diff --git "a/frankenstein.txt" "b/frankenstein.txt"
new file mode 100644--- /dev/null
+++ "b/frankenstein.txt"
@@ -0,0 +1,5917 @@
+Frankenstein
+Mary Shelleyová
+
+Přeložil Tomáš Korbař
+
+Znění tohoto textu vychází z díla Frankenstein tak, jak bylo vydáno
+Lidovým nakladatelstvím v Praze v roce 1969. Pro potřeby vydání
+Městské knihovny v Praze byl text redakčně zpracován.
+
+§
+Text díla (Mary Shelleyová: Frankenstein), publikovaného Městskou knihovnou v Praze,
+je vázán autorskými právy a jeho použití je definováno Autorským zákonem
+č. 121/2000 Sb.
+
+Vydání (obálka, upoutávka, citační stránka a grafická úprava), jehož autorem je Městská
+knihovna v Praze, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Nevyužívejte dílo
+komerčně-Zachovejte licenci 3.0 Česko.
+
+Verze 1.0 z 21. 1. 2020.
+
+OBSAH
+Dopis I . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 6
+Dopis II. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .  10
+Dopis III. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .  14
+Dopis IV. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .  16
+Kapitola 1. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 25
+Kapitola 2. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 30
+Kapitola 3. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 36
+Kapitola 4. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 43
+Kapitola 5. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 50
+Kapitola 6. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 57
+Kapitola 7. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 65
+Kapitola 8. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 75
+Kapitola 9. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 83
+Kapitola 10. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .  89
+Kapitola 11. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .  95
+Kapitola 12. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 102
+Kapitola 13. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 108
+Kapitola 14. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 114
+Kapitola 15. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 119
+Kapitola 16. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 127
+Kapitola 17. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 135
+Kapitola 18. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 140
+Kapitola 19. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 147
+Kapitola 20. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 154
+Kapitola 21. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 163
+Kapitola 22. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 172
+Kapitola 23. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 181
+Kapitola 24. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 188
+Deník kapitána Waltona, pokračování. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 195
+
+Dopis I
+PANÍ SAVILLOVÉ, ANGLIE
+
+Petrohrad 11. prosince 17…
+
+Jistě budeš mít radost ze zprávy, že na počátku mého podniku
+se nepřihodilo nic zlého. A přece ses na vše dívala s tak černými obavami. Přijel jsem včera do Petrohradu a první věc, kterou činím, je ujistit svou drahou sestru, že jsem v pořádku a že
+má důvěra v úspěch výpravy neustále stoupá.
+Jsem teď na severu daleko od Londýna, v petrohradských
+ulicích, kde mně ledový severák bičuje tváře, uklidňuje a naplňuje mne radostí. Můžeš vůbec pochopit mé pocity? Tento
+vítr, který sem přicestoval z krajin, kam vede má cesta, mi dává
+představu tamního mrazivého počasí. Mé vidiny, inspirovány
+tímto větrem, plným slibů, jsou stále bouřlivější a živější.
+Marně se snažím sám sebe přesvědčit, že pól je pustým sídlem mrazu, má fantazie mi jej nepřestává představovat jako
+krajinu plnou krásy a radosti. Je tam neustále vidět slunce,
+Margareto, jeho obrovský kotouč putuje po obzoru a vysílá
+neuhasínající zář. A tam – neboť s Tvým souhlasem, drahá
+sestro, vyjádřím důvěru v cestovatele, kteří tam mířili přede
+mnou –, tam nemá přístup ani sníh, ani mráz; a plavba po
+klidném moři nás snad přivede do krajiny, jež divy a krásou
+předčí všechny země, které až dosud byly objeveny. Její plody
+a vzhled nemají snad nikde na světě obdoby, stejně jako nadpozemské bytosti, které určitě obývají tyto dosud neobjevené
+pustiny. Co všechno lze vlastně čekat v zemi věčného světla?
+Snad tu objevím onu zázračnou sílu, která přitahuje střelku,
+–6–
+
+a snad budu moci konat tisíce astronomických zkoumání,
+která potřebují právě tuto výpravu, aby se jejich zdánlivé
+nesrovnalosti staly navždy logickými. Pohledem na onu část
+světa, kam dosud nevstoupil žádný smrtelník, nasytím svou
+palčivou zvídavost, a snad i vkročím na půdu, jíž se ještě
+nikdy nedotkla lidská noha. Právě to mě tam vábí tak silně, že
+jsem přemohl všechen strach z nebezpečí a smrti a přiměl se
+k uskutečnění namáhavé cesty. Cítím stejnou radost jako dítě,
+když nastoupí se svými prázdninovými kamarády na malou
+loďku, aby se vydalo na výpravu za objevením rodné řeky. Ale
+i kdyby se všechny domněnky ukázaly nesprávnými, nemůžeš
+popřít, že daleko do budoucnosti prokážu lidstvu neocenitelnou službu tím, že objevím kolem pólu cestu do zemí, kam
+se dnes cestuje několik měsíců. Anebo tím, že odhalím tajemství magnetu, které – jestliže to je vůbec možné – může být
+objeveno jedině takovou výpravou, jakou podniknu já.
+Začal jsem psát dopis pln vzrušení, ale nyní cítím, jak mi
+nadšení naplňuje srdce a pozdvihuje mě k nebesům; vždyť
+nic tak nepřispívá k uklidnění jako myšlenka na pevný cíl – na
+bod, k němuž duše může upnout své chápající oko. Chystaná
+výprava je už od dětských let mým nejmilejším snem. Dychtivě
+jsem četl líčení nejrůznějších cest, které byly podniknuty
+s cílem proniknout do severní části Tichého oceánu mořem
+obklopujícím pól. Jistě si vzpomínáš, že se celá knihovna
+našeho hodného strýce Tomáše skládala právě z dějin všech
+výprav podniknutých pro objevení této cesty. I když mi nebylo
+dopřáno vyššího vzdělání, byl jsem vášnivým čtenářem. Ve
+dne v noci jsem tyto knihy studoval a znalosti získané četbou
+jen zvětšily lítost, kterou jsem už jako dítě pocítil, když jsem
+se dozvěděl, že otec na smrtelném loži zakázal strýcovi, aby
+mi dovolil stát se mořeplavcem.
+–7–
+
+Tyto vidiny vybledly, když jsem se poprvé seznámil s bás­
+níky, a jejich poezie mi pronikla do duše a pozdvihla ji do
+nadoblačných výšin. Stal jsem se básníkem a celý rok jsem
+prožil v ráji vlastní fantazie. Představoval jsem si, že i já bych
+mohl dostat místo v chrámu, v němž je slaveno jméno Homérovo a Shakespearovo. Znáš dobře můj neúspěch i to, jak
+jsem těžce nesl své zklamání. Jenže právě tehdy jsem zdědil
+majetek svého bratrance a mé myšlenky se vrátily k minulým
+snům.
+Šest let uplynulo od chvíle, kdy jsem se rozhodl podniknout
+tuto výpravu. Dodnes si umím v duchu vybavit okamžik, kdy
+jsem se začal věnovat svému velkému záměru. Nejprve jsem
+navykl tělo útrapám. Doprovázel jsem velrybáře na několika
+výpravách do Severního moře. Dobrovolně jsem snášel zimu,
+hlad, žízeň a nedostatek spánku. Často jsem ve dne pracoval
+tvrději než obyčejní námořníci a noci jsem věnoval studiu
+matematiky, lékařství a oněch odvětví fyziky, z nichž námořní
+cestovatel může načerpat největší praktické výhody. Dokonce
+jsem se dal dvakrát najmout jako podkormidelník na grónskou velrybářskou loď a vedl jsem si obdivuhodně. Přiznávám
+se, že jsem pocítil značnou pýchu, když mi můj kapitán nabídl
+druhou hodnost na lodi a s největší vážností mě vybídl, abych
+u něho zůstal; tak vysoce si cenil mých služeb.
+Viď, drahá Margareto, že patřím k lidem, kteří si zaslouží
+zdolávat velké úkoly? Kdybych chtěl, mohl jsem žít pohodlně
+a v přepychu, já jsem však dal přednost slávě před všemi
+lákadly, která mi bohatství postavilo do cesty. Kdyby mi tak
+nějaký povzbuzující hlas mohl odpovědět! Má odvaha a odhodlání jsou pevné, ale mé naděje se mění a často propadám
+sklíčenosti. Zanedlouho nastoupím dlouhou a obtížnou cestu
+a nečekané události, které ji jistě budou provázet, vyžadují si
+celou mou odvahu. Vždyť nebudu muset povzbuzovat jenom
+–8–
+
+jiné, občas budu muset dodat sílu i sám sobě, až jejich bude
+ochabovat.
+Pro cestování v Rusku je toto období nejvýhodnější. Saně
+rychle letí po sněhu, je to příjemná jízda a podle mého názoru
+se snáší mnohem lépe než anglický dostavník. Člověku ani
+není příliš zima, zahalí-li se do kožichu – oděvu, na který jsem
+si již zvykl. Je totiž velký rozdíl, chodí-li člověk po palubě,
+nebo zůstává-li po dlouhé hodiny sedět bez jediného pohybu,
+kdy nic nemůže zabránit krvi, aby doslova zmrzla v žilách.
+Nemám sebemenší ctižádost přijít o život na poštovní cestě
+mezi Petrohradem a Archangelskem.
+Do Archangelska odcestuji za čtrnáct dní nebo za tři týdny.
+Tam si chci opatřit loď, a to bude velmi snadné, zaplatím-li
+za majitele pojistné, a najmout potřebný počet námořníků
+z těch, kteří se vyznají v lovu ryb. Nechci vyplout dříve než
+v červnu – a kdy se vrátím? Ach, drahá sestro, kdybych Ti
+to jen mohl říci! Budu-li mít úspěch, uplyne mnoho, mnoho
+měsíců, a snad i let, než se opět setkáme. Jestliže neuspěji,
+buď mě uvidíš brzy, nebo vůbec nikdy.
+Sbohem, má drahá, ušlechtilá Margareto! Nechť Tě nebesa
+zahrnou požehnáním a nechť zachovají na životě mě, abych
+Ti směl znovu a znovu dokazovat vděčnost za všechnu Tvou
+lásku a dobrotu.
+Tvůj milující bratr
+R. Walton
+
+–9–
+
+Dopis II
+PANÍ SAVILLOVÉ, ANGLIE
+
+Archangelsk 28. března 17…
+
+Jak zde pomalu plyne čas, je-li člověk obklopen mrazem a sněhem! Ale přesto jsem už podnikl další kroky k uskutečnění
+svého plánu. Najal jsem loď a právě hledám námořníky. Několik jich už mám a domnívám se, že to jsou muži s bezmeznou
+odvahou, na něž se lze zcela spolehnout.
+Stále však zůstává jedno mé přání nesplněno, a to, že mi je
+osud odpírá splnit, pociťuji jako velkou křivdu: nemám přítele! Až budu jásat nad úspěchem výpravy, nebudu mít nikoho,
+kdo by se mnou sdílel radost. A dolehne-li na mne zklamání,
+nebude nikoho, kdo by se snažil vytrhnout mě z pocitu beznaděje. Svěřuji sice své myšlenky papíru, to však je příliš
+chudinká náhražka za sdělování citů. Toužím po společnosti
+muže, který by měl pro mne pochopení, jehož pohled by
+rozuměl mému. Snad mě budeš považovat za romantického
+snílka, má drahá, ale je mi nesmírně líto, že nemám přítele.
+Nemám nikoho milého a statečného, se vzdělaným a stejně
+schopným duchem, se zálibami stejnými, jako jsou moje, kdo
+by mohl schválit nebo i zlepšit mé plány. Jak jen by takový
+přítel napravoval chyby Tvého ubohého bratra! Jsem příliš
+horlivý ve svých činech a příliš netrpělivý při nesnázích! Jenže
+ještě horší je, že jsem málo vzdělaný. Vždyť prvních čtrnáct let
+svého života jsem vyrůstal bez dozoru a nečetl nic jiného než
+cestopisy strýce Tomáše. Teprve pak jsem se seznámil s našimi slavnými básníky a nutnost naučit se kromě mateřštiny
+– 10 –
+
+i některým cizím jazykům jsem pochopil teprve mnohem
+později, když už jsem nedokázal čerpat užitek z literatury
+své vlasti. Nyní mi je dvacet osm a jsem ve skutečnosti méně
+vzdělaný než mnohý patnáctiletý školák.
+Je pravda, že jsem hodně přemýšlel a že mé představy
+jsou dalekosáhlé a skvělé, ale chybí jim koření, a já naléhavě
+potřebuji přítele, který by byl natolik rozumný, aby mnou
+neopovrhoval jako snílkem a byl mi natolik nakloněn, aby se
+snažil usměrňovat mou mysl.
+Nu, to všechno jsou zbytečné nářky, na širém moři určitě
+přítele nenajdu, a tím méně tady v Archangelsku, mezi námořníky a obchodníky. A přece i tato drsná srdce rozechvívají
+city tak nesourodé s temnými zákoutími lidské povahy! Například můj poručík je nadán skvělou odvahou a podnikavostí,
+šíleně touží po slávě, nebo spíše, abych se přesněji vyjádřil, po
+postupu ve svém povolání. Je to Angličan, a vzdor národnostním a profesionálním předsudkům neovlivněným vzděláním,
+zachovává si některé z nejšlechetnějších lidských vlastností.
+Poprvé jsem se s ním seznámil na palubě velrybářské lodi,
+a když jsem tady ve městě zjistil, že hledá práci, snadno jsem
+ho přiměl, aby mi pomáhal při mé výpravě.
+Kapitán je muž výtečných vlastností a ve službě se vyznačuje laskavostí a mírností, s nimiž si udržuje kázeň.
+Tato okolnost spolu s vyhlášenou poctivostí a bezmeznou
+odvahou ve mně vzbudily velkou touhu ho získat. Samota,
+v níž jsem strávil dětství, a má nejlepší léta, prožitá v zjemňujícím ovzduší Tvé laskavé ženské péče, ovlivnily natolik
+můj charakter, že surové zacházení, tolik na lodích obvyklé,
+ve mně vždy vyvolávalo hluboký odpor, který jsem nedokázal
+překonat. Nikdy jsem nenabyl přesvědčení, že to bez karabáče
+nejde, a jakmile jsem se dozvěděl o námořníkovi známém jak
+svým mírným vystupováním, tak i úctou a poslušností, kterou
+– 11 –
+
+mu posádka prokazuje, považoval jsem za mimořádné štěstí,
+když se mi podařilo získat jeho služby. Poprvé jsem o něm
+vyslechl poněkud romantické vyprávění od dámy, která mu
+vděčí za životní štěstí. Stručně Ti vylíčím jeho příběh: Před
+léty se zamiloval do nepříliš zámožné ruské dívky. Když si
+našetřil dostatečné jmění, aby se mohl ucházet o její ruku, dal
+dívčin otec souhlas k sňatku. V předvečer svatebního dne se
+ještě jednou setkal se svou nevěstou. Tonula v slzách. Vrhla
+se mu k nohám a zapřísahala ho, aby jí ušetřil. Přiznala se
+mu, že miluje jiného, ale protože je onen mladík chudý, nedá
+jí otec nikdy souhlas ke sňatku. Můj šlechetný přítel uklidnil
+prosebnici, a když mu prozradila jméno svého vyvoleného,
+vzdal se jí. Již dříve zakoupil statek, kde měl v úmyslu strávit
+zbytek života, všechno teď však věnoval svému soku spolu
+se zbytkem peněz, určeným na nákup dobytka, a potom sám
+přiměl dívčina otce, aby dal souhlas k sňatku s jejím milým.
+Jenže stařec rozhodně odmítl, neboť se domníval, že je vázán
+ctí mému příteli. Protože otec tvrdošíjně stál na svém, můj
+přítel odejel a nevrátil se dříve, dokud se nedozvěděl, že se
+jeho bývalá nevěsta už provdala za svou lásku. Jaký to šlechetný chlapík! jistě zvoláš. Je šlechetný, i když nemá vůbec
+žádné vzdělání. Je stejně mlčenlivý jako hrob a vyznačuje se
+jakousi nevědomou bezstarostností, pro kterou se sice jeho
+chování zdá ještě nečekanější, ale která přece jen oslabuje
+zájem a sympatii, kterou by jinak vyvolával.
+I když jsem si trochu postěžoval a i když toužím po útěše
+kvůli strastem, které třebas vůbec nepoznám, jistě se nedomníváš, že bych snad zaváhal ve svých úmyslech. Jsou tak
+pevné jako osud a má cesta se teď pozdržela jen do té doby,
+než nám počasí dovolí vyplout. Zima byla strašně krutá, ale
+jaro se slibně vyvíjí a podle všeobecného názoru nastalo neobvykle brzy, takže snad budu moci vyrazit dříve, než jsem se
+– 12 –
+
+domníval. Neučiním nic ukvapeného, natolik mě znáš a víš, že
+se můžeš spolehnout na mou opatrnost a šetrnost, kdykoli je
+do mé péče svěřena bezpečnost druhých.
+Nemohu Ti vylíčit, jaké pocity ve mně vyvolává vyhlídka
+na výpravu. Je nemožné, abys z mých slov pochopila ono
+rozechvělé vzrušení, napůl radostné a napůl plné obav,
+s nímž se chystám k odjezdu. Odjíždím do neprobádaných
+oblastí, do „země mlhy a sněhu“, nezabiji však žádného albatrosa, takže se nemusíš bát o mou bezpečnost, neboť se
+nechci vrátit tak zbídačelý a sešlý jako Starý námořník. Jistě
+se usměješ mé narážce, ale odhalím Ti tajemství. Svou lásku
+k nebezpečným záhadám oceánu a své vášnivé nadšení pro
+ně jsem často připisoval právě onomu dílu našeho nejlepšího
+dnešního básníka. V mé duši působí něco, čemu nerozumím.
+Jsem přece pracovitý a pilný, vytrvale a důkladně vykonávám
+své povinnosti, ale kromě toho jsou ve všech mých záměrech
+vetkány láska k zázračnu, víra v zázračno, a ty mě ženou z obvyklých lidských cest až na divoký oceán a do neprobádaných
+končin, které teď hodlám prozkoumat.
+Ale vraťme se k příjemnějším úvahám. Setkám se s Tebou
+znovu, až přepluji přes nesmírná moře a vrátím se kolem nejjižnějšího cípu Afriky nebo Ameriky? Neodvažuji se očekávat
+tak velký úspěch, ale přesto se nedokážu podívat na zadní
+stranu obrazu! Piš mi stále, jak jen budeš moci! Snad budu
+někdy dostávat Tvé dopisy právě ve chvílích, kdy je budu co
+nejvíce potřebovat, a dodají mi sílu. Velmi něžně Tě miluji.
+A kdybys už o mně nikdy nic neslyšela, vzpomínej na mě
+s láskou.
+Tvůj milující bratr
+Robert Walton
+
+– 13 –
+
+Dopis III
+PANÍ SAVILLOVÉ, ANGLIE
+7. července 17…
+
+Drahá sestro,
+píši Ti ve spěchu několik řádek, abych Ti oznámil, že jsem
+zdráv a že má cesta s úspěchem pokračuje. Tento dopis doveze
+do Anglie obchodník, který se právě vrací domů z Archangelska; je šťastnější než já, vždyť možná neuvidím svou vlast
+ještě několik let. Přesto mám dobrou náladu, moji lidé jsou
+odvážní a vytrvalí a zřejmě je nelekají ani plovoucí ledovce,
+které nás neustále míjejí a upozorňují na nebezpečné oblasti,
+kam míříme. Dostali jsme se již hodně vysoko na sever, ale
+právě vrcholí léto, a i když tu není tak teplo jako v Anglii,
+přinášejí jižní vánky rychle nás ženoucí vstříc oněm břehům,
+které tak horoucně toužím dosáhnout, oteplení, jež jsem ani
+nečekal.
+Až dosud se neudálo nic, co by stálo za zmínku. Jedna či
+dvě divoké bouře a trhlina v boku lodi, to jsou jediné příhody,
+a těmi si zkušení mořeplavci vůbec nezatěžují paměť. Budu
+velmi spokojen, nepřihodí-li se při plavbě nic horšího.
+Sbohem, drahá Margareto. Ujišťuji Tě, že jak kvůli sobě, tak
+i kvůli Tobě nebudu ukvapeně vyhledávat nebezpečí. Budu
+chladný, vytrvalý a rozvážný.
+Ale úspěch bude korunovat mé snahy. Proč ne? Už jsem
+doplul až sem a prorazil bezpečnou dráhu přes neprobádaný
+oceán. Samy hvězdy jsou svědky i důkazy mého vítězství. Proč
+bych neměl plout dál přes nezkrocený, ale přece jen poslušný
+– 14 –
+
+živel? Co může zarazit odhodlané srdce a pevně rozhodnutou
+lidskou vůli?
+A tak jsem Ti bezděčně otevřel své překypující srdce! Ale
+musím končit. Nechť nebe požehná mé milované sestře!
+R. W.
+
+– 15 –
+
+Dopis IV
+PANÍ SAVILLOVÉ, ANGLIE
+5. srpna 17…
+
+Přihodilo se nám něco tak podivného, že se nemohu ubránit
+tomu, abych to nezaznamenal, ačkoli je velmi pravděpodobné,
+že mě spatříš dříve, než se Ti tyto řádky dostanou do rukou.
+Minulé pondělí (31. července) jsme byli téměř úplně
+obklopeni ledem, který sevřel loď ze všech stran a stěží jí
+ponechal volný onen kousek hladiny, po níž plula. Situace byla
+do jisté míry nebezpečná, už proto, že jsme byli kolem dokola zahaleni velmi hustou mlhou. Stáhli jsme proto plachty
+a doufali, že se snad mlha zvedne nebo počasí změní.
+Asi ve dvě hodiny se mlha zvedla a my jsme spatřili, jak se
+všude kolem lodi rozprostírá rozlehlá a nepravidelná ledová
+plocha, která jako by neměla konce. Několik mých druhů začalo bědovat a také mne se zmocňovala úzkost, když tu náhle
+upoutala naši pozornost neobvyklá podívaná a zaplašila naše
+obavy. Spatřili jsme, jak asi půl míle od nás ujíždí směrem
+na sever nízký vozík připevněný na saních a vlečený psy. Na
+saních seděl tvor vypadající spíše jako obr než jako člověk
+a řídil spřežení. Sledovali jsme dalekohledy poutníkovu
+rychlou jízdu, dokud nám ho v dálce neskryly hrboly rozlehlé
+ledové plochy. Neznámý cestovatel nás překvapil. Domnívali
+jsme se, že jsme mnoho set mil vzdáleni od jakékoli pevniny,
+avšak člověk v této pustině se zdál naznačovat, že pevnina
+ve skutečnosti není tak daleko, jak jsme myslili. Byli jsme
+však sevřeni ledem, a proto jsme se nemohli vypravit po
+– 16 –
+
+jeho stopě, i když jsme ho velmi dlouho s největší pozorností
+sledovali.
+Asi dvě hodiny po této příhodě jsme slyšeli vzdouvat se
+vlny a ještě před setměním ledy pukly a osvobodily naši loď.
+Přesto jsme zůstali na místě až do rána, protože jsme se báli,
+že bychom ve tmě mohli narazit na obrovské ledovce, které
+se utvořily z jednolité ledové plochy. Využil jsem této doby,
+abych si na několik hodin odpočinul.
+Jakmile se rozednilo, vyšel jsem na palubu a zastihl námořníky shromážděné na jedné straně paluby, jak hovoří
+s někým na moři. Spatřil jsem tam saně podobné těm, které
+jsme viděli den předtím; byly k nám zahnány v noci na velké
+kře. Ze spřežení zůstal naživu jen jeden pes. Na saních seděl
+jakýsi člověk a námořníci se snažili ho přemluvit, aby vstoupil
+na loď. Nevypadal však tak jako onen první cestovatel, nebyl
+to divoký obyvatel nějakého neobjeveného ostrova. Byl to
+Evropan. Když jsem se objevil na palubě, řekl kapitán: „Tady
+je náš velitel a ten nepřipustí, abyste zahynul na širém moři.“
+Cizinec na mě pohlédl a oslovil mě anglicky, i když s cizím
+přízvukem: „Než vstoupím na palubu vaší lodi,“ řekl, „sdělil
+byste mi laskavě, kam plujete?“
+Jistě si představíš mé překvapení, když jsem zaslechl takovou otázku z úst muže, jenž je na pokraji záhuby a pro něhož
+by má loď měla být prostředkem záchrany, který by nevyměnil
+za nejvzácnější bohatství, jaké by mu mohla země poskytnout.
+Přesto jsem odpověděl, že se plavíme k severnímu pólu.
+Tato odpověď ho zřejmě uspokojila a byl ochoten vystoupit
+na palubu. Panebože! Margareto, kdybys byla viděla onoho neznámého, který s takovým zdráháním přijal nabízené bezpečí,
+Tvé překvapení by bylo bezmezné. Údy měl ztuhlé mrazem
+a tělo bylo strašně zubožené únavou a utrpením. Ještě nikdy
+jsem neviděl člověka v tak bídném stavu. Pokusili jsme se ho
+– 17 –
+
+odnést do kabiny, ale jakmile nemohl dýchat čerstvý vzduch,
+omdlel. Vrátili jsme se s ním proto zpět na palubu a vzkřísili
+jsme ho tak, že jsme ho třeli pálenkou a přiměli jsme ho, aby jí
+trochu polkl. Jakmile projevil známky života, zabalili jsme ho
+do přikrývek a položili ho ke komínu od kuchyně. Postupně
+nabýval sil a snědl trochu polévky, po níž se cítil mnohem lépe.
+Uplynuly dva dny, než byl schopen řeči. Občas jsem se
+obával, že ho utrpení zbavilo rozumu. Když se částečně
+zotavil, uložil jsem ho do své kabiny a ošetřoval ho, jak mi
+jen povinnosti dovolovaly. Nikdy jsem neviděl zajímavějšího
+člověka. V jeho očích bývá výraz divokosti, dokonce i šílenství.
+Jsou však chvíle, kdy – jestliže mu někdo prokáže laskavost
+nebo poskytne nepatrnou úsluhu – se celý jeho obličej rozjasní a po tváři se mu rozleje záře dobroty a vlídnosti, jaké
+jsem v životě u nikoho neviděl. Ale obyčejně vyhlíží smutně
+a zoufale a občas zatíná zuby, jako by nesnášel tíhu běd, které
+na něho doléhají.
+Když se můj host cítil poněkud lépe, musel jsem s velkou
+námahou odhánět od něho námořníky, kteří mu chtěli klást tisíce otázek. Nechtěl jsem však dopustit, aby byl trýzněn jejich
+zbytečnou zvědavostí, vždyť vzhledem k jeho tělesnému a duševnímu stavu platila pro jeho uzdravení jediná podmínka –
+úplný klid. Jednou se ho však poručík zeptal, proč podnikl tak
+dalekou cestu po ledě v tak podivném dopravním prostředku.
+Zamračil se a odpověděl: „Abych našel někoho, kdo ode
+mě utekl.“
+„A cestoval ten muž, kterého jste pronásledoval, stejným
+způsobem?“
+„Ano.“
+„Myslím, že jsme ho tedy zahlédli. Den předtím, než jsme
+vás vzali na palubu, jsme viděli psí spřežení táhnoucí po ledě
+saně s nějakým člověkem.“
+– 18 –
+
+Naše zpráva vzbudila cizincovu pozornost. Položil nám
+mnoho otázek týkajících se směru, kterým jel onen zloduch,
+jak ho nazýval. Krátce poté, když jsme se ocitli sami, pravil:
+„Jistě jsem vyvolal vaši zvědavost a stejně tak zvědavost
+vašich námořníků, vy jste však příliš ohleduplný, než abyste
+se mě vyptával.“
+„Ovšem, bylo by to ode mě opravdu velmi nezdvořilé a surové, kdybych vás obtěžoval svou zvědavostí.“
+„A přece jste mě zachránil z neobvyklé a nebezpečné situace a vaše péče mě navrátila životu.“
+Brzy nato se mě zeptal, zda podle mého názoru byly druhé
+saně zničeny, když se ledy pohnuly. Odvětil jsem, že mu na
+to nemohu s jistotou odpovědět, protože ledy pukly až před
+půlnocí a neznámý mohl ještě předtím dorazit na bezpečné
+místo, což ovšem nemohu posoudit.
+Od této chvíle se chřadnoucí cizincovo tělo začalo naplňovat novým životem. Důrazně se dožadoval, aby směl vyjít na
+palubu a vyhlížet saně, které jsme nedávno spatřili. Přemluvil
+jsem ho však, aby zůstal v kabině, vždyť je příliš sláb, než aby
+mohl snášet drsné počasí. Zato jsem mu slíbil, že vždy bude
+některý z námořníků obhlížet obzor a kdyby se něco nového
+ukázalo, že ho ihned zpravím.
+Vše, co se do dnešního dne v souvislosti s naším podivným
+setkáním událo, jsem si zapsal. Neznámý postupně nabývá
+sil, je však velmi zamlklý a je jasně nesvůj, vstoupí-li do jeho
+kabiny někdo jiný než já. Ale jeho chování je tak příjemné
+a ušlechtilé, že se o něj zajímají všichni námořníci, i když se
+s ním velmi málo stýkají. A já ho začínám mít rád jako bratra.
+Jeho neustále hluboce zarmoucená tvář mě naplňuje sympatií
+a soucitem. Musel to být určitě velmi ušlechtilý člověk, když
+se mu vedlo dobře, jestliže je tak příjemný a milý i dnes, kdy
+je v tak ubohém stavu.
+– 19 –
+
+V jednom ze svých dopisů jsem napsal, drahá Margareto, že
+na širém moři jistě žádného přítele nenajdu. A přesto jsem tu
+nalezl muže, kterého bych byl – dříve, než mu utrpení zlomilo
+ducha – velmi rád měl za vlastního bratra.
+Budu i nadále čas od času zapisovat do deníku vše, co se
+týká neznámého, jestliže ovšem k tomu budu mít nějaké nové
+podněty.
+13. srpna 17…
+Můj host je mi den ze dne milejší. S překvapením zjišťuji, do
+jaké míry vyvolává ve mně současně obdiv i soucit. Přitom nechápu, že vůbec dokážu bez strašného pocitu bolesti sledovat,
+jak je tento ušlechtilý člověk víc a víc stravován utrpením. Je
+laskavý a zároveň moudrý; je nesmírně vzdělaný a při hovoru
+mu slova splývají ze rtů – i když jsou pečlivě volena – rychle
+a s nesrovnatelnou výmluvností.
+Nyní se již v podstatě zotavil ze své nemoci a stále dlí
+na palubě, kde zřejmě vyhlíží saně, které jsme před časem
+zahlédli. Ačkoli je nešťastný, přece ho vlastní utrpení nezaměstnává do té míry, aby se nezajímal o záležitosti druhých.
+Často se mnou rozmlouval o mých plánech, o kterých jsem ho
+otevřeně informoval. Pozorně vyslechl všechny mé důvody,
+které svědčí ve prospěch mého konečného úspěchu, a sledoval podrobné líčení všech opatření, která jsem učinil, abych
+dosáhl vítězství. Sympatie, která z něho vyzařovala, způsobila,
+že jsem mluvil zcela otevřeně, že jsem mu vylíčil žhavou touhu
+své duše a s veškerou vroucností, která mě prostupovala,
+prohlásil, jak bych rád obětoval majetek, život a všechny naděje pro zdar své výpravy. Život či smrt jednoho člověka jsou
+jen nepatrnou cenou za získání poznatků, po nichž prahnu,
+– 20 –
+
+vždyť by mi umožnily získat vládu nad mocnými nepřáteli
+lidstva a odkázat ji potomstvu. Při těchto slovech se tvář mého
+posluchače zachmuřila. Všiml jsem si, že se snaží potlačit
+vzrušení; dlaněmi si přikrýval oči, a když jsem spatřil, jak
+mu mezi prsty stékají slzy, hlas se mi zachvěl a zůstal vězet
+v hrdle. Neznámý prudce vydechl a zasténal. Zmlkl jsem. Pak
+promluvil, ale slova mu uvázla na rtech: „Nešťastníče! Posedlo vás snad stejné šílenství jako mne? I vy jste se tedy napil
+onoho opojného nápoje? Vyslechněte mě, dovolte mi, abych
+vám vyprávěl svůj příběh, a jistě odtrhnete ten pohár od rtů!“
+Určitě si umíš představit, jak silnou zvědavost ve mně vyvolala
+jeho slova. Jenže záchvat zoufalství, který se cizince zmocnil, opět
+otřásl jeho zeslabeným organismem. Než se zotavil, uplynulo
+mnoho hodin strávených odpočinkem a nezávazným hovorem.
+Když se uklidnil, uvědomil si, že ho přemohla vášnivost
+jeho povahy, a aby se proto zbavil pocitu beznaděje a zoufalství, zavedl rozhovor opět na mé osobní problémy. Otázal se
+mě na mé mládí. Dlouho jsem nemluvil, ale mé vyprávění mě
+zavedlo k několika úvahám. Mluvil jsem o svém přání nalézt
+přítele – o své touze po důvěrnějším sblížení s příbuzným duchem, než jaké se mi kdy naskytlo, a vyslovil jsem názor, že se
+člověk, kterému se takového požehnání nedostane, nemůže
+vychloubat velkým štěstím.
+„Souhlasím s vámi,“ odpověděl cizinec, „jsme nedokonalí
+tvorové a jen napůl hotoví, pokud nám někdo moudřejší, lepší
+a cennější než my sami – a takovým by měl být přítel – neposkytne pomoc, aby odstranil slabosti naší povahy a chybné
+charakterové rysy. Měl jsem kdysi přítele, nesmírně ušlechtilého člověka, a mám proto právo pronášet soudy o přátelství. Vy ještě máte naději a svět leží před vámi. Nemáte proto
+důvod k zoufalství. Ale já – já jsem ztratil všechno a nemohu
+už začít život znovu.“
+– 21 –
+
+Když domluvil, rozhostil se mu na obličeji výraz tak klid­
+ného a vyrovnaného smutku, že se mi zachvělo srdce. Už
+nepromluvil a vzápětí odešel do kabiny.
+Ačkoli je jeho duch tak zlomen, přece neznám nikoho, kdo
+umí hlouběji vnímat krásy přírody než on. Hvězdami poseté nebe, moře a vše, co skýtá tento nádherný kraj, jako by
+ještě mělo sílu odvést mu mysl od pozemských věcí. Takový
+člověk vede dvojí život: může snášet utrpení a být přemáhán
+zklamáními, ale když se stáhne do sebe, podobá se nadpozemským bytostem se svatozáří kolem hlavy, kterou nedokáže proniknout žádná starost nebo pošetilost.
+Asi se usmíváš nadšení, s kterým se vyjadřuji o tomto
+poutníkovi z neznáma! Neusmívala by ses, kdybys ho viděla. Tebe ochraňovaly a zjemňovaly četba a odloučenost od
+světa, takže jsi poněkud vyběračná, jenže právě proto bys
+lépe ocenila mimořádné vlastnosti tohoto skvělého muže.
+Někdy se zamýšlím nad otázkou, kterou svou vlastností tak
+neskonale převyšuje každého z mých známých. Myslím, že
+to je jakási intuitivní bystrost, rychlá a neomylná schopnost
+úsudku a vystižení příčin věcí; co do jasnosti a přesnosti se
+těmto jeho vlastnostem nic nevyrovná. A k tomu přičti umění
+dokonale se vyjadřovat a hlas, jehož bohatá intonace zní jako
+hudba podmaňující duši.
+19. srpna 17…
+Včera mi neznámý řekl: „Jistě jste pochopil, kapitáne Waltone,
+že mě stihla řada velkých, nesrovnatelně velkých neštěstí. Kdysi
+jsem se rozhodl, že vzpomínka na všechno, co jsem vytrpěl, zanikne se mnou, ale vy jste způsobil, že jsem změnil rozhodnutí.
+Hledáte vědění a moudrost, jako kdysi já, a horoucně si přeji,
+– 22 –
+
+aby se splnění vašich přání nestalo pro vás hadím uštknutím,
+jako tomu bylo u mne. Nevím, zda vám líčení mých neštěstí
+v něčem prospěje. Když si však uvážím, že sledujete stejnou
+cestu, že se vydáváte stejným nebezpečím, která ze mne učinila to, čím jsem teď, pak se domnívám, že si z mého příběhu
+můžete vybrat vhodné morální poučení, takové, které by vám
+sloužilo za příklad, jestliže uspějete ve svém podnikání, a za
+útěchu v případě neúspěchu. Připravte se, že budete slyšet
+o jevech, které se obyčejně považují za nadpřirozené. Kdyby
+se kolem nás rozprostírala normální krajina, obával bych se,
+že se setkám s vaší nedůvěrou nebo dokonce výsměchem,
+ale v těchto divokých a tajemných končinách bude vypadat
+věrohodně mnoho věcí, které by jinde vyvolaly úsměšky od
+lidí neobeznámených s věčně proměnlivými přírodními silami. Rovněž nemám pochyb, že jednotlivé fáze mého příběhu
+obsahují vnitřní důkaz pravdivosti událostí, z nichž je složen.“
+Jistě si umíš představit, jakou mi připravil radost nabídkou,
+že mi bude vyprávět svůj příběh, a přece mi byla proti mysli
+představa, že by líčením svých strastí měl opět zjitřit svou
+bolest. Nesmírně jsem toužil vyslechnout slíbené vyprávění.
+Nevedla mě k tomu jen zvědavost, ale i upřímná snaha mu
+pomoci, pokud by tato pomoc byla v mých silách. V tomto
+smyslu jsem mu také odpověděl.
+„Děkuji vám,“ řekl neznámý, „za vaši náklonost, ale to je
+zbytečné – můj osud je téměř naplněn. Čekám jen na jednu
+událost, a pak budu odpočívat v pokoji. Chápu vaše pocity,“
+pokračoval, když si všiml, že ho chci přerušit, „ale jste na
+omylu, příteli, jestliže dovolíte, abych vás tak nazýval. Nic už
+nemůže změnit můj osud; vyslechněte můj příběh, a pochopíte, jak neodvolatelně je rozhodnut.“
+Pak mi řekl, že začne s vyprávěním svého příběhu zítra,
+najdu-li si ovšem pro něj čas. Jeho slib vyvolal mé nejvřelejší
+– 23 –
+
+díky. Rozhodl jsem se, že každou noc, jestliže právě nebudu
+naléhavě zaneprázdněn povinnostmi, zapíši pokud možno
+jeho vlastními slovy všechno, co mi během dne vyprávěl.
+Kdybych náhodou měl práci, udělám si alespoň poznámky.
+Nepochybuji o tom, že Tě mé poznámky zaujmou, ale představ si, s jakým zájmem a potěšením je jednoho dne budu
+číst já! Vždyť znám vyprávěče a jeho příběh vyslechnu z jeho
+vlastních rtů! I teď, když stojím na začátku svého úkolu, mi
+připadá, že slyším zvuk jeho lahodného hlasu, že jeho třpytný
+zrak spočívá na mně s veškerou svou smutnou odevzdaností
+a že vidím vyhublou paži vzrušeně pozdviženou, zatímco
+mu rysy rozzáří vnitřní jas. Jeho příběh bude jistě neobvyklý
+a otřesný. Jak strašná asi byla bouře, která napadla statečnou
+loď na její plavbě a takto ji zničila.
+
+– 24 –
+
+Kapitola 1
+Narodil jsem se v Ženevě v jedné z nejpřednějších rodin republiky.
+Moji předkové zastávali místa radních a syndiků a můj otec vykonával mnoho let se ctí a věhlasem důležité veřejné funkce. Všichni,
+kdo ho znali, vážili si ho pro jeho bezúhonnost a neúnavnou péči
+o veřejné záležitosti. Od mládí byl neustále zaměstnán problémy
+své vlasti. Řada důvodů mu zabránila záhy se oženit a teprve ve
+zralém věku si založil rodinu.
+Protože okolnosti jeho sňatku vrhají světlo na jeho povahu,
+nemohu je nevylíčit. Jeden z jeho nejbližších přátel byl majitelem
+velkého prosperujícího obchodního podniku, ale řada nešťastných
+náhod ho přivedla na mizinu. Jmenoval se Beaufort, byl hrdý a ne­
+ústupný, a myšlenka, že by měl žít v nouzi a zapomnění ve stejném
+kraji, kde byl kdysi vážen pro své společenské postavení a štědrost,
+mu byla nesnesitelná. Když vyrovnal své dluhy co nejčestněji, odstěhoval se s dcerou do Lucernu, kde žil v odloučenosti a bídě. Otec
+miloval Beauforta jako nejupřímnější přítel a jeho odchod za tak
+nešťastných okolností ho velmi trápil. Trpce litoval falešné hrdosti
+svého přítele, která ho přiměla k chování tak neodpovídajícímu
+jejich vzájemnému vztahu. Doufal, že ho přesvědčí, aby s jeho
+úvěrem a pomocí začal nový život, a proto se snažil co nejrychleji
+objevit místo jeho pobytu.
+Beaufort však učinil důkladná opatření, aby zůstal v neznámu,
+a trvalo deset měsíců, než otec zjistil jeho úkryt. Pln radosti spěchal
+k domku ležícímu v chudobné uličce nedaleko řeky Reuss. Když
+tam vešel, přivítaly ho bída a zoufalství. Z trosek svého majetku
+zachránil Beaufort jen nepatrný obnos, který mu mohl zabezpečit jen několik měsíců bezpečného života. Doufal, že do té doby
+nalezne nějaké celkem slušně placené místo v obchodním světě.
+– 25 –
+
+Tuto dobu proto trávil v nečinnosti a jeho zármutek se stal o to
+hlubším a bolestnějším, že měl čas na přemýšlení. To všechno na
+něj tak působilo, že po třech měsících ulehl nemocen na lůžko, zcela
+neschopen pohybu.
+Jeho dcera ho ošetřovala s nekonečnou něžností, sledovala však
+se zoufalstvím, že jejich malá rezerva mizí bez jakékoli naděje na
+pomoc. Ale Karolína Beaufortová byla žena neobyčejné povahy
+a její odvaha jí pomáhala čelit nesnázím. Opatřila si prostou práci,
+pletla ze slámy a nejrůznějšími způsoby se jí dařilo vydělávat si
+nutnou mzdu, která jim stěží stačila k uhájení holého života.
+Tak uplynulo několik měsíců. Jejímu otci se vedlo hůř a hůř.
+Musela stále víc času věnovat péči o něj, peněz bylo stále méně,
+a po deseti měsících jí otec zemřel v náručí. Zůstala úplně opuštěná
+a bez haléře. Tato poslední rána ji přemohla. Když můj otec vstoupil
+do místnosti, klečela s hořkým pláčem u Beaufortovy rakve. Můj
+otec přišel k nešťastné dívce jako anděl spásy. Svěřila se do jeho
+péče. Po pohřbu ji odvedl do Ženevy a umístil ji do rodiny svých
+příbuzných. Dva roky poté se Karolína stala jeho manželkou.
+Otec byl mnohem starší než matka, ale přes tento věkový rozdíl
+je těsnými pouty spojovala oddaná láska. Otec se vždy vyznačoval
+velkým smyslem pro spravedlnost a podle jeho názoru měla láska
+jen tehdy cenu, byla-li silná. Snad byl kdysi již zamilován a tehdy
+zjistil, že si jeho milovaná nezaslouží jeho lásky a citu, a tak dával
+přednost jiným vyzkoušeným hodnotám. Jeho láska k matce, v níž
+byly zahrnuty i vděčnost a zbožňování, lišila se zcela od pošetilé
+zamilovanosti starších mužů. A navíc byl jeho cit proniknut úctou
+k matčinu charakteru a touhou alespoň částečně odčinit utrpení,
+které prožila a které dodávalo nevýslovný půvab celé její osobnosti.
+Otec udělal vše, aby vyhověl každému jejímu přání a aby jí usnadnil
+život. Snažil se ji uchránit před sebedrsnějším větrem, tak jako zahradník chrání krásnou exotickou rostlinu, a obklopovat ji vším,
+co by mohlo vyvolat radost v její něžné a laskavé mysli. Její zdraví,
+– 26 –
+
+a dokonce i klid její až dosud vyrovnané mysli byly otřeseny vším,
+co prožila. Během dvou let, které předcházely jejich sňatku, vzdal se
+otec postupně všech svých veřejných funkcí a ihned po sňatku odjeli oba do Itálie, jejíž příjemné podnebí jim více vyhovovalo. Změna
+prostředí a cesty po této kouzelné zemi zapůsobily blahodárně na
+matčino otřesené zdraví.
+Po Itálii procestovali Německo a Francii. Já, jejich nejstarší dítě,
+jsem se narodil v Neapoli a od útlého dětství jsem je doprovázel
+na jejich toulkách. Několik let jsem zůstával jejich jediným dítětem. Jejich vzájemná oddanost byla hluboká, ale zdroj lásky, jíž mě
+zahrnovali, byl nevyčerpatelný. Mými prvními vzpomínkami jsou
+matčiny něžné pozornosti a otcův úsměv plný laskavé radosti,
+s nímž na mě pohlížel. Byl jsem jejich hračkou a jejich idolem,
+a snad i něčím víc – jejich dítětem, nevinným a bezmocným tvorem
+darovaným jim nebesy, aby ho vychovali v dobrého člověka. Jeho
+osud byl v jejich rukou a jen na tom, jak splní své povinnosti vůči
+němu, záviselo, bude-li šťastný, nebo bídný. Byli si hluboce vědomi
+toho, co dluží bezmocnému tvorečku, jemuž dali život, a navíc je
+k němu poutal něžný cit. A tak si lze představit, že se mi každičkou
+hodinu mého dětství dostávalo od nich důkazů trpělivosti, shovívavosti a sebezapření; současně jsem však byl voděn na hedvábné
+šňůrce a celé dětství mi připadalo jako jediný proud radosti.
+Dlouhou dobu jsem byl jejich jediným potomkem. Matka velmi
+toužila po dceři, ale stále jsem zůstával sám. Když mi bylo téměř
+pět, vypravili se rodiče na výlet do Itálie a strávili týden na březích
+jezera Como. Jejich soucit s utrpením je čas od času přiměl k návštěvám chudých. Pro matku to znamenalo víc než povinnost, byla
+to nutnost i potřeba – vzpomínka na vlastní utrpení a vysvobození
+ji vedla k tomu, aby sama také vystupovala jako anděl spásy. Na
+jedné procházce upoutala pozornost mých rodičů chudá chatrč
+skrytá v údolí; byla totiž v mimořádně bezútěšném stavu. Houf dětí
+v hadrech, batolících se kolem, svědčil o nejstrašnější nouzi. Když
+– 27 –
+
+jednoho dne otec odjel do Milána, navštívila matka se mnou tuto
+chatrč. Zastihla tam rolníka a jeho ženu, sedřené a shrbené starostmi a dřinou, jak rozdělují skrovné jídlo pěti hladovým dětem.
+Mezi nimi byla holčička, která víc než druhé děti upoutala matčinu
+pozornost. Vypadala, jako by k nim nepatřila. Čtyři ostatní děti byly
+malí osmahlí tuláčci s černýma očima; dívenka byla drobná, s velmi
+bílou pletí. Vlasy se jí skvěly jako třpytivé zlato a přes nuzné oblečení jí na hlavě vytvářely vznešenou korunu. Měla jasné a široké
+čelo, modré oči bez mráčku a rty i tahy obličeje vyjadřovaly takovou
+líbeznou něhu, že kdokoli na ni pohlédl, musel ji považovat za zcela
+odlišnou bytost, seslanou z nebes a nesoucí na sobě nadpozemskou
+pečeť.
+Vesničanka si povšimla, jak se matka se zvědavým obdivem
+zahleděla na tuto krásnou dívenku, a ochotně vyprávěla její příběh. Nebylo to její dítě, ale dcera milánského šlechtice. Matka byla
+Němka a zemřela při porodu. Hledali tedy kojnou a svěřili ji jí. Tehdy se jim vedlo lépe, nebyli ještě dlouho svoji a jejich nejstarší dítě
+právě přišlo na svět. Otec jejich svěřenkyně byl jedním z Italů, kteří
+v sobě živili vzpomínku na antickou slávu Itálie – jeden z oněch
+schiavi ognor frementi1, kteří usilovali o získání svobody pro svou
+vlast. Stal se obětí svého poslání. Nikdo neví, zda je mrtev, nebo zda
+stále ještě úpí v rakouských žalářích. Majetek mu zkonfiskovali, dítě
+zůstalo samo a bez prostředků. A tak holčička žila dále u pěstounů
+a rozkvétala v chudém příbytku, krásnější než zahradní růže mezi
+černým ostružiním.
+Po návratu z Milána mě otec našel v hale naší vily při hře s dítětem půvabnějším než andílci na obrazech, s bytostí, která svým
+zjevem vše kolem sebe rozzařovala a která se pohybovala s půvabem a lehkostí horských kamzíků. Vše se brzy vysvětlilo. S otcovým souhlasem přiměla matka venkovské pěstouny, aby jí zcela
+1
+
+Neustále se vzpírající otroci.
+
+– 28 –
+
+přenechali svou svěřenkyni. Měli rádi toho sladkého sirotka, jehož
+přítomnost cítili jako požehnání. Měli ho však ponechat v chudobě
+a nedostatku, když mu osud nabízel tak lákavou příležitost? Poradili se s vesnickým farářem a Alžběta Lavenzová se stala obyvatelkou
+domova mých rodičů, kde se mi stala víc než sestrou – krásnou
+a milovanou společnicí všech mých činů a radostí.
+Všichni Alžbětu milovali. Horoucí a téměř zbožňující láska, s níž
+na ni každý pohlížel, stala se pro mě, který se na ní podílel stejným
+dílem, pýchou i potěšením. V předvečer Alžbětina příchodu k nám
+mi matka řekla škádlivě: „Mám pěkný dárek pro svého Viktora – zít­
+ra ho dostaneš.“ A když mi nazítří představila Alžbětu jako slíbený
+dárek, vzal jsem s dětskou vážností její slova doslova a pohlížel jsem
+na Alžbětu jako na své vlastnictví – které musím chránit, milovat
+a hýčkat. Všechnu chválu, která na ni dopadla, jsem přijímal, jako
+by byla vyslovována mému majetku. Oslovovali jsme se navzájem
+jako bratranec a sestřenice. Žádné slovo, žádný výraz však nemohl
+vyjádřit druh vztahu, který ji ke mně poutal – mou víc než sestru,
+neboť až do smrti byla pouze mou.
+
+– 29 –
+
+Kapitola 2
+Byli jsme vychováni společně. Byl jsem pouze o necelý rok starší.
+Není třeba říkat, že jakákoli neshoda nebo dokonce hádka nám
+byly zcela cizí. Naše přátelství se vyznačovalo souladem a rozdílnost a kontrast našich povah nás ještě více sbližovaly. Alžběta
+byla klidnější a soustředěnější, já zase přes svou vášnivost jsem byl
+praktičtější a hlouběji zasažen touhou po vědění. Alžběta horlivě
+četla verše a v překrásné velebné krajině, která obklopovala náš
+švýcarský domov – vznešené obrysy hor, změny ročních období,
+bouře a klid, ticho zimy a kypící ruch našich alpských let –, nalézala
+široké pole pro obdiv a potěšení. Zatímco má společnice s vážnou
+a uspokojivou myslí pozorovala pozoruhodné výsledky jevů, já jsem
+se zalíbením zkoumal jejich příčiny. Svět byl pro mě tajemstvím,
+a to jsem toužil rozluštit. Zvídavost, vážná snaha osvojit si skryté
+zákony přírody, radost blížící se nadšení, když se mi odhalily, to
+všechno patří k mým prvním vzpomínkám.
+Po narození druhého syna, o sedm let mladšího, zanechali rodiče
+toulavého života a usadili se v rodném kraji. Měli jsme dům v Ženevě a vilu v Belrive, na východním břehu jezera ve vzdálenosti více
+než jedné míle za městem. Bydlili jsme převážně v Belrive a život
+v našem domově plynul v značné samotě. Mé povaze bylo vlastní
+vyhýbat se davu a dával jsem přednost pevnému přátelství s několika málo druhy. Spolužáci mi byli celkem lhostejní, s jedním z nich
+mě však pojila pouta nejužšího přátelství – s Jindřichem Clervalem,
+synem ženevského obchodníka. Byl to neobyčejně nadaný chlapec
+s velkou obrazotvorností. Miloval dobrodružství, překážky, ba
+dokonce nebezpečí – jen pro ně samo. Jeho nejoblíbenější četbou
+byly rytířské a dobrodružné romány. Skládal hrdinské písně a psal
+různé příběhy o čarodějích a rytířích. Hrával s námi divadelní hry
+– 30 –
+
+a pořádal maškarní zábavy, v nichž vystupovaly postavy z Písně
+o Rolandovi, hrdinové Kulatého stolu krále Artuše i rytíři, kteří
+v bojích prolévali krev, aby osvobodili Svatý hrob z rukou nevěřících.
+Nikdo na světě nemohl strávit šťastnější dětství než já. Rodiče
+byli vtělením vlídnosti a laskavosti. Nepatřili k lidem, kteří chtějí
+pánovitě a bezohledně vládnout osudu svých dětí, nýbrž sami dávali
+podnět k nesčetným radostným chvílím, které jsme prožívali. Návštěvy v jiných rodinách mě přesvědčovaly, jak mimořádně šťastný
+je můj úděl, a vděčnost napomáhala růstu synovské lásky.
+Byl jsem vznětlivý a občas jsem podléhal záchvatům divokosti,
+ale podle nějakého zvláštního zákona mě má povaha nevedla
+k pošetilým zájmům, nýbrž k horlivé touze po poznání, ovšem nikoli
+po poznání všech věcí bez jakéhokoli výběru. Přiznávám se, že mě
+nijak nelákaly ani cizí jazyky, ani právo nebo historie. Toužil jsem po
+tom, abych poznal tajemství nebes a země, a ať už jsem se zabýval
+vnější skladbou věcí, nebo vnitřním řádem přírody či záhadami
+lidské duše, mé pátrání bylo vždy zaměřeno na metafyzická, nebo
+v jejich nejvyšším smyslu fyzická tajemství světa.
+Clervala zase lákalo studium morálních vztahů. Oblastí jeho
+zájmů bylo rušné divadlo života, ctnosti hrdinů a činy lidí; a jeho nadějí a snem bylo stát se jedním z hrdinů, jejichž jména jsou slavena
+v dějinách pro udatné a hrdinské činy, jimiž přispěli k blahu lidstva.
+Alžbětina čistá duše zářila v našem klidném domově jako věčné
+světlo. To, co milovala ona, milovali jsme i my, a její smích, líbezný
+hlas a sladký pohled nebeských očí nám neustále žehnal a dodával
+síly. Byla vtělením lásky, která nás zjemňovala a přitahovala. Nebýt
+Alžběty, mohly ze mě mé zájmy udělat mrzouta a má vášnivost
+hrubce; ale ušlechtilost její povahy mě zjemňovala. A mohlo vůbec
+nějaké zlo zapůsobit na Clervalovu ušlechtilou duši? A přece by nebyl býval mohl být tak dokonale lidský, tak bezpříkladně šlechetný,
+tak plný laskavosti a něžnosti při své vášni k dobrodružným činům,
+– 31 –
+
+kdyby mu ona nebyla odhalila opravdovou krásu konání dobra a nezpůsobila, že se dobro stalo konečným cílem jeho prudké ctižádosti.
+S nevýslovným pocitem radosti dlím ve vzpomínkách na mládí,
+na doby, kdy v mé mysli bylo jasno a kdy neštěstí ještě nezměnilo její
+jasné vidiny směřující k prospěchu lidstva v chmurné a malicherné
+úvahy o sobě samém. A když si tak kreslím obraz mladých dnů, vyvstávají mi před očima rovněž ony události, které nepostižitelnými
+kroky vedly k příčinám mého pozdějšího utrpení. Vždyť jestliže si
+mám vysvětlit zrod oné vášně, která později ovládla můj osud, zjišťuji, že vznikla jako horská říčka z nepatrných a téměř neviditelných
+potůčků, postupně však nabyla mohutnosti, až se stala dravým
+proudem, který prudkým tokem smetl všechny mé naděje a radosti.
+Nauka, která usměrnila můj osud, je přírodní filosofie2, a proto
+chci v tomto vyprávění vyzdvihnout ony skutečnosti, pro které
+jsem si tuto vědu oblíbil. Když mi bylo třináct let, vypravili jsme se
+všichni na výlet do lázní nedaleko Thononu, jenže špatné počasí nás
+přinutilo, abychom celý den strávili v hostinci. A tam jsem náhodou
+našel svazek ze spisů Cornelia Agrippy3. Lhostejně jsem knihu
+otevřel, ale teorie, kterou se snažil dokázat, a její skvělé důkazy,
+které uváděl, brzy změnily lhostejnost v nadšení. Připadalo mi, že
+mou mysl ozářilo nové světlo, a překypuje radostí sdělil jsem svůj
+objev otci. Ten lhostejně pohlédl na titulní stránku mé knihy a řekl:
+„Ach tak! Cornelius Agrippa! Můj milý Viktore, neztrácej čas nad
+takovouhle věcí, je to vyložený nesmysl!“
+Kdyby si byl otec místo této poznámky dal práci a vyložil mi,
+že Agrippovy zásady byly zcela vyvráceny a že místo nich vznikla
+moderní věda, která je mnohem průkaznější, neboť Agrippovy
+2 Přírodní filosofie je nauka, která byla pěstována v 16.–18. století, tedy
+v období, kdy se přírodovědeckými pokusy ještě nedaly vědecky vysvětlit četné
+přírodní jevy, jejich objektivní souvislosti a vzájemné závislosti.
+3 Cornelius Heinrich Agrippa z Netesheimu (1486–1535), německý renesanční
+lékař a přírodní filosof vystupující ostře proti pověrám a víře v čarodějnice.
+
+– 32 –
+
+důkazy jsou chimérické, zatímco důkazy nové nauky jsou věcné
+a uskutečnitelné, jistě bych byl Agrippu odložil a i nadále napájel
+rozpálenou obrazotvornost tím, že bych se s ještě větší horlivostí
+vrátil k dosavadním zájmům. Je dokonce možné, že by sled mých
+myšlenek nikdy nebyl dostal onen osudný podnět, který vedl k mé
+zkáze. Jenže zběžný pohled, který otec věnoval mé knížce, mě nijak
+nepřesvědčil o tom, že by znal její obsah, a proto jsem s největším
+zaujetím pokračoval v četbě.
+Po návratu domů bylo mou první starostí opatřit si celé dílo
+tohoto autora a později knihy Paracelsa a Alberta Magna4. Dychtivě
+jsem pročítal a studoval fantastické myšlenky těchto spisovatelů
+a připadalo mi, jako by to byly poklady, o nichž ví kromě mě jen
+hrstka vyvolených. Už jsem se zmínil, že jsem vždy byl prostoupen
+horečnou touhou proniknout tajemstvími přírody. Hluboké vědomosti a skvělé objevy moderních filosofů, které jsem studoval,
+mě přesto neuspokojovaly a nepřesvědčovaly. Sir Isaak Newton prý
+říkal, že si připadá jako dítě, které sbírá škeble u velkého a neprobádaného oceánu pravdy, a jeho následovníci v těch odvětvích přírodních věd, které jsem studoval, mi připadali – i v mém jinošském
+chápání – jako začátečníci zabývající se stejnou činností.
