diff --git "a/sonety.txt" "b/sonety.txt" new file mode 100644--- /dev/null +++ "b/sonety.txt" @@ -0,0 +1,3115 @@ + Sonety + +William Shakespeare + +Přeložil Jan Vladislav + + Znění tohoto textu vychází z díla Sonety tak, jak bylo vydáno +Státním nakladatelstvím krásné literatury, hudby a umění v Praze +v roce 1955. Pro potřeby vydání Městské knihovny v Praze byl text +redakčně zpracován. +Podle předlohy z fondu Moravské zemské knihovny v Brně. + +§ + +Text díla (William Shakespeare: Sonety), publikovaného Městskou knihovnou v Praze, +je vázán autorskými právy a jeho použití je definováno Autorským zákonem +č. 121/2000 Sb. + +Vydání (obálka, upoutávka, citační stránka a grafická úprava), jehož autorem je Městská +knihovna v Praze, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Nevyužívejte dílo +komerčně-Zachovejte licenci 3.0 Česko. + +Verze 1.0 z 13. 8. 2021. + + OBSAH +1 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 10 +2 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11 +3. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 12 +4 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 13 +5. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 14 +6. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 15 +7 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 16 +8. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 17 +9. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 18 +10. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 19 +11. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 20 +12. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 21 +13. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 22 +14. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 23 +15. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 24 +16. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 25 +17. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 26 +18. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 27 +19. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 28 +20. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 29 +21. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 30 +22. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 31 +23. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 32 +24. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 33 +25. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 34 +26. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 35 +27. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 36 +28. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 37 +29. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 38 +30. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 39 + + 31. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 40 +32. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 41 +33. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 42 +34. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 43 +35. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 44 +36. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 45 +37. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 46 +38. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 47 +39. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 48 +40. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 49 +41. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 50 +42. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 51 +43. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 52 +44. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 53 +45. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 54 +46. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 55 +47. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 56 +48. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 57 +49. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 58 +50. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 59 +51. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 60 +52. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 61 +53. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 62 +54. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 63 +55. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 64 +56. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 65 +57. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 66 +58. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 67 +59. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 68 +60. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 69 +61. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 70 +62. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 71 + + 63. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 72 +64. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 73 +65. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 74 +66. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 75 +67. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 76 +68. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 77 +69. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 78 +70. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 79 +71. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 80 +72. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 81 +73. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 82 +74. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 83 +75. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 84 +76. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 85 +77. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 86 +78. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 87 +79. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 88 +80. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 89 +81. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 90 +82. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 91 +83. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 92 +84. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 93 +85. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 94 +86. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 95 +87. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 96 +88. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 97 +89. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 98 +90. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 99 +91. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 100 +92. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 101 +93. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 102 +94. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 103 + + 95. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 104 +96. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 105 +97. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 106 +98. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 107 +99. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 108 +100. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 109 +101. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 110 +102. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 111 +103. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 112 +104. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 113 +105. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 114 +106. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 115 +107. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 116 +108. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 117 +109. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 118 +110. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 119 +111. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 120 +112. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 121 +113. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 122 +114. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 123 +115. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 124 +116. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 125 +117. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 126 +118. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 127 +119. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 128 +120. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 129 +121. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 130 +122. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 131 +123. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 132 +124. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 133 +125. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 134 +126. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 135 + + 127. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 136 +128. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 137 +129. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 138 +130. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 139 +131. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 140 +132. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 141 +133. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 142 +134. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 143 +135. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 144 +136. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 145 +137. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 146 +138. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 147 +139. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 148 +140. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 149 +141. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 150 +142. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 151 +143. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 152 +144. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 153 +145. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 154 +146. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 155 +147. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 156 +148. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 157 +149. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 158 +150. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 159 +151. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 160 +152. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 161 +153. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 162 +154. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 163 +Poznámka překladatele. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 164 + + 1 +Chceme mít potomstvo od všeho, co je krásné, +aby květ krásy zde nikdy kvést nepřestal, +nýbrž až dozraje, až opadne a zhasne, +aby zas dědic nes památku jeho dál: +ty ale, zahleděn jen do obrazu svého, +živíš svůj jas a třpyt jen z vlastní podstaty +a způsobuješ hlad tam, kde je hojnost všeho — +sám sobě nepřítel a k vlastní slasti zlý! +I když jsi nejsladší ozdoba toho světa +a hlavní hlasatel radostných jarních dní, +chystáš sám v sobě hrob tomu, co v tobě vzkvétá, +a — něžný lakomec — plýtváš v svém skrblení. +         Smiluj se nad světem, zanech té lakoty, +         nechtějte poklad všech zhltnout jen hrob a ty! + +– 10 – + + 2 +Až jednou oblehne čtyřicet zim tvé skráně +a tvoji hladkou tvář zbrázdí jak rádlo zemi, +až jednou v bědný cár se změní nečekaně +skvělý šat mládí, teď obdivovaný všemi, +a někdo zeptá se, co je z těch vzácných darů, +z těch vzácných pokladů tvých mladých šťastných dnů, +bylo by sžíravou hanbou a chválou zmaru +říci, že zapadly jako tvé oči v tmu. +Oč větší získala by si tvá krása vděk, +kdybys moh odvětit: „Mé dítě vyrovná +můj účet života a omluví můj věk, +vždyť jeho krása je zděděná krása má.“ +         Tak bys byl mladý zas, ač stár a v konci sil, +         a zas bys viděl vřít chladnoucí krev svých žil. + +– 11 – + + 3 +Nakloň se k zrcadlu a řekni tváři v něm, +že už má na čase vytvořit jinou v krátku; +jestli teď nebude její jas obnoven, +oloupíš celý svět a zkrátíš jednu matku. +Vždyť která z krásných žen by mohla pohrdat +tvou setbou pro svůj klín, doposud neosetý? +A který z mužů by mohl mít sebe rád +tak, že by ze sebe učinil hrob svých dětí? +Ty sám jsi zrcadlem své matky, jež v tvé tváři +nachází líbezný květen svých mladých let; +tak i ty uvidíš vzdor vráskám okny stáří +tento svůj zlatý věk v dětech se navracet. +         Jestli chceš ale žít, aby tě zapomněli, +         pak zemři neženat — a zemřeš navždy celý. + +– 12 – + + 4 +Proč ale utrácíš, ty marnotratná něho, +jen sama pro sebe dědictví krásy své? +Příroda nedává svůj odkaz, půjčuje ho, +a ve své štědrosti jen štědrým půjčuje. +Tož, krásný skrblíku, proč tedy zneužíváš +daru, jenž byl ti dán, abys jej zase dal? +Lichváři bez zisku, nač vlastně používáš +takové sumy sum, když nechceš žít z ní dál? +Tím, že se stýkáš jen se sebou samým stále, +sám sebe o svoji vlastní slast okrádáš. +A když tě příroda odvolá nenadále, +mluv, jaký počet pak ze všeho světu dáš? +         Kdybys jí neužil, tvá krása s tebou ztlí; +         kdybys jí použil, tvůj odkaz naplní. + +– 13 – + + 5 +Ty chvíle pokojné, jež jako jemný vzor +utkaly drahý zjev, vábící každý zrak, +dají i jemu znát jednou svůj mocný vzdor, +až změní krásu krás v žalostný cár a vrak. +Neboť čas nemešká a žene léto dál +vstříc hnusné zimě, v níž zahyne naposled; +mráz sevře proudy míz stromu, jenž opadal, +na krásu padne sníh a zpustne celý svět. +A kdyby nebylo tresti těch sladkých dob +v krůpěji, vězněné ve stěnách flakonu, +zašel by s krásou též její dech beze stop — +a s tím i vzpomínka na něhu letních dnů. +         Ale květ nezmírá, i když se blíží mráz: +         proměněn ztratí tvar a žije v tresti zas. + +– 14 – + + 6 +Nedovol zpustošit drsnému spáru zimy +v tobě tvé léto dřív, než vydáš svoji tresť; +naplň už některou fiolu nejsladšími +skvosty své krásy, než přestane sama kvést. +Vždyť půjčku, na kterou dát dobrovolnou splátku, +působí potěchu, tu nelze lichvou zvát; +vytvoř své druhé já sám sobě pro památku — +ač deset by jich svět měl desetkrát tak rád. +A ty sám byl bys též desetkrát šťastnější, +kdyby tě deset tvých desetkrát zobrazilo; +co by pak zmohla smrt, až půjdeš jednou s ní, +kdyby tu po tobě tvé já dál v dětech žilo? +         Nebuď tak svéhlavý, máš příliš krásy v sobě, +         aby tvým dědicem byli jen červi v hrobě. + +– 15 – + + 7 +Pohlédni k východu: když zvedne sladká zář +svou hlavu z plamenů, oči všech pozemšťanů +vzdávají hold, že zas vysvitla její tvář, +a zrakem koří se majestátnímu ránu. +A když se vyšvihne na stoupající sráz +vysoké oblohy jak mládí vprostřed květu, +pohledy lidí dál vzývají její jas +a dál ji sledují na jejím zlatem letu. +Ale když začne pak jak stáří na voze, +který už nemůže, vrávorat zvolna ze dne, +na její pomalý pád oči k obloze +už nikdo s obdivem jako dřív nepozvedne: +         tak i ty zahyneš, až půlden opustí tě, +         pominut pohledy, když nebudeš mít dítě. + +– 16 – + + 8 +Proč, hudbo pro poslech, nasloucháš hudbě smutná? +Což hyne slastí slast a štěstím štěstí snad? +Proč vlastně miluješ, co ti tak hořce chutná, +či máš snad to, co ti působí hoře, rád? +Zní-li ten souzvuk strun, zvonících jasnou písní +a láskou snoubených, bolestně pro tvůj sluch, +je tomu proto tak, že tě tím jemně plísní +pro tvoji samotu, jež trhá jejich kruh. +Hleď: struna se strunou, s manželem žena sladká, +se víží doteky v objetí zas a zas; +skoro bys řekl muž, dítě a šťastná matka +to pějí jásavý zpěv jako jeden hlas; +         ta píseň beze slov, v níž hlasů na tisíc +         zní tónem jediným, říká: „Sám nejsi nic.