language,doc_id,document_text,summary af,48ddfadf027c6c28471a98172e6c5554,"[wysig] Historiese oorsig Modernisme het as 'n neiging te voorskyn gekom in die middel van die negentiende eeu in Wes-Europa. Die oorsprong daarvan kan gevind word in die gedagte dat ""tradisionele"" vorms van kuns, literatuur, maatskaplike organisasie en die alle-daaglikse lewe verouderd geword het; dit was daarom noodsaaklik om hulle weg te vee. In die opsig is dit geïnspireer op vroeëre revolusionêre bewegings insluitend liberalisme en kommunisme. Modernisme moedig die herondersoek van elke aspek van bestaan aan, van handel tot filosofie, met die doel om uit te vind wat vooruitgang ""terughou"", en dit te vervang met nuwe, en daarom beter, maniere om die dieselfde doelstelling te bereik. In wese het die modernistiese beweging geredeneer dat die nuwe realiteite van die industriële en gemeganiseerde era permanent en op hande was en dat mense hulle wêreldbeskouing moes aanpas om te aanvaar dat wat nuut was ook goed en mooi was. [wysig] Voorgangers tot modernisme Die eerste helfte van die negentiende eeu in Europa is gekenmerk deur 'n aantal oorloë en revolusies, wat die opkoms van idees en doktrines wat nou as die Romantiek bekendstaan onthul het: klem op individuele subjektiewe ondervinding, die belangrikheid van die ""Natuur"" as 'n onderwerp vir kuns, revolusionêre of radikale uitbreidings van uitdrukking, en individuele vryheid. teen die middel van die eeu het daar egter 'n sintese van hierdie idees met stabiele oorheersende vorms verskyn, gedeeltelik in reaksie op die mislukte Romantiese Revolusies van 1848. Dit is beliggaam deur Otto von Bismarck se realpolitik en deur die ""praktiese"" filosofiese idees soos positivisme. Die stabiliserende sintese wat onder verskeie name bekend gestaan het — in Groot Brittanje is dit die ""Victoriaanse era"" — se oorsprong het daarin gelê dat wat reël was dit wat subjektief was gedomineer het. Sentraal tot hierdie sintese was gemeenskaplike aannames en institusionele verwysingsraamwerke, insluitend godsdienstige norme wat in Christendom aangetref word, wetenskaplike norme aangetref word in klassieke fisika, en doktrines wat beweer het dat die afbeelding van eksterne realiteit van 'n objektiewe standpunt nie net moontlik was, maar ook gewens. Kulturele kritici en historici bestempel die versameling doktrines as Realisme. Die term word egter nie universeel gebruik nie. In filosofie het die rasionalistiese en positivistiese beweging die voorrang van rede en stelsel gevestig. 'n Reeks idees, waarvan sommige direkte voortsetting van die Romantiese skool was, het teen die stroom geloop. Noemenswaardig was die agrariese en herlewingsbewegings in die beeldende kunste en digkuns (b.v. die Prerafaelietiese Broederskap en die filosoof John Ruskin). Rasionalisme het ook reaksies van die anti-rasionaliste in filosofie uitgelok. In besonder, Hegel se dialektiese siening van beskawing en geskiedenis het reaksies van Friedrich Nietzsche en Søren Kierkegaard, wat belangrike invloede op Eksistensialisme was, uitgelok. Al hierdie afsonderlike reaksies is te same gesien as as 'n uitdaging tot die gemaklike idees van sekerheid wat afgelei is van beskawing, geskiedenis of suiwer rede. Van die 1870's af het die idees dat geskiedenis en beskawing altyd inherent progressief was en dat vooruitgang altyd goed was al hoe meer onder skoot gekom. Skrywers soos Wagner en Ibsen is uitgeskel vir hulle kritiek op kontemporêre beskawing en vir hulle waarskuwings dat versnellende ""vooruitgang"" sou lei tot die ontstaan van individue afgesonder van maatskaplike norme en geïsoleer van hulle mede mens. Argumente na vore gekom wat nie alleen gevra het of die waardes van die kunstenaar en die samelewing verskil het nie, maar wat ook beweer het dat die Samelewing in teenstelling tot Vooruitgang was en dat dit nie in die bestaande vorm kon vooruitgaan nie. Filosowe het die optimisme van te vore bevraagteken. Die werk van Schopenhauer is as ""pessimisties"" bestempel vir die idee van die ""ontkenning van vrye wil"", 'n idee wat beide verwerp is en opgeneem is deur latere denkers soos Nietzsche. Twee van die mees ontwrigtende denkers van die periode was, in biologie, Charles Darwin en, in politieke wetenskap, Karl Marx. Darwin se evolusieteorie van natuurlike seleksie het godsdienstige sekerheid van die algemene publiek en die sin van menslike uniekheid van die intelligentsia ondermyn. Dit was moeilik om die gedagte dat mense gedryf is deur die selfde impulse as ""laer diere"" te versoen met die idee van 'n veredelende spiritualiteit. Karl Marx het skynbaar 'n politiese weergawe van dieselfde idee voorgestel: dat probleme met die ekonomie orde nie van verbygaande aard was nie, die resultaat van spesifieke kwaaddoeners of tydelike omstandighede nie, maar dat daar fundamentele teenstrydighede binne die ""kapitalistiese"" stelsel was. Beide denkers sou verdedigers en gedagteskole tot gevolg hê wat beslissend sou word in die vestiging van modernisme. Twee idees wat in Frankryk ontstaan het, in die kunste en letterkunde, sou afsonderlik besondere impak hê. Die eerste was Impressionisme, 'n skilderskool wat aanvanklik gefokus het op werk wat nie in ateljees, maar buite (en plein air) uitgevoer is. Impressionistiese skilderye het aangetoon dat mense nie voorwerpe sien nie, maar in plaas daarvan, lig self. Die skool het aanhangers gelok ondanks interne onmin tussen die leidende beoefenaars daarvan, en het het al hoe meer invloedryk geraak. Dit is aanvanklik verwerp van meeste van die kommersiële uitstallings uitgesluit — die regeringsondersteunde Paryssalon — die kuns is by die Salon des Refusés, wat deur Keiser Napoleon III geskep is om al die skilderye wat deur die Paryssalon verwerp is te vertoon, uitgestal. Terwyl baie van die werk in standaardstyle gedoen is, maar deur minderwaardige kunstenaars, het die werk van Manet geweldig baie aandag getrek en kommersiële geleenthede vir die beweging ontsluit. Die tweede skool was Simbolisme, gekenmerk deur die geloof dat taal uitdruklik simbolies van aard is, en dat poësie en prosa verbindings moet volg wat deur die klank en tekstuur wat die woorde skep. Die digter Stéphane Mallarmé sou besonder belangrik wees vir wat later sou volg. Terselfdertyd was maatskaplike, politieke, en ekonomiese kragte aan die werk wat die basis sou vorm om te redeneer vir 'n radikaal ander soort kuns en denke. Hieronder tel stoomaangedrewe industrialisasie, wat geboue geproduseer het wat kuns en ingenieurswese in nuwe industriële materiale soos gietyster gekombineer het om spoorwegbrûe en glas-en-yster treinloodse — of die Eiffeltoring, te produseer wat alle vorige beperkings op hoe hoog mensgemaakte voorwerpe kon wees oorkom het— en terselfdertyd 'n radikaal anderse omgewing in stedelike lewe gebied het. Die ellende van industriële verstedeliking, en die moontlikhede wat deur wetenskaplike ondersoek van onderwerpe gebied is, het veranderinge teweeg gebring wat die Europese beskawing, wat tot op daardie stadium gesien is as asof dit 'n kontinue en progressiewe ontwikkelingstrajek van die Renaissance af gehad het, sou skud. Die telegraaf se vermoeë om oombliklikheid oor afstand moontlik te maak het die ondervinding van tyd self verander. Die alomvattendheid van die veranderinge kan waargeneem word in hoe baie moderne dissiplines beskryf word, in hulle voor-twintigsteeeuse vorm, as ""klassiek"", insluitend fisika, ekonomie, en die kunste soos ballet of argitektuur. [wysig] Die begin van modernisme, 1890 — 1910 Clement Greenberg het geskryf dat ""Wat met veilgheid Modernisme genoem kan word"" te voorskyn gekom het in die middel van negentiende eeu— en redelik plaaslik, in Frankryk, met Baudelaire in letterkunde en Manet in skilder, en moontlik ook met Flaubert, in prosa. (Dit was 'n ruk later en nie so plaaslik, dat Modernisme in musiek en argitektuur te voorskyn gekom het)."" Die ""avant-garde"" was wat Modernisme aanvanklik genoem is, en die term het behou gebly vir die beskryf van bewegings wat geïdentifiseer word met die omverwerping van een of ander aspek van tradisie of die status quo. In die 1890's het 'n gedagtestroom begin aanvoer dat dit nodig was om die vorige norme geheel en al opsy te skuif, eerder as om slegs kennis uit die verlede aan te pas in die lig van huidige tegnieke. Die groeiende bewegings in kuns het gepaard gegaan met ontwikkelings soos die Relatiwiteitsteorie in fisika; die groter wordende integrasie van die binnebrandmotor en industrialisasie; en die verhoogde rol van die sosiale wetenskappe in openbare beleid. Daar is geredeneer dat, as die aard van realiteit self bevraagteken moes word, en dat as beperkings wat op menslike aktiwiteit aa die ophef was, dan moes kuns ook radikaal verander. Dus het 'n reeks skrywers, denkers en kunstenaars in die eerste vyftien jaar van die twintigste eeu weg gebreek van die tradisionele maniere om letterkunde, skilder en musiek uit te voer. Sigmund Freud het 'n beskouing aangebied van subjektiewe state van die onderbewussyn vol primitiewe impulse gebalanseer met selfopgelegde beperkings, 'n beskouing wat Carl Jung sou kombineer met die geloof in natuurlike essensie om 'n gemeenskaplike onderbewussyn voor te stel wat gevul was met basiese tipologië wat die bewussyn sou beveg of omarm. Jung se beskouing het voorgestel dat mense se impulse om maatskaplike norme te oortree nie die produk van kinderagtigheid of onkunde was nie, maar eerder noodsaaklik tot die aard van die menslike dier was, Darwin se idees het toe reeds die konsep van ""die mens, die dier"" gevestig. Friedrich Nietzsche het 'n filosofie voorgestaan waarin kragte, spesifiek die 'Wil tot mag', meer belangrik as feite of dinge was. Op soortgelyke manier het die werk van Henri Bergson die 'lewenskrag' oor statiese begrippe van realiteit voorgestaan. Wat al die skrywers verenig het was 'n romantiese wantroue van die Victoriaanse positivisme en sekerheid. Instede daarvan het hulle irrasionele denkprosesse deur die lens van rasionaliteit en holisme voorgestaan, of in die geval van Freud dit probeer verduidelik. Dit was verbind aan 'n eeulange neiging om in terme van holistiese idees te dink, wat 'n groter belangstelling in die okkult en ""die lewenskrag"" ingesluit het. Uit die botsing van idees afgelei van die Romantiek, en 'n poging om 'n manier te vind vir kennis om dit wat nog onbekend was te verklaar, het die eerste golf werke voortgespruit wat die implisiete kontrak dat kunstenaars die vertolkers en verteenwoordigers van bourgeois kultuur en idees was gebreek het, al het die skeppers daarvan dit as uitbreidings van bestaande neigings in kuns beskou. Hierdie ""modernistiese"" bakens sluit in Arnold Schoenberg se atonale einde van sy Tweede Strykkwartet in 1908, die abstrakte ekspressionistiese skilderye van Wassily Kandinsky wat in 1903 begin het en 'n hoogtepunt bereik het met die stigting van Der Blaue Reitergroep in München, en die opkoms van kubisme uit die werk van Pablo Picasso en Georges Braque in 1908. Die teorieë van Freud was invloedryk in die golf van moderniteit wat geredeneer het dat die verstand 'n basiese en fundamentele struktuur het, en dat subjektiewe ondervinding gegrond is op die wisselwerking van verskillende dele van die verstand. Alle subjektiewe realiteit was volgens Freud se idees gegrond op die werking van basiese drange en instinkte waardeur die wêreld daarbuite waargeneem is. Dit het 'n breuk met die verlede verteenwoordig in die sin dat daar te vore geglo is dat eksterne en absolute realiteit sy stempel op 'n individu kon afdruk, soos byvoorbeeld in John Locke se tabula rasa doktrine. Die golf van die moderne beweging het in die eerste dekade van die twintigste eeu van die verlede afskeid geneem en het probeer om verskeie kunsvorm op 'n radikale manier te herdefinieer. toonaangewende figure in die letterkundige vleuel van die beweging sluit in: Komponiste soos Schoenberg, Stravinsky, en George Antheil verteenwoordig modernisme in musiek. Kunstenaar soos Gustav Klimt, Picasso, Matisse, Mondrian, en die Les Fauves, Kubisme en die Surrealistebewegings verteenwoordig verskeie vertakkings van Modernisme in die visuele kunste, terwyl argitekte en ontwerpers soos Le Corbusier, Walter Gropius, en Mies van der Rohe modernistiese idees in die alledaagse stedelike lewe ingevoer het. Verskeie figure buite modernisme in kuns is beïnvloed deur kunidees; John Maynard Keynes was byvoorbeeld bevriend met Woolf en ander skrywers van die Bloomsbury groep. [wysig] Die ontploffing van modernisme 1910–1930 Op die vooraand van die Eerste Wêreldoorlog het daar 'n groeiende spanning en onrustigheid geheers met die sosiale orde, soos gesien in die Russiese Revolusie van 1905 en die agitasie deur ""radikale"" partye, ook gemanifesteer in kunswerke in alle media wat die gebruike van die verlede radikaal vereenvoudig of verwerp het. In 1913 het die befaamde Russiese komponis Igor Stravinsky, terwyl hy vir Sergei Diaghilev en die Ballets Russes gewerk het, Le Sacre du printemps (Die Lenteoffer) vir 'n balletstuk, gechoreografeer deur Vaslav Nijinsky gekomponeer wat menslike offer uitgebeeld het, en jong skilders soos Pablo Picasso en Henri Matisse het skokgolwe veroorsaak met hulle verwerping van tradisionele perspektief as manier om skilderye te struktureer—'n stap wat nie een van die Impressioniste, selfs nie Cézanne nie, geneem het nie. Hierdie ontwikkelings het begin om nuwe betekenis te gee aan wat as 'Modernisme' beskou is: Dit het ontwrigting aangegryp, eenvoudige realisme verwerp of verby dit beweeg in letterkunde en kuns, en tonaliteit in musiek verwerp of dramaties verander. Dit het moderniste onderskei van 19de eeuse kunstenaars wat geneig was om te glo in 'vooruitgang'. Skrywers soos Dickens en Tolstoy, skilders soos Turner, en komponiste soos Brahms was nie 'radikale' of 'Boheme' nie, maar eerder gewaardeerde lede van die samelewing wat kuns geproduseer het wat bygedra het tot die samelewing, al het dit soms minder wenslike aspekte daarvan gekritiseer. Modernisme, hoewel dit steeds ""progressief"" was, het algaande tradisionele vorms en tradisionele maatskaplike relings gesien as hindernisse tot vooruitgang, en daarom sou kunstenaar voortaan die rol van 'n rebel speel wat omverwerp eerder as inlig. Futurisme het die neiging vertoonbeeld. In 1909 is F.T. Marinetti se eerste manifes in die Paryse koerant Le Figaro gepubliseer; kort daarna het 'n groep skilders (Giacomo Balla, Umberto Boccioni, Carlo Carrà, Luigi Russolo, en Gino Severini) die Futuriste Manifes medeonderteken. Gemodelleer op die beroemde ""Kommuniste Manifes"" uit die vorige eeu het sulke manifeste idees vorendag gebring wat bedoel was om uit te lok en volgelinge by mekaar te bring. Futurisme wat sterk deur Bergson en Nietzsche beïnvloed is, was deel van die algemene neiging van Modernistiese rasionalisering en ontwrigting. Modernistiese filosofie en kuns is steeds as apart gesien, en slegs as deel van die groter sosiale beweging. Kunstenaars soos Klimt en Cézanne, en komponiste soos Mahler en Richard Strauss was ""die verskriklike modernes""—die wat verder na die avant-garde geneig het was meer van gehoor as gehoor. Polemieke ten gunste van geometriese of suiwer abstrakte skilder was grootliks beperk tot 'klein tydskrifies' (soos The New Age in die VK) met klein sirkulasies. Modernistiese primitivisme en pessimisme was omstrede maar is nie gesien as verteenwoordigend van die Edwardiaanse hoofstroom, wat meer geneig was tot 'n Victoriaanse vertroue in vooruitgang en liberale optimisme, nie. Die Eerste Wêreldoorlog en gebeure wat daarop gevolg het was egter die heftige beroerings waaroor laat 19de eeuse kunstenaars soos Brahms hulle oor bekommer het, en aangegryp het. Eerstens het die mislukking van die vorige status quo voor die hand liggend gelyk vir 'n generasie wat gesien het miljoene oor stukkies grond geveg het—voor die oorlog is daar geredeneer dat niemand so 'n oorlog sou veg nie omdat die koste te hoog sou wees. Tweedens het die geboorte van die masjien era lewenstoestande verander—gemeganiseerde oorlogvoering het 'n toetssteen van die finale realiteit geword. Ten slotte het die enorme traumatiese aar van die ondervinding basiese aannames verpletter: Realisme het bankrot gelyk wanneer mens bloot gestel is aan die fundamenteel fantastiese aard van loopgraafoorlogvoering, soos uitgebeeld in boeke soos Erich Maria Remarque se Im Westen nichts Neues (Niks nuut aan die Westerse Front nie). Verder het die siening dat die mensdom stadig maar seker besig was om morele vooruitgang te behaal belaglik gelyk na die sinnelose mense slagting van die eerste Wêreldoorlog. Die Wêreldoorlog het meteens die felle meganiese geometriese rasionaliteit van tegnologie met die nagmerrieagtige irrasionaliteit van die mite saamgesmelt. Dus het modernisme, wat voor die oorlog so 'n minderheidsmaak was, in die 1920's, op die ou einde die era omskryf. Modernisme is in Europa waargeneem in sulke kritiese bewegings soos Dada, en in konstruktiewe bewegings soos Surrealisme, so wel as in kleiner bewegings soos die Bloomsburygroep. Elkeen van die ""modernismes"", soos waarnemers dit op die stadium geëtiketteer het, het klem geplaas op nuwe metodes om nuwe resultate te produseer. Weereens was Impressionisme 'n voorganger: die idee van nasionale leerskole is vervang met kunstenaars en skrywers wat idees van internasionale bewegings aangeneem het. Surrealisme, Kubisme, Bauhaus, en Leninisme is almal voorbeelde van bewegings wat vinnig aanhangers ver buite die aanvanklike geografiese basis verkry het. Uitstallings, teater, film, boeke en geboue het almal gedien om die openbare persepsie dat die wêreld aan die verander is te verstewig. Vyandige reaksie het baie keer gevolg, daar is op skilderye gespoeg, betogings is georganiseer tydens die opening van uitstallings en werke, en politieke figure het modernisme as onheilsaam en immoreel afgekraak. Terselfdertyd het die 1920's bekend gestaan as die ""Jazz Era"", en het die publiek heelwat entoesiasme vertoon vir die motorkarre, lugvervoer, die telefoon en vooruitgang op ander tegnologiese gebiede. Teen 1930 was modernisme gevestig, insluitend in die politieke en kunssfeer. teen die tyd het modernisme self verander. Daar was in die 1920's 'n algemene reaksie teen die modernisme van voor 1918, wat klem geplaas het op kontinuïteit met die verlede waarteen terselfdertyd gerebelleer is, en teen die aspekte van daardie periode wat oordrewe gemanierd, irrasioneel, en emosionalisties voorgekom het. Dit het aanvanklik gelyk of die na-oorlogse periode of na sistematisasie of na nihilisme afgestuur het soos moontlik die era se mees paradigmatiese beweging, Dada. Terwyl sommige kunstenaars die malheid van die nuwe modernisme aangeval het, het ander dit as sielloos en meganisties beskryf. Debatte het onder die moderniste geheers oor die belangrikheid van die publiek, die verhouding tussen kuns tot die gehoor en die rol van kuns in die samelewing. Modernisme het 'n reeks, soms teenstrydige, reaksies tot die situasie soos dit verstaan is en die pogings om universele beginsels daaruit te probeer aflei, beslaan. Uiteindelik is wetenskap en wetenskaplike rasionaliteit, baie keer gegrond op modelle uit die 18de eeuse, die Verligting, gesien as die bron van logika en stabiliteit, terwyl die basiese primitiewe seksuele en onbewuste drange, saam met die oënskynlik teen-intuitiewe werking van die nuwe new masjien era, gesien is as die basiese emosionele bestanddele. Uit die twee pole, ongeag hoe skynbaar onversoenbaar dit is, het moderniste begin om 'n algehele wêreldbeskouing ontwikkel wat ale aspekte van die lewe sou behels en ""alles van 'n gil tot 'n grinniklag"" kon uitdruk. [wysig] Modernisme se tweede generasie (1930-1945) Teen 1930 het Modernisme populêre kultuur binnegedring. Met die verstedeliking van bevolkings is daar begin om daarna te kyk as 'n bron vir idees om die uitdagings van die dag die hoof te bied. Soos modernisme in die akademie vastrapplek gekry het, het dit 'n selfbewuste teorie van die beweging se eie belangrikheid ontwikkel. Populêre kultuur, wat nie van hoë-kultuur afgelei is nie, maar in plaas daarvan uit eie realiteite (veral massaproduksie), het modernistiese innovasie aangewakker. Moderne idees in kuns het in advertensies en kentekens verskyn, waarvan die beroemde Londonmoltreinkenteken 'n vroeë voorbeeld was van die behoefte aan duidelike, maklik herkenbare en onvergeetlike visuele simbole. 'n Ander sterk invloed was Marxisme. Na die oor die algemeen primitivistiese/irrasionalistiese aspek van voor-Eerste Wêreldoorlog Modernisme, wat vir baie moderniste enige verkleefdheid met bloot politieke oplossings uitgesluit het, en die neoklassisisme van die 1920's, soos verteenwoordig deur T. S. Eliot en Igor Stravinsky—wat populêre oplossings tot moderne probleme verwerp het— het die opkoms van Fascisme, die Groot Depressie, en die opmars na oorlog bygedra tot die radikalisering van 'n generasie. Die Russiese Revolusie was die katalis wat politieke radikalisme en utopianisme sou versmelt, met meer uitdruklike politieke standpunte. Bertolt Brecht, W. H. Auden, Andre Breton, Louis Aragon en die filosowe Gramsci en Walter Benjamin is moontlik die bekendste voorbeelde van hierdie Modernistiese Marxisme. Die skuif van die radikale linkse was egter nie universeel nie en Modernisme word nie in die algemeen fundamenteel met die linkse geassosieer nie. Moderniste wat met 'n meer regse inslag sluit in Wyndham Lewis, William Butler Yeats, T. S. Eliot, Ezra Pound, die Nedrlandse skrywer Menno ter Braak en andere. Een van die mees sigbare veranderings van die periode is die aanneem van voorwerpe van moderne produksie in die daaglikse lewe. Elektrisiteit, die telefoon, die motorkar—en die behoefte om daarmee te werk en leef en dit te herstel—het die behoefte aan nuwe vorms van maniere en sosiale lewe laat ontstaan. Die soort ontwrigtende beweging wat slegs deur 'n klein groep in die 1880's ondervind is, het 'n alledaagse verskynsel geword. Die spoed van kommunikasie wat vir die aandelemakelaars van 1890 gereserveer was, het deel geword van gesinslewe. Modernisme se invloed op maatskaplike organisering sou ondersoeke na seks en die basiese verbinding van die gesin eerder as die uitgebreide familie. Die Freudiaanse spannings van infantiele seksualiteit en die grootmaak van kinders het meer intens geraak omdat mense minder kinders gehad het en daarom 'n meer spesifieke verhouding met elke kind: die teoretiese het weereens die praktiese, en selfs populêre, geword. [wysig] Modernisme se doelstellings Baie moderniste het gegloo dat deur tradisie te verwerp hulle radikaal nuwe manier vir die skep van kuns kon ontdek. Arnold Schoenberg het geglo dat deur tradisionele tonale harmonie te verwerp, die hiërargiese stelsel waarvolgens musiekwerke georganiseer is en wat die maak van musiek vir ten minste een en 'n halwe eeu as gids gedien het, hy 'n geheel en al nuwe manier om klank te organiseer ontdek het, gebaseer op die gebruik van twaalf-note rye . Dit het gelei tot wat teen die na-oorlogse periode as seriale musiek bekendgestaan het. Abstrakte kunstenaars wat die Impressioniste, sowel as Paul Cézanne en Edvard Munch as voorbeelde gebruik het, het van die standpunt uitgegaan dat kleur en vorm die essensiële karakteristieke van kuns was, nie die uitbeeld van die natuurlike wêreld nie. Wassily Kandinsky, Piet Mondrian, en Kazimir Malevich het almal geglo in die herdefiniëring van kuns as die rangskikking van suiwer kleur. Die gebruik van fotografie, wat die verteenwoordigende funksie van visuele kuns tot 'n groot mate uitgedien gemaak het, het 'n strek invloed op die aspek van modernisme gehad. Die kunstenaars het egter ook geglo dat deur die uitbeelding van materiele voorwerpe te verwerp, hulle kuns gehelp het om van 'n materialistiese na 'n spirituele ontwikkelingsfase te beweeg. Ander moderniste, veral die wat betrokke was by ontwerp, het meer pragmatiese beskouings gehad. Modernistiese argitekte en ontwerpers het geglo dat nuwe tegnologie die ou boustyle uitgedien gemaak het. Le Corbusier het gemeen dat geboue moes dien as ""masjiene om in te lewe"", analoog aan motorkarre, wat hy gesien het as masjiene om in te reis. Net soos motors die perd vervang het, moes modernistiese ontwerp die ou style en strukture wat van Antieke Griekeland of van die Middeleeue geërf is vervang. In die navolging van die masjien estetika het modernistiese ontwerpers tipies dekoratiewe motiewe in ontwerp verwerp en verkies om klem te lê op die materiaal wat gebruik is en op suiwer geometriese vorms. Die wolkekrabber, soos Ludwig Mies van der Rohe se Seagramgebou in New York (1956 – 1958), het die argetipiese modernistiese gebou geword. Modernistiese ontwerp van huise en meubels het ook tipies eenvoud en duidelikheid van vorm beklemtoon met oopplan binnehuisontwerpe, en die vermyding van warboel. Modernisme het die 19de eeuse verhouding van publiek en privaat omgekeer: in die 19de eeu was publieke geboue horisontaal uitgetrek vir 'n verskeidenheid van tegniese redes, en privaat gebou het vertikaliteit beklemtoon—om meer private ruimte op meer en meer beperkte grond in te pas. Hierteenoor het publieke geboue in die 20ste eeu vertikaal georienteerd geraak en privaat geboue is meer horisontaal georganiseer. baie aspekte van modernistiese ontwerp bly voortbestaan in die hoofstroom van kontemporêre argitektuur aan die begin van die 21ste eeu, alhoewel die dogmatiese benadering plek gemaak het vir meer speelse gebruik van versiering, historiese verwysings en ruimtelike drama. In ander kunsvorme was sulke pragmatiese oorwegings minder belangrik. In letterkunde en visuele kuns het sommige moderniste daarna gestreef om verwagtings uit te daag hoofsaaklik om hulle kuns meer intens te maak, of om die gehoor te dwing om die moeite te doen om hulle eie vooropgestelde idees te bevraagteken. Die aspek van modernisme was baie keer oënskynlik 'n reaksie op die verbruikerskultuur wat in Europa en Noord-Amerika ontwikkel het in die laat 19de eeu. Terwyl meeste vervaardigers poog om produkte te maak wat bemarkbaar sal wees deur te spreek tot voorkeure en vooroordele, het hoogmoderniste sulke verbruikershoudings verwerp om konvensionele denke te ondermyn. Die kunskritikus Clement Greenberg het die teorie van modernisme in sy essay Avant-Garde and Kitsch uiteengesit. Greenberg het die produkte van verbruikerskultuur ""kitsch"" genoem omdat die ontwerp daarvan eenvoudig daarop gemik was om maksimum aanloklikheid te verseker, met enige moeilike eienskappe verwyder. Vir Greenberg het modernisme dus 'n reaksie gevorm teen die ontwikkeling van voorbeelde van moderne verbruikerskultuur soos kommersiële popmusiek, Hollywoodfilms, en reklame. Greenberg het dit geassosieer met die revolusionêre verwerping van kapitalisme. Sommige moderniste het hulleself gesien as deel van 'n revolusionêre kultuur—'n kultuur wat politiese revolusie ingesluit het. Ander het konvensionele politiek sowel as kunskonvensies verwerp in die geloof dat 'n revolusie van bewustheid belangriker was as 'n verandering in politieke strukture. Baie moderniste het hulle self as apolities gesien. Ander, soos T. S. Eliot, het massa populêre kultuur van uit 'n konserwatiewe posisie verwerp. Daar kan inderwaarheid geredeneer word dat modernisme in letterkunde en kuns 'n elitekultuur wat die meerderheid van die bevolking uitgesluit het in stand gehou het. [wysig] Modernisme se ontvangs en omstredenheid Die mees omstrede aspek van die moderne beweging was en bly die verwerping van tradisie. Modernisme se klem op vryheid van uitdrukking, eksperimentering, radikalisme, en primitivisme verontagsaam konvensionele verwagtings. In baie kunsvorms het dit baie keer beteken dat gehore ontstel en vervreem is met bisarre en onvoorspelbare effekte: die vreemde en steurende kombinasies van motiewe in Surrealisme, of die gebruik van ekstreme dissonansie en atonaliteit in modernistiese musiek. In letterkunde het dit baie keer die verwerping van verstaanbare storielyn of karakterontwikkeling in romans, of die skep van poësie wat duidelike interpretasie onmoontlik gemaak het. Die Sowjetunie se Kommunistiese regering het modernisme na die opkoms van Stalin verwerp op grond van beweerde elitisme, al het dit te vore Futurisme en Konstruktivisme; en die Nazi regering in Duitsland het dit as narsisties en onsinnig sowel as ""Joods"" en ""Negers"" beskou. Die Nazis het modernistiese skilderye saam met die van die geestesversteurdes in 'n uitstalling genaamd Entartete Kunst (Ontaarde Kuns). Beskuldigings van ""formalisme"" kon lei tot die einde van 'n loopbaan of erger gevolge. Om die rede het baie moderniste van die naoorlogse generasie gevoel dat hulle die belangrikste bolwerk teen totalitarisme was waarvan die onderdrukking deur 'n regering of ander groep met veronderstelde outoriteit as 'n waarskuwing gedien het dat individuele vryhede bedreig is. In werklikheid het modernisme hoofsaaklik gefloreer verbruikers/kapitalistiese samelewings, ondanks die feit dat voorstanders daarvan baie keer gekant was teen verbruikerswese. Hoogmodernisme het egter na die Tweede Wêreldoorlog met verbruikerskultuur begin saamsmelt, veral gedurende die 1960's. In Brittanje het 'n jeug subkultuur hulleself selfs ""moderns"", genoem, wat gewoonlik verkort is na Mods en wat aanhangers was van verteenwoordigende groepe soos The Who en The Kinks. Kunstenaars soos Bob Dylan, Serge Gainsbourg en die Rolling Stones het populêre musikale tradisies met modernistiese digvorms gekombineer en literêre toestelle aangeneem wat afgelei is van Eliot, Apollinaire en ander. Die Beatles het op soortgelyke manier ontwikkel en het modernistiese musikale effekte op verskeie albums geskep, terwyl musikante soos Frank Zappa, Syd Barrett en Captain Beefheart selfs meer eksperimenteel was. Modernistiese toestelle het ook hulle verskyning gemaak in populêre film, en later ook in musiek videos. Modernistiese ontwerp het ook in die hoofstroom van populêre kultuur begin verskyn soos vereenvoudigde en gestileerde vorms gewild begin raak het, baie keer geassosieer met drome van 'n ruimte era hoëtegnologie toekoms. ""Anti-moderne"" of ""teen-moderne"" bewegings streef daarna om holisme, verbinding en spiritualiteit te beklemtoon as teëmiddel tot modernism. Sulke bewegings beskou Modernism as reduksionisties, en daarom blootgestel tot aan die mislukking om sistemiese emergent effekte raak te sien. Baie Moderniste het die standpunt aangeneem, soos byvoorbeeld Paul Hindemith in sy laat aanneming van mistisisme. Skrywers soos Paul H. Ray en Sherry Ruth Anderson, in The Cultural Creatives (2000), Fredrick Turner in A Culture of Hope en Lester Brown in Plan B, het kritiek verwoord van die basiese idee van modernisme self— dat individuele kreatiewe uitdrukking moet aanpas by die realiteite van tegnologie. In plaas daarvan redeneer hulle dat individuele kreatiwiteit alledaagse lewe emosioneel meer aanvaarbaar behoort te maak. In sommige velde het die effekte van modernisme sterker en meer volhardend gebly as in ander. Visuele kuns het die grootste breuk met die verlede gemaak. Meeste wêreldstede het museums toegewy aan 'Moderne Kuns' wat onderskei word van post-Renaissance kuns (circa 1400 tot circa 1900). Voorbeelde sluit in die Museum of Modern Art in New York, die Tate Modern in London, en die Centre Pompidou in Paris. Die galerye tref geen onderskeid tussen moderniste en postmoderne fases nie en sien beide as ontwikkelings binne 'Moderne Kuns'.","Modernisme is 'n denkrigting wat die mens se vermoë om die geboude en ontwerpte omgewing met behulp van wetenskaplike kennis, tegnologie en praktiese eksperimentering te skep, verbeter, dekonstrueer en hervorm herbevestig – dus in wese beide progressief en optimisties. Die term dek baie politiese, kulturele en kuns bewegings wat hulle oorsprong in die veranderinge in die Westerse samelewing teen die einde van die 19de eeu en die begin van die 20ste eeu het. Breedweg beskryf modernisme 'n reeks hervormende kulturele bewegings in kuns en argitektuur, musiek, literatuur en die toegepaste kunste wat te voorskyn gekom het in die dekades voor 1914. Moderne (kwantum en relatiewistiese) fisika, moderne (analitiese en kontinentale) filosofie en moderne getalteorie teorie in wiskunde word egter ook beskou as deel van die periode. Met die aangryp van verandering en die teenwoordige behels modernisme die werk van denkers, insluitend kunstenaars, skrywers en ontwerpers wat gerebelleer het teen negentiende eeuse akademiese en historiese tradisies, en die nuwe ekonomiese, maatskaplike en politiese aspekte van 'n ontluikende volledige geïndustrialiseerde wêreld gekonfronteer het. Party mense verdeel die twintigste eeu in bewegings aangedui deur Modernisme en Postmodernisme, terwyl ander dit as apekte van dieselfde beweging sien." af,57df49edd8e2d700f01184a1743b6b2f,"[wysig] Geografie Slowakye is 'n landgebonde staat en het gemeenskaplike grense met Oostenryk (91 kilometer), Pole (444 kilometer), Tsjeggië (215 kilometer), Hongarye (515 kilometer) en die Oekraïne (90 kilometer). Sy maksimale lengte in wes-oostelike rigting beloop 428 kilometer, sy maksimale wydte in noord-suidelike rigting 195 kilometer. Die land word in die noorde en in sy sentrum oorheers deur die Hoë Tatra (Vysoké Tatry) en Lae Tatra (Nízke Tatry), wat albei deel uitmaak van die Karpate, die Klein en Groot Fatraberge (Malá Fatra en Veľká Fatra), die Slowaakse Ertsgebergte (Slovenské rudohorie) en baie ander kleiner bergreekse. Veral in die Tatra word Slowakye deur Alpynse landskapsvorme gekenmerk. In die suide strek die land tot by die Hongaarse Laagvlakte. Die grootste riviere is die middelloop van die Donau met 'n lengte van 170 kilometer, wat grotendeels ook die grens met Hongarye vorm, Tisa, Waag (Váh, met 'n lengte van 400 kilometer vloei dit deur sowat die helfte van Slowakye se grondgebied), Morava en Hron. Gerlachovský štít in die Hoë Tatra is die hoogste bergspits (2�655 meter bo seevlak). Die Slowaakse klimaat is kontinentaal en gematig, met warm en droë somers en koue, vogtige winters. Die gemiddelde temperature is 0�°C in Januarie, die koudste maand, en 21�°C in Julie en Augustus, die warmste maande. Die hoër geleë gebiede is gewoonlik 130 dae per jaar met sneeu bedek. [wysig] Etimologie Reeds in die 15de eeu is na die gebied van die huidige Slowakye as Slováky verwys, en in die 18de eeu het benamings soos Slovakia, Slavonia, Sclavonic en Slowakey/Slowakei in die plaaslike Slawiese en die Duitse taalgebied gebruiklik geraak. Aangesien die gebied van Slowakye al in die laat 5de eeu deur Slawiese stamme bewoon is, wat vanaf die 9de eu na hulself as Slověne verwys het, is die benaming Slowakye vermoedelik reeds vroeër gebruik. Die oorspronklike Slawiese woordvorm leef voort in afleidings soos die plaaslike eiename Slovák (manlik) en Slovenka (vroulik) en die byvoeglike naamwoord slovenský. Die Hongare het sedert die 18de eeu na die gebiede van die Koninkryk Hongarye, wat noord van die Theiss- en Donauriviere geleë was, in nie-amptelike taalgebruik dikwels as Bo-Hongarye verwys, terwyl die res van die land Neder-Hongarye genoem is. Tussen die 16de en 18de eeu het die term Bo-Hongarye in geografiese opsig net die ooste van Slowakye en die aangrensende gebiede van die huidige Noord-Hongarye ingesluit wat nie deur die Turkse Osmane beset was nie. Die term Neder-Hongarye het na Wes- en Sentraal-Slowakye), maar soms ook na die res van die land verwys. [wysig] Demografie Slowakye se bevolking het sedert onafhanklikwording op sowat 5,4 miljoen gestagneer. Met 'n gemiddelde ouderdom van 35,5 jaar behoort Slowakye tot die jonger lande in Europa. Naas etniese Slowake (85,8 persent van die totale bevolking) is daar minderhede van Hongare (9,7 persent), 1,7 persent Roma, 0,8 persent Tsjegge, 0,4 persent Ruthene, 0,2 persent Oekraïners, 0,1 persent Duitsers en klein groepe Pole en Russe. Volgens die sensus van die jaar 2001 is 68,9 persent van die bevolking Rooms-Katolieke, 12,9 persent ongebonde, 6,9 persent Lutherane (Augsburgse Kerk), 4,09 persent Grieks-Katolieke, 2,04 Gereformeerdes, 1,24 persent Jode en 0,94 persent Ortodokses. Die Joodse bevolking, tans sowat 2�300 mense, het skerp gedaal in vergelyking met die 120�000 mense voor die Tweede Wêreldoorlog. Daar is ook minderhede van onder meer 5�000 Moslems. Slowaaks, wat deel uitmaak van die Slawiese taalfamilie, is die amptelike taal van Slowakye. Hongaars word veral in die suide gepraat en in 'n aantal gebiede as tweede ampstaal erken. Alhoewel Slowakye sedert die negentigerjare van die 20ste eeu tot 'n moderne Europese ekonomie ontwikkel het, beskik dit nogtans oor 'n aansienlike plattelandse bevolking. Sowat 45 persent van die Slowake woon in dorpe met minder as 5�000 inwoners, en 14 persent in dorpe met minder as 1�000 inwoners. [wysig] Geskiedenis [wysig] Voor die 5de eeu Die Romeinse Ryk het in die loop van sy uitbreiding na Sentraal-Europa vanaf die jaar 6 n.C. 'n aantal militêre voorposte langs die Donau opgerig. In die tydperk tussen 20 en 50 het die Germaanse volk van die Quadi die sogenaamde Koninkryk van Vannius in die westelike en sentrale gebiede van die huidige Slowakye bewoon. Sedert omtrent 450 n.C. is die gebied van die huidige Slowakye deur Kelte bewoon, wat in Bratislava en Liptov magtige oppida (versterkte dorpe) opgerig het. Silwermunte met die name van Keltiese konings verteenwoordig die oudste bekende gebruik van 'n alfabet in die gebied. [wysig] Slawiese state Die Slawiese bevolking het hulle in die 5de eeu in die gebied gevestig. Wes-Slowakye was in die 7de eeu die sentrum van Samo se Ryk. 'n Proto-Slawiese staat, wat as die Vorstedom van Nitra bekend gestaan het, het in die 8de eeu ontwikkel, en sy heerser Pribina het in 828 die eerste Christelike kerk in Slowakye gewy. Saam met die aangrensende Morawië het die vorstedom sedert 833 die hartland van die Groot Morawiese Ryk gevorm. Hierdie (Proto-)Slowaakse ryk het die hoogtepunt van sy mag en kulturele ontwikkeling tydens die heerskappy van Vors Rastislav met die aankoms van die Slawiese sendelinge en heiliges Kirillus en Methodius in 863 bereik. Koning Swatopluk I het die ryk se magsgebied uitgebrei. [wysig] Koninkryk van Hongarye Ná die ontbinding van die Groot Morawiese Ryk in die vroeë 10de eeu het die Hongare die gebied van die huidige Slowakye geleidelik begin beset. Nogtans het Slowakye weens die hoë peil van sy ekonomiese en kulturele ontwikkeling steeds 'n belangrike posisie in hierdie nuwe staat gehandhaaf. Dit is byna twee eeue lank as die outonome Vorstedom van Nitra binne die Hongaarse staatsverband geregeer. Slowaakse nedersettings het na die noordelike helfte van die huidige Hongarye uitgebrei, terwyl Hongaarse setlaars hulle in die suidelike deel van Slowakye gevestig het. Die etniese samestelling het met die aankoms van die Karpaatse Duitsers (sedert die 13de eeu), die Vlachs (sedert die 14de eeu) en Jode nog komplekser geword. Die Mongole-inval van die jaar 1241 en 'n hongersnood, wat daarop gevolg het, het tot 'n dramatiese verlies van menselewens gelei. Desondanks was die Middeleeuse Slowakye veral gekenmerk deur 'n aantal groeiende stede, die oprigting van talle steenkastele en die ontwikkeling van 'n eie kunslewe. Matthias Corvinus het in 1467 die eerste Slowaakse universiteit in Bratislava gestig, wat egter net 'n kortstondige instelling geblyk te wees het. Met die uitbreiding van die Ottomaanse Ryk na die huidige Hongarye en die besetting van die stad Boeda in die vroeë 16de eeu, het die magsentrum van die Koninkryk van Hongarye, wat nou as die Koninklike Hongarye bekend gestaan het, na Slowakye begin verskuif, en Bratislava, wat destyds ook Pressburg, Pressporek, Posonium of Posony genoem is, het in 1536 die hoofstad van die Koninklike Hongarye geword. Die Ottomaanse Oorloë en opstande teen die Habsburgse monargie het egter ook tot grootskaalse verwoestings van veral plattelandse gebiede gelei. Met die Turkse terugtog uit Hongarye in die 18de eeu het ook Slowakye se invloed binne die koninkryk geleidelik afgeneem, alhoewel Bratislava sy posisie as Hongaarse hoofstad tot by die jaar 1848 kon handhaaf. Die regeringsetel is toe na Boedapest verskuif. Tydens die rewolusie in die Habsburgse gebiede in die jare 1848 en 1849 het die Slowake die kant van die Oostenrykse keiser gekies, veral met die hoop op 'n afskeiding van die Hongaarse deel van die ryk. Uiteindelik het hierdie pogings egter gefaal. In die tydperk van die Oostenryks-Hongaarse Ryk het die Slowake tussen 1867 en 1918 onder toenemende druk van Hongarisering gekom. Die Hongaarse regering het onder meer Slowakye se drie hoërskole en die Matica slovenská in die jare 1874 en 1875 gesluit. [wysig] Die 20ste eeu Slowakye het in 1918 by die geweste Boheme en die aangrensende Morawië aangesluit om die nuwe onafhanklike staat Tsjeggoslowakye te vorm. Die provisionele Hongaarse Sowjetrepubliek het die chaos, wat ná die ontbinding van die Keiserryk van Oostenryk-Hongarye geheers het, benut om Slowakye in 1919 aan te val. Sowat 'n derde van die land het tydelik die Slowaakse Sowjetrepubliek geword. In die tydperk tussen die Eerste en Tweede Wêreldoorlog is die demokratiese en welvarende Republiek van Tsjeggoslowakye voortdurend deur die revisionistiese regerings van Duitsland en Hongarye bedreig. Die staat is uiteindelik met die Ooreenkoms van München in die jaar 1938 opgedeel; Slowakye het destyds 'n onafhanklike staat onder die leierskap van president Jozef Tiso geword en nou bande met Nazi-Duitsland gehandhaaf. Die anti-Nazi-weerstandsbeweging het in 1944 'n gewapende stryd, wat as die Nasionale Slowaakse Opstand bekend staan, begin. Die Republiek van Tsjeggoslowakye is ná die Tweede Wêreldoorlog in 1945 herstel, maar het vinnig onder die invloed van die Sowjetunie en sy militêre verbond, die Warskouverdrag, gekom. In 1969 het die staat 'n federasie van die Tsjeggiese Sosialistiese Republiek en die Slowaakse Sosialistiese Republiek geword. Die einde van die Kommunistiese bewind in Tsjeggoslowakye in die sogenaamde fluweelrewolusie van die jaar 1989 het weer tot die verdeling van die land gelei. Op 1 Januarie 1993 het Tsjeggië en Slowakye weer aparte en onafhanklike state geword - 'n gebeurtenis, wat destyds ook die ""fluweelskeiding"" genoem is. Slowakye het egter binne die Visegrad-Groep steeds nou bande met Tsjeggië en ander Middel-Europese lande gehandhaaf. Op 29 Maart 2004 het Slowakye by die Noord-Atlantiese Verdragsorganisasie (NAVO) en enkele weke later op 1 Mei ook by die Europese Unie aangesluit. [wysig] Ekonomie In die tydperk van Tsjeggoslowakye was die energie-intensiewe metaal- en chemiese nywerhede, die wapenbedryf en kragopwekking sedert die 1950's die steunpilare van die Slowaakse ekonomie. Slowakye was een van die beduidenste sentrums van die Warskouverdragstate se wapenbedryf. Sowat sestig persent van die ondernemings, wat by die metaalverwerkende sektor gereken is, was in werklikheid wapenvervaardigers. Met die politieke veranderings van die jaar 1989 het hierdie prentjie begin verander, en veral die dienstesektor het sindsdien sterk gegroei terwyl die swaar nywerhede in 'n krisis gedompel het. Die nywerheidsektor se bydrae tot die bruto binnelandse produk (BBP) het van 61 persent in die jaar 1991 tot 24,3 persent in 2003 gedaal. In die jare 2006 en 2007 het hierdie sektor egter weer 'n opswaai beleef, en sy bydrae tot die BBP het in 2007 36,1 persent beloop. Tans vorm die motorbedryf die basis van Slowakye se industriële sektor, en internasionale vervaardigers met fabrieke in die land sluit Volkswagen, Peugeot en Kia in. Danksy die stigting van talle klein privaat ondernemings het die dienstesektor se bydrae tussen 1991 en 2006 byna verdubbel van 33 tot 60,7 persent. Slowakye het 'n oorwegend suksesvolle oorgang van 'n sentraal-beplande na 'n mark- en uitvoergerigte ekonomie gemaak, en die regering het al in 2001 goed met sy omvattende program van makroekonomiese stabilisering en strukturele hervormings gevorder. Groot dele van die voormalige staatsekonomie is reeds geprivatiseer, en buitelandse beleggings het duidelik gegroei. Die bankesektor word nou deur buitelandse ondernemings beheer. Die wisselkoers van die Slowaakse Kroon teenoor die Euro en VSA-dollar het in die laaste jare begin stabiliseer. Bratislava is naas die Tsjeggiese hoofstad Praag die welvarendste gebied van die EU se nuwe lidstate in Oos-Europa, en sy gewildheid bedreig self die Oostenrykse hoofstad Wene se status as die belangrikste hoofkwartier vir ondernemings wat sake op die Oos-Europese markte doen. Die ekonomie het in 2006 met meer as sewe persent gegroei, onder meer danksy grootskaalse beleggings van die Suid-Koreaanse motorvervaardiger Kia, wat in laat 2006 met die plaaslike produksie begin het. Slowakye se lone en salarisse is die laagste in die Europese Unie (EU), en ook sy belastingtariewe is aansienlik laer as in die meeste ander Europese lande. Die Slowaakse regering word deur verskeie lande in die EU gekritiseer vanweë hierdie beleid wat dreig om sosiale standaarde in Europa te verlaag. Naas internasionale motorvervaardigers het die land ook 'n aantal ander groot ondernemings soos Samsung gelok wat hier plat skerms vir die Europese mark vervaardig. Nogtans het buitelandse beleggings nie gehelp om tegnologiese innovasie in die plaaslike ekonomie te bevorder nie, alhoewel die werkloosheidsyfer (9,6 persent in 2008) intussen afgeneem het. Die inflasiekoers het in 2008 3,5 persent bereik en was sodoende duidelik hoër as die gemiddelde koers in die Eurosone. Die invoering van die Europese geldeenheid Euro op 1 Januarie 2009 het Slowakye se aantreklikheid vir buitelandse beleggers verhoog.","Die Slowaakse Republiek of Slowakye (Slowaaks: Slovensko) is 'n jong republiek in Sentraal-Europa, wat op 1 Januarie 1993 losgeraak het van Tsjeggo-Slowakye, wat daardeur opgehou het om te bestaan. Die land word begrens deur Tsjeggië in die weste, Pole in die noorde, Oekraïne in die ooste, Hongarye in die suide en Oostenryk in die suidweste. Die hoofstad Bratislava is ook die grootste stad in die land. Die land is grotendeels bergagtige gebied, wat tydens die twintigste eeu 'n geheel gevorm het met die taalkundige en kulturele nou-verwante Tsjeggië, wat egter 'n heel ander ontwikkeling meegemaak het. Slowakye het eeue lank deel uitgemaak van Hongarye. Die emansipasie van die Slowaakse volk het later ontwikkel. Slowakye is tans een van die lidstate van die Europese Unie. Die bevolking het op 18 Mei 2003 in 'n referendum vir toetreding gestem. Dit het uiteindelik plaasgevind op 1 Mei 2004. Sedert 29 Maart 2004 is Slowakye ook 'n lidstaat van die Noord-Atlantiese Verdragsorganisasie (NAVO)." af,cdc84de27369a4754b26133bd886cb8c,"[wysig] Geskiedenis Daar word geglo dat Brasilië vir ten minste 10 000 jaar lank deur semi-nomadiese stamme bevolk was voordat die eerste Portugese ontdekkingsreisigers onder leiding van Pedro Álvares Cabral in 1500 daar voet aan wal gesit het. Admiraal Cabral se vloot het in Maart 1500 die hawe van Lissabon verlaat en was met dertien skepe en 'n bemanning van 1�500 die grootste wat tot dusver na die Suid-Atlantiese gebiede gestuur is. Die Portugese was van plan om hulle handelsbelange in Indië met swaar gewapende skepe teen Arabiese mededingers en plaaslike heersers te beskerm. Die ontdekking van Brasilië was min of meer 'n toeval: op 2 April 1500 het Cabral se manne naby die huidige Porto Seguro vir die eerste keer land raakgesien. Op 22 April 1500 het die Portugese voet aan wal gesit en op vreedsame Indiane afgekom, maar daar was klaarblyklik geen rykdomme in hierdie land nie. Op 3 Mei het Cabral weer seile gespan om Indië betyds te bereik. Brasilië was aanvanklik van min belang vir Portugal, maar sou nogtans tot sy grootste en belangrikste kolonie ontwikkel. Oor die loop van drie eeue is dit deur die Portugese hervestig en is die houtbronne eers ontgin en later ook landboubedrywighede in die vorm van suikerriet en koffiebone gevestig en is goud ook daar ontgin. Die kolonie se mannekrag het aanvanklik bestaan uit slawe vanuit die oorspronklike boorlinge en ná 1550, hoofsaaklik vanuit Afrika. Tussen 1630 en 1654 is die gebied rondom Recife in die noordooste oorgeneem deur die Republiek van die Sewe Verenigde Nederlande en het die kolonie as Nieu-Holland bekend gestaan. Die verskillende Nederlandse goewerneurs van die kolonie het probeer om soveel moontlik immigrante na die gebied te lok, met gematigde sukses. Uiteindelik word die Nederlanders, wat nie deur die moederland bygestaan kon word nie vanweë die Eerste Anglo-Nederlandse oorlog, in 1654 verdryf deur die Portugese wat die gebied weer by hulle kolonie gevoeg het. In 1808 het koningin Maria I van Portugal en haar seun, die toekomstige João VI van Portugal, op die vlug geslaan vir die leërs van Napoleon en hulself in Rio de Janeiro in Brasilië hervestig tesame met die res van die koninklike familie, die adel en die regering. Al het die koninklike familie in 1821 na Portugal teruggekeer, is daar intussen handelsroetes na die Verenigde Koninkryk gevestig, aangesien hulle van die Europese hawes afgesny is deur Napoleon se magte. Brasilië se status is ook verhoog na dié van 'n verenigde koninkryk onder die Portugese kroon. Na João VI van Portugal se vertrek het die oorblywende koninklike regering in Rio de Janeiro stappe geneem om die Koninkryk van Brasilië te ontbind en sy status weer na kroonkolonie te verlaag. Dit het gelei tot 'n reeks kleinskaalse konflikte wat bekend staan as die Brasiliaanse Onafhanklikheidsoorlog. Op 7 September 1822 het kroonprins Pedro I van Brasilië (later Pedro IV van Portugal) onafhanklikheid verklaar en die onafhanklike Koninkryk van Brasilië tot stand gebring. 'n Verdrag wat die koninkryk se onafhanklikheid erken is op 29 Augustus 1825 met Brittanje en Portugal onderteken. Aangesien die kroon steeds in die hande van die Huis van Braganza was, het die onafhanklikheid meer 'n verdeling van die Portugese ryk in twee dele verteenwoordig en verskil dit ietwat met van die ander onafhanklikheidsbewegings wat elders in die Amerikas voorgekom het. Die Brasiliaanse Ryk was teoreties 'n demokrasie volgens die Britse styl, al het die magsverdeling tussen die keiser en die parlement meer ooreenkomste met die destydse Oostenrykse ryk gehad. Slawerny is in 1888 afgeskaf deur die ""Goue Wet"" wat deur Prinses Isabel uitgevaardig is. 'n Grootskaalse immigrasie uit Europa het daarna die basis geskep vir verdere nywerheidsontwikkeling. Pedro I is opgevolg deur sy seun Pedro II — wat op sy oudag vasgevang is in 'n politiese stryd tussen die weermag en die kabinet, 'n krisis wat ontstaan het as gevolg van die Paraguay Oorlog. Om 'n burgeroorlog tussen die weermag en die vloot te voorkom het Pedro II op die 15de November 1889 van sy troon afstand gedoen toe 'n federale republiek tot stand gebring is deur Veldmaarskalk Deodora da Fonseca. In die laat 19de en vroeë 20ste eeue, het Brasilië meer as 5 miljoen Europese, Arabiese en Japannese immigrante gelok. Die tydperk het dan ook die verdere nywerheidsontwikkeling en verder kolonialisasie van die binneland teweeg gebring. Brasiliaanse demokrasie is drie keer omvergegooi en deur diktatorskappe vervang tussen 1930–1934 en 1937–1945 onder bewind van Getúlio Vargas en tussen 1964–1985 onder opeenvolgende generaals wat deur die militêre bewind aangestel is met die hulp van die VSA. [wysig] Republiekwording en die tydperk van die wêreldoorloë Die eerste Brasiliaanse republiek met 'n federatiewe grondwet (24 Februarie 1891), die Verenigde State van Brasilië (Portugees: República dos Estados Unidos do Brasil) is deur maarskalk Manuel Deodoro da Fonseca geproklameer, met die Verenigde State van Amerika as sy model. Die republikeinse regerings het die vinnige ontwikkeling van die Brasiliaanse ekonomie bevorder, en grenskonflikte met die buurstate is op 'n vreedsame manier besleg. Die groot internasionale aanvraag na koffie, een van Brasilië se hoofsaaklike uitvoerprodukte, het aanvanklik die ekonomiese welvaart van die land verseker en die landbou het hom veral op hierdie gewas toegespits. Weens sterk mededinging van Asiatiese produsente het die plaaslike rubberbedryf egter al in 1914 in 'n ernstige krisis beleef, wat die hele ekonomie geraak het. Tydens die Eerste Wêreldoorlog was Brasilië sedert 1917 amptelik 'n lid van die geallieerde koalisie teen Duitsland, maar het egter geen aktiewe rol by die oorlogshandelinge gespeel nie. Die aanvraag na koffie het ná die einde van die oorlog skerp gedaal en die politieke stabiliteit is deur revolusies in die deelstate Sāo Paulo en Rio Grande do Sul bedreig. Tydens die twintigerjare het groot dele van die bevolking daarvoor gepleit om 'n einde aan die oligargiese regeringstelsel te maak. Met die tweede krisis van die koffiebedryf in 1930 het die bevolking onder die leiding van Getúlio Vargas, die sogenaamde ""Vader van die Armes"", in opstand teen die regering gekom en Vargas het die amp van presidentskap oorgeneem. In die eerste maande van sy regering het die Brasiliaanse ekonomie begin herstel. In 1937 is Vargas tot lewenslange president en ""welwillende diktator"" uitgeroep. Nadat die VSA druk op hom geplaas het, het Vargas in 1942 oorlog teen Duitsland en sy geallieerdes verklaar. 'n Afdeling van sowat 25�000 Brasiliaanse soldate is na Italië gestuur en het onder meer aan die Slag van Monte Cassino deelgeneem. Ná die oorlog is Vargas deur die Brasiliaanse weermag as president ontslaan. [wysig] Die tydperk ná 1945 Net vyf jaar later is Vargas deur die Brasiliaanse volk vir 'n tweede ampstermyn gekies. Hy het 'n duidelik Sosialistiese beleid gevolg, maar nadat die Verenigde State en regsgesinde politieke kringe steeds meer druk op hom geplaas het om te bedank, het hy in 1954 selfmoord gepleeg. Sy opvolger Juscelino Kubitschek het saam met die Partido Trabalhista Brasileiro (PTB) daarin geslaag om buitelandse beleggers na die land te lok en in die laat vyftigerjare het die Brasiliaanse ekonomie weer vinniger begin groei. President Kubitschek se ambisieuse projek om 'n nuwe hoofstad Brasilia in die sentrum van die land te stig, het die staatsfinansies erg verswak. Jânio da Silva Quadros het die presidentsverkiesing in 1960 gewen en 'n beleid van politieke onafhanklikheid (veral teenoor die VSA) en volhoubare staatsfinansies gevolg. Maar slegs enkele maande nadat hy die ampseed afgelê het, het hy in 1961 ten gunste van sy vise-president Joāo Goulart afgedank. Met die onbloedige revolusie van 1964 wat deur 'n aantal goewerneurs in die deelstate gesteun is, is 'n einde aan die presidentskap van die links-liberale Goulart gemaak en 'n militêre bewind het die mag oorgeneem. Brasilië het tot een van die gewildste bestemmings vir internasionale beleggings ontwikkel en 'n groot aantal multinasionale maatskappye het hulle in die land gevestig. Sedert 1985 word Brasilië internasionaal as 'n demokrasie, en spesifiek 'n presidensiële demokrasie, erken. Die status is in 1993 deur 'n volkstemming bevestig, toe die kiesers gevra is om te kies tussen 'n presidensiële demokrasie of 'n parlementêre stelsel: kiesers het ook toe besluit om nie die land se grondwetlike monargie te herstel nie. [wysig] Regering en politiek [wysig] Staatsvorm Die hoofstad van Brasilië is Brasilia. Volgens die grondwet wat in 1988 bekragtig is, is Brasilië 'n federale presidensiële verteenwoordigende demokratiese republiek, waar die President, wat vir 'n ampstermyn van vier jaar regstreeks deur die volk verkies word, beide die staatshoof en regeringshoof is en ook die kabinet saamstel. Sedert 1998 mag die president, wat oor verreikende uitvoerende bevoegdhede beskik, vir 'n tweede ampstermyn herverkies word. Die Unie se uitvoerende gesag word deur die regering uitgeoefen met die president as hoof. Wetgewende gesag berus by die Nasionale Kongres (Congresso Nacional), wat in twee kamers verdeel word. Die 513 afgevaardigdes van die Kamer van Afgevaardigdes van Brasilië (Câmara dos Deputados) word elke vier jaar verkies in 'n stelsel van proporsionele verteenwoordiging deur state. Die lede van die Federale Senaat (Senado Federal) word volgens 'n meerderheidsstelsel vir 'n agt-jaar tydperk verkies. Die gewone wetgewende proses vereis deelname van die uitvoerende gesag, wat die reg het om nuwe wetgewing te veto. Nadat die grondwet aanvanklik 'n oorgangsklousule behels het, is in 1993 'n referendum oor Brasilië se staats- (monargie of republiek) en sy regeringsvorm (presidensiële of parlementêre stelsel) gehou. Die kiesers het hulle met 'n algehele meerderheid vir 'n republikeinse staatsvorm (87 persent) en 'n presidensiële regeringstelsel (69 persent) uitgespreek. Die administratiewe strukture van die staat is 'n federasie; Brasilië het egter die munisipaliteite as outonome politiese eenhede ingesluit wat die federasie drieledig maak en die Unie, die State en die munisipaliteite insluit. Die regstelsel is gebaseer op Romeinse Reg. [wysig] Politieke ontwikkeling Brasilië was tussen 1964 en 1985 onder militêre bewind. In hierdie periode het veral indigene Brasilianers slagoffers van menseregvergrype geword, terwyl die ekonomiese ontwikkeling deur 'n reeks grootskaalse en ekologies onsensitiewe prestige-projekte gekenmerk was - waaronder die grootpad Transamazônica, die waterkragsentrale Itaipú, die kernkragsentrale in Angra dos Reis en talle snelweë. Die ekonomiese gevolge was 'n reuse-skuldlas (Brasilië se buitelandse skulde was die hoogste van alle lande) en sukkelende staatsondernemings. Alhoewel die land se demokrasie op 'n veelpartystelsel berus, beskik Brasiliaanse partye nie oor ideologies gebaseerde programme nie - 'n gebrek wat van hulle swak regerende partye maak. Gewoonlik moet hulle ná verkiesings koalisieregerings vorm wat neig om onstabiel en kortstondig te wees. Wetsontwerpe vereis dus onderhandelinge met ander partye. Die groot aantal kleiner partye, wat in die Brasiliaanse parlement verteenwoordig is, lei net soos korrupsie tot 'n onstabiele politieke situasie en belemmer daarnaas die administrasie van die land. In die verkiesings van 2006 het altesaam twintig partye setels in die parlement verower, waarby die vyf grootste partye twee derdes van alle afgevaardigdes op hulle verenig. [wysig] Administratiewe verdeling Brasilië is 'n federasie wat bestaan uit 26 state en 1 federale distrik, wat 'n totaal van 27 Federale Eenhede gee. Die Brasiliaanse state geniet 'n beduidende onafhanklikheid ten opsigte van hul regering, wetgewing, openbare veiligheid en belasting. Die regering van 'n staat word bestuur deur 'n Goewerneur wat met 'n meerderheidstem verkies word en het ook sy eie wetgewende liggaam. Elke staat word verdeel in munisipaliteite wat op hul beurt hulle eie wetgewende rade het met 'n burgemeester, wat outonoom en hiërargies onafhanklik is van beide die Federale en Staatsregerings. 'n Munisipaliteit kan ander dorpe buiten die munisipale setels insluit wat nie 'n aparte regering het nie. Die Regsbank word bestuur vanaf die staat- en federale vlakke binne distrikte wat comarcas genoem word. Een comarca kan verskeie munisipaliteite insluit. Sien ook: Vlae van state van Brasilië [wysig] Geografie Brasilië word gekenmerk deur die uitgebreide laagliggende Amasone-reënwoud in die noorde en 'n meer oop terrein bestaande uit heuwels en lae berge na die suide — tuiste van die meeste mense in Brasilië en ook die plek waar die landbou hoofsaaklik plaasvind. Langs die Atlantiese kus is daar ook verskeie bergreekse wat hoogtes van soveel as 2 900 meter bo seespieël bereik. Die hoogste piek is die Pico da Neblina wat 3 014 meter bo seespieël in die Guyaneese hooglande uitstyg. Die hoof riviere sluit die Amasone, die grootste rivier in die wêreld in terme van vloeiende watervolume en die tweede langste in die wêreld; die Paraná en sy hoofvertakking, die Iguaçu-rivier, waar die indrukwekkende Iguaçu-valle gevind kan word; die Rio Negro-, São Francisco-, Xingu-, Madeira- en die Tajapós-riviere. Brasilië is hoofsaaklik in die trope geleë en daarom toon die klimaat baie min seisoenale veranderinge. In die suidelikste deel van Brasilië kry 'n mens 'n subtropiese gematigde klimaat, wat nou en dan selfs ryp en sneeu in die hoër dele kan ervaar. Neerslag is oorvloedig in die vogtige Amasonekom, maar daar word ook droër dele aangetref, veral in die noordooste van die land. 'n Aantal eilande in die Atlantiese Oseaan is ook deel van Brasilië: Die Brasiliaanse vasteland word oor die algemeen geografies in 5 kenmerkende streke verdeel: die Noordelike streek, die Noordoostelike streek, die Sentraalwestelike streek, die Suidoostelike streek en die Suidelike streek. [wysig] Demografie Brasilië word deur 'n uiters onegalige bevolkingsverspreiding gekenmerk, wat sy oorsake in die geografie en historiese ontwikkeling van die land het. Die digbevolkte kusgebiede van Noordoos- en Suidoos-Brasilië kontrasteer met die binneland, waar die bevolkingsdigtheid skerp afneem. Groot dele van die Amasonebekken is onbewoon. Die geweste Middel-Weste en Noorde, wat naastenby twee derdes van die Brasiliaanse oppervlak verteenwoordig, het minder inwoners as die metropolitaanse gebied van Sāo Paulo. Brasilië het 'n gemengde bevolking, wat sedert die vroeë 19de eeu onder meer danksy die immigrasie uit Europa en Asië sterk gegroei het. 'n Groot deel van die blanke inwoners, wat sowat die helfte van die Brasiliaanse bevolking verteenwoordig, is nasate van Portugese immigrante. Ander belangrike groepe wat hulle in die land gevestig het, is Italianers, Spanjaarde, Duitsers, Oos-Europeërs en Japannese. Die aandeel van die swart bevolking, oorwegend nasate van slawe wat in die tydperk tussen die 16de en 19de eeu uit Afrika ingevoer is, is veral in die noord-ooste van Brasilië baie hoog. Meer as drie miljoen swartes uit Angola, Nigerië, Benin, Togo, Ghana, Ivoorkus en Sāo Tomé e Príncipe is deur slawehandelaars na Brasilië gebring, voordat die slawehandel in 1850 verbied is. Baie swartes het met die Portugese setlaars vermeng, sodat daar nou ook 'n groot kleurlingbevolking is. Die inheemse Indiane is in die loop van die geskiedenis byna uitgeroei. Omtrent 1500 was daar sowat agt miljoen Indiane in Brasilië. Baie van hulle het ook aan ingevoerde siektes beswyk of het met ander etniese groepe vermeng. Tans is daar na ramings sowat 300�000 Indiane. [wysig] Tale Brasilië is die enigste Portugeessprekende land in Suid-Amerika. Die plaaslike variant van die Portugese taal, wat dikwels Brasileiro genoem word, het sy eie karakter ontwikkel en verskil van Europese Portugees ten opsigte van sy uitspraak en - in 'n mindere mate - sy woordeskat, spelling en grammatika. Brasileiro is die enigste ampstaal en word deur sowat 97 persent van die bevolking as moedertaal gepraat. Net 0,1 persent van die bevolking praat nog een van die sowat 180 tradisionele Indiaanse tale, waarvan Guaranì, Tupi en Gês die belangrikstes is. Die twee laasgenoemdes word veral in die Amazonasgebied gebesig, waar die Europese invloed beperk gebly het. In die kusgebiede het die Indiaanse tale byna heeltemal verdwyn, alhoewel Guaraní in die koloniale tydperk hier 'n groter rol gespeel het. Belangrike minderheidstale sluit ook immigrantetale soos Duits, Italiaans, Spaans en Japannees in. [wysig] Religie In 2000 was 73,6 persent van die bevolking Rooms-Katoliek, 15,4 persent Protestant en 7,4 persent ongebonde. Vanweë die sendingwerk van veral Amerikaanse evangeliese groeperings neem die aantal Protestante vinnig toe. Die persentasie Rooms-Katolieke Brasilianers was in 1960 nog 93 persent en het tussen 1980 en 2007 van 89 tot 64 persent afgeneem. Die regering se betrekkinge met die Rooms-Katolieke bly veral weens die aborsie-vraagstuk gespanne nadat president Lula vir 'n liberalisering van Brasilië se aborsiewette gepleit het. Daar is ook minderhede van Boeddhiste, Bahaí, Moslems en Jode. Inheemse Indiaanse en Afro-Brasiliaanse religies soos Candomblé en Umbanda speel 'n belangrike rol. Die omgewing van die hoofstad Brasilia is die sentrum van 'n aantal esoteriese bewegings. [wysig] Etniese samestelling 53,7 persent van die bevolking is nasate van Portugese, Italiaanse, Duitse en ander Europese immigrante; 38,5 persent is van gemengde afkoms; 6,2 persent is swartes en 1,2 persent van ander afkoms (waaronder 0,6 persent Asiate). Volgens die sensus van 2000 was daar 734�131 Indiane van sowat 200 verskillende volke. [wysig] Ekonomie Brasilië het met sy groot en goed ontwikkelde landbou-, mynbou-, vervaardiging- en diensverskaffingsektore en sy groot arbeidsmag die grootste BBP van al die Latyns-Amerikaanse lande en is die kernekonomie van Mercosur, die Suid-Amerikaanse Doeane-unie. Met 'n bruto binnelandse produk (BBP) van 1�400 miljard VSA-$ was Brasilië in 2007 die tiende grootste ekonomie ter wêreld. Die BBP per capita het in dieselfde jaar 7�600 VSA-$ beloop. Die dienstesektor het met 64 persent die belangrikste bydrae tot die BBP gelewer, terwyl die nywerheidsektor sowat 30 en die landbousektor 6 persent bygedra het. Volgens die Internasionale Monetêre Fonds en die Wêreldbank, het Brasilië die negende grootste ekonomie in die wêreld ten opsigte van koopkragpariteit en die elfste grootste ten opsigte van handelsvolumes. Brasilië het sy middelklas ekonomie gediversifiseer met 'n wyd uiteenlopende ontwikkelingsvlakke. Die meeste groot industrieë is gevestig in die Suide en die Suidooste. Die Noordooste is die armste streek van Brasilië, maar nuwe beleggings begin daarheen vloei. Die land het die afgelope jare sy teenwoordigheid in wêreldmarkte verbreed. Hoofuitvoerprodukte sluit vliegtuie, koffie, voertuie, sojabone, ystererts, lemoensap, staal, tekstiele, skoene en elektriese toerusting in. Brasilië het daarnaas ook voordeel uit die prysverhogings vir natuurlike hulpbronne getrek en was danksy die stewige handelsoorskot in staat om sy buitelandse skuldlas te verminder. Die monetêre beleid, wat op stabiliteit gemik is, het inflasiesyfers aansienlik verlaag. Die BBP het in 2007 met 5,4 persent gegroei en die regering het vroeg in 2007 'n program van stapel gestuur wat die ekonomiese groei verder sal aanwakker, die sogenaamde PAC - Programa de Aceleração do Crescimento. Tot in 2010 word beleggings ter waarde van meer as 500 miljard reais (naastenby 200 miljard €) in veral infrastruktuurprojekte beplan. Staatsbeheerde en privaatondernemings sal die grootste bedrae belê, terwyl die staatssektor 68 miljard reais sal bydra. Brasilië het die gevorderdste nywerheidsektor in Latyns-Amerika. Die nywerheidsektor maak ongeveer 'n derde van die BBP uit en sluit 'n wye verskeidenheid nywerhede in wat wissel van motorvoertuie, staal en petrochemikalieë tot rekenaars, vliegtuie en verbruiksgoedere. Brasilië was in 2001 die sesde belangrikste produsent van koelkaste (3,4 miljoen eenhede), die sewende belangrikste produsent van televisietoestelle (5,5 miljoen eenhede) en die elfde belangrikste produsent van motors (1,5 miljoen eenhede) ter wêreld. Met die verhoogde stabiliteit van die Plano Real, het Brasiliaanse en multinasionale ondernemings hul beleggings in nuwe toerusting en tegnologie drasties verhoog. 'n Groot hoeveelheid van hierdie beleggings is afkomstig vanaf Noord-Amerikaanse ondernemings. Brasilië het ook 'n diverse en gesofistikeerde diensteverskaffingssektor. Tydens die 1990's het die bankwese soveel as 16% tot die BBP bygedra. Ten spyte van die feit dat die finansiële dienstesektor 'n groot opknappingsproses ondergaan, verskaf dit 'n wye reeks dienste en lok dit verskeie nuwe spelers in die mark. Die effektebeurse van São Paulo en Rio de Janeiro is ook in die proses van konsolidasie. Alhoewel Brasilië se ekonomie progressief is en baie belangrik vir die streek is, is die probleme wat met korrupsie, armoede en ongeletterdheid gepaard gaan, steeds groot struikelblokke vir verdere ontwikkeling. [wysig] Huidige verwikkelinge Na vele dekades van hoë inflasie en verskeie pogings om dit te beheer, het Brasilië in Julie 1994 'n ekonomiese stabiliseringsprogram onderneem, die Real Plan, tydens die administrasie van Itamar Franco. Die inflasiekoers wat byna 5 000% bereik het aan die einde van 1993, het skerp gedaal en in 1998 'n laagtepunt van 2.5% bereik. Die bekragtiging van die Fiskale Verantwoordelikheidswet in 2000 het die fiskale dissipline van die plaaslike en federale regerings verbeter al was dit ten koste van broodnodige belegging in infrastruktuur en verbetering van maatskaplike dienste. Tydens die bewind van Fernando Henrique Cardoso (1995-2002), het die regering pogings aangewend om die staatsgedomineerde ekonomie om te skakel na 'n meer markgedrewe een. Die Kongres het verskeie wysigings tot wetgewing goedgekeur om die ekonomie meer toeganklik te maak vir verhoogde deelname deur die privaatsektor en die betrokkenheid van buitelandse beleggers aan te moedig. Teen die einde van 2003, het Brasilië se privatiseringsprogram, wat die verkoop van staal-, elektrisiteits- en telekommunikasiefirmas ingesluit het, meer as $90 biljoen ingevorder. In Januarie 1999 het die Brasiliaanse Sentrale Bank aangekondig dat die Real nie meer teen 'n vaste koers teen die V.S.A dollar sou verhandel nie; 'n stap wat 'n grootskaalse devaluasie van die Brasiliaanse geldeenheid meegebring het. Die ekonomie het in 2000 met 4,4% gegroei en 1,3% in 2001. In 2002 het gerugte dat die presidensiële kandidaat wat as die gunsteling beskou was om te wen, Luis Inácio Lula da Silva, nie Brasilië se skuld sou eerbiedig nie, gelei tot 'n vertouenskrisis wat veroorsaak het dat die ekonomie begin agteruitgaan het. Na hy egter verkies is, het Lula sy voorganger se ekonomiese beleid bly volg. In 2003 het President Lula streng maatreëls gevolg en inflasie beheer en surplusse op die lopende rekening nagestreef om sodoende Brasilië se skuldverpligtinge na te kom. Na 'n toename van 0,5% in die BBP in 2003 het Brasilië 'n sterk groei van 4,9% in 2004 getoon wat ietwat afgeneem het tot 2.3% in 2005; internasionale ekonomiese groei en gevolglike verhogings van uitvoere het bygedra tot hierdie prestasie. [wysig] Kwelvrae Die ekonomie staar steeds ernstige uitdagings in die gesig en belangrike hervormings moet nog geïmplementeer word. Ernstige probleme met betrekking tot swak infrastruktuur, inkomsteverdeling, lae kwaliteit openbare dienste, korrupsie, sosiale konflikte en regeringsburokrasie dreig om ekonomiese groei te kniehalter. Die interne openbare skuldlas het 'n hoogtepunt bereik en openbare uitgawes is ook verhoog. Belastings verteenwoordig reeds 'n noemenswaardige deel van die nasionale inkomste en is 'n swaar las vir alle sosiale klasse en verlaag die geleenthede vir belegging. Verder word entrepreneurskap in die wiele gery deur hoë lisensiekostes en komplekse goedkeuringsprosesse. Die huidige ekonomiese groei is laer as dié van vergelykbare Latyns-Amerikaanse lande, asook dié van Sjina en Indië. Brasilië het elf posisies op die Wêreld Ekonomiese Forum se ranglys vir Groei Mededingendheidsindeks gesak tussen 2003 tot 2005. Brasilië se landbousektor trek voordeel uit die stygende wêreldmarkpryse vir onder meer vleis en soja en die land het tot een van die grootste uitvoerders van landbouprodukte ter wêreld ontwikkel. Die uitbreiding van veeteelt en sojaverbouing het egter rampsalige gevolge vir die Brasiliaanse reënwoud. Volgens amptelike statistieke is tussen Augustus 2003 en Augustus 2004 meer as 26�000 vierkante kilometer se tropiese woud afgekap om plek te maak vir sojavelde. Die probleem van grootskaalse ontbossing, wat bydra tot die heersende koers van globale verhitting, het gedurende die presidentskap Luis Inácio Lula da Silva nog vererger. Volgens natuurbewaringsorganisasies beloop die jaarlikse verlies aan bosgebiede as gevolg van kap-en-brand-praktyke, houtontginning, sojaverbouing, veeteelt en padbou nou jaarliks byna 30�000 vierkante kilometer. [wysig] Geldeenheid Brasilië se huidige geldeenheid is die Brasiliaanse Real (meervoud: Reais, simbool: R$). Daar is banknote ter waarde van R$1 (wat geleidelik ten gunste van muntstukke uitgefaseer word), R$2, R$5, R$10, R$20, R$50 en R$100. Vanweë die hoë inflasiekoerse van die verlede word tans net beelde van Brasiliaanse diere op die banknote gebruik - die vroeëre hiperinflasie en gereelde vervanging van banknote het daartoe gelei dat afbeeldings van bekende persoonlikhede uit die Brasiliaanse geskiedenis as minder geskik geag is, aangesien die snel wisselende ontwerpe nie meer as 'n verering sou kon beskou word nie. Real-muntstukke in verskillende groottes en kleure word ter waarde van 1, 5, 10, 25 en 50 Centavos en 1 Real geslaan. As gevolg van die hoë inflasiekoerse gedurende die 1980's en vroeë 1990's was die land gedwing om sy geldeenheid verskeie kere te verander. Tot in 1986 was die Brasiliaanse Cruzeiro in gebruik; in hierdie jaar is drie nulle volgens 'n ekonomiese hervormingsplan geskrap en 'n nuwe geldeenheid, die Cruzado, ingevoer. Enkele jare later is nog eens drie nulle geskrap by die invoering van nog 'n nuwe geldeenheid, die Cruzado Novo (""Nuwe Cruzado""). In 1990 is die Cruzado Novo met die herinvoering van die Cruzeiro uitgefaseer, maar as gevolg van die heersende hiperinflasie is ook by hierdie geldeenheid in 1993 weereens drie nulle geskrap om die Cruzeiro Real in te voer. Met 'n nuwe monetêre beleid is die huidige geldeenheid Real in 1994 ingevoer. Die jaarlikse inflasiekoerse het sedertdien duidelik afwaarts gebeur, en Brasilianers het nou aan 'n stabiele geldeenheid gewoond geraak. Op 22 Maart 2009 was 1 Brasiliaanse Real se waarde gelyk aan R4,22. [wysig] Sosiale vraagstukke Ten spyte daarvan dat Brasilië 'n groot land is wat ryk is aan natuurlike hulpbronne en 'n baie groot ekonomie, het Brasilië meer as 22 miljoen mense wat in uiterste armoede leef. Die syfer is baie hoër as diegene wat in relatiewe armoede leef ook by die syfer ingesluit word. Hierdie is 'n kritiese kwessie en word deels toegeskryf aan die land se ekonomiese wanverdeling, een van die hoogste in die wêreld volgens die Gini-koëffisiëntindeks. Armoede in Brasilië is die sigbaarste in die verskeie favelas, 'n groot aantal krotbuurte in die land se metropolitaanse gebiede en ook in die afgeleë landelike gebiede waar daar bitter min ekonomiese en sosiale vooruitgang plaasvind. Die Noordoostelike streek het kroniese probleme vanweë die semi-woestynklimaat in die binneland en die periodieke droogtes beïnvloed miljoene mense . Die mees onlangse pogings om hierdie probleme aan te pak word tans uitgevoer deur president Luiz Inácio Lula da Silva, wat 'n program genaamd Fome Zero voorgestel het om hongersnood uit te wis en het 'n begroting saamgestel vir handjievol programme vir die verspreiding van welvaart, daar is egter baie bespreking en kritiek oor die doeltreffendheid van die stappe. In die afgelope 12 jaar is Brasilië se belastingkoerse geleidelik opgestoot van rondom 28% van die land se BBP tot meer as 37% . Ten spyte hiervan was daar onvoldoende (en in sommige gevalle geen) verbetering in openbare dienste wat deur federale of die meeste staats- en munisipale regerings verskaf word nie . Ongeveer 16 miljoen mense in Brasilië word amptelik as ongeletterd beskou . [wysig] Misdaad In die afgelope paar dekades het misdaad dwarsoor Brasilië handuit geruk. Brasiliaanse moordsyfers is vier keer hoër as dié in die V.S.A en die meeste misdaad bly onopgelos. Misdaad op straat verteenwoordig 'n groot kopseer vir plaaslike inwoners, veral in die aande waar rooftogte op die plattelandse paaie algemeen is. In Rio de Janeiro word die misdaadsituasie as krities beskou. Skietgevegte in die krotbuurte tussen die polisiemagte en kriminele of tussen kriminele bendes gebeur dikwels en neem dikwels die afmetings van guerilla-oorloë aan. Die munisipale regering het geen beheer in die krotbuurte nie, wat dikwels deur dwelmhandelaars regeer word. Ontvoerings kom ook algemeen in Brasiliaanse stede voor en die land het een van die hoogste ontvoeringsyfers wêreldwyd. Op 20 Augustus 2007 het president Luiz Inácio Lula da Silva 'n nuwe regeringsprogram aangekondig wat op doeltreffende misdaadbestryding gemik is. Die Brasiliaanse regering sal volgens Lula oor 'n tydperk van vyf jaar sowat 6,7 miljard R$ (24,8 miljard ZAR) bestee vir die oprigting van 160 nuwe gevangenisse, die verbetering van polisiemanne en -vroue se werksomstandighede en sosiale maatreëls. Die program behels die indiensneming van meer polisiepersoneel, 'n verbeterde opleiding, maar ook die bestryding van armoede in die krotbuurte van Brasiliaanse metropole wat die ergste onder misdaad ly. Dit is die eerste keer dat Brasilië probeer om misdaad ook met sosiale maatreëls onder beheer te kry.","Brasilië, amptelik die Federale Republiek van Brasilië, is die grootste land en ook die land met die grootste bevolking in Suid-Amerika. Dit is verder ook die vyfde grootste land in die wêreld ten opsigte van bevolking en grondgebied. Die land strek oor die uitgestrekte gebied vanaf sentraal Suid-Amerika en die Atlantiese Oseaan. Die land strek die verste oos van al die lande in die Amerikas en grens aan Uruguay, Argentinië, Paraguay, Bolivië, Peru, Kolombië, Venezuela, Guyana, Suriname en die Franse département van Frans-Guyana. Brasilië grens inderwaarheid aan bykans elke Suid-Amerikaanse land buiten Ecuador en Chili. Daar word geglo dat die land se naam sy oorsprong het vanuit pau-brasil, 'n boomsoort wat hoog op prys gestel is deur die vroeë koloniste. Ander reken egter die naam vind sy oorsprong in 'n mitiese eiland wat in die Middeleeuse Europa bekend was. Brasilië bevat uitgebreide landbougebiede en reënwoude. Met sy baie natuurlike hulpbronne en groot arbeidsmark is die land Suid-Amerika se leidende ekonomiese moondheid. Omdat dit 'n kolonie van Portugal was, is Portugees die amptelike taal van Brasilië. Brasilië het die wêreld se tweede grootste Christen-bevolking na die Verenigde State (151 miljoen) en ook die wêreld se grootste Rooms-Katolieke bevolking, 'n sterk geskiedkundige band wat nagelaat is deur die Rooms-Katolieke Portugese koloniste." ar,1f56c4eeef6995bfe6846ee9845e899f,"[عدل] خاصيات كوين ماري 2 هي سفينة القائد الحالية لكونارد، وهي ما زالت تقوم بعبور الأطلسي بصفة منتظمة. بنيت السفينة لتكميل آر إم إس كوين إليزابيت 2 (بالإنجليزية: RMS Queen Elizabeth‏) - سفينة القائد كونارد من عام 1969 إلى عام 2004 - وقامت بالحلول مكانها في عبور الأطلسي. أبحرت أول ار ام اس كوين ماري في الاطلسي من سنة 1936 حتى عام 1967. كانت علامة QM2 المرتبطة بالسفينة والمكتوبة عليها تدل في الأصل على ""روايال مايل ستريمر""، أما الآن فهي تدل على ""روايال مايل شيب""، وقد تم تلقيبها بذلك عند قيامها بأول رحلة من ساوثهامبتون باتجاه نيويورك كإيمائة على عادة وتاريخ شركة كونارد. لا تُعد كوين ماري 2 سفينة بخارية كسابقاتها، ولكنها تعمل بعدد من توربينات الغاز تُستعمل عندما تحتاج السفينة لطاقة أكبر، وأربع محركات ديزل لإدارة توربيناتها الكهربائية الأربعة، ولتأمين الطاقة المطلوبة لتقديم الخدمات الملائمة للركاب. تعتبر الباخرة، كسابقاتها، عابرة محيط منتظمة، غير أنها تستعمل للسياحةأحياناً؛ ففي موسم الشتاء تبحر من نيويورك إلى الكاريبي في جولة تستمر بين 10 و 13 يوما. تميز سرعة كوين ماري 2، البالغة 30 عقدة (56 كيلومتر في الساعة/35 ميل في الساعة)، في البحار المفتوحة، هذه الباخرة عن السفن السياحية، مثل فريدوم اوف ذي سيز، التي يصل معدل سرعتها إلى 21.6 عقدة (40.0 كيلومتر في الساعة/24.9 ميل في الساعة). تبلغ السرعة العادية الخدماتية لهذه السفينة 26 عقدة. [عدل] تاريخ [عدل] الهندسة النظرة الهندسية للعابرة — التي اعتبرت أضخم من أي واحدة صممت سابقاً — تبلورت عند المدير التنفيذي لكارنيفال كوربرايشن ميكي أريسون، الذي أفصح أن سبب شراء شركته لكونارد لاين هو صنع كوين ماري 2 ولا شيء آخر. تم إيكال المهمة إلى المهندس البحري ستيفان باين الذي كان ""مهووسا"" بالسفن العملاقة منذ سنوات 1930. فقام بوضع الخطوط الكبرى للسفينة الأكبر التي صممها بأمتارها الـ 345 طولاً والـ 41 عرضاً والـ 72 ارتفاعاً، أي ما يعادل 23 طابقاً. اكملت كونارد تصميماً لفئة ""كلاس"" جديدة من 84000 طن، وتتسع لـ 2000 راكب، في 8 يوليو 1998، لكن أعيد النظر في كل التصميم بعد مقارنة خاصياتهم بمثيلاتها للسفن السياحية؛ إذ أن الفئة داستني (بالإنجليزية: Destiny‏) لكارنيفال كرويز لاين ظهر بأنها تتألف من 100000 طن كما تلك الخاصة بسفينة رويال كارييبين انترناسيونال فواياجر اوف ذي سيز التي تزن 137200 طنا. بعد ستة أشهر، أي في 10 ديسمبر، أفصحت كونارد عن بعض التفاصيل الخاصة بمشروع كوين ماري، وهو المشروع الذي يطمح لبناء باخرة قادرة على مجاراة كوين اليزاباث 2. وتم استعمال تصاميم العابرات السابقة وترجمتها واقعيّا من خلال التصاميم الهندسية للمشروع. كانت كاسرة الأمواج الأمامية شبيهة بتلك الخاصة بالباخرة اس اس نورماندي، أما المقدمة فهي مستوحاة بشكلها المتدرج من ار ام اس كوين ماري، ولكن تم تعويض الزوايا بأقواس خفيفة. وأما بالنسبة للجسور العلوية فهي مفتوحة، ويمكن إغلاقها لمجابهة الطقس السيئ في الأطلسي الشمالي. حافظت التصاميم على الخطوط العامة للمدخنة والسطح، كتلك الخاصة بـآر إم إس كوين إليزابيت 2. وفي مجمله كان التصميم يمزج بين تصاميم العابرات الأطلسية والسفن السياحية. كان هذان التصميمان متضادان في البداية، فالسفن السياحية منفتحة جدا على الاطراف تمكن الركاب من التمتع بمشاهد للبحر ولكنها خير مجهزة لمقارعة العواصف. اما السفن العابرة فهي معدة لمجابهة الامواج والرياح وطوابقها لا تتجاوز حدود الهيكل. مما جعل التحدي ان تكون الباخرة الجديدة جذابة للرحلات السياحية. ومن أجل ذلك تم تزويد عدد كبير من المقصورات بشرفات ولكن حتى لاتقع في مستوى الماء عند الطقس السيئ، وُضعت في أعلى السفينة، ولذلك فالمرافق العامة بها تقع في طوابق سفلى. وهذا التصميم يوفر أيضا استقرار أكبر للسفينة. تعتبر الجهة الخلفية لكوين ماري 2 ""غريبة"" بعض الشيء، فهي مقوسة بشكل يذكر بالسفن الشراعية القديمة، اما قاعها فهو مسطح وهي خاصية السفن الحديثة، وهي تمكن السفينة من استعمال توربيناتها الأربعة معا جنبا لجنب واكتساب حجم اضافي لزيادة عدد المقصورات والمخازن. [عدل] البناء شارك في المناقصة الخاصة بالمشروع شركات هارلاند اند وولف من أيرلندا الشمالية، اكار كفارنر من النرويج، فانكانتياري من إيطاليا، ماير وارفت من ألمانيا، وشانتيي دو لاتلونتيك من فرنسا. ولو كانت الاشغال انطلقت حينها لاكتملت السفينة في 2002 ولكن العقد لم يوقع حتى تاريخ 6 نوفمبر 2000، مع شانتيي دو لاتلونتيك المملوكة لألستوم، وهو نفس رصيف البناء الذي بنى منافسي كونارد السابقين الاس اس نورماندي والاس اس فرانس لمالكتهما، الشركة العامة العابرة للاطلسي. في 4 يوليو 2002 وُضع هيكل كوين ماري 2 بسانت نازار بفرنسا. أمضى 3000 عامل سفن حوالي 8 ملايين ساعة عمل على السفينة وشارك 20000 شخص بطريقة مباشرة أو غير مباشرة في تصميمها، بنائها، وتزويقها. تم استعمال 300000 قطعة معدنية، في بناء السفينة، لتركيب 94 جزءا من الهيكل، وقد تم ربطها ولحمها ببعضها البعض لصنع الجسم الضخم. كانت الباخرة أطول بكثير من السفن التي اعتاد الحوض بناءها بحيث تم اعتبارها بحجم 1.6 سفينة. كما تطلبت حديدا أكثر بحوالي 40% من البواخر الأخرى لشدة ضخامتها، ولبناء الأماكن الترفيهية بها. طفت كوين ماري 2 لأول مرة في 21 مارس 2003، وتمت تجربتها بقطرها بين 25 و29 سبتمبر، و7 و11 نوفمبر 2003، بين سانت نازار وجزيرة يو. وفي المراحل الأخيرة من البناء وقع حادث مميت، حيث سقطت رافعة ممر على متنها عدد من العمال وأفراد عائلاتهم الذين دعو لزيارة السفينة من علو 15م مما ادى لمقتل 16 شخصا بينهم طفل واصابة 32 آخرين. عند اكتمال بناء الباخرة، تم تسليمها لكونارد في ساوثمبتون بانقلترا في 26 ديسمبر 2003، وفي 8 يناير 2004 سميت بكوين ماري 2 من قبل حفيدة حاملة الاسم الملكة إليزابيث الثانية. [عدل] تاريخ الخدمة بتاريخ 12 يناير 2004، قامت كوين ماري 2 برحلتها الأولى من ساوثهامبتون بإنجلترا إلى فورت لودردال، فلوريدا بالولايات المتحدة، حاملة 2620 راكبا تحت اجراءات أمنية مشددة تحسبا لتهديدات ارهابية، وكان ذلك أثناء قيادة القبطان رونالد وارويك، الذي كان ربانا سابقا لسفينة كوين إليزابيت 2، وهو ابن وليام (بيل) وارويك، الذي كان أيضا ضابطا تابعا لشركة كونارد، ومن قباطنة سفن كوين ماري 2 الأوائل. وصلت السفينة من رحلتها الأولى، عائدةً إلى ساوثهامبتون، متأخرة؛ بعد أن فشلت الأبواب التي تغطي مراوح الدفع بالإغلاق في البرتغال. خلال الألعاب الأوليمبية الصيفية لعام 2004، أبحرت السفينة إلى أثينا ورست في بيرايوس، حيث تم استعمالها كسفينة نزل لمدة أسبوعين ونزل بها كل من توني بلير رئيس وزراء بريطانيا السابق وزوجته شيري، الرئيس الفرنسي السابق جاك شيراك، رئيس الولايات المتحدة السابق جورج بوش الأب، وبعض الفرق الرياضية مثل فريق كرة السلة الأمريكي الأولمبي للرجال. شهدت إحدى الرحلات العابرة للمحيط الأطلسي عام 2005، كوين ماري 2 وهي تنقل النسخة الأمريكية الأولى الموقعة من كتاب هاري بوتر والأمير الهجين للكاتبة ج. ك. رولينج. قال كونارد في مؤتمر صحفي خاص بهذه المناسبة (على الرغم من أن هذا المؤتمر ليس موثقا)، أن هذه كانت المرة الأولى التي يُنقل فيها كتاب في عابرة محيط لإطلاقه عالميّا في الموقع المحدد. انطلقت كوين ماري 2 في يناير 2006، برحلة حول أمريكا الجنوبية (إذ أنها ضخمة جدا لتستطيع عبور قناة باناما)، وعند مغادرتها فورت لودردال، أصيبت إحدى مراوح دفعها بضرر عند اصطدامها بإحدى جدران القناة، مما اضطر بالسفينة أن تبحر بسرعة مخففة، وجعل القبطان وارويك بالتالي يتخذ قرارا بعدم الإستجابة لعدد من الإتصالات التي وردتهم أثناء الرحلة إلى ريو دي جانيرو. قام عدد من الركاب بالتهديد بالإعتصام بسبب عدد الإتصالات الكبير الذي تمّ تجاهله، قبل أن يقوم كونارد بوعدهم بإعادة تمويل تكاليف الرحلة كاملة. استمرت كوين ماري 2 بالإبحار بسرعة بطيئة، واتخذت عدّة إجراءات ضرورية إلى حين عودتها لأوروبا في يونيو، للقيام بالتصليحات اللازمة، وعندما حصل ذلك قامت بالرسو في خليج خاص بالتصليحات حيث تمّ نزع المروحة الدافعة المتضررة. وفي نوفمبر عادت السفينة إلى خليج صيانة خاص بشركة ""Blohm + Voss"" الألمانية في مدينة هامبورغ، وذلك لإعادة تركيب المروحة الدافعة التي تمّ تصليحها، وفي الوقت ذاته تمّت إضافة نظام نضحيّ في سقف شرفات السفينة، كي تتلائم مع متطلبات الأمانة الجديدة المطلوبة منذ حادثة الحريق على متن سفينة أم في ستار برنسس، كما تمّ توسيع جناحيّ الجسر بمسافة مترين لتحسين الرؤية للركاب. في 23 فبراير 2006، وبعد إكمال دورتها حول أمريكا الجنوبية، التقت كوين ماري 2 بحاملة اسمها الاصلية آر إم إس كوين ماري، التي ترسو بصورة دائمة ب لونغ بيتش، كاليفورنيا، مصحوبة باعداد كبيرة من السفن والقوارب الصغيرة وقامت السفينتان بتبادل إطلاق صفارتي التحية لكل منهما، والتي تمّ سماعها في جميع أنحاء المدينة. بدأت كوين ماري 2 في 10 يناير 2007 أول رحلة سياحية لها حول العالم في 81 يوما. في 20 فبراير 2007 التقت السفينة زميلتها في الأسطول كوين إليزابيت 2، التي كانت تقوم برحلة حول العالم خاصة بها أيضا، في ميناء سيدني؛ وكانت تلك المرة الأولى التي تلتقي فيها سفينتان لكونارد في سيدني منذ أن التقت السفينتان الاصليتان كوين إليزابيت وكوين ماري سنة 1941 عندما كانتا تنقلان الجنود. استقطب وصول كوين ماري 2 العديد من المشاهدين، على الرغم من الوقت المبكر الذي وصلت به، أي الساعة 5:42 صباحا، وكان الإقبال كثيفا لدرجة أن جسريّ مرفأ سيدني وآنزاك امتلآ بالناس مما قطع الطريق أمام السيارات. يُقدّر كونارد أن توقف السفينة في ميناء سيدني ضخّ أكثر من مليون دولار في الاقتصاد المحلّي، بما أن أكثر من 1,600 راكب نزلوا المدينة آنذاك مما يترتب عليه بطبيعة الحال اقدامهم على زيارة بعض الأماكن وشراء العديد من الأشياء. بتاريخ 3 أغسطس 2007، تمّ القاء القبض على ثلاثة أشخاص أثناء قيادتهم ومرافقتهم لنموذج غواصة تيرتل على بعد 61 مترا (200 قدم) من كوين ماري 2 بدون تصريح، وذلك عند طرف خط مواصلات مدينة نيويورك للسفن السياحية. التقت كوين ماري 2 بسفينتي كوين فيكتوريا وكوين إليزابيت 2 بالقرب من تمثال الحرية في مرفأ نيويورك بتاريخ 13 يناير 2008، حيث نُظّم عرض ألعاب نارية إحتفالا بالمناسبة؛ وكانت كل من كوين فيكتوريا وكوين إليزابيت 2 قد قامتا برحلة ترادفية عبر المحيط الأطلسي لهذا اللقاء، وكانت هذه هي المرة الأولى التي تلتقي فيها 3 سفن تابعة لكونراد في ذات الموقع. قال كونراد أن هذه المرة كانت ستكون الأخيرة التي ستلتقي فيها هذه البواخر الثلاث، بما أن موعد تقاعد كوين إليزابيت 2 كان معينا في أواخر عام 2008. إلا أن هذا لم يكن الحال، إذ أن هذه السفن عادت والتقت مجددا في ساوثهامبتون بتاريخ 22 أبريل 2008. استضافت كوين ماري 2 وسافر على متنها عدد من الشخصيات المشهورة، بما فيهم: الملكة إليزابيت الثانية، الأمير فيليب دوق أدنبرة، الرئيس الفرنسي السابق جاك شيراك، رئيس الوزراء البريطاني السابق توني بلير، موسيقار الجاز دايف بروبك، رئيس الولايات المتحدة السابق جورج بوش الأب، الممثل الكوميدي جون كليز، الممثل ريتشارد درايفس، الكاتب هارولد إيفانز، المخرج جورج لوكاس، المغنية كارلي سيمون، المغني رود ستيوارت، مذيعة الأخبار المسائية لهيئة الإذاعة الكولومبية، كايتي كوريك، ورجل الأعمال دونالد ترامب. بتاريخ 29 أكتوبر 2008، حاول أحد العمّال في مرففأ هامبورغ، ألمانيا، أثناء رسو السفينة، أن يقتل حبيبته السابقة بعد أن أنهت علاقتها به، عن طريق خنقها في إحدى الغرف. تمّ إطلاق سراح الرجل في وقت لاحق، وأفادت الشرطة من موقع الحادث أنه ""كان سكرانا ولم يُعجبه ما سمعه من الفتاة"". أصبحت كوين ماري 2 عابرة المحيط الوحيدة الموضوعة في الخدمة، بعد تقاعد كوين إليزابيت 2 بتاريخ 27 نوفمبر 2008. عادت كوين ماري 2 والتقت بكوين إليزابيت 2 يوم السبت 21 مارس، 2009، عندما رست كل منهما في ميناء راشد بدبي. ستقوم كوين ماري 2 بزيارة مدينة كيب تاون بجنوب أفريقيا في مارس 2010 للمرة الأولى منذ إطلاقها عام 2004، وفي هذه الرحلة ستلتقي مجددا بكوين إليزابيت 2 التي سوف تصبح عند ذلك سفينة فندقية في المدينة بعد أن كانت كذلك في دبي. [عدل] التصميم [عدل] خارجي تقدر مساحة السطح الخارجية لكوين ماري 2 بـ 14164 م² (3.5 أكر) وهي مزودة بكاسرات ريح على جوانب السطح لحماية المسافرين من الهواء العنيف عند إبحار السفينة بسرعة عالية. توجد أربعة من أحواض السباحة الخمسة بالسفينة على السطح في الهواء الطلق؛ ويبلغ عمق إحداها إنش واحد فقط ليستطيع الأطفال النزول فيها بأمان. تقع إحدى البرك الأربعة بالداخل على السطح الثاني عشر وهي مغطاة بقبة قابلة للسحب، أما البركة الخامسة الداخلية فتقع على السطح السابق في منتجع نادي رانش كانيون. يوجد بالسفينة مسار للتجول يقع على السطح السابع يُمكّن المسافرين من الدوران حولها، وهو محاط أيضا بصادات رياح ويبلغ طوله الإجمالي 620 مترا. إن الذي حفز وجود هذا المسار هو مفهوم الهندسة الفوقية لترك مجال أوسع لقوارب النجاة، ورغم أن الاتفاقية الدولية لسلامة الارواح في البحار تنص على أن قوارب النجاة يجب أن لا يتجاوز ارتفاعها عن سطح الماء 15 مترا إلا أن المهندس ستيفان باين استطاع اقناع المسؤولين في المنظمة الدولية للسلامة البحرية، بانه يجب التغاضي عن هذا البند من أجل لياقة مظهر السفينة ولتجنب المخاطر في الاطلسي الشمالي، وبالتالي سُمح لهم بوضع القوارب على ارتفاع 25 مترا فوق سطح الماء. تم نقد كوين ماري 2 على نقطة واحدة، الا وهي مضادة الكوثل إذ أن التصميم الرئيسي كان يعمل على جعل المؤخرة شبيهة بتلك الخاصة بكوين إليزابت 2، أي على شكل ملعقة. إلا أن ارتفاع المراوح كان يتطلب صنع مؤخرة ذات شكل تقليدي، فكان الحل الوسط كوثل كونستانزي وهو تصميم يجمع بين التقليدي وشكل مكعب للمؤخرة. وبينما تمسك العديد من النقاد بضرورة المحافضة على التصاميم القديمة المميزة لعابرات المحيط أكد اخرون بان هذا التصميم سيساعد السفينة أكثر. أكّد ستيفان باين انه لن يلجأ إلى إضافة اية عناصر غير وظيفية لكوين ماري 2 لجعلها تبدو أكثر شبيها بسفن ""الملاحة المنتظمة""، إلا أنه يمكن القول بان التصميم المعتمد يرضي مزيج من المتطلبات الوظيفيه والجمالية فكوثل كونستانزي يوفر العرض المطلوب لمروحتي الدفع ويزيد من استقرار السفينة. وقد رأى البعض بان هذا التصميم هو تحية لأولى سفن الركاب كالباخرة إس إس اوشيانك. تمتلك كوين ماري 2، كعدد من السفن الحديثة المخصصة لنقل الركاب أو البضائع، منتفخ انحناء للحد من عامل الجر وبالتالي زيادة السرعة والمدى، وكفاءة الوقود. أما بالنسبة للمروحة فهي تمثل خبرة هندسية كبيرة بشكلها المائل، إذ أن التصاميم الأولية لم تكن لتسمح لها بالعبور تحت جسر فرازانو ناروز، نيويورك، أما الآن فهي تستطيع المرور تحته ببعد 4 امتار (13 قدم). بما أن كوين ماري 2 أكبر من أن ترسو في معضم موانئ العالم يتم نقل الركاب منها وإليها عبر سفن ممونة صنعت خصيصا لها. توضع هذه السفن بجانب مراكب النجاة عندما تكون الباخرة في عرض البحر. تقوم سفن التموين، عند تحميل الركاب، بالارتباط بإحدى محطات الاستقبال الأربع المسماة كينسينجتون، تشلسي، بلغرافيا، ونايتسبردج، حيث تحتوي كل واحدة على باب يفتح هيدروليكيا للدخول إلى جسم السفينة. كانت إحدى القرارات التي اتخذها المصممون بشأن السفينة، هو عدم تصغير حجمها لتمكينها من عبور قناة باناما، فبعد أن لاحظ كونارد أن السفينة لن تعبر القناة إلا مرة واحدة في السنة، قرر أن يترك المصممين يبنون السفينة بحجم ضخم يسمح باستيعاب عدد أكبر من الركاب. وكنتيجة لهذا، فإن كوين ماري 2 عليها الدوران حول أمريكا الجنوبية كلما أرادت العبور من المحيط الأطلسي حتى الهادئ. تُذكر الخطوط السوداء العريضة التي تحيط بالسفينة بجانب السطح بمثيلاتها على كوين ماري الاصلية وعلى آر إم إس تيتانيك. [عدل] داخلي تقع القاعة العامة الرئسية بكوين ماري 2، خلافا للتصاميم التقليدية في عابرات المحيط، بأدنى الطوابق العامة للسفينة وتقع مقصورات الركاب جميعها فوقها. أتاح هذا الأمر بناء غرف أوسع في وسط الهيكل فضلا عن مقصورات بشرفات خاصة أكثر. أراد المصممون قسمة البهوين الرئيسيين بصورة متناظرة كتلك الموجودة على إس إس نورماندي، لكن وجود مقصورات تطل على البهوين جعل تحقيق الغرض المطلوب مستحيلا. وُضعت غرف الطعام في مؤخرة السفينة ولكن ليس بنفس الطريقة التي وُضعت فيها بالسفينة السياحية فواياجر اوف ذي سيز التي يشعر ركابها باهتزاز المروحة عند السرعة القصوى أثناء تناولهم الطعام، كما أن ارتفاعات المؤخرة الناتجة عن الامواج تكون ملحوضة أكثر. يتضمن السطح 2، وهو أدنى سطح ركاب، المسرح، أنوار الزينة، السينما، القبة الفلكيه، مسرح البلاط الملكي، قاعة الاستقبال الكبرى، الكازينو الإمبراطوري، حانة الاسد الذهبي، والمستوى الأدنى من المطعم ""بريطانيا"". يحتوي السطح 3، على الطوابق العليا من مسرح البلاط الملكي ومطعم ""بريطانيا"" وكذلك ممر صغير للتسوق، بار فوف كليكوت للشمبانيا، غرفة الرسم، بار السير صموئيل للنبيذ، غرفة الملكة، وملهى جي 32 الليلي. السطح 7 هو السطح العام الآخر، ويوجد به منتجع كانيون رانش الصحي، حديقة الشتاء، محكمة الملك، صالة الملكة للشواء، مطعم الملكة ومطعم الأميرة للركاب المهمين. يحتوي السطح 8 على مطعم تود إنغليش، أكبر مكتبة في البحر (كان هذا اللقب ملكا لمكتبة كوين إليزابيت 2 سابقا)، متجر كتب والجزء العلوي من منتجع كانيون رانش الصحي، كما يوجد بهذا السطح حوض سباحة خارجي وشرفة كبيرة. تُفتح منطقة محكمة الملك أربع وعشرون ساعة في اليوم، وتستخدم كمطعم بوفيه للافطار والغداء. تنقسم هذه المنطقة إلى أربعة أقسام، كل واحدة منها مزوقة وفقا لموضوع معين وبأسلوب خاص مثل طريقة الاضاءة، الطاولات وقائمة الطعام: لوتس، المختصة في المطبخ الآسيوي؛ ذي كافري، الذي يقدم مشاوي على الطريقة الإنكليزية؛ لا بيزا، بطعامها الإيطالي؛ وقسم ذي شاف غالوري الذي يوفر تجربة تفاعليه لإعداد الطعام. يبقى القسم الأول مفتوحا كبوفيه من الساعة 23:00 مساءً حتى 05:00 صباحا حيث يبدأ بتقديم وجبة الإفطار، أما باقي الأقسام فتفتح في أوقات مختلفة، وبحلول الساعة 08:30 تكون جميعها قد بدأت بتقديم الفطور. يقول البعض أن الفصل بين الركاب إلى عدة مطاعم يأتي بحسب سعر المقصورات المحجوزة لهم، فمطعم بريطانيا هو المطعم الأساسي للمقصورات العادية، مطعم الأميرة لالائك للأجنحة الصغيرة، ومطعم الملكة لأصحاب الاجنحة الفخمة؛ مما يجعل كوين ماري 2 مقسومة إلى ثلاث درجات. رغم أن بقية المرافق العامة تستعمل من قبل جميع الركاب بدون تفريق، إلا أن ركاب الأجنحة لهم سطح خارجي مخصص به مسبح خاص على السطح 11، ورغم أن كوين ماري 2 هي أول عابرة محيط بدرجة واحدة منذ تلك التي كانت تنقل المهاجرين في أواخر القرن الماضي (خلافا لكوين اليزاباث 2 التي صممت لتكون بثلاث درجات) إلا أنه يمكن التحكم بممراتها ومنافذ السلالم لجعلها مقسمة إلى درجات عدة كالعابرات التقليدية. هناك بعض التعقيدات في تصميم الباخرة نظرا لترتيب الغرف العامة، فعلى سبيل المثال يحتل مطعم بريطانيا كامل عرض السفينة على علو طابقين، لذا أضيف سطح سمي بالسطح 3 يسمح بمرور الركاب من قاعة الاستقبال الكبرى إلى غرفة الملكة دون عبور غرفة الطعام، ويتكون هذا السطح من ممران يبدءان من تحت الشرفة العالية للمطعم بالسطح 3 إلى السطح 2. وهذا هو السبب في أن الشرفة في المطعم بريطانيا ضاعفت طبقات الهيكل، وهو ما يتضح على الهيكل الخارجي حيث ثمة مجموعة من ثلاثة صفوف من النوافذ في المنطقة التي يقع بها مركز المطعم الرئيسي. كذلك هناك تراتيب مماثلة من لمسرح البلاط الملكي. هناك أكثر من 5000 تفحة فنية موجودة في الغرف العامة، الممرات، الردهات، والسلالم، وقد تمّ إنشائها خصيصا لكوين ماري 2 من قبل 128 فنانا من 16 بلدا مختلفا. ومن التحف المميزة الملحوظة في السفينة، النسيج المزدان بالصور والرسوم الخاص بالفنانة باربرة بروكمان، والذي يصل في ارتفاعه لعلوّ طابقين - ويُمثل عابرة محيط (يُحتمل أن تكون كوين ماري الأصلية)، جسر، وخط سماء نيويورك - والجدارية البرونزية للفنان جون ماكينا في القاعة الكبرى، والتي أوحى بها التصميم الجداري الخاص بغرفة الطعام الرئيسية في كوين ماري الأصلية. [عدل] كأس بوسطن تحمل السفينة على متنها كأس بوسطن، الذي يُسمى أحيانا بكأس بريطانيا. صُنعت هذه التحفة خصيصا للسير صموئيل كونارد في بوسطن للإحتفال بوصول أول سفينة له، بريطانيا، إلى الميناء. كان كونارد قد اختار بوسطن لتكون المرفا الأمريكي لرحلاته عبر المحيط الأطلسي، مما أدى لوجود رابطة قوية بين المدينة وخط رحلات كونارد. يُعتقد بأن الكأس قُدم للسير صموئيل كونارد قرابة العام 1840، إلا أنه فُقد للفترة العظمى من حياته. عُثر على الكأس في متجر للتحف الأثرية عام 1967 وأعيد إلى كونارد حيث تم وضعه على متن كوين إليزابيت 2. وُضع الكأس على متن كوين ماري 2 عام 2004، عندما أصبحت الأخيرة سفينة أميرالية، كرمز لها كونها أصبحت سفينة كونارد الأميرالية. يُشكل الكأس حاليّا عنصرا مميزا للملاحة البحرية في هذه السفينة. [عدل] المرافق، القمرات، والنزل تحتوي آر إم إس كوين ماري 2 على: تبلغ مساحة المرافق العمومية 800.26 م². [عدل] إحصائيات عامة [عدل] مواصفات تقنية [عدل] نظام توليد الطاقة والدفع يشمل نظام توليد الطاقة بكوين ماري 2 محركي ديزل بـ 16 اسطوانة من نوع فارتسيلا 16V46CR انفيرو انجن يولدان 67200 كيلو واط (90,100 حصان) بـ 514 دورة في الدقيقة، بالإضافة إلى توربيني غاز جنرال الكتريك إل أم 2500+ يولدان 50000 كيلو واط (67,000 حصان)، ويعمل النظامان معا كوسيلة للاقتصاد في الطاقة عند السرعة المنخفضة، وقد أصبح وجودهما معا في السفن العسكرية أمرا مألوفا منذ فترة قصيرة من الزمن. يتموضع المحركان تحت التربينات للسماح بتسهيل مرور الهواء المضغوط إلى التوربينات وللزيادة من نسبة المساحة داخل الهيكل. على الرغم من أن كوين ماري 2 هي أول سفينة ركاب تعمل بنظاميّ محرك الديزل والتوربيني الغازي، فهي ليست أول مركبة نقل ضخمة تولّد طاقتها من محركات توربينية تعمل على الغاز، كما يُشاع، إذ أن السفينة الفنلندية فينجيت هي أول من فعل ذلك عام 1977. يؤمن الدفع أربع أنظمة رولس رويس ""مرمايد"" (بالإنجليزية: Rolls-Royce Mermaid‏)، يدير كل واحد منها مروحة ضخمة منفصلة في الدفع عن الأخرى. هناك اثنين من تلك المراوح مثبتة، بينما تستطيع الاخرتان الدوران حول محورها بـ 360 درجة وذلك للمناورة بالسفينة وتسهيل ملاحتها في المياه غير العميقة. تعتبر كوين ماري 2 أول سفينة ركاب مكتملة بأربع مراوح، منذ بناء السفينة إس إس فرانس عام 1961. تحتوي كوين ماري 2، كما معظم السفن السياحية الحديثة، على مولد كهربائي ثنائي في غرفة المحركات ذو طاقة توليد تبلغ 21500 كيلو واط (28,800 حصان)، لإنارة السفينة وتشغيل الأجهزة والمعدات الكهربائية بها. ومن المظاهر غير التقليدية أيضا في الباخرة، موقع توربينيّ الغاز، فهما لا يقعان في غرفة المحركات ببدن السفينة مع محركا الديزل، بل تم وضعهما عوضا عن ذلك في غرفة عازلة للصوت تقع تحت المدخنة. أتاح هذا الأمر لمصممي السفينة أن يقوموا بإمداد التوربينات بالهواء اللازم لتشغيلها دون أن يضطروا لمد أنابيب غازيّة لنقله على طول السفينة، مما كان ليستحوذ على مساحة كبيرة يمكن استخدامها لأغراض أخرى. [عدل] مخزون المياه تستحصل السفينة على مخزونها من الماء العذب عن طريق 3 مصانع محلية لماء البحر بشكل رئيسي. تبلغ سعة كل مصنع من هذه المصانع 630 متر مكعب من المياه يوميّا، وهي تستعمل تقنية الصفائح متعددة التأثيرات لتحلية المياه (بالإنجليزية: MEP ،Multiple effect plate distillation technology‏). تؤمن طاقة المصانع من خلال البخار والمياه الباردة الصادرة من توربينات الغاز أو محركات الديزل الخاصة بالسفينة، أو من البخار الصادر عن غلايتيّ الباخرة التين تعملان على الوقود - إن احتاج الأمر لهذا. تمّ تطوير تقنية الصفائح متعددة التأثيرات لتحلية المياه خصيصا لمصانع الباخرة، وذلك حتى يتقلص قياس الصفائح، مما يقلل كثيرا من الحاجة إلى صيانة المصنع على الدوام عن طريق إلغاء ضرورة تنظيف الصفائح بالحمض. تحتوي المياه المحلاة على نسبة قليلة جدا من الملح تصل لأقل من 5 أجزاء بالمليون. يصل معدل الماء المنتج بالنهار إلى 1,100 متر مكعب، ويمكن أن يصل حتى 1,890 مترا مكعبا، وبالتالي يبقى هناك سعة احتياطية كافية. يُمكن لمصنعين فقط تأمين حاجة السفينة الكاملة من الماء العذب، وتبلغ سعة الخزانات المخصصة 3,830 مترا مكعبا مما يكفي الركاب 3 أيام. وبحال كانت الباخرة تسير بسرعة منخفضة، فإن المحركات لن تنتج بخارا كافيا لعمل مصانع التحلية، وبهذه الحالة، أو في حالة ما إذا كانت تكلفة شراء الماء في أحد المرافئ أقل من تكلفة تحليته، فإنه يتم التزود بها من البر. تقع مضخات مياه البحر في بدن السفينة، ويتم التخلص من محلول الملح المركز عن طريق رميه في البحر عند كوثل السفينة، بالإضافة لمياه المحركات الباردة. [عدل] الأداء البيئي يعتبر الأثر الكربوني الذي تتركه عابرات المحيط أكبر من ذاك الذي تتركه الطائرات، أي أنها تعتبر ملوثة كبيرة للبحار، أضف إلى ذلك النفايات التي تُلقى منها وتساهم في زيادة نسبة التلوث، أما كوين ماري 2 فكان تصميمها يهدف منذ البداية أن تكون ""صديقة للبيئة"" بدرجة تفوق المعايير العالمية المطلوبة، ومن الأهداف البيئية التي كان المصممون يسعون لتحقيقيها: إعادة استخدام المياه المستعملة لأغراض غير الشرب، وعدم إلقاء أي مهملات صلبة في البحر، إلا أن هذه الإجراءات لم تتخذ لأسباب اقتصادية مثل تقليل الإسراف في الطاقة المستخدمة لحرق النفايات عوضا عن رميها. يبقى الأداء البيئي لكوين ماري 2، على الرغم من هذا، يفوق المعايير الدولية وذلك الخاص بالعديد من السفن الأقدم. [عدل] إنبعاثات غازات الدفيئة وتلوث الهواء يبلغ معدل استهلاك الطاقة اليومي لكوين ماري 2، عند سيرها بسرعة 29 عقدة، حوالي 261 طن من الديزل و 237 طن من الوقود البحري. تصل نسبة انبعاثات ثاني أكسيد الكربون (CO2) إلى 3.1 طن مقابل حرق طن واحد من الوقود، ويقابل هذا إنبعاثات تصل إلى 0.74 كلغ مقابل كل راكب بالميل، من أصل 2,600 راكب على متن الباخرة. إلا أن شركة ""كلايمت كير"" (بالإنجليزية: Climate Care‏)، المختصة بدراسة المناخ، تظهر بأن كوين ماري 2 ينبعث منها 0.43 كلغ من ثاني أكسيد الكربون مقابل كل راكب بالميل، وقد يكون هذا الرقم الأصغر مبني على إحصائية جرت للسفينة أثناء سيرها بسرعة منخفضة، أو أثناء حملها لركاب أقل، أو خلال فترة كانت فيها نسبة الكربون المنبعثة من الوقود المحترق قليلة، كما تقول ""كلايمت كير"" أن انبعاثات هذا الغاز في رحلة طائرة، في أجواء تهب فيها رياح قوية، يصل إلى 0.257 كلغ، إلا أن الأضرار التي تقع بسبب هذا يبقى مسموحا بها ما لم تتجاوز المقدار المحدد. يصل معدل انبعاثات غازات الدفيئة من كوين ماري 2، وفق هاتين الدراستين إلى 66%، أي أكثر بثلاث مرات من تلك الصادرة من أي رحلة جوية. يُلاحظ أن هذه الدراسات لا تأخذ بعين الإعتبار الإنبعاثات البرية أو الجوية من المركبة عند انطلاقها من موقع المغادرة ووصولها إلى المكان الذي تنشده. يقول كونارد، مالك السفينة، أن أي مقارنة بين التلوث الذي تسببه سفينته وذاك الذي تسببه الطائرات تعتبر معيوبة، لأن الباخرة تحوي فندقا مليئا بالناس، وبالتالي فهي أكثر من مجرد وسيلة نقل، وهو يرفض أن يُقدم أي إحصائيات فعلية عن الأثر الكربوني الذي تتركه سفينته. تلجأ السفينة إلى استعمال الوقود قليل الكبريت للتقليل من نسبة التلوث في المناطق التي تعاني تلوثا هوائيا بفعل ثاني أكسيد الكبريت والتي تزداد فيها نسبة هطول المطر الحمضي. [عدل] المياه المستعملة يتم تجميع المياه الرمادية (مصطلح يطلق على مياه الاستحمام، المغاسل، الغسيل، الخ..) والسوداء (مياه المراحيض، المبولات، والمياه المبتذلة من المركز الطبي) في نظام أنبوبي مستقل، ويعمل ذلك المخصص للأولى عن طريق الجاذبية، والمخصص للثانية عن طريق نظام تفريغ الهواء. يصل كل من نظام الأنابيب إلى مصنعين متطابقين لمعالجة المياه المبتذلة يستخدمان تقنية المفاعل الأحيائي الغشائي، يتبعها عملية ترشيح فائق وتطهير بواسطة الأشعة فوق البنفسجية، ليتم إنتاج مياه نقية قابلة للشرب في النهاية. لا تستخدم هذه المياه في الشرب على الرغم من ذلك، إذ أن معظم الناس يترددون في شرب الماء المكرر، وعوضا عن ذلك تم اقتراح استخدام المياه الرمادية المكررة في تنظيف الأسطح، غسل النوافذ، وغير ذلك من الاستعمالات التقنية، وهذا كان أحد الأسباب التي دفعت المصممين إلى إنشاء نظام أنبوبي مزدوج، إلا أن إعادة استخدام الماء لم تتم كما هو مخطط، وبدلا من ذلك يتم تخزين النفايات السائلة في خزان ""المياه الرمادية""، أو في خزانات الصابورة بحال اضطر الأمر لهذا، ومن ثم تُلقى في البحر على بعد 12 ميل بحري من الشاطئ. إن ترشيح الماء وتطهيرها ليس بضروري قبل إلقاء الأخيرة في البحر، وفقا للمعايير البيئية الدولية. يتم معالجة المياه الآسنة، أي تلك الزيتية التي تتجمع في قاع السفينة، كما في باقي السفن، في ألة للطرد المركزي تقوم بفصل الراسب الطيني عن المياه الباقية. يتم إلقاء المياه التي تحوي زيتا بأقل من 15 جزءًا بالمليون في البحر. [عدل] النفايات الصلبة يقوم العمال في المطبخ، أو الخدم المخصصين لإفراغ حاويات المهملات في غرف الركاب، بفصل وفرز النفايات الصلبة، ومن ثم يتم معالجتها وفقا لنوع كل منها. تُنقل النفايات العضوية في أنابيب إلى مرفق حيث يتم تقطيعها وتمزيقها، تجفيفها من الماء في غرف مفرغة من الهواء، ضغطها، ثم رميها في البحر ما أن تصبح السفينة على بعد أكثر من 12 ميل بحري عن الشاطئ، وبالإضافة لذلك، فإذا كانت السفينة قريبة من إحدى السواحل أو تبحر في مياه مغلقة، فإن النفايات هذه يتم حرقها، إلا أن هذا يتطلب كمية كبيرة من الطاقة بسبب النسبة العالية من السوائل الموجودة في النفايات العضوية. يتم تقطيع البلاستيك الرقيق (غلافات، قوارير الماء) والورق وحرقه في محارق الباخرة، أما البلاستيك القاسي الذي يحترق بصعوبة، بالإضافة للزجاج، والكرتون، فيتم تقطيعها أو ضغطها ومن ثم تخزينها لرميها على البر أو إعادة تصنيعها من قبل شركات مقاولة مرخصة. يقوم المقاولون أحيانا بتجميع المهملات بدون مقابل، وفي أحيان أخرى يجب الدفع لهم، وفقا للمرفأ الذي يتم استدعائهم إليه. يتم تخزين تلك المهملات في بعض الأحيان لفترات طويلة، إذ ان المقاولون حاملوا الترخيص لا يمكن العثور عليهم في جميع المرافئ التي ترسو بها السفينة. اقترح البعض حرق الرواسب الطينية المجففة المتبقية في مصانع معالجة المياه المبتذلة، كما زيت المحركات، إلا أن الرواسب يتم رميها في البحر بالواقع، أما زيت المحركات والرواسب الزيتية الباقية من مصنع معالجة المياه الآسنة فيتم تخزينها والتخلص منها على البر عن طريق اعطائها للمقاولين المرخصين، وكذلك النفايات الخطرة مثل أنابيب الضوء الفلورية أو بقايا الطلاء. يتم إعادة تصنيع حوالي 70% من النفايات التي يتم إلقائها في المرفأ الأم لكوين ماري 2 بساوثهامبتون. أما بالنسبة لرماد المحارق، فيتم تجميعه أيضا ورميه على البر. [عدل] الرقابة والإذعان للقوانين البيئية يتم مراقبة عملية التخلص من المواد الحساسة، وبشكل خاص الزيوت المترسبة من المياه الآسنة المعالجة وانبعاثات الغاز، بشكل دقيق للتأكد من ملائمتها للمعايير البيئية المطلوبة. ويقول كونارد أن السفينة تحافظ على معاير تفوق تلك التي تتطلبها الإتفاقية العالمية لمنع التلوث من السفن (بالإنجليزية: International Convention for the Prevention of Pollution From Ships ،MARPOL‏) الخاصة بالمنظمة البحرية الدولية، والدليل على ذلك أنها تلقي بالفضلات بالبحر فقط عندما تكون على بعد 12 ميل بحري من الشاطئ، على الرغم من أن الإتفاقية تسمح بإلقاء النفايات العضوية والمياه الآسنة المعالجة على مسافة أقرب من هذا. [عدل] الظهور الإعلامي ظهرت كوين ماري 2 في عدد من التغطيات الإعلامية الدولية بسبب الحملة الإعلامية الكبرى التي قامت بها كونارد لاين والتي أدت بالنهاية إلى الرحلة الأولى للباخرة، ومن الإعلانات التي ظهرت بها:","آر إم إس كوين ماري 2 (بالإنجليزية: RMS Queen Mary 2، QM2‏) هي عابرة محيط منتظمة، مملوكة لكونارد لاين. سميت على اسم الباخرة الأولى التي كان الأخير يمتلكها، ار ام اس كوين ماري، والتي سميت بدورها على اسم الملكة ماري اوف تاك، زوجة الملك جورج الخامس. كانت هذه الباخرة أطول اضخم وأعلى سفينة ركاب على الإطلاق، عندما بنيت في عام 2003، على يد شانتيي دو لاتلونتيك، حيث أن وزنها كان يبلغ 148,528 طن، ولكنها خسرت ذلك اللقب لصالح سفينة رويال كارييبين انترناسيونال فريدوم اوف ذي سيز (حرية البحار) في أبريل 2006 البالغ وزنها 154,407 طن، لكن مع ذلك، فإن كوين ماري 2 تبقى أكبر عابرة محيط منتظمة (مقارنة بالسفن السياحية) التي صنعت حتى الآن، ذلك أن حجم ووزن كوين ماري 2 يتجاوز حجم ووزن الفئة فريدم لشركة رويال كارييبين انترناسيونال. بالإضافة لذلك، فإن كوين ماري يبلغ حجم حمولتها 76,000 طن؛ بينما يبلغ حجم حمولة سفن الرويال كاريبين 64,000 طن. تعتبر كوين ماري 2 أكبر عابرة محيط رئيسية تمّ إنشائها منذ كوين إليزابيت 2 عام 1969، وهي تحتوي على 15 مطعماً وحانة، 5 أحواض سباحة، كازينو، قاعة كبرى، مسرح، وقبة عملاقة. تطلب إنشاء هذه السفينة قطعا معدنية أكثر بكثير من السفن السياحية والعابرات المعتادة، نظر لضخامة هيكلها الخارجي ولوجود العديد من الأماكن الترفيهية بداخلها التي كان يجب أن تكون على مستويات عالية من الجودة. أبحرت كوين ماري 2 لأول مرة بتاريخ 21 مارس 2003، ويمتد تاريخ خدمتها من 12 يناير 2004 حتى الوقت الحالي، التقت خلاله بسابقتها، كوين إليزابيت 2 وكوين فيكتوريا، وحملت على متنها عدد من المشاهير العالميين من رؤساء جمهوريات وممثلين ورجال أعمال وغيرهم. قامت الباخرة بأول رحلة لها حول العالم بتاريخ 10 يناير 2007، وكانت هذه هي المرة الأولى التي التقت فيها بسالفتها، كوين ماري الأصلية، وكان ذلك في مدينة سيدني بإستراليا." ar,e63e6e1773dd402e9d6d744737ebfacf,"[عدل] التاريخ عُرفت المواد المخفضة للحرارة في العصور الوسطى والقديمة بأنها مركبات موجودة في اللحاء الأبيض للصفصاف (عائلة من الكيماويات اسمها ساليسينات، أدت فيما بعد إلى تطور وظهور الأسبرين)، ومركبات محتواه داخل لحاء شجر الكينا. واستخدم لحاء الكينا في إنتاج الكينين لعلاج الملاريا. وللكينين ذات نفسه صفات مخفضة للحرارة. وأخذت جهود تكرير وعزل الساليسين وحمض السالسيليك سنوات عديدة امتدت من منتصف إلى آخر القرن التاسع عشر، وأتمها فيليكس هوفمان (بالألمانية:Felix Hoffmann) الكيميائي التابع لمعامل باير في ألمانيا، وكان قد فعلها من قبله بأربعين عام الكيميائي الفرنسي شارل فريدريك جيرهارد (بالفرنسية:Charles Frédéric Gerhardt)، ولكنه أهمل هذا العمل لأنه أعتقد حينها أن فصل هذه المواد غير عملي. عندما ندرت أشجار الكينا في ثمانينات القرن التاسع عشر، بدأ البحث عن بدائل. وفي سنة 1886 كان الأستاذ أدولف كوسمال (بالألمانية: Adolf Kussmaul) يدرس تأثير النفثالين المضادة للطفيليات في جامعة ستراسبورغ. وعندما نفذ النفثالين من المعمل، ذهب مساعداه الشابان أرنولد كان (بالألمانية: Arnold Cahn) وبول هيب (بالألمانية: Paul Hepp) إلى صيدلي لشراء النفثالين ولكن الصيدلي أعطى لهم بالخطأ أسيتانيليد بدلاً من النفثالين. وعندما قاموا بدراسة الأسيتانيليد، اندهشوا من المفعول الخافض للحرارة للمنتج الجديد. وبفضل خطأ الصيدلي تم اكتشاف الخواص المخفضة للحرارة للأسيتانيليد. ولكن خواصه المسكنة للألم اكتشفت بعد ذلك بزمن طويل، فالأسيتانيليد هو أبو الباراسيتامول الفيناسيتين. وكان للدكتور هيب أخ يعمل في شركة صغيرة هي شركة ""كاله وشركاه""، والتي تنتج الأسيتانيليد. فاقترح عليه استخدام اكتشافه لطرحه في الأسواق لمنافسه مخفضات الحرارة التقليدية التي كانت موجودة حينها مثل حمض الساليسيليك. وأصبح الأسيتانيليد منتجاً تجارياً تحت اسم أنتيفيبرين (بالإنجليزية: antifebrin‏). وفي نهاية سنة 1880، طُرح البارانيتروفينول في الأسواق بأسعار أرخص من الأسيتانيليد. فطلب كارل دويسبيرغ (بالألمانية: Carl Duisberg)، مسئول الأبحاث وبراءات الاختراع في شركة باير، المعروفة باسم شركة فريدريش باير وشركاه، طلب من العاملين في القسم العمل على البارانيتروفينول والبحث عن استخدام مفيد له. فكانت لدي اوسكار هينزبيرغ (بالألمانية: Oscar Hinsberg) فكرة تحويله إلى أسيتوفينيتيدين. وكانت عملية تخليق هذه المادة لها هدف تجاري بحت وجاءت معهم بالحظ، وأظهرت التجارب أن هذه المادة أقوى من الأنتيفيبرين ولها أعراض جانبية أقل. فقرر دويسبيرغ تسويق المادة الجديدة تحت اسم ""فيناسيتين"". وقبل ذلك في سنة 1878، قام هارمون نورتروب مورسه (بالألمانية:Harmon Northrop Morse) لأول مرة بتخليق الباراسيتامول عن طريق اختزال البارا-نيتروفينول مع القصدير في حمض الخليك الثلجي. وعلى الرغم من ذلك فلم يُستخدم الباراسيتامول في العلاج الطبي حتى سنة 1893. وفي هذا العام، أُكتشف الباراسيتامول في بول الأفراد الذين تعاطوا الفيناسيتين، فقام الكيميائيون بتركيزه إلى مركب أبيض ومتبلر ذي طعم مر. وفي سنة 1899، وُجد أن الباراسيتامول هو مُستقلب من الأسيتانيليد. وقد تم تجاهل هذا الاكتشاف وقتها. في سنة 1946، أُعطي معهد دراسات المسكنات والأدوية المهدئة منحة من السلطات الصحية بمدينة نيويورك لدراسة المشاكل المرتبطة باستخدام المسكنات. وقد عين كلا من بيرنارد برودي (بالإنجليزية:Bernard Brodie) وجوليوس أكسلرود (بالإنجليزية:Julius Axelrod) للتحري عن سبب ظهور متلازمة عوز الميتهيموغلوبين، وهي حالة تؤدي إلى نقص قدرة الدم على حمل الأكسجين ويمكن أن تؤدي للوفاة. وفي سنة 1948، ربط برودي وأكسلرود بين استخدام الأسيتانيليد ومتلازمة عوز الميتهيموغلوبين وأكدا أن التأثير المسكن للأسيتانيليد يرجع إلى مُستقلبه النشط الباراسيتامول. وقد دافعوا عن استخدام الباراسيتامول طالما أنه لا يمتلك التأثيرات الضارة للأسيتانيليد. وقد طرحت شركة معامل ماكنيل (بالإنجليزية:McNeil Laboratories) الدواء لأول مرة في الأسواق سنة 1955 كمعالج للحمى والألم للأطفال، تحت الاسم التجاري ""إكسير تايلينول للأطفال"". وفي سنة 1956، طرح فريدريك ستيرنز وشركاه (بالإنجليزية:Frederick Stearns & Co) أقراص الباراسيتامول 500 ميليغرام في أسواق المملكة المتحدة تحت الاسم التجاري ""بانادول"". وكان البنادول يُصرف فقط بأمر الطبيب لتسكين الألم والحمى. وكانت دعايته ""لطيف على المعدة"" لأن باقي المسكنات الأخرى كانت تحتوي على الأسبرين وقتها وهو مهيج معوي. وفي يونيو من سنة 1958، تم طرح إكسير بندول للأطفال. في سنة 1963، تم إضافة الباراسيتامول إلى دستور الأدوية البريطاني، واكتسب شعبية حينها كمسكن قليل الأعراض الجانبية وقليل التفاعل مع الأدوية الأخرى. انتهت صلاحية براءة اختراع الباراسيتامول في الولايات المتحدة منذ زمن طويل، ويُسمح بإنتاجه في الدول الأخرى بأسماء عامة مختلفة. [عدل] كيمياء [عدل] التركيب والتفاعلية يتكون الباراسيتامول أساساً من حلقة بنزين، استبدلت بمجموعة هيدروكسيل وذرة نيتروجين مجموعة أميد (الأسيتاميد) في الموقعين بارا (1,4). وهو نظام مترافق بشكل كبير إذ أن زوج الإلكترونات الوحيد على أكسجين مجموعة الهيدروكسيل، سحابة الإلكترونات π على حلقة البنزين، زوج إلكترونات النيتروجين الوحيد، والمدار الذري ب على ذرة كربون مجموعة الكربونيل والزوج الوحيد على أكسجين مجموعة الكربونيل كلهم مترافقون. ويزيد تواجد مجموعتان محفزتان أيضاً من قابلية حلقة البنزين للاستبدال الحلقي المحب للإلكترونات. وبما أن كلا المستبدلين على الحلقة البنزنية يقومان بالتوجيه لمواقع أرثو وبارا وكانا في وضعية بارا بالنسبة لبعضهما البعض فإن جميع المواقع على الحلقة تكون مفعلة كيميائياً بشكل متساو. ويقلل الترافق من قاعدية ذرات الأكسجين والنيتروجين بصورة كبيرة، بينما يزيد من حامضية مجموعة الهيدروكسيل عبر نقل الشحنة التي تظهر على الدالف، أو الأنيون، السالب فينوكسيد. [عدل] خصائص المادة باراسيتامول مادة بلورية بيضاء تنصهر عند 170° مئوية. تنحل هذه المادة في الكحولات بشكل جيد وكذلك في الماء المغلي، إلا أنها ضعيفة الانحلال بالماء البارد 14 غ/ل عند 20° مئوية. كثافة المادة في الحالة الصلبة تبلغ 1,293 غ/سم3 وله كتلة مولية مقدارها 151,165 غ/مول. الباراسيتامول مثل الفينول له خواص حمضية ضعيفة، حيث أن قيمة الأس الهيدروجيني pH للمحلول منه تتراوح بين 5.5 و 6.5. [عدل] التخليق يمكن تخليق الباراسيتامول من الفينول بالطريقة الآتية: 1- نترتة الفينول باستخدام حمض الكبريتيك ونترات الصوديوم، ولأن الفينول نشط جداً، فإن عملية نيترته تتطلب شروط لطيفة جداً بالمقارنة مع البنزين الذي يتطلب حمض نيتريك ساخن. 2- يتم فصل المتماكب بارا من المتماكب أرثو بالتقطير التجزيئي، وسيكون هناك القليل من متماكبات ميتا، لأن الهيدروكسيل يوجه الاستبدال للموقعين أرثو وبارا. 3- يُختزل 4-نيتروفينول إلى 4-أمينوفينول باستخدام عامل مختزل مثل بوروهيدرد الصوديوم في وسط قاعدي. 