+Nevzdělaný venkovan pozoruje živly kolem sebe a zná jejich
+praktický užitek. Nejvzdělanější filosof věděl jen o něco víc. Tvář
+přírody jen poodhalil, ale její nesmrtelné rysy byly stále zázrakem
+a záhadou. Může pitvat, rozebírat a pojmenovávat, ale sekundární
+nebo terciární příčiny, nemluvě vůbec o konečných příčinách,
+mu byly zcela neznámy. Hleděl jsem upřeně na opevnění a překážky, které jako by bránily lidem ve vstupu do pevnosti přírody,
+a ukvapeně a z nevědomosti jsem se užíral lítostí.
+4 Theofrastus Bombastus Paracelsus z Hohenheimu (1493–1541), německý
+lékař, přírodní filosof a teolog; průkopník moderní lékařské vědy. Albertus
+Magnus (1193–1280), německý teolog a filosof zabývající se přírodovědnými
+otázkami.
+
+– 33 –
+
+Jenže byly tu knihy a byli tu lidé, kteří pronikli hlouběji a znali
+víc. Uvěřil jsem na slovo všemu, co hlásali, a stal se jejich žákem.
+Snad to vypadá podivně, že se něco takového může stát v osmnáctém století, jenže zatímco jsem prodělával obvyklou školní výchovu
+v Ženevě, do určité míry jsem se věnoval svým oblíbeným vědám.
+Otec nebyl nijak vědecky založen, a já se proto vzdělával sám, ale
+s dětskou zaslepeností, k níž se družila studentská touha poznat
+co nejvíce. Pod vedením nových učitelů jsem se s neobyčejnou pílí
+vrhl do hledání kamene mudrců a elixíru života, a zakrátko jsem
+věnoval svou celou pozornost právě tomuto úkolu. Bohatství bylo
+pominutelným cílem, ale s jakou slávou by se setkal můj objev –
+učinit lidské tělo odolné nemoci a bezpečné před každou smrtí
+kromě násilné!
+Tyto touhy nebyly jediné; moji autoři ochotně slibovali i možnost
+vyvolávat duchy a ďábly a já pln horlivosti jsem hledal, jak ji uskutečnit, a přestože má zaříkání byla vždycky bezvýsledná, připisoval
+jsem neúspěch vlastní nezkušenosti a omylům, a nikoli nedostatku
+dovednosti a věrohodnosti mých rádců. A tak jsem se jistý čas zabýval zastaralými naukami, jako nezasvěcenec míchal dohromady
+tisíce vzájemně si odporujících teorií a zoufale se zmítal v úplné
+bažině rozmanitých vědomostí, veden palčivou obrazotvorností
+a dětským uvažováním, dokud náhoda nesvedla proud mých myšlenek do jiného řečiště.
+Když mi bylo asi patnáct let, přestěhovali jsme se do našeho
+domu nedaleko Belrive; tam jsme jednoho dne zažili neobyčejně
+divokou a strašlivou bouřku. Blížila se od Jurského pohoří a náhle
+začaly z nejrůznějších míst oblohy burácet hromy. Po celou bouřku
+jsem se zvědavostí a zájmem sledoval její postup. Stáli jsme ve dveřích a náhle jsem zahlédl, jak ze starého krásného dubu rostoucího
+asi dvacet yardů od našeho domu vyšlehl vysoký plamen. Jakmile
+oslňující světlo zhaslo, nezbylo z dubu nic než sežehnutý pahýl.
+Když jsme k němu druhý den ráno přišli, zjistili jsme, že strom byl
+– 34 –
+
+zničen naprosto neobvykle. Zásah blesku ho nerozštípl, nýbrž ho
+úplně rozbil na drť. V životě jsem dosud nespatřil tak úplně zničenou věc.
+Tehdy jsem již byl obeznámen s obecnějšími zákony elektřiny.
+Onoho dne byl u nás na návštěvě jakýsi velký znalec přírodních
+věd, a podnícen tímto úkazem, pustil se do výkladu vlastní teorie
+elektřiny a galvanismu, která byla pro mě zcela nová a překvapující.
+Vše, co říkal, značně zastínilo Cornelia Agrippu, Alberta Magna a Paracelsa, tyto vládce mé fantazie, ale jakýmsi hnutím osudu naplnilo
+mě svržení těchto idolů nechutí k dalšímu studiu přírodních věd.
+Zdálo se mi, že člověk už nemůže rozumem více poznat. Vším, co
+tak dlouho poutalo mou pozornost, jsem náhle začal opovrhovat.
+Pro jeden z oněch chvilkových rozmarů, jimž je snad naše mysl
+nejvíce vystavena v útlém mládí, vzdal jsem se svých dřívějších zálib, odvrhl přírodní filosofii a všechny její nauky jako nedokonalé
+a nesprávné a pojal nejhlubší opovržení k této pavědě, která se
+přece nikdy nemůže dostat ani k prahu skutečného vědění. Raději
+jsem dal přednost studiu matematiky a odvětví patřících k této
+vědě, protože byla vybudována na bezpečných základech, a proto
+hodna mého zájmu.
+Naše duše jsou opravdu podivně utvářeny a s úspěchem či zkázou
+jsme spjati vskutku slabými pouty. Ohlédnu-li se nazpět, připadá
+mi, jako by tato téměř zázračná změna zájmu a vůle byla náhlým
+důsledkem zásahu nebes, jako by to byl poslední pokus podniknutý
+pudem sebezáchovy k odvrácení bouře, která již tehdy visela ve
+hvězdách, připravena mě uchvátit. Od chvíle, kdy jsem zanechal
+svých dřívějších a v poslední době trýznivých studií, zvítězily v mé
+duši radost a klid. Bylo to varování, že další studium přírodních věd
+mi přinese zkázu; jestliže se ho však vzdám, kyne mi štěstí. Tento
+poslední pokus sil dobra byl neúčinný. Osud byl příliš mocný a jeho
+nezměnitelné zákony rozhodly o mé naprosté a hrozné zkáze.
+– 35 –
+
+Kapitola 3
+Když mi bylo sedmnáct let, rozhodli rodiče, že mám pokračovat
+ve studiích na universitě v Ingolstadtu. Až dosud jsem navštěvoval
+ženevské školy, ale otec považoval za nutné, abych svou výchovu
+doplnil dalšími vědomostmi, které jsem nemohl získat ve vlasti. Můj
+odjezd byl stanoven na nejbližší dobu, jenže než přišel určený den,
+událo se první neštěstí mého života – osudná předzvěst budoucího
+utrpení.
+Alžběta dostala neštovice, její onemocnění bylo vážné a byla ve
+velkém nebezpečí. Během její nemoci jsme se mnoha důvody snažili přesvědčit matku, aby ji neošetřovala. Zprvu ustoupila našim
+prosbám, když se však dozvěděla, že život jejího nejmilejšího dítěte
+je v nebezpečí, nemohla již déle ovládat svou úzkost. Ošetřovala
+nemocnou, a její pozorná péče zvítězila nad zrádnou chorobou;
+Alžběta se vyléčila, avšak její zachránkyni se toto uzdravení stalo
+osudným. Třetí den matka onemocněla, její horečka byla doprovázena velmi znepokojujícími příznaky a obličeje ošetřujících lékařů
+prozrazovaly nejhorší. Ani na smrtelném loži matku neopustila
+vlídnost a statečnost. Vzala mě a Alžbětu za ruce a řekla: „Mé děti,
+nejpevnější naději na vaše budoucí štěstí jsem vkládala do vyhlídky
+na váš sňatek. Tato naděje teď bude útěchou vašeho otce. Alžběto,
+má drahá, ty teď musíš zaujmout mé místo u mladších dětí. S jakou lítostí od vás odcházím! Není to tvrdé, že já, tak šťastná a tak
+milovaná, vás všechny musím opustit? Ale nesmím tak uvažovat!
+Pokusím se klidně usmířit s myšlenkou na smrt a zemřu s nadějí,
+že se s vámi setkám na onom světě.“
+Zesnula klidně a také ve smrti si zachovala její tvář výraz lásky.
+Jistě nemusím líčit, jak je lidem, jejichž nejdražší pouta jsou přervána neodčinitelným zlem, jaké prázdno mají v duši, jaké zoufalství ve
+– 36 –
+
+tváři. Trvalo dlouho, než jsme sami sebe přesvědčili, že ta, kterou
+jsme denně viděli a jejíž život se zdál být součástí našeho vlastního
+života, odešla navždy, že jas milovaných očí zhasl, že zvuk hlasu
+tak blízkého a tak drahého sluchu navždy zmlkl a nikdy ho už ne­
+uslyšíme. Takové byly naše úvahy v prvních dnech, ale když odstup
+času prokázal, že neštěstí je trvalé, pak teprve začala pravá hořkost
+bolesti. Jenže komu neodervala drsná ruka osudu někoho drahého?
+A proč líčit zármutek, který jsme všichni už prožili nebo jednou
+prožijeme? Za nějakou dobu se zármutek stává spíše vzpomínkou
+než nutností, a smích, který zavítá na rty, už není odháněn, i když
+by mohl být považován za svatokrádež. Matka byla mrtva, ale nás
+i nadále čekalo plnění denních povinností. Museli jsme jít dál svou
+cestou s ostatními a naučit se považovat se za šťastné, že jsme tu
+zůstali a že nás smrt nevzala s sebou.
+Bylo třeba znovu rozhodnout, kdy odjedu do Ingolstadtu. Vymohl jsem si na otci několikatýdenní odklad. Opustit poklidnou
+atmosféru domu ve smutku, tak podobnou smrti, a vrhnout se do
+ruchu života mi připadalo jako svatokrádež. Smutek byl pro mne
+něčím novým, ale nijak mě nevyděsil. Neměl jsem chuť opustit ty,
+kteří mi zbývali, a zejména jsem toužil po jistotě, že má líbezná
+Alžběta našla už konečně trochu útěchy.
+Alžběta skrývala svou bolest a snažila se vystupovat jako utěšitelka.
+Hleděla s odvahou do budoucna a své povinnosti vykonávala statečně
+a horlivě. Zasvětila život těm, které se naučila nazývat strýcem i bratranci. Nikdy nebyla tak okouzlující jako v oněch dobách, kdy slunný
+úsměv rozzářil její tvář a zalil nás svým jasem. Ve snaze přivést nás
+na jiné myšlenky zapomínala dokonce i na vlastní zármutek.
+Konečně nastal den mého odjezdu. Clerval u nás strávil poslední
+večer. Snažil se již dříve přemluvit svého otce, aby mu dovolil odjet
+na studie se mnou, ale marně. Jeho otec byl omezený obchodník
+a touhy i ctižádost svého syna považoval za zahálku a za zkázu.
+Jindřich těžce nesl, že mu není dopřáno dosáhnout vyššího vzdělání.
+– 37 –
+
+Nemluvil mnoho, ale když promluvil, četl jsem v jeho planoucím
+zraku a vzrušeném pohledu zdrženlivé, ale pevné odhodlání nedat
+se připoutat k malicherným ubohostem kupeckého života.
+Seděli jsme dlouho do noci. Nemohli jsme se od sebe odtrhnout,
+ani jsme nedokázali vyřknout osudné sbohem. Posléze bylo vysloveno a my jsme se odebrali na lůžko pod záminkou, že hledáme
+odpočinek. Každý z nás si myslil, že druhého oklamal, ale když jsem
+za ranního šera sešel dolů ke kočáru, který mě měl odvézt, byli
+tam všichni – otec, aby mi požehnal, Clerval, aby mi ještě jednou
+stiskl ruku, Alžběta, aby mě znovu poprosila o časté zprávy a aby
+posledními něžnostmi zahrnula svého druha a přítele.
+Nastoupil jsem do lehkého kočáru a přepadly mě nejsmutnější
+úvahy. Doposud jsem byl obklopen svými nejdražšími a život
+s nimi poskytoval všem radost a štěstí – nyní jsem byl zcela sám.
+Na universitě, kam jsem jel, jsem si musel najít nové přátele a být
+sám sobě ochráncem. Až dosud plynul můj život v úplném ústraní
+našeho domova, a tím jsem získal nepřekonatelný odpor k novým
+obličejům. Miloval jsem své bratry, Alžbětu a Clervala; to byly „staré
+známé tváře“. Sám sebe jsem však považoval za zcela neschopného přizpůsobit se společnosti cizích lidí. S takovými myšlenkami
+jsem nastoupil cestu, ale postupně jsem nabýval odvahy i naděje.
+Horoucně jsem prahl po tom, abych získal co nejvíce vědomostí.
+Doma jsem často považoval za bolestné, že mám mládí trávit na
+jediném místě, a již dlouho jsem toužil poznat svět a zaujmout své
+postavení mezi ostatními lidmi. Nyní se má přání splnila a bylo by
+ode mne bláhové toho litovat.
+Na cestě do Ingolstadtu, která byla dlouhá a namáhavá, jsem měl
+mnoho času přemýšlet. Konečně přede mnou vyvstala vysoká štíhlá
+věž městského kostela. Vystoupil jsem a šel do svého bytu, abych
+strávil večer podle vlastní chuti.
+Příštího rána jsem odevzdal doporučující dopisy a navštívil
+některé z hlavních profesorů. Náhoda – či spíše temná moc, anděl
+– 38 –
+
+zkázy, který se nade mnou ujal všemohoucí vlády od okamžiku,
+kdy jsem váhavě opustil otcovský dům – mě nejprve zavedla
+k profesoru přírodních věd Krempovi. Byl to neúhledný muž, ale
+hluboko zasvěcený do tajemství své vědy. Položil mi několik otázek
+týkajících se mých znalostí v jednotlivých odvětvích patřících k přírodním vědám. Odpovídal jsem nedbale a poněkud opovržlivě jsem
+se zmínil o svých alchymistech jako o hlavních autorech, které jsem
+studoval. Profesor na mě s úžasem pohlédl. „To jste opravdu trávil
+čas studiem takových nesmyslů?“ otázal se.
+Přitakal jsem. „Každá minuta,“ pokračoval profesor Krempe rozčileně, „každá chvíle, kterou jste touto četbou promarnil, je zcela
+a naprosto ztracena. Zatížil jste si paměť zastaralými naukami
+a zbytečnými jmény. Bože můj! V jaké poušti jste to žil, že tam nebyl nikdo natolik znalý věci, aby vám vysvětlil, že tyhle fantazie,
+které jste tak lačně nasával, jsou tisíce let staré, a stejně jako jsou
+staré, jsou i zatuchlé! Opravdu jsem nečekal, že v našem osvíceném
+a vědeckém věku najdu žáka Alberta Magna a Paracelsa. Můj drahý
+pane, budete muset začít studovat od samého začátku!“
+Po těchto slovech mi napsal názvy několika knih z oboru přírodních věd, které jsem si měl na jeho doporučení obstarat. Pak mě
+propustil s poznámkou, že začátkem příštího týdne zahájí cyklus
+přednášek o přírodních vědách v jejich obecných vztazích a že v dny,
+kdy on nepřednáší, bude přednášet profesor Waldman o chemii.
+Názory profesora Krempa mě nijak nepřekvapily, sám jsem
+přece považoval studium autorů, které tak zavrhl, za úplně zbytečné. Vrátil jsem se však domů přesvědčen, že studium tohoto
+oboru nemá pro mě cenu. Profesor Krempe byl malý zavalitý muž
+s hrubým hlasem a nepříjemným vzhledem a snad i to působilo, že
+jsem se necítil nijak přitahován k jeho oboru. Snad jsem mu také
+poněkud příliš přezíravým způsobem vylíčil své názory na přírodní
+vědy, k nimž jsem dospěl v předcházejících letech. Jako školák
+jsem nebyl spokojen s výsledky, které slibovali tehdejší profesoři
+– 39 –
+
+přírodních věd. Ve zmatení představ, které lze přičíst toliko mému
+mimořádnému mládí a tomu, že jsem neměl nikoho, kdo by mě ve
+studiu vedl, jsem šel proti cestě času zpět po stupních poznání a vyměnil výsledky nedávných objevů za sny zapomenutých alchymistů.
+Kromě toho jsem opovrhoval badatelskými metodami současných
+přírodních věd. Jak docela odlišné byly touhy mých mistrů: hledat
+nesmrtelnost a moc. Jejich cíle byly přes svou bezcennost velké.
+Ale nyní bylo vše jiné. Zdálo se mi, že vědci nemají jinou ctižádost
+než zničit nepodložené vidiny, které mě právě k vědě přitahovaly.
+A já měl dát přednost nepatrné každodenní vědecké realitě před
+představami, které lákaly svou nesmírnou velikostí.
+Převážně tímto směrem se ubíraly mé myšlenky v prvních dvou
+či třech dnech po příjezdu do Ingolstadtu. Strávil jsem je hlavně seznamováním s městem a jeho nejvýznamnějšími obyvateli. Když však
+začal další týden, vzpomněl jsem si na přednášky, o nichž se zmínil
+profesor Krempe. A ačkoli jsem se nemohl přimět k tomu, abych si šel
+poslechnout slova, která tento malý domýšlivý chlapík bude přednášet, připomenul jsem si jeho výrok o profesoru Waldmanovi, s nímž
+jsem se zatím nemohl seznámit, protože až dosud dlel mimo město.
+Částečně ze zvědavosti a částečně z nedostatku jiné práce jsem
+šel do přednáškové síně. Krátce po mně tam vešel profesor Wald­
+man. Nepodobal se vůbec svému kolegovi. Bylo mu asi padesát,
+výraz jeho tváře svědčil o vrozené dobrotě, vlasy měl úplně černé,
+jen na skráních trochu prošedivělé. Postavu měl malou, ale pozoruhodně vzpřímenou, a tak příjemný hlas jsem dosud neslyšel.
+Přednášku zahájil rekapitulací dějin chemie a nejnovějších objevů,
+a s vřelostí pronášel jména nejvýznamnějších badatelů. Pak podal
+zběžný přehled dnešního stavu této vědy a vysvětlil celou řadu
+jejích základních pojmů. Po několika pokusech ukončil přednášku
+chvalozpěvem na moderní chemii. Jeho slova nikdy nezapomenu:
+„Staří učitelé této vědy,“ pravil, „slibovali nemožnosti a neuskutečnili nic. Moderní vědci slibují velmi málo; vědí, že kovy nelze
+– 40 –
+
+přeměňovat a že elixír života je chiméra. Ale tito vědci, jejichž ruce
+jako by byly stvořeny jen k tomu, aby se patlaly ve špíně, a oči
+k tomu, aby se soustředěně dívaly do mikroskopu nebo kelímku, ve
+skutečnosti vykonali zázraky. Pronikají do nejzazších koutů přírody
+a objevují, v čem jsou skryta její tajemství. Vystupují na nebesa –
+objevili, jak koluje krev i jaké má vlastnosti vzduch, který dýcháme.
+Dosáhli nové a téměř neomezené moci: dovedou poroučet bleskům
+z nebe, napodobovat zemětřesení, a dokonce se vysmívat neviditelnému světu jeho vlastními stíny.“
+Taková byla profesorova slova – či spíše mi dovolte říci, že taková byla slova osudu vyslovená k mé zkáze. Když pokračoval, měl
+jsem pocit, jako by má duše bojovala se skutečným nepřítelem.
+Jako by neviditelná síla tiskla klávesy, které tvořily mechanismus
+mé bytosti, v mé duši se ozýval akord za akordem a brzy byla má
+bytost naplněna jedinou myšlenkou, jediným záměrem, jediným
+cílem. Tolik už bylo vykonáno – zvolala má duše –, dokážu však
+víc, mnohem víc. Stezky vyznačené mými předchůdci mě povedou
+a brzy budu prorážet novou cestu, prozkoumávat neznámé síly
+a odhalovat světu nejhlubší tajemství stvoření.
+Oné noci jsem nezamhouřil oka. Vše se ve mně bouřilo a kácelo.
+Tušil jsem, že v mé mysli opět zavládne řád, teď jsem však neměl
+sílu ho vytvořit. Pomalu, až za ranního úsvitu, přišel spánek. Probudil jsem se a myšlenky uplynulé noci mi připadaly jako sen. Zbylo
+jenom rozhodnutí vrátit se k původnímu studiu a věnovat se vědě,
+pro niž jsem měl podle vlastního přesvědčení vrozený talent. Téhož
+dne jsem navštívil profesora Waldmana. Jeho vystupování v soukromí bylo stejně rozvážné a přitažlivé jako na veřejnosti, protože
+měl-li při přednášce ve tváři výraz určité důstojnosti, ve vlastním
+domě ho vystřídal výraz nesmírné vlídnosti a dobroty. Načrtl jsem
+mu stejně jako jeho kolegovi přehled své dosavadní činnosti. Pozorně vyslechl stručné vylíčení mých studií a při jménech Cornelia
+Agrippy a Paracelsa se usmál, ale bez opovržení, které dal najevo
+– 41 –
+
+profesor Krempe. Prohlásil, že „to byli muži, jejichž neúnavnému
+bádání vděčí moderní vědci za většinu základů svých znalostí. Ponechali nám jako snadnější úkol, abychom nově pojmenovali a zařadili
+do vzájemně souvisících kategorií ta fakta, která jim bylo ve značné
+míře dáno přivést na světlo. Stěží kdy se stane, aby se práce géniů,
+ať se ubírá sebechybnějším směrem, nakonec přece jen neobrátila
+v řádný prospěch lidstva.“ Vyslechl jsem jeho prohlášení, které
+vyřkl klidně a rozvážně. Potom jsem dodal, že mě jeho přednáška
+zbavila předsudků proti současným chemikům. Vyjadřoval jsem se
+umírněně, se skromností a úctou, jaká přísluší mladíku vůči učiteli,
+aniž jsem dal najevo (životní nezkušenost by mě byla zahanbila) své
+nadšení, které bylo podnětem pro mé budoucí úsilí. Požádal jsem
+ho, aby mi poradil, které knihy si mám opatřit.
+„Jsem rád, že jsem získal žáka,“ řekl profesor Waldman, „a jestliže
+vaše horlivost odpovídá vašim schopnostem, nepochybuji o vašem
+úspěchu. Chemie je odvětvím přírodních věd, ve kterém se dosáhlo
+nejpozoruhodnějších výsledků, a právě proto jsem si ji zvolil za svůj
+hlavní obor. Současně jsem však nezanedbával ani ostatní vědní
+odvětví. Člověk by byl ubohým chemikem, kdyby se zabýval pouze
+tímto oborem lidského vědění. Jestliže toužíte stát se skutečným
+vědcem, a nikoli pouze bezvýznamným experimentátorem, pak
+bych vám radil, abyste se věnoval všem oborům přírodních věd
+včetně matematiky.“
+Potom mě zavedl do své laboratoře a vysvětlil mi, k čemu slouží
+jednotlivé přístroje. Současně mě poučil, co si mám opatřit, a slíbil
+mi, že budu moci používat jeho přístrojů, jakmile už toho budu znát
+tolik, abych nepoškodil jejich mechanismus. Také mi dal žádaný
+seznam knih. Pak jsem se rozloučil.
+Tím skončil den pro mě tak památný: rozhodl o mém budoucím
+osudu.
+– 42 –
+
+Kapitola 4
+Od toho dne zabralo studium přírodních věd, a obzvláště chemie
+v nejširším slova smyslu, téměř všechen můj čas. Horlivě jsem četl
+všechna geniální a vynikající díla současných vědců, navštěvoval
+přednášky a stýkal se s universitními badateli. A dokonce jsem zjistil, že profesor Krempe má přes nepříjemný vzhled a vystupování
+značné vědomosti a opravdový rozhled. V profesoru Waldmanovi
+jsem nalezl přítele. Jeho vlídnost nebyla nikdy zabarvena shovívavostí a své rady udílel tak upřímně a srdečně, že to vylučovalo
+jakoukoli představu pedantství. Urovnával mi tisíci způsoby cestu k vědění a dovedl mi přiblížit a objasnit nejnesrozumitelnější
+problémy. Zprvu jsem se studiu věnoval povrchně a bez zvláštního
+nadšení, postupně jsem se však víc a víc do studia zabíral a brzy
+jsem studoval tak horlivě a vášnivě, že často hvězdy bledly v ranním
+světle a já dosud pracoval v laboratoři.
+Usilovné studium brzy přinášelo výsledky. Studenti se divili mé
+horlivosti a učitelé získaným vědomostem. Profesor Krempe se mě
+často s lišáckým úsměvem ptával, jak se daří Corneliovi Agrippovi.
+Nejsrdečnější radost z mých pokroků projevoval profesor Waldman. Takto uplynuly dva roky; v té době jsem vůbec nezajel do
+Ženevy, nýbrž jsem se cele věnoval problémům několika objevů,
+které jsem doufal uskutečnit. Přitažlivost vědy mohou pochopit jen
+ti, kdo ji sami zakusili. V jiných oborech může člověk dosáhnout
+jen takové vědomosti jako jeho předchůdci, a víc už poznat nelze.
+Avšak vědecké bádání je neustálým zdrojem objevů a zázraků.
+I člověk s průměrnými schopnostmi musí, jestliže se soustředí na
+jediný obor, neomylně dospět k velkým znalostem. A já, který jsem
+si vytkl určitý cíl a výhradně jemu se věnoval, jsem tak rychle postupoval, že jsem po dvou letech studia zdokonalil na základě svých
+– 43 –
+
+objevů některé chemické přístroje, což mi na universitě vysloužilo
+velkou vážnost a obdiv. V té době jsem už získal v teorii a praxi přírodních věd všechny znalosti, které mi mohly poskytnout studium
+a přednášky ingolstadtských profesorů. Považoval jsem proto svůj
+další pobyt na universitě za neužitečný a začal uvažovat o návratu
+k přátelům a do rodného města. Učinil jsem však objev, který můj
+pobyt v Ingolstadtu prodloužil.
+Jedním z problémů, které obzvláště zaujaly mou pozornost, bylo
+uspořádání lidského těla a živých tvorů vůbec. Často jsem se ptával
+sám sebe, odkud vlastně pramení podstata života. Byla to smělá
+otázka a odpověď na ni byla odjakživa považována za záhadu. Jenže
+člověk stejně stojí na hranici poznání tolika věcí a hloubku jeho
+pohledu zdržuje často pouze zbabělost nebo nepozornost. Zabýval
+jsem se v duchu těmito problémy a rozhodl se proto, že se budu
+ještě podrobněji věnovat těm odvětvím přírodních věd, která souvisí s fyziologií. Kdyby mě nebyla hnala téměř nadpřirozená touha po
+vědění, bylo by mi vysilující napětí mých pokusů připadalo téměř
+nesnesitelné. Chceme-li zkoumat příčiny života, musíme se nejprve
+zabývat faktem smrti. Studoval jsem proto anatomii, to však bylo
+málo. Bylo třeba, abych také sledoval přirozený rozklad a zkázu
+lidského těla. Od dětství mě otec pečlivě vedl k tomu, abych nevěřil
+zdánlivě nadpřirozeným jevům. Nevzpomínám si ani, že bych se
+kdy byl chvěl strachy při vyprávění nějaké pověsti nebo že bych
+se bál strašidla. Temnota nijak nepůsobila na mou fantazii a hřbitov
+byl pro mě pouze místem pro ukládání těl, z nichž život vyprchal
+a která se ze sídla síly a krásy stala potravou červů. Nyní jsem si
+vzal za úkol zkoumat příčiny a postup tohoto rozkladu a byl jsem
+nucen trávit dny a noci v hrobkách a márnicích. Musil jsem zaměřit
+pozornost na všechny ty jevy, které jsou pro zjemnělého člověka
+téměř nesnesitelné. Sledoval jsem, jak je dokonalé lidské tělo ničeno a pustošeno. Díval jsem se, jak kvetoucí jas života je vystřídán zkázou smrti. Viděl jsem, jak červ dědí zázraky oka i mozku.
+– 44 –
+
+Podrobně jsem zkoumal a rozebíral všechny podrobnosti procesu
+vyjádřeného změnou života v smrt a smrti v život, když tu náhle
+mi uprostřed této temnoty zazářilo jasné světlo – světlo tak skvělé
+a zázračné, a přece tak prosté. Zmocnilo se mě opojení pro nesmírné
+možnosti, které můj objev umožňoval, a zároveň jsem byl udiven,
+že ze všech učenců, kteří svá bádání zaměřili stejným směrem, bylo
+pouze mně určeno objevit toto překvapující tajemství.
+Uvědomte si, že nelíčím vidiny šílence. To, co nyní tvrdím, je
+právě tak pravdivé, jakože slunce září na obloze. Snad to byl zázrak,
+ale k objevu jsem docházel ve sledu zcela pravděpodobných a od
+sebe rozlišitelných fází. Po nocích a dnech neuvěřitelné námahy
+a únavy se mi podařilo odhalit vznik života, a co víc, dosáhl jsem
+sám schopnost vdechnout život neživé hmotě.
+Údiv, který jsem zpočátku při svém objevu pocítil, brzy ustoupil radosti a nadšení. Dosáhnout po tak dlouhé a úmorné námaze
+najednou cíle bylo nejkrásnějším vyplněním mých tužeb. Jenže tento
+objev byl tak velký a převratný, že všechny kroky, které mě k němu
+zavedly, byly smazány z mé paměti a znal jsem pouze výsledek.
+To, co bylo cílem a touhou nejmoudřejších mužů od doby stvoření
+světa, bylo nyní v mých rukou. Pochopitelně se mi neotevřelo jako
+kouzlem všechno. Poznání, kterého jsem nabyl, bylo totiž takového
+rázu, že spíše bylo vodítkem k dalšímu bádání než receptem pro
+jeho konečný výsledek. Připadal jsem si jako onen Arab, který byl
+pohřben s mrtvými do hrobky a nalezl z ní cestu ven k životu, veden
+pouze mihotavým a zdánlivě odnikud nepřicházejícím světlem.
+Na vaší zvědavosti a údivu i naději zrcadlících se ve vašich očích
+vidím, milý příteli, očekávání, že prozradím své tajemství. To nelze.
+Vyslechněte mě trpělivě až do konce, a snadno pochopíte, proč jsem
+naprosto zdrženlivý. Nechci vás, který jste právě tak nechráněný
+a dychtivý, jako jsem byl tehdy já, vést do zkázy a neodvratného
+utrpení. Naučte se ode mne – a nepostačí-li vám mé rady, tak snad
+vám bude poučením můj příklad –, jak nebezpečné je získat vědění
+– 45 –
+
+a oč šťastnější je ten, kdo věří, že jeho rodné město je svět, než ten,
+kdo se snaží stát se větším, než je v jeho silách.
+Když jsem zjistil, jak překvapující moc mi byla svěřena, dlouho
+jsem váhal, jakým způsobem jí využít. Ačkoli jsem měl schopnost
+vnuknout život, přece jen bylo nepředstavitelně obtížné a namáhavé stvořit tělo, které ho mělo přijmout se všemi složitostmi
+nervů, svalů a žil. Rozvažoval jsem nejprve, mám-li se pokusit stvořit bytost podobnou člověku nebo nějakého jednoduššího tvora.
+Ale má představivost byla příliš vzrušena prvním úspěchem, než
+abych zapochyboval o své schopnosti dát život tvoru tak složitému
+a nádhernému, jako je člověk. Materiál, který jsem měl tehdy k dispozici, nebyl pro tak odvážný záměr nejvhodnější, ale přece jsem si
+byl jist úspěšným výsledkem. Připravil jsem se na řadu porážek, na
+možnost, že se mé bádání možná bude setkávat neustále s nezdarem a mé dílo snad nakonec bude nedokonalé, ale vědomí, jakého
+pokroku věda i mechanika den ze dne dosahují, mě povzbuzovalo
+v naději, že nynější pokusy položí alespoň základy mého budoucího
+úspěchu. A navíc velikost i složitost mého plánu přece nemohly být
+důkazem jeho neproveditelnosti. S takovými pocity jsem přistoupil
+k vytváření lidského tvora. Protože by malé rozměry některé části
+lidského těla značně zpomalily práci, rozhodl jsem se na rozdíl
+od původního předsevzetí vytvořit tvora mohutné postavy, asi
+tři metry vysokého a přiměřeně rozložitého. Po mnoha měsících
+strávených úspěšným opatřováním a upravováním potřebného
+materiálu jsem zahájil práci.
+Pomyšlení na první úspěchy mě pohánělo vpřed jako prudký
+vítr. Život a smrt mi připadaly jako toužené hranice, kterými musím
+nejprve proniknout, abych pak náš temný svět ozářil proudem světla. Nový tvor by mi žehnal jako svému stvořiteli a mnoho šťastných
+a vynikajících bytostí by vděčilo za svou existenci mně. Žádný otec
+by se nemohl dovolávat vděčnosti vlastního dítěte více než já. Takové i podobné úvahy mě dovedly k názoru, že dokážu-li vdechovat
+– 46 –
+
+život neživé hmotě, mohl bych také za nějakou dobu (tehdy jsem
+totiž zjistil, že v dané chvíli to je nemožné) obnovit život tam, kde
+smrt již zřejmě odsoudila tělo ke zkáze.
+Takové myšlenky posilovaly mé odhodlání a já s neutuchající
+horlivostí pokračoval ve vytčeném úkolu. Nadměrná práce mě
+vysilovala, zhubl jsem a tváře mi pobledly. Občas, když jsem se domníval, že už jsem na prahu úspěchu, setkal jsem se s nezdarem,
+ale přesto mě neopouštěla naděje, že příští den nebo příští hodina
+budou úspěšné. Všechnu naději jsem skládal v tajemství, jež jsem
+znal jen já sám. Měsíc svítil na mou noční práci a já jsem s neutuchající a bezdechou dychtivostí pronikal do nejtemnějších skrýší
+přírody. Dokáže někdo pochopit hrůzu mého tajemného počínání,
+když jsem se lopotil ve vlhku znesvěcených hrobů nebo trýznil
+živé zvíře, abych oživil neživou hmotu? Vzpomenu-li si nyní na onu
+dobu, celý se roztřesu a před očima se mi zatmí, ale tehdy mě hnal
+vpřed neodolatelný a téměř šílený pud. Tehdy se mi zdálo, že všechny mé smysly a celé mé cítění je upnuto jen na tento jediný úkol.
+Dnes ovšem vím, že to bylo jen přechodné omámení, a uvědomuji
+si to hlouběji zejména od té doby, kdy zdroj tohoto nepřirozeného
+popudu přestal účinkovat. Sbíral jsem v márnicích kosti a rouhačskými prsty jsem porušoval ohromující tajemství lidské kostry.
+Dílnu pro svou nečistou práci jsem si zařídil v osamělé komoře, či
+spíše v jakési cele na půdě domu, oddělené od všech ostatních bytů
+pavlačí a schodištěm. Při své piplavé práci jsem musel také velmi
+namáhat zrak. Značnou část materiálu jsem bral z pitevny a jatek
+a často jsem se od svého hnusného konání odvracel s odporem.
+Jenže hnán neustále vzrůstající žádostivostí jsem nakonec přece
+jen dospěl téměř ke konci svého snažení.
+Letní měsíce uplynuly a já byl celou dobu tělem i duší ponořen
+do své práce. Bylo tehdy překrásně, pole ještě nevydala tak bohatou
+úrodu a z vinic se ještě nikdy nesklízely tak krásné hrozny, ale mé
+oči byly nevnímavé ke krásám přírody. A stejné pocity, pro které
+– 47 –
+
+jsem zanedbával svět kolem sebe, způsobily, že jsem zapomínal
+i na přátele, kteří byli tak daleko a které jsem tak dlouho neviděl.
+Věděl jsem, že je mé mlčení zneklidňuje, a dobře si pamatuji otcova
+slova: „Vím, že dokud budeš sám se sebou spokojen, budeš na nás
+vzpomínat s láskou a budeš nám pravidelně psát. Musíš mi prominout, jestliže budu každé přerušení Tvé korespondence považovat
+za důkaz toho, že zanedbáváš i své ostatní povinnosti.“
+Věděl jsem, jaké jsou otcovy pocity, ale nemohl jsem se odtrhnout od práce, která se mě přes svou odpornost zcela zmocnila.
+Vše, co souviselo s láskou, bylo třeba odložit, dokud nedosáhnu
+velkého cíle.
+Tehdy jsem si myslil, jak je otec nespravedlivý, jestliže mé odmlčení přisuzuje neřestem nebo špatnému životu, avšak dnes jsem
+přesvědčen, že se oprávněně domníval, že nejsem na správné cestě.
+Dokonalý člověk má vždy zachovávat klidnou a pokojnou mysl
+a nikdy nemá připustit, aby vášeň nebo pomíjivá touha porušily
+jeho pohodu. Ani vědecké bádání nemá být podle mého názoru
+výjimkou z tohoto pravidla. Jestliže studium, kterému se člověk věnuje, vede k oslabení přátelských vztahů a prostých radostí, v nichž
+nemá být ani stopa bolesti, pak je toto studium určitě nesprávné
+a pro lidskou mysl nevhodné. Kdyby toto pravidlo bylo vždycky
+dodržováno, kdyby se nikdo nepouštěl do činnosti, která porušuje
+klid jeho rodinných vztahů, pak by Řecko nebylo zotročeno, Caesar
+by byl ušetřil vlastní zem, Amerika by byla objevena ve větších
+časových odstupech a mexická a peruánská říše by nebyly bývaly
+zničeny.
+Zapomínám však, že se v nejzajímavější části svého vypravování
+pouštím do moralizujícího kázání, a výraz vaší tváře mi připomíná,
+že mám pokračovat.
+Otec mi v dopise nic nevyčítal a na mé mlčení reagoval pouze
+častějšími dotazy na mé studium. Zima, jaro a léto uplynuly při pil­
+né práci, nedíval jsem se však na květy nebo zelenající se listí – což
+– 48 –
+
+mě vždy naplňovalo nesmírným potěšením –, tak hluboce jsem byl
+zabrán do své činnosti. Onoho roku zvadlo listí dříve, než má práce
+skončila; a každý den mi ukazoval stále zřetelněji, jakého úspěchu
+jsem dosáhl. Jenže úzkostlivost začala brzdit mé nadšení a já si připadal spíše jako otrok nucený lopotit se v dolech nebo při nějaké
+jiné úmorné práci než jako umělec zabývající se svou oblíbenou
+činností. Každou noc se mě zmocnila horečka a stal jsem se nervózním až k trapnosti: lekal mě padající list a lidem jsem se vyhýbal,
+jako bych byl vinen nějakým zločinem. Představa, jaká troska se ze
+mě stala, mě občas vyděsila. Při síle mě udržovala pouze důležitost
+mého záměru; má námaha už brzy skončí a já byl přesvědčen, že
+pohyb a zábava pak zaženou chorobu. Slíbil jsem si, že si dopřeji
+obojího, až dokončím své dílo.
+
+– 49 –
+
+Kapitola 5
+Jedné smutné listopadové noci jsem se dožil dokončení svých snah.
+S úzkostí, která téměř hraničila s agónií, naskládal jsem kolem
+sebe životodárné přístroje, abych mohl vdechnout jiskru života do
+neživé hmoty, která mi ležela u nohou. Byla jedna hodina po půlnoci, déšť bubnoval neutěšeně do oken a svíčka již dohořívala, když
+za posledního záblesku světla jsem spatřil, jak můj výtvor otevřel
+matně žluté oko. Jeho dech byl těžký a údy se mu křečovitě zmítaly.
+Jak mám vylíčit své pocity při této úděsné události nebo jak popsat stvůru, kterou jsem s tak nesmírnými strázněmi a obtížemi
+vytvořil? Údy byly souměrné a rysy v obličeji jsem vybral tak, aby
+byly krásné. Krásné! Bože můj! Žlutá kůže sotva skryla soustavu
+svalů a žil, vlasy byly leskle černé, rozevláté, zuby bělostné jako
+perly, jenže tento lesk tvořil tím strašnější kontrast s vodovýma
+očima, které měly téměř stejnou barvu jako špinavé oční důlky,
+v nichž byly zasazeny, jako svraštělá pokožka a úzké zatrpklé rty.
+Žádná náhoda, žádný osud nepodléhá takovým proměnám jako
+lidská povaha. Téměř dva roky jsem tvrdě pracoval jen proto, abych
+vdechl život do mrtvého těla. Kvůli tomuto cíli jsem si odepřel klid
+a ztratil zdraví. Toužil jsem po uskutečnění svého snu s horoucností, která značně přesahovala míru, avšak nyní, po ukončení práce,
+zmizela krása mého snu a bezdechá hrůza a odpor mi naplnily
+srdce. Nedokázal jsem vydržet pohled na tvora, jehož jsem stvořil,
+vyběhl jsem z místnosti a dlouho přecházel po ložnici, příliš rozrušen, než abych mohl spát. Nakonec mě přemohla únava a já se vrhl
+oblečen na lůžko s jedinou touhou – nalézt na několik okamžiků
+zapomnění. Bylo to však marné: spal jsem, ale pronásledovaly mě
+nejdivočejší sny. Zdálo se mi, že vidím Alžbětu, kvetoucí zdravím,
+jak jde po ulici v Ingolstadtu. S radostným překvapením jsem ji
+– 50 –
+
+objal, ale jakmile jsem jí vtiskl první políbení na rty, pokryly se
+smrtelnou bledostí, její rysy jako by se proměnily, a mně připadalo,
+že svírám v náruči tělo své drahé mrtvé matky. Postavu jí halil rubáš a já spatřil, jak v záhybech látky lezou červi. S hrůzou jsem se
+vytrhl ze spánku, čelo jsem měl pokryto ledovým potem, zuby mi
+drkotaly, údy zkroucené křečí. A náhle jsem při nejasném nažloutlém měsíčním svitu, který pronikal zavřenými okenicemi, spatřil
+stvůru, onoho strašného netvora, kterého jsem stvořil. Nadzdvihl
+záclony lůžka a jeho oči – mohou-li tak být nazývány – upíraly se na
+mě. Rozevřel rty, zamumlal několik neartikulovaných zvuků a tváře
+mu zkřivil úšklebek. Snad promluvil, já ho však neslyšel. Napřáhl
+ruku, zřejmě aby mě zadržel, ale já jsem vyskočil, seběhl dolů po
+schodech a utekl na dvůr v domě, kde jsem bydlil. Tam jsem nanejvýš rozčilen a pln úzkosti prochodil celou noc a pozorně naslouchal
+sebemenšímu zvuku, který by mě mohl varovat před příchodem
+onoho ďábelského netvora, jemuž jsem tak neblaze věnoval život.
+Ach! Žádný smrtelník by jistě nemohl vydržet hrůzu, která vyzařovala z této tváře. Ani oživená mumie by nemohla být tak ohyzdná
+jako tento netvor. Pozoroval jsem ho, když ještě nebyl hotov – tehdy
+byl ošklivý, ale nyní, když svaly a klouby byly schopny pohybu, stalo
+se z něho něco takového, co by si ani Dante nebyl dokázal představit.
+Strávil jsem hroznou noc. Občas mi tep bušil tak rychle a silně,
+že jsem cítil záchvěvy sebemenší žilky, jindy zase jsem téměř klesal
+k zemi únavou a celkovou slabostí. Cítil jsem hořké zklamání smíšené s hrůzou. Sny, které mi po tak dlouhý čas dodávaly sílu a radostný klid, staly se nyní pro mě peklem. Přechod k hrůze byl tak
+rychlý, porážka tak úplná!
+Konečně nastalo chmurné a deštivé svítání a před mýma bezesnýma rozbolavělýma očima se objevil ingolstadský kostel, jeho bílá
+věž a hodiny, ukazující šestou. Domovník otevřel bránu do dvora,
+který mi poskytl na tuto noc útulek; vyšel jsem do ulic a rychle, jako
+bych se snažil vyhnout se netvoru, o kterém jsem byl přesvědčen,
+– 51 –
+
+že ho potkám za každým rohem, jsem jimi procházel. Neodvažoval
+jsem se vrátit domů, cosi mě pohánělo vpřed, ačkoli jsem už byl
+úplně promáčený deštěm, který se lil z černé a bezútěšné oblohy.
+Kráčel jsem stále dál a dál, pln naděje, že tělesným pohybem
+zmírním úzkost, která mi tížila mysl. Procházel jsem ulicemi, aniž
+jsem jasně věděl, kde jsem nebo co dělám. Srdce, nemocné strachem, mi bušilo, a já spěchal dál nejistým krokem a neodvažoval
+se ohlédnout:
+„Jak ten, kdo cestou ztracenou
+hled leká se a chví
+a ohlédnuv se běží dál,
+zpět nezře už, neb ví,
+že v patách za ním po cestě
+jde démon strašlivý.“5
+
+Tak jsem došel až k hostinci, u něhož se obvykle zastavovaly
+různé dostavníky a povozy. Zarazil jsem se tu, aniž jsem věděl
+proč. Chvíli jsem postál a upíral zrak na kočár, který přijížděl proti
+mně z druhého konce ulice. Když se přiblížil, všiml jsem si, že to
+je dostavník ze Švýcarska. Zastavil těsně u mě, a když se otevřela
+dvířka, spatřil jsem Jindřicha Clervala. Jakmile mě zahlédl, ihned
+vyskočil ven. „Můj milý Frankensteine!“ zvolal, „to jsem rád, že tě
+vidím! Jaké štěstí, že jsi tady právě při mém příjezdu!“
+Nic se nemůže vyrovnat radosti, kterou jsem pocítil při setkání
+s Clervalem. Jeho přítomnost mi opět připomněla otce, Alžbětu
+a domov, tak drahý mým vzpomínkám. Uchopil jsem ho za ruku
+a okamžitě jsem zapomněl na svou hrůzu a své neštěstí a náhle
+jsem poprvé po mnoha měsících pocítil klidnou a nerušenou radost. Už proto jsem přítele co nejsrdečněji přivítal a vydali jsme se
+
+5
+
+S. T. Coleridge: Píseň o starém námořníku, překlad Josefa Palivce.
+
+– 52 –
+
+k mé koleji. Clerval mi ještě chvíli vyprávěl o společných přátelích
+a o tom, jaké měl štěstí, že mu bylo dovoleno přijet do Ingolstadtu.
+„Jistě si dovedeš představit,“ řekl, „jak nesnadné bylo přesvědčit
+mého otce, že všechno potřebné vědění není obsaženo ve vznešeném účetnictví. Stejně si však myslím, že jsem ho nakonec opustil
+nepřesvědčeného, protože jeho stálá odpověď na mé neúnavné
+prosby byla táž jako odpověď onoho holandského rektora ve Faráři
+wakefieldském: ‚… bez řečtiny mám ročně deset tisíc zlatých; bez
+řečtiny mi chutná docela dobře jíst.‘6 Ale nakonec přemohla láska ke
+mně otcův odpor k vědě, a otec mi dovolil podniknout výzkumnou
+výpravu do země poznání.“
+„Jsem tak šťasten, že tě vidím, ale řekni mi ještě, jak se daří otci,
+bratrům a Alžbětě?“
+„Velmi dobře a žijí velmi spokojeně, jen je trochu zneklidňuje,
+že tak zřídka od tebe mají zprávy. Mimochodem, chci tě stejně za
+ně trochu vyplísnit! Jenže, můj milý Frankensteine,“ pokračoval po
+krátkém odmlčení a hleděl mi rovnou do tváře, „teprve teď vidím,
+jak špatně vypadáš! Jsi tak hubený a bledý, jako bys probděl několik
+nocí.“
+„Uhodl jsi, poslední dobu jsem se tak hluboce pohroužil do určité
+práce, že jsem si ani, jak vidíš z mého vzhledu, nedopřál dostatečný
+odpočinek. Avšak doufám, a doufám v to upřímně, že má práce je
+hotova a že už jsem konečně volný.“
+Tu jsem se roztřásl – nesnesl jsem ani vzpomínku, a tím méně
+narážku na události minulé noci. Šel jsem rychle a brzy jsme dorazili ke koleji. Přemýšlel jsem, co dělat. Děsil jsem se představy,
+že by onen netvor ještě mohl být v mém bytě, kde jsem ho opustil.
+Obával jsem se už i jen pohledu na něj, ale ještě víc jsem se bál,
+že by ho mohl spatřit Jindřich. Poprosil jsem ho proto, aby zůstal
+
+6 Oliver Goldsmith: Farář wakefieldský, překlad M. Jindra a A. Jindrová Špilarová.
+
+– 53 –
+
+chvíli v přízemí, a vyběhl jsem nahoru k svému pokoji. Ovládl jsem
+se teprve, když jsem položil ruku na kliku dveří. Chvíli jsem váhal
+a studené mrazení mě rozechvělo. Potom jsem prudce otevřel dveře, jak to činívají děti v očekávání, že na druhé straně na ně číhá
+strašidlo. Ale nic se neobjevilo. Bojácně jsem vešel, obývací pokoj
+byl prázdný a odporný host nebyl ani v ložnici. Ani jsem nemohl
+uvěřit, že mě potkalo tak velké štěstí. Ale když jsem se ujistil, že
+můj nepřítel opravdu utekl, pln radosti jsem seběhl k Clervalovi.
+Vstoupili jsme do mého pokoje a sluha vzápětí přinesl snídani.
+Nedokázal jsem se však opanovat. Nebyla to jen radost, která se mě
+zmocnila; cítil jsem, jak se celý chvěji vybičovanou nervózou a jak mi
+srdce prudce buší. Ani na okamžik jsem nedokázal vydržet na místě,
+přeskakoval jsem židle, tleskal a hlasitě se smál. Clerval zprvu připisoval mou neobvyklou náladu radosti ze svého příjezdu, ale když se
+na mě pozorněji zadíval, spatřil v mých očích vzrušení, které si nedovedl vysvětlit, a můj hlas, nevázaný a krutý smích ho děsil a udivoval.
+„Ale Viktore!“ zvolal, „co se proboha děje? Nesměj se takhle!
+Vždyť jsi nemocný! Co se vlastně stalo?“
+„Neptej se mě!“ zvolal jsem a zakryl si rukama oči, protože jsem
+měl pocit, že se obávaný netvor vkradl do místnosti. „On ti to řekne!
+Zachraň mě, zachraň mě!“ Zdálo se mi, že mě netvor uchopil, zuřivě
+jsem se bránil a v záchvatu křeče jsem se zhroutil.
+Chudák Jindřich! Jak mu asi jen bylo? Setkání, na které se tak
+těšil, dopadlo tak hořce. Nebyl jsem však svědkem jeho zármutku,
+protože jsem omdlel a dlouho, dlouho jsem nenabyl vědomí.
+Tak začala vysoká horečka, která mě na několik měsíců upoutala
+na lůžko. Celou tu dobu mě ošetřoval jedině Jindřich. Později jsem
+se dozvěděl, že zatajil otci a Alžbětě vážnost mé nemoci a ušetřil je
+tak zármutku. Uvědomoval si totiž, že by otec pro svůj pokročilý věk
+nemohl podniknout tak dlouhou cestu a že Alžběta by při zprávě
+o mé nemoci jistě podlehla hlubokému zoufalství. Byl si vědom,
+že mi nikdo nemůže poskytnout lepší a pečlivější ošetření než on,
+– 54 –
+
+a v pevné naději na mé zotavení si byl jist, že mým drahým tím nejen
+neublíží, nýbrž prokáže největší laskavost, které byl schopen.
+Byl jsem skutečně těžce nemocen a životu mě navrátila pouze
+přítelova bezmezná a neúnavná péče. Neustále jsem měl před
+očima podobu netvora, jemuž jsem vdechl život, a nepřestal jsem
+o něm blouznit. Má slova Jindřicha nepochybně překvapila; zprvu
+se domníval, že jde o blouznění způsobené rozrušenou fantazií, ale
+vytrvalost, s níž jsem se neustále vracel k stejnému předmětu, ho
+přesvědčila, že mé onemocnění má opravdu původ v nějaké mimořádné a hrozné události.
+Zotavoval jsem se pomalu a s četnými recidivami, které mého
+p��ítele lekaly a zarmucovaly. Vzpomínám si, že když mi poprvé
+pozorování předmětů kolem způsobilo trochu radosti, zjistil jsem,
+že už zmizelo uvadlé listí a že na stromech, které stínily mé okno,
+vyrážejí pupeny. Bylo překrásné jaro a počasí značně přispělo k mé
+rekonvalescenci. Cítil jsem, jak ve mně opět ožívají pocity radosti
+a lásky, smutek mizel a zakrátko jsem byl právě tak veselý, jako jsem
+býval předtím, než se mě zmocnila osudná posedlost.
+„Nejmilejší Clervale!“ zvolal jsem, „jak laskavý, jak strašně hodný
+jsi ke mně! Celou zimu jsi strávil v mém pokoji, místo aby ses věnoval studiu, jak ses zařekl. Budu ti to vůbec moci někdy odplatit?
+Cítím nejhlubší výčitky ze zklamání, které jsem ti způsobil, ale snad
+mi odpustíš.“
+„Nejlepší odměnou pro mě bude, že se přestaneš trápit a že se co
+nejrychleji uzdravíš. A protože máš zřejmě výbornou náladu, snad
+bych si směl s tebou promluvit o jedné věci, ano?“
+Zachvěl jsem se. O jedné věci! Co by to mohlo být? Naráží snad
+na věc, na niž se ani neodvážím pomyslit?
+„Uklidni se,“ řekl Clerval, který si všiml mého zblednutí. „Nebudu
+se o tom zmiňovat, jestliže tě to rozčiluje, ale tvůj otec a sestřenka
+by byli velmi šťastni, kdyby dostali dopis psaný tvou rukou. Netuší
+totiž, jak těžce jsi byl nemocen, a tvé dlouhé mlčení je znepokojuje.“
+– 55 –
+
+„A to je vše, Jindřichu? Jak sis mohl myslit, že mé první myšlenky
+nepoletí k mým drahým, které tolik miluji a kteří si tak zaslouží
+mou lásku?“
+„Jestliže jsi teď tak příjemně naladěn, příteli, pak si snad s radostí přečteš dopis, který tu už několik dní leží. Myslím, že je od
+tvé sestřenky.“
+
+– 56 –
+
+Kapitola 6
+Clerval mi vložil do ruky dopis. Byl od Alžběty.
+
+„Můj nejdražší bratranče,
+byl jsi jistě nemocen, těžce nemocen, a ani pravidelné dopisy
+milého, laskavého Jindřicha mě nedokázaly uklidnit. Nesmíš
+psát, nesmíš držet v ruce pero, ale přesto potřebujeme alespoň
+jedno slůvko od Tebe, drahý Viktore, aby se naše obavy utišily. Už tak dlouho doufám, že mi pošta přinese onen řádek,
+a strýčka odvrátilo od cesty do Ingolstadtu jen mé přesvědčování. Chtěla jsem zabránit, aby byl vystaven útrapám a snad
+i nebezpečím tak dlouhé cesty, ale jak často jsem litovala, že
+ji nemohu podniknout sama! Představuji si, že úkol pečovat
+o Tebe připadl nějaké staré ošetřovatelce z povolání, která
+nikdy neuhádne Tvá přání, a pokud by je snad chtěla splnit,
+tak jí chybí péče a láska, s jakou by je splnila Tvá nešťastná
+sestřenka. Jenže teď už jsem klidná: Clerval píše, že se Ti
+už opravdu daří lépe. Upřímně doufám, že tuto zprávu brzy
+vlastnoručně potvrdíš.
+Uzdrav se a vrať se k nám. Najdeš šťastný, radostný domov
+a přátele, kteří Tě vřele milují. Strýček má ocelové zdraví, ale
+neustále Tě chce vidět, chce se ujistit, že se Ti daří dobře,
+a pak už jeho laskavou tvář nezachmuří ani mráček starostí!
+A kdybys viděl, jaké pokroky udělal náš Arnošt! Už je mu
+šestnáct a je plný života a činorodosti. Touží být opravdovým
+Švýcarem a vstoupit do cizích služeb, ale my se od něj nemůžeme odloučit, alespoň ne do té doby, dokud se nám nevrátí jeho
+starší bratr. Strýčka netěší myšlenka na vojenskou dráhu ve
+vzdálené zemi, ale Arnošt nikdy neměl Tvé nadání. Považuje
+– 57 –
+
+učení za odporné okovy, všechen volný čas tráví venku pod
+širým nebem, zlézá hory nebo vesluje na jezeře. Obávám se,
+že by se z něho mohl stát povaleč, jestliže mu neustoupíme
+a nedovolíme, aby si vybral životní dráhu, ke které ho táhne
+jeho srdce.
+Od Tvého odjezdu nedošlo téměř k žádným změnám, jen
+naše drahé děti povyrostly. Modré jezero a sněhem pokryté
+hory se nikdy nemění – a já si myslím, že náš klidný domov
+a spokojená srdce jsou ovládána stejným neměnným zákonem.
+Všechen můj čas zabírají drobné domácí práce, plné radosti,
+a odměnou jsou mi šťastné, milé tváře našich drahých. Po
+Tvém odjezdu se v naší malé domácnosti udála pouze jediná
+změna. Vzpomínáš si, při jaké příležitosti k nám přišla Justýna
+Moritzová? Nejspíš si nevzpomínáš, proto Ti několika slovy
+vylíčím její příběh. Paní Moritzová, její matka, byla vdova se
+čtyřmi dětmi, z nichž Justýna byla třetí. Pan Moritz měl vždy
+ze všech dětí nejraději Justýnu, ale matka ji kupodivu nesnášela a po manželově smrti s ní velmi zle zacházela. Tetička
+to zjistila, a když bylo Justýně dvanáct let, přemluvila paní
+Moritzovou, aby ji dala k nám. Republikánské zřízení zavedlo
+v naší vlasti prostší a šťastnější poměry, než jaké vládnou ve
+velkých monarchiích obklopujících naši zemi. Proto u nás
+panuje méně rozdílů mezi jednotlivými vrstvami obyvatel,
+a jelikož nižší třídy nejsou ani tak chudé, ani tak opovrhované,
+jsou i jejich způsoby jemnější a slušnější. Služebná v Ženevě
+není totéž jako služka ve Francii nebo v Anglii. Justýnu jsme
+tedy přijali k nám do rodiny a naučili jí povinnostem služebné, což v naší šťastné zemi neznamená ani nevzdělanost, ani
+vzdání se vlastní důstojnosti.
+Jak si snad pamatuješ, byla Justýna Tvou velkou oblíbenkyní, a vzpomínám si, jak jsi jednou poznamenal, že jediný její
+pohled by stačil zahnat tvou špatnou náladu – vypadá totiž
+– 58 –
+
+vždy srdečně a šťastně. Tetička ji měla velmi ráda, a proto jí
+také poskytla vyšší vzdělání, než původně zamýšlela. Za tuto
+laskavost se jí dostalo bohaté odměny – Justýna byla tím nejvděčnějším tvorem na světě. Nechci tím říci, že svou vděčnost
+vykřikovala do světa, ne, ani jedno slůvko jí nepřešlo přes
+rty, ale na očích jí bylo vidět, že svou ochránkyni zbožňuje.