“ + +– 17 – + + 9 +To máš strach, aby tu jednou snad neplakala +po tobě vdova, že trávíš svůj život sám? +Ach, celá země by jako ta vdova štkala, +kdybys měl zemřít a potomstvo nedat nám. +Celá zem pohřbila by v tobě svého muže, +plačíc, žes nenechal jí obraz po sobě, +zatím co skutečná vdova se v duchu může +vždy v dětech navracet k mužově podobě. +Všechno, co na světě proplýtváš marnotratně, +jen změní místo a svět se tím těší dál; +leč mrhat na světě krásou, to skončí špatně, +a kdo jí neužil, navždy ji proplýtval. +         Zbla lásky k jinému nemůžeš v prsou mít, +         když chceš sám sebe tak hanebně zavraždit. + +– 18 – + + 10 +Přiznej k své hanbě, že nemáš cit pro nikoho, +ty k sobě samému stále tak bezcitný. +Popři, že tebe jich miluje tady mnoho, +ale ty nikoho — to teď už každý ví. +Neboť tvé vražedné záští tě žene k tomu, +že strojíš bez hrůzy úklady proti sobě, +že toužíš rozbořit zdi překrásného domu, +který bys měl si přát obnovit v krátké době. +Ach, změň své názory, ať změním já svou víru! +Má záští bydlet líp než láskyplný cit? +Buď jak tvá přítomnost, laskavý, plný míru, +a snaž se alespoň sám k sobě obměkčit. +         Vytvoř už kvůli mně, milý, své druhé já, +         ať krása ve tvých a v tobě smrt přetrvá. + +– 19 – + + 11 +Jak rychle povadneš, tak rychle budeš tady +zase růst v jednom z tvých, kterým jsi život dal, +a onu svěží krev, kterou jsi půjčil mladý, +budeš smět nazvat svou, až bys sám zestaral. +V tom leží moudrost a krása, jež věčně zkvétá; +zbytek je bláhovost a stáří se zmarem: +myslet tak každý z nás, byl by to konec světa, +za jeden lidský věk by zpustla celá zem. +Ti, které Příroda k tvoření nestvořila, +zlí, hrubí, ohyzdní, ať zajdou neplodně: +hleď, oč víc dává těm, které líp obdařila; +chovej ten úrodný její dar úrodně. +         Tys její pečetí, kterou si vyřezala, +         aby ses otiskl, ne aby sazba stála. + +– 20 – + + 12 +Když slyším v noci zvon zvolna čas odbíjet +a vidím jasný den, jak hasne v hrůzných tmách, +když hledím na jaře, jak vadne vonný květ, +když v temných vrkočích zřím stříbrošedý prach, +když vidím holý strom a pozoruji pád +listů, jež dávaly stín stádům na lukách, +když vidím zeleň let žloutnout a zvolna zrát +a potom ve snopech ležet jak na márách, +tu na tvou krásu vždy se sama sebe ptám, +vždyť musíš projít též spouští, jíž hrozí čas, +vždyť každý půvab se posléze zradí sám +a zmírá mezitím, co jiný vzkvétá zas. +         A nikdo nemůže srp Času odvrátit, +         jen v dětech můžeš mu navzdor — ač mrtev — žít. + +– 21 – + + 13 +Ach, kdybyste byl svůj! Jenomže vy, můj milý, +jste vy jen po ten čas, dokud jste ještě tu: +myslete na konec, na tu vždy blízkou chvíli, +a dejte jinému svou drahou podobu. +Potom ta spanilost, teď daná v léno vám, +přejde i na další a vy tak jako kdysi +budete zase vy, třebas už pochován, +až bude zde váš syn dál nosit vaše rysy. +Kdo nechá takový krásný dům zřítit se, +může-li od něho péče jak pevná hráz +odvrátit drsné dny zimy a vichřice +a tím i vzteklou smrt a její věčný mráz? +         Jen ten, kdo mrhá vším! Míval jste otce přec: +         dovolte, ať váš syn smí říci stejnou věc! + +– 22 – + + 14 +Nemám své poznání z hvězd, které v nebi svítí, +a přesto dovedu věštit jak astrolog — +i když ne štěstí či neštěstí v lidském žití, +i když ne mor či hlad, dobrý či špatný rok. +Neumím předvídat spád příštích okamžiků +a předpovídat v nich hrom, vítr, déšť a sníh, +anebo zase číst úspěchy panovníků +z nesčetných znamení, jež najdu v nebesích. +Já mám své poznání jenom z tvých očí, pane, +to jsou mé stálice, ve kterých jasně čtu, +že krása s věrností zde zkvétat nepřestane, +jestli nám po sobě zanecháš náhradu. +         Jinak ti předvídám pro všechny příští časy: +         „Tvůj skon je smrt a zmar i věrnosti a krásy!“ + +– 23 – + + 15 +Když povážím, že vše, co zrodí tato zem, +vždy jenom okamžik v plnosti může kvést, +že vše, co zřím, je jen nesmírným jevištěm, +na kterém hovoří tajemné síly hvězd, +když pomyslím, že vše, člověk tak jako květ, +roste a umírá pod stejnou oblohou, +za mlada plné sil, kloní se tíhou let +a potom odchází v nepaměť bezednou, +při této myšlence, že míjí každý tvar, +vás vidím před sebou v největším rozkvětu — +neboť i v něm se již umlouvá Čas a Zmar, +jak změnit mládí, den, v stáří a temnotu: +         já ale bojuji s tím Časem — z lásky k vám; +         vše, co vám uloupí, já pro vás uchovám. + +– 24 – + + 16 +Proč ale nechcete bojovat líp a snáze +s Časem, tím vladařem krutým a krvavým, +a proč se nechcete opevnit proti zkáze +lepšími prostředky, než je můj hluchý rým? +Stojíte před svými nejkrásnějšími lety +a mnohý panenský a neosetý sad +by rodil s radostí živoucí vaše květy, +jež se vám budou víc než portrét podobat. +Tak v živých liniích na živu zachová se +to, co můj dětský brk, co štětec našich dní +s vší vnitřní hodnotou a v celé vnější kráse +pro oči budoucích zachovat neumí. +         Vy musíte se dát, jestli se chcete mít — +         a ve svém díle pak budete dál zde žít. + +– 25 – + + 17 +Kdopak by uvěřil v přívalu příštích dob +mým veršům, které jsem jen vámi naplnil? +Ačkoli, nebe ví, i to je jenom hrob, +jenž z vašich předností ukáže pouze díl. +I kdybych sebelíp o vašich očích psal +a v písni vypočet počet všech vašich krás, +příští věk řekl by: „Ten básník pustě lhal, +lidská tvář neměla nikdy tak božský jas.“ +A mými papíry, stářím už zežloutlými, +by všichni pohrdli jak žvástem staříka +a pravdu měli by za pošetilé rýmy, +za píseň z dávných dob a zápal básníka. +         Kdybyste ale svět přesvědčil dítětem, +         byl byste dvakrát živ: v mém verši zde — a v něm. + +– 26 – + + 18 +Mám tebe k jasnému dni léta přirovnat? +Není tak líbezný ani tak srdci milý: +vždyť v máji vichr se opírá do poupat +a léto, léto též trvá jen krátkou chvíli; +někdy to nebeské oko až příliš plá +a jindy jeho tvář nevyjde zase z tmy, +a každá krása zde od krásy odpadá, +jak velí náhoda nebo běh přírody. +Tvé věčné léto však se nikdy nezmění, +ty nikdy neztratíš nynější jas své krásy, +tebou se nebude smrt chlubit, že jdeš s ní: +v mých věčných verších tu přetrváš všechny časy; +         vždyť dokud bude zde žít a číst kdokoliv, +         dotud zde budeš ty v mých slovech také živ. + +– 27 – + + 19 +Zurážej spáry lvu, Čase vše ničící, +nech zemi pohltit, co jsi jí zrodit dal, +ulámej tesáky divoké tygřici, +věčného fénixe ve vlastní krvi spal, +naplňuj radostmi i bolestmi svůj let, +dělej si se světem, co se ti bude chtít, +vždyť i tak uvadne v něm každý sladký květ, +jen jednu strašnou věc mi nesmíš učinit: +nerozryj dlátem dnů krásnou tvář lásky mé, +nenech své prastaré pero už po ní psát, +dovol, ať zůstane takový, jaký je, +jako vzor krásy všem budoucím za příklad. +         Anebo znič i to, Čase: v těch verších tady +         bude můj milý žít vzdor tobě věčně mladý. + +– 28 – + + 20 +Ó pane-paní mé lásky, máš líce ženy, +vlastníma rukama Přírody malované; +a něžné srdce žen, jenomže beze změny, +beze lži, do vínku těm falešnicím dané; +a oči jasnější než jejich — a míň zrádné, +jež všechno pozlatí, na co se podívají; +a mužnou postavu, jež nade všemi vládne, +až muži klopí zrak a v ženách dech se tají. +Příroda tvořila tě zprvu jako ženu, +leč při té práci se do tebe zadívala +a z lásky dala ti, co pro mne nemá cenu, +takže tou štědrostí mi tebe vlastně vzala. +         Když tě však určila jen ženám pro radosti, +         ať patří mně tvůj cit — a tobě jejich skvosty. + +– 29 – + + 21 +Se mnou to není, věř, tak jako s básníkem, +píšícím veršíky o malované kráse, +který ji krášlí i nebesy den co den +a v každém půvabu zří jen ji zas a zase, +spřáhaje honosná srovnání ze všeho, +ze slunce, z měsíce, z pokladů vod a zemí, +z májových poupátek a všeho vzácného, +co skrývá obloha pod svými kupolemi. +Mně, v lásce věrnému, dovolte věrně psát, +a přesto věřte mi, že je má láska milá, +tak jako každý z nás, i když jí chybí snad +jas oněch zlatých svěc, jež noc v tmách postavila. +         A dál ať hovoří ten, kdo má řeči rád; +         já chválit nebudu, co nechci prodávat. + +– 30 – + + 22 +Zrcadlem nedám se přesvědčit o svém stáří, +dokavad ještě ty a mládí jedno jste; +ale až uvidím spár času na tvé tváři, +pak poznám, že mé dny smrt brzy skoncuje. +Vždyť všechna spanilost, halící tebe jemně, +je jenom krásný šat, pod nímž mé srdce zní, +jež v tobě spočívá — tak jako tvé zas ve mně: +jak mohu tedy já být starší nežli ty? +Proto dbej na sebe, snažně tě, milý, prosím, +tak jako o sebe já kvůli tobě dbám, +abych tvé srdce, jež zde ve svých prsou nosím +jak chůva robátko, vyrval všem nehodám. +         Nemysli, že ti je dám, až bys moje ztratil: +         dals mi je, ale ne, abych ti je zas vrátil. + +– 31 – + + 23 +Tak jako na scéně nedokonalý herec, +jenž strachy pojednou vypadne z úlohy, +tak jako zuřivec a příliš velký smělec, +kterého nadbytek sil zbaví odvahy, +i já jsem zapomněl odříkat dokonale +z nevíry v sebe svůj milostný rituál, +jako by přebytek mé lásky nenadále +mé vlastní lásce už veškeré síly vzal. +Proto ať místo mne mluví řeč pohledů, +ten němý hlasatel mé hrudi hovořící: +vždyť prosí o lásku a trochu ohledů +víc než ty cizí rty, jež uměly víc říci. +         Ó nauč se už číst, co láska mlčky psala — +         vždyť slyšet očima láska vždy umívala. + +– 32 – + + 24 +Mé oko na způsob malíře navždy vrylo +do desky srdce tvůj obličej jako živý; +mé tělo jako rám ten obraz obroubilo +a lze jej uvidět jen z pravé perspektivy. +Protože jestli chceš spatřit své pravé rysy, +musíš se dívat skrz malíře na obraz: +ten tvůj, ten uprostřed dílny mé hrudi visí +a okny dopadá na něj z tvých očí jas. +Hle, jak si oči zde navzájem posloužily: +ty moje kreslily tvůj obraz a ty tvé +jsou okny pro mou hruď, do které každou chvíli +nahlédne slunce a dívá se na tebe. +         Leč jedno umění ty oči nemají: +         kreslí jen to, co zří, a srdce neznají. + +– 33 – + + 25 +Světskými poctami, chlubnými tituly +nechať se honosí ti, kterým hvězdy přejí; +já, jemuž bohové z toho nic nedali, +pyšním se v skrytu tím, co mám sám nejraději! +Vždyť co jsou milci všech vladařů, ne-li květ, +který své lístečky na slunci rozestírá +a jehož sláva má takový krátký svět — +stačí jen jediné svraštění brv a zmírá! +A co má válečník ze všech svých vítězství, +ve kterých tisíckrát proslavil svoje jméno? +Po první porážce jej škrtnou z knihy cti +a na to, oč se bil, pak taky zapomenou! +         O co jsem šťastnější: já mám jej a on mne +         a naší vzájemnou láskou nic nepohne! + +– 34 – + + 26 +Ó pane lásky mé, do jehož vasalství +je moje oddanost tak spoutána tvou ctností, +k tobě zde posílám své psané poselství — +ne důkaz umění, jen důkaz oddanosti. +A je tak veliká, že moje umění, +ubohé, nemá slov — a proto vyzní hluše; +já ale doufám vždy v tvou shovívavost k ní, +která ji uloží i nahou v hloubi duše. +Až mi má planeta přinese jednou zdar, +až mne té nynější chudoby jednou zprostí +a přioděje mou lásku, teď samý cár, +abych se ukázal hodným tvé pozornosti, +         potom se budu smět chlubit, jak mám tě rád; +         do těch dob musím se před tebou ukrývat. + +– 35 – + + 27 +Když na smrt unaven na lože večer klesnu +a údy ztýrané zlou cestou složím spát, +potom se vydávám zas na novou pouť ve snu — +zatím co tělo spí, duch začne pracovat. +Neboť mé myšlenky — kdekoli tělo mešká — +se vždycky vydají na cestu za tebou +a drží dokořán má víčka spánkem těžká +vstříc bludným temnotám, z nichž slepci nevyjdou. +Pak už jen vnitřní zrak mé oči nevidoucí +může vést bezpečně tmou za tvým přeludem, +jenž září jako skvost uprostřed pusté noci +a mění temnoty v jasný a krásný den. +         Tak ve dne tělo mé a v noci duše moje +         se zmítá pro tebe a pro mne bez pokoje. + +– 36 – + + 28 +Jak se mám navrátit k své dávné veselosti, +když jsem i o blaho spánku teď oloupen? +Když mne z té tíhy dne ani noc nevyprostí, +když můj den tíží noc a mou noc zase den? +Třebaže na sebe nevraží bez ustání, +tady si podaly ruce a mučí mne — +den tou svou námahou a noc zas nářkem na ni: +čím víc se namáhám, tím dál jsem od tebe. +Abych si získal den, říkám mu o tvé záři, +která mu dává jas, když nebem mraky jdou; +a stejně lichotím i noci s temnou tváří, +že zlatíš večery, kdy hvězdy nevzplanou. +         Leč den mne každý den dalšími strastmi mučí +         a noc mi každou noc dává žal ještě prudší. + +– 37 – + + 29 +Když opuštěn a sám naříkám na svůj osud, +zavržen štěstím a lidmi, už trosečník, +když hledím na sebe a klnu svému losu +a k nebi vysílám svůj nesmyslný křik, +když chci mít bohaté naděje nejednoho +a rysy jako ten a přátele jak ten, +když toužím po umu toho a moci toho, +jsem tím, co nejvíc mám, nejvíce nešťasten. +A v těchto myšlenkách, už na vrcholu tísně, +pomyslím na tebe a tu se z mého nitra +k nebesům rozlétne radostný hlas mé písně +jak skřivan letící z temných brázd v záři jitra: +         neboť tvá láska mi dodává tolik sil, +         že ani s králem už bych věru neměnil. + +– 38 – + + 30 +Když začnu za tichých, sladkých dum svolávat +ke schůzce vzpomínky na dávno zašlý svět, +jen vzdychám, co je pryč těch, jež jsem míval rád, +a cítím poznovu starý žal z kvapu let. +Pak zamží se mi zrak, jenž nikdy neslzel, +pro drahé přátele, které smrt skryla v tmách, +pak zaštkám pro dávnou lásku a její žel +a vzdychnu pro všechno, co navždy padlo v prach. +Pak znovu zabolí bol, který dávno ztich, +a znovu těžce čtu po řadě každý sten +na smutném účtu mých štkání už proštkaných, +jejž musím platit zas, ač byl už zaplacen. +         Stačí však na tebe, můj drahý, pomyslet, +         a ty vše nahradíš, rázem je konec běd. + +– 39 – + + 31 +Tvá hruď je vzácnější o to, že uvnitř zní +srdce všech, které jsem za mrtvé pokládal; +a láska vládne tam se vším, co patří k ní, +se všemi, které jsem do hrobu v duchu dal. +Kolik jen svatých a smutných slz do dneška +mi z očí vyloudil můj zbožně věrný cit +jako daň zemřelým, kteří mi, jak se zdá, +odešli, aby se do tebe mohli skrýt! +Tys hrob, v němž pohřbena má láska nyní dlí +uprostřed památek na dávné přátele, +kteří ti dali vše, co ze mne mívali — +a tak co bývalo mnohých, je dnes jen tvé: +         já vidím tváře všech milených ve tvé kráse, +         a ty sám, součet všech, máš všechno moje zase. + +– 40 – + + 32 +Jestliže přežiješ ten vytoužený den, +až Smrt, ten chrt, můj prach posbírá do uzlíku, +a jednou náhodou zavadíš pohledem +o tyto veršíky po mrtvém milovníku, +srovnej je s pokrokem, jenž se stal mezitím, +a přes to, že je už předstihnou jiní svými, +nech si je — pro můj cit, ne snad pro jejich rým, +jenž bude zastíněn daleko šťastnějšími. +A potom kéž bys chtěl si s láskou pomyslet: +„Kdyby můj přítel žil a zrál, jak zraje čas, +i jeho láska by přinesla lepší květ +a pak by v šiku těch nejlepších kráčel zas. +         On však už nežije a jiní došli dál: +         ty čtu pro jejich sloh — a jej, že miloval.