| Všimla jsem si, že pokoj je zaplněný květinami, zřejmě k téhle dívce každý |
| nějaké přinesl - a podle toho k ní musela chodit spousta lidí. Daly jsme se do |
| řeči. Jestli si představujete, že mluvila nějakým kazatelským tónem nebo |
| vemlouvavým hlasem, kdepak. Mluvila, jako kdyby byla mou kamarádkou z diskotéky, |
| smála se každou chvíli - to bylo zvláštní, stále vyhledávala nějaký veselý rys |
| na tom, o čem jsme mluvily, i když to vůbec veselé zdánlivě nebylo. Tím smíchem |
| ale dodávala každému jevu nějaký snesitelnější smysl. |
|
|
| A odjel jsem. Víte - a to je třeba říct - byl jsem v té době ve zlé osobní |
| situaci, není třeba ji popisovat. Ale tohle setkání se zachráněným kotětem mi |
| dodalo sílu. Představte si, že to kotě hodili do vody přesně tak, aby je proud |
| vynesl pod rameno bagru, který nakládal písek. Že ho naložili na vůz tak, aby se |
| pískem neudusilo, a že se při transportu krabice prorazila, aby mohlo vyběhnout. |
| Představte si: já přijel z daleké země a zastavil se zrovna u toho stavení. |
| Zajímal jsem se, proč dítě pláče. |
|
|
| A tam jsem mu vypravovala, jak kdysi dávno - hodně dávno - dokud jsem byla mladá |
| - jsem lovila ty rudohnědé chlupaté mamuty s třímetrovými kly.. Poslouchal a |
| tváře mu svítily obdivným nadšením... A když jsem mu nakonec svěřila, že jsem |
| mamuty nelovila, že mu jen tak povídám příběhy, nebyl zklamaný, děti mají |
| fantazii stejně rády jako skutečnost, mívají ve zvyku přece obě zaměňovat. Jistě |
| jsem u něj stoupla v ceně. O tohle jde: neurazit se. Umím si představit řadu |
| svých přítelkyň, které by se urazily, kdyby je jejich vnuk o něco podobného |
| požádal. Cítily by se zahanbené a směšné. |
|
|
| Byla válka. V té válce zabili jednoho pána. Tatínka. Dítě chápe, že tím jediným |
| výstřelem, který zahlédlo v televizi, nebo o kterém zaslechlo vyprávět, zanikl |
| celý svět. Proč? Proč zanikl? Neumíme na to rozumně odpovědět, to dětské žasnutí |
| je tak logické a objevné. "Tatínku, víš, že Honzovi odešla maminka?" Vím to. Co |
| na to říct. Kývnu. "A on dnes ve školce tolik plakal," žaluje dítě. Mlčím. Dítě |
| ke mně obrací veliké užaslé oči, jako by v jeho dnešní zkušenosti byly vměstnány |
| všechny tragedie světa. Desetileté dítě se diví úžasu tříletého: "Rozvedli se." |
|
|
| Zvedl jsem se a prošel kolem řeky a práce mi opravdu šla líp. Vyráběl jsem právě |
| podklady pro uměleckou reprodukci obrazu jarní krajiny a mistr asi usoudil, že |
| abych barvy vystihl, musím jarní krajinu vidět. Rozumíte mi? Jemu nešlo o nějaké |
| splnění hodin pracovní doby, on věděl, že zharmonizovaný člověk tvoří nejen |
| mnohem kvalitněji, tvoří daleko rychleji než ten, který nemá své síly |
| soustředěny. Bylo to v letech velké krize v tiskárenství a já byl velice vděčný |
| za to, že jsem tohle místo nalezl. |
|
|
| Práci jsem odvedl znamenitě. A věděl jsem, že mám nejlepšího nadřízeného na |
| světě. Když člověk ví, že ho šéf má rád, že mu věří, že si ho váží, odvede tolik |
| díla jako nikdo jiný. Když jsem později pracoval ve velké tiskárně, vzpomínal |
| jsem na starou partu, na to, jak bychom se byli nechali rozkrájet pro slávu naší |
| firmy. Pokud si vás zaměstnavatel váží a pokud vám to umí dát najevo, bude jeho |
| firma vždy o několik kol před těmi firmami, které vidí ve svých zaměstnancích |
| jen položky na výplatní pásce. Lekci, kterou mi šéf dal, jsem si odnesl do |
| života. |
|
|
| Chvíli jsme šly mlčky a mně to připadalo moc divné, takhle asi vodili zmatené |
| lidi ve staré Indii k Buddhovi a ve staré Palestině za Ježíšem. "Kolik jí je?" |
| "Devětadvacet." "Jak vypadá?" "Uvidíš." A tak jsem zase mlčela, než jsme došli k |
| paneláku na sídlišti a Ilona zazvonila na jeden ze zvonků. |
|
|
| V kostele mělo tohle dítě speciální židličku, aby mohlo sedět a zpívat s |
| ostatními. Bratranec se ženou stárli a jejich děti také, starší děti si našly |
| partnery a odešly z domu, mrzáček zůstával doma, nezemřel brzy, jak lékaři |
| předpokládali. Bratrancova rodina byla jedna z těch rodin, o jejichž štěstí je |
| lépe nehovořit, aby se nezakřiklo, všichni se měli rádi, vesele rádi, býval u |
| nich smích od rána do večera a manželé si už ani neuměli představit, že se někdy |
| uvažovalo o tom, že by jejich holčička zmizela za zdmi nějakého ústavu. |
|
|
| Jednou se měla přistavovat část mlýna. Stavitel rozhodl, že lípa musí pryč. Ale |
| babička si postavila hlavu. Ne a ne! Nenechá lípu porazit! Všichni babičce |
| tvrdili, že se nedá nic dělat, lípa musí ustoupit, jestli se má mlýn přestavět, |
| a mlýn se přestavět musí. Ale babička si prosadila, že se lípa přesadí a hotovo. |
| A vybrala místo. Její bratr, můj prastrýc, byl slavný pražský zahradník. Když se |
| o tom doslechl, vysmál se sestře, kdo prý kdy slyšel, aby se tak velká lípa |
| přesazovala. Podle všech biologických zákonů to nemůže přečkat. |
|
|
| A už nikdy jsem tu starou dámu nepotkala a dodnes nevím, kdo to byl. Vím jen, že |
| jsem jí já, malá hloupá holka, zachránila život." Hleděli jsme chvíli mlčky na |
| náramek a pak si ho přítelova prateta nasadila na zápěstí, líbezná víla jí tenké |
| zápěstí objala. "Myslíme si, že dokážeme na tomhle světě moc málo," řekla |
| prateta, "ale zapomínáme, že se na někoho můžeme usmát. A třeba tím někoho |
| zachránit před smrtí." Vlídná slova Jednou jsem přinesl své pratetě květinu. |
| Obyčejnou kytku, jaké se prodávají, v květináči obtočeném papírem. Moje prateta |
| už květiny nedostávala. |
|
|
| Uvažoval jsem, co těch zbytečných dvacet minut budu na opuštěném venkovském |
| nádraží dělat. A pak mne zamrazilo. Dvacet minut. Prostoj. Jaká je to |
| příležitost! Mám před sebou dvacet minut. Celých dvacet minut... Srdce a čas |
| "Můj dobrý přítel," začal vyprávět L. D., "byl tím, co se nazývá úspěšný člověk. |
| Dosáhl ve svých čtyřiceti toho, o čem většina čtyřicátníků jen teskně sní. Znáte |
| to: možná jste už také zažili onu hranici stínu. Člověk jde a jde životem, stále |
| po ozářené straně, a náhle udělá krok a zjistí, že už tím krokem překračuje z |
| ozářené strany do stínu. |
|
|
| Jely na nákup a nějaký náklaďák s opilým řidičem do nich vrazil. Něco se ve mně |
| převrátilo naruby a dodnes jsem to nepřekonal. Víte, mrzí mě v životě hodně |
| věcí. Ale tahle s tím obrázkem mě bude strašit do smrti. O nic nešlo. Zdánlivě |
| vůbec o nic. Jen jsem se zachoval jako zodpovědný dospělý, nenechal jsem se |
| vyrušit z práce. Nějakým malým radostným děvčátkem. Ale už napořád budu vidět |
| její dychtivou tvářičku, její touhu ukázat mi neumělý obrázek, její nadšení, |
| její zklamání. Stačilo pár vteřin, pár nepatrných vteřin a jejich vůz by o pár |
| vteřin minul onen druhý vůz! |
|
|
| Konečně: tělo je obálka a duše je dopis, obálka se snadno okouká, dopis je |
| důležitý. Když bylo bratranci pětačtyřicet let, zjistili u něj v nemocnici |
| leukémii. Zhroutil se. Byl uprostřed práce, kterou chtěl dokončit, a náhle |
| uviděl její konec. Naprostý konec. Když se zhroutí optimista, bývá to obzvlášť |
| smutné. Manželka se snažila jej utěšovat, jenže jakápak útěcha, když sama |
| plakala celé dny. Hledal se dárce kostní dřeně. Manželka neváhala ani okamžik, |
| ale vysvětlili jí, že ona dárcem být nemůže, že najít vhodného dárce je velice |
| těžké. Aby splňoval podmínky, musí se hledat v mezinárodních bankách dárců. |
|
|
| Utekl k nám z Polska před německým násilím, co bylo s jeho rodinou, nikdo |
| netušil, ani on, byli všichni na útěku a nějak se ztratili. Měl ve Švýcarsku |
| bohaté příbuzné a měl se za nimi vypravit, hned jak dostane vízum. Věděl, že |
| když vízum nedostane, umučí ho. Přišel k nám do domu, protože sousedé, co |
| bydleli nad námi, měli na domě nabídku na pronájem, to se dělávalo, činže byly |
| vysoké, a tak, kdo měl pokoj, který zrovna nepotřeboval, někoho u sebe ubytoval |
| a pomohl si s nájemným. |
|
|
| Aby jednou, až budou uvažovat tak, jako teď uvažuji já, byly stejně spokojené s |
| tím, co jsem jim ve vzpomínkách zanechal. Možná tohle je to hlavní, oč v životě |
| jde... zanechat hezkou vzpomínku. Zanechat tu pár lidí šťastnějších, než |
| kdybychom tu nebyli. CHTĚL BYCH BÝT SVÝM DÍTĚTEM? Když se tak dívám na drobotinu |
| vybíhající ze školních vrat, uvažuji, kolik rodičů by na tuto otázku odpovědělo |
| kladně. Kolik z těch dětí je rádo, že je dětmi svých rodičů. A proč? Proč je |
| rádo nebo nerado, že je dítětem svých rodičů? |
|
|
| "Kdo se směje, ten se nezabije," řekla mi na jedné z mých posledních návštěv u |
| ní a tuhle větu si dobře pamatuji. Požádala mě, abych si připravila čaj a pro ni |
| také, nemohla pohnout rukama, uvařila jsem čaj a pak jí dala do pusy brčko, aby |
| mohla čaj vypít. Za půl hodiny se ozval zvonek, dívka zmáčkla palcem nohy |
| tlačítko u postele a otevřely se dveře. Ilona přišla s další návštěvou, která k |
| oné dívce přicházela a která mě vystřídala. Scházela jsem po schodech a bylo mi, |
| jako bych létala. "Ještě je ti zle?" zeptala se Ilona. |
|
|
| Tříleté dítě neví, co je válka, neví, co je rozvod, ví jen to, co se dozvědělo, |
| právě teď dozvědělo a pojímá to v plnosti skutečného významu. Byla válka. Zabili |
| jednoho pána. Jednoho tatínka. Honza plakal. Odešla jedna paní. Jedna maminka. |
| Nechápe. A většímu dítěti připadá směšné. A dospělým naivní. Jsou války. Jsou |
| rozchody. Odcházejí tatínkové. Odcházejí maminky. Děti pláčí. Dítě se dívá s |
| nechápavou, užaslou hloubavostí. Ještě si nezvyklo. Ještě je směšné, se svým |
| užaslým pohledem. "Tatínku," zašeptá. A stiskne mi maličkou ručkou mou velkou, |
| pro něho mocnou ruku, křečovitě mě drží za dlaň a dívá se oknem do tmy. |
|
|
| Litoval jsem ho a byl jsem šťastný. Svět kolem měl najednou barvy, přestal být |
| vyděšeně šedý, svět se rozzářil a rozkvetl. Došel jsem si do ledničky pro další |
| skleničku. Předtím jsem pil na svou smrt, teď na život. Otevřel jsem okno a |
| vyklonil se do noci, na kostelní věži zrovna odbíjely hodiny. Tak tyhle zvony |
| budu slyšet i za čtrnáct dní! I za rok! Nikdy jsem si neuvědomoval, jaké to je |
| štěstí. Rozesmál jsem se zalykavě. Ach přátelé, to byla noc, to byla nádherná |
| noc! Ráno jsem na stolku objevil svůj seznam. Četl jsem očíslované řádky a znovu |
| a znovu. |
|
|
| Mont Saint Michel. Je to kouzelná hora, tyčí se nad hladinou moře a na vrcholu |
| je kostel. Jsou místa, která vás přímo vybízejí, abyste zvolnili a zamysleli se |
| nad sebou, nad tím kratičkým časem, který ještě máme tady před sebou na světě. |
| Ta hora mě pokaždé uchvátila. Je spojená s pevninou. Za odlivu se k ní dá dojít |