+I když měla veselou, a někdy dokonce i nerozvážnou povahu,
+věnovala největší pozornost každému tetiččinu gestu. Považovala ji za vzor veškeré dokonalosti a snažila se napodobovat
+její způsob mluvy i chování, takže mi ji i dnes ještě často připomíná.
+Když má nejdražší tetička zemřela, všichni byli příliš pohrouženi ve vlastní smutek, než aby si povšimli ubohé Justýny,
+která ji neúnavně ošetřovala po celou dobu nemoci. Chudák
+Justýna tehdy těžce onemocněla, ale čekaly ji ještě jiné zkoušky.
+Oba bratři i sestra jí zemřeli jeden po druhém a matce zůstala
+jen odstrkovaná dcera. Její rozum se začal kalit, domnívala se,
+že smrt jejích miláčků byla božím trestem za její nadržování.
+Byla římskokatolického vyznání a myslím, že zpovědník jí
+potvrdil její pošetilou domněnku. A proto několik měsíců po
+tvém odjezdu do Ingolstadtu povolala kajícně Justýnu domů.
+Ubohé děvče! Odcházela od nás s pláčem. Od tetiččiny smrti
+se velice změnila, zármutek zmírnil a obrousil její chování,
+které předtím vynikalo živostí. A pobyt doma u matky jí navíc
+ani nemohl vrátit bývalou veselost. Ta ubohá žena byla ve
+své kajícnosti velmi vrtkavá. Občas prosívala Justýnu, aby jí
+odpustila její nevlídnost, ale mnohem častěji ji obviňovala,
+že zavinila smrt svých bratrů a sestry. Neustálé rozčilování
+nakonec podlomilo paní Moritzové zdraví a velmi posilovalo
+její popudlivost, ale nyní už dosáhla věčného klidu. Zemřela
+s příchodem chladného počasí, začátkem minulé zimy. Justýna se k nám vrátila a ujišťuji Tě, že ji mám velice ráda. Je velmi
+– 59 –
+
+rozumná a milá a neobyčejně hezká. Jak už jsem se zmínila,
+její chování i mluva mi neustále připomínají drahou tetičku.
+Musím Ti také napsat několik slov o našem drahouškovi
+Vilémovi. Přála bych si, abys ho viděl. Je na svůj věk poměrně
+vytáhlý, má sladké usměvavé modré oči, tmavé řasy a kudrnaté vlasy. Když se usměje, objeví se mu na tvářích, růžově
+kvetoucích zdravím, dva drobné důlečky. Už měl jednu či dvě
+malé ženušky, ale jeho oblíbenkyní je Louisa Bironová, hezké
+pětileté děvčátko.
+A nyní myslím, milý Viktore, že jistě chceš slyšet nějaké
+klípky o našich bodrých Ženevanech. Hezká slečna Mansfieldová už přijímá blahopřejné návštěvy k blížícímu se sňatku
+s mladým Angličanem Johnem Melbornem. Její ošklivá sestra
+Manon se loňského podzimu provdala za bohatého bankéře
+pana Duvillarda. Tvůj oblíbený spolužák Louis Manor měl
+po Clervalově odjezdu ze Ženevy několik neúspěchů. Už se
+však vzpamatoval a má prý před sňatkem s velmi půvabnou
+Francouzkou, paní Tavernierovou. Je to vdova o mnoho starší
+než Manor, avšak všichni se jí dvoří a je ve společnosti velmi
+oblíbená.
+Tento dopis mi opět dodal lepší náladu, ale teď, když končím, vrací se má úzkost. Napiš, nejmilejší Viktore; jedna řádka,
+jedno slovo bude pro nás požehnáním. Tisíce díků Jindřichovi
+za jeho laskavost, lásku a četné zprávy. Jsme mu za všechno
+upřímně vděčni. Sbohem, milý bratránku, dej na sebe pozor
+a prosím Tě, napiš.
+Alžběta Lavenzová
+Ženeva 18. března 17…“
+
+„Drahá Alžběta!“ zvolal jsem, když jsem dočetl její dopis. „Ihned
+napíšu a zbavím ji úzkosti, kterou zřejmě cítí!“ Námaha spojená
+– 60 –
+
+s psaním mě velmi vysílila, ale už jsem se začal uzdravovat a postupně jsem nabýval sil. Za čtrnáct dní jsem mohl vyjít z pokoje.
+Jednou z mých prvních povinností po uzdravení bylo představit
+Clervala některým universitním profesorům. Znamenalo to podstoupit křížovou cestu, protože jsem tak jitřil rány, které má mysl
+utrpěla. Od oné osudné noci, která znamenala ukončení mého
+pokusu a začátek mého utrpení, jsem pojal prudkou nechuť už jen
+k samotnému slovu přírodní vědy. I když jsem se cítil již zcela zdráv,
+pouhý pohled na jakýkoli chemický přístroj ve mně oživil všechnu
+bolest, kterou jsem vytrpěl při svém nervovém zhroucení. Jindřich
+to zpozoroval a odstranil z mého dohledu všechny mé přístroje.
+Rovněž mě přestěhoval do jiného bytu, protože zjistil, že cítím
+odpor k místnosti, která předtím byla mou laboratoří. Ale všechna
+Clervalova starostlivost ztrácela účinek, kdykoli jsme navštívili
+nějakého profesora. Profesor Waldman mi způsobil muka, když
+laskavě a vřele vychvaloval překvapující pokrok ve studiu, jehož
+jsem dosáhl. Když zjistil, že mi z neznámých důvodů předmět
+rozhovoru není milý, připisoval mé chování skromnosti a převedl
+rozhovor z mých pokroků na vědu samou s nevysloveným přáním
+přivést mě na jiné myšlenky. Co jsem mohl dělat? Chtěl mi udělat
+radost a mučil mě. Připadalo mi, jako by s nesmírnou pečlivostí
+přede mě kladl jednotlivé nástroje, jichž se později použije pro
+mou pomalou a krutou smrt. Jeho slova mě mučila, ale neodvážil
+jsem se dát najevo bolest, která mě ovládla. Clerval uměl odjakživa
+vycítit a pochopit pocity druhých, a proto odvedl hovor na jinou
+kolej. Jako omluvu uvedl úplnou neznalost problematiky a rozhovor
+vzal na sebe obecnější charakter. Děkoval jsem mu z plna srdce, ale
+neodvážil jsem se mu vyjevit pravdu. Divil se, ale přesto se nikdy nepokusil vylákat na mně mé tajemství. Ačkoli jsem ho měl upřímně
+rád a hluboce si ho vážil, přece jsem se nemohl odhodlat, abych mu
+svěřil onu věc, která mi tak často vytanula na mysli. Navíc jsem se
+obával, že by mě ještě víc zdeptala, kdybych se s ní komukoli svěřil.
+– 61 –
+
+Profesor Krempe nebyl tak ohleduplný a má chorobná přecitlivělost nijak nepřispívala k tomu, abych snášel jeho drsně ne­
+ohrabané chvalořeči na mé znalosti. Působily mi ještě větší utrpení
+než přátelská pochvala profesora Waldmana. „Zatracený chlap!“
+zvolal. „Ujišťuji vás, pane Clervale, že nás všechny převezl! Tvařte
+se udiveně, chcete-li, ale přesto je to pravda. Mládenec, který ještě
+před několika lety věřil Corneliovi Agrippovi jako evangeliu, se nyní
+prodral až do čela university, a jestliže ho někdo brzy odtamtud nestáhne dolů, dostaneme se všichni do stínu. Ano, ano,“ pokračoval,
+pohlédnuv na můj obličej, vyjadřující utrpení, „pan Frankenstein je
+skromný, to je výtečná vlastnost pro mladého člověka. Mladí lidé
+mají být ostýchaví, víte, pane Clervale. I já jsem byl mladý, jenže moc
+dlouho ten stav nevydrží!“
+A profesor Krempe spustil chvalozpěv na sebe a tak naštěstí
+odvrátil rozhovor od tématu, které mi bylo tak nepříjemné.
+Clerval neměl nikdy pochopení pro mou zálibu v přírodních vědách a jeho literární zájmy se zcela lišily od mých. Přišel na universitu
+s předsevzetím dokonale se naučit orientálním jazykům, aby si tak
+připravil cestu do života, který by mu nejvíce vyhovoval. Chtěl mít
+zajímavou a pestrou životní dráhu a dospěl k přesvědčení, že právě
+Východ mu může poskytnout všechny možnosti pro jeho podnikavého ducha. Jeho pozornost zaujala perština, arabština a sanskrt a já
+se dal snadno přimět k stejnému studiu. Nečinnost mi vždycky byla
+nepříjemná, a nyní, když jsem si přál uniknout smutným myšlenkám
+a dřívější studium nenáviděl, pociťoval jsem jako úlevu možnost začít studovat společně s přítelem. V dílech orientalistů jsem nacházel
+nejen poučení, ale také útěchu. Nesnažil jsem se jako Jindřich dokonale ovládnout jednotlivé dialekty, protože jsem získané znalosti
+nehodlal použít k ničemu jinému než k dočasnému rozptýlení. Četl
+jsem orientální díla jen proto, abych poznal jejich myšlenkový svět,
+a za své úsilí jsem byl bohatě odměněn. Jejich smutek je uklidňující
+a jejich radost povznášející; takové pocity jsem nikdy nenašel při
+– 62 –
+
+studiu autorů kterékoli jiné země. Čte-li člověk jejich spisy, připadá
+mu, jako by život tvořily žhoucí slunce a zahrada růží, smích a hněv
+čestného nepřítele, plamen, který stravuje vlastní srdce. Jak odlišné
+od mužné a hrdinské poezie Řecka a Říma!
+Tak uplynulo léto a můj návrat do Ženevy byl stanoven na pozdní
+podzim. Ale z nejrůznějších příčin jsem se zdržel, přišla zima a sníh,
+silnice se staly nesjízdnými a má cesta byla odložena až do příštího
+jara. Nesl jsem tento odklad velmi těžce, protože jsem toužil po
+rodném městě a svých drahých. Z jednoho hlediska jsem ovšem
+pozdní odjezd vítal – nechtěl jsem nechat Clervala v cizím městě
+bez předchozího seznámení alespoň s některými jeho obyvateli.
+Zimu jsme strávili vesele, a ačkoli se jaro neobvykle opozdilo, jeho
+krása nás pak odškodnila za liknavý příchod.
+Začal už květen a denn�� jsem očekával dopis, který měl určit den
+mého odjezdu. Jindřich mi navrhl pěší výlet do okolí Ingolstadtu,
+abych se mohl osobně rozloučit s místem, kde jsem tak dlouho
+žil. Přijal jsem jeho návrh s radostí, tělesný pohyb jsem měl rád
+a Clerval byl vždy mým oblíbeným společníkem při podobných
+toulkách, které jsme podnikali v našem švýcarském domově.
+Tak jsme se toulali čtrnáct dní. Tělesně i duševně jsem se již
+dávno zotavil a další sílu jsem načerpal z pobytu na zdravém vzduchu, z různých dobrodružství, která se nám na cestě přihodila,
+a z rozhovorů s přítelem. Až dosud mě studium odlučovalo od styku
+s ostatními lidmi a dělalo ze mě společenského samotáře, ale Clerval
+dovedl odhalit lepší stránky mého charakteru a znovu mě naučil
+milovat přírodu a radostné obličeje dětí. Jasné nebe a zelenající se
+pole mě naplňovaly nadšením. Počasí bylo opravdu nádherné, jarní
+květiny byly v plném rozkvětu, zatímco letní se chystaly k rozpuku.
+Zbavil jsem se všech myšlenek, které mě minulého roku tísnily neviditelnou tíží přes všechnu námahu je odvrhnout.
+Jindřich se těšil z mé dobré nálady a upřímně sdílel mou radost. Snažil se mě bavit a současně mi sděloval myšlenky, které mu
+– 63 –
+
+naplňovaly duši. Jeho mysl byla nevyčerpatelným zdrojem nápadů,
+jeho rozhovor byl pln fantazie a velmi často napodoboval perské
+a arabské spisovatele a vymýšlel si obdivuhodně barvité příběhy
+plné vášně. Jindy mi přednášel mé oblíbené básně nebo mě vtahoval
+do diskusí, v nichž si vedl s velkou vynalézavostí.
+Vrátili jsme se do koleje v neděli odpoledne. Vesničané byli na
+tanečních zábavách a každý, koho jsme potkali, vypadal vesele
+a šťastně. Sám jsem měl skvělou náladu a překypoval jsem nespoutanou radostí a veselostí.
+
+– 64 –
+
+Kapitola 7
+Po návratu jsem našel dopis od otce:
+
+„Milý Viktore,
+jistě netrpělivě čekáš na dopis, který Ti určí datum návratu
+domů. Byl jsem nejprve v pokušení napsat Ti pouze několik
+řádek a uvést jenom den, kdy bych Tě chtěl očekávat. Byla
+by to ovšem krutá laskavost a neodvážím se ji učinit. Vždyť
+jaké by bylo tvé překvapení; očekáváš šťastné a radostné přivítání, a setkáš se se slzami a zármutkem. Jenže jak Ti mám,
+Viktore, sdělit neštěstí, které nás postihlo? Nepřítomnost
+Tě jistě neučinila necitelným k našim radostem a smutkům
+a já stojím před nutností způsobit bolest svému tak dlouho
+nepřítomnému synu. Chtěl bych Tě nějakým způsobem připravit na strašlivou zprávu, ale vím, že je to nemožné. Už teď
+Tvůj zrak přeskakuje řádky, aby hledal slova, která Ti sdělí
+hroznou zvěst.
+Vilém je mrtev! To sladké dítě, jehož úsměv těšil a zahříval mé srdce, které bylo tak srdečné a veselé! Viktore, byl
+zavražděn!
+Nebudu se snažit Tě utěšovat, chci Ti prostě vylíčit, jak se
+vše sběhlo.
+Minulý čtvrtek (7. května) jsme šli všichni, já, Tvá sestřenka
+a tvoji bratři, na procházku do Plainpalais. Podvečer byl teplý
+a jasný a zůstali jsme tam déle než jindy. Když jsem pomyslil
+na návrat, stmívalo se už a Vilém a Arnošt, kteří kráčeli
+před námi, nebyli k nalezení. Sedli jsme si proto na lavičku,
+abychom počkali, až se vrátí. Za chvíli přiběhl Arnošt a zeptal
+se, zda jsme neviděli Viléma. Řekl, že si spolu hráli, Vilém
+– 65 –
+
+odběhl, aby se schoval, ale Arnošt ho marně hledal. Potom na
+něj dlouho čekal, ale Vilém se nevrátil.
+Jeho slova nás vyděsila a začali jsme malého hledat, dokud
+nenastala tma a Alžběta nevyslovila názor, že se snad vrátil
+domů. Doma však nebyl. Opět jsme se vrátili, tentokráte s lucernami. Neměl jsem totiž klid při pomyšlení, že můj zlatý
+chlapeček zabloudil a je vystaven chladu a rose noci. Také
+Alžběta se o něj nesmírně bála. Asi v pět hodin ráno jsem
+objevil svého hezkého chlapečka, kterého jsem ještě večer
+viděl kvetoucího zdravím, ležícího na trávě, zsinalého a bez
+hnutí. Na jeho krku byly stopy vrahových prstů.
+Donesl jsem ho domů a zoufalství vepsané na mé tváři
+prozradilo tajemství Alžbětě. Chtěla ho vidět. Nejprve jsem ji
+to nechtěl dovolit, trvala však na svém, a když vešla do pokoje,
+kde ležel, spěšně prohlédla krk oběti, zalomila rukama a vykřikla: ‚Bože můj! Zavraždila jsem svého miláčka!‘
+Pak omdlela a jen s velkými obtížemi jsme ji přivedli
+k sobě. Když se probrala, jenom plakala a vzdychala. Řekla
+mi, že onoho večera ji Vilém prosil, aby mu dovolila vzít si na
+krk její drahocenný medailónek s miniaturou Tvé matky. Medailónek zmizel a zřejmě byl pokušením, které vraha přimělo
+k strašnému činu. Až dosud nemáme po něm ani stopu, ačkoli
+se ho neúnavně snažíme vypátrat. Ale našemu drahému Vilémovi to stejně nevrátí život!
+Přijeď, nejdražší Viktore, jen Ty dokážeš utěšit Alžbětu.
+Neustále pláče a neprávem se obviňuje, že je příčinou Vilémovy
+smrti. Její slova mi drásají srdce. Jsme všichni nešťastni. Není
+to snad další důvod pro Tebe, můj synu, aby ses vrátil a stal se
+naším utěšitelem? Děkuji Bohu, Viktore, že se Tvá drahá matka
+nedožila kruté a strašné smrti svého nejmilejšího.
+Přijeď, Viktore, nikoli snad s myšlenkami na pomstu
+vrahovi, nýbrž s pocity míru a lásky, které vyléčí naše poraněné
+– 66 –
+
+mysli, místo aby je ještě rozjitřily. Vejdi do domu smutku s náklonností a oddaností k těm, kteří Tě milují, a nikoli s nenávistí
+k svým nepřátelům.
+Tvůj milující a nešťastný otec,
+Alfons Frankenstein
+Ženeva 12. května 17…“
+
+Clerval, který sledoval výraz mého obličeje při četbě, byl překvapen, když spatřil, jak se radost z otcova dopisu změnila v zoufalství. Hodil jsem dopis na stůl a zakryl si rukama tvář.
+„Můj drahý Frankensteine,“ zvolal Jindřich, když mě uslyšel hořce plakat, „máš snad být ustavičně nešťastný? Co se stalo?“
+Naznačil jsem mu, aby si vzal dopis, a začal jsem rozčileně přecházet po pokoji. I Clervalovi vytryskly slzy z očí, když četl příčinu
+mého zoufalství.
+„Nemohu ti nabídnout žádnou útěchu, příteli,“ řekl. „Neštěstí,
+které tě postihlo, se nedá odčinit. Co hodláš dělat?“
+„Odjedu ihned do Ženevy. Pojď se mnou, Jindřichu, musím objednat koně.“
+Cestou se mi Clerval snažil říci několik utěšujících slov, dokázal
+však jen tlumočit hluboký soucit. „Ubohý Vilém!“ prohlásil. „Drahé
+dítě, teď spí se svou matkou. Ten, kdo ví, jaký to byl veselý a radostný
+chlapec, musí plakat nad jeho předčasným koncem! Tak strašná
+smrt! Cítit vrahův stisk! Kdo dokáže zničit tak zářivou nevinnost,
+je více než vrah! Můj malý chudáček. Máme jenom jedinou útěchu –
+jeho přátelé truchlí a pláčou, ale on odpočívá. Bolest přešla, utrpení
+navždy skončilo. Jeho líbezné tělíčko spočívá pod drnem a on už
+necítí žádnou bolest. Více už ho litovat nemůžeme, pocit soucitu
+musíme uchovat pro nešťastné, kdo ho přežili!“
+Tak hovořil Clerval, zatímco jsme spěchali ulicemi. Jeho slova
+se mi vtiskla do paměti a později, když jsem osaměl, jsem si na ně
+– 67 –
+
+vzpomněl. Ale nyní jsem ihned po zapřažení koní nasedl do kočáru
+a rozloučil se s přítelem.
+Cesta byla velmi smutná. Zprvu jsem si přál jet co nejrychleji,
+protože jsem chtěl utěšit všechny své drahé a sdílet s nimi jejich žal.
+Když jsem se však blížil k rodnému městu, přikázal jsem zpomalit
+jízdu. Myslí mi vířila směsice pocitů a vyvolávala ve mně smutek.
+Projížděl jsem krajinou známou z dětství; neviděl jsem ji však téměř
+šest let. Změnilo se snad za tu dobu všechno, nebo nastala pouze
+jedna náhlá změna? Co když ale tisíce nepatrných okolností vyvolá
+postupně další změny, které třeba budou také tak rozhodující, ačkoli budou mít klidnější průběh? Přemohl mě strach, neodvažoval
+jsem se pokračovat v cestě, ačkoli jsem nemohl určit jejich zdroj.
+V takovém bolestném rozpoložení mysli jsem zůstal dva dny
+v Lausanne. Pozoroval jsem jezero. Voda byla klidná, všechno kolem
+bylo klidné, a zasněžené hory, „paláce přírody“, zůstaly beze změny.
+Postupně mě pokojná velebná scenérie uklidnila a já pokračoval
+v cestě do Ženevy.
+Silnice vedla podél jezera, které se v blízkosti mého rodného
+města zužuje. Přede mnou zřetelněji vystupovaly černé svahy Jurského pohoří a skvoucí vrcholek Mont Blanku. Rozplakal jsem se
+jako dítě. „Drahé hory! Krásné jezero! Jak přivítáte svého poutníka?
+Vaše vrcholky jsou jasné, obloha a jezero jsou modré a klidné. Je to
+předpověď klidu, nebo výsměchu mému neštěstí?“
+Obávám se, příteli, že vás začínám poněkud unavovat líčením
+těchto zdánlivě okrajových příhod, ale byly to dny poměrného štěstí
+a vzpomínám na ně s radostí. Má vlast, má milovaná vlast! Jen ten,
+kdo se tam narodil, pochopí radost, kterou jsem pocítil, když jsem
+spatřil její říčky, hory, a především překrásné jezero.
+Když jsem se blížil k domovu, znovu mě přepadl zármutek a strach.
+Nastala noc. Už jsem téměř nemohl vidět tmavé hory a dolehl na mě
+pocit stále rostoucí tísně. Krajina vypadala jako rozlehlá a chmurná
+scenérie plná zla a mě se zmocnila hrozná předtucha, že je mi určeno
+– 68 –
+
+stát se jedním z nejnešťastnějších lidí. Běda! Má předtucha byla
+správná a mýlila se pouze v jednom: že jsem si totiž z veškeré bídy
+a utrpení, které jsem si s hrůzou představoval, nedovedl vybavit ani
+setinu bolestí, které mi bylo určeno prožít.
+Když jsem dojel do okolí Ženevy, nastala už noc a městské brány
+byly zavřeny. Musel jsem strávit noc v Secheronu, vesnici vzdálené
+asi půl míle od města. Nebe bylo bez mráčku, a protože jsem neměl
+ani pomyšlení na spánek, rozhodl jsem se vyhledat místo, kde byl
+zavražděn náš drahý Vilém. Nemohl jsem projít městem, abych
+se dostal do Plainpalais, a musel jsem se přeplavit na člunu přes
+jezero. Při této krátké cestě vytvářely blesky na vrcholku Mont
+Blanku překrásné obrazce. Bouřka se zřejmě rychle blížila a po
+přistání jsem vystoupil na nízký kopec, abych mohl lépe pozorovat
+její průběh. Obloha se postupně zatáhla a brzy jsem pocítil, jak na
+mě dopadají velké kapky deště, jehož prudkost rychle vzrůstala.
+Opustil jsem své dosavadní místo a kráčel dále, ačkoli tma
+i bouřka každou minutu sílily a nad hlavou mi s burácením zahřměl hrom. Jeho dunění se odrazilo od Salêve, od Jurského pohoří a Savojských Alp. Prudký zásvit blesku mi oslnil zrak a ozářil
+jezero, takže vypadalo jako obrovský ohnivý pruh. Potom se na
+chvíli všechno jakoby ponořilo do nepropustné tmy, dokud se mi
+zrak nezotavil z předcházejícího záblesku. Bouře, jak tomu často ve
+Švýcarsku bývá, se najednou rozpoutala na různých místech nebe.
+Nejdivočejší bouřka visela přesně na sever od města nad onou částí
+jezera, která leží mezi belrivským výběžkem a vesnicí Côpet. Další
+bouřka ozařovala slabými záblesky Jurské pohoří a jiná zatemňovala a chvílemi odhalovala Môle, špičatou horu na východ od jezera.
+Sledoval jsem bouři, tak krásnou, a přece tak strašnou, a přitom jsem pokračoval rychle v cestě. Náhle jsem zahlédl v šeru
+postavu, která se vyplížila ze skupiny stromů za mnou. Zarazil
+jsem se a upřeně se na ni zadíval: nemohl jsem se mýlit! Blesk ji
+ozářil a jasně mi ukázal podobu. Obrovská postava, znetvořené
+– 69 –
+
+rysy, ohavnější, než by mohly být lidské, mi ihned prozradily, že je
+to onen netvor, onen hnusný démon, jemuž jsem dal život. Co tu
+dělá? Je snad on (zachvěl jsem se při této myšlence) vrahem mého
+bratra? Sotva mi tato představa prolétla myslí, nabyl jsem přesvědčení, že je to tak. Celý jsem se třásl a musel jsem se opřít o strom,
+abych neklesl k zemi. Postava rychle prošla kolem mě a ztratila se
+v temnotě. Toto nevinné dítě nemohl zabít člověk. To on byl vrahem!
+Nemohl jsem o tom pochybovat! Již to, že mě tato myšlenka mohla
+napadnout, bylo nevyvratitelným důkazem skutečnosti. Chtěl jsem
+se za netvorem rozběhnout, ale bylo to zbytečné, protože při dalším
+blesku jsem viděl, jak šplhá po skaliskách téměř svislého úbočí hory
+Salêve, která ohraničuje Plainpalais na jihu. Brzy dospěl vrcholku
+a zmizel.
+Zůstal jsem neschopen jakéhokoli pohybu. Bouře přestala, ale
+stále pršelo a krajina byla zahalena neproniknutelnou tmou. Před
+mýma očima se rozvíjel sled událostí, na které jsem se až dosud
+snažil zapomenout: má práce od jejího začátku až k vytvoření
+a oživení onoho tvora, objevení se živého díla mých rukou u mého
+lůžka, jeho zmizení. Od oné noci, kdy se mu dostalo života, uplynuly
+již téměř dva roky. Byl to jeho první zločin? Pustil jsem do světa
+zvrhlou stvůru, pro niž bylo jedinou radostí zabíjet a ubližovat. To
+jistě on zavraždil mého bratra!
+Nikdo si neumí představit, s jakými úzkostnými stavy jsem se
+procházel po celý zbytek noci. Strávil jsem ji, promoklý a prokřehlý,
+pod širým nebem. Nepřízeň počasí jsem však nepociťoval, má mysl
+byla zaplavena obrazy hrůzy a zoufalství. Tvor, kterého jsem pustil
+mezi lidi a vyzbrojil vůlí a schopností konat hrůzné činy, z nichž jeden právě vykonal, mi připadal téměř jako vlastní upír, můj vlastní
+duch, vyproštěný z hrobu a hnaný touhou zničit vše, co je mi drahé.
+Za ranního rozbřesku jsem zamířil své kroky k městu. Brány byly
+otevřené. Spěchal jsem k otcovskému domu. Mým prvním popudem bylo odhalit vše, co je mi známo o vrahovi, a dát ho okamžitě
+– 70 –
+
+pronásledovat. Když jsem však uvážil, co bych vlastně vyprávěl,
+zarazil jsem se. Spatřil jsem tvora, který vyšel z mých rukou a jehož
+jsem obdařil životem, o půlnoci na úbočí nepřístupné hory! Vzpomněl jsem si také na těžkou chorobu, která mě zachvátila právě
+v době, kdy jsem dokončil své dílo, a která by jen dodala přídech
+šílenství příběhu tak jako tak úplně nepravděpodobnému. Věděl
+jsem dobře, že bych já sám považoval vyprávění o něčem takovém
+za blouznění šílence. A i kdyby se mému příběhu věřilo a mí příbuzní se dali přesvědčit, mimořádné schopnosti onoho tvora znemožňovaly jakékoli pronásledování. Kdo by ho dokázal zadržet, když
+tak lehce zlézá strmá úbočí hory Salêve? Tyto úvahy mě přesvědčily
+a já se rozhodl mlčet.
+Asi v pět hodin ráno jsem vešel do našeho domu. Řekl jsem služebné, aby nikoho z rodiny nebudila, a odešel jsem do knihovny,
+kde jsem chtěl čekat na obvyklou hodinu snídaně.
+Šest let uplynulo, uplynulo jako sen až na jedinou nesmazatelnou
+událost, a já stál na tom místě, kde jsem naposledy objal otce před
+odjezdem do Ingolstadtu. Pohlédl jsem na matčin obraz, visící nad
+římsou krbu. Znázorňoval skutečný výjev, který matka namalovala
+na otcovo přání. Představoval Karolínu Beaufortovou, jak klečí v hlubokém zoufalství u rakve svého otce. Její šat byl venkovský a obličej
+bledý, ale z celé její osobnosti vyzařoval takový výraz důstojnosti
+a krásy, že tu stěží bylo místo pro soucit. Pod obrazem byla Vilémova
+miniatura a při pohledu na ni jsem se rozplakal. Tu vstoupil Arnošt;
+slyšel mě vejít do domu a spěchal mě přivítat. Naše radost ze setkání
+byla smíšena s bolestí. „Vítám tě, Viktore!“ řekl. „Škoda, že jsi nepřijel před třema měsíci, byl by ses setkal s radostnými a veselými
+tvářemi! Teď přijíždíš, abys s námi sdílel žal, který nic nedokáže
+zmírnit. Doufám však, že tvá přítomnost potěší tatínka. Vždyť téměř
+klesá pod tíhou našeho neštěstí. A snad se ti také podaří přimět
+Alžbětu, aby přestala se svým zbytečným a mučivým sebeobviňo­
+váním. Ubohý Vilém! Byl to náš miláček a naše pýcha!“
+– 71 –
+
+Z bratrových očí tekly proudem slzy a mě se zmocnila smrtelná
+hrůza. Až dosud jsem si mohl zoufalství vládnoucí v mém postiženém domově jen představovat, ale nyní přede mnou vyvstalo
+jako nové a ještě hroznější neštěstí. Snažil jsem se Arnošta uklidnit
+a vyptával jsem se na otce a na tu, kterou nazývám svou sestřenicí.
+„Ona potřebuje útěchu ze všech nejvíce,“ odpověděl Arnošt. „Obviňuje se, že zavinila smrt vašeho bratra, a velice proto trpí. Ale od
+té doby, co byl vrah odhalen…“
+„Vrah byl odhalen? Panebože! Jak je to možné? Kdo se mohl
+pokusit ho pronásledovat? To je nemožné, to je právě tak, jako by se
+někdo chtěl pokusit předhonit vítr nebo zastavit stéblem horskou
+říčku! I já ho viděl a ještě včera v noci byl na svobodě.“
+„Nevím, o čem mluvíš,“ namítl bratr udiveně. „Avšak pro nás je
+odhalení vraha jen dovršením neštěstí. Nikdo tomu nemohl nejprve
+uvěřit a ani teď se Alžběta nedá přesvědčit, přes všechny důkazy.
+Vždyť to nelze vůbec pochopit, že ta hodná Justýna Moritzová, tak
+oddaná celé naší rodině, mohla spáchat ten strašný a děsný zločin.“
+„Justýna Moritzová? Ubohé děvče, tak ji tedy obvinili? Ale to je
+nesmysl, to přece musí všichni vědět, tomu přece jistě nikdo ne­
+uvěřil, že, Arnošte?“
+„Nejprve ne, ale vyšlo najevo několik okolností, které nás téměř
+přesvědčily. A její chování bylo tak podivné a dodalo důkazům takovou váhu, že už, jak se obávám, nezbývá naděje na pochybnosti.
+Dnes se koná přelíčení a tam všechno uslyšíš.“
+Arnošt mi pak vyprávěl, že ráno toho dne, kdy byla objevena Vilémova mrtvola, Justýna onemocněla a několik dní zůstala upoutána
+na lůžko. Jeden ze sluhů náhodou prohlížel Justýniny šaty, které měla
+oné noci na sobě, a v kapse našel medailónek s obrazem mé matky,
+který jsme pokládali za důvod vraždy. Sluha ho ihned ukázal jinému ze služebnictva a ten, aniž co řekl rodině, odešel na policii a na
+podkladě tohoto důkazu byla Justýna zatčena. Po obvinění z vraždy
+utvrdila ubohá dívka podezření svým nanejvýš zmateným chováním.
+– 72 –
+
+Byl to neuvěřitelný příběh, nijak však neotřásl mým přesvědčením, a já vážně odpověděl: „Všichni se mýlíte, znám vraha. Justýna, ubohá, hodná Justýna, je nevinná.“
+V té chvíli vešel otec. Viděl jsem, že má ve tváři hluboce vryto utrpení, ale přesto se snažil přivítat mě vesele. Když jsme se
+pozdravili a otec chtěl zavést hovor na jiný námět, zvolal Arnošt:
+„Představ si, tatínku, Viktor říká, že zná vraha ubohého Viléma!“
+„My ho, bohužel, známe také,“ odpověděl otec. „Člověk by raději
+zůstal nevědomý a nezjistil tolik zkaženosti a nevděčnosti. A já jsem
+si Justýny vždy tak vážil.“
+„Otče, mýlíte se. Justýna je nevinná.“
+„Jestliže je nevinná, tak nechť Bůh nedopustí, aby byla odsouzena. Dnes se koná přelíčení a já doufám, upřímně doufám, že bude
+zproštěna viny.“
+Tato slova mě uklidnila. Byl jsem v hloubi duše pevně přesvědčen o tom, že ani Justýna a ani nějaký jiný člověk není vinen touto
+vraždou. Byl jsem proto bez obav, že by mohly být předloženy
+nějaké nepřímé důkazy natolik průkazné, aby stačily k jejímu odsouzení. Své důvody jsem ovšem nemohl rozhlašovat, byly příliš
+hrůzné a nezasvěcení lidé by je pokládali za šílenství. Copak by
+někdo mohl uvěřit, dokud by se nepřesvědčil na vlastní oči, že jsem
+mohl být tak bezpříkladně opovážlivý a nevědomý a pustil do světa
+tak nebezpečného netvora?
+Brzy k nám přišla Alžběta. Od doby, kdy jsem ji naposledy viděl,
+se změnila. Čas ji obdařil krásou, která překonala a nahradila půvab
+jejích dětských let.
+Byla tu stejná otevřenost, stejná živost, ale s nimi byly spojeny
+cit a intelekt. Přivítala mě vřele. „Tvůj návrat mě naplňuje velkou
+nadějí,“ řekla. „Snad nalezneš nějaké prostředky, které by mohly
+ospravedlnit ubohou, nevinnou Justýnu. Kdo se bude moci cítit bezpečen, jestliže bude ona usvědčena ze zločinu? Věřím v její nevinu
+stejně jako ve svou vlastní. Stihla nás dvojnásobně krutá pohroma.
+– 73 –
+
+Nejen jsme ztratili našeho milovaného chlapce, ale ještě strašnějším
+zásahem osudu má být ode mě odtržena ubohá dívka, kterou mám
+upřímně ráda. Jestliže bude odsouzena, nikdy už nepoznám radost.
+Ale jsem přesvědčena, že k tomu nedojde. A pak budu opět šťastna,
+i po bolestné smrti mého malého Viléma.“
+„Je nevinná, Alžběto,“ ujistil jsem ji. „A jistě se to prokáže. Ničeho
+se neboj a jistota její neviny ať ti je posilou.“
+„Jak jsi hodný a šlechetný! Všichni ostatní věří v její vinu. A to
+mě velmi bolí, protože vím, že je to vyloučeno. A když jsem viděla,
+že všichni jsou tak neúprosně zaujatí, ztratila jsem naději a zoufala
+jsem si.“
+„Drahá Alžběto,“ řekl otec, „osuš si slzy. Jestliže je nevinná, jak
+věříš, pak se spolehni na spravedlnost našich zákonů. Postarám se,
+abych zabránil sebemenšímu stínu zaujatosti.“
+
+– 74 –
+
+Kapitola 8
+Strávili jsme několik smutných hodin až do jedenácti, kdy mělo začít
+přelíčení. Otec a ostatní členové rodiny se museli k soudu dostavit
+jako svědkové, a proto jsem je tam doprovodil. Pohled na tento odporný výsměch spravedlnosti mi přinesl nadlidské utrpení. Padne
+tedy rozhodnutí, zda výsledek mé zvídavosti a zvrácených úvah
+nejen zavinil smrt líbezného dítěte plného nevinnosti a radosti,
+nýbrž zda připraví ještě strašnější konec dalšímu člověku a zavalí
+ho veškerou tíhou hanby, kterou s sebou nese hrůza vraždy. Justýna
+byla ušlechtilá a měla mnoho vlastností, které jí slibovaly šťastný
+život. A to vše by mělo být zničeno v potupném hrobu, a příčinou
+všech běd jsem byl já! Tisíckrát raději bych na sebe vzal vinu za
+zločin, přisouzený Justýně. Ale v době, kdy byl spáchán, jsem nebyl
+v Ženevě, a moje prohlášení by bylo považováno za nepříčetný výmysl a nebylo by zprostilo viny tu, která trpí mou zásluhou.
+Justýna se tvářila klidně. Byla ve smutku a hluboké utrpení
+ještě více zkrásnělo její půvabný obličej. Výraz její tváře vyjadřoval
+přesvědčení o nevině. Ani se nezachvěla, ačkoli na ni hledělo mnoho
+lidí a zatracovalo ji. Za jiných okolností by její krása vyvolávala dojetí či obdiv, ale dnes převládala v myslích diváků představa hrůzného
+činu, kterého se údajně dopustila. Justýna byla klidná, ale její klid
+byl zřejmě vynucený, a protože její předešlý zmatek byl považován
+za důkaz viny, přiměla se k výraznému vystupování. Po příchodu do
+soudní síně se rychle rozhlédla, aby zjistila, kde sedíme. Když nás
+spatřila, zableskla se jí v oku slza, rychle se však opanovala a výraz
+bolestné lásky jako by svědčil o její úplné nevině.
+Soud začal, a když návladní vznesl obvinění, byli předvoláni
+svědkové. Proti Justýně se spiklo několik zvláštních skutečností,
+které by byly otřásly každým, kdo by nebyl měl takový důkaz její
+– 75 –
+
+neviny, jako jsem měl já. Tu noc, kdy byla vražda spáchána, nebyla
+doma, a k ránu ji spatřila jakási trhovkyně nedaleko místa, kde bylo
+později nalezeno tělo zavražděného chlapce. Žena se jí zeptala, co
+tam dělá, ale Justýna na ni divně pohlédla a dala jí pouze zmatenou
+nesrozumitelnou odpověď. Domů se vrátila asi v osm a na otázku,
+kde strávila noc, odpověděla, že hledala dítě, a ptala se, zda o něm
+někdo neví. Když jí ukázali tělo, přepadly jí závratě a musela několik
+dní zůstat na lůžku. Potom byl soudu předložen medailónek, který
+sluha našel v její kapse, a když Alžběta chvějícím se hlasem dosvědčila, že je to týž, který zavěsila dítěti kolem krku hodinu předtím,
+než se ztratilo, proběhl síní šum hrůzy a rozhořčení.
+Justýna byla předvolána, aby se hájila. Průběhem přelíčení se
+měnil její výraz. Na její tváři se postupně usazovaly údiv, hrůza
+a zoufalství. Občas bojovala se slzami, když však byla vyzvána
+k výpovědi, sebrala síly a soudní síní se rozlehl její chvějící se hlas.
+„Jen Bůh ví,“ prohlásila, „že jsem naprosto nevinná. Nenamlouvám si však, že by mi mé ujišťování mohlo dopomoci k osvobození.
+Svou nevinu zakládám na jednoduchém a prostém vysvětlení skutečností, které byly proti mně vzneseny, a doufám, že má povaha,
+tak, jak ji všichni poznali, přiměje soudce k příznivému výkladu
+tam, kde případné okolnosti vypadají pochybně nebo podezřele.“
+Pak vypovídala, že s Alžbětiným dovolením strávila večer oné
+noci, kdy byla spáchána vražda, v domě své tety v Chêne, vesnici
+vzdálené asi míli od Ženevy. Když se asi v devět hodin večer vracela,
+potkala jakéhosi muže a ten se jí zeptal, zda neviděla dítě, které
+zabloudilo. Jeho slova ji poděsila a strávila několik hodin hledáním.
+Zatím byly městské brány uzavřeny a ona musela proto přečkat
+zbylé hodiny do rána ve stodole patřící k usedlosti, jejíž obyvatele
+dobře znala, ale nechtěla je probudit. Skoro celou dobu probděla, jen
+k ránu na chvíli usnula, ale vyrušily ji čísi kroky a probudila se. Když
+svítalo, opustila svůj úkryt, aby pokračovala v hledání mého bratra.
+Možná, že prošla kolem jeho těla, ovšem netušila to. Není přece ani
+– 76 –
+
+nic divného na tom, že byla tak zmatena, když s ní trhovkyně mluvila, strávila přece bezesnou noc a o osudu ubohého Viléma ještě
+nic nevěděla. O medailónku však nemůže podat žádné vysvětlení.
+„Vím,“ pokračovala nešťastnice, „jak těžce a osudně tato jediná
+okolnost proti mně svědčí, ale nedovedu si ji vysvětlit. A jestliže
+tvrdím, že mi není o této věci nic známo, pak už mi nezbývají než
+dohady o možnostech, jakými se medailónek mohl dostat do kapsy
+mých šatů. Ale ani tady si nevím rady. Domnívám se, že nemám na
+světě nepřítele, neumím si představit, že by někdo byl tak podlý,
+aby mě chtěl svévolně zahubit. Dal ho tam vrah? Nevím, kdy by
+k tomu měl příležitost, a jestliže je to jeho skutek, proč by tedy byl
+ten klenot ukradl, když se s ním tak brzy zase rozloučil? Svěřuji
+svůj případ spravedlnosti tohoto soudu, avšak nezdá se mi, že bych
+měla naději na vysvobození. Prosím, abych mohla předvolat několik
+svědků, kteří by vypovídali o mém charakteru, a jestliže jejich výpovědi neoslabí mou předpokládanou vinu, musím být odsouzena,
+ačkoli má jediná záchrana leží v mé nevině.“
+Bylo předvoláno několik svědků, kteří Justýnu už znali mnoho
+let, a všichni o ní vypovídali dobré, ale strach a hrůza ze spáchaného
+zločinu – a podle jejich názoru se jím zřejmě provinila – je zastrašily
+a nedovolily vypovídat volně.
+Alžběta si uvědomila, že tato svědectví o Justýniných dobrých
+vlastnostech a jejím dosavadním bezúhonném chování, v něž dívka
+skládala všechny naděje, jí nijak nepomohou. Ačkoli byla velmi rozrušena, požádala o dovolení promluvit k soudnímu dvoru.
+„Jsem sestřenice nešťastného zavražděného dítěte, či spíše
+jeho sestra, protože jsem byla vychována jeho rodiči a žila u nich
+ještě předtím, než se narodilo. Proto se snad mohou někteří lidé
+domnívat, že není vhodné, jestliže se ujímám při této příležitosti
+slova. Vidím-li však, jak někomu mně drahému hrozí zkáza pro
+zbabělost jeho údajných přátel, prosím o povolení říci vše, co vím,
+o povaze Justýny Moritzové. Obžalovanou znám velmi dobře. Žila
+– 77 –
+
+jsem s ní pod jednou střechou – jednou pět let, podruhé téměř
+dva roky – a pokládám ji za neobyčejně laskavého a ušlechtilého
+člověka. S láskou a obětavostí ošetřovala mou nemocnou tetu, paní
+Frankensteinovu, při jejím smrtelném onemocnění. Potom pečovala o svou vlastní matku při její vleklé chorobě, a to s takovou oddaností, že vyvolala úctu u všech, kdo ji znají. Pak opět žila v domě
+mého strýce, milována celou rodinou. Byla hluboce oddána dítěti,
+které je teď mrtvo, a chovala se k němu jako vřele milující matka.
+Pokud jde o mě, neváhám vzdor všem proti ní vzneseným důkazům
+prohlásit, že věřím v její úplnou nevinu a nemám o ní sebemenších
+pochybností. Nic ji nesvádělo k takovému činu, a cetku, která je
+hlavním důkazem, bych jí byla ochotně věnovala, neboť si Justýny
+vážím a cením.“
+Po Alžbětině prostém a dojemném projevu se ozval souhlasný
+šepot, který byl ovšem vyvolán jejím šlechetným vystoupením
+a v Justýnin prospěch jinak nevyzněl. Veřejné mínění se dokonce
+obrátilo s obnovenou silou proti ní a obviňovalo ji z nejčernějšího
+nevděku. Při Alžbětiných slovech se Justýna rozplakala, zůstala však
+němá. Celé soudní jednání mě nesmírně rozčilovalo a deprimovalo.
+Věřil jsem v Justýninu nevinu, byl jsem o ní přesvědčen. Neposlal
+snad ten netvor, který zavraždil mého bratra (o jeho vině jsem vůbec
+nepochyboval), ve své ďábelské hře smrt a hanbu i na nevinnou?
+Hrůzná situace, v níž jsem se octl, byla nad mé síly. A když jsem
+si uvědomil, že hlas lidu i vzezření soudců mou nešťastnou oběť
+již odsoudily, vyběhl jsem ve smrtelných úzkostech ze soudní síně.
+Utrpení, jímž procházela obžalovaná, nedalo se srovnat s mým: ji
+posilovalo vědomí neviny, ale mou duši drásaly výčitky, jichž jsem
+se nemohl zbavit.
+Prožil jsem strašnou noc. Ráno jsem se odebral k soudu, rty a hrdlo
+zcela vyprahlé. Neodvážil jsem se vyslovit osudnou otázku, znali mě
+však a soudní úředník důvod mé návštěvy uhádl. Hlasovací kuličky
+byly již vrženy – všechny byly černé a Justýna byla odsouzena.
+– 78 –
+
+Není v mé moci vylíčit, jak mi tehdy bylo. Už dříve jsem občas
+poznal pocit děsu a snažil jsem se ho popsat příhodnými výrazy,
+ale slova opravdu nestačí k vyjádření tak strašného a hlubokého
+zoufalství, které se mě zmocnilo. Úředník, na něhož jsem se obrátil,
+dodal, že Justýna svou vinu už doznala. „Při tak jasném případu toho
+ani nebylo třeba,“ poznamenal, „ale přesto jsem rád. Naši soudcové
+totiž neradi odsuzují zločince, kteří se nepřiznali, jen na podkladě
+nepřímých důkazů, ať jsou sebeprůkaznější.“
+To byla podivná a nečekaná zpráva. Jak je to možné? Oklamal mě
+tehdy zrak? V prvém okamžiku jsem si říkal, že jsem snad opravdu
+tak šílený, za jakého by mě nejspíš svět považoval, kdybych prozradil, koho podezírám. Pospíšil jsem si domů a tam se mě Alžběta
+nedočkavě ptala po rozsudku.
+„Bylo rozhodnuto tak, jak jsi asi očekávala,“ řekl jsem. „Každý
+soudce nechá raději trpět deset nevinných, než aby jeden viník
+unikl. Jenže Justýna se přiznala.“
+To bylo tvrdé sdělení pro ubohou Alžbětu, která tak pevně věřila
+v Justýninu nevinu. „Ach, snad už nikdy neuvěřím v lidské dobro,“
+povzdychla. „Jak se jen mohla Justýna, kterou jsem měla ráda jako
+vlastní sestru, tak nevinně usmívat? Aby mě oklamala? Její laskavé
+oči se přece zdály zcela neschopny krutosti a zrady, a přece spáchala vraždu!“
+Krátce nato přišla zpráva, že si ubohá oběť přeje mluvit s mou
+sestřenicí. Otec nechtěl, aby ji Alžběta navštívila, řekl však, že rozhodnutí ponechává jen jí. „Půjdu, i když se přiznala,“ řekla Alžběta,
+„a ty mě doprovodíš, Viktore. Nemohu tam jít sama.“ Myšlenka na
+tuto návštěvu byla pro mě utrpením, nemohl jsem však Alžbětinu
+prosbu odmítnout.
+Vkročili jsme do temné cely a spatřili Justýnu, jak sedí u zdi na
+hromádce slámy; ruce měla spoutané a hlavu položenou na kolenou.
+Jakmile nás uviděla, vstala, a když jsme s ní zůstali o samotě, vrhla
+se Alžbětě k nohám a hořce se rozplakala. Sestřenka rovněž plakala.
+– 79 –
+
+„Ach Justýno, proč jsi mě připravila o poslední útěchu?“ zeptala
+se jí. „Tvá nevina mi byla oporou, a i když mi bylo hodně zle, přece
+jen mi nebylo tak strašně jako teď.“
+„A vy také věříte, že jsem taková hanebnice? Vy se také spolčujete s mými nepřáteli, kteří mě chtějí zničit a kteří mě odsoudili jako
+vražedkyni?“ Hlas jí dusily vzlyky.
+„Vstaň, chuděrko,“ řekla Alžběta. „Proč klečíš, jestliže jsi nevinná?
+Nepatřím mezi tvé nepřátele, věřila jsem v tvou nevinu přes všechny důkazy, dokud jsem se nedozvěděla, že ses přiznala. Tvrdíš, že ta
+zpráva je nepravdivá. Ujišťuji tě tedy, Justýno, že mou důvěru v tebe
+nemůže otřást nic jiného než tvé doznání.“
+„Přiznala jsem se, ale byla to lež. Přiznala jsem se proto, abych
+mohla dostat rozhřešení, avšak teď mě toto nepravdivé přiznání tíží
+mnohem víc než všechny mé jiné hříchy. Nechť mi Bůh odpustí! Od
+chvíle, kdy jsem byla odsouzena, nepřestal na mě můj zpovědník
+naléhat, hrozit mi a zastrašovat, až jsem téměř uvěřila tomu, že
+jsem takovou stvůrou, jak mi tvrdil. Vyhrožoval mi vyobcováním
+z církve a pekelnými plameny na věčnosti, jestliže budu i nadále
+zatvrzelá. Neměla jsem nikoho, kdo by mě posiloval, všichni na mě
+pohlíželi jako na netvora odsouzeného k hanbě a zatracení. Co mi
+zbývalo? Ve zlé chvíli jsem projevila souhlas se lží a teprve teď jsem
+opravdu nešťastná.“
+Se slzami v očích se zarazila a po chvíli pokračovala: „S hrůzou
+jsem si uvědomila, že i vy byste mohla uvěřit, že vaše Justýna, které
+vaše teta prokázala takovou čest a kterou jste měla ráda, je tvorem
+schopným spáchat zločin, jakého by se snad mohl dopustit jen
+ďábel.“
+„Justýno, odpusť mi, že jsem ti na chvíli nedůvěřovala! Proč ses
+přiznala? Ale netrap se a neboj se! Vyhlásím tvou nevinu a prokážu
+ji! Slzami a prosbami obměkčím kamenná srdce tvých nepřátel. Ty,
+kamarádka mých her, má družka, má sestra, a zemřít na popravišti?
+Ne! Ne! Tak strašné neštěstí bych ani nepřežila!“
+– 80 –
+
+Justýna smutně zavrtěla hlavou. „Smrti se nebojím,“ řekla, „hrůzu
+ze smrti mám již za sebou. Bůh mi dodává sílu a odvahu, abych
+přestála nejhorší. Opouštím smutný a hořký svět, a jestliže budete
+na mě vzpomínat, vzpomínejte na m�� jako na nevinně odsouzenou.
+Jsem smířena s osudem, který mě čeká. Naučte se, má paní, na mém
+příkladu trpělivě se podrobovat vůli nebes!“
+Zatím jsem poodstoupil do kouta. Jedině tam jsem mohl skrýt
+hrozný strach, který se mě zmocnil. Kdo má právo mluvit o zoufalství? Ani nešťastná oběť, která má zítra překročit strašnou hranici
+mezi životem a smrtí, necítila jako já tak hluboká a hořká muka.
+Skřípal jsem zuby, zatínal pěsti a z hloubi duše se mi vydral bolestný
+sten. Justýna sebou trhla. Když zjistila, že to jsem já, přistoupila ke
+mně a řekla: „Děkuji vám, mladý pane, za vaši návštěvu. Doufám,
+že ani vy nevěříte, že jsem vinna?“
+Nemohl jsem vypravit ze rtů jediné slovo. „Ne, Justýno,“ řekla
+Alžběta, „Viktor je o tvé nevině přesvědčen ještě víc než já. Vždyť
+ani tehdy, když se doslechl o tvém přiznání, mu nevěřil.“
+„Děkuji vám z celé duše. V posledních chvílích svého života cítím
+hlubokou vděčnost k těm, kdo na mě myslí s láskou. Jak drahá je pro
+takovou nešťastnici, jako jsem já, náklonnost přátel! Zbavuje mě víc
+než poloviny neštěstí a doufám, že budu moci zemřít smířena, teď,
+když vy, má paní, a váš bratranec věříte v mou nevinu.“
+A tak se nešťastná dívka snažila utěšit nás i sebe samu. Dosáhla
+totiž onoho stavu odevzdání, po němž toužila. Jenomže já, skutečný
+vrah, jsem cítil, jak se mi v prsou hýbe onen nikdy nehynoucí červ,
+který nepřipouští ani naději, ani útěchu. I Alžběta plakala a cítila
+se nešťastná, ale její bolest vyplývala z nevědomosti, která sice
+na chvíli zakryla jas její duše, nemohla ji však stejně zbavit lesku, jako mrak nezbaví měsíc záře. Úzkost a zoufalství mi pronikly
+hluboko do srdce, nesl jsem v sobě peklo a nic je nemohlo uhasit.
+Zůstali jsme u Justýny několik hodin a Alžběta se od ní odtrhla jen
+– 81 –
+
+s velkým úsilím. „Nejraději bych zemřela s tebou,“ zvolala, „nemohu
+žít v tomto nešťastném světě!“
+Justýně se podařilo vyloudit na rtech radostný úsměv a jen s největším vypětím zadržovala hořké slzy. Objala Alžbětu a hlasem zdušeným pohnutím řekla: „Sbohem, má sladká paní, nejdražší Alžběto,
+má milovaná a jediná přítelkyně. Nechť vám nebe ve své dobrotě
+žehná a vás ochraňuje, nechť je tohle poslední neštěstí, které vás
+stihne! Žijte, buďte šťastná a učiňte šťastnými i jiné!“
+A příštího dne ráno byla Justýna popravena. Nejvášnivější Alžbětina výmluvnost nedokázala zvrátit pevné přesvědčení soudců
+o zločinu ubohé dívky. Ani má prudká a rozhořčená slova na ně
+nezapůsobila. Jejich odpovědi byly chladné a neúčastné, a když
+jsem vyslechl jejich příkré, bezcitné úvahy, zemřelo mi na rtech
+i chystané doznání. Byl bych je mohl přesvědčit jen o tom, že jsem
+šílenec, ale nebyl bych dosáhl odvolání rozsudku vyneseného nad
+nešťastnou obětí. Zemřela na popravišti, jako by byla vražedkyní.
+Nestačily mučivé bolesti vlastního srdce, musel jsem se obrátit
+k hlubokému a mlčenlivému zármutku své Alžběty. I to bylo mé
+dílo! Otcovo zoufalství a beznadějnost až dosud tak radostného
+domova – to vše bylo dílo mých třikrát proklatých rukou. Drásán
+výčitkami, hrůzou a zoufalstvím, jsem přihlížel, jak moji drazí bezmocně naříkají u hrobů Viléma a Justýny, prvních nešťastných obětí
+mých zlořečených vědomostí.
+
+– 82 –
+
+Kapitola 9
+Pro člověka není snad nic bolestnějšího, než upadne-li jeho mysl po
+prudkém vznětu citů, vyvolaném překotným vývojem událostí, do
+mrtvého nečinného klidu. V něm spočívá jistota, která zbavuje duši
+naděje i strachu. Justýna zemřela – odpočívala věčným spánkem, a já
+žil. Krev mi volně proudila, ale hluboké zoufalství a kruté výčitky mi
+tísnily srdce a pevně v něm utkvěly. Spánek se vyhýbal mým očím
+a já jsem bloudil jako duch, protože jsem spáchal nepopsatelně
+strašné zločinné skutky, po nichž přijdou ještě další (jak jsem si
+namlouval). A přece mi srdce přetékalo ušlechtilou láskou k ctnosti.
+Vstoupil jsem do života s úmyslem konat jen dobro a prahl jsem po
+okamžiku, kdy budu moci své sny uskutečnit a stát se užitečným
+lidstvu. A teď bylo všechno zmařeno: místo čistého svědomí, které
+by mi dovolovalo spokojeně se ohlédnout na minulost a načerpat
+z ní přísliby nových nadějí, zmocnily se mě výčitky a pocit viny a zaháněly mě do pekla bolestných muk, jaká ani nelze slovy vyjádřit.
+Tyto duševní útrapy těžce doléhaly na můj zdravotní stav. Ve
+skutečnosti jsem se totiž zcela nezotavil z prvního záchvatu, který
+jsem prodělal. Vyhýbal jsem se lidem, každý výraz radosti nebo
+spokojenosti na jejich tvářích byl pro mě mukou, jedinou útěchou
+mi byla samota – hluboká, temná, smrti podobná samota.
+Otec s bolestí sledoval, jak se zhoršuje můj zdravotní stav a mění
+mé každodenní zvyky, a snažil se uvádět důvody, jimiž by mě vrátil
+zpět k životu. Svými slovy, vycházejícími z čistého svědomí a bezúhonného života, mi chtěl dodat sílu a odvahu k rozehnání temného
+mraku, který zahaloval mou mysl.
+„Myslíš si snad, Viktore,“ řekl jednou, „že já netrpím? Žádný otec
+nemohl milovat své dítě víc, než jsem já miloval Viléma,“ a při těchto
+slovech mu z očí vyhrkly slzy, „ale není snad povinností těch, kdo
+– 83 –
+
+zůstávají naživu, nezvětšovat svou bolest projevováním přehnaného zármutku? Je to současně i povinnost k sobě samému, protože
+nadměrný smutek zabraňuje člověku, aby co nejlépe a nejradostněji plnil své každodenní povinnosti, bez nichž není platným členem
+společnosti.“
+Jeho rada, i když správná, nedala se v mém případě vůbec použít.
+Kdyby výčitky svědomí nebyly smísily svou hořkost a strach svou
+úzkost s mými dalšími pocity, byl bych prvním, kdo by dokázal
+skrývat bolest a utěšovat své nejbližší. Takto jsem mohl otci odpovědět pouze pohledem plným zoufalství a snažit se nepobývat
+často v jeho blízkosti.
+Tehdy jsme se také přestěhovali do našeho domu v Belrive. Tato
+změna mi přišla neobyčejně vhod. Pravidelné zavírání městských
+bran v deset mi znemožňovalo zůstávat u jezera po této hodině,
+a to mi velmi ztrpčovalo pobyt uvnitř ženevských hradeb. Často,
+když už se ostatní členové rodiny odebrali k odpočinku, vzal jsem
+si člun a strávil mnoho hodin na jezeře. Někdy jsem napjal plachty
+a dal se unášet větrem, jindy jsem zavesloval doprostřed jezera,
+nechal člun volně kolébat a oddal se smutným úvahám. Když kolem
+mne zavládl klid a mně se zdálo, že kromě netopýra nebo žáby,
+jejíž přerušované skřehotavé kuňkání se ozývalo jen tehdy, když
+jsem se blížil ke břehu, jsem jediným živoucím tvorem, který se
+bezcílně toulá v této božsky krásné krajině, často mě jímalo pokušení pohroužit se do tichého jezera, aby se nade mnou a nad mým
+neštěstím vody navždy uzavřely. Zabraňovala mi v tom však myšlenka na statečně trpící Alžbětu, kterou jsem vřele miloval a jejíž
+život byl spjat s mým. Také jsem myslil na otce a bratra – měl by
+je snad můj zbabělý útěk zůstavit bezbranné a nechráněné před
+záštím nepřítele, kterého jsem vytvořil k jejich záhubě?