“ + +– 41 – + + 33 +Kolikrát viděl jsem, jak jitro v plné slávě +lichotí štítům hor svým okem vladaře +a jeho zlatá tvář líbá luh s rosou v trávě +a mění ve zlato stříbrné toky řek; +potom však dovolí ohyzdným nízkým mrakům, +aby tu nebeskou tvář zahalily tmou, +a prchá ukryto nešťastným lidským zrakům +potají k západu i s touto pohanou. +Tak také jedenkrát mé slunce zazářilo +celým svým vítězným úsvitem do mých řas, +ale jen chvíli, žel, jen chvíli moje bylo +a pak je ve výškách zastřela mračna zas. +         Já však je ctím i tak; jak má být stále jasné, +         když i to na nebi se zatemní a zhasne? + +– 42 – + + 34 +Pročpak jsi sliboval krásný den bez oblaků, +proč jsi mne nechal jít bez pláště na cesty, +když mne pak překvapil čas plný nízkých mraků, +ve kterých ses mi skryl jak v dýmu také ty? +Abys teď setřel déšť z mé rozpraskané tváře, +nestačí, jestliže zasvitneš z oblaků: +kdopak by chválil lék, kdo by stál o lékaře, +jenž ránu zacelí a nechá plno švů? +Ani tvůj stud mou strast nezmírní — marná snaha: +i když ty lituješ, já nesu její tíž; +zármutek toho, kdo ublížil, nepomáhá +tomu, kdo musí nést tu křivdu jako kříž. +         Ale ty slzy, ach, ty perly lásky tvé, +         ty slzy bohaté vykoupí všechno zlé. + +– 43 – + + 35 +Tak už se nesužuj tím, co jsi udělal, +vždyť někdy padne stín i na slunko a lunu, +vždyť i ta růže má trní a pramen kal +a sladkým poupatům spí hnusní červi v lůnu. +Každý z nás chybuje — a já teď právě tím, +že hájím ten tvůj hřích srovnáním s ostatními, +že na tvou obranu sám sebe podplácím +a odpouštím ti víc, nežli máš vůbec viny. +Neboť já, z žalobce náhle tvůj advokát, +shledávám smysl v tom, co spáchaly tvé smysly, +a jdu sám na sebe zas k soudu žalovat: +vždyť láska se záštím zmítají tak mou myslí, +         že nemohu než vždy pomáhat nerozumně +         sladkému lupiči, jenž hořce loupí u mě. + +– 44 – + + 36 +Je to tak, věř, my dva musíme být zas dva, +ač naše nedílná láska je pouze jedna; +a tak tu poskvrnu, jež na mně ulpěla, +ponese bez tebe už jen má hlava bědná. +Naše dvě lásky jsou jen jeden a týž cit, +i když nás v životě dělí tak mnoho strastí, +jež sice nemohou moc lásky oslabit, +ale přec kradou jí nejlepší chvíle slasti. +Proto se nebudu už nikdy k tobě znát, +aby můj žalný hřích nesnížil tvoji cenu; +a ty též nesmíš mne veřejně poctívat, +kdybys tu poctu měl ubírat svému jménu. +         To ale nedělej; vždyť já tě proto chci, +         že dokud jsi můj ty, je můj i kus tvé cti. + +– 45 – + + 37 +Tak jako sleduje otec, jenž zestaral, +mladistvé rozlety svých dětí potěšeně, +i já, zle ochromen tím, jak mne osud štval, +nacházím útěchu v tvé věrnosti a ceně. +Vždyť ať už krása či bohatství, rod a um, +nebo jen něco z nich, nebo vše, nebo více +má v tobě po právu královský stán a dům, +já věrně roubuji svou lásku ke tvé snítce. +Už nejsem chromý a chudý a přezírán, +protože tento sen mi tolik pravdy dává, +že ve tvé hojnosti už ničím nestrádám +a že mi náleží dílem i tvoje sláva. +         Co vidíš nejlepší, to ti chci z duše přát. +         A že to přání mám, jsem šťasten desetkrát. + +– 46 – + + 38 +Jak si má vymýšlet má Musa, o čem psát, +dokud zde dýcháš ty a plníš moje slova +svým sladkým obsahem, který je škoda dát +každému všednímu papíru opakovat? +Sám sobě poděkuj, jestliže budeš zřít +v mých verších cokoliv hodné tvé pozornosti: +kdo je tak němý, že nesvede hovořit +o tobě, když ho ty osvítíš výmluvností? +Desátou Musou buď, desetkrát cennější +nežli těch devět, jež vzývají veršovníci; +a kdo se obrací na tebe ve verši, +tomu dej na věky psát verše věčné znící. +         Je-li můj skromný zpěv vhod dnešní přísné době, +         námaha patří mně, ale ta sláva tobě. + +– 47 – + + 39 +Jak mohu opěvat, můj drahý, se ctí tebe, +když ty sám nejsi nic nežli můj lepší díl? +Co mi to přinese, když budu slavit sebe? +A koho jiného bych v tobě oslavil? +Už proto musíme žít život odděleně +a naší lásce vzít příjmení nedílné, +abych ti mohl dát — tím, že se rozejdeme — +všecko to, co zde je po právu jenom tvé. +Ach, jaké soužení bys bylo, odloučení, +kdyby tvé hořké dny nám sladce nedopřály +trávit čas v myšlenkách a v láskyplném snění, +jež naše myšlenky a čas tak sladce šálí, +         a kdybys milého vždy nedělilo v dva: +         v toho, kdo prchá, a v toho, kdo setrvá! + +– 48 – + + 40 +Má lásko, vezmi si mé lásky všecky již +a řekni, oč máš víc, nežli jsi dosud měl? +O žádnou skutečnou lásku, vždyť, lásko, víš, +že jsem ti předtím už dal všechno, co jsi chtěl, +jestli snad kvůli mně mou lásku miluješ, +potom tě nebudu kárat, žes mi ji vzal; +buď ale pokárán, jestli jen z choutky chceš, +čím bys pak svévolně hned zase pohrdal. +Já ti však odpouštím, ty sladký zloději, +ač jsi mi uloupil poslední, co jsem měl, +třebaže bolí vždy — to láska dobře ví — +víc křivda od milých nežli zášť nepřátel. +         Ty krásný hříšníku, na němž i zlo se skví, +         třebas mne zab tím vším, jen budme přáteli! + +– 49 – + + 41 +Ty milé poklesky, k nimž tě tvá volnost svádí, +když někdy na chvíli tvé srdce opustím, +sluší tvé kráse a sluší tvému mládí, +vždyť pokušení jde za tebou jako stín. +Jsi něžný — a tak jsi předmětem mnohých snění, +jsi krásný — a tak jsi obléhán ze všech sil; +když žena zatouží, kdo narozený z ženy +ji příkře opustí, aniž se podrobil? +Proč ses však nevyhnul, ó běda, mému domu +a nepokáral včas bloudící krásu svou, +která tě v mladistvém blouznění vede k tomu, +že rušíš dvojí slib věrnosti najednou: +         ten její, tím že ji tvá krása odvádí, +         a ten svůj, tím že mne tvá krása podvádí. + +– 50 – + + 42 +To, že je ona tvá, není vše, co mne mučí — +a věru, příteli, měl jsem ji z duše rád. +Že ona tebe má, je bolest mnohem prudší, +ta ztráta dotkla se mne nejvíc ze všech ztrát. +Vy z lásky trapiči, a přec vám odpouštím! +Vždyť ji máš proto rád, že znáš mou lásku k ní, +a ona také mne jen z lásky týrá tím, +že — jenom kvůli mně — trpí tvé laskání. +Když tebe ztratím já, má drahá získává tím, +a když jsem ztratil ji, našels ji ty, jak víš. +Vy dva se najdete, já vás však oba ztratím, +oba dva na mne tím kladete těžký kříž. +         Mám ale útěchu: ty a já jedno jsme. +         Sladký klam: potom přec má ráda zas jen mne! + +– 51 – + + 43 +Čím víc je přivírám, tím víc mé oči vidí — +vždyť hledí celý den na to, co nemá ceny; +když ale spím, tu v snách vidí jen tebe z lidí +a temně jasné jsou jasně v tmu obráceny. +Když dovede tvůj stín dát stínům tolik záře +a jasem zaplavit oči, jež přikryl sen, +jak by pak skutečná podoba tvojí tváře +musila rozjasnit svým světlem jasný den! +Ach, jak by blažené byly mé oči tím, +kdyby tě vídaly též za bílého dne, +když celou temnou noc už jen tvůj matný stín +z nich ani na chvilku ve spánku nesejde. +         Všechny dny pro mne jsou noc, když tě nevidím, +         a noci jasný den, když tě v snách spatřit smím. + +– 52 – + + 44 +Kdybych byl z myšlenky a ne z masa a kostí, +co mohlo by se mi postavit do cesty? +Navzdory prostoru, přes všechny vzdálenosti +letěl bych z dalekých krajin vždy tam, kdes ty! +I kdybych třeba stál — od tebe odehnaný — +na konci světa sám, co na tom bylo by? +Myšlenka přeskočí země i oceány +a je tam, kde chce být, sotva to pomyslí! +Leč nejsem myšlenka — smrtící pomyšlení — +abych se dával v let za tebou zas a zas! +Jsem jenom ze země a z vody uhnětený, +a proto musím štkát a čekat, co dá čas: +         od těch dvou prvků bych se už nic nedočkal +         krom proudů těžkých slz, jež značí jejich žal! + +– 53 – + + 45 +Druhé dva, očistný oheň a lehký vzduch, +jsou stále u tebe, kdekoli zůstávám; +první je touha má a druhý je můj duch — +a oba kmitají vždy znovu sem a tam. +Když tyto rychlejší dva prvky odejdou +ode mne ve vroucím poselství lásky k tobě, +můj život, složený ze všech čtyř, bez těch dvou +propadá zármutku a leží jako v hrobě. +A jeho složení se může obnovit, +teprve až se ti poslové vrátí zase +a po svém návratu od tebe mají klid +a mluví o tobě, tvém zdraví a tvé kráse. +         Těším se z jejich zpráv, ale jen krátký čas — +         a pak je pošlu zpět a jsem tu smutný zas. + +– 54 – + + 46 +Mé srdce a můj zrak jsou ve smrtelném boji, +jak se teď o tvoji podobu rozdělit; +můj zrak chce srdci brát tu podobiznu tvoji — +a srdce očím zas chce právo na ni vzít. +Mé srdce žaluje, že tě má jenom v sobě, +v síni, kam nevnikl nikdo svým pohledem; +leč jeho protivník se vzpírá obžalobě +a tvrdí, že tvůj zjev spočívá pouze v něm. +Aby se rozhodla tato pře, ustavil se +soudní dvůr myšlenek, jež mají v srdci dům, +a jejich rozsudkem po právu stanovil se +podíl, jenž přísluší srdci a pohledům, +         a to tak, že můj zrak má na tvůj vnějšek práva +         a mému srdci se tvé srdce uvnitř dává. + +– 55 – + + 47 +Mé srdce a můj zrak sjednaly dohodu +a jeden druhému teď pomáhá a slouží: +když můj zrak hladoví po jednom pohledu +a srdce v lásce se od samých vzdechů ouží, +zahájí oči kvas s obrazem milého +a pozvou srdce též k těm hodům malovaným; +a jindy srdce zas zve zrak a hostí ho +myšlenkou na lásku a sladkým zadumáním: +tak, ať už v obraze nebo v mé lásce, jdeš — +i když jsi daleko — vedle mne v celé kráse; +dál než tvé myšlenky přece jít nemůžeš, +a já jsem s nimi vždy a ony s tebou zase; +         a jestli někdy spí, tvůj obraz budí v spěchu +         mé srdce srdci a pohledům pro potěchu. + +– 56 – + + 48 +Co jsem se nastaral, když jsem měl odejet, +abych dal pod zámek i každou tretku v domě +a skryl ji v bezpečí před rukou zloděje +tak, aby zůstala k užitku jenom pro mě. +Ale ty, před kterým jsou tretkou i mé skvosty, +ty, moje útěcha a nyní moje strast, +ty, poklad pokladů a cíl mé horoucnosti, +zůstal jsi na pospas každému, kdo jde krást. +Tebe jsem nezamkl v pražádné pokladnici, +krom té, z níž odešels, ač tě tam cítím dál, +krom schrány, kterou je moje hruď milující, +kam smíš a odkud smíš, kdykoli by sis přál. +         Leč ani tam tě nic, bojím se, neuhlídá — +         vždyť pro takový skvost se i ctnost na lup vydá! + +– 57 – + + 49 +Pro ten zlý okamžik — a může se to stát — +až spatřím, že ti jsou mé chyby na obtíž, +až jednou láska tvá s mou začne účtovat +z důvodů, o kterých jako já dobře víš, +pro ten zlý okamžik, až půjdeš cize dál +a slunce — oči tvé — mne sotva budou znát, +až láska odvrhne, o co jsi dříve stál, +a najde příčinu pro odměřený chlad, +pro ten zlý okamžik já mám už jistou zbraň +v pokorném poznání, že nejsem víc než dým; +sám proti sobě já zvedám svou vlastní dlaň: +zákon je při tobě a já jej obráním: +         protože ty mi smíš kdykoli sbohem dát, +         já však už nemám práv tvou lásku vymáhat. + +– 58 – + + 50 +Tak těžce trmácím se stále po cestách, +a přitom ani cíl, k němuž se plahočím, +mně nepřinese klid a já si říkám: „Ach, +co je mil mezi mnou a tebou, nejdražším!“ +I mého koně již unavuje můj žal; +vleče se pod tíhou, kterou já v prsou mám, +jako by nebožák už pudem poznával, +že jedu od tebe — a proto nespěchám. +A nepobídne ho ani má ostruha, +kterou mu do slabin zaboří občas hněv; +odpoví po každé jen tím, že smutně ržá — +a to mne bolí hůř než jej bok, samá krev: +         při jeho ržání vždy pomyslím s bolestí, +         že jedu od svého štěstí vstříc neštěstí. + +– 59 – + + 51 +A proto odpouští má láska mému koni +na cestě od tebe tu jeho loudavost. +Vždyť když tě opouštím, nač spěchat, co nás honí? +Dokud se nevracím, je na spěch času dost. +Ale co omluví pak toho ubožáka, +až se mi bude zdát pomalý každý let, +až bych i na vichru, až bych i s křídly ptáka +vždy ještě stál a štval ostruhou oře vpřed? +Potom už žádný kůň nepostačí mé touze, +a ona, zrozena z nejčistší lásky mé, +jak oheň bez těla dá se v let ržajíc dlouze; +mé herce láska však pro lásku promine: +         že kdysi nechtěla od tebe ani jít, +         já k tobě poletím a koně nechám být. + +– 60 – + + 52 +A tak jsem jako ten bohatec, který má +klíč k sladké pokladně, v níž skrývá svoje skvosty, +a který přesto ji jen zřídka otvírá, +nechtěje otupit hrot vzácné blaženosti. +Vždyť jenom proto jsou svátky tak vzácné dny, +že jsou jen pořídku po roce rozloženy +a že jsou vsazeny jak drahé démanty +do řady kamenů daleko menší ceny. +A tak je pro mne čas, v němž jste vy, drahou skříní, +truhlicí na oděv, jež v sobě vězní šat +pro zvláštní okamžik zvláštního dobrodiní, +kdy mi zas ukáže svůj poklad nad poklad. +         Ach, vaše cena je důvodem pro člověka +         k jásání, když vás má, k doufání, když vás čeká. + +– 61 – + + 53 +Povězte, co jste zač, z čeho jste vytvořen, +že tisíc stínů se tajemně víže k vám? +Vždyť jenom jeden stín, jen jeden byl dán všem, +a vy jich vrháte milion, ač jste sám? +Popište podobu krásného Adonise +a hle, ten obraz je jenom váš matný stín; +přidejte Heleně všechno, čím krása skví se, +a jste to zase vy pod řeckým oděním. +Mluvte si o jaru a chvalte dobu zrání — +to první není nic než odlesk vašich krás, +to druhé vypadá jako dar z vašich dlaní, +a tak vždy najdeme pod každou krásou vás. +         Vy máte na každé zevnější kráse podíl, +         však stálý jako vy se nikdo nenarodil. + +– 62 – + + 54 +O co víc, příteli, přidává krásy kráse +ta sladká ozdoba, která je ve věrnosti! +Růže má krásný vzhled, však ještě hezčí zdá se +pro ten svůj sladký dech, jejž ve svém nitru hostí. +Drobný květ šípku se právě tak temně rdívá +jako nach na růžích, z nichž cítíš vůni stoupat, +též roste na