| suchou nohou, a jakmile přijde příliv, obklopí ji moře a z hory se stává ostrov. |
| Ze Saint Michel je nádherný výhled. Proč to říkám: |
|
|
| Neměl jsem po ránu dojem, že jdu do práce, nýbrž za zálibou a těšil jsem se na |
| ni každý den, hned jak jsem se probudil. Věděl jsem, že se propouští, jenže náš |
| závůdek byl tak specializovaný a fungoval na vytříbených zakázkách, že jsem si o |
| své místo strach nedělal. A pak... Dobře jsem věděl, že dělám práci výborně a že |
| mě šéf potřebuje. Jenomže manželka čekala druhé dítě a bývalo jí nevolno, naše |
| první dítě noci proplakávalo, chodil jsem do práce nevyspalý, často pořádně |
| nevyspalý. A jednou se mi stalo, že jsem v práci usnul. |
|
|
| Bylo tak zkroucené, že jsem nejprve myslela, že dělá nějaký jogínský cvik, |
| teprve pak jsem pochopila, že to není v pořádku. Mrzáček? To jsem si myslela |
| zpočátku... Když jsem od ní odcházela, připadalo mi, že ona je jediná zdravá |
| mezi statisíci zmrzačených, kteří žijí kolem. Její tvář byla překrásná. Jednak |
| měla hezké rysy, ovšem to, co jí dodávalo krásu, byl pohled. Podobný pohled |
| mívají krátkozrací lidé, jenže tahle dívka nebyla krátkozraká, naopak, ti, co |
| vidí moc, a ti, co vidí málo, mají něco společného. Oči anděla. Tak bych to |
| řekla. |
|
|
| "Spočítal jsem si, že jedu na fakultu pětkrát týdně. Zpátky taky. To je deset |
| cest za týden. Nějakých čtyřicet za měsíc. A to znamená čtyři sta hodin do roka. |
| Během každé cesty jsem se naučil několik slovíček. Lidé v tramvajích a metru jen |
| tak koukají a já si opakoval pár slovíček. Ráno při holení jsem měl na zrcadle |
| přilepený lísteček s několika slovíčky. Při čištění zubů jsem se taky díval na |
| takový papírek..." Aha. Prostoje! Můj život se skládá z celé spousty prostojů, |
| chvil, co mi jsou na nic a co by se daly báječně využít. |
|
|
| Ale ne, když mu nasekám, bude brečet a rušit mě ještě víc, a potom: já se musím |
| dovědět, proč MÉ VLASTNÍ DÍTĚ mě chce vidět mrtvou... "A já bych chtěl taky |
| umřít." "??????" Ne, tohle je sen, probudím se, probudím se. "Ty že bys chtěl |
| umřít?" Pokýval zvolna hlavičkou. Tak tohle byla má děsivá představa, moje můra, |
| jednou přijdu domů a on... nebo mi zazvoní v práci telefon a řeknou mi, že... |
| Kolegyni se to stalo, měla takový vzkaz. |
|
|
| Ona, která bývala vzorem jemnosti, používala hrubých slov, o kterých její muž |
| ani netušil, že by je mohla znát, utíkala s mladší dcerkou ke svým rodičům, |
| dokonce několikrát před synem napadla manžela pěstmi. Přítel byl gentleman a |
| snažil se všechno - i když z posledních sil - obracet v žert - jen aby chlapec |
| neztrácel iluzi o milujících se rodičích - o rodičích přes to všechno se |
| milujících. Jednou, jako už mnohokrát předtím, začala manželka na přítele |
| křičet, ječela, jako ječívají ženy v televizních seriálech, že ho nenávidí. |
| Přítel byl na to zvyklý. |
|
|
| Zavírala se ve svém pokoji nebo ve sklepě, přestávala o sebe dbát, nezvládala |
| domácnost, stále všechny viděla v nejčernějším světle. Když s tím začala, přítel |
| se snažil ji konejšit a vycházet jí vstříc, měl ji, jak říkám, pořád rád. Když |
| to nepomáhalo, zapálil si dýmku a odcházel na zahradu nebo za přáteli. Na co ale |
| oba zapomínali, byl jejich desetiletý syn. Trpěl, nevýslovně trpěl. Byl zvyklý |
| na docela "jinou" matku, na kouzelnou vílu, usměvavou, laskavou, vyrovnanou a |
| přátelskou. Nechápal její proměnu. Dny, týdny, měsíce plynuly a přítelova |
| manželka byla stále agresivnější. |
|
|
| A pak..." Pan K. M. se usmál a otočil se ke dveřím, do nichž vstoupila drobná |
| štíhlá paní s talířem vánočního cukroví. "Celé ty Vánoce jsem se potloukal okolo |
| onoho domku a té kůlny tak dlouho, až jsem se dočkal anděla, a podařilo se mi, |
| navzdory své plachosti, se s ním seznámit. Nemýlíte se. Právě přišel. S tímhle |
| andělem už žiju skoro šedesát let a musím říci, že jsem nikdy nedostal hezčí |
| vánoční dárek, živý dárek, než tehdy. Můj malý švagr dostal koníčka a já anděla. |
|
|
| Takové hledání bývá úspěšné, jenže se na ně musí kolikrát čekat velice dlouho. |
| Ano, už asi tušíte, kdo byl tím nakonec dárcem. Dcera. To stvořeníčko, které |
| bylo dopisem, poslaným Stvořitelem. Nabídla se okamžitě. Její sourozenci |
| nesplňovali podmínky, ona byla opravdu jediným, kdo padal v úvahu. To, proč |
| tento příběh vyprávím, spočívá v poslání. Nebudu hovořit o obtížné operaci, o |
| modlitbách, o úzkostech rodiny... každý, kdo byl v podobné situaci či má dost |
| fantazie, si tohle dovede vybavit. Chci hovořit o něčem jiném, a to o symbolu. |
| Chápete? |
|
|
| "Mému bratranci se narodila dcerka," vyprávěl primář K. V., "a když se narodila, |
| uvažoval, je-li to vůbec ještě dítě. Byla naprostý mrzáček. Bratranec i jeho |
| žena jsou krásní a urostlí lidé, to stvořeníčko oba úplně vyděsilo. Brali se |
| brzy, jemu bylo jedenadvacet a jeho ženě devatenáct, když se dítě narodilo, a |
| bratranec trval na tom, že dítě musí do ústavu, že oni mají život před sebou, |
| nemohou si ho zničit tím, že by se dívali na něco takovéhohle. Navíc, jak jim |
| lékaři potvrdili, jsou oba dva naprosto zdraví a záleží jen na nich. |
|
|
| Už tomu bylo pár let, ale já pořád nemohl zapomenout na vzrušující zákulisí |
| operety. Nelákala mě přitom jen ta erotická lechtivost divadla, hudba, vůně |
| tělky. Ten svět zdání mě přitahoval i z toho důvodu, že jsem instinktivně cítil, |
| že pravdu srdce vyjevuje mnohem přesněji než ty nejupřímnější konfese, |
| nejmoudřejší výklady či nejučenější analýzy. Brzy jsem zjistil, že přímo v |
| objektu zámku sídlí Divadlo na kovárně, v křídle, kde kdysi bývala kovárna |
| královské kavalerie. Vešlo se tam zhruba tři sta diváků a na jeho prknech |
| uváděla naše škola každý rok vlastní představení. |
|
|
| Viděl jsem bystrou stařenku upadnout do nejhlubší senility ve chvíli, kdy do |
| kupé strčil hlavu průvodčí, protože neměla lístek, který si zjevně mohla |
| dovolit. Sledoval jsem kapsáře při práci. Poslouchal jsem všechny možné hlasy: |
| stydlivé, generálské, opilecké, narcistní, pichlavé, melodické a moc času jsem |
| strávil studiem dívek a žen. Snažil jsem se lapnout jejich pohled. Byl jsem |
| napumpovaný hormony, a tak jsem s otevřenýma očima snil, jak je budu svádět, a |
| doufal jsem, že si uspořádají životní program tak, abychom se každou sobotu |
| odpoledne potkávali ve vlaku. |
|
|
| Jak jsem tak putoval s kufrem od rodiny k rodině všech těch, kteří mne přijali |
| do svých domovů, brzy jsem si uvědomil, že v životě moc pomůže, když se člověk |
| dokáže zalíbit a nedělá zbytečné potíže. Ve škole jsem si dal pozor, abych dobře |
| prospíval, a čas od času jsem se na svou situaci díval očima svých dobrodinců. |
| Pomáhal jsem v domácnosti i v obchodech a snažil jsem se nikoho ničím nedráždit. |
| Přišel jsem na to, že bouřit se a dělat kravál je obrovský existencionální |
| luxus, a tak ze mě vyrostl spíš diplomat než cokoli jiného. |
|
|
| A my tam stáli pořád dál, i když se všechny dveře opět zavřely, lokomotiva si |
| zlobně odfrkla oblakem páry a vyrazila směrem k východu. Stáli jsme tam a |
| zírali, jako by tatínek mohl být pořád ještě uvnitř, snad že si zdříml a zmeškal |
| svou stanici a teď zatáhne za ruční brzdu a vyskočí ven. Ve čtyři přijede |
| další,řekla maminka a kráčeli jsme zpátky domů. Ale ani tenhle vlak tatínka |
| nepřivezl a večerní taky ne. Čekala nás dlouhá noc a další tři vlaky nazítří. |
| Byli jsme u všech. Tatínek nepřijel. |
|
|
| Bylo jí hodně přes dvacet, takže mi připadala jako starší paní. Ve snu bych ji |
| nepodezíral, že jí to onemocnění Moravských očí možná i vyhovuje. Začali jsme si |
| povídat. Netrvalo jí dlouho, než ze mě vytáhla, že jsem ještě panic, a než jsem |
| se nadál, už jsem nebyl. Ztratil jsem svou poctivost na písčité lesní půdě |
| pokryté suchými bodlinami jehličí. U uší mi bzučeli komáři a učitelka |
| socialistických modelek se odborně postarala o zdárný průběh. Nemusel jsem se |
| mordovat s podprsenkou a pátrat jí mezi stehny. |
|
|
| V Náchodě jsem přečetl celého Julese Verna a spoustu dalších dobrodružných |
| knížek. Zvlášť si vzpomínám na jednu, která mi učarovala. Jmenovala se Plavčíci |
| kapitána Bontekoea a pojednávala o partě kluků ukrývajících se na lodi, která |
| pluje do Afriky. Taky jsem četl Marka Twaina a Victora Huga. Knížky mě chytly a |
| nejvíc mě na nich bavil příběh. Válka škrtila Evropu čím dál víc a jednoho dne |
| mi teta Anna se slzami v očích řekla, že si budu muset sbalit kufr. Nějací lidé |
| doma v Čáslavi se nabídli, že se o mě postarají. |
|
|
| Příbuzenská rada v Náchodě se sešla a rozhodla, že nějaký čas pobudu u tety |
| Anny. Sbalil jsem si kufr a přestěhoval se na opačný konec Náchoda. Ten rok |
| došlo ke zvratu ve válce. Do léta 1943 se německá šestá armáda vzdala u |
| Stalingradu a spojenci provedli velkou invazi v Itálii. Střední Evropu sice |
| Němci drželi dosud pevně v rukou, ale v protektorátu Čechy a Morava bylo čím dál |
| tím míň co jíst a dospívající kluk znamenal pořádnou zátěž pro rodinný rozpočet. |
| Musím ale říct, že nikdo z rodiny mi to nikdy nedal najevo. |
|
|
| NÁVŠTĚVNÍ KNIHA HOTELU RUT Poválečný chaos po pár týdnech ustal, a jakmile dráhy |
| sesmolily jakýs takýs jízdní řád, vypravil jsem se se svými bratry k Máchovu |
| jezeru. Rut byla v zoufalém stavu. Okna vymlácená, dveře vylomeny, nábytek |
| rozkraden nebo zničen, zdi byly zčernalé sazemi, v každé místnosti smrděly |
| hromady výkalů. Jak mohla naše radost a pýcha takhle upadnout? Ať žiješ v |
| zajímavé době,zní jedna čínská kletba, dovolte mi tedy, abych zalistoval v |
| návštěvní knize obyvatel malého letního hotýlku v nejzajímavějším období |
| středoevropské historie. |
|
|
| Nebyl to právě nejpovzbudivější počátek mého milostného života a trvalo mi |
| čtyřicet let, než jsem toho trapasu dokázal využít. Nevím přesně, jak se osobní |
| zážitky dostávají do filmu, ale nějakým tajemným řízením se tak stává. Podaří-li |
| se totiž spojit nějakou filmovou sekvenci s osobním prožitkem, je šance, že film |
| bude pravdivější a získá hlubší rezonanci. Nikdy jsem ještě neudělal otevřeně |
| autobiografický film, ale v mých filmech je spousta nepřímých souvislostí s |
| obskurními událostmi mého života. |
|
|
| Když se Rut stavěla, Stalin soupeřil s Trockým v sovětském politbyru a Hitler |
| přednášel své proslovy v pivnicích. Československo bylo demokratický stát, a tak |
| měli mí rodiče pár let na to, aby mohli vést svůj hotýlek pro radost a pro zisk. |
| Na konci třicátých let se Hitlerova pozice v Německu natolik posílila, že se |