+V takových chvílích jsem hořce plakal a toužil jsem, aby se do
+mé mysli vrátil klid a abych tak mohl těm, které jsem miloval, dát
+útěchu a štěstí. To však nešlo. Výčitky svědomí zahnaly sebemenší
+– 84 –
+
+naději. Byl jsem tvůrcem nezměnitelného zla a žil jsem v každodenním strachu, že se netvor, jehož jsem stvořil, dopustí nějakého
+nového zločinu. Měl jsem temný pocit, že ještě vše neskončilo, že
+přece jen spáchá nějaký další tak mimořádně strašný skutek, že by
+svou neslýchaností téměř smazal vzpomínku na minulé zločiny. Měl
+jsem se stále oč bát, dokud kolem mě žili ti, které jsem miloval.
+Nelze si představit, jakou hrůzu mi netvor naháněl. Kdykoli jsem si
+na něj vzpomněl, skřípal jsem zuby, oči mi žhnuly a já si horoucně
+přál zničit onen život, kterým jsem ho nedomyšleně obdařil. Když
+jsem uvažoval o jeho zločinných a odporných skutcích, ovládly
+nenávist a touha po pomstě mou mysl a vedly ji přes všechny zábrany. Byl bych se za ním vydal třebas až na nejvyšší vrcholek And,
+jen kdybych věděl, že ho mohu svrhnout do propasti. Přál jsem si
+ho uvidět znovu, abych ho mohl zahrnout nejhlubším opovržením
+a pomstít Vilémovu a Justýninu smrt.
+Náš dům byl domem smutku. Hrůza minulých událostí hluboce otřásla otcovým zdravím. Alžběta byla smutná a malomyslná,
+každodenní povinnosti ji netěšily, sebemenší radost jí připadala
+svatokrádeží a jen věčný nářek a pláč mohl podle jejího názoru
+vyjádřit její vztah k zmarnění a zničení nevinnosti! Nebyla už
+šťastnou bytostí, která se v mládí se mnou potulovala po březích
+jezera a nadšeně bájila o našem budoucím životě. Přepadl ji první
+z žalů, kterým je určeno odtrhnout nás od pozemského života,
+a jeho temný vliv zaplašil její nejkrásnější úsměvy.
+„Když uvažuji o hrozné smrti Justýny Moritzové,“ řekla mi jednou,
+„nevidím už svět a jeho uspořádání tak, jak se mi jevil dosud. Dříve
+jsem pokládala popisy zlořádů a nespravedlností, o nichž jsem četla
+v knihách nebo slyšela od jiných, za příběhy dávné minulosti nebo
+za hrůzné smyšlenky. Byly vzdálené a spíše pochopitelné rozumu,
+než abych si je mohla představit ve skutečnosti. Jenže teď nás neštěstí navštívilo v našem domově a lidé mi připadají jako netvoři
+prahnoucí po krvi svých bližních. A přece jsem určitě nespravedlivá.
+– 85 –
+
+Všichni věřili, že to ubohé děvče je vinno, a kdyby byla spáchala
+zločin, za který zemřela, jistě by byla nejzkaženějším člověkem na
+světě. Kvůli několika drahokamům zavraždit syna svého dobrodince
+a přítele, dítě, které od narození vychovávala a zřejmě milovala jako
+vlastní! Já sama bych nemohla dát souhlas k zabití žádného člověka,
+ale jistě bych považovala takového tvora za neschopného zůstat
+v lidské společnosti. Ale Justýna byla nevinná. Vím, cítím, že byla
+nevinná. A ty máš stejný názor a to mě ještě víc utvrzuje. Jestliže
+se lež může tolik podobat pravdě, kdo si potom může být jist, že je
+opravdu šťasten, Viktore? Připadá mi, jako bych kráčela po okraji
+propasti, k níž se tlačí tisíce lidí snažících se svrhnout mě dolů na
+její dno. Vilém a Justýna byli zavražděni a vrah unikl; chodí volně po
+světě a snad si ho lidé dokonce váží. Ale i kdybych já měla zemřít za
+podobný zločin na popravišti, neměnila bych s takovým bídákem.“
+Naslouchal jsem jejím slovům s velkou úzkostí. Vždyť skutečným
+vrahem jsem byl já, nikoli sice má ruka, ale můj duch. Alžběta mi
+vyčetla z tváře strach, vzala mě něžně za ruku a řekla: „Musíš se
+uklidnit, nejdražší příteli. Jen Bůh ví, jak hluboce se mě dotkly tyto
+události, a přece nejsem tak zdrcena jako ty. V tvém vzhledu je
+výraz zoufalství a někdy i pomsty, a nahánějí mi strach. Drahý Viktore, zažeň tyto temné vášně! Pomysli na přátele kolem sebe, kteří
+soustředili všechnu svou naději v tebe. Ztratili jsme moc učinit tě
+šťastným? Dokud milujeme, dokud jsme k sobě navzájem upřímní,
+tady v této pokojné krásné zemi, tvé vlasti, dotud můžeme sklízet
+všechny její požehnané plody. Co už by mohlo zničit náš klid?“
+A přece nestačila Alžbětina slova, kterých jsem si vážil více než
+jakýchkoli darů štěstěny, zahnat hrůzu skrytou v mém srdci. Sotva
+promluvila, naklonil jsem se k ní jakoby ve strachu, aby snad právě
+v této chvíli nebyl nablízku vrah a nechtěl mě o ni oloupit.
+Tedy ani něžnost přátelství, ani krása přírody nemohly osvobodit
+mou duši od utrpení. Dokonce i slova lásky se míjela účinkem. Byl jsem
+obklopen mrakem, kterým nemohl proniknout žádný blahodárný
+– 86 –
+
+vliv. Byl jsem jako zraněný jelen, který vleče své ochabující údy do
+houští, kam dosud nevstoupila lidská noha, aby tu pohlédl na šíp,
+který ho proklál, a zhynul.
+Někdy jsem se dokázal vyrovnat s tupým zoufalstvím, které
+mě stravovalo, jindy zase se ve mně vše vzbouřilo a přimělo mě,
+abych ve změně prostředí a tělesném pohybu našel úlevu od nesnesitelných útrap. Při jednom ze svých duševních zhroucení jsem
+odešel z domova a vypravil se do blízkých údolí, kde jsem se ve
+velebnosti a věčnosti alpské krajiny snažil zapomenout na sebe
+a na své pomíjející, protože lidské strasti. Cílem mého putování bylo
+chamonixské údolí. Navštívil jsem je několikrát jako hoch. Od té
+doby uplynulo šest let, ze mě se stala lidská troska, ale tato divoká
+a věčná krajina zůstala beze změny.
+První část výletu jsem jel na koni. Potom jsem si najal mezka,
+protože je bezpečnější a na těchto drsných cestách obratnější
+a méně zranitelný. Počasí bylo krásné, byla asi polovina srpna,
+téměř dva měsíce po Justýnině smrti, po oné hrozné době, kdy
+počalo všechno mé utrpení. Z duše mi pomalu ustupovala tíseň
+a já jsem jel stále hlouběji do rokliny, kterou protékala říčka Arve.
+Mohutné hory a srázy, které se nade mnou tyčily z obou stran,
+šumění vody prudce protékající mezi skalisky a šplouchání vodopádů svědčilo o síle mocné jako všemohoucnost – a já se přestal
+bát nebo se klanět před jakýmkoli tvorem, který nebyl tak mocný
+jako ten, kdo stvořil a ovládal živly, jež na mě právě zde působily
+tak mohutným dojmem. Jak jsem stoupal výš, otvíral se přede mnou
+stále krásnější a velebnější pohled do údolí. Na srázných úbočích
+borovicemi porostlých hor bylo vidět zříceniny starých hradů, mezi
+stromy probleskovaly roztroušené chýše a dole se klikatila prudká
+Arve. Celé překrásné scenérii ještě dodávaly velebnost a vrcholné
+kouzlo nebetyčné Alpy, jejichž bílé a zářící vrcholky se tyčily do
+výšky jako pyramidy a chrámy, a mně připadalo, že patří jinému
+světu, že jsou sídlem jiné rasy.
+– 87 –
+
+V Pélissier, kde se údolí, jímž protéká řeka, rozšiřuje, jsem
+přejel most a začal s výstupem na horu, která ční nad proudem.
+Zanedlouho jsem se dostal do chamonixského údolí. Toto údolí je
+krásné a velebné, ale ne tak nádherné a malebné jako servoxské,
+kterým jsem právě projel. Z obou stran je ohraničeno vysokými
+zasněženými horami, ale nebylo tu ani stopy po zříceninách hradů
+a úrodn��ch polích. Obrovské ledovce se přibližovaly až k cestě,
+slyšel jsem dunění padající laviny a pozoroval jsem kouř značící
+její dráhu. Mont Blanc, vysoký a nádherný Mont Blanc, převyšoval
+okolní vrcholky a jeho obrovská kupole shlížela do údolí.
+Cestou mě často přepadal hřejivý a tak dlouho ztracený pocit
+štěstí. Tu a tam mi zákrut stezky nebo náhle zahlédnutý a poznaný
+předmět připomněly minulost spjatou s bezstarostným veselím
+chlapeckých dnů. Vánek mi šeptal uklidňující slova a matka příroda
+mě prosila, abych už přestal truchlit. A potom zase přestal laskavý
+vliv působit – a znovu jsem byl trýzněn zármutkem a oddával se
+nešťastným úvahám. Tu jsem popohnal svého mezka ve snaze zapomenout na svět, na své strachy a více než na co jiného na sebe
+samého – anebo jsem, přemohla-li mě úzkost, sestoupil s mezka
+a vrhl se do trávy, zdeptán hrůzou a strachem.
+Konečně jsem úplně vyčerpán dorazil do Chamonix. Chvíli jsem
+postál u okna, pozoroval jasné blesky, které se křižovaly nad Mont
+Blankem, a naslouchal hlasitému šumění Arve, která tekla pode
+mnou. Tyto konejšivé zvuky působily na mé zjitřené smysly jako
+ukolébavka; když jsem položil hlavu na polštář, přemohl mě spánek.
+Cítil jsem ho přicházet a vítal ho jako dárce zapomnění.
+
+– 88 –
+
+Kapitola 10
+Příští den jsem se toulal údolím. Zastavil jsem se u pramene Arvei­
+ronu, napájeného ledovcem, který pomalu sestupuje dolů od
+horského vrcholu, aby přehradil údolí. Přede mnou se zdvihala strmá úbočí velebných hor, nade mnou visela sněžná zeď ledovce, kolem bylo roztroušeno několik borovic. Slavnostní ticho audienčního
+sálu svrchované Přírody bylo porušováno pouze zurčením potoků,
+pádem balvanů, mohutným duněním laviny nebo třeskem nakupeného ledu, který podle neměnných zákonů stále a stále praskal
+a pukal, jako by byl pouhou hračkou v jejích rukou. Tato nádherná
+krása mi přinášela největší útěchu, jakou jsem byl schopen přijmout. Povznášela mě nad všechny malicherné pocity, a ačkoli mě
+nezbavovala zármutku, přece jen ho zmírňovala a uklidňovala. Do
+určité míry mi rovněž odvedla myšlenky od všeho, nad čím jsem
+poslední měsíc uvažoval. Večer jsem se vrátil dolů a ve spánku jsem
+znovu navštívil horskou krajinu, kterou jsem prozkoumával ve dne.
+Kolem mě se shlukli neposkvrněný zasněžený vrcholek, skvoucí
+horské štíty, borovicové lesíky, rozeklaná holá propast, orel vznášející se mezi mraky a vše to prosilo, abych se uklidnil.
+Kam to všechno zmizelo, když jsem se příštího rána probudil?
+Všechen klid prchl spolu se spánkem a temný smutek zahalil
+všechny mé myšlenky. Z nebe padaly proudy deště a hustá mlha
+zakrývala horské vrcholy, takže jsem ani nezahlédl tváře svých
+mohutných přátel. Přesto jsem chtěl proniknout jejich mlžným
+závojem a navštívit je v jejich oblačných úkrytech. Co pro mě
+znamenal déšť a bouře? Rozhodl jsem se vystoupit na vrcholek
+Montanvertu. Vzpomněl jsem si, jak na mě zapůsobil obrovský,
+neustále postupující ledovec, když jsem ho poprvé spatřil. Tehdy
+mě ten pohled naplnil velebným nadšením, které dalo duši křídla
+– 89 –
+
+a vyneslo ji z temného světa k světlu a radosti. Krása a vznešenost
+přírody vždy povznášely mou mysl a způsobovaly, že jsem zapomínal na pomíjivé starosti života. Znal jsem dobře cestu, a proto jsem
+se rozhodl, že půjdu, bez horského vůdce. Přítomnost někoho cizího
+by mi stejně byla kazila osamělou velkolepost krajiny.
+Stoupání je prudké, ale pěšina překonává četnými serpentinami
+sráznost úbočí. Krajina působí dojmem strašné opuštěnosti. Na
+mnoha místech je vidět stopy po zimních lavinách, stromy tam leží
+porůznu zpřerážené, některé zcela zničené, jiné ohnuté, opírající se
+o vyčnívající skály nebo zapletené do jiných stromů. Pod samým vrcholem přetínají na několika místech stezku sněžné rokle, po jejichž
+strmých svazích se neustále kutálejí dolů kameny. Jedna z nich je
+velmi nebezpečná, protože hlasitější zvuk, dokonce hovor, vyvolává
+vzdušný proud, který může přivolat zkázu na poutníkovu hlavu. Borovice nejsou ani vysoké ani rozložité, jejich větve jsou však tmavé
+a propůjčují krajině přísný vzhled. Pohlédl jsem do údolí pod sebou;
+z prudkých říček stoupala hustá mlha a zahalovala neprostupnými
+závoji okolní hory, jejichž vrcholky se skrývaly v šedých mracích,
+zatímco zachmuřená obloha chrlila déšť. To vše zesilovalo smutný
+dojem, kterým krajina na mě působila. Proč se jen člověk vychloubá
+tím, že má vyšší vnímavost než zvířata, vždyť právě jen proto má
+větší požadavky. Kdyby naše cítění bylo omezeno na hlad, žízeň
+a smysly, mohli bychom být takřka svobodní. Ale na nás působí
+sebemenší záchvěv v��tru či náhodné slovo a dojem, který v nás toto
+slovo vyvolá.
+K polednímu jsem dorazil na vrcholek. Posadil jsem se na útes,
+který vyčníval nad mořem ledu. Mlha zakrývala vše, ledovce i okolní
+hory. Náhle vítr rozehnal mraky a já jsem mohl sestoupit na ledovec.
+Jeho povrch je velmi nerovný jako vzdouvající se vlny rozbouřeného moře, šplhá se po úbočí a je rozeklán hlubokými trhlinami. Jeho
+plocha je široká téměř míli, ale trvalo mi dvě hodiny, než jsem ji
+přešel. Za ledovcem je holá strmá skála. Montanvert ležel nyní
+– 90 –
+
+přesně naproti místu, kde jsem stál, a nad ním se tyčil Mont Blanc
+ve svém velebném majestátu. Zastavil jsem se ve skalním výklenku
+a pohlížel na tuto nádhernou a ohromující scénu. Moře, či spíše
+široká řeka ledu se vinula mezi strmými úbočími hor, jejichž nebetyčné vrcholky shlížely na její zákruty. Ledem pokryté bělostné
+štíty zářily nad mraky ve slunečních paprscích.
+Náhle jsem zahlédl postavu, která se ke mně neobyčejně rychle
+blížila. Přeskakovala trhliny v ledu, mezi nimiž jsem tak opatrně
+kráčel, a jak se přibližovala, připadalo mi, že je vyšší než normální
+člověk. Zmocnilo se mě vzrušení, před očima se mi zatmělo a cítil
+jsem, jak se mě zmocňuje mdloba, ale chladný horský větřík mě
+rychle osvěžil. Když jsem mohl rozeznat rysy neznámého, naskytl se mi strašný a obávaný pohled! Uvědomil jsem si, že je to
+netvor, kterého jsem stvořil. Hrůza a zlost mne roztřásly. Rozhodl
+jsem se vyčkat jeho příchodu a pak se s ním pustit do zápasu na
+život a na smrt. Přišel, jeho výraz prozrazoval hořký bol spojený
+s opovržením a zlobou, zatímco jeho nelidská ošklivost byla skoro
+nesnesitelně odporná pro pohled lidských očí. Ale to jsem téměř
+nevnímal. Nenávistí a vztekem jsem oněměl a teprve, když jsem
+se vzchopil, zahrnul jsem ho záplavou slov překypujících zuřivou
+nenávistí a opovržením.
+„Ďáble, jak se odvažuješ přijít ke mně?“ zvolal jsem. „Nebojíš se,
+že se ti krutě pomstím? Odejdi, odporný plaze, nebo raději zůstaň,
+ať tě mohu zničit na prach! Ach, kdyby jen mohl zánik tvého bědného těla vrátit život oněm obětem, které jsi tak ďábelsky zavraždil!“
+„Očekával jsem takové přivítání,“ odpověděl netvor. „Všichni
+lidé jsou ubozí, a jak tedy musím být nenáviděn já, který jsem ještě
+bídnější než kterákoliv lidská bytost! A přece ty, můj stvořitel,
+nenávidíš a odháníš mě, své dílo, s nímž jsi svázán pouty, která
+mohou být rozetnuta pouze zničením jednoho z nás. Máš v úmyslu
+mě zabít. Jakým právem si dovoluješ takhle si pohrávat se životem?
+Splň svou povinnost ke mně, a já splním svou k tobě a lidstvu. Jestli
+– 91 –
+
+vyhovíš mým podmínkám, nechám tebe i všechny ostatní lidi na
+pokoji; jestliže však odmítneš, budu tak dlouho napájet své hrdlo
+smrtí, až bude přesyceno krví tvých zbývajících přátel!“
+„Odporný netvore! Stvůro! Pekelná muka jsou příliš mírným
+trestem za tvé zločiny! Odporný ďáble! Vytýkáš mi, že jsem tě stvořil. Pojď tedy, ať zničím onu jiskru, kterou jsem tě tak nerozvážně
+obdařil!“
+Má zuřivost neznala mezí a já jsem se na něj vrhl, hnán všemi
+pocity nenávisti, jaké jen může člověk mít.
+Lehce mě odstrčil a pravil:
+„Uklidni se! Prosím tě pouze, abys mě vyslechl, než dáš volný
+průchod své zlobě! Netrpěl jsem snad dosti, že se snažíš zvětšit mé
+neštěstí? I když je můj život naplněn neustálým strachem, přece
+mi je drahý a já ho budu bránit. Uvědom si, žes mě učinil silnějším
+a větším, než jsi ty, a že mé klouby jsou ohebnější. Nedám se však
+svést k tomu, abych se postavil proti tobě. Jsem tvým dílem a já budu
+k svému pánu a vládci dokonce mírný a poslušný. Ovšem jen tehdy,
+splníš-li to, čím jsi mi povinován. Frankensteine, nebuď laskavý ke
+všem ostatním, a hrubý pouze na mě, vždyť já nejvíce potřebuji
+tvůj cit pro spravedlnost, a dokonce tvou vlídnost a náklonnost.
+Pamatuj si, že jsem dílem tvých rukou a tvého mozku; měl bych
+být tvým Adamem, jsem však spíše padlým andělem, kterému jsi
+vzal všechny radosti, ačkoli se ničeho zlého nedopustil. Kolem sebe
+vidím tolik jasu a pohody, ale já jsem z toho neodvolatelně vyloučen.
+Byl jsem hodný a dobrý a pouze utrpení mě učinilo zlým. Učiň mě
+šťastným, a já se změním.“
+„Odejdi! Nechci tě poslouchat! Mezi námi nemůže být nic
+společného, jsme nepřátelé. Odejdi nebo dovol, abychom vyzkoušeli svou sílu v zápase, ve kterém jeden z nás musí padnout.“
+„Čím tě mohu obměkčit? Cožpak tě žádné prosby nepřimějí laskavě vyslechnout tvora, který se dovolává tvé dobroty a soucitu?
+Věř mi, Frankensteine: byl jsem šlechetný, má duše zářila láskou
+– 92 –
+
+a lidskostí, jsem však sám, strašlivě sám! Ty, můj stvořitel, se
+mě děsíš. Jaké naděje se mohu dočkat od tvých bližních, kteří mi
+nejsou ničím povinováni? Odhánějí mě a nenávidí mě. Mým útočištěm jsou opuštěné hory a pusté ledovce. Putoval jsem mnoho
+dní; ledové jeskyně, ve kterých se jedině cítím bezpečen, jsou mým
+příbytkem, a to jediným, který mi lidé nezávidějí. Vzývám tuto
+smutnou oblohu, protože je ke mně laskavější než tví bližní. Kdyby
+lidé věděli o mé existenci, jednali by jako ty a ozbrojili by se, aby
+mě zničili. Nemám tedy snad nenávidět ty, v nichž vzbuzuji odpor?
+Se svými nepřáteli se nebudu bratříčkovat! Jsem ubožák, ale oni se
+musí podílet se mnou na mé ubohosti. Jedině ty mi můžeš pomoci
+a zprostit mě zla, které by jinak tvou zásluhou narostlo tak, že jeho
+vítr strhne nejen tebe a tvou rodinu, nýbrž i tisíce jiných. Dovolávám se tvého soucitu, nepohrdej mnou. Vyslechni můj příběh, a až
+skončím, opusť mě, nebo mě polituj, podle toho, jaký osud si podle
+tebe zasloužím. Ale vyslechni mě! Zákony lidí, i když jsou krvavé,
+dovolují, aby viník přednesl svou obhajobu dříve, než je odsouzen.
+Vyslechni mě, Frankensteine. Obviňuješ mě z vraždy, a přece bys
+s klidným svědomím zničil tvora, kterého jsi sám stvořil. To je ta
+věčná lidská spravedlnost! A přece tě neprosím, abys mě ušetřil.
+Vyslechni mě a potom, jestliže můžeš a budeš chtít, znič dílo svých
+rukou.“
+„Proč mi připomínáš okolnosti,“ odvětil jsem, „na které si vzpomínám jen s hrůzou? Proč mi připomínáš, že to jsem já, ubohý
+nešťastník, kdo tě stvořil? Nechť je proklet den, ty odporný ďáble,
+kdy jsi poprvé spatřil světlo světa! Nechť jsou proklety (i když tím
+proklínám sám sebe) ruce, které tě stvořily! Já sám jsem způsobil,
+že jsem nejubožejší člověk na světě. Nenechal jsi mi možnost, abych
+posoudil, zda jsem k tobě spravedlivý nebo ne. Odejdi! Zbav mě
+pohledu na svou nenáviděnou postavu!“
+„Dobrá, zbavuji tě toho pohledu, můj stvořiteli,“ řekl a přikryl mi
+oči svýma nenáviděnýma rukama. Prudce jsem je od sebe odstrčil.
+– 93 –
+
+„Jen tak tě mohu zbavit pohledu, který tě děsí,“ pokračoval. „Ale
+musíš mě vyslechnout, abych se mohl dovolávat tvého soucitu. Při
+ctnostech, které jsem kdysi měl, tě o to žádám! Vyslechni mé vyprávění, je dlouhé a neobvyklé. Tady je ti však chladno, pojď proto
+se mnou na horu do mé chatrče. Slunce je ještě vysoko na obloze.
+Než zapadne, aby se skrylo za tyto zasněžené stráně a ozářilo jiný
+svět, vyslechneš můj příběh a budeš moci rozhodnout. Na tobě
+závisí, zda navždy odejdu z blízkosti lidí a nebudu jim škodit, nebo
+zda se stanu metlou tvých bližních a původcem tvé brzké zkázy.“
+Po těchto slovech vstoupil na ledovec. Šel jsem za ním. Srdce
+jsem měl plné nenávisti a kráčel jsem mlčky, ale cestou jsem zvážil
+jednotlivé důvody, které uvedl, a řekl jsem si, že alespoň vyslechnu
+jeho vyprávění. Pobízela mě k tomu zvědavost, a soucit potvrdil
+mé rozhodnutí. Stále jsem ho považoval za vraha svého bratra
+a dychtivě jsem se snažil dosáhnout potvrzení, nebo vyvrácení své
+domněnky. A poprvé jsem si také uvědomil, že tvůrce má k svému
+dílu povinnosti, a pochopil jsem, že dříve, než si budu stěžovat na
+jeho zkaženost, bych se měl pokusit učinit ho šťastným. Tyto pohnutky mě přiměly, abych vyhověl jeho prosbě. Přešli jsme proto
+přes ledovec a vystoupili na protilehlou skálu. Vzduch byl chladný
+a opět začalo pršet. Vešli jsme do chatrče, netvor s výrazem radosti,
+já s těžkým srdcem a stísněnými pocity. Souhlasil jsem však, že
+ho vyslechnu. Posadil jsem se k ohni, který můj strašný společník
+rozdělal, a zaposlouchal jsem se do jeho vyprávění.
+
+– 94 –
+
+Kapitola 11
+Na počáteční údobí své existence se jen velmi těžko rozpomínám
+a všechny tehdejší zážitky se mi vybavují jen zastřeny v mlžném
+nezřetelném světle. Tehdy mě zaplavila prazvláštní směs vjemů a já
+jsem současně viděl, slyšel a čichal, a trvalo vlastně velmi dlouho,
+než jsem se naučil rozeznávat činnost jednotlivých smyslů. Vzpomínám si, že mě začalo postupně zaplavovat silné světlo, a to mě
+donutilo zavřít oči. Vtom mě zahalila nepříjemná tma. Sotva jsem si
+ji uvědomil, něco mě donutilo rychle otevřít oči a světlo mě znovu
+zalilo. Udělal jsem první krok a mám pocit, že jsem scházel dolů
+a náhle jsem pocítil jakousi změnu. Předtím mi připadalo, že mě
+obklopuje temná neprůsvitná hmota nepochopitelná mému zraku
+i hmatu, jenže teď jsem zjistil, že mohu podle své chuti jít dál a že
+není překážek, které bych nemohl obejít anebo překročit. Světlo
+mě stále víc a víc obtěžovalo, a protože mi při chůzi bylo stále větší
+teplo, hledal jsem místo, kde bych našel stín. Našel jsem je v lese
+nedaleko Ingolstadtu. Lehl jsem si tam u potůčku na břeh, abych si
+odpočinul, a tam jsem zůstal, dokud mě nezačaly trápit hlad a žízeň.
+Tyto pocity mě vyburcovaly z ospalosti. Na větvích stromů a na zemi
+jsem našel jakési bobule, několik jsem jich snědl a tak zahnal hlad.
+Žízeň jsem uhasil v potoce, znovu jsem ulehl a přemohl mě spánek.
+Když jsem se probudil, byla tma. Ke všemu mi bylo chladno a byl
+jsem poněkud vystrašen, protože jsem si náhle připadal hrozně
+osamělý. Než jsem od tebe odešel, přehodil jsem přes sebe, protože
+mi bylo chladno, nějaké šaty, ty mě však nestačily ochránit před
+noční rosou. Byl jsem ubohý a bezmocný nešťastník. Nic jsem neznal, nic jsem nechápal a všechno mě bolelo.
+Brzy nato ozářilo oblohu slabé světlo a já pocítil trochu radosti.
+Vyskočil jsem a pozoroval jsem, jak mezi stromy vystupuje jasný
+– 95 –
+
+kotouč. Díval jsem se na něj jako na zázrak. Pohyboval se pomalu, ale
+zářil mi na cestu, takže jsem se znovu vydal hledat něco k snědku.
+Bylo mi stále zima, ale pod jedním stromem jsem náhodou našel
+velký plášť, zahalil se do něj a usedl. V mé mysli nebyla žádná
+jasná představa, všechno bylo zmatené. Vnímal jsem světlo a hlad
+a žízeň a tmu; v uších mi znělo mnoho zvuků a ze všech stran na mě
+doléhaly nejrůznější vůně. Jediný předmět, který jsem jasně vnímal,
+byl zářící měsíc, a na něj jsem s potěšením upřel zrak.
+Mnohokrát přešla noc v den a den v noc a měsíce již značně
+ubylo, když jsem pomalu začal rozeznávat jednotlivé vjemy. Postupně jsem jasně rozpoznal čirou bystřinu, která mě zásobovala
+vodou, a stromy, které mě stínily listím. Zaradoval jsem se, když jsem
+poprvé pochopil, že příjemné zvuky, které často zdravily můj sluch,
+vycházejí z hrdel malých opeřenců, jež jsem často pozoroval, jak letí
+nade mnou. Také jsem začal přesněji rozeznávat podobu věcí, které
+mě obklopovaly, a vnímat hranice zářivé světelné klenby, která se
+nade mnou rozprostírala. Občas jsem se snažil napodobovat veselý
+ptačí zpěv, ale marně. Jindy jsem se snažil napodobovat své pocity
+vlastním způsobem, ale drsné a neartikulované zvuky, které jsem
+vydával, mě tak polekaly, že jsem se raději odmlčel.
+Měsíc zmizel z noční oblohy a později se znovu objevil, ale podstatně menší. Zůstával jsem v lese. Tehdy už jsem všechno jasně
+rozeznával a má mysl se denně obohacovala novými vjemy. Oči
+přivykly světlu a naučily se vnímat předměty v jejich správných
+tvarech. Už jsem rozlišoval hmyz od rostlin a postupně také jednotlivé rostliny. Zjistil jsem, že vrabec vydává pouze nepříjemné zvuky,
+zatímco trylky kosa a drozda jsou sladké a vábivé.
+Jednoho dne, kdy mě více než jindy sužovala zima, jsem našel
+oheň, který zřejmě rozdělali nějací tuláci, a teplo, které mi jeho žár
+poskytl, mi bylo příjemné. Z radosti jsem strčil ruku do žhavého
+popele, ale s bolestným výkřikem jsem ji rychle vytáhl. Pomyslil
+jsem si: jak divné, že stejná věc může mít odlišné účinky! Zkoumal
+– 96 –
+
+jsem, z čeho je oheň udělán, a k své spokojenosti jsem zjistil, že ze
+dřeva. Rychle jsem nasbíral trochu větví; byly však vlhké a nechtěly
+chytit. Překvapilo mě to, a bez jediného pohybu jsem seděl a pozoroval oheň. Vlhké větve, které jsem položil blízko ohniště, uschly
+a samy se chytily. Přemýšlel jsem, jak je to možné, ohmatával jsem
+jednotlivé větve, až jsem zjistil příčinu. Pak jsem nasbíral velkou
+hromadu dřeva, aby mi vyschlo a abych měl značnou zásobu pro
+další oheň. Když nastala noc přinášející spánek, zmocnil se mě velký
+strach, že oheň vyhasne. Pečlivě jsem ho přikryl suchým dřívím
+a listím a navrch jsem položil vlhké větve. Nedaleko ohně jsem si
+rozprostřel plášť, ulehl na něj a usnul.
+Probudil jsem se až ráno a mou první starostí bylo podívat se na
+oheň. Odkryl jsem ho, opřel se do něj větřík a brzy vyšlehly drobné
+plamínky. To mě přivedlo na myšlenku udělat z větví jakýsi vějíř,
+kterým jsem rozdmýchal žhavý, téměř vyhasínající popel. Když
+znovu nastala noc, zjistil jsem s potěšením, že oheň vydává nejen
+teplo, ale i světlo. Objev ohně mi dopomohl také k změně stravy.
+Tuláci zde nechali zbytky jídel, která pekli na ohni, a ty mi chutnaly
+mnohem lépe než bobule, které jsem dosud trhal ze stromů. Pokusil
+jsem se proto připravit si jídlo stejným způsobem a vložil jsem do
+řeřavého dříví různé plody. Zjistil jsem, že bobule se zničí, zatímco
+ořechy a kořínky chutnají mnohem lépe.
+Jenže potravin bylo stále méně a často jsem strávil celý den
+marným hledáním několika žaludů, kterými bych utišil svíravý hlad.
+Proto jsem se rozhodl opustit místo, kde jsem až dosud pobýval,
+a najít jiné, kde bych mohl mnohem snadněji uspokojit těch několik
+málo potřeb, které jsem měl. Musel jsem se ovšem smířit se ztrátou
+ohně, který jsem získal díky náhodě a který jsem neuměl vyrobit.
+Několik hodin jsem o této překážce vážně uvažoval, nakonec jsem
+se však musel vzdát všech pokusů. Zahalil jsem se proto do pláště
+a vydal se přes les za zapadajícím sluncem. Potuloval jsem se tak
+lesem tři dny a nakonec jsem vyšel do otevřené krajiny. Minulou
+– 97 –
+
+noc napadalo mnoho sněhu a já jsem zjistil, že mám nohy prokřehlé
+od vlhké hmoty, která pokryla zem.
+Bylo asi sedm hodin ráno a já jsem nesmírně toužil po jídle a přístřeší. Konečně jsem zahlédl na nízkém kopci malou chýši, nejspíše
+postavenou pro nějakého ovčáka. Byl to pro mě nezvyklý pohled
+a velmi zvědavě jsem si tu stavbu prohlížel. Dveře byly otevřené,
+a tak jsem vešel. U ohně seděl stařec a připravoval snídani. Když
+mě zaslechl, otočil se, hlasitě vykřikl, vyběhl z chýše a běžel přes
+pole rychlostí, jaké se ani jeho vyzáblé tělo nezdálo být schopné.
+Jeho zjev, úplně odlišný od všeho, co jsem až dosud viděl, i jeho útěk
+mě poněkud překvapily. Ale byl jsem nadšen objeveným útočištěm.
+Sem nemohl proniknout ani déšť, ani sníh; bylo tu sucho a chýše mi
+připadala jako nádherné místo. Tak asi připadalo démonům pekla
+pandemonium7 po jejich utrpení v ohnivém jezeře. Chtivě jsem zhltal zbytky ovčákovy snídaně – chléb, sýr, mléko a víno; to mi však
+nechutnalo. Pak, přemožen únavou, jsem ulehl na slámu a usnul.
+Probudil jsem se v poledne. Vylákán sluncem, které jasně zářilo
+na bílou zem, rozhodl jsem se pokračovat v cestě. Zbytky ovčákovy
+snídaně jsem uložil do brašny, kterou jsem v chýši našel. Po několika hodinách chůze v polích jsem při západu slunce došel k jakési
+vesnici. Jak zázračná mi připadala! Obdivoval jsem se chalupám,
+úhledným domkům i výstavným stavením. Při pohledu na mléko
+a sýr za některými okny jsem pocítil hlad. Vešel jsem do jednoho
+z nejvýstavnějších domků, ale ještě jsem ani nepřekročil práh a už
+se děti rozkřičely a jedna žena omdlela. Celá vesnice byla na nohou,
+někteří vesničané utekli, jiní se na mě vrhli a pronásledovali mě,
+dokud jsem bolestně potlučen kameny a vším možným, co po mně
+házeli, neutekl do polí. Pln strachu jsem se ukryl ve zcela prázdné
+kůlně, která vypadala úplně žalostně ve srovnání s paláci, jež jsem
+viděl ve vesnici. Přiléhala však k pěkně vyhlížejícímu domku, jenže
+7
+
+Shromaždiště ďáblů.
+
+– 98 –
+
+já jsem se po své draze vykoupené zkušenosti neodvážil do něho
+vkročit. Mé útočiště bylo dřevěné, avšak tak nízké, že jsem v něm
+mohl stěží vzpřímeně sedět. Na podlaze z udusané, ale suché hlíny
+nebyla položena žádná prkna, a ačkoli do kůlny vnikal vítr nesčetnými štěrbinkami, pokládal jsem ji za vítaný úkryt před sněhem
+a deštěm.
+Zůstal jsem tam a ulehl celý rozradostněný, že jsem našel útočiště před nepřízní počasí, a zejména před lidskou zlobou, i když
+bylo sebeubožejší.
+Sotva se rozednilo, vylezl jsem ze svého brlohu, abych si prohlédl domek a zjistil, zda tu mohu zůstat. Kůlna přiléhala k zadní
+stěně domku, po jedné straně byl prasečí chlívek, po druhé straně
+rybníček s čistou vodou. Na straně, kterou jsem do kůlny vlezl, jsem
+na ochranu před lidským zrakem zakryl všechny štěrbiny dřívím
+a kamením, ale tak, abych je mohl odstranit v případě, že bych
+musel odejít. Světla bylo v kůlně málo, vnikalo do ní jen prasečím
+chlívkem, ale to mi úplně stačilo.
+Když jsem si své obydlí upravil a vystlal je čistou slámou, ukryl
+jsem se, protože jsem v dálce zahlédl lidskou postavu. Vzpomínka
+na to, jakého zacházení se mně dostalo, byla příliš čerstvá, než abych
+se neznámému ukázal. Předtím jsem se však zásobil jídlem na celý
+den. Vzal jsem si pecen žitného chleba a hrnek, abych nemusel pít
+z ruky čistou vodu, kterou jsem měl hned vedle kůlny. Podlaha
+v kůlně byla poněkud vyšší než okolní půda, takže byla stále úplně
+suchá, a vzhledem k blízkosti komína tam nebyla ani velká zima.
+Když jsem se takto zařídil, rozhodl jsem se, že v této kůlně zůstanu tak dlouho, dokud ji nebudu nucen opustit. Byl to vskutku
+ráj ve srovnání s tmavým lesem, kde jsem pobýval předtím, kde
+z větví stékaly dešťové kapky a půda byla mokrá. S chutí jsem pojedl
+a právě jsem chtěl odstranit prkno, abych si opatřil trochu vody,
+když jsem zaslechl kroky. Vyhlédl jsem štěrbinou a spatřil, jak kolem
+jde dívka s dížkou na hlavě. Byla mladá a vypadala velmi přívětivě,
+– 99 –
+
+zcela jinak než vesničanky a selské děvečky, jak jsem později zjistil.
+Její šat byl chudobný, skládal se z prosté modré sukně a lněného
+kabátu. Světlé vlasy si spletla v cop, ale bez jakékoli ozdoby. Měla
+klidný, avšak smutný výraz. Zmizela mi z dohledu, ale asi po čtvrt
+hodině, se vracela s dížkou, z poloviny plnou mléka. Když kráčela
+kolem a dížka ji zřejmě tížila, vyšel jí vstříc jakýsi mladík, jehož
+obličej nesl výraz ještě většího zármutku. Řekl smutně několik slov,
+vzal jí dížku z hlavy a odnesl ji sám do domku. Dívka šla za ním
+a oba zmizeli. Za chvíli jsem mladíka spatřil znovu. S nářadím v ruce
+odešel na pole za domkem. Dívka také pracovala, chvílemi v domě,
+chvílemi na dvorku.
+Pečlivě jsem si prohlédl svůj příbytek a zjistil jsem, že kdysi bylo
+ve stěně, k níž kůlna přiléhala, proraženo okno; nyní však bylo zahrazeno prkny. V jednom z nich byla malá, okem téměř nerozeznatelná skulinka, kterou jsem se mohl dívat do domku. Spatřil jsem
+malou místnost, bíle omítnutou a čistou, jenže téměř bez nábytku.
+V jednom koutě, u malého ohniště, seděl stařec a s výrazem bezútěšného smutku si opíral hlavu o ruce. Dívka uklízela místnost, ale
+po chvíli vytáhla ze zásuvky jakousi věc, začala se jí zabývat a usedla k starci. Ten uchopil mně neznámý nástroj a začal na něj hrát.
+Zvuky, které jsem slyšel, byly sladší než zpěv kosa nebo slavíka. Byl
+to krásný pohled i pro ubožáka, jakým jsem byl já! Starcovy stříbrné
+vlasy a jeho ušlechtilá tvář mě naplnily úctou, zatímco dívčin jemný
+půvab ve mně budil něhu. Stařec hrál sladce tklivou píseň, která, jak
+jsem zahlédl, vylákala slzy z očí jeho půvabné společnice. Stařec si
+toho nevšiml, dokud se dívka nerozplakala nahlas. Pak řekl několik slov, dívka zanechala práce a poklekla mu k nohám. Pozdvihl ji
+a usmál se na ni tak mile a laskavě, že mě přemohl neznámý pocit.
+Takovou zvláštní směs bolesti a radosti jsem dosud nepoznal, ani
+když jsem trpěl hladem a zimou, ani když jsem byl v teple a nasycen.
+Nemohl jsem ovládnout své vzrušení a raději jsem se odtáhl od
+okna.
+– 100 –
+
+Krátce nato se vrátil mladík s otýpkou dříví na zádech. Dívka mu
+vyšla vstříc, pomohla mu sejmout břímě a odnesla několik polínek
+do místnosti, kde je položila na oheň. Pak odešli stranou a mladík
+jí dal velký pecen chleba a kus sýra. Dívka se viditelně zaradovala
+a odešla do zahrady pro jakési kořínky a rostliny, dala je do nádoby
+s vodou a tu postavila na ohniště. Potom pokračovala v práci. Mladík
+odešel do zahrady a tam pilně ryl a vytahoval kořeny. Tak pracoval
+asi hodinu, pak za ním přišla dívka a společně se vrátili do domku.
+Stařec seděl v domku zahloubán, ale když se oba mladí lidé obje­
+vili v místnosti, rozjasnila se mu tvář a všichni zasedli k jídlu. Rychle
+se najedli, mladá žena se opět pustila do práce a stařec vyšel před
+domek na slunce, opíraje se o mladíkovu paži. Po chvíli se stařec
+vrátil do domku a mladík odešel na pole s jiným nářadím, než nesl
+dopoledne.
+Brzy nastala noc, ale k svému nesmírnému údivu jsem zjistil, že
+obyvatelé domku uměli prodloužit den použitím svíček. Potěšilo
+mě, že západ slunce tedy neukončil radost, kterou jsem pociťoval
+z pozorování svých lidských sousedů. Večer se dívka a její společník
+zabývali rozličnými věcmi, jejichž smysl mi byl nejasný, a stařec se
+opět chopil nástroje, aby hrál ony nádherné melodie, jimiž jsem byl
+ráno tak nadšen. Když skončil, začal mladík nikoliv hrát, ale vydávat
+zvuky, které byly jednotvárné a nepodobaly se ani lahodnosti starcova nástroje, ani zpěvu ptáků. Teprve později jsem si uvědomil,
+že nahlas předčítal; ale tehdy jsem neměl tušení o umění slov či
+písmen.
+Nějaký čas naslouchali, pak zhasli svíčky a odebrali se, jak jsem
+usoudil, k spánku.
+
+– 101 –
+
+Kapitola 12
+Ležel jsem na slámě, ale nemohl jsem usnout. Myslel jsem na to,
+co jsem toho dne zažil. Zejména na mě zapůsobilo laskavé jednání
+mých sousedů a já zatoužil vejít k nim, ale dobře jsem si pamatoval
+lekci, které se mi dostalo předešlého dne od surových vesničanů.
+Usoudil jsem proto, že ať už se později rozhodnu pro cokoliv, prozatím zůstanu klidně ve své kůlně, budu pozorovat konání svých
+sousedů a vynasnažím se poznat, jakými pohnutkami jsou jejich
+činy vedeny.
+Obyvatelé domku vstávali ráno před východem slunce. Mladá
+žena uklidila a připravila jídlo. Mladík odešel hned po snídani.
+Tento den uplynul stejně jako předcházející. Mladý muž pobyl
+celý den mimo dům a dívka se zabývala nejrůznějšími pracemi
+v domku. Stařec, jak jsem si brzy povšiml, byl slepý, vyplňoval svůj
+volný čas hrou na nástroj nebo seděl pohroužen do myšlenek. Oba
+mladí lidé projevovali svému důstojnému společníkovi nesmírnou
+oddanost a úctu. Sebemenší službu mu prokazovali s láskou
+a vlídností a on se jim odvděčoval laskavým úsměvem.
+Nebyli však úplně ��ťastni. Mladý muž a jeho společnice často
+vycházeli ven a zdálo se mi, že tam pláčou. Neviděl jsem však nikde
+sebemenší příčinu jejich zármutku a velmi mě to překvapilo. Jestliže jsou tak krásní lidé nešťastni, pak není nic divného na tom, že
+jsem nešťasten i já, tvor tak nedokonalý a osamělý. Jenže proč byli
+tito hodní lidé nešťastni? Měli hezký dům (tak mi alespoň připadal)
+a všemožný přepych, měli oheň, u kterého se mohli ohřát, když
+jim bylo zima, a chutnou stravu, kterou mohli zahnat hlad. Byli
+velmi dobře oblečeni, jejich společný život vypadal tak krásně,
+měli s kým mluvit a každý den si mohli vyměňovat pohledy plné
+lásky a vlídnosti. Co asi znamenaly jejich slzy? Vyjadřovaly opravdu
+– 102 –
+
+bolest? Zprvu jsem nebyl schopen vyřešit tyto otázky, ale neustálé
+pozorování jejich života a čas mi vysvětlily mnoho, co mi bylo zprvu
+nepochopitelné.
+Teprve po dlouhém čase jsem zjistil jeden z důvodů zármutku
+této rodiny: byla to chudoba, a byli velmi těžce postiženi. Jejich
+stravu tvořila výhradně zelenina z jejich zahrádky a mléko jediné
+krávy, kterého jim v zimě, kdy její majitelé ji neměli téměř čím krmit, poskytovala velmi málo. Myslím, že často měli hlad, zejména
+oba mladí lidé, protože několikrát předložili jídlo jen starci a sami
+si nic nevzali.
+Jejich ušlechtilost mě velmi dojímala. Brával jsem si v noci část
+jejich zásob pro vlastní potřebu, ale když jsem zjistil, že jim tím ubližuji, přestal jsem a spokojoval jsem se s bobulemi, oříšky a kořínky,
+které jsem sbíral v blízkém lese.
+Přišel jsem také na jiné způsoby, jak jim pomáhat při jejich den­
+ních trampotách. Zjistil jsem, že mladík trávil značnou část dne
+sbíráním dříví pro domácí potřebu. Často jsem v noci brával jeho
+nářadí, s nímž jsem se brzy naučil zacházet, a nanesl domů tolik
+paliva, že vystačilo na několik dní.
+Vzpomínám si, jak ráno po noci, kdy jsem to učinil poprvé, mladá žena otevřela dveře a spatřila venku velkou hromadu dříví. Na
+obličeji se jí objevil výraz velkého překvapení. Hlasitě cosi zavolala
+do domku a mladík k ní přiběhl; projevil stejné překvapení. S potěšením jsem zjistil, že toho dne nešel do lesa, ale trávil čas různými
+opravami domku a prací na zahradě.
+Postupem doby jsem učinil velmi důležitý objev. Zjistil jsem, že
+tito lidé si dovedli navzájem sdělovat své poznatky a pocity pomocí
+jasně vyslovených zvuků. Všiml jsem si, že jejich slova občas vyvolávala v myslích a výrazech posluchačů radost či bolest, úsměv či
+smutek. Bylo to zřejmě skvělé umění a já jsem horoucně zatoužil
+poznat je. Ale pokusy, které jsem podnikal, byly vesměs všechny
+marné. Mluvili velmi rychle, a protože pronesená slova neměla
+– 103 –
+
+žádný pro mě pochopitelný vztah s věcmi kolem nich, nedokázal
+jsem objevit klíč, kterým bych mohl odhalit tajemství jejich významu. Když jsem strávil v kůlně řadu měsíců, zjistil jsem konečně
+názvy, které používali pro některé nejběžnější předměty každodenních rozmluv. Tak jsem se naučil slovům jako oheň, mléko, chléb
+a dříví a pochopil jejich význam. Také jsem poznal jména obyvatel
+domku. Mladík a jeho společnice měli každý několik jmen, ale stařec
+měl pouze jedno, a to bylo otec. Děvčeti se říkalo sestra nebo Agáta,
+a mladíkovi Felix, bratr nebo syn. Nelze ani popsat, jakou radost
+jsem pocítil, když jsem pochopil, které představy se pojí k jednotlivým slovům, a když jsem se je naučil pronášet. Objevil jsem řadu
+dalších slov, ale nebyl jsem dosud schopen pochopit jejich smysl
+a význam, jako například dobrý, nejdražší, nešťastný.
+Takto jsem prožil celou zimu. Velmi jsem si oblíbil obyvatele
+domku pro jejich laskavé chování a krásu. Když byli nešťastni, cítil
+jsem se nesvůj, když se radovali, podílel jsem se na jejich radosti.
+Kromě nich jsem viděl jen málo lidských tvorů, a jestliže snad
+někdo cizí vešel do domku, pak jeho neohrabané chování a těžký
+krok mě ještě více přesvědčily o dokonalosti mých přátel. Jak jsem
+pozoroval, stařec se velmi často snažil povzbuzovat své děti (jak
+je podle mého zjištění nazýval) a vybízel je, aby nebyli tak smutní.
+Tón jeho rozmluv byl veselý a jeho výraz byl někdy tak laskavý, že
+naplňoval dojetím i mě. Agáta naslouchala uctivě, oči se jí někdy
+naplňovaly slzami, které se snažila nepozorovaně setřít, ale jak
+jsem zjistil, otcova slova ji většinou povzbudila. S Felixem to bylo
+horší. Byl z nich vždy nejsmutnější, a dokonce i mně, tak neznalému
+lidí, připadalo, že trpí mnohem více než ostatní. Ale ať byl jeho
+obličej sebesmutnější, jeho hlas zněl radostněji než hlas jeho sestry,
+zejména když mluvil se starcem.
+Mohl bych uvést nesčetné příklady, které – i když byly bezvýznamné – svědčily o vzájemné lásce mých milých sousedů. Upro­
+střed bídy a nedostatku přinesl Felix sestře pln radosti první bílou
+– 104 –
+
+květinku, která se objevila na zasněžené zemi. Časně ráno, než Agáta vstala, odklízel Felix sníh, který zasypal cestu k chlévu, nabíral
+vodu ze studny a donášel dříví z přístavku, kde k svému neustálému údivu zjišťoval, že mu neviditelná ruka doplňuje zásobu. Přes
+den zřejmě občas pracoval na sousední usedlosti, protože často
+odcházel a vracel se až k večeři, ale nenosil s sebou žádné dříví.
+Jindy pracoval na zahradě. V zimních měsících tam však bylo málo
+co dělat, a tak předčítal starci a Agátě.
+Zprvu mě toto předčítání mátlo, později jsem však objevil, že
+vydává při četbě mnoho stejných zvuků, jako když mluví. Z toho
+jsem usoudil, že na papíře nalézá srozumitelné znaky pro slova.
+Velmi jsem si přál oněm znakům se naučit, jenže jak by to jen bylo
+možné, jestliže jsem ani nerozuměl zvukům, které vyjadřovaly?
+Časem jsem se však i v tomto umění zdokonalil, nikoli však natolik,
+abych mohl sledovat každý rozhovor, ačkoli jsem na to soustředil
+všechen svůj rozum. Toužil jsem ukázat se obyvatelům domku, ale
+uvědomil jsem si, že se o to nebudu smět pokusit dříve, než ovládnu
+jejich řeč. Znalost jejich mluvy snad pak způsobí, že přehlédnou
+mou tak odlišnou postavu; vždyť díky dennímu pozorování jsem
+si byl vědom toho, jak jsem se od nich lišil.
+Obdivoval jsem se dokonalým postavám těchto lidí – jejich
+půvabu, kráse a jemné pleti, ale jaké zděšení se mě zmocnilo,
+když jsem se spatřil v průzračné tůňce! Nejprve jsem uskočil zpět
+a nemohl uvěřit, že je v tomto zrcadle opravdu můj obraz, ale když
+jsem se přesvědčil, že jsem opravdu takovým netvorem, jakým se
+sám sobě jevím, naplnil mě pocit nejtrpčího zoufalství a zklamání.
+A tehdy jsem bohužel ještě nemohl znát osudné následky tohoto
+hrozného znetvoření.
+Když slunce začalo více hřát a den se prodlužoval, zmizel
+sníh a já spatřil holé stromy a černou zem. Od té doby měl Felix
+mnohem více práce a bolestné obavy z hrozícího hladu zmizely.
+Jejich strava, jak jsem později zjistil, byla prostá a zdravá a měli jí už
+– 105 –
+
+dostatek. Na zahradě vyrostlo několik druhů zeleniny a tu pěstovali,
+a se zlepšováním počasí také denně přibývaly příznaky většího
+blahobytu.
+Stařec, opíraje se o syna, vycházel z domku každý den v poledne,
+pokud nepršelo. Pršelo sice často, ale prudký vítr rychle vysoušel
+půdu a den ode dne se oteplovalo.
+Můj způsob života v kůlně byl jednotvárný. Dopoledne jsem
+sledoval každé hnutí svých sousedů, a když jsem se ujistil, že jsou
+zabráni do nejrůznější práce, ulehl jsem k spánku. Zbytek dne jsem
+strávil jejich pozorováním. Když se odebrali na lůžko a když svítil
+měsíc nebo byla hvězdná noc, odešel jsem do lesa a tam nasbíral
+potravu pro sebe a dříví pro své přátele. Po návratu jsem, kdykoli
+toho bylo třeba, odklidil z cesty sníh a provedl ony práce, které
+jsem viděl dělat Felixe. Později jsem zjistil, že byli nesmírně udiveni nad všemi těmito úkony, prováděnými neviditelnou rukou,
+a jednou či dvakrát jsem je při takové příležitosti zaslechl, jak použili slov dobrý duch, zázrak, jenže tehdy jsem nechápal význam
+těchto výrazů.
+Můj rozum se stále více rozvíjel a já toužil poznat hlouběji pohnutky a pocity těch hodných lidí. Chtěl jsem se dozvědět, proč je
+Felix tak nešťasten a Agáta tak smutná. Domníval jsem se (bláhový
+ubožák!), že by mohlo být v mé moci vrátit jim štěstí. Když jsem
+spal nebo když jsem byl mimo dům, objevovaly se mi před očima
+postavy důstojného slepého otce, vlídné Agáty a pracovitého Felixe.
+Vzhlížel jsem k nim jako k vyšším bytostem, které budou rozhodovat
+o mém příštím osudu. V duchu mě napadlo tisíce představ, jak před
+ně předstoupím a jak mě přijmou. Předpokládal jsem, že budou
+ke mně cítit odpor, dokud si vlídným chováním a smířlivými slovy
+nezískám napřed jejich přízeň a později lásku.
+Tyto myšlenky mi dodávaly dobrou náladu a přiměly mě, abych
+se s ještě větším vypětím sil snažil osvojit si umění řeči. Můj hlas byl
+sice hrubý, ale poddajný, a i když byl na hony vzdálen lahodnému
+– 106 –
+
+zvuku řeči mých sousedů, přece jsem celkem snadno vyslovoval ta
+slova, s nimiž jsem se seznámil.
+Příjemné jarní přeháňky a teplé počasí podstatně změnily tvářnost
+krajiny. Lidé, kteří se snad před touto změnou skrývali v příbytcích,
+vyšli ven a zabývali se obděláváním půdy. Ptáci zpívali radostněji
+a na stromech začalo rašit listí. Okouzlující vzhled přírody mě blažil, minulost byla smazána z mé mysli, přítomnost byla plná klidu
+a budoucnost mi zářila vstříc jasnými paprsky naděje a předtuchami
+radostí.
+
+– 107 –
+
+Kapitola 13
+Budu teď pokračovat rychleji, tato část mého příběhu je velmi
+dojemná. Budu ti vyprávět o událostech, které ze mě udělaly to,
+čím jsem teď.
+Jaro rychle postupovalo, počasí bylo překrásné, obloha bez jediného mráčku. Pln překvapení jsem sledoval, jak to, co bylo dříve
+opuštěné a chmurné, rozkvétá teď překrásnými květinami a zelení.
+Tisíce lahodných vůní a krásných pohledů oblažovalo a osvěžovalo
+mou mysl.
+V jednom z oněch dnů, kdy mí přátelé pravidelně odpočívali –
+stařec hrál na kytaru a děti naslouchaly –, jsem pozoroval, že Felix
+vypadá tak smutně jako nikdy předtím. Často vzdychl, až otec ustal
+ve hře, a podle jeho chování jsem usoudil, že se ptá na důvod synova
+zármutku. Felix ho uklidnil a stařec začal znovu hrát. Tu někdo zaklepal na dveře.
+Přijela neznámá dáma na koni, v doprovodu jakéhosi vesničana.
+Byla oblečena v tmavý šat a obličej jí zakrýval hustý černý závoj.
+Agáta se jí na něco zeptala a cizinka v odpověď jen tiše vyslovila Felixovo jméno. Hlas měla lahodný, ale nepodobný hlasu mých přátel.
+Když Felix zaslechl své jméno, vyšel spěšně za neznámou a ta, když
+ho spatřila, nadzdvihla závoj, a já uviděl překrásný obličej. Vlasy
+měla černé jako havran a umně spletené, oči tmavé, ale laskavé
+a velmi živé. Rysy měla pravidelné, pleť neobyčejně světlou a na
+tvářích půvabný ruměnec.
+Při spatření cizinky zmizel Felixovi z obličeje smutek a objevil se
+na něm výraz tak nesmírné radosti, že jsem tomu stěží mohl uvěřit.
+Oči mu jiskřily, tváře zčervenaly a v tomto okamžiku jsem ho považoval za stejně půvabného jako cizinku. Té se však zřejmě zmocnily
+jiné pocity. Z krásných očí si setřela několik slzí, pak podala Felixovi
+– 108 –
+
+ruku, ten ji vášnivě políbil, a nazval ji, pokud jsem správně zaslechl,
+svou sladkou Arabkou. Zřejmě mu neporozuměla, avšak usmála se
+na něj. Felix jí pomohl sestoupit s koně, a propustiv jejího průvodce,
+zavedl ji domů. Potom promluvil s otcem. Půvabná cizinka poklekla
+starci k nohám a chtěla mu políbit ruku, jenže on ji k sobě zdvihl
+a láskyplně objal.
+Brzy jsem zjistil, že cizinka sice mluví a vyslovuje zřetelně, avšak
+nikdo z mých přátel jí nerozuměl. Hovořila jiným jazykem, který
+neznali, a ona zase neznala jejich řeč. Dorozumívali se četnými posunky, které jsem nechápal, ale viděl jsem, že její přítomnost vnesla
+do domku radost a rozptýlila zármutek, tak jako slunce rozptyluje
+ranní mlhu. Zejména Felix vypadal velmi šťastně a obdařoval svou
+Arabku radostnými úsměvy. Agáta, vždy tak laskavá Agáta, políbila
+krásné cizince ruku, ukázala na bratra a posunky zřejmě naznačovala, že byl až do jejího příchodu smutný. Tak uplynulo několik
+hodin a všichni dávali najevo radost, jejíž příčinu jsem nepochopil.
+Pak jsem si povšiml, že neznámá opakuje po mých přátelích některá
+slova a tak se snaží osvojit si jejich řeč. Ihned mě napadlo, že bych
+mohl této příležitosti použít k témuž účelu. Při této první lekci se
+neznámá naučila asi dvaceti slovům, z nichž většině jsem již rozuměl, ale měl jsem prospěch z dalších.