4- يتفاعل 4-أمينوفينول مع حمض خليك لامائي ليعطي الباراسيتامول. لاحظ أن تخليق الباراسيتامول لايمر بالمراحل الصعبة والعويصة التي تمر بها تقريباً كل الأدوية الأخرى: فعدم وجود مراكز فراغية يعني عدم الحاجة لتصميم نظام تخليق اختياري لمركز فراغي معين. ولذلك يسهل صناعة الباراسيتامول. [عدل] آلية عمل الباراسيتامول لا تزال الآلية التي يقلل بها الباراسيتامول الحمى والألم مثار الكثير من النقاش. وسبب هذا الجدل يرجع بصورة كبيرة إلى تشابه كلاً من الباراسيتامول والأسبرين في منع إنتاج المركبات الكيماوية البروستاغلاندية المسببة للالتهاب. ولكن على عكس الأسبرين فأن الباراسيتامول لايمتلك الكثير من الصفات المضادة للالتهاب. وكذلك فأن الباراسيتامول - على عكس الأسبرين أيضاً - لايقوم بمنع المركبات الثرومبوكسانية التي تسبب تجلط الدم. ومن المعروف أن الأسبرين يقوم بمنع عائلة إنزيمات السيكلوأكسجيناز، أو الكوكس. وبسبب التشابه الجزئي بين تأثير الأسبرين وتأثير الباراسيتامول، فقد ركز الباحثون على تحري إذا كان الباراسيتامول يقوم بمنع عائلة السيكلوأكسجيناز أيضاً. وأقترح العلماء طريقتين يعمل بهما الباراسيتامول ولكن لايوجد تأكيد على صحتهما حتى الآن. وعائلة إنزيمات الكوكس هي المسئولة عن استقلاب حمض الأراكيدونيك إلى بروستاغلاندين هـ2، وهو جزيء غير ثابت ولذلك يتحول إلى العديد من المركبات الأخرى المسببة للالتهاب. وتقوم مضادات الالتهاب التقليدية - مثل مضادات الالتهاب اللاستيرويدية - بغلق هذه الخطوة. وتعتمد فاعلية إنزيم الكوكس على وجوده في الحالة المتأكسدة ليقوم بنشاطه المتخصص في استقلاب حمض الأراكيدونيك. وقد تبين أن الباراسيتامول يختزل إنزيم الكوكس المتأكسد ليمنعه من تكوين الكيماويات المسببة للالتهاب. وقد أظهرت دراسة أن الباراسيتامول يعمل على الجهاز الكانابينويدي الداخلي. فالباراسيتامول يُستقلب إلى ن-أراكيدونويل فينول أمين (AM404)، وهو مركب له العديد من التأثيرات؛ أكثرها أهمية أنه يمنع الخلايا العصبية من امتصاص الأنانداميد الكانابينويدي/الفانيلويدي الداخلي. فامتصاص الأنانداميد يمكن أن ينتج عنه تفعيل مستقبل الألم الرئيسي في الجسم وهو المستقبل الفانيلويدي. وبالإضافة إلى ذلك، فإن الن-أراكيدونويل فينول أمين يغلق قنوات الصوديوم بطريقة مماثلة لطريقة المخدرين ليدوكائين وبروكائين. ولكن لم يُثبت حتى الآن أن هاتين الآليتين السابقتين يمكنهما تسكين الألم، ولايزالا من الآليات المحتملة لعمل الباراسيتامول. على الرغم من ذلك فعند غلق مستقبلات الكانابينويد فإن الباراسيتامول يفقد مفعوله المسكن للألم، وهذا يرجح فرضية أن الباراسيتامول يعمل فعلاً على الجهاز الكانابينويدي الداخلي لتسكين الألم. تقترح إحدى النظريات أن الباراسيتامول يعمل عن طريق منع الكوكس-3، وهو ""أيزوفورم"" من عائلة إنزيمات السيكلوأكسجيناز. ولدى هذا الإنزيم - عند إفرازه في الكلاب - تشابه قوي مع إنزيمات الكوكس الأخرى، ويقوم بإنتاج الكيماويات المسببة للالتهاب. ويقوم الباراسيتامول بمنعه انتقاءياً. ولكن بعض الأبحاث تقول أن إنزيم الكوكس-3 لا يسبب الالتهابات في البشر والفئران. ويُحتمل أيضاً أن الباراسيتامول يغلق مفعول السيكلوأكسجيناز بنفس طريقة الأسبرين ولكن في منطقة الالتهاب توجد البيروكسيدات الذي تمنع التأثير المأكسد للباراسيتامول. وهذا يعني أن هذه الاحتمالية غير صحيحة وأن الباراسيتامول لايعمل في منطقة الالتهاب ولكنه يعمل على الجهاز العصبي المركزي حيث لاتوجد عوامل مؤكسدة. ولا تزال الآلية التي يؤثر بها الباراسيتامول على الكوكس-3 محل جدل بين الباحثين. [عدل] حركية الدواء يُمتص الباراسيتامول بصورة سريعة وكاملة عند تعاطيه بالفم: ويصل إلى أعلى مستوياته في البلازما خلال 15 دقيقة (الأقراص الفوارة) وخلال فترة ممتدة بين 30 و 60 دقيقة (الأقراص أو المسحوق). وينتشر الباراسيتامول سريعاً في جميع أنسجة الجسم. يُستقلب الباراسيتامول بصورة أساسية في الكبد، حيث تتضمن مستقلباته الأساسية مترافقات الكبريتات والغلوكورونيد الخاملة التي تُطرح كلوياً. ولكن تبقى كمية صغيرة نسبياً تستقلب بنظام السيتوكروم ""ب450"" الكبدي وينتج المستقلب الهامشي (ن-أسيتيل-بارا-بنزو-كينون إمين، ويُختصر نبقي NAPQI) المسؤول عن التأثيرات السامة للباراسيتامول. ويقوم الحمض الأميني جلوتاثيون باختزال النبقي ثم يخرج في البول بعد ترافقه مع السيستئين وحمض المركابتوبوريك. يُطرح الباراسيتامول بصورة أساسية في البول: تُطرح 90% من الجرعة عن طريق الكلية خلال 24 ساعة، في صورة مترافق غلوكورونيد بصورة أساسية (60-80%) ومترافق كبريتات (20-30%) وأقل من 5% في صورة باراسيتامول. وعمر النصف الحيوي ساعتان تقريباً. [عدل] المقارنة مع مضادات الالتهاب اللاستيرويدية على عكس المسكنات الشائعة الأخرى مثل الأسبرين الإيبوبروفين، فإن الباراسيتامول لديه نشاط مضاد للالتهاب ضئيل نسبياً، ولذلك لا يُعتبر مضاد التهاب لاستيرودي. [عدل] الكفاءة عند مقارنة الباراسيتامول بمضادات الالتهاب اللاستيرويدية الأخرى، تُظهر الدراسات نتائج متناقضة. فقد وجدت دراسة معتمدة على تجربة عشوائية لعلاج ألم خشونة المفاصل المزمن في البالغين أن الباراسيتمول له نفس فائدة وتأثير الإيبوبروفين. وعلى الرغم من ذلك فأن تجربة عشوائية أخرى لعلاج ألم العظام في الأطفال وجدت أن جرعة الإيبوبروفين القياسية الموجودة في المنتجات فوق الطاولة، والبالغة 400 ميليغرام تعطى تسكين أعلى للألم من جرعة الباراسيتامول القياسية البالغة 1000 ميليغرام. [عدل] الآثار الجانبية عند تناول الباراسيتامول بالجرعات الموصى بها فأنه لا يهيج جدار المعدة أو يؤثر على تجلط الدم كما تفعل مضادات الالتهاب اللاستيرويدية الأخرى أو حتى يؤثر على وظائف الكلية. ولكن أظهرت بعض الدراسات أن الجرعة العالية، التي تزيد عن 2,000 ميليغرام في اليوم، يمكنها أن تزيد من احتمالية التعرض لمضاعفات في الجهاز الهضمي العلوي. الباراسيتامول آمن أثناء الحمل، ولا يؤثر على غلق القناة الشريانية الجنينة كما تفعل مضادات الالتهاب اللاستيرويدية. وبالتناقض مع الأسبرين، فإن الباراسيتامول آمن للأطفال لأنه لا يسبب متلازمة راي في الأطفال المصابين بأمراض فيروسية. بالتماثل مع مضادات الالتهاب اللاستيرويدية وبالتناقض مع المسكنات الأفيونية، فأن الباراسيتامول لايسبب غبطة أو يغير المزاج بأي شكل من الأشكال. وبينما يمكن للباراسيتامول ومضادات الالتهاب اللاستيرويدية أن تضر الكبد، إلا أن لها احتمالية ضعيفة في أن تسبب إدمان، اعتماد حيوي، تحمل، أو أعراض انسحاب. يمكن للباراسيتامول، خصوصاُ بالإشتراك مع الأفيونات الضعيفة، أن يسبب صداع مرتد أكثر من مضادات الالتهاب اللاستيرويدية، وهذا صداع بسبب كثرة استخدام الدواء، على الرغم من ذلك فإن هذه الإحتمالية أقل بالمقارنة مع الإرغوتامين أو التريبتانات التي تستخدم لعلاج الشقيقة. في سنة 2008، قدمت دراسة حالة أولية معتمدة على بحث أولي الدليل على أن تعاطي الباراسيتامول بعد التطعيم الثلاثي، ضد الحصبة، النكاف، والحصبة الألمانية، مرتبط بظهور التوحد في الأطفال التي تتراوح أعمارهم من سنة إلى 5 سنوات. ويبدو أن هذا يظهر فقط في الأطفال الذين يظهرون ارتداد يصاحبه عواقب ما بعد التطعيم مثل حمى. ولم يظهر هذا التأثير مع مسكنات الألم الأخرى مثل الإيبوبروفين. لم يتم تأكيد هذه الدراسة من مصدر مستقل. [عدل] الاستعمال [عدل] دواعي الاستعمال [عدل] موانع الاستعمال يمكن أن يوجد الأسبارتام مع الباراسيتامول في بعض المستحضرات، وفي هذه الحالة يمنع استخدامه في حالة الفينايلكيتونوريا. [عدل] الحمل والرضاعة [عدل] التداخلات الدوائية بعيداً عن بعض مضادات التجلط الفموية، لا توجد أي تداخلات بين الباراسيتامول وأي دواء آخر. وعند استخدام 3 غرامات باراسيتامول يومياً مقسمة على جرعات ولمدة أربعة أيام متصلة، يمكنه أن يزيد من نشاط مضادات التجلط المضادة لفيتامين ك. وفي هذه الحالة، يجب وضع المريض تحت الملاحظة. [عدل] التداخلات الدوائية المتعمدة يقصد بالتداخلات الدوائية المتعمدة (بالإنجليزية: intended drug interactions‏) تلك المقصودة لتقليل عرض جانبي و/أو لزيادة كفاءة الدواء. الأدوية التالية تزيد من كفاءة وتسكين الباراسيتامول: كافيين، والأسبرين. الميتوكلوبراميد والدومبريدون يقللان من إفراغ المعدة وبالتالي يزيدان من امتصاص الباراسيتامول. يبدي الباراسيتامول مفعولا تآزريا (بالإنجليزية: synergestic effect‏) مع كل الآيبوبروفين حيث يزيد كل منهما من القدرة التسكينية للآخر. يزيد الفينوباربيتون من تسكين الباراسيتامول لكنه كذلك يزيد من سميته حيث أنه يزيد من نشاط الإنزيمات الكبدية فيزيد معدل تكون المستقلب السام. [عدل] الاختبارات المعملية يمكن للباراسيتامول أن يتداخل مع الاختبارات المعملية الآتية ويغير من نتائجها الحقيقية: [عدل] التداخلات الغذائية لا يوجد أي نوع من التداخلات تم الإبلاغ عنها بين الباراسيتامول وأي نوع من الأطعمة. [عدل] معلومات عامة [عدل] التسمم تحتوي العديد من الوصفات على الباراسيتامول سواء كانت أدوية فوق الطاولة أو بأمر الطبيب. وبسبب سهولة الحصول عليه من الصيدليات أو المتاجر توجد احتمالية كبيرة أن يحدث للمستهلك تسمم من جراء تناول جرعة مفرطة. ويمكن أن تؤدي الجرعة المفرطة إلى فشل كبدي يؤدي للموت في غضون أيام مالم يُعالج المصاب في الحال. ولايزال التسمم بالباراسيتامول هو السبب الأكثر شيوعاً للفشل الكبدي الحاد في الولايات المتحدة وبريطانيا. [عدل] آلية التسمم تتحول معظم كمية الباراسيتامول إلى مركبات خاملة خلال المرحلة الثانية من الاستقلاب التي يتم فيها ترافق الباراسيتامول مع الكبريتات والغلوكورونيد. وتتأكسد كمية صغيرة من الباراسيتامول عن طريق إنزيمات السيتوكروم 450 ب وتتحول إلى مستقلب وسيط عالي التفاعلية (النبقي أو ن-أسيتيل-بارا-بنزو-كينون إمين). يقوم الحمض الأميني الغلوتاثيون بمنع التسمم بالنبقي عن طريق الترافق معه وتكوين مركب جديد غير سام. ولكن في حالات زيادة كمية الباراسيتامول في الجسم، فإن الباراسيتامول يترافق مع كل كميات الكبريتات والغلوكورونيد المتاحة وتتجه الكمية الباقية منه إلى إنزيمات السيتوكروم 450 ب ليتحول إلى النبقي. وتكون كمية النبقي أكثر من كمية الغلوتاثيون اللازمة للترافق معه وبالتالي يستنفذ الغلوتاثيون من الخلايا الكبدية، ويكون النبقي حراً في التفاعل مع جزيئات الأغشية الخلوية الكبدية مما ينتج عنه دمار خلوي واسع في الكبد يسبب تليف كبدي حاد يؤدي إلى الوفاة. وقد أظهرت التجارب الحيوانية أن التسمم الكبدي يحدث عندما تستنفذ نسبة الغلوتاثيون الكبدي إلى أقل من 70%. [عدل] الجرعة السامة تتنوع جرعة الباراسيتامول السامة تنوعاً كبيراً. ففي البالغين، جرعة واحدة أعلى من 10 غرام أو 200 مغ/كغ يمكن أن تسبب تسمم. ويمكن أن يحدث تسمم أيضاً عند تعاطي عدة جرعات صغيرة على مدار اليوم مجموعها أعلى من هذه الكمية. أما في الأطفال فجرعة واحدة أعلى من 200 مغ/كغ يمكن أن تسبب تسمم. لكن جرعة الباراسيتامول المفرطة نادراً ما تؤدي للمرض أو الوفاة في الأطفال. ونادراً ما يتناول طفل كمية باراسيتامول على مرة واحدة تتطلب علاجه. ولكن معظم حالات التسمم في الأطفال تأتي من الاستعمال المزمن للباراسيتامول. عند تعاطي غرام واحد من الباراسيتامول أربع مرات في اليوم، فثلث المرضى يمكن أن تزيد عندهم قيم اختبار وظائف الكبد ثلاثة أضعاف القيم العادية. لكن من غير المؤكد إذا كان ذلك يمكن أن يؤدي إلى فشل كبدي. ولأن الباراسيتامول يكون مُحضر بالإشتراك مع مواد أخرى في المستحضرات الطبية، فأنه من الضروري حصر جميع مصادر الباراسيتامول التي تناولها الشخص المصاب بالتسمم لمعرفة الكمية التي تناولها. فالباراسيتامول يدخل في العديد من التركيبات المسكنة للألم أو تركيبات الإنفلونزا. وفي بعض الأحيان يحضر بالإشتراك مع أفيونات مثل الهيدروكودون لتقليل استعمال الباراسيتامول بدون داعي وكذلك حتى لا يدمن المريض المادة الأفيونية. وفي الواقع فأن الموتى بسبب الجرعات المميتة أو الفشل الكلوي المزمن من جراء استعمال الباراسيتامول أكثر من عدد الموتى بسبب الأفيونات. [عدل] عوامل الخطورة يحفز الانكباب المزمن على تناول المشروبات الكحولية إنزيمات السيتوكروم 450 ب، مما يؤدي إلى زيادة احتمالية الإصابة بتسمم الباراسيتامول. وعلى الرغم من ذلك فأن هذه الإحتمالية لا تزال محل جدل بين علماء السموم. وذهب بعضهم إلى القول أن تناول الكحول عند تناول جرعة باراسيتامول مفرطة له تأثير واقي من التسمم. والصيام عامل خطورة لأنه عند الصيام تستنفذ مخزونات الغلوتاثيون الكبدية. ومن المعروف أن الإيزونيازيد - وهو محفز للسيتوكروم 450 ب - يزيد من خطورة تسمم الكبد ولكن آلية حدوث هذا التسمم الكبدي غير معروفة. ولكن من المؤكد أن الاستخدام المتزامن لأي دواء محفز للسيتوكروم مع الباراسيتامول سواء كان أيزونيازيد، كاربامازيبين، فينيتوين أو باربيتيورات يزيد من احتمالية التسمم بالباراسيتامول. [عدل] العلامات والأعراض لا يظهر على الأفراد الذين تناولوا جرعة مفرطة من الباراسيتامول أي أعراض معينة خلال 24 ساعة. ويمكن أن تحدث أعراض غثيان، قيء، وتعرق غزير في البداية، وتختفي بعد عدة ساعات في معظم الحالات. وإذا أُمتصت الجرعة السامة، يصاب الفرد بفشل كبدي صريح بعد فترة من عدم ظهور أعراض التسمم عليه. وعند تناول جرعات كبيرة جداً يمكن أن تحدث غيبوبة وحماض استقلابي قبل الإصابة بالفشل الكبدي. يحدث الضرر للخلايا الكبدية لأن الكبد هو مكان الاستقلاب الرئيسي للباراسيتامول. ولكن في بعض الحالات النادرة، يمكن أن يحدث فشل كلوي حاد. وهذا يحدث عادة بسبب أما متلازمة كبدية-كلوية أو متلازمة اختلال وظيفة أكثر من عضو. ويمكن أن يكون الفشل الكلوي الحاد هو العرض الظاهري الأول للتسمم بدلاً من الفشل الكبدي الحاد. ويُرجح أن المستقلب السام قد تم إنتاجه في الكلية أكثر منه في الكبد في هذه الحالة. وتختلف شدة التسمم بالباراسيتامول على حسب كمية الجرعة وسرعة ودقة العلاج. ويمكن أن يؤدي التليف الكبدي الشامل في بعض الحالات إلى فشل كبدي خاطف يصاحبه مضاعفات مثل نزف، انخفاض غلوكوز الدم، فشل كلوي، اعتلال الدماغ الكبدي، وذمة دماغية، نتان، واختلال وظيفة العديد من أعضاء الجسم والموت خلال أيام. وفي معظم الحالات يمكن أن يشفى المريض من التليف الكبدي ويرجع الكبد إلى حالته الطبيعية خلال أسابيع قليلة. [عدل] تشخيص التسمم يمكن التأكد من ظهور تسمم الكبد في غضون فترة تتراوح من يوم إلى أربعة أيام. وفي الحالات الخطيرة، يمكن التأكد خلال 12 ساعة فقط. ويحتمل وجود مضض في المراق الأيمن. ويمكن أن تُظهر الاختبارات المعملية الدليل على الإصابة بتليف كبدي جسيم عن طريق المستويات المرتفعة للأسبرتات ترانسأميناز، ألانين ترانسأميناز، البيليروبين، وزيادة زمن التجلط، وخصوصاً زيادة زمن البروثرومبين. ويمكن تشخيص تسمم الكبد بسبب تناول جرعة باراسيتامول مفرطة عندما يتعدا الأسبرتات ترانسأميناز والألانين ترانسأميناز 1000 وحدة دولية/لتر. ويمكن أن تتعدى مستويات الأسبرتات ترانسأميناز والألانين ترانسأميناز 10,000 وحدة دولية/لتر. وعموماً فأن الأسبرتات ترانسأميناز يكون أكثر من الألانين ترانسأميناز في حالة تسمم الكبد بسبب الباراسيتامول. ظهر جهاز النوموغرام لقياس كميات الدواء في الدم عام 1975، وساعد الجهاز على تأكيد خطورة التسمم بالباراسيتامول عند قياسه في الدم بعد فترة معينة من تناوله. ولتحديد إحتمالية الإصابة بالتسمم الكبدي، يتم تتبع مستوى الباراسيتامول على طول جهاز النوموغرام القياسي. ويمكن أن تعطى عينة الدم التي تُسحب بعد أول أربع ساعات من تناول الباراسيتامول قياس أقل من الكمية الموجودة فعلاً في الدم لأنه يمكن أن يكون الباراسيتامول لا يزال في مرحلة الامتصاص في القناة الهضمية. كما أن تأخير سحب العينة غير محبز لأن تاريخ هذه الحالات غير موثق كفاية ويجب قياس مستوى الباراسيتامول دائماً لإعطاء الدرياق وقت التأكد من وجود مستوى سام في الدم. [عدل] العلاج [عدل] العلاج الأولي في البداية، تُعالج جرعة الباراسيتامول المفرطة البسيطة، مثل معظم باقي الجرعات المفرطة، بالتطهير المعوي. كما يلعب الأسيتيل سيستئين دوراً مهماً كترياق. ويُمتص الباراسيتامول كاملاً في القناة الهضمية خلال ساعتين في الظروف العادية، ولذلك يمكن أن يفيد التطهير المعوي قبل مرور هذا الوقت على تناول الباراسيتامول. ويؤخر وجود الغذاء في المعدة امتصاص الباراسيتامول. وتوجد العديد من الخيارات التي يمكن أن يتبعها الطبيب لتطهير المعدة. وفي الأغلب يتم استخدام الفحم المنشط، كما يمكن غسل المعدة إذا كانت الكمية يمكن أن تهدد حياة المريض ويتم اجراءها خلال ساعة من التعاطي. ولايفيد شراب عرق الذهب في علاج جرعة الباراسيتامول المفرطة لأن القيء يعطل مفعول الفحم المنشط والأسيتيل سيستئين الفموي. يقلل الفحم المنشط من امتصاص الباراسيتامول في القناة الهضمية بامتزازه. ويفضل الأطباء استعمال الفحم المنشط على الغسيل المعوي لأن الأخير يمكن أن يسبب ذات الرئة الاستنشاقية. وكان الأطباء في السابق يترددون في استعمال الفحم المنشط لاحتمال امتزازه للأسيتيل سيستئين. وقد أظهرت دراسات أن الاستيل سستين الفموي يُمتص بنسبة 39% فقط عند إعطاءه في نفس الوقت مع الفحم المنشط. وتحبذ دراسات أخرى استخدام الفحم المنشط قبل مرور ساعتين على تناول الجرعة المفرطة من الباراسيتامول. ويمكن استعماله بعد مرور ساعتين في حالة تأخر افراغ المعدة بسبب أدوية معينة أُخذت مع الباراسيتامول أو عند تناول مستحضرات باراسيتامول ممتدة المفعول. ويجب استعمال الفحم المنشط إذا كانت الأدوية المأخوذة مع الباراسيتامول تستدعي تطهير المعدة. أما بالنسبة للأسيتيل سيستئين الفموي، فهناك توصيات متناقضة بالنسبة لكمية وميعاد الجرعة التي يجب استعمالها بعد تعاطي الفحم المنشط. [عدل] أسيتيل سيستئين يقلل الأسيتيل سيستئين (بالإنجليزية: N-Acetyl Cystine‏) من سمية الباراسيتامول بتوفيره مجموعات سلفهيدريل، في صورة غلوتاثيون بصورة أساسية، للتفاعل مع النبقي ومنعه من تدمير خلايا الكبد واطراحه خارج الجسم بلا ضرر. ويوصى باستعمال الميثيونين في بعض الحالات على الرغم من أن بعض الدراسات تؤكد أفضلية الأسيتيل سيستئين كترياق لجرعات الباراسيتامول المفرطة. إذا تم استعمال الأسيتيل سيستئين قبل مرور ثماني ساعات على تعاطي الباراسيتامول، تقل خطورة التعرض لتسمم الكبد بصورة كبيرة. أما إذا استعمل بعد مرور ثماني ساعات، تقل فاعليته بصورة حادة لأنه حينها يكون قد بدأ مسلسل التفاعلات السامة في الكبد، وتزداد خطورة الاصابة بالتليف الكبدي الحاد الذي يؤدي للموت. وعلى الرغم من أن فاعلية الأسيتيل سيستئين تزيد عند استعماله مبكراً، إلا أنه يفضل تعاطيه بعد مرور 48 ساعة على بلع الباراسيتامول. وفي الممارسة الطبية، إذا حضر المريض للمستشفى بعد مرور ثماني ساعات على جرعة الباراسيتامول المفرطة، تصبح فائدة استعمال الفحم المنشط محل شك، ويبدأ العلاج بالأسيتيل سيستئين في الحال. وكان الطبيب في الماضي يعطي المريض الفحم المنشط بمجرد وصوله المستشفى، ثم يبدأ استعمال الأسيتيل سيستئين، وينتظر نتائج قياس مستوى الباراسيتامول في الدم من المعمل. يُعتبر كل من الأسيتيل سيستئين الفموي والوريدي متساويا الكفاءة في الولايات المتحدة. بينما يُوصى باستعمال الأسيتيل سيستئين الوريدي في أستراليا، جنوب شرق آسيا وبريطانيا. يُعطى 140 مغ/كغ كجرعة تحميل من الأسيتيل سيستئين الفموي يتبعها 17 جرعة 70 مغ/كغ كل أربعة ساعات. ويُتحمل الأسيتيل سيستئين بصعوبة بسبب طعمه المر ورائحته غير الطبية واحتمال تسببه في غثيان وقيء. يمكن تخفيف تركيز محلول الأسيتيل سيستئين من العينات الموجودة منه في الصيدليات، والذي تبلغ نسبته 10% أو 20%، إلى تركيز 5% لزيادة تقبله من قِبل المريض. وعادة يمكن استعمال مستحضر الأسيتيل سيستئين المجهز للاستنشاق فموياً إذا تطلب الأمر. كما يمكن لصيدلي المستشفى أن يخفف المستحضر الاستنشاقي ويعقمه بالترشيح واستعماله وريدياً ولكن هذه الطريقة نادرة وغير شائعة. وإذا تطلب الأمر استعمال الفحم المنشط على عدة جرعات لتطهير المعدة من دواء بُلع من الباراسيتامول، يجب الفصل بساعتين بين جرعة الأسيتيل سيستيين والفحم المنشط. يُستخدم الأسيتيل سيستئين الوريدي بالتسريب الوريدي المستمر على 20 ساعة (الجرعة الكاملة: 300 مغ/كغ). والاستعمال الموصي به يتضمن تسريب 150 مغ/كغ كجرعة تحميل تحل في 200 مليليتر دكستروز وتعطى خلال فترة ممتدة بين 15 و 60 دقيقة، يتبعها تسريب 50 مغ/كغ تحل في 500 مليليتر دكستروز وتعطى على 4 ساعات ثم تسرب 100 مغ/كغ الأخيرة تحل في 1000 مليلتر دكستروز وتعطى خلال ست عشر ساعة الباقية. ومن مميزات الاستعمال الوريدي للأسيتيل سيستئين أنه يقلل مدة بقاء المريض بالمستشفى ويريح كلا من الطبيب والمريض كما أنه يسمح باستعمال الفحم المنشط بدون القلق من امتزازه للأسيتيل سيستئين الفموي. تتضمن تحاليل المعمل الأساسية التي يجب إجراءها على دم المريض قياس نسب البيليروبين، الأسبرتات ترانسأميناز، الألانين ترانسأميناز، وزمن البروثرومبين. وتجرى التحاليل يومياً على الأقل. وبمجرد أن يتم اكتشاف تعاطي جرعة مفرطة محتملة التسمم، يستمر إعطاء الأسيتيل سيستئين حتى ينتهي النظام الموضوع له حتى بعد أن تظهر التحاليل اختفاء الباراسيتامول في الدم. وإذا أصيب المريض بفشل كبدي، يجب استمرار استعمال الأسيتيل سيستئين وعدم الاكتفاء بالجرعات المعيارية الموصوفة حتى تتحسن وظائف الكبد أو يتم زرع كبد للمريض. [عدل] ما بعد التسمم يزيد معدل وفاة المريض بعد يومين من ابتلاع الجرعة المفرطة ويصل هذا الاحتمال إلى ذروته في اليوم الرابع ثم يتناقص تدريجياً. ويُوضع المرضى ذوي الحالة المتدهورة عادة تحت احتمال زرع كبد. ويكون احمضاض الدم هي المؤشر الهام الوحيد على معدل الوفاة والحاجة إلى زرع كبد. وأُبلغ عن معدل وفاة يبلغ 95% للمرضى الذين يقل الرقم الهيدروجيني لديهم عن 7,30. ومن المؤشرات الأخرى على الحالة المتدهورة تتضمن قصور وظيفة الكلي، اعتلال الدماغ الكبدي من الدرجة الثالثة أو أسواً، زيادة ملحوظة في زمن البروثرومبين، أو زيادة في زمن البروثرومبين من اليوم الثالث للرابع. وأظهرت إحدى الدراسات أنه عندما يكون مستوى العامل الخامس لتخثر الدم أقل 10% من المستوي الطبيعي، فهذا يدل على حالة متدهورة يصل احتمال الوفاة فيها إلى 91%، أما إذا كانت النسبة بين العامل الثامن إلى العامل الخامس أقل من 30، فإنها تدل على حالة جيدة، حيث يصل معدل النجاة إلى 100%. [عدل] الوقاية من إجراءات الوقاية من تسمم الباراسيتامول - بجانب الامتناع عن تناول الجرعات المفرطة - هو استخدام مستحضر بارادوت الذي يحتوي على 100 ميليغرام ميثيونين و 500 ميليغرام باراسيتامول. ويضمن الميثيونين وجود مستويات كافية من الغلوتاثيون في الكبد لحمايته إذا أُخذت جرعة باراسيتامول مفرطة. [عدل] تأثير الباراسيتامول على الحيوانات الباراسيتامول شديد السمية بالنسبة القطط، فلا يجب إعطائها الباراسيتامول تحت أي ظرف لأن القطط تفتقد إنزيمات الغلوكورونيل ترانسفيراز الضرورية لتكسير الباراسيتامول، فحتى قطعة صغيرة من قرص الباراسيتامول تستطيع قتلها. الأعراض الأولية لتسمم القطط تتضمن قيء، زيادة اللعاب، وتغير لون اللثة واللسان. ويُدمر الكبد في غضون يومين مما يؤدي للأصابة باليرقان. وعلى عكس التسمم في الإنسان، فأن أضرار الكبد نادراً ما يكون سبب النفوق؛ وعوضا عن ذلك فإن الاختناق الذي يسببه تكون الميتهيموغلوبين وإنتاج أجسام هاينز في خلايا الدم الحمراء مما يمنع نقل الأكسجين عبر الدم، يكون هو السبب الرئيسي وراء موت هذه الحيوانات. ويمكن علاج التسمم الناتج عن الجرعات الصغيرة بفاعلية ولكن يجب أن يكون سريعاً جداً. أما في الكلاب، فالباراسيتامول مضاد التهاب مفيد وآمن، واحتمال تسببه في تقرح المعدة أقل من مضادات الالتهاب اللاستيرويدية. ويجب استخدامه بأمر الطبيب البيطري. ويتوفر مستحضر الباراسيتامول-كودائين المرخص للكلاب في صيدليات المملكة المتحدة بأمر الطبيب البيطري. إذا اشتبه في تناول القطط لأي باراسيتامول أو إفراط الكلب في تناول جرعة من هذا الدواء، يجب عرضها على طبيب بيطري في الحال لإزالة التسمم. وتتضمن تأثيرات التسمم فقر دم انحلالي، أكسدة تدميرية لخلايا الدم الحمراء وميل للنزيف. ولا توجد أدوية منزلية تستطيع علاج تسمم الحيوانات، ورجوع الكبد لوظائفه الطبيعية يعتمد على سرعة عرض الحيوان على الطبيب البيطري. ويمكن أن يتضمن علاج جرعة الباراسيتامول المفرطة بواسطة الطبيب البيطري تعويض السوائل، الأسيتيل سيستئين، الميثيونين أو س-أدينوزيل-ل-ميثيونين لابطاء اضرار الكبد، وسيميتيدين للحماية من قرحة المعدة. وبمجرد حدوث اضرار الكبد فلا يمكن الرجوع عنه. يمكن أن يساعد فيتامين ج في تحويل الميتهيموغلوبين إلى هيموغلوبين (6 * 30 مغ/كغ كل 6 ساعات). الباراسيتامول مميت للثعابين، وقد استخدم في محاولات التحكم في أعداد أفعاعي الأشجار البنية الدخيلة في جزيرة غوام. [عدل] تأثير الباراسيتامول على البيئة يمكن للباراسيتامول أن يتحول إلى مركب سام طبقاً لأحدى الدراسات، وذلك لأن محطات إعادة تحلية مياه المجاري تقوم بتنقية المياه بأكسدتها بماء جافل. ويتحول الباراسيتامول بواسطة الدالف هيبوكلوريت (-ClO)، إلى ن-أسيتيل-بارا-بنزوكينون إمين و 1,4-بنزوكينون. والمركب الأول (النبقي) سام للكبد بينما يشتبه أن الثاني مسمم جيني ويسبب طفرات. يجب إجراء المزيد من الدراسات لمعرفة تركيزات هذه المواد في مياه المجاري ومدة بقاء هذه المواد في البيئة الطبيعية.","الباراسيتامول (بالإنجليزية: Paracetamol‏) أو الأسيتامينوفين، وهو الاسم المعتمد في الولايات المتحدة (بالإنجليزية: acetaminophen‏)، هو مسكن ومخفض للحرارة واسع الاستخدام. مُستخلص من القطران، وهو المُستقلب النشط للفيناسيتين، وعلى عكس الفيناسيتين فإن الباراسيتامول لم يَظهر أنه مسرطن بأي شكل من الأشكال. الباراسيتامول يُتحمل جيداً، وليس له العديد من الأعراض الجانبية للأسبرين، وهو متاح فوق الطاولة أي أنه لا يحتاج إلى وصفة طبية لكي يصرف. وهو يُستخدم عموماً لعلاج الحمى، والصداع، والألم والأوجاع الخفيفة. يكون الباراسيتامول مفيداً أيضاً في التعامل مع الآلام الشديدة الأخرى بالاشتراك مع مضادات الالتهاب اللاستيرويدية أو مع المسكنات الأفيونية. ويدخل الباراسيتامول كمكون أساسي في العديد من وصفات البرد والإنفلونزا. وعلى الرغم من أنه آمن للبشر في حدود الجرعات المُوصى بها، إلا أن الجرعات المفرطة يحتمل أن تسبب تسمم كبدي؛ والسبب الأول للفشل الكبدي في الغرب هو التسمم بالباراسيتامول، وهو وراء معظم حالات زيادة الجرعة في الولايات المتحدة، المملكة المتحدة، أستراليا ونيوزيلندا. ويزيد خطره بتناول المشروبات الكحولية. ابتُدعت كلمة أسيتامينوفين من الاسم الكيميائي للمركب: بارا-أسيتـل- بارا-أمينوفينـ ـول وكذلك كلمة باراسيتامول بارا أسيتامــينو فينـول. في بعض السياقات، يمكن اختصاره لـأباف من ن-أستيل-بـارا-أمينوفـينول." ar,05fd8f263d513db4c9ae91a95821498f,"[عدل] الجغرافيا [عدل] الموقع إذا كانت فلسطين قلب الوطن العربي لربطها شماله بجنوبه وشرقه بغربه، فإن نابلس هي قلب فلسطين لربطها شمالها بجنوبها وشرقها بغربها. كانت المدينة مركزاً للواء نابلس في الضفة الفلسطينية بعد عام 1948م وتحولت في منتصف الستينات مركزاً لمحافظة نابلس، تتمتع بموقع جغرافي هام فهي تتوسط إقليم المرتفعات الجبلية الفلسطينية وجبال نابلس، وتعد حلقة في سلسلة المدن الجبلية من الشمال إلى الجنوب وتقع على مفترق الطرق الرئيسية التي تمتد من الناصرة وجنين شمالاً حتى الخليل جنوباً ومن يافا غرباً حتى جسر دامية شرقاً. تبعد عن القدس 69 كم وعن عمّان 114 كم وعن البحر المتوسط 42 كم، تربطها بمدنها وقراها شبكة جيدة من الطرق تصلها بطولكرم وقلقيلية ويافا غرباً وبعمّان شرقاً بجنين والناصرة شمالاً بالقدس جنوباً. في عام 1915 ربطت نابلس مع خط سكة حديد الحجاز الممتد من دمشق إلى المدينة المنورة. أقيمت نابلس في أجمل بقعة جغرافية في وسط فلسطين. وصفها شيخ الربوة الدمشقي بأنها ""قصر في بستان"". يرتفع وسط مدينة نابلس 550 مترا فوق سطح البحر بينما يبلغ ارتفاع أطرافها حتى 800 متر ف.س.ب. تقدر مساحة المدينة العمرانية بحوالي 12700 دونم. يمتد عمران المدينة فوق جبل عيبال شمالاً وجبل جرزيم جنوباً وبينهما وادٍ يمتد نحو الغرب. ولخصوصية الموقع الجغرافي لمدينة نابلس المتمثلة بإنحصارها بين جبلين تتواجد في المدينة العشرات من عيون المياه التي تزيد من جمال وبهاء المدينة ومنها عين العسل، عين الست، عين الكاس، عين حسين، عين القريون، عين ميرة، عين الخضر، عين الصلاحي، عين السكر، عين الصبيان، عين الساطور، عين العجيبة، عين بدران، عين التوباني، عين بير الدولاب، عين التوتة بالإضافة إلى سبل المياه مثل سبيل الغزاوي وسبيل الخضر وسبيل السلقية وسبيل الساطور. تضم مدينة نابلس جامعة النجاح الوطنية، كبرى الجامعات الفلسطينية وأقدمها وأرفعها مستوى. أسست بلدية المدينة عام 1869 وهي تشرف على تنظيم المدينة وعلى المرافق العامة. تذكر كتب التاريخ وصف بعض الرحالة العرب لنابلس بدمشق الصغرى للتشابه مع دمشق بمعالمها ومناخها ومياهها وينابيعها وجبالها وفاكهتها وخضارها وحتى في كثير من عاداتها وتقاليدها ولهجتها. وهي أكثر مدن فلسطين شبهاً وإرتباطاً بدمشق وسورية منذ فجر التاريخ، حيث كان تجارها يصدرون الصابون والمنتجات المحلية الأخرى إلى دمشق ويعودون بالأقمشة والتوابل. إضافة إلى ذلك، يعود أصل العديد من عائلات نابلس إلى مناطق في سورية حالياً، مثل عائلة النمر التي قدمت من منطقة حمص وحماة وعائلة طوقان التي قدمت من منطقة حلب. [عدل] المناخ يسود في نابلس مناخ متوسطي معتدل، ذو صيف حار وجاف، وشتاء بارد ممطر. يحل فصل الربيع في أواخر شهر مارس (آذار) وأوائل أبريل (نيسان)، ويعتبر شهرا يوليو (تموز) وأغسطس (آب) أحرّ شهور السنة، حيث يصل معدل درجات الحرارة فيهما إلى 28.9 ° مئوية (84 ° فهرنهايت)، أما أكثر الأشهر برودة فهو يناير (كانون الثاني)، ويصل فيه معدل درجة الحرارة إلى 3.9 ° مئوية (39 ° فهرنهايت). يتساقط المطر بين شهريّ أكتوبر (تشرين الأول) وأبريل (نيسان) عادةً، ويبلغ معدل المتساقطات السنوي 589 مليمتراً (23.2 إنش). [عدل] قرى نابلس يحيط بنابلس عدد كبير من القرى ولكنها معزولة عنها بالحواجز العسكرية مثل حاجز حوارة وحاجز بيت ايبا وحاجز عصيرة الشمالية وحاجز البادان. من قراها: اجنسنيا، الباذان، برقة، بزاريا، بلاطة البلد، بورين، بيت امرين، بيت ايبا، بيت دجن، بيت فوريك، بيتا، تل، تلفيت، جالود، حجة، حوارة، دوما، دير شرف، دير الحطب، روجيب، زواتا، سالم، سبسطية، سبسطية الجديدة، صرة، طلوزة، عسكر البلد، عصيرة القبلية، عزموط، عصيرة الشمالية، عصيرة القبلية، عورتا، عوريف، عينابوس، قبلان، قريوت، اللُبن الشرقية، مادما، الناقورة الجنوبية، نص اجبيل، ياصيد. [عدل] السكان كان سكان المدينة في عام 1596 يتألفون من 806 أسر مسلمة و 18 أسرة مسيحية و 15 أسرة يهودية و 20 أسرة سامرية، والأخيرة طائفة دينية يهودية، ويسمى أفرادها بالسمرة أو السامريين. ويعتقد أبناؤها بأنهم القبيلة اليهودية التائهة. عاش السامريون قبل حرب 1967 في نابلس كمواطنين أردنيين يتمتعون بكافة حريات المواطنة كحال مسلمي ومسيحيي المدينة. خلال أوائل القرن التاسع عشر، قدر قسطنطين بازيلي سكان ناحية نابلس بستة وعشرين ألف عائلة منها ما يقارب 1000 عائلةٍ مسيحية. وتفيد السجلات العثمانية أن عدد سكان نابلس بلغ 2000 نسمة عام 1849، وفي عام 1867 قال زوّار أمريكيون، أن البلدة بلغ عدد سكانها 4,000 نسمة ""أكثرهم محمديون""، وبعض اليهود والمسيحيين، وحوالي 150 سامريّ. وفي عام 1922 أظهر الإحصاء الرسمي البريطاني لسكان فلسطين، أن المدينة بلغ عدد سكانها 15,947 نسمة، ثم ارتفع إلى 17,498 عند إحصاء عام 1931، ووصل عام 1945 إلى حوالي 23300 نسمة. وبعد الاحتلال الصهيوني عام 1967 بلغ قرابة 61050 نسمة، وعاد ليرتفع إلى 106900 عام 1987. بلغ عدد سكان نابلس 134,116 نسمة، في منتصف عام 2006، وفقًا للجهاز المركزي للإحصاء الفلسطيني. وفي إحصاء الجهاز لعام 1997، ظهر أن عدد سكان المدينة وصل إلى 100,034 نسمة، بما فيهم 23,397 لاجئ يشكلون 24% من سكان المدينة. وصل عدد سكان مدينة نابلس القديمة إلى 12,000 نسمة عام 2006. تشكل المدينة المسكن لحوالي 40% من سكان المحافظة. توجد في المدينة أربعة مخيمات للاجئين الفلسطينيين هي عين بيت الماء وبلاطة وعسكر القديم وعسكر الجديد، يسكنها ما يفوق مجموعه ال40,000 نسمة. يشكل الشباب قسمًا كبيرًا من سكان نابلس، فقرابة نصف السكان يبلغون أعمارًا أقل من 20 سنة. بلغت نسبة السكان الذين تقل أعمارهم عن 10 سنوات، عام 1997، 28.4%، و 20.8% للذين تتراوح أعمارهم بين 10 و 19 سنة، 17.7% للذين تتراوح أعمارهم بين 20 و 29 عام، 18% بين 30 و 44 سنة، 11.1% بين 45 و 64 سنة، و 3.7% للذين تصل أعمارهم لأكثر من 65 عام. أما التوزيع بين الجنسين فكانت نسبته 50.92% (50,945 فردا) للذكور، و 49.07% (49,089 فردا للإناث). [عدل] الديانة كانت نابلس في عام 891 الميلادي، أي خلال العهود الأولى للحكم العربي، تحوي تنوعا دينيا كبيرا، وكان أكثرية سكانها يدينون بالإسلام، المسيحية، والسامرية. يقول الجغرافي شمس الدين الأنصاري الدمشقي، أن المدينة كانت خلال العهد المملوكي، مأهولة بالمسلمين، السامريين، المسيحيين الأرثوذكس، المسيحيين الكاثوليك، واليهود. أظهر إحصاء عام 1931 أن المدينة حوت 16,483 مسلمًا، 533 مسيحيًّا، 6 يهود، و 167 شخص يدينون بأديان أخرى، على الأرجح أن معظمهم سامريّون. إن معظم سكان نابلس اليوم يدينون بالإسلام، ولا يزال هناك أيضًا بعض المسيحيين والسامريين. يُعتقد أن كثيرًا من الفلسطينيين المسلمين في المدينة يتحدرون من سامريين اعتنقوا الإسلام عند الفتح الإسلامي لبلاد الشام، والبعض من أسماء العائلات المسلمة اليوم يتم ربطها بالسامريين ويُقال أن أجدادهم كانوا من أتباع ذلك الدين - مثل آل مسلماني وآل يعيش وغيرهم. يقول المؤرخ فياض الطيف، أن أعدادًا كبيرة من السامريين اعتنقوا الإسلام بسبب الاضطهاد الذي كانوا يتعرضون له، وبسبب الطبيعة التوحيدية للدين الجديد، الأمر الذي جعلهم يتقبلونه بصورة أسهل وأسرع. كان يسكن في المدينة حوالي 3,500 مسيحي عام 1967، ولكن أعدادهم انخفضت إلى 650 عام 2008. تتألف جالية النصارى في نابلس حاليّا، من 70 أسرة روم أرثوذكس، حوالي 30 أسرة من الروم الملكيين الكاثوليك، و 30 أسرة أنجليكانية. كان معظم المسيحيين يسكنون في ضاحية رفيديا بالقسم الغربي من المدينة. [عدل] تاريخ نابلس [عدل] التاريخ القديم نابلس أو شكيم بالكنعانية، مدينة من أقدم مدن العالم يعود تاريخها إلى 5600 سنة (حوالي سنة 3600 ق.م). أسست عند ملتقى أقدام جبلي جرزيم في القسم الشرقي لمدينة نابلس الحالية على يد العرب الكنعانيين فوق تل كبير يدعى الآن تل بلاطة، وقد أسماها الكنعانيون في ذلك الوقت ""شكيم"" والتي تعني المكان المرتفع، ومن ثم أصبحت من أشهر المدن الكنعانية. أقدم من سكن ""شكيم"" من العرب هم الحويون والفرزيون "". صارعت نابلس الكثير من الغزاة والمحتلين عبر تاريخها الطويل، بحيث غزاها كل من الفراعنة المصريين والقبائل العبرية والآشوريين والبابليين والفارسيين واليونانيين والسلوقيين، إلى أن سقطت بيد الرومان سنة 63 قبل الميلاد. ورد ذكر شكيم في نصوص إيبلا التي اكتشفها عالم الآثار الإيطالي باولو ماتييه ضمن مدن كنعانية أخرى في فلسطين، وهي إضافة إلى شكيم بيت جبرين وأريحا وأورسالم (يبوس) ومجدو وبيسان. ورد ذكرها أيضاً في رسائل تل العمارنة (1400 ق.م) باسم شاكمي، كما ذكرت في تقارير تحتمس الثالث أيضاً. تشير النصوص المصرية القديمة بأن شكيم كانت مدينةً محصنةً استراتيجية ذات أهمية دولية منذ سنة 1800 ق.م، كما كانت مركزاً للديانات الكنعانية والحياة السياسية، ويُفهم من النصوص المصرية القديمة أن علاقة فلسطين أصبحت وطيدة بمصر ابتداءً من بداية هذا العصر. وتتحدث رسائل تل العمارنة (سنة 1400-1350 ق.م) عن مدينة شكيم، تحت حكم أميرها الكنعاني لابعايو كمدينة تلعب دوراً هاماً في النضال ضد السيطرة المصرية على منطقة فلسطين. وحسب ما ورد في التوراة فإنها أول مدينة كنعانية نزل فيها النبي إبراهيم الخليل قادماً من مدينة أور في العراق، وكان ذلك حوالي عام 1805 ق.م وبعده أتى النبي يعقوب من فدان آرام على نهر الفرات في العراق، ونزل شكيم، ثم سكن مدينة كنعانية تعرف باسم بيت إيل وتعني مقر الإله، وكانت مركز عبادة الإله الكنعاني إل أو إيل. ويذكر أن يعقوب عاد فيما بعد إلى شكيم. وفي العصر الحديدي (1200-323 قبل الميلاد) استمرت المدن الكنعانية بنفس نظام المدن المحصنة ذات القلاع خلال فترات العصر البرونزي. وتشير التوراة إلى وجود حروب بين اليهود والكنعانيين الفلسطينيين. وقد سيطر اليهود على مدينتين كنعانيتين: سكنت مدينة شكيم فئة من اليهود لا تعترف من التوراة بغير الأسفار الخمسة الأولى المنسوبة إلى النبي موسى، وتعرف هذه الفئة بالسامريين نسبة إلى السامرة. وقد ناصبهم اليهود العداء منذ ظهورهم. ويعتقد السامريون بأن النبي إبراهيم همّ بالتضحية بإبنه اسحاق على جبل جرزيم. لا يزال معظم السامريين موجودون في مدينة نابلس حتى هذا اليوم ولا يتجاوز عددهم 250 نسمة، وقد خصص لهم مقعد في المجلس التشريعي الفلسطيني المنتخب لأول مرة في التاريخ الفلسطيني المعاصر عام 1995. سقطت فلسطين سنة 332 ق.م في يد الإسكندر المقدوني وأصبحت تابعة للإمبراطورية اليونانية حتى سنة 64 ق.م، وبعد وفاة الإسكندر خضعت للبطالمة والسـلوقيين. وقد تركت الهيلينية بصماتها واضحة على بعض مظاهر الحياة أيام الحكم اليوناني وذلك بسبب إنشاء سبعين مدينة ضخمة على الطراز الإغريقي في البلاد التي احتلها الجيش اليوناني. وقد استخدمت كمراكز ثقافية تم بواسطتها نشر الثقافة اليونانية في بلدان العالم القديم. ومن المدن الثقافية التي أنشئت في العهد اليوناني بيلاوريون (تل الأشعري)، هيبوس (قلعة الحصن)، وهما تقعان شرق طبريا، ومدينة (فيلوتير) في الطرف الجنوبي من بحيرة طبريا، وسميت بهذا الاسم نسبة إلى فيلوتير شقيقة بطليموس الثاني فيلادلفوس، ومدينة جيراز (جرش). حول الإغريق الكثير من أسماء المدن الكنعانية الفلسطينية إلى أسماء إغريقية منها عكا، حيث سميت بتولما في عهد بطليموس الثاني، وبيت شان (بيسان) سميت سكيثوبوليس، وبيت جبرين أطلق عليها اليوثيروبوليس، وإيلات سميت بيرينكة، وشكيم سميت نيابوليس. أصبحت المدينة تشتمل على رقعة واسعة من الأراضي تحيط بها الأسوار، وبها بوابات ضخمة ذات جلال، وفي داخل الأسوار يقع القصر الملكي أو قصر الحاكم، وكذلك الساحة العامة والمدرج الضخم والمسرح وبرك السباحة والمعابد الضخمة المتعددة. وفي العصر الروماني (64 ق.م – 323 م) أقيم سور حول مدينة شكيم (السامرة) طوله حوالي 170 أكد. أما بوابة المدينة فقد بنيت في الجهة الغربية من المدينة وتضم برجين دائريين عظيمين بقطر 46 قدماً (14 متراً)، وهي مقامة على قواعد مربعة الشكل تعود للعصر الهيليني. ومبنى الباسيليكا في السامرة يعود تاريخه إلى العصر الروماني. وفي الفترة الممتدة بين عاميّ 67 و69 للميلاد، قرر الرومان، تحت قيادة الإمبراطور فسبازيان، هدمها للمرة الأخيرة وبناء مدينة جديدة إلى الغرب منها أسموها ""نيابوليس"" أي المدينة الجديدة والتي حرفت عنها لفظة نابلس الحالية، وقد أقاموها وفق التخطيط الروماني في بناء المدن من حيث وجود شارعين متقاطعين ينتج عنهما أربع حارات، حيث ما زالت بعض هذه الحارات الرومانية قائمة بتسميتها الرومانية إلى اليوم مثل حارة القيسارية. وفي عهد هادريان (117-138) أقام الرومان معبداً لجوبيتر على جبل جرزيم مكان معبد السامريين. وفي العصر البيزنطي (323 - 638) انتصرت المسيحية فأصبحت كل فلسطين وبضمنها نابلس تدين بالمسيحية وأصبحت نابلس مركزاً لأسقفية. وفي القرن الخامس الميلادي بنى الرومان المسيحيون على قمة جبل جرزيم كنيسة تخليداً لمريم العذراء. وفي عهد الإمبراطور جستنيان (527-565) شيدت بالقرب من كنيسة مريم قلعة مسورة لا تزال آثارها باقية، كما أعاد الرومان بناء خمس كنائس تهدمت في حروب سابقة. [عدل] العصور الوسطى في عام 638م فتح العرب المسلمون نابلس بقيادة عمرو بن العاص في خلافة أبي بكر الصديق، وقد تعهد المسلمون بحماية من بقي من أهلها على دينه من المسيحيين على أن يدفعوا الجزية عن رقابهم والخراج عن أراضيهم. أصبحت نابلس بعد الفتح الإسلامي مدينة من مدن جند فلسطين الذي كانت عاصمته اللد ثم الرملة. استولى عليها الصليبيون في سنة 1099م بقيادة تنكرد صاحب أنطاكية، وبنى بالدوين الأول (1100-1118م) ملك بيت المقدس الفرنجي فيها قلعة على رأس جبل جرزيم لحماية قواته ومراقبة تحركات المسلمين. وعقد فيها خلال الاحتلال الصليبي مجمع كنسي كبير في سنة 1120م تحت رعاية بالدوين الثاني (1118-1130م). عادت نابلس بقراها وجبالها إلى المسلمين سنة 1187م بعد انتصار صلاح الدين الأيوبي في معركة حطين. أزال صلاح الدين ما أحدثه الصليبيون من تغييرات فيها أثناء الاحتلال. بدأت المدينة في العودة إلى ازدهارها خاصة في زمن المماليك الذين خلفوا الأيوبيين. ضرب نابلس زلزال كبير سنة 1189 م، فتهدمت فيها مبان كثيرة، ومات تحت الأنقاض ثلاثون ألفاً من أهلها. كانت نابلس مركز تجمع جيش المسلمين بقيادة الملك الكامل خلال الحملة الصليبية السادسة على الشام التي إنطلقت في عام 1228م بقيادة فردريك الثاني إمبراطور ألمانيا وإيطاليا. سقطت نابلس بيدالتتار سنة 1260م، ولكنهم خرجوا في نفس السنة على يد قطز المملوكي. [عدل] التاريخ الحديث في سنة 1517 م سيطر العثمانيون على بلاد الشام وبضمنها نابلس، وأصبحت نابلس سنجقاً تابعاً لولاية دمشق، وواصلت المدينة ازدهارها في عهدهم. في سنة 1832 دخلت نابلس تحت الحكم المصري بقيادة القائد إبراهيم باشا، وفي عام 1834 ثار أهل نابلس على الحكم المصري ولكنهم أخفقوا. دام هذا الحكم حتى سنة 1840 حيث عادت فلسطين إلى الحكم العثماني. وفي نهاية الحكم العثماني أصبحت مدينة نابلس سنجقاً تابعاً لولاية بيروت ويضم مئة قرية وقرية. كانت نابلس خلال القرنين الثامن عشر والتاسع عشر أهم مدينة تجارية في فلسطين، متفوقة على القدس وعلى المدن الساحلية، وكانت أيضاً أكبر مركز لإنتاج القطن في الشام بكمية بلغت 225000 كغم عام 1837. نتيجة لذلك، تعرضت نابلس بدءاً من عام 1773 إلى حصار عسكري واقتصادي تبعه احتلال قام به ظاهر العمر وخلفه أحمد باشا الجزار لإضعاف دورها وتقوية دور عكا، ودام هذا الاحتلال حتى عام 1804. ضرب زلزال كبير ثان نابلس في عام 1837 وأدى إلى تدمير حي كامل وإحداث أضرار كبيرة بحي آخر. سقطت نابلس بيد البريطانيين في يوم 21 أيلول 1918 بعد مقاومة شديدة من الجنود العثمانيين. وأخضعت فلسطين للإنتداب البريطاني عام 1922 وأصبحت نابلس مجدداً مركزاً للمقاومة. فجر البريطانيون أجزاءً كبيرةً من حارة القريون خلال ثورة 1936-1939 لقمع المقاومة. ضرب زلزال قوي نابلس يوم 11 تموز من عام 1927 وأدى إلى تدمير 300 بيت ومبنى في مدينتها القديمة وبضمنها جامع النصر التاريخي ويمكن رؤية آثاره على كثير من المباني حتى اليوم. [عدل] التاريخ المعاصر بعد نكبة فلسطين عام 1948 ضمت الضفة الغربية بمحافظاتها الثلاث، نابلس والقدس والخليل، إلى الأردن وأصبحت في سنة 1950 جزءاً من المملكة الأردنية الهاشمية حتى احتلالها من قبل الإسرائيليين خلال حرب حزيران عام 1967م. منذ سقوطها حتى اليوم، شكلت نابلس إحدى أهم بؤر المقاومة وسقط منها شهداء كثر من أقدمهم وأبرزهم شادية أبو غزالة عام 1968 والفتاة لينا النابلسي عام 1976. بعد إتفاق أوسلو، إنسحبت قوات الاحتلال منها في 10 كانون الأول سنة 1995م، قبل أربعة أيام من الموعد المتفق عليه مع السلطة الفلسطينية، وكانت الوحيدة من بين المدن الفلسطينية التي أخليت قبل موعدها. [عدل] نابلس في أدب الرحلات ذكر رحالة كثر نابلس في أعمالهم. من هؤلاء المقدسي في القرن العاشر الميلادي الذي وصفها في كتابه ""أحسن التقاسيم في معرفة الأقاليم"" حيث قال: في سنة 1325م زارها ابن بطوطة فوصفها بأنها مدينة عظيمة كثيرة الأشجار والماء ومن أكثر بلاد الشام زيتوناً، وبها مسجد جامع متقن وحسن في وسطه بركة ماء عذب. في القرن التاسع الهجري، أفاض مجير الدين الحنبلي العليمي في ذكر نابلس ونواحيها فقال فيما قال: في سنة 1671م زارها الرحالة العثماني أولياجلبي، حيث ذكر أنها مركز لواء تابع لولاية دمشق ويضم مائتي قرية. وذكر مساجدها وسوقها ومدارسها وحماماتها قائلاً: وأغلب الظن أنه قصد وجود الليمون والنخيل في غور نابلس وليس في جبالها. [عدل] الاقتصاد والخدمات نابلس عاصمة فلسطين الاقتصادية، وتعتبر المركز التجاري والصناعي الرئيس في فلسطين قبل النكبة وفي الضفة الغربية بعد ذلك. إضافةً إلى ذلك، وهبها موقعها الجغرافي المميز وأمطارها الغزيرة (التي تعتبر الأغزر في فلسطين) أهمية كمركز لإنتاج وتبادل المنتجات الزراعية. كما تشتهر المدينة بصناعة الصابون والمصنوعات اليدوية والأثاث والبلاط وتشتهر بجودة حجارتها ومهارة حجّاريها ومصانع النسيج ودباغة الجلود. كما توجد على تخوم نابلس سوق لتبادل البضائع الحيّة كالمواشي وسوق الخضار المركزية للضفة الغربية. تضم نابلس الإدارات العامة لكبريات الشركات الفلسطينية مثل شركة الإتصالات الفلسطينية وشركة فلسطين للتنمية والاستثمار (PADICO)، وفيها مقر بورصة نابلس المعروفة رسمياً بسوق فلسطين للأوراق المالية. كانت نابلس مركزاً للإدارات الإقليمية للمصارف الفلسطينية والعربية الموجودة في الضفة الغربية قبل أن يتم نقل معظمها إلى رام الله مع تأسيس السلطة الفلسطينية هناك. تشتهر نابلس كذلك بعمارة أسواقها، وخاصة في حي القصبة في المدينة القديمة، كما تشتهر بحلوياتها وخاصة ""الكنافة"" التي تنسب أجودها للمدينة. [عدل] الصناعة كانت المدينة تشكل ثقلاً اقتصادياً هاماً قبل 1967م وكانت مدن الضفتين تعتمد عليها في بعض الصناعات وبعد الاحتلال ونتيجة لسياسة سلطات الاحتلال الإلحقاية التي تقوم على تدمير الاقتصاد الوطني تعرضت الصناعات الكبيرة فيها إلى التراجع وهبوط مستوى إنتاجها وأهم هذه الصناعات مصانع الجلود والنسيج والكيمياويات والصناعات المعدنية، وفي المدينة غرفة تجارة أسست عام 1943م. تشتهر المدينة بالكثير من المنتجات الزراعية والمصنعة أهمها: من المنتجات الأخرى التي تمتاز بها نابلس عن غيرها الطحينة والحلاوة والقزحة، والأخيرة عبارة عن مائع أسود اللون يستخلص من حبة البركة، يؤكل غمساً وله استعمالات طبية مهمة. [عدل] الزراعة في محافظة نابلس تساهم الزراعة بنسبة قليلة من الدخل، ويتركز الإنتاج الزراعي على سفوح الجبال وفي الأغوار وتعتمد على مياه الأمطار والري في الأغوار. فيها العديد من المزارع لتنمية الثروة الحيوانية. تعد نابلس مركز زراعة الزيتون في فلسطين، ولهذا ازدهرت فيها صناعة الصابون النابلسي المطبوخ من زيت الزيتون. إضافة إلى الزيتون، تحيط بنابلس بساتين الرمان واللوز والخوخ والمشمش والدراق. تزرع الخضراوات والحمضيات المروية في الغور حيث تقل أخطار الصقيع. كانت منطقة نابلس تشتهر أيضاً بزراعة القطن، إلا أن هذا المحصول اختفى تقريباً الآن من منطقة نابلس، ولكنه لا زال يزرع في السهل الساحلي. تشتهر المدينة أيضاً بمنتجات زراعية خاصة مثل الزعتر النابلسي والجبن النابلسي وتعرف بمنتجاتها الجبلية مثل البابونج والميرمية. صادرت سلطات الاحتلال مساحات واسعة من أراضي المحافظة وأقامت عليها 43 مستوطنة مما أدى إلى انحسار مساحة المراعي الطبيعية. [عدل] الخدمات الصحية فيها مشفيان حكوميان هما المستشفى الوطني ومستشفى رفيديا الجراحي. يوجد أيضاً مشفيان خاصان غير ربحيين هما مستشفى الإتحاد النسائي والمستشفى الإنجيلي العربي. من المشافي الخاصة الربحية، المستشفى العربي التخصصي ومستشفى نابلس التخصصي. إضافة إلى ما تقدم، هناك مستوصفات خيرية تقدم خدمات الطوارئ والإسعافات الأولية مثل مستوصف الرحمة ومستوصف التضامن التابع لجمعية التضامن الخيرية. هناك أيضاً العديد من العيادات الطبية الحكومية أو التابعة لوكالة غوث وتشغيل اللاجئين الفلسطينيين أو الأونروا، وخاصة في مخيمات اللاجئين. [عدل] ثقافة وتراث تعتبر نابلس من أغنى المدن الفلسطينية ثقافياً وتراثياً. من الألقاب التي عرفت بها نابلس ""عش العلماء"" ويعود سبب التسمية إلى كون نابلس مركزاً علمياً وأدبياً ونظراً لظهور الكثير من العلماء والأدباء والشعراء منها على مدى كثير من العصور. [عدل] شعراؤها وأدباؤها برز منها الكثير من أعلام الفكر والشعر والأدب. من أشهر شعرائها إبراهيم طوقان شاعر فلسطين وشقيقته فدوى طوقان ومن أعظم أدبائها في القرن العشرين عادل زعيتر وقدري طوقان ومحمد عزة دروزة وثريا ملحس وأكرم زعيتر. [عدل] مؤسسات التعليم العالي والمراكز الثقافية تحتضن نابلس جامعة النجاح الوطنية الأكبر في الضفة الغربية والتي تضم عشرين كلية. توجد في المدينة أيضاً كلية الروضة للعلوم المهنية إضافةً إلى مراكز ثقافية مثل المنتدى التنويري الثقافي الفلسطيني والنادي الثقافي الاجتماعي ومركز حواء الثقافي وملتقى بلاطة الثقافي والمركز الثقافي الفرنسي وفرع للمجلس الثقافي البريطاني. كان في المدينة ثلاث دور سينما أغلقت خلال الإنتفاضات المتعاقبة منذ 1989، وقد افتتحت عام 2009 دار جديدة للسينما. مكتبة بلدية نابلس العامة هي أقدم وأكبر المكتبات في الضفة الغربية حيث أنشئت عام 1960. [عدل] المتاحف أنشئ في نابلس متحف القصبة في موقع غني بالآثار الرومانية داخل المدينة القديمة. هناك أيضاً متحف سامري أقيم على قمة جبل جرزيم عام 1997 لإلقاء الضوء على ديانة وتراث السامريين. [عدل] الإنتاج التلفزيوني ومحطات البث التلفزيوني تم في نابلس عام 2008 إنتاج أول مسلسل تلفزيوني إجتماعي في فلسطين وهو ""لهون حلو"". فيها سبع محطات تلفزة محلية وأربع محطات إذاعة محلية تبث على موجات إف إم. [عدل] الزي الشعبي يشبه الزي النسائي القديم المعروف لمدينة نابلس إلى حد كبير الزي النسائي لمدينة دمشق، والذي يتكون من يشمك وغطوة وكاب أو ملاية. والحال كذلك بالنسبة للزي الرجالي الذي كان يتكون من الشروال والطربوش. [عدل] الرياضة توجد في المدينة العديد من الأندية الرياضية أهمها نادي حطين ونادي اتحاد نابلس ونادي عيبال وشباب نابلس، إضافة إلى أندية صغيرة مثل نادي أهلي بلاطة ونادي التضامن ونادي جبل النار ونادي إسكان الموظفين. إضافةً إلى ذلك، يوجد مركز للشباب في كل مخيم للاجئين (كبلاطة وعسكر وعين بيت الماء). هناك ملعب بلدي صغير لكرة القدم يتسع لعدة مئات من المتفرجين وهو الأقدم في فلسطين حيث أسس عام 1950. يجري العمل الآن على توسعته وإعادة تأهيله. [عدل] الحديقة النباتية أقيمت أول حديقة نباتية تعليمية وبحثية في فلسطين في قرية تل الواقعة في ضواحي نابلس. أشرف على هذا المشروع ونفذه مركز أبحاث التنوع الحيوي والبيئة ""بيرك"" ويقع مقره في ذات القرية. تحتوي الحديقة على أشجار الحور، عروس الغابة، الخروب، البطم، الجكرندا، الطلح الناعم، السنديان، العبهر، الصنوبر، الكينا، التين، الزيزفون السوري، الورود، بالإضافة إلى حديقة مائية وحديقة صخرية. [عدل] أهميتها الدينية أخرج ابن أبي شيبة عن كعب الأحبار قال: هي من أهم المدن قداسة وخاصة عند اليهود والنصارى. يقال أن النبي آدم سجد فيها على جبل جرزيم. هي الموقع الكنعاني الأول الذي ذكرته التوراة وفيه بنى إبراهيم أول هيكل لدى قدومه من حلب. إضافة إلى إبراهيم، سكنها أنبياء أهمهم اسحاق ويعقوب. ويعتقد اليهود أن إبراهيم همّ بذبح إسحاق على جبل جرزيم. مر بها المسيح حيث سقته المرأة السامرية من بئر يعقوب. يوجد فيها أيضاً قبر يوسف وبظاهرها قبور أنبياء آخرين. هناك 17 معلما إسلاميّا في المدينة، و 11 مسجدًا في المدينة القديمة. تمّ إنشاء 9 مساجد من هذه المذكورة قبل القرن الخامس عشر. تحوي نابلس، بالإضافة لدور العبادة الإسلامية، كنيسة للروم الأرثوذكس مكرسة للقديس جوستين الشهيد، المبنية عام 1898، وكنيس للسامريين، لا يزال يُستعمل من قبل تابعي هذه الديانة. [عدل] المساجد نابلس مدينة المساجد، فمنذ أن دخلها الإسلام وهي جادة في بناء المساجد التي بنى معظمها الموسرون من أهلها حيث تفيد إحصائية من عام 1997 بأن عدد المساجد في مدينة نابلس وحدها دون قراها بلغ 49 مسجداً منها ماهو قديم جداً مثل جامع الخضراء، الذي يمتد عمره إلى بداية العهد الإسلامي، جامع التينة، جامع البيك، الجامع الصلاحي الكبير الذي كان كاتدرائية، جامع الساطون، جامع النصر، المسجد العمري، جامع المساكين، المسجد الحنبلي، جامع الأنبياء، جامع الخضر، مسجد العامود. وهناك عدد كبير من المساجد الحديثة. توجد في نابلس لجنة زكاة تعتبر الأكبر في الضفة الغربية حيث تقوم على إعالة آلاف الأسر والأيتام وطلاب العلم في نابلس وقراها وتشرف على عدة مشاريع استثمارية ضخمة متعددة الأغراض. [عدل] الكنائس والأديرة تمتاز نابلس بتسامحها الديني، وهذا يفسر كثرة الكنائس وتنوعها وكذلك الأديرة المسيحية فيها. ومن أشهر الكنائس وأقدمها في نابلس كنيسة الأرثوذكس في المدينة القديمة، والكنيسة الأرثوكسية المقامة فوق بئر يعقوب. ومن أشهر أديرتها دير فنشر قرب جامع الخضر، ودير اللاتين قرب المقبرة الغربية. وهناك موقع شرقي المدينة يسمى خلة الرهبان. [عدل] آثار ومعالم وصلت إلينا مجموعة من المباني الأثرية والتاريخية الجميلة الممثلة لمختلف الفترات التاريخية السابقة التي مرت على نابلس. وصل إلينا، بالإضافة إلى مدينة شكيم، ثلاثة عشر أثراً رومانياً من أبرزها المسرح والمدرج وميدان سباق الخيل، كما وصل إلينا خمسة وستون أثراً لمعالم التراث الحضاري الإسلامي موزعة على المساجد، المقامات، الزوايا، الخانات، القصور، الأسبلة، المدارس وغير ذلك. ومما يؤسف له أن هذه الآثار قد تعرضت للتدمير والهدم والتخريب الوحشي على يد الإسرائيليين أثناء هجومهم على البلدة القديمة في نابلس عام 2002. [عدل] بوابات نابلس يروي مؤرخو المدينة أن نابلس كان لها ثماني عشرة بوابة، زال معظمها جراء التوسع العمراني الذي شهدته ابتداءً من القرن التاسع عشر. ومنها: البوابة الشرقية، البوابة الغربية، بوابة الدير، بوابة الشيخ مسلم، بوابة ادريس، بوابة سوق الحدادين، بوابة البيك وسط المدينة القديمة، بوابة الوكالة. [عدل] المعالم من العهدين الكنعاني والروماني تظهر الآثار الرومانية على أطراف المدينة القديمة، وبعض المعالم في البلدة القديمة ترجع إلى العهد البيزنطي والصليبي. من الآثار الكنعانية والرومانية المهمة في نابلس: [عدل] المعالم من العهد الإسلامي تتمثل أهم الآثار الإسلامية في أحياء المدينة القديمة في نابلس، وهي الياسمينة، القريون، الحبلة، القيسارية، العقبة، الغرب، القصبة الذي يمثل شريان المدينة القديمة ومركزها التجاري. تحتوي نابلس على 2850 بناءً تاريخيًا من منازل وقصور عائلية، و 18 معلماً إسلامياً و 17 سبيلاً. يعود تاريخ إنشاء العديد من الأماكن التاريخية المهمة إلى العهد الإسلامي وبالأخص العثماني مثل: إضافة إلى ذلك، تضم المدينة العديد من الآثار والمعالم القديمة، منها تسعة مساجد أثرية، أربع منها كانت كنائس بيزنطية بالأصل وحولت إلى مساجد، وخمسة مساجد بنيت في بداية العهد الإسلامي، وضريح يعود إلى الفترة الأيوبية، وكنيسة من القرن السابع عشر وعشرات المصابن. [عدل] الحمامات التركية ما زالت الحمامات التركية في نابلس شاهدةً على قدم هذه المدينة وعراقتها. كان عدد الحمامات التركية في نابلس أكبر من أية مدينة أخرى في فلسطين، حيث كانت تضم عشرة حمامات تركية من أصل 38 في كل فلسطين. مع التطور العمراني ووصول المياه الجارية إلى البيوت، تضاءلت أهمية الحمامات العامة فهجر بعضها أو تضرر بسبب الإهمال بينما تحولت حمامات أخرى إلى مرافق مختلفة مثل حمام الخليلي، حمام الريشة، حمام الدرجة، حمام القاضي، حمام التميمي، وحمام النساء. تم خلال السنوات العشر الماضية تجديد بعض الحمامات التركية مثل حمام السمرة وحمام الشفاء. وإضافة إلى وظيفتها الأساسية، أصبحت هذه الحمامات تشكل ملتقيات للسكان من مختلف الأعمار حيث تشهد إقامة فعاليات ثقافية وتراثية. [عدل] التخريب الإسرائيلي للمعالم الأثرية في نابلس تعرضت المباني والمعالم التاريخية في نابلس لأضرار كبيرة من قبل الاحتلال الإسرائيلي، حيث دمر 149 معلماً من هذه المعالم بالكامل بينما تعرض 2000 معلم، أبرزها جامع الخضراء الذي يقدر عمره بـ 400 سنة، وخان الوكالة لأضرار متنوعة أثناء عمليات الجيش الإسرائيلي في المدينة منذ بداية الانتفاضة الثانية عام 2000 وخاصة أثناء عمليتها الكبرى في نابلس في نيسان 2002. وأصاب الضرر قصورًا أثرية ومساجد ومصابن وأسواق. [عدل] دور نابلس في النضال الوطني كانت نابلس على الدوام مركزاً للنضال الوطني والقومي حيث لعبت دوراً كبيراً في مقاومة الغزاة. وحسب قسطنطين بازيلي فإن ""جبليي نابلس هم أكثر القبائل السورية ضراوة ونزوعاً للقتال."" شارك مندوبون عن نابلس في المؤتمر السوري العام الذي عقد في دمشق عام 1920. من أهم الأحداث التي شهدتها نابلس المؤتمر الفلسطيني الخامس من 20 إلى 24 آب 1922 والذي أعلن الفلسطينيون خلاله رفض الإنتداب وإصدار طوابع عليها شعارات فلسطينية ومقاطعة اليهود في البيع والشراء. لمتابعة المؤتمر عقد في نابلس مؤتمر آخر بتاريخ 18 أيلول 1931 سمي بمؤتمر التسليح، حيث طالب بالاستقلال والوحدة العربية ودعا إلى مقاطعة حكومة الإنتداب وتسليح عرب فلسطين إن لم تستجب لذلك. [عدل] نابلس في الانتفاضة الفلسطينية الثانية تعتبر مدينة نابلس أكثر المدن الفلسطينية تعرضًا للحصار والضربات العسكرية من قبل الجيش الإسرائيلي خلال الانتفاضة الفلسطينية الثانية ابتداءً من العام 2000. أدى الحصار المستمر للمدينة وصعوبة تبادل البضائع إلى تدهور مكانة المدينة كمركز اقتصادي، وأدى إلى ارتفاع نسب البطالة بشكل كبير، مما أدى إلى هجرة العديد من سكانها إلى الخارج أو إلى مدن أخرى خاصة رام الله. تصف إسرائيل المدينة بأنها ""مصنع للإرهابيين""، وقامت قوات الجيش الإسرائيلي بعدة عمليات عسكرية واسعة النطاق في المدينة أو عمليات شملت عدة مناطق من ضمنها مدينة نابلس من أشهرها عملية ""الدرع الواقي"" عام 2002 وذلك نتيجة عدد الاستشهاديين الذين خرجوا منها. كانت نابلس الأكثر تضرراً من بين المحافظات الفلسطينية على صعيد الخسائر الاقتصادية حيث سجلت 2630 منشأة غير عاملة من بين العدد الكلي للمنشآت (17,167) أو ما نسبته 15% من المنشآت فيها وفق نتائج تعداد 2007، وهذه أعلى نسبة سجلت في فلسطين. [عدل] أعلام نابلس إضافة إلى شعرائها وكتابها، خرج من نابلس الكثير من رجال السياسة والاقتصاد الذين تبوؤوا مناصب رفيعة على مستوى فلسطين والأردن وسوريا والوطن العربي بشكل عام. من أشهر هؤلاء في القرن العشرين: [عدل] مدن متوأمة المدن الشقيقة لنابلس هي:","نابلس إحدى أكبر المدن الفلسطينية سكاناً وأهمها موقعاً. هي عاصمة فلسطين الاقتصادية ومقر أكبر الجامعات الفلسطينية. تعتبر نابلس عاصمة شمال الضفة الغربية إضافةً إلى كونها مركزاً لمحافظة نابلس التي يبلغ عدد قراها 56 قرية ويُقدر عدد سكانها بقرابة 321,000 نسمة حسب إحصاءات عام 2007. تُعرف أيضا بأسماء جبل النار، دمشق الصغرى، عش العلماء، وفي العهد الروماني كانت تُعرف باسم Flavia Neapolis. خضعت نابلس لحكم العديد من الأباطرة الرومان على مدى 2,000 سنة. وفي القرنين الخامس والسادس للميلاد أدّى نزاع بين سكان المدينة من السامريين والمسيحيين إلى بروز عدد من الإنتفاضات السامرية ضد الحكم البيزنطي، قبل أن تقوم الإمبراطورية بإخماد ثوراتهم هذه بعنف، مما أدى لاضمحلال عددهم في المدينة. فتح العرب المسلمون، في زمن خلافة أبي بكر الصديق، هذه المدينة وباقي فلسطين والشام، وفي هذا العهد عُرّب اسمها ليصبح نابلس بدلاً من نيابوليس، وازداد عدد المسلمين من سكانها وأخذت البعض من كنائسها ومعابدها السامرية تتحول إلى مساجد شيئاً فشيئاً. سقطت نابلس تحت الحكم الصليبي عام 1099 قبل أن تعود لحكم المسلمين الأيوبيين والمماليك بعدهم. أصبحت نابلس عاصمة مقاطعة جبل نابلس، في العهد العثماني، وكانت في هذه الفترة سنجقا تابع لولاية دمشق. خضعت المدينة للحكم المصري الذي دام تسع سنوات في بلاد الشام، في العقد الثالث من القرن التاسع عشر، قبل أن تعود للحكم العثماني، فالبريطاني، عندما انهزمت الدولة العثمانية في الحرب العالمية الأولى وخضعت فلسطين للإنتداب البريطاني. سقطت نابلس تحت الاحتلال الإسرائيلي عام 1967 حين سقطت الضفة الغربية بأكملها. تُشتهر المدينة بصناعة الصابون القديمة، وبالكنافة النابلسية، التي تعتبر من أشهر الحلويات الشرقية في بلاد الشام." bg,424ae6812b30b3f8731d001004c51b97,"[редактиране] Етимология Употребата на английската дума volleyball датира от 1896 . За първи път volley придобива своя смисъл на воле, т.е. удар по летяща топка , през периода 1819-1862, което значение идва от тениса, а именно удряне на топката в полет. Самата дума volley на английски първоначално има значение на залп (изстрел при стрелба с пушки), но произхожда от латинската дума volare, инфинитив на глагола летя. [редактиране] История Волейболът е създаден в САЩ на 9 февруари 1895 г. от Уилям Морган. Той поставил мрежа за тенис на височина 197 см и неговите ученици започнали да прехвърлят през нея плондер от баскетболна топка. В началото броят на участниците не бил ограничен, а също така началният удар се изпълнявал с една ръка на един крак. Морган нарекъл играта ""Минтонет"". След една година на конференцията на колежите на асоциацията на младите християни в Спрингфилд играта получава своето име ""волейбол"" по предложение на професор Алфред Т. Халстед. През 1897 г. са публикувани първите правила на волейбола. Първият световен шампионат за мъже е през 1949 г., а за жени през 1952 г. Международната федерация по волейбол (FIVB) е основана през 1947 г. и включва 218 национални федерации (2002 г.). Тя е втората по численост спортна организация в света след Международният олимпийски комитет (МОК). Европейската конфедерация по волейбол (CEV) е основана на 21 октомври 1963, базирана е в Люксембург и включва 54 федерации от Европа. Волейболът е олимпийски спорт от 1964 година. Приет е на заседанието на МОК в София. През 1988 година се въвежда системата грешка-точка за петия гейм, а от 1998 тя се въвежда за всички геймове, като точките за победа се увеличават от 15 на 25, с изключение на петия гейм, където остават 15. [редактиране] Волейболът в България За първи път играта волейбол е показана в Руското техническо училище в София през 1922 г. През 1924 г. дружество Сила включва волейбола в своята програма за спортна подготовка, а през 1925 се организира и първото официално състезание по волейбол в България на II-ра мъжка гимназия в София. Победител в това състезание става VII д клас. През 1926 г. волейболът се разпространява и в Русе, Казанлък, Борисовград /дн. Първомай/, Варна, Пловдив, Перник, Пазарджик. България е една от първите държави, в които се слага начало на организирано волейболно движение. Първите опити за това са през 1928 г. когато се решава, че в градското първенство по футбол на София ще могат да участват само тези спортни клубове, които имат отбори по волейбол и баскетбол. През 1941 г., е създаден СИРТ /Съюз за игрите с ръчна топка/, който обединява волейбола и баскетбола в рамките на БНСФ /Българска национална спортна федерация/. През 1942 г. е проведено първото национално първенство по волейбол като участват отбори от София, Варна, Пловдив и Враца. Първият шампион на България за мъже е отборът на „Раковски”, в състав�: Р. Шаханов, Л. Петров, Б. Караиванов, Б. Стоилков, К. Томов и И. Живодеров. При жените първенец е съставът на АС-23, в състав: Балакчиева, Кирякова, Божилова, Игнатова, Иванова и Дермонска. Първата официална международна проява на българският волейбол е на първата Балканиада в Букурещ-1946 г. България заема 3-о място за мъже и жени, след Румъния и Югославия. Българската федерация по волейбол е втората в света след Чехословашката. Тя е се отделя от КИРВ (комитет за игрите с ръчна топка) през есента 1947 г. с името Централен комитет по волейбол. През 1949 г. Комитетът по волейбол прераства в РСВ /Републиканска секция по волейбол/. с учредително събрание проведено през м. юли. Същата година България е приета за член на ФИВБ. В края на месец септември 1957 г. се провежда 53-ата сесия на МОК в София. По този повод на стадион „Васил Левски” се организира демонстративен турнир по волейбол. С личното си присъствие помощ оказва и президентът на ФИВБ Пол Либо /Франция/. Благодарение на този турнир, организиран в България, волейболът се приема за олимпийски спорт. Националните отбори по волейбол на България имат 1 сребърен и 1 бронзов медал от Олимпийски игри; 1 сребърен и 4 бронзови медала от световни първенства; 1 златно, 1 сребърно и 5 бронзови отличия от европейски първенства. Предпоследният медал (бронзов) е спечелен от мъжкия национален отбор на Световното първенство в Япония през 2006 под ръководството на Мартин Стоев. Българският национален отбор по волейбол е с олимпийска квота за игрите в Пекин 2008. Извоювана на Световната купа в Япония 2007. Последният медал (бронзов) е спечелен от мъжкия национален отбор на Европейското първенство в Турция през 2009 под ръководството на Силвано Пранди. [редактиране] Правила [редактиране] Игрище Игрището във волейбола е с размери 9 на 18 метра, като е разделено на две части от 9 по 9 метра от мрежа, издигната на определена височина (2,43 м за мъжете и 2,24 м за жените). Успоредно на мрежата на 3 м. разстояние отляво и отдясно са нанесени две линии, които определят зоната за атака (т.н. първа линия). Всички линии трябва да са с ширина 5 см., те трябва да са светли и да се различават по цвят от всички други линии върху игрището. Самото то се разделя условно на шест зони: при всяко спечелване на начален удар, играчите трябва да сменят позицията си, като се преместват по посока на часовниковата стрелка и да отидат в съседната зона. Например играчът от зона 2 отива в зона 1, а играчът от зона 1 отива в зона 6. Играчите нямат право да нарушават зоните си до нанасяне на удар по топката за изпълнение на начален удар. [редактиране] Играчи Отборите се състоят от 14 играчи, един треньор, един помощник-треньор и лекар. Един от играчите е капитан на отбора и неговото име трябва да се отбележи в протокола. Либерото не може да бъде капитан. Играчите трябва да са облечени с еднакви екипи с номера на гърба и отпред на гърдите. Номерата могат да бъдат произволни, но не могат да се повтарят. Те трябва да бъдат с контрастен цвят и яркост спрямо цвета на фланелката. Екипите се състоят от фланелка, гащета, чорапи и спортни обувки. Те трябва да са с еднакъв дизайн и цвят, с изключение на тези на либерото. Първият съдия може да разреши на играчите да играят боси, да сменят екипа между геймовете, ако е със същите дизайн, цвят и номер, и да играят с анцузи, при условие че и те са номерирани. Забранени са предмети, които могат да доведат до травми или да дадат изкуствено предимство на играча. По изключение се допуска игра с очила. В игра влизат 6 играчи, а останалите 8 са резерви. В един гейм могат да бъдат извършени до 6 смени, като сменен играч не може да замести друг освен сменилия го. Затова се казва, че могат да бъдат извършени 6 нормални или 3 пълни смени. Когато някой от играчите се контузи и отборът е изчерпал смените си, той може да бъде заменен по изключение с всеки друг играч. Ако играч бъде изгонен и отборът е изчерпал смените си, той губи гейма. [редактиране] Игра Отборът печели точка при: Когато отбор събере 25 точки с предимство от 2 точки, той печели гейма (с изключение на 5 гейм, където трябва да събере 15 точки с предимство от 2 точки). Ако резултатът е 24 на 24 (14 на 14) точки, играта продължава до получаване на преимущество от 2 точки, например 27 на 25(17 на 15). Победител в срещата е отборът, който спечели първи 3 гейма. Грешки са: [редактиране] Елементи на играта и умения Играчите на волейбол трябва да притежават следните умения: изпълнение на начален удар, пас, вдигане, атака, блокада, поемане (защита). Поради правилото, че всеки един играч трябва да премине през всички зони на полето, всеки един от играчите трябва да притежава базовите умения. [редактиране] Изпълнение на начален удар С изпълнението на начален удар започва играта. Началният удар е първата атака на отбора и доброто му изпълнение е от важно значение за развитието на отиграването. Различават се няколко начина на изпълнение на начален удар: [редактиране] Пас Пасовете служат за предаване на топката от един играч на друг. Различават се следните видове пасове: [редактиране] Вдигане (разпределяне) Вдигането е подаване на топката за нападение. Това е една от най-отговорните части на играта, защото без добре вдигната топка не може да се извърши добро нападение и топката ще бъде отбита. От разпределянето зависи дали нападателят ще има солидна блокада срещу себе си, или ще може да нападне в комфортни условия. За да се постигне максимална прецизност при подаването на топката, вдигането се осъществява главно с пас отгоре. Вдигането се извършва предимно от играча, намиращ се в зона 3. При елитните отбори всяка втора топка се подава (при възможност) на границата между зона 2 и 3 и има специализирани играчи, които от всяка зона отиват там, за да вдигнат топката - това са т.нар. разпределители. [редактиране] Атака Всички действия, прехвърлящи топката в противниковото поле, с изключение на начален удар и блокада, се считат за атака. Атаката най-често се извършва с мощен удар по топката, подадена от вдигащия играч. Обикновено това е третият удар на отбора. За да се извърши правилно атакуващият удар, играчът, който го нанася, трябва да е с лице към мрежата, отдалечен около 3 метра от нея. От тази позиция той може оптимално да се засили и да направи максимално висок отскок. Последната крачка от засилването се прави малко по-голяма, за да се преобразува хоризонталната скорост във вертикална. Заедно с нея се прави замах с ръцете, като свободната ръка спира на височината на рамената, а удрящата се изнася назад. При удара се използват както мускулите на ръката, така и коремните мускули. Направлението на топката се задава от китката, която насочва топката при удара. При неудобна топка или при тройна блокада може да се нанесе лъжлив удар или топката да се пусне с върховете на пръстите или с леко ""почукване"". Важно при това действие е то да бъде достатъчно кратко, за да няма маркиране от страна на съдиите на ""носена топка"". Топката се насочва точно зад ръцете на блокиращите или към празно място на полето на противника. Когато вдигната топка е много близко до блокадата, тя може да се натисне. Има няколко вида нападения: Според посоката на топката можем да разделим нападенията на: [редактиране] Блокада Блокада наричаме действията на играчите по прихващане на полета на топката над мрежата. Блокадата може да бъде единична (изпълнена от един играч) и групова (изпълнена от двама или трима играчи). Освен това блокадата може да бъде активна (ръцете се вкарват в полето на противника, така че топката, отскочила от тях, да падне направо в неговото поле) и пасивна (ръцете се оставят малко по-назад и по-отпуснати, като целта на блокадата е да се омекоти силата на нападението и да може да бъде поета топката от защитниците). Блокадата е ефективно противодействие на противниковото нападение. Добре поставената блокада не само спира нападението, но и в болшинството от случаите води до отбелязване на точка. Освен това тя е със силен психологически ефект. След две три успешни блокади, противниковият нападател се обезкуражава и обикновено започва да нанася по леки и лъжливи удари, които лесно могат да бъдат отиграни от защитниците. Блокада могат да извършват само играчите от първа линия (зони 2, 3, 4). Докосването на топката до ръцете на блокиращите не се брои за удар и с топката може да играят и хората участвали в блокадата. При групова блокада топката може да се удари едновременно от един, двама или трима играчи! Отскачането за блокада трябва да стане според отдалечеността на нападателя от мрежата. Ако противникът изпълнява къса топка, блокиращият отскача заедно с нападателя, ако се изпълнява обикновена топка близо до мрежата, блокиращият отскача при замахването на нападателя, а при нападение от втора линия, блокиращият трябва да отскочи при преминаването на ръката на нападателя на хоризонталата на тялото. Това са относителни моменти, които зависят от конкретния нападател и блокиращ, и трябва да се актуализират по време на срещата. При блокада може да се ""бръкне"" в полето на противника, но трябва да се докосне топката след атаката, защото в противен случай се счита за грешка. [редактиране] Посрещане (защита) Възможните отигравания на играчите след начален удар или нападение на противника са посрещане или защита. Посрещането обикновено се изпълнява с две ръце отдолу, понеже по този начин има по-малка вероятност от т.нар. ""носене"" на топката, за разлика от посрещането отгоре. При защита често се налага да се приема топката с една ръка при падане (извършва се приземяване). Най-важно за добрата защита е пласирането по игрището. Защитникът трябва да е заел позиция така, че да бъде на мястото на най-вероятното направление на топката. Той трябва да е приклекнал ниско, но така, че да може да направи крачка във всяка посока. Затова тежестта на тялото трябва да е върху пръстите на краката. [редактиране] Стратегия [редактиране] Специализация на играчите За да се постигнат високи резултати в съвременния волейбол се налага да се профилират играчите така, че да могат да изпълняват тези дейности, с които се справят най-добре. Различават се следните специализации: [редактиране] Схеми на игра Схема на влизане на разпределителя от различните зони. Номерата показват в коя зона се намира играчът. Разпределителят е даден в синьо. С червени стрелки за показани възможни атаки. [редактиране] 4-2 Схема на игра с двама разпределители. Винаги на първа линия има един разпределител и двама нападатели. Влизането на разпределителя за вдигане се вижда на първите три диаграми по-горе. Понеже винаги има само двама нападатели, тази схема не се използва при професионалните волейболни отбори. Поради леснотата на използването ѝ се използва най-вече от аматьори и начинаещи отбори. [редактиране] 5-1 Схема на игра с един разпределител. Влизането на разпределителя е показано на всичките 6 диаграми по-горе. Използва се от почти всички професионални отбори, поради възможността за тясна специализация на всички играчи. [редактиране] 6-2 Схема на игра с двама разпределители, които винаги влизат от задна линия. Влизането на разпределителя за вдигане е показано на последните три диаграми по-горе. Теоретично това е най-добрата схема, понеже винаги имаме 3-ма нападатели на предна линия. Проблем в реализирането ѝ обаче е необходимостта от наличието на двама универсални играчи - разпределители-нападатели, които когато са на първа линия да нападат, а когато са на втора линия да вдигат топката. Това определя много малкото използване на тази схема в съвременния волейбол. [редактиране] Комбинации Комбинациите са предварително уговорени методи за нападение от няколко нападатели с цел разкъсване на противниковата блокада. Идеалната комбинация е, когато топката може да бъде нападната от няколко играчи по време на нейния полет. Различаваме следните комбинации: [редактиране] Турнири Международните турнири по волейбол се организират от FIVB за световен мащаб или от съответната конфедерация за континентален мащаб. По големите от тях са:","Волейболът (на английски: volleyball от volley — воле, удар по летяща топка или просто летяща топка преди да докосне земята и ball — топка; виж етимология по-долу) е вид колективна спортна игра с топка, по време на която два отбора се състезават на специална площадка, разделена с мрежа, като насочват топката в полето на противника така, че тя да падне на земята или противникът да допусне грешка. При това за организация на атака са допустими само три удара на топката. Официалните варианти са два: Освен това съществуват и други спортове основаващи се на волейбола като джитбол, босабал и др. Волейболът е изключително активен спорт, свързан с големи натоварвания, тъй като повечето нападателни и защитни действия се извършват по време на вертикален отскок, високо над мрежата. Волейболът намира широко разпространение, особено в Азия." bg,9167d87cc1c0476c433f95aa4d8d6f55,"[редактиране] Физически характеристики [редактиране] Атмосфера Венера има атмосфера, съдържаща главно въглероден диоксид и малко количество азот. Налягането на повърхността на планетата е огромно — 90 пъти по-високо от това на земното морско равнище или еквивалентно на налягането в земните океани на около 1 km дълбочина. Атмосферата, богата на CO2, поражда силен парников ефект и повишава температурата на повърхността с повече от 460�°C над стойността, която тя би имала, ако Венера нямаше атмосфера. В ниските екваториални райони температурата на повърхността достига до 500�°C. Поради този факт, повърхността на Венера, взета като цяло, е по-гореща от тази на Меркурий, независимо от факта, че Венера е почти два пъти по-далече от Слънцето и съответно получава само 25% от слънчевата енергия, която получава Меркурий (2613,9�W/m² в горните части на атмосферата и само 1071,1�W/m² на повърхността). Поради конвекцията и топлинната инертност на нейната гъста атмосфера, на Венера температурата не се изменя значително между дневната и нощната страна, въпреки изключително бавното въртене на планетата (по-малко от един оборот за една венерина година; на екватора скоростта на въртене е едва 6,5�km/h). Ветровете в горните слоеве на атмосферата обикалят планетата само за 4 дни, като подпомагат разпределението на слънчевата топлина. Слънчевата енергия е много по-ниска на повърхността на планетата спрямо горните слоеве на атмосферата и поради нейната гъста облачна покривка, която отразява по-голямата част от енергията обратно в космоса. Болометричното албедо на Венера е приблизително 60%, а видимото ѝ албедо е дори още по-високо. Без наличието на парников ефект температурата на Венера би била много близка до температурата на повърхността на Земята. Честа грешка е да се мисли, че гъстата атмосфера сама по себе си задържа топлината на повърхността на планетата; всъщност единствено въглеродния диоксид е парников газ, а гъстата атмосфера като цяло отразява голяма част от слънчевите лъчи. В горните слоеве на атмосферата преобладават силни ветрове със скорост 350�km/h, докато на повърхността ветровете са много слаби — само няколко километра в час. Поради високата плътност на атмосферата обаче дори и слаби ветрове могат да упражнят значително налягане върху препятствията, на които се натъкнат. Високите облаци са съставени предимно от серен диоксид и капки от сярна киселина, които правят повърхността на планетата невидима в оптичния диапазон. Температурата на горните слоеве на атмосферата е около −45�°C. Средната температура на Венера, по данни на НАСА, е 464 °C. За минималната температура на повърхността се предполага, че е поне 400�°C. През 2007 г. космическия апарат Венера Експрес открива, че на южния полюс на планетата има огромна двойна вихрушка. [редактиране] Повърхност Венера има бавно ретроградно въртене (обратно на часовниковата стелка), което означава, че тя се върти от изток на запад вместо от запад на изток както повечето други основни планети (Плутон и Уран също имат ретроградно въртене, въпреки че оста на въртене на Уран има наклон 97,68 градуса и почти лежи на неговата орбитална равнина). Не е известно със сигурност защо Венера се върти обратно на часовниковата стрелка, въпреки че се предполага, че в миналото се е сблъскала с много голям астероид. Една интересна подробност за въртенето на Венера е, че то изглежда е в синхрон с положението на Земята; Венера е винаги обърната с една и съща страна към Земята, когато двете планети се намират възможно най-близко по техните орбити (5,001 Венерини дни между две последователни сближавания). Този ефект може да се обясни с приливния ефект на Земята върху Венера, но може и да е просто съвпадение. Венера има два основни „континента“, които са по-високи от заобикалящите ги обширни равнини. Името на северния континент е Ishtar Terra („Земя на Ищар“) и на него се намира една от най-високите планински вериги — Maxwell Montes („Максуелски планини“), която е приблизително 2 km по-висока от Еверест и носи името на Джеймс Максуел. Тя обгражда платото Lakshmi Planum. Ishtar Terra е голяма приблизително колкото Австралия. В южното полукълбо е по-голямата Aphrodite Terra („Земя на Афродита“), която е голяма приблизително колкото Южна Америка. Между тези континенти има множество широки падини, като Atalanta Planitia, Guinevere Planitia и Lavinia Planitia. С единственото изключение на Maxwell Montes, всички обекти и забележителности на повърхността на Венера носят имена на жени от историята или митологията. Гъстата атмосфера на Венера успешно „омекотява“ сблъсъците на метеорити (особено на сравнително малките) с повърхността; метеоритни кратери с диаметър по-малък от 3,2 km не могат да се формират. Почти 90% от повърхността на Венера се състои от сравнително скорошно (в геологичен план) изстинала базалтова лава и много малко метеоритни кратери. Предполага се, че причината за това са интензивни вулканични изригвания, които са променили почти изцяло повърхността на планетата. Вътрешността на планетата е най-вероятно много близка до тази на Земята: желязно ядро с радиус около 3000 km, обградено от полуразтопена скалиста мантия, която заема по-голямата част от обема на Венера. Резултати от измервания на гравитацията, извършени от апарата Магелан, посетил планетата през 1994 г., показват, че дебелината на кората на Венера е по-голяма от очакваната от специалистите. Според една теория Венера няма активна тектоника, подобна на земната; вместо това повърхността ѝ бива периодично заливана от лава вследствие на масивни вулканични изригвания. За най-старите участъци от повърхността е установено, че са само на около 800 милиона години (по-малко от 1/5 от възрастта на планетата); останалата повърхност е значително по-млада (но в по-голямата си част е на поне 100 милиона години). Скорошни изследвания също сочат, че в изолирани участъци на Венера все още има вулканична активност. За вътрешното магнитно поле на Венера е установено, че е слабо в сравнение с другите планети от Слънчевата система. Този факт може да се обясни с бавното въртене на планетата, което прави невъзможна циркулацията на течно желязо в ядрото ѝ. В резултат на това слънчевият вятър въздейства директно върху горните слоеве на атмосферата. Учените считат, че преди време на Венера е имало толкова вода, колкото и на Земята, но слънчевият вятър бавно е разрушил водните молекули до съставните им елементи (водород и кислород). Гравитацията на Венера е недостатъчна да задържи лекия изотоп на водорода (водород-1) и той впоследствие се е разпръснал в междупланетното пространство. За сметка на това по-тежкият деутерий (водород-2) бива задържан по-успешно от венерината гравитация. Доказателство за това е повишената му концентрация в горните слоеве на атмосферата. Молекулярният кислород от друга страна е реагирал с елементи на повърхността на планетата. Поради липсата на вода скалите на Венера са много по-твърди от земните, което прави възможни по-стръмни скали и по-високи планини. За Венера се е считало, че има естествен спътник — Нейт — мит, породен от наблюденията на Джовани Доменико Касини през 1672 г. Спорадичните съобщения за наблюдаван естествен спътник на Венера продължават чак до 1892 г. В днешно време е потвърдено, че Венера няма естествени спътници и че всички предишни съобщения са били породени от бледи звезди, случайно попаднали на малко ъглово разстояние до планетата. [редактиране] Наблюдения и изследвания на Венера [редактиране] Исторически изследвания Венера е най-яркото небесно светило на сутрешния и вечерния небосвод (изключвайки Слънцето и Луната) и е била известна още в праисторическите времена. Един от най-старите запазени астрономически документи от Вавилонската библиотека на Ашурбанипал от 1600 пр.н.е. представлява 21-годишни записки на небесните явления на Венера (която ранните вавилонци са наричали Ниндарана). В Акад тя е била олицетворение на майката-богиня Ищар (чието име взаимства континента Ishtar Terra). В китайската митология тя е била наричана Дзин син (金星) или планетата на елемента метáл. В ранния период на Древна Гърция сутрешните и вечерните явления на Венера са считани за две различни светила. Древните гърци са наричали сутрешното явление на Венера фосфор, а вечерното — хеспер. Предполага се, че Питагор първи е установил, че става въпрос за един и същи обект. За живелия през 4 век пр.н.е. Хераклид Понтийски пък се знае, че е осъзнал факта, че Венера и Меркурий обикалят около Слънцето, а не около Земята. Поради това, че нейната орбита е разположена по-близко до Слънцето от тази на Земята, Венера преминава през различни фази по начин, подобен на Луната. Първият човек наблюдавал фазите на Венера, е Галилео Галилей през декември 1610 г. с помощта на неговия саморъчно направен телескоп. Това наблюдение потвърждава хелиоцентричната система за организацията на Слънчевата система предложена от Николай Коперник. Галилей също така забелязва промените във видимия диаметър на Венера в зависимост от нейните фази — когато е видима голяма част от диска ѝ, то той е малък, а когато Венера изглежда като полумесец, то размерите на полумесеца са големи. С други думи, когато Венера изглежда като полумесец, тя е по-близко до Земята, отколкото когато дискът ѝ е пълен — извод, който силно поддържа хелиоцентричната система на Коперник. Венера (както и Меркурий) обаче не е видима, когато нейният диск е съвсем пълен (когато тя е възможно най-отдалечена от Земята), понеже при това положение нейната светлина се изгубва в мощния блясък на Слънцето. Венера е най-ярка, когато приблизително 25% от нейният диск е видим, или 37 дни преди и след най-близкия ѝ подход спрямо Земята. Най-голямата ѝ елонгация се наблюдава 70 дни преди и след най-близкия ѝ подход — в този момент половината от диска на Венера е видим. В периода между максимална елонгация и максимална яркост Венера може да се наблюдава с невъоръжено око през деня. В редки случаи Венера може да се види непосредствено преди изгрев и непосредствено след залез в рамките на един ден. Това е възможно, когато планетата е максимално отдалечена от еклиптиката и същевременно е възможно най-близко до Земята. При това положение в едно от земните полукълба (или Северното или Южното) тя ще може се наблюдава два пъти в рамките на един ден. За последен път в Северното полукълбо това се е случвало на 29 март 2001 г., а за последен път в Южното полукълбо — на 19 август 1999 г. Събитието се повтаря с период от 8 години. Пасажите на Венера настъпват, когато планетата пресече линията, свързваща Слънцето и Земята и по този начин закрие част от видимия слънчев диск. Те са редки астрономически явления. За първи път такъв пасаж е наблюдаван на 4 декември 1639 г. от Джеръмая Хорокс и Уилям Крабтрий. През 1761 г. Михаил Ломоносов наблюдава пасаж на Венера, от който заключава че планетата има атмосфера. През 19-ти век наблюдения на паралакса при пасаж на Венера, направени по едно и също време на различни точки от земната повърхност, позволяват за първи път да се определи с точност разстоянието от Земята до Слънцето (астрономическата единица), а по този начин и размерите на цялата Слънчева система. В исторически план последният период на пасажи на Венера е бил между 1874 и 1882 г. Текущият период ще продължи от 2004 до 2012 г. Възможно е да се наблюдават само през началото на юни или началото на декември, понеже единствено тогава Венера пресича еклиптиката (равнината в която лежи земната орбита). През 19 век много наблюдатели погрешно са считали, че Венера има период на въртене от приблизително 24 часа. Италианският астроном Джовани Шапарели първи предсказва, че въртенето на Венера е значително по-бавно, допускайки, че планетата е обърната винаги с една и съща страна към Слънцето вследствие на слънчевите приливни сили (същото твърдение той прави и за Меркурий). Всъщност и двете твърдения са грешни — Венера се върти бавно около оста си в посока, обратна на часовниковата стрелка, а Меркурий се завърта точно три пъти около оста си за всеки две свои обиколки около Слънцето (3:2 орбитален резонанс със Слънцето). Бавното въртене на Венера и фактът, че тя изглежда е в резонанс със Земята (Венера винаги е обърната с една и съща страна към Земята, когато двете планети са максимално сближени и следователно Венера е най-удобна за наблюдения), са подвели астрономите да приемат теорията на Джовани Шапарели. Истинската скорост на въртене на Венера около оста ѝ е измерена за първи път през 1961 г. чрез радарни вълни, отразени от повърхността на Венера обратно към Земята. За целта са използвани 26 метровия радиотелескоп в Голдстоун Калифорния, радиообсерваторията Jodrell Bank в Обединеното кралство и съветската обсерватория в Евпатория. Точността на измерванията впоследствие е подобрявана с всяко изминало сближаване. Фактът, че Венера се върти ретроградно не е бил известен до 1964 г. Преди радионаблюденията през 60-те години на 20 век е била разпространена представата, че средата на Венера е а много подобна на земната. Поради факта, че Венера е по-близо до Слънцето, се е считало, че повърхността ѝ е покрита с джунгли и гъсти дъждовни облаци. Спекулирало се е даже дотам, че тя има океани от суров петрол. През 1956 г. измервания в микровълновия обхват показват наличие на източник на висока температура — над 600�K. Едновременно с това измервания в милиметровия обхват свидетелстват за много по-ниски температури. Правото да обяснят тези резултати си оспорват две теории: според едната източникът на висока температура е йоносферата на Венера, а според другата — повърхността ѝ. [редактиране] Наблюдения от космически апарати През втората половина на 20-ти век са проведени многобройни безпилотни мисии до Венера. Няколко от тях са осъществили меки кацания на повърхността на планетата. Досега обаче не е осъществена мисия за връщане на материал от повърхността на Венера към Земята. [редактиране] Как да стигнем до Венера Орбитата на Венера е по-близко до Слънцето от тази на Земята средно с 28%. Тази разлика се равнява на 41 милиона километра, които трябва да се изминат по посока към Слънцето. Потенциалната енергия, освободена при този преход, ще се преобразува в кинетична енергия, която ще доведе от своя страна до значително увеличение на скоростта. За близък и безопасен подход към Венера е необходимо да се ограничи тази допълнителна скорост. Ситуацията е аналогична на излизане от път на ръба на пропаст, пропадане надолу в пропастта и безопасно включване в движението на друг път, който се намира на дъното на пропастта (виж орбитална механика и преходна орбита на Хохман). [редактиране] Първи посещения от космически апарати На 12 февруари 1961 г. Венера 1, изстрелян от СССР и първи от програмата Венера, става първият апарат, достигнал до друга планета. Въпреки проблеми, свързани с прегрял ориентационен сензор, Венера 1 се счита за първия междупланетен апарат. Оборудването му включва: слънчеви панели, параболична антена за телеметрия, стабилизация по трите оси и двигател за корекция на курса. Венера 1 е и първият апарат, изстрелян от паркова орбита. Първата истински успешна мисия до Венера е осъществена от американския апарат Маринър 2 (базиран на лунния апарат Рейнджър), който посещава планетата през 1962 г. По време на мисията е установено, че Венера няма магнитно поле и е измерена нейната микровълнова емисия. Зонд 1 е изстреляна на 2 април 1964 г. от СССР, но мисията завършва преждевременно поради повреда на апарата. [редактиране] Първи кацания на повърхността На 1 март 1966 г. съветската сонда Венера 3 се разбива на повърхността на Венера и така става първият обект, достигнал до повърхността на друга планета. Венера 2 (изстреляна по-рано) прегрява и приключва мисията си преждевременно. Спускателният модул на Венера 4 навлиза в атмосферата на Венера на 18 октомври 1967 г. и предава първите директни измервания на температурата, налягането, плътността и химичния състав на атмосферата на друга планета. Данните за въглероден диоксид показват, че той съставлява 95% от атмосферата. От друга страна сензорите за налягането, вземайки предвид и данните на Маринър 5, показват повърхностно налягане, много по-голямо от очакваното — от порядъка на 75-100 атмосфери. Резултатите впоследствие са потвърдени и доуточнени от Венера 5 и Венера 6 на 16 и 17 май 1969 г. До този момент нито един апарат не е осъществил успешно меко кацане на повърхността — батериите на Венера 4 се изтощават по време на бавното спускане през гъстата атмосфера, докато Венера 5 и Венера 6 са смачкани от високото налягане на височина 18 km от повърхността на планетата. Първото успешно кацане е осъществено от Венера 7 на 15 декември 1970 г. Измерени са повърхностни температури от 457 до 474 °C. Венера 8 каца успешно на 22 юли 1972 г. Освен вертикални профили на температурата и налягането, бордният фотометър на апарата показва, че долната граница на облаците изцяло покриващи Венера е на височина 35 km; на по-малки височини атмосферата е прозрачна. Химичният състав на кората също е анализиран посредством гама спектрометър. [редактиране] Първи апарати в орбита около Венера Съветският апарат Венера 9 влиза в орбита около планетата на 22 октомври 1975 г. Изпратена е информация за облаците, йоносферата и магнитосферата на Венера, както и радарни измервания на повърхността. Тежащият 660 kg спускателен модул на Венера 9 каца успешно и предава първите снимки от повърхността и резултати от анализ на кората с гама спектрометър и инструмент за измерване на плътността. По време на спускането са съставени вертикални профили на налягането, температурата, осветеността и измервания на гъстотата на облачната покривка посредством нефелометър. Установено е, че облаците формират три различни слоя. На 25 октомври Венера 10 прави подобни измервания. [редактиране] Програмата Пионер През 1978 г. НАСА изпраща два апарата от програмата Пионер до Венера. Мисиите съчетават орбитален и спускателен модули, всеки изстрелван от Земята поотделно. Спускателният модул съдържа една основна и три малки атмосферни сонди. Основната сонда е активирана на 16 ноември 1978 г., а трите малки сонди — на 20 ноември. Сондите навлизат в атмосферата на Венера на 9 декември, следвани от самия спускателен модул. Въпреки че не се очаква те да оцелеят при спускането през атмосферата, една от сондите достига до повърхността и предава данни в продължение на 45 минути. Орбиталният модул е вкаран в елиптична орбита и продължава да изследва планетата със своите 17 инструмента, докато горивото необходимо за поддръжка на орбитата му не свършва през август 1992 г. и апаратът навлиза в атмосферата. [редактиране] Успехи на СССР На 21 декември и 25 декември 1978 г. спускателните модули на Венера 11 и Венера 12 успешно достигат повърхността на планетата. Направени са цветни снимки на повърхността и е използван пробивен инструмент за анализ на материал от повърхността на планетата, който за съжаление не проработва. Други инструменти на борда на спускателните модули са нефелометър, масов спектрометър, газов хроматограф и флуоресцентно-рентгенов инструмент за химичен анализ на частиците в облаците, който показа изненадващо високо съдържание на хлор освен наличната сяра. Регистрирани са и електромагнитни смущения, породени от светкавици. Мисиите на Венера 13 и Венера 14 са практически същите като на тези на Венера 11 и 12. Те пристигат на Венера съответно на 1 март и 5 март 1982 г. При тях за щастие инструментът за анализ на материал от повърхността проработва. Химичният анализ показва богати на калий базалтови скали. На 10 октомври и 11 октомври 1983 г. Венера 15 и Венера 16 влизат в полярни орбити около Венера. Венера 15 успява да анализира и картографира горните слоеве на атмосферата с инфрачервен спректрометър. От 11 ноември 1983 г. до 10 юли 1984 г. двата апарата картографират около една трета от повърхността на планетата, намираща се в северното ѝ полукълбо, използвайки радар със синтетична апертура. Данните от тези експерименти за първи път предоставят ясна картина на геологичните процеси, оформили повърхността на Венера. Открити са и необикновено големи короноподобни и паякоподобни щитовидни вулкани. Не са открити следи от тектонична активност, поне не в наблюдаваната една трета от повърхността. Съветските апарати Вега 1 и Вега 2 посещават Венера на 11 юни и 15 юни 1985 г. Техните спускаеми модули провеждат експерименти, включващи анализ на атмосферни аерозолни частици, устройства за събиране и анализ на аерозолен материал с помощта на масов спектрометър, газов хроматограф и рентгенов флуоресцентен спектрометър. Установено е, че горните два слоя на атмосферата съдържат капки сярна киселина, докато долният слой вероятно се състои от разтвор на фосфорна киселина. Повърхността е анализирана с помощта на пробивен инструмент и гама спектрометър. Двете мисии спускат и две сонди-аеростати, които са носени от ветровете на височина от около 53 km в продължение на 46 часа, като това им позволява да обиколят около 1/3 от планетата. Предадени са данни за скоростта на вятъра, температурата, налягането и гъстотата на облаците. Нивото на турболенцията и конвекцията е по-високо от очакваното; на няколко пъти са регистрирани внезапни загуби на височина от 1 до 3 km, вероятно породени от конвекционни потоци. Двата основни апарата продължават към Халеевата комета, която имат шанс да изследват след 9 месеца, използвайки 14 допълнителни инструмента и камери. [редактиране] Магелан На 10 август 1990 г. апаратът на НАСА Магелан влиза в орбита около Венера и започва да осъществява мисията си, състояща се в детайлно радарно картографиране (с разделителна способност от около 100 метра) на цялата повърхност. Магелан успява да заснеме 98% от повърхността на планетата и да картографира 95% от нейното гравитационно поле. След четири години мисията е успешно приключена и по план на 11 октомври 1994 г. апаратът е изведен от орбита и погълнат от атмосферата. За някои части от апарата се спори, че може би са стигнали до повърхността. [редактиране] Настоящи и бъдещи мисии до Венера В последните години няколко космически апарата се приближават до Венера, използвайки нейната гравитация за набиране на необходимата скорост за посещение на други обекти в Слънчевата система (виж гравитационно подпомагане); в това число са апаратите Галилео към Юпитер, Касини-Хюйгенс към Сатурн и MESSENGER към Меркурий. (планирано посещение през 2008 г.) Венера Експрес е мисия, предложена от Европейската космическа агенция, която ще изследва Венера от орбита. Апаратът е изстрелян от Федерална космическа агенция на Русия на 9 ноември 2005 г. и навлиза в полярна орбита около Венера на 11 април 2006 г. Венера Експрес има за задача да изследва облаците и атмосферата на Венера и да картографира плазмената среда на планетата. Мисията е с продължителност 500 земни дни или около две венериански години. Един от първите успехи на апарата е откриването на атмосферната вихрушка на южния полюс на планетата.","Венера е втората по ред планета от Слънчевата система и носи името на богинята Венера от римската митология. Тя е земеподобна планета, много близка по големина и общи качества до Земята; понякога е наричана „планетата-сестра на Земята“. От всички планети в Слънчевата система Венера има най-малък орбитален ексцентрицитет равен на 0,7% (нейната орбита е почти идеално кръгла). Понеже Венера е по-близко до Слънцето спрямо Земята, тя винаги се наблюдава близко до него (най-голямата ѝ елонгация е 47,8°). На Земята тя може да се наблюдава само непосредствено преди изгрев и непосредствено след залез. Обикновено тогава е най-яркото небесно тяло след Луната и Слънцето и затова понякога често е смятана за звезда и е наричана Зорница, Денница (Деница) и Вечерница. Венера е била известна на древните вавилонци (около 1600 г. пр.н.е.) и вероятно е била позната и в праисторически времена поради високата си яркост. Неин символ е стилизираният образ на огледалото на богинята Венера: окръжност с малък кръст отдолу (♀)." bg,6264437e6f2a725eed22a97f5647e5c1,"[редактиране] История [редактиране] Основаване Хамбургер ШФ посочва 29 септември 1887 г. като дата на основаване на отбора. Същинската дата на създаване обаче е 1 юни 1919 г. На този ден се обединяват СК Германия 1887, ФК Хамбургер 1888 и ФК Фалке 1906. 29 септември 1887 г. е датата на създаване на най-стария от тези три отбора, но управителният съвет на Хамбургер ШФ взима решение тя да се счита за официална дата на основаване. Първоначално името на новосъздадения отбор е Хамбург 88-Германия-Фалке. За цветове на отбора са избрани червен и бял (цветовете на хамбургското знаме), а цветовете на СК Германия - син и черен - се използват за емблемата. Ромбът в емблемата е често използван символ от хамбургската търговска флота. Спортен клуб Германия 1887 е основан на 29 септември 1887 г. след сливането на Хоенфелдер Шпортклуб и Вандсбек-Мариенталер Шпортклуб. Цветовете на отбора са син и черен, емблемата е голяма буква ""G"". СК Германия 1887 е четирикратен шампион на Хамбург-Алтона (1896, 1897, 1901 и 1902). През 1904 г. отборът губи полуфинала на турнира за определяне на немския шампион срещу Британия Берлин с 1:3. Футболен клуб Хамбургер 1888 е основан на 1 май 1888 г. от ученици от гимназия Вилхелм. Екипът на отбора е тъмносини фланелки и тъмни шорти. През 1894 г. във ФК Хамбургер се влива ФК Хоенлуфт. На 1 януари 1912 г. към клуба се присъединява Ото Хардер, един от легендарните играчи на Хамбургер. От 26 февруари 1914 г. отборът носи името Хамбургер ШФ 1888. Футболен клуб Фалке е създаден през 1906 г. от ученици от училище Епендорф. Отборът няма големи успехи, което е обяснимо с краткото му съществуване. [редактиране] Годините до края на Втората световна война (1919 - 1945) Първият мач на Хамбургер ШФ се състои на 1 юни 1919 г. - той е срещу СК Виктория Реклингсхаузен, а Хамбургер губи с 1:4. След това започва участието на отбора в шампионата. Неговият формат е следният - отборите са разделени на окръжни лиги, чиито шампиони впоследствие играят турнир за определяне на шампиона на Северна Германия; той пък от своя страна взима участие в турнира за определяне на шампиона на Германия. Дебютът на отбора в лига Хамбург-Алтона е победа с 8:0 срещу СК Конкордия. Хамбургер става есенен първенец, но по-късно влиза в конфликт с футболния съюз, който отнема 5 точки на отбора, защото новият играч Ханс Поп не е получил разрешение да се състезава. В крайна сметка решението е ревизирано, но и така Хамбургер остава на второ място след СК Виктория. В периода 1920 - 1928 г. Хамбургер се състезава в Северногерманската лига. През сезон 1920/1921 Северногерманският Футболен Съюз разделя тази лига на Северен и Южен окръг. Отборът става първенец на Северния окръг без загубен мач, а след две победи над шампиона на Южния окръг Хановер 96 Хамбургер печели първата си титла - шампион на Северна Германия. Първите големи успехи на национално равнище идват през 1922 и 1923 г., когато Хамбургер печели първите си шампионски титли на Германия. Отборът обаче се ""отказва"" от първата. Редовното време на финалния мач срещу Нюрнберг завършва при резултат 2:2. В продължението не пада гол и играчите се разбират мачът да продължи, докато не бъде отбелязан гол. Това обаче не се случва и след общо 189 минути (!) игра мачът е прекратен заради падналия мрак. Преиграването също е прекратено - редовното време изтича при резултат 1:1, а в продължението Нюрнберг остава само със седем играча, защото двама са изгонени, а други двама се контузват (по това време смените още не са въведени). Съдията прекъсва мача, защото минималният брой играчи в един отбор е осем. Нюрнберг иска да бъде изигран още един мач, но Германският футболният съюз (ГФС) обявява Хамбургер за шампион. Скоро след това обаче ГФС настоява Хамбургер доброволно да се откаже от титлата, защото Южногерманският футболен съюз заплашва да напусне ГФС. Така сезон 1921/1922 остава без шампион. През 1923 г. Хамбургер побеждава на финала СК Унион Обершьоневайде (днешният Унион Берлин) с 3:0. Година по-късно Хамбургер отново е на финал срещу Нюрнберг, но този път южняците печелят с 2:0. През 1928 г. Хамбургер отново става шампион на Германия, този път надделявайки на финала над Херта Берлин с 5:2. През сезон 1928/1928 се случва т.нар. Хамбургска футболна революция, след като 9 отбора от Хамбург и Холщайн Кил се отцепват от Северногерманската футболна лига и организират първенство помежду си, в което Хамбургер отново триумфира. Следват дълги преговори между двете страни и в крайна сметка отборите се връщат в организираните от съюза първенства, а той от своя страна намалява броя на окръжните лиги от 11 на 6. В годините до 1933 г. отборът доминира в окръжните (11 пъти шампион) и регионалната (10 пъти шампион на Северна Германия) групи. След идването на власт на националсоциалистите системата за провеждане на немското футболно първенство е реформирана - въведени са 16 т.нар. Гаулиги, чиито шампиони играят финален турнир за определяне на немския първенец. Хамбургер се състезава в Гаулига Нордмарк и четири пъти финишира на първо място, а в съответните финални турнири - четвърто място през сезони 1936/1937, 1937/1938, 1938/1939 и отпадане в групите през 1940/1941. [редактиране] Доминация в Оберлига Норд (1945 - 1963) Непосредствено след войната в Южна Германия е сформирана Оберлига Зюд, в която играят отбори от целия регион, докато на север отборите все още са разделени в окръжни първенства на по-малка територия, защото властите в Британската окупационна зона прекъсват провеждането на северногерманското първенство още след първия кръг. Така Хамбургер играе в Лига Хамбург, като става по един път шампион и вицешампион. Оберлига Норд е създадена през 1947 г. и Хамбургер играе в нея до създаването на Бундеслигата през 1963 г. По това време първенството е разделено на пет регионални лиги, а първите няколко отбора от всяка лига играят финален турнир за определяне на немския шампион. Хамбургер доминира безапелационно в Оберлига Норд - от шестнайсетте проведени сезона отборът е шампион петнадесет пъти. Отборът участва петнадесет пъти във финалния турнир, но успехите идват чак в края на 50-те години. В първите години Хамбургер отпада още в предварителните кръгове или стига максимум до четвъртфинал. През сезони 1956/1957 и 1957/1958 Хамбургер стига до финал, но губи и двата пъти срещу Борусия Дортмунд (4:1) и Шалке 04 (3:0). Най-накрая, през сезон 1959/1960 Хамбургер успява да спечели третата си шампионска титла, побеждавайки на финала Кьолн с 3:2. През следващия сезон Хамбургер достига до полуфинал за КЕШ, където отпада от Барселона в три мача. През 1963 г. Хамбургер печели Купата на Германия за първи път в историята си след 3:0 срещу Борусия Дортмунд. През сезон 1953/1954 отборът изпитва сериозни затруднения. Те са породени както от вътрешни търкания, така и от отнемането на четири точки заради трансфера на Вили Шрьодер, на когото Хамбургер непозволено дава пари на ръка. Отборът се бори да не изпадне и завършва на 11 място. С основен принос за доброто представяне на отбора след 1954 г. е Уве Зелер. През 1960 г. той е провъзгласен за Футболист на годината на Германия и става първият носител на тази награда. [редактиране] Първите години на Бундеслигата (1963 - 1975) В първите няколко години след създаването на Бундеслигата Хамбургер продължава да е доминиращият отбор в Северна Германия. Въпреки това до сезон 1973/1974 най-доброто класиране на отбора в Бундеслигата е едно пето място. За сметка на това блестящ е Уве Зелер. През 1963/1964 той става голмайстор на Бундеслигата с 30 попадения, а през 1964 и 1970 г. става още два пъти Футболист на годината. Въпреки многото предложения да се присъедини към друг отбор, той остава верен на Хамбургер до края на кариерата си през 1972 г. През сезон 1967/1968 Хамбурер постига първият си голям успех на международната сцена - стига до финал за КНК, загубен с 2:0 от Милан. През 1973 г. ханзеатците печелят първото издание на Купата на лигата. [редактиране] Златните години (1976 - 1987) Най-големите успехи в историята на Хамбургер са в края на 70-те и началото на 80-те години. В този период мениджър на отбора е Гюнтер Нецер, треньори са последователно Бранко Зебец, Александар Ристич и Ернст Хапел, а звездите на отбора са Кевин Кигън, Хорст Хрубеш, Феликс Магат, Франц Бекенбауер, Манфред Калц, Каспар Мемеринг и Улрих Щайн. В периода 1978 - 1984 г. Хамбургер става три пъти шампион (1978/1979, 1981/1982 и 1982/1983) и три пъти вицешампион. През 1987 г. отборът отново е вицешампион. През 1976 и 1987 г. тимът от Хамбург печели Купата на Германия. От този период датира един рекорд, неподобрен и до днес: от 16 януари 1982 г. до 29 януари 1983 г. отборът няма загуба в 36 поредни мача от Бундеслигата. Хамбургер се представя великолепно и на международно равнище. През 1977 г. отборът печели КНК след 2:0 срещу Андерлехт, като по пътя дотам отстранява последователно ИФ Кефлавик (общ резултат 4:1), Харт оф Мидлоудиън (8:3), МТК Будапеща (5:2) и Атлетико Мадрид (4:3). През 1983 г. пък Хамбургер триумфира с КЕШ, след 1:0 срещу Ювентус, отстранявайки преди това Динамо Берлин (общ резултата 3:1), Олимпиакос (5:0), Динамо Киев (4:2) и Реал Сосиедад (3:2). Хамбургер играе и на три финала: през 1980 г. за КЕШ (0:1 срещу Нотингам Форест), през 1982 г. за Купата на УЕФА (0:1 и 0:3 срещу ИФК Гьотеборг и през 1983 г. за Междуконтиненталната купа (1:2 срещу Гремио). [редактиране] Години на посредственост (1987 - 1999) През последвалите години Хамбургер се представя посредствено. Класирането на места, даващи право на участие в мачове за Купата на УЕФА са рядкост, а в някои сезони отборът се бори срещу изпадането от Бундеслигата. Най-добрите класирания са 4-то място през 1989 г. и 5-то място през 1991 и 1996 г., а най-слабото - 13-то място през 1995 и 1997 г. В началото на 90-те Хамбургер е във финансова криза, от която излиза след трансфера на Томас Дол в Лацио за 15 милиона марки. През 90-те години в Хамбургер пристигат четиримата българи, защитавали цветовете на този отбор - Йордан Лечков, Петър Хубчев, Павел Дочев и Адалберт Зафиров. [редактиране] Нови успехи (1999 - 2007) Случайно или не, завръщането на успехите на Хамбургер съвпада със завършването на реконструкцията на стадиона на отбора. През сезон 1999/2000 тимът завършва на трето място в класирането и за първи път се класира в Шампионската лига. В първия мач в груповата фаза Хамбургер и Ювентус завършват наравно - 4:4, а специалистите го определят като ""мача на века"". Мачът в Торино завършва при резултат 3:1 за Хамбургер. Въпреки това Хамбургер остава едва на трето място в групата и продължава в турнира за Купата на УЕФА, където отпада след мачове с Рома. Първата купа след шестнайсетгодишно прекъсване е Купата на лигата след победа на финала над Борусия Дортмунд с 4:2 през юли 2003 г. През 2005 г. Хамбургер печели Купата на УЕФА-Интертото в мачове срещу Валенсия (1:0 и 0:0), с което печели право на участие в турнира за купата на УЕФА, където стига до осминафинал. През същия сезон отборът финишира на трето място в Бундеслигата, постигайки още един рекорд - 11 победи като гост. Очакванията, отборът да бъде основен претендент за титлата и през сезон 2006/2007 не се оправдават, като според мнозина това се дължи на лошата трансферна политика. Отборът е напуснат от основни играчи като Сергей Барбарез, Даниел ван Бойтен, Щефан Байнлих и Халид Буларуз (заради фамилните им имена се казва, че отборът страда от липса на витамин Б), а някои от новозакупените играчи дълго време страдат от контузии или представянето им е под очакванията. Първата победа на Хамбургер през този сезон идва чак в петнадесетия официален мач (срещу Байер Леверкузен като гост - 2:1). Преди това отборът записва по седем равенства и загуби. Хамбургер остава на последно място в групата си в Шампионската лига, със само една победа и пет загуби. Отборът буквално стига дъното след 20-ия кръг от Бундеслигата, когато заема последното, осемнайсето място в класирането. На 1 февруари 2007 г., след само три победи в 28 официални мача за сезона треньорът Томас Дол е уволнен, а на негово място идва холандецът Хууб Стевенс. Тази смяна очевидно съживява отбора и в следващите осем мача Хамбургер записва пет победи и две равенства. В крайна сметка Хамбургер финишира на седмо място, което дава право за участие в турнира УЕФА Интертото. Сезон 2007/2008 отбелязва два нови рекорда. В мача срещу Щутгарт от десетия кръг на Бундеслигата на 20 октомври 2007 г. (4:1) Йорис Матейсен отбелязва гол 2500 за Хамбургер в историята на Бундеслигата. В същия мач Ивица Олич става първият играч на отбора, отбелязал т.