trní a též se rozechvívá, +když mu chce rozhrnout dech léta plátky poupat. +To však je krása jen pro oči, která mine: +aniž kdo po ní sáh, žije a opadává, +až zajde beze stop. S růží však je to jiné — +ta právě ve smrti nejsladší vůni dává! +         Až uvadnete vy, ó růže mladosti, +         v mých verších zůstane tresť vaší stálosti. + +– 63 – + + 55 +Přetrvá mramory, přetrvá zlaté věže +a hrobky vladařů tento můj mocný rým: +zatím co z kamene čas písmo dávno smaže, +můj verš zde bude dál jasně plát — a vy s ním. +Až sochy rozkotá běs válkou rozpoutaný +a sváry obrátí paláce v prach a rum, +má báseň, letopis na vaši paměť psaný, +bude dál vzdorovat meči a plamenům. +Půjdete pevně vstříc smrti a zapomnění, +jemuž vše propadá; chvála na vaši krásu +bude však mít svůj stan v očích všech pokolení, +jež má nést tato zem až do skonání času. +         Tak až po soudný den, kdy z mrtvých vstaneme, +         budete stále žít v čtenářích básně mé. + +– 64 – + + 56 +Ach, obnov svoji moc, lásko, ať neříkají, +že tvoje ostří je tupější nežli hlad, +který dnes utichne, sotva se člověk nají, +a zítra začne se s touž silou ozývat. +I ty buď taková; ač jsi dnes nasytila +své oči hladové tak, že už skoro spí, +zítra se dívej zas a nezabíjej, milá, +prudký žár lásky svou trvalou vlažností. +Ať je ten smutný čas, kdy jsme se nevídali, +tak jako oceán, dělící pobřeží, +na něž dva snoubenci den co den chodívali, +dokud se nesešli — šťastnější než kdy dřív. +         Nebo ho pojmenuj zimou, vždy plnou strastí, +         po níž se léto zdá třikrát tak vzácnou slastí. + +– 65 – + + 57 +Co mohu dělat já, váš rab, než zas a zas +čekat zde na chvíle, na dny, kdy něco chcete? +Já nemám, komu bych věnoval vzácný čas, +komu bych posloužil, než mi vy přikážete. +Já nesmím vyčítat těm věčným hodinám, +kdy pro vás nespouštím pohledy z ciferníku; +nemyslím na hořkost toho, jak budu sám, +až dáte sbohem zas mně, svému služebníku. +Nesmím se žárlivě zabývat v duchu tím, +co asi děláte, kudy se procházíte; +já, smutný otrok, jen čekám a nemyslím +na nic než na štěstí těch, s nimiž právě dlíte. +         Kdybyste učinil cokoliv podle svého, +         láska, ten věrný bloud, v tom nenajde nic zlého. + +– 66 – + + 58 +Chraň mě bůh, jenž mi dal být vaším otrokem, +abych vám vyčítal čas vašich kratochvílí +nebo se v duchu ptal, kde jste byl celý den — +já, váš man, čekám jen, až máte volnou chvíli. +Ach, kéž smím trpět dál tu vaši svobodu, +jež je mým vězením tím, že nás vždycky vzdálí, +a kéž mám dosti sil nést rány osudu +a nevinit vás z křivd, které by se mi staly! +Choďte si kamkoliv, vždyť smíte zcela sám +s naprostou volností rozhodnout o svém čase; +čiňte si cokoliv, vždyť přísluší jen vám, +abyste vlastní hřích ze sebe sejmul zase. +         Můj los je čekat vás, i když to krutě bolí, +         ne honit od zábav, ať už jsou jakékoli. + +– 67 – + + 59 +Není-li vskutku nic nového na zemi, +bylo-li vskutku to, co je, už dříve všecko, +jaký klam, vymýšlet cokoli s bolestmi +a rodit po druhé už porozené děcko. +Ach, kéž bych se jen směl jedenkrát zahledět +do dějin o pět set slunečních cyklů zpátky +a spatřit vaši tvář v knize z těch dávných let, +kdy člověk myšlenku poprvé vtělil v řádky! +Potom bych uviděl, co tehdy dokázal +říci ten starý svět o vaší kráse, milý — +zda jsme se zlepšili, nebo zda on byl dál, +anebo jestli v tom věky nic nezměnily. +         Ach, já mám jistotu, že pěvci dávných časů +         slavili s úžasem daleko menší krásu. + +– 68 – + + 60 +Jak vlna za vlnou, jež k břehům v dálce plyne, +jdou naše minuty vstříc konci — děsný let! +Za ty, jež minuly, se hrnou stále jiné +a všechny řítí se ve věčném spěchu vpřed: +jednou se narodíš a spatříš světlo světa, +lopotně dozráváš — a ani’s nedozrál +a už ti hrozí pád, tvou slávu zlomí léta +a Čas ti uloupí vše, co ti kdysi dal. +Čas protkne jako meč kvetoucí snítku mládí +a hlodá na všem, co urodí zemský sad, +i kráse vyhloubí do čela vrásky kradí +a jeho kose nic nemůže odolat. +         Jen můj verš odolá — a navzdor zpívá dál +         pro věky budoucí na tebe chválu chval. + +– 69 – + + 61 +Chceš to ty, aby mi celou noc v očích stál +tvůj obraz, i když mne víčka už tolik pálí? +Chceš to ty, abych tu zas a zas procítal +kvůli všem přeludům, které mne tebou šálí? +Pověz, je to tvůj duch, kterého vysíláš +z takové dálky až sem za mnou na výzvědy? +Je to tvá žárlivost, pro kterou vyzvídáš, +co v sobě ukrývám za nízkosti a bědy? +Ach ne, tak veliký přec není ten tvůj cit: +má láska otvírá mé oči v noční době, +má věrná láska vždy ruší můj noční klid, +ta to chce, abych stál na stráži kvůli tobě! +         A tak tu stojím stráž a ty též někde bdíš — +         ode mne daleko, o to však jiným blíž. + +– 70 – + + 62 +Hřích sebelásky se zmocnil mých pohledů, +mé celé duše a každé mé částečky; +a léku na ten hřích, léku už nenajdu, +tak mi ta posedlost hluboko v srdci tkví. +Má tvář mi připadá nejhezčí na zemi, +a můj vzrůst nejlepší, a má ctnost nejvyšší, +a mám-li ocenit sám sebe, zdá se mi, +že moje hodnota vše stokrát převýší! +Když ale v zrcadle vidím svou tvář, ten vrak, +věkem už zežloutlou, zrytou a ztrhanou, +čtu tu svou marnivou lásku zas naopak; +tak sebe milovat bylo by pohanou! +         To tebe, ty mé já, jsem slavil pod svou tváří +         a tvými půvaby nalíčil svoje stáří! + +– 71 – + + 63 +Pro tu zlou chvíli, až surová ruka Času +rozdrtí milého, jako teď drtí mne, +až roky vyschne krev, až jeho něžnou krásu +spleť vrásek přikryje a jitro jeho dne +začne se naklánět k propasti věčné noci, +až začnou mizeti a jednou zmizí již +poklady, které má jako král nyní v moci, +až z jeho jara už na něm nic nespatříš, +pro tu zlou chvíli já jsem obrněný zcela +a krutá dýka dnů a všeničící věk, +i kdyby vyrvaly milému život z těla, +jeho tvář nemohou vzít z lidských vzpomínek: +         v těch řádcích, jež jsem psal a jež tu budou žít, +         bude se milý vždy kvetoucí krásou skvít. + +– 72 – + + 64 +A když jsem viděl Čas ukrutnou rukou rvát +pýchu a nádheru těch dávno zašlých dob, +když vidím věčný kov v otroctví lidských vád +a věže mocné kdys propadlé jako hrob, +a když jsem viděl, jak oceán hltavý +zalévá pevniny a trhá každou hráz, +a jak se jinde z vod noří zas ostrovy, +jak roste ztrátou zisk a ziskem ztráta zas, +ach, když jsem uviděl to kolo věčných změn +a ten let všeho, všech, k zániku blíž a blíž, +nad těmi troskami stanul jsem zamyšlen: +až přijde, lásko, čas, i ty mne opustíš. +         Smrtící myšlenka; a co mi zbývá jiné +         krom pláče z úzkosti, že co mám, brzy mine. + +– 73 – + + 65 +Vše, kámen, kov i zem a nekonečnost moří, +propadá zkáze a zániku — celý svět. +A jak má bojovat s tou rozběsněnou bouří +krása, jež sotva má síly co vonný květ? +Ó jak m�� odolat léto, jež dýchá medem, +strašnému náporu obléhajících dnů, +když tu spoušť Času zde zastavit nedovedem +branami z ocele a valy z balvanů? +Ó hrozné pomyslet! A běda, kde se skryje +před rakví, jíž je Čas, ten největší skvost Času? +Ty kroky prchavé — kdo pevný zachytí je, +kdo Času zakáže poplenit každou krásu? +         Ó nikdo, nikdo, nic, jen jeden zázrak snad: +         že láska bude z mých časných slov věčně plát. + +– 74 – + + 66 +Znaven, ach, znaven vším, já volám smrt a klid, +když vidím zásluhy rodit se u žebráka, +a bědnou nicotnost zas v nádheře se skvít, +a víru nejčistší zrazenou hořce plakat, +a zlatý vavřín poct na hlavách nehodných, +a dívčí něhu, čest, servanou v okamžiku, +a dokonalost pak, budící už jen smích, +a vládu ve zchromlých pařátech panovníků, +a jazyk umění vrchností zmrzačený, +a blbost, doktorsky radící rozumu, +a přímost, zvanou dnes hloupostí bez vší ceny, +a Dobro, zajaté a otročící Zlu — +         tím vším, ach, unaven, já zemřel bych už rád, +         kdybych tím nemusel i lásce sbohem dát. + +– 75 – + + 67 +Ach, proč má uprostřed nákazy tady žít +a zdobit bezbožnost svou vzácnou přítomností? +Pročpak má z něho hřích vždy tolik výhod mít +a přikrašlovat se dál jeho společností? +Proč mají obrazy jeho vzhled falšovat +a loupit mrtvý zjev na jeho živé tváři? +Proč se má ubohá krása vždy znovu ptát +po růži ze stínu, když v něm ta pravá září? +Proč má žít teď, když je Příroda žebrákem +a nemá ani krev, která se v žilách rdívá? +Vždyť už jí nezbývá nic než to, co je v něm: +ač pyšná na mnohé, teď je jen z něho živa. +         Jeho si schovává jako vzor pokladů, +         jež měla za dávných a mnohem lepších dnů. + +– 76 – + + 68 +A tak je jeho tvář vzorem těch zašlých časů, +kdy krása žila a zmírala jak dnes květ, +než lidé začali nosit tu dnešní krásu, +která smí z živých čel šálit svou falší svět, +nežli se začaly z hlav mrtvých ostřihávat +vrkoče ze zlata, jež patří do hrobu, +aby je nosila poznovu nová hlava — +než měl z krás mrtvého živý svou ozdobu. +V něm vidí člověk zas tu dávnou svatou chvíli, +ty doby bez příkras, prosté a pravdivé, +jež cizí zelení své léto nekrášlily, +jež starým nebraly nový šat krásy své; +         jeho zde Příroda jako vzor uchovala, +         aby v něm řekla Lži, zač kdysi krása stála. + +– 77 – + + 69 +Na tom, co z tebe zde vidí svět, není vady, +kterou by mohlo chtít snad srdce zlepšovat; +to přece říkají všechny rty z duše rády, +to ani nepřítel nemůže neuznat. +Tak se tvůj vnějšek skví korunou vnější chvály; +jenomže tytéž rty, jež tě tak vynesly, +pojednou do svých chval nový tón přimíchaly, +protože pronikly hloub, než kdy oči šly. +Nahlíží do krásy tam uvnitř ve tvém středu +a podle činů tvých soudí i o duši; +a jejich myšlenky — na rozdíl od pohledů — +dávají skoupě tvé růži puch lopuší. +         Proč však je v neshodě tvůj dech s tvým pohledem? +         Nejspíš to bude tím, že se teď dáváš všem. + +– 78 – + + 70 +Že se ti vyčítá, to tvoje vada není, +protože krása je vždy terčem pomluvy; +něhu vždy provází ozdoba podezření, +vrána vždy krouží tam, kde se vzduch nejvíc skví. +Pomluvy, pokud jsi dobrý, jen dotvrzují, +oč víc máš ceny, ty, jemuž se dvoří svět; +vždyť červ má nejsladší poupata nejraději — +a ty jsi nejčistší neposkvrněný květ. +Prošel jsi úklady, jež v sobě mládí mělo — +buď se tě nedotkly, nebo’s je překonal; +všecko to chválení však dosud neumělo +dát pouta závisti, jež chodí volně dál: +         neležet na tobě to podezření zla, +         byla by království všech srdcí jenom tvá. + +– 79 – + + 71 +Až pro mne přijde smrt, nenaříkejte dýl, +než pokud budete poslouchat chrapot hran, +jak ohlašují všem, že jsem již opustil +ten bídný svět a mám u bídných červů stan. +Ne, nevzpomínejte při čtení těchto vět +na toho, kdo je psal: mám vás rád natolik, +že vám chci z myšlenek radš navždy vymizet, +než aby vzpomínka na mne vás stála vzlyk. +A jestli spatříte jedenkrát tato slova +(to ze mne bude už možná jen prach a zem), +ani mé jméno pak nevyslovujte znova +a nechte lásku svou skončit s mým životem: +         aby se moudrý svět nedíval na váš žal +         a pak se vám i mně, mrtvému, nevysmál! + +– 80 – + + 72 +Aby vás jednou svět nenutil vyprávět, +čím jsem si zasloužil, že jste mne miloval, +až umřu, miláčku, zapomeňte mne hned, +vždyť ve mně není nic, o co by někdo stál; +ledaže byste vy zbožnou lží udělal +pro mne víc než já svou zásluhou nakonec +a na mne mrtvého navěšel více chval, +než by mi přiznala pravda, ten lakomec: +aby váš věrný cit neměli za faleš, +až byste kvůli mně chtěl o mně šířit klam, +nechť s mými ostatky pohřbí mé jméno též, +aby už nežilo k hanbě mně ani vám. +         Neboť já cítím stud, že nedovedu víc, +         a vy se styďte též, že máte rád mne — nic! + +– 81 – + + 73 +Ve mně už začíná, vidíš, ten smutný čas, +kdy žloutnou stromy a poslední lístek visí +v houštině haluzí, v nichž sviští drsný mráz, +v tom kůru zříceném, kde pěli ptáci kdysi. +Ve mně už vidíš jen den, jehož slabý svit +na nebi k západu pomalu dohasíná, +nežli ho přijde noc docela vyhasit +a sevřít jako smrt všechno v tmách svého klína. +Ve mně už spatříš jen poslední plamen žhnout +na chladných oharcích, jež z jeho mládí zbyly, +tak jako na loži, kde musí vydechnout, +už stráven tím, co dřív živilo jeho síly. +         To všechno vidíš, a přesto dál miluješ, +         láskou vždy prudší to, co ztratíš v brzku též. + +– 82 – + + 74 +Neměj však obavy: až přijde rozkaz jít — +a bez odkladu — tam, kam musí každý v krátku, +kus mého života bude dál tady žít +v těch řádcích, které ti ponechám na památku. +Až si v nich budeš číst, potom tvé oči spatří, +že jejich větší část jsem tobě zasvětil: +země, ta dostane ze mne prach, jenž jí patří, +a tobě připadne můj duch, ten lepší díl. +Tak ztratíš jenom to, co červům náleželo, +bědný lup, který si srp smrti na mně vzal, +rmut a kal, který tu nechá mé mrtvé tělo, +přespříliš ohavný, abys naň vzpomínal. +         Cenu má jenom to, co bylo uvnitř v těle, +         a to ti zůstane na věky věků celé. + +– 83 – + + 75 +Jste pro mé myšlenky jako chléb pro život +a jako sladký čas dešťů pro zprahlou zem; +kvůli vám zmítám se ve víru nejistot +jak boháč-lakomec nad skrytým pokladem: +chvíli jsem naplněn hrdostí, že vás mám, +chvíli mne jímá strach z loupežné ruky let, +jednou bych nejraděj byl s vámi stále sám, +jindy chci, aby mé štěstí znal celý svět; +někdy jsem hleděním na vás už zcela zpit — +a jindy žízní mru pro pohled jediný; +jinou slast nemám a netoužím ani mít +kromě té, kterou mi můžete dáti vy: +         tak denně hladovím a denně hody mám: +         hned tonu v nadbytku a hned je vše to tam! + +– 84 – + + 76 +Proč jsou mé verše tak chudé na novou krásu, +pročpak jim chybí vzruch a stále nový dech? +Pročpak se nepídím — abych šel s duchem času — +po nových způsobech a zvláštních obratech? +Proč píšu o jednom jediném stále znova +a dávám myšlenkám týž dávno známý šat, +takže je patrné z každého mého slova, +od koho pochází a kdo je mohl psát? +Ó vězte, že já vždy jen o vás píšu, sladký, +a vy a láska jste můj námět dál a dál; +umím jen ze starých slov skládat nové řádky +a dávat poznovu, co jsem již dávno dal. +         Slova mé lásky jsou jak slunko na nebi, +         každý den staré a přece zas nové vždy. + +– 85 – + + 77 +Zrcadlo poví ti, jak tvoje krása prchá, +hodiny řeknou ti, jak mizí tvoje dni; +ty prázdné listy jsou pro pečeť tvého ducha +a tato knížka ti přinese poznání. +Až spatříš v zrcadle své vrásky nepokrytě, +vzpomeneš na hroby, zející z trávníku; +hodiny, míjivé jako stín, přesvědčí tě +o tom, jak zrádně se čas plíží k zániku. +Proto svěř vše, co si nemůžeš pamatovat, +těm čistým stránkám zde a jednou uhlídáš: +budou tvé myšlenky, tvé děti, věrně chovat, +abys v nich poznovu poznal svou dávnou tvář. +         A čím se častěji té