+Nastal večer a Agáta a Arabka se brzy odebraly na lůžko. Při odchodu políbil Felix neznámé ruku a řekl: „Dobrou noc, sladká Safie.“
+Pak ještě dlouho do noci rozmlouval s otcem. Z častého opakování
+Safiina jména jsem usoudil, že předmětem jejich rozhovoru byla
+krásná cizinka. Dychtivě jsem toužil rozumět jim a všemožně jsem
+se o to snažil, ale vymykalo se to mým možnostem.
+Příštího rána Felix odešel za svou prací, a když Agáta skončila s úklidem, usedla Arabka starcovi k nohám, vzala jeho kytaru
+a zahrála několik tak krásných melodií, že mi z očí vyhrkly slzy
+radosti i smutku. Potom začala zpívat a její hlas vytryskl, sílil a slábl
+v bohatých trylcích jako hlas slavíka.
+– 109 –
+
+Když dozpívala, podala kytaru Agátě, která ji nejprve odmítla.
+Potom však zahrála prostou melodii a doprovázela ji hlasem plným
+sladkých tónů, ale zcela nepodobných písni cizinky. Stařec byl zřejmě okouzlen a pronesl několik slov, která se Agáta snažila vysvětlit
+Safii a jimiž jí chtěl zřejmě vyjádřit, že mu hudbou činí nesmírnou
+radost.
+Dny nyní plynuly stejně klidně jako dříve, s jediným rozdílem, že
+tváře mých přátel nevyjadřovaly nikdy smutek, nýbrž radost. Safie
+byla neustále veselá a šťastná, ona i já jsme činili rychlé pokroky
+v učení, takže za dva měsíce jsem začal rozumět většině slov, která
+mí přátelé používali.
+Mezitím se i černá země pokryla trávou. Na zelených pahorcích
+rozkvetly nesčetné květy, tak sladké svými vůněmi a barvami,
+v lese, zalitém měsíční září, svítily jako hvězdy. Slunce hřálo víc
+a noci byly jasné a vonné. Mé noční potulky mi poskytovaly neobyčejnou rozkoš, ačkoli je podstatně zkrátily pozdní západ slunce
+a jeho brzký východ. Za dne jsem se totiž nikdy neodvážil vyjít ven
+z obavy, že by se mi dostalo stejného přivítání jako v první vesnici,
+do níž jsem přišel.
+Trávil jsem teď celé dny bedlivým pozorováním svých přátel,
+abych si co nejrychleji osvojil jejich řeč, a mohu se pochlubit tím,
+že jsem činil větší pokroky než Arabka, která stále ještě rozuměla
+velmi málo a nemluvila plynule, zatímco já jsem rozuměl téměř
+každému slovu a dokázal je vyslovit.
+Stejnou měrou, jakou jsem se zdokonaloval v řeči, jsem si osvo­
+joval znalost písma – cizinku totiž učili i psát –, a tak se přede mnou
+otevřelo široké pole zázraků a radosti.
+Kniha, z níž Felix učil Safii, byly Volneyho Trosky říší. Nebyl bych
+snad nikdy pochopil smysl tohoto díla, kdyby Felix při předčítání
+hned vše velmi podrobně nevysvětloval. Felix je prý vybral proto,
+že autorův honosný sloh napodoboval styl orientálních spisovatelů.
+Dopomohlo mi k povšechným znalostem dějin a k získání přehledů
+– 110 –
+
+o současné politice, a seznámilo mě se zvyky, vládními systémy
+a náboženstvími jednotlivých národů. Dozvěděl jsem se o lenivých
+Asijcích, o ohromujícím nadání a činorodosti Řeků, o válkách
+a vynikajících vlastnostech starých Římanů, o pozdějším úpadku
+a zániku jejich mocné říše, o rytířstvu, křesťanství a králích. Poučil
+jsem se o objevení Ameriky a plakal spolu se Safií nad nešťastným
+osudem jejích původních obyvatel.
+Tyto skvělé příběhy mě naplnily zvláštními pocity. Je člověk
+opravdu tak mocný, statečný a skvělý a přitom současně tak špatný
+a podlý? Jednou vypadá jako plod zla a jindy zase jako ztělesnění
+ušlechtilosti a boha. Být velkým a ctnostným člověkem mi připadalo jako nejvyšší pocta, jaká může myslícímu tvoru připadnout,
+a být špatným a podlým – a takovými zřejmě mnozí lidé byli – mi
+připadalo jako nejhlubší ponížení, jako život odpornější než život
+slepého krtka nebo neškodného červa. Dlouho jsem nemohl pochopit, jak člověk může vraždit svého bližního, nebo dokonce proč
+existují zákony a vlády, ale když jsem naslouchal podrobnému líčení
+zlořádů a krveprolití, přestal jsem se divit a odvracel jsem se s odporem a hnusem.
+Každý rozhovor mých přátel mi odhaloval nové zázraky. Vnímal
+jsem poučení, kterými Felix zahrnoval Arabku, a spolu s ní jsem
+naslouchal výkladům o podivném složení lidské společnosti. Slyšel
+jsem o majetkových rozdílech, o nesmírném bohatství a hrůzné
+chudobě, o postavení, původu a šlechtické krvi.
+Tato slova mě přiměla, abych se začal zabývat sám sebou. Dověděl jsem se, že si lidé nejvíce cení vznešeného neposkvrněného
+původu spojeného s bohatstvím. Člověk může být vážen jen tehdy,
+jestliže má jednu z těchto výsad, ale bez nich je až na řídké výjimky
+považován za pobudu a otroka, odsouzeného marnit svou sílu ve
+prospěch několika málo vyvolenců. A co jsem byl já? Nevěděl jsem
+pranic o tom, jak a kým jsem byl stvořen, věděl jsem však, že nemám
+ani peníze, ani přátele, prostě vůbec nic. Navíc jsem měl hnusně
+– 111 –
+
+znetvořený odporný vzhled a na svět jsem přišel zcela jinak než
+lidé. Byl jsem rychlejší než oni a mohl jsem se živit mnohem hrubší
+stravou. Nadměrné vedro i zimu jsem snášel bez obtíží a byl jsem
+mnohem vyšší a silnější než člověk. Ať jsem se podíval kamkoli,
+nespatřil jsem nikoho, kdo by se mi podobal, a ani jsem o nikom takovém neslyšel. Byl jsem tedy netvor, skvrna na povrchu zemském,
+před nímž všichni lidé prchají a jehož se všichni zříkají?
+Ani ti nemohu říci, jaké utrpení ve mně tyto úvahy vyvolaly!
+Pokoušel jsem se je zahnat, jenže čím více jsem věděl, tím jsem byl
+smutnější. Jak jsem tehdy litoval, že jsem nezůstal navždy ve svém
+lese a nepoznal nic jiného než hlad, žízeň, horko a zimu!
+Jak zvláštní povahu mají vědomosti! Jakmile se jednou v mysli
+usídlí poznání, ulpí v ní jako lišejník na skále. Občas jsem si přál,
+abych mohl setřást všechny myšlenky a pocity, dozvěděl jsem se
+však, že překonat pocit bolesti lze pouze jediným prostředkem –
+a tím je smrt, stav, jehož jsem se bál, ale který jsem dosud nechápal.
+Obdivoval jsem se ctnostem a dobrotě a miloval jemné způsoby
+a laskavé vlastnosti obyvatel domku. Byl jsem však odříznut od veškerého styku s nimi, a to, čeho jsem dosáhl potají, neviděn a neznán,
+spíše zvyšovalo, než uspokojovalo mou touhu sblížit se s lidmi.
+Agátina vlídná slova, oduševnělé úsměvy půvabné Arabky, starcovy
+laskavé rady a Felixovi živé výklady nebyly určeny mně. Připadal
+jsem si velmi uboze a nešťastně. Jiné poznatky se mě dotkly ještě
+hlouběji. Dozvěděl jsem o rozdílu pohlaví, o zrození a výchově dětí,
+o tom, jak se otec raduje nad úsměvem novorozeného děcka i nad
+uličnictvím staršího dítěte. O tom, jak matka zasvětí celý svůj život
+a všechnu svou lásku jedinému úkolu, jak se dětská mysl rozvíjí
+a nabývá vědomostí. Poznal jsem, co to jsou bratr a sestra a všechny
+ty nejrůznější vztahy, které poutají člověka s člověkem.
+Ale kde jsem já měl přátele a příbuzné? Žádný otec nesledoval
+dny mého dětství, žádná matka mě neobšťastňovala úsměvy a laskáním, a jestliže tomu snad přece jen bylo, pak všechen můj minulý
+– 112 –
+
+život byl vymazán a mně zůstala slepá prázdnota, v níž jsem nic
+nerozeznával. Pokud jsem si pamatoval, byl jsem vždy stejně velký
+a silný. Nikdy jsem nespatřil tvora, který by se mi podobal nebo
+který by si přál setkat se se mnou. Co jsem vlastně byl? Opět mi tato
+otázka vytanula na mysli a já ji mohl zodpovědět pouze zasténáním.
+Brzy ti vysvětlím, kterým směrem se tyto mé myšlenky ubíraly,
+dovol mi však teď, abych se vrátil ke svým přátelům. Jejich příběh ve
+mně vzbudil nejrůznější city, jako pohoršení, radost a úžas. Všechny
+však vyvrcholily v ještě větší lásce a úctě k nim, mým ochráncům
+(neboť tak jsem je nejraděj i ve svém nevinném, napůl bolestném
+sebeklamu nazýval).
+
+– 113 –
+
+Kapitola 14
+Teprve po delším čase jsem se seznámil s příběhem svých přátel.
+Zapůsobil na mě silným dojmem, protože mi objevil nový svět
+s neznámými okolnostmi, které mně – byl jsem tehdy nezkušený –
+připadaly zajímavé a fascinující.
+Stařec se jmenoval de Lacey. Pocházel z urozené francouzské
+rodiny, žil mnoho let v blahobytu, vážen svými nadřízenými a milován sobě rovnými. Jeho syn sloužil v armádě rodné země a Agáta
+se stýkala s dámami z nejlepší společnosti. Ještě několik měsíců
+před mým příchodem žili obklopeni přáteli ve velkém a bohatém
+městě nazývaném Paříž a dopřávali si každé radosti, kterou může
+poskytnout ctnost, vytříbená mysl či vkus doprovázené přiměřeným jměním.
+Jejich neštěstí zavinil Safiin otec. Byl to turecký obchodník, který mnoho let žil v Paříži. Z jakéhosi důvodu, který jsem nezjistil,
+stal se vládě nepohodlným. Právě v den, kdy k němu Safie přijela
+z Cařihradu, byl zatčen a vsazen do vězení. Potom byl postaven
+před soud a odsouzen k smrti. Nespravedlnost tohoto rozsudku
+byla zjevná, celá Paříž byla pohoršena, a podle všeobecného názoru byly příčinou rozsudku Turkovo náboženství a bohatství, nikoli
+zločin, z něhož byl obviňován.
+Felix byl náhodou přítomen soudnímu jednání, a když vyslechl
+výrok soudu, zmocnil se ho rozhořčený odpor. V oné chvíli se
+slavnostně zapřisáhl, že obchodníka vysvobodí, a začal hledat nejlepší možnost. Po řadě marných pokusů získat přístup do vězení
+našel hustě zamřížované okno v nestřežené části věznice, kterým
+vnikalo světlo do kobky nešťastného muslima. Ten, spoután těžkými okovy, čekal zdrceně na vykonání krutého rozsudku. Felix se
+v noci dostavil k mříži a seznámil vězně se svými plány. Turek, pln
+– 114 –
+
+údivu a radostného překvapení, snažil se slibem bohaté odměny
+podnítit osvoboditelovu horlivost. Felix jeho nabídku s pohrdáním
+odmítl. Když však spatřil krásnou Safii, která právě byla u otce na
+návštěvě a posunky dala Felixovi najevo hlubokou vděčnost, musel
+si chtě nechtě přiznat, že vězeň vlastní poklad, který by mu plně
+vynahradil námahu a nebezpečí.
+Turek bystře postřehl, jak silně zapůsobil zjev jeho dcery na Felixovo srdce, a aby získal za všech okolností jeho pomoc, nabídl mu
+ji za manželku, jakmile bude dopraven do bezpečí. Felix byl příliš
+ušlechtilý, než aby přijal tuto nabídku, ale v duchu se s nadějí upjal
+na její případné uskutečnění jako na vyvrcholení štěstí, o jakém se
+mu ani nesnilo.
+Přípravy na Turkův útěk pokračovaly a Felixovu horlivost ještě
+více povzbudilo několik dopisů krásné Safie, v nichž mu tlumočila
+své city. Dopisy jí psal jakýsi stařec, otcův služebník, který uměl
+francouzsky. Děkovala Felixovi vřele za zamýšlenou pomoc a současně si smutně stěžovala na vlastní osud.
+Mám opisy těchto dopisů, protože se mi za pobytu v kůlně podařilo opatřit si psací náčiní a Felix s Agátou tyto dopisy měli často
+v rukou. Než se rozejdeme, dám ti je. Zjistíš z nich, že mé vyprávění
+je pravdivé, jenže teď, protože se slunce pomalu chýlí k západu,
+mám jen čas stručně ti říci jejich obsah.
+Safie psala, že její matka byla pokřtěná Arabka, kterou Turci
+unesli a udělali z ní otrokyni. Svou krásou získala srdce Safiina
+otce a ten se s ní oženil. Mladá dívka psala nadšeně o matce, která,
+zrozena na svobodě, hrdě snášela potupný stav, k němuž byla odsouzena. Z dcery vychovala křesťanku, vštípila jí touhu po vzdělání
+a naučila ji samostatně myslet, což bylo stoupenkyním Mohamedovým zakázáno. Matka později zemřela, ale její zásady byly pevně
+zakotveny v Safiině mysli. Dívce se příčilo pomyšlení na návrat do
+Asie, kde by byla opět uvězněna mezi zdmi harému a směla by se
+zabývat jen pošetilými zábavami. Matčinou zásluhou si přivykla
+– 115 –
+
+myslet a uvažovat a vyhlídky na takový osud shledala příliš trpké.
+Sňatek s křesťanem a pobyt v zemi, kde ženy smějí mít místo ve
+společnosti, ji velmi lákaly.
+Noc před dnem popravy unikl Turek z vězení, a než se rozednilo,
+byl vzdálen mnoho mil od Paříže. Felix obstaral pasy na otcovo,
+sestřino i své jméno. Svého otce seznámil s plánem útěku. Otec mu
+chtěl pomoci, a tak pod záminkou delší cesty opustil dům a skryl
+se s Agátou v zapadlé pařížské čtvrti.
+Felix provezl uprchlíky přes Francii až do Lyonu a pak přes
+Mont-Cenis do Livorna, kde se obchodník rozhodl vyčkat, až se mu
+naskytne vhodná příležitost k odjezdu do některé turecké državy.
+Safie chtěla být s otcem až do chvíle jeho odjezdu. Turek znovu
+potvrdil svůj slib, že Safii dá Felixovi za manželku, a Felix zůstával
+proto s nimi. Celou dobu dlel ve společnosti Arabky, která k němu
+cítila prostou, něžnou náklonost. Rozmlouvali spolu prostřednictvím tlumočníka a někdy stačily pouhé pohledy. Občas mu Safie
+zpívala krásné písně své vlasti.
+Turek nevznášel proti jejich vztahu námitky a navenek podporoval naděje mladých milenců, zatímco v duchu již zosnoval zcela
+jiný plán. Myšlenka, že by se jeho dcera měla provdat za křesťana,
+se mu protivila, bál se však Felixova hněvu, kdyby se snad k sňatku
+stavěl vlažně. Věděl totiž, že je dosud v moci svého osvoboditele,
+přestože jsou v Itálii. Felix ho totiž mohl kdykoli vydat italské policii.
+V duchu už probral tisíce plánů, které by mu umožnily prodloužit
+přetvářku tak dlouho, až jí už nebude třeba a až bude moci tajně
+dceru odvézt. Zprávy, které došly z Paříže, mu jeho záměr usnadnily.
+Odsouzencův útěk velmi pobouřil francouzskou vládu a ta nešetřila námahy, aby odhalila a potrestala viníka. Felixův čin vyšel
+brzy najevo a de Lacey s Agátou byli uvrženi do žaláře. Když se tato
+zpráva donesla Felixovi, vytrhla ho z milostného opojení. Jeho starý
+slepý otec a něžná sestra jsou zavřeni v odporné kobce, zatímco on
+je na svobodě ve společnosti své lásky. Tato představa ho trýznila.
+– 116 –
+
+Ujednal proto s Turkem, že v případě náhodného odjezdu ještě
+před jeho návratem ubytuje Safii v livornském klášteře, rozloučil
+se s krásnou Arabkou, spěšně odcestoval do Paříže a tam se vydal
+do rukou zákona v naději, že tak vysvobodí otce a sestru.
+To se mu nepodařilo. Všichni tři zůstali ve vězení ještě pět měsíců; pak došlo k přelíčení. Na základě rozsudku jim bylo zabaveno
+celé jmění a byli odsouzeni k doživotnímu vyhnanství z rodné země.
+Nalezli ubohé přístřeší v Německu, v domku, kde jsem se s nimi
+setkal. Brzy nato se Felix dozvěděl, že se proradný Turek, pro něhož
+on a jeho rodina tolik vytrpěli, projevil jako nečestný a hanebný
+člověk. Jakmile se totiž doslechl, že jeho osvoboditel byl odsouzen
+k chudobě a vyhnanství, opustil prý se svou dcerou Itálii a poslal
+Felixovi urážlivě nepatrný obnos, aby mu údajně poskytl pomoc pro
+jeho další životní cestu.
+Tyto události Felixe trápily, a zřejmě proto mi připadal nejnešťastnější z celé rodiny v onen den, kdy jsem ho poprvé spatřil.
+Dokázal snášet chudobu a byl na ni hrdý, protože byla následkem
+dobrého skutku. Avšak Turkův nevděk a ztráta milované Safie byly
+mnohem trpčí a nenapravitelnější rány osudu. Teprve Safiin příjezd
+nalil do jeho duše útěchu.
+Když do Livorna došla zpráva, že Felix byl zbaven svého postavení a majetku, nařídil Turek dceři, aby na nápadníka zapomněla
+a připravila se k návratu do vlasti. Safie byla příliš ušlechtilá a tento
+příkaz ji pobouřil. Dívka se pokusila otce přemlouvat, ale marně. Jen
+rozzlobeně odešel a opakoval jí svůj tyranský rozkaz.
+Po několika dnech přišel Turek k dceři do pokoje a spěšně jí
+sdělil, že podle všech náznaků byl jeho pobyt v Livornu odhalen a že
+má být urychleně vydán francouzské vládě. Proto najal loď, která ho
+odveze do Cařihradu. Vypluje za několik hodin. Dceru chtěl nechat
+v péči důvěryhodného sluhy; měla za ním přijet, až nastane vhodná
+příležitost, a měla s sebou vzít větší část jeho majetku, který ještě
+nedorazil do Livorna.
+– 117 –
+
+Když Safie osaměla, uvažovala, jak se v této neočekávané situaci zachovat. Už jen myšlenka na život v Turecku jí byla odporná,
+stejně se tomu příčily její náboženství a city. Náhodou se jí dostalo
+do rukou několik otcových listin a z nich zjistila, že její ženich byl
+odsouzen k vyhnanství. Dozvěděla se i jméno místa, kde žil. Nějaký
+čas váhala, ale nakonec se rozhodla. Vzala si své šperky a trochu
+peněz a v doprovodu služebné, rozené Livorňanky, která však uměla turecky, odjela z Itálie do Německa.
+Bez nesnází dorazili do města vzdáleného asi dvacet mil od místa,
+kde žil de Lacey s dětmi, ale tam služebná těžce onemocněla. Safie
+ji oddaně ošetřovala, ubohá dívka však zemřela a Arabka zůstala
+sama, bez znalostí místního jazyka a neobeznámená se zvyky země.
+Naštěstí se octla u dobrých lidí. Italka před smrtí jmenovala místo,
+kam měly namířeno, a bytná se postarala o to, aby se Safie bezpečně
+dostala do domku svého ženicha.
+
+– 118 –
+
+Kapitola 15
+Takový byl příběh mých přátel. Dojal mě hluboce. Jejich životní zážitky, které jsem takto poznal, mě naučily obdivovat se vynikajícím
+vlastnostem některých lidí a odsuzovat nectnosti jiných.
+Do té doby jsem považoval zločin za vzdálené zlo. Dobrotivost
+a šlechetnost, které jsem měl neustále před očima, vzbuzovaly ve
+mně touhu stát se účastníkem rušného života, jehož četné obdivuhodné příběhy se přede mnou bohatě rozvíjely. Když však popisuji,
+jak se mé znalosti stále víc a více prohlubovaly, nesmím zapomenout
+na závažnou událost, k níž došlo začátkem srpna.
+Na jedné z pravidelných nočních výprav do sousedního lesa,
+kde jsem hledal potravu, jsem našel na zemi kožený tlumok; bylo
+v něm něco šatstva a nějaké knihy. Dychtivě jsem se zmocnil této
+kořisti a vrátil jsem se do svého úkrytu. Knihy byly naštěstí napsány
+jazykem, jehož základním prvkům jsem se naučil. Byly to Miltonův
+Ztracený ráj, jeden svazek Plutarchových Životopisů a Goethovo
+Utrpení mladého Werthera. Měl jsem z těchto pokladů velkou
+radost a od té doby jsem v době, kdy se mí přátelé zabývali svou
+každodenní prací, neustále tyto příběhy četl a studoval.
+Nelze slovy vylíčit, jak na mě tato díla zapůsobila. Vyvolala ve
+mně množství nových představ a dojmů, které mě někdy povznášely k vytržení, ale ještě častěji mě pohroužily v nejhlubší zoufalství.
+Prostý a jímavý příběh mladého Werthera mě plně zaujal. Bylo v něm
+pro mě tolik nového a nepochopitelného, že jsem v něm nalézal nevyčerpatelný zdroj nečekaných objevů. Popis hřejivého rodinného
+ovzduší a vznešené city a dojmy, které jako by odrážely mé vlastní
+pocity, shodovaly se dokonale se zkušeností, kterou jsem právě
+prožíval při pohledu na život svých ochránců, a s touhami, které neustále žily v mém srdci. Považoval jsem Werthera za nejskvělejšího
+– 119 –
+
+člověka; s nikým podobným jsem se nesetkal. Jeho skromnost na
+mě hluboce zapůsobila, jeho úvahy o smrti a sebevraždě mě naplnily obdivem. Nenamlouval jsem si, že dokážu proniknout do jádra
+problému, klonil jsem se však k názorům hrdiny a oplakával jeho
+smrt, aniž jsem ji jasně pochopil.
+Četba mě však nutila srovnávat svět hrdinů knihy s vlastními
+pocity a životními podmínkami. Připadal jsem si podobný lidem,
+o nichž jsem četl a jejichž rozhovorům jsem naslouchal, ale současně také podivně od nich odlišný. Byli mi blízcí, částečně jsem
+je chápal, má mysl však nebyla úplně dotvořena, na nikom jsem
+nebyl závislý a s nikým jsem nebyl spjat. Můj vzhled byl odporný
+a postava obrovská. Co to znamená? Kdo jsem? Co jsem? Odkud
+jsem přišel? Co je mi určeno? Tyto otázky mi neustále vířily myslí,
+nebyl jsem však schopen je rozřešit.
+Svazek Plutarchových Životopisů, který jsem získal, obsahoval
+příběhy prvních zakladatelů starověkých států. Tato kniha na mě
+zapůsobila zcela jinak než Utrpení mladého Werthera. Z Wertherových představ jsem poznal sklíčenost a malomyslnost, ale Plutarchos mě naučil vznešeným myšlenkám, odvedl mě od zoufalých
+úvah o vlastním údělu k lásce a obdivu dávno mrtvých hrdinů.
+Řada věcí, které jsem četl, přesahovala mé chápání a zkušenosti.
+Měl jsem zcela nejasnou představu o státech, rozlohách zemí,
+mohutných řekách a nekonečných mořích. Avšak vůbec nic jsem
+nevěděl o městech a jejich nesčetných obyvatelích. Domek mých
+ochránců byl jedinou školou, v níž jsem studoval lidskou povahu,
+ale Plutarchovy Životopisy mi předvedly nové a mohutnější výjevy,
+plné rušného života. Četl jsem o mužích zabývajících se veřejnými
+záležitostmi, panujících nebo pobíjejících své bližní. Cítil jsem, jak
+ve mně vzrůstá touha po dobru a odpor k nectnostem. Pochopitelně jsem se spíše obdivoval mírumilovným zákonodárcům, jako
+byli Numa, Solón a Lucurgos než Romulus a Theseus. Patriarchální
+způsob života mých ochránců způsobil, že jsem si pojem dobra
+– 120 –
+
+a pokoje pevně vštípil do mysli. Možná že kdybych se jako s prvním
+představitelem lidstva byl setkal s mladým vojákem dychtícím po
+slávě a boji, byl bych prodchnut zcela jinými pocity…
+Ale Ztracený ráj ve mně vzbudil jiné a mnohem hlubší podněty. Četl jsem ho, tak jako ostatní díla, která mi padla do ruky, jako
+skutečný příběh. Obraz všemohoucího boha, donuceného bojovat
+se svými tvory, ve mně vyvolával pocit podivení a posvátné bázně.
+Leckteré situace, jejichž podobnost mi byla nápadná, jsem převáděl
+na sebe. Stejně jako Adam jsem zřejmě nebyl spjat žádným poutem
+s nějakou jinou existující bytostí. Ale jak se lišilo jeho postavení
+od mého! Vyšel z božích rukou jako dokonalý, šťastný a požehnaný
+tvor chráněný obzvláštní péčí svého stvořitele. Směl rozmlouvat
+s vyššími bytostmi a dostávalo se mu od nich poučení. Ale já byl
+ubohý, bezmocný a osamělý. Častokráte jsem považoval Satana za
+nejvhodnější symbol svého postavení, protože jsem při pohledu na
+šťastný život svých ochránců cítil jako on v sobě sílit hořkou žluč
+závisti.
+Mé pocity posílila a potvrdila ještě další okolnost. Krátce poté,
+co jsem se usadil v kůlně, našel jsem v kapse obleku, který jsem
+vzal v tvé laboratoři, nějaké papíry. Zpočátku jsem jim nevěnoval
+pozornost, ale když už jsem dovedl rozluštit písmo, kterým byly
+popsány, začal jsem je pilně studovat. Byl to deník oněch čtyř
+měsíců, které předcházely mému stvoření. Na jeho stranách jsi
+pečlivě popisoval každý krok, který jsi podnikl při svém pokusu.
+Celé líčení bylo přerušováno poznámkami o rodinných záležitostech. Jistě si vzpomínáš na ten deník! Je v něm zaznamenáno
+vše, co má vztah k mému proklatému vzniku, a jsou tam uvedeny
+všechny podrobnosti oné spousty odporných záležitostí, které
+předcházely mému zrození. Podrobný popis mé hnusné a proklaté osoby je v něm vylíčen tak, že jsem pochopil, jakou hrůzu jsi
+prožíval, a o to nezapomenutelnější je hrůza moje. Při této četbě
+se mi udělalo špatně. „Nenávidím den, kdy jsem obdržel život!“
+– 121 –
+
+zvolal jsem v zoufalství. „Proklatý stvořiteli! Proč jsi uvedl na svět
+tak odporného tvora, že i ty ses ode mě zhnuseně odvrátil? Bůh ve
+své milosti stvořil člověka krásného a přitažlivého, ale má podoba
+je hnusné znetvoření člověka, působící ještě odporněji právě pro
+svou podobu s ním! Satan měl své druhy, ďábly, kteří ho obdivovali
+a posilovali, já jsem však sám a každý mnou opovrhuje.“
+Takto jsem uvažoval ve chvílích, kdy mě tížilo zoufalství a samota. Když jsem však přemýšlel o vynikajících vlastnostech svých
+ochránců a o jejich laskavém a milém chování, namlouval jsem si, že
+jistě ke mně pocítí soucit a můj znetvořený vzhled jim nebude vadit,
+až poznají, jak se jim obdivuji. Cožpak by mohli odehnat od svých
+dveří někoho, kdo se dovolává soucitu a přátelství? Proto jsem se
+rozhodl, že si nebudu zoufat, nýbrž že se co nejlépe připravím na
+rozhovor, který rozhodne o mém osudu. Tento pokus jsem nehodlal
+uskutečnit ihned. Odložil jsem ho o několik měsíců, protože jsem
+výsledku tohoto rozhovoru přisuzoval takový význam, že mě již
+tehdy naplňovala hrůza z případného neúspěchu. Kromě toho jsem
+si uvědomil, že každodenní cvik podstatně zlepšuje mou vnímavost,
+a nechtěl jsem proto uskutečnit svůj záměr dříve, než příští týdny
+přispějí k mému dalšímu zdokonalení.
+V domku zatím došlo k různým změnám. Safiina přítomnost
+šířila pocit štěstí, a jak jsem zjistil, netrpěli už takovou nouzí jako
+dříve. Felix a Agáta trávili více času v družné zábavě a rozhovorech
+a v práci jim pomáhalo několik služebných. Bohatí zřejmě nebyli,
+avšak žili spokojeně a šťastně a jejich vzájemné vztahy byly klidné
+a nezčeřené. Ale můj neklid vzrůstal den ze dne. Čím více jsem věděl, tím jasněji jsem si uvědomoval, jak ubohým vyvrhelem jsem.
+Pravda, choval jsem naději, jenže má naděje zmizela, jakmile jsem
+zahlédl ve vodě odraz svého obličeje nebo svůj stín v měsíčním
+světle, i když to byl jen nejasný a nezřetelný stín.
+Snažil jsem se potlačit obavy a připravit se co nejlépe na zkoušku, která mne za několik měsíců čekala. Občas jsem dokonce dovolil
+– 122 –
+
+svým myšlenkám, nekontrolovaným rozumem, bloudit v ráji, kde
+milé a krásné bytosti se mnou cítily, rozháněly mé smutky a na
+jejich andělských tvářích zářil úsměv plný soucitu. To všechno však
+byl pouhý sen, žádná Eva nekonejšila mé bolesti a nesdílela mé
+myšlenky; byl jsem sám. Vzpomněl jsem si na prosbu, kterou Adam
+vznesl k svému stvořiteli. Jenže kde byl můj stvořitel? Opustil mě
+a já ho roztrpčeně proklínal.
+Přišel podzim. S překvapením i smutkem jsem viděl, jak listí vadne
+a opadává, jak příroda znovu na sebe bere onu holou a pustou tvář,
+kterou měla, když jsem poprvé spatřil lesy a krásný měsíc. Teď jsem
+se už ovšem nemusel bát nepřízně počasí, tělesně jsem byl lépe vybaven pro zimu než pro vedro, ale mým největším potěšením bylo pozorovat květiny, ptáky a všechnu tu letní veselost; protože to vše mě
+opouštělo, obrátil jsem se s ještě větší pozorností k svým ochráncům.
+Odchod léta nijak nezmenšil jejich štěstí. Milovali se a ctili navzájem
+a okolní dění nijak nerušilo jejich společné prožívání radosti. Čím
+blíže jsem je poznával, tím větší byla má touha po jejich ochraně a laskavosti; mé srdce dychtilo, aby mě tito dobří lidé poznali a milovali.
+Nejvíce jsem snad toužil po tom, aby se na mě dívali s láskou. Ani mi
+nepřišlo na mysl, že by se mohli ode mě odvrátit s hnusem a hrůzou.
+Nikdy neodehnali od dveří chudáky, kteří se u nich zastavili. Pravda,
+žádal jsem větší poklady než trochu jídla a přístřeší – laskavost a pochopení, byl jsem však přesvědčen, že si je zasloužím.
+Přišla zima a od doby, kdy jsem byl probuzen k životu, proběhl
+už celý koloběh ročních období. Má pozornost byla tehdy zaměřena
+jedině na záměr vstoupit do domku svých ochránců. Uvažoval jsem,
+jak nejlépe je na svůj příchod připravit, nakonec jsem se rozhodl,
+že půjdu do domku, až bude slepý stařec sám doma. Byl jsem natolik rozumný, abych pochopil, že nepřirozená ošklivost mé osoby
+je hlavní příčinou hrůzy, která přepadla každého, kdo mě spatřil.
+Ačkoli můj hlas zněl hrubě, jeho zabarvení nevzbuzovalo hrůzu,
+a proto jsem si myslil, že kdybych mohl získat přízeň a přímluvu
+– 123 –
+
+starého de Laceyho za nepřítomnosti jeho dětí, mohl bych také jeho
+prostřednictvím dosáhnout jejich shovívavosti.
+Jednoho dne, když slunce zářilo na rudě zbarvené spadlé listí
+a šířilo radostnou pohodu, vyšli Safie, Agáta a Felix na delší procházku a zanechali starce na jeho přání o samotě v domku. Po jejich
+odchodu vzal kytaru a zahrál několik smutných, ale sladkých melodií, sladších a smutnějších než jsem ho kdy slyšel hrát. Úsměv mu
+však pomalu zmizel z obličeje a vystřídala ho smutná zamyšlenost;
+potom odložil kytaru a zůstal sedět ponořen do přemýšlení.
+Srdce se mi rozbušilo – přišla hodina a okamžik zkoušky, která měla rozhodnout o mých nadějích nebo uskutečnit mé obavy.
+Služebnictvo odešlo na trh do sousední vesnice, v domku i okolí
+panovalo ticho. Byla to skvělá příležitost. Když jsem však vstal, abych
+uskutečnil svůj plán, podlomila se mi kolena a já klesl k zemi. Vstal
+jsem znovu a soustředil jsem všechnu sílu, jaké jsem byl schopen,
+a odstranil prkna, jimiž jsem zahradil svůj úkryt. Chladný vzduch
+mě osvěžil a s novým odhodláním jsem přistoupil ke dveřím domku.
+Zaklepal jsem. „Kdo tam?“ zeptal se stařec. „Vstupte.“
+Vstoupil jsem. „Omluvte mě, že vás ruším,“ řekl jsem. „Jsem pocestný a potřebuji trochu odpočinku. Dovolte mi, prosím, abych tu
+poseděl několik minut u ohně.“
+„Vejděte,“ odvětil de Lacey, „pokud je v mých silách, rád pro vás
+všechno udělám. Mé děti bohužel nejsou doma, a protože jsem
+slepý, nemohu vám nabídnout nějaké jídlo.“
+„Neobtěžujte se, nepotřebuji jídlo, jen teplo a odpočinek.“
+Posadil jsem se a nastalo ticho. Věděl jsem, že každá minuta je
+drahá, ale přesto jsem váhal, jak začít rozhovor. Tu mě stařec oslovil:
+„Podle vaší řeči soudím, cizinče, že jste krajan. Jste Francouz?“
+„Ne, ale byl jsem vychován ve francouzské rodině, a umím proto
+jen tento jazyk. Jsem na cestě k přátelům, které upřímně miluji. Chci
+je požádat o ochranu a veškeré naděje vkládám v jejich laskavost.“
+„Jsou to Němci?“
+– 124 –
+
+„Ne, Francouzi. Ale raději mluvme o něčem jiném. Jsem nešťastný
+a opuštěný tvor. Když se kolem sebe rozhlédnu, nemám na světě
+vůbec příbuzné a přátele. Ti laskaví lidé, za nimiž jdu, mě nikdy
+neviděli a nic o mně nevědí. Jsem pln obav. Jestliže u nich nezískám
+domov, budu navždy ve světě vyvržencem.“
+„Nezoufejte! Je to opravdu smutné, být bez přátel, ale lidské srdce
+je plné bratrské lásky a dobroty, jestliže ovšem není poznamenáno
+sobectvím. Doufejte proto, a jestliže to jsou dobří a laskaví přátelé,
+nemusíte si zoufat.“
+„Jsou laskaví, jsou to nejlepší lidé na světě, ale bohužel jsou proti
+mně zaujati. Jsem pln dobrých úmyslů, můj život byl až dodnes bez
+poskvrny a do jisté míry jsem i prokazoval dobré skutky, ale jejich
+oči zastírá osudný předsudek. Tam, kde by měli vidět citlivého
+a laskavého přítele, vidí jenom odporného netvora.“
+„To je opravdu zlé, jestliže však jste skutečně nevinný, nemůžete
+je tedy vyvést z klamu?“
+„To je právě mým úmyslem, a proto se tolik bojím. Upřímně miluji své přátele, ovšem oni to nevědí, prokazoval jsem jim už mnoho
+měsíců každodenní laskavosti, jenže oni si myslí, že jim chci ublížit,
+a právě proto musím jejich falešnou domněnku odstranit!“
+„Kde žijí?“
+„Nedaleko odtud.“
+Stařec se odmlčel, a pak pokračoval: „Jestliže byste mi chtěl
+upřímně sdělit podrobnosti svého příběhu, snad bych vám mohl
+pomoci vyvést je z klamu. Jsem slepý, a nemohu proto usuzovat
+z vaší tváře, nakolik mluvíte pravdu, ale ve vašich slovech je něco, co
+mě přesvědčuje o vaší upřímnosti. Jsem chudý a žiji ve vyhnanství,
+ale udělalo by mi opravdu radost, kdybych vám mohl jakýmkoli
+způsobem pomoci.“
+„Jste laskavý, děkuji vám a přijímám vaši ušlechtilou nabídku.
+Svou vlídností mě vyzdvihujete z prachu a věřím, že s vaší pomocí
+nebudu vyhnán ze společnosti a přízně vašich bližních.“
+– 125 –
+
+„To by nebylo možné, ani kdybyste spáchal nějaký zlý čin. Vždyť
+k zločinu může člověka někdy dohnat zoufalství, které opravdu
+nebývá podnětem pro konání dobra. I já jsem poznal neštěstí, má
+rodina i já jsme byli odsouzeni, ačkoli jsme se ničím neprovinili.
+Posuďte proto sám, zda mohu pochopit vaše strasti!“
+„Jak vám jen mohu poděkovat? Z vašich rtů jsem poprvé zaslechl
+hlas šlechetnosti určený mně. Navždy vám budu vděčen. Vaše laskavost mi zaručuje naději na úspěch u oněch přátel, s nimiž se co
+nevidět sejdu.“
+„Můžete mi prozradit jméno vašich přátel a místo, kde bydlí?“
+Zarazil jsem se. Teď nadešla rozhodná chvíle, pomyslil jsem
+si; buď mě navždy obdaří štěstím, nebo mě o ně navěky připraví.
+Marně jsem se snažil dodat si odvahu k odpovědi. Toto úsilí mě
+připravilo o všechnu zbývající sílu. Klesl jsem na židli a hlasitě se
+rozvzlykal. A právě v tomto okamžiku jsem zaslechl kroky svých
+mladších ochránců. Nemohl jsem ztratit ani vteřinu, uchopil jsem
+starcovu ruku a zvolal jsem: „Teď nastala ta chvíle! Zachraňte mě
+a ochraňujte mě! Vy a vaše rodina jsou oni přátelé, které hledám.
+Neopusťte mě v hodině zkoušky!“
+„Panebože!“ zvolal stařec. „Kdo jste?“
+Vtom se otevřely dveře a Felix, Safie a Agáta vešli do domu. Lze
+vůbec vylíčit, jak byli ohromeni a zděšeni, když mě spatřili? Agáta
+omdlela a Safie, neschopna přiskočit přítelkyni na pomoc, utekla.
+Felix vyrazil proti mně, nadlidskou silou mě odtrhl od otce, k jehož
+nohám jsem se přimkl, v záchvatu zuřivosti mě srazil k zemi a prudce mě udeřil holí. Byl bych ho dokázal roztrhat na kusy jako lev
+antilopu. Ale srdce mi sevřela hořká bolest a já se opanoval. Spatřil
+jsem, jak zdvihá ruku k dalšímu úderu, a přemožen bolestí a úzkostí
+jsem vyběhl z domku a ve všeobecném zmatku unikl nezpozorován
+do své kůlny.
+– 126 –
+
+Kapitola 16
+Prokletý, třikrát prokletý stvořiteli! Proč jsem žil? Proč jsem v oné
+chvíli nezhasl jiskru života, jíž jsi mě tak zbytečně obdařil? Nevím,
+nezmocnilo se mě ještě zoufalství a mou jedinou myšlenkou byl
+hněv a touha po pomstě. Nejraději bych zničil domek i jeho obyvatele a jejich sténání a utrpení by mě naplnilo blahým uspokojením.
+Když nastala noc, opustil jsem kůlnu a odešel do lesa. A tam,
+nebrzděn již strachem z odhalení, jsem hlasitým nářkem popustil
+uzdu svému žalu. Byl jsem jako divá zvěř, která unikne z pasti. Běžel
+jsem lesem jako rychlý jelen a ničil jsem vše, co mi přišlo do cesty.
+Strávil jsem strašnou noc. Studené hvězdy na mě výsměšně shlížely
+a stromy nade mnou rozpínaly své holé větve. V nesmírném tichu
+se tu a tam ozval sladký ptačí trylek. Všichni kromě mě odpočívali
+nebo se radovali. Jen já jsem v sobě jako Satan nesl peklo a při pomyšlení na lidskou zlobu jsem si přál vyrvat stromy z kořenů, šířit
+kolem zhoubu a zmar a pak se posadit a s uspokojením pohlížet na
+dílo zkázy.
+Za chvíli mě toto prudké hnutí mysli opustilo. Postupně jsem se
+unavil a v zoufalé bezmocnosti jsem klesl do vlhké trávy. Mezi milióny lidí nebyl nikdo, kdo by mě litoval nebo mi pomohl; měl jsem tedy
+já snad cítit laskavost k svým nepřátelům? Ne, a od onoho okamžiku
+jsem se rozhodl vést věčnou válku proti lidstvu, a především proti
+tomu, kdo mě stvořil a vyhnal do této nesnesitelné bídy.
+Vyšlo slunce, zaslechl jsem lidské hlasy a uvědomil si, že se za
+denního světla nemohu vrátit do kůlny. Skryl jsem se proto v hustém
+křoví, rozhodnut, že další hodiny věnuji úvahám o svém postavení.
+Teplé sluneční paprsky a svěží vzduch mě poněkud uklidnily,
+a když jsem v duchu přemítal o tom, co se přihodilo v domku,
+nemohl jsem se ubránit přesvědčení, že jsem se poněkud unáhlil.
+– 127 –
+
+Jednal jsem zřejmě nerozvážně. Svým přiznáním jsem si zřejmě
+naklonil otce a bylo by ode mě pošetilé očekávat, že by můj vzhled
+nevyvolal úděs dětí. Udělal jsem chybu – nejprve jsem měl starého
+otce přivykat své přítomnosti a teprve potom postupně seznamovat
+další členy rodiny s mou existencí, až by byli všichni připraveni
+mě mezi sebe přijmout. Dospěl jsem k přesvědčení, že mé omyly
+nejsou nenapravitelné, a po mnoha úvahách jsem se rozhodl vrátit
+se do domku, obrátit se na starce a svým líčením si ho získat úplně
+na svou stranu.
+Tyto úvahy mě uklidnily a odpoledne jsem upadl do hlubokého
+spánku, ale má rozbouřená mysl nepřipustila, aby mě vyhledaly
+klidné sny. Před očima se mi neustále odehrával strašný včerejšek,
+obě mladé ženy prchaly a rozzuřený Felix mě odtrhával od otcových
+nohou. Probudil jsem se vyčerpán, a zjistiv, že už nastala noc, vylezl
+jsem ze svého úkrytu a vydal se hledat potravu.
+Když jsem zahnal hlad, zamířil jsem k dobře známé pěšině vedoucí k domku. Panovalo tam naprosté ticho. Zalezl jsem do své
+kůlny a tiše jsem vyčkával, až nastane hodina, kdy rodina obvykle
+vstávala. Slunce už vystoupilo vysoko na nebe, ale obyvatelé domku
+se dosud neobjevili. Nezaslechl jsem sebemenší zvuk prozrazující,
+že by v domku někdo byl. Nelze popsat, jakým zoufalstvím mě čekání naplňovalo.
+Tu šli kolem dva vesničané, zastavili se nedaleko domku a živě
+gestikulujíce se pustili do rozhovoru. Nerozuměl jsem jejich slovům,
+protože mluvili jinou řečí než moji ochránci. Brzy nato však přišel
+Felix s dalším mužem. Překvapilo mě to, protože jsem věděl, že od
+rána z domku nikdo nevyšel, a netrpělivě jsem čekal, až z jejich
+rozhovoru zjistím důvod této neobvyklé schůzky.
+„Uvědomujete si,“ pravil Felixův společník, „že budete muset
+zaplatit tříměsíční nájemné a že přijdete o výtěžek ze zahrady?
+Nechci na vás nepoctivě vydělat, a radím vám proto, abyste se svým
+rozhodnutím několik dní vyčkal.“
+– 128 –
+
+„To je zcela zbytečné,“ odpověděl Felix. „Tady už nikdy nebudeme
+moci bydlit. Ta strašná událost, o níž jsem vám vyprávěl, ohrozila
+otcův život. Žena a sestra se nikdy nebudou moci vzpamatovat
+z hrůzy, kterou zažily. Nepřemlouvejte mě, je to zbytečné. Vezměte
+si zpět svůj dům a nechte mě odtud odejít.“
+Felix byl při těchto slovech silně rozrušen. Vešel se svým společ­
+níkem do domku, zůstali tam několik minut a potom odešli. A už
+nikdy jsem nespatřil nikoho z de Laceyovy rodiny.
+Zbytek dne jsem zůstal v kůlně zcela otupen zoufalstvím. Mí
+ochránci odcestovali a rozbili tak jediný článek, který mě poutal
+ke světu. Srdce jsem měl naplněno pocity pomsty a nenávisti, a nesnažil jsem se je překonat. Naopak, dopustil jsem, aby mě unášel
+jejich divoký proud, a přiklonil jsem svou mysl k bezpráví a smrti.
+Když jsem si však vzpomněl na své přátele, na mírný de Laceyho
+hlas, na laskavý Agátin pohled a Safiinu jemnou krásu, myšlenky
+na pomstu se ztrácely a z očí mi vytryskly slzy smutku. Jakmile
+jsem si však znovu vzpomněl na to, jak mě zapudili a opustili, vrátil
+se mi hněv, zuřivý hněv, a protože jsem nemohl ublížit žádnému
+člověku, obrátil jsem zuřivost proti neživým věcem. Jak se blížila
+noc, umístil jsem kolem domku různé snadno zápalné předměty,
+zničil v zahradě každou rostlinku a čekal s krajní netrpělivostí, až
+zapadne měsíc, abych mohl uskutečnit svůj plán.
+Noc zvolna plynula, nad lesem vanul silný vítr a rychle rozehnal
+mraky, které se loudaly po obloze. Prudký poryv se přehnal jako
+mocný příval a vyvolal v mé mysli jakési šílenství, které pobořilo
+všechny hranice rozumu a rozvahy. Zapálil jsem suchou větev a zuřivě
+tančil kolem kdysi milovaného domku, oči neustále upřeny na západní
+obzor, jehož okraje se měsíc už téměř dotýkal. Část nebeského kotouče byla již skryta, když jsem zamával svou pochodní. Náhle zapadl.
+Tu jsem s hlasitým výkřikem zapálil slámu, vřes a klestí, které jsem
+nasbíral. Oheň rozdmýchaný větrem rychle zahalil domek plameny,
+které k němu přilnuly a olizovaly ho rozeklanými ničivými jazyky.
+– 129 –
+
+Jakmile jsem se přesvědčil, že domek nemůže být zachráněn,
+ukryl jsem se v lese.
+Kam jsem měl zamířit své kroky teď, když svět ležel otevřen
+přede mnou? Rozhodl jsem se odejít daleko od místa své porážky,
+jenže pro mne, nenáviděného a opovrhovaného, bude každá země
+připadat stejně nehostinná. Náhle mi hlavou bleskla myšlenka.
+Ze zápisků jsem zjistil, že ty jsi mým otcem, mým stvořitelem,
+a na koho jiného by bylo vhodnější se obrátit než na toho, kdo mi
+daroval život? Mezi lekcemi, jež Felix uděloval Safii, nechyběl ani
+zeměpis. Poučil jsem se tak, kde asi leží jednotlivé země. Uvedl
+jsi své rodné město Ženevu, a proto jsem se rozhodl, že se tam za
+tebou odeberu.
+Jenže jak zjistit cestu? Věděl jsem, že můj cíl leží směrem na jihozápad, ale mým jediným vůdcem bylo slunce. Neznal jsem jména
+měst, kterými bylo třeba projít, a ani jsem se nikoho nemohl ptát
+na cestu. Nezoufal jsem si však. Jedině tebe jsem totiž mohl žádat
+o pomoc, ačkoli jsem k tobě necítil nic kromě nenávisti! Bezcitný,
+krutý stvořiteli! Dal jsi mi smysly a city, a pak jsi mě odhodil, abych
+se stal postrachem a hrůzou lidstva. Ale jen na tobě jsem měl právo
+dožadovat se soucitu a napravení křivd, a byl jsem rozhodnut získat
+od tebe onu spravedlnost, o niž jsem se marně snažil u jiných tvorů
+majících lidskou podobu.
+Má cesta byla dlouhá a utrpení, které jsem musel snášet, obrovské. Koncem podzimu jsem opustil kraj, v němž jsem tak dlouho
+žil. Ze strachu, abych se nesetkal s lidskou tváří, putoval jsem pouze
+v noci. Příroda kolem mě chřadla a slunce přestávalo hřát. Na mě
+padal déšť a sníh, široké řeky zamrzly, půda byla tvrdá, studená
+a pustá a já nikde nenalézal přístřeší. Jak často jsem proklínal svůj
+život! Všechna mírnost mé povahy zmizela a obrátila se v žluč a zatrpklost. Čím více jsem se blížil k tvému bydlišti, tím hlouběji jsem
+v srdci cítil touhu po pomstě. Sněžilo a voda se změnila v led, ale
+nedopřál jsem si odpočinku. Několik náhod mi ukázalo cestu, navíc
+– 130 –
+
+se mi podařilo opatřit si dokonce mapu, ale často jsem se odchyloval
+od správného směru. Rozjitřené smysly mi nedovolovaly odpočívat,
+ať se stalo cokoli, ze všeho mohl můj hněv a bída čerpat potravu.
+Když jsem došel k švýcarským hranicím, slunce už opět nabylo síly
+a země se začala znovu zelenat. Tu se mi přihodila událost, která
+mě utvrdila ve správnosti mých vztahů k lidem.
+Přes den jsem jako obvykle odpočíval a v cestě jsem pokračoval
+pouze tehdy, když mě chránila před lidským zrakem noční tma.
+Jednoho rána jsem zjistil, že pěšina vede hlubokým lesem, a proto jsem se odvážil jít dál i po východu slunce. Byl první jarní den,
+krása slunečních paprsků i svěžest vzduchu mě rozradostňovaly.
+Opět se ve mně probouzely pocity radosti a pohody, které se už
+tak dávno zdály mrtvé. Překvapen nezvyklostí dojmů dal jsem se
+jimi unést, a zapomenuv na svou samotu a znetvoření, odvážil jsem
+se být šťasten. Slzy radosti mi opět kanuly po tvářích, a já jsem
+dokonce vděčně pozdvihl oči plné slzí k požehnanému slunci, které
+mě dokonce obdařilo takovým štěstím.
+Pěšina se vinula lesem až k jeho okraji, lemovanému hlubokou
+a prudkou bystřinou, k níž stromy skláněly větve, nyní pučící příchodem jara. Zde jsem se zastavil. Váhal jsem, kterou cestou se mám
+pustit dál. Náhle jsem zaslechl hlasy. Přinutily mě, abych se rychle
+skryl do stínu jalovce. Sotva jsem se schoval, přiběhla k mému úkrytu dívka a smála se, jako by před někým ze žertu utíkala. Běžela
+dále po srázném břehu, náhle uklouzla a spadla do bystřiny. Vyběhl
+jsem ze svého úkrytu, s velkou námahou jsem ji vyrval prudkému
+toku a vytáhl na břeh. Byla v bezvědomí a já se všemi silami snažil
+přivést ji k životu. Náhle mě vyrušil příchod jakéhosi venkovana
+s puškou. Nejspíše to byl on, před ním ze žertu utíkala. Když mě
+spatřil, vrhl se na mě, vyrval mi dívku z náruče a prchal s ní do
+hustého lesa. Spěchal jsem za ním, ani nevím proč, ale když mě
+spatřil, jak se blížím, namířil na mě pušku a vystřelil. Klesl jsem
+k zemi, můj protivník přidal do kroku a unikl do lesa.
+– 131 –
+
+Tak taková byla odplata za mou pomoc. Zachránil jsem člověka
+a za odměnu jsem se nyní svíjel bolestí z rány, která mi roztříštila
+maso i kost. Pocity laskavosti a mírnosti, které ve mně ještě před
+chvílí převládaly, ustoupily pekelné nenávisti a proklínání. Rozpálen bolestí jsem přísahal věčnou nenávist a věčnou pomstu celému
+lidstvu. Ale bolest v ráně mě přemohla, tep mi ochaboval a já omdlel.
+Několik týdnů jsem bídně živořil v lesích a snažil se vyhojit zranění. Kulka mi vnikla do ramene a nevěděl jsem, zda tam zůstala, nebo
+vylétla ven. Stejně jsem neměl čím ji vytáhnout. Mé utrpení zvyšoval
+ještě trýznivý pocit nespravedlnosti a nevděku. Čím jsem si to zranění
+zasloužil? Denně jsem přísahal pomstu – strašnou a smrtelnou pomstu,
+která jediná mě bude moci odškodnit za utrpěné urážky a příkoří.
+Po několika týdnech se mi rána zhojila a mohl jsem pokračovat
+v cestě. Jasné slunce a mírné jarní vánky nijak nezmírňovaly ná­mahu,
+kterou jsem podstupoval. Sebemenší pocit radosti byl pouhým výsměchem, který urážel můj beznadějný stav a ještě bolestivěji mi
+dával najevo, že nejsem stvořen k tomu, abych se těšil z příjemností
+života.
+Mé trmácení se však již chýlilo ke konci a zanedlouho jsem dorazil do blízkosti Ženevy.
+Došel jsem tam k večeru a našel jsem úkryt uprostřed polí. Tam
+jsem rozvažoval, jakým způsobem se mám u tebe ohlásit. Tížily mě
+únava a hlad a byl jsem přespříliš nešťasten, než abych se dokázal
+radovat z mírného večerního vánku nebo pohledu na slunce, zapadající za nádherné Jurské pohoří.
+Potom mě přemohla dřímota a osvobodila mě od bolestivých
+myšlenek. Z odpočinku mě vyrušil krásný chlapec, který s pravou
+dětskou nerozvážností přibíhal k mému úkrytu. Napadlo mi, že toto
+malé stvoření je jistě nepředpojaté a že žije teprve příliš krátce,
+než aby ho pohled na tvora, jako jsem já, mohl naplnit odporem.
+Kdybych se ho tedy mohl zmocnit a vychovat ho ve svého přítele
+a druha, nebyl bych na tomto zalidněném světě tak osamocen.
+– 132 –
+
+Tato pohnutka mě přiměla chytit chlapce, jak běžel kolem, a přitáhnout ho k sobě. Jakmile se na mě podíval, přikryl si rukama oči
+a polekaně vykřikl. Odtáhl jsem mu ruce z obličeje a řekl: „Chlapče,
+co to má znamenat? Nechci ti ublížit, vyslechni mě.“
+Chlapec se divoce zmítal a křičel: „Pusť mě, netvore! Ohavná
+stvůro! Jistě mě chceš sníst a roztrhat na kusy! Jsi lidožrout! Pusť
+mě, nebo to povím tatínkovi!“
+„Chlapče, svého otce už nikdy nespatříš. Půjdeš se mnou!“
+„Pusť mě! Můj tatínek je syndik, je to pan Frankenstein, potrestá
+tě! Neopovaž se mě odvést!“
+„Frankenstein! Patříš tedy mému nepříteli, tomu, jemuž jsem
+přísahal věčnou pomstu. Budeš tedy mou první obětí!“
+Chlapec se stále zmítal v mých rukou a zahrnoval mě názvy, které
+mě plnily zoufalstvím. Abych ho umlčel, chytil jsem ho za krk a za
+chvíli mi ležel mrtev u nohou.
+Díval jsem se na svou oběť a hruď se mi naplnila jásotem a ďábelským triumfem. Napřáhl jsem ruce a zvolal: „I já tedy dokáži
+vytvořit zkázu, můj nepřítel není nezranitelný, tato smrt ho uvrhne
+do zoufalství a tisíce dalších utrpení ho utrápí a zničí!“
+Jak jsem upíral zrak na dítě, zatřpytilo se mu cosi na prsou. Byla
+to podobizna překrásné ženy. Přesto, že jsem byl pln zuřivého vzteku, obrázek mne uklidnil a zaujal. Několik okamžiků jsem s radostí
+pohlížel na černé oči, vroubené hustými řasami, a na krásné rty. Náhle ve mně opět propukla zloba. Uvědomil jsem si, že jsem navždy
+připraven o radosti, které takové krásné bytosti mohou dávat, a že
+ona žena, na jejíž podobiznu jsem se díval, by při pohledu na mě
+změnila výraz božské vlídnosti ve výraz vyjadřující odpor a děs.
+Divíš se snad, že ve mně takové myšlenky vzbudily zuřivost? Já
+se zase divím, že jsem se v onu chvíli nevrhl na lidi a nezahynul při
+pokusu je zničit, místo abych dal průchod svým citům v křiku a nářku.
+Po těchto úvahách jsem opustil místo, kde jsem spáchal vraždu,
+a hledal nějakou odlehlejší skrýš. Při svém bloudění jsem vešel do
+– 133 –
+
+stodoly, která mi připadala prázdná. Avšak na hromádce slámy jsem
+tam spatřil spící dívku. Byla ještě mladá, ale ne tak krásná jako žena,
+jejíž podobiznu jsem svíral v dlani. Vypadala i ve spánku líbezně.
+Byla v plném rozkvětu mladé krásy a zdraví. Tady je, pomyslil jsem
+si, jedna z těch, jejichž úsměvy rozdávající radost jsou určeny všem
+kromě mě. Sklonil jsem se nad ní a zašeptal: „Probuď se, krásko,
+tvůj milenec je nablízku – ten, který by položil život za jediný vlídný
+pohled z tvých očí. Probuď se, má lásko!“
+Spící dívka se pohnula a mnou proběhla hrůza. Jestliže se probudí a uvidí mě, jistě začne křičet a prohlásí mě za chlapcova vraha.
+Tato představa mě doháněla k šílenství a probudila ve mně zášť –
+nebudu trpět já, ale ona. Ona si odpyká vraždu, kterou jsem spáchal,
+protože jsem navždy připraven o všechno, co by mi mohla dát!