нар. ""чист"" или ""немски"" хеттрик в Бундеслигата - три гола в едно полувреме, без друг играч да отбележе гол между първия и третия. Отборът завършва на четвърто място в класирането, което му дава право право на участие в турнира за Купата на УЕФА от първия кръг. Хамбургер започва добре сезона и е един от претендентите за първото място, но от началото на декември до края на първенството редува силни със слаби игри, а понякога и съдийски грешки ощетяват отбора и в крайна сметка записва едва пет победи от 20 мача. Най-високото класиране през сезона е второ място (2-ри, 11-ти, 12-ти, 24-ти, 25-ти и 26-ти кръг), а най-ниското - десето място (5-и кръг). В турнира за Купата на УЕФА Хамбургер стига до осминафинал, където отпада от Байер Леверкузен заради правилото за голове на чужд терен при общ резултат 3:3. В турнира за Купата на Германия играе четвъртфинал, където отпада от Волфсбург. Треньорът Стевенс обявява по средата на сезона, че няма намерение да подновява договора си, за да може да се върне в Холандия, за да бъде близо до тежко болната си съпруга. Там ще бъде треньор на ПСВ Айндховен. За негов наследник са спрягани Славен Билич, Жерар Улие, Луис ван Гаал и др., но в крайна сметка след няколкомесечно търсене е подписан договор с бившия треньор на Тотнъм Мартин Йол. [редактиране] Мачове срещу български отбори В европейските турнири Хамбургер пет пъти се изправя срещу български отбори. Това са ЦСКА (три пъти), Литекс и Славия. През лятото на 1977 г. Хамбургер и Славия са в група 4 на турнира Интертото. По това време отборите играят само в групи - всеки срещу всеки на разменено гостуване и за победители в турнира се обявяват отборите с първи места в собствените си групи. Като домакин Славия побеждава с 3:0, а като гост надделява с 3:2. Българският тим завършва на първо място в групата с 10 точки, а германците - на трето с пет точки. През сезон 1984/1985 жребият среща ЦСКА и Хамбургер във втория кръг на турнира за Купата на УЕФА. При гостуването в Германия ЦСКА губи с 4:0 с голове на Марк Макгий, Томас фон Хеезен (2) и Феликс Магат. В София Хамбургер отново побеждава, този път с 2:1. Точни за германците са Вутке и Макгий, а за ЦСКА - Ради Здравков в последната минута. През 1991/1992 Хамбургер отново среща ЦСКА във втория кръг за Купата на УЕФА и пак постига две победи. Първо в Хамбург надделява с 2:0 след два гола на Роде в мач, който не блести с нищо особено. На реванша е пуснат свободен вход и препълненият стадион очаква поне победа за престиж. Играчите на ЦСКА се опитват да вкарат гол в началото на мача, но не успяват. От 15-тата минута до края на срещата Хамбургер контролира двубоя. Германците печелят заслужено с 4:1 с голове на Харалд Шпьорл (2), Ян Фурток и Боде. За ЦСКА се разписва Е. Димитров от дузпа, който изравнява резултата в края на първото полувреме. През сезон 2005/2006 Хамбургер отново играе с ЦСКА за Купата на УЕФА, но този път срещата е една - в София, първият мач на армейците в група А. Хамбургер побеждава с 1:0 с гол от далечно разстояние на Рафаел ван дер Ваарт. Литекс среща Хамбургер в първи кръг на турнира за Купата на УЕФА през 2007/2008. В Ловеч в сравнително слаб мач Хамбургер побеждава с 1:0 с гол на Ромео Кастелен. Литекс играе по-добре и има повече положения за гол, но не успява да ги оползотвори, а освен това претендира за две неотсъдени дузпи. На реванша капитанът на Литекс Роберт Попов изненадва неприятно феновете на домакините с красив гол, но само две минути по-късно Паоло Гереро изравнява резултата. Отново Гереро и ван дер Ваарт правят резултата 3:1. Така балансът на Хамбургер срещу отбори от България е следният: 9 мача, 7 победи и 2 загуби, голова разлика 19:9. [редактиране] Играчи [редактиране] Актуален състав [редактиране] Трансфери зима 2010 [редактиране] Известни бивши играчи [редактиране] Легендите В отбора на Хамбургер са играли множество добри играчи, оставили ярка следа със своето представяне, с което остават завинаги в сърцата на феновете. Безпорно най-голямата легенда на Хамбургер е Уве Зелер, които играе в отбора в периода 1954 - 1974 г. ""Нашият Уве"", както е известен в Хамбург има невероятен голмайсторски нюх - на негово име са записани 137 гола в 239 мача в Бундеслигата, 21 гола в 29 мача в Бундеслигата и общо 425 гола във всичките си 505 мача за Хамбургер. Зелер е първият голмайстор в историята на Бундеслигата (30 гола), първият носител на наградата за Футболист № 1 на Германия, както и първият ѝ трикратен носител. Петнадесет пъти Зелер е голмайстор на Хамбургер. За националния отбор има 72 мача и 43 гола, участва на четири световни първенства и заедно с Пеле е единственият играч, отбелязал гол във четири световни първенства. Това, което е Уве Зелер в следвоенната история на отбора, е Ото ""Тул"" Хардер в годините преди войната. Деветкратният голмайстор на Хамбургер има противоречива история, защото след края на футболната си кариера работи като надзирател и в управата на няколко концлагера. Това обаче ни най-малко не умаловажава заслугите му към отбора. Известен е рефренът, който публиката пее: ""Wenn spielt der Harder Tull, dann wird es drei zu null"" (""Когато играе Хардер Тул резултатът ще бъде 3:0""). Най-добрият германски играч на Хамбургер в периода, когато отборът постига най-големите си успехи на национално и международно ниво е полузащитникът Феликс Магат. Той допринася за спечелването на три шампионски титли, една КЕШ (вкарва победния гол на финала), една КНК и за достигането на финали за КНК и купата на Уефа. Трябва да се отбележи и Манфред Калц, рекордьор по мачове за Хамбургер в Първа Бундеслига и на второ място по този показател от всички играчи в първенството с 581 мача. От чуждестранните играчи на най-голяма обич се радва Кевин Кийгън, който като играч на Хамбургер печели два пъти Златната топка за най-добър играч на Европа. [редактиране] Българите Сайтът на Хамбургер определя трансфера на Йордан Лечков като един от най-сензационните в историята на отбора, защото Лече е играч с отлична техника и превъзходен поглед върху играта. Лечков преминава от ЦСКА в Хамбургер през 1992 г. за 800 000 долара, след като шефовете на германския тим го харесват в срещата между двата отбора за Купата на УЕФА година по-рано. Той е любимец на феновете, но се стига до пререкания с треньора Бено Мьолман и Лечков рядко намира място в състава. След смяната на Мьолман с Феликс Магат по всичко личи, че Лечков отново ще се превърне в ключов играч за Хамбургер. След три мача с един гол Магат заявява, че българинът е ""един от най-забележителните футболисти, които е виждал"", но само месец по-късно двамата влизат в конфликт и Лече трудно намира място в групата. Лечков напуска отбора през 1996 г. в посока Олимпик Марсилия, въпреки опитите на тогавашния президент Уве Зелер да сдобри играч и треньор. Твърди се, че причина за проблемите на Лечков в Хамбург е трудният характер на играча, според самия него пък лоша шега му изиграва голът, който той вкарва срещу Германия на Световното в САЩ. За Хамбургер Лечков изиграва 101 мача в Бундеслигата и отбелязва 11 гола, а през 1993 г. е обявен за най-добър полузащитник в Бундеслигата. Петър Хубчев е другият българин, играл с успех за Хамбургер. Той пристига в отбора от Левски през януари 1994 г. и остава до средата на сезон 1996/1997, когато преминава в Айнтрахт Франкфурт, също след спречкване с Феликс Магат. Треньорът демонстративно сменя Хубчев след като той не изпълнява задоволително поставената му тактическа задача и оттогава рядко получава шанс за изява. Дотогава обаче защитникът винаги е играл стабилно и дори му е направено предложение да носи капитанската лента, но той отказва. В Бундеслигата Петър Хубчев има 65 мача и 2 гола. Павел Дочев акостира в Хамбург през сезон 1992/1993. И той като Лечков е харесан от Егон Кордес след мачовете с ЦСКА, но за разлика от него не успява да се наложи в отбора и изиграва само 8 мача. Повече от странен е престоят в отбора на Мартин Зафиров. Преди началото на сезон 1997/1998 преминава в Хамбургер. Там обаче Зафиров играе точно 43 минути. В мача от втория кръг срещу Волфсбург влиза като резерва в 46-ата минута и малко преди края на мача получава червен картон. След тази негова изява договорът му е прекратен. [редактиране] Националите Списък с играчите в Хамбургер, национали на своите страни [редактиране] Треньори [редактиране] Най-успешните треньори след създаването на Бундеслигата Ернст Хапел е най-успешният треньор в историята на Хамбургер и също така най-дълго задържалият се на поста след създаването на Бундеслигата. За шест години (сезони 1981/1982 - 1986/1987) той прави отбора два пъти шампион (1982 и 1983) и два пъти вицешампион (1984 и 1987) на Германия и печели КЕШ (1983) и Купата на Германия (1987). Извежда отбора до финал за Купата на УЕФА (1982) и финал за Междуконтиненталната купа (1983). Бранко Зебец прави отбора шампион още през първия си сезон начело на отбора (1979). През следващия сезон Хамбургер завършва на второ място в Бундеслигата и играе финал за КЕШ. Играчите недоволстват от тежките тренировки в края на сезона, а според критиците това е причината отборът да не спечели нито една от двете титли. Засилват се и проблемите на Зебец с алкохола. Шофьорската му книжка е отнета, говори се, че в мача срещу Борусия Дортмунд е седял на скамейката с 3,25 промила алкохол в кръвта. След края на есенния полусезон през 1980 г. Хамбургер е на първо място в класирането, но Зебец е освободен от поста си заради алкохолизма си. Куно Кльоцер поема отбора преди сезон 1973/1974 и успява да изведе отбора от посредствеността. Печели КНК през 1977 г. и Купата на Германия през 1976 г. Извежда отбора до второ място в Бундеслигата (1976) и още един финал за Купата на Германия през 1974 г. Освен успехите, които постига, той подготвя почвата за още по-големите успехи, постигнати от Бранко Зебец и Ернст Хапел, обигравайки един млад отбор. През 1977 г. доброволно напуска поста след пререкания с тогавашния президент Петер Крон. [редактиране] Списък на треньорите * П/Р/З - Победи, равни мачове и загуби в Бундеслигата [редактиране] Екипи През сезон 2009/2010 екипите на Хамбургер са със следните цветове: домакински - бели фланелки, червени гащета, сини чорапи; резервен - синьо-черни фланелки, сини гащета, черни чорапи; за международни мачове - червени фланелки, тъмночервени гащета и червени чорапи. От 1978 г. насам домакинските фланелки на Хамбургер са бели с различни червени орнаменти в стила на производителя и времето, като изключение правят сезоните 2004/2005, 2005/2006 и 2006/2007, когато орнаментите са сини. Преди това отборът играе предимно с чисто бели фланелки, но има сезони, когато те са сини (например 1964/1965, 1974/1975), червени (1967/1968, 1968/1969, 1970/1971), синьо-бели, разделени по диагонал (1969/1970), розови (1976/1977) и светлосини (1977/1978). През сезон 2007/2008 екипите на Хамбургер имат дизайн, повлиян от историята. Домакинските фланелки са бели с тънки черевни вертикални линии - копие на тези, с които отборът играе през сезон 1982/1983 и става шампион и носител на КЕШ (През сезон 2008/2009 са подобни). Резервните екипи пък - синьо-черни фланелки, сини гащета и черни чорапи - са копие на тези с които преди 120 години играе СК Германия 1887, най-старият от трите отбора, от които произлиза Хамбургер, и се използват без промяна в дизайна и през сезон 2009/2010. [редактиране] Спонсори За първи път спонсорско лого на фланелките на Хамбургер се появява през 1973 г. Оттогава досега върху екипите са рекламирали общо осем компании: [редактиране] Производители [редактиране] Стадиони Първият стадион, на който Хамбургер играе домакинските си мачове е Шпортплатц ам Ротенбаум в елитния квартал Ротенбаум. Това става в периода 1919 - 1953 г. От 1 ноември 1910 г. до 1919 г. на него играе един от предшествениците на отбора - ФК Хамбургер. Капацитетът на стадиона е 24 000 до 27 000 души. Две от трибуните имат покрив, нещо единствено по рода си в началото на 20 век. Последният мач, изигран на стадиона е през 1996 г., а година по-късно той е разрушен. Днес на неговото място има жилища и офиси. Снимка на стадиона През 1953 г. Хамбургер се премества на Фолкспаркщадион. Този стадион е построен в периода 1951 - 1953 г. на мястото на разрушения през Втората световна война Стадион Алтона. Капацитетът на стадиона е 61 000 зрители. Той е домакин на мачове от СП 1974 и Евро 1988. Феновете не харесват конструкцията на стадиона и дължащата се на нея липса на атмосфера. Те подигравателно го наричат Бетонената паница. През 1998 г. започва основна реконструкция, която трае две години. Теренът е завъртян на 90 градуса, трибуните постепенно са разрушени и на тяхно място са построени нови, като забележителното в случая е, че през тези две години Хамбургер продължава да играе мачовете си там. Новият Фолкспаркщадион е класифициран от УЕФА като петзвезден стадион. От 1 юли 2001 г., след сделка с американския интернет провайдер АОЛ, носи името АОЛ Арена. Там се играят пет мача от СП 2006. От сезон 2007/2008 правата над името са продадени на банка HSH Нордбанк за период от 3+3 години и стадионът се казва HSH Нордбанк Арена. Заради финансовата криза от 2008 г. през 2009 г. банката обявява, че няма намерение да използва опцията за удължаване на договора и така стадионът ще носи това име до средата на 2010 г. До 2010 г. капацитетът ще бъде увеличен до 61.322 места с преобразуването на 1400 седящи в 3000 стоящи места и създаването на нови 17 ложи. [редактиране] Фенове Хамбургер е един от най-обичаните футболни отбори в Германия. Според статистика от февруари 2009 г. отбърът има 3,3 милиона фенове в Европа, което го нарежда на 28 място по този показател на континента, като от германските отбори пред него са само Байерн Мюнхен (9 място, 19,8 милиона) и Вердер Бремен (22 място, 4,9 милиона). Към август 2009 г. Хамбургер има почти 700 официално регистрирани фенклубове, 29 от които са извън Германия - в Полша, Холандия, Белгия, Люксембург, Австрия, Швейцария, Испания, Португалия, САЩ, Дания, Швеция, Англия, Шотландия, ЮАР, Австралия, Хонгконг и Дубай. Първият фенклуб е Rothosen и е основан през април 1972 г.; той съществува и до днес и има около 40 члена. Сред най-известните и най-важните фенклубове днес са Poptown, Chosen Few, Rautengeil Fallingbostel, Hermann's Treue Riege, Totale Offensive e.V. и Wilhelmsburger Jungs. В днешни дни някои феновете на Хамбургер поддържат приятелски връзки с тези на Хановер 96 и Арминия Билефелд, но те не се разпростират сред всички запалянковци, каквато е била традицията през 70-те и 80-те години. Тогава възникват приятелствата с привържениците на Щутгарт и Нюрнберг, а най-голямо е приятелството с Борусия Дортмунд. То достига зенита си през 80-те години, но днес съществува само между отделни фракции от феновете. Най-мразени пък са феновете на местния съперник Санкт Паули, както и на Вердер Бремен и Шалке 04. [редактиране] Известни привърженици [редактиране] Успехи Статистика на успехите на Хамбургер ШФ [редактиране] Рекорди [редактиране] Аматьорски отбор Вторият отбор на Хамбургер ШФ завършва сезон 2004/05 на шесто място в третодивизионната Регионална лига Север, като в течение на надпреварата достига дори до второто място, но лоша серия от резултати вадят младите футболисти на ""червените шорти"" от разпределението на челните места. През следващата кампания борбата между повечето клубове се води за местата до десето, даващи право за участие в нововъведената Трета лига. Хамбургер ШФ II обаче завършват назад в таблицата и това им постижение ги поставя в новата четвърта дивизия на Германия - Регионална лига Север. Тъй като игрището на Хагенбекщрасе не е лицензирано за срещи от новата лига, а HSH Нордбанк Арена не се използва за мачове на аматьорско ниво, ръководството на клуба от пристанищния град взема решение домакинствата на втория отбор да се провеждат на игрището в Нордерщет Едмунд-Пламбек-Щадион, арена на Айнтрахт Нордерщет. Отборът се води от бившия играч на Хамбургер Родолфо Кардосо. [редактиране] Женски отбор Женският футболен отбор на Хамбургер е основан през 1970 г. В момента играе в Първа Бундеслига. [редактиране] Успехи Титлите, отбелязани с * са спечелени от дублиращият отбор. [редактиране] Други спортове Другите спортове, които развива Хамбургер ШФ са хандбал, баскетбол, волейбол, лека атлетика, хокей на лед, ръгби, тенис на маса, тенис, бадминтон, бейзбол, боулинг, крикет, голф, карате, плуване, спортни танци, спортна гимнастика и хокей на ролери.","Хамбургер Шпортферайн (на немски: Hamburger Sport-Verein, HSV) е немски спортен клуб от Хамбург, известен най-вече с футболния си отбор. Този отбор притежава уникално постижение - от създаването на Бундеслигата преди 44 години той е единственият, който не е изпадал в по-долна дивизия. Хамбургер е един от най-успешните немски футболни отбори, както и най-успешният в Северна Германия. Отборът има шест шампионски титли и три купи на Германия, носител е на Купата на европейските шампиони (КЕШ) и Купата на носителите на купи (КНК), има по един загубен финал за КЕШ, КНК и Купата на УЕФА, пет пъти печели турнира УЕФА Интертото и два пъти турнира за Купата на Лигата. Играчи на Хамбургер като Уве Зелер, Манфред Калц, Феликс Магат, Вили Шулц и Хорст Хрубеш са основни състезатели в националния отбор на Германия." ca,cea77260b7644cf5fe70ebb707e496b5,"[modifica] Danys a l'ADN Els danys a l'ADN, que es deuen a factors ambientals i als processos metabòlics habituals dins la cèl·lula, tenen lloc a un ritme d'entre mil i un milió de lesions moleculars per cèl·lula per dia. Tot i que això només representa un 0,000165% de les aproximadament sis mil milions de bases (tres mil milions de parells de bases) del genoma humà, les lesions no reparades en gens crítics (com ara els gens supressors de tumors) poden impedir que una cèl·lula dugui a terme la seva funció i augmentar de manera significativa la possibilitat que es formi un tumor. La immensa majoria dels danys a l'ADN afecten l'estructura primària de la doble hèlix; és a dir, la química de les bases mateixes és modificada. Aquestes modificacions poden al seu torn destruir l'estructura normal helicoïdal de les molècules, introduint-hi enllaços químics no originals o adductes voluminosos que no caben a l'hèlix doble estàndard. A diferència de les proteïnes i l'ARN, l'ADN sol mancar d'estructura terciària, de manera que no sol haver-hi danys o pertorbacions a aquest nivell. Tanmateix, l'ADN és una superhèlix embolicada al voltant de proteïnes ""empaquetadores"" anomenades histones (en els eucariotes), i ambdues estructures són vulnerables als efectes dels danys a l'ADN. [modifica] Causes dels danys Els danys a l'ADN es poden subdividir en dos tipus principals: La replicació d'ADN danyat abans que la cèl·lula es divideixi pot provocar la incorporació de bases errònies davant les danyades. Les cèl·lules filles que hereten aquestes bases errònies porten mutacions en què la seqüència d'ADN original és irrecuperable (excepte en el rar cas d'una reversió de la mutació, o bé més freqüentment a través de la recombinació genètica tot i ser igualment rar). [modifica] Tipus de danys Hi ha quatre tipus principals de danys a l'ADN a causa de processos cel·lulars endògens: Els danys causats per agents exògens són de molts tipus. Alguns exemples són: Els danys per radiació UV, l'alquilació/metilació, els danys per rajos X i els danys oxidatius són exemples de danys induïts. Els danys espontanis inclouen la pèrdua d'una base, la desaminació, plegaments dels anells de sucre, i els desplaçaments de tautòmers. [modifica] Danys a l'ADN nuclear i a l'ADN mitocondrial En les cèl·lules humanes, i les cèl·lules eucariotes en general, l'ADN es troba en dos punts de la cèl·lula: dins el nucli i dins els mitocondris. L'ADN nuclear (ADNn) existeix en forma de cromatina durant les fases no replicadores del cicle cel·lular, i és condensat en estructures agregades denominades cromosomes durant la divisió cel·lular. En ambdós estats, l'ADN és altament compacte i s'enrotlla al voltant de proteïnes en forma de perla, anomenades histones. Quan una cèl·lula necessita expressar la informació genètica codificada en el seu ADNn, es desenrotlla la regió cromosòmica corresponent, s'expressen els seus gens, i després la regió torna a ser condensada en la seva forma de repòs. L'ADN mitocondrial (ADNmt) es troba dins dels mitocondris (un tipus d'orgànuls), existeix en múltiples còpies, i està estretament associat amb una sèrie de proteïnes per formar un complex anomenat nucleoide. Dins dels mitocondris, les espècies reactives de l'oxigen (ERO) i els radicals lliures, subproductes de la producció constant de trifosfat d'adenosina (ATP) per mitjà de la fosforilació oxidativa, creen un medi altament oxidatiu que se sap que danya l'ADNmt. Un enzim clau a l'hora de compensar la toxicitat d'aquestes espècies és la superòxid dismutasa, que està present tant als mitocondris com al citoplasma de les cèl·lules eucariotes. [modifica] Envelliment i apoptosi L'envelliment, un estat irreversible en què la cèl·lula ja no es divideix (mitosi), és una resposta protectora a l'escurçament dels extrems dels cromosomes (telòmers). Els telòmers són llargues regions d'ADN no codificant repetitiu, que delimiten els cromosomes i que es degraden parcialment cada cop que una cèl·lula es divideix (vegeu límit de Hayflick). En canvi, la quietud és un estat reversible de latència que no té relació amb els danys al genoma (vegeu cicle cel·lular). L'envelliment d les cèl·lules pot representar una alternativa funcional a l'apoptosi en què la presència física d'una cèl·lula és necessària per l'organisme, que serveix com a mecanisme d'""últim recurs"" per evitar que una cèl·lula amb l'ADN danyat es repliqui anormalment en l'absència de comunicació cel·lular pro-creixement. La divisió cel·lular incontrolada pot provocar la formació d'un tumor (vegeu càncer), que és potencialment letal per l'organisme. Per tant, la inducció de l'envelliment i l'apoptosi és considerada part de l'estratègia de protecció contra el càncer. [modifica] Danys a l'ADN i mutacions És important distingir entre els danys a l'ADN i les mutacions, els dos tipus principals d'errors en l'ADN. Els danys a l'ADN i les mutacions són fonamentalment diferents. Aquests danys són en darrer terme anormalitats químiques en l'estructura de l'ADN, com ara trencaments de cadena senzilla i cadena doble, residus de 8-hidroxideoxiguanosina, i adductes d'hidrocarburs aromàtics policíclics. Determinades proteïnes poden reconèixer aquestes alteracions a l'ADN, de manera que els poden reparar si hi ha disponible informació redundant per ser copiada, a partir de la seqüència intacta de la cadena d'ADN complementària que no ha sofert aquesta alteració. Si una cèl·lula no repara danys al seu ADN, pot quedar aturada l'expressió d'un gen. En contrast als danys a l'ADN, una mutació és un canvi en la seqüència de bases de l'ADN, és a dir que no es produeix cap canvi que pugui ser reconegut per les proteïnes encarregades de la correcció d'aquestes alteracions, ja que la seva composició química i estructural és ""normal"". Les mutacions provinents dels errors de síntesi no pot ser reconeguda pels enzims una vegada el canvi de bases és present en ambdues cadenes de l'ADN, de manera que les mutacions resulten indetectables a la correcció i no són reparades. Les mutacions són replicades durant la divisió cel·lular. A nivell cel·lular, les mutacions poden provocar canvis en el metabolisme i la proliferació d'aquestes cèl·lules. En el conjunt de cèl·lules d'un organisme, el nombre de cèl·lules mutants augmentarà o disminuirà segons els efectes de la mutació en la capacitat de la cèl·lula per sobreviure i reproduir-se. Tot i que són clarament diferents els uns de les altres, els danys a l'ADN i les mutacions estan relacionats, car els danys a l'ADN provoquen sovint errors de síntesi de l'ADN durant la replicació o la reparació; i aquests errors són una causa important de mutacions. Tenint en compte les propietats dels danys a l'ADN i les mutacions, es pot veure que els danys a l'ADN són un problema especial en cèl·lules que no es divideixen o que ho fan lentament, car els danys no reparats tendeixen a acumular-s'hi amb el temps. D'altra banda, en les cèl·lules que es divideixen ràpidament, els danys a l'ADN no reparats que no maten la cèl·lula evitant-ne la replicació solen provocar errors durant la replicació i, per tant, mutacions. La gran majoria de mutacions que no tenen un efecte neutre són deletèries per la supervivència d'una cèl·lula. Així doncs, en una població de cèl·lules d'un teixit amb cèl·lules que es repliquen, les cèl·lules mutants tendeixen a desaparèixer. Tanmateix, les poques mutacions que ofereixen un avantatge per la proliferació cel·lular tendeixen a estendre's de manera clònica a expenses de les cèl·lules veïnes. Aquest avantatge per la cèl·lula és un desavantatge per l'organisme en general, car aquestes cèl·lules mutants proliferen lliurement escapant al control del cicle cel·lular, són les cèl·lules canceroses. Aquells tipus cel·lulars que es divideixen més freqüentment tendeixen a acumular més fàcilment les mutacions, ja que un cop esdevingudes les mutacions triguen aquestes cèl·lules triguen poc temps a replicar l'ADN i per tant la mutació incorporada resta poc temps amb la còpia inicial de la cadena complementaria. Així doncs un cop dividida una de les dues cèl·lules resultants de la divisió haurà ""fixat"" la variant mutant, essent més difícil que ocorri la correcció. Així doncs, els danys a l'ADN en cèl·lules que es divideixen freqüentment són una causa important de càncer, car donen peu a mutacions. En canvi, els danys a l'ADN en cèl·lules que es divideixen poc són probablement una causa important de l'envelliment. [modifica] Mecanismes de reparació de l'ADN Les cèl·lules no poden funcionar si els danys a l'ADN corrompen la integritat i accessibilitat d'informació essencial en el genoma (però les cèl·lules romanen aparentment funcionals quan manquen o estan danyats gens ""no essencials""). Segons el tipus de danys que ha sofert l'estructura de doble hèlix de l'ADN, han evolucionat una varietat d'estratègies de reparació que restauren la informació perduda. Si és possible, les cèl·lules utilitzen la cadena d'ADN complementària (si no ha estat modificada) o la cromàtide germana com a ""plantilla"" per tal de restaurar la la informació original. Si no hi ha cap plantilla disponible, les cèl·lules utilitzen com a últim recurs un sistema de recuperació propens als errors conegut com a síntesi de translesió. Els danys a l'ADN alteren la configuració espacial de l'hèlix, la seva topologia, i la cèl·lula és capaç de detectar aquestes alteracions. Una vegada es detecten els danys, unes molècules específiques reparadores de l'ADN s'adhereixen al punt danyat o a prop d'ell, induint altres molècules a adherir-se i formar un complex que permet que tingui lloc la reparació. Els tipus de molècules implicats i el mecanisme de reparació que s'utilitza depèn del tipus de danys que hagi sofert l'ADN i de la fase del cicle cel·lular en què es trobi la cèl·lula. [modifica] Inversió directa Se sap que les cèl·lules eliminen tres tipus de danys a l'ADN invertint-los químicament. Aquests mecanismes no requereixen una plantilla, car els tipus de danys que reparen només poden tenir lloc en una de les quatre bases. Aquests mecanismes d'inversió directa són específics a cada tipus de dany i no impliquen la fragmentació del nucli de fosfodièster. La formació de dímers de timina (un tipus comú de dímer de ciclobutil) després d'irradiació amb llum ultraviolada resulta en un enllaç covalent anormal entre bases de timidina adjacents. El procés de fotoreactivació inverteix directament aquest dany per mitjà de l'acció de l'enzim fotoliasa, l'activació del qual depèn necessàriament de l'energia absorbida de la llum blava/UVA (longitud d'ona de 300-500nm) per promoure la catàlisi. Un altre tipus de danys, la metilació de bases de guanina, és directament revertit per la proteïna metilguanina metil transferasa (MGMT), l'equivalent bacterià de la qual rep el nom d'ogt. Es tracta d'un procés exigent en recursos, car cada molècula de MGMT només es pot fer servir una vegada; és a dir, la reacció és estequiomètrica i no catalítica. En bacteris hi ha una resposta generalitzada als agents metilants , coneguda com a resposta adaptativa, i que confereix una certa resistència als agents alquilants després d'una exposició perllongada per mitjà de la sobreregulació dels enzims de reparació de l'alquilació. El tercer tipus de danys a l'ADN invertit per les cèl·lules és una certa metilació de les bases citosina i adenina. [modifica] Danys a una única cadena Quan només una de les dues cadenes de la doble hèlix té un defecte, l'altra pot ser utilitzada com a plantilla per dirigir la correcció de la cadena danyada. Per tal de reparar danys a una de les molècules aparellades d'ADN, existeixen diversos mecanismes de reparació d'excisions, que eliminen el nucleòtid danyat i el substitueixen amb un nucleòtid intacte complementari al que es troba a la cadena d'ADN no danyada. [modifica] Danys a la cadena doble Els trencaments de cadena doble, en què ambdues cadenes de la doble hèlix queden trencades, són especialment perillosos per la cèl·lula, car poden provocar rearranjaments del genoma. Existeixen dos mecanismes que reparen aquests trencaments: la unió d'extrems no homòlegs (NHEJ de l'anglès Non-homologous DNA End Joining) i la reparació recombinativa (també coneguda com a reparació assistida per plantilla o reparació de recombinació homòloga). En l' NHEJ l'ADN ligasa IV, una ADN ligasa especialitzada que forma un complex amb el cofactor XRCC4, uneix directament els dos extrems. Per assegurar-se d'una reparació precisa, l'NHEJ es basa en curtes seqüències homologues anomenades microhomologies, presents a les cues monocatenàries dels extrems d'ADN que han de ser units. Si aquestes seqüències són compatibles, la reparació sol ser correcta. L' NHEJ també pot causar mutacions durant la reparació. La pèrdua de bases nitrogenades al lloc de trencament pot provocar delecions i la unió de translocacions de forma terminal no corresponents. L' NHEJ és especialment important abans que la cèl·lula hagi replicat el seu ADN, car no hi ha cap plantilla que permeti la reparació per recombinació homòloga. Hi ha rutes d' NHEJ ""de seguretat"" en els eucariotes superiors. A més del seu paper com a ""cuidador"" del genoma, l'NHEJ és necessària per unir trencaments de la cadena doble amb extrems d'agulla de ganxo, causats durant la recombinació V(D)J, el procés que genera la diversitat dels receptors dels limfòcits B i dels limfòcits T al sistema immunitari dels vertebrats. La reparació recombinant requereix la presència d'una seqüència idèntica o gairebé idèntica que sigui utilitzada com a plantilla per reparar el trencament. La maquinària enzimàtica responsable d'aquest procés és gairebé idèntica a la maquinària responsable del creuament cromosòmic durant la meiosi. Aquesta ruta permet que un cromosoma danyat sigui reparat utilitzant una cromàtide germana (disponible a G2 després de la replicació de l'ADN) o un cromosoma homòleg com a plantilla. Els trencaments de cadena doble causats pels intents de la maquinària replicant de sintetitzar a través d'un trencament de cadena única o una lesió no reparada provoquen un col·lapse de la forqueta de replicació i són generalment reparats per recombinació. Les topoisomerases provoquen trencaments tant d'una única cadena com de la cadena doble quan canvien l'estat de superenrotllament de l'ADN, cosa que és especialment habitual en regions situades a prop d'una forqueta de replicació oberta. Aquests trencaments no són considerats danys a l'ADN, car són un intermedi natural del mecanisme bioquímic de les topoisomerases i són immediatament reparats pels enzims que els han creat. Un grup de científics francesos bombardejaren Deinococcus radiodurans per estudiar el mecanisme de reparació de trencaments de la cadena doble d'ADN en aquest organisme. Almenys dues còpies del genoma, amb trencaments aleatoris de l'ADN, poden formar fragments d'ADN per mitjà d'aparellament. Aleshores, els fragments que s'encavalquen parcialment són utilitzats per sintetitzar les regions homòlogues per mitjà d'un bucle-D en moviment que pot continuar l'extensió fins que troba cadenes corresponents complementàries. A l'últim pas es produeix un creuament per mitjà d'una recombinació homòloga RecA dependent. [modifica] Síntesi de translesió La síntesi de translesió és un procés de tolerància dels danys a l'ADN que permet als mecanisme de replicació de l'ADN replicar antigues lesions de l'ADN com ara dímers de timina o llocs AP. Implica la substitució d'ADN polimerases normals per polimerases de translesió especialitzades (com ara l'ADN polimerasa V), que sovint tenen llocs actius més grans que poden facilitar la inserció de bases davant de nucleòtids danyats. Es creu que el canvi de polimerases és mitjançat per, entre altres factors, la modificació post-traduccional del factor de processivitat de replicació PCNA. Les polimerases de síntesi de translesió sovint tenen una baixa fidelitat (alta propensió a inserir bases equivocades) en comparació amb les polimerases normals. Tanmateix, moltes són extremament eficients a l'hora d'inserir bases correctes davant de tipus específics de danys. Per exemple la Pol η mitjança una derivació lliure d'errors de les lesions provocades per la radiació UV, mentre que la ζ introdueix mutacions en aquests llocs. Des d'un punt de vista cel·lular, el risc d'introduir una mutació puntual durant la síntesi de translesió pot ser preferible a recórrer a mecanismes més dràstics de reparació de l'ADN, que poden causar greus aberracions cromosòmiques o la mort cel·lular. [modifica] Resposta global als danys a l'ADN Les cèl·lules exposades a radiacions ionitzants, llum ultraviolada o substàncies químiques són propenses a adquirir múltiples llocs de lesions de l'ADN voluminoses i trencaments de la cadena doble. A més, els agents que danyen l'ADN també poden danyar altres biomolècules com ara les proteïnes, els carbohidrats, els lípids i l'ARN. L'acumulació de danys, especialment de trencaments de la cadena doble o adductes que obstaculitzen les forquetes de replicació, és un dels senyals d'estimulació coneguts d'una resposta global als danys a l'ADN. La resposta global als danys és un acte enfocat a preservar les cèl·lules i desencadena múltiples rutes de reparació macromolecular, derivació de lesions, tolerància o apoptosi. Les característiques comunes de la resposta global són la inducció de múltiples gens, una aturada del cicle cel·lular, i la inhibició de la divisió cel·lular. [modifica] Punts de control dels danys a l'ADN Quan es produeixen danys a l'ADN, s'activen punts de control del cicle cel·lular. L'activació dels punts de control atura el cicle cel·lular i dóna temps a la cèl·lula de reparar els danys abans de continuar dividint-se. Els punts de control de danys a l'ADN es troben als límits G1/S i G2/M. També existeix un punt de control intra-S. L'activació dels punts de control és regulada per dues cinases mestres, l'ATM i l'ATR. L'ATM respon a trencaments de la cadena doble i disrupcions de l'estructura de la cromatina, mentre que l'ATR respon principalment a forquetes de replicació aturades. Aquestes cinases fosforilen dianes en direcció 3′ en una cascada de transducció de senyals, provocant finalment l'aturada del cicle cel·lular. També s'ha identificat una classe de proteïnes mediadores dels punts de control, incloent-hi BRCA1, MDC1 i 53BP1. Aquestes proteïnes semblen necessàries per transmetre el senyal d'activació del punt de control a proteïnes en direcció 3′. La p53 és una diana important de l'ATM i l'ATR, car és necessària per induir l'apoptosi després dels danys a l'ADN. Al punt de control G1/S, la p53 funciona desactivant el complex CDK2/ciclina E. De manera semblant, la p21 mitjança el punt de control G2/M desactivant el complex CDK/ciclina B. [modifica] La resposta SOS dels procariotes La resposta SOS són aquells canvis en l'expressió gènica en Escherichia coli i altres bacteris en resposta a grans danys a l'ADN. El sistema SOS procariota és regulat per dues proteïnes clau: LexA i RecA. L'homodímer de LexA és un repressor transcripcional que s'uneix a seqüències operadores denominades habitualment caixes SOS. Se sap que la LexA regula la transcripció d'aproximadament 48 gens, incloent-hi els gens lexA i recA. Els senyals cel·lulars més comuns que activen la resposta SOS són regions d'ADN monocatenari (ssDNA), que sorgeixen de forquetes de replicació aturades o trencaments de la cadena doble; i que són processades per l'ADN helicasa per separar les dues cadenes d'ADN. Al primer pas, la proteïna RecA s'uneix a l'ADN monocatenari en una reacció alimentada per la hidròlisi d'ATP, creant filaments de RecA–ssDNA. Els filaments de RecA–ssDNA engeguen l'activitat de LexA autoproteases, que finalment condueix a la fragmentació del dímer de LexA i la posterior degradació de la LexA. La pèrdua del repressor LexA indueix la transcripció dels gens SOS i permet més inducció de senyals, inhibició de la divisió cel·lular i un increment dels nivells de les proteïnes responsables del processament dels danys. Les caixes SOS són seqüències de 20 nucleòtids de llarg situades a prop de promotors, amb una estructura palindròma i un alt grau de conservació de seqüència. Aquesta distinció en les seqüències de promotors causa una unió diferencial de la LexA a diferents promotors i permet temporitzar la resposta SOS. Lògicament, els gens de reparació de lesions són induïts al principi de la resposta SOS. Les polimerases de translesió, propenses a errors, com ara: UmuCD’2 (també denominada ADN polimerasa V), són induïdes més tard com a últim recurs. Un cop els danys a l'ADN estan reparats o esquivats per mitjà de polimerases o de la recombinació, la quantitat d'ADN monocatenari de les cèl·lules és reduïda. La disminució de la quantitat de filaments de RecA redueix l'activitat fragmentant de l'homodímer de LexA, que posteriorment s'uneix a les caixes SOS a prop dels promotors i restaura l'expressió gènica normal. [modifica] Les respostes transcripcionals dels procariotes als danys a l'ADN Les cèl·lules eucariotes exposades a agents que danyen l'ADN també activen rutes defensives importants per mitjà de la inducció de múltiples proteïnes implicades en la reparació de l'ADN, punts de control del cicle cel·lular, tràfic de proteïnes i la seva degradació. Aquest tipus de resposta transcipcional que abasta el genoma complet és molt complex i està estrictament regulat, permetent una resposta global coordinada als danys. L'exposició del llevat Saccharomyces cerevisiae a agents que danyen l'ADN resulta en perfils de transcripció que s'encavalquen, però que són distints. Les semblances amb la resposta de xoc ambiental indiquen que existeix una ruta de resposta a l'estrès global general al nivell de l'activació transcripcional. En canvi, els diferents tipus de cèl·lules humanes responen diferentment als danys, cosa que indica l'absència d'una resposta global comuna. L'explicació més probable d'aquesta diferència entre les cèl·lules dels llevats i dels humans pot ser l'heterogeneïtat de les cèl·lules mamiferoides. En els animals, els diferents tipus de cèl·lula estan distribuïts entre diferents òrgans, que han desenvolupat diferents sensibilitats als danys a l'ADN. La resposta global general als danys de l'ADN implica l'expressió de múltiples gens responsables de la reparació de malaparellament, la recombinació homòloga, la reparació per excisió de nucleòtids, els punts de control de danys a l'ADN, l'activació transcripcional global, els gens que controlen la descomposició de l'ARNm i molts altres. La immensa quantitat de danys provocats a la cèl·lula la deixen amb una decisió important; sofrir apoptosi i morir, o sobreviure amb un genoma modificat. Un augment de la tolerància als danys pot conduir a una taxa de supervivència superior, cosa que permet una major acumulació de mutacions. La Rev1 dels llevats i la polimerasa η humana són membres de la família Y d'ADN polimerases presents durant la resposta global als danys a l'ADN i són responsables d'una mutagènesi millorada durant la resposta global als danys a l'ADN en els eucariotes. [modifica] La reparació a l'ADN i l'envelliment [modifica] Efectes patològics d'una reparació de l'ADN deficient Els animals experimentals amb deficiències genètiques en la reparació de l'ADN sovint presenten una longevitat reduïda i una major incidència de càncer. Per exemple, els ratolins deficients en la ruta NHEJ dominant i en els mecanismes de manteniment dels telòmers pateixen limfoma i infeccions més sovint, i solen tenir una longevitat més curta que la dels ratolins de tipus salvatge. De manera similar, els ratolins deficients en una proteïna clau de reparació i transcripció que desenrotlla les hèlixs d'ADN (helicases) tenen una aparició prematura de malalties relacionades amb l'envelliment, amb el conseqüent escurçament de la longevitat. Tanmateix, no totes les deficiències en la reparació de l'ADN produeix exactament els efectes predits; els ratolins deficients en la ruta NER presentaven una longevitat escurçada sense la taxa de mutació més elevada corresponent. Si la velocitat dels danys a l'ADN supera la capacitat de la cèl·lula de reparar-los, l'acumulació d'errors pot aclaparar la cèl·lula i causar un envelliment prematur, apoptosi o càncer. Les malalties hereditàries associades amb una reparació de l'ADN deficient causen envelliment prematur, una major sensibilitat als cancerigens, i el corresponent major risc de patir càncer (vegeu més avall). D'altra banda, els organismes amb millors sistemes de reparació de l'ADN, com ara Deinococcus radiodurans, l'organisme més resistent a la radioactivitat, presenten una resistència notable als efectes causants de trencaments de la cadena doble de la radioactivitat, probablement a causa d'una major eficàcia de la reparació de l'ADN i especialment de l'NHEJ. [modifica] Longevitat i restricció de calories S'ha identificat una sèrie de gens individuals com a factors que influeixen les variacions en la longevitat dins d'una població d'organismes. Els efectes d'aquests gens depenen molt de l'ambient, particularment de la dieta de l'organisme. La restricció calòrica resulta en una major longevitat en una varietat d'organismes, probablement per rutes de percepció de nutrients i un ritme metabòlic més baix. Els mecanismes moleculars pels quals aquesta restricció causa una major longevitat encara no estan clars (vegeu per una discussió del tema); tanmateix, el comportament de molts gens que se sap que estan implicats en la reparació de l'ADN és alterat sota condicions de restricció calòrica. Per exemple, l'augment de la dosificació gènica del gen SIR-2, que regula l'empaquetament de l'ADN en el cuc nematode Caenorhabditis elegans pot incrementar-ne significativament la longevitat. Se sap que'homòleg mamiferoide de SIR-2 indueix factors de reparació de l'ADN en direcció 5′ implicats en l'NHEJ, una activitat que és especialment promoguda en condicions de restricció calòrica. La restricció calòrica ha estat relacionada estretament amb la velocitat de la reparació per excisió de bases en l'ADN nuclear dels rosegadors, tot i que no s'han observat efectes similars en l'ADN mitocondrial. De manera interessant, el gen AGE-1 de C. elegans, un efector en direcció 5′ de les rutes de reparació de l'ADN, confereix una longevitat dràsticament augmentada en condicions d'alimentació lliure però causa una reducció de l'aptitud reproductiva en condicions de restricció calòrica. Aquesta observació recolza la teoria pleotròpica dels orígens biològics de l'envelliment, que suggereix que els gens que confereixen un gran avantatge evolutiu al principi de la vida seran afavorits per la selecció natural encara que comportin un desavantatge corresponent en un moment posterior de la vida. [modifica] Medicina i modulació de la reparació de l'ADN [modifica] Trastorns hereditaris de la reparació de l'ADN Els defectes en el mecanisme de NER són els responsables de diversos trastorns genètics, incloent-hi: Els dos últims trastorns solen anar acompanyats de retardament mental, cosa que suggereix una major vulnerabilitat de les neurones del desenvolupament. Altres trastorns de la reparació de l'ADN: Aquestes malalties reben sovint el nom de ""progèries segmentals"" (""malalties d'envelliment accelerat""), car els malalts tenen un aspecte envellit i pateixen de malalties relacionades amb l'envelliment a edats anormalment joves. Altres malalties associades amb un funcionament inapropiat de la reparació de l'ADN inclouen la malaltia de Fanconi, el càncer de pit hereditari i el càncer de còlon hereditari. [modifica] La reparació de l'ADN i el càncer Les mutacions heretades que afecten els gens de reparació de l'ADN estan fermament associades amb un elevat risc de càncer en els humans. El càncer colorectal hereditari sense poliposi (HNPCC) està fermament associat a mutacions específiques de la ruta de reparació de malaparellament de l'ADN. BRCA1 i BRCA2, dues cèlebres mutacions que confereixen un risc molt elevat de càncer de pit en les seves portadores, estan associades amb un gran nombre de rutes de reparació de l'ADN, especialment l'NHEJ i la recombinació homòloga. Procediments de teràpia del càncer com ara la quimioteràpia i la radioteràpia funcionen aclaparant la capacitat de les cèl·lules de reparar els danys a l'ADN, resultant en la seva mort. Les cèl·lules que es divideixen més ràpidament (generalment les cèl·lules canceroses) són preferentment afectades. L'efecte secundari és que altres cèl·lules no canceroses però que es divideixen ràpidament, com ara les cèl·lules mare de la medul·la òssia, també són afectades. Els tractaments moderns del càncer intenten detectar els danys a l'ADN en cèl·lules i teixits únicament associats amb el càncer, o bé per mitjans físics (concentrant l'agent terapèutic a la regió del tumor) o bé per mitjans químics (aprofitant alguna característica única de les cèl·lules canceroses del cos). [modifica] La reparació de l'ADN i l'evolució Els processos bàsics de la reparació de l'ADN estan extensament conservats entre els procariotes, els eucariotes i fins i tot els bacteriòfags (virus que infecten bacteris); tanmateix, els organismes més complexos, amb genomes més complexos, tenen mecanismes de reparació corresponentment més complexos. La capacitat d'un gran nombre de motius estructurals proteics de catalitzar reaccions químiques rellevants ha jugat un paper significatiu en l'elaboració de mecanismes de reparacio durant l'evolució (per una discussió extremament detallada de les hipòtesis sobre l'evolució de la reparació de l'ADN, vegeu: El registre fòssil indica que la vida unicel·lular començà a proliferar a la Terra en algun punt del període Precambrià, tot i que és incert en quin moment aparegueren per primer cop formes de vida reconeixibles com a modernes. Els àcids nucleics esdevingueren el mitjà únic i universal de codificació d'informació genètica, necessitant mecanismes de reparació de l'ADN que han estat heretats en la seva forma bàsica per totes les formes de vida vivents del seu avantpassat comú. L'aparició de l'atmosfera rica en oxigen de la Terra (coneguda com a catàstrofe de l'oxigen) a causa dels organismes fotosintètics, així com la presència de radicals lliures potencialment perjudicials dins la cèl·lula a causa de la fosforilació oxidativa, requerí l'evolució de mecanismes de reparació de l'ADN que es dediquen específicament a contrarestar els tipus de danys causats per l'estrès oxidatiu. [modifica] Velocitat del canvi evolutiu A vegades, els danys a l'ADN no són reparats, o són reparats per un mecanisme propens als errors, resultant en canvis respecte a la seqüència original. Quan passa això, les mutacions poden estendre's al genoma de la descendència de la cèl·lula. Si això es produeix en una cèl·lula de línia germinal que finalment produirà un gàmeta, la mutació té potencial per ser transmesa a la descendència de l'organisme. La velocitat de l'evolució en una espècie particular (o, a un nivell més baix, en un gen determinat) és una funció de la velocitat de mutació. Per tant, la velocitat i la precisió dels mecanismes de reparació de l'ADN influeixen en el procés de canvi evolutiu.","La reparació de l'ADN és un conjunt de processos pels quals una cèl·lula identifica i corregeix danys fets a les molècules d'ADN que en codifiquen el genoma. En les cèl·lules humanes, tant les activitats metabòliques com els factors ambientals, com ara els rajos UVA o la radioactivitat, poden causar danys a l'ADN, provocant fins a un milió de lesions moleculars per cèl·lula per dia. Moltes d'aquestes lesions causen danys estructurals a la molècula d'ADN, i poden alterar o eliminar la capacitat de la cèl·lula de transcriure el gen que codifica l'ADN afectat. Altres lesions produeixen mutacions potencialment nocives en el genoma de la cèl·lula, cosa que afecta la supervivència de les seves cèl·lules filles a l'hora de la mitosi. Per consegüent, el procés de reparació de l'ADN és constantment actiu, responent a danys a l'estructura de l'ADN. La velocitat de la reparació de l'ADN depèn de molts factors, com ara el tipus de cèl·lula, la seva edat, i l'ambient extracel·lular. Una cèl·lula que hagi acumulat una gran quantitat de danys a l'ADN, o que no pugui reparar eficaçment els danys produïts al seu ADN, pot entrar en un de tres estats possibles: La capacitat de reparació de l'ADN és vital per la integritat del seu genoma, i per tant, del seu funcionament normal i el de l'organisme. En el cas de molts dels gens que s'havia demostrat que influïen en la longevitat, més tard s'ha revelat que tenen un paper en la reparació i protecció de l'ADN. La incapacitat de corregir lesions moleculars en les cèl·lules que formen gàmetes poden introduir mutacions en el genoma dels seus descendents, influint en el ritme de l'evolució." ca,cb4b81cc0b053881573bc708f6c83e44,"[modifica] Escenari [modifica] Nom En un primer moment, i a falta de datacions precises, l'MTPE fou situat a finals del Paleocè, sent denominat màxim tèrmic del Paleocè superior (LPTM en anglès). Tanmateix, posteriorment, el nom que adoptaren la majoria de textos fou el de màxim tèrmic del Paleocè-Eocè, car el límit entre ambdues èpoques fou definit oficialment coincidint amb el moment de major augment de carboni, sent aquest fet la causa de l'esdeveniment climàtic en qüestió. Tanmateix, en altres publicacions es creu més convenient utilitzar el nom de màxim tèrmic de l'Eocè inicial, car les temperatures màximes absolutes s'assoliren a l'inici d'aquest període, després de l'alliberament de carboni-12 a l'atmosfera. [modifica] Escenari temporal Tenint en compte les incerteses en la datació radiomètrica, el màxim tèrmic del Paleocè-Eocè tingué lloc entre 55,8 i 55,0 milions d'anys abans de l'actualitat. Durà aproximadament 20.000 anys, i fou precedit per un període més ample de 6 milions d'anys d'escalfament global gradual que començà a mitjans del Paleocè i arribà a la seva màxima expressió al denominat ""òptim climàtic de l'Eocè"" (diversos milions d'anys després de l'MTPE). Tanmateix, durant aquest període, existiren també diversos esdeveniments de refredament, com l'esdeveniment Elmo. Durant els primers 1.000 anys de l'MTPE, s'estima que foren alliberades als oceans i a l'atmosfera entre 1.500 i 2.000 gigatones de carboni (~2 Gt/any), una taxa d'emissió quatre vegades més petita que l'emesa el 2005 per l'activitat humana (7,8 Gt/any). [modifica] Disposició terrestre Durant l'Eocè, la disposició del planeta era significativament diferent. L'istme de Panamà encara no formava una connexió entre Nord-amèrica i Sud-amèrica, permetent el pas d'aigua entre l'oceà Atlàntic i el Pacífic. D'altra banda, el passatge de Drake estava obstruït, impedint l'aïllament tèrmic de l'Antàrtida. Aquest fet, juntament amb els alts nivells de CO2, indiquen que no hi havia importants capes de gel, per la qual cosa el planeta no tenia gel gairebé enlloc. [modifica] Proves i cronologia La prova més sòlida per confirmar l'existència del canvi climàtic és proporcionada per la variació negativa en el registre del carboni-13, l'isòtop més comú del carboni, amb una excursió negativa, sobtada i pronunciada d'entre 2‰ i 3‰. Aquesta injecció massiva de carboni empobrit en carboni-13 implica l'alliberament de grans quantitats de carboni-12, com a mínim 6.800 gigatones sobre l'atmosfera i els oceans durant els 20.000 anys que durà. La cronologia de la disminució relativa de carboni-13 a l'MTPE s'ha calculat de dues maneres diferents, complementàries entre si. La més important d'elles és l'ODP Core 690 (realitzat al mar de Weddell), car el període està gairebé exclusivament basat en aquest registre, tot i que inicialment fou calculat mitjançant una aproximació tenint en compte una taxa constant de sedimentació. Més tard sorgí un altre model diferent, assumint que el flux de l'heli3 és constant, car aquest isòtop de l'heli és produït pel Sol constantment, i no hi ha raons per creure que es produïssin grans canvis en les fluctuacions del vent solar durant aquell breu període de temps. Ambdós models tenen les seves mancances, però coincideixen en les qüestions més importants. Entre els punt en els que coincideixen, cal destacar que ambdós estan d'acord que l'alliberament del carboni es produí en dues etapes, cadascuna amb una durada aproximada de 1.000 anys, separades per un període d'uns 20.000 anys. Els models divergeixen, sobretot, en les estimacions del temps de recuperació, que oscil·len entre els 150.000 pel primer, i 30.000 anys pel segon model. Altres teories suggereixen que l'escalfament tingué lloc 3.000 anys abans de l'alliberament del carboni-12, tot i que les causes inicials continuen sent incertes. S'han realitzat estudis al Pirineu espanyol que confirmen l'augment de CO2 durant l'MTPE. [modifica] Efectes [modifica] Clima La temperatura mitjana del planeta augmentà en 6°C de forma dràstica, en un període de només 20.000 anys. Aquest càlcul es basa en els valors de Mg/Ca i en la concentració de l'isòtop oxigen-18, que és el recurs més utilitzat per calcular temperatures a l'Eocè, car a causa de l'escàs gel els càlculs guanyen en seguretat, en romandre constant la concentració d'oxigen-18 oceànic. Altres anàlisis, centrades en la composició de la flora, així com de la forma i mida de les seves fulles, donen un resultat similar: augment de 5°C, a més de revelar que, al principi de l'MTPE, les precipitacions foren escasses però amb el temps, foren augmentant progressivament. A causa de l'ascens de les temperatures, els escassos gels començaren a fondre's, provocant la reducció de l'albedo, cosa que al seu torn produí un ascens de les temperatures en un procés de retroalimentació positiva. Això causà que l'increment de temperatura fos més pronunciat als pols, assolint temperatures mitjanes anuals d'entre 10 i 20°C. L'escalfament de l'aigua de la superfície de l'oceà Àrtic fou tal que arribà a albergar formes de vida pròpies dels tròpics, com els dinoflagel·lats, assolint temperatures de més de 22°C. No només augmentà la temperatura, sinó que també ho féu la humitat, a causa de l'increment de la taxa d'evaporació, més marcada als tròpics. Un isòtop de l'hidrogen, el deuteri (2H), revela que aquesta humitat fou transportada cap als pols, explicant així les intenses pluges que tingueren lloc a l'oceà Àrtic. [modifica] Oceans Malgrat l'escàs gel, el nivell del mar pujà significativament a causa de l'increment de la temperatura. N'és una prova el desplaçament dels palinomorfs (partícules de la mida d'un gra de pol·len) de l'oceà Àrtic, que reflecteixen una disminució de la matèria orgànica terrestre en comparació amb la matèria orgànica marina. A començaments de l'MTPE, el patró de la circulació oceànica canvià radicalment en un període de menys de 5.000 anys. La direcció de la circulació s'invertí, causant per exemple que a l'oceà Atlàntic el corrent del fons fluís des del nord cap al sud, quan sempre havia estat a l'inrevés. Aquests efectes perduraren, almenys, durant 40.000 anys. Aquest canvi en el flux d'aigua calenta a les profunditats oceàniques agreujà l'escalfament. La composició química dels oceans també es veié alterada enormement. En diverses parts de la majoria d'oceans, especialment al nord de l'oceà Atlàntic, la bioturbació (la reexposició de material, generalment tòxic, que es troba emmagatzemat sota els sediments) resultava gairebé inexistent. Això podria ser degut al canvi de la circulació oceànica, que causà que el fons oceànic augmentés la seva temperatura, i per tant que a penes contingués oxigen (anòxia). Tanmateix, en alguns llocs dels oceans la bioturbació no s'aturà. Un altre efecte de l'MTPE sobre el medi oceànic fou l'elevació del límit de la lisoclina. La lisoclina indica la profunditat a la qual es dissol espontàniament el carbonat als oceans. Avui en dia, aquest límit es troba a 4 km per sota de la superfície oceànica, xifra molt similar a la mitjana de profunditat dels oceans. Aquesta profunditat depèn, entre altres factors, de la temperatura i de la quantitat de CO2 dissolt, per la qual cosa ambdós factors elevaren la lisoclina cada vegada més cap a la superfície oceànica, provocant la dissolució dels carbonats de les aigües profundes. Aquesta acidificació de les aigües profundes es pot observar als estrats del sòl oceànic (si la bioturbació no ha sigut especialment activa, car en aquest cas les proves es destruirien), car mostra un canvi bastant acusat, passant des de carbonats amb un color grisós a carbonats rogencs i argilosos, per després tornar de nou als grisosos. Aquestes proves es mostren molt més clares al nord de l'oceà Atlàntic que en qualsevol altre, de la qual cosa es dedueix que l'acidificació hi fou molt més acusada. En algunes zones del sud-est de l'Atlàntic, la lisoclina arribà a elevar-se 2 km en tan sols uns milers d'anys. [modifica] Flora i fauna L'MTPE produí l'extinció del 35-50% dels foraminífers bentònics en un lapse de 1.000 anys, percentatge més elevat que a l'extinció massiva del Cretaci-Terciari que tingué lloc uns 10 milions d'anys enrere. En canvi, els foraminífers planctònics es diversificaren, i els dinoflagel·lats i mamífers prosperaren. També cal destacar l'auge dels bacteris. És difícil donar una explicació de les extincions dels organismes del fons marí, car moltes d'elles foren només regionals, afectant principalment els que estaven distribuits al nord de l'oceà Atlàntic. Això significa que, al contrari que la temperatura, no es poden formular hipòtesis generals de la reducció de l'oxigen, o de la corrosivitat del carboni a causa dels carbonats insaturats de les profunditats oceàniques. L'únic factor global és l'augment de la temperatura, i sembla que tota la culpa recau sobre aquest element. Les extincions regionals de l'Atlàntic nord són atribuïdes, en general, a l'alt nivell d'anòxia a les profunditats de les seves aigües. L'increment dels nivells de CO2 produí una acidificació de les aigües superficials, cosa que resultà extremadament nociu pels coralls. S'ha demostrat experimentalment que també resulta molt perjudicial pel plàncton calcari. Tanmateix, els àcids utilitzats al laboratori per simular l'augment natural de l'acidesa que resultaria de l'augment de les concentracions de CO2 podrien haver donat resultats enganyosos. En són una prova els cocolitòfors (almenys Emiliania huxleyi), que es tornaren més abundants en aigües acidificades. Curiosament, al nanoplàncton calcari no se li atribueix cap canvi en la seva distribució per l'acidificació durant l'MTPE, com sí que passà amb els cocolitòfors. L'acidificació, en canvi, donà lloc a un important augment d'algues calcificades, i també, tot i que en menor mesura, de foraminífers calcaris. L'augment dels mamífers és un altre aspecte interessant. No s'han trobat proves de cap augment en la taxa d'extinció entre els organismes terrestres. Molts dels principals ordres de mamífers, incloent-hi els artiodàctils, els cavalls i els primats, sorgiren ràpidament i es propagaren per tot el planeta entre 13.000 i 22.000 anys després del inici de l'MTPE. Aquesta diversificació i dispersió dels primats fou un aspecte clau per l'evolució humana. [modifica] Causes i teories Existeixen moltes causes que pogueren provocar o intensificar l'MTPE, per la qual cosa resulta complicat esbrinar clarament quines d'elles tingueren més repercussió. Les temperatures globals augmentaren a un ritme constant a tot el planeta, provocant una sèrie d'esdeveniments agreujats per mecanismes de retroalimentació positiva. Per poder determinar aquests factors, s'ha recorregut al balanç de massa de l'isòtop del carboni, car el carboni pot variar el seu cicle en períodes de temps relativament curts. La concentració relativa de carboni-13 descendí entre 2‰ i 3‰, i analitzant les reserves de carboni, es pot considerar quina massa de la reserva seria necessària per produir l'efecte. L'únic supòsit del qual es parteix és que la massa de carboni continguda tant a l'atmosfera com als oceans durant el Paleogen era la mateixa que l'actual, cosa que resulta realment difícil de confirmar. [modifica] Activitat volcànica Perquè es produís aquesta pertorbació en la concentració de carboni-13, segons aquesta teoria els volcans haurien d'haver expulsat prop de 1.500 gigatones de carboni durant els dos períodes de 1.000 anys. Per una visió més comprensible d'aquesta xifra: es tracta d'una taxa 200 vegades superior a la de la resta del Paleogen, tot i que aquesta suma és improbable, car no s'han trobat indicis d'una activitat volcànica de tal magnitud en tota la història de la Terra. Tanmateix, prop d'un milió d'anys abans de l'MTPE, una important activitat volcànica començà a assolar l'est de Groenlàndia, tot i que per si sola no pot explicar la rapidesa amb què tingué lloc l'escalfament. Fins i tot en el cas que les 1.500 gigatones haguessin sigut expulsades sobtadament d'una sola vegada, caldrien altres factors que haguessin donat lloc a mecanismes de retroalimentació positiva per produir l'alteració que s'ha observat en l'isòtop del carboni. D'altra banda, s'ha suggerit que els augments sobtats de l'activitat volcànica estigueren associats a l'activitat del rift continental oceànic, que expulsà magma calent sobre els sediments rics en carboni, cosa que hauria desencadenat l'alliberament del metà. Altres fases molt més tardanes de l'activitat volcànica haurien causat l'expulsió d'una major quantitat de gas metà, provocant altres períodes d'escalfament global durant l'Eocè, com l'ETM2 (sigles angleses de ""màxim tèrmic de l'Eocè 2"", comunament esdeveniment Elmo). [modifica] Alliberament de gas metà Cap de les teories no permet explicar, per si sola, l'excursió de l'isòtop carboni-13 i l'escalfament que tingué lloc durant l'MTPE. El mecanisme de retroalimentació positiva que pogué amplificar més la pertorbació inicial foren els clatrats, segons l'anomenada hipòtesi del fusell de clatrats. El metà, que s'acumula de forma contínua als sediments dels fons oceànics a causa de la descomposició orgànica, és estable a l'aigua a certa pressió i temperatura, formant cúmuls en estat sòlid. A mesura que la temperatura s'incrementa, la pressió que s'exerceix decau, la configuració deixa de ser estable, i els clatrat es dissocien, causant l'alliberament del gas metà a l'atmosfera. Com que els clatrat en si mateixos tenen un 60‰ en la concentració de carboni-13 amb respecte a l'atmosfera, petites quantitats d'aquests materials podrien produir grans variacions relatives de carboni-13. A més, el metà és un potent gas hivernacle, unes vuit vegades més eficaç que el diòxid de carboni, per la qual cosa, en ser expulsat cap a l'atmosfera, pogué causar un gran escalfament global que, al seu torn, escalfés els oceans i donés lloc a més emissions de metà, desestabilitzant el sistema. S'ha calculat que el oceà hauria tardat uns 2.300 anys en assolir la temperatura que permetés dissociar els clatrats del seu fons, tot i que aquest càlcul està basat en una sèrie de supòsits. Perquè aquesta hipòtesi sigui vàlida, els oceans haurien de mostrar signes d'escalfament abans de l'excursió de l'isòtop del carboni, car el metà tarda un temps fins que aconsegueix incorporar-se a l'atmosfera. Fins fa relativament poc temps, les proves mostraven que ambdós pics eren simultanis, restant suport a la teoria. Tanmateix, estudis recents han aconseguit detectar un breu lapse de temps entre l'escalfament inicial i la disminució relativa de carboni-13. Alguns paleotermòmetres, com el TEX86, també coincideixen que l'escalfament es produí uns 3.000 anys abans de la disminució relativa de l'isòtop del carboni Tanmateix, l'aigua oceànica més profunda no sembla evidenciar aquest interval de temps. Les anàlisis d'aquests registres revelen un altre fet interessant: els foraminífers planctònics gravaren petits canvis en els valors dels isòtops abans que els foraminífers bentònics, que habiten als sediments dels oceans. Les cuirasses d'aquests organismes recullen aquestes variacions en oxidar-se, per la qual cosa un alliberament gradual de gas metà al fons oceànic hauria d'haver oxidat primer les cuirasses dels foraminífers bentònics. El fet que els foraminífers planctònics fossin els primers en mostrar aquests signes d'oxidació es deu al fet que el metà fou alliberat tan ràpidament que la seva oxidació esgotà tot l'oxigen del fons oceànic, permetent que, després d'això, el metà arribés l'atmosfera sense oxidar-se, on reaccionaria amb l'oxigen atmosfèric. D'aquesta anàlisi es dedueix que el procés d'alliberament del metà durà aproximadament 10.000 anys. [modifica] Impacte de cometa Una altra teoria afirma que un cometa ric en carboni-12 impactà sobre la superfície terrestre i inicià l'escalfament global. Fins i tot suposant que la mida del cometa es trobés al límit perquè la catàstrofe no deixés cap rastre sobre el planeta (segons la teoria uns 10 km), i que després de l'esdeveniment es produïssin processos de retroalimentació, encara caldrien 100 gigatones de carboni extra que haurien de provenir d'activitats terrestres. Tanmateix, aquesta teoria encara té algunes qüestions sense resoldre i no explica detalladament tot el que passà. Segons la teoria, el cometa hauria causat la formació d'una capa argilosa de 9 metres de gruix tremendament magnetitzada, però altres fonts creuen que aquesta capa es formà a un ritme massa lent perquè fos conseqüència de l'impacte, atribuint-ne la creació als bacteris, que prosperaren durant l'escalfament. D'altra banda, l'anomalia de l'iridi (indicador fiable d'impactes sobre el planeta) que s'ha observat a Espanya és massa reduïda per confirmar l'impacte del cometa. [modifica] Cicles orbitals A causa de l'existència d'altres canvis climàtics d'escala global, com l'ETM2 (esdeveniment Elmo), s'ha formulat la hipòtesi que aquests canvis es repeteixen de forma regular, i que són conseqüència de les variacions orbitals en l'excentricitat de l'òrbita terrestre. La proximitat al Sol féu que la radiació solar augmentés, i per tant la temperatura, creuant així el llindar per engegar els diversos processos de retroalimentació positiva. [modifica] Cremada de torba S'arribà a postular una teoria que afirmava que l'MTPE fou provocat per la combustió de grans quantitats de torba, un material orgànic ric en carboni. Tanmateix, per produir la disminució relativa de carboni-13 que tingué lloc, seria necessari que es cremés el 90% de la biomassa terrestre d'aquell temps. Com que durant l'MTPE les plantes creixeren desenfrenadament, aquesta teoria ha quedat refutada. [modifica] Període de recuperació El registre de l'isòtop carboni-13 mostra un temps de recuperació d'entre 30.000 i 150.000 anys, un període relativament corto si es compara amb la permanència del carboni a l'atmosfera actual (entre 100.000 i 200.000 anys). Qualsevol explicació satisfactòria d'aquest ràpid temps de recuperació ha d'incloure un mecanisme eficaç de retroalimentació. El procés de recuperació més probable vindria donat per un increment en la productivitat biològica, transportant ràpidament el carboni al fons oceànic. Això comptaria amb l'ajuda de les altes temperatures globals i els alts nivells de CO2, així com amb un increment dels subministraments de nutrients (les altes temperatures i les elevades precipitacions causarien una gran erosió continental, i l'activitat volcànica podria haver proporcionat més nutrients). Una prova de l'augment de la productivitat biològica podria ser el bari; tanmateix, l'augment d'aquest element també podria ser degut a l'alliberament del bari dissolt juntament amb el metà del fons oceànic. A més, la diversificació evidencia que la productivitat augmentà sobretot a les zones costaneres, on la flora marina romangué calenta i fèrtil, contrarestant la reducció de la productivitat als fons oceànics.","El màxim tèrmic del Paleocè-Eocè (MTPE, PETM en anglès), anomenat també màxim tèrmic de l'Eocè inicial o màxim tèrmic del Paleocè superior, fou un brusc canvi climàtic que marcà la fi del Paleocè i l'inici de l'Eocè, fa 55,8 milions d'anys. Es tracta d'un dels períodes de canvi climàtic més significatius de l'era Cenozoica, que alterà sobtadament la circulació oceànica i atmosfèrica, provocant l'extinció de molts gèneres de foraminífers bentònics, i causant grans canvis en els mamífers terrestres que marcaren l'aparició dels llinatges actuals. En només 20.000 anys, la temperatura mitjana terrestre augmentà en 6°C, amb un corresponent augment del nivell del mar, així com un escalfament dels oceans. Tot i que l'escalfament pogué ser desencadenat per moltes causes, es creu que les principals foren la forta activitat volcànica i l'emissió de gas metà que es trobava emmagatzemat als clatrats dels sediments oceànics, i que pogueren intensificar l'escalfament en alliberar a l'atmosfera grans quantitats de carboni empobrit en l'isòtop carboni-13. A més, les concentracions atmosfèriques de CO2 augmentaren de forma significativa, pertorbant-ne el cicle i causant l'elevació de la lisoclina, així com una escassetat d'oxigen a les profunditats oceàniques que finalment provocà la majoria de les extincions marines." ca,3ae720d8e8b59349d8f8235f74b832fc,"[modifica] Morfologia Varien les descripcions de la mida de B. latro, però la majoria de referències donen un pes de fins a quatre quilograms, una llargada corporal de fins a quaranta centímetres, i una envergadura de les potes d'uns vint centímetres. Els mascles solen ser més grans que les femelles. Es creu que aquest animal està a prop del límit teòric per un artròpode terrestre. Les diferents fonts li donen una longevitat d'entre trenta i seixanta anys. El cos del cranc dels cocoters, com el de tots els decàpodes, està dividit en una secció anterior (cefalotòrax), que té deu potes, i un abdomen. El parell de potes davanter té unes grans pinces que utilitza per obrir cocos, i que poden alçar objectes de fins a 29 kg de pes. Els dos parells següents, com en altres bernats ermitans, són potes caminadores grans i potents que permeten als crancs dels cocoters enfilar-se per arbres, sovint cocoters, de fins a sis metres d'alçada. El quart parell de potes és més petit, amb unes pinces a la punta que permeten als crancs joves arrapar-se a l'interior d'una closca de mol·lusc o de coco per protegir-se; els adults les utilitzen per caminar i per grimpar. L'últim parell de potes és molt petit i només serveixen per netejar els òrgans respiratoris. Pel que fa al color, els crancs de diferents illes presenten certes diferències, amb tons que van des d'un violat clar, passant per un lila fosc, fins al marró. Tot i que B. latro és un tipus derivat de bernat ermità, només els exemplars juvenils utilitzen closques de cargol per protegir els seus abdòmens tous, i els adolescents, a vegades, utilitzen closques de coco trencades per protegir-se, com ho fan molts crancs autèntics. L'abdomen endurit protegeix el cranc dels cocoters i en redueixen la pèrdua d'aigua a la terra ferma, però l'han de mudar cada cert temps. La muda dura uns trenta dies, durant els quals el cos de l'animal és tou i vulnerable, i roman amagat per protegir-se. [modifica] Respiració Excepte en el seu estat larval, els crancs dels cocoters no poden nedar, i fins i tot els exemplars petits s'ofeguen dins l'aigua. Utilitzen un òrgan especial denominat pulmó branquiostegal per respirar. Aquest òrgan pot ser considerat un estadi de desenvolupament entre les brànquies i els pulmons, i és una de les adaptacions més significatives del cranc dels cocoters al seu hàbitat. Les cambres d'aquest òrgan respiratori es troben a la part posterior del cefalotòrax. Contenen un teixit similar al de les brànquies, però adaptat per absorbir oxigen de l'aire en lloc de l'aigua. Utilitzen el seu parell posterior de potes, el més petit, per netejar aquests òrgans i per humitejar-los amb aigua marina. Els òrgans requereixen aigua per funcionar, i el cranc els en dóna fregant les potes mullades amb els teixits esponjosos. Els crancs dels cocoters també poden beure aigua dolça o salada, utilitzant la mateixa tècnica per dur-se aigua a la boca. A més d'aquest òrgan respiratori, el cranc dels cocoters té un conjunt de brànquies rudimentari. Tanmateix, mentre que aquestes brànquies foren probablement utilitzades per respirar dins l'aigua en algun punt de la història evolutiva de l'espècie, en l'actualitat ja no subministren prou oxigen, i un cranc submergit dins l'aigua s'ofegarà en pocs minuts; el temps exacte varia, i depèn probablement del nivell d'estrès i d'activitat física de l'animal, amb el conseqüent consum d'oxigen. [modifica] Olfacte Un altre òrgan distintiu del cranc dels cocoters és el seu ""nas"". El procés olfactori funciona molt diferentment segons si les molècules inspirades són molècules hidrofíliques dins l'aigua o molècules hidrofòbiques a l'aire. Com que la majoria de crancs viuen a l'aigua, tenen òrgans especialitzats anomenats estetascs a les antenes que serveixen per determinar tant la concentració com la direcció d'un olor. En canvi, com que els crancs dels cocoters viuen a la terra, els estetascs de les seves antenes difereixen significativament dels d'altres crancs, i s'assemblen més als òrgans olfactoris dels insectes, anomenats sensil·les. Tot i que els insectes i els crancs dels cocoters han seguit camins evolutius diferents, la mateixa necessitat de detectar olors a l'aire portà al desenvolupament d'òrgans marcadament similars, fent-ne un exemple d'evolució convergent. Com els insectes, els crancs dels cocoters també mouen ràpidament les antenes per millorar la recepció. Tenen un excel·lent sentit de l'olfacte i poden detectar olors a grans distàncies; l'olor de carn podrida, plàtans o cocos, que són fonts d'aliment potencials, atreuen especialment la seva atenció. [modifica] Reproducció Els crancs dels cocoters s'aparellen freqüentment en terra ferma durant el període de maig a setembre, especialment al juliol i agost. El mascle i la femella es barallen, i el mascle bolca la femella de panxa enlaire per aparellar-s'hi. El procés d'aparellament complet es força ràpid, i dura aproximadament un quart d'hora. Poc després, la femella pon els ous i els enganxa a la part inferior del seu abdomen, portant els ous fertilitzats sota el seu cos durant uns mesos. Al període d'eclosió, normalment octubre o novembre, la femella deixa els ous dins l'oceà durant la marea alta. Les larves són del tipus zoea, com és habitual pels crustacis decàpodes. Es creu que tots els crancs dels cocoters ho fan a la mateixa nit, amb nombroses femelles alhora a la platja. Les larves floten a l'oceà durant quatre setmanes, durant les quals gran part d'elles són menjades per predadors. Després, viuen al fons marí i a la costa com bernats ermitans, utilitzant closques que han deixat altres animals per protegir-se durant quatre setmanes més. En aquesta fase, en algunes ocasions, visiten la terra ferma. Com tots els bernats ermitans, canvien les closques a mesura que creixen. Després d'aquestes quatre setmanes, deixen l'oceà per sempre i perden la capacitat de respirar dins l'aigua. Els exemplars joves que no poden trobar una closca de la mida adient sovint també utilitzen cocos trencats. Quan ja són massa grans fins i tot per les closques de coco, desenvolupen un abdomen endurit. Entre quatre i vuit anys després de l'eclosió, els crancs dels cocoters assoleixen la maduresa sexual i es poden reproduir. Aquest és un període de desenvolupament inusualment llarg per un crustaci. [modifica] Dieta La dieta dels crancs dels cocoters consisteix principalment en fruita, incloent-hi cocos i figues. Tanmateix, mengen gairebé qualsevol cosa orgànica, incloent-hi fulles, fruita en descomposició, ous de tortuga, animals morts, i les closques d'altres animals, aquestes últimes perquè porten calci. També poden menjar animals vivents que són massa lents per fugir, com ara tortugues marines acabades de néixer. En un experiment, s'observà un cranc dels cocoters caçant i menjant-se una rata de la Polinèsia (Rattus exulans). Els crancs dels cocoters intenten sovint robar-se menjar els uns als altres, i s'emporten l'aliment als caus per estar segurs mentre mengen. Els crancs dels cocoters s'enfilen als arbres per menjar cocos o fruita, per fugir de la calor o per evitar predadors. És una creença comuna que el cranc dels cocoters arranca els cocos dels arbres per menjar-se'ls a terra; d'aquí vénen els noms alemany Palmendieb, que literalment vol dir ""lladre de les palmeres"", i el neerlandès Klapperdief. Tanmateix, segons el difunt biòleg alemany Holger Rumpf (escrit a vegades Rumpff), l'animal no és prou intel·ligent per fer aquest tipus d'accions planejades, sinó que deixa caure accidentalment els cocos mentre intenta obrir-los als arbres. Els crancs dels cocoters utilitzen les seves potents urpes per obrir forats en els cocos i, seguidament, se'n mengen el contingut; aquest comportament és únic en el regne animal. Thomas Hale Streets tractà aquest comportament el 1877 – dubtant que el cranc pogués escalar arbres per arribar a les nous. A la dècada del 1980, Holger Rumpf fou capaç de confirmar les observacions de Streets, observant i estudiant com els crancs obren cocos en estat salvatge. El cranc ha desenvolupat una tècnica especial per fer-ho: si el coco encara està cobert de bajoca, utilitza les seves pinces per arrancar-ne tires, començant sempre per un costat amb els tres porus de germinació, el grup de tres petits cercles situats a l'exterior del coco. Una vegada els porus són visibles, el cranc en colpeja un amb les pinces fins que es trenquen. Seguidament, es gira i utilitza les pinces més petites de les altres potes per retirar la polpa blanca del coco. Amb les seves pinces potents, els exemplars més grans poden fins i tot trencar el dur coco en fragments més petits per menjar-se'l amb més facilitat. [modifica] Hàbitat i difusió Els crancs dels cocoters viuen en solitari en caus subterranis i fissures en les roques, depenent del terreny. Excaven els seus propis caus en sorra o sòls sense cohesió. Durant el dia, l'animal roman ocult, per protegir-se de predadors i reduir la pèrdua d'aigua per la calor. Els caus dels crancs contenen unes fibres molt fines però fortes de la bajoca de coco que els animals utilitzen com estratificació; aquestes fibres eren recollides pels habitants locals que desitjaven el material per treballs manuals. Mentre reposen al cau, els crancs dels cocoters en tanquen l'entrada amb una de les seves urpes per crear-hi el microclima humit que requereixen els seus òrgans respiratoris. Tot i això, els crancs poden sortir de dia si les condicions meteorològiques són favorables –és a dir, amb pluja o amb una humitat elevada–, i així poden respirar amb més facilitat. L'alta densitat de població també els empeny a sortir de dia, potser per aconseguir un avantatge en la recerca d'aliment. Viuen exclusivament a la terra, i alguns se'ls ha trobat fins a sis quilòmetres del mar. Els crancs dels cocoters viuen en regions des de l'oceà Índic fins el Pacífic central. L'Illa Christmas de l'oceà Índic té la població més gran i més ben conservada. Altres poblacions de l'oceà Índic són les de les Seychelles, especialment Aldabra, les illes Glorioses, Astove, l'Illa d'Assumpció, i Cosmoledo, però el cranc està extint a les illes centrals. També habiten en algunes de les illes Andaman i Nicobar al Golf de Bengala. N'hi ha molts a les illes Chagos, també conegudes com Territoris Britànics de l'Oceà Índic. En aquestes illes està prohibit caçar-los o consumir-los, amb multes de fins a 1.500 lliures (aproximadament 1.900 € ) A Maurici i Rodrigues, els crancs dels cocoters estan extints. Al Pacífic, la seva difusió s'anà coneixent gradualment. Charles Darwin creia que només es trobava en ""una única illa de corall al nord de les illes de la Societat."" En realitat, el cranc té una difusió molt més ampla, tot i que certament no és abundant en totes les illes del Pacífic en què viu. N'existeixen grans poblacions a les illes Cook, especialment Pukapuka, Suwarrow, Mangaia, Takutea, Mauke, Atiu i Palmerston. Aquestes illes es troben a prop del límit oriental de la seva distribució, igual que les illes de la Línia, on el cranc és especialment comú a Teraina, amb els seus abundants boscs de cocoters, i l'Illa Carolina. Com que els adults no poden nedar, els crancs dels cocoters deuen haver colonitzat les illes al llarg del temps mitjançant les larves, que sí que poden nedar. Tanmateix, a causa de les grans distàncies entre les illes, alguns investigadors creuen que un estadi larval de quatre setmanes no és suficient per recórrer la distància, i assumeixen que crancs dels cocoters joves arribaren a altres illes sobre troncs i altres restes flotants. La distribució dels crancs presenta alguns forats, per exemple al voltant de Borneo, Indonèsia o Nova Guinea. Aquestes illes eren fàcilment accessibles pels crancs, i també tenen un hàbitat apte per ells, però no hi ha poblacions de crancs. Això es deu a què foren caçats i menjats fins l'extinció pels humans. Tanmateix, se sap que viuen crancs dels cocoters a les illes del Parc Nacional Marí de Wakatobi a Cèlebes, Indonèsia. [modifica] Relació amb els humans Aquest cranc, amb la seva mida i força intimidants, ocupa un lloc especial a la cultura de moltes societats humanes amb què comparteix la seva distribució. El cranc dels cocoters és admirat per la seva força, i es diu que hi ha pagesos que utilitzen aquest animal per vigilar les seves plantacions de cocos. Aquest cranc també és venut com animal de companyia, especialment si encara no ha acabat de créixer, per exemple a Tòquio. La gàbia ha de ser prou resistent com perquè l'animal no pugui utilitzar les seves potents pinces per fugir-ne. Si un cranc dels cocoters pessiga algú, no només li farà mal, sinó que, espantat, s'hi agafarà fort. Thomas Hale Streets recull un truc utilitzat pels micronesis de les illes de la Línia, per fer que un cranc dels cocoters es deixi anar: El cranc dels cocoters és menjat pels illencs del Pacífic, i és considerat una delicadesa i un afrodisíac, amb un gust similar al de la carn de llagosta i de cranc. Les parts més preuades són els ous que es troben dins la femella i el greix situat a l'abdomen. Els crancs poden ser cuinats de manera similar a les llagostes, bullint-los o fent-los al vapor. A les diferents illes hi ha diferents receptes, com ara cranc dels cocoters cuinat en llet de coco. Mentre que el cranc dels cocoters no és intrínsecament verinós, pot esdevenir-ho segons la seva dieta, i hi ha hagut casos d'enverinament pels crancs dels cocoters. Es creu que aquest verí ve de toxines vegetals, cosa que explicaria per què alguns animals són verinosos i altres no. En alguns llocs, aquest verí és considerat un afrodisíac, igual que l'altament verinós peix globus que es menja al Japó. Tanmateix, els crancs dels cocoters no són una mercaderia i no se'ls sol vendre. A vegades, els nens juguen amb crancs dels cocoters posant herba molla en un angle sobre una palmera on hi hagi un cranc. Quan l'animal baixa, es pensa que l'herba es troba al terra, es deixa anar de l'arbre i cau. [modifica] Estat de conservació Segons els criteris de la Llista Vermella de la UICN, actualment no hi ha prou dades per determinar si el cranc dels cocoters és una espècie amenaçada, i per tant se'l llista provisionalment com DD (dades insuficients), avisant que aquesta valoració ha de ser actualitzada. Tanmateix, segons alguns informes, les poblacions són bastant grans, i una de les més grans és la de l'Illa Carolina. Es creu que el cranc és bastant comú en algunes illes, però més aviat rar en altres. El desenvolupament a les costes de moltes illes en redueix l'hàbitat natural. Els exemplars juvenils són vulnerables a espècies introduïdes carnívores com ara rates i porcs, o formigues com ara la formiga boja groga (Anoplolepis gracilipes). Els exemplars adults tenen pocs predadors naturals, i els humans són els únics que se'n mengen quantitats significatives. Els adults tenen una vista pobra i detecten els enemics gràcies a les vibracions del terra. En general, sembla que les grans poblacions humanes tenen un efecte negatiu sobre les poblacions de crancs dels cocoters, i, en algunes zones, s'ha informat d'un declivi de les poblacions causat per una caça excessiva. El cranc dels cocoters està protegit en algunes àrees, amb la fixació de mides mínimes de captura i un període de protecció durant l'aparellament.","El cranc dels cocoters (Birgus latro) és l'artròpode terrestre més gran del món. És un bernat ermità altament apomòrfic i se'l coneix per la seva capacitat d'obrir cocos amb les seves potents pinces per tal de menjar-se'n el contingut. És l'única espècie del gènere Birgus. En algunes llengües se'l coneix també amb el nom de ""cranc lladre"" o ""lladre de les palmeres"", perquè es rumoreja que alguns crancs dels cocoters han robat objectes brillants com ara cassoles i coberts de cases i tendes de campanya. També se li ha donat el nom de ""bernat ermità terrestre"", ja que els exemplars joves utilitzen closques; tanmateix, hi ha altres bernats ermitans terrestres que no es desfan de la closca ni quan són adults. Aquests – generalment del gènere proper Coenobita – són els animals que hom anomena habitualment ""bernats ermitans terrestres""; donada l'estreta relació entre Coenobita i Birgus, el terme seria utilitzat en general pels membres dels cenobítids. El cranc dels cocoters també té altres noms locals com ayuyu a Guam, o unga o kaveu a les illes Cook. A Guam, a vegades se'l denomina com ""cranc dels cocoters taotaomo'na"" per la creença tradicional que els esperits dels avantpassats poden tornar en forma d'animals com l'ayuyu." cs,c10e171276a08c2ba8be93f3aa437549,"[editovat] Původ a druhá křížová výprava Původ Renauda de Châtillon není zcela vyjasněn; někteří autoři (například Pierre Aubé ) tvrdí, že Renaud byl mladším synem Hervého II. de Donzy, pána Gien, Donzy a Châtillon-sur-Loing, a Mahaut de Montmirail. Jiné zdroje naopak uvádějí, že Renaud byl třetím synem Jindřicha, pána Châtillon-sur-Marne a Ermengarde de Montjay. Měl tři sourozence: bratra Gauchera II. (nebo Gautiera II. ), Gervaise a sestru Alžbětu. Roku 1147 se přidal k druhé křížové výpravě francouzského krále Ludvíka�VII. Když roku 1149 křížová výprava skončila fiaskem a král Ludvík se vrátil do Evropy, Renaud se rozhodl zůstat na Východě a vstoupit do služeb jeruzalémského krále Balduina�III. , protože jako mladší hraběcí syn by ve Francii nic nezdědil. Roku 1151 z Jeruzaléma odešel a vydal se na sever do Antiochie, kde vstoupil do služeb mladé antiochijské kněžny Konstancie. [editovat] Antiochijský kníže [editovat] Cesta k moci Konstanciin manžel kníže Raimond z Poitiers padl v bitvě u Fons Muratu roku 1149 a právoplatný dědic trůnu, Bohemund�III., byl zatím pětiletý. Jeruzalémský král Balduin III., který Antiochii po smrti Raimonda z Poitiers zachránil před pádem do rukou sultána Núr ad-Dína, se stal regentem za malého Bohemunda a považoval za nezbytné, aby se jeho matka znovu provdala. Lenním pánem Antiochijského knížectví přitom byl byzantský císař Manuel�I., který tak měl právo vybrat kněžně ženicha. Manuel zvolil svého bratrance Andronika, ale ten byl při cestě do Sýrie přepaden seldžuckými Turky. Andronikovi se nakonec podařilo dostat zpět do Konstantinopole, ale na další cestu se již vypravit odmítl. Další volba padla na Manuelova ovdovělého švagra, sicilského Normana Jana Rogera, který žil u císařského dvora a nesl hodnost caesara. Sňatek však ztroskotal i tentokrát, protože Konstancie si starého a nepohledného Jana Rogera odmítla vzít. S dalšími nápadníky přišel i král Balduin, ale pro kněžnin vzdor neuspěl ani on. O čtyři roky později, roku 1153, se Konstancie nakonec v tajnosti provdala za Renauda de Châtillon. Není zcela jasné, zda ji vedl jen vzdor vůči Konstantinopoli a Jeruzalému či prostá náklonnost. Svůj krok nekonzultovala ani s předními šlechtici knížectví či antiochijským patriarchou, ani se svým regentem Balduinem III. Král Balduin nakonec svatbu uznal, ale s Renaudovým nástupnictvím na trůn nesouhlasili mnozí antiochijští baroni, kteří ho nepovažovali za dostatečně urozeného pro svatbu s kněžnou. Rovněž císař Manuel byl pobouřen, protože si Konstancie předem nevyžádala jeho svolení. Ale protože se vztahy mezi křižáckým Jeruzalémským královstvím a Byzancí začaly měnit k lepšímu, přešel Manuel Konstanciinu svévoli mlčením. [editovat] Invaze na Kypr Hned poté vzal Renaud de Châtillon vládu v Antiochii pevně do svých rukou. Byzantskému císaři Manuelovi odmítl složit lenní hold a zaplatit lenní tribut, čímž dal jasně najevo, že povede svou vlastní nezávislou politiku. V čele své antiochijské armády vyrazil na loupežnou výprava do kilíkijské Arménie. Vzápětí ale uzavřel spojenectví s arménským knížetem Thorosem, který byl s Byzancí ve válečném stavu, a naplánoval s ním společnou invazi na Kypr. K takové vojenské akci však neměl Renaud v antiochijské pokladně dost peněz. Jediným subjektem, disponujícím potřebným bohatstvím, byla církev, v Antiochii ztělesněná patriarchou Aimerym. Když však patriarcha odmítl peníze vydat, kníže ho dal uvrhnout do vězení. I poté Aimery odmítal platit, a byl proto mučen; rány na hlavě mu věznitelé namazali medem a Aimeryho přivázali na střechu paláce na žhavé slunce. Po tomto mučení Aimery požadovanou částku Renaudovi vyplatil a odjel do Jeruzaléma, kde Renaudův čin vyvolal hluboké pohoršení. Podobné praktiky však křižáci považovali za zcela běžné, pokud byl obětí muslim. Aimery také krále Balduina informoval o chystaném útoku na Kypr. Jeruzalémský král, který se snažil dobře vycházet s Byzantinci, poslal na Kypr varování, to se však nepodařilo doručit včas. Renaud se s většinou antiochijské armády, posílené o arménské oddíly knížete Thorose, vylodil na Kypru na jaře roku 1158. Kypr byl prosperující ostrov, kterému se sto let válečné konflikty vyhýbaly; posádka byzantského guvernéra proto byla velmi slabá a útok vůbec nečekala. Boj byl velmi krátký a posádka byla zčásti pobita a zčásti zajata. Do zajetí padl i zdejší místodržící Jan Komnenos, jenž byl zároveň synovcem byzantského císaře, a generál Michael Branas. Křižáci s Armény poté ostrov celé tři týdny intenzivně pustošili. Vojáci plenili kostely a města, vraždili a zohavovali obyvatele. Přepadení Kypru rozzuřilo císaře Manuela, který okamžitě vyslal námořnictvo, aby ostrov dobylo zpět. Když křižáci zaslechli zprávy o blížící se byzantské flotile, rozhodli se ustoupit zpět na pevninu. Křižáci měli tak velkou kořist ve zlatě i naturáliích, že ji nemohli naložit na své lodě, a proto dobytek, který nemohli odvézt, prodávali jeho majitelům zpět. Mnozí kyperští aristokraté byli odvedeni jako rukojmí. Později Renaud poslal zpět několik zohavených rukojmí císaři do Konstantinopole jako živý důkaz své neposlušnosti a pohrdání Byzancí. Z invaze připomínající vikingské nájezdy se Kypr vzpamatovával dlouhá desetiletí. [editovat] Byzantská ofenziva Ještě na podzim téhož roku se císař Manuel vydal v čele silného byzantského vojska na Východ osobně na trestnou výpravu proti Arménům i Antiochijskému knížectví. Protože mezi Jeruzalémským královstvím a Byzancí bylo uzavřeno spojenectví, stvrzené sňatkem krále Balduina a císařovy neteře Theodory, byl si Manuel jist, že jeho výprava proti Antiochii nebude ze strany jeruzalémských křižáků ohrožena. Arménský kníže Thoros byl byzantskou ofenzivou zaskočen a poražen uprchl do hor. Poté se císař zaměřil na Renauda. Ten pochopil, že svými silami z Antiochie byzantskou armádu nezastaví, rozhodl se proto vzdát a císaři nabídl složení lenní přísahy a přijetí byzantské posádky do města. Manuelovi to však nestačilo a požadoval Renaudovo osobní ponížení. Renaud tak byl donucen přijít k císařovu dvoru v kilíkijské Mamistře, kde bosý a prostovlasý v šatu kajícníka musel pokleknout před Manuelem a prosit o slitování. Manuel z tohoto aktu udělal velkolepou podívanou pro celý svůj dvůr i zástupce z Jeruzaléma i sousedních muslimských států. Detaily tohoto aktu zaznamenal Guillaume z Tyru, který popisuje, jak Manuel nejprve klečícího a kajícího se Renauda před svým trůnem ignoroval a pokračoval v rozhovoru se svými dvořany tak dlouho, dokud už nebyli všichni přítomní touto potupnou scénou znechucení. Po tomto triumfálním aktu vítězství císař Renaudovi veřejně odpustil a Antiochii mu ponechal pod třemi podmínkami: antiochijskou citadelu obsadí byzantská posádka, Antiochijské knížectví bude odvádět vojáky do byzantské armády a v samotné Antiochii bude dosazen pravoslavný patriarcha. Vzápětí do Mamistry dorazil osobně král Balduin, kde se vůbec poprvé osobně setkal s Manuelem. Protože Balduin nebyl Manuelův vazal, setkali se jako panovníci sobě rovní. Balduinovi se nakonec podařilo Manuela přesvědčit, aby se do úřadu antiochijského patriarchy mohl vrátit Aimery de Limoges, ačkoliv si Manuel vyhradil právo jeho odvolání a dosazení patriarchy jiného. Nato Manuel 12. dubna 1159 triumfálně vstoupil do Antiochie. Manuelova koně vedl pěšky kníže Renaud, zatímco za císařem jel na koni Balduin III., ovšem bez královské koruny. [editovat] V tureckém zajetí Od té doby Renaud de Châtillon své kořistnické nájezdy soustředil na muslimská a arménská území. Počátkem roku 1160 byl však na jednom z loupežných přepadů poblíž arménského města Maraš, kde se pokusil ukrást dobytek a koně patřící Núr ad-Dínovi, zajat a posléze uvězněn v Aleppu. Protože na jeho vykoupení neměl nikdo z jeho krajanů zájem, zůstal Renaud v zajetí šestnáct let. Zatím v Antiochii vyvstaly komplikace ohledně nástupnictví. Protože právoplatnému dědici Bohemundovi III. bylo jen patnáct, antiochijští baroni se obrátili na krále Balduina, aby zvolil regenta. Ten vybral patriarchu Aimeryho, ale dostal se do konfliktu s kněžnou Konstancií, která chtěla regentství pro sebe. Konstancie odjela do Konstantinopole, kde si na královo rozhodnutí stěžovala. Rovněž císař Manuel byl pobouřen, protože o novém regentovi měl rozhodovat on, přesto však nepodnikl nic, neboť nechtěl vyvolat roztržku s křižáckými státy, které v té době představovaly nástroj byzantské politiky ve východním Středomoří. [editovat] Propuštění S Renaudem nebylo v zajetí zacházeno špatně, muslimové významné křižáky brali do zajetí, aby mohli být za velké peníze vykoupeni. Po smrti Núr ad-Dína roku 1174 se jeho nástupcem stal jeho mladý syn as-Sálih. Núr ad-Dínovi důstojníci a emírové začali mezi sebou soupeřit o regentství. Núr ad-Dínova říše tak byla oslabena, čehož využil Núr ad-Dínův vazal, egyptský sultán Saladin, který ještě roku 1174 obsadil Damašek, odkud vypudil as-Sáliha. Křižáci si uvědomovali, že Saladin představuje větší hrozbu, než roztříštění zengíovští vládcové, a když roku 1175 Saladin vytáhl i proti Aleppu, křižáci městu poskytli pomoc a Aleppo tak Saladinovu náporu odolalo. Z vděčnosti za křižáckou podporu as-Sálih propustil své křesťanské zajatce, mezi nimi i Renauda a hraběte Joscelina z�Edessy. [editovat] Pán Zajordánska [editovat] Politika v Jeruzalémě Poté, co byl Renaud de Châtillon propuštěn na svobodu, nemohl již pomýšlet na to, že by se mohl chopit vlády v Antiochii. Jeho žena Konstancie zemřela v roce 1163 a antiochijským knížetem byl Bohemund III. Renaud proto odešel do Jeruzaléma. Navzdory činům, kterými nechvalně proslul v době před svým zajetím, byl všeobecně pokládán za statečného válečníka, kterého křižácké Zámoří ještě bude potřebovat. Vzápětí se oženil s bohatou dědičku zajordánského panství Stefanií, vdovu po Milesu de Plancy, blízkém rádci krále Balduina�IV. V té době byli jeruzalémští baroni rozděleni do dvou zájmových skupin. První tvořili baroni ze starých rodů, usedlí ve Svaté zemi již ve druhé či třetí generaci od první křížové výpravy, kteří zastávali vůči muslimům i Byzanci vstřícnější postoje; vojenskou politiku tak směřovali na obranu království. Jejím vůdcem byl hrabě z Tripolisu Raimond�III., který byl kvůli malomocenství Balduina IV. královským regentem. Druhou skupinou byli šlechtici, kteří do Svaté země přišli z Evropy a neznali tak dobře místní politické prostředí, a prosazovali proto bezohlednou agresivní válečnou strategii. Renaud byl jedním z předních vůdců této dvorské kliky. Navíc byl proti Raimondovi z Tripolisu štván svou ženou Stefanií, která Raimonda obviňovala ze smrti svého předchozího manžela Milese de Plancy, jenž byl rovněž mezi palestinskými barony nepopulární pro svůj francouzský původ. V roce 1177 Renaud svými silami podpořil jeruzalémské vojsko v bitvě u�Montgisardu, kde křižáci donutili Saladina k ústupu z křižáckých území. K Renaudově panství v Zajordánsku patřily také mocné hrady Krak de Moab a Krak de Montréal. Díky těmto hradům Renaud získal kontrolu nad karavanními trasami mezi Damaškem a Egyptem a přístup k Rudému moři. Odtud mohl neustále přepadávat přilehlé muslimské území, zvláště když v těchto vzdálených končinách Jeruzalémského království nebyl pod neustálým královým dozorem. V roce 1181 Renaud násilným činem porušil příměří panující mezi Saladinem a jeruzalémským králem, když svou první velkou loupežnou výpravu zaměřil proti arabské karavaně směřující do Mekky, kterou okradl o všechno zboží. Saladin proto na oplátku zajal velkou skupinu evropských poutníků. Králi Balduinovi poté Saladin navrhl výměnu poutníků za ukradené zboží z karavany, ale Renaud zboží odmítl vrátit Král Saladinovi sdělil, že není v jeho možnostech donutit Renauda k navrácení zboží. Když selhalo vyjednávání, začal Saladin připravovat válku. Ješté téhož roku muslimové vpadli do Palestiny a s křižáky se utkali v bitvě u hradu Belvoir. Křižáci však donutili Saladina od hradu ustoupit. Ten se ale nevzdal a vytáhl směrem k Bejrútu, přičemž doufal, že se mu město podaří překvapit a ztečí dobýt. Armáda Balduina IV. ale k Bejrútu dorazila včas, aby tomu zabránila, což znamenalo konec Saladinova tažení. [editovat] Tažení na Mekku Na podzim roku 1182 se Renaud rozhodl podniknout vojenské tažení na Arabský poloostrov a zmocnit se svatého města muslimů, Mekky. Toto tažení dlouho plánoval a podobně jako na Kypru, i zde se mu podařilo zasáhnout tam, kde byl nejméně očekáván. Nechal na velbloudech přesunout velké množství materiálu až k muslimskému přístavu Akaba, který se křižákům podařilo obsadit. Zde nechal ze dřeva postavit flotilu malých galér a jako posádku najal místní bandity. Sám Renaud se dvěma galérami zůstal v Akkabském zálivu, aby obléhal nedalekou pevnůstku na ostrově Grája, kterou stále drželi egyptští vojáci. Renaudův přepad se odehrál v období hadždže –�pouti do Mekky – a piráti proto přepadli a potopili mnoho neozbrojených lodí přepravujících muslimské poutníky. Napadena byla také města na arabském i africkém pobřeží a obchodní lodě křižující Rudým mořem. Protože od dob, kdy muslimové dobyli Egypt na Byzantské říši a vytlačili z Rudého moře byzantské námořnictvo, nepovažovali muslimové za nutné vydržovat v oblasti válečné loďstvo, a tak zde nebyla žádná síla, která by se Renaudovým korzárům postavila do cesty. Korzáři napadli také Jambu, bránu do Medíny a jejich eskadra poté zamířila ještě dále na jih, k Džiddě, kde Arabové křižáky dosud nespatřili. Renaudovi vojáci se nakonec rozhodli netáhnout dále na Mekku, ale s kořistí se vrátit zpět. V té době však již egyptský místodržící, Saladinův bratr al-Ádil, narychlo budoval rudomořskou flotilu, jejímž velením byl pověřen hajib Husám ad-Dín Lulu. V Rudém moři však chyběli kvalifikovaní vojenští námořníci, kteří proto do Rudého moře museli být převeleni ze středomořského loďstva. Egyptská flotila zahnala Renauda od Faraonova ostrova a dobyla zpět Akabu. Brzy nato objevila i zbytek Renaudovy eskadry, jejíž většinu v dalším boji Lulu potopil. Některé z korzárů se muslimům podařilo zajmout. Části zajatců byla poslána do Mekky, kde jako vrchol hadždže a osobní dar Saladinův byli veřejně davem ukamenováni. Zbylí zajatci byli odesláni do Káhiry, kde jim byla veřejně sťata hlava. Samotnému Renaudovi se společně s posádkami dvou galér, které zůstaly v Akabském zálivu, podařilo před Egypťany uprchnout. Za tento čin si Renaud vysloužil nenávist celého muslimského světa a sám Saladin přísahal, že Renauda osobně připraví o hlavu. [editovat] Bitva u al-Fule a obléhání Keraku V červenci roku 1183 Saladin vrthl do Galileje a jeho armáda zmasakrovala mnichy na táborské hoře. Jeruzalémské vojsko mu pod velením králova švagra a regenta Guye de Lusignan vytáhlo vstříc. Renaud se svým kontingentem tvořil předvoj královské armády, která nakonec zaujala pozice u Goliášova pramene. Nerozhodný Guy váhal mezi frontálním útokem, který mu doporučoval Renaud, a defenzivou, kterou upřednostňovali jiní baroni. Nakonec ale křižáci zůstali netečně na místě, odráželi drobné útoky guerillového typu a na Saladinovu snahu vylákat je na otevřené prostranství nereagovali. Muslimské vojsko však bylo z většiny tvořeno branci, které Saladin nemohl ve vojsku držet dlouho, a tak se nakonec s příchodem žní armáda začala rozpadat, až byl Saladin donucen ustoupit zpět. Guy se dostal do výhody, ale nakonec ustupujícího Saladina nepronásledoval, na což se dnes různí názory, zda to byla prozíravost či zbabělost. Baroni však měli názor jednoznačný a prohlásili Guye za zbabělce a neschopného velitele, čímž nakonec dosáhli jeho odvolání z pozice královského regenta. Jeho místo zaujal Raimond z Tripolisu. V listopadu roku 1183 se na Renaudově hradu Kerak konala svatba dědice zajordánského panství a Renaudova nevlastního syna Onfroye z Toronu a jedenáctileté jeruzalémské princezny Isabely. Svatbou Renaud sledoval zmírnění napětí mezi domácími a přistěhovalými barony a samotný obřad měl proběhnout ve velkolepém stylu; přítomni byli zástupci palestinských baronů, šlechticů z Evropy i několik byzantských aristokratů. V téže době Saladin vpadl do Zajordánska a obklíčil Krak de Moab; sám Renaud se do hradu dostal na poslední chvíli. Svatba však přerušena nebyla a Stefanie na znamení pohostinnosti nechala Saladinovi do ležení dopravit mísy s pokrmy z hostiny. Dvorný Saladin na oplátku zakázal ostřelování té části hradu, kde byli ubytováni novomanželé. Nakonec k hradu přitáhla jeruzalémská armáda vedená Raimondem z Tripolisu a těžce nemocným Balduinem IV. Saladin svou pozici vklíněnou mezi hradem a jeruzalémským vojskem považoval za nevýhodnou a zvolil ústup do syrského vnitrozemí. Na podzim roku 1184 Saladin Kerak napadl znovu, ale hrad odolal a muslimové se opět stáhli, aniž něčeho dosáhli. Renaud až do roku 1186 zastavil své loupežné nájezdy. [editovat] První králův rádce Roku 1185 zemřel král Balduin IV. a dědicem byl určen jeho nezletilý synovec Balduin�V. s Raimondem z Tripolisu v pozici regenta. Nicméně Balduin V. zemřel necelý rok po Balduinovi IV., čehož rychle využili matka Balduina V. a starší sestra Balduina IV., princezna Sibyla a její manžel Guy, hrabě z Jaffy a Askalonu, kteří se prohlásili novými vládci království. Nový král Guy de Lusignan byl Francouz, přední zástupce kliky stojící proti domácím baronům, a proto palestinskými barony nenáviděný. Domácí baroni proto v Nábulu zvolili vlastního jeruzalémského krále Onfroye z Toronu, Renaudova nevlastního syna. Onfroy ale nehodlal jít proti svému otčímovi a jeho spojencům a nakonec odjel do Jeruzaléma, kde složil lenní hold králi Guyovi a Sibyle a stal se jedním z Guyových nejbližších spojenců. Renaud de Châtillon od začátku podporoval nástupnictví Sibyly, kterou označil, podle kroniky Guillauma z Tyru, jako „li plus apareissanz et plus dreis heis dou rouame“ – „nejjasnější a nejprávoplatnější dědičku království.“ Poté zaujal místo u jeruzalémského dvora jako králův první rádce, přičemž Raimond z Tripolisu a s ním spříznění baroni tak ztratili svůj dosavadní vliv. Raimond z Tripolisu odmítl složit hold Guyovi, a Jeruzalémské království tak stálo na pokraji občanské války. Balianovi z Ibelinu se spolu s velmistry řádů templářů a johanitů Gérardem de Ridefort a Rogerem des Moulins nakonec podařilo mezi Guyem a Raimondem vyjednat mír. Koncem roku 1186 Renaud porušil příměří mezi Saladinem a křižáky, které uzavřel Raimond z Tripolisu v době svého regentství, když napadl arabskou karavanu cestující Zajordánskem z Egypta do Damašku. Karavana byla jen slabě ozbrojená; Renaud její doprovod snadno porazil a zmocnil se velké kořisti. Další karavana cestující Zajordánskem již byla doprovázena silnou eskortou z řad Saladinových vojáků. S touto karavanou také cestovala Saladinova sestra vracející se z pouti do Mekky. Renaud i tuto karavanu napadl, vojáky pobil a zajal přeživší včetně Saladinovy sestry. Zajatci byli odvedeni do Keraku. Autor Saladinovy biografie Ibn Šaddad dále napsal: Saladin však zatím nechtěl rozpoutat otevřenou válku, a nejprve proto vyslal své zástupce do Keraku, aby se pokusili vyjednat propuštění zajatců a navrácení ukradeného zboží. Renaud ale vyjednavače nepřijal, a ti se proto odebrali do Jeruzaléma ke králi Guyovi. Guy de Lusignan Renaudovi nařídil, aby udělal, co Saladin žádá, ale ten krále neposlechl. Guy nechtěl riskovat konflikt s Renaudem a přestal naléhat. Když Saladin viděl, že diplomacie ztroskotala, vyhlásil křižákům válku. [editovat] Bitva u Hattínu a smrt Guy de Lusignan svolal vojska všech svých baronů do Seforie, zatímco Saladin zaútočil na galilejskou pevnost Tiberias, patřící Raimondovi z Tripolisu. V obleženém městě byla Raimondova žena, přesto Raimond navrhoval zaujmout obrannou pozici u Seforie, kde byli křižáci ve výhodě a vyčkat Saladinova odchodu, ale Renaud jej obvinil ze zbabělosti: Král nakonec dal za pravdu Renaudovi s Gérardem a křižáci nakonec ráno 3. července vyrazili Tiberiadě na pomoc. Renaudovy oddíly se společně s řádovými rytíři a vojáky Balina z Ibelinu nacházely v zadním voji. Večer 3. července křižácká armáda dospěla k Hattínským rohům, kopci se dvěma vrcholy nedaleko Tiberiady, kde se utábořila. V noci ale Saladin křižáky obklíčil a ti byli nuceni se probíjet. První útok z kopce vedený královským konetáblem, Guyovým bratrem Amaurym byl však muslimy odražen. Rytíři se znovu zformovali a Raimond z Tripolisu, Renaud a velmistr Gérard de Ridefort přešli do dalšího útoku. Raimondovi se nakonec podařilo probít z obklíčení a po něm ještě několika dalším baronům, ale Renaud s králem a většinou ostatních zůstal na kopci. Král Guy nařídil další nájezd na Saladinovy pozice, ale ani další dva pokusy nevyšly. Arabští lučištníci účinně sestřelovali rytíře z koní a uvízlí křižáci se tak museli opevnit na vrcholu kopce kolem králova stanu. Muslimové nakonec prorazili jejich obranu, vtrhli do stanu a zajali krále a barony, kteří neunikli, Renauda mezi nimi. Poté co byli Guy de Lusignan a ostatní přední baroni v bitvě zajati, byli předvedeni do Saladinova stanu. Saladinův rádce Imád ad-Dín al-Asfahání následující události zaznamenal takto: [editovat] Rodina Z prvního manželství s antiochijskou kněžnou Konstancií měl Renaud de Châtillon přinejmenším dvě dcery. Starší Agnes de Châtillon (1154–asi 1184) byla provdána za uherského krále Bélu III. a jejími dětmi byli uherský král Emerich (1174–1204), Markéta Uherská (1175–1233, druhá manželka císaře Izáka�II. a třetí manželka soluňského krále Bonifáce z Montferratu), uherský král Ondřej�II. (1176–1235) a Konstancie Uherská (1181–1240, provdána za českého krále Přemysla Otakara�I.) Druhorozená Jeanne de Châtillon snad byla druhou manželkou vůdce čtvrté křížové výpravy a pozdějšího soluňského krále Bonifáce z Montferratu. Francouzský genealog Anselme de Saint-Marie (1625–1694) z manželství Renauda a Konstancie zmiňuje ještě jednu dceru jménem Aveline de Tracy (narozena asi 1156). Z druhého manželství se Stefanií měl Renaud de Châtillon syna a dceru. Syn Renaud II. zemřel v dětství. Dcera Alix de Châtillon byla provdána za markýze Azza VI. d'Este, jejím synem byl Azzo VII. d'Este. [editovat] Hodnocení a odraz v kultuře Renaud de Châtillon byl středověkými evropskými kronikáři oslavován jako křesťanský mučedník, zabitý rukou muslima. Dnešní historikové však o něm hovoří jako o nezodpovědném kořistníkovi. Již kolem roku 1200 popsal Renaudovu smrt Petr z Blois ve svém díle Passio Raginaldi principis Antiochae. V modernějším pojetí jej ztvárnil například Graham Shelby v románu The Knights of Dark Renown z roku 1969, kde Renauda popisuje jako „rudého vlka z Keraku“, či švédský autor Jan Guillou v trilogii Arn Magnusson . V roce 1963 se Renaudovu příběhu dostalo filmové podoby v egyptském filmu Saladin režírovaném Youssefem Chahinem. Další filmové zpracování přišlo roku 2005 v americkém historickém velkofilmu Království nebeské režiséra Ridleyho Scotta; postava Renauda byla ztvárněna irským hercem Brendanem Gleesonem. V obou filmech byl Renaud ztvárněn jako věrolomný, krvežíznivý padouch; v Království nebeském se Renaud charakterizoval slovy: Renaud de Châtillon se stal i předlohou pro mnohé počítačové hry. Ve real-time strategické hře Age of Empires II: The Age of Kings je součástí Saladinovy arabské kampaně (mise Lord of Arabia) odrazit Renaudovy útoky na Mekku a Medínu. V další kampani real-time strategie Stronghold: Crusader (mise Kerak, Reynaldova zrada) je Saladinovým úkolem v reakci na Renaudovy útoky na lodě v Rudém moři napadnout pevnost Kerak.","Renaud de Châtillon (výslovnost: [ʁǝ.no də ʃati.jɔ̃]; latinsky Raynaldus, či Rainaldus de Castellione, Araby přezdíván Vlk, nebo Brins Arnat –�Urostlý Arnat; datum narození není přesně známo, uvádí se roky 1114 až 1125 – 4. července 1187 poblíž Tiberiady) byl francouzský rytíř, který přišel s druhou křížovou výpravou do Palestiny, kde roku 1153 sňatkem získal Antiochijské knížectví. Vzápětí si znepřátelil byzantského císaře Manuela, když napadl a vyplenil Kypr. Manuel vytáhl na odvetnou výpravu do Sýrie a Renauda donutil k pokořující kapitulaci. Roku 1160 byl Renaud na jednom z dalších nájezdů zajat muslimy a uvězněn, v zajetí strávil šestnáct let. Roku 1176 byl ze zajetí propuštěn a dalším sňatkem získal zajordánské panství. I tady pořádal loupeživé nájezdy na okolní arabská území. Vrcholem jeho akcí byla námořní invaze do Rudého moře, kdy vyplenil řadu arabských a egyptských pobřežních měst a ohrozil nejposvátnější místa islámu – Mekku a Medínu. Jeho nájezdy se nakonec staly záminkou pro válku mezi křižáckým Jeruzalémským královstvím a sultánem Saladinem. V rozhodující bitvě, která se odehrála 4. července 1187 u Hattínu, bylo jeruzalémské vojsko zničeno a Renaud byl i s dalšími vůdci v čele s jeruzalémským králem Guyem de Lusignan Saladinem zajat. Sultán, který Renaudovi dvakrát za jeho činy přísahal pomstu, ho poté před zraky zajatých křižáckých vůdců popravil." cs,ff5bd255550e81f8c915c61e919ddb1c,"[editovat] Pitcairnův ostrov [editovat] Nejstarší osídlení a objevení Evropany Podle archeologů existovalo na Pitcairnově ostrově polynéské osídlení přibližně od 11. do 15. století. Není jasné, odkud první obyvatelé na ostrov přišli, podle stylu místního umění je však pravděpodobné, že jejich pravlast nebyla příliš vzdálená; existují hypotézy, že z 490 kilometrů vzdáleného ostrova Mangareva. Stejně tak existuje možnost, že Pitcairnův ostrov měl původně sloužit jako přechodná základna. Mangarevané Pitcairnův ostrov nazývali Mata-ki-te-rangi, jeho tahitské jméno znělo Hiti-au-revareva. Rozdíly v technice nalezených předmětů naznačují, že v průběhu osídlení na ostrově mohli žít lidé s rozdílným původem. První obyvatelé udržovali s lidnatější Mangarevou čilé obchodní vztahy; potraviny z Mangarevy byly směňovány za výrobky z kamene a vulkanického skla, které bylo na Pitcairnu dostupné. Pro uskutečňování vzájemného obchodu obyvatelé Pitcairnu nejspíše užívali kanoe, a to navzdory stakilometrovým vzdálenostem mezi Pitcairnovými ostrovy a nejbližšími sousedy. Dnes není jasné, proč tato první kultura z Pitcairnu zmizela, avšak pravděpodobně to má souvislost s odlesněním ostrova Mangareva a s tím spojeným úpadkem tamní civilizace. Početná populace na Pitcairnu se nedokázala uživit jen z přírodních zdrojů na ostrově, bez dalších kontaktů s okolními ostrovy. Ostrov tak byl neobydlen, když jej objevila 3. července 1767 britská loď HMS Swallow, vedená kapitánem Philipem Carteretem, kterou bouře oddělila od druhé lodi HMS Dolphin. Kapitán Carteret ostrov pojmenoval na počest patnáctiletého kadeta Roberta Pitcaitna, syna majora královské námořní pěchoty Johna Pitcairna, který ostrov jako první zahlédl. Je však možné, že ostrov byl objeven již počátkem roku 1606 portugalským mořeplavcem ve španělských službách Pedrem Fernandesem de Queirós a pojmenován San Juan Bautista (Svatý Jan Křtitel). Na ostrově se později zastavil i kapitán James Cook a pro čerstvé zásoby se zde občas zastavovali i velrybáři. Protože však kapitán Carteret zapsal polohu ostrova chybně, jeho poloha se na námořních mapách objevovala různě, což mělo za následek jeho dlouhodobou nedotčenost. Vzbouřenci později po osídlení ostrova nacházeli množství památek po první populaci, například různé kamenné kultovní předměty, skalní malby, či dokonce lidské pozůstatky. [editovat] Vzpoura na Bounty a znovuosídlení Pitcairnu Dne 15. ledna 1790 k ostrovu dorazila britská loď Bounty s britskými vzbouřenci a jejich tahitským doprovodem na palubě pod velením druhého kormidelníka Fletchera Christiana. Protože Fletcher Christian znal Carteretovy záznamy, Pitcairnův ostrov vybral záměrně. Britských vzbouřenců bylo celkem devět, kromě Fletchera Christiana to byli: Ned Young, John Adams, Matthew Quintal, William McCoy, William Brown, Isaac Martin, John Mills a John Williams. Na Bounty se dále nacházelo celkem 19 Polynésanů: šest námořníků (Titahiti, Oha, Manarii, Teimua, Niau a Tararo), dvanáct tahitských žen (Mauatua, Puarai, Teio, Teehuteatuaonoa, Vahineatua, Tevaura, Faahotu, Terarua, Teatuahitea, Tinafanaea, Mareva, Toofaiti) a jedno dítě, desetiměsíční holčička jménem Sally, která se později v komunitě vzešlé z posádky stala respektovanou osobností. Posádka vyložila z lodi všechno, co se dalo odnést, a 23. ledna ji v zátoce Bounty Bay Matthew Quintal zapálil ze strachu, aby loď nebyla z moře vidět a vzbouřenci tak nebyli odhaleni; vrak lodi je na dně zátoky dodnes viditelný a výročí jejího potopení (23. ledna) se na Pitcairnu slaví jako nejvýznamnější výročí (Bounty Day). Protože o malý odříznutý Pitcairn s nebezpečným přístupem nejevili Britové zájem, stal se ideálním útočištěm pro uprchlé vzbouřence. Osadníci si na ostrově dokázali vybudovat soběstačnou, prosperující kolonii, dnešní hlavní město Pitcairnových ostrovů Adamstown. Živili se sběrem místních plodů, farmařením (zvláště pěstováním chlebovníků a sladkých brambor) i rybolovem. Původní stany byly nahrazeny stálými domy ze dřeva. Avšak nemoci a vzájemné konflikty mezi kolonisty způsobily mnoho problémů; vypukla nevraživost mezi Brity a Tahiťany, kteří chtěli také ženy, ale těch bylo o tři méně, než polynéských mužů, a ti se tak o své ženy museli dělit. Během vzájemných potyček roku 1790 zemřely manželky Johna Adamse a Johna Williamse a ti si následně přivlastnili manželky tří Polynésanů Titahitiho, Tarara a Ohay, Toofaiti a Tinafanaeu, což problém ještě vyhrotilo. Další zostření vztahů přineslo dělení půdy. Ta byla rozdělena mezi rodiny bělochů a Tahiťanům nebyla žádná půda přiznána a připadla jim role sluhů; mnozí Britové s Tahiťany nakládali jako s otroky, zvláště McCoy, Martin, Mills a Quintal. Další dva Tahiťané byli zabiti jiným Tahiťanem, a to na rozkaz vzbouřenců. Počátkem roku 1793 se na ostrově narodilo několik dětí a nepřátelství mezi bělochy a Polynésany vyeskalovalo v otevřený konflikt v září nebo říjnu 1793, když se čtyři Tahiťané pokusili povraždit všechny bílé osadníky; zabiti byli Martin, Christian, Mills, Brown a Williams, postřelen byl i John Adams, ten ale útok přežil. Nicméně Tahiťané začali o ženy brzy bojovat mezi sebou: jeden z nich, Teimua, byl v bitce zabit dalším Tahiťanem Manariim, kterého posléze zabili Quintal a McCoy, Titahiti byl zabit ženou Neda Younga Teraurou, a posledního Niau zabil Ned Young. Smrt téměř poloviny osadníků dramaticky změnila kolonii. Mnozí povstalci měli se svými ženami děti a ženy a děti svým počtem muže začaly převyšovat. Pět let vládl v kolonii mír. Rostla však nespokojenost žen, což roku 1794 vyústilo v jejich pokus opustit ostrov; nicméně vztahy se nakonec podařilo urovnat. Brzy na to Ned Young a John Adams převzali vedoucí úlohu v kolonii, čímž se odcizili dvěma zbývajícím bělochům, Matthewu Quintalovi a Williamu McCoyi, a to zvláště poté, kdy McCoy objevil způsob získávání alkoholu z místní rostliny Cordyline fruticosa. V roce 1798 spáchal opilý McCoy sebevraždu a následujícího roku byl opilý Quintal zabit Youngem a Adamsem poté, co hrozil povražděním všech osadníků. Krátce poté se Young a Adams začali zajímat o křesťanství. Young dokonce i učil Johna Adamse číst, k čemuž užíval Bibli zachráněnou z Bounty. Když roku 1800 Ned Young zemřel na astma, John Adams se stal posledním přeživším Evropanem na Pitcairnově ostrově, společně s devíti ženami a devatenácti dětmi. Zpočátku žila komunita v naprosté izolaci. V 90. letech 18. století se k Pitcairnovým ostrovům zřejmě přiblížilo několik lodí a jedna dokonce u ostrova zakotvila, aby posádka nabrala čerstvé kokosové ořechy, ale námořníci osadníky neobjevili. První kontakt s vnějším světem pro osadníky představovala americká velrybářská loď Topaz pod velením Mayhewa Folgera, která u ostrova zakotvila 6. února 1808. Američané na ostrově objevili jednoho Angličana, který se jim představil jako Alexander Smith (ve skutečnosti to byl John Adams), poslední žijící vzbouřenec z Bounty. Tehdy na ostrově žilo asi 35 lidí. Kapitán Folger byl příběhem trosečníků ohromen a vypověděl jim, co se stalo ve světě za posledních dvacet let. Zároveň slíbil, že bude o jejich osudu informovat na pevnině; téhož roku svůj příběh vypověděl britské Admiralitě a poté ještě jednou o pět let později, nicméně Britové o Pitcairn nejevili zájem. V té době John Adams pro děti na ostrově postavil školu a děti narozené na ostrově vychovával v duchu britského puritánství. Sám John Adams byl komunitou nazýván „otec“. [editovat] Obnovené kontakty s vnějším světem 17. září 1814 dvě fregaty britského královského námořnictva, Briton a Tagus, objevily existenci kolonie na Pitcairnově ostrově. Ačkoliv již britská Admiralita o existenci pitcairnské kolonie věděla – o kontaktu americké lodi s ostrovany se zmiňuje časopis britské Admirality Quarterly Review z roku 1810 –, oba britští kapitáni Thomas Staines a Philip Pipon ostrov považovali za neobydlený a přítomností obyvatel byli velmi překvapeni. Britové, stejně jako Američané, byli historií kolonie ohromeni a zvláště pak osobou Thursdaye Octobera Christiana, syna Fletchera Christiana. Na Pitcairnův ostrov připlouvalo stále více lodí, které osadníkům přivážely britské knihy a další zboží. V prosinci 1823 na ostrov přijeli na velrybářské lodi Cyrus dva britští dobrodruzi, John Buffett a John Evans, kteří se usadili na ostrově a oženili se s místními domorodkyněmi, potomky vzbouřenců z Bounty. O pět let později na ostrov přijel vzdělaný George Nobbs, který se na Pitcarnu stal pastorem a učitelem. Po smrti Johna Adamse v roce 1829 v kolonii vyvstalo mocenské vakuum. George Nobbs, veterán britského i chilského námořnictva, byl Johnem Adamsem zvolen za jeho nástupce v pozici vůdce osady, avšak John Buffett a Thursday October Christian, první osadník narozený na ostrově, měli za úkol vítat lodě, které připluly k ostrovu a během času se z nich stali taktéž vážení vůdci osadníků. Již v roce 1825 si John Adams uvědomoval nebezpečí přelidnění ostrova, proto se o čtyři roky později uskutečnily přípravy na přesun ostrovanů na Tahiti; v roce 1831 Britové převezli Pitcairňany, celkem 87 osadníků, na Tahiti. Ovšem Pitcairňané si na Tahiti nezvykli na uvolněné mravy místních domorodců, ani na místní prostředí, ve kterém šestnáct z celkem osmdesáti sedmi lidí, včetně Thursdaye Octobera Christiana či Edwarda Younga juniora, onemocnělo horečnatou nemocí a zemřelo. Již o šest měsíců později se tedy osadníci na Pictairnivy ostrovy vrátili na palubě lodi amerického kapitána Williama Drivera. Komunita se tak ocitla bez vedení a mezi osadníky se rozmohlo opilství. Zatímco byl Pitcairn opuštěný, připluli naň domorodci z Bora-Bora na francouzské brize Courier de Bourdeaux a Adamstown poničili, takže osadníci museli své domy znovu postavit. George Nobbs si nedokázal mezi osadníky zajistit dostatečnou podporu. V roce 1832 na ostrov dorazil dobrodruh Joshua Hill, který se prohlásil britským zmocněncem. Hill byl zvolen vůdcem kolonie a sám vystupoval jako prezident Pitcairnského svazu. Hill nařídil Buffettovi, Evansovi a Nobbsovi opustit ostrovy, zakázal požívání alkoholu a nařídil uvěznit každého za sebemenší přestupky. V roce 1837 se k Britům donesly zprávy o podivných událostech na Pitcairnu a lord Edward Russel na Pitcairn přijel podezření vyšetřit. Joshua Hill byl lordem Russelem prohlášen za šarlatána a bylo mu nařízeno opustit ostrov. O rok později britský námořní kapitán Russel Elliott ostrovanům pomohl sestavit vlastní zákoník. Podle tohoto zákoníku obyvatelé Pitcairnu každoročně volili svého starostu, který zastával funkci vůdce ostrovanů odpovědného britské vládě. 28. listopadu tak byl zvolen první starosta Edward Quintal. Dále byla zavedena povinná školní docházka. Dalšími důležitými osobnostmi na ostrově byl učitel, lékař a pastor. Od roku 1838 se Pitcairnovy ostrovy staly britským teritoriem a zároveň druhou zemí na světě, která přiznala mužům i ženám nad 18 let volební právo (prvním státem s volebním právem žen byla Korsika roku 1755 za Pascala Paoliho). Ostrov se v následujících desetiletích stal zastávkou osobních i velrybářských lodí na cestě mezi Amerikou a Austrálií a vlivem obchodu s velrybáři začal prosperovat. V polovině 19. století měl Pitcairn již téměř 200 obyvatel a velikost kolonie začala přerůstat možnosti ostrova. Když se v roce 1853 na Pitcairn vrátil George Nobbs, našel osadníky v obtížné situaci; jejich úrodu postihlo dlouhé sucho a mezi obyvateli řádila nákaza chřipky a hlad. Nobbs, který předtím navštívil Londýn, již také věděl, že jeho příznivci již nemohou déle podporovat pitcairnskou komunitu. Osadníci si přáli zůstat pod britskou vládou a tak naléhali na královnu Viktorii, aby jim pomohla vyřešit jejich naléhavou situaci. Královna kolonistům nabídla ostrov Norfolk, ležící 6120 kilometrů na západ od Pitcairnu, 1400 kilometrů východně od Austrálie, 740 kilometrů severozápadně od Nového Zélandu a 750 kilometrů jižně od Nové Kaledonie. Osadníci nabídku královny přijali a 3. května 1856 opustilo všech 194 lidí Pitcairnův ostrov na palubě HMS Morayshire. Po nepříjemné pětitýdenní plavbě přistáli osadníci 8. června na Norfolku. Ostrov Norfolk byl před příjezdem Pitcairňanů trestaneckou kolonií, zrušenou jen rok předtím. Většina Norfolku tak byla zkultivována, na ostrově se nacházely cesty i obyvatelné budovy po trestancích. Administrativně Norfolk náležel k Novému Jižnímu Walesu. Bylo tedy jasné, že osadníci svůj způsob života na Norfolku již nepovedou tak izolovaně jako na Pitcairnu, což pro mnohé osadníky bylo zklamáním. Britové si oficiálně ostrov podrželi a Pitcairňané tak byli považováni pouze za nájemce. Po 18 měsících na Norfolku se prvních 16 osadníků vrátilo zpět na Pitcairnův ostrov a v roce 1864 je následovaly další čtyři rodiny, celkem 27 lidí. Zatímco byl Pitcairnův ostrov neobydlen, několik lodí na něm přistálo a někdo poničil hrob Johna Adamse. Pitcairn byl navíc téměř připojen k Francii, neboť Francouzi si neuvědomili, že ostrov již byl v minulosti osídlen Evropany, čímž na něj neměli nárok. George Nobbs a John Buffett zůstali na Norfolku. V téže době se na ostrově usadila také rodina Warrenů z Ameriky. Během 60. let 19. století však další imigrace na ostrov byla zakázána. V roce 1884, poté, co ostrované získali od skupiny misionářů náboženskou literaturu, přestoupila většina Pitcairňanů od anglikánské církve k adventistům sedmého dne. Misionáři na ostrov přijeli později znovu a od roku 1887 se k adventistům hlásila většina Pitcairňanů. Konverze celé komunity byla propagandou adventistické církve využita. Významnými vůdci osadníků byli v té době Thursday October Christian II., Simon Young a James Russell McCoy. McCoy, který byl v dětství poslán na studia do Anglie, strávil značnou část svého dalšího života misijní činností. V roce 1887 se Pitcairnovy ostrovy na základě British Settlements Act oficiálně staly britskou kolonií, která v roce 1898 přešla pod jurisdikci vysokého komisaře pro západní Pacifik. Ostrované se však považovali za součást Britského impéria již od roku 1838, kdy vydali svůj první zákoník. Počátkem 90. let 19. století se Pitcairňané pokusili zreformovat svůj vládní systém na vládu sedmičlenného voleného shromáždění, avšak již v roce 1904 z popudu britského guvernéra na Tahiti R. T. Simonse se systém vrátil zpět na vládu voleného starosty. [editovat] Moderní dějiny Většina pitcairnských starostů 20. století pocházela z rodů Fletchera Christiana a Neda Younga a kontakty s vnějším světem narůstaly. V roce 1938 byla na Pitcairnově ostrově postavena radiostanice a o deset let později nová škola. V roce 1952 přešly Pitcairnovy ostrovy pod jurisdikci guvernéra Fidži a v roce 1970, když Fidži získalo nezávislost na Velké Británii, spadly Pitcairnovy ostrovy pod vysokého komisaře Nového Zélandu; současným vysokým komisařem a pitcairnským guvernérem (od roku 2006 ) je George Fergusson. Novozélandský Auckland je také administrativním centrem Pitcairnových ostrovů. V roce 1989 se změnil oficiální titul vůdce kolonie z chief magistrate na mayor. Další změnou v komunitě byl úpadek adventistické víry, na ostrově zůstalo pouze 8 členů církve adventistů sedmého dne. V roce 1992 byla v zóně Pitcairnových ostrovů nalezena obrovská ložiska nerostů, které vznikly díky podmořským sopkám, jako zlato, stříbro, železo, nikl a další, což znamená značný ekonomický potenciál. O rok později Pitcairňané vznesli formální stížnost britskému guvernérovi na britskou politiku vůči ostrovům a nadnesli s tím i otázku větší míry nezávislosti na Velké Británii. V roce 1995 se z popudu Pitcairňanů a Greenpeace vyhrotil spor mezi Velkou Británií a Francií, která na polynéském atolu Mururoa prováděla testy nukleárních zbraní, velmi blízko obydleného Pitcairnu. Populaci na ostrově značně poznamenala emigrace osadníků, kteří odcházeli zejména na Nový Zéland. V posledních desetiletích tento trend narůstá, protože mladí lidé z ostrova odcházejí za prací. V roce 1937 kolonie dosáhla svého populačního vrcholu – 233 obyvatel, v prosinci 2004 na Pitcairnu žilo již pouze 44 osob, navíc jedenáct lidí bylo starších 65 let. Někteří z Pitcairňanů proto začali uvažovat o přesídlení, avšak Velká Británie odmítla stěhování Pitcairňanů financovat. Na počátku 21. století je existence kolonie na Pitcairnu ohrožena skandály s pohlavním zneužíváním nezletilých dívek, které však na ostrově má dlouhou historii a tradici. V roce 2000 začali Britové případy vyšetřovat a o rok později se britští detektivové přímo připojili k novozélandské policii, když se případ ukázal jako rozsáhlý. 