práci věnuješ, +         tím víc tím získáš ty — a tato kniha též. + +– 86 – + + 78 +Tolikrát vzýval jsem tě jako Musu, milý, +a tys mi při psaní tak dobře pomáhal, +že také ostatní to po mně učinili +a pod tvou ochranou teď píší verše dál. +Tvůj zrak, jenž naučil němého zpívat světu +a těžkou neznalost lehounce v let se dát, +přidal těm zkušeným jen další pera k vzletu +a kráse dvojnásob tak velký majestát. +Ale tvou největší pýchou buď moje psaní, +ten můj verš, který vždy jedině z tebe rost: +u jiných zlepšíš jen sloh jejich veršování +a svými krásami okrášlíš učenost, +         u mého umění však tvoříš jádro všeho +         a zdviháš hlupáka na výši učeného. + +– 87 – + + 79 +Dokud jsem o pomoc tě prosil jenom já, +tvá krása krášlila všechna jen moje rýmy; +teď však můj zvučný verš hyne a upadá, +má Musa, nemocná, uhýbá před jinými. +Já vím, má lásko, vím, že o tobě by měl +daleko vzácnější básník psát ve své práci; +však to, co o tobě tvůj pěvec vymyslel, +to ti jen uloupil — a nyní ti to splácí. +Zdobí tě ctností — a přitom to slovo vzal +ze tvého chování; připisuje ti krásu — +a přitom našel ji v tvé tváři: z jeho chval +nezáří nic než to, co září ve tvém jasu. +         Proto mu neděkuj za jeho veršíky: +         vždyť je to jeho dluh, jejž i tak platíš ty. + +– 88 – + + 80 +Ach, ztrácím odvahu, když píšu o vás, milý, +a přitom vím, že vás lepší duch opěvá +a vkládá do svých chval veškeré svoje síly, +aby mne umlčel, když vás chci chválit já! +Než vaše zásluhy, širé jak mořské pláně, +ty nesou vznešené i prosté plachty v dál, +a proto se můj člun též odvažuje na ně, +ač vím, že jeho bych já nikdy nedohnal. +Mne by bez vašeho přispění spolkla voda, +on pluje po vašich hlubinách směle sám; +kdybych já ztroskotal, nestala by se škoda, +zatím co jeho loď skví se jak drahokam: +         nejhorší je, když on dopluje a já zhynu, +         že na mé zkáze má jen moje láska vinu! + +– 89 – + + 81 +Snad já vám budu psát náhrobní nápis jednou, +snad vy žít budete a mne už pojme hrob; +na vás však vzpomínky zde nikdy nevyblednou, +zatím co já se, žel, propadnu beze stop. +Vy, vaše jméno zde bude žít věčnou slávou, +já, jednou pochován, zemru pro paměť všech; +mně může země dát jen rov zarostlý trávou, +pro vás je připraven stán v lidských pohledech. +Váš pomník je můj verš, jejž budou pročítati +oči těch, kteří jsou přikryti dosud tmou, +a tak vám jazyky budoucích život vrátí, +až ti, co dýchají, už dýchat nebudou: +         jen vy — mou zásluhou — budete dýchat dál +         ústy, jež vysloví, co jsem já o vás psal. + +– 90 – + + 82 +Ach, ano, uznávám, že nejsi muž mé Musy, +a proto můžeš číst — a nebude to hřích — +vše, co ti věnují a co ti píší druzí +o tváři, světící každý list jejich knih. +Ty jsi tak veliký jak v moudrosti, tak v kráse, +že já, jak vidíš sám, nemám dost slov a chval; +a z toho důvodu jsi nucen hledat zase +novější odlitek v čase, jenž dospěl dál. +Jen hledej, lásko má; i kdyby ten či ten +vymyslel sebevíc chval na tvou oslavu, +tvá pravá podoba pravdivě září jen +z pravdivě prostých slov mých pravdomluvných rtů. +         Ty hrubé barvičky jiných se hodí spíš +         pro tváře bez krve — ty je mít nemusíš! + +– 91 – + + 83 +Nikdy jsem neviděl, že vy se líčíte, +a tak jsem vaši tvář nelíčil ani já; +myslil jsem, věřil jsem, že vy se tyčíte +nad plané pochvaly, ty dluhy básníka. +Proto jsem klidně spal a o vás nemluvil, +abyste ukázal vy sám svou bytostí, +co perům dnešních dob vždy ještě chybí sil, +když mají hovořit se ctí o vaší cti. +Vy ale máte mi za zlé to mlčení, +ač je to spíš má ctnost, že stojím beze slov; +když mlčím, uškodím kráse míň nežli ti, +kteří jí chtějí dát život — a dají rov. +         Vy máte v jediném oku víc života +         než vaši básníci v svých chválách oba dva! + +– 92 – + + 84 +Kdo může říci víc — byť říkal sebevíce — +nežli ta chvála chval, že jenom vy jste vy? +Ve kterých stěnách je ukryta pokladnice, +v níž roste drahokam, jenž se vám rovnat smí? +Jen pero nanejvýš chudé a plné nouze +neumí tak či tak svůj námět oslavit; +ale kdo začne psát o vás, ten řekne pouze, +že vy jste vy, a dá už tím svým slovům třpyt. +Stačí, když opíše to, co je ve vás psáno, +aniž ten jasný tvar přírody porušil, +a už ta kopie proslaví jeho jméno +a všude budou mít v obdivu jeho styl. +         Při všech těch přednostech vám jenom jedno schází: +         jste hrdý na chválu, jež vaše chvály kazí. + +– 93 – + + 85 +Má Musa utichla v způsobném mlčení, +zatím co ostatní honosné chvály dál +zvěčňují vaši tvář zlatými písmeny +a verši, které sám sbor všech Mus vykoval. +Jiný má mnoho slov, já mnoho myšlenek, +leč jak ten kostelník beze škol umím zmámen +na každý chvalozpěv, jejž krásnou formou řek +schopnější duch než já, křičet jen samé „Amen!“ +Na každou chválu vás já říkám: „Je to tak!“ +a i k té největší vždy ještě přidávám, +i když jen v myšlenkách, které jsou přesto však — +ač v slovech poslední — vždy první v lásce k vám. +         Jiných si važte zde pro zvučnost jejich strof; +         mne pro mé myšlenky, jež mluví beze slov. + +– 94 – + + 86 +Byl to snad jeho verš, plující v plné slávě +jako loď za vzácným pokladem, jímž jste vy, +kdo mi mé dozrálé myšlenky pohřbil v hlavě +a tak jim zchystal hrob v lůně, kde vyrostly? +Byl to snad jeho stín, jejž stíny naučily +nadlidsky krásně psát, kdo mi tak zmrazil krev? +Ach ne, ne, ani on, ani ty noční síly, +k nimž chodí o pomoc, nezalekly můj zpěv. +Ani on, ani ten dobrý duch domácnosti, +který ho za noci šálí svým mámením, +se nesmí vítězně chlubit mou zamlklostí — +já nebyl nemocný strachy a kvůli nim! +         Že však jste sebou jen jeho verš naplnil, +         pro můj nic nezbylo — a tak už nemá sil! + +– 95 – + + 87 +Sbohem, jsi přespříliš drahý, abych tě měl, +a potom, teď už znáš cenu své vlastní cti; +to dovoluje ti kdykoli, abys šel, +má práva na tebe pozbyla platnosti. +Což jsem tě jinak měl než jako krásný dar, +jejž jsi mi bez zásluh věnoval jen ty sám? +Ne, ve mně nenajdeš, proč ses mi daroval — +a tak je konec už mým dávným výsadám! +Dával ses, neznaje velikost vlastní ceny, +a viděls dávaje jiného ve mně snad. +Tož já ten vzácný dar, omylem udělený, +zas vracím, abys jej lepšímu mohl dát. +         Tak jsem tě, drahý, měl, jako se mívá sen: +         králem jsem ve snu byl — a nejsem, probuzen! + +– 96 – + + 88 +Až jednou začneš mé zásluhy zlehčovat +a shlížet na mne jen očima pohrdání, +já budu při tobě sám proti sobě stát +a hájit tvoji ctnost, ač klameš bez ustání. +A že své slabosti sám ze všech nejlíp znám, +já na tvou obranu pak podám věrnou zprávu +o všech těch nízkostech, jež v sobě ukrývám — +a tak, až ztratíš mne, získáš si jenom slávu. +Já však tím získám též: vždyť přece mířím vším, +každou svou milostnou myšlenkou jenom k tobě, +a jestliže z těch křivd, jež si sám způsobím, +můžeš mít užitek, mám ho já dvojnásobně. +         Já tě tak miluji, tak jsem ti odevzdán, +         že pro tvé dobro chci nést všecko zlo jen sám. + +– 97 – + + 89 +Tvrď, žes mne opustil pro některou z mých vad, +a já se podrobím a začnu sám se hanit; +rci, že jsem kulhavý, a začnu napadat +a nebudu se dál proti tvým výtkám bránit. +Ty ani zpola mne, nejdražší, nemůžeš +tak znectít v úsilí dát lepší vzhled své změně, +jako se znectím sám; a že už vím, co chceš, +udusím ten náš vztah, odejdu odcizeně, +vyhnu se navždycky tvým cestám a mé rty +už nikdy neřeknou tvé milované jméno, +aby snad při zmínce o našem přátelství +nebylo ještě mnou, hříšníkem, znesvěceno; +         budu se za tebe bít proti sobě vždy: +         jak mohu milovat, co nenávidíš ty? + +– 98 – + + 90 +Tož chceš-li, nenáviď mě, teď je k tomu čas, +když se už proti mně postavil celý svět, +spolči se se zlobou osudu, znič mne, sraz, +a neodkládej to pro příští příval běd; +ach, nestůj v záloze, až bude poražen +žal, jejž má srdce teď a jemuž prchá již, +po noci s vichřicí nedávej v dešti den +a zasaď najednou úder, jejž zamýšlíš. +Chceš-li mne opustit, pak neotálej s tím, +až si ty trpkosti, jež mám dnes, odbudu, +ale přijď útokem: alespoň okusím +nejdřív tu nejhorší ze všech ran osudu. +         A všechno, co se mi dnes utrpením zdálo, +         bude mi připadat, až ztratím tebe, málo. + +– 99 – + + 91 +Někdo se honosí svým jménem po předcích, +někdo svým bohatstvím či tím, co dokázal, +někdo zas obleky, i když v nich budí smích, +někdo má koně a někdo psy, a tak dál! +Jsou různé povahy a různé záliby +a každý nachází potěchu jen v té své; +mně se však žádná z těch libůstek nelíbí, +což nemám všecky ty radosti v jediné? +Tvá láska pro mne je víc nežli cokoli, +rod, jméno, bohatství, nákladně šitý šat, +statečnost, dovednost, koně, psi, sokoli: +když tě mám, mohu se chloubě všech lidí smát! +         Bída je jenom v tom, že mi to můžeš vzít +         a bídu bez konce na mne tím uvalit. + +– 100 – + + 92 +I kdybys chtěl mne ty potají opustit, +já tě mám do konce života jistého; +a život nebude trvat dýl než tvůj cit, +protože nemohu žít a být bez něho. +Proč bych se tedy bál nějakých velkých běd, +když už ta nejmenší skoncuje moje dny; +mně byl dán lepší los, to vidím teprv teď, +nežli být odkázán jen na tvé rozmary. +Můj život stojí a padá s tvým přátelstvím, +proto mne nemůže tvá nestálost už rvát. +Ach, jakou výsadu já šťastný našel tím: +pro tebe v lásce žít, pro tebe umírat. +         Ale co krásného na světě nemá stín? +         co když mne podvádíš a já to netuším? + +– 101 – + + 93 +Tak tedy budu dál jak oklamaný muž +věřit tvé věrnosti a tvoje drahá tvář +bude mi drahá dál, i když je jiná už — +vždyť ač jsi zraky zde, srdcem mi unikáš: +neboť tvé pohledy neznají nenávist, +a tak já nemohu ani tvou změnu znát; +u mnohých lidí se z tváře dá všecko číst, +už z vrásek poznáváš, kolik je v srdci zrad; +u tvého stvoření však nebe určilo, +že budeš ve tváři jen lásku vždycky mít; +i kdyby cokoliv tvé srdce mučilo, +tvůj pohled bude jen o slasti hovořit. +         Evino jablko roste z tvé spanilosti, +         není-li ve shodě tvůj vzhled s tvou sladkou ctností. + +– 102 – + + 94 +Kdo má moc ublížit a přece se jí vzdává, +kdo nikdy nedělá, co stále hrozí v něm, +kdo zmítá jinými a sám vždy odolává +jak skála, nehybný, chladný, všem svůdnostem, +jen ten má právo být dědicem všech krás nebe +a hospodařit zde s poklady přírody, +jen ten je pánem a vlastníkem sama sebe — +ostatní nejsou než správci své podoby! +Každičká květinka léta je létu milá, +i když jen pro sebe žije a umírá; +jakmile však ten květ nákaza zachvátila, +i sprosté lopuší víc ceny pro ně má: +         čin může nejsladší věc zvrátit v nejhrubší; +         hnijící lilie čpí hůř než lopuší. + +– 103 – + + 95 +Jak umíš učinit milou a líbeznou +tu hanbu, jež jak červ na růži ze zahrady +zle třísní kvetoucí jméno, jímž tebe zvou! +A v jakou sladkou ctnost ukrýváš svoje zrady! +I ten, kdo hovoří o tom, jak trávíš dni, +a lehkovážně se dotkne tvé nestálosti, +i když tě pokárá, je to zas chválení; +sotva tě jmenuje, už tě všech výtek zprostí! +Ach, jaký palác se dostal těm neřestím, +které si našly dům v tobě, můj znejmilejší, +kde závoj krásy vždy přikryje každý stín +a kde je pro pohled všechno hned líbeznější. +         Važ si té výsady, ty moje drahé srdce: +         i nejostřejší nůž se ztupí v špatné ruce! + +– 104 – + + 96 +Jeden má za chybu tvé mládí a tvůj vzlet, +druhý má za přednost tvůj věk s tvou dychtivostí; +ale ať tak či tak, má tě rád celý svět — +ty umíš proměnit i svoje chyby v ctnosti. +Tak jako zahoří i škvár jak vzácný skvost, +když jej má na prstě královna v trůnním hávu, +i tvoje omyly, jichž nejsi věru prost, +se mění v pravdu a přinášejí ti slávu. +Ach, kolik jehňat by krutý vlk zničil lstí, +kdyby se v beránka směl změnit potměšile, +a kolik ctitelů bys ty sved na scestí, +kdybys chtěl použít své moci v plné síle. +         To ale nedělej; vždyť já tě proto chci, +         že dokud jsi můj ty, je můj i kus tvé cti. + +– 105 – + + 97 +Jak dlouhý zimní čas bylo mé odloučení, +od tebe, radosti prchajícího roku. +Co mrazu zkusil jsem, co nocí bez rozdnění +v tom pustém prosinci na každém, každém kroku. +A přec byl tenkrát čas, kdy slavně táhne krajem +po létě podzimek a jeho náruč zralá +je těžká po plodech, počatých mladým májem, +jako klín ženy, jež manžela pochovala. +Ale já viděl v tom bohatém zrání světa +jen plody bez otce, naděje sirotkovy; +protože na tebe čekají krásy léta, +a nejsi-li zde ty, mlčí i ptáci v křoví. +         A když snad zpívají, pak teskně zní ten hlas, +         že i list pobledne, jako by šel už mráz. + +– 106 – + + 98 +Daleko od vás jsem byl v oněch jarních dnech, +kdy duben pyšnil se svým pestrým oděním +a všemu na světě zas nové mládí vdech, +takže i Saturnus se smál a tančil s ním. +Však ani ptačí zpěv, ani ten sladký květ +vždy jinak zbarvený a jinak vonící +mne tenkrát nepřiměl o létě vyprávět +a z lůna jara si natrhat kytici; +nestál jsem s úžasem nad krásou lilií, +nechválil temný nach, kterým se růže rdí, +vždyť jejich jas a tvar jsou jenom kopií, +kreslenou podle vás, pravzoru přírody. +         Já, od vás daleko, se cítil prostřed zimy +         a jen jak se stínem vašich krás hrál si s nimi. + +– 107 – + + 99 +Raný květ fialky já vyplísnil jsem přísně: +„Ty sladký zloději, kdes vzal ten vonný dech, +ne-li mé lásce z úst? A purpur, jenž se pyšně +rozlévá na těch tvých měkkých a hebkých rtech, +sis v modři jeho žil obarvil bezostyšně!“ +Lilii káral jsem, že okradla tvé dlaně, +majorán s poupaty, že oloupil tvůj vlas; +a růže na trní se chvěly ulekaně, +ta hanbou nachová, ta hrůzou bílá zas; +třetí, jež nebyla červená ani bílá +a kradla u obou, loupila u tvé vůně; +leč za to lupičství, byť sebesladší byla, +ji na smrt užírá mstivý červ v jejím lůně. +         Tisíce květů jsem viděl, leč plátky všech +         u tebe ukradly buď barvu nebo dech. + +– 108 – + + 100 +Kdepak jsi, Muso, že takový dlouhý čas +nemluvíš o tom, co ti dává všechnu sílu? +Nemrháš ty svůj žár a nekalíš svůj jas +v bezcenných písničkách a v nedůstojném dílu? +Vrať se, ty nedbalá, a nahraď nastokrát +v důstojných slokách čas tak bídně promrhaný; +a zpívej pro toho, kdo má tvou píseň rád +a dává podobu i obsah tvému psaní. +Vstaň, líná, pohlédni mé lásce do tváří, +zdali už rozryl Čas vráskami její krásu; +a jestli ano, slož satiru na stáří, +ať je všem pro posměch to pustošení Času. +         Oslav mou lásku dřív, než ji Čas navždy skosí; +  ��      jenom tak předstihneš zlý úder jeho kosy. + +– 109 – + + 101 +Čímpak chceš odčinit, ó Muso zlenivělá, +to, že už nepíšeš o krásné věrnosti? +Vždyť věrnost s krásou vždy na milém závisela, +zrovna tak jako ty — a právě to tě ctí! +Mluv, Muso! Nebo snad chceš na to odpovídat: +„K čemu je věrnosti barva, když má své dost? +A kráse líčidlo, jež jí má věrnost přidat? +Což není pravá ctnost i bez všech příkras ctnost?