+Zločin měl svůj původ v ní, nechť je její také trest. Díky Felixovým
+poučením a krvežíznivým lidským zákonům jsem se už naučil konat
+zlo. Sklonil jsem se nad ni a pečlivě jsem vložil podobiznu do kapsy
+v jejích šatech. Opět se pohnula a já jsem prchl.
+Několik dní jsem se potloukal kolem místa zločinu. Čas od času
+jsem si přál setkat se s tebou, jindy jsem byl rozhodnut opustit
+navždy svět a jeho útrapy. Nakonec jsem se vydal do těchto hor
+a bloudil po jejich nesmírných rozlohách, stravován horoucí vášní,
+kterou ty jediný můžeš upokojit. Nesmíme se rozejít, dokud mi
+neslíbíš, že mému přání vyhovíš. Jsem sám a ubohý, člověk se se
+mnou nechce stýkat, ale žena tak znetvořená a hrůzná jako já by
+se mi jistě neodepřela. Má společnice musí být stejného rodu a mít
+stejné vady. Takového tvora musíš stvořit.
+
+– 134 –
+
+Kapitola 17
+Domluvil a upřel na mě pohled plný očekávání. Jenže jsem byl zmaten a vyděšen a nedokázal jsem uspoř��dat myšlenky natolik, abych
+plně pochopil dosah jeho návrhu. Po chvíli pokračoval:
+„Musíš pro mě stvořit ženu, s kterou bych mohl žít a dělit se o ony
+pocity, jež jsou pro mě nezbytné. Něco takového můžeš dokázat
+jedině ty! Mám právo to na tobě žádat a ty mi to nesmíš odepřít!“
+Tato slova ve mně znovu rozlítila hněv, který ochabl, když mi líčil
+klidný život u svých ochránců, a už jsem se nedokázal ovládnout.
+„Odmítám!“ vybuchl jsem. „A ani mučením bys ze mě nevynutil
+souhlas. Můžeš mě udělat tím nejubožejším člověkem na světě, ale
+nikdy mě nepřiměješ, abych se sám před sebou ponížil. Já že bych
+měl stvořit někoho tobě podobného, jehož zkaženost by byla další
+metlou lidem? Odejdi! Odpověděl jsem ti, můžeš mě trýznit, ale
+nikdy ti nevyhovím!“
+„Mýlíš se,“ odpověděl netvor, „nebudu ti vyhrožovat, jsem ochoten s tebou vyjednávat. Jsem zlý, protože jsem nešťastný. Nestraní
+se mě snad všichni lidé? Necítí snad ke mně nenávist? I ty, můj stvořiteli, bys mě nejraději zničil. Uvědom si to a pak mi řekni, proč bych
+já měl mít s člověkem větší soucit, než on má se mnou? Jistě bys
+nepovažoval za vraždu, kdyby se ti podařilo svrhnout mě do některé z trhlin v ledovci a tak rozbít mé tělo, dílo svých vlastních rukou!
+Mám snad brát ohled na člověka? Vždyť mnou opovrhuje! Kdyby
+člověk chtěl se mnou žít v klidu a míru, prokazoval bych mu místo
+zlých činů jen dobré a jejich přijetí bych splácel slzami vděčnosti.
+Lidské city jsou však nepřekonatelnou překážkou pro vzájemnou
+shodu. Ale já rozhodně nejsem z těch, kdo se dají dobrovolně zotročit. Pomstím se za utrpěné křivdy. Jestliže nemohu vnuknout nikomu
+lásku, budu vyvolávat strach a budu pronásledovat neuhasitelnou
+– 135 –
+
+nenávistí zejména tebe, svého největšího nepřítele, protože jsi mě
+stvořil. Měj se na pozoru! Budu usilovat o tvou zkázu a neustanu
+dříve, dokud nezpustoším tvé srdce tak, že budeš proklínat hodinu
+svého zrození.“
+Při těchto slovech byl naplněn nenávistným vztekem, tvář se mu
+zkřivila tak, že pohled na ni byl téměř nesnesitelný, ale za chvíli se
+uklidnil a pokračoval:
+„Měl jsem v úmyslu se s tebou domluvit. Vášeň, která mě stravuje, je pro mě zhoubná, a zřejmě si neuvědomuješ, že její příčinou jsi
+ty. Kdyby se alespoň jediný člověk ke mně zachoval laskavě, splatil
+bych mu to tisíckrát a kvůli němu bych se smířil s celým lidstvem!
+Jenže tohle všechno jsou bláhové sny, které se nemohou splnit.
+To, co od tebe chci, je rozumné a umírněné – žádám od tebe tvora
+druhého pohlaví, ale stejně odporného, jako jsem já. Náhrada je
+to malá, ale víc žádat nemohu a spokojím se s ní. Pravda, budeme
+stvůry odříznuté od celého světa, ale tím hlubší bude naše společenství. Náš život nebude šťastný, nebudeme však nikomu škodit
+a nebudeme trpět tak, jak nyní trpím já. Učiň mě šťastným, můj
+stvořiteli! Učiň, abych k tobě cítil vděčnost za jediný dobrý skutek!
+Učiň, abych mohl u nějakého živého tvora vzbudit náklonnost, neodmítni mou prosbu!“
+Byl jsem dojat. Při pomyšlení na možné následky svého souhlasu jsem se ovšem zachvěl, ale cítil jsem, že jeho důvody jsou
+alespoň částečně oprávněné. Příběh sám i způsob, kterým ho
+vylíčil, svědčil o tom, že je myslícím tvorem schopným hlubokých
+citů. Nedlužím mu tedy jako jeho tvůrce alespoň onen díl štěstí,
+kterým je v mé moci ho obdařit? Netvor postřehl změnu v mých
+názorech a pokračoval:
+„Jestliže svolíš, ani ty, ani žádný jiný člověk nás už nikdy nespatří – odejdeme do rozsáhlých pustin Jižní Ameriky. Živím se jinou
+stravou než lidé, nezabíjím ovce a kůzlata, abych nasytil svůj hlad,
+mně stačí žaludy a bobule. Má družka nebude jistě jiná a spokojí
+– 136 –
+
+se stejnou stravou. Lůžko si uděláme ze suchého listí, slunce bude
+na nás zářit stejně jako na člověka a dá uzrát naší potravě. Obraz,
+který ti zde líčím, je klidný a lidský, a jistě chápeš, že bys mi ho mohl
+odepřít jen ze svévolného pocitu moci a krutosti. Ačkoli jsi byl ke
+mně nelítostný, přece vidím teď v tvých očích soucit. Dovol, abych
+využil příznivé chvíle a přiměl tě ke slibu, že splníš mou prosbu!“
+„Navrhuješ tedy,“ odpověděl jsem, „že opustíš kraje obývané lidmi
+a budeš žít v pustinách, kde tvými druhy bude pouze divoká zvěř?
+Jak dokážeš setrvat ve vyhnanství, když tolik toužíš po lidské lásce
+a náklonnosti? Vrátíš se, znovu budeš vyhledávat společnost lidí
+a znovu se setkáš s jejich odporem. Tvé temné vášně se opět probudí
+a budeš už mít společnici, která by ti pomohla v zhoubném díle.
+K tomu nesmí dojít, přestaň mě přesvědčovat, nemohu souhlasit.“
+„Jak nest��lé jsou tvé city! Ještě před malou chvílí tě mé důvody
+přesvědčily, teď ses znovu zatvrdil! Přísahám ti při zemi, kterou
+obývám, a při tobě, který jsi mě stvořil, že s družkou, kterou mě
+obdaříš, opustím kraje obývané lidmi a budu pobývat v pokud
+možno nejodlehlejších končinách světa. Mé temné vášně mě opustí,
+protože budu mít někoho, kdo ke mně bude chovat náklonnost, můj
+život bude klidně plynout a v posledních chvílích života nebudu
+proklínat svého stvořitele.“
+Jeho slova ve mně vyvolala podivný účinek. Bylo mi ho líto a chvílemi jsem si přál ho utěšit, ale když jsem na něho pohlédl a spatřil
+onen odporný šklebící se obličej, sevřelo se mi srdce a mé pocity
+se změnily v hrůzu a nenávist. Pokoušel jsem se ovládnout tyto
+city. Vždyť ačkoli jsem k němu necítil lítost, přece jen jsem neměl
+právo připravit ho o onu malou dávku štěstí, kterou bych mu mohl
+poskytnout.
+„Přísaháš, že nikomu nebudeš chtít škodit, jenže neprojevil jsi až
+dosud tolik zloby, že mám právo ti nedůvěřovat? Nejsou snad tvé
+přísahy jen přetvářkou, abys získal víc možností pro svou pomstu
+a dosáhl dalšího vítězství?“
+– 137 –
+
+„Nerozumím ti! Nezahrávej si se mnou, žádám tě o odpověď!
+Nejsem připoután k nikomu, necítím náklonnost k nikomu, a proto
+jsou mým údělem nenávist a touha konat zlo. Bude-li mě někdo
+milovat, nebudu mít důvod k dalším zločinům a stanu se tvorem,
+o jehož existenci nikdo nebude vědět. Mé špatné vlastnosti jsou
+dětmi nucené samoty, a té se hrozím. Až budu žít společně s někým,
+kdo bude stejný jako já, uplatní se mé dobré stránky. Až budu vědět,
+že mě má někdo rád, včlením se do běhu života, z něhož jsem nyní
+vyloučen.“
+Na chvíli jsem se zamyslil nad celým jeho příběhem i nad důvody,
+které uváděl. Uvažoval jsem o tom, jak slibné vlastnosti projevoval
+na začátku svého života, a o tom, jak později všechny jeho dobré
+city zanikly jako následek odporu a hrůzy, kterou vzbudil u de Laceyů. Při svém přemýšlení jsem bral v úvahu i jeho sílu a výhrůžky:
+tvor, který mohl žít v mrazivých jeskyních pod horskými ledovci
+a skrývat se před pronásledovateli v nepřístupných skalních roklích,
+měl vlastnosti, s kterými by bylo marné soupeřit. Po dlouhém přemýšlení jsem dospěl k názoru, že je spravedlivé jak k němu, tak
+i k lidstvu, abych jeho přání vyhověl. Obrátil jsem se proto k němu
+a řekl:
+„Jestliže tedy vyslovím souhlas s tvou prosbou, musíš se slavnostně
+zapřisáhnout, že navždy opustíš nejen Evropu, ale i všechny ostatní
+kraje obývané člověkem, a to okamžitě, jakmile do tvých rukou dám
+ženu a ta tě bude doprovázet do tvého vyhnanství.“
+„Přísahám,“ zvolal, „při slunci a při modré obloze a při plameni
+lásky, který se mi vzňal v srdci, že mě nikdy nespatříš, jestliže splníš
+mé přání. Odejdi domů a dej se do práce. Budu sledovat její postup
+s neutuchající úzkostí, a neobávej se, že bych se objevil dříve, než
+budeš hotov!“
+Domluvil a rychle mě opustil, snad ze strachu, abych nezměnil
+názor. Sledoval jsem ho, jak sestupuje s hory rychleji než horský
+kamzík, a brzy se ztratil ve vlnách ledovce.
+– 138 –
+
+Jeho vyprávění zabralo téměř celý den, a když odešel, stálo již
+slunce těsně nad obzorem. Věděl jsem, že si musím pospíšit se
+sestupem do údolí, nechci-li se dát překvapit tmou, ale srdce mě
+bolelo a šlo se mi těžce. Sestup po úzkých horských stezkách byl
+obtížný, unavoval mě a každý krok jsem musel uvážit. Navíc jsem
+měl hlavu plnou dojmů z uplynulého dne. Byla již hluboká noc, když
+jsem dorazil k odpočívadlu v polovině cesty a usedl u pramene.
+Mezi mraky, honícími se po obloze, prosvítaly hvězdy, přede mnou
+se tyčily tmavé borovice a všude kolem ležely na zemi polámané
+kmeny.
+V hlavě se mi míhaly truchlivé a zmatené myšlenky a ani nelze
+vylíčit, jak těžce jsem nesl chvějivý třpyt hvězd a jak úzkostlivě jsem
+naslouchal každému závanu větru, jako by to byl temný zlý duch,
+který mě přichází zničit.
+Za úsvitu jsem dorazil do Chamonix. Bez odpočinku jsem se
+okamžitě vrátil do Ženevy.
+Octl jsem se v naprostém zmatení citů a připadal jsem si, jako
+bych na bedrech nesl horu, jejíž tíha pod sebou drtí celé mé zoufalství. V takovém stavu jsem se vrátil domů a předstoupil před rodinu. Můj divoký a rozháraný vzhled je vyděsil. Na jejich dotazy jsem
+zarytě mlčel a odmítal mluvit. Připadalo mi, jako bych byl v klatbě,
+jako bych neměl práva dovolávat se jejich lásky, jako bych se už
+nikdy nemohl těšit z jejich společnosti. Ale přesto jsem je miloval
+a zbožňoval, a abych je zachránil, rozhodl jsem se, že věnuji všechny síly onomu strašnému úkolu. Představa budoucí hrůzné práce
+způsobila, že mi každodenní povinnosti připadaly jako sen, a jedině
+myšlenka na mé dílo měla pro mě životní realitu.
+
+– 139 –
+
+Kapitola 18
+Den po dni a týden po týdnu plynuly po mém návratu do Ženevy
+a já nemohl sebrat odvahu, abych začal se svou prací. Ačkoli jsem
+se bál případné pomsty zklamaného netvora, nebyl jsem schopen
+překonat odpor k úkolu, který mi byl vnucen. Zjistil jsem, že nového tvora ženského pohlaví budu moci vytvořit jen tehdy, jestliže
+strávím mnoho měsíců podrobným studiem a pracným bádáním.
+Doslechl jsem se o jakýchsi objevech anglického přírodovědce,
+jejichž poznání by pro úspěch mé práce bylo podstatné, a zamýšlel
+jsem časem dosáhnout otcova souhlasu k cestě do Anglie. Přidržoval
+jsem se však každé zmínky odkladu a zdráhal jsem se podniknout
+prvý krok v záležitosti, jejíž naléhavost mi začala připadat stále
+méně nezbytnou. Také já jsem pocítil určitou změnu – můj až
+dosud celkem nevalný zdravotní stav se podstatně zlepšil, a měl
+jsem už mnohem klidnější mysl, pokud ji ovšem nepronásledovala
+vzpomínka na neblahý slib. Otec sledoval mou proměnu s radostí
+a všemi silami se snažil mě co nejvíce ochránit před občasnými
+záchvaty smutku, který se tu a tam náhle vracel, aby jako vše pohlcující černý mrak zastínil vycházející zářivé slunce. V takových
+chvílích jsem nalézal útočiště v naprosté samotě. Trávil jsem celé
+dny na jezeře sám ve člunu, pozoroval jsem mraky a naslouchal
+šumění vln, zamlklý a lhostejný. Svěží vzduch a sluneční paprsky
+mě však většinou uklidnily, a když jsem se vrátil, odpovídal jsem
+přátelům na jejich slova s úsměvem a veselejší náladou.
+Po návratu z jedné projížďky mě otec vzal stranou a řekl mi:
+„S potěšením zjišťuji, že ses opět vrátil k dřívějším zábavám a že se
+pomalu stáváš zase sám sebou. Ale občas jsi ještě nešťasten a vyhýbáš se naší společnosti. Dlouho jsem rozvažoval, proč tomu asi je,
+a teprve včera jsem dospěl k závěru. Jestliže je správný, neostýchej
+– 140 –
+
+se ho potvrdit. Jakékoliv zdráhání nebo falešné zábrany by byly
+zbytečné a způsobily by nám ještě větší utrpení.“
+Při těchto slovech jsem se zachvěl a otec pokračoval:
+„Přiznávám se ti, synu, že jsem se vždycky těšil na tvůj sňatek
+s naší drahou Alžbětou jako na pouto, které utuží naši rodinnou
+vzájemnost, a jako na podporu mého stáří. Od útlého dětství se
+máte rádi, spolu jste se učili a zdálo se mi, že se svými vlohami a zálibami k sobě dokonale hodíte. Jenže lidská zkušenost je tak slepá,
+že snad to, co jsem pro váš sňatek považoval za nejlepší podporu, jej
+snad zcela zničilo. Možná že se na Alžbětu díváš jen jako na sestru
+a vůbec netoužíš, aby se stala tvou ženou. Snad ses dokonce setkal
+s jinou dívkou a zamiloval ses do ní, a protože se domníváš, že je
+tvou povinností uzavřít sňatek s Alžbětou, je snad tento vnitřní boj
+příčinou bolestného zármutku, který tě zřejmě trápí.“
+„Otče, uklidni se. Miluji svou sestřenku něžně a z celého srdce.
+Nesetkal jsem se s ženou, která by ve mně vyvolala tak vřelý obdiv
+a takovou lásku jako Alžběta. Mé budoucí štěstí a plány jsou zcela
+spjaty s vyhlídkou na náš svazek.“
+„Svými slovy jsi mi udělal, milý Viktore, takovou radost, jakou
+jsem už dávno nepocítil. Jestliže tak opravdu cítíš, budeme jistě
+šťastni, i když bolest, kterou jsme prožili, v nás zanechává stín. A jak
+rád bych rozptýlil zármutek, který se zřejmě usídlil v tvém srdci.
+Máš tedy nějaké námitky proti brzkému sňatku s Alžbětou? Prožité
+utrpení nás vytrhlo z každodenního klidu a já bych jej pro svůj věk
+i chorobu tak potřeboval. Jsi mladý a nedomnívám se, že by ti časný
+sňatek mohl při tvých majetkových poměrech nějak narušit plány
+do budoucna, zejména pokud jde o tvé postavení a zájmy. Nemysli
+si ovšem, že ti chci nějak vnucovat štěstí nebo že by mě odklad
+sňatku nějak vážně znepokojil. Vylož si má slova střízlivě a prosím
+tě, uvažuj o nich s důvěrou a upřímně.“
+Mlčky jsem naslouchal otcovým slovům a teprve za chvíli jsem
+se zmohl na odpověď. V mysli se mi míhaly tisíce myšlenek a já se
+– 141 –
+
+snažil dospět k nějakému rozhodnutí. Pomyšlení na okamžitý sňatek s Alžbětou mě však bohužel naplňovalo hrůzou a úzkostí. Byl
+jsem vázán slavnostním slibem, který jsem dosud nesplnil a který
+jsem se neodvažoval zrušit. Kolik asi utrpení by hrozilo mně a mé
+drahé rodině, kdybych dané slovo nesplnil! Cožpak bych se mohl
+účastnit slavnostního obřadu se smrtícím závažím kolem krku,
+táhnoucím mě k zemi? Napřed musím splnit svůj závazek a nechat
+odejít netvora a jeho družku. Teprve potom se budu moci radovat
+ze svazku, z kterého jsem si sliboval mír.
+Vzpomněl jsem si rovněž na zamýšlenou cestu do Anglie. Také
+jsem ovšem mohl navázat zdlouhavou korespondenci s oněmi anglickými vědci, jejichž znalosti a objevy byly pro můj nynější záměr
+nezbytně nutné. Kdybych o informace požádal písemnou cestou,
+dlouho bych na ně čekal a jistě by nebyly vyčerpávající. Představa,
+že bych se měl do své hnusné práce pustit v otcově domě a současně
+přitom být v denním styku s rodinou, mi byla navíc nevýslovně odporná. Věděl jsem, že by mohlo dojít k různým strašlivým nehodám,
+a nejnepatrnější z nich by vynesla na světlo příběh, který by naplnil
+hrůzou všechny, kdo jsou se mnou spjati. Byl jsem si rovněž vědom
+toho, že bych často ztrácel sebeovládání a schopnost potlačovat ony
+trýznivé myšlenky, kterými budu posedlý po celou dobu své hrůzné
+činnosti. Proto by bylo lepší, kdybych byl daleko od svých blízkých.
+Jakmile svou práci začnu, jistě ji rychle dokončím, a potom se budu
+moci klidně a šťastně vrátit k rodině. Až splním svůj slib, netvor
+navždy odejde. Nebo (tak si to má bláhová fantazie kreslila) by
+mohlo dojít k nějaké nehodě, která by ho zničila a navždy ukončila
+mé otroctví.
+Tyto pocity určily mou odpověď otci. Vyslovil jsem přání navštívit Anglii, ale zamlčel jsem pravou příčinu své prosby a skryl je pod
+maskou nevzbuzující žádné podezření. Má slova zněla tak vážně, že
+jsem snadno přiměl otce k souhlasu. S radostí totiž zjistil, že jsem
+po tak dlouhém období hlubokého smutku, podobajícího se svou
+– 142 –
+
+intenzitou a svými účinky šílenství, schopen těšit se z představy takové cesty. Také doufal, že změna prostředí a nejrůznější rozptýlení
+mě ještě před návratem domů postaví zcela na nohy.
+Otec mi ponechal na vůli, jak dlouho se zdržím v cizině. Počítal
+jsem s několika měsíci, nejdéle s jedním rokem. Z prozíravosti učinil
+otec jen jedno: obstaral mi společníka. Aniž se se mnou dohodl, zařídil spolu s Alžbětou, že se ve Štrasburku ke mně připojí Clerval. To
+ovšem bylo na překážku samotě, kterou jsem pro provedení úkolu
+potřeboval, ale na začátku cesty mi přítelova přítomnost bude jen
+příjemná. Proto jsem se upřímně zaradoval, že budu ušetřen mnoha
+hodin osamělého zoufalého přemýšlení. A navíc by mě Jindřich
+mohl uchránit před případnou dotěrností mého nepřítele. Kdybych
+byl sám, jistě by se netvor občas pokoušel mi vnutit svou strašnou
+společnost, aby mi připomínal můj úkol nebo se přesvědčoval o jeho
+postupu!
+Rozhodl jsem se proto odcestovat do Anglie co nejdříve a rozumělo se samo sebou, že ihned po návratu dojde k sňatku s Alžbětou.
+Vzhledem k pokročilému věku bylo otci každé pomyšlení na další
+odklad proti mysli. Pro mě znamenal sňatek jedinou odměnu za
+nenáviděnou dřinu, jedinou útěchu za nesrovnatelné utrpení, vyhlídku na den, kdy osvobozen od svého mrzkého otroctví se budu
+moci hlásit k Alžbětě a spolu s ní zapomenout na minulost.
+Připravoval jsem se na cestu; pronásledovala mě však přitom
+jedna myšlenka a naplňovala mě strachem a neklidem. Byla to
+představa, že po dobu mé nepřítomnosti to bude má rodina žít
+v nevědomosti o existenci nepřítele, podrážděného snad mým
+odjezdem, a nechráněna před jeho útoky. Netvor ovšem slíbil, že
+mě bude sledovat na všech mých cestách; snad mě tedy opravdu
+bude doprovázet do Anglie? Tato představa byla sice sama o sobě
+strašná, ale přece jen uklidňující, protože alespoň zaručovala bezpečnost mé rodině. Přesto jsem se bál, že tu zůstane. Ale po celou
+dobu, v níž jsem byl hnán svou chorobnou ctižádostí, řídil jsem se
+– 143 –
+
+okamžitými popudy a ty mi i nyní důrazně napovídaly, že stvůra
+půjde za mnou a nebude proto moci ohrožovat svými úklady nikoho
+z mých drahých.
+Koncem září jsem opět opustil svou vlast. Cestu jsem podnikal
+z vlastního rozhodnutí, a Alžběta proto neměla námitek. Zneklidňovala ji však představa, že vzdálen od ní budu trpět záchvaty
+smutku a žalu, a právě proto požádala s otcem Clervala, aby mi
+dělal společnost. Jak je jen muž slepý k nespočetným drobným
+pozornostem, kterými mu ženská láska pomáhá upravovat cestu.
+Alžběta si vroucně přála, abych se vrátil co nejdříve, ale řada pošetilých předsudků jí zapečetila ústa. Vyprovázela mě mlčky a se slzami
+v očích.
+Zcela lhostejný ke všemu, co se dálo kolem, vrhl jsem se do kočáru, který mě měl odvézt, a ani jsem si téměř neuvědomoval kam.
+Jediné, nač jsem nezapomněl – a při tomto pomyšlení mě sevřel
+trpký strach –, bylo nařídit, aby mi zabalili chemické přístroje a dali
+mi je s sebou do mých zavazadel. Naplněn hroznými předtuchami
+projížděl jsem krásnými krajinami, ale mé oči se upíraly do prázdna
+a nic nevnímaly. Nemohl jsem myslit na nic jiného než na účel své
+cesty a na práci, kterou musím provést, než uskutečním své dílo.
+Za mdlé netečnosti uběhlo mnoho dnů a projel jsem mnoho
+mil, než jsem dorazil do Štrasburku. Tam jsem dva dny čekal na
+Clervala. Přijel. Jak velký byl mezi námi rozdíl! Každý zážitek mu byl
+nový, radoval se z krásy zapadajícího slunce a byl ještě šťastnější,
+když viděl jeho východ, hlásající příchod nového dne! Ukazoval mi
+proměnlivost krajin a měnící se barvy oblohy. „To je pravý život!“
+zvolal. „Teprve teď se umím z něj radovat! Ale proč jsi ty, můj milý
+Frankensteine, tak malomyslný a smutný?“ Opravdu jsem byl
+pohroužen v chmurné myšlenky a nevnímal jsem ani zapadající
+večernici, ani vycházející slunce, které se zlatě zrcadlilo v Rýně. – Vy,
+můj příteli, byste se mnohem více potěšil četbou deníku, v němž
+Clerval sledoval průběh cesty vnímavým a radostným zrakem, než
+– 144 –
+
+posloucháním mých úvah. Jsem ubohý nešťastník pronásledovaný
+kletbou, která zahradila všechen přístup radosti.
+Rozhodli jsme se, že se ze Štrasburku budeme plavit po Rýnu
+člunem až do Rotterdamu, kde nasedneme na loď plující do Londýna. Na této cestě jsme míjeli mnoho ostrůvků zarostlých vrbovím
+a viděli mnoho krásných měst.
+Zůstali jsme jeden den v Mannheimu a pátého dne po odjezdu
+ze Štrasburku jsme dorazili do Mohuče. Pod Mohučí nabývá tok
+Rýna barvitějšího rázu. Řeka prudce teče a v mnoha zákrutech
+se vine mezi sice nevysokými, ale sráznými a překrásnými kopci.
+Viděli jsme mnoho hradních zřícenin tyčících se na okrajích skal
+a obklopených vysokými hlubokými černými lesy. Tato část Rýna
+má opravdu nezvykle pestrý kolorit. Na jednom místě je vidět
+rozeklané kopce a hradní zříceniny shlížející dolů na srázná úbočí
+a tmavý tok Rýna; a hned za dalším zákrutem se nečekaně objeví
+pohled na mírné stráně se zelenými vinicemi, klikatící se řeku
+a lidnatá města.
+Cestovali jsme v době vinobraní, a jak jsme se plavili po proudu,
+naslouchali jsme zpěvům dělníků. Potěšily dokonce i mě, sklíčeného
+a neustále trýzněného mučivými předtuchami. Ležel jsem na dně
+člunu a při pohledu na široce rozklenutou modrou oblohu jako bych
+do sebe vpíjel klid, který už mi byl tak dlouho odepřen. A jestliže
+jsem krásu cítil i já, jaké už jen mohly být Jindřichovy dojmy? Připadalo mu, že byl přenesen do pohádkové říše, a radoval se tak, jak to
+lidé jen zřídka dokáží. „Už jsem viděl,“ řekl, „nejkrásnější krajiny své
+vlasti a navštívil jsem jezera u Lucernu v Uri. Tam spadají zasněžené
+hory téměř kolmo až do jezerních vod a vrhají černé neprostupné
+stíny, které by vyvolávaly chmurný a smutný dojem, nebýt zelených
+ostrůvků osvěžujících zrak svým veselým vzhledem. Viděl jsem, jak
+jsou tato jezera bičována bouří, jak vichr brázdí hladinu divokými
+víry, a člověk si pak dovede představit, jak asi vypadá vodní smršť
+na moři. Viděl jsem, jak vlny divoce narážejí na úpatí hory, kde
+– 145 –
+
+lavina zasypala kněze a jeho milenku, jejichž umírající hlasy prý
+jsou stále ještě slyšet v okamžicích, kdy se noční vítr ztiší. Viděl
+jsem nejkrásnější švýcarské hory a nejpůvabnější švýcarská údolí,
+ale tento kraj se mi, Viktore, líbí mnohem více než všechny naše
+zázraky. Švýcarské hory jsou velebnější a tajemnější, ale v březích
+této nádherné řeky je zakleto kouzlo, s jakým jsem se až dosud
+nikdy nesetkal. Pohleď na ten hrad, který se tu tyčí nad srázem, a na
+jiný tam na ostrůvku, téměř skrytý větvemi krásných stromů! A podívej se tam na tu skupinu dělníků vycházejících z vinice a na onu
+vesničku, napůl schovanou v úbočí hory! Duch, který obývá a střeží
+tato místa, je určitě člověku bližší než ten, který kupí ledovce nebo
+žije v ústraní na nedostupných vrcholcích hor naší vlasti!“
+Za Kolínem jsme dorazili do holandské nížiny a rozhodli jsme
+se pokračovat v cestě dostavníkem, protože vítr byl nepříznivý
+a proud řeky byl příliš pozvolný, než aby nás nesl vpřed.
+Na tomto úseku cesty už nebyla krajina tak krásná, aby poutala
+naši pozornost; několik dní nato jsme dojeli do Rotterdamu, odkud
+jsme se plavili do Anglie. Jednoho jasného rána koncem října jsem
+poprvé spatřil bílé útesy doverské. Břehy Temže nám ukázaly
+novou krajinu: byly ploché, ale úrodné, a téměř každé město bylo
+poznamenáno vzpomínkou na nějakou historickou událost. Spatřili
+jsme pevnost Tilbury a vzpomněli jsme si na španělskou Armadu.
+Gravesend, Woolwich a Greenwich byla místa, o nichž jsem slyšel
+dokonce ve své vlasti.
+A konečně jsme uviděli početné štíhlé londýnské věže. Nad všemi
+se tyčila kupole chrámu svatého Pavla a věž Toweru, tak proslaveného
+v dějinách Anglie.
+
+��� 146 –
+
+Kapitola 19
+V Londýně jsme si hodlali odpočinout a rozhodli jsme se, že v tomto
+krásném a slavném městě strávíme několik měsíců. Clerval toužil
+po seznámení s vynikajícími osobnostmi, které tehdy v Londýně
+žily, ale mně na nich nezáleželo. Zajímal mě především způsob,
+jak získat informace nutné pro splnění svého slibu, a proto jsem
+rychle rozeslal doporučující dopisy, které jsem si přivezl a které
+byly určeny nejvýznamnějším anglickým přírodovědcům.
+Kdyby k této cestě bylo došlo v šťastných dobách mého studia,
+byla by mi poskytla nevýslovnou radost. Ale můj život byl zasažen snětí a já jsem jednotlivé vědce vyhledal jen proto, abych od
+nich získal přehled o stavu jejich bádání a informace o nových
+objevech, které pro mou práci byly nezbytné. Společnost mi vadila
+a jen o samotě jsem se mohl věnovat věcem pozemským a nepozemským, neboť Jindřichův hlas mi dodával útěchy a já jsem se tak
+mohl oddat klamu přechodného klidu. Ale všetečné, nudné a veselé
+obličeje mi opět vnášely do srdce zoufalství. Viděl jsem, jak mezi
+mnou a mými bližními je nepřekonatelná přehrada, zpečetěná
+Vilémovou a Justýninou krví, a přemýšlení o událostech spjatých
+s těmito jmény mi naplňovalo duši strachem.
+Avšak v Clervalovi jsem spatřoval obraz svého dřívějšího já;
+byl zvídavý a snažil se získat zkušenosti a znalosti. Studium odlišných mravů londýnské společnosti bylo pro něj nevyčerpatelným
+zdrojem zábavy i poučení. Současně také sledoval záměr, kterým se
+už dlouho zabýval. Chtěl navštívit Indii, protože byl přesvědčen, že
+by svou znalostí různých indických jazyků a vědomostmi o indických
+poměrech, získanými předchozím studiem, mohl podstatně přispět
+k rychlejšímu postupu kolonizace a obchodu. A právě pobyt v Anglii
+mu mohl dopomoci k uskutečnění tohoto plánu. Měl neustále plno
+– 147 –
+
+práce a jediným stínem jeho činorodosti byla má netečná a smutná
+nálada. Pokoušel jsem se ji co nejvíce skrývat, abych mu nekazil
+radost, kterou musí cítit každý, kdo vstupuje do nového životního
+údobí, nerušeného starostí nebo trpkými vzpomínkami. Často jsem
+odmítal ho doprovázet a předstíral jiný závazek, jen abych mohl
+zůstat sám. Také jsem už začal sbírat podklady potřebné pro svůj
+nový pokus, a to byla pro mě muka. Připadal jsem si jako odsouzenec v temné cele, jemuž bez ustání padá na hlavu kapka vody
+za kapkou. Každá myšlenka, kterou jsem věnoval svému plánu,
+mě nesmírně rozdírala a každé slovo, které jsem v tomto smyslu
+pronesl, mi rozechvívalo rty a rozbušilo srdce.
+Po delším pobytu v Londýně jsme dostali dopis od jakéhosi známého ze Skotska, který nás kdysi v Ženevě navštívil. Zmiňoval se
+o krásách svého rodného kraje a zval nás, abychom k němu zajeli
+na sever do Perthu, kde bydlí. Clerval velmi dychtil přijmout jeho
+pozvání, a ačkoli jsem se stranil společnosti, přál jsem si opět spatřit hory a bystřiny a všechny ty zázraky, jimiž příroda zdobí svá
+vyvolená místa.
+Přijeli jsme do Anglie koncem října a nyní byl únor. Rozhodli
+jsme se proto, že svou cestu na sever nastoupíme až za měsíc. Při
+této výpravě jsme nehodlali jet hlavní silnicí do Edinburghu, ale
+chtěli jsme navštívit Windsor, Oxford, Matlock a cumberlandská
+jezera, a to tak, abychom k cíli své cesty dorazili koncem července.
+Zabalil jsem své chemické přístroje a materiál, který jsem si opatřil,
+rozhodnut, že svou práci dokončím v nějakém ztraceném koutě
+v severních vysočinách Skotska.
+Opustili jsme Londýn 27. března. Několik dní jsme zůstali ve
+Windsoru a potulovali se po krásných lesích jeho okolí. Pro nás,
+horaly, to byl nezvyklý kraj: majestátní duby, množství zvěře a stáda
+statných jelenů byly pro nás něco zcela nového.
+Z Windsoru jsme pokračovali v cestě do Oxfordu. Když jsme
+přijeli do tohoto města, překypovala naše mysl vzpomínkami na
+– 148 –
+
+události, které se odehrály před více než jeden a půl stoletím. Zde
+shromáždil svá vojska Karel I. Toto město mu zachovalo věrnost
+i tehdy, když se ho celý národ zřekl a přidal se k praporu parlamentu a svobody. V Oxfordu jsme nalézali na každém kroku svědectví
+minulosti a s potěšením jsme sledovali její stopy. I kdyby vzpomínky na historické události neposkytovaly požitek samy o sobě,
+byl vzhled města dostatečně krásný, aby se mu člověk obdivoval.
+Universitní koleje jsou starobylé a malebné, ulice jsou téměř všechny nádherné a sličná Temže, která protéká kolem města překrásně
+zelenými lukami, rozlévá doširoka své klidné vody, v nichž se mezi
+věkovitými stromy odrážejí velebné věže a kupole města.
+Radoval jsem se z těchto zážitků, ale mou radost ztrpčovaly
+vzpomínka na minulost i chmurná předtucha budoucnosti. Vyrůstal
+jsem v klidu a štěstí. V mládí mě nikdy nevyhledala nespokojenost,
+a jestliže mě už někdy přemohla nuda, pak pohled na přírodní krásu nebo na skvělé či vynikající dílo lidského ducha vždy dokázal
+zaujmout mé srdce a vyvolat změnu mé nálady. Teď jsem byl jako
+roztříštěný strom, mou duši zasáhl šíp a stále jsem si uvědomoval,
+že budu žít jen proto, abych na krátkou dobu byl ubohým příkladem
+ztroskotaného člověka, jehož ostatní budou litovat a který bude
+sám sobě nesnesitelný.
+V Oxfordu jsme pobyli dost dlouho. Potulovali jsme se po okolí
+a snažili se nalézt všechna místa, která jsou nějak spjata s nejbouřlivějším údobím anglických dějin. Naše krátké objevitelské výpravy
+se často prodlužovaly návštěvami dalších cílů, které se naskytly.
+Navštívili jsme například hrob slavného Hampdena a pole, na němž
+tento vlastenec padl. Na chvíli se má mysl povznesla od nízkých
+a trapných obav k úvahám o ušlechtilých idejích svobody a sebeobětování, o nichž svědčily památníky a upomínky. Na okamžik jsem se
+odvážil shodit okovy a rozhlédnout se svobodně a bez zábran, ale
+řetězy se mi zadřely do masa a já jsem opět sklesl, chvějící se a bez
+naděje, do svého ubohého já.
+– 149 –
+
+S lítostí jsme opustili Oxford. Naše cesta vedla do Matlocku,
+kde jsme strávili několik dní. Okolí Matlocku se podobá švýcarské
+krajině, ale všechno je nižší a zeleným pahorkům chybí bílá čelenka vzdálených Alp, která všude ční nad zalesněnými horami mé
+vlasti. Navštívili jsme nádhernou jeskyni a malé sbírky přírodních
+zajímavostí, které tam jsou vystaveny stejným způsobem jako ve
+sbírkách v Servoxu a v Chamonix. Když Jindřich pronesl jméno
+Chamonix, zachvěl jsem se a naléhal na odjezd z Matlocku, s nímž
+byl nyní náhle spjat strašný výjev z nedávné minulosti.
+Z Derby jsme pokračovali dále na sever a strávili jsme dva měsíce v Cumberlandu a Westmorlandu. Tam jsem si připadal téměř
+jako uprostřed švýcarských hor. Malá sněžná pole, která dosud
+ležela na severních úbočích hor, jezera a prudké toky kamenitých
+bystřin mi důvěrně připomínaly milovanou krajinu. Také zde jsme
+poznali několik zajímavých osobností a přátelství, která jsme s nimi
+uzavřeli, mě téměř naplnila nepravým štěstím. Clervalova radostná
+nálada byla podstatně větší než má, jeho intelekt a schopnosti se
+ve společnosti vzdělanců rozvíjely a dosahovaly takové šíře, o níž
+se mu ani nesnilo. Dosud se zřejmě stýkal s lidmi nedosahujícími
+jeho úrovně. „Dokázal bych tady strávit celý život,“ řekl mi jednou,
+„a mezi těmito horami by se mi asi nestýskalo ani po Švýcarsku,
+ani po Rýnu.“
+Zjistil však také, že cestování přináší kromě radostí také nesnáze.
+Aby mohl přijímat nové vjemy, má člověk nervy neustále napjaté,
+a v okamžiku, kdy zjistí, že jeho pozorovací schopnosti se otupují,
+musí opustit místo radostného odpočinku, jen aby vyhledal něco
+nového, co upoutá jeho pozornost a co stejně opět opustí kvůli
+dalším novým dojmům.
+Neměli jsme ještě ani čas navštívit všechna cumberlandská
+a westmorlandská jezera a seznámit se se všemi zajímavými obyvateli tohoto kraje, a už jsme se museli vydat na další cestu. Termín
+schůzky s naším skotským přítelem se přiblížil. Nelitoval jsem toho.
+– 150 –
+
+Už delší dobu jsem se nevěnoval svému úkolu a bál jsem se následků
+netvorova zklamání. Vždyť třeba zůstal ve Švýcarsku, aby se pomstil mým příbuzným. Tato myšlenka mě pronásledovala s utkvělou
+úporností a mučila v každé chvíli, kdy bych byl mohl urvat trochu
+klidu a pohody. Na dopisy jsem čekal s horečnatou netrpělivostí.
+Jestliže se zpozdily, byl jsem nešťasten a dorážely na mě tisíceré
+obavy, a když došly a já uviděl Alžbětino nebo otcovo písmo, téměř
+jsem se neodvážil je otevřít a přečíst, abych se neutvrdil o svém
+osudu. Někdy jsem měl pocit, že mě netvor sleduje a že by mě mohl
+zavražděním přítele vyburcovat z nečinnosti. Kdykoli mě takový
+nápad posedl, neopouštěl jsem Jindřicha ani na chvíli a šel jsem
+s ním jako stín, abych ho uchránil před zuřivostí jeho domnělého
+nepřítele. Měl jsem pocit, jako bych byl já sám spáchal nějaký velký
+zločin a vědomí zlého skutku mě pronásledovalo. Byl jsem nevinný,
+ale přivolal jsem si na hlavu strašnou kletbu, stejně strašnou jako
+spáchaný zločin.
+Edinburgh jsem prohlížel netečně a lhostejně, a přece má
+toto město předpoklady zaujmout i sebenešťastnějšího člověka.
+Clervalovi se Edinburgh nelíbil tak jako Oxford, protože mu starobylost anglického města byla bližší. Ale krása a pravidelnost nového
+Edinburghu, jeho romantický zámek a okolí, nejkouzelnější na světě, ho odškodnily za změnu a naplnily radostí a obdivem. Já jsem se
+v��ak nemohl dočkat příjezdu do cíle naší cesty.
+Za týden jsme odjeli z Edinburghu, a přes Coupar a Saint Andrew’s
+jsme přicestovali podél břehů Taye do Perthu, kde už čekal náš
+přítel. Neměl jsem však náladu smát se a povídat si s neznámými
+a přizpůsobovat se jejich způsobům a záměrům tak, jak se od hosta
+očekává, a proto jsem Clervalovi navrhl, že procestuji Skotsko sám.
+„Ty se tu pobav,“ řekl jsem, „a čekej na mě. Odjedu na jeden nebo dva
+měsíce, prosím tě však, nesnaž se mě hledat. Dopřej mi na krátký
+čas klidu a samoty, a až se vrátím, budu už snad veselejší a lépe se
+ti budu přizpůsobovat.“
+– 151 –
+
+Jindřich mě chtěl odradit od mého úmyslu, když však zjistil, jak
+na něm trvám, přestal naléhat. Prosil mě pouze, abych mu často
+psal. „Raději bych byl s tebou na tvých osamocených toulkách než
+s těmito Skoty, které neznám. Vrať se proto brzy, příteli, abych se
+opět mohl cítit jako doma, a to za tvé nepřítomnosti nemohu.“
+Odjel jsem a rozhodl se vyhledat nějaké opuštěné místo ve
+Skotsku a v ústraní dokončit své dílo. Naprosto jsem nepochyboval
+o tom, že mě netvor sleduje a že ke mně přijde, až skončím, aby
+převzal svou družku.
+Při hledání vhodného místa pro své pokusy jsem přešel vysočinu severního Skotska a usadil se na jednom z pustých ostrůvků
+Orknejí. Bylo to místo jako stvořené pro mou práci, sotva víc než
+skála, jejíž stěny byly neustále bičovány vlnami. Skalnatá půda stěží
+poskytovala pastvu několika ubohým kravičkám a rodila trochu
+ovsa pro své obyvatele; bylo to pět lidí, jejichž vyhublé a zakrslé
+údy svědčily o ubohém údělu. Zelenina a chléb, pokud si takový
+přepych mohli dopřát, a dokonce čerstvá voda se musely dovážet
+z pevniny, vzdálené asi pět mil.
+Na celém ostrůvku byly tři bídné chatrče a při mém příjezdu
+byla jedna z nich prázdná. Najal jsem ji. Měla jen dvě místnosti a ty
+svědčily o nejstrašnější nouzi a bídě. Došková střecha byla propadlá, stěny byly bez omítky a dveře vypadlé z čepů. Dal jsem chatrč
+opravit, nakoupil několik kousků nábytku a usadil se v ní. Jinde by
+tato událost jistě vzbudila pozornost, ale ostrované nouzí a strašnou
+chudobou úplně zlhostejněli. Žil jsem tedy mezi nimi neobtěžován,
+nikdo si mě nevšímal, sotva mi děkovali za tu trošku jídla a šatstva,
+kterou jsem jim poskytoval – tak dokáže utrpení otupit i nejprostší
+lidské city! V takovém ústraní jsem věnoval den práci, ale večer,
+když to počasí dovolilo, jsem chodil na kamenitý mořský břeh a naslouchal vlnám, které se s hukotem tříštily u mých nohou. Byla to
+jednotvárná, ale přesto neustále se měnící krajina. Vzpomínal jsem
+na Švýcarsko, jak se lišilo od tohoto opuštěného a hrozného kraje.
+– 152 –
+
+Hory jsou tam pokryty vinicemi a na rovinách jsou hustě rozsety
+domky. V jasných jezerech se odráží jemně modrá obloha, a když
+vítr rozčeří hladinu, pak šepot jezerních vln připomíná při srovnání
+s burácením rozlehlého oceánu hru veselého dítěte.
+Takovým způsobem jsem dělil svůj čas ze začátku, ale postupně
+se mi práce víc a víc ošklivila a hnusila. Někdy jsem nedokázal vkročit do laboratoře několik dní za sebou, jindy zase jsem se lopotil ve
+dne v noci, abych dílo dokončil. Byla to opravdu špinavá práce, do
+níž jsem se tu pustil. Při prvním pokusu mi jakési posedlé nadšení
+zakrylo hrůzu mého počínání, mysl byla soustředěně upřena na
+skončení práce a oči neviděly její odpornost. Jenže k druhému
+pokusu jsem přikročil s chladnou myslí a srdce mi často krvácelo
+při pohledu na dílo mých rukou.
+V takovém postavení, zabrán do nesmírně odporné práce a pohřížen do samoty, v níž mě ani na okamžik nemohlo nic odtrhnout
+od hrozné současnosti, začala se mi občas kalit mysl, stával jsem se
+neklidným a nervózním. Každou chvíli jsem měl strach, že se setkám
+se svým pronásledovatelem. Občas jsem seděl s očima upřenýma
+k zemi a bál jsem se je pozdvihnout, abych snad nezahlédl postavu,
+které jsem se tolik děsil. Obával jsem se také odejít z dohledu ostrovanů, abych se neoctl sám a aby on nepřišel domáhat se své
+družky.
+Nepřestával jsem pracovat a dosáhl jsem už značných výsledků.
+Hleděl jsem vstříc ukončení své práce s chvějící se dychtivou nadějí, o níž jsem se neodvážil pochybovat, ale která byla prostoupena
+chmurnými předtuchami zla, jež mi svíraly srdce v hrudi.
+
+– 153 –
+
+Kapitola 20
+Jednoho večera jsem seděl v laboratoři, slunce již zapadlo a nad
+mořem právě vycházel měsíc. Již se stmívalo, a proto jsem zůstal
+nečinně sedět a uvažoval, zda mám na dnešek nechat práce, nebo
+pilně pokračovat a tak uspíšit její ukončení. Jak jsem seděl, začal
+jsem znovu přemýšlet o tom, co se stane a jaký výsledek bude mít
+má nynější námaha. Před třemi lety jsem se zabýval stejným problémem a vytvořil jsem zlosyna, jehož nesrovnatelná surovost mi
+zlomila srdce a navždy je naplnila nejtrpčími výčitkami. Nyní jsem
+se chystal vytvořit nového tvora, jeho družku, o jejíž povaze jsem
+rovněž nic nevěděl. Mohla být deset tisíckrát horší než její druh
+a libovat si v samoúčelném vraždění a ubližovat lidem. On přísahal,
+že opustí lidskou společnost a bude se ukrývat v pustinách. Ona
+však nepřísahala. Ona, která se také s veškerou pravděpodobností
+stane myslícím a uvažujícím tvorem, by mohla odmítnout podřídit se dohodě uzavřené před jejím vznikem. Oba by se také mohli
+navzájem nenávidět. Ten, který už žije, proklíná svou ohyzdnost.
+Nemohl by se jí tedy ještě více děsit, až se mu objeví před očima
+v ženské podobě? Také ona by se mohla od něho s odporem odvrátit
+a přiklonit se k lidské kráse, mohla by ho opustit, a on by byl zase
+sám, rozlícen novou urážkou – být opuštěn tvorem vlastního rodu.
+I kdyby opustili Evropu a usídlili se v pustinách Nového světa,
+vznikly by jako jeden z prvních výsledků vztahu, po němž netvor
+toužil, děti, a na zemi by se rozmnožila rasa stvůr, které by mohly
+život lidí ohrozit a naplnit děsem. Měl jsem tedy právo uvalit pro
+vlastní záchranu toto prokletí na budoucí pokolení? Dal jsem se
+zviklat klamnými důvody tvora, kterého jsem stvořil, jeho hrozby
+mě vyvedly z míry, ale tehdy poprvé jsem si náhle uvědomil nesprávnost svého slibu. Zachvěl jsem se při pomyšlení, že by mě
+– 154 –
+
+budoucí staletí mohla proklínat jako morovou nákazu, jako člověka,
+který neváhal ze sobeckých důvodů vykoupit si vlastní klid za cenu
+snad i existence celého lidstva.
+Chvěl jsem se a náhle se mi téměř zastavilo srdce: vzhlédl jsem
+a ve světle měsíce jsem oknem spatřil netvora. S odporně sešklebenou tváří pohlížel na mě, jak tu sedím a plním úkol, který mi uložil. Ano, sledoval mě tedy při mých cestách, číhal v lesích, skrýval se
+v jeskyních nebo se uchyloval do rozlehlých opuštěných vřesovišť,
+a nyní přišel, aby se ujistil, jak má práce postupuje, a vymáhal
+splnění mého slibu.
+Pohlédl jsem na něj a v jeho obličeji jsem nalezl výraz nejvyšší
+zloby a proradnosti. S hrůzou jsem si připomněl slib, že stvořím
+tvora jemu podobného, a chvěje se vzteky roztrhal jsem na kusy
+věc, na níž jsem pracoval. Když netvor spatřil, jak jsem zničil tvora,
+na jehož budoucím životě záviselo jeho štěstí, zmizel s výkřikem
+plným ďábelského zoufalství a pomsty.
+Vyšel jsem z laboratoře, zamkl dveře a zapřisáhl se slavnostně
+v duchu, že se už nikdy k této práci nevrátím. Potom jsem odešel
+nejistým krokem do svého pokoje. Byl jsem sám, nablízku nebyl
+nikdo, kdo by rozptýlil můj smutek a zbavil mě těžké sklíčenosti
+a hrozných představ.
+Uplynulo několik hodin, zůstával jsem u okna a pohlížel na moře.
+Bylo téměř nehybné, protože se vítr uklidnil a celá příroda odpočívala pod okem klidného měsíce. Na vodní hladině se pohybovalo
+jen několik málo rybářských lodí a tu a tam zanesl vánek na břeh
+zvuk hlasů, jak rybáři na sebe volali. Cítil jsem ticho, ačkoli jsem si
+ani neuvědomoval jeho úplnou hloubku, až náhle můj sluch zachytil zvuk vesel dopadajících blízko břehu do vody a nedaleko mého
+domku přistál člun.
+Za několik minut jsem zaslechl zaskřípění dveří, jako by se někdo
+snažil je tiše otevřít. Chvěl jsem se od hlavy až k patě, tušil jsem, kdo
+to je, a chtěl jsem probudit někoho z vesničanů, kteří žili v nedaleké
+– 155 –
+
+chatrči. Přemohl mě však pocit bezmoci, tak častý v hrůzných snech,
+kdy se člověk marně snaží uprchnout před hrozícím nebezpečím
+a zůstává přikován k zemi.
+Náhle jsem zaslechl v chodbě zvuk kroků, dveře se otevřely
+a netvor, jehož příchodu jsem se obával, vešel. Zavřel dveře, přistoupil ke mně a tiše pravil: „Zničil jsi dílo, které jsi počal, co máš
+v úmyslu? Odvažuješ se porušit daný slib? Snášel jsem útrapy
+a nouzi, odešel jsem ze Švýcarska s tebou, putoval jsem po březích
+Rýna, mezi jeho zelenými ostrůvky, a přelézal vrcholky jeho hor.
+Mnoho měsíců jsem pobýval ve vřesovištích Anglie a v pustinách
+Skotska. Snášel jsem neuvěřitelnou únavu, zimu a hlad – a ty se
+odvažuješ zničit mou naději?“
+„Odejdi! Zrušil jsem svůj slib, nikdy už nestvořím tvora podobného tobě, stejně znetvořeného a zlého!“
+„Snažil jsem se přesvědčit tě po dobrém, ale nezasloužíš si mé
+shovívavosti! Nezapomeň, že jsem silný a mohu ti tak ublížit, že
+budeš nenávidět i denní světlo. Stvořil jsi mě, ale já jsem tvůj pán –
+uposlechni!“
+„Hodina mé nerozhodnosti přešla a přichází doba tvé moci. Tvé
+výhružky mě nemohou donutit vykonat zhoubné dílo, naopak,
+utvrzují mě v přesvědčení, že ti nesmím vytvořit společníka v konání zla. Mám snad chladnokrevně poslat na svět dalšího netvora,
+jehož jediným potěšením bude smrt a zkáza? Odejdi! Jsem neoblomný a tvá slova jen ještě více jitří mou nenávist!“
+Netvor četl v mé tváři neodvolatelné rozhodnutí a v bezmocné
+zlobě skřípal zuby: „Má snad každý muž najít pro sebe ženu, každé
+zvíře svou družku, a jen já mám zůstat sám? Kdykoli jsem k někomu
+projevil náklonnost, opětoval mi ji odporem a nevraživostí. Člověče!
+Můžeš mě nenávidět, ale měj se na pozoru! Tvůj čas uplyne v hrůze
+a utrpení a brzy dopadne úder, který tě navždy zbaví štěstí! Máš
+snad ty být šťasten, a já se mám svíjet v hluboké ubohosti? Můžeš
+zničit mé ostatní vášně, ale pomsta mi zůstane, pomsta od nynějška
+– 156 –
+
+cennější než světlo nebo jídlo! Snad zemřu, ale napřed budeš ty, můj
+tyran a trýznitel, proklínat slunce, zářící nad tvým utrpením! Měj
+se na pozoru, neznám strach, a proto jsem silný! Budu tě sledovat
+lstivě jako had, abych tě v pravou chvíli uštknul. Člověče, křivdu,
+kterou jsi spáchal, odpykáš!“
+„Přestaň, netvore, a neotravuj ovzduší svými hrozbami! Oznámil
+jsem ti své rozhodnutí a nejsem natolik zbabělý, abych ustoupil
+před slovy. Odejdi, jsem nesmiřitelný!“
+„Dobrá, půjdu, ale pamatuj si: o tvé svatební noci budu s tebou!“
+Vyskočil jsem a zvolal: „Bídáku! Než podepíšeš můj rozsudek
+smrti, raději se ujisti, abys sám byl v bezpečí!“
+Chtěl jsem se na něj vrhnout, ale uklouzl mi a rychle vyběhl
+z domku. Za několik okamžiků jsem viděl, jak ve člunu letí po vodě
+rychle jako šíp, a brzy se ztratil mezi vlnami.
+Vše opět ztichlo, ale jeho slova mi zněla v uších. Byl jsem rozpálen vzteklou touhou pronásledovat vraha svého klidu a svrhnout ho
+do moře. Rychle a rozčileně jsem přecházel po místnosti, zatímco
+si má fantazie vymýšlela tisíce trýznivých a mučivých představ.
+Proč jsem za ním neběžel a neutkal se s ním v zápase na život a na
+smrt? Dopustil jsem, aby odplul, a on míří k pevnině! Zachvěl jsem
+se při pomyšlení, kdo by mohl být další obětí zasvěcenou jeho
+neukojitelné pomstě. A potom jsem si znovu připamatoval jeho
+slova: „O tvé svatební noci budu s tebou!“ Tedy takové období mi
+bylo vymezeno pro naplnění mého osudu! V onu hodinu tedy budu
+muset zemřít a tím ukojit a uhasit jeho zlobu! Tato vyhlídka ve mně
+nevyvolala strach, ale když jsem pomyslel na milovanou Alžbětu, na
+její slzy a nekonečný zármutek, až zjistí, že její ženich byl tak krutě
+od ní odtržen, vytryskly mi poprvé po mnoha měsících z očí slzy
+a rozhodl jsem se, že svému nepříteli nepodlehnu bez krutého boje.
+Noc uplynula a nad mořem vyšlo slunce. Uklidnil jsem se, pokud
+se dá nazvat uklidněním, když prudká zuřivost klesne do hlubin beznaděje. Odešel jsem z domku, kde předešlé noci došlo k hrůznému
+– 157 –
+
+sporu, a procházel jsem se po mořském břehu, který jsem kdysi považoval za téměř nepřekonatelnou přehradu mezi sebou a ostatním
+světem. Dokonce se mě zmocnilo přání, aby tomu tak opravdu bylo.
+Zatoužil jsem po tom, strávit svůj život na této holé skále, sice bez
+vzruchů, ale bez nebezpečí náhlého, prudkého utrpení. Jestliže se
+vrátím, bude můj život obětován, nebo budu přihlížet, jak ti, koho
+nejvíce miluji, umírají ve spárech démona, kterého jsem sám stvořil.
+Přecházel jsem po ostrově jako neklidný duch oddělený od všeho, co miluje, a nešťastný ve svém osamocení. V poledne, kdy slunce
+vystoupilo nejvýše na obloze, lehl jsem si do trávy a přemohl mě
+hluboký spánek. Předešlou noc jsem celou probděl, byl jsem rozrušen a oči jsem měl zardělé bděním a utrpením. Spánek mě osvěžil,
+a když jsem se probudil, vrátilo se mi vědomí, že jsem příslušníkem
+lidského rodu, a začal jsem uvažovat s větší rozvahou o minulých
+věcech. Ale zlosynova slova mi stále zněla v uších jako umíráček,
+připadala mi jako sen, ale přece byla jasnou a zdrcující skutečností.
+Slunce zatím sestoupilo níž k obzoru. Seděl jsem stále na břehu
+a sytil trýznivý hlad ovesnou plackou, když jsem náhle spatřil, jak
+blízko mě přistává rybářský člun. Jeden z mužů mi přinesl balíček.
+Byly v něm dopisy ze Ženevy a jeden dopis od Clervala. Prosil mě,
+abych za ním přijel. Psal, že ve Skotsku zbytečně marní čas, že přátelé, s nimiž se v Londýně sblížil, ho ve svých listech žádají, aby se
+vrátil a dokončil otevřená jednání o svých indických plánech. Nemůže už proto odjezd déle odkládat, ale protože je pravděpodobné,
+že se v Londýně zdrží jen krátce a že bude možná muset odcestovat
+co nejrychleji, prosí mě, abych mu poskytl svou společnost na tak
+dlouho, jak jen budu moci. Proto mě vyzýval, abych odjel ze svého odlehlého ostrova a setkal se s ním v Perthu, odkud bychom
+cestovali spolu na jih. Clervalův dopis mě vlastně znovu volal do
+života, a tak jsem rozhodl, že za dva dny opustím ostrov.
