diff --git "a/evzen_onegin.txt" "b/evzen_onegin.txt" new file mode 100644--- /dev/null +++ "b/evzen_onegin.txt" @@ -0,0 +1,6672 @@ +Alexandr Sergejevič Puškin +Evžen Oněgin + +Praha 2017 +1. vydání + +Městská knihovna v Praze +Půjčujeme: knihy/časopisy/noviny/mluvené slovo/hudbu/filmy/noty/obrazy/mapy +Zpřístupňujeme: wi-fi zdarma/e-knihy/on-line encyklopedie/e-zdroje o výtvarném umění, hudbě, filmu +Pořádáme: výstavy/koncerty/divadla/čtení/filmové projekce +www.mlp.cz +knihovna@mlp.cz +www.facebook.com/knihovna +www.e-knihovna.cz + +Znění tohoto textu vychází z díla Eugen Oněgin tak, jak bylo vydáno v Praze Státním nakladatelstvím krásné literatury a umění v roce 1962. Pro potřeby vydání Městské knihovny v Praze byl text redakčně zpracován. + + + +Text díla (Alexandr Sergejevič Puškin: Evžen Oněgin), publikovaného Městskou knihovnou v Praze, není vázán autorskými právy. + + + + +Vydání (citační stránka a grafická úprava), jehož autorem je Městská knihovna v Praze, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Nevyužívejte dílo komerčně-Zachovejte licenci 3.0 Česko. + + +Verze 1.0 z 21. 9. 2017. + + +OBSAH +HLAVA PRVNÍ. 8 +HLAVA DRUHÁ.. 36 +HLAVA TŘETÍ. 57 +HLAVA ČTVRTÁ.. 82 +HLAVA PÁTÁ.. 105 +HLAVA ŠESTÁ.. 127 +HLAVA SEDMÁ.. 150 +HLAVA OSMÁ.. 177 +DODATKY.. 206 +PUTOVÁNÍ ONĚGINOVO.. 207 +ONĚGINOVO ALBUM... 221 +VYNECHANÉ SLOKY.. 226 +Ediční poznámka. 236 + + + + +Pétri de vanité il avait encore plus +de cette espèce d'orgueil qui fait +avouer avec la même indifférence les +bonnes comme les mauvaises actions, +suite d'un sentiment de supériorité, +peut-être imaginaire. + +- TIRÉ D'UNE LETTRE PARTICULIÈRE + + + +Proniknut ješitností měl ještě víc +toho druhu pýchy, která nutí +přiznávat se stejnou lhostejností +jak dobré, tak i zlé činy, +což je způsobeno citem nadřazenosti, +možná jen domnělé. + +- ZE SOUKROMÉHO DOPISU + + + + +Svět hrdý nezatouživ bavit, +přátelství uctívaje jen, +jak tebe, druhu, nepozdravit +darem, jenž tebe důstojen +by byl, hodnější duše krásné, +tvé duše, vroucí svatým snem, +poezie živé i jasné, +v níž prostotu vždy tušil jsem. +Prozatím ale teplou rukou +ber tento soubor pestrých hlav, +polosměšných a položalných, +prostonárodních, ideálných, +psaných jen, jak bych rukou máv, +zrozených ze snu, z bezesnosti, +jak opadlý, nezralý chtěl věk, +postřehů chladné rozumnosti +a hořkých srdce poznámek. + + + +HLAVA PRVNÍ +I kvapí s životem, i s city pospíchá. +- KN. VJAZEMSKIJ + +I +"Můj strýc byl mužem cti a v době, +kdy opravdu se roznemoh, +všem lidem vnukal úctu k sobě, +což bylo nejlepší, co moh. +Kde lepší vzor se vidět udá? +Můj Bože, jaká to však nuda, +s nemocným sedět noc i den +a na krok nedostat se ven! +Jaká to přetvářka v mém věku, +baviti položivého, +podušky rovnat pod něho +a chmurně nad přípravou léků +vzdychat a přitom myslit zas: +Kdy konečně tě vezme ďas?" +II +Tak rozjímal hoch lehké krve, +když dostavník prach za ním zdvih, +po vůli Dia stav se prve +dědicem všech svých příbuzných. +Vy, milí druzi Ludmily mé, +dovolte, ať se seznámíme +s mým románovým hrdinou, +než první chvíle pominou: +Oněgin to, můj dobrý známý, +na březích Něvy zrozený, +i ty kde tkvíš snad kořeny, +kde kmit ses, čtenáři, snad s námi! +I já tam totiž brouzdal dřív. +Však sever na mne zlý má vliv. +III +Svou službu jeho otec kdesi +táh čestně, až se zadlužil. +A dával rok co rok tři plesy, +až posléz na mizině byl. +Evžen, ten vždycky dobře se měl. +Pod křídly madame nejdřív jemněl, +monsieur ji potom zastoupil. +Hoch uličník, však milý byl. +Monsieur l'Abbé byl třasořitka, +jen žertem k učení ho ved +a kárných pravd mu okoušet, +by neznudil ho, dával zřídka +a zlehka jen, jak by se bál. +A v Letní sad s ním chodíval. +IV +Když potom bujarého mládí +čas Evženovi nadešel, +čas nadějí, jenž k stesku svádí, +Francouze vyhnali, i šel. +Můj Oněgin je na svobodě; +jak dandy z Londýna si chodě, +vždy v módních šatech, načesán, +vpad do společnosti jak pán. +To ovládal již, a ne špatně, +franštinu, bezvadně jí psal, +mazurku lehce tancoval +a ukláněl se elegantně. +Svět usoudil - co více chtít? - +že moudrý, milý musí být. +V +Učili jsme se ledabyle, +stačili málo poznati: +tak lze nám bez přílišné píle +svým vzděláním se blýskati. +Oněgin - soudili tak mnozí, +jichž přísných kritik svět se hrozí, +hoch vzdělaný byl, pedant však. +Měl onen talent, šťastný tak, +nenuceně se v rozhovoru +dotýkat zlehka věcí všech, +jindy však s moudrou tváří střeh +si mlčení své v těžkém sporu. +A nenadálý epigram +mu vynes mnohý úsměv dam. +VI +Teď latina je z módy právě. +Oněgin, abych nelhal snad, +ji ovládal však dosti hravě, +moh Juvenala citovat, +znal mnohé motto dokonale +a končil lístky slůvkem vale; +ba, třeba při tom škobrtal, +dva verše z Aeneidy znal. +Na data z historie slavná +a jejich letopočtů prach +nedržel v nejmenším náš brach. +Leč zato anekdoty zdávna + od Romula po naše dni +mu pevně tkvěly v paměti. +VII +Vysokých vášní nesdíleje +pro zvuků cenu osudnou, +nemohl jambus od trocheje +rozeznat přes námahu mou. +Kam s Homérem a Theokritem! +To raděj ekonomem Smithem +se zabýval, sám ekonom. +A odbornicky hloubal v tom, +čím sílí říše, čím se množí, +proč beze zlata obstará +si země vše, když postará +se v pravý čas o prosté zboží. +Žel, tohle otec nechápal +a půdu zastavoval dál. +VIII +Nuž, není kdy na tomto místě +vše vykládat, co Evžen znal. +V čem geniální byl však jistě, +co líp všech nauk prozkoumal, +co od mlada ho trýznívalo +a plnost muk i snů mu dalo, +čím v nečinnosti den co den +se zabýval, zas oživen, +to věda něžné vášně byla, +kdys Ovidiem slavená, +pro niž ta duše ztracená +v mhách Moldávie zakončila +život, jenž bouře byl a ples, +sníc o svém Římě v dálce kdes. +IX +- - - +X +Jak záhy uměl pěstovati +přetvářku, tajit naděje, +žárliti, vnukat sny i bráti, +v stesk na odiv se ztráceje, +jak uměl hrdost s poslušností +střídati, zájem s lhostejností! +Jak únavu hrál mlčením, +slov zápalných žhnul uměním! +Jak nedbale psal vroucí řádky! +Jak jedním dechem maje rád +se v něze uměl rozplývat! +Jak jeho zrak byl bystrý, sladký, +tu plachý, smělý a pak zas +s ochotnou slzou v přítmí řas! +XI +Jak novým dovedl se zdáti +a žertem zmásti čistý cit, +hrou na zoufalství polekati +a lichotnou lstí pobavit, +ze slabé chvíle kořistiti, +rozumem, vášní vítěziti +nad zdráhavostí čistých let, +bezděčnou přízeň vyzvědět, +vzbuditi vyznání, se ozvat, +a sotva dívčí srdce splet, +včas lásku zastihnout a hned +se na tajnou dát schůzku pozvat +a dívce prostřed tišiny +milostné dávat hodiny! +XII +Jak záhy na srdce už líčit +koketek uměl vášnivých! +Když se mu zamanulo zničit +naděje konkurentů svých, +jak jizlivý vždy míval nápad, +jak do sítě je doved lapat! +Však s blaženými manžely +zacházel jako s přáteli: +Jej hýčkal chytře manžel statný, +Faublasův učeň snaživý, +i stařík nedůvěřivý, +ba, paroháč též majestátný, +jenž spokojen sám se sebou +i s obědem a s ženou svou. +XIII-XIV +- - - +XV +Ba, často ještě do postele +mu přicházejí listy v dům. +Co chtí? Hned tři pozvánky vřelé +zvou k společenským večerům. +Tam bude bál. Tam dětský svátek. +Nu, Evžen neupadne v zmatek, +kam nejdříve. Toť lhostejno: +vše vyjde posléz na stejno. +Prozatím, v jitřní toaletě, +na hlavě lesklý bolivar, +Oněgin jede na bulvár +a těká po hlučném tom světě, +až hodinky ho k posledu +budíčkem vyzvou k obědu. +XVI +Je tma, když do saní si sedl. +"Hej, rychleji!" Trysk mu odpoví. +Hle, jíním do stříbrna zbledl +mu nový límec bobrový. +K Talonu zajel. Vidí v duchu, +že K [averin] tam dlí už v suchu. +Jen vstoupil, zátka vyletí +hned z láhve vzácné viněty +a před ním rostbíf zkrvavený, +lanýže, přepych mladosti - +kdo líp než Francouz pohostí? - +štrasburský piroh oblíbený +a lineburský živý sýr +i ananasu zlatý pýr. +XVII +Ještě si žízeň žádá vína, +by spláchla horké kotlety; +však Oněgina upomíná +už čas na nové balety. +Divadla znalec, kritik dravý +a zbožňovatel přelétavý +všech krásných divadelních dam, +miláček zákulisí sám, +zamířil k divadlu své kroky. +Tam každý, soudcem jsa tak rád, +je hotov Faidru vypískat +a chválit baletčiny skoky, +Moinu volat proto jen, +by v parteru byl uslyšen. +XVIII +Kouzelný kraj! Tam kdysi smělý +Fonvizin satirou nám vlád, +svobody přítel. Kňažnin vřelý +truchloher šíříval tam chlad. +Tam dělil Ozerov svou slávu, +daň lidských slzí, potlesk davu +se Semjonovou mladičkou. +Náš Katěnin tam mluvou svou +ožívat Corneillovi dával. +Tam hrál jizlivý Šachovskoj +svých komedií šumný roj; +tam i Didelot své věnce brával: +má mladost kulis ve stínu +tam hledala svou otčinu. +XIX +Mé bohyně! Jste stejné stále? +Zda slyšíte můj teskný hlas? +Či přišly za vás jiné? Ale +mně žádná nenahradí vás. +Uslyším znovu vaše chóry? +A uzřím ruské Terpsichory +zas duší provanutý vzlet? +Či neodpoví na pohled +již nikdo známý z fádní scény? +A upřev lorňon v cizí svět, +mám oklamán jej pustit hned, +radosti divák unuděný? +Mám beze slova zazívat +a na minulost vzpomínat? +XX +Divadlo plno. Lóže svítí +a parter s křesly jako díž. +Strop hučí v lidském vlnobití, +však opona už letí výš. +Sloup záře, ze vzduchu jen zpola, +když smyčec čarovný ji volá, +tu Istomina postává +a kolem ní nymf záplava. +Nohou se parket dotýkajíc +tak tak jen, krouží druhou kruh +a náhle v poskok, v letu vzruch +se dá, jak vločka větrem vlajíc; +a útlý stvol, mdlý, živý hned, +se nepřestává rozvíjet. +XXI +Vše tleská, Evžen teprv vchází. +To patří k jeho zábavám. +Očima za lorňonem hází +po lóžích neznámých mu dam. +Vrhaje pohled za pohledem, +vše zřel: toaletami, vzhledem +žen, slečen nespokojen byl. +Doprava, leva vyměnil +pozdravy s pány, na jeviště +pak zcela roztržitě vzhléd, +a zívnuv otočil se zpět: +"To všechno vyměnil bych příště; +jsem na baletech stálý host, +však i Didelota mám již dost." +XXII +Ještě se čerty hemží scéna, +drak s amorky se po ní mih. +Lokajů cháska unavená +spí venku ve svých kožiších. +A ještě nepřestali dupat +a kašlat, syčet, tleskat, supat. +A ještě venku, ve vnitřku +lucerny všude svítí tu, +promrzlí koně ještě ržají +a omrzele bijí v zem, +a kočí dlaně nad ohněm +si hřejí, pány pomlouvají; +však Oněgin už vyšel ven. +Teď rychle převléci se jen! +XXXIII +Zda zdaří se mi vylíčiti +tu místnost jenom zdaleka, +kde módní lev se doma cítí, +kde obléká se, převléká? +Vše, pro rozmarné lidské strůje +čím Londýn čile obchoduje, +vše, bouřlivým co Baltikem +za tuk a dříví vozí sem, +to vše, čím pařížský vkus vládne +nad přepychem a zábavou, +co duší vynalézavou +se mění v jemnost módy vnadné, +to vše krášlilo kabinet +mudrce osmnácti let. +XXIV +Hle, jantar cařihradských dýmek +a vedle bronzu porculán +a flakony, z nichž osvěžíme +se vůní, skrytou v křišťál hran. +Hřebínky, brousky, nůžky, věru, +vše leskne se tu z necesérů, +a vše, co péčí o pleť čpí, +a pasty, pudry s kartáčky. +Rousseau (to náhodou dím čirou) +nechápal, kterak vážný Grimm +se mohl za hovoru - s ním! - +zabývat hloupou manikúrou. +Než pravdu neměl stokráte +žrec práv a svobod tenkráte. +XXV +Je možno býti vážným mužem, +a chtíti krásné nehty mít. +Což s dobou marně přít se můžem? +Vždyť zvyk je zvyku otročit. +Pln strachu z pustých pomluv lidských, +Evžen jak (Čaadajev) vždycky +byl pedant v oblékání svém +a to, co zveme švihákem. +Tři hodiny tak práce hbité +si před zrcadlem poseděl, +a když pak na návštěvu jel, +byl nalíčen jak Afrodité, +když, převlečena v mužský šat, +jde na karneval tancovat. +XXVI +Jen hovím vaší zvědavosti, +když líčím jeho módní vzhled. +I odborníkům moh bych dosti +o jeho šatstvu povědět. +Však bylo by to skoro smělé, +byť ve verši jsem doma cele. +Frak, pantalony, žilet, vím, +zvát ruským slovem neumím, +i vidím sám, můj zvyk to zlý, žel, +i tak že chatrný můj sloh +se méně často pestřit moh +cizími slovy, i když zhlížel +jsem se kdys občas ze zvyku +v Akademickém slovníku. +XXVII +Tož spokojme se touto troškou +a raděj navštívíme ples, +kam už pár koní krytou drožkou +Evžena tryskem svezl dnes. +Před domy, které potemněly, +přes dřímající bulvár celý +veselá světla kočárů +se rozžíhají po páru +a duhou blýskají se v sněhu. +A nad ulice živý šum +vzplál v lampách velkolepý dům. +Po oknech běží stíny v střehu, +a za skly profil postav šleh +i dam i módních bláznů těch. +XXVIII +Náš hrdina už dostih vchodu. +Vrátného minuv, jako šíp +se vznesl po mramoru schodů, +a vlasy rukou upraviv, +teď vchází. Sál už nabitý je, +orchestr hraje melodie +k mazurce, jíž se oddal dav. +Je hlučno, těsno v kruhu hlav. +Sbor gardy řinčí ostruhami +a poletují nožky dam, +jež k oslnivým postavám +svým horké oči mužů mámí. +Je žárem houslí ohlušen +žárlivý šepot módních žen. +XXIX +V dnech snů a veselí, toť jisto, +já málem bláznil z plesů těch. +Kde pro vyznání lepší místo +je ústně neb i v dopisech? +Manželé vzácní, vás tu vzývám! +Vždyť službu prokázati chci vám. +Jen neodpírejte mi sluch: +chci varovat vás. Chraň vás bůh! +I vy, matinky, za dcerami +se ostražitě dívejte +a lorňonem je hlídejte! +Sic potom... potom, drahé dámy! +Jen proto svěřuji to vám, +že bez hříchu jsem dávno sám. +XXX +Jak velký díl, ach, pro zábavy +jsem ze života poztrácel! +Však kdyby netrpěly mravy, +já plesy dosud rád bych měl. +Mám přece rád šílenou mladost +i hostů vír i lesk i radost +i důmyslné šaty dam. +I nožky žen... Však pravím vám, +najdete sotva v Rusi celé +tři páry nožek štíhlých tak... +Dvě nožky v zasněný můj zrak +tančily dlouho... Zesmutněle +si na ně vzpomínám. I v tmě +znepokojují srdce mé. +XXXI +Kdy, kde a v jakých pustin trávě, +ty blázne, zapomeneš jich? +Ach nožky, nožky, kde teď právě +šlapete květiny jar svých? +Orientální znáte něhu +a na severském, teskném sněhu +jste stopy nezanechaly! +Ach, raději jste mívaly +koberců přepychové chvění. +Pro vás jsem kdysi zapomněl +na slávu, již jsem sklízet chtěl, +na rodný kraj i na vězení. +To tam je štěstí mladých let, +a vítr vaši šlépěj zved. +XXXII +Prs Dianin a tváře Flory +nás uchvacují, druzi mí! +V mém srdci nožka Terpsichory +však zvítězila nad nimi. +Náhradu vzácnou přislibuje +mým pohledům a vybavuje +tak neskutečnou krásou svou +za touhou touhu svévolnou. +Mám rád tu nožku, Elvino má, +pod dlouhých stolů ubrusem +i v travách jar, když kvete zem, +i na mřížoví krbu doma, +na parketách, v nichž září sál, +i na pobřeží v žule skal. +XXXIII +V snách moře před bouří zřím zase. +Ach, závist lomcovala mnou, +když vlny spěly v bouřné kráse +jí s láskou lehnout u nohou. +Jak chtěl jsem s nimi v oněch chvílích +se dotknout ústy nožek milých! +Ne, nikdy za vášnivých dní +mé rozkypělé mladosti +tak hrozně líbat nezatoužil +jsem ústa mladých Armid všech +i tváře, v nichž plál růží dech, +i ňadra, jejichž tvar mě soužil! +Ne, nikdy vášní vzruch svou hrou +nemučil tolik duši mou! +XXXIV +I jiné časy pamatuji. +A někdy v nejtajnějších snech +zas šťastný třemen přidržuji +a nožku cítím na prstech. +A zase fantazie plane. +Zas dotek nožky zbožňované +mi vzkřísil v srdci krve hlas. +A zase stesk... A láska zas... +Nač slaviti však, lyro moje, +ty hrdé? Nechť spí v pokoji! +Za vášeň věru nestojí +a za nadšených písní zdroje. +Řeč čarodějek těch i smích +lže, klame jako nožky jich. +XXXV +Co Oněgin však? V drožce klímá, +po bálu o posteli sní. +Petrohrad, bubny vzbuzen, dýmá +už v neúnavné čilosti. +Lid kvapí, kupec mne si oči, +k své štaci jede líně kočí, +mlékařka z Ochty s bandaskou +už běhá za svou zakázkou. +Je příjemný ten šelest rána, +když zvedli rolety a dým +v den stoupá sloupem modravým +a pekař Němec, hleďme pána, +v čepici papírové včas +už otvírá svůj vasisdas. +XXXVI +Ples znavil Oněgina. Spánek +mu jitro v půlnoc změnil dnes. +Syn rozkoše a radovánek +v stín blažených se klidně snes. +Vstav ve dvanáct, je hotov s prací. +Tak život se mu stále vrací, +táž jednotvárnost, tatáž směs. +A zítra zas jak včera, dnes. +Leč byl-li šťasten též, se ptáte, +v své volnosti a v květu let, +a kdykoli chtěl, vítěz hned +u číše dní svých vrchovaté? +V tom marném běhu do zábav +zda zůstal bezstarostný, zdráv? +XXXVII +Ne: brzo ustydly v něm city +a omrzel ho světa šum. +I krasavic byl brzo sytý, +dav sbohem zevšednělým snům. +I nevěra ho unavila, +z přátelství lhostejnost jen zbyla, +vždyť nelze přece tolikrát +s paštikou biftek jísti rád +a šampaňským to zalévati +a mluvit vtipně cokoli, +když hlava přec jen rozbolí. +A třeba za zbojníka platil, +i hádek syt byl nakonec, +i olova i šavle přec. +XXXVIII +Ten neduh, jehož příčin minu, +ač rozbor by byl načase, +podobný anglickému spleenu, +jenž rusky chandra říká se, +ho ponenáhlu zachvacoval. +Sebevraždu, té nemiloval, +a sláva Bohu, nezkusil, +však k životu pln chladu byl. +Jak Childe Harold teď zasmušilý +si do salonů vcházet zvyk, +a světské klepy, zábav ryk, +vzdech náročný a pohled milý +ho vzrušovat už neuměl. +A lhostejný, dál mimo šel. +XXXIX-XL-XLI +- - - +XLII +Vy preciosky společnosti! +Vás ze všech nejdřív zanechal. +Jak ne! Vždyť nudy vždy je dosti, +kde bontonem je nabit sál. +Ať si tu v kroužcích mnohá paní +řeč o Benthamovi jen shání, +kdo nudy zůstane tu prost, +byť hloupla pouhá nevinnost? +A nadto! Jsou v své stydlivosti +tak vznešené, tak vzdělané, +že divák dýchat přestane +nad tolikerou rozšafností, +tak nepřístupnou mužům všem, +že rodí splín už pohledem. +XLIII +I vám, ó krasotinky slavné, +jež v pozdních chvílích setmění +jste unášeny v drožce plavné +po petrohradském dláždění, +i vám dal Oněgin můj vale. +Byl doma, zavíral se stále, +uprchlík radovánkám všem, +a zíval, šustě papírem, +jejž popsat chtěl; však práce láskou +mu nebyla; hned první list +pod jeho perem zůstal čist. +I minul se se zpupnou cháskou +lidiček, o nichž smlčím vám, +vždyť náležím k nim také sám. +XLIV +Propadnuv znova nečinnosti, +v níž prázdnem zalykal se cit, +ideu pojal, slušnou dosti, +si cizí rozum přisvojit. +Na haldě knih se uvelebil +a četl - moudřejší však nebyl. +Tu nuda, tam zas klam a tlach, +či pustý nesmysl, až strach. +A na všem lpěla pouta tíhy, +buď zplesnivělý starý čas, +neb novota, jež vetší zas. +Jak ženy opustil i knihy +a přes hřbety, v něž padal prach, +smuteční přehoz moudře stáh. +XLV +Konvencí světa zbyv se v sobě, +jak on zanechav marností, +já spřátelil se s ním v té době. +Rád měl jsem jeho vlastnosti: +i nevědomou lásku k snění, +i svéráznost, jíž v jiných není, +chlad v břitkém ducha záblesku; +já v hněvu žil, on ve stesku. +Hru vášní znávali jsme oba. +Vždyť život stejně krušil nás, +i plamen srdce v obou zhas, +a oba táž čekala zloba: +lidí i sudby slepota +hned na úsvitu života. +XLVI +Kdo žil a myslil, tomu snadno +pohrdat lidmi v nitru svém. +Kdo cítil kdy, ten vzrušen na dno +je nenávratna přeludem: +ta tam jsou okouzlení mladá, +vzpomínky v něm jak sykot hada +a lítost, lítost hlodavá. +To všecko časem dodává +veliký půvab rozhovoru. +Nejprve Oněginův vtip +mě bouřil; pak jsem zvykl líp +i jízlivosti jeho sporů +i žertům jeho nakyslým +i jeho epigramům zlým. +XLVII +Jak často za to léto krásné, +kdy noční nebe nad Něvou +tak průzračné je a tak jasné, +a veselé sklo vod svou hrou +neobráží tvář Dianinu, +my vzpomínek oddáni vínu +na prchlou lásku zašlých let, +zas vroucí, bezstarostní hned, +jsme dechem noci laskající +se opájeli v mlčení! +Jak v zpěvné háje z vězení +přenáší spánek vězně spící, +i nás ke zdrojům mladých let +svou rukou blouznivý sen ved. +XLVIII +Z té duše v žal se potápěje +a opřen o žulový rám, +stál Oněgin pln beznaděje +jak básník, jenž se popsal sám. +Vše tálo v tichu; jenom v dáli +tu a tam stráže zahoukaly; +a za domy hluk drožky kdes +se po Miljonné lehce nes. +Jen loďka s vesly, jež se chvěla +nad dřímající řeky jas; +a z šera dojímala nás +intráda rohů, píseň smělá. +Však sladčej prostřed zábavy +zní Torquatovy oktávy. +XLIX +Ó, adriatické vy vlny, +ó, Brento! Ne, přec uzřím vás, +a inspirace znova plný, +uslyším kouzelný váš hlas. +Je svatý vnukům Apollona; +já z hrdé lyry Albiona +jej znám, je tolik blízký mi. +I opájím se zlatými +nocemi, něhou Itálie +a s mladou Benátčankou tmou +se plavě černou gondolou, +jež v tichu samo tajemství je, +já slova nalézám, jež dmou +se řečí lásky s Petrarkou. +L +Což, dočkám svobody se ještě? +Té v dálce, jež tak krásná je? +I čekám slunce v proudech deště, +nad mořem plachtám kývaje. +Pod pláštěm bouří, po prostoře +vln, v nichž se volně vzpíná moře, +kdy ve velký se pustím běh? +Je čas opustit nudný břeh, +kde živlů hněv se na mě řítí, +čas na vodách, v nichž zuří děs, +pod nebem Afriky mé kdes +o mračné Rusi teskně sníti, +kde strádal jsem, kde miloval, +kde srdce své jsem pochoval. +LI +Oněgin záhy by byl se mnou +se rozjel z vlasti do světa. +Vtom ale sudby ranou temnou +čas rozvedl nás na léta. +Zemřel mu otec. Věřitelé +hned do kleští ho vzali cele. +I Evžen měl však metodu. +Nač soudit se? Nač neshodu? +řek smečce lačných platoberů +a klidně, aniž cítil žal, +své dědictví jim zanechal, +nevida valné ztráty věru. +Snad tušil též smrt strýcovu. +Vždyť stařík zrál už do hrobu. +LII +A vskutku - jak vše život složí! +List od správce tu náhle byl: +Strýc leží na smrtelném loži +a rád by se s ním rozloučil. +Jen dočetl tu smutnou řádku, +Oněgin ke strýcovu statku +úprkem na poštu si sed +a zíval raděj předem hned, +ochoten, pro peníze sice, +se nudit, přetvářet a lkát +(zde začal jsem svůj román psát), +když dorazil však do vesnice, +strýc ležel mrtev: zemská dlaň +už čekala na svoji daň. +LIII +Po dvoře pobíhali sluzi. +A k nebožtíku ze všech stran +se sjeli zlí i dobří druzi +za přitažlivým zvukem hran. +Pak nebožtíka pochovali. +Popi a páni hodovali. +Načež, jak vykonal by dost, +se vážně loučil každý host. +Tak Oněgin náš nepořádný, +jenž dosud všecko utratil, +najednou pánem půdy byl, +měl pole, závody, les chladný +a rybníky, a cestou v sad +si liboval své sudby zvrat. +LIV +Tak na dva dni ho upoutaly +v dál táhnoucí se lány luk, +chlad hájů, v nichž si vánky hrály, +a na potoce vlnek zvuk, +už třetí den však háj, chlum bílý +i s polnostmi ho nebavily +a budily v něm ospalost. +Hned nato pochopil náš host: +i venkov nudný je v své kráse, +byť bez bálů a promenád, +paláců, veršů, karet snad. +A chandra sáhla po něm zase +a táhla za ním jako stín, +jak věrný pohled manželčin. +LV +Já zrodil se pro život klidný, +jenž v ticho vsí spí ponořen. +Tam zvučněj zní hlas lyry vlídný, +tam živěji plá tvůrčí sen. +Tam, dobré nečinnosti oddán, +nad pustým jezerem se toulám, +můj zákon far niente zní. +Tam, duše má, najdeme vždy +svou svobodu a sladkou něhu: +čtu málo, zato mnoho spím, +větrné slávy nelovím. +Cožpak jsem v zašlých roků běhu +v své nečinnosti naivní +neprožil nejšťastnější dni? +LVI +Mne květy, láska v háji