“ +Chceš mlčet, protože nepotřebuje chvály? +To není omluvou: na tobě závisí, +přečká-li zlatý hrob, kam by ho pochovali, +a dočká-li se chval věků, jež dosud spí. +         A proto, Muso, piš! A já tě naučím, +         jak ho zde uchovat tak, jak jej nyní zřím! + +– 110 – + + 102 +Má láska zpevnila, i když snad slabší zdá se; +mých citů není míň, i když jsou méně znát: +já s láskou nekupčím, abych o její kráse +tak jako prodavač hovořil napořád. +To byl náš mladý vztah teprve ve svém máji, +když jsem jej slavíval svou písní den co den; +vždyť slavík také vždy zpívá jen z jara v háji, +a když dny dozrají, utichne jeho sten. +Ne že by letní dny byly snad méně milé +než čas, kdy konejšil svým teskným zpěvem noc; +teď ale hlaholí každý keř rozmařile +a slast, jež zevšední, ztratí svou slastnou moc. +         A proto i já vždy jako on zmlkám časem, +         abych vás neznavil svým zpívajícím hlasem. + +– 111 – + + 103 +Ach, co to rodí jen má Musa za bědnost, +ač měla na čem se ukázat v plném jasu! +Vždyť její námět má víc ceny, všeho prost, +než když mé pochvaly ověsí jeho krásu! +Ó nevyčítejte, že neumím psát líp! +Přistupte k zrcadlu a uvidíte, sladký, +tvář, na niž nestačí mé pero a můj vtip +a jež vždy oslepí, vždy zahanbí mé řádky. +Což není vlastně hřích snažit se zlepšovat +a tím jen kazit věc dobrou už samu v sobě? +Vždyť moje veršíky chtějí jen jedno — psát +a zpívat o vašich přednostech v každé době! +         Však víc, a mnohem víc než můj verš, který čtete, +         vám poví zrcadlo, do něhož nahlédnete. + +– 112 – + + 104 +Ne, pro mne, drahý můj, vy nebudete starý. +Jste stále krásný tak, jak jsem vás kdysi zhléd. +Tři žluté podzimy se vystřídaly s jary, +tři zimy viděl jsem setřásat pýchu let — +zelené listí z hlav stromů v tom běhu dnů, +tři vonné dubny jsem po sobě viděl již +hynout a uvadat v červnovém úpalu +od těch dob, co vás znám, a vy jste stále týž! +A přec, ach, krása vždy jak ručka na orloji +krokem, jejž nevidíš, uniká víc a víc. +A vaše něha též, ač se všem zdá, že stojí, +mizí a uplývá, mé oči klamajíc. +         Strašlivá myšlenka! Ó, věku příští, slyš: +         máj krásy zahyne, dřív než se narodíš! + +– 113 – + + 105 +Neříkejte, že má láska je modlářství, +netvrďte, že je mou modlou tvář miláčkova, +i když mé písně a pochvaly hovoří +vždy jenom k jednomu, o jednom vždy a znova. +Milý je laskavý dneska — a zítra zas — +v takové zázračné míře je ve všem stálý — +a proto i můj verš má stálost jak ta hráz, +netouží po změně a jenom jedno chválí. +„Laskavý, věrný, ctný“ je vše, co opěvám, +„laskavý, věrný, ctný“ zde obměňuji stále; +a celé umění jen do těch obměn dám — +tři věci v jediné, jaký to námět k chvále! +         Laskavost, věrnost, ctnost zde často samy žily, +         v jednom se dosud však nikdy tak nespojily. + +– 114 – + + 106 +Když v dávných kronikách s listy už zežloutlými +čítávám popisy těch starobylých reků +a krásu krášlící ty staré sladké rýmy +ve chvále mrtvých dam a knížat starých věků, +vidím v těch oslavách největších skvostů krásy, +těch sladkých dlaní, rtů, očí a jasných tváří, +jak onen starý brk chtěl pro budoucí časy +vyjádřit právě tu krásu, jež z vás teď září. +Ty všecky chvály však jsou jenom předpovědí +věku, v němž žijeme, a předvídají vás; +že však jen tušily, co nyní všichni vědí, +nemohly postačit k slavení vašich krás. +         My zas, kdo můžeme vás vidět neustále, +         máme zrak k úžasu, ale ne slova k chvále. + +– 115 – + + 107 +Ani mé obavy, ani ty předpovědi +širého světa, jenž o příštích věcech sní, +nemohou určit čas mé lásky, na niž hledí +jak na věc propadlou jistému zničení. +Už přešlo zatmění, jež stihlo zemskou lunu, +a chmurní věštci se smějí svým předzvěstím, +co bylo nejisté, ční jistě na svém trůnu, +mír kyne věčnými snítkami příštím dním. +V krůpějích balzámu, kterým je tato doba, +má láska rozkvétá a Smrt je bezmocná: +jen tupý, němý dav zasáhne její zloba, +zatím co mně můj verš na věky život dá. +    ��    A ty v něm nalezneš pomník, jenž nepomine, +         zatím co erb i hrob vládců už s prachem splyne. + +– 116 – + + 108 +Co ještě v mozku mám, abych to běžel zapsat, +s čím se ti nesvěřil dosud můj věrný duch? +Co mohu nového vyslovit nebo napsat, +abych tím vyslovil tvou cenu a svůj dluh? +Nic, milý hochu; já, jako když vzývám nebe, +říkám vždy totéž jen a nemám za staré +to staré, že máš mne a že já mám zas tebe, +jako když jsem se ti koříval poprvé. +Tak věčná láska v tom vždy novém šatě lásky +nic nedbá na prach let a jejich zuřivost, +odpírá přijímat nevyhnutelné vrásky +a činí stáří svým pážetem pro věčnost. +         A vidí prvotní jas lásky hořet dál +         i tam, kde čas a vzhled svědčí, že dokonal. + +– 117 – + + 109 +Ó nikdy neříkej, že zrádné srdce mám, +i když můj odjezd snad v tobě ten dojem budí; +spíše bych mohl, věř, odejít sobě sám +nežli své duši, jež spočívá ve tvé hrudi. +To je dům lásky mé; třebaže bloudil jsem +jak člověk na cestách, tam, do své domoviny +se vracím vždy a včas a časem nezměněn, +a tak vždy smyji sám své hříchy a své viny. +Nikdy si nemysli — i když jsem ovládán +snad všemi slabostmi, jež mívá člověk v sobě — +že jsem tak zkažený, tak hloupý, abych sám +pro tretku opustil nejvyšší poklad v tobě. +         Tretkou je pro mne svět i s celým vesmírem +         krom tebe, růže má, jež jsi mé všecko v něm! + +– 118 – + + 110 +Žel, pravda, přiznávám, já světem jsem se bral, +sám bloudil sem a tam a přijal oblek šašků, +sám vlastní city dral a za groš prodával, +u mne vždy starý žal otrávil novou lásku; +je pravda, pravda, ach, já hleděl častokrát +na pravdu úkosem, však ví to samo nebe, +právě v těch pochybách já začal zas mít rád, +v těch zkouškách poznal jsem, že miluji jen tebe. +Teď už je po všem, vím, jen jedno věčné je: +už konec choutkám, ne, už nechci zkoušet dál, +bloudit a mučit tím starého přítele, +jenž je bůh lásky mé a jemuž jsem se dal. +         Tož už mne přivítej, ty první po mém Bohu, +         ať ve tvé náruči spočinout navždy mohu. + +– 119 – + + 111 +Štěstěnu kárejte za všecko, co se stalo, +to božstvo vinu má, ach, za každý můj hřích +tím, že mi pro život dalo tak strašně málo — +žít pro dav; je pak div, že jsem jak jeden z nich? +A tak cejch hanby už nesejde z mého jména +a má tvář ztrácí se v nánosu cizí špíny +jak ruka barvíře barvami potřísněná. +Ó, mějte útrpnost, dovolte mi být jiný — +a budu pokorně pít každý, každý lék +proti své nákaze, než celého mne stráví, +za sladký budu mít nejtrpčí pelyněk, +dvojí trest přijmu rád, abych byl zase zdravý. +         Nuž mějte útrpnost, drahý, a věřte mi: +         už vaše útrpnost mne opět uzdraví. + +– 120 – + + 112 +Láskou a soustrastí vy stíráte s mých skrání +znamení potupy, jež mi dav vypálil. +Co na tom, kdo mě dál vynáší nebo haní, +když vy jste vždy mé zlo skrýval a dobro ctil? +Vy jste můj celý svět a já se usilovně +ptám jenom na hany a chvály z vašich rtů; +pro jiné nejsem živ, ani kdo jiný pro mě, +a tak mě nezmění nic k dobru ani zlu. +Házím v tak hlubokou propast vše, co mi říká +kdokoliv z ostatních, že jsem jak lítý had, +vždy hluchý ke slovům hánce i lichotníka — +a svoji nedbalost se snažím omlouvat +         tím, že vás cítím v své mysli tak pevně tkvět, +         že se mi kromě vás zdá mrtvý celý svět. + +– 121 – + + 113 +Co jsem vás opustil, mám oči v duši jen +a skutečný můj zrak, který mé kroky řídí, +už přestal pracovat a zpola oslepen +po pravdě nevidí, i když se zdá, že vidí; +nedává myšlenkám jediný jeden vjem +ptáčete, květiny či tváře, které vídá, +a duše netuší, co se to míhá v něm, +a on sám ani to, co spatří, neuhlídá; +ať vidí nejhrubší či nejjemnější tvář, +nejhorší stvůru či nejsladší něhu čísi, +horstvo či oceán, noční tmu, denní zář, +havrana, hrdličku, všem dává vaše rysy: +         neschopna jiného a plna krásy vaší +         má věrná duše tak nevěru v oči vnáší. + +– 122 – + + 114 +Zpíjí mou duši mor každého panovníka — +lichotky — když jste ji teď k sobě na trůn zved? +Nebo mám připustit, že můj zrak pravdu říká +a že se z lásky k vám naučil přetvářet — +tak jako kouzelník — zmetky a podlé zrůdy +v anděly, podobné svou sladkou tváří vám, +a měnit každé zlo v nejvyšší dobro všudy, +kamkoliv pohledem na chvíli zavítám? +To první pravda je! Mám v očích lichocení +a moje duše se jím zpíjí královsky; +můj zrak ví dobře, v čem tkví její potěšení, +a připravuje číš pro její chtivé rty! +   ��     A je-li snad v ní jed, nelze ho obvinit: +         můj zrak jej miluje a první začal pít! + +– 123 – + + 115 +Teď už vím, že je lež to, co jsem kdysi psal, +že bych vás nemohl ještě víc milovat: +tenkrát však, tenkráte můj rozum nechápal, +proč by měl ještě výš plamen mé lásky vzplát. +Vždyť když jsem uvážil, co všecko ničí Čas, +co ruší příslibů, co mění zákonů, +co zkazí nejlepších úmyslů a co krás, +co svede největších duchů v kal všedních dnů, +ach, když jsem poznal strach z Času a jeho škod, +jak jsem měl neříci: „Teď vás mám nejvíc rád,“ +ve chvilce jistoty uprostřed nejistot, +kdy jsem se nemusil na chvíli o vás bát? +         Ale teď lituji, že jsem to říkával: +         láska je dítě, jež musí růst stále dál. + +– 124 – + + 116 +Nemluvte o tom, že svazku dvou věrných duší +jsou v cestě překážky! Kdopak by láskou zval +cit, jenž se změní sám, sotvaže změnu tuší, +a jenž by za zradu sám ihned zrazoval! +Ach, to ne! Láska je maják, jenž hledí z dálky +vždy pevně bouřím vstříc jak neotřesná stráž; +láska, toť stálice pro všechny bludné bárky, +jejíž vliv nezměříš, ač její výšku znáš. +Láska, to není jen blázen dnů, i když krásu +růžových rtů a líc podetne kosa dnů; +láska, ta nemíjí jak míjivý běh Času, +ta všechno přetrvá a jde až do hrobu. +         A jestli je to blud, jejž bych sám dosvědčoval, +         pak nikdy nepsal jsem a nikdo nemiloval. + +– 125 – + + 117 +Ach, jen mne obviňte, že jsem tak skrblil tím, +čím jsem měl splácet dluh za vaši velkou lásku; +že jsem už zapomněl na cit, jenž je mi vším +a jenž mne den co den poutá stem pevných svazků; +že jsem se stýkával s lidmi, v nichž není nic, +a dával světu v plen, co jste vy draze platil; +a že jsem napínal plachty všem větrům vstříc, +takže mne odnesly, až jsem vás s očí ztratil. +Pište mi k tíži mou svéhlavost a můj klam +a ke všem jistotám připište podezření; +dejte mne za terč svým hněvivým myšlenkám, +jenom mne nesrazte v procitlém záští k zemi. +         Já na svou obranu uvádím, že jsem v skrytu +         tím chtěl jen zkoušet ctnost a stálost vašich citů. + +– 126 – + + 118 +Tak jako jitříme ostrými omáčkami +své patro, chceme-li lepší chuť k jídlu mít, +jako si děláme purgací nemoc sami +a snažíme se tím nemoci předejít, +tak i já, plný vás, slasti, jež nenasytí, +jím teď jen palčivé pokrmy den co den +a chorý blahem jsem poznal, že není zbytí — +musím se rozstonat, než budu nemocen. +Jenomže předbíhat nemoci, která není, +taková chytrost je v lásce zlým omylem: +uvrhla zdravého v nemoc a utrpení, +když chtěla přebytek dobrého léčit zlem. +         A tak jsem pochopil, v čem tady pravda je: +         kdo vámi churaví, toho lék zabije! + +– 127 – + + 119 +Co jsem to za léky pil ze slz Siréniných, +vařených v křivulích, černých jak samo peklo! +Co jsem žil nadějí i bázní, stále jiných, +a všechno se mi to pod prsty rozuteklo! +Co jen to spáchalo mé srdce za omyly +myslíc, že pro ně už většího štěstí není! +A moje oči též, jak ty se roztřeštily +v žáru té horečky a toho poblouznění! +Ó dobrodiní zla! Říkají pravdu slova, +že zlem se dobrá věc stává vždy ještě lepší +a láska, zřícená a vystavěná znova, +je krásnější než dřív a mnohem, mnohem větší! +         A tak se kajícně k své lásce navracím +         a mám teď třikrát víc než před tím blázněním. + +– 128 – + + 120 +Teď je mi útěchou, že jste byl kdysi krutý, +a když si vzpomenu na strast, jež rvala mne, +musím se sklonit až v prach pro své klopýtnutí, +nejsem-li ukován z mědi či ocele. +Vždyť jestliže jste vy zakusil pro mou vinu +to, co já pro vaši, prožil jste strašný čas; +a já, zlý, nezvážil snad ani na vteřinu, +co jsem sám kdysi měl za krutou bolest z vás. +Ach, kéž mi naše noc bolesti navždy vryla +co nejhloub do duše, jak bolí pravá strast, +a kéž vám — jako vy tenkrát mně — přiložila +na ránu v srdci už brzy svou prostou mast. +         Ale můj přestupek je vlastně výkupné +         a vykupuje vás, tak jako váš zas mne. + +– 129 – + + 121 +Je lepší špatný být nežli se špatným zdát, +má-li být nevinný obžalováván z viny +a ztrácet radost z cti, kterou mu může dát +ne to, co cítí sám, ale co soudí jiný. +Proč má mi druhý v svých necudných pohledech +naznačovat, že ví o mojí vášnivosti, +a nad mou křehkostí bdít ještě křehčí špeh, +který má za špatnost i to, co já zvu ctností? +Ne, ne, já jsem, co jsem, a ti, kdo viní mne +ze všech těch přestupků, jmenují jen své viny; +já se smím napřímit, zatím co oni ne, +jejich duch nemůže odsuzovat mé činy! +         Leda by tvrdili o světě veškerém, +         že každý v něm je zlý a triumfuje zlem. + +– 130 – + + 122 +Tvůj dar, ten zápisník, je uložen v mé hlavě +a popsán trvalým písmem mých vzpomínek, +které tu nicotnost přečkají ke tvé slávě +a budou tady žít přes každý čas a věk — +či aspoň pokud dá duši a srdci v těle +příroda dosti sil se udržeti zde; +než obě vydají svůj podíl z tebe cele +v plen zapomenutí, tvá paměť nezajde. +Ten bědný zápisník by tě tak neuchoval — +a já i bez něho vzpomínám na tvůj cit; +proto jsem odložil to, číms mne obdaroval, +a věřím záznamům, do nichž jsi lépe vryt. +         Mít něco na pomoc, čím si tě připomínám, +         bylo by přiznáním, že snadno zapomínám. + +– 131 – + + 123 +Ne, Čase, nechlub se, že se já měním taky: +i když se zvedají tvé věže sebevýš, +ani to není nic nového pro mé zraky, +i to tu bývalo, i to je staré již! +Žijeme krátce, a proto se nám zdá divem +vše, co nám vydáváš za pomník z dávných čas, +a třebaže jsme už slyšeli o tom dříve, +říkáme, že by to nebylo, nebýt nás. +Pro mne však nejste, ty a tvoje letopisy; +nežasnu nad tím, co má nebo míval svět; +vždyť všechno, to, co je, i to, co bylo kdysi, +je zdání, kterým nás šálí tvůj věčný let. +         Jen to, co přísahám, je pravda v každé době: +         že věrný zůstanu vzdor hrobu i vzdor tobě! + +– 132 – + + 124 +Kdyby byl dítětem pompy můj vřelý cit, +jak bastard Štěstěny by mohl osiřeti +a podle přízně či nepřízně Času být +plevelem v plevelu či květem mezi květy. +Ne, on