+Jenže ještě před odjezdem jsem musel splnit povinnost, která ve
+mně vyvolávala hrůzu. Bylo třeba připravit chemické přístroje na
+– 158 –
+
+přepravu, a to znamenalo vejít do místnosti, kde jsem vykonával
+svou hnusnou práci, a vzít do rukou ony nástroje, na které jsem se
+díval jen s odporem. Příštího dne, za úsvitu, jsem sebral dostatečnou
+odvahu a odemkl dveře laboratoře. Na podlaze ležely rozházené
+zbytky napůl dokončeného tvora a mně téměř připadalo, jako bych
+byl znetvořil živé maso lidské bytosti. Chvíli jsem postál, musil jsem
+se totiž opanovat, a pak jsem vešel dovnitř. V chvějících se rukou
+jsem vynesl přístroje z místnosti, ale usoudil jsem, že bych tam neměl nechat ony zbytky, protože by mohly vyvolat hrůzu a podezření
+vesničanů. Vložil jsem je proto do koše, zatížil jej kameny a rozhodl
+se vhodit vše ještě tuto noc do moře. Pak jsem se posadil na břeh,
+abych tam vyčistil a uklidil své přístroje.
+Nic nebylo úplnější než změna, k níž došlo v mých pocitech od
+oné noci, kdy se objevil netvor. Dříve jsem pohlížel na svůj slib
+s chmurným zoufalstvím, jako na něco, co musí být vykonáno, ať
+budou následky jakékoli. Nyní mi připadalo, jako by mi někdo z očí
+sňal pásku a jako bych poprvé viděl jasně. Ani na jediný okamžik mě
+nenapadlo, že bych měl znovu začít svou práci. Hrozba, kterou jsem
+vyslechl, mi tížila mysl, ale naprosto jsem neuvažoval o tom, abych
+ji nějakým dobrovolným činem odvrátil. V duchu jsem usoudil, že
+vytvořit tvora stejného, jako byl ten, kterého jsem už jednou udělal,
+by byl projev nejhnusnějšího a nejsurovějšího sobectví, a vypudil
+jsem ze své mysli každou úvahu, která by mohla vést k odlišnému
+závěru.
+Mezi druhou a třetí hodinou ráno vyšel měsíc. Odnesl jsem koš
+na malou kocábku a vyplul asi čtyři míle od břehu. Všude bylo ticho
+a klid, jen několik rybářských člunů se vracelo na břeh. Měl jsem pocit, jako bych se chystal k nějakému strašnému zločinu, a rozhodně
+jsem se nechtěl s nikým setkat. V jednu chvíli zakryl temný mrak
+až dosud jasně svítící měsíc. Využil jsem náhlé tmy a hodil koš do
+moře. Naslouchal jsem bublavému zvuku, když klesal ke dnu, a pak
+jsem se plavil dál od toho místa. Obloha se zatáhla, ale vzduch byl
+– 159 –
+
+svěží. Zdvihl se chladný severovýchodní vítr a tak mě osvěžil a naplnil příjemnými pocity, že jsem se rozhodl zatím zůstat na moři.
+Vložil jsem vesla do člunu a natáhl se na dno. Mraky zakryly měsíc,
+všechno tonulo ve tmě a jediné, co bylo slyšet, byl člun, jak přídí
+proráží vlny. Jejich šum mě ukolébával a zakrátko jsem tvrdě usnul.
+Nevím, jak dlouho to trvalo, ale když jsem se probudil, slunce již
+stálo dost vysoko na obloze. Vítr zesílil a vlny neustále ohrožovaly
+rovnováhu mé kocábky. Vál ze severovýchodu a zahnal mě daleko
+od břehu, od něhož jsem vyplul. Snažil jsem se člun obrátit, ale
+obával jsem se, že se mi ihned naplní vodou, jestliže se o to budu
+dále pokoušet. Nezbývalo mi proto nic jiného než dát se hnát větrem.
+Přiznám se, že mi chvilkami bylo úzko. Neměl jsem u sebe kompas
+a tak málo jsem se vyznal v této části země, že slunce pro mě nebylo
+žádnou pomocí. Hrozilo mi, že budu zahnán na širý oceán, kde mě
+bude čekat trýznivá smrt hlady, nebo mě pohltí nesmírné moře, které
+se kolem dunivě vzdouvalo. Plul jsem již mnoho hodin a trápila mě
+palčivá žízeň, předzvěst budoucího trápení. Pohlédl jsem na oblohu, pokrytou mraky prchajícími před větrem jen proto, aby za nimi
+nastoupily další. Pak jsem pohlédl na moře, které se mělo stát mým
+hrobem, a pomyslil jsem si: netvor bude zproštěn slibu! Vzpomínal
+jsem na Alžbětu, otce, Clervala i na všechny opuštěné přátele, na
+nichž si stvůra bude moci ukojit své krvavé a nelítostné vášně. Tato
+představa mě uvrhla do tak zoufalého a strašného rozjímání, že i teď,
+kdy stojím před koncem života, na to vzpomínám jenom s hrůzou.
+Takto uplynulo několik hodin, ale postupně, jak se slunce sklánělo k obzoru, ztišil se vítr v mírný vánek a obrovské vlny zmizely.
+Jenže pak nastalo silné vlnobití, z něhož se mi udělalo tak špatně,
+že jsem stěží udržel vesla v rukou. Náhle jsem spatřil na jihu vystupovat z moře obrys pevniny. Ačkoli jsem byl únavou a zoufalým
+napětím, které jsem tolik hodin prožíval, téměř vyčerpán, vehnala
+mi náhlá jistota na záchranu horký proud radosti do srdce a z očí
+mi vytryskly slzy.
+– 160 –
+
+Jak proměnlivé jsou naše pocity a jak houževnatě lpí člověk na
+životě i v nejhlubším zoufalství! Z jednoho kusu svého oděvu jsem
+zhotovil plachtu a toužebně jsem namířil k pevnině. Pobřeží vypadalo divoce a skalnatě, když jsem ho však měl na dohled, zjistil jsem,
+že je obydleno. Zahlédl jsem u břehu lodi a náhle jsem byl přenesen
+zpět do civilizace. Pozorně jsem prohlížel zátočinu a s úlevou uvítal
+věž, jejíž špičku jsem zahlédl vyčnívat za malým výběžkem. Protože
+jsem byl zesláblý, rozhodl jsem se plavit přímo k městu, kde si nejspíše budu moci opatřit nějaké potraviny. Naštěstí jsem měl s sebou
+peníze. Když jsem obeplul výběžek, spatřil jsem pohledné městečko
+s dobrým přístavem. Se srdcem překypujícím radostí z nečekané
+záchrany jsem přirazil ke břehu.
+Když jsem přivazoval člun a shrnoval plachty, seběhl se zástup
+lidí. Můj příjezd je zřejmě velmi překvapil, jenže místo pomoci si
+jen šeptali a chovali se tak, že bych se za jiných okolností poněkud
+vylekal. Zjistil jsem však, že mluví anglicky, a proto jsem je tímto
+jazykem oslovil: „Přátelé, řekli byste mi laskavě, jak se jmenuje vaše
+město a kde vlastně jsem?“
+„To se brzy dozvíte,“ odvětil mi chraplavě jakýsi muž. „Možná,
+že jste přišel někam, kde se vám to nebude moc líbit. Ale kde se
+ubytujete, o tom se nikdo s vámi bavit nebude, za to vám ručím!“
+Cizincova drsná odpověď a hrozivě zamračené obličeje ostatních
+mě značně překvapily. „Proč mi tak nevlídně odpovídáte?“ zeptal
+jsem se. „U Angličanů přece nebývá zvykem vítat cizince tak nepohostinně.“
+„Nevím,“ odsekl neznámý, „jaké zvyky mají Angličané, ale zvykem
+Irů je nenávidět lotry!“
+Během této podivné rozmluvy se zástup rychle rozrůstal. Obličeje přítomných vyjadřovaly zvědavost i hněv, které mě udivovaly
+a do jisté míry i lekaly. Zeptal jsem se, kde je hostinec, avšak nikdo
+mi neodpověděl. Udělal jsem proto první krok a dav, který mě obstupoval, hrozivě zahučel. Tu ke mně přistoupil nevzhledný muž,
+– 161 –
+
+poklepal mi na rameno a vyzval mě: „Pojďte se mnou, pane, musíte
+k panu Kirwinovi. Vysvětlíte mu, kdo jste.“
+„Kdo je pan Kirwin? Proč mu mám vysvětlovat, kdo jsem? Což
+tohle není svobodná země?“
+„To tedy je, pane, dost svobodná pro poctivé lidi. Pan Kirwin je
+soudce a vy mu musíte podat vysvětlení o smrti muže, kterého jsme
+tu našli v noci zavražděného.“
+Tato odpověď mě vyděsila, hned jsem se však opanoval. Ničeho
+jsem se nedopustil a mohl jsem to snadno dokázat. Proto jsem mlčky šel za svým průvodcem. Zavedl mě k jednomu z nejvýstavnějších
+domů v městě. Téměř jsem klesal hlady a únavou, byl jsem však
+obklopen davem, a považoval jsem proto za vhodnější vzchopit se,
+aby si mou slabost nemohli vykládat jako strach nebo přiznání viny.
+Netušil jsem tehdy, jaká pohroma mě za několik okamžiků stihne
+a jak mě svou hrůzou zoufalosti zbaví veškerého strachu z potupy
+nebo smrti.
+Nyní se trochu odmlčím, musím sebrat všechnu odvahu, abych
+dokázal přivolat vzpomínky na strašlivou událost, kterou vám podrobně vylíčím.
+
+– 162 –
+
+Kapitola 21
+Za chvíli mě předvedli před soudce, starého, laskavě vyhlížejícího
+muže klidného a mírného vystupování. Přesto na mě přísně po­
+hlédl, pak se obrátil k mužům, kteří mě přivedli, a zeptal se jich,
+kdo se hlásí za svědka.
+Vystoupilo jich asi půl tuctu. Soudce z nich určil jednoho a ten
+vypověděl, že minulé noci vyplul se svým synem a švagrem Danielem Nugentem na lov. Když asi v deset hodin zpozorovali, že se
+zvedá silný severák, zamířili zpět k přístavu. Noc byla velmi tmavá,
+protože ještě nevyšel měsíc. Nepřistáli v přístavu, nýbrž jak byli
+zvyklí, v zátoce asi dvě míle pod ním. Svědek vyšel na břeh jako
+první a nesl část rybářské výzbroje; syn a švagr ho následovali.
+Když šel po písčitém břehu, o něco zakopl a upadl. Jeho druhové
+mu přiskočili na pomoc a ve světle lucerny spatřili tělo jakéhosi
+muže, který byl podle všech známek mrtev. Zprvu se domnívali, že
+je to mrtvola nějakého utopence vlnami vyvržená na břeh. Avšak
+při bližší prohlídce zjistili, že oblek nebyl mokrý a tělo ještě nebylo
+vychladlé. Ihned odnesli neznámého do nedalekého domku jedné
+stařeny a pokusili se ho přivést k životu. Marně. Byl to pohledný,
+mladý, asi pětadvacetiletý muž. Byl zřejmě uškrcen, na těle totiž
+nebylo žádných stop násilí kromě černých otisků prstů na krku.
+První část výpovědi mě vůbec nezajímala, ale při zmínce o otiscích prstů jsem si okamžitě vzpomněl na zavraždění svého bratra
+a zmocnilo se mě obrovské vzrušení. Celý jsem se roztřásl, před
+očima se mně dělaly mžitky a musel jsem se opřít o židli, abych neupadl. Soudce mě bedlivě pozoroval a z mého chování pochopitelně
+vyvodil nepříznivý dojem.
+Syn potvrdil otcovo líčení. Potom byl předvolán Daniel Nugent.
+Přísahal, že těsně předtím, než švagr upadl, spatřil u břehu člun,
+– 163 –
+
+v němž seděl jakýsi muž, a pokud mohl při svitu několika málo
+hvězd posoudit, byl to stejný člun, v němž jsem před chvílí přistál.
+Jakási žena, která bydlela na pobřeží, vypovídala, že právě stála
+ve dveřích svého domku a čekala na návrat rybářů, když spatřila,
+jak od oné části zálivu, kde byla později mrtvola nalezena, odráží
+člun s jedním mužem na palubě.
+Jiná žena potvrdila výpověď rybářů. Tělo, které k ní v noci přinesli, ještě nevychladlo. Položili je na lůžko a třeli je. Daniel odešel
+do města pro felčara, ale život již z nešťastníka vyprchal.
+Soudce se vyptával několika mužů, odkud jsem asi připlul, a všichni souhlasně vypovídali, že silný severák, který se v noci zvedl, mohl
+můj člun honit po moři několik hodin, takže jsem se zřejmě vrátil
+k místům, odkud jsem vyplul. Kromě toho jsem podle jejich názoru
+přivezl tělo odjinud, a protože jsem zřejmě neznal pobřeží, vplul
+jsem do přístavu, aniž jsem tušil, jak daleko je město od místa, kde
+jsem mrtvolu odložil.
+Po skončení jejich výpovědí mě pan Kirwin vyzval, abych se odebral do místnosti, kde ležel mrtvý, připravený k pohřbu. Chtěl totiž
+zjistit, jak na mě tento pohled zapůsobí. Podnětem tohoto nápadu
+zřejmě bylo velké rozčilení, které jsem projevil při líčení způsobu
+vraždy. Soudce spolu s několika dalšími osobami mě proto zavedli
+do hostince. Mimořádné okolnosti osudné noci mě pochopitelně
+mátly, ale protože v době, kdy byla mrtvola nalezena, jsem rozmlouval s lidmi na svém ostrově, byl jsem zcela klidný a nijak se nelekal
+výsledku celého šetření.
+Vešel jsem do místnosti, kde ležel mrtvý. Zavedli mne k rakvi.
+Lze vůbec popsat, co jsem cítil, když jsem do ní pohlédl? Ještě teď
+mnou prostupuje hrůza, ještě dnes nedokáži vzpomenout na onen
+strašný okamžik bez zachvění a bolesti. Výslech, přítomnost soudce
+a svědků, to všechno mi rázem zmizelo z mysli. Přede mnou ležel
+Jindřich Clerval – mrtev! Zalapal jsem po dechu, vrhl se na rakev
+a zvolal: „Tak i tebe tedy připravily mé vražedné úklady o život? Už
+– 164 –
+
+jsem zničil dva životy, další čekají na svůj osud, ale že také ty, můj
+přítel, můj dobrodinec…“
+Mé tělo již nevydrželo rány osudu, jimž bylo vystaveno, a v prud­
+kých křečích mě vynesli z místnosti.
+Pak mě přepadla horečka. Dva měsíce jsem se potácel na pokraji
+smrti. Jak jsem se později dozvěděl, strašně jsem blouznil a nazýval
+se Vilémovým, Justýniným a Clervalovým vrahem. Občas jsem
+prosil, aby mi někdo pomohl zničit nepřítele, který mě mučí, jindy,
+jako bych cítil netvorovy prsty na krku a z hrůzy a zoufalství jsem
+hlasitě sténal. Naštěstí jsem mluvil svou mateřštinou, které rozuměl jedině pan Kirwin, ale mé posunky a trpké výkřiky sdostatek
+vyděsily každého, kdo mě viděl a slyšel.
+Proč jsem nezemřel? Bylo mi po všech stránkách zle, jak snad
+ještě nikomu. Proč jsem tedy neklesl do zapomnění a odpočinku?
+Smrt si bere děti v rozpuku života, jedinou naději milujících rodičů,
+bere si milence, plné zdraví a vyhlídek do budoucna, a dává je všanc
+červům a ničivému hrobu. Z čeho jsem byl stvořen, že jsem mohl
+odolávat tolika ranám, které jako točící se kolo neustále obnovovaly
+má muka?
+Byl jsem prostě odsouzen k životu, a když jsem se po dvou
+měsících jakoby probral ze sna, zjistil jsem, že ležím na ubohém
+vězeňském lůžku, střežen žalářníkem, klíčníkem, zámky a všemi
+odstrašujícími žalářními zařízeními. Pamatuji si, bylo ráno, když
+jsem se poprvé s plným vědomím kolem sebe rozhlédl. V první
+chvíli jsem zapomněl, co se vlastně stalo, měl jsem pouze pocit, že
+se mi přihodilo nějaké velké neštěstí. Když jsem se však rozhlédl
+a spatřil zamřížované okno a ubohou místnost, v paměti se mi
+všechno vybavilo a já jsem hořce zasténal.
+Můj hlas probudil stařenu podřimující na židli u mého lůžka.
+Byla to ošetřovatelka, klíčníkova manželka, a v jejím obličeji byly
+vepsány všechny charakterové vady, které jsou tak často typické
+pro vězeňské strážce. Její rysy byly tvrdé a hrubé jako u člověka
+– 165 –
+
+zvyklého dívat se bez sympatií na utrpení druhých. Oslovila mě
+anglicky lhostejným tónem a mně připadalo, jako bych ten hlas již
+někdy zaslechl v dobách své nemoci.
+„Cítíte se už líp, pane?“ zeptala se.
+Téměř neslyšně jsem odpověděl rovněž anglicky: „Myslím, že ano,
+ale jestliže je to všechno pravda a jestliže se mi to opravdu jen ne­
+zdálo, pak je mi líto, že ještě žiji a že musím cítit to utrpení a hrůzu.“
+„Mluvíte-li o tom pánu, co jste ho zabil,“ odpověděla stařena, „pak
+by, myslím, bylo pro vás líp, kdybyste byl mrtev, protože teď s vámi
+bude zle! Ale co je mi vlastně do toho, mě sem poslali, abych vás
+ošetřovala a pomáhala při vašem uzdravení. Konám svou povinnost
+s čistým svědomím, a kdyby tak jednal každý, tak by bylo na světě
+dobře.“
+Nevrle jsem se od ní odvrátil; jak jen mohla mluvit tak nevlídně,
+vždyť jsem byl právě zachráněn ze spárů smrti. Byl jsem však unaven a nebyl jsem schopen přemýšlet o všem, co se přihodilo. Můj
+dosavadní život mi připadal jako sen a občas jsem zapochyboval,
+zda je všechno pravda, tak se všechno zdálo neskutečné.
+Před mýma očima vyvstávaly stále zřetelněji výjevy uplynulých
+událostí. Vysoká horečka mě obklopila temnotou a nikdo tu nebyl,
+kdo by mě konejšil vlídným slovem a podal mi pomocnou ruku.
+Přišel lékař, předepsal mi léky, stařena je pro mě připravila; lékař
+se však tvářil zcela lhostejně a stařena nevraživě. Koho jiného by
+mohl zajímat vrahův osud než kata, který si vydělává svou mzdu?
+Takovým směrem se nesly mé první úvahy. Brzy jsem zjistil, že se
+pan Kirwin ke mně choval neobyčejně laskavě. Nařídil, aby mě uložili do nejlepší místnosti ve vězení (i když byla ubohá), a opatřil mi
+lékaře a ošetřovatelku. Bohužel mě jen zřídka přicházel navštívit,
+nechtěl totiž naslouchat mému šílenému blouznění, ačkoli bylo jeho
+snahou každému pomoci. Jen občas se chodil přesvědčit, zda mi
+něco nechybí, ale jeho návštěvy byly krátké a v dlouhých časových
+odstupech.
+– 166 –
+
+Jednoho dne, v době, kdy už jsem se pomalu zotavoval, jsem seděl na židli, bledý, oči napůl zavřeny. Přemohl mě zoufalý zármutek
+a uvažoval jsem, zda bych raději neměl volit dobrovolnou smrt než
+zůstávat na světě, naplněném pro mě jen utrpením. Dokonce mě napadlo, zda bych neměl prohlásit, že jsem čin spáchal, a podstoupit
+zákonný trest; vždyť jsem rozhodně nebyl tak nevinný jako ubohá
+Justýna. Tu se otevřely dveře cely a vstoupil pan Kirwin. S vlídnou
+tváří plnou soucitu si přitáhl židli ke mně a francouzsky mě oslovil:
+„Musí to být tady pro vás úděsné. Mohl bych vám v něčem pomoci?“
+„Děkuji vám za laskavost, ale na celém světě není pomoci, kterou
+bych byl schopen přijmout.“
+„Je-li někdo tak zdrcen neobvyklým neštěstím jako vy, může mu
+projev sympatií někoho cizího přinést ovšem jen nepatrnou útěchu,
+to chápu. Doufám však, že brzy budete moci opustit toto smutné
+místo. Myslím, že nebude nesnadné předložit důkazy, které vás
+zprostí obvinění.“
+„Kdybyste jen věděl, jak je mi to lhostejné. Na světě nemůže být
+snad nikdo tak nešťastný jako já. A mé neštěstí způsobila řada zcela
+nepravděpodobných událostí. Když je někdo tak stíhán a trýzněn,
+může snad pro něj smrt být zlem?“
+„Máte pravdu, ony nešťastné události, které se nedávno přihodily, jsou podivné a strašlivé. Zvláštní náhoda vás zahnala na
+naše pobřeží, známé svým pohostinstvím, ihned jste byl uvězněn
+a obviněn z vraždy. První věc, kterou jsem spatřil, bylo tělo vašeho
+přítele, tak neslýchaně zavražděného. Navíc je nějaký váš nepřítel
+zřejmě umístil tak, aby podezření padlo na vás.“
+Přes vzrušení, které vyvolala vzpomínka na mé utrpení, mě na
+slovech pana Kirwina velmi překvapilo, co všechno zřejmě o mně ví.
+Nejspíše se na mém obličeji objevil výraz údivu, protože spěšně dodal:
+„Jakmile jste onemocněl, přinesli mi všechny písemnosti, které
+u vás našli. Prohlédl jsem je. Doufal jsem, že z nich zjistím, kam
+– 167 –
+
+bych mohl vašim příbuzným poslat zprávu o vašem stavu a o tom,
+co s vámi je. Nalezl jsem několik dopisů a mezi nimi jeden, z jehož
+oslovení jsem usoudil, že je od vašeho otce. Ihned jsem napsal do
+Ženevy. Od té doby uplynuly téměř dva měsíce. Ale co je vám, chvějete se, jste zřejmě ještě nemocen. Nesmíte se vůbec rozčilovat!“
+„Tohle napětí je tisíckrát horší než nejstrašnější skutečnost.
+Řekněte mi, kdo zase byl zavražděn a koho teď mám oplakávat?“
+„Vaše rodina je úplně v pořádku,“ uklidňoval mě pan Kirwin, „ale
+někdo k vám přijel na návštěvu, váš přítel.“
+Nevím, jakým sledem myšlenek se mi ta představa vybavila, ale
+ihned mi vytanulo na mysli, že sem přišel vrah, aby se vysmál mému
+utrpení a mučil mě Clervalovou smrtí, aby se znovu pokusil přimět
+mě k splnění svých ďábelských přání. Přikryl jsem si oči rukama
+a vyděšeně zvolal:
+„Odveďte ho! Nechci ho vidět! Pro lásku boží, nenechte ho vejít!“
+Pan Kirwin na mě zmateně pohlédl. Zdálo se mu, že výkřik
+dosvědčuje mou vinu, a odpověděl poněkud přísně:
+„Myslil jsem si, mladý muži, že vám přítomnost vašeho otce bude
+vítána a že ve vás nevyvolá tak prudký odpor!“
+„Můj otec!“ vykřikl jsem a hrůza, která se mě zmocnila, se rázem
+změnila v radost. „Opravdu přijel můj otec? To je od něho nesmírně
+laskavé! Ale kde je, proč ještě není u mne?“
+Náhlá změna chování soudce radostně překvapila. Nejspíše
+si pomyslil, že předcházející výbuch byl přechodným záchvatem
+šílenství, a z jeho výrazu zmizela všechna přísnost. Vstal a odešel
+s ošetřovatelkou. Za okamžik vešel otec.
+Nic mi v tuto chvíli nemohlo připravit větší radost než otcova
+přítomnost. Vztáhl jsem k němu ruce a zvolal: „Tak jsi tedy zdráv!
+A co Alžběta a Arnošt?“
+Otec mě ujistil, že jsou oba v pořádku, a rozhovořil se o nich,
+protože věděl, že vyprávění o nejdražších lidech mě jen povzbudí.
+Brzy však pochopil, že vězení není místem vhodným pro radost.
+– 168 –
+
+„Kde ses to ubytoval, synu?“ prohlásil a smutně se rozhlédl po zamřížovaném oknu a holé cele. „Odcestoval jsi, abys našel štěstí, ale
+zřejmě tě pronásleduje zlý osud. A ubohý Clerval…“
+Jméno mého nešťastného zavražděného přítele se mě tak dotklo,
+že jsem se rozplakal.
+„Bohužel i mně hrozí strašný osud,“ řekl jsem, „zřejmě musí dojít
+naplnění. Jinak bych jistě zemřel na Jindřichově rakvi.“
+Naše rozmluva musela být krátká, protože můj špatný zdravotní
+stav vyžadoval co nejvíce klidu. Pan Kirwin vešel za chvíli do cely
+a prohlásil, že nesmím být vyčerpáván přílišnou námahou. Ale
+otcova přítomnost byla pro mě blahodárná. Pomalu jsem se začal
+zotavovat.
+Když jsem se úplně uzdravil, zmocnil se mě hluboký a trpký
+zármutek a nedal se ničím odstranit. Před očima mi neustále vyvstával obraz zavražděného Jindřicha. Rozrušení, které ve mně tato
+představa vyvolávala, nahnalo mým přátelům nejednou strach, že
+se opět roznemohu. Proč vlastně zachránili ten nešťastný a odsouzeníhodný život? Zřejmě jen proto, abych mohl dovršit svůj osud,
+který se nyní chýlí ke konci. Smrt již brzy zastaví tep mého srdce
+a zbaví mě nesmírné úzkostné tíhy, která mě tiskne k zemi. A až vykoná spravedlivý soud, sklesnu i já k věčnému odpočinku. Ale smrt
+byla ve skutečnosti daleko, i když jsem ji cítil v těsné blízkosti. Často
+jsem proseděl bez jediného pohybu mlčky celé hodiny a toužil jsem
+po nějakém mohutném zemětřesení, které by pohřbilo mě a mého
+nepřítele v rozvalinách.
+Blížil se den soudu. Už jsem byl ve vězení tři měsíce, a ačkoli jsem
+byl zesláblý a nemoc mi neustále hrozila návratem, odvezli mne asi
+sto mil do okresního města, kde soud zasedal. Pan Kirwin sám se
+postaral o obeslání svědků a o mou obhajobu. Byl jsem ušetřen
+hanby objevit se na veřejnosti jako zločinec, protože případ nebyl
+projednáván před soudem příslušným pro hrdelní zločiny. Obžalovací porota zamítla obvinění, protože bylo dokázáno, že v době, kdy
+– 169 –
+
+bylo nalezeno tělo mého přítele, jsem byl na Orknejích. Čtrnáct dní
+po vynesení osvobozujícího výroku jsem byl propuštěn z vězení.
+Otec byl šťasten, že jsem byl zproštěn podezření a mohl opět
+dýchat čerstvý vzduch a směl se vrátit do vlasti. Nesdílel jsem jeho
+pocity, žalářní zdi mi připadaly stejně odporné jako zdi paláce. Pohár
+života jsem měl už provždy otráven, a ačkoli slunce svítilo na mě
+stejně jako na lidi šťastné a veselé, viděl jsem kolem sebe pouze
+hlubokou tmu. Nepronikal jí jediný paprsek, jen zásvit dvou na mě
+upřených očí. Někdy to byly Jindřichovy výrazné oči, s dlouhými
+černými řasami, znehybnělé smrtí, jindy zase to byly vodnaté nejasné
+oči netvora, jak jsem je poprvé spatřil ve svém pokoji v Ingolstadtu.
+Otec se snažil ve mně znovu vzbudit chuť k životu. Vyprávěl
+o Ženevě, kam se brzy vrátíme, o Alžbětě a o Arnoštovi, ale jeho
+slova u mě vyvolávala jen smutný povzdech. Někdy jsem zatoužil
+z hloubi srdce po štěstí a se smutnou radostí vzpomínal na Alžbětu.
+Jindy se mi zastesklo po domově a přál jsem si ještě jednou spatřit
+modré jezero a prudkou Rhônu, které jsem v dětství tak miloval.
+Většinou jsem však byl tak lhostejný, že mi vězení připadalo jako
+nejkrásnější místo. Občas mě popadaly záchvaty strachu a zoufalství a v takových chvílích jsem se často odhodlával skoncovat
+s nenáviděným životem. Bylo třeba neustále nade mnou bdít, abych
+se nedopustil nějakého nepředloženého činu.
+Musel jsem však splnit ještě jednu povinnost, a jakmile jsem
+si ji uvědomil, vytrhl jsem se ze sobeckého zoufalství. Bylo třeba,
+abych se co nejrychleji vrátil do Ženevy, střežil tam životy svých
+drahých a číhal na vraha. Kdyby se mi totiž náhodou podařilo najít
+jeho úkryt nebo kdyby se odvážil vnutit mi svou přítomnost, mohl
+bych ukončit život tohoto odporného netvora, kterého jsem obdařil
+hrůznou napodobeninou lidské duše. Otec chtěl odložit odjezd; bál
+se, že bych nevydržel útrapy cesty, byl jsem totiž úplně u konce sil,
+zesláblý, téměř kost a kůže, a horečka ve dne v noci sužovala mé
+zpustošené tělo.
+– 170 –
+
+Přesto jsem rozčileně a netrpělivě naléhal na odjezd z Irska
+a otec mi nakonec raději ustoupil. Nastoupili jsme na loď plující do
+Havru a odrazili od irských břehů s dobrým větrem v zádech. Byla
+půlnoc. Ležel jsem na palubě, vzhlížel jsem k hvězdám a naslouchal
+nárazům vln. Blahořečil jsem tmě, která mým zrakům skryla Irsko,
+a srdce se mi rozbušilo horečnou radostí při myšlence, že brzy zase
+spatřím Ženevu. Minulost mi připadala jako strašný sen, ale přesto
+mi loď, na níž jsem se plavil, vítr, který nás hnal od nenáviděných
+břehů Irska, a moře, které mě obklopovalo, příliš důrazně připomínaly, že mě neklamou přeludy a že můj přítel a nejmilejší druh
+Clerval padl za oběť mně a netvoru, kterého jsem stvořil.
+Po skončení choroby jsem brával na noc malou dávku opiového
+extraktu. Jenom tento lék mi umožňoval klidný spánek, tak nutný
+pro zachování zdraví. Pod tíhou vzpomínek na neštěstí, která mě
+postihla, jsem vzal dvojnásobnou dávku a brzy jsem tvrdě usnul.
+Ale ani ve spánku jsem si neodpočinul od hrůzných představ a ve
+snu se mi zjevovaly tisíce úděsných obrazů. K ránu na mě dolehla
+noční můra, cítil jsem, jak mi netvor svírá krk, a nemohl jsem se
+zbavit jeho stisku, sténal jsem a křičel. Otec u mě bděl, a když zjistil, jak neklidně spím, probudil mě. Kolem mě se vzdouvaly vlny,
+nade mnou se rozprostíralo zamračené nebe a po netvoru ani potuchy. Pocit bezpečí a dojem, že mezi přítomností a neodvratnou
+zkázonosnou budoucností bylo uzavřeno příměří, mě ukolébaly
+do jakéhosi klidného zapomnění, kterému lidská duše tak snadno
+podlehne.
+
+– 171 –
+
+Kapitola 22
+Plavba skončila, přistáli jsme a pokračovali v cestě do Paříže. Brzy
+jsem zjistil, že jsem přecenil své síly a že si před další cestou musím
+odpočinout. Otec byl ve své péči a pozornostech neúnavný. Protože
+však neznal příčinu mého utrpení, používal k nápravě nevyléčitelné
+choroby chybných metod. Vybízel mě, abych chodil do společnosti,
+a já se děsil lidských tváří! Ne, vlastně neděsil, byly to tváře mých
+bratrů, mých bližních, a dokonce jsem cítil, jak i nejodpornější
+z nich mě přitahuje, ale neměl jsem právo se s nimi stýkat. Pustil
+jsem mezi ně nepřítele, jehož potěšením bylo prolévat jejich krev
+a radovat se z jejich nářku. Kdyby lidé znali mé rouhačské skutky
+a zločiny, každý z nich by mě nenáviděl a odháněl od sebe.
+Otec nakonec ustoupil a já se mohl stranit společnosti. Snažil
+se však zahnat mé zoufalství nejrůznějšími argumenty. Jednou si
+myslil, že mě hluboce pokořila skutečnost, že jsem byl obviněn
+z vraždy, a pokusil se mi dokázat, jak marná je pýcha.
+„Jak málo mě znáš, otče!“ řekl jsem mu. „Kdyby takový nešťastník
+jako já cítil pýchu, pohoršovalo by to každého čestného člověka,
+jeho city a vášně. Ubohá nešťastná Justýna byla právě tak nevinná
+jako já, byla obviněna ze stejného zločinu a zemřela za něj – a já
+jsem toho příčina, já ji zavraždil. Vilém, Justýna a Jindřich – ti všichni vlastně zemřeli mou rukou.“
+Ještě ve vězení mě otec často slyšel pronášet podobná tvrzení
+a obviňování. Někdy mě žádal o vysvětlení a jindy má slova považoval za výsledek pomatení smyslů. Domníval se, že jsem v horečkách dostal nějakou utkvělou představu a že vzpomínka na ni
+zůstala v mé mysli i po uzdravení. Vyhýbal jsem se však jakémukoli
+vysvětlení a o netvorovi, kterého jsem vytvořil, jsem zachovával
+naprosté mlčení. Byl jsem přesvědčen, že by mě otec považoval za
+– 172 –
+
+šílence, a již tato představa mi navždy zapečetila ústa. Kromě toho
+jsem se nemohl odhodlat k prozrazení tajemství, které by mého
+posluchače ohromilo a jeho duši naplnilo strachem a nelidskou
+hrůzou. Držel jsem proto na uzdě svou netrpělivou touhu po lidské
+náklonnosti a zarytě mlčel tehdy, kdy bych byl rád obětoval všechno, jen abych mohl vyjevit osudné tajemství. Přes veškerou snahu
+mi však stále ještě unikala slova, jako ta, o nichž jsem se zmínil.
+Nemohl jsem je nijak vysvětlit, ale jejich obsah částečně odhalil
+břímě mé záhadné trýzně.
+Při oné příležitosti mi otec pravil s výrazem nezměrného údivu:
+„Můj milý Viktore, co je to za šílenou představu? Prosím tě, neříkej
+nikdy už nic takového!“
+„Nezbláznil jsem se!“ zvolal jsem prudce. „Slunce a nebesa, které viděly mé počínání, mohou dosvědčit, že říkám pravdu. Jsem
+vrahem nevinných, zahynuli jako oběti mých neblahých činů. Tisíckrát bych prolil vlastní krev, kapku po kapce, jen abych zachránil
+jejich životy, ale nemohl jsem, otče, opravdu jsem nemohl obětovat
+celé lidstvo!“
+Poslední slova přesvědčila otce o zmatení mé mysli. Ihned změnil
+předmět rozhovoru a snažil se mě přivést na jiné myšlenky. Přál si
+co nejupřímněji, aby mi z paměti vymizely vzpomínky na události
+v Irsku, nikdy se o nich nezmiňoval a ani nepřipouštěl, abych já sám
+hovořil o minulém utrpení.
+Čas plynul, a já se uklidňoval víc a více. V srdci mi pevně vězelo
+utrpení, ale ani slůvko o mých proviněních mi už nepřešlo přes
+rty – stačilo mi, že o nich vím. S největším sebezapřením jsem potlačoval touhu vyhlásit svou ubohost celému světu, avšak mé chování
+bylo navenek klidné a vyrovnané, jak nebylo od chvíle, kdy jsem
+odcestoval na sever.
+Několik dní před odjezdem z Paříže do Švýcarska jsem obdržel
+dopis od Alžběty.
+– 173 –
+
+„Milý příteli,
+měla jsem velkou radost, když mi strýček napsal z Paříže.
+Nejsi už tak strašně daleko a mám naději, že Tě spatřím dříve
+než za čtrnáct dní. Ubohý bratránku, jak jsi asi trpěl! Myslím,
+že asi vyhlížíš hůř, než když jsi odjížděl z Ženevy. Zimu jsem
+letos strávila smutně, protože mě trýznila mučivá nejistota,
+ale nyní doufám, že v Tvém obličeji naleznu výraz klidu a že
+Tvé srdce nebude zcela zbaveno radosti a pohody.
+Obávám se jen, zda se nyní necítíš stejně nešťastně jako před
+rokem, snad dokonce nešťastněji. Nechtěla bych Tě v době,
+kdy Tě sužuje tolik nepřízní osudu, obtěžovat, ale rozhovor,
+který jsem měla se strýčkem před jeho odjezdem, způsobil, že
+bych Ti ráda ještě před naším setkáním něco vysvětlila.
+Snad si řekneš: jaké vysvětlení mi jen Alžběta může chtít
+dát? Jestliže to opravdu řekneš, pak jsou mé otázky zodpovězeny a všechny mé pochybnosti uspokojeny. Jenže Ty jsi
+daleko a je možné, že se tohoto vysvětlení můžeš lekat, ale
+také Tě může potěšit. A právě v naději, že tomu tak bude, neodvažuji se už nepoložit Ti otázku, kterou jsem však dosud
+neměla odvahu Ti položit.
+Víš dobře, Viktore, že náš sňatek byl už od dětství zamilovaným plánem našich rodičů. Seznámili nás s ním před
+mnoha lety a naučili nás pohlížet na něj jako na samozřejmou
+skutečnost. V dětství jsme si družně hráli a myslím, že jsme
+se stali blízkými přáteli, když jsme dospěli. Bratr a sestra
+často k sobě chovají hlubokou náklonnost, aniž by toužili po
+důvěrnějším svazku – nebude tomu tak i v našem případě?
+Pověz mi to, nejmilejší Viktore. Zapřísahám Tě při našem
+společném štěstí, řekni mi pravdu: Nemiluješ jinou?
+Cestoval jsi, několik let svého života jsi strávil v Ingolstadtu
+a přiznám se Ti, že když jsem Tě minulého podzimu viděla
+tak nešťastného, tak vyhledávajícího samotu, stranícího se
+– 174 –
+
+společnosti, nemohla jsem se ubránit pomyšlení, že snad
+lituješ našeho svazku a pouze čest Tě nutí splnit přání svých
+rodičů, i když jsou v rozporu s Tvými city. Jenže takové úvahy
+jsou nesprávné. Doznávám se Ti, že Tě miluji a že v bezstarostných snech o budoucnosti jsi vždy byl mým stálým přítelem a druhem. Přeji si právě tak Tvé štěstí jako své, a proto Ti
+prohlašuji, že kdybys naše manželství neuzavřel ze svobodné
+vůle, učinil bys mě navždy nešťastnou. Dokonce i teď mě naplňuje bolestná myšlenka, že bys, zdolán nejkrutějšími ranami osudu, mohl slůvkem čest zničit všechnu naději na lásku
+a štěstí, které jediné Tě mohou přivolat zpět k životu. Má láska
+k Tobě je naprosto nesobecká, a být překážkou splnění Tvých
+přání by znamenalo zvětšit Tvé utrpení nad nesnesitelnou
+míru. Buď ujištěn, Viktore, že Tě příliš upřímně miluji, než
+aby mě myšlenka, že miluješ jinou, učinila nešťastnou. Přeji Ti
+štěstí a buď ujištěn, že budu žít spokojeně, splníš-li mé přání.
+Nechtěla bych, aby se Tě můj dopis jakýmkoli způsobem
+dotkl. Kdyby Ti měl způsobit bolest, neodpovídej ani zítra,
+ani pozítří, popřípadě vůbec ne. Jak se Ti daří, to mi už sdělí
+strýček. Až přijedeš a setkáme se, postačí mi ke štěstí jediný
+úsměv na Tvých rtech, a budu-li jeho příčinou já, nebudu už
+víc potřebovat.
+Alžběta
+Ženeva 18. května 17…“
+
+Alžbětin dopis mi připomněl slova, která jsem už téměř zapomněl: „O tvé svatební noci budu s tebou!“ Tak zněl rozsudek a oné
+noci použije netvor své dovednosti, aby mě zničil a odtrhl od záblesku štěstí, které by mě alespoň trochu odškodnilo za mé utrpení.
+Rozhodl, že oné noci dovrší své zločiny mou smrtí. Ať je tedy tomu
+tak. Jistě budeme bojovat na život a na smrt, a jestliže zvítězí,
+– 175 –
+
+naleznu klid a jeho moc nade mnou skončí. A jestliže ho porazím,
+budu svoboden. Ale jaká bude míra mé svobody? Asi taková, jaká
+je dopřána rolníkovi, jemu�� před očima pobijí celou rodinu, spálí
+dům, zpustoší pole a jeho vyženou z domova, bez prostředků, ale
+svobodného! Taková by byla má svoboda. Měl bych ovšem Alžbětu
+a její láska by vyvážila strašné výčitky svědomí a pocit viny, které
+mě nepřestanou pronásledovat až do smrti!
+Sladká a milovaná Alžběta! Znovu a znovu jsem četl její dopis
+a do srdce se mi vkrádal klid a odvážil se mi našeptávat představy
+snů lásky a blaženosti. Ale jablko již bylo snědeno a ruka anděla
+s ohnivým mečem napřažena, aby mě vyhnala z ráje. A přece bych
+bez rozmýšlení položil život za Alžbětino štěstí. Jestliže netvor splní
+výhružku, nevyhnu se smrti, a zůstává nevyřešeno, zda sňatek uspíší můj osud. Vždyť jestliže by můj trýznitel zjistil, že jsem sňatek
+pro jeho hrozby odložil, jistě by našel jiný a snad i strašnější způsob
+pomsty. Přísahal, že o mé svatební noci bude se mnou. Přísaha ho
+ovšem nezavazovala k tomu, aby v meziobdobí nic proti mně nepodnikl. Po pronesení hrozby zavraždil Clervala, aby mi dokázal, že
+se dosud nenasytil krve. Jestliže tedy můj okamžitý sňatek přispěje
+k Alžbětinu a otcovu štěstí, nesmí jej netvorovy úklady o můj život
+oddálit o jedinou hodinu.
+Odpověď Alžbětě zobrazovala stav mé mysli, dopis byl vyrovnaný
+a plný lásky. „Bojím se, drahá Alžběto,“ psal jsem, „že pro nás svět
+nepřipravil mnoho radosti, ale ta, jež je mi souzena, se soustřeďuje
+k Tobě. Zažeň zbytečné obavy, můj život a má touha po štěstí jsou
+zasvěceny jen Tobě. Mám jediné tajemství, Alžběto, strašné tajemství, a až Ti je odhalím, hrůzou se Ti zastaví dech, mé utrpení Tě už
+nebude překvapovat, a budeš se naopak divit, jak jsem vůbec všechno mohl vydržet. Tento nešťastný a strašný příběh Ti svěřím den po
+našem sňatku, protože mezi námi musí panovat úplná důvěra. Jen
+Tě zapřísahám, do té doby se o něm nezmiňuj ani narážkami! O to
+Tě se vší vážností žádám a vím, že mému přání vyhovíš.“
+– 176 –
+
+Asi za týden po Alžbětině dopisu jsme se vrátili do Ženevy.
+Alžběta mě vřele přivítala, když však spatřila mou zuboženou postavu a horečkou rozpálené tváře, zalily se jí oči slzami. I na ní jsem
+zpozoroval změnu. Byla útlejší a ztratila značnou část oné téměř
+nezemské líbeznosti, která mě předtím tak okouzlovala, ale její laskavá a něžná duše z ní učinily nejvhodnější společnici zdeptaného
+ubožáka, jímž jsem byl.
+Klid, kterému jsem se nyní těšil, netrval dlouho. Sebemenší
+vzpomínka přinášela záchvat šílenství a minulé události působily
+tak, že jsem ztrácel zdravý rozum. Někdy jsem zuřil a byl rozpálen
+nepříčetným vztekem, jindy jsem byl zoufalý a zdrcený. Nemluvil
+jsem, nikoho jsem nechtěl vidět, seděl jsem bez hnutí, udolán množstvím útrap, které mě přepadly.
+Jenom Alžběta měla sílu vytrhnout mě z těchto stavů, její jemný
+hlas mě uklidnil, kdykoli mě přemohl záchvat šílenství, a dodával
+mi sílu, kdykoli jsem byl zcela otupělý. Jakmile jsem se vzpamatoval, snažila se mě povzbudit a přimět, abych se smířil s osudem.
+Být smířen s osudem je dobré pro někoho, kdo je nešťasten, jenže
+tomu, kdo se provinil, není dovoleno nalézt klid. Aby člověk unikl
+trýznivým výčitkám svědomí, utíká se do náruče zármutku, která
+se mu v takových chvílích zdá bezpečím.
+Brzy po mém návratu se otec zmínil o sňatku s Alžbětou. Mlčel
+jsem.
+„Máš snad nějaký jiný závazek?“
+„Nemám. Miluji Alžbětu a těším se na naše manželství. Určeme
+proto den sňatku. Buď ten den přežiji a Alžběta bude šťastna, nebo
+zemřu!“
+„Takhle nemluv, Viktore! Rány osudu na nás těžce dolehly, ale
+přimkněme se k tomu, co nám zůstalo zachováno, a přenesme svou
+lásku k těm, které jsme ztratili, na ty, kteří žijí. Naše rodina bude malá,
+ale bude spjata pouty lásky a společného neštěstí. Až čas zhojí naše
+rány, přijdou děti a nahradí ty, o které jsme byli tak krutě připraveni.“
+– 177 –
+
+Těmito slovy mě chtěl otec uklidnit. Ale vzpomínka na hrozbu
+byla ve mně živá. Nemůžete se divit, považoval jsem přece svého
+nepřítele, který byl až dosud ve svých krvavých činech všemocný,
+za téměř neporazitelného, a jeho slova: „O tvé svatební noci budu
+s tebou“ jsem pokládal za zpečetění svého osudu. Jestliže bych svou
+smrtí zachránil Alžbětu, nepovažoval bych ji za zlo, a proto jsem
+spokojeně, a dokonce radostně dohodl s otcem, že bude-li Alžběta
+souhlasit, dojde k obřadu za deset dní. Tehdy se, jak jsem předpokládal, naplní můj osud.
+Kdybych jen na vteřinu tušil, jak ďábelský plán má můj zapřisáhlý nepřítel, byl bych raději navěky opustil vlast a bloudil jako
+vyvrženec po světě, než bych byl dal souhlas k nešťastné svatbě.
+Ale netvor mě učinil slepým k svým skutečným záměrům, jako by
+měl čarovnou moc.
+Když se blížil den sňatku, cítil jsem, že mě opouští všechna naděje. Nevím, byla-li to zbabělost nebo předtucha. Skryl jsem své pocity
+pod přetvářku veselí, které vyvolalo radostný úsměv na otcově tváři, ale stěží oklamalo pozorný a mnohem vnímavější Alžbětin zrak.
+Těšila se na sňatek s klidnou vyrovnaností, do níž se mísilo trochu
+strachu vyvolaného minulým utrpením. Bála se, aby štěstí, které
+vypadalo tak jistě a hmatatelně, brzy se nezměnilo v neskutečný
+sen, po němž zůstává jen hluboká trvalá lítost.
+Konali jsme přípravy na obřad, přijímali jsme gratulační návštěvy, ukazovali jsme úsměvné tváře. Strach, který ve mně číhal,
+jsem pevně v sobě uzavřel, a s předstíranou horlivostí jsem plnil
+otcovy příkazy, i když se mohly stát pouze vnějšími ozdobami mé
+tragédie. Otci se po usilovném namáhání podařilo donutit rakouskou vládu, aby Alžbětě vrátila část rodinného majetku. Patřil jí malý
+statek na břehu jezera Como. Dohodli jsme se, že ihned po sňatku
+tam odjedeme a že první šťastné dny strávíme nedaleko jezera ve
+vile Lavenza.
+– 178 –
+
+Učinil jsem všechna opatření, abych se mohl účinně bránit, kdyby mě netvor otevřeně napadl. Nosil jsem neustále při sobě pistole
+a dýku a dával pozor, abych neupadl do nástrahy. Trochu mě to
+uklidnilo. A jak plynul čas, zdála se mi hrozba spíše mámením, které
+ani nestojí za to, aby porušilo můj klid. Štěstí, které náš svazek sliboval, mi připadalo s přicházejícím dnem sňatku stále skutečnější,
+vždyť mu podle všech názorů nic nestálo v cestě.
+Alžběta vyhlížela šťastně a k její pohodě značně přispíval i klid
+vyzařující ze mě. Ale v den, kdy se měla splnit má přání a naplnit
+osud, byla posmutnělá a zmocnila se jí předtucha neštěstí. Snad také
+myslela na strašné tajemství, které jsem jí slíbil po svatbě odhalit.
+Otec překypoval radostí a v ruchu příprav pokládal její zármutek
+za ostýchavost nevěsty.
+Po skončení obřadu se v našem domě sešla velká společnost. Ale
+já s Alžbětou, jak bylo domluveno, jsme nasedli na loď a odcestovali.
+Měli jsme přenocovat v Evianu a druhého dne pokračovat v cestě.
+Den byl jasný, vítr příznivý a vše se usmívalo na naši svatební cestu.
+Byly to poslední chvíle mého života, kdy jsem prožíval štěstí. Pluli
+jsme rychle, slunce zářilo, ale před jeho paprsky nás chránila plátěná střecha. Chvílemi jsme se obdivovali krásám krajiny po pravé
+straně; spatřili jsme Mont Saléve, líbezné břehy Montalégru, v dálce
+Mont Blanc, vysoko převyšující své okolí a řetěz zasněžených hor,
+které se mu marně snaží vyrovnat. Potom jsme pozorovali protější
+břeh s mohutným Jurským pohořím, stavícím svá srázná úbočí do
+cesty těm, kdo by chtěli opustit vlast, a tvořícím téměř nepřekonatelnou hradbu proti vetřelci, který by ji chtěl napadnout.
+Uchopil jsem něžně Alžbětu za ruku. „Jsi smutná, má lásko.
+Kdybys věděla, co jsem vytrpěl a co snad ještě vytrpím, jistě by ses
+vynasnažila dát mi ochutnat klidu a míru, který mi snad alespoň
+tento den dopřeje užít.“
+„Chci, abys byl šťasten, můj nejdražší,“ odpověděla Alžběta.
+„Doufám, že teď tu není nic, co by tě zarmucovalo, a ujišťuji tě, že mé
+– 179 –
+
+srdce je spokojeno, i když nemám ve tváři vepsánu radost. Něco mi
+našeptává, že se nemám příliš spoléhat na naději, která se před námi
+otevřela, ale nechci naslouchat tomuto hrozivému hlasu. Pohleď, jak
+rychle plujeme a jak mraky, které chvílemi zakrývají vrcholek Mont
+Blanku a chvílemi nad ním tvoří korunu, činí tuto krásnou krajinu
+ještě zajímavější. Podívej se také na tu spoustu ryb, které plují v čisté
+vodě, v níž je vidět každý kamínek na dně. Jaký to nádherný den! Jak
+příroda září štěstím!“
+Tak jemně se Alžběta snažila odvrátit své i mé myšlenky od všech
+úvah a chmurných předtuch. Avšak její nálada se měnila: radost
+zářící z jejích očí se neustále střídala s roztržitostí a zasněností.
+Slunce se sklánělo k obzoru. Pluli jsme kolem ústí řeky Drance
+a dívali jsme se, jak si její tok prodírá cestu roklemi vysokých hor
+a nízkými údolími mezi kopci. Alpy se zde přibližují k břehu jezera
+a my jsme byli blízko horského amfiteátru tvořícího jeho východní
+hranici. Věž evianského kostela čněla nad lesem a v pozadí se tyčil
+řetěz hor.
+Vítr, který nás až dosud hnal překvapující rychlostí, změnil se
+při západu slunce v lehký větřík. Vlahé závany vzduchu slabě čeřily
+hladinu a jemně pohybovaly větvemi stromů, když jsme se blížili
+ke břehu, od něhož se k nám nesla lahodná vůně květin a sena.
+Přistáli jsme a slunce zapadlo. V okamžiku, kdy jsme vkročili na
+břeh, pocítil jsem, jak ve mně opět oživují obavy a strach. Netušil
+jsem, jak se mě zakrátko zmocní a navždy mě spoutají.
+
+– 180 –
+
+Kapitola 23
+Přistáli jsme kolem osmé. Chvíli jsme se procházeli po břehu v příjemném soumraku a pak jsme se odebrali do hostince, odkud byl
+výhled na překrásné jezero lemované lesy a horami, jejichž černé
+obrysy se vzdor tmě dosud odrážely od noční oblohy.
+Na jihu se vítr utišil, ale zvedl se znovu na západě. Měsíc již
+dostoupil vrcholu své dráhy a začal se sklánět k obzoru. Mraky přes
+něj přelétávaly rychleji než draví ptáci, zastíraly jeho zář, v jezeře
+se odrážel obraz neklidné oblohy, čeřený vzdouvajícími se vlnami.
+Náhle vypukla prudká průtrž mračen.
+Celý den jsem byl klidný, ale jakmile noc všechno zahalila tmou,
+vyvstaly ve mně nesčetné obavy. Zmocnila se mě úzkost, byl jsem
+nepokojný a pravicí jsem svíral pistoli, kterou jsem měl ukrytu ve
+vnitřní kapse. Při sebemenším šelestu jsem sebou trhl. Byl jsem
+odhodlán prodat svůj život draho a necouvnout před zápasem,
+dokud nepadne jeden z nás, já nebo nepřítel.
+Alžběta chvíli s mlčenlivým strachem pozorovala mé rozrušení,
+z mých očí vyčetla obavy a chvějícím se hlasem se zeptala: „Co tě
+zneklidňuje, Viktore? Čeho se bojíš?“
+„Buď klidná, má drahá,“ odpověděl jsem. „Ještě tuto noc, a všechno bude v pořádku. Ale dnešní noc bude strašná, velmi strašná.“
+V takových myšlenkách jsem strávil celou hodinu. Teprve potom
+jsem si uvědomil, jak hrozně by mohl zápas působit na Alžbětu.
+Vyzval jsem ji proto, aby odešla do svého pokoje, rozhodnut jít k ní,
+až zjistím, kde je můj nepřítel.
+Alžběta odešla na lůžko a já jsem procházel chodbami hostince a pečlivě prohlížel každé místo, kde by se netvor mohl skrýt.
+Nenašel jsem žádnou stopu a už jsem začal doufat, že mu šťastná
+náhoda zabránila splnit výhrůžku. Náhle jsem zaslechl pronikavý
+– 181 –
+
+výkřik plný hrůzy. Ozval se z Alžbětina pokoje. Jakmile jsem ho uslyšel, uvědomil jsem si pravdu. Paže mi klesly a nebyl jsem schopen
+jediného pohybu. Cítil jsem, jak mi krev tuhne v žilách a jak mi
+zmrtvěly údy. Po krátké chvíli se ozval nový výkřik a já jsem se
+rozběhl k Alžbětinu pokoji.
+Proč jsem nevydechl naposledy? Proč ještě žiji a líčím konec
+všech svých nadějí a smrt nejčistšího člověka na světě? Ležela tam
+přes lůžko mrtvá, hlava visela dolů a vlasy skrývaly bledé a ztrhané
+rysy. Kamkoli se obrátím, všude vidím stejný obraz – bledé paže
+a ochablé tělo, odhozené vrahem na její svatební máry. Jak jsem to
+mohl vědět a žít dál? Jenže život je vytrvalý a nejpevněji lpí u toho,
+kdo ho nejvíc nenávidí. Omdlel jsem a klesl na zem.
+Když jsem nabyl vědomí, stálo kolem mě služebnictvo hostince
+a jejich obličeje vyjadřovaly bezdechou hrůzu. Připadala mi však
+jako pouhý stín vlastních pocitů, jako jejich výsměch. Utekl jsem od
+nich do pokoje, v němž bylo neživé tělo mé Alžběty, mé lásky, mé
+drahé a ušlechtilé ženy. Našel jsem ji už uloženou na lůžku, hlava jí
+spočívala na paži a přes obličej a krk měla rozprostřen bílý šátek.
+Vypadala, jako by spala. Přiskočil jsem k ní a horoucně ji objal, ale
+smrtelná bledost a chlad jejich údů mě přesvědčily, že ta, kterou
+svírám v náruči, už není mou milovanou Alžbětou. Na krku měla
+stopy vrahova stisku a ze rtů jí už nevycházel dech.
+Skláněl jsem se nad ní v hlubokém zoufalství, až jsem náhodou
+vzhlédl. Předtím byly okenice zavřeny, ale najednou jsem s údivem
+postřehl, že do pokoje vniká žluté měsíční světlo. S pocitem nepopsatelného děsu jsem uviděl u otevřeného okna postavu, kterou
+jsem v životě nejvíce nenáviděl a které jsem se nejvíc hrozil. S obličejem zkřiveným úsměškem ukazoval netvor prstem na mrtvou
+Alžbětu, jako by se mi vysmíval. Přiskočil jsem k oknu, vytáhl pistoli
+a vystřelil. Ale zlosyn se skrčil, opustil místo, kde stál, a rychle jako
+blesk běžel k jezeru a skočil do vody.
+– 182 –
+
+Zvuk výstřelu přilákal do pokoje shluk lidí. Ukázal jsem jim místo,
+kde vrah zmizel, a pustili jsme se za ním v člunech. Rozhodili jsme
+sítě, ale marně. Po několika hodinách jsme ztratili všechnu naději
+a vrátili se na břeh. Většina mých společníků se domnívala, že to
+byl přelud mé fantazie. Po přistání jsme se pustili do prohledávání
+okolí a po skupinách se vypravili různými směry do lesů a vinic.
+Šel jsem s nimi, ale po chvíli se mi začala točit hlava, nohy se mi
+podlamovaly, jako bych byl opilý, a nakonec jsem zcela vyčerpán
+klesl k zemi. Před očima se mi zatmělo a roztřásla mne horečka.
+V takovém stavu mě donesli zpět do hostince a uložili na lůžko.
+Téměř jsem nevěděl, co se děje, a bloudil jsem zrakem po pokoji,
+jako bych hledal něco, co jsem ztratil.
+Později jsem vstal a jakoby v podvědomí jsem se dovrávoral
+do pokoje, kde leželo tělo mé nejdražší. Kolem ní stály plačící
+ženy. Sklonil jsem se nad Alžbětu a smísil své slzy s jejich, ale po
+celou dobu jsem nebyl schopen jediné jasné myšlenky, jen jsem
+zmateně přemýšlel o svém neštěstí a jeho příčině. Bylo mi, jako by
+mě zahaloval mrak hrůzy a překvapení. Vilémova smrt, Justýnina
+poprava, Clervalovo a nyní Alžbětino zavraždění! Dokonce jsem
+ani teď nevěděl, zda mí jediní zbylí příbuzní jsou před netvorem
+v bezpečí. Vždyť otec se teď mohl svíjet v jeho vražedném stisku
+a Arnošt mu mohl ležet mrtev u nohou. Tato myšlenka mě roztřásla
+a vyburcovala k činu. Vzchopil jsem se a rozhodl se, že se co nejrychleji vrátím do Ženevy.