| místní architekt, který na hotelu provedl některé úpravy, rozhodl odejít od |
| Hitlera co nejdál. Byl Žid a viděl dopředu, takže se odstěhoval až do jižní |
| Ameriky. Po mnichovské dohodě na podzim roku 1938 zabral Hitler část |
| Československa. |
|
|
| Ráno jsem s nimi vždycky dlouze posnídal a už byl čas jít zpátky na nádraží, |
| abych to do Poděbrad stihl do večerky, která byla v deset hodin. Málokdy jsem tu |
| víkendovou návštěvu vynechal, a to i v době, kdy mezi mnou a mým nejstarším |
| bratrem panovalo napětí. Blahoslav byl o čtrnáct let starší, sám byl učitel, a |
| tak se snažil převzít nade mnou po válce otcovskou zodpovědnost. Bránil jsem se |
| jeho snahám po výchově, protože jsem nechápal, proč bych měl vyměnit bráchu za |
| přísného fotra, ale málo platné, Blahoslav to cítil jako svou povinnost. |
|
|
| Když snad nejlepší sportovec všech dob Michael Jordan dokázal silou vůle a ryzím |
| mistrovstvím dovést svůj basketbalový tým k nejvyšším metám, rozbrečel se |
| štěstím. Podle mě ale ten pláč nevyjadřoval nějaké čiré štěstí, kterým se člověk |
| nafoukne jak balon a stoupá k nebi. Spíš jsem v něm viděl šťastné zadostiučinění |
| člověka, který konečně dosáhl svého, úlevu, že všechna ta vleklá dřina je u |
| konce, a poznání, že příští vítězství bude ještě větší dřina. Bylo to tvrdě |
| vybojované štěstí outsidera, který ze sebe vymáčkl, co v něm bylo, a dočkal se |
| odměny. |
|
|
| Amadeus, podobně rozpolcený jako já, je americký film natočený v Československu. |
| Znamenal pro mě letenku do Prahy po desetiletém exilu. V Československu v té |
| době vládl tuhý totalitní režim, který mě, emigranta, nutně považoval za zrádce. |
| Komunisti vydrželi u moci víc než čtyřicet let a hodně ovlivnili můj život. |
| Nebýt jich, asi bych neskončil za oceánem. Věřil jsem sice, že komunismus jednou |
| padne, ale sotva se dalo čekat, že se toho ještě dožiju. Mí rodiče byli |
| vlastenci a více méně právě kvůli tomu zemřeli. |
|
|
| Hmoždil jsem se s tím, co jsem mohl, ale nepodařilo se mi skříň nadlehčit ani |
| tak, že by se pod ni dal vsunout list papíru. Nechal jsem nohy nohama a zkoušel |
| jsem přirazit skříň ke zdi zády. Ale ať jsem tlačil sebevíc, skříň stála jako |
| přibitá a mně se bosá chodidla smekala po hladké podlaze. Odplazil jsem se |
| zpátky do postele, propocené pyžamo nalepené na těle, a cítil jsem se menší než |
| ty nožičky od skříně. Zrovna když mě má rodina nejvíc potřebovala, jsem zklamal |
| na celé čáře a bylo jen otázkou času, kdy gestapo objeví naši zásobárnu. |
|
|
| Evidentně na tom kole zdrhal pryč a my zůstali stát s otevřenou pusou. Naposled |
| jsme ho zahlídli, jak si to nejistě metelí směrem na Nymburk. Dozor nad výcvikem |
| měl profesor Hofhans, ale zrovna se bavil se školníkem, takže mu uniklo, co se |
| děje, až někdo začal posměšně skandovat a ostatní se přidali: Ha-vel pr-chá! |
| Ha-vel pr-chá! Ha-vel pr-chá! Profesor Hofhans vlastnil motocykl, ale protože |
| byl profesor, nemohl jen tak skočit na mašinu a pustit se za uprchlíkem. |
| Profesor musel dbát na pravidla, a tak nám přísně nakázal, abychom zůstali na |
| místě, a zmizel v zámku. |
|
|
| Vycouvala z místnosti a pořád se po nás ještě dívala, dokud gestapák mezi námi |
| nezabouchl dveře. Seděli jsme tam dalších deset minut zamlklí a rozechvělí. |
| Dveře se otevřely a opět zcela jiný muž nás vyvedl po schodišti vzhůru a ven z |
| budovy. Svět byl stále na svém místě. Stejné pouliční lampy, které už léta |
| nesvítily, stejné tramvaje, stejné náklaďáky kodrcající po kočičích hlavách, |
| stejně uspěchaný dav na chodnících. Na jaře nám pošťák přinesl malý uzlík v |
| balicím papíře. Byl v něm baret barvy zralých malin a hadrová panenka, kterou |
| máma udělala ve vězení. |
|
|
| Pádil jsem do třídy a poškleboval se spolužákům, když jsem si ukládal knihy do |
| tašky. Vzal jsem to domů co největší oklikou, šoural se co noha nohu mine, jen |
| abych si tu náhlou svobodu co nejvíc vychutnal. Město jsem v téhle denní době |
| neznal a všecko mi připadalo zajímavé, takže jsem si dával pořádně načas. Dodnes |
| vidím tu náhlou změnu v maminčině tváři, když dopis otevřela. Ztuhla a na smrt |
| zbledla. Pak se dala do tichého pláče. Byl jsem z toho celý pryč. Ničemu jsem |
| nerozuměl. Tatínek přece říkal, že je všecko v pořádku. Tak proč ten pláč? |
|
|
| Jeden rok jakýsi dobroděj věnoval škole bicykl a my jsme se na něm po vyučování |
| učili jezdit. Člověk na tu těžkou kraksnu naskočil na nádvoří, dojel na náměstí, |
| objel sochu krále Jiřího a vrátil se zpátky k partě kluků, kteří už netrpělivě |
| čekali, kdy na ně přijde řada, a povykovali všelijaké fórky. Celá ta objížďka |
| neměla víc než sto metrů. |
|
|
| Přišlo mi, že je to škola jako dělaná pro mě, tak jsem si sedl a napsal |
| přihlášku a začas dostal pozvánku na pohovor. To malé městečko na Labi se mi |
| zalíbilo na první pohled. V Československu se za války příliš nebojovalo, ani tu |
| Američani tolik nebombardovali, a Poděbrady snad nebyly zasaženy válkou vůbec. |
| Byly zde, a dodnes tu jsou, lázně pro pacienty se srdečními chorobami, kteří |
| usrkávali poděbradku, procházeli se po parcích a kolonádách a podřimovali při |
| zahradních koncertech. |
|
|
| Hranice přeskočila přes komín a načas stála Rut v cizí zemi. Po půl roce ale |
| Hitler obsadil i zbytek Čech a Moravy a my opět nepotřebovali pas, když jsme |
| chtěli hotel navštívit. Jenže to bylo jedno. Do té krajiny jsme se už nehodili a |
| Němci stejně hotel brzy zrekvírovali. Nejprve z něj udělali útulek pro německé |
| matky s dětmi, později v průběhu války se klientela zúžila na válečné vdovy. Na |
| konci války si rudoarmějci zřídili v hotelu kasárna. V saloně si udělali táborák |
| a vůbec se tam chovali, jako by se ubytovali v přírodě. |
|
|
| Z haly se ozval vzrušený halas, pak motor zaburácel a celý hotel se zas ponořil |
| do klidu. Můj život muže mohl začít. Večer jsem přišel na karty dřív než |
| obvykle. Tak jak to šlo?zeptali se mě kluci. Dala ti? Jasně. Nekecej! Fakt už |
| nejseš panic? Jasně že ne. A byla to ta kočka z Moravy? Jasně,zalhal jsem, |
| protože jsem jim nechtěl vyprávět o té změně na poslední chvíli. Býval bych se |
| nikdy nedozvěděl, že dívka z Moravy nebyla vůbec nemocná, kdybych na ni o pár |
| let později v Praze nenarazil. |
|
|
| Havel pochází z bohaté vzdělané rodiny, a tak o těchhle věcech musel něco vědět, |
| a já zas věděl, jak báječný dojem dělají drobky znalostí o pražských elegantních |
| kavárnách na maloměstské holky. A často právě bezděčná poznámka, náhodný pohled, |
| zběžné gesto dokáže člověku změnit běh celého života. O něco později, zřejmě tak |
| v roce 1947, jsem jednou nestihl svůj vlak k Máchovu jezeru a vydal jsem se |
| nazdařbůh po výpadovce ven z Poděbrad. Napadlo mě, že bych si mohl něco |
| stopnout. Žádný pevný cíl jsem si ale nedal. Měl jsem kliku. Zastavil mi |
| náklaďák, který jel až do centra Prahy. |
|
|
| Natočil jsem pět minut zkušebního komentáře. Dal jsem do toho všecko, ale ze |
| sportovní redakce se mi nikdy nikdo neozval. |
|
|
| Úplně opuštěn jsem ale nebyl, protože mí bratři se v té oblasti usadili taky a |
| neměl jsem k nim daleko. Byl jsem však svým vlastním pánem, a tak jsem se mohl |
| pustit do projektu, který jsem si pro léto 1948 vytyčil - zbavit se panictví. |
| Když jsem se na Máchovo jezero dostal, hned mi jako první hlásil brácha, že v |
| Rut právě probíhá dvoutýdenní školení socialistických modelek. Nevěřil jsem |
| svému štěstí. Utíkal jsem k baráku a zjistil jsem, že je plný holek. Bohužel |
| však byly vybrány podle socialistického hlediska, ne pro svou krásu, ale pro |
| politickou vyzrálost. |
|
|
| Zahlídl jsem ji v davu lidí, jak si to štráduje po ulici, stejně opálená a svěží |
| a na krátko ostříhaná jako předtím. Studovala teď na univerzitě a bydlela v |
| Praze. Žádná modelka se z ní nestala a díky bohu za to, protože to byla stejně |
| od samého začátku pitomost. Povídali jsme si a nakonec jsem zavedl řeč i na to |
| rande na lavičce u jezera. Neměla nejmenší ponětí, o čem to mluvím. Naše |
| prostřednice jí vůbec nic neřekla. |
|
|
| Jednoho jarního dne v roce 1940 vstoupil ředitel školy do naší třídy, a protože |
| se tak stalo poprvé, rozhostilo se v místnosti takové ticho, že by bylo slyšet |
| upadnout na zem špendlík. Zašeptal něco do ucha učiteli a namířil si to rovnou k |
| mé lavici. Miloši, pojď se mnou ven,řekl mi tiše. Následoval jsem ho ke dveřím, |
| po chodbě a vzhůru po schodišti, kde na odpočívadle stál můj otec s dvěma muži v |
| kožených kabátech. Otce jsem vídal ve škole pořád, a tak mi ta situace |
| nepřipadla nijak zvláštní. |
|
|
| Srdce mi spadlo do kalhot. Bylo otázkou několika vteřin, než si mě všimnou, a |
| když si uvědomí, jak přede mnou mluvili, letím ze školy jak namydlenej blesk. |
| Byl jsem ale v pasti a neodvažoval jsem se ani dýchat, natož pohnout. Čas |
| ubíhal. Z druhého konce nádvoří se přirachotil náklaďák, co vozil zásoby, a |
| přejel kolem nás směrem na náměstí. Řidič se vykulil, když mě míjel tváří v |
| tvář. Musel to být pohled, když reflektory vykrojily ze tmy záběr na kluka, |
| který celý zkroucený visí nad dvěma vážně si povídajícími gentlemany. Náklaďák |
| jel dál, ale jeden z profesorů vzhlédl vzhůru. |
|
|
| A tak jsem si představoval, že bych mohl být třeba spisovatel nebo skladatel. |
| Pak ale do šatny vtrhl postarší chlápek. Tvářil se naštvaně, měl pomačkané sako, |
| na hlavě pleš, a přesto všechny ty nádherné ženské na něm mohly oči nechat. |
| Motaly se kolem něho, jen aby si jich všiml. Ten chlápek měl jasně už něco |
| vypito, ale ony se na něho culily, laškovaly s ním, producírovaly se před ním, |
| dělaly všecko pro to, aby ho zaujaly a potěšily. To by se mi taky líbilo, |
| pomyslel jsem si. Kdo je to?zeptal jsem se bráchy. Tohle? |
|
|
| Ve třicátých letech, krátce nato, kdy tohohle kubánského génia připravil o titul |
| notorický pijan Alexander Aljechin, cestoval Capablanca po celém světě a živil |
| se hraním simultánek. A tak se stalo, že dorazil i do Čáslavi, aby si tu vydělal |
| nějaké drobné. Městečko proti němu postavilo třicítku nejlepších hráčů a dvacet |
| devět jich dostalo brzy mat. Jen jeden Čáslavák ho ale potrápil a přitom to bylo |
| ještě dítě. Nakonec mu velmistr byl nucen nabídnout remízu. To dítě byl můj |
| bratr Pavel, má vlastní krev. |
|
|
| Listy černého rybízu mají zvláštní vůni. Bobule dozrávají kolem 24. června, na |
| svatého Jana. Šťáva z černého rybízu se používá jako lék při teplotě a revma. |
| JAHODY Plod: souplodí (sbírá se jednou za měsíc, od června do září) Zahradní |
