diff --git "a/oliver_twist.txt" "b/oliver_twist.txt"
new file mode 100644--- /dev/null
+++ "b/oliver_twist.txt"
@@ -0,0 +1,14872 @@
+Oliver Twist
+Charles Dickens
+
+Přeložili Emanuel a Emanuela Tilschovi
+
+Znění tohoto textu vychází z díla Oliver Twist tak, jak bylo vydáno
+nakladatelstvím Vyšehrad v Praze v roce 1985. Pro potřeby vydání
+Městské knihovny v Praze byl text redakčně zpracován.
+
+§
+Text díla (Charles Dickens: Oliver Twist), publikovaného Městskou knihovnou v Praze,
+je vázán autorskými právy a jeho použití je definováno Autorským zákonem
+č. 121/2000 Sb.
+
+Vydání (obálka, upoutávka, citační stránka a grafická úprava), jehož autorem je Městská
+knihovna v Praze, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Nevyužívejte dílo
+komerčně-Zachovejte licenci 3.0 Česko.
+
+Verze 1.0 z 5. 3. 2021.
+
+OBSAH
+Předmluva. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7
+PŘÍHODY OLIVERA TWISTA. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11
+Osoby . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .  12
+Kapitola prvá . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .  14
+Kapitola druhá. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .  18
+Kapitola třetí. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 30
+Kapitola čtvrtá. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .  40
+Kapitola pátá . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .  48
+Kapitola šestá. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .  60
+Kapitola sedmá. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .  66
+Kapitola osmá . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .  74
+Kapitola devátá. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .  84
+Kapitola desátá . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 91
+Kapitola jedenáctá. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 97
+Kapitola dvanáctá. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 106
+Kapitola třináctá. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .  117
+Kapitola čtrnáctá. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 126
+Kapitola patnáctá. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 138
+Kapitola šestnáctá . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .  145
+Kapitola sedmnáctá. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 156
+Kapitola osmnáctá. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .  167
+Kapitola devatenáctá. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 176
+Kapitola dvacátá. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .  187
+Kapitola dvacátá prvá. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 196
+Kapitola dvacátá druhá. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 203
+Kapitola dvacátá třetí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .  211
+Kapitola dvacátá čtvrtá. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 220
+Kapitola dvacátá pátá. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .  227
+Kapitola dvacátá šestá. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 234
+Kapitola dvacátá sedmá. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 248
+
+Kapitola dvacátá osmá . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 256
+Kapitola dvacátá devátá. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .  267
+Kapitola třicátá . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 272
+Kapitola třicátá prvá. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 280
+Kapitola třicátá druhá. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 292
+Kapitola třicátá třetí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 302
+Kapitola třicátá čtvrtá. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 312
+Kapitola třicátá pátá . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 323
+Kapitola třicátá šestá. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 332
+Kapitola třicátá sedmá . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .  335
+Kapitola třicátá osmá . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .  347
+Kapitola třicátá devátá. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 359
+Kapitola čtyřicátá. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .  375
+Kapitola čtyřicátá prvá. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 383
+Kapitola čtyřicátá druhá. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 394
+Kapitola čtyřicátá třetí. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 406
+Kapitola čtyřicátá čtvrtá . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 418
+Kapitola čtyřicátá pátá. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 426
+Kapitola čtyřicátá šestá . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 430
+Kapitola čtyřicátá sedmá. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .  441
+Kapitola čtyřicátá osmá. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 449
+Kapitola čtyřicátá devátá. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 459
+Kapitola padesátá. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 470
+Kapitola padesátá prvá . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 483
+Kapitola padesátá druhá . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 498
+Kapitola padesátá třetí. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 508
+
+Předmluva
+Po jeden čas se považovalo za velmi hrubou a pohoršlivou okolnost,
+že jsem některé postavy na těchto stránkách vybral z nejzločinnějších a nejzvrhlejších vrstev londýnského obyvatelstva.
+Poněvadž jsem při psaní této knihy neviděl jediného důvodu,
+proč by sedlina a spodina života (pokud její řeč neuráží sluch) neměla posloužit k účelu mravního ponaučení právě tak dobře jako
+jeho pěna a smetánka, odvážil jsem se víry, že se z řečeného Po
+jeden čas nevyklube Po všechen čas, ba ani Po dlouhý čas. Viděl jsem
+mnoho pádných důvodů k tomu, abych šel zvolenou cestou. Četl
+jsem o stovkách zlodějů – o podmanivých chlapících (povětšině milých) s nabitou kapsou, bezvadně oblečených, vyběravých v koních,
+smělých v chování, úspěšných v záletech, skvělých při zpěvu, při
+láhvi, při kartách i při kostkách, a vhodných kumpánech pro největší odvážlivce. Ale nikdy jsem ještě nenarazil (kromě u Hogartha)
+na žalostnou skutečnost. Připadlo mi, že vylíčit bandu takových
+společníků v zločinu, jací mezi námi skutečně žijí, zpodobnit je
+v celé jejich zrůdnosti, v celé jejich mrzkosti, v celé špinavé bídě
+jejich existence, ukázat je, jací jsou vskutku a jak se s věčnou úzkostí
+plouží nejbahnitějšími cestičkami života s výhledem zakončeným,
+ať je již kroky zavedou kamkoli, velkou, černou, strašidelnou šibenicí – připadlo mi, že učinit to, by znamenalo pokusit se o něco,
+čeho je zapotřebí a co bude společnosti na prospěch. A učinil jsem
+to, jak jsem dovedl nejlépe.
+Ve všech mně známých knihách, které o takových charakterech
+pojednávají, je spisovatel obestírá jistým půvabem a kouzlem.
+Dokonce i v Žebrácké opeře se zloději předvádějí, jako by vedli
+život celkem spíš hodný závisti než odsudku, přičemž si Macheath,
+se vším svým velitelským šarmem a vroucí oddaností překrásné
+–7–
+
+dívky, jediného čistého charakteru ve hře, zasluhuje v očích mravně slabých diváků právě tolik obdivu a napodobování jako kterýkoli urozený pán v červeném kabátě, který si vykoupil, jak praví
+Voltaire, právo velet dvěma tisícům mužů a hledět v jejich čele smrti
+v tvář. Johnsonova otázka, stane‑li se někdo zlodějem jen proto, že
+Macheath dočasně unikl šibenici, mi připadá bezpředmětná. Sám
+sebe se ptám, odradí‑li někoho od zlodějské dráhy to, že Macheath
+je odsouzen k smrti a že existuje Peachum a Lockit – a připomenu‑li
+si náčelníkův bouřlivý život, jeho okázalý zjev, ohromné úspěchy
+a velké zisky, jsem pevně přesvědčen, že nikdo, kdo takové sklony
+jednou má, si z něho nevezme sebemenší výstrahu ani nebude ve
+hře spatřovat nic jiného než květy sypanou a příjemnou cestu, vedoucí ušlechtilou ctižádost, během času, na tyburnský čakan.
+Gay mířil svou vtipnou satirou vlastně na společnost všeobecně,
+a to způsobilo, že v nejmenším nedbal, jaký příklad v tomto směru
+staví, a vytyčilo mu to i cíle jiné a širší. Totéž se dá říci o skvělém
+a silném románu sira Edwarda Bulwera o Paulu Cliffordovi, který
+nelze poctivě považovat za dílo, které by tak či onak mělo nebo
+nemělo mít jakýkoli vztah k této stránce tématu.
+Nuže, jaký ráz života tedy popisují moje stránky jakožto každo­
+denní úděl zloděje? Jaké půvaby má takový život pro mladé a k zlému náchylné, jaká lákadla i pro nejprostomyslnější mladíky? Zde
+není bujných vyjížděk po měsícem zalitých vřesovištích, ani hýřivých radovánek v jeskyních nad všechno pomyšlení útulných, ani
+jediné vábné okrasy obleku, výšivek, krajek, holínek, červených
+kabátů s náběrkami, ani stopy po bravurní okázalosti a volnosti,
+jež se od nepamětných dob lupičskému řemeslu přisuzují. Studené,
+deštivé, živlům vystavené půlnoční londýnské ulice, špinavé a zatuchlé brlohy, kde se tak tísní neřest na neřest, že tam není k hnutí,
+a kde hlad a nemoci jsou domovem; vetché hadry, které sotva drží
+pohromadě – kde v tom všem vězí jaká přitažlivost?
+–8–
+
+Existují však lidé založení tak jemného a útlocitného, že představu takových hrůz prostě nesnesou. Ne že by se instinktivně od
+zločinu odvraceli, nýbrž proto, že zločinné postavy, aby jim vyhovovaly, musí být, stejně jako jejich pokrmy, delikátně garnýrovány. Takový Massaroni v zeleném aksamitu je okouzlující tvor, ale
+Sikes v barchetu je nesnesitelný. A paní Massaroniová, co dáma
+v krátkých sukýnkách a malebném kostýmu, je osobou vhodnou
+ke zpodobování na obrazech a pro litografické ilustrování líbivých
+kupletů, kdežto na takovou Nancy jako na stvoření v bavlněné kytli
+a laciném šátku se nesluší vůbec pomyslit. Je kupodivu, jak se ctnost
+odvrací od špinavých punčoch a jak neřest, snoubí‑li se se stužkami
+a rozpustilými šatičkami, změní obdobně jako vdané dámy jméno
+a stává se romantikou.
+Jelikož však k záměrům mé knihy patřila mimo jiné strohá pravda, i pokud jde o oblečení této (v románech) velmi vynášené čeledi,
+neubral jsem, takovým čtenářům k vůli, jedinou díru ve Ferinově
+kabátě ani jediný útržek papírové natáčky v Nancyiných rozcuchaných vlasech. Neměl jsem důvěru v útlocit, který nesnese pohled
+na ně. Nechtěl jsem zkoušet, obrátím‑li některé takové lidi na svou
+víru. Necenil jsem si jejich mínění, ať dobrého či špatného, netoužil
+jsem po jejich pochvale, ani jsem nepsal pro jejich zábavu.
+O Nancy se kdosi vyjádřil, že její oddanost k surovému lupiči
+se nezdá přirozená. A týmž dechem – poněkud nedůsledně, jak
+si troufám tvrdit – vyslovil druhou námitku proti Sikesovi, že je
+přehnaný, poněvadž zjevně nemá jedinou z oněch dobrých stránek,
+které se u jeho milenky vytýkají jako nepřirozené. K této druhé
+námitce pouze poznamenávám, že podle mého soudu již na světě
+bohužel jsou otupělé a bezcitné povahy, které vskutku propadnou
+zlu úplně a nevyléčitelně. Ale ať už tomu tak je nebo není, v jednom
+jsem si jist – že mezi námi existují takoví lidé, jako Sikes, kteří by,
+kdybychom je po stejně dlouhou dobu a za stejného běhu okolností
+bedlivě sledovali, ani sebemenším činem neprojevili sebeslabší
+–9–
+
+známku lepší povahy. Zda v nitru takového člověka odumřel všechen jemnější lidský cit, nebo zda pravá struna, na kterou je nutno
+uhodit, zrezivěla a těžko ji lze nalézt, to si rozhodnout netroufám;
+že se však skutečnosti mají, jak je uvádím, tím jsem si jist.
+Nemá smysl diskutovat, zdají‑li se chování a charakter toho
+děvčete přirozené nebo nepřirozené, pravděpodobné nebo nepravděpodobné, dobré nebo špatné. Jsou pravdivé. Každý, kdo tyto
+truchlivé stíny života pozoroval, to musí vědět. Od prvního okamžiku, kdy ta bědná ubožačka vstoupila na scénu, až do chvíle, kdy
+spočinula zkrvavělou hlavou na lupičových prsou, není ani jediné
+slůvko nadsazené nebo přeumělkované. Je to doslova svatá pravda, poněvadž to je pravda, kterou v takových zkažených a bídných
+srdcích ponechává Bůh; jediný dosud zbývající ždibeček naděje;
+poslední krůpěj čisté vody na dně býlím zamořené studně. Slučuje
+v sobě nejlepší i nejhorší stránky naší lidské povahy, většinu jejích
+nejšerednějších rysů a špetičku těch nejkrásnějších, je to protiklad,
+nesrovnalost, zdánlivá nemožnost – ale je to pravda. Jsem rád, že
+o tom někdo pochyboval, poněvadž v té okolnosti bych našel dostatečné ujištění (kdybych nějaké potřeboval), že to bylo nutno
+vyslovit.
+V roce jeden tisíc osm set padesát vzbudil jeden radní v Londýně
+úžas veřejným prohlášením, že Jakubský ostrov neexistuje a vůbec
+nikdy neexistoval. Avšak Jakubský ostrov existuje dál (dosud jako
+vpravdě zlopověstný okrsek) i v roce jeden tisíc osm set šedesát
+sedm, ačkoli zatím doznal zlepšení a mnoha změn.
+Charles Dickens
+
+– 10 –
+
+PŘÍHODY
+OLIVERA TWISTA
+
+Osoby
+Barney – zlotřilý mladý žid
+Čódl Bates – zloděj, jeden z Faginových učedníků
+Bill – hrobař
+Blathers – policista z Bow Street
+Brittles – sluha v domácnosti paní Maylieové
+Pan Brownlow – dobrodušný starý pán
+Pan Bumble – obecní serbus1
+Tom Chitling – jeden z Faginových učedníků
+Noe Claypole – nadanec dobročinného ústavu, učedník u pana
+Sowerberryho
+Toby Crackit – bytař
+John Dawkins – alias Ferina Lišák, mladý kapsář ve službách Fagi­
+nových
+Malý Dick – chudé dítě v nalezinci
+Duff – policista z Bow Street
+Fagin – prohnaný starý žid, přechovávač zlodějů a kradených předmětů
+Pan Fang – zpupný policejní soudce
+Gamfield – kominík
+Pan Giles – správce a stolník u paní Maylieové
+Pan Grimwig – přítel pana Brownlowa
+Kags – propuštěný trestanec
+Pan Limbkins – předseda výboru špitálu
+Pan Lively – obchodník a překupník kradených věcí
+Pan Losberne – (doktor), přítel rodiny Maylieových
+Harry Maylie – syn paní Maylieové
+1
+
+Sluha. Pozn. red.
+
+– 12 –
+
+Monks – nevlastní bratr Olivera Twista
+Bill Sikes – surovec, zloděj a bytař
+Pan Sowerberry – kolaturní pohřebník
+Oliver Twist – chudý, bezejmenný sirotek
+Anny – chudá špitálnice
+Becky – sklepnice v hospodě U Červeného lva
+Paní Bedwinová – hospodyně u pana Brownlowa
+Betsy – zlodějka ve službách Faginových
+Karolína – služka u paní Sowerberryové
+Paní Corneyová – představená špitálu, později manželka pana
+Bumbla
+Agnes Flemingová – matka Olivera Twista
+Paní Mannová – pěstounka a představená útulku
+Marta – chudá špitálnice
+Paní Maylieová – dáma, která se ujme Olivera Twista
+Róza Maylieová – adoptovaná dcera paní Maylieové
+Nancy – zlodějka ve službách Faginových
+Stará Sally – špitálnice
+Paní Sowerberryová – zakyslá semetrika, choť pana Sowerberryho
+
+– 13 –
+
+Kapitola prvá
+Pojednává o prostředí, kde se Oliver Twist narodil,
+a o okolnostech, které provázely jeho narození
+V jistém městečku, jehož jméno bude z mnoha důvodů moudré
+zamlčet a jež nehodlám nazvat ani žádným jménem smyšleným,
+stojí kromě jiných veřejných budov i dům, jaký od dávných časů
+mívá většina měst, ať velkých nebo malých, totiž chudobinec čili
+špitál. A v tomto špitále se v den a rok, jež pokládám za zbytečné
+zde uvádět, jelikož pro čtenáře nemohou mít nejmenší význam –
+alespoň v tomto stadiu událostí ne – narodil lidský drobek, jehož
+jméno je předesláno v záhlaví této kapitoly.
+Dlouhou dobu po tom, kdy ho obecní ranhojič uvedl do tohoto
+slzavého údolí, zůstávalo otázkou značně pochybnou, vydrží‑li
+dítě dost dlouho naživu, aby vůbec dostalo nějaké jméno. Kdyby
+nebylo vydrželo, je celkem víc než pravděpodobné, že by tyto paměti nebyly vůbec vyšly; nebo i kdyby byly nakrásně světlo světa
+spatřily, byly by zabraly pouhých několik stránek a měly tak onu
+nedocenitelnou přednost, že by byly ukázkou nejstručnějšího
+a nejvěrnějšího životopisu, jaký v literatuře všech věků a zemí
+vůbec existuje.
+Nemám sice chuť tvrdit, že narodit se ve špitále je samo o sobě
+tou nejšťastnější a nejzáviděníhodnější okolností, jaká se může
+lidské bytosti vůbec přihodit, ale přesto s přesvědčením říkám,
+že v daném případě to bylo to nejlepší ze všeho, co mohlo Olivera
+Twista potkat. Faktem totiž zůstává, že dalo notnou námahu
+Olivera přimět, aby se vzchopil k úkonu dýchání – praktiky sice
+mrzuté, ale přesto potřebné, kterou obyčej učinil pro naši pohodlnou existenci nezbytnou. A tak ležel nějakou chvíli na koudelo– 14 –
+
+vém štrozočku2, lapal po dechu a značně vratce balancoval mezi
+světem vezdejším a potomním, přičemž se vážky jasně klonily ke
+straně světa příštího. Je jisté, že být Oliver v té krátké době středem pozornosti starostlivých babiček, úzkostlivých tet, zkušených
+ošetřovatelek a velemoudrých doktorů, byla by ho jejich péče zcela
+nevyhnutelně a nesporně zabila, než by se kdo nadál. Ale protože
+u sebe neměl nikoho než jednu babku špitálnici, jíž přemíra piva
+poněkud zamlžila mozek, a obecního ranhojiče, který byl smluvně
+vázán podobné případy obstarávat, Oliver a příroda si svůj spor
+mezi sebou vyřídili sami. Výsledek byl ten, že Oliver po několika
+úporných pokusech nabral dech, kýchl a vzápětí zvěstoval chovancům špitálu fakt, že obci přibylo nové břemeno, tím, že spustil křik
+tak hlasitý, jaký bylo možno rozumně očekávat od novorozeněte
+mužského pohlaví, jež se těší z vlastnictví onoho vysoce užitečného příslušenství, to jest hlasu, chvíli nemnoho delší než tři a čtvrt
+minuty.
+Sotvaže Oliver podal tento první důkaz volné a patřičné funkce
+svých plic, zašustila klůcková pokrývka, nedbale přehozená přes
+železnou postel, z podušky se mdle zvedla bledá tvář mladé ženy
+a slabý hlas trhaně pronesl slova: „Ukažte mi dítě, než umřu.“
+Ranhojič až dosud seděl s tvář�� obrácenou ke krbu a střídavě si
+ohříval dlaně u ohně nebo si je mnul. Když mladá žena promluvila,
+vstal, přistoupil k hlavám postele a vlídněji, než by od něho byl
+člověk očekával, pravil:
+„Ale jděte, to jsou mi řeči! Vy a umřít? ještě dávno ne!“
+„Pámbu uchovej, děvečko zlatá, kdepak!“ přidala svou trošku
+opatrovnice a chvatně uschovala do kapsáře zelenou skleněnou
+láhev, jejíž obsah právě v koutě se zřejmým požitkem vychutnávala.
+„Pámbu uchovej, děvečko zlatá! Až bude tak dlouho na světě jako
+já, pane, a bude mít svejch třináct dětí a všecky pod drnem až na
+2
+
+Štrozok – zastaral slamník. Pozn. red.
+
+– 15 –
+
+dvě, a ty dvě se mnou tuhle ve špitále, tak bude mít víc rozumu, než
+aby zpívala takovouhle, děvečka zlatá, potěš ji pámbu! Jen považte,
+beruško malá, co to je bejt mámou, jen považte!“
+Tento útěšný obraz mateřských vyhlídek zřejmě nestačil vyvolat zamýšlený účinek. Nemocná zavrtěla hlavou a natáhla ruku po
+dítěti.
+Ranhojič jí vložil robě do náruče. Vroucně přitiskla studené bledé
+rty na dětské čílko; přejela si rukama obličej; zděšeně se rozhlédla;
+otřásla se; zvrátila se naznak – a skonala. Třeli jí prsa, ruce i spánky;
+ale krev se již zastavila navždycky. Pronášeli slova naděje a útěchy.
+Příliš dlouho se předtím chovali cize.
+„Je po všem, matko,“ prohlásil konečně ranhojič.
+„Ba věru, chuďátko, už jo!“ přisvědčila babka a sebrala zátku
+od zelené láhve, která jí vypadla na polštář, když se shýbala, aby
+zdvihla dítě. „Chuďátko!“
+„Nemusíte pro mě hned posílat, matko, kdyby dítě moc plakalo,“
+řekl ranhojič, zatímco si velmi rozvážně navlékal rukavice. „Nejspíš
+že pokoj nedá. Jestli bude plakat, dejte mu cumel s ovesnou kaší.“
+Nasadil si klobouk a cestou ke dveřím se ještě zastavil u postele
+a dodal: „Byla to opravdu hezká mladá žena. Odkudpak přišla?“
+„Přinesli ji sem včera večír,“ odpověděla babka, „na rozkaz chudinskýho rady. Našli ji ležet na ulici. Musela ušlapat hezkej kus cesty,
+protože měla střevíce nadranc. Ale odkud přišla nebo kam šla, to
+je u boha.“
+Ranhojič se sklonil nad mrtvou a zdvihl jí levou ruku. „Stará historie, vidím,“ prohodil a potřásl hlavou, „žádný snubní prstýnek.
+Hm! Tak dobrou noc!“
+Učený pan medikus se odebral k obědu a opatrovnice, když si
+nejdříve ještě jednou přihnula ze zelené láhve, usedla na nízkou
+stoličku před krbem a pustila se do oblékání novorozeněte.
+Malinký Oliver Twist byl věru skvělým příkladem pro to, co znamená oblečení! Zabalený do vlňáku, který mu až do té chvíle byl
+– 16 –
+
+jediným oděvem, mohl být právě tak dítě šlechtické jako žebrácké –
+i nejpanštější cizinec by byl těžko určil jeho pravé postavení ve společnosti. Když ho však nyní navlékli do starého kalikového prádélka,
+zežloutlého ve stále týchž službách, vtiskli mu tím poznamenání
+a cejch a rázem zapadl do své kategorie – obecní dítě – špitálnický
+sirotek – bědný hladomřivý ošlapek – sebranec, jehož bude život
+nadosmrti častovat ústrky a ranami, jímž bude kdekdo opovrhovat
+a jehož nikdo nepolituje.
+Oliver plakal z plných plic. Kdyby byl mohl vědět, že je sirotkem,
+odkázaným na milost a nemilost pánů kostelních výborů a chudinských radů, byl by možná plakal tím hlasitěji.
+
+– 17 –
+
+Kapitola druhá
+Pojednává o tom, jak Oliver Twist vyrůstal
+a jakou měl výchovu a zaopatření
+Příštích osm deset měsíců byl Oliver obětí nepřetržitého a soustavného šizení a šalby. Odchovali ho na cumlu. O hladovém a zuboženém stavu osiřelého nemluvněte podala správa špitálu v patřičném
+čase hlášení správě obce. Správa obce se důstojně dotázala správy
+špitálu, není‑li tou dobou „v ústavě“ ubytována nějaká chovanka,
+která by byla ve stavu způsobilém poskytovat Oliveru Twistovi
+něžnou péči a výživu, jíž mu je zapotřebí. Správa špitálu poníženě
+odpověděla, že není. Poté správa obce velkomyslně a lidumilně
+rozhodla, aby Oliver byl „dán na vychování“ do útulku, čili jinými
+slovy, poslán do filiálního špitálu asi tři míle vzdáleného, kde se
+kolem dvaceti třiceti jiných mladistvých provinilců proti chudinským zákonům, nepřetěžovaných ani přemírou potravy, ani přemírou oblečení, válelo celý den po zemi pod mateřským dozorem
+obstarožní matróny, která tyto hříšníky přijímala za sazbu a úhradu
+sedmi a půl pence za hlavičku na týden. Za sedm a půl pence se dá
+pořídit mnoho, rozhodně dost, aby si dítě přecpalo žaludek, až mu
+je špatně. Tato obstarožní pěstounka byla žena moudrá a zkušená;
+věděla, co dětem prospívá – a měla velmi přesný pojem o tom, co
+prospívá jí. Proto rezervovala větší část týdenního příspěvku pro
+svou vlastní kapsu a přidělovala nadějnému obecnímu dorostu
+dávky ještě hubenější, než jaké mu byly přiřčeny původně. Takto
+objevila v minimálním minimu minimum ještě minimálnější a prokázala, že je vskutku mimořádným experimentálním filozofem.
+Kdekdo zná historku o jiném experimentálním filozofovi, který
+měl skvělou teorii, že kůň může žít bez žrádla, a jenž ji dokazoval tak
+– 18 –
+
+úspěšně, že potřebu svého vlastního koně zredukoval až na jediné
+stéblo slámy denně, a byl by z něho bezesporu vycvičil zvíře velmi
+ohnivé a bujné bez jakékoli píce vůbec, nebýt toho, že mu pošlo
+čtyřiadvacet hodin předtím, než se mělo prvně nasytit pouhým důkladným douškem vzduchu. Naneštěstí pro experimentální filozofii
+osoby, jejíž ochranné péči svěřili Olivera Twista, setkávalo se praktické provádění jejího systému obyčejně s podobným výsledkem:
+neboť právě v okamžiku, kdy se dítěti podařilo žít z nejmenší dávky
+nejhubenější možné stravy, jako z udělání se v osmi a půl případě
+z deseti stávalo, že se svěřenec buďto z bídy a zimy roznemohl,
+nebo vinou nedbalého dohledu spadl do ohně, nebo se nešťastnou
+náhodou bezmála udusil. A v každém takovém případě byl nebohý
+tvoreček zpravidla povolán na onen svět a tam se shledal se svými
+předky, jichž na tomto světě nikdy nepoznal.
+Občas, došlo‑li k nějakému víc než běžně zajímavému soudnímu vyšetřování smrti obecního dítěte, jež bylo přehlédnuto při
+přestýlání postele nebo nedopatřením smrtelně opařeno, když byl
+náhodou den mytí – ačkoli taková nehoda byla velice vzácná, neboť
+jakýkoli úkon podobný mytí byl v útulku řídkým úkazem – porota
+si zamanula klást nepříjemné otázky nebo farníci buřičsky připojovali své podpisy pod formální protest. Ale podobné troufalosti
+rychle zneškodnilo dobrozdání ranhojiče a svědectví obecního
+serbusa; první z nich pokaždé mrtvolku pitval a nic uvnitř nenašel
+(což bylo nejvýš pravděpodobné) a druhý odpřisáhl bez výjimky
+všechno, cokoli na něm obec chtěla, což od něho bylo nesmírně
+obětavé. Kromě toho pořádal obecní výbor do útulku občasné
+výpravy a pokaždé den předtím posílal serbusa se vzkazem, že
+přijde. Když přišli páni výboři, byly děti upravené a čisté – a co víc
+by mohli lidé chtít?
+Nelze očekávat, že by takový systém pěstění vydal nějaké zvlášť
+pozoruhodné nebo bohaté plody. Deváté narozeniny zastihly
+Olivera Twista jako bledé hubené dítě postavy poněkud drobné –
+– 19 –
+
+a rozhodně útlé. Ale příroda nebo dědičnost zasila do Oliverových
+prsíček statečného a houževnatého ducha. Ten měl dík skrovné
+stravě v ústavě habaděj místa, kde se rozpínat; a snad právě té
+okolnosti lze přičíst, že se hoch vůbec devátých narozenin dožil.
+Leč buď jak buď, den jeho devátých narozenin přišel a Oliver ho
+slavil ve vybrané společnosti dvou jiných mladých pánů v uhelném
+sklepě, kam byli zamčeni po důkladném výprasku, na němž se podíleli s Oliverem za to, že si bohapustě troufli mít hlad, když vtom
+paní Mannovou, správkyni a velitelku útulku, najednou vylekala
+nenadálá podívaná na pana Bumbla, obecního serbusa, kterak se
+pokouší otevřít vrátka zahradní branky.
+„Můj ty smutku! To jsou oni, pane Bumble? To jsou k nám hosti!“
+zvolala paní Mannová, když s dobře hraným radostným vytržením
+vystrčila hlavu z okna. „(Zuzko, přiveď Olivera a ty dva spratky
+nahoru a koukej je umejt.) Namoutě, pane Bumble, ani nevědí, jak
+mě těší, že jich vidím, ukrutně mě to těší, vašnosti!“
+Jenže pan Bumble byl otylý a ke všemu cholerik, a tak místo
+aby toto srdečné uvítání oplatil mincí podobnou, nejprv strašlivě
+zalomcoval nízkými vrátky a potom jim uštědřil kopanec, jaký by
+nebyla svedla zasadit žádná jiná noha než právě serbusovská.
+„Jezus, jen si představěj,“ zalamentovala paní Mannová a vyběhla
+ven, protože všichni tři hoši byli zatím již ze sklepa venku – „jen si
+to představěj! Že jsem mohla zapomenout, že je branka zevnitř na
+rýgl – kvůli těm mým zlatým dětičkám! Jen jdou dál, vašnosti, líběj
+dál, pane Bumble, prosim jich!“
+Ačkoli toto pozvání provázelo pukrle, které by bylo dokázalo
+oblomit i srdce kostelního výbora, ani v nejmenším neobměkčilo
+obecního sluhu.
+„Je tohle podle vás, paní Mannová, uctivý a patřičný chování,“ ptal
+se pan Bumble s úřední holí pevně sevřenou v pěsti, „nechat obecní
+činovníky čekat u zahradní branky, když sem přijdou stran obecní záležitosti, co se tejče obecních sirotků? Uvědomujete si, paní
+– 20 –
+
+Mannová, že jste, abych se tak vyjádřil, osoba kulaturou3 pověřená
+a placená?“
+„Věřej mi, pane Bumble, jenom jsem honem pov��dala těm pár
+zlatejm dětičkám, co na nich tolika držej, že k nám zrovinka jdou,“
+odpověděla paní Mannová velmi poníženě.
+Pan Bumble měl velkou představu o svém řečnickém umění
+i o své důležitosti. Jedno předvedl a druhé obhájil. Začal jihnout.
+„No, no, paní Mannová,“ opáčil již klidnějším tónem, „může bejt,
+jak říkáte – může bejt. Snad abysme šli dovnitř, paní Mannová –
+anžto přicházím v ouřední věci a musím s vámi něco vyřídit.“
+Paní Mannová zavedla serbusa do malého pokoje s cihlovou podlahou, přistrčila mu židli, úslužně mu odebrala dvourohý klobouk i hůl
+a položila je před něho na stůl. Pan Bumble si setřel krůpěje potu, které
+mu na čelo vehnala chůze, pohlédl zálibně na svůj dvourohák a usmál
+se. Ano, usmál se. I serbusové jsou jen lidé – a pan Bumble se usmál.
+„Líběj odpustit, ale nechci jich urazit, co teďka řeknu,“ začala paní
+Mannová se svůdnou líbezností. „Měli dlouhou cestu, vědí, jinak
+bych o tom ani nemukla. Teda líbili by kapku si něčeho líznout, pane
+Bumble?“
+„Ani kapičku, ani kapičku,“ odmítl pan Bumble sice vlažným, ale
+důstojným gestem pravé ruky.
+„Já myslím, že si dají říct,“ naléhala paní Mannová, která si všimla
+tónu jeho odmítnutí i gesta, jež jeho slova provázelo. „Jen malilinkou kapičku – s krapítkem studený vodičky a s kouskem cukříčku.“
+Pan Bumble si odkašlal. „No jen malilinkou kapičku,“ domlouvala
+se paní Mannová.
+„Co to je?“ vyzvídal serbus.
+„Cože to je? No, čeho musím mít pořád krapet v domě, pane
+Bumble, abych to mohla těm drahejm dětičkám stříknout do medu3 Zkomoleně kolatura, kolaturní, to jest farnost, farnostní ve smyslu obec,
+obecní. (Ze staršího argotu.) Pozn. překl.
+
+– 21 –
+
+cínky, když stůňou,“ vysvětlovala paní Mannová a už otvírala koutnici a lovila z ní láhev a sklenku. „Je to jalovcová. Jich nepodfouknu,
+vašnosti – je to jalovcová.“
+„Vy že dětem dáváte takovou meducínu, paní Mannová,“ divil se
+pan Bumble a napjatě přitom sledoval zajímavý proces míchání
+nápoje.
+„Baže dávám, holátkům zlatejm, i když to je taková drahota,“ odpověděla pěstounka. „To vědí, vašnosti, koukat se na ně, jak mi trpěj
+rovnou před očima, to bych nesnesla.“
+„To ne,“ přisvědčil pan Bumble pochvalně, „to jistě ne. Inu, jste
+dobrá ženská, paní Mannová, lidská.“ (Právě postavila sklenici na
+stůl.) „Využiju první příležitosti, abych to připomněl vejboru, paní
+Mannová.“ (Tu si přitáhl sklenici k sobě.) „Cejtíte s nima jako vlastní
+matka, paní Mannová.“ (Zamíchal si jalovcový střik.) „No – s radostí připíjím na vaše zdraví, paní Mannová!“ a na jeden lok měl půl
+sklenice v sobě.
+„A teď teda k věci,“ prohlásil serbus a vytáhl koženou šrajtofli. „To
+dítě, co bylo nouzově pokřtěný Oliver Twist, má dneska devět let.“
+„Dejž mu pánbu zdraví!“ skočila mu do řeči paní Mannová a cípem zástěry si zamnula levé oko do červena.
+„A přes nabídnutou vodměnu deseti liber, kterou jsme pozdějc
+zvýšili na dvacet liber, a přes svrchovaně nejvyšší, a můžu říct
+nadlidskou námahu ze strany vobce,“ pokračoval Bumble, „se nám
+dodneška nepodařilo vypátrat, kdo je jeho otcem ani jaký byl domicil, jméno nebo, hm, stav jeho matky.“
+Paní Mannová spráskla úžasem ruce, ale po krátkém zamyšlení
+vyhrkla:
+„Jak to teda přijde, že má vůbec nějaký jméno?“ Serbus se velmi
+pyšně vypjal a odpověděl: „To jsem mu vynašel já.“
+„Oni, pane Bumble?“
+„Já, paní Mannová. Dáváme našim sebrancům jména podle abecedního pořádku. Poslední byl od S – pojmenoval jsem ho Swuble.
+– 22 –
+
+Tenhle byl na T – tak jsem ho pojmenoval Twist. Ten, co přijde příště,
+bude Unwin a další po něm Vilkins. Mám už vymyšlený všecky jména
+až do konce abecedy – a ještě jednou znova kolem, až dojdeme k Z.“
+„No ne, vašnosti, voni jsou hotovej literák!“ podivila se paní
+Mannová.
+„Inu, když myslíte,“ odpověděl serbus, tou poklonou zřejmě polichocený, „třeba jsem. Třeba jsem, paní Mannová.“ Dopil jalovcový
+střik a dodal: „Anžto je Oliver už moc velkej, aby zůstával tady, vejbor rozhodl, že ho vezme zpátky do špitálu. Sám osobně jdu pro něj,
+abych ho tam odvedl. Tak mi pro něj štandopede4 pošlete.“
+„Hnedka ho přivedu,“ odpověděla paní Mannová a vyšla za tím
+cílem z pokoje. A ve chvilce byl Oliver – z něhož mezitím odstranili
+takovou vrstvu zevního povlaku špíny, která mu obalovala obličej
+a ruce, jakou bylo možno na jedno umytí odrhnout – svou dobrotivou ochránkyní přiveden do pokoje.
+„Pokloň se pánovi, Olivere,“ nařídila paní Mannová.
+Oliver vysekl poklonku, která platila dílem serbusovi na židli
+a dílem dvourohému kastoru5 na stole.
+„Půjdeš se mnou, Olivere?“ zeptal se pan Bumble majestátním
+hlasem.
+Už už měl Oliver na jazyku, že strašně rád půjde s kýmkoli, když
+vtom zvedl oči a spatřil paní Mannovou, která se zatím postavila za
+serbusovu židli a s hněvivou tváří hochovi hrozila pěstí. Okamžitě
+se podle toho pokynu zařídil, neboť příliš často se mu ta pěst zaryla
+do žeber, aby se mu hluboce nevryla do paměti.
+„Půjde se mnou ona?“ zeptal se chudák Oliver.
+„Ne, to nemůže,“ odpověděl pan Bumble. „Ale přijde se na tebe
+sem tam podívat.“
+4 Zkomolenina lat. stante pede čili „stojícíma nohama“, ve významu ihned.
+Pozn. red.
+5 Druh tvrdého klobouku. Pozn. red.
+
+– 23 –
+
+To nebyla pro hošíka zrovna valná útěcha. Ale třebaže byl ještě
+malý, přesto měl již dost rozumu, aby sehrál, jako by mu bylo velice líto, že odchází. Přivolat slzy do očí nepůsobilo chlapci žádné
+velké potíže. Když chce člověk plakat, hlad a nedávné příkoří jsou
+znamenití pomocníci a Oliver se rozplakal vskutku velmi přirozeně.
+Paní Mannová ho počastovala sterým objetím, a co Oliver potřeboval mnohem víc, i krajícem chleba s máslem – aby se snad nezdál
+příliš vyhládlý, až přijde do špitálu. A tak s krajícem chleba v ruce
+a s chudinskou čepičkou z hnědého sukna na hlavě odcházel Oliver
+pod dozorem pana Bumbla z onoho bídného domova, kde tesknotu jeho útlého dětství jaktěživo nezjasnilo jediné vlídné slovo ani
+pohled. Ale přesto propukl v srdcelomný nářek, když se za ním
+branka zavřela. Opouštěl své malé druhy v bídě, a ať byli sebeubožejší, byli to jediní přátelé, jaké kdy poznal – a prvně v životě mu
+jeho dětské srdce prostoupilo vědomí, že je v tom velkém širém
+světě sám a sám.
+Pan Bumble měřil cestu dlouhým rázným krokem a malý Oliver,
+který se ho pevně držel za zlatem premovanou manžetu, cupital
+vedle něho a na konci každé čtvrtmíle se vyptával, budou‑li už „brzo
+tam“. Na tyto dotazy odpovídal pan Bumble velmi úsečně a nevrle,
+neboť chvilková vlídnost, kterou jalovcový střik v některých srdcích probouzí, tou dobou již vyprchala – a znova byl zas jen serbus.
+Oliver nestrávil ve zdech špitálu ještě ani čtvrt hodiny a sotva
+stačil spořádat další krajíc chleba, když se pan Bumble, který ho
+hned po příchodu odevzdal do opatrování jedné stařeně, vrátil se
+sdělením, že toho dne zasedá rada, a oznámil mu, že rada řekla, že
+se k ní má ihned dostavit.
+Protože si Oliver nedovedl dost jasně představit nějakou radu,
+která je živá a umí mluvit, byl tou zprávou téměř omráčený a nevěděl dost dobře, má‑li se smát, nebo plakat. Ale neměl čas o věci
+přemýšlet, neboť pan Bumble ho klepl holí napřed do hlavy, aby
+ho probudil, a potom do zad, aby ho popohnal; přitom mu poručil,
+– 24 –
+
+aby šel s ním, a odvedl ho do velké vybílené místnosti, kde kolem
+stolu sedělo nějakých osm deset tlustých pánů. V čele stolu, usazen
+v křesle znatelně výš než ostatní, trůnil obzvlášť tlustý pán s tváří
+velmi kulatou a červenou.
+„Pokloň se vzácné radě,“ řekl Bumble. Oliver si setřel dvě slzičky,
+které mu ustavičně vázly v očích, a protože neviděl nic jiného, co
+by při honičce mohlo sloužit za „radu“, než stůl, naštěstí se uklonil
+tomu.
+„Jakpak se jmenuješ, chlapče?“ zeptal se pán na vysokém křesle.
+Při pohledu na tolik pánů padl na Olivera takový strach, že se až
+roztřásl, a když ho serbus znovu klepl přes záda, docela se rozplakal.
+Z těchto dvou důvodů odpověděl hlasem velmi tichým a váhavým, načež
+jeden pán, nápadný svou bílou vestou, řekl, že je blbeček. To byla jistě
+znamenitá pomoc, jak chlapci dodat odvahy a zbavit ho všech rozpaků.
+„Chlapče,“ promluvil pán na vysokém křesle, „dávej pozor, co
+povídám. Myslím, že víš, že jsi sirotek, co?“
+„Co to je, prosím?“ zeptal se chudák Oliver.
+„Ten kluk je doopravdy blbeček – hned jsem to věděl,“ ozval se
+pán v bílé vestě.
+„Ticho!“ napomenul ho pán, který mluvil předtím. „Snad víš, že
+nemáš ani otce, ani matku a že tě vychovala obec, to snad víš, ne?“
+„Ano, prosím,“ přisvědčil Oliver v hořkém pláči.
+„Proč vůbec brečíš?“ zeptal se pán v bílé vestě. A věru že to byl
+úkaz vskutku neobyčejný. Co jen u všech všudy mohlo být tomu
+hochovi k pláči?
+„Doufám, že se každý večer pěkně modlíš,“ připomněl jiný pán
+drsným hlasem, „a že jako dobrý křesťan ve všech svých modlitbách
+pamatuješ na ty, co tě živí a pečují o tebe.“
+„Ano, prosím,“ vykoktal hošík. Pán, který promluvil poslední, měl
+nevědomky pravdu. Byl by to býval důkaz vskutku pravého křesťanství, kdyby se byl Oliver modlil za ty, kdo poskytovali stravu a péči
+jemu. Ale nemodlil se, protože ho tomu nikdo nenaučil.
+– 25 –
+
+„Nuže, hochu, přicházíš sem, aby ses něčemu naučil a osvojil si
+nějaké užitečné řemeslo,“ pravil rudolící pán na vysokém křesle.
+„A tak zítra ráno v šest začneš dělat konopnou cupaninu,“ dodal
+nevrlý pán v bílé vestě.
+Za sloučení obou těchto dobrodiní v jedinou prostou proceduru,
+jakou je cupování starých lodních lan na koudel, se Oliver na serbusův příkaz hluboce uklonil a potom ho jeho strážce chvatně odvedl
+na velký sál, kde hoch na hrubé, tvrdé pryčně vzlykal, až usnul. Věru
+skvělý příklad, jak lidumilný je anglický zákon. I obecním chudým
+dovoluje spát!
+Nebohý Oliver! Jak tak ležel a spal v blahém nevědomí všeho
+kolem sebe, jistě netušil, že právě téhož dne dospěl výbor k rozhodnutí, které bude mít lví podíl na tom, jak se budou utvářet všechny
+jeho příští osudy. Ale stalo se. A s tímto výsledkem:
+Členové tohoto výboru byli mužové velice moudří, důvtipní
+a hloubaví, a když se už jednou stalo, že obrátili pozornost k špitálu,
+rázem objevili, na co by obyčejní lidé nebyli přišli jaktěživi – že se
+v něm chudým líbí. Že je to učiněný veřejný zábavní podnik pro
+chudší vrstvy; hostinec, kde se nic nemusí platit, kde se, jak je rok
+dlouhý, podává bezplatná snídaně, oběd, svačina a večeře; prostě
+pozemský ráj, kde je jen samá hra a žádná práce. „Oho!“ řekl si
+výbor s chytráckou tváří. „Od toho tu jsme my, abychom to dali do
+pořádku – všemu tomu uděláme krátký konec.“
+A tak se usnesli na zásadě, že všichni chudí budou mít na vybranou (neboť nikoho nechtějí nutit, kdepak) buďto pomaloučku
+umřít hlady v ústavě, nebo rychle mimo něj. S tím cílem na mysli si
+od vodárny zajistili nepřetržitou a neomezenou dodávku vody a od
+obchodníka s obilím občasnou dodávku malých množství ovesné
+krupice a vydávali třikrát denně porci řídké kaše, dvakrát v týdnu
+s přídavkem jedné cibule a v neděli s půlkou žemle. S ohledem na
+ženy zavedli ještě mnoho jiných moudrých a lidumilných předpisů, jež není nutné opakovat; poněvadž rozvodové řízení v Sudích
+– 26 –
+
+Dvorech bylo velice nákladné, laskavě se uvolili rozlučovat chudé
+manžele sami, a místo aby nutili manžela, aby se o svou rodinu
+staral, jak si počínali až dosud, prostě mu rodinu odňali a udělali
+z něho svobodného muže! Nelze odhadnout, kolik žadatelů o úlevu
+v těchto dvou bodech by se bylo vyrojilo ze všech společenských
+vrstev, nebýt tato úleva vázána na špitál. Avšak výboři byli hlavy
+prozíravé a proti takovému nebezpečí se pojistili: úleva byla nerozlučně spjata se špitálem a ovesnou kaší. A to lidi odstrašovalo.
+Prvních šest měsíců po převedení Olivera Twista se tento režim
+dodržoval zvlášť přísně. Zpočátku byl trochu drahý, neboť stouply
+účty pohřebního ústavu a také bylo nutno dát všem chovancům
+špitálu zabrat ve švech šaty, které po několika týdnech kašové diety
+plandaly na jejich vyhublém, scvrklém těle jako pytel. Ale stejně
+jako se tenčily postavy chovanců, tenčil se i jejich počet v ústavě –
+a výbor jásal.
+Místnost, kde hoši dostávali jíst, byla kamenná haluzna s velkým
+měděncem na jednom konci, a z toho kotle rozdílel správce, za tím
+účelem opásaný zástěrou a za asistence jedné nebo dvou špitálnic,
+v hodinách jídla sběračkou kaši. Této slavnostní krmě dostal každý
+hoch polévkový koflík a nic víc – vyjma ve dny velkých veřejných
+svátků, kdy kromě toho dostal ještě osminku libry chleba. Misky nebylo třeba nikdy mýt. Hoši je vždycky vydřeli lžicí, že zas jen svítily,
+a když je takto vyleštili (což nikdy netrvalo tuze dlouho, neboť lžíce
+byly bezmála stejně velké jako misky), seděli s očima přilepenýma
+na měděnec s výrazem tak chtivým, jako by od minuty byli hotovi
+spolknout nejen kotel, ale i celé jeho cihlové obezdění; přitom se
+neúnavně zabývali horlivým cucáním prstů ve snaze zachránit
+kdejakou zbloudilou kapičku kaše, která jim na ně snad náhodou
+stříkla. Hoši mívají obyčejně znamenitou chuť k jídlu. Oliver Twist
+a jeho druhové snášeli muka pomalého moření hladem tři měsíce,
+až konečně byli tak vyhladovělí a zdivočelí, že jeden hoch, jenž byl
+na svůj věk velký a podobné dietě nebýval zvyklý (neboť jeho otec
+– 27 –
+
+míval malou veřejnou jídelnu), svým kamarádům ponuře naznačil,
+že nedostane‑li denně jednu misku kaše navíc, má strach, aby se
+jedné krásné noci nesebral a nesnědl chlapce, který spí vedle něho,
+a to byl náhodou slabý pacholíček útlého věku. Velký hoch měl divoký, hladový pohled a chlapci mu slepě uvěřili. Konala se porada
+a metal se los, kdo má toho dne jít po večeři k správci a požádat
+o přídavek – a los padl na Olivera Twista.
+
+Nadešel večer a hoši zaujali místa u stolu. Správce v obvyklém kuchařském přistrojení se postavil k měděnci a jeho špitálské pomocnice si stouply za něj. Každý hoch dostal svou porci kaše a dlouhou
+modlitbou se štědře děkovalo za skoupý božídárek. Kaše zmizela;
+chlapci si začali šuškat a mrkali na Olivera, jeho přímí sousedé ho
+šťouchali loktem. Ačkoli ještě takové dítě, byl hlady zoufalý a z bídy
+všeho schopen. Vstal od stolu, s miskou a lžicí v ruce popošel ke
+správci a vlastní odvážností poněkud polekaný řekl:
+„Prosím, pane, já bych chtěl ještě trochu.“
+Správce byl tlustý, statný muž – ale zbledl jako stěna. V strnulém
+úžasu poulil několik vteřin na malého buřiče oči a potom se podepřel o měděnec, aby neupadl. Pomocnice byly zkoprnělé údivem,
+hoši strachy.
+„Cože?“ vyrazil ze sebe správce konečně slabým hlasem.
+„Prosím, pane,“ opakoval Oliver, „já bych chtěl ještě trochu.“
+Správce se rozehnal sběračkou Oliverovi po hlavě, sevřel ho
+v pažích jako v kleštích a ječivým křikem volal serbusa.
+Výbor právě vážně rokoval v důvěrném sezení, když se pan
+Bumble ve velkém rozčilení vřítil do síně a na adresu pána na vysokém křesle vyhrkl:
+„Pane Limbkins! Odpusťte, prosím, vašnosti, ale Oliver Twist
+chtěl ještě!“
+Všemi to trhlo. Na kdekteré tváři se zračilo zděšení. „Ještě?“ opáčil pan Limbkins. „Vzpamatujte se, Bumble, a odpovězte mi jasně.
+– 28 –
+
+Rozumím vám dobře, že chtěl ještě, když už snědl večeři vyměřenou
+stravovacím řádem?“
+„Ano, prosím,“ přisvědčil Bumble.
+„Ten kluk bude viset,“ prohodil pán v bílé vestě. „Ten kluk bude
+jednou viset, to vím.“
+Nikdo s proroctvím jasnozřivého pána nepolemizoval. Rozpředla
+se živá rozprava. Nařídili Olivera okamžitě zavřít do separace a druhý den vylepili na vnější stranu vrat vyhlášku nabízející odměnu
+pěti liber komukoli, kdo obci sejme z beder starost o Olivera Twista.
+Čili jinými slovy, nabízeli pět liber a Olivera Twista komukoli, ať
+muži nebo ženě, kdo potřebuje učedníka na jakékoli řemeslo, obchod nebo zaměstnání.
+„Nic jsem ještě v životě nevěděl tak jistě,“ prohlásil pán v bílé
+vestě, když nazítří ráno klepal na vrata a četl si ceduli, „nic jsem
+v životě nevěděl tak jistě, jako že tenhle kluk bude jednou viset.“
+Poněvadž zamýšlím v dalším ukázat, měl‑li pán v bílé vestě pravdu nebo ne, ubíral bych možná tomuto vyprávění na zajímavosti (za
+předpokladu, že vůbec zajímavé je), kdybych se odvážil napovědět
+již nyní, vzal‑li život Olivera Twista takový násilný konec nebo ne.
+
+– 29 –
+
+Kapitola třetí
+Vypravuje, jak Oliver Twist měl velice namále a byl by dostal místo,
+které by rozhodně nebývalo sinekurou6
+Celý týden po spáchání onoho bohaprázdného a rouhavého deliktu,
+že žádal o přídavek, zůstal Oliver v přísné samovazbě v tmavé a pusté komoře, do níž ho ve své moudrosti a milosti dal výbor uvrhnout.
+Na první pohled se nezdá nerozumné předpokládat, že kdyby byl
+choval náležitý pocit úcty k předpovědi pána v bílé vestě, byl by
+jednou provždy založil věštecký věhlas onoho mudrce tím, že by byl
+jeden cíp kapesníku uvázal na skobu ve zdi a na druhý by byl zavěsil
+sebe. Uskutečnění tohoto činu však stála v cestě jedna překážka,
+totiž fakt, že kapesníky jakožto předmět nesporně přepychový byly
+z výslovného rozkazu výboru shromážděného v radě, usnesením
+slavnostně vydaným a potvrzeným vlastnoručními podpisy i pečetí,
+pro všechny příští časy a věky nosu obecních chudých odepřeny.
+Ještě závažnější překážkou pak bylo Oliverovo mládí a dětinskost.
+Celý den jen usedavě plakal, a když nadešla dlouhá, truchlivá noc,
+zakryl si malýma ručkama oči, aby neviděl tmu, schoulil se do
+koutka a snažil se spát; ale co chvíli se s úlekem probouzel a celý
+roztřesený se tulil těsněji a těsněji ke zdi, jako by mu její povrch
+i přes svou studenost a tvrdost byl v temnotě a osamělosti, jež ho
+obklopovaly, jistou záštitou.
+Nechť se však nepřátelé našeho chudinského systému nedomnívají, že Oliverovi bylo po dobu jeho uvěznění v samovazbě
+odepřeno všechno dobrodiní pohybu, potěšení ze společnosti nebo
+milosrdenství náboženské útěchy. Pokud se týká pohybu, bylo pěk-
+
+6
+
+Výnosné, snadné zaměstnání. Pozn. red.
+
+– 30 –
+
+ně studené počasí a Oliver směl každé ráno vykonávat tělesnou
+očistu mytím pod pumpou na kamenném dvoře pod dohledem
+pana Bumbla, který ho přitom chránil před nastydnutím a vléval
+mu do žil hřejivý pocit tím, že ho vytrvale častoval holí. Pokud se
+týká společnosti, přiváděli ho každý druhý den do síně, kde hoši
+jedli, a tam v družném kruhu dostal výprask jako veřejnou výstrahu
+a odstrašující příklad pro ostatní. A milosrdenství náboženské útěchy nejenže mu neodpírali, nýbrž denně ho v čas večerního modlení
+kopanci přihnali do téže haluzny a tam směl čerpat útěchu z poslouchání společné pokorné modlitby, rozšířené o zvláštní vložku
+vsunutou na příkaz výboru, v níž hoši úpěnlivě prosili boha, aby je
+učinil dobrými, ctnostnými, spokojenými a poslušnými a uchránil je
+od hříchů a nepravostí Olivera Twista, v modlitbě jasně označeného
+za bytost stojící pod výhradní záštitou a ochranou zlých mocností
+a za výtvor vyšlý přímo z dílny samého satanáše.
+I přihodilo se jednoho rána, právě když se Oliverova situace vyvíjela takto slibně a utěšeně, že se po Hlavní třídě ubíral pan Gamfield,
+mistr kominický, a všemožně si lámal hlavu, jak a čím by zaplatil
+jisté nedoplatky nájemného, na jejichž vyrovnání začal jeho domácí
+pán velmi nepříjemně naléhat. Ani při nejoptimističtějším odhadu
+nedokázal pan Gamfield vyšroubovat své finanční možnosti tak, aby
+mu do žádané částky nechybělo pět liber, a v jakémsi počtářském
+třeštění týral střídavě mozek sobě a hřbet oslovi, když vtom došel
+ke špitálu a do oka mu padla cedule vylepená na vratech.
+„Pr‑r!“ řekl pan Gamfield oslovi.
+Osel tonul v hluboké roztržitosti – snad dumal, je‑li mu souzeno
+dočkat se počastování nějakým tím zeleným košťálem, až doveze na
+místo dva pytle sazí, které má naložené na vozíku – a proto povel
+vůbec nezaznamenal a loudavě se pachtil dál.
+Pan Gamfield zahučel pustou kletbu zatracující osla vůbec, ale
+obzvlášť těžce jeho oči, rozběhl se za ním a uštědřil mu takovou
+ránu do hlavy, že by byla každou jinou lebku než oslí nevyhnutelně
+– 31 –
+
+prorazila. Potom ho popadl za uzdu a prudce mu strhl hubu stranou
+jako něžnou připomínku, že není svým pánem, a touto metodou
+konečně osla obrátil. Potom mu dal ještě jednu ránu do hlavy, jen
+aby ho trochu přiomráčil, než se k němu vrátí. Když skončil tyto
+přípravy, zamířil k vratům, aby si vyhlášku přečetl.
+U vrat právě stál s rukama za zády pán v bílé vestě, jenž před
+malou chviličkou pronesl v radní síni několik hlubokomyslných
+výroků. Byl svědkem malé nepohody mezi panem Gamfieldem
+a oslem, a když řečený muž přistoupil k vratům, aby si přečetl ceduli, radostně se usmál, neboť na první pohled viděl, že pan Gamfield
+je přesně takový pán, jakého Oliver Twist potřebuje. Rovněž pan
+Gamfield se usmál, když vyhlášku přelouskal, neboť pět liber byla
+zrovna částka, kterou si tolik přál sehnat – a pokud šlo o hocha,
+který ji zatěžoval, tu již pan Gamfield věděl, jaký je ve špitále stravovací režim, a proto měl jistotu, že chlapec bude hezky droboučký
+exemplář, právě vhodný k prolézání a vymetání průduchů regulovaných klapkami. Přeslabikoval si tedy ceduli ještě jednou, od samého
+začátku až do konce, a potom si na znamení ponížené úcty pošoupl
+na hlavě beranici a oslovil pána v bílé vestě.
+„Tuhle ten hoch, vašnosti, co ho chce dát obec do učení…,“ osmělil
+se pan Gamfield.
+„Jistěže, dobrý muži,“ pravil pán v bílé vestě s blahovolným úsměvem. „Co má být?“
+„Dyby jako obec chtěla, aby se vyučil náramně pěknýmu řemeslu
+v zavedeném a počestném kominickém závodě,“ pokračoval pan
+Gamfield, „tak já zrovinka učedníka potřebuju a hnedka bysem si
+ho vzal.“
+„Pojďte dál,“ vyzval ho pán v bílé vestě. Pan Gamfield se okamžik
+pozdržel, jen co si odskočil a dal oslovi ještě jednu ránu do hlavy
+a znovu mu škubl hubou na výstrahu, aby mu v jeho nepřítomnosti
+neujel, a potom následoval pána v bílé vestě do místnosti, kde ho
+Oliver prvně spatřil.
+– 32 –
+
+„Je to šeredné řemeslo,“ prohodil pan Limbkins, když Gamfield
+znovu projevil své přání.
+„Kolikrát se už malí chlapci taky v komíně udusili,“ připomenul
+jiný pán.
+„To jen proto, že mistr slámu namočil, než ji podpálil v komíně,
+aby dostal kluka dólu,“ odpověděl Gamfield. „To je pak jen samej
+kouř a žádnej plamen – jenže kouř není nic platnej, když jeden chce
+kluka přinutit, aby slez, anžto kouř ho jen uspí, a to maj právě kluci
+rádi. Kluci jsou náramně paličatí, páni, a ukrutně líný, a není nad
+pořádnej fajr, když je jeden chce dostat dólu natotata. A je to taky
+milosrdný, páni, anžto když kluk v komíně uvízne, tak trošku mu
+připíct nohy, hned ho to popožene, aby se koukal vyškrábat ven.“
+Toto vysvětlení zjevně pána v bílé vestě nesmírně bavilo, ale
+pohled, který na něj vrhl pan Limbkins, mu jeho veselost okamžitě
+zarazil. Potom sestrčil výbor hlavy dohromady a několik minut rokoval, ale hlasem tak tlumeným, že bylo slyšet pouze slova „úspora
+výloh“, „dobrý dojem v knihách“ a „uveřejnit zprávu tiskem“. A ta
+byla možno zaslechnout jedin�� proto, že se s velkým důrazem velmi
+často opakovala.
+Konečně šeptání ustalo, a když členové výboru znovu zaujali svá
+místa i důstojné vzezření, pan Limbkins pravil:
+„Uvážili jsme váš návrh a nemůžeme ho schválit.“
+„Vůbec ne,“ potvrdil pán v bílé vestě.
+„Rozhodně ne!“ připojili se ostatní výboři.
+Protože na panu Gamfieldovi čirou náhodou lpělo slabé podezření,
+že již tři nebo čtyři učedníky umlátil, napadlo ho, nevzal‑li si snad
+výbor z nějakého nevysvětlitelného rozmaru do hlavy, že při svém
+rozhodování má brát zřetel na tuto okolnost pro projednávanou
+otázku zcela irelevantní. Stalo‑li se tak vskutku, bylo to v křiklavém
+rozporu s jejich obvyklým způsobem vyřizování obchodních záležitostí; ale nicméně, poněvadž nijak zvlášť netoužil tyto pověsti křísit,
+jenom mačkal v rukou čepici a volným krokem odcházel od stolu.
+– 33 –
+
+„Tak vy mi ho teda nedáte, páni?“ zeptal se pan Gamfield, když
+se u dveří ještě zastavil.
+„Ne,“ odpověděl pan Limbkins, „neboť aspoň myslíme, když to je
+takové šeredné řemeslo, že by vám mělo stačit o něco menší výučné,
+než jaké jsme nabídli.“
+Panu Gamfieldovi se rozjasnil obličej, když se rychlým krokem
+vrátil ke stolu a řekl:
+„Tak co dáte, páni? Jářku, přec nebudete chudýho člověka přes­
+moc tlačit! Tak co dáte?“
+„Podle mého je tři libry a půl až až,“ prohlásil pan Limbkins.
+„To je o půl libry přeplaceno,“ ozval se pán v bílé vestě.
+„Jářku, páni,“ opáčil Gamfield, „udělejte to štyry libry. Udělejte to
+štyry libry a máte ho na věčný časy z krku. Platí?“
+„Tři a půl,“ opakoval pan Limbkins pevně.
+„Helejte, páni. Říznem to teda napůl,“ naléhal Gamfield. „Tři libry
+a tři čtvrtě.“
+„Ani o troník víc,“ zněla neústupná odpověď páně Limbkinsova.
+„Sedřeli byste ze mě kůži, páni,“ bránil se Gamfield již zviklaně.
+„Ale jděte, jděte, nesmysl!“ namítl pán v bílé vestě. „Byl by laciný
+i bez jediné vindry výučného. Berte ho a nehloupněte, člověče! Je
+to kluk pro vás jako stvořený. Sem tam potřebuje hůl, ta mu jen
+poslouží – a jeho strava vás nemusí přijít zrovna draho, protože co
+se narodil, ještě neměl žaludek plný. Ha, ha, ha!“
+Pan Gamfield se poťouchle rozhlédl po tvářích kolem stolu, a když
+na všech viděl úsměv, ponenáhlu se začal usmívat i sám. Plácli si.
+Pan Bumble dostal ihned rozkaz, aby ještě téhož dne odpoledne
+přivedl Olivera Twista k smírčímu soudci k podpisu a k schválení
+jeho učební smlouvy.
+V souhlase s tímto rozhodnutím propustili malého Olivera k jeho
+nesmírnému údivu z vězení a nařídili mu, aby si oblékl čistou košili. Sotva tento velmi neobvyklý prostocvik dokončil, již mu pan
+Bumble vlastníma rukama přinesl misku kaše a k ní sváteční porci
+– 34 –
+
+osminky libry chleba. Při této úžasné podívané se Oliver hrozně žalostně rozplakal, neboť se nikoli nepřirozeně domníval, že se výbor
+jistě rozhodl za nějakým praktickým účelem ho zabít, protože jinak
+by ho jaktěživo nezačali takhle vykrmovat.
+„Nebreč, ať nemáš červený voči, Olivere, ale pěkně sněz, co tady
+máš, a buď za to vděčnej,“ pravil pan Bumble nabubřele majestátním tónem. „Uděláme z tebe učedníka, Olivere.“
+„Učedníka, pane?“ zvolalo dítě, roztřesené strachem.
+„Tak, tak, Olivere,“ přitakal pan Bumble. „Ty hodný a blahořečený
+páni, co se vo tebe všichni staraj jako rodiče, Olivere, když už sám
+žádný nemáš, tě chtějí dát na učení, dát ti základ pro život a udělat z tebe mužskýho – třeba to pro vobec znamená výdaj tří a půl
+libry! – Tři a půl libry, Olivere! – sedumdesát šilinků! – jedno sto
+a štyrycet šestipencí! – a to všechno za nehodnýho sirotka, kterýho
+nikdo nemůže mít rád!“
+Když se pan Bumble odmlčel, aby po tomto proslovu, proneseném hrozným hlasem, opět nabral dech, po tvářičce ubohého dítěte
+se rozkutálely slzy a propuklo v hořký pláč.
+„Ale jdi,“ řekl pan Bumble trochu méně nabubřele, neboť mu
+v jeho samolibosti lichotilo, když viděl, jaký účinek vyvolala jeho
+výmluvnost. „Ale jdi, Olivere! Utři si rukávem od kabátku oči a nebreč si do kaše – to je přec ukrutná hloupost, Olivere, tohle dělat.“
+A jistěže byla, protože v kaši bylo už beztak vody až dost.
+Cestou k smírčímu poučoval pan Bumble Olivera, že se od něho
+nechce nic víc, než aby se tam tvářil vesele a spokojeně, a že se ho
+pán zeptá, jestli chce jít do učení, aby odpověděl, to že by opravdu
+hrozně rád. Obou těch příkazů slíbil Oliver uposlechnout, a to tím
+spíš, že mu pan Bumble mimoto ještě šetrně naznačil, že kdyby to či
+ono nesplnil, nikdo nemůže vědět, jak to s ním dopadne. Když došli
+do úřadovny, zavřel ho pan Bumble samotného do malé komůrky
+a napomenul ho, aby tam počkal, dokud si pro něho zas nepřijde.
+– 35 –
+
+Tam zůstal chlapec a s rozbušeným srdcem čekal půl hodiny.
+Po uplynutí této doby strčil konečně pan Bumble do dveří hlavu,
+tentokrát neozdobenou dvourohým kloboukem, a pravil hlasitě:
+„Tak, Olivere, pojď, hošíčku, ukázat se pánovi!“ Jen ta slova pronesl, nasadil si pan Bumble přísný a hrozivý výraz a tlumeným hlasem
+dodal: „Pamatuj, co jsem ti řek, kluku ničemná!“
+Při tomto poněkud protikladném způsobu oslovení vypoulil Oliver
+nevinně oči panu Bumblovi do tváře, ale tento pán předešel jakékoli
+jeho vyjádření v té věci tím, že ho ihned odvedl do vedlejší místnosti, jejíž dveře byly otevřené. Byla to prostorná místnost s velikým
+oknem. Za psacím stolem seděli dva staří pánové s napudrovanými
+vlasy; jeden z nich četl noviny, kdežto druhý studoval s přispěním
+okulárů ze želvoviny malý list pergamenu, který ležel před ním. Před
+stolkem stál na jedné straně pan Limbkins a na druhé, s tváří částečně umytou, pan Gamfield; mimoto postávali v místnosti dva nebo tři
+hřmotní mužové v holínkách.
+Starý pán s brýlemi začal ponenáhlu nad svým kouskem pergamenu klímat, a když pan Bumble postavil Olivera před psací stůl,
+nastala krátká pauza.
+„To je ten hoch, Vaše Blahorodí,“ ohlásil pan Bumble. Starý pán,
+který četl noviny, zvedl na okamžik hlavu a zatáhl druhého pána za
+rukáv, načež se posledně řečený starý pán probral.
+„Á, to je ten hoch?“ zeptal se starý pán.
+„To je von, prosím,“ přisvědčil pan Bumble. „Pokloň se panu smírčímu, hošíčku.“
+Oliver se vzchopil a poklonil se, jak nejuctivěji dovedl. S očima
+upřenýma na napudrované hlavy hodnostářů totiž právě dumal, rodí‑li
+se všechny vrchnosti už s tím bílým práškem na hlavě a jsou‑li právě
+proto od té chvíle již navždy vrchnostmi.
+„I hleďme,“ pravil starý pán, „to se mu asi kominictví moc líbí, co?“
+„Je do toho celej divej, Vaše Blahorodí,“ opáčil Bumble a potají Olivera
+štípl, aby mu dal na srozuměnou, že udělá líp, když neřekne, že ne.
+– 36 –
+
+„A tedy chce být kominíkem, že?“ vyptával se starý pán dále.
+„Kdybysme ho zejtra dali učit na každý jiný řemeslo, tak v tu ránu
+by od něj utek, Vaše Blahorodí,“ odpověděl Bumble.
+„A tento muž, co má být jeho mistrem – vy, pane – budete s ním
+zacházet vlídně a živit ho a vůbec o něho pečovat, jak se sluší a patří,
+že?“ pravil starý pán.
+„Když už jednou řeknu, že jo, tak to taky tak myslím,“ odpověděl
+pan Gamfield zarputile.
+„Vaše řeč zní drsně, příteli, ale vypadáte na počestného, dobrosrdečného člověka,“ pravil starý pán, když stočil brýle směrem
+k uchazeči o Oliverovo výučné, jehož zlotřilý obličej byl učiněné
+zrcadlo vší krutosti. Ale smírčí byl napůl dětinský, a proto se od
+něho nedalo rozumně očekávat, že rozpozná to, co jiní lidé.
+„To taky doufám, že jsem, pane,“ prohlásil pan Gamfield s ohyzdně sladkým úsměvem.
+„Nepochybuji, že jste, příteli,“ odpověděl starý pán, nasadil si
+brýle pevněji na nos a rozhlédl se po stole, kde má kalamář.
+To byla rozhodující chvíle Oliverova života. Kdyby byl kalamář
+stál na místě, kde podle mínění starého pána být měl, byl by do něho
+pán namočil pero a podepsal učební smlouvu, a v ten okamžik by
+byl pan Gamfield Olivera popadl a odvedl. Avšak protože tomu osud
+chtěl, měl kalamář přímo pod nosem, a z toho vyplynulo, jak se samo
+sebou rozumí, že ho hledal po celém stole, ale nenašel ho. A že se při
+tom hledání náhodou podíval také přímo před sebe, zachytil jeho
+zrak bledou a vyděšenou tvář Olivera Twista, který přes všechny
+Bumblovy varovné pohledy a štípance pozoroval odporný obličej
+svého budoucího pána s výrazem prostoupeným hrůzou a bázní tak
+zřejmou, že si ho nemohl mylně vykládat ani poloslepý smírčí.
+Starý pán se zarazil, odložil pero a podíval se z Olivera na pana
+Limbkinse, který se snažil tvářit vesele a rádoby lhostejně šňupal.
+„Ale hošíčku!“ zvolal starý pán a nahnul se přes psací stůl. Oliver
+sebou při tom zvuku škubl. Snadno ho lze za to omluvit – starý pán
+– 37 –
+
+totiž pronesl ta slova vlídně a neznámé zvuky člověka lekají. Prudce
+se roztřásl a propukl v pláč.
+„Ale hošíčku!“ pravil starý pán. „Vypadáš nějaký bledý a vyděšený.
+Co ti je?“
+„Stoupněte si kousek dál od něho, serbusi,“ nařídil druhý smírčí,
+odložil noviny a se zájmem v tváři se naklonil kupředu. „No, chlapče,
+hezky pověz, co ti je – nic se neboj.“
+Oliver padl na kolena, sepjal ruce a úpěnlivě prosil, aby ho znovu
+dali zavřít do té tmavé komory – aby ho mořili hlady – bili ho – třeba
+i zabili, když budou chtít – všechno raději, než aby ho poslali pryč
+s tím strašným člověkem.
+„No ne!“ zvolal pan Bumble a s krajně okázalou důstojností zdvihl
+ruce i oči. „No ne, Olivere! Už jsem v životě viděl hodně mazanejch
+a potměšilejch sirotků, ale ty jsi snad ze všech těch nestoudníků
+nejhoršejší.“
+„Buďte zticha, serbusi,“ přikázal druhý starý pán, když pan
+Bumble ze sebe vysoukal tento složitý superlativ.
+„Račte odpustit, Vaše Blahorodí,“ namítl pan Bumble, který nemohl uvěřit, že slyšel správně. „To mluvilo Vaše Blahorodí ke mně?“
+„Ano. Buďte zticha!“
+Pan Bumble zkoprněl úžasem. Obecnímu sluhovi poroučet, aby
+byl zticha! Morální revoluce!
+Starý pán v brýlích ze želvoviny pohlédl na svého druha a ten
+významně přikývl.
+„Tuto učební smlouvu odmítáme schválit,“ rozhodl starý pán
+a s těmi slovy odhodil list pergamenu stranou.
+„Doufám,“ koktal pan Limbkins, „doufám, že na základě nedoloženého svědectví pouhého dítěte nedospěje slavný soud k úsudku,
+že se obecní činovníci provinili jakýmkoli nepatřičným jednáním.“
+„Soud není povinen pronášet v té věci jakýkoli úsudek,“ opáčil
+druhý starý pán ostře. „Odveďte chlapce zpátky do špitálu a zacházejte s ním vlídně. Zdá se, že to potřebuje.“
+– 38 –
+
+Téhož večera pán v bílé vestě nejvýš rozhodně a určitě prohlásil,
+že Oliver nejen skončí na šibenici, ale že ho nádavkem k tomu ještě
+vykuchají a rozčtvrtí. Pan Bumble potřásl s ponurou tajemností
+hlavou a řekl, že by si přál, aby Oliver šel do sebe, a k tomu pan
+Gamfield dodal, že by si přál, aby šel k němu – což, ačkoli ve většině
+otázek byl se serbusem zajedno, vypadalo jako přání diametrálně
+odlišného charakteru.
+Nazítří ráno bylo veřejnosti znovu oznámeno, že Oliver Twist je
+opět „k mání“, a že kdokoli je ochoten se uvázat v jeho majetnictví,
+dostane vyplaceno pět liber odměny.
+
+– 39 –
+
+Kapitola čtvrtá
+Oliverovi se nabízí jiné místo,
+a tak učiní první krok do občanského života
+Vznešené rodiny, nemohou‑li mladému muži, který dospívá, zajistit
+výhodné postavení ani stávajícím vlastnictvím, ani majetkovým nápadem zpětným, budoucím nebo očekávaným, mívají velmi zhusta
+ve zvyku poslat ho na moře. Řídě se příkladem tak moudrým a prospěšným, vstoupil výbor v společnou úradu, nebylo‑li by výhodné
+Olivera Twista vypravit na nějakou malou obchodní loď, plující do
+některého pěkného nezdravého přístavu. Tento plán se nabízel jako
+to nejlepší, co lze s hochem vůbec počít, neboť bylo pravděpodobné,
+že ho pán lodi jednoho krásného dne v laškovné náladě po obědě
+umrská nebo mu železnou tyčí rozrazí lebku – kterážto kratochvíle,
+jak je všeobecně známo, je u pánů onoho druhu zábavou velice
+oblíbenou a běžnou. Čím déle pohlížel výbor na příklad z tohoto
+hlediska, tím všestrannější se jevily výhody toho kroku, a tak dospěl
+nakonec k závěru, že jediná cesta, jak se o Olivera účinně postarat,
+je poslat ho bez meškání na moře.
+Vyslali tedy pana Bumbla na předběžné výzvědy s tím cílem, aby
+se porůznu přeptal, nenašel‑li by se někde takový či onaký kapitán,
+který hledá mladého plavčíka bez přítelíčka na světě, a právě se
+pan Bumble vracel do špitálu, aby podal zprávu o výsledku svého
+pátrání, když vtom se u vrat srazil s nikým menším než s panem
+Sowerberrym, místním pohřebníkem.
+Pan Sowerberry byl velký, vyzáblý, hranatý muž, oblečený do
+oblýskaných černých šatů, spravovaných bavlněných punčoch téže
+barvy a tomu odpovídajících střevíců. Příroda ho sice nenadala
+usměvavými rysy, ale vcelku s velkou oblibou pěstoval stavovský
+– 40 –
+
+humor. Měl pružný krok a jeho obličej prozrazoval žertovné rozpoložení, když přistoupil k panu Bumblovi a srdečně mu potřásl
+rukou.
+„Vzal jsem právě míru těm dvěma ženským, co včera umřely, pane
+Bumble,“ ohlásil pohřebník.
+„Z vás bude jednou ještě boháč, pane Sowerberry,“ prohlásil serbus a hrábl palcem a ukazováčkem do tabatěrky, z níž mu pohřebník nabízel a která byla důmyslnou miniaturou sklapovací rakve.
+„Jářku, z vás bude jednou ještě boháč, pane Sowerberry,“ opakoval
+pan Bumble a přátelsky přitom poklepával holí pohřebníkovi na
+rameno.
+„Myslíte?“ zeptal se pohřebník tónem, který pravděpodobnost
+této události napůl připouštěl a napůl popíral. „Ceny povolené
+výborem jsou strašně knop, pane Bumble.“
+„Však ty vaše rakve taky,“ opáčil serbus s náběhem k smíchu
+navlas tak patrným, jak si smí dovolit velký hodnostář.
+To pana Sowerberryho náramně pobavilo, jak se od něho také
+samozřejmě čekalo, a rozesmál se, že dlouho nevěděl, kdy přestat.
+„No teda, pane Bumble,“ řekl konečně, ��to se musí přiznat, od toho
+času, co se zavedl ten nový stravovací řád, jsou rakve krapet užší
+a mělčí, než bývaly předtím – ale nějaký ten výdělek jeden mít musí,
+pane Bumble. Řádně vyschlé dřevo je drahé zboží, pane, a všechno
+železné kování sem vozíme po vodě až z Birminghamu.“
+„Inu jo,“ řekl pan Bumble, „každý řemeslo má svý stinný stránky.
+Přiměřenej vejdělek je samo sebou docela přípustnej.“
+„Ovšem, ovšem,“ přisvědčil pohřebník. „A když nevydělám zrovna
+na tomhle artiklu nebo na tom, no, nakonec si přeci jen nějak přijdu
+na své, víme? He, he, he!“
+„Ba právě,“ přikývl pan Bumble.
+„Ačkoli musím říct,“ pokračoval pohřebník, navazuje na nit svých
+vývodů tam, kde ji obecní sluha přetrhl, „ačkoli musím říct, pane
+Bumble, že musím zápolit s jednou obrovskou nevýhodou – že totiž
+– 41 –
+
+právě tlustí odcházejí nejdřív. Takoví, co viděli lepší časy a dlouhý
+roky platili obecní dávky, zhasínají první, když přijdou do špitálu –
+a dejte si říct, pane Bumble, takové tři čtyři coule na to, než kolik
+jeden počítal, udělají člověku pořádnou díru do rozpočtu – zvlášť
+když má jeden na starost ještě rodinu, pane.“
+Poněvadž to pan Sowerberry říkal s náležitým rozhořčením
+člověka, jemuž se děje křivda, a poněvadž pan Bumble vyciťoval,
+že to nakonec vlastně vrhá jistý stín na čest obce, pokládal posléze
+jmenovaný pán za radno změnit předmět hovoru. A protože mu
+v hlavě ležel především Oliver Twist, zavedl hovor na něj.
+„Abych nezapomněl,“ začal pan Bumble, „nevíte náhodou vo
+někom, kdo potřebuje hocha, co? Obecního sirotka na vyučení,
+co nám je pro tu chvíli přítěží – žernovem, abysme tak řekli, na
+kulaturním krku? Za skvělejch podmínek, pane Sowerberry, za
+skvělejch podmínek!“ Mezi řečí zdvihl pan Bumble hůl k vyhlášce
+nad hlavou a třikrát důrazně klepl na slova „pět liber“, vysazená
+samými velkými písmeny ze stojaté latinky obrovských rozměrů.
+„I sakulente,“ zvolal pohřebník a uchopil pana Bumbla za zlatem
+oprýmkovanou klopu jeho úředního kabátu, „vždyť zrovinka o tom
+jsem si s vámi chtěl promluvit. Abyste věděl – jejda, to jsou nóbl
+knoflíky, pane Bumble! Ještě jsem si jich ani nevšiml.“
+„To si myslím, jsou moc pěkný,“ přisvědčil serbus, sklonil hlavu
+a pyšně se zadíval na velké mosazné knoflíky, které mu zdobily
+kabát. „Je na nich vypresovaný to samý co na vobecní pečeti – milosrdnej Samaritán, jak ošetřuje nemocnýho a zraněnýho člověka.
+Ten kabát jsem dostal vod vejboru prezentem k Novýmu roku, pane
+Sowerberry. Prvně jsem ho měl na sobě, pamatuju, když jsem asis­
+toval při vyšetřující porotě stran toho zbídačelýho kramáře, co
+umřel vo půlnoci v tom průjezdu.“
+„Už si vzpomínám,“ potvrdil pohřebník. „Porota tenkrát rozhodla:
+Smrt zaviněná prochladnutím a nedostatkem základních životních
+potřeb – mám pravdu?“
+– 42 –
+
+Pan Bumble přikývl.
+„A vynesla myslím vůbec zvláštní výrok,“ pokračoval pohřebník,
+„protože připojila nějaký dodatek jako v tom smyslu, že kdyby býval
+chudinský dozorce…“
+„Chm! Bláznovství!“ přerušil ho serbus. „Kdyby si vejbor měl
+všímat všech nesmyslů, co taková nevědomá porota nažvaní, to by
+měl práce, že by nevěděl co dřív.“
+„Svatá pravda,“ přisvědčil pohřebník. „To by teda měl.“
+„Porotci,“ pravil pan Bumble a sevřel hůl pevně v hrsti, jak míval
+ve zvyku, když se v něm začínala bouřit krev, „porotci jsou nekramotná, sprostá, potměšilá cháska.“
+„To teda jsou,“ přikývl pohřebník.
+„Nemají v sobě kusa filozofie nebo hospodářskýho rozhledu, ani
+co by za nehet vešlo,“ řekl serbus a opovržlivě luskl prsty.
+„To teda nemají,“ potvrdil pohřebník.
+„Hnusejí se mi,“ řekl serbus, v obličeji čím dál tím rudější.
+„To mně teda taky,“ souhlasil pohřebník.
+„Já jen bych si přál, abysme nějakou takovou jankovatou porotu
+dostali na pár tejdnů k nám do oustavu,“ pokračoval serbus. „Z těch
+pravidel a předpisů vejboru by jí brzo spad hřebínek.“
+„To určitě, žádný strach,“ přikývl pohřebník a souhlasně se při
+těch slovech usmíval, aby utišil rostoucí hněv rozhořčeného obecního hodnostáře.
+Pan Bumble si sundal dvourohý klobouk, z hloubi jeho dýnka
+vylovil šátek, setřel si z čela pot, který ho samou zlostí zalil, opět
+si dvourohák nasadil, obrátil se k pohřebníkovi a již klidnějším
+hlasem pravil:
+„No jářku – co teda s tím klukem?“
+„Aha,“ vzpamatoval se pohřebník, „no, přeci víte, pane Bumble,
+že platím mastnou chudinskou dávku.“
+„Hm,“ zahučel pan Bumble, „tak co?“
+– 43 –
+
+„No,“ odpověděl pohřebník, „tak mě napadlo, že když platím tolik
+na chudé, mám taky právo dostat z nich zpátky, kolik jen můžu,
+pane Bumble. A tak – a tak – myslím, že si toho kluka vezmu sám.“
+Pan Bumble popadl pohřebníka pod paždím a odvedl ho do
+budovy. Pan Sowerberry pobyl pět minut v důvěrném hovoru s výborem a bylo dohodnuto, že ještě týž večer k němu Oliver přijde
+„na průbu“ – rčení, jež v případě obecního učedníka znamená, že
+shledá‑li mistr po krátké zkušební době, že z hocha vytluče dost
+práce, aniž do něho musí cpát tuze mnoho jídla, dostane ho na
+určitou řadu let a může si s ním dělat, co se mu zlíbí.
+Když toho večera přivedli malého Olivera před „pány“ a ti mu
+oznámili, že ještě dnes půjde do služby k rakváři jako hoch pro
+všechno a kdyby si na to místo stěžoval nebo se kdy vrátil znovu
+obci na krk, že ho pošlou na moře, kde ho někdo buďto utopí, anebo mu rozmlátí hlavu, jak se zrovna nahodí, dal najevo tak málo
+pohnutí, že ho jednomyslně prohlásili za otrlého mladého ničemu
+a panu Bumblovi nařídili, aby ho okamžitě odvedl.
+Leč třebaže bylo zcela přirozené, že spíš než kdo jiný na světě
+právě náš výbor musí podlehnout silnému pocitu ctnostného pohoršení a zděšení, projeví‑li kdokoli sebemenší známku nedostatku
+citu, v daném případě byli páni značně na omylu. Prostá skutečnost
+byla, že Oliver, místo aby měl citu tuze málo, měl ho spíš tuze mnoho; a byl na nejlepší cestě k tomu, že vlivem špatného zacházení,
+jehož se mu až dosud dostávalo, na celý život propadne zvířecí
+otupělosti a zarputilosti. Zprávu o svém novém údělu vyslechl bez
+jediného hlesu, a když mu do ruky strčili jeho zavazadlo – jež nebylo
+nijak těžko unést, protože všechno se vešlo do papírového balíčku
+asi šest palců krát šest velkého a tři palce vysokého – stáhl si čepici
+do čela, znovu se chytil manžety na páně Bumblově rukávu a dal se
+tímto hodnostářem odvést do nového očistce.
+Chvíli táhl pan Bumble Olivera za sebou bez povšimnutí i beze
+slova – neboť serbus nesl hlavu velmi vysoko, jak se na serbusa
+– 44 –
+
+vždycky patří – a protože bylo ten den větrno, byl malý Oliver úplně
+zahalen rozevlátými šosy páně Bumblova kabátu, jak je vítr rozvíval
+a odhaloval v plné kráse jeho revérovou7 vestu a hnědavé sametové
+podkolenice. Když se však přiblížili k cíli cesty, uznal pan Bumble za
+účelné shlédnout z výše a přesvědčit se, je‑li hoch řádně způsobilý
+předstoupit před zkoumavé oko nového pána. A to také s vhodným
+a patřičným výrazem milostivého ochráncovství vzápětí učinil.
+„Olivere!“ pravil pan Bumble.
+„Prosím, pane?“ odpověděl Oliver tichým, třaslavým hlasem.
+„Dej tu čepici z očí a drž hlavu hezky rovně, panáčku!“
+Třebaže Oliver ihned učinil, co se od něho žádalo, a hřbetem volné
+ruky si hbitě přetřel oči, přece mu v nich zůstala slza, když je pozdvihl
+k svému průvodci. A protože na něj pan Bumble upíral přísný pohled,
+skutálela se mu po tvářičce. Za ní následovala hned druhá a další. Dítě
+se silně bránilo, ale všechna jeho snaha byla marná. Vytáhlo druhou
+ruku z ruky pana Bumbla a oběma si zakrylo tvář – a plakalo, až mu
+mezi bradou a hubenými prstíčky prosakovaly slzy.
+„No ne!“ zvolal pan Bumble, zarazil se na místě a vrhl na malého
+svěřence pohled plný hluboké zloby. „No ne! Viděl jsem už v životě
+něco nevděčnejch a zlejch kluků, ale takovýho jako ty, Olivere, jsem
+ještě –“
+„Ne, prosím, ne,“ vzlykal Oliver a křečovitě se držel ruky, která
+třímala dobře známou hůl, „ne, prosím, ne! Já budu doopravdy hodný, doopravdy, doopravdy budu hodný, prosím! Jsem hrozně malý,
+pane, a jsem tak – tak –“
+„Co seš tak?“ ptal se pan Bumble užasle.
+„Tak sám, pane! Tak hrozně sám!“ plakalo dítě. „Nikdo mě nemůže ani vidět. Ach pane, prosím vás, pěkně vás prosím, nezlobte se na
+mě!“ Dítě si bušilo pěstičkou na srdce a hledělo svému společníku
+do obličeje se slzami hořkého bolu.
+
+7
+
+S klopami. Pozn. red.
+
+– 45 –
+
+S jistým údivem zíral pan Bumble po několik okamžiků na Oliverův
+žalostný a bezbranný zjev, a když si třikrát čtyřikrát chraplavě odkašlal
+a zahučel něco „vo tom protivným kašli“, poručil Oliverovi, aby si utřel
+oči a byl hodný. Potom ho znovu vzal za ruku a mlčky s ním kráčel dál.
+Pohřebník, který právě zahradil okna krámu okenicemi, zrovna
+při světle vskutku stylové kalné svíčky něco zapisoval do obchodního deníku, když vešel pan Bumble.
+„Aha!“ zvolal pohřebník, uprostřed slova přestal psát a zdvihl oči
+od knihy. „To jste vy, Bumble?“
+„Nikdo jinej, pane Sowerberry,“ odpověděl serbus. „Jářku! Přived
+jsem toho hocha.“ Oliver se poklonil.
+„Hm, tak to je teda ten hoch?“ zeptal se pohřebník a zvedl svíčku
+nad hlavu, aby na Olivera lépe viděl. „Hej, manželko, byla bys tak
+hodná a přišla na moment sem, má milá?“
+Z pokojíku za krámem se vynořila paní Sowerberryová, žena
+sražená, hubená a svraštělá, s tváří dračice.
+„Tohle je, má milá,“ ohlásil pan Sowerberry uctivě, „ten hoch ze
+špitálu, co jsem ti o něm povídal.“ Oliver se znovu poklonil.
+„Jémine,“ podivila se pohřebníkova žena, „ten je malinkej!“
+„No, krapet malej je,“ připustil pan Bumble a zadíval se na Olivera,
+jako by to byla jeho vina, že není větší, „vopravdu je malej. To se
+nedá popřít. Však on vyroste, paní Sowerberryová – von vyroste.“
+„Chm, to bych řekla, že vyroste,“ odpověděla jmenovaná žena nedůtklivě, „na naší zdravě! Já na těch obecních dětech žádnou úsporu
+nevidím, já nikdy – anžto vydržovat je stojí dycinky víc, než zač
+stojejí. Ale to se ví, mužský si dycky myslejí, že tomu rozumějí líp.
+Pojď sem! A syp se dolů, vyžle hubený.“ S těmi slovy otevřela pohřebníkova žena boční dveře a postrčila Olivera z příkrých schodů,
+vedoucích do vlhké a tmavé kamenné kobky – předsíňky, položené
+před uhelným sklepem a nazývané „kuchyní“ –, kde sedělo špinavé
+rozcuchané děvče v sešmaťchaných střevících a nemožně roztrhaných modrých vlněných punčochách.
+– 46 –
+
+„Heleď, Karolíno,“ poručila paní Sowerberryová, která sešla hned
+za Oliverem dolů, „dej tuhle tomu chlapci trošku z těch studených
+zbytků, co jsme schovali pro Reka. Od samýho rána netrefil domů,
+tak ať se obejde bez nich. Podle mýho nebude tuhle chlapec tak
+vyběravý, aby to nejed – že ne, chlapče?“
+Oliver, jemuž při zmínce o jídle zajiskřily oči a který se jen třásl
+dychtivostí je zhltnout, odpověděl, že ne, a tak před něj děvče postavilo plný talíř masných odřezků.
+Přál bych si, aby některý vypasený filozof, jemuž se jídlo a pití
+mění v těle v žluč a jemuž krev ustydla v led a srdce v kámen, byl
+mohl vidět Olivera Twista, jak se vrhl na lahodnou krmi, o kterou
+nestál pes. Přál bych si, aby mohl být svědkem strašlivé lačnosti,
+s níž Oliver rval ony droby na kousíčky se vší dravostí tvora hlady
+zmučeného. Jen jedno bych si přál ještě víc, a to, vidět téhož filozofa,
+jak se s touž chutí sám krmí týmž jídlem.
+„No,“ řekla pohřebníkova žena, když Oliver spolykal večeři – což
+pozorovala s němým zděšením a s bázlivou předtuchou jeho budoucího apetytu – „užs to sněd?“
+Protože už nic k snědku v dohledu nebylo, Oliver přisvědčil, že
+ano.
+„Tak pojď se mnou,“ vyzvala ho paní Sowerberryová, popadla
+blikavou a učouzenou lampičku a vykročila před ním po schodech
+nahoru. „Ležet budeš pod pultem. Nevadí ti, že budeš spát mezi
+rakvema, viď? Ale stejně by to bylo málo platné, i kdyby ti to vadilo,
+protože jinde spát nemůžeš. Tak pojď, nezdržuj mě tady celou noc!“
+Oliver již déle neotálel a povolně následoval svou novou paní.
+
+– 47 –
+
+Kapitola pátá
+Oliver se seznamuje s novými druhy, jde poprvé v životě na pohřeb
+a tvoří si nepříznivý úsudek o živnosti svého pána
+Když zůstal Oliver v pohřebníkově krámě sám, postavil lampičku
+na truhlářskou hoblici a plaše se kolem sebe rozhlížel s pocitem
+uctivé bázně a hrůzy, což mnozí lidé o hodně starší než on jistě bez
+námahy pochopí. Nedodělaná rakev na černém podstavci, která
+stála uprostřed krámu, vypadala tak pochmurně a tak připomínala
+smrt, že kdykoli mu oči zabloudily k tomu příšernému předmětu,
+vždycky se zimničně roztřásl a téměř očekával, že z něho před jeho
+očima pomalu zvedne hlavu nějaká strašlivá postava a vyděsí ho
+až k šílenství. O zeď byla v pravidelném rozestupu opřena dlouhá řada jilmových prken, všech přiříznutých do stejného tvaru,
+a v kalném přítmí vypadala jako nahrbení duchové s rukama
+v kapsách u kalhot. Po zemi se válely štítky na rakve, jilmové hobliny, hřebíky s lesklými hlavičkami a ostřižky černé látky a stěnu
+za pultem zdobilo výrazné zpodobení dvou hlídačů mrtvol se silně
+naškrobeným nákrčníkem, stojících na stráži u portálu honosného
+obydlí, k němuž zpovzdáli přijíždí furgon8 tažený čtyřmi bujnými
+vraníky. V krámě bylo dusno a horko. Vzduch se zdál zamořený
+pachem rakví. Kout pod pultem, kam Oliverovi hodili koudelový
+slamníček, vypadal jako hrob.
+To však nebyly jediné smutné pocity, které Olivera skličovaly. Byl
+sám v cizím prostředí: a všichni víme, jak v podobné situaci i nejsrdnatějšího z nás někdy mrazí a jak se cítí opuštěný. Chlapec neměl
+jediného přítele, o kterého by stál nebo který by stál o něho. Neměl
+8
+
+Nákladní vůz. Pozn. red.
+
+– 48 –
+
+čerstvou lítostivou vzpomínku na nedávné rozloučení s někým,
+ani mu na srdce těžce nedoléhala nepřítomnost nějaké milované
+a v dobré paměti chované tváře, ale přesto mu u srdce těžko bylo –
+a když zalézal do svého těsného lůžka, přál si, aby to byla rakev jeho
+a aby ho mohli uložit ke klidnému a věčnému spánku do hřbitovní
+půdy, kde by mu nad hlavou hebce ševelila vysoká tráva a hluboký
+hlas starého zvonu by ho ve spánku konejšil.
+Ráno Olivera probudilo hlučné kopání do dveří krámu; než na
+sebe stačil naházet šaty, opakovaly se tyto hněvivé a prudké pohyby zvenčí aspoň pětadvacetkrát. Když začal sundávat řetěz, nohy
+přestaly a spustil hlas.
+„Tak votevřeš, nebo ne!“ křičel hlas patřící k nohám, které předtím kopaly do dveří.
+„Už otvírám, prosím,“ odpověděl Oliver, zatímco vyvěšoval řetěz
+a otáčel klíčem v zámku.
+„Ty jsi asi ten novej učedník, viď?“ štěkl hlas do klíčové dírky.
+„Ano, prosím,“ přisvědčil Oliver.
+„Kolik ti je?“ vyzvídal hlas.
+„Deset, prosím,“ odpověděl Oliver.
+„To si piš, co jich ode mě nahrabeš, až budu v krámě,“ řekl hlas,
+„jen počkej, ten vejřez, ty spratku špitálnická!“ A když pronesl tento
+laskavý příslib, pustil se hlas do hvízdání.
+Oliver již musil příliš často podstoupit proceduru, kterou právě
+uvedené velice plastické dvouslabičné slovo naznačuje, aby choval
+i sebenepatrnější pochybnost, že vlastník hlasu, ať už je to kdo chce,
+svému slibu vskutku poctivě dostojí. Třaslavou rukou odsunul závoru a otevřel dveře.
+Několik vteřin se Oliver rozhlížel ulicí na jednu stranu i na dru­
+hou, i naproti v pevném domnění, že neznámý, který s ním hovořil
+klíčovou dírkou, asi kousek poodešel, aby se v chůzi zahřál; neviděl
+totiž nikoho jiného než velkého výrostka, fundatistu vydržovaného
+z chudinské nadace, kterak sedí na patníku před domem a pojídá
+– 49 –
+
+krajíc chleba s máslem, z něhož kapesním nožem ukrajuje kusy
+tak velké, jaké stačí pojmout jeho ústa, a pak je velmi hbitě polyká.
+„Odpusťte, prosím,“ řekl konečně Oliver, když viděl, že se neobjevuje žádný jiný návštěvník, „to jste klepal vy?“
+„Já kopal!“ opáčil nadanec chudinského fondu.
+„Potřebujete, prosím, rakev?“ zeptal se Oliver prostomyslně.
+Na ta slova se nadanec zatvářil hrozně divoce a odsekl, že nebude trvat dlouho a bude ji potřebovat Oliver, bude‑li si dovolovat
+takové vtipy ke svým nadřízeným.
+„Podle mýho asi nevíš, kdo jsem, viď, špitálníku?“ pokračoval
+nadanec v řeči a s mentorskou vážností přitom slezl z patníku.
+„Ne, prosím,“ přiznal Oliver.
+„Jsem pan Noe Claypole,“ prohlásil se fundatista, „a ty seš pode
+mnou. Koukej sundat okenice, všiváku líná!“ S těmi slovy uštědřil
+pan Claypole Oliverovi kopanec a s důstojným vzezřením, které
+mu dodávalo velice na vážnosti, vstoupil do krámu. Pro hlavatého
+výrostka nemotorné postavy s malýma očkama v tupé tváři je jistě
+za všech okolností těžké vypadat důstojně; ale nepoměrně těžší to
+pro něj je, když k těmto osobním půvabům přistupuje ještě červený
+nos a krátké žluté kalhoty.
+Když Oliver vysadil okenice a rozbil jednu skleněnou tabuli,
+jak se pod tíhou první desky snažil dovrávorat na malý dvorek
+vedle domu, kam se přes den ukládaly, Noe mu s nimi milostivě
+pomohl; než se však k této pomoci snížil, utěšil Olivera ujištěním,
+že to „slízne“. Brzy potom sešel dolů pan Sowerberry. Krátce po
+něm se objevila paní Sowerberryová. A když to Oliver přesně podle
+Noemovy předpovědi „slízl“, následoval mladého pána Noema dolů
+po schodech k snídani.
+„Pojď sem k ohni, Noe,“ řekla Karolína. „Schovala jsem ti od pánovy snídaně pěkný plátek slaniny. Olivere, zavři ty dveře za zády
+pana Noema a vem si ty zbytky, co jsem ti nachystala na víko od
+chlebníku. Tady máš čaj – odnes si to tamhle na tu truhlu a vypij
+– 50 –
+
+si ho tam. A hoď sebou, protože tě budu potřebovat, abys poklidil
+v krámě. Slyšíš?“
+„Slyšíš, špitálníku?“ dodal Noe Claypole.
+„Proboha, Noe,“ podivila se Karolína, „co jsi ty za divnýho tvora!
+Proč nedáš tomu klukovi pokoj?“
+„Proč že mu nedám pokoj?“ opáčil Noe. „Tomu přece dávaj všichni pokoj, má ho až nad hlavu. Ani táta, ani máma se mu jaktěživo
+nebudou do ničeho plíst. Všechno příbuzenstvo ho nechává dělat,
+co sám chce. No ne, Karolíno? He, he, he!“
+„Jsi mi ty divnej pavouk,“ odpověděla Karolína a propukla v srdečný smích, v němž jí přizvukoval i Noe. Když skončili, zadívali se
+oba pohrdavě na nebohého Olivera Twista, kterak sedí na truhle
+v nejstudenějším koutě místnosti, třese se zimou a jí okoralé zbytky,
+zvlášť pro něho uschované.
+Noe sice byl chudinský nadanec, ale nikoli přímo špitální sirotek.
+Nebyl nalezenec, neboť mohl svůj rodokmen stopovat až k rodičům,
+kteří bydlili zcela blízko; jeho matka byla pradlena a otec voják
+alkoholik, propuštěný s dřevěnou nohou a s penzí dvou a půl pence
+a nevyjádřitelného zlomku denně. Učedníci ze sousedství ho již
+dlouho na veřejné ulici častovali potupnými přezdívkami „koženkář“, „almužník“ a podobně a Noe snášel tyto nadávky bez odpovědi.
+Ale když mu nyní náhoda přivedla do cesty bezejmenného sirotka,
+na kterého smí i nejnižší pária ukázat prstem opovržení, hojil se na
+něm i s úroky. To skýtá skvělou látku k přemýšlení. Ukazuje nám
+to, co krásného se dá z lidské povahy vypěstovat a jak nestranně se
+tytéž pomilováníhodné vlastnosti vyvíjejí u nejvznešenějšího lorda
+i u nejšpinavějšího almužníčka.
+Když Oliver přebýval v pohřebníkově domě již asi tři nebo čtyři
+týdny a manželé Sowerberryovi – po zavření krámu – spolu seděli
+v malém zadním pokojíku u večeře, pohlédl pan Sowerberry několikrát uctivě na svou choť a pravil:
+– 51 –
+
+„Má milá –“ Měl toho na jazyku víc, ale protože paní Sowerberryová
+vzhlédla s obzvlášť nemilostivým výrazem v tváři, ihned se zarazil.
+„No,“ štěkla paní Sowerberryová.
+„Nic, má milá, nic,“ odpověděl pan Sowerberry.
+„Krobiáne!“ procedila paní Sowerberryová.
+„Bůh chraň, má milá,“ omlouval se pan Sowerberry pokorně.
+„Myslel jsem, že to nechceš slyšet, má milá. Jenom jsem ti chtěl říct –“
+„Jen si to nech pro sebe, cos mi chtěl říct,“ přetrhla mu nit paní
+Sowerberryová. „Já jsem tady nula – se mnou se neraď, prosím. Já se
+do tvejch tajností vtírat nechci.“ S těmito slovy se paní Sowerberryová
+hystericky zasmála, což věštilo bouřlivé následky.
+„Ale má milá,“ namítl Sowerberry, „vždyť já od tebe právě radu
+chci.“
+„Ne, ne, ode mě ji nechtěj,“ opáčila paní Sowerberryová pateticky,
+„hledej si ji u někoho jiného.“ Tu se znovu hystericky zasmála, což
+pana Sowerberryho náramně vystrašilo. Tato metoda, ve styku
+mezi manžely velmi běžná a dobře vyzkoušená, bývá často velmi
+účinná. Ihned přinutila pana Sowerberryho škemrat jako o projev
+obzvláštní přízně, aby směl říci to, nač se paní Sowerberryová
+zvědavostí jen třásla. Po krátkém hašteření, které trvalo necelé tři
+čtvrti hodiny, se konečně nejmilostivěji uvolila toto dovolení mu
+udělit.
+„Týká se to jenom malýho Twista, má milá,“ řekl pan Sowerberry.
+„Je to moc hezký klouče, má milá.“
+„Bodejť by nebyl, jí přec jak zjednanej,“ odsekla oslovená dáma.
+„Má v obličeji takový zasmušilý výraz, má milá,“ pokračoval pan
+Sowerberry, „úžasně zajímavý. Byl by to báječný hlídač mrtvol, má
+milovaná.“
+Paní Sowerberryová vzhlédla s výrazem značného údivu. Pan
+Sowerberry ho postřehl; nedopřál však manželce ani vteřinku, aby
+mohla něco namítnout, a ihned pokračoval.
+– 52 –
+
+„Nemyslím normálního hlídače pro službu u dospělých, má milá,
+ale jen pro dětskou klientelu. Byla by to úžasná novinka, má milá,
+mít takového funebráčka přiměřené velikosti. Ručím ti za to, dělalo
+by to velkolepý dojem.“
+Paní Sowerberryovou, která měla v pohřebnickém oboru značně
+vytříbený vkus, novota této myšlenky silně zaujala. Ale protože by
+byla zadala své důstojnosti, kdyby to za daných okolností přiznala,
+pouze se velmi břitce zeptala, proč se nápad tak samozřejmý nevylíhl v hlavě jejího manžela již dříve? Pan Sowerberry si to právě
+vyložil jako souhlas se svým návrhem, a proto se bez průtahů rozhodli, že Olivera okamžitě zasvětí do tajů živnosti, a s tímto cílem
+na zřeteli, že Oliver bude provázet svého pána hned při nejbližší
+příležitosti, kdy bude jeho asistence žádoucí.
+Ta příležitost na sebe nedala dlouho čekat. Hned druhý den ráno
+půl hodiny po snídani vešel do krámu pan Bumble, opřel si hůl
+o pult, vytáhl z kapsy svou velkou koženou šrajtofli, vylovil z ní malý
+kousek papíru a podal ho Sowerberrymu.
+„Aha,“ prohodil pohřebník, když se zájmem v tváři přelétl lístek,
+„objednávka na rakev, co?“
+„Nejdřív na rakev a potom na obecní pohřeb,“ opravil ho pan
+Bumble, zatímco znovu obepínal řemínkem koženou šrajtofli, která
+byla stejně bachratá jako on.
+„Baytonová?“ podivil se pohřebník a zvedl oči od papírku k panu
+Bumblovi. „To jméno jsem v životě neslyšel.“ Bumble vrtěl hlavou,
+když odpovídal:
+„Paličáci, pane Sowerberry, ukrutný paličáci. A bojím se, pane,
+taky nafoukaný.“
+„Že nafoukaní?“ zvolal pan Sowerberry s úšklebkem. „Ale jděte,
+co je moc, to je moc.“
+„No, něco hnusnýho,“ potvrdil serbus. „Ouplná animálie, pane
+Sowerberry!“
+„To teda jo,“ přisvědčil pohřebník.
+– 53 –
+
+„Prvně jsme se o tý rodině doslechli teprv předevčírem večír,“
+pokračoval serbus, „a nebyli bysme se o ní asi dověděli vůbec,
+nebejt toho, že jedna ženská, co bydlí v tom samým domě, přišla
+požádat obecní vejbor, aby poslal obecního felčara podívat se na
+jednu ženskou, že je jí moc zle. Ten akorát odešel někam na večeři,
+ale jeho učedník – a to je moc šikovnej mládenec – jim rovnou poslal
+nějakou meducínu v lahvičce vod viksu.“
+„Hm, tomu říkám pohotovost!“ prohodil pohřebník.
+„To si myslím!“ vedl dál svou serbus. „Jenže co je platná – jakže
+se ty rebelové nevděčný zachovají, prosím? Chm, manžel vám dá
+vzkázat, že se ta meducína na neduh jeho ženy nehodí, a tak prej
+ji brát nebude – to říká, prej ji brát nebude, prosím! Dobrá, silná,
+zdravá meducína, co jsme zrovinka před tejdnem s velkým úspěchem dali dvěma irskejm nádeníkům a jednomu nosiči uhlí – pošle
+se jim zadarmo i s lahvičkou vod viksu – a von, prosím, vzkáže, že
+vona to užívat nebude!“
+Jak se celá ta ohavnost zjevila páně Bumblově mysli v celé své
+nehoráznosti, zabušil prudce holí do pultu a zrudl rozhořčením.
+„To jsem teda,“ řekl pohřebník, „v životě ještě –“ „Že ne, pane?“ vybuchl serbus. „To se ví, že ne, a ani nikdo jinej! Ale když je teď mrtvá,
+tak ji musíme pohřbít – takový je už příkaz, a čím dřív se to vodbude,
+tím líp.“ S těmi slovy si pan Bumble v zápalu úředního rozčilení nasadil svůj dvourohák zadní stranou dopředu a vyletěl z krámu jako švec.
+„Chm, byl tak rozvzteklenej, Olivere, že se dokonce zapomněl
+zeptat na tebe!“ řekl pan Sowerberry, když se díval za serbusem,
+jak rázuje ulicí.
+„Ano, pane,“ přikývl Oliver, který se po celou dobu rozmluvy pečlivě držel z dohledu a který se při pouhé vzpomínce na zvuk páně
+Bumblova hlasu otřásl od hlavy až k patě. Ale nemusil se vůbec namáhat, aby nepřišel panu Bumblovi na oči – neboť tento hodnostář,
+na něhož předpověď pána v bílé vestě učinila velice silný dojem,
+pokládal za lepší, pokud má pohřebník prozatím Olivera u sebe jen
+– 54 –
+
+na zkoušku, raději o věci nemluvit až do té doby, než bude hoch
+smluvně zavázán na sedm let učení, a tím bude všechno nebezpečí,
+že by se mohl vrátit obci na krk, účinně a zákonně zažehnáno.
+„Ne,“ řekl pan Sowerberry a sáhl po klobouku, „čím dřív tenhle
+melouch odbudem, tím líp. Ty ohlídej krám, Noe. A ty, Olivere, si
+vem čepici a pojď se mnou.“ Oliver uposlechl a následoval svého
+pána na jeho cestě za odborným posláním.
+Nějakou chvíli kráčeli nejživější a nejlidnatější částí města, a když
+konečně zabočili do úzké uličky, špinavější a bídnější než všechny,
+jimiž až dosud prošli, zastavili se, aby se poohlédli po domě, který
+je cílem jejich výpravy. Domy po obou stranách byly vysoké a velké,
+ale velmi staré a obývané příslušníky nejchudší vrstvy, jak by byl
+dostatečně prokázal sám jejich zanedbaný vzhled i bez souhlasného svědectví, jež vydával sešlý zevnějšek hrstky mužů a žen, kteří se
+tu a tam se založenýma rukama a ohnutým trupem kradmo ploužili
+ulicí. Značný počet těchto nájemných baráků měl v přízemí krámy
+s výklady; ale ty byly pevně zabedněné a pomalu trouchnivěly
+a obydlené byly pouze horní místnosti. Některé domy, které pro
+své stáří a zchátralost hrozily sesutím, zajišťovaly před zřícením do
+ulice mohutné klády zapřené do zdi a pevně zakotvené v zemi; ale
+i ty vetché brlohy si zřejmě někteří nešťastníci bez přístřeší zvolili
+za stálý noční útulek, neboť jedno z hrubých prken, která v domech
+nahrazovala dveře a okna, bylo odtržené a vypáčené, aby poskytlo
+otvor dost široký, co by se protáhlo lidské tělo. Uliční strouha byla
+plná stojatých splašků. I samy krysy, které se tu a tam válely v jejím
+hnilobném kalu a tlely, byly ohyzdně vyzáblé hladem.
+U otevřených dveří, před nimiž Oliver a jeho pán nakonec stanuli,
+nebylo ani klepadlo, ani rukojeť od zvonku; proto pohřebník pouze
+Olivera napomenul, aby šel těsně za ním a nebál se, a když obezřetně protápal tmavou chodbou, vystoupal až na horní stupeň prvního
+oddílu schodů. Na podestě narazil na dveře a klouby sevřené pěsti
+na ně zaklepal.
+– 55 –
+
+Otevřelo jim mladé děvče, asi třináctileté nebo čtrnáctileté. Hned
+na první pohled viděl pohřebník z vnitřku místnosti dost, aby poznal, že to je příbytek, kam má příkaz zajít. Vstoupil tedy a Oliver
+za ním.
+V místnosti nebylo ani památky po ohni, ale nad prázdným topeništěm se bezmyšlenkovitě choulil nějaký muž. Ke studenému krbu
+měla přistavenou nízkou stoličku také nějaká stařena a seděla vedle
+muže. V jiném koutě bylo několik otrhaných dětí a v malém výklenku proti dveřím leželo na zemi něco zakrytého starou p��ikrývkou.
+Oliver se otřásl, když mu pohled zabloudil tím směrem, a bezděčně
+se přikrčil ke svému pánovi – neboť i když to bylo přikryté, hoch
+tušil, že to je mrtvola.
+Mužova tvář byla vyzáblá a velice bledá; vlasy a vousy měl prošedivělé, oči krví podlité. Stařena měla tvář svraštělou; dva poslední
+zuby jí vyčnívaly přes spodní ret a oči jí svítily pichlavým pohledem.
+Oliver se bál podívat jak na ni, tak na muže. Tolik se podobali krysám, které před chvilkou viděl venku.
+„Nikdo k ní nesmí, ani na krok!“ zvolal muž a divoce vyskočil,
+když pohřebník zamířil k výklenku. „Stůjte! Aby vás ďas, stůjte, je‑li
+vám život milý!“
+„Hlouposti, milý brachu,“ opáčil pohřebník, který byl na bídu ve
+všech jejích podobách až tuze zvyklý. „Hlouposti!“
+„Já vám povídám,“ rozkřikl se muž, zaťal ruce v pěst a zuřivě dupal do podlahy, „já vám povídám, do země ji zahrabat nenechám!
+Neměla by tam pokoj. Lezli by po ní červi – sežrat by ji nemohli – tak
+je na kost vyhublá!“
+Pohřebník neuznal za hodno na toto blouznění odpovědět, nýbrž
+klidně vytáhl z kapsy míru a na chviličku poklekl vedle mrtvoly.
+„Ach,“ zaúpěl muž, propukl v pláč a klesl u nohou mrtvé ženy na
+kolena, „klekněte, klekněte všichni, co jste zde – poklekněte kolem
+ní a pamatujte moje slova! Pravím vám, že ji umořili hladem. Neměl
+jsem tušení, jak je to s ní zlé, ale když ji roztřásla zimnice – a to už
+– 56 –
+
+jí pod kůží prorážely kosti. Neměli jsme ani na oheň, ani na svíčku – umřela ve tmě, ve tmě! Nemohla se ani naposled podívat na
+tvářičky svých dětí, třebaže jsme ji slyšeli sípat jejich jména. Žebral
+jsem pro ni na ulicích – a za to mě zavřeli. Když jsem se vrátil z vězení, už umírala – a všechna krev se mi zastavila v žilách, protože
+ji umořili hladem. Přísahám to před Bohem, který to viděl! Umořili
+ji hladem!“ A vjel si rukama do vlasů a s ječivým výkřikem se svalil
+na zem a svíjel se, oči v sloup a rty pokryté pěnou.
+Vyděšené děti se usedavě rozplakaly; ale stařena, která až dosud
+zůstávala tak klidná, jako by byla ke všemu, co se kolem ní děje, úplně hluchá, je nyní hrozbami utišila. Uvolnila nákrčník muži, který
+ještě stále ležel na zemi, a připotácela se k pohřebníkovi.
+„To byla moje dcera,“ pohodila stařena hlavou směrem k mrtvole a při řeči se usmívala se slabomyslnou poťouchlostí, v takovém
+prostředí ještě příšernější než sama přítomnost smrti. „Bože, bože!
+Jestli to není divná věc, že já, co jsem ji přivedla na svět, a to jsem
+už měla svoje leta, jsem pořád naživu a veselá, a ona tady zatím
+leží studená a ztuhlá! Bože, bože – když to jeden pováží, vždyť to
+je zrovna jako dívadlo – zrovna jako dívadlo!“
+Zatímco se ten bědný tvor ve svém hrůzném veselí pochichtával
+a huhlal, pohřebník se obrátil k odchodu.
+„Počkejte, počkejte!“ zadržela ho stařena hlasitým šeptem. „Kdy­
+pak ji pochováte? Zejtra nebo pozejtří, nebo ještě dneska? Já ji
+připravila do truhly, víte, musím ji taky doprovodit. Pošlete mi
+nějaký velký plášť – nějaký hodně teplý – venku je ukrutná zima.
+Taky by se patřily koláče a víno, než půjdem! Ale co! Pošlete aspoň
+kus chleba – jenom bochníček chleba a hrníček vody! Dostanem
+kus chleba, můj milý?“ vyhrkla dychtivě a chytila pohřebníka za
+kabát, když znovu vykročil ke dveřím.
+„Ano, ano,“ přikývl pohřebník, „to se rozumí. Všechno, co budete
+chtít.“ A vytrhl se stařeně z ruky, popadl Olivera, a táhna ho za sebou
+odkvapil.
+– 57 –
+
+Nazítří (když se rodině mezitím dostalo výpomoci v podobě
+dvouliberního bochníčku chleba a kusu sýra, jež jim osobně přinesl
+sám pan Bumble) Oliver a jeho pán se vrátili do bídného příbytku,
+kam se před nimi již dostavil pan Bumble v doprovodu čtyř mužů
+ze špitálu, kteří měli dělat nosiče. Přes stařeniny i mužovy cáry
+přehodili starý černý plášť, a když holou rakev zašroubovali, zdvihli
+si ji nosiči na ramena a vynesli ji na ulici.
+„A teď musíte hezky přišlápnout, babi!“ zašeptal Sowerberry
+stařeně do ucha. „Máme krapet zpoždění, víte, a to nejde, nechat
+velebníčka čekat. Tak kupředu, mládenci – čím rychlej, tím líp!“
+Na takový příkaz vyrazili nosiči se svým lehkým břemenem mír­
+ným klusem a oba truchlící pozůstalí se jim drželi tak nablízku, jak
+jen stačili. Pan Bumble a Sowerberry rázovali svižným krokem pochodovým kousek napřed a Oliver, který neměl tak dlouhé nohy jako
+jeho pán, běžel vedle.
+Avšak potřeba spěchat nebyla tak naléhavá, jak si pan Sowerberry
+dělal starosti – neboť když dorazili do odlehlého kouta hřbitova, v němž
+bujely kopřivy a kde se kopaly obecní hroby, kněz se dosud nedostavil
+a kostelník, který se hřál u ohně v sakristii, zřejmě nepovažoval za nijak
+nepravděpodobné, že může trvat snad hodinu i víc, než kněz přijde.
+Postavili tedy máry na kraj hrobu a oba truchlící pozůstalí stáli v rozblácené hlíně a v studeném mrholivém dešti trpělivě čekali, zatímco si
+otrhaní kluci, které tato podívaná přilákala na hřbitov, mezi náhrobními
+kameny hráli hlučně na schovávanou nebo si zpestřovali zábavu tím, že
+přeskakovali rakev sem a tam. Protože pan Sowerberry a Bumble byli
+osobní přátelé kostelníkovi, seděli s ním u ohně a četli noviny.
+Když konečně uplynulo něco přes hodinu, bylo vidět pana Bumbla,
+Sowerberryho a kostelníka utíkat k hrobu. Hned vzápětí se objevil
+kněz, který si ještě v chůzi oblékal komži. Potom pan Bumble, aby
+zachoval dekorum, zmaloval několik kluků a ctihodný důstojný pán,
+když odříkal z pohřební agendy tolik, kolik se dalo směstnat do čtyř
+minut, podal svou komži kostelníkovi a zase odešel.
+– 58 –
+
+„Tak, Bille, hotovo!“ vyzval pan Sowerberry hrobníka. „Zaházet!“
+To nebyl úkol nijak tuze těžký, protože hrob byl již tak plný, že
+nejhořejší rakev spočívala jen pár stop pod povrchem. Hrobník
+nahrnul hlínu do jámy, lehce ji tu a tam udupal, hodil si lopatu přes
+rameno a odešel; v jeho šlépějích odešli kluci za velmi hlasitého
+hubování a reptání, že mají tak brzo po legraci.
+„Pojďte, milý brachu!“ řekl Bumble a poklepal muži na záda.
+„Chtěj hřbitov zavřít.“
+Muž, který od chvíle, kdy zaujal místo na pokraji hrobu, neučinil
+ani sebemenší pohyb, sebou nyní škubl, zdvihl hlavu, vypoulil oči
+na osobu, která ho oslovila, popošel několik kroků – a v mdlobách
+se skácel na zem. Bláznivá stařena byla příliš zaujata nářkem nad
+ztrátou pláště (který jí pohřebník zase stáhl z ramen), než aby muži
+věnovala pozornost; proto na něj vychrstli konev studené vody,
+a když přišel k sobě, vyvedli ho šťastně ze hřbitova, zamkli vrata
+a rozešli se každý svou cestou.
+„No, Olivere,“ zeptal se Sowerberry, když se spolu vraceli domů,
+„jak se ti to líbí?“
+„Moc pěkně děkuju, pane,“ odpověděl Oliver se značným váháním.
+„Ale nijak zvlášť, prosím.“
+„Hm, však si na to časem zvykneš, Olivere,“ řekl Sowerberry. „Až
+si na to zvykneš, chlapče, tak ti to ani nepřijde.“
+Oliver se v duchu zvědavě ptal, trvalo‑li hodně dlouho, než si
+na to zvykl pan Sowerberry. Ale uznal za moudřejší nechat si tu
+otázku pro sebe, a tak se mlčky vracel do krámu a přemítal o všem,
+co právě viděl a slyšel.
+
+– 59 –
+
+Kapitola šestá
+Oliver, vydrážděný Noemovým špičkováním, vzchopí se k činu
+a uvede Noema v značný úžas
+Když vypršel zkušební měsíc, byl Oliver smluvně zavázán v učení.
+Byl právě pěkně nezdravý čas. Řečeno obchodnicky, rakve byly
+v kurzu – a v průběhu několika týdnů si Oliver osvojil značnou
+míru zkušeností. Úspěch páně Sowerberryho důmyslného nápadu
+předstihl i jeho nejrůžovější naděje. Ani nejstarší obyvatelé města
+nepamatovali dobu, kdy by byla spála zuřila v takovém rozsahu
+a kosila tolik dětských životů, a mnoho bylo truchlivých průvodů,
+v jejichž čele kráčel k nepopsatelnému obdivu a pohnutí všech
+matek v městě malý Oliver se smutečním fáborem, splývajícím mu
+z klobouku až po kolena. A poněvadž provázel svého mistra i při
+většině jím vypravovaných pohřbů osob dospělých, aby si osvojil
+ono rozvážné chování a naprostou citovou sebekázeň, jež jsou pro
+dokonalého pompfunébra nezbytné, měl Oliver hojně příležitostí
+povšimnout si skvělé odevzdanosti a statečnosti, s níž někteří duševně silní lidé snášejí svá utrpení a ztráty.
+Například když Sowerberry dostal objednávku na vypravení
+pohřbu nějaké bohaté staré dámy nebo pána, obklopených zástupem pozůstalých synovců a neteří, jež bylo po dobu nebožtíkovy
+předchozí nemoci naprosto vyloučeno utěšit a jejichž zármutek byl
+i v situacích naprosto veřejných absolutně nepotlačitelný, jak jen
+byli sami mezi sebou, přímo oplývali štěstím – byli úplně veselí
+a spokojení a bavili se spolu tak nenuceně a radostně, jako by se nebylo stalo ani to nejmenší, co by je skličovalo. Také manželé snášeli
+ztrátu manželky s klidem vskutku hrdinským. A manželky se zase
+strojily do smutku za manžela, jako by se místo všeho truchlení
+– 60 –
+
+v rouše žalu byly rozhodly učinit z něho úbor co možná slušivý
+a svůdný. Rovněž bylo možno pozorovat, že se dámy a pánové, kteří
+byli po dobu pohřebního obřadu neskonalým zármutkem málem
+bez sebe, vzpamatovali téměř tím okamžikem, kdy došli domů,
+a úplně se uklidnili, dříve než počajovali. To všechno byla podívaná
+velice libá a poučná a Oliver na to hleděl s velkým obdivem.
+Že by příklad těch dobrých lidí přivedl Olivera Twista k odevzdanosti, to se nemohu odvážit tvrdit, ač jsem jeho životopisec, ani se
+sebemenší jistotou; s naprostou určitostí však mohu říci, že se po
+dlouhé měsíce trpělivě a pokorně podroboval nadvládě a týrání ze
+strany Noema Claypola, který s Oliverem zacházel čím dál tím hůř,
+když v něm teď okolnost, že nováček povýšil k černé holi a klobouku s fáborem, kdežto on, starší učeň, trčí stále v koženkách a chudinské placaté čepici, probudila silnou řevnivost. Karolína s ním
+jednala zle, protože s ním jednal zle Noe, a paní Sowerberryová byla
+jeho vysloveným nepřítelem, protože pan Sowerberry byl hotov
+být mu přítelem. A tak, s touto trojicí na jedné straně a se záplavou
+pohřbů na druhé, nebylo Oliverovi ani zdaleka tak blaze jako tomu
+příslovečnému prasátku v žitě.
+A nyní přicházím k velmi důležité epizodě v Oliverově životě;
+mám totiž zaznamenat událost zdánlivě snad nepatrnou a bezvýznamnou, která však nepřímo způsobila podstatný obrat ve všech
+jeho budoucích vyhlídkách i osudech.
+Jednoho dne sešli Oliver a Noe v obvyklou hodinu jídla do kuchyně, aby pohodovali na kousku skopové pečeně – půldruhé libry
+nejhoršího masa od krku – když vtom paní zavolala na Karolínu a ta
+odešla. Tak nastala chvilka čekání, o níž se Noe Claypole, protože
+měl hlad a zlost, domníval, že jí nemůže využít k žádnému užitečnějšímu účelu než k dráždění a týrání malého Olivera Twista.
+Dychtiv této nevinné zábavy, položil Noe nohy na ubrus, vykrákal
+Olivera za vlasy, zakroutil mu uši a projevil názor, že Oliver je zmije;
+dále mu oznámil svůj úmysl přijít se podívat, až ho budou věšet, ať
+– 61 –
+
+už k té vítané události dojde kdykoli, a potom začal s všelijakým
+jiným malicherným popichováním, jak už takový zlomyslný a zanedbaný obecní nadanec jako on dovede. Ale když žádná ta špička
+nevyvolala kýžený účinek a Olivera nerozplakala, pokusil se Noe
+být ještě šprýmovnější – a v této snaze učinil to, co mnozí laciní
+vtipálkové zdaleka vyhlášenější než Noe činívají dodnes, chtějí‑li
+být zábavní. Začal špičky ladit urážlivěji.
+„Hele, špitálníku,“ řekl Noe, „jak se vede mámě?“
+„Je už nebožka,“ odpověděl Oliver. „Neopovažujte se o ní přede
+mnou mluvit!“
+Při těch slovech Oliver zčervenal, dech se mu zrychlil a kolem úst
+a chřípí mu podivně hrálo, v čemž pan Claypole spatřoval nespornou bezprostřední předzvěst prudkého výbuchu pláče. Pod tímto
+dojmem opakoval svůj útok.
+„Na co umřela, špitálníku?“ zeptal se Noe.
+„Puklo jí prý srdce, říkaly některé naše staré opatrovnice,“ odpověděl Oliver, spíš jako by mluvil sám k sobě než odpovídal Noemovi.
+„Myslím, že vím, jaké to musí být, na tohle umřít!“
+„Trala‑lalá!“ výskl si Noe, když se Oliverovi po tváři skutálela slza.
+„Co tě tak najednou rozbrečelo, ty fňukno jedna špitálnická?“
+„Jistě ne vy,“ odsekl Oliver a chvatně si slzu utřel. „To ať vás ani
+nenapadne.“
+„Aha, ne já, chm!“ poškleboval se Noe.
+„Ne, vy ne,“ opáčil Oliver zostra. „Teď už dost! Už dál o ní ani
+slovo – to vám radím!“
+„To mi radíš?“ zvolal Noe. „Heleme! To mi radíš! Nebuď drzej,
+špitálníku. A kvůli mámě! Ta tvoje, to byl čistej ptáček, povedenej!
+Co mám povídat!“ A tu Noe pokýval významně hlavou a ohrnul
+přitom mrňavý červený nos tolik, kolik v daném případě dokázalo
+soustředěné vypětí vší svalové činnosti.
+„To víš, špitálníku,“ pokračoval Noe, Oliverovým mlčením osmělený, a hovořil uštěpačným tónem líčeného soucitu, tónem ze všech
+– 62 –
+
+na světě nejprotivnějším. „To víš, špitálníku, dnes se s tím nedá
+nic dělat – a to se ví, ty jsi s tím nemoh nic dělat ani tenkrát – a je
+mi hrozně líto – a samozřejmě je to líto nám všem – a hrozně tě
+litujem. Ale jistě víš, špitálníku, že tvoje máma byla skrz naskrz
+špatná ženská.“
+„Co jste to povídal?“ zeptal se Oliver a zdvihl oči.
+„Že byla skrz naskrz špatná ženská, špitálníku,“ odpověděl Noe
+chladnokrevně. „A má to vlastně mnohem lepší, že tenkrát umřela,
+nebo jináč by byla robotila na nucený práci v Bridewellu nebo by
+ji vypověděli do trestanecký kolonie nebo už dnes visela – a to je
+snad ze všeho nejpravděpodobnější, no ne?“
+Vztekem nachově rudý Oliver vyskočil, převrhl židli a stůl, popadl Noema za hrdlo a v zuřivosti svého hněvu jím cloumal, až
+výrostkovi cvakaly zuby v ústech; potom soustředil všechnu sílu
+do prudké rány a srazil ho na zem.
+Ještě před minutou vypadal hoch docela na tichého, krotkého,
+ušlápnutého beránka, kterého z něho drsné zacházení udělalo. Ale
+nyní v něm konečně vzplanul oheň; surová urážka jeho zemřelé matky mu rozbouřila krev do varu. Prsa se mu dmula, držel se zpříma,
+oči mu svítily živostí; byl to najednou úplně jiný člověk, jak tu tak stál
+a probodával pohledem zbabělého trýznitele, který se mu teď krčil
+u nohou a jemuž čelil s odvahou, jakou u sebe v životě ještě nepoznal.
+„On mě zamorduje!“ blábolil Noe. „Karolíno! Paní mistrová!
+Ten novej kluk mě tady vraždí! Pomoc! Pomoc! Oliver se zbláznil!
+Ka‑ro‑lí‑nóó!“
+Na Noemovo vřeštění se ozval hlasitý výkřik Karolíny a ještě
+hlasitější výkřik paní Sowerberryové; první jmenovaná se přiřítila
+do kuchyně postranními dveřmi, kdežto druhá zůstala stát na schodech a vyčkávala, dokud nenabude úplné jistoty, že sejít až dolů
+neznamená ohrožení lidského života.
+„Hó, ty kluku ničemná!“ ječela Karolína a popadla Olivera vší
+silou, která se přibližně rovnala síle prostředně silného muže ve
+– 63 –
+
+zvlášť dobré kondici. „Hó, ty lumpe jeden o‑hav‑ná, ne‑vděč‑ná,
+mor‑dýř‑ská!“ A za každou slabikou dala Oliverovi ránu, div si
+ruku nevymkla, a pro gaudium9 společnosti ji doprovodila vřísknutím.
+Karolínina pěst rozhodně nebyla lehká; ale aby se snad nestalo,
+že by na zkrocení Oliverovy zuřivosti nestačila, vpadla nyní paní
+Sowerberryová do kuchyně a jednou rukou jí ho pomáhala držet
+a druhou mu drápala obličej. Za tohoto příznivého stavu okolností
+se Noe zvedl ze země a mlátil ho pěstmi zezadu.
+To byla ovšem námaha tuze vysilující, aby mohla trvat dlouho.
+Když se všichni vyčerpali a neměli již sil mlátit ani sápat, odvlekli
+Olivera, který se vzpíral a křičel, ale ani v nejmenším zastrašeného, do sklípka na smetí a tam ho zamkli. Po tomto výkonu se paní
+Sowerberryová zhroutila na židli a propukla v pláč.
+„Propána, omdlívá!“ zvolala Karolína. „Sklenici vody, Noe! Honem,
+broučku!“
+„Ach, Karolíno!“ sípala paní Sowerberryová, co mohla a jak se
+dalo, neboť ze sebe sotva vypravila řeč pro nedostatek dechu
+a nadbytek studené vody, kterou jí Noe polil hlavu a ramena. „Ach,
+Karolíno, to štěstí, že nás všechny nepovraždil ve spaní!“
+„Svatá pravda, paní, ukrutný štěstí!“ zněla služčina odpověď.
+„Jenom doufám, že tohle pána naučí, aby si už nikdá nebral tyhle
+stvůry, co se roděj, jen aby od samý kolíbky vraždily a loupily.
+Chudinka Noe! Div že ještě dejchal, paní, když jsem přiběhla.“
+„Ubožáček!“ přisvědčila paní Sowerberryová a podívala se soucitně na obecního nadance.
+Noe, jehož nejhořejší knoflík u vesty byl přibližně na stejné výši
+s temenem Oliverovy hlavy, si za tohoto litování, jímž ho obě ženy
+oblažovaly, mnul spodem obou zápěstí oči a vyloudil několik dojemných slz a škytavých vzlyků.
+9
+
+Veselí, veselá zábava. Pozn. red.
+
+– 64 –
+
+„Co si jen počnem?“ zabědovala paní Sowerberryová. „Pán není
+doma, v celým domě není jediný mužský a kluk v deseti minutách
+dveře vykope.“ Oliverovy zuřivé nápory proti zmíněným sbitým
+prknům nasvědčovaly, že tento výsledek je vysoce pravděpodobný.
+„Krindáčka! To nevím, paní,“ odpověděla Karolína, „leda snad,
+abysme poslali pro policii.“
+„Nebo pro vojsko,“ navrhl pan Claypole.
+„Ne, ne,“ rozhodla paní Sowerberryová, jíž právě vytanul v mysli
+Oliverův dávný přítel. „Utíkej k panu Bumblovi, Noe, a řekni mu, aby
+sem okamžitě přišel a nepromeškal ani minutku – čepici nech bejt
+a maž, honem! Na tej modřině na oku si můžeš po cestě držet nůž.
+Tak ti nenaskočí taková boule.“
+Noe se nezdržoval, aby něco odpověděl, nýbrž ihned vyrazil
+plným tempem, a vskutku velice udivilo chodce, kteří byli právě
+venku, když viděli obecního nadance bez čepice na hlavě a s kudlou
+přitisknutou na oko ztřeštěně pádit ulicemi.
+
+– 65 –
+
+Kapitola sedmá
+Oliver setrvává ve vzpurnosti
+Noe Claypole uháněl ulicemi, co mu nohy stačily, a ani jedinkrát
+se nezastavil, aby popadl dech, dokud nedorazil k vratům špitálu.
+Když si tam minutku dvě odpočinul, aby naschráněl pořádnou zásobu prudkých vzlyků na působivou ukázku slz a zděšení, zabouřil
+hlučně na dvířka ve vratech a stařičkému špitálníkovi, který mu
+otevřel, ukázal tvář tak utrápenou, že i ten, ačkoli po většinu času
+kolem sebe neviděl nic jiného než utrápené tváře, s úžasem ucouvl.
+„Ale, ale, co je mu, mládenečkovi?“ podivil se starý špitálník.
+„Pane Bumble! Pane Bumble!“ vřeštěl Noe s dobře hranou hrůzou a hlasem tak pronikavým a rozčileným, že se jeho křik donesl
+k sluchu samého pana Bumbla, který byl náhodou docela nablízku,
+ale dokonce ho vylekal do té míry, že se přihnal na dvůr bez svého
+dvouroháku – což je okolnost velice zvláštní a pozoruhodná, neboť
+ukazuje, že i serbusa, zapůsobí‑li na něj nenadálý a mocný zevní
+popud, může postihnout chvilková pohroma toho rázu, že ztratí
+sebevládu a zapomene na osobní důstojnost.
+„Ach, pane Bumble, prosím vás!“ volal Noe. „Oliver prosím – Oliver
+nám –“
+„Cože? Cože?“ přerušil ho pan Bumble a v kovových očích mu
+kmitl záblesk radosti. „Snad neutek – snad vám neutek, Noe, nebo
+jo?“
+„Ne, prosím, pane, ne. Neutek nám, prosím, ale řádí nám tam jako
+vzteklej,“ odpověděl Noe. „Chtěl mě zamordovat, pane – a potom
+chtěl zamordovat Karolínu – a potom paní mistrovou. Achich, ta
+bolest! Hrozná bolest, prosím! Ukrutná, hrozitánská, pane!“ Tu se
+Noe začal svíjet a kroutit tělo do přerozmanitých pozic hodných
+– 66 –
+
+úhoře, čímž dával panu Bumblovi názorně na srozuměnou, že
+následkem násilného a krvelačného napadení Oliverem Twistem
+utrpěl těžká vnitřní zranění a pohmožděniny, jejichž vinou právě
+snáší nesnesitelná muka.
+Když Noe viděl, že novina, kterou přináší, pana Bumbla úplně
+ohromuje, zesílil její účinek ještě tím, že nad svými strašlivými
+ranami začal hořekovat desetkrát hlasitěji než předtím, a když zahlédl, že po dvoře jde nějaký pán v bílé vestě, dal svému nářku notu
+tragičtější než kdy dřív; správně totiž usoudil, že upoutat pozornost
+shora řečeného pána a roznítit jeho hněv bude vysoce užitečné.
+Pánovu pozornost upoutal vskutku velmi brzy, neboť pán ušel
+sotva tři kroky, než se hněvivě obrátil a ptal se, proč ten kluk ničemná
+tak vyje a proč ho pan Bumble neobšťastní něčím, co by takto označený sled pronikavých výkřiků změnilo v počínání nedobrovolné.
+„To je jeden ubohej hoch z chudinský školy, prosím,“ odpověděl
+pan Bumble, „kterýho málem zavraždil – jen o vlásek, pane – náš
+malej Twist.“
+„I ďasa!“ zvolal pán v bílé vestě a prudce se zastavil. „Já to věděl!
+Hned od samého začátku jsem měl takovou zvláštní předtuchu, že
+ten zbůjník raubířská skončí jednou na šibenici!“
+„Rovněž se, prosím, pokusil zavraždit služebnou,“ pokračoval pan
+Bumble s popelavě bledou tváří.
+„A naši mistrovou,“ dodal pan Claypole.
+„A pana mistra taky, říkals to myslím, Noe, ne?“ přisadil si pan
+Bumble.
+„Ne, toho ne! Mistr není doma, jináč by ho byl zabil taky,“ odpověděl Noe. „Povídal, že chce.“
+„Hm! Tak on povídal, to že chce, ano, hošíčku?“ vyptával se pán
+v bílé vestě.
+„Ano, pane,“ přikývl Noe. „A pěkně prosím, pane, mistrová se dává
+ptát, jestli by pan Bumble neměl chvilku čas, aby k nám zaskočil, teď
+hned, a zpráskal ho – protože pán není doma.“
+– 67 –
+
+„Jistěže, hošíčku, jistěže,“ přisvědčil pán v bílé vestě s blahosklonným úsměvem a pohladil po vlasech Noema, který měl hlavu
+asi o tři palce výš než on. „Jsi hodný hoch – moc hodný hoch. Na,
+tumáš měďák. A vy, Bumble, skočte hned k Sowerberryovým s holí
+a podívejte se, co by bylo nejlepší. A nešetřete ho, Bumble.“
+„Ne, to jistě ne, pane,“ slíbil serbus a upravoval si dratvové ovinutí, které pro účely obecních výprasků chránilo dolní konec jeho
+rákosové hole.
+„A Sowerberrymu řekněte, aby ho taky nešetřil. Bez jelit a bez
+modřin s ním do smrti nic nesvedou,“ připomněl pán v bílé vestě.
+„Buďte bez starosti, pane,“ odpověděl serbus. A poněvadž úprava
+dvourohého klobouku i hole k spokojenosti jejich majitele tou dobou skončila, pan Bumble a Noe Claypole se co nejrychleji odebrali
+do krámu pohřebníkova.
+Tam se zatím stav věcí ani v nejmenším nezlepšil. Sowerberry se
+dosud nevrátil a Oliver s nezmenšenou vervou stále kopal do sklepních dveří. Zprávy o jeho sveřepé divokosti zněly v podání paní
+Sowerberryové a Karolíny tak děsivě, že pan Bumble pokládal za
+moudré, dříve než otevře dveře, s Oliverem vyjednávat. K tomu cíli
+kopl, jako úvodem, zvenčí do dveří; potom přiložil ústa ke klíčové
+dírce a hlubokým a důstojným hlasem pravil:
+„Olivere!“
+„Honem, hned mě pusťte ven!“ odpověděl Oliver zevnitř.
+„Znáš tenhle hlas, Olivere?“ zeptal se pan Bumble.
+„Ano,“ přisvědčil Oliver.
+„A nebojíš se ho, panáčku? Netřeseš se celej, když mluvím?“ ptal
+se dál pan Bumble.
+„Ne!“ opáčil Oliver neohroženě.
+Odpověď tak odlišná, než jakou očekával, že z něho dostane,
+a než jakou byl zvyklý slýchat, pana Bumbla nemálo zarazila.
+Ustoupil od klíčové dírky, vypjal se k plné výši a s němým úžasem
+hleděl z jednoho ze tří přihlížejících na druhého.
+– 68 –
+
+„Věřte mi, pane Bumble, to musí bejt magor,“ řekla paní Sower­
+berryová. „Žádnej hoch, co je jen trochu při smyslech, by si netroufal
+s vámi takhle mluvit.“
+„Žádnej magor,“ odpověděl pan Bumble po chviličce hlubokého
+přemítání. „To je maso.“
+„Cože?“ zvolala paní Sowerberryová.
+„Maso, paní, to dělá maso,“ opakoval pan Bumble s přísným důrazem. „Vy jste ho překrmovala, paní. Vypěstovala jste v něm umělou
+duši a ohnivost, paní, nepatřičnou pro osobu jeho stavu – jak vám
+povědí vejboři, paní Sowerberryová, sami praktický filozofové.
+K čemu jsou obecním chudákům duše nebo ohnivost dobrý? Dávno
+stačí, že jim necháváme živý tělo. Kdybyste byla kluka živila ovesnou kaší, nebylo by k tomuhle došlo, milá paní!“
+„Božínku, božínku,“ vyhrkla paní Sowerberryová a zdvihla zbožně oči ke stropu kuchyně. „Tohle má jeden z toho, když je štědrej!“
+Štědrost paní Sowerberryové vůči Oliverovi záležela v tom, že
+ho přebohatě obdarovala všemi ničemnými zbytky a odpadky,
+které by nikdo jiný nejedl, a osvědčila tedy značnou míru pokory
+a sebezapření, ponechala‑li na sobě dobrovolně těžkou obžalobu
+vznesenou panem Bumblem – ačkoli se, abychom k ní byli spravedliví, řečeným jednáním ať myšlenkou, slovem či skutkem ani
+v nejmenším neprovinila.
+„Inu jo,“ pokračoval pan Bumble, když paní opět snesla oči k zemi,
+„teď se dá dělat jenom jedno, co já vím – nechat ho nějakej den
+v tom sklepě, až hladem krapet zkrotne, a pak ho pustit a celej čas,
+co bude v učení, ho krmit ovesnou kaší. Pochází ze špatný rodiny.
+Vejbušný nátury, paní Sowerberryová! Povídala opatrovnice i doktor, že ta jeho matka, než došla k nám, musela překonat takový
+potíže a bolesti, že by to každou slušnou ženskou bylo zabilo už
+kolik neděl dřív.“
+V tomto stadiu páně Bumblových výkladů začal Oliver, který
+slyšel jen tolik, aby rozeznal, že padla nějaká další narážka na jeho
+– 69 –
+
+matku, znovu kopat do dveří tak zuřivě, že přehlušil všechny ostatní
+zvuky. V tu kritickou chvíli se vrátil Sowerberry. Když mu vylíčili
+Oliverovo provinění – s takovými nadsázkami, jaké dámy považovaly za nejpůsobivější k tomu, aby roznítily jeho hněv – v mžiku
+odemkl dveře, popadl vzpurného učedníka za límec a vyvedl ho
+ze sklípku.
+Oliver měl od bití, které prve dostal, potrhané šaty, obličej téměř
+jednu modřinu a škráb a vlasy rozcuchané a shrnuté do čela, ale
+hněvivý ruměnec mu z tváře dosud nevymizel – a když ho mistr
+vytáhl z jeho vězení, mračil se vyzývavě na Noema a vypadal zcela
+nebojácně.
+„Jsi mi ty pěknej panáček, jen co je pravda!“ řekl Sowerberry,
+zacloumal přitom Oliverem a vlepil mu pohlavek.
+„Nadával mé mamince,“ hájil se Oliver.
+„No a kdyby, tak co na tom, ty lotřisko jedno nevděčný?“ namítla
+paní Sowerberryová. „Ta si to zaslouží, co o ní říkal, ba ještě horší
+věci.“
+„Nezaslouží,“ odporoval Oliver.
+„Zaslouží!“ stála na svém paní Sowerberryová.
+„To je lež!“ ohradil se Oliver.
+Z očí paní Sowerberryové vyhrkl příval slz.
+Tento příval slz neponechával panu Sowerberrymu žádnou
+volbu. Každému zkušenému čtenáři musí být naprosto jasné, že
+kdyby byl s nejvýš přísným potrestáním Olivera i jen okamžik váhal,
+byl by podle všech dosavadních zjištěných případů manželských
+kontroverzí býval surovec, nelidský manžel, sprostá kreatura,
+bídné mužské pimprle a mnoho jiných roztomilých charakterů,
+tuze četných, abychom je mohli v mezích této kapitoly vyjmenovat.
+Máme‑li k němu být spravedliví, byl, pokud sahala jeho moc – tuze
+rozsáhlá nebyla – chlapci přátelsky nakloněn; snad proto, že to bylo
+v zájmu jeho podniku, snad proto, že jeho žena neměla chlapce ráda.