stinném +a ves a klid vždy vábily. +Vždy mezi mnou a Oněginem +rád zdůraznil bych rozdíly, +by jednou čtenář posměvačný, +či popletených klevet lačný +původce, luště po letech, +co divného v mých verších těch, +bezbožně nemoh opakovat, +že portrét jsem si načmáral +jak Byron, pyšný lyry král, +jako by básník nemoh snovat +verš o pracizí podobě +a nepsat jenom o sobě. +LVII +Jen krátce. Básník odjakživa +se stápí v lásky iluzích. +Tvar milovaných věcí splývá +mi v sen a tajný obraz jich +má duše uschráněla v taji. +Pak v dechu Múzy ožívají. +Tak bezstarostně opěval +jsem děvče z hor, svůj ideál, +i zajatkyně od Salgira. +A teď co chvíli tajemně +se právem přátel ptáte mě: +"Rci, o kom blouzní tvoje lyra? +Které z těch dívek žárlivých +věnuješ lyry pláč a smích? +LVIII +Čí pohled, jenž tě inspiroval, +tě za tvůj zádumčivý rým +dojemnou přízní obdaroval? +A koho zbožnils veršem svým?" - +Ó, pranikoho, druzi moji! +V své teskné lásky nepokoji +já bez útěchy zůstal jsem. +Je blažen, kdo v snu horečném +spjal lásku s rýmem; on tak zdvojil +svou lyru svatě blouznivou, +jda za Petrarkou cestou svou, +i muka srdce upokojil +a slávou též se ověnčil. +Já v lásce němý hňup však byl. +LIX +Pryč láska je. Leč slyším Múzu, +jež sklonila se k vyschlým rtům. +Svoboden, znovu hledám drúzu +tajemných zvuků, citů, dum. +Když píši, srdce nestýská si, +a pero - zapomnělo asi - +už nerýsuje na papír +tvář za tváří a nožek vír; +žár z popela už nezaplane. +Stesk cítím sic, však nepláči +a brzy, brzy zatlačí +den stopy bouře z duše štvané. +Pak s eposem svým začnu hned. +Bude mít zpěvů dvacet pět. +LX +Už promýšlel jsem formu plánu, +už hrdina mnou pokřtěn byl. +A zatím v práci na románu +jsem první hlavu dokončil. +Zrak často textem přísně pluje. +Leccos se, pravda, neshoduje, +však měniti nic nehodlám. +Cenzuře dlužný obol dám; +ať kritik hodně potravy má, +čta knihu mou. Pak piš, co chceš! +Spěš tedy k něvským břehům, spěš, +novorozená básni ty má! +To budiž slávy přídavek - +hluk, žvást a hodně nadávek. + +HLAVA DRUHÁ +Ó rus! +- HORATIUS +Ó Rus! + +I +Ves, na níž Oněgin mřel nudou, +je z oněch koutů plných krás, +za které nebi díky budou +pět idylici v každý čas. +Dům statkářův stál o samotě, +ochráněn vrchem proti psotě +a s pěknou říčkou v průčelí. +V dál před ním luhy prostřely +svých lučin květ, svá zlatá pole, +a za nimi zříš vísky spát +a obraz pasoucích se stád, +a v hustých klenutích svých dole +se rozšuměl kout zahrady +pro zádumčivé dryády. +II +Ctihodný zámek vybudován +byl v přesném slohu vzorů svých, +po starém vkusu zevnitř chován +byl v klidných, trvalých svých zdích. +Tu každý pokoj vysoký je, +v salonu hedvábí zdi kryje, +krb pestrý všade, portréty +všech carů stěny posety. +To všechno nyní zestaralo, +viselo, stálo malátně. +Můj drahý přítel ostatně +se o to staral strašně málo +a zíval, unuděný brach, +v starých i v módních komnatách. +III +Sám pro pokoj se rozhod, dí mi, +kde starý morous před ním žil, +po čtyřicet let s komornými +se hádal, v okně mouchy bil. +Vše prosté tu: dubové stropy, +skříň, divan, stůl a ani stopy +skvrn po inkoustu nevidět. +Oněgin zotvíral vše hned: +tu účty, na nichž saze lpěly, +zde zaprášené sklenice, +tam láhve s moštem lepí se, +i kalendář tu zplesnivělý. +Na jiné knihy stařec prý +v své práci neměl chuť a kdy. +IV +Oněgin, sám v zámeckém chladu, +jen aby čas mu ušel líp, +vše zařídit po novém řádu +hned učinil si vážný slib. +V samotě, hodné filozofa, +on starou robotu si troufá +v desátek lehký proměnit. +Tím naklonil si rabský cit, +hněv zato padl na souseda; +i soptil v egoismu svém +nad Evženovým zločinem. +Druhý jen rty k úsměšku zvedá +a kdečí nářek stejný je: +Ten blázen nebezpečný je. +V +Návštěvy hrnuly se sice +v dnech prvních za Oněginem. +Leč pak, jak zaslech ze silnice +třesk kočárů, hned úprkem +hnal za statek hostitel milý, +kde hřebce mu už připravili. +Dotčení hosté, dobře tak, +už nikdy nepřijeli pak. +"Je hulvát," pomlouvali prudce, +"potrhlý zednář. Pije jen +červené víno celý den! +A dámám líbat nechce ruce. +Jen ne dí, nikdy prosím ne," +ho pomlouvali společně. +VI +V svou ves se uchýlil v té době +i jiný statkář, by tu žil. +A stejně zlou kritiku sobě +hned u sousedů vysloužil. +Vladimír Lenskij zval se jménem, +duch göttingenský byl mu věnem. +Byl básník, ale mladý přec +a krasavec a kantovec. +Ze zamlžené Germanie +si přivez učenosti díl +a svobodomyslný byl, +duch vášnivý, jenž ve snu žije +a nadšeně vždy uvěří, +mávaje černou kadeří. +VII +Svět chladný s rozvratem svých mravů +mu duši ještě nezmrazil. +Ta koupala se ještě v splavu +přátelských slov, milostných chvil. +Byl srdcem naivní až běda, +pln naděje, jež vzdychat nedá, +a lesklé světa novoty +bral s důvěrou, pln dobroty. +Byl mlád. Sladkými vidinami +zaháněl nejistotu svou. +A smysl života ho mámí +svou přitažlivou hádankou. +Byť hlava se z ní točila, +přec zázrak, zázrak tušila. +VIII +I věřil, že by duše rodná +hned splynula s ním nejraděj, +že čeká na něj nesvobodná, +by zjasnil její beznaděj. +I věřil při své úctě k slovu, +za jeho čest i do okovů +že půjde druh; a bez gesta +že klevetníka potrestá; +že každému z nás předurčeni +jsou požehnaní přátelé, +- - - +- - - +- - - +- - - +IX +A jeho čistá láska k štěstí +a jeho soucit, jeho hněv, +jed v sladké slávy ratolesti +už dávno jitřily mu krev. +On s lyrou procházel kus světa; +pod nebem Schillera a Goetha, +jich poetickým plamenem, +ach, duše zahořela v něm. +A umění Múz povznesené +on nezahanbil, blažený; +a v jeho písních zamčený +vždy zpíval cit, jenž v hloub se klene, +zpěv panenského večera, +prostoty vážná nádhera. +X +Poslušen lásky, lásku zpíval +a v jeho písni svítil jas, +jak v prosté dívčině dum příval, +jak dětský sen, jak luna zas, +bohyně záhad, něžných lkání, +když plyne čistou nebes plání. +Pěl loučení i těžký žal, +stesk neurčita, mlhy dál, +a romantické růže zpíval. +A zpíval dálné končiny, +kde dlouho v lůně tišiny +se do svých vlastních slzí díval. +A zpíval zvadlý žití květ, +stár téměř osmnácte let. +XI +Na vsi, kde ducha v jeho tváři +jen Oněgin moh ocenit, +Lenskému brzo se statkáři +se zprotivilo pustě pít, +i prchal jejich opilosti, +jich rozumářské tlachavosti +o senoseči, o víně +a o psincích a rodině. +Nu, neplýtvali ve své řeči +poetickými výrazy +a vtipu, umu obrazy, +ba ani slušností zvlášť větší; +než hovor jejich milých žen +byl ještě méně vybroušen. +XII +Že bohat byl a krásný taky, +jak ženich býval Lenskij zván. +To už je zvyk. A matek zraky +byl pilně dcerám namlouván +ten poloruský soused sporý. +Jen někam vešel, rozhovory +se ihned točí k problému, +jak nudno neženatému. +Zvou souseda již k samovaru +a Duňa koflík nalívá, +i nutí ji, ať zazpívá. +Pak s doprovodem na kytaru +Dunička piští (Bože můj!): +Dnes večer pod okýnkem stůj! +XIII +Jenomže Lenskij ani stínem +nejevil touhu pouta nést, +spíš chtělo se mu s Oněginem +od srdce rozhovory vést. +I sešli se. Vlna a kámen, +verše a próza, led a plamen +jsou sotva si tak vzdáleny. +Ten skeptický, ten nadšený, +se spolu nejdřív nudívali. +Pak zvykli si, pak zapláli, +co den se navštěvovali +a nerozlučnými se stali. +Tak lidé - pravdu chcete-li, +se z dlouhé chvíle přátelí. +XIV +My však i tohle sotva známe. +Ba, znechuceni všedností, +za nuly všechny lidi máme +a sebe za osobnosti. +Hrajem si na Napoleony +a lidských tváří miliony +jsou pro nás pouhou podnoží. +Cit, ten už člověk odloží. +Evžena snést lze líp než jiné, +neb byť i lidi dobře znal +a celkem jimi pohrdal, +k pravidlu výjimka se vine: +zas jiné uměl ocenit +a v cizí svět se uměl vžít. +XV +S úsměvem na Lenského zírá. +Básníkův hovor vzrušený +a soudů vratká ještě míra +a pohled věčně nadšený - +tím vším se octl v světě novém; +i nerušil ho ani slovem, +jež zmrazilo by jeho cit. +A chápal: k čemu pohoršit +to štěstí chvíle v snu jen stálé? +I beze mne mu přijde čas, +ať zatím žije, věří v nás, +ať věří v světy dokonalé. +Promiňme horké blouznění +mladému bludu v plameni. +XVI +Spor vždy se vracel mezi nimi +a vždy se debatovalo. +Národy se zákony svými, +objevy vědy, dobro, zlo, +pověry, jež čas nerozdrtí, +tajemná přitažlivost smrti, +svět s osudem, vše v směsici +šlo před dvou soudců stolici. +Poeta pod přilbou své hřívy +pak opět s žárem, s výkřiky +čet ze severní epiky +a Evžen, přítel přívětivý, +byť zrovna mnoho nechápal, +mu pozorně vždy naslouchal. +XVII +Nejraděj na samotě tady +o vášních ovšem mluvili. +Zbaviv se jejich krutovlády, +Oněgin, jehož znavily, +měl po nich přízvuk stesku v hlase. +Je blažen ten, kdo vykoupá se +v svých vášních, by jim sbohem dal. +Víc blažen, kdo jich nepoznal, +kdo lásku léčil útěkem z ní +a smíchem hněv. Kdo prožíval +se ženou, přáteli svůj žal, +jenž žárlivce tak krutě vězní, +kdo dědictví své po předcích +neprokarbanil v kartách lstných. +XVIII +Když doplujeme pod prapory +k dnům moudrým, v nichž mír plápolá, +když zhasne vášní plamen chorý +a úsměch jen v nás vyvolá +křeč svévolná, vzruch opožděný, +naivní echo dávné scény, +svých strastí odhodivše kříž, +teď rádi nasloucháme již, +jak cizí vášně kolem vanou, +by v srdcích nám jen dozněly. +Tak invalida zvetšelý +svůj sluch ochotně stáčí stranou, +kde mladý borec nesmělý +se svěřuje v sluch příteli. +XIX +Však zato rozhořelá mladost +nic nedovede skrýt, nic lhát! +Svůj odpor, lásku, žal i radost +vždy ochotna je vyžvatlat. +Jak ten, jenž lásku svou už zmařil, +naslouchal Evžen s vážnou tváří, +když básník na pospas mu dal +své srdce, lásku svou a žal. +Jak jenom důvěřivost svádí +nás k hloupé upřímnosti, žel! +Oněgin lehce vyzvěděl +milostný román jeho mládí. +Však běda: příběh citový +nic nového nám nepoví. +XX +Ach, miloval, jak dnes už znova +rád nelze mít! Jak šílená +je dnes jen duše básníkova, +k snům velké lásky určená. +Zas věčně táž blouznivost dlouhá, +zas věčně tatáž stará touha, +zas věčně tentýž stejný žal! +A ani zmrazující dál +a léta s rozluky své hrůzou +a dálný svět, jenž krásný je, +ba ani filosofie, +ba ani sladké lekce s Múzou +v něm nedovedly přetavit +panenským ohněm vzňatý cit. +XXI +Jak hocha ještě uchvátila +ho Olga. Svědkem zábav byl, +v nichž vyrostla ta malá víla, +o jejíž lásce sladce snil. +Zřel pod stromy, jak dívka milá +na lukách věnečky si vila, +a rodiče a přátelé +už viděli je v kostele. +V luk, hájů požehnaném klínu, +jsouc krásná v nevinnosti své, +již strážný matčin pohled zve, +jak konvalinka kvetla v stínu, +v němž němé trávy ukryly +ji před včelami, motýly. +XXII +To ona snílka obdařila +přec vzruchem první mladosti. +Myšlenka na ni rozvířila +v něm první struny radosti. +Sbohem, vy zářivé sny rána! +Zamiloval si stínem stlaná +zákoutí samot, němou zem +a noc a hvězdy s měsícem. +A lunu zvlášť, tu lampu výší, +jíž oba věnovali jsme +sta procházek v tmě soumračné +i slz, jež tajná muka tiší. +Teď ovšem, teď v ní vidím jen +náhražku matných luceren. +XXIII +Vždy poslušná, vždy skromná byla, +vždy jako jitro zářivá, +jak básníkův svět prostomilá, +jak pocel, jenž se rozplývá; +a modré oči barvy nebe +a smích, jímž ověnčila sebe, +a gesta, hlas a útlý pás, +vše na Olze... vše stejné as +jak v románech. Tam zobrazení +je její. Portrét milý tak. +I já jej rád měl. Nyní však +mě nudí nad vše pomyšlení. +A teď, už dlouho o tom sním, +vám starší sestru vylíčím. +XXIV +Nuž začíná se nová scéna, +v níž představím vám Taťánu. +Já poprvé snad toho jména +jsem směle užil v románu. +Proč ne? Je příjemné a zvučné. +Je ovšem, vím to, nerozlučné +s představou nevolnických žen +a s množstvím starobylých jmen. +Než přiznejme, že velmi málo +se vkusnosti, zvlášť ve jménech +(neřku-li v různých verších těch), +nám od osvěty dostávalo. +Jen strojenosti, té až až +dnes v Rusku u vzdělanců máš. +XXV +Tož Taťánou ji zvou. A věru, +bez krásy, tváře ruměné, +jež obdařily druhou dceru, +kdo všimne si ji, vzpomene? +Divoká, teskná, mlčenlivá, +jak plachá lesní laň se dívá, +a mezi svými bezmála +jak cizí se vždy chovala. +Za svého dětství přec jen s dětmi +si nikdy družně nehrála +a otci, matce vtiskala +jen nechtíc polibek vždy letmý +a často sama celý den +sedala mlčky u kamen. +XXVI +A zádumčivost, družka její +od prvních let, od prvních zim, +jí krášlila i v beznaději +tok venkova svým zasněním. +Ty něžné prsty vždy se střehly +dotknouti vyšívání, jehly, +a ornamenty z hedvábí +tkát do plátna ji nevábí. +Jak se chuť vládnout rodí vždycky? +Děťátko s loutkou poslušnou +se učí žertem, lehkou hrou +být způsobné - toť zákon lidský. +A podle vzoru maměnky +zas komanduje panenky. +XXVII +Než Taťána v těch letech loutku +do rukou nikdy nebrala. +O městě, módě si v svém koutku +s ní pranic nepovídala. +K hrám dětským lhostejná vždy byla; +když zato zima přikvačila, +strašlivé báje v nočních tmách +kouzelný vzbouzely v ní strach. +Když stará chůva svolávala +kruh malých družek Olžiných +a po louce se honil smích, +jen Taťána si nezahrála +a omrzele hleděla, +jak tlupa kolem letěla. +XXVIII +Sedala ráda na balkónu, +na úsvit jitra čekajíc, +co po blednoucím nebesklonu +proud hvězd se propadával v nic +a vítr, časný věštec rána, +vál v dál přes pole zaoraná, +proudilo světlo v země klín. +Když v zimě dlouhý noční stín +se pyšně na půl světa dívá +a dlouho jako v temnici +při zamlženém měsíci +si líný východ odpočívá, +Taťána, zvyklá brzo vstát, +si rozsvěcela v temný chlad. +XXIX +Čtla záhy román po románu, +jež nahrazovaly jí svět. +Do Richardsona zahrabánu +ji zříš a Rousseau též ji plet. +Taťánin otec, z gruntu dobrý, +nepatřil duchem mezi obry, +však v knihách škody neviděl, +aniž kdy touhu čísti měl. +Za pouhou hru je vždycky míval +a nezatoužil celý věk +se podívati na svazek, +jenž v lůžku dceřině se skrýval. +A Richardson to přece byl, +jenž manželku mu pobláznil. +XXX +Ta milovala Richardsona +ne proto, že by četla v něm, +ne proto, že pro Grandissona +by pohrdala Lovelacem, +však proto, že je nejraději +moskevská sestřenice její +mívala, kněžna Alina. +Jak na ty doby vzpomíná! +Nevěstou byla tehdá sice, +však vzdychávala po druhém, +jenž srdcem, ba i rozumem +jí po chuti byl mnohem více. +Ten Grandisson byl slavný pán, +hráč, floutek, gardy kapitán. +XXXI +Jak on i ona oblékala +se slušivě a podle mód. +Ani se ovšem nenadála +a k vdavkám přinutil ji rod. +A bodrý muž, by zmírnil smutek, +ji odvez rychle - moudrý skutek - +v svou vesnici, kde manželka, +jež zoufala si, tajně lká +a ducha nabývajíc zase, +div rozvésti se nedala; +pak pro domácnost zaplála +a zvykla, upokojila se. +Vždyť zvyk nám shůry seslán byl, +aby nám štěstí nahradil. +XXXII +Stesk, pro nějž léku nebylo jí, +byl zvykem zpola zahlazen. +Je něco však, co zcela hojí. +Toť objev hodný moudrých žen, +jež uvažují s myslí chladnou: +tajemství, kterak samovládnou +moc nad mužem si osvojit. +V něm došla míru, našla klid. +Pak péče o dům v ní jen hrála, +špižírnu, účty řídila, +rekrutům hlavy holila, +solila houby, lázně brala +a neptajíc se manžela +natlouci služkám uměla. +XXXIII +Kdys v alba něžných dívek psala +svou krví, celou duší svou. +Praskovju Polinou radš zvala, +mluvila řečí zpěvavou; +korzety měla velmi úzké +a po francouzsku hlásky ruské +uměle nosem říkala; +však brzo toho nechala: +na korzet, alba, na Polinu +už dávno myslit přestala +a dávno nejmenovala +Selinou hloupou Akulinu; +i začla chodit v županu +a v čepečku hned po ránu. +XXXIV +Muž upřímně ji milovával +a v pevné důvěře k ní žil. +Vždy předem za pravdu jí dával, +v chalátu chodil, jed a pil. +Tak klidně dni mu ubíhaly. +Pak po večerech loudávali +se k němu dobří sousedi. +Ti na škrobenost nehledí +a po domácku, vždyť se znali, +zatímco Olga lila čaj, +sklepali mnohý místní taj +a navzájem si postýskali. +Tak čas jim ušel. Ospalí, +sousedé domů spěchali. +XXXV +Za pomalého života si +pradávné zvyky chránili. +V hýřivé masopustní časy +se u nich bliny smažily. +Vždy dvakrát v rok půst držívali, +pro kolotoče horovali, +pro písně, pro veselice. +Když lid v den svaté Trojice +se na mši v ospalý mír hloubil, +dojatě na svěcený květ +tři slzy uronili hned. +Kvas jako vzduch jim potřebou byl. +A jídla na stůl pro hosti +nosili podle hodností. +XXXVI +Tak stárli po celou tu dobu. +Pak před manželem dokořán +se otevřely dveře hrobu. +A nový věnec byl mu dán. +Smrt nalezla ho před obědem. +I oplakaly před sousedem +ho děti s věrnou manželkou +a smutně na pohřeb mu jdou. +Býval to prostý, dobrý bárin. +A tam, kde leží jeho prach, +náhrobní kámen hlásá, ach: +"Smířený hříšník, Dmitrij Larin, +služebník Páně, brigadýr, +zde pod kamenem našel mír." +XXXVII +Když ke svým penátům se vrátil +Vladimír Lenskij v rodnou zem, +navštívil hrob, v němž druha ztratil, +a vzdych nad jeho popelem. +Bylo mu teskno nad kamenem. +"Poor Yorick!" vzdych si dlouhým stenem. +"On na rukou mě držíval. +Jak často za dětství jsem hrál +si s jeho očakovským řádem! +On Olgu sliboval mi dřív +a říkal: Zda se dočkám živ...?" +A tesklivým se třesa chladem, +Vladimír sedl si a psal +mu na památku madrigal. +XXXVIII +I rodičům svým, žalem zmámen, +zde psal kdys - jaká tesknota! - +bolestnou rukou svoje Amen... +Ach běda! V brázdách života +za pokolením pokolení +jdou, dozrají a v prach se mění +po vůli Prozřetelna v tmách; +a noví jim jdou po stopách. +I dnešní povětrní lidé +jdou, bujejí a k posledu +se stísní ve hrob pradědů. +A také náš čas přijde, přijde +a naši vnuci jedenkrát +i nás přitlačí v hlíny chlad! +XXXIX +Jen pijte, pokud času dosti, +ten život lehký jako van. +Rozumím jeho nicotnosti +a nejsem k němu připoután. +Zavírám oči před vidinou; +však srdcem někdy přec jen plynou +mi bludné hvězdy nadějí. +Bez lehce světlých šlépějí +bych nerad chtěl svět opustiti. +Bdím, píši přec ne pro potlesk - +a přesto zalká ve mně stesk +svůj žalný úděl proslaviti, +by hlásal mě, jak srdce tluk, +alespoň jeden, jeden zvuk. +XL +Snad v něčím srdci zazní přece; +a osud se svou perutí +mé strofě nedá zhasnout v řece +věčného zapomenutí. +Snad - je to možná jen klam touhy - +ukáže jednou prosťák pouhý +můj portrét, jejž jsem proslavil, +a řekne: Hle, to básník byl. +Ber tedy díky moje vždycky, +ctiteli mírných Aonid, +v němž srdce nepřestalo bít +pro básní mých zpěv etherický, +ty, jehož vlídná ruka kdy +pohladí laury starcovy. + +HLAVA TŘETÍ +Elle était fille, elle était amoureuse. +- MALFILÂTRE + + Byla dívka, byla zamilovaná. +- MALFILÂTRE + +I +"Kam? Tihle básníci jsou pěkní!" +- Buď zdráv, Evžene, pospíchám. - +"Já nedržím tě. Jen mi řekni, +kam jezdíš vždycky večer. Kam?" +- Jdu k Lariným. - "To divím se ti. +Jak možno takhle ubíjeti +svůj každý večer, den co den?" +- I jdi! - "Nechápu. Řekni jen, +že nemýlím se ani trochu: +prostinká ruská rodina +a věčná zavařenina +a hrozné pohostinství, hochu, +a nekonečný nudný tlach +o dešti, lnu a o kravách..." +II +- V tom přece není pranic zlého. - +"Jen nuda, hochu, přisámbůh." +- Jsem syt módního světa tvého, +mně domácí se líbí kruh, +kde mohu... - "Zase pastorále! +Než nebudem se hádat dále. +Ty jedeš. Lze jen litovat. +A poslyš. Nemohl bych snad +poznati předmět tvého smutku, +tvých radostí a neklidu, +tvé poezie Phillidu? +Představ mně ji." - Toť žert? - "Ne, vskutku!" +- Jak rád! - "A kdy?" - Teď pravý čas. +Ochotně jistě přijmou nás. - +III +"Tož jeďme." - Jeli, ujížděli, +přijeli, hosti rozmilí. +A všichni vítati je spěli +a k omrzení hostili, +jak káží zvyky. Ovšem kynou +talířky se zavařeninou, +a brusinkové šťávy džbán +je na stůl stále podáván. +- - - +- - - +- - - +- - - +- - - +- - - +IV +Nejkratší cestou jedou domů +pak oba v pozdní hodinu. +Proč nevyslechnout v stínu stromů +rozhovor obou hrdinů? +- Nu co, Evžene? Zíváš zase. - +"To ze zvyku." - Dnes však, jak zdá se, +jsi nějak zvláště unuděn. - +"Ó kdež! Toť tvoje zdání jen. +Jeď rychlej, Andrjuško, už tma je. +Jaká to hloupá krajina! +Slyš, mně se líbí Larina, +je prostá, ale příjemná je, +z těch starých, dobrých maminek. +Brr, tahle šťáva z brusinek! +V +Slyš! Taťána, která to byla?" +- Ta mlčenlivá, zastesklá +jak Světlana. Nic nemluvila +a k oknu ihned utekla. - +"Což, tobě se ta menší líbí?" +"Nu a..." - Já tuhle chtěl bych, kdyby... +nu kdybych básník byl jak ty. +Ta Olga rysy bez vervy +má, čpí mi van Dyckovým rájem, +má červenou a plnou tvář +jak téhle hloupé luny zář +nad tímhle naším hloupým krajem." +Vladimír suše odkašlal +a vůbec nemluvil už dál. +VI +A zatím příchod Oněgina +k Lariným vzbudil velký vzruch. +Kol vsi se hnula voda líná +a výklady jen bzučel sluch. +Ten hádá to, a ten zas jiné, +šept domněnek kol statku plyne, +že Taťána, ta přetichá +už přece našla ženicha. +Jiní už znali datum svatby +a přát k ní chystali se jim, +a nebyla-li, to je tím, +že ženich módní prsten rád by. +Lenského s Olgou v onen čas +už dávno svázal lidu hlas. +VII +Taťána hněvala se sice +na tyhle klepy. Tajně však +se zardívaly její líce +a maně přemýšlela pak. +A v srdce myšlenka se vťala. +Čas přišel, ona milovala. +Tak oheň jara oživí +zrnéčko padlé do nivy. +Už dávno její fantasie, +zlačnělá tesknou, něžnou hrou, +hořela žízní osudnou +po někom, k němuž srdce bije. +A duše čekala, a v hruď +se vetřel obraz. Čí? Bůh suď. +VIII +A dočkala se. Procitlýma +očima ví: toť on, toť on! +A jeho jen, žel, vidí jima, +a její den i noc, snu ston +je pln ho; dívce okouzlené +vše jenom jeho připomene +vždy poznovu. Řeč laskavá +teď mrazivou ji nechává, +i oči služky starostlivé. +I hosty vítá s nechutí +a k hovoru je nenutí +a nenávidí z duše snivé, +jíž láska táhne nad hlavou, +přítomnost jejich zdlouhavou. +IX +A s jakým zájmem, s jakou chutí +teď rozkošné čte romány! +Jak pije do zapomenutí +klam citů začarovaný! +Jak šťastná síla obraznosti +vše zkrášlí, všechny chyb jich zprostí! +A Wolmar, milec Juliin, +Malek Adhel, rek Cottinin, +i Werther, smrti zasvěcený, +i Grandisson ten skvělý zas, +jenž kolikráte uspal nás, +se slili ve snu jedné ženy +v jediný obraz, v jeden stín - +vždy byl to Evžen Oněgin. +X +S románem v ruce, zcela vžila +se ve své vzory Taťána. +Clarissou, Julií též byla +na toulkách lesem od rána, +a Delfinou se cítíc zase, +s neblahou knihou toulává se, +v ní hledá vlastní tajný sen, +jenž ze srdce se line ven, +a její vzdechy v knize loví +všech cizích vášní ohlasy; +blouznivě předříkává si +list, posílaný hrdinovi... +Leč Evžen, cokoli byl on, +dojista nebyl Grandisson. +XI +Sloh drže v ladném, vážném stínu, +ohnivý tvůrce kdysi dbal, +by vrh nám pohled na hrdinu +jak na úplný ideál. +Rek jeho vždy, ač lásku sklízel, +měl se zločinci mnohou svízel, +přetékal citem, moudrostí +a vnější přitažlivostí. +Vždy čistou vášní hořel jistě +a v čestném boji desetkrát +byl ochoten všanc život dát - +a vzadu na posledním listě... +zločince