| jahody pěstuj na slunečném místě. V prvním roce dozraje jen málo plodů, ale o to |
| víc jich je o rok později. Jahody mají hodně vitaminů. Každé čtyři roky je musíš |
| sázet znovu. ŠVESTKA Kůra: tmavě šedá až hnědá, popraskaná Plod: peckovice (od |
| srpna do října) Švestka pochází z Orientu. Dnes existuje přes dva tisíce různých |
| druhů. |
|
|
| Svými rozvětvenými kořeny zpevňuje zem. Velké listy topolu jsou na spodní straně |
| bílé a plstěné. OLŠE Kůra: tmavě hnědá, popraskaná Plod: oříšek (v srpnu a září) |
| Olše natahuje ráda své kořeny k vodě. Většinou mívá více kmenů. Listy jsou na |
| špičce zakulacené. Z jehněd olše vypadávají malé oříšky, které jsou po vodě |
| unášeny pryč. JMELÍ Kůra: zelenohnědá, hladká Plod: bobule (v říjnu a listopadu) |
| V koruně listnatého stromu často roste kulovitý keř - jmelí. Své kořeny má ve |
| dřevě stromu a odnímá mu živiny. Jmelí je cizopasná rostlina. JÍVA Kůra: šedá |
| Plod: oříšek (v srpnu a září) |
|
|
| Stehlík zobe semena z bodláku, a přes cestu přeběhla lasice kolčava. U cesty |
| zrají vlašské ořechy a šípky. Trnka je již plná černých bobulí. Z ostnatých |
| slupek vykukují červenohnědé kaštany. Při každém závanu větru jich několik |
| spadne na zem. JÍROVEC MAĎAL Kmen: hnědý Plod: tobolka (v září) Jírovec zvaný |
| též koňský kaštan pochází ze severního Řecka. Před čtyřmi sty lety zdomácněl i u |
| nás. Jeho svícnové květy se rozvíjejí v květnu. Jeho listy jako by byly prsty na |
| lidské ruce. Kaštany jsou dobrým krmením pro divokou zvěř. JABLOŇ LESNÍ Kmen: |
| tmavě hnědý, popraskaný Plod: jádrový plod (v září) |
|
|
| Sirup z květů je domácím lékem proti horečce a nachlazení. Z černých bobulí se |
| připravuje výborná marmeláda. BUK Kůra: stříbrošedá, hladká Plod: tobolka (v |
| září a říjnu) Buk je naším nejčastějším listnatým stromem. Může být vysoký až |
| čtyřicet metrů a plody dozrávají jednou za čtyři roky. Bukvice sedí vždy po dvou |
| v ostnatém kalíšku. Strom má načervenalé dřevo. DUB Kmen: šedohnědý, popraskaný |
| Plod: tobolka (v září a říjnu) Dub může být starší než šest set let. Plody má |
| jen jednou za čtyři až šest let. Žaludy jsou v dřevnatém kalíšku. Dříve se |
| používaly jako krmivo pro prasata. RULÍK ZLOMOCNÝ |
|
|
| viděl ji jako čáru rozpitou v pijavém papíře: bez kontur, bez tvaru. To tělo se |
| mu opravdu líbilo. Když Alice ráno vstala, donutil ji, aby zůstala nahá, a ona, |
| ačkoli ještě včera trvala urputně na zavřených okenicích, neboť jí vadil i šerý |
| svit hvězd, teď na svůj stud docela zapomněla. Eduard si ji prohlížel (vesele |
| poskakovala, hledajíc balíček čaje a sušenky na snídani) a Alice, když se na |
| něho po chvíli podívala, zpozorovala, že je zamyšlený. Zeptala se ho, co mu je. |
| Eduard jí odpověděl, že si musí po snídani zajít za bratrem. |
|
|
| Věřil ve své štěstí, věřil ve svou hvězdu lásky a věřil v doktorku. Hýčkán svou |
| sebejistotou (sebejistotou vždy poněkud udivenou), oddával se příjemné pasivitě. |
| Viděl totiž sám sebe vždycky jako muže přitažlivého, dobývaného, milovaného, a |
| těšilo ho očekávat dobrodružství s rukama tak říkajíc složenýma v klíně. Věřil, |
| že právě tento postoj dráždivě provokuje ženy i osud. Stojí snad při této |
| příležitosti za zmínku, že se Flajšman vůbec často, ne-li nepřetržitě (a se |
| sebezalíbením), viděl, což ho ustavičně zdvojovalo a činilo jeho samotu docela |
| zábavnou. |
|
|
| "Myslíte tím plemenem všechny ženy?" ptala se dívka. "Ne, myslím jen ty, které |
| se podobají vám." "Stejně mi nepřipadá moc vtipné srovnávat ženu se zvířetem." |
| "Dobrá," držel mladík pozvednutý kalíšek, "nepřipiju tedy na vaše plemeno, ale |
| na vaši duši; souhlasíte? Na vaši duši, která se rozsvěcuje, když se spouští z |
| hlavy dolů do břicha, a která zhasíná, když stoupá zase vzhůru do hlavy." Dívka |
| zvedla kalíšek: "Dobře, tak na mou duši, která se spouští do břicha." "Ještě |
| jednou se opravím," řekl mladík, "raději na vaše břicho, do kterého se spouští |
| vaše duše." |
|
|
| Nahnula se přes stolek k Eduardovi a v teskném odmlčení (s úsměvem strnule |
| křečovitým) na něho upírala strašlivě veliké oči, zatímco on si říkal, že jestli |
| se mu nepodaří trochu se přiopít, skončí pro něho tento večer velikou ostudou; |
| nalil si proto do kalíšku koňak a rychle ho vypil. A ředitelka pokračovala: "Ale |
| já ho chci tak vidět! Tak jako vy!" A potom se vztyčila z křesla, vypjala hruď a |
| řekla: "Že nejsem otravná ženská! Že ne!" A obešla stolek a chytila Eduarda za |
| ruku: "Že ne!" "Ne," řekl Eduard. |
|
|
| Účastnil se docela vesele úvodní konverzace (obsahově neurčité a všeobecné), |
| vypil nabídnutou číšku a docela bezelstně se nudil. Po půlhodině či po hodině |
| přešla ředitelka nenápadně k osobnějším tématům; |
|
|
| "Co měla dělat, když jste si jí nevšímal? Provokovala vás. A netoužila po ničem |
| jiném než po drobečku vaší žárlivosti. Vy džentlmene." "Už ho netrapte, |
| primáři," řekla doktorka. "Je krutý, ale zato je mladý." "Je to trestající |
| archanděl," řekl Havel. Mytologické role "Ano, opravdu," řekla doktorka, |
| "podívejte se na něho; krásný, zlý archanděl." "Jsme tu mytologická společnost," |
| podotkl ospale primář, "protože ty jsi Diana. Frigidní, sportovní, zlomyslná." |
| "A vy jste satyr. Zestárlý, chlípný, užvaněný," řekla zase doktorka. "A Havel je |
| Don Juan. Ne starý, ale stárnoucí." "Kdepak. Havel je smrt," oponoval primář |
| svou starou tezí. Konec Donů Juanů |
|
|
| Páni kolegové, ať žije svoboda," řekl Havel a smutně pozvedl sklenku k přípitku. |
| Kam sahá odpovědnost člověka V té chvíli se objevila v místnosti nová láhev, |
| která na sebe svedla veškeru pozornost přítomných lékařů. Půvabný vytáhlý |
| mladíček, který s ní stál ve dveřích, byl medik Flajšman, praktikující na |
| zdejším oddělení. Postavil ji pak (pomalu) na stůl, hledal (dlouho) vývrtku, |
| potom ji nasadil (zvolna) na hrdlo láhve a (zdlouhavě) ji zavrtával do zátky, |
| kterou pak (zamyšleně) vytáhl. |
|
|
| Je na něho milá, ale přesto mu odpírá. Vám to zní nelogicky, ale láska je právě |
| to, co je nelogické." "Co je na tom nelogického?" smála se znovu nevhodně |
| Alžběta: "Klára stojí o byt. Proto je na Flajšmana milá. Ale spát se jí s ním |
| nechce, protože má asi někoho jiného, s kým spí. Ale ten jí zas nemůže obstarat |
| byt." V té chvíli zvedl Flajšman hlavu a řekl: "Jdete mi na nervy. Jste jako v |
| pubertě. Co když brání ženě stud? To vás nenapadne? Co když má nějakou nemoc, |
| kterou přede mnou tají? Jizvu po operaci, která ji hyzdí? |
|
|
| "Vy se bát nemusíte. Na cucáky nejdu," odsekla Alžběta a kroužila poprsím kolem |
| Havla. "A líbil se vám ten striptýz?" vyptával se dál otcovsky primář. "Líbil," |
| opověděla Alžběta, "byla tam jedna Švédka s obrovskýma prsama, ale to já mám |
| hezčí prsa" (pohladila se při těch slovech po prsou), "a taky tam byla jedna |
| holka, která dělala, jako by se koupala v samých mydlinkách v takové papírové |
| vaně, a jedna mulatka, a ta onanovala před celým publikem, to bylo nejlepší ze |
| všeho..." "Chachá!" řekl Flajšman na vrcholu ďábelského sarkasmu, "onanie, to je |
| přesně to, co je pro vás!" |
|
|
| Žal ve tvaru zadnice Alžběta pořád tančila, ale její publikum bylo pravděpodobně |
| mnohem horší než publikum na vídeňském striptýzu: Havel klopil hlavu, doktorka |
| se dívala posměšně, Flajšman odmítavě a primář s otcovskou shovívavostí. A |
| Alžbětina zadnice potažená bílou látkou ošetřovatelské zástěry kroužila zatím |
| místností jako krásně kulaté slunce, leč slunce vyhaslé a mrtvé (zahalené do |
| bílého rubáše), slunce odsuzované lhostejnými a rozpačitými zraky přítomných |
| lékařů k žalostné zbytečnosti. V jednu chvíli se zdálo, že Alžběta začne opravdu |
| shazovat součástky oděvu, takže se primář ozval stísněným hlasem: "Ale Alžbětko! |
| Snad byste nám tady nechtěla tu Vídeň předvádět!" |
|
|
| A protože se pochopitelně toužila sama před sebou stvrdit jako nejkrásnější a |
| nejlepší, vybírala si toho jediného, kterého poctí svým odmítnutím, velice |
| přísně a náročně. Když si nakonec vybrala mne, pochopil jsem, že je to mimořádná |
| čest, a považuju to dosud za svůj největší erotický úspěch." "Umíte proměňovat |
| podivuhodně vodu ve víno," řekla doktorka. "Dotklo se vás, že nepovažuju za svůj |
| největší úspěch vás?" řekl primář. "Musíte mne pochopit. I když jste ctná žena, |
| přece jen nejsem pro vás (ani nevíte, jak mne to rmoutí) váš první a poslední, |
| kdežto pro tu kurvičku jsem byl. |
|
|
| Dívejte se! Ano! Eduard se usmívá! Usmívá se, a jeho úsměv je šťastný... |
| Ponechejte si ho, prosím, v paměti s tímto úsměvem. |
|
|
| dívka se totiž vzápětí usmála nad tím, jak je to krásné, že tou cizí ženou je |
| nyní ona; tou cizí, neodpovědnou a neslušnou ženou, jednou z těch, na které |
| tolik žárlila; zdálo se jí, že jim všem tím vypaluje rybník; že přišla na to, |
| jak se zmocnit jejich zbraní; jak dát mladíkovi to, co mu až dosud dát neuměla: |
| lehkost, necudnost a nevázanost; naplnil ji zvláštní pocit spokojenosti, že ona |
| sama jediná má schopnost být všemi ženami a svého miláčka takto zcela (ona sama |
| jediná) zaujmout a pohltit. Mladík otevřel dvířka auta a zavedl dívku do |
| restaurace. |
|
|
| Kdyby byla jeho přítomnost nepřetržitá, vlastně by byla přítomna jen svým |
| ustavičným míjením. Zadržet je ji možno jen ve chvilkách osamění.) Potom vyšla z |
| lesa na silnici; bylo odtud vidět stanici; kamion s nádrží již odjížděl; osobní |
| auto se sesunulo k červené věžičce pumpy. Dívka se dala po silnici dál a jen |
| chvílemi se ohlédla, zda už nejede. Pak je uviděla; zastavila se a začala na ně |
| mávat tak, jak mávají na cizí auto stopaři. Auto přibrzďovalo a zastavilo těsně |
| u dívky. Mladík se naklonil k okénku, vytočil je dolů, usmál se a zeptal se: |
| "Kam byste chtěla, slečno?" |
|
|
| "Jiní by se vytahovali, a ty mlčíš. Ale právě proto tě mám ráda." Eduard začal |
| tušit, o čem je řeč, ale přesto se otázal: "O čem to mluvíš?" "O tom, co se ti |
| stalo." "A od koho to víš?" "Prosím tě! Všichni to vědí. Předvolali si tě, |
| vyhrožovali ti, a ty ses jim vysmál do očí. Nic jsi neodvolal. Všichni tě |
| obdivují." "Ale já jsem o tom přece nikomu neříkal." "Nebuď naivní. Taková věc |
| se rozkřikne. Vždyť to není maličkost. Copak dnes najdeš někoho, kdo by měl |
| trochu odvahy?" |
|
|
| Osud vám poskytl záviděníhodnou příležitost pochopit lidskou tělesnost v celé |
| její metafyzické marnosti. Ale vaše vitalita je nepoučitelná. Vaše urputná chuť |
| být tělem a právě jen tělem se nedá ničím zviklat. Vaše prsa se umějí otřít i o |