+Ale příval ženiných slz mu neponechával žádnou jinou možnost,
+– 70 –
+
+dal tedy Oliverovi na místě výprask, který uspokojil i samu paní
+Sowerberryovou a učinil následující páně Bumblovo použití obecní
+hole poněkud zbytečným. Na zbytek dne ho zamkli do přístěnku za
+kuchyní a tam ve společnosti pumpy a krajíčku chleba pobyl až do
+večera, kdy ke dveřím přistoupila paní Sowerberryová, pronesla
+před nimi několik poznámek, pro památku jeho matky rozhodně ne
+lichotivých, a potom nahlédla do kumbálu a za Noemova i Karolínina
+posměchu a špičkování ho hnala nahoru na jeho smutné lůžko.
+Teprve když zůstal o samotě v tichu a klidu pohřebníkovy ponuré dílny, povolil Oliver citům, jaké lze očekávat, že se v pouhém
+dítěti, zažilo‑li takové nakládání jako on toho dne, pravděpodobně
+probudí. Jejich úštěpky vyslechl s výrazem opovržení, jejich rány
+snesl bez jediného hlesu – neboť cítil v prsou kypět onu hrdost,
+která by v něm byla zdusila výkřik až do posledního dechu, i kdyby
+ho byli pekli zaživa. Ale nyní, když nebylo živé duše, která by ho
+viděla nebo slyšela, padl na kolena na zem, skryl obličej v rukou
+a plakal slzy tak hořké, jaké – dej Bůh pro dobro člověčenstva –
+nechť málokterý tak mladý tvor má kdy příčinu před ním prolévat.
+Dlouhou dobu zůstal Oliver bez hnutí vkleče. Když konečně vstal,
+plamen svíčky již blikal v důlku svícnu. Opatrně se kolem sebe rozhlédl, pozorně poslouchal a potom tichounce uvolnil u dveří závory
+a zadíval se ven.
+Byla studená, tmavá noc. Hvězdy připadaly chlapcovým očím od
+země vzdálenější, než jak je kdy dosud viděl; bylo bezvětří; a temné
+stíny, které na zem vrhaly stromy, vypadaly ve své strnulé nehybnosti
+jako hrobky a mrtvoly. Zlehka dveře zase zavřel. A když ještě využil
+dohasínajícího světla svíčky k tomu, aby si do šátku svázal těch pár
+hadříků, které na sebe měl, posadil se na lavici a čekal na ráno.
+S prvním paprskem denního světla, který se prodral štěrbinami v okenicích, Oliver vstal a opět odjistil dveře. Jediné bázlivé
+ohlédnutí – jediné zaváhání – a již dveře za sebou zavřel a byl na
+volné ulici.
+– 71 –
+
+Podíval se vpravo, podíval se vlevo, na vážkách, na kterou stranu
+prchat. Vzpomněl si, že vídal formanské vozy, odjíždějící z města,
+plahočit se do kopce. Pustil se tedy týmž směrem, a když dorazil
+k pěšině vedoucí přes pole, o níž věděl, že kus dál se opět spojuje
+se silnicí, zahnul na ni a rychlým krokem se vzdaloval.
+Dobře si Oliver pamatoval, jak po téže pěšině klusal vedle pana
+Bumbla, když ho tenkrát odváděl z útulku do špitálu. Cesta ho vedla
+přímo kolem toho domku. Srdce se mu prudce rozbušilo, když na to
+vzpomínal, a málem se rozhodl vrátit. Ale ušel už dlouhý kus cesty
+a ztratil by spoustu času, kdyby to udělal. Ostatně je tak časně, že
+je moc málo nebezpečí, že by ho mohl někdo vidět; kráčel tedy dál.
+Konečně došel k domku. Nikde nebylo známky, že by jeho
+obyvatelé byli v tak časnou hodinu již vzhůru. Zastavil se, nahlédl
+do zahrady. Na jednom malém záhonu plelo nějaké dítě; když se
+Oliver zastavil, zvedlo bledou tvářičku a ukázalo obličej jednoho
+z jeho bývalých druhů. Oliver pocítil radost, že ho vidí, dřív než
+odejde – neboť ačkoli klučina byl mladší než on, býval to jeho oddaný kamarád a společník při hrách. Přemnohokrát spolu sdíleli
+trest bití, hladovění a zavření.
+„Tiše, Dicku,“ šeptl Oliver, když hošík přiběhl k brance a prostrčil mezi tyčkami hubenou ručičku, aby se s ním uvítal. „Je někdo
+vzhůru?“
+„Nikdo, jenom já,“ odpovědělo dítě.
+„Nikomu ani muk, Dicku, žes mě viděl!“ pokračoval Oliver. „Utekl
+jsem jim. Tlučou mě a týrají mě, Dicku – a tak si jdu hledat štěstí
+někam hodně daleko odsud. Kam, sám ještě nevím. Ale jsi hrozně
+bledý, Dicku!“
+„Slyšel jsem doktora, jak jim povídal, že brzo umřu,“ vysvětlovalo
+dítě s mdlým úsměvem. „Mám ukrutnou radost, že tě vidím, drahý
+Olivere, ale nezdržuj se, nezdržuj se!“
+„Ne, ne, zdržím se jen, co ti dám sbohem,“ řekl Oliver. „Na shledanou, Dicku! Však se zas uvidíme, vím to! A ty budeš zdravý a šťastný!“
+– 72 –
+
+„To doufám,“ odpovědělo dítě. „Ale až umřu, dřív ne. Vím, že doktor musel mluvit pravdu, Olivere, protože se mi pořád tolik zdá
+o nebi a o andělech a o laskavých tvářích, jaké nikdy nevidím, když
+jsem vzhůru – Polib mě,“ vyhrklo dítě, když vylezlo na nízkou branku a prudce objalo Olivera kolem krku. „Sbohem, drahý Olivere!
+Žehnej ti pánbůh!“
+Toto požehnání splynulo ze rtů malého dítěte, ale bylo první,
+které Oliver dosud v životě uslyšel svolávat na svou hlavu. A po
+celou dobu všech protivenství a utrpení i starostí a zvratů svého
+dalšího života na ně jedinkrát nezapomněl.
+
+– 73 –
+
+Kapitola osmá
+Oliver putuje do Londýna. Po cestě se setká
+s prapodivným mladým pánem
+Oliver došel k přelízce, u níž polní pěšina končila, a znovu se octl na
+veřejné silnici. Zatím už bylo osm hodin. Ačkoli měl město již téměř
+pět mil za zády, až do samého poledne střídavě utíkal a schovával se
+za křovím u silnice, protože se bál, že ho třeba pronásledují a chtějí
+chytit. Teprve potom se posadil k odpočinku přímo na silnici vedle
+milníku, a poprvé začal přemýšlet, kam nejlíp by měl jít hledat
+živobytí.
+Kámen, u kterého seděl, podával velkými písmeny informaci, že
+z toho místa je rovných sedmdesát mil do Londýna. To jméno dalo
+hochovým myšlenkám nový směr. Londýn! To známé ohromné
+město! Tam by ho nikdo – ba ani sám pan Bumble – jaktěživ nenašel!
+Často také slýchal starce ve špitále říkat, že žádný mládenec, když
+není nekňuba, nemusí v Londýně třít bídu a že v tom obrovském
+městě jsou možnosti, jak se uživit, o jakých ti, co vyrostli ve venkovských končinách, nemají ani ponětí. Je to prý místo jako stvořené
+pro hocha bez domova, který jinak musí umřít na ulici, když mu
+nikdo nepomůže. Zatímco mu tyto myšlenky táhly mozkem, čile
+vyskočil a znovu se vydal na cestu.
+Vzdálenost mezi sebou a Londýnem zmenšil o další plné čtyři míle,
+než mu přišlo na mysl, kolik útrap ho ještě čeká, dříve než může
+doufat, že k vytčenému cíli vůbec dojde. Protože na něj tato úvaha
+neodbytně dotírala, zmírnil trochu krok a přemítal o svých prostředcích, jak se tam dostat. V ranečku měl kůrku chleba, režnou košilku
+a dva páry punčoch; kromě toho v kapse měl jednu penci – dar od
+Sowerberryho po jednom pohřbu, při němž se svého úkolu zhostil
+– 74 –
+
+nadobyčejně dobře. „Čistá košile,“ uvažoval Oliver, „je moc příjemná
+věc – a ty dvoje spravené punčochy taky – a ten měďák taky – ale je to
+dohromady slabá pomoc, když mám šlapat pětašedesát mil, a v zimě!“
+Leč Oliverovy myšlenky, stejně jako se děje u většiny lidí, mu sice
+dovedly nadmíru pohotově a barvitě předvést jeho potíže, byly však
+úplně v koncích, měly‑li mu poradit nějaké možné řešení, jak je překonat; proto si Oliver po dlouhých úvahách, které neměly žádný valný
+výsledek, přehodil raneček na druhé rameno a plahočil se dál.
+Toho dne ušel Oliver dvacet mil a celý ten čas neměl v ústech
+nic než tu kůrku suchého chleba a několik doušků vody, které si
+vyprosil u dveří chalup při silnici. Když nadešla noc, zahnul na louku a s rozhodnutím přečkat tam do rána se schoulil v kupě sena.
+Zpočátku byl vystrašený, neboť po holých polích truchlivě skučel
+vítr; bylo mu zima a měl hlad a byl ve své samotě opuštěnější než
+kdy dřív. Ale protože byl od celodenní chůze velmi unavený, brzy
+usnul a zapomněl na útrapy.
+Když druhý den ráno vstal, byl zimou celý zkřehlý a měl takový
+hlad, že hned v první vesnici, kterou procházel, musel svůj měďák
+vyměnit za bochníček chleba. Neušel víc než dvanáct mil, když se
+znovu snesla noc. Chodidla měl rozbolavělá a nohy tak slabé, že se
+pod ním třásly. Další nocí strávenou v tom mrazivém sychravém
+vzduchu se jeho stav ještě zhoršil; když se nazítří ráno vydával na
+další pouť, stěží za sebou vlekl nohy.
+Na úpatí jednoho příkrého kopce čekal, až k němu dojede dostavník, a pak na venkovních cestujících žebral; ale jen málokteří
+si ho vůbec povšimli, a to mu ještě řekli, aby počkal, až dojedou na
+vrchol kopce, a pak aby jim ukázal, jak daleko doběhne za půlpenci. Ubohý Oliver se kousek cesty snažil dostavníku stačit, ale pro
+únavu a rozbolavělé nohy to nedokázal. Když to venkovní pasažéři
+viděli, zastrčili půlpenci zase zpátky do kapsy a prohlásili, že je
+líný spratek a nic si nezaslouží. A dostavník odhrčel a zanechal za
+sebou oblak prachu.
+– 75 –
+
+V některých vesnicích visely velké malované tabule s výstrahou,
+že všechny osoby, které by v jejich obvodu žebraly, budou uvrženy
+do šatlavy. To Oliverovi nahánělo ukrutný strach, a proto byl vždycky rád, když měl takovou vesnici co možná nejrychleji za sebou.
+V jiných vesnicích obyčejně postával po zájezdních dvorech a smutně se díval na každého, kdo šel kolem; takové počínání zpravidla
+končilo tím, že hostinská přikázala některému z postiliónů, kteří
+tam právě lelkovali, aby toho cizího kluka vyhnal, protože by dala
+krk, že přišel něco ukrást. Žebral‑li někde u sedláka, deset ku jedné, že mu pohrozili, že na něj poštvou psa. A ukázal‑li špičku nosu
+v některém krámě, hned mluvili o serbusovi – z čehož se Oliverovi
+rozbušilo srdce, až je cítil v ústech – velmi často po celé dlouhé
+hodiny to jediné, co v nich vůbec cítil.
+Pravda je, že nebýt jednoho bodrého výběrčího mýta a jedné
+dobrácké staré paní, byla by Oliverovy útrapy zkrátila navlas stejná
+událost, jaká kdysi ukončila útrapy jeho matky; jinými slovy byl by
+s naprostou jistotou klesl mrtev na veřejné silnici. Ale mýtný mu dal
+najíst chleba a sýra – a stará paní, která měla vnuka, jenž ztroskotal
+na moři a nyní bloudil bos kdesi po dalekých končinách světa, se
+nad ubohým sirotkem ustrnula a dala mu ze svého mála, co mohla,
+ba víc než mohla, a to se slovy tak laskavými a něžnými a s tolika
+slzami porozumění a soucitu, že se Oliverovi vryla do srdce hlouběji
+než veškeré utrpení, které kdy zakusil.
+Časně zrána sedmého dne po tom, kdy opustil své rodiště, vbel­
+hal Oliver utrmáceným krokem do městečka Barnetu. Okenice byly
+zavřené, ulice prázdná; ani živá duše dosud neprocitla k denní práci.
+Právě vycházelo slunce v celé své oslnivé kráse; ale jeho světlo jen
+ještě důrazněji chlapci připomínalo jeho osamělost a opuštěnost,
+když si se zkrvavělýma nohama a celý uprášený sedl na práh jednoho domu.
+Ponenáhlu se jedna okenice za druhou otevíraly, rolety v oknech
+vytahovaly a po ulici začínali přecházet lidé. Tu a tam se některý
+– 76 –
+
+chodec zastavil a na okamžik se na Olivera zahleděl nebo se po něm
+v spěšné chůzi kolem jen zvědavě ohlédl; ale nikdo mu sám od sebe
+nepomohl, ba ani se nikdo neobtěžoval i jen zeptat, kde se tam bere.
+K žebrání neměl Oliver odvahu. A tak seděl dál.
+Už delší chvíli se takhle krčil na schodě před domem a divil se
+velkému počtu hostinců (neboť každý druhý dům v Barnetu byla
+hospoda, ať velká nebo malá), netečně pozoroval dostavníky projíždějící ulicí a právě dumal, jak se to zdá zvláštní, že v několika
+málo hodinách hravě svedou to, co jeho stálo celý týden odvahy
+a odhodlanosti, neúměrné jeho věku, než to dokázal, když vtom ho
+vyburcovalo poznání, že se hoch, který kolem něho před několika
+minutami lhostejně přešel, opět vrátil a nadmíru vážně si ho teď
+z protější strany prohlíží. Zpočátku toho Oliver valně nedbal, ale
+hoch setrvával v témž postoji upjaté pozornosti tak dlouho, že
+Oliver zdvihl hlavu a jeho upřený pohled mu oplatil. Nato zamířil
+hoch přes ulici, došel až těsně k Oliverovi a řekl:
+„Těbůh, človíčku! Co se mele?“
+Hoch, který tímto dotazem oslovil našeho malého poutníka, byl
+asi stejného věku s ním; ale vypadal tak podivně, že podivnějšího
+snad Oliver v životě ještě neviděl. Byl to hoch obličeje jaksepatří
+všedního, s nosem pršatým a čelem nízkým, a vůbec mládeneček
+tak umouněný, že víc už člověk nemohl chtít – ale tvářil se i choval
+docela jako dospělý muž. Na svůj věk byl malé postavy, nohy měl
+trochu do „o“ a oči malé, pichlavé, ošklivé. Klobouk měl posazený
+na vršku hlavy tak lehce, že hrozil každým okamžikem spadnout –
+a také by byl opravdu velmi často spadl, kdyby jeho nositel nebyl
+měl ve zvyku co chvíli zručně škubnout hlavou a tím pošoupnout
+klobouk zpátky na staré místo. Vězel v mužském kabátě, který mu
+sahal bezmála na paty. Manžety měl zahrnuté až k lokti, aby vůbec
+dostal ruce z rukávů ven – zřejmě s konečným cílem strčit si je do
+kapes štruksových kalhot, neboť tam je také ustavičně měl. Byl to
+rozhodně nejfuriantštější a nejnafoukanější mladý pán, jaký se kdy
+– 77 –
+
+v šněrovacích křampách tyčil do výšky čtyř stop a šesti palců, ne‑li
+o něco méně.
+„Těbůh, človíčku! Co se mele?“ zeptal se ten prapodivný mladý
+pán Olivera.
+„Mám hrozný hlad a jsem strašně unavený,“ odpověděl Oliver
+a v očích mu při těch slovech stály slzy. „Mám za sebou dlouhou
+cestu. Šlapu už celých sedm dní.“
+„Šlapeš už sedm dní!“ opakoval mladý pán. „Aha, rozumím. Na
+glejt od hlavouna, viď? Ale se mi zdá,“ dodal, když zpozoroval
+Oliverův udivený pohled, „že vůbec nevíš, kdo je to hlavoun, co,
+bobečku povedená?“
+Oliver skromně odpověděl, že tím slovem slyšel vždycky nazývat
+člověka s velkou hlavou.
+„Tě péro, seš mi ty zajíc!“ zvolal mladý pán. „Hlavoun je přeci sudí,
+a když šlapeš na glejt od hlavouna, tak to nejdeš rovnou kupředu,
+ale dycinky vejš a vejš a nikdá už zpátky dolů. Copaks eště nikdá
+nezkusil mlejn10?“
+„Jaký mlýn?“ zeptal se Oliver.
+„Jakej mlejn? No přeci mlejn – ten, co potřebuje tak málo místa,
+že se vejde i do basy, a dycinky se točí veselej, když se lidem vede
+bledě, než když jim je hej, anžto pak nesežene šlapáky. Ale heleď,“
+řekl mladý pán, „potřebuješ něco na zob a máš ho mít. Mám sice
+zrovinka dales – akorát jedinej šup a grešli – ale dokud stačej, tak
+klopím a solím. Tak hopla, zvedni se na ty špády. No! a tradá!“
+Když pomohl Oliverovi vstát, zavedl ho mladý pán do vedlejšího
+kupeckého krámu a tam nakoupil slušnou porci krájené vařené
+šunky a půlku čtyřliberního bochníka chleba čili, jak se sám vyjádřil, „štyrákovou placku“. Aby udržel šunku čistou a ochránil ji
+před prachem, pomohl si důmyslným způsobem, totiž vyhloubil
+v bochníku díru tím, že z něho vydloubl kus střídky, a nacpal šunku
+
+10
+
+Soud. (Ze staršího argotu.) Pozn. překl.
+
+– 78 –
+
+dovnitř. Potom si mladý pán strčil chléb pod paždí, zamířil do nedaleké malé hospůdky a zavedl Olivera až do výčepu v zadní části
+domu. Tam jim na příkaz záhadného mladíčka přinesli korbel piva
+a Oliver se na pobídku svého nového přítele pustil do jídla; krmil
+se dlouho a s chutí a cizí hoch si ho při tom hodování chvílemi
+pozorně prohlížel.
+„Jdeš do Londýna?“ zeptal se cizí hoch, když Oliver konečně dojedl.
+„Ano.“
+„Máš kde bydlet?“
+„Ne.“
+„A peníze?“
+„Nemám.“
+Cizí hoch si hvízdl a vrazil ruce do kapes tak hluboko, jak mu to
+jen rukávy velkého kabátu dovolily.
+„Ty bydlíš v Londýně?“ zeptal se Oliver.
+„Jo. Když jsem doma, tak jo,“ odpověděl hoch. „Podle mýho bys
+potřeboval nějakej kutloch, kde by ses dneska vyspal, co?“
+„To opravdu,“ přisvědčil Oliver. „Nespal jsem pod střechou, co
+jsem odešel od nás.“
+„Kvůli tomu si teda hlavu tejrat nemusíš,“ řekl mladý pán. „Ještě
+dneska musím bejt v Londýně a znám tam jednoho slušnýho starýho pána, co tam žije, a ten ti dá nocleh zadarmo a jaktěživ se
+nezeptá, co ti cinká v kapse – samo sebou když tě k němu přivede
+nějakej fešák, kterýho von zná. A že by neznal mě? Kdepak! Ani co
+by za nehet vešlo! Zaručeně ne! Ani pomyšlení!“
+Mladý pán se usmál, jako by chtěl naznačit, že poslední kusé
+výroky jsou jen laškovná ironie, a zároveň dopil pivo do dna.
+Tato neočekávaná nabídka přístřeší byla tuze lákavá, aby jí Oliver
+odolal; zvlášť když ihned po ní následovalo ujištění, že řečený starý pán nepochybně Oliverovi bez meškání opatří pěkné místo. To
+vedlo k rozhovoru ještě přátelštějšímu a důvěrnějšímu, z něhož se
+– 79 –
+
+pak Oliver dověděl, že jeho nový přítel se jmenuje Jack Dawkins
+a že je obzvláštním miláčkem a chráněncem postaršího pána shora
+zmíněného.
+Zevnějšek pana Dawkinse nevydával tuze příznivé svědectví
+o výhodách, jež z náklonnosti jeho patrona plynou těm, které vzal
+pod svou ochranu; ale poněvadž měl poněkud výstřední a nevázaný
+styl řeči a navíc ještě přiznal, že mezi důvěrnými přáteli je lépe znám
+pod přezdívkou „Ferina Lišák“, Oliver usoudil, že na jeho nového
+známého, jakožto na tvora lehkovážně a zpustle založeného, byla
+všechna mravní ponaučení jeho dobrodince až doposud vyplýtvána
+nadarmo. Pod tímto dojmem si potají umínil, že si bude hledět co
+možná nejrychleji získat dobré mínění starého pána, a pozná‑li,
+že Lišák je nepolepšitelný – jak již nyní téměř s jistotou očekával,
+že se ukáže – poděkuje se za čest všech dalších styků s ním.
+Poněvadž John Dawkins měl námitky proti tomu, aby vkročili do
+Londýna před setměním, bylo málem jedenáct hodin, než dorazili
+k islingtonskému mýtu. Od Anděla přešli do St. Johns’s Road a z té
+zahnuli do úzké ulice, která končí u divadla Sadler’s Wells; pak
+se pustili po Exmouth Street a Coppice Row a dále úzkou uličkou
+kolem špitálu a přes staroslavný plácek, který se kdysi honosil
+jménem Hockley‑in‑the‑Hole; odtamtud zamířili do uličky Little
+Saffron Hill a z té konečně do ulice Great Saffron Hill. Tou Lišák
+pelášil rychlým krokem za ustavičného napomínání Olivera, aby se
+mu držel těsně v patách.
+Ačkoli měl Oliver až dost čím zaměstnávat pozornost, nechtěl‑li
+ztratit svého vůdce z očí, přesto nemohl odolat, aby se několikrát
+chvatně nerozhlédl po obou stranách ulice, jíž se ubíral. Špinavější
+ani zbídačelejší končinu ještě v životě neviděl. Ulice byla velmi
+úzká a blátivá a vzduch přesycený ohavnými pachy. Bylo v ní slušné
+množství krámků; ale jak se zdálo, neměly na skladě žádný jiný artikl než ony houfy dětí, které se i v té pozdní noční hodině protahovaly mezi dveřmi hned sem, hned tam nebo vřeštěly uvnitř. Jediné
+– 80 –
+
+oázy, kterým se uprostřed té všeobecné pustoty očividně dařilo,
+byly hospody a v těch se s plnou vervou rvala nejnižší irská chátra.
+Průjezdy a slepé uličky, které tu a tam z hlavní ulice odbočovaly,
+odhalovaly pohled na hloučky domů, kde se opilí mužové i ženy
+doslova váleli ve špíně a z nejedněch domovních dveří se opatrně
+vynořilo statné individuum, vydávající se podle všeho zdání na
+výpravu jistě nijak zvlášť kalou nebo neškodnou.
+Oliver se právě rozmýšlel, neměl‑li by raději vzít do zaječích,
+když vtom došli na dolní konec ulice. Tu ho jeho průvodce chytil za
+rameno, otevřel dveře jednoho domu v blízkosti uličky Field Lane,
+vtáhl ho do chodby a zase dveře za nimi zavřel.
+„Co je!“ křikl zdola nějaký hlas v odpověď na Lišákovo hvízdnutí.
+„Príma terno!“ zněla Lišákova odpověď.
+To bylo patrně nějaké heslo nebo znamení, že všechno je v pořádku, neboť na zadním konci chodby se na zdi mihlo světýlko
+blikavé svíčky a z místa, odkud bylo vylomeno někdejší zábradlí
+schodů do kuchyně, vykoukla mužská tvář.
+„Jste dva,“ řekl muž, vystrčil svíčku ještě kus dál a zastínil si přitom oči. „Kdo je ten druhej?“
+„Novej kamarád,“ odpověděl Jack Dawkins a přitáhl Olivera blíž.
+„Kdes ho sebral? Odkud je?“
+„Z Balíkova. Je Fagin nahoře?“
+„Jo, zrovna třídí šňupáky. Tak alou nahoru!“ Svíčka se zase stáhla
+zpátky a tvář zmizela.
+S jednou rukou tápající kolem a s druhou sevřenou pevným
+stiskem společníkovým zdolal Oliver se značnými obtížemi tmavé
+a rozbité schody, po nichž jeho průvodce vyběhl se snadností a hbitostí, která svědčila o tom, že je dobře zná. Nahoře prudce otevřel
+dveře nádvorního pokoje a vtáhl Olivera za sebou dovnitř.
+Strop i stěny místnosti byly stářím a špínou úplně černé. Před
+krbem stál obyčejný měkký stůl a na něm byla svíčka, zastrčená do
+– 81 –
+
+láhve od zázvorového piva, pár cínových korbílků, bochník chleba,
+máslo a talíř. Na pánvi, postavené na ohni a provázkem přivázané ke
+krbové římse, škvířivě syčelo několik klobásků a nad nimi, s opékací vidličkou v ruce, stál velmi starý scvrklý žid, jehož odpornou tvář
+ničemných rysů stínila houšť zknocených zrzavých chlupů. Na sobě
+měl usmolený flanelový kaftan, z něhož mu čouhal holý krk, a jak
+se zdálo, dělil pozornost mezi pánev a hambalek, na kterém viselo
+množství hedvábných kapesníků. Na podlaze ležela těsně sražená řada hrubých slamníků, sešitých ze starých pytlů. Kolem stolu
+sedělo asi pět šest hochů, žádný z nich starší než Lišák, a kouřili
+z dlouhých hliněnek a popíjeli kořalku s výrazem vyzrálých mužů.
+Všichni se shlukli kolem svého druha, když šeptal několik slov židovi do ucha, a potom se otočili a rozzubili se na Olivera. Stejně se
+otočil i žid, opékací vidličku stále v ruce.
+„To je von, Fagine,“ představil ho Jack Dawkins, „můj přítel Oliver
+Twist.“
+Žid se zazubil, obřadně a hluboce se Oliverovi uklonil, vzal ho
+za ruku a vyslovil naději, že se mu dostane cti důvěrně se s ním
+seznámit. Potom ho obstoupili mladí pánové s hliněnkami a velmi
+vydatně mu potřásali oběma rukama – obzvlášť tou, v níž držel
+svůj raneček. Jeden mladý pán hořel nedočkavostí, aby mu mohl
+pověsit čepici na věšák, a jiný byl zase tak úslužný, že mu vjel sám
+rukama do kapes, aby se Oliver při své velké únavě nemusil s jejich
+vyprazdňováním namáhat osobně, až půjde spát. Tyto zdvořilůstky by byly pravděpodobně zašly mnohem dále, kdyby si židova
+opékací vidlička nebyla vydatně zatančila po hlavách a ramenou
+příchylných mladíků, kteří je Oliverovi prokazovali.
+„Moc rádi tě mezi sebou vidíme, Olivere, moc,“ řekl žid. „Odstav
+klobásky, Lišáku, a přitáhni Oliverovi k ohni škopek. To koukáš na
+naše kapesníky, co, milánku! Je jich pěkná hromádka, na? Zrovna
+jsme je shledali, půjdou do prádla – tak, tak, Olivere, tak tak. Ha,
+ha, ha!“
+– 82 –
+
+Poslední část této řeči uvítali všichni nadějní žáci šprýmovného
+starého pána bouřlivým rykem. A právě v nejlepším veselí zasedli
+k večeři.
+Oliver snědl svůj díl a potom mu žid namíchal sklenici horkého
+jalovcového grogu s příkazem, že ho musí hned do sebe obrátit,
+protože na odlivku čeká další pán. Oliver učinil po jeho přání. Ihned
+vzápětí ucítil, jak ho někdo zlehka zdvíhá a klade na jeden vycpaný
+pytel – a potom upadl do hlubokého spánku.
+
+– 83 –
+
+Kapitola devátá
+Obsahuje další podrobnosti o šprýmovném starém pánovi
+a jeho nadějných žácích
+Nazítří ráno bylo již pozdě, když se Oliver probudil ze zdravého
+dlouhého spánku. V místnosti nebyl nikdo kromě starého žida, který si zrovna v hluboké pánvičce vařil k snídani trochu kávy, a jak ji
+míchal železnou lžicí dokolečka dokola, tiše si pro sebe pohvizdoval.
+Co chvíli přestal a zaposlouchal se, když zdola zaslechl i sebeslabší
+zvuk; jakmile se však upokojil, že to nic není, pokračoval zase v práci a opět si pohvizdoval a míchal jako předtím.
+Třebaže se Oliver probral ze spánku, úplně probuzený ještě
+nebyl. Mezi spaním a bděním existuje jakýsi dřímotný stav, kdy se
+člověku v pěti minutách s očima napůl otevřenýma a s polovičním
+vědomím všeho, co se kolem něho děje, nazdá víc snů, než by se
+mu nazdálo v pěti nocích s očima pevně zavřenýma a se smysly pohříženými do naprostého bezvědomí. V takových chvílích víme my
+smrtelníci o tom, co činí náš duch, právě dost, abychom si utvořili
+jakous takous matnou představu o jeho obrovských schopnostech,
+o jeho vzletu a odpoutání od země a pohrdání časem i prostorem,
+je‑li osvobozen od přítěže svého tělesného druha.
+Přesně v takovém stavu byl Oliver. Polozavřenýma očima viděl
+žida, slyšel jeho tiché pohvizdování a rozeznával škrábavý zvuk lžíce objíždějící stěnu pánvičky – a přesto se tytéž jeho smysly, zcela
+současně, v duchu čile obíraly téměř každým, koho kdy v životě
+poznal.
+Když měl kávu hotovou, odtáhl žid pánvičku na patku. Pak zůstal
+chviličku stát v nerozhodné pozici, jako kdyby byl na vážkách, čemu
+se má dál věnovat, a nakonec se otočil, zadíval se na Olivera a za– 84 –
+
+volal na něho jménem. Oliver neodpověděl a podle všech zjevných
+známek spal.
+Jakmile se po této stránce upokojil, přistoupil žid potichounku
+ke dveřím a zasunul závoru. Potom vytáhl – jak Oliverovi připadalo,
+z nějaké díry v podlaze – malou skříňku a opatrn�� ji postavil na stůl.
+Když zvedl víko a podíval se dovnitř, zasvítily mu oči. Potom si ke
+stolu přitáhl starou židli, posadil se a ze skříňky vylovil nádherné
+zlaté hodinky, posázené blyštivými drahokamy.
+„Ts, ts!“ sykl žid, schoulil hlavu mezi ramena a ohyzdným šklebem zkřivil každičký rys v obličeji. „Chakmoni11 chytrý! Chakmoni!
+Pevný až do konce! Ani slovo necekli starýmu pastorovi, kde všecko
+je. Ani slovo nepíchli na starýho Fagina! A taky nač? Ani na vteřinku
+by jim to nebylo uvolnilo oprátku nebo podrželo propadlo. Ne, ne,
+ne, ani na vteřinku! Pašáci! Pašáci!“
+S takovými a jinými úvahami podobného rázu, huhlanými pod vousy, uložil žid opět hodinky do jejich bezpečného úkrytu. Z téže skříňky
+pak postupně vytáhl a se stejným potěšením si prohlížel přinejmenším ještě patery další hodinky kromě prstenů, broží, náramků i jiných
+klenotnických výrobků z materiálů tak nádherných a tak umělecky
+zpracovaných, že Oliver neměl ani ponětí, jak se vůbec jmenují.
+Když všechny tyto skvosty zase uložil na místo, vylovil starý žid
+ještě jeden – tak maličký, že mu vůbec nevyčníval z ploché dlaně.
+Patrně na něm byl nějaký velice droboučký nápis, neboť žid si
+položil klenot naplocho na stůl a pod ochranou ruky ho dlouho
+a vážně zkoumal. Konečně ho zase uložil, jako by se vzdával naděje
+na úspěch, opřel se zády o lenoch a breptal si:
+„Kapitální vynález, tenhle hrdelní trest! Mrtvej se už nekaje.
+Mrtvej už žádnou ošemetnou historii nevybreptá. Ojojoj! To je vejhodička pro naše řemeslo! Pět viselců v jednej řádce – nikdo naživu,
+aby jednoho podfouk nebo se strachy rozsypal!“
+
+11
+
+Chytrák, šikulka. (Ze staršího argotu.) Pozn. překl.
+
+– 85 –
+
+Zatímco žid drmolil tuto samomluvu, padly jeho bystré tmavé
+oči, které až dosud zíraly nepřítomně dopředu, na Oliverovu tvář;
+chlapcovy oči visely v němé zvědavosti na tváři jeho. A třebaže toto
+střetnutí trvalo pouze nepatrný okamžik – nejkratší zlomeček času,
+jaký si lze vůbec představit – úplně stačilo, aby si stařec uvědomil,
+že ho chlapec pozoroval. Přibouchl víko skříňky, až dunivě třesklo,
+popadl velký nůž na chléb, který ležel na stole, a vztekle vyskočil.
+Ale prudce se třásl – neboť i přes své zděšení Oliver dobře viděl, jak
+se nůž ve vzduchu chvěje.
+„Co to znamená?“ sípěl žid. „Nač mě špehuješ? Proč jsi vzhůru? Co
+jsi viděl? Ven s tím, kluku! Honem – honem, jestli je ti život milej!“
+„Já už nemohl dýl spát, prosím,“ odpověděl Oliver zkroušeně.
+„Moc mě to mrzí, pane, jestli jsem vás vyrušil.“
+„Nebyl jsi vzhůru už před hodinou?“ zeptal se žid a zuřivě se na
+hocha zamračil.
+„Ne, prosím! Určitě ne!“ bránil se Oliver.
+„Víš to jistě?“ zasyčel žid s pohledem ještě zuřivějším než předtím
+a v hrozivém postoji.
+„Na mou duši nebyl, pane,“ odpověděl Oliver vážně. „Určitě ne,
+prosím, určitě ne.“
+„I pš, milánku, i pš!“ řekl žid, který se náhle vrátil ke svému obvyklému chování a jen si ještě chviličku s nožem pohrával, než ho zase
+odložil, jako by chtěl vzbudit domněnku, že ho popadl pouze ze žertu.
+„Samo sebou, že to vím, milánku. Jen jsem tě chtěl postrašit. Jsi statečný
+hoch! Ha, ha, jsi statečný hoch, Olivere!“ Žid si zamnul ruce a kuckavě
+se zasmál, ale přese všechno znepokojeně pošilhával po skříňce.
+„Viděls některý tyhle roztomilý cetky, milánku?“ zeptal se žid,
+když na ni po krátké pomlce položil ruku.
+„Ano, pane,“ přisvědčil Oliver.
+„Ajvaj!“ vyhrkl žid a silně zbledl. „Jsou – jsou moje, Olivere – celý
+můj majeteček. Všechno, s čím můžu počítat na starý kolena. Lidi
+mi říkají lakomec, milánku. Jenom lakomec, nijak jinak.“
+– 86 –
+
+Oliver si pomyslil, že starý pán musí být už opravdový lakomec,
+když s tolika hodinkami žije v takové špinavé díře; ale v domnění,
+že ho třeba jeho láskyplné zalíbení v Lišákovi a ostatních chlapcích
+stojí spoustu peněz, pouze zvedl k židovi uctivý pohled a zeptal se,
+smí‑li vstát.
+„Jistěže, milánku, jistěže,“ přikývl starý pán. „Počkej. Tamhle
+v koutě u dveří stojí džbán s vodou. Přines si ho a já ti dám umejvadlo, aby ses mohl opláchnout, milánku.“
+Oliver vstal, přešel světnici a shýbl se jen na ten okamžik, co by
+zdvihl džbán. Když pak otočil hlavu, byla skříňka pryč.
+Sotvaže se umyl a všechno po sobě poklidil tím, že umyvadlo
+na židův pokyn vylil z okna, vrátil se Lišák – v doprovodu velmi
+čiperného mladého přítele, kterého viděl Oliver minulý večer kouřit
+a kterého mu teď formálně představili jako Čódla Batese. Všichni
+čtyři se posadili, aby posnídali z Faginovy kávy a několik teplých žemliček se šunkou, které Lišák přinesl domů pod dýnkem klobouku.
+„Hm,“ začal žid a poťouchle pošilhával po Oliverovi, ale mluvil
+k Lišákovi, „doufám, že jste už dnes ráno pracovali, milánkové, na?“
+„Celí diví,“ odpověděl Lišák.
+„Jako lvi,“ dodal Čódl Bates.
+„Hezky, chlapečkové, hezky!“ pochválil žid. „Na, Lišáku, cos udělal
+ty?“
+„Dvě portmoné,“ odpověděl tázaný mladý pán.
+„Vycpaný?“ vyptával se žid dychtivě.
+„Celkem slušně,“ usmál se Lišák a vytáhl dvě náprsní tobolky,
+jednu zelenou a druhou červenou.
+„Ne tak tlustě, jak by snesly,“ řekl žid, když si pozorně prohlédl
+oba vnitřky, „ale moc pěkně a elegantně udělaný. Šikovnej pracantí­
+ček, Olivere, co?“
+„Moc šikovný, pane, jistě,“ přisvědčil Oliver. Ta slova vyvolala
+u pana Batese bouřlivý řehot – k náramnému úžasu Olivera, který
+neviděl nejmenší příčiny k smíchu na ničem, co se právě událo.
+– 87 –
+
+„A copak máš ty, milánku?“ zeptal se Fagin Čódla Batese.
+„Šňupáky,“ odpověděl mladý pán Bates a zároveň vytáhl čtyři
+kapesníky.
+„Na,“ mlaskl si žid a bedlivě je přitom prohlížel, „jsou moc pěkné,
+opravdu moc. Jenžes je dobře neoznámkoval, Čódl – ty monogramy
+se budou muset vypárat a to naučíme Olivera, jak je vytahat jehlou.
+Máme, Olivere, chceš? Ha, ha, ha!“
+„Když budete tak laskavý, pane,“ řekl Oliver.
+„Taky bys rád uměl dělat kapesníky tak lehce jako Čódl Bates,
+milánku? Chtěl bys?“ zeptal se žid.
+„Moc rád, pane, hrozně rád, když mě to naučíte,“ odpověděl Oliver.
+Mladý pán Bates viděl v té odpovědi něco tak neskonale zábavného, že znovu vyprskl v bujný smích – kterýžto smích tím, že se
+střetl s kávou, kterou hoch právě pil, a hodil ji do nějaké špatné
+trubice, div neskončil chlapcovým předčasným zadušením.
+„Dyť von je tak roztomile zelenej!“ řekl Čódl, když se vzpamatoval,
+jako na omluvu nezpůsobného chování před společností.
+Lišák neříkal nic, jenom přihladil Oliverovi vlasy nad čelem
+a poznamenal, že už se časem okouká; tu pak starý pán, který si
+všiml, že se Oliver začíná červenat, změnil předmět hovoru otázkou,
+bylo‑li ten den ráno na popravě hodně lidí. Tím Oliverův podiv jen
+čím dál tím víc rostl, neboť z odpovědí obou chlapců jasně vysvítalo,
+že jí oba přihlíželi – a Oliverovi samozřejmě nešlo do hlavy, jak je
+možné, že ještě našli dost času, aby udělali tolik práce.
+Jakmile se po snídani sklidilo ze stolu, pustil se šprýmovný starý pán s oběma hochy do velmi podivné a neobvyklé hry, která
+spočívala v tom, že nejdřív si šprýmovný starý pán do jedné kapsy
+u kalhot strčil tabatěrku, do druhé tobolku, do kapsičky u vesty hodinky s ochranným řetízkem kolem krku a do náprsenky si zapíchl
+jehlici s falešným briliantem. Potom se pevně upjal do kabátu, uložil
+do jeho kapes ještě kapesník a pouzdro na brýle a s holí v ruce
+cupital po světnici sem a tam a napodoboval způsob, jakým se
+– 88 –
+
+v každou denní hodinu po ulicích procházejí staří pánové. Někdy
+se zastavil u krbu a někdy zas u dveří a hrál, jako by s nejhlubším
+zaujetím zíral do výkladní skříně. V těch chvílích se ze strachu před
+zloději ustavičně ohlížel a neustále si popleskával jednu kapsu po
+druhé, aby se ujistil, že nic neztratil, a při tom si počínal tak úžasně
+komicky a přirozeně, že se Oliver smál, až mu po tvářích tekly slzy.
+Celou tu dobu se mu oba hoši drželi těsně v patách, a kdykoli se
+otočil, uhnuli mu z očí tak mrštně, že bylo nemožné sledovat jejich
+pohyby. Konečně mu Lišák jako náhodou šlápl na špičku nohy nebo
+někdy také kopl do boty, kdežto Čódl Bates do něho zároveň vrazil
+zezadu, a v tom jediném okamžiku mu s rychlostí vskutku pozoruhodnou vytáhli taběrku, tobolku, hodinky, ochranný řetízek, jehlici
+i kapesník, ba i pouzdro na brýle. Ucítil‑li starý pán v některé kapse
+cizí ruku, křikl, ve které to je, a potom celá hra začala zase znova.
+Přehráli již mnoho kol této hry, když mladé pány přišly navštívit
+dvě mladé dámy, z nichž se jedna jmenovala Betsy a druhá Nancy.
+Obě měly bohatou houšť vlasů, vzadu nijak zvlášť pěkně vyčesaných nahoru, a střevíce i punčochy nemálo zanedbané. Nebyly to
+možná krasavice, ale obličej jim kvetl červení a vypadaly docela
+statně a zdravě. A protože měly pozoruhodné, nenucené a přívětivé
+způsoby, viděl v nich Oliver vskutku pěkná děvčata. A to bezesporu
+také byla.
+Tato návštěva se zdržela velmi dlouho. Poněvadž si jedna z mladých dam stěžovala, že ji studí v žaludku, objevila se na stole pálenka a hovor nabyl tónu velmi družného a povznášejícího. Konečně
+Čódl Bates projevil mínění, že je čas na aus. To, napadlo Oliverovi,
+asi musí být francouzský výraz pro odchod odněkud, protože hned
+vzápětí Lišák a Čódl i obě mladé dámy společně odešli, když jim
+ještě napřed laskavý starý žid dal dobrotivě peníze na útratu.
+„Co říkáš, milánku,“ začal Fagin, „to je rajský život, na? Teď si na
+celý den vyletěli ven.“
+„To už práci udělali, pane?“ zeptal se Oliver.
+– 89 –
+
+„Ja, milánku,“ přisvědčil žid, „totiž, ledaže by se jim neočekávaně
+ještě nějaká nahodila teď, když jsou venku. A jestli se jim nahodí,
+jistě si ji nenechají ujít, za to ručím. Vem si z nich příklad, milánku.
+Vem si z nich příklad,“ tu zaklepal lopatkou na uhlí o zdivo krbu, aby
+dodal svým slovům důrazu, „a udělej všechno, co ti řeknou, a ve
+všem se řiď jejich radou, milánku – obzvlášť Lišákovou. Z Lišáka
+bude jednou slavnej člověk a sveze s sebou i tebe, když si z něho
+vemeš mustr. – Poslyš, milánku, nevisí mi z kapsy šátek?“ uťal žid
+najednou řeč otázkou.
+„Ano, prosím,“ přikývl Oliver.
+„Zkus, jestli mi ho dovedeš vytáhnout, abych to neucítil – jaks to
+viděl dělat je, když jsme si dnes ráno hráli.“
+Oliver si jednou rukou přidržel spodek kapsy, jak viděl, že si ho
+přidržuje Lišák, a druhou rukou z ní zlehounka vytáhl kapesník.
+„Je venku?“ zvolal žid.
+„Tady je, prosím,“ řekl Oliver a ukázal kapesník.
+„Jsi čipera, milánku,“ pravil šprýmovný starý pán a popleskal
+Olivera pochvalně po hlavě. „V životě jsem bystřejšího mládenečka
+neviděl. Na, tumáš šilink. Jestli budeš takhle pokračovat, dotáhneš
+to na nejslavnějšího muže naší doby. A teď pojď sem a já ti ukážu,
+jak z těch kapesníků vypáráš monogramy.“
+Oliverovi bylo divné, co má žertovné vybírání kapes starému
+pánovi co dělat s možností, že z něho jednou bude slavný člověk.
+Ale když pomyslil, že žid je o tolik starší, a musí to tedy vědět líp,
+následoval ho klidně ke stolu a brzy se hluboce zabral do svého
+učebního předmětu.
+
+– 90 –
+
+Kapitola desátá
+Oliver lépe pozná, co jsou jeho noví druhové zač,
+a získá draze zaplacenou zkušenost.
+Krátká, ale velmi důležitá kapitola našeho příběhu
+Mnoho dní zůstal Oliver v židově světnici, pilně páral monogramy
+z kapesníků (jichž chlapci přinášeli domů velký počet) a občas se
+účastnil hry již dříve popsané, kterou žid hrával s oběma hochy
+pravidelně každé ráno. Nakonec se mu začalo stýskat po čerstvém
+vzduchu, a tu pak mnohou úpěnlivou prosbou žadonil na starém
+pánovi, aby mu dovolil jít s oběma kamarády ven na práci.
+Oliverovu touhu po činorodém zaměstnání ještě zvyšovaly
+známky přísně mravního založení, které u starého pána viděl.
+Kdykoli se Lišák nebo Čódl Bates vrátili večer domů s prázdnou,
+vedl starý pán dlouhé a velmi vášnivé výklady o tom, jak hanebný
+je zlozvyk zahálky a lenosti, a trval na nutnosti vést pracovitý život
+tím, že je posílal spát bez večeře. Ba jednou se dokonce tak unáhlil,
+že oba hochy shodil ze schodů; to však v prosazování svých ctnostných zásad zašel vskutku neobvykle daleko.
+Jednou ráno konečně dostal Oliver dovolení, o které tak horlivě
+usiloval. Už několik dní nebyly doma žádné kapesníky, na kterých
+by mohl pracovat, a obědy byly hodně hubené. To snad byly důvody, proč starý pán dal svůj souhlas; ale ať už byly nebo nebyly,
+řekl Oliverovi, že smí jít, a svěřil ho ochraně Čódla Batese a jeho
+přítele Lišáka. Trojice tedy vyrazila, Lišák jako vždycky s rukávy
+u kabátu ohrnutými a s kloboukem posazeným na ucho; mladý
+pán Bates se loudal ulicí s rukama v kapsách a mezi nimi Oliver,
+plný zvědavosti, kam asi jdou a v jakém výrobním oboru se mu
+dostane prvního výcviku.
+– 91 –
+
+Tempo, jakým se ubírali, bylo tak hrozně líné a podezřele loudavé,
+že v Oliverovi brzy vzbudilo dojem, že jeho společníci chtějí starého
+pána oklamat a vůbec do práce nejít. Lišák měl ještě navíc šeredný
+zlozvyk strhávat malým chlapcům z hlavy čepici a zahodit ji do
+některého hlubokého světlíku před domy, kdežto Čódl Bates zase
+osvědčoval jisté velmi volné názory po stránce vlastnického práva
+tím, že si ze stánků při okraji chodníku přisvojoval rozličná jablka
+a cibule a strkal si je do kapes, které byly tak úžasně prostorné,
+že se zdálo, jako by jimi měl celý oblek podložený ze všech stran.
+To všechno vypadalo tak nepěkně, že Oliver už už chtěl projevit
+svůj úmysl, že zkusí, najde‑li sám cestu zpátky domů, když vtom
+nenadálá a nadmíru záhadná změna v Lišákově chování dala jeho
+myšlenkám zcela jiný směr.
+Zrovna vycházeli z úzké uličky nedaleko onoho holého náměstí
+v Clerkenwellu, jemuž se v jistém podivném zvrácení pojmu do
+dnešního dne říká „Palouček“, když vtom se Lišák náhle zastavil,
+položil si prst na ret a s nejvyšší opatrností a obezřelostí stáhl své
+společníky zase zpátky.
+„Co se děje?“ podivil se Oliver.
+„Pšš!“ odpověděl Lišák. „Vidíš tamhle toho strejdu u stánku s knihama?“
+„Toho starého pána na druhé straně?“ zeptal se Oliver. „Ano, vidím.“
+„Ten se šikne,“ řekl Lišák.
+„Prima kavka,“ dodal mladý pán Čódl Bates.
+Oliver se podíval z jednoho na druhého, v očích vrcholný údiv;
+ale nedostal se k tomu, aby se něco zeptal, protože oba hoši se již
+kradli tiše přes ulici a připlížili se až těsně k starému pánovi, k němuž právě upoutali jeho pozornost. Oliver popošel několik kroků
+za nimi, ale protože nevěděl, má‑li jít dál nebo se ztratit, stanul
+a v němém úžasu přihlížel.
+– 92 –
+
+Starý pán byl osobnost vzhledu velmi úctyhodného, s napudrovanou hlavou a se zlatými brýlemi. Byl oblečen v lahvově zeleném
+kabátě s černým sametovým límcem, měl bílé kalhoty a pod paždím
+tiskl elegantní bambusovou hůlku. Držel v rukou knihu, kterou si
+vzal ze stánku, a stál tam a hroužil se do čtení s takovým zaujetím,
+jako kdyby seděl v křesle ve své pracovně. Docela dobře možné, že
+si opravdu představoval, že je doma, neboť z jeho zahloubanosti
+bylo zřejmé, že nevidí ani knihkupecký stánek, ani ulici, ani hochy,
+zkrátka vůbec nic jiného než onu knihu, kterou prostě normálně
+čte; obrátil list, když došel ke konci stránky, začal s první řádkou na
+další straně a s hlubokým zájmem a horlivostí v čtení pokračoval.
+To Oliverovo zděšení a úlek, když tak stál pár kroků od nich
+a s očima vypoulenýma, že víc už je vytřeštit ani nemohl, přihlížel
+a spatřil, jak Lišák hrouží ruku do kapsy starého pána a vytahuje
+z ní šátek! Když spatřil, jak ho podává Čódlovi Batesovi, a nakonec
+je viděl oba úprkem utíkat za roh!
+Bleskem vytanula chlapci v hlavě celá záhada těch kapesníků
+a hodinek a klenotů starého žida. Na chviličku strnul bez hnutí
+a krev ho hrůzou tak pálila ve všech žilách, že mu bylo, jako by stál
+v horoucím ohni. Potom ze samého zmatku a strachu vzal nohy na
+ramena, a protože nevěděl, co dělá, upaloval, div že se špičkami
+země dotýkal.
+To všechno se zběhlo v necelé minutě. Právě v okamžiku, kdy se
+Oliver dal na útěk, si starý pán sáhl do kapsy, a protože pohřešoval kapesník, zprudka se otočil. Když spatřil chlapce, uhánějícího
+takovým rychlým tempem pryč, zcela přirozeně usoudil, že mu
+šátek ukradl on, vykřikl tedy, co mu hlas stačil: „Zloděj! Chyťte ho!“
+a s knihou v ruce se rozběhl za ním.
+Ale starý pán nebyl jediný, kdo spustil pokřik. Lišák a mladý pán
+Bates, kteří nestáli o to, aby úprkem po veřejné ulici na sebe upoutali všeobecnou pozornost, se prostě schovali hned v prvních domovních dveřích za rohem. Sotvaže zaslechli křik a spatřili Olivera
+– 93 –
+
+utíkat, okamžitě uhádli docela přesně, jak se věci mají, a velmi
+hbitě vyběhli ven a také začali volat: „Zloděj! Chyťte ho!“ a přidali
+se k pronásledování jako řádní občané.
+Třebaže Olivera vychovali filozofové, nikdo ho teoreticky neobeznámil s krásným axiómem, že první zákon přírody je sebezáchova.
+Kdyby ho byl Oliver znal, byl by možná takové jednání čekal. Ale
+poněvadž je nečekal, jen ho ještě víc vyděsilo, a proto letěl jak s větrem o závod a starý pán a oba hoši s křikem a řevem za ním.
+„Zloděj! Chyťte ho!“ V tom výkřiku je nějaké kouzlo. Kramář
+opouští svůj pult a forman fasuněk; řezník odhazuje lísku, pekař
+košík, mlékař konev, posluha balíčky, školák kuličky, dlaždič Špičák,
+dítě pálku a míč. A už se hrnou jeden přes druhého, hlava nehlava,
+cesta necesta: pádí, vřískají, hulákají, porážejí chodce, jak divoce
+zahýbají za roh, burcují psy a plaší slepice – a ulice, náměstí i dvory
+duní jejich ozvěnou.
+„Zloděj! Chyťte ho!“ Volání sílí v sterý hlas a s každou zatáčkou
+houf roste. A letí dál a dál bláto nebláto, cák sem, cák tam, a dusá po
+dlažbě chodníků; otvírají se okna, vybíhají lidé, kupředu, kupředu se
+řítí dav, v pimprlovém divadle opouští Kašpárka všechno publikum,
+právě když je zápletka nejnapínavější, přidává se k pádícímu zástupu,
+násobí křik a novým žárem rozněcuje řev: „Zloděj! Chyťte ho!“
+„Zloděj! Chyťte ho!“ Hluboko, přehluboko tkví v lidském nitru
+lovecká vášeň něco honit – ať to je co je! I takové nebohé zchvácené
+dítě, jež vyčerpáním sotva popadá dech; dítě se zděšeným výrazem
+a smrtelnou úzkostí v očích, jemuž se po tváři řinou velké krůpěje
+potu; dítě, jež napíná každičký sval, aby svým pronásledovatelům
+uniklo. A ti, jak mu běží v patách a každým okamžikem ho dohánějí, jásají nad úbytkem jeho sil pokřikem ještě hlasitějším a ječí
+a vý­skají radostí. „Chyťte ho!“ Ano, prosím, chyťte ho, proboha ho
+chyťte, i když už jen z milosrdenství!
+Konečně ho mají! Šikovná rána! Už leží na dlažbě a dav se kolem
+něho dychtivě shlukuje; každý nový zvědavec se strká a prodírá
+– 94 –
+
+mezi ostatními, jen aby hocha zahlédl. „Uhněte kousek!“ – „Nechte
+ho trošku oddychnout!“ – „Blázníte? Nezaslouží si to!“ – „Kdepak
+je ten pán?“ – „Tamhle, jde sem k nám.“ – „Vy tam, uvolněte pánovi
+cestu!“ – „Je tohle ten kluk, pane?“ – „Ano.“
+Oliver, celý ublácený a špinavý od prachu, ležel na zemi a krváceje
+z úst, divoce se rozhlížel po množství obličejů, které ho obklopovaly,
+když ochotné ruce prvních pronásledovatelů protáhly starého pána
+hloučkem a postrčily ho do středu kruhu.
+„Ano,“ přikývl starý pán. „Obávám se, že to je on.“
+„Vobává se!“ zahučel zástup. „To je povedený, co?“
+„Chudáček!“ pravil starý pán. „Poranil se.“
+„To je moje práce, pane,“ ozval se hlas a z řady vystoupil hranatý
+habán. „Až jsem si vo jeho pysk řácky natřel klouby. To já ho chyt,
+pane.“
+Habán hodil rukou ke klobouku a zazubil se v očekávání, že za
+svou námahu dostane nějakou odměnu; ale starý pán si ho jen
+měřil pohledem plným ošklivosti a pomrkával úzkostlivě kolem
+sebe, jako by sám měl zaječí úmysly. A je velmi pravděpodobné, že
+by se byl vskutku o útěk pokusil a tak dopřál davu novou honičku –
+nebýt toho, že se právě v tom okamžiku hloučkem prodral policejní
+strážník (osoba, která se v takových případech obyčejně zjevuje na
+scéně poslední) a popadl Olivera za límec.
+„Koukej vstát,“ houkl strážník neurvale.
+„To jsem vůbec nebyl já, prosím. Opravdu ne, opravdu! To byli
+jiní dva hoši,“ bránil se Oliver, úpěnlivě spínal ruce a rozhlížel se
+dokola. „Někde tady jsou.“
+„Ale kde, nejsou,“ opáčil strážník. Myslil to sice ironicky, ale
+zároveň to byla pravda, protože Lišák a Čódl Bates „zdrhli“ první
+vhodnou uličkou, která se jim naskytla. „Koukej vstát!“
+„Neubližujte mu,“ řekl starý pán soucitně.
+„Ale kde, já mu neublížím,“ odpověděl strážník a na důkaz svých
+slov div že z Olivera nestrhl kabátek. „Tak alou, takové jako ty já
+– 95 –
+
+přece znám, na mě si nepřijdeš. Tak zvedneš se na nohy nebo ne,
+ty kvítko lotrovský?“
+Oliver, který se stěží vůbec udržel na nohou, se s námahou vztyčil
+a už ho strážník rychlým krokem vlekl za límec ulicemi. Starý pán
+šel vedle strážníka s nimi a ta část davu, jíž se to podařilo dokázat,
+je o kousek předběhla a co chvíli se otáčela a zevlovala na Olivera.
+Kluci škodolibě výskali a tak se bral průvod kupředu.
+
+– 96 –
+
+Kapitola jedenáctá
+Pojednává o policejním soudci panu Fangovi
+a podává malou ukázku jeho praxe při výkonu spravedlnosti
+Delikt byl spáchán v rajónu, ba dokonce v nejbližším okolí pověstné
+stanice metropolitní policie. Davu se dostalo pouze to uspokojení,
+že doprovodil Olivera dvěma třemi ulicemi a přes plácek zvaný
+Mutton Hill, kde ho strážník vedl dál do nízkého klenutého průjezdu a špinavou slepou uličkou k zadnímu vchodu do řečené rozdělovny veškeré spravedlnosti. Zahnuli na malý dlážděný dvorek
+a tam narazili na statného muže s chumlem licousů na skráních
+a s chumlem klíčů v ruce.
+„Co je, o co jde?“ zeptal se muž lhostejně.
+„Straka na šňuptychle,“ odpověděl muž, který přiváděl Olivera.
+„Vy jste strana, která byla okradena, pane?“ vyptával se muž
+s klíči.
+„Ano, jsem,“ přisvědčil starý pán, „ale nejsem si docela jist, vzal‑li
+mi ten kapesník doopravdy tenhle chlapec. Raděj – raděj bych vůbec od té věci ustoupil.“
+„Teď už to před soudce jít musí, pane,“ namítl muž. „Jeho Milost
+bude v minutce volná. Tak alou, ty šibeničníku!“
+Těmi slovy vyzval Olivera, aby vstoupil do dveří, které za řeči
+odemkl a které vedly do kamenné kobky. Tam ho prohledal, a když
+u něho nic nenašel, zase za ním zamkl.
+Tvarem a velikostí se cela podobala přednímu domovnímu sklepu, jenomže nebyla tak světlá. Byla přímo nesnesitelně špinavá, neboť bylo pondělí ráno a do té chvíle hostila šest opilců, zadržených
+od soboty večer v jiných rajónech. Ale to je maličkost. Na našich
+policejních strážnicích zavírají noc co noc muže i ženy pro nejma– 97 –
+
+lichernější nařčení – to slovo stojí za povšimnutí – do kobek, proti
+nimž jsou cely v Newgateském vězení, obývané nejhnusnějšími
+zločinci, již souzenými, usvědčenými a hrdlem propadlými, učiněné
+paláce. Kdo by o tom pochyboval, nechť oboje ty cely porovná sám.
+Když klíč zaskřípěl v zámku, vypadal starý pán málem stejně
+zkormouceně jako Oliver. S povzdechem se pustil do knihy, která
+byla bezděčnou příčinou všeho toho rozruchu.
+„V obličeji toho chlapce něco je,“ říkal si starý pán, zatímco pomalu odcházel a zamyšleně si poklepával deskou knihy o bradu.
+„Něco, co mě dojímá a budí můj zájem. Je možné, že by byl nevinen?
+Vypadal tak. – Teď mě napadá!“ zvolal starý pán, zarazil se, jako
+když zkamení, a zadíval se nahoru do oblohy. „Proboha, ten výraz!
+Kde jenom jsem už takový podobný viděl?“
+Když si několik minut popřemítal, zamířil starý pán, stále s touž
+rozjímavou tváří do zadní čekárny, přístupné přímo ze dvora. Tam
+se uchýlil do koutka a před duševním zrakem si vyvolával obrovskou galerii tváří, kterou již po mnoho let halila temná, opona. „Ne,“
+řekl si konečně starý pán a zavrtěl hlavou, „to je jistě jenom fantazie.“
+Znovu je v myšlenkách probíral jednu po druhé. Když si je již
+jednou v duchu oživil, nebylo snadné opět je zastřít rouškou, která
+je tak dlouho kryla. Z onoho davu vtíravě vyhlížely tváře přátel
+i nepřátel, i mnohých osob téměř cizích, které sotva vůbec znával;
+byly mezi nimi tváře mladých a kvetoucích dívek, z nichž nyní byly
+stařeny; byly mezi nimi tváře, jež změnil hrob, který se nad nimi
+zavřel, jež však mysl, nad něj silnější, dosud odívala jejich bývalou
+svěžestí a krásou, připomínajíc si někdejší jiskrný zrak, jasný úsměv,
+duši, která prozařuje maskou tělesné schránky a slibuje krásu až
+za hrob, jinou, ale ještě líbeznější a odňatou světu pozemskému jen
+proto, aby planula jako světlo a z výše zalévala tlumenou a měkkou
+září cestu do nebe.
+Ale starý pán si nemohl vybavit žádnou tvář, jejíž rysy by se
+obrážely v obličeji Oliverově. A tak si nad vzpomínkami, které
+– 98 –
+
+vzkřísil, jen hluboce povzdychl, a protože to byl, pro sebe naštěstí,
+pán roztržitý, zase je pohřbil ve stránkách té plísní zatuchlé knihy.
+Vyburcovalo ho teprve poklepání na rameno, když ho muž s klíči
+přišel požádat, aby s ním šel do jednací síně. Chvatně sklapl knihu
+a vzápětí ho muž odvedl před majestát pověstného pana Fanga.
+Jednací síň byla místnost s okny do ulice a měla stěny obložené
+dřevem. Pan Fang seděl za přepážkou na druhém konci síně a po
+jedné straně dveří byla jakási dřevěná posada, v níž již vězel ubohý
+Oliver a hrůzou z celého výjevu se třásl jako osika.
+Pan Fang byl hubený, prostředně velký muž s dlouhým trupem,
+prkenným krkem a nevalným množstvím vlasů, a pokud jaké měl,
+rostly mu jen vzadu a po stranách hlavy. Obličej měl přísný a silně
+brunátný. Neholdoval‑li opravdu pití o hodně víc, než mu bylo právě
+zdrávo, byl by mohl na svůj obličej podat žalobu pro nactiutrhání
+a vysoudit si těžké odškodné.
+Starý pán se uctivě uklonil, přistoupil k soudcovu stolu a doprovázeje slova příslušným gestem, řekl: „Zde je moje jméno a adresa,
+prosím.“ Potom o krok dva poodstoupil a s dalším zdvořilým a uhlazeným úklonem hlavy čekal, až ho soudce vyslechne.
+Stalo se však, že pan Fang právě v tuto chvíli pročítal úvodník
+v jedněch novinách z toho rána, který poukazoval na jeden jeho
+nedávný rozsudek a potřistapadesáté doporučoval pana Fanga
+obzvláštní a mimořádné pozornosti pana ministra vnitra. To ho
+přivedlo z míry, a když zdvihl oči, zlostně se mračil.
+„Kdo jste?“ vyhrkl pan Fang.
+Poněkud překvapeně ukázal starý pán na svou navštívenku.
+„Dozorce!“ štěkl pan Fang a opovržlivě smetl novinami navštívenku na zem. „Kdo je ten člověk?“
+„Moje jméno, pane,“ pravil starý pán tónem vzdělaného a uhlazeného muže, „je Brownlow. Dovolte mi, abych se otázal na jméno
+soudce, který pod ochranou svého úřadu svévolně a bezdůvodně
+uráží počestného občana.“ S těmi slovy se pan Brownlow rozhlédl
+– 99 –
+
+po jednací síni, jako by hledal někoho, kdo by mu poskytl žádanou
+informaci.
+„Dozorce!“ křikl pan Fang a odhodil noviny stranou. „Z čeho je
+obviněn tenhle člověk?“
+„Z ničeho, Vaše Milosti, z ničeho,“ odpověděl dozorce. „Svědčí
+tady proti tomu hochovi, Vaše Milosti.“
+To všechno věděla Jeho Milost docela přesně; ale jako sekýrování
+to bylo dobré a bezpečné.
+„Že svědčí proti tomu hochovi?“ podivil se Fang a pohrdavě si
+změřil pana Brownlowa od hlavy k patě. „Vemte ho do přísahy!“
+„Než budu vzat do přísahy, musím žádat, abych směl něco říci,“
+pravil pan Brownlow, „a to, že nevidět to na vlastní oči, vskutku
+nikdy bych nebyl věřil –“
+„Mlčte, pane!“ řekl Fang pánovitě.
+„Nebudu, pane!“ ohradil se starý pán.
+„Okamžitě mlčte, nebo vás dám vyvést z jednací síně!“ rozkřikl
+se pan Fang. „Jste drzé, nestydaté individuum! Jak se opovažujete
+řvát na soudce?“
+„Cože?“ zvolal starý pán a zčervenal.
+„Vemte tu osobu do přísahy!“ nařídil Fang písaři. „Už nechci slyšet
+ani slovo. Vemte ho do přísahy!“
+Pan Brownlow hněvem jen vřel; ale snad povážil, že by třeba
+jen chlapci uškodil, kdyby dal svému rozhořčení průchod, a proto
+je potlačil a ihned se dal vzít do přísahy.
+„No,“ řekl Fang, „z čeho viníte toho hocha? Co můžete dosvědčit,
+pane?“
+„Stál jsem u knihkupeckého stánku –“ začal pan Brownlow.
+„Mlčte, pane,“ zvolal pan Fang. „Strážník! Kde je ten strážník?
+Dělejte, vemte toho strážníka do přísahy! No, strážníku, jak to bylo?“
+Strážník s patřičnou ponížeností vypověděl, jak provinilce sebral – jak Olivera prohledal a nic u něho nenašel – a to že je všechno,
+co o věci ví.
+– 100 –
+
+„Jsou nějací svědkové?“ tázal se pan Fang.
+„Žádnej, Vaše Milosti,“ odpověděl strážník.
+Pan Fang seděl po několik minut mlčky, potom se obrátil k žalobci a vztekem rozpálený se zeptal:
+„Tak chcete nám přednést, člověče, jakou stížnost proti tomu
+chlapci máte, nebo nechcete? Složil jste přece přísahu. A budete‑li
+tu takhle stát a odmítat výpověď, potrestám vás pro nevážnost
+k soudu – to udělám, při –“
+Při čem nebo při kom, nikdo neví, neboť přesně v pravý okamžik
+písař a klíčník velmi hlasitě zakašlali a písař ještě k tomu upustil
+na zem těžkou knihu, což zabránilo, aby někdo to slovo slyšel – to
+všechno samozřejmě pouhou náhodou.
+Za stálého přerušování a opětného urážení se panu Brownlowovi
+podařilo svůj případ vyložit; vysvětlil, jak se v překvapení první
+chvíle rozběhl za hochem jedině proto, že ho viděl utíkat pryč,
+a projevil naději, že s ním soudce, shledá‑li, že se hoch provinil byť
+ne již krádeží samou, tedy alespoň spojenectvím se zloději, naloží
+tak shovívavě, jak jen spravedlnost dovoluje.
+„Je už beztak poraněný,“ pravil starý pán závěrem. „A obávám se,“
+dodal s velkým důrazem a pohledem upřeným na soudcovský stůl,
+„vážně se obávám, že je nemocný.“
+„Chm, ovšemže, jistěže!“ utrousil pan Fang s posměšným úšklebkem. „Tady žádné tyhle komedie, kluku vandrácká, slyšíš? To na nás
+neplatí. Jak se jmenuješ?“
+Oliver se pokoušel odpovědět, ale jazyk mu nechtěl sloužit. Byl
+smrtelně bledý a připadalo mu, že se s ním celá místnost točí.
+„Jak se jmenuješ, ničemo jeden zatvrzelá?“ tázal se důrazně pan
+Fang. „Dozorce, jak se jmenuje?“
+To platilo drsnému, ale bodrému starému chlapíkovi v pruhované vestě, který stál u přepážky. Muž se nahnul k Oliverovi a dotaz
+opakoval; když však viděl, že hoch skutečně není schopen pochopit,
+nač se ho ptá, a poněvadž dobře věděl, že nedočká‑li se soudce od– 101 –
+
+povědi, jen se ještě víc rozzuří a pak vynese rozsudek tím přísnější,
+odvážil se hádat nazdařbůh nějaké běžné jméno.
+„Říká, že se jmenuje Tom White, Vaše Milosti,“ ohlásil dobromyslný dráb.
+„Hm, on tedy nahlas mluvit nebude, co?“ řekl Fang. „No dobrá,
+dobrá. Kdepak bydlí?“
+„Kde se prý dá, Vaše Milosti,“ odpověděl dozorce opět s předstíráním, že tlumočí odpověď Oliverovu.
+„Má rodiče?“ tázal se dále pan Fang.
+„Říká, že mu umřeli, když byl ještě docela malý, Vaše Milosti,“
+odvětil dozorce, hádaje na obvyklou odpověď.
+Když výslech dospěl k tomu bodu, zvedl Oliver hlavu, rozhlédl se
+úpěnlivým zrakem kolem sebe a chabým hlasem poprosil o trochu
+vody.
+„Láry fáry!“ zvolal pan Fang. „Marná snaha, ze mne si blázny dělat
+nebudeš!“
+„Mně se zdá, že mu je opravdu špatně, Vaše Milosti,“ namítl dozorce.
+„To musím vědět já,“ odbyl ho pan Fang.
+„Podržte ho, dozorce,“ řekl starý pán a bezděčně vztáhl ruce,
+„nebo vám upadne.“
+„Jděte od něho, dozorce!“ křikl Fang. „Jen ať se svalí, jestli chce.“
+Oliver toho laskavého dovolení využil a v záchvatu mdloby se
+skácel na zem. Mužové v jednací síni se po sobě podívali, ale nikdo
+se neodvážil pohnout.
+„Já věděl, že simuluje,“ prohlásil Fang, jako kdyby Oliverův pád
+byl toho nezvratným důkazem. „Nechte ho ležet, kde je – ono ho
+to brzy omrzí.“
+„Jak hodláte s tím případem naložit, pane?“ zeptal se zdušeným
+hlasem písař.
+„Krátce,“ odpověděl pan Fang. „Odsuzuje se ke třem měsícům –
+samozřejmě nucené práce. Vykliďte síň.“
+– 102 –
+
+Za tím účelem se otevřely dveře a dva mužové se chystali vynést
+bezvědomého chlapce do jeho cely, když vtom se do jednací síně
+chvatně prodral postarší muž slušného, ale chudého zevnějšku,
+oblečený v starých černých šatech, a přistoupil k soudcovu stolu.
+„Počkejte, počkejte! Neodnášejte ho! Pro boha živého, počkejte
+chviličku!“ volal nově příchozí, spěchem bez dechu.
+Třebaže vládnoucí duchové v takových síních jako je tato vykonávají
+krátkým řízením neomezenou moc nad svobodou, dobrým jménem
+a pověstí, ba téměř nad životem poddaných Jejího Veličenstva, obzvlášť
+tříd chudších, a třebaže se v takových zdech dennodenně odehrává
+tolik fantastických ničemností, že by si nad nimi sami andělé oči vyplakali, nemůže do nich veřejnost nahlédnout jinak než prostřednictvím denního tisku. Pana Fanga tudíž nemálo rozhořčilo, když spatřil
+nezvaného hosta vpadnout do místnosti s rozruchem tak neuctivým.
+„Co to znamená? Kdo to je? Vyhoďte toho člověka. Vykliďte soudní síň!“ křičel pan Fang.
+„Budu mluvit, a budu!“ volal muž. „Nenechám se vyhodit. Já
+všechno viděl. To knihkupectví je moje. Žádám, abych byl ihned vzat
+do přísahy. Nedám se odbýt. Pane Fangu, musíte mě vyslechnout!
+Nesmíte mě odmítnout, pane!“
+Muž byl v právu. Jeho chování bylo rozhodné a celá věc začínala
+nabývat tuze vážné tvářnosti, aby se dala ututlat.
+„Vemte toho člověka do přísahy,“ zavrčel pan Fang velmi nemilostivě. „Tak mluvte, člověče, co jste nám přišel povědět?“
+„Tohle,“ pravil muž. „Viděl jsem tři hochy – dva jiné a tady toho
+obžalovaného – potloukat se na protější straně ulice, zatímco si
+tenhle pán u mě četl. Tu krádež spáchal jiný hoch. Viděl jsem, jak
+to udělal – a taky jsem viděl, jak tenhle hoch úžasem nad tím přímo
+zkameněl, jako když ho omráčí.“
+A poněvadž mezitím nabyl trochu dechu, přistoupil počestný
+majitel knihkupeckého krámku k vylíčení, nyní již souvislejšímu,
+přesných okolností krádeže.
+– 103 –
+
+„Proč jste sem nepřišel dřív?“ zeptal se po chvíli mlčení Fang.
+„Neměl jsem človíčka, aby mi ohlídal krám,“ odpověděl muž.
+„Všichni, kdo by mi mohli pomoct, se přidali k honičce. Teprve
+před pěti minutami se mi podařilo někoho sehnat a celou cestu
+sem v jednom kuse utíkám.“
+„Žalobce si četl, říkáte?“ vyptával se Fang po dalším odmlčení.
+„Ano,“ přisvědčil muž. „Právě tu knihu, co má v ruce.“
+„Hm, právě tu knihu, tak?“ prohodil Fang. „A zaplatil vám ji?“
+„Ne, nezaplatil,“ odvětil muž s úsměvem.
+„Saprlot, úplně jsem na to zapomněl!“ zvolal roztržitý starý pán
+prostomyslně.
+„Zrovna ten pravý, aby vznášel žalobu proti ubohému chlapci!“
+řekl Fang se směšnou snahou vypadat lidsky. „Podle mého soudu,
+pane, jste se uvázal v držení té knihy za okolností velice podezřelých a nečestných a můžete se pokládat za velmi šťastného, že
+vás vlastník řečeného majetku nehodlá stíhat. Vezměte si z toho
+ponaučení, příteli, nebo vás ještě jednou zákon skřípne. Hoch se
+osvobozuje. Vykliďte síň.“
+„Hrom do toho!“ rozohnil se starý pán, jež konečně vybuchl hněvem, který již tak dlouho krotil. „Hrom do toho, jestli já –!“
+„Vykliďte síň!“ rozkřikl se soudce. „Dozorci, slyšíte? Vykliďte síň!“
+Stalo se po jeho rozkazu a rozhořčený pan Brownlow, v jedné
+ruce knihu a ve druhé bambusovou hůlku, v zuřivém záchvatu vzteku a vzdoru přímo šílený, byl vystrkán ven. Jakmile však vkročil na
+dvůr, všechna jeho zloba se rázem rozplynula. Na dlažbě ležel na
+zádech malý Oliver Twist s košilí rozepnutou a se spánky smočenými vodou; tvář měl bílou jako plátno a celým tělem mu lomcovala
+zimnice.
+„Ubohý chlapec, ubohý chlapec!“ řekl pan Brownlow, když se nad
+ním sehnul. „Zavolejte někdo kočár, prosím vás. Rychle!“
+Sehnali tedy kočár, a když Olivera opatrně uložili na jedno sedadlo, starý pán nastoupil do vozu také a posadil se na druhé.
+– 104 –
+
+„Směl bych vás doprovodit?“ zeptal se majitel knihkupeckého
+krámku a nahlédl do vozu.
+„No jeje, to se rozumí, milý pane,“ opáčil chvatně pan Brownlow.
+„Zapomněl jsem na vás. I saprlot! Ještě pořád držím tu nešťastnou
+knihu! Pojďte, hop dovnitř. Chudinka! Nesmíme promarnit ani
+chvilku.“
+Majitel knihkupeckého krámku nasedl do kočáru a vzápětí se
+vůz rozjel.
+
+– 105 –
+
+Kapitola dvanáctá
+V níž se Oliverovi dostane lepší péče, než jaké se těšil kdy předtím,
+a v níž se vyprávění vrací k šprýmovnému starému pánovi
+a jeho mladistvým druhům
+Kočár hrčel a rachotil téměř po téže půdě, po které šlapal Oliver, když
+v Lišákově společnosti prvně vkročil do Londýna; dojel touž cestou
+až k Andělu v Islingtonu, kde pak zabočil jiným směrem, až konečně
+zastavil před hezkým domem v tiché, stinné ulici blízko Pentonvillu.
+Tam bez minutky meškání zchystali postel a pod dohledem pana
+Brownlowa do ní pečlivě a pohodlně uložili jeho mladého chráněnce;
+a tam ho pak také ošetřovali s laskavostí a péčí, která neznala mezí.
+Ale po mnoho dní zůstal Oliver v bezvědomí a veškerou dobrotu svých nových přátel vůbec nevnímal. Slunce vyšlo a zapadlo,
+a znovu vyšlo a zapadlo, a poté ještě mnohokrát – a stále ležel hoch
+natažen na svém lůžku neklidném a tratil se v suchém a sžíravém
+žáru horečky. Červ nekoná své dílo na mrtvém těle jistěji, než je na
+živém koná tento pomalu stravující doutnavý oheň.
+Slabý a hubený a sinavě bledý se konečně probral, jako by se
+probouzel z nějakého dlouhého a nepokojného snu. Chabě se zvedl
+na posteli a s hlavou opřenou o třaslavou ruku se úzkostlivě rozhlížel kolem.
+„Co je to za pokoj? Kam mě to odnesli?“ ptal se Oliver. „Tohle není
+to místo, kde jsem usnul.“
+Byl velmi malátný a slabý, a proto ta slova pronesl chabým hlasem, ale přesto je někdo okamžitě zaslechl. Záclona v hlavách lůžka
+se chvatně rozhrnula a s rukou, která ji odhrnovala, vstala z křesla
+stojícího hned vedle, v němž až dosud seděla a něco šila, stará paní
+mateřského vzhledu, velmi čistě a pěkně ustrojená.
+– 106 –
+
+„Pšš, synáčku,“ řekla stará paní něžně. „Musíš zachovat úplný klid,
+nebo jinak budeš zase nemocný. A bylo ti moc zle – tak zle, že ti hůř
+už skoro být nemohlo. Hezky si zase lehni – tak jsi hodný!“ S těmi
+slovy položila stará paní velmi jemně Oliverovi hlavu na polštář,
+a když mu uhladila vlasy z čela, zadívala se mu do tváře tak přívětivě
+a láskyplně, že neodolal, aby jí svou vychrtlou ručičku nevložil do
+dlaně a neovinul si její ruku kolem krku.
+„Pro spasení boží!“ vzdychla stará paní se slzami v očích. „Takový
+vděčný drobeček! A milý a hezký! Jak by asi bylo jeho matce, kdyby
+u něho seděla jako já a mohla ho teď tak vidět!“
+„Možná že mě vidí,“ zašeptal Oliver a sepjal ruce. „Možná že u mě
+seděla. Skoro mi připadá, jako že u mě opravdu seděla.“
+„To byla jen ta horečka, synáčku,“ řekla stará paní konejšivě.
+„Asi, to nejspíš,“ přisvědčil Oliver, „protože nebe je od nás hrozně
+daleko a všichni jsou tam moc šťastní, než aby odtamtud chodili
+sem dolů k posteli nemocného chudého chlapce. Ale jestli věděla,
+že jsem nemocný, jistě mě litovala i tam, protože byla sama moc
+nemocná, než umřela. Ne, ne, rozhodně o mně vůbec neví nic,“ dodal Oliver po krátkém odmlčení. „Kdyby byla viděla, jak mě ztloukli,
+bylo by ji to rozesmutnilo – a když se mi o ní zdálo, pokaždé měla
+líbezný obličej a vypadala šťastně.“
+Na to stará paní neodpověděla, nýbrž pouze si nejdřív utřela
+oči a hned po nich i brýle ležící na prošívané přikrývce, jako kdyby
+spolu s oněmi obličejovými rysy tvořily nedílný celek, a potom
+přinesla Oliverovi nějaký studený nápoj. A když se napil, pohladila
+ho po tváři a řekla mu, že musí ležet docela klidně, nebo jinak že
+bude znovu nemocný.
+Oliver tedy ležel velmi pokojně – dílem proto, že chtěl tu laskavou starou paní ve všem přesně uposlechnout, a dílem proto,
+abychom řekli pravdu, že ho těch pár slov, která právě promluvil,
+úplně vyčerpalo. Z lehké dřímoty, která ho ve chviličce obestřela,
+ho probudil plamen svíčky, a když se přiblížila až k posteli, spatřil
+– 107 –
+
+v její záři nějakého pána s velmi velkými a hlasitě tikajícími zlatými
+hodinkami v ruce; ten mu ohmatal puls a vyjádřil se, že mu je už
+o hodně líp.
+„Co, maličký, že už ti je o hodně líp, viď‘?“ zeptal se pán.
+„Ano, prosím, děkuji,“ přisvědčil Oliver.
+„Hned jsem to věděl,“ pokračoval pán. „A máš taky hlad, viď?“
+„Ne, prosím,“ odpověděl Oliver.
+„Hm!“ hrkl pán. „Hned jsem to věděl. Nemá hlad, paní Bedwinová,“
+ohlásil pán s nadmíru moudrou tváří.
+Stará paní se uctivě maličko uklonila hlavou, což jako by říkalo,
+že pokládá doktora za velice chytrého. Doktor byl očividně téhož
+mínění.
+„Jsi ospalý, viď, maličký?“ ptal se doktor dál.
+„Ne, prosím,“ odpověděl Oliver.
+„Nejsi,“ opakoval doktor s velmi zkušeným a uspokojivým výrazem. „Ovšemže nejsi. Ani žízeň nemáš. Nebo máš?“
+„Ano, prosím, velkou,“ odpověděl Oliver.
+„Přesně, jak jsem očekával, paní Bedwinová,“ prohlásil doktor.
+„Je to úplně přirozené, že má žízeň. Můžete mu podat trochu čaje,
+prosím, a sem tam kousek suché topinky – bez másla. Moc ho nebalte, prosím, aby se příliš nezahřál, ale dejte zase pozor, abyste ho
+nenechala příliš prostydnout – budete tak laskava?“
+Stará paní udělala pukrlátko. A když pak doktor ještě ochutnal
+Oliverův chladný nápoj a vyslovil se o něm se zdrženlivým uznáním,
+chvatně odešel; jak sestupoval ze schodů, boty mu velmi důležitě
+a blahobytně vrzaly.
+Brzo po jeho odchodu Oliver znovu usnul; když se probudil, bylo
+bezmála dvanáct hodin. Krátce potom mu stará paní něžně popřála
+dobrou noc a zanechala ho péči tlusté stařeny, která právě přišla
+a v malém ranečku si s sebou přinesla malou modlitební knížku
+a velký noční čepec. Když si natáhla čepec na hlavu a modlitby položila na stůl, řekla stařena Oliverovi, že ho přišla do rána ošetřovat,
+– 108 –
+
+přitáhla si židli až k samému krbu a ve chvilce tloukla špačky. Její
+klímání zpestřovaly v krátkých přestávkách rozličné hekavé a chrčivé zvuky a tu a tam nějaké to přepadnutí dopředu, což však nemělo
+žádný horší následek, než že si občas řádně podrbala nos a pak
+znovu zas usnula.
+A tak se noc pomaličku vlekla. Oliver ještě nějakou chvíli ležel
+a bděl, počítal kolečka světla, která se odrazem od stínítka nočního
+knůtku promítala na strop, nebo mdlým zrakem sledoval spletitý
+vzorek papírové tapety na stěně. Tma a hluboké ticho v pokoji
+byly tíživě vážné, a když v chlapcově mysli probudily vědomí, že
+se v těch zdech po mnoho dní a nocí vznášela smrt a že by je ještě
+stále mohla naplnit chmurou a hrůzou své strašlivé přítomnosti, tu
+zabořil tvář do polštáře a vroucně vzýval dobrotivé nebe.
+Ponenáhlu se pohřížil do onoho hlubokého a klidného spánku,
+jaký přináší jedině úleva od právě přestálých útrap, do onoho tichého a pokojného odpočinku, z něhož se probudit je bolest. To kdyby
+byla smrt, kdo, táži se, by chtěl být znovu probuzen ke všem těm
+zápasům a bouřím života – ke všem jeho starostem o přítomnost,
+jeho obavám o budoucnost, a především k jeho trudným vzpomínkám na minulost?
+Byl už několik hodin bílý den, když Oliver otevřel oči; bylo mu
+veselo a cítil se spokojený. Krize nemoci byla bezesporu již překonána. Opět patřil světu.
+Po třech dnech byl již schopen sedět v lenošce, důkladně vystlané polštáři, a poněvadž byl dosud tuze slabý, aby mohl chodit, dala
+si ho paní Bedwinová snést dolů do pokojíka pro hospodyni, který
+jí patřil. Když ho tam usadila ke krbu, posadila se hodná stará paní
+také, a protože ji pohled na to, oč se mu již daří lépe, plnil nemalou
+radostí, vzápětí propukla v usedavý pláč.
+„Nic si z toho mého pláče nedělej, synáčku,“ pravila stará paní. „Já
+si prostě občas musím takhle od srdce poplakat. No vidíš, už je po
+všem – a je mi zas docela dobře.“
+– 109 –
+
+„Jste na mě hrozně, hrozně hodná, paní,“ řekl Oliver.
+„No, s tím si teď hlavu nelámej, synáčku,“ pravila stará paní, „to
+nemá vůbec co dělat s tvou polívkou – a je nejvyšší čas, abys ji
+dostal, protože doktor říká, že se dnes ráno na tebe přijde možná
+podívat pan Brownlow. A tak musíme koukat, abychom vypadali co
+nejlíp, protože čím líp budem vypadat, tím větší bude mít radost.“
+S tím vysvětlením přistrčila stará paní na oheň kastrůlek s plnou
+miskou hovězí polévky – dost silné, pomyslil si Oliver, aby vydala,
+kdyby se zředila na sílu předepsanou ústavním stravovacím řádem,
+na bohatý oběd, nejmírněji počítáno, pro tři sta padesát špitálníků.
+„Máš rád obrázky, synáčku?“ zeptala se stará paní, když si všimla,
+že Oliver upírá velmi napjatě oči na portrét zavěšený na stěně právě
+naproti jeho lenošce.
+„Ani dobře nevím, paní,“ odpověděl Oliver, aniž odtrhl oči od plátna. „Viděl jsem jich tak málo, že skoro nevím. Má ta dáma krásný,
+jemný obličej!“
+„Jojo,“ vzdychla stará paní, „malíři dělají vždycky dámy hezčí, než
+jsou doopravdy, jinak by nesehnali žádné zákazníky, dítě. Ten člověk,
+co vynašel ten stroj na dělání podobizen, mohl vědět, s tím že nikdy
+úspěch mít nebude – pracuje to až moc věrně. Až moc,“ opakovala
+stará paní a velmi srdečně se zasmála své vlastní bystrosti.
+„Je to – je to podobizna, paní?“ zeptal se Oliver.
+„Ano,“ přikývla stará paní a na okamžik zdvihla oči od polévky,
+„je to portrét.“
+„Čí, paní?“ ptal se Oliver.
+„Ale jdi, synáčku, ani nevím,“ odpověděla stará paní s dobrosrdečným veselím. „Pochybuju, že by to byla podobizna někoho, koho
+bychom znali já nebo ty. Zdá se, že ses do ní nějak zakoukal, synáčku.“
+„Je tak strašně hezká,“ řekl na to Oliver.
+„Ale jdi, snad se jí nebojíš?“ podivila se stará paní, když si s velkým překvapením všimla ustrašeného pohledu, s nímž dítě pozorovalo obraz.
+– 110 –
+
+„Ne, ne, vůbec ne,“ opáčil chvatně Oliver. „Ale ty oči vypadají hrozně smutné, a jak tady sedím, připadá mi, jako by se dívaly rovnou
+na mě. Až mi z toho srdce tluče,“ dodal Oliver tichým hlasem, „jako
+by ten obraz byl živý a chtěl mi něco povědět, ale nemůže.“
+„Pro spasení boží!“ zvolala stará paní a ulekaně sebou škubla.
+„Takhle nemluv, dítě! Jsi po té nemoci slabý a rozrušený. Počkej,
+otočím ti židli a převezu tě na druhou stranu, a pak už ho nebudeš
+vidět. Tak!“ dodala stará paní, která zároveň vtělila slovo v čin. „Teď
+už ho aspoň nevidíš.“
+Jenže Oliver viděl portrét svým duševním zrakem dál stejně
+zřetelně, jako kdyby vůbec nebyl změnil polohu. Pomyslil si však,
+že udělá líp, když nebude tu laskavou starou paní trápit, a proto
+se jen vlídně usmál, když se na něj podívala. A paní Bedwinová,
+upokojená, že se Oliver trochu uklidnil, osolila topinku a nalámala ji
+do polévky se vším ruchem a spěchem, jaký příprava tak významná
+vyžaduje. Oliver polévku spořádal s neuvěřitelnou rychlostí. A jen
+spolkl poslední lžíci, už se ozvalo tiché zaklepání na dveře. „Dále,“
+řekla stará paní, a do pokoje vkročil pan Brownlow.
+Nu, starý pán vešel tak zvesela, jak se to patří – ale jen si pošoupl brýle na čelo a zastrčil ruce pod šosy županu, aby si mohl
+Olivera důkladně prohlédnout, už se mu začal obličej přerozmanitě
+krabatit a podivně kroutit. Oliver vypadal velice ztrhaný po nemoci,
+hotová mátoha, a z úcty k svému dobrodinci učinil bezmocný pokus
+vstát, ale skončilo to tím, že spadl zase zpátky do lenošky; i stalo se,
+musíme‑li již říci pravdu, že páně Brownlowo srdce, jsouc sdostatek velké pro kterýchkoli šest obyčejných starých pánů lidumilně
+založených, vehnalo jakýmsi hydraulickým procesem, který pro
+nedostatečné filozofické znalosti nejsme schopni vysvětlit, svému
+majiteli do očí hojnost slz.
+„Ubohý chlapec, ubohý chlapec!“ opakoval pan Brownlow s pokašláváním. „Nějak dnes chraptím, paní Bedwinová. Asi jsem nastydl, obávám se.“
+– 111 –
+
+„To doufám ne, prosím,“ ohradila se paní Bedwinová. „Všechno,
+co jste měl, bylo suché a dobře nahřáté, pane.“
+„Nevím, Bedwinová, nevím,“ pokračoval pan Brownlow. „Skoro
+se mi zdá, že jsem včera večer při obědě měl vlhký ubrousek – ale
+na tom už nesejde. Jakpak ti je dnes, můj maličký?“
+„Moc krásně, prosím,“ odpověděl Oliver. „A jsem vám moc vděčný,
+pane, za všechnu vaši dobrotu ke mně.“
+„Hodný chlapec, hodný,“ pravil pan Brownlow rázně. „Dala jste
+mu něco na posilněnou, Bedwinová? Nějakou bryndu, viďte?“
+„Zrovna měl misku výtečné silné polévky, pane,“ odvětila paní
+Bedwinová a maličko se přitom vypjala a položila silný důraz na
+předposlední slovo, aby naznačila, že mezi bryndou a polévkou
+správně připravenou z dobrých přísad neexistuje pražádná příbuznost ani spojitost.
+„Brr!“ odfoukl si pan Brownlow a slabě se otřásl. „Dvě tři sklenky
+portského vína by mu byly prospěly daleko víc. Nemám pravdu,
+Tome White, co?“
+„Jmenuji se, prosím, Oliver,“ prohlásil malý pacient s velkým
+překvapením v očích.
+„Oliver!“ opakoval pan Brownlow. „Oliver a jak dál? Oliver White,
+ano?“
+„Ne, prosím. Twist – Oliver Twist!“
+„Zvláštní jméno!“ podivil se starý pán. „A pročpak jsi tedy soudci
+řekl, že se jmenuješ White?“
+„Nic takového jsem mu vůbec neřekl, pane,“ odpověděl Oliver
+užasle.
+To znělo tak podezřele jako lež, že se starý pán zadíval Oliverovi
+do obličeje trochu přísně. Ale bylo nemožné hochovi nevěřit, neboť
+z každičkého jeho vyhublého a ostrého rysu mluvila pravda.
+„Nějaký omyl,“ uznal pan Brownlow. Ale třebaže důvod, proč se
+tak upřeně zahleděl na Olivera, již pominul, někdejší domněnka
+o podobnosti mezi hochovými rysy a nějakou známou tváří mu
+– 112 –
+
+náhle vytanula na mysli s takovou naléhavostí, že nemohl od něho
+odtrhnout zrak.
+„Snad se na mě nehněváte, pane?“ tázal se Oliver a zdvihl k němu
+prosebně oči.
+„Ale kde,“ odpověděl starý pán. „Probůh! Co to vidím? Bedwinová,
+podívejte se tamhle!“
+Při těch slovech prudce ukázal na obraz nad Oliverovou hlavou,
+a pak na hochovu tvář. Byla to živá kopie obrazu. Oči, hlava, ústa –
+všechny rysy úplně tytéž. Jejich výraz byl v té chvíli tak navlas stejný,
+že i sebenepatrnější čárečka byla jakoby okopírovaná s přesností
+až zarážející!
+Oliver příčinu toho nenadálého zvolání nepoznal; nebyl totiž
+ještě dost silný, aby snesl leknutí, které mu výkřik způsobil, a v mžiku omdlel, kterážto slabost z jeho strany skýtá našemu vyprávění
+příležitost k tomu, abychom čtenáře zbavili nejistoty, pokud se týče
+obou mladých učedníků šprýmovného starého pána, a abychom
+zaznamenali:
+Že když se Lišák a jeho znamenitý přítel mladý pán Bates přidali
+k hlučné štvanici na prchajícího Olivera, která se rozpoutala pro
+jimi provedený nezákonný převod páně Brownlowova osobního
+majetku, jak jsme již popsali, byl jim k tomu pohnutkou velmi chvályhodný a patřičný ohled na vlastní osobu – a jelikož volnost jednání
+a osobní svoboda poddaných jsou kromě jiných první a nejpyšnější
+chloubou každého pravého Angličana, jistě nemusím doporučovat
+čtenářov�� pozornosti, že by tento čin měl oba hochy v mínění všech
+vlasteneckých a veřejného blaha dbalých lidí povznést měrou téměř
+tak velkou, jakou tento pádný důkaz jejich snahy o vlastní sebezáchovu a bezpečnost přispívá k podepření a potvrzení onoho malého
+kodexu zákonů, jejž jistí hlubocí a zdravě usuzující filozofové vyhlásili za hybnou sílu všech činů i dějů přírody, čímž řečení filozofové
+velmi moudře převedli veškeré jednání dobré matky přírody do
+kategorie zásad a pravidel a velmi obratnou a lichotivou poklonou
+– 113 –
+
+její vznešené moudrosti a rozumu úplně vymýtili ze zřetele všechny
+faktory srdce, šlechetných pohnutek a citu. To jsou prý totiž hodnoty
+naprosto pod důstojnost ženské bytosti, o níž se všeobecně uznává
+a hlásá, že je vysoko povýšena nad přečetné slabůstky a nedostatky
+svého pohlaví.
+Kdybych potřeboval nějaký další důkaz o tom, že jednání oněch
+mladých pánů v jejich nadmíru choulostivé a ožehavé situaci bylo
+rázu přísně filozofického, ihned bych ho našel v té okolnosti (rovněž
+již v jedné předcházející části tohoto vyprávění zaznamenané), že
+od pronásledování upustili, jakmile se všeobecná pozornost upjala
+na Olivera, a že okamžitě zamířili nejkratší možnou cestou k domovu. Ačkoli nehodlám tvrdit, že obvyklou praktikou proslulých
+a učených mudrců je cestu k nějakému velkému závěru zkracovat
+(neboť ve skutečnosti mají spíše ve zvyku všelijakými rozvláčnostmi a klopýtavými rozpravami podobnými oněm, jimž pod tlakem
+tuze mocného návalu myšlenek rádi holdují opilci, onu vzdálenost
+prodlužovat), ale přesto chci říct, a říkám to zřetelně, že důslednou
+praktikou mnohých znamenitých filozofů při uplatňování svých
+teorií je osvědčovat hlubokou moudrost a prozíravost zajištěním
+proti kdejaké možné náhodě, o níž lze mít za to, že by se mohla
+jakýmkoli nepříjemným způsobem dotknout jejich vlastní osoby.
+Podle toho, aby se udělalo velké dobro, smí se udělat malé zlo a smí
+se také použít všech prostředků, které světí účel, jehož se má dosáhnout – přičemž míra dobra nebo míra zla, či vůbec rozdíl mezi
+obojím, jsou zcela ponechány dotyčnému filozofovi, aby je stanovil
+a rozhodl z hlediska svého jasného, širokého a nestranného pojetí
+vlastního daného případu.
+Teprve když s největší rychlostí proletěli nesmírně spletitým
+bludištěm úzkých uliček a dvorů, odvážili se oba hoši pod nízkou
+a tmavou klenbou jednoho podloubí zastavit. Sotvaže tam postáli
+mlčky právě jen tak dlouho, co by nabrali dech k řeči, mladý pán
+Bates si jásavým výkřikem vesele výskl, vyprskl v nezadržitelný
+– 114 –
+
+řehot, praštil sebou na schod přede dveřmi a válel se po něm, rozjařením jako pominutý.
+„Co je ti?“ zeptal se Lišák.
+„Ha, ha, ha!“ řičel Čódl Bates.
+„Přestaň s tím kraválem,“ napomenul ho Lišák a opatrně se rozhlížel. „Chceš, aby tě drapli, trumbero?“
+„Já za to nemůžu,“ odpověděl Čódl, „já za to nemůžu! Když ho
+vidím, jak to natírá, ten trap, jak bere rohy, bum, co chvíli řachne do
+kandelábru, a zase bere špurta dál, jako kdyby byl ze železa jako ty
+sloupy – a já si to se šňupákem v kapse metu za ním a vřískám – jej,
+ta psina!“ Bujná obrazotvornost mladého pána Batese mu vybavovala prožitý výjev před očima v barvách tuze sytých. Jakmile došel
+k tomuto zvolání, znovu se začal válet po schůdku a smál se hlasitěji
+než předtím.
+„Co řekne Fagin?“ zeptal se Lišák, který k předložení této otázky
+využil hned první chvilky, kdy jeho druhovi došel dech k smíchu.
+„Co?“ opáčil Čódl Bates.
+„Právě, co?“ opakoval Lišák.
+„No co by měl říkat?“ ptal se Čódl, jemuž téměř rázem zašla všechna veselost, protože Lišákova vážnost ho zchladila. „Co by měl říkat?“
+Pan Dawkins si chvilku pohvizdoval; potom sundal klobouk,
+poškrábal se ve vlasech a třikrát pokývl hlavou.
+„Co tím myslíš?“ řekl Čódl.
+„Rafy blafy, randál bengál a cimbus pardus,“ řekl Lišák se slabým
+úšklebkem ve své oduševnělé tváři.
+To vysvětlovalo dost, ale ne zrovna uspokojivě. Mladý pán Bates
+to vycítil, a proto opakoval otázku: „Co tím myslíš?“
+Lišák již neodpověděl, nýbrž nasadil si opět klobouk na hlavu,
+loktem si podebral šosy dlouhého kabátu, jazykem si vyboulil tvář,
+známým, ale výmluvným gestem si pětkrát šestkrát poklepal na kořen nosu, otočil se na podpatku a plouživě vklouzl do dvora. Mladý
+pán Bates šel se zamyšleným výrazem za ním.
+– 115 –
+
+Několik málo minut po skončení tohoto rozhovoru vytrhl šprýmovného starého pána, který právě seděl u ohně s klobásou a bochníčkem chleba v levé ruce, s kapesním nožem v pravé a s cínovým
+džbánkem na troj nožce, hluk kročejů stoupajících po rozvrzaných
+schodech. V bledé tváři mu pohrával zlotřilý úsměv, když se otočil a ostře loupl zpod hustého zrzavého obočí očima, dřív než se
+s uchem nataženým ke dveřím zaposlouchal.
+„Co to, jak to přijde?“ zahuhlal žid a změnil barvu. „Jdou jenom
+dva? Kdepak mají třetího? Není přece možná, aby je potkal nějaký
+malér. Pst, pozor!“
+Kroky přicházely stále blíž, až konečně došly na chodbičku.
+Dveře se pomalu otevřely – a vstoupili Lišák a Čódl Bates a zavřeli
+za sebou.
+
+– 116 –
+
+Kapitola třináctá
+Inteligentnímu čtenáři se představuje několik nových známých
+a v souvislosti s nimi se vyprávějí rozličné zajímavosti,
+které mají vztah k tomuto příběhu
+„Kde je Oliver?“ vyhrkl žid a se zlověstným výrazem se zdvihl. „Kde
+je ten hoch?“
+Mladí zlodějové pozorovali svého učitele, jako by je jeho zuřivost
+lekala, a nejistě pokukovali jeden po druhém. Ale neodpovídali.
+„Co se s tím hochem stalo?“ procedil žid, popadl Lišáka pevně
+za límec a se strašlivým proklínáním mu pohrozil. „Mluv, nebo tě
+zaškrtím!“
+Pan Fagin vypadal, jako by to myslel tak ukrutně vážně, že Čódl
+Bates, který považoval za moudré ve všech případech dbát opatrnosti a rozhodně nepokládal za vyloučené, že by při škrcení mohl
+přijít na řadu druhý, padl na kolena a z plných plic spustil hlasitý,
+táhlý a vytrvalý řev – něco mezi bučením rozzuřeného býka a rykem hlásné trouby.
+„Budeš mluvit nebo ne!“ zahřímal žid a zacloumal Lišákem tak
+prudce, že připadalo jako učiněný zázrak, že se hoch vůbec ve svém
+velkém kabátě udržel.
+„No, chytli ho šnůrové12, a to je všecko,“ odpověděl Lišák nasupeně. „Helejte, pusťte mě, jo!“ A když se jediným škubnutím úplně
+vysmekl z velkého kabátu a nechal ho židovi v rukou, popadl Lišák
+opékací vidličku a učinil výpad proti vestě šprýmovného starého
+pána – výpad, který by byl, kdyby byl zasáhl cíl, vypustil o trochu
+víc šprýmovnosti, než by se bylo dalo snadno nahradit.
+12
+
+Policisté (zvláště tajní). (Ze staršího argotu.) Pozn. překl.
+
+– 117 –
+
+V tomto nenadálém nebezpečí žid uskočil s větší mrštností, než
+by se bylo dalo očekávat u člověka zdánlivě tak sešlého věkem, popadl cínový džbánek a chystal se ho vrhnout útočníkovi na hlavu.
+Ale protože právě v tom okamžiku upoutalo jeho pozornost přímo
+příšerné zavytí Čódla Batese, změnil náhle směr a cíl a mrštil plným
+džbánkem rovnou po řečeném mladém pánovi.
+„U všech sakrů, co je to zase za melu?“ zavrčel nějaký hluboký
+hlas. „Kdo to tady po mně hodil? Eště dobře, že mě cáklo jen pivo,
+a ne džbánek, jinak bych byl někoho vodkrouh. To jsem moh vědět,
+že nikdo než takovej hnusnej zazobanej, zlodějskej, ukecanej starej
+židák si může dovolit plejtvat jiným pitím než vodou – ani tou ne,
+ledaže každej kvartál vohne vodárnu. Nač ten randál, Fagine? Kruci,
+dyť mám celej šátek na krku zbryndanej pivem! Deš sem, neřáde
+jeden potměšilá – co čučíš venku, jako by ses za svýho pána styděl!
+Deš sem!“
+Muž, který vrčel tato slova, byl statný, rozložitý, asi pětatřicetiletý chlapík v černém manšestrovém kabátě, velmi ušpiněných
+drapových podkolenicích, šněrovacích botkách a v šedivých bavlněných punčochách, které obepínaly svalnaté nohy se silně baňatými
+lýtky – nohy onoho druhu, jaké v podobném ustrojení vždycky vypadají nedokonale a neúplně obuté, nekrášlí‑li je pár pout. Na hlavě
+měl hnědý klobouk a kolem krku špinavý pestrý hedvábný šátek,
+jehož dlouhými roztřepanými cípy si při řeči stíral z tváře pivo.
+Když se otřel, ukázal světu široký hrubý obličej, zarostlý třídenním
+strniskem, a dvojici zlostně zakaboněných očí, z nichž jedno jevilo
+rozličné pestrobarevné známky, že je nedávno pošramotila nějaká
+rána.
+„Deš sem, slyšíš!“ zavrčel tento roztomilý lotr.
+Do světnice se vploužil bílý huňatý pes s hlavou na dvaceti různých místech podrápanou a porvanou.
+„Proč jsi nepřišel hned?“ rozkřikl se muž. „Se mi zdá, že samou
+pejchou se už ke mně nechceš před lidma vůbec znát, co? Lehni!“
+– 118 –
+
+Tento rozkaz doprovodil takovým kopancem, že zvíře odletělo
+až na druhý konec světnice. Ale nejspíš tomu bylo již dlouho zvyklé,
+neboť ani nehleslo, docela klidně se schoulilo do kouta, mrkajíc
+svýma velice ohyzdnýma očima snad dvacetkrát za minutu, zřejmě
+se věnovalo zevrubné prohlídce místnosti.
+„Jak si to představuješ? Ty, takovej chamtivej, hrabivej, ne‑na‑syt‑nej starej pasr13, chceš tejrat svoje hochy?“ řekl muž a rozvážně se
+posadil. „Divím se, že tě nezamordujou. Bejt na jejich místě já, tak
+tě voddělám. Kdybych se bejval učil u tebe, tak jsem tě voddělal už
+dávno a potom – ne, tebe bych neprodal, protože ty nejseš dobrej
+k ničemu jinýmu než tě naložit do špiritusu a ukazovat jako extra
+hnusnou zrůdu, a já myslím, že tak velký flašky vůbec skláři nefoukaj.“
+„Tišej, tišej, pane Sikes,“ šeptal žid celý roztřesený, „ne tak nahlas!“
+„Toho ‚pána‘ si vodpusť,“ opáčil zlotřilec, „jak začneš pánovat, tak
+máš vždycky za lubem nějakou všivárnu. Moje meno znáš, tak si jen
+hezky posluž! Však já mu hanbu neudělám, až přijde čas.“
+„Na, dobře – budiž to teda Bill Sikes!“ řekl žid s podlízavou ponížeností. „Zdá se, že máte špatnou náladu, Bille.“
+„Možná, že mám,“ připustil Sikes, „ale podle mýho jsi pořádně
+z míry taky ty, ledaže to myslíš zrovna tak neškodně, když kolem
+sebe mlátíš cínovejma džbánkama, jako když breptáš a –“
+„Blázníte?“ skočil mu do řeči žid a zároveň chytil muže za rukáv
+a ukázal na oba hochy.
+Pan Sikes se spokojil s tím, že si pod levým uchem zavázal pomyslný uzel a šklíbivě škubl hlavou k pravému rameni; této němoherní scéně žid očividně dokonale porozuměl. Potom hantýrkovými
+výrazy, kterými celý svůj rozhovor bohatě špikoval, ale které by
+byly zcela nesrozumitelné, kdybychom je zde citovali, požádal žida
+o skleničku kořalky.
+13
+
+Překupník kradeného zboží. (Ze staršího argotu.) Pozn. překl.
+
+– 119 –
+
+„A bacha, abys ji nevotrávil,“ dodal pan Sikes a položil si klobouk
+na stůl.
+To bylo řečeno v žertu; ale kdyby sedící muž byl mohl vidět
+zlodušský úšklebek, s nímž si žid skousl bledý ret, když se otáčel
+ke kredenci, nebyl by možná pokládal to své varování za zcela zbytečné, ani touhu (ne‑li víc) vinopalníkův dovedný výrobek vylepšit
+za přání šprýmovnému srdci starého pána tuze vzdálené.
+Když do sebe obrátil dvě nebo tři sklenky pálenky, uráčil se pan
+Sikes poctít trochou pozornosti i mladé pány, a tento milostivý čin
+vedl k rozhovoru, v němž oba hoši obšírně a zevrubně vylíčili příčinu
+i způsob Oliverova zatčení s takovými příkrasami a odchylkami od
+pravdy, jaké se za daných okolností zdály Lišákovi nejprospěšnější.
+„Mám strach,“ řekl žid, „aby snad třeba něco nebleptnul, co by
+nás přivedlo do maléru –“
+„To je nejvýš pravděpodobný,“ odsekl Sikes se škodolibým úsměškem. „Máš po firmě, Fagine.“
+„A mám strach, víte,“ pokračoval žid, jako kdyby si nebyl toho
+přerušení vůbec všiml, a při řeči hleděl upřeně na svého kumpána,
+„mám strach, že jestli to praskne s námi, praskne to třeba ještě s hezkou řádkou jinejch – a v tom případě že byste vy, milánku, dopadl
+o hodně hůř, než bych dopadl já.“
+Muž sebou škubl a zuřivě se otočil na žida. Ale starý pán měl
+ramena vysoko pokrčená, že mu sahala až k uším, a prázdnýma
+očima civěl nepřítomně na protější stěnu.
+Zavládlo dlouhé mlčení. Každý člen ctihodného tovaryšstva se
+zdál pohřížený do vlastních úvah, ani psa nevyjímaje; ten podle
+všelijakého potutelného olizování tlamy soudě patrně promýšlel
+útok na nohy prvního pána nebo dámy, které se mu nahodí do cesty,
+až vyjde ven na ulici.
+„Někdo musí vyzvědět, co se stalo na tej stanici,“ řekl pan Sikes
+mnohem tišším tónem, než jakým mluvil od začátku, co vešel do
+místnosti.
+– 120 –
+
+Žid přikývl na souhlas.
+„Jestli nic nepích a je vodsouzenej, tak se není co bát, dokud zas
+nevyleze,“ pokračoval pan Sikes, „a pak si s ním musíme poradit.
+Nějak ho musíme dostat.“
+Žid opět přikývl.
+Bylo sice zřejmé, že navržený válečný plán je rozumný, ale jeho
+přijetí se bohužel stavěla do cesty jedna velmi pádná překážka. Tou
+byla okolnost, že jak Lišák, tak Čódl Bates i Fagin a pan William
+Sikes, náhodou všichni do jednoho chovali prudkou a hluboce
+zakořeněnou nechuť přiblížit se ke kterékoli policejní stanici z jakéhokoli důvodu i pod jakoukoli záminkou.
+Těžko hádat, jak dlouho by tak byli třebas seděli a pohlíželi jeden
+na druhého ve stavu nejistoty, svého druhu nikoli právě nejpříjemnější. Je však zbytečné činit v té věci nějaké dohady, neboť nenadálý
+příchod oněch dvou mladých dam, které Oliver poznal při jejich
+nedávné návštěvě, znovu rozproudil hovor.
+„To je ono, právě vhod!“ ozval se žid. „Tuhle Betsy půjde – viď,
+milánku?“
+„Kampak?“ opáčila mladá dáma.
+„Ale jenom kousek tady na stanici, milánku,“ odpověděl žid nasládle.
+Po zásluze dlužno mladé dámě přiznat, že neprohlásila výslovně,
+že nikam nepůjde, nýbrž projevila pouze důrazné a naléhavé přání,
+„aby ji ďas, jestli půjde“ – kterážto zdvořile a jemnocitně vyhýbavá
+odpověď dokazuje, že mladá dáma byla obdařena onou vrozenou
+uhlazeností, která nesnese, aby způsobila bližnímu bolest přímým
+a příkrým odmítnutím.
+Žid protáhl obličej. Otočil se od jmenované mladé dámy, která
+byla skvěle, ne‑li dokonce oslnivě vyšňořena v červených šatech,
+zelených botkách a žlutých papilotách14, a obrátil se k druhé dívce.
+14
+
+Natáčky na vlasy. Pozn. red.
+
+– 121 –
+
+„Na, Nancy,“ pronesl žid konejšivým tónem, „co říkáš ty, milánku?“
+„Že z toho nic nebude, Fagine – a tak nemá smysl, abyste se dál
+namáhal,“ odpověděla Nancy.
+„Jak to vlastně myslíš?“ ozval se pan Sikes a nevrle zdvihl oči od
+stolu.
+„Tak jak to říkám, Bille,“ odpověděla dáma s vyrovnaným klidem.
+„Ale dyť na to jsi zrovna jak stvořená,“ dovozoval pan Sikes, „nikdo tě přeci v týhle končině vůbec nezná.“
+„A protože taky o žádný věhlas ani za mák nestojím, Bille,“ odpověděla Nancy týmž rozvážným tónem jako předtím, „vždycky říkám
+spíš ne než jo.“
+„Vona půjde, Fagine,“ rozhodl Sikes.
+„Ne, Fagine, nepůjde,“ opřela se Nancy.
+„Jo, Fagine, půjde,“ potvrdil Sikes.
+A pan Sikes měl pravdu. Pod střídavým náporem hrozeb, slibů
+a pozorností se tato dáma dala konečně přemluvit, že se žádaného
+úkolu podejme. Ji od toho arci nezdržovaly tytéž zřetele a pohnutky
+jako její roztomilou přítelkyni, neboť se do okolí ulice Field Lane
+přistěhovala teprve nedávno ze vzdáleného, ale noblesního předměstí Ratcliffe, a proto ji netížily tytéž obavy, že by ji mohl poznat
+někdo z jejich četných známostí.
+A tak si tedy slečna Nancy uvázala přes šaty čistou bílou zástěrku
+a papírové natáčky zastrkala pod klopený slaměný klobouček – kteréžto oba oděvní doplňky dodala židova nepřeberná garderoba –
+a chystala se vyjít za svým posláním.
+„Momentíček, milánku, počkej,“ zadržel ji žid a vylovil ještě košíček s víkem. „To si vem do ruky. Vypadá to slušněj, milánku.“
+„A dej jí klíč vod dveří, Fagine, ať ho nese v druhý,“ řekl Sikes, „to
+vypadá ještě krapet věrnějc a solidnějc.“
+„Ja, ja, milánku, pravda pravdoucí,“ přisvědčil žid, když mladé dámě
+zavěsil na ukazováček pravé ruky veliký klíč od domovních vrat. „Tak!
+Výborně! Ja, výborně, milánku!“ liboval si žid a mnul si ruce.
+– 122 –
+
+„Ach, můj bratříček! Můj ubohý, zlatý, roztomilý, nevinný bratříček!“ zvolala Nancy, propukla v pláč a v šíleném zármutku lomila
+rukama i s košíčkem a domovním klíčem. „Co se s ním jen stalo?
+Kam ho jen zavlíkli? Achich, slitujte se přece, páni, a povězte mi, co
+s tím drahým hochem udělali! Slitujte se přece, páni, prosím vás,
+a povězte mi to!“
+Když k nezměrnému gaudiu svých posluchačů nejvýš žalostným
+a srdcervoucím tónem vychrlila tuto lamentaci, slečna Nancy se
+odmlčela, zamrkala na společnost, s úsměvem pokývla všem dokola
+a zmizela.
+„Ja, milánkové, je to mazaná holka, moc mazaná,“ otočil se žid
+k svým mladým přátelům a mezi řečí vážně pokyvoval hlavou, jako
+by jim tím němě kladl na srdce, aby si ze zářného příkladu, který
+právě viděli, vzali vzor.
+„Je vozdobou ženskýho pokolení,“ prohlásil pan Sikes, nalil si
+skleničku a udeřil ohromnou pěstí do stolu. „Tak na její zdraví!
+A aby všecky byly jako vona!“
+Mezitímco se na znamenitou Nancy pěly tyto i mnohé jiné chvalořeči, pospíchala tato mladá dáma na policejní stanici, kam také
+přes trošek přirozené bázlivosti vyvěrající z toho, že jde ulicemi
+sama a bez ochrany, krátce nato dorazila zcela bez úhony.
+Vstoupila zadním vchodem, lehce zaklepala klíčem na dveře jedné
+cely a poslouchala. Ale zevnitř se nic neozývalo – zakašlala tedy a znovu poslouchala. Stále však nepřicházela odpověď – tedy promluvila.
+„Oli, miláčku!“ zašeptala Nancy něžným hláskem. „Oli, jsi tam?“
+Uvnitř nebyl nikdo než běžný bosý zločinec, kterého sebrali a zavřeli, protože hrál na flétnu, a kterého, když mu to provinění proti
+lidské společnosti bylo jasně dokázáno, pan Fang zcela patřičně
+odsoudil k jednomu měsíci káznice – s případnou a kratochvilnou
+poznámkou, že má‑li již tolik dechu nazbyt, rozhodně prospěšněji
+ho uplatní v šlapacím kole než na hudebním nástroji. Neodpovídal,
+protože měl myšlenky úplně zaměstnané hořekováním nad ztrátou
+– 123 –
+
+flétny, kterou mu zabavili ve prospěch veřejné pokladny, a Nancy
+tedy přešla k další cele a zaklepala tam.
+„No?“ ozval se slabý a mdlý hlas.
+„Není tam nějaký malý hoch?“ zeptala se Nancy, když napřed
+zavzlykala.
+„Ne,“ odpověděl hlas, „bůh chraň!“
+To byl pětašedesátiletý tulák, odsouzený do vězení za to, že na
+flétnu nehrál čili jinými slovy, že žebral po ulicích a nedělal nic pro
+své živobytí. V další cele byl jiný muž, odsouzený do téhož vězení za
+to, že bez koncese hauzíroval s plechovými rendlíky, čímž pro své
+živobytí něco dělal – v rozporu s důchodkovými předpisy.
+Jelikož však žádný z těchto zločinců na jméno Oliver neslyšel, ani
+o hochovi nevěděl, zamířila Nancy rovnou k drsnému, ale bodrému
+dozorci v pruhované vestě a s přežalostným nářkem a bědováním,
+jehož žalost ještě stupňovalo hbité a působivé manipulování s domovním klíčem a košíčkem, se dožadovala vydání svého drahého
+bratříčka.
+„Copak ho mám já, děvenko?“ ohradil se staroch.
+„Tak kde je?“ zaječela Nancy, jakoby žalem smyslů zbavená.
+„No má ho přec ten pán,“ odpověděl dozorce.
+„Který pán? Ach, dobrotivé nebe! Který pán?“ hořekovala Nancy.
+V odpověď na tuto přerývanou otázku staroch hluboce zarmou­
+cené sestřičce vysvětlil, že se Oliverovi udělalo v jednací síni špatně,
+že na základě výpovědi jednoho svědka, který dotvrdil, že krádež
+spáchal jiný hoch – toho prý nechytli – byl Oliver propuštěn a žalobce
+si ho odvezl v bezvědomém stavu do svého domova; ale pokud šlo
+o ten, nevěděl sdílný vypravěč nic víc než to, že je někde v Pentonvillu,
+neboť prý zaslechl to slovo padnout, když pán dával příkazy drožkáři.
+Pod strašlivou tíhou obav a nejistoty se zdrcená mladá žena dovrávorala k bráně, a když pak změnila potácivou chůzi v hbitý běh,
+vrátila se nejklikatější a nejsložitější cestou, jakou si jen dovedla
+vymyslit, do židova příbytku.
+– 124 –
+
+Jen si pan Bill Sikes doposlechl hlášení o výsledku výpravy, již
+s velkým spěchem k sobě povolal bílého psa, nasadil si klobouk
+a kvapně odešel; tak kvapně, že neobětoval ani vteřinku času na
+zdvořilý obyčej, aby společnosti řekl slovo na rozloučenou.
+„Musíme vědět, kde je, milánkové – musíme ho najít,“ prohlásil
+žid ve velkém rozčilení. „Ty, Čódl, teď nemáš jinou práci než cábrovat po ulicích, dokud nám o něm nesplašíš nějaké zprávy! Víš,
+Nancy, najít se prostě musí, milánku. S celou tou věcí spoléhám na
+tebe, milánku – na tebe a na Lišáka! Počkejte, počkejte,“ dodal žid
+a roztřesenou rukou odemkl zásuvku, „tuhle máte peníze. Já pro
+dnešek ten kvelb15 tady zavřu. Však víte, kde mě hledat! Nezdržujte
+se tu ani minutku. Ani vteřinku, milánkové!“
+S těmi slovy je vystrkal z místnosti, a když za nimi pečlivě zamkl
+na dva západy a zasunul závoru na dveřích, vylovil z tajné skrýše
+skříňku, kterou kdysi bezděky vytáhl před Oliverem. Potom si začal
+chvatně schovávat hodinky a šperky do kapes pod šaty.
+Z tohoto zaměstnání ho vytrhlo ostré zaťukání na dveře. „Kdo je
+tam?“ křikl pisklavým tónem.
+„Já!“ odpověděl mu klíčovou dírkou Lišákův hlas.
+„Co zas?“ štěkl žid netrpělivě.
+„Nancy vzkazuje, jestli se má unést do druhýho kvelbu?“ vyřizoval Lišák.
+„Ja,“ odpověděl žid, „ať ho drapne, kde chce. Najděte ho, jen ho
+najděte, to stačí! Já už budu vědět, co dál – žádný strachy.“
+Výrostek v odpověď chápavě zabrumlal a rozběhl se ze schodů
+za svými druhy.
+„Prozatím ještě nic nepích,“ řekl si žid, když se opět věnoval
+svému zaneprázdnění. „Kdyby si u těch svejch novejch přátel chtěl
+s námi vyplachovat papulu, tak ještě pořád mu ji dovedem zacpat!“
+15
+
+Pokoj, lokál, úkryt. (Ze staršího argotu.) Pozn. překl.
+
+– 125 –
+
+Kapitola čtrnáctá
+Obsahuje další podrobnosti o Oliverově pobytu
+v domě pana Brownlowa spolu s pozoruhodnou předpovědí,
+kterou o Oliverovi pronesl jistý pan Grimwig,
+když hocha poslali něco obstarat
+Oliver se brzy vzpamatoval z krátké mdloby, do níž ho uvrhl náhlý
+výkřik pana Brownlowa, a v hovoru, který se potom rozvinul, se
+jak starý pán, tak i paní Bedwinová bedlivě vystříhali jakékoli
+zmínky o obraze, ba nestáčeli vůbec řeč ani na Oliverovu minulost
+nebo jeho vyhlídky do budoucnosti, nýbrž omezovali se na takové
+náměty, které by ho mohly povyrazit, ale nerozrušily by ho. Byl
+dosud tuze slabý, aby mohl k snídani vstát, ale když ho druhý den
+ráno snesli do pokoje hospodyně, prvním jeho činem bylo, že vrhl
+dychtivý pohled na stěnu v naději, že opět spatří tvář té krásné
+dámy. Ve svém očekávání se však zklamal, protože obraz mezitím
+odstranili.
+„No, vidíš,“ řekla hospodyně, která pozorovala směr Oliverova
+pohledu, „už je pryč.“
+„Vidím, paní,“ přitakal Oliver. „Proč ho odnesli?“
+„Sundali jsme ho, protože pan Brownlow říkal, že tě nějak rozčiluje, jak se zdá, a že by ses kvůli němu možná ani neuzdravil, víš,
+dítě?“ vykládala stará paní.
+„Ale kde, paní, nic takového,“ opáčil Oliver. „Vůbec mě nerozčiloval. Rád jsem ho viděl. Moc se mi líbil.“
+„No dobře!“ řekla stará paní dobromyslně. „Jen se hezky pěkně
+seber, co můžeš nejrychleji, synáčku, a pak ho zas pověsíme, a je to!
+To ti slibuji! A teď si budeme povídat o něčem jiném.“
+– 126 –
+
+To bylo veškeré vysvětlení, kterého se tenkrát Oliverovi o obraze
+dostalo. Ale protože na něho byla stará paní po celou jeho nemoc tak
+hodná, snažil se prozatím na tu věc už dál nemyslit; poslouchal tedy
+pozorně, když mu vyprávěla přečetné historky o své milé a hezké
+dceři, provdané za milého a hezkého muže, která žije na venkově,
+a o synovi, který je písařem u jednoho velkoobchodníka v Západní
+Indii a který je rovněž takový hodný mladý muž a čtyřikrát do roka
+píše domů takové láskyplné dopisy, že jí to až vhání slzy do očí, když
+o nich mluví. Než stará paní zeširoka a zdlouha dovykládala o skvělých vlastnostech svých dětí, jakož i o přednostech svého hodného
+dobrého manžela – který je na pravdě boží, ubohá duše drahá,
+zrovna šestadvacet let – byl čas na odpolední čaj. Po čaji začala
+Olivera učit kribidž16 a Oliver se učil tak rychle, jak ona stačila učit;
+tou karetní hrou se pak bavili s velkým zájmem a vážností, dokud
+nenadešel čas, aby nemocný dostal trochu zředěného horkého vína
+s krajíčkem suché topinky a potom šel sladce spát.
+Byly to šťastné dny, ve kterých se Oliver takhle zotavoval. Všechno
+bylo tak tiché a čisté a pořádné, každý tak vlídný a mírný, že mu to
+po všem hluku a zmatku, v němž až dosud od narození ustavičně
+žil, připadalo jako samo nebe. Jakmile dost zesílil, aby se mohl sám
+patřičně obléknout, ihned mu dal pan Brownlow obstarat úplně
+nový oblek a novou čepici i nové střevíce. Protože Oliverovi řekli,
+že si se starými šaty může udělat, co chce, dal je jedné služce, která
+na něho byla zvlášť hodná, a požádal ji, aby je prodala některému
+židovi a peníze si nechala. To velmi ochotně provedla, a když se
+Oliver podíval z okna předního pokoje v přízemí a viděl, jak je žid
+roluje, strká do pytle a odchází, pocítil velkou radost při pomyšlení,
+že jsou nadobro pryč a že už nehrozí sebemenší nebezpečí, že by si
+je mohl ještě někdy obléci. Byly to prabídné hadry, abychom řekli
+pravdu, a Oliver v celém životě ještě na sobě nový oblek neměl.
+
+16
+
+Karetní hra. Pozn. red.
+
+– 127 –
+
+Jednou večer, asi týden po příhodě s obrazem, když zrovna seděl
+dole u paní Bedwinové a povídal si s ní, přišel od pana Brownlowa
+vzkaz, že cítí‑li se Oliver Twist dost zdráv, že by byl rád, kdyby za
+ním přišel nahoru do pracovny – že by si s ním chtěl chvíli pohovořit.
+„Pro pět ran, spasení boží! Honem si mej ruce, dítě, a ukaž, učešu ti hezky pěšinku!“ zvolala paní Bedwinová. „Můj ty smutku!
+Kdybychom byli věděli, že si pro tebe pošle, byli bychom ti dali čistý
+límeček a nastrojili tě jak na svatbu!“
+Oliver učinil, jak mu stará paní nakázala; a třebaže celou dobu
+zoufale hořekovala, že není ani čas, aby mu nakrouzlovala úzký
+karnýrek, kterým měl obroubený límec u košile, vypadal i bez té
+důležité osobní okrasy tak čisťounce a úpravně, že když si ho nakonec s velkým uspokojením měřila od hlavy k patě, odvážila se
+prohlásit, že podle jejího upřímného soudu by opravdu nebývalo
+možné, i kdyby to byli věděli kdovíjak dlouho předem, změnit na
+něm mnoho k lepšímu.
+S tímto povzbuzením v srdci zaklepal Oliver na dveře pracovny.
+Na vyzvání pana Brownlowa, aby šel dál, se octl v malém zadním
+pokoji doslova plném knih, jehož okno hledělo do několika roztomilých zahrádek. Těsně u okna stál stůl a u něho seděl pan Brownlow
+a četl. Jakmile spatřil Olivera, odšoupl knihu od sebe a řekl mu,
+aby šel blíž ke stolu a posadil se. Oliver poslechl – s úžasem, kde se
+najdou lidé, kteří by přečetli takovou spoustu knih, napsaných podle všeho s úmyslem učinit svět moudřejším. Čemuž se dodnes po
+všechny hodiny svého života diví lidé zkušenější než Oliver Twist.
+„Pěkná hromádka knih, viď, hošíčku?“ promluvil pan Brownlow,
+když si povšiml zvědavosti, s níž si Oliver prohlížel police, které
+sahaly od podlahy až ke stropu.
+„Spousta, pane,“ přisvědčil Oliver. „Co živ jsem tolik knih neviděl!“
+„Budeš je číst, když budeš hodný,“ pravil starý pán vlídně, „a to se
+ti bude líbit víc, než si je prohlížet zvenčí – totiž aspoň v některých
+– 128 –
+
+případech, protože jsou opravdu také knihy, u kterých jsou hřbet
+a desky zdaleka to nejlepší, co na nich vůbec je.“
+„To jsou prosím myslím tamhlety těžké,“ hádal Oliver a ukázal
+na několik tlustých svazků velkého kvartového formátu v bohatě
+zlacené vazbě.
+„Ne vždycky takové,“ opáčil starý pán a hladil Olivera po hlavě
+a usmíval se při tom, „jsou ještě jiné stejně těžké, třebaže jsou
+mnohem menší velikosti. Jak by se ti líbilo, kdyby z tebe jednou byl
+chytrý člověk a psal bys knihy, co?“
+„Myslím prosím, že bych je raději četl,“ odpověděl Oliver.
+„Jakže! Tobě by se nelíbilo být spisovatelem?“ podivil se starý pán.
+Oliver se na chviličku zamyslil a nakonec řekl, že myslí, že by bylo
+mnohem lepší být knihkupcem, čemuž se starý pán srdečně zasmál
+a prohlásil, že se to Oliverovi povedlo. Olivera těšilo, že se mu něco
+povedlo, ačkoli neměl nejmenší ponětí, co vlastně.
+„No, no,“ pravil starý pán již s vážnější tváří. „Nic se neboj! Dokud
+je možnost vyučit se nějakému poctivému řemeslu nebo se vrhnout
+na cihlařinu, tak žádného spisovatele z tebe dělat nebudem.“
+„Děkuju vám, pane,“ řekl Oliver. Vážnému tónu hochovy odpovědi se starý pán znovu zasmál a prohodil něco o pozoruhodném
+instinktu – což Oliver nechápal, a proto tomu také nevěnoval valnou
+pozornost.
+„A teď, hošíčku,“ začal pan Brownlow a hovořil možno‑li ještě
+vlídněji, ale zároveň i mnohem vážněji, než ho Oliver dosud kdy
+slyšel mluvit, „bych rád, abys věnoval velkou pozornost tomu, co ti
+hodlám povědět. Budu s tebou mluvit beze vší zdrženlivosti, poněvadž jsem přesvědčen, že mi dovedeš porozumět stejně dobře jako
+mnohý starší člověk.“
+„Jen mi prosím neříkejte, že mě chcete poslat pryč, prosím vás,
+pane,“ zvolal Oliver, vylekaný vážným tónem, kterým starý pán
+začal svou řeč. „Nevyhánějte mě, prosím, ven, abych se zase musel
+toulat po ulicích. Nechte si mě tady v domě jako sluhu. Neposílejte
+– 129 –
+
+mě zpátky do té ohavné díry, odkud jsem přišel. Mějte slitování
+s ubohým hochem, prosím vás, pane!“
+„Drahé dítě,“ pravil starý pán, dojatý vroucností Oliverovy nenadálé prosby, „nemusíš se bát, že tě opustím, pokud mi k tomu sám
+nezavdáš příčinu.“
+„To nikdy, pane, nikdy!“ skočil mu do řeči Oliver.
+„To doufám,“ opáčil starý pán. „Nevěřím, že bys kdy dal. Zmýlil
+jsem se již kolikrát v osobách, kterým jsem se snažil prokázat dobro,
+ale přesto cítím silnou touhu ti důvěřovat – a mám o tebe větší
+zájem, než dovedu dobře vysvětlit i sám sobě. Lidé, kterým jsem věnoval nejvřelejší lásku, leží hluboko v hrobě, ale třebaže tam s nimi
+leží pohřbeno i štěstí a blaho mého života, neučinil jsem ze svého
+srdce rakev a neuzavřel v ní navždycky své nejlepší city. Hluboký
+žal je jen posílil a vytříbil.“
+Protože starý pán dopověděl tichým hlasem, spíš pro sebe než
+pro svého společníka, a protože se potom krátce odmlčel, seděl
+Oliver jako pěna.
+„Nu, nu,“ promluvil konečně starý pán již veselejším tónem, „říkám ti to jen proto, že máš mladé srdce – a když budeš vědět, že
+jsem zakusil mnoho bolesti a zármutku, dáš si možná lepší pozor,
+abys mě neranil znova. Říkáš, že jsi sirotek a nemáš přítelíčka na
+světě, a pokud jsem se mohl kde poptat, všechny zprávy potvrzují
+tvůj údaj. Vypravuj mi svůj život – odkud jsi, kdo tě vychoval a jak
+ses dostal do té společnosti, ve které jsem tě našel. Mluv pravdu,
+a dokud budu na živu, nebudeš bez přítele.“
+Pro vzlykot nemohl Oliver několik minut ze sebe vypravit slovo.
+A když už už měl na jazyku, jak byl na vychování v útulku a jak ho
+pan Bumble odvedl do špitálu, ozvalo se divně netrpělivé, krátké
+dvojité zaklepání na domovní dveře a vzápětí po schodech vyběhla
+služka a ohlašovala pana Grimwiga.
+„Přijde nahoru?“ tázal se pan Brownlow.
+– 130 –
+
+„Ano, pane,“ odpověděla služka. „Ptal se, jestli v domě máme
+nějaké kobližky, a když jsem řekla, že ano, povídal, že přišel na čaj.“
+Pan Brownlow se usmál, otočil se k Oliverovi a vysvětlil mu, že
+pan Grimwig je jeho starý přítel, a má‑li snad trochu drsné způsoby,
+že na to nesmí Oliver nic dát, protože z gruntu to je vzácně dobrý
+člověk, jak se o tom již častokrát přesvědčil.
+„Mám jít dolů, pane?“ zeptal se Oliver.
+„Ne,“ odpověděl pan Brownlow, „raději bych, abys zůstal tady.“
+V tom okamžiku vstoupil do pokoje tělnatý starý pán, který
+maličko napadal na nohu, podpíral se o tlustou hůl, a byl oblečený
+v modrém kabátě, pruhované vestě, v nankinových podkolenicích
+a kamaších a v bílém klobouku se širokou krempou po stranách
+ohnutou a podšitou zeleně. Z vesty mu vykukovala velmi drobně
+plisovaná košilová náprsenka a pod ní se mu volně houpal velmi
+dlouhý ocelový hodinkový řetízek, na jehož konci nebylo nic než
+klíč. Cípy bílého nákrčníku měl stočené do koule velké málem jako
+pomeranč a rozmanitost grimas, do kterých kroutil obličej, se vymyká všemu popisu. Měl zvláštní manýru vytáčet hlavu ke straně,
+když mluvil, a zároveň se při tom dívat po očku, což člověku, který
+se na něj díval, neodolatelně připomínalo papouška. Tu pozici také
+zaujal, hned jak vešel do místnosti, a ukazuje v natažené ruce malý
+kousek pomerančové kůry, bručlavým, nevrlým hlasem zvolal:
+„Podívejte! Vidíte to? Není to opravdu pozoruhodné a zvláštní, že
+nemohu přijít k nikomu na návštěvu, abych na schodech nenašel
+kus téhlé podlé napomahačky doktorů? Už jednou mě zchromila
+slupka z pomeranče – a vím, že slupka z pomeranče bude jednou
+má smrt. Ano, prosím – slupka z pomeranče bude má smrt, na to
+milerád sním vlastní hlavu, pane!“
+Tak zněla smělá nabídka, jíž pan Grimwig podpíral a dotvrzoval téměř každý výrok, který pronesl; a v jeho případě zněla tím
+senzačněji, že i když v zájmu disputace připustíme možnost, že
+vědecký pokrok vůbec někdy dosáhne takového stupně, aby člověk
+– 131 –
+
+mohl sníst svou vlastní hlavu, kdyby se stalo a měl na to chuť, pan
+Grimwig měl hlavu tak neobyčejně velikou, že i nejoptimističtější
+sangvinik na světě by si ji stěží troufl spořádat na jedno posezení –
+o velmi husté vrstvě pudru přitom vůbec nemluvě.
+„Sním svou hlavu, pane,“ opakoval pan Grimwig a udeřil holí
+do podlahy. „Hola! Co je tohle?“ zarazil se a s očima na Oliverovi
+ustoupil o krok o dva dozadu.
+„To je malý Oliver Twist, o kterém jsme už spolu hovořili,“ vysvětlil pan Brownlow.
+Oliver se uklonil.
+„Snad nechcete tvrdit, že je to ten hoch, co měl tu horečku?“ žasl
+pan Grimwig a ucouvl ještě o krok. „Počkejte – moment! Nemluvte!
+Mám to –“ vyrážel trhaně pan Grimwig, kterého ve vítězoslávě nad
+učiněným objevem přešel všechen strach před nákazou, „to je ten
+hoch, co měl ten pomeranč! Jestli to není ten hoch, co měl ten pomeranč a co odhodil tenhle kousek slupky na schodech, pane, tak
+sním svou hlavu, svou i jeho!“
+„Ne, ne, žádný pomeranč neměl,“ ujišťoval ho pan Brownlow se
+smíchem. „No tak, odložte si přece klobouk a promluvte si s mým
+mladým přítelem.“
+„Po téhle stránce jsem náramně citlivý,“ začal popudlivý starý
+pán, zatímco si svlékal rukavice. „V naší ulici leží na chodníku pořád
+nějaká ta pomerančová slupka, a já vím, že ji tam pohazuje chlapec
+od doktora na rohu. Včera večer uklouzla po kousku jedna mladá
+žena a narazila zrovna na plůtek před mou zahrádkou. Jen se zvedla,
+viděl jsem, jak se jí oči točí k té ďábelské červené lucerně s tím
+pimprlovým světlem. ‚Nechoďte k němu,‘ křikl jsem na ni z okna,
+‚je to vrah! Zákeřník!‘ A taky že je. Jestli není –“ Tu popudlivý starý
+pán udeřil prudce holí do podlahy – úder, kterému jeho přátelé
+vždycky přikládali význam obvyklé nabídky, kdykoli ji nevyjádřil
+přímo slovy. Potom, stále ještě s holí v ruce, se posadil, rozevřel
+– 132 –
+
+složený binokl17, který nosil zavěšený na široké černé stuze, a začal si prohlížet Olivera; ten když viděl, že je předmětem zkoumání,
+zčervenal a znovu se uklonil.
+„Tak to je ten hoch?“ promluvil konečně pan Grimwig.
+„To je ten hoch,“ přisvědčil pan Brownlow.
+„Jak se ti vede, chlapče?“ ptal se pan Grimwig.
+„Děkuju, pane, o hodně líp,“ odpověděl Oliver.
+Pan Brownlow, jako by tušil, že se jeho podivínský přítel chystá
+říci něco nepříjemného, požádal Olivera, aby skočil dolů a vyřídil
+paní Bedwinové, že už může podávat svačinu – což Oliver, kterému
+se hostovy způsoby ani dost málo nezamlouvaly, s velkou radostí
+také učinil.
+„Je to hezký hoch, že?“ ptal se pan Brownlow.
+„Nevím,“ zavrčel pan Grimwig nedůtklivě.
+„Vy nevíte?“
+„Ne. Nevím. Já mezi chlapci žádný rozdíl nevidím. Rozeznávám
+jenom dvě sorty chlapců. Krev, a mlíko.“
+„A co je Oliver?“
+„Mlíko. Mám jednoho známého a ten má druhou sortu – prý pěkný
+chlapec, říkají o něm – hlava jako koule, tváře jako krev, oči vyvalené –
+hrozný kluk! – řimbuch, že mu ty jeho modré šaty div ve švech neprasknou – a hlas má jako hrom a hlad jako vlk. Já ho znám! Lotrasa!“
+„Ale jděte,“ namítl pan Brownlow, „to přece nejsou charakteristické znaky malého Olivera Twista, nemusí tedy hoch bouřit váš hněv.“
+„Ne, nejsou,“ opáčil pan Grimwig. „Má možná horší.“
+Tu si pan Brownlow netrpělivě odkašlal, což panu Grimwigovi
+zjevně způsobilo nevýslovné potěšení.
+„Má možná horší, povídám,“ opakoval pan Grimwig. „Kde se
+vzal, odkud je? Kdo je? Co je? Pravda, měl horečku. Ale co z toho?
+Horečka přec není výsadou hodných lidí, no ne? I špatní lidé mívají
+
+17
+
+Skřipec, předchůdce dnešních brýlí. Pozn. red.
+
+– 133 –
+
+někdy horečku, nemám pravdu, he? Znal jsem člověka, kterého na
+Jamajce pověsili, že zavraždil svého pána. Ten měl horečku šestkrát,
+a přece ho kvůli tomu nedoporučili k omilostnění. Pchá! Škoda řeči!“
+Nu, po pravdě byla skutečnost taková, že v nejtajnějším koutku
+srdce byl pan Grimwig milerád hotov uznat, že Oliverův zjev i chování působí neobyčejně příznivým dojmem; měl však silnou zálibu
+v oponování, v dané chvíli ještě zjitřelou nálezem pomerančové
+slupky – a poněvadž se v duchu zařekl, že mu nikdo nebude diktovat,
+je‑li nějaký hoch hezký nebo ne, hned na počátku se rozhodl příteli
+odporovat. Když pan Brownlow přiznal, že ani na jedinou spornou
+otázku nemůže dosud dát uspokojivou odpověď a že odložil další
+vyšetřování Oliverovy minulosti, dokud se mu hoch nebude zdát
+dost silný, aby to snesl, pan Grimwig se jízlivě uchechtl. A uštěpačně
+se ptal, má‑li hospodyně ve zvyku počítat večer stříbro – protože
+jestli jednoho krásného rána neobjeví, že jí některá ta lžíce chybí,
+tak milerád – a tak dále.
+To všechno snášel pan Brownlow, ačkoli byl sám pán povahy
+poněkud prudké, v míře vskutku velmi dobré, neboť znal přítelovo podivínství; jelikož pak se pan Grimwig při čaji milostivě uráčil
+vyslovit své naprosté uspokojení s kobližkami, měla svačina docela
+hladký průběh – a Oliver, který stoloval s nimi, se začal cítit volněji,
+než se doposud v přítomnosti prudkého starého pána cítil.
+„A kdypak hodláte vyslechnout úplné, pravdivé a podrobné
+vylíčení života a příhod Olivera Twista?“ zeptal se Grimwig pana
+Brownlowa, když dosvačili, a zároveň s tím, jak se vrátil k tomuto
+námětu, úkosem se zahleděl na Olivera.
+„Zítra ráno,“ odvětil pan Brownlow. „Bylo by mi milejší, kdyby
+při tom byl se mnou sám. Přijď ke mně nahoru zítra ráno v deset
+hodin, hošíčku.“
+„Prosím, pane,“ přislíbil Oliver. Odpověděl jaksi váhavě, protože ho přísný pohled, kterým ho probodával pan Grimwig, uváděl
+v rozpaky.
+– 134 –
+
+„Něco vám povím,“ zašeptal tento pán panu Brownlowovi. „Ten
+k vám nahoru zítra ráno nepřijde. Viděl jsem ho zaváhat. Klame
+vás, dobrý příteli.“
+„Neklame, chci přísahat,“ opáčil pan Brownlow zaníceně.
+„Jestli vás neklame,“ řekl pan Grimwig, „tak –“ a už bouchla hůl
+do podlahy.
+„Zaručím se za pravdomluvnost toho hocha svým životem!“ prohlásil pan Brownlow a uhodil do stolu.
+„A já za jeho prolhanost svou hlavou!“ odsekl pan Grimwig a rovněž uhodil do stolu.
+„Uvidíme,“ pravil pan Brownlow a mocí v sobě krotil rostoucí
+hněv.
+„Uvidíme,“ opakoval pan Grimwig s vyzývavým úsměvem, „uvidíme.“
+Jak už osud tomu chtěl, náhodou právě v tom okamžiku přinesla
+paní Bedwinová balíček knih, které pan Brownlow toho rána koupil zrovna u téhož knihkupce, který již v našem příběhu vystoupil,
+a když je položila na stůl, chystala se odejít z pokoje.
+„Ať poslíček počká, paní Bedwinová!“ řekl pan Brownlow. „Má
+vzít něco zpátky.“
+„Už prosím šel,“ odpověděla paní Bedwinová.