30. září 2004 bylo šest pitcairnských mužů a dalších sedm žijících v zahraničí souzeno za více než 50 obvinění ze sexuálních zločinů za posledních 40 let. Mezi obviněnými byl i Steve Christian, starosta Pitcairnova ostrova, který čelil obvinění ze sedmi znásilnění a pohlavního zneužívání. 25. října bylo šest obviněných Pitcairňanů, včetně Steva Christiana, uznáno vinnými a odsouzeno. sedmý obviněný Jay Warren, bývalý starosta, byl osvobozen. Odsouzení šesti dospělých mužů znamená ohrožení kolonie na Pitcairnu, neboť odsouzení představovali až polovinu dospělé mužské populace na ostrově. [editovat] Kultura a výzkum Kultura osadníků na Pitcairnu vychází z pozdně polynéské kultury a mísí se s prvky křesťanství (resp. anglického puritánství ). Když v roce 1814 Pitcairňany spatřili Britové, fascinovala je civilizovanost osadníků a jejich blízkost evropským mravům, zvláště pak „výborná angličtina“ (Excellent English), kterou Pitciarňané vládli. Anglicky mluvili mladí, již na ostrově narození Pitcairňané, zatímco starší ženy původem z Tahiti hovořily tahitsky a anglicky plynně nemluvily. Populace Pitcaiňanů pochází čistě ze svazků Britů a Tahiťanek; tahitští muži, kteří připluli se vzbouřenci, žádné potomky nezanechali. Populace na ostrově v roce 1814 byla typicky polynésky feminizovaná. Zdejší kulturu v pozdější době také značně ovlivnily tradice a zvyky adventistické církve; Pitcairňané světí sobotu jako den odpočinku, nejí vepřové, nepijí alkohol, nekouří, či natančí. Dlouhé odloučení komunity od okolního světa se nakonec podepsalo také na jazyku používaném ostrovany. Jazykem ostrovanů je v současnosti pitcairnština, jazyk, jenž je směsí angličtiny 18. století a tahitštiny; s cizinci Pitcairňané mluví anglicky, i když v jejich jazyku jsou znát jednotlivá slova i fráze z angličtiny dvě stě let staré. Pitcairňané se hlásí britské národnosti, ačkoliv ostrované nejsou polynésovaní Britové, nýbrž poevropštění Polynésané; např. dodnes nosí anglická příjmení po vzbouřencích (Christian, Young, McCoy atd.). Místní kulturou a historií Pitcairnových ostrovů se zabývaly mnohé věděcké expedice; prvním výzkumníkem, který Pitcairnovy ostrovy navštívil, byl Frederick William Beechey roku 1825, jehož záznamy vzbudily v Londýně velký ohlas. V roce 1923 Henry Lionel Shapiro navštívil ostrov Norfolk, aby zkoumal místní populaci původem z Pitcairnu a posléze navštívil i samotný Pitcairn. Své výzkumy shrnul také do obecného díla o dějinách šesti generací pitcairných osadníků. [editovat] Henderson Ostrov Henderson je nejrozlehlejší z Pitcairnových ostrovů; je asi šestkrát větší, než Pitcairnův ostrov. Ačkoliv je kvůli své izolovanosti a nedostatku zdrojů pitné vody prakticky neobyvatelný, archeologické nálezy dokazují přítomnost malé stálé kolonie Polynésanů po dobu až 900 let, od 8. až do počátku 17. století, kdy obyvatelstvo z ostrova zmizelo. Polynésané Henderson kultivovali a vysadili na něm značné množství rostlin. Obyvatelé se soustředili především na severní straně ostrova, žili ve skalních rozsedlinách a jeskyních pobřežních útesů, což dokazují i nálezy profesora Yosihika Sinota z Bernice Pauahi Bishop Museum v Honolulu z roku 1971. Kolonie byla menší než na Pitcairnu, předpokládá se, že na Hendersonu mohla žít komunita až 100 lidí, kteří se živili rybolovem i lovem suchozemských zvířat žijících na ostrově. Zejména v raných dobách osídlení jsou prokázány intenzivní kontakty mezi Hendersonem a Pitcairnem, zejména v podobě archeologických nálezů předmětů z materiálů, které se na samotném Hendersonu nenacházely. Nicméně asi od roku 1450 začaly vztahy obou ostrovů upadat, a úpadek civilizace na Pitcairnově ostrově do značné míry ovlivnil i pád Hendersoňanů, kteří byli na Pitcairnu závislí, což nejspíše významným způsobem přispělo k úpadku hendersonovské civilizace. Všeobecně se má za to, že domorodci z ostrova zmizeli ještě před příchodem Evropanů. 29. ledna 1606 byl Henderson objeven portugalským mořeplavcem Pedrem Fernandesem de Queirós, který tři dny předtím objevil také ostrov Oeno. Pedro Fernandes de Queirós ostrov pojmenoval San João Baptista (španělsky San Juan Bautista, Svatý Jan Křtitel). Není však jasné, zda San João Baptista byl skutečně ostrov Henderson a ne Pitcairn. 17. ledna 1819 ostrov objevil kapitán James Henderson na palubě lodi britské Východoindické společnosti Hercules, který jej pojmenoval podle sebe – Henderson. Již o několik týdnů později, 2. března, se kapitán Henry King s lodí Elizabeth vylodil na ostrově a vztyčil zde britskou vlajku. Námořníci poté vyryli jméno lodi do jednoho ze stromů a v dalších letech ostrov nesl jméno jak Henderson, tak Elizabeth. Pod názvem Elizabeth ostrov znali i osadníci z Pitcairnu, když na ostrově přistáli. Dne 20. prosince 1820 se na ostrově vylodilo 21 trosečníků z americké potopené velrybářské lodě Essex, kterou potopila velryba v jižním Pacifiku. Velrybáři však byli přesvědčeni, že přistáli na ostrově Ducie. Američané na ostrově zůstali týden, do 27. prosince. Tři z nich – Thomas Chappel, Seth Weeks a William Wright – na ostrově zůstali, zatímco jejich společníci se ve třech záchranných člunech vydali na další cestu do Jižní Ameriky. Trosečníci neměli žádné jídlo a od smrti žízní je zachránila pouze dešťová voda. Trosečníci z Essexu takto žili několik měsíců na přelomu let 1820–1821, než byli nalezeni lodí Surrey. Několik málo jejich společníků, kteří opustili ostrov, bylo zachráněno velrybářskou lodí Dauphin. V roce 1838 byly Pitcairnovy ostrovy, včetně Hendersonu, formálně anektovány britskou korunou. Pitcairňané na ostrově poprvé přistáli roku 1843, avšak jiné zdroje uvádějí první přistání Pitcairňanů až roku 1851. Tehdy měli Pitcairňané na ostrově přistát za doprovodu lodí Sharon. Na přelomu 19. a 20. století se Henderson stal cílem mnohých expedic – 1881, 1900, 1907, 1908 a 1912 – neboť na Hendersonu byla nalezena ložiska fosfátů, nicméně žádné expedici se nepodařilo nalézt fosfáty v takovém množství, aby případná těžba byla výnosná. V roce 1902 na Hendersonu přistál kutr pod velením kapitána G. F. Jonese a na ostrově byla vztyčena britská vlajka a plaketa s nápisem: „Tento ostrov je pitcairnskou kolonií a majetkem britské vlády“. Během druhé světové války, v roce 1944, byla na ostrově vybudována přistávací plocha pro průzkumníky britského královského letectva. Posledním člověkem, který na ostrově žil, byl roce 1957 27letý Američan Robert Tomarchin, který nejspíše kvůli publicitě jako trosečník na ostrově strávil tři týdny společně se svým šimpanzem; nakonec byl muž zachráněn obyvateli z Pitcairnova ostrova. Počátkem 80. let 20. století americký byznysmen Arthur Ratliff projevil zájem o koupi ostrova Henderson, kde měl zájem vybudovat letiště, farmu a své sídlo, za což nabízel milion amerických dolarů. Pitcairnská ostrovní rada jeho záměry v dubnu 1981 schválila, ale britský Foreign and Commonwealth Office po nátlaku environmentalistických skupin, které požadovaly ochranu tamního životního prostředí, rozhodnutí rady v roce 1983 nepotvrdil; ostrov byl posléze roku 1988 jako přírodní památka zanesen, díky svým nedotčeným korálovým útesům, na seznam světového dědictví UNESCO. Od 20. století osadníci na Pitcairnu disponují dlouhými veslovými čluny s hliníkovým dnem, díky nim mohou pořádat pravidelné cesty na Henderson za těžbou dřeva ze stromů miro (Thespesia populnea) a tou (Cordia subcordata). Ačkoliv obvykle tuto cestu podnikají jednou ročně, mají povoleno podniknout až tři cesty, pokud jim to počasí dovolí. Z tohoto dřeva pak ostrované vyrábějí různé suvenýry pro turisty, ze kterých jim plyne většina jejich příjmů. [editovat] Nálezy lidských pozůstatků Když Pitcairňané roku 1851 přistáli na Hendersonu, nalezli v jeskyních osm lidských koster a také zbytky lodních vraků. Kostry však v době svého pobytu na ostrově nacházeli i trosečníci z Essexu a dokonce existují zprávy, že kostry byly nacházeny ještě v době předtím. Dne 29. března 1958 skupina z Pitcairnu objevila v jeskyni na severovýchodním pobřeží celkem šest zachovalých koster, z toho jednu dětskou. Rozběhlo se vyšetřování; analýzy nalezených vlasů potvrdily, že se jednalo o vlasy více osob s převažující barvou světle hnědou a měly jak evropské, tak polynéské prvky. Podiv vyvolával fakt, že kostry byly kompletní a nalezeny v úplně jiné část ostrova, než kde byly nacházeny lidské ostatky předtím; agentura Reuters otiskla zprávu, že by se mohlo jednat o posádku a cestující lodi Joyita, která se ztratila v roce 1956. Z ostrova byly odneseny jen vzorky vlasů, zatímco kostry byly na žádost guvernéra Fidži Pitcairňany pohřbeny. V roce 1991 na ostrov Henderson dorazil vědecký tým vedený Michaelem Brookem. Po osmnáctiměsíční práci tým Michaela Brooka potvrdil, že nalezené ostatky patří původním polynéským obyvatelům ostrova. Nicméně nálezy zbytků vraků naznačují, že část kosterních pozůstatků nebude patřit jen domorodým Polynésanům, ale také i nešťastníkům, kteří na ostrově v pozdější době ztroskotali. [editovat] Přírodovědný výzkum Mnohé expedice, které zamířily na Pitcairnovy ostrovy, se zastavily také na Hendersonu. Prvním vědcem, který Henderson v 3. prosince 1825, pět let po trosečnících z Essexu, prozkoumal, byl Frederick William Beechey na HMS Blossom. Další expedice následovaly roku 1912, 1922 (Whitney South Seas Expedition), 1934 (Mangarevan Expedition), 1986 (Operation Raleigh) a 1987 (Smithsonian Expeditions). Poslední expedicí na Hendersonu byla Sir Peter Scott Commemorative Expedition v letech 1991–1992. [editovat] Ducie Na ostrově Ducie se zřejmě nikdy nenacházelo trvalé lidské osídlení, kvůli nepřítomnosti pitné vody je ostrov prakticky neobyvatelný. Nicméně přítomnost ostrovní krysy (Rattus exulans), kterou polynéští námořníci s sebou na lodích vozili jako potravu, dokazuje alespoň minimální přítomnost Polynésanů na ostrově. Ostrov byl objeven 26. ledna 1606 portugalským mořeplavcem Pedrem Fernandesem de Quiros. Ducie byl první ostrov, na který de Quirosova výprava od svého odjezdu z Callaa 21. prosince 1605 narazila a kapitán ho pojmenoval Luna-Puesta. V de Quirosových pamětech z roku 1609 však byl ostrov přejmenován La Encarnación (Zmrtvýchvstání). Své dnešní jméno ostrov získal od kapitána HMS Pandory Edwarda Edwardse z britského královského námořnictva, který měl za úkol pronásledovat vzbouřence z lodi Bounty. Edward k ostrovu připlul 16. března 1791, nicméně stejně jako de Quiros se na něm nevylodil. Kapitán nově objevený ostrov pojmenoval po svém kolegovi z královského námořnictva, baronu Francisu Duciem. Vzbouřenci tenkrát byli velmi blízko objevení a zatčení, avšak Edwards se stočil na sever a Pitcairnův ostrov minul. Během své expedice v Pacifiku a arktické oblasti Severní Ameriky navštívil britský výzkumník Frederick William Beechey také Pitcairnovy ostrovy, Henderson, Pitcairn a 28. listopadu 1825 také Ducie. Beechey se na ostrově přímo nevylodil, vyslal však člun ostrov prozkoumat; jeho měření se stalo základem pro mapu ostrova (British Admiralty Chart No. 1176). Prvním Evropanem, který skutečně stanul na Ducie, byl 7. prosince 1827 britský přírodovědec a malakolog Hugh Cuming, který na Ducie připlul na lodi Discoverer z Velikonočního ostrova. Na základě Guano Islands Act vynesené Kongresem Spojených států amerických 18. srpna 1856 se roku 1867 ostrov stal předmětem nároků Spojených států. Na pokyn britského konzula na Tahiti R. T. Simonse roku 1902 z Pitcairnova ostrova vyplul jeden kutr pod velením kapitána G. F. Jonese na Oeno, Henderson a Ducie; 19. prosince 1902 byla na Ducie umístěna plaketa s nápisem: „Tento ostrov je pitcairnskou kolonií a majetkem britské vlády“. První pečlivě připravovanou vědeckou expedicí na ostrov Ducie byla Whitney South Seas Expedition z Amerického přírodovědného muzea, jejímž cílem bylo sesbírat exempláře tichomořských ptačích druhů. Američtí vědci na ostrov dorazili 19. března 1922 na škuneru France a na Ducie pobyli 12 dní, během nichž provedli rozsáhlé studie zdejších rostlin a živočichů. V srpnu 1937 se u ostrovů Oeno, Ducie a Henderson objevil britsko-novozélandský lehký křižník HMSNZS Leander, aby obnovil nároky britské koruny na tato území. Posádka na ostrově Ducie vztyčila Union Jack a zanechala zde další plaketu. Z paluby letadla byly pořízeny první letecké fotografie ostrova a na podkladech od U.S.-Navy Hydrographic Office byla vyhotovena nová mapa ostrova. V roce 1938 se ostrov stal administrativně součástí Pitcairnových ostrovů. Během času se na Ducie uskutečnilo několik vědeckých expedic, například expedice z amerického Smithsonian Institution v roce 1971, či Sir Peter Scott Commemorative Expedition to the Pitcairn Islands, jež se odehrála od ledna 1991 do dubna 1992 a které se zúčastnilo 20 vědců z různých vědních oborů. Vzhledem k tomu, že Ducie leží mimo dosah obvyklých námořních tras, bývá ostrov zřídkakdy navštěvován, nicméně pro turisty s vlastní jachtou je dostupný. [editovat] Oeno Důkazy o polynéském osídlení na ostrově Oeno dosud nebyly nalezeny, avšak i vzhledem k malé rozloze ostrova a jeho nehostinnosti se jeho dlouhodobé osídlení v minulosti zdá nepravděpodobné. Nicméně přítomnost Polynésanů na ostrově prokázána byla; roku 1858 nalezla loď Wild Wave čedičovou čepel z teslice, pocházející z ostrova Mangareva vzdáleného 500 kilometrů. Tento nález, dnes umístěný v Bernice P. Bishop Museum v Honolulu, dokazuje kontakty mezi obyvateli Pitcairnových a Gambierských ostrovů. Jako první Evropan ostrov objevil roku 1819 kapitán James Henderson z britské Východoindické společnosti na obchodní lodi Hercules, která křižovala polynéský trojúhelník. Ostrov byl pojmenován Aaronem Mitchellem po americké velrybářské lodi Oeno, jež pod velením kapitána George B. Wortha k ostrovu připlula 26. ledna 1824. Během času se mnoho lodí stalo obětí ostrých korálových útesů kolem Oeno, například Khandeish v roce 1875, Oregon o osm let později, či Bowdon v roce 1893. Dramatický je příběh americké lodi Wild Wave kapitána Josiaha Knowlese, která na útesech ztroskotala 15. března 1858. Wild Wave, mířící ze San Francisca do Valparaísa s drahým nákladem, včetně zlatých mincí v hodnotě 18�000 amerických dolarů, na útesy Oena narazila o půlnoci 5. března 1858 a během několika minut byla plná vody. Třicetičlenné posádce a deseti cestujícím se podařilo zachránit se na ostrově spolu s několika životně důležitými věcmi, ale rovněž i zlatem. Když trosečníci zjistili, že se nachází na neobydleném ostrově mimo jakékoliv námořní trasy, kapitán Knowles spolu s pěti dalšími námořníky v malém člunu podnikl cestu na Pitcairnův ostrov. Když kapitán Knowles s ostatními v člunu dorazil k Pitcairnovu ostrovu, zjistil, že obyvatelé ostrov opustili, protože se roku 1856 přestěhovali na ostrov Norfolk. Z materiálu z opuštěných obydlí námořníci postavili nové plavidlo. 23. července kapitán se dvěma námořníky a zlatým pokladem vyplul z Pitcairnu na člunu John Adams, zatímco zbylí muži zůstali na ostrově. Knowles podnikl 2000 kilometrů dlouhou plavbu až na ostrov Nuku Hiva, kam doplul 4. srpna. Nuku Hiva byl součástí Marqueských ostrovů, patřící Francouzům. Tam již trosečníkům pomohla americká válečná loď USS Vandalia, která vyzvedla námořníky z Pitcairnu i trosečníky na Oenu, kde mezitím jeden z nich zemřel, a převezla zachráněné na Tahiti. Stejně, jako v případě Hendersonu a Ducie, z rozkazu britského konzula na Tahiti R. T. Simonse na Oenu 10. července 1902 přistál britský kutr pod velením kapitána G. F. Jonese, jehož posádka na ostrově vztyčila britskou vlajku a zanechala zde plaketu s nápisem: „Tento ostrov je pitcairnskou kolonií a majetkem britské vlády“. Administrativně byl k Pitcairnovým ostrovům připojen v roce 1938. V současnosti na ostrov pravidelně jednou ročně přijedou ve svých otevřených člunech s hliníkovým dnem Pitcairňané, aby jej zkontrolovali a strávili tam pár dní rybařením a relaxačním koupáním, neboť na Pitcarnově ostrově žádné písčité pláže nejsou (proto se ostrovu Oeno také někdy říká Holiday Island či Sandy Island). Ostrov Oeno není trvale obydlený, avšak Pitcairňané si na hlavním atolu postavili chýše z palem, ve kterých se během svých pobytů zdržují. Pitcairňané také na ostrově vykopali zdroje pitné vody, kterou poté čerpají do nádrží.","Dějiny Pitcairnových ostrovů sahají až k prvnímu osídlení Polynésany v 11. století, kteří se prokazatelně trvale usadili na ostrovech Henderson a Pitcairn, kde vybudovali prosperující společnosti. Polynésané se na ostrovech udrželi přibližně čtyři staletí a poté z ne zcela známých příčin ostrovy opustili. Prvním Evropanem, který se objevil v oblasti Pitcairnových ostrovů, byl Pedro Fernandes de Queirós, který objevil a pojmenoval dva z ostrovů; není však zcela jisté, které ostrovy to konkrétně byly. Během 17. a 18. století byly postupně objeveny a pojmenovány všechny čtyři ostrovy: Oeno roku 1606 Pedrem Fernandesem de Queirós, Pitcairn v roce 1767 Philipem Carteretem (možná však již roku 1606 Pedrem Fernandesem de Queirós), Ducie roku 1791 Edwardem Edwardsem a Henderson v roce 1819 Jamesem Hendersonem (možná však již roku 1606 Pedrem Fernandesem de Queirós). Poté, co Polynésané z Pitcairnových ostrovů zmizeli, zůstaly ostrovy neosídleny, a to až do roku 1790, kdy byl znovuobydlen Pitcairnův ostrov skupinou tvořenou britskými vzbouřenci z HMAV Bounty a Tahiťany. Trvalí kolonisté se usadili pouze na Pitcairnu, zbylé ostrovy zůstaly neobydlené. Přeživší Britové a jejich potomci na ostrově žili v zapomnění až do roku 1808, kdy ostrov objevili američtí velrybáři, roku 1814 osadníky objevili také Britové. Pitcairnská kolonie se rozrůstala a kvůli přelidnění se osadníci roku 1831 přestěhovali na Tahiti, odkud se však zakrátko vrátili; v roce 1856 osadníci odešli na ostrov Norfolk, kde však většina již trvale zůstala a na Pitcairn se po několika letech vrátil jen zlomek z nich. Od druhé poloviny 20. století z Pitcairnova ostrova odchází stále více obyvatel za prací a populace na ostrově klesá. Počátkem 21. století se začalo vyšetřovat obvinění z pohlavního zneužívání nezletilých dívek, kterého se měla na ostrově dopustit část mužů, v roce 2004 jich bylo šest odsouzeno, včetně starosty ostrova Steva Christiana. Pitcairnovy ostrovy představují poslední britské zámořské území v Tichém oceánu." cs,40cb29efc7b4a9702f36f652fea5bd0c,"[editovat] Geografie [editovat] Poloha a velikost Norské moře zabírá jihovýchodní podmořskou pánev mezi Grónskem a Skandinávií, severozápadní pánev zabírá Grónské moře. Na severozápadě tvoří jeho hranici linie z�Gerpiru, nejvýchodnějšího bodu Islandu, přes faerský ostrov Fugloy na bod, který tvoří 61.�rovnoběžka, a poledník 0°�53′ západní délky. Tato linie tvoří hranici s�otevřeným severním Atlantikem. Odtud tvoří hranici až k�Norskému pobřeží 61. rovnoběžka. Jihovýchodní hranici tvoří norské pobřeží od 61. rovnoběžky po Nordkapp. Hranici s�Barentsovým mořem tvoří linie z�Nordkappu přes Medvědí ostrov k�nejjižnějšímu bodu ostrova Západní Špicberky. Svah, který dělí podmořskou pánev od šelfového Barentsova moře, probíhá podél 16. poledníku východní délky k�severu mnoho kilometrů jihovýchodně od tradiční hranice. Na severu probíhá hranice ze souostroví Špicberky přes ostrov Jan Mayen zpět k�nejvýchodnějšímu bodu Islandu, Gerpiru, a sleduje podmořský práh, který dělí norskou a grónskou podmořskou pánev. Norské moře má rozlohu 1383 miliónu km² a objem 2408 milióny km³, je v�průměru 2 kilometry hluboké. Podmořské prahy a kontinentální svahy oddělují Norské moře od sousedních mořských oblastí. Na jihu leží Severní moře na evropském kontinentálním šelfu, na východě Barentsovo moře na euroasijském kontinentálním šelfu. Na západě tvoří hranici s�Atlantikem jižní části skotsko-grónského hřbetu. Hřbet leží v�hloubce jen 500 metrů, jen na několika místech dosahuje hloubky 850 metrů. Na severu leží hřbet Jan Mayen a Mohnův hřbet, které se nacházejí v�hloubce 2000 metrů, některá jejich sedla dosahují hloubky 2600 metrů. [editovat] Vznik a tvar Norské moře vzniklo přibližně před 250 milióny lety, kdy se evropská kontinentální deska s�Norskem a severoamerická kontinentální deska s�Grónskem začaly pohybovat směrem od sebe. Předchozí úzké šelfové moře mezi Norskem a Grónskem se začalo rozšiřovat a prohlubovat. Kontinentální svah začíná zhruba tam, kde před 250 milióny lety byla hranice mezi Norskem a Grónskem. Na severu probíhá východně od souostroví Špicberky, na jihozápadě probíhá mezi Velkou Británií a Faerskými ostrovy. Z�části jej vytvořily velké sesuvy, z�nichž sesuv Storega před 8000 lety byl příčinou gigantické vlny tsunami na pobřeží Severního moře. V�oblasti kontinentálního svahu se nachází bohatá loviště ryb a korálové útesy. Pobřeží Norského moře je silně ovlivněno ledovými dobami uplynulých tří miliónů let. Velké, mnoho kilometrů vysoké kontinentální ledovce se sunuly především v�Norsku do moře a vytvořily hluboká otevřená údolí a fjordy. Materiál, který ledovce před sebou nahrnuly do moře, zvětšil kontinentální šelf před pobřežím a rozšířil oblast mezi kontinentálním svahem a pevninou. Velice zřetelné je na mapě rozšíření šelfu u�norského pobřeží mezi souostrovím Lofoty a Halter Hank. Norský kontinentální šelf je 40 až 200� km široký, na rozdíl od šelfu Severního nebo Barentsova moře je jeho reliéf formován bývalými ledovci. Nepravidelné mělčiny a vyvýšeniny s�převýšením 100 metrů jsou rozdělené častými kanály až o�hloubce 200 metrů. Mezi nimi se často nachází propadliny a příkopy, které dosahují hloubky až 400 metrů. Vyvýšeniny mezi příkopy se na konci doby ledové na krátkou dobu nacházely nad hladinou moře nebo těsně pod ní. Jejich složení se podobá složení hornin na pobřeží, jde o směs štěrku, písku a bláta. Jemnější materiál jako např. hlína a jíl byl naplaven do sníženin mezi mělčinami a tvoří dno mnoha příkopů. V�některých příkopech jsou silné podmořské proudy, takže se v�nich nemohl uložit žádný materiál; dno těchto příkopů je takové, jak jej zanechaly doby ledové, především zde mají trdliště mnohé druhy ryb. V�hlubinách Norského moře se nacházejí dvě pánve, které jsou odděleny hlubokým prahem na dně mezi Vøring Plateau a ostrovem Jan Mayen. Jižní pánev je větší a na značné části rozlohy dosahuje hloubky 3500 až skoro 4000 metrů. Severní pánev je menší a mělčí, dosahuje v�průměru hloubek 3200 až 3300 metrů, má ale místa, která dosahují hloubky až 3500 metrů. Práh mezi pánvemi je na nejhlubším místě 3000 metrů pod mořskou hladinu. Na pobřeží Norského moře se nachází mnoho tisíc ostrovů, nejznámější jsou souostroví Lofoty a�Vesterály. [editovat] Hydrologie V�Norském moři se střetávají čtyři vodní masy, které částečně vznikají v�severním Atlantiku, částečně v�Severním ledovém oceánu. V�Norském moři se promíchají a utvoří nové mořské proudy, které mají základní význam pro klima Arktidy a globální mořské proudění. Ze severního Atlantiku přichází teplý, slaný Severoatlantický proud, ze Severního moře přichází teplý, ale méně slaný Norský proud. Z�jihozápadu přichází arktický Východoislandský proud, což je odnož Grónského proudu. Jeho vody lze najít hlavně ve středních hloubkách moře. Hlubokým mořem přichází arktická hlubinná voda, která se zde nakonec mění v�hlubinnou vodu Norského moře. [editovat] Povrchové mořské proudy Hydrologie povrchových vod je hlavně ovlivňována vodou ze severního Atlantiku, kam teče rychlostí 10 sverdrupů. Dosahuje hloubky maximálně 700 metrů v�prostoru Lofotských ostrovů, na většině své rozlohy dosahuje hloubky 400 až 500 metrů. Do Norského moře přichází především Faersko-shetlanským kanálem a má vysokou salinitu 34,3�‰. Voda pochází hlavně ze Severoatlantického proudu, proudila ale především přes Biskajský záliv kolem evropského kontinentálního svahu, kde v�jižních zeměpisných šířkách výpar vedl k�vysoké salinitě vody. V�menší množství proudí voda přímo ze Severoatlantického proudu přes Grónsko-skotský příkop mezi Faerskými ostrovy a Islandem do Norského moře. Voda v�příkopu má salinitu 34�‰ až 35,2�‰. Množství vody podléhá silným sezónním změnám a v�zimě může být dvakrát větší než v�létě. Voda Severoatlantického proudu sebou nese velké množství tepla a je příčinou toho, že klima v�severní Evropě je mnohem teplejší a přívětivější než ve stejných zeměpisných šířkách na celé planetě. V�průlivu mezi Shetlandy a Faerskými ostrovy má voda teplotu 9,5 stupně Celsia, na cestě ke Špicberkům se ochladí na pět stupňů Celsia a svoji energii předá okolnímu prostředí. Odhady vychází z�toho, že tepelný výkon přenášený vodou proudící z�Atlantiku do Norského moře je 250 terawattů. Voda ze Severního moře a z�toho důvodu i�voda z�Baltského moře, a tím voda z�velké části severoevropského povodí teče podél norského pobřeží k�severu do Norského moře. Tato voda představuje s�porovnání s�vodou z�Atlantiku relativně malé množství. Voda podléhá silným sezónním a ročním změnám, v�různých ročních obdobích má jinou teplotu a salinitu. Dlouhodobá měření v�50 metrové hloubce u�norského pobřeží doložily teplotu 11,3 stupňů Celsia v�září na 63. rovnoběžce norského pobřeží a minimum 3,9 stupně Celsia u�Nordkappu v�březnu. Salinita leží mezi 34,3�‰ až 34,6�‰. Celoročně je salinita nejnižší na jaře, kdy sladká voda z�tání sněhu teče do moře, kde se mísí se slanou a zmenšuje tak salinitu. Přímo do Norského moře tečou norské řeky ze severozápadní strany Skandinávského pohoří. Na severu probíhá hranice povodí s�Baltským mořem přibližně na norsko-švédské a norsko-finské hranici, v�Norsku probíhá na hlavním hřebenu Skandinávského pohoří. Velké řeky, které tečou do Norského moře, jsou Namsen, Ranelva a Vefsna. Všechny tyto řeky jsou relativně krátké, ale díky poloze na návětrné straně Skandinávského pohoří jsou na vodu nejbohatšími řekami Skandinávie. Přesto ale klesá směrem od jihu k�severu teplota a zvyšuje se salinita. Částečně proudí teplá voda z�Atlantiku dál do Grónského moře a odtéká z�Norského moře Západošpicberským proudem, který teče rychlostí tří sverdrupů přes Grónské moře do Severního ledového oceánu a tam má velký vliv na celkové klimatické podmínky okolních oblastí. Další povrchová voda, přibližně jeden sverdrup, teče podél norského pobřeží do Barentsova moře. V�Norském moři se většina povrchové vody ochladí, čímž se změní její hustota, a proto klesne do větších hloubek, kde vytlačí původní vodu, která následně teče zpět do severního Atlantiku. Arktická voda z�Východoislandského proudu se nachází především v�jihozápadní části moře, v�blízkosti Grónska, blízko hladiny moře. Také tato voda podléhá silným sezónním změnám. Její průměrná teplota leží pod třemi stupni Celsia a salinita mezi 34,7 ‰ až 34,9 ‰. Podíl, která tato voda zabírá na povrchu moře, závisí na síle Východoislandského proudu, která je zase ovlivněna severoatlantickou oscilací, rozdílem tlaku mezi islandskou tlakovou níží a azorskou tlakovou výší. Čím je větší rozdíl mezi tlakovou níží a tlakovou výší, tím je silnější Východoislanský proud a tím více arktické vody je na povrchu moře. [editovat] Hlubinné mořské proudy S�Grónským mořem a dále s�Severním ledovým oceánem je Norské moře spojené úžinou Fram (anglicky Fram Strait), která dosahuje hloubky až 2600 metrů. Hlubokomořské vody Norského moře (anglicky NSDW - Norwegian Sea deep water) v�hloubkách více než 2000 metrů jsou homogenním typem vody se salinitou 31,91�‰, která má jen malou výměnu vody s�okolním oceánem. Její teplota leží pod bodem mrazu a na dně moře klesá na -1 stupeň Celsia. Voda tam převážně teče jedním kanálem z�Grónského moře v�hloubce 2000 metrů severně od ostrova Jan Mayen. Přes změny teploty a tím i�hustoty vody došlo v�minulých letech k�obrácení toku vody v�podmořském kanále. Na rozdíl od okolních moří a jejich hlubokomořských oblastí má Norské moře ve svých hlubinách nejvyšší podíl živin, ale nejnižší podíl kyslíku a nejméně stop po lidské činnosti a patří mezi vody s�nejdelší dobou bez jakékoliv výměny a s�vodami okolních moří. Výměnu vody s�Atlantikem omezuje mělký Skotsko-grónský hřbet mezi Skotskem a Grónskem, který je výběžkem Středoatlantického hřbetu. Jen čtyři místa Skotsko-grónského hřbetu jsou hlubší než 500 metrů. Jsou to kanál v�Faerské mělčině (850 metrů), některá místa Islandsko-faerského hřbetu (600 metrů), Wyvillův-Thomsonův hřbet (620 metrů) a mezi Grónskem a Islandem Dánský průliv (850 metrů). Ale i�tam je hloubka 850 metrů vysoko nad dosahem hlubinné vody Norského moře, která tak nemá výměnu vody se zbytkem Atlantiku. Zde teče studená, hustá voda, bývalá teplá voda Golfského proudu, která klesla do hlubin z Norského a Grónského moře voda zpět do Atlantiku. Přes kanál v�faerské mělčině teče 1,9 sverdrupů vody zpět do Atlantiku, v�různých místech Islandsko-faerského hřbetu teče 1,1 sverdrupů vody, přes Wyvillův-Thomsonův hřbet dalším 0,1 sverdrupů vody. Při turbulencích, které vznikají, když hlubinná voda za Grónsko-skotským hřbetem padá do hlubin Atlantiku a slévá se s�okolní vodou oceánu a tvoří hlubinnou vodu severního Atlantiku, vzniká hlubinný severoatlantický proud, jeden z�nejdůležitějších mořských proudů, které udržují termohalinního výměníku v�chodu a hluboký oceán zásobují kyslíkem. [editovat] Klima Jako pumpa termohalinního výměníku má Norské moře důležitou roli pro celosvětové klima. Norské moře je cílem mnoha výzkumných projektů. Regionální klima se velmi liší od klimatu na stejné zeměpisné šířce jinde. Nejen na pobřeží moře a v�jeho dosahu je průměrná teplota o�10 stupňů Celsia vyšší než jinde na stejné zeměpisné šířce, ale jsou také rozdíly v�dlouhodobých průměrných teplotách. Teplota v�letech 1920 až 1960 ležela celosvětově nad dlouhodobým průměrem, zatímco v�Norském moři průměrná teplota klesla. Také se zřetelně snížila četnost bouří. Ve 120 letech, kdy existuje přesné měření teplot, byl od roku 1880 do roku 1910 častý výskyt bouří. Jejich četnost poté až do roku 1960 zřetelně polevila. Od té doby je výskyt bouří opět na úrovni let 1880 až 1910. V�protikladu ke�Grónskému moři (a jiným mořím Arktidy) Norské moře nikdy nezamrzá. V�zimních měsících je to důležitým faktorem arktického klimatu, kdy velmi chladný vzduch se dostává nad Norské moře a ve větším měřítku vzniká konvekce. V�severní části Norského moře probíhá izoterma 10 stupňů Celsia, na jihu má nejteplejší letní měsíc průměrnou teplotu 10 stupňů Celsia a často bývá považován za jižní hranici Arktidy. V�zimních měsících má většinou Norské moře nejnižší tlak vzduchu v�celé Arktidě a je místem vzniku oblastí nízkého tlaku, islandské tlakové níže, zčásti zde vznikají polární bouře se závažnými následky na pobřeží severozápadní Evropy. [editovat] Fauna a flóra Norské moře tvoří přechod mezi boreálními a arktickými podmínkami, v�Norském moři se vyskytují živočichové obou klimatických pásem. Jižní hranice leží v�oblasti Nordkappu, Islandu a ve středu Norského moře, zatímco severní hranice boreálních druhů je na hranici Norského a Grónského moře, případně Norského, Barentsova a Karského moře. Některé, jako mlž hřebenatka islandská (Chlamys islandica) nebo ryba huňáček severní (Mallotus villosus), jsou specializováni na prostor mezi Atlantikem a Arktidou. [editovat] Plankton a živočichové žijící na dně moře Život se v�Norském moři koncentruje, podobně jako v�jiných mořích, do horních vrstev vody. Odhady pro celý severní Atlantik říkají, že jen 2 procenta produkce biomasy se odehrává v�hloubkách pod 1000 metrů a 1,2 procenta na dně moře. Kvetení rostlinného planktonu, charakterizované maximální koncentrací chlorofylu, probíhá v�průměru okolo 20. května, s�tím, že se posouvá od jihu k�severu v�období od poloviny dubna a poloviny června. Dominující rostlinný plankton tvoří rozsivky, z�nichž hrají důležitou roli především druhy Thalassiosira a Chaetoceros. Po jarním kvetení tvoří nejvýznamnější druh mořské řasy Phaeocystis pouchetii. Vzniklý rostlinný plankton je velice důležitý pro celý ekosystém, jelikož se jím živí další mořští živočichové. Nejvíce biomasy ze zooplanktonu vyprodukují klanonožci Calanus finmarchicus a Calanus hyperboreus, přičemž Calanus finmarchinus je zhruba čtyřikrát četnější než Calanus hyperboreus, a vyskytuje se především v atlantických vodách, zatímco Calanus hyperboreus je početnější ve vodách arktických. Oba zmíněné druhy klanonožců jsou hlavní potravní složkou mnoha ryb či větších dravých korýšů, z�nichž největší podíl na biomase tvoří tzv. kril. Produkce planktonu však v�jednotlivých letech silně kolísá. V�roce 1995 produkoval Calanus finmarchinus 28 g/m2 sušiny, o�dva roky později 8 g/m2. Stav ryb, pro které je Calanus finmarchinus obživou, kolísá v�uvedených letech ve stejném poměru. Nejdůležitějšími druhy krilu v�Norském moři jsou korýši Meganyctiphanes norvegica, Thysanoessa inermis a Thysanoessa longicaudata. Dalšími důležitými druhy zooplanktonu jsou různonožci ze skupiny Hyperiidea. V�protikladu ke�Grónskému moři jsou silně zastoupeny kalcifikující řasy ze skupin Coccolithophorales a Globigerinida. Z�živočichů žijících na dně moře hrají u�souostroví Špicberky a na euroasijském kontinentálním šelfu Barentsova moře v�potravě ryb důležitou roli chladnovodní krevety, především pro tresky. Jejich nejčastější výskyt je v�hloubkách mezi 200 a 300 metry. Zvláštností jsou v�Norském moři korálové útesy chladnomilného korálu turbinatky větvené (Lophelia pertusa). Chladnomilné korály jsou rozšířené v�okrajových zónách severního Atlantiku, nikde se ale nevyskytují v�takovém množství jako na norském kontinentálním svahu. Tvoří důležitou složku životního prostředí různých druhů ryb. Také různé druhy rohovitek (další skupiny korálů) tvoří celé podmořské lesy. Korálové útesy však začínají být v�ohrožení, protože je ničí moderní vlečné sítě pro lov ryb tažené po dně moře. [editovat] Ryby Vody Norského moře u�pobřeží Norska jsou jedním z�nejdůležitějších trdlišť sledě v�severním Atlantiku, líhnutí zde probíhá v�březnu. Larvy sleďů stoupají k�povrchu moře a jsou pobřežními proudy přenášeny směrem k�severu. Menší díl populace sledě zůstává v�pobřežních fjordech a u�pobřeží Norska, větší díl tráví letní měsíce v�Barentsově moři, kde se živí planktonem bohatým na živiny. S�dosažením pohlavní dospělosti se sledi vrací zpět do Norského moře. Početnost sleďů v�průběhu let silně kolísá. S�nástupem mírnějšího klimatu po roce 1920 byl zaznamenán vzestup jejich stavu, až kolem roku 1970 jejich populace zkolabovaly, protože byly zdecimovány nadměrným rybolovem. Biomasa vylíhnutých sleďů klesla z�11 miliónů tun v�roce 1956 prakticky na nulu v�roce 1970. Zbylé ryby se vyhýbaly otevřenému moři a pohybovaly se z�jednoho velkého fjordu jen do pobřežních vod Norska. Výpadek nejdůležitějšího požírače planktonu a zároveň nejdůležitějšího zdroje potravy měl vážné následky pro ekosystém Norského a Barentsova moře. Od té doby platí přísnější předpisy na ochranu životního prostředí a spolu se zvýšením teplot moře populace sledě od roku 1987 opět stoupá. Od roku 1990 se sleď opět vyskytuje ve větším množství na otevřeném moři, od roku 2004 existují opět hejna, která přezimovávají v�Norském moři. Návrat sledě pokračoval přes decimování populací tresky obecné a huňáčka severního. Přestože huňáček severní ztratil s�vymizením sledě potravního konkurenta, zvýšení teploty moře v�80. letech 20. století vedlo k�jeho zmizení z�Norského moře. Za prvé změnou životního prostředí se snížila produkce zooplanktonu, za druhé se znovu vyskytovaly mladé populace sleďů, které mladým populacím huňáčka severního sežraly všechen zooplankton, a to vedlo ke zkolabování populace huňáčka. Ve stejné době rostly větší exempláře tak rychle, že veškerá starší populace padla za oběť rybolovu. Z�tohoto důvodu vymizením huňáčka severního zmizela potrava tresky obecné. Tím vypadl huňáček severní jako potrava tresek a sledi byli ještě příliš malí, aby jej jako potrava tresek mohli nahradit. U�tresek se vyvinul silný sklon ke kanibalismu, zbytek padl za oběť tuleňům a a mořským ptákům, kteří také trpěli zmizením huňáčka severního. Tím došlo v�krátké době k�snížení populace tresky na zlomek původního stavu. Prospěch z�extrémního snížení stavu sledě měla treska modravá (Micromesistius poutassou), která je v�současné době v�Norském moři největším požíračem planktonu, a huňáček severní. Treska modravá se tře západně od Britských ostrovů. Mořské proudy nesou larvy ryb do Norského moře a dospělí jedinci tam také plavou, aby využili v�Norském moři bohatou nabídku potravy. Mladí jedinci ryb tráví léto a další měsíce až do února na norském pobřeží, aby se vrátili do vod západně od Skotska. Norsko-arktická treska obecná je rozšířena v�Barentsově moři a ve vodách okolo souostroví Špicberky. Ve zbývajícím Norském moři dochází pouze k�jejímu rozmnožování, trdliště leží u�pobřeží Lofotských ostrovů, larvy se nechávají nést mořskými proudy zpět do Barentsova moře a ke Špickerkům. Další druhy ryb, které pobřeží Norského moře využívají jako trdliště, je treska skvrnitá (Melanogrammus aeglefinus) a treska tmavá (Pollachius virens). Komerčně se využívají velká hejna makrel, které mají též trdliště západně od Britských ostrovů a v�Norském moři nacházejí zdroj obživy. V�korálových útesech Norského moře žijí různé druhy ryb rodu Sebastes, z�nichž nejznámější je okouník mořský (S. marinus). [editovat] Ostatní mořští živočichové a ptáci Z�velryb se v�Norském moři vyskytují ve větším množství plejtvák malý, keporkakové, plejtvák sejval a kosatka dravá. U�norského pobřeží se vyskytuje delfín bělonosý. Plejtváci jsou po staletích lovu větších druhů velryb s�převahou nejpočetnějším druhem velryb v�Norském moři. Kromě kosatky jsou ostatní druhy cestovatelé, kteří připlouvají v�letních měsících, aby využily potravních možností Norského moře. Kosatky jsou naproti tomu vázané na hejna sleďů v�Norském moři a sledují je do jejich zimovišť. Plejtváci jsou dodnes v�Norsku a na Islandu loveni. Jejich celková populace se odhaduje na 110 tisíc jedinců v�severním Atlantiku, přičemž Norsko ročně povolí ulovit zhruba tisíc jedinců. V�dřívějších dobách se velryby zpracovávaly na rybí tuk, v�současnosti se konzumuje velrybí maso. Velryba grónská, která patřila k�největším požíračům planktonu v�Norském moři, kvůli intenzívnímu lovu v�19. � století z�moře zmizela a je považována v�severním Atlantiku za vyhynulou. Totéž se dá říci o�plejtváku obrovském, jenž byl velice četný mezi ostrovem Jan Mayen a souostrovím Špicberky. V�dnešní době žije v�severním Atlantiku sotva několik exemplářů. Ve vzácných případech lze v�Norském moři spatřit vorvaňovce anarnaka. Další druhy zvířat, které žijí v�Norském moři a živí se rybami, jsou tuleň (čepcol hřebenatý, tuleň grónský) a krakatice Gonatus fabricii. Důležitými vodními ptáky v�Norském moři jsou papuchalk bělobradý, racek tříprstý a alkoun úzkozobý. Papuchalk a alkoun byli těžce postiženi kolapsem populace sledě. Papuchalkové na Lofotech neměli potravní alternativu k�mladým sleďům, po mnoho následujících let tak neměli žádná mláďata a v�dalších letech nepřežilo okolo 50 procent vylíhnutých mláďat. [editovat] Lidé a moře Velká část Norského moře je nárokována Norskem a dalšími pobřežními státy, Islandem a okolo Faerských ostrovů Dánskem, jako výlučná ekonomická zóna. Norsko od roku 2004 nárokuje dvanáctimílovou zónu jako teritoriální vody. Od roku 1976 nárokuje Norsko 200 mílovou výlučnou ekonomickou zónu, a díky ostrovu Jan Mayen a souostroví Špicberky tak jihovýchodní, severovýchodní a severozápadní část moře. Jihozápadní část moře leží v�dosahu Islandu a Faerských ostrovů. Pro lov sleďů přiděluje jednotlivým zemích pevné kvóty Komise pro rybolov v severovýchodním Atlantiku (NEAFC). Důvodem je ochrana populace sledě. V�poslední době komise přiděluje kvóty i�pro ostatní druhy ryb. Mimo přímé následky rybolovu a velrybářství ovlivňuje člověk životní prostředí Norského moře i�nepřímo. I�když je Norské moře celkově v�dobré kondici, je jeho ekosystém vystaven nejen klimatickému stresu, ale je také obětí znečištění. Do Norského moře se dostávají radioaktivní látky, které sem nesou mořské proudy od evropských břehů. Velkou roli zde hraje britský jaderný komplex Sellafield; celkově je britský jaderný průmysl největším jednotlivým zdrojem škodlivin plynoucích do Norského moře. V�Norsku a v�jeho pobřežních vodách ohrožují moře emise ropného průmyslu, únik škodlivin při těžbě ropy v�moři. Britské námořnictvo po dvou světových válkách potopilo v�moři neznámé množství munice a bojových chemických látek, přičemž menší část skončila i v�Norském moři. V�ochraně životního prostředí spadá Norské moře především pod OSPAR, Konvenci pro ochranu mořského životního prostředí v�severovýchodním Atlantiku. [editovat] Lov ryb a velryb Na lov tresek zavedly Norsko a Rusko po ustavení 200 mílového výlučného hospodářského pásma v�Norském a Barentsově moři kvóty. Přestože se detailně určují kvóty ryb na každou jednotlivou rybářskou loď, stavy tresek se stále snižují. Rybolov se v�oblasti Lofot provozuje již po několik staletí. Neúrodné a vzdálené ostrovy mají ve svých pobřežních vodách jednu z�nejbohatších oblastí rybolovu v�Evropě. Tresky z�velké části Atlantiku připlouvají v�zimě do pobřežních vod Lofotských ostrovů, aby se zde třely. Rybáři je lovili vlasci a do sítí, sušená treska byla do konce 19.�století hlavní exportním produktem Norska a nejdůležitějším hospodářským odvětvím severního Norska. Jeden ze zdrojů popisuje v�roce 1879 ostrovy: Kvůli početným mořským proudům a velkému množství bouří zde byl rybolov velice nebezpečný. Podle odhadů třetina rybářů našla smrt na moři za větrného dne, jako bylo „smrtelné pondělí“ v�roce 1821, kdy zemřelo na moři během jednoho dne několik stovek rybářů. Velice důležitou roli hrálo velrybářství. Angličan Stephen Bennet začal na Medvědím ostrově decimovat velká stáda mrože ledního. V�dalších letech potkávali objevitelé z�britské Moskevské společnosti, která původně hledala mořskou cestu severozápadní pasáží, stále ve vodách Norského moře velké skupiny velryb. Ostrov Jan Mayen se stal v�17.�století nejdůležitějším výchozím bodem v�Norském a Grónském moři pro holandské lovce velryb. Lovila se především velryba grónská, které se podle odhadů na počátku 16.�století vodách mezi ostrovem Jan Mayen a Špicberky nacházelo 25�000 kusů. V�těchto vodách kromě Holanďanů lovili Dánové a velrybáři z�hansovního města Hamburk, později dominovali Britové, a konečně v�19.�století se velrybářským národem stali Norové. V období 1615–1820 se okolí ostrova Jan Mayen, Špicberky, okolí Medvědího ostrova a Grónska stalo největším lovištěm velryb na světě. Počátkem 20.�století byly stavy velryb tak nízké, že se jejich komerční lov vyplatil již jen v�okolí souostroví Špicberky. V�roce 1903 uskutečnil Christen Christensen do vod jeho okolí výpravu na plejtváky obrovské, ale do roku 1912 se jejich stavy snížily natolik, že se komerční lov již dále nevyplatil. S�rozvojem techniky se počet velrybářů snižoval, ale počet ulovených velryb zůstal stejný nebo se zvyšoval. Za 40 let mezi lety 1864 až 1904 ulovili jen norští velrybáři 40�000 velryb. V první řadě se jednalo o�plejtvákovité, lovili se především kvůli tuku. Norové, později i�Švédové – především Svend Foyn – vyvinuli metody lovu velryb, které se později staly standardem pro moderní velrybářství a velmi vážně ohrozily stavy velryb. Dělo pro vystřelování harpun s�explozívní hlavicí mělo světovou premiéru v�Norském moři, stejně jako loď pro průmyslové zpracování ryb, nádrž na olej, která nahradila jednotlivé sudy, i vaření velrybího tuku v�tlakovém hrnci na palubě lodi. [editovat] Kraken a malstróm Norské moře leželo po mnoho staletí na okraji známého světa. Bylo proto obestřeno legendami. V�moři se má zdržovat obří hlavonožec kraken a potápět celé lodě. Ještě Encyclopaedia Metropolitana z�roku 1845 v�několikastránkovém příspěvku od Erika Pontoppidana píše o�největší obludě, jež se vyskytuje ve moři. Popis zní: „Obluda má průměr několika anglických mil, má rohy a může loď bez jakékoliv námahy stáhnout do mořských hlubin.“ Legenda má pravděpodobně původ v�historickém díle Olause Magnuse Historia de gentibus septentrionalibus z�roku 1539, kde je popis krakena a strašlivého mořského hada, jakož i�obřího víru malstrómu. Mezi Lofotskými ostrovy Moskenesøy a Værøy se objevuje silný mořský vír moskenstraumen, který do evropských dějin vešel jako malstróm a dal jméno celému druhu vírů. Byl jmenován již v Eddě a stával se motivem pro malíře a básníky od Edgara Allana Poea až po moderní autory komiksů. Ve Dvaceti tisících mílích pod mořem o malstrómu napsal Jules Verne: I když je uvedený románový popis značnou nadsázkou, malstróm u Lofotských ostrovů skutečně vzniká díky specifickým vlastnostem přílivu a odlivu a zvláštní topografii mořského dna. Je jedním z největších mořských vírů svého druhu. Na rozdíl od ostatních vírů nevzniká v průlivu či zátoce, ale na otevřeném moři. Má průměr 40 až 50 metrů a může ohrozit malé rybářské lodě, které na přelomu středověku a novověku vyplouvaly na moře. Vír přitahuje malá mořská zvířata, za nimiž se stahují tresky, které se jimi živí, za nimi zas k malstrómu připlouvají rybářské lodě. Malstróm se stal slavným i díky stejnojmenné básni Alfreda Tennysona, hraje roli v�Bílé velrybě Hermana Melvilla a je po něm pojmenována horská dráha v�Disneyparku. [editovat] Objevitelé a oceánografové Na ryby bohaté pobřeží severního Norska bylo osídlené již dříve, než vznikly první písemné prameny. Obyvatelé pobřeží byli dobří námořníci a za časů Vikingů osídlili Island a Grónsko a využívali trasy ležící západně od Norského moře při svých plavbách Atlantikem. Osady na Islandu a v�Grónsku ležely převážně na teplejším západním pobřeží ostrovů. První spolehlivější mapa severní Evropy Carta marina z�roku 1539 zobrazuje Norské moře jen jako pobřeží a nezobrazuje nic severně od Nordkappu. Norské moře mimo pobřeží se na mapy dostalo v�17.� století: v�první řadě jako část tedy hledané severovýchodní pasáže, dále jako bohaté loviště velryb. Jan Mayen byl objeven roku 1607 a v�následujících desetiletích se z�něj stala důležitá základna holandských velrybářů. Holanďan Willem Barents objevil Špicberky a Medvědí ostrov. Špicberky byly po staletí základnou ruských lovců mrožů. Ostrovy na okraji Norského moře byly rychle rozděleny mezi sféry vlivu pobřežních států. V�době vrcholícího lovu velryb bylo v�okolí souostroví Špicberky 300 rybářských lodí ročně s�dvanáctitisícovou posádkou, z�nichž se v�přístavech vždy nacházela současně velmi jen malá část lodí. Později přibyli k�velrybářům námořníci hledající severovýchodní a severozápadní pasáž a polární expedice. První měření hloubky Norského moře uskutečnil v�roce 1773 Constatine Phips na palubě lodi HMS Racehorse během své polární expedice a naměřil hloubku 683 fathomů (1249 metrů). V�pozdním 19. století začal v�Norském moři oceánografický průzkum. Pokles stavů tresek a sleďů u�Lofotského pobřeží donutil norskou vládu vyslat expedice s�měřícími přístroji. Zoolog Georg Sars a meteorolog Henrik Mohn přesvědčili norské ministerstvo vnitřních věcí v�roce 1874, že neexistují poznatky o�Norském moři mimo norské pobřeží a že poznatky musí být získány; příkladem jim byl Angličan Charles Wyville Thomson. Léta roků 1876 až 1878 strávili na lodi Vøringen v�prostoru Norského moře. Výsledky expedic shrnul Mohn v�publikaci Proudy Norského moře, kde poprvé představil dynamický model mořských proudů, do kterých zahrnul vítr, rozdíly tlaku vzduchu, teplotu moře a salinitu. Poprvé tak byla zveřejněna podložená zpráva o�proudech v Norském moři. [editovat] Lodní doprava Pobřeží Norského moře je řídce osídlené, pobřeží Severního ledového oceánu a jeho okrajová moře neměla až do 20. století prakticky žádné osídlení. Lodní doprava existovala po mnoho staletí jen pro rybářství či velrybářství nebo spojovala místa při pobřeží. Moře bylo nejdůležitější norskou spojnicí míst na pobřeží, lodní doprava však byla velice řídká. Na trasách podél pobřeží existuje již od konce 19. století lodní spojení mezi hustě zalidněným jižním Norskem a pobřežím severního Norska, kde vykonává přepravu osob a zboží minimálně jedna loď denně. Na významu nabyla lodní trasa Norským mořem vybudováním ruského, případně sovětského vojenského námořnictva v�Barentsově moři i pro lepší spojení tamějších přístavů se světem. Cesta Norským mořem je mnohem hůře kontrolovatelná ostatními námořními mocnostmi než ostatní námořní spojení Ruska či Sovětského svazu k�Atlantiku (Severní moře – Skagerrak – Kattegat – Baltské moře nebo Gibraltar – Středozemní moře – Bospor – Černé moře). Norské moře tvoří přímé spojení ruských přístavů (Murmansk, Archangelsk a Kandalakša) se severním Atlantikem, které nikdy nezamrzá. Toto nabylo na významu ve 20. století, kdy přístavy v�Baltském a Černém moři byly odříznuty od zbytku Ruska a cesty mimo Rusko neexistovaly. Vojensky důležité se staly za 2. světové války, kdy konvoje z�USA využívaly toto spojení. Z�USA vyplulo 811 lodí, z�toho 720 doplulo do ruských přístavů. Hmotnost zboží byla 4 milióny tun, bylo dodáno 5000 tanků a 7000 letadel. Spojenci ztratili v�při konvojích 18 válečných a 89 obchodních lodí, německé námořnictvo ztratilo bitevní křižník Scharnhorst, tři křižníky, 38 ponorek a mnoho letadel. V�létě pluly konvoje Grónským mořem, v�zimě je donutilo zalednění plout blíže k�norskému pobřeží. Nejdůležitější boje německého námořnictva proti těmto konvojům, především operace Rosselsprung v�červnu 1942, bitva v Barentsově moře v�prosinci 1942 a námořní bitva u Nordkappu v�prosinci 1943, se uskutečnily na hranicích Barentsova a Norského moře a poblíž Nordkappu. Na počátku studené války byly vztahy mezi státy východního a západního bloku na bodu mrazu, pozornost světa byla upřena především na střední Evropu. Norsko, především jeho východní část, se stalo prostorem pro špionážní a kontrolní akce. Když Sovětský svaz začal v�šedesátých a sedmdesátých letech dvacátého století budovat severní flotilu, která se stala největší ze čtyř sovětských flotil, začalo Norské moře hrát důležitější strategickou roli. V�Norském moři se nepřetržitě zdržovaly velké flotily Sovětského svazu a NATO, ve strategickém plánování obou bloků hrálo Norské moře důležitou roli. Velké námořní manévry severní a baltské flotily daly Norskému moři u�části armády pojmenování Mare soveticum. Jednak tudy vedla cesta sovětských lodí do Atlantiku a tím směrem k�USA, dále měla značná část sovětské flotily základnu v�Murmansku, kousek za hranicemi Norského moře. Aby Sovětský svaz mohl chránit svoji flotilu, bylo nutné, aby byl schopen bránit Norské moře. V�padesátých letech NATO plánovalo útok na Murmansk a zničení sovětských ponorek, v�dalších desetiletích byla strategie opatrnější. Hlavní důraz se kladl na prostor mezi Velkou Británií a Islandem, dále mezi Islandem a Grónskem. V�80. letech 20. století bylo Norské moře na přední linii obrany, bylo v�něm přítomno mnoho vojenských lodí a mělo být východiskem k�útoku na sovětské přístavy v�Barentsově moři. I�v�době uvolňování napětí mezi bloky bylo Norské moře svědkem mnoha „her na kočku a myš“ mezi sovětskými letadly a letadly NATO, mezi loděmi a především mezi ponorkami obou námořních mocností. Pozůstatkem studené války v�Norském moři je jaderná ponorka K-278 Komsomolec, která se potopila v�roce 1989 jihozápadně od Medvědího ostrova. Kdyby do okolního moře unikly radioaktivní látky z�ponorky, mohlo by to způsobit značné škody na životním prostředí Norského moře. Norské moře je součástí severovýchodní pasáže ze středoevropských přístavů do Asie. Lodní cesta mezi Evropou a Asií (Rotterdam – Tokio) přes Suezský průplav měří 21�100�km, cesta severovýchodní pasáží 14�100�km je tedy zřetelně kratší. Severovýchodní a severozápadní pasáž byly v�roce 2008 poprvé současně bez ledu. V�budoucnosti bude pravděpodobně Rusko těžit ropu a zemní plyn v�pobřežních vodách Severního ledového oceánu a část ropy přepravovat do Evropy a Ameriky tankery. V�roce 2002 proplulo Norským mořem 166 ruských tankerů, v�roce 2015 jich má být 615 a mají mít třikrát větší objem. [editovat] Zemní plyn Nejdůležitějším produktem Norského moře nejsou v�současné době ryby, ale ropa a především zemní plyn. Naleziště v�Norském moři nejsou dosud zcela prozkoumána a otevřena, jsou považována za velice vydatná a mohla by produkovat zemní plyn po několik desetiletí. Protože Norsko má ze Severního moře bohaté zkušenosti s�těžbou ropy a zemního plynu i�s�jejich úpravou, nebyly žádné politické problémy, když bylo v�roce 1993 v�Norském moři otevřeno první ropné pole. V�roce 2001 následovalo otevření naleziště zemního plynu Huldra na hranicích se Severním mořem, jednoho z�největších těžních zařízení v�Norském moři. Těžba zemního plynu v�Norském moři naráží na technické problémy, především na špatné počasí a mnohem větší hloubku moře než v�Severním moři. Těžba plynu do hloubky 500 metrů je dobře prozkoumána, vrty ve větší hloubce jsou teprve v�počáteční fázi. Vrty v�hloubkách více než půl kilometru se uskutečňují teprve od roku 1995, komerčně se využívá jen málo polí zemního plynu z�velkých hloubek moře. Nejdůležitějším ložiskem zemního plynu je v�současné době Ormen Lange, v�provozu je od roku 2007. Dle odhadů obsahuje 1,4x10¹³ kubických stop zemního plynu. Po nalezišti Troll by se mohlo stát nejdůležitějším norským polem zemního plynu. Je plynovodem Lengeled, v�současnosti nejdelším podmořským plynovodem na světě, napojeno na naleziště Sleipnir v�Severním moři, a tím na plynovody do přímořských států Severního moře. Další naleziště zemního plynu jsou v�přípravné fázi. Zvláštní výzvu představuje pole Kristin, ve kterém je tlak plynu prakticky stejný jako tlak, při kterém se tříští okolní horniny, což vede ke zpožďování zahájení těžby a k�technickým problémům.","Norské moře (norsky Norskehavet) je okrajové moře Atlantského oceánu, které bývá někdy řazeno k�Severnímu ledovému oceánu. Tvoří důležité spojení mezi otevřeným severním Atlantikem a Severním ledovým oceánem. Moře leží mezi Norskem, Islandem, souostrovím Špicberky a ostrovem Jan Mayen a má rozlohu 1,383 miliónu km2. Na rozdíl od Severního moře, navazujícího na jihu, a Barentsova moře na severovýchodě není šelfovým mořem, ale dosahuje hloubky až 4000 metrů. Jeho dno je velice členité a bohaté na ložiska ropy a zemního plynu, pobřežní vody slouží jako trdliště mnoha druhům ryb. Severoatlantský proud je příčinou vyrovnaných teplot vody po celý rok, které jsou zhruba o�10�°C vyšší než odpovídá stupni zeměpisné šířky. Spolu se sousedním Grónským mořem je Norské moře místem vzniku severoatlantského podmořského proudu (anglicky North Atlantic Deep Water); teplá voda Severoatlantského proudu s�vysokou salinitou se zde ochlazuje a klesá do hlubin oceánu. Norské moře je rozhodujícím místem pro vznik a udržení termohalinního výměníku světového oceánu. Reliéf dna moře je tvořen dvěma výraznými podmořskými pánvemi – Norskou pánví a Lofotskou pánví. Od Grónského moře je Norské moře na dně odděleno Mohnovým hřbetem. Před zhruba osmi tisíci lety došlo v�Norském moři k�obrovskému podmořskému sesuvu Storrega, který měl za následek vlnu tsunami na pobřeží Norského a Severního moře." de,18bbc8d1e876f350e095f55f38d3f594,"[Bearbeiten] Daten [Bearbeiten] Dienstzeit Für das Design des Bootes war das Zentrale Konstruktionsbüro Rubin (russisch: Центральное конструкторское бюро Рубин/ Transkription: Zjentralnoje konstruktorskoje bjuro Rubin) verantwortlich, Chefingenieur war S. N. Kowaljow. Die K-219 wurde auf der Marinewerft in Sewerodwinsk am Weißen Meer 1971 mit der Fabrikationsnummer 460 von Stapel gelassen und am 31. Dezember 1971 als einundzwanzigste Einheit der Yankee-Klasse in der Marinebasis Gadschijewo auf der Halbinsel Kola in Dienst gestellt, womit sie zur Nordflotte Rotes Banner gehörte. [Bearbeiten] Technische Daten Die K-219 war als Einheit der Yankee-Klasse knapp 130 Meter lang und 12 Meter breit, ihre Besatzung bestand aus 120 Mann. Die Druckhülle war in neun Abteilungen geteilt, vom Torpedoraum über den Raketenraum (Abteilung�4) und die Reaktor- und Maschinenräume (Nr.�7 und 8) bis zur Notausstiegsluke achtern. Die Hülle wurde in Zweihüllenbauweise konstruiert und bestand aus schwach-magnetischem Stahl, um die Erfassung durch U-Boot-Suchflugzeuge mittels Magnetanomaliedetektor zu erschweren. Der Antrieb bestand aus zwei Druckwasserreaktoren vom Typ OK-700. Deren Kerne, Typ VM-4, lieferten eine Leistung von jeweils 90 Megawatt. Die zwei fünfblättrigen Bronzeschrauben wurden über zwei Wellen angetrieben, die Leistung pro Welle lag bei 20.000 PS (14.710 kW). Die Bewaffnung bestand zu Beginn aus 16 Atomraketen vom Typ RSM-25, die jeweils zwei Nuklearsprengköpfe tragen konnten und eine Reichweite von geschätzten 2.000 Kilometern hatten. Nachdem in den 1970er Jahren der Abschusskomplex der Raketen vom Standard D-5 auf D-5U modernisiert worden war, konnte die K-219 die verbesserte RSM-25U mit einer Reichweite von ca. 3.000 Kilometern und zwei Gefechtsköpfen abfeuern. Zur Selbstverteidigung führte die K-219 außerdem Torpedos mit, die durch sechs Bugtorpedorohre ausgestoßen werden konnten. [Bearbeiten] Einsatzprofil Es ist nicht viel über die Geschichte der K-219 bekannt, jedoch einiges über das Einsatzprofil von U-Booten der Yankee-Klasse. Diese Boote, die U-Boot-gestützte, ballistische Raketen mit einer Reichweite von circa 3.000 km trugen, waren als versteckte Erstschlagswaffen oder als Zweitschlagskapazität konzipiert. Das Standardoperationsgebiet der Yankee-Klasse umfasste gut 600.000 km² und lag, in Nord-Süd-Richtung erstreckt, 2.800 bis 3.600 Kilometer vor der Ostküste der USA . Eine Patrouille dauerte drei Monate, wobei jeweils ein Monat für die An- sowie Abfahrt aus dem Operationsgebiet benötigt wurde. [Bearbeiten] Unfälle an Bord vor der letzten Fahrt An Bord der K-219 gab es mehrmals Schwierigkeiten mit den Nuklearraketen bzw. deren Silos und ihren Mündungsklappen. So war am 31. August 1973 die Dichtung der Mündungsklappe des Raketensilos Nr.�15 eingerissen, wodurch Wasser in das Silo eindringen konnte. Dieses bildete mit ausgelaufenem Raketentreibstoff (Distickstofftetroxid) aggressive Salpetersäure, welche die Treibstoffleitung einer RSM-25-Rakete beschädigte. Die sich daraufhin bildende Mischung aus zwei Treibstoffkomponenten explodierte, ein Mann wurde getötet und der Raketenraum des U-Bootes wurde komplett geflutet. Nach dem Unfall wurde Silo�15 außer Betrieb gesetzt, indem die Mündungsklappe zugeschweißt wurde. Im Januar 1986 gab es während einer Übung Probleme beim Abfeuern einer Rakete. Es gelang der Besatzung erst nach mehreren Stunden, die Rakete in das Zielgebiet bei Nowaja Semlja zu schießen, jedoch ließ sich daraufhin die Mündungsklappe des Rohres Nr.�8 nicht mehr schließen. Als Folge musste das Boot auftauchen und bei einem Sturm der Stärke 8 an der Oberfläche fahrend in den Hafen zurückkehren. [Bearbeiten] Atlantik-Unterquerung September 1986 Am 3. September 1986 legte die K-219 aus ihrem Heimathafen Gadschijewo ab, um westwärts in Richtung der Küste der Vereinigten Staaten von Amerika zu fahren. Dort sollte sie, bestückt mit 15 Atomraketen, auf Patrouille gehen. Bereits kurz nach dem Tauchen in der Barentssee fing Silo�6 an zu lecken, jedoch meldete der zuständige Offizier Petratschkow dies nicht an Kapitän Britanow, um zu verhindern, dass seine Abteilung eine vorzeitige Rückkehr in den Heimathafen zu verantworten hatte. Das Unterseeboot wurde im Nordatlantik zwischen Großbritannien und Island vom Lauschsystem SOSUS erfasst. Die United States Navy war damit über seine Anwesenheit im Atlantik informiert. Dieser Entdeckung hatte Kapitän Igor Britanow dadurch zu entgehen versucht, dass er im „Geräuschschatten“ eines Frachters die am Meeresgrund verankerten SOSUS-Bojen überquerte. Bereits einige Stunden bevor die K-219 Anfang Oktober in ihrem Patrouillengebiet 680 Meilen nordöstlich der Bermuda-Inseln ankam, war sie von einem U-Boot der Los-Angeles-Klasse, der USS Augusta (SSN-710), aufgespürt worden. Dies war jedoch auch auf der K-219 bemerkt worden, so dass es zu einer wechselseitigen Verfolgung beider Unterseeboote bis zum 3. Oktober 1986 kam. [Bearbeiten] Das Unglück am 3. Oktober [Bearbeiten] Explosion an Bord Das Problem mit der defekten Dichtung an Silo�6 bestand am 3. Oktober immer noch; das Silo musste ungefähr zweimal pro Tag leergepumpt werden. Als die K-219 in den frühen Morgenstunden des Tages einen Irren Iwan fuhr, um etwaige Verfolger hinter sich zu entdecken, riss die Dichtung komplett und das Silo lief voll Wasser. Der Versuch, das Silo leerzupumpen, schlug fehl. Es bildete sich dort, wie schon bei dem Unfall im Jahre 1973, ein explosionsfähiges Gasgemisch. Deshalb bat Waffenoffizier Petratschkow, das U-Boot auf 50�m Tiefe zu bringen, um den Raketenschacht entlüften und die Rakete ausstoßen zu können. Der Tiefenwechsel war notwendig, um die empfindliche Rakete vor dem Zerdrücken durch den hohen Wasserdruck in großen Tiefen zu schützen. Der Prozess, eine RSM-25 ausschwimmen zu lassen, dauerte bei Booten der Yankee-Klasse ungefähr fünf Minuten. Da sich das Gasgemisch aber bereits während des Ausschwimmens entzündete, explodierte die Rakete noch im Silo, riss das Silo zur Seeseite hin auf und beschädigte sogar die Plutonium-Gefechtsköpfe der Rakete. Teile davon wurden sowohl ins Meer als auch in den volllaufenden Raketenraum geschleudert, außerdem bildeten sich diverse Säuren, welche zusammen mit Meerwasser zu giftigen Gasen reagierten. Durch das Volllaufen des mittschiffs hinter dem Turm liegenden Raketenraums sank das Boot sofort auf eine Tiefe von circa 300 Meter ab, nahe der maximalen Tauchtiefe des Bootes. Da es zum Zeitpunkt der Explosion keine Fahrt gemacht hatte, lag kein Druck auf den Rudern, weswegen sich das Boot nicht steuern ließ. Bei einer Tiefe von ungefähr 350�m entschied Kapitän Britanow, sämtliche Tauch- und Regelzellen des U-Bootes mit der an Bord befindlichen Druckluft anzublasen, um das Wasser aus den Tanks zu verdrängen. Durch den dadurch entstehenden Auftrieb wird das so genannte Notauftauchen eingeleitet, bei dem das U-Boot in steilem Winkel zur Wasseroberfläche schießt. Dieses Manöver rettete auch die K-219, die nur zwei Minuten nach der Explosion die Oberfläche durchbrach. Abteilung�4, der Raketenraum, wurde mittels der wasserdichten Schotten verschlossen, nachdem die Besatzung den halb gefluteten, mit giftigen Gasen durchsetzten Raum verlassen hatte. Im Unterschied zum letzten Mal konnte sich die gebildete Salpetersäure durch die Gummidichtungen der Schotten in Richtung Bug und Heck fressen. Durch die Gase wurde das Boot quasi in zwei Hälften geteilt, da ein Betreten des Raketenraumes unmöglich geworden war: Kommandozentrale und Torpedoraum im Bug vor dem Raketenraum und Medizinstation, Reaktorraum und -kontrolle und Turbinenraum im Heck dahinter. [Bearbeiten] Drohende Kernschmelze Die Besatzung wurde in den Bug bzw. das Heck beordert, möglichst weit von der Explosionsstelle entfernt und es wurden Gasmasken ausgegeben. Bald darauf zeigten die Temperaturanzeiger der VM-4-Nuklearreaktoren sehr hohe Temperaturen, der Fluss der Kühlflüssigkeit im Reaktor nahm immer weiter ab. Die Daten ließen nur den Schluss zu, dass eine Kernschmelze unmittelbar bevorstand. Jedoch ließ sich der Reaktor an Backbord nicht wie vorgesehen von der Kontrollstation aus abschalten, da entweder die sich ausbreitenden Gase die Leitungen angegriffen hatten, oder die starke Hitze die Auslöser der Kontrollstäbe beschädigt hatte. Aus diesem Grund musste die Reaktorschnellabschaltung manuell ausgeführt werden, wozu sich die Besatzung der Reaktorabteilung direkt in die Reaktorkammer begeben musste. Dies bedeutete auch, dass sie sich starker radioaktiver Strahlung aussetzte. Die an Bord befindlichen Kontaminationsschutzanzüge waren nicht in der Lage, die Matrosen insbesondere vor der starken Gamma- und Neutronenstrahlung direkt in der Nähe des Reaktorkerns zu schützen. Der Offizier der Reaktorabteilung, Belikow und der 20-jährige Matrose Sergej Preminin gingen in die Reaktorkammer, um die Reaktorschnellabschaltung durchzuführen. Als Belikow erschöpft aus der Reaktorkammer kam, hatte er drei der vier Stäbe des Backbordreaktors gesenkt. Dieses war eine Arbeit, die große körperliche Kraft erforderte, da die Halterungen der Stäbe von der herrschenden Hitze inzwischen stark verbogen waren. Daraufhin betrat Preminin die Reaktorkammer und schaffte es nach zwei Versuchen, die beginnende Kernschmelze zu stoppen. Als er den Reaktorraum entkräftet verlassen wollte, konnte er das Schott nicht mehr öffnen, da sich zwischen der Reaktorkammer und der dahinter liegenden Reaktorkontrollstation ein Druckunterschied aufgebaut hatte. Preminin starb in der heißen Reaktorkammer, als der Rest der Crew sich weiter in Richtung Heck bewegen musste, um den giftigen Gasen zu entkommen, die sich im Boot ausbreiteten. Preminin erhielt posthum den Orden des Roten Sterns dafür, eine Kernschmelze mitten im Golfstrom unter Einsatz seines Lebens verhindert zu haben. Währenddessen hatte die K-219 Kontakt mit einem sowjetischen Frachtschiff aufgenommen, der Fjodor Bredkin, welche sich der Unglücksstelle näherte. Andere Schiffe vor Ort waren ein ziviler Schlepper der US Navy, die USNS Powhatan, und weiterhin die USS Augusta. Außerdem wurde die Stelle von Patrouillenflugzeugen des Typs P-3C Orion vom US-Marinefliegerstützpunkt auf den Bermudas überflogen. [Bearbeiten] Versuchtes Abschleppmanöver Zu diesem Zeitpunkt der Geschehnisse gab es sowohl in der US Navy wie auch in der sowjetischen Marine Pläne, die K-219 abschleppen zu lassen. Die Amerikaner wollten unter dem Schleier der Nothilfe genaue Pläne vom Boot und den Waffen erlangen; für die Sowjets war dies eine Möglichkeit, die für sie peinliche Situation zu beenden. Dafür spannte die Fjodor Bredkin Taue, die am Turm und am Bug des U-Bootes befestigt wurden. Diese rissen nach einiger Zeit im Schlepp jedoch. Während einige Quellen berichten, dass die Augusta die Taue mit ihrem Turm gekappt habe, gibt es andere Berichte, dass das U-Boot durch einbrechendes Wasser Auftrieb verlor und dadurch tiefer sank und der erhöhte Wasserwiderstand letztlich zum Reißen der Taue führte. Von sowjetischen Flugzeugen abgeworfene Ersatzausrüstung versank auf der Stelle, da an den Kisten keine Schwimmer angebracht worden waren. Die immer wieder angebotene Hilfe der USNS Powhatan wurde abgelehnt, da die Motivation der US Navy zu offensichtlich war. Wegen der sich beschleunigenden Ausbreitung der giftigen Gase an Bord der K-219 wurde die gesamte Besatzung auf den Frachter Fjodor Bredkin evakuiert, nur Kapitän Britanow blieb an Bord des U-Bootes. Auch während der Evakuierung führte die USS Augusta wieder Störmanöver aus. Sie fuhr mit ausgefahrenem Periskop auf die Rettungsboote zu, entweder in der Hoffnung, mit der Videokamera Bilder des Inneren der Boote zu bekommen, oder in der Absicht, die Boote zum Kentern zu bringen. [Bearbeiten] Der Untergang Am 6. Oktober kamen Befehle aus Moskau. Darin wurde die Besatzung der K-219 zurück an Bord geordert, um das Boot selbst an der Oberfläche zurück in die Sowjetunion zu fahren, da das Abschleppen des Bootes nicht mehr möglich sei. Bevor die Besatzung zurückkehren konnte, sank die K-219 jedoch in den frühen Morgenstunden mit 14 Atomraketen und beiden Reaktoren auf ca. 5.550�m Tiefe des Hatteras-Tiefs. Möglich ist, dass Kapitän Britanow die K-219 versenkte, da er wusste, dass eine Rückkehr auf das Boot den Tod für seine Besatzung bedeuten würde. Dafür könnte er ein Torpedorohr geöffnet und sich selbst durch die vordere Notausstiegsluke gerettet haben. Wahrscheinlicher ist, dass die K-219 durch das in den Raketenraum eingebrochene Wasser sank. Fest steht, dass Britanow auf einem Rettungsfloß gefunden wurde und an Bord der Fjodor Bredkin ging. Vier Männer starben an Bord der K-219. Dieses waren Waffenoffizier Alexander Petratschkow, Maschinist Igor Chartschenko, Waffenmaat Nikolai Smogljuk und Reaktortechniker Sergej Preminin. Kapitän Britanow wurde nach seiner Rückkehr in der Sowjetunion Verletzung seiner Sorgfaltspflicht, Hochverrat und Sabotage vorgeworfen; er erwartete seinen Prozess im damaligen Swerdlowsk, bis er im Mai 1987 vom neuen Verteidigungsminister Dmitri Jasow von allen Anklagepunkten freigesprochen wurde. [Bearbeiten] Reaktionen der Marinen Aus der sowjetischen Marine wurde verlautbart, dass die Raketenexplosion durch eine Kollision mit einem amerikanischen U-Boot verursacht worden sei. Gestützt wurde diese These dadurch, dass die USS Augusta Ende Oktober 1986 mit Kollisionsschäden in ihren Heimathafen, die Naval Submarine Base New London in Groton, Connecticut, einlief. Wahrscheinlich ist jedoch, dass die Augusta in den Wirren nach dem Sinken der K-219 mit einem sowjetischen U-Boot der Delta-Klasse, der K-279, kollidierte, welches kurze Zeit später ebenfalls mit Kollisionsschäden in die Sowjetunion zurückkehrte. Auch Igor Britanow sagte nach dem Ende des Kalten Krieges in einem Gespräch mit Bediensteten der US Navy: „There was no collision“ Sowohl die amerikanische als auch die russische Regierung veröffentlichten im Laufe des 3. Oktobers Meldungen zu dem Unglück, die US Navy gab eine Pressekonferenz, in der sie Karten mit dem von Kontamination bedrohten Gebiet zeigte. Beide Marinen teilten mit, dass zu keinem Zeitpunkt die Gefahr einer Nuklearexplosion oder von Kontamination der Umgebung bestanden habe. Kritisch war vor allem der Zeitpunkt des Unglücks, auch deshalb hielten sich beide Seiten mit konkreten Anschuldigungen zurück – gerade auch im Vergleich zu früheren wie auch späteren ähnlichen Ereignissen wie zum Beispiel der Verlust der K-141 Kursk im Jahre 2000. Der Grund dafür waren die am 11. Oktober und 12. Oktober 1986 stattfindenden Abrüstungsgespräche zwischen Ronald Reagan und Michail Gorbatschow auf Island. Darin ging es um die Abrüstung von in Europa stationierten Mittelstreckenraketen. Die US Navy gab später als Reaktion auf Veröffentlichungen in Büchern folgendes Statement zu den Vorwürfen ab: Auf deutsch: [Bearbeiten] Folgen Das Wrack der K-219 wurde nie gehoben; es liegt heute noch in circa 5.500 Metern Tiefe. 1986 und 1987 schickte das Russische Marine-Institut ein Tieftauchboot mit einer Kamera zum Wrack. Angeblich soll dieses hunderte Bilder aufgenommen haben, die jedoch bis heute (Stand 2009) der Geheimhaltung unterliegen. Die Raketen an Bord der K-219 enthielten insgesamt 30 Atomsprengköpfe mit rund 91 Kilogramm (200 lbs) radioaktivem Material. Diese wurden durch die Explosion und den steigenden Druck während des Sinkens nach Aussagen von Wissenschaftlern der russischen Atomwaffen-Forschungsanstalt Arzamas-16 zerstört, das Plutonium entsprechend freigesetzt. Auf Wrackteilen, die die Sowjetunion nach dem Sinken gesammelt hat, sind radioaktive Spuren gefunden worden. Das U-Boot-Wrack ist in eine Art Lehmboden gesunken. Tests zeigten, dass dieser in der Lage ist, Plutonium zu absorbieren. Da die Wasserbewegung in diesen Tiefen außerdem sehr langsam ist, ist es wahrscheinlich, dass sich kaum Radioaktivität ausgebreitet hat. Auch über weitergehende Verbreitung durch die Nahrungskette ist nichts bekannt. [Bearbeiten] Rezeption Der ehemalige Marineattaché an der US-Botschaft in Moskau, Peter Huchthausen schrieb zusammen mit dem ehemaligen Ersten Offizier der K-219, Igor Kurdin, der direkt vor der letzten Fahrt von K-219 das Boot verließ, den Tatsachenbericht Hostile Waters, der 1997 in englischer Sprache im Arrow Books Verlag erschien. Im Januar 2003 erschien das Buch in Deutsch als In feindlichen Gewässern – Das Ende der K-219 im Mittler & Sohn Verlag, Hamburg. Des Weiteren gab es mehrere Veröffentlichungen in weiteren Sachbüchern, zum Beispiel in Jagd unter Wasser von Sherry Sontag und Christopher Drew, 2000 erschienen bei Goldmann. Ebenfalls 1997 veröffentlichte Warner Bros. den HBO-Film Hostile Waters (deutscher Titel: Im Fahrwasser des Todes) mit Rutger Hauer, Martin Sheen und Max von Sydow, welcher in Deutschland auf VHS-Kassette und DVD erschienen ist. Gegen diesen Film ging Kapitän Britanow gerichtlich vor, da von ihm keine Genehmigung vorlag, seine Person darzustellen. Er gewann den Prozess im August 2004 und bekam Schadenersatz in einer nicht genannten Höhe zugesprochen.","K-219 war ein Atom-U-Boot der sowjetischen Marine. Sie gehörte dem Typ Projekt 667A an, NATO-Bezeichnung: Yankee-I-Klasse. Als Raketen-U-Boot (SSBN) war es die Aufgabe der 1971 gebauten K-219, im Zuge der nuklearen Abschreckung U-Boot-gestützte ballistische Raketen vor die Küste der Vereinigten Staaten von Amerika zu tragen, um im Falle eines Atomkrieges eine möglichst kurze Reaktionszeit zu gewährleisten. Am 6. Oktober 1986 sank sie im Atlantischen Ozean, nachdem sie wegen der Explosion einer ihrer Raketen seit dem 3. Oktober an der Oberfläche trieb. Der Großteil der Mannschaft konnte gerettet werden. Ihr letzter Kommandant war Igor Britanow, der Erste Offizier war Sergei Wladimirow, Waffenoffizier war Alexander Petratschkow und der Politoffizier war Juri Sergijenko." de,c19aec16912ccb00b68eb7495835ec56,"[Bearbeiten] Fossilbeschreibung [Bearbeiten] Geschichte und Merkmale des Irritator-Fossils Irritator wurde 1996 von den Paläontologen Martill, Cruickshank, Frey, Small und Clarke erstmals wissenschaftlich beschrieben. Diese Beschreibung basierte auf dem Fund eines Schädels, des Holotypus, aus der Santana-Formation im östlichen Brasilien im südlichen Teil des Bundesstaates Ceará im Araripe-Becken. Er lag im Romualdo-Schichtglied, das der Unteren Kreidezeit zugeordnet wird. Den Fund hatten private Sammler gemacht. Diese hatten versucht, den fossilen Schädel durch eine gipsähnliche Modelliermasse zu vervollständigen, wodurch die Rekonstruktion durch die Präparatoren sehr aufwendig wurde. Über eine Computertomografie konnte zudem festgestellt werden, dass der Schädel künstlich verlängert wurde, indem Teile des Oberkiefers an den Zwischenkiefer (Prämaxillare) montiert wurden. Heute wird das Fossil in der Sammlung des Staatlichen Museums für Naturkunde in Stuttgart unter der Katalognummer SMNS 58022 aufbewahrt. Der Schädel ist fast komplett erhalten und gilt als der vollständigste Schädelfund eines Spinosauriden. Er zeichnet sich vor allem durch seine ungewöhnlich lange und gebogene Schnauzenregion aus, die seitlich stark komprimiert ist. Die Gesamtlänge des vollständigen Schädels wird auf etwa 84 Zentimeter geschätzt. Er besitzt einen deutlichen Sagittalkamm, der von der Stirn über das Nasalia bis auf das Prämaxillare verläuft und sich somit über den gesamten Schädel zieht; ein solcher Kamm ist zwar auch bei einigen anderen Dinosauriern zu finden, für die Theropoda ist er jedoch nur selten nachgewiesen. Die Nasenlöcher sind nach hinten bis fast vor die Augen verschoben und durch die Verschmelzung des Zwischenkiefers zu einem sekundären Munddach wird die Choane, die innere Nasenöffnung, nach hinten in Richtung Rachen verlagert. Die Zähne weisen eine einzigartige Einbettung der stark verlängerten und geraden Zähne mit konischen Zahnkronen auf, die einen mesolingualen Zahnwechsel anzeigt, bei dem neue Zähne zwischen die aktuell genutzten Zähne geschoben werden; dies wird aufgrund der nahen Verwandtschaft aktuell auch für Spinosaurus angenommen. Dabei weisen die Zähne Längen von 6 bis etwa 40 Millimeter auf. Das obere der beiden Schläfenfenster (Supratemporalfenster) des Schädels ist fast vollständig reduziert, und auch andere Merkmale der Schädelanatomie lassen eine klare Abgrenzung von Irritator von anderen bekannten Gattungen zu. Eine Reihe von Merkmalen wie etwa die geringe Anzahl der Oberkieferzähne und deren Form teilt Irritator mit Spinosaurus. Viele weitere Merkmale können für übergeordnete Taxa angenommen, aufgrund der häufig fehlenden Schädel jedoch nicht abgesichert werden. Im Jahr 2004 wurden ebenfalls in der Santana-Formation Teile einer Wirbelsäule, bestehend aus drei Kreuz- und sechs Schwanzwirbeln, gefunden, die sich aufgrund des Aufbaus der Wirbelkörper den Spinosauriden zuordnen lassen. Mit sehr hoher Wahrscheinlichkeit gehören diese Wirbel ebenfalls zu Irritator, da dieser der einzige bislang bekannte Spinosauride der Formation ist. [Bearbeiten] Angaturama limai Kellner & Campos, 1996 Angaturama limai aus der gleichen Zeit wie Irritator challengeri wurde im Februar 1996 von Alexander W. A. Kellner und Diogenes A. Campos erstmals ebenfalls auf der Basis eines Fossils aus der Santana-Formation beschrieben und wird heute mehrheitlich als Synonym zu Irritator angesehen. Einzelne Wissenschaftler nehmen sogar an, dass es sich bei den beiden Fossilien um Teile des Schädels desselben Individuums handelt. . Kellner und Campos (2000) sowie Machado und Kellner (2005) vertreten allerdings die Ansicht, dass es sich um zwei unterschiedliche Arten handelt und dass Angaturama einen deutlich höheren und seitlich mehr abgeflachten Schädel hatte als Irritator. Das Fossil besteht nur aus dem Vorderteil des Schädels, der sich dadurch auszeichnet, dass er sehr schmal ist und einen prämaxillaren Sagittalkamm trägt. Im Prämaxillare war ein abgebrochener Zahn mit teilweise erhaltener Zahnkrone erhalten, der dem eines Irritator entspricht; insgesamt trug das Prämaxillare 7 Zähne, wie aus den Zahnfächern hervorgeht, wobei der dritte Zahn der größte war. Das beschriebene Fossil wird heute unter der Nummer USP GP/2T-5 an der Universidade de São Paulo verwahrt. Es wurde als der erste bekannte Überrest eines Dinosaurierschädels aus Brasilien beschrieben , die Beschreibung von Irritator challengeri erfolgte jedoch zu einem Zeitpunkt, als sich die von Angaturama noch im Fachreview befand und stellte damit tatsächlich die erste Dinosaurierbeschreibung aus der Santana-Formation da. Für den Fall, dass Angaturama und Irritator tatsächlich als Angehörige der gleichen Art angesehen werden, wäre Irritator challengeri somit der gültige wissenschaftliche Name (Prioritätsregel). [Bearbeiten] Fundlokalität und Paläoökologie Der genaue Fundort des Irritator-Fossils ist unbekannt, da der Schädel erst über Fossilienhändler und -sammler der Wissenschaft zugetragen wurde. Die Gesteinsmasse, welche den Schädel einschloss, die Matrix, konnte aufgrund lithologischer Merkmale einem Gestein des Romualdo-Member der Santana-Formation zugeordnet werden; bestätigt wurde diese Einordnung durch Mikrofossilien von Muschelkrebsen der Gattung Pattersoncypris sowie Fischschuppen, die dem Ichthyodectiden Cladocylus zugeordnet werden konnten. Eine Befragung der lokalen Fossilienhändler durch den Erstbeschreiber ergab einen Fundort nahe dem Dorf Buxexé nahe Santana do Cariri an der Flanke des Chapada do Araripe in einer Höhe von etwa 650�m NN. Da dort tatsächlich Gestein aus dem Romualdo-Member aufgeschlossen ist, wird dieser Fundort als sehr wahrscheinlich für das Fossil angesehen. Das Romualdo-Member der Santana-Formation wird gemeinhin aufgrund der Fischfauna dem Albium und damit dem letzten Abschnitt der Unterkreide zugeordnet, wohingegen die häufig zur Biostratigraphie genutzten Muschelkrebse (Ostracoda) eine Einordnung in das Aptium nahe legen. Die Schichten haben entsprechend ein Alter von etwa 110�Millionen Jahren und stammen aus einer Zeit, in der die Kontinente Afrika und Südamerika im nördlichen Teil Brasiliens noch miteinander verbunden waren. Der Horizont der Santana-Formation, in dem beide Fossilien gefunden wurden, entstand mit sehr hoher Wahrscheinlichkeit durch die Sedimentation in einem flachen Binnensee, der mit Süß- oder Brackwasser gefüllt war. Bezüglich der Salinität vermitteln die bisher gemachten Fossilienfunde ein ambivalentes Bild, so spricht das Vorhandensein einiger Süßwasser-Fische für ein salzfreies oder salzarmes Wasser, es wurden jedoch auch Formen gefunden, die als typischerweise marin gelten. Die gefundenen Insekten sind eher ein Indiz für Süßwasser, der Fund der an Salzwasser angepassten Schildkröte Santanachelys gaffneyi wiederum lässt Salzwasser vermuten. Die größte Anerkennung findet daher die Theorie, nach der es sich um eine brackige Lagune handelte, die mit dem Meer in Verbindung stand. Das Klima war tropisch-warm und soll dem heutigen Klima in Brasilien weitgehend entsprochen haben. [Bearbeiten] Lebensweise Irritator challengeri ernährte sich wie die in großer Zahl in der Santana-Formation gefundenen Flugsaurier wahrscheinlich von Fischen, die er in dem ehemals dort gelegenen See jagte. Irritator war dabei wahrscheinlich wie die heutigen Krokodile ein Nahrungsgeneralist, der neben den Fischen auch alle anderen Tiere fraß, die er fangen konnte. Durch eine fossilisierte Halswirbelsäule eines Flugsauriers mit einem darin steckenden Zahn, der Irritator zugeordnet wird, gilt als gesichert, dass auch Flugsaurier zu seinem Nahrungsspektrum gehörten. Ob er diese als aktiver Jäger erbeutete oder als Aasfresser tote Tiere fraß, ist nicht bekannt. Auf eine Ernährung, die hauptsächlich auf Fischfang basierte, deutet die bei allen Spinosauriden verlängerte und sehr schmale Schnauze mit den relativ gleichförmigen spitzen Zähnen hin. Es handelt sich dabei um eine Konvergenz zu vielen anderen Tiergruppen, die sich im Laufe der Evolution an Fische als Nahrung angepasst haben. So findet man diese Ausgestaltung vor allem bei Krokodilen (sehr stark ausgeprägt etwa beim Ganges- und beim Sunda-Gavial), aber auch bei Walen, und vielen ausgestorbenen Meeresreptilien wie den Ichthyosauriern, den Mosasauriern und einigen Plesiosauriern. Die verlängerten konischen Zähne, die keine Sägekanten besitzen, eignen sich vor allem zum Zupacken und Festhalten der gesamten Beute und unterscheiden sich dadurch von den Zähnen der Fleischfresser, die nach dem Zupacken Teile der Beute abreißen bzw. schneiden müssen. Weit nach hinten verlagerte Nasenlöcher sowie das sekundäre Munddach ermöglichen die Atmung auch, wenn sich der Großteil der verlängerten Schnauze unter Wasser befindet oder ein Beutetier festhält. Insbesondere der Sagittalkamm von Irritator ist zudem ein Indiz für eine ausgeprägte Nackenmuskulatur, die notwendig ist, um die Schnauze gegen den Wasserwiderstand durch das Wasser zu ziehen und den Kopf schnell zurückzuziehen. Sues et al. 2002 stellen allerdings heraus, dass es keinen Grund gäbe anzunehmen, dass sich die Spinosauridae vollständig auf den Fischfang spezialisiert haben. Sie betonen vielmehr, dass diese Schädelmorphologie eine generalistische Ernährung, die sich vor allem auf kleine Beutetiere fixiert und dabei den Fischfang einschließt, befürwortet und führen dabei an, dass im Skelett des ebenfalls den Spinosauriden zugeordneten Baryonyx Teile eines jungen Iguanodon, also eines landlebenden Pflanzenfressers, gefunden wurden. Naish et al. 2004 teilen diese Annahme auch für Irritator und stellen dar, dass er als Generalist im Küstenbereich sowohl aquatische als auch terrestrische Beutetiere jagte und zudem wahrscheinlich zusätzlich Aas suchte. Vor allem bei Irritator sowie bei Suchomimus wird vor allem eine Konvergenz zu den Krokodilen regelmäßig diskutiert, die bei Suchomimus (= „Krokodilnachahmer“) sogar namensgebend ist. Einzelne Fossilien der Spinosauriden wurden in der Vergangenheit sogar irrtümlich für Krokodilfossilien gehalten und beschrieben, so etwa Baryonyx-Fossilien aus Portugal, die ursprünglich als Suchosaurus beschrieben und erst 2007 als Baryonyx erkannt wurden. Mit Ausnahme des Schädels gibt es allerdings keine Konvergenzen mit Krokodilen im Körperbau der bekannten Spinosauriden, sodass eine generelle Anpassung an eine aquatische Lebensweise ausgeschlossen wird. [Bearbeiten] Systematik Irritator challengeri wurde von seinen Erstbeschreibern 1996 in die Maniraptora innerhalb der Tetanurae eingeordnet. Hier sollten sie eine eigene Familie Irritatoridae innerhalb der Bullatosauria sein. Angaturama wurde dagegen in die Spinosauridae als neue Gattung eingeordnet und im gleichen Jahr ordnete Kellner auch Irritator in diese Familie ein. . Diese Einordnung übernahmen Sues et al. 2002 ebenfalls für die mittlerweile als Synonyme erkannten Fossilien, sodass sie heute als allgemein akzeptiert angesehen wird. Paul Sereno et al. stellten 1998 bei der Erstbeschreibung von Suchomimus tenerensis einen phylogenetischen Stammbaum der Spinosauridae dar, der diese in die zwei Unterfamilien Spinosaurinae und Baryonychinae aufteilte und Irritator als Schwesterart der Gattung Spinosaurus definierte. Bestätigt wurde diese Darstellung von dal Sasso et al. 2006. Demnach bilden Suchomimus und Baryonyx, dessen einziger Vertreter Baronyx walkeri 1986 aus England beschrieben wurde, zusammen die Baryonychinae, während Irritator und Spinosaurus als Spinosaurinae diesen gegenübergestellt wurden. Sasso et al. fügen den Baryonychinae zudem den 1998 beschriebenen Cristatusaurus lapparenti hinzu, der in der ursprünglichen Darstellung von Sereno et al. noch nicht beschrieben war. Als Schwestergruppe der gesamten Spinosauridae werden die Torvosauridae mit den Gattungen Torvosaurus und Eustreptospondylus benannt, die jedoch heute den Megalosauridae zugeschlagen werden. Begründet wird dieser Stammbaum vor allem durch Merkmale der Schädelmorphologie, da dieser Teil des Skeletts bei den meisten Arten zumindest teilweise vorhanden ist. Die Spinosauroidea werden primär durch die Ausbildung der kräftigen Vordergliedmaßen mit einer sichelartigen Daumenkralle begründet. Die als Spezialisierung auf den Fischfang erfolgte Verlängerung der Schnauzenregion durch eine parallele Verlängerung sowohl des Maxillare wie auch des Prämaxillare, die spezifische Ausgestaltung der Nasenhöhle sowie die Bildung eines sekundären Munddaches sind sehr gewichtige eigenständige Merkmale (Apomorphien), die die Monophylie der Spinosauridae absichern. Hier werden zudem Merkmale angeführt wie die weit nach hinten verlagerten Nasenlöcher und die konischen Zähne, ein kleines postnasales Schädelfenster und die spezifische Ausgestaltung des Hirnschädels, der im Vergleich mit anderen Theropoden relativ kurz, dafür aber tief ausgebildet ist. Bei den Spinosaurinae kam es zu einer Reduktion der Anzahl der prämaxillaren und maxillaren Zähne mit einer damit einhergehenden Vergrößerung der Zahnabstände sowie einer fast geraden Ausbildung der Zähne, die sowohl bei Irritator als auch bei Spinosaurus vorhanden ist. Spinosaurus wird gegenüber Irritator hauptsächlich über die starke Vergrößerung der Dornfortsätze der Wirbelsäule und das dadurch gebildete Rückensegel begründet – wie diese beim Irritator ausgesehen haben ist allerdings nicht bekannt. [Bearbeiten] Rekonstruktion Obwohl von Irritator auch nach Zusammenfügen der beiden bekannten Fossilien nur ein Schädel vorhanden ist, ist eine relativ realistische Rekonstruktion des gesamten Tieres möglich. Die Paläontologen profitieren in diesem Fall stark von den Arten, die in die nähere Verwandtschaft des Irritator eingeordnet werden und von denen sehr vollständige Skelette existieren oder existiert haben (das in München aufbewahrte Skelett von Spinosaurus wurde im Zweiten Weltkrieg zerstört). Über einen Merkmalsvergleich können viele Merkmale bei Irritator als Plesiomorphien, also bereits in der gemeinsamen Stammart vorhandene Merkmale, vorausgesetzt werden – darunter vor allem die Haltung und Gestaltung der Gliedmaßen sowie der allgemeine Körperbau und die Körperhaltung. Da beispielsweise alle fossilen Theropoda biped und landlebend waren und dies auch für alle anderen Arten Spinosauroidea zutrifft, kann man diese Merkmale auch für den Irritator annehmen – es ist extrem unwahrscheinlich, dass Irritator apomorph diese sehr zentralen Merkmale in stark abgewandelter Form ausgebildet hat. Entsprechend kann man fast alle Merkmale, die die nahe verwandten Arten Baryonyx, Spinosaurus und Suchomimus gemeinsam haben auch mit sehr hoher Wahrscheinlichkeit als bei Irritator existent voraussetzen – dadurch ist eine Grundrekonstruktion möglich. Nicht möglich ist dagegen beispielsweise die gesicherte Annahme eines Rückensegels, das nur für Spinosaurus nachgewiesen ist; da jedoch auch Suchomimus stark verlängerte Dornfortsätze hatte, ist zumindest dieses Merkmal für Irritator auch anzunehmen. [Bearbeiten] Namensgebung Martill et al. beschrieben in ihrem 1996 erschienenen Beitrag sowohl die Gattung als auch die bislang einzige bekannte Art innerhalb der Gattung. Die Namensgebung der Gattung Irritator wurde von den Autoren mit der Irritation begründet, die sie empfanden, als sie die künstliche Verlängerung der Schnauze des Fossils bemerkten. Namensgebend für die Art war der fiktive Professor Challenger in Sir Arthur Conan Doyles Roman „Die vergessene Welt“ („The Lost World“), wodurch Irritator als zweite Art neben dem Flugsaurier Arthurdactylus conandoylei, der ebenfalls in der Santana-Formation gefunden wurde, in seiner Benennung auf Conan Doyle hinweist. Angaturama wurde von Kellner und Campos für die Benennung des von ihnen beschriebenen Fossils gewählt, weil das Wort in der Sprache der Tupi für „edel“ steht. Das Epitheton limai ist eine Würdigung der Arbeit des brasilianischen Paläontologen Murilo Rodolfo de Lima, der das Fossil gefunden und den Erstbeschreibern übergeben hat.","Irritator ist eine Gattung theropoder Dinosaurier mit nur einer beschriebenen Art (Typusart). Irritator wird zu den Spinosauriden gezählt, einer Gruppe bipeder Dinosaurier mit stark verlängerter Schnauze und geraden Zähnen. Das wahrscheinlich bis zu acht Meter lange Tier lebte vor ungefähr 110 bis 100 Millionen Jahren (Albium) in der unteren Kreidezeit im heutigen Südamerika. Von diesem Dinosaurier wurde bisher nur der etwa 80 Zentimeter lange fossile Schädel im Romualdo-Member, einem Schichtglied der brasilianischen Santana-Formation, gefunden. Da dieser den Schädeln von Suchomimus und Spinosaurus stark ähnelt, nimmt man an, dass er, wie diese, verlängerte Dornfortsätze an den Wirbeln besaß. Diese Art wird heute allgemein als identisch (synonym) mit Angaturama limai angesehen, der zur selben Zeit am gleichen Ort gelebt hat und von dem nur der vorderste Teil eines Schädels bekannt ist." de,b46555b13574e8f79dbdce7101786118,"[Bearbeiten] Anlass und Verlauf der Zabern-Affäre [Bearbeiten] Leutnant Forstner beleidigt die Elsässer Der noch nicht 20-jährige Leutnant Günter Freiherr von Forstner hatte sich während einer Rekruteneinweisung in Zabern am 28. Oktober 1913 in abfälliger Weise über die Einwohner geäußert. Zu seinen Soldaten sagte er: „Wenn Sie angegriffen werden, dann machen Sie von Ihrer Waffe Gebrauch; wenn Sie dabei so einen Wackes niederstechen, dann bekommen Sie von mir noch zehn Mark.“ Zudem warnte er seine Männer mit einer aggressiv wirkenden Sprache vor französischen Auslandsagenten, die sie für die Fremdenlegion abwerben wollten. [Bearbeiten] Öffentliche Entrüstung und unnachgiebige Militärs Am 6. November informierten die beiden Lokalzeitungen Elsässer und Zaberner Anzeiger die Öffentlichkeit über diese Ereignisse. Die Bevölkerung protestierte in den nächsten Tagen entschieden gegen diese Behandlung durch das preußische Militär. Der elsass-lothringische Statthalter Karl von Wedel legte dem Regimentskommandeur Ernst von Reuter sowie dem Kommandierenden General Berthold von Deimling die Versetzung des Leutnants nahe. Aus Sicht der Militärs war dies jedoch mit der Ehre und dem Ansehen der Armee nicht vereinbar. Leutnant von Forstner wurde lediglich zu sechs Tagen Hausarrest verurteilt. Die amtliche Stellungnahme der Behörden in Straßburg am 11. November spielte den Vorfall herunter und interpretierte „Wackes“ als allgemeine Bezeichnung für streitsüchtige Personen. Elf Tage später verhaftete man zehn Angehörige der fünften Kompanie des Infanterieregimentes 99, denen vorgeworfen wurde, geheimhaltungspflichtige Tatsachen über die Zabern-Affäre der Presse gemeldet zu haben. Die Proteste in der elsässischen Öffentlichkeit gingen davon unbeeindruckt weiter. Zur weiteren Verschlechterung der Stimmung trug bei, dass sich Leutnant von Forstner nach seinem Hausarrest wieder in der Öffentlichkeit zeigte und dabei auf Weisung des Garnisonskommandos stets von einer Eskorte aus vier bewaffneten Soldaten begleitet wurde, was besonders bei alltäglichen Verrichtungen wie dem Einkaufen von Schokolade und Zigaretten wie eine Provokation wirkte. Bei seinen Auftritten außerhalb der Kaserne wurde von Forstner dann auch wiederholt vor allem von jugendlichen Demonstranten verhöhnt und beschimpft, ohne dass die lokalen Polizeibehörden dies verhindern konnten. Oberst Ernst von Reuter forderte daraufhin auf Weisung von General von Deimling den Vorsitzenden der lokalen Zivilverwaltung, Direktor Mahler, auf, die Ordnung mit Hilfe der Polizei wiederherzustellen, anderenfalls müsse er selbst Maßnahmen ergreifen. Mahler, der als Elsässer mit der Bevölkerung sympathisierte, wies die Bitte zurück, da die Protestierenden sich friedlich verhalten und keine Gesetzesverstöße begangen hätten. [Bearbeiten] Die Situation eskaliert Am 28. November versammelte sich erneut eine große Menschenmenge auf dem Platz vor der Kaserne des preußischen Militärs, was diesmal zu einer unangemessenen Gegenreaktion der Truppen führte. Von Reuter wies Leutnant Schadt, der zu diesem Zeitpunkt die Kommandogewalt über die Wachposten hatte, an, die Menschenmenge aufzulösen. Dieser rief die Wachen zu den Waffen und forderte die demonstrierenden Bürger dreimal auf, auseinander zu gehen und ihre Versammlung zu beenden. Anschließend trieben die Soldaten die Menge unter Androhung von Waffengewalt über den Platz in eine Seitenstraße und verhafteten ohne Rechtsgrundlage eine größere Anzahl von Personen. Unter den Gefangenen waren auch der Präsident, zwei Richter und ein Staatsanwalt des Zaberner Landgerichts, die beim Verlassen des Gerichtsgebäudes zufällig in die Menge geraten waren. 26 der verhafteten Personen wurden über Nacht im Keller des Schlosses, dem so genannten Pandurenkeller, festgehalten. Außerdem durchsuchten Soldaten rechtswidrig die Redaktionsräume einer der lokalen Zeitungen nach Hinweisen auf jene Informanten, die die Fehlgriffe Forstners an die Öffentlichkeit gebracht hatten. Über die Stadt wurde der Belagerungszustand verhängt, sodass das Militär faktisch die Regierungsgewalt übernahm und die zivile Verwaltung außer Kraft setzte. Zur Verhinderung weiterer Demonstrationen und Aufläufe ließ man Soldaten mit aufgepflanztem Bajonett in den Straßen patrouillieren und Maschinengewehre aufstellen. [Bearbeiten] Die ersten Reaktionen des Kaisers Kaiser Wilhelm II. befand sich zu der Zeit zur Jagd auf dem Gut von Max Egon Fürst zu Fürstenberg in Donaueschingen. Obwohl diese Reise schon lange vor den Ereignissen in Zabern organisiert wurde, hinterließ das Desinteresse Wilhelms einen schlechten Eindruck. Gerüchten zufolge hatte Kaiserin Auguste Viktoria sogar einen Zug angefordert, mit dem sie zu ihrem Ehegatten fahren und ihn zu einer Rückkehr nach Berlin bewegen wollte. Nach Einschätzung des Historikers Wolfgang J. Mommsen unterschätzte Wilhelm II. zu diesem Zeitpunkt die politische Dimension der Vorfälle im Elsass. Die Berichte, die der elsass-lothringische Statthalter Karl von Wedel nach Donaueschingen sandte und in denen er die Vorfälle als exzessiv sowie unrechtmäßig beschrieb und um persönliche Rücksprache mit dem Kaiser bat, wurden hinhaltend beantwortet. Wilhelm II. wollte zuvor den Bericht des Militärischen Hauptquartiers in Straßburg abwarten. Am 30. November trafen der preußische Kriegsminister Erich von Falkenhayn, der zuständige Kommandierende General in Straßburg Berthold von Deimling und einige andere ranghohe Offiziere in Donaueschingen ein, womit sechstägige Beratungen begannen. Die Öffentlichkeit wurde dadurch zusätzlich aufgebracht, da der Kaiser offenbar nur die Sichtweise des Militärs hören wollte. Reichskanzler Theobald von Bethmann Hollweg, der übergangen wurde und immer mehr unter Druck geriet, trat der Konferenz kurz vor ihrem Ende bei. Das Ergebnis war aus Sicht kritischer Bevölkerungsschichten ernüchternd, der Kaiser billigte das Verhalten der Militäroffiziere und sah keine Anhaltspunkte dafür, dass sie ihre Befugnisse überschritten hätten. Deimling sandte einen General nach Zabern, der die Zivilgewalt am 1. Dezember wieder einsetzte. [Bearbeiten] Forstners zweiter Fehltritt Am 2. Dezember fand in Zabern eine Militärübung statt. Die Szenerie wurde u.�a. von einem Schustergesellen von der Straße aus beobachtet, der beim Anblick des jungen, herausgeputzten Forstner in Gelächter ausbrach, dem sich einige umstehende Einwohner anschlossen. Der Leutnant verlor daraufhin die Beherrschung und streckte mit seinem Säbel den Schuster nieder, der schwere Kopfverletzungen davontrug. Dieser neuerliche Akt der Aggression spitzte die Affäre weiter zu. Forstner wurde von einem Militärgericht in erster Instanz zu 43 Tagen Arrest verurteilt, die zweite Instanz hob das Urteil sogar ganz auf. Obwohl ihn fünf bewaffnete Soldaten begleitet hatten und der Schuster unbewaffnet sowie halbseitig gelähmt war, interpretierten die Richter sein Handeln als Notwehr, da der Schuhmacher sich der Majestätsbeleidigung schuldig gemacht hatte. In Militärkreisen erhielt Forstner Zuspruch, da er mit seiner Gewalttat die Ehre der Armee verteidigt habe. [Bearbeiten] Proteste im ganzen Deutschen Reich Bereits am 28. November hatte sich der Gemeinderat von Zabern in einem Telegramm an Kaiser Wilhelm II., Bethmann Hollweg und Falkenhayn gewandt und gegen die willkürlichen Verhaftungen seiner Bürger protestiert. Zwei Tage später fand in Mülhausen eine 3000 Teilnehmer starke Versammlung der SPD statt, die gegen die Übergriffe der Soldaten demonstrierte. In einer Resolution bezeichneten die Teilnehmer den Staat als Militärdiktatur und forderten dazu auf, notfalls auch durch Streiks gegen die herrschenden Zustände zu opponieren. In Straßburg riefen die Bürgermeister mehrerer Städte Elsass-Lothringens am 2. Dezember den Kaiser auf, Maßnahmen zu ergreifen, um den Schutz ihrer Bewohner vor Militärwillkür zu gewährleisten. Die Welle der Empörung breitete sich auf das ganze Reich aus, insbesondere im Umfeld der SPD herrschte Entsetzen über die Vorgehensweise des Militärs. Am 3. Dezember rief der Parteivorstand der SPD alle Organisationen der Partei zu Protestversammlungen auf. Vier Tage später fanden in siebzehn deutschen Städten, u.�a. in Berlin, Breslau, Chemnitz, Duisburg, Düsseldorf, Elberfeld, Köln, Leipzig, Mülheim an der Ruhr, München, Solingen und Straßburg, Kundgebungen statt, auf denen Sozialdemokraten gegen die Willkürherrschaft der Militärs demonstrierten und Bethmann Hollweg sowie Falkenhayn zum Rücktritt aufforderten. An den Ereignissen in Zabern entzündete sich eine Volksbewegung gegen den Militarismus und für die Verteidigung der Rechte der nationalen Minderheiten im deutschen Reich. Ein Einlenken der Regierung oder des Kaisers war jedoch nicht zu erkennen. Um weiteren Problemen vorerst aus dem Weg zu gehen, ordnete der Kaiser von Donaueschingen aus am 5. Dezember eine vorübergehende Verlegung der Zaberner Einheiten an. In den nächsten beiden Tagen zogen die Soldaten auf die Truppenübungsplätze Oberhofen (bei Hagenau) und Bitsch um. Die weiteren Auflehnungen wurden unterdrückt. Das Kriegsgericht in Straßburg verurteilte am 11. Dezember zwei Rekruten aus Zabern zu drei bzw. sechs Wochen Militärarrest, weil sie die beleidigenden Äußerungen Forstners öffentlich bestätigt hatten. Die Straßburger Polizei beschlagnahmte auf Antrag des dortigen Generalkommandos des XV.