| muže, který stojí pět metrů od vás! Už se mi točí hlava z těch věčných kružnic, |
| které opisuje v chůzi vaše neúnavná zadnice. K čertu, jděte ode mne! Ta vaše |
| ňadra jsou všudypřítomná jak Bůh! Už před deseti minutami jste měla píchat |
| injekce!" Doktor Havel je jako smrt. Bere všechno |
|
|
| S takto naladěnou myslí šel tedy Flajšman dlouhou chodbou k východu. Když už byl |
| téměř u kývacích dveří, vedoucích do zahrady, ucítil náhle zápach plynu. |
| Zastavil se a čichal. Hustota pachu se soustředila ke dveřím vedoucím k pokojíku |
| sester. Flajšman si najednou uvědomil, že se strašně polekal. Chtěl nejdřív |
| běžet rychle zpátky a přivolat sem primáře a Havla, ale pak se odhodlal chytit |
| za kliku dveří (snad proto, že je předpokládal zamčené, ne-li zabarikádované). |
| Ale kupodivu dveře se otevřely. V pokoji svítila silná stropní lampa a |
| osvěcovala velké nahé ženské tělo, ležící na gauči. |
|
|
| Leželo na zádech s hlavou mírně pootočenou na bok a také s jedním ramenem mírně |
| přivráceným k druhému, takže se obě krásná ňadra tiskla k sobě a měla plný tvar. |
| Jedna Alžbětina noha byla natažena a druhá mírně pokrčena v koleni, takže bylo |
| možno zřít znamenitou plnost stehen i mimořádně hustou čerň klína.) Volání o |
| pomoc Když otevřel dokořán okno a dveře, vyběhl Flajšman na chodbu a začal |
| křičet. |
|
|
| "Venku je nádherně. Je úplněk..." a zase pak zavadila o Flajšmana letmým |
| pohledem. Flajšman nebyl hluchý pro podobné situace a pochopil rázem, že je to |
| signál - signál pro něho. Pocítil v té chvíli ve své hrudi dmutí. Jeho hruď byla |
| totiž citlivým nástrojem, hodným dílny Stradivariho. Stávalo se, že v ní občas |
| cítíval právě zmíněné povznášející dmutí, a byl si pokaždé jist, že to dmutí má |
| nezvratnost věštby, jíž se ohlašuje příchod čehosi velkého a nebývalého, co |
| převýší jeho sny. |
|
|
| Byla sama příliš svým tělem a proto je pociťovala vždycky úzkostně. S takovou |
| úzkostlivostí přistupovala i k mladíkovi, kterého poznala před rokem a s kterým |
| byla šťastna snad právě proto, že nikdy neodděloval její tělo od její duše a |
| mohla s ním žít cele. V té nerozpolcenosti bylo štěstí, jenomže za štěstím hned |
| číhá podezření a dívka jich byla plna. Často ji třeba napadlo, že jiné ženy (ty |
| neúzkostlivé) jsou přitažlivější a svůdnější a že mladík, který se netajil, že |
| tento typ žen dobře zná, jí někdy za takovou ženou odejde. |
|
|
| "Ta se u něj léčila dávno předtím, než jsi ji poznal. Nevěděla jsem to. Ona se |
| mi nikdy nesvěřovala. Nějak jsme k sobě nikdy nenašly cestu." Hlas mi selhal. |
| Projížděli jsme malými horskými vesnicemi, plnými klesání a nebezpečných |
| zatáček. Vždycky jsem v tomto úseku cítila zvláštní mrazení v zádech. Dnes jsem |
| ho ignorovala. "Myslíš, že bys mohl nenápadně zjistit od táty, nebo od mámy, co |
| Valentýna užívala a jestli je tohle ten lék?" "Možná. Ale proč? O co ti jde?" |
| Rozhodla jsem se přiznat svoje podezření. |
|
|
| Jaksi už tuším, že se mi jeho odpověď nebude vůbec zamlouvat. Položil na stůl |
| obálku. Koukám na to psaníčko a mám pocit, že vím, co je v něm napsáno. "Přece |
| tvoje dcera!" Popadla jsem prudce sklenici a rychle se napila, až jsem si |
| spálila jazyk. "To myslíš vážně?" "Asi ano." "Proč?" Je mi ze všeho smutno. |
| Obětovala jsem té holce všechno. A tohle je její vděk? Opustí mě a nechá |
| samotnou! Honza vzal do ruky svou skleničku. "Někdo pozná svoji životní lásku |
| třeba už ve třinácti. Někdo až v šedesáti. Nezáleží na věku. |
|
|
| Já chci vyšetření. Nahlas jsem však přitakala, nechtělo se mi dohadovat. |
| Načurala jsem do šampusky a položila se na vyšetřovací stůl. "Test je |
| pozitivní," sdělila sestra, mezitím co mě doktorka pečlivě vyšetřovala. "Děloha |
| je zvětšená. Vidím to asi na čtyřtýdenní těhotenství. Kolik je vám let?" otázala |
| se lékařka. "Šestatřicet... mi bude." "A děti máte?" "Ne." "Aha. Máte čas na |
| rozmyšlenou." "Nepotřebuji čas na rozmyšlenou," řekla jsem pevně. "Chci to |
| dítě." "Výborně. Stavte se tu za měsíc. Pokud nastanou problémy, tak kdykoliv." |
| Honza posedával v čekárně. "Hotovo?" "Jo." "A jak to dopadlo?" Náhle jsem |
| dostala chuť se někomu svěřit. |
|
|
| Na klíně drží kabelku z krokodýlí kůže a na nohou má obuté lodičky z téhož |
| materiálu. Vedle ní nevzrušeně zírá můj milenec číslo dvě Honza. Pootočím hlavu |
| malinko doleva a moje oči si prohlížejí Filipa, milence číslo jedna. Tváří se |
| lhostejně a šeptá něco Magdičce. Přece jen ji uhnal! Spočívám na sedadle, dívám |
| se na záda nevěsty. Stojí absolutně strnule, ale já vidím, jak se jí chvěje |
| kytice ze žlutých slunečnic, zelených makovic a tmavého kapradí. Není tak |
| klidná, jak vypadá. Šaty si půjčila v jedné z půjčoven, které se v městě |
| rozrostly jako houby po dešti. |
|
|
| Copak mi, cvokař' chce?" "Jedná se o Valentýnu," odvětil věcně. "Aha." "Máš se |
| za ním zastavit ještě dnes v ordinaci, je to prý nezbytné." "Je to opravdu tak |
| nutné? Mám spoustu práce a možná to nestihnu do konce jeho pracovní doby. Ale |
| zavolám mu. Slibuju." "Musí s tebou mluvit osobně. Co máš za práci?" "Nevím si |
| rady s počítačem. Udělám tedy nejprve práci, která se ho netýká, a potom ho budu |
| odpoledne mordovat." Na vteřinu se odmlčel. "Chceš pomoct?" "Jak?" "Přece |
| odpoledne tu práci s počítačem. Pomůžu ti a vysvětlím, co bude třeba, abys mohla |
| za tátou odejít." |
|
|
| Předepsal jsem jí antidepresiva, ale mám dojem, že nemají ten účinek, jaký bych |
| si představoval. Víš o tom, že se pokusila spáchat sebevraždu?" Kouř z cigarety |
| mi zaskočil, až jsem se zakuckala. "Cože?" "Ano. Vypila vodu z vázy, kde se |
| "louhovaly" konvalinky." "Ale prosím tě, to nebyl žádný pokus o sebevraždu. Byla |
| to jen taková demonstrace, aby si jí někdo všiml. Jako dítě jsem měla podobné |
| pocity. Také jsem si myslela, že mě nemá nikdo rád, a chtěla jsem umřít. Vlastně |
| si to myslím do dneška." "Zlehčuješ to jako vždycky. Ona je vážně nešťastná. |
|
|
| Za mým počítačem seděla Magda a mrskala prsty po klávesnici, jako když hraje na |
| klavír. Jakmile mě spatřila, zůstala sedět s našpulenými ústy dokořán. "Vy jste |
| tady?" Otevřela jsem skříň a začala se bezmyšlenkovitě převlékat. "Mám po |
| dovolené. Ty už jsi zdravá?" "No jo. Volala mi hlavní sestra, že musím |
| neschopenku nutně ukončit, protože nikoho jiného nemají." "Aha." "Máte se, hned |
| jak přijdete, u ní stavit. Ani se nepřevlékejte," dodala zadumaně. Tvářila jsem |
| se, že neslyším ten štiplavý dodatek, a vklouzla do vypraných bílých šatů. |
| Kancelář hlavní sestry se nacházela v přízemí budovy, na chirurgickém oddělení. |
|
|
| Zaklepala jsem a pokorně čekala. "Dále," ozvalo se a já stiskla kliku. Hlavní |
| sestra, taktéž oděna v neposkvrněných šatech, seděla za stolem v pompézně |
| vybavené místnosti a pracovala na počítači. "A, to jste vy! Posaďte se." Usedla |
| jsem proti ní a čekala. Vyndala z krabičky jednu cigaretu a nabídla mi. "Takže |
| mám pro vás všechno připravené, už jsem vás čekala." Přistrčila mi list papíru, |
| propisovací tužku a zapálila si cigaretu. "Co je to?" ptám se opatrně. Povytáhla |
| srostlé obočí. "No žádost o nástup na mateřskou dovolenou." Svitlo mi. |
|
|
| "Ona brala léky na nervy?" Tak nevím, jestli se ptá vážně. Copak toho ví tak |
| málo o svojí ženě? "Ano. Tvůj otec ti o tom nepověděl?" "To jí předepsal táta?" |
| "Nevím." Vložila jsem Janičce do pusinky dudlík, který jí vypadl. "Ptala jsem se |
| ho, jestli jsou ty léky od něj, ale poslal mě do háje." "Proč se o to tolik |
| interesuješ?" nadhodil Leoš zvědavě. "Zajímám se o více věcí," vypravila jsem ze |
| sebe nejasně. "Například?" "Třeba co se stalo mezi tebou a Valentýnou, když jsem |
| v sobotu ráno odešla." Šlápl na brzdu a zastavil tak prudce, až jsem |
| poposkočila. |
|
|
| Vím, co si k němu mohu všechno dovolit. A je toho dost. "Dobrá," pokusila jsem |
| se o lehkou konverzaci. "Tak si já něco koupím nového na sebe. Alespoň mi to |
| zkritizuješ. Ano?" Mlčení jsem brala jako souhlas. V prvním obchodě si nás |
| přezíravě měřila starší prodavačka s trvalou ondulací, kterou měla připláclou |
| jako čepici. Dojít ke kadeřníkovi, nechat si obnovit účes, to by jí jen |
| prospělo. Znuděně si luštila křížovku a ani se nezeptala, co si přejeme. "Chtěla |
| bych na sebe kostým," požádala jsem ji povýšeně. "Něco s úzkou sukní, v zelené, |
| vínové nebo fialové barvě." |
|
|
| "Jenže já nejsem sama." Z dálky bylo slyšet mužský zpěv a hučení sprchy. Zvedla |
| jsem varovně prst k ústům. "Kde jsi se tu vzal?" Ptám se, i když vím, že má od |
| tohohle domu klíče. Nikdy je nepoužívá. "Chci s tebou mluvit." Zašeptal. "Jenže |
| já nejsem sama." Z dálky bylo slyšet mužský zpěv a hučení sprchy. 2. února 2006 |
| Sedím po pravé straně prostorného sálu, uprostřed první řady. Dívám se na záda |
| nevěsty a nevěřím, že je to pravda. Nevěřím, že se moje dcera vdává. Jsem |
| oblečena v moderní kostýmek, jenž jsem koupila ve značkovém butiku. |
|
|
| Nevím, jak dlouho jsem bloumala lesem a loukami. K večeru jsem se vrátila domů |
| totálně zničená. Plácla jsem sebou na otoman, ležela a dívala se jen tak kolem |
| sebe. Spánek nepřicházel a já u sebe neměla ani prášky na uklidnění. Necítila |
| jsem ani hlad, ani žízeň. Dřímota mě přemohla až někdy k ránu, když u sousedů |
| kokrhali kohouti. Probudilo mě bití pendlovek, které jsem večer teskně natáhla. |
| Odbíjely jedenáctou dopolední. Hlava mě bolela jako střep, oči pálily a žaludek |
| se mi kroutil a zpíval hlady. Vstala jsem a nakoukla do malé spížky. |
|
|
| Sestra u vozíku na oddělení se do nás pustila, jen jsme vyklouzli z výtahu. Co |
| prý se děje v té kuchyni, je hrůza. Už ráno prý dávali dodatečné hlášení o pěti |
| příjmech a maso nedostali. Snažila jsem se vysvětlit, že maso se fasuje den |
| dopředu a hned po šesté se začne péct, tudíž není možné, aby ho nově příchozí |
| obdržel, ale ona mlela stále svoji. Hlavní sestra se dostavila během několika |
| minut. Zřejmě ji někdo přivolal již před naším příchodem. Snažily jsme se obě |
| vysvětlit situaci, každá ze svého hlediska, očekávajíce, jak nás rozsoudí. |
|
|
| "Můžeš mi říct, co je tohle za prášky?" Hodil nevzrušeně očkem po lahvičce. |
| Zřejmě ji nikdy předtím neviděl. "Nevím, nemá to vinětu. Může to být cokoliv, od |
| léku na podporu krvetvorby až po..." "Mělo by to být na nervy," přerušila jsem |
| ho netrpělivě. "To užíváš ty?" "Ne." "Tak odkud to máš?" Váhala jsem. Mám se |
| svěřit? Myslím, že ano. Byl to přece Valentýnin manžel a měl právo vědět |