+„Tak ho zavolejte,“ pravil pan Brownlow, „je to důležité. Ten
+knihkupec je chudý člověk a knihy nejsou zaplacené. Také tu mám
+několik knih, které mu chci vrátit.“
+Domovní dveře se rozletěly. Oliver běžel na jednu stranu a děvče
+na druhou, zatímco paní Bedwinová stála na prahu a křičela po
+poslíčkovi; ale nikde nebylo žádného hocha vidět. Oliver a děvče se
+vrátili celí udýchaní a hlásili, že po něm není ani památky.
+„Safra, to mě opravdu mrzí,“ zvolal pan Brownlow, „tolik jsem si
+přál vrátit ty knihy ještě dnes!“
+„Pošlete s nimi Olivera,“ navrhl pan Grimwig s ironickým úsměvem, „ten je přece určitě spolehlivě doručí.“
+– 135 –
+
+„Ano, dovolte mi, prosím, abych je tam donesl, buďte tak hodný,“
+prosil Oliver. „Celou cestu budu utíkat, pane.“ Starý pán už už měl na
+jazyku, že Oliver v žádném případě ještě nemůže chodit ven, když
+tu nejvýš poťouchlé zakašlání pana Grimwiga u něho rozhodlo, že
+může – a že mu ochotným vyřízením daného úkolu má prokázat
+neoprávněnost jeho podezření, alespoň v této věci, a to ihned.
+„Ano, hošíčku, půjdeš,“ řekl starý pán. „Ty knihy jsou na židli
+vedle mého stolu. Přines je dolů.“
+Oliver, plný radosti, že může něčím posloužit, přinesl s velkým
+chvatem knihy pod paždím dolů a s čepicí v ruce čekal na příkaz,
+co má knihkupci vyřídit.
+„Řekneš mu,“ pravil pan Brownlow s očima pevně upřenýma
+na Grimwiga, „žes mu přinesl tyhle knihy zpátky a žes mu přišel
+zaplatit ty čtyři libry deset, které mu dlužím. Tohle je pětilibrová
+bankovka, přineseš mi tedy nazpátek deset šilinků.“
+„Ani deset minut, pane, a jsem tam,“ odpověděl Oliver dychtivě,
+a když si zapjal bankovku do kapsy u kabátku a knihy si pozorně srovnal pod paždím, uctivě se uklonil a vyšel z pokoje. Paní
+Bedwinová ho doprovodila až k domovním dveřím, přičemž mu
+dávala četná ponaučení, pokud jde o nejbližší cestu a jméno knihkupce i jméno ulice, a na to všechno Oliver přisvědčoval, že jasně
+rozumí. Když mu pak navrch ještě mnohokrát důtklivě položila na
+srdce, aby dal dobrý pozor a nenachladil se, konečně ho stará paní
+propustila, ať jde.
+„Tvářička moje sladká!“ šeptala si stará paní, když se za ním dívala. „Nějak nemohu přenést přes srdce, že ho pouštím z očí.“
+V tom okamžiku se Oliver vesele ohlédl a pokývl, dříve než zahnul za roh. Stará paní s úsměvem pozdrav oplatila a pak zavřela
+dveře a vrátila se do svého pokoje.
+„Počkejme – nejdéle za dvacet minut bude zpátky,“ pravil pan
+Brownlow a přitom vytáhl hodinky a položil je na stůl. „Tou dobou
+už bude tma.“
+– 136 –
+
+„Tak vy tedy skutečně čekáte, že se vrátí, opravdu?“ ptal se pan
+Grimwig.
+„Vy ne?“ opáčil pan Brownlow s úsměvem.
+Opoziční duch v prsou pana Grimwiga se již mocně bouřil – a přítelův sebejistý úsměv ho jen ještě víc rozdmýchal.
+„Ne,“ vybuchl a uhodil pěstí do stolu, „já ne! Hoch má na sobě celý
+nový oblek, pod paždím řádku cenných knih a v kapse pětilibrovou
+bankovku. Ten poběží zase zpátky k těm svým starým zlodějským
+kumpánům a vám se vysměje, pane. Jestli se tenhle hoch někdy
+vrátí sem do toho domu, tak sním svou hlavu!“
+S těmi slovy si přitáhl židli blíž ke stolu, a tak u něho oba přátelé
+seděli a s hodinkami mezi sebou mlčky čekali.
+Je hodno pozoru jako názorný příklad toho, jakou důležitost
+přikládáme svému vlastnímu úsudku a s jakou pýchou pronášíme
+i nejzřejmější a nejukvapenější závěry, že si pan Grimwig, ačkoli
+to rozhodně nebyl člověk zlého srdce a ačkoli by ho bylo nelíčeně mrzelo, kdyby byl viděl svého váženého přítele podvedeného
+a oklamaného, v té chvíli vskutku z celé duše přál, aby se Oliver
+Twist nevrátil.
+Setmělo se již tolik, že číslice na ciferníku bylo sotva rozeznat, ale
+oba staří pánově seděli s hodinkami mezi sebou mlčky u stolu dál.
+
+– 137 –
+
+Kapitola patnáctá
+Ukazuje, v jak velké lásce měli Olivera Twista
+šprýmovný starý žid a slečna Nancy
+V šerém lokále sprosté hospody v nejšpinavější končině Little Safron
+Hillu, v tmavé a ponuré špeluňce, kde v zimě po celý den syčivě plápolal plynový hořák a kam v létě nezabloudil jediný sluneční paprsek,
+seděl v zadumání nad cínovým korbílkem a malou sklenicí, silně prosycenou pachem kořalky, muž v manšestrovém kabátě, drapových
+podkolenicích, šněrovacích botách a punčochách, v němž by se žádný
+policejní agent ani v kalném světle nebyl rozpakoval poznat pana
+Williama Sikese. U nohou mu seděl bělosrstý, rudooký pes, který se
+zabýval tím, že střídavě buďto mžoural oběma očima najednou na
+pána, nebo si olizoval velkou čerstvou ránu po jedné straně čenichu,
+podle všeho zdání následek nějakého nedávného konfliktu.
+„Ležíš klidně, neřáde! Ležíš!“ prolomil nenadále pan Sikes mlčení.
+Přemýšlel‑li tak usilovně, že psovo mžourání jeho úvahy rušilo, nebo
+mělo‑li jeho přemítání tak dráždivý účinek na jeho city, že k jejich
+utišení bylo zapotřebí veškeré úlevy, kterou může poskytnout kopnutí do neškodného zvířete, zůstává otázkou, o níž se lze dohadovat
+i přít. Ale ať již příčina byla jakákoli, následek byl kopanec a prokletí,
+uštědřené psu současně.
+Psi zpravidla nemívají sklon mstít se za bezpráví, spáchané na
+nich jejich pánem, ale pes páně Sikesův, který měl se svým vlastníkem společné povahové nedostatky a v tom okamžiku možná
+podlehl příliš silnému pocitu křivdy, nenadělal mnoho okolků
+a střelhbitě zaryl zuby do jedné jeho nízké boty. Když jí důkladně
+zacloumal, s vrčením zalezl pod lavici; čímž jen tak tak unikl cínové
+holbě, kterou mu pan Sikes mířil na hlavu.
+– 138 –
+
+„Tak ty tak, jó?“ zařval Sikes, popadl do jedné ruky pohrabáč
+a druhou rozvážně otevřel velký zavírák, který vytáhl z kapsy. „Deš
+sem, ty ďase z pekla! Deš sem! Slyšíš?“
+Není pochyby, že pes slyšel, neboť pan Sikes mluvil v absolutně
+nejhrubší tónině svého velmi hrubého hlasu; ale poněvadž zjevně
+choval jistou nevysvětlitelnou nechuť k tomu, aby si dal podříznout
+hrdlo, zůstával na místě, vrčel ještě vztekleji než předtím a zároveň
+rafl konec pohrabáče do zubů a hryzal ho jako dravá šelma.
+Tento odpor jen pana Sikese ještě víc rozjitřil; vrhl se na kolena
+a začal po zvířeti mlátit s bezmeznou zuřivostí. Pes skákal zprava doleva a zleva doprava, chňapal, vrčel a štěkal; muž bodal a klel a třískal
+a bohapustě zlořečil. Zápas se již blížil k vrcholně kritickému okamžiku pro toho či onoho, když vtom se znenadání otevřely dveře, pes
+vystřelil ven a Bill Sikes zůstal jen s pohrabáčem a zavírákem v rukou.
+Staré pořekadlo praví, že k hádce musí být vždycky dva. Pan
+Sikes, kterého náhoda připravila o psího duelanta, ihned přenesl
+jeho podíl na sporu na člověka, který právě vstoupil.
+„Co se, ďasa, pleteš mezi mě a mýho psa?“ zvolal Sikes se vzteklým posunkem.
+„Já nevěděl, milánku, já nevěděl,“ omlouval se Fagin pokorně –
+neboť člověk, který právě vstoupil, byl náš žid.
+„Že ne, ty sketo zlodějská?“ zavrčel Sikes. „Copaks neslyšel ten
+randál?“
+„Ani hlásek, Bille, jakože tu stojím a dýchám,“ dušoval se žid.
+„No bodejť! Neslyšel, ty nikdá!“ odsekl Sikes se vzteklým zaškle­
+bením. „Umíš se ty ploužit, aby tě nikdo neslyšel, kam se šajdáš!
+Škoda, Fagine, ten pes jsi tak před půl minutkou měl bejt ty!“
+„Na, proč?“ ptal se žid s nuceným úsměvem.
+„Protože ouřady, který chráněj život takovejch lidu jako ty, co
+nemaj ani polovinu kuráže jako vobyčejnej zbabělej čokl, dovolujou
+člověku zabít psa, jak se mu uzdá,“ odpověděl Sikes a přitom s velmi
+výmluvným pohledem sklapl zavírák. „Proto, abys věděl!“
+– 139 –
+
+Žid si zamnul ruce, posadil se ke stolu a dělal, jako by mu kumpánovo žertování bylo k smíchu. Jenže očividně mu bylo velice úzko.
+„Jen se křeň,“ vyhrkl Sikes, vrátil pohrabáč na místo a měřil si
+společníka se surovým opovržením, „jen se křeň! Ale poslední se
+stejně smát nebudeš, leda zpod kukly pod čakanem! Mám tě takhle
+v hrsti, Fagine! A ať mě šlak, taky si tě v ní udržím! Slyšíš? Když
+půjdu já, jdeš ty taky – tak si mě nežádej!“
+„Na, na, milánku,“ zašveholil žid, „tohle všechno já vím. Máme –
+máme – přece společný zájem, Bille – společný zájem.“
+„Chm,“ odfrkl si Sikes, jako by si myslil, že notně větší zájem má
+na věci žid než on. „Tak co, co pro mě máš novýho?“
+„Že jsme všechno šťastně roztavili,“ odpověděl Fagin, „a tohle je
+váš šáb18. Je to o hodně víc, než by to mělo dělat, milánku – ale
+protože vím, že mi zas někdy prokážete dobrou službu, tak –“
+„Nech si ty kecy!“ skočil mu lupič do řeči. „Kde to máš? Sem s tím!“
+„Ja, ja, Bille – jen momentíček, momentíček,“ odpověděl žid chlácholivě. „Tady to je. Všechno v suchu!“ mezi řečí vylovil ze záňadří
+starý bavlněný šátek, rozmotal velký uzel uvázaný na jednom cípu
+a ukázal roličku v hnědém papíře. Sikes mu ji vytrhl z ruky, chvatně
+ji rozbalil a začal počítat zlaťáky v ní zatočené.
+„To je všecko, jo?“ zeptal se Sikes.
+„Všechno,“ potvrdil žid.
+„Nerozmotals náhodou ten paklík, když jsi šel sem, a nespolks
+pár těch zlatejch, co?“ tázal se Sikes podezíravě. „Nedělej uraženej
+ksicht, že se tak ptám – udělals to přece už kolikrát. Šmákni na
+cingrle.“
+Tato slova, řečeno srozumitelnou mluvou, vyjadřovala příkaz,
+aby zatáhl za zvonek. Na toto zavolání se objevil jiný žid – mladší
+než Fagin, ale vzezření téměř stejně podlého a odpudivého.
+
+18 Šáb, šábnout, šábovat – díl, rozdělit, dělit (zvláště zisk, výdělek, kořist). (Ze
+staršího argotu.) Pozn. překl.
+
+– 140 –
+
+Bill Sikes pouze mlčky ukázal na prázdnou holbu. Žid, který pokynu zcela přesně porozuměl, ji odešel naplnit; před odchodem si
+však ještě vyměnil významný pohled s Faginem, který na vteřinku
+zdvihl oči, jako by jeho pohled očekával, a v odpověď zavrtěl hlavou – tak nepatrně, že by třetí osoba, i pozorně přihlížející, byla
+stěží vůbec ten pohyb postřehla. Sikesovi ušel, protože byl právě
+v tom okamžiku sehnutý a zavazoval si tkaničku u boty, kterou mu
+přetrhl pes. Dost možná, že kdyby byl tu letmou výměnu němomluvy zachytil, byl by třeba usoudil, že mu nevěstí nic dobrého.
+„Je tu někdo, Barney?“ zeptal se Fagin, který teď, když se Sikes
+díval, mluvil s očima sklopenýma k zemi.
+„Ani živá duše,“ odpověděl Barney, jehož slova, ať již mu vycházela ze srdce nebo ne, rozhodně šla nosem.
+„Nikdo?“ otázal se Fagin překvapeným tónem, což mělo možná
+znamenat, že Barney smí říci pravdu, chce‑li.
+„Nikdo, jen slečna Nancy,“ zahuhňal Barney.
+„Nancy?“ zvolal Sikes. „Kde je? Ať na místě voslepnu, jestli si to
+děvče pro ty její kumštovný vlohy nepovažuju!“
+„Právě v šenku dojedla porci vařenýho hovězího,“ vyhuhňal
+Barney.
+„Pošli ji sem,“ přikázal Sikes a nalil sklenku kořalky. „Pošli ji sem!“
+Barney se podíval plaše na Fagina, jako by žádal o dovolení; když
+žid nepromluvil ani nezdvihl oči od země, vzdálil se a vzápětí se vrátil a přivedl Nancy, vyšňořenou v plné parádě: klobouček, zástěrka,
+košíček i klíč od domovních dveří.
+„Užs něco vyčuchala, Nancy, viď?“ tázal se Sikes a zároveň jí nabídl skleničku.
+���To víš, Bille, japabyne,“ odpověděla mladá dáma a obrátila sklenku do sebe. „A že toho už taky mám právě dost. Škvrňátko stonalo
+a nesmělo z postýlky. A tak –“
+„Ja, ja, Nancy, milánku!“ vzdychl Fagin a zdvihl oči.
+– 141 –
+
+Nu, upozornilo‑li snad zvláštní svraštění židova zrzavého obočí
+a přivření jeho hluboko zapadlých očí opravdu slečnu Nancy, že je
+na nebezpečné cestě k přílišné sdílnosti, není pro nás nijak zvlášť
+důležité, neboť zde se nepotřebujeme zajímat o nic než o fakt. A fakt
+je, že se Nancy náhle zarazila, oblažila pana Sikese několika líbeznými úsměvy a zavedla řeč na jiné věci. Asi po deseti minutách pak
+popadl pana Fagina záchvat kašle; vzápětí si Nancy přetáhla šátek
+přes ramena a prohlásila, že už musí jít. Protože pan Sikes zjistil, že
+má kousek cesty společný s ní, projevil úmysl ji doprovodit; odešli
+tedy spolu a v malé vzdálenosti za nimi ťapal pes, který se vyplížil
+z jednoho zastrčeného dvorka, hned jak jeho pán zmizel z dohledu.
+Jen Sikes vyšel z lokálu, vystrčil žid hlavu ze dveří a díval se za
+ním, jak odchází tmavou chodbou; potom zahrozil zaťatou pěstí
+a zahučel strašlivou kletbu; nakonec se s příšerným šklebem
+posadil ke stolu a brzy se hluboce zabral do zajímavých stránek
+Policejního věstníku.
+Mezitím se Oliver Twist, kterému se ani nesnilo, že je v tak velké
+blízkosti šprýmovného starého pána, ubíral ke knihkupcovu krámku. Když dorazil do Clerkenwellu, zahnul náhodou do postranní
+ulice, kudy vlastně nechtěl vůbec jít; ale poněvadž svůj omyl objevil,
+teprve až jí už prošel polovinu, a poněvadž věděl, že stejně musí
+vést správným směrem, usoudil, že nestojí za to se vracet. A kráčel
+tedy dál, co mohl nejrychleji, knihy pevně sevřené pod paždím.
+Tak šlapal svou cestou a uvažoval, jak šťastný a spokojený může
+být a co by za to dal, kdyby se mohl jen jedinkrát podívat na ubohého malého Dicka, který možná právě v té chvíli vyhladovělý a zbitý
+hořce pláče, když vtom ho polekalo velmi hlasité zapištění mladého
+ženského hlasu: „Ó, můj drahý bratříček!“ Ještě ani nestačil plně
+zdvihnout oči, aby se podíval, co se děje a již jeho kroky zarazilo
+pevné objetí, jímž ho kolem krku sevřely dvě paže.
+„Nechte mě!“ vykřikl Oliver a vzpíral se. „Pusťte mě! Kdo je to?
+Proč mě zastavujete?“
+– 142 –
+
+Jedinou odpovědí na jeho křik byla hlasitá litanie nářků mladé
+ženy, která ho objala a která měla v ruce košíček a velký domovní klíč.
+„Ach, božínku,“ lamentovala mladá žena, „konečně jsem ho našla!
+Ach, Olivere, Olivere! Ach ty nezbedo, ach ty ošklivý, co jsem se já
+kvůli tobě natrápila! Pojď domů, zlatíčko, pojď! Ach, konečně jsem ho
+našla! Zaplať pánbůh natisíckrát, konečně jsem ho našla!“ Po těchto
+přerývaných výkřicích propukla mladá žena znovu v prudký nářek
+a vybičovala se do tak strašlivé hysterie, že se dvě ženy, které k ní právě
+došly, zeptaly řeznického učedníka s ulízanou lesklou kakadou napomádovanou lojem, který rovněž přihlížel, nemyslí‑li, že by bylo dobře,
+aby doběhl pro doktora. Na to řeznický učedník – který se ukázal jako
+tvor založení lenošného, ne‑li vůbec tupého – odpověděl, že nemyslí.
+„Ach ne, ne, ne, není zapotřebí,“ řekla mladá žena a popadla Olivera
+pevně za ruku. „Už je mi líp. A teď půjdeš hned domů, ty necito jeden!
+Pojď!“
+„Co se vlastně stalo, paninko?“ zeptala se jedna z přihlížejících žen.
+„Ale utekl, paní,“ odpověděla mladá žena, „málem před měsícem
+utekl od rodičů, takových pracovitých a řádných lidí, a šel vám
+a přidal se k bandě zlodějů a všelijakých lumpů – matce z toho div
+srdce nepuklo.“
+„Čertovo kvítko!“ řekla jedna žena.
+„Běž domů, utíkej, trapiči jeden!“ dodala druhá.
+„To nejsem,“ ohradil se Oliver ve velkém zděšení. „Já ji neznám.
+A vůbec sestru nemám, ani otce a matku. Jsem sirotek a bydlím
+v Pentonvillu.“
+„Jen ho poslouchejte, drzouna, jak vrdlouže!“ zvolala žena.
+„Jakže, to je Nancy!“ vykřikl Oliver, který teprve nyní zahlédl její
+tvář, a v nepotlačitelném úžasu od ní uskočil.
+„Vidíte, že mě zná!“ zavřeštěla Nancy, dovolávajíc se diváků kolem. „To už zapřít nemůže! Lidé, buďte tak hodní, domluvte mu, aby
+šel domů, nebo jinak připraví svou drahou matku i otce do hrobu
+a mně z toho pukne srdce!“
+– 143 –
+
+„Ďasa, co se to tu děje?“ rozkřikl se muž, který vyrazil z blízké
+pivnice s bílým psem v patách. „Ahá, malej Oliver! Pojď domů
+k chuděře mamince, lotříku jeden mrňavá! Pojď hned domů!“
+„Já nejsem jejich! Neznám je! Pomoc!“ křičel Oliver, zatímco se
+zmítal v mužově siláckém sevření.
+„Jo, pomoc!“ opakoval po n��m muž. „Hnedle ti pomůžu, kluku ničemná! Co je to za knihy? Někdes je ukrad, viď! Dej je sem!“ S těmi
+slovy mu muž vytrhl těžké svazky z podpaždí a přetáhl ho přes hlavu.
+„Tak je to správně!“ křikl nějaký divák z okna v podkroví. „Jedině
+tak ho přivedete k rozumu!“
+„Moje řeč,“ zvolal nějaký truhlář s ospalým obličejem a vyslal
+k podkrovnímu oknu pochvalný pohled.
+„Jen mu to prospěje!“ prohlásily obě starší ženy.
+„A taky že to nahrabe!“ opáčil muž, uštědřil Oliverovi další ránu
+a popadl ho za límec. „Tak hybaj, kluku neřádská! Hej, Vočko, bacha
+na něj, honem! Bacha na něj!“
+Zesláblé nedávnou nemocí, omámené ranami a nenadálostí
+přepadení, vyděšené zuřivým vrčením psa a mužovou surovostí,
+zdrcené přesvědčením diváků, že je opravdu takový otrlý mladý
+ničema, jak ho ti dva líčí: co mohlo samojediné ubohé dítě dělat?
+Snesla se už tma; byla to bídná končina; nikde nablízku pomoc;
+veškerý odpor byl marný. Ve zlomku vteřiny ho zatáhli do bludiště
+tmavých úzkých uliček a hnali ho kupředu krokem tak rychlým, že
+ojedinělé výkřiky, které se pořídku odvážil vyrazit, byly při tom
+tempu nesrozumitelné. Ostatně na tom málo záleželo, jsou‑li srozumitelné nebo ne, neboť nikde nebylo živé duše, která by jich dbala,
+i kdyby bývaly sebezřetelnější.
+
+Rozžíhaly se plynové lucerny; paní Bedwinová úzkostlivě čekala
+v otevřených dveřích; služka se běžela dvacetkrát podívat na konec ulice, není‑li někde stopy po Oliverovi a – oba staří páni dosud
+vytrvale seděli v temném obývacím pokoji s hodinkami mezi sebou.
+– 144 –
+
+Kapitola šestnáctá
+Vypráví, co se dělo s Oliverem Twistem po tom,
+když si ho Nancy přivlastnila
+Úzké uličky a průchody vyústily nakonec na velké volné prostranství,
+na němž porůznu stály všelijaké ohrady pro zvířata i jiné známky
+dobytčího trhu. Sikes zvolnil krok, když tam dorazili, protože dívka
+již neměla dost sil, aby ještě déle udržela tak rychlé tempo, jakým
+až dosud pospíchali. Obrátil se k Oliverovi a hrubě mu nařídil, aby
+se chytil Nancy za ruku.
+„Slyšels?“ zavrčel Sikes, když Oliver otálel a rozhlížel se kolem.
+Stáli teď v tmavém koutě daleko stranou od obvyklé cesty pasantů. Oliver viděl až příliš jasně, že odpor by nebyl nic platný. Podal
+tedy Nancy ruku a ta ji pevně sevřela v dlani.
+„A mně dej druhou,“ poručil Sikes a chopil se Oliverovy volné
+ruky. „Hej, Vočko!“
+Pes zdvihl čenich a zavrčel.
+„Heleď, kamaráde!“ řekl mu Sikes a druhou rukou chňapl Oli­
+verovi po hrdle. „Jestli cekne jediný slůvko, třeba jen špitne, vem si
+ho! Pamatuj si to!“
+Pes znovu zavrčel a olizuje si tlamu prohlížel si Olivera, jako by
+měl sto chutí zahryznout se mu do hrdla bez meškání.
+„Plnej dobrý vůle jak křesťan, ať na místě voslepnu, jestli ne!“
+dušoval se Sikes a hleděl na zvíře s jakýmsi obludným a krvelačným
+uspokojením. „Teď víš, co tě čeká, panáčku, tak si jen klidně zakřič.
+Von ti pes ten špás brzo zatrhne. Hybaj dál, kloučku!“
+Očko kvitoval tento nadobyčej sympatický způsob řeči vrtěním
+ocasu, a když si ještě popřál jedno další varovné zavrčení určené
+pro Olivera, rozběhl se dál první.
+– 145 –
+
+Přecházeli špinavý Smithfieldský trh, ačkoli pokud šlo o Olivera,
+nebyl by rozeznal, kde je, i kdyby to bývalo honosné Grosvenorské
+náměstí. Večer byl tmavý a mlhavý. Světla v krámech se jen těžce
+prodírala silnou mlhou, která každým okamžikem houstla a halila
+ulice do kalného šera, čímž v Oliverových očích vtiskovala neznámému okolí ráz ještě neznámější a skličovala hocha nejistotou o to
+chmurnější a tísnivější.
+Ušli teprve pár chvatných kroků, když kostelní zvon začal hlubokým hlasem odbíjet hodinu. S prvním úderem se oba Oliverovi
+průvodci zastavili a otočili hlavu směrem, odkud se zvuk nesl.
+„Osm hodin, Bille,“ řekla Nancy, když zvon ztichl.
+„Nač mi to vykládáš, prosím tě! Přeci to slyším sám, no ne?“ utrhl
+se Sikes.
+„Tak si myslím, jestli to slyší taky oni,“ odpověděla Nancy.
+„To se ví, že slyšej,“ přisvědčil Sikes. „Byla zrovna Bartolomějská
+pouť, když mě zahákli, a na celým jarmarku nebyla jedna papírová
+trumpetka, abych ji neslyšel vřeštět. A když mě na noc zašpérovali do díry, tak mi ten zatracenej starej lapák připadal proti tomu
+rumlu a kraválu venku tak tichej, že jsem měl sto chutí rozbít si vo
+to železný pobití na dveřích hlavu.“
+„Chudáci!“ povzdychla si Nancy, která dosud stála s tváří otočenou v tu stranu, odkud zazníval zvon. „Ach, Bille, a jsou to takoví
+fešáci, ti kluci!“
+„No jo, na nic jinýho vy ženský nemyslíte,“ odsekl Sikes. „Fešáci
+kluci! Chm, tam v hrobě to maj prakticky stejný, tak na tom houby
+sejde.“
+Touto útěchou pan Sikes patrně potlačil zárodek žárlivosti, který
+v něm klíčil, a stiskl Oliverovi pevně zápěstí a vyzval ho, aby čiperně
+šlapal dál.
+„Počkej chvilinku!“ řekla dívka mužovi. „Já bych odsud tak nepospíchala, kdybys to byl ty, Bille, koho odtamtud vyvedou na šibenici,
+až příště odbije osmá! Chodila bych kolem těch zdí dokola a doko– 146 –
+
+la, až bych padla, i kdyby na zemi ležel sníh a já neměla ani šátek,
+abych se přikryla.“
+„A co by to bylo platný?“ namítl nesentimentální pan Sikes.
+„Ledaže bys mohla přehodit pilník a třicet loktů pořádnýho pevnýho
+provazu, mohla bys stejně dobře štrádovat padesát mil odsuď nebo
+vůbec ne, to by mi bylo stejně platný. Tak pojď a nestůj tady a nekaž.“
+Dívka vyprskla smíchy, přitáhla si šátek těsněji kolem ramen
+a vykročili dál. Ale Oliver cítil, jak se jí chvěje ruka, a když šli kolem
+plynové lucerny a podíval se jí do tváře, viděl, že má obličej zbledlý
+jako stěna.
+Šli pak málo oživenými a špinavými uličkami ještě plnou půlhodinu; lidí potkávali velice málo, ale když už někoho potkali, budil
+svým vzezřením dojem, že ve společnosti zaujímá velmi podobné
+postavení jako sám pan Sikes. Konečně zahnuli do strašlivě špinavé
+úzké ulice, málem celé plné vetešnických krámků; pes se rozběhl
+napřed, jako by si byl vědom, že již není důvodu, aby byl déle na
+stráži, a zastavil se přede dveřmi krámu, který byl zavřený a zřejmě
+nepoužívaný. Celý dům byl jen se rozpadnout a cedule přibitá na
+dveřích, která vypadala, jako by tam visela už léta, oznamovala, že
+dům je k pronajmutí.
+„Čisto,“ ohlásil Sikes, když se opatrně rozhlédl.
+Nancy se shýbla pod okenici a Oliver zaslechl hlas zvonku. Přešli
+na protější stranu ulice a stáli několik vteřin pod lucernou. Ozval se
+šelest, jako by se polehoučku vyšupovalo spouštěcí okno, a krátce
+po tom se tiše otevřely dveře. Tu pan Sikes bez dlouhých ceremonií popadl vyděšeného hocha za límec a v příští chvíli všichni tři
+zmizeli v domě.
+V chodbě bylo tma jako v pytli. Čekali, než osoba, která jim otevřela, zajistila dveře na řetěz i na závoru.
+„Je tady někdo?“ zeptal se Sikes.
+„Ne,“ odpověděl hlas, který Oliverovi připadal, že ho už dříve
+někde slyšel.
+– 147 –
+
+„Je tady starej?“ ptal se lupič.
+„Jo,“ přisvědčil hlas, „a že kouká jako koza před smrtí! Jestli nebude skákat radostí, až vás uvidí? Japabyne!“
+Charakter této odpovědi, jako i hlas, který ji pronášel, se zdál
+Oliverovým uším známý; v té tmě však bylo nemožné rozeznat i jen
+obrys postavy, která mluví.
+„Rožni nějaký blikadlo,“ řekl Sikes, „jináč si ještě zlámem vaz
+nebo šlápnem na psa. A jestli, tak bacha na nohy!“
+„Stůjte chvilku klidně a já vám něco přinesu,“ odpověděl hlas. Bylo
+slyšet, jak se kroky tajemné osoby vzdalují, a netrvalo minutu a ukázala se postava pana Johna Dawkinse, alias Feriny Lišáka. V pravé
+ruce nesl lojovou svíčku, sevřenou ve skřipci z rozštěpeného klacíku.
+Mladý pán se nezdržoval, aby Olivera poctil ještě nějakým jiným
+projevem poznání, nýbrž pouze se na něj čtverácky zazubil a hned
+se otočil a pokynul návštěvníkům, aby ho následovali po schodech
+dolů. Přešli prázdnou kuchyň, a když otevřeli dveře vedoucí do nízké místnosti, zatuchlé zemitým pachem a podle všeho přistavěné
+k domu z nádvorní strany, přivítala je bouře smíchu.
+„Jajaj, joj, jajaj!“ řičel mladý pán Čódl Bates, z jehož plic ten smích
+hlaholil. „Tady ho máme! Jajaj, křičte, tady ho máme! Jajaj, Fagine,
+koukněte ho! Jen ho koukněte, Fagine! Já to nevydržím! Taková
+vopičárna, já puknu, já to nevydržím! Podržte mě někdo, než se
+vyřehním!“
+V tom překypění nezkrotného jásotu se mladý pán Bates rozplácl
+na zem a v přemíře dovádivé radosti pět minut křečovitě kopal
+do vzduchu. Potom se vymrštil na nohy, vytrhl Lišákovi skřipec se
+svíčkou, pokročil k Oliverovi a obhlížel si ho kolem dokola, přičemž
+žid, který si strhl noční čepici, současně vysekával zmatenému
+hochovi jednu hlubokou poklonu za druhou. Mezitím Lišák, který
+byl založení spíše morousovského a zřídka se dal strhnout veselím,
+když překáželo výkonu řemesla, se soustavnou vytrvalostí brakoval
+Oliverovi kapsy.
+– 148 –
+
+„Koukejte to kvádro, Fagine!“ zářil Čódl a přidržel svíčku tak blízko u Oliverova nového kabátku, že hocha div nepodpálil. „Koukejte
+to kvádro, Fagine. Extra prima sukýnko a ten fešáckej střih, těžká
+elegance! Jajaj, namoutě, to je vopičárna! A co ty knihy, hm? Hotovej
+pán, Fagine!“
+„Nesmírně mě těší, že tak pěkně vypadáš, milánku,“ pravil žid
+a se strojenou ponížeností se uklonil. „Lišák ti dá jiný šatičky, milánku, aby sis snad tyhle sváteční neponičil. Pročpak jsi nenapsal,
+milánku, že přijdeš? Byli bysme ti přichystali něco teplýho k večeři.“
+Tomu se mladý pán Bates znovu rozřehtal, a to tak hlasitě, že sám
+Fagin zjasnil tvář, a dokonce i Lišák se usmál; poněvadž však Lišák
+právě v tom okamžiku vylovil Oliverovu pětilibrovou bankovku,
+není jisté, vzbudil‑li u něho veselí židův šprým nebo jeho vlastní
+nález.
+„Hola! Jak to?“ zvolal Sikes a pokročil proti židovi, když ten shrábl
+bankovku. „To je moje, Fagine!“
+„Ne, ne, milánku,“ odpověděl žid. „Moje, Bille, moje. Vy dostanete
+knihy.“
+„Jestli to není moje,“ opáčil Bill Sikes a s odhodlaným výrazem si
+narazil klobouk, „totiž moje a Nancyino, tak vodvedu hocha zase
+zpátky.“
+Žid se zarazil. Zarazil se i Oliver, třebaže z pohnutky zcela jiné;
+doufal totiž, že by spor mohl opravdu skončit tím, že ho odvedou
+zpátky.
+„Tak honem! Sem s tím, slyšíš?“ hartusil Sikes.
+„To není zrovna spravedlivé, Bille – divná spravedlnost, Nancy,
+viď?“ kličkoval žid. „Spravedlivý nespravedlivý,“ odsekl Sikes, „povídám ti, sem s tím! Myslíš si snad, že Nancy a já nemáme svůj vzácnej
+čas na nic lepšího, než ho plejtvat na tvoje kluky? Vyčenichat a přitáhnout každýho, kterýho tvou vinou čapnou? Dej to sem, ty kostro
+jedna stará lakomá, dej to sem!“
+– 149 –
+
+Na závěr tohoto uhlazeného proslovu vyškubl pan Sikes židovi
+bankovku z prstů a s chladnokrevným pohledem upřeným starci
+do obličeje ji složil na malý čtvereček a zavázal si ji do cípu nákrčníku.
+„To je náš podíl za tu fachu,“ dodal Sikes, „a ještě dávno ne dost!
+Knížky si můžeš nechat ty, jestli si rád počteš. Jestli ne, tak je střel.“
+„Jsou náramně pěkný,“ přihlásil se Čódl Bates, který zatím s rozličným pitvořením hrál divadlo, jako by jedno z řečených děl četl,
+„krásně napsaný, viď, Olivere?“ A když spatřil vyděšený výraz, s nímž
+Oliver hleděl na své trýznitele, tu mladý pán Bates, obdařený živelným smyslem pro komičnost, znovu propadl nadšení, tentokrát
+ještě bouřlivějšímu než prve.
+„Ty jsou toho starého pána,“ zvolal Oliver a zalomil rukama, „toho
+hodného, laskavého starého pána, co mě vzal k sobě domů a dal
+mě ošetřovat, když jsem měl horečku a málem bych byl umřel! Ach,
+prosím vás, pošlete je zpátky, vraťte mu ty knihy i peníze! Nechte si
+mě tady, co budu na světě, ale prosím, vraťte mu je. Bude si myslet,
+že jsem je ukradl, i ta stará paní, každý, kdo na mě byl takový hodný – všichni si budou myslet, že jsem je ukradl! Ach mějte se mnou
+slitování a vraťte mu je!“
+Po těchto prosbách, pronesených se vší vroucností nejhlubšího
+bolu, padl Oliver před žida na kolena a s výrazem čirého zoufalství
+úpěnlivě sepjal ruce.
+„Ten hoch má pravdu,“ prohodil Fagin, potměšile kolem sebe
+zamžoural a svraštil huňaté obočí do tvrdé štětky. „Máš pravdu,
+Olivere, máš pravdu – ano, budou si myslet, žes je ukradl. Chm, chm,
+chm,“ uchichtával se žid a mnul si ruce, „líp to dopadnout nemohlo,
+i kdybysme si byli tu chvíli vybrali předem.“
+„Bodejť že ne,“ potvrdil Sikes. „To já věděl hned, jak jsem ho viděl
+jít po Clerkenwellu s těma knihama pod paždím. Máme to sichr
+dobrý. Jsou to nějaký měkkosrdcatý pámbíčkáři, jináč by ho k sobě
+vůbec nebrali – a taky se po něm nebudou shánět, budou se bát, že
+– 150 –
+
+by ho museli vobvinit, a tak že by mu pomohli za katr. Je náš, žádný
+strachy.“
+Mezitímco se vedly tyto řeči, díval se Oliver z jednoho na druhého, jako by byl úplně zmatený a sotva vůbec chápal, co se děje;
+ale když Bill Sikes domluvil, Oliver náhle vyskočil, zběsile vyrazil
+z místnosti a vřískal tak pronikavě o pomoc, že se to prázdným
+starým domem rozléhalo až ke střeše.
+„Zadrž psa, Bille!“ křikla Nancy, skočila přede dveře a přirazila
+je, jen se žid a jeho dva učedníci vyřítili za uprchlíkem. „Zadrž psa,
+Bille, nebo to dítě rozsápe.“
+„Patřilo by mu to!“ houkl Sikes a snažil se vyškubnout děvčeti
+z rukou. „Koukej mě pustit, nebo ti rozcáknu hlavu vo zeď!“
+„To je mi jedno, Bille, to je mi jedno,“ ječelo děvče a rvalo se s mužem zuřivě dál. „Ten pes to dítě neroztrhá, ledaže dřív zabiješ mě!“
+„Že neroztrhá?“ procedil Sikes mezi zaťatými zuby. „Hnedle se vo
+to postarám, jestli nevodpálíš!“
+Bytař odmrštil od sebe děvče až na druhý konec místnosti, právě
+když se žid a oba učedníci vrátili a vlekli mezi sebou Olivera.
+„Co se to tu děje!“ zarazil se Fagin a rozhlédl se po místnosti.
+„Ta holka se asi pomátla,“ odsekl vztekle Sikes.
+„Ne, ne, nepomátla,“ vyhrkla Nancy, v tváři bledá a od rvačky
+udýchaná, „ne, ne, Fagine, nepomátla – ani nápad!“
+„Tak teda buď zticha, ja?“ okřikl ji žid s hrozivým výrazem.
+„A zrovna ne, to taky ne, ani mě nenapadne!“ vyjela Nancy již
+tónem velmi hlasitým. „No, co říkáte tomu, Fagine?“
+Páně Faginova znalost způsobů a zvyků onoho zvláštního druhu lidských tvorů, k němuž se řadila Nancy, byla sdostatek velká,
+aby mu skýtala poměrně přesvědčivou jistotu, že v dané chvíli by
+bylo povážlivě nebezpečné jakýkoli hovor s ní prodlužovat. Proto
+se obrátil k Oliverovi, aby odvrátil pozornost společnosti. „Tak tys
+nám tedy chtěl pláchnout, milánku, ja?“ řekl žid a zvedl krabatý
+a sukovatý klacek, který ležel v jednom koutě krbu. „Na?“
+– 151 –
+
+Oliver neodpovídal. Sledoval však každé židovo hnutí a prudce
+oddychoval.
+„Chtěls přivolat pomoc – křičels po policii – ja?“ poškleboval se
+žid a chytil hocha za loket. „Z toho tě vykurýrujem, panáčku.“
+Tu žid řízně přetáhl Olivera klackem přes záda a již se rozpřahoval k druhé ráně, když vtom se přihnala Nancy, vyrvala mu klacek
+z ruky a mrštila jím do ohně s takovou prudkostí, že několik žhavých uhlíků vyletělo do místnosti.
+„Před mýma očima se tohle dít nebude, Fagine, to nestrpím!“
+vykřikla dívka. „Chlapce máte, tak co ještě chcete? – Nechte ho
+být – nechte ho být – nebo někoho tady poznamenám tak, že mě to
+přivede na šibenici dřív, než mě čeká!“
+Mezi tím, jak chrlila tuto hrozbu, dupala dívka zuřivě do podlahy
+a se rty stisknutými a s rukama zaťatýma v pěst střílela očima střídavě na žida a na druhého raubíře; nepříčetný vztek, do kterého se
+postupně vybičovala, jí z tváře vypil všechnu barvu.
+„Ts, ts, Nancy,“ promluvil žid chlácholivým tónem po chvilce ticha,
+za něhož si s panem Sikesem zírali zaraženě do očí, „jsi dnes – jsi
+dnes mazanější než jindy, ha, ha, ha! Hraješ to krásně, milánku.“
+„Zdá se vám?“ sykla dívka. „Dejte si pozor, abych to nepřehnala!
+Protože jestli jo, tak to pocejtíte na vlastní kůži, Fagine – a tak vám
+říkám předem, pryč ode mě!“
+Na rozzuřené ženě – obzvlášť přistupují‑li ke všem jejím ostatním silným vášním taková prudká hnutí, jako je slepá bezohlednost
+a čiré zoufalství – je něco, co jen málokterý muž rád ještě jitří. Žid
+viděl, že by bylo marné předstírat jakékoli další pochybnosti o tom,
+je‑li rozlícení slečny Nancy opravdové; a když od ní bezděky několik krůčků ucouvl, podíval se napůl prosebným a napůl zbabělým
+pohledem na Sikese, jako by mu chtěl naznačit, že nejpovolanější
+osobou pro pokračování v hovoru je on.
+V odpověď na tuto němou prosbu na něho vznesenou a snad
+i z pocitu, že je otázkou jeho osobní hrdosti a vlivu, aby slečnu
+– 152 –
+
+Nancy okamžitě zkrotil a přivedl k rozumu, vychrlil ze sebe pan
+Sikes nějakých čtyřicet padesát kleteb a hrozeb. Jejich rychlá palba
+sice dělala velkou čest plodnosti jeho fantazie, ale poněvadž neměla na cíl, který zasypávala, sebemenší viditelný účinek, uchýlil se
+k argumentům pádnějším.
+„Jak si to vlastně představuješ?“ houkl Sikes a svůj dotaz podepřel nadmíru běžnou kletbou, která se týkala nejkrásnějšího rysu
+lidské tváře a která, být nahoře vyslyšena jen jedinkrát z každých
+padesáti tisíc případů, kdy je vyřčena dole, by ze slepoty učinila
+neduh stejně běžný jako spalničky. „Jak si to vlastně představuješ?
+Ať mě hrom! Víš vůbec, kdo seš a co seš?“
+„Aby ne! To vím až moc dobře,“ odpovědělo děvče, křečovitě vypísklo smíchy a se špatně líčenou lhostejností pohodilo hlavou ze
+strany na stranu.
+„Pak teda mlč,“ opáčil Sikes vrčivým tónem, jakého byl zvyklý
+užívat, když hovořil na psa, „nebo tě umlčím, že hezky dlouho ani
+nemukneš.“
+Děvče se znovu zasmálo – ještě méně klidně než předtím – a mrsk­
+lo letmým pohledem po Sikesovi; potom odvrátilo obličej a skouslo
+si ret, až vytryskla krev.
+„Ty mi seš ta pravá,“ pokračoval Sikes, zatímco si ji s opovržlivým
+výrazem měřil, „stavět se najednou kdovíjak soucitná a fajnová!
+Akorát dělaná, aby v ní to dítě – jak mu ty říkáš, vidělo přítele!“
+„Kéž mi Bůh všemohoucí pomůže, to jsem!“ zvolala dívka vášnivě.
+„A škoda, že jsem raděj nepadla mrtvá na ulici, nebo že mě nestrčili
+na místo těch, co jsme dnes kolem nich šli tak blízko, dřív než jsem
+prvně hnula rukou, abych vám ho pomohla dostat sem! Ode dneška
+večer je zloděj, lhář, lotr, všechno nejhorší. To tomu starému bídákovi nestačí, musí ho ještě bít?“
+„Na, na, Sikes, na, na,“ obrátil se žid káravě prosebným tónem na
+muže a kývl směrem k hochům, kteří napjatě sledovali všechno, co
+se děje. „Musíme mluvit slušně, Bille, slušně.“
+– 153 –
+
+„Slušně!“ zvolala dívka, na jejíž rozlícení bylo hrůza pohledět.
+„Slušně, vy lotře jeden! Jo, že si to ode mě moc zasluhujete! Kradla
+jsem pro vás už jako malé dítě, ještě mi nebylo ani polovic jako tomuhle tady!“ ukázala na Olivera. „A od té doby dělám stejné řemeslo
+a ve stejných službách už dvanáct let. To snad nevíte? Mluvte! To
+nevíte?“
+„Na, na,“ opáčil žid se snahou ji zkrotit, „i kdyby, tak dnes to je
+tvoje živobytí!“
+„Jo, to je!“ vyhrkla dívka, která již vůbec nemluvila, nýbrž ječela
+a chrlila ze sebe slova jediným nepřetržitým a vášnivým proudem.
+„Je to moje živobytí – a studená mokrá, špinavá ulice je můj domov –
+a vy jste ten bídák, co mě na ni už dávno přived a co mě na ni bude
+vyhánět den co den a noc co noc, dokud neumřu!“
+„Mlč, nebo ti něco provedu!“ skočil jí do řeči žid, těmi výčitkami
+podpíchnutý. „Ještě chvilku mluv, a provedu ti něco horšího než
+tohle!“
+Dívka již neřekla ani slovo, nýbrž rvouc si v záchvatu zběsilosti
+vlasy a šaty, vrhla se na žida tak divoce, že by si byl pravděpodobně
+odnesl důkladné známky její pomsty, kdyby jí v pravý okamžik nebyl Sikes sevřel obě zápěstí; tu se mu ještě několikrát bezvýsledně
+pokusila vyškubnout a nakonec omdlela.
+„Teď už dá pokoj,“ prohlásil Sikes, zatímco ji pokládal do kouta.
+„Má ukrutnou sílu v rukou, když se takhle rozkatí.“
+Žid si otřel čelo a usmíval se, jako by to byla úleva, mít tu výtržnost za sebou; ale ani on, ani Sikes, ani pes, ani hoši zřejmě nehleděli na příhodu nijak jinak než jako na běžnou všední událost, při
+jejich řemesle samozřejmou.
+„To je to nejhorší, muset pracovat s ženskýma,“ postěžoval si žid
+a odložil klacek zpátky na místo, „ale jsou mazané a v našem fochu
+se bez nich obejít nemůžeme. Čódl, odveď Olivera spát.“
+„Snad by si zejtra raděj neměl brát ty sváteční šaty, Fagine, nebylo
+by to lepší?“ tázal se Čódl Bates.
+– 154 –
+
+„Rozhodně bylo,“ odpověděl žid a oplatil Čódlovi stejným úšklebkem, s jakým se ten ptal.
+Mladý pán Bates, svěřeným úkolem zjevně velice rozradostněný,
+vzal skřipec se svíčkou a odvedl Olivera do jedné přilehlé kuchyňské
+komory, kde byly dva tři slamníky z těch, na kterých Oliver již spával, a tam s mnoha výbuchy smíchu vytáhl přesně tytéž staré šaty,
+k jejichž odložení si Oliver v domě pana Brownlowa tolik blahopřál
+a jež byly pro Fagina – když mu je žid, který je koupil, náhodou
+ukázal – první stopou, kterou o Oliverově pobytu vůbec získal.
+„Svlíkni tu parádu,“ poručil Čódl, „a já je dám na opatrování
+Faginovi. Je to junda19!“
+Chudák Oliver neochotně poslechl. Mladý pán Bates si stočil
+jeho nové šaty pod paždí, vyšel z komory, kde zanechal Olivera ve
+tmě a zamkl za sebou dveře. Hluk Čódlova smíchu a hlas slečny
+Betsy – která přišla zrovna jako na zavolanou, aby mohla přítelkyni
+kropit vodou a prokazovat jí různé další ženské úsluhy, jimiž by
+urychlila její zotavení – by za šťastnějších okolností, než v jakých
+se octl Oliver, byly možná mnoho lidí zdržely od spánku. Ale Oliver
+byl churav a unavený a brzy tvrdě usnul.
+
+19
+
+Švanda, legrace. Pozn. red.
+
+– 155 –
+
+Kapitola sedmnáctá
+Jelikož Oliverova sudba zůstává nadále nepříznivá,
+přivádí do Londýna velkou osobnost, která ublíží jeho pověsti
+Ve všech řádných krvavých melodramatech je zvykem na jevišti
+uvádět výstupy tragické a komické v tak pravidelném prostřídání, jako jsou červené a bílé proužky na řezu správně prorostlého
+uzeného bůčku. Hrdina klesne na své slaměné lože, zdrcen tíhou
+okovů a pohrom, a hned v dalším výstupu jeho věrný leč nic netušící
+panoš oblaží posluchače komickou písní. S bušícím srdcem zříme
+hrdinku v drápech pyšného a nelítostného barona, kterak ve chvíli,
+kdy je v nebezpečí její ctnost stejně jako život, směle tasí dýku, aby
+zachránila prvé za cenu druhého – a právě když je naše napětí vybičováno do nejvyšší míry, zazní píšťala a děj nás okamžitě přenese do
+hradní hodovní síně, kde stříbrovlasý hradní hofmistr pěje směšný
+chór s ještě směšnějším sborem poddaných, kteří jsou doma na
+všemožných místech, kostelní kryptou počínaje a palácem konče,
+v hloučcích se volně potloukají kolem a nepřetržitě si bujně trylkují.
+Takové proměny připadají nesmyslné; nejsou však tak nepřirozené, jak by se snad na první pohled zdálo. Ve skutečném životě nejsou přechody od bohatě prostřené tabule k smrtelnému loži a od
+smutečního roucha k svátečnímu šatu ani o vlásek méně překvapivé; jenže zde jsme zúčastnění herci, a nikoli trpní pozorovatelé,
+což znamená ohromný rozdíl. Herci v mimickém životě na divadle
+jsou slepí k prudkým proměnám a náhlým hnutím citů a vášní, jež,
+předvádějí‑li se očím pouhých diváků, přítomné publikum ihned
+odsuzuje jako přehnané a absurdní.
+Jelikož k náhlému střídání výstupů a rychlým změnám času
+a místa v knihách nejen opravňuje dlouhodobá zvyklost, ale jelikož
+– 156 –
+
+je i mnozí pokládají za vrchol spisovatelského umění – neboť takoví
+kritikové posuzují spisovatelovo mistrovství v jeho řemesle převážně podle toho, v jakých dilematech zanechává na konci každé kapitoly své postavy – může se tento stručný úvod ke kapitole nynější
+třebas někomu zdát zbytečný. Je‑li tomu tak, nechť jej považuje
+za jemnou nápověď ze strany vypravěče, že se vrací do městečka,
+v němž se Oliver Twist narodil; čtenář pak pokládej za samozřejmé,
+že pro tuto cestu jsou dobré a pádné důvody, neboť jinak bychom
+ho nezvali, aby se s námi na takovou výpravu vydal.
+Bylo časně zrána, když se ze špitálních vrat vynořil pan Bumble
+a s důstojným držením těla se velitelským krokem ubíral po Hlavní
+třídě. Byl v plném rozkvětu a slávě svého serbusovství; dvourohák
+a kabát se mu v ranním slunci třpytil, až oči přecházely; úřední hůl
+třímal s ráznou houževnatostí pevného zdraví a moci. Pan Bumble
+sice vždycky nosil hlavu vysoko, ale toho rána ji nesl výš než jindy.
+V očích měl dumavou roztržitost, ve výrazu slavnostní vznešenost,
+které by všímavého cizince asi byly upozornily, že serbusovou hlavou táhnou myšlenky příliš veliké, aby se daly vůbec vyjádřit slovy.
+Pan Bumble se nezastavoval, aby pohovořil s drobnými kupci
+a jinými lidmi, kteří ho uctivě oslovovali, když se nesl kolem. Pouze
+jejich pozdravy mávnutím ruky opětoval a ve svém důstojném kroku nepolevil, dokud nedorazil k útulku, kde paní Mannová s obecní
+péčí opatrovala chudinské děti.
+„Vem pes toho serbusa,“ řekla paní Mannová, když uslyšela povědomé zalomcování zahradní brankou, „to je celej von, takhle brzo
+ráno! – Jezus, pane Bumble, kdo by byl pomyslel, že to k nám jdou
+voni! No ne, namoutě, to je radost, to se musí nechat! Líběj jít dál,
+vašnosti, ráčej do pokoje, prosím!“
+První věta patřila uším Zuzky, kdežto radostné výkřiky se sypaly
+na pana Bumbla, když naše dobrá paní domu odemkla zahradní
+branku a s velkou zdvořilostí a úctou ho zavedla do domu.
+– 157 –
+
+„Paní Mannová,“ řekl pan Bumble, který si na židli nesedl, ani na
+ni nesdřepl, jak by sebou byl hodil každý obyčejný dřevák, nýbrž
+pomaloučku polehoučku se na židli spustil. „Paní Mannová, přeju
+vám šťastný dobrýtro.“
+„Děkuju, vašnosti, nápodobně, já jim taky,“ opáčila paní Mannová
+s hojnými úsměvy, „a doufám, že se ráčej vynacházet dobře!“
+„Jakž takž, paní Mannová,“ připustil serbus. „To víte, kulaturní
+služba! U obce nemá jeden zrovna na růžích ustláno, paninko.“
+„To teda namoutě nemá, pane Bumble,“ přisvědčila dáma. A všechny její obecní dětičky by byly mohly zcela oprávněně tuto odpověď
+sborem podpořit, kdyby ji byly slyšely.
+„Kulaturní služba, paninko,“ pokračoval pan Bumble a udeřil holí
+do stolu, „to je život plnej starostí a rozčilování a přemáhání. Ale
+protivenství, abych tak řek, už musej snášet všechny veřejný osoby
+napořád.“
+Paní Mannová, která dost dobře nechápala, co obecní sluha myslí,
+pouze zdvihla s účastným pohledem ruce a vzdychla.
+„Ba právem vzdycháte, paní Mannová, je proč!“ prohlásil serbus.
+Když viděla, že se zachovala správně, vzdychla paní Mannová
+ještě jednou – očividně ke spokojenosti veřejné osoby, která ihned
+potlačila samolibý úsměv tím, že se zadívala přísně na svůj dvourohák, a potom pravila:
+„Paní Mannová, jedu do Londýna.“
+„Jezus, pane Bumble!“ zhrozila se paní Mannová, až se zaklonila.
+„Do Londýna, paninko,“ pokračoval neoblomný serbus, „a dostavníkem. Já a dva obecní chudý, paní Mannová! Bude se konat
+řízení skrz nějakou příslušnost – a vejbor ustanovil mě – mě, paní
+Mannová! – abych v tý věci přísežně vypovídal u kvartálního soudu v Clerkenwellu. A moc a moc pochybuju,“ dodal pan Bumble
+a vypjal se, „jestli se clerkenwellskej soud nechytne za nos, že šláp
+vedle, než spolu skončíme.“
+– 158 –
+
+„Jeje, vašnosti, nesměj tam na ně přec jít tak moc přísně,“ řekla
+paní Mannová lichotivě.
+„To si clerkenwellskej soud nadrobil sám, paninko,“ odvětil pan
+Bumble, „a jestli clerkenwellskej soud uvidí, že mu to vyšlo vo moc
+hůř, než čekal, tak za to clerkenwellskej soud může poděkovat jen
+sobě.“
+V hrozivém tónu, jímž pan Bumble tato slova pronášel, bylo tolik
+pevné a cílevědomé rozhodnosti, že paní Mannovou podle všeho
+zdání úplně ohromila. Konečně řekla:
+„Tak voni jedou dostavníkem, vašnosti? Já měla za to, že špitálníci
+se vodjakživa posílaj fasuňkem.“
+„To jen když jsou nemocný, paní Mannová,“ vysvětlil serbus.
+„Churavý špitálníky nakládáme v deštivým počasí na otevřenej
+fasuněk, aby se nenastydli.“
+„Aha,“ utrousila paní Mannová.
+„Tyhle dva doveze konkurenční dostavník, zpáteční londýnskej,
+a udělá to lacino,“ pokračoval pan Bumble. „Oba jsou na tom moc
+bídně a spočítali jsme, že by nás přišlo vo dvě libry laciněj je vodstěhovat než je pohřbít – jestli se nám totiž podaří hodit je na krk
+jiný vobci. A já myslím, že se nám to povede – jestli nám na truc
+neumřou po cestě! Ha, ha, ha!“
+Chviličku se pan Bumble smál, ale vtom mu znovu padl do očí
+jeho dvourohák, a tu zase zvážněl.
+„Zapomínáte na ouřední záležitosti, paninko,“ pravil serbus.
+„Tuhle máte svý kulaturní služný na tenhle měsíc.“ Pan Bumble vytáhl ze šrajtofle pár stříbrňáků, zatočených do papírku, a požádal
+o potvrzení; paní Mannová mu je také ihned napsala.
+„Je to nějak samá kaňka, vašnosti,“ řekla pěstounka dětiček, „ale
+jinak myslím, že to snad platit bude. Pěkně jim děkuju, pane Bumble,
+jsem jim z tej duše vděčná, moc vděčná, vašnosti.“
+Pan Bumble kvitoval úklonku paní Mannové blahovolným přikývnutím a zeptal se, jak se vede dětem.
+– 159 –
+
+„Pámbu těm mejm srdíčkům zlatejm požehnej!“ zvolala paní
+Mannová procítěně. „Líp se těm broučkům ani vést nemůže! To se
+ví, až na ty dva, co minulej tejden umřeli. A na malýho Dicka.“
+„Pořád to s tím klukem ještě není lepší?“ vyptával se pan Bumble.
+Paní Mannová zavrtěla hlavou.
+„Je to takový zlomyslný, nezvedný, nerudný vobecní dítě,“ prohlásil pan Bumble hněvivě. „Kdepak je?“
+„V minutce jim ho přivedu, vašnosti,“ odpověděla paní Mannová.
+„Hej, Dicku, sem pojď!“
+Po chvilce volání konečně Dicka sehnala. Když mu nejdřív strčila obličej pod pumpu a utřela mu ho do své sukně, přivedla paní
+Mannová hocha před hrůzostrašnou tvář pana Bumbla, obecního
+serbusa.
+Dítě bylo bledé a hubené; tvářičky mělo vpadlé a oči velké a lesklé. Úsporný obecní oblek, livrej jeho bídy, mu na slabém tělíčku
+plandal a jeho mladé údy byly vychrtlé jako údy starce.
+Tak vypadal tvoreček, který stál před panem Bumblem, třásl se
+pod jeho pohledem a neodvažoval se ani zdvihnout oči od země,
+hrozil se i jen samotného zvuku serbusova hlasu.
+„Neumíš se podívat na pána, ty paličáku umíněná?“ napomenula
+ho paní Mannová.
+Dítě zdvihlo povolně oči a střetlo se s pohledem pana Bumbla.
+„No, Dicku! Copak ti schází, vobecňátko?“ zeptal se pan Bumble
+s náramně místným humorem.
+„Nic, prosím,“ odpovědělo dítě nesměle.
+„To bych si myslela!“ řekla paní Mannová, která se samozřejmě
+páně Bumblovu šprýmu rozesmála na celé kolo. „Namoutě, že ti
+nic nechybí, to tak!“
+„Rád bych –“ zakoktalo dítě.
+„Ouha!“ zarazila mu řeč paní Mannová. „Snad nám nakonec
+nechceš povídat, že ti doopravdy něco chybí? I ty jeden kluku ničemná –“
+– 160 –
+
+„Počkat, paní Mannová, počkat!“ zakročil serbus a s okázale autorativním výrazem zdvihl ruku. „Copak bys rád, panáčku, no copak?“
+„Rád bych,“ zajíkalo se dítě, „kdyby mi někdo, kdo umí psát, něco
+napsal na kousek papíru a potom ho složil do psaníčka a zapečetil
+a opatroval ho u sebe, až mě pochovají do země.“
+„No ne, jak to ten hoch vůbec myslí?“ zvolal pan Bumble, na něhož
+vážné chování a sinalý vzhled dítěte přece jen trochu zapůsobil,
+jakkoli byl takovým zjevům zvyklý. „Jak to vlastně myslíš, panáčku?“
+„Chtěl bych,“ odpovědělo dítě, „vzkázat chudinkovi Oliverovi
+Twistovi, jak jsem ho měl hrozně rád a – povědět mu, co jsem se
+naseděl v koutku sám a co jsem se naplakal, když jsem si představil,
+jak někde bloudí po tmavých nocích a nemá nikoho, kdo by mu
+pomohl. A chtěl bych mu povědět,“ pokračovalo dítě, tisklo pevně
+ručky k sobě a hovořilo s velkou vroucností, „že jsem rád, že umřu,
+dokud jsem ještě docela malý – protože kdybych vyrostl a byl velký
+a dožil se starých let, tak by moje malá sestřička, co je v nebi, třeba
+už dávno na mě zapomněla nebo by aspoň byla jinačí než já. A bude
+přece o tolik krásnější, když tam budeme spolu oba jako děti.“
+Pan Bumble si měřil malého řečníka od hlavy k patě s nevylíčitelným úžasem, a když se nakonec obrátil ke své společnici, pravil:
+„Všecky jsou na jedno brdo, paní Mannová. Ten drzoun Oliver je
+všecky zdemoralizoval!“
+„To bych nikdá nebyla věřila, vašnosti!“ rozhodila paní Mannová
+zděšením ruce a zlobně se zavrtala očima do Dicka. „Tak zarytýho
+spratka jsem ještě v životě neviděla!“
+„Vodveďte ho, paninko!“ pronesl pan Bumble velitelsky. „Tohle
+se musí vohlásit vejboru, paní Mannová.“
+„Páni vejboři se doufám dověděj, že to není moje vina,“ fňukala
+plačtivě paní Mannová, „že vašnosti?“
+„Dověděj, paninko, dověděj – budou vobeznámený s pravým
+stavem věcí,“ prohlásil pan Bumble. „A teď ho vodveďte, nemůžu
+se na něj ani podívat.“
+– 161 –
+
+Dicka okamžitě odvedli a zamkli do uhelného sklepa. Za malou
+chvíli se potom pan Bumble zvedl a odešel, aby se připravil na cestu.
+Nazítří ráno v šest hodin pan Bumble, který tentokrát zaměnil
+dvourohák za kulatý klobouk a nadil svou osobu do modrého
+mantlu s pelerinkou přes ramena, zaujal místo na střeše dostavníku
+a spolu s ním zlosynové, o jejichž příslušnost se vedl spor a s nimiž
+také po patřičné době dorazil do Londýna. Cestou nezakusil žádné
+jiné trampoty než ty, které pramenily ze zvrhlého chování obou
+špitálníků; tvrdošíjně se totiž v jednom kuse třásli a naříkali na
+zimu takovým způsobem, že mu z toho, jak prohlásil pan Bumble,
+až drkotaly zuby a bylo mu úplně nanic – třebaže měl na sobě zimní
+plášť.
+Když se napřed obou zavilých zlovolníků pro tu noc zbavil, usadil se pan Bumble v hostinci, u kterého dostavník končil, a pojedl
+střídmý oběd – bifteky, ústřicovou omáčku a černý ležák. Potom
+si postavil sklenici horkého jalovcového grogu na krbovou římsu,
+přitáhl si křeslo k ohni a s rozličnými mravoučnými úvahami o přílišném rozšíření hříchu, jehož se lidé dopouštějí nespokojeností
+a reptáním, se konečně uvelebil ke čtení novin.
+Hned první odstavec, na němž utkvěly páně Bumblovy oči, bylo
+toto oznámení:
+PĚT LIBER ODMĚNY
+
+Ve čtvrtek večer utekl nebo byl vylákán ze svého domova
+v Pentonvillu malý hoch jménem Oliver Twist a je od té doby
+nezvěstný. Shora vypsaná odměna bude vyplacena komukoli,
+kdo podepsanému podá informaci, která povede k vypátrání
+řečeného Olivera Twista, anebo přispěje k osvětlení hochovy
+minulosti, o niž se podepsaný z mnoha důvodů živě zajímá.
+
+– 162 –
+
+A potom následoval podrobný popis Oliverova oblečení, jeho osoby, příchodu i zmizení, a nakonec jméno i adresa pana Brownlowa
+v plném znění.
+Pan Bumble vykulil oči – přečetl si oznámení pomalu a pozorně
+třikrát za sebou – a než uplynulo maličko víc než pět minut, již byl
+na cestě do Pentonvillu, a věřte nevěřte, ze samého rozčilení nechal
+sklenici horkého jalovcového grogu netknutou.
+„Je pan Brownlow doma?“ zeptal se pan Bumble děvčete, které
+mu přišlo otevřít.
+Na tento dotaz dalo děvče odpověď nikoli neobvyklou, ale poněkud vyhýbavou: „Nevím. Od koho jste?“
+Sotvaže pan Bumble vyslovil Oliverovo jméno, aby vysvětlil, proč
+přichází, již do chodby přispěchala, celá udýchaná, paní Bedwinová,
+která poslouchala ve dveřích obývacího pokoje.
+„Pojďte dál, pojďte dál,“ zvala ho stará paní. „Já věděla, že se
+o něm něco dovíme. Chudinka ubohá! Já věděla, že se něco dovíme!
+Byla jsem o tom přesvědčená. Srdíčko zlaté! Říkala jsem to pořád.“
+Jen to vysypala, odchvátala předobrá stará paní zpátky do obývacího pokoje, posadila se na pohovku a rozplakala se. Služebná
+dívka, která byla o něco méně přístupná citům, mezitím vyběhla do
+patra a hned se zase vrátila s prosbou, aby pan Bumble šel ihned
+s ní – a to také učinil.
+Uvedla ho do malé pracovny do dvora, kde s karafami a sklenicemi před sebou seděl pan Brownlow a jeho přítel pan Grimwig.
+Posledně jmenovaný pán ihned zprudka vykřikl:
+„Serbus! Obecní serbus, nebo sním svou hlavu!“
+„Tuhle chvíli, prosím, nevyrušujte,“ ohradil se pan Brownlow.
+„Sedněte si, ano?“
+Pan Bumble se posadil, podivným chováním pana Grimwiga
+úplně zmatený. Pan Brownlow pošinul lampu stranou tak, aby měl
+nerušenou vyhlídku na serbusův obličej, a poněkud netrpělivě řekl:
+– 163 –
+
+„Nuže, pane, přicházíte na základě toho, že jste četl moje oznámení?“
+„Ano, prosím,“ přisvědčil pan Bumble.
+„Ale jste serbus, nemám pravdu?“ zeptal se pan Grimwig.
+„Jsem ouřední sluha kulatorní obce, pánové,“ opáčil pan Bumble
+pyšně.
+„Ovšem,“ poznamenal pan Grimwig po straně k příteli. „Hned
+jsem to věděl. Každým coulem serbus, jen to z něho čiší!“
+Pan Brownlow lehounce zavrtěl hlavou jako napomenutí, aby
+přítel mlčel, a hned pokračoval:
+„Víte, kde ten ubohý chlapec teď je?“
+„Nic víc než kdo jinej,“ odpověděl pan Bumble.
+„Tak co tedy o něm víte?“ ptal se starý pán. „Mluvte příteli, máte‑li
+co říci. Co tedy o něm víte?“
+„Snad o něm náhodou nevíte něco dobrého, to asi ne, co?“ přihodil si kousavě pan Grimwig, když skončil pozornou prohlídku páně
+Bumblovy tváře.
+Pan Bumble, který se této otázky velmi hbitě chytil, se zlověstnou vážností zavrtěl hlavou.
+„Vidíte?“ řekl pan Grimwig a vítězně se podíval na pana Brown­
+lowa.
+Pan Brownlow se s obavou zahleděl na opovržlivě našpulený
+obličej pana Bumbla a požádal ho, aby mu slovy pokud možno
+nejstručnějšími pověděl všechno, co o Oliverovi ví.
+Pan Bumble odložil klobouk na zem, rozepnul si plášť, založil si
+ruce, zaklonil hlavu do rozpomínavé pózy a po kratičkém zamyšlení
+se pustil do vyprávění.
+Bylo by únavné, kdybychom je zde tlumočili vlastními serbusovými slovy, neboť ve skutečnosti zabralo kolem dvaceti minut, než
+skončilo; ale úhrn a podstata celé výpovědi bylo, že Oliver je nalezenec, pocházející z rodičů sprostého původu a ničemných sklonů.
+Že od narození neprojevil žádnou lepší vlastnost než proradnost,
+– 164 –
+
+nevděk a zlomyslnost. A že svou krátkou životní dráhu v rodném
+městečku zakončil tím, že podnikl vražedný a zákeřný útok na
+nevinného bezbranného jinocha a v noci pak utekl z domu svého
+mistra. Na důkaz, že je skutečně tím, za koho se vydává, položil pan
+Bumble na stůl listiny, které s sebou přivezl do města. Potom si opět
+založil ruce a čekal na vyjádření pana Brownlowa.
+„Obávám se, že je to všechno až tuze pravda,“ řekl starý pán lítostivě, když si listiny prohlédl. „Tumáte. Není to mnoho za vaše
+zprávy, ale s radostí bych vám dal třikrát tolik, kdyby bývaly pro
+toho hocha příznivé.“
+Není nepravděpodobné, že kdyby se bylo panu Bumblovi této
+informace dostalo hned v počáteční fázi celého rozhovoru, byl by
+možná své historce dal velmi odlišné zabarvení. Teď již však bylo
+na něco takového pozdě; potřásl tedy pouze vážně hlavou, shrábl
+svých pět liber a vzdálil se.
+Pan Brownlow přecházel několik minut po pokoji sem a tam
+očividně v takovém rozrušení z toho, co vyprávěl serbus, že i pan
+Grimwig si odpustil, aby ho ještě víc dráždil.
+Konečně se zastavil a prudce trhl za šňůru zvonku.
+„Paní Bedwinová,“ pravil pan Brownlow, když se hospodyně objevila, „ten hoch, Oliver, je podvodník.“
+„Není možná, pane. To není možné,“ prohlásila paní rázně.
+„Říkám vám, že je,“ opáčil starý pán. „Jak to, není možné? Právě
+jsme slyšeli podrobné vylíčení celého jeho života – a od narození
+nebyl nic jiného než kus prohnaného darebáka.“
+„Tomu nikdy neuvěřím, pane,“ odpověděla stará paní pevně. „Nikdy!“
+„Vy staré ženské jaktěživo nevěříte ničemu, leda mastičkářům
+a prolhaným románům,“ zavrčel pan Grimwig. „Já to věděl od první chvíle. Proč jste nedali na mou radu hned na začátku? Nemít
+hoch horečku, tak jste možná poslechli, he? Ale byl zajímavý, viďte? Moc zajímavý! Pchá!“ A pan Grimwig bravurním rozmachem
+prohrábl oheň.
+– 165 –
+
+„Bylo to milé, vděčné, jemné dítě, pane,“ odporovala paní Bed­
+winová rozhořčeně. „Já vím, co a jaké děti jsou, pane, a vím to už
+celých posledních čtyřicet let! A lidé, co nemohou říct to samé, by
+o nich neměli vůbec mluvit. To je názor můj!“
+To byla ostrá ťafka panu Grimwigovi, který byl starý mládenec.
+Protože však z toho pána nevypáčila nic než úsměv, pohodila stará
+paní hlavou a uhlazovala si zástěrku, dříve než spustí další řeč, když
+vtom ji zarazil pan Brownlow.
+„Ticho!“ křikl starý pán a předstíral hněv, který ani zdaleka necítil. „Ať už jméno toho hocha nikdy neslyším! Zazvonil jsem na vás,
+abych vám to řekl. Nikdy! Nikdy a pod žádnou záminkou, rozumíte?
+Můžete jít, paní Bedwinová, už vás nepotřebuji. Ale pamatujte si to!
+Mluvím vážně.“
+Toho večera byla v domě pana Brownlowa smutná srdce.
+A srdce Oliverovo? To se bolem svíralo, když pomyslil na své
+hodné, vlídné přátele: ještě dobře pro něho, že nemohl vědět, co
+o něm slyšeli, jinak by mu bylo rovnou puklo.
+
+– 166 –
+
+Kapitola osmnáctá
+Jak Oliver trávil čas v zušlechťující společnosti
+svých domnělých přátel
+Příští den kolem poledne, když Lišák a mladý pán Bates odešli za
+výkonem svého obvyklého zaměstnání, využil pan Fagin příležitosti a četl Oliverovi dlouhé levity o hříchu nevděku, o tom do nebe
+volajícím hříchu, jehož se Oliver, jak mu jasně prokázal, dopustil
+v míře nikoli běžné tím, že se svévolně vzdálil ze společnosti svých
+starostlivých přátel, a v míře ještě větší tím, že se jim snažil uniknout i potom, když už na jeho nalezení vynaložili tolik námahy
+a výdajů. Pan Fagin kladl veliký důraz na to, že poskytl Oliverovi
+přístřeší a pečoval o něj, kdežto bez jeho včasné pomoci že by byl
+možná zahynul hlady; vyprávěl mu také truchlivý a tklivý příběh
+jednoho mladého hocha, kterého se kdysi ve své lidumilnosti ujal
+za podobných okolností, ale který, když se ukázal nehodným jeho
+důvěry a projevil přání vejít ve styk s policií, nešťastně skončil tím,
+že ho jednoho krásného rána v Old Bailey pověsili. Pan Fagin se
+nijak nesnažil svůj podíl na této katastrofě zatajit, naopak se slzami
+v očích bědoval, že vrtohlavě zbloudilé a zrádné jednání dotyčné
+mladé osoby učinilo naprosto nezbytným, aby se stala obětí jistého
+korunního svědectví – které, i když snad nebylo zrovna do puntíku
+pravdivé, bylo nevyhnutelně nutné pro bezpečí jeho (pana Fagina)
+a několika vyvolených přátel. Na závěr načrtl pan Fagin značně nepříjemný obraz nelibých pocitů při věšení a potom tónem nadmíru
+přátelským a zdvořilým projevil toužebné přání, aby nikdy nebyl
+dohnán k nutnosti Olivera Twista této nemilé proceduře vystavit.
+Malému Oliverovi stydla krev v žilách, když naslouchal židovým
+slovům, a nejasně chápal temné hrozby v nich obsažené. Že je mož– 167 –
+
+né, aby si i sama spravedlnost pletla nevinného s vinnými, jsou‑li
+v náhodné společnosti pohromadě, to už věděl; a že starý žid je
+v nejednom případě skutečně zosnoval a provedl zchytrale vymyšlené plány ke zkáze nepohodlných osob, které věděly tuze mnoho
+nebo byly příliš povídavé, to nepokládal za nijak nepravděpodobné,
+jakmile si připomněl celkovou notu slovní půtky mezi tímto pánem
+a panem Sikesem, která zjevně narážela na nějaké předešlé pikle
+podobného rázu. Když nakonec zvedl bázlivě oči a střetl se s židovým zkoumavým pohledem, uvědomil si, že jeho bledost v tváři
+a chvění v údech ostražitému starému pánovi ani neušly, ani mu
+nejsou nelibé.
+S ohyzdným úsměvem pohladil žid Olivera po hlavě a řekl mu,
+že bude‑li se chovat klidně a věnuje se pilně práci, uvidí, že z nich
+ještě budou velmi dobří přátelé. Potom si vzal klobouk, zahalil se
+do starého záplatovaného pláště, vyšel z místnosti a zamkl za sebou
+dveře.
+A tak tam Oliver zůstal celý ten den i po větší část ještě mnoha
+dalších dní, neviděl nikoho od časného rána do půlnoci a po celé ty
+dlouhé hodiny neměl jinou společnost než vlastní myšlenky. A ty, protože se nikdy neopomněly vrátit k jeho laskavým přátelům a k tomu,
+jaký úsudek si o něm už dávno musili udělat, byly věru smutné.
+Když uplynul asi týden, přestal žid dveře místnosti zamykat
+a Oliver se mohl volně toulat po domě.
+Byl to hrozně špinavý barák. Místnosti nahoře měly vysoké dřevěné ostění kolem krbů a široké dveře, táflované stěny a štukem
+ořímsované stropy, to vše, ač od nepéče a prachu celé černé, zdobené rozličnými okrasami. Ze všech těchto známek Oliver usoudil, že
+před dávnými časy, ještě než starý žid byl vůbec na světě, dům patřil
+lepším lidem a byl možná docela veselý a pěkný, jakkoli smutně
+a pustě vypadá teď.
+V koutech pod stropem rozprostřeli své sítě pavouci a někdy,
+když Oliver tiše vstoupil do některého pokoje, rejdily po podlaze
+– 168 –
+
+myši a hned vyděšeně pelášily zpátky do děr. S těmito výjimkami
+nebylo po žádném živém tvoru ani vidu ani slechu a často, když se
+setmělo a Oliver už měl bloumání z místnosti do místnosti dost,
+schoulil se v chodbě do koutka u domovních dveří, aby byl co možná nejblíž živým lidem, a tam zůstal a poslouchal a počítal hodiny,
+dokud se žid nebo hoši nevrátili.
+Ve všech místnostech byly trouchnivějící okenice pevně zavřené
+a příčné tyče, které je držely, důkladně přišroubované do dřeva.
+Jediná trocha světla, která směla dovnitř, se vkrádala kulatými
+otvory v horní části okenic, což ponurost místnosti jen zvyšovalo
+a házelo po nich tajemné stíny. V podkroví do dvora bylo jedno
+okno s rezavou mříží zvenčí, které nemělo okenici, a z toho Oliver
+často hleděl se zasmušilou tváří celé hodiny; nebylo z něho však
+možno rozeznat nic než obrovskou spleť a houšť štítů, hřebenů
+a začouzených komínů. Pravda, dalo se sice někdy postřehnout, že
+přes střešní parapet některého vzdáleného domu nakukuje ojedinělá prošedivělá hlava, ale ta se vždycky zase rychle zatáhla zpátky,
+a protože okno Oliverovy pozorovatelny bylo zatlučené hřebíky
+a od mnohaletého deště a kouře kalné, nemohl dělat nic jiného
+než luštit tvary jednotlivých předmětů za sklem, pokud nechtěl
+učinit nějaký pokus, upoutá‑li něčí zrak či sluch – pokus, který měl
+právě takovou naději na úspěch, jako kdyby pobýval zavřený v báni
+svatopavelské katedrály.
+Jednou odpoledne, kdy Lišák a mladý pán Bates měli ten večer
+někam jít ven, prvně jmenovaný mladý pán si zamanul osvědčit
+jistou úzkostlivost, pokud jde o zkrášlení své osoby (což, abychom
+k němu byli spravedliví, rozhodně nebyla jeho notorická slabůstka), a k tomu konci a cíli blahosklonně rozkázal Oliverovi, aby mu
+pomohl při jeho toaletě, a to hned.
+Oliver byl příliš r��d, že může platně posloužit; příliš šťastný, že
+se může dívat na něčí tvář, ať sebešpatnější; příliš dychtivý udobřit
+si všechny kolem sebe, může‑li to udělat počestně, než aby proti
+– 169 –
+
+tomu návrhu vznesl nějakou námitku. Okamžitě tedy projevil ochotu a klekl si na zem – zatímco si Lišák sedl na stůl, aby si Oliver mohl
+položit jeho nohu na klín – a pustil se do úkonu, který pan Dawkins
+označil slovy „glančení šífů“. Neboť toto rčení, převedené do prosté
+mluvy, znamená čištění bot.
+Bylo‑li to již z vědomí svobody a nezávislosti, které se podle všeho asi v myslícím živočichu probudí, když sedí v nenucené pozici
+na stole, pokuřuje z dýmky, nedbale klátí jednou nohou sem a tam
+a přitom si nechává bez přestávky čistit boty, a to dokonce bez předchozí námahy spojené s jejich zouváním i bez nastávající trampoty
+spojené s jejich obouváním, jež by rušivě zasahovaly do jeho úvah;
+či bylo‑li to snad z toho, že výtečná jakost tabáku mírnila Lišákovy
+city nebo že lahodná chuť piva zjemňovala jeho myšlenky, prostě
+byl pro tentokrát očividně v rozpoložení nadechnutém špetičkou
+romantiky a blouznivosti, jeho celkové povaze úplně cizí. Krátkou
+chvíli se díval se zamyšlenou tváří dolů na Olivera; potom zdvihl
+hlavu, mírně a lehounce si povzdechl a napůl neosobně a napůl
+k mladému pánovi Batesovi pronesl:
+„Ukrutná škoda, že není chmaták!“
+„Copak ten!“ řekl mladý pán Čódl Bates. „Ten neví, co je pro něj
+dobrý.“
+Lišák si znovu povzdechl a opět se chopil dýmky; Čódl Bates
+rovněž. Oba chviličku mlčky bafali.
+„Podle mýho asi vůbec nevíš, co to chmaták je, viď?“ řekl Lišák
+truchlivě.
+„To myslím vím,“ odpověděl Oliver a zdvihl k němu oči. „To je
+zl– Vy jste přec jeden, viďte?“ zeptal se Oliver, zarážeje se mezi řečí.
+„To jsem,“ přisvědčil Lišák. „A bejt něco jinšího, propad bych se
+hanbou!“ Když vyslovil toto přesvědčení, postrčil si pan Dawkins
+klobouk ke straně a podíval se na mladého pána Batese, tak jako by
+chtěl naznačit, že by od něho přijal s povděkem, kdyby proti tomu
+měl nějaké námitky.
+– 170 –
+
+„To jsem,“ opakoval Lišák. „A Čódl taky. I Fagin. I Sikes. I Nancy.
+I Betsy. To jsme všichni – až po toho psa ušatýho. A ten má z celý
+bandy za ušima nejvíc!“
+„A hadování20 na jazyku nejmíň,“ dodal Čódl Bates.
+„Být ve svědecký lavici, tak ani neštěkne – ze strachu, aby se neuštěk. Kdepak, ani kdyby ho v ní uvázali a nechali ho tam štrnáct
+dní bez žrádla,“ řekl Lišák.
+„Ani by nekňouk,“ doplnil Čódl.
+„Je to divnej pes. Nekouká se vztekle na každýho cizího chlápka, co se směje nebo zpívá, když je u toho von?“ pokračoval Lišák.
+„Zavrčí snad vůbec, když slyší fidlat na skřipky? A nemá v žaludku
+každýho psa, co není jeho ráce? Kdepak, nikdy!“
+„Je to na slovo vzatej křesťan,“ přisadil si Čódl.
+To bylo míněno prostě jako hold schopnostem onoho zvířete, ale
+byla to i trefná poznámka i v jiném smyslu, jen kdyby to byl mladý
+pán Bates věděl. Je totiž značné množství dam a pánů, kteří pro sebe
+reklamují pověst na slovo vzatých křesťanů a kteří si jsou s psem
+pana Sikese po leckteré stránce silně a podivuhodně podobní.
+„Jo, jo,“ řekl Lišák, vraceje se k námětu, od něhož odbočili, s onou
+pamětlivostí svého řemesla, která ovlivňovala všechno jeho jednání,
+„jenže to nemá co dělat s tímhle naším zajouchem tady.“
+„To teda nemá,“ potvrdil Čódl. „Proč nechceš makat pod Faginem,
+Olivere?“
+„A na to tata si nadělat fůru prachů?“ dodal Lišák a zazubil se.
+„Abys pak mohl jít na ten majlant na vodpočinek a dělat nóbl pána,
+jako to chci udělat já na svatýho Dyndy hnedka v přespříštím přestupným roce, co přijde vod loňska za uherskej tejden,“ dodal Čódl Bates.
+„Mně se to nelíbí,“ namítl Oliver plaše. „Chtěl bych, aby mě pustili.
+Já bych – já bych – raději šel.“
+20 Hadovat, dělat hada – udávat, udat, zradit policii, „prásknout“. (Ze staršího
+argotu.) Pozn. překl.
+
+– 171 –
+
+„A Fagin by móc raděj, abys nechodil!“ opáčil Čódl. To Oliver
+věděl až příliš dobře; ale poněvadž se domníval, že by bylo třeba
+nebezpečné, kdyby své názory vyjádřil jasněji, pouze si povzdychl
+a čistil boty dál.
+„Šel!“ zvolal Lišák. „Jak to, kam se poděla tvoje hrdost? Copak
+v sobě nemáš kusa pejchy? To bys udělal, šel a nechal se vydržovat
+svýma přáteli?“
+„S tím jdi k šípku!“ poznamenal mladý pán Bates a přitom vytáhl
+z kapsy dva tři hedvábné šátky a hodil je do police. „To je ukrutná
+sprostota, namoutě.“
+„Já,“ prohlásil Lišák s výrazem povýšené ošklivosti, „bych to nedokázal.“
+„Ale opustit přítele,“ řekl Oliver se slaboulinkým úsměvem, „a nechat ho potrestat za to, co jste udělal sám, to dokážete.“
+„To,“ opáčil Lišák a máchl dýmkou do vzduchu, „to bylo všechno
+jen z vohledu na Fagina, protože šnůrové vědí, že hakujem21 spolu,
+a von by se byl moh zaplíst do maléru, kdybysme se nebyli šťastně
+zdejchli – to nás k tomu přimělo, viď, Čódl.“
+Mladý pán Bates přikývl na souhlas a byl by i něco řekl, jenže
+vtom mu tak náhle vytanula vzpomínka na Oliverův úprk, že se mu
+kouř, který právě vdechoval, zamíchal do smíchu a rozlezl se mu
+nejen nahoru do hlavy, ale i dolů do krku, až se zakuckal a kašlal
+a dupal snad plných pět minut.
+„Koukej!“ zvolal Lišák a vytáhl z kapsy plnou hrst šilinků a měďáčků. „Tomu se přec říká parádní život. Co na tom sejde, vodkaď
+jsou? Na, tumáš, ber – je jich tam ještě hromada, vodkaď jsem je
+vzal. Že nechceš, vopravdu ne? Jsi mi ty pěknej nádiva!“
+„Je to vošklivý, viď, Olivere?“ pitvořil se Čódl Bates. „Jednou ho
+zhoupnou, viď?“
+„To nevím, co to znamená,“ odpověděl Oliver.
+21
+
+Pracovat (ve smyslu krást). (Ze staršího argotu.) Pozn. překl.
+
+– 172 –
+
+„Něco podobnýho jako tohle, kamarádíčku,“ řekl Čódl. Po těch slovech chytil mladý pán Bates jeden cíp svého šátku na krku, natáhl
+ho kolem ucha nahoru, sklonil hlavu k rameni a skrze zuby procedil
+zvláštní škvrčivý zvuk, kterýmžto živým pantomimickým obrazem
+znázornil, že zhoupnutí a oběšení jsou jedno a totéž.
+„To je vono, to to znamená!“ prohlásil Čódl. „Koukej, jak čumí, Jacku!
+V životě jsem neviděl tak primovou společnost, jako je tuhle ten kluk –
+jednou z něj budu mít smrt, smrt a nic jinýho!“ A když se mladý pán
+Bates znovu dosyta vysmál, se slzami v očích se opět chopil dýmky.
+„Měl jsi špatnou vejchovu,“ řekl Lišák a s velkým uspokojením si
+prohlížel boty, když je Oliver doleštil. „Ale von už z tebe Fagin něco
+udělá – jináč budeš první, kterýho měl kdy v ruce, co se mu nevyved.
+Nejlíp, když začneš hned, Olivere, protože tě přitáhne k řemeslu vo
+moc dřív, než si myslíš, a takhle jen zbytečně ztrácíš čas.“
+Na podporu této rady připojil rozličná vlastní morální naučení
+ještě mladý pán Bates, a když námět vyčerpali, pustil se s přítelem
+panem Dawkinsem do ohnivého popisu všemožných slastí nerozlučně spjatých se životem, jaký vedou, a oba špikovali řeč rozličnými pokyny Oliverovi v tom smyslu, že nemůže udělat nic lepšího
+než si bez jakéhokoli dalšího otálení zajistit Faginovu přízeň týmiž
+prostředky, kterých k jejímu získání použili oni.
+„A tohle si jednou provždycky vtluč do palice, Oli,“ řekl Lišák,
+když zaslechl, jak žid nahoře odemyká dveře, „jestli nebudeš štípat
+facaly a fuksy –“
+„Co to má za smysl takovýhle vejklady?“ skočil mu do řeči mladý
+pán Bates. „Přeci vůbec neví, vo čem mluvíš.“
+„Jestli nebudeš krást kapesní šátky a hodinky ty,“ pokračoval
+Lišák, když přizpůsobil mluvu Oliverovu chápání, „bude je krást
+jinej číman – a tak fešáci, co vo ně přijdou, budou pořád stejně škodovat a taky ty budeš pořád stejně škodovat a nikdo z toho nebude
+mít ani zlámanou grešli než ty čímani, co je shrábnou. A ty na ně
+přeci máš stejně dobrý právo jako voni.“
+– 173 –
+
+„Ja, ja, to jistě, to jistě!“ řekl žid, který vstoupil, aniž ho Oliver
+zpozoroval. „To je přece jasný – nabíledni, milánku, nabíledni – to
+můžeš Lišákovi na slovo věřit. Ha, ha, ha! Ten má množilku svýho
+řemesla v malíčku!“
+Když těmito slovy potvrzoval Lišákovy vývody, mnul si stařík
+rozjařeně ruce a pokuckával se radostí nad tím, jak zdatně si jeho
+žák vede.
+Pro tuto chvíli se hovor na toto téma nerozpředl dál, protože žid
+se tentokrát vrátil domů v doprovodu slečny Betsy a pána, kterého
+Oliver ještě nikdy neviděl, ale kterého Lišák oslovil jménem Tom
+Chitling – a který se chviličku zdržel na schodech, aby si s dámou
+vyměnil nějaký ten lašek, ale nyní vstoupil.
+Pan Chitling byl léty sice starší než Lišák, neboť čítal snad nějakých osmnáct jar, ale v jeho chování k onomu mladému pánovi byla
+jistá míra úcty, která jako by naznačovala, že mu cit i vědomí praví, že
+co do nadání a odborných znalostí stojí maličko pod ním. Měl malé
+mžouravé oči a tvář poďobanou od neštovic, na sobě pak beranici,
+tmavou barchetovou kazajku, promaštěné cajkové kalhoty a zástěru. Jeho garderoba byla po pravdě ve stavu téměř dezolátním, ale
+omluvil se společnosti tím, že mu „flast“ vypršel zrovinka před hodinou, a poněvadž celých minulých šest neděl chodil v „uniformě“, že
+doposud neměl možnost věnovat svému civilnímu obleku jakoukoli
+péči. Se silnými známkami podráždění pan Chitling dodal, že nová
+metoda, jak „tam“ vykuřují šaty, je pekelně protiústavní, protože
+v nich vypaluje díry a proti hrabství se jeden odškodnění nedovolá.
+Táž poznámka podle jeho soudu platila i o předepsaném způsobu
+stříhání vlasů, který pokládal za vysloveně protizákonný. Své vývody
+uzavřel pan Chitling prohlášením, že po celých dvaačtyřicet smrtelně dlouhých a lopotných dnů nezavadil o jedinou kapičku něčeho
+a že „ať do něj hrom, jestli není vyschlej jak vymačkanej citrón“.
+„Odkud myslíš, Olivere, že ten pán přišel?“ tázal se žid s pošklebným úsměvem, když druzí dva hoši postavili na stůl láhev pálenky.
+– 174 –
+
+„Já – já – nevím, prosím,“ vykoktal Oliver.
+„Kdo je to?“ zeptal se Tom Chitling a změřil si Olivera opovržlivým pohledem.
+„Jeden můj mladý přítel, milánku,“ odpověděl žid.
+„To má teda štěstí,“ pravil mladý pán a výmluvně pohlédl na
+Fagina. „Nestarej se, odkud jsem přišel, holátko – brzo tam najdeš
+cestu sám, žádný strach, vsadím na to korunu.“
+Tomu úvtipku se hoši rozesmáli. Po několika dalších žertech
+na týž námět si v krátkosti pošeptali pár slov s Faginem a vzápětí
+potom odešli.
+Když si ještě Fagin a posledně přišlý návštěvník po straně vyměnili
+několik slov, přitáhli si židle k ohni a žid, který vybídl Olivera, aby si
+šel sednout vedle něho, zavedl hovor na předměty, o nichž se domníval, že mohou jeho posluchače nejspíš zaujmout – to jest na velké
+výhody jejich řemesla, na Lišákovu zdatnost a Čódlovu roztomilost
+a na svou vlastní velkodušnost. Konečně se začaly jevit známky, že se
+plnému vyčerpání blíží nejen tato témata, ale rovněž pan Chitling, neboť káznice se po jednom po dvou týdnech již stává únavná. Proto se
+slečna Betsy vzdálila a zůstavila společnost potřebnému odpočinku.
+Od toho dne počínajíc ponechávali Olivera jen zřídkakdy samotného, právě naopak ho téměř ustavičně udržovali ve styku s oběma
+hochy, kteří každodenně hráli se židem starou hru – zda k zdokonalení vlastnímu či Oliverovu, to věděl jen sám pan Fagin. Jindy zase
+jim stařík vyprávěl historky o krádežích, které spáchal v mladších
+letech, a proplétal je tolika komickými a bláznivými detaily, že se
+Oliver přes všechno lepší cítění, které se v něm bouřilo, nemohl
+ubránit, aby se srdečně nesmál a tak neprozradil, že ho to baví.
+Zkrátka, lstivý starý žid měl hocha ve svých tenatech. Když nejdřív
+samotou a tmou tak zpracoval hochovu mysl, aby mu v tom strašlivě pustém domě byla milejší jakákoli jiná společnost, jen ne vlastní
+smutné myšlenky, kapal mu nyní pomaloučku do duše jed, o němž
+doufal, že jím jeho duše zčerná a taková už zůstane navždycky.
+– 175 –
+
+Kapitola devatenáctá
+V níž se přetřásá i přijme významný plán
+Byla nevlídná, sychravá, větrná noc, když žid pevně upnul své scvrklé tělo do zimního pláště, vyhrnul si límec přes uši, až mu úplně
+zahalil spodní část obličeje, a vyklouzl ze svého brlohu. Na prahu
+počkal, než se dveře za ním zavřou na zámek i na řetěz, a když si
+poslechl, jak hoši všechno zajišťují a jak se pak jejich kroky vzdalují
+a doznívají, odploužil se ulicí, co mohl nejrychleji.
+Dům, kam zavlekli Olivera, byl v blízkosti Whitechapelu. Na rohu
+ulice se žid na okamžik zastavil, rozhlédl se podezíravě kolem, přešel na druhou stranu a potom odbočil směrem k Špitálským polím.
+Dlažbu pokrývala silná vrstva bláta a nad ulicemi visela černá
+mlha; lenivě se snášel mrholivý déšť a všechno bylo na dotek studené a slizké. Noc se zdála jako stvořená k tomu, aby se na takového
+tvora, jako byl žid, přímo patřilo být venku. Jak se tak kradmo ploužil ulicí pod ochranou zdí a domovních dveří, vypadal ten ohyzdný
+stařec jako nějaký odporný plaz, zrozený z kalu a tmy, jimiž se ubírá
+a slídí nocí v honbě za nějakým tučným odpadkem, aby se nakrmil.
+Ač šel četnými klikatými a úzkými ulicemi, držel vcelku stále
+jeden směr, až dorazil do Bethnal Greenu; tam pak náhle zahnul
+vlevo a brzy zapadl do bludiště bídných a špinavých uliček, jimiž
+ta stěsnaná a hustě obydlená čtvrť tak oplývá.
+Okolí, jímž se ubíral, bylo židovi očividně tuze dobře známé, aby
+ho ať již temnota noci nebo spletitost cesty i jen sebeméně mátla.
+Chvatně proběhl několika uličkami a ulicemi a konečně zabočil do
+jedné, osvětlené pouze jedinou lucernou až na druhém konci. V této
+ulici zaklepal na dveře jednoho domu, a když si s osobou, která mu
+přišla otevřít, vyměnil pár slov, zamířil po schodech nahoru.
+– 176 –
+
+Jen se u dveří jednoho pokoje dotkl kliky, zavrčel pes a mužský
+hlas se důrazně tázal, kdo je.
+„Jenom já, Bille – jenom já, milánku,“ odpověděl žid a nahlédl dovnitř.
+„Tak polez s tou kostrou,“ pobídl ho Sikes. „Lehneš ty bestie hloupá! Copak toho lotra nepoznáš, když na sobě má mantl?“
+Páně Faginův vrchní oděv zjevně psa trochu zmátl, neboť když si
+žid rozepnul plášť a přehodil ho přes lenoch židle, vrátil se pes zase
+do kouta, odkud předtím vyskočil, a cestou vrtěl ocasem na znamení, že je natolik uspokojený, nakolik mu to jeho povaha dovoluje.
+„Tak jářku!“ vyhrkl Sikes.
+„Ja, ja, milánku,“ odpověděl žid. „Ej, Nancy!“
+Ze dvou posledních slov na pozdrav vyznívalo právě tolik rozpačitosti, aby vyjádřila nejistotu, jak budou přijata – neboť pan
+Fagin a jeho mladá přítelkyně se od té doby, co zakročila v Oliverův
+prospěch, dosud nesetkali. Ale veškeré pochyby v té věci, měl‑li jaké,
+rychle rozptýlilo její chování. Mladá dáma sundala nohy z krbové
+mřížky, odšoupla se s židlí dozadu a vybídla Fagina, aby si k ohni
+přitáhl svou, aniž k tomu poznamenala jediné další slovo, protože
+noc byla studená, jen co je pravda.
+„Ja, Nancy, je zima – věru je, milánku,“ povídal žid, zatímco si
+nad ohněm ohříval vyzáblé ruce. „Člověku se zdá, že ho bodá skrz
+naskrz,“ dodal stařík a sáhl si z boku na žebra.
+„Musí tam bejt vostrej samec, když se prokouše do srdce tobě,“
+řekl pan Sikes. „Dej mu něco napít, Nancy! Ať mě hrom, mrskni
+sebou! Hnedle by se z toho jednomu udělalo nanic, koukat se na
+tu jeho mrší kostru, jak se takhle klepe jako nějakej prašivej duch,
+zrovna vylezlej z hrobu.“
+Nancy rychle přinesla láhev z almárky, kde jich bylo mnoho, a pokud
+se dalo soudit z jejich rozmanitého vzhledu, obsahovaly různé druhy
+tekutin. Sikes nalil sklenici pálenky a vybídl žida, aby ji vypil na ex.
+„To stačí, Bille, docela stačí, děkuju,“ odpověděl žid a postavil
+sklenici na stůl, sotva si smočil rty.
+– 177 –
+
+„Cože! Bojíš se, abysme tě třeba nevoblafli, viď?“ ptal se Sikes
+s očima pevně upřenýma na žida. „Chm, brr!“
+S drsně opovržlivým zabručením hrábl pan Sikes po sklenici
+a vychrstl z ní zbytek obsahu do popela jako předběžný krok k tomu,
+aby ji znovu naplnil pro sebe; což také ihned učinil.
+Zatímco pan Sikes do sebe obracel druhou plnou sklenici, rozhlížel se žid po pokoji – nikoli ze zvědavosti, protože ho viděl už často
+předtím, nýbrž z neklidné a podezíravé manýry, u něho již notorické. Byl to nuzně zařízený příbytek, kde kromě obsahu komory nic
+nenasvědčovalo, že by jeho obyvatel byl cokoli jiného než dělný
+člověk, a kde se zraku nenaskýtala podívaná na žádné podezřelejší
+předměty než na dva tři těžké klacky, opřené v koutě, a na olověný
+obušek, který visel nad krbovou římsou.
+„Tak!“ řekl Sikes a zálibně si mlaskl. „Jsem hotovej, můžem mluvit.“
+„Kšeft?“ zeptal se žid.
+„Kšeft,“ přisvědčil Sikes. „Tak vysyp, co pro mě máš novýho.“
+„O tom baráku v Chertsey, Bille?“ tázal se žid velice tichým hlasem, když si poposedl s židlí kupředu.
+„Jo. Co je s ním?“ vyptával se Sikes.
+„Na, milánku, přece víte, co chci říct,“ odpověděl žid. „Přece ví, co
+chci říct, viď, Nancy?“
+„Ne, neví,“ utrhl se posměšně pan Sikes. „Nebo nechce vědět, a to
+je to samý. Mluv naplno a říkej všemu pravým jménem. A neseď mi
+tady a nemrkej a nemžourej a nemluv se mnou v narážkách, jako
+bys zrovna ty nebyl ze všech první, kdo na tu fachu připad! Tak co
+teda chceš říct?“
+„Tiše, Bille, tiše!“ napomenul ho žid, který se marně pokoušel
+zadržet tento Sikesův výbuch hněvu. „Někdo nás uslyší, milánku.
+Někdo nás uslyší.“
+„Ať si slyší!“ odsekl Sikes. „Mně je to jedno.“ Ale protože to panu
+Sikesovi ve skutečnosti jedno nebylo, rozmyslil si to a při posledních slovech přec jen ztlumil hlas a trochu se uklidnil.
+– 178 –
+
+„Na, na – na, na,“ řekl žid lichotně. „To byla jenom moje opatrnost,
+nic víc. Na tak, milánku, ten barák v Chertsey, kdy se tedy udělá,
+Bille, na? Kdy se teda udělá? Takovýho stříbra, milánku, takovýho
+stříbra!“ vzdychal žid, mnul si ruce a zdvihal obočí, blahým očekáváním celý bez sebe.
+„Vůbec ne,“ odpověděl Sikes suše.
+„Že vůbec ne? Vůbec se neudělá?“ opakoval žid a zvrátil se zády
+na lenoch židle.
+„Ne, vůbec ne,“ potvrdil Sikes. „Aspoň se to nedá sfouknout jako
+smluvená facha, jak jsme čekali.“
+„Pak se na to tedy nešlo z patřičnýho konce,“ vyjel žid náhle
+zbledlý hněvem. „To mi nepovídejte!“
+„Jenže já ti to povídám!“ odsekl Sikes. „Kdopak seš, aby se ti nesmělo nic povídat, he? Povídám ti, že Toby Crackit se kolem toho
+baráku vochomejtá už čtrnáct dnů a pořád se nemůže se služebnictvem sčuchnout. S nikým.“
+„To mi jako chcete povídat, Bille,“ pravil žid, který se mírnil zároveň s tím, jak se druhý rozpaloval, ���že se s žádným z obou sluhů
+v domě nedá hnout?“
+„Jo, to ti právě chci povídat,“ odpověděl Sikes. „Stará paní je má
+dnes už dvacet let, a i kdybys jim dával třeba pět set liber, pořád si
+nedaj říct.“
+„Ale snad nechcete říct, milánku,“ namítl žid, „že se nedá hnout
+se služkama?“
+„Ani vo fous,“ ujistil ho Sikes.
+„Ani takovej fešák Toby Crackit na ně neplatí?“ podivil se nevěřícně žid. „Znáte přece ženský, Bille!“
+„Ne, ani fešák Toby Crackit na ně neplatí,“ potvrdil Sikes. „Říká,
+že celej všivej čas, co tam kolem cáral, nosil falešný šístky a kanárkovou vestu, a stejně bylo všechno na nic.“
+„Měl zkusit kníry a vojenský kalhoty, milánku,“ připomněl žid.
+– 179 –
+
+„Taky že zkusil,“ navázal Sikes, „a byly stejně málo platný jako ta
+druhá maškara.“
+Bylo vidět, že tato zpráva žida zklamala. Svěsil bradu až na prsa,
+a když si tak hezkou chvíli podumal, zvedl konečně hlavu a s hlubokým povzdechem prohlásil, že je‑li hlášení fešáka Tobyho Crackita
+správné, bojí se, že s celou věcí je konec.
+„Ale,“ řekl starý muž a spustil ruce na kolena „je to smutná věc,
+milánku, moc smutná, tolik oželet, když jsme si na to tak brousili
+zuby.“
+„Jo, jo, moc,“ přikývl pan Sikes. „Ukrutná smůla!“
+Zavládlo dlouhé mlčení, při němž se žid, s tváří svraštělou v lotrovský výraz přímo satanský, hroužil do hlubokých úvah. Sikes po
+něm chvílemi kradmo pošilhával. Nancy, která se zřejmě bála, aby
+lupiče nepohněvala, seděla s očima upřenýma do ohně, jako kdyby
+bývala hluchá ke všemu, co se hovořilo.
+„Helej, Fagine,“ prolomil Sikes najednou z ničeho nic všeobecné
+ticho, „stojí ti to za padesát cejnů extra, když se to dobře udělá
+zvenčí?“
+„Ja,“ přitakal žid, který se najednou stejné náhle vzpamatoval.
+„Vopravdu? Platí?“ ptal se Sikes.
+„Ja, milánku, ja,“ potvrdil žid, jemuž samým rozčilením, které
+v něm vzbudil lupičův dotaz, jiskřily oči a každičký sval mu v obličeji jen hrál.
+„Pak,“ řekl Sikes a poněkud pohrdavě odstrčil židovu ruku, „to
+teda sfouknem, kdy budeš chtít. Předevčírem v noci jsme s Tobym
+přelezli zeď vod zahrady a vočíhli jsme desky vod dveří i vokenic.
+Barák je na noc zašperovanej jak kriminál, ale přec je místečko,
+kudy se tam zaručeně dostanem jako po másle.“
+„Který to je, Bille?“ tázal se žid dychtivě.
+„No,“ šeptal Sikes, „jak se jde přes trávník –“
+„Na?“ pobízel žid s hlavou nataženou kupředu a s očima vyvalenýma, div že mu z důlku nevypadly.
+– 180 –
+
+„Chm!“ odfrkl si Sikes, který okamžitě uťal řeč, když dívka, aniž
+téměř hnula hlavou, nenadále hodila očima stranou k židovi a na
+zlomek vteřiny ukázala na jeho obličej. „Na tom nesejde, kde to
+je. Sice vím, že beze mě to nedokážeš, ale když jeden má co dělat
+s tebou, tak je nejlíp nic neriskýrovat.“
+„Jak chcete, milánku, jak chcete,“ odpověděl žid. „Potřebujete
+nějakou pomoc, nebo si stačíte s Tobym sami?“
+„Nic nepotřebujem,“ řekl Sikes, „akorát špulíř a kluka. To první
+máme voba, to druhý nám musíš vopatřit ty.“
+„Kluka!“ zvolal žid. „Ajajaj, tak to tedy je výplň, he?“
+„Nic se nestarej, co to je!“ odbyl ho Sikes, „zkrátka potřebuju kluka a nesmí bejt velkej. Sákryš,“ vzdychl si pan Sikes vzpomínavě,
+„mít tak jenom toho střízlíka vod komeníka Neda! Naschvál ho mořil,
+aby nerost, a pronajímal ho za pevnou sazbu za jednu práci. Ale
+najednou tátu zaháknou a pak přijde Spolek pro péči vo mladistvý
+provinilce a vytrhne kluka vod fochu, kde si mazal kapsu, naučí ho
+číst a psát a za čásek ho dá učit nějaký mizerný řemeslo. A tohle
+dělaj pořád,“ pokračoval pan Sikes, jehož hněv se při vzpomínce na
+vytrpěné křivdy čím dál tím víc bouřil, „a tohle dělaj pořád – a kdyby
+měli dost prachů, jakože z řízení Prozřetelnosti nemaj, tak by nám
+za nějakej rok dva v celým našem fochu nezbylo dohromady ani
+pět kluků.“
+„To by tedy nezbylo,“ souhlasil žid, který se při Sikesově rozkladu
+věnoval přemýšlení a pochytil pouze poslední větu. „Pst, Bille!“
+„Co zas?“ zeptal se Sikes.
+Žid pohodil hlavou směrem k Nancy, která dosud hleděla upřeně
+do ohně, a posunkem mu naznačil, že by rád, aby ji poslal z pokoje
+pryč. Sikes pokrčil nedůtklivě rameny, jako by takovou opatrnost
+považoval za zbytečnou, ale přesto společníkovi vyhověl a požádal
+slečnu Nancy, aby mu došla pro džbánek piva.
+„Ty vůbec pivo nechceš,“ řekla Nancy, založila si ruce a úplně
+klidně zůstala sedět na místě.
+– 181 –
+
+„Povídám ti, že chci!“ trval na svém Sikes.
+„Láry fáry,“ opáčila dívka chladnokrevně. „Jen mluvte, Fagine. Já
+vím, co chce říct, Bille – ze mě si nemusí nic dělat.“
+Žid ještě stále váhal. Sikes se maličko překvapeně díval z jednoho
+na druhého.
+„Dej pokoj, Fagine, snad ti ta holka nevadí?“ zeptal se konečně.
+„Znáš ji přec dost dlouho, abys jí moh věřit, nebo kerej ďas v tom
+vězí. Tahle není z těch blafavejch. Že ne, Nancy?“
+„To bych myslela, že ne!“ odpověděla mladá dáma, přitáhla si židli
+ke stolu a opřela se lokty o desku.
+„Nejsi, milánku, nejsi, to vím,“ ujišťoval žid, „ale –“ A stařík se
+znovu odmlčel.
+„Ale co?“ ptal se Sikes.
+„Ale nevěděl jsem, jestli ji třeba zase nedrží ta špatná nálada, víte,
+milánku, jako měla onehdy večír,“ vysvětlil žid.
+Tomuto doznání se slečna Nancy hlasitě rozesmála, a když do
+sebe obrátila sklenici pálenky, pohodila s vyzývavým vzdorem
+hlavou a sypala ze sebe rozličné výkřiky jako: „Jen dál!“ – „S kuráží
+do toho a půl je hotovo!“ a podobně. To zjevně mělo na oba pány
+uklidňující účinek, neboť žid s uspokojeným výrazem pokývl hlavou a opět se posadil ke stolu; rovněž tak učinil i pan Sikes.
+„No tak, Fagine, honem,“ pobídla ho Nancy se smíchem, „řekněte
+Billovi, co je s Oliverem.“
+„O‑joj! Jsi ty mazaná, milánku – pálenější děvče jsem ještě v životě neviděl!“ pochvaloval si žid a zlehka ji popleskal po šíji. „Ba
+právě, zrovna o Oliverovi jsem chtěl mluvit, ja, ja, tos uhádla. Ha,
+ha, ha!“
+„Co s ním má bejt?“ tázal se Sikes.
+„To je přec kluk pro vás, milánku – jako stvořenej,“ odvětil žid
+chraplavým šeptem, přiložil si ukazováček ze strany k nosu a strašlivě se zašklebil.
+„Ten?“ zvolal Sikes.
+– 182 –
+
+„Jen ho ber, Bille!“ řekla Nancy. „Být na tvém místě já, tak si ho
+vezmu. Není možná tak honěný jako některý z těch druhých, ale
+to od něho stejně nepotřebuješ, když ti má jenom otevřít dveře.
+Spolehni na to, Bille, ten je sichr!“
+„To vím,“ potvrdil Fagin. „Posledních pár neděl dostával dobrou
+školu a je už taky na čase, aby si začal vydělávat na chleba. Ostatní
+jsou mimoto všichni o moc větší.“
+„No, velikost by měl akorát, jako potřebuju,“ pravil pan Sikes
+přemítavě.
+„A udělá všechno, co budete chtít, Bille,“ přerušil ho žid, „nic
+jinýho mu nezbejvá. Jestli ho totiž pořádně vystrašíte, milánku.“
+„Jestli ho vystraším?“ opakoval po něm Sikes. „A nebudou to jen
+tak planý strašáky, to nezapomeň! Jak na něm zmerčím něco podezřelýho, když se už jednou pustíme do fachy, tak když už to má bejt
+kyselý, ať to je jako vocet. – To ho už živýho neuvidíš, Fagine. Dobře
+to uvaž, než ho se mnou pošleš. Pamatuj na moje slova!“ uzavřel
+lupič a máchl páčidlem, které mezitím vytáhl zpod postele.
+„Všechno jsem už zvážil,“ odpověděl žid rázně. „Já ho, milánkové,
+já ho měl v merku moc dobře – moc dobře. Jen jak jednou pocítí,
+že je jeden z nás, jen jak mu jednou nasadíme do hlavy vědomí, že
+kradl, je náš! Nadosmrti náš! O‑joj! Líp se to ani vybarvit nemohlo!“
+A starý muž zkřížil ruce na prsou, schoulil hlavu a ramena v jednu
+kupu a doslova sám sebe objímal radostí.
+„Náš!“ ušklíbl se Sikes. „Asi myslíš tvůj, ne?“
+„Možná že myslím, milánku,“ řekl žid a pisklavě se zahihňal. „Když
+chcete, Bille – tak můj.“
+„A nač a proč,“ ptal se Sikes svého roztomilého přítele a divoce
+na něj koulel očima, „nač a proč si vůbec dáváš takovou námahu
+s tímhle jedním nedomrlým vyžletem, když víš, že se po vobecním trhu každou noc válí dobrejch padesát kluků, že ti stačí jen jít
+a vybrat si?“
+– 183 –
+
+„Protože pro mě nemaj vert, milánku,“ odpověděl žid maličko
+zaraženě, „nestojí za sebrání. Když se dostanou do maléru, stačí už
+ten jejich kukuč, aby je usvědčil, a já o ně vždycky přijdu. Ale s tímhle
+kloučkem, když ho člověk patřičně povede, milánkové, bych svedl, co
+bych nedokázal s dvaceti tamtěma. Mimoto,“ pokračoval žid, nabývaje opět obvyklé sebejistoty, „nás teď má v hrsti, jen kdyby se mu
+povedlo znova prásknout do bot – a proto na jedný lodi s námi bejt
+musí! Všechno jedno, jak se na ni dostal, abych nad ním měl moc,
+ouplně stačí, že napomáhal při loupeži – nic víc nepotřebuju. Na,
+není tohle vo moc lepší než muset toho hošánka ubohýho vodpravit?
+To by přec bylo nebezpečný a mimoto bysme tím i tratili.“
+„Kdy to hodláte provést?“ zeptala se Nancy a tak přeťala jakýsi
+lapidární výkřik ze strany pana Sikese, bouřlivě vyjadřující hnus,
+který v něm budí Faginova předstíraná lidumilnost.
+„Ja, pravda,“ přidal se žid, „kdy to hodláte provést, Bille?“
+„Umluvil jsem to s Tobym na pozejtří v noci,“ odpověděl Sikes
+nevrlým hlasem, „jestli mu do tý doby nevzkážu něco jinýho.“
+„Dobrá,“ řekl žid, „zrovna není měsíc.“
+„Ne,“ potvrdil Sikes.
+„A co labeta? Je už všechno zařízeno, jak se to vodnese, ja?“ ptal
+se žid.
+Sikes přikývl.
+„A co –“
+„Jo, jo, taky – všechno nalinýrovaný!“ zarazil mu Sikes vyptávání.
+„Vo podrobnosti se nestarej. Nejlíp, když zejtra večír přivedeš kluka
+sem. Hodinu po rozednění budu mít kameny vylámaný. Ty jen koukej držet jazyk za zuby a mít tyglík připravenej, to je všechno – víc
+nepotřebuješ dělat.“
+Po krátkém rokování, jehož se činně účastnili všichni tři, bylo
+rozhodnuto, aby na druhý den večer, až se setmí, Nancy zašla k židovi a odvedla Olivera s sebou – k čemuž Fagin potměšile připomněl,
+že kdyby snad Oliver jevil jakoukoli nechuť k té práci, jistě bude
+– 184 –
+
+ochotnější jít spíš s děvčetem, které se ho právě nedávno zastalo,
+než s kým jiným. Dále v plné vážnosti ujednali, že k potřebám zamýšlené výpravy bude ubohý Oliver svěřen bezvýhradné péči a dozoru pana Williama Sikese, že s ním řečený Sikes může nakládat,
+jak uzná za vhodné, a konečně, že nebude v nejmenším odpovědný
+za jakoukoli nehodu nebo neštěstí, které by snad hocha potkaly, ani
+za jakýkoli trest, kterým by ho snad bylo nutno postihnout – s tím
+dorozuměním, aby byla úmluva po této stránce plně závazná, že
+veškeré vývody, jež k tomu pan Sikes po návratu přičiní, budou muset být ve všech důležitých podrobnostech doloženy a potvrzeny
+svědectvím fešáka Tobyho Crackita.
+Jen tyto předběžné formality vyřídili, pustil se pan Sikes ihned
+do pití a šíleným tempem do sebe lil pálenku, přičemž se hrozivě
+rozháněl páčidlem a zároveň hulákal úžasně nemelodické úryvky
+písniček, prokládané pustými kletbami. Nakonec si v záchvatu odbornické blouznivosti vzal do hlavy, že jim ukáže svou bedýnku s lupičským nářadím, ale sotva se s ní přivrávoral z komory a otevřel
+ji k tomu cíli, aby jim vysvětlil účel a vlastnosti rozličných nástrojů
+v ní uložených i všechny obzvláštní krásy jejich provedení, svalil
+se přes bedýnku na podlahu a v tu ránu usnul na místě, kam padl.
+„Dobrou noc, Nancy,“ řekl žid a zahalil se zase do pláště jako
+předtím.
+„Dobrou noc.“
+Jejich oči se střetly a žid na ní utkvěl zpytavým pohledem. Neviděl
+na ní sebemenší známku váhavosti. Brala tu věc snad stejně vážně
+a opravdově jako sám Toby Crackit. Žid jí znovu popřál dobrou noc,
+úkradkem počastoval zmoženou postavu pana Sikese poťouchlým
+kopnutím, když se náhodou otočila zády, a sešmátral ze schodů.
+„Vždycky stejně!“ huhlal si žid pro sebe, když zamířil k domovu.
+„Nejhorší na těchle ženskejch je, že ouplná maličkost v nich dovede
+vyvolat nějakej dávno zapomenutej cit – a nejlepší zas, že je to nikdy
+dlouho nedrží. Ha, ha! Chlap proti tomu dítěti – pro pytlík zlata!“
+– 185 –
+
+Takovými příjemnými úvahami si pan Fagin krátil čas, zatímco
+se bahnem a blátem ubíral k svému ponurému příbytku, kde Lišák
+byl dosud vzhůru a netrpělivě čekal na jeho návrat.
+„Oliver už leží? Chci s ním mluvit,“ byla Faginova první slova, když
+sestoupil ze schodů.
+„Už pár hodin,“ odpověděl Lišák a zprudka otevřel dveře od komory. „Tady je!“
+Hoch ležel v hlubokém spánku na hrubém loži na podlaze, strachy a smutkem a z dusnosti svého vězení tak bledý, že vypadal jako
+smrt; nikoli jako smrt, jako se jeví v rubáši a rakvi, nýbrž v podobě,
+jakou na sebe bere, když život zrovna prchl – když mladá a něžná
+duše právě před okamžikem ulétla do nebe a hrubý vzduch světa
+ještě neměl kdy dýchnout na měnící se schránku, až dosud jí oživovanou.
+„Teď ne,“ pravil žid a tiše se odvrátil k odchodu. „Až zejtra. Až
+zejtra.“
+
+– 186 –
+
+Kapitola dvacátá
+V níž je Oliver odevzdán panu Williamu Sikesovi
+Když se Oliver ráno probudil, nemálo ho překvapilo, že vedle svého
+lože vidí stát nové botky s tlustou pevnou podrážkou a jeho staré
+boty že zmizely. Zpočátku ho tento objev těšil, neboť zadoufal, že
+to snad je předzvěst jeho propuštění; ale takové myšlenky se mu
+rychle vykouřily z hlavy; jakmile usedl se židem k snídani a ten mu
+tónem a způsobem, který jeho úlek ještě zvýšil, prostě oznámil, že
+ten večer ho odvedou do bytu Billa Sikese.
+„A tam – tam mám zůstat, pane?“ zeptal se Oliver ustrašeně.
+„Ne, ne, milánku, i kde, tam nezůstaneš,“ odpověděl žid. „Neradi
+bysme tě ztratili. Nic se neboj, Olivere, zase se k nám vrátíš. Ha,
+ha, ha! Nebudem přec takoví necitové, abysme tě od sebe vyhnali,
+milánku. Kdepak, kdepak!“
+Stařík, který se skláněl nad ohněm a opékal krajíček chleba, se
+ohlédl, když takto škádlil Olivera, a uchichtával se, jako by tím chtěl
+dát najevo, že ví, jak velice rád by se Oliver ještě stále od nich dostal
+pryč, jen kdyby mohl.
+„Tak se mi zdá,“ pravil žid a upřel pevně oči na Olivera, „že bys
+rád věděl, proč máš vůbec jít k Billovi – viď, milánku, na?“
+Oliver se bezděky začervenal, když viděl, jak mu ten starý zloděj
+čte myšlenky, ale směle odpověděl, že ano, rád by to věděl.
+„Na, co myslíš, proč asi?“ odrazil Fagin otázku otázkou.
+„Opravdu nevím, pane,“ odpověděl Oliver.
+„Chm!“ odfrkl si žid a se zklamaným výrazem zanechal bedlivého
+zkoumání chlapcova obličeje a odvrátil se. „Na, teda počkej, až ti to
+řekne Bill.“
+– 187 –
+
+Žid byl zřejmě velice rozmrzelý, že Oliver po té stránce neprojevil
+větší zvědavost; ale po pravdě byl Oliver, ač se na to přímo třásl, napjatou záludností Faginova výrazu i svými vlastními dohady příliš
+zmatený, aby se právě v tu chvíli mohl dál vyptávat. Jiná příležitost
+se mu však již nenaskytla, protože žid pak zůstal neobyčejně nabručený a nemluvný až do večera a potom se chystal jít ven.
+„Můžeš si zapálit svíčku,“ pravil žid a položil jednu na stůl. „Tady
+máš knížku a čti si, než pro tebe přijdou. Dobrou noc!“
+„Dobrou noc!“ opáčil Oliver tiše.
+Žid vykročil ke dveřím a cestou se díval přes rameno po chlapci.
+Najednou se zastavil a zavolal ho jménem.
+Oliver zvedl oči a žid ukázal na svíčku a pokynem mu poručil,
+aby ji rozžehl. Oliver poslechl, a když stavěl svícen na stůl, spatřil,
+že ho žid z temného konce místnosti probodává očima, čelo hrozivě
+zamračené a svraštělé.
+„Dej si pozor, Olivere, dej si pozor!“ promluvil starý muž a varovným gestem před sebou potřásal pravou rukou. „Je to neurvalej
+člověk, a když v něm vzkypí krev, tak mu na kapce cizí krve nesejde.
+Ať se děje co děje, ani nemukni, a co ti poručí, to udělej. Pamatuj!“
+Na poslední slovo položil zvlášť silný důraz, a když pak povolil
+svalům v tváři a roztáhl ji pomaloučku v příšerný škleb, pohodil
+hlavou a vyšel z místnosti.
+Jakmile stařík zmizel, opřel si Oliver hlavu o ruku a s rozechvělým srdcem uvažoval o slovech, která právě slyšel. Čím víc přemýšlel
+o židově napomenutí, tím méně se mu dařilo uhádnout jeho pravý
+smysl a účel. Nemohl připadnout na jediný špatný záměr uskutečnitelný tím, že ho pošlou k Sikesovi, který by se nedal provést právě
+tak dobře, kdyby zůstal u Fagina, a po dlouhém přemítání konečně
+usoudil, že si ho vybrali, aby tomu lupičovi vykonával různé běžné
+hrubší práce, dokud se nepovede najít jiného hocha, který by mu
+pro ten účel vyhovoval lépe. Byl přespříliš zvyklý utrpení a tam, kde
+byl, vytrpěl již příliš mnoho, aby nad vyhlídkou na takovou změnu
+– 188 –
+
+nějak zvlášť těžce bědoval. Několik minut setrval v hlubokém zamyšlení a potom s těžkým povzdechem očistil knot svíčky, chopil
+se knihy, kterou mu tam žid nechal, a pustil se do čtení.
+Obracel list za listem. Zpočátku lhostejně, ale když připadl na
+stať, která upoutala jeho pozornost, brzy se do knihy zabral se
+zájmem. Byly to životopisy a soudní procesy proslulých zločinců
+a stránky byly od častého čtení celé ušpiněné a ohmatané. Dočítal
+se v nich o strašlivých zločinech, spáchaných u osamělých cest
+a silnic; o mrtvolách ukrytých před lidským zrakem v hlubokých
+jámách a studnách, které je přes všechnu svou hloubku nepohltily
+nadobro, nýbrž po mnoha letech je posléze přec jen vydaly, a o tom,
+jak pohled na ně rozběsnil vrahy k takovému šílenství, že samou
+hrůzou přiznali svou vinu a úpěnlivě volali po šibenici, aby ukončila jejich muka. Rovněž se v nich dočetl o lidech, jež vprostřed
+noci, když v hlubokém tichu leželi na lůžku, jejich vlastní špatné
+myšlenky ponoukaly (jak aspoň říkali) a svedly ke zvěrstvům tak
+děsným a krvavým, že již pouhé pomyšlení na ně nahánělo husí
+kůži a třesavku do všech údů. Hrůzostrašné popisy byly tak věcné
+a živé, že mu připadalo, jako by mu před očima ty zažloutlé stránky
+rudly sedlou krví, a slova na nich mu zvučela v uších, jako by je
+dutým chrapotem šeptali duchové zavražděných.
+V návalu bezmezného strachu sklapl hoch knihu a odhodil ji
+od sebe. Vzápětí padl na kolena a vzýval dobrotivé nebe, aby ho
+uchránilo od takových činů – aby mu raděj dalo na místě zemřít, než
+aby ho zachovalo pro zločiny tak strašlivé a příšerné. Ponenáhlu se
+trochu uklidnil a tichým, zlomeným hlasem úpěnlivě prosil, aby ho
+vysvobodilo z nynějšího nebezpečí – a má‑li se kdy vůbec dostat
+nějaké pomoci ubohému malému ošlapkovi, který v životě nepoznal lásky přátel ani příbuzných, aby mu ji seslalo teď, když bědný
+a opuštěný stojí sám uprostřed takové špatnosti a zločinnosti.
+Skončil modlitbu, ale nadále setrvával na kolenou s hlavou zabořenou do rukou – když vtom ho vyburcoval jakýsi šustivý zvuk.
+– 189 –
+
+„Co je to?“ zvolal a vyskočil, když ve dveřích zahlédl stát jakousi
+postavu. „Kdo je tam?“
+„Já. Jenom já,“ odpověděl rozechvělý hlas.
+Oliver zdvihl svíčku nad hlavu a zadíval se ke dveřím. Byla to
+Nancy.
+„Dej to světlo pryč,“ řekla dívka a odvrátila hlavu. „Píchá mě do
+očí.“
+Oliver viděl, že je velmi bledá, a laskavě se zeptal, není‑li nemocná. Dívka sebou hodila na židli a zády k němu zalomila rukama, ale
+neodpověděla ani slovo.
+„Bůh mi odpusť!“ zvolala po krátké chvíli. „Na tohle jsem jaktěživo nepomyslela.“
+„Stalo se něco?“ ptal se Oliver. „Můžu vám nějak pomoct? Rád vám
+pomůžu, jestli můžu. Opravdu rád.“
+Kolébala se ze strany na stranu; chytila se za hrdlo, z úst se jí
+vydralo kloktavé zachrčení a zalapala po dechu.
+„Nancy!“ zvolal Oliver. „Co je vám?“
+Dívka se tloukla rukama do kolen a nohama dupala do podlahy;
+potom náhle přestala, přitáhla si šátek těsněji kolem těla a roztřásla
+se zimou.
+Oliver prohrábl oheň. Dívka si k němu přitáhla židli a chviličku
+tam seděla beze slova; ale konečně přece zdvihla hlavu a rozhlédla
+se kolem.
+„Nevím, co to na mě někdy přijde,“ začala a dělala, jako by si horlivě upravovala šaty, „je to myslím tahle vlhká, špinavá světnice. Tak
+co, Oli, jsi hotový?“
+„To mám jít s vámi?“ ptal se Oliver.
+„Jo. Přicházím od Billa,“ odpověděla na to dívka. „Máš jít se mnou.“
+„Na co?“ vyhrkl Oliver a škubl sebou dozadu.
+„Na co?“ opakovala dívka ozvěnou a zdvihla oči, ale hned je zase
+odvrátila, jakmile spočinuly na hochově tváři. „Hm! Pro nic špatného.“
+„To nevěřím,“ řekl Oliver, který ji bedlivě pozoroval.
+– 190 –
+
+„Tak ať je po tvém,“ opáčila dívka s předstíraným smíchem. „Teda
+pro nic dobrého.“
+Oliver jasně postřehl, že má na lepší city té dívky jistý vliv, a na
+okamžik si pomyslil, že se pokusí dovolat jejího soucitu se svým
+bezmocným postavením. Ale potom mu hlavou kmitla myšlenka,
+že ještě není ani jedenáct hodin, a že je tedy na ulicích dosud hodně lidí, mezi kterými se jistě najde někdo, kdo jeho slovům uvěří.
+Jen s touto úvahou skončil, pokročil k Nancy a prohlásil, poněkud
+kvapně, že je hotov jít.
+Oliverovo krátké rozmýšlení ani jeho význam hochově společnici
+neušly. Zpytavě ho pozorovala, zatímco mluvil, a chápavý pohled,
+kterým na něm utkvěla, sdostatek jasně prozrazoval, že uhádla, co
+mu proběhlo hlavou.
+„Tiše!“ šeptla dívka a sehnula se k němu, když se opatrně rozhlédla a ukázala ke dveřím. „Nemůžeš nic dělat. Snažila jsem se ti
+pomoct, co jsem mohla, ale všechno bylo marné. Mají tě zajištěného
+ze všech stran. Jestli ti je souzeno, abys odsud vůbec někdy vyvázl,
+tak tohle ještě není tvoje chvíle.“
+Ráznost jejího chování překvapila Olivera tak, že se jí užasle
+zahleděl do tváře. Podle všeho zdání mluvila pravdu; bledý obličej
+jí hrál vzrušením a celá se samou opravdovostí jen třásla.
+„Už jednou jsem tě uchránila od surovosti a uchráním tě zas,
+zrovna jako právě teď,“ pokračovala potom dívka nahlas, „protože
+kdybych pro tebe nebyla přišla já a byl by pro tebe přišel někdo
+jiný, byl by na tebe o moc hrubší než já. Zaručila jsem se za tebe, že
+půjdeš klidně a tiše – jestli ne, tak jenom ublížíš sobě i mně, a kdo
+ví, třeba i zaviníš mou smrt. Podívej tuhle! To všechno jsem už kvůli
+tobě zkusila, jakože mě Bůh vidí, že ti to ukazuju!“
+Přitom ukázala na několik černavých podlitin na krku a na pažích a hned zas překotně pokračovala:
+„To pamatuj! A ušetři mě, abych kvůli tobě tentokrát nezkusila
+víc. Kdybych ti mohla pomoct, hned bych to udělala – ale není to
+– 191 –
+
+v mé moci. Nechtějí ti ublížit – ať už tě přinutí nevím k čemu, nebude to tvoje vina. Mlč! Každé slovo od tebe je pro mě rána. Podej
+mi ruku. Honem! Ruku!“
+Uchopila ruku, kterou jí Oliver bezděčně vložil do dlaně, sfoukla
+svíčku a již ho vlekla za sebou do schodů. Domovní dveře jim rychle
+otevřel kdosi zahalený tmou, a když jimi prošli na ulici, stejně rychle je zase zavřel. Venku čekal nájemný kabriolet. S touž rázností,
+jakou až dosud jevila při hovoru s ním, vtáhla teď dívka Olivera
+s sebou do vozu a pečlivě zatáhla záclonky. Drožkář nečekal na další
+příkazy, nýbrž ihned práskl do koně a ujížděl plnou rychlostí, aniž
+promeškal zbytečnou vteřinku.
+Dívka držela Olivera stále pevně za ruku a znovu a znovu mu
+šeptala do ucha táž napomenutí a ujištění, kterými ho zahrnula již
+předtím. Všechno dohromady bylo tak rychlé a překotné, že Oliver
+měl stěží čas si uvědomit, kde vůbec je, nebo jak se tam dostal, když
+povoz již zastavil před domem, k němuž minulý večer mířily židovy
+kroky –
+Na jediný kratičký okamžik střelil Oliver chvatným pohledem po
+prázdné ulici a již již se mu ze rtů dral výkřik o pomoc. Ale v uších
+mu dosud zněl dívčin hlas, zaříkající ho tónem tak úpěnlivým, aby
+na ni pamatoval, že neměl to srdce vykřiknout. Mezitímco váhal,
+příležitost prchla; byl již v domě a dveře se za ním zavřely.
+„Semhle,“ pobídla ho dívka a prvně mu zas pustila ruku. „Hej,
+Bille!“
+„Jo?“ ozval se v odpověď Sikes, když se nahoře nad schody ukázal
+se svíčkou. „Aha! To je namoutě vono! Tak poďte!“
+To byl velmi silný projev pochvaly, neobyčejně vřelé přivítání
+od člověka páně Sikesovy letory. Nancy to zjevně nadmíru potěšilo,
+a proto se s ním srdečně pozdravila.
+„Vočka si vzal domů Tom,“ poznamenal Sikes, zatímco jim svítil
+na cestu do schodů. „Jen by nám tady překážel.“
+– 192 –
+
+„To máš pravdu,“ přisvědčila Nancy.
+„Tak jsi toho spratka teda přivedla,“ konstatoval Sikes, když všichni tři již vešli do světnice, a mezi řečí zavřel dveře.
+„Jo, tady je,“ potvrdila Nancy.
+„Šel klidně?“ zeptal se Sikes.
+„Jako beránek,“ odpověděla Nancy.
+„To rád slyším,“ řekl Sikes a mračně se podíval na Olivera. „Už
+kvůli těm jeho mladejm hnátům, anžto jináč by si to byl šeredně
+vodskákal. Pojď sem, pískle, udělám ti malou přednášku, abysme
+to radši měli hnedka z krku.“
+Po tomto proslovu k novému žákovi strhl pan Sikes Oliverovi
+čepici a hodil ji do kouta; potom ho chytil za rameno, sám se posadil
+ke stolu a hocha si postavil před sebe.
+„Tak za první: víš, co je tohle?“ zeptal se Sikes a vzal do ruky
+kapesní bambitku, která ležela na stole.
+Oliver přisvědčil, že ví.
+„No dobrá, a teď koukej,“ pokračoval Sikes. „Tohle je prach – tohle
+tady je koule – a tohle je ždibek starýho klobouku na ucpání.“
+Oliver ke každému jednotlivému předváděnému předmětu šeptem vyjádřil, že rozumí, co to je, a potom se pan Sikes jal s velkou
+péčí a rozvahou bambitku nabíjet.
+„Tak, teďka je nabitá,“ oznámil pan Sikes, když s tím skončil.
+„Ano, prosím, vidím,“ přisvědčil Oliver.
+„Tak heleď,“ řekl lupič, uchopil Olivera za zápěstí a pomaloučku
+mu přiložil hlaveň tak blízko k spánku, až se dotkla kůže – v kterémžto okamžiku se hoch neubránil, aby sebou neškubl, „jestli mi
+cekneš jediný slovo, až se mnou budeš venku, leda bych sám na
+tebe promluvil, tak máš bez řečí tuhle kouli v hlavě. Teda jestli se
+někdy vopravdu rozhodneš promluvit bez dovolení, tak se rovnou
+napřed pomodli.“
+Aby účinek této výstrahy zesílil, obdařil pan Sikes její předmět
+zamračením a hned zas pokračoval:
+– 193 –
+
+„Pokavad vím, není na světě živá duše, co by se po tobě ňák extra
+sháněla, kdybych tě vopravdu voddělal – a tak bych se vlastně ani
+nemusel takhle setsakramentsky namáhat, abych ti všechno vysvětloval, kdybych to nemyslel jen pro tvý vlastní dobro. Slyšíš mě?“
+„Zkrátka a dobře, co mu chceš říct,“ přihlásila se Nancy a mluvila
+velmi důrazně a lehce se mračila na Olivera, jako by svým slovům
+chtěla zajistit jeho vážnou pozornost, „je to, že jestli ti tuhle prácičku, co máš zrovna v pácu, nějak zkříží, tak že mu provždycky
+zabráníš, aby o tom mohl později něco vykládat – že mu prostě
+provrtáš hlavu koulí a riskneš si, jestli se za to budeš houpat nebo
+ne, stejně jako to při výkonu povolání každý měsíc svého života
+riskuješ kvůli spoustě jiných věcí.“
+„To je vono!“ přikývl pochvalně pan Sikes. „Ženský dovedou
+vždycky všechno podat párma slovy – leda když se na jednoho
+čertěj, to to pak natahujou. A když tomu teďka klouče jaksepatří
+rozumí, tak nám dej něco k večeři a potom si trošku schrupnem,
+než vyrazíme.“
+Ve shodě s touto žádostí Nancy rychle prostřela na stůl, a když
+pak na několik minut zmizela, brzy se zas vrátila s plecháčem ležáku a s mísou skopových žebírek – což panu Sikesovi poskytlo
+příležitost k žertovným poznámkám, založeným na zvláštní shodě
+okolností, že „žábro“ je ve zlodějské hantýrce běžný název nejen
+pro toto jídlo, ale zároveň i pro důmyslný nástroj často používaný
+v jeho profesi, páčidlo. Vůbec byl tento výtečný pán, snad že ho
+vzněcovala tak blízká vyhlídka na praktické uplatnění odborných
+znalostí, v znamenité náladě a rozverném rozpoložení; na důkaz
+toho zde můžeme právem uvést, že rozverně vytáhl plný plecháč
+piva na jeden ráz a že za celou dobu jídla nepronesl, hrubě počítáno,
+o mnoho víc než kopu kleteb.
+Jakmile večeře skončila – snadno si lze představit, že Oliver neměl na jídlo valnou chuť – vlil do sebe pan Sikes ještě dvě sklenice
+studeného grogu z kořalky a pak sebou hodil na postel; dívce nařídil
+– 194 –
+
+s mnohým prokletím pro případ, že by zmeškala, aby ho vzbudila
+přesně v pět. Z rozkazu téže autority se Oliver natáhl, tak jak byl v šatech, na slamník na podlaze, kdežto Nancy si sedla ke krbu, starala se
+o oheň a bděla, aby je mohla v stanovenou hodinu probudit.
+Dlouho ještě ležel Oliver a nespal, neboť nepokládal za vyloučené, že Nancy třeba využije dané příležitosti, aby mu pošeptala
+nějakou další radu. Ale dívka zůstávala sedět v zadumání u ohně
+úplně bez hnutí kromě toho, že tu a tam očistila knot svíce. Unaven
+hlídáním a napětím konečně přece usnul.
+Když se probudil, bylo na stole prostřeno k čaji a Sikes si strkal
+do kapes pláště, který visel na lenochu židle, rozličné předměty.
+Nancy se pilně otáčela kolem přípravy snídaně. Ještě se nerozednilo,
+neboť svíčka dosud hořela a venku byla úplná tma.
+K tomu ještě do okenních tabulí šlehal ostrý déšť a obloha vypadala černá a zatažená.
+„Tak hop!“ zavrčel Sikes, když se Oliver zdvihl. „Půl šestý! Mrskni
+sebou, nebo nedostaneš snídani – i tak je už dost pozdě.“
+Oliverovi netrvalo dlouho, než skončil toaletu, a když něco málo
+posnídal, v odpověď na Sikesův nevrlý dotaz řekl, že je se vším hotov.
+Nancy se na hocha téměř nepodívala a jen mu hodila šátek, aby
+si ho uvázal kolem krku; Sikes mu dal velkou hrubou pelerínu, aby
+si ji zapnul přes ramena. V takovém vystrojení podal Oliver ruku
+lupiči, který prodlel jen tolik, co by mu s výhružným posunkem
+ukázal, že v postranní kapse pláště má stále touž bambitku, hned
+potom se podávané ruky pevně chytil, vyměnil si s Nancy pozdrav
+na rozloučenou a již hocha odváděl.
+Když došli ke dveřím, otočil Oliver na okamžik hlavu v naději,
+že zachytí dívčin pohled. Ale Nancy již opět zaujala své staré místo
+u krbu a seděla před ohněm úplně bez hnutí.
+
+– 195 –
+
+Kapitola dvacátá prvá
+Výprava
+Bylo bezútěšné jitro, když vyšli na ulici; silně foukalo a pršelo
+a chmurné mraky vypadaly na bouřku. V noci prudce lilo; v jízdní dráze se nadržely velké kaluže vody a strouhy podél chodníků
+přetékaly. Na obloze se slabounce mihotal rozbřesk nadcházejícího
+dne; spíš však scéně na ponurosti přidával, než ubíral, neboť kalný přísvit měl jedině ten účinek, že v něm vybledalo světlo, které
+skýtaly pouliční lucerny, aniž modré domovní střechy a pusté ulice
+barvil jediným teplejším nebo jasnějším odstínem. Zdálo se, že v té
+části města se ještě nikdo nehýbá; okna domů byla všechna pevně
+zabedněná a ulice, jimiž procházeli, byly úplně tiché a liduprázdné.
+Než došli na Bethnalgreenskou silnici a zahnuli po ní, začalo se
+už silně rozednívat. Mnoho luceren již lampáři pozhasínali; několik
+venkovských fasuňků se těžce a pomalu kodrcalo k Londýnu; čas
+od času rychle kolem přerachotil dostavník, celý zastříkaný blátem,
+a kočí, jak míjel, obdařil napomínavým šlehem těžkého formana,
+který jízdou po nesprávné straně silnice ohrozil jeho včasný příjezd
+do stanice o čtvrt minuty. Hospody měly již otevřeno a za jejich
+okny hořela plynová světla. Postupně se začaly odbedňovat i jiné
+obchody a tu a tam se objevil nějaký ojedinělý chodec. Potom se
+začaly trousit skupinky dělníků jdoucích do práce, pak se přidali
+muži a ženy s košíky ryb na hlavě; oslí káry naložené zeleninou;
+košatiny plné živého zvířectva nebo celých poražených kusů, mlékařky s konvemi, nepřetržitá lavina lidí plahočících se s rozličnými
+životními potřebami do východních předměstí Londýna. Jak se blížili ke středu města, hluk a ruch ponenáhlu sílil, a když se proplétali
+ulicemi mezi Shoreditchem a Smithfieldem, rozmohl se v učiněnou
+– 196 –
+
+vřavu ryku a shonu. Zatím se již rozsvětlilo tak, jak nejspíš zůstane,
+dokud se opět nesnese noc, a rušné ráno poloviny londýnského
+obyvatelstva se začalo.
+Když zahnuli do Sun Street, po ní do Crown Street a přešli
+Finsbury Square, zamířil pan Sikes po Chiswell Street na Barbican;
+tou ulicí pak do Long Lane a konečně do Smithfieldu, z kteréžto
+končiny bouřila taková změť nemelodických zvuků, že Oliver Twist
+trnul úžasem.
+Konal se ranní trh. Zem kryla téměř po kotníky silná vrstva bláta
+a kalu a nad ní těžce visela hustá pára, ustavičně stoupající z pářících
+těl dobytka a splývající s mlhou, která jako by nehybně spočívala
+na vršcích komínů. Veškeré kotce uprostřed rozlehlého prostranství
+i všechny prozatímní kotce, kolik se jich jen dalo stěsnat ve volném
+prostoru kolem, byly plné ovcí; podél struh stál v dlouhých řadách
+drobný i velký dobytek, tři až čtyři zvířata za sebou, uvázaný ke
+klandrům. Venkované, řezníci, honáci, pouliční kramáři, kluci, zloději,
+povaleči a tuláci kdejakého nízkého ř��du se dohromady mísili v jednolitý shluk; hvízdání honáků, štěkot psů, bučení a dupání dobytčat,
+bekot ovcí, chrochtání a kvikot prasat, vyvolávání kramářů, hulákání,
+kletby a hádky na všech stranách; řinkot zvonců a řev hlasů, který
+duněl z každé hospody; tlačení, strkání, pohánění, mlácení, výskot
+a jek; hnusný a nelibozvučný vřesk, který se nesl z každého kouta
+trhu; nemyté, neholené, zbídačelé a špinavé postavy, které bez ustání
+pobíhaly všemi směry a hned z tlačenice vyrážely ven, hned se zas
+do ní draly; to všechno skýtalo podívanou tak ohromivou a zarážející,
+že až docela smysly přecházely.
+Pan Sikes si razil cestu nejhustším davem, vlekl Olivera za sebou
+a věnoval pramalou pozornost četným výjevům a zvukům, které tak
+udivovaly hocha. Dvakrát třikrát kývl na kolemjdoucího známého,
+právě tolikrát odmítl pozvání na ranní štamprle a vytrvale se hrnul
+kupředu, až se ze vší té vřavy vymotali, prošli uličkou Hosier Lane
+a octli se na Holbornu.