+Nemohl jsem však sehnat žádný povoz, a proto jsem se musel
+vrátit přes jezero. Jenže vál protivítr a prudký déšť bičoval vodní
+hladinu. Naštěstí bylo teprve časně a mohl jsem do večera dorazit
+do Ženevy. Najal jsem si veslaře a sám jsem se chopil jednoho vesla, abych jako jindy nalezl v tělesné námaze úlevu od duševních
+útrap. Ale zoufalství a přemíra vzrušení způsobily, že jsem nebyl
+schopen veslovat. Odložil jsem veslo, položil si hlavu na ruce a oddal se chmurným úvahám, které mě přepadly. Kdykoli jsem vzhlédl,
+– 183 –
+
+spatřil jsem krajinu, důvěrně blízkou ze šťastnějších dob, kterou
+jsem ještě den předtím obdivoval ve společnosti té, jež byla nyní
+pouhým stínem a vzpomínkou. Déšť na chvíli ustal a já viděl, jak
+si ve vodě hrají ryby stejně jako před několika hodinami, kdy je se
+mnou pozorovala také Alžběta. Nic nezpůsobí lidské mysli takovou
+bolest jako velká a náhlá změna. Slunce mohlo svítit a mraky mohly zastírat oblohu, ale nic mi už nemohlo připadat tak jako den
+předtím.
+Ale proč prodlévat u příhod, které se udály po této osudné chvíli?
+Můj příběh je plný hrůz, které vyvrcholily tragickou událostí oné
+noci. To, co následovalo, vám možná bude připadat nudné. Proto
+se jen omezím na stručné vylíčení toho, co mi ještě osud nachystal.
+Přijel jsem do Ženevy. Otec a Arnošt žili, ale otec se zhroutil, když
+jsem mu sdělil onu strašnou zprávu. Dodnes vidím před sebou toho
+laskavého a ušlechtilého starce, jak mu zrak nechápavě bloudil po
+místnosti; ztratil své kouzlo a svou radost – svou Alžbětu, dceru, ke
+které choval všechnu něhu, jakou může cítit muž na sklonku života,
+když už mu je dopřáno zažít jen málo lásky, a proto opravdověji lne
+k těm, kdo mu zbývají. Otec nemohl dál žít pod tíhou hrůz, které se
+na něj nakupily. Zdroje jeho života náhle vyschly, neměl už sil vstát
+z lůžka a za několik dní mi zemřel v náručí.
+Nepamatuji se, co se potom stalo se mnou. Nic jsem nevnímal
+a jedině jsem cítil utrpení a temnotu. Občas jsem sníval, že s přáteli z mládí bloudím po rozkvetlých lukách a líbezných údolích,
+ale jakmile jsem se probudil, viděl jsem, že jsem v žaláři! Později
+jsem poznenáhlu začal vnímat pocit zármutku, postupně jsem začal
+chápat své postavení i to, co se mi přihodilo. Tak jsem se konečně
+osvobodil ze svého žaláře – prohlásili mě totiž za šíleného, a jak
+jsem zjistil, byla po řadu měsíců mým domovem osamělá cela.
+Svoboda by byla ovšem bývala pro mě bezcenným darem, kdyby
+se ve mně s návratem rozumu nebyla současně probudila i touha po
+pomstě. Když se mi v mysli vybavila vzpomínka na prožitá utrpení,
+– 184 –
+
+začal jsem uvažovat o jejich příčině, o netvoru, kterého jsem stvořil,
+o odporném ďáblu, kterého jsem přivolal k životu, aby mě zničil.
+Kdykoli jsem na něj pomyslil, zmocnila se mě nepříčetná zášť a já si
+horoucně přál, abych ho mohl dostat do své moci a pomstít se mu.
+Má nenávist se však dlouho neomezovala na lichá přání. Začal
+jsem přemýšlet o tom, jak bych ho mohl nejlépe dopadnout. Proto
+jsem se asi měsíc po svém propuštění odebral k městskému soudci
+a oznámil, že chci podat trestní oznámení na vraha své rodiny. Prohlásil jsem, že ho znám, a požádal jsem soudce, aby použil veškerou
+moc k jeho dopadení.
+Soudce mě pozorně a vlídně vyslechl. „Buďte si jist, pane
+Frankensteine,“ řekl mi, „nebudu šetřit námahou, abych toho zločince objevil.“
+„Děkuji vám,“ odpověděl jsem, „laskavě mě teď vyslechněte. Povím vám zvláštní příběh, i když se obávám, že mu neuvěříte, ačkoli je
+v něm tolik pravdivých a vzdor jejich mimořádnosti přesvědčivých
+skutečností. Celá záležitost je natolik průkazná, že se nedá považovat za blouznění, a já ostatně nemám důvod lhát.“ Má slova zněla
+klidně a přesvědčivě. Rozhodl jsem se pevně, že svého nepřítele
+zničím, a tento cíl utišil mé zoufalství a načas mě smířil se životem.
+A tak jsem nyní stručně, jistě a pečlivě vylíčil svůj příběh, uvedl
+jsem přesně všechna data a nepřerušil jsem jej jediným výkřikem
+nebo urážkou.
+Soudce se zprvu tvářil zcela nedůvěřivě, ale když jsem pokračoval, naslouchal stále s větší pozorností a zaujatostí. Všiml jsem si,
+že se občas chvěl hrůzou, jindy se mu zase na obličeji objevil výraz
+překvapení, prostý jakékoli nedůvěry.
+Když jsem skončil, dodal jsem: „A toho tvora obviňuji a vás žádám, abyste použil veškeré své moci k jeho zatčení a potrestání.
+Je to vaše soudcovská povinnost a věřím i doufám, že vám vaše
+lidské pocity nebudou v tomto případě bránit, abyste vykonal, co
+vám přísluší.“
+– 185 –
+
+Má slova vyvolala na soudcově tváři podstatnou změnu. Příběh
+vyslechl s onou shovívavou důvěrou, kterou dopřáváme vyprávěním o strašidlech a nadpřirozených jevech. Když však byl vyzván,
+aby z mého obvinění vyvodil úřední důsledky, zmocnila se ho opět
+nedůvěra. Přesto laskavě odpověděl: „Rád bych vám při vašem
+stíhání poskytl veškerou pomoc, ale tvor, o němž jste mi vyprávěl,
+má zřejmě tolik moci, že by všechno naše úsilí bylo zcela zbytečné.
+Což lze pronásledovat někoho, kdo dokáže přejít přes ledovce
+a bydlet v jeskyních a doupatech, kam by se žádný člověk neodvážil
+vniknout? A od spáchání zločinů uplynula už řada měsíců a nikdo
+přece nemůže vědět, kam odešel nebo kde teď žije.“
+„Určitě zůstává v mé blízkosti, a jestliže se opravdu skrývá
+v Alpách, můžeme ho honit jako kamzíka a zabít jako divou šelmu.
+Ale chápu, co si asi myslíte; mému vyprávění nevěříte a nehodláte
+potrestat mého nepřítele, jak si to zaslouží.“
+Při těchto slovech se mi zableskly oči záštím. Soudce se vylekal.
+„Mýlíte se,“ namítl, „učiním, co je v mé moci, a jestliže se nám podaří
+netvora dopadnout, buďte jist, že ho stihne trest přiměřený jeho
+zločinům. Jenže vzhledem k vlastnostem, kterými je podle vašich
+slov obdařen, nebude to bohužel asi snadno proveditelné, a proto
+byste se měl připravit na zklamání, i když budou učiněny všechny
+potřebné kroky.“
+„To nemohu, řeknu vám však už jen jedno. Má touha po pomstě
+pro vás nic neznamená, a ačkoli připouštím, že pomsta je hříchem,
+přiznávám se, že je jedinou a vše stravující vášní, kterou mám.
+Vědomí, že vrah, kterého jsem vyslal mezi lidi, stále žije, mě nevýslovně dráždí. Odmítáte můj oprávněný požadavek. Musím tedy
+vraha zničit já sám. A to také bude jediným smyslem mého života.“
+Při těchto slovech jsem se roztřásl a z mého chování vyzařovaly
+posedlost a bezpochyby i ušlechtilý žár. Ale ženevskému soudci, jehož mysl byla zaneprázdněna zcela jinými myšlenkami než úvahami
+o posvátném plnění povinností, muselo mé vzrušení připadat jako
+– 186 –
+
+záchvat šílenství. Pokusil se mě uklidňovat jako chůva dítě a o mém
+vyprávění se zmínil jako o důsledcích třeštění.
+„Pyšníte se tím, pane soudce, jak jste moudrý, a přitom jste nevědomý jako děcko!“ zvolal jsem. „Mlčte, vždyť nevíte, co mluvíte!“
+Rozhněván a rozrušen jsem vyběhl z místnosti a vrátil se domů,
+abych přemítal o tom, co podniknout.
+
+– 187 –
+
+Kapitola 24
+Na nic jsem tehdy nemohl myslet, všechno pohltila nenávist. Jedině
+touha po pomstě mi dodávala sílu a rozvahu, stmelovala mé myšlenky a způsobovala, že jsem dokázal být klidný a rozvážný v době,
+kdy jinak by mým údělem byly šílenství nebo smrt.
+Nejprve jsem se rozhodl navždy opustit Ženevu. Vlast, která mi
+byla drahá v dobách štěstí a lásky, mi teď v době utrpení připadala
+nesnesitelná. Opatřil jsem si větší obnos peněz a na cestu jsem si
+vzal něco šperků zděděných po matce.
+A tehdy začala má pouť, která skončí zároveň s mým životem.
+Procestoval jsem velkou část světa a snášel všechny útrapy, které
+jsou údělem cestovatelů na pouštích a v barbarských končinách.
+Dnes si ani nepamatuji na průběh svých cest. Častokrát jsem natáhl
+znavené údy na nehostinnou zem a modlil se, aby nastal konec.
+Ale při životě mě udržovala pomsta; neodvažoval jsem se zemřít
+a nechat svého nepřítele na světě živého.
+Hned po odjezdu ze Ženevy jsem začal pátrat po stopách svého
+odporného nepřítele. Neměl jsem žádný pevný plán, mnoho hodin
+jsem prochodil po okolí a nevěděl, kudy se dát. Když se blížila noc,
+došel jsem k vchodu na hřbitov, kde odpočívali Vilém, Alžběta a otec.
+Vešel jsem a přistoupil k náhrobnímu kameni označujícímu jejich
+hrob. Všude kolem bylo ticho, jen vítr rozechvíval na stromech listí.
+Byla skoro úplná tma a nezúčastněnému pozorovateli se celý výjev
+mohl zdát velebný a jímavý. Připadalo mi, jako by se duše mrtvých
+vznášely nad náhrobkem a obestíraly mou hlavu neviditelným
+stínem.
+Zmocnil se mě hluboký zármutek, ale vzápětí ustoupil nenávisti
+a zoufalství. Oni byli mrtví, já žil a žil také jejich vrah. Avšak já
+jsem musel dále vést tento bezútěšný život, abych ho zničil. Poklekl
+– 188 –
+
+jsem do trávy, políbil zem a s chvějícími rty jsem zvolal: „Při posvátné půdě, na níž klečím, při stínech, které kolem mě poletují,
+a při věčném a hlubokém zármutku, který pociťuji, přísahám, že
+budu tak dlouho pronásledovat netvora, který toto utrpení způsobil, dokud já či on nezahyneme v zápase na život a na smrt! Pro
+tento cíl chci uchovat svůj život, pro tuto pomstu chci znovu vnímat
+slunce a kráčet po zemi, kterou bych nejraději už nikdy neviděl.
+A vás, duchové mrtvých, i vás, bloudící vyslanci pomsty, vyzývám,
+abyste mi pomáhali a vedli mé kroky. Ať ten prokletý ďábelský
+netvor ochutná, co je to zoufalství, ať pocítí utrpení, kterým nyní
+trýzní mě.“
+Ticho noci přerušil divoký hlasitý smích. Dlouho a hlučně mi
+zněl v uších, odrážel se od hor a mně připadalo, jako by mě výsměchem obklopilo samo peklo. Ale má přísaha byla vyslechnuta
+a nyní budu moci žít jen pro pomstu. Jen proto mě v této chvíli
+nepřemohl záchvat šílenství a já neukončil svůj bědný život. Smích
+ztichl a známý odporný hlas mě zřejmě z velké blízkosti tiše oslovil:
+„Dobrá, ubožáku, rozhodl ses tedy žít, to mě plní uspokojením!“
+Rozeběhl jsem se k místu, odkud se hlas ozval, ale netvor už
+zmizel. Náhle se objevil široký kotouč měsíce a plně ozářil jeho
+hrůznou znetvořenou postavu, prchající nadlidskou rychlostí.
+Pustil jsem se za ním a po mnoho měsíců jsem ho pronásledoval.
+Veden slabou stopou sledoval jsem ho podél Rhôny, ale marně.
+Dospěl jsem až k modrému Středozemnímu moři a díky zvláštní
+náhodě jsem zahlédl, jak se za noci ukryl do lodi plující do Černého
+moře. Nastoupil jsem na stejnou loď, ale opět mi unikl, ani nevím
+jak.
+Sledoval jsem jeho stopy po pláních Tatarska a Ruska a stále
+mi prchal. Někdy jsem se o něm dozvěděl od sedláků vyděšených
+jeho odporným zjevem, jindy mi z obavy, že bych mohl ztratit jeho
+stopu a ze zoufalství zemřít, sám zanechal znamení, které mě vedlo
+dál. Když sněžilo, viděl jsem šlápoty jeho mohutných nohou na bílé
+– 189 –
+
+pláni. Ten, kdo poprvé vstupuje do života a pro něhož je starost
+něčím novým a utrpení neznámé, nemůže pochopit, co jsem cítil
+a co dosud pociťuji. Zima, hlad a únava byly nejmenšími útrapami,
+které mi bylo protrpět. Byl jsem proklet a nesl jsem s sebou věčné
+peklo, ale přitom nějaký dobrý duch sledoval a řídil mé kroky,
+a když jsem na tom byl nejhůře, náhle mi pomohl překonat zdánlivě nepřekonatelné nesnáze. Jindy, když jsem klesal vyčerpáním
+a hladem, nalézal jsem v pustinách jídlo, které mi opět dodalo sílu
+i odvahu. Byla to prostá strava, jakou se živí tamní venkované, ale
+já jsem nepochyboval o tom, že ji připravili ti, které jsem žádal
+o pomoc. Často, když všude bylo sucho, obloha jako vymetená a mé
+hrdlo bylo vyprahlé žízní, objevil se na obloze mráček, k zemi padlo
+několik kapek, osvěžily mě a mráček zmizel.
+Pokud jsem mohl, cestoval jsem podél řek, ale netvor se těmto
+místům většinou vyhýbal, protože tu sídlila většina obyvatel. Jinde
+bylo zřídka vidět stopu po člověku a já se většinou živil divokou
+zvěří, která mi vběhla do cesty. Měl jsem s sebou peníze, nešetřil
+jsem jimi a tak jsem získával důvěru vesničanů. Také jsem jim občas
+přinášel zvěřinu; ponechával jsem si z ní jen menší část a zbytek
+jsem daroval těm, kdo mi poskytli oheň a potřeby k vaření.
+Nenáviděl jsem tento způsob života a jenom ve spánku jsem mohl
+okusit radost. Milosrdný spánku! Často, když mi bylo nejhůře, klesl
+jsem k odpočinku a míval jsem dokonce blažené sny. Tyto okamžiky,
+či spíše hodiny štěstí mi byly darovány zřejmě proto, abych si zachoval sílu a mohl tak splnit účel své pouti. Bez této útěchy bych byl
+podlehl břemeni útrap. Ve dne mě podporovala a vedla naděje na
+noc, protože ve spánku jsem viděl své drahé, Alžbětu a milovanou
+vlast. Často, když mě unavil namáhavý pochod, namlouval jsem
+si, že má cesta je sen a že teprve v noci budu moci obejmout své
+nejdražší. V takových chvílích, kdy jsem k nim pociťoval nejvřelejší
+lásku, mi zmírala v srdci myšlenka na pomstu a já pokračoval v cestě
+za zkázou netvora, jako by to byl úkol uložený vyšší spravedlností,
+– 190 –
+
+jako bych jednal z mechanického podnětu nějaké moci, kterou jsem
+neznal, a nikoli jako bych tak činil z horoucí touhy vlastní duše.
+Nevím, co cítil pronásledovaný. Občas za sebou nechával písemné vzkazy vyryté do kůry stromů nebo vytesané do kamenů,
+a ty mě vedly dál a rozdmýchávaly mou nenávist. „Má vláda dosud
+neskončila,“ (tak zněl jeden z nápisů); „ty žiješ a má moc je úplná.
+Následuj mě, hledám věčné ledy severu, kde tě bude trýznit chlad
+a mráz, které já necítím. Nepůjdeš-li za mnou příliš pomalu, najdeš
+tu nablízku mrtvého zajíce, sněz ho a posilni se. Jen pojď, nepříteli,
+ještě nás čeká boj na život a na smrt. Ale než hodina zápasu nastane,
+musíš vytrpět ještě mnoho trpkých a zlých hodin.“
+Pokračoval jsem v cestě na sever, sněhu přibývalo a mráz se už
+téměř ani nedal vydržet. Vesničané byli zavřeni ve svých domovech
+a jen několik nejotužilejších se odvažovalo ven, aby pochytali zvěř,
+kterou hlad vyhnal z doupat. Řeky byly pokryty ledem, takže se
+nedaly lovit ryby, a já jsem byl zbaven téměř všech možností získat
+potravu.
+Se vzrůstajícími obtížemi rostl i netvorův pocit vítězství. Jeden
+z nápisů, které za sebou ponechal, zněl: „Připrav se! Tvá trýzeň
+teprve začíná, zabal se do kožišin a opatři si potravu, protože brzy
+se pustíme na cestu, kde tvé utrpení ukojí mou věčnou nenávist!“
+Tato výsměšná slova jen posílila mou odvahu a vytrvalost. Byl
+jsem odhodlán nepolevit a s nezmenšeným úsilím jsem dál putoval
+přes nesmírné pustiny, až se v dáli, téměř na nejzazší hranici obzoru, objevil oceán. Vůbec se nepodobal modrým mořím jihu! Byl
+pokryt ledem a od pevniny se lišil pouze divokým rozervaným povrchem. Když Řekové spatřili s vrcholků asijských hor Středozemní
+moře, plakali radostí a s nadšením vítali konec svých strázní. Já
+jsem neplakal, poklekl jsem však a z plného srdce jsem poděkoval
+osudu, že mě přes nepřítelův výsměch bezpečně dovedl až sem.
+Před několika týdny jsem si opatřil saně a psí spřežení, a tak jsem
+se velmi rychle dostal přes zasněžené pláně. Nevím, zda netvor měl
+– 191 –
+
+stejnou výhodu, ale zjistil jsem, že jsem mu každým dnem blíže,
+zatímco jsem dříve denně zůstával pozadu. Když jsem poprvé
+spatřil oceán, měl přede mnou pouze jednodenní náskok a já jsem
+doufal, že ho dostihnu ještě dříve, než se dostane k pobřeží. Pustil
+jsem se proto vpřed s novou odvahou a za dva dny jsem dorazil do
+ubohé vesničky u moře. Vyptával jsem se vesničanů a dostalo se mi
+přesných zpráv. Minulou noc tam prý přijel jakýsi obrovský muž,
+ozbrojený puškou a pistolemi, a obyvatelé jedné osamělé chatrče
+ze strachu před ním uprchli. Odnesl jim zásobu potravin na zimu,
+zmocnil se spřežení polárních psů, přivázal je k saním a ještě téže
+noci k úlevě vyděšených vesničanů se vydal na moře směrem, který
+nevede k žádné pevnině. Vesničané se proto shodli, že brzy zahyne.
+Buď se utopí mezi krami, nebo zmrzne.
+Po té zprávě mě přemohl dočasný záchvat zoufalství. Opět mi
+unikl a já budu muset nastoupit zhoubnou a téměř nekonečnou
+cestu přes ledové pahrbky oceánu – do mrazu, který jen málokteří
+ze zdejších obyvatel dlouho vydrží a který já, rodák z mírného,
+slunného kraje, nemám naději přežít. Ale pomyšlení, že by můj
+nepřítel mohl žít dál a zvítězit, opět vyburcovalo ve mně prudkou
+touhu po pomstě a ta jako mocná vlna zaplavila všechny ostatní
+pocity. Po krátkém odpočinku jsem se připravil na další cestu.
+Vyměnil jsem své pozemní saně za jiné, uzpůsobené pro cestování
+po nerovném povrchu zamrzlého oceánu, nakoupil jsem potraviny
+a opustil pevninu.
+Nemohu posoudit, kolik dní už uplynulo od té doby. Nebýt ovšem
+věčného pocitu odplaty planoucího v mém srdci, jistě bych nebyl
+dokázal vydržet útrapy, jimž jsem byl vystaven. Obrovské, zvrásněné hory ledu mi občas zahrazovaly cestu a často jsem slyšel dunění
+moře, hrozícího mi zkázou. Ale mráz neustupoval a učinil cestu přes
+ledovou plochu bezpečnou.
+Podle množství zásob, které jsem spotřeboval, bych soudil, že
+jsem na této cestě strávil tři týdny. Byl jsem u konce sil a brzy už
+– 192 –
+
+bych nejspíše klesl pod tíhou zoufalství. Jednou mě mí nešťastní psi
+s námahou vyvlekli na vrcholek ledového pahorku a jeden z nich,
+zmožen únavou, pošel. Pln úzkosti jsem pohlížel na nekonečný
+prostor a náhle jsem v dáli spatřil tmavý bod. Napínal jsem zrak,
+abych zjistil, co to je. Po chvíli jsem rozeznal saně a na nich známou
+obrovskou postavu. Vyrazil jsem divoký výkřik radosti. S jakou
+palčivou rozkoší se naděje zase usídlila v mém srdci! Horké slzy
+mi naplnily oči, avšak rychle jsem je setřel, aby mi nebránily ve
+výhledu.
+Nezbývalo času na váhání. Odvázal jsem mrtvého psa od jeho
+druhů, dal jim hodně nažrat a po hodinovém odpočinku, který byl
+zcela nezbytný, a přece mě hodně mrzel, jsem vyrazil vpřed. Saně
+bylo stále ještě vidět a už jsem je neztrácel z očí, pokud mi je ovšem
+nezakryly na krátkou chvíli rozeklané pahorky ledu. Viditelně jsem
+je doháněl, a když jsem po téměř dvou dnech spatřil svého nepřítele
+ve vzdálenosti asi jedné míle, srdce se mi rozbušilo vzrušením.
+A tu, když už jsem měl tohoto vraha na dosah ruky, náhle se
+mé naděje rozplynuly a já jsem ztratil jeho stopu tak úplně, jako
+až dosud nikdy. Pod ledovým povrchem začalo bouřit moře, hukot sílil a já ucítil, jak se pode mnou vzdouvají vlny stále hrozivěji
+a úděsněji. Snažil jsem se ujíždět rychleji, ale marně. Zvedl se vítr,
+moře se prudce vlnilo, ledový příkrov se začal zachvívat jako při
+zemětřesení a s mohutným rachotem se rozštěpil a pukl. Všechno
+skončilo v jediném okamžiku – mezi mnou a mým nepřítelem se
+vlnilo rozbouřené moře a já se plavil na ledové kře, která se neustále zmenšovala a chystala mi hrůznou smrt.
+Uplynulo několik strašných hodin, většina mých psů pošla a já
+málem podlehl zoufalství. Vaše zakotvená loď, k níž mě kra unášela,
+pro mě znamenala naději na pomoc a záchranu. Netušil jsem, že
+lodi mohou plout až tak vysoko na sever, a pohled na ni mě velmi
+udivil. Rychle jsem si z kusu saní udělal vesla a s jejich pomocí se
+mi podařilo namáhavě řídit kru směrem k vaší lodi. Pro případ, že
+– 193 –
+
+byste měli namířeno na jih, jsem byl rozhodnut svěřit svůj osud
+i nadále moři, než abych zanechal pronásledování. Ale vy jste mířili
+přímo na sever. Vzal jste mě na palubu, když jsem byl téměř na
+konci svých sil a když bych už byl stejně brzy podlehl smrti, které
+se stále ještě děsím, protože můj úkol je nesplněn.
+Musím snad zemřít, a on bude žít? Jestliže ano, pak mi, Waltone,
+přísahejte, že neunikne, že ho najdete a ukojíte mou pomstu jeho
+smrtí. Nechci pochopitelně na vás, abyste ho pronásledoval za tak
+strašných útrap jako já, tak sobecký nejsem. Ale jestliže zemřu a on
+se objeví nebo vás andělé pomsty k němu zavedou, pak přísahejte,
+že nebude žít, že nezvítězí nad mým utrpením a nebude dále páchat
+své temné zločiny. Je výmluvný a přesvědčivý, jednou měla jeho
+slova dokonce moc nad mým srdcem. Nevěřte mu však. Jeho duše
+je ohyzdná jako jeho tvář, plná zrady a podlé zloby. Neposlouchejte
+ho, dovolejte se Viléma, Justýny, Clervala, Alžběty, mého otce i nešťastného Viktora a vražte mu dýku přímo do srdce. Budu při vás
+a zavedu čepel na správné místo.
+
+– 194 –
+
+Deník kapitána Waltona, pokračování
+26. srpna 17…
+Přečetla jsi tento podivný a strašný příběh, Margareto, a jistě
+ses zhrozila stejně jako já. Frankensteina občas při vyprávění
+přemohlo náhlé zoufalství a nemohl pokračovat, jindy rozechvělým prudkým hlasem těžce pronášel slova naplněná
+úzkostí. Jeho jemné krásné oči chvílemi plály rozhořčením,
+chvílemi vyjadřovaly zármutek a nesmírné utrpení. Někdy
+ovládal svůj výraz a tón hlasu a klidně vyprávěl o nejhroznějších událostech, potlačuje každý náznak vzrušení, jindy se
+mu na obličeji objevil jako náhlý výbuch sopky výraz divokého záští, zejména když zahrnoval svého nepřítele kletbami.
+Jeho příběh se zakládá na prosté pravdě a jako pravdivý
+byl také vyprávěn, jenže přesto se Ti přiznám, že Felixovy
+a Safiiny dopisy, které mi ukázal, a netvorovo objevení blízko
+naší lodi mě více přesvědčily o pravdivosti jeho slov než jeho
+sebevážnější a sebelogičtější ujišťování. Takový tvor tedy žije!
+Nemohu o tom pochybovat, jsem však pln údivu a obdivu.
+Několikrát jsem se snažil získat od Frankensteina podrobný
+popis jeho experimentu, ale v tomto bodě je neoblomný.
+„Zbláznil jste se, příteli?“ zeptal se mě. „Kam by vás vaše
+nesmyslná zvědavost zavedla? Snad byste také nechtěl stvořit
+sobě i světu dalšího nelidského nepřítele? Uklidněte se, poučte se z mých útrap a nesnažte se zvětšit vlastní.“
+Frankenstein zjistil, že jsem si dělal poznámky o jeho vyprávění. Požádal mě, abych mu je ukázal, a potom je sám na
+mnoha místech opravil a rozšířil. Zejména dodal život a ducha
+do rozhovorů, které měl se svým nepřítelem. „Když už chcete
+– 195 –
+
+uchovat můj příběh,“ pravil, „tak bych byl nerad, aby byl pro
+budoucnost zachován v neúplném stavu.“
+Celý týden jsem naslouchal líčení nejneobyčejnějších událostí,
+jaké si kdy lidská fantazie mohla vymyslet. Mé vlastní myšlenky
+a pocity byly zcela pohlceny zájmem o mého hosta, vyvolaným
+jeho zážitky i vybraným a jemným vystupováním. Rád bych mu
+dodal útěchu, mohu však dodávat chuť k životu někomu, kdo je
+tak nesmírně nešťasten a zbaven veškeré naděje? Ne, jedinou
+radost, kterou ještě může pocítit, bude, až uloží svou zmučenou
+duši k věčnému odpočinku. Přesto mu však zbývá jediné potěšení, výsledek samoty a blouznění: ve snu rozmlouvá se svými
+drahými a od nich se mu dostává útěchy za jeho útrapy.
+Naše rozmluvy nesetrvávají jen u jeho příběhu a neštěstí. Má rozsáhlé vědomosti a jasně pronikavý názor o všech
+problémech současné literatury. Dovede přesvědčivě a výmluvně diskutovat. Hovoří-li o nějaké dojímavé příhodě nebo
+o soucitu či lásce, naslouchám mu vždy se slzami v očích. Jak
+skvělý člověk to musel být v dobách, kdy byl šťasten, jestliže
+je tak ušlechtilý a dobrý v utrpení! Myslím, že si je vědom své
+hodnoty i hloubky svého pádu.
+„Když jsem byl mladší,“ řekl mi jednou, „věřil jsem, že jsem
+určen pro nějaké vznešené poslání. Jsem citově založen, ale
+mám i chladný úsudek, který byl předpokladem pro konání
+skvělých činů. Vědomí vlastní ceny mě posilovalo tam, kde by
+jiní byli podlehli, a považoval jsem za zločin odhodit jako zbytečné ony znalosti, které by mohly prospět lidstvu. Když jsem
+rozvažoval o díle, které jsem dokončil – a nebylo to přece nic
+menšího než stvoření rozumem a citem nadaného tvora –, nedokázal jsem se zařadit mezi zástup obyčejných badatelů. Jenže
+myšlenka, která mě podporovala na počátku mé dráhy, mě nyní
+tím hlouběji sráží do prachu. Všechny mé úvahy a naděje přišly
+nazmar a jako padlý anděl, který toužil po všemohoucnosti,
+– 196 –
+
+jsem přikován ve věčném pekle. Měl jsem bohatou fantazii, ale
+přitom jsem dokázal důkladně analyzovat a aplikovat. Spojení
+těchto vlastností mě přivedlo na myšlenku stvořit člověka.
+Uskutečnil jsem ji. Se vzrušením si vzpomínám, jaké jsem míval
+sny v době, kdy má práce ještě nebyla skončena. Chodil jsem
+v duchu v oblacích, chvílemi jsem blouznil o své moci, chvílemi
+mě rozpalovala představa jejích účinků. Od dětství jsem byl
+prostoupen velkými nadějemi a ušlechtilou ctižádostí, avšak
+jak hluboko jsem kles! Ach příteli, kdybyste mě byl znal v mládí, jistě byste mě nepoznal v tomto ponížení! Málokdy jsem si
+zoufal a připadalo mi, jako by mě neustále povznášel vznešený
+osud, dokud jsem nepadl, abych už nikdy nepovstal.“
+Ztratím tohoto skvělého muže? Toužil jsem po příteli, hledal jsem někoho, kdo by se mnou cítil a miloval mě. Představ
+si, že jsem tady na tomto opuštěném moři takového člověka
+potkal, obávám se však, že jsem ho získal jen proto, abych
+poznal jeho hodnotu a ztratil ho. Rád bych ho smířil s životem,
+on však tuto myšlenku odmítá.
+„Děkuji vám, Waltone,“ řekl, „za laskavost, s níž se chováte
+k takovému ubožáku, jako jsem já. Myslíte si snad, že nová
+pouta a náklonnosti, o nichž hovoříte, mohou nahradit ty, co
+odešly? Může se nějaký muž pro mě stát tím, kým byl pro mě
+Clerval, nebo nějaká žena jinou Alžbětou? I tam, kde lásku
+a náklonnost neposilují vynikající vlastnosti, udržují si přátelé
+z dětství nad námi jistou moc, a tu může nějaký pozdější přítel
+stěží získat. Oni znají naše dětské sklony, které nikdy zcela
+nezmizí, i když se později změní, a proto mohou z našich činů
+mnohem snáze pochopit ryzost našich pohnutek. Bratr nebo
+sestra nikdy nemohou podezírat druhého ze lži nebo podvodu, pokud se ovšem takové vlastnosti už neprojevily v raném
+dětství, zatímco jiný přítel, ať k nim lne sebevíc, je může i proti vlastní vůli z něčeho takového podezírat. Měl jsem přátele,
+– 197 –
+
+kteří mi byli blízcí nejen zvykem a společenstvím, nýbrž i svými vynikajícími vlastnostmi, a ať jsem kdekoli, všude slyším
+Alžbětin lahodný hlas a Clervalova moudrá slova. Jsou mrtvi
+a nic mě nemůže přimět, abych žil dál. Kdybych se zabýval
+nějakým podnikem nebo záměrem, který by byl pro lidstvo
+neobyčejně prospěšný, pak bych mohl žít s cílem uskutečnit
+jej. Jenže nic takového mi není dáno, musím pronásledovat
+a zahubit tvora, kterému jsem vdechl život. Tím bude můj
+pozemský úděl naplněn a já budu moci zemřít.“
+2. září
+Drahá sestro,
+jsem ve velkém nebezpečí a nejistotě, zda je mi ještě souzeno
+spatřit Anglii a své drahé přátele. Obklopují nás hory ledu,
+znemožňují nám únik a každým okamžikem hrozí rozdrtit
+loď. Ti odvážní chlapíci, kteří se stali mými druhy, čekají ode
+mě pomoc, a já jim ji nemohu poskytnout. V naší situaci je
+něco hrůzně děsivého, ale přesto neztrácím odvahu a naději. Pomyšlení, že mým zaviněním se životy všech těchto lidí
+dostaly do nebezpečí, je hrozné. Jestliže budeme ztraceni,
+zavinily to mé šílené nápady.
+A jak asi bude Tobě, Margareto? O mé záhubě neuslyšíš
+a úzkostlivě budeš čekat na můj návrat. Budou plynout roky,
+budeš podléhat zoufalství, a přece se budeš trýznivě spoléhat
+na naději. Strašnější než vlastní smrt je pro mě představa,
+jak se Tvoje naděje poznenáhlu bolestně zhroutí. Máš však
+manžela a krásné děti, můžeš být šťastna.
+Můj nešťastný host mě pozoruje s něžným soucitem.
+Snaží se mi dodat naději a předstírá, že život je hodnota, jíž
+si cení. Připomíná mi, jak často se stejné nehody udály jiným
+– 198 –
+
+mořeplavcům při pokusech proplout tímto mořem, a navzdory mým předtuchám mě častuje povzbudivými předpověďmi.
+I na námořníky působí síla jeho výmluvnosti; když mluví,
+necítí již beznaděj. Povzbuzuje jejich vůli k životu, a jakmile
+promluví, věří, že ty obrovské ledové hory jsou krtiny, které
+zmizí před lidskou vůlí. Tyto pocity ovšem brzy mizejí, každý
+den dalšího čekání je naplňuje strachem a já se téměř obávám,
+aby se ze zoufalství nevzbouřili.
+5. září
+Právě došlo k tak neobvyklé příhodě, že ji musím zaznamenat,
+ačkoli je velmi nepravděpodobné, že bys někdy mé zápisky
+dostala do rukou.
+Stále nás obklopují hory ledu, stále nám hrozí bezprostřední nebezpečí, že budeme rozdrceni. Panuje prudký mráz
+a mnohý z mých nešťastných druhů již našel poslední útulek
+v této pustině. Frankenstein denně chřadne, v očích mu plá
+horečný oheň, je vyčerpán, a když se někdy vypne k náhlému
+úsilí, rychle opět sklesne do naprosté ochablosti.
+V posledním zápise jsem se zmínil o obavách z případné
+vzpoury. Dnes ráno jsem seděl a pozoroval bledou tvář svého
+přítele – oči měl přivřené a údy téměř nehybné. Náhle mě
+vytrhlo několik námořníků. Domáhali se vstupu do kabiny.
+Vešli a jejich vůdce mě oslovil. Řekl, že on a jeho druzi byli
+vybráni ostatními námořníky, aby mě vyhledali a přednesli
+požadavek, který jim jistě neodmítnu. Jsme uzavřeni ze všech
+stran ledem a nejspíše nebudeme moci uniknout. Námořníci
+se však obávají, že bych v případě, kdyby ledy pukly – a to by
+bylo možné – a uvolnila se cesta, byl natolik ukvapený, abych
+pokračoval ve své výpravě a vedl je do nových nebezpečí, ačkoli
+– 199 –
+
+šťastně právě přestáli toto. Mám jim proto závazně slíbit, že
+v případě, bude-li loď uvolněna, poplujeme ihned na jih.
+Jejich požadavek mě zmátl. Nepropadl jsem dosud zcela
+beznaději, a také jsem se ještě nezabýval myšlenkou na návrat v případě, že se cesta uvolní. Měl jsem však právo tento
+požadavek vůbec odmítnout? Váhal jsem s odpovědí. Náhle
+se zvedl Frankenstein, který zprvu zachovával mlčení, jako
+by ani neměl dost sil na to, aby věnoval našemu rozhovoru
+pozornost. Oči mu jiskřily a tváře mu zčervenaly náhlým
+vzrušením. Obrátil se k mužům a pravil:
+„O co vám jde? Co chcete od svého kapitána? To se tak
+snadno dáte odvrátit od svého záměru? Což jste neříkali, že
+to je slavná výprava? A proč měla být slavná? Nikoli proto, že
+plavba bude hladká a klidná jako v jižních mořích, nýbrž proto, že bude plna nebezpečí a úskalí, protože při každé nehodě
+byste museli uplatnit svou dovednost a prokázat svou odvahu,
+protože ji jistě bude doprovázet nebezpečí a smrt a vy byste
+jim museli čelit a je překonávat. Proto to měla být slavná výprava, hodná opravdových mužů. Po jejím skončení jste měli
+být slaveni jako dobrodinci, vaše jména měla být vynášena
+jako jména hrdinů, kteří podstupovali smrt pro čest a blaho
+lidstva. A nyní, prosím, při prvním pomyšlení na nebezpečí,
+nebo chcete-li, při první velké a tvrdé zkoušce statečnosti couváte a nevadí vám, že budete považováni za zbabělce, kteří neměli dostatek síly, aby snesli zimu a nebezpečí. A protože bylo
+chudinkám chladno, vrátili se k teplu svých krbů! To ovšem
+nepotřebovalo takových příprav, na to jste nemuseli plout tak
+daleko a obdařit svého kapitána potupou porážky, jen abyste
+dokázali, že sami jste zbabělci. Buďte přece muži nebo více
+než muži! Vykonejte to, k čemu jste se odhodlali, a buďte tvrdí
+jako kámen! Tento led není stvořen z takové látky, z jaké jsou
+stvořena vaše srdce, je nestálý a neubrání se vám, budete-li
+– 200 –
+
+si věřit! Nevracejte se k svým rodinám se znamením hanby
+na čele. Vraťte se jako hrdinové, kteří bojovali a dobyli a kteří
+nevědí, co to je obrátit se k nepříteli zády.“
+Frankenstein pronesl svou řeč hlasem tak vyjadřujícím
+jeho cítění a s pohledem tak plným ušlechtilosti a hrdinství,
+že námořníci byli zvikláni. Jistě Tě to ne udivuje. Pohlédli na
+sebe a nebyli schopni odpovědět. Ujal jsem se slova. Řekl jsem
+jim, aby se vrátili a přemýšleli o slovech, která slyšeli. Budou-li trvat na svém, nepovedu je dál na sever, doufám však, že se
+jim zase vrátí odvaha, až uváží, co vyslechli.
+Potom odešli. Obrátil jsem se k svému příteli, ten však ležel
+zcela vyčerpán a téměř bez života.
+Nevím, jak to všechno skončí, ale raději bych zemřel, než
+bych se potupně vrátil a nesplnil poslání své výpravy. Obávám
+se však, že takový bude můj úděl, protože mí námořníci, které
+neposiluje myšlenka na čest a slávu, nebudou nynější útrapy
+dobrovolně dále snášet.
+7. září
+Vše je skončeno! Dal jsem souhlas k návratu v případě, že
+nás ledy nerozdrtí. Zbabělost a nerozhodnost rozmetaly mé
+naděje, vrátím se v nevědomosti a zklamán. Abych tuto nespravedlnost mohl trpělivě snášet, musil bych mít víc chladné
+rozvahy, než mám.
+12. září
+Je po všem, vracím se do Anglie. Už si nenamlouvám, že
+budu užitečný světu a že se proslavím. Ke všemu jsem ztratil
+– 201 –
+
+jediného přítele! Pokusím se teď, drahá Margareto, popsat
+Ti všechny trpké zážitky a neklesat na mysli. Vždyť pluji do
+Anglie a k Tobě!
+9. září se začaly ledy pohybovat. Když všude kolem nás
+mohutné kry pukaly a praskaly, slyšeli jsme zdáli rachot silný
+jako údery hromu. Hrozilo nám nesmírné nebezpečí, ale protože jsme byli odsouzeni k nečinnosti, věnoval jsem všechnu
+pozornost nešťastnému hostu, jehož neúprosně se zhoršující
+choroba zcela upoutala na lůžko. Ledové kry pukaly za naší
+zádí a mořský proud je hnal na sever, na západě se zvedl vítr
+a 11. září ležela před námi cesta na jih zcela volná. To námořníkům stačilo, aby považovali návrat do vlasti za zaručený
+a vypukli v jásavý, hlasitý a dlouhotrvající pokřik. Dřímající
+Frankenstein se probudil a zeptal se na příčinu rozruchu.
+„Křičí, protože se brzy vrátí domů,“ vysvětlil jsem mu.
+„Opravdu se tedy vracíte?“
+„Bohužel ano, musím vyhovět jejich přání. Nemohu je proti
+jejich vůli vést do nebezpečí. Nezbývá mi než se vrátit.“
+„Učiňte tak, chcete-li, ale já nemohu. Vy se můžete vzdát
+svého záměru, avšak můj byl nařízen osudem a já se neodvážím od něho odstoupit. Jsem slabý, ale pomyšlení na pomstu
+mi snad dodá novou sílu.“ Po těchto slovech se pokusil povstat
+z lůžka, ale bylo to pro něj příliš namáhavé. Padl zpět a omdlel.
+Trvalo dlouho, než se probral k vědomí. Domníval jsem se
+již, že život už z něho zcela vyprchal. Nakonec otevřel oči, těžce dýchal a nemohl mluvit. Lékař mu dal posilující prostředek
+a nařídil, abychom ho nerušili. Potom mi řekl, že mu zbývá jen
+několik málo hodin života.
+Rozsudek byl vynesen a mně nezbývalo než truchlit a být
+trpělivý. Usedl jsem u lůžka a pozoroval ho. Oči měl zavřeny
+a já se domníval, že spí, ale náhle mě zavolal zesláblým hlasem
+a prosil mě, abych se k němu sklonil. „Bohužel síla, na niž jsem
+– 202 –
+
+se spoléhal, vyprchala,“ tiše řekl. „Cítím, že brzy zemřu, a on,
+můj nepřítel a trýznitel, bude asi žít dál. Nemyslete si, Waltone, že v posledních okamžicích svého života ještě pociťuji
+onu žhavou nenávist a horoucí touhu se pomstít, která ve mně
+předtím byla. Myslím však, že mám právo přát si smrt svého
+protivníka. Poslední dny jsem trávil přemýšlením o svém
+dřívějším jednání a myslím, že mi nic nemůže být vytýkáno.
+V záchvatu blouznivého nadšení jsem stvořil bytost nadanou
+rozumem a byl jsem povinován jí zajistit, pokud to bylo
+v mé moci, šťastný a klidný život. Taková byla má povinnost,
+mé závazky k lidem však byly přednější. Z tohoto důvodu
+jsem odmítl – dodnes jsem přesvědčen o správnosti svého
+rozhodnutí – stvořit prvnímu tvoru družku. Vždyť projevil
+nesmiřitelnou zlobu a sobectví, zahubil mé blízké a zařekl se,
+že zničí každého, kdo je obdařen citem, štěstím a rozumem.
+Ani nevím, kdy v něm ta žízeň po pomstě vůbec může vyschnout. Nesmí už nikoho učinit nešťastným, a proto, i když
+je sám ubožák, by měl zemřít. Mým úkolem bylo ho zničit, ale
+neuspěl jsem. Kdysi mě pobízely sobecké a špatné pohnutky
+a já vás požádal, abyste pokračoval v nedokončeném díle.
+Nyní, když mě k tomu nabádá jen rozum a čest, obnovuji tuto
+prosbu.
+Nemohu ovšem od vás chtít, abyste se kvůli tomuto poslání
+vzdal vlasti a přátel. Teď, když se vracíte do Anglie, zbývá jen
+málo naděje, že byste se s ním někdy setkal. Ponechám však
+na vás, abyste uvážil má slova a sám usoudil, co byste měl
+učinit. Blížící se smrt už totiž rozrušuje můj úsudek a mé
+myšlenky. Neodvažuji se vás požádat, abyste udělal to, co sám
+považuji za správné, protože mě stále ještě může ovlivňovat
+má zaujatost.
+Znepokojuje mě, že by ten tvor měl dál žít a páchat zlo. Tato
+hodina, kdy každou chvíli čekám na osvobození, je jedinou
+– 203 –
+
+šťastnou hodinou, kterou jsem v posledních letech zažil. Před
+očima se mi vznášejí postavy mých nejdražších a já spěchám do
+jejich náruče. Sbohem, Waltone! Hledejte štěstí v klidu a střezte
+se ctižádosti, i když by to byla zdánlivě nevinná ctižádost proslavit se ve vědě nebo objevech! Ale proč jen vám to říkám? Mé
+naděje byly sice rozmetány, ale někdo jiný může mít úspěch!“
+Hlas mu při těchto slovech postupně slábl, až nakonec
+vyčerpaně zmlkl. Asi po půlhodině se ještě jednou pokusil
+promluvit, nemohl však. Slabě mi stiskl ruku, oči se mu zavřely navždy a ze rtů mu zmizel záblesk blaženého úsměvu.
+Co jen mám dodat k předčasnému skonu tohoto ušlechtilého
+muže, Margareto? Co jen mám říci, abys pochopila hloubku
+mého zármutku? Vše, co bych vyslovil, by bylo nedostačující
+a slabé. Z očí se mi derou slzy, mysl mi zastírá závoj zklamání.
+Plavím se však do Anglie a snad tam naleznu útěchu.
+Musím přerušit psaní. Co to je za zvuky? Je půlnoc, vane
+silný vítr a hlídku na palubě není vůbec slyšet. Znovu – je to
+zvuk podobný lidskému hlasu, ale drsnější. Ozývá se z kabiny,
+kde odpočívá Frankenstein. Musím vstát a zjistit, co to může
+být. Dobrou noc, sestřičko.
+Bože můj! Jaký výjev se před mýma očima právě odehrál!
+Jsem stále ještě zcela zmaten. Ani nevím, dokážu-li přesně
+vylíčit, co se stalo, ale příběh, který jsem až dosud vypsal, by
+byl bez tohoto neuvěřitelně tragického konce neúplný.
+Vstoupil jsem do kabiny, kde leželo tělo mého nešťastného
+přítele. Nad ním se skláněla postava, pro jejíž popis nenalézám slov: byla mohutná, ale neohrabaná a nesouměrná. Její
+obličej byl zakryt dlouhými prameny rozježených vlasů, ale
+jedna ruka byla napřažena – barvu a pokožku měla jako mumie. Když netvor zaslechl mé kroky, přestal naříkat a proklínat a skočil k oknu. V životě jsem neviděl něco tak strašného
+jako jeho obličej, plný odporné a odpuzující ohyzdnosti.
+– 204 –
+
+Bezděčně jsem zavřel oči a horečně jsem přemýšlel, jak se
+mám k vrahovi zachovat. Vyzval jsem ho, aby zůstal.
+Zarazil se, udiveně na mě pohlédl, pak se znovu obrátil
+k neživému tělu svého tvůrce, a jako by zapomněl na mou
+přítomnost, podlehl divokému záchvatu jakési neovladatelné
+vášně, která se projevovala v každém gestu a výrazu.
+„Tak i on se stal mou obětí!“ zvolal. „Jeho vraždou jsem
+dovršil své zločiny. Bídný běh mého života se blíží ke konci!
+Ach, Frankensteine, ty šlechetný a obětavý muži! Proč tě nyní
+prosím o odpuštění? Vždyť jsem tě nenávratně zničil, zahubil jsem všechny tvé nejdražší! Běda, je mrtev, nemůže mi už
+odpovědět.“
+Hlas se mu zalykal. Mou první reakcí bylo splnit povinnost
+a vykonat poslední přání umírajícího přítele – zabít nepřítele.
+Zarazila mě však zvědavost prostoupená soucitem. Přistoupil
+jsem k mohutnému tvoru, neodvážil jsem se však zvednout oči
+k obličeji, v jehož škaredosti bylo něco úděsného a nelidského. Pokusil jsem se promluvit, ale slova mi zemřela na rtech.
+Netvor pokračoval v divokém a nesouvislém sebeobviňování.
+Nakonec jsem využil přestávky v bouři jeho vášně a oslovil
+jsem ho. „Tvá lítost je teď zbytečná,“ řekl jsem. „Kdybys byl
+naslouchal hlasu svědomí a dbal ostnů výčitek, než jsi dohnal
+svou ďábelskou pomstu do krajnosti, byl by Frankenstein
+ještě naživu.“
+„Co vás napadá?“ odpověděl netvor. „Myslíte si snad, že
+jsem byl necitelný k zoufalství a výčitkám svědomí? On,“
+pokračoval a ukázal na neživé tělo, „on nepocítil při pohledu
+na vykonaný skutek ani desetitisícinu hrůzy, kterou jsem
+pocítil já při postupném uskutečňování svých činů. Strašlivé
+sobectví mě hnalo vpřed a přitom mi srdce plnily výčitky.
+Myslíte si, že Clervalovy steny byly hudbou pro mé uši? Mé
+srdce bylo schopno přijímat lásku a přátelství, než je utrpení
+– 205 –
+
+naplnilo zlobou a nenávistí. Avšak tato náhlá změna mi způsobila taková muka, jaká si ani neumíte představit.
+Po Clervalově zavraždění jsem se vrátil do Švýcarska se
+zlomeným srdcem a zdrcen. Litoval jsem Frankensteina,
+má lítost vyústila v hrůzu a děsil jsem se sám sebe. Potom
+jsem však zjistil, že se on, tvůrce jak mého života, tak i mých
+nevýslovných trýzní, odvažuje doufat ve štěstí, že pro mě
+připravil jen utrpení a zoufalství a sám se snaží nalézt radost
+v citech a lásce, které mi jsou navždy odepřeny. Tehdy mě
+nemohoucí závist a trpké rozhořčení naplnily nenasytnou
+touhou po pomstě. Vzpomněl jsem si na svou hrozbu a rozhodl se, že ji splním. Věděl jsem, že si tak chystám pro sebe
+smrtelná muka, byl jsem však otrokem, nikoli pánem vášně,
+kterou jsem nenáviděl, ale které jsem nemohl neposlechnout.
+Když však zemřela, nebyl jsem nešťastný, odhodil jsem tehdy
+všechen cit a potlačil všechnu úzkost, jen abych mohl povolit
+uzdu své zášti. Od té doby se zlo stalo vodítkem mých činů.
+Když už jsem dospěl tak daleko, nezbylo mi, než mu přizpůsobit svou povahu. Byl jsem posedlý touhou dokonat svůj
+ďábelský plán. A nyní k tomu došlo, zde je má oběť.“
+Zpočátku jsem byl pohnut líčením jeho strastí. Když jsem
+si však vzpomněl, co mi Frankenstein řekl o jeho přesvědčivé
+výmluvnosti, a když jsem znovu pohlédl na přítelovo neživé tělo,
+zmocnila se mě opět nevole. „Bídáku!“ zvolal jsem. „Jak ušlechtilé, že jsi sem přišel, abys tu kňučel nad spouští, kterou jsi zavinil.
+Připadáš mi jako člověk, který vhodí pochodeň na blok domů,
+a když lehnou popelem, sedne si mezi ohořelé trosky a běduje
+nad jejich zkázou. Pokrytče! Kdyby ten, jehož oplakáváš, ještě žil,
+opět by se stal obětí tvé proklaté pomsty. Necítíš lítost, naříkáš
+jen proto, že oběť tvé zloby byla ti vyrvána z moci!“
+„Ne, tak tomu není, tak ne,“ přerušil mě netvor. „Takový
+ovšem musí být dojem, který jste si vyvodil z mých činů.
+– 206 –
+
+Nechci nikoho strhnout do své bídy, stejně už nenajdu nikoho, kdo by mě chápal. Když jsem hledal poprvé pochopení,
+přetékala mi duše ctnostmi, pocitem štěstí a lásky, a na těch
+všech citech jsem se chtěl podílet. Ale teď, když se ctnost stala
+pro mě stínem a štěstí i láska se změnily v hořké a odporné
+zoufalství, kde bych mohl hledat pochopení? Jsem vyrovnán
+s osudem, budu trpět dál a sám, a jsem smířen s myšlenkou, že
+po mé smrti bude památka na mě naplněna odporem a hanbou. Kdysi bujely v mé fantazii sny o ctnosti, slávě a radostech,
+kdysi jsem choval bláhovou naději, že se setkám s lidmi, kteří
+mi odpustí můj zevnějšek a budou mě milovat pro vynikající
+vlastnosti, které ve mně dřímaly. Živily mě ušlechtilé ideály cti
+a oddanosti. Ale teď mě zločin ponížil na úroveň nejhnusnějšího zvířete. Žádná vina, žádný zlý skutek, žádné utrpení se
+nevyrovnají mým. Probírám-li hrůzný seznam svých hříchů,
+nemohu uvěřit, že jsem týž tvor, jehož myšlenky kdysi byly
+plné vznešených a nesrovnatelných vidin krásy a majestátu
+dobra. Ale tak tomu prostě je, padlý anděl se stane odporným
+ďáblem. Ale i tento nepřítel boha a lidí má ve své bezútěšnosti
+přátele a druhy, já však jsem sám.
+Vy, který Frankensteina nazýváte svým přítelem, zřejmě
+víte o mých zločinech a o jeho utrpení. Ale ani v jejich nejpodrobnějším líčení nemohl vystihnout všechny hodiny a měsíce
+plné trýzně, které jsem promarnil neplodnými vášněmi. Zničil
+jsem jeho naděje, ale nijak jsem tím neuspokojil vlastní touhy.
+Nepřestávaly mě pálit a trýznit, stále jsem toužil po lásce a přátelství, a byl jsem stále zavrhován. Není v tom nespravedlnost?
+Mám já být pokládán za jediného zločince, když se proti mně
+prohřešilo celé lidstvo? Jistě necítíte nenávist k Felixovi, který
+potupně odehnal od svých dveří přítele! Jistě nezatracujete
+venkovana, který se pokusil zabít zachránce mladé dívky!
+Nikoli, to jsou čestní a neposkvrnění lidé! Já, opuštěný ubožák,
+– 207 –
+
+jsem zrůda, kterou je třeba odhánět, kopat a bít! Ještě dnes se
+mi bouří krev při vzpomínce na tuto nespravedlnost.
+Je však pravda, že jsem bídák. Vraždil jsem lidi krásné
+a bezmocné, zaškrtil jsem nevinné v jejich spánku a stiskl
+k smrti hrdlo těch, kdo nikdy neublížili ani mně, ani jinému
+živému tvoru. Uvrhl jsem do neštěstí svého stvořitele, člověka
+vynikajícího všemi vlastnostmi, které si u lidí zaslouží lásku
+a obdiv. Dokonce jsem ho dohnal do úplné zkázy. Zde leží, mrtev, bledý a studený. Nenávidíte mě. Ale vaše hrůza se nemůže
+vyrovnat té, s kterou se na sebe dívám já. Dívám se na ruce,
+které spáchaly zločiny, myslím na srdce, které je zosnovalo,
+a toužím po okamžiku, kdy mi tyto ruce přikryjí oči, kdy už
+na nic nebudu myslet.
+Nebojte se, že bych se ještě v budoucnosti dopustil nějakých zločinů. Mé dílo je téměř u konce. Běh mého života už
+nepotřebuje ani vaši smrt, ani smrt nějakého jiného člověka,
+nic takového jej neukončí. Potřebujete však mou smrt. Nemyslete si, že s touto obětí budu otálet. Opustím vaši loď na
+kře, která mě sem zanesla, a vyhledám nejsevernější bod zeměkoule. Tam navrším pohřební mohylu a změním v popel
+svou bídnou postavu, aby její pozůstatky nemohly poskytnout
+vodítko nějakému zvědavému a bezbožnému nešťastníkovi,
+který by chtěl stvořit tvora mně podobného. Zemřu. Nebudu
+už více cítit trýzeň, která mě teď stravuje, ani nebudu kořistí
+neuspokojených a vášnivých citů. Ten, kdo mi daroval život, je
+mrtev, a až nebudu ani já, vzpomínka na nás oba brzy zmizí.
+Nespatřím už slunce a hvězdy, neucítím už vítr na svých tvářích. Světlo, cit a smysly zaniknou, v tom naleznu své štěstí.
+Před několika lety, když se mi poprvé otevřel pohled na tento
+svět, když jsem pocítil povzbuzující teplo léta a zaslechl šumění listí a zpěv ptáků, znamenalo to pro mě všechno a nebyl
+bych chtěl zemřít za žádnou cenu. Teď je mi myšlenka na
+– 208 –
+
+smrt jedinou útěchou. Což poznamenaný nalezne klid teprve
+v hrobě?
+Sbohem! Opouštím tě, Frankensteine, a s tebou posledního
+člověka, na kterém spočinou mé oči. Kdybys ještě žil a choval
+touhu po pomstě, mohl bys ji ukojit lépe: nechal bys mě
+naživu, místo abys mě zničil. Ale nebylo tomu tak, chtěl jsi mě
+zahubit, abych už nemohl páchat větší zlo. Kdybys snad nějakým záhadným způsobem, mně neznámým, nepřestal myslit
+a vnímat, pak by sis jistě nepřál, abych byl potrestán tvrději,
+než jak se tomu teď děje. Ať jsi trpěl sebevíc, mé utrpení bylo
+stále větší než tvé. Trpký osten výčitek nepřestane jitřit mé
+rány, dokud je smrt navždy neuzavře.
+Ale už brzy zemřu,“ dodal s bolestně slavnostním odhodláním, „a vše, co teď cítím, zanikne v palčivých mukách.
+Radostně vystoupím na svou pohřební mohylu a spokojeně
+zahynu v ničivých plamenech. Jas požáru brzy zhasne a větry
+smetou můj popel do moře. Můj duch bude odpočívat v pokoji, a bude-li snad ještě myslet, pak jistě nebude myslet tímto
+způsobem. Sbohem.“
+Po těchto slovech vyskočil netvor oknem kabiny na kru
+plující těsně u lodi. Zakrátko ho vlny odnesly a ztratil se v temné dálce.
+
+– 209 –
+
+Mary Shelleyová
+Frankenstein
+Edice Knížky do školy
+Překlad Tomáš Korbař
+Ilustrace na obálce Theodor von Holst/volné zdroje
+Redakce Markéta Teuchnerová
+Vydala Městská knihovna v Praze
+Mariánské nám. 1, 115 72 Praha 1
+V MKP 1. elektronické vydání
+Verze 1.0 z 21. 1. 2020
+
+ISBN 978-80-274-0431-5 (epub)
+ISBN 978-80-274-0432-2 (pdf)
+ISBN 978-80-274-0433-9 (prc)
+
+
\ No newline at end of file