stihl přísný trest +a dobro odměněno jest. +XII +Však my jak v mlze jsme teď, běda, +morálka nudí bez mezí, +a dnešní čtenář v knize hledá +jen krásný hřích, jenž vítězí. +Britanská Múza báchorkami +sny nedospělé dívky mámí, +vkus Byronův jí udělal. +Teď Vampyr se jí modlou stal +a Melmoth, tulák zamračený, +či Korzár nebo Věčný Žid +a Sbogar podemílá klid +tajemstvím okouzlené ženy. +A romantický žal se skví +i na zoufalém sobectví. +XIII +Přátelé, jaký smysl má to? +Snad z vůle nebes přestanu +být básníkem a nový zato +běs vstoupí ve mne. Zamanu +si přes to, že se Foibos zhrozí, +psát nízkým slohem krotké prózy. +A vesel, překvapím svou zem +pak staromódním románem. +V něm zločin, jenž se v mukách svíjí, +vám hrůzně líčit nebudu. +Jen příběh prostých osudů +a ruských rodin historii +vám vypovím, a lásky vzdech, +a mravy zbylé po dědech. +XIV +O prostých řečech otce, děda +vám povím, ale nejvíce +o starých lipách, pod něž sedá +nad vodou mladá dvojice; +o kleté žárlivosti vírech, +o slzách, odluce a smírech; +milencům rozejít se dám, +než povedu je k oddavkám. +Vzpomenu vášnivých slov lásky +a řečí roztoužených chvil, +jež na jazyk mi vyloudil +u nohou milované krásky +žár mladosti. Těch krásných vět, +jimž odvykl jsem od těch let! +XV +Já s pláčem přihlížím tvé muce, +Taťáno, Táňo rozmilá! +Módnímu tyranovi v ruce +ty osud svůj jsi vložila. +Ty zahyneš. Však dříve, drahá, +po temném štěstí ještě sahá +tvá zaslepená naděje. +Poznáváš něhy záchvěje +a piješ kouzelný jed přání, +jež vzdech ti loudí na ústa; +tam všude loubí vyrůstá, +jež šťastná shledání tvá chrání. +A před očima všude již +stín osudného svůdce zříš. +XVI +Taťána, běda, nemá stání, +rozsévá pod stromy svůj žal. +Pojednou oči v přemítání +jí strnou, nemůže jít dál. +Hruď dme se jí a v bledé tváři +jí na okamžik plamen září, +blesk do očí, v sluch šum jí leh +a v hrdle přiškrcený dech. +Noc nastává; a luna loví +ospalé vlny života. +A slavík, slavík klokotá +do zamlžených korun v křoví. +Nemohouc usnout, černou tmou +Taťána volá chůvu svou. +XVII +"Nemohu, ňáňo, spát v tom dusnu. +Otevři okno. A pojď blíž." +- Co je ti? - "Povídej, než usnu. +O starých časech něco, víš?" +- A co jen, Táňo? Znávala jsem +sic všelijaké báje časem, +jak víly v lese tančily, +jak zlí duchové strašili. +A teď jsem, Táňo, zapomněla. +Jsou to přec léta. Inu, čas +a stáří všecko splete v nás. - +"Nu, však ty víš... jen kdybys chtěla... +(o vílách přece nechci nic) +mi o své první lásce říc..." +XVIII +- Máš rozum, Táňo? My v ty časy +přec neslýchaly o lásce. +Nebožka tchyně by mě asi +zabila v zuřivosti své. - +"Jak jsi se tedy, ňáňo, vdala?" +- A tak, Bůh chtěl, já poslouchala. +Můj Váňa mladší byl než já, +tenkráte třináctiletá. +Dva týdny, šetřilo se časem, +chodili svati. Na třetí +už žehnal otec dítěti. +Ze strachu hořce plakala jsem +a s pláčem rozpletli mi cop. +Tak vdávaly se za mých dob. +XIX +Pak mezi cizí odvedli mě... +Ty ale neposloucháš již. - +"Ach, ňáňo má, stesk umučí mě. +Je mi tak těžko. Nevěříš? +Chce se mi plakat. Ach, má hlava!" +- Mé dítě, jistě nejsi zdráva... +Pán Bůh se smiluj, zachraň nás! +Chceš něco? Čekám na rozkaz... +Svěcenou vodu máme doma... +vždyť celá hoříš... pro Pána... - +"Ne... jsem jen zamilována." +- Bůh budiž s tebou, holčičko má... - +A drsná ruka rozchvěle +křižuje Táňu po čele. +XX +"Jsem zamilována," zas hlásí +své chůvě hořce Taťána. +- Ach miláčku, ty nemocna jsi. - +"Nech mě. Jsem zamilována." +A zatím luna ze své výše +po bledé tváři sklouzla tiše +a ulehla si v důvěře +na rozpuštěné kadeře, +na kapky slz, jež v očích svitly, +i na oděnou prostince +stařenku k mladé hrdince +se sklánějící v dlouhé kytli; +a v čarodějném přísvitu +vzdychaly obě ženy tu. +XXI +Sen Taťánina srdce zapad +v daleký, modrý luny svit. +A myšlenkou jí šlehl nápad... +"Jdi pryč. Chci samotu a klid. +Jen z mého stolku všecko sejmi +a papír s perem, ňáňo, dej mi, +lehnu si brzo." V světnici +při luně, němě zářící, +s tvářemi v dlaních Táňa píše, +v Evžena mění se jí svět +a z lehce tryskajících vět +nevinná dívčí láska dýše. +A psaní, v letu napsané... +Taťáno, kdo je dostane? +XXII +Znával jsem nedostupné krásky, +studené, čisté jako led. +Nevymodlíš si na nich lásky +a těžko je jim rozumět. +Já žasl nad tou módní pýchou, +nad jejich nevinností lichou, +a přiznám, prchal jsem jim hned, +jako bych nad obočím čet +jim s hrůzou nadpis nad Infernem: +Kdo jdeš sem, bez naděje buď! +Strach z lásky mají, leč i chuť +děsiti muže v srdci černém. +Snad ještě v Petrohradě též +podobné dámy nalezneš. +XXIII +Já v kruhu dvorných nápadníků +i jiné rozmarnice znal, +lhostejně samolibé k vzlyku +snů vášnivých i k proudům chval, +než co jsem zjistil potom k zlosti? +Když tvrdohlavou upjatostí +své nápadníky zalekly, +hned chytře zpět je přivlekly. +Snad že to soucit jejich líček, +snad že to přízvuk dokázal, +když opět něžnější se zdál, +a lehkověrný milovníček +se slepě zas, než odplynou, +hnal za marnou svou vidinou. +XXIV +Oč větší Taťánina vina? +O to, že v milé prostotě, +neznajíc šalby, uvěřila +svým vlastním snům jak jistotě? +Že milovala, aniž hrála, +že celá touze své se vzdala, +že ráda mít se nebojí, +že nebe obdařilo ji +i živou vůlí tvrdohlavou +i fantazií bouřlivou +i duší po svém myslivou +i něžným srdcem, krví dravou? +A křehkost vášně té že svět +by nedovedl odpouštět? +XXV +Koketa ano řekne stěží, +neb chladnou radost ze hry má. +Taťána k lásce dětsky běží +se zavřenýma očima. +Neříká: dnes, dnes ne, až zítra - +tím cenu lásky zmnožím zchytra, +v síť polapím tím pevněji +ješitnost; nejdřív nadějí +ho popíchnu a pochybami, +ať chvíli potrápí se host, +pak podmaní ho žárlivost; +neb jinak, unuděný námi, +vítězný otrok hotoví +se vždycky strhat okovy. +XXVI +Teď tíží mě však úkol jiný: +bych uctil vlastenecký cit, +Taťánin dopis do ruštiny +vám budu muset přeložit. +Žel, neznala se v pravopisu, +neb nečtla ruských časopisů +i špatně mluvíc po zvyku +v svém rodném ruském jazyku. +A tak jen francouzsky vždy psala. +Co dělat! Opakuji vám: +až dodnes láska našich dam +se rusky vyznávati bála, +až dosud řeč ta nezvyklá +poštovní próze unikla. +XXVII +Vím: chtěli dámy donutiti +číst rusky. Klobouk na stranu! +Já neumím si představiti +je číst v "Pořádném občanu". +Vy můžete to přece říci, +básníci, v potu hříšných lící +píšící tajně verše jim. +Ty, jimž jste kladli k rýmu rým, +ty, jimž jste srdce svá všanc dali, +že všecky, jenom s námahou +mluvíce rodnou řečí svou, +vždy v rozpacích se zakoktaly, +však cizí zato po chvíli +se jako rodnou bavily. +XXVIII +Dej Bůh, bych nepotkal kdy v bále +- mne strach již předem zalyká - +seminaristu v žluté šále +či v čepci akademika! +Já bez chybičky v gramatice, +jak bez úsměvu svěží líce, +svou mateřštinu nemám rád. +A možná, na mou škodu snad, +že nových krásek pokolení, +jež žurnálů hlas pobídne, +brus ruštiny nám nabídne +a v básní ctitelky se změní. +Co já pak? Věřte, v sluchu mém +vše zůstane zas při starém. +XXIX +Nedbalost v chybujícím slovu, +zlý přízvuk, jímž řeč šidíme, +po staru tlukot srdce znovu +jen popožene v hrudi mé. +Žel, kát se z toho nemám síly, +mně galicismus bude milý +jak prchlé mladosti mé hřích, +jak Bogdanovič v básních svých. +Než dost už. Čas je, abych spěchal +k dopisu krasavice mé. +Já slovo dal, a málem, ne - +a málem bych už všeho nechal. +Vždyť vím: ten něžný Parny dnes +už do zapomenutí kles. +XXX +Básníku Hostin, temných smutků, +kdybys tu se mnou ještě byl, +já prosbou, neskromnou tak vskutku, +můj drahý, bych tě zneklidnil, +bys ve svůj verš, v své zpěvné vzněty +přeložil cizozemské věty +vášnivé dívky. Jak bych rád +svá práva ti chtěl přenechat. +Přijď, pokloním se ti, můj drahý... +Však žel, on v stínech chmurných skal, +odvyknuv srdcem dýmu chval, +sám pod finského nebe prahy +se kdesi toulá, neslyší +hlas bolesti mé nejtišší. +XXXI +Zde leží Taťánino psaní. +Jen plaše beru v dlaň ten list +a čtu v tajemném rozjímání +a vím, že zas jej budu číst. +Kdo vdech jí, ze kterého zřídla, +ta něžná slova lehkokřídlá, +tlach šílený a dojemný, +rozhovor srdce tajemný, +v němž s okouzlením blud jak štkal by? +To zde - jak dozřít do hlubin? - +je kusý překlad, slabý stín, +pobledlý snímek živé malby; +či plachou žačkou zvečera +zahraná hudba z Webera. +TAŤÁNIN DOPIS ONĚGINOVI +"Já píši vám - co mohu více? +Co ještě mohu dodati? +Teď vím, že máte právo sice +mne pohrdáním trestati, +leč ještě věřím, nešťastnice, +že mne váš milosrdný soud +nemůže přece zavrhnout. +Já nejdřív mlčeti jsem chtěla; +a věřte: nebyl byste znal +nikdy můj ostýchavý žal, +kdybych jen stín naděje měla, +že třeba jednou za týden +vás u nás na vsi uzřím jen, +abych vám slůvko mohla říci +a v duchu vaši tvář a hlas, +než znovu navštívíte nás, +dnem nocí abych mohla stříci... +Však řekli, že jste samotář. +Že na vsi nudíte se, víme. +A my... z nás věru nejde zář, +třebaže ze srdce vás ctíme. +Proč jenom, proč jste přišel k nám? +Já v žalu opuštěné vsi té +bych neznala vás, jak vás znám, +ba ani žal, jejž pochopíte. +Mé zármutky, v tmách duše skryté, +by smířil čas, pak (kdož to ví?) +bych zadala se mužovi +a byla mu i věrnou ženou +i ctnostnou matkou usmířenou. +Jiného...? Ne již. V světě ráda +nikoho nemohu mít já. +Tak si to Prozřetelnost žádá... +Tak chtějí nebesa: jsem tvá. +Můj celý život mi tě slíbil, +tys musel, musel přijíti. +Tys ten, jenž Bohem seslán mi byl +až do hrobu mě chrániti... +Byls vidinou mých nočních snění, +už drahý mi, když nezřený, +tvůj zrak mě mučil plameny, +tvůj hlas zněl v touhy rozeznění +- a nebyl to jen sen - jak zvon! +Jen vstoupil jsi, už jsem tě znala, +a strnula jsem, tvář mi vzplála, +hlas nitra řekl mi: Toť on! +Och ano... Já tě slýchávala, +tys tiše se mnou rozmlouval, +když chudákům jsem pomáhala, +i když jsem v prosbách klekávala +za zmatené své duše žal. +Zda tys to, přízraku můj milý, +se do světnice v oné chvíli +průzračnou nocí nesnesl, +nepostál tiše nad pelestí? +A slova naděje a štěstí +zdas v útěchu mi nehlesl? +Kdo jsi? Můj anděl ochranitel? +Či úskočný můj pokušitel? +Viď, zbavíš mě mých zmatků těch! +Snad je to klam, jenž svými stíny +v mou nezkušenou duši leh! +A mně je souzen osud jiný... +Děj se co děj! Já osud svůj +dnes do rukou tvých svěřuji ti. +Modlím se k tobě. Při mně stůj, +mé slzy v dlaně tvé se řítí... +A uvaž: já zde sama jsem, +a nikdo mi tu rady nedá. +A musím zahynouti, běda, +i se svým němým úžasem. +I čekám tě. Přijď, vytoužený. +Buď lásku najevo mi dej, +či těžké sny mé zpřetrhej, +ať stihne mě trest zasloužený! +I končím! Hrůzno mi číst psaní... +Já studem, strachy umírám... +Však vím, že vaše čest mě chrání, +a směle svěřuji se vám..." +XXXII +Taťána vzdychá z teskné duše. +List v prstech se jí zachvívá. +Růžová obálka jí suše +na zprahlých ústech utkvívá. +Hlavička už jí padá zase. +Košilka lehce spustila se +jí se sličného ramene. +Měsíční světlo zmámené +už pohasíná. Nad dolinou +už jasní mha. Teď sedláka +roh pastýřův ven vyláká. +Stříbrné vlnky strouhou plynou. +Je ráno. Všichni vstali již. +Však s Taťánou je dneska kříž. +XXXIII +S opřenou hlavou neviděla, +že přichází den chvílí tou. +I na list vtisknout zapomněla +svou pečeť, umně vyrytou. +Vtom, dveře přidržujíc zpevna, +už čaj jí nese Filipjevna, +by netrpěla dlouho hlad. +- Je ráno, dítě, čas je vstát. +Aj, naše krasavice vstává! +Náš ranní ptáček vzhůru už! +A pak se nad ní večer suž! +Nu, sláva Bohu, že jsi zdráva! +Ta noční starost mizí hned. +Máš dneska tvář jak z máku květ. - +XXXIV +"Ach ňáňo, byla bys tak hodná... +nemysli, že to... zlé je snad..." +- Jen poruč, pověz, moje rodná... - +"A musíš mi to udělat." +- Já jménem Božím slibuji ti... - +"Tož tedy vnuk tvůj musí jíti +s tím listem k O..., nu, k onomu... +sousedu... ale poruč mu, +že nesmí nikde říci slova, +a hlavně, že to ode mne..." +- Kdo je to však? A kdeže je? +Prosím tě, pověz mi vše znova - +kolem je tolik sousedů, +sečíst je sotva dovedu. - +XXXV +"Jak nechápavá jsi dnes, ňáňo!" +- To starobou je, dítě mé. +Ta zakaluje rozum, Táňo. +A přec... když člověk vzpomene: +stačilo panské slovo kdysi... - +"Ach ňáňo, ňáňo, jaká ty jsi. +Nač rozum tvůj mi potřeben? +Chci Oněginu přece jen +poslati dopis." - Ovšem, dítě. +A nehněvej se, já už vím. +Vše zapomenu. To je tím. +Co to? Zas slabost rozráží tě? - +"Ba ne, má ňáňo, zdráva jsem. +Jen ať hoch letí s dopisem." +XXXVI +Den uplynul a druhý je tu. +Taťána, bledá jako list, +už ráno shání toaletu +a odpověď by chtěla číst. +Kde nic tu nic. Jen Lenskij přibyl. +"Přijde váš přítel? Ondy slíbil," +dí paní, než se k slovu měl. +"Snad na nás vůbec zapomněl." +Táňa se chvěla, zastyděla. +"Slíbil mi přece na dnešek," +stařičké paní Lenskij řek, +"jistě ho pošta zadržela." +Taťána oči přivřela, +jako by výtku slyšela. +XXXVII +Šel soumrak. Na prostřeném stole +už kypěl lesklý samovar. +A čínský čajník hřál se v kole +syčivě prchajících par. +Už naplnila Olga s výšky +tekoucím vonným proudem číšky +a čaj jak horké zlato plál. +Hoch smetanu všem podával. +Taťána plaše v okně stála, +a zatímco se v černi skel +dech její srážel v mléčnou běl, +líbezným prstíkem svým psala +tajemně po zamženém skle +monogram lásky O a E. +XXXVIII +A duše se jí tetelila +v slzách, jež zrak jí zastřely. +Co to? Taťána na smrt bílá +slyší křik z dvora. Přijeli... +Oněgin! Ach! A skok... Co je ti? +Taťána z pokoje ven letí, +ze schůdků na dvůr, pod stromy. +Stát nenechá ji svědomí. +A letí, k louce snad, snad k stráni, +po záhonech a můstcích dál, +kde nad jezerem lesík stál, +keř šeříku se láme za ní, +až nad potokem v květnici +na zarosenou lavici +XXXIX +dopadla... "Evžen! Evžen je tu! +Můj Bože, co si myslí jen?" +Však srdce, plné temných vznětů, +přec hýčká důvěřivý sen. +Žár zalil ji a strach má v oku. +A čeká: přijde...? Ani kroku. +Jen služky za té pohody +sbíraly v houští jahody +a pěly sborem z vůle paní. +(To proto, aby mlsné rty +nesváděly ty poberty +jahody jísti při sbírání. +Ať píseň ústa zacpává. +Toť šlechta vynalézavá!) +PÍSEŇ DĚVČAT +Dívčice, panenky, +dušinky rozmilé, +hrajte si, dívčice, +skočte si divoce! +Pusťte se do zpěvu +písničky šalebné, +přivabte mládence +do kola našeho. +A když ho zvábíme, +z dálky ho poznáme, +višní ho zasypem, +višní a malinou, +rybízem červeným. +Nezkoušej poslouchat +písničky šalebné, +nebuď tak zvědavý +na dívčí zábavy. +XL +Tak zpívaly a Táňa hluše +vnímala jásot písně v mhách. +Netrpělivá její duše +si přála ztišit srdce strach, +si přála setřít oheň z tváří, +však v prsou dál se zmatek sváří, +dál stoupá horečnatý nach +Taťáně k skráním ve vlnách. +Tak na motýlu zaskvěje se +svit křídel ještě duhový, +než nezbeda ho uloví. +Tak zajíc v ozimu se třese, +když zhlédne v rukou střelce zbraň, +z křoviny namířenou naň. +XLI +Nakonec, plna beznaděje, +se odhodlala jíti dál. +Při prvním kroku do aleje +však jako přízrak před ní stál +s planoucím zrakem Evžen v stínu, +sám stín, vyvstalý z noci klínu. +A jako bleskem spoutaná, +stanula němě Taťána. +Dnes, přátelé, v mé moci není +už vykouzliti před váš zrak +tu schůzku, a co přišlo pak. +Nechť po dlouhém svém vyprávění +si trochu odpočinout smím. +A pak už nějak dokončím. + +HLAVA ČTVRTÁ +La morale est dans la nature des choses. +- NECKER + + Mravnost je věcem vrozená. +- NECKER + +I-II-III-IV-V-VI +- - - +VII +Čím míň jsme uchváceni ženou, +tím více se jí líbíme. +Tím lehčeji v síť nastraženou +ji lstivým slovem chytíme. +Dřív chladnokrevný rozvrat mravů +se v erotice hlásil k právu +bez lásky žíti rozkošem. +Sám do světa to hlásal všem. +Zábava, hodná opičáků, +v níž vážně zhlížíval se svět +vychvalovaných zašlých let. +Však sláva Lovelaců je v prachu, +podpatky rudé zmizely +a paruky jich v skříni tlí. +VIII +Kdo syt by nebyl řeči lstivé, +jež chválí a zas haní hned? +Kdo vykládat si dá, co dříve +už dávno naučil ho svět? +Výčitky tytéž slýchat zase +a předsudky, k nimž sotva zná se +třináctileté děvčátko, +zas a zas kárat nakrátko! +Kdo bez únavy snášet sved by +vzdechy a hrozby, lživý strach +a sáhodlouhých listů pach, +prstýnky, slzy, klepy, kletby, +matek a tetek strážný čich, +manželů přízeň únavných? +IX +Tak sníval často Evžen v bdění. +Byl za dob první mladosti +obětí bouřných poblouznění +a vášní do bezuzdnosti. +V života klínu měkce chován, +čím býval včera očarován, +dnes rozčarovalo ho, žel. +I touhy spěch ho omrzel, +i úspěch, který v letu sklízel. +V tichu i hluku jako stroj +mu do duše hřměl nepokoj, +i léčil smíchem nudy svízel. +Tak ubil osm krásných let, +života nejsvěžejší květ. +X +Už krásky nemiloval, ale +lhostejným poutníkem se stal. +Nechtěla - bez žalu šel dále, +zradila - jen si zazpíval. +Hrál lásku, cítě nudu v skrytu, +opouštěl ženy bez soucitu, +nemaje za nic přízeň, hněv. +Salonů omrzelý lev +tak k svému whistu jezdí denně, +rozšafně nad kartami bdí, +pak klidně domů odjíždí, +když lehl si, spí nerušeně +a zrána ještě sotva ví, +kam navečer se vypraví. +XI +Když Tánin list však držel v ruce, +Oněgin živě dojat byl. +Nad slovy vydechlými v muce +v roj myšlenek se pohroužil. +Jak obraz Tánin zapomněti, +vzhled unylý, tvář s bledou pletí; +v nevinný, konejšivý sen +ho ukolébal dopis ten. +A snad že na tu chvíli snivou +v něm po lásce se vzkřísil hlad. +On ale nechtěl oklamat +tu čistou duši důvěřivou. +Teď v alej snad vás vésti smím, +kde Taťána se sešla s ním. +XII +Dvě minuty tak stáli němi, +až Evžen s vážným pohledem +promluvil k Táně: "Psala jste mi, +nezapírejte. Četl jsem +ty důvěřivé vaše řádky, +ten projev lásky, čistý, sladký; +jsem vaší upřímnosti rád; +cit, jejž jsem dávno nechal spát, +jste ve mně rozezněla věru. +Ne, nehodlám vám lichotit, +a stejně upřímný chci být +jak vy. Důvěru za důvěru. +Má zpověď spojena je s tím. +A buďte dobrým soudcem mým. +XIII +Kdybych svůj život uzavříti +v kruh domácnosti jednou snil, +kdyby mi otcem, mužem býti +příznivý osud nařídil, +kdyby mnou na chvíli jen, drahá, +plul obraz rodinného blaha, +jen s vámi, věřte, chtěl bych žít, +jen u vás hledal bych svůj klid. +To pravdou bez fráze je vskutku: +našel bych dávný ideál +a vás jen, vás jen bych si vzal +za družku dní svých, svého smutku, +jak záruku, že hoden vás, +bych šťasten snad... být mohl zas! +XIV +Mé štěstí? Listu podobá se, +jejž ve vichřici trousí kmen. +Jsem ztracen, Bože, vaší kráse +i lásce... jsem vás nehoden. +Manželství se mnou zlem by bylo, +žal oběma by připravilo. +A třeba miloval bych vás, +zvyk odcizil by mě a čas; +plakala byste - a co zmůže +v mém srdci ženských slzí proud, +než v zběsilost je uvrhnout? +I posuďte jen, jaké růže +by asi Hymen po času +nám nadlouho vplet do vlasů. +XV +Je hroznější věc v světě celém +než dům, kde žena zklamaná +se denně trápí nad manželem, +v své samotě jak prodaná? +Kde nudný muž, ač váží si jí, +přec s hněvem k osudu ji míjí, +vždy němý a vždy nasupen, +vždy zlý a chladně žárliv jen? +A po takovém muži vy jste +toužila ve své čistotě, +když planoucí své prostotě +jste oddala se ve svém listě? +Což osud neblahý by byl +vám úděl tento přisoudil? +XVI +V mé duši povadlo snů kvítí. +Je po jaru a naději. +Rád jako sestru chci vás míti, +a snad, snad ještě něžněji. +Jste mladá. Mládí zapomíná. +Po prchlé touze přijde jiná, +sen nový s novou nadějí. +Tak s každým jarem vracejí +se na loňský strom jeho listy. +Toť věčná pravda, věčná lež. +Zas překvapí vás láska, než... +na uzdě držte cit svůj čistý, +ne každý pochopí jak já, +a nezkušenost bývá zlá." +XVII +Tak mluvil. Vítr hučel v boru. +V slz závěji a uštvaná, +bez dechu téměř, bez odporu +mu naslouchala Taťána. +Podal jí ruku. Teskně, němě, +či mechanicky, říc chce se mně, +se opřela a hlavinku +sklonila ještě trošinku +do tmy, jež temnější se stává. +A přišli spolu. Pokud vím, +nikdo to nevytýkal jim. +Máť selská svoboda svá práva, +jimž právě tak se těšívá +jak pyšná Moskva hýřivá. +XVIII +Kdo z vás by nesouhlasil se mnou, +že Evžen velmi šlechetně +a družně jednal s Táňou jemnou, +že projevil tu opětně +vznešenost svého charakteru, +ač dobrou nitku na něm věru +klepaři sotva nechali. +Čest potajmu mu trhali +i přátelé i nepřátelé - +a oba ústy jedněma. +Odpůrce každý v světě má, +však přátel střež nás, Bože, cele! +Co jenom já jich vždycky měl! +Jak bych si na ně nevzpomněl. +XIX +Jak ne! Však nechme černé ovce +těch myšlenek spát zaklety! +Připomínám jen - v uvozovce - +že není hnusné klevety, +v podkroví lhářem porozené +a světskou luzou zpečetěné, +že není potměšilosti, +jež letí městem v tajnosti, +která by dál z úst přítelových +nelétla stokrát tam a sem, +vždy, to se ví, jen omylem +a žertem dále do úst nových. +Vždyť je váš přítel jediný, +vždyť vás má rád... jak z rodiny. +XX +Hm, hm... čtenáři blahorodí, +je zdráva vaše rodina? +Dovolte: snad se právě hodí, +by pověděl vám ten, kdo zná, +co příbuzní nám znamenají +a jakou vlastně roli hrají: +My vlídní musíme k nim být +a s láskou z duše té je ctít, +a jak je zvykem v svátků toku, +na Boží hod k nim přijíti +neb po poště je zdraviti, +by po celičký zbytek roku +si na nás nepomyslili... +A dlouhých let se dožili! +XXI +Víc slíbí láska něžných paní +než příbuznost a přátelství. +K ní práva svoje muži chrání, +i když jim nad hlavami hřmí. +Nu ovšem. Jenže vítr módy +a rozmar, jejž má od přírody, +společnost, její mínění... +A dáma hned se promění. +I víme též: co manžel míní, +že ctnostné manželky má cit +nezbytně v stálé úctě mít; +rázem je konec s přítelkyní: +a znenadání, snad to znáš - +si hraje s láskou satanáš. +XXII +Koho mít rád? A komu věřit? +Kdo nevrhá k nám zrady stín? +Kdo dle tvé míry bude měřit +každičké slovo, každý čin? +Kdo klepy o nás neroznáší? +Kdo něhy pln je k bídě naší? +Kdo odpouští nám slabosti? +Kdo neznudí nás ve zlosti? +Oh, lovče přeludného stínu! +Vzal vítr všecku námahu. +Mít sebe rád měj odvahu, +vážený čtenáři mých splínů, +vzor hodný sama sebe - chceš? +Nic pěknějšího nenajdeš. +XXIII +Lze zcela lehko uhodnouti, +co schůzka měla vzápětí. +Blouznivá láska, jež se hroutí, +nemůže nic, než trpěti, +než drtit duši oklamanou +vášněmi, jež jen černěj planou +v snech dívčiných. A Taťána +teď neusíná do rána; +ve zdravém těle marně brání +se smutku smích a dívčí klid, +pryč radost je, ten tam dní svit, +a hasne mládí milé Táni. +Tak jitro, sotva zrozené, +stín bouře do tmy zažene. +XXIV +Žel, třikrát žel, Taťána vadne; +a bledne v mrtvém mlčení. +Nic nezčeří jí oči chladné, +nic vlny duše nezpění. +Sousedé vážně hlavy kloní: +Čas manžela už najít pro ni... +dí v starostlivém souhlase. +Však dosti! Mám už na čase +vám rozveselit fantazii +šťastnější lásky obrazem. +Chtě nechtě ale smuten jsem, +vždyť s Táňou její bolest žiji; +i