�Armeekorps unter General von Deimling am 17. Dezember eine von der Grammofonfirma Cromer und Schrack hergestellte Schallplatte. Diese offenbarte in Dialogen, die mit Trommelwirbel untermalt waren, die Geschehnisse im Rahmen der Zabern-Affäre. Zudem stellten die Militärs Strafantrag wegen der Beleidigung deutscher Offiziere. Dementsprechend erlahmten die Proteste. [Bearbeiten] Missbilligungsvotum gegen Bethmann Hollweg Die Ereignisse in Zabern lösten auch im Reichstag erregte Debatten aus. Das Zentrum, die SPD und die Fortschrittliche Volkspartei richteten parlamentarische Anfragen an den Kanzler. Drei Abgeordnete�– Karl Hauss vom Zentrum, Adolph Röser von der Fortschrittspartei und Jacques Peirotes von den Sozialdemokraten�– eröffneten die Diskussion am 3. Dezember, indem sie jeweils stellvertretend für ihre Partei ihre kritische Sicht auf die Zabern-Affäre darlegten. Bethmann Hollweg spielte in seiner anschließenden Rede das Verhalten der Militärs herunter. Laut Beobachtern der Debatte wirkte er sichtlich nervös und angeschlagen. Nach ihm äußerte sich zum ersten Mal Falkenhayn vor dem Reichstag. Er verteidigte die Offiziere, die nur ihre Pflicht getan hätten und griff unter anderem die Presse scharf an, die mit propagandistischen Methoden die Affäre hochgespielt hatte, um Einfluss auf das Militär zu nehmen. Zu diesem Zeitpunkt wurde deutlich, wie unterschiedlich die Ansichten von Reichstag und Reichskanzler waren. Die Debatte wurde am nächsten Tag fortgeführt, Bethmann Hollweg äußerte sich dabei erneut zu den Ereignissen. Zwar machte seine zweite Rede einen besseren Eindruck, doch sie konnte die Stimmung im Reichstag nicht mehr umdrehen. Noch am 4. Dezember machte zum ersten Mal in der Geschichte des Kaiserreichs das Parlament von der Möglichkeit eines Missbilligungsvotums (§ 33a der Geschäftsordnung des Reichstags) Gebrauch, die ihm seit 1912 zustand. Mit 293 Stimmen bei 4 Enthaltungen und 54 Gegenstimmen, welche ausschließlich aus den Reihen der Konservativen kamen, missbilligte es das „nicht der Anschauung des Reichstages“ entsprechende Verhalten der Regierung. Auswirkungen hatte das Votum jedoch nicht, sodass die Zabern-Affäre als anschauliches Beispiel für die politischen Verhältnisse im Deutschen Kaiserreich am Vorabend des Ersten Weltkriegs dienen kann. Zwar forderte die SPD Bethmann Hollweg auf, die Konsequenzen aus der Missbilligung zu ziehen, doch der Kanzler lehnte einen Rücktritt erwartungsgemäß ab und verwies darauf, nur vom Vertrauen des Kaisers abhängig zu sein, wie es Artikel 15 der Reichsverfassung in der Tat vorsah: Allein der Kaiser konnte das Amt des Reichskanzlers neu besetzen. Wilhelm II. war aber keinesfalls bereit, sich der Entscheidung des Reichstags zu beugen, da er eine Parlamentarisierung des Reiches, die seinen Interessen und staatsphilosophischen Anschauungen widersprach, bekämpfte und den Einfluss des Reichstags und der Parteien möglichst gering halten wollte. Zugleich bestritt Bethmann Hollweg auch, dass Interpellationen des Parlaments eine bindende Wirkung auf die Regierung entfalten. Ein Versuch der SPD, den Haushalt des Reichskanzlers am 9. Dezember abzulehnen und ihn dadurch aus dem Amt zu drängen, fand nicht genügend Zustimmung. Lediglich die Polenpartei unterstützte das Ansinnen der Sozialdemokraten. [Bearbeiten] Folgen [Bearbeiten] Der Prozess gegen von Reuter und Schadt Die vom 5. bis 10. Januar 1914 vor dem Kriegsgericht in Straßburg erfolgte Gerichtsverhandlung sprach die beiden Hauptverantwortlichen Oberst von Reuter und Leutnant Schadt vom Vorwurf frei, sich unrechtmäßig Zivilpolizeigewalt angeeignet zu haben. Das Gericht entschuldigte sich zwar für die Übergriffe der Soldaten, sprach die Schuld aber den Zivilbehörden zu, deren Aufgabe es gewesen wäre, für Ordnung zu sorgen. Es verwies dabei auf eine bis dahin vergessene preußische Kabinettsorder aus dem Jahre 1820, bei der es zudem zweifelhaft war, ob sich die Rechtmäßigkeit auch auf die Reichslande erstreckte. Gemäß der Order muss der höchstrangige Militärbeamte einer Stadt die rechtliche Gewalt an sich reißen, wenn die Zivilverwaltung den Schutz der Ordnung vernachlässigt. Weil die Angeklagten aufgrund dieser Bestimmungen gehandelt hatten, konnten sie nicht verurteilt werden. Während viele liberale Bürger, die den Prozess interessiert verfolgt hatten, nun bitter enttäuscht waren, machte sich unter den anwesenden Militärs großer Jubel über das Urteil breit, noch im Gerichtssaal gratulierten sie den Angeklagten. Auch Wilhelm II. zeigte sich sichtlich erfreut und verlieh von Reuter gar postwendend einen Orden. Das Militär verließ die Bühne als starker und selbstbewusster Sieger, hatte sich doch seine Unantastbarkeit im Kaiserreich bestätigt. [Bearbeiten] Gesetzliche Regelung des Militäreinsatzes im Inneren Am 14. Januar beschloss der Reichstag, einen Ausschuss einzusetzen, der die Rechte des Militärs gegenüber der Zivilgewalt gesetzlich regeln sollte. Zwei Anträge des NLP-Vorsitzenden Ernst Bassermann und des Zentrumspolitikers Martin Spahn, welche die Reichsregierung zur Klärung der zivilrechtlichen Kompetenz militärischer Instanzen aufforderten, wurden zehn Tage später vom Reichstag mehrheitlich gebilligt. Das Ergebnis, die „Vorschrift über den Waffengebrauch des Militärs und seiner Mitwirkung zur Unterdrückung innerer Unruhen“, erließ der Kaiser am 19. März. Sie untersagte es der preußischen Armee, eigenmächtig in die Kompetenz ziviler Behörden einzuschreiten. Stattdessen muss ein Truppeneinsatz vorher von der Zivilgewalt angefordert werden. Das Gesetz hatte bis zum 17. Januar 1936 Bestand, als die Nationalsozialisten es mittels der „Verordnung über den Waffengebrauch der Wehrmacht“ aufhoben. [Bearbeiten] Wiederaufleben der Reichstagsdebatte Der Strafrechtstheoretiker Franz von Liszt entfachte eine neue Debatte im Reichstag, als er die Gültigkeit der Kabinettsorder aus dem Jahre 1820 bestritt. Am 23. Januar bestätigte Bethmann Hollweg im Reichstag jedoch die Geltung der Order und legitimierte dadurch die militärischen Handlungen in Zabern. [Bearbeiten] Folgen für Elsass-Lothringen Das Verhältnis zwischen Elsaß-Lothringen und dem übrigen Deutschen Reich wurde merklich in Mitleidenschaft gezogen. Elsässer und Lothringer fühlten sich der Willkür des deutschen Militärs schutzloser denn je ausgeliefert. Die zweite Kammer des elsass-lothringischen Parlaments äußerte sich in einer Resolution am 14. Januar zu den Vorfällen. Während sie das Verhalten der Zivilbehörde verteidigte, verurteilte sie die Aktion des Militärs sowie den Freispruch des Regimentskommandeurs von Reuter. Landtagsabgeordnete verschiedener Parteien gründeten in Straßburg am 26. Februar die Liga zur Verteidigung Elsaß-Lothringens. Das Parlament erließ zudem am 16. Juni eine Verordnung, nach der zukünftig alle Wehrpflichtigen den Dienst nur außerhalb des deutschen Reichslandes (also Elsass-Lothringen) ableisten sollen. Durch die Zabern-Affäre kam es auch zu personellen Veränderungen, infolge deren die beiden wichtigsten zivilen Positionen in Elsass-Lothringen neu besetzt wurden. Am 31. Januar wurde der Staatssekretär im Ministerium für Elsaß-Lothringen, Hugo Freiherr Zorn von Bulach, durch den Potsdamer Oberpräsidialrat Siegfried Graf von Roedern ersetzt. Der Reichsstatthalter Karl Graf von Wedel nahm am 18. April seinen Hut, woraufhin der Kaiser zur Enttäuschung der Elsässer den preußischen Innenminister Johann von Dallwitz in dieses Amt brachte. Dallwitz war ein entschiedener Verfechter des Obrigkeitsstaates und lehnte auch die Verfassung ab, die man dem Reichsland 1911 gewährt hatte. [Bearbeiten] Verarbeitung in Literatur und Sprache Der Schriftsteller Heinrich Mann verarbeitete die Zabern-Affäre in seinem Roman Der Untertan. Der Schriftsteller Ulrich Rauscher höhnte in einem Gedicht über den „braven Bürger“: Kurt Tucholsky machte sich in einem Gedicht für den Vorwärts über den „Mut“ von Leutnant Forstner lustig: In Anlehnung an das Verhalten des Militärs fand der Begriff zabernism als Bezeichnung für den Missbrauch militärischer Gewalt oder für tyrannisches, aggressives Verhalten im Allgemeinen Eingang in die englische Sprache.","Die Zabern-Affäre (frz. Affaire de Saverne oder Incident de Saverne) war eine innenpolitische Krise, die sich Ende 1913 im Deutschen Kaiserreich ereignete. Ursache waren Proteste im elsässischen Zabern (frz. Saverne), dem Standort zweier Bataillone des preußischen Infanterie-Regiments 99, nachdem ein Leutnant die elsässische Bevölkerung beleidigt hatte. Das Militär reagierte auf die Proteste mit rechtlich nicht gedeckten Willkürakten. Diese Übergriffe führten zu einer Reichstagsdebatte über die militaristischen Strukturen der deutschen Gesellschaft und die Stellung der Reichsleitung im Verhältnis zu Kaiser Wilhelm II. Die Affäre belastete nicht nur das Verhältnis zwischen dem Reichsland Elsaß-Lothringen und dem übrigen Deutschen Reich schwer, sondern führte auch zu dem ersten Missbilligungssvotum in der deutschen Geschichte gegen den Reichskanzler und zu einem erheblichen Ansehensverlust des Kaisers." el,0218db401253e76a84a568453a7cda5f,"[Επεξεργασία] Νεανικά χρόνια Ο Ρεμπώ γεννήθηκε στην αγροτική περιοχή Σαρλβίλ (Charleville) των Αρδεννών στη βορειοανατολική Γαλλία, κοντά στα σύνορα με το Βέλγιο. Ο πατέρας του, Φρεντερίκ Ρεμπώ, ήταν στρατιωτικός και η μητέρα του, Βιταλί Κυίφ, κόρη εύπορου αγρότη από την περιοχή Ρος (Roche), κοντά στη Σαρλβίλ. Πέρασε το μεγαλύτερο μέρος της παιδικής του ηλικίας στο αγρόκτημα της οικογένειας της μητέρας του, στη Ρος, μαζί με τον μεγαλύτερο αδελφό του Φρέντερικ και τις νεότερες αδελφές του, Βιταλί και Ιζαμπέλ. Όταν ο Ρεμπώ ήταν έξι ετών, ο πατέρας του εγκατέλειψε την οικογένεια χωρίς να γυρίσει ποτέ πίσω. Για τη ρήξη που προκλήθηκε μεταξύ των γονέων του, έχουν υποστηριχθεί αρκετές εκδοχές, χωρίς κάποια από αυτές να μπορεί να αποδειχθεί. Ο Φρεντερίκ Ρεμπώ έλειπε συχνά από το σπίτι, εξαιτίας του επαγγέλματός του, ενώ κατά τις λίγες επισκέψεις του, ανάλωνε τον ελεύθερο χρόνο του στη συγγραφή . Από την άλλη πλευρά, η μητέρα του Ρεμπώ θεωρούσε κάθε λογοτεχνικό έργο ανώφελο, ενώ ο δύσκολος χαρακτήρας της ενδεχομένως να συντέλεσε στο χωρισμό του ζευγαριού. Ένα δείγμα του σκληρού χαρακτήρα της περιέγραψε ο ίδιος ο Ρεμπώ στο ποίημά του Les Poètes de Sept Ans (Ο επτάχρονος ποιητής), στο οποίο περιγράφει τον ποιητή με «μέτωπο γεμάτο εξογκώματα» . Μετά τη φυγή του πατέρα του, ο Ρεμπώ και τα τέσσερα αδέλφια του αναγκάστηκαν να ζήσουν φτωχικά και δύσκολα χρόνια, υπό την αυστηρή παρουσία της μητέρας τους, η οποία φρόντισε με επιμέλεια για τη μόρφωσή τους. Τον Οκτώβριο του 1861, ο Ρεμπώ εισήχθη μαζί με τον αδελφό του στο Ινστιτούτο Ροσσά, όπου φοίτησε για περίπου τρία χρόνια. Στο διάστημα αυτό, διακρίθηκε κερδίζοντας πολυάριθμα αριστεία και επαίνους, στα λατινικά, στη γραμματική, στην ιστορία, στη γεωγραφία, αλλά και στην αριθμητική. Στερημένος από παιδικές παρέες, λόγω της αυστηρής επαγρύπνησης της μητέρας του, ασχολήθηκε σχεδόν αποκλειστικά με το διάβασμα και τη μελέτη. Τον Απρίλιο του 1865, μετά από απόφαση της μητέρας του, μεταφέρθηκε στο Κολέγιο της Σαρλβίλ, όπου σύντομα διακρίθηκε εκ νέου στα μαθήματα και οι ικανότητες του προκάλεσαν μεγάλη εντύπωση, μεταπηδώντας από την πέμπτη τάξη του δημοτικού στην πρώτη τάξη του γυμνασίου. Μεταξύ των διακρίσεών του, ξεχωρίζουν επίσης οι δημοσιεύσεις εργασιών του στην εφημερίδα της εκπαιδευτικής κοινότητας Moniteur de l'Enseignement Superieur καθώς και πολυάριθμα βραβεία που κέρδιζε σε διαγωνισμούς των σχολείων της περιφέρειας. Στις αρχές του επόμενου χρόνου, το ποίημά του με τίτλο Les Étrennes des ophelins, δημοσιεύτηκε στην εφημερίδα La Revue pour Tous και αποτελεί πιθανότατα ένα από τα καλύτερα δείγματα των πρώιμων έργων του. Λίγες ημέρες μετά τη δημοσίευση του ποιήματος, το Κολέγιο της Σαρλβίλ υποδέχτηκε ένα νέο δάσκαλο, τον Ζορζ Ιζαμπάρ (Georges Izambard), ο οποίος εξελίχθηκε σε ένα είδος λογοτεχνικού συμβούλου του Ρεμπώ. Εκείνος, με τη σειρά του, συνέχιζε να γράφει ποίηση και να παρουσιάζει αντίγραφα των έργων του στον Ιζαμπάρ, ο οποίος με τη σειρά του δάνειζε βιβλία από την προσωπική του συλλογή στον μαθητή του. Στις πρώιμες λογοτεχνικές του συνθέσεις, ο Ρεμπώ άντλησε στοιχεία από την ανθολογία Le Parnasse contemporain των παρνασσιστών, αποστέλλοντας μάλιστα ένα δικό του ποίημα προς δημοσίευση, με αποδέκτη τον Τεοντόρ ντε Μπανβίλ, το οποίο όμως δεν έγινε τελικά δεκτό. Στις 19 Ιουλίου 1870, κηρύχθηκε ο Γαλλογερμανικός πόλεμος, με αποτέλεσμα ο Ιζαμπάρ να εγκαταλείψει τη Σαρλεβίλ. Το Κολέγιο της πόλης έπαψε να λειτουργεί κατά τη διάρκεια του πολέμου, γεγονός που θα έδινε και ένα οριστικό τέλος στην επίσημη σχολική εκπαίδευση του Ρεμπώ. Οι πολιτικές εξελίξεις σε συνδυασμό με τη φυγή του Ιζαμπάρ, τού προκάλεσαν μελαγχολία και τάσεις φυγής, σημειώνοντας σε μία επιστολή προς τον δάσκαλό του: «Η πατρίδα μου ξεσηκώνεται. Προσωπικά θα προτιμούσα να τη δω να ξανακάθεται.» . Στις 31 Αυγούστου εγκατέλειψε το σπίτι του και επιβιβάστηκε στο τρένο, με προορισμό το Παρίσι. Εξαιτίας της αδυναμίας του να καλύψει οικονομικά το αντίτιμο του εισιτηρίου, είχε προμηθευτεί ένα για τη συντομότερη διαδρομή μέχρι το Σαιν Κεντέν, ταξιδεύοντας στο υπόλοιπο της διαδρομής κρυφά. Κατά την άφιξή του στο Παρίσι, έγινε αντιληπτός από την αστυνομία, με αποτέλεσμα να συλληφθεί και να φυλακιστεί. Χάρη σε ένα γράμμα που απέστειλε στον Ιζαμπάρ, ζητώντας τη βοήθειά του, οι αρχές τον έστειλαν σε εκείνον και φιλοξενήθηκε στο σπίτι της οικογένειάς του στο Ντουαί. Παρέμεινε εκεί για περίπου τρεις εβδομάδες, εργαζόμενος ως δημοσιογράφος της εφημερίδας Liberal du Nord, της οποίας ήταν εκδότης ο Ιζαμπάρ. Αρνούμενος αρχικά να επιστρέψει στη μητέρα του, η οποία σε αλληλογραφία με τον Ιζαμπάρ τον κατηγορούσε για τη φυγή του γιου της, επέστρεψε τελικά στη Σαρλβίλ, στις 27 Σεπτεμβρίου, με συνοδό τον Ιζαμπάρ. Τα καινούργια του ποιήματα ήταν εμπνευσμένα από τις πρόσφατες εμπειρίες του και επιθυμούσε να εκδοθούν με τη βοήθεια του Πωλ Ντεμενύ, τον οποίο είχε γνωρίσει στο Ντουαί και ήταν συνιδιοκτήτης εκδοτικού οίκου στο Παρίσι. Μία εβδομάδα μετά την επιστροφή του, ο Ρεμπώ εγκατέλειψε ξανά τη Σαρλβίλ με προορισμό αυτή τη φορά τη βελγική πόλη Σαρλρουά, όπου αναζήτησε εργασία στην εφημερίδα Journal de Charleroi, χωρίς όμως επιτυχία. Επόμενοι σταθμοί της περιπλάνησής του υπήρξαν το Φυμέ, το Βιρέ, οι Βρυξέλλες και τέλος το Ντουαί, όπου επισκέφτηκε εκ νέου το σπίτι του Ιζαμπάρ. O Ρεμπώ επέστρεψε στο Παρίσι και θεωρείται πιθανό πως βρέθηκε εκεί στο αποκορύφωμα των γεγονότων της Κομμούνας, στα τέλη Απριλίου του 1871. Η σχέση του με την παρισινή Κομμούνα είναι εν γένει αμφιλεγόμενη, όπως και το αν βρισκόταν στην πόλη κατά τη διάρκειά της, ωστόσο κάτι τέτοιο φαίνεται να βεβαιώνεται από ισχυρισμούς του Βερλαίν, καθώς και από μία αστυνομική έκθεση του 1873, σύμφωνα με την οποία ήταν «μέλος των ατάκτων της Κομμούνας» . Τρία ποιήματά του θεωρούνται επηρεασμένα από την Κομμούνα και πρόκειται για τα L’Orgie parisienne, Les Mains de Jeanne-Marie και Chant de guerre parisien. Πιθανώς απογοητευμένος από τις αντίξοες εμπειρίες του, ο Ρεμπώ έστειλε στις 13 Μαΐου του 1871, από τη Σαρλβίλ, μία επιστολή στον Ιζαμπάρ που περιείχε επίσης το ποίημα Le Cœur volé («Κλεμμένη καρδιά») . Το γράμμα προκάλεσε την αντιπάθεια του πρώην δασκάλου του, που θα το χαρακτήριζε αργότερα ως «κακόηθες» στα απομνημονεύματά του. Δύο ημέρες αργότερα, έγραψε μία δεύτερη σημαντική μακροσκελή επιστολή στον Πωλ Ντεμενύ, γνωστή ως η «Επιστολή του προφήτη» (Lettre du voyant), μέσα στην οποία εξέθετε το ποιητικό του όραμα και τις αισθητικές του θεωρίες, αναφερόμενος στο ρόλο του ποιητή ως «προφήτη» και της ίδιας της ποίησης ως ένα μέσο που θα έπαυε να συμβαδίζει με την πραγματικότητα αλλά θα την ξεπερνούσε. Κάτω από την πίεση της μητέρας του να βρει μία εργασία, ο Ρεμπώ προσπάθησε να ανακτήσει την επαφή του με το λογοτεχνικό κόσμο του Παρισιού, ελπίζοντας στην βοήθεια των παρνασσιστών. Την ίδια περίοδο, καθοριστική υπήρξε η γνωριμία του με τον Σαρλ Μπρετάν, ο οποίος είχε γνωρίσει παλαιότερα τον Πωλ Βερλαίν και προσφέρθηκε να του συστήσει τον νεαρό ποιητή. Ο Ρεμπώ, με τη σειρά του, έγραψε ένα οικείο και αυτοβιογραφικό γράμμα στον Βερλαίν, δηλώνοντας ένθερμος θαυμαστής του και τονίζοντας την επιθυμία του να εγκατασταθεί στο Παρίσι, εσωκλείοντας επίσης μερικά από τα ποιήματά του. [Επεξεργασία] Λογοτεχνική πορεία Ο Βερλαίν, εξίσου γοητευμένος από το έργο του Ρεμπώ, φρόντισε για την εγκατάσταση του στο σπίτι του ίδιου, συγκεντρώνοντας επίσης ένα χρηματικό ποσό για την κάλυψη των εξόδων του ταξιδιού του. Ο Ρεμπώ ενσωματώθηκε για ένα διάστημα στον κύκλο των παρνασσιστών, ενώ σε ολόκληρο το διάστημα της διαμονής του στο Παρίσι, προκαλούσε με τη συμπεριφορά του την λογοτεχνική ελίτ της εποχής, διάγοντας έκλυτο βίο. Ο ποιητής Λεόν Βαλάντ περιέγραψε την παρουσία του Ρεμπώ σε μία επιστολή του, στις 5 Οκτωβρίου του 1871, γράφοντας: Η ένδοξη πορεία του Ρεμπώ δεν είχε ωστόσο μεγάλη διάρκεια, κυρίως εξαιτίας της αντικοινωνικής και προκλητικής συμπεριφοράς του, που συνδύαζε δύο διαφορετικούς χαρακτήρες, του ομοφυλόφιλου και του αναρχικού, και οι δύο ιδιαίτερα απωθητικοί στη δεκαετία του 1870. Το Μάρτιο του 1872, εγκαταστάθηκε για ένα διάστημα στο σπίτι της μητέρας του στη Σαρλβίλ, μετά από παρότρυνση του Βερλαίν που επιθυμούσε να σώσει τον γάμο του, ο οποίος είχε οδηγηθεί σε διάλυση εξαιτίας της ερωτικής σχέσης του με τον Ρεμπώ. Τον Ιούλιο του ίδιου έτους, ο Βερλαίν εγκατέλειψε τη σύζυγο και το γιο του, ταξιδεύοντας μαζί με τον Ρεμπώ, αρχικά στο Βέλγιο και κατόπιν στο Λονδίνο. Στην αγγλική πόλη, ο Ρεμπώ συνέθεσε μία σειρά πεζών ποιημάτων που αργότερα συγκρότησαν τη συλλογή Εκλάμψεις (Les Illuminations), η οποία ανήκει στα σημαντικότερα έργα του. Τον Απρίλιο του 1873, επισκέφτηκε την οικογένειά του στη Σαρλβίλ. Στο αγρόκτημα της Ρος, ο Ρεμπώ ξεκίνησε να επιμελείται το πρώτο σχεδίασμα για το Μια εποχή στην κόλαση, το μοναδικό έργο που εξέδωσε ο ίδιος και το βιβλίο που επρόκειτο να του χαρίσει την αναγνώριση. Το επόμενο διάστημα, ο Ρεμπώ επέστρεψε στο Λονδίνο και στην κοινή ζωή με τον Βερλαίν. Η προβληματική συμβίωση των δύο ποιητών οδήγησε σύντομα στη φυγή του Βερλαίν, για να συναντηθούν ξανά στις Βρυξέλλες, όπου μετά από έντονη διαφωνία, ο Βερλαίν σε κατάσταση μέθης, πυροβόλησε και τραυμάτισε τον Ρεμπώ στο αριστερό του χέρι, πάνω από τον καρπό. Για την πράξη του καταδικάστηκε σε δύο χρόνια φυλάκιση και πρόστιμο 200 φράγκων, που αποτελούσε τη μέγιστη δυνατή ποινή. Ο Ρεμπώ νοσηλεύτηκε για λίγες ημέρες στο νοσοκομείο Σαιν Ζαν των Βρυξελλών και αργότερα εγκαταστάθηκε εκ νέου στη Ρος, όπου ολοκλήρωσε το Μια εποχή στην κόλαση, έργο σε μεγάλο βαθμό εξομολογητικό. Το βιβλίο τυπώθηκε με χρηματοδότηση της μητέρας του, σε τυπογραφείο των Βρυξελλών, αν και ελάχιστα αντίτυπα κυκλοφόρησαν αρχικά. Ο Ρεμπώ παρέλαβε περίπου δέκα αντίτυπα, από τα συνολικά 500 που είχε παραγγείλει, τα οποία μοίρασε σε οικεία πρόσωπα και άλλους λογοτέχνες, ωστόσο δεν πλήρωσε για τα υπόλοιπα. Μέχρι το 1884, έτος δημοσίευσης του Les Poètes maudits (Οι καταραμένοι ποιητές) του Βερλαίν, δεν είχαν καταγραφεί αντιδράσεις ή κριτικές απέναντι στο βιβλίο, το οποίο παρέμενε στην αφάνεια. Tους μήνες που ακολούθησαν την εκτύπωση του Μια Εποχή στην Κόλαση o Ρεμπώ έζησε στο Λονδίνο, όπου για ένα διάστημα συγκατοίκησε με τον ποιητή Ζερμαίν Νουβώ, ενώ κατά τη διάρκεια των καλοκαιρινών διακοπών του 1874, δέχθηκε την επίσκεψη της μητέρας του και της αδελφής του, Βιταλί. Tην ίδια περίοδο αναζήτησε επίμονα εργασία ως δάσκαλος γαλλικών. Σύμφωνα με μία αγγελία στους Times, βεβαιώνεται πως ο Ρεμπώ εργάστηκε για ένα διάστημα ως δάσκαλος στη βιομηχανική πόλη του Ρήντιγκ, όπου θεωρείται επίσης πιθανό πως επεξεργάστηκε μέρος των Εκλάμψεων. Παρέμεινε εκεί για περίπου τρεις μήνες, πριν επιστρέψει στο σπίτι της μητέρας του, στις 29 Δεκεμβρίου 1874. Ο Ρεμπώ αναζητούσε να ασχοληθεί με μία πρακτική εργασία, όπως το εμπόριο ή τη μηχανολογία. Παράλληλα, πίστευε πως η εκμάθηση χρήσιμων γλωσσών θα ήταν ένα επιπλέον εφόδιο και για το σκοπό αυτό ταξίδεψε στη Στουτγκάρδη, προκειμένου να εξοικειωθεί με τη γερμανική γλώσσα. Θεωρείται πιθανό πως φοίτησε σε κάποια σχολή της πόλης ή παρέδιδε μαθήματα γαλλικών κατ' οίκον. Στη Στουτγκάρδη, ο Ρεμπώ συνάντησε για τελευταία φορά τον Βερλαίν, στον οποίο παρέδωσε τα ποιήματα που συγκρότησαν αργότερα τις Εκλάμψεις. Στα τέλη Απριλίου, εγκατέλειψε τη Γερμανία και ξεκίνησε μία νέα περίοδος περιπλάνησης, κατά την οποία ταξίδεψε στο Μιλάνο, στο Λιβόρνο (όπου εργάστηκε ως λιμενεργάτης) και στη Μασσαλία, όπου δηλώνοντας υποστηρικτής του Δον Κάρλος, έλαβε χρήματα από ένα στρατολογικό γραφείο των Καρλιστών και οδηγίες για να μεταβεί και να ενταχθεί στον αντάρτικο ισπανικό στρατό. Με τα χρήματα αυτά, ο Ρεμπώ επέστρεψε τελικά στο Παρίσι και αργότερα στη Σαρλβίλ, όπου συνέχισε να μελετά ξένες γλώσσες. [Επεξεργασία] Περιπλάνηση σε Ευρώπη και Αφρική Τον Μάιο του 1875, σε ένα καθοριστικό για το υπόλοιπο της ζωής του ταξίδι στο Βέλγιο, ο Ρεμπώ ήρθε σε επαφή με έναν στρατολόγο του ολλανδικού αποικιακού στρατού. Με βασικό κίνητρο τις οικονομικές απολαβές, δήλωσε συμμετοχή, και στο διάστημα από τις 18 Μαΐου έως τις 10 Ιουνίου ακολούθησε τη βασική εκπαίδευση στο λιμάνι του Χάρντερβεϊκ, μαζί με περίπου 200 στρατιώτες, στην πλειοψηφία τους μισθοφόροι. Μετά από ένα πολυήμερο ταξίδι με το ατμόπλοιο Prins van Oranje, το τάγμα στο οποίο ανήκε ο Ρεμπώ, προσάραξε στη Μπατάβια (Τζακάρτα). Στις 15 Αυγούστου, ο Ρεμπώ λιποτάκτησε και παρά την καταδίωξή του από ένα απόσπασμα του ολλανδικού στρατού κατάφερε να ξεφύγει. Οι διηγήσεις του Ρεμπώ ταιριάζουν σε μεγάλο βαθμό με τις ημερομηνίες του ημερολογίου καταστρώματος του πλοίου The Wandering Chief, τόσο ώστε να θεωρείται πολύ πιθανό πως τελικά έφυγε από την Ιάβα με αυτό, χρησιμοποιώντας το πλαστό όνομα Έντουιν Χολμς. Στις 9 Δεκεμβρίου του 1875, επέστρεψε στο σπίτι της μητέρας του. Αν και δεν είναι εξακριβωμένη η πορεία που ακολούθησε κατά την επιστροφή του, ο φίλος του Ντελαέ ανέφερε σε ένα γράμμα στις 28 Ιανουαρίου 1877, πως ταξίδεψε «[...] από τις Βρυξέλλες στο Κορκ (Ιρλανδία), μέσω Ιάβας, ύστερα στο Λίβερπουλ, τη Χάβρη, το Παρίσι, για να καταλήξει όπως πάντα στην Πόλη του Καρόλου» . Η περίοδος από τις αρχές του 1876 μέχρι την άνοιξη του 1877, υπήρξε μάλλον απόλυτα αδρανής για τον Ρεμπώ, καθώς ελάχιστα στοιχεία είναι γνωστά για τις δραστηριότητές του. Από το Μάιο του 1877, ξεκίνησε μία νέα περιπλάνηση με σταθμούς όπως η βόρεια Γερμανία, η Βρέμη, το Αμβούργο, η Κοπεγχάγη, η Στοκχόλμη και πιθανά το Παρίσι. Το Δεκέμβριο του 1878 προσελήφθη ως διερμηνέας για μία γαλλική κατασκευαστική εταιρεία με επιχειρηματική δραστηριότητα στην Κύπρο. Ο Ρεμπώ ταξίδεψε στην Κύπρο το Δεκέμβριο του 1878 και ανέλαβε τελικά επικεφαλής ενός λατομείου στην τοποθεσία Ποταμός, εργασία που εκτέλεσε με επιτυχία, σύμφωνα με την συστατική επιστολή που έλαβε από την εταιρεία την άνοιξη του 1879. Ο Ρεμπώ επέστρεψε στην Κύπρο στα τέλη Απριλίου του 1880 για να αναχωρήσει ξαφνικά από το νησί το καλοκαίρι του ίδιου έτους. Η αλληλογραφία του, περιέχει αντιφατικές εξηγήσεις σχετικά με τα αίτια της αναχώρησής του, ενώ θεωρείται πιθανό πως προκλήθηκε από ένα «παράπτωμα» στο οποίο είχε υποπέσει. Ειδικότερα, σύμφωνα με μαρτυρία του Ιταλού εμπόρου Οττορίνο Ρόζα (που είχε συνοδεύσει τον Ρεμπώ σε αποστολές), ο λόγος της φυγής του ήταν ένα εργατικό ατύχημα, κατά το οποίο είχε σκοτώσει από αμέλεια έναν ντόπιο εργάτη, πετώντας μία πέτρα . Τo επόμενο διάστημα κατέφυγε στην Αφρική, περιπλανώμενος προς αναζήτηση εργασίας. Στο Άντεν της Υεμένης, προσελήφθη στο πρακτορείο του Αλφρέντ Μπαρντέ, από τον συνταγματάρχη Ντυμπάρ, μέλος του συνδέσμου εξαγωγέων καφέ, προκειμένου να επιβλέπει τη διαλογή και τη συσκευασία του. Το Νοέμβριο του 1880, υπέγραψε νέο συμβόλαιο με σημαντικά αυξημένες αποδοχές, αυτή τη φορά για να εργαστεί σε εμπορευματικό σταθμό του Χαράρ. Παράλληλα οργάνωσε εξερευνητικές αποστολές και περιοδείες, με στόχο την χαρτογράφηση άγνωστων περιοχών, στα πλαίσια των οποίων έφθασε μέχρι την περιοχή Ογκαντέν της Αιθιοπίας, το νοτιότερο σημείο που είχε επισκεφθεί ποτέ Ευρωπαίος και μία από τις μεγαλύτερες ανεξερεύνητες περιοχές του κόσμου εκείνη την εποχή. Μία λεπτομερής αναφορά του Ρεμπώ για το Ογκαντέν δημοσιεύτηκε αργότερα από τη Γαλλική Γεωγραφική Εταιρεία, αποτελώντας την πρώτη αξιόπιστη περιγραφή της περιοχής αλλά και το δεύτερο έργο που εξέδωσε ο ίδιος, μετά το Μια Εποχή στην Κόλαση. Όταν το εμπορικό πρακτορείο του Χαράρ έκλεισε, ο Ρεμπώ εγκαταστάθηκε εκ νέου στο Άντεν. Λίγους μήνες αργότερα διέκοψε τη συνεργασία του με τον Μπαρντέ, προκειμένου να συνεργαστεί με τον έναν άλλο Γάλλο έμπορο, τον Πιερ Λαμπατύ, στο εμπόριο όπλων, αποβλέποντας σε γρήγορο πλουτισμό. Η αποστολή του στη Σόα και η συνεργασία του με τον βασιλιά Μενελίκ, αποδείχθηκε εξαιρετικά επικερδής, μετά το πέρας των οποίων έμεινε επτά εβδομάδες στο Κάιρο, αναρρώνοντας από τις κακουχίες και την επιβάρυνση της υγείας του. Από τα τέλη του 1888, το μεγαλύτερο ποσοστό του ξένου εμπορίου στη νότια Αβησσυνία διεξαγόταν με επίκεντρο τον Αρθούρο Ρεμπώ, ο οποίος είχε ανελιχθεί σε κορυφαίο επιχειρηματία και έμπορο της περιοχής, ικανό να διαμορφώνει τις τιμές σημαντικών εμπορευμάτων . [Επεξεργασία] Θάνατος Στις 7 Απριλίου του 1891 ο Ρεμπώ εγκατέλειψε το Χαράρ με την υγεία του σε κακή κατάσταση και την δεξιά κνήμη του πρησμένη. Στο νοσοκομείο του Άντεν, διαγνώστηκε λανθασμένα αρθροορογονίτιδα σε προχωρημένο στάδιο. Στις 20 Μαΐου μεταφέρθηκε στο νοσοκομείο Κονσεψιόν της Μασσαλίας όπου η αρχική διάγνωση έκανε λόγο για «νεόπλασμα στο γοφό», ενώ οι επόμενες ιατρικές αναφορές παραπέμπουν σε ένα είδος καρκίνου στα οστά. Μία εβδομάδα αργότερα, οι γιατροί του νοσοκομείου ακρωτηρίασαν το δεξί του πόδι. O Ρεμπώ παρέμεινε στο νοσοκομείο για τους επόμενους δύο μήνες και στη συνέχεια επέστρεψε στο οικογενειακό αγρόκτημα της Ρος, όπου λάμβανε τη φροντίδα της αδελφής του Ιζαμπέλ. Στις 23 Αυγούστου αναχώρησε ξανά για τη Μασσαλία, καθώς μία δεύτερη επέμβαση ήταν επιβεβλημένη. Η κατάστασή του επιδεινώθηκε και σύντομα παρέλυσε το αριστερό χέρι του κατά τα τρία τέταρτα. Πέθανε στις 10 Νοεμβρίου του 1891 σε ηλικία τριάντα επτά ετών. Η σορός του μεταφέρθηκε στο Παρίσι και στη συνέχεια στη Σαρλβίλ. Στην επιτύμβια πλάκα του τάφου του αναγράφεται εκτός από το όνομα, την ηλικία του και την ημερομηνία θανάτου του, η φράση «Προσευχηθείτε για αυτόν» (γαλλ. «Priez pour lui»). Δέκα χρόνια αργότερα, στην πλατεία de la Gare της Σαρλβίλ στήθηκε μνημείο προς τιμή του, όπως και το 1984 στο Παρίσι, στην Πλας Ντε λ' Αρσενάλ. Στην πόλη της Σαρλβίλ λειτουργεί επίσης το Μουσείο Αρθούρου Ρεμπώ, το οποίο φιλοξενεί χειρόγραφα έργα του καθώς και προσωπικά αντικείμενα. [Επεξεργασία] Έργο Η επιστολή του Ρεμπώ προς τον Πωλ Ντεμενύ, στις 15 Οκτωβρίου του 1871, συνιστά ένα από τα σημαντικότερα κείμενά του, με αντικείμενο το ρόλο της ποίησης, όπως τον αντιλαμβανόταν ο ίδιος. Σύμφωνα με τον Ρεμπώ, ο αληθινός ποιητής αποτελούσε ένα είδος προφήτη, ικανό να διαμορφώσει μία νέα πραγματικότητα, εφευρίσκοντας το άγνωστο. Ως χρέος του, αντιλαμβανόταν τη γνωριμία με τον εαυτό του, την καλλιέργεια του μυαλού και της ψυχής του, ώστε τελικά να δημιουργήσει μία «οικουμενική γλώσσα». Ο ποιητής, κατά τον Ρεμπώ, θα γινόταν «προφήτης» μέσω μίας «μακράς, απέραντης και λελογισμένης απορρύθμισης όλων των αισθήσεων», υπονομεύοντας συστηματικά την καθιερωμένη και συμβατική λειτουργία τους. Η διαδικασία αυτή συνδέθηκε στην περίπτωσή του, με τον τρόπο ζωής του και ειδικότερα με την μετέπειτα χρήση ψυχοτρόπων ουσιών, που πιθανώς συνέβαλαν στο παραισθησιακό ή παραληρηματικό ύφος ορισμένων ποιημάτων του. Στο ίδιο γράμμα, αναφερόταν συνοπτικά στην ιστορία της ποίησης, απορρίπτοντας μεγάλο μέρος της αλλά αναγνωρίζοντας τη συνεισφορά ποιητών όπως ο Κάρολος Μπωντλαίρ, ο παρνασσιστής Αλμπέρ Μερά καθώς και ο Βερλαίν. Υπήρξε ένας από τους πρώτους μοντέρνους ποιητές που επιδίωξαν να εγκαταλείψουν τους περιορισμούς του κλασικού μέτρου, που κυριαρχούσε στη γαλλική ποίηση, προτείνοντας την κατάργηση του αλεξανδρινού στίχου και αφήνοντας τα «οράματά» του να διαμορφώσουν τις νέες ελεύθερες φόρμες που θα ακολουθούσε. Επιχείρησε να απαλλάξει την ποίησή από τους περιορισμούς της πραγματικότητας, συνδέοντας συχνά στον ποιητικό του λόγο αντίθετα ή απομακρυσμένα στοιχεία και χρησιμοποιώντας ελεύθερους συνειρμούς, στοιχεία που υπήρξαν αργότερα σημεία επαφής του με τον υπερρεαλισμό. [Επεξεργασία] Δημοσιεύσεις Το 1870 δημοσιεύτηκαν για πρώτη φορά ποιήματα του Ρεμπώ, με τη συγκατάθεσή του. Επρόκειτο για τα Les Étrennes des orphelins και Trois baisers (ή Première soirée) που παρουσιάστηκαν στα περιοδικά La Revue pour tous και La Charge αντίστοιχα. Το Μια Εποχή στην Κόλαση υπήρξε το μοναδικό του βιβλίο που εκδόθηκε κατόπιν επιθυμίας και ενεργειών του ίδιου, γραμμένο από τον Απρίλιο μέχρι τον Αύγουστο του 1873. Η εκτύπωση του χρηματοδοτήθηκε από τη μητέρα του και ολοκληρώθηκε περίπου στα τέλη Οκτωβρίου του ίδιου έτους, στο τυπογραφείο της επιχείρησης του Ζακ Πόουτ, στις Βρυξέλλες. Ο Ρεμπώ παρήγγειλε συνολικά 500 αντίτυπα, αριθμός ιδιαίτερα υψηλός για τα δεδομένα της εποχής, από τα οποία παρέλαβε ο ίδιος περίπου δέκα, υποσχόμενος να πληρώσει εν καιρώ για τα υπόλοιπα. Για αρκετά χρόνια, το ποσό που οφειλόταν δεν πληρώθηκε, με αποτέλεσμα τα λιγοστά αντίτυπα που είχε παραλάβει ο Ρεμπώ να αποτελούν τα μοναδικά που είχαν διαρρεύσει σε έναν πολύ περιορισμένο κύκλο. Σύμφωνα με έναν ισχυρισμό της αδελφής του, Ιζαμπέλ, τα υπόλοιπα αντίτυπα του βιβλίου κάηκαν από τον ίδιο τον Ρεμπώ, ωστόσο η ανακάλυψη των απλήρωτων αντιτύπων διαψεύδει αυτό το ενδεχόμενο . Σημαντικό μέρος των ποιημάτων του δημοσιεύτηκε ενόσω ήταν εν ζωή, ωστόσο χωρίς να έχει δώσει ο ίδιος τη συγκατάθεσή του. Το έργο του ξεκίνησε να αναγνωρίζεται και να εκδίδεται την περίοδο που ο Ρεμπώ είχε ήδη εγκαταλείψει τη λογοτεχνία και ειδικότερα στο διάστημα της παραμονής του στην Αφρική. Από το Νοέμβριο του 1886, ποιήματά του άρχισαν να εμφανίζονται σε περιοδικές εκδόσεις, ενώ για ένα διάστημα αποδόθηκαν στον Ρεμπώ και αρκετά πλαστά έργα. Οι Εκλάμψεις εκδόθηκαν για πρώτη φορά τον ίδιο χρόνο, στην επιθεώρηση La Vogue, χάρη σε ενέργειες του Βερλαίν και του Νουβώ. Δεν είναι γνωστό αν ο ίδιος επιθυμούσε τη δημοσίευσή τους, ούτε ακόμα αν τα ποιήματα που εκδόθηκαν συγκροτούσαν το πλήρες έργο, ωστόσο θεωρείται πως αυτά που περιέχονταν στη συλλογή είχαν γραφτεί πράγματι ως ένα ενιαίο σύνολο. Το 1892, επανεκδόθηκαν τα δύο κυριότερα έργα του, Μια Εποχή στην Κόλαση και Εκλάμψεις, ενώ το 1895 ακολούθησε η έκδοση της συλλογής Poésies Complètes που περιείχε ποιήματα του Ρεμπώ γραμμένα μέχρι το 1873. Σχεδόν το σύνολο του έργου του εκδόθηκε πριν τον Α' Παγκόσμιο Πόλεμο, με λίγες εξαιρέσεις. Δεν είναι γνωστό αν ο Ρεμπώ προμηθεύτηκε κάποιες από τις εκδόσεις των έργων του αλλά βεβαιωμένα γνώριζε για την ολοένα μεγαλύτερη αναγνώρισή του, καθώς το 1885 έλαβε μία επιστολή από τον εκδότη του λογοτεχνικού περιοδικού La France moderne, ο οποίος ζητούσε τη συνεργασία του με το περιοδικό, χαρακτηρίζοντας τον Ρεμπώ «ηγέτη της σχολής της παρακμής». Η σειρά με την οποία γράφτηκαν οι Εκλάμψεις και το Μια Εποχή στην Κόλαση αποτελεί αντικείμενο διαφωνιών, καθώς οι μελετητές του έργου του Ρεμπώ δεν έχουν καταλήξει αν τα ποιήματα των Εκλάμψεων, ή μέρος τους, ολοκληρώθηκαν μετά το Μια Εποχή στην Κόλαση. Τα πρώτα πεζά ποιήματα του Ρεμπώ χρονολογούνται το 1871-72, γεγονός που καθιστά, με μεγάλη πιθανότητα, τα πρώτα σχεδιάσματα για τις Εκλάμψεις προγενέστερα. Επιπλέον, το τελευταίο μέρος του Μια Εποχή στην Κόλαση, με τίτλο Αποχαιρετισμός (γαλλ. Adieu), ερμηνεύεται από ορισμένους μελετητές ως ο τελικός αποχαιρετισμός του συγγραφέα στην ίδια την ποίηση. Σύμφωνα ωστόσο με το εισαγωγικό σημείωμα του Πωλ Βερλαίν για την πρώτη έκδοσή τους του 1886, οι Εκλάμψεις γράφτηκαν την περίοδο 1873-75, κατά τη διάρκεια των ταξιδιών του Ρεμπώ στο Βέλγιο, την Αγγλία και τη Γερμανία. Επιπλέον, γραφολογική μελέτη των χειρογράφων από τον Ανρί ντε Μπουγιάν ντε Λακόστ, έδειξε ότι τμήμα των Εκλάμψεων φέρει το γραφικό χαρακτήρα του ποιητή Ζερμαίν Νουβώ, με τον οποίο όμως έζησε ο Ρεμπώ μετά το 1874 . Αν και γενικά υπάρχει συμφωνία πως τα χειρόγραφα των Εκλάμψεων είναι μεταγενέστερα, δεν είναι από όλους παραδεκτό πως πράγματι η σύνθεσή τους χρονολογείται επίσης μετά το Μια Εποχή στην Κόλαση. Από την άλλη πλευρά, δεν θεωρείται πιθανό πως ο Ρεμπώ θα αφιέρωνε χρόνο στην αντιγραφή και πιθανά στη βελτίωση των ποιημάτων, ενώ είχε ήδη εγκαταλείψει την ποίηση. [Επεξεργασία] Επίδραση Μέχρι το θάνατό του, ο Ρεμπώ ήταν γνωστός σε έναν περιορισμένο λογοτεχνικό κύκλο της αβάν-γκαρντ. Αρκετοί ποιητές του 20ου αιώνα επηρεάστηκαν από το έργο του, και ειδικότερα από την ελεύθερη φόρμα της ποίησής του, σε τέτοιο βαθμό ώστε να θεωρείται ένας από τους «πατέρες» του μοντερνισμού. Σημαντική επιρροή άσκησε στους Γάλλους υπερρεαλιστές, με τον Αντρέ Μπρετόν να τον ονομάζει «σουρρεαλιστή στην πρακτική της ζωής και αλλού» , ενώ συχνά αναφέρεται και ως επιρροή των συγγραφέων της μπητ γενιάς. Ο Αμερικανός συγγραφέας Χένρυ Μίλλερ, εξέφρασε το δικό του θαυμασμό για το έργο και την προσωπικότητα του Ρεμπώ, στο βιβλίο του Ο Καιρός των Δολοφόνων (1956). Τόσο το λογοτεχνικό του έργο, όσο και και η περιπετειώδης ζωή του, διαμόρφωσαν την εικόνα ενός επαναστατικού καλλιτέχνη ή όπως τον αποκάλεσε ο Αλμπέρ Καμύ, ενός «ποιητή της εξέγερσης», αποτελώντας είδωλο των φοιτητών του Μάη του '68, διανοούμενων μουσικών ή ακόμα του κινήματος των ομοφυλόφιλων, εισάγοντας τα ρομαντικά ιδεώδη στον 20ο αιώνα . Η ποίηση και σεξουαλική αντισυμβατικότητα του Ρεμπώ ενέπνευσαν διάσημους καλλιτέχνες όπως ο Τζιμ Μόρισον, ο Μπομπ Ντίλαν, ο Τζον Λένον και η Πάτι Σμιθ. Η σχέση Ρεμπώ και Βερλέν μεταφέρθηκε το 1995 στη μεγάλη οθόνη με την ταινία Καταραμένη σχέση (Total eclipse), σε σκηνοθεσία Ανιέσκα Χόλαντ και πρωταγωνιστή τον Λεονάρντο Ντι Κάπριο. Στη μουσική, ο Μπέντζαμιν Μπρίτεν μελοποίησε τμήμα των Εκλάμψεων (έργο 18, 1939) σε ένα σύνολο τραγουδιών για σοπράνο ή τενόρο. Στον ελληνικό χώρο, οι Τρύπες μελοποίησαν το ποίημα Μια Εποχή Στην Κόλαση στο δίσκο τους «Υπέροχο Τίποτα», ενώ ο Θάνος Μικρούτσικος ολοκλήρωσε το 1987 την όπερα «Μια εποχή στην κόλαση» όπου απαγγέλλει ο Γιώργος Κιμούλης με έντονα στοιχεία δραματικότητας, λυρικότητας και σαρκασμού. [Επεξεργασία] Έργογραφία Στη διάρκεια της ζωής του Ρεμπώ δημοσιεύτηκαν με την άδειά του, τα ποιήματα Μια Εποχή στην Κόλαση (1873), Les Étrennes des orphelins (1870) και Trois baisers (ή Première soirée) (1870). Εν αγνοία του, δημοσιεύτηκαν επίσης τα ποιήματα:","O Αρθούρος Ρεμπώ (ή Ρεμπό) (Arthur Rimbaud, [aʀ'tyʀ ʀɛ̃'bo], πλήρες όνομα Ζαν-Νικολά-Αρτύρ Ρεμπώ, 20 Οκτωβρίου 1854 - 10 Νοεμβρίου 1891) ήταν Γάλλος ποιητής. Θεωρείται ένας από τους μείζονες εκπροσώπους του συμβολισμού, με σημαντική επίδραση στη μοντέρνα ποίηση, παρά το γεγονός πως εγκατέλειψε οριστικά τη λογοτεχνία στην ηλικία των είκοσι ετών. Από το σύνολο του έργου του ξεχωρίζουν οι ποιητικές συλλογές Εκλάμψεις και Μια Εποχή στην Κόλαση. Η τελευταία υπήρξε το μοναδικό βιβλίο του Ρεμπώ που δημοσιεύτηκε κατόπιν επιθυμίας και ενεργειών του ίδιου, ενώ σημαντικό μέρος των ποιημάτων του δημοσιεύτηκαν ενόσω ήταν εν ζωή αλλά χωρίς τη συγκατάθεσή του ή εν αγνοία του. Γεννήθηκε στη Γαλλική αγροτική πόλη Σαρλβίλ των Αρδεννών, όπου έζησε τα νεανικά του χρόνια, πριν ξεκινήσει η πολύχρονη περιπλάνηση του σε πολυάριθμες πόλεις της Ευρώπης. Στη διάρκεια του πολυτάραχου βίου του ταξίδεψε σε δεκατρείς διαφορετικές χώρες και έζησε ως επαίτης, μισθοφόρος, εργάτης, παιδαγωγός και ναυτικός, παράλληλα με τη συγγραφική δραστηριότητα. Στα τελευταία χρόνια της ζωής του, έχοντας ήδη εγκαταλείψει την ποίηση, περιπλανήθηκε στην βορειοανατολική Αφρική όπου εργάστηκε ως έμπορος και εξερευνητής, την ίδια περίοδο που άρχισε να αναγνωρίζεται το ποιητικό έργο του μεταξύ των λογοτεχνικών κύκλων του Παρισιού." el,6bdaa262298a41f78ede6889521b242c,"[Επεξεργασία] Το Κουρσκ πριν το ατύχημα [Επεξεργασία] Το υποβρύχιο Το Κουρσκ ήταν ένα πυρηνοκίνητο υποβρύχιο του Βορείου Στόλου του Ρωσικού Ναυτικού. Το όνομά του δόθηκε από τη Μάχη του Κουρσκ που έγινε κατά τη διάρκεια του Β' Παγκοσμίου Πολέμου στην περιοχή του Κουρσκ της Ρωσίας. Ήταν η μεγαλύτερη μάχη τεθωρακισμένων που έγινε ποτέ και έληξε με νίκη της Ρωσίας που την οδήγησε αργότερα στο πέρασμα του Δνείπερου και στην απελευθέρωση του Κιέβου το φθινόπωρο του 1943. Το υποβρύχιο, που τέθηκε σε υπηρεσία τον Δεκέμβριο του 1994, είχε μήκος 154 m, εκτόπισμα 16.400 τόννων, διπλό κύτος και μπορούσε να φέρει 24 πυραύλους Κρουζ P-700 Granit καθώς και τορπίλες διαμέτρου 533�mm και 650mm. Για τις αποστολές του υποβρυχίου λίγα είναι γνωστά, εκτός από μία αποστολή παρακολούθησης αμερικάνικου στόλου στη Μεσόγειο . [Επεξεργασία] Το πλήρωμα Κυβερνήτης και διοικητής του Κουρσκ ήταν ο Γεναντίι Πέτροβιτς Λγιατσίν (Геннадий Петрович Лячин). Το υποβρύχιο είχε σύμφωνα με τη λίστα των θυμάτων που δόθηκε στη δημοσιότητα 118 επιβαίνοντες . Η αμερικάνικη συντηρητική ιστοσελίδα ειδήσεων WorldNetDaily ανέφερε πως υπήρχαν στο υποβρύχιο Κινέζοι παρατηρητές της άσκησης που εκτελούσε, κάτι που αφενός δεν συμφωνεί με τη λίστα επιβαινόντων που δόθηκε, αφετέρου δεν συμφωνεί με τον αριθμό των πτωμάτων που ανασύρθηκαν από το ναυάγιο και αναγνωρίστηκαν 14 μήνες αργότερα . Παρόλα αυτά, επιβεβαιώνεται πως Αμερικάνικες και Νορβηγικές αρχές παρακολουθούσαν την άσκηση του Κουρσκ (από δικά τους θαλάσσια μέσα) . [Επεξεργασία] Η τελευταία αποστολή Το Κουρσκ στις 12 Αυγούστου του 2000 βρισκόταν στη Θάλασσα του Μπάρεντς που αποτελεί τμήμα του Αρκτικού Ωκεανού. Η θερμοκρασία στο τμήμα του ωκεανού όπου βρισκόταν το υποβρύχιο, γύρω στα 100 με 135 km ανοιχτά από το ρωσικό λιμάνι Μουρμάνσκ, δεν υπερβαίνει τον Αύγουστο τους 4 βαθμούς Κελσίου . Η αποστολή του Κουρσκ, που ήταν μέρος ασκήσεων, σχετιζόταν με την δοκιμή νέων οπλικών συστημάτων . Στην αποστολή συμμετείχε και το ρωσικό πολεμικό καταδρομικό πλοίο κλάσης Κίροβ, με όνομα Μεγάλος Πέτρος (Петр Великий - Πιότρ Βελίκιι) καθώς και περίπου 30 άλλα πλοία του ρώσικου ναυτικού και θεωρείται από αμερικάνικες πηγές ως η μεγαλύτερη ρωσική άσκηση ναυτικού μετά την πτώση της Σοβιετικής Ένωσης . Η συγκεκριμένη αποστολή περιλάμβανε μεταξύ άλλων την εκτόξευση πυραύλων Κρουζ από το Κουρσκ και αμέσως μετά την συνάντηση του με έναν σχηματισμό πλοίων και την προσβολή τους με ομοβροντία τορπιλών. Η αναφορά για την επίτευξη του δεύτερου τμήματος της αποστολής αναμενόταν στις 18:00, ώρα Μόσχας, αλλά δεν έφτασε στην καθορισμένη ώρα ούτε και αργότερα . [Επεξεργασία] Το ατύχημα και η βύθιση [Επεξεργασία] Οι εκρήξεις Στις 07:47 ώρα Ρωσίας, σεισμογράφοι στη Νορβηγία καταγράφουν δόνηση έντασης 2,2 Ρίχτερ και δύο λεπτά αργότερα καταγράφεται, από περισσότερους σεισμογράφους ανά τον κόσμο, δόνηση 4,2 Ρίχτερ . Οι δονήσεις οφείλονται σε εκρήξεις που έχουν σημειωθεί στο Κουρσκ, το οποίο εκείνη την ώρα βρισκόταν στην περιοχή με γεωγραφικές συντεταγμένες 69° 40′ 0″ N 37° 35′ 0″ E, και αντιστοιχούν σε 0,02 με 0,1 τόννους ΤΝΤ η πρώτη και σε 5 τόννους TNT η δεύτερη . Ωστόσο ο Βλαντιμίρ Κουρογιέντοβ, επικεφαλής του Ρωσικού Ναυτικού ανέφερε πως το Κουρσκ συγκρούστηκε, χωρίς να αναφέρει με τι . Η επίσημη θέση του Αμερικάνικου Πολεμικού Ναυτικού είναι ότι παρόλο που παρατηρούσε τις ασκήσεις του Ρωσικού Ναυτικού, κανένα πλοίο ή υποβρύχιό του δεν συμμετείχε σε σύγκρουση με το Κουρσκ . Οι εκρήξεις που αναφέρθηκαν προκλήθηκαν, σύμφωνα με έρευνες που έγιναν αργότερα, στο μπροστινό τμήμα του υποβρυχίου και καθώς το υποβρύχιο ήταν σε βάθος περισκοπίου. Εξαιτίας των εκρήξεων αυτών τα δύο μπροστινά τμήματα πλημμύρισαν, με αποτέλεσμα να πνιγούν όσοι βρίσκονταν εκεί . Άλλα υποβρύχια έσπευσαν στο σημείο του ατυχήματος και το βρήκαν να έχει υποστεί βλάβες και να βρίσκεται με κάποια κλίση στο βυθό της θάλασσας, σε βάθος μεταξύ 100 και 160 μέτρων. Αναφορές που έγιναν μέχρι και τη Δευτέρα 14 Αυγούστου 2000, δήλωναν πως η επικοινωνία με τον κυβερνήτη Γεναντίι Λγιατσίν, επανήλθε μετά από μία ημέρα πλήρους σιγής του ασυρμάτου. Μετέπειτα αναφορές όμως δηλώνουν πως οι αρχικές ήταν πολύ αισιόδοξες και εσφαλμένες . [Επεξεργασία] Οι απόπειρες διάσωσης από την πλευρά της Ρωσίας Στις 14 Αυγούστου ο Βλαντιμίρ Κουρογιέντοβ, δηλώνει πως οι πιθανότητες διάσωσης πληρώματος μεταξύ 100 με 130 ανθρώπων ""δεν είναι πολύ καλές"". Την ίδια μέρα δόθηκε εντολή να κινηθούν τέσσερα πολεμικά πλοία και τρία υποβρύχια στην περιοχή του ατυχήματος. Ένα σωστικό πλοίο κατέβασε σύμφωνα με τον Κουρογιέντοβ, έναν ""κώδωνα"" που παρείχε Οξυγόνο στο υποβρύχιο. Το Κουρσκ βρισκόταν σε επαφή μέσω ασυρμάτου με τα πλοία στην επιφάνεια και το υπουργείο εθνικής άμυνας τόνισε πως δεν υπήρχε άμεσος κίνδυνος αφού το υποβρύχιο μπορεί να μείνει βυθισμένο μέχρι και τέσσερις μήνες. Η τυπική διαδικασία διάσωσης θα ήταν το πλήρωμα να ερχόταν στην επιφάνεια με τον ""κώδωνα"" ή με μια ""κάψουλα"" που θα κατέβαινε στο υποβρύχιο και θα προσαρμοζόταν στην καταπακτή του. Εναλλακτική λύση, που θεωρείτο εξαιρετικά δύσκολη, θα ήταν τα μέλη του πληρώματος να εγκατέλειπαν το υποβρύχιο μέσω των σωλήνων τορπιλών και να κολυμπούσαν στην επιφάνεια στα παγωμένα νερά της Θάλασσας του Μπάρεντς. Διευθυντής των επιχειρήσεων διάσωσης ήταν ο ναύαρχος Βγιάτσεσλαβ Ποπόβ . Ο Τζέημς Μπήβερ, ανταποκριτής του δικτύου πληροφοριών Jane's ανέφερε πως το δεύτερο ενδεχόμενο δεν ήταν δυνατόν εφόσον από την έκρηξη είχαν πλημμυρίσει τα τμήματα των τορπιλών. Πέραν τούτου, ειδικοί επεσήμαναν τον κίνδυνο των ναυτών να πεθάνουν κατά την ανάδυση από το μεγάλο βάθος και τις εξαιρετικά χαμηλές θερμοκρασίες του Αρκτικού Ωκεανού . Κατά συνέπεια, η διάσωση δεν έχει τόσο μεγάλη άνεση χρόνου όσο υποδεικνύεται από τις ρωσικές αρχές . Τελικά την ίδια μέρα καταφθάνουν άλλα τρία πολεμικά πλοία του Ρωσικού Ναυτικού και μαζί τους ένα ρωσικό αεροπλανοφόρο . Οι Ρώσοι, ενώ διέθεταν υποβρύχια κλάσης India, δεν μπορούσαν να τα χρησιμοποιήσουν επειδή τα είχαν αποσύρει για μείωση κόστους του ναυτικού . Στις 15 Αυγούστου 2000, η επιχείρηση καθόδου κώδωνα στο Κουρσκ, με σκοπό την ανάκτηση ηλεκτρικού και την παροχή Οξυγόνου απέτυχε και μία δεύτερη απόπειρα έγινε αμέσως μετά. Εξαιτίας όμως της πολύ χαμηλής ορατότητας και των κυμάτων ύψους σχεδόν τεσσάρων μέτρων και οι δύο προσπάθειες ήταν ανεπιτυχείς εφόσον οι διασώστες δεν κατάφεραν να προσεγγίσουν με ρομποτικά τηλεκατευθυνόμενο όχημα, μία καταπακτή κινδύνου του Κουρσκ. Οι Ρωσικές αρχές υπολογίζουν το ενδεχόμενο χρήσης φουσκωτών πλωτήρων για τη διάσωση των εγκλωβισμένων στο υποβρύχιο, ενώ η επικοινωνία μέσω ασυρμάτου με το πλοίο που είχε επανακτηθεί τη Δευτέρα 14 Αυγούστου, χάνεται μάλλον εξαιτίας έλλειψης ηλεκτρικού που προήλθε από το κλείσιμο των αντιδραστήρων από μέλη του πληρώματος . Την επόμενη μέρα, ένα βαθυσκάφος κλάσης Bester (Deep Submergence Rescue Vehicle - Χαμηλού Βάθους Διασωστικό Σκάφος), κατόρθωσε να προσεγγίσει το Κουρσκ, αλλά δεν μπόρεσε να πραγματοποιήσει επαφή εξαιτίας καιρού, ισχυρών ρευμάτων και χαμηλής ορατότητας. Την ίδια μέρα ο πρόεδρος της Ρωσίας Βλαντιμίρ Πούτιν, ο οποίος βρίσκεται σε διακοπές, χαρακτηρίζει την κατάσταση κρίσιμη. Η Ρωσία συμβουλεύεται με ειδικούς του ΝΑΤΟ σε υποβρύχιες διασώσεις και τελικά ζητά τη βοήθεια της Μεγάλης Βρετανίας και της Νορβηγίας για τη διάσωση των επιβαινόντων στο Κουρσκ . [Επεξεργασία] Η απόπειρα διάσωσης από Βρετανούς και Νορβηγούς Η Βρετανία στέλνει ένα αεροπλάνο με πλήρωμα και εξοπλισμό καθώς και ένα σκάφος διάσωσης που προσγειώνεται στo Τρόντχαϊμ της Νορβηγίας αργά το βράδυ της Τετάρτης 16 Αυγούστου του 2000. Το Βρετανικό υποβρύχιο LR5, πρόκειται να μεταφερθεί στη Ρωσία το Σάββατο 19 Αυγούστου. Ο Πρόεδρος της Ρωσίας, Πούτιν δίνει εντολή αποδοχής οποιασδήποτε βοήθειας από οποιαδήποτε χώρα, που μπορεί να βοηθήσει στη διάσωση του Κουρσκ. Σύμφωνα με τον αντιπλοίαρχο Βλάντισλαβ Ίλγιιν η εντολή δίνεται κατόπιν τηλεφωνικής συνομιλίας μεταξύ Πούτιν με τον τότε πρόεδρο των ΗΠΑ, Μπιλ Κλίντον . Οι ελπίδες διάσωσης επικεντρώνονται τώρα στο Βρετανικό LR5, που μπορεί να φτάσει σε βάθος 457 μέτρων και στο διμελές πλήρωμα του. Το σχέδιο διάσωσης εκμεταλλεύεται τη δυνατότητα προσκόλλησης του LR5 στην καταπακτή κινδύνου του βυθισμένου προς διάσωση υποβρυχίου και τη μεταφορά στην επιφάνεια ομάδων 16 ατόμων κάθε φορά. Το Κουρσκ εν τω μεταξύ, λέγεται πως έχει πάρει κλίση που μπορεί να είναι και 60 μοίρες, αλλά αυτό θεωρητικά δεν αποτελεί πρόβλημα για το LR5, γιατί με τη βοήθεια σφηνοειδούς κατασκευής που διαθέτει μπορεί να προσκολληθεί σε υποβρύχιο που βρίσκεται σε κλίση. Η κατάσταση όμως θεωρείται δύσκολη γιατί έχει περάσει πολύς χρόνος και το Βρετανικό διασωστικό υποβρύχιο βρίσκεται ακόμη στο Τρόντχαϊμ, όπου τοποθετείται ο εξοπλισμός των δυτών, διαδικασία χρονοβόρα . Στις 17 Αυγούστου 2000, λαμβάνονται εικόνες του Κουρσκ από τηλεκατευθυνόμενη κάμερα που δείχνουν τις ζημιές που έχει υποστεί το υποβρύχιο. Το Κουρσκ φαίνεται να έχει κλίση γύρω στις 20 μοίρες και όχι 60 όπως θεωρείτο αρχικά. Έχει το περισκόπιο του σηκωμένο, γεγονός που δηλώνει πως το πλήρωμα δεν μπόρεσε να αντιδράσει έγκαιρα στα αίτια της βύθισης, η δεξιά έξοδος των τορπιλών είναι ανοιχτή όπου και διακρίνονται συντρίμμια. Η επιχείρηση διάσωσης που πρόκειται να λάβει χώρα, περιλαμβάνει συνάντηση Ρώσων δυτών με Βρετανούς και Νορβηγούς διασώστες την Παρασκευή 18 ή το Σάββατο 19 Αυγούστου στην περιοχή όπου βρίσκεται το Κουρσκ. Εκεί θα καταδυθεί το LR5 με διμελές πλήρωμα του (μαζί με 2 Ρώσους τεχνικούς και έναν Ρώσο γιατρό). Αν καταφέρει να προσκολληθεί σε καταπακτή κινδύνου θα ανασύρονται 15 άτομα σε κάθε διαδρομή. Ωστόσο, ο πρωθυπουργός της Ρωσίας Μιχαήλ Κασυάνοβ περιγράφει την κατάσταση στο Κουρσκ ""σχεδόν καταστροφική"" εφόσον από την Τετάρτη δεν έχουν δοθεί σημεία ζωής στο υποβρύχιο . Την Παρασκευή οι απόπειρες διάσωσης από πλευράς Ρωσίας συνεχίζονται ανεπιτυχώς. Ρώσοι διασώστες προσεγγίζουν μία καταπακτή ασφαλείας του Κουρσκ, αλλά δεν μπορούν να την ανοίξουν λόγω ζημιών που έχει υποστεί. Το Πεντάγωνο αναφέρει πως δεν έχει λάβει απάντηση σε προσφορά παροχής στρατιωτικής βοήθειας που έκανε ο υπουργός Εθνικής Άμυνας των ΗΠΑ, Γουΐλιαμ Κοέν, την προηγούμενη ημέρα σε Ρωσικές αρχές. Ο αναπληρωτής πρωθυπουργός της Ρωσίας Ιλία Κλεμπάνοβ αναφέρει πως υπάρχει μία ""τρομακτική τρύπα"" στην πλευρά του Κουρσκ όπου βρισκόταν το μεγαλύτερο μέρος του πληρώματος υπονοώντας πως δεν υπήρχαν περιθώρια διαφυγής και πως το υποβρύχιο υπέστη ""καταστροφή που εξαπλώθηκε με αστραπιαία ταχύτητα"" . Το Σάββατο 19 Αυγούστου 2000, μία εβδομάδα μετά τις εκρήξεις στο Κουρσκ, καταφθάνει στο σημείο του συμβάντος το Νορβηγικό ανεφοδιαστικό πλοίο Normand Pioneer, που μεταφέρει το Βρετανικό βαθυσκάφος διάσωσης LR5. Πέντε μίλια μακριά από το σημείο όπου βρίσκεται το Κουρσκ γίνονται διαβουλεύσεις μεταξύ Ρώσων, Βρετανών και Νορβηγών για το πως θα εξελιχθεί η επιχείρηση. Εντούτοις, δύο ώρες νωρίτερα, ο Ρώσος επικεφαλής του προσωπικού του Βορείου Στόλου, Μιχαήλ Μοτσάκ, δηλώνει στη Ρωσική τηλεόραση πως κατά πάσα πιθανότητα, όσα μέλη του πληρώματος βρισκόντουσαν στο μπροστινό μέρος του υποβρυχίου τη στιγμή της έκρηξης, σκοτώθηκαν στα πρώτα λεπτά του ατυχήματος. Ο ίδιος θεωρεί πως μπορεί να υπάρχει ""αέρας στο υποβρύχιο, αλλά η πίεση του αέρα πρέπει να είναι πολύ, πολύ μεγάλη, γεγονός που δεν προωθεί την καλή υγεία, καθώς τα επίπεδα του Οξυγόνου θα είναι επικίνδυνα χαμηλά"" . Κατά τη διάρκεια της προηγούμενης νύχτας οι Ρώσοι διασώστες καταβάλλουν προσπάθειες να προσεγγίσουν το Κουρσκ, αλλά αποτυγχάνουν για άλλη μια φορά. Ενώ έχουν καταφέρει να προσκολληθούν σε καταπακτές κινδύνου, αδυνατούν να σφραγίσουν την επαφή. Ο εκπρόσωπος του Ρωσικού Ναυτικού, Ιβάν Ντιγκάλο, δηλώνει: ""Η άφιξη των Βρετανών διασωστών δεν πρέπει να μας φαίνεται σαν πανάκεια, γιατί και αυτοί θα αντιμετωπίσουν τα ίδια προβλήματα"". Η ρώσικη κοινή γνώμη αρχίζει να αντιδρά εξαιρετικά έντονα πλέον στα γεγονότα που εξελίσσσονται στη θάλασσα του Μπάρεντς . Την Κυριακή 20 Αυγούστου 2000, οι Βρετανοί διασώστες συγκεντρώνονται 8 χιλιόμετρα από τη περιοχή όπου βρίσκεται το Κουρσκ και τρεις ώρες αργότερα εμφανίζονται και οι Νορβηγοί. Σύμφωνα με τις Ρωσικές αρχές και συγκεκριμένα, σύμφωνα με τον Ιλία Κλεμπάνοβ, ""η απόλυτη πλειοψηφία του πληρώματος έχει πεθάνει στα πρώτα δύο λεπτά της καταστροφής... συμπεριλαμβανομένων και αυτών που ήταν υπεύθυνοι για τον έλεγχο του υποβρυχίου"" [...] ""Θεωρούμε ότι το Βρετανικό σωστικό βαθυσκάφος, δε θα έχει τη δυνατότητα να προσκολληθεί, αφού θα χρησιμοποιήσει τς ίδιες μεθόδους που χρησιμοποιήθηκαν από τις Ρωσικές κάψουλες"". Στη Ρωσική τηλεόραση, στο δίκτυο RTR, αναφέρεται πως οι διασώστες με ειδικές στολές θα προσπαθήσουν να προσεγγίσουν το Κουρσκ και να ανοίξουν με τα χέρια, την καταπακτή κινδύνου του υποβρυχίου. Αν τα καταφέρουν, θα προχωρήσουν στο θάλαμο και θα προσπαθήσουν να διαβάσουν τα όργανα που μετρούν την πίεση του νερού στο εσωτερικό του υποβρυχίου. Αν αυτή βρίσκεται σε κανονικά επίπεδα, τα πληρώματα θα ξεκινήσουν να αντλούν το θαλάσσιο νερό που προφανώς θα έχει γεμίσει το σκάφος. Την ίδια μέρα συγκαλείται κατόπιν εντολής του Γουΐλιαμ Κοέν, ομάδα Αμερικανών μηχανικών, γιατρών και δυτών που θα φτάσουν στο σημείο του ατυχήματος και θα προσπαθήσουν να συνεισφέρουν στην επιχείρηση. Οι Αμερικάνοι, θα έχουν υπολογιστικούς συνδέσμους με στρατιωτικές εγκαταστάσεις στις ΗΠΑ . Οι Νορβηγοί δύτες πλησιάζουν τα συντρίμμια του Κουρσκ και λαμβάνουν βίντεο που επιβεβαιώνει τις αρχικές προβλέψεις Ρώσων αξιωματικών, ότι το μεγαλύτερο τμήμα ή όλο το πλήρωμα είναι νεκροί. Ο Ιλία Κλεμπάνοβ αναφέρει ότι το βίντεο απεικονίζει μαζική φθορά στο Κουρσκ, που επικεντρώνεται στον μπροστινό μέρος και στον πυργίσκο του υποβρυχίου, ενώ ζημιές σημειώνονται και στο πίσω μέρος . Νορβηγοί διασώστες αναφέρουν πως η καταπακτή διαφυγής του Κουρσκ μπορεί να αφαιρεθεί, πράγμα που έρχεται σε αντίθεση με παλιότερες προβλέψεις ρωσικών αρχών που υποστήριζαν ότι η καταπακτή είχε υποστεί εκτεταμένες ζημιές. Δύο Νορβηγοί δύτες πετούν με ελικόπτερο στο Βιντγιάεβο για να μελετήσουν ένα υποβρύχιο παρόμοιο με το Κουρσκ, πριν αποφασίσουν για το επόμενο στάδιο της διάσωσης. Ο Νορβηγός υποναύαρχος Άιναρ Σκόργκεν που ηγείται της αποστολής, αναφέρει πως θα μελετηθεί από αυτούς τους δύο δύτες, τι βρίσκεται μέσα σε μια καταπακτή κινδύνου, επειδή ""πρέπει να ξεκαθαριστούν οι συνέπειες ανοίγματος της καταπακτής"". Επίσης δηλώνει πως οι Νορβηγοί διασώστες ""έχουν να διανύσουν ακόμη πολύ δρόμο"" πριν από οποιαδήποτε προσπάθεια ανοίγματος των καταπακτών. Στο CNN, δήλωσε πως η επιχείρηση προχωρά όσο πιο γρήγορα γίνεται χωρίς να τίθεται σε κίνδυνο υγεία των δυτών . Νωρίς το πρωί της 21ης Αυγούστου του 2000, εννέα μέρες μετά τις εκρήξεις στο Κουρσκ, αναφέρεται πως οι Νορβηγοί δύτες κατάφεραν να ανοίξουν την πίσω καταπακτή του Ρωσικού υποβρυχίου. Σύμφωνα με αυτές τις αναφορές, οι δύτες δεν εντόπισαν σημεία ζωής από το υποβρύχιο. Ωστόσο η αποστολή θα συνεχιστεί και οι δύτες σκοπεύουν να προχωρήσουν στα ενδότερα διαμερίσματα του Κουρσκ, όπου όμως μπορεί να υπάρχουν επικίνδυνα χημικά που προήλθαν από τις εκρήξεις. Σε αναμονή βρίσκεται και το Βρετανικό διασωστικό βαθυσκάφος που βρίσκεται στην περιοχή από το Σάββατο . Τελικά δέκα μέρες μετά τις εκρήξεις (Τρίτη, 22 Αυγούστου 2006), οι Νορβηγοί δύτες καταφέρνουν να εισέλθουν στα εσωτερικά διαμερίσματα του Κουρσκ όπου διαπιστώνουν ότι είναι όλα πλημμυρισμένα. Προφανώς επιβεβαιώνεται πως όλοι οι επιβαίνοντες στο Κουρσκ είναι νεκροί. Ο Πουτιν ονομάζει την ημέρα ""μέρα πένθους"" και οι σημαίες βρίσκονται μεσίστια σε όλη τη Ρωσία. Ο Νορβηγός υποναύαρχος υπεύθυνος της αποστολής, Άιναρ Σκόργκεν, σε ραδιοφωνική συνέντευξή του δηλώνει πως είναι δύσκολο να ανασυρθούν τα πτώματα γιατί η ""ανάσυρση πτωμάτων είναι εντελώς διαφορετικού τύπου επιχείρηση"". Νοσοκομειακό πλοίο που μεταφέρει συγγενείς των θυμάτων πρόκειται να καταφτάσει στην περιοχή. Το τελευταίο που απομένει για τη Ρωσική κυβέρνηση είναι η ανάσυρση του Κουρσκ, εφόσον φέρει μερικά από τα πιο ανεπτυγμένα ρωσικά οπλικά συστήματα και αφετέρου για πρόληψη μόλυνσης του περιβάλλοντος από ενδεχόμενη διαρροή ραδιενέργειας από τους πυρηνικούς αντιδραστήρες του . [Επεξεργασία] Οι Ρωσικές αρχές, τα ΜΜΕ και η κοινή γνώμη Η τραγωδία του Κουρσκ, υπήρξε η αφορμή έντονων αντιδράσεων και αντιπαραθέσεων. Πέρα από τις οξείες αντιδράσεις συγγενών και μη, των μελών του πληρώματος του υποβρυχίου, υπήρξαν αντιδράσεις για τις αντικρουόμενες αναφορές μεταξύ ιδιωτικών και κρατικών μέσων μαζικής ενημέρωσης. Ο Πούτιν, είχε ξεκινήσει από τον Μάιο του 2000, ""επιχείρηση σκούπα"" με σκοπό την πάταξη της διαφθοράς. Στο πλαίσιο των προσπαθειών του προς την επίτευξη των στόχων του, άνοιξε μέτωπο με τη ρωσική εταιρία Media-Most πρόεδρος της οποίας ήταν ο Βλαντιμίρ Γκουζίντσκιι. Η Media-Most που έκανε οξεία κριτική στην κυβέρνηση Πούτιν, είχε τον έλεγχο του πρώτου ανεξάρτητου ρωσικού τηλεοπτικού σταθμού NTV (ΗΤΒ στα κυριλλικά), της εφημερίδας Σεγκόντια καθώς και διαφόρων περιοδικών. Ο πρόεδρος της εταιρίας (που είχε απασχολήσει και τις αστυνομικές αρχές του Ισραήλ για κατηγορίες ξεπλύματος χρημάτων), συνελήφθη τον Μάιο του 2000 από τη ρωσική αστυνομία για απάτη και αφέθηκε ελεύθερος αφού υπέγραψε την πώληση της Media-Most στην ρωσική κρατική επιχείρηση Gazprom, γεγονός που προκάλεσε αντιδράσεις . Aποτέλεσμα αυτών, υπήρξε η διάσταση απόψεων μεταξύ κρατικών και ιδιωτικών ΜΜΕ και οι αναφορές για το ατύχημα του Κουρσκ και τα αίτια που οδήγησαν σε αυτό, δεν ξέφυγαν από την αντίθεση αυτή. Αρχικά το ημικρατικό Ρωσικό Δημόσιο Τηλεοπτικό Κανάλι και η κρατική τηλεόραση, περιλάμβαναν στο ειδησεογραφικό πρόγραμμά τους, εκτενείς συνεντεύξεις ναυτικών και κυβερνητικών αρχών, γεγονός που τους παρείχε τη δυνατότητα να εδραιώσουν τα επιχειρήματα των δηλώσεών τους. Από την άλλη πλευρά, τα ιδιωτικά ΜΜΕ, όπως η εφημερίδα Μοσκόβσκιι και η Ισβεστίγια κατηγορούσαν ανοιχτά τις αρχές για ψεύδη. Η Κομσομόλσκαγια Πράβντα κατάφερε να βρει μια λίστα με τα ονόματα των επιβαινόντων στο Κουρσκ ενώ οι αρχές δεν είχαν ανακοινώσει τα ονόματά τους. Το NTV εμφάνισε τους ίδιους εκπροσώπους του ναυτικού που εμφανίζονταν στα κρατικά κανάλια, αλλά εμφάνισε και απόστρατους για να δώσει μια πιο πλήρη εικόνα. Όσο συνέβαιναν όλα αυτά, ο Πούτιν βρισκόταν σε διακοπές στο εξοχικό του στο Σόχι, γεγονός για το οποίο δέχτηκε επίσης οξεία κριτική . Εν τω μεταξύ, μία σκηνή που εμφανίζεται στις τηλεοράσεις και κάνει το γύρο του κόσμου προκαλεί σάλο και δημιουργεί έντονες αντιδράσεις. Στη σκηνή φαίνεται η Ναντέζντα Τύλικ, μητέρα ενός εκ των υποπλοιάρχων του Κουρσκ, η οποία επιτίθεται φραστικά σε εκπροσώπους των ρωσικών αρχών που βρίσκονται κοντά της. Κατά τη διάρκεια της φραστικής επίθεσης εμφανίζεται από πίσω της μια άλλη γυναίκα που πιέζει μια σύριγγα πάνω από τα ρούχα της Τυλίκ, η οποία μετά από λίγο χάνει την ικανότητα να παραμείνει όρθια και οδηγείται σε μια καρέκλα. Η Τυλίκ δήλωσε πως έχασε άμεσα την ικανότητά της να μιλήσει αμέσως μετά την ένεση. Αργότερα όμως ανέτρεψε την εκδοχή που παρουσίασε αρχικά και δήλωσε πως η ένεση ζητήθηκε από το σύζυγό της, εξαιτίας προβλημάτων με την καρδιά της. Παρόλα αυτά, οι αξιωματικοί του ρωσικού ναυτικού δήλωσαν πως χορηγούσαν συνέχεια ηρεμιστικά σε συγγενείς των επιβαινόντων στο Κουρσκ, και συμπλήρωσαν πως «δεν είναι τόσο μεγάλη υπόθεση όσο το κάνετε να φαίνεται στη Δύση» . Η αντιμετώπιση των συμβάντων στη θάλασσα του Μπάρεντς από τις ρωσικές αρχές, προκάλεσε έντονες αντιδράσεις στη ρωσική και παγκόσμια κοινή γνώμη. Συγγενείς των θυμάτων χρησιμοποίησαν βαρείς χαρακτηρισμούς για τον Πούτιν και την κυβέρνησή του. Η Ιρίνα Μπελοζόροβα, σύζυγος πλοιάρχου του Κουρσκ είπε για τη συνάντηση που επρόκειτο να έχει με τον Πούτιν: «Θα του πω πως είμαι χαρούμενη που δεν τον ψήφισα. Δεν είναι πρόεδρος. Είναι απλά ένα ανδρείκελο». Η Γιεκατερίνα Μπαγκρυάντσεβα είπε πως αντιμετώπισαν ανάλγητη συμπεριφορά από τις αρχές στο Βιντγιάεβο. Επίσης δήλωσε: «Όταν ανακηρύσσουν τη μέρα αυτή ως μέρα πένθους σε αυτό το μέρος, σημαίνει πως την επόμενη θέλουν να μας ξεχάσουν» . Οι πρακτικές του Πούτιν αρχίζουν πλέον να παραλληλίζονται ανοιχτά με Σοβιετικές από τον τύπο και ο Πούτιν αντιμετωπίζει ακόμη πιο άσχημες κριτικές . Η έντονη κριτική στον Πρόεδρο της Ρωσίας Πούτιν, που είχε το απόγειό της με τη βύθιση του Κουρσκ, οδήγησε στην υιοθέτηση νέας στάσης από τη ρωσική κυβέρνηση τόσο σε επίπεδο επικοινωνίας με τους φορείς των Μέσων Μαζικής Ενημέρωσης, όσο και σε επίπεδο δημοσίων σχέσεων . Επιπλέον προκάλεσε μεταστροφή της ρωσικής κυβέρνησης ως προς την αντιμετώπιση των ρωσικών ενόπλων δυνάμεων και την τρέχουσα επί δέκα χρόνια «αναμόρφωση των ρωσικών ενόπλων δυνάμεων». Από εκείνη την περίοδο και μετά ξεκίνησε να εφαρμόζεται πολύ εντονότερα η «αναμόρφωση» του Βόρειου Στόλου, το κύρος του οποίου δεν ήταν το απαιτούμενο από τις ρωσικές αρχές . Στο πλαίσιο της αναμόρφωσης εντάσσεται και η ανανέωση του Βόρειου Στόλου ο οποίος είχε μείνει αρκετά πίσω σε άψυχο και έμψυχο υλικό καθώς και σε επιχειρήσεις, εξαιτίας δύο πολέμων με την Τσετσενία και περιορισμένης χρηματοδότησης του στόλου από πλήθος παραγόντων . Δύο εβδομάδες μετά τις εκρήξεις, ο Πούτιν αποφασίζει να απονεμηθούν μετάλλια μετά θάνατον σε όλα τα μέλη του πληρώματος του Κουρσκ. Στον κυβερνήτη του υποβρυχίου, Γκεναντίι Λγιατσίν, απονέμεται το «Παράσημο του Ήρωα της Ρωσίας», μία από τις υψηλότερες τιμητικές διακρίσεις της χώρας, ενώ τα υπόλοιπα μέλη τιμώνται με το «Παράσημο Ανδρείας». Επίσης δίνεται εντολή ανέγερσης μνημείου για τους επιβαίνοντες στο Κουρσκ, που θα τοποθετηθεί στο Κεντρικό Στρατιωτικό Μουσείο στη Μόσχα . Τέλος ο Πούτιν ανακοίνωσε πως θα ανελκυστούν τα συντρίμμια του Κουρσκ και θα παραδοθούν οι σοροί των επιβαινόντων στις οικογένειές τους. Η επιχείρηση ανέλκυσης επρόκειτο να ξεκινήσει, το νωρίτερο, μετά από το ορθόδοξο 40ήμερο πένθους . [Επεξεργασία] Η ανάσυρση πτωμάτων από τον βυθό Μέχρι τις 22 Οκτωβρίου του 2000 οι Νορβηγοί δύτες έχουν καταφέρει να ανοίξουν στο κύτος του υποβρυχίου μία τρύπα μήκους 1,5 μέτρου και πλάτους 75 εκατοστών. Οι Ρώσοι και Νορβηγοί δύτες βρισκόντουσαν στο μεσοδιάστημα στη Νορβηγία όπου εκπαιδεύονταν για το τμήμα της επιχείρησης της ανάσυρσης των σορών που επρόκειτο να διεξαχθεί στα παγωμένα νερά της Θάλασσας Μπάρεντς. Από την τρύπα που ανοίγουν ανασύρονται τα πρώτα τρία πτώματα του πληρώματος του Κουρσκ . Την επόμενη μέρα ανακαλύπτεται από τους δύτες που συμμετέχουν στην επιχείρηση, ένα σημείωμα από τον Ντμίτρι Κολέσνικοφ, υποπλοίαρχο του Κουρσκ, που γράφει: ""Όλο το πλήρωμα από τα τμήματα έξι, επτά και οκτώ ήρθαν στο ένατο. Υπάρχουν 23 άτομα εδώ. Πήραμε αυτή την απόφαση εξαιτίας του ατυχήματος. Κανείς μας δεν μπορεί να βγει στην επιφάνεια"". Το σημείωμα αποδεικνύει την ύπαρξη επιζόντων μετά την έκρηξη . Έως τις 14 Μαΐου του 2001, έχουν ανασυρθεί 12 σοροί μελών του πληρώματος από το Κουρσκ και ξεκινούν οι συζητήσεις για την υλοποίηση της ανέλκυσης του υποβρυχίου . Συνολικά ανασύρθηκαν μόνο 12 σοροί από τις 118 . [Επεξεργασία] Η ανέλκυση του υποβρυχίου Οι Ρωσικές αρχές αισθάνθηκαν την υποχρέωση να ανελκύσουν το Κουρσκ αφενός διότι η πλειοψηφία των σορών (106) των επιβαινόντων δεν είχαν ανασυρθεί, αφετέρου διότι η ρωσική κυβέρνηση δεχόταν πιέσεις ως προς την ανέλκυση εξαιτίας του ενδεχομένου μόλυνσης του περιβάλλοντος που θα προέκυπτε μετά από λίγα χρόνια, από τη φθορά του θαλασσίου νερού στο περίβλημα των πυρηνικών αντιδραστήρων του Κουρσκ. Συγκεκριμένα, από τον Μάρτιο του 2001, η Ρωσία δεχόταν πιέσεις, από την Ευρωπαϊκή Ένωση για να επιτραπεί η παρατήρηση των ναυτικών βάσεων της Ρωσίας από Ευρωπαϊκές εταιρίες που σχετίζονται με τα προγράμματα της ΕΕ για τα ραδιενεργά απόβλητα στις θάλασσες Βόρεια της Ρωσίας. Αν αυτό δε γινόταν δεκτό, η Ευρωπαϊκή Ένωση απειλούσε πως θα ακύρωνε την οικονομική βοήθεια που επρόκειτο να παραχωρήσει στη Ρωσία για την ανέλκυση του Κουρσκ (ύψους 30 εκατομμυρίων δολλαρίων και 500.000 ρούβλιων). Οι Ρωσικές αρχές από την άλλη δεν επιθυμούσαν την πρόσβαση Ευρωπαίων στις βάσεις τους, γεγονός που θα μπορούσε να αποκαλύψει απόρρητα του Ρωσικού στόλου και παρόλο που η Ρωσία είχε τη δυνατότητα να ανελκύσει το Κουρσκ χωρίς οικονομική βοήθεια, αυτό θα ανέβαλλε την επιχείρηση ένα χρόνο αργότερα οπότε και οι πιέσεις θα γίνονταν εντονότερες . Τελικά η Ρωσική κυβέρνηση, στις 18 Μαΐου του 2001, συμφώνησε να συνεργαστεί με την κοινοπραξία των Ολλανδικών ναυτιλιακών εταιριών Mammoet και Smit International, για την ανέλκυση του Κουρσκ. Οι ετοιμασίες για την επιχείρηση ξεκίνησαν αμέσως και ήταν σχεδιασμένο να ολοκληρωθούν στα τέλη του Σεπτεμβρίου του 2001. Επρόκειτο να χρησιμοποιηθούν 20 με 24 μονάδες ανέλκυσης προσδεμένες σε έναν τεράστιο πλωτήρα. Οι μονάδες ανέλκυσης έχουν τη δυνατότητα να εξισορροπούν στα ρεύματα και ταυτόχρονα η κάθε μια να παρέχει τη δική της ισχύ ανέλκυσης ώστε το Κουρσκ να αποκολληθεί από το βυθό. Από εκεί, το Κουρσκ ήταν σχεδιασμένο να προσκολληθεί κάτω από τον πλωτήρα και να οδηγηθεί στο λιμάνι του Μουρμάνσκ . Η ανέλκυση του Κουρσκ έγινε σύμφωνα με το σχεδιασμό της επιχείρησης, την οποία σχεδίασαν το υπουργείο εθνικής άμυνας της Ρωσίας, η κοινοπραξία των Ολλανδικών εταιριών Smit International και Mammoet και η κατασκευάστρια εταιρία του Κουρσκ ""Rubin"". Συμμετείχαν επίσης, το Ερευνητικό Ινστιτούτο Ναυπηγικής, Κρυλόβ και η κατασκευάστρια εταιρία των Ρωσικών πυρηνικών σκαφών ""Σεβμάς"" (ФГУП «ПО «Севмаш») . Ολοκληρώθηκε σε πέντε στάδια: Για την επιχείρηση έγιναν προσομοιώσεις των σταδίων της σε υπολογιστές, σε εξειδικευμένα εργαστήρια στην Αγία Πετρούπολη, για να αντιμετωπιστούν προβλήματα που ενδεχομένως θα προέκυπταν από λανθασμένη εφαρμογή θεωρητικών υποθέσεων . Μέχρι τις 28 Αυγούστου 2001 είχαν διανοιχθεί όλες οι τρύπες στο Κουρσκ και στις 13 Σεπτεμβρίου, η πλώρη είχε κοπεί από το υπόλοιπο μέρος του υποβρυχίου. Το Giant 4 έφτασε στις 26 Σεπτεμβρίου (2001) στην περιοχή όπου ήταν βυθισμένο το Κουρσκ, εξαιτίας προβλημάτων στο εξειδικευμένο αλυσοπρίονο που έκοψε την πλώρη, κακοκαιρίας και δυσκολιών στην εφαρμογή προσδέσεων των καλωδίων στο υποβρύχιο. Την επόμενη μέρα, το Giant 4 αγκυροβόλησε με 8 άγκυρες και στις 7 Οκτωβρίου, όλες οι προσδέσεις των καλωδίων στο υποβρύχιο είχαν ολοκληρωθεί επιτυχώς δίνοντας το πράσινο φως για την ανύψωσή του από το βυθό της θάλασσας. Την επόμενη μέρα και στις 18:30 UTC, το Κουρσκ είχε ανέβει και είχε προσδεθεί στο κατάλληλο ύψος κάτω από το Giant και δύο ώρες αργότερα ξεκίνησε η μεταφορά του στο Μουρμάνσκ με μέση ταχύτητα 4 ναυτικά μίλια την ώρα. Στις 21 Οκτωβρίου το σύμπλεγμα του Giant με το Κουρσκ είχε φτάσει στο Μουρμάνσκ και είχε τοποθετηθεί σε δεξαμενή εκεί. Μια μέρα αργότερα, αφαιρέθηκαν όλα τα καλώδια που συγκρατούσαν το Κουρσκ στο Giant 4. Τέλος, την αμέσως επόμενη ημέρα, το Κουρσκ αποτέθηκε μόνο του σε δεξαμενή και το Giant αποχώρησε προς το Κίρκενες της Νορβηγίας από όπου θα ξεκινούσε το ταξίδι του για την Ολλανδία. Η αποστολή θεωρείται πως παρά τη χρονική καθυστέρηση ολοκληρώθηκε με επιτυχία . [Επεξεργασία] Τα μνημεία Στις 12 Αυγούστου του 2002, έγιναν τα αποκαλυπτήρια δύο μνημείων για την τραγωδία του Κουρσκ, ένα στη Μόσχα και ένα στο Βιντγιάεβο από όπου το Κουρσκ ξεκίνησε το τελευταίο του ταξίδι. Το μνημείο στη Μόσχα απεικονίζει έναν ναυτικό ασκεπή, πάνω από ένα υποβρύχιο που βυθίζεται στον ωκεανό . Ένα άλλο μνημείο έκανε επίσης τα αποκαλυπτήριά του στην Αγία Πετρούπολη, στην επέτειο τριών χρόνων από το ατύχημα στο Κουρσκ. Το μνημείο αυτό αποτελείται από έναν κύβο από μαύρο γρανίτη όπου πάνω αναγράφεται: ""Στη μνήμη του πληρώματος του Κουρσκ"" και από την άλλη πλευρά αναγράφεται απόσπασμα από το σημείωμα που βρέθηκε από τον Νμίτρι Κολέσνικοβ, μέλος του πληρώματος, με τις λέξεις: ""Μην απελπίζεστε"" . Πέντε χρόνια μετά το ατύχημα έγιναν τα αποκαλυπτήρια ενός τέταρτου μνημείου, που αποτελείται από θραύσματα του υποβρυχίου, στην πόλη Κουρσκ από όπου το υποβρύχιο πήρε το όνομά του.","Συντεταγμένες: 69°40′0″N 37°35′0″E / 69.66667, 37.58333 Τον Αύγουστο του 2000 το ρωσικό υποβρύχιο Κουρσκ, κλάσης «Όσκαρ ΙΙ», βυθίστηκε στα ανοιχτά της Θάλασσας του Μπάρεντς κατά τη διάρκεια άσκησης. Η βύθιση του Κουρσκ, σύμφωνα με τις επίσημες πηγές της Ρωσικής κυβέρνησης, επήλθε όταν προκλήθηκε έκρηξη εξαιτίας διαρροής καυσίμων υπεροξείδιου του υδρογόνου από μια ελαττωματική τορπίλη που έφερε το υποβρύχιο . Μία απόπειρα διάσωσης των 118 μελών του πληρώματος που βρισκόταν εγκλωβισμένοι στο υποβρύχιο και η οποία επιχειρήθηκε από Νορβηγούς και Βρετανούς δύτες λίγες μέρες μετά το συμβάν που οδήγησε στη βύθιση, δεν απέδωσε καρπούς. Δεκατέσσερεις μήνες αργότερα, το Ρωσικό Ναυτικό σε συνεργασία με την Ολλανδική κοινοπραξία των εταιρειών Smit Internationale και Μαμούτ, ανέσυρε την πλειοψηφία των σορών των επιβαινόντων στο υποβρύχιο ." el,ee5cba5ab1357bdd87805e5e3832f693,"[Επεξεργασία] Πρώιμα χρόνια Ο Σαντ γεννήθηκε στο Παρίσι, στην αριστοκρατική κατοικία Hôtel de Condé στις 2 Ιουνίου 1740 και ήταν γιος του Jean-Baptiste François Joseph κόμητα de Sade, μαρκησίου του Mazan, και της Marie-Éléonore de Maillé de Carman. Η μητέρα του, θυγατέρα του Donatien de Maillé, μαρκησίου του Carman, διετέλεσε κυρία επί των τιμών της πριγκίπισσας του Condé. Ο πατέρας του ως διπλωμάτης βρισκόταν στην υπηρεσία του Πρίγκιπα - Εκλέκτορα της Κολωνίας . Από το 1745, έπειτα από ένα σύντομο διάστημα παραμονής μαζί με συγγενείς του στην Προβηγκία και την Αβινιόν, την επιμέλειά του ανέλαβε ο θείος του Αββάς ντε Σαντ, λόγιος και σχολιαστής του Πετράρχη, ο οποίος αργότερα προκάλεσε σκάνδαλο με τη σύλληψή του σε οίκο ανοχής . Αυτός ανέθεσε την ανατροφή του σε μια οικογενειακή φίλη, τη Madame de Saint Germain και την εκπαίδευσή του στον Αββά Amblet. Το 1750 εισήλθε στο ιησουιτικό κολέγιο του Μεγάλου Λουδοβίκου στο Παρίσι. Εκεί ήρθε σε επαφή με το θέατρο και τη δραματική τέχνη, που τον γοήτευσαν και απετέλεσαν έκτοτε αγαπημένες του ενασχολήσεις .Οι σωφρονιστικές τακτικές του παιδαγωγικού συστήματος των Ιησουιτών θεωρείται πιθανόν να αποτέλεσαν αίτιο της εκδήλωσης των ομοερωτικών και σαδιστικών τάσεων του ντε Σαντ . Το 1754, σε ηλικία δεκατεσσάρων ετών έγινε δεκτός στη στρατιωτική σχολή École des Chevaux-légers, όπου φοιτούσαν αποκλειστικά γόνοι ευγενών. Εκεί έλαβε την αρχική στρατιωτική του εκπαίδευση και την επόμενη χρονιά ονομάστηκε δεύτερος υπολοχαγός στο σύνταγμα του βασιλικού πεζικού. Από το 1757 συμμετείχε στον Επταετή Πόλεμο με το βαθμό του σημαιοφόρου με το σύνταγμα τυφεκιοφόρων της ταξιαρχίας του Αγίου Ανδρέα υπό τον Κόμη της Προβηγκίας (μετέπειτα Λουδοβίκου ΙΗ') αδερφό του Λουδοβίκου ΙΣΤ' και στις 21 Απριλίου 1759 προήχθη σε λοχαγό του Ιππικού της Βουργουνδίας. [Επεξεργασία] Γάμος και πρώτα σκάνδαλα Αποστρατεύτηκε το 1763, ταυτόχρονα με το τέλος του πολέμου, και εγκαταστάθηκε στο οικογενειακό κάστρο Château de Lacoste. Εκεί γνώρισε και ερωτεύτηκε τη δεσποινίδα Laure de Lauris, δέσποινα της Vacqueyras. Η άρνησή της, όμως, για ένα γάμο μαζί του τον οδήγησε να παντρευτεί τη Renée-Pélagie de Montreuil, κόρη ενός πλούσιου κατώτερου δικαστικού με ισχυρές προσβάσεις στη βασιλική αυλή. Τον Οκτώβριο του 1763, τέσσερις μήνες μετά το γάμο του, παύθηκε από την υπηρεσία του βασιλιά για πρώτη φορά στη ζωή του και κρατήθηκε για δεκαπέντε ημέρες στις φυλακές του βασιλικού κάστρου Vincennes έπειτα από την καταγγελία μίας ιερόδουλης για βλασφημία . Με τη μεσολάβηση του πατέρα του αποφυλακίστηκε το Νοέμβριο και του επιβλήθηκε υποχρεωτική παραμονή στο οικογενειακό κάστρο του Échauffour υπό την επίβλεψη του επικεφαλής της αστυνομικής διεύθυνσης ηθών. Τον Ιανουάριο του 1767 πέθανε ο πατέρας του κληροδοτώντας του τον τίτλο του κόμητος καθώς και τους πύργους Lacoste, Mazan και Saumane αλλά και μεγάλα ποσά χρεών για εξόφληση. Τον Αύγουστο του ίδιου έτους γεννήθηκε το πρώτο παιδί του ζεύγους ντε Σαντ ο Louis-Marie. Την Κυριακή του Πάσχα του 1768 συνέβη το πρώτο μεγάλο σεξουαλικό σκάνδαλο του ντε Σαντ (Σκάνδαλο της Arcueil, από το όνομα του προαστίου των Παρισίων, όπου ήταν συγκεντρωμένοι οι οίκοι ανοχής) με μία πόρνη ονόματι Rose Keller . Η Keller τον κατήγγειλε στις αρχές για βίαιη σεξουαλική συμπεριφορά, και παρά την απόσυρση των καταγγελιών της έπειτα από μια γενναιόδωρη προσφορά χρημάτων, λόγω της έκτασης του σκανδάλου, ο βασιλιάς αναγκάστηκε να φυλακίσει το Μαρκήσιο με ένα lettre de cachet αποσιωπώντας έτσι τη συνηθισμένη διαδικασία δίωξης. Έγκλειστος παρέμεινε έως τις 16 Νοεμβρίου οπότε και εγκαταστάθηκε στο κάστρο της Lacoste. Το 1771 τον ακολούθησε εκεί και η οικογένειά του μαζί με την αδερφή της γυναίκας του Anne-Prospère, που σύντομα έγινε ερωμένη του. Μετά από ένα επεισόδιο στη Μασσαλία το 1772, που είχε να κάνει με δηλητηρίαση πορνών με το υποτιθέμενο αφροδισιακό, ισπανική μύγα και σοδομισμό με τον υπηρέτη του, Latour, καταδικάστηκαν και οι δύο σε θάνατο . Κατάφεραν να διαφύγουν στην Ιταλία παίρνοντας μαζί τους και την Anne-Prospère, γεγονός που εξόργισε την πεθερά του, Madame de Montreuil, η οποία κατάφερε να εξασφαλίσει βασιλική εντολή για τη σύλληψη του γαμπρού της . [Επεξεργασία] Πρώτη περίοδος εγκλεισμού και η Επανάσταση Στις 8 Δεκεμβρίου 1772 συνελήφθη και μεταφέρθηκε στο Château de Miolans από όπου δραπέτευσε πέντε μήνες αργότερα μαζί με το συγκρατούμενό του, Βαρώνο de l' Allée, και τη βοήθεια δεκαπέντε αντρών. Παρέμεινε κρυμμένος στη Lacoste και επανασυνδέθηκε με τη σύζυγό του διατηρώντας παράλληλα μια ομάδα νέων υπαλλήλων, οι περισσότεροι από τους οποίος παραπονούνταν για σεξουαλική κακομεταχείριση και εγκατέλειψαν το κάστρο του Μαρκησίου. Ο Σαντ αναγκάστηκε πάλι να φύγει στην Ιταλία και κατά τη διάρκεια αυτής της περιόδου, έγραψε το βιβλίο, ""Voyage d'Italie"". Το 1776 επέστρεψε στη Lacoste και προσέλαβε νέες υπηρέτριες, οι οποίες, όμως, έφυγαν γρήγορα από την υπηρεσία του. Το 1777 ο πατέρας μίας από αυτές ήρθε στη Lacoste ζητώντας την κόρη του και επεχείρησε να δολοφονήσει τον Σαντ. Το Φεβρουάριο της ίδιας χρονιάς ο Μαρκήσιος μετήχθη στις φυλακές του κάστρου Vincennes. Στις 14 Ιουνίου 1778 πληροφορήθηκε την αθώωσή του για τις κατηγορίες της δηλητηρίασης και του σοδομισμού αλλά αναγκάστηκε να παραμείνει φυλακισμένος λόγω της βασιλικής εντολής, που είχε εκδοθεί με ενέργειες της πεθεράς του. Ένα μήνα αργότερα κατάφερε να δραπετεύσει αλλά συνελήφθη σύντομα και οδηγήθηκε στη Vincennes, όπου παρέμεινε μέχρι και την παύση λειτουργίας της ως φυλακής, το 1784, οπότε μεταφέρθηκε στη Βαστίλη. Στις περιώνυμες φυλακές της Βαστίλης κρατήθηκε στον ""Πύργο της Ελευθερίας"" (Tour de la Liberté) έως την 2α Ιουλίου 1789 όταν άρχισε να φωνάζει από το κελί του ότι σκοτώνουν τους φυλακισμένους καλώντας τον κόσμο να τους απελευθερώσει . Από εκεί, δέκα ημέρες πριν την πυρπόληση της Βαστίλης από τους επαναστάτες, διαμετακομίστηκε με βασιλική εντολή στο άσυλο φρενοβλαβών του Charenton, το οποίο διηύθυνε το τάγμα των Αδελφών του Ελέους . Σε αυτή την πρώτη μακρά περίοδο εγκλεισμού του ξεκίνησε τη συγγραφή των πλέον γνωστών έργων του όπως η ""Ζυστίν"", ""120 Μέρες στα Σόδομα"", ""Διάλογος μεταξύ Ιερέα και Μελλοθανάτου"" κ.α. Ο Μαρκήσιος ντε Σαντ απελευθερώθηκε μετά τη Γαλλική Επανάσταση στις 2 Απριλίου 1790 με την ακύρωση όλων των βασιλικών εντολών φυλάκισης υπό τη μορφή lettres de cachet. Η σύζυγός του αποσύρθηκε σε μοναστήρι και αρνήθηκε οποιαδήποτε επαφή μαζί του. Τότε ξεκίνησε ο δεσμός του με την τριαντατριάχρονη πρώην ηθοποιό Marie-Constance Renelle (Madame Quesnet), την οποία είχε εγκαταλείψει ο άνδρας της Balthazar Quesnet, αφήνοντάς της και την επιμέλεια του εξάχρονου γιου τους. Στις 22 Οκτωβρίου 1790 ανέβηκε με επιτυχία στο Παρίσι το θεατρικό του έργο, ""Κόμης Oxtiern ή οι δυστυχίες της ελευθεριότητας"", μία κωμωδία τριών πράξεων στην οποία παρουσιάζονταν οι απολαύσεις του εγκλήματος, προκαλώντας, όμως, μεγάλες αντιδράσεις . Προηγουμένως ο Σαντ είχε κυκλοφορήσει ένα πολιτικό μανιφέστο και την επόμενη χρονιά δημοσιεύτηκε μία ανώνυμη έκδοση της ""Ζυστίν"". Όπως και άλλοι Γάλλοι αριστοκράτες προσαρμόστηκε στη μετεπαναστατική κοινωνία και πολιτικοποιήθηκε εκλεγόμενος γραμματέας και αργότερα πρόεδρος της περιφέρειας Piques των Παρισίων (Section des Piques) και Ειρηνοδίκης . [Επεξεργασία] Δίωξη από την Τρομοκρατία και σύντομη περίοδος ελευθερίας Εντούτοις, με την επανάσταση δημιουργήθηκαν καταστάσεις που ο Μαρκήσιος δεν μπορούσε να συμμεριστεί. Προσποιήθηκε τον υποστηρικτή της εγκαθίδρυσης του ολοκληρωτικού σοσιαλισμού και της πλήρους κατάργησης της κυριότητας, όμως επέμεινε στη διατήρηση του οικογενειακού του κάστρου και της ιδιοκτησίας του. Η επιβολή του καθεστώτος της Τρομοκρατίας (1793 - 1794) και οι χιλιάδες εκτελέσεις που ακολούθησαν τον οδήγησαν να αποσυρθεί από την πολιτική κονίστρα αποτροπιασμένος. Αν και είχε χρησιμοποιήσει διάφορες μορφές βασανιστηρίων για να διεγείρει τα πάθη του, δεν μπορούσε να δικαιολογήσει τις μαζικές εκτελέσεις που πραγματοποιούνταν από τον νεοπαγή κρατικό μηχανισμό. Στις 8 Δεκεμβρίου 1793 εκδόθηκε ένταλμα σύλληψης, βάσει του Νόμου των Υπόπτων (Loi des suspects) για μία επιστολή που είχε γράψει προ διετίας στον Δούκα Ντε Μπρισάκ, διοικητή της φρουράς του Λουδοβίκου ΙΣΤ΄, και φυλακίστηκε στις Φυλακές Madelonnettes. Μεταφέρθηκε στη Φυλακή Καρμηλιτισσών στη Rue de Vaugirard και από εκεί στο Sainte-Lazare. Καταδικάστηκε για δεύτερη φορά σε θάνατο αλλά λόγω της γραφειοκρατίας διέφυγε τον αποκεφαλισμό στη γκιλοτίνα. Το 1795 δημοσίευσε το έργο του ""Φιλοσοφία στο Μπουντουάρ"", μία φιλοσοφική μελέτη συνδυασμένη με τη γνωστή ερωτική γραφή του ντε Σαντ, και μέσα στην επόμενη πενταετία κυκλοφόρησαν τα μυθιστορήματα ""Η Νέα Ζυστίν"", ""Αλίν και Βαλκούρ"", ""Ιστορία της Ζυλιέτ"". Στα 1799 αναγκάστηκε να εργαστεί σε ένα θέατρο των Βερσαλλιών κερδίζοντας ελάχιστα χρήματα και συντηρώντας παράλληλα το γιο της Madame Quesnet, Κάρολο. Την ίδια χρονιά ανέβηκε, για δεύτερη φορά, στη Société Dramatique των Βερσαλλιών το θεατρικό του, ""Oxtiern"". Ο ντε Σαντ αντιμετώπιζε έντονα οικονομικά προβλήματα και για ένα διάστημα βρέθηκε να στεγάζεται σε πτωχοκομείο. [Επεξεργασία] Αντιμέτωπος με το καθεστώς του Βοναπάρτη Τον Ιούνιο του 1800 κυκλοφόρησε μία ανώνυμη μπροσούρα με τον τίτλο ""Zoloé"", μέσω της οποίας ο συντάκτης της επετίθετο στο Ναπολέοντα Βοναπάρτη, που είχε πρόσφατα αναλάβει την εξουσία, και στο περιβάλλον του. Οι υποψίες για τη συγγραφή της στράφηκαν στο Μαρκήσιο παρότι σήμερα είναι, πλέον, επιβεβαιωμένο ότι δεν είχε καμία σχέση . Τον Οκτώβριο κυκλοφόρησε η τετράτομη συλλογή ιστοριών του, ""Εγκλήματα από Έρωτα"", στην οποία επιτέθηκε με σφοδρότητα σε άρθρο του στη ""Journal de Paris"" ο ακαδημαϊκός και κριτικός Alexandre-Louis de Villeterque κατονομάζοντας συνάμα το Σαντ ως το συγγραφέα της ""Ζυστίν"" . Η μακρά σειρά συλλήψεων του Μαρκησίου ντε Σαντ ολοκληρώθηκε στις 6 Μαρτίου 1801 όταν, τυχαία ευρισκόμενος στο γραφείο του εκδότη του Nicolas Massé, συνελήφθη μαζί του έπειτα από έφοδο της αστυνομίας. Η έρευνα των αρχών αποκάλυψε χειρόγραφα και διορθώσεις του ντε Σαντ για τα έργα ""Νέα Ζυστίν"" και ""Ζυλιέτ"". Κατά την ανάκριση ο Massé, με αντάλλαγμα την απελευθέρωσή του, παρέδωσε το χειρόγραφο της ""Ζυλιέτ"". Ο Σαντ αναγνώρισε το χειρόγραφο αλλά υποστήριξε ότι αυτός δεν ήταν παρά ο αντιγραφέας του. Τον Απρίλιο αποφασίστηκε από το διευθυντή της παρισινής αστυνομίας Dubois και τον Υπουργό Ασφαλείας, τον περίφημο Ζοζέφ Φουσέ (Joseph Fouché), η μη διεξαγωγή δίκης του Μαρκησίου προκειμένου να αποφευχθεί μεγαλύτερο σκάνδαλο και ο εγκλεισμός του στη φυλακή πολιτικών κρατουμένων Sainte-Pélagie. Ως αιτιολογία προβλήθηκε η συγγραφή του «επαίσχυντου μυθιστορήματος Ζυστίν» και του «ακόμα φρικτότερου Ζυλιέτ». [Επεξεργασία] Τα χρόνια στο Charenton και το τέλος Ο ντε Σαντ απηύθυνε από τη φυλακή επιστολή – έκκληση προς τον Υπουργό της Δικαιοσύνης, André Joseph Abrial, στις 20 Μαΐου 1802, ζητώντας την απελευθέρωσή του ή την προσαγωγή του σε δίκη, ισχυριζόμενος ότι δεν είναι ο συγγραφέας της ""Ζυστίν"". Ακολούθησαν το 1803 οι δύο τελικές διαμετακομίσεις του, αρχικά στις φυλακές Bicêtre και κατόπιν αιτήματος της οικογένειάς του στο άσυλο Charenton, όπου φρουρούνταν από έναν αστυνομικό και οι οικείοι του κατέβαλαν τρεις χιλιάδες φράγκα ετησίως ως τρόφιμη συνδρομή. Η Madame Quesnet τον ακολούθησε στο Charenton λαμβάνοντας άδεια παραμονής σε κοντινό δωμάτιο. Ο φιλελεύθερος διευθυντής του ασύλου, Αββάς François Simonet de Coulmier, προμήθευε το ντε Σαντ με γραφική ύλη και τον ενθάρρυνε στο ανέβασμα θεατρικών έργων, ανοιχτών στο κοινό, με ηθοποιούς τους τροφίμους του ιδρύματος. Στο Charenton εκτυλίχτηκε και η τελευταία ερωτική σχέση του Μαρκησίου με την εκεί ανήλικη εργαζόμενη, Magdeleine Leclerc. Σχέση, που εκτός από σεξουαλικό είχε και παιδαγωγικό χαρακτήρα, μιας και ο ηλικιωμένος, πλέον, πρώην ευγενής της δίδαξε γραφή και ανάγνωση. Τον Ιούνιο του 1807 σε αστυνομικό έλεγχο στο κελί του ανακαλύφθηκε το δεκάτομο έργο ""Τα Ταξίδια της Φλορμπέλ"", που μόλις είχε ολοκληρώσει. Το έργο κατασχέθηκε και μετά το θάνατο του Μαρκησίου κάηκε από το γιο του, Donatien-Claude-Armand, όπως και πολλά άλλα ανέκδοτα χειρόγραφά του. Στις 9 Ιουνίου 1809 δολοφονήθηκε σε ενέδρα ο πρεσβύτερος γιος του, Louis-Marie, αξιωματικός του στρατού του Ναπολέοντα και στις 7 Ιουλίου του 1810 πέθανε η σύζυγός του Renée-Pélagie, με την οποία βρισκόταν σε διάσταση από την πρώτη αποφυλάκισή του το 1790. Υπό την προεδρία του Ναπολέοντα το Υπουργικό Συμβούλιο αποφάσισε στα 1811 τη συνέχιση της κράτησης του ντε Σαντ στο Charenton, η απόφαση αυτή ανανεώθηκε στα 1812 ενώ την επόμενη χρονιά απαγορεύτηκαν και οι θεατρικές παραστάσεις, που ανέβαζε στο άσυλο. Το 1813 ολοκλήρωσε το μυθιστόρημα ""Histoire secrète d'Isabelle de Bavière"" και δημοσίευσε ανώνυμα το βιβλίο ""La Marquise de Gange"". Ο Μαρκήσιος ντε Σαντ, ο Θείος Μαρκήσιος για τους θαυμαστές του και ονοματοδότης του όρου σαδισμός, πέθανε ενώ κοιμόταν, στο άσυλο φρενοβλαβών Charenton στις 2 Δεκεμβρίου 1814, σε ηλικία 74 ετών, εγκαταλείποντας ένα έργο, που θα επηρέαζε και θα μελετούνταν βαθιά από λογοτέχνες, ερευνητές και ψυχαναλυτές τους επόμενους δύο αιώνες. [Επεξεργασία] Ο όρος σαδισμός Ο όρος σαδισμός (γαλλ. sadisme) δημιουργήθηκε από το Γερμανό ψυχίατρο Richard von Krafft-Ebing (1840-1902) και χρησιμοποιήθηκε για πρώτη φορά το 1886 στο έργο του Psychopathia Sexualis . Η σημασία του έχει να κάνει με την επίδραση της σκληρότητας στη σεξουαλική διέγερση με την επιβολή σωματικού πόνου, νοητικής βασάνου ή και των δύο παράλληλα. Περιγράφεται επίσης ως γενετήσια διαστροφή κατά την οποία προκαλείται διέγερση μόνο με την πρόκληση πόνου σε άλλο άτομο ή με τη θέα αίματος. Αναφέρεται ότι η αίσθηση σεξουαλικής ευχαρίστησης παράγεται με πράξεις κακοποίησης ή τιμωρίας του ερωτικού αντικειμένου από ζώα ή ανθρώπους και συνίσταται από μία αρχική επιθυμία να πονέσει, να πληγώσει ή ακόμα και να καταστρέψει το σεξουαλικό αντικείμενο, ώστε να επιτευχθεί η σεξουαλική ευχαρίστηση . «Η σκληρότητα είναι απλώς η ανθρώπινη ενέργεια που ο πολιτισμός δεν αλλοίωσε ακόμα ολότελα: είναι λοιπόν αρετή, όχι βίτσιο». Απόψεις, όπως αυτή, του Μαρκησίου ντε Σαντ, καθώς και η σεξουαλική δράση σε έργα του συνέτειναν στο να δανείσει μεταθανάτια το όνομά του στον ψυχοπαθολογικό αυτό όρο. Το αντίθετο του σαδισμού είναι o μαζοχισμός. Κατά τον μαζοχισμό το άτομο διεγείρεται σεξουαλικά όταν του επιβάλλεται πόνος, περιορισμός ή τιμωρία. Σε μερικούς ανθρώπους συνυπάρχουν και οι δυο τάσεις του σαδισμού και του μαζοχισμού (σαδομαζοχισμός) . [Επεξεργασία] Λογοτεχνική παρουσία Η θεατρική παρουσία του ντε Σαντ ξεκίνησε από το 1765 περίπου, οπότε έγραψε και έλαβε μέρος σε διάφορες ερασιτεχνικές θεατρικές παραστάσεις, η βασική, όμως λογοτεχνική του δημιουργία άρχισε μετά τη φυλάκισή του στη Vincennes το 1778. Ενώ ο ντε Σαντ χρησιμοποιεί πολλούς από τους κανόνες της τυχοδιωκτικής, γοτθικής και αισθηματικής μυθιστοριογραφίας, τα μυθιστορήματά του είναι μοναδικά στη λογοτεχνική παραγωγή της εποχής του με την απόρριψη οποιουδήποτε ηθικού νόμου και τις αναλυτικές, εγκυκλοπαιδικού τύπου, λεπτομέρειες βίαιης σεξουαλικής συμπεριφοράς. Στις ""120 Ημέρες στα Σόδομα"", έργο, που άρχισε να γράφει στη Βαστίλη τη δεκαετία του 1780 και ουδέποτε ολοκλήρωσε, προσπαθεί να εκθέσει με λογοτεχνική μορφή έναν κατάλογο όλων των πιθανών μορφών ελευθεριάζουσας σεξουαλικής συμπεριφοράς. Η ""Ζυστίν"", η ιστορία μιας ενάρετης νέας γυναίκας που υποβάλλεται σε φρικιαστικά σεξουαλικά βασανιστήρια και σκοτώνεται τελικά από χτύπημα κεραυνού, ολοκληρώθηκε επίσης στη Βαστίλη ενώ μία πιο εκτεταμένη έκδοση δημοσιεύθηκε το 1797 ως ""Νέα Ζυστίν"", μαζί με τη ""Ζυλιετ"", την ιστορία της αδελφής της Ζυστίν, η οποία ακολουθώντας το δρόμο της φαυλότητας ανταμείβεται και ευημερεί. Στη ""Φιλοσοφία στο Μπουντουάρ"" παρουσιάζει τη μύηση μιας νέας γυναίκας στη φιλοσοφία και την πρακτική της ακολασίας. Η σωζόμενη εργογραφία του ντε Σαντ περιλαμβάνει ακόμη διάφορα συμβατικότερα θεατρικά έργα και σύντομα αφηγήματα, δύο ιστορικά μυθιστορήματα, και ένα επιστολικό μυθιστόρημα, το ""Aline et Valcour"". Επίσης έχει διασωθεί μεγάλο τμήμα της ογκώδους αλληλογραφίας του. [Επεξεργασία] Κριτική και αποτίμηση Παρότι τα έργα του ντε Σαντ δεν εκδόθηκαν επίσημα κατά τη διάρκεια του δεκάτου ενάτου αιώνα, κυκλοφορούσαν ιδιωτικά. Το 1855 ο Γάλλος κριτικός και ακαδημαϊκός Charles Augustin Sainte-Beuve χαρακτήρισε το Μαρκήσιο ντε Σαντ και το Λόρδο Βύρωνα ως τις ""δύο μέγιστες πηγές έμπνευσης"" για τους σύγχρονους συγγραφείς , πολλοί από τους οποίους είδαν τον Μαρκήσιο ως πρωτοπόρο της σκοτεινής πλευράς της ανθρώπινης φύσης και μάρτυρα της ελευθερίας. Ο Άλγκερνον Σούϊνμπερν, ο Πωλ Βερλαίν, ο Κάρολος Μπωντλαίρ, ο Ουίλλιαμ Μπλέηκ και ο Γκιγιώμ Απολλιναίρ ήταν μεταξύ των συγγραφέων που επηρεάστηκαν από τη ζωή και το έργο του Σαντ. Στον εικοστό αιώνα, η υπερρεαλιστική κίνηση άντλησε έμπνευση από την εικονοκλαστική χρήση του ερωτισμού από το Σαντ και την προκλητική απόρριψη κάθε περιορισμού της προσωπικής ελευθερίας . Το τελευταίο μισό του εικοστού αιώνα αυξήθηκαν οι κριτικές πραγματείες του έργου του ντε Σαντ. Μελέτες από κριτικούς όπως ο Roland Barthes , ο Maurice Blanchot , ο Pierre Klossowski και ο Georges Bataille εστιάζουν στη βαθιά γνώση του Σαντ πάνω στην ψυχολογία της δύναμης και της επιθυμίας και στις σχέσεις μεταξύ των ρητορικών πρακτικών του και της επιθυμίας για απόλυτη προσωπική κυριαρχία. Η αντίληψη του Φουκώ για το έργο του Σαντ ως συνόρου μεταξύ κλασσικής και σύγχρονης σκέψης ώθησε σε πολυάριθμες αναλύσεις της αλληλεξάρτησης μεταξύ των έργων του, του πολιτιστικού και φιλοσοφικού περιβάλλοντός του και των πολιτικών, οικονομικών και κοινωνικών ανακατατάξεων του όψιμου 18ου αιώνα στη Γαλλία . Διάφοροι κριτικοί έχουν εξετάσει επίσης την αντιμετώπιση των θηλυκών χαρακτήρων στα κείμενα του Σαντ. Η Alice Laborde βρίσκει στο έργο του μια έκθεση της άδικης μεταχείρισης της κοινωνίας έναντι των γυναικών και ένα αίτημα για σεξουαλική ισότητα. Η Andrea Dworkin , από την άλλη πλευρά, χρησιμοποιεί τη μελέτη της για το Σαντ για να υποστηρίξει τη θέση της ότι η πορνογραφία λειτουργεί ως μέσο υποβιβασμού και υποταγής των γυναικών. Η Angela Carter υποστηρίζει ότι η εργασία του Σαντ είναι τελικά πολύτιμη επειδή απεικονίζει ξεκάθαρα τις βίαιες και καταπιεστικές συμπεριφορές, που κρύβονται πίσω από τις συμβατικές σχέσεις μεταξύ ανδρών και γυναικών. [Επεξεργασία] Το έργο του Σαντ στην Ελλάδα Η πρώτη έκδοση βιβλίου του Μαρκησίου ντε Σαντ στην Ελλάδα ήταν η ""Φιλοσοφία στο Μπουντουάρ"" από τις εκδόσεις ""Εξάντας"" σε μετάφραση του Βασίλη Καλλιπολίτη το 1979, του οποίου η κυκλοφορία απαγορεύτηκε με δικαστική εντολή. Δύο χρόνια αργότερα ο ίδιος εκδοτικός οίκος κυκλοφόρησε τις ""120 Μέρες των Σοδόμων"" σε μετάφραση των Τάκη Θεοδωρόπουλου και Πέτρου Παπαδόπουλου. Η έκδοση προκάλεσε την παρέμβαση συντηρητικών δικαστικών κύκλων, που κατήγγειλαν το έργο ως πορνογράφημα για ""προσβολή της δημοσίας αιδούς"" βάσει του τότε υφιστάμενου νόμου ""περί ασέμνων"" με μάρτυρα κατηγορίας ένα χωροφύλακα . Σε αντίδραση αυτής της πράξης λογοκρισίας 48 εκδότες ανήγγειλαν κοινή έκδοση του έργου. Στην ίδια γραμμή κινήθηκε και το σύνολο του Τύπου, καταδικάζοντας ομοθυμαδόν τέτοιες πρακτικές. Προσωπικότητες των γραμμάτων υπερασπίστηκαν το δικαίωμα ελεύθερης κυκλοφορίας των έργων του Σαντ, θεωρώντας το γεγονός της απαγόρευσης σκοταδιστικό πισωγύρισμα. Το δικαστήριο συνεκάλεσε Γνωμοδοτική Επιτροπή πέντε προσωπικοτήτων όπου μεταξύ των μελών της βρίσκονταν ο Γιάννης Μόραλης, ο Κωνσταντίνος Δεσποτόπουλος και ο Ευάγγελος Παπανούτσος, ο οποίος ήταν ο μόνος που συνηγόρησε στην πρακτική της απαγόρευσης. Το βιβλίο εν τέλει απαγορεύτηκε ­έως και το 1991 οπότε ήρθη και τυπικά η απαγόρευση. Έκτοτε πολλές εκδόσεις των έργων του ντε Σαντ έχουν κυκλοφορήσει στην Ελλάδα από σημαντικούς εκδοτικούς οίκους με κυρίαρχα έργα τη ""Φιλοσοφία στο Μπουντουάρ"", τη ""Ζυστίν"" και τις ""120 Ημέρες στα Σόδομα"".","Ο Ντονασιέν Αλφόνς Φρανσουά Κόμης ντε Σαντ (γαλλ. Donatien Alphonse François Comte de Sade) (Παρίσι, 2 Ιουνίου 1740 - Charenton, Saint-Maurice 2 Δεκεμβρίου 1814) ευρύτερα γνωστός ως Μαρκήσιος ντε Σαντ (όπως ονομαζόταν πριν το θάνατο του πατέρα του και τη λήψη του τίτλου του κόμητος), επικαλούμενος από τους θαυμαστές του ο ""Θεϊκός Μαρκήσιος"", ήταν Γάλλος συγγραφέας και φιλόσοφος με ηδονιστικές, κυρίως, και αθεϊστικές θεωρήσεις. Η φιλοσοφία του πρεσβεύει μία ακραία μορφή ελευθερίας, η οποία συνδέεται άμεσα με την ηθική ελευθεριότητα, και σκοπεί στην απεξάρτηση του ατόμου από κάθε κατεστημένη νομική, ηθική ή θρησκευτική αρχή με τελικό στόχο την επίτευξη της απόλυτης ατομικής ικανοποίησης, που θεωρεί ως την ανώτατη αξία. Τα έργα του περιέχουν ακραίες μορφές ερωτικών πρακτικών και συχνά οι περιγραφές του κινούνται στα όρια της πορνογραφίας. Εξ αιτίας της προκλητικής γραφής του και των ιδεών του πέρασε είκοσι εννέα χρόνια έγκλειστος σε άσυλα και σωφρονιστικά ιδρύματα. Το έργο του προκάλεσε και συνεχίζει να προκαλεί αντιμαχόμενες κριτικές ενώ κατέστη πόλος έμπνευσης για άλλους συγγραφείς και καλλιτέχνες διαχρονικά. Η δική του άποψη για το έργο του συμπυκνώνεται στην παρακάτω ρήση του:" en,fdff2d6ed44f7b12ff74fd5dd266cd60,"[edit] Background to the migration The Latter Day Saints were first organized as the Church of Christ in 1830. Early members of the Church often encountered hostility, primarily due to their practice of withdrawing from secular society and gathering in locales to practice their distinct religious beliefs. Their neighbors felt threatened by the Church's rapid growth in numbers, by its tendency to vote as a bloc and acquire political power, by its claims of divine favor, and by the practice of polygamy. Violence directed against the Church and its members caused the body of the Church to move from Ohio to Missouri, then to Illinois. Despite the frequent moves, Church members were unable to escape opposition, which culminated in the extermination order against all Mormons living in the state by Missouri Governor Lilburn Boggs and the murder of its leader Joseph Smith in 1844. Brigham Young, Smith's successor as Church leader, said that he had received divine direction to organize the church members and head beyond the western frontier of the United States. [edit] Need for handcart companies Soon after the first Mormon pioneers reached Utah in 1847, the Church began encouraging its converts in the British Isles and elsewhere in Europe to emigrate to Utah. From 1849 to 1855, about 16,000 European Latter-day Saints traveled to Utah by ship, rail and then ox and wagon. Although most of these emigrants paid their own expenses, the Church established the Perpetual Emigration Fund to provide financial assistance for poor emigrants to trek west, which they would repay as they were able. Contributions to expand the fund were encouraged. When contributions and loan repayments dropped off in 1855 after a poor harvest in Utah, President Young decided to begin using handcarts because the Latter-day Saints who remained in Europe were mostly poor. Young also believed it would speed the journey. Young proposed the plan in a letter to Franklin D. Richards, President of the European Mission, in September 1855. His letter was published in the Millennial Star, the Church's England-based periodical, on December 22, 1855, along with an editorial by Richards endorsing the project. The cost of the migration was expected to be reduced by one-third. The response was overwhelming — in 1856 the Perpetual Emigration Fund supported the travel of 2,012 European emigrants, compared with 1,161 the year before. [edit] Outfitting Emigrants departed from an English port (generally Liverpool) and travelled by ship to New York or Boston, then by railroad to Iowa City, Iowa, the western terminus of the rail line, where they would be outfitted with handcarts and other supplies. Built to Brigham Young's design, the handcarts resembled a large wheelbarrow, with two wheels five feet (1.5�m) in diameter and a single axle four and half feet (1.4�m) wide, and weighing 60 pounds (27�kg). Running along each side of the bed were seven-foot (2.1 m) pull shafts ending with a three-foot (0.9�m) crossbar at the front. The crossbar allowed the carts to be pushed or pulled. Cargo was carried in a box about three feet by four feet (0.9�m by 1.2�m), with 8 inch (0.2�m) walls. The handcarts generally carried up to 250 pounds (110�kg) of supplies and luggage, though they were capable of handling loads as heavy as 500 pounds (230�kg). Carts used in the first year's migration were made entirely of wood (""Iowa hickory or oak""); in later years a stronger design was substituted, which included metal elements. The handcart companies were organized using the handcarts and sleeping tents as the primary units. Five persons were assigned per handcart, with each individual limited to 17 pounds (7.7�kg) of clothing and bedding. Each round tent, supported by a center pole, housed 20 occupants and was supervised by a tent captain. Five tents were supervised by the captain of a hundred (or ""sub-captain""). Provisions for each group of one hundred emigrants were carried in an ox wagon, and were distributed by the tent captains. [edit] 1856: First three companies The first two ships departed England in late March and mid-April and sailed to Boston. The emigrants spent several weeks in Iowa City, where they constructed their handcarts and were outfitted with supplies before beginning their trek of about 1,300 miles (2,093�km). About 815 emigrants from the first two ships were organized into the first three handcart companies, headed by captains Edmund Ellsworth, Daniel D. McArthur, and Edward Bunker. The captains were missionaries returning to their homes in Utah and were familiar with the route. Most of the sub-captains were also returning missionaries. Across Iowa they followed an existing road about 275 miles (443�km) to Council Bluffs, following a route that is close to current U.S. Route 6. After crossing the Missouri River, they paused for a few days at a Mormon outpost in Florence, Nebraska (modern-day Omaha) for repairs, before beginning the remaining 1,030-mile (1,658�km) journey along the Mormon Trail to Salt Lake City. The companies made good time, and their trips were largely uneventful. The emigrant companies included many children and elderly individuals, and pushing and pulling handcarts was difficult work. Journals and recollections describe periods of illness and hunger. Like other companies traveling on the Emigrant Trail, deaths occurred along the way. Hafen and Hafen's Handcarts to Zion lists 13 deaths from the first company, seven from the second, and fewer than seven from the third. Journal entries reflect the optimism of the handcart pioneers, even amid their hardships: The first two companies arrived in Salt Lake City on September 26 and the third followed less than a week later. The first three companies were regarded as having demonstrated the feasibility of emigrating using handcarts. [edit] 1856: Willie and Martin handcart companies The last two handcart companies of 1856 departed late from England. The ship Thornton, carrying the emigrants who became the Willie Company, did not leave England until May 4. The leader of the Latter-day Saints on the Thornton was James G. Willie. Another three weeks passed before the Horizon, carrying the emigrants who formed the Martin Company, departed. The late departures may have been the result of difficulties in procuring ships in response to the unexpected demand, but the results would be tragic. With slow communications in the era before the transatlantic telegraph, the Church agents in Iowa City were not expecting the additional emigrants and had to make frantic preparations for their arrival. Critical weeks were spent hastily assembling the carts and outfitting the companies. When the companies reached Florence, additional time was lost making repairs to the poorly built carts. Emigrant John Chislett describes the problems with the carts: Prior to the Willie Company departing Florence, the company met to debate the wisdom of such a late departure. Because the emigrants were unfamiliar with the trail and the climate, they deferred to the returning missionaries and Church agents. One of the returning missionaries, Levi Savage, urged them to spend the winter in Nebraska. He argued that such a late departure with a company consisting of the elderly, women and young children would lead to suffering, sickness and even death. All of the other Church elders argued that the trip should go forward, expressing optimism that the company would be protected by divine intervention. Some members of the company, perhaps as many as 100, decided to spend the winter in Florence or in Iowa, but the majority, about 404 in number (including Savage) continued the journey west. The Willie Company left Florence on August 17 and the Martin Company on August 27. Two ox-wagon trains, led by captains W.B. Hodgett and John A. Hunt, followed the Martin Company. Near Wood River, Nebraska, a herd of bison caused the Willie Company's cattle to stampede, and nearly 30 cattle were lost. Left without enough cattle to pull all of the wagons, each handcart was required to take on an additional 100 pounds (45�kg) of flour. In early September, Franklin D. Richards, returning from Europe where he had served as the Church's mission president, passed the emigrant companies. Richards and the 12 returning missionaries who accompanied him, traveling in carriages and light wagons pulled by horses and mules, pressed on to Utah to obtain assistance for the emigrants. [edit] Disaster and rescue In early October the two companies reached Fort Laramie, Wyoming, where they expected to be restocked with provisions, but no provisions were there for them. The companies had to cut back food rations, hoping that their supplies would last until help could be sent from Utah. To lighten their loads, the Martin Company cut the luggage allowance to 10 pounds (4.5�kg) per person, discarding clothing and blankets that soon would be desperately needed. On October 4 the Richards party reached Salt Lake City and conferred with president Brigham Young and other Church leaders. The next morning the Church was meeting in a general conference, where Young and the other speakers called on the Church members to provide wagons, mules, supplies, and teamsters for a rescue mission. On the morning of October 7 the first rescue party left Salt Lake City with 16 wagonloads of food and supplies, pulled by four-mule teams with 27 young men serving as teamsters and rescuers. The party elected George D. Grant as their captain. Throughout October more wagon trains were assembled, and by the end of the month 250 relief wagons were on the road. Meanwhile, the Willie and Martin companies were running out of food and encountering bitterly cold temperatures. On October 19 a blizzard struck the region, halting the two companies and the relief party. The Willie Company was along the Sweetwater River approaching the Continental Divide. A scouting party sent ahead by the main rescue party found and greeted the emigrants, gave them a small amount of flour, encouraged them that rescue was near, and then rushed onward to try to locate the Martin Company. The members of the Willie Company had just reached the end of their flour supplies. They began slaughtering the handful of broken-down cattle that still remained while their death toll mounted. On October 20 Captain Willie and Joseph Elder went ahead by mule through the snow to locate the supply train and inform them of the company's desperate situation. They arrived at the rescue party's campsite near South Pass that evening, and by the next evening the rescue party reached the Willie Company and provided them with food and assistance. Half of the rescue party remained to assist the Willie Company while the other half pressed forward to assist the Martin Company. The difficulties of the Willie Company were not yet over. On October 23, the second day after the main rescue party had arrived, the Willie Company faced the most difficult section of the trail—the ascent up Rocky Ridge. The climb took place during a howling snowstorm through knee-deep snow. That night 13 emigrants died. On October 19, the Martin Company was about 110 miles (177�km) further east, making its last crossing of the North Platte River near present-day Casper, Wyoming. Shortly after completing the crossing, the blizzard struck. Many members of the company suffered from hypothermia or frostbite after wading through the frigid river. They set up camp at Red Bluffs, unable to continue forward through the snow. Meanwhile the original scouting party continued eastward until it reached a small vacant fort at Devil's Gate, where they had been instructed to wait for the rest of the rescue party if they had not found the Martin Company. When the main rescue party rejoined them, another scouting party consisting of Joseph Young, Abel Garr, and Daniel Webster Jones was sent forward. The Martin company remained in their camp at Red Bluffs for nine days until the three scouts finally arrived on October 28. By the time the scouts arrived, 56 members of the company had died. The scouts urged the emigrants to begin moving again. Three days later the main rescue party met the Martin Company and the Hodgett and Hunt wagon companies and helped them on to Devil's Gate. George D. Grant, who headed the rescue party, reported to President Young: At Devil's Gate the rescue party unloaded the baggage carried in the wagons of the Hodgett and Hunt wagon companies that had been following the Martin Company so the wagons could be used to transport the weakest emigrants. A small group remained at Devil's Gate over the winter to protect the property. On November 4 the company had to cross the Sweetwater River, which was about 2 feet (0.6 m) deep and 90 to 120 feet (27 to 37 m) wide. The stream was clogged with floating ice. The young men of the rescue party (accounts mention George W. Grant, C. Allen Huntington, David P. Kimball, and Stephen W. Taylor) spent much of the day pulling the carts and carrying many of the emigrants across the river. Andrew Jensen later stated that some of the young rescuers died from the effects of the exposure. The severe weather forced the Martin Company to halt for another five days at Martin's Cove, a few miles west of Devil's Gate. The rescue parties escorted the emigrants from both companies to Utah through more snow and severe weather while their members continued to suffer death from disease and exposure. The Willie Company arrived in Salt Lake City on November 9; 68 members of the company had lost their lives. Meanwhile, a backup relief party of 77 teams and wagons was making its way east to provide additional assistance to the Martin Company. After passing Fort Bridger the leaders of the backup party concluded that the Martin Company must have wintered east of the Rockies, so they turned back. When word of the returning backup relief party was communicated to Young, he ordered the courier to return and tell them to turn back east and continue until they found the handcart company, but several days had been lost. On November 18 the backup party met the Martin Company with the greatly needed supplies. At last all the members of the handcart party were now able to ride in wagons. The 104 wagons carrying the Martin Company arrived in Salt Lake City on November 30; at least 145 members of the company had lost their lives. Many of the survivors had to have fingers, toes, or limbs amputated due to severe frostbite. After the companies arrived in Utah, the residents generously opened their homes to the arriving emigrants, feeding and caring for them over the winter. The emigrants would eventually go on to Latter-day Saint settlements throughout Utah and the West. [edit] Responsibility for the tragedy American West historian, Wallace Stegner, described the inadequate planning and improvident decisions leading to the tragedy when he wrote, As early as November 2, 1856, while the Willie and Martin companies were still making their way to safety, Brigham Young responded to criticism of his own leadership by rebuking Franklin Richards and Daniel Spencer for allowing the companies to leave so late. However, many authors argued that Young, as author of the plan, was responsible. Ann Eliza Young, daughter of one of the men in charge of building the carts and a former plural wife of Brigham Young, described her ex-husband's plan as a ""cold-blooded, scheming, blasphemous policy."" Stegner described Richards as a scapegoat for Young's fundamental errors in planning, though Howard Christy, professor emeritus at Brigham Young University, noted that Richards, as the highest ranking official in Florence, Nebraska area, was, in fact, the official who would have had the authority and capability to have averted the tragedy by halting their late departure. Many survivors of the tragedy refused to blame anyone. Survivor John Jacques wrote, ""I blame nobody. I am not anxious to blame anybody�... I have no doubt that those who had to do with its management meant well and tried to do the best they could under the circumstances."" Another survivor, Francis Webster, was quoted as having said, ""Was I sorry that I chose to come by hand cart? No. Neither then nor any minute of my life since. The price we paid to become acquainted with God was a privilege to pay and I am thankful that I was privileged to come in the Martin Hand Cart Company."" On the other hand, survivor John Chislett, who later left the Church, wrote bitterly of Richards promising them that ""we should get to Zion in safety."" In May 2006, a panel of researchers at the annual conference of the Mormon History Association blamed the tragedy on a failure of leadership. Lyndia Carter, a trails historian, said Franklin D. Richards ""was responsible, in my mind, for the late departure"" because ""he started the snowball down the slope"" that eventually ""added up to disaster."" Christy agreed that ""leadership from the top, from the outset, was seriously short of the mark."" Robert Briggs, an attorney, said ""It's almost a foregone conclusion�... there is evidence of negligence. With leaders all the way up to Brigham Young, there was mismanagement."" On the other hand, Rebecca Bartholomew and Leonard J. Arrington wrote, ""Memories of what was perhaps the worst disaster in the history of western migration have been palliated by what could also be regarded as the most heroic rescue of the Mormon frontier."" [edit] 1857–60: Last five companies A number of lessons had been learned from the 1856 disaster that allowed the Church to continue the handcart system while avoiding another disaster. Never again would a handcart company depart Florence later than July 7. The construction of the handcarts was modified to strengthen them and reduce repairs. The handcarts would now be regularly greased. Arrangements were made to replenish supplies along the route. By 1857 the Perpetual Emigration Fund was exhausted; almost all of the handcart emigrants that year and in subsequent years had to pay their own way. With the increased cost, the number of handcart emigrants dropped from nearly 2,000 in 1856 to about 480 in 1857. Nevertheless, in 1857 two companies made the trek, both arriving in Salt Lake City by September 13. Perhaps the most notable incident was when a captain of the U.S. Army's Utah Expedition, on its way to Utah to confront Young and the Mormons, donated an ox to the hungry emigrants. With the uncertainty caused by the Utah War, the Church called off all European emigration for 1858. In 1859 one handcart company crossed the plains. The emigrants were now able to travel by rail to Saint Joseph, Missouri, after which they went by riverboat to Florence where they were outfitted with handcarts and supplies. When the 1859 company reached Fort Laramie, they discovered their food was running dangerously short, so they cut back on rations. When they reached Devil's Gate the last flour was distributed. Emigrant Ebeneezer B. Beesley recalled an incident in which a group of rough mountain men fed the hungry emigrants. One of the mountain men then asked a young woman from the company to stay with him, which the tired woman agreed to do. (William Atkin recalled another version of the story in which two young women married two mountain men.) The hunger worsened when expected supplies were not available when they reached the Green River. Three days later wagons from Utah carrying provisions finally rescued the famished emigrants. The last two handcart companies made the journey in 1860, again following the route through St. Joseph. Although the journey continued to be difficult for the emigrants, these companies had relatively uneventful trips and experienced little loss of life. After 1860 handcarts were no longer used. The Church implemented a new system of emigration, in which wagon trains travelled east from Salt Lake City in the spring and returned with emigrants in the summer. The transcontinental railroad was being constructed, and the railroad terminus gradually moved westward, shortening the trip. [edit] Legacy Handcart pioneers and the handcart movement are important parts of LDS culture, music and fiction. Arthur King Peters described the importance of this part of Mormon history in Seven Trails West: Wallace Stegner praised the examples of those of the handcart companies, particularly in comparison to other pioneer parties: [edit] Reenactments Reenactments, in which a group dressed in 19th century garb travels for one or more days pushing and pulling handcarts, have become a popular activity among LDS wards, youth groups, and families. The reenactments have been lauded by LDS leaders; for example, M. Russell Ballard of the Quorum of the Twelve Apostles said, ""Through music, drama, and stirring reenactments, we will be reminded of incredible pioneer journeys, both temporal and spiritual."" The reenactments have become so popular that the Bureau of Land Management is studying the impact on the trail and its environment, especially in the area around Rocky Ridge, Wyoming. According to the Casper Star-Tribune, the BLM has had to impose a fee to offset the costs of monitoring the impacts of reenactors and other campers on the trail. A re-creation of the 1856 handcart disaster was featured on the History Channel show, Wild West Tech. [edit] 150th anniversary A number of events were held during 2006 to commemorate the 150th anniversary of the 1856 handcart companies:","The Mormon handcart pioneers were participants in the migration of members of The Church of Jesus Christ of Latter-day Saints (also known as the LDS Church) to Salt Lake City, Utah, who used handcarts to transport their belongings. The Mormon handcart movement began in 1856 and continued until 1860. Motivated to join their fellow Church members in Utah but lacking funds for full ox or horse teams, nearly 3,000 Mormon pioneers from England, Wales, Scotland and Scandinavia made the journey from Iowa or Nebraska to Utah in ten handcart companies. The trek was disastrous for two of the companies, which started their journey dangerously late and were caught by heavy snow and severe temperatures in central Wyoming. Despite a dramatic rescue effort, more than 210 of the 980 pioneers in these two companies died along the way. John Chislett, a survivor, wrote, ""Many a father pulled his cart, with his little children on it, until the day preceding his death."" Although fewer than 10 percent of the 1847–68 Latter-day Saint emigrants made the journey west using handcarts, the handcart pioneers have become an important symbol in LDS culture, representing the faithfulness and sacrifice of the pioneer generation. They continue to be recognized and honored in events such as Pioneer Day, Church pageants, and similar commemorations. The handcart treks were a familiar theme in 19th-century Mormon folk music and have been a theme in LDS fiction, such as David Farland's novel In the Company of Angels, Gerald Lund's historical novel, Fire of the Covenant, and Orson Scott Card's science-fiction short story, ""West.""" en,c534e36d5d526eb16d9fb7092992d1b3,"[edit] Background By the early 3rd century, the Han Dynasty, which had ruled China for almost four centuries (albeit with a 16-year interruption, dividing the dynasty into its Western and Eastern periods), was crumbling. Emperor Xian had been a political figurehead since 189, with no control over the actions of the various warlords controlling their respective territories. One of the most powerful rulers in northern China was the warlord Cao Cao, who, by the year 207, had unified northern China and retained total control of the North China Plain. He then completed a successful campaign against the Wuhuan in the winter of the same year, thus securing his northern frontier. Upon his return in 208, he was proclaimed to be the Imperial Chancellor of Han, a position that granted him absolute authority over the entire imperial government (de Crespigny 1969:253, 465 6n). Shortly afterwards, in the autumn of 208, his army began a Southern Campaign (Eikenberry 1994; de Crespigny 2003). The Yangtze River in the area of Jing province (which roughly corresponded to modern Hubei and Hunan provinces) was key to the success of this strategy. If Cao Cao were to have any hope of reuniting the sundered Han empire, he had to achieve naval control of the middle Yangtze and command the strategic naval base at Jiangling as a means of access to the southern region (de Crespigny 2003). Two warlords controlled the regions of the Yangtze that were key to Cao Cao's success: Liu Biao, Governor of Jing Province, controlled the river west of the mouth of the Han, roughly encompassing the area around the city of Xiakou and all territory south of that region. Sun Quan controlled the river east of the Han and the southeastern territories abutting it (de Crespigny 2007:773). A third ally, Liu Bei, was living in refuge with Liu Biao at the garrison in Fancheng (modern Xiangfan), having fled from the northeast to the Jing Province following a failed plot to assassinate Cao Cao and restore power to the imperial dynasty (de Crespigny 2007:480; de Crespigny 1969:258). The initial stages of the campaign were an unqualified success for Cao Cao, as the command of the Jing Province had been substantially weakened and the Jing armies exhausted by conflict with Sun Quan to the south (de Crespigny 2007:486). Factions had arisen supporting either of Liu Biao's two sons in a struggle for succession. The younger son prevailed, and Liu Biao's dispossessed eldest son, Liu Qi, departed to assume a commandery in Jiangxia (de Crespigny 2004:241). Liu Biao died of illness only a few weeks later, while Cao Cao was advancing from the north and, under these circumstances, Liu Biao's younger son and successor, Liu Cong, quickly surrendered. Cao Cao thus captured a sizeable fleet and secured the naval base at Jiangling. This provided him with a key strategic military depot and forward base to harbour his ships (de Crespigny 2004:246,250,255). When Jing fell, Liu Bei quickly fled south, accompanied by a refugee population of civilians and soldiers. This disorganised exodus was pursued by Cao Cao's elite cavalry, and was surrounded and decisively beaten at the Battle of Changban (near the modern-day city of Dangyang in Hubei). Liu Bei escaped, however, and fled further east to Xiakou, where he liaised with Sun Quan's emissary Lu Su. At this point historical accounts are inconsistent; Lu Su may have successfully encouraged Liu Bei to move even further east, to Fankou (樊口). In either case, Liu Bei was later joined by Liu Qi and levies from Jiangxia (de Crespigny 2004:255). Liu Bei's main advisor, Zhuge Liang, was sent to Chaisang (柴桑) to negotiate forming a mutual front against Cao Cao with the state of Wu (de Crespigny 1969:263). By the time Zhuge Liang arrived, Cao Cao had already sent Sun Quan a letter boasting of commanding 800,000 men and demanding Sun Quan's surrender. The faction led by Sun Quan's Chief Clerk, Zhang Zhao, advocated surrender, citing Cao Cao's overwhelming numerical advantage. However, on separate occasions, Lu Su, Zhuge Liang, and Wu's chief commander, Zhou Yu, all presented arguments to persuade Sun Quan to agree to the alliance against the northerners. Sun Quan finally decided upon war, chopping off a corner of his desk during an assembly and stating: ""Anyone who still dares argue for surrender will be [treated] the same as this desk."" He then assigned Zhou Yu, Cheng Pu, and Lu Su with 30,000 men to aid Liu Bei against Cao Cao (de Crespigny 1996). Although Cao Cao had boasted command of 800,000 men, Zhou Yu estimated Cao Cao's actual troop strength to be closer to 220,000. Furthermore, this total included 70,000 impressed troops from the armies of the recently defeated Liu Biao, so the loyalty and morale of a large number of Cao Cao's force was uncertain (Eikenberry 1994:60). With the 20,000 soldiers that Liu Bei had gathered, the alliance consisted of approximately 50,000 marines who were trained and prepared for battle (de Crespigny 2004:252;255). [edit] Battle The Battle of Red Cliffs unfolded in three stages: an initial skirmish at Red Cliffs followed by a retreat to the Wulin battlefields on the northwestern bank of the Yangtze, a decisive naval engagement, and Cao Cao's disastrous retreat along Huarong Road. The combined Sun-Liu force sailed upstream from either Xiakou or Fankou to Red Cliffs, where they encountered Cao Cao's vanguard force. Plagued by disease and low morale due to the series of forced marches they had undertaken on the prolonged Southern Campaign (de Crespigny 2003), Cao Cao's men could not gain an advantage in the small skirmish which ensued, so Cao Cao retreated to Wulin (north of the Yangtze River) and the allies pulled back to the south (de Crespigny 2004:257). Cao Cao had moored his ships from stem to stern, possibly aiming to reduce seasickness in his navy, which comprised mostly northerners who were not used to living on ships. Observing this, divisional commander Huang Gai sent Cao Cao a letter feigning surrender and prepared a squadron of capital ships described as mengchong doujian (蒙衝鬥艦). The ships had been converted into fire ships by filling them with bundles of kindling, dry reeds, and fatty oil. As Huang Gai's ""defecting"" squadron approached the midpoint of the river, the sailors applied fire to the ships before taking to small boats. The unmanned fire ships, carried by the southeastern wind, sped towards Cao Cao's fleet and set it ablaze. Within a short time smoke and flames stretched across the sky, and a large number of men and horses either burned to death or drowned (Chen c. 280:54.1262-63). Following the initial shock, Zhou Yu and the allies led a lightly armed force to capitalise on the assault. The northern army was thrown into confusion and was utterly smashed. Seeing the situation was hopeless, Cao Cao then issued a general order of retreat and destroyed a number of his remaining ships before withdrawing (Chen c. 280). Cao Cao's army attempted a retreat along Huarong Road, including a long stretch passing through marshlands north of Dongting Lake. Heavy rains had reduced the track to a thick mire, making the road so treacherous that many of the sick soldiers had to carry bundles of grass on their backs and use them to fill the road, to allow the horsemen to cross. Many of these soldiers drowned in the mud or were trampled to death in the effort. To the misery of Cao Cao's army, the allies, led by Zhou Yu and Liu Bei, gave chase over land and water until they reached Nan Commandery (南郡). Combined with famine and disease, this decimated Cao Cao's remaining forces. Cao Cao then retreated north to his home base of Ye, leaving Cao Ren and Xu Huang to guard Jiangling, Yue Jin stationed in Xiangyang, and Man Chong in Dangyang (Chen c. 280). The allied counterattack might have vanquished Cao Cao and his forces entirely. However, the crossing of the Yangtze River dissolved into chaos as the allied armies converged on the riverbank and fought over the limited number of ferries. To restore order, a detachment led by the allied general Gan Ning established a bridgehead in Yiling to the north, and only a staunch rearguard action by Cao Ren prevented further catastrophe (Eikenberry 1994:60; de Crespigny 2007:239). [edit] Analysis A combination of Cao Cao's strategic errors and the effectiveness of Huang Gai's ruse had resulted in the allied victory at the Battle of Red Cliffs. Zhou Yu had previously observed that Cao Cao's generals and soldiers comprised mostly cavalry and infantry, and few had any experience in naval warfare. Cao Cao also had little support among the people of Jing province, and thus lacked a secure forward base of operations (Eikenberry 1994:60). Despite the strategic acumen Cao Cao had displayed in earlier campaigns and battles, in this case he had simply assumed that numerical superiority would eventually defeat the Sun and Liu navy. Cao's first tactical mistake was converting his massive army of infantry and cavalry into a marine corps and navy: with only a few days of drills before the battle, Cao Cao's troops were ravaged by sea-sickness and lack of experience on water. Tropical diseases, to which the southerners had long been immune, also plagued the soldiers of the north with the debilitating effects of sickness rampant in Cao Cao's camps. Although numerous, Cao Cao's men were already exhausted by the unfamiliar environment and the extended southern campaign, as Zhuge Liang observed: ""Even a powerful arrow at the end of its flight cannot penetrate a silk cloth"" (Military Documents 1979:193). The uncharacteristically poor preparation and miscalculations displayed by Cao Cao during this campaign may have been partly due to the recent death of his strategist and advisor Guo Jia. Cao Cao himself had commented: ""Had Guo Jia been with us, I would never have got into such trouble"" (Chen c. 280:14:433). Another key advisor, Jia Xu, had recommended after the surrender of Liu Cong that the overtaxed armies be given time to rest and replenish before engaging the armies of Sun Quan and Liu Bei, but Cao Cao disregarded the advice (Eikenberry 1994:60). Cao Cao's own thoughts regarding his failure at Red Cliffs suggest that he held his own actions and misfortunes responsible for the defeat, rather than the strategies utilised by his enemy during the battle: ""...it was only because of the sickness that I burnt my ships and retreated. It is out of all reason for Zhou Yu to take the credit for himself."" (Chen c. 280:54:1265). [edit] Aftermath By the end of 209, the post Cao Cao had established at Jiangling fell to Zhou Yu. The borders of the land under Cao Cao's control contracted about 160�kilometres (100�miles), to the area around Xiangyang (de Crespigny 2004:291). Liu Bei, on the other hand, had gained territory by taking over the four commanderies south of the Yangtze River. Sun Quan's troops had suffered far greater casualties than Liu Bei's in the extended conflict against Cao Ren following the Battle of Red Cliffs (de Crespigny 2004:291–292), and the death of Zhou Yu in 210 resulted in a drastic weakening of Sun Quan's strength in the Jing province (de Crespigny 2004:297). Liu Bei also occupied the Jing province that Cao Cao had recently lost—a strategic and naturally fortified area on the Yangtze River that Wu claimed for itself. The control of Jing provided Liu Bei with virtually unlimited access to the passage into Shu and important waterways into Wu, as well as dominion of the southern Yangtze River. Never again would Cao Cao command so large a fleet as he had at Jiangling, nor would a similar opportunity to destroy his southern rivals present itself again (de Crespigny 2007:37). The Battle of Red Cliffs and the capture of Jing province by Liu Bei confirmed the separation of Southern China from the northern heartland of the Yellow River valley, and also foreshadowed a north-south axis of hostility which would resonate for centuries (de Crespigny 2004:260). [edit] Location The precise location of the Red Cliffs battlefield has long been the subject of both popular and academic debates, but has never been conclusively established. Scholarly debates have continued for at least 1,350 years (Zhang 2006:215), and a number of arguments in favour of alternative sites have been put forward. There are clear grounds for rejecting at least some of these proposals, but four alternative locations are still advocated. According to Zhang (2006), many of the current debates stem from the fact that the course and length of the Yangtze River between Wuli and Wuhan has changed since the Sui and Tang dynasties (Zhang 2006:225). The modern-day debate is also complicated by the fact that the names of some of the key locations have changed over the following centuries. For example, although modern Huarong city is located in Hunan, south of the Yangtze, in the 3rd century the city of that name was due east of Jiangling, considerably north of the Yangtze (Zhang 2006:229; de Crespigny 2004:256 78n). Moreover, one candidate site, Puqi (蒲圻), was renamed ""Chibi City"" (赤壁市) in 1998 in a direct attempt to tie this location to the historical battlefield. Historical records state that Cao Cao's forces retreated north across the Yangtze after the initial engagement at Red Cliffs, unequivocally placing the battle site on the south bank of the Yangtze. For this reason, a number of sites on the north bank have been discounted by historians and geographers. Historical accounts also establish east and west boundaries for a stretch of the Yangtze which encompasses all possible sites for the battlefield. The allied forces travelled upstream from either Fankou or Xiakou. Since the Yangtze flows roughly eastward towards the ocean (with northeast and southeast meanders), Red Cliffs must at least be west of Fankou, which is farther downstream. The westernmost boundary is also clear, since Cao Cao's eastern advance from Jiangling included passing Baqiu (modern Yueyang city in Hunan province) on the shore of Dongting Lake. The battle must also have been downstream (northeast) of that location (de Crespigny 2004:256–257; Zhang 2006:217). One popular candidate for the battle site is Chibi Hill in Huangzhou, sometimes referred to as ""Su Dongpo's Red Cliffs"" or the ""Literary Red Cliffs"" (文赤壁). Support for this conjecture arises largely due to the famous 11th-century poem ""First Rhapsody on the Red Cliffs,"" which equates the Huangzhou Hill with the battlefield location. The pinyin Romanization of this cliff's name is ""Chibi"", the same as the pinyin for Red Cliffs. However, the Chinese characters are completely different (赤鼻) as is their meaning (""Red Nose Hill""). This site is also on the north bank of the Yangtze, and is directly across from Fankou rather than upstream from it (Zhang 2006:215). Moreover, if the allied Sun/Liu forces left from Xiakou rather than Fankou, as the oldest historical sources suggest, then the hill in Huangzhou would have been downstream from the point of departure, a possibility which cannot be reconciled with historical sources. Puqi, now named Chibi City, is perhaps the most widely accepted candidate. To differentiate from Su Dongpo's Red Cliffs, the site is also referred to as the ""Military Red Cliffs"" (武赤壁). It is directly across the Yangtze from Wulin. This argument was first proposed in the early Tang Dynasty (Zhang 2006:217). There are also characters engraved in the cliffs (see image at the top of this page) suggesting that this is the site of the battle. The origin of the engraving can be dated to between the Tang and Song dynasties, making it at least 1,000 years old (Zhang 2006:219;228). Some sources mention the south banks of the Yangtze in Jiayu County (嘉鱼县) in the prefecture-level city of Xianning in Hubei province as a possible location. This would place the battlefield downstream from Puqi (Chibi City), a view that is supported by scholars of Chinese history such as Rafe de Crespigny, Wang Li and Zhu Dongrun, following the Qing Dynasty historical document Shui Jing Zhu (de Crespigny 2004:256). Another candidate is Wuhan, which straddles the Yangtze at the confluence of the Yangtze and Han rivers. It is east of both Wulin (and Chibi City across the river) and Jiayu. This metropolis was incorporated by joining three cities. There is a local belief in Wuhan that the battle was fought at the junction of the rivers, southwest of the former Wuchang city, which is now part of Wuhan (de Crespigny 2004:256 n 78). Zhang (2006:215;223) asserts that the Chibi battlefield was one of a set of hills in Wuchang that were levelled in the 1930s so that their stone could be used as raw material. Citing several historical-geographical studies, Zhang (2006) shows that earlier accounts place the battlefield in Wuchang. Sheng Honzhi's 5th-century Jingzhou ji in particular places the Chibi battlefield a distance of 160�li (approximately 80�kilometres (50�mi)) downstream from Wulin, but since the Paizhou and Luxikou meanders increased the length of the Yangtze River between Wuli and Wuchang by 100�li (approximately 50�kilometres (31�mi); see map) some time in the Sui and Tang dynasties (Zhang 2006:225), later works do not regard Wuchang as a possible site. [edit] Fictionalised account The romantic tradition that originated with the Romance of the Three Kingdoms differs from historical accounts in many details. For example, Cao Cao's army strength was exaggerated to over 800,000 men. This may be attributed to the ethos of later times, particularly of the Southern Song Dynasty (de Crespigny 2007:483). The Shu kingdom in particular was viewed by