+– 197 –
+
+„Hop, mládenečku!“ pobídl ho Sikes, když se podíval na hodiny na
+kostele svatého Ondřeje. „Hnedle sedum! Musíš přišlápnout. Hezky
+alou, lenochode, na loudání máš ještě brzo!“
+Tato slova doprovodil pan Sikes trhnutím za zápěstí svého malého společníka a Oliver tedy zrychlil tempo až v jakýsi klus, něco
+mezi kvapnou chůzí a během, a ze všech sil se snažil stačit dlouhým
+krokům, jimiž rázoval lupič.
+Takovým tempem šlapali svou cestou dál, až došli za Hyde Park
+Corner a mířili již do Kensingtonu; tu teprve Sikes zvolnil krok a šel
+pomaleji, dokud je nedohonil prázdný fasuněk, který jel kousek
+za nimi. Když na něm viděl napsáno „Hounslow“, požádal vozku
+tak zdvořile, jak bylo v jeho moci, jestli by je s sebou nesvezl do
+Isleworthu.
+„Vylezte si nahoru,“ odpověděl muž. „To je váš chlapec?“
+„Jo, to je můj chlapec,“ přisvědčil Sikes s přísným pohledem upřeným na Olivera a bezděčně strčil ruku do kapsy, kde měl bambitku.
+„Táta to na tebe krapet moc natahuje, viď, pacholíčku?“ zeptal se
+vozka, když si všiml, že Oliver sotva popadá dech.
+„Ani za mák,“ přihlásil se rychle s odpovědí Sikes místo Olivera.
+„Ten je na to zvyklej. Ukaž, Nede, chyť se mě za ruku. A hopla nahoru!“
+Když s těmi slovy pomohl Oliverovi do korby, ukázal kočí na
+hromadu pytlů a řekl mu, aby si na ně lehl a odpočinul si.
+Jak míjeli jednotlivé milníky, divil se Oliver od jednoho ke druhému stále víc a víc, kam ho vlastně jeho společník zamýšlí odvést. Přejeli již Kensington, Hammersmith, Chiswick, Kew Bridge
+i Brentford, a přesto jeli pořád klidně dál, jako kdyby se byli právě
+vydali na cestu. Konečně dorazili k hospodě zvané U Čtyř koní; kousek výš za ní zjevně odbočovala jiná silnice. A tam povoz zastavil.
+Sikes s velkým kvapem slezl z vozu, aniž i jen na okamžik pustil
+Oliverovi ruku, a vzápětí hocha vysadil, upřel na něj zuřivý pohled
+a s výmluvným gestem si poklepal pěstí na postranní kapsu.
+– 198 –
+
+„Spánembohem, chlapče,“ řekl muž.
+„Je trucovitej,“ odpověděl na to Sikes a zatřásl Oliverem. „Truco­
+vitej, kluk jeden! Nic si z něho nedělejte!“
+„I to to!“ opáčil muž a vyhoupl se zase na kozlík. „Aspoň že máme
+hezký den.“ A odjel.
+Sikes čekal, až se vůz dost vzdálí, a potom řekl Oliverovi, že se
+může klidně porozhlédnout, chce‑li, a šli zas svou cestou dál.
+Malý kousek za hospodou zahnuli vlevo, a když se pak po chvíli
+pustili po silnici uhýbající vpravo, šlapali ještě dlouhou dobu; po
+obou stranách cesty míjeli množství velkých zahrad a panských
+domů a nezastavili se, kromě jednou na trochu piva, dokud nedorazili do nějakého města. Tam spatřil Oliver na zdi jednoho domu
+slušně velkými literami napsáno „Hampton“. Několik hodin se ještě
+potulovali po polích kolem. Nakonec se vrátili do města, zapadli do
+nějakého starého hostince s nečitelným vývěsním štítem, usadili se
+u kuchyňského ohně a poručili si něco dobrého k obědu.
+Kuchyň byla stará místnost s nízkým stropem, jehož středem
+se táhl mohutný trám; kolem krbu stály lavice s vysokým opěradlem a na nich sedělo několik drsných mužů v dělnických halenách
+a popíjelo a kouřilo. Olivera si nevšímali vůbec a Sikese velice málo,
+a protože také Sikes si velice málo všímal jich, seděl se svým mladým druhem v koutě sám a jejich společnost ho celkem nerušila.
+Když poobědvali kus studeného masa a po jídle zůstávali sedět
+tak dlouho, že si pan Sikes pochutnával již na třetí nebo čtvrté
+dýmce, začínal Oliver nabývat pevné jistoty, že dál už nikam nepůjdou. Protože ho dlouhá chůze a tak časné vstávání velice unavily,
+zpočátku trochu klímal; nakonec ho celodenní námaha a tabákový
+dým zmohly natolik, že usnul.
+Bylo už docela tma, když do něho Sikes strčil, aby ho probudil.
+Jakmile se dost probral, aby se mohl rovně posadit a rozhlédnout
+se kolem sebe, spatřil onoho výtečníka v družném a přátelském
+hovoru s nějakým čeledínem při holbě piva.
+– 199 –
+
+„Tak vy teda jedete dál do Dolního Hallifordu, říkáte?“ ptal se
+zrovna Sikes.
+„Ba, ba, jedu,“ přitakal muž, který vypadal pitím maličko zmožený – nebo snad povzbuzený, podle toho, jak se to vezme – „a taky
+že pojedu, žádný loudání! Na zpáteční cestě nemá můj kůň v postraňkách žádnej náklad, jako měl ráno, když jsme jeli sem, a tak
+to dokáže co by dup. Ať žije, na jeho zdraví! Namoutěduchu, je to
+pašák!“
+„Moh byste mě s mým chlapcem vzít až tam?“ tázal se Sikes a přistrčil pivo před nového přítele.
+„Jestli půjdete hned, tak můžu,“ odvětil muž, když vyhlédl ze
+džbánku. „Vy jedete do Hallifordu?“
+„Dál, do Sheppertonu,“ odpověděl Sikes.
+„Až tam, kam jedu, jsem vám k službám,“ prohlásil druhý muž.
+„Všecko zaplacený, Becky?“
+„Jo, druhý pán to zaplatil,“ přisvědčilo děvče.
+„Jářku!“ ohradil se muž s podroušenou vážností. „Tohle nepude,
+povídám!“
+„A proč by ne?“ opáčil Sikes. „Vy nám přeci chcete posloužit, a co
+mi teda brání, abych vás voplátkou zas já nepohostil nějakou tou
+pintou?“
+Cizí muž se s velmi hloubavým výrazem nad tou námitkou
+zamyslil, a když dopřemítal, popadl Sikese za ruku a prohlásil, že
+je namoutě dobrý chlap. Na to pan Sikes odpověděl, že jistě jen
+žertuje – kterýžto předpoklad, být muž střízlivý, by býval vskutku
+oprávněný.
+Když si navzájem vyměnili ještě několik dalších poklon, popřáli
+společnosti dobrou noc a zamířili ven; zatímco odcházeli, posbíralo
+děvče džbánky a sklenice a s plnýma rukama se doloudalo ke dveřím se podívat, jak odjedou.
+Kůň, na jehož zdraví se pilo v jeho nepřítomnosti, stál venku, zapřažen již do vozu, jen vyjet. Oliver a Sikes nalezli beze všech dalších
+– 200 –
+
+cirátů do korby, kdežto muž, kterému kůň patřil, se ještě chviličku
+zdržel, než mu přitažením řemene „zvedl hlavu“, a potom vystrčil
+bradu na podomka i celý svět, aby mu ukázali zvíře jeho koni rovné,
+a konečně vylezl na vůz také. Potom řekl podomkovi, aby koni „nechal
+hlavu“, a jakmile kůň měl svou hlavu, velice nepříjemně toho využil;
+se zpupným pohrdáním jí totiž pohodil do vzduchu a vletěl hubou
+do pokojových oken naproti přes silnici. Když předvedl tyto hrdinské
+extratury a chviličku si ještě zabalancoval na zadních nohou, s velkou
+rychlostí vyrazil na cestu a vpravdě bohatýrsky vyharcoval z města.
+Večer byl velice tmavý. Z řeky a z bažinaté půdy kolem stoupala
+syrová mlha a rozlézala se po pustých polích. Byla také pronikavá
+zima; všechno bylo chmurné a černé. Nepadlo jediné slůvko, protože vozku zmáhala ospalost a Sikes neměl nejmenší náladu zapřádat
+s ním hovor. Oliver seděl schoulený v koutku vozu, zmatený úzkostí
+a zlou předtuchou, a ve vyzáblých stromech, jejichž větve se strašidelně kývaly sem a tam skoro jako v nějakém fantastickém jásotu
+nad bezútěšnou opuštěností krajiny, spatřoval podivné nestvůry.
+Když jeli kolem kostela v Sunbury, tlouklo na věži sedm. V okně
+převozníkova domku naproti hořelo světlo, které proudilo přes
+silnici a halilo v ještě černější stín tmavý tis a hroby pod ním.
+Odkudsi znedaleka bylo slyšet temný šum padající vody a listí starého stromu v nočním větru lehounce šelestilo. Znělo to jako tichá
+ukolébavka spícím nebožtíkům.
+Ve chvíli měli Sunbury za sebou a opět vyjeli na osamělou silnici.
+Ještě dvě tři míle, a vůz zastavil. Sikes slezl, vzal Olivera za ruku
+a znovu pokračovali v cestě pěšky.
+V Sheppertonu nezašli do žádného domu, jak utrmácený hoch
+očekával, nýbrž blátem a tmou šlapali vytrvale dál, až temnými
+úvozy i polními cestami přes otevřené studené pláně došli na místo,
+odkud v nevelké vzdálenosti před sebou spatřili světla nějaké obce.
+Když Oliver napjal zrak a zahleděl se kupředu, viděl, že těsně pod
+nimi je řeka a že přicházejí k úpatí mostu.
+– 201 –
+
+Sikes mířil pořád rovně dál, dokud nedošli skoro až k mostu,
+a potom náhle zahnul po břehu na levé straně dolů.
+„Voda!“ pomyslil si Oliver a strachy se mu až udělalo nevolno.
+„Přivedl mě na tohle pusté místo, aby mě tady zavraždil!“
+Už už se chtěl vrhnout na zem a učinit aspoň jediný pokus o záchranu svého mladého života, když vtom spatřil, že před nimi stojí
+osamělý dům, celý zchátralý, jen se rozpadnout. Z každé strany
+zpustošeného vchodu bylo jedno okno a nad ním jedno patro, ale
+nikde nebylo vidět žádné světlo. Dům byl temná ruina a podle všech
+známek neobydlený.
+Sikes, který stále držel Olivera za ruku, tichounce přistoupil
+k nízkým dveřím pod sloupovou stříškou a zdvihl závoru. Zatlačil,
+dveře povolily a oba vešli spolu dovnitř.
+
+– 202 –
+
+Kapitola dvacátá druhá
+Vloupání
+„Hola!“ zaburácel hlučný a drsný hlas, sotva vkročili do chodby.
+„Nedělej takovej kravál,“ řekl Sikes a zastrčil závoru. „Rožni, Toby,
+posviť!“
+„Aha, můj kumpán!“ zvolal týž hlas. „Posviť, Barney – posviť!
+Uveď přeci pána, Barney – nejdřív se ale probuď, jestli ti to nevadí.“
+Majitel hlasu nejspíš hodil po osobě, k níž mluvil, zouvákem nebo
+nějakým podobným předmětem, aby ji vyburcoval z dřímoty, neboť
+bylo slyšet dunivou ránu, jako když prudce dopadne nějaké dřevěné
+těleso, a potom nesrozumitelné brumlání jako od člověka, který už
+docela nespí a ještě docela nebdí.
+„Neslyšíš?“ rozkřikl se týž hlas. „V chodbě je Bill Sikes a nemá mu
+kdo dělat honory, a ty tady chrápeš, jako kdybys každý jídlo zapíjel
+opiovou tinkturou, jestli ničím silnějším. Seš už krapet čerstvější,
+nebo potřebuješ tímhle železným svícnem, aby ses probudil pořádně?“
+Když výslech dospěl k tomuto dotazu, ozvalo se chvatné šourání sešmaťchaných škrpálů po holé podlaze světnice a ze dveří
+po pravé ruce se vynořila napřed nedomrlá svíčka a za ní postava
+téhož individua, které, jak jsme zde popsali již dříve, trpělo oním
+neduhem, že mluvilo nosem, a asistovalo v hospodě na Saffron Hillu
+v hodnosti číšníka.
+„Joj, pan Sikes!“ zahuhňal Barney s radostí, ať již opravdovou
+nebo líčenou. „Jen dou dál, prosím, jen dou dál!“
+„Maž! Ty se hrň první,“ řekl Sikes a postrčil Olivera před sebe.
+„Rychlej, nebo ti šlápnu na paty!“
+Jen ještě zahučel kletbu na jeho loudavost a již strkal Olivera
+před sebou, a tak vešli do nízké tmavé místnosti, kde v krbu hořel
+– 203 –
+
+čoudivý oheň a kde kromě dvou tří rozbitých židlí a jednoho stolu
+stál prastarý divan, na němž se v plné délce rozvaloval muž, s nohama o hodně výš položenýma než hlava, a pokuřoval si z dlouhé
+hliněnky. Měl na sobě skořicový kabát elegantního střihu s velkými
+mosaznými knoflíky, oranžový nákrčník, hrubou, křiklavou vestu
+s tureckým vzorem a drapové podkolenice. Pan Crackit (byl to totiž
+on) neoplýval zvlášť hojným porostem ani na hlavě, ani na tváři; ale
+co měl, všechno bylo rezavého zbarvení a nakroucené do dlouhých
+spirálových loken, jimiž si občas prostrkával některý z neobyčejně
+špinavých prstů, ozdobených obrovskými sprostými prsteny. Byl
+maličko větší než průměr a zjevně měl poněkud slabé nohy; tato
+okolnost však ani v nejmenším nekalila jeho obdiv k vlastním holínkám, které si na jejich vyvýšeném stanovišti prohlížel s živým
+zalíbením.
+„Bille, hochu milá,“ pronesla tato osobnost a otočila hlavu ke
+dveřím, „to jsem rád, že tě vidím! Už jsem se skoro bál, že jsi s tím
+praštil. V tom pádě bych si to byl troufnul na vlastní pěst. Ho‑ho!“
+Zároveň s tímto výkřikem, který vyrazil velmi překvapeným
+tónem, když zrakem spočinul na Oliverovi, se pan Toby Crackit
+zvedl do sedu a tázal se, kdo to je.
+„Ten kluk. Přeci ten kluk!“ odpověděl Sikes a přitáhl si židli k ohni.
+„Jeden z těch mládenců od pana Fagina,“ zahuhňal Barney a zazubil se.
+„Vod Fagina, i heleme!“ zvolal Toby a zadíval se na Olivera.
+„Kostelový jemnostbáby se maj na co těšit, to bude na jejich kapsy
+kluk k nezaplacení! Ten ksicht je pro něj hotovej kapitál.“
+„Tak dost – to by už stačilo,“ přerušil ho netrpělivě Sikes a vstal,
+naklonil se nad zpola ležícího přítele a pošeptal mu do ucha pár slov.
+Pan Crackit se tomu nehorázně rozesmál a poctil Olivera dlouhým
+užaslým pohledem.
+„No,“ pravil Sikes, když se opět posadil, „a jestli nám dáš něco
+zakousnout a loknout, než bude čas jít, tak nám krapet zvedneš
+– 204 –
+
+animo – když nikomu jinýmu, tak aspoň mně. Posaď se k vohni,
+pacholíčku, a vodpočiň si – budeš s náma ještě dnes muset ven,
+třeba už ne moc daleko.“ Oliver se v němém a bázlivém údivu zadíval na Sikese, a když si k ohni přitáhl stoličku a posadil se, opřel
+si rozbolenou hlavu o ruce a stěží vůbec věděl, kde vlastně je nebo
+co se kolem něho děje.
+„Tak teda,“ prohlásil Toby, když mladý žid postavil na stůl láhev
+a k snědku zbytky, co dům dal, „na štístko tej fachy!“ Vstal, aby přání
+stvrdil faktickým připitím; nejdřív opatrně uložil prázdnou dýmku
+do kouta a potom přistoupil ke stolu, nalil si sklenici pálenky a naráz ji obrátil do sebe. Pan Sikes učinil totéž.
+„A slzu klukovi,“ řekl Toby a nalil vinnou sklenku do půlky. „Hoď
+to do sebe, ty lilium.“
+„Doopravdy,“ začal Oliver a žalostně se zahleděl mužovi do tváře,
+„doopravdy já…“
+„Hoď to do sebe!“ opakoval Toby. „Nebo si myslíš, že nevím, co ti
+udělá dobře? Řekni mu, ať to vyzunkne, Bille.“
+„To bych ti radil!“ řekl Sikes a plácl si rukou na kapsu. „Herdek
+filek, jestli s ním není víc trápení než s celým škopkem Lišáků! Vypij
+to, spratku neřádná – vypij to!“
+Oliver, výhružnými posunky obou mužů poděšený, do sebe
+chvatně nalil obsah sklenky a hned vzápětí se prudce rozkašlal,
+což rozveselilo Tobyho Crackita i Barneyho, ba dokonce vyloudilo
+úsměv i na tváři nevrlého pana Sikese.
+Když to bylo odbyto a Sikes ukojil hlad (Oliver do sebe nemohl
+dostat nic než kousek chlebové kůrky, který ho přinutili spolknout),
+oba muži si lehli na židle, aby si krátce zdřímli. Oliver zůstal sedět
+na stoličce u krbu. Barney se zabalil do deky a natáhl se na podlahu
+těsně u krbové mřížky.
+Nějakou chvíli spali, nebo aspoň vypadali, že spí; nikdo sebou
+nehnul kromě Barneyho, který jednou dvakrát vstal a přiložil na
+oheň uhlí. Oliver upadl do těžké dřímoty a hlavou mu táhly obrazy,
+– 205 –
+
+jak se nazdařbůh vláčí po chmurných polních cestách nebo bloumá
+po tmavém hřbitově, nebo znovu prožívá tu či onu událost minulého dne, když ho pojednou probudil Toby Crackit, který prudce
+vyskočil a hlásil, že je půl druhé.
+V mžiku byli na nohou také druzí dva a všichni se čile otáčeli
+v pilných přípravách. Sikes a jeho společník si omotali krk i bradu
+velkým tmavým šátkem a oblékli si plášť; Barney otevřel almárku
+ve zdi, vytahoval z ní rozličné předměty a cpal je chvatně do kapes.
+„Moje šplejchačky, Barney,“ přikázal Toby Crackit.
+„Tumáte,“ zahuhňal Barney v odpověď a podal mu dvě bambitky.
+„Sám jste je nabíjel.“
+„No dobrá,“ řekl Toby a schoval je do kapes. „A co žábra?“
+„Ty mám já,“ pravil Sikes.
+„A flór, klimenty, póry, blikny22 – nic se nezapomnělo?“ vyptával
+se Toby, mezitímco si do poutka pod šosem kabátu zastrkával malé
+páčidlo.
+„Všechno v rychtyku,“ opáčil jeho kumpán. „Dej sem ty špejle,
+Barney. To je vono.“
+S těmi slovy přijal z Barneyho rukou tlustou sukovici a Barney,
+když dal ještě druhou Tobymu, hbitě pokračoval v dopínání peleríny Oliverovi.
+„Tak dem,“ řekl Sikes a natáhl ruku.
+Oliver, který byl nezvyklou námahou i pobytem na čerstvém
+vzduchu a nápojem mu vnuceným úplně otupělý, mechanicky vložil
+ruku do ruky Sikesovy, právě za tím cílem vztažené.
+„Vem ho za druhou, Toby,“ poručil Sikes. „Běž se mrknout ven,
+Barney!“
+Muž odešel ke dveřím a vrátil se se zprávou, že všude je klid. Oba lupiči s Oliverem mezi sebou vyšli ven. Barney, který nejdřív zase všechno
+pozavíral, se znovu zabalil jako předtím a ve chviličce opět usnul.
+22
+
+Maska, paklíče, vrtáky, zlodějská svítilna. (Ze staršího argotu.) Pozn. překl.
+
+– 206 –
+
+Bylo teď tma jako v pytli. Mlha byla daleko hustší než v první půli
+noci a vzduch byl tak nasáklý, že ačkoli nepršelo, měl Oliver v několika minutách po odchodu z domu vlasy i obočí od polozmrzlé
+vlhkosti, která plula nad krajem, úplně ztuhlé. Přešli most a kráčeli
+vytrvale ke světlům, která Oliver viděl již dříve zvečera. Nebyla od
+nich nijak tuze daleko, a protože šlapali hezky řízně, brzo dorazili
+do Chertsey.
+„Naber to rovnou přes město,“ zašeptal Sikes. „Dneska se jistě
+nenatrefí živá duše, aby nás viděla.“
+Toby souhlasil, a chvátali tedy po hlavní třídě městečka, která
+byla v tu pozdní hodinu úplně opuštěná. Tu a tam zářilo z některého okna ložnice tlumené světlo a noční ticho občas protrhl drsný
+štěkot psů. Ale venku nebylo človíčka. Nechali město za zády, právě
+když hodiny na kostele odbíjely druhou.
+Ještě zrychlili krok a zahnuli po cestě odbočující vlevo. Když ušli
+asi čtvrt míle, zastavili před samostatným domem obehnaným zdí
+a Toby Crackit, který nesečkal ani tolik, co by důkladně nabral dech,
+se v mžiku vyšvihl na její hřeben.
+„Teďka kluk,“ řekl Toby. „Zvedni ho, já ho sem vytáhnu.“
+Než se Oliver stačil vůbec ohlédnout, popadl ho Sikes pod rameny a ve třech čtyřech vteřinách se již hoch válel s Tobym v trávě na
+druhé straně zdi. Vzápětí se přehoupl i Sikes a všichni tři se opatrně
+plížili k domu.
+A teprve v té chvíli si Oliver, hořem a hrůzou téměř smyslů zbavený, prvně uvědomil, že cílem výpravy je vloupání a loupežná krádež, ne‑li dokonce vražda. Sepjal ruce a bezděky vyrazil tlumenný
+výkřik zděšení. Před očima se mu udělaly mžitky, na popelavé tváři
+mu vyrazil studený pot, nohy mu vypověděly službu – a padl na
+kolena.
+„Vstaň!“ zasyčel Sikes, vzteky celý roztřesený, a vytáhl z kapsy
+bambitku. „Vstaň, nebo ti rozstříknu mozek po trávě!“
+– 207 –
+
+„Ach pro boha živého, pusťte mě!“ úpěl Oliver. „Pusťte m�� a nech­
+te mě utéct a umřít tady v polích. Nikdy se už k Londýnu ani nepřiblížím, už nikdy, nikdy. Ach, prosím vás, mějte se mnou slitování
+a nenuťte mě krást. Pro lásku všech jasných andělů, co sídlí na
+nebesích, mějte se mnou slitování!“
+Muž, jímž měla tato prosba pohnout, zazlořečil strašlivou kletbou a již mířil nataženou bambitkou, když vtom mu ji Toby vyrazil
+z ruky, dlaní zacpal hochovi ústa a už ho vklekl k domu.
+„Ticho,“ okřikl ho Toby, „tohle tady nepude. Cekni ještě slovo,
+a sám tě vyřídím – cáknu tě přes hlavu, ani nevzdechneš. To nedělá
+rámus a je to stejně zaručený a vo moc elegantnější. Heleď, Bille,
+vypáč tuhle vokenici. Teď už je docela vochotnej, na to dám krk.
+Já už viděl protřelejší fakany v jeho letech vyvádět v první chvíli
+navlas stejně jako von, když byla studená noc.“
+Sikes, který svolával strašlivé kletby na Faginovu hlavu za to, že
+jim na takovou výpravu dal s sebou Olivera, zatím zápolil s páčidlem
+energicky, ale téměř bez hluku. Po kratší chvíli a s menší pomocí
+Tobyho okenice, na kterou ten předtím ukázal, povolila a dala se
+otočit v závěsech.
+Bylo to mřížové okénko ve výši asi pěti a půl stopy nad zemí
+v zadní části domu, které vedlo do kuchyňské přípravny nebo malé
+varny piva na konci chodby. Otvor byl tak malý, že obyvatelé domu
+pravděpodobně nepokládali za potřebné zabezpečovat ho důkladněji; ale přesto byl natolik velký, aby se jím protáhl hoch Oliverova
+vzrůstu. Dostačilo velice krátké uplatnění páně Sikesova umu, aby
+zdolal závoru okenního křídla, a vbrzku zelo dokořán i to.
+„Teď poslouchej, ty vyžle,“ zašeptal Sikes, vytáhl z kapsy zlodějskou lucerničku a pustil její světlo přímo Oliverovi do tváře. „Já tě
+teď prostrčím tady tou dírou. Vemeš si tohle světlo a pudeš zticha
+nahoru po schodech, co jsou rovnou před tebou, a dál přes malou
+síňku k hlavním dveřím. Ty vodemkneš a pustíš nás dovnitř.“
+– 208 –
+
+„Jedna závora na nich je tak vysoko, že na ni nedosáhneš,“ přihlásil se k slovu Toby. „Stoupni si na některou židli, co jsou v síni.
+Jsou tam tři, Bille, a na každý velikánskej modrej jednorožec a zlatý
+vidle, to je erbovní znamení tý starý paní.“
+„Přestaneš už jednou kušnit?“ opáčil Sikes s výhružným pohledem. „Dveře vod tý komory jsou vodevřený, jo?“
+„Dokořán,“ odpověděl Toby, když napřed ještě nahlédl dovnitř,
+aby se přesvědčil. „V tom je právě ta finta, že je nechávaj pořád
+vodevřený a zaháknutý, aby se pes, kterej tam má pelech, moh
+cárat po síni, když mu není do spaní. Ha, ha! Ale Barney ho dneska
+vodlákal! Móc šikovný!“
+Ačkoli pan Crackit mluvil šeptem téměř neslyšitelným a smál se
+úplně bezhlučně, Sikes mu velitelsky poručil, aby byl zticha a hleděl
+si práce. Toby projevil poslušnost tím, že nejdřív vytáhl svou lucerničku a postavil ji na zem; potom se pod oknem pevně rozkročil,
+opřel se hlavou o zeď a rukama o kolena tak udělal ze svých zad
+stoličku. Sotvaže tak učinil, Sikes se na něj vyšvihl, opatrně prostrčil
+Olivera okénkem nohama napřed, a aniž pustil jeho límec z ruky,
+šťastně ho postavil na podlahu dovnitř.
+„Vem si tuhle lucernu,“ řekl Sikes a protáhl hlavu do komory. „Vidíš
+ty schody před sebou?“
+Oliver, víc mrtvý než živý, vyhrkl: „Ano.“ Sikes ukázal hlavní bambitky k domovním dveřím a stručně ho upozornil, aby pamatoval,
+že ho celou cestu má na mušce, a kdyby zaváhal, v ten moment, že
+bude po něm.
+„V minutce to máš hotovo,“ dodal Sikes týmž tlumeným šeptem.
+„Hnedka, jak tě pustím, udělej svoje. Pst, slyšíš?“
+„Co je?“ šeptl druhý muž.
+Napjatě se zaposlouchali.
+„Nic,“ odpověděl Sikes a pustil Olivera. „Běž!“
+V této kratičké chvilce, kterou měl, aby dal rozum dohromady,
+se hoch pevně rozhodl, že ať už ho ten pokus stojí život nebo ne,
+– 209 –
+
+za kaž­dou cenu zkusí vyběhnout ze síně do patra a zburcovat rodinu. Zaujat touto myšlenkou, ihned vykročil, třebaže pokradmu.
+„Pojď zpátky!“ zvolal náhle Sikes hlasitě. „Zpátky!“
+Nenadálé přerušení hlubokého ticha v domě, jakož i hlasitý výkřik, který se ozval vzápětí, tak vyděsily Olivera, že upustil lucernu
+a dočista nevěděl, má‑li jít dál, nebo utíkat.
+Výkřik se opakoval – ukázalo se světlo – mátoha dvou vylekaných
+nedooblečených mužů na horním konci schodů mu mžikla před
+očima – záblesk – dunivá rána – kouř – kdesi třesknutí, ale nevěděl
+kde – a zapotácel se dozadu.
+Sikes na okamžik zmizel, ale hned se zase vztyčil a popadl ho za
+límec ještě dřív, než se dým rozešel. Vypálil z vlastní bambitky po
+mužích, kteří již ustupovali, a vytáhl chlapce nahoru.
+„Přitiskni si tu ruku víc k tělu,“ řekl mu Sikes, když ho protahoval
+okénkem. „Hele, Toby, podej mi ňákej šátek. Trefili ho. Honem! Fix,
+ten kluk krvácí!“
+Potom se rozlehlo hlasité řinčení zvonce a do toho se mísil
+rachot střelných ran, pokřik lidských hlasů a dojem, že ho někdo
+rychlým tempem unáší po nerovné půdě. A pak začaly všechny ty
+zvuky v dálce splývat a hochovo srdce obestřel pocit smrtelného
+chladu – a dál už nic víc neviděl ani neslyšel.
+
+– 210 –
+
+Kapitola dvacátá třetí
+Která obsahuje sukus příjemného rozhovoru mezi panem Bumblem
+a jednou dámou a ukazuje, že ani serbus nemusí být po všech
+stránkách zcela nepřístupný citům
+Noc byla ledově studená. Sníh ležel na zemi zmrzlý v tvrdou tlustou
+kůru, takže rezavý vítr, který venku skučel, mohl navát jedině kupy
+závějí, které se usadily v odlehlých uličkách a koutech, a jako by
+si svůj hněv tím vztekleji vybíjel na každé oběti, kde prostě jakou
+našel, divoce je metal v kotoučích do výše, roztáčel je do tisícera
+mlžných vírů a rozprašoval je do vzduchu. Ponurá, černá, třeskutě
+mrazivá, byla to noc pro dobře bydlící a dobře živené, aby se sesedli kolem veselého ohně a děkovali Bohu, že jsou doma – a pro
+hladomřivé ubožáky bez přístřeší, aby si lehli a umřeli. V takový
+čas zavírá na našich pustých ulicích oči mnoho hlady vysílených
+vyvrženců, kteří je, ať už spáchali jakékoli zločiny, stěží mohou
+otevřít ve světě krutějším.
+Takovou tvářnost měl zevnější svět, když se paní Corneyová,
+správcová špitálu, s kterým se naši čtenáři již seznámili jako s rodištěm Olivera Twista, usadila k přívětivému ohni ve svém soukromém
+pokojíku a s nemalou mírou zalíbení pohlédla na malý kulatý stolek,
+na němž stál tác přiměřeně velký k stolku a vybavený všemi nezbytnými potřebami k nejmilejšímu jídlu, jaké správcové znají. Zkrátka,
+paní Corneyová se chystala utěšit šálkem čaje. A když pohlédla od
+stolu ke krbu, kde si nejmenší myslitelný čajník pobzukoval nejlíbeznější myslitelnou písničku nejtenčím myslitelným hláskem, její
+niterné uspokojení zjevně vzrostlo – a to takovou měrou, že se paní
+Corneyová dokonce usmála.
+– 211 –
+
+„No,“ řekla správcová, opřela se loktem o stůl a zadívala se přemítavě do ohně, „jistě máme všichni hodně moc zač být vděčný!
+Hodně moc, jen kdybychom si to uvědomili. Ach jo!“
+Paní Corneyová potřásla truchlivě hlavou, jako by bědovala nad
+duševní slepotou oněch špitálníků, kteří si to neuvědomují, a když pak
+stříbrnou lžičkou (svým soukromým majetkem) vysmejčila nejhlubší
+koutky dvouuncové plechovičky na čaj, pustila se do přípravy nápoje.
+Div, jaká maličkost někdy poruší rovnováhu naší křehké mysli!
+Mezitímco paní Corneyová filozovala, černý čajník, protože byl velice malý a hned plný, překypěl a vřelá voda maličko opařila paní
+Corneyové ruku.
+„Zatracenej čajník!“ vyjekla ctihodná matróna a velmi chvatně
+odstavila konvičku na patku. „Taková hloupá mrňavá konývka stačí
+akorát na dva kofle! K čemu je komu dobrá? Nikomu! Leda,“ dodala
+paní Corneyová, když se odmlčela, „leda snad takovýmu ubohýmu
+vopuštěnýmu tvoru, jako jsem já. Ach krindáčka!“
+S těmi slovy sdřepla správcová do křesla, znovu se opřela loktem
+o stůl a přemítala o své opuštěnosti. Maličký čajník a jediný šálek na
+stole probudily v její mysli smutné vzpomínky na pana Corneyho
+(který spal věčným spánkem teprve pětadvacet let) a ty ji přemohly.
+„Do smrti už nepřijdu k jinýmu!“ vzdychla si paní Corneyová
+mrzutě. „Do smrti už nepřijdu k jinýmu – takovýmu.“
+Není jisté, týkala‑li se tato poznámka manžela, nebo čajníku.
+Možná že předmětu druhého, protože se na něj paní Corneyová při
+těch slovech dívala a potom se ho chopila. Sotva usrkla z prvního
+šálku, aby čaj ochutnala, vyrušilo ji lehké zaklepání na dveře pokoje.
+„No tak pojďte, dělejte!“ zvolala zostra paní Corneyová. „To asi
+zas umírá některá ta bába. Vždycky umírá, zrovna když sedím
+u jídla. Nestůjte tam, pouštíte mi sem zimu, to mi nedělejte. Co zas
+falíruje23, hm?“
+23
+
+Není v pořádku. Pozn. red.
+
+– 212 –
+
+„Nic, madam, nic,“ odpověděl mužský hlas.
+„I krindáčka!“ zvolala matróna hlasem mnohem líbeznějším. „Že
+by pan Bumble?“
+„K vašim službám, madam,“ řekl pan Bumble, který meškal za
+dveřmi proto, aby si napřed očistil boty a oklepal z kabátu sníh,
+a který nyní vstoupil do pokoje, v jedné ruce dvourohák a ve druhé
+malý raneček. „Mám zavřít dveře, madam?“
+Dáma cudně váhala s odpovědí, aby se snad nedopustila nějaké
+nepatřičnosti, kdyby s panem Bumblem vedla rozmluvu za zavřenými dveřmi. Pan Bumble využil jejího váhání, a protože i jemu bylo
+velmi zima, zavřel bez dovolení.
+���Psí počasí, viďte, pane Bumble,“ začala správcová.
+„Věru psí, madam,“ potvrdil serbus. „Počasí ouplně protikulaturní, madam. Rozdali jsme, paní Corneyová, tohle dnešní mizerný
+vodpůldne jsme rozdali dobrejch dvacet štyrliberních chlebů a půldruhýho kola sýra, a ta žebrota není ještě pořád spokojená.“
+„To se ví, že ne. Ta nebude spokojená nikdy, pane Bumble,“ řekla
+správcová a usrkávala přitom čaj.
+„Věru že nikdy, madam,“ přisvědčil pan Bumble. „Máme tady třeba jednoho, co s vohledem na jeho ženu a početnou rodinu dostává
+štyrliberku chleba a poctivou libru sýra čistý váhy. A je vděčnej,
+madam? Je snad vděčnej? Ani co by za nehet vlezlo! Víte, co udělal,
+madam? Škemral vo krapet uhlí, prosím! Kdyby ho prej třeba bylo
+jen do kapesníku, říká. Uhlí! Co by dělal s uhlím? Vopek by si na něm
+sýr a pak by si přišel pro uhlí znova. Takhle to s těma lidma chodí,
+madam! Dejte jim dneska uhlího plnou zástěru, a pozejtří si přijdou
+pro novou, sprostý jak princové.“
+Správcová projevila s tímto „srozumitelným“ přirovnáním naprostý souhlas a serbus pokračoval.
+„Co živ jsem ještě neviděl,“ vykládal pan Bumble, „aby to dostoupilo takový míry jako dneska. Třeba jako předevčírem jeden mužskej – byla jste sama vdaná, madam, a tak vám to můžu povědět –
+– 213 –
+
+jeden mužskej, sotvaže na sobě měl kus hadru (tu paní Corneyová
+sklopila oči k zemi), si vám přijde ke dveřím našeho chudinskýho
+radního, paní Corneyová, zrovinka když se k němu scházej hosti na
+večeři, a prej, povídá, nutně potřebuje podporu. A protože ne a ne
+vodejít a společnost to hrozně pohoršovalo, náš radní mu poslal
+libru brambor a půl pinty ovesnejch vloček.
+‚Kristepane,‘ rozkřik se ten ničema nevděčná. ‚Co je mi tohle
+platný? To byste mi už taky mohli dát železný brejle!‘ – ‚No dobrá,‘
+povídá náš radní a všechno mu zas vzal, ‚tady nic jinýho nedostanete!‘ – ‚To teda umřu na ulici!‘ povídá ten vandrák. – ‚Ale kde, ani
+nápad!‘ vodbyl ho náš radní.“
+„Ha, ha! To je namoutě povedený! Docela podobný panu Gran­
+nettovi, viďte?“ přerušila ho v řeči správcová. „Co dál, pane Bumble?“
+„Co dál, madam?“ opáčil serbus. „Teda vodešel – a taky na ulici
+vopravdu umřel. Takoví jsou ti žebráci paličáci!“
+„To přesahuje všechny meze, to bych nikdá nebyla věřila,“ prohlásila správcová rozhořčeně. „Ostatně nemyslíte, že podpora mimo
+ústav je v každým případě moc špatná věc, pane Bumble? Jste přeci
+vzdělanej a zkušenej pán a měl byste to vědět. No řekněte!“
+„Paní Corneyová,“ pravil serbus s úsměvem, jakým se usmívají
+lidé, kteří si jsou vědomi, že o věci vědí víc než druzí, „mimoústavní pomoc, patřičně uplatňovaná – pravím patřičně uplatňovaná,
+madam! – je spásou kulatury. Hlavní zásada mimoústavní pomoci
+je dávat chudejm zrovinka to, co nepotřebujou – to je pak votráví
+chodit vo podporu.“
+„Krindáčka!“ zvolala paní Corneyová. „Taky povedenej nápad, na
+mou pravdu!“
+„Baže. Jen mezi štyrma vočima, madam,“ opáčil pan Bumble, „to
+je právě hlavní zásada. A to je taky důvod, když se kouknete na
+kterej chcete případ, co se dostane do těch nestydatejch novin,
+proč vždycky vidíte, že nemocná rodina dostala jako podporu kus
+sýra. To je teďka pravidlem, paní Corneyová, po celej zemi. Ale
+– 214 –
+
+tohle jsou všecko, madam, ouřední tajemství,“ pokračoval serbus
+a shýbl se, aby rozvázal raneček, „a nesmí se vo nich mluvit, abych
+tak řek, mezi kulaturníma hodnostářema, jako jsme my dva. Tohle
+je portský, madam, co vejbor vobjednal pro marodný – vopravdický,
+čerstvý, pravý portský, teprv dneska dopůldne stočený ze sudu –
+čirý jak křišťál – a žádná sedlina!“
+Když nejdřív podržel první láhev proti světlu a důkladně vínem
+zatřepal, aby si ověřil jeho výbornou jakost, postavil pan Bumble
+obě láhve na desku prádelníku, složil šátek, v němž je přinesl zabalené, pečlivě si ho uložil do kapsy a chopil se klobouku, jako by
+se chystal odejít.
+„Budete mít na cestu notnou zimu, pane Bumble,“ prohodila
+správcová.
+„Fučí tam, madam,“ odpověděl pan Bumble a přitom si vyhrnul
+límec u pláště, „div že jednomu uši neupadnou.“
+Správcová se podívala z malého čajníku na serbusa, který již
+kráčel ke dveřím, a zrovna když si serbus odkašlal úvodem k tomu,
+aby jí popřál dobrou noc, ostýchavě se zeptala, jestli – jestli by si
+nechtěl vypít šálek čaje?
+Pan Bumble si bleskurychle ohrnul límec zase dolů, odložil
+klobouk a hůl na židli a jinou židli si přitáhl ke stolu. Mezitímco si
+pomaličku sedal, podíval se na dámu. Ta upřela oči na čajník. Pan
+Bumble si znova odkašlal a slabounce se usmál.
+Paní Corneyová vstala a šla do kredence pro druhý šálek a talířek.
+Když se posadila, opět se její oči střetly s pohledem dvorného serbusa; začervenala se a věnovala se plně přípravě jeho čaje. Pan Bumble
+si zase odkašlal – tentokrát hlasitěji, než si odkašlával až doposud.
+„Sladký? Pane Bumble?“ ptala se správcová a vzala do ruky cukřenku.
+„Moc sladký, madam, arciže,“ přisvědčil pan Bumble. Při těch
+slovech upřel oči na paní Corneyovou – a vypadal‑li kdy nějaký
+serbus něžně, tak tím serbusem byl tu chvíli pan Bumble.
+– 215 –
+
+Čaj byl konečně hotový a dáma mu ho mlčky předložila. Když
+si nejdřív přes kolena rozestřel kapesník, aby mu drobečky neposkvrnily nádheru podkolenic, pustil se pan Bumble do jídla a do pití
+a tyto požitky chvílemi prostřídával hlubokými vzdechy; ty však
+neměly nejmenší škodlivý účinek na jeho apetyt, ba právě naopak
+se zdálo, jako by mu spíš v jeho výkonu na poli čaje a topinek jen
+napomáhaly.
+„Máte kočičku, madam, jak vidím,“ pravil pan Bumble a zadíval
+se na zvíře, které se uprostřed svých dětiček vyhřívalo před krbem,
+„a taky koťátka, namoutě!“
+„Mám je ráda, pane Bumble, že si to nedovedete představit,“ odpověděla správcová. „Takový jsou vám šťastný, takový hravý, takový
+veselý, že to pro mě jsou hotový společnice.“
+„Moc milý zvířátka, madam,“ opáčil pan Bumble pochvalně, „ukrut­
+ně domácký.“
+„To jistě!“ potvrdila správcová s nadšením. „A jak vám taky k tomu
+svýmu domovu lnou! Učiněná radost, na mou pravdu.“
+„Vzácná paní Corneyová,“ zahovořil pan Bumble pomalu a čajovou lžičkou si udával takt, „chci říct jen tolik, madam, že kdyby ňáká
+kočka nebo kotě, co může žít s váma, madam, k svýmu domovu
+nelnulo, tak by, prosím, muselo bejt vosel.“
+„Ale pane Bumble!“ zaprotestovala paní Corneyová. „Nemá žádnou cenu zastírat fakta, madam,“ namítl pan Bumble a zvolna mával
+lžičkou s jakousi milostně roztouženou důstojností, což dodávalo
+jeho slovům dvojnásobný důraz. „S potěšením bych takový zvíře
+vlastníma rukama utopil.“
+„To jste tedy ukrutník,“ opáčila matróna vzrušeně a zároveň natáhla ruku po serbusově šálku, „a ještě k tomu máte hrozně tvrdé
+srdce.“
+„Tvrdý srdce, já, madam?“ ohradil se pan Bumble. „Tvrdý?“ Bez
+dalšího slova pan Bumble šálek vydal a stiskl paní Corneyové malíček, když ho od něho brala; potom si dvakrát plácl otevřenou dlaní
+– 216 –
+
+na premovanou vestu, vydal mohutný vzdech a odstrčil se s židlí
+malinký kousek dál od ohně.
+Byl to kulatý stůl, a poněvadž paní Corneyová a pan Bumble seděli
+proti sobě s nevelkou mezerou mezi sebou a čelem ke krbu, je zcela
+jasné, že když se pan Bumble odtáhl od ohně, ale přitom dál zůstával u stolu, zvětšil tím vzdálenost mezi sebou a paní Corneyovou,
+kteréžto počínání bude leckterý moudrý čtenář nepochybně mít
+chuť obdivovat a pokládat je za projev velkého hrdinství ze strany
+pana Bumbla – neboť doba, místo i příležitost ho v té chvíli do jisté
+míry pokoušely k pronesení určitých něžných nicůtek, které, nechť
+již rtům lehkomyslníků a větroplachů sluší třeba sebelíp, vskutku
+připadají nezměrně nedůstojné soudců této země, členů parlamentu, ministrů, primátorů a ostatních vysokých veřejných hodnostářů,
+a tím vyšší měrou ovšem vznešenosti a vážnosti obecního serbusa,
+který (jak je dobře známo) má být z nich všech nejpřísnější a nejneoblomnější.
+Ale ať už měl pan Bumble úmysly jakékoli (a není pochyby, že
+byly co nejlepší), naneštěstí se nahodilo, jak jsme zde uvedli již
+dvakrát, že stůl byl kulatý; proto tedy pan Bumble, jak se kousek
+po kousku pošupoval s židlí, brzy začal vzdálenost mezi sebou
+a matrónou zmenšovat, a poněvadž v cestování po obvodu kruhové
+desky vytrvale pokračoval, časem dostrkal svou židli docela blízko
+ke křeslu, v němž seděla správcová. Obě židle se dokonce dotýkaly –
+a jakmile do sebe drcly, pan Bumble přestal popojíždět.
+Nu, kdyby byla správcová uhnula s křeslem doprava, byl by ji
+ožehl oheň, a kdyby doleva, nutně musila padnout panu Bumblovi
+do náruče. Proto (jakožto žena diskrétní a také prozíravá, takže
+tyto následky nepochybně vytušila na první pohled) zůstala sedět
+na místě a podala panu Bumblovi další šálek čaje.
+„Tvrdý srdce, já, paní Corneyová?“ ptal se pan Bumble, mezitímco
+si lžičkou míchal čaj a zároveň hleděl zpod čela správcové do tváře.
+„Máte tvrdý srdce vy, paní Corneyová?“
+– 217 –
+
+„Krindáčka!“ zvolala matróna. „To je moc divná otázka od svobodného mužského. Nač to, prosím vás, potřebujete vědět, pane
+Bumble?“
+Serbus vypil čaj do poslední kapky – dochroupal zbytek topinky –
+smetl si z kolen drobečky – utřel si ústa – a chladnokrevně matrónu
+políbil.
+„Pane Bumble!“ zvolala ona diskrétní dáma šeptem – leknutí bylo
+totiž tak silné, že úplně ztratila hlas. „Pane Bumble, začnu křičet!“
+Pan Bumble na to neodpověděl, nýbrž pomalým a důstojným pohybem objal správcovou jednou rukou v pase.
+Když už dáma jednou prohlásila, že má v úmyslu křičet, byla by
+při této další opovážlivosti samozřejmě zakřičela, kdyby tu námahu nebylo učinilo zbytečnou nenadálé kvapné zaklepání na dveře,
+neboť pan Bumble, sotva je zaslechl, nadmíru svižně přiskočil k lah­
+vím vína a začal je velice horlivě oprašovat, kdežto správcová se
+zároveň zostra ptala, kdože je. Stojí za zaznamenání, jakožto vysoce
+zajímavý lékařský případ účinnosti náhlého překvapení jako protiléku k paralyzování následků extrémního šoku, že její hlas ihned
+zase plně nabyl veškeré své úřední příkrosti.
+„Líběj odpustit, paní vrchní,“ řekla zvadlá stará špitálnice, příšerně ohyzdná, která strčila hlavu do dveří, „ale stará Sally pracuje
+rychle ke konci.“
+„No a co je mi do toho?“ odsekla zlostně správcová. „Já ji přec
+naživu neudržím, ne?“
+„To jistě ne, paní vrchní,“ odvětila stařena, „to nemůže nikdo – tý
+je už všecka pomoc marná. Já už viděla umírat hodně lidu, malinký
+nunátka i velký silný mužský, a moc dobře poznám, komu dohořívá
+svíčka. Ale tuhle něco tíží na srdci, a když ji nezmůže mrákota – a to
+je řídko, anžto má moc těžký umírání – tak povídá, že chce něco
+říct, co musej slyšet voni. Dokavad k ní nepřijdou, paní vrchní, tak
+nebude moct klidně umřít.“
+– 218 –
+
+V odpověď na tuto zprávu zabrumlala ctihodná paní Corneyová
+několik nadávek na adresu starých bab, co neumějí ani umřít, aby
+svými naschvály neotravovaly představené, a když se zachumlala
+do tlustého šátku, který ve spěchu popadla, stručně požádala pana
+Bumbla, aby tam na ni počkal, dokud se nevrátí – pro případ, že by
+se stalo něco mimořádného. Potom přikázala poslici, aby šla rychle
+a nepajdala se do schodů celou noc, a když ve velmi nemilostivém
+rozpoložení vykročila z pokojíku za ní, celou cestu hubovala.
+Chování pana Bumbla, jakmile zůstal v pokoji o samotě, bylo
+poněkud nevysvětlitelné. Otevřel kredenc, spočítal čajové lžičky,
+potěžkal klíšťky na cukr, pečlivě prozkoumal stříbrnou konvičku
+na mléko, aby se přesvědčil, je‑li z pravého kovu, a když po těchto
+stránkách ukojil zvědavost, narazil si svůj dvourohák napříč a s velkou vážností čtyřikrát za sebou obtančil kulatý stůl. Jakmile tento
+prapodivný výstup ukončil, opět si dvourohák sundal, pohodlně se
+roztáhl před krbem zády k ohni, a jak se zdálo, zaměstnával mysl
+přesnou inventurou nábytku.
+
+– 219 –
+
+Kapitola dvacátá čtvrtá
+Probírá téma velmi ubohé. Je však krátká
+a třeba se ukáže pro naše vyprávění důležitá
+Stařena, která porušila klidnou pohodu v pokojíku správcové, rozhodně nebyla nevhodnou poslicí smrti. Tělo měla shrbené stářím,
+údy se jí třásly ochrnutím, tvář, zkřivená v žmoulavý škleb, se podobala spíš grotesknímu výplodu nějaké ztřeštěné tužky než dílu
+z ruky Přírody.
+Ach žel, jak málo tváří na světě zůstává nedotčeno, aby nás
+obla­žovaly svou krásou! Lidské starosti a bolesti a všechno bažení
+života jé mění, stejně jako mění srdce, a teprve když tyto prudké city
+usnou a navždy ztratí svou moc, rozplynou se také bouřlivé mraky
+a zanechají klenbu nebes jasnou. Je běžný zjev, že rysy zemřelých,
+přes všechnu svou strnulou nehybnost, zjihnou v dávno zapomenutý výraz spícího mládí a ustálí se přímo do podoby roběte; znovu se
+po nich rozlije takový pokoj, takový mír, že ti, kdo je znávali v jejich
+blaženém dětství, v posvátném úžasu poklekají u rakve a vidí anděla již na zemi.
+Stará babka cupkala klopýtavě po chodbách i do schodů a huhlala všelijaké nezřetelné odpovědi na peskování, kterým ji častovala
+její společnice; když se konečně musela zastavit, aby nabrala dech,
+strčila správcové svíci do ruky a posečkala, aby se pak opožděně
+dobelhala za ní, jak to půjde, kdežto čipernější představená se zatím
+ubírala dál do místnosti, kde ležela nemocná.
+Byla to holá podkrovní světnice, osvětlená matným plaménkem
+blikajícím na druhém konci. U postele hlídala jiná stařena a u ohně
+stál adlatus obecního apatykáře a přiřezával si z brku párátko.
+– 220 –
+
+„Studená noc, paní Corneyová, co?“ prohodil tento mladý pán,
+když správcová vstoupila.
+„Ba věru, moc studená, pane,“ odpověděla správcová nejzdvořilejším tónem, jaký svedla, a zároveň vysekla pukrle.
+„Měla byste hledět, aby vám dodavatelé dávali lepší uhlí,“ řekl apatykářův zástupce a přitom rezavým pohrabáčem rozrazil hroudu ležící
+na vršíčku ohně, „tohle není vůbec nic platné, když je studená noc.“
+„Co objednává vejbor, to máme, pane,“ opáčila správcová.
+„Když už nic jiného, mohl by se aspoň postarat, abychom tady
+měli pořádné teplo, protože naše služba je už tak dost těžká.“
+Tu hovor přerušilo zasténání nemocné ženy.
+„Jo,“ řekl mladý muž rozpomínavě a otočil tvář k posteli, jako
+kdyby byl až dosud nemocnou úplně vypustil z paměti, „s tou tam
+je dočista ámen, paní Corneyová.“
+„Jistě, pane? Vážně?“ ptala se správcová.
+„Jestli vydrží dvě hodiny, moc mě to překvapí,“ odpověděl apatykářův adlatus, cele zaujatý špičatěním párátka. „Je to celkové
+zhroucení tělesných sil. Co dělá, matko, dřímá?“
+Hlídačka se nahnula nad postel, aby se přesvědčila, a potom
+kývla, že ano.
+„Pak tedy možná takhle usne nadobro, jestli nebudete dělat
+rámus,“ pravil mladý muž. „Postavte to světlo na podlahu, tak jí
+nepůjde do očí.“
+Hlídačka učinila, jak jí kázal, a přitom vrtěla hlavou, jako by
+říkala, že ta žena neumře tak lehce; jakmile příkaz splnila, znovu
+si sedla na své místo vedle druhé opatrovnice, která se mezitím
+vrátila. Správcová se s netrpělivým výrazem v tváři zachoulila do
+šátku a usadila se v nohách postele.
+Apatykářův adlatus zatím dokončil obrábění párátka a rozkročil se před ohněm a pilně se šťáral v zubech snad dobrých deset
+minut, než ho očividně začala zmáhat ospalost; tu pak popřál paní
+Corneyové šťastné pořízení a po špičkách se vytratil z místnosti.
+– 221 –
+
+Po chvíli, kterou proseděly mlčky, se obě stařeny zdvihly od lůžka, nahrbily se nad oheň a se zvadlýma rukama k němu nataženýma
+lovily ždibek tepla. Plamen ozařoval jejich scvrklé tváře příšerným
+světlem, a když spolu začaly v této pozici tlumeným hlasem rozmlouvat, vypadaly ve své ohyzdnosti přímo strašidelně.
+„Ty, Anna, povídala ještě něco, mezitímco jsem byla pryč?“ zeptala se poslice.
+„Ani slovo,“ odpověděla druhá. „Chviličku se štípala a drápala do
+ramen, ale já jí podržela ruce, a tak byla zase brzo v limbu. Moc síly
+už v sobě nemá, tak jsem ji lehko ukrotila. Třeba žiju jen z vobecní
+stravy, pořád ještě nejsem na starou ženskou tak slabá, ne, ne!“
+„Vypila to horký víno, co nařídil doktor, aby dostala?“ ptala se
+dál první babka.
+„Zkoušela jsem ho do ní dostat,“ řekla na to druhá. „Ale měla zuby
+pevně zaťatý a držela hrnek tak křečovitě, že jsem měla co dělat,
+než se mi jí ho podařilo vyrvat z ruky. Tak jsem ho pak vypila sama.
+A že mi udělalo dobře!“
+Obě staré babice se opatrně ohlédly, aby se přesvědčily, nemůže‑li je nikdo slyšet, a potom se nakrčily ještě blíž k ohni a od srdce
+se pohihňaly.
+„Pamatuju čas,“ pokračovala první babka, „kdy by vona byla udělala nachlup to samý a potom z toho měla ukrutnou legraci.“
+„Ba, ba, nemlich tak,“ přisvědčila druhá, „měla veselou náturu.
+A kolik, kolik krásnejch mrtvol připravila do truhly, pěkně a čistě
+jako ze škatulky! Moje starý voči je viděly – ba, ba, a tyhle starý
+ruce se jich taky dotejkaly, anžto jsem jí pomáhala sama nevím
+kolikrát.“
+Při těch slovech roztáhla stařena své třaslavé prsty a jásavě si
+jimi potřepala před obličejem; potom zašmátrala v kapse, a když
+vylovila starou, léty zašlou plechovou tabatěrku, vyklepala z ní pár
+zrníček do nastavené dlaně své společnice a pak ještě špetičku do
+dlaně sobě. Mezitímco se takto zaměstnávaly, přišla za nimi ke krbu
+– 222 –
+
+správcová, která se nemohla dočkat, až se umírající žena probere
+ze strnulosti, a ostře se zeptala, jakže dlouho má ještě čekat?
+„Moc ne, paní vrchní,“ odpověděla druhá babka, zvedla k ní oči
+a zadívala se jí do tváře. „My tady žádnej nemusíme čekat na smrt
+dlouho. Jen trpělivost, trpělivost! Přijde si pro nás pro všechny, ani
+se nenadějem!“
+„Drž zobák, huso jedna pitomá!“ okřikla ji správcová příkře. „Ty,
+Marto, pověz mi, byla už někdy v tomhle stavu?“
+„Často,“ odpověděla první babka.
+„Ale víckrát už nebude,“ dodala druhá. „To chci říct, že se probere
+akorát ještě jednou a pak už nikdy víc – a pamatujou, paní vrchní,
+neprobere se nadlouho!“
+„Nadlouho nebo nakrátko,“ odsekla správcová štěkavě, „mě tady
+nenajde, jestli se vůbec neprobudí. A vobě si dejte dobrý pozor,
+abyste mě ještě jednou pro nic za nic štrapicírovaly! Nepatří k mým
+povinnostem, abych vyseděla u kdejaký báby, co v oustavě umírá –
+a co víc, taky to dělat nebudu. Pamatujte si to, vy starý hudrmanice
+nestoudný. Jestli si ze mě ještě jednou uděláte blázny, moc brzo vás
+z toho vykurýruju, za to vám ručím!“
+Už se hnala pryč, ale vtom ji výkřik obou žen, které se otočily
+k posteli, nenadále přiměl, aby se ohlédla. Nemocná se na loži vztyčila a natahovala k nim ruce.
+„Kdo to je?“ zvolala dutým hlasem.
+„Tiše, tiše!“ chlácholila ji jedna ze starých žen a shýbla se nad ní.
+„Lehni si, lehni si!“
+„Už nikdá si nelehnu živá!“ odpověděla žena, mezitímco se babce
+bránila. „Musím jí to říct! Jdou sem! Blíž ke mně! Ať jim to můžu
+pošeptat do ucha!“
+Uchopila správcovou za loket, mocí ji stáhla na židli vedle postele
+a už už se chystala promluvit, když tu se ještě rozhlédla a spatřila
+obě stařeny, dychtivě nakloněné kupředu v postoji zvědavých posluchaček.
+– 223 –
+
+„Pošlou je pryč,“ pronesla stará nemocná ospale, „pospíšej si,
+pospíšej si!“
+Obě babizny spustily unisono litanii nářků a jedna přes druhou
+bědovaly, jak to je s chuděrou drahou hrozně špatné, že už nepoznává ani nejlepší přátele, a když je představená strkala ze světnice,
+všelijak se slavnostně zaříkaly, že ji nikdy, nikdy neopustí. Jakmile
+za nimi správcová zavřela dveře a vrátila se k posteli, obě vyhoštěné
+stařeny změnily notu a klíčovou dírkou volaly, že stará Sally je opilá,
+což vskutku nebylo nijak nepravděpodobné, neboť kromě mírné
+dávky opia, předepsané jí apatykářem, zápolila ještě s účinkem
+posledního doušku jalovcového grogu, který jí z přemíry dobrého
+srdce potají podaly samy ty dvě ušlechtilé staré ženy.
+„Tak tedy poslouchají,“ promluvila umírající žena hlasitě, jako by
+se všemi silami snažila vzkřísit poslední zbylou jiskřičku energie.
+„Zrovna v týhle sednici – zrovinka na týhle posteli – jsem jednou
+dávno vopatrovala hezkou mladou děvenku, co přinesli sem do
+špitálu, nohy vod chůze pořezaný a pomlácený a celý zmazaný vod
+prachu a vod krve. Porodila tady chlapečka a umřela. Počkejme –
+v kterým to jen bylo roce?“
+„To je jedno, v kterém,“ okřikla ji netrpělivá posluchačka. „Co bylo
+s ní?“
+„Jo,“ zamumlala nemocná žena, na kterou opět šla dřívější malátnost, „cože bylo s ní? – co s ní? Už vím!“ zvolala a divoce se vzpřímila,
+tvář zalitou červení a oči navrch hlavy, div že jí z důlků nevypadly.
+„Vokradla jsem ji, já ji vokradla! Ještě nebyla studená – povídám jim,
+ještě ani nebyla studená, když jsem to ukradla!“
+„Cos ukradla, pro boha živého?“ vyjekla správcová s gestem, jako
+by chtěla volat o pomoc.
+„To vono!“ odpověděla žena a položila druhé ruku na ústa. „To
+jediný, co měla. Potřebovala voblíct, aby jí nebylo zima, a jídlo, aby
+nehládla, ale tu věc uchránila a měla to schovaný za ňadry. Bylo to
+zlato, povídám! Nejlepší zlato, který jí mohlo zachránit život!“
+– 224 –
+
+„Zlato!“ opakovala po ní správcová a shýbla se dychtivě nad ženu,
+která se zvrátila naznak. „Povídej, povídej – no – co bylo dál? Kdo
+byla ta matka? Kdy to bylo?“
+„Uložila mi, abych to pečlivě vopatrovala,“ odvětila žena a zasténala, „a dala mi svou důvěru, protože jsem byla jediná ženská kolem
+ní. Už v duchu jsem jí to ukradla, hned jak mi prvně ukázala, co má
+pověšený kolem krku. A třeba mám na svědomí i smrt toho jejího
+dítěte! Byli by s ním jednali líp, kdyby to byli všecko věděli!“
+„Co kdyby byli věděli?“ vyhrkla správcová. „Mluv!“
+„Jak hoch vyrůstal, byl čím dál tím podobnější matce,“ mlela žena
+blouznivě dál a vůbec si otázky nevšímala, „že když jsem viděla jeho
+obličej, nikdá jsem na to nemohla zapomenout. Děvečka drahá ubohá! A ke všemu taková mladá! Taková holubička něžná! Počkejme,
+ještě toho mám víc. Ještě jsem jim neřekla všecko, vidějí?“
+„Ne, ne,“ odpověděla správcová a nachýlila hlavu níž, aby lépe
+pochytila slova, která nyní zaznívala ze rtů umírající ženy chaběji.
+„Mluv honem, nebo třeba bude pozdě!“
+„Když na matku prvně přišla smrtelná ouzkost,“ pokračovala žena
+s námahou ještě úpornější než předtím, „tak mi pošeptala do ucha,
+že jestli se dítě narodí živý a šťastně vyroste, že třeba jednou přijde
+den, kdy v tom ani nebude vidět tak velký ponížení, až uslyší jméno
+svý ubohý mladý matky. ‚Ach dej, dobrotivý nebe,‘ řekla a sepjala
+ty svý hubený ruce, ‚ať to je chlapeček nebo holčička, ach dej, ať
+v tomhle trudným světě najde nějaký přátele, a měj slitování s vosiřelým vopuštěným dítětem, vydaným mu na milost a nemilost!‘“
+„Jak se ten hoch jmenoval?“ naléhala důraznou otázkou správcová.
+„Dali mu jméno Oliver,“ vydechla žena slabě. „To zlato, co jsem
+ukradla, byl –“
+„No, no – honem, co?“ vyhrkla správcová.
+Dychtivě se skláněla nad ženou, aby pochytila její odpověď; ale
+ihned bezděčně ucouvla, když se stařena pomalu a strnule zvedla,
+– 225 –
+
+až se posadila zpříma, potom se oběma rukama křečovitě chytila
+pokrývky, z hrdla vyrazila nezřetelné zachroptění a bez života se
+skácela na postel.
+„Teda nebožka!“ prohodila jedna z obou stařen, když se vhrnula
+dovnitř, jakmile se dveře otevřely.
+„A nakonec dohromady nic neřekla,“ opáčila správcová a lhostejně odcházela.
+Obě staré báby, podle všeho zdání tuze horlivě zabrané do příprav na svou strašlivou povinnost, než aby na to něco odpověděly,
+zůstaly samy s mrtvolou, kolem níž se ochomýtaly.
+
+– 226 –
+
+Kapitola dvacátá pátá
+V níž se nit vyprávění vrací k panu Faginovi a spol.
+Mezitímco se ve venkovském špitále odehrávaly tyto události, seděl
+pan Fagin ve svém starém doupěti – v témž, z něhož dívka odvedla
+Olivera – u líného, čadivého ohně a dumal. Na koleně držel měch,
+kterým se patrně pokoušel povzbudit plamen k čilejšímu životu;
+zabral se však do hlubokého přemýšlení a s rukama sepjatýma na
+měchu a s bradou podepřenou o palce upíral oči nepřítomně na re­
+zavé příčky krbové mřížky.
+U stolu za ním seděl Ferina Lišák, mladý pán Čódl Bates a pan
+Chitling, všichni horlivě zaujatí partií whistu; Lišák hrál se stolem
+proti mladému pánu Batesovi a panu Chitlingovi. Tvář prvně jmenovaného pána, beztak vždycky neobyčejně bystrou, další velkou
+měrou oživoval zájem, s nímž soustředěně sledoval hru a bedlivě
+studoval páně Chitlingovu ruku, kterou čas od času, jak příležitost
+dovolovala, obdařoval rozličnými zpytavými pohledy, aby podle
+výsledků pozorování sousedova listu potom moudře řídil vlastní
+hru. Protože byl chladný večer, měl Lišák klobouk na hlavě, jak
+ostatně bylo v místnosti jeho častým zvykem. Rovněž tak svíral
+pevně v zubech hliněnku, kterou vyndával z úst jedině na kratičkou
+chvilku, když uznal za nutné pro občerstvení sáhnout po mázovém
+džbánku, stojícím na stole a pohotově naplněném pro všeobecnou
+potřebu společnosti studeným jalovcovým střikem.
+Mladý pán Bates taktéž bedlivě sledoval hru, ale protože byl letory vznětlivější než jeho znamenitý přítel, bylo možno pozorovat,
+že se k jalovcovému střiku uchyluje častěji a mimoto si dovoluje
+množství šprýmů a nepodstatných poznámek, při vědecky hrané
+partii vesměs krajně nevhodných. Lišák, spoléhaje na obapolné dů– 227 –
+
+věrné kamarádství, se dokonce nejednou chopil příležitosti a vážně
+svému druhovi tyto nepřístojnosti rozmlouval; ale všechny takové
+výtky přijímal mladý pán Bates v převelice dobré míře a vždy pouze
+přítele žádal, aby šel na kolo, nebo aby se dal vycpat, nebo odpověděl nějakou jinou vtipně zahrocenou poznámkou podobného
+břitkého rázu, jejíž trefná přiléhavost budila v mysli pana Chitlinga
+značný obdiv. Bylo pozoruhodné, že posledně jmenovaný pán a jeho
+partner ustavičně prohrávali a že tato okolnost nejen mladého pána
+Batese vůbec nehněvala, nýbrž naopak ho zjevně nesmírně bavila,
+neboť na konci každé partie se nezřízeně rozřehtal a zaříkal, že co
+je na světě, takovou báječnou hru ještě neviděl.
+„Tak to máme dva dably a rabr,“ konstatoval pan Chitling s velice
+protáhlým obličejem a tahal z kapsičky u vesty dva a půl šilinku.
+„Takovýho pašáka, jako jsi ty, Jacku, jsem v životě ještě neviděl – ty
+vyhraješ všecko. I když dostanem dobrou kartu, Čódl a já s ní nic
+nesvedem.“
+Buď obsah, nebo tón této poznámky, pronesené velice ztrápeně,
+rozveselil Čódla Batese takovou měrou, že výbuch smíchu, který
+u něho vyvolala, vyburcoval žida z rozjímání a přivedl mu na rty
+otázku, co se děje.
+„Cože se děje, Fagine?“ opáčil Čódl. „Škoda že jste nám nekibicoval. Tommy Chitling neuhrál ani bod, a já mu dělal partnera proti
+Lišákovi a stolu.“
+„Ja, ja,“ utrousil žid s úšklebkem, který dostatečně jasně ukazoval,
+že mu vůbec není záhadné, proč se tak stalo. „Zkus to s nima znova,
+Tome, zkus to s nima znova.“
+„Dík, Fagine, už na to ani nešáhnu,“ odmítl pan Chitling. „Už mám
+dost. Tuhle s Lišákem mlátí takový štígro, že proti němu jeden nic
+nezmůže.“
+„Ha, ha, milánku,“ opáčil žid, „abys vyhrál proti Lišákovi, to by sis
+musel hezky přivstat.“
+– 228 –
+
+„Jo, přivstat!“ přidal se Čódl Bates. „Chtít vyzrát na toho, to musíš
+spát v botách a na každým voku mít přilepenej dalekohled a ještě
+mezi lopatkama kukátko!“
+Pan Dawkins přijal tyto hezké poklony s klidem věru filozofickým a nabídl, že si s kterýmkoli pánem ze společnosti zahraje
+snímanou, kdo prvně sejme figuru, jedno sejmutí za šilink. Protože
+výzva zůstala bez povšimnutí a dýmku měl zatím již dokouřenou,
+začal se bavit tím, že kouskem křídy, který mu předtím sloužil místo
+hracích známek, na stole kreslil půdorys newgateské věznice a přitom si neobyčejně pronikavě pohvizdoval.
+„Seš mi ty ale votravnej zábava, Tommy!“ řekl Lišák na adresu
+pana Chitlinga, když mlčení trvalo již tuze dlouho, a sám přestal
+hvízdat. „Co myslíte, Fagine, vo čem přemejšlí?“
+„Jak bych to moh vědět, milánku?“ opáčil žid a ohlédl se, ale tužil
+se s měchem dál. „Že by o tej prohře – nebo snad o tom krátkým
+odpočinku na venku, odkud se zrovna vrátil, ja? Ha, ha! Uhádl jsem,
+milánku?“
+„Ani zdání,“ pravil Lišák a zarazil řeč panu Chitlingovi, zrovna když
+se na tento předmět rozprávky chystal odpovědět. „Co říkáš ty, Čódl?“
+„Já bych řek,“ odvětil mladý pán Bates a zašklebil se, „že strašně
+bere na Betsy. Koukněte, jak se červená! Aja‑jaj, jestli mi tohle není
+junda! Tommy Chitling a zamilovanej! Jeje, Fagine, Fagine, to je psina!“
+Úplně zmožený představou pana Chitlinga jako oběti vězící
+v tenatech něžných citů, zvrátil se mladý pán Bates zády na lenoch
+židle, a to s takovou prudkostí, že ztratil rovnováhu a překotil se
+s ní na podlahu; tam pak ležel (neboť nehoda ani v nejmenším
+nepokrotila jeho veselí) jak široký tak dlouhý, dokud se dosyta
+nevysmál, a teprve potom zase zaujal dřívější pozici a vybuchl
+v nový smích.
+„Nic si z něj nedělej, milánku,“ řekl žid, mrkl na pana Dawkinse
+a zobcem měchu káravě pleskl mladého pána Batese. „Betsy je fajn
+holka. Jen se jí drž, Tome, jen se jí drž.“
+– 229 –
+
+„Já bych chtěl říct jen tolik, Fagine,“ odpověděl pan Chitling, v tváři červený jako rak, „že nikomu tady do toho nic není.“
+„Taky že né!“ potvrdil žid. „Čódl je starej žvanil. Nic si z něj nedělej, milánku, nic si z něj nedělej. Betsy je fajn holka. Dělej, co ti
+řekne, Tome, a uděláš štěstí.“
+„Však já dělám, co mi řekne, všecko,“ odpověděl pan Chitling.
+„Nebejt toho, k čemu mě navedla vona, tak mě nezahákli. Ale pro vás
+z toho nakonec vylez pěknej kšeftíček, Fagine, viďte? A co to je, šest
+neděl? Dřív nebo pozdějc, jednou to přijít musí stejně, tak proč teda
+ne v zimě, když to jednoho tolik netáhne na špacíry – he, Fagine?“
+„Ja, ja, milánku, to se ví,“ přisvědčil žid.
+„A nic by sis z toho nedělal ani podruhý, Tome, viď,“ ptal se Lišák
+a přitom mrkl na Čódla i na žida, „jen když se Betsy nic nestane?“
+„To bych myslel, že ne!“ odsekl Tom nadurděně. „Tak co, nó! Hm!
+Rád bych věděl, kdo by se takhle ukázal – he, Fagine?“
+„Nikdo jinej, milánku,“ potvrdil mu žid, „nikdo na světě, Tome.
+Neznám ani jednoho hocha než tebe, kterej by to udělal – ani jednoho než tebe, milánku.“
+„Žvejknout to na ni, tak jsem z toho moh bejt na to tata venku –
+no ne, Fagine?“ kasal se ubohý přihlouplý hejl dál. „Stačilo, abych
+ceknul slovíčko, a už v tom lítala – no ne, Fagine?“
+„Ja, ja, milánku, to se ví,“ přisvědčil žid.
+„Ale já ho nekec – no ne, Fagine?“ ptal se důrazně Tom, sypaje
+s velkou mrštností jednu otázku za druhou.
+„Ne, ne, to se ví, že ne,“ potvrzoval žid, „na tos byl moc hrdej. Až
+přesmoc hrdej, milánku!“
+„Třeba jsem byl,“ opáčil Tom a rozhlédl se dokola, „a jestli jsem
+i byl, tak co je na tom k smíchu – he, Fagine?“
+Protože žid postřehl, že rozhořčení pana Chitlinga je již velmi silné, pospíšil si s ujištěním, že se nikdo nesměje, a na důkaz vážného
+rozpoložení společnosti vyzval mladého pána Batese jako hlavního
+hříšníka, aby to potvrdil. Ale naneštěstí Čódl, který už otvíral ústa
+– 230 –
+
+k odpovědi, že co je na světě, ještě nikdy nebyl vážnější, nedokázal
+zabránit, aby nevyprskl v řehot tak nehorázný, že potupený pan
+Chitling bez jakýchkoli předběžných cirátů rozpřáhl ruku k ráně
+a rozletěl se přes místnost proti provinilci; ten však, velice zběhlý
+v kličkování a unikání pronásledovatelům, včas před ránou uhnul,
+a to v okamžik zvolený tak vhodně, že zasáhla šprýmovného starého pána do prsou, až odvrávoral ke zdi, kde se zastavil a lapal po
+dechu, a pan Chitling jen v němé hrůze přihlížel.
+„Pst!“ zvolal v té chvíli Lišák. „Slyšel jsem cingrle.“ A už popadl
+světlo a potichoučku se kradl po schodech nahoru.
+Mezitímco společnost byla ve tmě, zazněl zvonek podruhé, již
+trochu netrpělivě. Po krátké chvíli se Lišák zase vrátil a tajuplně
+něco pošeptal Faginovi.
+„Cože!“ zvolal žid. „Sám?“
+Lišák na potvrzenou přikývl a potom dlaní zaclonil plamen
+svíčky a němohrou dal Čódlovi Batesovi kradmý pokyn, že udělá
+dobře, odpustí‑li si pro tu chvíli své šaškování. Když prokázal tuto
+přátelskou službu, upřel oči na židovu tvář a čekal na jeho příkazy.
+Stařík si hryzl žluté prsty a kratičkou chvíli uvažoval; přitom mu
+celý obličej hrál rozčilením, jako by se něčeho bál a hrozil se, že se
+doví to nejhorší. Konečně však přece zdvihl hlavu.
+„Kde je?“ zeptal se.
+Lišák ukázal na strop a učinil pohyb, jako by chtěl z místnosti
+odejít.
+„Ja,“ řekl žid v odpověď na němou otázku. „Přiveď ho dolů. Pst!
+Ticho, Čódl! A klid, Tome! Zmizte, zmizte!“
+Tohoto stručného rozkazu Čódl Bates i jeho nedávný protivník
+okamžitě a ve vší tichosti uposlechli. Ani nejslabší šelest neprozrazoval, kde meškají, když Lišák se světlem v ruce sestoupil ze schodů a v patách za ním muž v hrubé dělnické haleně, který nejdříve
+chvatným pohledem přelétl celou světnici a potom si strhl širokou
+– 231 –
+
+šálu, která mu zakrývala spodní polovinu obličeje, a odhalil úplně
+ztrhanou, nemytou a neholenou tvář fešáka Tobyho Crackita.
+„Jak se vede, Faggy?“ uvedl se tento výtečník a pohodil hlavou
+židovi na pozdrav. „Strč mi ten šál do mýho kastoru, Lišáku, abych
+věděl, kde ho hledat, až se trhnu – to je vono! Hnedle z tebe bude
+prima mladej bytař, šikovnější než naše stará pára.“
+S těmi slovy se vysoukal z haleny, ovinul si ji kolem pasu, přitáhl
+si židli k ohni a položil si nohy na patku v krbu.
+„Koukej, Faggy,“ řekl a ukázal zkormouceně na své holínky, „ani
+ždib grému, však víš vod kdy, ani krapet viksu, u všech všudy! Hele,
+nekoukej tak na mě, čoveče. Na všechno dojde. Nemůžu přetřásat
+kšeft, dokud nejsem najedenej a napitej – tak požeň proviant, ať se
+můžu pěkně v klidu nadlábnout, dneska prvně za poslední tři dny!“
+Žid pokynul Lišákovi, aby dal na stůl všechno jídlo, co zrovna
+bylo, a když sám se posadil proti lupiči, čekal, až se mu zlíbí promluvit.
+Podle zevních okolností soudě, neměl Toby rozhodně nijak naspěch, aby začal hovor. Zpočátku se žid spokojoval s tím, že trpělivě
+pozoroval jeho obličej, jako by z jeho výrazu chtěl vyčíst nějaký
+náznak, jakou zprávu asi přináší; leč snažil se marně. Toby sice
+vypadal unavený a vyčerpaný, ale v jeho rysech se zračil stále týž
+sebevědomý klid, jaký jevily vždycky, a vší špínou i vousy a licousy
+dosud probleskoval starý samolibý úsměv fešáka Tobyho Crackita,
+nijak oslabený. V mučivé nedočkavosti potom žid číhal po každičkém soustu, které Toby strčí do úst, a přitom v nepotlačitelném
+rozčilení přecházel po světnici sem a tam. Ale všechno bylo málo
+platné. Toby pokračoval klidně v jídle, navenek s krajní lhostejností,
+až už víc nemohl; potom vykázal Lišáka ven, zavřel dveře, namíchal
+si sklenici grogu a připravil se k hovoru.
+„Tak za první a především, Faggy,“ začal Toby.
+„Ja, ja!“ vpadl mu do řeči žid a přitáhl si židli.
+– 232 –
+
+Pan Crackit se odmlčel, aby si lokl grogu, a prohlásil, že ta jalovcová je báječná; potom si položil nohy na nízkou krbovou římsu, aby
+měl boty asi tak v úrovni očí, a klidně spustil znovu.
+„Tak za první a především, Faggy,“ rozhovořil se lupič, „co je
+s Billem?“
+„Cože?“ zaječel žid a vyskočil ze židle.
+„No snad nechceš říct –“ začal Toby a zbledl.
+„Chci nechci!“ vykřikl žid a dupl vztekle do podlahy. „Kde jsou?
+Sikes a ten hoch! Kde jsou? Kde byli? Kde se schovávají? Proč nepřišli sem?“
+„Krachlo to,“ řekl Toby krotce.
+„To už vím,“ opáčil žid, vytrhl z kapsy noviny a ukázal na ně. „Co
+dál?“
+„Stříleli a trefili kluka. Nabrali jsme to přes pole vzadu za domem,
+i s klukem – rovně jako podle šňůry – cestou necestou. Pustili se za
+námi. Ďasa, celý vokolí bylo vzhůru a psi nám za zády.“
+„Ten hoch!“ zaúpěl žid.
+„Bill ho měl na hřbetě a letěl jako vítr. Zastavili jsme se, že ho
+ponesem spolu. Hlava mu visela a byl celej studenej. Ale měli jsme
+je už skoro v patách – a tak každej sám pro sebe a každej pryč vod
+šibenice! Rozdělili jsme se a kloučka jsme nechali ležet ve škarpě.
+Snad živýho, snad mrtvýho. To je všecko, co vo něm vím.“
+Žid nečekal, až uslyší ještě něco víc, nýbrž s hlasitým vřísknutím
+si vjel rukama do vlasů a vyřítil se ze světnice a pak z domu.
+
+– 233 –
+
+Kapitola dvacátá šestá
+V níž na scénu vstupuje záhadná osoba a v níž se přihodí i vykoná
+mnoho věcí od tohoto příběhu neodlučitelných
+Stařík doběhl až na roh ulice, než se začal probírat z účinků zprávy,
+kterou přinesl Toby Crackit. Dosud ze své neobvyklé rychlosti ani
+v nejmenším neslevil, nýbrž hnal se vytrvale dál se stále týmž divokým a rozrušeným chvatem, až ho pojednou kočár, který se kolem
+něho nenadále mihl, a bouřlivý pokřik chodců, kteří viděli jeho
+nebezpečí, zahnal zpátky na chodník. Pokud se dalo, co nejvíc se
+vyhýbal všem hlavním ulicím a prošmejkával se jenom postranními
+uličkami a průchody, až se konečně vynořil na Snow Hillu. Tam krok
+dokonce ještě zrychlil a ani na okamžik nepolevil, dokud znovu
+nezahnul do krátké úzké uličky; teprve tu, jako by si uvědomoval,
+že konečně je ve svém pravém živlu, přešel ke své obvyklé šouravé
+chůzi, a jak se zdálo, dýchalo se mu volněji.
+Blízko místa, kde se stýkají Snow Hill a Holborn Hill, je po pravé
+ruce, jdete‑li ze City, ústí úzké a neutěšené uličky vedoucí na Saffron
+Hill. V jejích ohavně špinavých krámcích jsou vyloženy na prodej
+obrovské hromady zánovních hedvábných šátků všech velikostí
+i vzorů; zde totiž sídlí handlíři, kteří je odkupují od kapsářů. Stovky
+takových šátků třepetavě visí z věšáčků před výklady nebo povívají
+na veřejích; a na policích uvnitř jich jsou nacpané haldy. Třebaže
+je Field Lane prostorem velice omezená, má tato stěsnaná ulička
+svého holiče, svou kavárnu, hospodu i krámek s pečenými rybami.
+Je to samostatná obchodní enkláva, tržnice kradených drobností,
+navštěvovaná časně zrána nebo s padajícím soumrakem nemluvnými postavami, které obchodují v tmavých kumbálech za krámky
+a potom odcházejí stejně tajemně, jako přišly. Zde jako vývěsní štít
+– 234 –
+
+pro poberty vystavují své zboží vetešníci, příštipkáři a hadráři, zde
+v olezlých sklepech rezavějí a hnijí hromady starého železa a kupy
+kostí a plesnivých cárů vlněných látek a plátna.
+Právě v tato místa, do této uličky žid zamířil. Byl popelavě žlutým
+místním usedlíkům dobře známý, neboť ti z nich, kteří vyhlíželi, co
+by koupili nebo prodali, přátelsky pokyvovali hlavou, jak šel kolem.
+Odpovídal na jejich pozdravy stejným způsobem, ale k nikomu se
+nepřihlásil otevřeněji, dokud nedošel až na druhý konec uličky;
+teprve tam se zastavil a oslovil postavičku vetešníka, který ze své
+osůbky vecpal do dětské židličky tolik, kolik se jí tam vešlo, a před
+dveřmi svého krámku si pokuřoval fajfku.
+„Jeje, vidět vás, pane Fagine, to se jednomu hned rozsvítěj oči,“
+pravil tento ctihodný kramář v odpověď na židovu otázku, jak mu
+slouží zdraví.
+„Tahle končina byla krapet moc horká půda, Lively,“ řekl Fagin,
+nakrčil obočí a položil si ruce křížem na ramena.
+„No, několikrát jsem už tenhle stesk na ni slyšel,“ opáčil kramář,
+„ale ona zase brzo zchladne – nemyslíte?“
+Fagin přikývl na souhlas. Ukázal směrem k Saffron Hillu a zeptal
+se, je‑li tam dnes nahoře někdo.
+„U Chromců?“ otázal se muž.
+Žid přikývl.
+„Počkejme,“ pokračoval kramář zamyšleně. „Jo, nějakých pět šest
+jich tam šlo, co vím. Ale váš přítel tam podle mého asi není.“
+„To tam jako asi není Sikes, ja?“ ptal se žid se zklamaným výrazem
+v tváři.
+„Non istuentus24, jak říkaj advokáti,“ odvětil mužíček, zavrtěl přitom
+hlavou a díval se úžasně poťouchle. „Máte dneska něco z mý branže?“
+24 Správně „non est inventus (lat.), tj. nebyl nalezen. Klauzule připisovaná
+v Anglii šerifem na soudní obsílku nedoručitelnou proto, že obeslaný je v šerifově obvodě nezvěstný. Pozn. překl.
+
+– 235 –
+
+„Dnes nic,“ řekl žid, otočil se a odcházel.
+„Jdete k Chromcům, Fagine?“ volal za ním mužíček. „Počkejte!
+Taky bych si dal říct, nějakou tu slzu bych si tam s vámi vypil!“
+Poněvadž se však žid ohlédl a mávnutím ruky naznačil, že by
+byl raději sám, a poněvadž se kromě toho mužíček nemohl dost
+snadno vysoukat z židličky, byla krčma U Chromců na nějaký čas
+připravena o výhodu páně Livelyho přítomnosti. Než se mužíček
+vyškrábal na nohy, žid již zmizel. A tak se tedy pan Lively, když chvíli
+bezvýsledně postál na špičkách v naději, že Fagina ještě zahlédne,
+znovu vecpal do židličky, vyměnil si s dámou v protějším krámku
+významné potřesení hlavou, v němž se jasně mísila pochyba s nedůvěrou, a s důstojnou vážností se opět vrátil k fajfce.
+Hospoda U Tří chromců nebo spíš Chromci – což bylo označení,
+pod nímž byl podnik běžně známý jeho pravidelným návštěvníkům – byla putyka, v níž již jednou vystupoval pan Sikes se svým
+psem. Když Fagin vešel, dal pouze znamení muži u nálevního pultu
+a zamířil rovnou po schodech nahoru. Tam otevřel dveře jednoho
+pokoje, tichounce se protáhl do místnosti a s očima zacloněnýma
+rukou se úzkostlivě rozhlížel kolem dokola, jako by hledal nějakou
+určitou osobu.
+Místnost osvětlovaly dva plynové hořáky; zabedněné okenice
+a těsně stažené záclony z vybledlé červené látky se staraly, aby
+jejich záři nebylo zvenčí vidět. Strop byl načerněný, aby jeho barva
+neutrpěla od plápolu lamp, a celý pokoj byl tak zamořený hustým
+tabákovým kouřem, že se zpočátku stěží dalo rozeznat cokoli jiného. Jak se ho však otevřenými dveřmi trocha vytrácela, začal z něho
+ponenáhlu nejasně vystupovat shluk hlav, stejně nezřetelný jako
+změť zvuků, která napadala sluch, a když oči pozvolna stále víc
+přivykaly obrazu, začal divák pomalu vnímat přítomnost početné
+společnosti mužů i žen, namačkaných kolem dlouhého stolu, jemuž
+na horním konci předsedá muž s kladívkem jako odznakem své
+hodnosti v ruce, jakož i odlehlý kout s rozbřinkaným pianem, je– 236 –
+
+muž předsedá nějaký muzikmajstr se zamodralým nosem a s tváří
+ovázanou pro úlevu bolavému zubu.
+Právě když Fagin tichounce vklouzl dovnitř, přeběhl muzikální
+pán prsty po klávesách, jako by preludoval, a tím zavdal podnět
+k všeobecnému volání po písničce; jakmile halas opadl, jedna mladá dáma zanotovala pro pobavení společnosti romanci o čtyřech
+slokách, mezi nimiž doprovázející pianista pokaždé přehrál celou
+melodii od začátku až do konce, jak mohl nejhlasitěji. Když výstup
+skončil, pronesl předseda vřelý přípitek, a po něm se dva páni
+umělci, sedící po předsedově pravici a levici, rozhodli dát k lepšímu
+dueto a také je za velkého potlesku zapěli.
+Bylo zajímavé pozorovat některé tváře, které se v shromáždění hlav rýsovaly zvlášť nápadně. Byl to především sám předseda
+(majitel hospody), hrubý, neotesaný chlapík silácké postavy, který
+během zpěvních čísel koulel očima na všechny strany, a třebaže se
+zdánlivě oddával zábavě a veselí, měl oči pro všechno, co se kde
+děje, a uši pro všechno, co se kde mluví – a obojí věru bystré. Vedle
+něho seděli zpěváci, střídavě s profesionální lhostejností kvitující
+poklony společnosti a hned si zas přihýbající z řádky nabídnutých
+sklenic grogu, kterými je častovali jejich bouřlivější obdivovatelé, jejichž tváře jevily téměř všechny neřesti téměř všech stupňů
+a neodolatelně poutaly pozornost již jen svou odpudivostí. Vládly
+zde lstivost, krutost a opilství ve všech svých stadiích a nejvýraznějších podobách – a ženy, některé s posledním zbylým nádechem
+mladistvé svěžesti, uvadajícím takřka člověku před očima, jiné
+s každičkou stopou a známkou svého ženství již úplně vyhlazenou
+a představující jedině hnusný výlupek čiročiré prostopášnosti a zločinnosti, některé pouhá děvčátka, jiné teprve mladé ženy, a žádná
+ještě nepřekročivší nejlepší léta života, představovaly z celého toho
+strašlivého obrazu výsek nejchmurnější a nejtruchlivější.
+Fagin, netísněný žádnými závažnými vzruchy, hleděl dychtivě
+z jedné tváře na druhou, mezitímco zábava měla tento průběh; ale
+– 237 –
+
+zřejmě se nesetkal s tváří, po které pátral. Když se mu nakonec
+podařilo zachytit pohled muže sedícího v předsednickém křesle,
+nenápadně mu pokynul a vytratil se z místnosti stejně tiše, jako
+do ní vklouzl.
+„Čím vám můžu posloužit, pane Fagine!“ zeptal se muž, když
+za ním vyšel na chodbičku. „Nechcete si k nám přisednout? Všem
+byste udělal velkou radost.“
+Žid zavrtěl netrpělivě hlavou a šeptem se muže zeptal: „Je tady
+von?“
+„Ne,“ odpověděl muž.
+„A žádná zpráva o Barneym?“ ptal se Fagin dál.
+„Žádná,“ odpověděl majitel hospody U Chromců – neboť ten to byl.
+„Ten nevystrčí nos, dokud nebude vzduch úplně čistej. Spolehněte
+na to, že tam ty lidi čenichaj – a kdyby se ukázal, v tu ránu by to
+celý prošťouch. S Barneym je jistě všecko v rychtyku, jinak bych
+už o něm slyšel. Dám krk, že si Barney vede, jak se patří. V tomhle
+žádný strachy vo něj.“
+„Přijde sem dnes von?“ tázal se žid a položil na osobní zájmeno
+stejně silný důraz jako předtím.
+„To myslíte Monkse?“ opáčil hospodský váhavě.
+„Pšš!“ připomněl žid. „Ja!“
+„Určitě,“ odpověděl muž a z kapsičky v pase vytáhl zlaté hodinky.
+„Čekal jsem, že touhle dobou tady už bude. Kdybyste deset minut
+počkal, tak jistě –“
+„Ne, ne,“ odmítl žid chvatně, jako by se mu přes všechno, jak
+nesmírně rád by s jmenovanou osobou mluvil, její nepřítomností
+nicméně ulevilo. „Vyřiďte mu, že jsem tady za ním byl a že ještě
+dnes ke mně musí přijít. Ne, řekněme zejtra. Když už tady není, tak
+bude stačit zejtra.“
+„Dobrá!“ potvrdil muž. „Víc nic?“
+„Zatím ani slovo,“ odpověděl žid a již byl na cestě ze schodů.
+– 238 –
+
+„Jářku,“ zavolal muž, nahnul se přes zábradlí a pokračoval chrap­
+lavým šeptem, „teď by byl vhodnej čas na handl, epes25! Mám tady
+Phila Barkera – tak zlitýho, že by na něj stačil kluk.“
+„Ja, ja! Jenže Philův čas ještě nepřišel,“ namítl žid a zvedl oči
+k muži. „Phil ještě musí udělat něco víc, než si budem moct dovolit
+se s ním rozloučit – tak si teda zase jděte hezky zpátky ke společnosti, milánku, a řekněte jim, ať si jen užijou veselej život – dokud
+jsou tady. Ha, ha, ha!“
+Hospodský odpověděl na staříkův smích rovněž smíchem a potom se vrátil k hostům. Sotvaže žid osaměl, rozhostil se mu po tváři
+opět dřívější úzkostlivý a zamyšlený výraz. Po krátkém uvažování
+si zavolal nájemnou bryčku a kočímu nařídil, aby vzal směr na
+Bethnal Green. Asi čtvrt míle od příbytku pana Sikese povoz propustil a krátký zbytek cesty vykonal pěšky.
+„Na,“ huhlal si pro sebe žid, když klepal na dveře, „jestli v tom
+tady jsou nějaký techtle mechtle, tak ať jseš jak chceš prohnaná, já
+to z tebe dostanu, holka zlatá!“
+„Je ve svém pokoji,“ řekla žena, která mu otevřela. Fagin se potichu
+vykradl po schodech a beze všech okolků vstoupil rovnou do pokoje.
+Dívka byla sama; ležela hlavou na stole s vlasy rozhozenými po desce.
+„Pila,“ pomyslil si žid lhostejně, „nebo je jí třeba mizerně.“
+Při této úvaze se stařík otočil, aby zavřel dveře; hluk, který tím
+způsobil, dívku vyburcoval. Pozorně zkoumala jeho lstivou tvář, když
+se ho ptala, má‑li nějaké zprávy, a když poslouchala jeho vyprávění,
+s jakou přišel Toby Crackit. Jakmile historku dopověděl, klesla opět
+do dřívější pozice, ale nepromluvila jediné slovo. Jen netrpělivě
+odstrčila svíčku stranou a jak v horečném neklidu měnila polohu,
+jednou dvakrát zašoupala nohama po podlaze; ale to bylo všechno.
+Za tohoto mlčení se žid nepokojně rozhlížel po pokoji, jako by se
+chtěl přesvědčit, nejsou‑li někde nějaké známky, že se Sikes potají
+25
+
+Prima. (Ze staršího argotu.) Pozn. překl.
+
+– 239 –
+
+vrátil. Prohlídka ho zjevně uspokojila, a tak si dvakrát třikrát odkašlal
+a stejně tolikrát se i pokusil zapříst rozhovor, ale dívka si ho všímala
+právě tak málo, jako kdyby byl kus kamene. Nakonec však učinil ještě
+jeden pokus; zamnul si ruce a řekl nejsmířlivějším tónem, jaký svedl:
+„A kde bys myslela, milánku, že Bill asi je?“
+Dívka zahekala nějakou napůl nesrozumitelnou odpověď v tom
+smyslu, že to nemůže vědět, a podle přiškrcených zvuků, které ze
+sebe vypravila, se zdálo, že pláče.
+„A taky ten hoch,“ pokračoval žid a napínal zrak, aby zahlédl
+aspoň kousek její tváře. „Chuděra malá, takový dítě! Nechali ho ve
+škarpě, Nanny – jen považ!“
+„Tomu dítěti,“ vyhrkla dívka a náhle zdvihla oči, „je líp tam, kde je, než
+mezi námi. A jestli z toho Billovi nepojde nic zlýho, tak doufám, že v tý
+škarpě leží mrtvý, a budu ráda, když tam ty jeho mladý kosti shnijou.“
+„Cože!“ křikl žid v úžasu.
+„Jo, budu!“ opáčila dívka a zkřížila s jeho upřeným pohledem zrak.
+„Budu šťastná, když ho budu mít nadobro z očí a když budu vědět, že
+to nejhorší má za sebou. Já to nesnesu, mít ho kolem sebe. Jak se na
+něj podívám, popouzí mě to proti mně samotný i proti vám všem.“
+„Pch!“ ušklíbl se žid opovržlivě. „Jsi opilá.“
+„Že jsem?“ zvolala dívka zatrpkle. „Není to vaše zásluha, když
+nejsem! Kdyby bylo po vašem, jinou byste mě jaktěživ nechtěl mít,
+leda snad zrovna teď – moje nálada vám nevoní, co?“
+„Ne!“ odsekl žid vztekle. „Rozhodně ne.“
+„Tak ji teda změňte!“ parírovala26 dívka se smíchem.
+„Změnit?“ rozkřikl se žid, nečekanou tvrdošíjností své společnice
+i mrzutostí večera nad všechnu mez rozlícený.
+„Že ji taky změním! Dobře mě poslouchej, děvko! Dobře mě poslouchej jako toho, co může párma slovy Sikese uškrtit zrovna tak
+jistě, jako kdybych měl ten jeho bejčí krk tuhle chvíli v drápech.
+26
+
+V tomto kontextu ve významu čelit, odpovídat. Pozn. red.
+
+– 240 –
+
+Jestli přijde domů a toho kluka někde nechá – jestli z toho všeho
+vyvázne se zdravou kůží a nevrátí mi ho, ať mrtvýho nebo živýho –
+tak jestli chceš, aby utek Tondovi Voprátkovi, radši ho zamorduj
+sama. A to udělej rovnou ten moment, jak páchne nohou do tohohle
+pokoje, nebo dej na moje slova, jináč už bude pozdě!“
+„Co to má všecko znamenat?“ vyjekla dívka bezděčně.
+„Cože to má znamenat?“ vřeštěl dál Fagin, vzteky úplně šílený.
+„Když pro mě má ten kluk vert kolik stovek liber, mám já přijít vo
+takovej sichr kšeft, co mi náhoda přihrála do cesty, jen kvůli kapricům27 nějaký prochlastaný bandy, kterou můžu poslat na šibenici,
+jen to hvízdne? A ke všemu mít na krku takovýho vtělenýho ďábla,
+co chce jen svou vůli a má taky moc mé, mě –“
+Tu se udýchaný stařík, jak zalapal po dechu, při hledání dalšího slova zakoktal, a v tom okamžení zkrotil příval hněvu a úplně
+změnil chování. Ještě před vteřinkou chňapal zaťatýma rukama do
+vzduchu, oči měl vytřeštěné a tvář vzteky sinavou, kdežto teď se
+přikrčil na židli a celý schoulený se třásl strachem, že sám prozradil
+nějakou skrytou ničemnost. Po krátkém mlčení se odvážil ohlédnout na svou společnici. Zjevně ho trochu uklidnilo, když dívku
+spatřil v téže netečné pozici, z jaké ji vyburcoval prve.
+„Nancy, Nancy!“ zaskřehotal žid svým obvyklým hlasem. „Dávalas
+dobře pozor, milánku?“
+„Už mě netrapte, Fagine!“ odpověděla dívka a malátně zdvihla
+hlavu. „Jestli to Bill neudělal tentokrát, tak to udělá jindy. Udělal
+už pro vás moc dobré práce a moc jí taky ještě udělá, když bude
+moct – a když nebude moct, tak neudělá. Tak už o tom nemluvte.“
+„A co se tejče toho hocha, milánku –,“ pokračoval žid a nervózně
+přitom třel dlaněmi o sebe.
+„Jeho riziko! Veze se s druhýma,“ přerušila ho chvatně Nancy.
+„A povídám ještě jednou, že doufám, že je mrtvej a ušel už všemu
+27
+
+Vrtoch, rozmar. Pozn. red.
+
+– 241 –
+
+zlu – i vám, jestli totiž nic zlýho nepotká Billa. A když se z toho
+šťastně vyvlík Toby, je zaručeně v bezpečí taky Bill, protože Bill stojí
+přinejmenším za dva takové, jako je Toby.“
+„A co s tím, milánku, co jsem ti povídal potom?“ vyptával se dál
+žid a oči, pevně upřené na děvče, mu jen svítily.
+„Jestli ode mě něco chcete, abych vám udělala, tak mi to musíte
+povědět ještě jednou celé znova,“ odpověděla Nancy. „A jestli to je
+opravdu ono, tak s tím raděj počkejte až na zejtřek. Na chvilku jste
+mě vzpružil, ale teď mi to už zase nemyslí.“
+Fagin jí položil ještě několik dalších otázek, všechny za jedním
+a týmž cílem: přesvědčit se, zda dívka z jeho nepředložených nápovědí něco pochytila; ta na ně však odpovídala tak pohotově a nadto
+na ni jeho pátravé pohledy tak absolutně nepůsobily, že se jeho
+původní dojem, že je víc než jen podroušená, plně potvrdil. Nancy
+vskutku nebyla prosta slabosti, která byla mezi židovými žačkami
+zcela běžná a k níž je žid v jejich útlejším věku spíš pobádal, než
+aby je od ní zrazoval. Její neuspořádaný zevnějšek i všeobecný odér
+jalovcové, který prostupoval celý příbytek, skýtaly svědectví, pádně
+podporující oprávněnost židovy domněnky. A když tedy dívka po
+vzplanutí ve chvilkovém výbuchu zuřivosti shora vylíčeném propadla nejdříve otupělosti a potom změti citů, pod jejichž vlivem hned
+ronila slzy, hned zas vyrážela rozličné výkřiky jako „Jen nezoufat!“
+a podobně, nebo pronášela všelijaké dohady, jakou asi má cenu
+všechno ostatní, dokud jsou jen dáma nebo pán šťastní, tu pan Fagin,
+který měl svého času v takových věcech pozoruhodnou zkušenost,
+s velkým uspokojením viděl, že Nancy přebrala opravdu důkladně.
+Když si tímto objevem ulevil od starosti a také již uskutečnil svůj
+dvojí záměr, to jest sdělit dívce, co toho večera slyšel, a na vlastní
+oči se přesvědčit, že se Sikes nevrátil, zaměřil pan Fagin opět kroky
+k domovu a svou mladou přítelkyni nechal spát s hlavou na stole.
+Chyběla necelá hodina do půlnoci. Protože obloha byla temná
+a vzduch mrazivě studený, nijak valně ho nelákalo se toulat. Ostrý
+– 242 –
+
+vítr, který se proháněl ulicemi, jako by z nich byl kromě bláta a prachu vymetl i chodce, neboť jen hrstka lidí byla venku a i ti ještě
+podle všeho zdání pospíchali rychle domů. Ale fičelo ze strany pro
+žida příznivé, a tak kráčel stařík přímo po větru a celý se třásl, jak
+ho každý nový poryv vždycky prudce popohnal kupředu a prochvíval zimou.
+Došel na roh své ulice a už šmátral v kapse po domovním klíči,
+když vtom se z jednoho vyčnělého vchodu, stopeného do hlubokého stínu, vynořila temná postava, přešla přes ulici a nepozorovaně
+se k němu přitočila.
+„Fagine!“ šeptl mu nějaký hlas těsně u ucha.
+„Oj!“ hekl žid a hbitě se otočil. „To jste –“
+„Ano!“ přerušil ho tajemný muž. „Už tady okouním dvě hodiny.
+Kde jste, u všech ďasů, byl?“
+„Za vaší záležitostí, milánku,“ odpověděl žid, pohlédl znepokojeně
+na svého společníka a při řeči zpomalil krok. „Celý večer za vaší
+záležitostí.“
+„Chm, to se rozumí!“ utrousil druhý muž posměšně. „No a co jste
+se dověděl?“
+„Nic dobrého,“ odpověděl žid.
+„Snad nic špatného?“ opáčil druhý muž, zarazil krok a upřel na
+společníka vylekaný pohled.
+Žid zavrtěl hlavou a už se chystal odpovědět, ale druhý muž ho
+přerušil, ukázal na dům, před který mezitím došli, a poznamenal, že
+má‑li pro něj Fagin něco nového, aby mu to raději řekl pod střechou,
+protože jeho prý už od toho dlouhého stání na ulici všechno zebe
+a je od větru skrz naskrz profoukaný.
+Fagin vypadal, jako by měl sto chutí se nějak vymluvit, že v tak
+pozdní hodinu nemůže k sobě domů zvát návštěvy, a skutečně také
+zahudroval něco v tom smyslu, že nemá zatopeno; když však jeho
+společník rozhodným tónem žádost opakoval, odemkl dveře a požádal muže, aby je tiše zavřel, on že zatím přinese světlo.
+– 243 –
+
+„Je tady tma jako v hrobě,“ poznamenal muž a tápavě popošel
+několik kroků kupředu. „Pospěšte si!“
+„Zavřete ty dveře!“ zašeptal Fagin z druhého konce chodby. Sotva
+to dořekl, dveře s hlučným třeskem zapadly.
+„To jsem neudělal já,“ omlouval se druhý muž a šátravě si hledal
+cestu. „To je přibouchl vítr nebo se zavřely samy od sebe, jedno
+nebo druhé. Dělejte s tím světlem, nebo si tady v té zatracené díře
+o něco rozbiju hlavu.“
+Fagin se tichounce sešmátral z kuchyňských schodů. Po krátké
+nepřítomnosti se vrátil s rozžehnutou svíčkou a se zprávou, že
+v zadním pokojíčku dole spí Toby Crackit a v předním že jsou hoši.
+Potom muži pokynul, aby šel za ním, a zamířil po schodech nahoru.
+„Těch pár slov, co si máme povědět, si můžem říct tady, milánku,“
+pravil žid, když v prvním patře otevřel nějaké dveře, „a protože
+okenice mají vyříznuté díry a my se staráme, aby u nás sousedstvo
+jaktěživo nevidělo světlo, postavíme si svíčku tuhle na schody. Tak!“
+S těmi slovy se žid sehnul a postavil svíčku na oddíl schodů vedoucích nahoru, přesně proti dveřím pokoje. Když to vykonal, zavedl návštěvníka do pokoje, který byl úplně vybrakovaný od všeho
+movitého zařízení kromě pochroumaného křesla, starého divanu
+či kanape bez potahu, které stálo za dveřmi. Na ten kus nábytku se
+s výrazem unaveného člověka posadil tajemný návštěvník, a když
+si žid přitáhl křeslo proti němu, seděli si tváří v tvář. Nebyla úplná
+tma; dveře byly pootevřené a svíčka venku vrhala mdlý odraz na
+protější stěnu.
+Nějaký čas spolu hovořili šeptem. Ačkoli z rozhovoru nebylo
+možno jasně pochytit nic než tu a tam pár nesouvislých slov, náhodný posluchač by asi byl snadno postřehl, že se Fagin podle všeho
+hájí proti nějakým výtkám druhého muže a ten že je v rozpoložení
+značně podrážděném. Tak rozmlouvali snad již čtvrt hodiny nebo
+i déle, když Monks – kterýmžto jménem žid v průběhu rozprávky
+tajemného muže několikrát oslovil – řekl hlasem maličko silnějším:
+– 244 –
+
+„Znovu vám opakuju, bylo to špatně vymyšlené. Proč jste si ho
+nenechal tady mezi ostatními a neudělal z něho rovnou takového
+potměšilého, usmrkaného kapsáře?“
+„To jsou nápady!“ zvolal žid a pokrčil rameny.
+„Snad nechcete povídat, že byste to nebyl svedl, kdybyste byl
+chtěl?“ ptal se tvrdě Monks. „Copak jste to s jinými hochy nesvedl
+stokrát? Kdybyste byl měl trpělivost a počkal nejvýš rok, nebyl
+byste svedl, aby ho odsoudili a spolehlivě vyhostili z Anglie, třeba
+na doživotí?“
+„A komu by to bylo posloužilo, milánku?“ zeptal se žid poníženě.
+„Mně,“ odpověděl Monks.
+„Ale ne mně,“ namítl žid pokorně. „Mohl mi třeba pozděj bejt užitečný. Když jsou na nějakým obchodě zúčastněný dvě strany, tak dá
+přece zdravej rozum, že se musí brát zřetel na zájmy obou – nemám
+pravdu, přítelíčku?“
+„Co dál?“ ptal se Monks.
+„Viděl jsem, že to není lehký vycvičit ho k tomu řemeslu,“ odpověděl žid, „byl docela jinej než druhý hoši ve stejnejch poměrech.“
+„Hrom do něj, to byl,“ zahučel druhý muž. „Jinak by z něho už
+dávno býval zloděj.“
+„Neměl jsem nad ním žádnou moc, abych ho svedl,“ pokračoval
+žid a dychtivě pozoroval obličej svého společníka. „Neměl ještě
+žádný vroubek. Neměl jsem ho čím zastrašit – a to musíme pro
+začátek mít vždycky, nebo jinak se namáháme nadarmo. Co jsem
+mohl dělat? Posílat ho s Lišákem a Čódlem na ulici? Toho jsme měli
+dost hned napoprvně, milánku – třásl jsem se vo nás vo všechny.“
+„To moje dílo nebylo,“ poznamenal Monks.
+„Ne, ne, milánku, nebylo,“ navázal zase žid. „A dnes už na to ani
+nehubuju, protože nestát se to vůbec, třeba byste o toho hocha
+nadosmrti nezavadil vokem a nebyl byste objevil, že to je zrovna
+ten, co ho hledáte. Na, a potom vám ho s pomocí té holky přivedu
+zpátky, a najednou ho vona sama začne chránit!“
+– 245 –
+
+„Zakruťte jí krk!“ vyhrkl Monks s nevolí.
+„Na, milánku, to si zrovinka v tuhle chvíli dovolit nemůžem,“
+s úsměvem namítl žid, „a mimoto, takovýhle věci, to my nevedem,
+jinak bych to třeba ještě jednoho krásného dne docela rád viděl.
+Moc dobře vím, Monksi, jaký tyhle holky jsou. Jakmile jednou hoch
+krapet otrne, hned jí na něm bude záležet tak málo, jako by to byl
+špalek dřeva. Chcete, aby z něj byl zloděj. Jestli žije, tak odteďka
+z něj zloděje udělat můžu, ale jestli – jestli –“ dodal žid a naklonil se
+blíž k návštěvníkovi – „není to sice pravděpodobný, pamatujte – ale
+kdyby mělo dojít k tomu nejhoršímu a hoch byl mrtvej –“
+„Není to moje vina, jestli je!“ přerušil ho druhý muž se zděšenou
+tváří a roztřesenýma rukama sevřel židovi paži. „To si pamatujte, Fagine! Já v tom prsty neměl. Hned od začátku jsem vám říkal, všechno, jenom ne jeho smrt. Já krev prolévat nebudu – ta se
+vždycky prozradí a mimoto člověka pronásleduje. Jestli ho zastřelili,
+nezavinil jsem to já – slyšíte mě? Podpalte tohle pekelné doupě! Co
+je to?“
+„Cože!“ zvolal žid a chytil vyděšence, který se vymrštil, oběma
+rukama pevně kolem těla. „Kde?“
+„Tamhle!“ opáčil muž s očima vypoulenýma na protější stěnu.
+„Ten stín! Viděl jsem stín nějaké ženy – v pláštěnce a klobouku –
+mihl se po tom táflování tam jako dech!“
+Žid muže pustil a oba se divoce vyřítili z pokoje. Svíčka, průvanem skoro strávená, stála na místě, kam ji žid postavil. V jejím světle viděli pouze prázdné schodiště a své vlastní bílé tváře. Napjatě
+poslouchali – ale v celém domě vládlo hluboké ticho.
+„Něco se vám zdálo,“ řekl žid, když zvedl svíčku ze schodu a obrá­
+til se k druhovi.
+„Můžu na to přísahat, že jsem ho viděl!“ bránil se Monks a celý
+se chvěl. „Nahýbal se dopředu, když jsem ho zahlédl, a jak jsem
+promluvil, zmizel jako blesk.“
+– 246 –
+
+Žid si pohrdavě přeměřil bledou tvář svého druha, řekl mu, že
+může jít za ním, je‑li mu libo, a zamířil po schodech nahoru. Podívali
+se do všech místností; byly studené, holé a prázdné. Potom sešli do
+chodby a odtamtud do sklepů dole. Na nízkých zdech lpěla zelená
+plíseň, ve světle svíčky se leskly stopy hlemýžďů a slimáků, ale
+všude bylo ticho jako po vymření.
+„Co řeknete teďka?“ zeptal se žid, když vystoupili zase zpátky
+do chodby. „Mimo nás dva není v domě živá duše kromě Tobyho
+a hochů – a ty jsou dobře zajištěný. Podívejte!“
+Na důkaz toho vytáhl žid z kapsy dva klíče a vysvětlil, že když
+prvně sešel do kuchyně, všechny je dole zamkl, aby je nikdo nemohl
+při jejich poradě vyrušit.
+Toto hromadění důkazu na důkaz pana Monkse vážně rozkolísávalo. Jak v prohlídce pokračovali a pořád na nic nepřicházeli,
+ubývalo jeho dušování ponenáhlu čím dál tím víc na důrazu, až
+se konečně nyní několikrát velmi posupně zasmál a přiznal, že to
+nemohlo být nic jiného než jeho vzrušená fantazie. Odmítl však pro
+tu noc hovor i jen slovem obnovit, když si náhle připomněl, že je již
+po jedné hodině. A tak se ten roztomilý párek rozešel.
+
+– 247 –
+
+Kapitola dvacátá sedmá
+Napravuje nezdvořilost jedné předešlé kapitoly,
+která nejvýš neobřadně opustila jistou dámu
+Jelikož by se na pouhého spisovatele nikterak nehodilo, aby osobnost tak mocnou, jako je serbus, nechal se zády otočenými ke krbu
+a s šosy kabátu podebranými pod paždím čekat tak dlouho, dokud
+se jeho libosti neuráčí mu ulevit, a jelikož by dále jeho stavu i rytířskosti slušelo ještě méně, aby se téže nedbalosti dopustil i vůči dámě,
+na níž onen serbus spočinul okem něžným a milostným a do jejíhož
+ouška šeptal sladká slůvka, která plynouce z takových úst, právem
+mohla rozechvívat ňadra panen i paní kteréhokolivěk společenského stupně, pílí dějepravec, jehož pero tato slova krouží – v důvěře,
+že zná své místo a že chová v náležité vážnosti ty na zemi, kdož
+jsou pověřeni vysokým a významným úřadem – aby jim vzdal onu
+úctu, na jakou má jejich postavení plný nárok, a aby s nimi jednal
+se vší patřičnou obřadností, kterou jejich významná hodnost a (tudíž i) velké ctnosti od jeho pera bezpodmínečně vyžadují. K tomu
+cíli dokonce hodlal na tomto místě zařadit rozklad, dotýkající se
+božských práv serbusů a rozvádějící tezi, že co serbus činí, správně
+činí, rozklad, který by jistojistě býval řádně smýšlejícího čtenáře
+pobavil i poučil, ale který je pisatel pro nedostatek místa i času
+želbohu nucen odsunout na nějakou vhodnější a případnější chvíli. Ale jakmile se taková příležitost naskytne, je připraven ukázat,
+že právoplatně ustanovený serbus, to znamená plnomocný sluha
+kolaturní obce, přidělený ke kolaturnímu špitálu a ve své úřední
+hodnosti asistující v kolaturním kostele, je z titulu a moci svého
+úřadu nadán veškerými znamenitostmi a nejlepšími vlastnostmi
+lidského plémě, a že ani na jednu z oněch skvělých předností si
+– 248 –
+
+pouzí sluhové obchodní, spolkoví nebo soudní, ba ani pořádkoví
+sluhové při kostelech filiálních (leda snad posledně jmenovaní, a ti
+v míře velice skrovné a nepatrné) ani sebeslabší uhajitelný nárok
+činit nemohou.
+Pan Bumble si znovu přepočítal čajové lžičky, znovu potěžkal
+klíšťky na cukr, důkladněji prohlédl konvičku na mléko a nachlup
+přesně si zjistil stav nábytku, až po ta žíněmi vycpaná sedadla
+u židlí – a každý ten úkon zopakoval dobře počítáno šestkrát, než
+si pomyslil, že teď se už paní Corneyová asi brzo vrátí. Myšlenka
+plodí myšlenku, a poněvadž žádný zvuk neprozrazoval, že by se
+paní Corneyová blížila, přišlo panu Bumblovi na mysl, že by to bylo
+zcela nevinné a počestné ukrácení chvíle, kdyby ještě dále ukojil
+svou zvědavost a zběžně nahlédl do útrob paniny komody.
+Jen co se ještě chvilku zaposlouchal u klíčové dírky, aby se přesvědčil, zda se k pokoji nikdo neblíží, začal se pan Bumble, počínaje
+zdola, obeznamovat s obsahem spodních tří dlouhých zásuvek; ty
+jsouce plné rozmanitých oděvních kusů pěkného střihu i jakosti,
+prosypaných sušenou levandulí a pečlivě uložených mezi dvěma
+vrstvami starých novin, ho zjevně nadmíru uspokojovaly. Když
+pak s postupem času došel k pravému krajovému šuplátku nahoře
+(v němž trčel klíč), spatřil v něm malou skříňku uzavřenou na visací
+zámek, a jakmile jí zatřepal, vydala skříňka libý zvuk, jako by v ní
+cinkaly mince; tu se pan Bumble majestátním krokem vrátil ke krbu,
+tam zaujal dřívější postavení a s vážnou a rozhodnou tváří pravil:
+„Udělám to!“ Toto pozoruhodné prohlášení doprovodil hned vzápětí
+tím, že deset minut šibalsky pokyvoval hlavou, jako by sám sebe
+peskoval, jaká je povedená kopa, a potom si se zjevným velkým
+potěšením a zájmem prohlížel, jaký dojem dělají jeho lýtka z profilu.
+Ještě stále se laškovně zabýval touto prohlídkou, když tu náhle
+do pokojíka vtrhla paní Corneyová, celá udýchaná sebou hodila na
+židli u krbu, jednou rukou si zakryla oči, druhou se chytila za srdce
+a lapala po dechu.
+– 249 –
+
+„Ale paní Corneyová,“ zhrozil se pan Bumble a shýbl se nad správcovou, „co to znamená, madam? – Stalo se něco, madam? – Prosím,
+odpovězte mi, jsem jako na –“ Pan Bumble si ve svém úleku nemohl
+ihned vzpomenout na slovo „skřipec“, a řekl proto „jako na střípku“.
+„Ó pane Bumble!“ zahořekovala dáma. „Tak hrozně jsem se rozčilila!“
+„Rozčilila, madam?“ vykřikl pan Bumble. „Kdo se vás opovážil –?
+Už vím!“ dodal pan Bumble a s vrozenou majestátností se zarazil.
+„To ta neřádná vobecní žebrota!“
+„Hrůza na to pomyslet!“ vyjekla dáma a otřásla se.
+„Tak na to nemyslete, madam,“ opáčil pan Bumble.
+„Když já si nemůžu pomoct,“ fňukala dáma.
+„Tak si něco vemte, madam,“ radil pan Bumble konejšivě. „Co
+kapičku toho vína?“
+„Ani za živý svět!“ odmítla paní Corneyová. „To bych nemohla – ó!
+Horní fášek – v pravém rohu – ó!“ Jen ta slova vyhekla, ukázala
+dobrá žena nepřítomně na misník a v záchvatu niterné křeče sebou
+zakroutila. Pan Bumble přiskočil ke skříni, popadl z poličky takto
+nesouvisle označené pintovou lahvičku ze zeleného skla, naplnil
+jejím obsahem čajový šálek a přidržel ho dámě ke rtům.
+„Už je mi líp,“ pronesla paní Corneyová a spustila se zády na lenoch, když polovičku vypila.
+Pan Bumble zdvihl zbožně oči ke stropu na znamení díků a potom je opět sklonil k okraji šálku a zvedl si ho k nosu.
+„Pfefrminc,“ pískla dáma slabým hláskem a při řeči se na serbusa
+něžně usmívala. „Zkuste, lízněte si! Je v tom ještě krapet – krapet
+něčeho jinšího.“
+S nedůvěrou v tváři pan Bumble medicínu ochutnal, zamlaskal
+rty, potom ochutnal ještě jednou – a postavil šálek na stůl prázdný.
+„Moc jednoho vzpruží,“ poznamenala paní Corneyová.
+„To jistě, moc, madam, jen co je pravda,“ souhlasil serbus. S těmi
+slovy si přitáhl židli k správcové a útlocitně se zeptal, co se stalo,
+že ji to tak znepokojilo.
+– 250 –
+
+„Nic,“ odpověděla paní Corneyová. „Jsem už takový hloupý, slabý
+stvoření, hned se rozčilím.“
+„Slabý jistě ne, madam,“ namítl pan Bumble a přitáhl si židli ještě
+trochu blíž. „Nebo jste vopravdu slabý stvoření, paní Corneyová?“
+„Všichni jsme slabí tvorové,“ prohlásila paní Corneyová jako všeobecně platný axióm.
+„To teda jsme,“ potvrdil serbus.
+Další minutu nebo dvě nepadlo slovo ani z té strany, ani z oné.
+Než tato doba uplynula, objasnil pan Bumble situaci tím, že sesunul levou ruku z lenochu matróniny židle, kde zpočátku spočívala,
+k matrónině zástěrkové vázačce, a kolem té se ruka pomaličku
+ovinula.
+„Všichni jsme slabí tvorové,“ začal pan Bumble.
+Paní Corneyová si vzdychla.
+„Nevzdychejte, paní Corneyová,“ řekl pan Bumble.
+„Když já si nemůžu pomoct!“ odpověděla paní Corneyová. A znovu si vzdychla.
+„Tohle je moc útulnej pokojíček, madam,“ pravil pan Bumble
+a rozhlédl se. „Ještě jeden k němu, madam, a bylo by to bydleníčko
+jako klícka.“
+„Pro jednu osobu by to bylo skoro moc,“ zašeptala na to dáma.
+„Ale pro dvě ne, madam,“ jemně zaskandoval pan Bumble námitkou. „Hm, paní Corneyová?“
+Paní Corneyová sklopila hlavu, když serbus takto promluvil; potom sklopil hlavu serbus, aby viděl paní Corneyové do tváře. Paní
+Corneyová, jak se sluší a patří, hlavu odvrátila a vyvinula si ruku,
+aby si mohla vytáhnout kapesník; bezděčně ji však vložila opět do
+ruky páně Bumblovy.
+„Vejbor vám dává naturální uhlí, viďte, paní Corneyová?“ zeptal
+se serbus a něžně jí stiskl ruku.
+„A svíčky,“ doplnila paní Corneyová v odpověď a stisk mu lehce
+oplatila.
+– 251 –
+
+„Uhlí, svíčky a byt zadarmo,“ shrnul pan Bumble. „Ach paní Cor­
+neyová, vy jste pravej anděl!“
+Odolat takovému výbuchu citů bylo nad síly dámy. Klesla panu
+Bumblovi do náruče a jmenovaný pán jí ve svém vzrušení vtiskl
+vášnivý polibek na cudný nos.
+„Hotovej kulaturní ráj!“ zajásal pan Bumble uneseně. „Jestlipak
+víte, moje svůdná čarodějko, že panu Sloutovi je dneska hůř?“
+„Ano,“ přisvědčila paní Corneyová ostýchavě.
+„Prej nedožije tejdne, říká dochtor,“ pokračoval pan Bumble. „To
+je kustod tohohle oustavu – jeho smrtí se uprázdní místo – a to místo se musí vobsadit. Jejda, paní Corneyová, to se vodvíraj vyhlídky!
+Taková skvostná příležitost spojit srdce i domácnost!“
+Paní Corneyová zaštkala.
+„A to sladký slovíčko?“ ptal se pan Bumble s tváří skloněnou nad
+upejpavou krasotinku. „To pravý sladký, slaďounký, slaďoulinký
+slovíčko, moje zlatá paninko!“
+„A‑a‑ano!“ vydechla zajíkavě správcová.
+„A ještě jedno,“ vedl dál svou serbus. „Seberte ty svý drahý pocuchaný nervíčky ještě jenom pro tohle jedno. Kdy to teda dáme
+dohromady?“
+Paní Corneyová se dvakrát pokusila promluvit a dvakrát jí hlas
+selhal. Konečně sebrala odvahu, objala pana Bumbla oběma rukama kolem krku a řekla, že jak on bude chtít, třeba hned, a že je
+„nevodolatelnej macíček“.
+Když tedy věc takto přátelsky a uspokojivě dojednali, slavnostně dohodu stvrdili ještě jedním plným šálkem mátového lektvaru,
+jehož užití bylo o to nezbytnější, že si ho vyžadovala i rozcitlivělá
+a rozechvělá mysl dámy. Mezitímco nápoj pořádali, správcová panu
+Bumblovi oznámila, že stařena zemřela.
+„Výborně,“ pravil tento pán a usrkl si ze své máty. „Cestou domů
+se teda hned stavím u Sowerberryho a řeknu mu, aby si sem zejtra
+ráno poslal. To vás tohle tak vylekalo, zlatíčko?“
+– 252 –
+
+„Ne, nevylekalo mě nic extra, můj drahý,“ řekla dáma vyhýbavě.
+„Muselo to přeci něco bejt, zlatíčko,“ nedal pan Bumble jinak.
+„Nepovíte to svýmu milovanýmu Bumblíčkovi?“
+„Teď ne,“ odmítla dáma, „až někdy jindy. Až budeme svoji, můj
+drahý.“
+„Až budeme svoji?“ zvolal pan Bumble. „Snad to nebyla nějaká
+mužská vopovážlivost vod některýho toho špitálníka, co vás –“
+„Ne, ne, zlatíčko, vůbec ne!“ zakřikla ho chvatně dáma.
+„Kdybych si měl myslet, že jo,“ pokračoval pan Bumble, „kdybych
+si měl myslet, že si některej z nich troufnul zvednout ty svoje sprostý voči k týhle přespanilý tvářičce –“
+„To by se přece žádný neodvážil, zlatíčko,“ spěšně vyvracela dáma.
+„Taky bych jim to neradil!“ vzkypěl pan Bumble a zaťal pěst. „Jen
+ať mi přijde na voči nějakej mužskej, ať kulaturník nebo přespolní,
+co by si to troufnul – a já mu to vysvětlím, že to už podruhý neudělá!“
+Nepřikrášlena nějakým prudkým šermováním, mohla se tato
+promluva zdát poklonou pro půvaby dámy ne zrovna valnou; ale
+poněvadž pan Bumble svou hrozbu četnými bojovnými gesty doprovázel, mocně ji tento důkaz jeho náklonnosti dojal a plna obdivu
+prohlásila, že je opravdu moureček.
+Potom si moureček vyhrnul límec u kabátu, nasadil si dvourohák,
+a když se dlouze a vroucně objal se svou nastávající polovičkou,
+znovu statečně vykročil do studeného nočního větru; pouze se ještě
+na pár minut zastavil na mužském oddělení špitálu a trochu jeho
+chovance pokujonýroval za tím cílem, aby se přesvědčil, že by úřad
+špitálního kustoda dovedl zastávat s nezbytnou břitkostí. Když se
+o svých schopnostech ujistil, opustil pan Bumble budovu s lehkým
+srdcem a s jasnou vidinou svého budoucího povýšení a ta mu stačila zaměstnat myšlenky po celou cestu, než došel k pohřebníkovu
+krámu.
+Ale poněvadž pan Sowerberry odešel s manželkou někam na čaj
+a na večeři a jelikož Noe Claypole nebyl v žádnou dobu ochoten na
+– 253 –
+
+sebe vzít větší díl tělesné námahy, než jakého je nezbytně zapotřebí
+k pohodlnému provádění podvojného úkonu jedení a pití, nebyl
+krám dosud zavřený, ačkoli obvyklá zavírací hodina již minula. Pan
+Bumble zaklepal několikrát holí na pult; ale protože nevzbudil ničí
+pozornost a ze zaskleného okénka malého pokojíka vzadu za krámem spatřil vycházet světlo, osmělil se nahlédnout dovnitř, aby
+viděl, co se tam děje – a když uviděl, co se tam děje, byl nemálo
+překvapený.
+Na stole bylo prostřeno k večeři; na ubruse bylo vidět chléb
+a máslo, talíře a sklenice, džbán černého ležáku a láhev vína. V čele
+stolu se v křesle nenuceně rozvaloval pan Noe Claypole s nohama
+přehozenýma přes postranní opěradlo a v jedné ruce držel otevřený zavírák a ve druhé hypan chleba namazaného máslem. Těsně
+vedle něho stála Karolína, lovila z bečičky ústřice, louskala je a pan
+Claypole se je ráčil s pozoruhodnou hltavostí polykat. Nadobyčej
+silná červeň v nosní krajině mladého pána a jakési strnulé přimhouření jeho pravého oka prozrazovaly, že je maličko podroušený; tyto příznaky potvrzoval nesmírný požitek, s nímž ústřice
+požíval a který se nedal dostatečně vysvětlit ničím jiným než silným
+oceňováním jejich chladivého účinku v případech niterné horečky.
+„Tahle je šťavnatá, Noe, jak pejchavička!“ řekla Karolína. „Zkus ji,
+broučku, zkus. Už jen tuhle.“
+„To je pošušňáníčko, taková oustřice!“ pochvaloval si pan Claypole,
+když ji spolkl. „Jenom hrozná škoda, že se z nich jednomu dělá nanic,
+když jich sní moc, né, Karolíno?“
+„Hotový muka!“ potvrdila Karolína.
+„Tak, tak,“ přisvědčil pan Claypole. „A co ty? Ty oustřice nerada?“
+„Zrovna moc ne, broučku,“ odpověděla Karolína. „Radši tě je
+vidím jíst, Noe, než se nima krmit sama.“
+„Bóže!“ vyhekl Noe přemítavě. „To je divný!“
+„Na, ještě jednu,“ pobízela ho Karolína. „Tumáš tuhle s těma krásnejma fouskama, jen se sbíhaj sliny!“
+– 254 –
+
+„Už nemůžu, už jsem plnej,“ odmítl Noe. „Hrozná škoda. Pojď blíž,
+Karolíno, ať ti dám pusu.“
+„Cože!“ zvolal pan Bumble, který v tom okamžiku vpadl do pokoje. „Řekni to ještě jednou, panáčku!“
+Karolína vyvřískla a schovala obličej do zástěry. Pan Claypole
+změnil pozici pouze natolik, že svezl nohy, až mu spadly na zem,
+a v opilém zděšení brejlil na serbusa.
+„Řekni to ještě jednou, ty klacku jeden sprostá, drzá!“ pokračoval
+pan Bumble. „Jak se vopovažuješ něco takovýho povídat, panáčku?
+A jak se ho ty vopovažuješ eště poštívat, uličnice jedna nestoudná?
+Pusu!“ vykřikl pan Bumble v mocném rozhorlení. „Fuj!“
+„Já to nemyslel dovopravdy!“ hájil se brečlavě Noe. „To vona mě
+věčně líbe, ať chci nebo nechci!“
+„Ale Noe!“ okřikla ho vyčítavě Karolína.
+„Jo, líbeš, však ty víš dobře, že jo!“ opáčil Noe. „To vona věčně,
+pane Bumble, pořád, prosím! Pořád mě, prosím, bere za bradu,
+pane, a všelijak se ke mně šmajchluje!“
+„Ticho!“ křikl přísně pan Bumble. „Syp dolů do kuchyně, slečinko!
+A ty, Noe, zavři krám – a jestli ještě cekneš slovíčko, dřív než se ti
+pán vrátí domů, tak si následky přičti sám! A až se ti vrátí, tak mu
+vyřídíš, že pan Bumble vzkazuje, aby zejtra ráno po snídani poslal
+jednu babskou truhlu. Slyšíš, panáčku? Prej pusu!“ zhrozil se pan
+Bumble, až mu ruce vyletěly do výše. „Hříšnost a bezbožnost nižších
+tříd v tomhle kulaturním obvodě je strašlivá! Jestli parlament s ohavností jejich spuštění nezatočí, tak je naše vlast ztracená a po dobrým
+jménu venkovskýho lidu je na věky věků veta!“ Po této oraci se serbus
+s nadutým a podmračeným výrazem vynesl z pohřebníkova domu.
+A když jsme tedy vyprovodili serbusa na jeho cestě domů až
+sem a když jsme rovněž zařídili všechno potřebné pro stařenin
+pohřeb, poohlédněme a poptejme se nyní zase po malém Oliveru
+Twistovi, abychom zjistili, leží‑li snad dosud v příkopě, kde ho
+nechal Toby Crackit.
+– 255 –
+
+Kapitola dvacátá osmá
+Zabývá se pátráním po Oliverovi a pokračuje v líčení jeho příhod
+„Aby vám vlci chřtán rozsápali!“ cedil Sikes mezi zuby, až mu skřípaly. „Škoda že nejsem někde mezi váma, to byste teprv skučeli
+a chroptěli!“
+Když s nejzavilejší zuřivostí, jaké byla jeho zavilá povaha vůbec
+schopna, toto zlořečení dohučel, položil si Sikes raněného hocha
+zády přes ohnuté koleno a na okamžik otočil hlavu, aby se rozhlédl
+po svých pronásledovatelích vzadu.
+V mlze a tmě, jaká byla, se dalo pramálo rozeznat; ale vzduchem
+se chvějivě nesl hlasitý pokřik lidí a ze všech stran se rozléhal štěkot
+vůkolních psů, vyburcovaných klinkáním poplašného zvonu.
+„Stůj, ty pse zbabělá!“ zařval lupič, volaje za Tobym Crackitem,
+který natahoval dlouhé nohy, co mu stačily, a byl už kus napřed.
+„Stůj!“
+Tento opětovaný rozkaz Tobyho na místě zarazil. Nebyl si totiž
+docela jistý, že je mimo dostřel bambitky, a Sikes rozhodně nebyl
+v náladě, aby si s ním člověk zahrával.
+„Pomoz mně s tím klukem,“ křičel Sikes a vztekle mával na svého
+kumpána. „Pojď zpátky!“
+Toby si dal záležet, aby bylo vidět, že se vrací; ale jak se pomalu
+blížil, tichým hlasem, pro nedostatek dechu zajíkavým, se odvážil
+projevit značnou nechuť.
+„Rychlej!“ křikl Sikes, položil hocha do suchého příkopu u svých
+nohou a ruče vytáhl z kapsy bambitku. „Žádný fígle na mě!“
+V tom okamžiku povyk zesílil. Sikes se znovu ohlédl a již mohl
+rozeznat, že muži, kteří se za nimi pustili, právě přelézají branku
+u pole, na kterém on stojí, a že několik kroků před nimi jsou dva psi.
+– 256 –
+
+„Je se vším ámen, Bille,“ zvolal Toby. „Nech kluka klukem a prásk­
+ni do bot!“ A s touto radou na rozloučenou dal pan Crackit přednost
+riziku, že ho přítel zastřelí, před jistotou, že ho dopadnou jeho
+nepřátelé, to jest hbitě ukázal paty a vzal nohy na ramena, div se
+za ním neprášilo. Sikes zaťal zuby; ještě jednou se rozhlédl; přehodil přes Oliverovo bezvládné tělo pláštěnku, do které ho předtím
+chvatně zabalili, rozběhl se podél přední strany živého plotu, jako
+by chtěl odvést pozornost pronásledovatelů od místa, kde hoch leží;
+na vteřinku zaváhal před jiným živým plotem, který se s prvním stýkal v pravém úhlu, vymrštil bambitku vysoko do vzduchu, jedním
+skokem se přehoupl přes plot a byl ten tam.
+„Hej, hej, vy tam!“ zvolal třaslavý hlas vzadu. „Pluto! Neptune!
+Pojďte sem, pojďte sem!“
+Psi, stejně jako jejich páni, zjevně neměli nijak zvláštní chuť
+k honbě, kterou právě podnikali, a proto ochotně rozkazu poslechli. Tři muži, kteří zatím pokročili kus do pole, zůstali stát, aby se
+vespolek poradili.
+„Moje rada, nebo abych to řekl jasněj, můj rozkaz,“ pravil nejtlust­
+ší muž z družiny, „je ten, abychom se hnedka vrátili domů.“
+„Mně vyhovuje všechno, co vyhovuje panu Gilesovi,“ souhlasil
+o něco menší muž, který v žádném případě nebyl postavy štíhlé
+a byl velice bledý v tváři a velice zdvořilý – jak vylekaní lidé často
+bývají.
+„Nerad bych vypadal jako nevychovaný člověk, pánové,“ řekl třetí
+muž, ten, který prve zavolal psy zpátky, „pan Giles to musí vědět
+nejlíp.“
+„Jistěže,“ přisvědčil menší muž, „a ať pan Giles rozhodne, jak
+chce, nebylo by na místě, abychom mu odporovali. Ne, ne, já své
+postavení znám! Chválabohu, já své postavení znám!“ Abychom
+řekli pravdu, menší muž na to skutečně vypadal, že své postavení
+zná a moc dobře ví, že rozhodně není zrovna záviděníhodné; jektaly
+mu totiž zuby, když mluvil.
+– 257 –
+
+„Máte strach, Brittlesi,“ pravil pan Giles.
+„Nemám,“ ohradil se Brittles.
+„Máte,“ dupl si Giles.
+„Jste utrhač, pane Gilesi,“ opáčil Brittles.
+„A vy lhář, Brittlesi,“ nedal se pan Giles.
+K tomuto čtveru odseknutí zavdalo podnět páně Gilesovo rýpnutí; a k páně Gilesovu rýpnutí zavdalo podnět jeho rozhořčení nad
+tím, že pod rouškou poklony svalil Brittles odpovědnost za návrat
+domů na něj. Třetí muž učinil této přestřelce konec vskutku filozoficky.
+„Já vám povím, pánové, jak to je,“ přihlásil se k slovu, „my máme
+strach všichni.“
+„Mluvte laskavě za sebe,“ ohradil se pan Giles, který byl z celé
+trojice nejbledší.
+„Taky že mluvím,“ opáčil muž. „Je to docela přirozené a patřičné
+mít za takovýchhle okolností strach. Já strach mám.“
+„Já taky,“ přidal se Brittles, „jenže to není třeba na jednoho vybafnout tak na plné kolo.“
+Tato upřímná doznání obměkčila pana Gilese a vzápětí přiznal
+i on, že má strach, načež všichni udělali čelem vzad a v naprosto
+dokonalé jednomyslnosti utíkali zase zpátky, dokud si pan Giles
+(který měl ze všech nejkratší dech a mimoto byl obtížen vidlemi)
+velice zdvořile nevynutil zastávku, aby se mohl za svá ukvapená
+slova omluvit.
+„Ale stejně je to úžasné,“ dodal pan Giles, když se ospravedlnil,
+„co člověk dokáže, když se mu zpění krev. Od minuty bych se byl
+dopustil vraždy – aspoň já, to vím – kdybychom byli některého toho
+lotra chytli.“
+Poněvadž druzí dva hluboce pociťovali podobnou obavu a poněvadž jejich zpěněná krev, jako jeho, zatím opět úplně opadla,
+rozpředly se dohady o příčině takové náhlé změny v jejich letoře.
+„Já vím, v čem to vězí,“ prohlásil pan Giles. „To byla ta branka.“
+– 258 –
+
+„Ani bych se nedivil, kdyby to bylo ono,“ chytil se té myšlenky
+Brittles.
+„Na to můžete vzít jed,“ pokračoval Giles, „to ta branka zarazila
+celý ten nával rozčilení. Pocítil jsem, jak mě najednou z ničeho nic
+horlivost přechází, zrovna když jsem přelízal.“
+Pozoruhodnou shodou okolností přepadl i druhé dva týž nepříjemný pocit přesně v témž okamžiku. Proto bylo úplně nabíledni,
+že příčinou byla ta branka – tím spíš, že nebylo nejmenší pochyby,
+pokud se týče času, kdy k té změně došlo, poněvadž všichni tři se
+upamatovali, že před sebou spatřili lupiče právě v okamžiku, kdy
+se udála.
+Tuto rozmluvu mezi sebou vedli oba muži, kteří zloděje v domě
+vyplašili, a vandrovní klempíř, který noclehoval v kůlně a kterého
+i s oběma jeho vořechy vyburcovali, aby jim pomohl při honičce.
+Pan Giles zastával u staré dámy, paní toho panského domu, dvojí úřad, správce a zároveň stolníka, kdežto Brittles byl sluha pro
+všechno, a poněvadž vstoupil do jejích služeb ještě jako pouhé dítě,
+dosud se s ním jednalo jako s nadějným jinochem, ačkoli mu již bylo
+něco přes třicet.
+Takovým a podobným hovorem si sice tito tři mužové navzájem
+dodávali odvahy, ale přese všechno se drželi co nejblíž pohromadě,
+a kdykoli nový prudký závan větru zaharašil větvemi, bázlivě se
+rozhlíželi, když nyní chvátali zpátky ke stromu, za nímž nechali
+lucernu, aby snad její světlo zlodějům neukázalo, kterým směrem
+mají střílet. Jakmile popadli svítilnu, rozběhli se k domovu, co jim
+síly stačily, věru slušným klusem. A ještě dlouho po tom, co se jejich
+tmavé postavy už nedaly rozeznat, bylo možno vidět jejich světlo
+v dálce blikat a tančit jako nějaká bludička vystupující z vlhkého
+a temného ovzduší, jímž je ruka hbitě nesla.
+Jak se pomalu schylovalo ke dni, byl vzduch stále studenější
+a mlha se válela při zemi jako hustý oblak dýmu. Tráva byla mokrá,
+pěšiny a dolíky byly samé bláto a voda; s dutým kvílením lenivě
+– 259 –
+
+povíval vlhký dech nezdravého větru. A Oliver dosud ležel bez hnutí
+a bez vědomí na místě, kde ho Sikes nechal.
+Pak se valem začalo blížit jitro. Když se na obloze mdle zatřepetal
+jeho první kalný přísvit – spíš smrt noci než zrod dne – nabyl chlad
+ještě na ostrosti a pronikavosti. Předměty, které ve tmě vypadaly
+rozmazaně a strašidelně, vyvstávaly stále určitěji a určitěji, až se
+ponenáhlu ustálily do svých známých tvarů. Spustil se hustý a prudký déšť a hlučně pleskal do bezlistých křovin. Ale Oliver ho necítil,
+jak do něho pere, neboť dosud ležel, natažený na svém hliněném
+loži, bezmocný a bezvědomý.
+Konečně prolomil ticho, které nad vším leželo, slabý bolestný
+výkřik a jím se také hoch probudil. Levá ruka, narychlo ovázaná
+šátkem, mu těžce a bezvládně visela po boku a obvaz byl prosáklý
+krví. Hoch byl tak slabý, že se stěží mohl vůbec zvednout a posadit;
+když to dokázal, rozhlížel se malátně kolem sebe po nějaké pomoci
+a bolestí sténal. Ač se zimou a vyčerpáním chvěl ve všech údech,
+pokusil se vztyčit a postavit; ale otřásl se od hlavy až k patě a bezvládně se zhroutil na zem.
+Po krátkém návratu stejné strnulosti, v jaké ležel předtím tak
+dlouho, však Olivera pobídla stále svíravější úzkost u srdce – která
+jako by ho varovala, že zůstane‑li tam ležet, určitě umře – že se
+přec jen vyškrábal na nohy a pokusil se jít. Hlava se mu motala
+a vrávoral ze strany na stranu jako opilec. Ale přese všechno se
+udržel a s hlavou malátně svěšenou na prsa klopýtal kupředu, ač
+nevěděl vůbec kam.
+A tu se mu hlavou začaly honit roje děsivých a zmatených
+myšlenek. Bylo mu, jako kdyby ještě stále šlapal mezi Sikesem
+a Crackitem, kteří se hněvivě přou – neboť mu v uších věrně zněla
+přímo slova, která říkali – a soustředil‑li jakž takž pozornost na
+sebe, třebas při nějakém vypjatém úsilí, aby se uchránil pádu, přistihl se, že hovoří k lupičům. Potom byl se Sikesem sám a trmácel
+se s ním po polích jako předešlého dne, a jak potkávali mátožné
+– 260 –
+
+postavy lidí, při každé pocítil na zápěstí stisk lupičovy ruky. Náhle
+sebou škubl, jak třeskly střelné rány; vzduchem se rozlehly hlasité
+výkřiky a volání, před očima mu bleskla světla a všude najednou
+bylo plno hluku a shonu, když ho nějaká neviditelná ruka kvapně
+unášela pryč. A všemi těmi hbitými proměnami vidin prolínalo
+nejasné a tísnivé vědomí bolesti, která ho bez ustání stravovala
+a trýznila.
+Takto vrávoral dál a téměř mechanicky se protahoval mezi hřebeny branek nebo dírami v živých plotech, jak se mu stavěly do
+cesty, až se dopotácel na silnici. Tam déšť zesílil v takový liják, že
+ho úplně vzpamatoval.
+Rozhlédl se kolem dokola a spatřil, že v nevelké vzdálenosti stojí
+dům, ke kterému se mu snad podaří dojít. Z útrpnosti k jeho stavu
+se nad ním třeba slitují – a i kdyby ne, jistě bude lepší, pomyslil si
+umřít blízko živých lidí než v těch pustých širých polích. Sebral
+všechny síly k poslednímu zoufalému pokusu a zaměřil vrávoravé
+kroky k domu.
+Jak se tak k němu blížil, přepadl ho najednou pocit, že ten dům
+už někdy viděl. Nepamatoval si sice žádný z detailů, ale připadal
+mu známý celkový obrys a vzhled stavby.