sečkejte... jen chvíli snad... +vždyť mám ji tolik, tolik rád. +XXV +Den za dnem přitahován dále +půvabem mládí Olžina, +dal Lenskij svobodě své vale +a sám si pouta připíná. +Je věčně s ní. A v okna tmící +se dívá, sám s ní ve světnici. +V sad, za ruku se držíce, +jdou zrána skládat kytice. +Však nemyslete; stydlivý je, +a tenkrát jen si troufá hrát +s pramínkem vlasů, který spad +ze snědé milenčiny šíje, +a líbat její sukně lem, +když povzbudí ho úsměvem. +XXVI +Též někdy, Olgu lesem vodě, +Vladimír román rozbalí, +v němž mravný autor o přírodě +ví víc než básník Ataly. +I v něm však dvě, tři, čtyři stránky, +kde líčí autor radovánky, +jež děvčatům se nesluší, +přeskočil, rudý po uši. +Zas někdy v koutku pěkně sami +nad šachovnicí sedali +a s hlavou v dlaních bádali +nad záhadnými figurkami. +A on tak roztržitě hrál, +že vlastní věž si někdy bral. +XXVII +I když se potom domů vrátí, +zas Olgou jen se zabývá. +Nad jejím albem čas si krátí, +kresbami stránky pokrývá: +tu vesničkou, tu parkem stinným, +náhrobkem, chrámem Kypridiným, +či opět lyrou s hrdličkou, +kolorovanou celičkou. +Též vzpomínky však psáti umí +pod cizích lidí podpisy +a něžný veršík složí si +jak němý památník své dumy, +sled milostného zasnění, +jež od dávna se nemění. +XXVIII +Vždyť znáte slečen ze vsi alba, +kde počmárán je každý list, +kde dole citát, nad ním malba, +kde city přítelkyň lze číst. +Na štíru jsouce s pravopisem, +verš všelijaký vepsaly sem, +vždy zkomolený, to se ví, +na věčnou paměť přátelství. +Na první stránce připomínka: +Qu'écrivez-vous sur ces tablettes? +A podpis: t. à. v. Annette. +A na poslední chytrá zmínka: +"Víc nežli já kdo má tě rád, +zkus pode mne se podepsat." +XXIX +Tu najdeš všude bez výjimky +dvou srdcí v ohni podobu; +květ vedle další připomínky +o lásce, věrné do hrobu; +i nějaký bard od armády +verš zlomyslný mívá tady. +V ta alba, nač se nepřiznat, +i já jsem kdysi psával rád, +vždy maje přesvědčení plné, +že vroucí moje plácání +si najde vlídné uznání +a nikdo v snaze zlomyslné +nebude vážně rozjímat, +zda dovedl jsem vtipně lhát. +XXX +Však vy, luxusní památníky +z čertovské bibliotéky, +jež naše módní veršovníky +budete týrat na věky, +vy všechny, ozdobené lehce +Tolstého divotvorným štětcem, +vy, do nichž Baratynskij psal - +chci, aby Boží hrom vás vzal! +Když vidím elegantní dámu +svůj in-quarto mi podávat +a od srdce hned psal bych rád +hrst potměšilých epigramů, +já, jehož zlostí čert by vzal, +jí mám teď psáti madrigal! +XXXI +Lenskij ho ovšem nenapíše +v památní knížky Olžiny. +Muž, který samou láskou dýše, +je na vtip příliš nevinný. +Ať Olga mluví, sedí tiše, +ať pohne se, on o všem píše: +a z pravdy, jež nic nestírá, +proud elegií vyvírá. +I v tobě, Jazykove, žije +týž okřídlený srdce vzruch, +opěváš - koho, ví jen Bůh, +a sebrané tvé elegie +ti půjdou někdy v příštích dnech +za svědky o tvých osudech. +XXXII +Zde tiše! Pozor na kritiky! +Tu jeden přísně káže nám +zaškrtit elegické vzlyky +a dát se k jiným končinám. +A křičí: "Nechte pláče, braši, +ve vašich verších věčně straší +stesk minulosti, dávný žal: +Už dosti! Změňte ideál!" +- Máš pravdu. Hledej s námi tedy +škrabošku, kinžál, polnici, +myšlenek mrtvě ležící +kapitál probuď z jeho bědy. +To myslíš?" - "Kdež! Co za nápad! +Pánové, ódy máte psát, +XXXIII +jak psávali v čas zašlé módy, +hrdinným, mocným úhozem..." +- Jak? Jenom triumfální ódy? +Toť pěšky jako za vozem. +Mlč! Vzpomeň si na Dmitrijeva, +jak jeho satira se hněvá +na dovedného psavce ód! +A že ti ten je obzvlášť vhod!? - +"Vše v elegii nic je pouhé, +cíl její prázdný, žalný je. +A óda vždy ji přebije +svou vznešeností..." Moh bych dlouhé +vést spory, líp však mlčet jest. +Nač sváry století dvou vést? +XXXIV +I svobody i slávy žádal +si Lenskij, v snách se toulaje. +I byl by jistě ódy skládal - +jen kdyby Olga četla je. +Když teskný básník v stínu listí +své plody smí své milé čísti +- stává se to kdy, poeto? - +prý nejkrásnější dar je to. +A jak by nebyl šťasten v lásce +ten skromný milovník, když čte +zamilované písně své +své unylé a milé krásce - +byť mezitím ta spanilá +bůhvíkam v duchu bloudila. +XXXV +Já ovšem každé snů svých pláně, +svých harmonických hříček vzlet +jsem zvyklý číst jen staré ňáně, +mé přítelkyni z dětských let. +Když oběd dobře nedělá mi +a náhodou jde ke mně známý, +i toho zkouším uspati +svou tragédií. Nevrátí +se dlouho pak. Když v chvíli plaché +se toulám nad jezerem svým +a stesku pln jsem, hledám rým, +vylekám vždycky hejno kachen, +jež nechtějíce slyšeti +zvuk sladkých strof, hned odletí. +XXXVI +- - - +XXXVII +Nu dost! Vraťme se k Evženovi! +Jen trpělivost, prosím vás. +Má báseň dopodrobna poví +vám teď, co dělal všechen čas +náš anachoreta. Však hleďme: +den co den v létě vstával k sedmé +a v lehkém ranním šatě svém +zamířil k říčce pod vrchem. +Tam, napodobě pěvce Lary, +Hellespont tento přeplaval, +načež si ke snídani vzal +svůj špatný žurnál, trochu starý, +a oblékal se... +XXXVIII +- - - +XXXIX +Dost knih a spánku, toulky zdravé, +stín lesa, bystřin zurčení, +pak úsměv selské dívky hravé, +jež polibek včas ocení, +kůň ohnivý, jenž zná však pána, +k obědu jídla nepřebraná +a láhev vína bílého, +samota, ticho. Vizte ho - +toť Oněginův život ryzí; +jemu se oddal jako snu, +v svém klidu nesčítaje dnů +krásného léta, jež nám mizí, +a zapomenul přátel, měst +i nudy vrtošivých cest. +XL +Karikaturou jižní zimy +severní naše léto je. +Jen mihne se a už mlh dýmy +nám zastřou okna pokoje. +Nač jeho zdáním klamat sebe? +Podzimem dýchalo již nebe, +bez slunce den se krátil již +a lesů tajuplná tiš +se v teskném větru obnažila. +Kraj mizel v šedi, mlhou stlán, +a pokřik husích karavan +již táhl k jihu; přiblížila +se doba nudy, tma a chlad. +U dvora stál již listopad. +XLI +Sychravé úsvity teď začnou +mžít polem, v němž šum práce zmlk. +K silnici s vlčicí svou lačnou +se plíží potutelně vlk. +Kůň, vyděšený jeho pachem, +zařičel pod svým jezdcem strachem, +a pohodnut jím, dal se v běh. +Žvýkají krávy ve chlévech, +neb pastýř je už nevyvede +a přes rozmoklá strniska +už sotva na ně zapíská. +Však v jizbě zpěv - tam dívka přede +a smolná louč jí zvečera +přátelsky praská do šera. +XLII +A hle, již mrazem dech se úží, +květ jinovatky stříbří pláň... +A čtenář, zvyklý na rým: růži, +jej přijímá jak nutnou daň. +Na říčce jako na parketu +vše leskne se a v bruslí letu +houf chlapců v běhu zápasí. +Led pod bruslemi hvízdá si. +Plout po vodě se husa chystá, +a po ledu už najednou +jde kolébavou chůzí svou +a klouzne, padne dozajista. +Roj bílých hvězdiček se mih. +To padá, padá první sníh. +XLIII +Co za dnů těch se dělat sluší? +Jít na procházku? Z venkova +teď čiší nuda, jež v tvé duši +vše v jednotvárnost pochová. +Snad projíždět se v sedle stepí? +Vždyť vidět musel by i slepý, +jak děsí koně kluzký led, +že nechce dál a nechce zpět. +Hleď z oken na oblačné čmouhy +či čti: tu W (alter) Scott, tu Pradt! +Že ne? Tož do účtů se dát! +Zlob se či pij - však večer dlouhý +ti uteče a zítra též - +tak slavně zimu přežiješ. +XLIV +Evžen jak Childe Harold si veda, +sotva se líně ráno zved, +v ledové vaně svěžest hledá, +a vnořen v poustevny své svět, +nad životem svým uvažuje, +a když si tágo nakříduje, +od dopoledne koulí pár +prohání přes svůj biliár. +Když se pak nad ves večer chýlí, +Oněgin koule zavírá, +neb na stole se prostírá, +a Evžen čeká: každou chvíli +tu může s trojkou Lenskij být. +Tož rychle na stůl, jíst a pít! +XLV +Od Cliquotky či od Moëtů +blahoslavené víno hned +v lahvičce zmrzlé pro poetu +se staví na stůl, než si sed. +Jak jiskřívalo Hippokrénou, +svou lehkou hrou a šumnou pěnou, +duhovým podobenstvím svým +mě jímajíc. Já posledním +svým grošem platíval jsem za ně, +pamatujete, přátelé? +A jak tak teklo vesele, +co hloupostí mi vnuklo maně, +co bujných veršů, jaký smích, +co hádek a snů rozkošných! +XLVI +Já poznal však, žaludku mému +šum pěn že nejde k duhu již. +A proto přednost bordeauxskému +teď před šampaňským dávám spíš. +Nesnesu ho již, musím říci, +neb podobá se milovnici, +jež oslní a rozdává, +a prázdná je a svéhlavá. +Však Bordeaux mi jak přítel slouží, +jenž je mi vždy i v času zlém +a všude dobrým soudruhem, +jenž s námi o bolest, když souží, +i o prázdeň se rozdělí. +Buď zdrávo, Bordeaux, příteli! +XLVII +Krb přestal praskat; pod popelem +jen zlatý uhel řeřaví. +Šum dříví v kouři rozechvělém +zní elegií doubravy. +A teplo dýchá. Do komína +dým dýmek stoupá. Pohár vína +se ještě perlí ve zraku. +A roste mlha soumraku. +(Mám rád ten hovor v šeru zmlklém, +když vína jsme si zavdali, +tu chvíli, kterou nazvali +hodinkou mezi psem a vlkem, +však proč, to dnes kdo sotva ví.) +Dvojice přátel rozpráví: +XLVIII +"Co s Taťánou? Co se sousedy? +Co s ohnivou je Olgou tvou?" +- Dolej mi ještě naposledy... +dost, drahý... všichni zdrávi jsou +a pozdravovat poručili. +A kterak zkrásněla, můj milý, +teď ňadra, šíje Olgy mé... +Dušinka! ... jednou musíme +k nim zajeti. Ty budou rády. +Jen dvakrát na skok jsi tam byl, +a třebaže jsi přislíbil, +teď zavřel jsi se v domě tady. +A jsem to Honza... nebo spím... +Vždyť tenhle týden zván jsi k nim. - +XLIX +"Já?" - Ovšemže ty. Taťána má +v sobotu svátek. Prosí tě +i Olinka i matka sama +a čekají tě určitě. - +"Tam ale bude asi hostí +i všelijaké luzy dosti..." +- Tvá fantazie přepíná. +Kdo by tam byl? Jen rodina. +Je to přec příležitost vhodná. +Pojedeš? - "Dobrá!" - To jsem rád, - +a přitom vypil kamarád +na zdraví sousedčino do dna. +A začal opět od kraje +o Olze své: to láska je! +L +Byl šťasten. Již dva týdny pouze, +a tma manželské ložnice +odhalí záhy jeho touze +své tajemství. Oh, tesknice, +oh, okamžiky opojené, +v nichž milenec si nevzpomene, +že za dnů svého manželství +i o hoři a nudě zví, +tím strašnější, že netušena. +My, nepřející rodině, +v ní zříme trapnost jedině, +jen román v duchu Lafontaina... +však chudák Lenskij předurčen +byl srdcem svým pro život ten. +LI +Byl milován... A dozajista +v to věřil a tím šťasten byl. +Blažen, čí víra je tak jistá, +kdo chladný rozum oblomil +a vžil se v poklidnou svou něhu +jak zpitý poutník na noclehu +či, něžněji, jak motýlek, +jenž na květ žíznivě se smek; +však k pláči ten, kdo vše dřív vidí, +kdo nezná v žití závrati, +kdo vše na ruby převrátí +a slovo, pohyb nenávidí, +čí cit zmrazila zkušenost, +kdo žil, jsa iluzí všech prost. + +HLAVA PÁTÁ +Kéž nepoznáš těch hrozných snů, +ó moje Světlano! +- ŽUKOVSKIJ + +I +Onoho roku prodloužila +se pohoda až přes podzim. +Zem po zimě už zatoužila. +Až se třetím dnem lednovým +však napad sníh. Když za svítání +se Táňa zadívala k stráni, +vše bylo bílé, všude sníh +po střechách, plotech, po větvích. +Ves třpytila se stříbrem zimy; +za oknem, na něž dýchl mráz, +se ozval sborem stračí hlas +a vrchy měkce zvlněnými +proudilo světlo, tančil jas. +Konečně zima, zima zas. +II +I sedlák ožil. Bez meškání +se chystá k cestě sanicí. +I jeho herku popohání +do klusu kolej jiskřící. +A ryjíc měkké brázdy, smělá +kibitka v dál se rozletěla, +s ní vozka na kozlíku svém, +v tulupu, s rudým opaskem. +Posadiv oříška v své saně, +hoch ze dvora se po stráni +s ním jako koník prohání; +prst mrzne mu i mne si skráně +i plakat se mu chce i smát +a matka hrozí mu již z vrat. +III +Nu, tenhle zimní obraz kraje +vám připadá snad naivní: +to vše jen nízká příroda je; +nic půvabného není v ní. +Napiv se ambrosie bohů, +už jiný básník v jemném slohu +nám opěvoval první sníh +v odstínech zimy bohatých. +I vzrušil jistě, hoden věnce, +váš cit v tak mnohém obrazu +o tajných schůzkách na mrazu; +nezamýšlím však konkurence +s ním, ani s tebou, pěvče náš, +jenž finské děvče opěváš. +IV +Taťána (sama netušila, +jak ruská její duše je) +si chladnou krásu oblíbila +domácí zimy: závěje +a mráz a jeho světla sterá, +let na saních a barvy šera, +sníh pod červánky severu, +mhy tříkrálových večerů. +Prastaré zvyky ožívaly +za večerů těch na statku. +Tu jako živou pohádku +svým slečnám služky věštívaly +ženicha od vojanských vždy. +A k němu válku, to se ví. +V +Taťána věřila v ty zkazky, +jež po svých dědech dědil lid. +A věřila, že osud lásky +je v kartách, snech a luně skryt. +Čekala s hrůzou na znamení +a všechny věci v jejím snění +věštecký smysl mívaly +a předtuchou ji svíraly. +Když kocour na peci si předl +a tlapkami si vousy myl, +to nezvratný jí důkaz byl, +že jedou hosté. A když zvedl +se nebem měsíc dvourohý, +od leva svítě pod nohy, +VI +třásla se, všechny barvy hrajíc. +Když nebem hvězda letěla, +do temnoty se propadajíc, +zašeptla Táňa nesmělá, +jako by osud padal na ni, +do tmy své nejtajnější přání, +by ještě stihlo hvězdy svit. +Když zhlédla proti sobě jít +po cestě v černé kutně mnicha, +nebo když zajíc přeběhne +jí cestu, ihned dolehne +na Táňu strach, že sotva dýchá +a zarmoucena do duše +je vždycky v černé předtuše. +VII +Však právě tato hrůza chladná +ji tajnou krásou vábila. +Jak ne! Příroda protikladná +nás přece jen tak stvořila. +Vánoce přišly. Jaká radost! +Chce znát svůj zítřek bujná mladost, +jež praničeho neželí +a před níž moře nedělí +se prostírá až v nedohledno. +A zítřek láká starobu, +jež brýlemi zří do hrobu, +kde vše to tam. I to je jedno: +vše ztraceno, leč naděje +dál dětským šeptem klame je. +VIII +Taťána zvědavě se dívá, + jak vosk jí padá do vody. +Cos divného tam na dně zbývá +v tom divném tvaru náhody. +Prsteny, vylovené v míse +plničké vody, střídají se. +A když se její kutálel, +stařičké písně nápěv zněl: +"Tam každý mužik mívá zlato; +lopatou stříbro shrabuje. +Komu ta píseň, ať mu je +vždy dobře." Ale píseň tato +zní teskně, věští ztrátu prý. +A dívky chtí spíš Kočičky. +IX +Tak harmonicky k svému srázu +uplývá nebem, plným chmur, +proud divných světel v nočním mrazu. +Jen v šatech obcházejíc dvůr, +Taťána do zrcadla chytá +tajemství kolem luny skrytá. +Co třese se však v hladině, +je teskná luna jedině. +Sníh křupe... chodec... rychle k němu! +Když dohoní ho po špičkách, +hlas něžnější než zvonky v tmách +zaznívá k stínu zlekanému: +"Jak říkají vám?" A tu on +jí odpovídá: Agafon. +X +A pak jí ňáňa poradila: +Snad budoucnost se zjeví ti, +leč nutno je, bys poručila +stůl pro dva v lázni prostříti. +Strach rozlil se však po Taťáně. +I já v myšlenkách o Světlaně +se vyděsil. A říkám hned: +Nebudem osud pokoušet. +Svůj hedvábný pás odložila +a lehla tiše na postel. +V snu naklání se nad ní Lel +a zrcadlo, jež do hlav skryla, +osleplo, nečaruje již. +Je ticho. Taťáno má, spíš? +XI +Jen sklížily se oči Táni, +hned v podivný sen upadla. +Jde, jde a jde sněhovou plání, +kol mlha jen, zem vychladlá +a před ní pod závějí v sněhu, +neskutá mrazem do svých břehů, +tmou burácí a rozpíná +své vlny kalná bystřina. +Dva trámky, jež jen mrazem drží, +po nichž se chvěje vratký krok, +jsou položeny přes potok. +Před temně rozevřenou strží, +vln hlukem na smrt zlekaná, +se zastavila Taťána. +XII +I hledí, hledí vyčítavě +na potok, jenž jí překáží. +Proč nikdo v těžké chvíli právě +jí pomoci se nesnaží? +Vtom závěj zachumelila se. +Kdo stoupá to tam v sněžném jase? +Ach, srdce v Táně usedá! +Zří střapatého medvěda, +jenž řve a tlapu podává jí. +Těch ostrých drápů, děvčátko! +Však chytla se ho nakrátko +a krůčkem, v němž se hrůza tají, +přeběhla. Ach! A huňáč dál +se cestou za ní kolébal. +XIII +Dál, bez odvahy vzhlédnout k němu, +pospíchá Táňa ze všech sil; +však služebníku huňatému +neprchne. Blíž a blíže byl. +Krok medvědův ji k běhu nutí. +Před nimi les. A bez pohnutí +tam sosny jak v den sváteční +v své zasněžené kráse ční +a mlčí těžce. Korunami +bříz, nahých lip a vrb kol cest +se slévá světlo nočních hvězd, +však kudy jíti? Pod vlnami +metelic kře i výspy skal +sníh bílou plachtou zasypal. +XIV +I míří k lesu. Medvěd za ní. +Sníh po kolena sahá jí. +Nadarmo před větvemi chrání +svou tvář a suky trhají +jí z uší zlaté náušnice. +Teď z milé nožky do vánice +jí sklouzne mokrý střevíček. +Teď šátek se jí z šíje smek. +Kdež zvednout jej! Vždyť sotva vidí +a medvěda má za zády. +Šat zvlh jí, je však bez rady, +neb vyhrnouti jej se stydí. +I běží dál a běží dál. +A medvěd jak by si s ní hrál. +XV +Upadla v sněhu. Medvěd hbitě +ji popadl, pryč pospíchá. +Bez dechu, pokorná jak dítě, +se ani nehne, nedýchá. +Po lesní cestě se s ní loudá. +Vtom mezi stromy bídná bouda. +A kolem nic, jen sypký sníh +vysoko leží ve dveřích +a v okénku se světlo třpytí. +A ve světnici křik a šum. +A medvěd dí: "Toť kmotrův dům, +teď můžeš se tu osušiti." - +A ze sněhu ji v síňku zved, +kde položil ji na práh hned. +XVI +Když znovu oči otevřela, +byl medvěd pryč, jen strop ji střeh. +Za dveřmi křik, číš o číš zněla +jak u boháčů na pohřbech. +Je u vidění? Co to značí? +A tiše k skulině se tlačí +a vidí, Bože... za stolem +strašidla sedí kolkolem. +Ten rohy má, psí lícní kosti, +ten s kohoutí zas hlavičkou, +zde vědma s kozí bradičkou +a kostroun, tuhý do směšnosti, +tam k skřítkovi se přicourá +půl jeřáb a půl kocoura. +XVII +A ještě strašnější jdou svatí: +tu rak s pavoukem křepčící, +tu rostouc z husí kostry, klátí +se lebka v rudé čepici, +mlýn s chromou nožkou žene se tu, +až praskají mu křídla v letu, +řeč, štěkot, smích a svist a zpěv +a dupot, chrocht, až trne krev! +Jak na Táňu však působilo, +když mezi hosty objevil +se muž, jenž jí tak milý byl +a jehož jménem zvu své dílo! +Oněgin, sedě uprostřed, +sem tam zrak tajně k dveřím zved. +XVIII +Dá znamení - vše víří zase, +zved sklenici - a každý pil. +Zasměje se - vše řehotá se, +stisk zuby - a hned pokoj byl. +Je pánem tam, vše po svém mění. +A Táně už tak hrozně není, +ba v zvědavosti docela +i dveře pootevřela. +Vtom vítr zvedl průvan kolem +a zhasil lampy v světnici +nad bandou, v tmě se ježící. +Tu hřmotně povstal za svým stolem +a mezi dveře Evžen šel +a za ním zástup strašidel. +XIX +Děs chápal se jí; jak by chtěla +pryč běžet, běžet ze všech sil! +A nemůže; a zdivočelá +chtěla by křičet - opustil +ji hlas; Oněgin v dveřích před ní. +A za ním pekelníci bědní +uzřeli dívku; divoký +smích zařval. Zástup stooký, +kopyta, chvosty chundelaté, +jazyky, rohy, pařáty, +čenichy, vousy po paty, +tesáky v tlamách rozepjaté, +vše křičí ústy jedněma +a sápe se k ní: Má je, má! +XX +Je má! vzkřik Evžen na svou chasu, +jež ihned zmizela jak dým. +A v mrazivé tmě bez ohlasu +tu zbyl jen on a ona s ním. +Taťána v rukou se mu svíjí. +Bez dechu do tmy odnáší ji +kams na lavici viklavou +a na rámě jí hlavu svou +pokl��dá. A vtom Olga vchází, +s ní Lenskij. Záblesk světla vzplál; +Oněgin rukou zazmítal, +divoce očima kol hází +a nad Taťánou ve mdlobách +nezvaným hostům klne v tmách. +XXI +Spor rozběsnil se. Náhle chytí +Oněgin dlouhý nůž, jen mžik - +a leží Lenskij; chýš se řítí, +příšerně rozlehl se křik +a černá tma vše pohltila... +Táňa se v hrůze probudila. +Rozhlíží se. Je bílý den +a zamrzlým sklem do oken +se dere nachový proud světla. +A nad jitřenku severní +svěžejší, Olga dveřmi k ní +jak lehká vlaštovička vlétla. +A ptá se v tichu pokoje: +Zjevil se ti? A kdo to je? +XXII +Však ta, sestry si nevšímajíc, +dál leží s knihou v posteli, +a list za listem probírajíc, +nač ptala se, jí nesdělí. +Byť nebylo v té knize slova +mudrcova či básníkova, +přec ani Racine, Don Quijote, +Seneca, Vergil, Walter Scott, +nejslavnější z epických pláten, +ba ani žurnál módních žen +tak pilně nikdy nebyl čten +jak Táňou Martin Zadeka, ten +chaldejský mudrc. Proč a zač? +Byl věštec a snů vykladač. +XXIII +Ten moudrý spis muž kočující +přivezl jednou na statek +a po únavné tahanici +tři a půl ruble si zaň řek, +kus Malvíny mé milé Táně +velkomyslně přidav za ně. +Taťána ovšem naopak +mu dala knížek celý vak, +gramatiku, dvě Petriady +a Marmontela, třetí díl. +Vždyť Zadeka tak moudrý byl - +kdo jiný býval by jí tady +za každé tísně radu dal +a pod hlavou jí věrně spal? +XXIV +Zlý sen jí z hlavy nevychází. +Chce věděti, co znamená +ta bludná cesta tmou a srázy, +ta lesní scéna šílená. +I probírá se pilně tedy +v seznamu podle abecedy: +bor, bouda, bouře, hádka, host, +kopyto, kostra, medvěd, most, +a dál a dál. Však ze Zadeky, +žel, nikterak dnes nezmoudří. +A sen, když oči přimhouří, +v ní doznívá jak hukot řeky, +a plna zlého tušení, +má denně větší trápení. +XXV +A hle: svou zrůžovělou paží +Jitřenka odňala již tmám +svit sluneční a v zpěvu sváží +jej k Taťániným jmeninám. +Dům Lariných už od svítání +pln hostí je; a páni, paní +přivezli houfy rodin svých +na kibitkách i na saních. +V předsíni mrazem rudé líce, +v salonu nových rukou stisk, +mlaskají ústa, mopsl písk, +hluk, smích, na prahu tlačenice, +poklony s tlachy mnohými, +křik dětí, starost s kojnými. +XXVI +Hle, vchází, vedle ženy záře, +pan Pusťakov. Jak chudák ztloust! +A Gvozdin v slávě hospodáře, +jenž pro mužiky nemá soust. +Šedivý párek Skotininých +a potomstvo všech věků při nich, +od třiceti až do dvou let. +K nim svůdník Pětuškov si sed. +Bratrance mého Bujanova +též přivezli (však znáte ho!) +v čepici, zaprášeného. +Nezapomeňme na Fljanova. +Žrout, těžký klepař, tatrman +a úplatkář je tento pán. +XXVII +S Charlikovem a jeho paní +monsieur Triquet zde po ruce. +Z Tambova přijel znenadání, +vtipálek v brejlích, v paruce. +Jak opravdový Francouz uplet +a veze Táně v kapse kuplet, +jenž po staru se zpívat smí: +Réveillez vous, belle endormie. +Už dávno někde ve zpěvníku +ta stará píseň zetlela, +Triquet však, hlava umělá +a básník, přeškrtl rok vzniku +a směle místo belle Nina +vybásnil belle Tatiana. +XXVIII +A zas je vzhůru celý statek. +To starších slečen ideál +a naděje všech místních matek, +pan rytmistr se žene dál. +Výborně! Ten vždy programu dbá! +Hned za ním plukovní jde hudba, +sám plukovník jí rozkaz dal. +Ta radost přece! Bude bál! +Nohy tak tak se tanci brání, +však jídla na stole již jsou. +K obědu všichni v párech jdou. +Slečinky krouží kolem Táni, +naproti páni. Ještě kříž +a celý mumraj sedí již. +XXIX +Teď nad stolem si pokoj dali. +Vše žvýká. Ticho chvilenku. +Talířky, nože jen jen hrály +a sklenka zvoní o sklenku. +Však pomaloučku, polehoučku +nálada stoupá v bujném hloučku; +ten mluví, pře se, křičí již, +tam piští slečna jako myš. +Vtom Lenskij vstoupil znenadání, +s ním Evžen. Mírně káravý +hlas stařenčin je pozdraví +a každý místo pro ně shání +a v zdravic družném zápolu +je posazují ke stolu. +XXX +Dali jim místo proti Táni. +Bledší než luna po ránu, +podobna náhle štvané lani, +na klíně hledá záchranu +svých očí. Horká vášeň chvatně +ji zalévá a je jí špatně. +Přátelé marně zdraví ji. +Neslyší. Už už vylijí +se slzy jí a do mrákoty +div nepadne. Však rozvaha +a vůle slabost přemáhá +a třeba v tísni, bez ochoty, +přec dvě tři slůvka procedí. +Ač zmatena, dál posedí. +XXXI +Už