| všechno. "Nikdy jsi ty léky neviděl?" Vzal sklenku do ruky a pátravě jí |
| zatřepal. "Nevím. Asi ne." "Jsou to léky, které jsem našla ve Valentýnině |
| batohu. Užívala je?" Pohrával si s lahvičkou. |
|
|
| Zvedla jsem hlavu a zadívala se na něj skrz závoj slz, které rozpouštěly moji |
| řasenku a v černých pramíncích mi stékaly po tvářích. Honza mě stále hladil, a |
| nedbaje, že mu slzami zmáčím krémovou nažehlenou košili, mě začal vášnivě líbat. |
| Filip vpadl do mojí kanceláře, právě když jsem snídala suchou housku, kterou |
| jsem si zakoupila cestou do práce, a se závistí pozorovala svoji podřízenou, |
| dietní sestru Magdu, jak se nevybíravě cpe hromadou šunkového salámu, plátkového |
| sýra a rajčaty určenými do leča, které uzmula v nemocniční kuchyni. "Víš, |
| Magdičko," zavrčela jsem, "tohle si, prosím tě, odvykni." |
|
|
| Zvu tě na kafe." Kývla jsem hlavou na souhlas. Kafe si rozhodně nedám, je mi |
| špatně, i když jenom projdu okolo zavřené plechovky. "A těhotenský test jste si |
| dělala?" otázala se lékařka, když jsem jí sdělila datum posledního cyklu. |
| Doktorka Pawlovská se velice změnila. Kdybych nevěděla, že jde o stejnou osobu, |
| jakou jsem navštěvovala před léty, ani bych ji nepoznala. Řídké šedivé vlasy se |
| leskly mastnotou, odulý obličej se roztékal pod vrstvou sádla a na těle nadváha |
| nejméně třicet kilo. "Ne." "Pokud ho chcete udělat, zaplatíte osmdesát korun. |
| Souhlasíte?" To jsou mi moresy! Test si přece mohu udělat doma. |
|
|
| "Jak?" zeptal se Filip posměšně a mně celá ta situace přišla absurdní. Vždyť se |
| přece nic nestalo! Jenom jsme se políbili! "Nechte toho," zaječela jsem. Leoš |
| otce pustil. "Mám ji rád." Posadila jsem se opět na židli, jakmile za ním |
| zaklaply dveře. Cože to říkal? Mám ji rád? Koho tím, proboha myslel? Jistě |
| Valentýnu. Přece ne mě. Do místnosti vešla hlavní sestra, tentokrát oblečená v |
| civilu. "Co se tady děje? Slyšela jsem hrozný řev." Pohledem sjela Filipa. |
| "Nemáte už, sestro, po pracovní době?" Kapitulovala jsem. Měla jsem být už dávno |
| někde jinde. Na jiné planetě. |
|
|
| Byla v poslední době divná, ale že užívá nějaké léky, jsem netušil." Vyndala |
| jsem z kabelky údajný Neurol a položila na místo, kam Leoš vrátil lékovku. "A co |
| tohle?" Pohlédl na prášky. "Tyhle léky jsou označené. Je to Neurol." "Já umím |
| číst," nasupila jsem se. "Ale je to jisté?" Vzal škatulku do ruky, vysypal do |
| dlaně poloprázdné plato a přitakal. "Mělo by být. Takhle ten lék opravdu vypadá. |
| Kam na ty prášky chodíš?" "Tyhle jsou náhodou moje." "Jsou taky od otce?" |
| "Správně. Nechtěla jsem je, ale aktivně mi je donesl." "A Valentýna?" dodal |
| nesměle. |
|
|
| Možná ti dovedu určit druh léku podle barvy a velikosti." "Jo, to bys mohl" |
| Vyndala jsem jeden prášek a položila ho na stoleček. Skleničku jsem hned |
| schovala do kapsy. Filip natáhl ruku po léku a prohlížel si ho. "Proč mi nechceš |
| říct, odkud to máš?" "Proč ti na tom tak záleží?" "Protože tě znám a vím, že máš |
| něco za lubem. Jinak by ses tak nevyptávala." "Jen mi řekni, jestli jsou to |
| léky, které jsi předepsal Valentýně." "Nepamatuji se," odvětil Filip s klidem. |
| "Musel bych se podívat do karty. Dej mi tu skleničku." Prudce jsem vyskočila. |
| "Nedám." |
|
|
| Co kdybych vyskočila ven? Možná by si spousta lidí oddechla. Zbytek víkendu jsem |
| strávila na chalupě ve své rodné vesničce jménem Pole. Řidiči autobusu jsem |
| vyprávěla pohádku o tom, že mě okradli a nemám peníze, ani občanku. Nevím, |
| jestli mi věřil, nebo ne, ale znali jsme se od vidění, protože dříve jsem touhle |
| linkou jezdila často a on si mě pamatoval. Domluvili jsme se, že mu zaplatím |
| najednou i zpáteční cestu. Trochu peněz bylo na chalupě ve Valentýnině |
| pokladničce pro strýčka příhodu. Autobus mě vysadil přímo před domkem, neboť |
| zastávka se nacházela jen pár metrů od něj. |
|
|
| Rozklepala jsem se zimou a hlady, i když to možná bylo i nedostatkem spánku a |
| nervovým vypětím. Uvědomila jsem si, že mám na sobě jen tenké letní šaty a v |
| tomhle počasí takhle oblečená jistě vypadám dosti podivně. Vklouzla jsem do |
| areálu nemocnice zadní vrátnicí, která se léta nepoužívala, a nepozorovaně |
| vnikla dlouhou suterénní chodbou do kanceláře. Zamkla jsem za sebou. Tam jsem si |
| ohřála ruce pod tekoucí horkou vodou, dala vařit vodu na kávu a ze zásuvky ve |
| stole snědla dietní suchary a piškoty, kterých měla Magda stálou zásobu z |
| kuchyně. |
|
|
| "No toho, co prodává léky," vysvětlila Renata a samým rozčilením se jí zamlžily |
| brýle, které nosí na nose už sedmnáct let. "Jezdí autem po doktorech, soukromých |
| ordinacích a nabízí medikamenty. Tady ve vesnici se říká, že některé ty léky |
| nejsou oficiálně povolené a že je zkoušejí na dobrovolnících." "Jo, ty myslíš |
| prodejce?" "No tak prodejce. Není to jedno?" otázala se naštvaně. "Není. |
| Prodavač stojí v krámě nebo u kiosku a prodává. Prodejce jezdí po obchodech a |
| nabízí." "No jo. Já zapomněla, že ty si chytřejší a vzdělanější," odfrkla |
| znechuceně. "Myslíš, že mu to vynáší víc než doktorování?" |
|
|
| Nyní byla celá šedivá. Tlející listí tančilo ve větru, z nebe padala hustá mlha |
| a počasí připomínalo dušičkový den. Zase mě začal bolet zub, který mi ráno |
| lékařka vyčistila. Možná mě bolel celou tu dobu a já ho pod tíhou událostí |
| ignorovala. V břiše mi kručelo a žaludek mi oznamoval, že od rána nic nepozřel. |
| Také se pořádně ozýval. Škrundalo v něm na celou ulici. Kdyby nejezdila auta, |
| vynikla by tahle moje vnitřní hudba s celou parádou. Možná by nebylo od věci |
| něčím se zasytit. Zastavila jsem se před obchodem s nápisem Chléb pečivo, |
| vteřinu zaváhala a potom vešla dovnitř. |
|
|
| Z naivní a hloupé manželky si udělá pracovní sílu, již si posadí do ordinace, |
| ušetří za zdravotní sestru a svoji ženu, která k němu vzhlíží jako k bohovi, |
| bude mít ustavičně na očích. Jak průhledné. S Magdou se dá dobře manipulovat. |
| Není jistě tak chladná jako Erika, ani tvrdohlavá a vášnivá jako já, a proto mu |
| bude zobat z ruky. "Co vás udivilo?" zahřměla dívka nebezpečně. "Ale nic, |
| holčičko, já ti to přeju. Kdy čekáte miminko?" "Po Novém roce." "Tak to |
| gratuluji." |
|
|
| Doma jsem papír s proužkem zalepila opatrně do bílé obálky, položila ji na |
| dřevěný noční stolek u postele a tvrdě usnula. Probudilo mě nesmělé zaklepání. |
| Leoš stál s Janičkou uprostřed pokoje a trpělivě čekal, až se vzpamatuji. |
| Vylekala jsem se. "Kolik je hodin? To už jdeš do práce?" "Ano, bude šest." |
| Posadila jsem se. Usnula jsem oblečená v silonové oranžové halence, pod níž jsem |
| byla nahá, proto jsem se schoulila vsedě pod deku. "Můžeš pro mě něco udělat?" |
| zamumlala jsem ospale. Věnoval mi citlivý pohled. "Pro tebe všechno." Podala |
| jsem mu obálku. |
|
|
| Co se to tam takhle po ránu děje? Že by Leoš již připravoval malé papání a |
| nevěděl si s tím rady? Otvíráním dveří jsem se trápit nemusela, protože byly jen |
| mírně přivřené. Uvnitř mě čekalo překvapení. Valentýna byla doma. Stála u stolu |
| a s Leošem se hádali. Zařadila jsem rychle zpátečku. Dole jsem popadla ze stolku |
| objemný svazek klíčů a mobilní telefon a vyběhla ven. Chodila jsem po městě a |
| pokoušela se pročistit si hlavu. Mrzelo mě, co se stalo, a taky jsem měla |
| strach. Co když se Valentýna vrátila dřív a viděla nás? |
|
|
| "Maminka ještě zůstane v nemocnici," oznamuje, "telefonovala jsem tam. Než se |
| vrátí, budu se o vás starat já. Veronika může spát u nás s Jiřinou a ty, Láďo, |
| na gauči v obývacím pokoji. Pojďte, vezmu vás hned s sebou nahoru." "Já nikam |
| nepůjdu," mračí se Láďa. "Zůstanu tady." "A půjčí mi Jiřina tříkolku?" zajímá se |
| Veronika. "To víš, že půjčí," ujišťuje paní Mourková. "Dobře, tak já jdu," |
| Veronika seskočí ze židličky na zem. "Ráno vás oba vzbudím a vypravím do školy," |
| pokračuje paní Mourková, jakoby se nic nestalo. |
|
|
| Odložil beranici, kabát i hůl na věšák v rohu u dveří a posadil se do kouta, k |
| prázdnému stolu, aby měl přehled. Hospůdka působila mile a zabydleně, téměř |
| domácky. Po stěnách rozvěsil hostinský staré místní dřevoryty, dílka nějakého |
| malíře z konce minulého století, zašlá kouřem a prachem, doplňující však |
| dokonale atmosféru. Zasklené obrazy pokračovaly výjevy loveckých scén, pak |
| několik vycpaných ptáků, obvyklé jelení paroží a pět cínových konvic různé |
| velikosti. Hostinský je zavěsil na stěně, bokem od nálevního pultu, hned vedle |
| nich, na policích, rozestavěl porcelánové nádobí. Centrem však nesporně byla |
| barevná freska na čelní stěně, u výčepu. |
|
|
| Muž, který chodíval domů skoro denně opilý a křičel. Muž, který skoro po |
| měsících měnil místa a odevšad musel nakonec odejít. Nebo matka? Věčně |
| podrážděná, unavená a nervózní, a jindy zase ustrašená a smutná? Anebo učitelka? |
| Otec jezdil naposledy jako závozník, rozvážel zboží do všech prodejen s |
| průmyslovým zbožím v okrese. A jak se rychle zjistilo, občas nějaký ten |
| tranzistorový přijímač nebo jiná potřebná věcička putovala stranou místo tam, |
| kam patřila. Vždycky se v hospodě někdo našel, kdo vyměnil nové rádio nebo |
| holicí strojek za pár korun. |
|
|
| Stěny jsou pokresleny uhlem, samá divoká zvířata, která se vzpínají, jak je |
| pronásledují lovci s oštěpy. U zadní stěny leží na několika čerstvých kůžích |
| Máša, má otevřené horečnaté oči, blouzní. "Trochu vody," šeptá vysušenými rty. |
| Láďa nabírá do dlaní vodu z kamenné nádoby a přibližuje se k ní. Máša hltavě |
| srká vodu z jeho dlaní, do poslední kapky. "Neboj se, přinesu ti za chvíli |
| medvědí tlapu. Náčelník říkal, že má magickou sílu. Určitě se uzdravíš." Máša se |
| k němu přitiskne, tváře jí hoří, ale snaží se usmát. "Já tě mám ráda." Poblíž |
| nikdo není, všichni se hřejí u ohně. |
|
|
| Pod rouškou je strašné horko, profesor cítí, jak mu po zádech stékají stružky |
| potu, kapky se mu perlí i na čele a nad obočím, brýle se zamlžují. "Začneme." |
| Doktor Macháček stojí proti němu. Dezinfikovat, očistit, řez, podvázat, zastavit |
| krvácení, vysušit a znovu. Peán, ještě jeden, kochr, háky. A dokola. Utržená |
| slezina, prasklé pouzdro jater. Všude krev, nepřehledné množství krve. Prasklá |
| dolní dutá žíla! Podvázat! Podvázat! Jemně a lehce, bez jediného zbytečného |
| pohybu. Každá vteřina je vzácná. Vzdušný vak se pravidelně vzpíná a vhání do |
| plic kyslík, avšak na monitorech se nic nemění. "Výsledky z laboratoře," hlásí |
| sestra, "krevní obraz." |
|
|
| "Já mám hlad," kňourá Veronika. Večeře nejspíš nebude. "Počkej, přinesu ti kus |