+Ta zahradní zeď! Ano, na trávníku za ní padl dnes v noci na kolena a prosil oba muže o smilování. Je to zrovna ten dům, který se
+pokusili vyloupit!
+Když Oliver dům poznal, zmocnil se ho tak svíravý strach, že na
+okamžik úplně zapomněl na krutou bolest své rány a myslil pouze
+na útěk. Útěk? Stěží se držel vůbec na nohou, a i kdyby nakrásně
+měl vládu nad veškerými schopnostmi svého útlého a mladičkého
+těla neztenčenu, kam by mohl utéci? Strčil do dvířek zahradní branky; byla odemčená a lehce se otevřela dokořán. Převrávoral pažit,
+vyhrabal se po schůdkách a chabě zaťukal na dveře. A protože ho
+všechny síly opustily, svezl se k jednomu z obou postranních sloupů
+malého portika.
+– 261 –
+
+Stalo se, že asi v tu dobu právě pan Giles, Brittles a klempíř seděli
+v kuchyni a čajem a rozličnými dobrotami se zotavovali z přestálé
+námahy a hrůz noci. Ne snad, že by bývalo páně Gilesovým zvykem povolovat nižším služebníkům příslušnou důvěrnost, neboť
+k těm se obyčejně choval naopak spíš se vznešenou vlídností, která
+ačkoli libá na poslech, přesto jim zároveň neomylně připomínala
+jeho vyšší společenské postavení. Leč smrt, požár a loupež staví
+všechny lidi sobě na roveň – a tak pan Giles seděl u kuchyňského
+krbu s nohama nataženýma k mřížce a levou rukou se opíral o stůl,
+kdežto pravou názorně dokresloval rozvláčné a podrobné líčení
+loupeže, jemuž jeho posluchačstvo (najmě však kuchařka a panská,
+které doplňovaly společnost) naslouchalo s bezdechým zájmem.
+„Bylo asi kolem půl třetí,“ vykládal pan Giles, „ale nechtěl bych
+přísahat, že nebylo spíš krapet ke třetí, když jsem se probudil, a jak
+jsem se na posteli obrátil, asi tak nějak (tu se pan Giles otočil na
+židli a přetáhl si přes sebe cíp ubrusu, který měl znázorňovat pokrývku), najednou se mi zdá, že slyším nějaký šramot.“
+Když vyprávění dospělo k tomuto bodu, kuchařka zbledla a požádala panskou, aby zavřela dveře; ta zase požádala Brittlese, ten
+požádal klempíře a ten se stavěl, že neslyší.
+„Že slyším nějaký šramot,“ opakoval pan Giles. „V první chvíli si
+povídám, nějaké mámení, a už jsem se šikoval zase zaspat, když
+vtom vám slyším ten šramot znova a zřetelně.“
+„Jaký šramot?“ zeptala se kuchařka.
+„Něco jako praskání,“ odpověděl pan Giles a rozhlédl se po společnosti.
+„Spíš jako kdyby někdo strouhal železnou tyčkou po struhátku
+na muškátový oříšek,“ nadhodil Brittles.
+„To až když jste to slyšel vy, prosím,“ opáčil pan Giles, „ale v tu
+chvíli to bylo nějaké praskání. Tak jsem odhrnul pokrývku,“ pokračoval Giles a přeložil cíp ubrusu zpátky, „posadil jsem se v posteli
+a poslouchám.“
+– 262 –
+
+Kuchařka a panská vyjekly unisono: „Šmarjá!“ a přitáhly si židle
+blíž k sobě.
+„To jsem to už slyšel docela jasně,“ ujal se opět slova pan Giles.
+„Povídám si: ‚Někdo se dobývá do dveří nebo do okna, co budem
+dělat? Vzbudím toho chudáka Brittlese a zachráním ho, aby ho
+nezavraždili v posteli – jinak mu třeba,‘ povídám si, ‚podříznou krk
+od pravého ucha až k levému a vůbec o tom nebude vědět.‘“
+Tu se oči všech obrátily na Brittlese, který upřel zrak na řečníka
+a civěl na něj, ústa dokořán otevřená a v obličeji vyjevený výraz
+bezmezné hrůzy.
+„Tak jsem odhodil pokrývku,“ pokračoval pan Giles, odmrštil
+ubrus a velice soustředěně se zahleděl na kuchařku a na panskou,
+„potichu jsem vylezl z postele, natáhl jsem si –“
+„Jsou tu dámy, pane Gilesi!“ připomněl mu šeptem klempíř.
+„– střevíce, pane,“ dořekl pan Giles s tváří k němu otočenou a se
+silným důrazem na prvém slově, „popadl jsem nabitou pistoli, co
+vždycky bereme večer nahoru s košem jídelního stříbra, a po špičkách jsem došel do jeho pokoje. ‚Brittlesi,‘ povídám, když jsem ho
+probudil, ‚nelekejte se!‘“
+„To jste řekl,“ potvrdil Brittles přiškrceným hlasem. „‚Jsme myslím,
+Brittlesi, synové smrti,‘ povídám,“ pokračoval Giles, „‚ale nelekejte se.‘“
+„A lekl se?“ zeptala se kuchařka.
+„Ani trošičku,“ odpověděl pan Giles. „Byl tak chladnokrevný – no,
+skoro tak chladnokrevný jako já.“
+„Být na jeho místě já, určitě bych byla ten moment umřela,“ poznamenala panská.
+„Vy jste ženská,“ opáčil Brittles již maličko kurážněji.
+„Brittles má pravdu,“ potvrdil pan Giles a pochvalně pokývl hlavou, „od ženské by se nic jiného nedalo čekat. Ale my, protože jsme
+muži, jsme vzali zhaslou lucerničku, co stála u Brittlese na patce,
+a v černočerné tmě jsme tápali dolů ze schodů – asi nějak takhle.“
+– 263 –
+
+Pan Giles se zdvihl ze svého místa a udělal dva kroky se zavřenýma očima, aby své líčení doprovodil příslušným činem, ale
+vtom sebou najednou prudce škubl, stejně jako ostatní společnost,
+a chvatně se zase vrátil na svou židli. Kuchařka a panská vyvřískly.
+„To bylo zaklepání,“ konstatoval pan Giles s předstíraným absolutním klidem. „Jděte někdo otevřít.“
+Nikdo se nehnul.
+„Zdá se to trochu divné, neobvyklé, v takovou časnou hodinu
+slyšet zaklepání,“ pokračoval pan Giles a obhlížel bledé obličeje,
+které ho obklopovaly, sám s tváří bílou jako křída, „ale otevřít se jít
+musí. Slyšíte, někdo!“
+Při posledních slovech pohlédl pan Giles na Brittlese, ale tento
+mladý muž, poněvadž od přirozenosti skromný, si o sobě pravděpodobně myslil, že je nikdo, a proto se asi domníval, že se dotaz
+nemůže vůbec týkat jeho; buď jak buď, neodpověděl ani slovem.
+Pan Giles vyslal prosebný pohled ke klempíři, ale ten najednou
+usnul. Ženy ovšem nepřicházely v úvahu.
+„Kdyby snad Brittles raději otevřel v přítomnosti svědků,“ pravil
+pan Giles po krátkém mlčení, „milerád mu půjdu jednoho dělat.“
+„Já taky,“ připojil se klempíř, který se stejně najednou probudil,
+jako předtím usnul.
+Za těchto podmínek Brittles kapituloval, a když se společnost
+poněkud uklidnila objevem (učiněným po otevření okenice), že už
+je bílý den, vydala se po schodech nahoru, psi v čele. Obě ženy, které
+se bály zůstat v suterénu, uzavíraly průvod. Na radu pana Gilese
+se všichni velmi hlasitě bavili, aby každou špatně smýšlející osobu
+venku upozornili, že je jich velký počet, a jako mistrovský diplomatický tah, který se zrodil v mozku téhož vynalézavého pána, vydatně
+štípali v síni psy do ocasu, aby je vydráždili k zuřivému štěkotu.
+Když učinili tato předběžná opatření, pověsil se pan Giles klempíři na ruku jako klíště (aby jim neutekl, jak se roztomile vyslovil)
+– 264 –
+
+a vydal patřičný povel k otevření dveří. Brittles rozkazu uposlechl –
+a celá hrůza a nebezpečí, jež spatřil hlouček služebnictva, bázlivě
+nakukujícího jeden druhému přes rameno, byl ubohý malý Oliver
+Twist, neschopný slova a vysílený, který jen zdvihl své těžké oči
+a němě se doprošoval slitování.
+„Chlapec!“ zvolal pan Giles a chrabře odstrčil klempíře dozadu.
+„Co to má s tou – hm? – Aha – honem, Brittlesi – podívejte se – nepoznáváte?“
+Brittles, který musil ustoupit za dveře, měl‑li je otevřít, ihned
+hlasitě vykřikl, jakmile Olivera spatřil. Vzápětí popadl pan Giles
+hocha za jednu nohu a ruku (naštěstí ne za tu zraněnou), vtáhl ho
+rovnou do síně a tam ho pustil jako pytel na podlahu.
+„Tady ho máme!“ zavřeštěl nahoru na schody Giles, rozčilený na
+nejvyšší míru. „Chytli jsme jednoho z těch zlodějů, madam! Chytli
+jsme zloděje, slečno! Je raněný, slečno! To já ho střelil, slečno,
+a Brittles mi svítil.“
+„Lucernou, slečno!“ křikl Brittles a přiložil si ze strany k ústům
+dlaň, aby se hlas donesl dál.
+Obě služebné se rozběhly po schodech do patra zvěstovat novinu, že pan Giles dopadl lupiče, a klempíř se zatím pilně zabýval
+pokusem přivést Olivera k vědomí, aby snad nezemřel dříve, než
+ho budou moci pověsit. Doprostřed všeho toho hluku a zmatku
+najednou zazněl líbezný ženský hlas a v mžiku vřavu utišil.
+„Gilesi!“ zašeptal hlas z plošinky nad schody.
+„Tady jsem, slečno,“ přihlásil se pan Giles. „Nelekejte se, prosím,
+nic se mi dohromady nestalo. Ani se moc zoufale nebránil, slečno!
+Brzy viděl, že na mě nestačí!“
+„Tiše!“ napomenula ho mladá dáma. „Takhle mi tetičku vylekáte
+víc než předtím ti zloději. Je ten ubožák hodně zraněný?“
+„Hrozně těžce, slečno,“ odpověděl Giles s nepopsatelným uspokojením.
+– 265 –
+
+„Vypadá, slečno, jako by už měl duši na jazyku,“ zařval Brittles
+stejným způsobem jako předtím. „Nechtěla byste se na něj přijít
+sem podívat, slečno, pro případ, že by dodělal?“
+„Tiše, prosím vás, buďte tak hodný!“ odvětila dáma. „Počkejte
+v klidu jen okamžíček, než promluvím s tetou.“
+Krokem stejně tichým a mírným jako její hlas dívka křepce odběhla. V krátkosti se vrátila s příkazem, že mají zraněného opatrně
+odnést nahoru do pokoje pana Gilese a Brittles že má osedlat poníka a okamžitě zajet do Chertsey a odtamtud co nejrychleji poslat
+strážníka a lékaře.
+„Ale nechcete se na něj dřív podívat, slečno?“ zeptal se pan
+Giles s takovou pýchou, jako kdyby Oliver byl nějaký vzácný pták
+s nádherným peřím, kterého obratně sundal. „Ani jenom mrknout,
+slečno?“
+„Teď ne, ani za nic na světě,“ odpověděla mladá dáma. „Ubožák!
+Prosím vás, Gilesi, jednejte s ním šetrně, mně k vůli!“
+Starý služebník zvedl k dívce, když se obracela k odchodu, oči
+tak plné pýchy a obdivu, jako by to bylo jeho vlastní dítě. Potom se
+sehnul k Oliverovi a pomohl ho odnést nahoru s péčí a starostlivostí
+téměř ženskou.
+
+– 266 –
+
+Kapitola dvacátá devátá
+Obsahuje první uvedení mezi obyvatele domu,
+do něhož se Oliver uchýlil
+V hezkém pokoji – hezkém, ač jeho zařízení dýchalo spíš starosvětským pohodlím než novodobou elegancí – seděly dvě dámy u stolu,
+bohatě prostřeného k snídani. Pan Giles, oblečený s úzkostlivou péčí
+od hlavy k patě v černém, jim přisluhoval. Zaujal stanoviště asi na
+půl cestě mezi příborníkem a jídelním stolem a s tělem vypjatým do
+plné výše, s hlavou pohozenou dozadu a docela malilinko přikloněnou ke straně, s levou nohou kousek vykročenou a s pravou rukou
+zasunutou za vestu, zatímco v levičce, která mu visela volně po
+boku, držel tác, vypadal jako člověk prostoupený velice příjemným
+vědomím vlastních předností a důležitosti.
+Jedna z obou dam byla věku již značně pokročilého, ale vysoký
+lenoch dubového křesla, v němž seděla, nebyl o nic přímější než
+ona. Oblečena se svrchovanou uhlazeností a přesností v někdejším
+stylu, pozoruhodně obměněném některými nepatrnými ústupky
+současnému vkusu, které staromódnost její toalety spíše roztomile
+podtrhávaly, než aby jí ubíraly na působivosti, seděla majestátně
+s rukama složenýma na stole před sebou. Oči (jejichž jas stáří zkalilo jen pramálo) upírala pozorně na svou mladou společnici.
+Mladší dáma byla v nejlíbeznějším rozpuku ženského jara –
+v onom věku, o němž se lze bez rouhání domnívat, že vstupují‑li
+vůbec kdy andělé z dobrodějného úradku božího do smrtelné
+schránky, jistě přebývají v takové, jako byla ona.
+Nepřekročila ještě sedmnáctý rok. Linie měla tak štíhlé a křehké,
+tak jemné a něžné, tak čisté a krásné, že se zdálo, jako by jejím
+živlem nebyla vůbec země, ani pozemští drsní tvorové vhodnými
+– 267 –
+
+druhy pro ni. Ba i ten bystrý duch, který jí zářil z hlubokých modrých očí a jehož pečeť nesla celá její ušlechtilá hlava, jako by se stěží
+shodoval s jejím věkem i tímto světem. A přesto proměnlivý výraz
+roztomilosti a srdečné nálady, tisícerá světla, která jí pohrávala
+v tváři a nezanechávala v ní jediný stín, a především úsměv, ten
+přívětivý šťastný úsměv, byly stvořeny pro domov a pokoj a štěstí
+rodinného krbu.
+Pilně se věnovala drobným úkonům stolování. Když náhodou
+zvedla oči právě v okamžiku, kdy ji starší dáma pozorovala, čtverácky si poodhrnula vlasy, které měla prostě spletené nad čelem,
+a vložila do svého zářivého pohledu takový výraz oddanosti a bezelstné něhy, že vidět ji blažení nebešťané, byli by se usmívali.
+„A Brittles už bude pryč dobře přes hodinu, že?“ zeptala se stará
+dáma po chvíli mlčení.
+„Hodinu a dvanáct minut, madam,“ odpověděl pan Giles, když si
+ověřil čas pohledem na stříbrné hodinky, které vytáhl za černou
+stužku.
+„Ten je vždycky pomalý,“ podotkla stará dáma.
+„Brittles byl vždycky pomalý chlapec, madam,“ konstatoval přisluhující stolník. A mimochodem, přihlédneme‑li k tomu, že Brittles
+byl pomalý chlapec již déle než třicet let, nezdálo se nijak zvlášť
+pravděpodobné, že z něho kdy bude chlapec rychlý.
+„Je to s ním myslím čím dál tím horší místo lepší,“ řekla starší
+dáma.
+„Je to od něho opravdu neomluvitelné, jestli se cestou zdržuje
+hrou s nějakými jinými chlapci,“ poznamenala mladá dáma s úsměvem.
+Pan Giles zjevně uvažoval, je‑li vhodné, aby si také sám dovolil
+uctivý úsměv, když vtom k zahradní brance přihrčela koleska a z ní
+vyskočil tlustý pán, rozběhl se rovnou ke dveřím, nějakým záhadným způsobem vnikl rychle do domu a vpadl do pokoje, div že pana
+Gilese i s jídelním stolem neporazil na hromadu.
+– 268 –
+
+„Něco takového jsem v životě neslyšel!“ zvolal tlustý pán. „Drahá
+paní Maylieová – můj ty bože – ještě ke všemu v nejhlubší noci – co
+živ jsem něco takového neslyšel, co živ ne!“
+S těmito projevy účasti stiskl tlustý pán oběma dámám ruku
+a potom si ke stolu přitáhl židli a tázal se, jak se jim vede.
+„Divím se, že nejste mrtvé – dočista mrtvé strachy,“ pravil tlustý
+pán. „Proč jste jenom nevzkázaly? Božínku, můj čeledín by tady
+býval v minutce a já taky a můj pomocník by byl přiběhl s nadšením! Vůbec každý, to se rozumí, za takových okolností! Jeje, jeje! Tak
+neočekávaně! A ještě ke všemu v nejhlubší noci!“
+Doktora zřejmě obzvlášť těžce znepokojovalo, že loupež byla neočekávaná a že se o ni pachatelé pokusili v noci, jako kdyby u pánů
+lupičské profese bylo ustáleným zvykem přistupovat k výkonu
+praxe v pravé poledne a dva tři dny předem ohlásit svou návštěvu
+poštou.
+„A vy, slečno Rózo,“ pravil doktor a obrátil se k mladé dámě, „co
+živ –“
+„Ach jistěže, samozřejmě,“ skočila mu do řeči Róza, „ale máme
+tady nahoře jednoho ubožáka, co by tetička ráda, abyste se na něj
+podíval.“
+„No ovšem,“ přisvědčil doktor, „už vím, to se rozumí. Jak jsem
+slyšel, bylo to vaše dílo, Gilesi.“
+Pan Giles, který právě horlivě srovnával čajové šálky do patřičné
+polohy, se silně začervenal a řekl, že měl tu čest.
+„Že čest?“ opáčil doktor. „Hm, ani nevím – možná že skolit zloděje
+v kuchyňce je stejně čestné jako skolit protivníka na dvanáct kroků.
+Co když on vypálil do vzduchu a vy jste se bil jako v souboji, Gilesi?“
+Pan Giles, který považoval takový zlehčující názor na věc za nespravedlivý pokus ubrat mu na slávě, uctivě odpověděl, že se sice
+pro člověka jeho postavení nehodí o tom soudit, ale že se opravdu
+domnívá, že pro toho druhého to není žádný žert.
+– 269 –
+
+„I kuš, svatá pravda!“ zvolal doktor. „Kde ho máte? Doveďte mě
+k němu. Až půjdu dolů, paní Maylieová, ještě se tady stavím. Tohle
+že je to okýnko, kterým vlezl dovnitř, he? No ne, to bych nikdy nevěřil!“
+Za nepřetržitého hovoru zamířil s panem Gilesem po schodech
+nahoru. A mezitímco stoupá po schodech a celou cestu hovoří,
+můžeme čtenáři prozradit, že pan Losberne, místní ranhojič známý v okruhu deset mil kolem jako „doktor“, ztloustl spíš z dobré
+nálady než z dobrého živobytí a byl tak laskavý a srdečný a nadto
+i výstřední starý mládenec, že by druhého takového žádný badatel
+pod sluncem nenašel ani na prostoře pětkrát větší.
+Doktorova nepřítomnost trvala mnohem déle, než si sám představoval i než očekávaly obě dámy. Z kolesky mu přinesli velkou
+plochou skříňku a potom velmi často klinkal ložnicový zvonek
+a služebnictvo si mohlo po schodech nohy uběhat, z kterýchžto
+všech známek se právem soudilo, že se nahoře děje něco důležitého.
+Konečně se přec vrátil a v odpověď na starostlivý dotaz po pacientově stavu se zatvářil velmi tajemně a zavřel za sebou pečlivě dveře.
+„Tohle je vskutku mimořádný případ, paní Maylieová,“ prohlásil
+doktor, který zůstal stát u dveří a opřel se o ně zády, jako by chtěl,
+aby se nedaly otevřít.
+„Snad není v nebezpečí?“ zeptala se stará dáma.
+„Hm, to by za daných okolností ani nic tak mimořádného nebylo,“
+odpověděl doktor, „ale myslím, že není. Už jste toho zloděje viděla?“
+„Ne,“ opáčila stará dáma.
+„Ani jste o něm nic bližšího neslyšela?“
+„Ne.“
+„Prosím o prominutí, madam,“ vložil se do hovoru pan Giles, „ale
+už jsem vám o něm chtěl všechno povědět, když vtom zrovna přišel
+doktor Losberne.“
+Skutečnost byla taková, že se pan Giles nemohl zpočátku odhodlat k otevřenému přiznání, že postřelil pouhého chlapce. Na jeho
+– 270 –
+
+statečnost se sneslo tolik chvály, že ani za živý svět nemohl odolat,
+aby s vysvětlením neposečkal oněch několik slastných minut, po
+něž se skvěl na samém vrcholku krátké slávy neohroženého odvážlivce.
+„Róza se chtěla jít na toho člověka podívat,“ řekla paní Maylieová,
+„ale já o tom nechtěla ani slyšet.“
+„Hm!“ zabručel doktor. „Na jeho vzhledu není nic zrovna strašlivého. Měla byste nějakou námitku proti tomu, jít se na něj podívat
+v mé přítomnosti?“
+„Kdyby to bylo nutné,“ odpověděla stará dáma, „tak jistě ne.“
+„Pak tedy myslím, že to nutné je,“ pravil doktor. „V každém případě určitě vím, že kdybyste to odložila, hluboce byste potom litovala,
+že jste to neudělala hned teď. Je úplně klidný a vede se mu dobře.
+Dovolte – smím prosit, slečno Rózo? Nemusíte mít ani nejmenší
+strach, za to vám ručím svou ctí!“
+
+– 271 –
+
+Kapitola třicátá
+Vypráví, co si o Oliverovi myslili noví návštěvníci u jeho lože
+S hojným řečným ujišťováním, že je zločincův zjev příjemně překvapí, si doktor provlekl ruku mladé dámy pod paždím, a když pak
+volné rámě nabídl paní Maylieové, nadmíru obřadně a důstojně je
+vedl po schodech nahoru.
+„Tak,“ řekl doktor pošeptmu, když lehounce otáčel klikou u dveří
+jedné ložnice, „teď tedy uslyšíme, co si o něm myslíte. Není sice
+zrovna nejčerstvěji oholený, ale přes to přese všechno nevypadá
+vůbec divoce. Moment, prosím! Nejdřív se ještě s dovolením podívám, jestli je schopný přijmout návštěvu.“
+Postoupil před ně a nahlédl do pokoje. Potom jim pokynul, aby
+vešly, a když vstoupily, zavřel za nimi dveře a vzápětí jemně odhrnul
+záclonu u postele. A na ní místo urputného, zarostlého rabiáta, na
+jehož tvář byly připraveny, spatřily ležet pouhé dítě – zmořené bolestí a vysílením a pohřížené do hlubokého spánku. Zraněná paže,
+ovázaná a uložená v dlahách, mu ležela křížem přes prsa; hlava mu
+spočívala na druhé ruce, kterou napůl zakrývaly dlouhé vlasy, jak
+se rozestřely po polštáři.
+Počestný medikus zadržoval rukou záclonu a mlčky přihlížel
+snad minutu, snad dvě. Mezitímco takto pacienta pozoroval, mladší
+dáma tichounce proklouzla kolem, posadila se na židli stojící vedle
+lůžka a shrnula Oliverovi vlasy z obličeje. Jak se přitom nad něj
+nachýlila, skanuly mu na čelo její slzy.
+Hoch sebou pohnul a ze spánku se usmál, jako by tyto známky
+soucitu a útrpnosti byly vzbudily nějakou příjemnou snovou vidinu
+lásky a něhy, jíž v životě nepoznal. Podobně úryvek líbezné melodie
+nebo zurčení vody v lesní tišině, či vůně květiny, nebo vyslovení zná– 272 –
+
+mého slova někdy náhle vyvolá matnou vzpomínku na výjev, který
+se v tomto životě nikdy neudál – vzpomínku, která se rozplyne jako
+dech; kterou jako by bylo probudilo nějaké krátké rozpomenutí na
+šťastnější bytí dávno minulé; kterou ani sebevětším vypětím vůle
+již nikdy nedokáže mysl znovu přivolat.
+„Co to má znamenat?“ zvolala starší dáma. „Tohle ubohé dítě
+přece nikdy nemohlo být pomocníkem lupičů!“
+„Nepravost,“ povzdechl si ranhojič a spustil opět záclonu, „se
+zabydluje v mnoha chrámech – a kdo může říci, že sličná schránka
+ji nebude hostit?“
+„Ale v takovém mladičkém věku!“ namítla Róza.
+„Slečinko moje drahá,“ opáčil ranhojič a truchlivě přitom pokyvoval hlavou, „stejně jako smrt, ani zločin se neomezuje výhradně na
+staré a sešlé. Až tuze často si vybírá oběti právě mezi nejmladšími
+a nejhezčími.“
+„Ale snad nevěříte – bože, snad doopravdy nevěříte, že tenhle
+křehký hoch byl dobrovolným společníkem nejhorších vyvrhelů
+lidské společnosti?“ zhrozila se Róza.
+Ranhojič potřásl hlavou s výrazem, který prozrazoval jeho obavu, že to věru možné je, a když návštěvnice upozornil, že by mohli
+pacienta rušit, odvedl je do vedlejšího pokoje.
+„Ale i kdyby býval opravdu ničemný,“ pokračovala Róza, „jen pomyslete, jak je mladý! Pomyslete, že třeba nikdy nepoznal mateřskou lásku
+ani útulnost domova – že třeba trpěl špatným zacházením a bitím
+nebo hladem a ty že ho vehnaly do jednoho houfu s lidmi, kteří ho
+pak donutili k hanebnostem. Teto, tetičko drahá, pro smilování boží,
+pomyslete na tohle, dřív než jim dovolíte, aby to nemocné dítě odvlekli
+do vězení, protože to by v každém případě bylo hrobem všech nadějí,
+že by se kdy mohl napravit. Ach, jakože mě milujete a víte, že jsem při
+vaší dobrotě a lásce nikdy nepocítila svou sirobu, ale jinak že bych ji
+možná byla trpce pociťovala a byla stejně bez pomoci a bez ochrany
+jako tohle ubohé dítě, slitujte se nad ním, dřív než bude pozdě!“
+– 273 –
+
+„Ty moje děvenko zlatá,“ odpověděla starší dáma a přivinula si
+plačící dívku k ňadrům, „snad si nemyslíš, že bych mu zkřivila jen
+jediný vlásek na hlavě?“
+„To ne!“ vyhrkla Róza zaníceně.
+„No ovšem, to jistě ne,“ přisvědčila stará dáma. „Moje dny se pomalu schylují ke konci – a kéž se mi dostane milosrdenství, jako já
+ho osvědčuji druhým! Co mohu udělat, pane, abych ho zachránila?“
+„Nechte mě přemýšlet, madam,“ odpověděl doktor, „nechte mě
+přemýšlet.“
+Pan Losberne si strčil ruce do kapes a několikrát se prošel po
+pokoji sem a tam; co chvíli se přitom zastavoval, pohupoval se na
+špičkách a strašlivě se mračil. A kolikrát zvolal „Už to mám!“ a „Ne,
+nemám!“, tolikrát opět obnovil svou mračnou procházku, až se
+konečně zastavil nadobro a takto se vyslovil:
+„Jestli mi dáte bezvýhradné a neomezené zplnomocnění, abych
+si Gilese a toho chlapečka Brittlese vzal na paškál, myslím, že bych
+už nějakou cestu našel. Vím, že Giles je věrný poctivec a starý rodinný sluha – ale vy mu to můžete tisícerým způsobem vynahradit
+a mimoto ho ještě odměnit, že je takový znamenitý střelec. Nemáte
+nic proti tomu?“
+„Ledaže by se našel nějaký jiný prostředek, jak to dítě uchránit,“
+odpověděla paní Maylieová.
+„Jiný není,“ prohlásil doktor. „Absolutně není, zaručuju se vám
+svým slovem.“
+„Pak vám tedy tetička tu plnou moc uděluje,“ řekla Róza a slzy se
+jí mísily do úsměvu, „ale, prosím vás, nebuďte na ty ubožáky tvrdší,
+než je nezbytně zapotřebí.“
+„Vy si myslíte, jak se zdá,“ opáčil doktor, „že každý kromě vás,
+slečno Rózo, má dnes sklon jednat tvrdě. Jen bych si přál, v zájmu
+všeho dorůstajícího mužského pokolení vůbec, aby vás ve stejně
+přístupné a rozněžnělé náladě zastihl první přijatelný mládenec,
+který se bude dovolávat vašeho porozumění. A stokrát škoda, že
+– 274 –
+
+nejsem mladý, abych mohl hned na místě využít tak příznivé příležitosti k tomu, jako je přítomná chvíle.“
+„Jste stejně velký chlapec jako ten chudinka Brittles,“ odpověděla
+zruměnělá Róza.
+„No,“ řekl doktor a srdečně se rozesmál, „to není nic zvlášť těžkého. Ale abychom se vrátili k našemu hochovi. K hlavnímu bodu naší
+dohody teprve přijdeme. Asi tak za hodinu se podle mého nejspíš
+probudí, a třebaže jsem tomu tupohlavému strážníkovi dole řekl, že
+se s hochem nesmí hnout ani na něj mluvit, protože by to ohrozilo
+jeho život, myslím, že my si s ním bez nebezpečí pohovořit můžeme.
+No a kladu si tedy tuhle podmínku – že ho ve vaší přítomnosti vyslechnu, a jestli podle toho, co nám řekne, usoudíme, a mně se podaří
+váš chladný rozum uspokojivě přesvědčit, že to je opravdový a skrz
+naskrz zkažený špatenka (což je víc než možné), že ho bez veškerého
+dalšího zasahování, aspoň z mé strany, ponecháme jeho osudu.“
+„To ne, teti!“ žebronila Róza.
+„To ano, teti!“ opáčil doktor. „Tedy platí?“
+„Není možné, aby to byl zarytý ničema,“ odporovala Róza. „To je
+úplně nemožné.“
+„Výborně, budiž,“ chytil se toho doktor, „a z toho důvodu byste
+měly tím spíš na můj návrh přistoupit.“
+Nakonec uzavřeli dohodu i v tomto bodě a potom se zúčastněné
+strany posadily a čekaly, poněkud netrpělivě, až se Oliver probudí.
+Trpělivosti obou dam bylo souzeno podstoupit delší zkoušku,
+než na jakou se podle předpovědi pana Losberna připravily; plynula totiž hodina za hodinou, ale Oliver stále tvrdě spal. Byl už vlastně
+večer, než jim dobrácký doktor teprve přinesl zvěst, že se Oliver konečně zotavil natolik, aby se s ním mohlo promluvit. Hoch je velmi
+nemocný a od ztráty krve zesláblý, řekl, ale jeho mysl hoří takovou
+nedočkavostí se s něčím svěřit, že pokládá za lepší tu příležitost mu
+poskytnout než trvat na tom, aby zůstal až do zítřka do rána v klidu,
+jak by jinak byl nařídil.
+– 275 –
+
+Sezení trvalo dlouho. Oliver jim líčil celou svou prostou historii
+a často musil pro bolest a nedostatek sil ve vyprávění ustat. Byl to
+strašlivý zážitek, když v ztemnělém pokoji poslouchali nemocné
+dítě, zemdleným hlasem zevrubně podávající předlouhý výčet běd
+a neštěstí, které mu přivodila lidská krutost. Ach kdybychom jen ve
+chvíli, kdy utiskujeme a týráme své bližní, alespoň jedinou myšlenkou pomněli truchlivých důkazů lidské scestnosti, které jako hustá
+a těžká mračna stoupají sice pomalu, ale neméně jistě k nebesům,
+aby později na naše hlavy odvetou dštily svou pomstu – kdybychom
+si v obrazotvornosti alespoň na jediný okamžik poslechli hlasy zemřelých, jejichž nesmrtelné svědectví nemůže udusit žádná moc
+ani žádná pýcha smést – kde by pak bylo všechno to ubližování
+a bezpráví, utrpení, bědy, krutost a zlo, jež s sebou přináší každičký
+den života!
+Toho večera urovnaly Oliverovi polštář vlídné ruce – a když
+usnul, bděla nad ním něha a ctnost. Cítil takový klid a blaženost,
+že byl hotov bez zareptání zemřít.
+Sotvaže tento závažný rozhovor skončil a Oliver se opět uložil
+k odpočinku, už doktor – když si nejdřív otřel oči a zároveň je přitom zatratil za to, že mu najednou nějak selhávají – pospíchal do
+přízemí, aby se pustil do pana Gilese! A když v přízemních pokojích
+nikoho nenašel, přišlo mu na mysl, že by se jednání dalo možná
+s lepším účinkem zahájit v kuchyni, a proto také do kuchyně zamířil.
+V této dolní sněmovně domovního parlamentu bylo shromážděno ženské služebnictvo, pan Brittles, pan Giles, klempíř (jemuž se
+dostalo zvláštního pozvání, aby se odměnou za prokázané služby
+pro zbytek toho dne s nimi poměl) a strážník. Posledně uvedený pán
+měl mohutnou hůl, mohutnou hlavu, mohutný obličej a mohutné
+šněrovací boty – a vypadal, jako kdyby již také byl požil přiměřeně
+velkou dávku piva, jak tomu i vskutku bylo.
+Rušné příhody uplynulé noci byly zjevně dosud na přetřesu,
+neboť když doktor vešel, pan Giles zrovna zeširoka vykládal o své
+– 276 –
+
+duchapřítomnosti a pan Brittles se džbánkem piva v ruce všechno
+dosvědčoval ještě dříve, než to jeho nadřízený vůbec vyslovil.
+„Jen klidně seďte!“ řekl jim doktor a mávl chlácholivě rukou.
+„Děkujeme, pane,“ odpověděl pan Giles. „Naše paní si, prosím,
+přála, abych dal k dobru trochu piva, a protože jsem na svůj pokojíček neměl nejmenší náladu, pane, a měl jsem chuť na společnost,
+popíjím svoje pivo tady mezi nimi.“
+Brittles zahájil tiché sborové brumlání, které mělo hromadně
+vyjádřit, jaké vespolné potěšení čerpají dámy i pánové z páně
+Gilesovy blahovůle. Pan Giles se s protektorským výrazem rozhlédl
+po společnosti, jako by chtěl říci, že dokud se budou patřičně chovat,
+nikdy je neopustí.
+„Jak se daří pacientovi teď navečer, pane?“ otázal se Giles.
+„Nijak zvlášť,“ odpověděl doktor. „Obávám se, že jste si s tímhle
+nadrobil pěknou kaši, pane Gilesi.“
+„Snad tím nechcete říct, doufám,“ pravil pan Giles, cely roztřesený,
+„že umře, pane? Kdybych si to měl myslet, tak by mě už nadosmrti
+život netěšil. Nikdy bych přece nechtěl takového chlapce usmrtit –
+nikdy, pane, a tuhle Brittles také ne – ani za všechno stříbro v celém
+hrabství.“
+„O tohle tady nejde,“ prohlásil doktor tajuplně. „Pane Gilesi, jste
+dobrý protestant?“
+„Ano, prosím, pevně doufám,“ zajíkal se pan Giles, který silně
+zbledl.
+„A co jste vy, chlapče?“ vyrazil doktor s přísnou otázkou na Brit­
+tlese.
+„Proboha, pane!“ zhrozil se Brittles a divoce sebou škubl. „Já
+jsem – to samé jako pan Giles, prosím.“
+„Pak mi tedy povězte tohle,“ pravil doktor, „vy oba, vy oba!
+Troufáte si odpřisáhnout, že ten hoch nahoře je tentýž hoch, kterého dnes časně ráno prostrčili tím okýnkem? Ven s tím, mluvte!
+Honem! Čekáme na vás.“
+– 277 –
+
+Doktor, který byl podle všeobecného mínění jedním z nejdobráčtějších tvorů pod sluncem, pronesl tuto výzvu tónem tak strašlivě hněvivým, že Giles a Brittles, beztak již z piva i rozčilení značně
+popletení, vypoulili jeden na druhého oči, jako když do nich hrom
+uhodí.
+„Dejte laskavě dobrý pozor na jejich odpověď, strážníku, ano,
+prosím?“ zahovořil znovu doktor a zároveň nadmíru vážným gestem hrozil ukazováčkem a klepal si jím na kořen nosu, aby si zajistil,
+že onen hodnostář uplatní veškerý svůj ostrovtip. „Možná že se
+z toho něco vyklube, ani to nebude dlouho trvat.“
+Strážník se zatvářil, jak uměl nejmoudřeji, a chopil se hole svého
+úřadu, která si dosud lhostejně hověla v koutě u krbu.
+„Povšimněte si, prosím, že tady jde o prostou otázku totožnosti,“
+dodal doktor.
+„Tak, tak, pane, ba právě,“ přisvědčil strážník za úporného kašlání,
+neboť zrovna do sebe ve spěchu obrátil zbytek piva a trocha mu
+zaskočila do koláčové dírky.
+„Za prvé tedy máme dům, do kterého se vloupají zloději,“ pokračoval doktor, „a dva muži zahlédnou v oblaku dýmu ze střelného
+prachu a ve všem tom zmatku z vyděšení a okolní tmy na zlomek
+vteřiny nějakého hocha. A za druhé hned ráno potom přijde do jednoho a téhož domu nějaký hoch, a protože má náhodou ovázanou
+ruku, tíž mužové se ho brachiálním násilím zmocní – kterýmžto
+činem ho nebezpečně ohrozí na životě – a přísahají, že to je ten
+zloděj. Nuže, otázka zní, zdali tento fakt ony muže k tomu opravňuje
+čili nic – a ne‑li, v jaké situaci se ocitají?“
+Strážník mudrcky přikývl a prohlásil, že jestli na tohle není zákon, rád by věděl, na co je.
+„Ptám se vás ještě jednou,“ zahřímal doktor, „můžete slavnostní
+přísahou potvrdit, že to je tentýž hoch?“
+Brittles se podíval nerozhodně na pana Gilese; pan Giles se podíval nerozhodně na Brittlese; strážník si přiložil dlaň k uchu, aby
+– 278 –
+
+pochytil odpověď; obě ženy a klempíř se nahnuli kupředu a dychtivě poslouchali; doktor se bystře rozhlížel; vtom zacinkal zvonek
+u branky a v témž okamžiku zahrčela venku kola.
+„To je patrola!“ zvolal Brittles, kterému se podle všeho zdání
+velice ulevilo.
+„Kdože?“ vykřikl na něj doktor, teď na oplátku vyděšený zase on.
+„Policajti z Bow Street, prosím,“ odpověděl Brittles a chopil se
+svíčky. „Já a pan Giles jsme pro ně ráno poslali.“
+„Cože?“ zařval doktor.
+„Ano, prosím,“ odpověděl Brittles, „vzkázal jsem pro ně po kočím
+od dostavníku a jen se divím, že nepřijeli dřív.“
+„Že jste vzkázal, vy? Pak sper ďas ty vaše – pomalé dostavníky
+tady! A dost!“ uťal doktor řeč a již odcházel.
+
+– 279 –
+
+Kapitola třicátá prvá
+Zahrnuje kritickou situaci
+„Kdo je?“ zeptal se Brittles, když maličko pootevřel domovní dveře,
+na nichž ponechal řetěz zaklesnutý, a při svíčce zacloněné rukou
+nakoukl škvírou ven.
+„Otevřte,“ odpověděl nějaký muž venku, „tady policejní úředníci
+od soudu v Bow Street, co jste pro ně dnes poslali.“
+Brittles, tímto ujištěním velmi uklidněný, otevřel dveře dokořán
+a spatřil korpulentního muže v zimním plášti, který bez jediného
+dalšího slova vešel dovnitř a na rohožce si otřel boty tak chladnokrevně, jako kdyby tam bydlil.
+„Jenom někoho pošlete, mladý muži, aby zastal mého kolegu,
+buďte tak hodný, jo?“ řekl policista. „Sedí venku v kolesce a hlídá
+herku. Nebo tady máte nějakou kůlnu, kam byste ji mohl na takových pět deset minut zavézt?“
+Když Brittles přisvědčil a rovnou na žádané stavení ukázal,
+korpulentní muž zamířil zpátky k zahradní brance a pomohl svému
+společníkovi kolesku zavézt, přičemž jim Brittles, samým obdivem
+až rozčilený, k tomu svítil. Jakmile vůz uložili, vrátili se opět do
+domu, a když je Brittles zavedl do salónku, oba odložili plášť i klobouk a ukázali svou pravou podobu.
+Ten, který klepal na dveře, byl statná osoba prostřední výšky,
+něco kolem padesátky, s lesklými černými vlasy, hodně krátce
+přistřiženými, s šístky, kulatým obličejem a pronikavýma očima.
+Druhý byl zrzavý, kostnatý muž v holínkách, s tváří značně ošklivou
+a s pršatým nosem zlověstného vzhledu.
+„Řekněte principálovi, že tady je Blathers a Duff, jo?“ pravil statnější muž, uhladil si rukou vlasy a položil na stůl želízka. „Á! Dobrý
+– 280 –
+
+večír, vašnosti. Mohl bych si s vámi promluvit pár slovíček mezi
+čtyřma očima, jestli dovolíte?“
+To platilo panu Losbernovi, který právě vešel do pokoje; týž pán
+v odpověď pokynul Brittlesovi, aby se vzdálil, a když přivedl obě
+dámy, zavřel dveře.
+„Zde je paní domu,“ řekl pan Losberne a lehce ukázal na paní
+Maylieovou.
+Pan Blathers se uklonil. Na vyzvání, aby se posadil, odložil klobouk na podlahu, sedl si a pokynul Duffovi, aby učinil podobně.
+Posledně jmenovaný pán podle všeho nebyl natolik zvyklý dobré
+společnosti nebo se v ní necítil natolik ve své kůži – jedno nebo
+druhé – a než se s všelijakým poškubáváním a vrtěním nohama
+usadil, s jistými potížemi si vecpal knoflík hole do úst.
+„No, co se teda tejče toho vloupání tady, vašnosti,“ začal Blathers.
+„Jaké jsou okolostojíčnosti?“
+Pan Losberne, který zjevně chtěl získat čas, líčil všechny podrobnosti velmi obšírně a s mnohými okolky. Pánové Blathers a Duff se
+přitom tvářili náramně šalamounsky a chvílemi na sebe navzájem
+pokyvovali hlavou.
+„To se rozumí, nemůžu ještě říct nic určitého, až jak tu práci
+uvidím,“ pravil Blathers, „ale moje mínění už předem je – nevídáno,
+tolik si prozradit troufám – že tohle neprovedl žádný balík. He,
+Duffe?“
+„Rozhodně ne,“ souhlasil Duff.
+„A abychom pro informaci dam slovo balík přeložili, patrně tím
+myslíte, jak se domnívám, že ten loupežný pokus neudělal žádný
+venkovan, ano?“ pravil s úsměvem pan Losberne.
+„Tak jest, vašnosti,“ přisvědčil Blathers. „To je všechno, co o tom
+vloupání víte, jo?“
+„Všechno,“ potvrdil doktor.
+„No a co je s tím chlapcem – ty řeči, co vede služebnictvo?“ zeptal
+se Blathers.
+– 281 –
+
+„Vůbec nic,“ odpověděl doktor. „Jeden z těch vyjukaných sluhů
+si prostě z ničeho nic vzal do hlavy, že ten hoch má s tím pokusem
+o vloupání do domu něco společného. Ale to je hloupost – čirý nesmysl.“
+„Jestli jo, tak se to moc lehko vyřídí,“ poznamenal Duff.
+„Docela správně, co říká,“ potvrdil Blathers a zároveň souhlasně
+přikyvoval hlavou a pohrával si nedbale s želízky, jako by to byl pár
+kastanět. „Kdo je ten hoch? Jak to vysvětluje, co o sobě udává? Kde
+se tady vůbec vzal? Přece nespadl z nebe, vašnosti, no ne?“
+„To samozřejmě ne,“ opáčil doktor a znepokojeně mrkl po obou
+dámách. „Znám jeho celou historii, ale o tom si můžeme promluvit
+za chvilku. Nejdřív byste se myslím rádi podívali na místo činu, kde
+to zloději zkoušeli – nemám pravdu?“
+„Jistěže,“ souhlasil pan Blathers. „Nejlíp, když nejdřív ohledáme
+terén a potom vyslechnem služebnictvo. Takový je taky obvyklý
+pořádek, jak se při vyšetřování postupuje.“
+Opatřili tedy světla a vzápětí se pánové Blathers a Duff v doprovodu místního strážníka, Brittlese, Gilese a zkrátka každého, kdo
+kde byl, odebrali do komory na konci chodby a podívali se okénkem
+ven; potom obešli po pažitu dům a podívali se okénkem dovnitř;
+potom si dali podat svíčku, aby si mohli prohlédnout okenici; potom lucernu, aby mohli sledovat šlápoty; potom vidle, aby mohli
+prošťárat křoví. Když s tím za bezdechého zájmu všech diváků byli
+hotovi, vrátili se opět do domu a podrobili pana Gilese a Brittlese
+melodramatickému předvedení jejich účasti na dobrodružných příhodách minulé noci, což ti zopakovali asi šestkrát za sebou, poprvé
+si navzájem odporujíce nikoli ve víc než v jednom důležitém bodě
+a naposledy nikoli ve víc než ve dvanácti. Jakmile dospěli k tomuto
+vyvrcholení, vyklidil Blathers a Duff pokoj a vedli spolu dlouhou
+poradu s takovou tajností a vážností, že po těchto stránkách by
+proti ní konzultace věhlasných lékařských kapacit o nejspletitějším
+medicínském problému byla pouhou dětskou hrou. Doktor mezitím
+– 282 –
+
+v silném znepokojení mysli rázoval po vedlejším pokoji sem a tam
+a paní Maylieová a Róza ho se starostlivým výrazem sledovaly.
+„Na mou čest,“ vzdychl si, když se po mnoha velmi prudkých
+obrátkách konečně zastavil, „dobrá rada drahá!“
+„Přece kdybychom těm lidem,“ ozvala se Róza, „věrně zopakovali,
+co nám ten ubohý chlapec o sobě vypravoval, určitě by to muselo
+stačit k jeho očištění.“
+„O tom moc pochybuju, má drahá slečinko,“ namítl doktor a za­
+kroutil hlavou. „Nevěřím, že by ho to očistilo, ani u nich, ani u soudních hodnostářů vyššího stupně. Řekli by, co je vlastně zač? Poběhlík!
+Když se to jeho povídání posuzuje z hlediska čistě profánních názorů
+a pravděpodobností, pak to je historka moc podezřelá.“
+„Ale vy jí přece věříte, ne?“ přerušila ho Róza.
+„Já ano, třeba je tak hrozně divná,“ odvětil doktor, „a jsem možná
+starý hlupák, že jí věřím. Ale přesto přese všechno nemyslím, že to
+je zrovna nejvhodnější historka pro protřelého policistu.“
+„Proč ne?“ tázala se Róza.
+„Proto, má sličná inkvizitorko,“ odpověděl doktor, „že viděna
+jejich očima má hodně škaredých slabin – chlapec může prokázat
+jen ty části, které vypadají špatně, a nic z toho, co vypadá pěkně.
+Zatrolení chlapíci, nedají pokoj, dokud u všeho nevědí svoje proč
+a nač, a nic neuznají za samozřejmé! Přece vidíte, podle vlastního
+doznání žil poslední čas mezi bandou zlodějů; jednou ho strážník
+přivedl na policejní stanici pro obvinění, že se na nějakém pánovi
+dopustil kapesní krádeže; z domu toho pána ho banda násilně odvedla do baráku, který nemůže popsat ani ukázat, ba dokonce nemá
+ani nejmenší ponětí o jeho poloze. Sem do Chertsey ho přivedou, ať
+chce nebo nechce, dva mužové, kteří si ho zřejmě nesmírně oblíbili –
+prostrčí ho oknem, aby vyloupil dům – a potom, na truc zrovna
+v ten okamžik, kdy se chystá vzbouřit obyvatele domu a tak udělat
+právě to, co by ho naveskrz ospravedlnilo, mu najednou do cesty
+vletí takové popletené stolnické nemehlo a postřelí ho! Docela jako
+– 283 –
+
+schválně, aby si chlapec jó nemohl svou situaci ani krapet polepšit!
+Copak to všechno nevidíte?“
+„Samozřejmě vidím,“ přikývla Róza s úsměvem, platícím doktorově ohnivosti, „ale pořád v tom nevidím nic, co by svědčilo o vině
+toho ubohého dítěte.“
+„Ne, to se rozumí, nevidíte!“ odsekl doktor. „Ach ty zlaté ženské
+oči! Ať pro dobré či zlé, u žádného problému jaktěživo nevidí nic
+než jednu stránku – a to vždycky tu první, která se jim naskytne.“
+Když vyslovil tento poznatek získaný zkušeností, strčil si doktor ruce do kapes a znovu začal měřit délku pokoje tempem ještě
+rychlejším než předtím.
+„Čím víc o tom přemýšlím,“ řekl doktor, „tím jasněji vidím, že z toho
+vyplynou jenom nekonečné trampoty a potíže, jestli těmhle mužům
+prozradíme skutečnou historii toho chlapce. Ručím za to, že jí nebudou věřit – a i když mu nakonec nemůžou nic udělat, přece jen, jak
+se jednou ta historie vytáhne na světlo a budou se veřejně přetřásat
+všechny pochybnosti, které se na ni sesypou, rozhodně to bude závažně na překážku vašemu lidumilnému záměru uchránit ho utrpení.“
+„Ale co si tedy počnem?“ zabědovala Róza. „Božínku, božínku,
+proč jen pro ty lidi posílali!“
+„Věru proč?“ rozčilila se paní Maylieová. „Být po mém, ani za živý
+svět jsem je nevolala.“
+„Nevidím jinou možnost,“ pravil pan Losberne, když si konečně
+s jakýmsi zoufalým klidem sedl, „než že to musíme zkusit a prorazit
+s drzým čelem. Účel je dobrý, a proto světí prostředky. Chlapec jeví
+silné příznaky horečky a jeho zdravotní stav nedovoluje žádnou další
+rozmluvu s ním – to je jedna pomoc. Musíme z toho vytlouct, co se
+dá, a jestli to přesto dopadne špatně, nebude to naše vina… Volno!“
+„Tak vašnosti,“ řekl Blathers, když s kolegou v patách vešel do
+pokoje, a nepromluvil slovo dál, dokud za sebou řádně nezavřel
+dveře. „Tohle nebyla scuknutá věc.“
+„A co to, k ďasu, je, scuknutá věc?“ vyhrkl netrpělivě doktor.
+– 284 –
+
+„My říkáme loupeži scuknutá, dámy,“ vysvětloval Blathers a otočil se k ženám, jako by jejich nevědomosti litoval, ale doktorovou
+opovrhoval, „když v ní má prsty služebnictvo.“
+„Nikdo je v tomhle případě nepodezíral,“ poznamenala paní
+Maylieová.
+„Nejvejš pravděpodobně ne, dámo,“ odpověděl Blathers, „ale přes
+všecko v tom prsty mít mohli.“
+„Právě proto tím spíš,“ dodal Duff.
+„Shledáváme, že to byl pracant z města,“ pokračoval Blathers
+v hlášení, „protože styl a provedení jsou prvotřídní.“
+„Elitní, hotová krása,“ připojil tlumeným hlasem Duff.
+„Byli na to dva,“ hovořil dál Blathers, „a měli s sebou kluka – to je
+jasné z rozměrů okna. To je prozatím všecko, co můžem říct. Jestli
+dovolíte, podíváme se hned na toho mládenečka, co máte nahoře.“
+„Snad by jim přišlo vhod, nejdřív se krapet něčeho napít, ne, paní
+Maylieová?“ nadhodil doktor a tvář se mu rozjasnila, jako by ho
+právě byla napadla nějaká nová myšlenka.
+„To jistě, ovšem!“ zvolala dychtivě Róza. „Jestli si přejete, ihned
+vám posloužím.“
+„Hm, děkuju vám, slečno,“ řekl Blathers a přejel si rukávem od
+kabátu ústa, „je to žíznivá práce, tahle naše služba. Co bude, to bude,
+slečno, co máte po ruce – jen se kvůli nám neobtěžujte.“
+„Tak co byste nejraději?“ zeptal se doktor a zamířil za mladou
+dámou k příborníku.
+„Krapítek šňáby28, vašnosti, jestli to vyjde na jedno,“ odpověděl
+Blathers. „Taková jízda z Londýna, dámo, to jeden nějak prostydne! A já
+mám zkušenost, že pálenka vždycky ještě nejspíš člověku zahřeje osrdí.“
+Toto zajímavé sdělení platilo paní Maylieové, která je také velmi
+blahosklonně kvitovala. Mezitímco jí je Blathers podával, vyklouzl
+doktor z pokoje.
+28
+
+Kořalka. Pozn. red.
+
+– 285 –
+
+„Jojo, dámy,“ pravil pan Blathers, který nedržel vinnou sklenku
+za nožičku, nýbrž ji uchopil palcem a ukazováčkem levé ruky za
+spodek a tak si ji zvedl před prsa, „už jsem v životě viděl pěknou
+řádku podobných meloušků.“
+„Třeba ta chmátka29 v té zapadlé uličce v Edmontonu, Blathersi,“
+napomohl kolegově paměti pan Duff.
+„To bylo něco na tenhle způsob, viďte?“ opáčil pan Blathers. „To
+tenkrát proved Chickweed Skoba, ten to udělal.“
+„Od začátku to pořád připisujete jemu,“ namítl Duff, „ale povídám
+vám, udělal to Šmat Jezule. Skoba s tím neměl o nic víc co dělat než
+já.“
+„Ale jděte,“ odsekl pan Blathers. „Přece vím, co vím. Snad se ale
+pamatujete na ten případ, jak Skoba přišel o peníze, jo? To byla
+senzace, co! Lepší než román, aspoň než co jsem kdy přečet já!“
+„Jak to bylo?“ vyzvídala Róza ve snaze podpořit u nevítaných
+návštěvníků každý příznak dobré nálady.
+„To byla loupež, dámo, na jakou by hned tak nikdo nepřipad,“ řekl
+Blathers. „Tenhle Chickweed Skoba –“
+„Skoba znamená tolik co Nosáč, dámo,“ přerušil ho Duff.
+„To přec ví dáma taky, to se rozumí, no ne?“ ptal se důrazně
+pan Blathers. „Vy, kolego, byste pořád člověku skákal do řeči! Tak
+teda ten Chickweed Skoba, dámo, byl hospodský někde támhle
+u Battlebridge a měl v té hospodě sklep, kam se nachodila pěkná
+kopa mladých lordů koukat na kohoutí zápasy a jezevčí dranice
+a podobně, a moc enteligentně byly všecky ty zábavy vedený, anžto
+jsem je sám často viděl. Tenkrát ještě nepatřil k cechu a jednou
+v noci vám mu ukradli tři sta sedumadvacet zlatých guineají v plátěném pytlíku – uprostřed noci mu ho z ložnice vyfouk nějaký čahoun
+s černou klapkou na oku, co byl schovaný pod postelí, a jen lup
+shrábl, bez okolků vyskočil z okna. To bylo jen na jedno patro vyso29
+
+Krádež. (Ze staršího argotu.) Pozn. překl.
+
+– 286 –
+
+ko. Vedl si při tom moc čiperně. Ale Skoba byl taky čipera, a jen ho
+ten frmol probudil, už vyletěl z postele, popadl bouchačku a střelil
+po něm. Tím vzbouřil sousedstvo a v tu ránu propuklo pozdvižení
+a všichni se hnali s křikem za ním. Když se konečně krapet porozhlídli, viděli, že Skoba toho lupiče trefil, celou cestu až k nějakému
+plaňkovému plotu, pěkný kousek daleko, se táhla krvavá stopa, ale
+tam ji ztratili. Ale zkrátka byl i s prachama v prachu a následkem
+toho se jméno pana Chickweeda, plně koncesovaného hostinského,
+octlo v Ouředním věstníku mezi jinými bankrotáři. A sháněly se
+milodary a pořádaly sbírky a punktovalo se nevímco všechno ve
+prospěch toho ubožáka, který si tu ztrátu bral ukrutně k srdci a tři
+nebo štyry dny bloumal bez cíle po ulicích a tak zoufale si rval vlasy,
+že se moc lidí bálo, aby si snad nešáh na život. A jeden den vám
+najednou přijde k nám na stanici, jako když ho honí, a má privátní
+rozhovor s naším soudcem a ten po dlouhým jednání klepne na
+zvonek a dá si k sobě zavolat Jema Spyerse (Jem byl čipernej policista) a povídá mu, aby se sebral a pomoh panu Chickweedovi
+chytit zloděje, co mu vyloupil dům. ‚Spyersi,‘ povídá Chickweed,
+‚já ho viděl včera ráno jít kolem mého domu.‘ – ‚A proč jste se za
+ním nepustil a nepopad ho za límec?‘ ptá se Spyers. – ‚Bylo mi,
+jako když do mě hrom uhodí, byl byste se ve mně krve nedořezal,‘
+povídá ten chudák, ‚ale určitě ho dostanem, protože mezi desátou
+a jedenáctou večír šel kolem znova!‘ Jen to Spyers uslyšel, hned si
+po kapsách rozstrkal nějaký to čistý prádlo a hřebínek, to jako pro
+případ, že by se tam třeba musel den dva zdržet, a už s ním jde
+a usadí se pěkně u jednoho okna v hospodě za tou nízkou červenou záclonkou, klobouk na hlavě, ouplně připravený na avízo ve
+vteřince vyletět ven. Pozdě večír si tam tak pokuřoval fajfku, když
+vtom z ničeho nic Chickweed najednou zařve: ‚Tamhle je! Chyťte ho!
+Chyťte ho! Zloděj! Vraždá‑á‑á!‘ Jem Spyers je natotata venku a tam
+vidí Chickweeda, jak na celý kolo křičí a uhání pryč ulicí. Spyers
+se pustí za ním, Chickweed upaluje dál, lidi se obracejí, kdekdo
+– 287 –
+
+řve ‚Zloději!‘ a sám Chickweed celou dobu bez ustání vřeští jako
+pominutý. Spyers ho ztratí na chviličku z očí, jak Chickweed zahýbá
+za roh, potom zahne Spyers jako střela za ním, vidí malý hlouček
+lidí a vletí mezi ně: ‚Kterej to je?‘ – ‚Hrome!‘ povídá Chickweed. ‚Zase
+jsem ho ztratil!‘ To byla prapodivná okolnost, ale nebylo po něm
+ani vidu ani slechu, a tak se teda vrátili zase do hospody. Druhý
+den ráno se Spyers zase posadil na svoje staré místo a za záclonkou
+znovu číhal po čahounovi s černou klapkou na jednom oku, až jeho
+zas rozbolely oči obě. Nakonec se už neudržel a musel je zavřít, aby
+si minutku odpočaly – a jen je zavřel, v tom samým momentě slyší
+Chickweeda zařvat: ‚Támhle je!‘ Znova teda vyletí ven a upaluje
+a Chickweed je o půl ulice napřed – a když uběhli dvakrát delší kus
+než den předtím, ten zloděj zase nikde! To se pak stalo ještě párkrát,
+až se jedna polovička sousedů nechala slyšet, že pana Chickweeda
+okradl sám rohatý, který si z něho teď tropí šašky, a druhá, že se prý
+chudák pan Chickweed ze samého zármutku pominul.“
+„A co říkal Jem Spyers?“ zeptal se doktor, který se krátce po začátku vyprávění vrátil do pokoje.
+„Jem Spyers,“ pokračoval policista, „dlouho neříkal vůbec nic a jenom všechno poslouchal – jenže tak, aby nebylo poznat, že poslouchá – a to dokazovalo, že svému řemeslu rozumí. Ale jednou ráno
+najednou vešel do šenku, vytáhl tabatěrku a povídá: ‚Chickweede,
+už jsem vypátral, kdo tu krádež proved.‘ – ‚Jistě?‘ povídá Chickweed.
+‚Ach drahej Spyersi, jen mi dopřejte, ať se mu pomstím, a spokojeně
+umřu! Ach drahej Spyersi, kdo je ten lotr?‘ – ‚Koukejte,‘ povídá Spyers
+a nabídl mu šňupeček, ‚už dost té komedie! Udělal jste to sám.‘ A taky
+že jo – a že z toho ještě ke všemu vytřískal pěknou hromádku peněz – a nikdo by mu na to nebyl jaktěživo přišel, kdyby to nebyl tak
+ukrutně přeháněl s tou starostí, aby udržel zdání neviny!“ zakončil
+pan Blathers, postavil skleničku na stůl a zacinkal želízky o sebe.
+„Opravdu velice zvláštní,“ poznamenal doktor. „A teď, je‑li vám
+libo, můžete jít nahoru.“
+– 288 –
+
+„Jestli je libo vám, prosím,“ opáčil pan Blathers. A těsně v patách
+za panem Losbernem vystoupili oba policisté do pokoje, kde ležel
+Oliver; v čele průvodu kráčel pan Giles s rozžatou svíčkou.
+Oliver sice až dosud dřímal, ale vypadal nyní hůř a byl rozpálenější, než se zdál kdy od rána. S doktorovou pomocí se mu podařilo
+na chviličku v posteli posadit a hleděl na neznámé lidi úplně nechápavě, vůbec nevěděl, co se děje – ba zdálo se, jako by se ani nemohl
+rozpomenout, kde vlastně je, ani co se s ním odehrálo.
+„Tohle je ten mládeneček,“ pravil pan Losberne hlasem sice tichým, ale přesto tónem velmi důrazným, „poraněný dnes ráno ze
+samostřílu, když z nějaké klukoviny neoprávněně přelezl na pozemek pana Tentononc – hm, jak se jen jmenuje, je to tady kousek
+za humny –, který přišel sem do toho domu požádat o pomoc a na
+kterého se ihned vrhl tento velemoudrý pán s tou svíčkou v ruce
+a jednal s ním tak surově, že ho vážně ohrozil na životě, jak mohu
+jako lékař dosvědčit.“
+Pánové Blathers a Duff se podívali na pana Gilese, těmito slovy
+doporučeného jejich pozornosti. Zmatený stolník poulil oči z nich
+na Olivera a z Olivera na pana Losberna s nesmírně směšným výrazem, v němž se mísil strach s rozpaky.
+„Snad to naposledy nechcete popírat?“ vyjel si doktor, když s citem opět pokládal Olivera na polštář.
+„Všechno jsem udělal jen – jen v nejlepším úmyslu, pane!“ odpověděl Giles. „Rozhodně jsem myslel, že to je ten hoch, jinak bych se
+ho nebyl vůbec dotknul. Nejsem přece necita, to nemám v povaze,
+pane.“
+„Který hoch jste myslel, že to je?“ zeptal se starší policista.
+„Od těch lupičů, pane!“ odpověděl Giles. „Ti – ti s sebou zaručeně
+měli hocha.“
+„Hm? A myslíte si to ještě teď?“ vyptával se Blathers.
+„Co jestli myslím ještě teď?“ opáčil Giles s očima nepřítomně
+vypoulenýma na tazatele!
+– 289 –
+
+„Jestli myslíte, že je to ten samý hoch, vy trumbero,“ odsekl netrpělivě Blathers.
+„Nevím – doopravdy nevím,“ soukal ze sebe Giles s žalostným
+výrazem. „Přísahat bych na to nemohl.“
+„Ale co myslíte?“ ptal se dál pan Blathers.
+„Nevím, co si mám myslet,“ odpověděl nebohý Giles. „Nemyslím,
+že to je ten hoch – vlastně jsem skoro jistý, že to není on. Přece víte,
+že to nemůže být on.“
+„Není ten člověk opilý, pane?“ obrátil se Blathers s otázkou na
+doktora.
+„Jste vy mi popleta věru k pohledání!“ řekl Duff s nejhlubším
+pohrdáním na adresu pana Gilese.
+Za této krátké rozmluvy zkoumal pan Losberne nemocnému
+puls; nyní však vstal ze židle u postele a poznamenal, že mají‑li
+pánové od policie v té věci ještě nějaké pochybnosti, bude jim snad
+libo přejít vedle do pokoje a vyslechnout Brittlese.
+Policisté se podle jeho návrhu zařídili a přeložili jednání do
+sousedního pokoje, kde potom pan Brittles, když si ho zavolali,
+zapletl sebe i svého v úctě chovaného nadřízeného do tak úžasné
+motanice nových rozpaků a nemožností, že nepřispěla k podstatnému objasnění žádného jiného faktu než toho, že sám podlehl silné
+mystifikaci – arci s výjimkou jeho tří prohlášení; že by toho pravého
+hocha nepoznal, ani kdyby ho před něj tu chviličku postavili, že za
+něho pokládal Olivera jedině proto, poněvadž to o něm tvrdil pan
+Giles, a že se pan Giles právě před chviličkou v kuchyni přiznal, že
+začíná mít velký strach, jestli se trošku neunáhlil.
+Mezi jinými důmyslnými dohady vyvstala i otázka, zdali pan Giles
+vůbec někoho postřelil, a po prohlédnutí sesterské pistole – párové
+k té, z níž vypálil, se ukázalo, že neobsahuje žádný nebezpečnější náboj než střelný prach ucpaný papírovou zátkou, kterýžto objev učinil
+značný dojem na všechny kromě doktora, který z ní asi před deseti
+minutami kulku odstranil. Ale na nikoho neudělal větší dojem než
+– 290 –
+
+na samého pana Gilese, který se už několik hodin mučil strachem, že
+smrtelně poranil svého bližního, a proto se nyní této nové domněnky
+dychtivě chytil a nejvyšší měrou ji podporoval. Nakonec policisté,
+kteří se již dál o Olivera nijak valně nestarali, nechali v domě pouze
+chertseyského strážníka a sami se odebrali k odpočinku pro tu noc
+do obce; slíbili, že druhý den ráno zase přijdou.
+Druhý den ráno se roznesla pověst, že v kingstonské šatlavě sedí
+dva muži a hoch, v noci dopadení za podezřelých okolností, a proto
+také pánové Blathers a Duff ihned odcestovali do Kingstonu. Řečené
+podezřelé okolnosti se však po vyšetření scvrkly na tu jedinou skutečnost, že zadržení byli dopadeni při spaní ve stohu sena – což,
+třebaže to je velký zločin, podléhá pouze trestu uvěznění a v milosrdných zracích anglického zákona, objímajícího v bezmezné lásce
+veškeré královské poddané, se při nedostatku jakýchkoli dalších
+svědectví nepokládá za uspokojivý důkaz, že se spáč nebo spáči
+dopustili násilné loupeže a tím se vystavili nebezpečí trestu smrti.
+Proto se pánové Blathers a Duff vrátili stejně moudří, jako odjížděli.
+Zkrátka a dobře, po troše dalšího zkoumání a spoustě dalšího
+mluvení se dal jeden sousední smírčí soudce snadno pohnout, aby
+přijal společnou záruku paní Maylieové a doktora Losberna na to, že
+se Oliver dostaví k soudu, bude‑li kdy předvolán, a potom se Blathers
+a Duff, odměnění nakonec dvěma guinea, vrátili do Londýna, v názoru na předmět své výpravy nikoli jednotní; posledně jmenovaný pán
+se po zralé úvaze všech okolností klonil k víře, že loupežný pokus
+má na svědomí Šmat Jezule, kdežto první byl stejně ochotně hotov
+přiznat plnou zásluhu za to slavnému panu Chickweedovi Skobovi.
+Mezitím se Oliver za vespolné péče paní Maylieové, Rózy a dobrosrdečného pana Losberna pomalu zotavoval a sílil. Vyslyší‑li kdy
+nebe vroucí modlitby, tryskající ze srdce překypělého vděčností –
+a ne‑li, které modlitby tedy ano? – pak se jim požehnání, jež na
+jejich hlavu svolávalo to osiřelé dítě, vlévala do duše a oblažovala
+je mírem a štěstím.
+– 291 –
+
+Kapitola třicátá druhá
+O šťastném životě, který pro Olivera začal v kruhu laskavých přátel
+Oliver nechuravěl ani lehce, ani neměl trampot málo. K bolesti
+a nepohyblivosti spojené se zraněnou rukou se z ležení na mokré
+a studené zemi přidala horečka prostřídaná zimničnou třesavkou,
+která se ho držela mnoho týdnů a zle ho sebrala. Ale konečně se
+přece jen začal ponenáhlu zotavovat a občas ze sebe mohl vypravit
+pár uslzených slov a projevit, jak hluboce pociťuje dobrotu obou
+láskyplných dam a jak vroucně touží, aby jim mohl, až se uzdraví
+a opět zesílí, svou vděčnost dokázat skutky; alespoň něčím, co by
+jim ukázalo, jakou láskou a úctou jeho srdce překypuje; čímkoli
+třeba sebemenším, co by jim potvrdilo, že svou ušlechtilou laskavost nevyplýtvaly nadarmo, nýbrž že ten ubohý hoch, kterého jejich
+lidumilnost vysvobodila z útrap nebo zachránila před smrtí, celým
+srdcem i duší dychtí jim sloužit.
+„Chudáčku,“ řekla mu Róza, když se Oliver jednoho dne slabým
+hlasem pokoušel pronést slova vděčnosti, která se mu drala na bledé rty, „budeš mít až dost příležitosti nám posloužit, jestli budeš
+chtít. Jedeme na venkov a teta má v úmyslu vzít tě s sebou. Klid
+toho zátiší tam, jeho čistý vzduch i všechny radosti a krásy jara tě
+v několika dnech postaví na nohy. Budeme pro tebe mít spoustu
+všelijakého zaměstnání, až budeš dost silný, abys tu námahu snesl.“
+„Námahu?“ zvolal Oliver. „Ach drahá slečno, jen kdybych pro
+vás mohl pracovat! Kdybych vám aspoň mohl k vaší spokojenosti
+zalévat květiny nebo vám opatrovat ptáčky, nebo celý boží den vám
+všechno oběhávat, abych vám udělal radost! Co bych za to dal!“
+„Co bys za to dával,“ namítla slečna Maylieová s úsměvem, „už
+jsem ti přece řekla, že pro tebe budeme mít spoustu všelijakého
+– 292 –
+
+zaměstnání! A jestli k naší spokojenosti vynaložíš jen polovinu té
+námahy, co teď slibuješ, tak mi uděláš opravdu obrovskou radost.“
+„Radost, slečno!“ zvolal Oliver. „Jste hrozně hodná, že to říkáte!“
+„Uděláš mi větší radost, než ti dovedu povědět,“ ujišťovala mladá
+dáma. „Už jen myšlenkou, že právě mé drahé dobré tetě náhoda
+popřála zachránit někoho od takového smutného osudu, jaký jsi
+nám vylíčil, by pro mě byla nevýslovné potěšení – ale vědomí, že
+předmět její dobroty a soucitu je za to upřímně vděčný a oddaný,
+mě bude blažit víc, než si vůbec dovedeš představit. – Rozumíš mi?“
+otázala se a zahleděla se do Oliverovy zamyšlené tváře.
+„Jistě, slečno, ano!“ vyhrkl dychtivě Oliver. „Jen jsem přemýšlel,
+že jsem zrovna nevděčný.“
+„Komu?“ zeptala se mladá dáma.
+„Tomu hodnému pánovi a té milé staré hospodyni, co se o mě
+tenkrát tak laskavě starali,“ odpověděl Oliver. „Kdyby věděli, jaký
+jsem šťastný, určitě by je to potěšilo.“
+„Ovšemže, to určitě,“ přisvědčila Oliverova dobroditelka, „a pan
+Losberne už taky byl tak laskavý a slíbil, až prý budeš dost silný,
+abys takovou cestu snesl, že tě k nim zaveze na návštěvu.“
+„Opravdu, slečno?“ zvolal Oliver a tvář se mu jásavě rozzářila.
+„Nevím, co si samou radostí počnu, až zas jednou ty jejich laskavé
+obličeje uvidím!“
+V krátké době se Oliver zotavil do té míry, aby mohl námahu
+takové výpravy podstoupit. Jednoho rána tedy nasedl s panem
+Losbernem do lehkého kočáru, který patřil paní Maylieové, a vydali
+se spolu na cestu. Když dojeli k Chertseyskému mostu, Oliver náhle
+silně zbledl a hlasitě vykřikl.
+„Co je to s tím chlapcem?“ zvolal doktor, jako obyčejně hned celý
+poplašený. „Vidíš něco – slyšíš něco – cítíš něco – co je?“
+„Tamhle, pane!“ vyhrkl Oliver a ukázal z okna kočáru. „Ten dům
+tamhle!“
+– 293 –
+
+„Jo vidím, co je s ním? Kočí, prrr! Zastavte tady!“ zvolal doktor.
+„Tak co je s tím domem, přítelíčku, no?“
+„Ti zloději – to je ten dům, co mě do něj zavedli!“ šeptal Oliver.
+„I čerta!“ vykřikl doktor. „Hej, kočí! Pusťte mě ven! Otevřte mi!“
+Ale než kočí stačil slézt z kozlíku, doktor se již tak nebo jinak
+vyškrábal z kočáru sám, a když doběhl k opuštěnému baráku dole,
+začal kopat do dveří jako zběsilý.
+„Hoho!“ řekl šeredný hrbatý mužíček, který otevřel dveře tak
+náhle, že se doktor pouhou setrvačností posledního kopance div
+nesvalil do chodby před sebou. „Co je, o co jde?“
+„O co jde?“ vykřikl doktor, ani okamžik se nerozmýšlel a popadl
+mužíčka za límec. „O moc. Jde o loupež!“
+„A půjde taky ještě o vraždu,“ odpověděl chladnokrevně hrbáč,
+„jestli nedáte ty ruce pryč. Slyšíte mě?“
+„Slyším,“ odpověděl doktor a důkladně svým zajatcem zatřepal.
+„Kde je – hrom do toho chlapa, jak se ten lotr jmenuje – aha, Sikes,
+to je ono. Kde je Sikes, ty zloději?“
+Hrbáč vypoulil oči, jako by ho jímal bezmezný úžas a rozhořčení; potom se svižně vykroutil doktorovi z rukou, vysypal několik
+strašlivých kleteb a ustoupil do domu. Než však stačil zavřít dveře,
+proběhl doktor beze slůvka dohadování do pokoje a dychtivě se po
+něm rozhlížel. Ale ani jediný kousek nábytku, ani jediná stopa něčeho, ať živého nebo neživého, ba ani poloha komor neodpovídala
+Oliverovu popisu!
+„Hej!“ řekl hrbáč, který ho bystře pozoroval. „Co to má znamenat,
+že se takhle násilnicky derete do mého domu? Chcete mě oloupit,
+nebo zavraždit? Jedno, nebo druhé?“
+„Slyšel jste už v životě o někom, aby se za tím nebo za oním cílem
+vypravil v dvojspřežném kočáře, vy staré, směšné strašidlo?“ opáčil
+popudlivý doktor.
+„Tak co tedy chcete?“ ptal se hrbáč důrazně. „Odklidíte se sám,
+dřív než vám k tomu pomůžu? Táhněte!“
+– 294 –
+
+„Hned jak uznám za vhodné,“ řekl pan Losberne a nahlédl přitom
+do druhého pokoje, který se stejně jako první ani v nejmenším nepodobal tomu, jak ho popsal Oliver. „Však já vás jednoho krásného
+dne ještě dopadnu, příteli!“
+„Jistě?“ zacenil se ohyzdný mrzák. „Kdybyste mě někdy hledal,
+tak jsem tady. Nežiju tady nadarmo jako blázen a docela sám
+posledních pětadvacet let, abych se vámi nechal vylekat. Tohle si
+odpykáte, tohle si odpykáte!“ A po těch slovech se ten zpotvořený
+skřet rozvřeštěl a rejdil po zemi jako vzteky pominutý.
+„Tohle je strašně hloupé,“ zabručel si pro sebe doktor, „ten chlapec se musel zmýlit. – Tumáte! Strčte si to do kapsy a můžete se
+zase zabednit.“ S těmi slovy hodil hrbáčovi minci a zamířil k vozu.
+Hrbáč se táhl za ním až k dvířkům kočáru a celou cestu přitom
+zlořečil a chrlil nejpustší kletby; když se však pan Losberne otočil,
+aby dal pokyn kočímu, podíval se hrbáč do kočáru a vteřinku si
+měřil Olivera pohledem tak ostrým a pronikavým, a zároveň i tak
+vzteklým a mstivým, že na něj Oliver nemohl zapomenout, ať ve
+spánku nebo ve bdění, ještě kolik měsíců potom. Hrbáč sypal své
+nejstrašlivější kletby ustavičně dál, dokud se kočí neusadil opět na
+kozlíku, a když už potom znovu ujížděli svou cestou, stále ho ještě
+viděli kus za sebou, jak v záchvatu vzteklosti, ať již skutečné nebo
+předstírané, dupe do země a rve si vlasy.
+„Jsem osel!“ konstatoval doktor po dlouhém mlčení. „Věděls to
+už dřív, Olivere?“
+„Ne, prosím.“
+„Tak to propříště nezapomeň.“
+„Osel!“ opakoval doktor po dalším několikaminutovém mlčení.
+„I kdyby to býval ten pravý dům a byli v něm ti praví darebáci, co
+bych s nimi byl samojediný svedl? A kdybych i byl nakrásně pomoc
+měl, nevidím, co dobrého bych tím byl pořídil, jedině to, že by to
+bylo vedlo k mému vlastnímu odhalení a k nevyhnutelnému udání,
+jakým způsobem jsem celou tu věc ututlal. Ale bylo by mi to patři– 295 –
+
+lo. Ustavičně se namáčím do nějaké kaše, takové nebo makové, že
+jednám z okamžitého popudu. Třeba by mi to bylo prospělo.“
+Už tomu tak vskutku bylo, že náš znamenitý doktor po celý svůj
+život nikdy nejednal jinak než z okamžitého popudu, a nebylo zrovna špatnou poklonou pro povahu oněch popudů, kterými se dával
+strhnout, že nejen nezabředl do žádných mimořádných potíží ani
+malérů, nýbrž požíval nejvřelejší úcty a vážnosti u všech, kdo ho
+znali. Musíme‑li již přiznat pravdu, byl chviličku trochu rozladěný ze zklamání, že se mu nepodařilo opatřit důkazy podporující
+Oliverovo vyprávění hned při první příležitosti, kdy měl čáku nějaké získat. Ale brzo se zase vzpamatoval, a když viděl, že Oliverovy
+odpovědi na jeho otázky jsou stále stejně přímé a důsledné a že je
+Oliver stále pronáší s touž mírou zřejmé upřímnosti a pravdivosti
+jako kdy dřív, rozhodl se, že nadále již jeho odpovědím věnuje plnou
+víru.
+Poněvadž Oliver znal jméno ulice, kde pan Brownlow bydlil, mohli jet rovnou cestou tam. Když do ní kočár zatáčel, tlouklo Oliverovi
+srdce tak prudce, že stěží mohl vůbec dýchat. „Tak, chlapče, který
+je to tedy dům?“
+„Ten! Ten!“ volal Oliver a dychtivě ukazoval z okna. „Ten bílý. Ach,
+jeďte, prosím! Rychle, prosím, rychle! Je mi, jako bych měl umřít –
+celý se z toho třesu.“
+„Nono, no!“ řekl dobrák doktor a poklepal mu na rameno. „Hned
+už je uvidíš a nebudou vědět radostí kudy kam, až tě spatří celého
+a zdravého.“
+„Ach, to doufám!“ zvolal Oliver. „Byli ke mně hrozně hodní – tak
+hrozně, hrozně hodní na mě byli!“
+Kočár drkotal dál. Zastavil se. Ne, to je špatný dům, ten vedlejší!
+Kočár pár kroků popojel a znovu zastavil. Oliver zvedl oči k oknům
+a slzy radostného očekávání mu kanuly crčkem po líci.
+Leč běda! Bílý dům byl prázdný a v okně svítila cedule: „K pronajmutí.“
+– 296 –
+
+„Zaklepejte u druhého domu,“ křikl pan Losberne na kočího
+a vzal Olivera pod paždím. „Co se stalo s panem Brownlowem, co
+bydlíval vedle v domě, nevíte?“
+Služebná nevěděla, ale prý se půjde zeptat. Za chviličku se vrátila
+se zprávou, že pan Brownlow rozprodal všechen majetek a před
+šesti nedělemi odjel do Západní Indie. Oliver sepjal ruce a malátně
+se zvrátil na sedadlo.
+„A jeho hospodyně odjela také?“ zeptal se pan Losberne po krátké přestávce.
+„Ano, prosím,“ odpověděla služebná. „Starý pán, hospodyně a ještě jeden pán, co byl přítel pana Brownlowa, všichni odjeli společně.“
+„Tak to otočte zpátky domů,“ řekl pan Losberne kočímu, „a žádné
+zastavování a krmení koní, dokud nebudete z toho zatraceného
+Londýna venku!“
+„A co ten knihkupec, prosím, pane?“ zažebronil Oliver. „Trefím
+tam, znám cestu. Pojeďte k němu, prosím vás! Pojeďte, pane, moc
+prosím!“
+„Můj chlapče ubohá, tohohle zklamání je už na jeden den dost,“
+odmítl doktor. „Až dost pro nás oba. Jestli pojedeme k tomu knihkupci, určitě se ukáže, že buďto umřel, nebo si zapálil střechu nad
+hlavou, nebo někam utekl. Ne, rovnou zpátky domů!“ A jak velel
+doktorův okamžitý popud, domů také jeli.
+Toto trpké zklamání způsobilo Oliverovi i uprostřed jeho štěstí
+mnoho lítosti a zármutku, neboť v době nemoci se častokrát těšil přemítáním, co všechno mu asi řeknou pan Brownlow a paní
+Bedwinová a jaká to bude úžasná radost jim povědět, kolik dlouhých
+dnů a nocí strávil přemýšlením o všem, co pro něj udělali, a bědováním nad krutým odloučením od nich. V mnohých jeho nedávných
+útrapách ho rovněž vzpružovala a posilovala naděje, že se konečně
+bude moci v jejich očích očistit a vysvětlit jim, jak ho ti lupiči násilně
+odvlekli, a nyní představa, že odjeli tak daleko a odnesli si s sebou
+přesvědčení, že je podvodník a zloděj – přesvědčení, které možná
+– 297 –
+
+zůstane nevyvráceno až do jeho smrti – bylo téměř víc, než mohl
+snést.
+Tato okolnost však nezpůsobila v chování jeho dobroditelek
+žádnou změnu. Po dalších čtrnácti dnech, když to pěkné teplé počasí začalo myslit opravdu vážně a každý strom i rostlina vyháněly
+mladé lístky a bohaté květy, vykonaly všechny přípravy k odjezdu
+z chertseyského domu na několik měsíců. Stříbro, které tak rozjitřilo Faginovu hrabivost, poslaly do bankovní úschovny, dům
+ponechaly na starost Gilesovi a jedné služebné a potom odjely do
+letní vilky nedaleko na venkově a Olivera vzaly s sebou.
+Kdo dovede vylíčit radost a rozkoš, klid mysli a slastnou pohodu,
+kterou neduživý hoch pociťoval v hojivém ovzduší vnitrozemské
+vesnice, obklopené zelenými vrchy a hustými lesy? Kdo dovede
+vypovědět, jak se scény míru a pokoje vsakují do mysli umořených
+obyvatel stěsnaných a hlučných měst a hluboko do jejich uštvaných
+srdcí vlévají svou vlastní svěžest? Je známo, že i takoví lidé, kteří
+prožili lopotný život v uzavřené prostoře přelidněných ulic a nikdy
+nebažili po změně, lidé, kterým se zvyk vskutku stal druhou přirozeností a kteří si časem téměř zamilovali každičkou cihlu i kámen
+vyznačující těsné hranice jejich každodenních pochůzek, nakonec
+zatoužili, když už po nich smrt vztahovala ruku, po jediném kratičkém pohledu na tvář přírody – a jen se přenesli daleko z místa
+svých dosavadních bolestí a radostí, rázem jako by se převtělili do
+nové existence. Jak se tak den ze dne došourávali do nějakého zeleného slunného ústraní, probouzel v nich pohled na oblohu a kopce
+i roviny a třpytivou vodu takové vzpomínky, že měli pocit, jako by
+jim jejich rychlý sklonek oslazovala předzvěst samého nebe, a nakonec klesli do hrobu stejně pokojně, jako jejich kalným a slabým
+zrakům zmizelo slunce, jehož západ pozorovali z okna své osamělé
+světnice sotva před několika hodinami! Vzpomínky, které vyvolává
+pokojná venkovská krajina, nejsou z tohoto světa, ani nepramení
+z jeho myšlenek a nadějí. Její ušlechtilý vliv nás možná naučí, jak
+– 298 –
+
+uvít čerstvé věnce na hroby těch, jež jsme milovali, možná že očistí
+naše myšlenky a smete stará záští a nepřátelství – ale pod tím vším
+doutná i v nejméně přemítavé mysli matné a polorozvité vědomí, že
+takové city chovala již dlouho předtím v jakémsi dávném a dalekém
+čase, vědomí, které vyvolává vznešenost myšlenky na daleké časy
+příští a deptá veškerou pýchu a světskost.
+Koutek, do kterého se uchýlili, byl rozkošný. Oliverovi, který
+své dosavadní dny strávil mezi mrzkou chátrou a uprostřed hluku
+a výtržností, připadalo, jako by se tam byl narodil do nového života.
+Po zdech vilky se pnuly růže a kozí list, kolem kmenů stromů se
+ovíjel břečťan a vzduch prosycovaly líbeznými vůněmi zahradní
+květiny. Hned vedle byl malý hřbitůvek, nikoli přecpaný vysokými
+nevzhlednými kamennými náhrobky, nýbrž posetý prostými mohylkami, porostlými svěžím drnem a mechem, pod nimiž odpočívali
+staří vesničané. Oliver se tam často zatoulal – a když si představil
+bídný hrob, v němž leží jeho matka, někdy se posadil a beze svědků
+usedavě vzlykal; ale jakmile zdvihl oči k hlubině oblohy nad hlavou,
+přestal si matku představovat ležící pod zemí a plakal pro ni sice
+opravdově, ale bez bolesti.
+Byl to blažený čas. Dny plynuly klidně a pokojně a noci s sebou
+nepřinášely ani strach, ani starosti; žádné chřadnutí v ničemném
+vězení ani společnost ničemných lidí; nic než příjemné a radostné
+myšlenky. Každý den ráno docházel Oliver k bělohlavému starému
+pánovi, který bydlil blízko u místního kostelíčka a který ho učil psát
+a lépe číst a který mluvil tak přívětivě a dával si s ním tolik námahy,
+že se Oliver mohl roztrhat samou snahou, jen aby se mu zavděčil.
+Potom se buď procházel s paní Maylieovou a s Rózou a poslouchal
+jejich hovory o knihách, nebo si někdy zase sedl někde v stinném
+koutku blízko k nim a poslouchal, jak mladá dáma předčítá – u čehož by byl vydržel, třeba až by pro samou tmu nebylo vůbec vidět
+na písmena. Potom si musel napsat úkol na příští den a u toho
+sedával v malé světničce s vyhlídkou do zahrady a pilně na něm
+– 299 –
+
+pracoval, až se pomalu zšeřil večer, kdy se dámy opět chodívaly
+projít a on s nimi; přitom poslouchal s takovou radostí všechno,
+co povídaly, a tak ho blažilo, když zatoužily po nějaké květině, pro
+kterou se musel někam vydrápat, nebo když zapomněly něco, pro
+co jim mohl doběhnout, že si samou ochotou nikdy nepřipadal dost
+rychlý. Když se pak setmělo úplně a vrátili se domů, mladá dáma se
+obyčejně posadila k pianu a hrála nějakou líbeznou melodii nebo
+tichým a jemným hlasem zpívala některou starou píseň, kterou
+právě chtěla její teta slyšet. V takových chvílích se nezažíhaly svíce
+a Oliver sedával u některého okna a naslouchal té líbezné hudbě
+v úplném vytržení.
+A co teprve, když přišla neděle! Jak docela jinak trávil ten den
+proti tomu, jakým způsobem ho trávíval až dosud! A ke všemu jak
+šťastně – jako všechny ostatní dny v ten věru blažený čas! Předně šli
+ráno do toho kostelíčka, kde do oken šuměly zelené haluze a venku
+zpívali ptáci a kam nízkým portálem vanul svěží libý vzduch a plnil
+prostou budovu vonným dechem. Chudí lidé byli tak pečlivě oblečení a čistí a klečeli na modlitbách tak vroucně, že účast na společném
+shromáždění pro ně zjevně byla radostí, a nikoli tíživou povinností;
+a třebaže zpěv byl tak neumělý, byl procítěný a zněl (alespoň uším
+Oliverovým) melodičtěji než všechno, co kdy v životě slyšel v kostele předtím. Potom byly zase procházky jako obyčejně a navíc četné
+návštěvy v čistých domcích dělného lidu. A večer předčítal Oliver
+z bible jednu dvě kapitoly, na které se celý týden pečlivě připravoval,
+a výkon této povinnosti v něm budil hrdost a potěšení větší, než
+kdyby býval sám duchovní.
+Ráno býval Oliver na nohou už v šest hodin a brousil široko daleko po okolí a plenil meze, aby natrhal kytici polního kvítí; s plnou
+náručí se potom vracel domů a stálo ho ještě mnoho péče a uvažování, než ji co nejpůsobivěji upravil k ozdobě ranního stolu. Rovněž
+se staral o čerstvý žabinec pro ptáčky slečny Maylieové (kterýžto
+předmět Oliver nastudoval pod zkušeným vedením obecního písa– 300 –
+
+ře) a zdobil jím klece s opravdu znaleckým vkusem. Když pro ten
+den opatřil ptáčky a vyšňořil klece, obyčejně se pro něj naskytla
+nějaká menší dobročinná posílka, kterou měl ve vesnici vyřídit;
+nebo nebylo‑li té, hrával se někdy na obecní louce báječný kriket;
+nebo nebylo‑li toho, vždycky se našla nějaká práce na zahradě nebo
+u kytiček, jíž se Oliver (který i tuto vědu studoval pod vedením
+téhož učitele, zkušeného zahradníka) věnoval s upřímným zápalem,
+až se konečně ukázala slečna Róza, a ta pak nezapomněla zahrnout
+tisícerou chválou všechno, co vykonal.
+Tak uplynuly tři měsíce; tři měsíce, které by v životě smrtelníka
+hýčkaného vrcholnou přízní a milostí osudu snad bývaly nezkaleným štěstím, ale které v životě Oliverově byly čirou blažeností.
+Při nejryzejší a nejpřívětivější šlechetnosti na straně jedné a při
+nejopravdovější, nejvřelejší a nejprocítěnější vděčnosti na straně
+druhé nebylo divu, že s koncem té krátké doby Oliver Twist v rodině
+staré dámy a její neteře úplně zdomácněl a ty že vroucí oddanost
+jeho mladého a citlivého srdce oplácely tím, že byly na něj hrdé
+a zamilovaly si ho.
+
+– 301 –
+
+Kapitola třicátá třetí
+V níž štěstí Oliverovo a jeho přátel utrpí náhlý otřes
+Jaro uběhlo jako voda a přišlo léto. Byla‑li vesnice zpočátku krásná, tonula nyní v plné záři a hýřivosti své nádhery. Vysoké stromy,
+které v časnějších měsících vypadaly seschlé a holé, zatím vzkypěly
+mocným životem a zdravím, a jak rozpínaly zelenou náruč nad žíznivou zemí, měnily nechráněná a obnažená místa v lahodná zákoutí,
+stopená v hluboký a příjemný stín, odkud byla vyhlídka do širého
+kraje, zalitého sluncem, který se prostíral vůkol. Země se oděla
+svým nejtřpytnějším zeleným hávem a vydechovala do vzduchu
+své nejsytější vůně. Rok byl na vrcholu rozkvětu a síly, všechno
+radostně bujelo.
+Ale v malé vilce plynul život stále týmž klidným chodem a mezi
+jeho obyvateli vládla stále táž jasná pohoda. Oliver se už dávno
+pozdravil a značně zesílil; ale ať zdravý nebo nemocný, nic to neměnilo na jeho vřelých citech k těm, v jejichž kruhu žil, ačkoli se tak
+s city přemnohých lidí leckdy stává. Byl to stále týž mírný, příchylný
+a oddaný tvor, jako býval v čase, kdy bolest a utrpení vyčerpávaly
+jeho síly a kdy s každou sebemenší úsluhou a úlevou byl závislý na
+těch, kdo ho opatrovali.
+Jednou večer podnikli delší procházku, než mívali ve zvyku jindy, neboť den byl neobyčejně parný; večer byl krásný, měsíc zářil
+jako rybí oko a zvedl se lehký větřík, který neobyčejně osvěžoval.
+Róza byla ve zvlášť znamenitém rozmaru a tak za veselého hovoru
+šlapali a šlapali, až se procházka protáhla o hodný kus za jejich
+obvyklou mez. Protože paní Maylieová pocítila únavu, vrátili se
+domů již volnějším krokem. Mladá dáma pouze odhodila prostý
+klobouček a jako obyčejně usedla k pianu. Několik minut se roztr– 302 –
+
+žitě probírala klávesami a potom přešla v tichou a hluboce vážnou
+melodii – a mezitímco ji hrála, zaslechli zvuk, jako kdyby plakala.
+„Rózo, děvenko!“ ozvala se starší dáma.
+Róza neodpověděla, nýbrž pouze maličko zrychlila tempo hry,
+jako by ji ta slova byla vyburcovala z nějakých bolestných myšlenek.
+„Rózo moje zlatá!“ zvolala paní Maylieová, chvatně vstala a sklonila se k ní. „Co to znamená? Ty pláčeš! Dítě moje drahé, co tě trápí?“
+„Nic, tetičko, nic,“ odpověděla dívka. „Nevím, co to je – nedovedu
+to popsat, ale cítím –“
+„Snad nejsi nemocná, má zlatá?“ přerušila ji paní Maylieová.
+„Ne, ne! I kde, nejsem!“ odporovala Róza a mezi řečí se třásla,
+jako by ji rozráželo nějaké hrozné mrazení. „Za chviličku mi bude
+líp. Zavřete to okno, prosím vás!“
+Oliver hbitě vyhověl její žádosti. Ve snaze zburcovat se opět
+k bývalé veselosti zkusila dívka zahrát nějakou živější píseň – ale
+prsty jí zůstaly bezmocně ležet na klávesách. Zakryla si tvář rukama,
+vrhla se na pohovku a povolila slzám, které již nebyla s to zadržet.
+„Dítě moje!“ zhrozila se postarší dáma a přivinula si ji do náruče.
+„Takhle jsem tě ještě nikdy neviděla.“
+„Nelekala bych vás, kdybych se tomu mohla ubránit,“ odpověděla
+Róza, „doopravdy jsem se snažila, co jsem mohla, ale není to nic
+platné. Bojím se, tetičko, že opravdu nemocná jsem.“
+A vskutku byla – neboť jakmile si dali přinést svíce, spatřili, že
+za tu kratičkou chvíli, která uplynula od jejich návratu domů, barva
+jejího obličeje zbledla na mramorovou běl. Jeho výraz sice neztratil
+nic ze své krásy, ale byl jiný, změněný, a v jemné tváři se jí zračila
+jistá tíseň a neklid, které v ní dosud nikdy nebyly. Ještě minuta, a zalil ji nachový ruměnec a něžné modré oči zastřel strhaný blouznivý
+výraz. Hned to zase zmizelo – jako stín vržený plujícím mrakem –
+a opět byla pouze sinavě bledá.
+Oliver, který s úzkostí sledoval starou dámu, pozoroval, že ji tyto
+úkazy lekají, jak vpravdě lekaly stejně i jeho; když však viděl, že dělá,
+– 303 –
+
+jako by je brala na lehkou váhu, snažil se chovat stejně a oběma se
+to dařilo natolik, že když teta přemluvila Rózu, aby si šla lehnout,
+byla dívka již v lepší náladě; ba zdálo se, jako by se již i trochu pozdravila, neboť je ujišťovala svým pevným přesvědčením, že ráno
+určitě vstane docela zdravá.
+„Jistě to není nic vážného, že ne?“ zajímal se Oliver, když se paní
+Maylieová vrátila. „Nevypadá dnes zrovna dobře, ale –“
+Stará dáma mu pokynula, aby nemluvil, posadila se do temného
+koutka pokoje a nějakou chvíli seděla mlčky. Konečně rozechvělým
+hlasem pronesla:
+„Doufám, že ne, Olivere. Byla jsem s ní opravdu šťastná hezkou
+řádku let, snad až tuze šťastná. Třeba je na čase, aby mě zase potkalo nějaké neštěstí – ale doufám, že to nebude tohle.“
+„Co?“ zeptal se Oliver.
+„Ta těžká rána,“ odpověděla stará dáma, „že bych ztratila to zlaté
+děvče, které mi bylo tak dlouho potěchou a štěstím.“
+„Ach nedej Bůh!“ vyhrkl prudce Oliver.
+„Amen pravím k tomu, mé dítě!“ dodala stará dáma a zalomila
+rukama.
+„To přece není možné, nic tak strašlivého snad nehrozí?“ zděsil
+se Oliver. „Ještě před dvěma hodinami jí přece bylo docela dobře!“
+„Ale teď je jí moc špatně,“ namítla paní Maylieová, „a určitě vím, bude
+jí ještě hůř. Má drahá, předrahá Róza! Ach, co bych si bez ní počala!“
+A povolila zármutku tak těžkému, že se jí Oliver, který v sobě
+dusil vlastní pohnutí, odvážil domlouvat a s úpěnlivou vážností ji
+prosit, aby se už jen v zájmu té drahé mladé dámy trochu uklidnila.
+„Jen považte, paní,“ pokračoval Oliver, když se mu slzy vedraly
+do očí přes veškeré úsilí, aby je zadržel, „jen považte, jaká je mladá
+a hodná a jakou radost a pohodu rozdává všem kolem sebe! Jsem
+jistý – přesvědčený – pevně přesvědčený – že kvůli vám, co jste
+sama tak hrozně hodná i kvůli sobě samé a kvůli všem, které dělá
+tak šťastné, neumře! Nebe nikdy nedopustí, aby umřela tak mladá.“
+– 304 –
+
+„Už mlč!“ řekla paní Maylieová a položila ruku Oliverovi na hlavu.
+„Uvažuješ jako dítě, chlapče ubohá. Ale přes to všechno mě učíš,
+co je má povinnost. Na chviličku jsem to zapomněla, Olivere, ale
+doufám, že mi snad bude odpuštěno, protože jsem stará a viděla
+jsem už v životě dost nemocí i smrti, abych věděla, co to je za trýzeň
+muset se odloučit od těch, které milujeme. Také jsem už viděla dost,
+abych věděla, že ne vždycky zrovna ty nejmladší a nejdražší ušetří
+osud lidem, kteří je milují. Ale to by nám mělo poskytnout útěchu
+v našem zármutku, protože nebe je spravedlivé, a takové případy
+nás přesvědčivě učí, že existuje svět jasnější než tenhle náš a že
+cesta do něj je rychlá. Staň se vůle boží! Miluju ji a nebe ví jak vřele!“
+S překvapením pozoroval Oliver na paní Maylieové, že jakmile
+promluvila první slova, rázem ovládla všechen nářek jakoby jedním
+vzepětím vůle a mezi řečí se napřímila a nabyla klidu a pevnosti.
+A ještě víc ho udivovalo poznání, že tato pevnost je trvalá – že při
+všem tom starání a bdění, které následovalo, paní Maylieová zůstává pořád pohotová a chladnokrevná a že všechny povinnosti, které
+na ní spočívají, vykonává klidně a podle všech zevních známek dokonce i radostně. Byl však mladý a nevěděl, co všechno silná povaha
+za krušných okolností dokáže. A jak to také měl vědět, když to tak
+zřídka vědí sami ti, kdo ji mají?
+Následovala noc plná úzkosti. Když přišlo ráno, ukázaly se
+předpovědi paní Maylieové až tuze oprávněné. Róza byla v prvním
+stadiu vysoké a nebezpečné horečky.
+„Musíme jednat, Olivere, a nepoddávat se bezúčelnému smutku,“ pravila paní Maylieová, položila si prst na ústa a zahleděla se
+mu upřeně do tváře. „Tenhle dopis se musí s největším možným
+urychlením poslat panu Losbernovi. Musí se odnést do nejbližšího
+městyse, to je slabé čtyři míle odsud, když se jde pěšinou přes pole,
+a odtamtud se s ním musí vypravit zvláštní spěšný jízdní kurýr
+rovnou do Chertsey. Lidé v tamějším hostinci to už obstarají a vím,
+že na tebe se mohu spolehnout, že všechno správně zařídíš.“
+– 305 –
+
+Oliver se nezmohl na odpověď, ale bylo vidět, jak je nedočkavý,
+už aby byl na cestě.
+„Tady je ještě jeden dopis,“ pokračovala paní Maylieová a v zamyšlení se odmlčela, „ale opravdu nevím, jestli ho mám poslat hned,
+nebo počkat, až uvidím, jak to dopadá s Rózou. Raději bych ho
+neposílala, až kdybych se snad bála toho nejhoršího.“
+„Ten jde taky do Chertsey, paní?“ vyptával se Oliver netrpělivě
+a v dychtivosti vyřídit svůj úkol natáhl roztřesenou ruku pro dopis.
+„Ne,“ odpověděla stará dáma a mechanicky mu ho dala. Oliver
+na dopis letmo pohlédl a viděl, že adresa zní na velectěného pana
+Harryho Maylieho ve venkovském sídle nějakého vysokého šlechtice – kde, to nemohl rozeznat.
+„Má tedy, prosím, jít?“ ptal se Oliver a nedočkavě k ní zvedl oči.
+„Myslím, že ne,“ rozhodla paní Maylieová a vzala si dopis zpátky.
+„Počkám do zítřka.“
+Zároveň s těmi slovy podala Oliverovi svou tobolku a ten se bez
+dalšího otálení vydal na cestu tak rychlým tempem, jaké dokázal
+vyvinout.
+Hbitě utíkal přes pole a louky a úzkými cestami, které je někdy
+dělily – hned téměř schovaný ve vysokém obilí po obou stranách
+a hned zas volný, když se vynořil na otevřený lán, kde si ženci nebo
+sekáči pilně hleděli díla – a ani jedinkrát neodpočíval, leda tu a tam
+na pár vteřinek, jen co by vůbec popadl dech, až se konečně celý
+uřícený a zaprášený přihnal na malý trh městyse.
+Tam se zastavil a rozhlížel se po hostinci. Byla tam bílá banka
+a červený pivovar a žlutá radnice – a v jednom rohu stál velký dům
+se vším, co na něm bylo ze dřeva, natřeným zeleně, před kterým
+visel štít s nápisem „U Jiřího“. A k tomu také hned pospíchal, jakmile
+mu padl do očí.
+Oslovil postilióna, který klímal v průjezdu, a ten vyslechl jeho
+přání a pak ho odkázal na podomka; ten znovu vyslechl všechno, co
+měl Oliver na srdci, a potom ho odkázal na hostinského. To byl pán
+– 306 –
+
+vysokého postavy v modrém nákrčníku, bílém klobouku, šedohnědých jezdeckých podkolenicích a ve vysokých botách s holeněmi
+shodné barvy, který se opíral o pumpu u vrat konírny a dloubal se
+stříbrným párátkem v zubech.
+Tento pán se velice uvážlivě odebral do výčepu, aby spočítal
+Oliverův účet – jehož sestavení mu trvalo hezky dlouhou chvíli –
+a když nakonec účet vystavil a Oliver ho zaplatil, musel se dát
+osedlat kůň a přistrojit posel, což zabralo ještě dalších dobrých
+deset minut. Mezitím Oliverova netrpělivost a úzkost dostoupila
+výše tak zoufalé, že by byl od minuty nejraději skočil na koně sám
+a plným tryskem odcválal na nejbližší poštovní stanici. Konečně
+bylo všechno připraveno, a když Oliver podal poslovi nahoru
+svůj balíček s četnými připomínkami a prosbami, aby ho doručil
+co nejrychleji, nasadil muž koni ostruhy, s klapotem odklusal po
+kostrbatém dláždění trhu a ve dvou minutách byl z městyse venku
+a tryskem uháněl po mýtní silnici.
+To už něco znamenalo, mít jistotu, že někoho poslali pro pomoc
+a že zbytečně nepromeškali hodinku času, a tak pospíchal Oliver
+přes hostinský zájezdní dvůr se srdcem již maličko lehčím. Právě
+zahýbal z průjezda a nemilou náhodou se srazil s velkým mužem,
+zahaleným do pláště, který zrovna v tom okamžiku vycházel ze
+dveří hostince.
+„Ouha!“ zvolal muž, upřel oči na Olivera a náhle štítivě uskočil.
+„Ďasa, co je tohle?“
+„Prosím za odpuštění, pane,“ omlouval se Oliver. „Ale hrozně
+pospíchám domů a neviděl jsem vás vycházet.“
+„Sper tě ďas!“ vrčel si muž pro sebe a přímo hocha svýma velkýma tmavýma očima probodával. „Kdo by si to pomyslel! Rozdrtit
+ho na prach, i z kamenné rakve by se ještě vydrápal, jen aby mi
+zkřížil cestu!“
+„Já nerad, prosím,“ koktal Oliver, divokým pohledem cizího muže
+zmatený. „Doufám, že jsem vám neublížil.“
+– 307 –
+
+„Svrab!“ hučel muž v šíleném vzteku skrze zaťaté zuby. „Škoda
+že jsem neměl kuráž říct to slovo, mohl jsem tě mít za jednu noc
+z krku! Prokletí na tvou hlavu a černý mor na tvoje srdce, skrčku!
+Co tady chceš?“
+Zatímco ze sebe přerývavě vyrážel tato slova, hrozil muž pěstí.
+Pokročil proti Oliverovi, jako by měl v úmyslu zasadit mu ránu, ale
+vtom se skácel jako podťatý a s pěnou u úst se na zemi křečovitě
+svíjel.
+Oliver okamžik vyjeveně přihlížel, jak sebou šílenec zmítá (neboť za toho muže považoval), a vzápětí se vrhl do domu pro pomoc.
+Jen se přesvědčil, že muže odnesli bez úhony do hostince, ihned
+obrátil kroky k domovu a utíkal, co mu síly stačily, aby vynahradil
+promarněný čas; přitom s velkým údivem a trochu i se strachem
+vzpomínal na prapodivné chování člověka, s kterým se právě
+rozešel. Tato událost mu však nesetrvala v paměti dlouho, neboť
+sotvaže doběhl do vilky, ihned mu zaměstnávalo mysl dost jiných
+věcí a úplně mu vyhnalo z hlavy všechny úvahy o sobě.
+Zdravotní stav Rózy Maylieové se rychle zhoršoval; před půlnocí v horečce blouznila. Felčar, který žil ve vesnici, dlel ustavičně
+u jejího lůžka. Hned jak prvně prohlédl nemocnou, vzal si paní
+Maylieovou stranou a prohlásil, že dívčina nemoc je rázu vskutku
+nejvýš znepokojivého. „Upřímně,“ řekl, „byl by to málem zázrak,
+kdyby se uzdravila.“
+Kolikrát jen vyskočil Oliver za tu noc z postele a přikradl se neslyšnými krůčky ke schodišti a lovil ušima sebemenší zvuk z pokoje
+nemocné! Kolikrát mu jen celým tělem zalomcovala třesavka a studené krůpěje hrůzy mu vyrazily na čele, když v něm náhlý hlasitější
+krok vzbudil strach, že se právě v tom okamžiku přihodilo to něco
+nad všechno pomyšlení děsného! A co byla vroucnost modliteb,
+které pronesl kdy předtím, proti úpěnlivosti, s níž nyní vyléval své
+zoufalé a vášnivé prosby za život a zdraví oné něžné bytosti, která
+se potácela na samém pokraji černého hrobu!
+– 308 –
+
+Ach to napětí, strašlivé, mučivé napětí, muset nečinně přihlížet,
+jak se život bytosti, kterou vřele milujeme, chvěje na vlásku! Ty
+drásavé myšlenky, které zavalují mysl, až z nich srdce buší jako
+kladivo a dech se v hrdle dusí pod náporem představ, které ji
+malují – ta zoufalá touha něco proboha udělat k ulehčení bolesti
+nebo zmenšení nebezpečí, jež snížit nemáme v moci – to klesání
+na mysli i na duchu, které pramení ze smutného uvědomění naší
+vlastní nemohoucnosti – jaká trýzeň se může těm mukám vyrovnat,
+jaká myšlenka nebo skutek je dokáže v tom horečném víru a varu
+chvíle zmírnit?
+Přišlo ráno a vilka byla smutná a tichá. Lidé hovořili šeptem; čas
+od času se u branky ukázala starostlivá tvář; ženy i děti odcházely
+v slzách. Po celý nekonečný den a ještě kolik hodin po tom, kdy se
+už setmělo, přecházel Oliver tiše po zahradě sem a tam, co chviličku
+zvedal oči k pokoji nemocné a pokaždé se otřásl, když uviděl to
+zatemněné okno, které vypadalo, jako by smrt byla uvnitř rozestřela svoje křídla. Pozdě večer přijel pan Losberne. „Je to kruté,“
+řekl dobrák doktor a při těch slovech se odvrátil, „tak mladá, tak
+milovaná! Ale naděje je pramalá.“
+Další ráno. Slunce jasně svítilo – tak jasně, jako by ani neshlíželo na nějakou bědu nebo starost. A s každičkým lístkem a květem
+kolem sebe bujně rozvitým, na všech stranách obklopena životem
+a zdravím a zvuky i pohledy plnými radosti, sličná mladá bytost ležela a rychle uvadala. Oliver se odkradl na starý hřbitůvek, posadil
+se na jeden zelený růvek a v tichosti pro ni plakal a modlil se za ni.
+Vůkol se rozkládal takový mír a krása, v slunné krajině bylo
+tolik jasu a veselí, ve zpěvu letního ptactva tolik blaženého jásotu,
+v rychlém letu kavek kroužících nad hlavou tolik volnosti, ve všem
+tolik života a rozradování, že když hoch pozvedl rozbolavělé oči
+a rozhlédl se kolem, instinktivně připadl na myšlenku, tohle že není
+čas na smrt; že když jsou nižší tvorové všichni tak radostní a veselí,
+rozhodně přece nemůže umřít Róza; že hroby jsou pro studenou
+– 309 –
+
+bezútěšnou zimu, a ne pro sluneční jas a vůni. Skoro mu připadalo,
+že rubáše jsou jen pro staré a scvrklé a že do svých příšerných
+záhybů nikdy nehalí postavu mladou a sličnou.
+Do těchto mladistvých úvah pojednou surově vpadl hlas kostelního zvonu – hrana. A druhá! A zas! To umíráček vyzváněl k pohřbu.
+Do brány vešel hlouček prostých truchlících s bílými fábory, protože
+v rakvi leželo mládí. S obnaženou hlavou stáli u hrobu – a v plačícím
+průvodu byla matka, donedávna matka. Ale jasně svítilo slunce
+a ptáci zpívali o závod.
+Oliver zamířil k domovu a vzpomínal na všechny ty četné laskavosti, kterých se mu kdy od mladé dámy dostalo, a toužebně si
+přál, aby se opět vrátil ten čas, kdy by jí mohl neustále ukazovat,
+jak jí je vděčný a jak ji miluje. Neměl sice důvod si něco vyčítat,
+že by ji byl zanedbával nebo málo na ni myslil, neboť jí povždy
+věrně a oddaně sloužil, ale přesto mu před očima vyvstávalo stero
+drobných příležitostí, kdy mohl, jak mu nyní připadalo, osvědčit
+víc horlivosti a opravdovosti, a litoval, že to tenkrát neučinil. Měli
+bychom pozorně dbát, jak jednáme s lidmi kolem sebe, když každé
+úmrtí mimoděk vnukne nějakému úzkému kroužku pozůstalých
+myšlenku, kolik toho opominuli a jak málo toho udělali – na kolik
+věcí jen zapomněli a kolik jiných třeba mohli napravit! Není lítosti
+sžíravější než ta, která je marná; chceme‑li si její muka ušetřit, pamatujme na tohle, dokud je čas.
+Když přišel domů, seděla paní Maylieová v malém pokoji.
+Oliverovi se sevřelo srdce, když ji spatřil, protože jindy od lože své
+nemocné neteře vůbec neodcházela, a roztřásl se při pomyšlení,
+jaká změna ji odtamtud vypudila. Dověděl se, že Róza upadla do
+hlubokého spánku, z něhož se probere, buďto aby se uzdravila
+a žila, nebo aby se s nimi rozloučila a umřela.
+Několik hodin spolu seděli, napínali sluch a báli se promluvit
+slovo. Přinesený oběd vrátili netknutý a s tváří, která prozrazovala,
+že myšlenkami dlejí jinde, pozorovali slunce, kterak klesá níž a níž,
+– 310 –
+
+až konečně zalilo oblohu i zem oněmi nádhernými barvami, které
+věstí jeho odchod, jejich napjaté uši zachytily ohlas přicházejících
+kroků. Oba se vrhli mimoděk ke dveřím, když se v nich ukázal pan
+Losberne.
+„Co je s Rózou?“ zvolala stará dáma. „Řekněte mi to hned! Snesu
+to – všechno snesu, jenom nejistotu ne! Ach, řekněte mi to, pro
+boha živého!“
+„Musíte se vzpamatovat,“ pravil doktor a podepřel ji. „Uklidněte
+se, drahá madam, prosím vás!“
+„Proboha, pusťte mě! Moje zlaté dítě! Ona je mrtvá! Ona umírá!“
+„Ne!“ zvolal doktor zaníceně. „Že je Bůh dobrotivý a milosrdný,
+zůstane slečna Róza naživu a bude nás všechny oblažovat ještě
+dlouhá léta!“
+Stará dáma padla na kolena a pokusila se sepnout ruce; ale
+síly, které ji tak dlouho vzpružovaly, prchly hned s jejím prvním
+díkůvzdáním k nebesům, a tak klesla do přátelské náruče, která se
+rozevřela, aby ji zachytila.
+
+– 311 –
+
+Kapitola třicátá čtvrtá
+Obsahuje několik úvodních dat o mladém pánovi,
+který nyní vstoupí na scénu, jakož i novou dobrodružnou příhodu,
+která potkala Olivera
+Bylo to štěstí téměř příliš velké, aby se dalo unést. Oliver byl tou
+neočekávanou zvěstí jako omráčený a omámený; nemohl ani plakat,
+ani mluvit, ani sedět. Stěží dovedl vůbec pochopit něco z toho, co se
+odehrálo, dokud po dlouhé bezcílné procházce v tichém podvečerním vzduchu nepřinesl úlevu prudký výbuch pláče; teprve ten jako
+by ho byl rázem vyburcoval k plnému uvědomění radostné změny,
+která se udála, i takřka nesnesitelného břemene úzkosti, které mu
+sňala ze srdce.
+Už se kvapem snášela noc, když se vracel domů s plnou náručí
+květin, které s obzvláštní péčí vybral a natrhal k výzdobě pacientčina pokoje. Jak tak rázně kráčel po silnici, zaslechl za sebou rachot
+nějakého povozu, blížícího se divokým tempem. Ohlédl se a spatřil,
+že je to poštovní kočár, hnaný velkou rychlostí, a protože koně pádili tryskem a cesta byla úzká, přitiskl se zády k jedné brance, než
+se vůz přežene.
+Když se řítil kolem, zahlédl v něm Oliver nějakého muže v bílé
+noční čepici, jehož obličej mu připadal povědomý; viděl ho však
+příliš kratičko, aby mohl přesně rozeznat, kdo to je. V příštím
+okamžiku se noční čepice vyhoupla z okna kočáru a hromový hlas
+zařval na kočího, aby zastavil, a ten to také ihned učinil, jen co se
+mu podařilo zarazit koně. Potom se noční čepice vynořila znovu
+a týž hlas zavolal na Olivera jeho jménem.
+„Haló, Olivere!“ křičel hlas. „Co je nového? Co slečna Róza? Mladý
+pane O‑li‑ve‑reé!“
+– 312 –
+
+„To jste vy, Gilesi?“ zvolal Oliver, když už dobíhal k dvířkům kočáru.
+Giles opět vystrčil noční čepici a chystal se něco odpovědět, ale
+vtom ho náhle strhl zpátky nějaký mladý pán, který zaujímal druhý
+kout kočáru, a dychtivě se ptal, jaké jsou zprávy.
+„Stručně!“ křikl pán. „Líp, nebo hůř?“
+„Líp – mnohem líp!“ odpověděl spěšně Oliver.
+„Bohudík!“ zvolal pán. „Víš to jistě?“
+„Ano, pane, úplně,“ přisvědčil Oliver. „Obrat nastal teprve před
+několika málo hodinami a pan Losberne říká, že všechno nebezpečí
+nadobro pominulo.“
+Pán už k tomu nepromluvil jediné slovo, nýbrž otevřel dvířka,
+vyskočil z kočáru, vzal chvatně Olivera za rameno a odvedl ho kousek stranou.
+„Víš to úplně jistě? Není možné, že by ses mýlil, hošíčku, opravdu
+ne?“ důrazně se vyptával pán rozechvělým hlasem. „Nesmíš mě klamat, že bys ve mně probouzel naděje, které by se nemohly splnit!“
+„To bych, pane, neudělal ani za živý svět,“ odpověděl Oliver. „Můžete
+mi opravdu věřit. Pan Losberne říkal, že zůstane naživu a bude nás
+všechny oblažovat ještě dlouhá léta. Slyšel jsem to tak na vlastní uši.“
+Oliverovi vstoupily slzy do očí, když si připomněl scénu, která
+byla počátkem tak velké blaženosti, a pán od něho odvrátil tvář
+a na chvíli se odmlčel. Oliverovi se zdálo, že ho zaslechl několikrát
+vzlyknout, ale bál se ho vyrušit jakoukoli další řečí – neboť velice
+dobře tušil, jaké asi pán chová city – a tak jen stál opodál a dělal, že
+se zabývá svou kyticí.
+Po celou tu dobu seděl pan Giles, stále s bílou noční čepicí na
+hlavě, na stupátku kočáru a s lokty opřenými o kolena si modrým
+bavlněným kapesníkem s bílými puntíky utíral oči. Že starý poctivec své pohnutí nepředstírá, prokazovaly víc než dostatečně silně
+červené oči, kterými hleděl na mladého pána, když ten se k němu
+otočil a oslovil ho.
+– 313 –
+
+„Myslím, Gilesi, že bude nejlíp, když pojedete dál kočárem k matce,“ pravil. „Já bych raději šel pomalu pěšky, abych měl chvíli času
+se vzpamatovat, než ji uvidím. Můžete jí povědět, že přijdu hned.“
+„Prosím za prominutí, pane Harry,“ namítl Giles, který si právě
+přetřel pocuchaný obličej posledním zušlechťujícím tahem kapesníku, „ale kdybyste dovolil, aby to vyřídil postilión, byl bych vám
+velice vděčný. Nehodilo by se, aby mě služky viděly v tomhle stavu,
+pane; kdyby mě viděly, už bych u nich nadosmrti neměl krapet
+autority.“
+„No dobrá,“ opáčil Harry Maylie s úsměvem, „zařiďte se, jak vám
+libo. Ať tedy jede se zavazadly napřed, jestli chcete, a vy pojďte
+s námi za ním. Jenom si nejdřív místo té noční čepice posaďte na
+hlavu něco vhodnějšího, jinak nás budou lidé pokládat za blázny.“
+Pan Giles, takto upozorněný na svůj nepatřičný úbor, strhl noční
+čepici z hlavy, strčil si ji do kapsy a nahradil ji kloboukem důstojného a střízlivého tvaru, který vylovil odněkud z kočáru. Jakmile
+s tím byl hotov, postilión odjel, a Giles, pan Maylie a Oliver se vydali
+volnou procházkou za ním.
+Jak tak kráčeli silnicí, Oliver se co chvíli s velkým zájmem a zvědavostí podíval po nově příchozím. Vypadal asi na pětadvacet let
+a byl prostředně velký; v hezkém obličeji měl prostosrdečný výraz
+a způsoby měl nenucené a půvabné. Přes všechen rozdíl mezi mládím
+a stářím byl svými rysy tak silně podobný staré dámě, že by Oliverovi
+jistě nebylo působilo velkou potíž si jejich příbuzenský vztah domyslit, i kdyby se o ní mladý muž nebyl již předtím zmínil jako o matce.
+Když došel k vilce, paní Maylieová již netrpělivě čekala, aby
+mohla syna přivítat. Setkání se neobešlo bez mocného pohnutí na
+obou stranách.
+„Máti!“ zašeptal mladý muž. „Proč jste mi jen nenapsala dřív?“
+„Napsala jsem,“ odpověděla paní Maylieová, „ale když jsem všechno uvážila, rozhodla jsem se dopis neposílat, dokud neuslyším názor
+pana Losberna.“
+– 314 –
+
+„Ale proč,“ namítl mladý muž, „riskovat takovou možnost, že by
+se stalo, co se div nepřihodilo? Kdyby byla Róza – nemohu teď to
+slovo vyřknout – kdyby ta nemoc byla vzala jiný konec, copak byste
+si to byla vůbec mohla kdy odpustit? Byl bych snad já ještě někdy
+mohl poznat štěstí?“
+„Kdyby to bylo dopadlo tak, Harry,“ pravila paní Maylieová, „pak
+se obávám, že by to bylo zmařilo tvé štěstí provždycky a že by na
+tom bylo maličko, pramaličko záleželo, jestli jsi sem přijel o den
+dřív nebo později.“
+„A kdo se může divit, máti, kdyby to tak bylo?“ opáčil mladý muž,
+„nebo, proč vlastně říkám kdyby? – Je to tak – je – vy to víte, máti,
+přece to musíte vědět!“
+„Vím, že si zaslouží největší a nejčistší lásku, jakou může lidské
+srdce vůbec poskytnout,“ pravila paní Maylieová. „Vím, že její vrozená něha vyžaduje opětování náklonností nikoli běžnou, nýbrž
+takovou, která bude hluboká a trvalá. Necítit tohle a kromě toho
+nevědět, že by jí změna v chování člověka, kterého by milovala,
+utrhla srdce, nepovažovala bych svůj úkol za tak těžko splnitelný
+a nemusela bych ve vlastním nitru svádět tolik bojů, když své jednání řídím podle toho, co pokládám za přísnou povinnost.“
+„To je od vás nelaskavé, máti,“ ohradil se Harry. „Ještě pořád se
+domníváte, že jsem malý chlapec, který neví, co chce, a nevyzná se
+v hnutích vlastního srdce?“
+„Myslím, drahý synu,“ odvětila paní Maylieová a položila mu ruku
+na rameno, „že mládí má mnoho šlechetných tužeb, které nemají
+dlouhého trvání – a že některé mezi nimi, když došly svého splnění,
+vyprchají jen tím rychleji. A především myslím,“ pokračovala stará
+dáma a pevně se zahleděla synovi do očí, „že když se blouznivý,
+prudký a ctižádostivý muž ožení s dívkou, na jejímž jméně lpí poskvrna, na které sice nemá sama nejmenší vinu, ale kterou bezcitní
+a špinaví lidé mohou házet na hlavu jí a jeho dětem – a čím větší má
+ten muž v životě úspěch, tím víc ji předhazovat přímo do očí i jemu
+– 315 –
+
+a na jejím základě si z něho tropit posměšky – tu se může stát, ať
+už má povahu sebelepší a sebeušlechtilejší, že jednoho dne bude
+litovat svazku, který v mládí uzavřel. A ji může to bolestné vědomí
+mučit, až to pozná.“
+„Ale máti,“ ohradil se mladý muž netrpělivě, „takhle by přece
+mohl jednat jenom sobecký surovec, nehodný jak jména muž, tak
+i ženy, o které mluvíš!“
+„To si myslíš teď, Harry,“ opáčila matka.
+„Teď a vždycky!“ zvolal mladý muž. „Duševní trýzeň, kterou jsem
+zakoušel tyhle poslední dva dny, mě nutí, abych se vám přiznal k náruživé náklonnosti, o které moc dobře víte, že není včerejší, ani že
+jsem ji nepojal lehkomyslně. Na Róze, tom přelíbezném něžném
+děvčeti, lpí moje srdce tak horoucně, že co svět světem stojí, tolik
+ještě mužské srdce na ženě nelpělo. Nemám jinou myšlenku, jiný
+cíl, jinou touhu v životě nad ni – a když se budete v téhle stěžejní
+otázce stavět proti mně, pak berete můj klid a štěstí do vlastních
+rukou a házíte je větrům napospas. Věnujte tomu ještě chvíli úvahy,
+máti, tomu i mně, a nepodceňujte to štěstí, o kterém máte zřejmě
+tak malé mínění.“
+„Naopak, Harry,“ namítla paní Maylieová, „právě že mám o vřelých
+a citlivých srdcích mínění tak velké, ráda bych je ušetřila každého
+zranění. Ale prozatím jsme si už o té věci pověděli dost, ba víc než
+dost –“
+„Ať to tedy rozhodne sama Róza,“ přerušil ji Harry. „Ovšem doufám, že tyhle svoje přepjaté názory nepoženete tak daleko, abyste
+mi přímo kladla do cesty nějaké překážky.“
+„To jistě nebudu,“ slíbila paní Maylieová, „ale chtěla bych, abys
+uvážil –“
+„Už jsem všechno uvážil!“ zněla synova netrpělivá odpověď.
+„Uvažuju o tom, máti, už léta a léta. Uvažuju o tom hned od první
+chvíle, co jsem byl schopný soudně přemýšlet. Moje city jsou stále
+stejné, jakože provždycky také stejné zůstanou – a proč bych měl
+– 316 –
+
+otálet s jejich vyznáním a trápit se mučivými odklady, které přece
+nemůžou nikomu na světě přinést nic dobrého? Ne! Než odsud
+odjedu, musí mě Róza vyslechnout!“
+„Vyslechne tě,“ přikývla paní Maylieová.
+„Něco ve vašem tónu, máti, jako by skoro napovídalo, že mě vyslechne chladně,“ řekl mladý muž.
+„Ne, chladně ne,“ opáčila stará dáma, „ani zdaleka.“
+„Jak tedy?“ naléhal mladý muž. „Našla snad zalíbení v někom
+jiném?“
+„To určitě ne,“ odpověděla matka. „Nerada se mýlím, ale už teď
+máš nad jejím srdcem tuze silnou vládu. Ještě,“ pokračovala stará
+dáma hned dál a zarazila syna, který se chystal promluvit, „bych ti
+chtěla povědět tohle. Dřív než vsadíš všechno na tuhle kartu, dřív
+než se necháš unést na samý vrchol nadějí, pomni, drahé dítě, aspoň
+na pár okamžiků, Roziny historie a rozvaž, jaký účinek může na její
+rozhodnutí mít to, že ví o svém pochybném původu – přes všechno,
+jak oddaně k nám lne s celou vroucností své ušlechtilé duše i s tou
+bezpříkladnou sebeobětavostí, která je odjakživa ve všech věcech,
+ať velkých nebo nepatrných, tak příznačnou stránkou její povahy.“
+„Co tím chcete říct?“
+„To už ponechám tobě, na to musíš přijít sám,“ odvětila paní
+Maylieová. „Teď už musím zase k ní. Bůh tě potěš!“
+„Uvidím se s vámi ještě dnes večer?“ dychtivě se zeptal mladý
+muž.
+„Později,“ odpověděla stará dáma. „Až odejdu od Rózy.“
+„Povíte jí, že jsem přijel?“ naléhal Harry.
+„Samozřejmě,“ přikývla paní Maylieová.
+„A řeknete jí, jakou jsem měl starost a kolik jsem vytrpěl úzkosti
+a jak hrozně toužím, abych ji už viděl? To mi snad neodmítnete
+prokázat, máti?“
+„To jistě ne,“ řekla stará dáma, „všechno jí to povím.“ A stiskla
+synovi láskyplně ruku a odkvapila z pokoje.
+– 317 –
+
+Za této chvatné rozmluvy matky se synem setrvali pan Losberne
+a Oliver v ústraní na druhém konci pokoje. Nyní doktor natáhl bodře ruku vstříc Harrymu Mayliemu a oba se navzájem velmi srdečně
+pozdravili. Potom doktor v odpověď na přerozmanité otázky svého
+mladého přítele podal přesnou zprávu o pacientčině stavu, která
+byla vskutku potěšitelná a mnohoslibná, že Harrymu plně potvrdila
+naděje Oliverovým hlášením vzbuzené, a kterou s napjatýma ušima
+v celosti vyslechl i pan Giles, naoko se pilně zabývající zavazadly.
+„Střelil jste v poslední době něco zvláštního, Gilesi?“ zeptal se
+doktor, když skončil se svou zprávou.
+„Nic zvláštního, pane,“ odpověděl pan Giles a zčervenal až po uši.
+„Ani jste nechytil nějakého zloděje, ani jste nedosvědčoval totožnost nějakého lupiče?“ ptal se doktor dál.
+„Ne, prosím, ani jedno, ani druhé,“ odpověděl pan Giles s velkou
+vážností.
+„Hm, to mě mrzí,“ pokračoval doktor, „to nerad slyším, protože
+v tomhle oboru jste učiněný mistr. A smím se zeptat, jak se vede
+Brittlesovi?“
+„Tomu chlapci se vede velice dobře, prosím,“ odpověděl pan
+Giles, který se již opět vpravil do obvyklého ochráncovského postoje, „a vzkazuje vám své uctivé poručení, pane.“
+„To je dobře,“ pravil doktor. „A že vás tady tak vidím, pane Gilesi,
+to mi připomíná, že jsem zrovna ten den předtím, než si mě sem
+tak narychlo zavolali, na žádost vaší hodné paní vyřídil jeden malý
+úkol ve váš prospěch. Pojďte na moment semhle do koutka, buďte
+tak hodný.“
+S tváří velice důležitou a poněkud udivenou zamířil pan Giles
+do označeného kouta, kde ho pak doktor poctil krátkou šeptanou
+rozmluvou; jakmile skončila, pan Giles se mnohokrát uklonil
+a vzápětí se neobvykle důstojným krokem vzdálil. Námět, kterým
+se tato rozmluva obírala, v pokoji vůbec najevo nevyšel, kdežto
+kuchyni se po té stránce dostalo osvícení velice brzy; pan Giles se
+– 318 –
+
+totiž odebral rovnou cestou tam, a když si nejdřív vyžádal džbánek
+piva, s majestátním vzezřením, které vyvolalo značný dojem, zvěstoval, že v uznání jeho statečného chování v čas onoho památného
+loupežného pokusu ráčila jeho paní v místní záložně uložit částku
+dvaceti pěti liber k jeho výlučnému užití a užitku. Nad tím spráskly
+obě služebné ruce, zvedly oči ke stropu a vyslovily domněnku, že
+teď asi pan Giles náramně zpychne, načež si pan Giles povytáhl
+nabíranou náprsenku u košile a odpověděl „Ne, ne,“ a kdyby u něho
+prý zpozorovaly i jen sebeslabší domýšlivost vůči podřízeným, že
+jim bude jen vděčný, když ho na to upozorní. A potom přičinil ještě
+množství dalších výroků, svědčících neméně jasně o jeho pokoře,
+jež posluchači přijali se stejnou libostí a pochvalou a jež přitom
+byly právě tak originální a právě tak přiléhavé k věci, jak už výroky
+velkých lidí zpravidla bývají.
+O patro výš uplynul zbytek večera docela vesele, protože doktor
+měl skvělou náladu, a ať již snad byl Harry Maylie zpočátku sebevíc
+unavený a zamyšlený, nakonec přec jen neodolal dobrému rozpoložení onoho znamenitého pána, které se projevovalo vyprávěním
+neobyčejného množství povedených kousků a vzpomínek z praxe
+i přehojných krotkých žertíků; ty připadaly Oliverovi jako to nejkomičtější, co kdy v životě slyšel, a úměrně s tím ho také rozesmávaly
+k očividnému potěšení doktora, který se z čiré nezdolné sympatie
+nehorázně smál sám sobě a tím doháněl k smíchu téměř stejně srdečnému i Harryho. Bavili se tedy vespolek tak radostně, jak jen za
+daných okolností docela po právu mohli, a bylo už hodně pozdě, než
+se s lehkým a vděčným srdcem odešli uložit k onomu odpočinku,
+kterého měli po vší nejistotě a úzkosti, jakou v posledních dnech
+zakusili, věru vrchovatě zapotřebí.
+Nazítří ráno vstal Oliver již s veselejší náladou a obstarával obvyklé ranní práce s větším zápalem a potěšením, než jaké pocítil
+už mnoho dní. Klece znovu rozvěsil ven na jejich stará místa, aby
+si ptáčkové pozpívali, a znovu natrhal náruč nejlíbeznějšího pol– 319 –
+
+ního kvítí, jaké se jen dalo najít, aby svou krásou oblažovalo Rózu.
+Tesknota, kterou smutné oči úzkostlivého chlapce v posledních
+dnech viděly halit každičký předmět, ať byly všechny sebekrásnější,
+se rozplynula jako kouzlem. Rosa jako by se na zelených lístcích
+třpytila jiskřivěji a vánek mezi nimi ševelil hudbou zpěvnější, ba
+sama obloha jako by svítila modřeji a jasněji. Takový vliv má stav
+našich vlastních myšlenek dokonce i na vzhled venkovního světa.
+Lidé, kteří při pohledu na přírodu a na své bližní reptají, že všechno
+je temné a chmurné, mají pravdu – jenže toto ponuré zbarvení je
+jen odrazem jejich vlastních zkalených očí a srdcí. Skutečné barvy
+jsou lahodné a vyžadují jasnější zrak.
+Stojí za povšimnutí – a Oliver si to tenkrát také uvědomil – že
+nadále již hoch nepodnikal své ranní výpravy sám. Hned po prvním
+ránu, kdy Harry Maylie potkal Olivera, jak se vrací s plnou náručí
+domů, propadl mladý muž takové vášni ke květinám a projevil při
+jejich úpravě takový vkus, že svého malého společníka daleko předčil. Byl‑li už Oliver po těchto stránkách proti němu pozadu, zato
+zase věděl, kde najít nejhezčí, a tak ráno co ráno společně pročesávali krajinu a přinášeli domů to nejkrásnější, co kde kvetlo. Okno
+v pokoji mladé dámy bylo teď otevřené, protože měla velkou radost,
+když cítila sytý letní vzduch proudit dovnitř a křísit ji svou svěžestí
+k životu; ale uvnitř v okně, těsně u rámu, stála vždycky ve vodě
+jedna zvláštní vonička, každé ráno s velkou péčí uvitá. Chtě nechtě
+si Oliver povšiml, že se zvadlá kytička nikdy nevyhazuje, ačkoli se
+ve vázičce pravidelně objevuje stále nová; rovněž chtě nechtě postřehl, že kdykoli vkročil doktor do zahrady, vždycky střelil očima
+právě k tomu určitému koutku nahoře a nadmíru významně pokývl
+hlavou, než se vydal na ranní procházku. Za takových pozorování
+dny letěly jako vítr a Róza se rychle zotavovala.
+Ani Oliverovi se čas tíživě netáhl, třebaže mladá dáma ještě stále
+nevycházela z pokoje, ani se nekonaly dřívější večerní procházky,
+leda snad tu a tam na malý kousek s paní Maylieovou. Se zdvojenou
+– 320 –
+
+pílí se věnoval lekcím, které mu dával bělovlasý starý pán, a činil se
+tak horlivě, že ho samého překvapovalo, jaké dělá rychlé pokroky.
+A právě když se jednou horlivě oddával tomuto zaměstnání, nadmíru ho polekala a zarmoutila zcela neočekávaná příhoda.
+Pokojíček, ve kterém obyčejně sedával, když se zabýval učením,
+byl v přízemí na zadní straně domku. Byl to pravý venkovský pokojíček s mřížovaně zaskleným oknem, kolem dokola ověšeným
+hrozny jasmínových a zimolezových květů, které se draly až přes
+rám a sytily místnost svou lahodnou vůní. Okno se dívalo do zahrady,
+odkud vedla malá dvířka na ohrazenou pastvinku; všechno za tím
+byla samá krásná lučina a les. V tu stranu nebylo nablízku žádné jiné
+obydlí a výhled, který se odtud naskytoval, byl skutku široký a daleký.
+V jednom krásném podvečeru, když se už na zem začínaly snášet
+první stíny soumraku, seděl Oliver u toho okna a hroužil se do svých
+knih. Ležel v nich už hezkou chvíli, a protože den byl neobyčejně
+parný a Oliver se namáhal vskutku usilovně, není nikterak na újmu
+cti jejich autorů, ať už to byl kdo byl, jestliže přiznáme, že pomaloučku polehoučku nad jednou usnul.
+Někdy se stává, že nás obestře jistý zvláštní druh spánku, který
+sice plně spoutá tělo, ale mysli neuleví od vnímání okolních věcí
+a dovoluje jí po libosti se toulat. Pokud se nepřemožitelná otupělost,
+úplné ochabnutí sil a naprostá neschopnost ovládat vlastní myšlenky nebo pohybové svalstvo může zvát spánkem, pak to spánek je;
+ale přesto máme povědomí o všem, co se kolem nás děje, a jestliže
+v takovém stavu sníme, pak se slova v té chvíli skutečně pronášená nebo zvuky v tu chvíli skutečně znějící s překvapivou hbitostí
+přizpůsobují našim vidinám, až se skutečnost a obrazotvornost tak
+podivuhodně prolnou, že později je téměř vůbec nemožné obojí od
+sebe oddělit. To však ještě není nejpozoruhodněj��í úkaz, který se
+k takovému stavu pojí. Je nepochybným faktem, že byť jsou naše
+smysly hmatu a zraku pro tu chvíli mrtvé, na naše spící myšlenky a snové výjevy, které se před námi odehrávají, přesto působí,
+– 321 –
+
+a to mocně působí, již pouhá tichá přítomnost nějakého vnějšího
+předmětu, který třeba ani nebyl poblíž, když se nám zavřely oči,
+a o jehož přítomnosti jsme neměli vůbec tušení, dokud jsme bděli.
+Oliver věděl úplně dobře, že je ve svém pokojíčku, že na stole
+před ním leží jeho knihy, že v popínavých keřích venku šelestí líbez­
+ný vánek. A přesto spal. Náhle se obraz změnil, vzduch najednou
+zdusněl a ztěžkl – a Oliverovi s palčivou hrůzou připadalo, že je
+zase v domě židově. Ano, tam ve svém obvyklém koutě sedí ten
+ohyzdný stařec, ukazuje na něj prstem a s odvrácenou tváří něco
+šeptá jinému muži, který sedí vedle něho!
+„Tiše, milánku!“ připadalo mu, že slyší žida říkat. „Je to on, zaručeně on. Pojďme pryč.“
+„On!“ Zdálo se, že odpovídá druhý muž. „Myslíte, že bych si ho
+mohl s někým splést? I kdyby celá rota ďáblů na sebe vzala jeho
+přesnou podobu a on stál mezi nimi, pořád by mi něco napovědělo,
+který z nich je on. Kdybyste ho zakopal padesát stop pod zem a vedl
+mě přes jeho hrob, pořád bych myslím poznal, že je tam pohřbený,
+i kdyby to místo nebylo nijak označené.“
+Zdálo se, že muž ta slova pronáší s tak smrtelnou nenávistí, že
+se Oliver strachy probudil a vyskočil.
+Dobrý bože! Co to bylo? Co mu to jen vehnalo všechnu rozbouřenou krev k srdci a oloupilo ho o hlas i veškerou schopnost pohybu?
+Tam – tam – blízko před ním – u okna – tak blizoučko, že by na něj
+byl málem dosáhl, než uskočil – s očima upřenýma do pokojíčka,
+až se srazily se zrakem jeho – stál starý žid! A vedle něho, sinavá
+vztekem nebo strachem, či obojím, byla zrůzněná tvář téhož muže,
+který se na něho osopil v průjezdu zájezdní hospody.
+Byla to jen vteřinka, letmý pohled, pouhý záblesk před očima
+a v mžiku byli oba pryč. Ale poznali ho a on poznal je – a jejich pohled
+se mu vryl tak pevně do paměti, jako by ho byl od samého narození
+měl před očima hluboce vtesaný do kamene. Chviličku stál jako přikovaný, potom vyskočil oknem na zahradu a volal hlasitě o pomoc.
+– 322 –
+
+Kapitola třicátá pátá
+Obsahuje neuspokojivý výsledek Oliverova dobrodružství
+a ne zcela bezvýznamnou rozmluvu Harryho Maylieho s Rózou
+Když se obyvatelé domu, přivolaní Oliverovým voláním, seběhli na
+místo, odkud se křik ozýval, zastihli hocha, celého bledého a rozčileného, kterak ukazuje do luk za domem a stěží ze sebe vůbec
+dokáže srozumitelně vyrážet slovo: „Žid! Žid!“
+Pan Giles si nedovedl vysvětlit, co ten výkřik znamená, ale Harry
+Maylie, který byl hlava o něco bystřejší a chápavější a také již znal
+Oliverovu historii od matky, porozuměl ihned.
+„Na kterou stranu se dal?“ zeptal se Harry a popadl silný klacek,
+který stál v koutě.
+„Tamhle,“ odpověděl Oliver a ukázal směrem, kterým se muž
+pustil. „V mžiku se mi ztratili.“
+„Tak jsou tedy v příkopu!“ usoudil Harry. „Za mnou! A držte se
+mě, co můžete nejblíž.“ S těmi slovy se přehoupl přes plot a vyrazil
+s takovou rychlostí, že pro ostatní bylo neskonale obtížné udržet
+s ním tempo.
+Giles se ho držel, co mu síly stačily, a rovněž tak i Oliver utíkal,
+co mohl. A za pár minut se přes plot převalil i pan Losberne (který
+byl na procházce a právě v tu chvíli se vrátil domů), a když se sebral
+ze země s větší mrštností, než by se do něho byl kdo nadál, rozběhl
+se týmž směrem rychlostí nikoli opovrženíhodnou a celou dobu
+přitom z plna hrdla křičel, cože se děje.
+Tak se všichni hnali dál a ani jedinkrát se nezastavili, aby nabrali dech, dokud jejich vůdce nezahnul do rohu louky, označeného
+Oliverem, a nezačali bedlivě prohledávat mezní příkop a živý plot
+podél něho; to poskytlo ostatní společnosti čas, aby ho dohonila,
+– 323 –
+
+a Oliverovi možnost, aby pana Losberna seznámil s okolnostmi,
+které zavdaly podnět k tak zuřivému pronásledování.
+Ale všechno prohledávání zůstalo bezvýsledné. Nikde nebylo
+vidět ani pouhou stopu čerstvých šlépějí. Zatím došli na vrcholek
+nízkého pahorku, z něhož byl na všechny strany nerušený rozhled
+po širých polnostech na tři čtyři míle daleko. V kotlině po levé ruce
+ležela vesnice, ale aby se do ní oba vetřelci dostali cestou a směrem,
+jak Oliver ukazoval, byli by musili udělat velký oblouk otevřeným
+krajem, což rozhodně nemohli dokázat v čase tak krátkém. Z druhé
+strany vroubil luka hustý les, ale toho úkrytu nemohli dosáhnout
+z téhož důvodu.
+„To se ti muselo něco zdát ve spaní, Olivere,“ usoudil Harry Maylie.
+„Ne, pane, to určitě ne,“ bránil se Oliver a už jen při pouhé vzpomínce na tvář starého bídáka se otřásl, „na to jsem ho viděl moc
+zřetelně. Oba dva jsem viděl stejně zřetelně, jako teď vidím vás.“
+„A kdo byl ten druhý?“ zeptali se jedním dechem Harry a pan
+Losberne.
+„Zrovna ten samý člověk, co jsem vám o něm povídal, že se na mě
+tak nečekaně obořil v tom zájezdním hostinci,“ řekl Oliver. „Dívali
+jsme se jeden druhému přímo do očí a mohl bych to odpřisáhnout,
+že to byl on.“
+„Že se dali na tuhle stranu?“ ptal se naléhavě Harry. „Víš to jistě?“
+„Stejně jistě, jako že byli u mého okna,“ odpověděl Oliver a mezi
+řečí ukázal dolů na živý plot, který dělil zahradu vilky od luk. „Ten
+velký člověk přeskočil přesně v tom místě tamhle a žid utíkal pár
+kroků doprava a prolezl tou dírou tam vedle.“
+Oba pánové pozorovali Oliverovu vážnou tvář, když mluvil,
+a potom se podívali z něho na sebe navzájem, a zdálo se, že mají
+důvěru v spolehlivost jeho tvrzení. Přesto v žádném směru nebylo
+jediné viditelné známky, že by tu byl někdo pádil na překotném
+úprku. Tráva byla vysoká, ale nikde nebyla pošlapaná než tam, kde
+ji podupaly jejich vlastní nohy. Svahy i okraje příkopů byly hlinité
+– 324 –
+
+a vlhké, ale na jedinkém místě nemohli rozeznat ani otisk mužské
+boty, ani sebeslabší známku, která by nasvědčovala, že tam po kolik
+hodin předtím došlápla na zem jakákoli noha vůbec.