dávno Evžen snášet nemoh +těch dívčích nervóz, slz a mdlob. +Vždyť dost jich v životě už přemoh +za mladých, bouřlivých svých dob. +Již zástup hostí v hlučném sále +ho popudil. Když spatřil ale +nervový záchvat Taťánin, +hned zmocnil se ho zlostný splín, +i usmyslil si pomstychtivě +odplatit krutě Lenskému +a řádně vysmáti se mu. +A mysle na svůj triumf divě, +hned karikoval zálohou +v duchu směs hostí ubohou. +XXXII +Oněgin nebyl sám, jenž zmatek +Taťánin postřehnouti moh. +Pozornost dcer však, otců, matek +se upřela spíš na piroh +(žel, že to bylo přesolené) +a cimljanské, jež vychlazené +k nákypu objevilo se! +A na stříbrném podnose +přichází sklínek baterie, +tak štíhlých, tobě podobných, +má Zizi, krystale snů mých, +předměte veršů mých, v nichž žije +tvá láska, oslnivá číš, +jíž opájel jsem se, vždyť víš! +XXXIII +Bouchají zátky. Víno šumí +svobodně z hrdla tlustým sklem. +Ponořen v těžké, vážné dumy +nad neudaným kupletem, +Triquet se zved, svůj papír drže. +Je ticho, sotva židle vrže. +A Táňa vzdychá. Zazněl zpěv +mdle, falešně, však pěvcův zjev +okouzlil hosty. Zatleskali +a Táňa, slušná, uznalá, +pěvcovi poděkovala. +Pak poet skromný, ne však malý, +jí připil první jak vzor všem. +A obdařil ji kupletem. +XXXIV +A v proudu zdravic, blahopřání +Taťána děkovat jde všem. +A když se rozpačitě sklání +před Oněginem, srdce v něm +zalkalo: Jak je unavená, +jak zhořklá, jak v ní všecko sténá! +Jen mlčky se jí uklonil, +však jeho dlouhý pohled byl +tak divně něžný. Jeho skráně +snad vskutku soucit přeletěl, +či zakoketovat jen chtěl, +snad v dobrém úmyslu, snad maně. +Co na tom? Něhou dvou tří chvil +jí přec jen srdce oživil. +XXXV +Hřmot židlí. Hosté opouštěli +pro teplý salon štědrý stůl. +Tak bzučí rojem v luka včely, +opouštějíce plný úl. +A spokojeně po obědě +sousedé chrápou svorně vsedě. +U kamen dámy zívají, +děvčata v koutě šuškají. +Zelené stolky hostům kynou: +to karbaníky vášnivé +boston i hombre k sobě zve. +I po whistu se ruce vinou, +a dcera nudy únavná +je jedna jako druhá hra. +XXXVI +Už osmý rubber whistu hráli +ti pilní borci; osmkrát +už kolem stolu přesedali +a nesou čaj. Já měřím rád +čas zcela prostě: pravidelný +chod žaludku zve do jídelny +zde na vsi líp než hodiny +nás na oběd a svačiny. +A jenom stručně připomínám +pro ty, kdo stále v strofách mých +čtou o vínech a večeřích, +by poslali své výtky jinam: +i božský Homér si tak ved, +slavný už tři tisíce let. +XXXVII-XXXVIII +- - - +XXXIX +Sotva se dívky k čaji slétnou +a šálky k ústům donesou, +už začíná hrát fagot s flétnou +za dveřmi v sále píseň svou. +A rozradován břeskným zvukem, +čaj s rumem složiv na stůl s hlukem, +hned Paris obcí okolních, +Pětuškov, pro Olgu se zdvih, +k Taťáně Lenskij. S Charlikovou, +nevěstou pokročilých let, +bard z Tambova jde na parket. +Bujanov lapil Pusťakovou, +a vše se hrne do sálu, +kde tančí v mladém zápalu. +XL +Z kraje mé knihy hravá slova +(vrať se k nim, čtenáři můj, dnes!) +chtěla dle vzoru Albanova +vylíčit petrohradský ples. +Co platno! V roztržitém snění +já místo toho v poblouznění +jsem líčil nožky známých žen. +Po jejich stopách roztoužen +jsem bloudíval, však nyní sbohem! +Teď, poslav mladost svoji spát, +mám čas už líp si počínat, +a to i životem i slohem, +i spěchám tento pátý zpěv +očistit od zbytečných plev. +XLI +Tak bláznivý, tak jednotvárný, +jak vítr našich mladých jar, +vře kolem valčíku vír parný +a v kruzích za párem jde pár. +Čas pomsty blížiti se tuše, +jde s tajným šklebem v skrytu duše +Oněgin k Olze. Celý vzplál, +tančí s ní lehce dál a dál, +pak na židli ji usazuje +a baví se s ní, sehnutý. +Pak za dvě, za tři minuty +s ní ve valčíku pokračuje. +Vše žasne. Také Lenskij, vím, +nevěřil vlastním očím svým. +XLII +Teď k mazurce se všecko mělo. +Byl čas, kdy v bujném rytmu tom +v ohromném sále vše se chvělo +a parket duněl jako hrom, +až drnčívaly ve zdech rámy. +A kdepak dnes! I my i dámy +po vosku tak tak kloužeme. +Jen na venkově zhlédneme +vášnivě plouti zdravá těla +v mazurky starodávný vír; +kramfleky, poskoky a knír, +vše jako kdys. Sem nedospěla +tyranská, lichá móda ta, +v níž nová Rus je zajata. +XLIII +- - - +XLIV +Bujanov, bratranec můj čilý, +Taťánu s Olgou sálem ved +k Evženovi, jenž v příští chvíli +zas s Olgou v lehkém tanci vzlét +a s roztomilou nonšalancí +banální madrigal jí k tanci +do ucha šeptal, tisk jí dlaň. +Polichocena, vzhlédla naň +a oheň samolibosti jí +šleh tváří. Lenskij opodál +vše viděl, ztratil klid a vzplál +žárlivých představ fantazií. +A jen pár stanul, Lenskij hned +ji na kotilion zvát se zved. +XLV +A nepochodil. Zamluvili +se zase k tanci s Evženem. +Co slyší to? Ó Bože milý! +Jak mohla jen... tak hrůza v něm +se táže! Polodětská hlava +a už se koketa z ní stává! +Už chytračí, už o klamu +svých citů důkaz dává mu! +Už nemá sil a je mu k pláči; +nemoha snést své neštěstí, +hned koně dal si předvésti +a jel. Pár pistolí - a stačí. +Pár pistolí a kule jen +a osud bude rozřešen. + +HLAVA ŠESTÁ +Là, sotto i giorni nubilosi e brevi, +Nasce una gente a cui l'morir non dole. +- PETRARCA + +Tam, pod mlhavými a krátkými dny +se rodí kmen, pro nějž smrt není bolestí. +- PETRARCA + +I +Když všiml si, že Lenskij zmizel, +Oněgin, opět znuděný, +zatrpkle vedle Olgy sklízel +radostné ovoce své msty. +I Olga za ním mrzela se; +chtěla by s Lenským sedět zase, +a kotilion tak couravý +jí mučivě zněl do hlavy. +Než vše má konec. Večeřeli. +Pak stlali jim, kde šlo to jen. +A každý dychtil, unaven, +už po spánku. A brzo celý +dům spal. Jen Oněgin jel z vrat +za pozdní noci domů spát. +II +Vše zklidnilo se. Ze salónu +v snách chrápe těžký Pusťakov +s těžkou svou ženou na sto honů. +Bujanov, Gvozdin, Pětuškov, +i Fljanov, žaludek ho děsí, +na židle lehli v jídelně si. +Na zemi Francouz, ležící +v kazajce, v staré čepici. +Děvčata ve světnici Táni +a Olgy v sen se vnořila. +Samotna, hledíc do bíla +měsícem ozářených strání, +bdí Taťána a dívá se +do polí v teskném úžase. +III +To jeho vstup, v nějž nedoufala, +to v jeho očích něhy kmit, +pozornost k Olze neustálá +hluboce rozrušily klid +bolestné duše. Co se dálo? +A do srdce, jež nechápalo, +zaťala žárlivost svůj spár. +Jako by chladných rukou pár +jí sevřel je. Tou temnou mukou +Taťána padá v hlubinu, +z níž šeptá do tmy: "Zahynu, +však krásná je smrt z jeho rukou. +Nereptám. Což to pomůže? +Vždyť štěstí mi dát nemůže." +IV +Však dál jen, dál! Mých postav sbory +se rozmnožiti hotoví. +Pět verst jenom od Krásné Hory, +vesnice Vladimírovy, +je živ a zdráv v své poušti dosud +a filosovsky bere osud +Zareckij, kdysi bujný pán +a karbanický ataman, +sloup party, tribun nad sklenicí, +teď dobrý však a nevinný, +svobodný otec rodiny +a řádný statkář, druhy ctící, +a dokonce i poctivec. +Tak vrací se svět k dobru přec! +V +Dřív za statečnost bývala mu +vzdávána úcta bezhlesá. +On, pravda, uměl na pět sáhů +z pistole trefit do esa. +A nadto: kdysi do šarvátky +se dostal, ještě z vína vratký, +a ač byl na mol, statný kůň +ho shodil bez úhony v tůň. +I dostal se tak do zajetí +Francouzům, vzácné rukojmí! +Regulus nový, božstvo cti, +zas připraven vše vytrpěti, +by pít moh u Verryho jen +tři láhve na dluh den co den. +VI +A jindy zase pro zábavu +si žerty tropil z hlupáků, +ba, dovedl i moudrou hlavu +přivésti do zlých rozpaků. +Ač pro švandu zas příliš vzletnou +kolikrát dostal na pamětnou +a jako hlupák mnohdy pad +do léčky, kterou jiným klad, +vždy vesele se uměl hádat, +i chytrým se i tupým zdát, +když čas byl, chytře umlkat, +když čas byl, zlomyslně vpadat, +štvát mladé druhy častokrát +a na kord, pistole je hnát, +VII +neb také ke smíru je dovést +a na večeři s nimi jít +a lží pak, šprýmem jejich pověst +neviditelně zostudit. +Alia tempora! Teď míjí +(jako žert lásky, podobný jí) +výbojnost s mládím téměř vždy. +Jak řekl jsem, můj Zareckij +ve stínu střemchy, akácie +jak pravý mudrlant je živ, +a jako ty, svět opustiv, +kapustu sází, Horatie, +chov husí, kachen po ruce +a děti učí azbuce. +VIII +Nebyl to hlupák. Jeho citů +si Evžen sotva vážil snad, +však jeho zdravý rozum v skrytu +se brzo naučil mít rád. +Bavila ho ta hlava chytrá, +když scházeli se. A tak z jitra, +když Zareckij se objevil, +se ani příliš nedivil. +Však Zareckij, ač přítel jeho, +dnes mnoho řečí nevedl +a s úšklebkem, jak dovedl, +mu podal dopis od Lenského. +Oněgin udiven vzal list +a pro sebe jej začal číst. +IX +A hle, byla to výzva, pádně +mu vypovídající boj. +Uctivě, jasně však a chladně +zval Lenskij druha na souboj. +Oněgin přečtl stručné psaní, +obrátil se a bez váhání +děl k osudnému poslu jen: +"Nu co? Jsem vždycky připraven!" +Zareckij vstal a beze slova +pozdravil Evžena a šel, +protože doma práci měl. +Leč Evžen, uváživ vše znova, +když dávno za dveřmi byl host, +sám na sebe měl náhle zlost. +X +A právem. Když tak meditoval, +sám musel přiznat v úděsu, +že velmi mizerně se choval: +za prvé neměl na plesu +házeti v zlomyslnou sázku +Lenského věrnou, něžnou lásku. +A za druhé: lze odpustit, +když básníka sved zbrklý cit, +vždyť je mu osmnáct let právě. +Však on, jenž má ho tolik rád, +se neměl předsudkem dát hnát +tak lehce jak míč nohou v trávě; +jak čestný, moudrý člověk moh +jednat - a ne jak vzteklý hoch. +XI +Vždyť mohl upřímně vše říci +a nezuřiti jako zvěř. +To mladé srdce láskou vřící +měl usmířit. Však beř, kde beř, +je pozdě, nelze pomoci si... +A zle je - myslil si - kam vmísí +se tenhle starý duelant, +zlý mluvka, pletichářský drant... +Snad Evžen pohrdáním zhostí +se jeho vtipů klevetných. +Jak rozetne však hlupců smích? +Tak vypadá soud společnosti! +Náš idol i cti pružina! +Hle, na čem svět náš spočíná! +XII +Neschopen hněvem sebevlády, +poeta čeká odpověď. +Však jeho tlampač už je tady +a pyšně referuje teď. +Žárlivec září! Vše jde hladce. +Měl jenom strach, aby mu zrádce +neunik z hrsti, buď jak buď, +a výmluvami aby hruď +zachránit nechtěl před pistolí. +Ta bázeň už ho nejitří: +hned za svítání nazítří +se sejdou za mlýnicí v poli +a druh po druhu k rameni +či v stehno výstřel vymění. +XIII +Svou koketu vždy nenávidět +se rozhodnul, a nechtěje +již před soubojem Olgu vidět, +na slunce vzhléd pln naděje, +a mávnuv rukou, plný jedu, +octl se rovnou - u sousedů. +Zamýšlel Olince vzít klid, +svým příjezdem ji překvapit, +však ani zdání: jako dříve +Olinka z dveří vylétla +vstříc chudákovi do světla, +naději podobna jsouc tklivé, +čiperná, klidná, veselá - +a proč by býti neměla? +XIV +"Proč jste tak brzo odjel včera?" +tak znenadání ptala se. +A v Lenském tála nedůvěra, +v zmatených citů zápase +mizela žárlivost jak sněhy +před tímto zrakem plným něhy, +před dívkou jasem zalitou, +před prostou, svěží duší tou... +I hledí v sladkém zmatku k zemi; +i vidí: Vždyť mě miluje! +Pln kajícnosti v duchu je, +už už by šeptal: Odpusťte mi, +však beze slov je citů splav: +je šťasten a je téměř zdráv. +XVI +A Lenskij, do melancholie +zas ponořiv se, neměl sil +jí připomenout historie +z včerejška. Jen si pomyslil: +Nestrpím, aby bídný zrádce +lží krásných slov, šeptaných sladce, +pokoušel srdce, které ctím. +A já, jen já ji zachráním. +Nestrpím, aby jedovatý +červ rozežral stvol lilie. +A aby, sotva rozvije +se květ, zas zvad u jeho paty. +A krátký smysl řečem těm: +Je čas, že stříleti se jdem. +XVIII +Kdyby byl věděl, jaká rána +v Tánině srdci hořela! +A kdyby Táňa, hořem štvaná, +věděti mohla, věděla, +že zítra nad hrobů svých stínem +se střetnou Lenskij s Oněginem, +snad její láska spanilá +by oba opět smířila! +Však náhoda zlá tomu chtěla, +že nikdo neměl tušení. +Oněgin kryl se v mlčení, +Taťána potajmu se chvěla; +jediná Táňa mohla snad, +však její bystrozrak už zvad. +XIX +Lenskij byl večer roztržitý. +Hned zmlklý, veselý byl zas. +Ten, jemuž Múzy vedou city, +podléhá dojmům ovšem snáz. +I usednuv ke klavichordu, +bral stejný akord po akordu. +Přes Olgu šeptal do dáli: +"Jsem přece šťasten, pravda-li?" +Noc padla však, čas jet. A vroucí +stesk lásky do srdce mu pad. +Bušilo, když jí v dlaně klad +svou ruku, srdce jeho mroucí. +Hleděla naň. Tak smutný byl. +"Co je vám?" - Nic. - A vykročil. +XX +Když vrátil se, vzhléd na pistole +a zase do pouzdra je dal, +vyhlédl do zahrady holé, +rozsvítil, Schillera si vzal, +chtěl čísti, ale mezi řádky +mu běžel Olžin obraz sladký +a každým srdce úderem +byl krásnější a čistší v něm. +A kniha vypadla mu z dlaně. +Vzal pero; láskou vedeno, +básnilo jako zblázněno, +proud veršů šuměl. Hledí na ně +a čte a roznícený je +jak D(ělvig), když se opije. +XXI +Nuž, přečtěme si tyto rýmy, +jež do dneška si chráníme: +"Kam jste jen, kam jste odešli mi, +vy zlatí dnové vesny mé? +Co přinese mi zítřek, co jen? +Marně zřím k němu nespokojen, +v hluboké noci mlčí skryt. +Však vždycky nutno osud ctít. +Padnu-li s prostřelenou hlavou, +či odejdu-li nezraněn, +vše dobré je: život i sen +jdou oba v hodinu svou pravou. +Buď žehnán klopotný dne lán, +i příchod tmy buď požehnán! +XXII +Až zítra Jitřenky svit nový +den rozehraje nade mnou, +já klesnu možná pod žulový +náhrobek v kobku tajemnou +a verše mé, mé sny, mé mládí +pohltí proud, jenž do tmy pádí. +Ó Léthé! Zapomene svět, +co ty však, krásná? Přijdeš květ +mi na hrob dáti se slzami? +A pomyslíš si: Měl mě rád +a mně jen, mně chtěl darem dát +svých tesklivých snů drahokamy? +Má milá, srdce v srdci mém, +ó, přijd, ó, přijd: tvůj manžel jsem." +XXIII +Psal takto dlouho, temně, matně +(což romantismem rádi zvem, +ač romantismu věrojatně +v tom nevidím; však čert to vem!), +až posléze už před úsvitem +mu klesla hlava, ztěžklá citem, +při módním slově ideál +a Lenskij trochu zadřímal; +než moh se však v sen pohroužiti, +Zareckij, raný pták, je tu, +už vstoupil do kabinetu, +Lenského spěchá probuditi: +"Je sedm. Vstávat už je čas. +Oněgin jistě čeká nás." +XXIV +Jak mýlil se však! V oné chvíli +spal ještě Evžen mrtvým snem. +Již stíny noci ustoupily +a kohout vítal jitřní zem. +Oněgin pohroužen je v spánek. +Už slunce vysoko je. Vánek +se změnil v sněžnou vánici, +houf světlých vloček honící. +A Evžen ještě v posteli je +a stále ještě klidně snil. +Pak konečně se probudil +a zří: sníh v bílá okna bije, +je dávno čas dát zapřahat +a rychle vyjeti již z vrat. +XXV +Guillot, francouzský sluha, číhá +na zvonek pánův. Hned tu byl, +s županem, s trepkami se míhá, +na židli prádlo připravil. +Oněgin oblékl se, snídal +a přitom rozkaz sluhovi dal, +k odjezdu se s ním připravit +a pouzdro s pistolemi vzít. +A už si v rychlých saních hoví, +ke mlýnu letí po mrazu. +Tam sluha podle rozkazu +osudné zbraně Lepageovy +nes za pánem a koním dal +zajeti k dvěma doubkům dál. +XXVI +U hráze Lenskij, přesný vždycky, +už dávno nedočkavě stál. +Zareckij dávno odbornicky +už mlýnské kolo probádal, +když přišel Evžen s omluvami. +"Proč není tu váš svědek s vámi?" +nevrle na něho hned vzkřik +náš pedantický soubojník. +Zareckij klasik v metodě byl, +a střelbu do odpůrčích těl +schvaloval jen dle pravidel, +bez nichž se řádný šlechtic nebil. +Měl zkrátka pro tradici cit +a dlužno mu to pochválit. +XXVII +"Můj svědek?" řekl Evžen klidně, +"monsieur Guillot zde, je to sám. +Doufám, že přijmete ho vlídně. +Můj přítel - to snad stačí vám. +Třebaže znám snad není právě, +je hodný hoch od paty k hlavě." +Zareckij sevřel rty a stál. +Oněgin Lenského se ptal: +"Je libo začít?" - Začnem tedy, - +děl Lenskij. Co tak za mlýn šli, +s tím hodným hochem Zareckij +se poprvé a naposledy +v ústraní vážně radili. +Sokové oči sklopili. +XXVIII +Sokové! Jak je dávno tomu, +co rozvedl je krve var? +Co oba u stolů svých domů +o pokrm, myšlenky, dní dar +se družně dělili? Teď v zlosti, +jak sokové dva bez lítosti, +jak herci šíleného snu, +druh druhu v tomto tichém dnu +chystají zkázu chladnokrevně. +Nenajdou smích, než ruku svou +potřísní krví druhovou? +A neobejmou se zas pevně? +Však běda! V světské vášně rmut +nakapal jedu lichý stud. +XXIX +Hle, pistole již blyští v dlani. +Nabiják do hlavně se smek. +Už nabita je! Pozor na ni! +Již cvakl také kohoutek. +Pánvičky prachem posypány, +jsou připraveny. Přisekaný +křemínek, pevně založen, +je zvednut. Za nejbližší kmen +Guillot se schoval s hrůzou v oku. +Sokové pláště shodili. +Zareckij, na coul přesný vždy, +naměřil dvaatřicet kroků, +obhlédl bděle okolí +a každý vzal svou pistoli. +XXX +"A nyní jděte!" S chladnou krví, +s pistolí k zemi, k soku sok +zamířil pevně, tiše: prvý, +druhý a třetí, čtvrtý krok, +což byly čtyři kroky k smrti. +Tu Evžen, který v prstech drtil +svou pistoli, jda stále vpřed, +pomalu, první, ruku zved. +Pět kroků kupředu šli znova. +Vladimír Lenskij, mhouře zrak, +zacílil také... Evžen však +už střelil... Chvíle osudová +odbila - drama vrcholí: +upustil básník pistoli, +XXXI +tichounce klade na hruď ruku +a padá. Zacloněný zrak +tvář smrti obráží, ne muku. +Po svahu hor se právě tak, +na slunci jiskříc jako kvítí, +lavina do údolí řítí. +Oněgin v hrůze nevěří. +Chvěje se, běží k soupeři, +hledí naň, volá... Nadarmo, žel! +Navždycky, mladý pěvče, již +před časem, bez času sen spíš, +zadula bouře, všeho ožel! +Uvadl v krásný, jitřní čas +a na oltáři oheň zhas. +XXXII +Na hlavu, v sněhu položenou, +smrt podivný mír vložila. +Měl hruď skrz naskrz prostřelenou, +krev tekla z rány, kouřila. +Před chvílí v srdci jeho těla +živoucím hlasem vášeň zněla, +nenávist, láska, naděje +valila svoje ručeje. +A teď jak v opuštěném bytu +vše oněmlo, vše ztemnělo, +vše na věky se dochvělo. +Rolety spadly, okna spí tu +osleplá. Paní je ta tam. +I stín je pryč. Kde, ví Bůh sám. +XXXIII +Je milé zběsnit nepřítele +odvážným epigramem svým, +je milé zřít, jak otupěle, +s párem svých rohů svěšeným +ve vlastní zrcadlo své civí +a stydí se své vlastní hřívy. +Je milejší však, pravím vám, +když vzlykne: Já se poznávám. +A ještě milejší nám zase, +na bledou lebku zpovzdálí +když míří pohyb pomalý +a ruka sotva zachvívá se; +však kdo z nás by se radoval, +když smrtelnou mu ránu dal? +XXXIV +Když dobře namířenou ranou +mladého skláte přítele, +jenž odpovědí nečekanou, +snad beze všeho účele, +vás urazil kdes u sklenice +či s urážkou vás, chlubná plíce, +na souboj vyzval hněvem zpit, +povězte: jaký asi cit +se zmocní vás, když uzříte ho, +jak sevře pěsti, oněmí +se smrtí v čele na zemi, +už už pomalu vychladlého, +když na volání zoufalá +mu ústa němá zůstala? +XXXV +Hlod výčitky v tmách srdce jeho +se třásl jak dlaň s pistolí. +I hledí Evžen na Lenského. +"Je zabit..." soused blábolí. +Je zabit! Hrůzou toho slova +uhranut, jako od hřbitova +jde Evžen lidi zavolat. +Zareckij zatím měkce klad +do saní tělo ztuhlé zcela. +Hromádku kostí, zmlklý zpěv. +Spřežení, větříc smrt a krev, +se vzpíná, kope, pěna bělá +se po udidlech zvířatům, +jež vezla oběť v mrtvý dům. +XXXVI +Líto nám, líto básníka je: +spí, květ, jejž zabil času vztek, +spí s nadějí, jež nedozraje, +spí, sotva dětské šaty svlék! +Ten horký vítr citů, kde je? +Kde myšlenka, v níž cit se chvěje? +Kde ušlechtilý výtrysk sil, +kde vysoký i něžný cíl? +Kde jste, vy bouřné lásky snahy, +kde touha vědět, v práci žít, +kde ze zla strach, kde útlocit, +kde sny, jež přepluly jste prahy +nadpozemského tajemství, +vy, svaté poezie sny? +XXXVII +Snad narodil se světu k štěstí, +laur slávy urval mu snad skon. +Snad jeho zmlklá lyra vésti +nás mohla k výšinám jak zvon, +jejž neumlčí závist kletá. +Snad na vysokých stupních světa +měl státi, viditelný v dál. +A mučednický stín snad vzal +do hrobu tajemství své svaté, +a pro nás, opouštěje nás, +zahynul blahodárný hlas +a nikdy duši, v hlínu sváté, +nezahrá hymnus příštích let, +dík plemen nebude jí znět. +XXXVIII +- - - +XXXIX +Je možno též, že pro poetu +měl život pouze šeď a kal. +Tak prošla by mu léta květu: +žár duše by v něm ochládal. +Snad byl by vůbec proměnil se, +Múz nechal, na vsi oženil se +a šťastný, třeba s parohy, +by vláčel župan ubohý. +Brzo by poznal život celý, +podagru v čtyřiceti měl, +pil, tloustl, v nudě churavěl, +a nakonec by na posteli +vydechl prostřed dětí svých, +felčarů a bab plačících. +XL +Ať tak či tak, my ještě živi, +a básník, krví zalitý, +milenec, snílek zádumčivý, +spí, rukou druha zabitý. +Sem pohleď: vlevo od vesnice, +kde žil, ponořen do tesknice, +dvě sosny srostly kořeny; +zde dole šumí prameny +a tekou stružkou do údolí. +Tam oráč ochladí se rád, +tam chodí žnečky nabírat +si vody puklým džbánkem z polí; +tam ve stínu, jímž potok tek, +teď stojí prostý pomníček. +XLI +Když jarní déšť pad na obilí, +zpěv o povolžských rybářích +tu zpívá pastýř, v prázdné chvíli +splétaje lýko láptí svých. +A mladá měšťka, v slunce svitu +své léto na vsi trávící tu, +v běh dávajíc se z doubravy, +tu koně uzdou zastaví; +lehoučký závoj odhrne si +a roztržitým pohledem +čte prostý nápis, výzvu všem. +A na zavlhlé řasy věsí +se dámě slza soucitu. +Nad vodou pomník stojí tu. +XLII +Zasněna, pomalu se vrací +na koni cestou necestou. +V sen o Lenském se celá ztrácí +a vzpomíná, co s nevěstou, +co asi s Olgou se teď stalo. +Dlouho-li srdce litovalo, +či odešel již slzí čas? +A kde je její sestra zas? +A kde je uprchlík ten z všeho, +ten nenávistník módních dam, +tak módně podivínsky sám, +vrah toho hocha lyrického? +Jen nebojte se. Časem svým +vám jejich osud vylíčím. +XLIII +Ne teď. Však brzo zas se vrátím, +vždyť svého hrdinu mám rád. +A na čas jen ho z očí ztratím, +pro jiné starosti své snad. +Mne léta k přísné próze kloní +a čtveračivý rým pryč honí; +i já, přiznávám s povzdechem, +dnes lhostejnější k němu jsem. +Mé pero nehýří již jimi +po lehkých arších papíru. +Sny jiné, chladné nadmíru, +a jiné přísné starosti mi +jak v ústraní, tak v ruchu mýt +jdou neklid v sen mé duše sít. +XLIV +Mou duší nové touhy plují +a víří nové rozbroje; +těch prvních, těch já nelituji, +mně starých žalů líto je. +Sny, sny, jež měli jsme tak rádi! +Kde jste, kde věčný rým váš mládí? +Či po ukrutném zákonu +zvad, zvad květ jeho záhonů? +Co o tom žertem mluvím s vámi +a elegicky jsem si vzdech, +snad zatím doopravdy dech +mé vesny vadne za horami? +A nevrátí se nikdy zpět? +Není mi málem třicet let? +XLV +Mé poledne je tu. Co zbývá, +než pozdravit je očima? +A chvíle rozloučení tklivá +je tu, ó mladosti ty má! +Děkuji za radosti tvoje, +za bolest, za vzruch nepokoje, +za hluk a bouře, za hody, +za vše, co dal čas pohody. +Ó, děkuji ti. Dní tvých vzruchem +já opíjel se ve vřavě +i v samotě své svéhlavě. +Tož dosti již! Chci s jasným duchem +se na novou teď pustit pouť, +od minula si oddechnout. +XLVI +Jen pohled zpět. A sbohem, loubí, +v nichž dni mé v prázdni plynuly, +vy, v nichž se sen a lenost snoubí +ve vášeň, k níž jsme přilnuli. +Leč ty, povzlete chvil, jež míjí, +dál vzněcuj moji fantazii +a nedej srdci zadřímnout, +dál