| chleba," napadá Láďu a vrací se opatrně do kuchyně. Matka má hlavu na stole, |
| nehýbe se. Láďa zakrojí do bochníku včerejšího chleba - moc se mu to nepovedlo, |
| okraje jsou zubaté. Nemůže najít máslo, bere tedy sklenici se švestkovou |
| marmeládou a vrací se do ložnice. Veronika ukusuje krajíc, jako by to byla |
| kdovíjaká pochoutka. Láďovi to však přece jen vrtá hlavou. Co se stalo? |
| Pootevřenými dveřmi je slyšet, jak matka hlasitě oddychuje, jako by chrčela. |
| Třeba se jí něco stalo! "Buď tady hodná," napomene Veroniku a vyběhne na chodbu. |
|
|
| nyní byla na dosah ruky. Zelenala se a bělala, žloutla, snad i voněla něčím |
| neznámým, tolik vzdáleným lyzolu a ajatinu operačního sálu a nemocničních |
| chodeb. Profesor Havlena si připadal málem jako objevitel, i když něčeho dávno |
| známého. Domky, holá stromořadí, potoky i rybníky, které míjel, v něm vyvolávaly |
| vzdálenou vzpomínku - a snad to ani nebyla vzpomínka, nýbrž sen, představa. |
|
|
| Rozhodl se, že tady, na východní straně, přivrácené ke svahu, si zřídí ložnici a |
| malou kuchyňku, aby nemusel po ránu scházet do přízemí hned, jak se probudí - |
| alespoň v zimě, dokud je chalupa promrzlá a nevyhřátá. Zatím spočívala kuchyňka |
| v dvouvařiči postaveném na malém stolku u okna. Kromě něho stála v místnosti |
| kovová postel, dvě židle a stůl. Oblíbené houpací křeslo si ponechá v dolní |
| sednici, ve velkém "salónu" u okna, odkud je vidět na ohyb silnice a skoro až k |
| městu. Přízemí poslouží podle dosavadních představ k dennímu přebývání. Až se |
| zatopí, bude příjemné uvnitř posedět. |
|
|
| Znázorňovala gotický hrad na strmé skále, na obzoru chmurný tmavý les a pod |
| skálou obléhající vojsko. Nad tím vším byl vyveden nápis Bitva u Krásné a |
| letopočet 1427. Havlena si prohlížel výzdobu stěn velmi pozorně, a než se nadál, |
| měl před sebou půllitr s pivem, na němž pomalu opadávala pěna. Hostinský ho od |
| výčepu mlčky pozoroval. Tři dědové v druhém rohu hráli mariáš a u okna mezi |
| profesorem a karbaníky seděli ještě jiní dva, asi také místní hosté, snad jen o |
| trochu mladší, a o čemsi se vzrušeně dohadovali. Profesor upíjel pivo a sledoval |
| okolí, zvykl si. |
|
|
| Veronika si myje ruce a čistí si zuby. Uléhá do postýlky a volá: "Láďo, já se tu |
| bojím." Láďa sedí v kuchyni za stolem a čeká. Měl by se učit, ale nemůže se |
| soustředit, myšlenky se mu honí kdovíkde. Veronika se potichu přišourá a souká |
| se na vedlejší židli. "Láďo, kdy už půjdu do školy?" "Za dva roky." "A je to |
| dlouho?" "Je. A pořád neotravuj." "Láďo?" "Co je zase?" "A kdy už budou vánoce?" |
| Láďa se zamyslí, vánoční prázdniny začínají už v pátek. A to je vlastně pozítří. |
| Najednou někdo zvoní. Když Láďa otevře, stojí za dveřmi paní Mourková. |
|
|
| Podvědomá touha fantazie ho přenášela ještě dál, do měst a krajin, které nikdy |
| nepoznal a které si představoval určitě naivně a zkresleně - moře s vysokými |
| palmami, tříštivé vlny a plachetnice plující k obzoru. Byl to svým způsobem únik |
| - ze školy, z domova, odevšad. Koncem ledna se maminčin stav poněkud zlepšil. |
| Vstala a začala přecházet po bytě, občas i něco uvařila a nakonec také vyprala |
| všechno špinavé prádlo, co se za dobu její nemoci nastřádalo. A co košilek, |
| ponožek a všeho možného se pak rozvěsilo po šňůrách na dvoře! Pololetí se |
| přihlásilo vysvědčením. Čtyři pětky, navíc zvláštní napomínání z chování; |
|
|
| Usrkával po doušcích pivo a ani nevěnoval pozornost okolí, všechno mu připadalo |
| vzdálené a nějak neskutečné, nejvíc on sám. "Nechcete si přisednout k nám?" |
| Pohlédl na staříka, který stál před ním a zíral na něho vyhaslýma světle modrýma |
| očima, očekávaje odpověď. "Prosím?" "Ptám se," opakoval stařík důležitě a |
| zřetelně, jako by vyřizoval důležitou diplomatickou misi, "jestli si nechcete |
| přisednout k nám." Byla to spíše výzva než poselství. Ukázal do rohu, odkud |
| jejich rozhovor sledovaly další dva páry stejně stařeckých očí. Profesor Havlena |
| pokrčil rameny. Proč ne? |
|
|
| Postačila obvykle krátká pasáž, kterou si chtěl osvěžit; pak opět zhasl a klidně |
| znovu usnul. Velmi obdivoval spisovatele, kteří dokázali psát o životě a smrti s |
| lehkostí, optimismem a přesvědčivostí; dodávali mu sílu, když sám někdy váhal, |
| ač si to nerad připouštěl. Knihovna se postupně plnila knihami. Na řadu přišly |
| obrazy. Havlena si přivezl opravdu jen ty, na které byl nejvíce zvyklý, ty |
| nejmilejší. Byly čtyři a každý dostal svůj malý, ale samostatný kousek stěny. |
| Profesor si oblíbil krajiny romantiků i realistů, stejně jako impresionistů; |
| tvrdil vždy, že ho pohled na ně uklidňuje. |
|
|
| "Červený mlýn" stál přímo u řeky, vlastně říčky, která se v divokou a dravou |
| řeku promění jen jednou za rok, při jarním tání a při povodních. I to je však |
| rok od roku slabší, od té doby, co na jejím horním toku postavili přehradu, je |
| to spíše klidný potůček. Snad tu kdysi skutečně stával vodní mlýn, který |
| mnohokrát přestavěli; zbyl tu jen náhon a rozlehlá zahrada. V zimě se život |
| přenáší do dvou začouzených sálů výčepu, kde to páchne pivem a buřty s cibulí. |
| Když profesor Havlena vstoupil, pohledy stálých hostů si ho krátce změřily. |
|
|
| Díval se z jednoho staříka na druhého a vzpomínal, kdy naposledy viděl na |
| vlastní oči hrát fotbal. Jak úzký byl jeho svět po celý dosavadní život! "Vsadím |
| se, že kdyby hrála Slavia jako za Pláničky, tak by dneska suverénně vyhrála |
| ligu!" "Kdepak, už by nevydrželi tempo. Dnes je rychlejší hra, dej si říct. |
| Tenkrát stačila na vítězství česká ulička a pořádná technika. Dnes musí být |
| hlavně perfektní fyzička!" "Fyzička, fyzička," vysmíval se jim třetí stařík, ten |
| s pomněnkovýma očima, co Havlenu ke stolu přivedl, "tu si můžou naložit, když |
| neumějí střílet góly!" |
|
|
| Jen Hanka spokojeně dřímala za pecí. Mladý pán se tomu podivil a povídá: |
| "Povězte mi, matičko, proč tamhleta nepřede? Vždyť už je dost velká. A při práci |
| by jí čas rychleji utíkal." "To máte tak, vzácný pane, ráda bych jí to dopřála i |
| len bych jí na kužel navinula, ale není to možné. Není to obyčejná přadlena. Do |
| rána by všechen len, co je v domě, sama na zlaté nitky spředla. A když už by |
| neměla co příst, pustila by se do mých šedivých vlasů." Matka se styděla |
| přiznat, že má línou dceru. |
|
|
| Po večeři zavedli nevěstu do velké komnaty, která byla plná plničká lnu a |
| konopí. "Tak," povídá pán, "tady máš kolovrátek, červená jablíčka a trochu |
| hrachu a můžeš se pustit do práce. Když všechen len do rána spředeš na zlaté |
| nitky, bude svatba, když ne, bude zle." Pán odešel a nechal přadlenku být. |
| Hanička se ani nepokoušela příst, vždyť o předení nic nevěděla. Začala plakat a |
| naříkat: "Ach, bože, co si teď počnu! Proč jsem jen neposlechla matku a |
| nenaučila se příst. Mohla jsem si hovět pěkně doma ve světnici! Co se mnou |
| bude!" |
|
|
| "Naučím tě příst zlaté nitě, ale musíš mi slíbit, že tu na mě za rok zase |
| počkáš. Když uhodneš, jak se jmenuji, nechám tě na pokoji, ale když neuhodneš, |
| budeš mojí ženou a já si tě odvezu tady na tom trakaři. Ale to ti povídám! |
| Nemysli si, že mě nějak ošidíš. Nikam se přede mnou neschováš, všude tě najdu. |
| Co tomu říkáš?" Haničce se to moc nelíbilo, ale co měla, chudák, dělat? Nakonec |
| řekla: "Dobře, počkám tu na tebe. Beztak nemám na vybranou." Mužíček oběhl s |
| trakařem třikrát kolem a přitom odříkával: "Takto, Haničko, takto, takto se |
| přede zlato. |
|
|
| "Už toho mám dost. To bych se na to podíval, jestli mi to žito vrátí, nebo ne. |
| Půjdu tam ještě jednou!" Vyrazil stejnou cestou jako předtím. Přenocoval ve |
| mlýně a pak už to do údolí neměl daleko. Znovu potkal toho šedivého stařečka s |
| železnou holí. "Kam máš namířeno, synku?" ptal se stařeček. "Ach, dědečku, jdu |
| si pro to žito. Mlýnek nemele, stolek se neprostírá, doma je čím dál hůř." |
| "Svoje žito už zpátky nedostaneš, ale víš co?" povídá stařeček. "Vezmi si hůl, |
| udělej všechno jako minule a řekni si o pytel s obuškem, který tam visí na |
| hřebu. |
|
|
| Po svatbě žili mladí manželé šťastně a spokojeně. Pán svou ženu nade vše |
| miloval, a když mu porodila hezkého synáčka, byl nejšťastnějším člověkem na |
| zemi. Ale každá písnička má svůj konec a zrovna tak měla skončit radost mladých |
| manželů. Čas ubíhal jako voda v řece. Ode dne, kdy Hanička poprvé zasedla ke |
| kolovrátku, už uplynul skoro celý rok. Mladá paní byla čím dál smutnější. Oči |
| měla uplakané a ploužila se po zámku jako stín. Však taky měla proč! Ztratit |
| hodného muže a synáčka, který se měl čile k světu! Pán netušil, co jeho ženu |
| trápí. |
|
|
| "Víš aspoň, že ji neznáš?" "Jak bych to mohl vědět?" "Takže lidé vlastně nic |
| nevědí?" "Jak bych to mohl vědět?" Přirozenost Jednoho dne byl mistr pozván do |
| domu zámožné ženy. Když dopili čaj, uvedla hostitelka mistra do velké místnosti, |
| která byla celá bohatě vyzdobena květy. Květiny byly naaranžovány v nepřeberném |
| množství v nádherných kyticích a velkých květináčích, a omamná vůně se linula |
| vzduchem, jako kdyby všechny kvetly zároveň. "Chtěla bych ti dát hádanku," řekla |
| dáma. "Když uhodneš, daruji zdejším chudým značnou částku. Ze všech květin, |
| které tady vidíš, je jen jedna jediná pravá. Tu bys měl co nejrychleji najít." |
|
|
| Dům byl sice opravdu malý a v místnosti, kterou mu přidělil, stál jen stůl a |
| postel, ale všechno bylo čisté a on nebyl zhýčkaný - byl rád, že má střechu nad |
| hlavou. Jeho hostitel se tisíckrát omlouval, že mu může nabídnout jen skrovné |
| pohoštění - chléb, máslo, šunku, salám a míchaná vejce, ale víno bylo dobré a |
| pálenka tekla proudem, takže mladík usnul tvrdým a hlubokým spánkem. Když ráno |
| vstoupil do světnice, na stole byly prostřeny na svátečním nádobí různé druhy |
| uzenin a sýra, rozličné sladkosti, čerstvý chléb a káva lákavě voněly. |
|
|
| A zatímco mladík zkoprněle zíral na několikanásobně převýšený účet a mumlal, že |
| tolik peněz ani nemá, sebral mu staroch tašku, lačnými křivými prsty mu strhl |
| hodinky ze zápěstí a syčel: "Tak si vezmu, co mi patří, chlapečku!" Protože si |
| podle svých vlastních propočtů stále nepřišel na své, sebral hostu i jeho staré |
| auto, dotlačil ho ke svému domu, práskl dveřmi a zamkl na dva západy. Po |
| několika desítkách kroků se mladý psycholog pomalu vzpamatovával. Zvažoval svou |
| nepříjemnou situaci, pokýval hlavou a zamumlal si pro sebe: "Měl jsem pravdu! Já |
| to věděl! Díky Bohu, nestudoval jsem zbytečně!" Zúčtování |