later literati as the ""legitimate"" successor to the Han empire, so fictionalised accounts assign greater prominence than the historical records warrant to the roles of Liu Bei, Zhuge Liang and other heroes from Shu. This is generally accomplished by minimising the importance of Wu commanders and advisors such as Zhou Yu and Lu Su (de Crespigny 2004:xi). While historical accounts describe Lu Su as a sensible advisor and Zhou Yu as an eminent military leader and ""generous, sensible and courageous"" man, the Romance of the Three Kingdoms depicts Lu Su as unremarkable and Zhou Yu as cruel and cynical (de Crespigny 2004:300; 305–306 29n). Both are depicted as being inferior to Zhuge Liang in every respect (de Crespigny 2004:264). The romances added wholly fictional and fantastical elements to the historical accounts and these were repeated in popular plays and operas. Examples from the Romance of the Three Kingdoms include Zhuge Liang using magic to call forth favourable winds for the fire ship attack, his strategy of ""using straw boats to borrow arrows"", and Guan Yu capturing and releasing Cao Cao at Huarong Trail. The fictionalised accounts also name Zhuge Liang as a military commander in the combined forces, which is not historically accurate (de Crespigny 2004:260-264). [edit] Modern and cultural impact Modern day Chibi City in Hubei province was formerly named Puqi. In 1998, the Chinese State Council approved the renaming of the city in celebration of the battle at Red Cliffs. Cultural festivals held by the city have dramatically increased tourism. (Xinhua 1997). In 1983, a statue of prominent Song Dynasty poet, Su Shi, was erected at the Huangzhou site of 'Su Dongpo's Red Cliffs' in tribute to his writings regarding Red Cliff (Xinhua 1983). Popular video games based around the Three Kingdoms era (such as the Dynasty Warriors series, Sangokushi Koumeiden, Destiny of an Emperor and Kessen II) have scenarios that include the battle. Other games utilise the Battle of Red Cliffs as their central focus. These include titles popular in Asia, such as the original Japanese version of Warriors of Fate and Dragon Throne: Battle of Red Cliffs. A 2008 film, directed by John Woo and titled Red Cliff, was intended to showcase the Red Cliff legacy and became a massive box-office success in China.","The Battle of Red Cliffs, otherwise known as the Battle of Chibi, (simplified�Chinese: 赤壁之战;�traditional�Chinese: 赤壁之戰;�pinyin: Chì bì zhī zhàn) was a decisive battle at the end of the Han Dynasty, immediately prior to the period of the Three Kingdoms in China. It was fought in the winter of 208/9 AD between the allied forces of the southern warlords Liu Bei and Sun Quan and the numerically superior forces of the northern warlord Cao Cao. Liu Bei and Sun Quan successfully frustrated Cao Cao's effort to conquer the land south of the Yangtze River and reunite the territory of the Eastern Han Dynasty. The allied victory at Red Cliffs ensured the survival of Liu Bei and Sun Quan, gave them control of the Yangtze (de Crespigny 2004:273), and provided a line of defence that was the basis for the later creation of the two southern kingdoms of Shu Han (蜀) and Eastern Wu (吳). Descriptions of the battle differ widely on details, and the location of the battle is fiercely debated (de Crespigny 2004:256 78n). Although its precise location remains uncertain, the majority of academic conjectures place it on the south bank of the Yangtze River, southwest of present-day Wuhan and northeast of Baqiu (modern Yueyang city in Hunan province). The most detailed account of the battle comes from the biography of Zhou Yu in the 3rd century historical text Records of Three Kingdoms (Sanguo Zhi). An exaggerated and romanticised account is also a central event in Romance of the Three Kingdoms, one of the Four Great Classical Novels of Chinese literature." en,ca4c282c69672ae0fa78e445615377a7,"[edit] Description Gorgosaurus was smaller than Tyrannosaurus or Tarbosaurus, closer in size to Albertosaurus and Daspletosaurus. Adults reached 8 or 9�meters (26 to 30�ft) from snout to tail. Paleontologists have estimated full-grown adults to weigh more than 2.4�tonnes (2.7�short tons). The largest known skull measures 99�centimeters (39�in) long, just slightly smaller than that of Daspletosaurus. As in other tyrannosaurids, the skull was large compared to its body size, although chambers within the skull bones and large openings (fenestrae) between bones reduced its weight. Albertosaurus and Gorgosaurus share proportionally longer and lower skulls than Daspletosaurus and other tyrannosaurids. The end of the snout was blunt, and the nasal and parietal bones were fused along the midline of the skull, as in all other members of the family. The eye socket was circular rather than oval or keyhole-shaped as in other tyrannosaurid genera. A tall crest rose from the lacrimal bone in front of each eye, similar to Albertosaurus and Daspletosaurus. Differences in the shape of bones surrounding the brain set Gorgosaurus apart from Albertosaurus. Gorgosaurus teeth were typical of all known tyrannosaurids. The eight premaxillary teeth at the front of the snout were smaller than the rest, closely packed and D-shaped in cross section. In Gorgosaurus, the first tooth in the maxilla was also shaped like the premaxillary teeth. The rest of the teeth were oval in cross section, rather than blade-like as in most other theropods. Along with the eight premaxillary teeth, Gorgosaurus had 26 to 30�maxillary teeth and 30 to 34�teeth in the dentary bones of the lower jaw. This number of teeth is similar to Albertosaurus and Daspletosaurus but is fewer than those of Tarbosaurus or Tyrannosaurus. Gorgosaurus shared its general body plan with all other tyrannosaurids. Its massive head was perched on the end of an S-shaped neck. In contrast to its large head, its forelimbs were very small. The forelimbs had only two digits, although a third metacarpal is known in some specimens, the vestigial remains of the third digit seen in other theropods. Gorgosaurus had four digits on each hindlimb, including a small first toe (hallux) which did not contact the ground. Tyrannosaurid hindlimbs were long relative to overall body size compared with other theropods. The largest known Gorgosaurus femur measured 105�centimeters (41�in) long. In several smaller specimens of Gorgosaurus, the tibia was longer than the femur, a proportion typical of fast-running animals. The two bones were of equal length in the largest specimens. The long, heavy tail served as a counterweight to the head and torso and placed the center of gravity over the hips. [edit] Classification and systematics Gorgosaurus is classified in the theropod subfamily Albertosaurinae within the family Tyrannosauridae. It is most closely related to the slightly younger Albertosaurus. These are the only two definite albertosaurine genera that have been described, although other undescribed species may exist. Appalachiosaurus was described as a basal tyrannosauroid just outside Tyrannosauridae, although American paleontologist Thomas Holtz published a phylogenetic analysis in 2004 which indicated it was an albertosaurine. More recent, unpublished work by Holtz agrees with the original assessment. All other tyrannosaurid genera, including Daspletosaurus, Tarbosaurus and Tyrannosaurus, are classified in the subfamily Tyrannosaurinae. Compared to the tyrannosaurines, albertosaurines had slender builds, with proportionately smaller, lower skulls and longer bones of the lower leg (tibia) and feet (metatarsals and phalanges). The close similarities between Gorgosaurus libratus and Albertosaurus sarcophagus have led many experts to combine them into one genus over the years. Albertosaurus was named first, so by convention it is given priority over the name Gorgosaurus, which is sometimes considered its junior synonym. William Diller Matthew and Barnum Brown doubted the distinction of the two genera as early as 1922. Gorgosaurus libratus was formally reassigned to Albertosaurus (as Albertosaurus libratus) by Dale Russell in 1970, and many subsequent authors followed his lead. Combining the two greatly expands the geographical and chronological range of the genus Albertosaurus. Other experts maintain the two genera as separate. Canadian paleontologist Phil Currie claims there are as many anatomical differences between Albertosaurus and Gorgosaurus as there are between Daspletosaurus and Tyrannosaurus, which are almost always kept separate. He also notes that undescribed tyrannosaurids discovered in Alaska, New Mexico and elsewhere in North America may help clarify the situation. [edit] Discovery and naming Gorgosaurus libratus was first described by Lawrence Lambe in 1914. Its name is derived from the Greek γοργος/gorgos (""fierce"" or ""terrible"") and σαυρος/saurus (""lizard""). The type species is G. libratus; the specific epithet ""balanced"" is the past participle of the Latin verb librare, meaning ""to balance"". The holotype of Gorgosaurus libratus (NMC 2120) is a nearly complete skeleton associated with a skull, discovered in 1913 by Charles M. Sternberg. This specimen was the first tyrannosaurid found with a complete hand. It was found in the Dinosaur Park Formation of Alberta and is housed in the Canadian Museum of Nature in Ottawa. Prospectors from the American Museum of Natural History in New York City were active along the Red Deer River in Alberta at the same time, collecting hundreds of spectacular dinosaur specimens, including four complete G. libratus skulls, three of which were associated with skeletons. Matthew and Brown described four of these specimens in 1923. Matthew and Brown also described a fifth skeleton (AMNH 5664), which Charles H. Sternberg had collected in 1917 and sold to their museum. It was smaller than other Gorgosaurus specimens, with a lower, lighter skull and more elongate limb proportions. Many sutures between bones were unfused in this specimen as well. Matthew and Brown noted that these features were characteristic of juvenile tyrannosaurids, but still described it as the holotype of a new species, G. sternbergi. Today's paleontologists regard this specimen as a juvenile G. libratus. Dozens of other specimens have been excavated from the Dinosaur Park Formation and are housed in museums across the United States and Canada. G. libratus is the best-represented tyrannosaurid in the fossil record, known from a virtually complete growth series. In 1856, Joseph Leidy described two tyrannosaurid premaxillary teeth from Montana. Although there was no indication of what the animal looked like, the teeth were large and robust, and Leidy gave them the name Deinodon. Matthew and Brown commented in 1922 that these teeth were indistinguishable from those of Gorgosaurus, but in the absence of skeletal remains of Deinodon, opted not to synonymize the two genera. Although Deinodon teeth are very similar to those of Gorgosaurus, tyrannosaurid teeth are extremely uniform, so it cannot be said for certain which animal they belonged to. Deinodon is regarded as a nomen dubium today. Several tyrannosaurid skeletons from the Judith River Formation of Montana probably belong to Gorgosaurus, although it remains uncertain whether they belong to G. libratus or a new species. One specimen from Montana (TCMI 2001.89.1), housed in the Children's Museum of Indianapolis, shows evidence of severe pathologies, including healed leg, rib, and vertebral fractures, osteomyelitis (infection) at the tip of the lower jaw resulting in permanent tooth loss, and possibly a brain tumor. [edit] Misassigned species Several species were incorrectly assigned to Gorgosaurus in the twentieth century. A complete skull of a small tyrannosaurid (CMNH 7541), found in the younger, late Maastrichtian-age Hell Creek Formation of Montana, was named Gorgosaurus lancensis by Charles Whitney Gilmore in 1946. This specimen was renamed Nanotyrannus by Bob Bakker and colleagues in 1988. Today, most paleontologists recognize Nanotyrannus as a juvenile Tyrannosaurus rex. Similarly, Evgeny Maleev created the names Gorgosaurus lancinator and Gorgosaurus novojilovi for two small tyrannosaurid specimens (PIN 553-1 and PIN 552-2) from the Nemegt Formation of Mongolia in 1955. Ken Carpenter renamed the smaller specimen Maleevosaurus novojilovi in 1992, but both are now considered juveniles of Tarbosaurus bataar. [edit] Paleobiology [edit] Coexistence with Daspletosaurus In the Dinosaur Park Formation, Gorgosaurus lived alongside a rarer species of the tyrannosaurine Daspletosaurus. This is one of the few examples of two tyrannosaur genera coexisting. Similar-sized predators in modern predator guilds are separated into different ecological niches by anatomical, behavioral or geographical differences that limit competition. Niche differentiation between the Dinosaur Park tyrannosaurids is not well-understood. In 1970, Dale Russell hypothesized the more common Gorgosaurus actively hunted fleet-footed hadrosaurs, while the rarer and more troublesome ceratopsians and ankylosaurians (horned and heavily armoured dinosaurs) were left to the more heavy-built Daspletosaurus. However, a specimen of Daspletosaurus (OTM 200) from the contemporaneous Two Medicine Formation of Montana preserves the digested remains of a juvenile hadrosaur in its gut region. Unlike some other groups of dinosaurs, neither genus was more common at higher or lower elevations than the other. However, Gorgosaurus appears more common in northern formations like the Dinosaur Park, with species of Daspletosaurus more abundant to the south. The same pattern is seen in other groups of dinosaurs. Chasmosaurine ceratopsians and hadrosaurine hadrosaurs are also more common in the Two Medicine Formation of Montana and in southwestern North America during the Campanian, while centrosaurine and lambeosaurines dominate in northern latitudes. Holtz has suggested this pattern indicates shared ecological preferences between tyrannosaurines, chasmosaurines and hadrosaurines. At the end of the later Maastrichtian stage, tyrannosaurines like Tyrannosaurus rex, hadrosaurines like Edmontosaurus and chasmosaurines like Triceratops were widespread throughout western North America, while albertosaurines and centrosaurines went extinct, and lambeosaurines were rare. [edit] Life history Gregory Erickson and colleagues have studied the growth and life history of tyrannosaurids using bone histology, which can determine the age of a specimen when it died. A growth curve can be developed when the ages of various individuals are plotted against their sizes on a graph. Tyrannosaurids grew throughout their lives, but underwent tremendous growth spurts for about four years, after an extended juvenile phase. Sexual maturity may have ended this rapid growth phase, after which growth slowed down considerably in adult animals. Examining five Gorgosaurus specimens of various sizes, Erickson calculated a maximum growth rate of about 110�kilograms (50�lb) during the rapid growth phase, slower than in tyrannosaurines like Daspletosaurus and Tyrannosaurus, but comparable to Albertosaurus. Gorgosaurus spent as much as half its life in the juvenile phase before ballooning up to near-maximum size in only a few years. This, along with the complete lack of predators intermediate in size between huge adult tyrannosaurids and other small theropods, suggests these niches may have been filled by juvenile tyrannosaurids. This is seen in modern Komodo dragons, where hatchlings start off as tree-dwelling insectivores and slowly mature into massive apex predators capable of taking down large vertebrates. Other tyrannosaurids, including Albertosaurus, have been found in aggregations that some have suggested to represent mixed-age packs, but there is no evidence of gregarious behavior in Gorgosaurus. [edit] Paleoecology All known specimens of Gorgosaurus libratus have been recovered from the Dinosaur Park Formation in Alberta. This formation dates to the middle of the Campanian, between 76.5 and 74�million years ago. At this time, the area was a coastal plain along the western edge of the Western Interior Seaway, which divided North America in half. The Laramide Orogeny had begun uplifting the Rocky Mountains to the west, from which flowed great rivers that deposited eroded sediment in vast floodplains along the coast. The climate was subtropical with marked seasonality, and periodic droughts sometimes resulted in massive mortality among the great herds of dinosaurs, as represented in the numerous bonebed deposits preserved in the Dinosaur Park Formation. Conifers formed the forest canopy, while the understory plants consisted of ferns, tree ferns and angiosperms. Around 73�million years ago, the seaway began to expand, transgressing into areas formerly above sea level and drowning the Dinosaur Park ecosystem. This transgression, called the Bearpaw Sea, is recorded by the marine sediments of the massive Bearpaw Shale. The Dinosaur Park Formation preserves a great wealth of vertebrate fossils. A wide variety of fish swam the rivers and estuaries, including gars, sturgeons, sharks and rays, among others. Frogs, salamanders, turtles, crocodilians and champsosaurs also dwelled in the aquatic habitats. Azhdarchid pterosaurs and neornithine birds like Apatornis flew overhead, while the enantiornithine bird Avisaurus lived on the ground alongside multituberculate, marsupial and placental mammals. A number of species of terrestrial lizards were also present, including whiptails, skinks, monitors and alligator lizards. Dinosaur fossils in particular are found with unrivaled abundance and diversity. Huge herds of ceratopsids roamed the floodplains alongside equally large groups of hadrosaurine and lambeosaurine hadrosaurs. Other herbivorous groups like ornithomimids, therizinosaurs, pachycephalosaurs, small ornithopods, nodosaurids and ankylosaurids were also represented. Small predatory dinosaurs like oviraptorosaurs, troodonts and dromaeosaurs hunted smaller prey than the huge tyrannosaurids, Daspletosaurus and Gorgosaurus, which were two orders of magnitude larger in mass. Intervening predatory niches may have been filled by young tyrannosaurids.","Gorgosaurus (pronounced /ˌɡɔrɡɵˈsɔrəs/ GOR-go-SOR-əs, meaning ""fierce lizard"") is a genus of tyrannosaurid theropod dinosaur that lived in western North America during the Late Cretaceous Period, between about 77 and 74�million years ago. Fossil remains have been found in the Canadian province of Alberta and possibly the U.S. state of Montana. Paleontologists recognize only the type species, G. libratus, although other species have been erroneously referred to the genus. Like most known tyrannosaurids, Gorgosaurus was a bipedal predator weighing more than a metric ton as an adult; dozens of large, sharp teeth lined its jaws, while its two-fingered forelimbs were comparatively small. Gorgosaurus was most closely related to Albertosaurus, and more distantly related to the larger Tyrannosaurus. Gorgosaurus and Albertosaurus are extremely similar, distinguished mainly by subtle differences in the teeth and skull bones. Some experts consider G. libratus to be a species of Albertosaurus; this would make Gorgosaurus a junior synonym of that genus. Gorgosaurus lived in a lush floodplain environment along the edge of an inland sea. An apex predator, it was at the top of the food chain, preying upon abundant ceratopsids and hadrosaurs. In some areas, Gorgosaurus coexisted with another tyrannosaurid, Daspletosaurus. Though these animals were roughly the same size, there is some evidence of niche differentiation between the two. Gorgosaurus is the best-represented tyrannosaurid in the fossil record, known from dozens of specimens. These plentiful remains have allowed scientists to investigate its ontogeny, life history and other aspects of its biology." eo,8d4573fe809b7ff765ec0f8ecd1c743e,"[redakti] Historio La konceptoj angulo kaj radiuso estis jam uzitaj de antikvaj matematikistoj de la 1-a jarmilo a.K.. La helena astronomo Hipparchus (-190...-120) kreis baremon de ĥordaj funkcioj donantaj la longecon de la ĥordo por ĉiu angulo, kaj ekzistas referencoj al lia uzado de polusaj koordinatoj por priskribi stelajn poziciojn. En Pri Spiraloj, Arkimedo priskribas la Arĥimedan spiralon per funkcio kiu donas dependon de radiuso de la angulo. La greka verko, tamen, ne priskribas plenan koordinatan sistemon. Estas diversaj historioj de la enkonduko de polusaj koordinatoj kiel parto de formala koordinatsistemo. La plena historio pri la temo estas priskribita en Fonto de Polusaj Koordinatoj fare de profesoro Julian Lowell Coolidge de Harvard Grégoire de Sanktulo-Vincent kaj Bonaventura Cavalieri sendepende prezentis la konceptojn en la mez-dek-sepa jarcento. Sankta Vincento skribis pri ili private en 1625 kaj publikigis sian verkon en 1647, dum Cavalieri publikigis la sian en 1635 kun korektita versio aperonta en 1653. Cavalieri unue uzis polusajn koordinatojn por solvi problemon rilatan al la areo en Arĥimeda spiralo. Blaise Pascal poste uzis polusajn koordinatojn por kalkuli la longon de parabolaj arkoj. En Maniero de Fluksionoj (skribita 1671, publikigita 1736), Siro Isaac Newton ekzamenis la transformojn inter polusaj koordinatoj, kion li nomis la ""Sepa Maniero; Por Spiraloj"", kaj naŭ aliaj koordinatsistemoj). En la ĵurnalo Acta Eruditorum (1691), Jakobo Bernoulli uzis sistemon kun punkto sur linio, nomitaj kiel poluso kaj polusa akso respektive. Koordinatoj estis precizigitaj per la distanco de la poluso kaj la angulo de la polusa akso. La verko de Bernoulli ampleksis trovi la kurbecoradiuson de kurboj esprimitaj per tiaj koordinatoj. La efektiva termino polusaj koordinatoj estas atribuita al Gregorio Fontana kaj estis uzata de Italaj skribistoj de la 18-a jarcento. La termino) aperis en la angla en traduko (1816) fare de Georgo Peacock de Diferencialo kaj Integrala Kalkulo fare de Lacroix. Alexis Clairaut estis la unua kiu konceptis polusajn koordinatojn en tri dimensioj, kaj Leonhard Euler estis la unua kiu reale ellaboris ilin. [redakti] Grafika prezentado de punktoj per polusaj koordinatoj Ĉiu punkto en la polusa koordinata sistemo povas esti priskribita per la du polusaj koordinatoj, kiuj estas kutime signitaj r (la radiusa koordinato) kaj θ (la angula koordinato, polusa angulo, aŭ azimuta angulo, fojfoje prezentita kiel φ aŭ t). La koordinato r prezentas la radiusan distancon de la poluso, kaj la koordinato θ prezentas la mallaŭ-horloĝnadla (kontraŭhorloĝnadla) angulo de la radio 0° (iam nomata la polusa akso), konata kiel la pozitiva abscisa akso sur la Kartezia koordinata ebeno. Ekzemple, la polusaj koordinatoj (3, 60°) estus grafike prezentitaj kiel punkto 3 unuojn disde la poluso sur la radio 60°. La koordinatoj (−3, 240°) ankaŭ estus grafike prezentitaj ĉe ĉi tiu punkto ĉar negativa radiusa distanco estas montrita kiel pozitiva distanco sur la kontraŭa radio (la radio reflektita ĉirkaŭ la fonto, kiu diferencas de la originala radio je 180°). Ĉi tio ilustras unu gravan aspekton de la polusa koordinata sistemo ne ĉeesta en la Kartezia koordinatsistemo: sola punkto povas esti esprimita per malfinia nombro de malsamaj koordinatoj. En generalo, la punkto (r, θ) povas esti prezentita kiel (r, θ ± n×360°) aŭ (−r, θ ± (2n + 1)×180°), kie n estas iu ajn entjero. La ajnecaj koordinatoj (0, θ) estas konvencie uzataj por prezenti la poluson, ĉar sendistinge de la koordinato θ, punkto kun radiuso 0 estos ĉiam esti sur la poluso. Por akiri unikan prezenton de punkto, estas kutime limigi r al nenegativaj nombroj, r ≥ 0 kaj θ al la intervalo [0, 360°) aŭ (−180°, 180°] (aŭ, en radiana mezurado, [0, 2π) aŭ (−π, π]). Anguloj en polusa notacio estas ĝenerale esprimitaj en aŭ gradoj aŭ radianoj, uzante la konvertiĝon 2π rad = 360°. La elekto dependas grande de la ĉirkaŭteksto. Navigadaj aplikoj uzas grado-mezuradon, dum iuj fizikaj aplikoj (aparte turna mekaniko) kaj preskaŭ ĉiu matematika literaturo sur kalkulo uzas radiano-mezurado. [redakti] Konvertado inter polusaj kaj karteziaj koordinatoj La du polusaj koordinatoj r kaj θ povas esti konvertitaj al la karteziaj koordinatoj x kaj y per uzo de la trigonometriaj funkcioj sinuso kaj kosinuso: kaj la du karteziaj koordinatoj x kaj y povas esti konvertitaj al polusa koordinato r per Por kalkuli la angulan koordinaton θ, la konsiderendas ke: Por ricevi θ en la intervalo [0, 2π), la jena formulo uzeblas: (arctan estas la inverso de tangenta funkcio): Por ricevi θ en la intervalo (−π, π], la jena formulo uzeblas: (En diversaj programadlingvoj oni povas teni distingaj la numeratoron kaj la denominatoron per uzo de la funkcio atan2, kiu havas apartajn argumentojn por tiuj du.) [redakti] Polusaj ekvacioj La ekvacia difino de algebra kurbo esprimita en polusaj koordinatoj estas nomata polusa ekvacio. En multaj okazoj tia ekvacio povas esti donita per difinado de r kiel funkcio de θ. La rezultanta kurbo tiam konsistas el punktoj de formo (r(θ), θ) kaj konsidereblas la grafikaĵo de la polusa funkcio r. Malsamaj formoj de simetrio povas esti konkluditaj de la ekvacio de polusa funkcio r. Se r(−θ) = r(θ), la kurbo estas simetria ĉirkaŭ la horizontala (0°/180°) akso (absciso); se r(π−θ) = r(θ), ĝi estas simetria ĉirkaŭ la vertikala (90°/270°) akso (ordinato), kaj se r(θ−α°) = r(θ), ĝi estas turne simetria je α° (laŭhorloĝnadle kaj samtempe kontraŭhorloĝnadle) ĉirkaŭ la poluso. Pro la cirkla naturo de la polusa koordinata sistemo, multaj kurboj povas esti priskribitaj per iom pli simplaj polusaj ekvacioj, ol siaj ekvacioj en karteziaj koordinatoj. Inter la plej bone konata de tiaj kurboj estas la polusa rozo, Arĥimeda spiralo, lemniskato, limaçon, kaj kardioido. , [redakti] Cirklo La ĝenerala ekvacio por cirklo kun centro je (r0, φ) kaj radiuso a estas Ĝi povas esti plisimpligita diversmaniere, por specifaj kazoj. Por cirklo kun centro je la poluso kaj radiuso a la ekvacio estas [redakti] Linio Radiusaj duonlinioj (tiuj komenciĝas en la poluso) estas prezentataj per ekvacio kie φ estas la angulo de alteco de la duonlinio; Radiusaj linioj (tiuj kiuj iras tra la poluso) estas prezentataj per ekvacio kie φ estas la angulo de alteco de la linio; φ = arctan(m) kie m estas la klineco de la linio en la karteziaj koordinatoj. En ĉi tiu ekvacio unu duono () respektivas al unu duonlinio kaj la alia () respektivas al duonlinio en la mala direkto; kune ili formas rektan linion. La ne-radiusa linio, kiu krucas la radiusan linion θ = φ perpendikulare en punkto (r0, φ) havas la ekvacion [redakti] Polusa rozo Polusa rozo estas fama matematika kurbo kiu aspektas simile al floro, kaj kiu povas esti esprimita per simpla polusa ekvacio. Ĝi estas donita per ekvacioj aŭ Se k estas entjero, tiuj ekvacioj produktas k-folian rozon se k estas nepara, aŭ 2k-folian rozon se k estas para. Se k estas racionalo neentjera, rozeska formo povas formiĝi sed kun intersurkuŝantaj folioj. Se k estas neracionala, la kurbo konsistigas densan aron en la disko r<=a. Notu, ke ĉi tiuj ekvacioj neniam difinas rozon kun 2, 6, 10, 14, kaj tiel plu folioj. La variablo a prezentas la longecon de la folioj de la rozo. [redakti] Arĥimeda spiralo La Arĥimeda spiralo estas fama spiralo, kiu estis malkovrita de Arkimedo, kiu ankaŭe povas esti esprimita kiel simpla polusa ekvacio. Ĝin prezentas la ekvacio Ŝanĝado de la parametro a turnas la spiralon, dum b regas la distancon inter la bukloj, kiu por donita spiralo estas ĉiam konstanto. La Arĥimeda spiralo havas du branĉojn, unu por θ > 0 kaj unu por θ < 0. La du branĉoj estas glate koneksaj en la poluso. Prenado de la spegulita bildo de unu branĉo trans la linio 90°/270° liveras la alia branĉon. Ĉi tiu kurbo estas rimarkinda kiel unu el la unuaj kurboj, post la konikoj, priskribitaj en matematika traktato, kaj kiel elstara ekzemplo de kurbo kiun plej bone difinas polusa ekvacio. [redakti] Konikoj Koniko kun unu fokuso sur la poluso kaj la alia ie sur la radio 0° (tiel ke la grava akso de la koniko kuŝas laŭ la polusa akso) estas donita per: kie e estas la (discentreco, fokusdiseco) kaj estas la duone-latus rektumo (la perpendikulara distanco je fokuso de la grava akso al la kurbo). Se e > 1, ĉi tiu ekvacio difinas hiperbolo (matematiko)n; se e = 1, ĝi difinas parabolo (matematiko)n; kaj se e < 1, ĝi difinas elipson. La speciala kazo e = 0 de tiu lasta liveras cirklon de radiuso . [redakti] Kompleksaj nombroj Ĉiu kompleksa nombro povas esti prezentita kiel punkto en la kompleksa ebeno, kaj povas pro tio esti esprimita aŭ per siaj karteziaj koordinatoj (la prezento estas nomata ankaŭ rektangula aŭ kartezia formo), aŭ per la polusaj koordinatoj de la punkto (la polusa varianto estas nomata ankaŭ trigonometria prezento, aŭ polusa formo). La kompleksa nombro z prezenteblas kartezie per kie i estas la imaginara unuo, povas alternative esti skribita en trigonometria prezento (per la konvertaj formuloj donitaj pli supre) per kaj de tio per kie e estas la bazo de naturaj logaritmoj, kiuj estas ekvivalentaj kiel montrite per la eŭlera formulo. (Notu ke tiu formulo, simile al ĉiuj tiuj engaĝantaj eksponentojn de anguloj, bezonas ke la angulo θ estu esprimita en radianoj.) Por la operacioj multipliko, divido, kaj potencigo de kompleksaj nombroj, estas ĝenerale pli simple labori kun kompleksaj nombroj esprimitaj en trigonometria formo en ol rektangula formo. De la leĝoj de potencigo sekvas ke: [redakti] Kalkulo Kalkulo povas esti aplikita al ekvacioj esprimitaj en polusaj koordinatoj. La angula koordinato θ estas esprimita en radianoj ĉie en ĉi tiu sekcio, kio estas la kutima elekto en kalkulo. [redakti] Diferenciala kalkulo Ni havas jenajn formulojn: Por trovi la Kartezian klinecon de la tangenta linio al polusa kurbo r(θ) je iu ajn donita punkto, la kurbo estu unue esprimita kiel sistemo de parametraj ekvacioj. Derivi ambaŭ ekvaciojn kun respekto al θ liveras Dividado de la dua ekvacio per la unua liveras la Kartezian klinecon de la tangenta linio al la kurbo je la punkto (r, r(θ)): [redakti] Integrala kalkulo Lasu ke R signu la regionon enlimigitan per kurbo r(θ) kaj la radioj θ = a kaj θ = b, kie 0 < b − a < 2π. Tiam, la areo de R estas Tiu rezulto troveblas jenamaniere. Unue, la intervalo [a, b] estas dividita en n subintervalojn, kie n estas ajneca pozitiva entjero. Tial Δθ, la longeco de ĉiu subintervalo, estas egala al b − a (la tuta longo de la intervalo), dividita per n, la nombro de subintervaloj. Por ĉiu subintervalo i = 1, 2, …, n, lasu ke θi estu la mezpunkto de la subintervalo, kaj konstruu sektoron kun la centro je la poluso, radiuso r(θi), kaj centra angulo Δθ. La areo de ĉiu konstruita sektoro estas pro tio egala al . De tio, la tuta areo de ĉiuj sektoroj estas Dum la nombro de subintervaloj n estas multigita, la proksimuma kalkulado de la areo daŭras pliboniĝi. En la limigo kiel n → ∞, la sumo iĝas la Rimana sumo por la integralo supre. [redakti] Ĝeneraligo Per uzo de Karteziaj koordinatoj, infinitezima area ero povas esti kalkulita kiel da = dx dy. La anstataŭigo-regulo por multaj integralaj diras, ke, kiam oni uzas aliajn koordinatojn, la (Jakobia determinanto, Jakobiano) de la koordinata konvertiĝa formulo devas esti konsiderata: Do, area ero en polusaj koordinatoj povas esti skribita kiel Nun, funkcio donita en polusaj koordinatoj povas esti integralita kiel sekvas: Ĉi tie, R estas la sama regiono kiel pli supre, nome, la regiono enlimigita per kurbo r(θ) kaj la radioj θ = a kaj θ = b. La formulo por la areo de R menciita pli supre estas trovita per tio preni f idente egala al 1. Pli surpriza apliko de tiu rezulto liveras la Gaŭsan intergralon [redakti] Vektora kalkulo Vektora kalkulo povas ankaŭ esti aplikata al polusaj koordinatoj. Lasu ke estu la radiusvektoro , kun r kaj θ dependantaj de tempo t, estu unuobla vektoro en la direkto kaj estu unuobla vektoro ortaj al . La unua kaj dua derivaĵoj de pozicio estas [redakti] Tri dimensioj La polusa koordinata sistemo estas etendita en tri dimensiojn per du malsamaj koordinataj sistemoj: la cilindra kaj la sfera koordinato-sistemoj, kiuj ambaŭ inkluzivas dudimensiajn (aŭ ebenecajn) polusajn koordinatojn kiel subaro. La cilindra koordinata sistemo etendas polusajn koordinatojn per aldono de distanca koordinato, kaj la sfera sistemo anstataŭe aldonas angulan koordinaton. [redakti] Cilindraj koordinatoj La cilindra koordinata sistemo estas koordinatsistemo kiu etendas la du-dimensian polusan koordinatan sistemon per aldono de tria koordinato, kiu estas la alto de punkto super la ebeno, simile al la maniero per kiu la karteziaj koordinatoj estas etendita en tri dimensiojn. La tria koordinato estas kutime skribata h, kaj do estas la tri cilindraj koordinatoj (r, θ, h). La tri cilindraj koordinatoj povas esti konvertita al karteziaj koordinatoj per [redakti] Sferaj koordinatoj Polusaj koordinatoj ankaŭ povas esti etenditaj en tri dimensiojn kiel sfera koordinata sistemo de koordinatoj (ρ, φ, θ), kie ρ estas la distanco de la fonto, φ estas la angulo de la z-akso (nomata kiel la zenita angulo, ĝi estas inter 0 kaj 180°) kaj θ estas la angulo de la abscisa akso (kiel en la 2-dimensiaj polusaj koordinatoj). Ĉi tiu koordinatsistemo estas simila al la latitudo kaj longitudo uzataj por geografio, kun la fonto en la centro de Tero, la latitudo δ estas la komplemento de φ, difinita kiel δ = 90° − φ, kaj la longitudo l estas l = θ , ĉi tie l estas inter −180° kaj −180°. La tri sferaj koordinatoj estas konvertataj al karteziaj koordinatoj per [redakti] Aplikoj Polusaj koordinatoj estas du-dimensiaj kaj tial ili povas esti uzataj nur kiam punkto-pozicioj kuŝas sur sola du-dimensia ebeno. Ili estas plej adekvataj en iu ajn ĉirkaŭteksto kie la fenomeno konsiderata estas imanente ligita al direkto kaj longo de centra punkto. Ekzemple, la ekzemploj supre montras kiel rudimentaj polusaj ekvacioj sufiĉas por difini kurbojn – kiaj la Arĥimeda spiralo – kies ekvacio en la Kartezia koordinato estus multe pli komplika. Ankaŭe, multaj fizikaj sistemoj – kiaj tiuj koncernitaj kun korpoj movantaj ĉirkaŭ centra punkto aŭ kun fenomenoj devenantaj de centra punkto – estas pli simplaj kaj pli intuiciaj por modeli per uzo de polusaj koordinatoj. La komenca motivado por la enkonduko de la polusa sistemo estis la studo de cirkla kaj orbita moviĝo. [redakti] Pozicio kaj navigado Polusaj koordinatoj estas uzataj ofte en navigado, ĉar la celo aŭ direkto de vojaĝo povas esti donita kiel angulo kaj distanco de la objekto konsiderata. Ekzemple, la aviadilo uzas iomete modifitan version de la polusaj koordinatoj por navigado. En tiu sistemo, tiu ĝenerale uzata por ia ajn navigado, la radio 0° estas ĝenerale nomata frontado 360, kaj la anguloj daŭras en laŭhorloĝnadla direkto, anstataŭ kontraŭhorloĝnadla, kiel en la matematika sistemo. Frontado 360 korespondas al magneta nordo, dum frontadoj 90, 180, kaj 270 korespondas al magneta oriento, sudo, kaj okcidento, respektive. Tial, aviadilo vojaĝanta 5 marmejlojn precize orienten estas vojaĝanta 5 unuojn je frontado 90 (legu niner-zero (angla prononco: nAJnerzIro) laŭ aer-trafika rego). [redakti] Modelado Sistemoj elmontrantaj radiusan simetrion provizas naturajn mediojn por la polusa koordinata sistemo, kun la centra punkto agante kiel la poluso. Unuaranga ekzemplo de ĉi tiu uzado estas la ekvacio de terakva fluo kiam aplikita al radiuse simetriaj putoj. Sistemoj kun radiusa forto ankaŭ estas bonaj kandidatoj por la uzo de la polusa koordinata sistemo. Tiaj sistemoj inkluzivas gravitajn kampojn, kiuj obeas la inverso-kvadratan leĝon, aldone al sistemoj kun punktaj fontoj, kiaj radiofon-antenoj. Radiuse malsimetriaj sistemoj povas ankaŭ esti modelitaj per polusaj koordinatoj. Ekzemple, mikrofona sensilo-ŝablono ilustras ĝian proporcian respondon al envenanta sono el donita direkto, kaj ĉi tiuj ŝablonoj povas esti prezentitaj kiel polusaj kurboj. La kurbo por norma kardioida mikrofono, la plej komuna unudirekta mikrofono, povas esti prezentita kiel r = 0.5 + 0.5 sin θ.","En matematiko, la polusa koordinata sistemo estas 2-dimensia koordinatsistemo en kiu ĉiu punkto sur ebeno estas difinita per angulo kaj distanco. La polusa koordinata sistemo estas aparte utila en situacioj, kiam la interrilato inter du punktoj estas plej facile esprimebla en terminoj de angulo kaj distanco; en la pli konata kartezia aŭ rektangula koordinatsistemo, tia angula interrilato povas esti kalkulita nur per trigonometriaj formuloj. Ĉar la koordinatsistemo estas du-dimensia, ĉiu punkto estas difinita per du polusaj koordinatoj: la radiusa koordinato kaj la angula koordinato. La radiusa koordinato (kutime skribita kiel r) estas la distanco inter la koordinatigita punkto kaj la centra punkto de la koordinatosistemo. La centra punkto estas ankaŭ nomata poluso (ekvivalento de la origino en la Kartezia sistemo). La angula koordinato (ankaŭ nomata polusa angulo aŭ azimuta angulo, kutime skribita kiel θ aŭ t) estas la pozitiva angulo (aŭ angulo mezurita maldekstrume, malhorloĝdirekte) de la polusa akso (la 0°-a radio) al la koordinatigita punkto. La polusa akso estas ekvivalento de pozitiva duono de abscisa akso (x-akso) en la Kartezia koordinata ebeno." eo,f74a592530974c90cb330f99a6e28e6f,"[redakti] Historio de la klasika periodo [redakti] La klasika stilo kiel parto de pli granda ŝanĝiĝo en arto Meze de la 18-a jarcento, Eŭropo ekmoviĝis al nova stilo en arkitekturo, literaturo, kaj la artoj ĝenerale, kiu nomiĝis klasikismo. Kvankam ĝi ankoraŭ estis proksime ligita al la kortega kulturo kaj absolutismo pro sia formaleco kaj emfazo je ordo kaj hierarkio, la nova stilo estis ankaŭ pli pura stilo, kiu favoris pli klarajn dividojn inter partoj, pli brilajn kontrastojn kaj kolorojn, kaj simplecon prefere de komplekseco. La rimarkinda disvolvo de ideoj en ""natura filozofio"" jam stariĝis en la publika konscio kaj oni prenis la neŭtonan fizikon kiel paradigmon: strukturoj devus esti bone fonditaj sur aksiomoj, kaj artikitaj kaj ordaj. Tiu ĉi gusto por struktura klareco trovis por si lokon ankaŭ en la mondo de muziko, kiu moviĝis for de la tavoligita polifonio de la baroka periodo, kaj en la direkto de stilo, en kiu oni preferis meti melodion super subordigitan harmonion — kombinaĵo nomata homofonio. Tio signifis, ke ludado de akordoj, eĉ se ili interrompis la melodian glatecon de individua parto, fariĝis multe pli ofta trajto en muziko, kaj tio ĉi siavice faris pli aŭdebla la tonalan strukturon de verkoj. La novan stilon puŝis antaŭen ankaŭ ŝanĝiĝoj en la ekonomia situacio kaj en socia strukturo. Dum la antaŭeniro de la 18-a jarcento, la nobelaro pli kaj pli fariĝis la ĉefaj patronoj de instrumenta muziko, dum okazis supreniĝo en la publika gusto por komika opero. Tio kondukis al ŝanĝoj en la maniero, en kiu muziko estis prezentata, el kiuj la plej gravaj estis la moviĝo al ĝeneralaj instrumentaj grupoj, kaj malpliiĝo de la graveco de la konstanta baso, la harmonia plenigilo sub la muziko, ofte ludata de pluraj instrumentoj. Unu metodo por sekvi tiun ĉi forpasadon de la konstanta baso kaj ties figuritaj akordoj estas ekzamenado de la forpasado de la termino ""obbligato"", t.e. nepra instrumenta parto en verko de ĉambra muziko. En la baroka mondo, pliaj instrumentoj povis esti libere aldonitaj al la konstanta baso; en la klasika mondo, ĉiuj partoj estis notitaj specife, sed ne ĉiam konsekvence traskribitaj, tiel ke la vorto ""obbligato"" fariĝis pleonasma. En 1800 la termino jam preskaŭ tute formortis, kaj tiel same la praktiko direkti verkon ĉe la klavaro. La ŝanĝiĝoj en la ekonomia situacio ĵus notitaj ankaŭ kondukis al ŝanĝo en la ekvilibro inter la disponado kaj la nivelo de muzikistoj. Dum en la malfrua baroko, grandaj komponistoj havis por ĉerpi ĉiujn rimedojn de urbo, la fortoj disponataj ĉe ĉasloĝejo estis pli malgrandaj, kaj pli limigitaj laŭ sia kapablonivelo. Tio ĉi estis instigo por doni al muzikistoj precipe simplajn partojn por ludi, kaj en la okazo de virtuoza grupo, instigo por verki spektaklajn, idiomecajn partojn por specifaj instrumentoj, kiel en la okazo de la orkestro de Mannheim. Cetere, la apetito por konstanta fonto de nova muziko, konservita de la baroko, kondukis al tio, ke verkoj devis esti prezenteblaj post, en plej bona okazo, unu provludon. Eĉ post 1790 Mozart ja skribis pri ""la provludo"", komprenigante ke liaj koncertoj havos unu solan. Ĉar la centra celo de muziko jam ne estis polifonia teksado, sed anstataŭe sola melodia linio kun akompano, oni pli emfazis la notacion de tiu linio kun intensoj kaj frazfarado. La simpligado de la teksado faris pli gravaj instrumentajn detalojn, kaj ankaŭ faris la uzon de karakterizaj ritmoj — ekz. atentigaj malfermaj fanfaroj, la ritmo de funebra marŝo, aŭ la menueta ĝenro — pli grava por starigi kaj unuigi la tonon de individua movimento. Tio ĉi kondukis al tio, ke la klasika stilo iom post iom forlasis la barokan kutimon dediĉi ĉiun movimenton de muziko al unu sola ""afekcio"" aŭ emocio. Male, en la nova stilo fariĝis tiel, ke oni starigis kontrastojn inter sekcioj ene de movimentoj, donante al ĉiu propran emocian kolorigon, uzante gamon de teknikoj: apudmeto de maĵoro kontraŭ minoron; malmolaj ritmaj temoj kontraŭ pli longajn, pli kantecajn temojn; kaj aparte tio, ke oni faris movadon inter diversaj tonalaj regionoj la ĉefa rimedo por krei draman kontraston kaj unuecon. Transiraj epizodoj fariĝis pli kaj pli gravaj, kiel okazoj de surprizo kaj delekto. Tial komponistoj kaj muzikistoj pri tiaj pli atentis, emfazis ilian alvenon, kaj faris la antaŭsignojn ilin aŭgurantajn jen pli aŭdeblaj, kaj jen plie objektoj de ""ludado"" kaj renverso — t.e., komponistoj pli kaj pli kreis falsajn atendojn nur forglitigonte la muzikon en tute alia direkto. [redakti] Originoj de la klasika stilo (1730–1760) Komence la nova stilo alproprigis barokajn formojn — la ""tripartan arion"" kaj la ""simfonion"" kaj ""konĉerton"" — kaj komponadis per pli simplaj partoj, pli da ennotigita ornamado, kaj pli emfaza divido en sekciojn. Tamen, dum tempofluo, la nova estetiko kaŭzis radikalajn ŝanĝojn en la konstruado de pecoj, kaj la fundamentaj ŝablonoj ŝanĝiĝis. Komponistoj el tiu ĉi periodo serĉis dramajn efikojn, atentigajn melodiojn, kaj pli klarajn teksaĵojn. Unu grava rompo kun la pasinteco estis la radikala renovigo de opero fare de Christoph Willibald Gluck, kiu fortranĉis grandan parton de la tavoligado kaj improviza ornamado, kaj koncentriĝis pri la punktoj de modulado kaj transirado. Pli emfazante tiujn ĉi momentojn, kiam la harmonio ŝanĝiĝas, li ebligis potencajn dramajn moviĝojn en la emocia koloro de la muziko. Por substreki tiujn ĉi momentojn li utiligis ŝanĝojn en aranĝado, melodio, kaj modalo. Estante unu el la plej sukcesaj komponistoj, Gluck estigis multajn imitantojn, ekz. Antonio Salieri. Ilia emfazo je komprenebleco estis treege sukcesa en opero, kaj pli vaste en voĉa muziko: kantoj, oratorioj, kaj ĥoroj. Oni konsideris ĉi tiujn la plej gravaj specoj de muziko por prezento, kaj tial ili ĝuis la plej grandan sukceson en la publika estimo. La fazo inter la baroko kaj la superiĝo de la klasika epoko, kun sia vasta miksaĵo de konkurantaj ideoj kaj provoj plenumi kune la diversajn bezonojn de gusto, ekonomio, kaj mondrigardo, havas multajn nomojn. Ĝi iafoje nomiĝas ""galant"", ""rokoko"", aŭ ""antaŭklasika"", aŭ alifoje, ""frua klasika"". Ĝi estis periodo, en kiu komponistoj, kiuj ankoraŭ verkadis en la baroka stilo, ankoraŭ prosperis, se foje ili estis opiniataj kiel pli pasintecaj ol nuntempaj — Bach, Händel, kaj Telemann ĉiuj komponadis longe preter la punkto, je kiu la homofonia stilo klare eksupreniĝis. Muzika kulturo troviĝis ĉe vojkruco: la majstroj de la malnova stilo havis la teknikon, sed la publiko malsatis por la nova. Ĝuste pro tio inter aliaj kaŭzoj C.P.E. Bach estis alte estimata: li tre bone komprenis la pli malnovajn formojn, kaj sciis ilin prezenti en novaj vestoj kun pliigita diverseco en formo; li multe atingis renovigante la pli malnovajn formojn el la baroko. [redakti] La frua klasika stilo (1760–1775) Antaŭ la malfruaj 1750-aj jaroj jam prosperis centroj de la nova stilo en Italio, Vieno, Mannheim, kaj Parizo; dekoj da simfonioj estis komponitaj, kaj troviĝis ""bandoj"" de ludistoj ligitaj kun teatroj. Opero aŭ alia voĉa muziko okupis la centron de plej multaj muzikaj eventoj, dum konĉertoj kaj simfonioj, kiuj estis dum la periodo disvolviĝontaj kaj fariĝontaj sendependaj instrumentaj verkoj, servis kiel instrumentaj interludoj kaj enkondukoj, por operoj, kaj eĉ por diservoj. La normoj de arĉinstrumenta korpo kompletigita de blovinstrumentoj, kaj de movimentoj de certa ritma karaktero, jam stariĝis antaŭ la malfruaj 1750-aj jaroj en Vieno. Sed la longeco kaj pezeco de pecoj ankoraŭ konservis kelkajn barokajn trajtojn: individuaj movimentoj ankoraŭ koncentriĝis pri sola afekcio aŭ havis nur unu aparte kontrastantan mezan sekcion, ili ne estis signife pli longaj ol barokaj movimentoj. Ni notu, ke en tiu ĉi tempo ankoraŭ ne estis klare esprimita teorio pri komponado en la nova stilo. Tio estis momento preta por transsalto. Multaj atribuas tiun ĉi transsalton al C.P.E. Bach, Gluck, kaj kelkaj aliaj. C.P.E. Bach kaj Gluck ja estas ofte rigardataj kiel la fondintoj de la klasika stilo mem. La unua granda majstro de la stilo estis la komponisto Joseph Haydn. En la malfruaj 1750-aj jaroj li ekkomponadis simfoniojn, kaj ĝis 1761 li komponis triopon da pecoj (""Mateno"", ""Tagmezo"", kaj ""Vespero""), kiu firme apartenis al la ""nuntempa"" modo. Kiel vickapelmajstro kaj poste kapelmajstro, lia verkaro pligrandiĝis: li enfine komponis pli ol kvardek simfoniojn en la 1760-aj jaroj nure. Kaj kvankam lia famo vastiĝis, kvankam lia orkestro pligrandiĝis kaj liaj komponaĵoj estis kopiitaj kaj disvastigitaj, lia voĉo tamen estis nur unu sola el inter multaj. Kvankam iuj sugestas, ke lin superis Mozart kaj Beethoven, estus malfacile trodiri la centrecon de Haydn rilate la novan stilon kaj tial la estontecon de okcidenta artmuziko en ĝia tuto. En tiu tempo, antaŭ la superrego de Mozart aŭ Beethoven, kaj kiam Johann Sebastian Bach estis konata precipe de spertuloj pri klavara muziko, Haydn atingis lokon en muziko, kiu lin metis super ĉiujn aliajn komponistojn, krom ebla escepto de Georg Friedrich Händel. Iuj rimarkigis, ke li okupis lokon egalan al tiu de The Beatles, ekzemple, en la historio de roko. Li estis tiu, kiu, pli ol ĉiu alia sola individuo, konstatis tion, ke la evoluantan stilon oni bezonas direkti per novaj ideoj kaj principoj. Li prenis ekzistantajn ideojn, kaj fundamente ŝanĝis ilian funkciadon — kio meritis por li la titolojn ""patro de la simfonio"" kaj ""patro de la arĉinstrumenta kvarteto"". Oni povus ja diri, ke li estis la patro de la sonata formo — kiu, en sia klasika florado, dependis de drama kontrasto, streĉiĝo de melodio kontraŭ harmonio kaj ritmo, kaj postulis tion, ke la aŭskultantaro sekvu draman kurbon tra pli longa etendiĝo da tempo ol estis antaŭe necese. Sufiĉe strange, unu el la potencoj, kiuj funkciis kiel instigo por lia antaŭeniro, estis la unuaj rimarkiĝoj de tio, kio poste nomiĝis ""romantikismo"" — la fazo de ""ŝtormo kaj luktado"" en la artoj: mallonga periodo, en kiu evidenta emociismo estis stila prefero, kio estis modeto de la 1770-aj jaroj. Haydn tial deziris pli draman kontraston kaj pli emocie logantajn melodiojn, kiuj havu apartigitan karakteron kaj individuecon. Tiu ĉi modo forvelkis en muziko kaj literaturo: sed tamen ĝi kolorigis tion, kio venis poste, kaj enfine fariĝis parto de estetika gusto en venontaj jardekoj. La ""Adiaŭa"" Simfonio, N-ro 45 en F# minora ekzempligas tion, ke Haydn plenumis la diversajn bezonojn de la nova stilo, per surprizantaj akraj turnoj, kaj longa adaĝo por fini la verkon. En 1772, Haydn kompletigis sian aron de ses arĉinstrumentaj kvartetoj Verko 20, en kiu li utiligis la polifoniajn teknikojn, kiujn li kolektis el la antaŭa epoko, por provizi strukturan koheron kapablan kuneteni liajn melodiajn ideojn. Laŭ kelkaj, tio ĉi indikis la komencon de la ""matura"" klasika stilo, kiam la periodon de reago kontraŭ la komplekseco de la malfrua baroko ekanstataŭigis periodo de unuigado de elementoj el barokaj kaj klasikaj stiloj. [redakti] La meza klasika stilo (1775–1790) Haydn, post laborado dum pli ol jardeko kiel muzika direktoro por princo, havis multe pli da rimedoj kaj pli ampleksan rigardon sur komponadon ol plej multaj, kaj ankaŭ la eblecon aranĝi la grupojn, kiuj ludos lian muzikon. Tiu ĉi okazo ne estis malŝparita, kaj Haydn, de tre frue en siaj laborjaroj, senripoze klopodis antaŭenigi la teknikon de konstruado de ideoj en muziko. Lia sekvanta grava transsalto okazis en la arĉinstrumentaj kvartetoj de Verko 33 (1781), en kiuj la melodiaj kaj harmoniaj roloj transiras inter la instrumentoj: ofte estas momente neklare, kio estas melodio kaj kio estas harmonio. Tio ŝanĝas la manieron, en kiu la ensemblo trairadas inter dramaj momentoj de transiro kaj klimaksaj sekcioj: la muziko fluas glate kaj sen evidentaj interrompoj. Li poste prenis tiun ĉi unuigitan stilon kaj ĝin ekaplikis al orkestra kaj voĉa muziko. La donaco de Haydn al muziko estis maniero de komponado, maniero de strukturigo de verkoj, kiu samtempe akordis kun la reganta estetiko de la nova stilo. Estis tamen unu pli juna samtempulo, Wolfgang Amadeus Mozart, kiu portis sian genion al la ideoj de Haydn, kaj ilin aplikis al du ĉefaj ĝenroj de la tempo: opero, kaj la virtuoza konĉerto. Dum Haydn pasigis multajn el siaj laborjaroj kiel kortega komponisto, Mozart deziris publikan sukceson en la koncerta vivo de urboj. Tio signifis operon, kaj ĝi signifis ludadon kiel virtuozo. Haydn ne estis virtuozo je internacia turnea nivelo; nek li celis krei operajn verkojn, kiuj estos ludataj multajn noktojn antaŭ granda aŭskultantaro — Mozart deziris por si ambaŭ. Plie, Mozart havis guston por pli kromataj akordoj (kaj por pli grandaj kontrastoj en la harmonia lingvo ĝenerale), li havis pli grandan amon por kreado de melodiaj miksitaĵoj en siaj verkoj, kaj pli italecan gustosenton rilate muzikon en ĝia tuto. Li trovis, en la muziko de Haydn, kaj poste en sia studado de la polifonio de Bach, la rimedojn por disciplini kaj riĉigi siajn talentojn. Mozart baldaŭ kaptis la atenton de Haydn, kiu laŭdis la novan komponiston, studis liajn verkojn, kaj rigardis la pli junan homon kiel sia sola efektiva kolego en muziko. Iliaj leteroj al si estis plenigitaj per tiaj kaŝvortoj, kiajn povas dividi nur du homoj, kiuj laboras je pli alta nivelo ol iliaj samtempuloj. En Mozart, Haydn lernis pli grandan amplekson en aranĝado, drama efiko, kaj melodiaj rimedoj — la lernaj rilatoj estis reciprokaj. La alveno de Mozart al Vieno en 1780 kaŭzis rapidiĝon en la disvolviĝo de la klasika stilo. Tie Mozart ensorbis la kunmeton de italeca brileco kaj germana kunteniĝemo, kiu jam fermentis 20 jarojn. Lia propra gusto por brilecoj, ritme kompleksaj melodioj kaj figuroj, longaj kantilenaj melodioj, kaj virtuozaj ornamaĵoj unuiĝis kun taksado de formala kunteniĝemo kaj interna ligiteco. Sufiĉe strange, okazis je ĝuste tiu ĉi punkto tio, ke milito kaj prezaltiĝo haltigis modon por pli kaj pli grandaj orkestroj kaj bezonigis disbandigon aŭ malgrandigon de multaj teatraj orkestroj. Tio premis la klasikan stilon internen: al serĉado por pli da grupaj kaj teknikaj defioj; ekz., disigi la melodion tra la lignajn blovinstrumentojn, aŭ utiligi tritojn por substreki la ilian melodion. Tiu ĉi farmaniero valorigis ĉambran muzikon cele al pli da publika ludado, ankoraŭ antaŭenpuŝante la arĉinstrumentan kvarteton kaj aliajn malgrandgrupajn kombinaĵojn. Ĝuste en tiu ĉi jardeko la publika gusto komencis pli kaj pli agnoski tion, ke Haydn kaj Mozart jam atingis pli altan nivelon de komponado. Ĝis Mozart atingis 25 jarojn, en 1781, la regantaj stiloj en Vieno estis rekoneble ligitaj al la evoluado en la 1750-aj jaroj de la frua klasika stilo. Ĝis la fino de la 1780-aj jaroj, ŝanĝoj je ludpraktiko, la relativaj rangoj de instrumenta kaj voĉa muziko, teknikaj postuloj por muzikistoj, kaj stila unueco estis plenumitaj ĉe la komponistoj, kiuj imitadis Mozart kaj Haydn. Dum tiu ĉi jardeko Mozart komponis siajn plej famajn operojn, siajn ses malfruajn simfoniojn, kiuj kontribuis al redifinado de la ĝenro, kaj vicon de pianaj konĉertoj, kiuj ankoraŭ staras je la pinto de tiuj ĉi formoj. Unu komponisto, kies influo kontribuis al disvastigado de la pli serioza stilo formita de Mozart kaj Haydn, estas Muzio Clementi, talenta virtuoza pianisto kiu duelis kun Mozart sen decida rezulto antaŭ la imperiestro, kiam ili elmontris siajn komponaĵojn ludataj. Liaj propraj sonatoj por la piano vaste cirkulis, kaj li fariĝis la plej sukcesa komponisto en Londono dum la 1780-aj jaroj. La vojo estis pretigita por nova generacio de komponistoj, kiuj jam antaŭe ensorbis la lecionojn de la nova stilo, kaj jam havis klarajn ekzemplojn por celi, kaj kiuj poste kondukis la klasikan stilon en novaj direktoj. En Londono en tiu ĉi tempo estis ankaŭ Jan Ladislav DUSÍK, kiu, simile al Clementi, kuraĝigis pianofaristojn etendi la registron kaj aliajn trajton de siaj instrumentoj, kaj tiam plene utiligis la nun malfermitajn eblecojn. La gravecon de Londono en la klasika periodo oni ofte ne taksas — sed ĝi servis kiel hejmo por la pianofarejo Broadwood, kaj kiel komencopunkto por komponistoj, kiuj, kvankam ili estis malpli famaj ol la ""viena skolo"", tamen havis decidigan influon sur tio, kio venis poste. Ili estis komponistoj de granda nombro da bonaj verkoj, notindaj per si mem. La londona gusto por virtuozeco tre kredinde kuraĝigis la kompleksajn ornamajn sekciojn kaj etenditajn prezentojn sur toniko kaj dominanto. [redakti] La malfrua klasika stilo (1790–1820) Kiam Haydn kaj Mozart komencis komponadon, simfonioj estis ludataj kiel solaj movimentoj antaŭ, inter, aŭ kiel interludoj ene de aliaj verkoj, kaj multaj el ili daŭris nur dek aŭ dek-du minutojn; instrumentaj grupoj havis diversajn ludnivelojn, kaj la konstanta baso okupis centran lokon en muzikado. En la sekvantaj jaroj, la socia mondo de muziko spertis imponajn ŝanĝojn: internacia eldonado kaj turneado kreskis eksplode, koncertaj societoj ekfondiĝis, notacio fariĝis pli specifa, pli priskriba, kaj skemoj por verkoj estis simpligitaj (tamen pli variiĝis en sia preciza traverkiĝo). En 1790, tuj antaŭ la morto de Mozart, ties reputacio disvastiĝis rapide kaj Haydn estis faronta vicon de sukcesoj, inkluzive siajn malfruajn oratoriojn kaj ""Londonajn"" simfoniojn. Komponistoj en Parizo, Romo, kaj tra tuta Germanio sin turnis al Haydn kaj Mozart por ideoj pri formo. Tiu tempo atendis denove frapan ŝanĝon. La 1790-a jardeko vidis la aperon de nova generacio de komponistoj, naskiĝintaj ĉirkaŭ 1770, kiuj maturiĝis kun la pli fruaj stiloj sed tamen trovis en la lastatempaj verkoj de Haydn kaj Mozart kondukilon por plia esprimado. En 1788 Luigi Cherubini translokiĝis al Parizo, kaj en 1791 komponis Lodoiska, operon kiu lin pelis al fameco. Ĝia stilo klare spegulas la maturajn Haydn kaj Mozart, kaj ĝia aranĝado donis al ĝi gravecon, kiu ĝis tiam neniam spertiĝis en la granda opero. Lia samtempulo Étienne MÉHUL etendis instrumentajn efikilojn per sia opero ""Euphrosine et Coradin"" el 1790, kiun sekvis vico de sukcesoj. Kompreneble, la plej gravega el la nova generacio estis Ludwig van Beethoven, kiu komencis siajn numeritajn verkojn en 1794 per aro de tri pianaj tercetoj, kiuj restas en la repertuaro. Iom pli juna ol ĉi tiuj, sed egale lertega pro sia junaĝa studado sub Mozart kaj pro sia denaska virtuozeco, estis Johann Nepomuk Hummel. Hummel studadis ankaŭ sub Haydn kaj Mozart; li estis amiko al Beethoven kaj Schubert, kaj instruanto al Franz Liszt. Li koncentriĝis plie sur la piano ol sur ĉia alia instrumento, kaj dum lia tempo en Londono en 1791 kaj 1792 estis komponitaj, kaj eldonitaj en 1793 tri pianaj sonatoj, Verko 2, kiuj idiome uzis la teknikojn de Mozart por eviti la atendatan kadencon, kaj la foje modale neklaran virtuozan figuradon de Clementi. Prenite kunaj, tiuj ĉi komponistoj povas nun esti rigardataj kiel antaŭirantoj de vasta ŝanĝiĝo en stilo kaj gravita centro en muziko. Ili studadis reciproke siajn verkojn, kopiadis reciproke siajn muzikajn gestojn, kaj kelkfoje sin kondutadis kiel kverelemaj rivaloj. La esencajn diferencojn de la antaŭa ondo oni povas observi en la moviĝo de melodioj malsupren, la pliiĝantaj daŭroj de movimentoj, la akceptado de Mozart kaj Haydn kiel paradigmaj, la pli kaj pli multa uzado de klavaraj rimedoj, la moviĝo de ""voĉeca"" verkado al ""pianeca"" verkado, la kreskanta aktualeco de la minoro kaj de modala plursenceco, kaj la pliiĝanta graveco de variantaj akompanaj figuroj por puŝi antaŭen ""teksadon"" kiel elementon en muziko. Malmultvorte, la malfrua klasika periodo celis muzikon, kiu estis interne pli kompleksa. La kreskado de koncertaj societoj kaj amatoraj orkestroj, kiu markis la gravecon de muziko kiel parto de burĝa vivo, kontribuis al rapidkreska merkato por pianoj, piana muziko, kaj virtuozoj por servi kiel ekzempluloj. Hummel, Beethoven, kaj Clementi estis ĉiuj renomataj pro sia improvizado. Unu klarigon de la moviĝo en stilo proponis Schoenberg kaj aliaj: la pliiĝanta centreco de la ideo de temo kun variaĵoj en komponada pensado. Schoenberg argumentas, ke la klasikan stilon karakterizis ""konstanta variado"", en kiu disvolviĝo estis efektive temo kun variaĵoj kun pli granda konstanteco. Ĉiaokaze, temo kun variaĵoj anstataŭis la fugon kiel la ĝenerala prezentilo por improvizado, kaj ofte inkluziviĝis, rekte aŭ nerekte, kiel movimento en pli longaj instrumentaj verkoj. Rekta influo de la baroko ankoraŭ forvelkis: la figurita baso fariĝis malpli videbla kiel rimedo por koherigi prezentadon, kaj la ludpraktikoj de la meza 18-a jarcento ankoraŭ formortadis. Tamen, samtempe, kompletaj eldonoj de barokaj majstroj ekhavebliĝis, kaj la influo de la baroka stilo, kiel komprenis ĝin la klasika periodo, ankoraŭ kreskadis, aparte en la pli kaj pli ampleksa uzo de latunaj blovinstrumentoj. Alia trajto de la periodo estas la kreskanta nombro da prezentoj, ĉe kiuj la komponisto ne estis; tio kondukis al pli da detalo kaj specifeco en notacio, ekz. estis pli kaj pli malmultaj ""laŭvolaj"" partoj, kiuj staris aparte de la partituro. La fortecon de tiuj moviĝoj senmanke evidentigis la Tria Simfonio de Beethoven, al kiu la komponisto donis la nomon ""Eroica"", kiu signifas ""heroa"" en la itala. Same kiel La konsekro de la printempo de Stravinski, se ĝi ne iniciatis ĉiujn siajn ennovigaĵojn, tamen ĝia energia uzado de ĉiu parto de la klasika stilo ĝin apartigis disde la samtempaj verkoj: je longeco, ambicio, kaj harmoniaj rimedoj. [redakti] Klasika influo super postaj komponistoj Muzikaj epokoj malofte malaperas tuj subite; male, trajtoj estas anstataŭigitaj iom post iom, ĝis la malnova estas sentata simple ""eksmoda"". La klasika stilo ne tiom ""mortis"" kiom ĝi aliformiĝis sub la premo de ŝanĝoj. Unu determina ŝanĝo estis la moviĝo proksimiĝe al harmonioj centriĝantaj ĉirkaŭ ""bemoleniraj"" aŭ subdominantaj tonaloj. En la klasika stilo, maĵoro estis multe pli ofta ol minoro, kromateco estis regata per uzo de ""diesenira"" modulado, kaj sekcioj en la minora modalo ofte estis destinitaj nure por kontrasto. Ekde Mozart kaj Clementi, komenciĝis tre malrapida kaŝinvado de la subdominanta regiono. Ĉe Schubert tio fariĝis efektiva kuratako: subdominantaj moviĝoj estis enkondukataj en kuntekstoj, en kiuj antaŭaj komponistoj sin limigadis al dominantaj regionoj. Tio enkondukis pli malhelajn kolorojn al muziko, fortigis la minoran modalon, kaj faris tiel, ke konservi strukturon malfaciliĝis. Beethoven kontribuis al tio ĉi, per sia pliiĝanta uzado de la kvarto kiel konsonancon, kaj per modala plursenceco — ekz., en la malfermiĝo de la Simfonio en D minora. Inter tiu ĉi generacio de ""klasikaj romantikistoj"", Franz Schubert, Carl Maria von Weber, kaj John Field estas kelkaj el la plej rimarkeblaj, kune kun Felix Mendelssohn rilate liajn junaĝajn verkojn. Ilia sento pri formo estis forte influita de la klasika stilo, kaj ili ankoraŭ ne estis ""kleraj"" (imitantaj regulojn, kiujn kodigis aliaj), sed rekte respondis al muzikverkoj de Beethoven, Mozart, Clementi, k.c., post kiam ili ĉi tiujn renkontis. La instrumentaj grupoj je ilia dispono ankaŭ estis tre ""klasikaj"" laŭ nombro kaj diverseco, kio permesis similecon al klare klasikaj verkoj. Tamen, la potencoj haltigontaj la regadon de la klasika stilo kolektis forton en la verkoj de ĉiuj ĉi komponistoj. La plej ofte citata estas, kompreneble, harmonia ennovigado. Tamen, grava estas ankaŭ la pliiĝanta atento pri esto de konstanta kaj ritme unueca akompana figurado. La sonato ""Lunluma"" de Beethoven fariĝis tipo por centoj da pli malfruaj pecoj — en kiu la balanca moviĝado de ritma figuro provizas grandan parton de la dramo kaj intereso de la verko, dum melodio flosas super ĝi. Dum la paso de jaroj, pli granda kono de verkoj, pli granda instrumenta sperto, pli diversaj instrumentoj, la kreskado de koncertaj societoj, kaj la nehaltigebla regado de la piano — kio kreis grandegan aŭskultantaron por rafinita muziko — ĉiuj kontribuis al la moviĝo al la ""romantika stilo"". Precizigi la limdaton estas neeble: ekzistas sekcioj de verkoj de Mozart, kiuj, prenite solaj, estas nedistingeblaj laŭ harmonio kaj instrumenta aranĝado disde la muziko verkota post 80 jaroj, kaj komponistoj daŭre verkadis en klasiknormaj stiloj ĝis la 20-a jarcento. Eĉ antaŭ la morto de Beethoven, komponistoj kiel Louis Spohr estis mempriskribe romantikistoj, enigantaj, ekzemple, pli kaj pli ekstravagancan kromatecon en siajn verkojn. Tamen, la falon de Vieno kiel plej grava muzika centro por orkestra komponado oni ĝenerale sentas kiel la okazon de la fina eklipsiĝo de la klasika stilo, kune kun ĝia konstanta natura disvolviĝo de samlokaj reciproke lernantaj komponistoj, fine finiĝis. Franz Liszt kaj Mendelssohn, kaj ankaŭ Frédéric Chopin, vizitis Vienon junaĝe, sed ili poste antaŭeniris al aliaj terenoj. Komponistoj kiel Carl Czerny, kvankam ili estis profunde influitaj de Beethoven, ankaŭ serĉis novajn ideojn kaj novajn formojn por enteni la pli vastan mondon de muzika esprimado kaj ludadon, en kiu ili loĝis. [redakti] Komponistoj el la klasika epoko [redakti] Vidu ankaŭ Kategorio:Klasikepokaj komponistoj [redakti] Eksteraj ligiloj Angle:","La klasika epoko en okcidenta muziko okazis en granda parto de la 18-a jarcento, kaj en la frua 19-a jarcento. Kvankam la terminon klasika muziko oni uzas kiel ĝeneralan terminon, kiu signifas ĉiajn specojn de muziko en tiu ĉi tradicio, ĝi malpli ofte povas signifi ankaŭ tiun ĉi apartan epokon interne de tiu tradicio. Kiel limdatojn por la periodo oni ofte citas la jarojn 1750 kaj 1820, sed estis konsiderinda komuntempo je ambaŭ flankoj kun la antaŭa kaj posta periodoj, same kiel okaze de ĉiuj muzikaj epokoj. Kaj iuj fontoj eĉ mencias 1730 kiel la komencan jaron. La klasika periodo venis inter la baroka kaj romantika periodoj. Inter ĝiaj komponistoj troviĝis Joseph Haydn, Muzio Clementi, Jan Ladislav DUSÍK, kaj Carl Philipp Emanuel Bach, sed verŝajne la plej konataj komponistoj el tiu ĉi periodo estas Wolfgang Amadeus Mozart kaj Ludwig van Beethoven — Beethoven ankaŭ listiĝas kiel aŭ romantika komponisto, aŭ komponisto, kiu estis parto de la transiro al la romantikismo." eo,67dcd002b18b46e98122ff8d412a318f,"[redakti] Historio [redakti] Oktobraj reformoj kaj novembra revolucio 1918 Ekde aŭgusto 1918 la germana armeo en Francio kaj Belgio devis malrapide retiriĝi. La germana armeestraro informis al la surprizita registaro je la 29a de septembro pri la senespera situacio. Ĝi volis ke la registaro enhavu ankaŭ ministrojn de tiuj partioj, kiuj en 1917 postulis pac-intertraktadojn sen la celo aneksii teritoriojn. La nova registaro intertraktadu pri armistico kun Usono, surbaze de la programo («14 punktoj») de prezidento Wilson el januaro 1918. Pro manko de alternativo la registaro plenumis la postulojn de la armeestraro. Je la 3a de oktobro la senpartia, sed liberala princo Max von Baden kreis registaron kun reprezentantoj de la katolika partio Zentrum, la maldekstraj liberaluloj kaj la socialdemokrata partio SPD. Ankoraŭ en oktobro la nova registaro sukcesis intertraktadi kun Usono, kiu estis konsiderata la plej potenca inter la malamikaj ŝtatoj. La germana konstitucio estis reformita, tiel ke la kanceliero (la ĉefministro) bezonis la konfidon de la parlamento. La demokratiiĝo de Germanio estis plenumita, en la formo de parlamenta monarkio. Sed fine de oktobro 1918 la estroj de la germana mararmeo volis ankoraŭ sendi la mararmeon kontraŭ Anglion, por subiĝi en maniero konsiderata «heroa». La marsoldatoj malkonsentis kaj ribelis; el norda Germanio la ribelo pluiris suden kaj atingis la 9an de novembro la ĉefurbon Berlino (novembra revolucio). Max von Baden timis ke okazos perforta revolucio kiel en la antaŭa jaro en Ruslando. Tial li devigis la imperiestron Vilhelmo abdiki kaj transdonis la kancelierecon al la socialdemokrato Friedrich Ebert. Ankaŭ Ebert estis kontraŭ revolucio kaj volis moderan, pacan politikan evoluon. Philipp Scheidemann, alia elstara socialdemokrato, samtage proklamis la respublikon, por esti pli frua ol la radikaluloj, la komunistoj. Ebert riproĉis tion al li, ĉar laŭ Ebert ne Scheidemann, sed Nacia Asembleo decidu pri la formo de la ŝtato. Sed ĉar la imperiestro fuĝis al Nederlando kaj ankaŭ la aliaj germanaj princoj estis abdikitaj, estis tamen klare ke Germanio pluekzistos kiel respubliko. La registaro de Ebert, de 10a de novembro 1918 ĝis la 13a de februaro 1919, nomiĝis «Konsilio de la Popolkomisiitoj», ĉar esprimoj kiel registaro aŭ ministro estis konsiderataj tro «burĝaj». En la komenco la Konsilio enhavis tri moderajn kaj tri radikalajn socialdemokratojn (la lastajn de la Sendependa Socialdemokrata Partio, USPD). Post kiam la Konsilio defendis la ŝtaton helpe de la armeo kontraŭ radikalaj ribeloj, la USPD-anoj forlasis proteste la Konsilion. La plej grava decido de la Konsilio estis voki por baloti la Nacian Asembleon en januaro 1919. [redakti] Nacia Asembleo kaj konstitucio En Berlino la situacio similis al enlanda milito. Tial la deputitoj por la Nacia Asembleo kunvenis en Vajmaro, en la centra-germana regiono Turingio. Komence oni pensis pri Erfurto, sed Vajmaro estis pli facile defendebla en kazo de neceso. Cetere Vajmaro havis grandan kulturan valoron por Germanio pro Goethe kaj Schiller, kio estu signalo ankaŭ al eksterlando. La socialdemokratoj (SPD) kaj la maldekstraj liberaluloj (DDP) estis ricevintaj multe da voĉoj, kompare al antaŭaj kaj postaj balotoj. Same kun la katolika partio ili formis la Vajmaran Koalicion, kvankam ĝi ne estis la plej ofta aŭ plej tipa koalicio de la epoko. Ekde la komenco en februaro 1919 ĝis la balotoj en junio 1920 la Nacia Asembleo servis ankaŭ kiel provizora parlamento kaj elektis Ebert la unuan Regnan Prezidanton. Ĝi estis la unua germana parlamento en kiu sidis ankaŭ virinoj. La konstitucio de la 11a de aŭgusto 1919 estis unu el la plej modernaj konstitucioj de la mondo. Plej grava aŭtoro estis la liberalulo Hugo Preuß. La imperiestro estis anstataŭigita per Regna Prezidanto, kiu estis elektita de la popolo por sep jaroj kaj ricevis la potencon por defendi la respublikon en krizaj tempoj. La parlamento, la Reichstag, havis tamen la rajton maligi farojn de la prezidanto. La registaro ekzemple estis nomumita de la prezidanto, sed la parlamento povis devigi la registaranojn abdiki. [redakti] Traktato de Versajlo Jam la 11an de novembro 1918 komisio sub la maldekstra katoliko Matthias Erzberger subskribis la armisticon kun la aliancaj potencoj (precipe Francio, Britio kaj Usono). En junio 1919 la Nacia Asembleo konfrontiĝis kun la postuloj pri paco: Tiu Traktato de Versajlo estiĝis sen intertraktadoj kun Germanio, kaj la germana delegitaro en Versajlo estis traktata intence humilige (siaflanke, la germana ministro pri eksteraj aferoj kondutis intence ofende dum sia vizito). . Tamen Germanio devis subskribi la traktaton, por eviti ke aliancaj trupoj okupos tutan Germanion. En Germanio la traktato estis akceptita eksterordinare negative, precipe la aserto ke Germanio estu la sola kulpanto pri la milito. Malgraŭ ĉiuj fortaj postuloj la traktato signifis ke Germanio restis ekzisti kiel unueca lando kaj post iom da tempo povis fariĝi denove granda potenco , komparebla kun Francio kaj Britio. [redakti] Krizaj jaroj 1919-1923 La juna respubliko havis multe da problemoj dum la unuaj kvar jaroj. Ĝiaj malamikoj estis: La ĝenerala, ankaŭ ekonomia krizo eksplodis en 1923. Germanio, laŭ aserto de alianca komisio, ne liveris sufiĉe da ligno kaj karbo por pagi siajn ŝuldojn rilate al la milito (reparacioj). Tial Francio kaj Belgio sendis trupojn en la Ruhr-regionon por forpreni karbon rekte. La regna registaro reagis per pasiva rezistado: Ŝtatoficistoj kaj ministoj ne rajtis kunlabori kun la okupanto, sed ricevis siajn salajrojn de la registaro. Okupado kaj rezistado pligrandigis la germanan inflacion: La registaro pagis en enlando per nove presitaj monbiletoj. En novembro 1923 unu usona dolaro kostis unu bilionon da markoj. Tiutempe la nova registaro sub Gustav Stresemann jam ĉesis la pasivan rezistadon. La monato novembro de 1923 kun siaj komunistaj ribeloj kaj la (sensukcesa) Hitler-puĉo vidis la kulminon, sed ankaŭ jam la supervenkon de la krizo. Regna Prezidanto Ebert transdonis en la nokto al 9a de novembro (kvin jarojn post la revolucio) diktatorecan plenpovon al armeestro Hans von Seeckt, kiu estis malamiko de la respubliko, sed lojale subpremis puĉoprovojn kaj redonis la potencon en februaro. [redakti] La jaroj 1923-1929 Relativa ekonomia bonfarto, relativa politika stabileco kaj relative bona rilato kun la okcidenta eksterlando estis tipaj por la jaroj 1923-1929. Oni nomas ilin ankaŭ erao Stresemann, pro la dekstre-liberala Stresemann, tiutempe ministro pri eksteraj aferoj kaj entute la plej influhava politikisto. Stresemann apartenis al la maldekstra parto de sia partio kaj jam en la milito estis por parlamentigo de la registara sistemo, sed lia reputacio ĉe la demokratiaj partioj suferis pro tio ke dum la milito li postulis aneksiojn por la sekureco de Germanio. Nun Stresemann estis forta kolono de la respubliko kaj akiris ankaŭ en la eksterlando, eĉ en Francio, multe da admiro. Danke al la Dawes-plano de 1924 la pagado de la germanaj ŝuldoj estis parte reguligita, la valuto estis sana denove, kaj usona kapitalo enfluis la landon. Sur la tereno de eksteraj rilatoj plej menciinda estas la Traktato de Locarno el 1925: La aktuala landlimo inter Germanio unuflanke kaj Francio kaj Belgio aliflanke estis garantiita, kaj de Britio kaj de Italio. Tio protekstis Francion kaj Belgion kontraŭ germana invado kiel en 1914, kaj Germanion kontraŭ Franc-Belga invado kiel en 1923. Rilate al la landlimoj kun siaj orientaj najbaroj, Germanio subskribis ke ĝi ne provos ŝanĝi tiujn landlimojn perforte. La Traktato de Locarno liberigis la vojon al germana aliĝo al la Ligo de Nacioj. Tiu organizaĵo starigita en 1920 faru la mondon sekura. Ĝi batalu milite, politike kaj ekonomie kontraŭ agresanta ŝtato. Germanio hezitis aliĝi ĉar ĝi, pro la devigita malarmiĝo, ke timis partopreni tiajn agadojn (praktike, ĝi ne volis subteni Pollandon kontraŭ sovetan atakon). Post franc-brita konfirmo, ke Germanio ne devos partopreni tion, kaj post la solvo de kelkaj malpli grandaj problemoj Germanio en oktobro 1926 povis aliĝi. Ankaŭ en la erao Stresemann la ĉefaj problemoj de Germanio restis la samaj. La politika ekstremismo pluekzistis, Rejnlando estis okupata ĝis 1929/1930, kaj la relativa bonfarto baziĝis sur eksterlanda kapitalo kiu estis pruntita nur por mallongaj tempoj. Germanio konsistis ankoraŭ por du trionoj el Prusio, kio malfaciligis vere federaciisman sistemon. La granda nombro de partioj en la parlamento malfaciligis formi stabilajn registarojn. La problemo de la germanaj ŝuldoj (la reparacioj) estis ankoraŭ ne solvita, kaj Germanio estis tro malforta por defendi sin kontraŭ atako de ekstere. Por malhelpi la lastan, la germana armeo kontruis sekretajn trupojn, la tiel nomatan Nigran Regnan Armeon. Eĉ la plej multaj registaranoj apenaŭ sciis pri la ekzisto aŭ grandeco de la trupoj. En februaro 1925 mortis Regna Prezidanto Ebert. En la dua rondo de la voĉdonado venkis la senpartia generalo Paul von Hindenburg. Li estis konservativa 77-jarulo subtenata de rondoj kiuj volis restarigi la politikan situacion de antaŭ 1914. Tamen, li seniluziigis tiujn rondojn kaj taksis serioza sian ĵuron sur la konstitucion. En 1932, je sia reelektiĝo, Hindenburg do ne plu estis subtenata de siaj malnovaj anoj. [redakti] Denova krizo ekde 1930 La Granda depresio ekde 1929 transiris malrapide de Usono al Eŭropo. Usonaj pruntedonoj estis reprenitaj el Germanio, la senlaboreco kreskis, kaj politikaj ekstremistoj povis pligrandigi siajn anarojn. Okaze de la parlamentaj balotoj de septembro 1930 la nacisocialistoj akiris 18,2 procentojn, la komunistoj plibongis sin al 13,1 procentoj. Jam en marto 1930 la granda koalicio estis malsukcesinta. La kabinedo sub la socialdemokrato Hermann Müller, ekde 1928, estis fakte ne vera koalicio, la partoprenantaj partioj ne sentis sin devigataj subteni la kabinedon. Precipe inter socialdemokratoj kaj dekstraj liberaluloj la malinterkonsentoj estis grandaj. Fine la kabinedo disfalis pro malinterkonsento pri malgranda plialtigo de la kontribuoj al la asekuro por senlaboreco. La nova kanceliero (ĉefministro) Heinrich Brüning, de la dekstra parto de la katolika Zentrum-partio, kreis kabinedon kun malplimulto en la parlamento: sia propra partio, la du liberalaj partioj kaj aliaj burĝaj partioj. Por ke ĝi povu regadi oni elpensis agi pere de artikolo 48 de la konstitucio. Tiu artikolo donis al la Regna Prezidanto la rajton, okaze de katastrofaj kazoj agadi per dekretoj. Kiam Brüning por grava leĝo ne trovis subtenon en la parlamento, li lasis realigi ĝin per la prezidanto kiel dekreto. Tiu sistemo tamen ne funkciis sen subteno de la socialdemokratoj: La parlamento povis nuligi dekreton. Tion provis la ekstremistoj, sed la socialdemokratoj timis ke post falo de Brüning sekvos diktaturo. Fakte Brüning, pro sia politiko de ŝparado, estis tre nepopulara. La sistemo de Brüning estas nomata Präsidialkabinett (kabinedo de la prezidanto), ĉar ĝi estis tre dependa de la kunlaboro de la prezidanto. Laŭ multaj vidpunktoj ne multo ŝanĝiĝis, ĉar jam dum la 1920aj jaroj ofte regis burĝa kabinedo sen plimulto sed kun subteno de la socialdemokratoj en la parlamento. Sed la instrumento de dekretoj donis malbonan ekzemplon kaj subfosis la parlamentan sistemon. En marto/aprilo 1932 okazis denove baloto por Regna Prezidanto. Hindenburg estis persvadita de Brüning kandidatiĝi denove. La demokrataj partioj alvokis reelekti Hindenburg, ĉar ili timis ke alie la nacisocialista kandidato Adolf Hitler venkos. Hindenburg venkis per 53,1 procentoj kontraŭ la 36,7 procentoj de Hitler. Sed mallonge poste Hindenburg senpostenigis Brüning, pro diversaj kialoj. Li volis pli dekstran regadon kaj malŝatis ke li estis reelektita de katolikoj kaj socialdemokratoj, dum liaj konservativaj malamikoj (grandparte) subtenis Hitleron. Nova ĉefministro fariĝis, la 1an de junio 1932, Franz von Papen, malgrava politikisto de la Zentrum. Mallonge poste li fakte forlasis sian partion, por esti pli frua ol la elĵetiĝo. Papen estis politike malmulte kapabla kaj agadis kun multe da memfido, kun parlamenta subteno nur de la konservativa DNVP (kiu jam perdis multe da siaj moderaj membroj en la antaŭaj jaroj). Ĉar ankaŭ la socialdemokratoj ne volis helpi al lia kabinedo de senpartiaj konservativuloj, li lasis nove elekti la parlamenton. En julio la nacisocialistoj duobligis sian voĉojn al 37,3 procentoj. Nacisocialistoj kaj komunistoj havis komune absolutan plimulton en la parlamento; sistemo en la maniero de Brüning ne plu eblis entute. La socialdemokratoj subtenis esprimon de malfido kontraŭ la registaro de Papen. Por gajni tempon Papen denove lasis elekti la parlamenton, kaj en novembro 1932 la voĉoj por la nacisocialistoj iomete malplimultiĝis. Sed la principa problemo restis la sama. Kiam kunvenos la parlamento denove, ĝi denove esprimos malfidon por eloficigi la registaron. Komence de decembro 1932 Kurt von Schleicher fariĝis ĉefministro. La generalo jam dum la antaŭaj jaroj estis tre influhava politikisto en la fono. Li plirapidigis la falon de Brüning kaj ankaŭ estis ŝovinta Papen antaŭen. Nun li mem devis gvidi la registaron. Li provis, pere de sindikatoj kaj la maldekstra parto de la nacisocialista partio, fari ke socialdemokratoj kaj nacisocialistoj subtenu la registaron. Tio ne havis sukceson. Jen Schleicher proponis al Hindenburg dumtempan diktaturon, per dissolvo de la parlamento sen novaj balotoj. Ĝis eble aŭtuno 1933 li atendis releviĝon de la ekonomio. Sed jam antaŭe Papen proponis tion, kaj tiam Schleicher, kiu volis forigi Papen, asertis ke tia diktaturo kaŭzos enlandan militon. Krom enlandan militon Hindenburg timis ankaŭ ke la ŝtata tribunalo kondamnos lin pro lezo de la konstitucio. [redakti] Hitler kaj la falo de la respubliko Jam ekde 1930 ekzistis planoj, de Schleicher kaj ankaŭ Brüning, lasi la nacisocialistojn partopreni en la registaro. Ili volis uzi la anaron, kiun Hitler subite akiris, por siaj propraj celoj plidekstrigi la politikan sistemon. Sed Hitler volis partopreni registaron kun Zentrum, DNVP kaj aliaj burĝaj partioj nur se li mem fariĝos ĉefministro. Tion la aliaj politikistoj, kaj ankaŭ Hindenburg, ne akceptis. Tiuj planoj tamen estas klarigo por tio ke Brüning kaj liaj posteuloj ne konsekvence batalis kontraŭ la nacisocialistoj. Papen elpensis kiel li tamen ankoraŭ povos krei koalicion kun la nacisocialistoj kaj tiumaniere reakiri altan politikan oficon. Li volis akcepti Hitler kiel ĉefministron, sub la kondiĉo ke li mem samtempe fariĝos vicĉefministro. Li kredis ke povos kontroli Hitler havante la konfidon de Hindenburg. En la kabinedo de Hitler, kiu ekoficis la 30an de januaro 1933, sidis krom Hitler nur du nacisocialistoj. Kiel vera ĉefo de la kabinedo multaj taksis la tre dekstran DNVP-partiprezidanton Alfred Hugenberg. Multaj kredis ke Hitler, kiel helpanto de la konservativuloj, eltenos nur kelkajn monatojn. Jam en februaro Hitler lasis per dekretoj de Hindenburg abolicii gravajn civitanajn rajtojn (inter alie post la incendio de la parlamento). Lia plej granda paŝo al diktatoreco estis la rajtiga leĝo de 23a de marto: Per manipulado kaj minaco kun perforto li ricevis du-trionan parlamentan plimulton por tiu leĝo. Ĝi rajtigis al la tiam aktuala registaro mem decidi pri leĝoj. En tiu tempo kontraŭuloj de la nacisocialistoj estis jam persekutataj. En junio/julio ĉiuj partioj, krom la nacisocialista, estis malpermesitaj. Certa plenumo de la «preno de la potenco» estis dekreto de aŭgusto 1934: Post la morto de Hindenburg Hitler transprenis la povojn de la Regna Prezidanto, anstataŭ lasi elekti novan. [redakti] Postrigardo La dek kvar jaroj de la Vajmara Respubliko staras inter la duondemokratia imperio antaŭ 1919 kaj la nacisocialista regado de 1933-1945. Oni do ofte konsideras ilin aŭ apendico de la unua aŭ simpla antaŭa historio de la lasta. La historiografio estas ŝarĝata de la demando kiel la diktatoreco de Hitler fariĝis ebla, kaj la politiko post 1945 provis malebligi novan diktaturon. En la dua mondmilito kaj jam pli frue fariĝis kutimo en la okcidento vidi la germanan historion kiel rektan linion de Luther pere de Bismarck al Hitler. Tiuj «krudaj provoj» klarigi la germanan historion malsukcesis, klarigas historiistino Marie-Luise Recker. En la lasta tempo oni ofte taksas la Vajmaran Respublikon pli pozitiva ol en la 1950aj aŭ 1970aj jaroj. Bernd Braun rilate al ekspozicio pri la kancelieroj atentigis pri iliaj grandaj meritoj dum malfacilaj tempoj. La Vajmara Respubliko devis batali kontraŭ multe da ankoraŭ ne solvitaj problemoj el la imperia epoko. Oni disputis pri la senreligiigo de la lernejoj, pri la estonta formo de Prusio kaj la ekonomia-politika situacio en la oriento de Germanio. Tamen la regnaj registaroj povis ankoraŭ multan realigi. La regna financa reformo faris la regnon finance sendependa de la regionaj ŝtatoj, la regna fervoja reformo unuecigis kaj ŝtatigis la fervojon, kaj en 1927 estis enkondukita asekuro pri senlaboreco. Preskaŭ ĉiuj diskriminaciaj reguloj de la Traktato de Versajlo estis forigitaj jam antaŭ 1933, fine de 1932 Francio kaj Britio deklaris eĉ ke Germanio estu principe samrajta en militaj aferoj. En Federacia Respubliko Germanio (ekde 1949) la memoro pri la Vajmara Respubliko estis uzata por pravigi politikajn strukturojn. Ekzemple la rolo de la Federacia Prezidanto estis limigita ĉar laŭaserte la Regna Prezidanto havis tro multe da potenco. Referendumoj ne okazas ĉar dekstraj kaj maldekstraj ekstremistoj misuzis tiun instrumenton por ilia propagando. Je la alia flanko oni severe punas ofendon de la kapo de la ŝtato, rememorante kiel malfacilis al Ebert defendi sin kontraŭ dekstre ekstremista propagando. Rerigardante al la fino de la Vajmara Respubliko, la Federacia Respubliko konsideras sin wehrhafte Demokratie, demokratio kiu scias defendi sin. [redakti] Kulturo kaj arto La riĉa kultura vivo el la imperio daŭriĝis en la respubliko. Novaj estis inter alie ideologiaj influoj kaj ankaŭ teknikaj ebloj. Filmoj fariĝis pli longaj ekde ĉirkaŭ 1918 kaj ricevis ekde 1927 ankaŭ sonon. Unu el la plej konataj kaj ankoraŭ ŝatataj sonfilmoj el la Vajmara Respubliko estis la muzikaĵo Die Drei von der Tankstelle (La trio de la benzinejo, 1930), inter alie kun Willy Fritsch kaj Heinz Rühmann kiuj estis grandaj steluloj en la Hitler-epoko kaj en la Federacia Respubliko. Aliaj aktoroj kiel Peter Lorre devis fuĝi post 1933. Unu el la plej multekostaj filmoj en tiu epoko estis la scienc-fikcia Metropolis (1927) de Fritz Lang, la faranto de M - eine Stadt sucht ihren Mörder (M - urbo serĉas sian murdiston, 1930). Filmkonantoj rememoras eksperimentaĵojn kiel Das Cabinett des Dr. Caligari (La kabinedo de d-ro Caligari, 1920) aŭ la klasikan hororfilmon Nosferatu (1922). Nova estis cetere la radio, en Germanio unuafoje dissendita el Königs Wusterhausen el Berlino je la 22a de decembro 1920. Gerhart Hauptmann estis dum la Vajmara Respubliko la plej respektata aŭtoro, kvankam liaj plej gravaj verkoj estis jam historio. Konataj kaj ankoraŭ legataj aŭtoroj estas la fratoj Thomas Mann kaj Heinrich Mann, inter la aŭtoroj de infanlibroj menciindas Erich Kästner (Emil und die Detektive) kaj Waldemar Bonsels (Die Biene Maja). Multaj aŭtoroj estis allogataj de la komunista partio, kiel Bertolt Brecht, Lion Feuchtwanger kaj Kurt Tucholsky. Dekstra aŭtoro (kvankam ne nacisocialisto) estis ekzemple Ernst Jünger kun siaj rememoroj pri la milito. [redakti] Regantoj La Regna Prezidanto estis la ĉefo de la ŝtato, la kanceliero ĉefo de la registaro. Regna Prezidanto Ebert estis ankoraŭ elektita pere de Nacia Asembleo en 1919 kaj en 1922 per la parlamento por mallongaj daŭroj. La unua vera laŭkonstitucia elektiĝo okazis en 1925, kun la venko de Hindenburg. Dum Ebert ankoraŭ estas multe aprezata (ne nur ĉe socialdemokratoj), Hindenburg estas konsiderata tiu kiu komence difamigis la respublikon kaj fine faris Hitler kanceliero kaj nenion faris kontraŭ ties diktatoreco. El la dek du kancelieroj inter la Konsilio de Popolkomisiitoj de Ebert kaj la ekregado de Hitler, la plej konata nuntempe estas Gustav Stresemann (1923). Tamen plej longe regis lia posteulo Wilhelm Marx. [redakti] Politikaj partioj En Germanio politikaj partioj ekzistas ekde la 1860-aj jaroj, kun certaj antaŭaj organizaĵoj. En la Vajmara Respubliko ili, pere de la parlamento, ne nur estis parto de la leĝdona potenco, sed decidis ankaŭ pri la kunmetado de registaroj. La grandaj partioj Zentrum, socialdemokratoj (SPD) kaj du liberalaj partioj el la imperio pluekzistis, parte sub aliaj nomoj (la maldekstraj liberaluloj de FVP fariĝis DDP, la dekstraj liberaluloj de la Naciliberala Partio fariĝis DVP). La du konservativaj partioj kuniĝis en la Germannacia Popolpartio. Ĝi ne akceptis la rolon esti modera, granda dekstra partio sed batalis kontraŭ la respubliko, precipe sub ĝia prezidanto Alfred Hugenberg (ekde 1928). Moderaj konservativuloj forlasis la partion sed ne povis akiri menciindan sekvantaron. SPD perdis multe da membroj kaj balotantoj al la radikala USPD el 1917, precipe dum la balotoj de 1920. USPD disfalis jam en 1922 en du grupojn, laŭ la demando ĉu la partio akceptu la perfortan evoluon en Sovetruslando. La moderuloj reiris al SPD, la radikaluloj al la komunista partio el 1919, kiu nur per tio fariĝis vere amasa partio.","Vajmara Respubliko estas nomo de la germana respubliko, kiu en februaro 1919 rezultis el la novembra revolucio de 1918 kaj ekzistis ĝis 1933. Oficiale la lando daŭre nomiĝis Germana Regno (Deutsches Reich). Oni konsideras la respublikon la unua demokratia ŝtato en Germanio. Ĝi havis federacian strukturon kun 18 landoj. La Vajmara Konstitucio difinis registaran sistemon miksan inter prezidanta kaj parlamenta sistemoj. La ĉefurbo de la respubliko estis Berlino, kie sidis la registaro kaj kunvenis la parlamento (Reichstag). La nomo de la respubliko deriviĝas de la urbo Vajmaro, en kiu kunvenis la konstituci-dona nacia asembleo. La karakteron de la respubliko forte influis la ĵusa unua mondmilito, en kiu Germanio malvenkis, kaj la traktato de Versailles. La disfalon de la respubliko en 1933, kiu markas la fortiĝon de nacisocialismo, oni ligas interalie al la dissplitiĝo de la povo en la multfrakcia parlamento. La konstitucio de la postmilita Germanio provis eviti la kredatajn aŭ verajn fuŝojn de la Vajmara Konstitucio, ekzemple plifortigis la rolon de la parlamento kaj ebligis malelekton de registarestro nur elektante samtempe novan." es,61a92bddb9d4bf5dc7faa5ee7612706a,"[editar] Isaac Newell (1853) Isaac Newell nació el 24 de abril de 1853 en Inglaterra. Era poseedor de un espíritu aventurero y fanatismo por la actividad deportiva, especialmente el fútbol. A la edad de 16 años dejó su país natal a bordo de un buque, en dirección a Argentina. El barco llegó hasta la ciudad de Rosario donde comenzó a trabajar de telegrafista, mientras finalizaba sus estudios. Algunos años más tarde conoció a la que sería su esposa, Anna Jockinsen, una joven alemana a la que desposó en 1876 a la edad de 23 años. [editar] Colegio Comercial Anglicano Argentino (1884) Posteriormente Isaac adquirió una propiedad y, ya recibido de maestro, fundó en 1884 el Colegio Comercial Anglicano Argentino, con el rojo y el negro como los colores distintivos de su emblema. Ese año trae desde Inglaterra el primer balón de cuero y el primer reglamento oficial de fútbol al colegio, y fue allí en el patio del establecimiento donde se comenzó a alternar el estudio con el deporte. Allí, los jóvenes de entonces empiezan a practicar un entretenido juego llamado fútbol, que consistía en patear un balón hasta introducirlo en alguno de los arcos colocados en cada extremo del espacio físico. El entusiasmo de todos los alumnos por este deporte obligó a que se adquiriera un terreno lindero al edificio escolar donde poder jugar al fútbol «en serio». En 1900 Isaac ya enfermo delega la dirección del colegio en su hijo mayor, Claudio Newell, y la esposa de este, Katie Cowell. [editar] Fundación del Club (1903) El Club Atlético Newell's Old Boys fue fundado el 3 de noviembre de 1903. Claudio Newell, quien fuera hijo de Isaac, estuvo entre sus principales fundadores. Para la conformación del acta oficial, Claudio convocó a profesores, alumnos, y ex alumnos del colegio, mientras se extinguía la vida de su padre. En dicha ceremonia se decidió el nombre de «Club Atlético Newell's Old Boys» (viejos muchachos de Newell), homenajeando así la vida y obra de Isaac. La primera Comisión Directiva estuvo integrada por: El acta de fundación también fue firmada por: [editar] Nombre El término «old boys» se utiliza en la lengua inglesa para describir a los egresados de una institución educativa. Partiendo de esto, «Newell's Old Boys» significa «Egresados (de la escuela) de Newell» o, si se quiere, «Los viejos alumnos (muchachos) de (la escuela de) Newell», algo que se encuentra reforzado por el hecho de que los primeros integrantes del equipo de fútbol de la institución eran, efectivamente, egresados de la escuela de Newell. [editar] Colores El escudo y la casaca deportiva del Club Atlético Newell's Old Boys están basados en dos colores: el rojo y el negro. La utilización de los mismos data del siglo XIX, cuando Isaac Newell fundó el Colegio Comercial Anglicano Argentino; en aquel entonces se inspiraría en los colores de las banderas de Inglaterra (patria de Isaac) y Alemania (patria de su esposa Ana). Precisamente con la combinación de los mismos se diseñaría el primer escudo, y posteriormente se haría lo propio con la casaca deportiva. [editar] Apodo Tanto los hinchas como los futbolistas de Newell's Old Boys son conocidos como los «leprosos», debido a que a principios del siglo XX fueron invitados a celebrar un encuentro a beneficio de los enfermos de lepra residentes en el Hospital Carrasco, frente a su tradicional rival Rosario Central. Por aquellos días, una comisión de damas de beneficencia gestionó mediante sendas notas, dirigidas a las autoridades de ambos clubes, la realización de un encuentro de fútbol a beneficio de los enfermos del Mal de Hansen, comúnmente conocido como lepra. La invitación fue aceptada de inmediato por los de Newell's Old Boys, quienes recibieron el apodo de «leprosos», mientras que sus adversarios no aceptaron la invitación, y recibieron el calificativo de «canallas». Con el correr del tiempo el apodo fue tomando gran magnitud, al punto de transformarse en un emblema identificatorio para todos los hinchas de Newell's Old Boys. [editar] Liga Rosarina de Fútbol (1905-1930) El 30 de marzo de 1905 se crea la Liga Rosarina de Fútbol. La misma surge de una propuesta del Presidente rojinegro Victor Heitz, quien convocó a los representantes de Atlético del Rosario, Newell's Old Boys, Rosario Central y Atlético Argentino para sentar las bases de la nueva institución. La iniciativa se gestó debido a que en sus comienzos el Club Atlético Newell's Old Boys fue un apéndice del Colegio Comercial Anglicano Argentino, ya que los egresados que habían terminado sus estudios secundarios no querían abandonar su actividad deportiva: el fútbol. Pero con el correr del tiempo despertó en ellos el interés de enfrentar a otras instituciones de la ciudad, y en consecuencia independizar a la institución deportiva del establecimiento educativo. [editar] Copa Santiago Pinasco (1905) La Liga Rosarina tenía como principal objetivo la organización de un torneo, y para esto se consiguió una copa donada por el Intendente de Rosario, Santiago Pinasco. Luego, en su honor, la competición se denominó Copa Santiago Pinasco. El torneo comenzó el 21 de mayo de dicho año, y mostró como ganador a Newell's Old Boys dos fechas antes de su finalización. Además resultó invicto, ganando ocho encuentros y empatando solo dos, y con 39 goles a favor y solo 4 en contra. Previamente, el 18 de junio, se llevó a cabo el primer clásico rosarino. El árbitro fue el mismísimo Presidente de la Liga Rosarina, Ricardo Le Bas y, en aquella jornada, Newell's Old Boys se impuso por 1:0 con gol del legendario Faustino González. Newell's Old Boys repetiría el título al año siguiente, en 1906, coronando así su bicampeonato y, resultando de esta forma, el único equipo en obtener la copa mientras esta fuere disputada en la 1° división (a partir de 1907, la Copa Santiago Pinasco pasaría a ser de 2° división). Como particularidad se destaca que la mencionada Copa Santiago Pinasco se sigue disputando al día de hoy en forma amateur, con diversos equipos de la ciudad. Algunos de ellos ya afiliados a AFA como el caso de Newell's Old Boys, la disputan con equipos alternativos. [editar] Copa Nicasio Vila (1907) En el año 1907, teniendo en cuenta el incremento que había tomado el fútbol, la Liga Rosarina de Fútbol decide crear una segunda división. La Copa Santiago Pinasco pasa a ser el trofeo de la segunda división, y se crea la Copa Nicasio Vila, la cual sería entregada al ganador de la nueva primera división. La misma sería nombrada en honor al por entonces Intendente de la ciudad: Nicasio Vila. Ese mismo año se disputa la 1° edición de dicha copa, formando parte de esta Newell's Old Boys, y de la cual se consagraría campeón. La lepra repetiría esta coronación en 8 oportunidades más, sumando así una totalidad de 9 obtenciones repartidas entre los años 1907 y 1930. [editar] Copa de Honor (1911) Simultáneamente a la conformación de la Liga Rosarina de Fútbol, los equipos de la ciudad de Buenos Aires se agruparon para dar cabida a la llamada Asociación Argentina de Fútbol. Anualmente, la Liga Rosarina y la Asociación Argentina organizaban diferentes competiciones de manera de enfrentar a sus equipos. Una de ellas fue la Copa de Honor, disputada a partir de 1905 por un mix de equipos de ambas ciudades. En el año 1911 Newell's Old Boys se consagró campeón de la misma, derrotando en la final al Club Porteño por 3:2 en condición de visitante. Se convirtió de esta forma en el primer club del interior de Argentina en consagrarse ganador de una competición de carácter nacional. Cabe destacar que en el año 1909, Newell's Old Boys había logrado alcanzar la instancia final de la misma, pero había sido derrotado por Alumni Athletic Club. [editar] Copa Dr. Carlos Ibarguren (1921) En 1913 comienza a disputarse la Copa Dr. Carlos Ibarguren, la cual contraponía a los campeones de las mencionadas ligas de Rosario y Buenos Aires. En 1921, Newell's Old Boys se alzaría con la misma, venciendo por 3:0 al Club Atlético Huracán, en condición de visitante. [editar] Asociación Rosarina de Fútbol (1931-1938) En el año 1931 el fútbol argentino sufre una gran transformación. Los futbolistas pasan del amateurismo al profesionalismo, y de esta manera comienzan a cobrar sueldos por su trabajo como futbolistas. Así, en Rosario se crea la nueva Asociación Rosarina de Fútbol, y comienzan a disputarse los primeros campeonatos profesionales de Argentina. [editar] Newell's 4 - Real Madrid 0 (1927) En el marco de la gira por Sudamérica del Real Madrid, el 17 de Julio de aquel año Newell's pudo darse el enorme gusto de ganarle por 4-0, siendo así hasta el día de hoy uno de los pocos clubes sudamericanos que lograron vencer al Real Madrid. Los madrileños formaron ese día con: Vidal; Quesada, Urquizu, Pepín, Esparza, JM Peña, Moraleda, Triana, Travieso, Gurruchari, Del Campo. Este fue el triunfo más importante del club contra un rival europeo, a excepción quizás del partido de la gira por Europa de 1.949 en donde venció a la mismísima Selección de España por 4-1. Otros matchs destacados de Newell's contra importantes equipos europeos fueron las victorias contra Partizán de Belgrado en 1.954 (4-0) y contra Malmo de Suecia en 1.955 (4-1). También se podría mencionar la final del Mini Mundial de 1.988 (2-1 vs. Manchester United), pero este torneo era principalmente de juveniles, reforzado por algunos jugadores mayores (plantillas sub-20 completadas con jugadores de primera). [editar] Torneo Gobernador Molinas (1931) El campeonato rosarino de primera división recibiría el nombre de Torneo Gobernador Luciano Molinas, en honor al por entonces Gobernador de la provincia de Santa Fe, Luciano Molinas, y reemplazaría a la Copa Nicasio Vila. Simultáneamente, la Copa Santiago Pinasco continuaría siendo el campeonato de segunda división. Ese mismo año, el 22 de noviembre, Newell's Old Boys se consagraría campeón de la primera edición del Torneo Gobernador Luciano Molinas. La lepra repetiría el título en 3 oportunidades más, totalizando así 4 obtenciones de este torneo entre los años 1931 y 1938, siendo el equipo que en más oportunidades obtuvo el mismo mientras su primer equipo se desempeñó en los campeonatos de la Asociación Rosarina de Fútbol. [editar] Asociación del Fútbol Argentino (1939-presente) En 1939 Newell's Old Boys solicita su incorporación a los torneos nacionales de la Asociación del Fútbol Argentino. La AFA decide otorgarle el permiso, mediante el cual lograría formar parte de sus campeonatos a partir de ese año (también se incorporaría su clásico rival, Rosario Central). Cabe destacar que simultáneamente a los torneos nacionales de AFA, Newell's Old Boys continua disputando los torneos locales pertenecientes a la Asociación Rosarina con equipos alternativos, como se mencionó anteriormente. Esto se debe a que, en reconocimiento a sus méritos deportivos y a su importancia a nivel nacional, su primer equipo disputa los campeonatos de AFA y a raíz de esto en la Asociación Rosarina (su liga de origen) presenta un equipo alternativo conformado por futbolistas amateur. [editar] Primera División Argentina (1939) El 19 de marzo de 1939, Newell's Old Boys disputa su primer encuentro en forma oficial, por la Primera División Argentina. El mismo lo vería haciendo las veces de local en el Parque Independencia, y enfrentando al Club Atlético San Lorenzo. Aquella jornada la lepra se alzaría con el triunfo, con un marcador de 2:1, con goles de Eduardo Gómez y Alberto Belén. Ese año Newell's Old Boys finaliza el torneo en la cuarta posición con 43 puntos, 77 goles a favor y 44 en contra, siendo el equipo mejor ubicado del interior de Argentina. Newell's Old Boys descendió en una sola oportunidad de categoría: fue al finalizar la temporada de 1960. Lo destacado de dicho suceso fue que en 1961 Newell's Old Boys obtiene el ascenso al ganar el torneo de la Primera ""B"" Nacional, pero no le permiten subir a primera división debido a una acusación de incentivación. No conforme, la dirigencia rojinegra inicia una investigación judicial que deriva en un juicio público, que el club gana abiertamente, y asciende a fines de 1963. Llegada la década del 70, Newell's Old Boys comenzaría a engrosar su palmarés de torneos nacionales de AFA. De allí en más se consagraría campeón de la Primera División Argentina en 5 oportunidades: Torneo Metropolitano 1974, Campeonato de Primera División 1987-1988, Torneo Integración 1990-1991, Torneo Clausura 1992 y Torneo Apertura 2004. En adición, para poder disputar la final del Torneo Integración 1990-1991, obtuvo el Torneo Apertura 1990. El mismo, si bien no es reconocido por la AFA como un título oficial, es considerado por los hinchas de Newell's Old Boys como un campeonato más, dándole igual trascendencia que a las restantes obtenciones. A lo largo de sus más de 100 años de vida, Newell's Old Boys también ha sido parte de un gran número de competiciones internacionales. Su primer título se remonta al año 1911, cuando disputó la Copa de Honor Cousenier enfrentando al ya desaparecido Club Uruguay. La de mayor trascendencia es la Copa Libertadores de América, máxima competición continental, de la cual fue parte en 5 oportunidades: 1975, 1988, 1992, 1993 y 2006. Las más destacadas fueron las de los años 1988 y 1992, en las cuales alcanzó la instancia final. En las cinco oportunidades obtuvo el derecho a participar de las mismas luego de consagrarse campeón de la Primera División Argentina de AFA. También estuvo presente en la Copa Sudamericana de 2005, a la cual obtuvo su pasaje luego de clasificar entre los 6 primeros equipos de la temporada 2004-2005. Cabe destacar que Newell's Old Boys es el único equipo del interior de Argentina que ha logrado alcanzar la instancia final en la Copa Libertadores. Sumado a los torneos oficiales nacionales e internacionales mencionados, Newell's Old Boys ha sido parte de una gran cantidad de torneos de carácter amistoso, como ser la Copa de Oro en 1943 y el Mini Mundial en 1988. En todos los casos, su trascendencia ha variado según la cantidad de encuentros disputados y la jerarquía de sus rivales. [editar] Copa de Oro (1943) En el año 1943 Newell's Old Boys obtiene la Copa de Oro Torneo Internacional Rosario. El mismo, heptagonal de carácter amistoso, fue disputado mediante el sistema de «todos contra todos» frente a Nacional y Peñarol de Uruguay, Boca Juniors, San Lorenzo, Racing Club e Independiente. Newell's Old Boys se consagraba luego de que la noche anterior Independiente derrotara por 2:1 a Boca Juniors, único equipo que podía alcanzarlo y forzar un desempate. El 28 de febrero el rojinegro le ganaba de visitante a San Lorenzo por igual marcador y se consagraba campeón, luego de ganar cinco encuentros, empatar uno y perder uno. Varios de esos encuentros los había disputado con suplentes, ya que la formación titular se encontraba de gira. [editar] Copa Adrián C. Escobar (1949) Paralelamente a los habituales torneos nacionales, que comenzaran en 1939 y continúan hasta el día de hoy, la AFA ha organizado diferentes competiciones a lo largo de su historia. Una de ellas es la Copa Adrián C. Escobar, instaurada entre los años 1939 y 1949, y disputada en forma de heptagonal por los siete primeros equipos en la tabla de posiciones del torneo nacional. En el año 1949 Newell's Old Boys se consagró campeón de la misma, derrotando en la final a Racing Club de Avellaneda por 4:2 en definición por penales (luego de empatar 2:2 en el tiempo regular). Se convirtió de esta forma en el primer club del interior de Argentina en consagrarse ganador de una competición de AFA, desde el comienzo del profesionalismo. [editar] Gira Europea (1949-1950) Entre los años 1949 y 1950, Newell's Old Boys emprende un desafío novedoso para la historia del fútbol de Rosario: embarcarse en una gira que lo llevaría a disputar 14 encuentros frente a equipos del viejo continente. El 25 de diciembre disputa el primero de ellos y, con un saldo más que positivo, registra los siguientes resultados: [editar] Torneo Metropolitano (1974) En el año 1974 Newell's Old Boys se coronó campeón de su primer torneo nacional de AFA: el Torneo Metropolitano 1974. El mismo es recordado por los hinchas rojinegros no sólo por el título conseguido sino también por lograr la consagración en el estadio de su clásico rival: Rosario Central. Con el transcurrir de los encuentros, el conjunto fue edificando su fisonomía futbolística que continuó con un progresivo desarrollo, el cual se vio demostrado con el incremento de los marcadores favorables a lo largo del torneo. El equipo fue apoyado en una columna vertebral integrada por el arquero Carrasco, Rebottaro, Berta, Zanabria y el poder goleador de Santamaría. Ganó su zona y quedó clasificado para el cuadrangular final que decidiría quien se quedaría con el torneo. Los cuatro equipos eran Newell's Old Boys, Boca Juniors, Huracán y el ya mencionado Central. La consagración se produjo el 2 de junio de ese año, consiguiendo un empate en 2 tantos contra su clásico rival en condición de visitante, luego de remontar un resultado de 2:0 en contra con un recordado zurdazo de Mario Zanabria - conmemorado hasta el día de hoy por los hinchas leprosos - y obteniendo así su primer título nacional de AFA. [editar] Preolímpico (1976) A fines de 1976 la Reserva de Newell's Old Boys había ganado el campeonato bajo la dirección técnica de Eduardo Bermúdez. El entonces entrenador de la Selección Argentina, César Luis Menotti, no tenía tiempo de armar un equipo para el Preolímpico 1976 en Recife, Brasil. Entonces se comunicó con Jorge Griffa, coordinador de las divisiones inferiores rojinegras, y le hizo un pedido tan urgente como inusual: «Jorge, necesito que la reserva de Newell's Old Boys nos represente en el Preolímpico». El entrenador sería el propio Griffa, quien aceptó la propuesta de Menotti. El equipo viajó con tan solo 10 días para preparase. Entre los presentes se encontraban futbolistas como Marcelo Bielsa (elegido como integrante del equipo ideal del torneo), Roque Alfaro y Ricardo Giusti. Griffa quería también llevar a Américo Gallego, pero el entrenador de Primera no lo autorizó a viajar ya que jugaba en la Selección de Menotti. Inclusive, un año antes había participado (junto a Jorge Valdano) de un combinado juvenil que obtuvo el Torneo Esperanzas de Toulón. La Selección obtuvo la medalla de bronce, al lograr el tercer puesto de dicho torneo. Simultáneamente, Newell's Old Boys se convirtió en el único club de Argentina que tuvo el privilegio de representar a una Selección de fútbol de Argentina en forma absoluta. [editar] Campeonato de Primera División (1987-1988) Para enfrentar el Campeonato de Primera División 1987-1988 la dirigencia del club trajo como entrenador a José Yudica, y se reincorporaron tres futbolistas surgidos de las divisiones inferiores leprosas: Roque Alfaro, Víctor Ramos y Sergio Almirón. Con ellos quedó conformado un plantel integrado únicamente por futbolistas y cuerpo técnico surgidos de su cantera. El equipo logró consagrarse campeón contando sólo con futbolistas provenientes exclusivamente del propio club, hecho único en el fútbol argentino, y pocas veces acontecido en el fútbol mundial. Así llegó el 21 de mayo de 1988: Independiente visitaba a Newell's Old Boys para enfrentarlo en el Coloso del Parque y San Lorenzo, su único escolta a tres puntos de distancia, se enfrentaba a River Plate. A los siete minutos del encuentro River Plate derrotaba por 1:0 a San Lorenzo, por lo cual todo dependía de Newell's Old Boys. Esa tarde Independiente hizo tan solo un gol y se retiró con seis en contra, y para afirmar aún más el campeonato, River Plate le ganaba 3:2 a San Lorenzo, que perdía todas sus chances. Newell's Old Boys era así campeón nacional de AFA por segunda vez en su historia, faltando dos fechas para la culminación del torneo. [editar] Copa Libertadores (1988) La clasificación a la Copa Libertadores 1988 concitaba consigo mismo el sueño de ser parte del círculo mayor a nivel de clubes en el continente americano. El equipo del recordado «Piojo» Yudica comenzó a transitarla el 6 de julio de 1988 frente a San Lorenzo y finalizó disputando la final el 26 de octubre de 1988 en Montevideo, frente a Nacional. En su transcurso, Newell's Old Boys se caracterizó tanto por su juego colectivo como por sus individualidades, entre ellas las de tres futbolistas históricos: el «Tata» Martino, el «Gringo» Scoponi y el «Chocho» Llop, primer, segundo y tercer futbolista con mayor cantidad de encuentros disputados en el club respectivamente. Además, en el ataque comenzaba a asomar Gabriel Batistuta. La copa dejó como hecho destacable el invicto obtenido en condición de local (5 ganados, 2 empatados). En un hecho inédito tanto para el fútbol rosarino como para el fútbol del interior de Argentina, Newell's Old Boys llegó a disputar la final de la máxima competición continental. Logró superar a Nacional en el encuentro final de ida por 1:0, pero cayó derrotado en el encuentro de vuelta por 3:0. Pese a esto, lo realizado por el equipo de José Yudica quedará en la memoria de sus hinchas porque Newell's Old Boys logró formar parte de la historia de las finales por torneos internacionales del continente. [editar] Mini Mundial (1988) En el año 1988 Newell's Old Boys se consagró campeón de un hexagonal internacional amistoso llamado Mini Mundial. El mismo contó con la participación de River Plate, Milan, Juventus, Real Madrid y Manchester United. [editar] Torneo Integración (1990-1991) [editar] Torneo Apertura (1990) Con la promoción a la primera del entrenador Marcelo Bielsa, y la incorporación del centrodelantero Ariel Boldrini, la dirigencia de Newell's Old Boys intentó conformar un equipo competitivo para enfrentar el Torneo Apertura 1990. Lo disputó palmo a palmo con el River Plate del ascendente Daniel Passarella y se lo llevó en la última fecha en el encuentro ante San Lorenzo, en el estadio de Ferro Carril Oeste. El equipo se caracterizó por su estado físico, lo cual se vio reflejado en el pressing ejercido a sus rivales, un sello propio del estilo de conducción de Bielsa. Luego de unas primeras fechas sin grandes resultados, llegó el clásico en la octava fecha, en condición de visitante. Los rivales venían primeros e invictos. Fue entonces que el equipo, anulando a los creadores locales, le robó la pelota y lo atacó en forma constante, obteniendo un marcador favorable de 4:3. Este resultado contribuyó en forma positiva para enfrentar los restantes encuentros del campeonato. Así, aquel torneo mostró en la última fecha a Newell's Old Boys y River Plate como los equipos con posibilidades de alcanzar el título. La lepra jugaba contra San Lorenzo en el estadio de Ferro, y River Plate enfrentaba en su estadio a Vélez Sársfield. A los 18 minutos del primer tiempo Ruffini ponía el 1:0 a favor de Newell's Old Boys con un tiro libre. El encuentro en Ferro había terminado 1:1 y restaba nada más saber el resultado de River Plate, que cuando el encuentro se moría sufrió el segundo gol de Vélez Sársfield que desató el festejo del equipo rojinegro, que daba la vuelta olímpica una vez más en el fútbol argentino. [editar] Integración (1991) Newell's Old Boys, campeón del Torneo Apertura 1990, debía enfrentar a Boca Juniors, campeón del Torneo Clausura 1991, para definir quién se consagraría campeón del Torneo Integración 1990-1991. Se jugarían dos encuentros, el primero en Rosario el 6 de julio y la revancha se jugaría tres días más tarde, el 9 de julio, en Buenos Aires. En la ida en Rosario, el 6 de julio, Newell's Old Boys salió a la cancha con el objetivo de obtener un resultado favorable en condición de local. Al minuto del segundo tiempo hubo una falta en el costado derecho del área mayor que Martino se encargó de ejecutar, Berizzo se anticipó a la defensa y de cabeza puso el 1:0. En el encuentro de vuelta, el 9 de julio y, faltando 9 minutos para el final, Reinoso aprovechó un error de Llop y le dio a Boca Juniors el gol que necesitaba para alcanzar a Newell's Old Boys. La paridad obligó a jugar un suplementario de 30 minutos. Al finalizar el mismo el resultado no se modificó por lo que se debió resolver el título, desde el punto penal. La serie comenzaría con Graciani de Boca Juniors con un remate a la derecha de Scoponi, quien lo atajaría y produciría la primera alegría de los hinchas rojinegros. Y culminaría con el disparo de Walter Pico, que se estrellaría en el travesaño. De esta forma se consagraba Newell's Old Boys, que obtenía un nuevo título, y coronaba su triunfo festejando en la Bombonera. [editar] Copa Libertadores (1992) Febrero de 1992: por segunda vez en 4 años el equipo del Parque Independencia concretaba la ilusión de disputar la máxima competición del continente: La Copa Libertadores 1992. De la mano del «Loco» Bielsa, Newell's Old Boys comenzaba su camino el 26 de febrero frente a San Lorenzo, el cual finalizaría el 17 de junio frente al São Paulo. Con goleadas como el 4:0 a San Lorenzo en cuartos de final, el equipo rojinegro desplegó un juego ofensivo propio de su entrenador, basado en sus máximos pilares individuales: Scoponi en el arco, Berizzo y Llop en la defensa, Martino y Domizzi en el medio y Mendoza y Zamora en el ataque. Como hecho destacable se vislumbró la campaña positiva tanto de local como de visitante, en las cuales no solo resultó mayor la cantidad de encuentros ganados que de perdidos, sino que se obtuvo una diferencia de gol positiva en ambas. Una final más, la segunda en 4 años, plasmaba un Newell's Old Boys que se acercó a los puntos más altos del fútbol continental, y conquistó el reconocimiento a nivel internacional. [editar] Torneo Clausura (1992) El Torneo Clausura 1992 destacó la consolidación de un estilo: el de Bielsa. Por encima de las aptitudes técnicas de sus componentes, concretó el desdoblamiento defensivo-ofensivo: los once atacaban; y cuando perdían la pelota los once defendían. Pasar de defensa a ataque y de ataque a defensa en sólo cuestión de segundos era una mecánica funcional clave en aquel Newell's Old Boys campeón. Newell's Old Boys con Saldaña y Berizzo se paraba ahora con tres en el fondo. Berti aportaba su parte en el mediocampo y Domizzi y Mendoza eran los encargados de convertir los goles. El equipo de Bielsa inició el torneo ganando 5 de los primeros 6 encuentros, incluido el clásico, con un gol del «Pájaro» Domizzi que dio inicio al festejo conocido como el «Día del Padre». Con Alfredo Mendoza como goleador, y Cristian Domizzi como máximo referente, la vuelta olímpica en Vicente López enfrentando al Club Atlético Platense coronó el cierre del año, sumando así un nuevo campeonato en el fútbol argentino. [editar] Diego Armando Maradona (1993) El 7 de octubre de 1993 es recordado por los hinchas de Newell's Old Boys por ser el día que Diego Armando Maradona, considerado por muchos como el mejor futbolista de toda la historia, vistió por primera vez los colores rojo y negro. Todo comenzó un mes antes a manos de Ricardo Giusti, ex-futbolista del club, que se desempeñaba como representante de futbolistas. Giusti acercó la propuesta al entonces Presidente de Newell's Old Boys, Walter Cattáneo, con el objetivo de impulsar el presente del club. El 13 de septiembre de 1993 en una conferencia de prensa ante periodistas de todo el mundo, Maradona, su representante Marcos Franchi y la dirigencia sellarían su llegada a Newell's Old Boys. Días después, el 7 de octubre, Maradona volvería al fútbol argentino después de 11 años y haría su presentación con la camiseta de Newell's Old Boys en un encuentro amistoso frente a Emelec de Ecuador, convirtiendo