zas a zas v můj přileť kout; +jen neber básníkovi víru, +nedej mu zhořknout tíhou let, +ustydnout a pak zkamenět +v umrtvujícím světa víru, +kde mezi hlupci bez ducha +se nafouklá skví ropucha... +XLVII +- - - + +HLAVA SEDMÁ +Moskvo, ty milá dcero Rusi, +kde rovnou tobě hledati? +- DMITRIJEV + +Jak rodnou Moskvu nemít rád? +- BARATYNSKIJ + +Tak? Štvete na Moskvu! Hle, přijel z ciziny! +A kde je líp? - Kde nejsme my. +- GRIBOJEDOV + +I +Sníh tál již v teplém dechu jara, +z hor hrnuly se bystřiny +a z kalných vod se táhla pára +nad zatopené lučiny. +To usmívá se se snem v líci +příroda na rok svítající +a modrý jas jde od nebes. +Průzračný ještě dýše les, +zelení zachmýřený celý, +pestří se vyschlá údolí. +A pilná včela do polí +již letí z voskové své cely. +A noc co noc z tmy vyklíčí +do ticha tlukot slavičí. +II +Jak smuten jsem, když blížíš se mi, +ó jaro, jaro! Lásky čas! +Umdlený, zjitřený a němý, +zas slyším snů a krve hlas. +Jak dojat jsem, jak dere se mně +stesk, radost na rty, jarní země +když do tváře mi zavane +z mé vísky, tichem vystlané. +Či vesel být již nedovedu +a vše, co život dá a smích, +co tančí, skví se v očích mých, +mi přidá nudy jen a jedu +do dávno mrtvé duše mé, +jež vidí vše v tmách ztopené? +III +Či bez radosti nad návraty +s podzimem zašlých zelení +my v šumu lesů jen své ztráty +vzpomenem v hořkém zasnění? +Či s přírodou, jež kvete, plane, +snad srovnáváme v mysli štvané +čas mladosti, z níž zůstává +jen lítost, lítost prchavá? +Snad zatane v nás znenadání +mhou snů jak poetický dar +vidina jiných, dávných jar +a tlukot našich srdcí raní +přeludem dálky, plující +tmou při kouzelném měsíci? +IV +Je čas: jdi každý dobrák líný, +jenž na slast myslit dovede; +vás, šťastlivci bez vlastní viny, +vás, Levšinovi nohsledé, +vás, Priamové z provincie, +vás, dámy mé, jimž srdce nyje, +vás jaro zve již na svou ves, +čas tepla, práce, květná mez, +čas procházek, jenž k vášni svádí, +čarovných nocí nad lesem. +Jen honem! Vůz a kufry sem, +a do přírody, kamarádi, +dle chuti po svých, po voze +z měst, zaprášených uboze. +V +I vy, čtenáři, na mou duši, +kolesku měl byste si vzít +a z města, kde jste, jak se sluší, +se v zimě bavil, vyrazit. +Má Múza trochu nezvedená +nás svede k říčce beze jména, +k doubravě, lehce šumící, +a k Evženově vesnici, +kde poustevník ten, nechav všeho, +v nudě a zármutku svých chvil +v sousedství mladé Táni žil, +děvčátka mého blouznivého, +kde však jen stopa zoufalá +po uprchlíku zůstala. +VI +Pojď, půjdem k vrchů polokruhu, +kde k řece běžíc, bystřina +proplétá po lukách svou stuhu. +Tu dole lípa začíná, +tu zpívá slavík noci, máji, +až plané růže nedýchají, +a jenom pramen v ticho zní. +Tu vidíš kámen náhrobní +růst pod vetchých dvou sosen prahy. +Poutníku, zastav se a čti: +"Vladimír Lenskij tady spí, +smrt smělých skosila ho záhy. +V ten a ten rok, v let toliku. +Spi klidně, mladý básníku!" +VII +Byl čas, kdy pokřivenou sosnu +věneček divný zdobíval. +Nad urnou, ponořenou do snu, +jím jitřní vánek povíval. +Byl čas, kdy s rukama mdle v klíně +tu sedaly dvě přítelkyně +a objavše se, plakaly, +co luna plála do dáli. +Leč teď... jen stín svůj pomník hledá, +zarostly trávou šlépěje +a věneček, ten v blátě je. +Jen pastýř s lýkem svým tu sedá +a jeho píseň jako dřív +pomalu splývá s tichem niv. +VIII-IX +- - - +X +Ubohý Lenskij! V prázdná lada +neplakal dlouho její žal. +Je nevěrná mu dívka mladá - +nač plakati? Bůh dal, Bůh vzal. +Teď jiný zaujal ji zcela, +teď jiný vylíbal jí z čela +svou láskou vzpomínky a chlad. +Ten hulán uměl dobývat, +ten hulán jí byl z duše milý... +Již před oltářem stojí s ním +a stydlivě tu pod kvítím +svou hlavu do závoje chýlí, +má oheň v očích sklopených, +na rty jí lehký úsměv dých. +XI +Ubohý Lenskij! Zda se rmoutí +ve vanu věčna, v hrobě svém, +když zamane si vzpomenouti +té zrady v srdci nevěrném? +Ospalé vlny Léthé plynou. +Snad básník, přešed v zemi jinou, +je šťasten v bezvědomí svém. +Či snad už odumřel svět v něm? +Za hrobem věru zlhostejníme, +zapomenutí čeká nás. +Žen, přátel, soků zmlkne hlas. +A jenom pro statky, vždyť víme, +hádavých dědiců zlý chór +dál vede hanebný svůj spor. +XII +Brzičko u Lariných věru +zmlk Olin zvonečkový smích. +Jsa dbalý o svou kariéru, +s manželkou hulán k pluku tíh. +Dávajíc dcerce požehnání, +plakala hořce stará paní, +tak tak se držíc na nohou. +Leč Táňa, plakat nemohouc, +smrtelně zbledla v obličeji, +jejž pokryl dávno trpký žal. +Když kdekdo na zápraží stál +a všichni loučit se už chtějí, +s odjíždějící dvojicí +jde ještě Táňa mlčící. +XIII +Pak dlouho, dlouho dívala se +za nimi jako mlhou par. +Má Táňa sama, sama zase! +Žel, družka tolikera jar, +ta její holubička milá, +teď osudem jí vzata byla, +ta důvěrnice mladých let - +už navždy pohltil ji svět. +Jak stín v sad opuštěný vchází, +a toulajíc se, neví kam... +Žel, nikde klid a všude klam, +a útěchy, té nenachází +pro slzy nevyplakané, +pro srdce napůl urvané. +XIV +V samotě krutěji žhnou žaly +a vášeň vzrůstat začíná. +I na Oněgina tam v dáli +teď častěj srdce vzpomíná. +Ne, nemůže ho nikdy vidět, +ba smí ho jenom nenávidět, +vždyť zabil bratra jejího. +Poeta zhynul, není ho... +Kdo vzpomene naň? Za jiného +nevěsta se mu provdala +a jeho paměť dovlála +jak dým do nebe modravého. +Dvě srdce možná dosavad +ho litují... Nač litovat? +XV +Šel soumrak. Nebe smrákalo se. +Šum vod zněl tiše. Bzučel chroust. +Spěchaly domů dívky bosé. +Rybářský oheň vzplál a houst +tam za řekou. A šírou plání, +v stříbrné luny bleskotání +šla dál a dále Taťána, +v sny samotářsky zabrána. +Šla, šla... Co to? Tu pod ní klenou +se střechy. Panský dům a ves +a pod návrším hustý les +a sad nad řekou ozářenou. +Hleděla dolů. Srdce jí +zatlouklo rychlej, silněji. +XVI +Je v rozpacích: "Zde bydlil v zimě. +Mám jíti dál, mám zpět se dát? +Už není zde. Kdo poznal by mě? +Tak prohlédnu si dům a sad." +I kráčí Táňa s vrchu dolů, +zvědavě, zaraženě spolu +vše měříc plachým pohledem. +Dvůr prázdný byl; když vešla sem, +psi vyrazili. Táňa plačky +tu stála, nevědouc kam dál. +Houf dvorských dětí přichvátal +a s bujným křikem, s trochou rvačky +psy zahnal. Noví přátelé +si vedli slečnu vesele. +XVII +"A panské byty, přístupny jsou?" +se Táňa dětí zeptala. +I rozběhly se za Anisjou, +jež pánův statek hlídala. +Anisja ihned přichvátala +a panský dům jí otvírala. +I vchází Táňa v pokoje, +kde po Evženu prázdno je, +a hledí: tady tágo leží, +prach špiní sukno zelené, +tam bičík, sofa zválené; +stařenka za Taťánou běží +a šeptá u krbu: "Zde pán +tak rád sedával zadumán... +XVIII +Zde sedával s ním při obědě +pan Lenskij. Opustil už svět... +Teď, prosím, tudy," dívku vede, +"zde jeho panský kabinet. +Zde hověl si tak rád, pil kávu, +zde se správcem si lámal hlavu +a po ránu tu knížky čet. +I starý pán tu strávil let! +Vždy v svátek nasadil si brýle, +sem pod okno si se mnou sed +a dali jsme se do karet. +Dej Pánbůh klid té duši milé, +už karty, chudák, nehraje. +Ať matka zem mu lehká je!" +XIX +Taťána obchází vše v chvatu, +dojatá, na vše zvědavá. +Vše památně ji připadá tu; +v malátné duši zůstává +jí po všem stopa rozechvělá: +i stůl, kde lampa dohořela, +i kupy knih, jež všady jsou, +i postel s měkkou pokrývkou, +za oknem luna na svém lovu, +zde pološera opona, +i portrét lorda Byrona, +i stolek, na němž soška z kovu, +v klobouku, čelo zchmuřené +a ruce křížem složené. +XX +Jako by Táňu očaroval +v té módní cele, stojí tu. +Je čas však! Chladný vítr ovál +ji ze tmy. V černém úkrytu +spí stromy v mlze nad vodami; +i luna už je za horami, +i mladou poutnici už chlad +přinutil myslit na návrat. +A třeba slzy v očích měla, +přec statečně se odvrací +a loudavě se navrací. +Jen ještě prosí, zda by směla +sem zajít - jaký je tu klid! - +a do knih se zde pohroužit. +XXI +Až za vrata ji provázela +klíčnice. Ale zítra hned +po ránu ji tu zase měla. +I vešla Táňa v kabinet +a svět jí zmizel. Zapomněla +zde chvíli na vše, na vše zcela, +když o samotě zůstala. +A dlouho sama plakala. +Pak tu, zas jinou knihu vzala, +lhostejně nejdřív, potom však +upoutal plně její zrak +podivný výběr; celá vzplála, +s hladovou duší četla dál. +A nový svět tu před ní stál. +XXII +Oněgin dávno už, jak víme, +odvykl zcela světu knih. +I v něm však, jako v každém, dříme +záliba pro některé z nich: +Juanův básník byl mu drahý, +k dvěma, třem románům měl vztahy, +v nichž spisovatel zachytil +svou dobu, v nichž dost věrně žil +zlomený člověk jeho věku, +neschopný lásky, radosti, +ješitný ve své zprahlosti, +oddaný snům, jimž není léku, +i s rozumem svým zběsilým, +jenž rozplývá se v marný dým. +XXIII +Škrt nehtem, ostře vyznačený, +tkvěl tu a tam na stránkách knih. +To dodávalo zvláštní ceny +těm řádkám v očích dívčiných. +Taťána mžikem pochopila: +Ta myšlenka ho oslnila, +zde opět Evžen dojat byl, +tam mlčky plně souhlasil. +Na jiných stránkách zase zřela +škrt jeho tužky z olova. +A duše Oněginova +ve všech těch značkách tkvěla celá, +tu v křížku, v slůvku ztraceném, +tu v otazníku zkrouceném. +XXIV +I začíná teď nad knihami +pozvolna lépe chápati +má Táňa, Bohu díky, s námi +milence, po němž vzdychati +ji sudičky snad odsoudily. +Je úkladník to pobloudilý, +syn pekel, dítě rajských krás? +Ten anděl, nadutý ten ďas, +co je? Zda kopie jen pouhá, +nicotný přízrak, Moskvan spíš, +jejž v haroldovském plášti zříš, +stín, jenž se v cizí masce plouhá, +slov módních plný lexikon, +či parodie že je on? +XXV +Co bylo v hádance té skryto? +Snad přece pravda svitla jí? +Hodiny letí. Zdali ví to, +že doma na ni čekají, +��e sousedé dva na rozpravu +k nim šli a o ní, k hlavě hlavu, +že mluví: "Děcko není již," +dí stařenka, "a je s ní kříž. +Olinka přece mladší byla. +Ach, ach, je čas už děvče vdát! +A ona? Ke všem břitký chlad... +a každému div nevyspílá. +Jen vzdychá v toulkách po polích. +Prý nechce..." matčin nářek ztich. +XXVI +- Nemá snad lásku? - "Nevím, kdo by! +Bujanov prosil: koš měl hned. +Pětuškov - Táňa rámus robí. +A husar Pychtin, jak by smet. +Byl celý pryč, jen promluvila. +Jak měl se k ní jen, duše milá! +Už myslím si: Ten pravý je! +A kdež! Vše se vždy rozbije." +- To nic, matičko, Moskvu na ni! +Tam na odbyt jdou nevěsty. +Houf ženichů tam u cesty! - +"Ach, tatíčku můj, bída brání!" +- Pro jednu zimu? To je krám! +A ostatně - já půjčím vám. - +XXVII +Je dobrá rada ve zlém čase. +Stařenka kvůli dítěti +vše spočetla a rozhodla se +do Moskvy v zimě zajeti. +I Táňa ví už, co se stane. +Má na soud Moskvy vyhýčkané +jít se srdečnou tváří svou, +s provinciální prostotou, +s hadříky, v něž se skromně šatí, +a se svou řečí nemódní. +Fifleny, floutci svobodní +se jí tam budou vysmívati...! +To vše jí hrůzu nahání. +Líp zůstat v tichém ústraní. +XXVIII +Jen vstala, záhy za úsvitu, +už do přírody pospíchá +a šeptá v rozteskněném citu, +až bolestně se zadýchá: +"Sbohem, vy louky s květy mými, +vy známé vrchy s údolími, +vy lesy s tmou svou tajemnou! +Sbohem, ty modro nade mnou, +buď sbohem, veselá má zemi! +Loučím se s tichým světem svým, +pro marný třpyt jej opouštím. +Volnosti, sbohem, těžko je mi +jít do mlžného neznáma. +Co chystá pro mne sudba má?" +XXIX +A její toulky se teď dlouží. +Tu láká potok, onde chlum. +Snad ani neví, kterak touží +tu krásu zachovat svým snům. +Jen ještě chvíli potěšiti +se se svým hájem, vonět kvítí, +jít zahradou, jež dokvétá. +Leč léto rychle odlétá +a již již je tu jeseň zlatá, +a zbledlá, zachvívá se zem +jak oběť v šatě nádherném. +A již sem sever s mračny chvátá; +dul, zahučel a zima již +jde o svých berlích blíž a blíž. +XXX +Už přišla, už se chumelila, +na duby pověsil se sníh, +přes vrchy lehla v pole bílá +v zvlněných, bílých kobercích. +Už přišla, břehy vyrovnala +s řekou, jež ochrnuta stála. +Mráz uhodil. A každý rád +má žerty matky zimy snad, +jen Taťána je plna bázně. +Ne, letos zimu nevítá, +svůj dech na mrazu nechytá +a prvním sněhem ze střech lázně +tvář, hruď, ramena nemyje. +Takový v ní strach z cesty je. +XXXI +Už minul den, kdy vyjet měli, +už věru nejvyšší byl čas. +Dalo to práci, zrezavělý +vůz překovat a spravit zas. +Tři kibitky, tak jezdívali, +tvořily oboz dokonalý: +matrace, židle, peřiny, +kastroly, zavařeniny, +truhly, posady na kuřata +a hrnce, hojnost nádobí +i všelijaké zásoby. +Ven z jizeb služebnictvo chvátá +a všude šum a pláč má vrch, +už vedou na dvůr osmnáct mrch, +XXXII +v bojarské saně zapřahají, +snídani nesou ze dveří +a vozy div že nepraskají +a služky, kočí láteří. +Už usadil se na kobyle +vousatý štolba. Slavná chvíle +loučení s pány přišla teď +pro celý statek, pro čeleď. +Konečně! Tíha povolila, +už zvoní ze vrat podkova. +"Nuž sbohem, klide domova, +nuž sbohem, zákoutí má milá, +kdy uzřím vás?" A Táňa má +si stírá slzy rukama. +XXXIII +Snad jednou, díky vzdělanosti, +až povolí jí ruský svět +(počítám na to ze skromnosti +filozoficky pět set let), +i v cestách dočkáme se změny, +nadejde rozvoj netušený: +silnice po Rusi sem tam +se vzmáchnou ke všem končinám, +přes naše řeky mosty sklenou +se kovovými duhami, +prokopem hory; vodami +povedem směle chodbu zděnou +a bude v zájmu národa +co stanice, to hospoda. +XXXIV +Teď naše cesty, chátrajíce, +pozvolna hnijou, mosty též. +A ve stanicích pro štěnice +zamhouřit oka nemůžeš. +Hospody nikde. Na stanici +sic pyšně visí ve světnici, +na oko pouze, seznam cen, +však marně chuť nám dráždí jen, +zatím co kyklopové naši +v kováren selských odlesku +evropskou léčí kolesku, +jež ruské cesty těžce snáší, +a Pána Boha prosí dál, +by cesty spravit nenechal. +XXXV +Leč zato v zimě! Mrazík tenký +dal do pořádku silnice. +Jak módní verše bez myšlenky +je hladká zimní sanice. +Náš Automedon si jen hvízdá, +jak ubíhá mu v trojce jízda, +a versty se nám kmitají +jak ploty na cest okraji. +Než Larinovy na neštěstí +nejely poštou, šetříce; +už týden sněhem silnice +si jejich herky cestu klestí +a Táňa naše unylá +se dokonale znudila. +XXXVI +Však už se blíží, už zří na ně +v svém zlatě, v záři plamenné +kříž na kříži a dávné báně, +tvář Moskvy bělokamenné. +Ach přátelé, jak blahá chvíle, +když pohled na paláce bílé, +na chrámy, věže, sady vil +se v půlkruhu mi objevil! +Jak často v srdci tulákově, +jež sudba štvala lakomá, +sen o tobě rost, Moskvo má! +Moskvo! Co všecko v tomto slově +je pro nás navždy spojeno, +ruského srdce ozvěno! +XXXVII +Hle, do šera svých doubrav skrytý +Petrovský zámek! Chmuří v dál +své od nedávna slavné štíty. +Sám Napoleon tady stál +a čekal, vítěz, jenž vše ničí, +kdy přijde k němu Moskva s klíči +od Kremlu starodávného... +Ne, neměla jich pro něho +má Moskva, hlavu nesklonila +před nedočkavým herojem. +Nepřišla s věnci, s darů stem, +jen požár před ním založila. +Dřív opojen, teď zasněný, +se odtud díval v plameny. +XXXVIII +Buď sbohem, svědku zašlé slávy, +Petrovský zámku! Jeďme dál! +Už sloupy bran se před ně staví, +už po Tverské se kodrcal +náš těžký průvod přes hromady; +po obou stranách budky, klády, +lucerny, módní výklady, +paláce, sady, ohrady, +kláštery, chajdy, věže, saně, +Bucharci, kluci, kozáci, +lékárny, kupci, sedláci, +bulváry, aleje a báně, +balkony, vrata znaků lvích +a hejna kavek na křížích. +XXXIX +- - - +XL +Ta dálka! Saně kodrcají +už hodinu a snad už dvě. +Až konec konců přistávají +v Charitonjevské uličce. +Nu, konečně už Táňa byla +u tetičky, jež souchotila +na čtvrtý rok. A brejlatý, +omšelý Kalmyk střapatý +dokořán otevřel jim bránu +a ved je k šeré komnatě, +kde vítala je dojatě +stařičká kněžna na divanu. +A stařenky se líbaly +a plakaly a volaly: +XLI +- Pachette! - "Má kněžno! Alino má!" +- Mon ange! Ta radost! - "Tolik let!" +- Sestřenko! A teď jako doma! +A všechno musíš vyprávět! - +Ví Bůh, to bylo hodno pera! +"A tu je Táňa, moje dcera!" +- Táničko, pojď přec ke mně blíž! +Vždyť je mi jako ve snu spíš...! +Pamatuješ si Grandissona? - +"Jak? Grandisson?... ou, Grandisson! +Jak ne, sestřenko... kdeže on?" +- Je v Moskvě, blízko Simeona. +Na Štědrý den tu u mne byl. +Nedávno syna oženil. +XLII +A ten... Však pozděj dojdem k němu, +viď! Zítra Táňu ukážem +hned příbuzenstvu veškerému; +jen na nohy že chabá jsem, +ven nemohu. Vás jistě celá +ta cesta strašně ztrmácela; +teď si však spolu oddechnem. +Ach, hruď mě dusí... slabá jsem... +i radost mi teď přitěžuje, +nejenom žal... Už, drahá, vím, +že k ničemu se nehodím... +Ke stáru život k břemenu je... - +A pro pláč, jenž ji s kašlem chyt, +nemohla ani dokončit. +XLIII +Dobrota její dojímala +Taťánu, přesto smutnou přec, +jak v cizím ovzduší tu stála, +o domově sníc nakonec. +Nemůže spát a pod nebesy +z hedvábí celou noc se děsí, +jak na rozkaz pak vstává hned, +když jitřní zvony začnou znět, +poslové dlouhé denní dřiny. +Tu k oknu Táňa sedne si, +chtěla by výhled na lesy, +však z šera svítá obraz jiný: +konírna, kuchyň, cizí dvůr +se noří s ploty z jitřních chmur. +XLIV +A ke příbuzným po obědech +den za dnem vodí Taťánu, +by našla v babičkách a dědech +v své bezradnosti ochranu. +K příbuzným přišlým z provincie, +po Moskvě každý laskavý je; +vítali je i hostili. +"Jak vyrostla! Vždyť před chvílí +jako bych kmotrou tobě stála!" +- Já do rukou tě brávala! - +"Já za uši tě tahala!" +- A já ti perník nosívala! - +Babičky sborem kývají: +"Jak nám ta léta prchají!" +XLV +Po pravdě jsou však beze změny; +v svých starých zvycích zejména: +zas čepec tylem osazený +má kněžna teta Helena, +Ivan Petrovič zas je hloupý, +Semjon Petrovič stejně skoupý - +Ljubov Petrovna stejně lže, +Lukerja Lvovna barví se. +I Pelageja Nikolavna +má stále téhož přítele +a téhož psa a manžele, +a manžel zas, člen klubu zdávna, +je stále krotký, nahluchlý +a pitím za dva opuchlý. +XLVI +Grácie Moskvy, jejich dcery, +teď mají novou zábavu. +Nejprve Táňu z nedůvěry +od nohou měří po hlavu, +cos divného v ní shledávají, +za selsky nerudnou ji mají, +je bledá jim a hubená, +však vzhledná je. To zejména. +Pak poslušny svých dobrých hnutí, +se kol ní točí blíž a blíž, +líbají, pak ji tisknou již, +do módních účesů ji nutí, +a pak i jejich tajemství, +tajemství srdcí Táňa zví, +XLVII +vítězství té a výhru oné, +sny, naděje a námluvy. +Tak v zábavě den dívek tone, +s příkrasou lehké pomluvy. +Pak na oplátku za zpovědi +svých srdcí vyzvěděti hledí +tajemství srdce Tánina. +Ta však jak ve snu spočíná +a cokoli se říci zdráhá, +vždyť nechápe, co řekly jí, +a srdce svého tajemství, +posvátný poklad slz a blaha, +co živa bude, nezradí +v svém mlčenlivém úkradí. +XLVIII +I přesto touží Táňa zase +brát účast v čilé besedě. +Však po salonu rozbíhá se +jen tlach jak balet po ledě. +Vše běží s lhostejností chladnou; +i v klevetách svých v nudu vpadnou +a v poušti řečí neplodných, +výzvědů, klepů, intrik zlých, +stín myšlenky se nezakmitne, +byť bezděky, byť nazdařbůh; +zde smíchem netryskne mdlý duch +a v srdci sotva žertem svitne. +Ba také hloupost od dávna +tu pramálo je zábavná. +XLIX +Společně k Táně zrakem bloudí +škrobená mládež z archivu. +A nelítostně o ní soudí +zmrzelci, prostí obdivu. +Jen jeden, bláznem zvaný sborem, +se odvážil ji nazvat vzorem, +a nakloniv se opodál, +jí v duchu elegii psal. +Též V(jazemskij) k ní jednou sedl, +s Taťánou do řeči se dal +a duši její zaujal. +Zeptal se na ni, když to zhlédl, +mladíka, jenž byl po ruce, +jakýsi stařík v paruce. +L +Leč tam, kde divě rozlehne se +křik Melpomeny k prázdným zdem, +když zlatou mantilou svou třese +před chladným, temným hledištěm, +tam, Thalia kde tiše dřímá, +snad aniž potlesk přátel vnímá, +kde pouze Terpsichoré snad +dovede mládež rozehřát +(což zažili jsme také sami +za mých a vašich mladých let), +na Táňu ani neohléd +se lorňon nepřejícné dámy +a muži, jež ctí módní svět, +v lóžích a křeslech, jak by smet. +LI +Pak ovšem na plesy ji vlekou. +Tam nával, dusno je a šum. +Tam hudba hřmí a světla tekou +a valčíkem se chvěje dům. +Tam krásek lehké toalety, +tam zástup pánů kopuletý +a nedočkavých nevěst kruh +udiví zrak a budí vzruch. +Zde osvědčení elegáni +svou drzost nosí v žiletech, +na přezíravých lornětech. +Sbor husarů tu úspěch shání, +oslní, zvíří dívčí sen +a s břinkotem zas letí ven. +LII +Tak mnoho hvězd plá nocí sinou, +tak mnoho krásek v Moskvě je. +Však jasněj všech, jež nebem plynou, +se luna v modru zaskvěje. +Ta, kterou nesmím, když v snu dýchá, +svou lyrou vyrušovat z ticha, +však sama mezi ženami +se skví jak luna nad námi. +Hle, jdouc s hrdostí nebešťanky, +sotva se země dotýká! +Hle, něha hruď jí proniká! +A její oči jak dva vánky...! +Než dost, už dost; a srdce chraň: +vždyť vášním platil jsi již daň. +LIII +Smích, šum a poplach v zmatku hloupém, +mazurka, kvapík s valčíkem. +S tetami pod mohutným sloupem, +kde stojí, lhostejna snad všem, +nevidí Táňa, ač se dívá, +hněv k víru světa se v ní skrývá, +je dusno jí tu... Duchem svým +zas prchá k střechám doškovým, +k chudině vsí, jíž smějí se tu, +v svá osamělá zátiší, +kde zurčet potok uslyší, +k svým románům a k vůni květů +a k lipovým těm alejím, +tam, tam, kde setkala se s ním. +LIV +Kdo ví, co vše si v dáli vysní: +svět zmizel jí i hlučný bál. +A zatím očí nespouští z ní +jakýsi vážný generál. +Hned obě tety zamrkaly, +znamení loktem Táně daly, +a z obou stran jí šeptají: +"Tam vlevo, hleď, tam na kraji..." +- Na kraji? Ale z které strany? - +"Jen se tam dívej. Vlevo spíš, +v tom houfu. Cožpak nevidíš +tam v uniformě ty dva pány? +Teď stojí bokem. Teď jde dál..." +- Kdo? Tenhle tlustý generál...? - +LV +Ponechme Táně úspěch její +a sny, jež teskně oželí. +A nazpět k tomu, o němž pěji, +bychom naň nezapomněli. +To několika slov si žádá: +"Mladého zpívám kamaráda +rozmary, jež mu duší jdou. +Požehnej dlouhou práci mou, +ó, ty epická Múzo moje! +Na cestu dlouhou hůl mi dej, +oklikou bloudit nenechej!" +A dost! Shazuji břímě svoje! +Já klasicismu čest jsem vzdal: +byť pozdě, vstup jsem udělal. + +HLAVA OSMÁ +Fare thee well, and if for ever, +Still for ever, fare thee well. +- BYRON + +Buď zdráv! A jestliže se loučíme + navždy, buď navždy zdráv! +- BYRON + +I +V těch dnech, kdy v sadech u lycea +jsem bezstarostně rozkvítal, +ochotně čítal Apuleia +a Cicerona odmítal, +v těch jarních dnech, tak plných krásy, +kdy labutin křik z vod se hlásí +a nad jezery měsíc snil, +já s Múzou jsem se seznámil. +Tu rázem studentská má cela +se rozsvítila. Múza tam +k mým vroucím sedla hostinám, +mým mládím, jasem dětství zněla, +zpívala slávu starých dob +a srdce tluk, snů květ a hrob. +II +Svět s veselou nás vítal tváří. +První úspěch nám křídla dal. +Sám Děržavin si všim nás k stáří +a před smrtí nám požehnal. +- - - +- - - +- - - +- - - +- - - +- - - +- - - +- - - +- - - +- - - +III +A já, zákonem míti chtěje +jen vášní zvůli překotnou, +o cit se s davem podíleje, +jsem vodil