byl zbudován daleko od náhod, +jeho se nedotknou úsměvy vnější slávy, +jej nikdy nesrazí nelibost do jha slot, +do kterých odsoudil dnešní čas naše mravy. +Nemá strach kacířsky ze žádných světských lstí, +jež těží z krátkých chvil, pokud nás oklamaly; +on se zde tyčí sám jak vrchol moudrosti, +nevzrůstá pod žárem, neklesá pod přívaly. +         A svědkem toho jsou všecky mé omyly, +         jež pro hřích žily a pro dobro dožily. + +– 133 – + + 125 +Cožpak bych neuměl vznést baldachýny cti +a pouhým zevnějškem tak uctít vnější zdání, +nebo klást veliké základny k věčnosti, +z níž budou trosky dřív, než začne umírání? +Cožpak jsem neviděl ztráceti víc než vše +ty, co lpí na poctách, které tak draze platí, +a mění prostou chuť za slast a rozkoše — +nešťastní šťastlivci, jen vnějškem zaujatí? +Ne, mne nech, ať tě jen v tvém srdci uctívám, +a přijmi chudou, leč upřímnou moji oběť, +která je naprosto čistá a nezná klam — +a dává jenom mne za tebe v každé době. +         Pryč, zrádný žalobce! Čím víc ji udáváš, +         tím menší pravomoc nad věrnou duší máš! + +– 134 – + + 126 +Ó milý hochu, ty, který jsi zastavil +tu kosu Času a míjivý písek chvil, +který jsi vadnutím vzrostl a ukázal, +jak chřadnou přátelé, ač ty sám rosteš dál, +jestli tě Příroda, nejvyšší paní zkáz, +chce na tvé cestě vpřed zastavit v květu krás, +drží tě, aby tím mohla Čas potupit +a bídným hodinám tak lstivě život vzít. +A přece měj z ní strach, ty, v němž se vidí svět: +může svůj poklad jen zdržet, ne zadržet. +         Jednou, byť po čase, se začne účtovati +         a ona nakonec ten účet tebou splatí. + +– 135 – + + 127 +Dříve svět v černé nic krásného neviděl, +a pokud viděl snad, neříkal tomu krása; +teď jméno krásy však zdědila černá, žel, +a pravou krásu zas cejch pancharta dnes drásá! +Od těch dob, co má moc kdokoli tvárnit svět +a krášlit ošklivost falešnou tváří klamu, +líbezná krása je v klatbě a plna běd +žije zde bez jména a bez vlastního chrámu. +A proto nosí má paní ten černý vlas, +ty oči jako noc, jež truchlí nade všemi, +kteří jsou bez krásy, ač mají dost všech krás, +a lživým pozlátkem jen ostouzejí zemi. +         Ale to truchlení jim dává tolik jasu, +         že každý uznává za vzor jen jejich krásu! + +– 136 – + + 128 +Kdykoliv, hudbo má, začínáš hudbu hrát +na blahém nástroji a v dotýkání sladkém +tvé prsty rozezní struny a jejich spád +zní v tichých souzvucích, jež plní můj sluch zmatkem, +závidím klávesám: vzlétají odvážně +a v kradmých polibcích líbají tvoje dlaně, +zatím co moje rty, jež zrály pro ty žně, +se rdí tou smělostí a v zmatku hledí na ně. +Jak rády byly by na místě některé +z těch klapek tančících, po nichž se procházívá +tvá ruka laskajíc; oč jen to dřevo je — +ač mrtvé — šťastnější nežli má ústa živá! +         Když je to tak milé těm smělým klávesám, +         dej jim své prstíky; tvá ústa zlíbám sám. + +– 137 – + + 129 +Mrhání ducha v tmách hanebné marnosti, +to je chtíč při činu; a než chtíč uzrá v čin, +zrazuje, zabíjí, chlemstá krev, chystá lsti, +divoký, zvířecí, ukrutný, plný vin; +sotvaže ukojen, odporný jako zlo, +bezhlavě hledaný, a sotva jsi ho měl, +bezhlavě prokletý jako to vnadidlo, +hozené, abys je spolkl a zešílel; +šílený, loví-li, a dopadne-li, též, +zuřivý, pokud měl, má, chce mít svoji věc, +rozkoš, když ochutnáš, bolest, když dopiješ, +blahý sen z počátku, pustý mam nakonec! +         To všechno každý ví; nikdo však nedovede +         nevstoupit do ráje, který v to peklo vede. + +– 138 – + + 130 +Oči mé paní jsou všechno jen slunce ne; +korál je sytější než červeň jejích úst; +je-li sníh bělostný, její hruď černá je; +může-li vlas být drát, dráty jí začly růst. +Nejednu damašskou růži jsem viděl již, +žádná však nekvete mé paní ve tvářích; +a kolik vůní mi působí blaho spíš +nežli pach, který vždy na mne z mé milé dých. +Rád slyším její řeč, i když sám dobře vím, +že jako hudba se sotva kdy rozezní. +Bohyni kráčet jsem neviděl, připouštím, +když však má paní jde, plouhá se po zemi. +         A přesto myslím si, že vyrovná se všem, +         které jsou slaveny lžemi a podvodem. + +– 139 – + + 131 +Tak panovačná jsi vůči mně — jako ti, +jimž krása vdechuje pýchu a ukrutnost, +protože dobře víš, že já tě zbožňuji, +žes pro mne nejdražší a nejkrásnější skvost. +Jiní však říkají — a vídají tě též — +že pro tvář, jak máš ty, se láskou nevzdychá; +nemám dost smělosti říci jim: „To je lež,“ +ač si to přísahám sám sobě do ticha. +A že to pravda je a že já nejsem lhář, +stvrzují tisíckrát mé vzdechy a můj žal, +který mám, kdykoli pomyslím na tvou tvář: +já jsem tvou černou pleť vždy nejvíc miloval. +         Na tobě není nic černého — krom tvých činů; +         ty na té pomluvě mají však hlavní vinu. + +– 140 – + + 132 +Miluji oči tvé, jež jako kdyby znaly +ten posměch, jímž se mi tvé srdce stále mstí, +oblékly černý šat jako dva pozůstalí +a hledí na můj žal s laskavou soustrastí. +A věru ani zář úsvitu nedovede +tak zkrášlit pobledlý obličej východu, +ani třpyt hvězdy, jež za sebou večer vede, +nedá tak velký jas šerému západu, +jako ty truchlící dvě oči daly tobě: +ach, kéž by chtělo i tvé srdce zatruchlit, +když ti to truchlení tak sluší v každé době, +a ty ses oděla celá v ten drahý cit! +         Pak odpřisáhnu rád, že krása v černi tkví +         a ti, co nemají tvou pleť, jsou oškliví. + +– 141 – + + 133 +Ó srdce prokleté, pro něž mé srdce sténá, +co žalu působí příteli a mně s ním! +Což mu již nestačí muka mnou protrpěná, +musí i drahý druh projít tím otroctvím? +Tvé oči ukrutné mi vzaly duši z těla +a nyní mně i mé druhé já odvádíš. +Sám sebou, tebou, jím já opuštěný zcela +zde trpím trojí strast a nesu trojí kříž. +Vrhni mé srdce sám do kobky, kterou máš +v svých prsou, jeho však za to mé propusť již. +Ať mne má kdokoli, já budu jeho stráž +a moje vězení mu ničím neztrpčíš. +         A přec tak učiníš; neboť já, zavřen v tobě, +         ti navždy náležím i se vším, co mám v sobě. + +– 142 – + + 134 +Tak, teď jsem přiznal už, že je tvůj, moje milá, +a já sám v zástavě tvé vůle tady zbyl; +ale ať propadnu, jen kdybys navrátila +za to mé druhé já, abych se utěšil. +Ty ho však nevrátíš a on se nevyprostí, +je příliš šlechetný a ty zas hltavá; +on se však podepsal jen pro mne z laskavosti +na úpis, který ho nyní tak spoutává. +Vymáháš nároky, které ti krása dává, +ty krutá lichvářko, jež nemáš nikdy dost, +a stíháš přítele pro můj dluh cestou práva, +až mi ho nakonec vzala tvá chamtivost. +         Tak jsem ho ztratil, žel; jako já tvým se stal; +         zaplatil celý dluh — já však v něm vězím dál! + +– 143 – + + 135 +Ať každá má, co chce, ty přece máš své přání +a k tomu přítele a navíc ještě mne. +Co se tě jenom já natrápím bez ustání +tím, že chci přidávat k tvým přáním ještě své. +Proč však ty, která máš vždy tolik, tolik přání, +nespojíš alespoň jedno z nich jednou s mým? +Jsou přání ostatních milejší k uvítání, +anebo se ti snad já s tím svým nelíbím? +Oceán, i když má dosti vod, vítá deště +a ukládá je dál na dno svých pokladnic. +Tak i ty, ač už máš přání dost, přidej ještě +to moje k ostatním, ať jich máš o to víc. +         Nezabij prosící přání svým krutým „ne“; +         měj všechna za jedno — a v tom vždy i to mé! + +– 144 – + + 136 +Jestli ti duše snad mou blízkost vyčítá, +řekni jí, slepé, že nejsem nic než tvé přání; +a přání k tobě smí, to přece duše zná; +aspoň to z lásky splň mé lásce, sladká paní. +Tvé přání naplní poklad tvé lásky navždy; +proto je naplň ty přáními — a též mým. +U věcí, které jsou tak velké, to ví každý, +jedno se jako nic ztratí v tom ostatním. +I když ti uprostřed ostatních sotva chybím, +musíš mne přece jen počítat mezi své; +měj mne za pouhé nic, jenom když se ti zlíbí +mít to nic za něco sladkého pro sebe. +         Měj ráda alespoň mé jméno bez ustání — +         a máš tím ráda mne, protože značí přání. + +– 145 – + + 137 +Co to jen, Lásko, ty slepá a bláznivá, +děláš mým očím, že nevidí to, co vidí? +Ač znají krásu a vědí, v čem spočívá, +mají za nejlepší nejhorší ze všech lidí! +A když se dal můj zrak podplatit pohledy +a kotví v zátoce, kam vplouvá každý směle, +proč jsi ty ukula řetězy z jejich lži +a jimi spoutala i to mé srdce v těle? +Proč má mé srdce mít za svoje hájemství +to, o čem dobře ví, že patří veřejnosti? +A můj zrak, proč to má popírat, když to ví, +a halit takovou temnou tvář rouškou ctnosti? +         Mé srdce i můj zrak měly dřív pravdu za lež +         a teď je ranila nákazou tato faleš. + +– 146 – + + 138 +Když milá přísahá, že jenom pravdu říká, +věřím jí, i když vím, že to je pouhá lež, +jen proto, aby mne měla dál za mladíka, +jenž dosud nepoznal, co je svět za faleš. +V marnivé představě, že myslí, že jsem mladý, +ač ví, že lepší část mých dnů už minula, +přijímám přihlouple všechny lži, všechny zrady, +a tak tu po pravdě šlapeme oba dva. +Ale proč nepoví, proč nepřizná svou lživost +a proč já neřeknu, že nejsem mladíček? +Ach, láska nejraděj se halí v důvěřivost, +a kdo má v stáří rád, neříká rád svůj věk. +         A tak si lžeme dál, ona mně a já jí, +         a našim slabostem to lhaní lichotí. + +– 147 – + + 139 +Ach, nechtěj, abych tě omlouval za strasti, +kterými bezcitně soužíš mé srdce ty! +Netrap mne pohledy, nenič mne zvolna lstí, +udeř mne ze všech sil a sraz mne svými rty! +Řekni, že miluješ jiného, zakaž však +svým očím dívat se stranou, když spatří mě! +Proč mne máš záludně napadat, když i tak +nemám dost síly se postavit k obraně? +Já ti však odpouštím a říkám: milá ví, +že její milý zrak byl vždy můj nepřítel, +a proto, proto jej ode mne odvrací +a stíhá jiného krutostí jeho střel. +         Ale to nedělej, raděj mne jimi zab; +         i tak jsem napolo už mrtev od útrap! + +– 148 – + + 140 +Buď moudrá, jako jsi ukrutná; nemuč stále +mou němou pokoru přílišným posměchem; +nebo mi bolest dá rty a ty nenadále +poví, co vytrpím tím nelítostným jhem. +Smím-li tě poučit, má lásko, pak máš lépe +říkat mi o lásce, i když je konec s ní, +tak jako s nemocným, u něhož smrt už klepe, +hovoří lékaři útěšně o zdraví. +Vždyť kdybych v zoufalství zešílel znenadání +a ve svém šílenství pak tebe pomlouval, +svět je tak šílený a tak rád věří lhaní, +že by i pomluvám šílence víru dal. +         Abychom se těch běd oba dva vystříhali, +         buď aspoň zraky zde, když už jsi srdcem v dáli. + +– 149 – + + 141 +Popravdě řečeno, já tebe nemiluji +očima, které zří na tobě tisíc vad: +to srdce miluje, co oči odsuzují, +srdcem tě musím mít navzdory zraku rád. +A můj sluch právě tak netouží po tvém hlase +a můj hmat, ač má rád i hrubé doteky, +tak jako chuť a čich, raději vyhýbá se +hostině smyslů, k níž pozvala bys jej ty: +leč ani všech těch pět mých smyslů neumělo +vytrhnout jediné srdce z tvých pyšných pout, +to srdce bláhové, jež opouští své tělo +a chce ti jako rab u nohou pokleknout! +         A jenom jeden zisk mám ze všech těchto běd: +         že ta, jež je můj hřích, je též mým trestem hned! + +– 150 – + + 142 +Můj hřích je láska a tvoje ctnost nenávist, +nenávist pro můj hřích, cit, který k tobě mám; +když ale porovnáš svůj stav s mým, jsem si jist, +že potom nebude důvodu k výčitkám. +A jestli přece, tož ze tvých rtů jistě ne, +vždyť potřísnily ten svůj šarlatový skvost, +vždyť lhaly lásky slib tolikrát jako mé +a v lůžkách jiných žen loupily dost a dost. +Kéž tě smím milovat, jako ty miluješ +jiné, k nimž vzhlížíš tak jako zas k tobě já; +do srdce vsaď si květ soucitu, abys též +ty došla soucitu za to, žes soucitná. +         Jinak, až budeš chtít, co mně odpíráš dosud, +         může tě jednou, věř, postihnout stejný osud! + +– 151 – + + 143 +Tak jako utíká pečlivá hospodyně, +když honí doma své rozprchlé pernatce, +a přitom posadí dítě, jež měla v klíně, +aby dřív chytila kus, který zrovna chce, +zatím co robátko se po ní s pláčem vzpíná +a běží za matkou, která v ten okamžik +vidí jen to, co jí uniká před očima, +a nedbá na jeho nespokojený křik — +tak i ty utíkáš za něčím, co ti mizí, +a já, tvé děťátko, zůstávám vzadu stát; +ale přijď, vrať se zas, až chytíš svoji vizi, +a jako matka mne zulíbej nastokrát — +         a budu modlit se, ať už máš, co chceš mít, +         jenom když přijdeš pak můj nářek zkonejšit. + +– 152 – + + 144 +Dvě lásky v srdci mám k štěstí i k zoufalství, +jako dva přeludy jdou nabádavě se mnou: +ten lepší duch je muž, který se jasně skví, +ten horší jedna z žen s tváří jak uhel temnou. +Aby mne zavedl co nejdřív do pekla, +ten ďábel pokouší anděla, zda mne zradí, +a rád by udělal ze světce ducha zla, +tím že jej, čistého, svou kalnou krásou svádí. +Zdali se však už stal můj dobrý anděl zlým, +o tom já doposud nevím nic bezpečného; +že ale odešli spojeni přátelstvím, +mám strach, že první z nich je v pekle u druhého. +         Leč pravdu nepoznám, budu žít v pochybách, +         až mého anděla spálí můj ďábel v prach. + +– 153 – + + 145 +Ústy, jež stvořila láska svou vlastní rukou, +vydechla proti mně: „Ach, cítím nenávist,“ +ač ví, že kvůli ní umírám sladkou mukou; +když ale viděla, že se chvím jako list, +soucit jí najednou naplnil srdce znova +a začal kárat ty dříve tak sladké rty, +jež dosud mívaly pro mne jen dobrá slova, +a znovu učil je vítat mne jako vždy; +„Ach, cítím nenávist,“ řekla a připojila +konec, jenž přicházel, tak jako kdyby šel +milý den po noci, která se ve tmách skryla +a klesla z oblohy jak satan do pekel: +         „Ach, cítím nenávist“ — a zachránila mne, +         když tu zášť odvrhla a řekla: „K vám však ne!