un gol para darle el triunfo por 1:0 a los rosarinos. Tres días después volvía a jugar oficialmente para un club argentino, en el estadio de Independiente. Luego llegarían los encuentros contra Belgrano, Gimnasia, Boca y Huracán. Disputó su último encuentro para Newell's Old Boys en un amistoso contra Vasco Da Gama en Rosario y salió después de 72 minutos ovacionado por ambas hinchadas. [editar] El Coloso del Parque (1996-1997) En el año 1996 daría comienzo la transformación total del estadio de Newell's Old Boys, el Estadio El Coloso del Parque. Estas reformas incluyeron un sistema de riego por aspersión, la actualización de las luminarias, la incorporación de 4 torres de alumbrado, la ampliación del campo de juego a su actual 105 m x 70 m y la incorporación de sistemas de seguridad y vigilancia. Luego de muchas horas de trabajo, la noche del 20 de marzo de 1997 se inauguraron las plateas alta y baja del extremo este (comúnmente llamadas plateas alta y baja del «Museo»), y la popular baja del extremo sur (comúnmente llamada popular baja del «Hipódromo»). Meses más tarde llegaría el tiempo de una nueva inauguración: esta vez sería el turno de la popular alta del extremo sur (popular alta del «Hipódromo»), albergando finalmente una capacidad de 42.000 espectadores, lo que lo convirtió en el mayor de Rosario, y el segundo mayor del interior de Argentina. Debido a las comodidades del nuevo estadio, en conjunto con ciertas normativas internacionales vigentes (poseer 4 vestuarios), la FIFA lo designó como una de las sedes de la Copa Mundial de Fútbol Sub-20 de 2001, disputada en Argentina. [editar] Centenario (2003) El 3 de noviembre de 2003 se conmemoraron los 100 años del Club Atlético Newell's Old Boys. Para celebrar el centenario, se realizaron diversos festejos y eventos en su honor. Los mismos comenzaron el sábado previo, 1 de noviembre, en el Monumento Nacional a la Bandera de la ciudad de Rosario. Allí, organizado por la Federación Internacional de Filiales de Newell's Old Boys, se realizó una de las fiestas en la que se entregaron medallas recordatorias a algunos de los futbolistas más destacados de su historia, y se mostraron imágenes de la historia del club. En el acto estuvieron presentes, entre otros, Gerardo Martino, Santiago Santamaría, Víctor Ramos, y hasta el por entonces canciller Rafael Bielsa, reconocido hincha rojinegro. En el cierre realizaron un recital Kapanga y Los Auténticos Decadentes, y luego se arrojaron decenas de fuegos artificiales. Llegado ya el lunes 3 de noviembre, los actos en honor del club comenzaron por la mañana, nuevamente en el Monumento Nacional a la Bandera, con el izamiento de la insignia patria, que contó con la presencia de las autoridades rojinegras y también de ex directivos. Posteriormente se realizó la inauguración de la Avenida Centenario Newell's Old Boys. La misma abarca el tramo de calle Pueyrredón comprendido por Intendente Morcillo y Avenida Pellegrini, a escasos metros del Estadio El Coloso del Parque. El proyecto fue aprobado por el Concejo Municipal días antes de la conmemoración, y debido al mismo, se renombró el tramo mencionado colocando una placa en homenaje a la entidad deportiva. A continuación la actividad de las autoridades del club se dirigió al panteón del Cementerio de los Disidentes, donde se encuentran los restos del recordado Isaac Newell, y donde tuvo lugar un homenaje a su familia con ofrendas florales. Llegada la tarde se realizó una fiesta en El Coloso del Parque, la cual albergó a más de 30.000 hinchas, y contó también con la participación de grandes futbolistas de la historia del club. Entre los presentes se encontraban Roque Alfaro, Víctor Ramos, Ricardo Rocha y Santiago Santamaría, quienes disputaron junto al plantel de primera un mini encuentro de 30 minutos, el cual termino 1:1 con goles de Damián Manso para los «viejos» y de Jairo Patiño para los «nuevos». En la camiseta de los futbolistas figuraba la layenda «100 años alentando a esta pasión incontrolable». La fiesta contó también con varios números musicales, entre los que se destacaron: Finalmente, el acto se cerró con un mensaje de Diego Armando Maradona en pantalla gigante, y un show de fuegos artificiales que iluminaron El Coloso del Parque durante más de veinte minutos. [editar] Torneo Apertura (2004) Para la obtención del Torneo Apertura 2004 Newell's Old Boys contó con un entrenador, Américo Gallego, que armó un equipo con jóvenes respaldados por una columna vertebral: Villar (elegido como mejor futbolista del torneo), Maidana, Rosada, Capria, Ortega. El «Tolo» Gallego le dio un lugar en la defensa titular a Vella, Domínguez y Ré, a la vez que promocionó a Scocco y Borghello de las divisiones inferiores. Aparecieron también Belluschi y Marino, ambos volantes carrileros. Los futbolistas tuvieron menciones positivas sobre la pretemporada, lo cual destacó su desempeño físico de muchos de ellos encuentro tras encuentro. Fue el equipo menos goleado, pero a su vez ofensivo. Atacó siempre con 5 hombres: 2 volantes externos, el enlace y los 2 delanteros. Ganó el clásico de visitante, empató frente a River Plate y superó a Racing Club. En el tramo decisivo del certamen logró resolver encuentros definitivos, al vencer a Boca Juniors y San Lorenzo en condición de visitante, para luego derrotar a Gimnasia y Esgrima La Plata en condición de local y obtener una diferencia de 3 puntos por sobre su inmediato seguidor, Vélez Sársfield, la cual no pudo ser descontada en la última fecha. [editar] Encuentro N°2500 (2007) El 26 de mayo de 2007, Newell's Old Boys alcanzó los 2500 encuentros en la máxima categoría del fútbol argentino. El rival de turno fue Estudiantes de la Plata, y el marcador finalizó en un empate en 4 goles. El primer encuentro lo disputó el 9 de marzo de 1939 como local en el Parque Independencia ante San Lorenzo. Venció por 2:1, con goles de Eduardo Gómez y Alberto Belén. Hasta ese día, en la primera utilizó 753 futbolistas. Gerardo Martino, con 505 encuentros, es el que más veces lució la camiseta de Newell's Old Boys. A su vez, Víctor Ramos con 104 goles es el máximo goleador rojinegro de la historia. A lo largo de los 68 años que disputó los torneos nacionales de AFA, Newell's Old Boys enfrentó a 74 equipos. El rival que más enfrentó fue Rosario Central. En tanto, con los que menos se enfrentó fue con Godoy Cruz de Mendoza, Don Orione de Chaco, Sportivo Desamparados de San Juan y Cipolletti de Río Negro, a los que enfrentó solo una vez. [editar] La era de López (1994-2008) Existe controversia en torno a la gestión de Eduardo López, debido -entre diversas cosas- a que la última elección presidencial de Newell's Old Boys había sido en el año 1994, y desde entonces no se habían vuelto a celebrar las mismas. Los argumentos han sido desde impugnación de listas opositoras a amparos judiciales. Existen también fuentes que cuestionaron el accionar de la Comisión Directiva, sosteniendo que no hacían públicas las recaudaciones de los encuentros, y que se apoyan en grupos de barrabravas para permanecer en el poder de manera ilegítima. En el año 2006, el Diario Clarín publicó un informe donde reveló que los barrabravas del club tienen en su poder la administración del Estadio Cubierto aledaño al Estadio El Coloso del Parque, a la vez que pusieron en evidencia que los mismos son parte del manejo de pases de futbolistas de las Divisiones Inferiores. En adición, López es cuestionado por haber desmantelado las actividades extra-futbolísticas del club por considerarlas deficitarias, como ser los deportes amateur (básquet, hockey, patín, yudo), y las instalaciones aledañas al estadio que solían ser parte del club (parrillas, pileta de natación, canchas de tenis). Al día de hoy, dichas actividades amateur se encuentran organizadas por subcomisiones ajenas a la administración del club, y en algunos casos hasta realizan sus entrenamientos en predios ajenos al club. En relación al básquet, si bien su popularidad en el club distaba mucho de la del fútbol profesional, el mismo era considerado el segundo deporte en importancia, aun siendo amateur. Entre los años 1996 y 1999, Newell's Old Boys disputó el Torneo Nacional de Ascenso, 2° división de la Liga Nacional de Básquet, llegando en el año 1998 a disputar la final por el ascenso frente al Club Belgrano de San Nicolás. Al año siguiente, López vendió al plaza de Newell's Old Boys en el TNA, al considerar que el básquet del club le generaba grandes pérdidas económicas. Desde ese entonces dicha actividad se ha realizado en forma amateur, disputando apenas la 2° división en los campeonatos de la Asociación Rosarina de Básquet. Durante el mandato de López y, bajo la modalidad de asociarse como «socio de estadio», la cantidad de socios del club ascendió de 30.000 a 55.000, pero viendo la vida social del club claramente disminuida. La modalidad de «socio de estadio» permitió que los ingresos a las tribunas populares (en las cuales se mira el encuentro de pie) tuvieran un costo semestral equivalente al de una sola entrada tradicional. Las críticas a esta modalidad de ingreso se enfocaron en que los sectores de barrabravas se verían beneficiados con el ingreso más barato y mantendrían su lealtad al actual Presidente. En el año 2004, los padrones de socios del club fueron embargados por la Justicia debido a irregularidades presentadas en años anteriores. Los mismos constan el ingreso de 10.000 socios en un solo día de 2001 y la desaparición de 20.000 números de socios (que van entre los 180.000 y 200.000). La sumatoria de todos estos hechos ha generado controversia y malestar entre los socios, hinchas y ex-futbolistas de la institución. A partir del año 2007, los hinchas del club comenzaron a movilizarse en pos de la realización de las elecciones, mediante marchas a lo largo de la ciudad de Rosario, conllevando también problemas con los grupos de barrabravas oficialistas. Varios ex futbolistas del club han apoyado también estos movimientos, con el objetivo de encabezar las listas opositoras. Entre los ex-futbolistas de Newell's Old Boys que se oponen a López destacan dos históricos del club: Marcelo Bielsa, ex-entrenador de la Selección Argentina y entrenador de la Selección Chilena, y Gerardo Martino, entrenador de la Selección Paraguaya. También se suma a la lista de «personalidades famosas» el ex-Canciller de la Argentina, Rafael Bielsa, quien llegó a declarar que «López es el único Presidente de facto que queda en el país». A principios de 2008, los sectores opositores a la presidencia enviaron una carta al Gobernador de la Provincia de Santa Fe, Hermes Binner, denunciando una serie de irregularidades de la gestión oficial, solicitando la intervención del club, e instando al llamado a elecciones. [editar] Nueva presidencia Finalmente, el domingo 14 de diciembre de 2008, cerca de 6000 socios del club votaron en las elecciones presidenciales en Newell´s y por amplia mayoría eligieron a Guillermo Lorente (67% de los votos) por sobre López. Esto significó el final de sus 14 años ininterumpidos al mando del club del Parque Independencia. [editar] Posicionamiento [editar] Clasificación Mundial de Clubes La Clasificación mundial de clubes es emitida por la Federación Internacional de Historia y Estadística de Fútbol (IFFHS). La misma se recalcula anualmente y, para su confección se tienen en cuenta todos los resultados de las ligas y copas nacionales, y competiciones internacionales de las seis confederaciones continentales asociadas a la FIFA. Incluye dos clasificaciones, la clasificación histórica y la clasificación anual: [editar] Clasificación Histórica Argentina La tabla de Clasificación histórica de la primera división de fútbol argentino comprende los puntajes obtenidos por todos los clubes del fútbol argentino que en alguna oportunidad militaron por la primera división. La misma corresponde al período profesional iniciado en el año 1931, abarcando todos los certámenes nacionales disputados al día de hoy: Campeonatos de primera división, Torneos Metropolitano y Nacional, Torneos Apertura y Clausura. Se actualiza en la finalización de cada temporada, aproximadamente a mitad de cada año calendario. En dicha tabla Newell's Old Boys ocupa la 8° posición, siendo el equipo mejor posicionado del interior de Argentina. Cabe destacar que Newell's Old Boys comenzó a disputar los torneos nacionales de AFA recién en el año 1939, con lo cual su contribución a la misma es 8 años menor que la de los equipos de Buenos Aires. [editar] Ranking de títulos nacionales de AFA El Ranking de títulos nacionales de AFA lista en orden decreciente a los clubes del fútbol argentino que se han consagrado campeones de primera división en alguna oportunidad. En dicho ranking, Newell's Old Boys se ubica en la 7° posición entre los equipos que más torneos nacionales de AFA han obtenido. Totalizando 5 campeonatos, se posiciona sólo debajo de los cinco grandes y Vélez Sársfield, y por encima de todos los restantes clubes del fútbol argentino. Es, de esta forma, el equipo mejor rankeado del interior de Argentina. [editar] Clásico Rosarino El Clásico Rosarino cuenta con una rica trayectoria, comenzando a disputarse en el año 1905 (con victoria de Newell's Old Boys 1:0, con gol de Faustino González), y continuando hasta el día de hoy. En el interín se han realizado decenas de los mismos abarcando diferentes instancias, como ser: Liga Rosarina de Fútbol, Asociación Rosarina de Fútbol, torneos nacionales de AFA, copas nacionales e internacionales, torneos amistosos. La gran rivalidad histórica con que se vive dicho encuentro, lo cataloga como uno de los más atractivos y pasionales de la Argentina. Lamentablemente no existe un registro oficial sobre la totalidad de los mismos a lo largo de los más de 100 años de enfrentamientos, por lo que es habitual encontrar diferentes fuentes que intentan reflejar las instancias de cruce. Una fuente que intenta recopilar la totalidad de los mismos es el sitio web Fútbol de Rosario. El mismo recopila tanto los encuentros oficiales, como los amistosos, e incluye también los encuentros de divisiones inferiores. Cabe destacar que la misma carecen de carácter oficial; sin embargo sus datos globales coinciden con los arrojados por una publicación del Diario La Capital del año 2007. Otras fuentes que intentan recopilar los mismos son una publicación previa realizada por el mismo Diario La Capital en el año 2001, el sitio web Universo Fútbol, y el sitio web de la Soccer Statistics Foundation. La primera incluye los encuentros oficiales disputados entre 1905 y 2000, pero posee algunas omisiones y errores; la segunda detalla los clásicos oficiales disputados desde el comienzo de los torneos nacionales de AFA (1939) hasta el día de hoy; y la tercera detalla los encuentros disputados de algunas copas nacionales e internacionales, oficiales y amistosas. Tomando como base la conjunción de estas fuentes, Newell's Old Boys ha tenido saldos positivos en los siguientes períodos:","La Historia del Club Atlético Newell's Old Boys comenzó a escribirse en el año 1853, con el nacimiento de Isaac Newell. Poseedor de un espíritu aventurero y fanatismo por el fútbol, en 1869 abandonó su Inglaterra natal para arribar a la ciudad de Rosario, Santa Fe, Argentina. En 1884 fundó el Colegio Comercial Anglicano Argentino, institución que a la postre albergaría al club. El Club Atlético Newell's Old Boys fue fundado el 3 de noviembre de 1903, recibiendo su nombre en honor al mencionado Isaac Newell. Su actividad principal es el fútbol profesional, y se desempeña en la Primera División Argentina. Los colores que lo identifican son el rojo y el negro, con los cuales fueron diseñados el escudo y la casaca deportiva. Comenzó su actividad futbolística en 1905, siendo parte de la Liga Rosarina de Fútbol, y entre 1931 y 1938 fue miembro de la Asociación Rosarina de Fútbol, donde disputó sus primeros campeonatos profesionales. Entre ambos períodos totalizó 15 campeonatos locales y 2 copas nacionales. A partir de 1939 se incorporó a los torneos nacionales de AFA, donde se consagró campeón en 5 oportunidades, y obtuvo una copa de carácter nacional. Alcanzó también en 2 oportunidades la instancia final de la Copa Libertadores de América. El actual Presidente de Newell's Old Boys es Guillermo Lorente, quien derrotara con el 67% de los votos a Eduardo López, en las elecciones desarrolladas tras 14 años de gobierno de López, el 14 de diciembre de 2008. Así, Eduardo López se convirtió en el año 2008 en el Presidente con más tiempo en el cargo de la historia del club, totalizando 14 años consecutivos al frente de la institución, superando a Humberto Semino con 13 años a cargo de la presidencia." es,1242c4798d2cde19e028335b6e9ff92a,"[editar] Consideraciones generales Durante los siglos XVI y XVII, España llegó a ser la primera potencia mundial, en competencia directa primeramente con Portugal y, posteriormente, con Francia, Inglaterra y el Imperio otomano. Castilla, junto con Portugal estaba en la vanguardia de la exploración europea y de la apertura de rutas de comercio a través de los océanos (en el Atlántico entre España y las Indias, y en el Pacífico entre Asia Oriental y México, vía Filipinas). Los conquistadores españoles descubrieron y dominaron vastos territorios pertenecientes a diferentes culturas en América y otros territorios de Asia, África y Oceanía. España, especialmente el reino de Castilla, se expandió, colonizando esos territorios y construyendo con ello el mayor imperio económico del mundo de entonces. Entre la incorporación del Imperio portugués en 1580 (perdido en 1640) y la pérdida de las colonias americanas en el siglo XIX, fue uno de los imperios más grandes por territorio, a pesar de haber sufrido bancarrotas y derrotas militares a partir de la segunda mitad del siglo XVII. La política matrimonial de los reyes permitió su unión con la Corona de Aragón primero, y con Borgoña y, temporalmente, Austria después. Con esta política fueron adquiridos numerosos territorios en Europa, donde se convirtió en una de las principales potencias. España dominaba los océanos gracias a su experimentada Armada, sus soldados eran los mejor entrenados y su infantería la más temida. El Imperio español tuvo su Edad de Oro entre el siglo XVI y la primera mitad del siglo XVII, tanto militar como culturalmente. Este vasto y disperso imperio estuvo en constante disputa con potencias rivales por causas territoriales, comerciales o religiosas. En el Mediterráneo con el Imperio otomano; en Europa, con Francia, que le disputaba la primacía; en América, inicialmente con Portugal y mucho más tarde con Inglaterra, y una vez que los holandeses lograron su independencia, también contra estos en otros mares. Las luchas constantes con potencias emergentes de Europa, a menudo simultáneamente, durante largos períodos y basadas tanto en diferencias políticas como religiosas, con la pérdida paulatina de territorios, difícilmente defendibles por su dispersión, contribuyeron al lento declive del poder español. Entre 1648 y 1659, las paces de Westfalia y los Pirineos ratificaron el principio del ocaso de España como potencia hegemónica. Este declive culminó, en lo que respecta al dominio sobre territorios europeos, con la Paz de Utrecht (1713), firmada por un monarca que procedía de una de las potencias rivales, Felipe V: España renunciaba a sus territorios en Italia y en los Países Bajos, perdía la hegemonía en Europa, renunciaba a seguir dominando en la política europea. Sin embargo, España mantuvo y de hecho amplió su extenso imperio de ultramar, acosado por el expansionismo británico, francés y holandés, manteniéndose como una potencia económica más importante, hasta que sucesivas revoluciones le desposeyeron de sus territorios en el continente americano a principios del siglo XIX. No obstante, España conservó algunas fracciones de su imperio en América, principalmente Cuba y Puerto Rico, como también Filipinas y algunas islas en Oceanía como Guam, Palaos o las Carolinas y las Marianas. La Guerra Hispano-Estadounidense de 1898 supuso la pérdida de casi todos estos últimos territorios. Las únicas posesiones que se salvaron fueron las pequeñas islas de Oceanía (excepto Guam), que fueron finalmente vendidas a Alemania en 1899. El impacto moral de esta derrota fue duro, y se buscó compensarlo creando, con poco éxito, un segundo imperio colonial en África, centrado en Marruecos, el Sáhara Occidental y Guinea Ecuatorial, que perduró hasta la descolonización de las décadas de 1960–1970 al abandonar la última colonia, el Sáhara, en 1975. [editar] Los inicios del Imperio [editar] La unificación de España y el fin de la Reconquista El matrimonio de los Reyes Católicos (Isabel I de Castilla y Fernando II de Aragón) unió las dos Coronas cuando, tras ganar a Juana «la Beltraneja» en la Guerra de Sucesión Castellana, Isabel ascendió al trono. Sin embargo, cada reino mantuvo su propia administración bajo la misma monarquía. La formación de un estado unificado solo se materializó tras siglos de unión bajo los mismos gobernantes. Los nuevos reyes introdujeron el estado moderno absolutista en sus dominios, que pronto buscaron ampliar. Castilla había intervenido en el Atlántico, en lo que fue el comienzo de su imperio extrapeninsular, compitiendo con Portugal por el control del mismo desde finales del siglo XIV, momento en el cual fueron enviadas varias expediciones andaluzas y vizcaínas a las Islas Canarias. La conquista efectiva de dicho Archipiélago había comenzado durante el reinado de Enrique III de Castilla cuando en 1402 Jean de Béthencourt solicitó permiso para tal empresa al rey castellano a cambio de vasallaje. Mientras, a lo largo del siglo XV exploradores portugueses como Gonçalo Velho Cabral colonizarían las Azores, Cabo Verde y Madeira. El Tratado de Alcáçovas de 1479, que supuso la paz en la Guerra de Sucesión Castellana, separó las zonas de influencia de cada país en África y el Atlántico, concediendo a Castilla la soberanía sobre las Islas Canarias y a Portugal las islas que ya poseía, la Guinea y en general «todo lo que es hallado e se hallare, conquistase o descubriere en los dichos términos». La conquista del Reino de Fez quedaba también exclusivamente para el reino de Portugal. El tratado fue confirmado por el Papa en 1481, mediante la bula Aeterni regis. Mientras tanto los Reyes Católicos iniciaban la última fase de la Conquista de Canarias asumiendo por su cuenta dicha empresa, ante la imposibilidad por parte de los señores feudales de someter a todos los indígenas insulares: en una serie de largas y duras campañas, los ejércitos castellanos se apoderaron de Gran Canaria (1478–1483), La Palma (1492–1493) y finalmente de Tenerife (1494–1496). Como continuación a la Reconquista castellana, los Reyes Católicos conquistaron en 1492 el reino taifa de Granada, último reino musulmán de Al-Ándalus, que había sobrevivido por el pago de tributos en oro a Castilla, y su política de alianzas con Aragón y el norte de África. La política expansionista de los Reyes Católicos también se manifestó en el África continental: Con el objetivo de acabar con la piratería que amenazaba las costas andaluzas y las comunicaciones mercantes catalanas y valencianas, se realizaron campañas en el norte de África: Melilla fue tomada en 1497, Villa Cisneros en 1502, Mazalquivir en 1505, el Peñón de Vélez de la Gomera en 1508, Orán en 1509, Argel y Bugía en 1510 y Trípoli en 1511. La idea de Isabel I, manifiesta en su testamento, era que la reconquista habría de seguir por el norte de África, en lo que los romanos llamaron Nova Hispania. [editar] La política europea Los Reyes Católicos también heredaron la política mediterránea de la Corona de Aragón, y apoyaron a la Casa de Nápoles aragonesa contra Carlos VIII de Francia y, tras su extinción, reclamaron la reintegración de Nápoles a la Corona. Como gobernante de Aragón, Fernando II se había involucrado en la disputa con Francia y Venecia por el control de la Península Itálica. Estos conflictos se convirtieron en el eje central de su política exterior. En estas batallas, Gonzalo Fernández de Córdoba (conocido como «El Gran Capitán») crearía las coronelías (base de los futuros tercios), como organización básica del ejército, lo que significó una revolución militar que llevaría a los españoles a sus mejores momentos. Después de la muerte de la Reina Isabel, Fernando, como único monarca, adoptó una política más agresiva que la que tuvo como marido de Isabel, utilizando las riquezas castellanas para expandir la zona de influencia aragonesa en Italia, contra Francia, y fundamentalmente contra el reino de Navarra al que conquistó en 1512. El trono castellano lo asumió su hija Juana I «la Loca», declarada incapaz de reinar, manteniendo su padre la regencia (aunque en todos los documentos oficiales aparecían Doña Juana y Don Fernando como reyes, era Fernando quien ejercía el poder). El primer gran reto del rey Fernando fue en la guerra de la Liga de Cambrai contra Venecia, donde los soldados españoles se distinguieron junto a sus aliados franceses en la Batalla de Agnadello (1509). Sólo un año más tarde, Fernando se convertía en parte de la Liga Católica contra Francia, viendo una oportunidad de tomar Milán —plaza por la cual mantenía una disputa dinástica— y el Navarra. Esta guerra no fue un éxito como la anterior contra Venecia y, en 1516, Francia aceptó una tregua que dejaba Milán bajo su control y de hecho, cedía al monarca hispánico el Reino de Navarra (que Fernando unió a la corona de Castilla), ya que al retirar su apoyo dejaba aislados a los reyes navarros Juan III de Albret y Catalina de Foix. Este hecho fue temporal pues posteriormente volvería a apoyar la lucha de los navarros en 1521. Con el objetivo de aislar a Francia, se adoptó una política matrimonial que llevó al casamiento de las hijas de los Reyes Católicos con las dinastías reinantes en Inglaterra, Borgoña y Austria. Tras la muerte de Fernando, la inhabilitación de Juana I, hizo que Carlos de Austria, heredero de Austria y Borgoña, fuera también heredero de los tronos españoles. Carlos tenía un concepto político todavía medieval, y lo desarrolló empleando las riquezas de sus reinos peninsulares en la política europea del Imperio, en vez de seguir la que, con mayor amplitud de miras, había marcado su abuela Isabel en su testamento: continuar la Reconquista en el norte de África. Aunque algunos consejeros españoles lograron que hiciera algunas campañas hacia ese objetivo (Orán, Túnez, Argelia) no consideró ese fin tan importante como las inacabables disputas religioso-políticas de su herencia centroeuropea y, como además, gran parte del ímpetu conquistador de los castellanos se dirigió hacia las tierras nuevamente descubiertas de las Indias Occidentales, no colaboró decididamente en el engrandecimiento de sus reinos peninsulares, salvo en lo que se refiere a las campañas italianas. Ese abandono de la política de conquista del norte de África daría quebraderos de cabeza a la Europa mediterránea hasta el siglo XIX. [editar] La conquista del nuevo mundo Sin embargo, la expansión atlántica sería la que daría los mayores éxitos. Para alcanzar las riquezas de Oriente, cuyas rutas comerciales (especialmente de las especias de las islas del Pacífico) bloqueaban los otomanos o monopolizaban los italianos, portugueses y españoles compitieron por hallar una nueva ruta que no fuera la tradicional, por tierra, a través de Oriente Próximo. Los portugueses, que habían terminado mucho antes que los españoles su Reconquista, empezaron entonces sus expediciones con el objetivo primero de acceder a las riquezas africanas y luego circunnavegar África, lo que les daría el control de islas y costas del continente, para abrir una nueva ruta a las Indias Orientales, sin depender del comercio a través del Imperio otomano, monopolizado por Génova y Venecia, poniendo el germen del Imperio portugués. Más tarde, cuando Castilla terminó su reconquista, los Reyes Católicos, apoyaron a Cristóbal Colón quien, al parecer convencido de que la circunferencia de la Tierra era menor que la real, quiso alcanzar Cipango (Japón), China, las Indias, el Oriente navegando hacia el Oeste, con el mismo fin que los portugueses: independizarse de las ciudades italianas para conseguir las mercancías de Oriente: principalmente, especias y seda (más fina que la producida en el reino de Murcia desde la dominación árabe). Lo más probable es Colón nunca hubiese llegado a su meta, pero a medio camino estaba el continente americano y, sin saberlo, «descubrió» América, iniciando la colonización española del continente. Las nuevas tierras encontradas fueron reclamadas por los Reyes Católicos, con la oposición de Portugal. Finalmente el Papa Alejandro VI medió, llegándose al Tratado de Tordesillas, que dividía las zonas de influencia española y portuguesa a 370 leguas al oeste de las islas de Cabo Verde (el meridiano situado a 46º 37’) longitud oeste, siendo la zona occidental la correspondiente a España y la oriental a Portugal. Así, España se convertía teóricamente en dueña de la mayor parte del continente con la excepción de una pequeña parte, la oriental —lo que hoy día es el extremo de Brasil—, que correspondía a Portugal. En adelante, esta cesión papal, junto a la responsabilidad evangelizadora sobre los territorios descubiertos, fue usada por los Reyes Católicos como legitimación en su expansión colonial. La colonización de América continuó mientras tanto. Además de la toma de La Española, que se culminó a principios del siglo XVI, los colonos empezaron a buscar nuevos asentamientos. La convicción de que había grandes territorios por colonizar en las nuevas tierras descubiertas produjo el afán por buscar nuevas conquistas. Desde allí, Juan Ponce de León conquistó Puerto Rico y Diego Velázquez, Cuba. Alonso de Ojeda recorrió la costa venezolana y centroamericana. Diego de Nicuesa ocupó lo que hoy día es Nicaragua y Costa Rica, mientras Vasco Núñez de Balboa colonizaba Panamá y llegaba al Mar del Sur (Océano Pacífico). Años después, bajo Felipe II, este «Imperio Castellano» se convirtió en una nueva fuente de riqueza para los reinos españoles y de su poder en Europa, pero también contribuyó a elevar la inflación, lo que perjudicó a la industria peninsular. Como siempre ocurre la economía más poderosa, la española, comenzó a depender de las materias primas y manufacturas de países más pobres, con mano de obra más barata, lo cual facilitó la revolución económica y social en Francia, Inglaterra y otras partes de Europa. Los problemas causados por el exceso de metales preciosos fueron discutidos por la Escuela de Salamanca, lo que creó un nuevo modo de entender la economía que los demás países europeos tardaron mucho en comprender. Por otro lado, los enormes e infructuosos gastos de las guerras a las que arrastró la política europea de Carlos I heredados por su sucesor Felipe II, llevaron a que se financiasen con préstamos de banqueros, tanto españoles como de Génova, Amberes y Sur de Alemania, lo que hizo que los beneficios que pudo tener la Corona (el Estado, al cabo) fuera mucho menores que los que obtuvieron más tarde otros países con intereses coloniales, como Holanda y posteriormente Inglaterra. [editar] El Siglo de Oro (1521–1643) El periodo comprendido entre la segunda mitad del siglo XVI y la primera del XVII es conocido como el Siglo de Oro por el florecimiento de las artes y las ciencias que se produjo. Durante el siglo XVI España llegó a tener una auténtica fortuna de oro y plata extraídos de «Las Indias». En el estudio económico realizado por Earl J. Hamilton, «El tesoro americano y la Revolución de los precios en España, 1501–1659», esa fortuna tiene unas cifras concretas. Hamilton describe que en los siglos XVI y XVII, desde 1503 y durante los 160 años siguientes, durante la mayor actividad minera, arribaron desde las colonias americanas 16.900 toneladas de plata y 181 toneladas de oro. Sus cuentas son minuciosas: 16.886.815.303 gramos de plata y 181.333.180 gramos de oro. Se decía durante el reinado de Felipe II que «el Sol no se ponía en el Imperio», ya que estaba lo suficientemente disperso como para tener siempre alguna zona con luz solar. Este imperio, imposible de manejar, tenía su centro neurálgico en Madrid sede de la Corte con Felipe II, siendo Sevilla el punto fundamental desde el que se organizaban las posesiones ultramarinas. Como consecuencia del matrimonio político de los Reyes Católicos y de los casamientos estratégicos de sus hijos, su nieto, Carlos I heredó la Corona de Castilla en la península Ibérica y un incipiente Imperio Castellano en América (herencia de su abuela Isabel); las posesiones de la Corona de Aragón en el Mediterráneo italiano e ibérico (de su abuelo Fernando); las tierras de los Habsburgo en Austria a las que él incorporó Bohemia y Silesia logrando convertirse tras una disputada elección con Francisco I de Francia en emperador del Sacro Imperio Romano Germánico con el nombre de Carlos V de Alemania; además de los Países Bajos a los que añadió nuevas provincias y el Franco Condado, herencia de su abuela María de Borgoña; conquistó personalmente Túnez y en pugna con Francia la región de Lombardía. Era un imperio compuesto de un conglomerado de territorios heredados, anexionados o conquistados. La dinastía Habsburgo gastaba las riquezas castellanas y ya desde los tiempos de Carlos V pero en mayor medida a partir de Felipe II, las americanas, en guerras en toda Europa con el objetivo fundamental de proteger los territorios adquiridos, los intereses de los mismos, la causa católica y a veces por intereses meramente dinásticos. Todo ello produjo el impago frecuente de deudas contraídas con los banqueros, primero alemanes y genoveses después, y dejó a España en bancarrota. Los objetivos políticos de la Corona eran varios: Ante la posibilidad de que Carlos I decidiera apoyar la mayor parte de las cargas de su imperio en el más rico de sus reinos, el de Castilla, lo cual no gustaba a los castellanos que no deseaban contribuir con oro, plata o caballos a guerras europeas que sentían ajenas, y enfrentados a un creciente absolutismo por parte del rey comenzó una sublevación que aún se celebra cada año llamada de los Comuneros, en la cual los rebeldes fueron derrotados. Carlos I de España y luego V de Alemania se convertía en el hombre más poderoso de Europa, con un imperio europeo que sólo sería comparable en tamaño al de Napoleón. El Emperador intentó sofocar la Reforma Protestante en la Dieta de Worms, pero Lutero renunció a retractarse de su herejía. Firme defensor de la Catolicidad, durante su reinado se produjo sin embargo lo que se llamó el Saco de Roma, cuando sus tropas fuera de control atacaron la Santa Sede después de que el Papa Clemente VII se uniera a la Liga de Cognac contra él. Pese a que Carlos I era flamenco y su lengua materna era el francés vivió un proceso de españolización o, más concretamente, de castellanización. Así, cuando se entrevistó con el Papa, le habló en español y más tarde, cuando recibió al embajador de Francia, el diplomático se sorprendió de que no usara su lengua materna, a lo que el emperador contestó: «No importa que no me entendáis. Que yo estoy hablando en mi lengua española, que es tan bella y noble que debería ser conocida por toda la cristiandad». Esta frase ha calado bastante en los españoles y, siglos después, aún se utiliza el dicho «Que hable en cristiano» cuando un español quiere que se le traduzca lo dicho. Por otro lado, los alemanes tienen otra frase que también proviene de Carlos I o Carlos V de Alemania que dice Das kommt mir spanisch vor o ""esto me resulta español"" que sería el equivalente en español a ""esto me suena a chino"" que se dice pronunció el rey cuando observó los protocolos de la corte española. [editar] De la batalla de Pavía a la Paz de Augsburgo (1521–1555) En América, tras Colón, la colonización del Nuevo Mundo había pasado a ser encabezada por una serie de guerreros-exploradores conocidos como los Conquistadores. Algunas tribus nativas estaban a veces en guerra unas con otras y muchas de ellas se mostraron dispuestas a formar alianzas con los españoles para derrotar a enemigos más poderosos como los Aztecas o los Incas. Este hecho fue facilitado por la propagación de enfermedades comunes en Europa (p.e.: viruela), pero desconocidas en el Nuevo Mundo, que diezmó a los pueblos originarios de América. Los principales conquistadores fueron Hernán Cortés, quien entre 1519 y 1521, con alrededor de 200.000 aliados amerindios, derrotó al Imperio azteca, en momentos que este era arrasado por la viruela y entró en México, que sería la base del virreinato de Nueva España. Y Francisco Pizarro quien conquistó al Imperio inca en 1531 cuando estaba gravemente desorganizado por efecto de la guerra civil y de la epidemia de viruela de 1529. Esta conquista se convertiría en el Virreinato del Perú. Tras la conquista de México, las leyendas sobre ciudades «doradas» (Cibola en Norteamérica, El Dorado en Sudamérica) originaron numerosas expediciones, pero muchas de ellas regresaron sin encontrar nada, y las que encontraron algo dieron con mucho menos valor de lo esperado. De todos modos, la extracción de oro y plata fue una importante actividad económica del Imperio español en América, estimándose en 850.000 kilogramos de oro y más de cien veces esa cantidad en plata durante el período colonial. No fue menos importante el comercio de otras mercaderías como la cochinilla, la vainilla, el cacao, el azúcar (la caña de azúcar fue llevada a América donde se producía mejor que en el sur de la península, donde había sido introducida por los árabes). La exploración de este nuevo mundo, conocido como las Indias occidentales, fue intensa, realizándose hazañas tales como la primera circunnavegación del globo en 1522 por Juan Sebastián Elcano (que sustituyó a Fernando de Magallanes, promotor de la expedición y que murió en el camino). En Europa, sintiéndose rodeado por las posesiones de los Habsburgo Francisco I de Francia invadió en 1521 las posesiones españolas en Italia e inició una nueva era de hostilidades entre Francia y España, apoyando a Enrique II de Navarra para recuperar el reino arrebatado por los españoles. Un levantamiento de la población navarra junto a la entrada de 12.000 hombres al mando del general Asparrots, André de Foix, recuperaron en pocos días todo el reino con escasas víctimas. Sin embargo el ejército imperial se reconstituyó con rapidez, formando unas tropas de 30.000 hombres bien pertrechadas, entre ellas muchos de los comuneros rendidos para redimir su pena. El general Asparrots, en vez de consolidar el reino, se dirigió a sitiar Logroño, con lo que los navarro-gascones sufrieron una severa derrota en la sangrienta Batalla de Noáin, dejando el control de Navarra en manos de España. Por otra parte, en el frente de guerra de Italia, fue un desastre para Francia, que sufrió importantes derrotas en Bicoca (1522), Pavía (1525) —en la que Francisco I y Enrique II fueron capturados— y Landriano (1529) antes de que Francisco I claudicase y dejase Milán en manos españolas una vez más. La victoria de Carlos I en la Batalla de Pavía, 1525, sorprendió a muchos italianos y alemanes, al demostrar su empeño en conseguir el máximo poder posible. El Papa Clemente VII cambió de bando y unió sus fuerzas con Francia y los emergentes estados italianos contra el Emperador, en la Guerra de la Liga de Cognac. La Paz de Barcelona, firmada entre Carlos I y el Papa en 1529, estableció una relación más cordial entre los dos gobernantes y de hecho nombraba a España como defensora de la causa católica y reconocía a Carlos como Rey de Lombardía en recompensa por la intervención española contra la rebelde República de Florencia. En 1528, el gran almirante Andrea Doria se alió con el Emperador para desalojar a Francia y restaurar la independencia genovesa. Esto abrió una nueva perspectiva: en este año se produce el primer préstamo de los bancos genoveses a Carlos I. La colonización americana seguía mientras imparable. Santa Fe de Bogotá fue fundada durante la década de 1530 y Juan de Garay fundó Buenos Aires en 1536. En la década de 1540, Francisco de Orellana exploraba la selva y llegó al Amazonas. En 1541, Pedro de Valdivia, continuó las exploraciones de Diego de Almagro desde Perú, e instauró la Capitanía General de Chile. Ese mismo año, se terminó de conquistar el Imperio muisca, que ocupaba el centro de Colombia,. Como consecuencia de la defensa que la Escuela de Salamanca y Bartolomé de las Casas hicieron de los nativos, España se dio relativa prisa en hacer leyes para protegerlos en sus colonias americanas. Las Leyes de Burgos de 1512 fueron sustituidas por las Leyes Nuevas de Indias de 1542. Sin embargo, a menudo fue muy difícil llevar estas leyes a la práctica, una pauta que siguieron otras naciones europeas. En 1543, Francisco I de Francia anunció una alianza sin precedentes con el sultán otomano Solimán el Magnífico, para ocupar la ciudad de Niza, bajo control español. Enrique VIII de Inglaterra, que guardaba más rencor contra Francia que contra el Emperador, a pesar de la oposición de éste al divorcio de Enrique con su tía, se unió a este último en su invasión de Francia. Aunque las tropas imperiales sufrieron alguna derrota como la de Cerisoles, el Emperador consiguió que Francia aceptara sus condiciones. Los austriacos, liderados por el hermano pequeño del Emperador Carlos, continuaron luchando contra el Imperio otomano por el Este. Mientras, Carlos I se preocupó de solucionar un viejo problema: la Liga de Esmalcalda. La Liga tenía como aliados a los franceses, y los esfuerzos por socavar su influencia en Alemania fueron rechazados. La derrota francesa en 1544 rompió su alianza con los protestantes y Carlos I se aprovechó de esta oportunidad. Primero intentó el camino de la negociación en el Concilio de Trento en 1545, pero los líderes protestantes, sintiéndose traicionados por la postura de los católicos en el Concilio, fueron a la guerra encabezados por Mauricio de Sajonia. En respuesta, Carlos I invadió Alemania a la cabeza de un ejército hispano-holandés. Confiaba en restaurar la autoridad imperial. El emperador en persona infligió una decisiva derrota a los protestantes en la histórica Batalla de Mühlberg en 1547. En 1555 firmó la Paz de Augsburgo con los estados protestantes, lo que restauró la estabilidad en Alemania bajo el principio de Cuius regio, eius religio («Quien tiene la región impone la religión»), una posición impopular entre el clero italiano y español. El compromiso de Carlos en Alemania otorgó a España el papel de protector de la causa católica de los Habsburgo en el Sacro Imperio romano. Mientras, el Mediterráneo se convirtió en campo de batalla contra los turcos, que alentaban a piratas como Barbarroja. Carlos I prefirió eliminar a los otomanos a través de la estrategia marítima, mediante ataques a sus asentamientos en los territorios venecianos del este del Mediterráneo. Sólo como respuesta a los ataques en la costa de Levante española se involucró personalmente el Emperador en ofensivas en el continente africano con expediciones sobre Túnez, Bona (1535) y Argel (1541), por el Sudeste Asiático se consolidaba el dominio español en el archipiélago de las Filipinas (nombradas así en honor a Felipe II) e islas adyacentes (Borneo, Molucas - fortaleza de Tidore-, fuertes en la isla de Formosa y anexos en las ya oceaníacas Palaos, Marianas, Carolinas y Ralicratac etc). [editar] De San Quintín a Lepanto (1556–1571) El Emperador Carlos repartió sus posesiones entre su único hijo legítimo, Felipe II, y su hermano Fernando (al que dejó el Imperio de los Habsburgo). Para Felipe II, Castilla fue la base de su imperio, pero la población de Castilla nunca fue lo suficientemente grande para proporcionar los soldados necesarios para sostener el Imperio. Tras el matrimonio del Rey con María Tudor, Inglaterra y España fueron aliados. España no consiguió tener paz al llegar al trono el agresivo Enrique II de Francia en 1547, que inmediatamente reanudó los conflictos con España. Felipe II prosiguió la guerra contra Francia, aplastando al ejército francés en la Batalla de San Quintín, en Picardía, en 1558 y derrotando a Enrique de nuevo en la Batalla de Gravelinas. La Paz de Cateau-Cambrésis, firmada en 1559, reconoció definitivamente las reclamaciones españolas en Italia. En las celebraciones que siguieron al Tratado, Enrique II murió a causa de una herida producida por un trozo de madera de una lanza. Francia fue golpeada durante los siguientes años por una guerra civil que ahondó en las diferencias entre católicos y protestantes dando a España ocasión de intervenir en favor de los católicos y que le impidió competir con España y la Casa de Habsburgo en los juegos de poder europeos. Liberados de la oposición francesa, España vio el apogeo de su poder y de su extensión territorial en el periodo entre 1559 y 1643. La bancarrota de 1557 supuso la inauguración del consorcio de los bancos genoveses, lo que llevó al caos a los banqueros alemanes y acabó con la preponderancia de los Fúcares como financieros del Estado español. Los banqueros genoveses suministraron a los Habsburgo crédito fluido e ingresos regulares. Mientras tanto la expansión ultramarina continuaba: Florida fue colonizada en 1565 por Pedro Menéndez de Avilés al fundar San Agustín, y al derrotar rápidamente un intento ilegal del capitán francés Jean Ribault y 150 hombres de establecer un puesto de aprovisionamiento en el territorio español. San Agustín se convirtió rápidamente en una base estratégica de defensa para los barcos españoles llenos de oro y plata que regresaban desde los dominios de las Indias. En Asia, el 27 de abril de 1565, se estableció el primer asentamiento en Filipinas por parte de Miguel López de Legazpi y se puso en marcha la ruta de los Galeones de Manila (Nao de la China). Manila se fundó en 1572. Después del triunfo de España sobre Francia y el comienzo de las guerras de religión francesas, la ambición de Felipe II aumentó. En el Mediterráneo el Imperio otomano había puesto en entredicho la hegemonía española, perdiéndose Trípoli (1531) y Bugía (1554) mientras la piratería berberisca y otomana se recrudecía. En 1565, sin embargo, el auxilio español a los sitiados Caballeros de San Juan salvó Malta, infligiendo una severa derrota a los turcos. La muerte de Solimán el Magnífico y su sucesión por parte del menos capacitado Selim II, envalentonó a Felipe II y éste declaró la guerra al mismo Sultán. En 1571, la Santa Liga, formada por Felipe II, Venecia y el Papa Pío V, se enfrentó al Imperio otomano, con una flota conjunta mandada por Don Juan de Austria, hijo ilegítimo de Carlos I, que aniquiló la flota turca en la decisiva Batalla de Lepanto. La derrota acabó con la amenaza turca en el Mediterráneo e inició un periodo de decadencia para el Imperio otomano. Esta batalla aumentó el respeto hacia España y su soberanía fuera de sus fronteras y el Rey asumió la carga de dirigir la Contrarreforma. [editar] El Reino en dificultades (1571–1598) El tiempo de alegría en Madrid duró poco. En 1566, los calvinistas habían iniciado una serie de revueltas en los Países Bajos que provocaron que el rey enviase al Duque de Alba a la zona. En 1568, Guillermo I de Orange-Nassau encabezó un intento fallido de echar al Duque de Alba del país. Estas batallas se consideran como el inicio de la Guerra de los Ochenta Años, que concluyó con la independencia de las Provincias Unidas. Felipe II, que había recibido de su padre la herencia de los territorios de la Casa de Borgoña (Países Bajos y Franco Condado), para que la poderosa Castilla defendiese de Francia el Imperio, se vio obligado a restaurar el orden y mantener su dominio sobre estos territorios. En 1572, un grupo de navíos holandeses rebeldes conocidos como los watergeuzen, tomaron varias ciudades costeras, proclamaron su apoyo a Guillermo I y rechazaron el gobierno español. Para España la guerra se convirtió en un asunto sin fin. En 1574, los Tercios de Flandes, bajo el mando de Luis de Requesens, fueron vencidos en el Asedio de Leiden después de que los holandeses rompieran los diques, causando inundaciones masivas. En 1576, abrumado por los costes del mantenimiento de un ejército de 80.000 hombres en los Países Bajos y de la inmensa flota que venció en Lepanto, unidos a la creciente amenaza de la piratería en el Atlántico y especialmente a los naufragios que reducían las llegadas de dinero de las colonias americanas, Felipe II se vio obligado a declarar una suspensión de pagos (que fue interpretada como bancarrota). El ejército se amotinó no mucho después, apoderándose de Amberes y saqueando el sur de los Países Bajos, haciendo que varias ciudades, que hasta entonces se habían mantenido leales, se unieran a la rebelión. Los españoles eligieron la vía de la negociación y consiguieron pacificar la mayor parte de las provincias del sur con la Unión de Arras en 1579. Este acuerdo requería que todas las tropas españolas abandonasen aquellas tierras, lo que fortaleció la posición de Felipe II cuando en 1580 murió sin descendientes directos el último miembro de la familia real de Portugal, el cardenal Enrique I de Portugal. El Rey de España, hijo de Isabel de Portugal y por tanto nieto del rey Manuel I hizo valer su reclamación al trono portugués, y en junio envió al Duque de Alba y su ejército a Lisboa para asegurarse la sucesión. El otro pretendiente, Don Antonio, se replegó a las Azores, donde la armada de Felipe terminó de derrotarle. La unificación temporal de la Península Ibérica puso en manos de Felipe II el imperio portugués, es decir, la mayor parte de los territorios explorados del Nuevo Mundo además de las colonias comerciales en Asia y África. En 1582, cuando el Rey devolvió la corte a Madrid desde Lisboa, donde estaba asentada temporalmente para pacificar su nuevo reino, se produjo la decisión de fortalecer el poderío naval español. España estaba todavía renqueante de la bancarrota de 1576. En 1584, Guillermo I de Orange-Nassau fue asesinado por un católico trastornado. Se esperaba que la muerte del líder popular de la resistencia significara el fin de la guerra, pero no fue así. En 1586, la reina Isabel I de Inglaterra envió apoyo a las causas protestantes en los Países Bajos y Francia, y Sir Francis Drake lanzó ataques contra los los puertos y barcos mercantes españoles en el Caribe y el Pacífico, además de un ataque especialmente agresivo contra el puerto de Cádiz. En 1588, confiando en acabar con los entrometimientos de Isabel I, Felipe II envió la «Armada Invencible» a atacar a Inglaterra. La resistencia de la flota inglesa, una serie de fuertes tormentas, problemas de coordinación entre los ejércitos implicados e importantes fallos logísticos en los aprovisionamientos que la flota había de hacer en los Países Bajos provocaron la derrota de la Armada española. No obstante, la derrota del contraataque inglés contra España, dirigido por Drake y Norris en 1589, marcó un punto de inflexión en la Guerra anglo-española a favor de España. A pesar de la derrota de la Gran Armada, la flota española siguió siendo la más fuerte en los mares de Europa durante años, a pesar de que en 1639, fue derrotada por los holandeses en la batalla naval de las Dunas, cuando una visiblemente exhausta España empezaba a debilitarse. España se involucró en las guerras de religión francesas tras la muerte de Enrique II. En 1589, Enrique III de Francia, el último del linaje de los Valois, murió a las puertas de París. Su sucesor, Enrique IV de Francia y III de Navarra, el primer Borbón rey de Francia, fue un hombre muy habilidoso, consiguiendo victorias clave contra la Liga Católica en Arques (1589) y en Ivry (1590). Comprometidos con impedir que Enrique IV tomara posesión del trono francés, los españoles dividieron su ejército en los Países Bajos e invadieron Francia en 1590. Implicada en múltiples frentes, la potencia hispana no pudo imponer su política en el país galo y finalmente se llegó a un acuerdo en la Paz de Vervins. [editar] «Dios es español» (1598–1626) Pese a que actualmente sabemos que la economía española estaba minada y que su poderío se debilitaba, el Imperio seguía siendo con mucho el poder más fuerte. Tanto es así que podía librar enfrentamientos con Inglaterra, Francia y los Países Bajos al mismo tiempo. Este poderío lo confirmaban el resto de pueblos europeos; así el hugonote francés Duplessis-Mornay, por ejemplo, escribió tras el asesinato de Guillermo de Orange a manos de Balthasar Gérard: Se ha mostrado en varias obras literarias y especialmente en películas el agobio causado por la continua piratería contra sus barcos en el Atlántico y la consecuente disminución de los ingresos del oro de las Indias. Sin embargo, investigaciones más profundas indican que esta piratería realmente consistía en varias decenas de barcos y varios cientos de piratas, siendo los primeros de escaso tonelaje, por lo que no podían enfrentarse con los galeones españoles, teniéndose que conformar con pequeños barcos o los que pudieran apartarse de la flota. En segundo lugar está el dato según el cual, durante el siglo XVI, ningún pirata ni corsario logró hundir galeón alguno; además de unas 600 flotas fletadas por España (dos por año durante unos 300 años) sólo dos cayeron en manos enemigas y ambas por marinas de guerra no por piratas ni corsarios. Los ataques corsarios en todo caso, entre los cuales destacó Francis Drake causaron serios problemas de seguridad tanto para las flotas como para los puertos, lo que obligó al establecimiento de un sistema de convoys así como al incremento exponencial en gastos defensivos destinados al entrenamiento de milicias y a la construcción de fortificaciones. Sin embargo fueron las inclemencias meteorológicas las que bloquearon con mayor gravedad todo el comercio entre América y Europa. Más grave era la piratería mediterránea, perpetrada por berberiscos, que tenía un volumen diez o más veces superior a la atlántica y que arrasó toda la costa mediterránea así como a las Canarias, bloqueando a menudo las comunicaciones con este Archipiélago y con las posesiones en Italia. Pese a todos los ingresos provenientes de América, España se vio forzada a declararse en bancarrota en 1596. El sucesor de Felipe II, Felipe III, subió al trono en 1598. Era un hombre de inteligencia limitada y desinteresado por la política, prefiriendo dejar a otros tomar decisiones en vez de tomar el mando. Su valido fue el Duque de Lerma, quien nunca tuvo interés por los asuntos de su país aliado, Austria. Los españoles intentaron librarse de los numerosos conflictos en lo que estaban involucrados, primero firmando la Paz de Vervins con Francia en 1598, reconociendo a Enrique IV (católico desde 1593) como Rey de Francia, y restableciendo muchas de las condiciones de la Paz de Cateau-Cambrésis. Con varias derrotas consecutivas y una guerra de guerrillas inacabable contra los católicos apoyados por España en Irlanda, Inglaterra aceptó negociar en 1604, tras la ascensión al trono del Estuardo Jacobo I. La paz con Francia e Inglaterra implicó que España pudiera centrar su atención y energías para restituir su dominio en las provincias holandesas. Los holandeses, encabezados por Mauricio de Nassau, el hijo de Guillermo I, tuvieron éxito en la toma de algunas ciudades fronterizas en 1590, incluyendo la fortaleza de Breda. A esto se sumaron las victorias ultramarinas holandesas que ocuparan las colonias portuguesas (y por tanto españolas) en Oriente, tomando Ceilán (1605), así como otras Islas de las Especias (entre 1605 y 1619), estableciendo Batavia como centro de su imperio en Oriente. Después de la paz con Inglaterra, Ambrosio Spinola, como nuevo general al mando de las fuerzas españolas, luchó tenazmente contra los holandeses. Spinola era un estratega de una capacidad similar a la de Mauricio, y únicamente la nueva bancarrota de 1607 evitó que conquistara los Países Bajos. Atormentados por unas finanzas ruinosas, en 1609 se firmó la Tregua de los Doce Años entre España y las Provincias Unidas. La Pax Hispanica era un hecho. España tuvo una notable recuperación durante la tregua, ordenando su economía y esforzándose por recuperar su prestigio y estabilidad antes de participar en la última guerra en que actuaría como potencia principal. Estos avances se vieron ensombrecidos por la expulsión de los moriscos entre 1611 y 1614 que dañaron gravemente a la Corona de Aragón, privando al imperio de una importante fuente de riqueza. Actualmente la opinión de los historiadores es casi unánime respecto al error de involucrarse en guerras europeas por la única razón de que los reinos heredados debían transmitirse íntegros. Sin embargo esta postura también existía en aquellos años. Así un procurador en cortes escribió: En 1618 el Rey reemplazó a Spinola por Baltasar de Zúñiga, veterano embajador en Viena. Éste pensaba que la clave para frenar a una Francia que resurgía y eliminar a los holandeses era una estrecha alianza con los Habsburgo austriacos. Ese mismo año comenzando con la Defenestración de Praga, Austria y el Emperador Fernando II se embarcaron en una campaña contra Bohemia y la Unión Protestante. Zúñiga animó a Felipe III a que se uniera a los Habsburgo austriacos en la guerra, y Ambrosio Spinola fue enviado en cabeza de los Tercios de Flandes a intervenir. De esta manera, España entró en la Guerra de los Treinta Años. En 1621 el inofensivo y poco eficaz Felipe III murió y subió al trono su hijo Felipe IV. Al año siguiente, Zúñiga fue sustituido por Gaspar de Guzmán, más conocido por su título de Conde-Duque de Olivares, un hombre honesto y capaz, que creía que el centro de todas las desgracias de España eran las Provincias Unidas. Ese mismo año se reanudó la guerra con los Países Bajos. Los bohemios fueron derrotados en la Batalla de la Montaña Blanca en 1621, y más tarde en Stadtlohn en 1623. Mientras, en los Países Bajos, Spinola tomó la fortaleza de Breda en 1625. La intervención de Cristián IV de Dinamarca en la guerra inquietó a muchos —Cristian IV era uno de los pocos monarcas europeos que no tenía problemas económicos—, pero las victorias del general imperial Albrecht von Wallenstein sobre los daneses en la Batalla del puente de Dessau y de nuevo en Lutter, ambas en 1626, eliminaron tal amenaza. Había esperanza en Madrid acerca de que los Países Bajos pudiesen ser reincorporados al Imperio, y tras la derrota de los daneses, los protestantes en Alemania parecían estar acabados. Francia estaba otra vez envuelta en sus propias inestabilidades (el asedio de La Rochelle comenzó en 1627) y la superioridad de España parecía irrefutable. El Conde-Duque de Olivares afirmó «Dios es español y está de parte de la nación estos días», y muchos de los rivales de España parecían estar infelizmente de acuerdo. [editar] El camino a Rocroi (1626–1643) Olivares era un hombre avanzado para su tiempo y se dio cuenta de que España necesitaba una reforma que a su vez necesitaba de la paz. La destrucción de las Provincias Unidas se añadió a sus necesidades, ya que detrás de cualquier ataque a los Habsburgo había dinero holandés. Spinola y el ejército español se concentraron en los Países Bajos y la guerra pareció marchar a favor de España, retomándose Breda. En ultramar se combatió también a la flota holandesa, que amenazaba las posesiones españolas. Así, la presencia holandesa en Taiwán y su amenaza sobre las Filipinas llevó a la ocupación del norte de la isla, fundándose la ciudad de Santísima Trinidad (actual Keelung) en el año 1626 y Castillo (actual Tamsui) en 1629. 1627 acarreó el derrumbamiento de la economía castellana. Los españoles habían devaluado su moneda para pagar la guerra y la inflación explotó en España como antes lo había hecho en Austria. Hasta 1631, en algunas partes de Castilla se comerció con el trueque, debido a la crisis monetaria, y el gobierno fue incapaz de recaudar impuestos del campesinado de las colonias. Los ejércitos españoles en Alemania optaron por pagarse a sí mismos. Olivares fue culpado por una vergonzosa e infructuosa guerra en Italia. Los holandeses habían convertido su flota en una prioridad durante la Tregua de los Doce Años y amenazaron el comercio marítimo español, del cual España era totalmente dependiente tras la crisis económica; en 1628 los holandeses acorralaron a la Flota de Indias provocando el Desastre de Matanzas, el cargamento de metales preciosos que era fundamental para el sostenimiento del esfuerzo bélico del Imperio fue capturado y la flota que lo transportaba totalmente destruida, con parte de las riquezas obtenidas los holandeses iniciaron una exitosa invasión de Brasil. La Guerra de los Treinta Años también se agravó cuando, en 1630, Gustavo II Adolfo de Suecia desembarcó en Alemania para socorrer el puerto de Stralsund, último baluarte continental de los alemanes beligerantes contra el Emperador. Gustavo II Adolfo marchó hacia el sur y obtuvo notables victorias en Breitenfeld y Lützen, atrayendo numerosos apoyos para los protestantes allá donde iba. La situación para los católicos mejoró con la muerte de Gustavo II Adolfo precisamente en Lützen en 1632 y la victoria en la Batalla de Nördlingen en 1634. Desde una posición de fuerza, el Emperador intentó pactar la paz con los estados hastiados de la guerra en 1635. Muchos aceptaron, incluidos los dos más poderosos: Brandeburgo y Sajonia. Francia se perfiló entonces como el mayor problema. Paralelamente, la Guerra de Sucesión de Mantua, en Italia, dio una nueva victoria a España, consolidándose su presencia en Italia. El Cardenal Richelieu había sido un gran aliado de los holandeses y los protestantes desde el comienzo de la guerra, enviando fondos y equipamiento para intentar fragmentar la fuerza de los Habsburgo en Europa. Richelieu decidió que la Paz de Praga, recientemente firmada, era contraria a los intereses de Francia y declaró la guerra al Sacro Imperio Romano Germánico y a España dentro del periodo establecido de paz. Las fuerzas españolas, más experimentadas, obtuvieron éxitos iniciales: Olivares ordenó una campaña relámpago en el norte de Francia desde los Países Bajos españoles, confiando en acabar con el propósito del rey Luis XIII y derrocar a Richelieu. En 1636, las fuerzas españolas avanzaron hacia el sur hasta llegar a Corbie, amenazando París y quedando muy cerca de terminar la guerra a su favor. Después de 1636, Olivares tuvo miedo de provocar otra bancarrota y el ejército español no avanzó más. En la derrota naval de las Dunas en 1639, la flota española fue aniquilada por la armada holandesa, y los españoles se encontraron incapaces de abastecer a sus tropas en los Países Bajos. En 1643 el ejército de Flandes, que constituía lo mejor de la infantería española, se enfrentó a un contraataque francés en Rocroi liderado por Luis II de Borbón, Príncipe de Condé. Aunque fuentes francesas decimonónicas y sobre todo las fuentes originales, siempre informaron de que los españoles, liderados por Francisco de Melo, no fueron ni mucho menos arrasados, la propaganda gala logró un notable éxito mitificando aquella victoria. La infantería española fue seriamente dañada pero no destruida, mil muertos y dos mil heridos de un total de seis mil soldados de los tercios, los tercios resistieron tres ataques conjuntos de la infantería, artillería y caballería francesas sin perder la integridad. Agotados ambos bandos, se acabó negociando la rendición y el asedio fue levantado. La batalla tuvo pocas repercusiones a corto plazo, pero un impacto tremendo a nivel propagandístico. La gran habilidad del cardenal Mazarino para manejar esa victoria logró dañar la reputación de los Tercios de Flandes, creando un mito que aún permanece; el de una victoria en la que, para saber el número de enemigos al que se enfrentaron, los franceses sólo tenían que Contar los muertos. Tradicionalmente, los historiadores señalan la Batalla de Rocroi como el fin del dominio español en Europa y el cambio del transcurso de la Guerra de los treinta años favorable a Francia. [editar] Últimos años de supremacía [editar] Sublevaciones internas, pérdida de la Guerra de los Treinta Años y once años más de guerra con Francia (1640–1665) Durante el reinado de Felipe IV y concretamente a partir de 1640 hubo múltiples secesiones y sublevaciones de los distintos territorios que se encontraban bajo su cetro. Entre ellas, la guerra de Separación de Portugal, la rebelión de Cataluña (ambos conflictos iniciados en 1640), la conspiración de Andalucía (1641) y los distintos incidentes acaecidos en Navarra, Nápoles y Sicilia a finales de la década de 1640. A estos hechos se sumaban los distintos frentes extrapeninsulares: la guerra de los Países Bajos (reanudada en 1621 tras expirar la Tregua de los Doce Años) y la guerra de los Treinta Años. A su vez, el enfrentamiento con Francia en esta última (desde 1635) quedó conectado con el problema catalán. Portugal se había rebelado en 1640 bajo el liderazgo de Juan de Braganza, pretendiente al trono. Éste había recibido un apoyo general de pueblo portugués, y los españoles que tenían múltiples frentes abiertos fueron incapaces de responder. Españoles y portugueses mantuvieron un estado de paz de facto entre 1641 y 1657. Cuando Juan IV murió, los españoles intentaron luchar por Portugal contra su hijo Alfonso VI de Portugal, pero fueron derrotados en la batalla de Ameixial (1663) y en la batalla de Montes Claros (1665), lo que llevó a España a reconocer la independencia portuguesa en 1668. En 1648 los españoles firmaron la paz con los holandeses y reconocieron la independencia de las Provincias Unidas en la Paz de Westfalia, que acabó al mismo tiempo con la Guerra de los Ochenta Años y la Guerra de los Treinta Años. A esto le siguió la expulsión de Taiwán y la pérdida de Tobago, Curaçao y otras islas en el mar Caribe. La guerra con Francia continuó once años más, ya que Francia quería acabar totalmente con España y no darle la oportunidad de que se recuperara. La economía española estaba tan debilitada que el Imperio era incapaz de hacerle frente. La sublevación de Nápoles fue sofocada en 1648 y la de Cataluña en 1652 y además se obtuvo una victoria contra los franceses en la batalla de Valenciennes (1656, última de las victorias españolas), pero el fin efectivo de la guerra vino en la batalla de las Dunas (o de Dunquerque) en 1658, en la que el ejército francés bajo el mando del vizconde de Turenne y con la ayuda de un importante ejército inglés, derrotó a los restos de los Tercios de Flandes. España aceptó firmar la Paz de los Pirineos en 1659, en la que cedía a Francia el Rosellón, la Cerdaña y algunas plazas de los Países Bajos como Artois. Además se pactó el matrimonio de una infanta española con Luis XIV. En los últimos años del reinado de Felipe IV, concluidos los grandes conflictos, Felipe IV pudo concentrarse en el frente portugués. Sin embargo, ya era demasiado tarde. Meses antes de su muerte (ocurrida en Madrid, el 17 de septiembre de 1665), la derrota en la batalla de Villaviciosa (17 de junio) permitía vaticinar la pérdida de Portugal. La situación en España no era más halagüeña, y la crisis humana, material y social afectaba profundamente a las regiones del interior. España tenía un inmenso imperio en ultramar (ahora reducido por la separación de Portugal y su imperio así como por ataques franceses e ingleses), pero Francia era ahora la primera potencia en Europa. [editar] El Imperio con el último Habsburgo (1665–1700) A la muerte de Felipe IV, su hijo Carlos II tenía sólo cuatro años, por lo que su madre Mariana de Austria gobernó como regente. Ésta acabó por entregarle las tareas de gobierno a un valido, el padre Nithard, un jesuita austriaco. El reinado de Carlos II puede dividirse en dos partes. La primera abarcaría de 1665 a 1679 y estaría caracterizada por el letargo económico y las luchas de poder entre los validos del Rey, el padre Nithard y Fernando de Valenzuela, con el hijo ilegítimo de Felipe IV, Don Juan José de Austria. Éste último dio un golpe de Estado en 1677 que obligó al monarca a expulsar a Nithard y a Valenzuela del gobierno. La segunda parte comenzaría en 1680 con la toma de poder del Duque de Medinaceli como valido. Se propuso una nueva política económica devaluando la moneda, lo que permitió acabar con las subidas de precios y ayudó a recuperar lentamente la economía. En 1685, llegó al poder el Conde de Oropesa, que propuso un presupuesto fijo para los gastos de la Corte como medio para evitar nuevas bancarrotas. A lo largo de todo su reinado las continuas guerras contra Francia mermaron los dominios hispánicos en Europa y en América, en este contexto se sitúa entre otros el Tratado de Ryswick por el que se produce la partición de la isla de La Española entre Francia y España Las últimas décadas del siglo XVII vieron una decadencia y estancamiento totales en España; mientras el resto de Europa se embarcaba en tremendos cambios en los gobiernos y las sociedades —la Revolución de 1688 en Inglaterra y el reinado del Rey Sol en Francia—, España continuaba a la deriva. La burocracia que se había constituido alrededor de Carlos I y Felipe II demandaba un monarca fuerte y trabajador; la debilidad y dejadez de Felipe III y Felipe IV contribuyeron a la decadencia española. Carlos II era retrasado e impotente, y murió sin un heredero en 1700. La historiografía moderna tiende a ser más condescendiente con Carlos II y sus limitaciones, haciendo ver que el Rey, pese a estar en el límite de la normalidad mental, era consciente de la responsabilidad que tenía, la situación de codicia que vivía su imperio y la idea de majestad que siempre trató de mantener. Esto lo demostró en su testamento que, según la canción popular, fue su mejor obra; en él declaraba: [editar] El Imperio de los Borbones: Reforma y recuperación (1713–1806) [editar] El cambio de dinastía El nuevo rey no fue excesivamente bien recibido en España, aparte de los retrasos en su entrada en Madrid por el mal tiempo y las continuas recepciones, los cortesanos comenzaron a ver que era abúlico, casto, piadoso, muy seguidor de los deseos de su confesor y melancólico, redactándole una coplilla: Pero Felipe V no tenía intención de acaparar España para él y sus allegados como pretendió hacer Felipe el Hermoso, él quería ser un buen monarca pese a las muchas diferencias que tenía con su nuevo pueblo. Tanto es así que tras el famoso discurso que pronunció el marqués de Castelldosrius, embajador de España en Francia, Felipe no comprendió nada, ni siquiera la famosa frase «Ya no hay Pirineos»; porque no sabía español y fue su abuelo Luis XIV quien debió interceder por él; pero al finalizar su réplica al embajador, el Rey Sol le dijo al futuro rey «Sed un buen español». Aquel joven de 17 años cumplió toda su vida con aquel mandato. El deseo de las otras potencias por España y sus posesiones no podía quedar zanjado con el testamento real. Por lo que los confrontamientos eran casi inevitables; el Archiduque Carlos de Austria no se resignó, lo que dio lugar a la Guerra de Sucesión (1702–1713). Esta guerra y las negligencias cometidas en ella llevaron a nuevas derrotas para las armas españolas, llegando incluso al propio territorio peninsular. Así se perdió Orán, Menorca y la más dolorosa y prolongada: Gibraltar, donde había únicamente 50 españoles defendiéndolo contra la flota anglo-holandesa. Felipe V no estaba preparado para dirigir el imperio más grande de aquel momento y él lo sabía; pero también sabía rodearse de las personas más preparadas de su época. Así los monarcas Borbones y los hombres que vinieron con ellos trajeron un proyecto para el Imperio español y un deseo de fundirse con él; por ejemplo Alejandro Malaspina decía que se sentía «Un italiano en España y un español en Italia», Carlos III mandó esculpir estatuas de todos los reyes y dignatarios españoles desde los visigodos como heredero que se sentía de ellos, el marqués de Esquilache se molestaba cuando los nobles españoles no le tuteaban como era la costumbre o, por las tardes, tomaba chocolate, tradición que diferenciaba a la corte española de otras europeas; pero el más claro quizá fuese Felipe V delante de su abuelo Luis XIV, cuando tenía ante sí una posibilidad en el futuro de volver a Francia como rey de un país en auge en lugar de otro en decadencia como era España, dicen que respondió: En el Tratado de Utrecht (11 de abril de 1713), las potencias europeas decidían cuál iba a ser el futuro de España en cuanto al equilibrio de poder. El nuevo rey de la casa de Borbón, Felipe V, mantuvo el imperio de ultramar, pero cedió Sicilia y parte del Milanesado a Saboya; y Gibraltar y Menorca a Inglaterra y los otros territorios continentales (los Países Bajos españoles, Nápoles, Milán y Cerdeña) a Austria. Además significó la separación definitiva de las coronas de Francia y España, y la renuncia de Felipe V a sus derechos sobre el trono francés. Con esto, el Imperio le daba la espalda a los territorios europeos. Asimismo, se garantizaba a Inglaterra el tráfico de esclavos durante treinta años («asiento de negros»). [editar] La reforma del Imperio Con el monarca Borbón se modificó toda la organización territorial del Estado con una serie de decretos llamados Decretos de Nueva Planta eliminándose fueros y privilegios de los antiguos reinos peninsulares y unificándose todo el Estado Español al dividirlo en provincias llamadas Capitanías Generales a cargo de algún oficial y casi todas ellas gobernadas con las mismas leyes; con esto se consiguió homogenizar y centralizar el Estado Español utilizando el modelo territorial de Francia. Por otra parte con Felipe V llegaron ideas mercantilistas francesas basadas en una monarquía centralizada, puesta en funcionamiento en América lentamente. Sus mayores preocupaciones fueron romper el poder de la aristocracia criolla y también debilitar el control territorial de la Compañía de Jesús: los jesuitas fueron expulsados de la América española en 1767. Además de los ya establecidos consulados de Ciudad de México y Lima, se estableció el de Vera Cruz. Entre 1717 y 1718 las instituciones para el gobierno de las Indias, el Consejo de Indias y la Casa de la Contratación, se trasladaron de Sevilla a Cádiz, que se convirtió en el único puerto de comercio con las Américas. Los órganos ejecutivos fueron reformados creando las secretarías de estado que serían el embrión de los ministerios. Se reformó el sistema de aduanas y aranceles y el contributivo, se creó el catastro (pese a no llegar a reformarse totalmente la política contributiva) se reestructuró el Ejército de Tierra en regimientos en lugar de en tercios...; pero quizá el gran logro fue la unificación de las distintas flotas y arsenales en la Armada. A estas reformas se dedicaron hombres como José Patiño, José Campillo o Zenón de Somodevilla, que fueron ejemplos de meritocracia y algunos de los mejores expertos en material naval de su época. A estas reformas le siguió una nueva política expansionista que buscaba recuperar las posiciones perdidas. Así, en 1717 la armada española recobró Cerdeña y Sicilia, que tuvo que abandonar pronto ante la coalición de Austria, Francia, Gran Bretaña y Holanda, que vencieron en Cabo Pessaro. Sin embargo la diplomacia española, apoyada por los Pactos de Familia con sus parientes franceses, lograría que la corona del Reino de las Dos Sicilias recayera en el segundo hijo del rey español. La nueva rama dinástica sería conocida posteriormente como Borbón-Dos Sicilias. [editar] Las guerras coloniales durante el siglo XVIII Una de las victorias españolas más importantes de todo el periodo colonial en América, y sin duda la más trascendente del Siglo XVIII, fue la de la Batalla de Cartagena de Indias en 1741 (ver Guerra de la Oreja de Jenkins) en la que una colosal flota de 186 buques ingleses con 23.600 hombres a bordo atacaron el puerto español de Cartagena de Indias (hoy Colombia). Esta acción naval fue la más grande de la historia de la marina inglesa, y la segunda más grande de todos los tiempos después de la Batalla de Normandía. Tras dos meses de intenso fuego de cañón entre los buques ingleses y las baterías de defensa de la Bahía de Cartagena y del Fuerte de San Felipe de Barajas, los asaltantes se batieron en retirada tras perder 50 navíos y 18.000 hombres. La acertada estrategia del gran almirante español Blas de Lezo fue determinante para contener el ataque inglés y lograr una victoria que supuso la prolongación de la supremacía naval española hasta principios del siglo XIX. Tras la derrota, los ingleses prohibieron la difusión de la noticia y la censura fue tan tajante que pocos libros de historia ingleses contienen referencias a esta trascendental contienda naval. Incluso en nuestros días poco se sabe de esta gran batalla, frente al muy conocido episodio de Trafalgar o incluso al de la Armada invencible. España también se enfrentó con Portugal por la Colonia del Sacramento en el actual Uruguay, que era la base del contrabando británico por el Río de la Plata. En 1750 Portugal cedió la colonia a España a cambio de siete de las treinta reducciones guaraníes de los jesuitas en la frontera con Brasil. Los españoles tuvieron que expulsar a los jesuitas, generando un conflicto con los guaraníes que duró once años. El desarrollo del comercio naval promovido por los Borbones en América fue interrumpido por la flota británica durante la Guerra de los Siete Años (1756–1763) en la que España y Francia se enfrentaron a Gran Bretaña y Portugal por conflictos coloniales. Los éxitos españoles en el norte de Portugal se vieron eclipsados por la toma inglesa de La Habana y Manila. Finalmente, el Tratado de París (1763) puso fin a la guerra. Con esta paz, España recuperó Manila y La Habana, aunque tuvo que devolver Sacramento. Además Francia entregó a España la Luisiana al oeste del Misisipi, incluida su capital, Nueva Orleáns, y España cedió la Florida a Gran Bretaña. En cualquier caso, el siglo XVIII fue un periodo de prosperidad en el imperio de ultramar gracias al crecimiento constante del comercio, sobre todo en la segunda mitad del siglo debido a las reformas borbónicas. Las rutas de un solo barco en intervalos regulares fueron lentamente reemplazando la antigua costumbre de enviar a las flotas de Indias, y en la década de 1760, había rutas regulares entre Cádiz, La Habana y Puerto Rico, y en intervalos más largos con el Río de la Plata, donde se había creado un nuevo virreinato en 1776. El contrabando, que fue el cáncer del imperio de los Habsburgo, declinó cuando se pusieron en marcha los navíos de registro. En 1777 una nueva guerra con Portugal acabó con el tratado de San Ildefonso, por el que España recobraba Sacramento y ganaba las islas de Annobon y Fernando Poo, en aguas de Guinea, a cambio de retirarse de sus nuevas conquistas en Brasil. Posteriormente, dos hechos conmocionaron la América española y al mismo tiempo demostraron la elasticidad y resistencia del nuevo sistema reformado: el alzamiento de Túpac Amaru en Perú en 1780 y la rebelión en Venezuela. Las dos, en parte, eran reacciones al mayor centralismo de la administración borbónica. En la década de 1780 el comercio interior en el Imperio volvió a crecer y su flota se hizo mucho mayor y más rentable. El fin del monopolio de Cádiz para el comercio americano supuso el renacimiento de las manufacturas españolas. Lo más notable fue el rápido crecimiento de la industria textil en Cataluña, que a finales de siglo mostraba signos de industrialización con una sorprendente y rápida adopción de máquinas mecánicas para hilar, convirtiéndose en la más importante industria textil del Mediterráneo. Esto supuso la aparición de una pequeña pero políticamente activa burguesía en Barcelona. La productividad agraria se mantuvo baja a pesar de los esfuerzos por introducir nueva maquinaria para una clase campesina muy explotada y sin tierras. La recuperación gradual de las guerras se vio de nuevo interrumpida por la participación española en la Guerra de Independencia de los Estados Unidos (1779–1783), en apoyo de los Estados sublevados y los consiguientes enfrentamientos con Gran Bretaña. El Tratado de Versalles de 1783 supuso de nuevo la paz y la recuperación de Florida y Menorca (consolidando la situación, puesto que habían sido recuperadas previamente por España) así como el abandono británico de Campeche y la Costa de los Mosquitos en el Caribe. Sin embargo, España fracasó al intentar recuperar Gibraltar después de un duradero y persistente sitio, y tuvo que reconocer la soberanía británica sobre las Bahamas, donde se habían instalado numerosos partidarios del rey procedentes de las colonias perdidas, y el Archipiélago de San Andrés y Providencia, reclamado por España pero que no había podido controlar. Mientras, con la Convención de Nutka (1791), se resolvió la disputa entre España y Gran Bretaña acerca de los asentamientos británicos y españoles en la costa del Pacífico, delimitándose así la frontera entre ambos países. También en ese año el Rey de España ordenó a Alejandro Malaspina buscar el Paso del Noroeste (Expedición Malaspina). [editar] España hacia 1800 Las reformas económicas e institucionales produjeron sus frutos, militarmente hablando, cuando se derrotó a los ingleses durante la Guerra de la oreja de Jenkins en su intento de conquistar la estratégica plaza de Cartagena de Indias. Como resultado, la España del XVIII fue una potencia de nivel medio en los juegos de poder, sin su antiguo nivel de superpotencia. Su extenso imperio en las Indias le daba una notable relevancia y, aunque era mayor en Europa la importancia de Francia, de Inglaterra o de Austria, aún mantenía la más importante flota del mundo y su moneda era la más fuerte. A pesar de que el imperio español no había recuperado su antiguo esplendor, sí se había rehecho considerablemente de los días oscuros de principios de siglo, en los que estaba a merced de otras potencias. El ser un siglo principalmente pacífico bajo la nueva monarquía, permitió reconstruir y comenzar un largo proceso de modernización de las instituciones y la economía. El declive demográfico del XVII se había invertido, aunque fue necesario incentivar las inmigraciones de otros países europeos, fundamentalmente de alemanes y suizos. Pero todo iba a quedar ensombrecido por el tumulto que iba a ocupar a Europa con el cambio de siglo: las Guerras Revolucionarias Francesas y las Guerras Napoleónicas. [editar] El fin del Imperio global (1808–1898) [editar] La Revolución francesa y las Guerras Napoleónicas Tras la Revolución francesa de 1789, España se unió a los países que se aliaron para combatir la revolución. Un ejército dirigido por el general Ricardos reconquistó el Rosellón, pero apenas unos años después, en 1794 las tropas francesas les expulsaron e invadieron territorio español. El ascenso de Godoy a primer ministro supuso una política de apaciguamiento con Francia: con la paz de Basilea de 1795 se logró la retirada francesa a cambio de la mitad de la Española (lo que hoy en día es Haití). En 1796 el tratado de San Ildefonso supuso la alianza con la Francia napoleónica contra Gran Bretaña, lo que supuso la unión de sus respectivas fuerzas armadas. El combate naval del cabo de San Vicente fue una victoria relativa para los británicos, que no supieron aprovechar, aunque en Cádiz y Santa Cruz de Tenerife la flota británica sufrió sendos fracasos. Lo más reseñable fue la pérdida de Isla Trinidad (1797) y Menorca. En 1802, se firmó la Paz de Amiens, tregua que permitió a España recobrar Menorca. Pronto se reanudaron las hostilidades, desarrollándose el proyecto napoleónico de una invasión a través del Canal de la Mancha. Sin embargo, la destrucción de la flota aliada franco-española en la Batalla de Trafalgar (1805) arruinó el plan y minó la capacidad de España para defender y mantener su imperio. Tras la derrota de Trafalgar, España se encontró sin una Armada capaz de enfrentarse a la inglesa, y se cortó la comunicación efectiva con ultramar. Mientras las sucesivas coaliciones eran derrotadas una y otra vez por Napoleón Bonaparte en el continente, España libró una guerra menor contra Portugal (Guerra de las Naranjas) que le permitió anexionarse Olivenza. En 1800 Francia recobró Luisiana. Cuando Napoleón decretó el Bloqueo Continental, España colaboró con Francia en la ocupación de Portugal, país que desobedeció el bloqueo. Así las tropas francesas entraron en el país, acuartelándose unidades en guarniciones de la frontera. En 1808 Napoleón se aprovechó de las disputas entre el rey español Carlos IV y su hijo, el futuro Fernando VII, y consiguió que estos le cediesen el trono, de modo que España fue tomada por Napoleón sin disparar ni una bala. Entonces se produjo el levantamiento popular del 2 de mayo de 1808. Los españoles rebeldes a Napoleón se desplazaron al sur de España y comenzaron la conocida como Guerra de la Independencia Española que tendría un momento de optimismo con la derrota de los ejércitos franceses en la Batalla de Bailén al mando del general Castaños (la primera derrota de un ejército de Napoleón), que los españoles no supieron aprovechar, pues se desmovilizaron a continuación. El posterior contraataque francés capitaneado por Napoleón restableció la autoridad de su hermano José I de España, al que nombró rey. Los enfrentamientos continuaron, ahora con la aparición de la «guerra de guerrillas». Cuando con la ayuda inglesa España logró expulsar a los franceses, y tras la Batalla de Waterloo, Fernando VII recuperó el trono, tuvo que enfrentarse con la independencia de las colonias. [editar] La independencia de las colonias americanas Después de sucesivas insurrecciones a lo largo de toda la era colonial desde el seno de la propia monarquía se formulan proyectos españoles para la independencia de América, sin embargo la Independencia Hispanoamericana comenzó a desencadenarse cuando emergen las disputas por el trono entre el rey español Carlos IV y su hijo, el futuro Fernando VII, que fueron aprovechadas por Napoleón para intervenir e imponer las llamadas «abdicaciones de Bayona» de 1808, por las cuales ambos renunciaron sucesivamente al trono de España en favor finalmente de José Bonaparte, luego de lo cual Fernando quedó cautivo. De manera que la intervención francesa desencadenó un levantamiento popular conocido como Guerra de la Independencia Española (1808–1814) que trajo incertidumbre sobre cuál era la autoridad efectiva que gobernaba España. Ante la ausencia de una autoridad cierta en España y el cautiverio de Fernando VII, los pueblos hispanoamericanos, muchas veces bajo la dirección de los criollos, comenzaron una serie de insurrecciones desconociendo a las autoridades coloniales, que en las reformas previas habían quedado reducidas a meros agentes de un gobierno ahora en entredicho. El 5 de agosto de 1808 se reunió en Ciudad de México la primera junta revolucionaria ,a la que le siguieron levantamientos en todo el continente para formar juntas de autogobierno. Las autoridades españolas en América y luego el rey Fernando VII al recuperar la corona española en 1814, negaron legitimidad a las juntas de autogobierno americanas.El virrey Fernando de Abascal, y Pablo Morillo jefe de la expedición pacificadora, fueron los principales organizadores de la defensa de la monarquía española. Los movimientos populares de las colonias españolas profundizaron las insurrecciones para enfrentarse abiertamente al rey español en una guerra de alcance continental con el objetivo de establecer estados independientes, que generalmente devinieron en regímenes republicanos. En las Guerras de Independencia Hispanoamericana se destacaron Simón Bolívar y José de San Martín, llamados Libertadores, que condujeron los ejércitos insurrectos que derrotaron definitivamente a las tropas leales a la monarquía española, llamadas Realistas, en la batalla de Ayacucho en 1824. A partir de la década de 1810, y luego de complejos procesos políticos, las colonias españolas en América formaron los actuales estados hispanoamericanos. El expansionismo estadounidense se hizo presente tanto sobre los últimos restos del Imperio español (forzándose la compra de Florida[cita�requerida] por cinco millones de dólares en el año 1821 así como adquiriendo posteriormente los derechos sobre las pretensiones españolas en Oregón) como sobre los nuevos países americanos (a través de influencia económica y política y con la anexión de Texas y el norte del nuevo estado mexicano: Nuevo México, Utah, California y Nevada). [editar] Decadencia final y el Desastre del 98 En lo que quedó del Imperio, la Guerra de la Independencia fue seguida por una monarquía absoluta (década ominosa), conflictos dinásticos, levantamientos absolutistas, pronunciamientos liberales y luchas por el poder entre facciones liberales que sólo permitieron ciertos periodos lo bastante estables para el desarrollo de una política exterior activa. Destaca entre estos el gobierno de Leopoldo O'Donnell (1856–1863), que tras una dura represión de la disidencia, pudo volver a intervenir activamente en la escena internacional: se ganó una guerra a Marruecos con las victorias de Tetuán y Wad-Ras que permitió ampliar Ceuta y recuperar la plaza de Santa Cruz de la Mar Pequeña, en la costa atlántica; se trató de pacificar Filipinas, se apoyó a Emperador de México sostenido por las potencias coloniales y junto a los franceses se envió una expedición de castigo a Conchinchina, donde habían sido asesinados varios misioneros. Paralelamente, Pedro Santana, a la cabeza de cierta facción dominicana, devolvió la hoy República Dominicana a un estatus colonial sólo para que los avatares de la política interna de la isla y el apoyo haitiano la hicieran perderse definitivamente en 1865. La crisis económica derivada de la subida del precio del algodón por la Guerra de Secesión estadounidense, las malas cosechas y los pobres resultados de los intentos de modernización de la agricultura (desamortización), infraestructuras (ferrocarril) acabaron con el régimen de O'Donnell y su experiencia imperialista. Las guerras y disputas entre progresistas, liberales y conservadores, que se negaban a aceptar que el país tuviera un estatus bajo a escala internacional, se hicieron frecuentes. El descontento creciente por la inestabilidad y la perenne crisis económica llevó al estallido de una revolución que dio paso a experimentos políticos y a la Primera República Española. La posterior restauración monárquica de 1875 marcó un nuevo periodo, más favorable, cuando Alfonso XII y sus ministros tuvieron cierto éxito en recobrar el vigor de la política y el prestigio españoles, en parte por haber aceptado la realidad de las circunstancias españolas y trabajar inteligentemente. A pesar de estos vaivenes, España había mantenido el control de los últimos fragmentos de su imperio hasta el incremento del nivel de nacionalismo y de levantamientos anticolonialistas en varias zonas, que se fueron desencadenando durante la década de 1870. Este conflicto se tornaría internacional a raíz de la implicación de los Estados Unidos, teniendo lugar a la Guerra Hispano-estadounidense de 1898, cuando una débil España se enfrentó a un Estados Unidos mucho más fuerte que necesitaba nuevos mercados para seguir ampliando su ya fuerte economía. El desencadenante de esta guerra fue el hundimiento del acorazado Maine, del que se culpó a España (tras una agresiva campaña de prensa de William Randolph Hearst). Las últimas investigaciones no han llegado a demostrar nada de forma concluyente: ni si fue un accidente o un sabotaje externo, ni quién sería el responsable, aún así existe la teoría de que fueron los propios estadounidenses quienes provocaron el incendio en el Maine con el propósito de hundirlo, culpar a España y provocar una guerra para apoderarse de las colonias españolas, autodefiniéndose como defensores de los cubanos contra la tiranía española. Esta guerra acabó con una humillante derrota española y la independencia de Cuba. En Filipinas, los independentistas también contaron con el apoyo estadounidense. España se vio forzada a pedir un armisticio, y se firmó el Tratado de París, por el cual se renunciaba definitivamente a Cuba y se cedían a EE.UU.: Filipinas, Puerto Rico y Guam. Esta serie de sucesos son conocidos como el Desastre del 98. [editar] Los últimos territorios, África (1885–1975) Desde 1778 con el Tratado de El Pardo, por el que los portugueses cedieron a España a cambio de territorios en Sudamérica la isla de Bioko y sus islotes cercanos así como los derechos comerciales del territorio entre los ríos Níger y Ogooué, España mantenía una presencia en el Golfo de Guinea. En el siglo XIX, algunos exploradores, como Manuel Iradier, cruzaron este límite. Mientras, los enfrentamientos en el Mediterráneo habían continuado, perdiéndose las posiciones españolas en el norte de África. En 1848, sin embargo, las tropas españolas conquistaron las Islas Chafarinas. La pérdida de la mayor parte del Imperio Americano llevó a España a volcarse cada vez más en su dominios en África, especialmente tras la derrota contra los Estados Unidos en 1898. En 1860, tras la guerra contra Marruecos, este país cedió Sidi Ifni por el Tratado de Wad-Ras. Las siguientes décadas de colaboración franco-española implicaron el establecimiento y la extensión de protectorados españoles al sur de la ciudad, y la soberanía española fue reconocida en la Conferencia de Berlín de 1884: España administraba Sidi Ifni y el Sáhara Occidental conjuntamente. España reclamó también un protectorado en la costa de Guinea desde Cabo Bojador hasta Cabo Blanco. Río Muni se convirtió en un protectorado en 1885 y en colonia en 1900. Las reclamaciones conflictivas sobre Guinea fueron resueltas en el Tratado de París (1898). En 1911, Marruecos se dividió entre franceses y españoles. El Desastre de Annual (1921) fue una grave derrota militar infligida al ejército español, compensada años después,el 8 de septiembre de 1925, por el desembarco que tuvo lugar al oeste de la bahía de Alhucemas conocido como desembarco de Alhucemas dirigida por el general y dictador español Miguel Primo de Rivera. Entre 1926 y 1959, Bioko y Río Muni estuvieron unidas bajo el nombre de Guinea Española. España perdió el interés de desarrollar una extensa estructura económica en las colonias africanas durante la primera parte del siglo XX. Sin embargo, España desarrolló extensas plantaciones de cacao, para lo que se introdujo a miles de nigerianos como trabajadores. Los españoles también ayudaron a Guinea Ecuatorial a alcanzar uno de los mejores niveles de alfabetización del continente y a desarrollar una red de instalaciones sanitarias. En 1956, cuando el Protectorado francés de Marruecos se convirtió en independiente, España entregó el suyo al nuevo Marruecos independiente, pero mantuvo el control sobre Sidi Ifni, la región de Tarfaya y el Sahara Occidental. El rey de Marruecos, Mohamed V, estaba interesado en los territorios españoles y desató la Invasión del Sahara Español en 1958 por parte del ejército marroquí. Esta guerra fue conocida como Guerra de Ifni o Guerra Olvidada. Ese mismo año, España cedió a Mohamed V Tarfaya y se anexionó Saguia el Hamra (al norte) y Río de Oro (al sur) al territorio del Sahara Español. En 1959, se le otorgó al territorio español del Golfo de Guinea el estatus de provincia española ultramarina. Como Región Ecuatorial Española, era regida por un gobernador general que ejercía los poderes militares y civiles. Las primeras elecciones locales se celebraron en 1959, y se eligieron los primeros procuradores en cortes ecuatoguineanos. Mediante la Ley Básica de diciembre de 1963, las dos provincias fueron reunificadas como Guinea Ecuatorial y dotadas de una autonomía limitada, con órganos comunes a todo el territorio (entre ellos un cuerpo legislativo) y organismos propios de cada provincia. Aunque el comisionado general nombrado por el gobierno español tenía amplios poderes, la Asamblea General de Guinea Ecuatorial tenía considerable iniciativa para formular leyes y regulaciones. En marzo de 1968, bajo la presión de los nacionalistas ecuatoguineanos y de las Naciones Unidas, España anunció que concedería la independencia. Ya independiente en 1968, Guinea Ecuatorial tenía una de las mayores rentas per cápita de toda África. En 1969, debido a la presión internacional, España entregó Sidi Ifni a Marruecos. El dominio español en el Sahara Occidental duró hasta que en 1975 la Marcha Verde forzó la retirada española. El futuro de la antigua provincia española continúa siendo incierto. Marruecos reclama todavía Ceuta, Melilla y las plazas de soberanía como parte del llamado Gran Marruecos. La Isla Perejil fue ocupada el 11 de julio de 2002 por la policía y las Fuerzas armadas de Marruecos, siendo más tarde expulsados sin derramamiento de sangre por el ejército español en la Operación Romeo Sierra. [editar] Territorios del Imperio español [editar] América [editar] Asia [editar] África [editar] Europa La mayoría de los territorios europeos españoles se perdieron en 1713 en la Paz de Utrecht. [editar] Oceanía [editar] Administración del Imperio El matrimonio de los Reyes Católicos (Isabel I de Castilla y Fernando II de Aragón) supuso una única dirección de ambos reinos bajo una administración superior única, el Consejo Real. Se unificó la hacienda (pero no los impuestos), la política interior y exterior, el ejército, las órdenes militares y la Inquisición, y, en lo que no afectase a estos temas, cada reino mantuvo su propia administración, moneda, leyes etc. De esa forma, la formación de un estado unificado al estilo de las Naciones-Estado nunca llegó a ser una realidad en España. Los Reyes Católicos introdujeron un estado moderno absolutista en sus dominios, restringiendo el poder de la nobleza, organizando su gobierno en torno a los Consejos y dividiendo el país en Reales Audiencias como órganos superiores de justicia, y manteniendo los fueros y tradiciones de sus pueblos. La organización administrativa de las nuevas conquistas en América parte con la incorporación de las Indias a la corona castellana a título de «descubrimiento» (res nullius), apoyados por la donación papal. Isabel la Católica, en su testamento, refuerza la pertenencia a esta corona. Sin embargo, será el Consejo de Indias y no el Consejo de Castilla el que asesore al rey sobre las nuevas tierras. Este Consejo se convirtió en el máximo órgano administrativo sobre las colonias. El comercio con América se centralizó en la Casa de Contratación de Sevilla, restringiéndose a esta los derechos comerciales sobre el nuevo mundo, lo que supuso un impulso demográfico para Sevilla, al obligar a los comerciantes españoles y extranjeros a establecerse en Sevilla. A la muerte de los Reyes Católicos, Carlos I de España, manteniendo formalmente a su madre como reina, pasó a gobernar las nuevas tierras. Las Indias fueron incorporadas definitivamente a la Corona de Castilla en 1519. La situación se mantuvo similar durante el reinado de Felipe II, que hereda de su padre la Corona de España, pero no la del Sacro Imperio Romano Germánico y las posesiones de los Habsburgo. Bajo su reinado, Portugal y su imperio fueron anexionados a la Monarquía Hispánica, aunque no así a la Corona de Castilla, manteniendo Portugal una posición semejante a la Corona de Aragón. Bajo los llamados Austrias Menores (Felipe III, Felipe IV y Carlos II) las Provincias Unidas alcanzaron una independencia de facto que les sería reconocida en 1648. A la muerte de Carlos II, le sucede Felipe V. Dos años después de su toma de posesión, se presenta un nuevo pretendiente, Carlos de Austria, apoyado por Inglaterra y Austria, y esto provoca Guerra de Sucesión Española, que supuso, la pérdida de los reinos italianos y de lo que quedaba de los Países Bajos Españoles. Tras la derrota del pretendiente austriaco a la sucesión del trono, el nuevo rey, Felipe V de España va publicando los decretos de Nueva Planta, diferentes para Aragón y Valencia (1707), Aragón (1711), Baleares (1715), y Cataluña (1716). En ellos, como castigo por su rebelión, deroga parte de los fueros y derechos de los territorios de la Corona de Aragón sobre los que considera tener derecho de conquista. Los decretos tenían matices y efectos diferentes según el territorio histórico (por ejemplo, Cataluña mantiene su derecho civil y parte de sus fueros e instituciones, mientras que Valencia no) y no afectaron ni al Valle de Arán, ni a Navarra ni a las Provincias Vascongadas, los cuales mantienen todos sus fueros por haber sido leales a Felipe de Anjou. [editar] Por territorios [editar] América y Filipinas La organización de las Indias, dada su lejanía con la capital, dependía de los Virreyes y del Consejo de Indias, organismos autónomos que manejaban in situ el gobierno de las tierras. [editar] Consejo de Indias El Consejo de Indias, desde su fundación en 1524, fue el máximo órgano administrativo de las colonias. Entre sus funciones estaban: [editar] Casa de Contratación de Indias Se convirtió en la responsable del aprovechamiento económico de las colonias americanas. Entre sus responsabilidades figuraba el cobro de los impuestos al comercio con América (entre ellos, el famoso Quinto Real), y tenía competencias en asuntos de política poblacional. Establecida primero en Sevilla y luego en Cádiz, éstos fueron los puertos obligados de salida y entrada para el comercio de Indias. La prohibición de comerciar con América impuesta a los demás puertos españoles fue la base del crecimiento y prosperidad primero de Sevilla y luego de Cádiz, al obligar a los comerciantes españoles y extranjeros a establecerse en el puerto base de la Casa de Contratación si deseaban comerciar con América. Esto hizo que las colonias forasteras (castellanos, vascos, catalanes, gallegos, valencianos, etc.) y extranjeras (genoveses, franceses, etc.) fuesen importantes en Sevilla y Cádiz. [editar] Radios jurisdiccionales [editar] Corona de Aragón La integración de los territorios de la Corona en la nueva monarquía estuvo marcada por el poder hegemónico de Castilla. Como en todos los territorios no incorporados en la estructura castellana (Flandes, Indias, Nápoles, Sicilia, Navarra, Vizcaya, etc.), el Consejo de Aragón y el virrey se convierten en el centro de la administración. El Consejo Supremo de Aragón era un órgano consultivo de la corona creado en 1494, a raíz de una reforma en la cancillería real realizada por Fernando el Católico, que desde 1522 estaría integrada por un vicecanciller y seis regentes, dos para el reino de Aragón, dos para el reino de Valencia y dos para el Principado de Cataluña, Mallorca y Cerdeña. Por su parte, los virreyes asumieron funciones militares, administrativas, judiciales y financieras. Los conflictos entre las instituciones locales y los reyes absolutistas se sucedieron a lo largo de los siglos modernos, hasta la Guerra de Sucesión. En 1521 tenían lugar las Germanías, un movimiento surgido en Valencia entre la incipiente burguesía contra su aristocracia, que se extendió hasta 1523. En Mallorca tuvo lugar en los mismo años otro movimiento similar, dirigido por Joanot Colom. La derrota final de los agermanados supuso una fuerte represión y la reafirmación del dominio señorial. Asimismo, en 1569, todos los diputados de la Generalidad de Cataluña eran encarcelados bajo la acusación de herejía, en el marco de la disputa por el pago del impuesto del excusado. En 1591, tuvieron lugar las «alteraciones de Aragón», generadas cuando el Justicia de Aragón se niega a entregar a Felipe II al ex-secretario del rey, Antonio Pérez, condenado por la muerte del secretario de don Juan de Austria, que se había refugiado en Aragón. El monarca transgredió todos los privilegios aragoneses para apresarlo e incluso hizo ejecutar al Justicia Mayor de Aragón, Juan de Lanuza. Durante el siglo XVII, las tensiones fueron bastante mayores. Las necesidades financieras de los monarcas les condujeron a intentar aumentar por todos los medios la presión fiscal sobre los territorios de la Corona de Aragón, tratando de igualar los impuestos en toda España. Pero los fueros garantizaban importantes protecciones frente a las pretensiones reales. Los proyectos de Unión de Armas de Olivares, que buscaban que los otros reinos compartieran las cargas bélicas de Castilla, son un ejemplo de ello. Tras entrar en guerra la corona con Francia en 1635, el despliegue de los tercios sobre Cataluña generó graves conflictos, que desencadenaron la Guerra de los Segadores en 1640. La Generalidad de Cataluña, tratando de dominar la sublevación popular, declara la formación de una República catalana, pero, ante la imposibilidad de mantenerla, nombra a Luis XIII de Francia conde de Barcelona. El conflicto terminó con la Paz de los Pirineos (1659), por la cual el condado del Rosellón y la mitad norte del condado de la Cerdaña pasaban para siempre a dominio francés y Francia devolvía a España la Cataluña del sur de los Pirineos. Felipe IV no tomó ninguna represalia ante la traición catalana. A finales del siglo, en 1693, estallaría también en Valencia la Segunda Germanía, un alzamiento campesino y antiseñorial en torno a la partición de las cosechas. Tras el reinado de Carlos II, la Guerra de Sucesión Española dividió el país. La antigua Corona de Aragón fue partidaria del Archiduque Carlos de Austria, cuya derrota acarrearía la supresión de sus instituciones y fueros y la extensión de la organización administrativa del Reino de Castilla por los Decretos de Nueva Planta. [editar] Población y ordenamiento jurídico [editar] América y Filipinas La sociedad del imperio español en América se rigió por estatutos completamente nuevos, pero inspirados en los cuerpos legales castellanos, que distinguían diversos tipos de súbditos y los asignaban a ordenamientos jurídicos diferentes: las Repúblicas de españoles y las Repúblicas de indios. La población de los nuevos territorios pertenecía a varias categorías raciales y jurídicas: [editar] Españoles Aquellos súbditos de origen europeo, nacidos en América (criollos) o en la metrópoli (peninsulares). Los españoles nunca fueron mayoritarios en ninguno de los territorios del imperio, salvo en la metrópoli. El costo demográfico para España, especialmente para la Corona de Castilla, fue apreciable, de forma que el crecimiento de población se vio anulado por la emigración a América. [editar] Indígenas El costo demográfico de las conquistas españolas fue duro: la población amerindia pasó de 80 millones al comienzo del siglo XVI a 12 millones sólo años después, a consecuencia de las guerras de conquista, las deportaciones, los trabajos forzados y las enfermedades propagadas por los colonizadores (contra las que no tenían defensas naturales). La defensa de los derechos de los indígenas tuvo en la Escuela de Salamanca y en Bartolomé de las Casas sus máximos exponentes. En la Junta de Valladolid de 1550, y pese a la oposición de Juan Ginés de Sepúlveda, se dictaminó que los indígenas tenían alma. Previamente, el testamento de la reina Isabel la Católica había declarado a los amerindios súbditos de la Corona de Castilla, y por tanto, no susceptibles de esclavitud, lo que propició la llegada de esclavos negros de África. Sin embargo, esta protección legal en muchos casos fue más teórica que práctica. La institución socio-económica de la encomienda, que suponía el deber del encomendero de proteger y evangelizar a los indígenas a cambio de percibir los tributos exigidos a éstos, derivo en explotación y trabajos forzados (por ejemplo, a través del sistema de mita). En el siglo XVII, los jesuitas establecieron misiones o «reducciones» en la zona fronteriza entre el Brasil portugués y la América española con el propósito de evangelizar la región. Dichas reducciones gozaron de una gran autonomía, inspiradas en las libertades y fueros de las ciudades, aunque adaptadas al modo de vida indígena. Su existencia no fue muy bien vista por los colonos, especialmente los portugueses de Brasil, siendo motivo de tensión en la región. Tras la expulsión de los jesuitas con Carlos III, fueron desmanteladas. [editar] Mestizos A pesar de lo anterior, cabe destacar que la sociedad hispanoamericana tenía un fuerte componente mestizo que no se hallaba en las colonias francesas o británicas. Desde el principio de la conquista se dio el mestizaje entre personas de diferentes razas, lo que dio lugar a denominaciones basadas en los orígenes raciales de cada súbdito. Los mestizos, minoritarios al principio de la Colonia, estaban llamados a formar la mayoría de la población en casi todos los territorios del imperio. [editar] Africanos y otros La protección legal a los amerindios favoreció la importación de esclavos africanos, que llegaron a ser la mayoría de la población en algunos territorios de la cuenca del Caribe y en Brasil. [editar] Legado lingüístico del Imperio Por la gran extensión de Imperio español por todo el mundo, su legado cultural es grande y fuerte. Desde México y Perú hasta las Filipinas se puede encontrar el legado de dicho Imperio colonial. La lengua española, tras el chino mandarín, es la lengua más hablada del mundo por el número de hablantes que la tienen como lengua materna. Es también idioma oficial en varias de las principales organizaciones político-económicas internacionales (UE, UA, TLCAN y UNASUR, entre otras). Lo hablan como primera y segunda lengua entre 450 y 500 millones de personas, pudiendo ser la tercera lengua más hablada considerando los que lo hablan como primera y segunda lengua. Por otro lado, el español es el segundo idioma más estudiado en el mundo tras el inglés, con al menos 17,8 millones de estudiantes, si bien otras fuentes indican que se superan los 46 millones de estudiantes distribuidos en 90 países. [editar] Otras especulaciones Tradicionalmente se considera a los Países Bajos como parte del Imperio español (tesis mayoritaria en España y los Países Bajos entre otros); pero existen autores como Henry Kamen que proclaman que esos territorios nunca se integraron en el Imperio español, sino en las posesiones personales de los Austrias.","Se denomina Imperio español o Monarquía universal española (comúnmente simplificado como Monarquía hispánica o Monarquía española) al conjunto de territorios de España o de las dinastías reinantes en España. Alcanzó los 20 millones de kilómetros cuadrados a finales del siglo XVIII, aunque su máxima expansión se produjo entre los años 1580 y 1640, durante el reinado de Felipe II, III y IV. Durante los siglos XVI y XVII creó una estructura propia no llamándose imperio colonial hasta el año 1768, siendo en el siglo XIX cuando adquiere estructura puramente colonial. No existe una postura unánime entre los historiadores sobre los territorios concretos de España porque, en ocasiones, resulta difícil delimitar si determinado lugar era parte de España o formaba parte de las posesiones del rey de España, o si el territorio era una posesión efectiva o jurídica, en épocas que abarcan siglos, incorporados de forma distinta, heredados o conquistados, y en las que no estaban igualmente definidas la diferencia entre las posesiones del rey y las de la nación, como tampoco lo estaba la hacienda o la herencia ni el derecho internacional. A pesar de todo, el que la Monarquía Hispánica fuera una monarquía autoritaria, casi absolutista, hace que la tesis más lógica sea la de que todas las posesiones del rey, eran posesiones de la nación. De hecho no se puede hablar de una separación de escudo estatal y escudo real hasta bien entrado el siglo XIX, lo cual pone de manifiesto que el rey de España era prácticamente lo mismo que el estado, atendiendo a las delimitaciones del régimen polisinodial por el que se regía el Imperio español. El Imperio español fue el primer imperio global, porque por primera vez un imperio abarcaba posesiones en todos los continentes, las cuales, a diferencia de lo que ocurría en el Imperio romano o en el carolingio, no se comunicaban por tierra las unas con las otras." es,1fdaf3c2f7157e4a3233298375fcbc16,"[editar] Historia [editar] Lanzamiento en Japón: Famicom Tras una serie de redituables lanzamientos arcade a principios de los años 1980, Nintendo concibió la producción de una videoconsola a base de cartuchos. Bajo este concepto, Masayuki Uemura y su equipo Nintendo R&D se encargaron de diseñar un sistema de juego que fuera menos costoso que sus competidores directos y que además tuviera un desempeño exitoso en el mercado con el fin de que no pudiera ser sobrepasado a nivel comercial por otros sistemas rivales, por lo menos en un período de un año. Su lanzamiento se produjo en Japón el 15 de julio de 1983, teniendo un precio de 14.800 yenes y siendo acompañada de tres exitosos «juegos incluidos» de tipo arcade (Donkey Kong, Donkey Kong Jr. y Popeye). No obstante, después de haber logrado buenas ventas en sus primeros meses, se evidenció un fallo técnico en la Family Computer (mejor conocida como Famicom) producido por una colocación deficiente del circuito integrado, lo cual causaba que el sistema se «congelara» apenas era ejecutado el software. Después de arreglar la deficiencia con una nueva placa base, lo cual requirió el cese temporal de la distribución de la Famicom en el mercado, su popularidad se disparó, superando a nivel comercial a su competidor directo, Sega SG-1000, y pasando a convertirse en el sistema más vendido en Japón para finales de 1984 —hasta ese entonces, Nintendo había vendido más de dos millones y medio de Famicoms en territorio japonés—. [editar] La versión norteamericana: NES [editar] Nintendo Advanced Video System La compañía Nintendo, sintiéndose alentada por el triunfo conseguido en Japón, fijó su atención en el mercado norteamericano. De esta forma, entró en una etapa de negociaciones con Atari con el fin de que ésta distribuyese la Famicom en dicho continente bajo el nombre de Nintendo Advanced Video Gaming System (en español, «Sistema avanzado de videojuegos Nintendo»), aunque en el último momento el acuerdo fracasó. [h] De igual manera, los planes subsiguientes consistentes en comercializar una Famicom en Norteamérica (con la denominación de Nintendo Advanced Video System) acompañada ya fuera de un teclado, una unidad de cinta casete, un controlador joystick desprovisto de cables o un cartucho especial con lenguaje BASIC, jamás se vieron materializados. [i][j] De hecho, el proyecto Nintendo Advanced Video System llegó a exhibirse en Consumer Electronics Show (CES) de 1984 y, aun cuando los asistentes al evento reconocieron la tecnología avanzada del sistema, hubo una respuesta generalmente desfavorable respecto a la funcionalidad del teclado y el joystick sin cables. [editar] Nintendo NES En junio de 1985, Nintendo dio a conocer una versión totalmente diferente de la Nintendo Advanced Video System en el evento CES de ese año, abandonando para ello el concepto de una computadora doméstica. Dicho sistema pasó a conocerse como Nintendo Entertainment System y peculiarmente conservó varios elementos diseñados inicialmente para el proyecto original (Nintendo Advanced Video System), tales como el color gris y el aspecto físico de una caja. Con tal de lograr un efecto positivo en el nivel de ventas, Nintendo optó por fabricar un «sistema de entretenimiento» en vez de una «consola», estableciendo de esta forma a la Famicom americana como un juguete con accesorios exclusivos tales como una pistola de luz y un accesorio robótico a base de baterías que respondía físicamente a los destellos de una pantalla. A pesar de que el robot atrajo un mayor interés por la NES, los minoristas no estaban dispuestos a firmar un contrato para distribuirla en el mercado. Sólo después de una intensa campaña publicitaria llevada a cabo por el equipo «Nintendo SWAT», consistente en telemercadotecnia y demostraciones en centros comerciales, así como una proposición libre de riesgo para los minoristas, fue que Nintendo pudo asegurar el apoyo de aproximadamente quinientos minoristas para así llevar a cabo una investigación de mercados en Nueva York, donde, el 18 de octubre de 1985, la empresa lanzó un total de 100.000 consolas NES como envío inicial. Cada paquete incluía un sistema Nintendo NES, un par de gamepads, un dispositivo robótico, una pistola de luz, y los juegos Gyromite y Duck Hunt. Tras un aumento considerable en las ventas durante la temporada navideña, Nintendo decidió realizar una nueva prueba de mercado en Los Ángeles para febrero de 1986, la cual continuó en las ciudades de Chicago y San Francisco. Al abarcar un total de doce ciudades estadounidenses, finalmente en septiembre se distribuyó por todo el país. En el proceso, Nintendo firmó un acuerdo de distribución con la empresa Worlds of Wonder, a partir del cual incluyó los populares Teddy Ruxpin y Lazer Tag con el propósito de hacer que más tiendas optaran por comercializar la NES. De forma simultánea, la empresa lanzó un total de dieciocho juegos.