+„To je divné!“ prohodil Harry.
+„Divné?“ opakoval po něm doktor. „S tím by si nevěděli rady ani
+sami Blathers a Duff!“
+Ale přes všechnu očividnou bezvýslednost svého pátrání od
+něho neupustili, dokud se nesnesla noc a neučinila každé další úsilí
+bezvýslednými, a i pak se ho ještě vzdali zdráhavě. Vyslali Gilese,
+aby obešel všechny pivnice ve vesnici, a vyzbrojili ho k tomu nejlepším popisem, jaký dovedl Oliver o vzezření a obleku cizinců podat.
+Z těch byl přinejmenším žid dostatečně nápadný, aby si ho lidé
+zapamatovali, kdyby ho byli někde viděli pít nebo brousit po okolí;
+ale Giles se vrátil bez jakékoli zprávy, způsobilé přispět k rozřešení
+záhady nebo aspoň ji poodhalit.
+Druhý den znovu prohledali okolí a pokračovali v poptávání, ale
+s úspěchem o nic lepším. Den nato se Oliver a pan Maylie vypravili
+do městyse v důvěře, že tam oba muže uvidí nebo o nich něco uslyší,
+ale rovněž tento pokus byl bezvýsledný. Po několika dnech se na
+příhodu začalo zapomínat, jako se zapomíná na většinu příhod,
+když senzace nemá čerstvou potravu, která by ji živila, a sama od
+sebe utichá.
+Róza se mezitím kvapem zotavovala. Už ji nepoutal její pokoj,
+mohla vycházet i ven a opětovným stykem s celou rodinou naplňovala srdce všech potěšením.
+Ale třebaže tento šťastný vývoj měl na celý úzký kroužek patrný
+účinek a třebaže ve vilce opět zaznívaly veselé hlasy a radostný
+smích, občas na leckterého člena rodiny, ba i na samu Rózu, dolehla
+nezvyklá stísněnost, která nemohla Oliverově pozornosti ujít. Paní
+Maylieová a její syn se často spolu na dlouhou dobu zavírali k tajné
+poradě a nejednou se objevila Róza se stopami slz na tváři. Když se
+pan Losberne ustanovil na dni, kdy odjede zpátky do Chertsey, tyto
+– 325 –
+
+příznaky ještě zesílily a bylo již očividné, že se děje něco, co ruší
+klid mladé dámy a ještě kohosi jiného.
+Konečně jednou ráno, když Róza byla sama v pokoji, kde se snídalo, vstoupil Harry Maylie a poněkud rozpačitě ji požádal o dovolení, smí‑li si s ní chviličku promluvit.
+„Jen chvilička – kratičká chvilička – docela stačí, Rózo,“ omlouval
+se mladý muž a přitáhl si židli blíž k ní. „To, co ti přicházím povědět,
+jsi jistě už dávno vytušila. Nejhýčkanější tužby mého srdce ti nejsou
+neznámé, i když jsi je ještě nikdy neslyšela moje rty vyslovit.“
+Od chvíle, kdy vstoupil do pokoje, byla Róza velice bledá; ale to
+mohl být následek právě přestálé nemoci. Pouze se maličko uklonila, shýbla se nad nějaké květiny, které stály poblíž, a mlčky čekala
+na jeho další slova.
+„Měl jsem – měl jsem – odsud odjet dřív,“ pronesl Harry.
+„Tos opravdu měl,“ souhlasila Róza. „Odpusť, že to říkám, ale
+raději bych viděla, kdybys byl odjel.“
+„Přivedla mě sem obava ze všech nejhroznější a nejmučivější,“
+pravil mladý muž, „strach, že ztratím zrovna tu drahou bytost, ke
+které se upínají všechny moje tužby a naděje. Umíralas – potácela
+ses mezi zemí a nebem. A víme, když mladé, krásné a dobré navštíví
+těžká nemoc, že jejich čistá duše bezděčně tíhne k svému jasnému
+domovu trvalého pokoje. A víme, pomoz nám Bůh, že právě nejlepší
+a nejsličnější z našich řad až tuze často uvadají v plném rozkvětu.“
+Mezitímco mu tato slova splývala ze rtů, objevily se v očích něžné dívky slzy, a když jedna skanula na květ, nad kterým se dívka
+skláněla, a jasně se třpytila v jeho číšce a jen ještě jeho krásu zvyšovala, zdálo se, jako by se výlev jejího svěžího mladého srdce hlásil
+k samozřejmé přízni s nejrozkošnějšími výtvory přírody.
+„Bytost,“ pokračoval mladý muž vroucně, „tak sličná a čistá a nevinná jako sám anděl boží se vznášela mezi životem a smrtí! Ach,
+když se ten daleký svět, ke kterému patří, již pootvíral jejím zrakům,
+kdo mohl doufat, že se vrátí do strastí a běd světa zdejšího? Ach
+– 326 –
+
+Rózo, Rózo, vědět, že odplýváš jako nějaký tichý stín, který na zem
+vrhá světlo shůry – nemít naději, že zůstaneš zachována těm, kdo
+prodlévají ještě zde – stěží vůbec znát důvod, proč bys jim zde měla
+zůstat – cítit, že patříš do oné jasné sféry, kam se v časném odletu
+už vzneslo tolik tvorů neskonale sličných a dobrých – a přesto se
+při tolikeré útěše modlit, abys byla vrácena těm, kdo tě milují – to
+byla duševní muka málem tuze velká, aby je člověk snesl. Ta mě
+trýznila ve dne v noci a přinášela s sebou takový strhující příval
+obav a neblahých předtuch a sobecké lítosti, že bys mohla umřít
+a nikdy se nedovědět, jak oddaně tě miluju, až mě svým náporem
+téměř připravoval o smysly i rozum. Uzdravila ses. Den co den, ba
+skoro hodinu co hodinu se ti vracela nějaká kapička zdraví a slévala
+se s vyčerpaným a chabým pramínkem života, který v tobě malátně
+koloval, až ho znovu vzdula v silný a živelný proud. Tvůj přechod
+ze samého pokraje smrti zpátky do života jsem hltal očima, které
+dychtivou nedočkavostí a hlubokou láskou až sleply. Neříkej mi, že
+bys raději viděla, abych byl o tohle přišel – protože mi to obměkčilo
+srdce k veškerému lidstvu!“
+„Tak jsem to nemyslela,“ namítla Róza plačky. „Jen bych ráda, abys
+odtud byl odjel a mohl se zase věnovat vznešeným a ušlechtilým
+snahám – snahám tebe plně hodným.“
+„Neznám snahy mne hodnější – snahy hodnější i nejdokonalejší
+povahy pod sluncem – než úsilí o získání takového srdce, jako je
+tvoje,“ opáčil mladý muž a vzal dívku za ruku. „Rózo, má drahá,
+předrahá Rózo! Miluji tě už léta – celá léta – s nadějí v srdci, že si
+proklestím cestu k slávě a potom se hrdě vrátím domů a povím ti,
+že jsem o ni usiloval jen proto, abys ji sdílela se mnou – s vysněnou
+myšlenkou, jak ti v té blažené chvíli připomenu všechny četné němé
+důkazy, které jsem ti kdy podal o své chlapecké náklonnosti, a jak
+se přihlásím o tvou ruku jako o naplnění nějaké dávné mlčenlivé
+smlouvy, kterou jsme mezi sebou kdysi zpečetili! Ten čas ještě nenadešel – ale zde, dosud bez získané slávy a bez jediné mladické
+– 327 –
+
+vidiny uvedené ve skutek – ti nabízím srdce, které ti už tak dlouho
+patří, a vkládám celý svůj osud do slov, kterými tu nabídku přijmeš.“
+„Tvoje chování bylo vždycky laskavé a šlechetné,“ řekla Róza
+a krotila vzrušení, které v ní bouřilo, „a protože jistě věříš, že nejsem necitelná ani nevděčná, tak si poslechni mou odpověď.“
+„Ta je, že se smím snažit, abych si tě zasloužil – ano, drahá Rózo?“
+„Ta je,“ odpověděla Róza, „že se musíš snažit, abys na mě zapomněl – ne jako na dávnou a vřele oddanou přítelkyni, protože to
+by mě hluboce ranilo, ale jako na předmět své lásky. Rozhlédni se
+po světě a jen pomysli, kolik je v něm srdcí, která by tě naplnila hrdostí, kdybys je získal. Jestli budeš chtít, svěř se mi s nějakou jinou
+náruživou náklonností – budu ti vždycky přítelem, že upřímnějšího,
+vřelejšího a věrnějšího v životě nenajdeš.“
+Nastala přestávka, za níž si Róza zakryla rukou obličej a plně
+povolila slzám. Druhou ruku jí stále držel Harry.
+„A tvoje důvody, Rózo?“ promluvil konečně ztlumeným hlasem.
+„Jaké máš k takovému rozhodnutí důvody?“
+„Máš právo je znát,“ přiznala Róza. „Kdybys řekl nevímco, moje
+přesvědčení nezvrátíš. Je to povinnost, kterou musím splnit.
+Povinnost, kterou dlužím jak druhým, tak sobě.“
+„Sobě?“
+„Ano, Harry. Sobě dlužím, abych já, děvče bez rodiny a bez věna
+a s poskvrnou na svém jménu, nezavdala tvé rodině příčinu k podezření, že jsem špinavě využila tvé první náruživé lásky a pověsila
+se jako přítěž na všechny tvoje tužby a záměry. A tobě a tvé rodině
+dlužím, abych zabránila, abys v zápalu své šlechetné povahy nepostavil svému vzestupu v životě tuhle velkou překážku.“
+„Jestliže je tvoje náklonnost v souladu s tvým smyslem pro povinnost –“ začal Harry.
+„Není,“ přerušila ho Róza a hluboce se zarděla.
+„Ty tedy mou lásku sdílíš?“ zvolal Harry. „Pověz mi jen to, drahá
+Rózo – jen to mi pověz – a zmírni hořkost toho krutého zklamání!“
+– 328 –
+
+„Kdybych to byla mohla udělat a přitom těžce neublížit tomu,
+kterého miluju,“ opáčila Róza, „pak bych byla mohla –“
+„To vyznání přijmout docela jinak?“ dopověděl Harry. „Neskrývej
+přede mnou aspoň to, Rózo, prosím tě!“
+„Ano, mohla,“ přisvědčila Róza. „Nemluv!“ dodala a vyvlékla si
+ruku. „Nač bychom tuhle bolestnou rozmluvu prodlužovali? Tu
+rozmluvu pro mě přebolestnou, třebaže mi na druhé straně připraví trvalé štěstí – protože budu opravdu šťastná, když budu vědět,
+že jsem v tvých očích kdysi zaujímala to vysoké místo, jakému se
+těším teď, a každý slavný úspěch, kterého v životě dosáhneš, mi
+dodá novou sílu a odvahu. Sbohem, Harry! Už nikdy se nesetkáme
+tak, jak jsme se setkali dnes – ale jiný vztah než ten, do jakého by
+nás byla uvedla tahle rozmluva, nás může dlouho a šťastně pojit
+společným poutem. A kéž ti je veškeré požehnání, jaké jen mohou
+modlitby upřímného a vroucího srdce vyprosit od zdroje vší pravdy
+a přímosti, vždy k potěše a posile!“
+„Ještě slovo, Rózo,“ řekl Harry. „Tvůj důvod tvými vlastními slovy!
+Ať ho slyším z tvých vlastních rtů!“
+„Tvoje vyhlídky do budoucnosti,“ odpověděla Róza pevně, „jsou
+skvělé. Čekají na tebe všechny pocty, k jakým může člověka ve
+veřejném životě vynést velké nadání a vlivné příbuzenstvo. Ale to
+příbuzenstvo je pyšné – a já se ani nechci vtírat mezi ty, kdo by mohli pohrdavě smýšlet o matce, která mi dala život, ani nechci přinést
+hanbu nebo nezdar synovi ženy, která už tak dlouho a skvěle místo
+té matky zastává. Zkrátka,“ řekla mladá dívka a odvrátila se, když
+ji dočasná statečnost začala opouštět, „na mém jméně lpí skvrna,
+kterou svět hází na nevinné hlavy. Nebudu ji ze své krve přenášet
+na jinou – ta hana nechť zůstane jedině na mně.“
+„Ještě jedno slovo, Rózo. Nejdražší Rózo, ještě jedno!“ zvolal
+Harry a vrhl se jí k nohám. „Kdyby mi míň – míň přála štěstěna,
+jak by řekli lidé – kdyby mým údělem byl nějaký skromný a tichý
+život – kdybych byl chudý, neduživý, bezmocný – byla by ses ode
+– 329 –
+
+mne odvrátila i pak? Nebo se tahle přepjatá úzkostlivost zrodila
+z mého předpokládaného vzestupu k bohatství a slávě?“
+„Nevymáhej ze mě odpověď,“ bránila se Róza. „Tahle otázka vůbec nepřichází v úvahu a nikdy ani nepřijde. Je to nespravedlivé,
+skoro nelaskavé, mě k ní nutit.“
+„Kdyby tvoje odpověď byla taková, v jakou se málem odvažuju
+doufat,“ opáčil Harry, „pak mou osamělou pouť ozáří paprsek štěstí
+a bude mi svítit na cestu přede mnou. Není to lichá nicotnost, vyřčením několika stručných slov udělat tolik pro člověka, který tě miluje
+nade všechno na světě! Ach Rózo, ve jménu mé vřelé a nehynoucí
+lásky, ve jménu všeho, co jsem pro tebe vytrpěl, i všeho soužení, ke
+kterému mě odsuzuješ, jen na tuhle jedinou otázku mi odpověz!“
+„Tedy kdyby ti byl osud určil jiný los,“ odvětila Róza, „kdybys i byl
+stál maličko nade mnou, ale ne příliš vysoko, kdybych ti bývala
+mohla být pomocí a potěchou v jakémkoli skromném a poklidném
+ústraní, a ne poskvrnou a překážkou v ctižádostivých a vznešených
+kruzích široké veřejnosti, pak bych bývala téhle muce ušla. Mám
+všechny důvody být šťastná, moc šťastná i teď – ale pak bych, Harry,
+přiznávám, bývala šťastnější.“
+Mezitímco pronášela toto doznání, dotírala Róze na mysl záplava
+živých vzpomínek na dávné naděje, které kdysi tajně hýčkala ještě
+jako holčička; ale jak tomu již u dávných nadějí bývá, když se vrátí
+zmařené, přinesly s sebou slzy, a ty jí ulevily.
+„Nemůžu se té slabosti ubránit a jen mě v mém odhodlání utvrzuje,“ dodala Róza a podávala mu ruku. „Teď už opravdu musím jít.“
+„Žádám tě o jeden slib,“ pravil Harry, „abych si ještě jednou, a jen
+jednou jedinkrát – řekněme za rok, ale možná o hodně dřív – s tebou směl o téhle věci promluvit naposledy.“
+„Ale ne mě nutit, abych své správné rozhodnutí změnila,“ opáčila
+Róza s tesklivým úsměvem. „To by bylo marné.“
+„Nebudu tě nutit,“ řekl Harry. „Jen si znovu tvé rozhodnutí poslechnu, budeš‑li je opakovat – neodvolatelně opakovat! Položím ti
+– 330 –
+
+k nohám své postavení nebo jmění, ať bude už jakékoli, a jestliže při
+svém nynějším předsevzetí setrváš i nadále, ani slovem, ani činem
+se je nepokusím změnit.“
+„Tak budiž,“ přisvědčila Róza. „Je to jen o jednu novou bolest víc,
+ale do té doby snad budu s to, abych ji snesla líp.“
+A opět mu podávala ruku. Ale mladý muž si strhl dívku na prsa,
+a když na její krásné čelo vtiskl jediný polibek, kvapně odešel
+z pokoje.
+
+– 331 –
+
+Kapitola třicátá šestá
+Je velice krátká a může na tomto místě připadat nevalně důležitá.
+Přesto ji však je radno přečíst jako doplněk kapitoly předešlé
+a jako klíč ke kapitole jiné, která bude následovat, až přijde její čas
+„Tak jste tedy rozhodnutý dělat mi dnes ráno na cestě společníka,
+hm?“ zeptal se doktor, když si Harry Maylie přisedl ke stolu, u něhož právě s Oliverem snídal. „Vám přece jeden názor nebo záměr
+nevydrží ani půlhodinku!“
+„Jednoho krásného dne o mně budete mluvit jinak,“ ohradil se
+Harry a bez jakéhokoli zjevného důvodu se zarděl.
+„Rád bych viděl, kdybych měl opravdu proč,“ odpověděl pan
+Losberne, „ačkoli přiznávám, že o tom pochybuju. Ještě včera ráno
+jste se s velkým spěchem rozhodl, že zůstanete tady a jako oddaný
+syn doprovodíte matku k moři. Před polednem mi přijdete oznámit,
+že mi prokážete tu čest a na své cestě do Londýna mě doprovodíte
+až tam, kam jedu já. A večer na mě najednou s náramnou tajemností naléháte, abychom vyjeli, dřív než dámy vstanou, a to má ten
+následek, že tuhle malý Oliver tady sedí uvrtaný u snídaně, místo
+aby brousil po lukách a slídil po všech možných botanických divech.
+Hrozná smůla, viď, Olivere?“
+„Moc by mě bylo mrzelo, pane, kdybych nebyl doma, až budete
+s panem Mayliem odjíždět,“ prohlásil k tomu Oliver.
+„To je přece chlapec!“ pochválil si doktor. „Až se vrátíte, musíte se
+na mě přijít někdy podívat. Ale abychom mluvili vážně, Harry – dostal jste snad od vysokého panstva nějakou zprávu, že tak najednou
+hoříte nedočkavostí, abyste už byl pryč?“
+„Vysoké panstvo,“ odvětil Harry, „pod kteréžto označení mám
+za to, že patrně zahrnujete mého nejjasnějšího strýce, se mnou
+– 332 –
+
+nebylo v písemném styku, co jsem tady, a v téhle roční době není
+ani pravděpodobné, že by se něco přihodilo, co by vyžadovalo mou
+okamžitou přítomnost mezi nimi.“
+„No,“ řekl doktor, „jste divný pavouk. Ale to se rozumí, ve volbách
+před Vánocemi vás dostanou do parlamentu a tyhle náhlé změny
+a obraty nejsou pro politickou činnost špatnou průpravou. Něco
+na tom je. Dobrý trénink je vždycky žádoucí, ať se už jede dostih
+o místo, o pořadí nebo o absolutní vítězství.“
+Harry Maylie se tvářil, jako by měl sto chutí k této krátké rozmluvě přičinit jednu dvě poznámky, které by byly doktora nemálo
+udivily; spokojil se však pouze tím, že řekl: „Uvidíme,“ a dál už o věci
+nemluvil. Krátce nato před domem zastavil poštovní kočár, a když
+si Giles přišel do pokoje pro zavazadla, dobrák doktor se honem
+hrnul ven, aby dohlédl na jejich naložení.
+„Olivere,“ řekl Harry Maylie ztlumeným hlasem, „pojď, rád bych
+si s tebou promluvil slovíčko.“
+Oliver přešel do okenního výklenku, do kterého mu pan Maylie
+kynul; velice ho překvapovala napůl schlíplá a napůl buřičská nálada, kterou prozrazovalo celé Harryho chování.
+„Už umíš dobře psát?“ zeptal se Harry a položil Oliverovi ruku
+na rameno.
+„Myslím, že ano, pane,“ odpověděl Oliver.
+„Nepřijedu teď domů možná delší dobu a rád bych, kdybys mi občas napsal – řekněme tak jednou za čtrnáct dní, třeba každé druhé
+pondělí, poste restante na hlavní poštu v Londýně. Uděláš mi to?“
+„Ale samozřejmě, pane! Budu na to hrdý,“ vyhrkl Oliver, tím úkolem nadmíru rozradostněný.
+„Rád bych věděl, jak – jak se daří matce a slečně Maylieové,“ pokračoval mladý muž, „a můžeš popsat třeba celý arch o tom, kam
+chodíte na procházky a o čem si vykládáte a jestli se zdá – totiž zdají
+šťastné a zdravé. Rozumíš mi?“
+„Ovšem, pane, úplně,“ přisvědčil Oliver.
+– 333 –
+
+„Bylo by mi milejší, kdybys jim o tom neříkal,“ vysvětloval Harry dál
+a slova jen chrlil, „protože by to matku jen ponoukalo, aby mi psala častěji, a pro ni je to už námaha a starost. Hleď, ať to zůstane tajemstvím
+mezi námi dvěma – a nezapomeň mi vypsat všechno! Spoléhám na tebe!“
+Oliver, kterého vědomí vlastní důležitosti plnilo velkou hrdostí
+a poctou, horlivě slíbil, že při podávání zpráv bude dbát tajnosti
+a obšírnosti. A když ho pan Maylie ještě mnohokrát ujistil svou
+sympatií a ochranou, rozloučil se s ním a odešel.
+Doktor už seděl v kočáře. Giles (který měl podle ujednání zůstat
+ve vile) držel ruku na otevřených dvířkách a služebné stály na zahradě a přihlížely. Harry ještě jednou letmo pohlédl k mřížovanému
+oknu a skočil do vozu.
+„Jeďte,“ křikl, „honem, rychle, plným tryskem! Můžete letět jako
+vítr, a ještě to dnes pro mě bude pomalu!“
+„Hohó, hej,“ zvolal doktor, s velkým chvatem spustil přední okénko a křičel na postilióna, „nemusíte letět jako vítr, a ještě to bude
+rychle pro mne! Slyšíte?“
+S cinkotem a rachotem se klikatil povoz, téměř skrytý v kotouči
+prachu, svou cestou po silnici, až všechen hrkot pohltila rostoucí vzdálenost a jeho rychlou jízdu mohlo nadále sledovat jedině oko, a tu hned
+úplně zmizel, hned se zas vynořoval, podle toho, jak to připouštěly
+různé překážky v krajině nebo zákruty cesty. Nakonec už pak nebylo
+vidět ani ten prašný obláček a teprve tehdy se pozorní zvědavci rozešli.
+Ale jeden divák nepřestal upírat oči na místo, kde kočár zmizel,
+a hleděl na ně ještě dlouho po tom, když už byl několik mil daleko –
+neboť za bílou záclonou, která ji chránila před zahlédnutím, když
+Harry zdvihl oči k oknu, seděla sama Róza.
+„Zdá se v dobré náladě a šťastný,“ řekla si konečně. „Nějaký čas jsem
+se bála, že by mohlo být jinak. Mýlila jsem se. To jsem moc a moc ráda.“
+Slzy jsou znamením stejně radosti jako žalosti; ale ty, které kanuly po tváři Róze, jak tak seděla zadumaně u okna a upřeně hleděla
+stále týmž směrem, jako by svědčily spíš o smutku než o potěšení.
+– 334 –
+
+Kapitola třicátá sedmá
+V níž čtenář může pozorovat nesoulad,
+nikoli neobvyklý u manželských dvojic
+Pan Bumble seděl v špitální hovorně s očima zasmušile upřenýma
+na nevlídný krb, z něhož nevycházel žádný jasnější svit (poněvadž
+bylo léto) než odlesk hrstky nedomrlých slunečních paprsků, které
+odrážel jeho studený a lesklý povrch. Od stropu se houpala mucholapka v podobě strakaté papírové klícky, k níž v trudném zamyšlení
+občas zdvihl oči, a jakmile zahlédl neprozřetelný hmyz, obletující
+tu vábnou léčku, vždycky se panu Bumblovi vydral z prsou hluboký
+vzdech a zároveň mu tvář obestřel stín ještě trudnější. Pan Bumble
+rozjímal; dost možná, že mu ten hmyz přiváděl na mysl nějakou
+trpkou událost z vlastní minulosti.
+Ale páně Bumblova zasmušilost nebyl jediný jev, způsobilý vzbudit v nitru náhodného diváka sladkobolné zadumání. Nechyběly
+další známky – a to známky úzce spjaté přímo s páně Bumblovou
+osobou – hlásající, že v jeho životních poměrech došlo k velké
+změně. Premovaný kabát a dvourohý klobouk – kam se jen poděly?
+Dolní končetiny mu sice dosud vězely v podkolenicích a tmavých
+bavlněných punčochách – ale nebyly to ty podkolenice. Kabát
+měl širokánské šosy a po té stránce byl jako ten kabát, ale běda,
+v ostatním jak jinačí! Majestátní dvourohák ustoupil skromnému
+kulatému klobouku. Zkrátka pan Bumble už nebyl serbusem.
+V našem životě existují některá význačná postavení, která nezávisle na podstatnějších požitcích, jež s sebou přinášejí, nabývají
+obzvláštní hodnoty a důstojnosti pro kabáty a vesty s nimi spojené.
+Polní maršálek má svou uniformu, biskup svou hedvábnou šerpu,
+soudní rada svůj hedvábný talár, serbus svůj dvourohý klobouk.
+– 335 –
+
+Zbavte biskupa jeho šerpy nebo serbusa jeho dvouroháku a premování – a co z nich zbude? Lidé. Pouze lidé. Důstojnost a někdy
+dokonce i svatost závisí na kabátu a vestě větší měrou, než si leckdo
+představuje.
+Pan Bumble pojal za manželku paní Corneyovou a byl nyní
+kustodem špitálu. Moci se ujal nový serbus. A na toho přešly všechny tři věci: dvourohý klobouk, zlatem premovaný kabát i hůl.
+„A zejtra to jsou dva měsíce, co se to stalo!“ pravil pan Bumble
+s povzdechem. „Zdá se to celá věčnost.“
+Pan Bumble tím možná myslil, že do toho krátkého období osmi
+týdnů vtěsnal celý život blaha – ale ten vzdech! Těžko by bylo hledat
+vzdech výmluvnější.
+„Prodal jsem se,“ hovořil Bumble, jak sledoval řetěz svých myšlenek stále dál, „za šest čajovejch žliček, za klíšťky na cukr a za konvičku na mlíko – s pár kouskama vobstarožního nábytku a dvaceti
+librami na penězích. Bratru za fatku30 jsem se dal. Lacino, zatraceně
+lacino!“
+„Lacino?“ vřískl panu Bumblovi do ucha ostrý hlas. „Ty bys bejval
+drahej ještě za míň – sám pánbůh nad námi ví, že jsem tě zaplatila
+až moc draho!“
+Pan Bumble se otočil a střetl se s tváří své půvabné choti, která
+oněm několika slovům, jež z jeho žehrání mimoděk zaslechla, neporozuměla docela jasně a hořejší poznámky se odvážila jen tak
+nazdařbůh.
+„Ale manželko, prosím tě!“ ohradil se pan Bumble s tesknou
+přísností.
+„No co?“ štěkla dáma.
+„Buď vod tej dobroty a podívej se na mě,“ pravil pan Bumble
+a upřel na ni oči. („Jestli snese tenhle pohled,“ povídal si v duchu
+pan Bumble, „tak už snese všecko. To je pohled, kerej u špitálníků
+30
+
+Nepatrnost. Pozn. red.
+
+– 336 –
+
+jaktěživo neselhal, co vím. Jestli selže u ní, tak je s mou autoritou
+ámen.“)
+Stačí‑li téměř neznatelné vypoulení očí zkrotit špitálníky, kteří
+při své lehké stravě nejsou zrovna v nejlepší kondici, nebo byla‑li
+snad někdejší paní Corneyová proti ostřížím pohledům obzvlášť
+odolná, to je věcí názoru. Faktem však zůstává, že správcová se páně
+Bumblovým kabousením ani dost málo zdrtit nedala, nýbrž právě
+naopak, přijala je velice pohrdavě, ba dokonce je odbyla smíchem,
+který zněl, jako by šel vskutku od srdce.
+Když pan Bumble uslyšel tento zcela neočekávaný zvuk, ukázala se mu v tváři nejdříve nevíra a potom úžas. Pak opět upadl do
+dřívějšího stavu a neprobral se z něho dříve, dokud jeho pozornost
+znovu neupoutal hlas jeho polovice.
+„To tady hodláš sedět a chrápat celý den?“ zeptala se paní Bum­
+blová.
+„Hodlám tady sedět tak dlouho, jak uznám za vhodný, manželko,“
+odsekl pan Bumble, „a třeba jsem nechrápal, budu chrápat, zívat,
+kejchat, smát se nebo cabit, jaká mě holt zrovna popadne nálada –
+to je můj privilej.“
+„Tvůj privilej!“ ušklíbla se paní Bumblová s nevýslovným opovržením.
+„Už jsem řek, manželko,“ pravil pan Bumble. „Privilej mužskýho
+je komandovat.“
+„Ježkovy brejle, a jakej privilej mají ženské?“ zvolala vdova po
+zesnulém panu Corneym.
+„Poslouchat, manželko,“ zahřměl pan Bumble. „To tě měl ten tvůj
+nešťastnej nebožtík muž naučit – pak by možná byl ještě dneska
+naživu. Škoda, že není, chudák!“
+Paní Bumblová na první pohled poznala, že právě nadešel kritický okamžik a že rána vedená k opanování pole tou či onou stranou
+musí nezbytně rozhodnout o nadvládě s konečnou platností, a proto sotvaže uslyšela tuto narážku na mrtvého a pochovaného, ihned
+– 337 –
+
+se zhroutila na židli a s hlasitým vřískotem, jaký že je pan Bumble
+surovec a ukrutník, propukla v křečovitý pláč.
+Ale slzy rozhodně nebyly to pravé, co mohlo do páně Bumblovy
+duše proniknout – jeho srdce bylo nepromokavé. Stejně jako prací
+kastorové klobouky, kterým déšť jen prospívá, i jeho nervy se otužovaly a sílely pod přívaly slz, které mu jako známky slabosti a tak
+dalece i němého uznání jeho moci byly docela po chuti a blažily
+ho. Patřil na svou manželku pohledem velice uspokojeným a povzbudivým tónem jí domlouval, jen aby se vybrečela, co může, že
+dochtoři se na tyhle exhibice dívají jako na náramně prospěšné
+lidskému zdraví.
+„Brek roztahuje plíce, vomejvá vobličej, posiluje voči a vodplaví
+vztek,“ pravil pan Bumble. „Tak se jen vybreč!“
+Sotvaže si od tohoto žertovného poučení ulevil, podal si pan
+Bumble z věšáku klobouk, a když si ho nasadil trochu furiantsky na
+stranu, asi jako by učinil muž plně přesvědčený, že náležitě obhájil
+svou převahu, strčil si ruce do kapes a loudavě vykročil ke dveřím,
+přičemž z celého jeho vzezření vyzařovala naprostá nenucenost
+a čtveráctví. Jenže bývalá paní Corneyová zkusila slzy pouze proto,
+že byly méně namáhavé než brachiální násilí; byla však od minuty
+ochotna učinit pokus i s posledně jmenovanou metodou, jak pan
+Bumble bez dlouhého prodlení objevil.
+První důkaz, kterého se mu o té skutečnosti dostalo, mu podal
+dutý zvuk a nenadálý předmět, s nímž jeho klobouk hned vzápětí
+odletěl až na protější konec pokoje. Když mu tímto přípravným
+manévrem obnažila hlavu, popadla ho zkušená dáma jednou
+rukou pevně za ohryzek a druhou ho zasypala hotovým krupobitím pohlavků (sázených s neobyčejnou silou a zručností). Potom
+maličko zpestřila své počínání tím, že ho drápala v obličeji a rvala
+mu vlasy, a když ho konečně potrestala takovou měrou, jakou pokládala vzhledem k jeho provinění za nezbytnou, vrazila do něho,
+až se převalil přes židli, na štěstí právě vhodně k takovému účelu
+– 338 –
+
+postavenou, a potom ho vyzvala, jen ať si řečňuje dál o tom svém
+privileji, jestli si troufá.
+„Vstaň!“ poručila paní Bumblová velitelským hlasem. „A koukej
+se odsuď klidit, jestli nechceš, abych provedla něco hroznýho.“
+Pan Bumble se sbíral s velmi truchlivou tváří; přemítal, co by to
+hrozné mohlo být. Zdvihl si ze země klobouk a podíval se ke dveřím.
+„Jdeš už?“ zeptala se důrazně paní Bumblová.
+„To víš, zlatíčko, to víš,“ přisvědčil pan Bumble a již mrštněji
+zamířil ke dveřím. „Já nechtěl – už jdu, zlatíčko! Seš dnes taková
+strašně prudká, že vopravdu –“
+V tom okamžiku udělala paní Bumblová chvatný krok kupředu,
+aby natáhla koberec, který v šarvátce shrnuli. V tu ránu vyletěl pan
+Bumble z pokoje, aniž své nedořečené větě věnoval jedinou další
+myšlenku, a tím ponechal bývalou paní Corneyovou absolutním
+pánem bojiště.
+Pan Bumble, nenadálým útokem úplně ohromený, utrpěl úplnou
+porážku. Měl vyslovený sklon k zastrašování slabších; z páchání
+drobných krutostí čerpal nikoli nepatrnou rozkoš, a logicky tedy
+byl (je zbytečné podotýkat) zbabělec. To rozhodně není míněno
+na újmu jeho charakteru, neboť mnozí úřední hodnostáři, kteří se
+těší velké úctě i obdivu, podléhají podobným slabostem. Vpravdě
+tuto připomínku vlastně uvádíme spíše v jeho prospěch než naopak,
+a to s úmyslem vštípit čtenáři správný pojem o páně Bumblově
+způsobilosti k výkonu úřadu.
+Leč míra jeho ponížení nebyla ještě dovršena. Když vykonal obchůzku po ústavě a prvně v životě si pomyslil, že chudinské zákony
+jsou opravdu na lidi příliš tvrdé a že muže, kteří utekli od manželky
+a ponechali ji na starost obci, by po spravedlnosti neměl postihovat
+vůbec žádný trest, nýbrž že jim spíše přísluší odměna jakožto zasloužilým osobám, které mnoho vytrpěly, došel pan Bumble nakonec k místnosti, kde se obyčejně několik špitálnic zabývalo praním
+obecního prádla a odkud se právě ozýval hluk čilé rozprávky.
+– 339 –
+
+„Hm!“ odfrkl si pan Bumble a sebral veškerou vrozenou důstojnost. „Aspoň tyhle ženský musej dál respektovat mužský privilej. –
+Hoho! Hej, vy tam! Jak si to představujete, dělat takovej randál,
+ženský jedny!“
+S těmi slovy otevřel pan Bumble dveře a velmi prudce a rozhněvaně vrazil do místnosti; toto chování však okamžitě vystřídal
+výraz svrchovaně pokorný a schlíplý, když jeho oči neočekávaně
+spočinuly na postavě jeho vlastní choti.
+„Vodpusť, zlatíčko,“ zašveholil pan Bumble, „já nevěděl, že jsi tady.“
+„Ty jsi nevěděl, že jsem tady!“ opakovala po něm paní Bumblová.
+„Co tady chceš ty?“
+„Myslel jsem, zlatíčko, že tady trošku moc povídají, aby mohly
+svou práci dělat pořádně,“ odpověděl pan Bumble a roztržitě pošilhával po dvou stařenách u škopku, které si spolu vyměňovaly
+obdivné poznámky nad tím, jak je špitální kustod zkroušený.
+„Ty sis myslel, že moc povídají!“ podivila se paní Bumblová. „Co
+je do toho tobě?“
+„Ale zlatíčko –,“ naléhal pan Bumble pokorně.
+„Co je do toho tobě?“ opakovala paní Bumblová důrazně svou otázku.
+„Máš docela pravdu, zlatíčko, ty seš tady paní,“ připustil pan Bumble,
+„ale jen jsem myslel, že třeba tuhle chvíli nejsi zrovna po ruce.“
+„Tak já ti něco povím, pane Bumble,“ opáčila jeho choť. „Vůbec
+o to nestojíme, aby ses nám do něčeho míchal. Moc a moc rád strkáš
+nos do věcí, do kterých ti nic není, až se ti kdekdo v domě směje v tu
+ránu, jak se otočíš zády, a děláš ze sebe hlupáka každou hodinu, jak
+je den dlouhý. Tak koukej zmizet, a honem!“
+Pan Bumble, pozorující s trýznivými pocity radost obou starých
+špitálnic, které se spolu celé šťastné chichtaly, okamžik zaváhal.
+Paní Bumblová, jejíž netrpělivost nesnesla odkladu, popadla nádobu s rozvařeným mýdlem, ukázala manželovi na dveře a poručila
+mu, aby okamžitě odešel, nebo jinak že jeho tlustá figura pocítí, zač
+je toho loket.
+– 340 –
+
+Co mohl pan Bumble dělat? Schlíple otočil hlavu a ploužil se
+ven – a když se došoural do dveří, chichotání špitálnic se proměnilo
+ve vřískavý chechtot nezkrotné radosti. Nic jiného už nechybělo.
+Byl v jejich očích ponížen – ztratil všechno společenské postavení
+i důstojnost zrovna u svých špitálníků – zřítil se z celé výše a slávy
+serbusovství až do nejpropastnější hloubi, do hloubi nejzakřiknutějšího pantoflového hrdiny.
+„To všechno ve dvou měsících!“ bědoval pan Bumble, hlavu plnou
+truchlivých myšlenek. „Ve dvou měsících! Ani ne před dvěma měsícema jsem ještě byl pánem nejenom svým, ale i všechněch druhých,
+pokavad spadali pod kulaturní špitál! A teďka –?“
+To na něj bylo příliš mnoho. Napohlavkoval hochovi, který před
+ním otevřel vrata (neboť ve svém přemítání došel pan Bumble až
+k bráně), a potom vykročil na ulici.
+Kráčel hned jednou ulicí tam a hned zas jinou zpátky, až tělesná námaha ztlumila počáteční prudkost jeho žalu, a tento citový
+zvrat vyústil ve vjem žízně. Přešel kolem kdoví kolika hostinců; ale
+konečně se zastavil před jedním v postranní uličce, v jehož lokále,
+jak zjistil chvatným nakouknutím přes záclonky, nebylo živé duše
+kromě jednoho osamělého hosta. V tu chvíli se spustil prudký déšť.
+To u něho rozhodlo. Pan Bumble vstoupil, cestou kolem výčepního
+pultu do lokálu si poručil něco k pití a vešel do místnosti, do které
+předtím nahlédl z ulice.
+Muž, který tam seděl, byl velký brunet a měl na sobě široký plášť.
+Dělal dojem, jako by byl cizinec, a podle jisté ztrhanosti ve výrazu,
+jakož i podle prašných skvrn na obleku se zdálo, že přicestoval
+z dost daleka. Když Bumble vešel, muž si ho úkosem změřil, ale sotva se vůbec uráčil pokynout hlavou na poděkování za jeho pozdrav.
+Pan Bumble však měl důstojnosti vrchovatě za dva – i pro případ,
+že by cizinec býval družnější – a popíjel tedy svůj jalovcový grog
+mlčky a s velmi okázalou obřadností a důležitostí četl noviny.
+– 341 –
+
+Ale stalo se – jak se stává velice často, když se za podobných
+okolností lidé spolu náhodně sejdou – že pan Bumble co chvíli pocítil mocné nutkání, kterému nemohl odolat, po očku se podívat na
+cizince, a že kdykoli tak učinil, v jistém zmatku hned zase pohled
+odvrátil, neboť shledal, že také cizinec se právě po očku dívá na
+něj. Páně Bumblovu rozpačitost zvyšoval neobyčejně pozoruhodný
+výraz cizincových očí, které sice byly čilé a bystré, ale zastíněné
+mrakem nedůvěry a podezření, že nic podobného dosud v životě
+neviděl, takže pohled na ně odpuzoval.
+Když se jejich zraky několikrát střetly, cizinec drsným, hlubokým
+hlasem prolomil mlčení.
+„To jste hledal mne,“ zeptal se, „když jste se koukal oknem dovnitř?“
+„Ani bych nevěděl, ledaže byste byl pan – – –“ Tu pan Bumble uťal
+řeč, protože byl zvědavý, jak se cizinec jmenuje, a ve své nedočkavosti se domníval, že muž snad mezeru doplní.
+„Vidím, že jste mě nehledal,“ konstatoval cizinec a kolem úst mu
+pohrával mírně jízlivý úsměv, „jinak byste byl znal moje jméno. Ale
+neznáte ho. A doporučoval bych vám, abyste se mě na ně neptal.“
+„Já nic zlýho nemyslel, mladý muži,“ podotkl pan Bumble vznešeně.
+„Ani neudělal,“ dodal cizinec.
+Po této krátké rozmluvě znovu zavládlo mlčení, které pak opět
+prolomil cizinec.
+„Myslím, že jsem vás už někde viděl, ne?“ začal. „Byl jste tenkrát
+jinak oblečený a jen jsem vás potkal na ulici, ale vždycky bych vás
+zase poznal. Kdysi jste býval serbus tady odsud, nemám pravdu?“
+„Bejval,“ přisvědčil pan Bumble poněkud překvapeně. „Ouřední
+sluha kulaturní obce.“
+„Tak, tak,“ potvrdil druhý muž a pokývl souhlasně hlavou. „Právě
+v té hodnosti jsem vás viděl. Co jste teď?“
+– 342 –
+
+„Kustod špitálu,“ odpověděl pan Bumble zvolna a důrazně, aby
+zarazil všechnu nepatřičnou důvěrnost, kterou by si cizinec jinak
+třeba dovolil. „Kustod špitálu, mladý muži!“
+„A jistěže máte pořád na zřeteli svůj osobní zájem, jako jste měl
+vždycky, nemýlím se?“ pokračoval cizinec a zadíval se pronikavě do
+očí panu Bumblovi, který je v údivu nad tou otázkou zvedl. „Nic se
+nerozpakujte, člověče, a odpovězte upřímně. Jak vidíte, znám vás
+moc dobře.“
+„Podle mýho,“ odvětil pan Bumble, který si rukou zaclonil oči
+a ve zřejmých rozpacích si prohlížel cizince od hlavy k patě, „není
+ženatýmu vo nic víc proti srsti přivydělat si nějakej ten poctivej
+groš, když to jde, než svobodnýmu. Kulaturní ouředníci nemají tak
+velkej plat, aby si moh li dovolit vodmítnout nějaký to malý extra,
+když se jim nabídne slušnou a patřičnou formou.“
+Cizinec se usmál a znovu pokývl hlavou – jako by chtěl říci, že se
+ve svém člověku nezklamal. Potom zazvonil.
+„Tuhle ještě jednou plnou!“ poručil a podal hostinskému prázdnou sklenici pana Bumbla. „A ať je to silné a horké. Tak to máte asi
+rád, viďte?“
+„Ne přesmoc silný,“ odpověděl pan Bumble s upejpavým odkašláním.
+„Vy už rozumíte, co to znamená, šenkýři!“ připojil cizinec stroze.
+Hospodský se usmál, zmizel a zakrátko se pak vrátil s kouřícím
+pohárem; hned první lok vehnal panu Bumblo vi slzy do očí.
+„Tak a teď poslouchejte,“ zahovořil cizinec, když nejdřív zavřel
+dveře i okno. „Právě dnes jsem přišel tady do města, abych vás
+vyhledal, a z dopuštění jedné takové náhody, jakými ďábel někdy
+poslouží svým přátelům, jste vešel zrovna do lokálu, kde jsem seděl
+a nemyslel na nic jiného než na vás. Potřebuju od vás nějakou informaci. Nežádám od vás, abyste mi ji podal zadarmo, třebaže nestojí
+dohromady za řeč. Tumáte, pro začátek si vemte tohle.“
+– 343 –
+
+S těmi slovy přišoupl svému společníkovi přes stůl dva zlaťáky –
+opatrně, jako by nechtěl, aby venku někdo zaslechl cinkot mincí.
+Když pan Bumble důkladně mince prozkoumal, nejsou‑li falešné,
+a s velkým uspokojením si je potom zastrčil do kapsičky u vesty,
+muž pokračoval:
+„Vraťte se v myšlenkách kus do minulosti – počkejme – takových
+dvanáct let od poslední zimy.“
+„To je hodně dlouho,“ poznamenal pan Bumble. „No dobrá. Stalo
+se.“
+„Místo děje: špitál.“
+„Dobrá.“
+„Doba děje: noc.“
+„Jo.“
+„A vybavte si kumbál, mizernou díru, ať to bylo kde bylo, kde
+bídné poběhlice přiváděly na svět život a zdraví, tak často odepřené
+jim samým – kde rodily ukňourané fakany, aby měla obec co vychovávat, a potom, svrab na ně, skryly svou hanbu v hrobě.“
+„To asi myslíte slehárnu, ne?“ opáčil pan Bumble, kterému nebylo
+cizincovo vzrušené líčení dost jasné.
+„Ano,“ přisvědčil cizinec. „Narodil se tam hoch.“
+„Tam se narodilo hochů!“ poznamenal pan Bumble a potřásl
+malomyslně hlavou.
+„Mor na ty spratky!“ zvolal cizinec. „Mluvím jen o jednom – byl
+takový bledý, vypadal krotký jako beránek, byl tady v městě v učení
+u jednoho rakváře – kéž by ten byl pro něj udělal rakev a zatloukl
+do ní jeho mrtvolu! – a později utekl do Londýna, jak se proslýchalo.“
+„Aha, to myslíte Olivera! Malýho Twista!“ zajásal pan Bumble. „No
+bodejť, na toho se pamatuju. Zarytějšího ničemu aby jeden pohledal –“
+„Na toho jsem se vás ptát nepřišel, o něm jsem toho už slyšel dost,“
+zarazil cizinec hned na samém začátku páně Bumblovu tirádu na
+téma nepravostí ubožáka Olivera. „Zajímá mě jedna ženská – ta
+babizna, co opatrovala jeho matku. Kde je ta?“
+– 344 –
+
+„Kdeže je ta?“ opáčil pan Bumble, kterého jalovcový grog naladil
+šprýmovně. „To by se dalo těžko říct. Tam, kam vodešla, ať už je to
+tam nebo tam, nebaběj žádný akušérky31 – tak si myslím, že je na
+každej pád bez zaměstnání.“
+„Co tím myslíte?“ dožadoval se cizinec přísně.
+„Že minulou zimu umřela,“ odpověděl pan Bumble.
+Muž se na něj upřeně zadíval, když mu Bumble podal tuto zprávu,
+a třebaže z něho ještě chvíli potom nespustil oči, jeho pohled ponenáhlu zroztržitěl a znepřítomněl a muž zjevně hluboce přemítal.
+Nějaký čas vypadal jako na vážkách, má‑li ho to sdělení těšit, nebo
+mrzet; ale konečně vydechl volněji, odtrhl od Bumbla oči a prohodil,
+že na tom celkem nezáleží. S tím prohlášením povstal, jako by chtěl
+odejít.
+Jenže pan Bumble byl dost pálený, aby okamžitě postřehl, že se tu
+naskýtá příležitost k výhodnému zpeněžení jistého tajemství, které
+chová jeho lepší polovice. Dobře se pamatoval na večer, kdy umřela
+stará Sally, neboť události toho dne mu zavdaly věru dobrý důvod,
+aby na ten večer vzpomínal jako na chvíli, kdy paní Corneyovou
+požádal o ruku; a třebaže se mu tato dáma nikdy nesvěřila, jakého
+odhalení byla tehdy jediným svědkem, slyšel již dost, aby usoudil,
+že se tajemství týká něčeho, co se přihodilo oné stařeně, když jako
+špitální opatrovnice pečovala o mladou matku Olivera Twista. Když
+si tuto okolnost chvatně vybavil v mysli, s tajuplným výrazem sdělil
+cizinci, že s tou starou čarodějnicí krátce před její smrtí o samotě
+mluvila jedna žena a ta že by snad mohla, jak má důvod se domnívat,
+vrhnout nějaké světlo na to, po čem pátrá.
+„Jak bych ji našel?“ vyhrkl cizinec v nestřeženém okamžiku a jevil
+jasné známky, že ta zpráva znovu vyburcovala všechny jeho obavy
+(ať už byly jaké byly).
+„Jedině s mou pomocí,“ odpověděl pan Bumble.
+31
+
+Porodní asistentky. Pozn. red.
+
+– 345 –
+
+„Kdy?“ zvolal cizinec chvatně.
+„Zejtra,“ určil pan Bumble.
+„V devět večer,“ dodal cizinec, vytáhl kousek papíru a písmem,
+které prozrazovalo jeho rozčilení, na něj napsal adresu nějaké zapadlé končiny u vody. „V devět večer mi ji přiveďte tam. Jistě vám
+nemusím připomínat, abyste to zachoval v tajnosti. Je to ve vašem
+zájmu.“
+S těmi slovy zamířil z lokálu; ve výčepu se zastavil, jen co by
+zaplatil vypité nápoje, a vzápětí vykročil z hostince. Stručně poznamenal, že se jejich cesty rozcházejí, a bez jakýchkoli okolků kromě
+toho, že ještě jednou důrazně opakoval hodinu schůzky pro zítřejší
+večer, od pana Bumbla odešel.
+Když kolaturní hodnostář pohlédl na adresu, spatřil, že je ne­
+úplná, chybí jméno. Protože cizinec nebyl ještě daleko, rozběhl se
+za ním, aby se ho zeptal.
+„Co chcete?“ štěkl muž a prudce se otočil, když mu pan Bumble
+sáhl na rameno. „Stopujete mě?“
+„Jen se chci něco zeptat,“ odpověděl Bumble a ukázal na papírek
+s adresou. „Po kom se mám ptát? Jaký jméno?“
+„Monks!“ opáčil muž a chvatnými kroky rázoval pryč.
+
+– 346 –
+
+Kapitola třicátá osmá
+Obsahuje vylíčení všeho, co se zběhlo mezi manžely Bumblovými
+a panem Monksem při jejich noční schůzce
+Byl mrtvý, dusný, zatažený letní večer. Mračna, která po celý den
+hrozila spadnout, rozlezlá v husté a líné moře par, již pouštěla první
+těžké kapky deště a zjevně věstila prudkou bouři, když manželé
+Bumblovi odbočili z hlavní ulice městečka a zaměřili kroky k roztroušené malé kolonii polorozpadlých baráčků, vzdálené přibližně
+asi půldruhé míle od města a postavené na nízké, nezdravé mokřině,
+hraničící přímo s řekou.
+Oba se na výpravu zakuklili do starého a zvetšelého šatstva, čímž
+možná sledovali hned dvojí účel: jednak ochránit svou osobu před
+deštěm, jednak ji skrýt před všímavými zraky. Manžel nesl lucernu,
+z níž však dosud nevycházelo světlo, a trmácel se o několik kroků
+napřed, jako by chtěl – protože cesta byla blátivá – manželce posloužit, aby mohla klást nohy do jeho hromotluckých šlápot. Ubírali
+se kupředu za hlubokého mlčení; co chvíli zvolnil pan Bumble krok
+a ohlédl se, jako by se chtěl ujistit, že jeho manželka jde za ním,
+a jakmile poznal, že mu je těsně v patách, opět zrychlil tempo chůze
+a se spěchem značně zvýšeným chvátal dál k cíli cesty.
+Ten nebyl ani zdaleka končinou pochybného rázu, neboť byl již
+dávno známý jako peleš obydlená jedině lotrovskou verbeží, která
+pod různými zástěrkami, že se živí vlastní prací, žila hlavně z krádeží a zločinů. Byla to hromada pouhých brlohů – některých narychlo
+vyhnaných z volně kladených cihel, jiných sbitých z červotočivého dřeva ze starých lodí – nahloučených k sobě bez sebemenší
+snahy o jakýkoli lad a sklad a většinou posazených pár stop od
+řeky. Několik rozeschlých loděk, vytažených na bahno a uvázaných
+– 347 –
+
+k nízké zídce, která lemovala břeh, a tu a tam pohozené veslo nebo
+kotouč lana se zpočátku jevily jako důkaz, že se obyvatelé oněch
+bídných buď věnují nějakému zaměstnání na řece. Ale pozornější
+pohled na chatrný a neupotřebitelný stav předmětů, takto vystavených na odiv, by byl kolemjdoucího bez velkých nesnází přivedl
+k dohadu, že všechno tam leží spíš proto, aby se zachovalo zdání,
+než aby to bylo po ruce ke skutečnému použití.
+V samém středu tohoto hnízda chatrčí a těsně u řeky, nad kterou přečnívala horními patry, stála velká budova, dříve používaná
+k nějakým výrobním účelům. Svého času pravděpodobně skýtala
+zaměstnání obyvatelům okolních přístřešků. Ale už dávno propadla
+zkáze. Společné úsilí krys, červů a vlhka podrylo hnilobou piloty, na
+nichž stála, a značný díl budovy se již sesul do vody, kdežto zbytek
+se třaslavě nachyloval nad černou hladinu, jako by čekal na první
+vhodnou příležitost, aby následoval svého bývalého druha a podlehl témuž osudu.
+A před touto rozpadlou barabiznou se náš znamenitý párek
+zastavil, právě když se vzduch zatetelil prvním zarachocením vzdáleného hromu a déšť náhle zesílil v prudký lijavec.
+„Ten atres by měl bejt někde tady,“ prohlásil Bumble s očima
+upřenýma na papírek, který držel v ruce.
+„Hej, vy tam!“ křikl nějaký hlas shůry.
+Pan Bumble zdvihl hlavu po hlasu a spatřil muže, po prsa vykloněného z dvířek v prvním patře.
+„Počkejte chviličku,“ zavolal hlas. „Hned jsem dole.“ A vzápětí
+hlava zmizela a dveře se zavřely.
+„To je on?“ zeptala se páně Bumblova choť.
+Pan Bumble přikývl.
+„Tak si pamatuj, co jsem ti řekla,“ nařídila správcová, „a dávej si
+pozor, abys mluvil, co můžeš nejmíň, nebo jináč nás hned vyzradíš.“
+Pan Bumble, který si zatím s velmi truchlivou tváří prohlížel budovu, zřejmě zrovna hodlal vyslovit jisté pochybnosti, je‑li v dané
+– 348 –
+
+chvíli vůbec radno v započatém dobrodružství pokračovat, když
+vtom mu to zhatil příchod Monkse, který otevřel úzké dveře, blízko
+kterých stáli, a pokynul jim, aby šli dovnitř.
+„Pojďte dál!“ zvolal netrpělivě a dupl si na zem. „Nezdržujte mě
+tady!“
+Žena, která zpočátku váhala, vešla bez jakéhokoli dalšího pobízení směle dovnitř. Pan Bumble, který se styděl nebo bál zůstat
+pozadu, vstoupil za ní – očividně velice stísněný a téměř beze všech
+známek oné podivuhodné důstojnosti, která zpravidla bývala jeho
+hlavním příznačným rysem.
+„Který ďas vám to nakukal, zevlovat tak dlouho na tom dešti venku?“ otočil se Monks hartusivě na Bumbla, když za nimi napřed
+zavřel dveře na závoru.
+„My – my – jsme se jenom chladili,“ koktal Bumble a bázlivě se
+rozhlížel kolem sebe.
+„Chladili jste se!“ opáčil Monks. „Všechen déšť, co už kdy napršel
+a co ještě kdy naprší, nestačí uhasit tu míru pekelného ohně, jakou
+v sobě dovede nosit člověk. Tak snadno se neochladíte, jen si nemyslete!“
+Po těchto příjemných slovech se Monks prudce otočil k správcové a zabodl se do ní očima, až i ona, kterou nebylo jen tak snadné
+zastrašit, volky nevolky odvrátila zrak a sklopila ho k zemi.
+„Tohle je ta žena, hm?“ zeptal se důrazně Monks.
+„Jo! Tohle je ta žena,“ přisvědčil pan Bumble, pamětliv manželčina napomenutí.
+„Podle mého si asi myslíte, že ženské jaktěživo nedokážou udržet
+tajemství, co?“ vložila se do hovoru správcová a za řeči opětovala
+Monksův pátravý pohled.
+„Jedno dovedou udržet vždycky, dokud jim na to nikdo nekápne,
+to vím,“ řekl Monks.
+„A co by to tak mohlo bejt?“ opáčila správcová.
+– 349 –
+
+„Když přijdou o čest,“ odpověděl Monks. „A tak se podle stejné zásady nic nebojím, když žena zná nějaké tajemství, které by jí mohlo
+vynést šibenici nebo deportaci, že by ho někomu řekla – rozhodně
+se nebojím, aspoň já ne! Rozumíte, paničko!“
+„Ne,“ odsekla správcová a maličko se při tom slůvku začervenala.
+„Samozřejmě!“ ušklíbl se Monks. „Jak byste taky mohla!“
+Když věnoval oběma návštěvníkům něco napůl mezi úsměvem
+a zamračením a potom je znovu vyzval pokynem, aby ho následovali, zamířil muž chvatně přes kůlnu, která sice byla značně rozsáhlá,
+ale měla velmi nízký strop. Právě se chystal vystoupit po příkrých
+schůdkách, nebo spíš žebříku, který vedl na další podlaží skladištních prostor nahoře, když vtom otvorem prošlehl jasný zákmit
+blesku a hned vzápětí hromový třesk, který otřásl vetchou budovou
+až do samých základů.
+„Slyšíte?“ vykřikl muž a uskočil od otvoru. „Slyšíte? Duní a rachotí, jako by burácel tisícero jeskyněmi, kde se před ním schovávají
+ďáblové. Ten zvuk nenávidím!“
+Několik vteřin stál mlčky, a když si potom náhle strhl ruce z obličeje, k nevýslovnému znepokojení pana Bumbla zjevil tvář nadmíru
+zrůzněnou a sinavou.
+„Čas od času mě chytají tyhle záchvaty,“ poznamenal Monks, když
+zpozoroval jeho zděšení, „a někdy mi k nim pomůže bouřka. Už si
+toho u mě nevšímejte – pro tentokrát to mám odbyto.“
+Po tomto vysvětlení zahájil výstup po žebříku, a když chvatně
+zavřel okenici v haluzně, kam žebřík vedl, stáhl níž lucernu, která
+visela na konci provazu vedeného přes kladku, zapuštěnou do jednoho ze silných stropních trámů, a vrhala mdlé světlo na starý stůl
+se třemi židlemi, který stál pod ní.
+„A teď,“ začal Monks, když se všichni tři posadili, „čím dřív přistoupíme k naší věci, tím líp pro všechny. Ta žena jistě ví, o co jde, ne?“
+Tato otázka platila panu Bumblovi, ale jeho žena mu vzala odpověď z úst prohlášením, že je jí všechno naprosto známo.
+– 350 –
+
+„Má pravdu, když říká, že jste byla u té čarodějnice tu noc, co
+umřela? A že vám pověděla něco –“
+„– o matce toho hocha, co jste ho jmenoval?“ skočila mu do řeči
+správcová a odpověděla: „Jo.“
+„První otázka je, čeho se týkalo její sdělení,“ pokračoval Monks.
+„To je až druhá,“ opravila ho žena velice chladnokrevně. „První
+otázka je, jakou cenu asi může to sdělení pro vás mít?“
+„Kdo to může, u ďasa, říct, když se vůbec neví, čeho se to týká?“
+namítl Monks.
+„Jistě nikdo líp než vy sám, to jsem přesvědčená,“ odpověděla
+paní Bumblová, které nechybělo na kuráži, jak mohl její spřeženec
+s dobrým svědomím dosvědčit.
+„Hm‑hm!“ zabručel Monks významně a s dychtivou zvídavostí
+v tváři. „Možná že jde o něco, co se dá zpeněžit, hm?“
+„Možná že jo,“ zněla klidná odpověď.
+„O něco, co jí někdo vzal,“ pokračoval Monks. „Co nosila u sebe.
+Co –“
+„Snad abyste nejlíp rovnou něco nabídl,“ zarazila ho paní Bum­
+blová. „Už jsem od vás slyšela dost, abych měla jistotu, že jste ten
+pravý, s kterým mám jednat.“
+Pan Bumble, kterého jeho lepší polovička dosud nezasvětila do
+svého tajemství o nic hlouběji, než kolik o něm věděl hned na začátku, sledoval tuto rozmluvu s nataženým krkem a vypoulenýma
+očima, jež upíral střídavě na svou ženu a na Monkse v netajeném
+údivu, který se ještě zvýšil, bylo‑li to vůbec možno, když se posledně jmenovaný stroze zeptal, jakou částku žena za svou informaci
+požaduje.
+„Jakou má cenu pro vás?“ zeptala se žena stejně chladnokrevně
+jako předtím.
+„Možná že žádnou – možná že dvacet liber,“ odpověděl Monks.
+„Mluvte bez obalu a řekněte kolik.“
+– 351 –
+
+„Přidejte k sumě, co jste jmenoval, pět liber – dejte mi pětadvacet
+liber ve zlatě,“ prohlásila žena, „a já vám povím všechno, co vím.
+Dřív ne.“
+„Pět‑a‑dva‑cet liber?“ zhrozil se Monks, až sebou škubl.
+„Jasnějc jsem to povědět nemohla,“ opáčila paní Bumblová. „A taky
+to není žádnej majlant.“
+„To že není spousta peněz za ubohé tajemstvíčko, co třeba nebude mít vindru ceny, až vyjde na světlo?“ zvolal nedůtklivě Monks.
+„A co ke všemu pokojně spí už dvanáct let nebo ještě víc?“
+„Takovéhle věci nevyčichnou, a stejně jako dobré víno často
+stoupnou časem dvojnásob v ceně,“ namítla správcová, která stále
+zachovávala touž rozhodnou lhostejnost, jakou nasadila na počátku.
+„A co se tejče toho pokojnýho spaní, tak jsou lidi, co budou pokojně
+spát možná ještě dvanáct tisíc let, nebo třeba dvanáct miliónů, co
+vím já nebo vy, a nakonec přece povědí divné věci!“
+„A co když vám to zaplatím zbůhdarma?“ zeptal se váhavě Monks.
+„Tak mi to lehce můžete zase vzít,“ odpověděla správcová. „Jsem
+jenom slabá žena – jsem tady sama – a bez ochrany.“
+„Ne sama, zlatíčko, a bez ochrany taky ne,“ prohlásil pan Bumble
+hlasem strachy roztřeseným, „jsem tady já, zlatíčko. A mimoto,“
+pokračoval pan Bumble a při řeči mu drkotaly zuby, „pan Monks
+je na to moc velkej kavalír, než aby chtěl vztáhnout násilnou ruku
+na kulaturní činitele. Pan Monks sice dobře ví, že nejsem žádnej
+mladík, zlatíčko, a taky že jsem krapet, takříkajíc, letama zchřadlej,
+ale jistě už slyšel – povídám, nemám pochybnost, že to pan Monks
+už slyšel, zlatíčko – že jsem moc rázná ouřední osoba a že mám
+ukrutnou sílu, když mě jednou něco popíchne. Mě stačí jen krapítek
+popíchnout – víc není potřeba.“
+Mezi řečí pan Bumble žalostným gestem markýroval, jako by
+svou lucernu svíral se zuřivou odhodlaností, a vyplašeným výrazem
+v každičkém rysu obličeje jasně prozrazoval, že skutečně potřebuje
+trochu popíchnout, a vlastně ne jen trochu, než se zmůže na nějaké
+– 352 –
+
+vpravdě bojovné vystoupení – leda ovšem proti špitálníkům nebo
+jiné osobě či osobám, k tomu účelu již vydrezírovaným.
+„Jsi hroznej hlupák,“ řekla paní Bumblová v odpověď, „a měl bys
+radši držet jazyk za zuby!“
+„Měl si ho dát raději vyříznout, než sem šel, když neumí mluvit
+tišeji,“ přihodil vztekle Monks. „Tak tedy! To je váš muž, hm?“
+„Ten, a můj muž!“ uchichtla se správcová, aby se vyhnula přímé
+odpovědi.
+„Hned jsem si to myslel, jak jste sem přišli,“ opáčil Monks, když
+si všiml hněvivého pohledu, kterým dáma při řeči hodila po svém
+choti. „Tím líp pro mě – míň se rozpakuju jednat s dvěma lidmi,
+když vidím, že oba pojí jedna vůle. Myslím to vážně. Podívejte!“
+Zajel rukou do jedné postranní kapsy, a když z ní vylovil plátěný
+váček, odpočítal na stůl pětadvacet liber v zlaťácích a přišoupl je
+po desce před ženu.
+„Tak si je seberte,“ řekl, „a až přejde tohle prokleté hromobití, co
+se sem žene a co cítím, že se vybije rovnou nad touhle střechou, tak
+mi povíte, co víte.“
+Když se bouře, která se ve skutečnosti zdála mnohem bližší
+a jako by běsnila a vybíjela se téměř jim nad hlavou, trochu utišila,
+zdvihl Monks tvář od stolu a nahnul se kupředu, aby si poslechl, co
+bude žena vyprávět. Obličeje všech tří se málem dotýkaly, jak se
+oba muži nad malým stolkem nakláněli plni dychtivosti, aby jim nic
+neušlo, a také žena se nahýbala kupředu, aby bylo její šepot lépe
+slyšet. Mřivé paprsky zavěšené lucerny, které padaly přímo na ně,
+ještě zvyšovaly bledost a rozháranost jejich tváří a ty, orámovány
+nejhlubším šerem a tmou, vypadaly nad pomyšlení příšerně.
+„Když ta ženská, co jsme jí říkaly stará Sally, umírala,“ začala
+správcová, „byly jsme spolu samy.“
+„Nebyl nikdo nablízku?“ zeptal se Monks týmž dutým šeptem.
+„Žádná nemocná nebo bláznivá brepta na některé jiné posteli? Nikdo,
+kdo by mohl něco přeslechnout nebo popřípadě snad i rozumět?“
+– 353 –
+
+„Ani živá duše,“ odpověděla žena, „byly jsme samy. Jen já, docela
+sama, jsem u ní stála, když si ji vzala smrt.“
+„Dobře,“ přitakal Monks a pozorně jí hleděl do tváře. „Tak dál.“
+„Mluvila o jedné mladé holce,“ pokračovala správcová, „co před
+pár rokama přivedla na svět dítě – ne snad jenom v té samé světnici,
+ale i na té samé posteli, kde vona tu chvíli zrovna ležela a umírala.“
+„Tak?“ podivil se Monks rozechvělými rty a ohlédl se přes rameno. „Fix! To jsou v životě náhody!“
+„Dítě bylo to, co jste o něm včera mluvil tuhle s mým,“ řekla správcová a nedbale pohodila hlavou směrem k manželovi, „a matka ta
+žena, co ji ta opatrovnice oloupila.“
+„Zaživa?“ zeptal se Monks.
+„Po smrti,“ odpověděla žena a zdálo se, jako by se otřásla. „Okradla
+mrtvolu, sotvaže z těla prchnul život, o to, o co ji zemřelá matka
+posledním dechem prosila, aby to schovala pro její dítě.“
+„Prodala to?“ vyhrkl Monks se zoufalou nedočkavostí. „Ona to
+prodala? Kde? Kdy? Komu? Jak dlouho předtím?“
+„Jen mi s velkou námahou dopověděla, že udělala tohle,“ pravila
+správcová, „a zvrátila se naznak a bylo po ní.“
+„Nic víc už neřekla?“ zvolal Monks hlasem, který zněl právě tím,
+že ho tolik tlumil, jen ještě vztekleji. „To je lež! Nenechám si se
+sebou zahrávat. Ona řekla víc. Dovím se, co to bylo, i kdybych vám
+měl oběma duši z těla vyrvat!“
+„Nehlesla už ani jediný slovo,“ hovořila žena, na kterou podle
+všech vnějších známek zuřivost podivného muže vůbec nezapůsobila (což o panu Bumblovi ani v nejmenším tvrdit nelze), „ale
+jednou rukou se mě divoce chytila za šaty, třeba ji docela nesevřela.
+A když jsem poznala, že je mrtvá, a tu ruku jsem proto mocí odtrhla,
+viděla jsem, že tiskne nějaký špinavý papírek.“
+„A v něm bylo –“ skočil jí do řeči Monks a natáhl krk kupředu.
+„Nic,“ opáčila žena. „Byl to zástavní lístek.“
+„Na co?“ vyhrkl Monks.
+– 354 –
+
+„Všechno vám v pravý čas povím,“ řekla žena. „Podle mého si nejspíš nějaký čas nechávala tu věcičku u sebe, protože doufala, že ji
+zpeněží nějak líp, ale nakonec ji zastavila. A potom šetřila a škudlila
+a sháněla groše na každoroční úrok zastavárníkovi, aby to nepropadlo, a kdyby se nachomejtla nějaká výhodná příležitost, aby to
+mohla ještě pořád vyplatit. Jenže nic se nenachomejtlo, a jak vám
+povídám, umřela s tím papírkem v ruce, celým sežmoulaným a potrhaným. Ve dvou dnech by to bylo propadlo – a protože jsem taky
+myslela, že by z toho jednou mohlo něco koukat, tak jsem zkrátka
+tu zástavu vyplatila.“
+„Kde je teď?“ zeptal se konečně Monks.
+„Tady,“ odpověděla žena. A jako by byla ráda, že se toho zbaví,
+chvatně hodila na stůl malý kozinkový váček, stěží dost velký, aby
+se do něho vešly dámské hodinky, a vzápětí se na něj vrhl Monks
+a třaslavýma rukama ho prudce rozhrnul. Obsahoval zlatý medailónek a v něm dvě kadeře vlasů a hladký zlatý snubní prsten.
+„Na vnitřní straně je vyryté jméno Agnes,“ pravila žena. „Za ním je
+vynechané místo na příjmení a potom následuje datum. Je o necelý
+rok starší, než se narodilo dítě. To jsem si zjistila.“
+„A to je všechno?“ zeptal se Monks, když celý obsah malého váčku
+bedlivě a dychtivě prohlédl.
+„Všechno,“ potvrdila žena.
+Pan Bumble zdlouha nabral dech, jako by s potěšením viděl, že
+historie je u konce, aniž padlo jediné slovo o nějakém vracení oněch
+pětadvaceti liber, a proto si teď dodal odvahy a utřel si pot, který
+mu po celou dobu dosavadní rozprávky nerušeně crčel po nose.
+„Nevím o celé historii nic víc, než co se tak dá hádat,“ řekla po
+chvilce ticha jeho žena na Monksovu adresu, „a nic taky vědět nechci,
+protože to je myslím bezpečnější. Ale směla bych se vás na něco
+zeptat? Dvě otázky, smím?“
+„Ptát se můžete,“ svolil Monks, očividně trochu překvapený, „jenže jestli vám odpovím nebo ne, to je další otázka.“
+– 355 –
+
+„To jsou tedy dohromady tři,“ pokusil se pan Bumble brnknout
+na žertovnou strunu.
+„Je to ono, co jste čekal, že ode mě dostanete?“ zeptala se správcová.
+„Je,“ přisvědčil Monks. „A druhá otázka?“
+„Co s tím hodláte udělat? Může toho snad někdo použít proti
+mně?“
+„Nikdy,“ opáčil Monks, „a proti mně taky ne. Dobře se dívejte! Ale
+nehněte se ani o krok kupředu, jinak nemá váš život cenu fajfky
+tabáku.“
+S těmi slovy odhodil jedním máchnutím stůl stranou, popadl železný kruh v prknech podlahy a vyklopil velké padací dveře; rázem
+se těsně u nohou pana Bumbla rozzel otvor a přiměl jmenovaného
+pána, aby s náramným kvapem o několik kroků ustoupil.
+„Podívejte se dolů,“ vyzval je Monks a spustil lucernu do jámy.
+„Nebojte se mě! Mohl jsem vás docela hladce nechat propadnout,
+když jste nad tím seděli, kdybych to byl měl za lubem.“
+Po tomto povzbudivém ujištění se správcová přiblížila k okraji,
+a dokonce i pana Bumbla ponoukala zvědavost natolik, že se odvážil učinit totéž. Dole se dravě valila kalná voda, silným deštěm
+zvednutá, a šum jejího pleskání a víření kolem zelených a slizkých
+pilot přehlušoval všechny ostatní zvuky. Ve spodním prostoru kdysi
+bývalo vodní dílo a proud, který se pěnil a omílal kolem oněch několika ohnilých kůlů a trosek strojního zařízení, jež dosud zbývaly,
+jako by se hnal dál kupředu s novou chutí, když se vyprostil z překážek, které se marně pokoušely zarazit jeho překotný běh.
+„Kdybyste tam dolů hodil člověka, kde by bylo zítra ráno jeho
+tělo?“ zeptal se Monks a zahoupal v černé šachtě lucernou sem
+a tam.
+„Dvanáct mil po proudu řeky a mimoto na kusy rozmlácený,“ odpověděl Bumble a při tom pomyšlení ustoupil zpátky.
+– 356 –
+
+Monks vytáhl ze záňadří váček, který si tam předtím ve spěchu
+zastrčil, a když ho přivázal ke kousku olova, který kdysi býval protizávažím u nějaké kladky a válel se na podlaze, pustil ho do proudu.
+Balíček padal rovně a přímo jako podle šňůry – se sotva slyšitelným
+žbluňknutím rozčísl vodu a byl ten tam.
+Všichni tři si pohlíželi navzájem do tváře a zdálo se, jako by se
+jim dýchalo volněji.
+„Tak!“ pravil Monks a zavřel padací dveře; poklop těžce zapadl
+opět na dřívější místo. „Jestli kdy moře vydává své mrtvé, jak o něm
+aspoň tvrdí knihy, tak své zlato i stříbro si ponechává a s ním si
+ponechá i tuhle veteš. Víc už si nemáme co říct a můžeme to naše
+příjemné posezení rozpustit.“
+„To rozhodně,“ přihodil pan Bumble s náramnou horlivostí.
+„Budete doufám držet jazyk za zuby, slyšíte?“ řekl Monks a hrozivě se na něj podíval. „O vaši ženu strach nemám.“
+„Můžete se na mě spolehnout, mladý muži,“ přislíbil pan Bumble
+a s přehnaně zdvořilým ukláněním kousek po kousku couval k žebříku. „V zájmu všech, mladý muži – i v zájmu svým, to víte, pane
+Monks.“
+„To rád slyším – už kvůli vám,“ opáčil Monks. „Rozsviťte si lucernu! A už ať jste odsud, co můžete nejrychleji!“
+Bylo štěstí, že v tom okamžiku právě rozhovor skončil, protože
+jinak by byl pan Bumble, který se zatím doukláněl až na píď k žebříku, se vší určitostí střemhlav sletěl do ratejny dole. Zažehl si lucernu
+od svítilny, kterou Monks mezitím odvázal z provazu a nyní držel
+v ruce, a bez dalšího pokusu jakkoli hovor prodlužovat mlčky slézal
+a po něm také jeho žena. A Monks, který se na příčlech ještě zastavil,
+aby se přesvědčil, není‑li kromě bubnování deště venku a hukotu
+vody vespod slyšet žádný jiný zvuk, uzavíral voj.
+Dolní haluznu přecházeli pomalu a obezřele, protože Monks se
+lekal každého stínu – a pan Bumble, který držel lucernu na stopu
+od země, našlapoval nejen s pozoruhodnou opatrností, ale i krokem
+– 357 –
+
+neuvěřitelně lehkým na pána jeho postavy; a nervózně se rozhlížel
+po skrytých padacích dveřích. Když Monks tiše odjistil a otevřel
+vrátka, kterými předtím vstoupili, pokynuli si manželé se svým záhadným známým pouze mlčky hlavou a vyšli do deštivé tmy venku.
+Sotvaže zmizeli, zavolal Monks, který zjevně choval nepřekonatelný odpor k samotě, na hocha, schovaného někde dole. A když
+mu poručil, aby šel napřed a nesl světlo, vrátil se opět do místnosti,
+z níž právě před chviličkou odešel.
+
+– 358 –
+
+Kapitola třicátá devátá
+Uvádí na scénu několik ctihodných osobností, s nimiž se čtenář již zná,
+a ukazuje, jak Monks a žid sestrčili své znamenité hlavy dohromady
+Večer onoho dne, který následoval po tom, kdy trojice výtečníků,
+o nichž byla řeč v předešlé kapitole, vyřídila svou malou obchodní
+záležitost způsobem v ní vylíčeným, probudil se pan William Sikes
+z krátkého schrupnutí a ospale zavrčel otázku, kolik že je hodin.
+Apartmá, v němž pan Sikes předložil tento dotaz, bylo jiného
+druhu, než jakých býval nájemníkem před výpravou do Chertsey,
+třebaže bylo v téže části města a nijak zvlášť vzdálené od jeho příbytku dřívějšího. Na vzhled to nebylo obydlí tak vábné jako jeho
+sídlo bývalé, neboť to byl ubohý a bídně zařízený kumbál rozměrů
+velmi omezených, osvětlený pouze jediným okénkem v šikmé střeše, které vedlo do úzké a špinavé uličky. Nebylo nouze ani o jiné
+známky, že v poslední době to s tímto hodným pánem šlo v životě
+od desíti k pěti; téměř žádný nábytek a naprostý nedostatek jakéhokoli pohodlí spolu se zmizením všech podobných drobných
+movitostí, jako jsou rezervní šaty a prádlo, totiž prozrazovaly bídu
+nejvyššího stupně – kteréžto příznaky by byl plně dotvrdil, kdyby
+byly vůbec nějakého dosvědčení potřebovaly, již samotný vychrtlý
+a zesláblý stav pana Sikese.
+Lupič ležel na posteli, zabalený do svého bílého zimního pláště,
+který zastupoval župan, a ukazoval světu tvář, jejíž rysy mrtvolnou
+bledostí po nemoci ani tím, že je doplňovala usmolená noční čepice
+a ježaté černé strnisko, týden staré, nikterak nezlíbezněly. Vedle
+postele seděl jeho pes a hned se díval přemítavým pohledem po
+pánovi, hned zas špicoval uši a tlumeně vrčel, když nějaký zvuk
+na ulici nebo v dolejší části domu upoutal jeho pozornost. U okna
+– 359 –
+
+seděla žena pilně zaměstnaná záplatováním staré vesty, která byla
+součástí normálního lupičova obleku, žena od nevyspání a strádání
+tak bledá a sešlá, že nebýt hlasu, jímž zodpověděla páně Sikesův
+dotaz, byl by v ní člověk značně těžko poznal tutéž Nancy, která již
+v tomto příběhu vystupovala.
+„Něco málo přes sedum,“ řeklo děvče. „Jak se cítíš dneska, Bille?“
+„Slabej jak moucha,“ odpověděl pan Sikes a dotvrdil to prokletím
+svých očí a hnátů. „Helej! Pojď sem a pomož mi aspoň slézt z tý
+zatracený postele.“
+Nemoc letoru pana Sikese nijak nezlepšila, neboť když ho děvče
+zdvihlo a vedlo ho k židli, všelijak huhlavě zlořečil na její nešikovnost a nakonec ji uhodil.
+„Kňouráš, jóó?“ ušklíbl se Sikes. „Helej, nestůj mi tady a nefňukej!
+Jestli neumíš nic lepšího než tohle, tak toho nech vůbec. Slyšíš mě?“
+„Slyším,“ odpověděla dívka, odvrátila od něho tvář a vynutila ze
+sebe smích. „Co ti zase straší v hlavě teďka?“
+„Aha, ty sis to rozmyslela, he?“ zavrčel Sikes, když zpozoroval slzu,
+která se jí chvěla v oku. „To teda máš štěstí, dobřes udělala.“
+„Snad nechceš říct, že bys na mě dneska doved být zlý, Bille?“
+řeklo děvče a položilo mu ruku na rameno.
+„Že ne?“ zvolal pan Sikes. „A proč ne?“
+„Takovou řadu nocí,“ promluvilo děvče se záchvěvem ženské něhy,
+která dokonce i její hlas barvila něčím, co se podobalo lahodnosti,
+„tolik dlouhých nocí jsem s tebou měla trpělivost, ošetřovala jsem tě
+a opatrovala, jako kdybys byl malé děcko, a dnes je první večír, co
+tě zas vidím trošku sobě podobného! Jistěže by ses ke mně nebyl
+zachoval tak, jak ses mi zrovna odvděčil, kdybys na to byl pomyslel,
+viď, že ne? No, no, řekni přec, že ne.“
+„No, budiž,“ připustil pan Sikes, „tedy nebyl. I kruci, už ta holka
+zase kňučí!“
+„To nic není,“ namítlo děvče a hodilo sebou na židli. „Nedělej, že
+ti na mně záleží. Hned to přejde.“
+– 360 –
+
+„Cože přejde?“ rozkřikl se pan Sikes brutálním hlasem. „Jaký
+bláznovství to máš zase za lubem teďka? Koukej vstát a dělat –
+a s tě­mahle ženskejma komediema na mě nechoď!“
+Kdykoli jindy by toto napomenutí a tón, jakým je pronesl, byly
+měly žádaný účinek, ale protože tentokrát bylo děvče opravdu
+slabé a vyčerpané, hlava mu přepadla přes lenoch židle a omdlelo
+dříve, než pan Sikes ze sebe stačil vypravit pár vhodných kleteb
+z příslušného rejstříku, z něhož byl za podobných okolností zvyklý
+kořenit své hrozby. Protože dost dobře nevěděl, co si má v tomto neobyčejném případě počít – neboť hysterické záchvaty slečny Nancy
+bývaly obvykle onoho výbušného rázu, z jakého se postižený bez
+značnější pomoci vyseká a vyškrábe sám – zkusil pan Sikes krapet
+pustého zlořečení, a když shledal tuto terapii zcela neúčinnou, zavolal o pomoc.
+„Co je, milánku, co se děje?“ zeptal se Fagin, když strčil hlavu
+dovnitř.
+„Koukej pomoct tuhle holce, jo?“ opáčil netrpělivě Sikes. „A nestůj
+a nebreptej a nekřeň se na mě!“
+Mezitímco Fagin s výkřikem překvapení spěchal děvčeti na
+pomoc, pan John Dawkins (alias Ferina Lišák), který vstoupil do
+pokoje hned za svým ctihodným přítelem, chvatně odložil na zem
+ranec, jímž byl obtížen, a když mladému pánu Čódlovi Batesovi,
+který mu šel těsně v patách, vytrhl z ruky láhev, v mžiku z ní zuby
+vytáhl zátku a vlil část jejího obsahu nemocné do hrdla – napřed
+z ní ovšem sám ochutnal, aby nedošlo k nějakému omylu.
+„Vem si měch, Čódl, a foukni na ni krapet čerstvýho vzduchu,“
+dirigoval pan Dawkins, „a vy ji pleskejte po rukou, Fagine, a Bill ať
+jí zatím rozepne sukně v pase.“
+Netrvalo dlouho, než tyto spojené oživovací prostředky, aplikované s velkou vervou – zejména part přidělený mladému pánu
+Batesovi, který zjevně považoval svůj díl na celé proceduře za úkol
+bezpříkladně legrační – vyvolaly žádaný účinek. Ponenáhlu nabyla
+– 361 –
+
+dívka vědomí, a když odvrávorala na židli u postele, schovala tvář
+do polštáře a ponechala uvítání návštěvníků panu Sikesovi, jejich
+nenadálým příchodem poněkud překvapenému.
+„Fix, kterej špatnej vítr tě sem zase nese?“ zeptal se Fagina.
+„Vůbec žádnej špatnej vítr, milánku, protože špatnej vítr nenosí
+nic dobrýho nikomu, a já s sebou něco dobrýho přinesl, co jistě rád
+uvidíte. Na, Lišáku, milánku, rozvaž ten ranec a dej tuhle Billovi ty
+maličkosti, co jsme za ně dnes ráno utratili všecky peníze, co jsme
+měli.“
+V souhlase s páně Faginovým přáním rozbalil Lišák ranec, který byl značně objemný a svázaný ze starého ubrusu, a podával
+předměty v něm obsažené kus po kuse Čódlovi Batesovi a ten je
+s rozličnými chvalozpěvy na jejich vzácnost a znamenitost zase
+rozkládal po stole.
+„Fajnová králičí paštika, Bille,“ zvolal řečený mladý pán, když
+zjevil zraku obrovský masový nákyp, „fajnový mlaďoučký potvůrky
+s takovejma křehounkejma hnátičkama, Bille, že i samotný kosti se
+na jazyku jen rozplynou a jeden je vůbec nemusí vobírat! Tady půlliberka půlvosmašilinkovýho lupení tak ukrutně silnýho, že když ho
+polejete vařící vodou, div vám nevyrazí víčko vod čajníku, a tady
+půldruhý libry kandysovýho cukru, co nestál negry ani krapítek
+dřiny, než ho přivedli na takovej vrchol dobroty – kdepak, ani krapet! Dva dvoulibrový bochníčky chleba – liberka prima čerstvýho
+másla – dvojitej pakl sýra – a koruna všeho, slza nejříznější sorty,
+jakou jste kdy koštoval!“
+Zároveň s touto poslední chvalozpěvnou poznámkou vytáhl mladý pán Bates z jedné objemné kapsy velkou vinnou láhev, pečlivě
+uzavřenou zátkou; současně pan Dawkins nalil z láhve, kterou držel
+v ruce, plnou vinnou sklenici čisté kořalky a rekonvalescent si ji bez
+vteřinky zaváhání zvrátil do hrdla.
+„Na vida!“ řekl Fagin a s velkým uspokojením si zamnul ruce. „Už
+to s vámi půjde, Bille, teď už to s vámi půjde!“
+– 362 –
+
+„Půjde!“ vybuchl pan Sikes. „Však jsem už moh dvacetkrát zhebnout, než ses rozkejval, že bys mi měl přijít nějak pomoct. Jak si
+to vůbec představuješ, nechat jednoho dýl než tři neděle v tomhle
+stavu, ty lotře jeden falešná!“
+„Slyšíte ho, hošánkové, co povídá?“ opáčil Fagin a pokrčil rameny.
+„A my mu tuhle neseme všecky tyhle delikatesy.“
+„No, co se těch delikates tejče, to by ještě jakž takž ušlo,“ připustil
+pan Sikes poněkud smířlivěji, když se rozhlédl po stole, „ale jakou
+si najdeš vomluvu pro to, žes mě tady nechal takhle vepsí, na huntě
+se zdravím, s merglema a se vším všudy vůbec, a že sis mě celej
+ten hroznej čas nevšímal vo nic víc, než kdybych byl tenhle čokl
+tady? – Shoď ho dolů, Čódl, jo!“
+„Takovýho milýho pejsánka jsem ještě neviděl,“ zvolal mladý pán
+Bates, když vykonal, oč ho Sikes požádal, „čuchá baštu jako stará
+babka, když cárá po trhu! Jít tenhle čokl na prkna, udělal by vod
+hodiny štěstí a ještě k tomu by pomohl drámě na nohy.“
+„Kuš s tím kraválem!“ rozkřikl se Sikes, když pes sice zalezl pod
+postel, ale nepřestával hněvivě vrčet. „Tak jakou si teda najdeš vomluvu, ty pasre jeden scvrklá, stará, he?“
+„Přes týden jsem byl mimo Londýn, milánku, něco rafičit,“ odpověděl žid.
+„A co ty druhý dvě neděle?“ dorážel Sikes. „Co ty druhý dvě neděle, cos mě tady nechal cepenět jako nedomrlou krysu v díře?“
+„Nemoh jsem si pomoct, Bille. Nemůžu to tady před jinejma dlouze vykládat, ale nemoh jsem si prostě pomoct, nemoh, na mou čest.“
+„Na tvou co‑ó?“ zavrčel Sikes s bezmeznou ošklivostí v hlase.
+„Helejte, hoši, ukrojte mi někdo flák z tý paštiky, ať zaženu chuť
+toho slova, nebo se ještě zalknu!“
+„Nerozčilujte se, milánku,“ domlouval mu Fagin pokorně. „Ani na
+chviličku jsem na vás nezapomněl, Bille, ani na momentíček!“
+„Bodejť bys zapomněl! To vsadím krk, že ne!“ opáčil Sikes s trpkým
+úsměškem. „Celej čas, co mě tady roztřásala a spalovala horečka, jsi
+– 363 –
+
+vostošest kul pikle a plány – Bill musí udělat tohle, Bill musí udělat
+támhleto, Bill musí za pár špinavejch grošů udělat vůbec všecko,
+jen co se z toho vylíže – je akorát dost ubohej, aby pro tebe musel
+hakovat32! Nebejt tuhle holky, už jsem možná dávno natáh brka.“
+„Na vidíte, Bille,“ chytil se Fagin na svou obranu dychtivě jeho slov,
+„nebejt tuhle holky! A kdo jinej než právě chudák starej Fagin vám
+k tomu dopomohl, že u sebe máte takový šikovný děvče?“
+„To jednou mluví svatou pravdu!“ ozvala se Nancy a chvatně
+k nim přistoupila. „Nech ho bejt, Bille. Jen ho nech bejt.“
+Nancyin příchod ke stolu dal hovoru jiný směr, poněvadž hoši
+na tajný pokyn mazaného starého žida, který na ně poťouchle mrkl,
+začali dívku vytrvale častovat kořalkou (z níž však Nancy usrkávala
+velice střídmě), kdežto Fagin, který se naoko vnutil do nálady neobvykle rozjařené, mezitím pomalu přivedl pana Sikese do lepšího
+rozmaru předstíráním, že jeho hrozby pokládá za pouhé žertovné
+škádlení, jakož i tím, že se velmi srdečně zasmál několika hrubým
+vtipům, jež se pan Sikes po vícenásobném přihnutí z láhve kořalky
+uráčil dát k lepšímu.
+„To všecko je moc pěkný,“ pravil pan Sikes, „ale ještě dneska vod
+tebe musím dostat nějaký mergle.“
+„Nemám u sebe ani vindru,“ odpověděl žid.
+„Tak jich máš hromadu doma,“ odsekl Sikes, „a musíš mi teda dát
+nějaký vodtamtaď.“
+„Hromadu!“ zhrozil se Fagin, až mu ruce vyletěly do výše. „Nemám
+ani tolik, co by –“
+„Já nevím, kolik máš, a myslím, že to asi sotva víš sám, anžto by
+to trvalo hezky dlouho, než bys to spočítal,“ uťal mu řeč Sikes, „ale
+ještě dneska musím něco dostat – a basta fidli!“
+„No dobrá, dobrá,“ podvolil se Fagin s povzdechem, „hned vám
+to pošlu po Lišákovi.“
+32
+
+Pracovat (ve smyslu krást). Pozn. překl.
+
+– 364 –
+
+„To zas teda pr, žádný takový posílání,“ odmítl pan Sikes. „Tvůj
+Lišák je krapet moc velkej lišák a třeba by zapomněl přijít, nebo
+by zabloudil, nebo by po něm pásli šnůrové a zatrhli mu tak cestu,
+nebo by měl sto jinejch vejmluv, kdybys mu to dal na starost. Aby
+bylo všecko sichr, půjde s tebou pro ně do kvelbu tuhle Nancy, a než
+přijde, já si zatím lehnu a krapet si schrupnu.“
+Po předlouhém tahání a handrkování usmlouval Fagin výši požadované zálohy z pěti liber na tři libry, čtyři šilinky a šest pencí,
+když s čestným slavnostním dušováním konečně prohlásil, že tak mu
+zbude na celou domácnost jen bídného půldruhého šilinku; jakmile
+na to pan Sikes sveřepě zavrčel, že když už nemůže dostat víc, musí se
+tedy spokojit s tím, začala se Nancy chystat na cestu s Faginem, Lišák
+a mladý pán Bates mezitím uložili všechno jídlo do almárky. Potom
+se žid se svým láskyplným přítelem rozloučil a v doprovodu Nancy
+a obou hochů zamířil k domovu, kdežto pan Sikes sebou zatím hodil
+na postel a chystal se prospat čas, než se mladá dáma vrátí.
+Po přiměřené chvíli dorazili do Faginova příbytku, kde zastihli
+Tobyho Crackita a pana Chitlinga u karet – pohřížené již do patnácté
+partie kribidže, kterou, jak je sotva nutno připomínat, posledně
+jmenovaný pán k náramnému gaudiu svých mladých přátel prohrál
+a zároveň s ní i svou patnáctou a poslední šestipenci. Pan Crackit,
+zjevně poněkud zahanbený, že ho přistihli, jak se zabavuje s pánem,
+který co do postavení i duševních vloh stojí tak hluboko pod ním,
+si pouze zívl, poptal se na Sikesovo zdraví a popadl klobouk na
+znamení, že odchází.
+„Nikdo tady nebyl, Toby?“ zeptal se Fagin.
+„Ani živá noha,“ odpověděl pan Crackit a vyhrnul si límec. „Bylo
+tady veselo jak v márnici. Měl byste dát něco pěknýho k lepšímu,
+Fagine, na vodškodněnou za to, že jsem vám tak dlouho hlídal dům.
+Fixnoha, jsem votrávenej jak šváb a byl bych usnul jak poleno, nemít takový dobrý srdce, abych povyrážel tuhle toho cápka. Pekelná
+votrava, ať visím, jestli ne!“
+– 365 –
+
+S takovým i jiným hubováním na touž notu shraboval pan Toby
+Crackit svou výhru a s povýšeným výrazem, jako by tak nepatrné stříbrné mince byly naprosto nehodné pozornosti muže jeho
+kalibru, si je cpal do kapsičky u vesty: když byl hotov, vykráčel
+z místnosti s takovou elegancí a noblesou, že pan Chitling, který
+rozličnými obdivnými pohledy sledoval jeho lýtka i boty, dokud
+mu nezmizely z očí, nakonec ujistil společnost, že známost s ním
+pokládá za patnáct šestipenci per jedna schůzka za lacinou a že si
+z prohry nedělá, ani co by za nehet vlezlo.
+„Jseš ty mi ale cvok, Tome! Seknutej!“ prohodil mladý pán Bates,
+jeho prohlášením náramně pobavený.
+„Co tě nemá, ani zdání,“ ohradil se pan Chitling. „No né, Fagine?“
+„Jsi moc chytrá hlava, milánku,“ řekl Fagin, a jak mu poklepával
+na rameno, mrkl na své ostatní žáky.
+„A že je pan Crackit ukrutnej fešák – no né, Fagine?“ ptal se Tom.
+„O tom není nejmenší pochyby, milánku.“
+„A že to je jednomu ke cti, když se s ním zná – no né, Fagine?“
+vyptával se dál Tom.
+„Ja, to se rozumí, milánku, moc. Oni jenom žárlejí, Tome, protože
+s nima se nepřátelí.“
+„Aha!“ zvolal Tom vítězoslavně. „V tom to vězí! Nešť, voškubal mě
+dohola. Ale když budu chtít, můžu se přec sebrat a jít si zas něco
+vydělat, no né, Fagine?“
+„To se ví, Tome, můžeš – a čím půjdeš dřív, tím líp. Běž si teda tu
+svou prohru vynahradit hnedka a nemarni už dál čas. Lišák, Čódl,
+hopla! Je na čase, abyste šli knajzovat33. Honem! Je už málem deset
+a pořád nikde žádná práce.“
+Na tuto pobídku se hoši poslušně zdvihli, kývli na Nancy, popadli
+klobouk a zamířili z místnosti, přičemž Lišák a jeho čiperný přítel
+se cestou bavili četnými úsměšky na účet pana Chitlinga, na jehož
+33
+
+Být na číhané, slídit, větřit. (Ze staršího argotu.) Pozn. překl.
+
+– 366 –
+
+chování, jak je jen spravedlivo poznamenat, nebylo nic obzvlášť
+nápadného ani pozoruhodného, neboť po Londýně běhá značný
+počet bujných mladých panáčků, kteří platí mnohem vyšší cenu
+než pan Chitling za to, aby je lidé viděli v dobré společnosti, jakož
+i značný počet nóbl kavalírů (vytvářejících shora zmíněnou dobrou
+společnost), kteří budují svou pověst na velice podobném základě
+jako fešák Toby Crackit.
+„Na,“ řekl Fagin, když hoši vyklidili místnost, „a teď půjdu, Nancy,
+a přinesu ti ty peníze. Tohle je, milánku, jenom klíček vod malý
+almárky, kam ukládám nějakej ten pár drobností, co seženou hoši.
+Peníze nikdá nezamykám, milánku, protože žádný nemám, abych je
+mohl zamykat – ha, ha, ha – žádný nemám, abych je mohl zamykat.
+Je to ubohý řemeslo, Nancy, a nevděčný – ale rád kolem sebe vidím
+ty mladý lidi – a tak to všecko snáším, tak to snáším. Tiše!“ zašeptal
+a chvatně schoval klíček do záňadří. „Kdo to je? Poslouchej!“
+Dívku, která seděla se založenýma rukama u stolu, zjevně ani
+dost málo nevzrušovalo, že někdo jde, ba ani ji nezajímalo, zda osoba, ať to je kdo je, vůbec přichází nebo odchází, dokud jí k sluchu
+nedolehl brukot mužského hlasu. Jakmile však tento zvuk zaslechla,
+bleskurychle si strhla klobouk i šátek a schovala je pod stůl. Když
+se žid ihned vzápětí otočil, zahuhlala nějakou stížnost na horko,
+a malátný tón, jímž si postěžovala, velice pozoruhodně kontrastoval s nevídanou hbitostí a prudkostí jejího činu, kterou však Fagin
+nezpozoroval, poněvadž v tu chvíli stál k dívce zády.
+„Pšá,“ zašeptal, jako by ho to vyrušení popuzovalo, „to je ten člověk, co jsem ho čekal dávno dřív. Už jde ze schodů dolů. Ani muk
+vo těch penězích, Nancy, co tady bude. Nezdrží se dlouho. Ani deset
+minut, milánku.“
+Když se venku na schodech ozvaly mužské kroky, přitiskl si žid
+vyzáblý ukazováček na rty a se svíčkou v ruce zamířil ke dveřím. Došel
+k nim právě v témž okamžiku jako návštěvník, který vrazil do místnosti tak chvatně, že stanul až u samé dívky, dřív než ji vůbec postřehl.
+– 367 –
+
+Byl to Monks.
+„Jenom jedna z mejch mladejch pomocnic,“ vysvětloval Fagin,
+když si všiml, že Monks při spatření neznámé osoby zaraženě
+ucouvl. „Vostaň tady, Nancy!“
+Dívka přisedla blíž ke stolu, s netečně lhostejným výrazem pohlédla na Monkse a zase odvrátila oči; ale když zaměřil zrak na
+Fagina, kradmo se na Monkse podívala znovu – pohledem tak pronikavým a zpytavým a soustředěným, že být tam nějaký náhodný
+divák, který by si byl té změny všiml, jen stěží by byl uvěřil, že oba
+ty pohledy vyslala jedna a táž osoba.
+„Něco novýho?“ zeptal se Fagin.
+„Moc.“
+„Na – a – dobrýho?“ ptal se dál Fagin váhavě, jako by se bál, aby
+druhého muže nepopudil, kdyby byl příliš optimistický.
+„Aspoň ne špatného,“ odpověděl Monks s úsměvem. „Tentokrát
+jsem věru nic nepromeškal. Musím si s vámi promluvit. O samotě.“
+Dívka se přitáhla ještě blíž ke stolu a nejevila nejmenší ochotu
+odejít z místnosti, ačkoli dobře věděla, že na ni Monks ukazuje. A žid,
+který se možná bál, aby mu třebas nějakým slovem nepřipomněla
+požadované peníze, kdyby se ji pokusil vystrnadit, ukázal nahoru
+a odvedl Monkse ze světnice.
+„Ale ne do té prašivé díry, kde jsme byli minule,“ slyšela mužova
+slova, když už stoupali po schodech. Fagin se zasmál, odpověděl
+něco, co k ní nedoletělo dost jasně, a jak se podle vrzání prken zdálo,
+vedl společníka do patra.
+Dříve než se ohlas jejich kroků přestal rozléhat domem, vyzulo
+se děvče ze střevíců, přetáhlo si sukni volně přes hlavu, zachumlalo
+si do ní ruce, postavilo se ke dveřím a s bezdechým napětím poslouchalo. Tím okamžikem, jak hluk ustal, vyklouzlo ze světnice,
+neuvěřitelně opatrně a tiše se vyplížilo po schodech a ztratilo se
+v temnotách nahoře.
+– 368 –
+
+Světnice zůstala opuštěná asi čtvrt hodiny nebo maličko déle;
+potom do ní děvče opět týmž tajuplným krokem vklouzlo zpátky
+a ihned vzápětí bylo slyšet oba muže sestupovat ze schodů. Monks
+vyšel rovnou na ulici, kdežto žid se znovu šátral nahoru pro slíbené peníze. Když se vrátil, upravovalo si děvče právě na sobě šátek
+a klobouk, jako by bylo na skoku odejít.
+„Jajaj, Nancy!“ zvolal žid a leknutím až uskočil, když stavěl svíčku
+na stůl. „Co jsi tak bledá?“
+„Bledá?“ opakovalo po něm děvče a zastínilo si rukama oči, jako
+by si ho chtělo pozorně prohlédnout.
+„Učiněná hrůza. Co je s tebou? Cos to vyváděla?“
+„Co vím, tak nic, leda to, že jsem seděla nevím jak dlouhou věčnost tady v té dusné díře,“ odpovědělo děvče lhostejně. „Tak ukažte!
+Ať už můžu jít domů, buďte tak hodný.“
+S povzdechem za každou jednotlivou mincí jí Fagin odpočítal na
+ruku dohodnutou částku. A bez jakéhokoli dalšího hovoru, pouze
+se vzájemným pozdravením na dobrou noc, se rozešli.
+Jakmile se dívka octla na volné ulici, posadila se na schod před
+jedním domem a několik okamžiků se zdála nadobro zmatená a neschopná pokračovat v další cestě. Pak se náhle vymrštila a chvátala
+dál – směrem zcela opačným, než ve kterém Sikes čekal na její návrat – krokem stále rychlejším a rychlejším, až postupně přešla v čirý
+divoký běh. Když se úplně vyčerpala, zastavila se, aby nabrala dech,
+a jako by se byla najednou vzpamatovala a želela své neschopnosti
+vykonat něco, co si předsevzala, zalomila rukama a propukla v pláč.
+Možná že se jí pláčem ulevilo, možná že si uvědomila celou beznadějnost svého postavení – ale buď jak buď, obrátila se a spěchala zase
+protivným směrem téměř stejně rychle jako prve, dílem aby dohonila ztracený čas, dílem aby udržela tempo s divým vírem vlastních
+myšlenek, a tak brzy doběhla do příbytku, v němž zanechala lupiče.
+Prozrazovala‑li snad nějaké rozčilení, když stanula před tváří
+pana Sikese, pak ušlo jeho pozornosti, neboť se pouze zeptal, jestli
+– 369 –
+
+přinesla ty peníze, a jakmile uslyšel kladnou odpověď, uspokojeně
+zabručel, opět zvrátil hlavu na polštář a pokračoval v dřímotě, z níž
+ho její příchod vytrhl.
+Bylo pro ni štěstí, že mu peníze v domě příští den poskytly tolik
+zaneprázdnění v podobě všemožného jídla a pití a že mimoto uhlazovaly drsné rysy jeho letory s účinkem tak blahodárným, že neměl
+ani čas, ani chuť soudit její chování a jednání příliš kriticky. Že dívka
+jeví všechny známky roztržitosti a neklidu příznačné pro člověka,
+který stojí těsně před nějakým smělým a nebezpečným krokem, na
+němž se ustanovil teprve po nevšedním niterném boji, to by bývalo rázem zřejmé ostrovidnému Faginovi, kterého by to s největší
+pravděpodobností bylo také okamžitě znepokojilo; ale pan Sikes,
+kterému chyběl patřičný jemný postřeh a který si nepřipouštěl
+žádné složitější starosti, než jaké se vybíjejí zarputilým hrubstvím
+a surovostí vůči kdekomu kolem, a mimoto byl v neobyčejně přívětivém rozmaru, jak jsme již poznamenali, neviděl na jejím chování
+nic mimořádného, ba po pravdě jí věnoval tak málo zájmu, že i kdyby její rozechvění bývalo ještě mnohem patrnější, než bylo, bývalo
+by velmi nepravděpodobné, že by v něm bylo vzbudilo podezření.
+Čím víc se den schyloval, tím víc rostlo dívčino rozčilení, a když
+se snesl večer a ona vytrvale seděla a čekala, až se lupič pitím uspí,
+zračila se jí v líci taková neobvyklá bledost a v očích takový žár, že
+si toho s úžasem všiml dokonce i Sikes.
+Protože byl po horečkách zesláblý, ležel pan Sikes v posteli a užíval svou jalovcovou, aby tolik nerozpalovala, zředěnou kraptem
+horké vody. Přistrčil sklenici již potřetí nebo počtvrté k Nancy, aby
+mu znovu nalila, když mu teprve ty příznaky prvně padly do oka.
+„I krucijátro!“ zvolal Sikes, vzepřel se na rukou a vypoulil oči děvčeti
+do tváře. „Vždyť vypadáš jako učiněná vstatá mrtvola. Co je s tebou?“
+„Co by se mnou bylo?“ opáčilo děvče. „Nic. Co na mě tak brejlíš?“
+„Co je to za vopičárnu?“ ptal se naléhavě Sikes, popadl ji za rameno
+a surově s ní zacloumal. „Co se děje? Co to má znamenat? Na co myslíš?“
+– 370 –
+
+„Na moc věcí, Bille,“ odpovědělo děvče, a jak se přitom zachvělo,
+přitisklo si ruce na oči. „Ale bože, co na tom záleží?“
+Zdálo se, že nuceně veselý tón, jímž pronesla poslední slova,
+udělal na Sikese hlubší dojem než divoký a strnulý pohled, který
+je předcházel.
+„Já ti povím, co to je,“ řekl Sikes. „Jestlis vode mě nechytla horečku
+a jestli zrovna na tebe nejde, tak máš v pácu něco sakra nevobyčejnýho a taky nebezpečnýho. Snad nakonec nechceš – –. Ne, fixnoha!
+To bys neuďála!“
+„Co bych neudělala?“ zeptalo se děvče.
+„Ne,“ zabrumlal Sikes, upřel na ni oči a huhlal si úvahu pod fousy,
+„spolehlivější holka pod sluncem neběhá, jináč bych jí byl už před
+třema měsícema podříz krk. Jde na ni horečka, to je vono!“
+S tímto posilujícím sebeujištěním vyprázdnil Sikes sklenici až do
+dna a potom si s četnými nevrlými kletbami vyžádal svou medicínu.
+Děvče nadmíru čile vyskočilo, chvatně mu nalilo lék, ale se zády
+obrácenými k němu, a pak mu přidržovalo hrníček k ústům, dokud
+všechno nevypil.
+„Tak,“ řekl lupič, „teď poď a sedni si ke mně a koukej si nasadit
+svůj vobyčejnej kukuč, nebo ti ho tak přejinačím, že ho víckrát nepoznáš, až vo to budeš stát.“
+Děvče poslechlo. Sikes jí pevně sevřel ruku v dlani, zvrátil se na
+polštář a zaměřil oči na její tvář. Zavřely se mu a opět se otevřely;
+znovu se zavřely a opět se otevřely. Neklidně sebou na posteli zavrtěl, a když znovu a ještě znovu zdříml, vždycky na dvě na tři minuty,
+a pokaždé se pak s vyděšeným pohledem vymrštil a nepřítomně
+se kolem sebe rozhlížel, nakonec se zčistajasna svalil, doslova jako
+podťatý, zrovna když se zase vztyčoval; a upadl do těžkého a tupého
+spánku. Stisk jeho ruky povolil, zdvižená paže mu bezvládně spadla
+k boku a zůstal ležet jako člověk v hlubokém bezvědomí.
+„Konečně tedy to opium zabralo,“ zašeptala dívka a zvedla se
+z pelesti. „Ale i takhle už třeba přijdu pozdě.“
+– 371 –
+
+Chvatně se ustrojila do klobouku a do šátku – přičemž se co
+chviličku bázlivě ohlížela, jako by přes všechen uspávači nápoj
+každým okamžikem očekávala, že na rameni ucítí stisk Sikesovy
+těžké ruky –, potom se tichounce nahnula nad postel, políbila lupiče
+na rty a pak neslyšným dotekem otevřela a zase zavřela dveře od
+pokoje a spěšně se vytratila z domu.
+V tmavé soutěsce, kterou musila projít, aby se dostala na hlavní
+třídu, vyvolával ponocný půl desátou.
+„Je už dlouho po půl?“ zeptala se dívka.
+„Za čtvrt hodiny bude bít celá,“ odpověděl muž a posvítil jí lucernou do obličeje.
+„A já to tam nedokážu dřív než za hodinu, jestli ne ještě za dýl,“
+povzdychla si Nancy, hbitě kolem něho proklouzla a už se hnala
+ulicí jako vítr.
+V postranních uličkách a ulicích, kter��mi se proplétala cestou ze
+Špitálských polí do londýnského West Endu, již mnoho obchodů zavíralo. Věžní hodiny odbily deset a zjitřily její netrpělivost Vyrazila
+po úzkém chodníku a lokty rozháněla chodce do stran; prolétala
+téměř koním pod hlavou a tak přebíhala ulice na místech, kde pro
+rušný provoz hloučky lidí dychtivě čekaly na příležitost, aby mohly
+přejít na druhou stranu.
+„Ta ženská je blázen!“ říkali lidé a otáčeli se za ní, když se kolem
+nich přehnala.
+Jakmile dorazila do bohatší části města, byly ulice poměrně
+prázdné, a tu její ztřeštěný úprk budil u řídkých chodců, kolem
+nichž spěchala, zvědavost ještě větší. Někteří za ní zrychlili krok,
+jako by chtěli vidět, kam se s takovým mimořádným chvatem žene,
+a hrstka ji dokonce předběhla a v údivu nad jejím nepolevujícím
+tempem se po ní ohlížela; ale jeden po druhém pomalu odpadali,
+a když se konečně blížila k vytčenému cíli, byla úplně sama.
+Byl to rodinný hotel v tiché, ale pěkné ulici blízko Hyde Parku.
+Když ji jasné světlo lampy, která hořela před vchodem, dovedlo na
+– 372 –
+
+místo, na věži uhodila jedenáctá. Pár posledních kroků se loudala,
+jako by byla na vážkách a rozmýšlela se, má‑li jít dál – ale údery
+hodin rozhodly za ni, vkročila do haly. Lóže vrátného byla prázdná.
+S výrazem nejistoty v tváři se rozhlédla a zamířila ke schodišti.
+„Počkat, sleči!“ zavolala fešně oblečená žena, která vyhlédla ze
+dveří za ní. „Kohopak hledáme?“
+„Jednu dámu, co tady u vás zůstává,“ odpovědělo děvče.
+„Jednu dámu!“ zněla odezva, doprovázená pohrdavým pohledem.
+„Kteroupak?“
+„Slečnu Maylieovou,“ řekla Nancy.
+Mladá žena, která si zatím přeměřila její zevnějšek, odpověděla
+pouze pohledem plným ctnostného opovržení a zavolala nějakého
+muže, aby to s ní vyřídil.
+„Jaké jméno mám ohlásit?“ zeptal se podomek.
+„Nemá smysl nějaké ohlašovat,“ odpověděla Nancy.
+„Ani účel návštěvy?“ ptal se muž.
+„Ne, ani to ne,“ opáčilo děvče. „Musím s tou dámou prostě mluvit.“
+„Tak honem!“ řekl muž a strkal ji k východu. „Tohle nevedem.
+Alou odsud!“
+„Ledaže mě vynesete, jinak nepůjdu!“ odsekla dívka zuřivě.
+„A dovedu vám přitom zatopit, že bude horko dvěma takovým jako
+vy! Copak tady není nikdo,“ zvolala Nancy a rozhlédla se kolem,
+„kdo by došel vyřídit jednoduchý vzkaz od takové bídné ubožačky,
+jako jsem já?“
+Tato úpěnlivá prosba udělala dojem na kuchaře s dobráckou tváří, který spolu s několika dalšími členy personálu výstupu přihlížel
+a nyní pokročil kupředu, aby se dívky zastal.
+„Nemoh bys jí skočit nahoru, Joe, co říkáš?“ zeptal se kuchař.
+„Má to nějakou cenu?“ opáčil muž. „Snad nemyslíš, že ta mladá
+dáma přijme takovou, jako je tahle, no ne?“
+Tato narážka na Nancyin pochybný charakter vzbouřila v ňadrech čtyř služebných obrovskou míru ctnostného rozhořčení; velice
+– 373 –
+
+ohnivě prohlásily, že ta osoba je hanbou ženského pokolení, a vřele
+podomkovi doporučovaly, aby ji bez milosrdenství hodil do strouhy
+na ulici.
+„Udělejte si se mnou, co chcete,“ řeklo děvče a obrátilo se opět
+na oba muže, „ale nejdřív udělejte, o co vás žádám, a já vás žádám,
+abyste, pro boha živého, můj vzkaz vyřídili!“
+Dobrosrdečný kuchař připojil svou přímluvu a výsledek byl, že
+se muž, který se ukázal první, uvolil zprávu vyřídit.
+„Co mám teda říct?“ zeptal se podomek, již s jednou nohou na
+schodech.
+„Že jedna mladá žena naléhavě prosí slečnu Maylieovou, aby
+s ní směla promluvit o samotě,“ odpověděla Nancy, „a jak dáma
+uslyší jen první slovo, co jí ta žena řekne, že hned pozná, jestli má
+vyslechnout všechno až do konce, nebo jestli ji má dát vyhodit ze
+dveří jako podvodnici.“
+„Jářku,“ pravil muž, „bereš to ale zostra!“
+„Jen ten vzkaz vyřiďte,“ pravilo děvče pevně, „a potom mi povíte,
+co na to řekla.“
+Muž se rozběhl do schodů. Nancy zůstala dole, bledá a téměř bez
+dechu, a s rozechvělými rty poslouchala jasně slyšitelné projevy
+opovržení, na něž byly cudné služebné velice plodné – a na něž byly
+ještě plodnější, když se muž vrátil a vyřizoval, že ta mladá žena má
+jít nahoru.
+„Na tomhle světě nemá cenu bejt slušnej,“ prohlásila první služebná.
+„S drzostí se dneska dojde dál než s poctivostí,“ přisadila si druhá.
+Třetí se spokojila podivením „Jaký to jsou tejkon dámy!“, kdežto
+čtvrtá zanotila prim v kvartetu „Hanba!“, jímž pohoršené Diany skončily.
+Nevšímajíc si toho všeho, poněvadž měla na srdci důležitější věci,
+následovala Nancy, pod kterou se třásly nohy, podomka do malého
+předpokoje, osvětleného lampou visící od stropu. Tam ji zanechal
+a vzdálil se.
+– 374 –
+
+Kapitola čtyřicátá
+Neobyčejný rozhovor, který je dodatkem kapitoly předešlé
+Třebaže dívka celý život prožila na ulicích a v nejohavnějších
+hampejzech a brlozích Londýna, přesto v ní něco z její původní
+ženské přirozenosti dosud zbývalo, a proto když zaslechla, jak se ke
+dveřím ležícím proti těm, kterými sama vstoupila, blíží lehké kroky,
+a představila si, jaký nebetyčný protiklad se v příštím okamžiku
+v pokojíku spolu střetne, dolehlo na ni vědomí vlastní propastné
+hanby takovou tíhou, že se až přikrčila – jako by pro ni přítomnost
+té, s níž si přála promluvit, byla téměř neúnosná.
+Leč s těmito lepšími city zápolila pýcha – nectnost tvorů nejnižších a nejušlápnutějších právě tak jako vznešených a sebejistých.
+Ta bědná společnice zlodějů a lotrů, padlá vyvrženka sprostých
+doupat, družka vězeňské a galejnické spodiny, sama žijící ve stínu
+šibenice – i tato párijská bytost v sobě cítila tuze mnoho pýchy, aby
+prozradila byť jen chabý pablesk ženského cítění, které považovala
+za slabost, ale které bylo to jediné, co ji ještě spojovalo s oním lidstvím, jehož tolik, ach tolik stop zahladil její zpustlý život již v útlém
+dětství.
+Zvedla oči jen natolik, aby uznamenala, že postava, která vstoupila, patří štíhlé a krásné dívce; potom je zase sklopila k zemi, se
+strojenou nedbalostí pohodila hlavou a řekla:
+„Je to těžká věc, dámo, než se k vám jeden dostane, když s vámi chce
+mluvit. Kdybych se byla urazila a odešla, jako by byla udělala mnohá
+jiná, byla byste toho jednoho dne litovala, a taky ne bez příčiny.“
+„Je mi opravdu líto, jestli se k vám někdo choval nešetrně,“ odpověděla Róza. „Už na to nemyslete. Povězte mi, proč jste si se mnou
+přála mluvit. Jsem ta, po které jste se ptala.“
+– 375 –
+
+Laskavý tón této odpovědi, líbezný hlas, vlídné chování bez
+sebeslabší příměsi jakékoli povýšenosti nebo nevole, to všechno
+překvapilo dívku takovou měrou, že propukla v pláč.
+„Ach paní, paní,“ zahořekovala a úpěnlivě sepjala ruce před obličejem, „být víc takových jako vy, bylo by míň takových jako já – to
+jistě – jistě!“
+„Posaďte se,“ vyzvala ji Róza s vážným zaujetím. „Jestli máte
+bídu nebo něco vás souží, ze srdce ráda vám pomůžu, když to bude
+v mých silách – skutečně ráda. Jen se posaďte.“
+„Nechte mě stát, paní,“ odmítlo děvče stále ještě v pláči, „a taky
+se mnou nemluvte tak vlídně, dokud nepoznáte, kdo vlastně jsem.
+Je už hodně pozdě. Jsou – jsou – ty dveře zavřené?“
+„Ano,“ přisvědčila Róza a ustoupila o pár krůčků dozadu, jako by
+chtěla být blíž pomoci pro případ, že by nějakou potřebovala. „Proč
+se ptáte?“
+„Protože,“ odpovědělo děvče, „do vašich rukou hodlám vložit život svůj i život jiných. Já jsem to děvče, co odvleklo malého Olivera
+zpátky do domu starého Fagina tenkrát večír, když vyšel z toho
+domu v Pentonvillu.“
+„Vy?“ podivila se Róza Maylieová.
+„Já, paní!“ potvrdilo děvče. „Já jsem ten hanebný tvor, co jste
+o něm slyšela, že žije mezi zloději, a co jsem od prvního okamžení,
+co se dovedu upamatovat, že moje oči a smysly začínaly vnímat londýnskou ulici, nikdy nepoznala lepší život ani laskavější slovo, než
+mi dopřáli oni. Bůh mě netrestej! Nepřemáhejte se, paní, a otevřeně
+se ode mě s hnusem odvraťte. Jsem mladší, než byste myslela, když
+se na mě podíváte, ale už dávno jsem na to zvyklá. I nejchudší žena
+uskočí, když jdu mezi lidma po chodníku.“
+„To jsou strašlivé věci!“ zhrozila se Róza a bezděky od své podivné společnice ucouvla.
+„Děkujte na kolenou nebesům, drahá paní,“ zvolalo děvče, „že jste
+měla přátele, co se o vás starali a živili vás, když jste byla dítě, a že
+– 376 –
+
+jste nikdy nepoznala zimu a hlad, ani zpustlost a opilství a – a – něco
+horšího než to všechno – jako já žila uprostřed toho od kolíbky.
+Můžu to slovo říct, protože ulice a strouha byla moje kolíbka, stejně
+jako budou i moje smrtelné lože.“
+„To vás lituju!“ řekla Róza chvějivým hlasem. „Rve mi to srdce,
+když vás slyším!“
+„Žehnej vám nebe za vaši dobrotu!“ vyhrklo děvče. „Kdybyste
+věděla, jaká někdy jsem, tak byste mě teprv litovala. Ale dnes jsem
+tajně utekla lidem, který by mě určitě zabili, kdyby věděli, že jsem
+vám běžela povědět, co jsem zaslechla. Znáte nějakého Monkse?“
+„Neznám,“ řekla Róza.
+„Ale on zná vás,“ opáčilo děvče, „a věděl, že ste tady – jen proto
+jsem vás taky mohla vyhledat, že jsem ho slyšela říkat tuhle adresu.“
+„To jméno jsem v životě neslyšela,“ pravila Róza.
+„Tak si tedy mezi námi dává jiné,“ odpovědělo děvče, „a to jsem
+taky víc než tušila už dřív. Před nějakým časem brzo po té noci, co
+chtěli vyloupit váš dům a prostrčili Olivera dovnitř – mi ten člověk
+začal být podezřelý, a tak jsem tajně poslouchala, když se potmě
+domlouval s Faginem. Z toho, co jsem z rozhovoru zaslechla, jsem
+se dověděla, že ho Monks – ten člověk, co jsem se vás na něj ptala,
+víte –“
+„Ano,“ přisvědčila Róza, „rozumím.“
+„– že ho Monks,“ pokračovalo děvče, „čirou náhodou uviděl s dvěma našimi hochy zrovna ten den, co jsme ho prvně ztratili, a hned
+poznal, že to je právě to dítě, co hledá – ale proč se po něm shání,
+to jsem vyrozumět nemohla. Potom se mezi sebou dohodli, že když
+Fagin dostane Olivera zpátky, dá mu za to Monks tolik a tolik, a že
+mu dá ještě další peníze, když z něj udělá zloděje – to prý ten dotyčný Monks potřebuje k nějakému svému účelu.“
+„K jakému účelu?“ zeptala se Róza.
+„Zahlíd můj stín na zdi, jak jsem je poslouchala, abych to vyzvěděla,“ pravilo děvče, „a není moc lidí mimo mě, co by se jim byli
+– 377 –
+
+dovedli včas uklidit z cesty, aby se vyhnuli dopadení. Ale já jim
+utekla a víckrát jsem ho pak už neviděla, až zas včera večír.“
+„A co se dělo včera?“
+„Povím vám to, paní. Včera večír přišel znova. A znova šli spolu
+nahoru – a já se zachumlala tak, aby mě můj stín neprozradil, a zase
+jsem poslouchala u dveří. První slova, co jsem slyšela Monkse promluvit, byla: ‚Tak tedy důkazy hochovy totožnosti leží na dně řeky
+a ta stará čarodějnice, co je dostala od jeho matky, už hnije v hrobě.‘
+Smáli se a pochvalovali si, s jakým úspěchem to provedl, a když
+potom Monks mluvil o hochovi dál a čím dál tím víc se rozpaloval,
+povídal, že třeba má teď peníze toho spratka bezpečně v hrsti, bývalo by mu milejší shrábnout je na ten druhý způsob – protože co by
+to bývalo za švandu, strhnout chloubu otcova posledního pořízení
+do bláta tím, že by ho prohnali kdekterým londýnským vězením
+a potom ho nechali deportovat za nějaký hrdelní zločin? To prý by
+mohl Fagin přece lehko zařídit, a ještě napřed z chlapce vytřískat
+pěkný výdělek!“
+„Co má tohle všechno být?“ zajíkla se Róza.
+„Jen pravda, paní, třeba to vychází z mých rtů,“ odpovědělo děvče. „Potom s hromadou kleteb až moc všedních pro moje uši, ale
+neznámých uším vašim, řekl, že kdyby mohl svou nenávist ukojit
+utracením chlapcova života tak, aby přitom sám neohrozil svůj
+krk, od minuty že by ho zabil – ale protože to prý udělat nemůže,
+bude ustavičně ve střehu, aby mu zkřížil cestu na každičkém kroku
+v životě, a kdyby využitkoval jeho původu a historie, ještě by mu
+možná zaťal žílu. ‚Zkrátka, Fagine,‘ povídal, ‚jak jste žid, tak jste
+ještě v životě nenastrojil takové léčky, jaké já nastražím na svého
+mladšího bratra Olivera.‘“
+„Jeho bratr?“ zvolala Róza.
+„Taková byla přesně jeho slova,“ pravila Nancy a neklidně se rozhlédla po pokoji, jak si ostatně počínala téměř neustále hned od
+chvíle, co začala mluvit, protože ji ustavičně pronásledoval Sikesův
+– 378 –
+
+přízrak. „A ještě něco. Když mluvil o vás a o té druhé dámě a řekl, že
+to vypadá, jako by se proti němu bylo spiklo samo nebe nebo peklo,
+že se Oliver dostal do rukou zrovna vám, zachechtal se a povídal, že
+i v tom je jistá útěcha, protože kolik tisíc a set tisíc liber byste daly,
+kdybyste je měly, abyste věděly, kdo ten váš dvounohý pejsek je!“
+„Snad mi nechcete tvrdit,“ řekla Róza a silně přitom zbledla, „že
+všechna tahle slova myslel vážně?“
+„Jestli kdy někdo mluvil smrtelně vážně a zle, tak to byl on,“ odpovědělo děvče a pokývlo hlavou. „Mluví vždycky vážně, když ho
+ta zloba drží. Znám moc lidí, co dělají horší věci než on, ale ty bych
+radši poslouchala desetkrát než toho Monkse jednou. Už začíná být
+pozdě a já musím zpátky domů, abych nevzbudila podezření, že
+jsem byla venku za takovouhle věcí. Musím rychle domů.“
+„Ale co s tím můžu dělat já?“ ptala se Róza. „Jak můžu toho sdělení
+využít bez vás? Zpátky domů! Proč se chcete vrátit k společníkům,
+které malujete v takových strašlivých barvách? Kdybyste tuhle informaci opakovala před jedním pánem, kterého můžu ve vteřince
+zavolat z vedlejšího pokoje, tak vás dopravíme někam do bezpečí,
+nebude to trvat ani půl hodiny.“
+„Chci zpátky domů,“ řeklo děvče. „Musím zpátky, protože – jak jen
+můžu takovou věc vysvětlit nevinné dámě, jako jste vy? – protože
+mezi lidma, co jsem vám o nich povídala, je jeden muž, zrovna ten
+největší rabiát ze všech, a toho já nemůžu opustit. Nemůžu, ani
+kdyby mě to mělo vysvobodit ze života, co dnes vedu.“
+„To, že jste se už jednou dřív toho drahého hocha zastala,“ pravila
+Róza, „že jste mi sem přes všechno ohromné riziko přišla povědět,
+co jste slyšela, vaše chování, které mě přesvědčuje o pravdivosti
+toho, co říkáte, vaše očividná kajícnost a vědomí hanby, to všechno
+ve mně vzbuzuje víru, že byste se ještě pořád mohla napravit. Ach,“
+vzdychla zanícená dívka vroucně a sepjala ruce, zatímco jí po líci kanuly slzy, „neuzavírejte sluch úpěnlivým prosbám příslušnice svého
+vlastního pokolení – první ženy, jistě první, upřímně věřím, která
+– 379 –
+
+se na vás kdy obrátila se slovy soucitu a politování! Slyšte, prosím,
+moje slova a nechte se ode mě ještě zachránit pro lepší život!“
+„Paní drahá, zlatá, andělská,“ zvolalo děvče a kleslo na kolena,
+„jste opravdu první, kdo mě kdy obdařil takovými slovy, jako jste vyřkla vy, a kdybych je byla slyšela před lety, snad by mě byla od toho
+života hříchu a bídy odvrátila – ale teď už je pozdě, už je pozdě!“
+„Není,“ namítla Róza. „Na pokání a na nápravu není nikdy pozdě.“
+„Je!“ zalkalo děvče, svíjejíc se v duševních mukách. „Teď ho opustit nemůžu! Nemohla bych být jeho smrt.“
+„Proč byste měla být?“ zeptala se Róza.
+„Nic by ho nemohlo zachránit,“ plakalo děvče. „Kdybych pověděla
+někomu jinému, co jsem pověděla vám, a to by vedlo k tomu, že
+by je sebrali, určitě by ho to stálo krk. Je z nich nejodvážnější a byl
+hrozně surový!“
+„Je to možné,“ zvolala Róza, „že byste se pro takového člověka vzdala
+všech nadějí do budoucna i jistoty okamžité záchrany? To je šílenství.“
+„Co to je, to nevím,“ opáčilo děvče, „vím jen tolik, že to tak je, a to
+nejenom u mě, ale i u stovek jiných stejně špatných a bídných jako
+já. Musím se vrátit. Jestli to je trest boží za všechny špatnosti, co
+jsem napáchala, to nevím, ale čím víc trpím a čím víc mě týrá, tím
+víc mě to k němu táhne zpátky, a táhlo by mě to k němu, myslím,
+i kdybych věděla, že nakonec jeho rukou zajdu.“
+„Co mám dělat?“ rozpakovala se Róza. „Neměla bych vás nechat
+takhle odsud odejít.“
+„Ba, měla byste, paní, a taky vím, že mě pustíte,“ odpovědělo
+děvče a zároveň vstalo. „Nebudete mi jistě bránit, abych odešla, jen
+proto, že jsem důvěřovala ve vaši dobrotu a nevynutila si na vás
+žádný slib, jak jsem mohla udělat.“
+„Jakou cenu má potom zpráva, kterou jste mi přinesla?“ namítla
+Róza. „Ta záhada se musí nějak vyřešit, nebo jak jinak by vaše odhalení přede mnou bylo k něčemu dobré Oliverovi, kterému byste
+přece ráda prospěla?“
+– 380 –
+
+„Jistě máte mezi svými známými nějakého hodného pána, kterému to můžete svěřit jako tajemství, a ten vám už poradí, co máte
+dělat,“ opáčilo děvče.
+„Ale kde vás zase najdu, kdyby bylo zapotřebí?“ tázala se Róza.
+„Nepídím se po tom, kde bydlí ti ohavní lidé, ale chci vědět, kde se
+budete procházet vy nebo kudy půjdete v nějakou určitou hodinu
+a den, až se teď rozejdem.“
+„Slíbíte mi, že přísně zachováte moje tajemství a že přijdete sama
+nebo jen s tou jedinou další osobou, která ho zná – a že mě nikdo
+nebude hlídat ani stopovat?“ zeptalo se děvče.
+„Slibuju,“ přisvědčila Róza, „na mou čest.“
+„Jestli budu naživu,“ odpovědělo děvče bez váhání, „tak se každou
+neděli večer budu od jedenácti procházet po Londýnském mostě,
+dokud hodiny neodbijou půlnoc.“
+„Počkejte ještě chviličku,“ zadržela ji ještě Róza, když děvče kvapně zamířilo ke dveřím. „Uvažte ještě jednou své nynější postavení
+a jaká se vám nabízí příležitost z něho vyváznout. Máte právo na
+mou pozornost – nejen jako posel, který mi dobrovolně přinesl
+tuhle zprávu, ale i jako žena téměř beznadějně ztracená. Opravdu
+se vrátíte k té tlupě zlodějů a k tomu muži, když stačí jediné slovo,
+abyste se zachránila? Co je to za očarování, že vás tak táhne zpátky
+a nutí vás lpět na neřesti a bídě? Ach což není ve vašem srdci jediná
+struna, kterou bych mohla rozechvít? Copak ve vás nezbylo nic, co
+bych mohla vyburcovat, aby se opřelo tomu strašlivému zaslepení?“
+„Když dámy tak mladé a čisté a krásné, jako jste vy,“ odpovědělo
+děvče pevně, „zadají své srdce – i takové jako vy, co mají domov,
+přátele, jiné ctitele, vůbec všechno, co by jejich srdce naplnilo – jsou
+z lásky všeho schopné. A když takové jako já, co nemají jinou jistou
+střechu nad hlavou než víko rakve, ani jiného přítelíčka v nemoci
+nebo ve smrti než nemocniční sestru, upnou své zkažené srdce na
+nějakého muže a připustí, aby zaplnil místo, které bylo po celý jejich
+bídný život prázdné, kdo může doufat, že nás vyléčí? Politujte nás,
+– 381 –
+
+paní – politujte nás, že nám ze všech ženských citů zbyl jen jediný
+a z toho že jsme si ještě, místo aby nám byl útěchou a chloubou,
+z těžkého dopuštění osudu upletly nový bič příkoří a utrpení.“
+„Přijměte ode mě,“ pronesla Róza po kratičkém mlčení, „trochu
+peněz, které by vám umožnily žít bez hanby – aspoň do té doby, než
+se zase uvidíme?“
+„Ani troník,“ opáčilo děvče a mávlo rukou.
+„Nezatvrzujte srdce proti všem mým snahám, abych vám pomohla,“ řekla Róza a mírně pokročila kupředu. „Opravdu bych vám ráda
+prokázala dobrou službu.“
+„Nejlepší službu byste mi prokázala, paní,“ odpovědělo děvče
+a zalomilo rukama, „kdybyste mi na místě ukrátila život – protože
+dnes na mě při pomyšlení, co jsem, padal těžší zármutek, než jaký
+jsem pocítila kdy dřív, a už to by byla krása, neumřít v tom pekle,
+co v něm pořád žiju. Bůh vám požehnej, laskavá paní, a kéž na vaši
+hlavu sešle tolik štěstí, kolik jsem já na svou navršila hanby!“
+S těmi slovy a s hlasitým vzlykáním se nešťastnice obrátila a odešla, kdežto Róza Maylieová, touto neobyčejnou rozmluvou, která se
+podobala spíš prchavému snu než skutečné události, nadobro přemožená, klesla na židli a snažila se soustředit roztěkané myšlenky.
+
+– 382 –
+
+Kapitola čtyřicátá prvá
+Obsahuje nové objevy a ukazuje, že překvapení,
+stejně jako neštěstí zřídka přichází samo
+Byla v situaci vskutku neobyčejně krušné a svízelné. Ačkoli přímo
+živelně dychtila a prahla proniknout tajemství, které halilo Oliverův
+životní příběh, nemohla jinak než pokládat důvěru, kterou v ni jako
+v mladou bezelstnou dívku skládala ubožačka, s níž právě skončila
+hovor, za posvátnou. Její slova i vystupování Rózu Maylieovou dojaly a tak se s láskou k jejímu malému chráněnci mísilo i zbožné
+přání, ve své opravdovosti a vroucnosti sotva méně hluboké, získat
+to vyvržené stvoření – Nancy – zpátky pro život kajícnosti a naděje.
+Na zastávku v Londýně, než odjedou na několik neděl do vzdáleného přímořského letoviska, počítali Maylieovi pouze tři dny. Teď
+je půlnoc prvního dne. Co dělat, jak postupovat, co má na vybranou,
+aby se to dalo provést v osmačtyřiceti hodinách? Nebo jak by mohla
+odložit cestu, aby nevzbudila podezření?
+Pan Losberne přijel s nimi a měl s nimi zůstat ještě příští dva
+dny; ale Róza znala příliš dobře prchlivost toho znamenitého pána
+a příliš jasně si dovedla představit hněv, s nímž by v prvním výbuchu
+rozhořčení na strůjkyni Oliverova únosu pohlížel, než aby se mu se
+svým tajemstvím svěřila, nemá‑li pro své přímluvy za ono děvče
+podporu nějakého zkušeného člověka. To všechno byly důvody, aby
+dbala největší opatrnosti a jednala nejvýš obezřele, až to bude sdělovat paní Maylieové, jejíž první popud nesporně bude prohovořit si
+tu věc s počestným doktorem. Z týchž důvodů nepřicházelo téměř
+v úvahu, ani aby se uchýlila o radu k některému advokátovi, i kdyby
+byla věděla, jak to zařídit. Jednu chvíli ji napadlo, aby se utekla o pomoc k Harrymu; ta myšlenka však probudila vzpomínku na jejich
+– 383 –
+
+poslední rozloučení a připadlo jí pod její důstojnost, aby ho volala
+zpátky, když – jak ten myšlenkový řetěz rozváděla dál, vstoupily jí
+slzy do očí – když se mu zatím třeba podařilo na ni zapomenout
+a být šťastnější daleko od ní.
+Róza, zmítaná těmito různými úvahami, hned se přikláněla
+k tomuto řešení, hned zas k onomu, hned zas všechna zavrhovala,
+jak jí v duchu postupně vyvstávala jedna nová okolnost za druhou,
+a tak strávila bezesnou noc plnou úzkosti. A když si o tom příští den
+popřemýšlela ještě víc, dospěla konečně k zoufalému rozhodnutí
+poradit se s Harrym.
+„Jestli pro něj bude bolestné přijít sem,“ uvažovala, „oč bolestnější
+to bude pro mě! Ale možná že ani nepřijde – třeba jen napíše. Nebo
+třeba doopravdy přijde a bude se pečlivě vyhýbat, aby se se mnou
+setkal – to udělal, když odjížděl.“ A tu Róza odložila pero a odvrátila se,
+jako by ji neměl vidět plakat ani ten papír, který má být jejím poslem.
+Padesátkrát se chopila téhož pera a zas je odložila a znovu a znovu probírala a přemýšlela první řádku dopisu, aniž napsala i jen
+první slovo, když vtom do pokoje vpadl Oliver – který se byl projít
+a s panem Gilesem jako tělesným strážcem brouzdal po ulicích – tak
+udýchaný, uspěchaný a rozčilením rozpálený, že to zjevně věstilo
+nějakou příčinu k obavám.
+„Co se děje? Co tě tak vzrušilo?“ podivila se Róza a pokročila mu
+vstříc.
+„Ani nemůžu vyslovit jak!“ opáčil hoch. „Je mi, jako bych se dusil!
+Ach jejda, když pomyslím, že ho konečně uvidím a vy že se budete
+moct přesvědčit, že jsem vám ve všem pověděl plnou pravdu!“
+„Nikdy mě nenapadlo, žes nám povídal něco jiného než pravdu,“
+ujišťovala ho Róza chlácholivě. „Ale co se vlastně děje? O kom to
+vůbec mluvíš?“
+„Viděl jsem toho pána,“ odpověděl Oliver, sotva schopný jasně vyslovovat, „toho pána, co na mě byl takový hodný – pana Brownlowa,
+co jsme o něm tak často mluvili.“
+– 384 –
+
+„Kde?“ zeptala se Róza.
+„Jak vystupoval z kočáru,“ odpověděl Oliver, tvář skrápěnou slzami
+radosti, „a zašel do jednoho domu. Nemluvil jsem s ním – nemohl
+jsem s ním mluvit, protože mě neviděl a já se tolik třásl, že jsem nebyl
+s to se k němu rozběhnout. Ale Giles se mi zeptal, jestli tam bydlí,
+a řekli mu, že ano. Podívejte,“ řekl Oliver a rozevřel složený papírek,
+„tady to mám – tady to mám, kde bydlí – hned tam jdu! Ach jejej! Co
+já jen budu dělat, až ho konečně zas uvidím a uslyším mluvit!“
+S pozorností těmito i přemnoha jinými nesouvislými výkřiky
+radosti nemálo rozptýlenou, si Róza přečetla adresu, která zněla
+Craven Street, Strand. Velice rychle se rozhodla, že toho objevu
+využije.
+„Honem!“ zvolala. „Řekni, aby zavolali drožku, a buď připravený
+jet se mnou. Hned tě tam zavezu, nebudem ztrácet ani minutu času.
+Jenom řeknu tetě, že spolu jedeme na hodinu ven, a budu hotová
+stejně s tebou.“
+Oliver nepotřeboval pobízet, aby si pospíšil, a než uplynulo
+maličko víc než pět minut, už byli na cestě do Craven Street. Když
+tam dojeli, nechala Róza Olivera v kočáře pod záminkou, že musí
+starého pána na jeho příchod připravit, a potom poslala po sluhovi
+navštívenku se vzkazem, že by ráda mluvila s panem Brownlowem, –
+ve velmi naléhavé záležitosti. Zakrátko se sluha vrátil, vyzval ji, aby
+ho laskavě následovala nahoru, a když ji uvedl do jednoho pokoje
+v patře, ohlásil starému pánovi blahovolného zjevu v lahvově zeleném kabátě slečnu Maylieovou. V nevelké vzdálenosti od něho
+seděl jiný starý pán, v nankinových podkolenicích a kamaších, který
+nevypadal nijak zvlášť blahovolně; seděl s rukama sepjatýma na
+knoflíku tlusté hole a s bradou podepřenou o ruce.
+„Jemine,“ zvolal pán v lahvově zeleném kabátě a s náramnou
+dvorností chvatně vstal, „prosím za prominutí, vzácná slečno – domníval jsem se, že jde o nějakou dotěrnou osobu – prosím, abyste
+mě laskavě omluvila. Račte se posadit.“
+– 385 –
+
+„Pan Brownlow, nemýlím se, prosím?“ řekla Róza a vrátila se
+pohledem z druhého pána na toho, který právě domluvil.
+„Ano, to jsem já,“ přisvědčil starý pán. „Toto je můj přítel, pan
+Grimwig. – Grimwigu, nechal byste nás laskavě pár minut o samotě?“
+„Myslím,“ zasáhla poznámkou slečna Maylieová, „že v tomto stadiu rozhovoru nemusím ještě toho pána obtěžovat, aby odcházel.
+Pokud jsou mé informace správné, záležitost, o které s vámi chci
+mluvit, mu je povědomá.“ Pan Brownlow se maličko uklonil hlavou. Pan Grimwig, který již vysekl jednu velmi škrobenou poklonu
+a vstal ze židle, vysekl další škrobenou poklonu a opět se posadil.
+„Velice vás překvapím, o tom nepochybuji,“ řekla Róza v pochopitelných rozpacích, „ale kdysi jste jednomu mému velmi drahému
+mladému příteli osvědčil velkou přízeň a laskavost, a jsem přesvědčena, že vás bude zajímat, když o něm opět uslyšíte.“
+„Jistěže!“ potvrdil pan Brownlow.
+„Znal jste ho pod jménem Oliver Twist,“ opáčila Róza.
+Sotvaže jí ta slova splynula ze rtů, pan Grimwig, jenž předstíral,
+že se noří do tlusté knihy, která ležela na stole, foliant s hlučným
+třesknutím sklapl, přirazil záda na lenoch židle, uvolnil obličej od
+všeho jiného výrazu kromě od svrchovaného údivu a na chvíli se
+poddal civění do prázdna; potom, jakoby ze studu, že prozradil
+tak silné vzrušení, jakýmsi křečovitým škubnutím vpravil tělo do
+dřívější pozice a s pohledem upřeným přímo před sebe vydal táhlé
+hluboké hvízdnutí, které nakonec doznělo nikoli jako vyslané do
+volného vzduchu, nýbrž jako pohlcené nejvnitřnějšími hlubinami
+jeho útrob.
+Překvapení páně Brownlowovo nebylo o nic menší, třebaže ten
+svůj úžas neprojevil způsobem stejně výstředním. Přitáhl si židli
+k slečně Maylieové a pravil:
+„Prokažte mi tu laskavost, má drahá slečno, že zcela ponecháte
+stranou otázku oné přízně a laskavosti, o které se zmiňujete a o které nikdo jiný nic neví, a jestliže je ve vaší moci podat nějaký důkaz,
+– 386 –
+
+který by změnil nepříznivé mínění, které jsem si kdysi byl nucen
+o tom ubohém dítěti utvořit, pro boha živého, předložte mi ho.“
+„Špatenka! Sním svou hlavu, jestli není špatenka!“ zavrčel pan
+Grimwig jakýmsi břichomluveckým trikem, neboť se mu při těch
+slovech nepohnul jediný sval v obličeji.
+„Je to hoch ušlechtilé povahy a vřelého srdce,“ namítla Róza
+s ohněm v tváři, „a vyšší moc, která pokládala za vhodné navštívit
+ho zkouškami jeho věku nepřiměřeně těžkými, nadala jeho srdce
+náklonnostmi a city, které by byly ke cti mnohým, jejichž dnů života
+se čítá šestkrát víc než dnů jeho.“
+„Mně je teprve jedenašedesát,“ odsekl pan Grimwig s touž
+nehybnou tváří. „A jakože v tom má prsty rohatý, jestli tomuhle
+Oliverovi není přinejmenším dvanáct, tak nechápu, na koho se má
+ta poznámka vztahovat.“
+„Na mého přítele nic nedejte, slečno Maylieová,“ pravil pan
+Brownlow, „on to nemyslí vážně, co povídá.“
+„Ano, myslí,“ zavrčel pan Grimwig.
+„Ne, nemyslí,“ odporoval pan Brownlow, v němž mezi řečí zjevně
+začal kypět hněv.
+„Sní svou vlastní hlavu, jestli to tak nemyslí,“ zahučel pan Grimwig.
+„Zasloužil by, aby mu ji někdo urazil, jestli to tak myslí,“ odsekl
+pan Brownlow.
+„A ukrutně rád by viděl nějakého člověka, co by si mu troufnul
+na ni sáhnout,“ opáčil pan Grimwig a zabouchal holí do podlahy.