bujnou Múzu svou +na divá sezení a pitky, +jež proklínaly noční hlídky. +I tam, v ty hody bláznivé, +rozhazovala dary své, +a bakchantky smích majíc v hlasu, +při číši hostům zpívala, +co kolkolem se míhala +bujará mládež oněch časů - +a já se chlubil nad stolem, +že druhem divošky té jsem. +IV +Hlas osudu však padl na mě, +v dál běžel jsem... Šla, kam jsem šel. +Jak často vděčil jsem své dámě, +když zpěvem jejím zlaskavěl +mi tajemně spěch v tichu, mrazu. +Jak často v sedle po Kavkazu +mě provázela po skalách +jak Lenora v měsíčních tmách! +Jak často po tauridském b��ehu +mě vedla za ruku, když v mhách +se šepot Nereidy táh, +sbor mocných vln ve stálém běhu, +jenž z hloubky věčným hymnem pěl: +Buď chválen světů stvořitel. +V +Zapomenuvši metropole, +kde hostin lesk a hudby van, +v chudobě Moldávie holé +tak často vešla v klidný stan +toulavých cikánů a zcela +tam mezi nimi zdivočela; +řeč bohů zapomněla tam +pro divnou řeč, jíž mluví chám, +pro zpěv, jímž divočina zalká. +Pak změnilo se vše, i zem. +A ejhle, ona v sadu mém +si usedla jak upejpalka, +zírajíc teskně, nevinně, +s francouzskou knížkou na klíně. +VI +Po prvé nyní zavedu ji +však na raut, mezi elitu; +s žárlivou bázní pozoruji +teď její stepní krásy tu. +Šlechtickým klubkem propletla se; +tu diplomat, tam voják zase +se vypíná, shluk pyšných žen. +I sedla si a hledí jen +zvědavě na tu pastvu očí, +baví ji řeč, kmit toalet, +ten zvolna vcházející svět, +jenž se kol hostitelky točí, +i zástup mužů kolem dam +jak kolem malby temný rám. +VII +I řád i soulad se jí líbí, +jenž v oligarchii té zkvet, +chlad, jenž se nedopouští chyby, +i pestrost hodností a let. +Kdo však ten chmurný nemluva je +tam ve vznešeném hloučku zkraje? +Kdekdo cizince vidí v něm. +Jak průvod mátoh v zraku mdlém +mu sem tam běží obličeje. +Kdo je to? Trápí ho zde splín? +Či spíš zraněné pýchy stín? +Co? Znuděnec ten Evžen že je? +Nu ovšem. Což ho neznáte? +- Už dávno ho zde vídáte? - +VIII +"Je stále týž? Či došel míru? +Či podivína dělá dál? +Na jakou mysle avantýru, +pro jakou masku nyní vzplál? +Zač převléká se? Za Melmotha? +Kosmopolitu, patriota? +Za svatouška, jenž obol dá? +Za kvakera? Či Harolda? +Či bodrý hoch se z něho stane +nakonec jako já neb vy? +Slyšte můj náhled poctivý: +Čas nechat módy ohmatané! +Už dost se světa naklamal..." +- Znal jste ho? - "Věru: Neznal, znal." +IX +- Leč proč jenom tak bez lítosti +vidíte všecko černé v něm? +Snad proto, že v své posedlosti +si rádi na vše stěžujem, +že neopatrný žár duší +klid samolibých nicek ruší +a uráží, je k smíchu jim, +že rozum tísní vzmachem svým, +že považujem hojnou měrou +už pouhá slova za činy, +že hlouposti tlach zločinný +i vážní lidé vážně berou +a že jen sama prostřednost +nám zvyklostí svou hoví dost?" +X +Je blažený, kdo mlád byl k mládu, +je šťasten, v pravý čas kdo zrál, +i ten, kdo rostoucího chladu +svých roků s pokorou vždy dbal, +kdo divným snům se neoddával, +kdekoho ze smetánky znával, +kdo ve dvaceti švihák byl, +pak výhodně se oženil +v své třicítce a k padesáti +kdo zbavil se všech dluhů svých; +v hodnostech, v slávě, v penězích +kdo moudře vpřed se uměl bráti, +ten, o němž opakuje sbor: +Pan N. N., dokonalý tvor. +XI +Však smutno myslit, že se v dáli +nám marně mladost ztratila; +že sami jsme ji zrazovali, +že sama nás pak zradila, +že naše nejvřelejší přání, +že naše nejčistší sny ranní +uvadly v rychlém mámení +jak listí v choré jeseni. +Odporno obraz zítřka chovat +jak samý oběd napořád, +zřít na život jak na obřad, +důstojnou luzu následovat, +však pranic nesdíleti s ní, +názory, vášně ani sny. +XII +Kdo stal se terčem hlučných soudů, +jak ubrání se, ze všech stran, +když ústy rozumářských bloudů +je hercem podivínství zván, +když bláznem ponurým ho zovou, +mrzáckou hříčkou satanovou +neb Démonem mým někdejším? +Oněgin (pojďme zase s ním), +v souboji zabiv Vladimíra, +bez cíle, jenž chce k práci spět, +šestadvaceti dočkav se let, +Oněgin, jehož prázdno svírá, +když bez úřadu, ženy šel, +co počít by měl, nevěděl. +XIII +Štván neklidem, se toulal v dáli, +tu zde a zítra jinde již. +(Bolestný úděl těch, kdo vzali +na sebe dobrovolný kříž.) +Dal sbohem znepokojující +samotě, statku na vesnici, +kde denně z šera doubravy +mu vyrůstal stín krvavý, +a citem jediným se trudil +na bludných cestách nazdařbůh. +Leč brzo v něm i toulek vzruch, +jak všecko v světě, nudu vzbudil: +a přímo z lodi - pomalu +jak Čackij - zapad do bálu. +XIV +Po sále spěl šum jako v roji. +Šept od úst k ústům běžel dál. +Před paní domu dáma stojí +a za ní vážný generál. +Nebyla chladná, nespěchala +a slovy příliš neplýtvala, +šla bez nároků na úspěch, +míjejíc skromně tváře všech. +A tichá, prostá byla celá, +v své hrdé nenápadnosti +i v gest svých samozřejmosti. +Tak sálem jako příklad spěla +du comme il faut... [Šiškove], žel: +Já rusky říct to neuměl. +XV +I hrnuly se za ní dámy, +stařenky s úsměvem šly k ní. +Uctiví páni s poklonami +pohledy její lovili. +Tišeji dívky procházely +před ní. A výš než všichni celý +se rameny a nosem pjal +s ní v sál vstoupivší generál. +Zvlášť krásnou sotva kdo by zváti +ji mohl; hledej však, jak chceš, +nic z toho na ní nenajdeš, +co jemný Londýn nazývati +si zvykl slovem vulgární. +Můj bože, zas to cize zní... +XVI +Mám velmi rád to slovo, braši, +neumím je však přeložit; +je zatím nové v řeči naší, +a mám-li trochu práv mu být, +snad patřilo by k epigramu. +Nuž, hleďme zas na naši dámu... +Tak milá v půvabu tom svém, +seděla klidně za stolem +s tou naší Kleopatrou Něvy, +nádhernou Ninou Voronskou: +A naše oči sotva lžou, +když půvabnější se jim jeví +nad třpytnou krásu Nininu +sousedka, byť i ve stínu. +XVII +"Je možno to?" si Evžen myslí: +"Že by to ona mohla být?... +Jakže? Z té stepní díry syslí..." +A neodbytně, ztrativ klid, +co chvíli zvedá lorňon na tu, +jež vnukla mu, byť v cizím šatu, +vzpomínku zapomenutou. +"Slyš, kníže, znáš se s dámou tou, +v baretu rudém, s níž se baví +španělský vyslanec?" - Ach tak! - +A kníže upřel naň svůj zrak. +- Ovšem, vždyť cizinec jsi pravý. - +"Kdo je to? Víš?" - Jistěže vím. +Má žena. Hned tě představím. - +XVIII +"Tys ženat?" ptá se Evžen, bledý. +"Už dávno?" - Nu, už třetí rok. - +"Kdo?" - Lariných. - "Taťána tedy!" +- Ty znáš ji? - "Vždyť k nim máme krok." +- Tím spíše. Pojď. - Má novou vzpruhu +svou ženu představovat druhu, +s nímž příbuzenstvo víže ho. +A kněžna hledí na něho... +Ať srdce jakkoli jí bilo +a sebeprudší vzruch v ní byl +a úžas, jenž ji překvapil, +nic v tváři se jí nezměnilo: +týž tón uchoval její hlas, +týž klid a v očích tentýž jas. +XIX +Ne, nejenže se nezachvěla, +že nerděla se, nezbledla... +dál slova klidně z úst jí zněla, +tak prostě, jak jen dovedla. +Nechť jeho zrak se v jejím topí, +z Taťány dávné ani stopy +Oněgin nevyloví již. +Chtěl mluvit s ní, však všecko spíš +by svedl. Sama se ho ptala, +kdy vrátil se, kde všude byl, +zda jejich venkov navštívil? +Pak muži mdle svou ruku dala, +pár nožek na koberec stoup. +A Evžen zůstal sám jak sloup. +XX +Že vskutku tatáž Táňa je to, +jež vstříc mu šla tak nevinně +v románu našem ono léto +v té dálné, pusté krajině, +ta, které kdysi bez milosti +on dával lekce ze slušnosti, +ta, v jejímž listě k němu vzkřik +hlas srdce, zalkal vroucí vzlyk, +šept horoucího odevzdání? +Ta dívka - bylo, nebylo? - +k níž srdce jeho cítilo +jen shovívavé slitování, +že mohla před ním teď, sám chlad, +tak lhostejně, tak směle stát? +XXI +Hluk rautu když už sotva snesl, +zamyšlen domů pospíchal. +A spánek, do nějž pozdě klesl, +snem chvíli kouzelným ho jal, +i smutkem zas bolesti kleté. +Když procitl, měl od knížete +na večer dvorné pozvání. +"Ovšem, že přijdu!"... Bože, k ní...! +Své díky uctivé hned škrabe. +Co šeptal sen, jenž po něm sáh? +Co hnulo se to v hlubinách +té duše netečné a chabé? +Zlost? Marnivost? Či poznovu +zas láska přišla ke slovu? +XXII +Čas loudavý zas čekat nechá +ho na večer, jak v dávných dnech. +Konečně deset! Vyjel, spěchá, +už dojel, běží po schodech. +Pln tísně, ke kněžně zrak zdvihl; +Taťánu o samotě stihl +a několik pak minut stál +s ní sám. Však slova nedostal +z úst neposlušných. Zaražený, +v rozpacích sotva odpoví +jí tu a tam. Sen hladový +v něm hlodá. Evžen rozjitřený +zrak nespouští z ní. S poklidným +pohledem kněžna sedí s ním. +XXIII +Jak vítal Evžen generála, +jenž skončil trapné tête à tête? +Řeč obou nyní vzpomínala +na bujné kousky dávných let. +Smějí se. Hosté přicházejí. +Hovory stále živěj znějí, +sůl zloby chuti dává jim. +Před paní domu lehký šprým, +vtip bez předsudků tančí smělý, +ale i slovo vážných pří +bez všedních témat zajiskří, +bez věčných pravd, jež zkostnatěly, +a jeho šerm a živý svit +nikoho nechce unudit. +XXIV +Byl výkvět Petrohradu tady, +bylo tu panstvo, módy vzor, +i lidé, jež lze vídat všady, +hlupáci, nezbytný ten mor. +Tak v čepcích dámy zralých roků, +s růžemi, se zlobou v zlém oku, +několik slečen upjatých, +jimž v tváři nezjevil se smích; +též vyslanec, jenž pěl tu ódy +na státní záležitosti; +a v šedinách, pln dvornosti, +stařeček s vtipem vyšlým z módy, +jenž bavil mnohý dávný ples, +poněkud směšný byl však dnes. +XXV +Obcházel tu též ironický, +na vše se hněvající pán: +i na čaj, přeslazený vždycky, +na všednost dam i na román, +jenž neměl hlavy ani paty, +na mužskou drzost, dívčí šaty, +na válku, noviny, jež lžou, +na sníh i na manželku svou. +- - - +- - - +- - - +- - - +- - - +- - - +XXVI +Neopomněl se dostaviti +[Prolasov.] Podlostí byl znám. +Ten terčem karikatury ti, +St. P[riest,] byl v albech snad všech dam. +Ve dveřích jiný vůdce bálů +stál jako střižen ze žurnálu, +jak cherubín byl nachový +a mlčel jako dubový; +byl cestovatel stěhovavý +a hulvát, jenž spolk lineál - +všem hostům na rtech úsměv hrál +nad důstojností této hlavy +a každý, ať to byl, kdo byl, +ho mlčky shodně odsoudil. +XXVII +Oněgin můj však večer celý +jen Taťánou byl zaujat; +ne dívkou, jíž se ruce chvěly, +když v bledou tvář se cit jí vkrad, +tou ne již, nýbrž kněžnou chladnou, +bohyní z těch, jež krutě vládnou +tam, královská kde Něva sní. +Ó lidé! Nejste podobní +pramatce Evě v jejím snění? +Co dáno vám, to nechcete; +leč neustále tíhnete +k zmiji a k tajemnému kmeni: +jíst z plodu zakázaného... +Ráj rájem není bez něho. +XXVIII +Taťána! Jak se proměnila! +Jak bezpečně hrát uměla! +A jak si hodnost osvojila +tak rychle a tak docela! +Kdo by byl hledal něžné dítě +v té vládkyni, jež v pevné sítě +konvencí všecky zapředla! +Ta že kdys před ním pobledla? +Jak dávno to, co v noci tmoucí, +když spánek váhal přiletět, +jí v mysli dívčí zmatek kvet, +co zvedala své oči vroucí +kams k luně, sníc, že jednou s ním +přec půjde krokem společným. +XXIX +Vím, k lásce každý věk se sklání; +panenským, mladým srdcím, těm +však sílu dává milování +jak polím déšť v dni májovém. +Ve větru vášní mízou vlají +a obnovují se a zrají - +a mocný čas i prostřed slot +dá pyšný květ a sladký plod. +Však v pozdní věk s dny neplodnými +na obratníku našich let +je trapný vášní mrtvý sled: +tak jeseň s vichry prochladlými +v ponurý močál mění kraj +a krutě obnažuje háj. +XXX +Ne, není pochyb, žel! Jak dítě +se zamiloval Evžen zas; +milostných citů chvějné nitě +mu předou noc i denní čas. +Hlas rozumu mu marně radí, +k Táninu domu denně pádí +v své ekvipáži Oněgin +a běhá za ní jako stín, +je šťasten, když jí na ramena +smí kožešinu položit +a plukem livrejí s ní jít, +když ruka jeho neviděná +se její dotkne tajemně, +an šátek zved jí ze země. +XXXI +Než ona, jak když zřít ho nechce, +když utrápen se před ní mih, +v svém bytě vítá se s ním lehce, +pár slov mu řekne u cizích, +někdy mu kývne, jindy zase +nevšimne si ho, vyhýbá se: +bez kapky koketérie, +jak velí svět, jenž hostí je. +Oněgin bledne. Nevidí to, +či chladná je. Oněgin schne, +div nedostane souchotě, +a každému již je ho líto. +Soud všech, i lékařů, pak zní, +že měl by jeti do lázní. +XXXII +On nejede však; v lůno země +se raděj chystá k předkům svým. +Taťána nic, jen mlčí němě +(jak bývá s jejím pohlavím). +On doufá dále, tvrdohlavý, +dál vzdušné paláce si staví, +a osmělen svou chorobou, +sed, začal psáti rukou mdlou +vášnivé poslání své kněžně, +ač listům - kdo by mu to bral - +sotva kdy smysl přikládal. +Jeť láska pánem svého vězně +a neutají srdce žal. +Zde máte list, jejž Evžen psal: +ONĚGINŮV DOPIS TAŤÁNĚ +"Já tuším vše: vás urazí +mé tajemství, jež se vám vzdává. +A vaše hořkost pohrdavá +se v hrdém zraku odrazí. +Co chci? Proč spěchám odhaliti +vám duši svou tím dopisem? +A jaký podnět, může býti, +pro zlobný posměch dávám v něm! +Když tenkrát maně jsme se střetli, +já, zahlédnuv váš úsměv světlý, +té něze bál se věřiti, +a známé city popíraje, +i když má volnost ponurá je, +přec nechtěl jsem ji ztratiti. +A co nás rozloučilo dále... +Nebohý Lenskij v oběť pad... +Všeho, co miloval jsem stále, +já musel jsem se tehdá vzdát; +všem odcizen a cizí všemu, +já viděl v klidu, volnosti +náhražku štěstí, radosti! +Jak zmýlil jsem se ke zlu svému! +Ne, každou chvíli vidět vás, +být vaším stínem, který vnímá +rty v úsměvu, váš něžný hlas +očima zamilovanýma, +jen vnímati, jen duší pít +váš zjev, v němž božstvo tuším kvésti, +vám před očima v mukách mřít +a mizet, zhasínat... toť štěstí! +Jen přelud je to; nazdařbůh +se vleku pro vás, nevím kudy. +Mně drahý den, i chvíle tuch. +Ale jen v marném běhu nudy +uniká čas mně souzený. +I tak je těžký, zkalený. +Já vím: mé dni jsou vyměřeny; +abych jim dodal trochu ceny, +už ráno chci být ujištěn, +že jistě uzřím vás ten den... +Jak nemít strach, v mé prosbě tiché +že vaše přísnost uvidí +jen rozmar zchytralosti liché - +a s odporem ji odklidí. +Kdybyste znala, jaká trýzeň +je v krutém ohni lásky mé, +i v rozumu, jímž horkou žízeň +své krve věčně krotíme; +chtít kolena vám objímati +a v prachu, zalit slzami, +svou zpověď, lítost svou vám lkáti, +vše, vše, co klidu nedá mi. +A při tom všem se chladným zdáti, +nezradit okem, slovem cit; +předstírat v rozhovoru klid +a s úsměvem vám naslouchati...! +Jsem u konce však: nebudu +se sobě vzpírat v marném zdání; +vím, nemohu již: jste má paní. +Vzdávám se svému osudu." - +XXXIII +A čeká marně. Druhý, třetí +list napsal, žádná odpověď. +Až jednou... Div jí do objetí +nepadl u známých. Co teď? +Nevidí zraku Evženova. +Je cizí, přísná. Nemá slova. +A zima, zima vane z ní +jak o Kristovo zrození! +Oněgin zrakem přibil by ji. +Můj Bože! Tvrdě sevřené +rty jak by byly z kamene! +Kde soucit, rozpaky se kryjí? +Kde stopa slz? Ne, není tu! +Svit hněvu spíš než soucitu... +XXXIV +Ba, možná také tajné bázně, +by neuhodl muž či sál +nejmenších známek její strázně... +Vše, co tak dobře Evžen znal. +Je po naději! Odjel v spěchu, +sám sobě klna pro útěchu +a cele zabrán ve svůj žel, +poznova na svět zanevřel. +A v mlčenlivém kabinetu +si na svou chandru vzpomenul, +jež honila ho, kam se hnul +před lety po veselém světě, +až za límec ho popadla +a v temný kout s ním zapadla. +XXXV +Pak zabořil se do knih znovu. +Čte Rousseaua, madame de Staël, +leckterou knihu Herderovu, +s Manzonim Chamforta si vzal, +i Gibbona i Fontenella, +i slovník skeptického Bayla, +dokonce Rusy řadou bral +a sotva koho vynechal: +i almanachy se žurnály, +které nás vychovávají +a v nichž mi nyní spílají, +ač dříve jsem v nich madrigaly +na sebe často čítával - +E sempre bene, jen tak dál. +XXXVI +Co z toho však? Jen oči četly, +však myšlenky se toulaly. +Sny, touhy, trýzně se v nich pletly, +do hloubi duše padaly. +A mezi tiskařskými řádky +očima ducha jiný, sladký +text pročítá. Jak do moře +se pohroužil v něj v pokoře. +Byly to legendární zkazky +z tmy dávných let se nořící, +sny nespoutaně bloudící, +předtuchy, věštby, temné masky, +pohádky duše zakleté +či prosté listy děvčete. +XXXVII +Tak propadal se do dřímoty +a s ním snů, myšlenek těch sněm. +Jak pestře rozsypané noty +kolotá fantazie v něm. +Tu vidí: na tající pláni +jak na posteli jinoch sklání +svou hlavu, krví zalitý, +a slyší: Kdo to? Ubitý! +Tu vidí nepřátele dávné, +klepaře nízké, zbabělé, +roj žen se zradou na čele +a přítelíčky praohavné: +pak selský dům - a za oknem +tam ona, stále ona v něm... +XXXVIII +A trýzeň snů je tak s ním spjatá, +že málem zhasl rozum v něm, +či - do louže by padl z bláta - +tak tak se nestal básníkem. +A vskutku: silou magnetismu +se ruských veršů mechanismu +v ten čas můj pomatený hoch +dojista přiučiti moh. +Moh tehdá platit za poetu, +když v samotářském žalu svém, +sedaje v teple před krbem, +si pobroukával Benedettu +či Idol, přičemž málem byl +by trepky sobě připálil. +XXXIX +Už táhlo teplé jaro; osud +dní zimních zpečetila zem; +neumřel Evžen, není dosud +básníkem ani šílencem. +Vesna ho křísí. Zrána jednou +v den, kdy se stóry v bytě zvednou, +kde jako sysel zimoval, +měl dvojí okna, krb ho hřál, +Oněgin schází na ulici, +kol Něvy pádí na saních. +Na volných krách už taje sníh +a hraje slunce; pod sanicí +sníh s blátem mokvá, špinavý. +Kam míří svůj let střemhlavý +XL +dnes Evžen? Vždyť už uhodli jste, +kam jinam táh by se jak stín? +K své Taťáně přec dozajisté +se ubírá můj podivín. +Je bledý, vskutku na umření. +V předsíni živé duše není. +Jde do sálu, dál, zas je sám. +Zas do dveří. A tam, ó tam +vzkypěla prudce jeho touha. +Kněžna tu sedí před ním v snách, +pobledlá, sama, v nedbalkách, +v jakémsi dopisu čte zdlouha +a s tváří, jež se sklánějí, +déšť tichých slzí kane jí. +XLI +Ó, kdo by její trýzně na ní +hned nepostřeh, když před ní stál? +Kdo dávné Táni, bědné Táni +by v kněžně nyní nepoznal? +V šíleném smutku, jenž ho zvládl, +Oněgin k jejím nohám padl. +Zůstala němá v úžase +a na Evžena dívá se; +hněv nezbarvuje její rysy. +Nemocný, popelavý vzhled, +pokorný zrak, vše chápe hned. +Děvčátko prosté jako kdysi +se srdcem, se sny dávných dní +se opět probudilo v ní. +XLII +Nespouští tklivých očí z něho, +nevstává, by ho zvednula, +nebere od žhavých úst jeho +svou ruku, která usnula. +Co její duší letí nyní? +Mlčení kráčí zvolna síní, +až zašeptá mu nakonec: +"Už dosti, dosti; vstaňte přec. +Vše upřímně vám musím říci. +Pamatujete na ten čas, +kdy v sadu, na aleji nás +sved osud, a vy s chladnou lící +jste rozmetal mé naděje? +A dnes, dnes řada na mně je. +XLIII +Byla jsem mladší, Oněgine, +tenkrát - a lepší snad než teď. +Měla vás ráda. Jak vše plyne... +A jakou dalo odpověď +mi vaše srdce? Příkrá slova. +Bylo to tak? Vám nijak nová +nebyla dívčí láska přec? +A teď - můj Bože - hrozná věc, +vzpomenout vaší upjatosti +a vašich slov... Já vůbec vás +neviním: v onen strašný čas +jste ke mně byl pln šlechetnosti +a vůči mně měl pravdu sám. +Jsem z celé duše vděčna vám... +XLIV +Nu viďte! Tehdá v samotě té +já pouhým nic vám byla jsem. +Proč tedy pronásledujete +mě nyní, proč jste přišel sem? +Proč nyní máte zájmu dosti? +Proto, že s lepší společností +se musím stýkat v kruhu svém? +Že bohatá jsem, známá všem? +Že muže v boji zmrzačili? +Že dvoru v mnohém vděčíme? +A proto, že by hanby mé +teď všichni kolem svědky byli? +A pýchou Dona Juana +by byla vám má pohana? +XLV +Já pláču... Jestliže své Táni +si vzpomínáte dosavad, +pak vězte: vaše drsné lání, +řeč upjatou a kárný chlad +bych snesla, kdyby po mém bylo, +líp nežli urážlivé dílo +slz vášnivých a listů těch. +Tenkrát můj dívčí stesk a vzdech +vám vnukl aspoň slitování +a úctu k nezralosti mé... +Leč teď... proč u mých nohou jste? +Není v tom síly za mák ani, +takový rozum mít a cit +a rabem mělké vášně být! +XLVI +Vždyť všechna ceremonie ta, +ta prázdná cetka života, +můj úspěch v módním víru světa, +jímž dům náš denně kolotá - +co dala mi ta maškaráda, +co počít s ní? Vyměním ráda +ten všechen lesk a šum a dým +za skřínku knih, sad, o němž sním, +za domov divoký a nuzný, +za místa, drahá do krve, +kde zhlédla jsem vás poprvé, +i za tichý náš hřbitov luzný, +kde nyní kříž a větve pnou +se nad mou chůvou ubohou. +XLVII +A štěstí bylo přec tak snadné +a blízké tak...! Můj osud však +je rozhodnut. Když srdce vadne, +je lhostejno, zda tak či tak. +Mě se slzami zaklínala +má matka a já jsem se vdala; +nebylo žádné úlevy +pro smutné srdce. Ale vy +teď musíte mě zanechati. +Já vím: ve vašem srdci jest +vložena hrdost, přímá čest. +Já miluji vás (k čemu lháti?), +však jiný je už mužem mým, +a já ho nikdy nezradím." +XLVIII +Odešla. Evžen hledí za ní, +jakoby bleskem zasažen. +Do jaké bouře citů vhání +ho raněného srdce sten! +Najednou rozlétly se dveře +a s břinkotem se k němu béře +muž Tánin. My však, přátelé, +v té chvíli pro něho tak zlé +hrdinu mého opustíme +nadlouho, navždy; nemalý +my čas jsme se s ním toulali. +Teď k břehu rádi zabočíme. +Tož sláva! Bylo na čase +už skončiti! Vám nezdá se? +XLIX +Suď to či ono o knize mé, +můj čtenáři, buď kdokoli, +teď přátelsky se rozejdeme. +Buď zdráv. Ať chtěls už cokoli +v mé lehkovážné knize čísti: +van vzpomínek, v němž bouře svistí, +kus oddechu dnům trýznivým, +kus pravdy v kresbě, břitký rým, +či gramatické chyby také, +dej Bůh, bys klásek jediný +pro srdce, snivé vteřiny, +pro polemiky všelijaké +a pro zábavu našel tam. +A prozatím ti sbohem dám! +L +I tobě, věrný ideále, +i tobě, divný druhu z cest, +i práci živé, třeba malé. +Vše, čeho básník lačen jest, +v mou duši stále vámi slétá: +zapomenutí v bouři světa, +řeč přátel, jež tak sladce zní. +To tam je tolik, tolik dní +z těch dob, kdy neklidně a krásně +o mladé Taťáně jsem snil +a Oněgina objevil - +a dálka svobodné mé básně +kdy kmitala se v magickém +krystalu ještě v srdci mém. +LI +Však ti, kteří mě milovali, +jimž první sloky četl jsem... +těch není již a druzí v dáli, +jak se Sa'dím dí perská zem; +bez nich jsem dopsal Oněgina. +A ta, kterou mi připomíná +Taťány drahé ideál... +Jak mnoho, mnoho osud vzal! +Blažen, kdo kvas života záhy +opustil, do dna nedopiv +svůj plný pohár vína dřív, +nedočet román jeho blahý +a rázem rozloučil se s ním +jak autor s Oněginem svým. + + + +DODATKY + +PUTOVÁNÍ ONĚGINOVO +Kdo ústy světa souzen bývá, +ten, pochopíte, nesnáší, +když fáma společnosti divá +ho jako blázna roznáší +a zednářem či kvakrem zve ho, +Byronem střihu zdrobnělého +neb Démonem mým někdejším. +Oněgin - půjdem znovu s ním - +šestadvacetiletý náhle +v prázdnotě žití neobsáhlé, +v souboji druha zastřeliv, +bez cíle, v spárech nudy živ, +bez ženy, služby, v srdci chlad, +už dávno něčím se chtěl stát. +Nudil se, platě za Melmotha +či jinou masku koketní. +I našel v sobě patriota +za oněch mokrých, nudných dní. +A Rusko rázem utěšeně +u něho, páni, stouplo v ceně, +už zamilován v mžiku je, +už o Rusku jen horuje. +A Evropu už nenávidí, +tu politicky suchou zem, +s jejím shonem a rozvratem. +A chystá se a v duchu vidí +svatou Rus, její roviny +a města, moře, pustiny. +I sebral