|
|
| "Ušetři mě, ne kvůli mně, ale kvůli mým malým dětem, jejichž matku sis už vzal. |
| Dej mi ještě čas, abych vydělal trochu peněz a mohl zajistit dětem nějaký |
| příjem. Neboť teď nemám nic, co bych jim mohl odkázat a zemřely by hlady." "Budu |
| mít slitování s tebou i s tvými dětmi," řekl anděl smrti. "Ale až k tobě přijdu |
| znovu, vezmu tvou duši s sebou a žádné prosby ani nářky mi v tom nezabrání. |
| Pamatuj na to!" "Děkuji ti za tvé milosrdenství," zašeptal vdovec. |
|
|
| Mistr chtěl svým žákům názorně vysvětlit, jak krátkozrace si lidé počínají ve |
| své snaze zajistit si bezpečí. "Jeden muž se nechal převézt přívozem přes |
| mořskou úžinu. Když už byli dost daleko od břehu, ale druhý břeh ještě nebyl |
| vidět, zvedla se bouřka, nebe se zatmělo a vysoké vlny cloumaly člunem sem a |
| tam. Převozník bojoval s větrem, s přívaly deště a mohutnými vlnami. Za krátkou |
| chvíli promokli až na kost a do lodi začalo téct. Převozník se starostlivě |
| podíval po cestujícím a zděšeně vykřikl. "Zbláznil ses, proč liješ vodu do |
| člunu?" osopil se na něj. |
|
|
| "Tatínku, jak vlastně začínají války?" zeptal se chlapeček svého otce. Otec |
| vykoukl zpoza novin, zamyšleně se podíval na svého syna a řekl: "Předpokládejme, |
| že dvě sousední země vedle sebe žijí v míru, jako třeba Kanada a USA. Potom ale |
| jedna země chce něco, co ta druhá nechce vydat. A tak Kanada pošle své vojáky do |
| USA." "Nevykládej tomu dítěti takové nesmysly!" křikla matka. "Kanada nikdy |
| nevedla válku se Spojenými státy." "Co se do toho pleteš?" ohradil se otec. |
| "Jenom jsem na příkladu." "Svoje příklady si cucáš z prstu, naděláš víc zmatků, |
| místo abys něco vysvětlil. |
|
|
| Po dalších šesti letech se mohl se všemi svými zaměstnanci konečně usadit ve |
| velmi moderním a architektonicky zdařile řešeném obchodním komplexu. I když |
| během let své úspěšné kariéry přicházel do firmy mezi prvními, neutajilo se, že |
| nikdy nejezdí do horního patra výtahem, ale vždy zmizí nenápadnými dveřmi v |
| zastrčeném rohu vstupní haly. Také nemohl zabránit tomu, aby se o jeho |
| neobvyklém chování nešířily nejrůznější pošetilé dohady: prý tam chodívá ráno |
| cvičit, možná kontroluje tajný trezor a počítá své jmění - to byly jedny z |
| nejnevinnějších spekulací. Ale nikdo ze zaměstnanců tajemství neodhalil, ani |
| jeho dlouholetá sekretářka nevěděla nic bližšího. |
|
|
| "To, čemu tě učil ten guru, na mě neudělalo vůbec žádný dojem," řekl mistr. |
| "Cesta, kterou učím já, je mnohem obtížnější." "Co může být těžší, než znát |
| minulost i budoucnost?" ptal se užasle žák. "Žít v přítomnosti," odpověděl |
| mistr. Očista Jeden velmi horlivý žák se každé ráno a každý večer koupal v řece, |
| aby se očistil od svých špatných myšlenek a hříchů. Jednoho dne mu mistr řekl: |
| "Jestli si myslíš, že voda v řece dokáže smýt tvoje hříchy a slabosti, pak by |
| podle tvého přesvědčení musely být všechny ryby, žáby a všichni krabi svatí. |
|
|
| Na otázku, co ho přivedlo do Berlína, zahradník začal ochotně vyprávět svůj sen. |
| "Chcete mi opravdu tvrdit, že věříte snům a jenom kvůli jednomu snu jste podnikl |
| tak dlouhou cestu? A ten sen se má opravdu naplnit zrovna tady, v Berlíně? |
| Člověče, tady vládne drsná realita. Už tisíce takových jako ty tady zkoušely |
| najít štěstí a narazily jen na samé problémy. Se sny v našem světě člověk nikam |
| nedojde. Jinak bych s vámi hned měnil!" rozhorlil se komisař. "Proč byste zrovna |
| vy se mnou chtěl měnit?" ptal se zahradník. |
|
|
| Studoval pohnutky jejich jednání a řeč těla, uměl číst fyziognomii a gesta a tak |
| interpretovat jejich slova. Četl v lidech jako v otevřených knihách. Naložil |
| svých pár nepříliš cenných věcí do prastarého auta a vydal se na cestu k svému |
| prvnímu působišti. Nemohl se dočkat, až uplatní své vědomosti a budoucnost si |
| maloval v růžových barvách. Představoval si, jak buduje šťastný a úspěšný život, |
| dokonce i vlastní praxi. Do nástupu do práce mu zbývalo ještě několik volných |
| dní, které chtěl využít k tomu, aby se po cestě krásnou krajinou zotavil po |
| namáhavém zkouškovém období. |
|
|
| "Zpívá neúnavně dnem i nocí a já z vděčnosti za jeho písně dbám na to, aby mu |
| nic nechybělo. Pořád se starám, aby měl čerstvou vodu a dobrou potravu, aby |
| přebýval v chladivém stínu a aby se k němu žádná kočka ani nepřiblížila. Ale už |
| dva týdny ani nezazpíval a já jsem úplně zoufalý." Když domluvil, poslechl si |
| král také, co mu chtěl říct slavík. "Moje chuť na dobrou návnadu mě vehnala do |
| pasti lovce ptáků. Prodal mě obchodníkovi, který jezdil z místa na místo, až mě |
| konečně získal tento muž. |
|
|
| Kdyby se od něj totiž Bůh neodvrátil, nepotřeboval by dávat na odiv takovou |
| marnivost." Důvod ke lži Bohatý muž dospěl ve stáří k poznání, že mu jeho |
| blahobyt nemůže dodat vnitřní uspokojení, po kterém už dlouho toužil. Předal |
| proto celý majetek svému synovi a vstoupil do společenství, které hledalo v |
| prostém životě a úmyslném odříkání cestu k poznání. Jednoho dne ho poslali spolu |
| s jedním bratrem do města, aby na trhu prodali dva staré osly, které |
| společenství už nemohlo využívat. Na trhu se u nich zastavilo několik zájemců. |
| "Jsou ti osli ještě k něčemu?" zeptal se jeden. |
|
|
| A byla uspořádána bujará oslava. Tancovalo se, zpívalo a radovalo až do rána. |
| Místní učitel složil baladu o hrdinném přemožiteli medvěda, která byla pak každý |
| rok zpívána během medvědí slavnosti na počest slavného návratu rolníků. Snadná |
| kořist Rolník pracoval na svém poli, když zpozoroval, jak přes ně peláší zajíc; |
| ten ale narazil do kmene blízkého dubu a zemřel. "To je ale praktické," pomyslel |
| si rolník, "takhle snadno jsem ještě k zaječí pečínce nepřišel." Schoval se do |
| křoví a čekal na dalšího zajíce. A čeká tam dodnes. Fazole |
|
|
| Ten, místo aby jako obvykle dveře otevřel lehkým rychlým pohybem, vrazil do nich |
| opatrně nohou, srdečně se zasmál, když viděl padat polštář, klidně se na něj |
| posadil a zeptal se svého otce: "Tak jsem tady. Co pro tebe mohu udělat?" |
| Zásadovost Sedlák sázel vinnou révu odrůdy, která měla přinést chutné hrozny |
| teprve po třiceti letech. Vládce té země, který jel náhodou kolem, sedláka |
| oslovil. "Zdá se mi, že jsi vskutku optimista, když ve svém věku sázíš takovou |
| révu, jejíž plody možná nikdy nebudeš sklízet." "No, to se nedá nic dělat," |
| odpověděl sedlák. |
|
|
| "Rozhodl jsem se, že svůj život nepodřídím honbě za penězi, bohatstvím a |
| prestiží, a dosud jsem to dodržoval," vysvětloval. "Ale náhoda tomu chtěla a |
| potkal jsem nádhernou ženu, kterou opravdu miluji a ona miluje mě. Chtěli bychom |
| spolu zůstat. Ale protože ona je jedinou dědičkou z velmi zámožné rodiny, mám |
| strach, aby se peníze jednou neobrátily proti nám." "Rozhodující je pouze to," |
| odpověděl mistr, "jak moc si zakládáš na tom, že jsi bohatý - nebo chudý." |
| Mladík zamyšleně přikývl a po chvíli řekl: "Rozumím." "Pak je to dobře," usmál |
| se mistr. |
|
|
| Štíhlý a atraktivní muž pomalu vystoupil ze svého nádherného vozu, takže na sebe |
| upoutal pozornost kolemjdoucích, a lehkým pohybem si přes ramena přehodil |
| kašmírový kabát, pravou rukou si jednou pročísl husté černé vlasy na skráních, |
| až se zableskly jeho zlaté náramkové hodinky a zlatý prsten, a svižným krokem |
| stoupal po mramorových schodech k domu. Lidé ho zvědavě pozorovali, šeptali si a |
| dohadovali se mezi sebou: "Kdo asi je tento muž, tak bohatý a elegantní? To musí |
| být miláček Boha." "Naopak," odpověděla jedna stará žena v levných šatech, "není |
| bohatý, ale velmi chudý. |
|
|
| Mistr stále znovu a znovu nabádal své žáky, že nestačí jen něco dělat, ale že |
| člověk v to také musí doufat. Jeden z žáků tuto radu nechápal a prosil ho o |
| vysvětlení. Mistr s ním šel k jezeru, kde nasedli do loďky. Mistr ji veslem |
| odstrčil od břehu a když je proud odnesl kousek dál, nasadil jedno veslo a začal |
| veslovat. Loď se stále točila kolem dokola. "Co to děláš?" křičel žák. "Abychom |
| se dostali dál, musíš používat obě vesla." "Zcela správně," přikývl mistr: |
| "Jedno veslo se jmenuje: 'pracovat', druhé veslo se jmenuje 'doufat'. |
|
|
| "Ty hlupáčku," káravě řekla jeho žena, "to je tvůj syn, o kterém jsem ti psala v |
| tolika dopisech!" "Ale já jsem žádnou poštu nedostal, protože jsem byl pořád na |
| cestách. A kde spí to dítě?" dodal. "Samozřejmě se mnou, ve tvé prázdné posteli, |
| abych ho mohla utišit, když se probudí," zněla udivená odpověď na jeho podivnou |
| otázku. Během celého vzrušeného veselí u příležitosti jeho návratu si postupně |
| uvědomoval, že minulou noc slyšel z ložnice hlas své ženy, která tak něžně |
| nemluvila k nikomu jinému, než k jejich synovi. O to byl teď šťastnější, že |
| ovládl své vzplanutí. |
|
|
| Už se stmívalo, on beze spěchu jel silnicí, když si uvědomil, že je načase |
| postarat se o nocleh. Už asi hodinu ale neviděl ani živáčka, kterého by se mohl |
| zeptat na nejbližší hotel. Najednou si všiml muže, který z vedlejší cesty právě |
| sešel na silnici. Zastavil u něj, aby se ho zeptal na nejbližší nocleh, ale byl |
| by nejraději hned jel dál, protože výraz v jeho tváři ho nanejvýš vyděsil. |
| Odrážela se v něm lakota, nenasytnost, hamižnost, závist, žárlivost a |
| bezohlednost. "Chci se přece jen na něco zeptat," uklidňoval se a stáhl okénko. |
|
|
| Jeho oči se nemohly nasytit, sbíhaly se mu sliny v ústech a jeho chuť stále |
| rostla. Prsty ho zasvrběly a už měl v puse medovou kuličku sypanou cukrem a |
| kokosem. Následovala čokoláda a pražené mandle. I když už byl vlastně sytý, |
| labužnicky pomlaskával a ještě se natahoval po kandovaném ovoci. A v tom ho |
| prodavač klepl přes prsty bambusovou hůlkou. Když sahal po rozinkách, uhodil ho |
| prodavač už o poznání silněji. "Tohle město je skvělé!" zvolal poutník nadšeně. |
| "Když člověk žádné sladkosti jíst nechce, nutí ho k tomu holí!" Schopnosti |
|
|
| Ale už při prvním úderu se rozezněl tak mocný tón, že hrůzou upustil kladivo a |
| zacpal si uši. To, že nechtěl, aby ho někdo slyšel, je pochopitelné, ale sám |
| sobě zacpávat uši je čirá hloupost." Zaslepenost Jednomu muži nedávno zemřela |
| manželka a tak žil ve svém domě sám se svým synem. Jednoho dne musel otec |
| odcestovat a prosil sousedku, aby se na chlapce občas zašla podívat. Zatímco byl |
| na cestě, přepadla vesnici banda lupičů, ukradla všechen majetek i dobytek a kdo |
| z obyvatel nebyl zavražděn, přišel o život v zapálených domech. Jeho syna ale |
| banditi odvlekli do otroctví. |
|
|