+Když dospěli až tak daleko, oba staří pánové si vzali šňupec, každý ze své tabatěrky, a potom si podle neúchylného zvyku podali
+ruce.
+„A teď, slečno Maylieová,“ pravil pan Brownlow, „abychom se vrátili k osobě, o kterou se ve své lidumilnosti tolik zajímáte. Řekněte
+mi laskavě, jaké zprávy o tom ubohém dítěti máte – jen mi dovolte,
+abych ještě předeslal, že jsem vyčerpal všechny prostředky, které
+byly v mé moci, abych ho vypátral, a že od té doby, co jsem odjel do
+– 387 –
+
+ciziny, byl můj první dojem, že mě klamal a dal se svými dřívějšími
+společníky přemluvit, aby mě okradl, značně zviklán.“
+Róza, která měla zatím dost času, aby si spořádala myšlenky,
+ihned stručnými a nestrojenými slovy vypověděla všechny příhody,
+které potkaly Olivera od chvíle, kdy odešel z domu pana Brownlowa;
+pouze informaci od Nancy si ponechala pro sebe, dokud nebude
+s jmenovaným pánem hovořit mezi čtyřma očima, a zakončila řeč
+ujištěním, že už několik měsíců Olivera souží jediná starost, že se
+nemůže setkat se svým někdejším dobrodincem a přítelem.
+„Chvála bohu!“ pravil starý pán. „To mě velice blaží, velice blaží.
+Ale neřekla jste mi, slečno Maylieová, kde teď vlastně je. Musíte
+mi prominout, že vám něco vytýkám – ale proč jste ho nepřivedla
+s sebou?“
+„Čeká v drožce dole před domem,“ odpověděla Róza.
+„Před naším domem!“ zvolal starý pán. A vzápětí bez dalšího slova chvátal z pokoje ven, a ze schodů dolů, a po kočárovém stupátku
+nahoru, až dovnitř do drožky.
+Jakmile se za ním zavřely dveře u pokoje, zvedl pan Grimwig
+hlavu, udělal si z jedné zadní nohy své židle otočný čep, a celou
+dobu na ní sedě, s pomocí hole a stolu opsal tři plné kruhy za sebou. Po tomto akrobatickém výkonu vstal, a když aspoň desetkrát
+přebelhal pokoj, jak dovedl nejrychleji, nenadále se zastavil před
+Rózou a beze slůvka úvodu ji políbil.
+„Pšš!“ řekl, když mladá dáma vstala, tím neobvyklým jednáním
+poněkud poplašená. „Nic se nebojte. Jsem dost starý, abych mohl
+být váš dědeček. Jste rozkošné děvče. Líbíte se mi. Už jsou tady!“
+A skutečně, jen si jediným obratným skokem dřepl na dřívější
+místo, už byl pan Brownlow zpátky a přiváděl Olivera. Pan Grimwig
+přivítal hocha velmi milostivě; a i kdyby jedinou odměnou Rózy
+Maylieové za všechnu její starost a péči o Olivera bývala jen radost
+té chvíle, byla by to bývala odplata štědrá.
+– 388 –
+
+„A je tady samo sebou ještě někdo jiný, na koho nesmíme zapomenout,“ pravil pan Brownlow a zatáhl za zvonek. „Ať sem přijde
+paní Bedwinová, buďte tak hodná.“
+Stará hospodyně vyhověla výzvě ve vší rychlosti, a když ve dveřích vysekla poklonku, vyčkávala další příkazy.
+„Co je s vámi, Bedwinová? Vždyť vy vidíte každý den míň!“ zvolal
+pan Brownlow poněkud rozmrzele.
+„To jistě, pane, svatá pravda,“ odpověděla stará paní. „V mém
+věku se už lidem s léty zrak nelepší, prosím.“
+„To jsem věděl taky,“ opáčil pan Brownlow, „ale nasaďte si aspoň
+brejle a zkuste, jestli nepoznáte sama, proč jsem vás volal, buďte
+tak hodná!“
+Stará paní začala šmátrat v kapse po brýlích. Ale Oliverova
+trpě­livost v této nové zkoušce neobstála; povolil prvnímu popudu
+a skočil jí do náruče.
+„Aby mě pánbůh miloval!“ zvolala stará paní a objala ho. „Vždyť
+to je ten můj nevinný synáček!“
+„Moje drahá hodná ošetřovatelko!“ zvolal Oliver.
+„Vrátil se, to se rozumí – já věděla, že se vrátí,“ řekla stará paní
+a sevřela ho v objetí. „A jak dobře vypadá a jak pěkně je zas ustrojený, jako mladý pán! Kdepak jsi byl celou tu dlouhou, dlouhatánskou
+dobu? Jo, ta samá milá tvářička, jenže ne tak bledá – ty samé něžné
+oči, jenže už ne tak smutné. Nikdy jsem je nezapomněla, ani ten
+jeho pokojný úsměv – den co den jsem je viděla vedle tvářiček
+svých drahých dětí, co jsou dávno pod drnem, ještě když jsem byla
+čiperná mladice.“ Zatímco ta dobrá duše takto brebentila svou
+a hned si držela Olivera kousek od sebe, aby posoudila, jak vyrostl,
+a hned ho zas tiskla k sobě a prsty mu láskyplně pročesávala vlasy,
+střídavě mu na krku plakala a zase se smála.
+Aby jí ponechal volnost dosyta se s Oliverem vypovídat, zavedl
+pan Brownlow Rózu do jiného pokoje a tam od ní vyslechl podrobné vylíčení její rozmluvy s Nancy; její obsah ho uvedl v nemalý údiv
+– 389 –
+
+a rozpaky. Róza mu rovněž vysvětlila důvody, proč se nesvěřila především svému příteli panu Losbernovi. Starý pán uznal, že jednala
+rozumně, a ochotně se nabídl, že si sám s počestným doktorem
+vážně pohovoří. Aby se mu k uskutečnění tohoto záměru naskytla
+brzká příležitost, dohodli se, že pan Brownlow je přijde ten den
+v osm hodin večer do hotelu navštívit a Róza že mezitím opatrně
+zpraví paní Maylieovou o všem, co se zběhlo. Jakmile tyto přípravy
+projednali, vrátila se Róza s Oliverem zase domů.
+Róza rozhodně nijak nepřecenila míru hněvu, jíž se u dobráckého
+doktora obávala. Sotvaže seznal Nancyinu historii, už ze sebe začal
+chrlit hotový vodopád hrozeb prostřídaných kletbami; vyhrožoval,
+že z ní udělá první oběť spojeného důvtipu pánů Blatherse a Duffa,
+a také si již opravdu nasadil klobouk, hotov okamžitě vyletět a zajistit si pomoc oněch výtečníků. A také by v tomto prvním vzplanutí
+nepochybně byl ten úmysl bez vteřinky uvažování o možných následcích uvedl ve skutek, kdyby ho nebyla zadržela jednak obdobná
+prudkost ze strany pana Brownlowa, který byl sám vznětlivé letory,
+jednak takové jeho námitky a domluvy, jaké se zdály nejúčinnější,
+aby ho od jeho zbrklého záměru odvrátily.
+„Tak co tedy máme, u všech ďasů, dělat?“ zvolal prchlivý doktor,
+když se opět přidružil k oběma dámám. „Máme snad všem těm
+zlotřilým mužským i ženským poslat děkovnou adresu a poprosit
+je, aby jako nepatrný důkaz naší úcty a skrovné uznání za všechnu
+jejich laskavost prokázanou Oliverovi milostivě přijali řekněme po
+sto librách na osobu?“
+„To zrovna ne,“ opáčil pan Brownlow se smíchem, „ale musíme
+postupovat mírně a velice opatrně.“
+„Mírnost a opatrnost!“ rozhorloval se doktor. „Být po mém, tak
+je všechny do jednoho pošlu do –“
+„To je jedno kam,“ skočil mu do řeči pan Brownlow. „Ale uvažte,
+ať je pošlete tam nebo tam, jestli nám to pomůže dosáhnout cíle,
+který máme na mysli.“
+– 390 –
+
+„Jakého cíle?“ zeptal se doktor.
+„Prostě vypátrat Oliverův původ, a pokud je celá ta historka pravdivá, zachránit a vrátit mu dědictví podvodně mu uloupené.“
+„Jo,“ utrousil pan Losberne a ovíval se kapesníkem, „na to jsem
+málem zapomněl.“
+„Podívejte,“ pokračoval pan Brownlow, „to ubohé děvče z toho
+úplně vynechme a uvažme případ, že by bylo možné ty ničemy
+vydat do rukou spravedlnosti a jeho bezpečnost přitom vůbec neohrozit – co dobrého bychom tím docílili?“
+„Se vší pravděpodobností aspoň několik by jich viselo,“ odsekl
+doktor, „a ostatní by deportovali.“
+„Zcela správně,“ potvrdil s úsměvem pan Brownlow, „ale není
+pochyby, že to k tomu konci dopracují sami, až se naplní čas, a jestli
+se do toho vložíme, abychom to uspíšili, připadá mi, že provedeme
+kousek velice pošetilý, který je v přímém rozporu s našimi zájmy –
+nebo aspoň s Oliverovými, což je totéž.“
+„Jak to?“ podivil se doktor.
+„Takto. Je zcela jasné, že dostat se tomuhle tajemství na kloub bude
+pro nás nesmírně obtížné, jestli se nám nepodaří dostat do kleští přímo toho jistého Monkse. To se dá docílit jedině šikovným ma­névrem,
+a jestli ho dopadnem ve chvíli, kdy kolem sebe nebude mít tuhle
+tlupu – protože i kdyby ho policie zatkla, nemáme proti němu žádný
+důkaz. Dokonce (pokud víme nebo jak se nám jeví fakta) ani není
+zapletený do žádné loupeže té bandy. Pakliže by ho vůbec nezprostili,
+je velice nepravděpodobné, že by mohl dostat nějaký větší trest než
+uvěznění jako tulák a pobuda, a potom by už samozřejmě navždycky
+držel jazyk za zuby tak zarputile, že by pro naše účely měl právě
+takovou cenu, jako kdyby byl němý, hluchý, slepý a slabomyslný.“
+„Pak se vás tedy ptám znova,“ vyjel doktor zprudka, „jestli pokládáte za rozumné, abychom slib daný tomu děvčeti považovali za
+závazný – slib, daný sice s nejlepšími a nejšlechetnějšími úmysly,
+ale ve skutečnosti –“
+– 391 –
+
+„Prosím, nerozvádějte už tu věc, drahá slečno, buďte tak laskavá,“
+zarazil pan Brownlow Rózu právě v okamžiku, když se chystala
+promluvit. „Ten slib dodržíme. Podle mého soudu nám nebude
+v našem jednání ani v nejmenším překážet. Ale dřív než se vůbec
+můžeme rozhodnout pro přesný postup, bude nezbytné promluvit
+s tím děvčetem – zjistit si, jestli je nám ochotná toho Monkse ukázat
+s tím dorozuměním, že si s ním svou věc vyřídíme sami a ne prostřednictvím soudu; nebo kdyby to nechtěla nebo nemohla udělat,
+opatřit si od ní tak podrobný výčet míst, kam chodívá, i popis jeho
+osoby, abychom ho podle toho mohli najít a spolehlivě poznat.
+Můžeme s ní mluvit až v neděli večer, a dnes máme úterý. Navrhoval
+bych, abychom do té doby zachovali naprostý klid a celou tuhle věc
+udrželi v tajnosti i před Oliverem.“
+Třebaže pan Losberne vyslechl návrh, který znamenal průtah
+celých pěti dnů, s mnohým kyselým pošklebováním, nezbývalo mu
+než přiznat, že ho zrovna tu chvíli žádný lepší postup nenapadá;
+a poněvadž se jak Róza, tak i paní Maylieová velmi důrazně stavěly na stranu pana Brownlova, byl plán tohoto pána jednomyslně
+přijat.
+„Rád bych,“ pravil, „na pomoc přibral svého přítele Grimwiga. Je
+to sice podivín, ale bystrá hlava a mohl by nám prokázat platné
+služby. Měl bych podotknout, že je školený právník a že zanechal
+advokacie z hnusu, že za celých dvacet let měl jen jednu při a samo
+sebou jen jeden proces, ale jestli to je pro něj doporučení nebo ne,
+musíte uvážit sami.“
+„Nemám námitku proti tomu, abyste si na pomoc přibral přítele,
+jestli si já smím přibrat svého,“ řekl doktor.
+„O tom musíme dát hlasovat,“ odpověděl pan Brownlow. „Kdo by
+to měl být?“
+„Této dámy syn a této mladé dámy – dlouholetý přítel,“ pravil
+doktor a pokynul rukou k paní Maylieové a skončil výmluvným
+pohlédnutím na její neteř.
+– 392 –
+
+Róza se hluboce zarděla, ale slovní námitku proti doktorovu návrhu nevznesla (možná, že se cítila v beznadějné menšině), a tak se
+Harry Maylie a pan Grimwig stali dalšími členy výboru.
+„Samozřejmě že zůstaneme v Londýně,“ rozhodla paní Maylieová,
+„dokud bude zbývat sebeslabší vyhlídka, že můžeme toto pátrání
+vést s čákou na úspěch. V zájmu cíle, který nám všem leží tolik na
+srdci, nebudu litovat námahy ani výloh a mileráda zůstanu tady,
+i kdyby to mělo trvat celý rok – tak dlouho, dokud mě můžete ujistit,
+že zbývá aspoň jiskřička naděje.“
+„Dobrá!“ přisvědčil pan Brownlow. „A poněvadž ve všech tvářích kolem sebe vidím chuť se zeptat, jak to přišlo, že jsem nebyl
+dostupný, abych mohl Oliverovu výpověď potvrdit, a že jsem tak
+náhle opustil naše království, dovolte, abych si vymínil, že se mě
+nikdo nebude na nic vyptávat, dokud sám neuznám za vhodné všem
+otázkám předejít tím, že vypovím svoje. Věřte mi, že mám závažný
+důvod, proč tuto žádost vznáším, neboť jinak bych mohl vzbudit naděje, kterým je souzeno, že se nikdy nesplní, a jen rozmnožit potíže
+a zklamání, už beztak dost četné. Pojďme! Už se podává večeře, jak
+hlásili, a malý Oliver, který je vedle v pokoji docela sám, si touhle
+dobou už jistě myslí, že jsme se jeho společnosti nabažili a kujeme
+nějaké temné pikle, jak ho vystrnadit a zase vydat světu napospas.“
+Po těch slovech nabídl starý pán paní Maylieové rámě a provázel
+ji do jídelny. Pan Losberne vykročil za nimi a vedl Rózu, a tak se
+porada prozatím odročila.
+
+– 393 –
+
+Kapitola čtyřicátá druhá
+Starý Oliverův známý projeví nesporné známky génia
+a stává se v metropoli obecně známou figurou
+Téhož večera, kdy Nancy uspala pana Sikese a potom za svým samovolně uloženým posláním pospíchala k Róze Maylieové, po Hlavní
+severní silnici se k Londýnu ubíraly dvě osoby, kterým je v tomto
+příběhu záhodno věnovat trochu pozornosti.
+Byli to muž a žena; nebo snad by bylo výstižnější označit je jako
+maskulinum a femininum, neboť první tvor bylo jedno z oněch
+vyžlatých slonbidel s nohama do iks a klackovitým krokem, jejichž
+věk je těžko přesně odhadnout – vždycky totiž vypadají, když jsou
+dosud chlapci, jako nedorostlí mužové, a když dospívají téměř
+v muže, jako přerostlí chlapci. Žena byla mladá, ale hřmotně a fortelně stavěná, jak také být potřebovala, aby unesla břímě těžkého
+rance, který měla připjatý na zádech. Jejího společníka tuze mnoho
+zavazadel nekrušilo, neboť na holi, kterou měl přehozenou přes
+rameno, se houpal pouze uzlíček svázaný z obyčejného šátku a očividně úplně lehký. Tato okolnost spolu s jeho čapíma nohama, které
+byly délky vskutku mimořádné, mu umožňovala, že docela hravě
+šlapal nějakých pět šest kroků před svou společnicí, odkud se po
+ní pak chvílemi otáčel s netrpělivým škubnutím hlavou, jako by ji
+káral za její loudavost a pobízel k většímu vypětí sil.
+Takto se trmáceli po prašné silnici a málo dbali jakékoli podívané,
+která se naskytovala, leda když ustoupili ke straně, aby ponechali
+širší průjezd poštovním vozům svištivě uhánějícím z Londýna,
+dokud neprošli Highgateskou bránou; tu se teprve přední poutník
+zastavil a netrpělivě zavolal na svého druha:
+„Pojď honem, co se vlečeš, Karolíno? Seš mi ty kůže líná!“
+– 394 –
+
+„Je to hrozná tíha, to mi věř,“ hájila se ženská osoba, když ho dohonila, únavou málem bez dechu.
+„Tíha? Co to máš za řeči? K čemu myslíš, že tady seš?“ opáčila
+osoba mužská a sama si při těchto slovech přehodila svůj uzlíček na
+druhé rameno. „No bodejť, co jsem povídal, už zas odpočíváš! Jářku,
+jestli by jeden neměl ztratit trpělivost s tebou, tak už nevím s kým!“
+„Je to ještě o moc dál?“ zeptala se žena, když se opřela o svah
+náspu a zvedla obličej, z něhož jí crčely potůčky potu.
+„O moc dál? Dyť jsme už vlastně na místě,“ odpověděl nohatý pocestný a ukázal před sebe. „Koukni támhle! Ty světla, to je Londýn.“
+„K těm máme ještě pořád dobré dvě míle, to nejmíň,“ vzdychla
+žena malomyslně.
+„Nic se nestarej, jestli jsou to dvě míle nebo dvacet,“ odsekl Noe
+Claypole – ten to totiž byl – „a koukej vstát a šlapat, nebo tě zkopám,
+na to tě jako upozorňuju!“
+Protože mu červený nos hněvem ještě víc zčervenal a protože
+mezi řečí přešel přes silnici, jako by byl od minuty hotov svou
+hrozbu uvést ve skutek, žena se bez jediného dalšího slova vztyčila
+a namáhavě se plahočila po jeho boku dál.
+„Kde hodláš zarazit na noc, Noe?“ zeptala se, když ušli několik
+set kroků.
+„Jak to mám vědět?“ utrhl se Noe, jehož nálada dlouhou chůzí
+povážlivě utrpěla.
+„Někde blízko, doufám,“ řekla Karolína.
+„Ne, blízko rozhodně ne,“ odsekl pan Claypole. „Abys věděla!
+Blízko rozhodně ne – to se netěš.“
+„Proč ne?“
+„Když ti řeknu, že něco nechci udělat, tak to stačí, a basta – beze
+všech proč i proto, rozumíme?“ odpověděl pan Claypole důstojně.
+„No, nemusíš se hned tak čertit,“ namítla jeho společnice.
+„Moc fikaný by to bylo, viď, zarazit na nocleh hned v první hospodě
+před městem, aby Sowerberrymu, jestli nás bude honit, stačilo jen
+– 395 –
+
+strčit dovnitř svůj starej frňák a nechat si nás vodlifrovat zpátky na
+fasuňku se španglema34 na rukou,“ mudroval pan Claypole jízlivým
+tónem. „Ne, ne! Jdu dál a ztratím se v nejužších uličkách, co vyslídím,
+a nezarazím, dokud nedojdem až k tomu nejzapadlejšímu zapadáku,
+co mi přijde do merku. Můžeš děkovat osudu, na mou duši, že mám
+takovou hlavu – dyť nepustit se hned ze začátku schválně falešným
+směrem a nevrátit se potom oklikou přes pole, tak už tejden bručíš
+za katrem, vážená dámo. A že by ti to patřilo, jaká seš důra.“
+„To vím, že nejsem tak mazaná jako ty,“ uznala Karolína, „ale
+nestrkej všechnu vinu na mě a neříkej, že bych za katrem byla já.
+Přece šoupnout tam mě, šoupli by tam tebe taky.“
+„Ty peníze jsi ze šuplíku vyfoukla ty, to snad dobře víš,“ namítl
+pan Claypole.
+„Vzala jsem je pro tebe, drahouši,“ připomněla Karolína.
+„A nechal jsem si je snad?“ opáčil pan Claypole.
+„Nenechal – byls hodnej a svěřils mi je, abych ti je opatrovala, jsi
+hotovej andílek,“ řekla dáma, vzala ho něžně za bradu a potom se do
+něho zavěsila. Tak tomu skutečně bylo; ale poněvadž pan Claypole
+neměl ve zvyku skládat slepou a pošetilou důvěru v nikoho vůbec,
+sluší se podotknout, máme‑li tomuto pánovi učinit po právu, že
+Karolíně důvěřoval v této míře jen proto, aby se peníze v případě
+dopadení našly u ní – což by mu ponechalo možnost rezolutně popírat účast na jakékoli krádeži a velice by posílilo jeho vyhlídky na
+vyváznutí. V dané ožehavé chvíli ovšem k objasnění svých pohnutek
+nepřikročil, a tak spolu putovali v přeněžné shodě dál.
+S tímto obezřelým záměrem na mysli pan Claypole bez zastavení
+šlapal a šlapal, až dorazil k Andělu v Islingtonu, kde z davu chodců a množství povozů rozumně usoudil, že už začíná opravdový
+Londýn. Když se zdržel jen natolik, co by obhlédl, které ulice se
+zdají nejrušnější a kterým se tedy má vyhnout především, přešel do
+34
+
+Želízka. (Ze staršího argotu.) Pozn. překl.
+
+– 396 –
+
+Saint John’s Road a brzo se octl hluboko v temnotě spletitých a špinavých uliček, které se klikatí mezi Gray’s Inn Lane a Smithfieldem
+a vytvářejí z této části města jednu z nejsprostších a nejbídnějších
+končin, jaké po zvelebovacích akcích v srdci Londýna dosud zbyly.
+Těmi uličkami se Noe Claypole ubíral a vlekl Karolínu za sebou;
+hned poodstupoval do strouhy, aby jedním pohledem obsáhl celý
+zevní ráz některé hospůdky, a hned zas harcoval dál, když v něm
+nějaký pomyslný rys vzbudil dojem, že pro jeho účely je tuze živá.
+Konečně se zastavil před jednou vzhledem sprostší a špinavější
+než všechny, které dosud viděl; a když přešel na druhou stranu
+a prohlédl si ji z protějšího chodníku, milostivě ohlásil svůj úmysl
+zůstat v ní na noc.
+„Tak sem dej ten ranec,“ poručil Noe, odepjal ho ženě ze zad
+a přehodil ho přes rameno sobě. „A nic nemluv, leda když na tebe
+promluvím já. Jakpak se to tady jmenuje – U Tř – Tří čeho?“
+„Chromců,“ řekla Karolína.
+„U Tří chromců,“ opakoval Noe, „hm, namoutě parádní jméno,
+moc. Tak jdem! Drž se blízko za mnou a hezky šlapej.“ S tímto
+napomenutím strčil ramenem do rozvrzaných dveří a s Karolínou
+v patách vkročil do hospody.
+Ve výčepu nebyl nikdo kromě mladého žida, který s oběma lokty
+opřenými o pult četl ušmudlané noviny. Zadíval se velmi pronikavě
+na Noema a Noe se velmi pronikavě zadíval na něj.
+Přijít Noe oblečený ve svém kroji obecního fundatisty, mohl
+židovi zavdat jakýs takýs důvod, aby tak poulil oči; ale protože
+chudinský kabát i odznak odhodil a přes koženky měl jen krátkou
+halenu, nezdálo se, že by existoval zvláštní důvod, proč by měl jeho
+zjev budit v hospodě tolik pozornosti.
+„Jsou tohle Tři chromci?“ zeptal se Noe.
+„Jo, tak se tohle hostinství jmenuje,“ zahuhňal žid v odpověď.
+„Jeden pán, co jsme ho cestou z venku natrefili na silnici, nás sem
+doporučil,“ řekl Noe a rýpnul tajně Karolínu, snad aby ji upozornil
+– 397 –
+
+na tuto nejvýš důmyslnou fintu, jak vzbudit vážnost, nebo snad na
+výstrahu, aby je nějakým divením neprozradila. „Chtěli bysme tady
+dneska přespat.“
+„Nevím, jestli to půjde,“ zahuhňal Barney, který byl oním služebním duchem, „ale já se zeptám.“
+„Ukažte nám kvelb a vemte nám kus studenýho masa a krapet
+piva, mezitímco se budete ptát, jo?“ řekl Noe.
+Barney je podle přání zavedl do malého zadního kumbálu a předložil jim žádané posilnění; když pocestné plně obsloužil, přišel
+jim vyřídit vzkaz, že pro tu noc ubytování dostat mohou, a potom
+zanechal líbezný párek o samotě s jeho jídlem.
+Dodejme, že řečená špeluňka byla ihned za výčepem a ležela
+o několik schodů níž, takže každá osoba v hostinci obeznalá, poodhrnula‑li záclonku, která zastírala jedinou skleněnou tabulku,
+vsazenou v posledně jmenované místnosti do stěny asi pět stop nad
+podlahou, mohla bez jakéhokoli velkého rizika prozrazení (neboť
+sklo bylo v tmavém koutě mezi zdí a silným svislým trámem, za
+který se musel pozorovatel vmáčknout) nejenom každého hosta
+v zadním kumbále pozorovat, ale mohla, přitiskla‑li k přepážce
+ucho, celkem dost zřetelně i zjistit, o čem se uvnitř hovoří. Již po
+pět minut neodvrátil hostinský domácí pán od tohoto výzvědného
+stanoviště oko, a sotvaže se Barney, který právě zašel do špeluňky
+vyřídit shora zmíněný vzkaz, vrátil do výčepu, zabrousil dovnitř
+Fagin, který byl na večerní obchůzce za svými záležitostmi, poptat
+se po některých svých mladých žácích.
+„Pst!“ sykl Barney. „Vedle jsou ňáký cizí.“
+„Cizí?“ opakoval stařík šeptem.
+„Ja! A moc divný,“ huhňal Barney. „Venkovský, ale nejspíš z vašeho
+fochu, esli se nemejlím.“
+Fagin přijal tuto zvěst zjevně s velkým zájmem. Vylezl si na stoličku,
+přiložil opatrně oko ke skleněné tabulce a z této tajné pozorovatelny
+sledoval, jak se pan Claypole posilňuje z mísy studenou hovězí a z kor– 398 –
+
+bele ležákem a mezitím v homeopatických dávkách podává obojí
+Karolíně, která sedí trpělivě vedle něho a jí a pije, kolik se jemu uráčí.
+„Na, na!“ zašeptal Fagin a ohlédl se po Barneym. „Ten mládenec
+se mi zamlouvá. Mohl by se nám šiknout – umí s tou holkou pěkně
+zatočit. Ani nešustni, milánku, tiše jako myška, ať slyším, co si povídají – ať je slyším!“
+Znovu přiložil oko ke sklu, a když k přepážce přitiskl ucho, bedlivě naslouchal, v tváři výraz tak lstivý a dychtivý, jako by si ho byl
+vypůjčil od nějakého starého skřeta.
+„Tak já teda hodlám bejt pán,“ pravil pan Claypole, rozhodil nohy
+a pokračoval v hovoru, jehož začátek Faginovi pro pozdní příchod
+ušel. „Už žádný rakvičky, Karolíno, s těma je utrum, teď si budu žít
+jako lord – a jestli budeš chtít, tak si ty budeš žít jako dáma.“
+„To bych jistě chtěla, broučku, moc ráda,“ odpověděla Karolína,
+„jenže vybílit šuplík a šťastně se s prachama zdejchnout, to se jednomu každý den nepodaří.“
+„Šuplíky vem kozel!“ odsekl pan Claypole. „Jsou přec jiný věci, co
+se daj bílit.“
+„Jak to myslíš?“ zeptala se jeho společnice.
+��Kapsy, ženský pompadúrky35, domy, poštovní vozy, banky!“ prohlásil pan Claypole, ležákem rozkurážený.
+„Ale to všechno přec nemůžeš stačit, broučku,“ namítla Karolína.
+„Budu se koukat scuknout s takovýma, co na to stačej,“ Noe. „Ty
+už najdou cestu, jak jim můžem pomoct, ať už tak nebo tak. Dyť ty
+sama stojíš za padesát ženských – co živ jsem neviděl tak setsakra
+pálenou a poťouchlou holku, jak umíš bejt ty, když ti povolím uzdu.“
+„Páníčka, to je nádhera, slyšet tě takhle mluvit!“ zvolala Karolína
+a vtiskla mu polibek na šerednou tvář.
+„Heleď, dost těch šmajchlů! Moc se mi tady nerozplejvej, abych se
+na tebe ještě nedopálil,“ pravil Noe a s velkou vážností se jí vyvinul.
+35
+
+Typ kabelky. Pozn. red.
+
+– 399 –
+
+„Chtěl bych bejt náčelník nějaký tlupy, a kralovat jim a špehovat je,
+aby o tom nevěděli. To by mi hovělo, kdyby to slušně sypalo! Jen
+kdyby se nám povedlo se scuknout s nějakým pánem vod tohohle
+fochu, jářku, nelitoval bysem tu dvacetilibrovou bankocetli, co máš –
+zvlášť když ani dobře nevíme, jak ji sami udat.“
+Když vyslovil tento názor, zadíval se pan Claypole s výrazem
+hluboké moudrosti do korbele; potom důkladně zatřepal jeho
+obsahem, kývl blahosklonně na Karolínu a přihnul si. Doušek ho
+zjevně nemálo osvěžil a Noe právě uvažoval o dalším, když tu se
+náhle otevřely dveře a příchod neznámého člověka ho vyrušil.
+Tímto neznámým byl pan Fagin. A velice přívětivě se tvářil a velice hlubokou poklonou pozdravil, když vcházel; zamířil k nejbližšímu stolu, a jakmile se usadil, objednal si u rozzubeného Barneyho
+něco k pití.
+„Hezký večer, pane, na? Ale na tuhle roční dobu krapet chladno,“
+řekl Fagin a mnul si ruce. „Pán je z venkova, jak vidím, ja?“
+„Jak to víte?“ podivil se Noe Claypole.
+„Tady v Londýně nemáme tolik prachu,“ opáčil Fagin a ukázal
+z Noemových střevíců na botky jeho společnice a z těch potom na
+oba rance.
+„Vy máte za ušima,“ řekl Noe. „Ha, ha! Slyšelas to, Karolíno?“
+„Ja, v tomhle městě jeden za ušima musí mít, milánku,“ odpověděl žid hlasem ztlumeným do důvěrného šepotu, „a že to je pravda
+pravdoucí.“
+Tento dovětek doprovodil Fagin tím, že si pravým ukazováčkem
+poklepal ze strany na nos – posunkem, který se Noe pokusil napodobit, jenže vinou toho, že neměl nos pro ten účel dost velký, nikoli
+s plným úspěchem. Pan Fagin si však jeho snahu zjevně vyložil jako
+projev naprostého souhlasu se svým názorem a velice přátelsky
+nabídl dokola pálenku, s kterou se právě znova objevil Barney.
+„Lahoda, namoutě!“ pochválil pan Claypole a mlaskl si.
+– 400 –
+
+„Drahá!“ přičinil Fagin. „Když chce člověk takovou pít pravidelně,
+to musí šuplíky, nebo kapsy, nebo ženské pompadúrky, nebo domy,
+nebo poštovní vozy, nebo banky bílit pořád.“
+Sotvaže pan Claypole zaslechl tento úryvek své vlastní řeči, žuchl
+zády na lenoch židle a střílel očima z žida na Karolínu, bezmeznou
+hrůzou v obličeji popelavě šedý.
+„Ze mě strach mít nemusíte, milánku,“ pravil Fagin a přitáhl si
+židli blíž. „Ha, ha! Máte štěstí, že jsem vás náhodou slyšel jenom já.
+Velký štěstí, že jsem to byl jenom já.“
+„Já je nevzal,“ koktal Noe, který už neměl nohy furiantsky rozhozené jako nějaký pán, nýbrž zkroucené pod židlí, co nejvíc mohl, „to
+všecko byla její práce, má je tady u sebe – máš je, Karolíno, dobře
+to víš.“
+„Na tom nesejde, milánku, kdo je má nebo kdo to udělal!“ opáčil
+Fagin, ale přesto ostřížím zrakem přelétl dívku i oba rance. „Jsem
+od toho přece sám, a proto se mi taky zamlouváte.“
+„Od toho? Od čeho?“ tázal se pan Claypole, který se zatím maličko
+vzpamatoval.
+„Od toho fochu,“ odpověděl Fagin, „a všichni ostatní v tomhle domě
+jakbysmet. Ze všech možnejch karet jste vsadil na tu nejsprávnější
+a jste tady v takovém bezpečí, že lepší si přát nemůžete. V celém
+tomhle městě není flek bezpečnější než tyhle Chromci – když totiž
+mám chuť to tak zařídit. A nějak jste se mi zalíbili, milánku, vy i to
+děvče – proto jsem dal patřičnej pokyn a můžete mít klidnou hlavu.“
+Hlavu možná Noe Claypole po tomto ujištění klidnou měl, ale
+tělo rozhodně ne, neboť šoupal nohama a kroutil se do všelijakých
+nestvůrných pozic a přitom se směsí strachu a podezření upíral oči
+na nového přítele.
+„A povím vám ještě něco,“ pokračoval Fagin, když napřed přátelským pokyvováním a šeptanými domluvami uchlácholil dívku.
+„Mám přítele, kterej vám myslím může splnit vaše nejtoužebnější
+přání a ukázat vám patřičnou cestu, kde si můžete pro začátek vy– 401 –
+
+brat takovou branži našeho fochu, jaká vám podle vaší představy
+vyhoví nejlíp, a přitom se vyučit ve všech ostatních.“
+„Mluvíte, jako byste to myslel vážně,“ řekl Noe.
+„Co bych tím získal, kdybych to myslel jinak?“ opáčil Fagin otázkou a pokrčil rameny. „Víte co? Půjdem si spolu promluvit ven.“
+„Není třeba se vobtěžovat a někam chodit,“ pravil Noe, který zatím
+zase začal pomaličku soukat nohy na světlo. „Ona zatím vodnese
+zavazadla nahoru. – Karolíno, ukliď ty rance!“
+Tohoto rozkazu, uděleného s náramnou vznešeností, děvče
+uposlechlo bez sebemenšího zareptání i okolků; a zatímco Noe
+držel otevřené dveře a sledoval ji pohledem, až zajde, vyhrnula se
+Karolína spěšně s balíky ven.
+„Vobstojně ochočená, co?“ zeptal se, když opět zaujal své místo
+na židli, tónem cirkusáka, který zkrotil nějaké divoké zvíře.
+„Přímo dokonale,“ přisvědčil Fagin a poplácal ho po rameni. „Jste
+hotovej génius, milánku.“
+„No hádám, kdybych nebyl, tak bych neseděl tady,“ odpověděl
+Noe. „Ale jářku, jestli budete marnit čas, tak se nám holka vrátí.“
+„Na, tak co teda říkáte?“ začal Fagin. „Kdyby se vám můj přítel
+zamlouval, mohl byste udělat něco lepšího než se k němu přidat?“
+„Je ve fochu dobře zaběhnutej? Na tom záleží!“ odpověděl Noe
+a přimhouřil jedno své malé očičko.
+„Kapitálně – pracuje s hromadou tovaryšů – má smetánku z celej
+branže.“
+„Samá londýnská pára?“ zeptal se Claypole.
+„Ani jeden venkovskej mezi nima – a pochybuju, že by vás vzal,
+i přes moje doporučení, kdyby zrovna touhle dobou neměl vo pomocníky trošku nouzi,“ odpověděl Fagin.
+„Musel bych klopit?“ řekl Noe a plácl se přes kapsu svých kožených podkolenic.
+„Bez toho by to rozhodně nešlo,“ pravil Fagin velice důrazně.
+„Ale dvacet liber – to je fůra peněz!“
+– 402 –
+
+„Není, když to je bankovka, kterou nemůžete udat,“ opáčil Fagin.
+„Nejspíš měli poznamenaný číslo a sérii, ja? A banka zarazí vejplatu?
+Ja, ja! Taková pro něj nemá valnou cenu. Bude ji muset poslat do
+ciziny, ouředně by za ni moc nestržil.“
+„Kdy s ním můžu mluvit?“ zeptal se Noe nedůvěřivě.
+„Zejtra ráno.“
+„Kde?“
+„Tady.“
+„Hm!“ vyhrkl Noe. „A co to ponese?“
+„Život jako kavalír – byt a stravu, tabák a kořalku zadarmo – polovinu všeho, co vyděláte vy, a polovinu všeho, co vydělá ta mladice,“
+odpověděl Fagin.
+Mít Noe Claypole, jehož chamtivost rozhodně nepatřila k nejméně dravým, úplně volné ruce, je velice pochybné, byl‑li by přistoupil
+i na tyto skvělé podmínky; ale protože si uvědomil, že kdyby odmítl,
+má jeho nový známý v moci okamžitě ho odevzdat spravedlnosti
+(a staly se už případy nepravděpodobnější), ponenáhlu zjihl a vyslovil domněnku, to že by mu mohlo hovět.
+„Ale víte,“ poznamenal k tomu Noe, „protože vona bude moct
+udělat notnej kus práce, tak bych si pro sebe rád vybral něco hodně
+lehkýho.“
+„Něco fajnovějšího, ja?“ nadhodil Fagin.
+„Jo, asi něco v tom směru,“ přisvědčil Noe. „No, co byste myslel,
+že by se tak pro mě hodilo? Něco, víte, co nechce moc námahy, a co
+taky není moc nebezpečný. To by páslo!“
+„Slyšel jsem vás něco mluvit, jako že byste rád špehoval druhé,
+milánku,“ pokračoval Fagin. „Můj přítel zrovna moc potřebuje někoho, kdo by tohle dobře uměl.“
+„No, něco jsem vo tom říkal a taky bych neměl nic proti tomu někdy to zkusit,“ odpovídal pan Claypole zvolna, „jenže víte, to samo
+by moc nevynášelo.“
+– 403 –
+
+„Na, pravda, pravda!“ přikývl žid zadumaně, nebo se aspoň zadu­
+maně tvářil. „To možná ne, asi ne.“
+„Tak co teda myslíte?“ zeptal se Noe, pozoruje starostlivě společníka. „Nějakou tichou prácičku pro pět prstů, kde je zaručenej
+vejsledek a nebezpečí ne moc větší, než když jeden sedí doma.“
+„Co byste říkal starejm paním?“ sondoval Fagin. „Vyškubnout jim
+tašku nebo balíček a pláchnout za roh, na tom se dají trhnout slušný
+peníze.“
+„Ale ty přece vždycky příšerně vřískaj a někdy i škrábou, no ne?“
+namítl Noe a zavrtěl hlavou. „To by se mi myslím nehodilo do krámu.
+Žádná jiná branže by volná nebyla?“
+„Počkejme!“ zvolal Fagin a položil Noemovi ruku na koleno. „Co
+čábata?“
+„Co je to?“ tázal se pan Claypole.
+„Čábata, milánku,“ vykládal Fagin, „jsou caparti, co vod maminky
+dostanou šilink nebo půlšilink, aby došli něco koupit, a celá facha
+prostě je jenom jim ty penízky vydrápnout – drží je vždycky nachystaný v hrstičce – potom je shodit do strouhy a jít docela pomalu dál,
+jako by se nestalo nic jinýho, než že nějaký harant spadl z chodníku
+a natloukl si. Ha, ha, ha!“
+„Cha, cha, cha!“ řičel pan Claypole smíchy a samým nadšením
+kopal nohama do výše. „To je to pravý, panečku, to je vono!“
+„Na, to zaručeně je,“ přisvědčil Fagin, „a můžete dostat vyhrazeno
+pár dobrejch rajónů v Camden Townu a Battle Bridgi a podobnejch
+končinách, kde pořád caparti pro něco běhají – a každou denní hodinu si můžete povalit tolik čábat, kolik chcete. Ha, ha, ha!“
+S těmi slovy dloubl Fagin pana Claypola do žeber a vespolek
+dlouho a halasně bouřili smíchy.
+„No, to bysme teda měli!“ podotkl Noe, když se uklidnil a Karolína
+se vrátila. „Tak v kolik hodin zejtra, co říkáte?“
+„Hodí se vám v deset?“ zeptal se Fagin, a když pan Claypole na souhlas přikývl, dodal: „Jaké jméno mám svému dobrému příteli říct?“
+– 404 –
+
+„Bolter,“ představil se Noe, který měl pro takový případ už odpověď připravenou. „Morris Bolter. To je moje paní.“
+„Ponížený služebník, paní Bolterová,“ pravil Fagin a s pitvornou
+zdvořilostí se uklonil. „Doufám, že se co nejdříve poznáme líp.“
+„Neslyšíš, Karolíno, co povídá pán?“ zahřímal pan Claypole.
+„No bodejť, Noe, to víš, broučku!“ přikývla paní Bolterová a podala Faginovi ruku.
+„Vona mi říká Noe, to jako chce mluvit něžně,“ vysvětloval pan
+Morris Bolter, dříve Claypole, když se obrátil k Faginovi. „Chápete?“
+„Na, samozřejmě, abych nechápal! Dokonale!“ odpověděl Fagin,
+mluvě tentokrát pravdu. „Dobrou noc! Dobrou noc!“
+S mnohým opakovaným loučením i přáním odešel pan Fagin
+po svém. A Noe Claypole, když si od své drahé polovice vyžádal
+patřičnou pozornost, jal se jí objasňovat jednotlivé stránky dohody,
+kterou uzavřel, s veškerou nadutostí a povýšeností, jaká se patřila
+nejen na příslušníka silnějšího pohlaví, ale i na pána, který si je
+vědom důstojnosti tak významného jmenování v oboru okrádání
+čábat pro rajón Londýna a jeho okolí.
+
+– 405 –
+
+Kapitola čtyřicátá třetí
+V níž se ukáže, jak se Ferina Lišák dostal do maléru
+„A tak teda ten váš dobrej přítel, to jste byl vy sám, co?“ zeptal se pan
+Claypole, alias Bolter, když se na základě dohody, kterou uzavřel
+s Faginem, nazítří odebral do jeho domu. „Sákryš, hnedka jsem si
+to včera myslel!“
+„Každej člověk je sám sobě přítelem, milánku,“ opáčil Fagin se
+svým nejúlisnějším zubením. „Lepšího přítele, než je sám, pod
+sluncem nenajde.“
+„Leda někdy,“ namítl Morris Bolter a nasadil si výraz zkušeného
+světáka. „Jsou lidi, víme, co nejsou nepřátelé nikomu než sami sobě.“
+„To nevěřte,“ řekl Fagin. „Když je někdo sám sobě nepřítelem, tak
+je to jen proto, že chce bejt až přesmoc dobrým přítelem sám sobě –
+a ne proto, že by se staral o každýho jinýho, jenom ne o sebe. Chm,
+pchá! Nic takovýho v přírodě neexistuje!“
+„A jestli existuje, tak by to bejt nemělo,“ odpověděl pan Bolter.
+„To dá rozum. Některej kouzelník tvrdí, že to pravý magický číslo
+je trojka, a jinej zas, že sedmička. Ale není to ani to, ani ono, přítelíčku, kdepak. Je to číslo jedna!“
+„Cha, cha!“ rozesmál se pan Bolter. „Ať žije číslo jedna!“
+„V takový malý společnosti, jako je naše, milánku,“ pravil Fagin,
+který pokládal za nezbytné toto stanovisko blíže vymezit, „máme
+jedno společný číslo jedna – to znamená, že nemůžete za číslo jedna
+považovat sebe, pakliže za stejný číslo zároveň nepovažujete i mne
+a taky všechny naše ostatní mladý pomocníky.“
+„I ďasa,“ zvolal pan Bolter.
+„Rozumějte,“ pokračoval Fagin a stavěl se, jako by si toho přerušení nebyl všiml, „jsme spolu do všeho navzájem tak zapletený
+– 406 –
+
+a máme tak shodný zájmy, že to tak prostě bejt musí. Váš cíl je
+například starat se o číslo jedna – čímž myslíte sebe.“
+„To jistě,“ přisvědčil pan Bolter. „Tohle jste teda uhád.“
+„Na, vidíte! A nemůžete se starat o sebe jako o číslo jedna, abyste
+se zároveň nestaral taky o mě jako o číslo jedna.“
+„Číslo dvě, chcete říct,“ ohradil se pan Bolter, který dostal do
+vínku štědrou porci sobectví.
+„Ne, to říct nechci!“ opáčil Fagin. „Já jsem pro vás stejně potřebnej
+jako vy sám.“
+„Jářku,“ přerušil ho pan Bolter, „jste moc milej pán a moc se mi
+zamlouváte, ale že bysme spolu byli tak svázaný, jak by tohle všecko
+ukazovalo, to teda ještě nejsme.“
+„Jen přemejšlejte,“ pravil Fagin, pokrčil rameny a rozpřáhl ruce,
+„jen uvažujte. Provedl jste moc šikovnej kousek a líbíte se mi za to,
+jenže právě za něj by vám taky kolem krku hodili kravátli, co se
+moc lehko uváže, ale moc těžko svlíkne – jasně řečeno, voprátku!“
+Pan Bolter si sáhl na nákrčník, jako by mu náhle připadal nepohodlně těsný, a zahučel svůj souhlas, srozumitelný pouze z tónu,
+nikoli ze slov.
+„Šibenice,“ pokračoval Fagin, „šibenice, milánku, je škaredej milník, co vytyčuje moc krátkou a vostrou zatáčku, která už mnohýmu
+smělci zarazila cval po širý silnici. Udržet se na schůdnej cestě
+a udržet ten milník daleko před sebou je váš zájem číslo jedna.“
+„Samosebou, to se ví,“ potvrdil pan Bolter, „ale nač vo takovejch
+věcech vůbec mluvíte?“
+„Jen abych vám to jasně vysvětlil ze svýho hlediska,“ řekl žid
+a zdvihl obočí. „Jestli to totiž dokážete nebo ne, s tím závisíte na
+mně. A jestli si já udržím svůj kšeftíček pěkně v chodu, s tím zase
+závisím já na vás. To první je váš cíl číslo jedna, to druhý je můj cíl
+číslo jedna. Čím větší cenu přikládáte svýmu číslu jedna, tím víc
+musíte dbát na moje, a tak konečně docházíme k tomu, co jsem
+vám povídal hned na začátku – že ohled na číslo jedna nás poutá
+– 407 –
+
+všechny dohromady, a tak to taky bejt musí, ledaže bysme chtěli
+všichni vespolek zajít.“
+„To máte pravdu,“ přisvědčil pan Bolter přemítavě. „Ale jste vy
+kujón, pabouk všema mastma mazaná!“
+Pan Fagin s potěšením viděl, že tento hold jeho schopnostem není
+pouhý lichý kompliment, nýbrž že novému adeptu opravdu vštípil
+pojem o své mimořádné zchytralosti – neboť bylo velice důležité,
+aby si jí byl vědom hned od začátku jejich známosti. A aby dojem tak
+žádoucí a užitečný ještě zesílil, doplnil úder tím, že výrostka s jistou
+podrobností obeznámil s rozsahem a rejstříkem svých manipulací,
+přičemž míchal dohromady pravdu s výmysly, jak nejlépe hovělo
+jeho záměrům, a obojí uplatňoval tak dovedně, že páně Bolterova
+úcta očividně vzrůstala a že jí současně prolínala jistá míra zdravé
+bázně, kterou vzbudit bylo svrchovaně žádoucí.
+„A právě ta vzájemná důvěra, co máme jeden k druhýmu, mi je
+při těžkejch ztrátách útěchou,“ uzavřel Fagin. „Zrovna včera ráno
+jsem přišel vo nejlepšího pomocníka.“
+„Cože, snad nechcete říct, že natáhl bačkory?“ zvolal pan Bolter.
+„Ne, to ne,“ odpověděl Fagin, „tak zlý to není. Docela tak zlý to není.“
+„Tak je teda asi –“
+„Sebranej,“ skočil mu do řeči Fagin. „Ja, sebrala ho policie.“
+„Něco moc těžkýho?“ ptal se pan Bolter.
+„Ne,“ opáčil Fagin, „nic moc. Je obviněnej z pokusu kapesní krádeže
+a našli u něj stříbrnou tabatěrku – jeho vlastní, milánku, jeho vlastní,
+protože sám šňupe, a s náramnou zálibou. Odročili jeho případ až
+na dnešek, protože měli dojem, že znají majitele. Jaj, jaj! Měl cenu
+padesáti tabatěrek, a rád bych zaplatil i tolik, jen kdybych ho dostal
+ven. Škoda, Lišáka jste měl znát, milánku, Lišáka jste měl znát!“
+„No ale snad ho poznám, aspoň doufám – nemyslíte?“ řekl pan
+Bolter.
+„O tom pochybuju,“ odpověděl Fagin s povzdechem. „Jestli neseženou
+žádnej novej důkaz, tak z toho bude jen krátký policejní řízení a po ně– 408 –
+
+jakech šesti nedělích ho máme zase mezi sebou zpátky. Ale jestli něco
+seženou, tak z toho kouká soud a lifrunk. Vědí, co je to za šikovného
+mládence – má frak jistej. Lišákovi nepřišijou nic míň než frak.“
+„Co tím myslíte, lifrunk a frak?“ dožadoval se důrazně pan Bolter.
+„Co to má za smysl se mnou takhle mluvit – proč nemluvíte tak, aby
+vám jeden rozuměl?“
+Fagin se už chystal ty záhadné výrazy přeložit do obecného jazyka – a kdyby je byl přetlumočil, byl by se pan Bolter dověděl, že
+zastupují běžné slovní spojení „deportace na doživotí“ – ale vtom
+jejich rozmluvu nenadále přetrhl mladý pan Bates, který s rukama
+v kapsách podkolenic a s tváří pokřivenou do výrazu skoro komického bolu vstoupil do místnosti.
+„Je šlus a ámen, Fagine,“ zvolal Čódl, když žid oba nové kompaňony navzájem představil.
+„Jak to myslíš?“
+„Vyštrachali toho pána, co mu patří ta tabatěrka – a ještě pár
+dalších má přijít dosvědčit Lišákovu totožnost – a tak ho laufpas za
+móře nemine,“ odpověděl mladý pán Bates. „Musíte mě vohodit do
+plný smuteční parády, Fagine, i s krepovým fáborem na klobouku,
+abych k němu moh zajít na vizitu, než se vydá na cesty. Když jeden
+pomyslí, že Jack Dawkins – číman Jack – náš Lišák – Ferina Lišák,
+si to pofáruje za sprostou třígrošovou piksličku! Co živ bych do něj
+nebyl řek, že to udělá lacinějc než za fuksový píďata i s klanečníkem
+a cingrlatama36. Noné, proč aspoň nevoholil nějakýho prachatýho
+dědulu vo všechen šmuk37, aby přeci jel na rajz jako pán a né jako
+vobyčejnej chmaták bez ždibku cti a slávy!“
+Když tímto výlevem vyjádřil svou účast s nešťastným přítelem,
+usadil se mladý pán Bates na nejbližší židli, v tváři výraz nevole
+a sklíčenosti.
+36
+37
+
+Zlaté hodinky s tlustým řetízkem a přívěsky. (Ze staršího argotu.) Pozn. překl.
+Cennosti, klenoty. (Ze staršího argotu.) Pozn. překl.
+
+– 409 –
+
+„Co to tady breptáš, jako že nemá ani čest, ani slávu?“ zvolal Fagin
+a šlehl po svém žáku hněvivým pohledem. „Nebyl snad vodjakživa
+eso nad vás všechny? Moh se snad jedinej v tom nebo v tom s ním
+měřit, nebo se mu aspoň přiblížit? Na?“
+„Ani jeden,“ přiznal mladý pán Bates hlasem, ochraptělým lítostí,
+„ani jeden.“
+„Tak co to breptáš?“ opáčil Fagin hněvivě. „A nač mi tady brečíš?“
+„Že to není zapsaný v protokolech, no ne?“ vyhrkl Čódl, návalem
+lítosti vydrážděný přímo ke vzdoru vůči svému ctihodnému příteli.
+„Že to v žalobním spise nemůže vyjít najevo – že se nikdo už jaktěživo nedoví ani polovinu toho, co to bylo za člověka. Jak se bude
+vyjímat v Newgateský kriminální ročence? Třeba tam ani vůbec
+nebude. Achich, ježkovy voči, to je rána!“
+„Ha, ha!“ vybuchl Fagin, rozpřáhl se pravou rukou a v záchvatu
+kuckavého smíchu, který jím otřásl, jako kdyby měl paralýzu, se
+otočil k panu Bolterovi. „Tady vidíte, milánku, jakou mají stavovskou pejchu. Není to nádhera?“
+Když pan Bolter přikývl na souhlas, pozoroval Fagin se zjevným
+uspokojením ještě pár vteřin zármutek Čódla Batese a potom k tomuto mladému pánovi přistoupil a poklepal mu na rameno.
+„Neměj strach, Čódl,“ začal Fagin konejšivě, „však ono to vyjde
+najevo, zaručeně to vyjde najevo. Všichni ještě poznají, co to bylo za
+chakmona; on to ještě ukáže sám a jistě neudělá svejm kamarádům
+a učitelům hanbu. Taky považ, jak je ještě mladej. To vyznamenání,
+Čódl, vyfásnout lifrunk v jeho letech!“
+„No, to je pravda, to čest teda je!“ uznal Čódl již trochu uchlácholený.
+„Dostane všechno, co bude potřebovat,“ pokračoval žid. „Povede
+v loretě38 život jako pán, Čódl, jako pán! Den co den svou míru piva
+a do kapsy peníze na hraní, jestli je nebude moct utratit.“
+„No ne, vopravdu?“ zvolal Čódl Bates.
+38
+
+Vězení. (Ze staršího argotu.) Pozn. překl.
+
+– 410 –
+
+„Ja, ja, to všecko,“ potvrdil Fagin, „a vemem mu slavnýho advokáta,
+Čódl, toho, co má nejlíp proříznutou vyřídilku, aby vedl jeho obhajobu. A jestli bude Lišák chtít, může taky pronést řeč sám, a my to pak
+budem všecko číst v novinách – ‚Ferina Lišák – salvy smíchu – zde
+se soud svíjel smíchy‘ – na, co, Čódl, he?“
+„Ha, ha,“ smál se mladý pán Bates, „to by byla junda, co, Fagine,
+viďte? Jářku, Lišák by jim prohnal faldy, co?“
+„Že by prohnal?“ křikl Fagin. „Prožene – určitě prožene!“
+„No bodejť, to se rozumí, prožene,“ opakoval Čódl a mnul si ruce.
+„Jako bych ho zrovna viděl!“ zvolal žid a upřel oči na svého žáka.
+„Já taky,“ vykřikl Čódl Bates. „Ha, ha, ha! Já taky. Vidím to všecinko
+před vočima, na moutěduchu, Fagine, jasně to vidím! Ta švanda!
+Doslova k popukání! Jak se kdejakej ten důležitej panák namáhá
+koukat vážně – a Jack Dawkins k nim promlouvá tak kamarádsky
+ležér, jako kdyby byl synáček samýho pana soudce a řečňoval někde
+na banketě – ha, ha, ha!“
+Pan Fagin vpadl výstřednímu rozpoložení svého mladého přítele
+po pravdě tak šťastně do noty, že mladý pán Bates, který zpočátku
+měl silný sklon dívat se na uvězněného Lišáka spíše jako na oběť,
+na něj nyní pohlížel jako na hlavní postavu nějakého divadelního
+výstupu vskutku neobyčejně a báječně humorného a přímo hořel
+nedočkavostí, kdy už nadejde chvíle, která jeho bývalému druhovi
+poskytne tak příznivou příležitost ukázat, co v něm je.
+„Nějakým šikovným způsobem, takovým nebo makovým, musíme vyzvědět, jak se mu dnes vede,“ prohlásil Fagin. „Nechte mě
+přemejšlet.“
+„Mám jít já?“ zeptal se Čódl.
+„Za nic na světě,“ odmítl Fagin. „Copak ses zbláznil, Čódl, dočista
+zbláznil, že bys šel rovnou tam, kde – Ne, milánku, to ne. Ztrácet vás
+po jednom je až dost.“
+„Snad nechcete jít sám, nebo se mejlím?“ opáčil poťouchle Čódl
+a šprýmovně se ušklíbl.
+– 411 –
+
+„To by se zrovna nehodilo,“ odpověděl Fagin a zavrtěl hlavou.
+„Tak proč teda nepošlete tohle nový koště tady?“ zeptal se mladý
+pán Bates a položil Noemovi ruku na rameno. „Nikdo ho nezná.“
+„Na, kdyby mu to nevadilo –“ začal Fagin.
+„Nevadilo?“ skočil mu do řeči Čódl. „Co by na tom mělo vadit
+jemu?“
+„Věru nic, milánku,“ uznal Fagin a otočil se k panu Bolterovi, „věru
+nic.“
+„Hm, to bych ani neřek, víme,“ prohlásil Noe a v jakémsi zděšeném rozčarování couval ke dveřím a vrtěl hlavou. „Ne, ne – nic
+takovýho. Tohle není z mýho voboru, rozhodně ne.“
+„Jakej vobor vůbec má, Fagine?“ tázal se mladý pán Bates, mezitímco si s velkou nechutí měřil vyčouhlou postavu Noemovu.
+„Prásknout do bot, když něco neklape, a zprásknout všechnu baštu,
+když všecinko klape – to je asi jeho branže, co?“
+„Nech na hlavě, kloučku,“ odsekl pan Bolter, „a koukej, aby sis na
+lidi lepší sorty nedovoloval, nebo poznáš, zač je toho loket!“
+Mladý pán Bates přijal tuto honosnou hrozbu se smíchem tak nehorázným, že trvalo chvíli, než mohl do řeči zasáhnout Fagin a panu
+Bolterovi vyložit, že tím ani v nejmenším nic neriskuje, když zajde
+na policejní stanici; že se zřetelem k tomu, že o té drobné příhodě,
+ve které měl prsty, do Londýna dosud nedošla zpráva, a stejně tak
+ani popis jeho osoby, velice pravděpodobně nikdo nemá vůbec ani
+podezření, že si za úkryt vybral hlavní město; a jestliže se patřičně
+přestrojí, že může do té budovy vkročit stejně bezpečně jako do
+kterékoli jiné v Londýně, neboť to je jistě ze všech domů ten poslední, kam by někoho napadlo, že by se on mohl o vlastní vůli uchýlit.
+Pan Bolter, dílem přesvědčený těmito domluvami, ale měrou
+daleko větší přemožený strachem z Fagina, se konečně velice nemilostivě uvolil tuto výpravu podniknout. Podle Faginova příkazu
+ihned svůj úbor zaměnil za povoznickou halenu, manšestrové rajtky
+a kožené holeně, kteréžto oděvní součásti měl žid všechny po ruce.
+– 412 –
+
+Z téhož pramene dostal ještě plstěný klobouk, bohatě vyšperkovaný mýtními boletami39, a formanský bič. Takto vymóděný se měl
+vklátit do soudní síně, jak se mohlo mít za to, že by tam pro ukojení
+zvědavosti zabrousil nějaký venkovan z trhu na Covent Garden;
+a protože byl nemotorný, nehezký a vyzáblý, jak se na takového
+chasníka patří, neměl pan Fagin nejmenší strach, že by figuru vozky
+nezpodobnil dokonale.
+Jakmile byli s těmito přípravami hotovi, obeznámili ho se všemi nezbytnými známkami a rysy, podle kterých Ferinu Lišáka určitě pozná,
+a potom ho mladý pán Bates dovedl zapadlými a klikatými uličkami
+až do samé blízkosti Bow Street. Tam mu Čódl Bates ještě zevrubně
+vylíčil vnitřní situaci budovy a popis doplnil obšírnými radami, jak
+má jít pořád rovně chodbou, a až vyjde na dvůr, zahnout do dveří
+nad schůdky po pravé straně, a než vstoupí do jednací síně, sundat
+klobouk, a když ho nakonec vyzval, aby si dál už pospíšil sám, slíbil
+mu, že na něj počká, dokud se nevrátí, na tom místě, kde se rozešli.
+Noe Claypole nebo Morris Bolter, jak je čtenáři libo, se doslovně
+řídil pokyny, které dostal a které byly – zásluhou náramně dobré
+obeznalosti mladého pána Batese s místopisem oné končiny – tak
+přesné, že s jejich pomocí došel až do soudní síně, aniž se koho
+musel na něco ptát a aniž se cestou setkal s jedinou překážkou.
+Octl se v strkanici uprostřed davu, převážně ženského, který se
+tísnil hlava na hlavě v špinavé zatuchlé místnosti, na jejímž zadním
+konci bylo zvýšené pódium, oddělené od ostatní části brlením; na
+stupínku byla po levé straně u zdi ohrazená lavice pro obžalované,
+uprostřed lavice pro svědky a vpravo stůl pro soudce, kteréžto
+právě jmenované místo hrůzy zastírala z boku přepážka, která
+chránila soudní tribunál před profánním zevlováním a dovolovala
+sprostému lidu, aby si plný majestát spravedlnosti (dovede‑li to)
+po libosti vykreslil ve fantazii.
+39
+
+Stvrzenka o zaplacení. Pozn. red.
+
+– 413 –
+
+Na lavici obžalovaných seděly pouze dvě ženy a přikyvováním
+kvitovaly obdivné pohledy přátel, mezitímco písař předčítal nějaké
+výpovědi dvěma strážníkům a jednomu civilnímu policistovi, kteří
+se nakláněli přes stůl. U lavice obžalovaných stál žalářník, opíral se
+o brlení a netečně si poklepával o nos velkým klíčem, kromě chvil, kdy
+krotil nepatřičnou náchylnost lelkujících diváků k povídavosti tím, že
+vyhlašoval ticho, nebo když zvedl přísný pohled, aby některé ženě nakázal: „Běžte s tím dítětem ven,“ jakmile vážnost spravedlnosti porušilo
+slabounké kňourání nějakého vyhublého nemluvněte, napůl zdušené
+matčiným šálem. Místnost čpěla dusným a nezdravým pachem; stěny
+byly zhyzděné špínou a strop zakouřený. Na krbové římse stála nějaká
+stará učouzená busta a nad lavicí obžalovaných visely zaprášené hodiny – jediná věc v sále, která si zjevně vedla, jak měla; neboť zpustlost
+nebo chudoba, nebo běžný styk s obojím, poskvrnily veškerou živou
+hmotu snětivinou stěží méně nepříjemnou než tlustý škraloup mastné
+špíny na všech předmětech neživých, který se na nich kabonil.
+Noe se dychtivě rozhlížel po Lišákovi; ale třebaže v síni bylo
+několik žen, které by se byly velice dobře hodily za matku nebo
+sestru této významné osobnosti, i nejeden muž, o němž se bylo
+možno domnívat, že se honosí velkou podobností k jeho otci, nikde
+nebylo vidět človíčka, který by odpovídal popisu, jaký mu o panu
+Dawkinsovi podali. Ve stavu silného napětí a nejistoty čekal, až se
+obě ženy, nakonec soudcem přikázané do vyšetřovací vazby, chlubně vynesly ze síně; ale potom se mu rychle ulevilo, neboť jen se
+objevila další zadržená osoba, okamžitě vycítil, že to nemůže být
+nikdo jiný než ten, kvůli kterému tam přišel.
+Byl to vskutku pan Dawkins, jenž se vcáral do síně, rukávy svého
+velikého kabátu jako vždycky ohrnuté a levou ruku v kapse a klobouk v pravé; houpavým krokem zcela nepopsatelným se před
+žalářníkem dokolíbal na své místo v lavici obžalovaných, a jakmile
+usedl, zvučným hlasem se dožadoval, že by rád věděl, jak se dostává
+„do týhle hanebný situace“.
+– 414 –
+
+„Budeš mlčet?“ okřikl ho žalářník.
+„Jsem přeci Engličan, né?“ utrhl se Lišák. „Kde jsou mý práva?“
+„Však hnedle svoje práva dostaneš,“ odsekl mu žalářník, „a hezky
+vopepřený.“
+„Uvidíme, co těm laprcajtům řekne slavnej pan ministr vnitra, jestli
+ne,“ opáčil pan Dawkins. „No tak teda! Co má tohle zase znamenat?
+Byl bych soudnímu panstvu moc vděčnej, kdyby tuhletu maličkost
+koukali vyřídit a nezdržovali mě tady, až si přečtou lejstra – anžto
+mám schůzku s jedním pánem v City, a jenžto jsem muž slova a v obchodních zástojích moc dochvilnej, tak mi vodejde, jestli tam nebudu
+na puntík – a pak třeba nedojde k žalobě vo náhradu škody na ty, co
+mi to znemožnili. No bodejť, kdepak, zaručeně ne!“
+V tom okamžiku Lišák s okatým zájmem, jako by mu kdovíjak záleželo na jednání, které bude následovat, požádal žalářníka, aby mu
+sdělil, „jak se menujou ty dva podšívkové, co dneska seděj na soudě.“
+To tolik pobavilo diváky, že se rozesmáli téměř stejně srdečně, jak
+by se byl rozřehtal mladý pán Bates, kdyby byl tu žádost slyšel.
+„Ticho tam!“ zvolal žalářník.
+„O co tu jde?“ zeptal se jeden ze soudců.
+„Kapesní krádež, Vaše Milosti.“
+„Byl ten hoch již někdy zde?“
+„Měl už tady být, a mockrát,“ odpověděl žalářník. „Skoro všude
+jinde ho už měli. Já ho znám, Vaše Milosti, dobře ho znám!“
+„Jakže! Vy že mě znáte?“ zvolal Ferina a poznamenal si jeho výrok
+do notýsku. „Móc dobře. To je zralý na žalobu pro utrhání na cti.“
+Tu se rozlehl nový smích a po něm nové strážcovo volání po
+tichu.
+„Tak tedy, kde jsou svědkové?“ zeptal se zapisovatel.
+„No právě, to je vono!“ přidal se Lišák. „Kde jsou? Moc rád bych
+je viděl.“
+Toto přání se mu okamžitě splnilo, neboť předstoupil strážník,
+který obžalovaného viděl, jak se v tlačenici pokoušel nějakému
+– 415 –
+
+neznámému pánovi vykrást kapsu, ba jak mu z ní dokonce vytáhl
+kapesník, a protože to byl šátek velmi starý, tak mu ho zase chladnokrevně zastrčil zpátky, když ho napřed vyzkoušel na vlastním
+nose. Z toho důvodu zadržel Lišáka ihned, jakmile se mu podařilo
+k němu dostat, a při prohlídce se u řečeného Lišáka potom našla
+stříbrná tabatěrka se jménem majitele vyrytým na víčku. Tento
+pán, s přispěním soudního adresáře vypátraný a v tu chvíli také
+v síni přítomný, odpřisáhl, že tabatěrka je jeho a že ji minulého
+dne pohřešil ihned, jakmile se vymotal z tlačenice shora zmíněné.
+Rovněž on včera v davu zpozoroval mladého pána, který se obzvlášť
+rázně strkal a hrnul kupředu, a tím mladým pánem je obžalovaný,
+kterého vidí před sebou.
+„Máš nějakou otázku, hochu, co by ses rád svědka zeptal?“ pravil
+soudce.
+„Tak hluboko se nepokořím, abych se snížil k nějakejm hovorům
+s ním,“ odpověděl Lišák.
+„Nemáš vůbec nic, co bys k tomu řekl?“
+„Neslyšíš, že se tě Jeho Milost ptá, jestli k tomu máš co říct?“ tázal
+se žalářník nemluvného Lišáka a rýpl ho loktem.
+„Prosím za prominutí,“ řekl Lišák a zvedl roztržitou tvář. „To ste
+adresoval jako mně, dobrý muži?“
+„Tak skrz naskrz zlotřilýho prezenta jsem ještě v životě neviděl,
+Vaše Milosti,“ poznamenal zřízenec s úšklebkem. „Tak teda řekneš
+něco, frajírku jeden?“
+„Ne,“ odpověděl Lišák, „tady ne, anžto tady se jeden spravedlnosti
+nedovolá a mimoto můj vobhájce zrovna dneska snídá s místopředsedou Dolní sněmovny. Ale budu k tomu mít co říct jinde, a stejně
+tak i von, a stejně tak i móc početnej a váženej kruh mejch známejch,
+až budou tyhle talárové tady litovat, že se vůbec narodili nebo že se
+nedali vod svejch lokajů pověsit na vlastní věšák, než je ty dneska
+ráno pustili z domu ven, aby tady se mnou hráli takovýhle fígle. Já –“
+„Nuže! Je plně usvědčen!“ přerušil ho zapisovatel. „Odveďte ho!“
+– 416 –
+
+„Tak pojď,“ řekl žalářník.
+„No jo, pudu, už jdu!“ odpověděl Lišák a dlaní si uhlazoval klobouk. „Jo, jo (k soudcům), ten poděšenej kukuč vám není nic platnej,
+já vás šanovat nebudu, žádný milosrdenství, ani co by se za nehet
+vešlo! Tohle si vodskáčete vy, holoubkové – nechtěl bych bejt ve
+vaší kůži ani za nic! Teď bych nešel na svobodu, i kdybyste přede
+mnou padli na kolena a prosili mě. Hej, vodtáhněte mě do lapáku!
+Vodveďte mě!“
+S těmito posledními slovy se nechal Lišák za límec vyvést; celou
+cestu, než se dostal na dvůr, přitom vyhrožoval, že z případu udělá
+parlamentní aféru, a potom se velice radostně a samolibě cenil
+žalářníkovi do tváře.
+Když Noe viděl, jak ho žalářník zavřel o samotě do malé cely,
+vrátil se co nejrychleji na místo, kde se rozešel s mladým pánem
+Batesem. Tam musel chviličku počkat, než se k něm Čódl připojil,
+neboť řečený mladý pán se moudře střežil ukázat, dokud se ze svého
+chráněného úkrytu sám opatrně nerozhlédl po ulici a nepřesvědčil
+se, že ve stopách jeho nového přítele nejde žádná všetečná osoba.
+Oba potom pospíchali společně zpátky, aby panu Faginovi přinesli potěšující zvěst, že Lišák dělá své výchově všechnu čest a že
+si zakládá skvělou pověst.
+
+– 417 –
+
+Kapitola čtyřicátá čtvrtá
+Nadchází čas, kdy Nancy má dostát slibu danému Róze Maylieové,
+ale nezdaří se jí to
+Přes sebevětší zběhlost ve všemožných praktikách lsti a přetvářky
+nemohla milá Nancy zcela skrýt účinek, jakým na její mysl působilo
+vědomí kroku, který učinila. Měla na paměti, že ji jak prohnaný žid, tak
+i surový Sikes běžně zasvěcují do plánů, které před všemi ostatními
+jinak pečlivě tají, v plné důvěře, že je naprosto spolehlivá a nezavdává
+nejmenší důvod k podezření. Ale přesto, jak ničemné to byly plány, jak
+bezohlední byli jejich původci, a jak trpké chovala city k židovi, který
+ji krok za krokem zaváděl stále hlouběji a hlouběji do propasti zločinu
+a bídy, odkud nebylo vyváznutí, mívala někdy chvíle, kdy i vůči němu
+pociťovala jisté slitovné výčitky, aby ho snad její odhalení neuvrhlo do
+železných kleští, kterým již tak dlouho uniká, a aby nakonec nepadl –
+jakkoli štědře si takový osud zaslouží – právě její rukou.
+To však bylo pouhé bludné těkání mysli, neschopné se plně
+odpoutat od starých společníků a vzpomínek, třebaže způsobilé
+se upnout na jeden cíl a odhodlané nedat se od něho odvrátit jakýmikoli ohledy. Strach o Sikese by pro ni býval mocnější pohnutkou,
+aby couvla, dokud ještě byl čas; ale vymínila si přece, že Róza bude
+její tajemství přísně střežit, neprozradila ani nejslabší stopu, která
+by mohla vést k jeho vypátrání, a kvůli němu dokonce i odmítla
+vysvobození ze všeho hříchu a bídy, které ji obklopují – a co mohla
+udělat víc? Její odhodlání je pevné.
+Třebaže všechny její duševní zápasy končily tímto závěrem,
+neúprosně se jí vracely na mysl ustavičně znovu a znovu a také
+zanechávaly své stopy. Už za těch několik málo dní pobledla a pohubla. V některých chvílích byla úplně nevšímavá ke všemu, co se
+– 418 –
+
+kolem ní děje, ani se slůvkem neúčastnila hovorů, při kterých by ji
+dříve bývalo slyšet nejvíc. Jindy se zase smála bez veselosti a vedla si hlučně, ač to nemělo příčinu ani smysl. A ještě jindy – často
+hned v příštím okamžiku – seděla v němém a skleslém zadumání
+s hlavou podepřenou o ruce, a již jen samo úsilí, s jakým se z toho
+vždycky probírala, prozrazovalo nápadněji než všechny ty příznaky,
+že ji něco tísní a že se její myšlenky zabývají věcmi velice odlišnými
+a dalekými od těch, které právě přetřásají její společníci.
+Byla neděle večer a zvon na nejbližším kostele začal odbíjet celou.
+Sikes a žid spolu vedli hovor, ale ustali a poslouchali. Děvče zvedlo oči
+z nízké stoličky, na které se choulilo, a zaposlouchalo se také. Jedenáct.
+„Ještě hodina a je půlnoc,“ řekl Sikes, vytáhl roletu, podíval se ven
+a potom se zase vrátil na své místo. „A že je tma jako v ranci! Tohle
+je noc na práci jak šitá.“
+„Ja, ja, Bille!“ přikývl Fagin. „Hrozná škoda, Bille, že zrovinka
+nemáme žádnou dost políčenou, milánku.“
+„To máš zas pro jednou pravdu,“ odsekl nevrle Sikes. „Ukrutná
+škoda – vo to větší, že jsem zrovna v náladě.“
+Fagin si vzdychl a malomyslně potřásl hlavou.
+„Musíme pak ten promeškanej čas dohonit, až zas celej kšeft
+řádsky rozpumpujem! Nic lepšího nevím,“ dodal Sikes.
+„To je správná řeč, milánku,“ přikývl Fagin a odvážil se ho poplácat po rameni. „To mi dělá moc dobře, tohle slyšet.“
+„No jen když ti to dělá dobře!“ zvolal Sikes. „Budiž ti přáno!“
+„Ha, ha, ha!“ rozesmál se Fagin, jako by se mu už i jen tak malým
+ústupkem ulevilo. „Dneska už to jste zase vy, Bille! Celej vy!“
+„Jenže já se tak necejtím, když mi ten svůj scvrklej pařát plácneš
+na rameno, tak ho sundej,“ řekl Sikes a shodil židovu ruku.
+„Dělá vás to nervózním, Bille – připadá vám to, jako kdyby vás
+drapli šnůrové, ja?“ řekl Fagin, rozhodnutý se neurazit.
+„Připadá mi to, jako kdyby mě drapnul sám ďas,“ odsekl Sikes.
+„Druhej člověk s takovým ksichtem jako tvůj ještě po světě neběhal,
+– 419 –
+
+leda snad tvůj táta, a tomu se podle mýho touhle dobou ty jeho
+vyglajchovaný zrzavý fousy už nejspíš škvařej, ledaže se rohatej
+vůbec nevobtěžoval přes nějakýho tátu a zplodil tě rovnou sám –
+a že bych se tomu ani za mák nedivil!“
+Fagin ponechal tuto poklonu bez odpovědi; místo toho zatáhl
+Sikese za rukáv a ukázal prstem na Nancy, která využila předcházející rozmluvy k tomu, aby si nasadila klobouk, a nyní právě zamířila
+ke dveřím pokoje.
+„Hej, Nancy!“ křikl Sikes. „Kampak, holka, kam tak pozdě v noci?“
+„Ne daleko.“
+„Co je tohle za vodpověď?“ opáčil Sikes. „Kam jdeš?“
+„Povídám, ne daleko.“
+„A já povídám kam?“ utrhl se Sikes. „Slyšíš mě?“
+„Nevím kam,“ odpověděla dívka.
+„Tak to teda vím já,“ prohlásil Sikes, spíš že ho posedla umíněnost,
+než že by vskutku měl nějakou vážnou námitku proti tomu, aby si
+dívka šla, kam se jí líbí. „Nikam. Sedni si.“
+„Není mi dobře. Říkala jsem ti to už předtím,“ vysvětlovala dívka.
+„Potřebuju se nadejchnout vzduchu.“
+„Tak vystrč hlavu z vokna,“ odsekl Sikes.
+„To je málo“ bránila se dívka. „Potřebuju čerstvý vzduch, venku
+na ulici.“
+„Tak ho teda mít nebudeš,“ odpověděl Sikes a s tímto rozhodným
+ujištěním se zvedl, zamkl dveře, vytáhl klíč, strhl dívce klobouk
+z hlavy a hodil ho nahoru na starou almaru. „Tak,“ řekl lupič, „a teď
+hezky vostaneš, kde jseš, slyšíš?“
+„Taková maličkost jako klobouk mě nemůže zadržet,“ pravila
+dívka a neobyčejně zbledla. „Co tím chceš docílit, Bille? Víš vůbec,
+co děláš?“
+„Jestli vím, co – no ne!“ rozkřikl se Sikes a otočil se k Faginovi.
+„Musela se pominout, jináč by se přece se mnou nevopovážila
+takhle mluvit.“
+– 420 –
+
+„Ty mě ještě doženeš, že provedu něco zoufalýho,“ reptala dívka
+a přitiskla si přitom obě ruce na ňadra, jako by chtěla čirou silou
+potlačit nějaký prudký výbuch. „Pusť mě, slyšíš – hned mě pusť –
+okamžitě!“
+„Ne!“ štěkl Sikes.
+„Řekněte mu, Fagine, aby mě pustil. Radím mu to. Bude to pro něj
+lepší. Slyšíš mě?“ křičela Nancy a dupla si.
+„Jestli tě slyším?“ opáčil Sikes a otočil se na židli čelem k ní. „No
+bodeť! A jestli tě budu slyšet eště půl minuty, tak tě pes rafne pod
+krkem, že ti to vřeštění krapet zatrhne! Co to do tebe vjelo, mrcho
+jedna? Co je to s tebou?“
+„Pusť mě,“ pravila dívka náhle velice vážně. Potom si sedla na
+podlahu přede dveřmi a pokračovala: „Pusť mě, Bille – nevíš, co
+děláš. Opravdu nevíš. Jen na hodinku – prosím tě – prosím!“
+„Ruce i nohy si dám useknout, jednu po druhý,“ rozeřval se Sikes
+a popadl ji surově za rameno, „jestli se ta holka podle mýho dočista
+nezbláznila. Vstaň!“
+„Až jestli mě pustíš – až jestli mě pustíš – dřív se nehnu – nehnu!“ vřískalo děvče. Sikes ji chviličku číhavě pozoroval, až se
+mu naskytne vhodná příležitost, potom jí náhle sevřel obě ruce,
+a třebaže se cestou bránila a s ním rvala, odvlekl ji do přilehlé
+světničky, kde si sám sedl na lavici, dívku strhl na židli a násilím
+ji na ní držel. Střídavě se snažila vyškubnout a hned zas žadonila,
+dokud neodbila půlnoc, a potom, unavená a vyčerpaná, zanechala
+všeho dalšího úsilí dosáhnout svého. S výstrahou, podloženou četnými kletbami, aby se už nepokoušela tu noc dostat ven, ji Sikes
+nechal o samotě, aby se vzpamatovala, kdy jí bude libo, a vrátil se
+opět k Faginovi.
+„Fuj!“ odfrkl si bytař a stíral si z obličeje pot. „Sakramentsky
+divná holka, to svět neviděl!“
+„Ja, to máte recht, Bille,“ přitakal zamyšleně Fagin. „To máte docela recht.“
+– 421 –
+
+„Co myslíš, proč že si to asi tak umanula, že dneska musí ven?“
+ptal se Sikes. „No povídej, měl bys ji znát líp než já. Co to znamená?“
+„Asi rapl – nejspíš ženskej rapl, milánku.“
+„No nejspíš, asi jo,“ zavrčel Sikes. „Myslel jsem, že jsem ji už zkrotil, ale vyvádí pořád stejně jako dřív.“
+„Hůř,“ připomněl Fagin hloubavě. „Nikdy jsem ji ještě neviděl
+takhle řádit – pro takovou maličkost.“
+„Já taky ne,“ potvrdil Sikes. „Má myslím ještě v krvi šprk tý horečky, co – a nechce to z ní ven, he?“
+„Dost možná.“
+„Jestli to do ní ještě někdy vjede, tak jí pustím krapet žílou, ani
+nebudu vobtěžovat doktora,“ pravil Sikes.
+Důrazným přikývnutím projevil Fagin s touto léčebnou procedurou naprost�� souhlas.
+„Když jsem ležel na hřbetě jako lazar, tak se ve dne v noci vode
+mě nehnula – a ty, jaká už jseš bestie falešná, ses mi koukal na hony
+vyhnout,“ mudroval Sikes. „Taky jsme celej ten čas třeli bídu s nouzí
+a já myslím, že ji to tak nebo jinak ztejralo a ztrhalo – a že když tady
+byla tak dlouho zavřená, má z toho teď tohle škubání, hm?“
+„To je vono, milánku,“ přisvědčil žid šeptem. „Ale pšt!“
+Jen ta slova vyřkl, objevila se opět dívka a posadila se zase na
+své dřívější místo. Oči měla naběhlé a červené, kolíbala se dopředu
+a dozadu a pohazovala hlavou – a po chviličce propukla v smích.
+„No ne, teď to zas pro změnu bere z druhýho konce!“ zvolal Sikes
+a se svrchovaným úžasem pohlédl na svého společníka.
+Fagin mu pokynem hlavy naznačil, aby si jí prozatím dál nevšímal, a v několika minutách zapadla dívka do svého obvyklého
+pokojného chování. A jakmile pak Sikesovi pošeptal, že už se není
+co bát, že by to na ni přišlo znova, chopil se Fagin klobouku a popřál
+mu dobrou noc. Když přešel světnici, ještě se u dveří zastavil, ohlédl
+se a zeptal se, jestli by mu mohl někdo po těch tmavých schodech
+posvítit.
+– 422 –
+
+„Posviť mu po schodech,“ poručil Sikes, mezitímco si nacpával
+dýmku. „Byla by to škoda, aby si zlámal vaz sám a připravil čumily
+vo podívanou. Běž mu svítit.“
+Nancy šla se svíčkou za staříkem a svítila mu ze schodů. Když
+sešli až do chodby, položil si Fagin prst na rty, přistoupil docela
+těsně k dívce a řekl šeptem:
+„Na, co je to, Nancy, milánku?“
+„Co je co?“ opáčila dívka stejně tiše.
+„Na, příčina všeho tohohle,“ odpověděl Fagin. „Jestli ten tam“ – tu
+namířil vyzáblým ukazováčkem nahoru – „je na tebe tak zlej (je to
+surovec, Nanny, bestie surová), proč ho tedy ne –“
+„No co?“ vydechla dívka, když Fagin uťal řeč s ústy téměř na jejím
+uchu a s očima upřenýma do očí jejích.
+„Teď to prozatím nechme. Promluvíme si vo tom jindy. Máš ve
+mně přítele, Nanny – spolehlivýho přítele. Mám potřebný prostředky, nenápadný a tajný. Kdyby ses chtěla pomstít těm, co s tebou
+jednají jako se psem – jako se psem, a hůř než se psem, protože
+tomu von někdy sleví – tak přijď ke mně, milánku. Povídám, přijď
+ke mně. Toho znáš akorát od včerejška, chviličku, ale mě už dávno,
+Nanny.“
+„Vás znám dobře,“ odpověděla dívka bez nejmenší stopy nějakého citového vzrušení. „Dobrou noc.“
+Když se jí Fagin pokusil položit ruku na zápěstí, uhnula mu, ale
+pevným hlasem znovu řekla dobrou noc, jeho poslední pohled před
+odchodem kvitovala chápavým přikývnutím a zavřela za ním dveře.
+Fagin kráčel k domovu úporně zabraný do úvah, které se mu
+honily hlavou. Připadl na myšlenku – nikoli na základě toho, co se
+právě odehrálo, ač i to jeho domněnku jen ještě potvrzovalo, nýbrž
+pomalu a postupně – že Nancy, přesycená lupičovou surovostí, pojala náklonnost k nějakému novému příteli. Její změněné chování,
+opětovné vycházky na osamělé toulky, poměrná lhostejnost k zájmům tlupy, pro kterou kdysi hořela takovým zanícením, a k tomu
+– 423 –
+
+navrch její zoufalá touha odejít toho večera v určitou hodinu
+z domu, to všechno onu domněnku jen podporovalo a měnilo ji,
+aspoň v jeho očích, téměř v jistotu. Předmět tohoto nového zalíbení
+nebyl mezi jeho žoldáky. S takovou pomocnicí, jako je Nancy, by byl
+cenným přírůstkem, a proto si ho musí (tak rozumoval Fagin) bez
+meškání zajistit.
+A dalo se dosáhnout ještě jiného cíle, a černějšího. Sikes věděl
+příliš mnoho a jeho lotrovské úštěpky nehryzly Fagina o nic méně
+proto, že svá poranění skrýval. To děvče musí vědět, dobře vědět,
+jestli mu dá vale, že nikdy nebude jistá před jeho vztekem a že si ho
+Sikes určitě vyleje – až do zpřerážení hnátů nebo snad i ukrácení
+života – až na předmětu její nejnovější záliby. „Trošku jí domluvit,“
+pomyslil si Fagin, „a není nic pravděpodobnějšího, než že si dá říct,
+aby mu namíchala. To už ženské udělaly kolikrát – i horší věci, aby
+dosáhly podobnýho cíle. Tak bych toho nebezpečnýho padoucha,
+toho chlapa, co tolik nenávidím, vodklidil z cesty – na jeho místo
+získal jinýho – a můj vliv na tu holku, podepřenej vědomostí o jejím
+zločinu, by byl neomezenej.“
+Takové úvahy táhly Faginovi hlavou během krátké přestávky, po
+kterou seděl v lupičově světnici sám; a především s těmi zřeteli na
+mysli využil příležitosti, která se mu potom naskytla, aby si oněmi
+úryvkovitými narážkami, které při rozchodu nadhodil, děvče oťukal.
+Neprojevila sebemenší překvapení ani nepředstírala, že nemůže
+pochopit, co on myslí. Děvče mu očividně rozumělo. To její pohled
+při rozchodu prozradil.
+Ale co jestli se úkladu o Sikesovo bezživotí zalekne a couvne od
+něj? A to je přece jeden z hlavních cílů, kterého je třeba dosáhnout.
+„Jak bych jen,“ přemýšlel Fagin, mezitímco se šoural k domovu,
+„svůj vliv na ni zvýšil? Čím bych svou moc nad ní posílil?“
+Takové mozky vynalézavostí jen srší. Co kdyby z ní ani nemámil přímé doznání, ale dal ji hlídat, a až vypátrá předmět její nové
+pozornosti, kdyby jí pohrozil, že jestli se nepropůjčí jeho plánům,
+– 424 –
+
+celou historii prozradí Sikesovi (ze kterého má nemalý strach)?
+Nemohl by si její povolnost zajistit tak?
+„To jistě,“ řekl si Fagin téměř nahlas. „Potom se mi neodváží odmítnout. Za nic na světě, za nic na světě! Už to je hotové. Všechny
+prostředky mám po ruce a hned je taky nasadím. Já tě ještě dostanu!“
+Zlověstně se ohlédl a zahrozil pěstí dozadu k místu, kde zanechal zlosyna smělejšího, a mezitímco šel svou cestou dál, hrabal se
+kostnatýma rukama ve faldech svého hadrnického hábitu a pevně
+žmoulal v hrsti látku, jako by to byl nenáviděný nepřítel, kterého
+každým stiskem prstů drtí.
+
+– 425 –
+
+Kapitola čtyřicátá pátá
+Fagin pověří Noema Claypola tajným posláním
+Druhý den ráno byl stařík brzo na nohou a netrpělivě čekal, až se
+objeví nový kumpán, a ten se po otálení, které se zdálo nekonečné,
+posléze také ukázal a s dravou chutí se vrhl na snídani.
+„Boltere,“ začal Fagin, když si ke stolu přitáhl židli a posadil se
+naproti Morrisi Bolterovi.
+„No co, tady jsem,“ opáčil Noe. „Vo co jde? Jenom na mně nechtějte,
+abych něco dělal, dokavad se nenajím. To je tady u vás jedna velká
+chyba. Nikdá si nedopřejete dost času k jídlu.“
+„Můžete přece mluvit přitom, jak jíte, ne?“ namítl Fagin a ze samé
+hloubi srdce proklínal hltavost svého vzácného mladého přítele.
+„To jo, mluvit můžu. Ještě mi líp chutná, když mluvím,“ řekl Noe
+a ukrojil si obludný krajíc chleba. „Kde je Karolína?“
+„Pryč,“ pravil Fagin. „Poslal jsem ji dneska ráno s tou druhou
+holkou ven, protože jsem chtěl, abysme byli spolu sami.“
+„Hm!“ zabručel Noe. „Škoda, že jste jí neporučil, aby dřív udělala
+pár topinek s máslem. No co! Tak povídejte. To mě rušit nebude.“
+Po pravdě se zdálo zbytečné nějak tuze se bát, že by ho mohlo
+rušit cokoli, neboť se očividně usadil k jídlu s odhodláním vykonat
+řádný kus práce.
+„Pěkně jste si včera vedl, milánku,“ řekl Fagin. „Báječně! Šest
+šilinků a devět a půl pence hned první den! Tyhle čábata, to bude
+váš zlatej důl.“
+„A nezapomeňte dodat – tři korbele a jedna mlíčná bandaska,“
+připamatoval pan Bolter.
+„Ne, ne, milánku, nezapomínám. Ty korbele byly vopravdu geniální kousek, ale ta bandaska, to byl hotovej majstrštyk.“
+– 426 –
+
+„Na začátečníka myslím docela slušnej vejkon,“ poznamenal pan
+Bolter samolibě: „Korbele jsem stáhnul ze stojánků na sušení a ta
+bandaska stála opuštěná před jednou hospodou. Napadlo mě, že by
+v tom dešti mohla zrezavět nebo nastydnout, víme, chm? Ha, ha, ha!“
+Fagin dělal, jako by se mohl smíchy potrhat, a pan Bolter, když
+se dosyta vysmál a několikerým důkladným ukousnutím první
+velekrajíc chleba s máslem odpravil, hned si posloužil dalším.
+„Potřebuju, Boltere,“ začal Fagin a naklonil se k němu přes stůl,
+„abyste pro mě udělal nějakou prácičku, milánku – prácičku, co
+vyžaduje velkou pozornost a opatrnost.“
+„Jářku,“ opáčil Bolter, „ne abyste mě strkal do nějakýho nebezpečí,
+nebo mě znova posílal na některou tuhle policejní stanici. To mi
+nepásne, to teda ne – a taky vám to hned povídám.“
+„V tomhle není nejmenší nebezpečí – ani stín, ani špetička,“ řekl
+žid. „Jenom potřebuju stopovat jednu ženskou.“
+„Starou?“ tázal se pan Bolter.
+„Mladou,“ odpověděl Fagin.
+„To bych teda uměl docela dobře, to jo,“ prohlásil Bolter. „Byl
+jsem na špehování koumes jedna radost, už když jsem byl ve škole.
+A proč ji mám stopovat? Snad ji nemám –“
+„Nic jí neuděláte, jenom mi musíte říct, kam chodí, s kým se stýká,
+a jestli to bude možný, taky co povídá – pamatovat si ulici, jestli to je
+ulice, nebo dům, jestli to je dům – a přijít mi potom vyřídit všechno,
+co se vám podaří vyzvědět.“
+„Co mi za to dáte?“ zeptal se Noe, postavil koflík na stůl a dychtivě
+pohlédl svému zaměstnavateli do tváře.
+„Jestli to provedete dobře, milánku, tak libru. Jednu libru,“ řekl
+Fagin v touze vzbudit u něho co možná největší zájem o naznačenou práci. „A tolik jsem ještě co živ nedal za žádnej úkol, kde se
+nedalo čekat, že si to mnohonásobně vynahradím.“
+„Kdo to je, ta ženská?“ zeptal se Noe.
+„Jedna naše.“
+– 427 –
+
+„I sákryš!“ zvolal Noe a ohrnul nos. „Asi jí moc nevěříte, co?“
+„Ale našla si nějaký nový přátele, milánku, a já musím vědět, co
+je to zač,“ odtušil Fagin.
+„Rozumím,“ přisvědčil Noe. „Jenom proto, abyste měl to potěšení
+se s nima poznat, jestli to jsou slušný lidi, viďte? Ha, ha, ha! Hraju
+s váma, beru to!“
+„To já věděl hned!“ zvolal Fagin, úspěchem svého návrhu rozjařený.
+„To se ví, to se ví,“ dodal Noe. „Kde je ta ženská? Kde na ni mám
+čekat? Kam mám jít?“
+„To všechno, milánku, ještě ode mě uslyšíte. V patřičnou chvíli
+vám ji ukážu,“ řekl Fagin. „Zatím buďte jenom pořád připravenej
+a všechno ostatní nechte na mně.“
+Ten večer i příští a ještě příští proseděl špeh. Plně obutý a vymóděný ve svém formanském kostýmu, hotov na první Faginúv
+pokyn vyrazit. Tak uplynulo šest večerů – šest dlouhých, únavných
+večerů – a pokaždé přišel Fagin domů se zklamanou tváří a úsečně
+oznámil, že ještě nepřišel čas. Sedmého večera se vrátil dřív a s takovou radostí, že ji nedokázal utajit. Byla neděle.
+„Dneska jde ven,“ řekl Fagin, „a sázím se, že na tu pravou adresu,
+protože celej den byla sama a ten mužskej, co se ho tak bojí, nepřijde domů dřív než až hodně pozdě k ránu. Pojďte se mnou. Honem!“
+Noe vyskočil, aniž řekl jediné slovo, protože žid se jen tetelil
+rozčilením tak prudkým, že nakazil i jeho. Pokradmu vyšli z domu
+a potom pospíchali klikatým bludištěm ulic, až konečně stanuli
+před hospodou, ve které Noe poznal tutéž, kde přenocoval v den
+svého příchodu do Londýna.
+Bylo už po jedenácté hodině a dveře byly zamčené. Ale když
+Fagin tlumeně hvízdl, tichounce se otočily v pantech. Bezhlučně
+vstoupili a dveře se za nimi zase zavřely.
+Fagin a mladý žid, který jim otevřel, se neodvažovali téměř ani
+šeptnout a nahrazovali slova němohrou; tak ukazovali Noemovi
+– 428 –
+
+na tabulku skla ve zdi a posunky ho vyzvali, aby si vylezl nahoru
+a prohlédl si osobu ve vedlejší místnosti.
+„To je ta ženská?“ zeptal se šeptem stěží hlasitějším než dech.
+Fagin kývnutím přisvědčil.
+„Nevidím jí dost dobře do vobličeje,“ zašeptal Noe. „Kouká se dolů
+a svíčka stojí za ní.“
+„Počkejte tam,“ přikázal mu šeptem Fagin. Potom dal znamení
+Barneymu a ten se vzdálil. Vzápětí vstoupil mladý žid do vedlejší
+místnosti a pod záminkou, že přichází očistit knot, postavil svíčku na vhodné místo a pak promluvil na děvče a tím ji přiměl, aby
+zvedla hlavu.
+„Teď ji vidím,“ zajásal špeh.
+„Zřetelně?“
+„Poznal bych ji mezi tisícem.“
+Chvatně sestoupil, protože dveře zadní místnosti se otevřely
+a dívka vycházela. Fagin ho zatáhl za malou přepážku, zataženou
+závěsem, a oba zadržovali dech, zatímco procházela sotva na krok
+od místa jejich úkrytu a vyšla dveřmi, kterými oni prve vstoupili.
+„Ks!“ sykl mladík, který držel dveře. „Už!“
+Noe si vyměnil pohled s Faginem a hnal se ven.
+„Doleva,“ huhňavě zašeptal mladík, „dejte se vlevo a držte se na
+druhý straně.“
+Noe poslechl a ve světle luceren zahlédl postavu odcházející
+dívky už pěkný kousek před sebou. Přiblížil se k ní pouze na tolik,
+na kolik pokládal za opatrné, a držel se na protější straně ulice, aby
+mohl pozorovat její počínání. Dvakrát třikrát se nervózně ohlédla
+a jednou se dokonce zastavila a nechala přejít dva muže, kteří jí
+šli těsně v patách. Zdálo se, že s přibývající vzdáleností jí přibývá
+i odvahy a že jde krokem pořád pevnějším a ráznějším. Špeh udržoval stále stejnou vzdálenost mezi ní a sebou a sledoval ji, oči z ní
+nespustil.
+– 429 –
+
+Kapitola čtyřicátá šestá
+Nancy dodrží schůzku
+Hodiny na kostelích odzváněly tři čtvrtě na dvanáct, když se na
+Londýnském mostě objevily dvě postavy. Jedna, která se nesla svižným a rychlým krokem, byla postava ženy; dychtivě se kolem sebe
+rozhlížela, jako by pátrala po nějakém očekávaném zjevu; druhá
+postava patřila muži, který se ploužil v nejhlubším stínu, jaký se
+kde našel, a kus za ženinými zády přizpůsoboval svůj krok jejímu;
+zastavoval se, když se zastavila ona, a jakmile znovu vykročila, kradl
+se zase opatrně dál, ale nikdy se nedal v zápalu stíhání strhnout
+k tomu, aby rychlejší chůzí vzdálenost mezi nimi zmenšil. Takto
+přešli most z břehu middlesexského na surreyský, když tu se žena,
+zjevně výsledkem svého úzkostlivého zkoumání ostatních chodců
+zklamaná, otočila ke zpáteční cestě. Byl to náhlý obrat, ale přesto
+muže, který ji sledoval, nezastihl v okamžiku nestřeženém, neboť
+ihned uskočil do jednoho z výklenků, které lemují mostní pilíře,
+nahnul se přes balustrádu, aby svou postavu lépe schoval, a nechal
+ženu po protějším chodníku přejít. Když byla asi stejně daleko napřed jako předtím, nenápadně vyklouzl a opět ji sledoval. Téměř
+uprostřed mostu se zastavila. Muž se zastavil také.
+Byla velice tmavá noc. Celý den bylo počasí nevlídné a v tu hodinu a na tom místě byl velmi slabý ruch. Pokud se vůbec nějaký
+chodec ukázal, spěchal rychle kolem a jak ženu, tak muže, který ji
+nespouštěl z očí, s velkou pravděpodobností ani neviděl, ale určitě si jich blíže nevšiml. Jejich vzhled nebyl tak pozoruhodný, aby
+přitahoval všetečné pohledy oněch nuzných obyvatelů Londýna,
+kteří se v tu noc v honbě za nějakým studeným průjezdem nebo
+doupětem bez dveří, kde by složili hlavu, náhodou vydali přes most
+– 430 –
+
+na druhou stranu; oba stáli mlčky, nepromluvili na nikoho, kdo šel
+kolem, a nikdo nepromluvil na ně.
+Nad řekou visela mlha a barvila do ruda červenou zář ohňů,
+které hořely na člunech a bárkách zakotvených u jednotlivých
+přístavních ramp, a kreslila šeré budovy na březích ještě temnější
+a nezřetelnější. Po obou stranách se z nepřeberného shluku střech
+a štítů těžce a chmurně zvedala stará učouzená skladiště a přísně se
+mračila na vodu tuze černou, aby mohla zrcadlit jejich neforemné
+obrysy. Věž starého kostela svatého Salvátora i štíhlou špici Svatého
+Manguse, pradávných obřích strážců starobylého mostu, bylo v kalném šeru vidět; ale les lodních stožárů pod mostem a hustě rozseté
+špice kostelních věží nahoře se vesměs téměř zraku ztrácely.
+Dívka se několikrát nepokojně prošla kousek sem a tam – stále
+pod bedlivým dohledem svého skrytého hlídače – až konečně těžký
+zvon na Svatém Pavlu zaduněl hranu opět jednomu dni. Na hustě
+zabydlené město se snesla půlnoc. Na palác i sklepní brloh, na vězení i blázinec, na komnaty smrti, zdraví i nemoci, na strnulou tvář
+mrtvoly i poklidný spánek dítěte – na to všechno dolehla půlnoc.
+Od posledního úderu neuplynuly ani dvě minuty, když malý
+kousek od mostu z nájemného kočáru vystoupila mladá dáma, provázená šedovlasým pánem, a jen povoz propustila, zamířila rovnou
+na most. Sotvaže se nohou dotkli jeho chodníku, dívka sebou škubla
+a ihned jim spěchala vstříc.
+Ubírali se pomalu kupředu a rozhlíželi se po způsobu lidí, kteří
+chovají nějakou velmi nepatrnou naději, jejíž splnění je málo pravděpodobné, když vtom se k nim znenadání přitočila nová společnice. S výkřikem překvapení se zarazili, ale ihned všechen podiv
+zdusili, neboť přesně v témž okamžiku těsně kolem nich prošel – ba
+přímo se o ně otřel – nějaký muž v oděvu venkovana.
+„Tady ne,“ řekla spěšně Nancy, „tady se s vámi bojím mluvit.
+Pojďte odsuď – pryč z veřejné ulice – třeba tamhle pod ty schody!“
+– 431 –
+
+Sotva vyhrkla ta slova a napřáhla ruku směrem, kterým si přála,
+aby s ní šli, venkovan se ohlédl, hrubě se jich zeptal, cože zabírají
+celý chodník, a kráčel svou cestou dál.
+Schody, k nimž dívka ukázala, byly ony, které na surreyském břehu a na téže straně mostu, kde stojí kostel svatého Salvátora, vedou
+až do řeky jako schody přistávací. A k nim si také nepozorovaně
+pospíšil muž, který měl vzezření venkovana, a jen co v krátkosti
+obhlédl terén, pustil se po nich dolů.
+Řečené schody jsou částí mostu a skládají se ze tří oddílů. Hned
+u paty druhého oddílu, jdeme‑li dolů, končí kamenná zeď po levé
+straně ozdobným opěrným pilastrem, čelem obráceným k Temži.
+V tom místě se dolejší stupně rozšiřují, takže zajde‑li někdo za tento
+rohový pilíř, zůstává samozřejmě neviditelný pro každého jiného
+na schodech, pokud je ten nad ním, byť jen o stupeň výš. Venkovan
+se chvatně rozhlédl, když došel až sem; a protože vhodnější kout
+k ukrytí nikde neviděl a protože voda byla s odlivem opadlá a místa kolem habaděj, vklouzl bokem za roh a se zády přitisknutými
+k čtverhrannému pilíři čekal – v plné důvěře, že níž ti lidé nesestoupí, a i kdyby se mu nepovedlo vyslechnout, co povídají, že je může
+bezpečně sledovat dál.
+Tak zdlouhavě se vlekl čas v té osamělé končině a tolik dychtil
+špeh prohlédnout pohnutky schůzky tak odlišné, než jakou podle
+Faginovy nápovědi očekával, že již kolikrát udělal za celou věcí
+v duchu kříž a namlouval si, že se buďto zastavili příliš vysoko nad
+ním, nebo že se se svou tajemnou rozmluvou uchýlili na nějaké
+docela jiné místo. Už už chtěl ze svého úkrytu vystoupit a vrátit
+se nahoru na ulici, když vtom zaslechl šum kročejů a hned vzápětí
+i hlas téměř těsně u svého ucha.
+Přitiskl se ke zdi napjatý jak struna a téměř bez dechu pozorně
+poslouchal.
+„Tohle je už dost daleko,“ pravil hlas, který zřejmě patřil onomu
+pánovi. „Nedovolím, aby tato mladá dáma šla o krok dál. Málokdo
+– 432 –
+
+by vám asi byl tolik důvěřoval a sotva by s vámi šel i takhle daleko,
+ale vidíte, že jsem ochoten vašemu vrtochu vyhovět.“
+„Mému vrtochu?“ zvolal hlas dívky, kterou večer sledoval. „Jste
+opravdu ohleduplný, pane. Mému vrtochu! No buďsi, vždyť na tom
+nesejde.“
+„Tak proč tedy,“ pronesl pán tónem již vlídnějším, „jaký můžete
+mít důvod, že jste nás zavedla na tohle podivné místo? Proč jsem si
+s vámi nesměl promluvit tam nahoře, kde je světlo a kde se přece
+sem tam něco hne, místo abyste nás zavlekla do tohohle tmavého
+a mrtvého kouta?“
+„Už jsem vám to přece řekla,“ odpověděla Nancy, „tam že se
+s vámi bojím mluvit. Nevím, čím to je,“ dodala dívka a zachvěla se,
+„ale mám dnes večer v sobě takový strach a hrůzu, že sotva stojím
+na nohou.“
+„Strach z čeho?“ zeptal se pán hlasem, jako by mu jí bylo líto.
+„Ani dohromady nevím,“ odvětila dívka. „Kdybych já to věděla!
+Hrozné představy smrti a rubášů jedna krev, a strach, že jsem celá
+jen hořela, jako bych stála v ohni, to na mě chodilo celý den. Vzala
+jsem si večer knížku, abych si ukrátila dlouhou chvíli, a to samé mi
+zase vyskakovalo mezi řádky.“
+„Fantazie,“ podotkl chlácholivě pán.
+„Žádná fantazie,“ ohradila se dívka chraplavým hlasem. „Přísahám,
+že jsem na každé stránce té knihy viděla a velkými černými písmeny
+napsáno ‚rakev‘ – jo, viděla, a večer přešli na ulici s jednou blízko
+kolem mě.“
+„To přece není nic neobyčejného,“ namítl pán. „já už potkal rakev
+často.“
+„Ale opravdovou,“ opáčila dívka. „Jenže tahle nebyla.“
+V dívčině chování bylo něco tak neobvyklého, že skrytému posluchači naskakovala husí kůže, když ji slyšel takto hovořit, a krev mu
+stydla v žilách. Co živ ještě nepocítil větší úlevu, než když uslyšel
+líbezný hlas mladé dámy, jak dívku prosí, aby se uklidnila, že se
+– 433 –
+
+nesmí takovým strašlivým přeludům poddávat, aby jim. nakonec
+nepropadla.
+„Mluvte s ní vlídně,“ obrátila se mladá dáma na svého společníka.
+„Chuděra! Zdá se, že to potřebuje.“
+„Vidět mě to vaše povýšené pobožné panstvo, jaká jsem teď tady
+před vámi, tak zvedlo nos a kázalo mi o věčném ohni a zatracení!“
+zvolala dívka. „Ach drahá paní, proč nejsou takoví, co se vydávají za
+vyvolence boží, k nám bídným ubožákům tak laskaví a přívětiví jako
+vy, která byste se svým mládím a krásou a vším, co oni už dávno
+ztratili, mohla být spíš trošku pyšnější než o tolik pokornější?“
+„Ba!“ přisvědčil pán. „Když se modlí Turek, umeje si napřed
+pořádně tvář a obrátí ji k východu – a tihle solidní lidé, když se
+tolik naotírali o svět, až si z tváře setřeli všechen úsměv, se s nemenší pravidelností obracejí k nejtemnější straně nebes. Kdybych
+měl volit mezi mohamedánem a farizejem, tak vždycky raděj toho
+prvního!“
+Ta slova podle všeho platila mladé dámě a pán je možná pronesl
+s úmyslem poskytnout Nancy dost času, aby se mohla vzpamatovat.
+Po kratičké přestávce se pak obrátil na děvče.
+„Minulou neděli jste tady večer nebyla,“ pravil.
+„Nemohla jsem přijít,“ odpověděla Nancy. „Drželi mě násilím.
+Nepustili mě.“
+„Kdo vás držel?“
+„Ten, co jsem o něm už povídala tuhle mladé dámě.“
+„Snad vás nikdo nepodezíral, že byste s někým udržovala nějaké
+styky v té věci, kvůli které jsme sem dnes přišli? Doufám, že ne?“
+tázal se starý pán.
+„Ne,“ potvrdila dívka a zavrtěla hlavou. „Ale není to pro mě jen
+tak lehké dostat se od něj, když zrovna neví, kam jdu. Nebyla bych
+mohla tenkrát vůbec za dámou přijít, kdybych mu nebyla namíchala
+opium, než jsem odešla.“
+„Probudil se, než jste se vrátila?“ zeptal se pán.
+– 434 –
+
+„Neprobudil. A taky mě z ničeho nepodezírá – ani on, ani žádný
+jiný z nich.“
+„Dobře,“ řekl pán. „A teď poslouchejte, co vám povím.“
+„Dávám pozor,“ přihlásila se dívka, když se na okamžik odmlčel.
+„Tato mladá dáma,“ začal pán, „sdělila mně a několika dalším přátelům, ve všem všudy naprosto spolehlivým, co jste jí pověděla při
+té návštěvě skoro před čtrnácti dny. Přiznám se vám, že jsem dnes
+zprvu měl pochybnosti, jestli vám mám věnovat bezvýhradnou
+důvěru, ale teď jsem pevně přesvědčený, že můžu.“
+„To můžete,“ potvrdila dívka vážně.
+„Opakuju, že o tom jsem pevně přesvědčený. A abych vám dokázal, že jsem ochotný vám důvěřovat, povím vám bez obalu, že
+to tajemství, ať už to je co chce, hodláme z toho jistého Monkse
+vypáčit hrozbami. A jestli – jestli –“ pravil pán, „se nám ho nepodaří
+dopadnout, nebo i když ho dopadneme, jestli se nám ho nepodaří
+donutit, k čemu chceme, pak nám musíte vydat toho žida.“
+„Fagina?“ zvolala dívka a zděšeně uskočila.
+„Ano, toho nám pak musíte vydat,“ opakoval pán.
+„To neudělám! To neudělám! Nikdy!“ zaříkala se dívka. „Třeba je
+to vtělený ďábel, a třeba na mě býval horší než ďábel, tohle nikdy
+neudělám.“
+„Neuděláte?“ opáčil pán tónem, jako by byl na takovou odpověď
+plně připraven.
+„Nikdy!“ stála na svém dívka.
+„Povězte mi proč.“
+„Za první z toho důvodu,“ odpověděla dívka pevně, „co tady dáma
+už zná a podpoří mě v tom – vím, že bude při mně, protože mi to
+slíbila. A mimoto ještě z toho dalšího důvodu, že třeba vedl tak
+špatný život, já vedla špatný život taky. Je nás víc, co už dlouho
+jdeme společně stejnou cestou, a já nevpadnu do zad těm, co mohli –
+každý z nich – vpadnout do zad mně, ale neudělali to, ať jsou jak
+chtěj špatní.“
+– 435 –
+
+„Pak tedy,“ pravil pán chvatně, jako by tohle býval cíl, kterého
+se od počátku snažil dosáhnout, „vydejte do mých rukou Monkse
+a ponechte mi, abych si to s ním vyřídil po svém.“
+„Co jestli vyzradí druhé?“
+„Pro ten případ vám slibuji, že jestli z něho vymáčkneme pravdu,
+tím že pro nás taky celá věc končí. V Oliverově krátké historii jsou
+jistě okolnosti, které by bylo trapné tahat na oči veřejnosti, a jestli
+si jednou vynutíme pravdu, mají všichni náš generální pardon.“
+„A jestli ne?“ nadhodila dívka.
+„Pak,“ pokračoval pán, „toho Fagina nevydáme do rukou spravedlnosti bez vašeho souhlasu. V takovém případě bych vám myslím byl
+schopen uvést důvody, které by vás pohnuly, abyste k tomu svolila.“
+„Slibuje mi to tady dáma?“ zeptala se dívka.
+„Slibuji,“ přisvědčila Róza. „Máte moje poctivé a upřímné slovo.“
+„Nedoví se nikdy Monks, odkud to všechno máte, co víte?“ tázala
+se dívka po krátké pomlce.
+„Nikdy,“ odpověděl pán. „Všechny vědomosti proti němu uplatníme tak, aby to nadosmrti ani netušil.“
+„Odmalička lžu a žiju mezi samými lháři,“ pravila dívka po další
+chvilce mlčení, „ale vám chci věřit.“
+Když se jí od obou dostalo ujištění, že tak může učinit bez obav,
+pustila se hlasem tak tichým, že slídilovi bylo často zatěžko pochytit i jen smysl jejích slov, do líčení, jak se jmenuje a kde leží
+hospoda, odkud toho večera přišla se stínem špeha v patách. Podle
+rytmu, v jakém se tu a tam odmlčovala, to vypadalo, jako by si
+pán chvatně poznamenával některé informace, které mu podává.
+Když důkladně vysvětlila místní poměry, jakož i polohu stanoviště,
+odkud se dá hospoda nejlíp hlídat, aby člověk nevzbudil pozornost,
+a v který večer i hodinu tam Monks nejčastěji chodívá, na chvíli se
+zamyslila – podle všeho za tím účelem, aby si v paměti výrazněji
+oživila jeho rysy a zevnějšek.
+– 436 –
+
+„Je to velký člověk,“ začala nanovo dívka, „statný, ale ne tlustý –
+má plíživou chůzi, a když jde, ustavičně se ohlíží přes rameno, hned
+na jednu stranu a hned zas na druhou. Na to nezapomeňte, protože
+má hluboko zapadlé oči – o tolik hlouběj než kdo jiný, že byste ho
+mohli poznat hnedle už jen podle toho. Pleť má tmavou, stejně
+jako vlasy a oči, ale třeba mu nemůže být víc než šesta osmadvacet,
+má obličej scvrklý a ztrhaný. Rty má často celé modré a zohavené
+rankami od zubů, protože mívá příšerné záchvaty a někdy si i ruce
+kouše a hryže si je až do krve – proč jste sebou škubnul?“ podivila
+se dívka, když náhle uťala řeč.
+Pán odpověděl, jaksi chvatně, že o tom vůbec neví, že by sebou
+byl škubl, a požádal ji, aby pokračovala.
+„Tohle tady,“ pravila dívka, „jsem zčásti vytáhla z jiných lidí v tom
+domě, co jsem vám jmenovala, protože sama jsem ho viděla dohromady jenom dvakrát, a poobakrát byl zakuklený v široké pláštěnce.
+To je myslím všechno, co vám můžu říct, podle čeho byste ho poznali. Ale počkejte“ dodala ještě. „Na hrdle, tak vysoko, že kousek
+mu je vidět pod nákrčníkem, když otočí hlavu, má –“
+„Nápadnou červenou skrvnu jako po spálení nebo opaření?“
+zvolal pán.
+„Jak to víte?“ vyhrklo děvče. „Vy ho znáte?“
+Mladá dáma překvapeně vykřikla a na několik vteřin mezi nimi
+zavládlo takové ticho, že neviděný posluchač zřetelně slyšel jejich
+dech.
+„Myslím, že ano,“ přerušil pán mlčení. „Podle vašeho popisu
+bych ho znát měl. Uvidíme. Je mnoho lidí neobyčejně si podobných.
+Nemusí to být zrovna ten váš.“
+Když se s líčenou lhostejností vyjádřil v tomto smyslu, popošel
+o krok o dva blíž k ukrytému špehovi, jak ten poznal z nenadálé
+zřetelnosti, s níž slyšel pána zašeptat: „Musí to být on!“
+„Nuže,“ pravil a zamířil – tak se aspoň podle zvuku zdálo – opět
+zpátky na své předešlé místo, „prokázala jste nám nesmírně cennou
+– 437 –
+
+službu, mladá ženo, a rád bych, aby z toho pošlo něco dobrého také
+pro vás. Čím bych vám mohl prospět?“
+„Ničím,“ odpověděla Nancy.
+„To jistě není vaše poslední slovo,“ namítl pán hlasem, jehož důrazná laskavost by byla dojala i srdce mnohem tvrdší a zatvrzelejší.
+„Jen přemýšlejte. A povězte mi.“
+„Ničím, pane,“ opakovala dívka s pláčem. „Ničím mi nemůžete
+pomoct. Pro mě už není naděje, jsem ztracená.“
+„Sama ji od sebe odvrhujete,“ pokračoval pán. „Minulost pro
+vás až dodnes byla jedna bezútěšná pustina ustavičného marnění
+mladých sil a plýtvání těmi nedocenitelnými poklady, které stvořitel dává do vínku jen jednou a nikdy je již neuděluje podruhé,
+ale pro budoucnost vám naděje zbývá. Neříkám, že je v naší moci
+poskytnout vám klid srdce a mysli, protože toho musíte nabýt jedině vlastním usilováním, ale opatřit vám pokojný útulek buďto
+v Anglii, nebo kdybyste se bála zůstat zde, tedy v některé cizí zemi,
+je nejenom v mezích našich možností, ale i naším nejtoužebnějším
+přáním. Postarám se, že dřív než svitne ráno, dřív než s prvním
+zábleskem denního jasu procitne tahle řeka, budete tak naprosto
+mimo veškerý dosah svých dřívějších druhů a zanecháte po sobě
+takovou prázdnotu bez sebemenší stopy, jako kdyby se po vás
+v tomhle okamžiku slehla země. No tak! Nerad bych viděl, abyste
+se vrátila i jen na slovíčko k některým ze svých bývalých společníků,
+nebo i jen jedinkrát pohlédla na některé to staré oblíbené doupě,
+nebo i jen vdechla ten vzduch, který je pro vás učiněný mor a smrt.
+Opusťte to všechno, dokud je čas a máte příležitost!“
+„Teď už si jistě dá říct,“ zvolala mladá dáma. „Podívejte, už váhá!“
+„Obávám se, že ne, má drahá,“ namítl pán.
+„Ne, pane, neváhám,“ potvrdila dívka po krátkém zápase. „Jsem
+k svému dosavadnímu životu přikovaná. Hnusí se mi teď a nenávidím ho, ale nemůžu se od něj odpoutat. Nejspíš jsem už zašla moc
+daleko, než abych se mohla vrátit – a přece zase nevím, protože
+– 438 –
+
+kdybyste se mnou byl takhle mluvil před nějakým časem, byla bych
+to odbyla s posměchem. Ale,“ řekla a chvatně se rozhlédla, „už zas
+na mě padá ten strach. Musím jít domů.“
+„Domů!“ opakovala po ní mladá dáma se silným důrazem na tom
+slově.
+„Ano, paní, domů,“ přisvědčila dívka. „Do takového domova, jaký
+jsem si prací celého života vystavěla. Ale rozlučme se. Budou mě
+třeba hlídat a ještě mě někdo uvidí. Jděte! Jděte! Jestli jsem vám
+prokázala nějakou službu, nežádám za to nic jiného, než abyste ode
+mě odešli a nechali mě samotnou, ať si můžu jít po svém.“
+„Je to marné,“ pravil s povzdechem pán. „Možná že opravdu
+ohrožujeme její bezpečnost, když tady otálíme. Třeba jsme ji už
+teď zdrželi déle, než počítala.“
+„Ano, ano,“ naléhala dívka, „už jste mě zdrželi dlouho.“
+„Ach,“ zvolala mladá dáma, „jak jen může život toho nebohého
+stvoření skončit!“
+„Jak?“ opětovala po ní dívka. „Podívejte se před sebe, paní. Po­
+dívejte se na tu černou vodu. Kolikrát čtete o takových, jako jsem
+já, že skočí do řeky a nenechají po sobě živou duši, co by jí na nich
+záleželo nebo co by po nich uronila slzičku. Může to trvat ještě léta,
+nebo to přijde za pár měsíců, ale k tomu nakonec dospěju i já.“
+„Tak, prosím vás, nemluvte,“ opáčila mladá dáma s pláčem v hlase.
+„Nikdy se o tom vůbec nedoslechnete, drahá paní, a Bůh vaše uši
+před takovými hrůzami chraň!“ odpověděla dívka. „Dobrou noc!
+Dobrou noc!“
+Pán se otočil k odchodu.
+„Tuhle peněženku, vezměte si ji!“ zvolala mladá dáma. „Udělejte
+mi to k vůli, abyste v hodince nouze nebo tísně měla něco v záloze.“
+„Ne!“ odmítla dívka. „Neudělala jsem to pro peníze. Aspoň to
+vědomí mi dopřejte. A přeci – dejte mi něco svého, co jste sama
+nosila, ráda bych měla něco – ne, ne, prsten ne – rukavice nebo
+kapesník – něco, co si můžu schovat na památku, že to bývalo vaše,
+– 439 –
+
+laskavá paní. To ano. Jste anděl, zaplať vám to pánbůh! Dobrou noc!
+Dobrou noc!“
+Dívčino prudké rozrušení i strach, aby nevyšlo najevo něco, co
+by ji vystavilo hrubostem a násilnostem, zřejmě pána ponoukly, aby
+ji nechali samotnou, jak si žádala. Bylo slyšet ohlas vzdalujících se
+kroků a hlasy utichly.
+Obě postavy, mladé dámy a jejího průvodce, se krátce nato vynořily na mostě. Na temeni schodů se zastavily.
+„Pst!“ zvolala mladá dáma a napjala sluch. „Nevolala? Zdálo se mi,
+že jsem slyšela její hlas.“
+„Ne, má zlatá,“ odpověděl pan Brownlow a smutně se zahleděl
+dozadu. „Ani se nehnula – a nehne se, dokud nebudeme pryč.“
+Róza Maylieová ještě otálela, ale starý pán si protáhl její ruku
+pod paždím a s mírným nátlakem ji odváděl. Sotvaže zmizeli, svezla
+se dívka téměř v celé délce na jeden z kamenných stupňů a hořkým
+pláčem dala průchod všemu bolu svého srdce.
+Po chvíli se zvedla a nejistými a potácivými krůčky vystoupila na
+ulici. Užaslý špeh zůstal ještě několik minut bez hnutí na svém stanovišti, a když se potom četnými obezřelými pohledy kolem dokola
+přesvědčil, že je opět sám, vylezl pomaličku z úkrytu a pokradmu
+a ve stínu zdi se stejným způsobem, jakým sestoupil, zase vrátil na
+most.
+Jakmile se Noe Claypole doplížil až nahoru, několikrát opatrně
+vykoukl, aby se ujistil, jestli ho nikdo nepozoruje, a potom vyrazil
+jako šipka, a co mu nohy stačily, upaloval zpátky k židovu domu.
+
+– 440 –
+
+Kapitola čtyřicátá sedmá
+Osudné následky
+Bylo asi dvě hodiny před rozedněním, ona doba, kterou lze v jeseni
+roku právem zvát nejhlubší nocí; doba, kdy ulice jsou tiché a pusté,
+kdy se zdá, jako by spaly i samy zvuky a kdy nevázanost a zhýralost již dovrávoraly domů ke snění. V této hodině klidu a ticha
+seděl Fagin ve svém starém doupěti s tváří tak zrůzněnou a bledou
+a s očima tak červenýma a podlitýma, že vypadal spíš jako nějaký
+ohyzdný přízrak povstalý z mokrého hrobu a trýzněný zlým duchem než jako člověk; a bděl.
+Choulil se u studeného krbu zabalený ve staré roztrhané dece
+a s obličejem otočeným k dohořívající svíčce, která stála na stole
+vedle něho. Pravou ruku měl zdviženou ke rtům, a jak si v hlubokém
+zamyšlení okusoval dlouhé černé nehty, odhaloval v kolozubých
+dásních několik tesáků, jaké by byly líp slušely psu nebo kryse.
+Na slamníku na zemi ležel rozvalený Noe Claypole a tvrdě spal.
+K němu chvílemi stařík na okamžik zaměřil oči a pak je zase znovu
+upřel na svíčku, která svým dlouhým ohořelým knotem, přehnutým
+téměř dolů, i horkým lojem, stékajícím v sedlých kapkách na stůl,
+byla jasným svědectvím, že se v myšlenkách obírá něčím jiným.
+A také že ano. Hořkost z toho, že se mu zhatil jeho znamenitý
+plán; nenávist k dívce, která se opovážila paktovat s cizími lidmi;
+naprostá nedůvěra v upřímnost jejího odmítnutí ho vydat; trpké
+zklamání nad tím, že ztratil možnost pomsty na Sikesovi; strach
+z odhalení a zničení a ze smrti; a vražedný vztek vším tím jitřený – takové zběsilé úvahy, stíhající v těsném sledu a prudkém víru
+jedna druhou, se honily Faginovi mozkem, zatímco ho v srdci hlodal
+kdejaký zlovolný nápad a nejčernější úmysl.
+– 441 –
+
+Tak seděl, aniž i jen o poznání změnil pozici nebo sebeslaběji
+projevil, že vůbec vnímá čas, dokud jeho bystrý sluch zřejmě ne­
+upoutaly kročeje na ulici.
+„Konečně,“ zahučel a otřel si suché a horečnatě rozpálené rty.
+„Konečně!“
+Jen domluvil, ozvalo se tiché zacinkání zvonku. Vyšoural se
+po schodech ke dveřím a vzápětí se vrátil v doprovodu muže až
+po bradu zakukleného, který nesl pod paží ranec. Když se muž
+posadil a rozhalil plášť, zjevil zraku hřmotnou postavu Sikesovu.
+„Tumáš!“ řekl a položil ranec na stůl. „Ukliď si to a koukej z toho
+vytlouct, co můžeš nejvíc. Dalo to ukrutnou fušku; myslel jsem, že
+s tím budu hotovej vo tři hodiny dřív.“
+Fagin se chopil rance, uložil ho do almárky, zamkl ji a beze slova
+se zase posadil. Po celou dobu přitom však ani na okamžik nespustil
+oči z lupiče; a když teď seděli u stolu proti sobě, tváří v tvář, upřeně
+ho pozoroval se rty tak prudce rozechvělými a s tváří tak změněnou
+vzrušením, které v něm bouřilo, že si bytař mimoděk poodtáhl židli
+a měřil si ho s výrazem skutečného zděšení.
+„Co je?“ rozkřikl se Sikes. „Co se na jednoho máš co takhle koukat?“
+Fagin zvedl pravou ruku a třaslavým ukazováčkem zahrozil do
+vzduchu; lomcoval jím však vztek tak silný, že pro tu chvíli nebyl
+schopen slova.
+„Kruci!“ procedil Sikes a s vyplašeným pohledem zašmátral v záňadří. „Von se zbláznil. Musím si tady na sebe dát bacha.“
+„Ne, ne,“ ozval se Fagin, jemuž se zatím vrátila řeč. „Ne, Bille –
+o vás – o vás tady nejde. Proti vám – proti vám nic nemám.“
+„Hm, nemáš, že nemáš?“ opáčil Sikes, ostře se na žida zadíval
+a okatě si přendal pistoli do příhodnější kapsy. „To je štístko – pro
+jednoho z nás. Kerej to zrovna jsme, na tom nesejde.“
+„Musím vám něco říct, Bille,“ zahovořil Fagin a popotáhl si židli
+blíž, „a vás to rozvzteklí víc než mě.“
+– 442 –
+
+„Že by?“ odsekl lupič s nevěřícnou grimasou. „Povídej! A koukej
+si pospíšit, nebo si Nancy bude myslet, že je se mnou ámen.“
+„Ámen?“ opakoval Fagin. „To si už posichrovala.“
+S velice zmateným výrazem se Sikes zahleděl židovi do tváře, ale
+když z ní žádn�� uspokojivé vysvětlení této šarády nevyčetl, drapl
+ho svou obrovskou tlapou za límec u kabátu, stiskl a zuřivě jím
+zatřepal.
+„Mluv, slyšíš!“ houkl. „Nebo jestli ne, tak ti brzo dojde dech. Koukej
+mluvit a jasně a naplno řekni všechno, co víš. Už ať je to venku, ty
+pse jeden prašivá, ven s tím!“
+„Co kdyby tenhle kluk, co tady leží –“ začal Fagin.
+Sikes se otočil směrem, kde spal Noe, jako by si ho předtím nebyl
+všiml. „No?“ prohodil a zaujal opět dřívější pozici.
+„Co kdyby tenhle kluk tady,“ pokračoval Fagin, „na nás všechny
+hadoval – všecko na nás prásknul – že by si nejdřív za tím oučelem
+našel ty pravý lidi a potom si s nimi dal někde venku na ulici schůzku, aby jim vypodobnil, jak vypadáme, a aby jim popsal kdejakou
+známku, podle který by nás poznali, i barák, kde by nás mohli
+nejsnadněji pochytat? Co kdyby udělal všechno tohle a navíc ještě
+píchnul něco, co máme v pácu a v čem jsme namočený víc nebo
+míň všichni – a kdyby to píchnul docela o svej vůli – ne že by ho
+snad byli drapli, že by to z něj byli páčili lstí nebo výslechem, že by
+mu to byl nakukal velebníček nebo že by ho k tomu byli dohnali
+chlebem a vodou – ale docela o svej vůli, jen aby hověl vlastní libůstce – kdyby se v noci vykrádal ven, aby se sešel s lidma, co na
+nás mají zrovna nejvíc spadeno, a hadoval jim? Slyšíte, co povídám?“
+zvolal žid s očima planoucíma vztekem. „Co kdyby tohle všechno
+udělal, no – co pak?“
+„Co pak?“ opakoval Sikes a strašlivě zaklel. „Kdyby eště žil, až
+bych přišel, tak bych mu těmahle okovanýma botama rozdupal
+lebku na tolik drobků, kolik má vlasů na hlavě.“
+– 443 –
+
+„A co kdybych to udělal já?“ vykřikl Fagin, až skoro zaječel. „Já,
+co toho vím tolik a co bych kromě sebe mohl pověsit tolik jinejch!“
+„To nevím,“ odpověděl Sikes a už jen při pouhé zmínce o tom zaťal
+zuby a zbledl. „Asi bych v loretě proved něco, za co by mi navlíkli želízka,
+a kdyby mě soudili společně s tebou, tak bych před celým mlejnem na
+tebe skočil a před všema lidma bych ti španglema rozmlátil hlavu. To
+bych měl takovou sílu,“ hučel lupič a rozehrával přitom svalnatou paži,
+„že bych ti rozmačkal palici, jako kdyby ti ji přejel pivovarskej valník.“
+„Na, na, jistě?“
+„Aby ne!“ zavrčel lupič. „Jen to zkus.“
+„Kdyby to byl Čódl – nebo Lišák – nebo Betsy – nebo –“
+„Všechno jedno, kdo,“ odsekl netrpělivě Sikes. „Ať by to byl, kdo
+byl, zatočil bych s ním stejně.“
+Fagin se zahleděl pronikavě na lupiče a dal mu znamení, aby byl
+zticha; potom se shýbl nad slamník na podlaze a zatřásl spáčem,
+aby ho probudil. Sikes se na židli naklonil kupředu a přihlížel s rukama opřenýma o kolena, jako by byl velice zvědavý, k čemu vlastně
+všechno to vyptávání a přípravy povedou.
+„Bolter, Bolter! – Chudák mládenec!“ dodal Fagin, zdvihl oči jiskřící ďábelským potěšením a hovořil pomalu a s nápadným důrazem.
+„Je unavený – unavený od toho, jak dlouho po ní musel číhat – číhat
+po ní, Bille.“
+„Jak to myslíš?“ zeptal se Sikes a napřímil se.
+Místo odpovědi se Fagin znovu naklonil nad spáče a tahal ho,
+až se hoch posadil. Když několikrát opakoval jeho přijaté jméno,
+protřel si Noe oči, zhluboka si zívl a ospale se rozhlédl kolem.
+„Povězte nám to znova – ještě jednou, aby to slyšel taky von,“
+pravil žid a při těch slovech ukázal na Sikese.
+„Co vám mám povědět?“ tázal se ospalý Noe a nedůtklivě se ošíval.
+„Tu věc s Nancy,“ řekl Fagin a chytil Sikese za zápěstí, jako by
+mu chtěl zabránit, aby odešel z domu dřív, než vyslechne, co je
+zapotřebí. „Stopoval jste ji?“
+– 444 –
+
+„Jo.“
+„Na Londýnskej most?“
+„Jo.“
+„Kde se sešla s dvěma lidma?“
+„To sešla.“
+„S jedním pánem a dámou, za kterou už předtím jednou sama
+o svej vůli šla a co na ní teď chtěli, aby jim vyzradila všechny svoje
+společníky a především Monkse, a to taky udělala – a aby ho popsala,
+a to taky udělala – a aby jim řekla, v kterým domě se scházíme a kam
+chodíme, a to taky udělala – a odkud se dá dům nejlíp pozorovat,
+a to udělala taky – a v kterou dobu tam naši lidi chodí, a to udělala
+taky: To všechno udělala. To všechno jim pověděla, každičký slovo
+bez jediný výhrůžky z jejich strany, bez zareptání – udělala to, nebo
+ne?“ křičel Fagin, vzteky napůl šílený.
+„Ouplně správně,“ potvrdil Noe, drbaje se ve vlasech. „Zrovna tak
+to bylo!“
+„Co to říkali vo minulý neděli?“
+„Vo minulý neděli?“ opakoval Noe přemítavě. „To jsem vám už
+přeci řek prve.“
+„Tak ještě jednou! Znova!“ křikl Fagin, ještě pevněji sevřel Sikesovi
+zápěstí, a jak druhou rukou zašermoval vysoko ve vzduchu, vyhrkla
+mu z úst pěna.
+„Ptali se jí,“ řekl Noe, kterému pomalu s tím, jak se probíral, začínalo podle všeho svítat, kdo asi Sikes je, „ptali se jí, proč nepřišla
+minulou neděli, jak slíbila. Řekla jim, že prej nemohla.“
+„Proč – proč že nemohla? Povězte mu to.“
+„Protože ji doma násilím držel Bill – ten mužský, co jim vo něm
+povídala už dřív,“ odpověděl Noe.
+„Co vo něm říkala ještě?“ křičel Fagin. „Co říkala ještě vo tom
+mužským, co jim vo něm povídala už dřív? Povězte mu to, povězte
+mu to, povězte mu to.“
+– 445 –
+
+„No, že to pro ni prej není jenom tak lehký dostat se ven, ledaže
+von ví, kam vona jde,“ vyprávěl Noe, „a tak tenkrát prvně, co šla
+dámu navštívit, mu prej – cha, cha, cha, že mě to rozesmálo, když
+to říkala! – do pití namíchala opium.“
+„Hrom do pekla!“ zařval Sikes a zuřivě se židovi vyškubl z ruky.
+„Pusť mě!“
+Když staříka od sebe odmrštil, vyrazil ze světnice a divoce
+a vztekle vyletěl do schodů.
+„Bille, Bille!“ křičel Fagin a utíkal honem za ním. „Ještě slovo. Jen
+slovíčko!“
+K tomu slovíčku mezi nimi by nebylo došlo, nebýt toho, že lupič
+nebyl s to otevřít domovní dveře; marně na ně vynakládal zbytečnou námahu a láteření, když ho udýchaný žid dohonil.
+„Pusť mě ven,“ hulákal Sikes. „Nic mi už neříkej, nebo se neznám.
+Pusť mě ven, povídám!“
+„Jenom slovíčko si dejte říct,“ naléhal Fagin a nahmátl zámek.
+„Nebuďte –“
+„Co?“ vyhrkl druhý.
+„Nebuďte – moc – prudkej, Bille.“
+Den se probouzel a bylo už dost světla, aby si oba muži viděli do
+tváře. Letmo se jejich oči střetly; oběma v nich planul oheň, v němž
+se nebylo možno mýlit.
+„Chci říct,“ dodal Fagin, aby dal najevo, že si je vědom, jak teď
+už je všechno předstírání zbytečné, „ne prudší, než dovoluje naše
+bezpečí. Buďte šikovnej, Bille, ale ne moc zbrklej.“
+Sikes na to neodpověděl; pouze trhnutím otevřel dveře, které
+Fagin zatím odemkl, a vyřítil se do liduprázdných ulic.
+Bez jediné zastávky nebo sebekratší úvahy, bez jediného otočení
+hlavy vpravo či vlevo nebo jediného zvednutí očí k obloze či sklopení zraku k zemi, ale s pohledem brutální rozhodnosti upřeným
+přímo před sebe a se zuby tak pevně zaťatými, že napjatá čelist mu
+div neprotrhla kůži, hnal se lupič bezhlavě svou cestou, aniž šeptl
+– 446 –
+
+jediné slůvko, aniž povolil jediný sval, dokud nedorazil ke dveřím
+domova. Tiše si klíčem otevřel dům, lehce vyběhl po schodech,
+a když vešel do světnice, zamkl za sebou na dva západy, těžkým
+stolem zatarasil dveře a odhrnul záclonu u postele.
+Děvče, napůl oblečené, leželo na posteli. Svým příchodem ji probudil ze spaní, neboť se s polekaným pohledem chvatně posadila.
+„Vstaň!“ rozkázal muž.
+„Ty, Bille? Konečně!“ opáčila dívka s výrazem radosti nad jeho
+návratem.
+„Já,“ potvrdil muž. „Vstaň!“
+Ve světnici hořela svíčka, ale muž ji chvatně vytáhl ze svícnu
+a hodil ji pod rošt krbu. Když si dívka všimla časného ranního šírání
+za oknem, vstala a chtěla rozhrnout záclonu.
+„Nešahej na ni,“ poručil Sikes a rukou zahradil děvčeti cestu. „Na
+to, co musím udělat, je světla dost.“
+„Bille,“ řekla dívka tichým, polekaným hlasem, „proč se na mě
+takhle díváš?“
+Lupič chviličku seděl a s rozšířeným chřípím ji pozoroval; prsa
+se mu těžce dmula. Potom ji náhle popadl za vlasy a za krk, odvlekl
+ji doprostřed světnice, letmým pohledem se podíval ke dveřím
+a přitiskl jí svou těžkou ruku na ústa.
+„Bille – Bille!“ sípalo děvče a bránilo se vší silou, jakou dává smrtelný strach. „Nebudu křičet – ani volat – opravdu ne – slyšíš? – mluv
+přece! – řekni mi, co jsem udělala!“
+„Však dobře víš, ty zmije jedová!“ procedil lupič, duse v sobě dech.
+„Dneska tě stopovali – slyšeli každý slovo, cos řekla.“
+„Pak pro smilování boží ušetři můj život, jako já ušetřila tvůj!“
+opáčila dívka a pevně se k němu přivinula. „Bille, můj drahý Bille,
+přece nemůžeš mít to srdce, abys mě zabil. Ach, jenom pomysli,
+čeho všeho jsem se kvůli tobě vzdala, už jen dnes v noci. Musíš si
+najít chvilku na rozmyšlenou a uchránit se tohohle zločinu – nepustím se tě a ty mě nesetřeseš. Bille, Bille, pro boha živého, kvůli sobě,
+– 447 –
+
+kvůli mně, uvaž, než proleješ mou krev! Byla jsem k tobě poctivá,
+na mou hříšnou duši, vždycky poctivá!“
+Muž se zuřivě namáhal uvolnit si paže; ale dívčiny ruce mu je
+svíraly objetím tak pevným, že ať dívkou lomcoval sebevíc, nedokázal je vyškubnout.
+„Bille,“ zvolala dívka a snažila se položit si hlavu lupiči na prsa,
+„ten pán a ta hodná dáma mi dnes říkali o nějakém domově někde
+v cizí zemi, kde bych mohla svůj život dožít v samotě a klidu. Pusť
+mě k nim ještě jednou a já je budu na kolenou prosit, aby stejně
+dobrotivé slitování měli s tebou. Potom oba odjedem z toho hrozného světa tady a daleko odsud povedem lepší život a zapomenem,
+jak jsme žili – leda při modlitbě si na to snad vzpomenem – a nikdy
+se už pak neuvidíme. Na pokání není nikdy pozdě – to mi říkali – a já
+v to teď věřím – ale potřebujem na to čas – chvilku, chviličku času!“
+Lupiči se podařilo vyprostit si jednu ruku a chopit se pistole.
+Přes všechen lítý vztek si bleskově uvědomil jistotu, že výstřel by
+znamenal okamžité odhalení; udeřil jí tedy dvakrát vší silou, jaké
+byl schopen, do zdvižené tváře, která se téměř dotýkala obličeje
+jeho.
+Dívka zavrávorala a svalila se téměř oslepená krví, která se jí
+vyřinula z hluboké otevřené rány na čele. Ale přesto se s námahou
+zvedla na kolena, vytáhla ze záňadří bílý kapesníček – památku
+na Rózu Maylieovou – a pozdvihla ho v sepjatých rukou tak vysoko k nebi, jak jí chabé síly stačily, a neslyšným šeptem prosila
+Stvořitele o slitování.
+Na její postavu byl příšerný pohled. Vrah se pozadu dopotácel
+ke zdi, zastřel si rukou oči, aby dívku neviděl, popadl silný klacek
+a srazil ji k zemi.
+
+– 448 –
+
+Kapitola čtyřicátá osmá
+Sikesův útěk
+Ze všech špatných skutků, spáchaných pod záštitou tmy na širé
+rozloze Londýna od chvíle, kdy se nad ním sklenula noc, byl tento
+zločin nejhorší. Ze všech hrůz, které hnusným pachem otravovaly
+ranní vzduch, byla tahle nejohavnější a nejkrutější.
+Nad lidnatým městem se v čisté a skvoucí nádheře vyhouplo
+slunce – to jasné slunce, které člověku přináší nejen světlo, ale
+i nový život a novou naději a svěžest. Pronikalo svými spravedlivými paprsky stejně skrze drahocenné barevné sklo jako skrze okno
+zalepené papírem, chrámovou kupolí stejně jako bídnou škvírou.
+Osvětlilo i jizbu, kde leželo zavražděné děvče. I tu osvětlilo. Marně
+se mu vrah pokoušel zamezit přístup; mocí se vedralo a proudilo
+dovnitř. Byl‑li to pohled příšerný za šerého úsvitu, oč hroznější
+musil být teď, ve všem tom oslnivém světle!
+Lupič se dosud nepohnul – bál se každičkého pohybu. Jednou
+se ozval sten a ruka sebou škubla, a tu se zběsilostí znásobenou
+děsem udeřil ještě několikrát. Potom přes mrtvolu přehodil houni,
+ale myšlenka na její oči a představa, že se po něm otáčejí, byla horší
+než je vidět obrácené v sloup, jako by pozorovaly odlesk tratoliště
+sedající krve, který se v slunečním světle tetelil a míhal na stropě.
+Zase z ní houni strhl. A opět tu byla mrtvola – pouhé tělo a krev, nic
+víc – ale jaké tělo a kolik krve!
+Škrtl sirkou, rozdělal oheň a strčil klacek do plamenů. Na jeho
+konci ulpěl chomáček vlasů a ten vzplanul, seškvařil se v lehounký
+troud, a stržen tahem vzduchu, vířivě se vznesl do komína. I to ho
+poděsilo; jakkoli byl otrlý. Přesto však držel vražedný nástroj, dokud nepřehořel, a potom ho naložil na uhlí, aby ho oheň strávil celý
+– 449 –
+
+a obrátil v popel. Umyl se a očistil si šaty; některé skvrny se nedaly
+odstranit a ty kousky vystřihl a spálil. A ta potřísněná světnice,
+všude kolem samá skvrna! I pes měl nohy zbrocené krví.
+Po celou tu dobu se ani jednou neobrátil k mrtvole zády, ani na
+vteřinku. Když skončil tyto přípravy, zamířil pozpátku ke dveřím;
+psa vlekl s sebou, aby si zvíře snad znovu neumazalo nohy a nevyneslo stopy zločinu do ulic. Tiše zavřel dveře, zamkl, vzal si klíč
+a vyšel na ulici.
+Přešel na druhou stranu a podíval se nahoru na své okno, aby se
+přesvědčil, není‑li zvenčí nic vidět. Dosud bylo zatažené záclonou,
+kterou chtěla dívka rozhrnout, aby dovnitř vpustila světlo, které
+už víckrát neuvidí. Teď leží mrtvá skoro zrovna pod ní, uvědomil
+si. Bože, to se to slunce opírá zrovna do toho místa!
+Ten pohled trval jen letmý okamžik. Ulevilo se mu, že je z té světnice konečně venku. Hvízdl na psa a rychlým krokem zamířil pryč.
+Prošel Islingtonem; vyšlapal na kopeček v Highgate, na němž stojí
+kamenný památník Whittingtonův; zatočil dolů směrem k Highgate
+Hillu bez jasné představy, proč to dělá a kam má jít; znovu za­hnul
+doprava, ještě než téměř vůbec začal sestupovat – a potom se
+pustil pěšinou přes pole, prošel po okraji kolem Caenského lesa
+a tak došel na Hampsteadské vřesoviště. Přešel dolinu, vystoupal
+na protější svah, překročil silnici, která spojuje vesnice Hampstead
+a Highgate, zamířil po zbývající pláni vřesoviště do polí u North
+Endu a na jednom z nich si lehl pod křoví, aby se vyspal.