se - a s jarou silou, +bylo to v červnu, třetího, +v kolesce lehké cestou bílou +poštovní koně nesli ho. +Polodivoce cesta plyne. +Veliký Novgorod mu kyne. +Náměstí zkrotla - prostřed nich +odbojný zvon už dávno ztich, +leč bdí tu stíny velikánů: +tu dobyvatel Skandináv, +zákonodárce Jaroslav, +car Ivan Hrozný, vnuk Ivanův, +schýlené chrámy a kol nich +šum lidu časů minulých. +Ó tíseň, tíseň! Rychle dále +pospíchá Evžen. Z šírých měr +kmitají jako stíny stále +před zrakem Valdaj, Toržok, Tver. +U neodbytných selek tady +kupuje preclíků tři řady, +onde zas bačkory - a dál +po hrd��ch volžských březích bral +se ospale. Tu podle řeky, +tu horem zas jde koní klus. +A versty letí; skřípe vůz +a vozků zpěv a křik a skřeky +se nesou prachem. Evžen spí, +až na Tverské se probudí. +A Moskva Evženovi kyne +divokým spěchem, shonem svým; +svod dívek svých kol něho vine +i rybích polévek svých dým. +V anglickém klubu, kde si hráli +pro pokus na parlament malý, +kde seděl zamyšlen a tich, +debaty slyšel o kaších. +Byl nápadný. A věru mnozí +se o něm pilně bavili. +Měl zájem Moskvy na chvíli. +Jednou jak zvěda se ho hrozí, +pak k jeho poctě skládá rým +a namlouvá ho pannám svým. +Ó tíseň, tíseň! - V Nižnij spěchá, +vlast Minina. Tu Makarjev +své bohatství mu vidět nechá, +tu kypí starosti a krev. +Sem svezl Ind své perly matné, +Evropan svoje víno špatné; +se stádem koní vybraných +ze stepí se tu nomád mih. +Hráč přivezl sem hry své dvoje, +v karty i kostky hotov hrát, +statkář zas dcery zralých vnad +a dcerky loňské módy svoje. +Vše lže tu, kypí zvesela, +vším obchod vládne docela, +Ó tíseň! - Čeká na pohodu. +Už Volha, řek a jezer skvost, +ho zve na mohutnou svou vodu, +kde vítr v bílých plachtách rost. +Lovec se lehce zvábit nechá, +Oněgin loď si najmout spěchá +a pouť svou dolů obrací. +Zbujněla Volha - burlaci, +napřeni v ocelová bidla, +unylým hlasem zpívají +o smělých jízdách po kraji, +o ruchu zbojnického sídla, +jež Stěnka Razin proslavil, +když volžské vlny krvavil. +Zní píseň o nezvaných hostech, +kteří kdys loupili a žhli. +A už tu z písku stepí roste +Astrachaň, trhem proslulý, +v své slané břehy zabořený. +Oněgin v dávných dní svých scény +se zatím hlouběj propadal +a nezvyklý jsa na úpal, +komárů mračna nestydatá, +jichž bzukot na něj útočil, +a věru k zlosti krev mu pil, +z kaspických písků prchnout chvátá, +bez prodlení, pln tísně zas... +A jede rovnou na Kavkaz. +I vidí tu, jak Těrek divý +rve dravě příkré břehy své, +jak vznáší se král orel sivý +a jelen parohy ho zve. +Spí velbloud v stínu za útesem, +kůň loukou běží pod Čerkesem +a kolem stanů, koníků +se pasou stáda Kalmyků. +A v dáli zří kavkazské štíty. +Pouť volná je. Třesk zbraní ztek +tu přirozenou hradbu řek +a hor se záludnými kryty; +na březích Kury, Aragvy +se ruské stany bělají. +Už věčný strážce šírých pouští, +hrotivý Beštu, vroubí dál, +obklopen nižších chlumů houští; +už Mašuk v zeleni tu stál, +ten minerálních zřídel dárce, +jenž chorý zástup, mladé, starce, +k zázračným vodám shromáždil; +ten válečné cti oběť byl, +ten zlaté žíly, Venuše ten. +Churavec zde chce nastavit +v zázračných vodách žití nit, +koketa nazpět chce svůj květen, +starci by rádi dopili +se mládí zas - byť na chvíli. +Hle, všichni choří, všichni bledí... +Jen on, v snech hořkých ztracený, +Oněgin, se soucitem hledí +na kouřící se prameny. +A v hlavě šumí mu jak v úle: +"Proč mě jen neranila kule? +Proč nejsem sešlý na nohy +jak tento pachtýř ubohý? +Vedle tulského asesora +proč, raněn šlakem, neležím? +I o dně z cizích úst jen vím. +I já jak tato cháska chorá, +které to dopřál Stvořitel, +naději poznati bych chtěl. +Blažen, kdo stár! Blažen, kdo chorý! +Neb osud si ho v péči vzal. +Já jsem však zdráv, jsem mlád a volný; +co mohu čekat? Stesk a žal!..." +Nuž sbohem, sněžných štítů stráně! +I vy, Kubáně rovné pláně! +Teď jede k břehům vzdáleným, +a z Tamaně už přijel v Krym. +Ó, kraj, jenž fantazií zkrásnil! +S Pyladem Atrid střet se tam, +tam Mithridates skončil sám, +nadšený Mickiewicz tam básnil +a na pobřeží v stínu skal +na svoji Litvu vzpomínal. +Poprvé viděn, zrána, z lodi, +jak půvabný je krymský břeh, +k němuž mě vzpomínkami vodí +má krásná cesta v dávných dnech! +Taurida ve svatebním svitu! +Na jasném nebi z aksamitu +zářily hradby jejích skal; +a obraz lesů, vesnic stál +nám v zraku kruhem s údolími. +A onde u tatarských chat... +Jakým to ohněm byl jsem vzňat! +Vlnami stesku kouzelnými +jak plamen zaplavil mi hruď! +Ne, Múzo, ne! Už němá buď! +Těch citů, jež se ozývaly +v mém srdci! - Pohltil je svět. +Zašly, či změnily se v dáli... +Mír s vámi, smutky dávných let! +V ten čas se nutnými mi zdály +pustiny, krajky vln, jež tály, +i mořský šum i hradby skal, +i hrdé dívky ideál +i utrpení nesmyslná... +Leč jiný den a jiný sen; +žár mého jara usmířen, +spí poezie vzletuplná. +V pohár, jenž jejím vínem hrál, +já mnoho vody přimíchal. +Teď potřebuji obraz jiný: +o písečnaté stráni sním, +před chatou chci dvě jeřabiny +a vrátka s plotem zlámaným, +mrak v šedi dobře udělá mi, +za humny vysoký stoh slámy... +I rybník v stínu hustých jív, +kachňata, jichž jsem nedbal dřív. +A balalajku rád mám nyní, +opilý dupot třasáku +na vetchých prknech kabaku. +Mám za ideál - hospodyni +a touhou mou je - pouze klid +a mísa šči a pánem být. +V čas deště zašel jsem si kdysi +za dobytčího dvora zeď... +Tfuj! Jaké prozaické rysy, +toť flámské školy pestrá změť! +Byl jsem takový, rozkvétaje? +Rci, fontáno Bachčisaraje, +zda mne tvůj nekonečný šum +naplnil sny podobných dum, +když před tebou mi němě skanul +na mysl obraz Zaremin... +V těch pyšných, prázdných sálů stín +i Evžen vešel. Tiše stanul +tři léta po mně tu. Jak stál, +na mne si tady vzpomínal. +Oděsa plna prachu byla, +žhlo slunce. Žil jsem tehdy tam. +Kupecká píle okřídlila +sta plachet k tučným výpravám. +Tam Evropou vše dýše, bije, +tam jazyk zlaté Itálie +ulicí zvučí zvesela. +Třpytná tvář jihu prostřela +tu na všechno své pestré svity +a hrdý Slovan spěchá tu +a Francouz, Turek v chalátu, +Řek, Španěl, Rumun rozložitý +i snědý Nilu syn tu dlí, +Morali, korzár bývalý. +Oděsu zvučně popisoval +náš druh Tumanskij. Škoda jen: +příliš se do ní zamiloval +a zrak měl trochu pozastřen. +Jak pravý básník na procházku +šel nad mořem a všechnu lásku +k tomu, co viděl lorňonem, +vyslovil v skvělém slohu svém, +jímž proslavil zde sady města. +Žel, zamlčel však v díle svém, +že holá step je kolkolem, +že teprv od nedávna cesta +tu a tam nucena je dát +za horka v stromcích stín a chlad. +Kudy náš příběh vlastně chvátá? +Oděsou v prachu, řekl jsem. +Též dá se říc: Oděsou z bláta - +Kdo tvrdit mohl by, že lžem? +Tak pět šest neděl v roce asi, +když Zeus k bouřím vede časy, +do bahna spadlá Oděsa +na hustý močál poklesá. +Na domech loket bláta všady +a chodec jenom po chůdách +smí ulicí, jež budí strach, +v níž váznou lidí, vozů řady, +kde drožku vůl, když selže kůň, +jde tahat přes bezednou tůň. +Už zvoní však štěrk pod kladivy +a zachráněnou ulicí, +dlážděným městem jako divý +poletí povoz řinčící. +Oděse vlažné za dní deště +však bude scházet něco ještě. +Co myslíte? Nu, voda jen! +Daleko pro ni musí ven... +Nu, proto město neochoří! +Zvlášť ve výběru bohatém +když bez cla vozí víno sem. +A jižní slunce, blízko k moři... +Nač více si kdo vzpomene? +Vy kraje blahoslavené! +Když na korábu výstřel ranní +se z děla rozlehl, já hned +vždy rozběhl se příkrou strání +a dole u moře si sed. +Pak slanou vlnou občerstvený +a čibuk maje zapálený, +jak mohamedán v ráji svém +turecké kávy popil jsem. +Jdu na procházku. Ke Kasinu +jsem zamířil. Tam cinkaly +už sklenky. Markér ospalý +vychází na balkon, by špínu +vymetl dlouhým pometlem. +Dva kupci spěchají už sem. +Den čaroděj svou lehkou hůlkou +klid ulic v úprk obrací. +Jdou za prací i za potulkou, +však přece jen víc za prací. +Syn smělosti a kalkulací, +jde kupec po své ranní práci +se do přístavu podívat, +zda už mu Bůh loď vrátil snad. +Zda zboží, na něž denně čeká, +už karanténu minulo, +zda cizí víno připlulo? +Zda zpráva o moru ho zleká? +Kde požáry, kde válka, hlad, +a vše, o čem lze povídat? +My ale, mládež bez starosti, +ve směsi kupců kvapících +jsme na otázkách měli dosti +po cařihradských ústřicích. +Už jsou tu? Přišly? Jak jsme rádi! +Pospíchá nenasytné mládí! +Už třeseme se jako rtuť +na živých, tučných vězňů chuť, +citrónem lehce nasycenou. +Šum, spor, volání po víně +a Oton nosí hostinně +ze sklepa láhev ojíněnou. +Čas letí, účet hrozivý +se přitom tajně přiživí. +Leč stíny šera pospíchají +a běda, kdo se nevzchopí! +V opeře Rossiniho hrají: +Orfeus - chlouba Evropy. +Aniž kdy přísným soudcům hoví, +je věčně týž a věčně nový, +vylévá zvuk, jenž kvete jím, +v němž hoří melodie dým +v polibcích mládí, milování, +jen něha, plamen horoucí, +jak šampaňský proud, tekoucí +do sklenic v zlatém mihotání... +Lze víno však, jež kyne mi, +srovnávat, páni, s do-re-mi? +Těch kouzel, jež má paměť křísí! +Těch skel, upřených v tváře dam! +Těch letmých schůzek v zákulisí! +A primadona! Balet sám! +A lóže! Žena obchodníka, +nad její mladou krásou vzlyká +kruh otroků, jež uhostí +svou nyvou samolibostí! +Vnímavá napůl, napůl hluchá +k jich šepotu a k áriím +i k žertům vážně míněným... +A muž - spí v koutě na půl ucha, +zavolá fuora, zívne si, +a chrápaje, nás poděsí. +Hřmí finále; a sál se prázdní; +a davem zahemží se vjezd; +náměstí křikem davu zazní +při světle luceren a hvězd; +synové šťastné Ausonie +si pobrukují melodie, +jež popletly se trochu všem; +my k tomu recitativ řvem. +Je pozdě však. Oděsa dřímá; +a teplá, němá noc se chví. +Modravá záře měsíční +mlhavý obraz oblak snímá +nad průsvitavou tišinou. +Jen Černé moře hučí tmou... +Tak tady s novým kruhem přátel +já tehdy v Oděse jsem žil. +Kde byl můj chmurný cestovatel? +Já z hlavy jsem ho vypustil. +Není mým zvykem - jaké štěstí! - +korespondenci s druhy vésti +a Evžen též se nechlubil, +že by mě poštou zásobil. +A jaký tedy údiv ve mně, +posuďte, Evžen vyvolal, +když znenadání u mne stál +jak temný přelud jiné země; +jak uvítán byl od přátel +a jakou já jsem radost měl! +Přátelství, přírody daň vonná!!! +My na sebe jsme zírali, +jak auguři dva z Cicerona +pak tiše jsme se zasmáli... +- - - +- - - +- - - +Nu, dlouho jsme se nevodili +po bílých březích euxinských. +Osudy zas nás rozloučily, +a každý sám za nimi tíh. +Oněgin, velmi odkouzlený +a tím, co viděl, přesycený, +se pustil k něvským břehům sám +a já od milých jižních dam, +od tučných ústřic Černomoří +a od opery, od lóží, +i - jej! - od styků s velmoži +jsem odjel k lesům na Tříhoří, +v severní, dalekou tu ves +a těžký žal tam na mne kles. +Ať kdekoli jen osud chystá +si pro mne bezejmenný kout, +ať kamkoli dlaň jeho jistá +můj tichý člunek nechá plout, +tam, pozdní mír kde souzen je mi, +i tam, kde spočinu kdy v zemi, +všude a všude, citem jat, +svým druhům budu děkovat. +Ne, ne! Jak moh bych zapuditi +srdečnost jejich milých slov! +Sám, v davu, i jda na hřbitov, +já věčně budu v lučním kvítí +vás vidět, stíny Tříhoří, +v němž klid váš, sen mi zahoří. +I mírné Soroti břeh táhlý, +i rozčeřená návrší, +i stuhy cest, jež k hájkům táhly, +dům, kde jsme hodovali my, +ten azyl náš, jejž Múzy krášlí, +jejž písně Jazykova našly, +když přišel mladý z chrámu věd, +by v selský kruh náš poused +a nymfu Soroti mé zpíval +a kouzelným svým veršem dal +znít našim polím v šíř i v dál. +Mých písní též tam zůstal příval, +a větru v dar a v jedlí kvil +zpěv lyry své jsem zavěsil... +ONĚGINOVO ALBUM +Má skvěle okované rohy, +zlacené stříbro z obou stran, +na každé stránce nákres mnohý +a každý list tu počmárán. +Tu čáry máry; mezi nimi +text s myšlenkami rozumnými, +portréty, jména, písmena +a tajné značky zejména, +jichž smysl k rozluštění svádí; +nu slovem - pohled na žurnál, +do něhož duši vyléval +Oněgin za dnů svého mládí, +zápisník, z něhož citovat +vám na ukázku budu rád. +1 +Pomlouvají mě, sotva snesou, +protivný v kruhu mužů jsem. +Dívky, ty přede mnou se třesou, +kruh dam zří na mě úkosem. +A proč? Že lidé pouhé plesky +za skutky považují už, +že hlupcům nesmysl zní hezky, +že hlouposti ctí mnohý muž, +že otevřenost vroucích duší +nicotnost samolibců ruší +či směšná je, a na obtíž +že volný rozum bývá spíš. +2 +Hraběnky -ové bojíte se, +povídala nám Líza K. +Pochmurný N. v to hlas svůj nese: +Hraběnky -ové bojíme se +jako vy asi pavouka. +3 +V koránu leccos zdravého je: +"Modli se před snem, dítě moje! +Cti Boha! Střež se křivých cest! +Svár s hlupci neplodný vždy jest!" +4 +Lísteček doubrav, polní květy +v kavkazské řece zkamení. +A stejně v světském mámení +pohyne něžný cit náš lety. +5 +Šestého. U V. tancovali. +Veliký sál, však nával malý. +R. C. jak anděl krásná je: +jak svobodně si vésti umí! +V úsměvu, v očích, plných dumy, +co něhy, snů jí zahraje! +Povídala mi (nota bene), +že zítra jede k Selimeně. +6 +Večer mi říkala R. C.: +"Už dávno jsem vás chtěla vidět." +- Proč? - "Říkali, že běs prý jste +a že vás budu nenávidět." +- A zač? - "Za ostrý rozhovor +a za to, že vším pohrdáte, +že všechny za hlupáky máte. +Než tohle vše je mimo spor. +Smějte se mi, či buďte vděčný - +vždyť vůbec nejste nebezpečný! +A slyšel jste snad dříve už, +že... že jste velmi dobrý muž?" +7 +My dary rodné mateřštiny +- varuje vážný mudrc lid - +jsme pro obratný jazyk jiný +nechali nesmyslně tlít. +Milujem hříčky cizích básní, +nad cizím slovem Rus se zasní +a nečtem vlastních, ruských knih. - +Kde jsou však? Jenom hodně jich! +Kam šli jsme nejdřív pro poznání, +kde poprvé nás vzrušilo? +Kde, odkud rost duch rodných plání? +Kde připravil se na dílo? +Ne v divočině překladové, +ne v plísni Spisů papírové, +kde ruský duch, to víte, že +jen veteš přemílá a lže. +8 +Mráz se sluncem! Modř z nebe padá, +však našim dámám nenapadá +sejíti ven a nad Něvou +se blýsknout chladnou krásou svou. +Sedí, a nadarmo je volá +břeh vysypaný pískem zdola. +Východ byl moudrý v zvyku svém +a nezazlím to předkům ani: +narodily se pro harém, +pro stín nevolných stěn ty paní. +9 +Byl u V. - R. C. odcházela, +jak zefír lehká bezmála. +A na prosby nic nedala. +Šla za ní hlučná tlupa celá, +i já jsem běžel jako pták +za odaliskou mladou tak. +Poslední zvuk, poslední větu +z těch úst já ještě slyšel jsem. +Oděl jsem černým sobolem +ramena bělostnější květů; +pak zavinout jí přes uši +jsem zelenavou šálu pádil. +Před petrohradskou Venuší +dav zamilovaných jsem řadil. +10 +... já mám vás rád... etc. +11 +Dnes tedy představili mi ji. +Pozoroval jsem manžela. +Barví si vlasy docela. +Z hodnosti rozumem se míjí. +VYNECHANÉ SLOKY +Z HLAVY PRVNÍ +IX +Žár srdce záhy tak nás mučí, +jak Chateaubriand kdesi řek. +Ne příroda nás lásce učí, +spíš první svůdný románek. +Žít, poznat ji spěch lačný máme +a v románě ji poznáváme. +Sedají léta v naši líc, +nás nepotěšilo, žel, nic. +Zkušenost předstihnuvše krásnou, +své štěstí kalíme si, vím. +Hle, zmizí pojednou a s ním +i vroucí ohně mládí zhasnou. +I nad Evženem stál ten mrak. +Jak poznal zato ženy však! +Z HLAVY DRUHÉ +Konec sloky VIII +že věčný rod jich ustele +nám v slávě světel, jejichž chvění +nás jedenkráte ozáří +a lidstvo štěstím obdaří. +Z HLAVY TŘETÍ +Konec sloky III +Od dávna se tak bavívali. +Děvečky stojí u dveří, +jako když očím nevěří, +nového souseda si chválí, +a venku lidé z vesnice, +zas koně kritizujíce. +Z HLAVY ČTVRTÉ +I +Na prahu života mnou vládlo +lstné, krásné slabé pohlaví. +Jak svrchované zaklínadlo +mi vnikly ženy do hlavy. +Jen jimi duše zahořela, +mým srdcem tehdá žena spěla +jak obraz božství nad světem. +A kralovala v nitru mém. +Jen v závrati jsem doved snésti +dech její dokonalosti. +Stesk po ní plul mou bytostí +jak nedosažitelné štěstí. +U milých nohou žít i mřít - +o jiném neuměl jsem snít. +II +Pak zase jsem ji nenáviděl +a třásl se a slzy lil, +se steskem, s hrůzou jsem v ní viděl +jen výtvor zlobných, temných sil. +A její pohled pronikavý, +hlas, úsměv, řeč i pohyb hlavy, +vše bylo otráveno v ní, +ze všeho přízvuk zrady zní. +Já bránit mohl se jen stonem +čarodějce, jež lačnila, +by krve mé se napila. +Leč pak jak před Pygmalionem +tu mramorový kámen stál, +by za chvíli už žil a plál. +III +Prorockým slovem lyry dávné +nechť promluvit smím, příteli. +Lileta, Temira i Dafné +z mých snů už dávno zmizely, +jen jedna však v tom kruhu najád... +Tou jedinou jsem býval zajat. +Leč byl jsem milován a kým +a kde, jak dlouho...? Co však vím, +nač máte vědět vy? Nač věru? +Co bylo, zašlo marně v hrob. +Spíš poznejte, že od těch dob +mé srdce ochladlo už v šeru +a zatáhlo se před láskou +v svém prázdnu němotou a tmou. +IV +Už dávno vím, že dámy samy, +tajemství nemohouce skrýt, +nemají sympatií s námi, +jen vlastní hýčkajíce cit. +Nadšení naše paličaté +je velmi baví častokráte, +a chápu, že jsme pro smích jim +a zcela po zásluze, vím. +My, zvyklí v otroctví se zadat, +almužnou od nich lásku chcem, +jen lásku v bludu šíleném, +jako by bylo možno žádat +od motýlů či fialek +hlubokou vášeň, lidský vděk. +XXXVI +Jsou daleko už, v mhu se tratí... +A střelec, křižující pláň, +je hotov básně k čertu hnáti, +mrzutě odkládaje zbraň. +Neb každý svoji kořist loví, +každý své milé vášni hoví: +kdo míří na zvěř ručnicí, +kdo hledá rým jak básníci, +kdo drzé mouchy na zdi bije, +kdo vládnouti chce potají, +kdo válkami se opájí, +kdo labužnicky víno pije, +kdo miluje zármutku děs. +A všade zla a dobra směs. +Konec sloky XXXVII +... Jeho kroj +by budil snad váš nepokoj. +XXXVIII +Chodíval vždycky v ruské blůze, +hedvábný šál měl jako pás, +tatarský chalát, dlouhý tuze, +a čapku s bílým štítkem zas. +Sousedka jeho Potměšilá +už dávno uražena byla +i se sousedem Drobinkým +neslušným, divným šatem tím, +Své nevšímavosti snad díky, +či že té dámy málo dbal, +si ovšem po svém chodil dál +a neměl touhy měnit zvyky +jen sousedům svým po chuti. +Čímž se jim ihned znechutí. +Z HLAVY PÁTÉ +XXXVII +In puncto hostin, pěvče Troje, +i s Olympem se hodlám přít. +Však - vyznám čestně - báseň tvoje +vždy jindy musí zvítězit: +kdejaký hrdina tvůj divý, +kdejaký boj o trojské nivy, +tvůj Zeus, tvoje Kyprida +dějinám více slávy dá +než Evženova hlava chladná, +než nuda v naší vesnici, +než Istomina tančící, +než naše vzdělanost, tak snadná; +však Táňa víc mi znamená +než tvoje zhoubná Helena. +XXXVIII +Kdo chtěl by pochybovat dále, +byť pro Helenu po sto let +pustošil Menelaos stále +ubohých Frygů lán a květ, +byť na otázku Priamovu, +kdo pravdu má, sbor starců znovu +odvětil soudem žárlivým: +Paris - a Menelaos s ním. +Chce čtenář o zápasech písně? +Však prosím, aby posečkal. +Jen shovívavě čtěte dál +a úvod nesuďte tak přísně. +Boj bude. Nejsem zvyklý lhát. +Ba mohu na něj přísahat. +XLIII +A dívky jako po manéži, +kde hrdé klisny vede bič, +se v rukou mužů chvějí, běží +v tanečních kruzích někam pryč. +Pětuškov v ostruhách tu září, +ač sloužíval jen v kanceláři, +a Bujanov svým podpatkem +zle zřídil naleštěnou zem; +dupali, hřměli, skotačili, +čím dál, tím silnější je kvas, +i došlo na junáctví zas, +tak tak že v dřepu nekřepčili. +Ó, trochu lehčej, říkám vám, +a pozor na střevíčky dam! +Z HLAVY ŠESTÉ +XV +Žárlivost, já vždy dobře chápal, +je stejná nemoc jako mor, +jak splín, jak mozkových blan zápal, +jak šílenství, jímž duch je chor. +A s horečkou, s tou zcela souzní; +má stejné teploty a blouzní +a stejné sny má. Bože můj, +jenom nás před ní ochraňuj! +Vždyť není strašnějšího trestu +nad osudné to trápení. +Kdo přežil je, ten bez chvění +by, věřte mi to, klidně snes tu +i žár hranice plamenné, +i srdce kata z kamene. +XVI +Z mých úst se hana nevydere, +neb nechci rušit hrobu klid; +tebe už není - tebe, které +v mladosti bouřné byl můj cit +zavázán za zkušenost hrůznou, +za chvíli ráje sladce luznou! +Jak v útlém dětství vedou nás, +tak duši něžnou trýznilas +a hloubce smutku učívala. +V mou krev jsi něhu dýchala, +lásku v ní podpalovala, +až krutou vášnivostí vzplála. +Ty tam jsou však ty těžké dni. +Mučivý stíne, klidně spi! +XXXVIII +Anebo, až by rezí žravou +mu zničil život hořký jed, +on mohl nesmrtelnou slávou +žurnálů čísla napájet. +Učitel lidí, mamič druhů, +v potlesku, kletbách maje vzpruhu, +moh dovršiti krutou pouť, +by nakonec moh povzdechnout +jak Kutuzov náš, či jak Nelson, +na triumfy své pohleděv, +či v oprátce jak Rylejev, +či v exilu jak Napoleon. +- - - +- - - +XLVII +V hemžení lstivých, malodušných, +zhýčkaných, prázdných synáčků, +ničemů nudných, směšně slušných +a tupých soudců ve fráčku, +modlitby drmolících rtíků +a dobrovolných nevolníků, +v hemžení všedních, snobských scén, +uctivě zrádných mužů, žen, +v hemžení chladnokrevných soudů +leckteré prázdné nádoby +a tlachání, jež rádo by +vykříslo jiskru v shnilém troudu, +v té tůni, kde tak vesele +se s vámi koupám, přátelé! +Z HLAVY SEDMÉ +VIII +Však přece jednou za soumraku +z těch děvčat jedna přišla sem +a zdálo se, že v jejím zraku +se tajně chví žal se steskem. +Zalita mimovolným strachem, +stanula před drahým tím prachem +a jako třesoucí se stín +tu stála v slzách, ruce v klín. +Vtom zazněl krok a statný zmíry +ji hulán tady překvapil; +byl růžolící, štíhlý byl +a pyšný na své černé kníry, +a hrdě, kloně šíji svou, +zazvonil před ní ostruhou. +IX +A dívka na vojína vzhlédla: +tvář jeho zlostí hořela - +a dívka vzdechla, náhle zbledla +a jenom tklivě mlčela. +Hrob osiřel. A básníkova +nevěsta zašla beze slova +s vojínem svým, a nikdy již +ji z hor sem přijít neuzříš. +XXXIX +Ó Moskvo! Moskvo! - - - +- - - +Z HLAVY OSMÉ +Konec sloky II +I Dmitrev byl náš vlídný přítel; +tradice ruské věrný ctitel, +nám shovívavě naslouchal +a plaché Múze štěstí přál. +I ty, v němž hloubka nadšení je, +básníku všeho krásného, +idole srdce ženského, +i ty z horoucí sympatie, +i tys mi ruku podával +a k čisté slávě jsi mě zval! + +Ediční poznámka +Román ve verších Evžen Oněgin vznikal více než sedm let. Byl dokončen v roce 1830 a tehdejší kritika ho nazvala "encyklopedií ruského života". Puškin v něm odkazuje k mnoha historickým či literárním reáliím, jejichž vysvětlení může laskavý čtenář nalézt v knižním vydání SNKLU z roku 1962, které nám sloužilo jako předloha. Rovněž zde nalezne v překladu Bohumila Mathesia torzo HLAVY DESÁTÉ a jeho Doslov ke knize. + + Redakce MKP + + + + +Alexandr Sergejevič Puškin +Evžen Oněgin +Edice Světová poezie v českých překladech +Překlad Josef Hora +Autorka obrazu na obálce Elena Petrovna Samokiš-Sudkovskaja +Redakce Jaroslava Bednářová +Vydala Městská knihovna v Praze +Mariánské nám. 1, 115 72 Praha 1 +V MKP 1. vydání +Verze 1.0 z 21. 9. 2017 +ISBN 978-80-7587-478-8 (epub) +ISBN 978-80-7587-479-5 (pdf) +ISBN 978-80-7587-480-1 (prc) +ISBN 978-80-7587-481-8 (html)