“ + +– 154 – + + 146 +Ó duše ubohá, střed hříšné hlíny mé, +v plen daná žádostem, jež se kol tebe vzpouzí, +proč uvnitř zůstáváš v té bídě bezedné +a zevně odíváš v zlato a lesk svou nouzi? +Proč tolik nákladů, když jsi tu jenom host, +k výzdobě příbytku pro zánik určeného? +Podědí červové tu jeho velikost, +chceš jim dát ještě víc? To je los těla tvého? +Ne, teď už, duše má, začni žít na účet +otroka těla, ať trpí on k tvému štěstí. +Věčný ráj vykup si chvilinkou zdejších běd, +nehleď už na vnějšek, hleď uvnitř růst a kvésti. +         Tak i Smrt přemůžeš — a její vlastní zbraní: +         až bude mrtva Smrt, je konec umírání. + +– 155 – + + 147 +Láska mne spaluje, horečka prahnoucí +stále víc po tom, co pomáhá tomu zlu +a co je živinou mé dlouhé nemoci, +ve které nacházím chorobnou potěchu. +Můj rozum, léčitel mé lásky, rozhněván, +že se jím neřídím, že nedbám jeho rad, +mne opustil a já zoufalý poznávám +pravdivost výstrahy: toužit je umírat. +Mně není pomoci, můj rozum je ten tam, +je jako šílený a nenachází klid; +jak blázen přemýšlím a také mluvívám, +na dosah pravdy jsem a nechci pochopit: +         neboť já přísahal, žes jasná jako ráno, +         a ty jsi černější než noc a peklo samo. + +– 156 – + + 148 +Co mi to za oči do hlavy vložila +Láska, že nevidí skutečnost, jaká je! +Anebo vidí-li, kam prchla soudnost má, +že vše, co zahlédnu, falešně zkresluje? +Je-li tak krásné to, co mámí oči mé, +proč říká celý svět, že tomu není tak? +A není-li, což už to nedokazuje, +že oči lásky jsou horší než lidský zrak? +Jak jinak také, ó, jak může věrný být +zrak dávno ztrhaný čekáním, slzami? +Žádný div, že jsem se mohl tak omýlit — +i slunce nevidí, dokud se mračna tmí. +         Ó Lásko proradná, slzou’s mne oslepila, +         můj dosud dobrý zrak, abys své chyby skryla! + +– 157 – + + 149 +Proč říkáš, ukrutná, že tě já nemám rád, +když se vždy spolčuji s tebou sám proti sobě? +Nemyslím na tebe, ty mučitelko, snad, +když zapomínám i na sebe kvůli tobě? +Koho zvu přítelem z těch, jež ty nenávidíš? +Ke komu mám se z těch, které ty nechceš mít? +A když tě zarmoutím já, vždyť to sama vidíš, +což vždycky nespěchám sám sobě vyčinit? +Cožpak si přiznávám takové zásluhy, +jež by ti pyšně snad sloužiti odepřely, +když i to nejlepší, co mám, se sklání vždy +před tvými chybami, jak mi tvé oči velí? +         Ale jen nenáviď, teď už vím, na čem jsem: +         miluješ vidoucí, a já jsem zaslepen. + +– 158 – + + 150 +Ó pověz, odkud máš tu svoji strašnou sílu, +že jsi mne vadami tak spoutat dovedla, +že nutím lhát svůj zrak, dosud vždy bez omylu, +a přísahám, že dni by dala krásu tma. +Ó pověz, čím to je, že ti zlo tolik sluší +a že já u tebe i pro nejhorší hřích +najdu vždy omluvu a vysvětlení v duši +a vážím si ho víc než ctnosti u jiných. +Mluv, kdo tě naučil zvětšovat právě nyní +mou lásku, když mám jen pro záští příčiny? +Třebaže miluji, co oškliví si jiní, +ty si mne nesmíš teď ošklivit s jinými. +         Jestli’s ty, nehodná, mou lásku vyvolala, +         tím spíš jsem hoden já, abys mne milovala. + +– 159 – + + 151 +Znát, co je svědomí, na to je láska mladá, +třebaže svědomí se rodí právě z ní! +A proto nežaluj na mne, vždyť moje zrada, +má sladká zrádkyně, i tebe obviní: +jako ty klameš mne, já tady klamu zase +ve prospěch hrubého těla svou lepší část; +má duše namlouvá tělu, že v krátkém čase +už v lásce zvítězí — a to se začne mást, +nedbá rad, povstává a letí při tvém jméně +k tobě, své trofeji. A pak se pýchou dme +a je tvým ubohým otrokem spokojeně +a hájí tvoji věc, až klesne u tebe! +         A přec mám svědomí, i když svou lásku vkládám +         do lásky, pro kterou se pozvedám i padám! + +– 160 – + + 152 +Ty víš, že přísaha mé lásky byla lež, +tys ale podvakrát mně přísahala křivě: +slib lůžka zlomilas — a nový příslib též, +novou zášť přísaháš jak novou lásku dříve. +Proč ti však vyčítám tvou dvojnásobnou faleš, +když já, lhář největší, ti stokrát v hrdlo lhal? +Každá má přísaha jen kupila lež na lež, +svou čest a důvěru jsem v tobě oplakal. +Neboť já přísahal s hlubokou vírou v tebe +na stálou lásku tvou, na tvoje srdce vlídné; +abych ti světlo dal, oslepil jsem sám sebe, +své oči nutil lhát vzdor pravdě očividné. +         Neboť já přísahal na tvoji krásnou tvář — +         a proto už jsem já z nás obou větší lhář. + +– 161 – + + 153 +Kupido odložil svou pochodeň a spal; +a když to uviděl Dianin doprovod, +jedna z děv hodila ten srdceryvný pal +do blízké studánky čistých a chladných vod. +A z toho svatého ohně ten pramen má +svůj nehasnoucí žár, živý i v našich dnech; +tak vzniklo léčivé zřídlo, jež pomáhá +s nejlepším účinkem v nejhorších nemocech. +Tu pochodeň si však bůh znovu zapálil +v očích mé paní a na mně ji zkusil hned; +já, z toho nemocen, pak spěchal ze všech sil +sem k tomu pramenu, host plný slz a běd. +         Leč marně; pro mne je lékem jen jeden pramen — +         oči, z nichž Kupido vzal ten svůj nový plamen. + +– 162 – + + 154 +Když jednou usnul sám bůh Lásky na chvíli, +po boku pochodeň, jež srdce zažíhala, +přiběhl po špičkách sbor nymf, jež slíbily +žít věčně v čistotě — a nejhezčí z nich vzala +do dívčích dlaní ty horoucí plameny, +jež celé armády srdcí už žárem zpily — +a tak byl velitel touhy, snem zmámený, +potichu odzbrojen panenskou rukou víly. +Potom tu pochodeň vhodila do studny, +jež od těch plamenů Lásky vře bez ustání +a jako léčivé zřídlo po naše dny +pomáhá v nemocech; ale já, rab své paní, +         u něho pochopil, že voda láskou vře, +         láska však od vody nikterak nechladne. + +– 163 – + + Poznámka překladatele +Shakespearovy Sonety, které by už samy o sobě stačily zajistit svému tvůrci světové uznání, nemají u nás bohužel tradici tak živou +a plodnou jako ostatní dílo velkého Stratforďana. Přesto však je +tato tradice větší, než jsme se dosud domnívali, jak o tom svědčí +nedávný nález překladů Jaroslava Vrchlického, i když ke škodě +Shakespearovy i naší poezie Vrchlického verze Sonetů není úplná. +A tak zůstává jediným úplným převodem Sonetů do češtiny stále +ještě překlad, který vydal roku 1923 na Kladně Antonín Klášterský.1 +Ostatní překladatelé Sonetů, v jejichž řadách najdeme i tak významné shakespearovské tlumočníky jako J. V. Sládka a Ot. Fischera, +se spokojili s převodem několika ukázek nebo také jen jednotlivých +sonetů; většina těchto překladů byla porůznu otištěna, některé +však – jako připomenutý soubor Vrchlického – zůstaly v rukopisech. V rukopisu jsou dosud také překlady E. A. Saudka. +První překlady tohoto souborného vydání vznikaly před desíti +dvanácti lety jako osobní potřeba vyrovnat se s lyrickým dílem +velkého alžbětince a ukázat jeho modernost a životnost i v lyrice. +Takové pojetí bylo takřka pravým opakem pojetí A. Klášterského, +usilujícího stůj co stůj jen o vystižení filologické podoby originálu. +Nefilologičnosti vnitřního pojetí oněch prvních pokusů, později +shrnutých ve výbor třiceti sonetů a vydaných knižně r. 1945, odpovídalo také rozdílné formální pojetí; dvanácti až třináctislabičný +verš tohoto znění byl však volen spíše z důvodů rytmických (protože +dovoloval užívat mnohem rozmanitějšího jazykového materiálu než +verš „kratší“) a tradičních (protože jej u nás tak geniálně zdomácnil K. H. Mácha) než proto, že snad byl o dvě slabiky delší než verš +1 + +Stav vyšlých překladů do češtiny z roku 1955. Pozn. red. + +– 164 – + + originálu a mohl tedy pojmout víc „obsahu“. Tato výhoda je totiž +zdánlivá, protože celkový ráz zvoleného verše vede zase k užívání +delších slov; jeho přednost je spíše v tom, že výběr slov v něm lépe +odpovídá poměrům v běžných jazykových projevech a že dovoluje +pomocí své pravidelné caesury lépe pracovat s dynamičností básnického slova. +Je ovšem nepochybné, že se tím ráz Shakespearova původního verše do jisté míry pozměnil. Formální důvody proti takové +změně nemají větší platnosti, protože jsou nejčastěji založeny na +abstrakcích v tom smyslu, že se pokoušejí bez ohledu na jazykovou +a básnickou tradici ztotožňovat jistý verš v poezii jednoho národa +se stejně pojmenovaným (ale obvykle značně odlišným) veršem +v poezii národa jiného, nehledě na to, že např. právě u Shake­speara +je podstata jeho verše zrovna tak problematická jako podstata českého jambu, jímž bývá překládán. +Větší platnost proti takovému rozšíření verše by už měly důvody +umělecké, ty však lze ověřit jen na konkrétním materiálu, to jest +na překladu samém a jeho porovnání s převody jinými, což ovšem +může provést jedině kritika. + +Snaha o vystižení a zdůraznění onoho „moderního a živého“ prvku +v Shakespearových sonetech byla však sama o sobě velmi mlhavá +a mohla stačit jako vodítko skutečně jen při převodu jednotlivých +sonetů a malého výboru. Jakmile došlo na překlad celku, ukázalo +se, že takový přístup ke staré poezii je velmi povšechný a povrchní. Tato poezie je mnohem složitější, než můžeme postřehnout na +první pohled, a vedle složek, jež vnímáme bezprostředně, je v ní +i mnoho prvků, jež pochopíme a oceníme teprve po důkladnějším +poznání jak básně samé, tak širšího kontextu, v němž vznikla. +Nemyslím ani tak na jednotlivé dobové narážky, jejichž smysl +nám mnohdy uniká (jako například v sonetu 107, spojovaném +s jistými politickými událostmi za vlády královny Alžběty), nebo +– 165 – + + na jednotlivé větší nebo menší stopy tehdejšího životního názoru +(jako například v sonetech 44 a 45, založených na představě, že +se člověk skládá ze čtyř živlů – země, vody, ohně a vzduchu) jako +spíše na celkovou spojitost tehdejší poezie se soudobým způsobem +myšlení, jehož formy se často značně lišily od našich a jsou zejména +v básnickém přetvoření pro nás dosti těžko pochopitelné. +V Shakespearově poezii konkrétně je to například přímo charakteristický postup spojovat (a vysvětlovat) věci i pojmy pomocí velmi +podrobně a složitě rozvinutých analogií, pro naše cítění nejednou +cizích (sonety 118, 143 aj.), paralel a antitezí (sonety 14, 21 aj.) atd., +které se neprojevují pouze v detailech, v jednom nebo dvou verších, +nýbrž prostupují celou báseň – a někdy dokonce i několik básní za +sebou – a tvoří jejich pečlivě vybudovanou a promyšlenou páteř, +která, ač někdy skoro rozumářská, je při tom všem kondenzačním +jádrem jejich metaforičnosti – a nakonec i jejich básnické síly. +Tvůrce Sonetů ve shodě s myšlením a poezií své doby nepracuje +ovšem jen s běžnými analogiemi, případně protiklady, jež známe +i z dnešní poezie a jež rozeznáme a oceníme na první pohled. U něho +například netvoří antitezi jen přímé protivy jako den a noc, mládí +a stáří (sonet 15), pro něho má – tak jako pro všechny staré básníky – významovou i estetickou hodnotu také mimo jiné protiklad +abstrakta a konkréta, jednotného a množného čísla, jednotliviny +a obecniny, atd., které my už necítíme. Podobně mají pro starou poe­ +zii neobyčejně velký význam kupříkladu sledy slov odvozených od +stejného kořene (sonet 6), jež přestávají být pouhou hříčkou a stávají se něčím mnohem závažnějším, totiž složkou, která spoluurčuje +smysl celé básně, a která proto nemůže být v překladu opominuta. +Pro tento příznačný způsob básnického myšlení je ostatně nejzřetelnějším příkladem Shakespearova málem osudová hra s vlastním +jménem Will a obecným pojmem will (touha, přání, vůle), ze sonetů 135, 136 a 143, v českém znění ovšem nenapodobitelná. +– 166 – + + Všechny tyto prvky, spjaté v nejrozmanitějších kombinacích, vytvářejí složitou, takřka polyfonickou skladbu shod, obdob, obměn, +ozvěn a protiv, jejíž půvab, často velmi subtilní, nám dnes už z větší +části uniká, protože pro něj nemáme školený cit. Je však natolik +důležitou složkou Sonetů, že jej nebylo možno ponechat bez povšimnutí a bez pokusu podat jej prostředky našeho jazyka a naší +básnické řeči, byť se tak dělo většinou v náznaku. +A je tu ještě jedna důležitá – a pro překladatele více než důležitá +stránka staré poezie, která nám při běžném čtení uniká, totiž její +konvenčnost na jedné straně a původnost, novost na straně druhé. +Nemáme bohužel dějiny poezie, které by si všímaly této otázky +a srovnaly obrovský materiál z několika století, aby na příkladech +ukázaly, jak probíhal ten neustávající rozvoj poezie, v němž je nezbytná konvence neustále překonávána novými básnickými objevy, +jež se zanedlouho stávají samy součástí další konvence. +Shakespeare čerpal z tohoto konvenčního pokladu, společného +většině jeho současníků, nejen jednotlivosti (například líčení krásy +milované osoby nebo přirovnání člověka k herci na jevišti, atd.), +nýbrž velmi pravděpodobně také sám základ obou cyklů, sonetů +o příteli a sonetů o černé paní. +Ale to je jen osnova Sonetů, možno-li tak říci; uprostřed houště +obrazů skutečně dobových a konvenčních se v nich totiž setkáváme +s nečekaným množstvím metafor nesmírné životnosti, které ukazují, jak byl básník Sonetů úzce spjat se skutečností (viz např. jeho +přirovnání z venkovského života, z přírody, z jednotlivých oborů +lidské práce, viděných tak živě jako nikde v soudobé lyrice). +A právě tak je to i s celkovým rázem jeho sonetů; ač původem +snad konvenční, nakonec nabývají přesunutím přízvuku z elegantního dobového povrchu na smysl básně, podložený ryzím +prožitkem, téměř vždy nebývalé hloubky a pravdivosti, i když jde +o témata v soudobé poezii už tak otřelá, jako je obměna Horácovy +ódy Exegi monumentum, kterou nacházíme v sonetu 55. +– 167 – + + To všechno je ostatně v naprosté shodě s ostatní Shake­spearovou +tvorbou, v níž obdobně nabývají více méně konvenční náměty Shake­ +spearových předchůdců pod rukou tvůrce Hamleta tvaru vysoce básnického, v níž obdobně dostávají konvenční figury předshakespea­ +rovského divadla pod Shakespearovým perem rysy skutečných lidí. +Rozpoznat všechny tyto složky, zvážit jejich důležitost jak pro +původní dílo, tak pro dnešek, neopominout dobovou a konvenční +stránku Sonetů a přitom dobře zdůraznit jejich básnickou původnost – a posléze najít pro to všechno ekvivalent v češtině a v dnešní +básnické řeči, to byl úkol více než obtížný. +S jakým zdarem byl splněn, to posoudí čtenáři sami. Ostatně jen +jim a jejich zájmu o předchozí výbory těchto Sonetů vděčí překladatel +za odvahu, s níž se pustil do překladu všech znělek. Patří jim za to dík, +právě tak jako všem přátelům, kteří mu při práci pomohli svými připomínkami. Byli to zejména dr. Jaroslav Albrecht a dr. Jiří Levý, kteří +přispěli radou a kritikou při překladu předchozích výborů, a dr. Břetislav Hodek, který má zásluhu na dnešní podobě celého souboru. +Překladatelův dík náleží rovněž všem tlumočníkům Sonetů +do češtiny a jiných jazyků, jejichž prací, pokud byly dostupné, +použil, jmenovitě Alfredu Copinovi (Les Sonnets de Shakespeare, +Paris 1888), Stefanu Georgovi (Shakespeare, Sonette, Umdichtung, +Berlin 1931), Antonínu Klášterskému (William Shakespeare, Sonety, +Kladno 1923), Samuilu Maršakovi (Sonety Šekspira, Moskva 1949) +a Giraudu d’Uccle (William Shakespeare, Sonnets, Alger 1942). Velikou pomoc pro překladatele znamenalo také kritické vydání Sonetů +ve sbírce The Arden Shakespeare, jehož poznámky a emendace +pomohly rozluštit nejedno obtížné místo. Pokud se překladatel na +několika málo místech znatelně rozchází s originálem, otištěným +zde podle znění původního Thorpova vydání z roku 1609, řídil se +při tom připomínkami uvedeného vydání kritického. +Jan Vladislav +– 168 – + + William Shakespeare +Sonety +Edice Poezie +Překlad Jan Vladislav +Ilustrace na obálce Zsschreiner/Shutterstock.com +Redakce Jaroslava Bednářová +Vydala Městská knihovna v Praze +Mariánské nám. 1, 115 72 Praha 1 +V MKP 1. elektronické vydání +Verze 1.0 z 13. 8. 2021 + +ISBN 978-80-274-1803-9 (epub) +ISBN 978-80-274-1804-6 (pdf) +ISBN 978-80-274-1805-3 (prc) + + \ No newline at end of file