+Ale brzo byl zase vzhůru a na cestě – ne však hlouběji do kraje,
+nýbrž po hlavní silnici zpátky k Londýnu – potom se zase obrátil
+k venkovu – potom se pustil přes jinou část téže končiny, kterou už
+dříve přešel – a potom brousil v polích sem a tam a polehával po
+svazích příkopů, aby si odpočinul, a znova zase vyrážel a hledal nějaké jiné místečko, kde si lehnout a odpočinout, a zase se toulal dál.
+Kam by se mohl jít trochu najíst a napít, aby to bylo blízko a kde by
+nebylo zrovna moc živo? Do Hendonu! To je dobrá končina, ne daleko
+– 450 –
+
+a pro většinu lidí dost z ruky. Tam tedy zaměřil kroky – chvílemi
+utíkal a chvílemi se v podivné rožvrácenosti zase loudal hlemýždím
+tempem nebo se vůbec zastavil a pro nic za nic otloukal holí z keřů
+větve. Když tam však dorazil, připadalo mu, že si ho všichni lidé, které
+potkává – i ty malé dětičky na zápražích domů – podezíravě prohlížejí. To mu vzalo odvahu koupit si něco k snědku nebo pití, a obrátil
+se tedy zase zpátky, ačkoli už mnoho hodin neměl sousto v ústech,
+a znovu zase bloumal po vřesovišti bezradný, kam se vrtnout.
+Prochodil krajem dlouhé míle a míle, a přece vždycky došel zase
+zpátky na staré místo. Tak minulo ráno i poledne, a den se už skláněl k večeru a on ještě bloumal tam a sem, a nahoru a dolů, a dokola
+a dokola, a přece se ustavičně motal kolem stejného místa. Konečně
+se odtrhl a pustil se směrem na Hatfield.
+Bylo devět hodin večer, když muž, úplně vysílený únavou, a kulhající pes, zchromlý od nezvyklé námahy, zahnuli u vesnického
+kostelíka z kopečka, dotrmáceli se úzkou ulicí tiché osady až k malé
+hospůdce, jejíž skrovné světlo je dovedlo ke dveřím, a tiše vklouzli
+dovnitř. Ve výčepu hořel v krbu oheň a před ním popíjelo několik
+čeledínů. Uvolnili cizinci družně místo, ale ten se posadil do nejodlehlejšího koutka a jedl a pil sám, nebo lépe se svým psem, kterému
+čas od času hodil ždibek jídla.
+Rozhovor sešlosti toho večera shromážděné se stočil na okolní
+polnosti a sedláky, a když se vyčerpaly tyto náměty, na věk jistého
+starocha, který měl pohřeb minulou neděli; přítomní mladíci ho
+považovali za velice starého, kdežto staří o něm zase prohlašovali,
+že byl docela mladý – ne starší, řekl jeden bělovlasý dědoušek, než
+je on sám – že tu prý mohl dobře pobýt ještě aspoň deset patnáct
+let – jen kdyby se byl šetřil, jen kdyby se byl šetřil.
+Na hovoru nebylo nic, co by mohlo poutat pozornost nebo vzbudit znepokojení. Lupič ihned zaplatil útratu, a jak tak seděl mlčky
+a bez povšimnutí dál ve svém koutě, už tloukl špačky, jen usnout,
+když vtom ho z polospánku vytrhl hlučný příchod nového hosta.
+– 451 –
+
+Byla to groteskní figurka, půl kramář a půl mastičkář, který
+pěšky obcházel po kraji a prodával brousky, obtahovací řemeny,
+břitvy, mýdlo, leštidlo na postroje, léky pro psy a koně, laciné voňavky, kosmetické přípravky a podobné zboží, které nosil všechno
+v bedničce připoutané na zádech. Jeho příchod byl pro venkovany
+signálem k rozličnému peprnému žertování, které neochablo, dokud se kramář nenavečeřel a neotevřel bedničku se svými poklady,
+kdy potom důmyslně dokázal spojit obchod se zábavou.
+„A cák je támhlencto, Harry? Ňákej mls?“ zeptal se jeden rozzubený venkovan a ukázal na jakési lisované kostky v jednom koutku.
+„Tohle,“ odpověděl kramář a vytáhl jednu kostku, „je neomylný
+a nedocenitelný prostředek k odstranění všech možných skvrn,
+rezu, špíny, plesniviny, prostě kdejakých fleků, flíčků, fliků a flíčičků, z hedvábí, saténu, plátna, batistu, sukna, krepu, čajku, koberců,
+merina, mušelínu, sametu nebo vlny. Skvrny od vína, od ovoce,
+od piva, od vody, od barvy, od smůly, zkrátka skvrna jako skvrna,
+všecinko zmizí po jediném přetření tímhle neomylným a nedocenitelným prostředkem. Poskvrní‑li si dáma čest, nepotřebuje nic
+než spolknout jednu kostku a naráz je čistá jak lilium – anžto je
+to jed. Chce‑li totéž dokázat pán, nepotřebuje nic než pozřít jeden
+čtvereček, a prokáže to nad veškerou pochybnost – anžto je to
+úplně stejně účinné jako kulka z pistole a na chuť je to mnohem
+ohavnější, následkem čehož je to taky záslužnější, když to člověk
+požije. Kostička za penci, přátelé. Tolik výborných vlastností, a jen
+penci za kostičku!“
+Dva kupci se přihlásili hned a několik dalších posluchačů zřejmě
+ještě váhalo. Kramář to pozoroval a zdvojnásobil proto výmluvnost.
+„Tenhle přípravek jde na odbyt rychlej, než se stačí vyrábět,“ pokračoval panáček. „V jednom kuse na něm pracuje čtrnáct vodních
+děl a šest parních strojů a jedna galvanická baterie, a ještě ho nedokážou dělat dost rychle, třeba se dělníci tak dřou, až z toho umírají,
+to vdovy dostávají hned penzi, dvacet liber ročně na každé dítě,
+– 452 –
+
+s prémií padesát liber na dvojčata. Penci za kostičku! Dvě půlpence
+koupí zrovna tolik a čtyři čtvrtpence se přijmou s potěšením. Penci
+za kostičku! Skvrny od vína, od ovoce, od piva, od vody, od barvy, od
+smůly, od bláta, od krve! Tuhle na klobouku jednoho přítomného
+pána vidím skvrnu, a na místě ji vyčistím, dřív než mi stačí poručit
+pintu piva.“
+„Hej!“ zařval Sikes a vyskočil. „Dejte ho zpátky, kde byl!“
+„Vyčistím vám ho, pane,“ odpověděl kramář a mrkl na společnost,
+„dřív než si pro něj stačíte přijít přes lokál. Všimněte si, vážené panstvo, té tmavé skvrny na klobouku toho pána, ne větší než troník,
+ale tlustší než tolar. Ať je to skvrna od vína, od ovoce, od piva, od
+vody, od barvy, od smůly, od bláta nebo od krve –“
+Dál se už muž nedostal, protože Sikes s příšerným zaklením
+převrhl stůl, vytrhl muži klobouk z ruky a vyřítil se z hospody.
+V téže rozvrácenosti citů a nerozhodnosti, které se ho po celý
+ten den přes všechno jeho úsilí neodbytně držely, pustil se vrah,
+jakmile shledal, že ho nikdo nepronásleduje a že ho s největší
+pravděpodobností považují za nějakého nevrlého opilce, zpátky
+obcí a v ulici spatřil stát dostavník; uhnul z ostré záře jeho luceren
+a zrovna vůz míjel, když tu v něm poznal poštu z Londýna a viděl,
+že stojí právě u vesnického poštovního úřadu. Téměř najisto věděl,
+co přijde; ale stejně přešel na druhou stranu a natáhl uši.
+U dveří stál poštovský a čekal na pytel s dopisy. V tu chvíli k němu
+zrovna přistoupil nějaký muž, oblečený jako myslivec, a poštovský
+mu podal košík, který měl připravený na chodníčku.
+„Tumáte něco pro vašich,“ řekl poštovský. „Hola, vy tam uvnitř,
+koukejte sebou hodit! Sakramentskej pytel, nebyl hotovej ani předevčírem – takhle to přeci nejde, víme?“
+„Něco nového u vás v městě, Bene?“ otázal se myslivec a ustoupil
+blíž k okenicím, aby mohl lépe obdivovat koně.
+„Ani bych dohromady nevěděl,“ odpověděl poštovský a natahoval
+si rukavice. „Obilí krapet stouplo. Taky jsem slyšel něco povídat
+– 453 –
+
+o nějaký vraždě, někde na Špitálskejch polích, ale na to já moc
+nedám.“
+„Ba ne, je to svatá pravda,“ ozval se nějaký pán, cestující uvnitř,
+který vyhlížel z okénka: „A byla to děsná vražda.“
+„Doopravdy, pane?“ opáčil poštovský a nedbale zasalutoval.
+„Mužskej nebo ženská, smím prosit?“
+„Nějaká žena,“ odpověděl pán. „Má se za to –“
+„Dělej, Bene,“ přerušil je netrpělivě vozka.
+„Sakramentskej pytel!“ zaklel poštovský. „Hej, nespíte tam vůbec?“
+„Už letím!“ zvolal poštmistr a vyběhl ven.
+„Už letím!“ zavrčel poštovský. „No bodejť, zrovna jako letí ta mladá, prachatá, co se do mě zamiluje, jenže nevím kdy. Hej, pomožte
+mi. – Hotovo!“
+Zahlaholilo několik veselých tónů poštovské trubky a dostavník
+mizel v dáli.
+Sikes zůstal stát netečně v ulici; zjevně jím hovor, který právě
+vyslechl, vůbec nepohnul, ani ho nevzrušoval nějaký prudší cit
+než rozpaky, kam se pustit teď. Nakonec se zase vrátil a zamířil po
+silnici, která vede z Hatfieldu do St. Albansu.
+Šlapal zarytě stále kupředu; ale když nechal obec za zády a samota a tma silnice ho pohltily, pocítil, jak ho začíná obcházet strach
+a hrůza a roztřásá ho až do nejhlubšího nitra. Každý zjev před ním,
+ať již předmět skutečný nebo jen stín, nehybný nebo pohyblivý, na
+sebe bral podobu něčeho strašlivého; ale tyto strachy byly pouhé
+nic ve srovnání s pocitem, který ho pronásledoval: že v patách za
+ním jde ta strašidelná postava z onoho rána. Docela zřetelně rozeznával ve tmě její stín, doplňoval si její obrys nejnepatrnějšími
+podrobnostmi a vnímal toporný a vážný krok, kterým se za ním
+zjevně nese. V šelestu listí slyšel šustot jejích šatů a každý závan
+větru mu donášel její poslední slabý sten. Když se zastavil, zastavila
+se také. Když utíkal, sledovala ho zas – ale neutíkala jako on, což by
+bývala úleva, nýbrž plula vzduchem jako mrtvola, nadaná pouhou
+– 454 –
+
+mechanikou pohybu a nesená jakýmsi pomalým truchlivým vánkem, věčně stejným, nikdy neslábnoucím ani nesílícím.
+Občas se se zoufalým odhodláním otočil rozhodnut, že tu příšeru
+od sebe odežene holí, i kdyby ho měla svým pohledem na místě
+usmrtit; ale vlasy se mu ježily na hlavě a krev mu stydla v žilách,
+protože mátoha se otočila s ním a stála mu zase v patách. Dopoledne
+ji ještě udržel před sebou, ale teď byla za ním – ustavičně za ním.
+Sedl si do příkopu a opřel se zády o svah – a cítil, jak přízrak stojí
+nad ním a jasně se rýsuje proti chladné noční obloze. Lehl si rovnou
+na silnici – téměř sebou hodil naznak. A přízrak mu stál v hlavách
+němý, vztyčený a nehybný – živý náhrobek s epitafem psaným krví.
+Nikdo ať nemluví o vrazích unikajících spravedlnosti, ani nenadhazuje, že prozřetelnost jistě spí. Jediná předlouhá minuta těchto
+trýznivých muk vydala za sterou násilnou smrt.
+Na jednom poli, kolem kterého šel, stála kůlna, vhodná za přístřeší na noc. Před vchodem rostly tři vysoké topoly a stínily vnitřek
+černou tmou; v jejich korunách kvílel vítr a truchlivě naříkal. Sikes
+už prostě nemohl jít dál, dokud zas nepřijde den, a natáhl se tam
+tedy blízko u stěny, aby – zakoušel nová muka.
+Neboť teď se mu zjevila nová vidina, stejně vytrvalá, ale ještě
+strašlivější než ta, které unikl. Z lůna temnoty se vynořily ony
+vypoulené oči, tak bezlesklé a tak skelné, že by pohled na ně byl
+snáze, snesl ve skutečnosti než ve fantazii – oči samy svítící, ale nic
+neosvěcující. Byly jenom dvě, ale byly všude. Když před nimi zavřel
+víčka, vyvstal mu obraz jeho světnice se všemi předměty tak dobře
+známými – vpravdě i s leckterým, na který by byl zapomněl, kdyby
+byl chtěl její zařízení vyjmenovat zpaměti – na svém obvyklém místě. Na svém místě byla i mrtvola a oči měla stejné, jak je viděl, když
+se ploužil ze světnice. Vyskočil a vyběhl do pole venku. Postava byla
+za ním. Vrátil se zase zpátky do kůlny a znovu se přikrčil k zemi. Ale
+ještě než se natáhl, svítily už ty oči zase.
+– 455 –
+
+A tam pak ležel v takové hrůze, jakou nemůže poznat nikdo, než
+takový jako on, třásl se na všech údech a z každičkého póru mu
+vyrážel studený pot, když tu k němu s nočním větrem náhle dolehl
+hluk vzdáleného křiku a vřava zmatených hlasů, dílem zděšených,
+dílem udivených. Jakýkoli lidský zvuk na tom pustém místě, třebaže
+představoval opravdový důvod k znepokojení, mu byl úlevou. Při
+pomyšlení, že mu hrozí osobní nebezpečí, znovu nabyl síly a energie; rázem se vymrštil a vyběhl ven na volný vzduch.
+Celá širá obloha se zdála v jednom plameni. S deštěm jisker šlehaly ohnivé vlny vysoko k nebi, převalovaly se jedna přes druhou,
+prosvětlovaly vzduch na míle kolem a hnaly oblaka dýmu směrem
+k místu, kde stál. Křik nabýval na síle, jak se k vřavě přidávaly stále
+nové hlasy, a nyní již jasně rozeznával volání „Hoří!“, promísené
+řinčením poplašného zvonce, dunivými dopady těžkých předmětů
+a praskotem plamenů, hned olizujících nějakou novou překážku,
+hned zas vyrážejících vysoko do vzduchu, jako by se tou potravou
+byly posílily. Jak tak stál a přihlížel, hluk rostl. Byli tam lidé – muži
+i ženy – světlo, ruch. Bylo to pro něj jako nový život. Vyrazil kupředu – rovnou, cesta necesta – o překot se řítil trním a hložím a skákal
+přes plot i příkop stejně zběsile jako jeho pes, který se s ostrým
+a pronikavým štěkotem hnal před ním.
+Dorazil k požáru. Polooblečení lidé pobíhali divoce z místa na
+místo; jedni se pokoušeli ze stájí vyvléct poděšené koně, druzí
+vyháněli ze dvorů a chlévů dobytek a jiní v dešti prskajících jisker
+a hroutících se řeřavých trámů vynášeli z hořících stavení náklady
+břemen. Za otvory, které ještě před hodinou zahrazovaly dveře
+a okna, bylo vidět moře rozběsněných plamenů – ohnivou propast,
+nad níž se kymácely zdi a kácely se do ní; roztavené olovo a železo,
+do běla rozžhavené, se lilo na zem. Ženy a děti vřískaly a muži si
+hlučným pokřikem a povzbuzováním dodávali navzájem odvahy.
+Řinkot stříkaček a prskání a sykot vody, tryskající na planoucí dřevo,
+strašlivou vřavu jen ještě zvyšovaly. Také Sikes křičel, až chraptěl,
+– 456 –
+
+a utíkaje před vzpomínkami i sám před sebou, vrhl se do nejhustší
+mely.
+Míhal se té noci hned sem, hned tam; hned pumpoval u stříkačky,
+hned se zas honil dýmem a plameny, ale ani na okamžik se neustal
+zaměstnávat vždycky právě tam, kde bylo nejvíc hluku a nejvíc
+lidí. Běhal po žebřících nahoru a dolů, po střechách stavení, přes
+podlahy, které se pod jeho váhou prohýbaly a třásly, míhal se za
+clonou padajících cihel a kamenů, byl prostě všude, kde velký požár
+zuřil; ale jeho život jako by chránily čáry – vyvázl bez škrábnutí
+i bez modřiny, nepoznal únavu ani trapnou myšlenku, dokud znova
+nesvitlo ráno na to, co zbývalo, dým a zčernalé trosky.
+Jen však toto divoké vzrušení opadlo, hned na něj zase, s desateronásobnou silou, znovu dolehlo strašlivé vědomí spáchaného zločinu. Podezíravě se rozhlížel, protože lidé kolem něho spolu hovořili
+v hloučcích, a on se bál, že je předmětem jejich řečí. Pes uposlechl
+výmluvného pokývnutí prstem a oba se tiše kradli pryč. Procházel
+kolem jedné stříkačky, kde sedělo několik mužů, a ti na něj zavolali
+a zvali ho na jídlo, kterým se právě posilovali. Vzal si od nich kus chleba a masa, a když si přihýbal piva, zaslechl jejich hovor; byli to zrovna
+hasiči z Londýna a rozprávěli o vraždě. „Prej utek do Birminghamu,“
+povídal jeden, „ale voni ho chytěj, žádný strachy, protože už se rozjely
+hlídky a do zejtra do večera zalarmujou celej kraj.“
+Pospíchal tedy pryč a šlapal a šlapal, až únavou téměř padal; tu si
+pak v úvozové cestě lehl a spal dlouho, ale trhaně a neklidně. Potom
+zas putoval dál, na vážkách, a nerozhodný a tísněný strachem před
+další osamělou nocí.
+A tu náhle pojal zoufalé rozhodnutí: vrátí se zpátky do Londýna.
+„Tam si může člověk aspoň s někým promluvit,“ uvažoval. „A je
+to taky dobrá schovávačka. Po týhle stopě, co vede na venek, je
+ani nenapadne, že by mě mohli čapnout tam. Proč bych se nemoh
+tejden nebo dva dekovat, a vymáčknout z Fagina mergle? A až ho
+uhranu, uject do Frankrajchu? Kruci, to si risknu!“
+– 457 –
+
+Bez meškání se zařídil podle této okamžité pohnutky, a vybíraje
+si nejméně používané cesty, nastoupil svou zpáteční pouť s odhodláním, že někde blízko před Londýnem setrvá až do soumraku
+v úkrytu a teprve pak oklikou vklouzne do města a pospíší si rovnou
+do oné čtvrti, kterou si zvolil za cíl.
+Ale co pes? Jestli rozeslali nějaký popis jeho osoby, jistě nezapomněli na to, že chybí i pes a pravděpodobně že zmizel s ním. To by
+mohlo vést k jeho dopadení, až bude v londýnských ulicích. Rozhodl
+se tedy, že psa utopí, a jak kráčel dál, rozhlížel se po nějakém rybníku; cestou zdvihl těžký kámen a zavázal ho do cípu šátku.
+Mezitímco konal tyto přípravy, dívalo se zvíře svému pánovi do
+tváře; ať už pudově vytušilo, jaký je asi jejich účel, nebo byl‑li snad
+postranní pohled, kterým lupič zvíře pozoroval, mračnější než jindy,
+ploužilo se ještě trochu víc než obvykle, šouralo se pomaleji a krčilo
+se. Když se pán na pokraji jedné tůně zastavil, ohlédl se a zavolal,
+zůstal pes stát jako přikovaný.
+„Neslyšíš, že tě volám? Deš sem!“ rozkřikl se Sikes.
+Zvíře přiťapkalo blíž jen čirou silou zvyku; ale když se Sikes shýbl,
+aby mu uvázal šátek kolem krku, pes přidušeně zavrčel a uskočil
+dozadu.
+„Deš sem!“ zařval lupič.
+Pes vrtěl ocasem, ale nehnul se z místa. Sikes uvázal stahovací
+smyčku a znovu ho zavolal.
+Pes popošel kupředu, opět zacouval, na okamžik strnul, bleskem
+se otočil a uháněl pryč, co mu nohy stačily.
+Muž na něj několikrát zahvízdal a pak se posadil a čekal, doufaje,
+že se pes vrátí. Ale pes se neukazoval, a tak muž nakonec znovu
+nastoupil svou pouť.
+
+– 458 –
+
+Kapitola čtyřicátá devátá
+Monks a pan Brownlow se konečně setkají.
+Jejich rozhovor a zpráva, která ho přeruší
+Začínalo se už smrákat, když pan Brownlow vystoupil před dveřmi
+svého domu z drožky a tiše zaklepal. Jakmile se dveře u domu otevřely, vyhoupl se z vozu statný muž a postavil se po jedné straně
+stupátka, mezitímco druhý muž, který až dosud seděl na kozlíku,
+slezl rovněž a stoupl si po druhé straně. Na pokyn pana Brownlowa
+pomohli zevnitř třetímu muži, vzali ho mezi sebe a chvatně ho dovedli do domu. Tento třetí muž byl Monks.
+V témž seskupení stoupali beze slova do schodů a pan Brownlow,
+který šel v čele, vkročil před nimi do nádvorního pokoje. U dveří
+této místnosti se Monks, který vyšel do patra se zřejmou nechutí,
+náhle zastavil. Oba muži pohlédli tázavě na starého pána, jako by
+čekali na jeho další příkazy.
+„Dobře zná druhou možnost,“ pravil pan Brownlow. „Jestliže se
+bude zdráhat nebo jen hne prstem jinak, než co mu nakážete, vyvedete ho na ulici, zavoláte si na pomoc policii a mým jménem ho
+obviníte ze zločinného jednání.“
+„Jak se opovažujete takhle o mně mluvit?“ utrhl se Monks.
+„Jak se opovažujete mě k tomu dohánět, mladý muži?“ opáčil pan
+Brownlow a pevně mu pohlédl do očí. „Jste snad tak šílený, že byste
+chtěl z tohoto domu odejít? Pusťte mu ruce. Prosím, pane! Jste volný,
+můžete jít a my půjdeme za vámi. Ale varuju vás při všem, co mi
+je nejsvětější a nejnedotknutelnější, že v tom okamžiku, jakmile
+vkročíte nohou na ulici, vás dám ihned zatknout za zločin podvodu
+a krádeže. Jsem rozhodnut pevně a neochvějně. Jste‑li k témuž
+odhodlán vy, pak vaše krev padniž na vaši hlavu!“
+– 459 –
+
+„Na čí příkaz mě tihle ničemové přepadli na ulici a násilně přivedli sem?“ vyjel Monks a pohlédl z jednoho muže, který stál vedle
+něho, na druhého.
+„Na můj,“ odpověděl pan Brownlow. „Ti mužové jsou v mých službách. Stěžujete‑li si, že jste zbaven svobody – cestou sem jste měl
+možnost i příležitost znovu ji nabýt, ale pokládal jste za moudřejší
+zachovat klid – opakuji ještě jednou, utečte se o ochranu k zákonu.
+Já se rovněž obrátím na zákon; ale až zajdete příliš daleko, než abyste mohl ještě couvnout, nedovolávejte se mé shovívavosti, když moc
+bude již převedena do jiných rukou. A neříkejte, že jsem vás srazil
+do propasti, do které jste se vrhl sám!“
+Monks byl očividně na rozpacích a kromě toho i vylekaný. Váhal.
+„Musíte se rozhodnout rychle,“ pravil pan Brownlow s naprostou
+pevností a klidem. „Přejete‑li si, abych svá obvinění přednesl veřejně a vystavil vás trestu, jehož míru sice mohu s hrůzou předvídat,
+avšak nikoli ovlivnit, ještě jednou opakuji, znáte cestu k tomu.
+Nepřejete‑li si to a spolehnete‑li se na mou shovívavost a na milosrdenství těch, kterým jste těžce ublížil, beze slova usedněte na
+tuto židli zde. Čeká na vás už celé dva dny.“
+Monks zahučel několik nesrozumitelných slov, ale dosud kolísal.
+„Musíte se rozhodnout rychle,“ pravil pan Brownlow. „Stačí jediné mé slovo, a druhá možnost je navždycky ta tam.“
+Muž ještě stále váhal.
+„Nemám chuť vyjednávat,“ pokračoval pan Brownlow, „a jelikož
+hájím nejvřelejší zájmy jiných, nemám k tomu ani právo.“
+„Není –“ tázal se Monks váznoucím hlasem – „není – nějaká střední cesta?“
+„Není.“
+Monks se úzkostlivým pohledem zadíval na starého pána; ale
+když z jeho tváře nevyčetl nic než přísnost a odhodlání, vešel do
+pokoje a s pokrčením ramen se posadil.
+– 460 –
+
+„Zamkněte zvenčí dveře,“ přikázal pan Brownlow oběma průvodcům, „a kdybych zazvonil, přijďte.“
+Muži uposlechli a nechali druhé dva spolu o samotě.
+„Pěkné jednání, pane!“ vyhrkl Monks a odhodil klobouk a plášť.
+„Takhle se mnou jedná nejstarší přítel mého otce!“
+„Právě proto, mladý muži, že jsem byl nejstarším přítelem vašeho
+otce,“ opáčil pan Brownlow – „právě proto, že s ním byly spjaty
+naděje a tužby mladých a šťastných let a ono sličné stvoření jeho
+krve a rodu, které se už v mládí vrátilo k svému Bohu a mne tu
+zanechalo samotného a opuštěného; právě proto, že se mnou klečel,
+sám ještě chlapec, vedle smrtelného lůžka své jediné sestry onoho
+rána, které kdyby nebesa nebyla usoudila jinak, by z ní bylo učinilo
+mou mladou ženu; právě proto, že moje rozervané srdce k němu od
+té chvíle věrně lnulo přes všechna jeho trápení i bloudění, dokud
+neumřel; právě proto, že mé srdce bylo plné starých vzpomínek
+a vztahů a že i pohled na vás ve mně budí dávné myšlenky na něj;
+právě to všechno mě vede k tomu, abych s vámi teď jednal mírně –
+ano, Edwarde Leeforde, ještě i teď – a rděl se za vaši nehodnost to
+jméno nosit.“
+„Co s tím má co dělat to jméno?“ namítl druhý muž, který pozoroval vzrušení svého společníka jednak mlčky, jednak se zarputilým
+údivem. „Co pro mě to jméno znamená?“
+„Nic,“ odpověděl pan Brownlow, „pro vás nic. Ale bylo to jméno
+její a i po tom předlouhém čase, jak jsem již dnes starý, ve mně znovu probouzí onen žár a blaho, které mě kdysi rozechvívaly, i když je
+přede mnou vyslovil člověk úplně cizí. Jsem velice rád, že jste jméno
+změnil – velice – velice rád.“
+„To je všechno náramně hezké,“ řekl Monks (abychom se přidrželi
+jeho přijatého jména) po delším mlčení, za něhož sebou v zarytém
+vzdoru poškubával, kdežto pan Brownlow klidně seděl a rukou si
+zakrýval tvář. „Ale co ode mě vlastně chcete?“
+– 461 –
+
+„Máte bratra,“ pravil pan Brownlow, probíraje se ze zadumání,
+„bratra, jehož jméno stačilo skoro samo, když jsem k vám na ulici
+zezadu přistoupil a pošeptal vám je do ucha, abyste v údivu a znepokojení šel se mnou sem.“
+„Žádného bratra nemám,“ ohradil se Monks. „Přece víte, že jsem
+byl jediné dítě. Proč mi tady vykládáte o nějakých bratrech? Víte
+to stejně dobře jako já.“
+„Pozorně poslouchejte, co vím já a vy možná ne,“ pokračoval pan
+Brownlow. „Jen chviličku a vzbudím váš zájem. Vím, že jste z žalostného manželství, do kterého vašeho nešťastného otce vehnala
+rodinná pýcha a krajně špinavá a malicherná ctižádost, když byl ještě
+pouhý chlapec – jako jediný potomek vzešel vy, nejohavnější stvůra!“
+„Jen mi nadávejte, mně to nevadí,“ přerušil ho Monks s uštěpačným smíchem. „Víte, jak to bylo, a to mi stačí.“
+„Ale také vím,“ pokračoval starý pán, „jaká muka, jakou zdlouhavou trýzeň, nekonečné zoufalství znamenal ten neblahý, nevhodný
+svazek. Vím, jak apaticky a malátně vláčel každý z nešťastných
+partnerů svoje těžké pouto životem, oběma rodinou otráveným.
+Vím, jak chladnou zdvořilost vystřídaly otevřené posměšky; jak
+lhostejnost ustoupila nechuti, nechuť nenávisti a nenávist hnusu
+a odporu, až konečně společné skřípající pouto přervali a rozešli
+se na velkou dálku od sebe; jak si každý odnášel svou zraňující půli
+okovů, jejíž nýty nemohlo přehlodat nic než smrt, a v nové společnosti se ji snažili skrýt pod nejveselejší škraboškou, jakou dovedli
+nasadit. Vaší matce se poštěstilo brzy zapomenout. Ale vašemu otci
+rezavějící půlka pouta rozdírala srdce léta.“
+„No, šli od sebe,“ prohodil Monks, „a co má být?“
+„Když už byli nějaký čas od sebe,“ odvětil pan Brownlow, „a vaše
+matka, cele oddaná rozmařilostem pevninského života, úplně zapomněla na manžela o dobrých deset let mladšího než ona, který
+se zmařenými životními vyhlídkami chřadl ve vlasti, našel váš otec
+nové přátele. Aspoň tohle jistě už víte.“
+– 462 –
+
+„Vůbec ne,“ řekl Monks, odvrátil oči a poklepával špičkou nohy
+o podlahu jako člověk, který hodlá všechno rozhodně popřít. „Vůbec
+ne.“
+„Vaše chování stejně tak jako vaše činy potvrzují, že jste na to seznámení nejen nikdy nezapomněl, ale ani na ně nepřestal s hořkostí
+myslit,“ opáčil pan Brownlow. „Mluvím o době před patnácti roky,
+kdy vám nebylo víc než jedenáct let a vašemu otci teprve jedenatřicet – neboť byl, opakuji, pouhý chlapec, když mu otec poručil, aby se
+oženil. Musím se vracet k událostem, které vrhají stín na památku
+vašeho otce, nebo mi to ušetříte a odhalíte pravdu sám?“
+„Nemám co odhalovat,“ ohradil se Monks. „Musíte mluvit dál,
+jestli vás to baví.“
+„Tedy ti noví přátelé,“ pokračoval pan Brownlow, „byla rodina
+jednoho penzionovaného námořního důstojníka, kterému asi půl
+roku předtím zemřela žena a zanechala mu dvě děti – měli jich
+sice víc, ale ze všech zůstaly naštěstí naživu jen dvě. Obě byly dcery; jedna devatenáctiletá krasavice a druhá ještě pouhé batole asi
+dvouleté nebo tříleté.“
+„Co je mi do toho?“ odsekl Monks.
+„Žili ve venkovské končině,“ pravil pan Brownlow, jako by nebyl
+mladíkovu rušivou poznámku vůbec slyšel, „do které váš otec při
+svých toulkách zabloudil a kde se nakonec usadil. Seznámení, sblížení, spřátelení následovalo rychle jedno po druhém. Váš otec byl
+nadaný jako málokdo. Duchem i zjevem byl pravý obraz své sestry.
+Jak ho starý důstojník stále víc poznával, ponenáhlu si ho zamiloval.
+Kéž by bylo zůstalo všechno jen při tom! Ale zamilovala se do něho
+taky dcera.“
+Starý pán se odmlčel; Monks si s očima upřenýma do země kousal rty. Když si toho pan Brownlow všiml, hned zase pokračoval:
+„Než uplynul rok, byl váš otec s tou dcerou zasnouben, vážně
+zasnouben – jako předmět první, hluboké, vřelé, jediné náklonnosti
+nevinné dívky.“
+– 463 –
+
+„Vaše historie je ukrutně dlouhá,“ podotkl Monks a neklidně se
+zavrtěl na židli.
+„Je to pravdivá historie žalu, strastí a bolesti, mladý muži,“ odvětil
+pan Brownlow, „a takové historie už dlouhé bývají; kdyby to byla
+historie nezkaleného štěstí a radosti, byla by velice krátká. Konečně
+zemřel jeden z bohatých příbuzných, pro kterého byl váš otec obětován, aby posílil jeho zájmy a společenské postavení, jak často
+bývají obětováni jiní – to není případ nijak výjimečný – a aby odčinil
+utrpení, které jeho vinou na vašeho otce dolehlo, odkázal mu svůj
+univerzální lék na všechny bolesti – peníze. Bylo nezbytné, aby se
+váš otec okamžitě odebral do Říma, kam se jeho příbuzný kvapně
+vypravil hledat zdraví, ale kde zemřel a zanechal své záležitosti
+ve velkém nepořádku. Váš otec tedy jel a sám se v Římě smrtelně
+roznemohl; jakmile se ta zpráva donesla do Paříže, vaše matka se
+ihned rozjela za ním a vás vzala s sebou. Den po jejím příjezdu váš
+otec zemřel bez posledního pořízení – bez závěti – takže celé jmění
+připadlo jí a vám.“
+Při této části páně Brownlowova vyprávění Monks téměř nedýchal a poslouchal s tváří horečně napjatou, třebaže nikoli s pohledem upřeným na vypravěče. Když se pan Brownlow odmlčel,
+změnil Monks pozici s vzezřením člověka, kterému se náhle ulevilo,
+a otřel si rozpálenou tvář a ruce.
+„Cesta vedla vašeho otce přes Londýn, a když jím projížděl, dříve
+než odjel do ciziny,“ pokračoval pan Brownlow pomalu a upřeně se
+zahleděl mladému muži do tváře, „zastavil se u mne.“
+„O tom jsem nikdy neslyšel,“ přerušil ho Monks tónem, který
+chtěl zbarvit nedůvěrou, ale z něhož vyznívalo spíš nepříjemné
+překvapení.
+„Zastavil se u mě a kromě několika jiných věcí si u mě nechal
+obraz – podobiznu, kterou sám maloval – portrét té ubohé dívky –
+který nechtěl nechat doma a nemohl na té spěšné cestě vézt s sebou.
+Byl usoužený úzkostí a výčitkami, skoro učiněný stín; mluvil divě
+– 464 –
+
+a zmateně o zkáze a hanbě, kterou má na svědomí; svěřil se mi se
+svým úmyslem obrátit všechen svůj majetek v peníze, ať na tom
+ztratí co chce, a až své ženě a vám upíše podíl z právě připadlého
+dědictví, že uteče ze země – až příliš jasně jsem tušil, že neuteče
+sám – a víckrát se už nevrátí. Ani mně, svému starému příteli od
+mládí, jehož oddaná náklonnost tkvěla kořeny v zemi, která kryla
+bytost nám oběma nejdražší – ani mně se nevyznal plně a smlčel
+všechny podrobnosti; slíbil, že mi napíše a všechno vysvětlí a potom že se na mě přijde ještě jednou podívat – naposledy na tomto
+světě. Ach běda, to naposledy bylo tenkrát! Nedostal jsem žádný
+dopis a nikdy jsem ho už nespatřil.“
+Po krátkém odmlčení pan Brownlow pokračoval:
+„Když bylo po všem, vypravil jsem se na místo – použiji výrazu,
+kterého by bez obalu použil svět, protože dnes pro něho světská
+příkrost nebo přízeň mají stejně malou cenu – na místo jeho hříšné
+lásky rozhodnut, že ukážou‑li se mé obavy opodstatněné, najde
+to zbloudilé dítě aspoň jedno srdce a domov, které jí poskytnou
+ochranu a útěchu. Rodina se však před týdnem z kraje odstěhovala;
+vypověděli drobné dloužky, které byly splatné, vyrovnali se a v noci
+odjeli. Proč nebo kam, nikdo nevěděl.“
+Monks si oddychl ještě volněji a s vítězným úsměvem se rozhlédl
+po pokoji.
+„Když vašeho bratra,“ začal znova pan Brownlow a popotáhl si
+židli blíž k druhému muži, „když vašeho bratra, slabé, otrhané, zanedbané dítě, přivedla mně do cesty ruka silnější než náhoda a já
+ho zachránil před dráhou neřesti a ohavností –“
+„Cože?“ opakoval Monks.
+„Ano já,“ potvrdil pan Brownlow. „Říkal jsem vám, že brzy vzbudím váš zájem. Opakuji, že já – jak vidím, váš prohnaný kumpán
+vám zatajil mé jméno, třebaže nemohl vědět, že by vašim uším
+neznělo úplně cize. Když jsem ho tedy zachránil a on ležel v mém
+domě a zotavoval se z nemoci, s úžasem jsem se zarazil nad jeho
+– 465 –
+
+nápadnou podobností s obrazem, o kterém jsem se zmínil. Hned
+jak jsem ho prvně spatřil ve vší jeho špíně a bídě, měl v tváři teskný
+výraz, který mi připadl jako podoba nějakého dávného přítele, když
+se člověku náhle zjeví v živém snu. Že mi ho lstivě unesli, dřív než
+jsem se dověděl jeho historii, to vám vykládat nemusím –“
+„Proč ne?“ vyhrkl Monks dychtivě.
+„Protože to dobře víte.“
+„Já?“
+„Přede mnou je zapírání marné,“ prohlásil pan Brownlow. „Pře­
+svědčím vás, že vím ještě víc.“
+„Nic – nic – mi nemůžete dokázat,“ koktal Monks. „Zkuste to, jestli
+můžete!“
+„Uvidíme,“ odpověděl starý pán a pátravě se na něj zadíval. „Hoch
+se mi ztratil a přes všechno úsilí se mi ho nepodařilo najít. Protože
+vaše matka mezitím zemřela, věděl jsem, že může‑li vůbec někdo to
+tajemství vysvětlit, tak jedině vy, a jelikož jste byl v době, kdy jsem
+o vás slyšel naposledy, na svém statku v Západní Indii – kam jste
+se po matčině smrti uchýlil, jak dobře víte, abyste unikl následkům
+svého neřestného života zde – vypravil jsem se tam. Vy jste už ale
+před několika měsíci odtamtud odejel a lidé se domnívali, že jste
+v Londýně, ale nikdo nevěděl přesně kde. Zase jsem se tedy vrátil.
+Vaši obchodní zástupci neměli ani tušení, kde byste mohl bydlet.
+Říkali, že přicházíte a odcházíte stejně záhadně, jako jste chodíval vždycky – někdy se prý objevíte kolik dní po sobě a někdy se
+zase neukážete celé měsíce – že se podle všeho zdání potloukáte
+po stejných sprostých doupatech a obcujete se stejnou hanebnou
+cháskou, s jakou jste se kamarádil už jako divoký, nezkrotný jinoch.
+Mořil jsem je novými a novými dotazy až do únavy, ve dne v noci
+jsem procházel ulicemi, ale všechno mé úsilí bylo marné a já vás ani
+mžikem nespatřil – až teprve dnes před dvěma hodinami.“
+„Teď mě tu tedy vidíte,“ řekl Monks a vzpurně se postavil, „a co
+dál? Podvod a krádež jsou silná slova – podle vašeho názoru
+– 466 –
+
+ospravedlněná domnělou podobností nějakého malého škvrněte
+ke kratochvilné mazanici mrtvého člověka. Můj bratr? Vždyť ani
+nevíte, jestli se tomu ubrečenému párku nějaké dítě vůbec narodilo – vůbec nevíte ani to!“
+„Nevěděl jsem to,“ pravil pan Brownlow a stoupl si také, „ale
+v posledních čtrnácti dnech jsem se dověděl všechno. Ano, máte
+bratra – víte to a znáte ho. Existovala závěť, ale vaše matka ji zničila
+a svou smrtí zanechala toto tajemství i výtěžek vám. Závěť obsahovala zmínku o nějakém dítěti, které z toho nešťastného poměru
+pravděpodobně vzejde; to dítě se vskutku narodilo, a když jste se
+s ním pak náhodou setkal, jeho podobnost otci prvně vzbudila vaše
+podezření. Vypravil jste se do chlapcovy rodné obce. Existovaly
+důkazy – důkazy dlouho utajované – o jeho narození a rodičích.
+Ty důkazy jste vlastní rukou zničil a teď podle vašich vlastních
+slov, jak jste to oznámil svému spoluviníku židovi, jediné důkazy
+o hochově totožnosti leží na dně řeky a ta stará čarodějnice, co je
+dostala od jeho matky, už hnije v hrobě. Nehodný synu, zbabělče,
+lháři – vy, který se v tmavých dírách po nocích paktujete se zloději
+a vrahy – vy, jehož pikle a nástrahy zavinily smrt někoho, kdo měl
+miliónkrát větší cenu než takový tvor jako vy – vy, který jste od
+kolébky pro srdce vlastního otce znamenal jen bol a žal, vy, v němž
+všechny zlé vášně, neřesti a prostopášnosti kvasily, až se provalily
+ohavnou chorobou, která z vaší tváře udělala i zrcadlo vaší duše –
+vy, Edwarde Leeforde, vy si mi ještě troufáte vzdorovat?“
+„Ne, ne, ne!“ bránil se zbabělec, tou kupou obvinění nadobro
+zdrcený.
+„Každičké slovo,“ zvolal starý pán, „každičké slovo, které padlo
+mezi vámi a tím hnusným lotrem, je mi známo! Stíny na stěně zachycovaly vaše šeptané rozmluvy a donášely mi je k uším; pohled
+na to pronásledované dítě pohnul i samou neřestí a dodal jí odvahy
+a téměř glorioly ctnosti. Byla spáchána vražda, na které máte spoluvinu aspoň morální, ne‑li dokonce skutečnou.“
+– 467 –
+
+„Ne, ne!“ skočil mu do řeči Monks, „o tom – o tom – nic nevím!
+Zrovna jsem si šel zjistit, co je na té pověsti pravdy, ale vtom jste
+mě přepadl. Neznal jsem příčinu. Myslel jsem, že to byla obyčejná
+rvačka.“
+„Příčinou bylo částečné odhalení vašich tajemství,“ odpověděl
+pan Brownlow. „Odhalíte je nyní úplně?“
+„Ano, odhalím.“
+„Stvrdíte vlastní rukou pravdivé prohlášení o všech faktech a budete je opakovat před svědky?“
+„I to slibuji.“
+„Zůstanete klidně zde, než sepíšeme potřebnou listinu, a půjdete
+potom se mnou na místo, které uznám za nejvhodnější k jejímu
+ověření?“
+„Trváte‑li na tom, udělám i to,“ pokračoval Monks.
+„Musíte udělat víc než to,“ pokračoval pan Brownlow. „Musíte
+odškodnit nevinné a bezúhonné dítě, jakým vskutku je, třebaže
+je plodem hříšné a vpravdě nešťastné lásky. Jistě jste nezapomněl
+ustanovení otcovy poslední vůle. Vykonejte je, pokud se týkají vašeho bratra, a potom si jděte, kam je vám libo. Na tomto světě se už
+víckrát nemusíte setkat.“
+Mezitímco Monks přecházel sem a tam, a zmítán jednak strachem,
+jednak nenávistí, se zachmuřenou a zlou tváří uvažoval o tomto
+návrhu i o možnostech, jak ho obejít, kdosi kvapně odemkl dveře
+a v prudkém rozčilení do pokoje vrazil nějaký pán – doktor Losberne.
+„Už ho budou mít!“ zvolal. „Ještě v noci ho dostanou!“
+„Toho vraha?“ otázal se pan Brownlow.
+„Ano, ano,“ přisvědčil druhý pán. „Viděli jeho psa, slídil kolem
+nějaké staré krčmy a zdá se skoro jisté, že jeho pán tam buď už je,
+nebo že tam pod rouškou tmy přijde. Hlídky po něm číhají na všech
+stranách. Mluvil jsem s lidmi, co mají za úkol ho dopadnout, a ti
+mi řekli, že nemůže uniknout. Dnes vyhlásily úřady na jeho hlavu
+odměnu sto liber.“
+– 468 –
+
+„Já přidám dalších padesát,“ pravil pan Brownlow, „a na místě
+to vyhlásím vlastními ústy, podaří‑li se mi tam dorazit. Kde je pan
+Maylie?“
+„Harry? Jakmile viděl, že máte svého přítele zde spolehlivě u sebe
+v kočáře, honem pospíchal tam, kde se tohle dověděl,“ odpověděl
+lékař, „a potom se vyhoupl na koně a odcválal, aby se přidal k první
+hlídce někde na kraji města na místě, které spolu měli domluveno.“
+„A Fagin,“ připomněl pan Brownlow, „co je s tím?“
+„Pokud jsem naposled slyšel, tak ještě ho neměli, ale dostanou
+ho, nebo ho už touhle dobou mají. Mají ho jistého.“
+„Tak už jste se rozhodl?“ otázal se pan Brownlow přitlumeným
+hlasem Monkse.
+„Ano,“ přisvědčil. „O mně – o mně – ale budete mlčet?“
+„Budu. Zůstaňte tady, než se vrátím. Je to vaše jediná naděje na
+záchranu.“
+Oba pánové vyšli z pokoje a opět dveře zamkli.
+„Co jste pořídil?“ zeptal se lékař pošeptmu.
+„Všechno, v co jsem doufal, ba víc. Když jsem si spojil údaje té
+mladé nešťastnice se svými dřívějšími znalostmi a přidal k tomu
+informace vypátrané naším dobrým přítelem na místě, neponechal jsem mu nejmenší skulinu, kterou by se z toho mohl vykroutit,
+a plně jsem před ním rozvinul celé to lotrovství, obraz v tom všem
+světle nad slunce jasnější. Napište a určete schůzku na pozítří večer
+v sedm. Přijedeme sice o pár hodin dřív, ale budeme si potřebovat
+odpočinout – obzvlášť naše mladá dáma, které možná bude třeba
+víc statečnosti, než vy nebo já můžeme zrovna tuhle chvíli předvídat. Až se ve mně vaří krev, jak hořím touhou pomstít to ubohé
+zavražděné stvoření! Na kterou stranu se dali?“
+„Jeďte přímo na stanici a přijdete včas,“ odpověděl pan Losberne.
+„Já zůstanu tady.“
+Oba pánové se spěšně rozešli, každý v horečném rozčilení naprosto neovladatelném.
+– 469 –
+
+Kapitola padesátá
+Pronásledování a únik
+Blízko onoho úseku Temže, s nímž hraničí kostel v Rotherhithu, kde
+od prachu z uhelných člunů a od kouře z hustě namačkaných nízkých
+domků jsou budovy na březích nejukoptěnější a plavidla na řece
+nejčernější, leží nejšpinavější, nejpodivnější, nejpozoruhodnější
+z oněch přemnohých končin, jež v sobě skrývá Londýn – zákoutí i jen
+podle jména valné většině londýnských obyvatel úplně neznámá.
+Aby se návštěvník do té končiny dostal, musí se prodrat bludištěm těsných, úzkých a blátivých ulic, hemžících se nejdrsnější
+a nejnuznější pobřežní čeledí a zasvěcených obchodnímu ruchu,
+jaký ta podle všeho zdání přitahuje. V krámcích se na hromadách
+válejí nejlacinější a nejméně chutné potraviny; na dveřích kramářů
+se klátí nejhrubší a nejobyčejnější kusy šatstva a vlají z domovních
+zábradlí a oken. Srážeje se s nezaměstnanými nádeníky nejnižšího
+řádu, s nosiči nákladů, vykladači uhlí, dotěrnými ženštinami, otrhanými dětmi a se vší sběří a chátrou poříčí, s námahou si člověk razí
+cestu kupředu, přepadán odpornými výjevy a pachy z úzkých uliček,
+které se větví doleva i doprava, a ohlušován rachotem hřmotných
+valníků, rozvážejících navršené náklady rozličného zboží z hald
+skladišť, která se tu tyčí na každém rohu. Když konečně dospěje do
+ulic odlehlejších a méně oživených než ty, kterými již prošel, kráčí
+dál kolem vetchých domovních průčelí nakloněných nad chodník,
+pod opadanými zdmi, které jako by se kymácely, když kolem nich
+jde, pod komíny napůl rozsypanými a napůl váhajícími, mají‑li se
+rozsypat, pod okny chráněnými rezavými mřížemi, zubem času
+a špínou téměř rozežranými, kolem kdejaké pomyslitelné známky
+zpustlosti a zanedbanosti.
+– 470 –
+
+V takovém okolí, za Výtoní v městském okrese Southwarku, leží
+Jakubský ostrov, za přílivu obklopený bahnitou strouhou šest až osm
+stop hlubokou a patnáct až dvacet stop širokou, kdysi zvanou Mlýnský
+rybník, ale za dob této historie známou pod jménem Bláznova strouha. Je to rameno nebo zátoka řeky Temže a za vysokého stavu vody
+se dá vždycky napustit otevřením stavidel u Tuhových mlýnů, od
+kterých dostala původní jméno. Jestliže v takové době nějaký cizí
+návštěvník pohlédne z některého dřevěného můstku, vedoucího přes
+ni u Mlýnské uličky, uvidí obyvatele domů, stojících po obou stranách,
+kterak ze zadních dveří i oken spouštějí vědra, konve a všemožné
+domácí nádobí, ve kterém se dá nahoru vytáhnout voda; a odvrátí‑li
+pak zrak od tohoto výjevu a popatří na samy domy, naskytne se mu
+podívaná, při které strne úžasem. Chatrné dřevěné pavlače, společné
+pro zadní frontu pěti šesti domů, s podlahou proděravělou otvory,
+kterými je vidět na slizké bahno dole; rozbitá a papírem zalepená
+okna a z nich vystrčená bidla na sušení prádla, které na nich jaktěživo
+nevisí; kumbály tak malé, tak zaneřáděné, tak dusné, že v nich tušíme
+vzduch příliš zkažený i pro tu špínu a ubohost, které hostí; dřevěné
+posady vyboulené z fronty a bortící se nad bahno, do kterého se hrozí
+zřítit – jak se už některým stalo; kalem zmazané zdi a hnijící základy; kdejaký odporný rys chudoby, kdejaká hnusná známka svinstva,
+rozkladu a smetí – to všechno zdobí břehy Bláznovy strouhy.
+Skladiště na Jakubském ostrově jsou bez střechy a prázdná; zdi
+se drolí a rozsýpají; okna už dávno nejsou okna; dveře se kácejí do
+ulic; komíny jsou sice začouzené, ale kouř z nich nestoupá. Před
+třiceti až čtyřiceti lety, než na končinu dolehly bankroty a procesy
+před kancléřským soudem, tu kvetl blahobyt; teď je to však v pravém slova smyslu pustý ostrov. Domy nemají majitele; kdo mají
+odvahu, vylomí dveře, vniknou dovnitř a tam žijí a tam umírají.
+Hledá‑li někdo útočiště na Jakubském ostrově, musí mít věru mocnou pohnutku k tomu, aby bytoval v tajnosti, nebo být už skutečně
+tak zbědovaný, že víc ve psí být už nemůže.
+– 471 –
+
+V hořejší světnici jednoho z těchto domů – samostatného a slušně
+velkého, po jiných stránkách zchátralého, ale s dveřmi a okny pevně
+zabezpečenými, jehož zadní fronta se tyčila nad Strouhou podobně, jak jsme již vylíčili – seděli pospolu tři muži, kteří se co chvíli
+po sobě podívali pohledem, v němž se zračil zmatek a očekávání,
+a nějaký čas v hluboké zádumčivosti nehlesli slůvko. Jeden z nich
+byl Toby Crackit, druhý pan Chitling a třetí byl asi padesátiletý lupič
+s nosem vraženým téměř dovnitř (z nějaké staré rvačky) a s tváří
+poznamenanou strašlivou jizvou (jejíž původ bylo pravděpodobně
+možno přičíst na vrub téže kratochvíle). Byl to uprchlý galejník
+a jmenoval se Kags.
+„Byl bych radši,“ řekl Toby a obrátil se k panu Chitlingovi, „kdyby
+ses byl zdejchnul někam jinam, když to s oběma starýma kvelby
+hoří, a nechodil mi sem, panáčku chytrá!“
+„Co lezeš sem, hlavo skopová?“ přisadil si Kags.
+„Já myslel, že mě uvítáte krapet vřelejc, až mě uvidíte,“ odpověděl
+pan Chitling se zasmušilým výrazem.
+„Heleď koukej, mladý pane,“ řekl Toby, „když jeden žije tak nóbl
+uzavřeně jako poslední dobou já, a tím pádem má nad hlavou útulnou střechu, kde se po něm nikdo nepídí ani neknajzuje, tak ho to
+vyvede dost z míry, když ho najednou poctí návštěvou mladej pán
+(třeba jináč osoba moc slušná a příjemná na partičku karet, když
+se hodí chvíle) v takovejch okolostojičnostech, v jakejch zrovna jsi.“
+„Zvlášť když ten uzavřenej mládenec u sebe hostí přítele, co přijel
+z cizejch krajin dřív, než se dalo čekat, a je přesmoc skromnej, aby
+se chtěl po návratu jít představit pánům soudcům,“ dodal pan Kags.
+Nastala krátká pomlčka, za níž se Toby Crackit rozhodl zanechat všech dalších, zjevně beznadějných pokusů pokračovat ve
+svém obvyklém lehkomyslném boucharonství, neboť se obrátil
+k Chitlingovi a řekl:
+„Kdy vlastně sebrali Fagina?“
+– 472 –
+
+„Akorát k vobědu – dnes vodpoledne ve dvě. Čódlovi a mně se
+podařilo pláchnout komínem vod prádelny a Bolter vletěl hlavou
+dolů do prázdnýho sudu pod vokapem. Jenže má tak ukrutně dlouhý nohy, že mu nahoře čouhaly ven, a tak ho sbalili taky.“
+„A Betsy?“
+„Chudák Betsy! Ta se šla podívat na mrtvolu, dosvědčit totožnost,“
+vysvětloval Chitling s tváří čím dál tím sklíčenější, „a na fleku byla
+magor. Ječela a zuřila a mlátila hlavou do prken – tak jí navlíkli
+svěrací kazajku a odvezli ji do cvokárny – a tam teďka je.“
+„Co je s mladým Batesem?“ zeptal se Kags.
+„Ten se někde potlouká, aby sem nepřišel dřív, než bude tma, ale
+jistě už tady bude brzo,“ odpověděl Chitling. „Teďka není kam jinam
+jít, protože všecky od Chromců zahákli a v šenku – já tam šel a viděl
+kvelb na vlastní oči – jsou samí šnůrové.“
+„To je řacha,“ konstatoval Toby a skousl si rty. „S tím se jich sveze
+víc.“
+„Je zrovna čas, kdy sedí soud,“ připojil se Kags, „a jestli rychle
+proženou policejní vyšetřování a Bolter vsadí na kartu korunního
+svědka – jakože samozřejmě jo podle toho, co už řek – tak můžou
+Faginovi dokázat spoluvinu na přípravě činu a dát to na pořad v pátek – a pak do šesti dnů vode dneška bude viset, krucinál!“
+„Měli jste slyšet ty lidi řvát!“ vyprávěl Chitling. „Policajti ho bránili jako lvi, jináč by jim ho byli vyrvali. Jednou už byl na zemi, ale
+voni kolem něj udělali kruh a tak se probíjeli ven. Měli jste ho vidět,
+jak se kolem sebe koukal, samá krev a bláto, a držel se jich, jako by
+to byli jeho nejlepší přátelé. Ještě teď je vidím, jak se proti náporu
+té mely sotva držejí na nohou a jak ho vlečou mezi sebou; ještě teď
+je vidím, jak lidi vyskakujou jeden druhýmu na záda a cení zuby
+a sápou se na něj; ještě teď vidím ty jeho vlasy a vousy zalepené
+krví a slyším to ječení, jak se ženské na rohu ulice prodraly až do
+prostředka tlačenice a přísahaly, že mu vyrvou srdce z těla!“
+– 473 –
+
+Hrůzou vyděšený svědek tohoto výjevu si přitiskl ruce na uši
+a s očima zavřenýma vstal a začal divoce rázovat po místnosti sem
+a tam jako smyslů zbavený.
+Mezitímco se takto uklidňoval a oba druzí muži seděli mlčky
+s očima upřenýma do podlahy, ozval se na schodech rychlý cupot
+a do světnice vrazil Sikesův pes. Vrhli se k oknu, seběhli po schodišti až na ulici. Pes zřejmě skočil otevřeným oknem dovnitř; vůbec
+se nyní za nimi nerozběhl dolů a také jeho pána nebylo nikde vidět.
+„Co má tohle znamenat?“ řekl Toby, když se vrátili. „Snad nechce
+přijít sem! Aspoň – aspoň – doufám, že ne.“
+„Kdyby chtěl přijít sem, byl by přišel se psem,“ usoudil Kags,
+shýbl se a prohlížel zvíře, které leželo na podlaze a těžce dýchalo.
+„Helejte! Dejte mu krapet vody, je zchvácenej, div nepadne.“
+„Všecko to vypil do poslední kapky,“ podivil se Chitling, když
+chvíli zvíře pozoroval. „Toho bláta na něm – a kulhá – sotva vidí na
+voči – ten musel uběhnout pěknej kus cesty.“
+„Odkad jen moh přiběhnout?“ zvolal Toby. „Samo sebou že zběhal
+druhý kvelby, a když všude našel plno cizích lidí, tak přiběh sem,
+kde už byl často a ne jednou. Ale odkad vůbec výběh a jak to přijde,
+že je sám bez toho druhýho!“
+„Ten –“ (žádný z nich nenazval vraha jeho starým jménem) „ten
+že by se sám voddělal? To sotva. Co myslíte?“ filozofoval Chitling.
+Toby zavrtěl hlavou.
+„Kdyby jo,“ řekl Kags, „tak by nás pes chtěl dovést na místo, kde
+si to udělal. Ne! Myslím, že se dostal na loď a pláchnul – a psa tady
+nechal. Musel mu nějak uklouznout, jináč by nebyl pes tak klidnej.“
+Toto rozluštění se zdálo nejpravděpodobnější, a proto je přijali
+za správné; pes si zalezl pod židli, stočil se do kolečka k spánku
+a nikdo si ho už dál nevšímal.
+Protože se zatím snesla tma, zavřeli okenici, rozžali svíčku a postavili ji na stůl. Strašlivé události posledních dvou dnů udělaly
+na všechny tři dojem o to hlubší, že ho ještě zesilovalo nebezpečí
+– 474 –
+
+a nejistota jejich vlastního postavení. Sesedli se s židlemi blíž k sobě
+a při každém vrznutí sebou škubli. Mluvili málo, a to ještě jen šeptem, a byli tak tiší a plní bázně, jako by pozůstatky zavražděné ženy
+ležely ve vedlejší světnici.
+Delší chvíli tak seděli, když vtom se náhle ozvalo naléhavé zaklepání na domovní dveře.
+„Mladý Bates,“ řekl Kags a hněvivě se ohlédl, aby potlačil strach,
+který pocítil.
+Klepání se ozvalo podruhé. Ne, to není on. Ten takhle nikdy neklepá.
+Crackit se šel podívat z okna a roztřesený na celém těle zatáhl
+hlavu zpátky. Nebylo jim třeba říkat, kdo to je; jeho bledá tvář úplně
+stačila. Také pes byl v mžiku na nohou a s kňučením se rozběhl ke
+dveřím.
+„Musíme ho sem pustit,“ řekl a vzal ze stolu svíčku.
+„Jiná pomoc není?“ zeptal se chraplavým hlasem druhý muž.
+„Ne. Musí k nám.“
+„Nenechávej nás potmě,“ požádal Kags, vzal z krbové římsy jinou
+svíčku a připaloval ji rukou tak třaslavou, že se klepání ještě dvakrát
+opakovalo, než mu vzplanula.
+Crackit seběhl otevřít dveře, a když se vrátil, vstoupil těsně za
+ním muž s dolní částí obličeje zahalenou šátkem a s druhým šátkem
+ovázaným pod kloboukem kolem hlavy. Pomalu si je stáhl. Obličej
+bílý, oči vpadlé, líce protáhlé, strnisko tři dny neholené, kůže scvrklá, dech krátký a dušný – byl to učiněný Sikesův stín.
+Chopil se židle, která stála uprostřed světnice, ale zrovna když
+se na ni chystal sdřepnout, otřásl se, a jako by pošilhával přes rameno, odtáhl ji blízko ke zdi – tak blízko, jak to šlo – až lenoch drhl
+o stěnu – a teprve pak se posadil.
+Dosud nepadlo jediné slovo. Mlčky hleděl z jednoho na druhého.
+Zvedl‑li někdo kradmo oči a střetl se s jeho pohledem, okamžitě je
+odvrátil. Když jeho dutý hlas prolomil ticho, všichni tři sebou trhli.
+Připadalo jim, že takový tón hlasu ještě nikdy neslyšeli.
+– 475 –
+
+„Jak se sem dostal ten pes?“ zeptal se.
+„Přiběh sám. Je to tři hodiny.“
+„Večerní noviny píšou, že sebrali Fagina. Je to pravda, nebo lžou?“
+„Pravda.“
+Opět všichni zmlkli.
+„Sper vás všecky ďas,“ zahučel Sikes a přejel si rukou po čele. „To
+pro mě nemáte jediný slovo?“
+Muži se neklidně zavrtěli, ale nikdo nepromluvil.
+„Ty, co vedeš tenhle dům,“ zahovořil Sikes a otočil se tváří ke
+Crackitovi, „chceš mě prodat, nebo mě tady necháš schovat, až ta
+honička přejde?“
+„Můžeš tady zůstat, jestli myslíš, že tady jseš jistej,“ odpověděl
+oslovený po krátkém váhání.
+Sikes šinul pomalu oči po zdi za sebou – otáčeje hlavu spíš
+zkusmo než doopravdy – a řekl: „Je už to – je už ta – mrtvola pohřbená?“
+Zavrtěli hlavou.
+„Proč není?“ vyhrkl s týmž pohledem za záda. „Nač nechávají
+takový vohavnosti nad zemí? – Kdo to klepe?“
+Při odchodu z místnosti naznačil Crackit pokynem ruky, že se
+není čeho bát, a ve chviličce se vrátil s Čódlem Batesem v patách.
+Sikes seděl naproti dveřím, takže hoch v tom okamžení, jak překročil práh, spatřil jeho postavu.
+„Toby,“ řekl hoch a ucouvl, když na něj Sikes zaměřil oči, „proč
+jste mi tohle neřek dole?“
+V štítivém stranění původní trojice bylo něco tak strašlivého, že
+bídný psanec by si byl rád naklonil aspoň tohoto výrostka. Kývl na
+něj tedy hlavou a udělal pohyb, jako by mu chtěl podat ruku.
+„Nechte mě, Toby, půjdu někam do jiný cimry,“ zvolal hoch a ucouvl
+ještě kousek.
+„Ale Čódl!“ zvolal Sikes a zamířil k němu. „Copak – copak mě
+neznáš?“
+– 476 –
+
+„Nechoďte ke mně blíž,“ odpověděl hoch, stále ustupoval a s hrůzou v očích hleděl vrahovi do tváře. „Vy netvore!“
+Muž se zarazil v půli cesty a oba si hleděli do očí; ale Sikesovy se
+pomalu sklopily k zemi.
+„Beru vás za svědky,“ zvolal hoch, a jak hrozil zaťatou pěstí a křičel dál, stále víc a víc se rozpaloval. „Beru vás tři za svědky – že se ho
+nebojím – jestli si sem pro něj přijdou, tak jim ho vydám – vydám!
+To vám říkám rovnou! Ať mě za to zabije, jestli chce – nebo jestli
+se vodváží – ale jestli budu tady, tak ho vydám. Vydal bych jim ho,
+i kdyby ho měli zaživa uškvařit! Vrah! Pomóc! Jestli aspoň jeden
+z vás tří má mužský srdce v těle, tak mi pomůže. Vrah! Pomóc! Na
+něj, dolů s ním!“
+S posledními výkřiky, vychrlenými za doprovodu zuřivého šermování, se hoch skutečně samojediný vrhl na Sikese a prudkostí
+i náhlostí svého náporu ho tak překvapil, že se silák těžce svalil na
+podlahu.
+Trojice diváků jako by úžasem zkameněla. Nepokusili se zakročit
+a hoch s mužem se váleli jeden přes druhého po zemi, přičemž hoch
+nic nedbal ran, které se na něj sypaly, zatínal stále pevněji a pevněji
+prsty do šatstva na vrahových prsou a ani na okamžik neustal křičet
+o pomoc, co mu plíce stačily.
+Byl to však zápas příliš nerovný, aby mohl trvat dlouho. Sikes
+dostal hocha brzo pod sebe a již mu tiskl koleno na hrdlo, když
+vtom ho Crackit s poděšeným pohledem strhl zpátky a ukázal na
+okno. Dole planula světla, hlučely hlasy vážného hovoru, dusaly
+spěšné kroky – na počet zdánlivě nekonečné – přecházející nejbližší
+dřevěný můstek. Zdálo se, že v davu je jeden jezdec, neboť bylo
+slyšet klapot kopyt na nerovné dlažbě. Záře světel zesílila; kroky
+houstly a jejich hluk rostl. Potom se ozvalo rázné zabušení na domovní dveře a potom hučivý ropot takového množství hněvivých
+hlasů, že by otřásl i největším smělcem.
+– 477 –
+
+„Pomóc!“ vřískl hoch, až výkřik rozřízl vzduch. „Je tady! Vylomte
+dveře!“
+„Ve jménu krále!“ zvolaly hlasy venku a znovu zahučel zlobný
+ropot, ale ještě hlasitější.
+„Vylomte dveře!“ zaječel hoch. „Sami nikdy nevodevřou, slyšíte!
+Běžte rovnou nahoru, co se svítí! Vylomte dveře!“
+Jen dokřičel, zaduněly na domovní dveře a přízemní okenice
+husté a těžké rány a z davu vyvřelo hřímavé hurá – z něhož si poslouchající poprvé mohl učinit trochu přiměřenou představu, jak
+nesmírně početný je to dav.
+„Vodevřte mi ňákou díru, kam bych moh toho uvřeštěnýho ďasova spratka zamknout,“ řval zuřivě Sikes, a jak pobíhal sem a tam,
+smýkal teď hochem za sebou tak snadno, jako by to byl prázdný
+pytel. „Tyhle dveře. Honem!“ Mrštil hochem dovnitř, přibouchl
+dveře a otočil klíčem, „jsou dolní dveře zamčený?“
+„Na dva západy a na řetěz,“ odpověděl Crackit, který stejně jako
+oba druzí mužové byl ještě stále úplně bezradný a zaražený.
+„Co vejplně – jsou pevný?“
+„Pobitý silným plechem.“
+„A vokna taky?“
+„Okenice taky.“
+„Sper vás ďas!“ zařval zoufalý zlosyn, když prudce vytáhl okno
+a zahrozil do davu. „Dělejte si, co umíte! Ještě vám vypálím rybník!“
+Žádný strašlivý jek, jaký kdy dolehl k uchu smrtelníka, nemohl
+být děsivější než řev, kterým odpověděl rozzuřený zástup. Jedni
+hulákali na ty, co byli nejblíž, aby dům zapálili; jiní řvali na strážníky,
+aby vraha odstřelili jako psa. Mezi všemi však nikdo nesršel hněvem zuřivějším než onen muž na koni, který nyní seskočil divoce
+ze sedla, a jako by rozrážel pouhou vodu, přiřítil se davem až pod
+okno a tam burácel hlasem, který přehlušil všechny ostatní: „Dvacet
+zlaťáků tomu, kdo přinese žebřík!“
+– 478 –
+
+Nejbližší hlasy se k volání přidaly a stovky je ozvěnou roznášely dál. Jedni volali po žebřících, druzí po mlatech; další pobíhali
+s pochodněmi sem a tam, jako by je hledali, a přece se zase vraceli
+a řvali znovu; někteří marnili dech neplodným nadáváním a proklínáním; jiní se tlačili dopředu s fanatismem šílenců a tím překáželi
+v práci těm, kdo byli pod okny; někteří zvlášť smělí se pokoušeli
+vyšplhat po okapové rouře a po štěrbinách ve zdivu; a celá masa ve
+tmě dole se vlnila jako obilné pole mrskané divokým větrem a co
+chvíli propukala v jeden společný, ohlušující, vzteklý uragán.
+„Jak jsem šel sem,“ křikl vrah, když přibouchl před tvářemi davu
+dole okenici a vrávoral zpátky do světnice, „stál v Strouze příliv.
+Dejte mi provaz, hodně dlouhej provaz. Všechno je to vpředu. Můžu
+se spustit do vody a pláchnout Strouhou. Dejte mi provaz, nebo
+zamorduju ještě vás tři a pak zabiju sebe!“
+Vyděšení muži mu ukázali, kde jsou podobné potřeby uloženy;
+vrah si chvatně vybral nejdelší a nejpevnější lano a kvapem vyběhl
+na půdu.
+Všechna okna na zadní straně domu byla už dávno zazděná
+kromě malé špehýrky v komoře, která věznila hocha – špehýrky
+tak maličké, že by se jí neprotáhlo ani jeho tělo. Ale tímto otvorem
+ani na okamžik neustal volat na lidi venku, aby hlídali dům zezadu;
+a tak když se vrah konečně z poklopu ve střeše vyhoupl na hřeben,
+hlasitý pokřik to zvěstoval davu vpředu a ten se okamžitě začal valit
+kolem, jeden nepřetržitý proud, tělo na tělo.
+Prknem, které si k tomu účelu přinesl nahoru, zapřel vrah poklop
+ve střeše tak pevně, aby se na jeho otevření zevnitř musilo vynaložit
+co nejvíc námahy, a potom opatrně slezl po taškách a podíval se
+přes boční římsu.
+Voda zatím opadla a příkop byl jedno bahniště.
+Na krátkou chviličku, po kterou pozorovaly vrahovo počínání,
+jehož smysl jim nebyl jasný, se zástupy ztišily, ale jakmile jeho záměr postřehly a uvědomily si jeho neodvratnou marnost, spustily
+– 479 –
+
+řev tak vítězný a zlořečivý, že všechen dřívější křik proti tomu byl
+učiněný šepot. Znovu a znovu se zvedaly vlny řevu. Ti, kdo byli příliš
+daleko, aby věděli, co řev vůbec znamená, přizvukovali; hlaholil
+do všech stran a ze všech stran; zdálo se, jako by celé město bylo
+vychrlilo všechny obyvatele, aby vraha prokleli.
+Dál, dál, dál, stále další a další lidé se tlačili zpředu domu – mohutná rozhemžená lavina hněvivých tváří, tu a tam ozářených
+planoucí pochodní, odhalující všechen jejich vztek a var. Dav ztekl
+domy na protější straně příkopu; vetřelci prudce vysouvali okna
+nebo je prostě celá vytrhávali ze zdi; v každém okně se tísnila hlava
+na hlavě, řada nad řadou; na každé střeše visel hrozen lidí vedle
+hroznu. Všechny můstky (a v dohledu byly tři) se prohýbaly pod
+tíhou tlačenice na nich. A stále se valil proud lidí hledajících nějaký
+kout nebo mezeru, odkud by mohli zahulákat svou kletbu a jen na
+vteřinku bídáka zahlédnout.
+„Teď ho mají!“ vykřikl nějaký muž na nejbližším můstku. „Hurá!“
+Dav se zabělal odkrytými hlavami; a znovu se zvedla vlna řevu.
+„Padesát liber tomu,“ zvolal nějaký starý pán z těchže míst, „kdo
+ho chytí živého! Zůstanu tady, dokud si ke mně pro ně nepřijde!“
+Vtom zaburácel nový řev. To právě davem proběhla zpráva, že
+konečně vylomili dveře a že ten, co první volal po žebříku, vylezl
+nahoru do světnice. Jak se zvěst nesla od úst k ústům dále, proud
+lidstva se na místě obracel, a jakmile diváci v oknech spatřili, že
+se dav na můstcích valí zpátky, opustili svá stanoviště, vyběhli na
+ulici a přidali se k houfům, které se teď hlava nehlava hrnuly zase
+tam, odkud přišly; kdekdo se strkal a vrážel do souseda a všichni
+sotva popadali dech nedočkavostí, už aby se dotlačili blízko ke
+dveřím a viděli zločince, až ho budou strážníci vyvádět. Křik a jek
+lidí, v mačkanici drcených téměř k udušení nebo v dravé vřavě povalených a udupávaných, byl příšerný, úzké cesty byly neprostupně
+ucpané – a v takovou chvíli, kdy se jedni v houfu hnali, aby se opět
+dostali k přednímu průčelí domu, a kdy se jiní zase marně pachtili,
+– 480 –
+
+aby se z davu vydrali, byla bezprostřední pozornost od vraha odvrácena, třebaže všeobecná dychtivost, aby byl konečně polapen,
+možno‑li ještě vzrostla.
+Vrah, zuřivostí davu a nemožností úniku úplně zdeptaný, se krčil
+na střeše; když však s nemenší rychlostí, než se udála, tuto náhlou
+změnu zpozoroval, rázem se odhodlal podniknout ještě poslední
+pokus o záchranu života a vymrštil se na nohy; spustí se do příkopu
+a přes nebezpečí, že se v bahně udusí, bude se snažit v tom zmatku
+a tmě odplížit.
+Zburcován k nové síle a ráznosti a podněcován hlukem v domě,
+který hlásal, že pronásledovatelé již vskutku pronikli dovnitř, zapřel
+se nohou o blok komínu a jeden konec provazu uvázal těsně a pevně
+kolem něho, kdežto na druhém s přispěním rukou a zubů téměř
+ve vteřině udělal silnou pohyblivou smyčku. Mohl se po provaze
+spustit k zemi až na vzdálenost menší, než sám měřil, a v ruce již
+měl připravený nůž, aby pak mohl provaz přeříznout a ze zbývající
+výšky seskočit.
+Právě v okamžiku, kdy si přetáhl kličku přes hlavu, než si ji sesmekne pod ramena, a kdy prve zmíněný pán (který se celou dobu
+držel zábradlí můstku tak zarytě, že odolal všemu náporu davů
+a uhájil si své místo) varovně upozorňoval lidi kolem sebe, že muž
+se chystá spustit do příkopu – právě v tom okamžiku se vrah ohlédl
+na střechu, rozhodil ruce do výše a hrůzyplně zavřeštěl.
+„Zas ty voči!“ zaječel nelidským skřekem.
+Zavrávoral jakoby zasažen bleskem, ztratil rovnováhu a skácel se
+přes římsu. Smyčku měl dosud na krku. Padal pětatřicet stop. Tíhou
+těla se smyčka zadrhla, provaz se napjal pevně jako tětiva a rychle
+jako šíp, který vysílá. Náhlé trhnutí, strašlivé křečovité škubnutí
+údů – a vrah visel ve vzduchu, v zaťatých prstech tuhnoucí ruky
+otevřený nůž.
+Starý komín se otřesem zachvěl, ale statečně to vydržel. Vrahovo
+tělo bez života se klátilo těsně u zdi. A chlapec, kterému zastíralo
+– 481 –
+
+výhled, odstrčil rozhoupanou mrtvolu stranou a volal na lidi, aby
+ho proboha přišli vysvobodit.
+Na boční římse se objevil bílý pes, který byl do té chvíle někde
+schovaný, a když po ní s příšerným vytím několikrát přeběhl sem
+a tam a připravil se k odrazu, skočil po ramenou mrtvého muže.
+Chybil se však cíle, ve vzduchu se převrátil a dopadl do příkopu,
+narazil hlavou na kámen a roztříštil si lebku.
+
+– 482 –
+
+Kapitola padesátá prvá
+Přináší vysvětlení nejednoho tajemství a obsahuje nabídnutí
+k sňatku beze slova o věnu nebo jehelném
+Události vyprávěné v předešlé kapitole byly teprve dva dny staré, když Oliver seděl ve tři hodiny odpoledne v cestovním kočáře,
+rachotivě uhánějícím k jeho rodnému městečku. Paní Maylieová
+a Róza s paní Bedwinovou a s dobrákem doktorem jeli s ním, kdežto
+pan Brownlow cestoval v doprovodu jedné další osoby, jejíž jméno
+neuvedl, v poštovním kočáře za nimi.
+Mnoho toho při jízdě nenamluvili, neboť Oliverovo horečné vzrušení a nejistota ho připravovaly o schopnost soustředit myšlenky,
+ba téměř i o řeč; zjevně měly sotva slabší účinek i na jeho společníky,
+kteří je sdíleli v míře přinejmenším stejné. Pan Brownlow již hocha
+i obě dámy velice opatrně obeznámil s podstatou přiznání, které
+z Monkse vynutil; a třebaže věděli, že účelem jejich nynější cesty
+je dokonat dílo, které bylo tak slibně započato, přesto celou věc
+obestíralo tolik pochybností a záhad, že pociťovali trvalé, skoro
+nesnesitelné napětí.
+Týž laskavý přítel s přispěním pana Losberna obezřetně podvázal všechny informační prameny, z nichž by k nim mohla proniknout
+zpráva o strašlivých událostech, které se přihodily tak nedávno. Je
+sice svatá pravda, řekl mu, že se to zakrátko musejí dovědět stejně,
+ale ať se to raději stane ve vhodnější chvíli, než máme teď, nevhodnější se naskytnout nemůže. Pokračovali tedy v cestě mlčky – každý
+zabrán do úvah o předmětu, který je svedl dohromady, a nikdo
+ochoten vyjádřit slovy myšlenky, které na všechny dotíraly.
+Ale zachovával‑li Oliver pod všemi těmi vlivy mlčení, dokud ujížděli k jeho rodišti po silnici, kterou v životě nespatřil, jak rychle
+– 483 –
+
+se celý běh jeho vzpomínek stočil zpátky ke starým časům a jaký
+příval pohnutí mu vzplanul v srdci, když zabočili na silnici, po které
+kdysi putoval pěšky jako ubohý vandráček bez domova a bez přítelíčka, který by mu pomohl, bez střechy, pod kterou by hlavu složil!
+„Podívejte, tamhle, tamhle!“ zvolal Oliver, dychtivě stiskl Róze
+ruku a ukazoval z okna kočáru, „to jsou ty schůdky, kde jsem přelez – a tamhle za tím křovím jsem se schovával, protože jsem se bál,
+aby mě někdo nedohonil a neodvedl mě zpátky! A tamhleta pěšina
+v polích vede k tomu starému domu, kde jsem bydlel jako docela
+maličký! Ach, Dicku, Dicku, milý drahý kamaráde, tak rád bych tě
+viděl teď!“
+„Brzo ho uvidíš,“ pravila Róza a něžně mu vzala sepjaté ruce do
+dlaní. „A povíš mu, jak jsi šťastný a jak jsi teď bohatý a jak tě ve
+všem tvém štěstí nic neblaží víc než to, že se k němu vracíš a přinášíš štěstí i jemu.“
+„Ano, ano,“ přisvědčil Oliver, „a odvezem – odvezem ho odtud
+a koupíme mu šaty a dáme ho učit a pošleme ho do nějaké klidné
+venkovské samoty, kde by mohl zesílit a uzdravit se – ano?“
+Róza jen přikývla, protože hoch se usmíval v slzách tak blažených, že nemohla vůbec promluvit.
+„Budete na něj laskavá a hodná, protože taková jste na každého,“
+pokračoval Oliver. „Vím, že se ze všeho rozpláčete, až uslyšíte, co
+asi bude vypravovat. Ale to nic, nic si z toho nedělejte, všechno zase
+přejde a budete se znova usmívat – to vím taky – až si pomyslíte,
+jak se změnil. Se mnou to u vás bylo zrovna tak. Řekl mi, žehnej
+ti Pánbůh, když jsem utíkal,“ zvolal hoch ve výbuchu láskyplného
+pohnutí, „a já mu teď řeknu žehnej Pánbůh tobě a ukážu mu, jak ho
+za to mám rád!“
+Jak se blížili k městečku a konečně už projížděli i jeho úzkými
+ulicemi, stávalo se čím dál tím nesnadnější udržet hocha v přiměřených mezích. Ukázalo se pohřebnictví Sowerberryho, na stejném
+místě, kde bývalo, jenže krám vypadal menší a méně honosný, než
+– 484 –
+
+jak si ho chlapec pamatoval – defilovaly před ním všechny ty dobře
+známé krámy a domy, s nimiž ho téměř s každým pojila nějaká
+nepatrná příhoda – před dveřmi staré hospody stála Gamfieldova
+kára, zrovna ta, s kterou jezdíval už tehdy – vynořil se špitál, ono
+strašlivé vězení jeho mladých dnů, se svými ponurými okny mračícími se do ulice, a u brány stál týž vyzáblý vrátný – při pohledu na
+něj sebou Oliver mimoděk škubl a přikrčil se, ale hned se své nesmírné bláhovosti zasmál, vzápětí se rozplakal a obratem se znovu
+rozesmál – ve dve��ích a v oknech viděl desítky tváří téměř vesměs
+dobře známých – skoro všechno bylo stejné, jako by odtamtud byl
+odešel teprve včera a jako by celý jeho nedávný život byl jenom
+blažený sen.
+Byla to však čirá, opravdová, radostná skutečnost. Zajeli rovnou
+před portál hlavního hotelu (na který Oliver kdysi hledíval s posvátnou úctou a který považoval za obrovský palác, ale jehož nádhera
+i velikost se mezitím poněkud scvrkly) a tam již čekal pan Grimwig
+celý netrpělivý, aby je uvítal. Políbil mladou dámu, a rovněž i starou
+paní, když vystoupily z kočáru, jako by byl dědeček celé společnosti,
+a byl samý úsměv a vlídnost a nenabízel, že sní svou hlavu – ne, ani
+jednou; nenabídl to ani tehdy, když se s velice letitým postiliónem
+přel o nejkratší cestu do Londýna a tvrdil, že to ví líp – ačkoli tou
+cestou jel jen jednou, a to ještě přitom spal jako zabitý. Oběd byl
+hotový a pokoje připravené a všechno zchystané jako kouzlem.
+Nicméně přes to všechno jakmile opadl rozruch první půlhodinky, znovu zavládla táž zamlklost a stísněnost, jakou se vyznačovala jejich jízda sem. Pan Brownlow nepřišel poobědvat
+společně s ostatními, nýbrž zůstal v odděleném pokoji. Druzí dva
+pánové ustavičně se starostlivým výrazem odbíhali a zase se vraceli
+a v oněch krátkých chvilkách, kdy byli u společnosti, hovořili spolu
+po straně. Jednou odvolali také paní Maylieovou, a když se téměř po
+hodině vrátila, měla oči naběhlé od pláče. Ze všech těch příznaků
+byli Róza a Oliver, nezasvěcení do žádného nového tajemství, ner– 485 –
+
+vózní a celí nesví. Zvědavě přemítali a mlčeli; nebo když už nějaké
+to slovo vyměnili, hovořili šeptem, jako by se báli slyšet i jen zvuk
+vlastního hlasu.
+Teprve když nadešla devátá hodina a už si začínali myslit, že ten
+večer se již nedovědí nic nového, vstoupil konečně do pokoje pan
+Losberne s panem Grimwigem a za nimi pan Brownlow spolu s mužem, při jehož spatření Oliver překvapením div nevyjekl – neboť mu
+řekli, že to je jeho bratr, a přitom to byl týž muž, s kterým se srazil
+tenkrát v tržním městysi a kterého zahlédl, jak se spolu s Faginem
+dívá oknem do jeho pokojíka. Monks mrskl po užaslém hochovi pohledem plným nenávisti, kterou nedokázal utajit ani teď, a posadil
+se poblíž dveří. Pan Brownlow, který v ruce přinášel nějaké listiny,
+přistoupil ke stolu, nedaleko něhož seděla Róza s Oliverem.
+„Je to trapný úkol,“ zahovořil pan Brownlow, „ale tato svědecká
+prohlášení, podepsaná v Londýně před mnoha pány, je nutno v jádře opakovat zde. Byl bych vás toho pokoření rád ušetřil, ale dříve
+než se rozejdeme, musíme tato svědectví slyšet z vašich vlastních
+úst, a víte dobře proč.“
+„Jen dál,“ pobídl ho oslovený a odvrátil tvář. „Honem. Udělal jsem
+toho myslím už skoro dost. Nezdržujte mě tady zbytečně.“
+„Toto dítě,“ pokračoval pan Brownlow, přitáhl si Olivera k sobě
+a spočinul mu rukou na hlavě, „je váš nevlastní bratr, nemanželský
+syn vašeho otce, mého drahého přítele Edwina Leeforda, a ubohé
+mladé Agnes Flemingové, kterou jeho narození stálo život.“
+„Ano,“ potvrdil Monks a zlobně se zamračil na rozechvělého
+chlapce, jehož rozbušené srdce mohl málem slyšet, „to je jejich
+parchant.“
+„Výraz, kterého jste použil,“ přísně pravil pan Brownlow, „je
+výtkou těm, kdo už dávno unikli z dosahu malomocného odsudku
+tohoto světa. Nevrhá potupu na nikoho z živých kromě na vás, který
+jste ho použil. Pomiňme to však. Narodil se ve zdejším městě.“
+– 486 –
+
+„Ve zdejším špitále,“ opáčil nasupeně Monks. „Celou tu historii
+jsem přece pověděl tam,“ dodal a podrážděně přitom ukázal na
+listiny na stole.
+„Musíte ji povědět ještě i zde,“ řekl pan Brownlow a rozhlédl se
+po posluchačích.
+„Tak tedy poslouchejte!“ utrhl se Monks. „Když se jeho otec
+v Římě roznemohl, přijela za ním jeho žena, moje matka – od které už dlouho žil odloučeně a která při odjezdu z Paříže mě vzala
+s sebou – asi nejspíš aby se poohlédla po jeho majetku, co já vím,
+protože k otci žádnou valnou náklonnost neměla a on k ní taky ne.
+Vůbec o nás nevěděl, protože byl v bezvědomí a až do své smrti
+druhého dne se už neprobral. Mezi papíry v jeho psacím stole byly
+dva listy datované večer toho dne, kdy ho nemoc přepadla, a adresované vám,“ tu se obrátil k panu Brownlowovi, „a vložené do
+krátkého několikařádkového sdělení pro vás s poznámkou na obalu
+celé zásilky, že se nemá odeslat dříve než až po jeho smrti. Jeden
+z těch listů byl dopis té dívce Agnes, druhý byla poslední vůle.“
+„Co ten dopis?“ otázal se pan Brownlow.
+„Dopis? – Arch papíru, znova a znova přeškrtávaný, s kajícím
+doznáním a s prosbami k Bohu, aby jí stál ku pomoci. Namluvil
+totiž té dívce pohádku, že nějaké hluboké tajemství – které jí slíbil
+jednoho dne vysvětlit – mu prozatím brání, aby se s ní tenkrát ihned
+oženil. A tak s ním udržovala známost dál a trpělivě mu důvěřovala, až mu uvěřila tuze mnoho a přišla o to, co jí už nikdo nemohl
+jaktěživo vrátit. V té době měla pár měsíců do slehnutí. Vypsal jí
+všechno, co hodlal udělat, aby skryl její hanbu, kdyby zůstal na živu,
+a prosil ji, kdyby umřel, aby neproklínala jeho památku, ani aby si
+nemyslila, že následky jejich hříchu padnou na hlavu jí nebo jejich
+děťátku – protože prý všechna vina je na něm. Připomínal jí den,
+kdy jí daroval malý medailónek a prsten s jejím křestním jménem
+a s prázdným místem ponechaným pro vyrytí jména, které jí doufal
+jednoho dne dát – prosil ji, aby si ho nechala a nosila ho na srdci
+– 487 –
+
+jako až doposud – a pak se rozepsal a stejnými slovy opakoval páté
+přes deváté stále jedno a totéž, jako by se byl pomátl. Myslím, že se
+pomátl doopravdy.“
+„A poslední vůle?“ nadhodil pan Brownlow, mezitímco Oliverovi
+hustě kanuly slzy.
+Monks mlčel.
+„Poslední vůli,“ vysvětloval pan Brownlow za něj, „sepsal ve
+stejném duchu jako dopis. Vylíčil v ní útrapy, které mu připravila
+jeho žena, vzpurnou povahu, špatnost a zlovolnost svého jediného
+syna, vás, předčasně propadlého neřestem a vychovaného v nenávisti k němu – a odkázal vám a vaší matce po osmi stech librách
+ročního důchodu. Celý zbytek svého jmění rozdělil na dva rovné
+díly – jeden podíl pro Agnes Flemingovou a druhý pro jejich dítě,
+narodí‑li se živé a dosáhne‑li kdy plnoletosti. Kdyby to byla dívka,
+měla peníze dědit beze všech výhrad; kdyby to však byl hoch, pak
+jedině s podmínkou, že po dobu své nezletilosti nikdy své jméno
+před světem neposkvrní spácháním nějaké nečestnosti, nízkosti,
+zbabělosti ani bezpráví. Tu podmínku prý klade proto, vysvětlil,
+aby zdůraznil svou důvěru v matku a přesvědčení – ještě posílené
+blízkostí smrti – že dítě podědí matčino něžné srdce a ušlechtilou
+povahu. Kdyby se však byl v této naději zklamal, pak měly peníze
+připadnout vám – protože tehdy, a ne dříve než tehdy, až by obě
+děti byly stejné, by teprve uznal váš přednostní nárok na jeho jmění,
+nárok váš, svého prvorozeného, který jste neměl nejmenší nárok na
+jeho srdce, nýbrž už od nejútlejšího dětství jste ho svým chladem
+a odporem odpuzoval.“
+„Moje matka,“ promluvil Monks silnějším hlasem, „udělala to, co
+by byla udělala každá žena: tu poslední vůli spálila. Dopis nikdy
+nedošel na místo určení; ale matka si ho spolu s jinými důkazy
+schovala pro případ, že by se někdy snažili tu poskvrnu zalhat. Otec
+děvčete se od ní dověděl pravdu přibarvenou tak černě, jak si jen
+mohla její hluboká nenávist přibásnit – za to ji teď miluju. Štvaný
+– 488 –
+
+studem a hanbou utekl s dětmi do zapadlého kouta ve Walesu
+a dokonce i změnil jméno, aby se jeho přátelé nikdy nedopídili
+jeho ústraní – a tam, celkem nedlouho po jeho příchodu, ho našli
+v posteli mrtvého. To už uplynulo několik neděl, co dívka odešla
+potají z domova; zchodil už kdejaké blízké město a vesnice, aby ji
+vypátral – a právě tu noc, kdy se vrátil domů s pevným přesvědčením, že si sáhla na život, aby svou i jeho hanbu skryla, mu jeho
+staré srdce puklo.“
+Nakrátko se rozhostilo ticho, dokud nit vyprávění nenavázal pan
+Brownlow.
+„Po letech,“ pravil starý pán, „ke mně přišla matka toho muže
+zde, Edwarda Leeforda. Utekl od ní, když mu bylo teprve osmnáct;
+okradl ji o všechny šperky a peníze, co měla; karbanil, hýřil, padělal
+podpisy a nakonec prchl do Londýna, kde se pak dva roky bratříčkoval s nejhoršími vyvrheli. Chřadla bolestivou a nevyléčitelnou
+nemocí a toužila ho najít, dřív než ji skosí smrt. Zahájilo se pátrání
+a bedlivě se hledalo. Dlouhou dobu zůstávalo všechno úsilí marné,
+ale nakonec se přece jen dostavil úspěch a syn se s ní vrátil do
+Francie.“
+„Tam po vleklé chorobě umřela,“ pokračoval zase Monks, „a na
+smrtelné posteli mi odkázala celé toto tajemství spolu se smrtelnou
+a neuhasitelnou nenávistí ke všem, kterých se týkalo – ačkoli tu mi
+odkazovat nemusela, protože jsem ji zdědil už dávno předtím. Za
+nic nechtěla uvěřit, že by děvče bylo zabilo sebe i dítě, nýbrž celou
+bytostí tušila, že se narodil hoch a je naživu. Přísahal jsem jí, jestli
+mi někdy zkříží cestu, že ho uštvu – že mu nikdy nedopřeju klid – že
+ho budu pronásledovat s nejsveřepějším a nejzavilejším nepřátelstvím – že si na něm zchladím nenávist, která mě sžírá – a jestli to
+bude v mé moci, že poplivám planou chlubnost té urážlivé z��věti
+tím, že ho dovleču na samou šibenici. Měla pravdu. Konečně mi
+přišel do cesty. Začal jsem dobře – a nebýt cancavých poběhlic, byl
+bych skončil, jak jsem začal!“
+– 489 –
+
+Když si nyní padouch pevně založil ruce křížem přes prsa a v nemohoucnosti zmařené zloby sám sebe huhlavě proklínal, otočil se
+pan Brownlow k vyděšenému hloučku vedle sebe a vysvětloval,
+že žid, dávný Monksův spřeženec a důvěrník, dostával za držení
+Olivera ve svých spárech vysokou odměnu, ze které měl určitou
+část vrátit, kdyby hoch z jeho drápů vyvázl; a že spor v této věci
+vedl k jejich návštěvě venkovského domku, kam se pak vydali za
+tím účelem, aby zjistili Oliverovu totožnost.
+„Co ten medailónek a prsten?“ obrátil se pan Brownlow s otázkou
+na Monkse.
+„Koupil jsem je od těch manželů, o kterých jsem vám vypravoval.
+Ti je ukradli opatrovnici, která o ně zase okradla mrtvolu,“ odpověděl Monks, aniž zdvihl oči. „Víte, co se s nimi stalo?“
+Pan Brownlow pouze kývl na pana Grimwiga a ten s náramnou čilostí zmizel; když se zakrátko vrátil, strkal před sebou paní
+Bumblovou a za sebou táhl jejího neochotného chotě.
+„Klamou mě snad zraky,“ zvolal pan Bumble se špatně líčeným
+nadšením, „nebo je to vopravdu náš malý Oliver? Jejej, O‑li‑vere,
+kdybys jen věděl, jak se mi po tobě stejskalo –“
+„Drž zobák, hlupáku,“ zahučela paní Bumblová.
+„Nátura je holt nátura, manželko!“ bránil se správce špitálu.
+„Copak se ve mně nesmí vozvat cit? Ve mně, co ho vychoval na kulatuře, když ho tuhle vidím sedět mezi dámama a pánama, že přívětivější aby jeden pohledal? Já toho hošíčka vždycky miloval, jako
+by to byl můj – můj vlastní dědoušek,“ koktal pan Bumble, hledaje
+vhodné přirovnání. „Mladej pane Olivere, pamatujete se na toho
+zlatýho pána v bílej vestě? Ach jo, minulej tejden si ho vzalo nebe
+v dubovej truhle s postříbřenejma uchama!“
+„Zkuste to, pane,“ přihlásil se kousavě pan Grimwig, „a potlačte
+své city.“
+„K službám, vašnosti, budu hledět vyhovět,“ odpověděl pan
+Bumble. „Těší mě, pane. Doufám, že zdravíčko slouží.“
+– 490 –
+
+Tento pozdrav platil panu Brownlowovi, který právě popošel
+docela blízko k ctihodnému párku. Ukázal na Monkse a zeptal se:
+„Znáte toho člověka?“
+„Ne,“ odsekla paní Bumblová bez okolků.
+„Vy asi taky ne?“ pravil pan Brownlow na adresu jejího manžela.
+„V životě jsem ho nikdá neviděl,“ prohlásil pan Bumble. „Ani jste
+mu asi nic neprodal?“
+„Ne,“ odpověděla paní Bumblová.
+„Nikdy jste asi neměl jistý zlatý medailónek a prsten, že?“ ptal se
+pan Brownlow dál.
+„Určitě ne,“ odvětila špitální správcová. „Nač jste nás sem citýrovali? Abychom odpovídali na takové nesmysly?“
+Pan Brownlow opět kývl na pana Grimwiga a tento pán opět
+s neobyčejnou ochotou odkulhal z pokoje. Ale nevrátil se opět se
+statným párem tlustých manželů, nýbrž tentokrát přivedl dvě vyzáblé ženy, které se při každém klopýtavém kroku ochrnutě třásly.
+„Tu noc, co umřela stará Sally, jste zavřela dvéře,“ řekla žena
+vpředu a zvedla scvrklou ruku, „ale uši jste nám zacpat nemohla,
+ani škvíry ve dveřích.“
+„Ne, ne,“ přizvukovala druhá za ní, rozhlížela se a mlela bezzubými dásněmi. „Ne, ne, ne.“
+„My ji slyšely, jak se vám namáhá povědět, co udělala, a viděly
+jsme vás, jak jste jí z ruky vytáhla papírek, a taky jsme vás druhej
+den hlídaly, jak jdete do krámu k zastavárníkovi,“ pravila první.
+„Tak, tak,“ dodala druhá, „a byl to medajlónek a zlatej prsten. To
+jsme vyzvěděly a viděly jsme, jak vám ty věci vracel. Nebyly jsme
+daleko. Kdepak, nebyly jsme daleko.“
+„A víme toho ještě víc,“ pokračovala zase první, „protože Sally
+nám už o hodně dřív často vypravovala, co jí ta mladá matka povídala. Prej cejtila, že to nikdá nepřežije, a zrovna když na ni padla
+ta nemoc, byla na cestě do města, kde leží otec vod toho dítěte, aby
+umřela blízko jeho hrobu.“
+– 491 –
+
+„Chtěla byste slyšet přímo toho zastavárníka?“ zeptal se pan
+Grimwig a udělal pohyb ke dveřím.
+„Ne,“ odmítla žena, „jestli ten –“ a ukázala na Monkse – „byl taková
+baba zbabělá, že se přiznal, jako vidím, že je, a vy jste vyzpovídali
+všecky tyhle čarodějnice, až jste si našli ty pravé, tak nemám, co
+bych ještě řekla. Ano, prodala jsem mu ty věci a jsou na místě, odkud je už nikdy nedostanete. Co dál?“
+„Nic,“ odpověděl pan Brownlow, „leda snad, že nám ještě zbývá
+zařídit, aby žádný z vás obou víckrát nezastával odpovědné zaměstnání. Můžete jít.“
+„Doufám,“ řekl pan Bumble a velice zkormouceně se kolem sebe
+rozhlížel, když jeho manželka a pan Grimwig s oběma stařenami
+mizeli ve dveřích, „doufám, že mě tahle nešťastná příhodička nepřipraví vo můj kulaturní ouřad?“
+„To tedy připraví,“ potvrdil pan Brownlow. „S tím se můžete klidně předem smířit a ještě být rád, že jste z toho vyvázl tak lacino.“
+„To všecko bylo dílo manželky. Nedala prostě jináč,“ namítl pan
+Bumble, když se napřed ohlédnutím přesvědčil, jestli jeho polovice
+je už opravdu z pokoje venku.
+„To není omluva,“ opáčil pan Brownlow. „Byl jste při ničení těch
+šperků přítomen a v očích zákona máte vlastně větší vinu než
+ona – neboť zákon předpokládá, že vaše žena jedná podle vašich
+příkazů.“
+„Jestli zákon předpokládá tohle,“ řekl pan Bumble a silou žmoulal
+v obou rukou klobouk, „tak je zákon vosel – pitomec. Jestli má zákon
+takovýhle voči, tak je zákon starej mládenec – a nemůžu zákonu
+přát nic horšího, než aby mu voči votevřela zkušenost na vlastním
+těle – na vlastním těle!“
+Když poslední tři slova s velkým důrazem zopakoval, narazil si
+pan Bumble velice rázně klobouk, strčil ruce do kapes a vykročil za
+svou polovicí po schodech dolů.
+– 492 –
+
+„Podejte mi laskavě ruku, slečno,“ pravil pan Brownlow a obrátil
+se k Róze. „Nechvějte se – nemusíte se bát vyslechnout těch pár slov,
+která nám ještě zbývá dopovědět.“
+„Jestliže se – nevím, jak by to bylo možné, ale jestliže se nějak
+týkají mne,“ řekla Róza, „prosím vás, povězte mi to až někdy jindy.
+Teď už na to nemám ani sílu, ani odvahu.“
+„Ale kde,“ zaodporoval starý pán a zavěsil si její ruku na loket,
+„máte víc síly a statečnosti, než si myslíte, o tom jsem přesvědčen.
+Znáte tuto mladou dámu, pane?“
+„Ano,“ přisvědčil Monks.
+„V životě jsem vás ještě neviděla,“ šeptala Róza mdle.
+„Já vás viděl často,“ opáčil Monks.
+„Otec nešťastné Agnes měl dvě dcery,“ pravil pan Brownlow. „Jaký
+byl osud té druhé – malého děvčátka?“
+„Děvčátko,“ řekl Monks, „když jeho otec umřel v cizím kraji, pod
+cizím jménem, bez jediného dopisu, knihy nebo útržku papíru, který by poskytl sebeslabší stopu, podle které by bylo možno vypátrat
+jeho přátele nebo příbuzné – k sobě vzali nějací bídní chalupníci
+a vychovávali je jako vlastní.“
+„Pokračujte,“ vybídl ho pan Brownlow a pokynul paní Maylieové,
+aby přistoupila blíž. „Jen pokračujte!“
+„Nemohl jste najít kout, kam se ti lidé ztratili,“ řekl Monks, „ale
+na co nestačí přátelství, to často zmůže nenávist. Moje matka ho
+našla – po celoročním důmyslném pátrání – ba našla i to dítě.“
+„A vzala si holčičku k sobě?“
+„Ne. Byli to chudí lidé a jejich ušlechtilá lidumilnost je začínala
+mrzet – aspoň muži se už zajídala – a matka ji tedy nechala u nich
+a dala jim menší peněžitý dar, který nemohl stačit nadlouho, a slíbila jim další podporu, kterou ale neměla vůbec v úmyslu poslat.
+Ale nespolehla se pouze na jejich nespokojenost a chudobu, že by
+stačily dítěti dost otrávit život, a pověděla jim ještě historii sestřiny
+hanby s takovými změnami, jaké se jí hodily do krámu. Varovala
+– 493 –
+
+je, aby na dítě dávali dobrý pozor, protože pochází ze špatné krve,
+a také jim řekla, že holčička jako nemanželské dítě určitě dříve nebo
+později sejde na špatnou cestu. Okolnosti tomu všemu nasvědčovaly, rodina tomu uvěřila a dítě u nich živořilo životem tak bídným,
+že to uspokojovalo i nás, až jednou nějaká ovdovělá paní, která
+tenkrát bydlela v Chesteru, náhodou holčičku zahlédla, ustrnula
+se nad ní a vzala si ji k sobě. Myslím, že se proti nám spikly nějaké
+pekelné čáry, protože přes všechno naše úsilí tam děvče zůstalo
+a bylo šťastné. Asi před dvěma třemi roky jsem ji ztratil z očí a pak
+jsem ji už neviděl až zase teprve před několika měsíci.“
+„Vidíte ji teď?“
+„Ano. Opírá se vám o ruku.“
+„Ale přes to všechno moje neteř,“ zvolala paní Maylieová a objala
+omdlévající dívku, „přes to všechno moje nejdražší dítě. Teď už
+bych ji nedala ani za všechny poklady světa! Má líbezná společnice,
+moje drahé, milované děvče!“
+„Jediný přítel, kterého jsem kdy měla!“ zvolala Róza a přivinula
+se k ní. „Nejlaskavější, nejlepší přítel! Mně pukne srdce. Kdo má to
+všechno unést!“
+„Unesla jsi víc a přes všechno, cos musela snášet, jsi vždycky byla
+to nejhodnější a nejněžnější stvoření, jaké kdy oblažovalo všechny kolem sebe,“ řekla paní Maylieová a něžně ji objímala. „No, no,
+děvenko zlatá, pamatuj, kdo to tady na tebe čeká, aby tě sevřel do
+náruče, dítě ubohé! Jen se podívej – vidíš ho, děvenko, vidíš?“
+„Žádná teta!“ zvolal Oliver a vrhl se jí kolem krku. „Nikdy jí nebudu říkat teta – sestra, moje zlatá sestřička, kterou mě moje srdce
+hned od první chvíle přikazovalo milovat tak vroucně! Rózo, drahá,
+milovaná Rózo!“
+Slzy, které nyní kanuly, a přerývaná slova, která si oba sirotci
+v dlouhém vřelém objetí spolu vyměňovali, nám buďte posvátná.
+V té jedné chviličce nalezli otce, sestru a matku a zase je ztratili.
+V jedné číši se mísily radost i žal – ale nebyly to slzy hořké, neboť
+– 494 –
+
+i sám žal se hlásil tak zdušené a obestřen vzpomínkami tak sladkými a něžnými, že přecházel v blaženou slast a ztrácel všechny stíny
+bolu. Dlouho, předlouho byli spolu sami. Konečně tiché zaklepání
+na dveře ohlásilo, že někdo je venku. Oliver otevřel, vyklouzl ven
+a místo něho do pokoje vstoupil Harry Maylie.
+„Vím všechno, drahá Rózo, všechno vím,“ řekl a posadil se vedle
+té roztomilé dívky.
+„Nejsem tady náhodou,“ dodal po delším mlčení, „ani jsem to
+všechno neslyšel až dnes, protože jsem se to dověděl už včera – teprve včera. Uhodlas, že jsem ti přišel připomenout tvůj slib?“
+„Počkej,“ řekla Róza. „Víš opravdu všechno?“
+„Všechno. Dovolilas mi, že se kdykoli do roka smím ještě jednou
+vrátit k předmětu naší poslední rozmluvy.“
+„Ano.“
+„Ale že tě nesmím nutit, abys změnila své rozhodnutí,“ pokračoval mladý muž, „nýbrž jen je znovu vyslechnout, budeš‑li je chtít
+opakovat. Já ti měl položit k nohám jakékoli postavení nebo jmění,
+které zrovna budu mít, a zavázal jsem se, kdybys i nadále trvala na
+svém dřívějším rozhodnutí, že ani slovem, ani činem se je nepokusím zvrátit.“
+„Tytéž důvody, které mě vedly k tomu tehdy, mě vedou i dnes,“
+řekla Róza pevně. „Jestliže jsem kdy byla povinována nesmlouvavou a neochvějnou oddaností té, jejíž dobrota mě zachránila před
+životem bídy a utrpení, kdy jindy bych měla tuto povinnost cítit
+živěji než právě dnes? Je to sice zápas,“ pravila Róza, „ale zápas,
+který podstupuji s hrdostí – je to palčivá bolest, ale bolest, kterou
+mé srdce unese.“
+„Dnešní odhalení –,“ začal Harry.
+„Dnešní odhalení,“ opáčila Róza jemně, „nic nemění na mém postavení, pokud se týká tebe, proti tomu, v jakém jsem byla předtím.“
+„Zatvrzuješ vůči mně své srdce, Rózo,“ namítl její zbožňovatel.
+– 495 –
+
+„Ach Harry, Harry,“ zaúpěla dívka a propukla v pláč, „kéž bych to
+jen mohla – a ušetřila si tuhle bolest!“
+„Tak proč si ji sama působíš?“ opáčil Harry a vzal ji za ruku.
+„Pomysli, drahá Rózo, pomysli, co jsi dnes slyšela!“
+„A co jsem slyšela! Co jsem slyšela!“ zvolala Róza. „Že vědomí
+těžkého zneuctění dohnalo mého vlastního otce k tomu, že se všem
+vyhýbal – ale už jsme si řekli dost, Harry, už jsme si řekli dost.“
+„Ještě ne, ještě ne,“ bránil se mladý muž a zadržel ji, když se zvedla.
+„Mé naděje, mé touhy, mé vyhlídky, mé city, všechny mé životní názory
+se změnily – jen moje láska k tobě ne. Nyní ti nabízím nikoli vznešenost v ruchu vysokých kruhů, nikoli společenský styk se světem
+plným falše a pomluv, kde do poctivé tváře vhání ruměnec jen samá
+hanebnost a pohana, nýbrž domov – srdce a domov – ano, nejdražší
+Rózo! A jen to, jen a jedině to je všechno, co ti mohu nabídnout!“
+„Co tím myslíš?“ zajíkla se dívka.
+„Jen tohle – že když jsem od tebe posledně odcházel, odcházel
+jsem s pevným odhodláním srovnat se zemí všechny domnělé
+přehrady mezi tebou a mnou; s rozhodnutím, že když nemůže můj
+svět být světem tvým, udělám si z tvého světa svůj; že žádná rodová
+pýcha nesmí nad tebou ohrnovat ret, nebo jinak že jí ukážu záda. To
+jsem také udělal. Ti, kdo se kvůli tomu ode mne odtáhli, odtáhli se
+i od tebe a dokázali, že máš tak dalece pravdu. Ti mocní ochránci, ti
+vlivní a vysoce postavení příbuzní, kteří se kdysi na mne usmívali,
+si mě teď měří chladně. Ale v nejžírnějším kraji Anglie se usmívají
+široké lány a kynou košaté stromy a u jednoho vesnického kostela –
+mého, Rózo, mého, slyšíš! – stojí prosté venkovské stavení, na které
+mě můžeš udělat pyšnějším, než kdyby se byly tisícinásobně splnily
+všechny ty naděje, kterých jsem se vzdal. To je tedy moje dnešní
+důstojenství a postavení – a zde ti je skládám k nohám!“
+
+„Je to utrpení, čekat s večeří na milence,“ povzdychl si pan Grimwig,
+když se probudil a stáhl si z obličeje šátek, přehozený přes hlavu.
+– 496 –
+
+Abychom řekli pravdu, večeře čekala vskutku nemožně dlouhou
+dobu. Ani paní Maylieová, ani Harry, ani Róza (kteří přišli společně)
+nemohli své zpoždění omluvit jediným slovem.
+„Už jsem vážně pomýšlel na to, že dnes sním svou hlavu,“ prohlásil pan Grimwig, „protože jsem se už začal obávat, že nic jiného
+nedostanu. Nemáte‑li nic proti tomu, budu tak smělý a pozdravím
+nastávající nevěstu.“
+Pan Grimwig neztratil vteřinku, aby toto oznámení uvedl ve
+skutek, a ihned uzardělou dívku poceloval; a jelikož to byl příklad
+nakažlivý, následovali ho jak doktor, tak i pan Brownlow. Někteří
+lidé sice tvrdí, že podle očitého svědectví jako první šel ve vedlejším
+tmavém pokoji příkladem napřed Harry Maylie; leč nejspolehlivější
+prameny to pokládají za vyloženou pomluvu, neboť byl přece mladý a k tomu duchovního stavu!
+„Olivere, dítě moje,“ vítala hocha paní Maylieová, „kdepak jsi byl
+a proč vypadáš tak smutně? Ještě teď se ti po tvářičce kutálejí slzy.
+Copak se stalo?“
+Náš svět je plný zklamání; často maří naděje, které hýčkáme
+nejvíc, a naděje, které jsou našemu založení nejvíc ke cti.
+Ubohý Dick už nebyl mezi živými!
+
+– 497 –
+
+Kapitola padesátá druhá
+Poslední noc Faginova života
+Soudní síň byla od podlahy po strop jednolitá mozaika lidských
+tváří. Z každičkého coulu prostoru vyhlížely zvědavé a dychtivé
+oči. Od zábradlí před lavicí obžalovaných až po nejostřejší růžek
+nejtěsnějšího koutku na galeriích se všechny pohledy upíraly na
+jednoho člověka – na Fagina. Vpředu vzadu, nahoře dole, vpravo
+vlevo – zdálo se, jako by stál pod klenbou oblohy, celé rozjiskřené
+planoucími zraky.
+Tam stál, ve vší té záři živoucího světla, s jednou rukou opřenou
+o dřevěné madlo před sebou, s druhou rukou přiloženou k uchu
+a s hlavou nataženou kupředu, aby mohl co nejzřetelněji pochytit
+každé slovo, které splyne ze rtů předsedajícímu soudci, na závěr
+shrnujícímu žalobu porotě. Občas střelil pronikavým pohledem po
+porotcích, aby vypozoroval účinek každé i sebechatrnější polehčující okolnosti, a když s děsivou jasností dopadaly vývody svědčící
+proti němu, pohlížel po svém obhájci s němou prosbou, aby ještě
+i teď uvedl něco důrazného v jeho prospěch. Kromě těchto projevů úzkosti nehnul prstem ani brvou. Od samého začátku přelíčení
+sebou téměř nepohnul – a teď, když soudce domluvil, zůstával dále
+v téže strnulé pozici napjaté pozornosti, se zrakem na něho upřeným, jako by dosud poslouchal.
+Lehký šum v soudní síni ho přivedl k sobě. Rozhlédl se a viděl,
+že porotci sestrčili hlavy dohromady, aby se poradili o výroku. Když
+mu oči zabloudily na galerii, spatřil, jak se lidé natahují jeden přes
+druhého, aby mu viděli do obličeje; někteří chvatně zvedali k očím
+skla a kukátka, kdežto jiní si šeptali se sousedy, v tváři výraz ošklivosti. Málo bylo těch, kteří se zdáli k němu nevšímaví a hleděli jen
+– 498 –
+
+na porotce v netrpělivém podivu, jak mohou tak váhat. Ale z žádné
+tváře – dokonce ani u žen, kterých bylo v diváctvu mnoho, nevyčetl
+sebeslabší stopu soucitu se sebou ani žádný jiný cit než strhující
+zaujetí, aby byl odsouzen.
+Jak tak jediným zmateným pohledem to všechno obzíral, zavládlo opět hrobové ticho, a když se ohlédl, spatřil, že porotci zamířili
+k soudcovskému stolu. Pššš!
+Požádali pouze o dovolení, aby se směli vzdálit.
+Jak vycházeli, hleděl jednomu po druhém hloubavě do tváře, jako
+by z nich chtěl poznat, na kterou stranu se kloní většina, ale jeho
+snaha byla marná. Žalářník mu položil ruku na rameno. Mechanicky
+ho následoval až na konec přepážky a posadil se na židli. Muž mu
+na ni musil ukázat, jinak by ji vůbec nebyl viděl.
+Opět zdvihl oči ke galerii. Někteří diváci jedli a někteří se ovívali
+šátkem, protože v přeplněné síni bylo velké horko. Nějaký mladík si
+črtal jeho tvář do notýsku. Fagin přemítal, je‑li mu obrázek podobný,
+a když si kreslíř ulomil u tužky špičku, pozoroval ho, jak si nožíkem
+přiřezává jinou, docela stejně, jako kterýkoli jiný lhostejný zevloun.
+A když stočil oči na soudce, zrovna tak lenivě se začal v mysli
+obírat střihem jeho taláru, a co asi stojí a jak si ho obléká. U soudcovského stolu seděl při jednání i nějaký tlustý starý pán, který asi
+před půlhodinou odešel a teď se právě vrátil. A Fagin si v duchu
+kladl otázky, šel‑li muž snad na oběd, co k němu asi měl a kde asi
+obědval, a sledoval tento řetěz lichých myšlenek dál, dokud jeho
+oko neupoutal nějaký nový předmět a nerozvinul řetěz nový.
+Ne že by se po celou tu dobu byla jeho mysl, byť jen na vteřinku, oprostila od tísnivého, nepotlačitelného vědomí hrobu, který
+se mu rozvírá u nohou; cítil ho v sobě ustavičně, ale jaksi nejasně
+a neosobně a nemohl na něj upnout myšlenky. A tak i mezitímco
+se při představě blízké smrti hned zimničně třásl a hned horečně
+rozpaloval, začal najednou počítat špičaté železné pruty před sebou
+a uvažoval, jak se asi jedna ta špička ulomila a dají‑li to spravit nebo
+– 499 –
+
+to nechají tak, jak to je. Pak přemýšlel o všech hrůzách šibenice
+a popraviště – a přestal a pozoroval muže kropícího podlahu, aby
+se ochladil vzduch – a pak opět v přemýšlení pokračoval.
+Konečně se ozvalo volání po tichu a celá síň upřela se zatajeným
+dechem oči na dveře. Porotci se vrátili a prošli těsně kolem něho.
+Nic nemohl vyčíst z jejich tváří; docela dobře mohly být z kamene.
+Ticho zmrtvělo ještě víc – ani šustnutí – ani dechnutí: Vinen!
+Budovou zadunělo burácivé zvolání, a nové a další, a pak doznívalo ozvěnou hlasitého repotu a pak znovu zase zmohutnělo, když
+se repot jako vzteklé hromobití vyvalil ven. To byl jásavý pokřik
+ulice, davu vítajícího novinu, že v pondělí půjde žid na smrt.
+Hluk se utišil a soudce se vězně zeptal, může‑li uvést nějaký
+důvod, proč by nad ním neměl být vynesen rozsudek smrti. Ten
+již zaujal touž naslouchavou pozici jako předtím a hleděl upřeně
+na tazatele, když mu otázku kladl; ale ten ji musil ještě dvakrát
+opakovat, než se zdálo, že ji vězeň slyšel, a i pak jen hučel, že je
+starý člověk – starý člověk – starý člověk – až se mu hlas rozplynul
+v šepot a zmlkl opět docela.
+Soudce si nasadil černý biret a vězeň stál dále s týmž držením
+těla i výrazem tváře. Děsivá velebnost chvíle vynutila nějaké ženě
+na galerii z hrdla výkřik; vězeň tam chvatně vzhlédl, jako by ho
+to vyrušení pohoršovalo, a naklonil se kupředu ještě napjatěji.
+Soudcův proslov zněl slavnostně a byl otřásající; vyhlášení ortelu
+bylo hrůza poslechnout. Ale vězeň stál jako mramorová socha, nehnula se v něm žilka. Tak stál, s vyzáblou tváří nataženou kupředu,
+spodní čelistí svěšenou a očima strnule vypoulenýma před sebe,
+ještě když mu žalářník položil ruku na rameno, a pokynul mu, aby
+už šel. Nakrátko se tupě rozhlédl kolem a pak poslechl.
+Vedli ho dlážděným koridorem pod soudní síní, kde někteří
+vězňové čekali, až přijde řada na ně, a jiní rozprávěli s přáteli, natlačenými z druhé strany kolem mříže, za kterou ležel otevřený dvůr.
+Nikdo tam nečekal, aby si promluvil s ním, když však šel kolem,
+– 500 –
+
+vězňové se rozestoupili, aby ho snadněji mohli zahlédnout lidé,
+kteří viseli zvenčí na mříži; a ti ho zasypali potupným spíláním,
+jekem a syčením. Zahrozil na ně pěstí a byl by po nich plivl, ale jeho
+průvodci ho rychle zatáhli do ponuré chodby, pořídku osvětlené
+kalnými lampami, a tou dál do vnitřku vězení.
+Tam ho prohledali, aby u sebe snad neměl nějaký prostředek,
+jak předejít naplnění zákona, a po odbytí této procedury ho zavedli
+do jedné kobky odsouzenců k smrti a tam ho nechali – samotného.
+Posadil se na kamennou lavici proti dveřím, která zastávala úlohu
+sedadla i lože, sklopil krví podlité oči k zemi a snažil se soustředit
+myšlenky. Po chviličce se mu začaly v paměti vynořovat jednotlivé
+nesouvislé úryvky toho, co říkal soudce – třebaže při řeči mu připadalo, že nemůže pochytit slovo. Ty ponenáhlu zapadaly na patřičné
+místo a postupně vybavovaly z podvědomí další, takže zakrátko si
+sestavil řeč celou skoro doslova tak, jak ji soudce pronesl. Odsuzuje
+se k pověšení za krk na tak dlouho, až bude mrtev – tak zněl konec.
+K pověšení za krk na tak dlouho, až bude mrtev!
+Když tma už silně černala, začal přemýšlet o všech lidech, které
+znával a kteří umřeli na popravišti – někteří z nich jeho přičiněním.
+Vyvstávali před ním tak rychle za sebou, že je stěží stačil počítat.
+Některé z nich viděl umírat – a ještě se posmíval, protože umřeli
+s modlitbou na rtech. Ten rachotivý zvuk, s kterým se rozevře propadlo! A ta náhlost, jak se silný a statný muž promění v ubohou
+rozkymácenou hromádku hadrů!
+Někteří z nich možná dostali zrovna tuhle celu – seděli právě na
+tomhle místě. Je už hrozná tma – proč nenesou světlo? Ta cela je
+vystavěná už moc let. Stovky lidí tady musely strávit své poslední
+hodiny. Je to jako sedět v hrobce vystlané mrtvolami – ta kukla,
+smyčka, připoutané ruce, ty tváře, co poznává i pod tou příšernou
+kápí! – Světlo, světlo!
+Konečně, když už měl od bušení do těžkých dveří a zdí ruce do krve
+rozedřené, ukázali se dva muži. Jeden přinesl svíčku a zastrčil ji do
+– 501 –
+
+železného svícnu vetknutého do zdi; druhý si dovnitř přivlekl slamník,
+aby na něm strávil noc – neboť vězeň nesmí už nadále zůstat sám.
+Pak nadešla noc – tmavá, truchlivá, mlčenlivá noc. Jiní, kteří nespí,
+rádi poslouchají odbíjení věžních hodin, protože hovoří o životě a příchodu dne. Jemu přinášelo zoufalství. Každý úder železného zvonu
+těžce duněl stejným hlubokým, dutým hlasem: smrt. Co mu byl platný
+hluk a shon jásavého rána, který pronikal až tam? Byla to jen hrana
+v jiné podobě, varovné memento posílené současně výsměchem.
+Uplynul den. Den? Vůbec nebyl, uběhl, sotva přišel – a opět nadešla noc, noc tak dlouhá a přece tak krátká, dlouhá svým strašlivým
+tichem a krátká svými prchajícími hodinami. Jednu chvíli zuřil a pustě klel, druhou hlasitě skučel a rval si vlasy. Přišli se s ním modlit
+ctihodní mužové jeho vyznání, ale se zlořečením je vyhnal. Znovu se
+pokusili o svůj čin lidumilnosti, ale musili prchnout před jeho ranami.
+Sobotní noc. Zbývá mu už jen jediná noc naživu. A sotva mu to
+vytanulo v mysli, rozbřeskl se den – neděle.
+Teprve večer tohoto posledního strašlivého dne dolehlo na jeho
+zkaženou duši drtivé vědomí, v jakém je bezmocném a zoufalém
+postavení, plnou silou; ne že by kdy byl choval nějakou určitou nebo
+pevnou naději na milost, ale protože si nikdy nedovedl smrt tak
+blízkou představit jasněji než jako mlhavou pravděpodobnost. Od
+začátku mluvil málo na kteréhokoli z obou mužů, kteří se v dozoru
+u něho střídali, a oni se zase sami nijak nesnažili jeho pozornost
+vzbouzet. Vysedával na lavici, ve snách, ač nespal. Ale teď každou
+minutu vyskakoval a s ústy udýchaně pootevřenými a s kůží horečnatě rozpálenou pobíhal po cele v takových záchvatech strachu
+a zuřivosti, že i oni – takové podívané zvyklí – s hrůzou před ním
+uhýbali. Nakonec pak začal ve vší muce zlého svědomí běsnit tak,
+že bylo nad síly jednoho člověka sedět u něho sám a dívat se na to,
+a hlídali ho tedy oba muži společně.
+Přihrbil se na svém kamenném loži a přemítal o minulosti. V den
+jeho zatčení ho zranilo několik kamenů hozených z davu a měl teď
+– 502 –
+
+hlavu ovázanou kusem plátna. Rezavé vlasy mu visely do bezkrevné tváře, vousy měl poškubané a zknocené do chuchvalců, oči mu
+planuly děsivým světlem, nemytá kůže mu pukala horečkou, která
+ho spalovala. Osm – devět – deset. Jestli to není nějaký trik, který ho
+má vystrašit, a jestli si hodiny opravdu šlapou takhle jedna druhé
+na paty, kde bude, až malá ručička oběhne jednou kolem? Jedenáct!
+Odbila další, dříve než hlas předešlé hodiny přestal rozechvívat
+vzduch. V osm bude jediným truchlícím ve svém vlastním pohřebním průvodu; v jedenáct –
+Ony strašlivé zdi Newgateské věznice, které již skrývaly tolik
+běd a tolik nevyslovených duševních muk nejen před zraky, ale
+tuze často a tuze dlouho i před myšlenkami lidí, ještě nikdy v sobě
+nechovaly podívanou tak děsivou jako tentokrát. Hrstka těch, kteří
+cestou kolem na okamžik postáli a položili si otázku, co asi dělá
+muž, který má být zítra pověšen, by té noci byla spala věru špatně,
+kdyby ho byla mohla spatřit.
+Od časného večera až téměř do půlnoci se do vrátnice trousily
+skupinky po dvou po třech lidech a s úzkostlivou tváří se přeptávaly,
+nedošel‑li snad nějaký odklad vykonání rozsudku. Jakmile se jim
+dostalo záporné odpovědi, ihned tuto vítanou zprávu tlumočily
+hloučkům na ulici a ty si navzájem označovaly dveře, kterými
+musí odsouzenec vyjít, a ukazovaly si místo, kde bude postaveno
+popraviště, a když nakonec zdráhavým krokem odcházely, ještě
+se otáčely a vyvolávaly si výjev v představě. Jeden po druhém se
+hloučky ponenáhlu ztrácely, až uprostřed nejhlubší noci zůstala
+tmavá ulice na hodinu liduprázdná.
+Prostranství před vězením bylo vyklizeno a ulici už přepažovalo
+několik silných, černě natřených bariér, aby utlumily očekávaný
+nápor zástupů, když k dvířkům ve vratech došel pan Brownlow
+s Oliverem a předložil povolení k návštěvě vězně, podepsané jedním ze šerifů. Ihned je vpustili do vrátnice.
+– 503 –
+
+„Mladý pán má jít, prosím, taky?“ zeptal se muž, jehož povinností
+bylo je provázet. „Není to zrovna podívaná pro děti, pane.“
+„To věru není, příteli,“ přisvědčil pan Brownlow, „ale mé jednání s tím člověkem se toho dítěte úzce dotýká, a protože ho vidělo
+právě v době jeho vrcholných úspěchů a bídáctví, myslím, že mu
+neuškodí – i za cenu trochy bolesti a strachu – když ho uvidí i teď.“
+Těch pár slov si řekli stranou, aby je Oliver neslyšel. Muž si klepl
+prstem o čepici, podíval se poněkud zvědavě po Oliverovi, otevřel
+další vrátka naproti těm, kterými vstoupili, a tmavými klikatými
+chodbami je vedl k celám.
+„Tohle,“ pravil muž a zastavil se v šeré chodbě, kde za naprostého
+mlčení na něčem pracovalo několik mužů, „tohle je místnost, kudy
+ho povedou. Pojďte semhle a uvidíte dvířka, kudy vyjde na ulici.“
+Zavedl je do kamenné kuchyně, vybavené měděnými kotly pro
+vaření vězeňské stravy, a ukázal na jedny dveře. Nad nimi byl zamřížovaný otvor, kterým dovnitř zaléhal hovor mužských hlasů
+spolu s bušením kladiv a rachotem shazovaných prken. Stavěli
+popravištní lešení.
+Z kuchyně pak prošli ještě několika kovanými dveřmi, které jim
+otvírali klíčníci z vnitřku, a když vyšli na otevřený dvůr, vystoupili
+po úzkých schodech a vkročili do chodby s řadou těžkých dveří
+po levé straně. Žalářník je pokynem ruky zarazil, aby počkali na
+místě, a zaklepal svazkem klíčů na jedny dveře. Po krátkém hovoru
+vedeném šeptem vyšli oba hlídači na chodbu, protáhli se, jako by
+tomu dočasnému ulehčení byli rádi, a pokynuli návštěvníkům, aby
+následovali žalářníka do cely. Vstoupili tedy.
+Na smrt odsouzený zlosyn seděl na kamenném loži a kolébal se
+ze strany na stranu s obličejem podobným spíš tváři šelmy lapené
+do pasti než člověku. Myslí očividně bloudil v minulosti, protože
+nepřestával huhlat, a jak se zdálo, vnímal jejich přítomnost pouze
+jako část svého vidění.
+– 504 –
+
+„Jsi milánek, Čódl – pěkněs to proved –“ drmolil. „Na vida, Oliver,
+ha, ha, ha! Taky Oliver přišel – hotovej pán teďka – hotovej pán –
+odveďte toho hocha někam spát!“
+Žalářník vzal Olivera za volnou ruku, pošeptal mu, aby se nelekal,
+a potom mlčky přihlížel dál.
+„Odveďte ho spát!“ zvolal Fagin. „Neslyšíte? Nikdo? To ten – ten –
+ten je vlastně příčinou toho všeho. Stojí to za ty peníze, ho v tom
+vychovat! – Bolterovi chřtán, Bille – holku nechte být – Bolterovi
+chřtán tak hluboko, jak vám nůž zajede! Uřežte mu hlavu!“
+„Fagine!“ okřikl ho žalářník.
+„To jsem já!“ zvolal žid a okamžitě zaujal stejnou naslouchavou
+pozici, v jaké sledoval soudní jednání. „Jsem starý člověk, slavný
+soude – moc starý, moc starý!“
+„Podívejte,“ řekl žalářník a opřel se mu rukou do prsou, aby nemohl vstát, „tady s vámi chce někdo mluvit, asi se vás chce na něco
+zeptat. Fagine, Fagine! Copak nejste muž?“
+„Už dlouho nebudu,“ opáčil vězeň a pozdvihl tvář, ve které nezůstala stopa po lidském výrazu kromě vzteku a hrůzy. „Zab je hrom!
+Všecky! Kdo jim dal právo mě vraždit?“
+S posledními slovy zahlédl Olivera a pana Brownlowa. Přichoulil
+se do nejzazšího koutku lavice a dožadoval se vysvětlení, co tam
+chtějí.
+„Klid, klid,“ krotil ho žalářník a stále ho přitlačoval k lavici.
+„Prosím, pane, povězte mu, co si přejete. Ale pospěšte si laskavě,
+jak čas utíká, je to s ním čím dál tím horší.“
+„Máte několik listin,“ začal pan Brownlow a popošel k němu,
+„které pro větší bezpečnost svěřil jistý člověk jménem Monks do
+úschovy vám.“
+„To je všechno samá lež,“ opáčil Fagin. „Nic nemám – žádnou
+listinu, ani jednu.“
+„Pro smilování boží,“ pokračoval pan Brownlow hluboce vážně,
+„nemluvte tak teď, na samém prahu smrti, ale řekněte mi, kde jsou!
+– 505 –
+
+Víte přece, že Sikes je mrtvý, že Monks všechno přiznal, že není
+naděje na jakýkoli další zisk. Kde jsou ty listiny?“
+„Olivere,“ zvolal Fagin a zakýval na něj, „pojď sem! Něco ti pošeptám.“
+„Já se ho nebojím,“ řekl Oliver přidušeným hlasem a pustil se ruky
+pana Brownlowa.
+„Ty papíry,“ šeptal Fagin, když si přitáhl Olivera k sobě, „jsou v horním předním pokoji v krbovém komíně, v cajkovém pytlíku v díře
+kousek odspoda. Chci s tebou mluvit, milánku. Chci s tebou mluvit.“
+„Ano, ano,“ souhlasil Oliver, „ale pomodlíme se. Prosím! Jen jednou se pomodlíme. Klekněte si a aspoň jednou se se mnou pomodlete, a pak si budeme povídat do rána.“
+„Venku, venku,“ opáčil Fagin a s prázdným pohledem upřeným
+hochovi přes hlavu strkal Olivera před sebou ke dveřím. „Řekni, že
+jsem usnul – tobě věřit budou. Můžeš mě dostat ven, když mě takhle
+vyvedeš. Tak běž, běž!“
+„Ach! Bože, odpusť tomu nešťastníkovi!“ zvolal hoch a propukl
+v pláč.
+„Na, tak je to dobře, tak,“ liboval si Fagin. „To nám pomůže. Nejdřív
+tyhle dveře. Jestli se budu třást a klepat, až půjdem kolem čakanu,
+nevšímej si toho a pospíchej dál. Na, na, běž!“
+„Už mu nechcete nic, pane?“ zeptal se žalářník.
+„Ptát se už nechci,“ odpověděl pan Brownlow, „ale kdybych měl
+naději, že bychom ho mohli vyburcovat, aby si uvědomil své postavení –“
+„To nedokážete ničím, pane,“ pravil žalářník a zavrtěl hlavou.
+„Nejlíp, abyste šli.“
+Dveře cely se otevřely a hlídači se vrátili.
+„Jen jdi, jen jdi,“ volal Fagin. „Tiše, ale ne tak pomalu. Rychleji,
+rychleji!“
+Muži se ho chopili, vysvobodili z jeho zaťatých prstů Olivera
+a zadrželi vězně v cele. Chviličku se bránil se vší silou zoufalství
+– 506 –
+
+a potom spustil takový jek, že pronikal i těmi mohutnými zdmi;
+výkřik za výkřikem zněl odcházejícím v uších, dokud nedorazili na
+otevřený dvůr.
+Trvalo delší čas, než vyšli z věznice. Oliver po tom strašlivém
+výstupu div neomdlel a byl tak slabý, že snad hodinu nebo i déle
+neměl dost sil, aby udělal krok.
+Svítal den, když se konečně dostali zase ven. Na ulici se již shromáždil obrovský dav; okna byla plná lidí, kteří kouřili a hráli karty,
+aby si ukrátili čas; zástupy se strkaly, hašteřily, žertovaly. Všechno
+dýchalo životem a veselím, jen ta masa temných obrysů v samém
+středu nečerné lešení, příčné břevno, provaz a ostatní příšerné
+parafernálie40 smrti.
+
+40
+
+Průvodní jevy, potřeby. Pozn. red.
+
+– 507 –
+
+Kapitola padesátá třetí
+A zároveň poslední
+Vyprávění o osudech těch, kteří v tomto příběhu vystupovali, dospělo téměř ke konci. Ono málo, co jejich kronikáři ještě zbývá
+dopovědět, lze říci hrstkou prostých slov.
+Než uplynuly tři měsíce, byli Róza Flemingová a Harry Maylie
+oddáni ve vesnickém kostele, který měl nadále být působištěm
+tohoto mladého duchovního; téhož dne se nastěhovali do nového
+a šťastného domova.
+Paní Maylieová se usídlila u syna a u snachy, kde se pak po celý
+pokojný zbytek života těšila největšímu blahu, jaké může věk a dobrota poznat – pohledu na štěstí těch, které nepřetržitě zahrnovala
+nejvřelejší láskou a nejněžnější starostlivostí svého nepromarněného života.
+Po zevrubném a pečlivém prozkoumání se ukázalo, že kdyby
+se trosky jmění, zbývající v opatrování Monksově (které nikdy
+nevzkvétalo ani v rukou jeho, ani v rukou jeho matky), rozdělily
+rovným dílem mezi něj a Olivera, připadlo by na každého z nich
+něco málo přes tři tisíce liber. Podle ustanovení otcovy poslední
+vůle by byl Oliver měl právo na všechno; ale pan Brownlow, který
+nechtěl staršího syna připravit o možnost, aby své dřívější hanebnosti odčinil a nastoupil počestnou životní dráhu, takové rozdělení
+navrhl a jeho mladý chráněnec na to s radostí přistoupil.
+Monks, který nadále vystupoval pod tímto přijatým jménem,
+odejel se svým podílem do vzdálené končiny Nového světa; tam
+ho však brzo promrhal, znovu zapadl do starých kolejí, a když si
+po spáchání nějakého nového podvodu a darebáctví odsluhoval
+dlouhý trest vězení, při jednom záchvatu staré choroby konečně
+– 508 –
+
+podlehl a zemřel ve věznici. Stejně daleko od domova zemřeli i hlavní zbývající členové tlupy jeho přítele Fagina.
+Pan Brownlow přijal Olivera za vlastního. Tím, že se s ním i se
+starou hospodyní odstěhoval do domu sotva míli vzdáleného od
+malé fary, kde bydlili jeho drazí přátelé, splnil jediné zbývající přání Oliverova vřelého a upřímného srdce a tak dohromady stmelil
+družný kroužek, jehož ovzduší se blížilo dokonalému štěstí do té
+míry, jaké lze v tomto proměnlivém světě vůbec kdy dosáhnout.
+Ctihodný doktor Losberne se krátce po svatbě mladé dvojice vrátil do Chertsey, kde připraven o společnost starých přátel by býval
+nespokojený, kdyby jeho letora byla takový pocit připouštěla, a byl
+by také protivně zpodivínštěl, kdyby to byl uměl. Dva tři měsíce
+se spokojoval narážkami, že se obává, že mu tamější vzduch nějak
+přestává svědčit, a když potom přišel na to, že Chertsey pro něj
+opravdu není tím, čím bývalo, odevzdal praxi pomocníkovi, najal si
+mládenecký domek za vesnicí, kde byl jeho mladý přítel pastorem,
+a okamžitě ozdravěl. Tam se pustil do zahradničení, kytičkaření,
+rybaření, truhlaření a různých jiných zálib podobného druhu
+a všechny vykonával se svým příznačným zbrklým zápalem. Ve
+všech do jedné získal od té doby po dalekém širokém okolí věhlas
+znalce nad znalce.
+Ještě před přestěhováním pojal silnou přátelskou náklonnost
+k panu Grimwigovi a tento výstřední pán ji srdečně opětoval.
+Proto ho také pan Grimwig přijíždí mnohokrát do roka navštívit.
+Při každé takové návštěvě pan Grimwig kytičkaří, rybaří a truhlaří
+s náramnou horlivostí; všechno dělá velice originálním a bezpříkladným způsobem, ale se svým oblíbeným zaříkáním trvá vždycky
+neústupně na svém, že jeho metoda je ta správná. V neděli nikdy
+neopomene zkritizovat mladému duchovnímu do očí jeho kázání
+a potom vždycky přísně důvěrně panu Losbernovi svěří, že je po
+pravdě považuje za skvělý výkon, ale že pokládá za lepší to neříkat.
+Stálým a velice oblíbeným žertem pana Brownlowa je škádlit ho
+– 509 –
+
+s jeho někdejším proroctvím o Oliverovi a připomínat mu onen
+večer, kdy spolu seděli nad hodinkami mezi sebou a čekali na jeho
+návrat. Ale pan Grimwig se pře, že v podstatě měl pravdu, a na důkaz toho uvádí, že nic naplat, tenkrát se Oliver přece nevrátil; tato
+námitka u něho vždycky vyvolá smích a ještě jeho dobrou náladu
+zlepší.
+Pan Noe Claypole, který dostal generální pardon, neboť jako
+korunní svědek proti Faginovi připuštěný ho také vskutku usvědčil,
+a který nepokládal svůj obor za docela tak bezpečný, jak by si zrovna
+přál, byl nějaký kratší čas na rozpacích, čím by se měl živit, aby ho to
+nezatěžovalo přemírou práce. Po troše rozmýšlení nastoupil profesi
+udavače, kteréžto povolání mu vynáší celkem slušné živobytí. Má
+ten systém, že si jednou týdně v čas bohoslužeb vyjde v doprovodu
+Karolíny na procházku, oba důstojně oblečeni. Před dveřmi nějakého lidumilného hostinského se dáma skácí v mdlobách a pán,
+když mu hostinský poslouží třípencovým kalíškem pálenky, aby ji
+vzkřísil, ho potom druhý den udá a shrábne polovinu pokuty. Někdy
+omdlí pan Claypole sám, ale výsledek je stejný.
+Manželé Bumblovi, zbaveni svého úředního místa, ponenáhlu
+upadli do velké nouze a bídy, až skončili jako obecní chovanci právě v témž a nejiném špitále, kde kdysi sami vládli nad jinými. Pan
+Bumble se nechal slyšet, že v tom protivenství a ponížení nemá ani
+tolik chuti k životu, aby byl vděčný za to, že je odloučen od ženy.
+Pokud se týče pana Gilese a Brittlese, dosud zastávají dřívější
+místo, třebaže první z nich je plešatý a druhý je teď chlapec zcela
+šedivý. Oba spí na faře, ale rozdílejí své služby tak rovnoměrně mezi
+její obyvatele i mezi Olivera a pana Brownlowa a pana Losberna,
+že až do dnešního dne se vesničanům ještě nepodařilo vybádat, ke
+které domácnosti vlastně patří.
+Mladý pán Charles Bates, Sikesovým zločinem otřesený, začal
+dlouze uvažovat, není‑li počestný život koneckonců přece jen nejlepší. Když pak došel k závěru, že zaručeně je, rozhodl se v nějakém
+– 510 –
+
+novém oboru působnosti to napravit a ukázal dějišti minulosti záda.
+Nějaký čas se těžce protloukal a hodně zkoušel, ale že měl trpělivou
+povahu a dobré předsevzetí, nakonec zvítězil – a tak se z podruha
+ošlapka přes formanského čeledína vypracoval v nynějšího nejveselejšího mladého dobytkáře v celém Northamptonshiru.
+A teď se ruka, která tato slova črtá a již dospívá ke konci svého
+úkolu, chvěje a vázne a chtěla by ještě kratičkou chviličku rozvíjet
+pásmo těchto životních příběhů.
+Rád bych ještě chvíli prodlel u několika z těch bytostí, mezi
+kterými jsem tak dlouho žil, a sdílel jejich štěstí tím, že bych se
+je pokusil vylíčit. Ukázal bych Rózu Maylieovou v plném rozpuku
+a půvabu mladého ženství, jak na své tiché stezce životem šíří
+jemné a něžné světlo, které zalévá všechny, kdo po ní kráčejí s ní,
+a prozařuje jim srdce. Vykreslil bych její život a radost v rodinném
+kruhu u krbu i ve veselé letní společnosti; za poledne bych ji sledoval parnými poli a na procházkách za měsíčných večerů bych
+naslouchal tichým tónům jejího líbezného hlasu; pozoroval bych ji
+ve vší její dobrotivosti a lidumilnosti mimo dům i při usměvavém
+a neúnavném plnění domácích povinností v rodině. Vylíčil bych ji
+a dítě její zesnulé sestry, oba šťastné láskou, která je vzájemně pojí,
+jak spolu tráví celé hodiny a v představách si vyvolávají přátele,
+které tak smutně ztratili. Aspoň jednou bych si ještě před očima
+vyvolal ony radostné tvářičky, které se jí tlačí kolem klína, a poslechl si jejich veselé žvatlání; ještě jednou bych si oživil tóny toho
+zvonivého smíchu a vykouzlil si slzu účastného pochopení, která
+se jí třpytila v mírných modrých očích. Ty i tisíce jiných pohledů
+a úsměvů a postřehů i slovních obratů – všechny do jednoho bych
+si rád znovu oživil.
+Jak pan Brownlow neustával den za dnem obohacovat mysl svého přijatého syna množstvím vědomostí a jak k němu lnul stále víc
+a víc, čím víc se jeho povaha vyvíjela a prozrazovala, jak slibně se
+ujímá sémě všeho, co v něm chce vypěstovat – jak na něm objevoval
+– 511 –
+
+stále nové a nové rysy dávného přítele a ty v jeho vlastních prsou
+probouzely staré vzpomínky sice zádumčivé, ale přesto sladké
+a konejšivé – jak oba sirotci, těžce zkoušení protivenstvím, vždy
+byli toho naučení pamětlivi v milosrdenství k jiným i ve vzájemné
+lásce a ve vroucí vděčnosti tomu, který je chránil a zachoval – to
+všechno není třeba vypravovat. Již jsem řekl, že byli opravdově
+šťastní – a bez velké lásky a dobroty srdce a bez vděčnosti k oné
+bytosti, jejímž zákonem je milosrdenství a jejíž první a hlavní vlastností je dobrotivost ke všemu, co dýše, nelze štěstí dosáhnout nikdy.
+V oltářním výklenku starého vesnického kostelíka je zasazena
+bílá mramorová deska, na které je až dosud vytesáno jediné slovo:
+AGNES. V onom hrobě není rakve – a kéž uplyne ještě mnoho, pře­
+mnoho let, než nad něj přibude další jméno! Ale vracejí‑li se kdy
+duše zemřelých na tuto zemi, aby navštívily místa posvěcená láskou
+těch, které znávaly za života – láskou až za hrob – jsem přesvědčen,
+že duch zesnulé Agnes se někdy nad tím posvátným koutkem vznáší. Jsem o tom přesvědčen přesto, že ten koutek je v kostele a ona
+byla slabá a chybující.
+
+– 512 –
+
+Charles Dickens
+Oliver Twist
+Překlad Emanuel a Emanuela Tilschovi
+Ilustrace na obálce James Mahoney/Wikimedia Commons
+Redakce Markéta Teuchnerová
+
+Vydala Městská knihovna v Praze
+Mariánské nám. 1, 115 72 Praha 1
+V MKP 1. elektronické vydání
+Verze 1.0 z 5. 3. 2021
+
+ISBN 978‑80‑274‑1443‑7 (epub)
+ISBN 978‑80‑274‑1444‑4 (pdf)
+ISBN 978‑80‑274‑1445‑1 (prc)
+
+
\ No newline at end of file