[k] Resulta destacable mencionar que, para acelerar la distribución de estos títulos para la temporada navideña, algunas variedades de dichos juegos contenían circuitos propios de la Famicom junto a un adaptador para que pudieran ser compatibles con los sistemas del continente americano. [editar] Distribución en Europa y Australia Tanto en Europa como en Australia la NES se lanzó en dos regiones comerciales diferentes (referidas como «A» y «B»); en esta última, formada por la mayor parte del continente europeo —sin incluir a Italia—, la distribución fue manejada por diferentes empresas, siendo Nintendo la responsable de la mayoría de los lanzamientos en cartucho. Finalmente, la consola debutó en dicha región en 1986. Por otra parte, Mattel se encargó de la distribución para la región A, integrada por Reino Unido, Irlanda, Italia y Nueva Zelanda, aunque esta zona tuvo que esperar hasta 1987 para poder comenzar a comercializar el sistema. En 1990, con motivo de la creación de la sucursal europea de Nintendo, la distribución en Europa finalmente habría de recaer en Nintendo. Curiosamente, Nintendo NES no estuvo disponible en los países del Bloque del Este, tales como la República Democrática Alemana, la Unión Soviética y Yugoslavia. A pesar del rendimiento deslucido del sistema fuera de Japón y América del Norte, para comienzos de 1990 la NES había superado a nivel comercial a cualquier otra consola lanzada previamente, convirtiendo a Nintendo en la empresa más exitosa en Japón de esa época, tras haber superado a Toyota. [editar] Últimos años En los años 1990 surgieron sistemas tecnológicamente superiores a Nintendo NES (entre ellos Sega Mega Drive), los cuales habrían de marcar el fin del prevalecimiento en la industria de la NES. Eclipsada asimismo por la nueva Super Nintendo, la base de usuarios de la NES disminuyó de manera gradual con el paso del tiempo. A pesar de ello, Nintendo continuó comercializando el sistema en Norteamérica durante la primera mitad de la década, lanzando igualmente una nueva versión (conocida como NES 2 en América y HVC-101 en Japón), con tal de solventar muchos de los defectos en el diseño del hardware original. Los últimos juegos que se distribuyeron para la NES fueron Takahashi Meijin no Bōken Jima IV (perteneciente a la serie Adventure Island) en Japón, mientras que Sunday Funday y Wario's Woods se convirtieron en sus últimos títulos publicados en Norteamérica (el primero de ellos sin licencia alguna, y el segundo siendo el único de su generación con una clasificación de la ESBR). Debido a las ventas decrecientes y la ausencia de nuevos juegos, Nintendo of America descontinuó oficialmente el sistema en 1995. No obstante, Nintendo of Japan siguió produciendo nuevas unidades Famicom hasta septiembre de 2003, momento en el que finalmente descontinuó la línea. Aun cuando los desarrolladores cesaron la producción de dicho sistema, algunas franquicias exitosas de la NES se trasladaron a nuevas consolas (primordialmente a Wii), permaneciendo populares desde entonces. Ejemplos de estas son Super Mario Bros., The Legend of Zelda y Metroid (todas ellas de Nintendo), así como Mega Man (de Capcom), Castlevania (de Konami), Final Fantasy (de Square Soft) y Dragon Quest (de Square Enix). A su vez, Nintendo of Japan siguió reparando Famicoms hasta el 31 de octubre de 2007, instante en que se hizo evidente una mayor escasez de los accesorios necesarios para el funcionamiento del sistema. Para cuando la NES dejó de existir en el mercado, más de 60 millones de unidades habían sido comercializadas a nivel mundial. [editar] Conjuntos norteamericanos Para su lanzamiento en Norteamérica en 1985, se lanzó en dos diferentes configuraciones o «conjuntos». De hecho, la cubierta era idéntica, sólo que cada conjunto era empaquetado con diferentes cartuchos y accesorios. El primero de estos sets, el Control Deck, era comercializado por $199,99 dólares (cifra que equivale a $396 dólares contemporáneos), consistiendo únicamente en la consola, mientras que el otro (llamado Deluxe Set) estaba conformado por la consola, un accesorio robótico (R.O.B.), una pistola de luz y dos cartuchos: Duck Hunt y Gyromite, llegando a venderse por $249,99 dólares (igual a $495 dólares en la actualidad). Para el resto del período comercial de Nintendo NES en Norteamérica, se reempaquetó en nuevas configuraciones con el fin de aprovechar accesorios más nuevos o títulos más populares. Otro paquete subsecuente fue el NES Action Set, lanzado en noviembre de 1988 por el precio de $149,99 dólares (equivalente a $270 dólares de hoy en día), el cual habría de reemplazar a los primeros dos conjuntos, incluyendo la consola, la pistola de luz, dos controles y una versión multicart (término para referirse a un cartucho que incluía dos juegos diferentes) de Super Mario Bros. y Duck Hunt. De esta manera, el Action Set pasó a convertirse en la configuración más exitosa de los paquetes lanzados por Nintendo. Un mes después, en diciembre de 1988, para coincidir con el lanzamiento del controlador en forma de alfombrilla (denominado Power Pad), Nintendo distribuyó el nuevo conjunto Power Set, que estaba integrado por la consola, la Power Pad, la pistola de luz, dos controles y un multicart que contenía los juegos Super Mario Bros., Duck Hunt y World Class Track Meet. En 1990, apareció la configuración Sports Set, que a su vez incluyó la consola, un adaptador de varias pulsaciones inalámbrico por infrarrojos (NES Satellite), cuatro controles y un multicart con U.S. Championship V'Ball y Nintendo World Cup. Se lanzaron un total de dos conjuntos más usando la NES original; el Challenge Set que incluía la consola, dos controles y un cartucho con el juego Super Mario Bros. 3 y el Basic Set (lanzado en 1987), que únicamente contaba con la consola y dos controles, sin ningún cartucho en el paquete. En cambio, contenía un libro llamado «Guía del Usuario de Nintendo», que a su vez tenía información detallada para cada juego NES existente hasta ese entonces. Finalmente, se rediseñó tanto para el mercado estadounidense como para el japonés como parte de un último set concebido por Nintendo. Así, la nueva NES se relanzó bajo el nombre de Control Deck en Norteamérica y AV Family Computer en Japón. El paquete incluía la nueva consola y un control diseñado a manera de un «hueso de perro». Este último se lanzó en octubre de 1993 en Norteamérica, siendo vendido por $49,99 dólares (equivalente a $74 dólares en la época contemporánea), y llegando a producirse hasta el cese de la distribución de la consola, en 1995. [editar] Diferencias regionales Aunque la Famicom y las versiones NES norteamericana y europea poseían esencialmente el mismo hardware, existieron ciertas diferencias notorias entre dichos sistemas: [editar] Controladores de juego Los controles para la NES y la Famicom tenían un diseño a manera de ladrillo oblongo con una simple disposición de cuatro botones: dos botones redondos con las letras «A» y «B» en su superficie, un botón «START» y un botón «SELECT». Estos utilizaban el pad (entiéndase por «mando») direccional en forma de cruz diseñado por Gunpei Yokoi, empleado de Nintendo, para los sistemas Game & Watch de la empresa, con el propósito de reemplazar a las voluminosas palancas de mando (joysticks) de los controles, las cuales se venían usando de manera tradicional en consolas previas. El modelo original de la Famicom tenía dos controles de juego conectados a la parte trasera. El segundo control carecía de los botones START y SELECT, aunque contaba con un pequeño micrófono. Sin embargo, se sabe con certeza que pocos juegos hicieron uso de dicha funcionalidad. De igual forma, los botones A y B de las primeras unidades Famicom tenían forma cuadrada. Tiempo después, habrían de adoptar una forma circular después de hacerse evidente el hecho de que los botones cuadrados se quedaban atrapados en la carcasa del control al presionarse, aspecto que provocaba fallos en el hardware y, a últimas instancias, el congelamiento del sistema mientras se encontraba en plena ejecución de un juego. Para evitar los controles con cableado fijo, Nintendo NES presentaba un diseño con dos puertos personalizados de siete pines ubicados en el frontal. Además, los dos controles de la NES eran idénticos entre sí, a diferencia de los controladores usados por la Famicom original. En lo sucesivo, se lanzaron varios dispositivos especiales diseñados precisamente para usarse con juegos específicos, aunque muy pocos de estos se volvieron populares. Entre estos están el NES Zapper (una pistola de luz), el Power Pad, el R.O.B., el LaserScope, el Vaus (control diseñado para el juego Arkanoid) y el Power Glove (considerado como el primer periférico de interfaz en recrear movimientos de la mano en una pantalla de televisión o de ordenador en tiempo real, así como antecesor del Wiimote). A su vez, la Famicom original era compatible con ciertos dispositivos a través de un puerto de expansión D-sub ubicado en la parte frontal de la unidad. En el sistema NES, estos dispositivos se conectaban generalmente en uno de los dos puertos usados para la conexión de los controles, ubicados también en el frontal. A poco tiempo del cese de Nintendo NES en el mercado, y tras el lanzamiento de la AV Famicom y la NES 2, se modificó un poco el diseño de los controles. Aun cuando el diseño de los botones permaneció intacto, los nuevos dispositivos abandonaron la apariencia física de un «ladrillo» para adoptar la forma de un «hueso de perro», un diseño reminiscente de los controles que se habrían de usar en la sucesora Super Nintendo. La AV Famicom imitó a su equivalente internacional y dejó de usar los controladores de cableado fijo en favor de puertos para desmontar el controlador. No obstante, sus controles (a pesar de imitar el diseño de un «hueso de perro») tenían cables que eran de aproximadamente 91,4 centímetros de largo, en contradicción con la medida estándar de 1,8 metros de longitud que tenían los controles de la NES. En años recientes, el control original de la NES se ha convertido en uno de los símbolos más reconocidos del sistema. Nintendo ha imitado el aspecto del control en productos recientes, desde mercancía promocional hasta versiones de edición limitada para las consolas portátiles Game Boy Advance SP y Game Boy Micro. [editar] Defectos en el diseño del hardware Cuando Nintendo distribuyó la NES en Estados Unidos, el diseño era deliberadamente distinto al de otras consolas de videojuegos. Esto con tal de distinguir su producto de los competidores y prevenir la mala reputación que dichos sistemas habían adquirido a partir del quiebre financiero de la industria en 1983. Como resultado de esta filosofía surgió el zócalo (socket) frontal Zero Insertion Force (ZIF), diseñado de tal forma que se asemejara al mecanismo de carga frontal de un VCR. Ciertamente, el conector ZIF funcionaba muy bien, siempre y cuando tanto el conector como el cartucho estuvieran limpios y los pines del conector fueran nuevos. Desafortunadamente, el ZIF no trabajaba realmente con «fuerza de inserción cero»: cuando un usuario introducía el «Game Pak» en la NES, la fuerza ejercida al presionar el cartucho hacía abajo y adentro doblaba ligeramente los pines de contacto, además de presionar el tablero ROM del cartucho contra el cartucho mismo. Así, las inserciones y remociones repetidas de los cartuchos ocasionaban que los pines se erosionaran relativamente rápido, por lo que el ZIF resultaba ser más propenso a la interferencia por la suciedad y el polvo en comparación a un conector industrial estándar. De hecho, la elección de materiales que hizo Nintendo para la manufactura de la NES exacerbó el problema citado. A manera de ejemplo, la ranura de expansión estaba hecha de una aleación altamente propensa a la corrosión. Incluso ciertos periféricos, como el popular cartucho manipulable Game Genie, tendían a incrementar aún más el problema ya que doblaban el mecanismo de carga frontal durante la ejecución del cartucho. Recientemente, fabricadores third party estuvieron produciendo clones dorados del conector de la NES para reemplazar la pieza existente y prevenir así la corrosión inherente. Otro inconveniente era el circuito de cierre 10NES, pues provocaba un infame problema de funcionamiento del sistema: la luz parpadeante roja, que indicaba si se estaba ejecutando algún Game Pak, se apagaba y encendía continuamente. El chip era en sí muy sensible, al requerir un momento preciso para permitir el arranque del sistema. De nueva cuenta, los conectores sucios, viejos y doblados podían interrumpir la sincronización, provocando el efecto de parpadeo. De forma alternada, la consola se encendía sólo para mostrar una pantalla de color blanco, gris o verde. Los usuarios trataban de solucionar este fallo soplando en los conectores del cartucho, lamiendo el conector de borde, golpeando uno de los lados laterales del sistema tras haber insertado un cartucho, moviendo el cartucho de un lado a otro después de su inserción, empujando el zócalo ZIF hacia arriba y abajo de manera repetida, o bien presionándolo más abajo de lo que debería de estar, así como limpiando los conectores con alcohol (a pesar de que Nintendo no recomendaba hacer esto último, tal y como se mostraba en un aviso ubicado en la parte trasera del cartucho). Muchos de los anteriores intentos eran contraproducentes, pues se corría el riesgo de dañar la consola o el cartucho. Analizando la situación, en 1989, Nintendo lanzó un conjunto oficial denominado NES Cleaning Kit, con el que pretendía ayudar a los usuarios en la limpieza de los cartuchos y de los sistemas NES que funcionaban deficientemente. Con el lanzamiento de la NES 2, hacia el final del ciclo de vida comercial de la NES, Nintendo resolvió los problemas al cambiar el circuito de bloqueo por un conector estandarizado. Cabe mencionarse que los sistemas Famicom ya usaban conectores estándar antes de que apareciera la NES, un aspecto que habría de reincidir en las siguientes videoconsolas de Nintendo: Super Nintendo y Nintendo 64. En respuesta a estos defectos en el hardware, aparecieron los primeros «Centros autorizados de reparación de Nintendo» en territorio estadounidense. Según Nintendo, el programa de autorización se diseñó para garantizar que las consolas fueran reparadas apropiadamente. Nintendo habría entonces de proveer las piezas de repuesto necesarias únicamente a las tiendas adscritas al programa de autorización. En la práctica, el proceso de autorización solamente consistía en pagar una cuota a Nintendo por el privilegio. En tendencias contemporáneas, han surgido varios sitios que ofrecen piezas de reparación, guías y servicios de Nintendo, con lo que se habría de sustituir a los centros establecidos oficialmente por Nintendo. [editar] Licencias a third-parties El monopolio que Nintendo alcanzó en el mercado de los videojuegos domésticos le brindó un grado significativo de influencia sobre la industria que llegó a exceder incluso al alcanzado por Atari en su época más exitosa (a principios de los años 1980). No obstante, a diferencia de Atari, la cual nunca apoyó activamente a desarrolladores third-party (recurriendo inclusive a medios legales para obligar a Activision que cesara la producción de juegos para el sistema Atari 2600), Nintendo concibió y sustentó el involucramiento con este tipo desarrolladores bajo estrictos términos. Así, podía instalarse un circuito 10NES en cada consola, y otro adicional en cada cartucho con licencia oficial. Si el chip de la consola no podía detectar a su equivalente en el cartucho, el juego no se iniciaría. Debido a la producción controlada de sus cartuchos, Nintendo era capaz de hacer valer estrictas reglas impuestas a sus desarrolladores third-party. Estos últimos debían firmar asimismo un contrato hecho por Nintendo con el que se comprometían a desarrollar exclusivamente para el sistema. Este tipo de producción extremadamente restringida habría de terminar por perjudicar a varias third-parties pequeñas: aun si la demanda de sus juegos era elevada, estas sólo podían obtener las ganancias que Nintendo les permitía alcanzar. [editar] Juegos sin licencia Varias empresas que, o bien se rehusaban a pagar la cuota de licencia, o que simplemente habían sido rechazadas por Nintendo, pronto encontraron la forma de eludir su sistema de autentificación. La mayoría de este conjunto creó circuitos que usaban un pico de voltaje para desactivar temporalmente el circuito 10NES en la NES. Algunos juegos sin licencia lanzados en Europa y Australia venían en forma de un candado electrónico que podía conectarse con un juego sin licencia, con tal de utilizar el chip 10NES del juego patentado para el proceso de autentificación. Con un enfoque distinto y bajo la denominación de Tengen, Atari Games produjo una línea de productos relacionados con Nintendo NES. Así, la empresa aplicó ingeniería inversa para analizar el mecanismo de bloqueo del sistema NES y con el objetivo de desarrollar su propio circuito. Sin embargo, Tengen también obtuvo una descripción de la Oficina de Patentes y Marcas Registradas estadounidense mediante la falsa reclamación de que necesitaban esa información para defenderse contra acusaciones de infracción en un caso legal. Como resultado, Nintendo demandó a Tengen por infringir sus derechos de autor; Tengen no pudo probar que los documentos patentados que había obtenido ilegalmente no habían sido utilizados por el equipo de ingeniería inversa. Las reclamaciones antimonopolistas de Tengen contra Nintendo finalmente nunca se resolvieron. No fue sino hasta la introducción de la Sega Mega Drive que Nintendo comenzó a encarar a una competencia real a nivel comercial, por lo que a principios de los años 1990 tuvo que reconsiderar su postura hacia sus desarrolladores, muchos de los cuales habían comenzado a desertar por otros sistemas. A partir de la reedición de la (NES 2), se eliminó el circuito 10NES como una medida financiera para reducir los costos. Los juegos lanzados para la NES después de este cambio todavía incluían un chip 10NES para poder funcionar con la base instalada de las consolas originales. [editar] Versiones clonadas Durante los años de mayor popularidad de la NES surgió un mercado próspero de clones ilegales de ella. Al principio, estos sistemas tuvieron una cobertura aceptable en aquellos lugares en donde Nintendo no había publicado una versión auténtica de Nintendo NES. Particularmente, la versión soviética «Dendy» (en ruso: Де́нди) —un clon sin licencia producido en Taiwán y comercializado en la desaparecida Unión Soviética— emergió como la videoconsola más popular de su época en ese mismo género (versiones clonadas), llegando incluso a tener una fama equiparable a la experimentada por la NES/Famicom en Norteamérica y Japón. De manera similar, la adaptación Family Game, cuyo diseño asemejaba considerablemente al de la NES original, se vendió en Argentina, al igual que la NASA, otra copia de la NES se podía encontrar en otros países de Europa, como España. En el Sureste Asiático apareció la Micro Genius (Chino simplificado: 小天才), mientras que en regiones como Europa Central y Polonia surgieron sistemas como «Samurai» y «Pegasus», respectivamente. El mercado de las versiones clonadas sin licencia ha persistido aun después de que Nintendo cesara su producción. Algunos de los sistemas resultantes más exóticos han ido más allá de la funcionalidad del hardware original, incluyendo variaciones tales como un sistema portátil con pantalla LCD en color (conocido como «PocketFami»). Otros han sido producidos con tal de abarcar mercados especializados, como los «conjuntos educativos para ordenador», una serie de copias de los juegos educativos de la NES que incluyen un teclado clonado de la Famicom BASIC, con lo que se transforma el sistema en una computadora personal primitiva. La creación de la tecnología «NES On A Chip», que permitía reducir la placa madre de la NES a un pequeño circuito, supuso un apoyo adicional importante para este rubro. Al igual que ocurriera con el caso de los cartuchos sin licencia, Nintendo recurrió a acciones legales para prohibir la manufactura y comercialización de hardware clonado sin licencia. La mayoría de los comerciantes que distribuyen estas versiones han incluido copias internas del software licenciado de Nintendo, lo cual habría de considerarse como una infracción a los derechos de autor en la mayor parte del mundo. En 2004, Nintendo of America entabló una serie de demandas contra los productores de la línea Power Player Super Joy III, la cual se distribuía en Norteamérica, Europa y Australia. Aunque la mayoría de los clones de hardware no se produjeron bajo la licencia de Nintendo, algunas empresas sí obtuvieron la autorización para producir dispositivos compatibles con la NES. La empresa Sharp Corporation produjo al menos dos versiones de este tipo: la Twin Famicom y la televisión SHARP 19SC111. La primera era compatible tanto con los cartuchos de la Famicom como con los discos del Famicom Disk System. Asimismo, venía en dos colores (rojo y negro) y hacía uso de controladores con cableado fijo (como la Famicom original), aunque la carcasa tenía un diseño distinto. LA SHARP 19SC111 era una televisión con una Famicom integrada. Un acuerdo parecido se realizó con Hyundai Electronics, la cual la distribuyó bajo el nombre «Comboy» en Corea del Sur. Esta resolución con Hyundai era necesaria puesto que en ese entonces, por mandato gubernamental, estaban prohibidos todos los «productos culturales» japoneses en territorio surcoreano. Dicha política continuó vigente hasta 1998, conviniendo que, hasta ese año, la única manera de que pudieran ingresar productos japoneses a la región era a través de la licencia con distribuidores third-parties, cuyo rasgo principal era no ser japoneses. [editar] Especificaciones técnicas [editar] Carcasa original La Famicom original japonesa estaba hecha predominantemente de plástico blanco, con adornos en un tono rojizo oscuro. Técnicamente, tenía una ranura de carga para el cartucho en la parte superior y surcos en ambos lados de la carcasa, en los cuales se podían guardar los controladores de cableado mientras no eran usados. Por otra parte, la versión original de la NES norteamericana tenía un diseño radicalmente distinto; su esquema de colores consistía en dos tonos diferentes de gris, con adornos en color negro. La ranura para los cartuchos estaba cubierta por una pequeña puerta a base de bisagras que podía abrirse para insertar o remover un cartucho, así como cerrarse en cualquier momento. Las dimensiones de este modelo eran de aproximadamente diez pulgadas de ancho por ocho de largo y 3,5 de alto. Cuando se abría, la puerta del cartucho aumentaba en una pulgada la altitud de la unidad. [editar] Modelo rediseñado El modelo NES-101 de la Nintendo NES —conocido como HVC-101 en Japón, así como top-loader (trad. lit. «Cargador superior») en algunas regiones estadounidenses, o informalmente como NES 2— usa la misma combinación básica de colores, aunque guarda varias diferencias de carácter sutil. El interruptor de poder se ilumina con un color rojo brillante, y se desliza en las posiciones de encendido y apagado, de manera parecida a la Super Nintendo, en lugar del botón original que requería pulsarse. Además, no contaba con ningún indicador de poder LED en la unidad. De manera similar a la Family Computer original, los cartuchos se insertaban en una ranura ubicada en la parte superior. De hecho, la NES 2 se rediseñó a partir de la Super Nintendo, lo cual explica que ambos sistemas tengan en común varias características de diseño. Además, el modelo NES-101 es considerablemente más compacto que el modelo original, midiendo seis pulgadas de ancho por siete de largo y 1,5 de alto. También, ofrecía tan sólo salidas RF, contrario a las salidas RF y RCA que venían en la consola primeriza, mientras que el modelo japonés HVC-101 de la Family Computer poseía únicamente conectores RCA. [editar] Cartuchos Todos los cartuchos oficialmente patentados en Norteamérica (NTSC) y Europa (PAL), también conocidos como «carts», miden 5,25 pulgadas (13,3�cm) de alto, 4,75 (12�cm) de ancho y 0,75 pulgadas (2�cm) de espesor. En un inicio, los carts de la NES eran ensamblados con cinco pequeños tornillos ranurados; juegos posteriores (después de 1987) se rediseñaron de tal manera que incorporaran a un par de clips de plástico moldeados en el propio material, con lo que ya no eran necesarios los dos tornillos de la parte superior. Esta es la razón por la que los cartuchos NES más antiguos son referidos como «5-screw» en inglés, diferenciándose de otros por sus superficies planas y, como su nombre sugiere, por los cinco tornillos que poseían. En este mismo período, los tornillos estándar se modificaron a piezas de 3,8�mm las cuales, por sus características, vinieron a afianzar las ROM para evitar su manipulación. La parte trasera del cartucho tiene una etiqueta con instrucciones de manejo, la cual era de color gris para los juegos estándar y dorada (o en raros casos, plateada) para los títulos que requerían el respaldo de una batería. Con la salvedad de The Legend of Zelda y Zelda II: The Adventure of Link, que pueden conseguirse en carts de plástico dorado, todos los cartuchos NTSC y PAL tenían una tonalidad de plástico gris estandarizada. Los carts que no tenían licencia eran producidos en los colores negro (Tengen, American Video Entertainment y Wisdom Tree), azul (Color Dreams y Wisdom Tree) y dorado (Camerica), siendo un tanto diferentes en la forma y estilo en comparación con los carts originales. Nintendo produjo también cartuchos amarillos para su uso en los Nintendo Service Centers, aunque estos prototipos nunca estuvieron disponibles a la venta para los consumidores. Por otra parte, los cartuchos de la Famicom se diferenciaban en las medidas —solamente 3 pulgadas de largo (7,6 �cm) y 5,3 (13.5�cm) de ancho— y en la interfaz (los juegos de la NES usaban una de 72 pines, mientras los de Famicom tenían un diseño de 60 pines). Algunos de sus juegos primerizos (principalmente Gyromite) eran realmente PCBs y ROMs propios de la Famicom con una interfaz de 60 pines, que poseían un convertidor interno para su ejecución en el sistema. A diferencia de los juegos de Nintendo NES, los carts oficiales de la Famicom eran producidos en varios colores de plástico. Posteriormente, se pusieron a la venta unos adaptadores que permitían que los títulos de la Famicom sean reproducidos en las consolas NES, y que eran parecidos en su diseño a los del accesorio Game Genie. [editar] Unidad central de proceso Para su unidad central de proceso, la NES usa un microprocesador de 8 bits producido por Ricoh y basado en un núcleo MOS Technology 6502. Asimismo, incorpora un hardware estándar de sonido y un controlador de DMA on-die. Para ahorrar algo de espacio en el silicio, el CPU Ricoh omitió el comando BCD (código binario decimal) del núcleo 6502. Las versiones NTSC (Norteamérica y Japón) usan el Ricoh 2A03 (o RP2A03), que funciona a 1,79 MHz. Por otra parte, las versiones PAL (Europa y Australia) utilizan el Ricoh 2A07 (o RP2A07), que es idéntico al modelo 2A03 excepto por el hecho de que funcionan a una frecuencia de reloj más lenta, 1,66 Mhz y, por consiguiente, presentan un ajuste en su hadware de sonido. [editar] Memoria Nintendo NES contiene dos KB de memoria de acceso aleatorio (RAM) interna. Un cartucho de juego puede llegar a contener RAM expandida para incrementar esta cifra. Asimismo, cuenta con 2 KB de RAM de video que son utilizados por la unidad de procesamiento de imágenes (PPU), 256 bytes de RAM sprite y un poco de RAM de paleta (usada para mostrar los gráficos en la pantalla). El sistema soporta hasta 32 KB del programa ROM, aunque puede ser ampliado por órdenes de magnitud mediante el proceso de conmutación de bancos (en inglés, bank switching) —consistente en aumentar la cantidad de memoria RAM y ROM direccionable sin extender el bus de direcciones; esta técnica también se utilizaba para configurar un sistema en momentos diferentes, por ejemplo, una ROM indispensable para iniciar un sistema desde un disquete podía ser cambiada una vez que ya no se requiriera—. Además, los cartuchos podían contener 8 KB de SRAM (conocida también como «memoria estática») y 8.168 bytes (aproximadamente 8 KB) de espacio de direcciones reservado como «zona de expansión». Otro tipo de memoria disponible en el cartucho era la VRAM (Video Random Access Memory) —el hardware de mapeo incluido en el cartucho permitía expandir la memoria de vídeo mas allá de 12 KB)—. [editar] Video La NES utiliza una unidad de procesamiento de imágenes (PPU) estándar desarrollada por Ricoh. La versión del procesador usada en los modelos NTSC, designada como RP2C02, opera a 5,37 MHz, mientras que la versión utilizada en los modelos PAL, llamada RP2C07, funciona a 5,32 MHz. Tanto el RP2C02 como el RP2C07 tienen una salida de vídeo compuesto. Las versiones especiales del hardware de la NES, diseñadas para su uso en juegos arcade, usan otras variaciones de la PPU. La PlayChoice-10 usa el RP2C03, que funciona a 5,37 MHz con una salida de vídeo RGB en frecuencias NTSC. Dos variaciones diferentes se usaron en el conjunto Nintendo Vs: el RP2C04 y el RP2C05. Ambas operan a 5,37 MHz y proporcionan una salida de vídeo RGB en frecuencias NTSC. Además, ambos hacen uso de paletas irregulares para prevenir el intercambio fácil de ROM de los juegos. Todas las variaciones de la PPU tienen dos KiB de RAM de video, 256 bytes de RAM on-die atribuible (conocida como «OAM») para posicionar los sprites y 28 bytes adicionales de RAM on-die de paleta para permitir la selección del fondo de pantalla y los colores de los mismos mapas de bits ya mencionados. Esta memoria se almacena separadamente en buses internos de la PPU. Los 2 KiB de memoria RAM interna pueden usarse para diseñar mapas y atributos en el tablero de la NES, así como 8 KiB de ROM o RAM pueden incluirse en un cartucho a manera de patrón de mosaicos. Usando el «método de paginación» (bank switching), se puede utilizar virtualmente cualquier suma de memoria adicional desde un cartucho, siendo sólo limitado por los costos de fabricación. El sistema dispone también de una paleta de colores formada por un conjunto de cinco grises y 48 colores. Los colores rojo, verde y azul pueden oscurecerse de manera individual en regiones específicas de la pantalla, usando para ello, y de forma cuidadosa, códigos temporales. Un total de hasta 25 colores pueden ser usados en una sola línea de exploración: un color de fondo, cuatro sets de tres colores de mosaico más cuatro conjuntos de tres colores de sprite. Este total no incluye desacentuación o suavizamiento de contrastes. Un total de 64 sprites pueden mostrarse en la pantalla al mismo tiempo sin que sprites recargados aparezcan en la mitad de la pantalla. Los sprites pueden tener una resolución de ocho por ocho pixeles, o de ocho por 16 pixeles, aunque la elección tiene que hacerse globalmente y afecta a todos los sprites. Hasta ocho sprites se pueden presentar en una única línea de exploración, usando un flag para indicar en qué momento los sprites adicionales se han caído. Este flag permite la rotación de las prioridades de los sprites en el software, incrementando la cifra máxima de sprites, aunque comúnmente ocasiona un efecto de parpadeo. La PPU permite solo una capa de scrolling horizontal, aun cuando ésta puede cambiarse por una capa basada en cada línea de pantalla. Ciertamente, existen métodos de programación más avanzados que permiten hacer esta misma función con el scrolling vertical. La resolución de pantalla estándar de la NES es de 256 pixeles horizontales por 240 pixeles verticales. Comúnmente, los juegos diseñados para el sistema NTSC tenían una resolución efectiva de sólo 256 por 224 pixeles, de modo que las ocho líneas del fondo y de la parte superior de la pantalla no son visibles en la mayoría de los televisores. Para memoria adicional de video de banda ancha, era igualmente posible apagar la pantalla antes de que el barrido de trama alcanzara la parte inferior de la pantalla. Los conectores de salida de video variaban de un modelo a otro. La Famicon japonesa original sólo disponía de un modulador RF. Cuando se lanzó al mercado en Norteamérica y Europa, se le añadió un conector RCA para video compuesto además del modulador RF. La AV Famicom no tenía modulador RF y adoptó una salida de video compuesto a través de un conector multisalida patentado de doce pines, mismo que se había introducido por primera vez en la Super Famicom/Super Nintendo. Por otra parte, la reedición norteamericana de la NES, la NES 2, se asemejaba más al modelo de la Famicom original, en que disponía únicamente de un modulador RF para la salida de vídeo. Finalmente, la PlayChoice-10 utilizaba una salida de video RGB invertida. [editar] Audio La placa base de la NES soportaba un total de cinco canales de sonido, entre los que se incluían dos canales de onda de pulso de ciclo de trabajo variable —un ciclo de trabajo se define como la fracción de tiempo que un sistema se encuentra en estado «activo»— (12,5%, 25%, 50% y 75%), con un control de volumen de 16 niveles y un hardware de portamento, soportando frecuencias en un rango de 54 Hz a 28 kHz. Los canales adicionales incluían un canal de onda triangular de volumen fijo que soportaba frecuencias de 27 Hz a 56 kHz, un canal de ruido blanco con 16 niveles de volumen que soportaba dos modos (ajustando las entradas en un LFSR) en 16 frecuencias preprogramadas, y un canal de modulación de impulsos diferenciales (DPCM) con seis bits de rango, que hacía uso de una codificación delta de un bit en 16 frecuencias de muestreo preprogramadas de 4,2 kHz a 33,5 Khz. Este último canal era capaz asimismo de reproducir sonido estándar PCM mediante la escritura de los valores individuales de siete bits en intervalos de tiempo.","Nintendo Entertainment System (conocida también como NES o Nintendo NES) es una videoconsola de ocho bits perteneciente a la tercera generación en la industria de los videojuegos. Fue lanzada por Nintendo en Norteamérica, Europa y Australia entre 1985 y 1987. En la mayor parte del continente asiático, incluyendo a Japón (donde debutó originalmente en 1983), China, Vietnam, Singapur y Filipinas se la conoció con el nombre de Family Computer (ファミリーコンピュータ, Family Computer?), abreviado comúnmente como Famicom (ファミコン, Famicom? escuchar ▶?/i, o simplemente FC). En Corea del Sur se llamó Hyundai Comboy (현대 컴보이) y fue distribuida por Hyundai Electronics, mientras que en regiones como Rusia y el sur de Asia pasó a denominarse Dendy (Де́нди) y Tata Famicom, respectivamente. En 1990, la Super Nintendo reemplazó a Nintendo NES en el mercado. Está considerada como la videoconsola más exitosa de su época [e] y contribuyó a revitalizar de forma significativa la industria estadounidense de los videojuegos, la cual había sufrido previamente una debacle financiera que ocasionó que varias empresas especializadas quebraran, además de establecer el nivel estándar para consolas posteriores en aspectos primordiales como el diseño de cada juego[f] y planteamiento de mandos.[g] Asimismo, a partir de esta consola Nintendo estableció un modelo de negocios estandarizado en la era contemporánea y referente a la licencia de software para desarrolladores tipo third-party." eu,5a5c691440ac120ae7b6fa9518cabcc0,"[aldatu] Ezaugarri arkitektonikoak Kapera Sixtinoa laukizuzen formako eraikin garai batean dago, adreiluz eginikoa. Bere fatxadak ez dauka apaingarri arkitektoniko berezirik. Kontuan hartu behar da Kapera Sixtinoa Vatikanoko beste zenbait eraikinek inguratuta dagoela, eta horregatik, bere kanpoaldea ezin dela kaletik ikusi, baizik eta, soilik, beste eraikin horietatik. Kaperak ez dauka zuzeneko sarrerarik kanpoaldetik: Jauregi Apostolikoko barne-geletatik dauka sarbidea. Eraikinak hiru solairu dauzka: behekoa soto gangadun bat da, eta kanpoaldeko patio batera ematen duen ate bat dauka. Solairu horren gainean dago Kapera Sixtinoa. Azkenik, Kaperaren gainean hirugarren solairu bat dago, zaindarientzako gelak daudenekoa. Kapera Sixtinoaren neurriak hauek dira: 40,9 metro luze eta 13,4 metro zabal (Itun Zaharraren arabera, horixe zen Salomonen Tenpluaren tamaina). Sabaiko gangaren altuera 20,7 metrokoa da. Beraz, proportzioak hauek dira: kaperaren luzeraren herena da zabalera, eta luzeraren erdia da altuera. Eraikinak albo bakoitzean sei leiho arkudun zeuzkan, altuak, eta mutur bakoitzean beste bi. Leiho horietako batzuk itxi egin dituzte geroago. Kapera Sixtinoaren sabaia kanoi-ganga zapal batek osatua da. Kanoi-ganga hori zeharka zatikatua dago (alegia, zabaleraren norabidean) ganga txikiagoetan, leiho bakoitzaren parean. Gangen elkargurutzadura horren ondorioz, leiho bakoitzaren gainean triangelu-formako arkuarte batzuk sortzen dira. [aldatu] Orientazioa Margolanei buruzko azalpenak behar bezala jarraitu ahal izateko orientazio gisa, gogoan izan behar da honakoa: [aldatu] Historia Kapera Sixtinoaren izena Sixto IV.a Aita Santuaren izenetik dator (1471tik 1484ra bitartean izan zen Aita Santu), zeinaren agindupean eraberritu baitzen ""Kapera Handia"" deiturikoa (""Cappella Magna""), 1477tik 1480ra bitartean. Hormetan XV. mendean eginiko margolanen artean, honakoak daude: errezel faltsuak, Moisesen historia (hegoaldeko eta ekialdeko hormetan), Jesusen historia (iparraldeko eta ekialdeko hormetan), eta Aita Santuen erretratuak (ipar, hego eta ekialdeko hormetan). Margolan horiek egin zituzten margolarien artean aipatu behar dira Pietro Perugino, Sandro Botticelli, Domenico Ghirlandaio eta Cosimo Rosselli. Sabaian, Pier Matteo d'Amelia-k zeru izardun bat margotu zuen. 1483ko abuztuaren 15ean, Sixto IV.ak kapera berria sagaratu zuen, eta Ama Birjinaren Jasokundeari dedikatu zion. Julio II.ak (zeina Aita Santua izan baitzen 1503tik 1513ra bitartean) kaperaren apainketa hein batean aldatzea erabaki zuen, eta eginkizun hori Michelangeloren eskuetan utzi zuen 1508an. Michelangelok ganga eta ilargixkak (alegia, kaperako leihoen goialdea inguratzen duen pareta-zati biribilduetako bakoitza, ilargierdi-formakoa) margotu zituen. Lan hori 1512ko urrian amaitu eta, Domu Santu egunean (azaroaren 1ean), Julio II.ak Kapera Sixtinoa meza nagusi batez inauguratu zuen. 1533 amaiera aldera, Klemente VII.ak (Aita Santua izan zen 1523tik 1534ra bitartean) kaperaren apainketan berriro aldaketa bat egitea erabaki, eta beste zeregin bat eman zion Michelangelori: aldarearen horman Azken Judizioa margotzea. Ekimen horren gauzatzearen ondorioz, estalita geratu ziren XV. mendeko honako margolan hauek: Ama Birjina apostoluen artean eta Moises eta Jesusen historien lehenbiziko bi atalak. XVI. mendean, kaperaren ekialdeko hormako margolanak berregin egin zituzten, kalte larriak izan baitzituzten 1522an, atea erortzearen ondorioz. Kapera Sixtinoko margolanak guztiz zaharberrituak izan dira 1979tik 1999ra bitartean. [aldatu] Hormetako margolanak [aldatu] Margolanen antolaketa Hormetako margolanak hiru mailatan daude antolatuta (ikus aldameneko irudia): Pinturak denbora-epe aski laburrean margotu ziren: hamaika hilabete eskas, 1481eko uztailetik 1482ko maiatzera bitartean. Hasiera batean, eta lagin gisa, pintoreei eskatu zitzaien fresko bana margotu zezatela, jarraian ofizialki aztertuak eta ebaluatuak izateko, 1482ko urtarrilean. Dena den, lehenagorako ere begi-bistakoa zenez freskoak egokiak izango zirela, 1481eko urrirako enkargua eman zitzaien pintoreei, gainerako margolan guztiak ere egiteko. [aldatu] Jesusen bizitza (iparraldeko horma) Margolan-sorta hau elkarren aldamenean ipinitako zortzi pinturaz osatuta zegoen hasiera batean: lehenbizikoa aldare nagusiaren horman (mendebaldeko paretean, alegia) zegoen, eta, iparraldeko hormaren luzera guztia hartu ondoren, azkenekoa ekialdeko horman zegoen (eta dago). Alabaina, margoak egin eta hogeita hamar urte inguru geroago, sorta honetako lehenbizikoa, Jesusen jaiotza agertzen zuena (mendebaldeko horman), ezabatu egin zuten, Azken Judizioa margotzeko tokia uzteko. Horrela, ba, gaur egun zazpi margolanez osaturiko pintura-sorta da. Margolanak, mendebaldetik ekialderanzko hurrenkeran, hauexek dira: 1.- Jesusen bataioa Peruginok margotua. Margolanean honakoa ikusten da: Guztiahalduna goian dago, kerubinen eta aingeruen artean. Azpian uso bat agertzen da, Espiritu Santuaren ikur gisa, Jesusen buruaren gainean pausatua. Muturretan, Joan Bataiatzailea (ezkerraldean), predikatzen, eta Erredentorea (eskuinaldean). Bailaran, monumentu erromatarrak ikusten dira. 2.- Jesusen tentaldiak Botticellik margotua. Irudiaren gainean esakune bat agertzen da (""TEMPTATIO IESU CHRISTI LATORIS EVANGELICAE LEGIS""), Mateoren Ebanjelioan kontatuak agertzen diren Jesusen tentaldiei buruzkoa (Mateo 4, 1-11). Nolanahi ere, tentaldi horiek irudiaren hondoan agertzen dira, ez aurrealdean. Deabruak Jesusi egindako tentaldiak dira, eta margolanak horietako hiru agertzen ditu: goian eta ezkerretara irudikatzen da deabrua, eremutar itxurapean, Jesusi esaten, tentatzearren, ogi bihur ditzala harri batzuk. Erdialdean, tenplu baten gainean agertzen dira, eta bertan deabruak Jesus bere burua handik behera botatzeko tentatzen du, esanez idatzita dagoela aingeruei aginduko zaiela Jesus zaintzea. Jesusen erantzuna: ""Hau ere idatzia dago: Ez tentatu Jauna, zeure Jainkoa"". Azkenik, eskuinaldean, ikusten da Jesusek deabrua amildegi batetik behera erorarazten duela. Irudiaren aurrealdeako posizio nagusian, sakrifizio-erritu bat irudikatzen da. Eskuarki interpretatzen da legendun batek eskainitakoa dela, Jesusek sendatua izan ondoren (Mateo 8, 1-4; Markos 1, 40-45; Lukas 5, 12-16). 3.- Jesusek lehen apostoluei dei egitea Ghirlandaiok margotua. Lehen planoan Jesusek lehenbiziko bi apostoluei, Pedrori eta Andresi, berarekin joateko dei egin zienekoa agertzen da. Hondoan, Santiago eta Joani dei egitea ikusten da irudikatuta (Mateo 4, 18-22; Markos 1, 16-20; Lukas 5, 1-11). 4.- Mendiko hitzaldia Cosimo Rossellik margotua. Pintura honetan bi eszena erakusten dira: hitzaldia (Mateo, 5-7 kap.; Lukas 6, 12-49) eta legendunaren sendaketa (Mateo 8, 1-4; Markos 1, 40-45; Lukas 5, 12-16). 5.- Jesusek Pedrori giltzak ematea Peruginoren maisulantzat jotzen da. Pintura honetan hiru eszena agertzen dira: eszena nagusia, lehen planokoa, Jesusek Pedrori (zeina belauniko agertzen baita) ""Jainkoaren erreinuko giltzak"" ematearena da (Mateo 16, 13-20). Giltza horiek botere-emate baten ikur dira. Jesus eta Pedroren inguruan apostoluak agertzen dira, baita Judas ere (Kristoren ezkerreko bosgarren figura). Haien atzean, harlauzaz estaliriko plaza ireki bat agertzen da, eta haren erdian, Jerusalemeko Tenplua, kupuladun eraikin oktogonal gisa irudikatua, Pizkundeko estiloaren itxurarekin. Tenpluaren bi aldeetara garaipen-arku bana ikusten da. Bigarren planoan, beste bi eszena agertzen dira: ezkerreko aldean, Jesusek eta Pedrok tenplurako zerga ordaintzeari buruzkoa (Mateo 17, 24-27), eta eskuinekoan, Jesusi harriak jaurtitzeko ahalegina (Joan 8, 31-59; 10, 31-39). Azken horri buruzkoa da irudiaren gainean paratuta dagoen esakunea: (""CONTURBATIO IESU CHRISTI LEGISLATORIS""). 6.- Azken afaria Iparraldeko hormako azken margolana da, Cosimo Rossellik margotua. Azken afariari buruzko aipamenak: Mateo 26, 17-29; Markos 14, 12-25; Lukas 22, 7-23; Joan 13, 21-30. Irudiaren deskribapena: lehen planoan katu bat eta txakur bat ageri dira, elkarrekin borrokan. Haiengandik hurbil, metalezko pitxer eta erretilu batzuk. Hamabi apostoluak mahai biribildu baten inguruan daude eserita, eta Jesus bizkarra ematen ari zaio behatzaileari. Eszena nagusia gela baten barrenean gertatzen da. Leihoetatik kanpoaldera begira, eszena nagusiaren hondoan, Nekaldiko hiru une irudikatuta daude: Getsemaniko otoitza (Mateo 26, 36-46; Markos 14, 32-42; Lukas 22, 39-46), Jesusen atxiloketa (Mateo 26, 47-56; Markos 14, 43-52; Lukas 22, 47-53; Joan 18, 1-11) eta Jesus gurutziltzatua (Mateo 27, 32-50; Markos 15, 22-39; Lukas 23, 33-46; Joan 19, 17-30). 7.- Jesusen piztuera (ekialdeko horman) Margolan hau ekialdeko horman (hots, kaperaren sarrera dagoenekoan) pintatu zuen Hendrick van den Broeck-ek. Horma horretan bertan lehenago Ghirlandaioren margolan bat egon zen, baina 1522an horma horren zati bat erori, eta Ghirlandaioren margolan hori, eta Luca Signorelli-ren beste bat, suntsiturik suertatu ziren. Hendrick van den Broeck-en margolana hirurogei urte inguru geroagokoa da. [aldatu] Moisesen bizitza (hegoaldeko horma) Hasiera batean, Moisesen bizitzako zenbait gertakari erakusten dituzten margolanen sorta hau mendebaldeko paretean hasten zen, Moisesen jaiotza eta aurkikuntza agertzen zituen margolanarekin (Peruginok eginikoa). Margolan hori, alabaina, galdu egin zen, pareta horretan Azken Judizioa margotzearekin batera. Horrenbestez, gaur egun zazpi margolanez osaturik dago multzo hau. Lehenbiziko seiak hegoaldeko paretean daude, eta azkena, berriz, ekialdekoan; hots, sarrerakoan. Honakoak dira margolanak: 1.- Moisesen itzulera Egiptora Peruginok margotua. Irudiaren erdialdean, aingeru batek (Jainkoa irudikatzeko ohiko modu bat) Moises gerarazten du. Eszena hori Irteerako pasarte bati dagokio: Jainkoak mehatxu egiten dio Moisesi, eta bere emazte Tziporak laban bat hartu eta sakrifizio bat egiten du, senarra salbatzeko. Margolan honetan zenbait gertakari ageri dira irudikatuta: Moisesek agur esatea bere aitaginarreba Jetrori (Irteera 4, 18-20); Moises bere familiarekin Egiptora itzultzea (Irteera 4, 18-20); eta, irudiaren eskuineko aldean, Tziporak bere eta Moisesen bigarren seme Eliezer erdaintzea (Irteera 4, 24-26). 2.- Moisesen bizitzako zenbait gertakari Botticelliren margolan honetan irudikatuta agertzen dira Moisesen bizitzako zenbait gertakari,Irteera liburutik ateratakoak. Aipagarria da nola antolatzen duen Botticellik margolan hau, pertsonak lau errenkada diagonaletan banatuz. Margolanean, Moises tunika horiz eta kapa berdez jantzita agertzen da. Eskuinetik begiratzen hasita, honakoa ikusten da: 3.- Itsaso Gorriko zeharkaldia Margolan honen egiletzari buruzko zalantzak daude: ez dago argi Cosimo Rossellik margotua den, ala bere laguntzaile Biagio d'Antonio Tucci-k. Margolan honetan irudikatzen da Bibliako pasarte ezaguna (Irteera 14, 5-31), Moisesek bere herria Itsaso Gorriaren ur erdibituetan zehar gidatu zuenekoa. Israeldarrek itsasoa zeharkatzea lortu zuten, urak ezker-eskuin zituztela, bertan zabaldutako lehor-bide batetik; baina gero, atzetik jarraituz zetorkien Egiptoko gudarostearen gainean ixten da berriro itsasoa: ""Beren lekura itzultzean, urek estali egin zituzten, israeldarrei erasoka itsasoan sartu ziren faraoiaren gurdi eta zaldunak, gudaroste osoa: ez zen bakar bat ere bizirik atera"" (Irteera 14, 28). Erdian agertzen den zutabea ""su-adarra"" da, zeinean baitzihoakien Jauna israeldarrei, argi egiteko (Irteera 13, 21-22). Moisesen aldamenean belaunikaturik, Miriam profetesa, Moisesen eta Aaronen arreba, agertzen da. Miriamek garaipen-kantu bat egin zuen, faraoiaren armada itsasoan ito ondoren (Irteera 15, 20-21): 4.- Legearen harlauzak ematea Egilea: Cosimo Rosselli. Margolan honetan pasarte hauen berri ematen da: Jaunak esan zion Moisesi: ""Igo mendira niregana, eta zaude han: harlauzak emango dizkizut eta haietan idatziko israeldarrei irakatsi behar dizkiezun lege eta aginduak"". (Irteera 24,12). Moisesek esan zien: ""Honela dio Israelgo Jainko Jaunak: Har beza nork bere ezpata eta zeharkatu kanpalekua, aterik ate jendea hilez, nahiz eta anaia, laguna edo auzokoa izan"". 5.- Kore, Datan eta Abiram, zigortuak Botticelliren margolan honetan irudikatzen den Bibliako kontakizuna da (Zenbakiak 16, 1-35) Kore, Datan eta Abiram apaiz judutarrei buruzkoa. Apaiz horiek ukatu egin zuten Moises, Aaron eta beste apaiz batzuek herri hautatuaren gain aginpide zibil eta erlijiosoa izatea. Lurra oinazpian zabaldu eta apaiz matxinoak eta beren familiak irentsi zituen, eta bizirik jaitsi ziren Herio Leizera, eta lurra itxi egin zen berriro. Margolan honen antolaketa Moisesen bizitzako zenbait gertakari margolanaren antzekoa da. Eskuinaldetik begiratzen hasita, honakoa agertzen du: 6.- Moisesen testamentua eta heriotza Signorelliren margolan honetan Moisesen testamentua eta heriotza (Deuteronomio 33, 34) erakusten dira, eta zenbait gertakari irudikatzen ditu: eskuinaldean, Moisesek, hil aurretik, israeldarrei bedeinkazioa ematen die (Deuteronomio, 33), eta ezkerraldean ikusten da nola Moisesek makil sakratua eskuratzen dion Josueri. Margolanaren erdialde-goialdean, aingeru batek lurralde agindua seinalatzen du, eta ezkerraldean Moisesen heriotza agertzen da. 7.- Moisesen gorpuari buruzko tirabira Margolan hau ekialdeko horman dago; hots, sarrera dagoen horman. Margolanean irudikatzen da Judasen Gutuneko aipamen bat (Judasen Gutuna, 9): Mikel goiaingeruak berak ere ez zuen horrelakorik egin: Moisesen gorpua nork eramango deabruarekin tirabiran zebilela, ez zen ausartu hari ezer iraingarririk esaten; ""Jaunak zigor zaitzala"" besterik ez zion esan. [aldatu] Sabaiko margolana: Michelangeloren maisulan bat [aldatu] Historia Kapera Sixtinoko sabaia Michelangelok margotu zuen, 1508tik 1512ra bitartean. 1506an, Julio II.a Aita Santuak Kapera Sixtinoko sabaiko margolanak aldatzea erabaki zuen. Ordura arte, sabaiak Piero Matteo d'Ameliaren margolan bat agertzen zuen, tenplu paleokristauen tradizioari jarraitzen ziona: hondo urdin baten gainean, urre-koloreko izarrak. Michelangelo, pintorea baino gehiago, eskultorea zen; horregatik, hasieran ez zuen arduratu nahi izan margolan berria egiteaz. Aita Santuak, ordea, guztiz zorrotz jokatu zuen, eta Michelangelori ez zion beste aukerarik utzi, enkarguari baietza ematea baino. Alabaina, Frantziarekiko gerra bat piztu zen, eta horrek Aita Santuaren arreta beste zeregin horietara desbideratu zuen, garai hartan buruzagi militar garrantzitsua ere bai baitzen. Michelangelo aukera horretaz baliatu zen Erromatik ihes egiteko eta eskulturagintzan jarduteko. Nolanahi ere, 1508an Aita Santua garaile itzuli zen Erromara, eta Michelangelori deitu zion, sabaiko margotze-lanari ekin ziezaion. Lan horretarako kontratua 1508ko maiatzaren 10ean sinatu zen. [aldatu] Egikera Hasiera batean iradokitako ideia izan zen hamabi apostolu-figura handi margotzea. Baina Michelangelok egitasmo hori aldatu zuen, haren ordez diseinu askoz ere konplexuagoko margolan bati ekiteko, bukaeran gutxi gorabehera hirurehun figuraz osaturikoa eta lau urteko lan-denbora behar izan zuena. Uste izan ohi denaren kontra, Michelangelok zutik margotu zuen sabaia, eta ez bizkarraren gainean etzanda. Kaperaren sabairaino iritsi ahal izateko, Michelangelok berariazko aldamioa diseinatu zuen: egurrezko plataforma laua zen, hormetan bermatua, leihoen goiko aldetik hurbil eginiko zuloetan sarturiko euskarrien bitartez. Ez zen, beraz, kaperaren zorutik sabairaino eraikitako egitura erraldoi bat. Aldamioak ez zuen estaltzen sabaiaren azalera guztia. Margotze-lana hiru fasetan egin zen. Condivik, Michelangeloren ikasle eta biografo izandakoak, adierazi zuenez, aldamioaren euskarri guztiak hasiera-hasieratik ipini ziren, eta haien azpitik pisu gutxiko nolabaiteko estalki bat, agian oihalezkoa, zintzilikatu zen, igeltsu-tantak eta margo-hautsa nahiz -zipriztinak zoruraino eror ez zitezen. Une bakoitzean, dena den, soilik eraikinaren azaleraren erdia zegoen aldamioz estalita. Freskoa izan zen erabilitako margotze-teknika: teknika horri jarraituz, igeltsuari oraindik ere hezea dagoen bitartean aplikatzen zaio pintura. Michelangelok esperientzia bazeukan margotze-teknika horrekin, bere heziketa eta prestakuntza garaia Ghirlandaioren lantegian eman baitzuen; alegia, Florentziako fresko-margolari trebeenetakoarenean, zeinak Florentziako zenbait elizatan fresko-ziklo garrantzitsuak burutu zituen eta zeinaren lanari Kapera Sixtinoko paretetan ere tokia utzi baitzitzaion (ikus gorago). Hasieran, igeltsuaren gainean lizuna sortu zen, igeltsua hezeegia zegoelako. Michelangelok igeltsu hura kendu eta berriro hasi behar izan zuen. Orduan, Jacopo l'Indaco izeneko bere laguntzaile batek asmaturiko formula berri batekin, lizunik ateratzen ez zitzaiona, saiatu zen. Egun bakoitzean horma-zati desberdin batean ezartzen zuen igeltsua, eta egun bakoitzeko lana jaso duten horma-zati horiei giornata deitzen zaie. Fresko teknika erabiltzearen arrazoia honakoa da: igeltsua hezea egon beharrean guztiz lehorra bazegoen, pigmentuarekin ezin zen hain ondo lan egin, eta ez zen ongi nahasten igeltsuarekin. Freskoaren teknikaren desabantaila da igeltsua asko berotzen dela gogortzen ari den bitartean, eta emanazioak darizkiola. Fresko-margolariek tamaina errealeko marrazkiak erabili ohi zituzten, eredu gisa erabiliz irudiak igeltsuaren gainean zirriborratzeko. Baina Michelangelok usadio hori hautsi zuen: freskoaren teknika menperatu zuenean, sabaiaren gainean zuzen-zuzenean egiten zituen marrazkiak. Berak mugimendu indartsuen bidez marrazturiko lerroak oraindik ere ikus daitezke, gainazal batzuetan markatuta. Beste batzuetan, ordea, nabari da lauki-sare bat erabili zuela, marrazki txiki batetik abiatuta, irudi hori zuzenean sabaian handitzeko. Margotzen hastean, eta igeltsua heze zegoen bitartean, eremu zabalak koloreztatzen zituen hasiera batean, eta gero, gainazala lehortuz joan ahala, itzaldurak eta xehetasunak eransten zizkien, zeregin horretarako era askotako pintzelak erabiliz. Oro har, Michelangeloren teknikek agerian uzten dute Ghirlandaioren ikaslerik artetsuenarengandik espero izatekoa zen trebezia-maila. Margolaritza-lantegietako metodo eta berrikuntzarik bikainenak baliatu zituen, bere iaiotasun teknikoaren zerbitzura ipiniz. Lanari ekin zion aldaretik urrutien dagoen aldetik; hots, ekialdetik. Lehenbiziko hiru eszenetan, Noeren bizitzari buruzkoetan, figura txiki askoz ere gehiago agertzen dira geroago margotu zituenetan baino. Hori horrela da, hein batean, gaiarengatik (gizateriaren patua), baina, halaber, sabaiaren ekialdeko mutur horretako figura guztiak (baita profetak eta ignudi-ak ere) txikiagoak direlako erdialdeko sekzioan baino. Hirugarren sekzioan, eskala handiagotu egiten da. Eskala handiagotzen den neurrian, Michelangeloren estiloa ere zabalago egiten da, eta Jainkoaren kreazio-egintza agertzen duen eszena egun bakar batean margotu zuen. Koloreen bizitasunak eta lerro argi eta zehatzez marrazturiko profilek figura guztiak zorutik erraz bereizteko moduan agerrarazten dituzte. Gaur egun hain alai eta udaberri-kutsuko azaltzen diren kolore horiek, hala nola arrosa argia, sagarraren tankerako berdea, hori bizia eta zeru-urdina, perla-gris koloreko atzealde baten gainean kokatuta, kandelen kearen ondorioz hain estalita zeuden, non irudiek ia-ia monokromoak baitziruditen. Denbora luzez iraun duten zaharberritze-lanetan, besteak beste margolanen gaineko kraka-geruza kendu egin dute, koloreak beren edertasunean berriro ere agerrarazteko. Vasarik dioenez, sabaia bukatu gabe utzi zen, inaugurazioa egin zelako fresko-lanetan ohikoak ziren urre-hostozko eta lapis lazuli urdin sakoneko apaingarriak jarri aurretik. Apainketa-lan horrek sabaia hobeto uztartuko zuen behealdeko hormekin, azken horiek urreztatuta baitzeuden toki askotan. Baina, azkenean, ez zen horrelakorik inoiz egin, alde batetik Michelangelok ez zuelako aldamioa berriro jarri nahi izan, eta bestetik, ziurrenik, urreak eta batez ere kolore urdin sakonak distrakzioa eragingo zutelako margolanaren kontzepziotik. Dena den, xehetasun batzuk apaindu ziren, bai, urrez: ignudi-en arteko ezkutuak eta profeten eta sibilen arteko zutabeak. Dirudienez, oso litekeena da ezkutuen urreztatzea Michelangeloren jatorrizko aurreikuspenen artean egotea, margotuta baitaude prozesio-ezkutu mota jakin baten antza izan dezaten; hain zuzen ere, oraindik ere existitzen den ezkutu mota bat. [aldatu] Sabaiaren partiketa eta margolanen antolamendua Michelangelok sabaiko espazioa banatu egin zuen, bertan agertzen diren eszena ugarientzako espazioak zedarritzeko. Horretarako, marmolezkoak diruditen elementu arkitektoniko batzuk margotu zituen, elkarrekin gurutzatzen diren lerroak bailiran, eszena bakoitzaren marko antzeko bat osatzen dutenak. [aldatu] Bibliako Hasiera (Genesi) liburuko bederatzi istorioak Istorio hauei dagozkien irudiek sabaiko espazio zentrala hartzen dute, eta horiexek bereganatzen dute bisitari gehienen arreta. Genesi edo Hasiera liburuko bederatzi eszena dira, hirunakako taldeetan sailka daitezkeenak: aldaretik hasita, lehenbiziko hiru istorioek Munduaren Kreazioaren berri ematen dute; hurrengo hirurek, Gizakiaren Kreazioaren eta Gizakia Paradisutik egoztearen berri; eta azken hirurek Noeren istorioak azaltzen dituzte. Aldaretik hasi eta sarrerako ateranzko norabidean, irudiak hurrenkera honetan agertzen dira: [aldatu] Argia eta ilunpeak bereiztea Margolan honek kreazioko lehenengo eguna irudikatzen du. Bibliako Hasiera liburuan (Hasiera 1, 1-5) honakoa esaten da: Hasieran, Jainkoak zeru-lurrak egin zituen. Lurra nahas-mahas hutsa zen: leize handiaren gain ilunpea. Jainkoaren arnasa uren gainean zebilen. Eta Jainkoak esan zuen: ""Izan bedi argia"". Eta izan zen argia. Ikusi zuen Jainkoak argia ona zela eta bereizi egin zuen ilunpeetatik: argiari ""egun"" eman zion izen eta ilunpeei ""gau"". Honela, lehen eguna burutu zen. Fresko honek espazio aski txikia estaltzen du (ignudi-en irudiek eta medailoiek inguratuta dagoelako), eta erakusten duen eszena sinplea da, Hasiera-liburuko pasarteak irudikatzen dituztenetatik sinpleena. Bertan, Jainkoa behealdetik ikusia agertzen da, eskortzo hunkigarrian marraztua, eskuak jasota dituela. Jainkoaren aurpegiera oso ondo ikusten ez den arren, ahalegin handia egiten ari delako itxura ematen du. Bere gainean dauden hodei batzuen artetik zirrikitu bat irekitzen da, eta bertatik argi-distira bat iragaten da. Jainkoaren tunika arrosak mugimendu-keinu indartsua nabarmenarazten du. Irudi honetan, Jainkoa bakarrik agertzen da, bere aingeru-segiziorik gabe. [aldatu] Landareen eta argizagien kreazioa Hasierako liburuko pasarteei buruz eginiko bederatzi margolanek osatzen duten serietik, hauxe da espazio handi bat hartzen duen lehenengoa. Bibliako Hasiera liburuan (Hasiera 1, 11-19) esaten den honakoa irudikatzen du margolanak: Jainkoak esan zuen: «Eman bitza lurrak belar hezea, hazidun landareak eta orotariko fruta-arbolak beren hazi eta guzti». Eta hala izan zen. Eta lurrak orotariko hazidun landareak eta fruta-arbolak beren hazi eta guzti eman zituen. Eta Jainkoak ona zela ikusi zuen. Honela, hirugarren eguna burutu zen. Jainkoak esan zuen: «Izan bitez argizagiak zeru-sabaian, eguna eta gaua bereizteko, eta jaiak, egunak eta urteak ezagutarazteko. Izan bitez zeru-sabaian lurrari argi egiteko». Eta hala izan zen. Jainkoak bi argizagi handi egin zituen: handiena egunaren gain jartzeko eta txikiena gauaren gain. Eta izarrak ere egin zituen. Zeru-sabaian ezarri zituen lurrari argi egiteko, egunaren eta gauaren gain jartzeko, argia eta ilunpea bereizteko. Eta Jainkoak ona zela ikusi zuen. Honela, laugarren eguna burutu zen. Irudian, bai ezkerretara bai eskuinetara, Jainkoa ikusten da, bi posizio ezberdinetan. Eskuinean, Jainkoa bekoki zimurra duela ageri da, keinu ahaltsu bat eginez. Bere eskuekin bi argizagiak ari da ukitzen: eskuinekoarekin eguzkia, eta bere atzealderantz luzaturiko ezker eskuarekin, ilargia. Jainkoa aurrealdetik ikusia dago margotuta, eta, bere gorputzari antzematen zaion imintzioarengatik, badirudi bere higidura gerarazten eta behatzailearenganantz biratzen ari dela. Margolan honetan Jainkoarekin lehenbizikoz agertzen dira aingeruak (bere atzean, alde bakoitzean bi). Jainkoaren ezkerrean daudenak Jainkoaren arropen artean ezkutatuta daude, jolasean eta irribarrezka. Eskuineko aingeruak biluzik daude, eta jadanik sorturiko izakiak erakusten ari zaizkio: landareak. Lehenago esan bezala, ezkerreko irudia ere Jainkoaren irudikapena da, baina bere bizkarraldetik ikusia. Lur irmorantz doa, zelai berdeak eta landareak dauden tokira. Paisaia txiki hori margotzeko erabilitako teknika eta horren errealismoa aski apalak dira, Kreatzailearen itxuraren dotorezia eta handitasunarekin alderatuta. Michelangelo kosta lain kosta ahalegintzen zen beti horrelako ikuspegi paisaiadunak saihesten, eta beti aitzakiak bilatzen saiatzen zen, gizaki-figurak marrazteko, horretan zeukan trebetasuna zela-eta. Irudi honetan ere Jainkoa bere tunika arrosa jantzita duela ageri da. Tunika horrek forma ahurra hartzen du, Jainkoari lagun egiten doazen aingerutxoak babestu eta garraiatzeko. Irudi hori Adanen kreazioan errepikatuko da. [aldatu] Urak eta lehorra bereiztea Margolan hau da Michelangelok Kapera Sixtinoan eginikoetatik gutxien ezagutzen direnetako bat. Bertan Jainkoa agertzen da, eskuak altxata dituela. Jainkoaren atzean, eskuinetara, bi aingeru ikusten dira: bata itzalpean dago, eta ozta-ozta bereizten da bere aurpegia. Bestea Jainkoaren hankari helduta agertzen da, burua atzerantz zuhurki biratua daukala, atzean zer dagoen ikusi nahian. Jainkoaren eskuinetara, beste aingeru bat agertzen da, Jainkoaren gorputzaren atzean erdi estalia. Hemen irudikatzen den Bibliako pasartea hauxe da (Hasiera 1, 9-10): Jainkoak esan zuen: «Bil bitez multzoan zeru azpiko urak eta ager bedi lehorra». Eta hala izan zen. Lehorrari «lur» eman zion izen eta ur-multzoari «itsaso». Eta Jainkoak ona zela ikusi zuen. [aldatu] Adanen kreazioa Margolan hau 1511. urtearen inguruan egin zuen Michelangelok, eta lana amaitzeko hiruzpalau urte behar izan zituen. Bertan, Bibliako pasarte hau irudikatuta dago (Hasiera 1, 26-27): Jainkoak esan zuen: «Egin dezagun gizakia; izan bedi gure irudiko, gure antzeko; mendera ditzala itsasoko arrainak, zeruko hegaztiak, abereak, basapiztiak eta lurrean narraska dabiltzan piztia guztiak». Jainkoak, beraz, bere antzeko egin zuen gizakia, Jainkoaren beraren irudira egin zuen; ar eta eme egin zituen"". Jainkoa gizon zahar bizardun baten itxurarekin irudikatuta agertzen da margolan honetan, haizepean puzturiko tunika purpura batez inguratuta. Tunika horren babespera bilduriko kerubin batzuk ere ikusten dira. Horiez gain, Jainkoak bere ezkerreko besoarekin inguraturiko emakume-irudi bat ere agertzen da, zeina Eva dela interpretatu ohi den. Eva ez da oraindik sortua izan, eta horregatik zeruan zain irudikatuta dago, Lurrean tokiren bat noiz emango ote zaion. Jainkoak bere eskuineko besoa luzatu du, biziaren txinparta bere behatzetik Adanen behatzera igaroarazteko. Adanen ezker besoa Jainkoarenaren posizio berean dago, eta bataren eta bestearen behatzak elkarrengandik hain hurbil egotea margolan honen ezaugarri bereizgarrietako bat da. Irudikatze-lan artistikoa da, jakina, eta ez literala, Adanek bere besoa Jainkoarenganantz luzatzea lortzen duelako, nahiz eta oraindik ez duen Jainkoarengandik bizia jaso. Era berean, Eva ere irudikatuta agertzen da, une horretan oraindik sortua izan ez bada ere. Evaren agerpen horrek zenbait pertsonari pentsarazi dio emakumezko figura hori Lilith izan litekeela; hots, Adanen lehenbiziko emaztea, nahiz eta, Bibliaren arabera, Lilith ere Adanen ondoren sortua izan zen. Baliteke Michelangelok margolan honetarako izandako inspirazio-iturria Erdi Aroko himno bat izatea, Veni Creator Spiritus, horretan eskatzen baita aitaren eskuin-eskuko behatzak (digitus paternae dexterae) fededunei maitasuna eta bihotza eman diezazkiela. [aldatu] Evaren kreazioa Eszena hau ere ez da oso ezaguna jendearen artean. Bibliako honako pasarte hau (Hasiera 2, 18-25) adierazten du irudi bidez: Gero, esan zuen Jainko Jaunak: «Ez da on gizona bakarrik egotea; egin diezaiodan berari dagokion laguna». Jainko Jaunak, landako abere guztiak eta zeruko hegazti guztiak lurrez moldatu eta gizonari eraman zizkion zein izen ezartzen zien ikusteko; honela, bizidun orok gizonak ezarritako izena izango zuen. Beren izena jarri zien, beraz, abere guztiei, zeruko hegaztiei eta piztiei; baina berari zegokion lagunik ez zuen aurkitu. Orduan, Jainko Jaunak lozorroan murgilarazi zuen gizona. Loak hartu zuenean, saihets-hezur bat kendu zion, hezurraren hutsunea haragiz bete ziolarik. Jainko Jaunak gizonari kenduriko saihets-hezurrez emakumea moldatu eta gizonari eraman zion. Honek esan zuen: «Hau bai dela ene hezurraren hezur, ene haragiaren haragi! “Emakume” izango da deitua, gizakumeagandik izan baita hartua»'.' ' Hargatik, gizonak bere aita-amak utziko ditu bere emaztearekin elkartzeko, eta bat bera izango dira. Biluzik zeuden gizona eta emaztea; hala ere, ez zuten elkarren lotsarik.''' Hasiera liburuari buruzko irudi-zikloan, lehenbizikoz margolan honetan agertzen da Jainkoa Lurraren gainean geldirik. Oraingoan, itxura lurtarragoa du, eta tunika urdin bat ipinita dauka jadanik beste margolan batzuetan agertu dituen janzki arrosen gainean. Hala eta guztiz ere, bere itxura sendoari eusten dio, eta Evaren aldamenean, gorpuzkera izugarria nabaritzen zaio. Eva noraezean bezala eta biluzik agertzen da eszena honetan. Sortu berria dagoela ematen du. Jainkoa berarekin solasean ari da eta, dirudienez, Eva zerbait eskatzen ari zaio Jainkoari. Adan etzanda dago, oraindik ere lotan eta bere aldamenean gertatzen ari denaz ohartu gabe. [aldatu] Gizakiak Edengo baratzetik kanporatzea Margolan honetan aldi berean irudikatuta agertzen dira jatorrizko bekatua (Hasiera 3, 1-13) eta Adan eta Eva lurreko paradisutik kanporatuak izatea Hasiera 3, 22-24). Horrela, irudiaren ezkerraldean agertzen dira Adan, Eva eta Satan. Eskuinaldean, aingeru bat eta berriro ere Adan eta Eva ikusten dira. Irudiaren erdian, jakituriaren arbola ageri da. Ezkerraldean erakusten da Adan besoa luzatzen, jakituriaren arboletik fruitua hartzeko. Adanen aldamenean eta etzanda, Eva ageri da, itxura gihartsu eta ez oso femeninoa duela, gorputza biratuz, Satan ematen ari zaion sagarra hartu nahian. Satan irudikatuta dago isatsa arbolaren enborraren inguruan kiribildua duela. Margolanaren eskuinaldean, jokabide horren ondorioa erakusten da: Bibliak kontatzen duenez, Jainkoak jakin zuenean zer egin zuten, zigortu egin zituen, eta aingeru bat bidali zuen, paradisutik kanpora zitzan. Aingeruak Adanen leporantz zuzenduta dauka ezpata. Atzealdean ageri den paisaia ez dator bat Bibliak esaten duenarekin. Izan ere, landaredi eta fauna aparta dituen toki gisa aipatzen du paradisua, landare exotikoak eta oparotasuna nonahi dituena. Baina Michelangelok margoturiko paisaia, ordea, guztiz bestelakoa da: margolan guztian zuhaitz bakarra ageri da, hain zuzen ere jakituriaren arbola; guztia da lautada, mendirik gabe; eta zelaiak itxura zeharo soila dauka, Adan eta Evaren itzalak besterik ez baitira bertan ikusten. [aldatu] Noeren erre-opariak Gutxi ezagutua den margolan honetan irudikatzen da Uholde Unibertsalaren ondoren Noek Jainkoari eskainitako erre-opariei buruzko kontakizuna (Hasiera liburua 8, 15-20). Noe tunika gorri batekin jantzita agertzen da, erre-oparia egiteko sutoki gisa erabilitako harri baten atzean. Sutoki horretan sua dago, eta Noek eskua zerurantz altxata dauka, Jainkoarekiko esker onaren seinale gisa. Andre zahar bat, ziurrenik bere emaztea, berarengana biratuta dago, zer edo zer esateko. Noeren eskuinaldean dagoen emakume batek adar bat jartzen du sutan. Margolanaren eskuineko aldean, gizon batek enbor batzuk ekartzen ditu, sua suspertzeko, eta bere aurrean ahari bat hil berri duen gizon bat ikusten da, belaunikaturik, Ezkerreko aldean, beste mutil batek hil behar duten hurrengo aharia tiraka ekartzen du, indar handia eginez, irudiak erakusten duen bezalaxe. Mutil horren atzean behi eta zaldi batzuk ageri dira. Ahariak hiltzen ari diren mutilak Noeren semeak dira. [aldatu] Uholde unibertsala Michelangelok Kapera Sixtinoko sabaian margotu zituen bederatzi eszena nagusietatik, hau da jendetsuena, 60 gizaki baino gehiago agertzen baititu. Eszena osoa, eta bere egituraketa, aski konplexua da. Margolanaren ezkerreko aldean, lur-zati bat ageri da, eta bertara jende-ilara bat iristen ari da, bizia salbatzeko alferrikako ahalegina eginez. Jendea beldurtuta dago; haur batzuk negar egiten ari dira, eta beste batzuek ez dakite zer gertatuko den. Pertsona batzuk beren ondasunak garraiatzen ari dira; beste batzuek, ordea, ez daramate ezer. Irla txiki horretan, zuhaitz idor bat besterik ez da gelditzen, eta bertara igo nahian ikusten da gazte bat. Bigarren planoan, ur gainetik oraindik ere ageri den arroka bat ikusten da. Hortxe, beste pertsona-talde bat dago, bi zuhaitz lehorri loturiko estalki bat aterpe modura daukatela. Arroka horren ezkerreko aldean, gizon adintsu bat bere seme hila altxatzen ari da, gorpua itsaso handira jaurtikitzeko asmoz. Arrokaren gainean isolatuta geratu den jende-taldeak itxura dramatikoagoa dauka margolanaren ezkerreko lur-zatian dagoenak baino. Jendea estu eta larri dago, eta asko eta asko negarrez ari dira, beren patua zein den konturatzen baitira. Uretan dagoen gizon bat, itolarrian, arrokara igotzeko ahalegin etsiak egiten ari da, zuhaitz zaharraren sustraiei helduz. Urrunxeago, beste pertsona-talde bat agertzen da; oraingoan, txalupa batean. Eszena atsekabegarria da: txalupa hondoratzen ari da, eta, flotatu ahal izateko, pisua galdu behar du; horrenbestez, txalupako batzuk beren taldeko bati erasoka ari dira, hura txalupatik uretara botatzeko asmoz. Txalupa horretan jantzita agertzen den emakume bakarrak besoak jasotzen ditu, ikusirik nola itsasontzi hori hondoratzear dagoen. Aurrealdean, bi gizon kanoa aurrerantz bultzatzen ari dira, hondora ez dadin saiatuz. Uretan dagoen beste gizon bat txalupari irmo lotzen zaio, ez hondoratzeko, eta horren atzean beste gizon bat igerian ari da, bere burua salbatu nahian. Eszena honetako gertakariak asaldura eta nahasmen handikoak dira: agerian uzten dute bizia salbatzeko irrika eta kemena, baina, halaber, bere burua salbatzearren lagun hurkoa erailtzeko prest dagoen gizakiaren berekoikeria. Azkenik, pertsona-talde urrunekoena dago, margolana burutzen duena: Noeren kutxakoa. Lehen begiratuan, itsasontzi normala ematen du, baina arreta pixka bat gehiagorekin, ohartzen gara kutxa horrek ez daukala inolako zerikusirik inolako itsasontzi edo antzekorekin, baizik eta, hori baino gehiago, nolabaiteko eliza edo tenplu batekin. Ikusten dugu, halaber, pertsona-talde bat kutxara igotzeko ahaleginetan dabilela, baina gauza jakina da kutxak zeramatzan guztiak kutxaren barrenean zihoazela. Irudi horren bitartez, Michelangelok elizarekiko analogia bat egin nahi izango zuen: MIchelangelok kutxa eliza baten itxurarekin margotuko zuen, hain zuzen ere, adieraztearren eliza dela ""salbazioaren kutxa"", eta horrexegatik irudikatuko zituen kutxan sartu nahian dauden pertsona batzuk. Pertsona horiek lirateke Elizaren barruan ez daudenak baina bertan sartu nahi dutenak, Uholdetik (eta bekatutik) salbatzeko. Margolan hau Kapera Sixtinoko sabaiko fresko-ziklokoak direnetatik hondatuen zeudenetako bat da. Itxura egiazki hitsa eta goibela zeukan. Zaharberritzearen ondoren, bere egoerak nabarmen egin zuen hobera; hala eta guztiz ere, zenbait zati ezin izan ziren leheneratu; adibidez, arrokaren gainekoa, zeina margotu gabe eta hutsik utzi baitzen. [aldatu] Noeren mozkorraldia Margolan honetan irudikatzen da Bibliako Hasiera liburuak (Hasiera 9, 20-23) kontatzen duen honakoa: Noe nekazaria zen eta mahastia landatu zuen. Ardoa edan zuen batean, mozkortu egin zen eta bere oihal-etxolaren erdian biluzik zegoen etzana. Kanaanen aita Kamek, bere aita biluzik ikusirik, kanpoan ziren beste bi anaiei jakinarazi zien. Sem eta Jafetek, soingaineko bat hartu, sorbaldan bien artean ipini eta, atzeraka joanez, aita biluzia estali egin zuten. Beste aldera begiratzen zutenez, ez zuten aita biluzik ikusi. Horrela, ba, irudian agertzen den eszena nagusia da Noeren seme Kam, Sem eta Jafet-ek beren aita mozkor eta biluzik aurkitzen duteneko unea. Dena den, kronologikoki, irudiaren ezkerreko aldean lehenbizi ikusten da nola Noe lurra lantzen ari den, eta mahatsondoak ereiten, pala batez baliatuz. Eszena nagusiak margolanaren gainerakoa, zatirik handiena, hartzen du. Bertan, erdialdean, Noe ageri da, erdi etzanda, agontzeko ahalegina eginez bezala. Bere posizioak antza dauka Adanen kreazioari buruzko margolanean Adanek agertzen duenarekin. Kamek begirada aldenduta dauka bere aitarengandik, zeina soingaineko urdin batekin estaltzen baitu. Sem eta Jafet beren artean solasean ari dira, aitari zer gertatu ote zaion asmatu nahian. Michelangelok hiru semeak ere biluzik margotu zituen. Koloreen tratamenduari dagokionez, aipagarria da Noek bere azpian daukan estalki berdea nola dagoen nabarmendua argi-isla horien bitartez, [aldatu] Petxinak Kaperako sabaiaren lau izkinetan triangelu-formako petxina bana dago, hormen eta sabaiko gangako arkuaren artean dagoen espazioa betetzen dutenak. Petxinen gainazal kurbatuetan, Michelangelok Itun Zaharreko lau istorio margotu zituen, Israelgo herriaren salbazioari dagozkion lau une erabakigarri azaltzen dituztenak: 1.- Brontzezko sugea. Margolan honek irudikatzen duen istorioa da herri judutarraren irteera edo exodokoa, suge-andana baten erasoa jasan zutenekoa. Moisesek bitartekotza-lana egin zuen Jainkoaren aurrean, judutarrak salbatzeko, eta Jainkoak agindu zion makil baten gainean jarritako brontzezko suge bat egitea. Suge hori ikusteak sendaketa miragarria eragiten zuen. 2.- David eta Goliat. Irudi honetan, David artzainak bere habailaren bidez Goliat erraldoia erorarazi du, baina azken hori oraindik ere bizirik dago, eta jaikitzeko ahaleginetan ari da; bitarte horretan, Davidek burua beherantz bultzatzen dio, ezpata-kolpe batez ebakitzeko asmoz. 3.- Hamanen zigorra. Ester zen Asuero erregeak Pertsiako erregina bihurtutako emakume judutar bat. Haman bertako funtzionario publiko bat zen, eta juduak erailarazteko saio bat egin zuen. Esterrek Hamanen asmoa jakin zuenean, Haman salatu zuen eta Esterren senarrak, Pertsiako erregeak, Hamanen exekuzioa agindu zuen. Margolana dramatismo handikoa da, eszenaren erdi-erdian biluzik agertzen den gizonarekin. 4.- Judit eta Holofernes. Irudien irudikapena xehetasun-maila durduzagarriz egina dago. Berez, hiru eszena agertzen dira margolan honetan: eskuineko aldean Holofernesen figura etzana eta bururik gabea agertzen da; ezkerreko aldean, zaindari bat lotan dago; eta erdialdean, Judit (zuriz jantzia) eta bere zerbitzari bat (horiz jantzia) agertzen dira. Holofernesen burua, erretilu baten gainean daramatena, oihal batekin estaltzen ari dira, baina Judit distraituta dago, Holofernesen gorpuari begira. Esaten denez, margolan honetan agertzen den Holofernesen burua Michelangeloren autorretratu bat da. [aldatu] Arkuarteak Leihoen gainean kokaturiko triangelu-formako arkuarteetan, haurrak dauzkaten zenbait familia ageri dira. Litekeena da haur horiek Biblian aipaturikoak izatea, hala nola Isaak eta Samuel. Irudietako askoren konposizioak antza dauka Familia Santuaren zenbait irudikapenekin, zeinek Familia Santua erakusten baitute Egiptorako ihesean atseden hartzen. Ondoko irudietan, hautaturiko arkuarte batzuk ikus daitezke. [aldatu] Sibilak eta profetak Israeleko profetek eta jentilen sibilek Mesiasen etorrera iragarri zuten. Michelangelok bai profetak bai sibilak margotu zituen, hain zuzen ere adierazi nahian Mesias (Jesukristo) etortzekoa zela judutarrentzat ez ezik, gainerako herrientzat ere. [aldatu] Ignudi-ak Ignudi deiturikoak (singularrean ""ignudo"", italierazko ""nudo"" adjektibotik eratorria, ""biluzi"" esan nahi duena) dira itxura gihartsuko hogei gizon biluziak, Michelangelok irudi osagarri gisa margotu zituenak sabaiaren erdialdeko bost eszena txikietako bakoitzaren izkinetan. Ignudi-ak elkarren ezberdinak dira. Margolanik zaharrenetan, bikoteka agertzen dira, eta beren posturak antzekoak diren arren, ez dira berdinak. Bikote bakoitzeko figuren arteko ezberdintasunak areagotu egiten dira geroagoko eszenetan; hainbesteraino non azken irudiko lau ignudi-ak elkarren guztiz ezberdinak baitira. Ignudi-ek agerian uzten dute, sabai osoko beste edozein figurak baino gehiago, Michelangelok anatomiari eta perspektibari zegokienez zeukan maisutasuna, bai eta bere asmamen miresgarria ere. Ignudi-en esanahia ez da inoiz argi egon. Zalantzarik gabe, Grezia klasikoan ""gizakia gauza guztien neurri"" izateari buruz zegoen ikuspegiaren onarpen humanistaren ildo berean daude. Ignudi-en presentziak eta biluztasunak zenbait jende haserretu zuen, baita Hadriano VI.a Aita Santua ere, zeinak Kapera Sixtinoko sabaia deskribatu baitzuen ""gorputz biluzien nahaspila"" gisa. Baina Michelangelok ongi ezagutzen zuen Biblia. Jakingo zuen, inondik ere, serafinak eta kerubinak izaki hegodun gisa deskribatuta daudela, baina ez, ordea, aingeruak. Aingeruek gizaki itxura daukatela esaten da (adibidez, Hasiera-liburuko 18. kapituluan). Geroago Michelangelok Kaperako aldareko pareta margotu zuenean, aingeru ugari irudikatu zituen, batez ere ilargixketan, zeinak dekoratuta agertzen baitira Nekaldiaren sinboloak daramatzaten aingeruen eszenekin. Beste aingeru batzuk ageri dira tronpetak joz hildakoei deika, edo salbatuen eta zigortuen izenak idatzita dituzten liburuak erakusten, eta bekatariak infernura jaurtikitzen. Guztira, Azken Judizioan berrogei aingeru baino gehiago ageri dira, guztiak ignudi-en oso antzekoak. Beraz, arrazoizkoa da ondorioztatzea ignudi-ek aingeruak irudikatzen dituztela. Baldin eta ignudi-ak egiazki aingeruak badira, Jainkoaren laguntzaile eta mezulariak dira, etengabeko presentzia daukatenak, eta soraiotasunez begiratzen diote gizateriaren patuari, horren zain. [aldatu] Azken Judizioa Michelangelok 1535etik 1541era bitartean margotu zuen Azken Judizioa, Erromatar-Germaniar Inperio Santuaren indar mertzenarioek 1527an Erromaren arpilatzea egin ondoren (zeinarekin amaitu baitzen Erromako Pizkundea, Trentoko Kontzilioaren aurre-aurretik). Margolana eskala handian egina dago, eta Kapera Sixtinoko aldarearen atzeko horma osoa estaltzen du. Azken Judizioa da Kristoren bigarren etorreraren eta Apokalipsiaren irudikapen bat, Gizateriaren arimak igo edo amildu egiten dira, zein bere patuaren arabera, Kristok eta bere inguruko talde santuak epaituak izan ondoren. Kaperako beste freskoetan ez bezala, figurak guztiz gihartsuak dira, eta hein batean oinazetan daudela dirudite: Ama Birjinak berak ere, margolanaren erdialdean, badirudi Jainkoaren aurrean izututa dagoela. Azken Judizioa zela-eta, liskar garratza izan zuten Michelangelok eta Carafa kardinalak. Izan ere, figura biluziak margotzeagatik, Michelangelori inmoraltasuna eta lizunkeria leporatu zioten. Carafak eta Mantua-ko enbaxadore Monsignor Sernini-k zentsura-kanpaina bat abiarazi zuten (""Mahats-hostoaren kanpaina"" gisa ezagutua), fresko horiek kentzeko xedez. Aita Santuaren zeremonia-maisuak berak, Biagio Da Cesena-k alegia, esan zuenean zeharo negargarria zela halako toki santu batean figura biluzi haiek guztiak irudikatuak egotea, beren buruak ""hain modu lotsagarrian"" erakusten zituztenak, eta hori ez zela Aita Santuaren kapera baterako moduko lana, baizik eta bainu-etxe publikoetarako edo tabernetarako modukoa, orduan Michelangelok margolanean Da Cesena-ren itxura eman zion Minos-i; hots, behe-munduko epaileari. Esaten denez, Aita Santuarengana kexaka jo zuenean, Aita Santuak erantzun omen zion bere jurisdikzioa ez zela infernuraino iristen. Beraz, erretratuak hor segitu beharko zuen. Geroago, margolaneko sexu-organoak Daniele da Volterra artistak estali zituen, zeina historiara pasa baitzen ""Il Braghettone"" mespretxuzko goitizenarekin (""galtza-jartzailea"", gutxi gorabehera itzulita). [aldatu] Zaharberritze-lanak eta horiei buruzko desadostasunak Kapera Sixtinoko sabaia zaharberritzeko lanei 1984ko azaroaren 7an ekin zitzaien. Zaharberritzea amaitu ondoren, Kapera 1994ko apirilaren 8an ireki zen berriro, nahiz eta tarte horretan ere bisitatu ahal izan zen. Michelangelok margoturiko sabaiaren zaharberritzeak piztu du kezkarik handiena. Zaharberritzearekin Kristoren arbasoen kolore argiak azaleratu zirenean, beldur-erreakzio bat sortu zen, ea erabilitako garbiketa-prozesuak ez ote ziren gogorregiak izango. Arazoa datza Michelangelok erabilitako tekniken analisian eta ulermenean, eta zaharberritzaileek ulermen horri emandako erantzun teknikoan. Ilargixketako freskoak sakonki aztertu ondoren, zaharberritzaileek deduzitu zuten Michelangelok soil-soilik ""buon fresco"" deritzon teknika jorratu zuela; hau da, artistak lan egin zuela, soilik, ipini berritako igeltsu freskoaren gainean, eta margolanaren zati bakoitza margotu zuela igeltsua oraindik ere fresko zegoen bitartean. Beste hitz batzuetan esatearren: Michelangelok ez zuen ""a secco"" lan egin: ez zen geroago margolan-zati berera itzultzen eta igeltsu lehorraren gainean ez zuen xehetasun berririk gehitzen. Zaharberritzaileek ondorioztaturikoa izan zen Michelangelok planteamendu orokor bat eta bera egin zuela margolana egiteari zegokionez, eta, horrenbestez, haiek ere zaharberritzearen planteamendu unibertsal bat egin zuten. Erabaki zuten ezen margolanaren gaineko geruza beltzaxka guztia, jatorri animaleko lekedak, kedarrak, argizariak eta ondoren gainetik margoturiko guztiak osaturikoa, mota bateko edo besteko kutsadura zela, edo kearen eragina, edo historian zehar egindako beste zaharberritze-ahalegin batzuk. Erabaki horretan oinarriturik, eta zaharberritzeari dagokionez jakinarazi diren datuei buruz Arguimbau-k eginiko irakurketa kritikoaren arabera, zaharberritze-lantaldeko kimikariek hautatu zuten halako disolbatzaile bat non, egiazki, sabaiari kenduko baitzion margoztaturiko igeltsua ez beste guztia. Tratamendu horren ondoren, soilik ""buon fresco"" teknikaz margotuta zegoenak iraungo zuen. Koordenatuak: 41°54′11″N 12°27′16″E / 41.90306, 12.45444 (Kapera Sixtinoa)","Kapera Sixtinoa (italieraz Cappella Sistina) Vatikano Hiriko Jauregi Apostolikoko kapera bat da, Aita Santuaren egoitza nagusian kokatua. Mundu guztian oso ezaguna da, hain zuzen ere bertako margolanak, Pizkundeko margolari bikainenek eginak (Michelangelo, Raffaello, Perugino, Botticelli, Ghirlandaio eta abar), erreferentzia saihestezina direlako Mendebaldeko margogintzaren historian. Horrez gain, entzutetsua da bertan egiten delako konklabea; alegia, Aita Santua hautatzeko kardinalen batzarra. Kapera Sixtinoa Vatikanoko Museoen atal bat da." eu,3c49a21efad85cf1f118f67168d9fb0a,"[aldatu] Historia geologikoa [aldatu] Aurrekanbriarra Aurrekanbriarra ez da agertzen Euskal Herrian, nahiz eta Ursuaia mendilerroan 1.000 eta 600 milioi arteko adina duten arroka metamorfikoak agertu diren. Arroka hauek gneis eta kuartzitak dira eta Armorika kontinente txikian zegoen mendikate baten erdigunea osa zezaketen. [aldatu] Paleozoikoa Euskal Herriko arrokarik zaharrenak paleozoikoan sortu ziren. Arroka hauek gaur egun Pirinioetan aurki daitezke eta, oro har, Euskal Herriko ekialdean. Karboniferoan arroka horien ezaugarriak aldatu ziren, metamorfismoa eman zelarik. Garai honetan sortu ziren arroken artean Bortziriak, Kintoa eta Aiako Harria aurki daitezke gaur egun. Aurkitzen diren arroka zaharrenak hauek direnez oso zaila da orogenia hertziniarraren aurretiko egoera paleogeografikoa zehaztea. Hala ere beste irizpide batzuk jarraituta badakigu behe Paleozoikoan itsaso sakoneko materialak metatu zirela, ondoren kuartzitak eta eskisto beltzak sortu dituztenak. Bortziriakeko hainbat harritan (batez ere piritatan) orogeniaren aurreko deformazio eta metamorfismoa aurkitu da, hidrotermalismoz sorturikoa. Ordoviziarreko fosilak dituzten arrokak aurkitu dira Donibane Garazi inguruan, Aldudetan eta Orreagan. Fosil hauek zianobakteria, graptolite, arkeoziatido, brakiopodo eta algak dira. Hainbat kruziana motako marka aurkitu dira, trilobitei egozten zaizkienak. Honi guztiari esker badakigu garai honetan sakonera eskaseko itsaso bat zegoela gaur egungo Euskal Herrian. Siluriarraren bukaeran Kaledoniar orogenia eman zen, Ebro eta Akitaniako arroak sortuz. Momentu horretan Euskal Herrian sakonera eskaseko itsaso bat zegoen, koral ugaridun kareharriak sortu zirenean. Egoera hau Karbonifero bukaerarte luzatu zen, Hertziniar orogenia sortu zen garaia. Garai honetan sortu ziren Ebro eta Akitaniako mendiak eta Pirinioetako zonalde axialeko mazizoak: Bortziriak, Aldudes, Mendibeltza, Baigura eta Iguntza besteak beste. Bortziriak oso ezaguna da dituen mineralizazioak direla eta (azkeneko urteetan uranioa ere aurkitu da). Gaia hartan 30 bat kmko irla luzanga bat osatzen zuen. Hegoaldean metatzen ziren sedimentuek geroago Belabieta eta Urdalarren gaur egun aurkitzen diren marmolak osatu zituzten. Devoniarrreko fosilak aurkitu ziren lekuak badira Oiartzun eta Irun artean. Bertan krinoideoak aurkitu dira hainbat brakiopodoekin batera. Gainera hainbat lekutan (Bertiz, Etxalar, Orabidea, Baztan, Urkiaga eta Bankan, adibidez) ekinodermo, briozoo, koral, trilobite, marmoka eta molusku koloniak aurkitu dira, ur epeleko eta sakonera eskaseko itsaso baten adierazle. Devoniarra bereziki ondo ikusten da Bortzirietak Mazizoaren ekialdean. Bertan sedimentazio detritikoa eman zen, hainbat dolomitarekin tartekatuz; kareharri eta tupak ere metatu ziren. Devoniar Ertainean arbelen 500 eta 800 metro artean daude eta Devoniar Berantiarrean berriro ere terrigenoak metatu ziren. Karboniferoan bi eremu ezberdin aurki daitezke. Alde batetik Bortzirietako mazizoa, flysch itxurako sedimentazioarekin eta bere gainean kareharriak; bestetik Aldudesko mazizoa (Mendibletza eta Iguntze) nno kareharrien gainean arbelak kokatu diren. Hertziniar orogeniaren ondoren sorturiko erliebeak oso azkar higatu ziren eta sedimentazioa inguruetan eman zen. Hauen zatiak Adarra mendian, Aiako Harrian eta Etxalaren aurki daitezke. Sedimentuak gorrixkak dira, beraz ziurrenik egoera erdilehorreko klima zegoen garai hartan. Horrez gain ur-gainean geratu ziren lurretan zingirak osatu ziren eta hauek landareek kolonizatu zituzten. Likopodio, ekiseto eta iratxez osatutako basoak sortu ziren eta hauetatik ikatza sortu. Garai honetako ikatza Bera, Etxalar, Ibantelli eta Saran aurki daiteke.Karboniferoan oraindik baina tektonika eman ondoren arbela eta hareharrien arteko tartekatzen bat eman zen. Permiarrean intrusio magmatiko bat gertatu zen, granito motakoa, Bortziriakeko materialak metamorfizatuz. Hala ere material hauek ez ziren goraino igo eta higaduraz gaur egun Aiako Harria eta Larrun mendiak osatzen dituzte. Hainbat datu ikertuta plutoi hau orogenia bitarte sortu zela ikusi da, egoera tektoniko transkurrente destro batean. [aldatu] Mesozoikoa Mesozoikoaren hasieran mundu osoa biltzen zuen superkontinentea zegoen, Pangea izenekoa. Superkontinente hau hausten hasi zen eta orogenikoki lasaia izan bazen ere Euskal Herrian metakin ugari daude garai honetatik. [aldatu] Triasikoa Mesozoikoaren lehenengo atala Triasikoa da. Bertan germaniar fazies izenarekin ezagutzen diren metakinak egon ziren, Permiarraren oso antzekoak eta askotan bereizezinak. Triasikoan hiru geruza nagusi metatu ziren fazies honetan: buntsandstein, munschelkalk eta keuper. Lehenengoa hareharriz osatua dago, bigarrena kareharriz eta hirugarrena buztin eta gatz ebaporitikoz. Azken geruza honek garrantzi berezia izan zuen Euskal Herrian, leku askotan aurkitzen diren diapiroak sortzen baititu. Gainera ofita izeneko arroka ere sortu zen, jatorri bolkanikokoa, faila nagusiak jarraituz. Higadura zela eta Euskal Herrian zeuden mendi asko ia lautu egin ziren eta itsas-mailaren jaitsiera orokortu bat dela eta laku eta fadura ugari sortu ziren. Beste gune batzuetan deltak egon ziren. Ingurune hauetan sortu ziren germaniar faziesak, leku batzuetan harea metatzen zen bitartean beste batzuetan ebaporitak agertu baitziren. Aiako Harriaren eta beste mazizoen inguruan pikor larriko sedimentuz osatutako arrokak ikus daitezke, antzinako kostaren hedapenaren seinale. Triasikoaren bukaeran eta Jurasikoaren hasieran karbonatozko sedimentuak metatu ziren. [aldatu] Jurasikoa Jurasikoan itsas maila asko igo zen eta horren ondorioz ia lurralde osoa urpean egon zen. Urak beroak zirenez fauna ugari agertzen da fosil ezberdinetan eta ammoniteak ugariak dira. Lehen azaldu bezala diapiroak keuper faziesko arroka triasikoz osatua dago eta hau hain moldagarria izanda gero egon ziren esfortzuen aurrean hausturak egin zituen. Bere gainean kokaturiko arroka jurasikoak dira, beraz, orogenia alpetarraren ondorioz azaleratzen diren lehenengo arroka gogorrak puntu askotan. Hala ere beste leku askotan higatua izan da eta beraz zaila da serie osoa aurkitzea. Garai honetan Burgos inguruan Asturiasko mendiei loturik zegoen altugunea sortu zen, baita Akitania eta Ebro inguruetan ere. Honek geroago Kantauri Itsasoa izango zenaren eta geroago Mediterraneoa izango zenaren urak bereiztu zituen eta Eusko-Kantauriar arro berri bat sortu zen. Arro guztian zehar eta orokorrean Mesozoikoan ofita ugari agertu ziren. Daniarrean zehar egoera estentsiboa izan zen eta horregatik agertzen dira arroan zehar. Pirinioetan magma toleitikoa agertzen da, Triasikoaren bukaeratik Jurasikoko Lias garairaino. Garai honetan kareharrizko mazizoak sortu ziren, errezifeen ondorioz askotan. Horietako batzuk Aralarren agertzen dira , baita Euskal mendietako batzuetan. Behe eta Jurasiko Ertainean klima beroa eta hezea izan zen, sedimentazio karetsua sakonera handitan emanez. Jurasikoaren bukaeran klima lehorragoa bilakatu zen eta kareharriaren sedimentazioa eten egin zen. [aldatu] Kretazeoa Kretazeoa da Euskal Herrian arroka bolumen handiena ematen duena. Kretazeoaren hasieratik Eozenora leku batzuetan 10.000 metro sedimentu metatu ziren eta beste batzuetan 2.000. Hau subsidentzia ezberdintasunengatik da, baina hala ere oso bolumen handia da. Garai honetan itsas-hondoak sakonera txikikoak ziren eta klima epela zegoen. Koral errezife handiak sortu ziren ekialde-mendebalde norabidean. Kareharri urgoniar izenarekin ezagutzen dira eta horiek orain dela 120 milioi urte inguru hasi ziren sortzen. Kareharri urgoniarrak agertzen diren mendi nagusiak Aralar, Aizkorri, Ernio, Izarraitz, Anboto, Gorbeia, Udalaitz... daude. Garai honen hasieran hegoaldean Iberiar kontinentea zegoen eta delta eta zingira ugari sortu ziren Euskal Herritik hegoaldera. Errioxan dinosauro lorratzak aurkitu dira garai honetan. Arabako Buradon-Gatzaga eta Urizaharran mundu mailako garrantzia duten anbar ustiategiak aurkitu dira. Orain dela 120-130 milioi sortu ziren eta bi biotopo ezberdinen adierazgarri dira. Urizaharrakoa hondartza bateko ingurunea litzateke eta Buradon-Gatzagakoa lur-barnekoa. Bulkanismoa ere eman zen garai honetan eta eusko-kantauriar arroaren erdialdean sumendi ilara bat sortu zen. Ilara horrek bi lerro nagusi zituen: alde batetik Zumarraga, Elosu, Elorrio eta Durangokoa eta besttik Zumarraga, Elosu, Soraluze, Eibar, Markina, Fruiz eta Mungiakoa. . Hauetatik sumendiren bat ur-azpitik atera zen eta errautsak barreiatu, Deban ikus daitezkeen geruza txikiek adierazten duten bezala. Beste lekueta pillow-laba izeneko formazioak agertu ziren. Fruizen laba kolada handi batek zutabe disjuntzioa jasan zuen eta basalto hexagonoak agertzen dira. Hiru Formazio ezberdin aurkitzen ditugu: Goi Kretazeoan batez ere tupak eta buztinak metatu ziren Euskal Herrian. Materia organiko ugariko itsasoak ziren, sakonera eskasekoak eta klima epelekoak. Horregatik bertan belakiak, ammoniteak, moluskuak eta itsas triku ugari zeuden (ugarienak Micraster eta Echinocorys motakoak) . Fosil hauek erruz agertzen dira Ameskoetako San Martin herrian eta bertan galbarro hitza ematen zaio. Sakanan eta Arabako Lautadan ere agertzen dira. Kostako labarretan, Debatik Zumaiara doazenetan, adibidez, fosil ugari aurki daitezke garai honetatik. Kretazeoaren amaieran itsas-mailaren igoera bat eman zen eta tupa zein hareharri turbiditikoaren txandakapenak eman ziren. Honi flysch izena ematen zaio eta Gipuzkoa eta Bizkaiako kostaldetan oso ugariak dira. Flysch hauetan ammonite, belemnite eta inozeramideak daude. [aldatu] K/T muga K/T muga izenarekin Kretazeo eta Tertziarioaren arteko muga ezagutzen da. Muga hori iridio ugari duen geruza mehe batek ematen du, ziurrenik meteorito baten talkak eragina. Geruza hau ikusten erraza da Zumaian, baina baita Euskal Herriko beste toki batzuetan. Gaur egun 21 sekzio ezberdinetan ikusi da K/T muga, guztiak sakonera ertain-altuko itsas arroetakoak. Ikerketa baten arabera Euskal Herrian Sopelana eta Bidarte dira muga ikertzeko lekurik hoberenak, gutxienez foraminifero planktonikoen ikerketa eginez gero. Euskal Herrian eigndako ikerketatan ikusi denez Kretazeoaren azkeneko garaian (Maastrichtiar Garaia) zeuden 63 foraminifero espezietatik 33 desagertu ziren, hau da�%50a baino gehiago. Gainera beste 30 espezieak Tertziarioaren hasieran desagertu ziren. Gainera iridioa eta nikel ugariko espinelak aurkitu dira. [aldatu] Zenozoikoa Zenozoikoa edo Tertziarioa orogenia alpetarragatik markatu izan zen, euskal kantauriar arroa itxi zen eta Euskal Herria lur egonkor moduan sortu zen bere osotasunean. [aldatu] Paleozenoa eta Eozenoa Paleozenoa ikertzeko munduko lekurik hoberena Zumaian dago eta bertan definitu da Paleozenoaren iraupena zein den. Paleozeno eta Eozenoan zehar Pirinioak sortzen zebiltzan eta horregatik itsasoko azkeneko sedimentuak garai honetakoak dira. Metaketa batez ere Urbasa-Andia-Trebiñu inguruan eman zen hegoaldean eta Galea lurmuturraren inguruan, Getarian eta Miarritzen iparralderago. Sedimentuak karetsuak dira baina K/T mugan fosil motak aldatu ziren, desagerpen masiboa dela eta. Nummuliteak agertu ziren eta hauek erruz aurki daitezke sedimentuetan. Antzeko makroforaminiferoak ere agertzen dira. Hauetaz gain algak, moluskuak, ekinodermatuak, krustazeoak, arrainak eta zetazeoak agertu dira (azken hauek Araba eta Nafarroako hainbat lekutan) . Eozenoaren bukaeran lurra tolestu eta Pirinio zein Euskal Mendiak altxatu ziren. Lurraldeaurreko arro bat sortu zen Ebron eta beste bat Akitanian, sedimentazio lakutarra eman zelarik bertan. [aldatu] Oligozenotik Pliozenora Oligozeno, Miozeno eta Pliozenoan zehar Euskal Mendiak eta Pirinioak jada sorturik zeuden eta bi isuralde egon ziren, bata Kantauri Itsasora eta bestea Ebroko arrora. Bertan bi laku handi sortu ziren, bata Erriberan eta bestea Trebiñun. Ebaporita ugari egon ziren, igeltso eta gatzaz osatutakoak, adibidez. Akitaniako arroa, Bretainaraino luzatzen dena, 2km.ko lodiera duten Tertziarioko sedimentuak dituzte Pirinioen magalean. Bertan dagoen sekuentzia luzea bada ere Oligozenoan bukatu zen, konglomeratuekin. Hainbat lekutan ere molasak sortu ziren, mendien higaduraz sortutako konglomeratu sedimentuak . Mendien alboetan arroen mugak markatzen zituztenak sortu ziren, adibidez Zangotza, Esa, Lokiz, Lizarra edo Gasteiztik gertu ikus daitezkenak. Bertan bizi ziren izakien inguruan hainbat fosil aurkitu dira: dordokak , krokodiloak , ugaztunak (mikrougaztunak , artiodaktiloak , perisodaktiloak , hiena eta elefanteak ), hegaztiak eta arrainak aurkitu dira besteak beste. [aldatu] Kuaternarioa Kuaternarioan izotzak estentsio handia okupatu zuen, batez ere mendialdean. Itas-maila ere baxuagoa zen eta kostalde inguruan klima egokiagoa zen. Garai honetako elurroreinak aurkitu dira Kiputz kobazuloan, klimaren adierazle direnak. Gaur egungo ibaien ibilguak sortu ziren eta hainbat terraza alubial ibaien inguruan. Mendietatik ere arrokaz sorturiko konoak agertu ziren. Garai honetan ere gaur egungo kostaldeak bariazioak eduki ditu, baina ezagutzen duguna sortu da. [aldatu] Tektonika Euskal Herriko tektonika lau zonalde ezberdinetan banatzen da. Ekialdean Pirinioak daude; mendebaldean, Iruñeko faila muga gisa hartuta, Eusko-kantauriar arroa; iparraldean, Ipar-Pirinioko faila muga gisa hartuta, Akitaniako arroa; hegoaldean, Hego-Pirinioetako zamalkadura frontala muga gisa hartuta, Ebroko arroa. Bakoitzak bere berezitasunak ditu baina lehenengo biak dira konplexutasun handiena erakusten dutenak. Bilboko antiklinorioa, Bizkaiko sinklinorioa, Leitzako faila eta Euskal Arkua bezalako ezaugarri geologikoek markatzen dituzte banaketa garrantzitsuenak. [aldatu] Pirinioak Pirinioak bi zonalde ezberdinetan banatuko ditugu. Geologikoki Pirinioak Galiziaraino luzatzen dira, baina oso egitura ezberdina dute Iruñeko Failaren ekialde eta mendebaldean eta honek markatzen ditu mugak. Batetik bestera igarotzea, hala ere, ez da azkar egiten. Iruñeko Failarekiko paraleloak diren (IE-HM) hainbat faila daude. Failatik mendebaldera tolesen eta zamalkaduren bergentzia Iparekialderako da. Honen kontrakoak diren bakarrak Kantauri Mendilerroak osatzen du, hegoaldeko bergentziarekin. [aldatu] Zonalde Axiala Zonalde Axiala Paleozoikoan sortu ziren mendiez osatua dago, hainbat arroka metamorfikoz eta konglomeratu, kareharri eta hareharriz osatua. Bertan aurki daitezke metal astunen hobi mineralak (ikus azpian honen inguruko atala). Paleozoikoa atalean aipatu diren mendiek osatzen dute. Orokorrean gailur borobilduak dituzte (Erakurri, Ortzantzurieta, Koroa...) edo malkartsuak (Aiako Harria, Gorramendi, Mendaur...). Mendebaldean zonalde axiala Mesozoiko eta Hirugarren aroko materialen azpian galtzen da. Oria ibaitik aurrera Palezoikoko aztarnak guztiz desagertzen dira. Gainera Ereñozuko Failak, IE-HM norabidekoa, Bortziriak eta Larrun beste inguruetatik bereizten ditu. Bi mazizo hauek ekialde eta mendebaldean daude failaz bereizturik. Bortzirietako mazizoaren hegoaldean Leitzako Faila dago, Ipar-Pirinioetako Failaren jarraipentzat hartzen dena. Faila honen gainean marmolen mantua kokatzen da eta hainbat arroka ultramafiko ere aurki daitezke, mekanikoki kokaturikoak. [aldatu] Pirinio-aurreak Pirinio-aurreak Zonalde Axialaren gainean agertzen dira eta Mesozoiko zein Zenozoikoko materialez osaturik daude. Orogenia alpinoan tolestu ziren. [aldatu] Ipar-Pirinioko zonaldea Zonalde honeta estruktura Ekialde-Mendebalde norabideko tolesek eta iparralderanzko bergentzia duten zamalkadurek osatzen dute. Bere hegoaldeko muga Ipar-Pirinioko faila da. Egitura honek ehunka kilometroko jauzi sinistroa erakusten du. Faila honekiko paralelo beste hainbat estruktura ere aurki daitezke, metamorfismoa jasan dutenak eta mekanikoki arroka ultramafikoak dituztenak. Egitura hauek Eozenoan sortu zirela uste da. Ipar-Pirinioko zonaldea tolestutatako lurralde-aurreaz Ipar-Pirinioko Aurreko Zamalkaduraz berezita dago. Hemen sortu den laburtzea hegoaldean dagoena baino nahiko txikiagoa da. [aldatu] Eusko-kantauriar arroa Eusko-kantauriar arroa Iruñeko failaren mendebaldean hasten da eta berez Pirinioen jarraipena dira. Hala ere aldaketa nabari bat dute honekiko: ekialdean Iberiar plaka baldin bazen Eurasiar plakaren azpian sartu zena mendebaldean Kantauri itsasoa da azpitik sartzen dena. Horregatik bergentzia kontrakoa da, orokorrean iparralderantz. Eusko-kantauriar arroaren mugak honakoak dira: Aurretik aipatu bezala kretazeoan arro sedimentario gisa jokatu zuen eta Iberiar plakaren iparraldeko marjina zen. Geroago alpetar deformazioek eragin zioten eta gaur egun dagoen eskualde tolestua sortu zen. Hiru zatitan banatzen dugu: [aldatu] Peri-asturiar Domeinua Mendebaldeko aldea da eta Triasiko, Jurasiko eta Kretazeoko materialez sortua dago. Enkarterrietako ekialdea baino ez du ukitzen. Failek eragindako sedimentazioa eman da, blokeka eta toles gutxi daude. Failarik garrantzitsuena Kabuernigako Ezkutuko Faila litzateke. [aldatu] Euskal Arkua Honek okupatzen du Eusko-kantauriar arroaren iparraldea: dominio peri-asturiarretik Bortziriak eta Aldudeseraino luzatzen da, Lapurdin ere aurkitzen dugularik Batez ere Kretazeo eta Zenozoikoko arrokez osaturik dago eta oso tolestuta agertzen da. Hainbat zamalkadura ditu, iparraldeko norabidearekin eta kilometro askoko antiklinal zein sinklinalak aurkitzen ditugu. Hauek bata bestearen atzetik datoz eta oso nabaria den arkua sortzen dute Bilbo eta Donostia artean. Lehen azaldu bezala bulkanismo maila altuak ditu. Hegoaldetik Iparraldera honakoak dira ezaugarri tektoniko garrantzitsuenak: [aldatu] Bilboko Antiklinorioa Iparralderanzko bergentzia duen antiklinorio bat da, Behe Kretazeoko eta Weald faziesko materialez osatua. Antiklinorioaren nukleoa iparraldeko aldearen gainean zamalkatua dago. Egitura honek historia geologiko luzea du eta plataforma eta sakonera handiko itsasoen arteko muga moduan jokatu du. Ipar-mendebalderantz bere tolestzea txikiagoa egiten da eta antiklinorioa asko zabaltzen da, ahalik eta Kantabrian desagertu arte. Hego-ekialderantz jarraitu daiteke Gorbeia eta Aitzgorriraino. Egituraren nukleoan zokaloa oso gertu dagoela uste da. Dima inguruan gatza dago ardatzaren azpian. [aldatu] Bilboko eta Aralarko Zamalkadura Bilbotik Otxandiora jarraitu daitekeen egitura da hau, Bilboko antiklinorioaren erdigunean. Testu batzuetan Bilbo-Altsasu faila moduan agertzen da Otxandio inguruan lateralki Aretxabaleta mugitzen da eta hortik Zegamara jarrai daiteke. Hor berriro galtzen da baina ekaildean Aralargo Zamalkaduran jarrai daiteke. 1500-2000 metro arteko jauzia suposatzen du. [aldatu] Bizkaiko Sinklinorioa Bizkaiko Sinklinorioa (edo Oiz-Galea Lurmuturrako sinklinorioa) berez Marmolen Mantuarekin jarrai daitekeen egitura da. Turbiditak eta material bolkanikoak ditu barnean. Tolestura handia dute (60º-70º artekoak) eta egitura nahiko konplexua da. Marmolen Mantuak iparraldean Leitzako Faila du eta Hegoladean Lekunberriko Zamalkadura (Aralarkoaren azpitik dagoena estrukturalki). Ez dago argi zein den bere egitura, Alegia inguruan galtzen delako, baina Amezketa-Almandozko sinklinalaren eta Huiziko Antiklinalaren artean kokatzen da. [aldatu] Leitzako Faila Leitzako faila Barrika-Fruizko zizaila eremuan jarrai daiteke. Deformazio altuko eta 45 km.ko gune bat da. Ipar-Pirinioetako Failaren jarraipena dela ondoriozta daiteke. Failak bretxa ugari sortzen ditu eta mekanikoki agertutako lherzolitak ditu. [aldatu] Bizkaiko Iparraldeko Antiklinorioa 10-15 kmko zabalera duen arku itxurako egtiura bat da, Azkoitia eta Tolosaraino luzatzen dena. Bere nukleoan urgoniarra agertzen da eta hainbat diapiro ere baditu. Tolosako mendebaldean Bortzirietako mazizoaren egiturarekin lotzen dela dirudi. [aldatu] Zumaia-Donostiako Monoklinala Zumaia eta Hondarribia luzatzen den egitura da. Flysch materialak ditu. Dirudienez egitura handiago baten hegoaldeko alpea litzateke, baina iparraldekoa ez da inon agertzen (baliteke itsas-azpian egotea). [aldatu] Nafar-Kantauriar Domeinua Arroaren hegoaldea hartzen du. Kretazeo ertaineko eta Zenozoikoko itsas plataformako eta trantsiziozko sedimentuz osatua batez ere, gainaldeko tektonika batek eragin dio eta bata bestearen ondoren datozen antiklinal eta sinklinalez osatua dago. Gatz diapiro ugari ditu; geruza horrek ere hegoalderanzko apurketa bat sortzen du, 10 eta 20 km. artekoa. Material hauek Ebroko Arroaren gainean daude zamalkatuak. Ekialdean Iruñeko Failarekin tupust egiten du, baina beste aldean ere jarrai daiteke Hego Pirinioetako Zamalkadura Frontal moduan. Honako zatitan banatzen da iparraldetik hegoaldera: [aldatu] Gasteizko Sinklinorioa Antiklinal eta sinklinal leunez osatua dago. Iparraldean Bizkaiko Antiklinorioarekin mozten da (ikus Bizkaiko Antiklinorioko irudia) eta hegoaldean Villarcayo-Miranda Ebro-Trebiñu-Urbasa sinklinalarekin. Murgiatik Gasteizera doan zeharebakia da sinklinorioaren gunerik zabalena. Dauden tolesek eragiten dute Badaia eta Arkamoko mendilerroen egitura. Egitura Sakanaraino eraman daiteke non monoklinala bilakatzen den eta lodiera gutxiagoko materialak dituen. [aldatu] Urbasako sinklinala Villarcayo-Miranda Ebro-Trebiñu-Urbasako sinklinala erdigunean zenozoikoko materialak dituen kubeta handi bat da. Hegoaldean Kantabriako mendilerroa du mugatzen. Euskal Arkuarekiko subparaleloa den egitura da. Zentruan hainbat diapiro agertzen dira, Gesaltza, Maeztu eta Trebiñukoa bezala. [aldatu] Kantabriako mendilerroa Kantabriako mendilerroak ezartzen du hegoaldeko muga, Bernedoren hegoaldean. Triasikoko materialak ditu oinarrian eta horregatik diapiro ugari agertzen dira. Ekialdean Iruñeko Failarekin mozten da. Zamalkadura honek 10-15 kilometroko desplazamendua eragin du eta bertikalean gutxienez 5 km. [aldatu] Ebroko Arroa Ebroko Arroa ibai honen inguruan kokatzen den Tertziarioko arro sedimentarioa da. Berez oso handia den arren Euskal Herrian bere mendebaldeko eremuak baino ez du ukitzen, Nafarroa Garaiko hegoaldean. Bertan Tertziarioko sediemtnuek toles monoklinalak dituzte, Ipararldeko bergentziarekin. Honen arrazoia azpian dauden egituren eraginean egongo litzateke. Ekialde-Mendebalde norabideko eta hegoaldeko bergentzia duten tolesak ere daude. [aldatu] Akitaniako arroa Akitaniako Arroa Pirinioen iparraldean kokatuko litzateke, baina Euskal Herrian bere presentzia urria da, Atturri ibaiaren iparraldean eta .. [aldatu] Hidrogeologia Zaila da Euskal Herri osoko azterketa hidrogeologiko bat egitea, datuak oso sakabanatuak baitaude. Hala ere Euskal Herrian ditugun karbonato formazio guztiak direla eta lurrazpiko ur ugari dituen eremua da, akuifero garrantzitsuekin. Bizkaia, Gipuzkoa eta Araban bakarrik 710 hm3 ur daudela kalkulatzen da. 1996. urtean horietatik 82 Hm3 ustiatu ziren. EAEn akuifero ugari daude, jatorri ezberdinekoak, gainera. Garrantzi berezia dute kareharrizko mendietakoak eta Gasteizko kuaternarioko akuiferoa, Salburuako sihetsa osatzen duena. Nafarroaren kasuan 3 banaketa egiten dira akuiferoei dagokionez. Lehenengoa sistema karstikoen ingurukoa da. Hauek Larra eta Altzarretako akuiferoak dira. Fluxu dentsuko akuiferoak, guztietan garrantzitsuenak, Alboron, Antzin eta Genevillakoak dira. Tarteko akuiferoak Urbasa, Arteta, Riezu, Itxako eta Iribas dira. Ipar Euskal Herriaren kasuan Larra, Larrun, Urtsuia eta Aldudeetako akuiferoek garrantzi berezia dute. Horretaz gain ur-emari handiko lurrak badira. [aldatu] Kobazuloak Euskal Herrian dagoen kareharri bolumena dela eta karst ugari daude eta horietan kobazulo kopuru handia. Enkarterrietan dagoen Torca del Carlistan dago Europako lurrazpiko gelarik handiena, 520x245 metrorekin . Nafarroa eta Zuberoa artean, Larrako mendigunean haitzulo ugari daude, garrantzi handikoak. Leize sakonenen artean, Budogiako leizea (Bu-56, –1.408 m) edo P. S. Martin leizea (–1.342 m) daude. Harpe luzeenen artean, berriz, aipatutako P. S. Martin leizea (52,7 km) dago. Bizkaia aldean, Caballos-Valle sistemak 60 km luze ditu, eta Araban, SI-44 leizeak 42 km. Gipuzkoan 1.700 kobazulo inguru ikertu dira dagoeneko. Horien artean, sakonenak Aralarren dagoen Ormazarreta 2 (-576 m) eta Aitzgorri inguruan dagoen Gazteluko urzuloa (–522 m) dira. Euskal Herriko hamar haitzulorik sakonenak hauek dira: Pozalaguan estalaktita eszentrikoen munduko kontzentraziorik altuena aurkitu da, eta hauetako gehiago aurki daitezke Triano inguruan, Muniziaga 3 kobazuloan. Bizkaian 5 eskualde karstikoetan banatzen dira kobazuloak. Horrela Bizkaiko Meatze Aldean 598 kobazulo daude, Gorbeia inguruan 579, Durangaldean 341, Busturialdea eta Lea-Artibain 301 eta Karrantza-Jorrios eskualdean 237 . Nafarroa Garaiako katalogo espelelogikoak 2100 kobazulo biltzen zituen 1992an. . Dentsitate handiena Urbasa-Andia mendilerroetan, Aralarren eta Pirinioetan dago. Gipuzkoan 1805 kobazuloren sarrera ezagutzen da. . Araban 1200 kobazulo ezagutzen dira. Euskal Herri osoan aurki daitezke garrantzi arkeologikoa duten kobazuloak, euren artean bereziki garrantzitsuak dira Santimamiñe, Axlor, Sara, Isturitze, Zugarramurdi, Urdazubi eta Ekain. [aldatu] Hobi mineralak Eskuineko mapan hobi mineral nagusiak agertzen dira. Ikus daitekenez 4 jatorri ezberdinetako hobi mineralak daude. Lehenengoa, bere antzinatasunaren arabera, Paleozoikoko mazizoetan dauden berun, zink, magnesio, fluor eta burdin hobiak dira. Hauek erromatarren garaian ustiatzen ziren, batez ere Aiako Harrian eta gero Oiassoko portuan garraiatu. Honetaz gain Aldude eta Bortziariaken ere agertzen dira mineral hauek. Hauetako askotan zilarra ere aurki daiteke. Ariben merkurioa ere esplotatu zen bere garaian. Kretazeoko mineralak bi mota ezberdinetan agertzen dira. Alde batetik Bilboko Antiklinalaren ardatzean burdinezko hobi oso garrantzitsuak daude. Burdina leku askotan atera badaiteke ere (burdinolak oso ugariak izan ziren garai batean) inon ez dago Euskal Herrian Meatzaldea eskualdean bezain beste. Triano mendia gaur egun guztiz zulatua dago, bertan zegoen minerala ateratzeko. Gallarta, Bilbo eta Otxandion ere ola garrantzitsuak egon dira. 1878tik 1898ra 80,5 milioi tona burdin atera ziren Triano ingurutik, 1899an 6,5 milioi tona atera ziren, hogei urte lehenago 1,3 ateratzen zirelarik . Antiklinorioaren bi alpetan kareharria da nagusi, eta uharri ugari daude. Bertako askotan beruna eta zinka atera daiteke. Meatze hauek txikiak dira, baina ugariak. Bizkaiko sinklinorioaren iparraldeko alpean ere agertzen dira, hiru banda osatuz. Hirugarrenik diapiroei lotutako gatz mineralak daude. Hauek gatzaga askotan esplotatu izan dira eta gaur egun Iruñea inguruan badute garrantzia. Nafarroan gatz arruntaren esplotazioak interes ekonomikoa du, 2004an 112.741 tona ekoiztu ziren. Azkenik hobi minerala izan ez arren bere balio ekonomikoa dela eta aipatzeko modukoa da Bermeotik iparraldera aurkitu zen gas natural boltsa. Bertan kokatu zen La Gaviota izeneko gas ustiatzailea. Gaur egun ez dago esplotatzeko haina gas.","Euskal Herriko geologia batez ere Kretazeotik Eozenora bitarteko arrokaz osatua da, garai hartan sakonera eskaseko itsaso tropikal bat zenean. Iberiar plaka eta Eurasiar plakaren arteko talkek sortutako egiturek paisaia menditsu eta bailaratsua sortu dute. Paleozoikoan hasi eta gaur egun arte luzatzen den historia geologikoa du Euskal Herriak. Denbora horretan paisaia oso menditsua sortu dute, bailaraz beterikoa, baina dibertsitate handikoa. Azken milioi urteetako historia geologikoa ezagutzeko parada ona eskaintzen du, batez ere orogenia alpetarraren ondorioz sorturikoa. Mineral gutxi aurki daitezke, baina oso balio altukoak. Euskal Herriko hainbat eskualderen garapen ekonomikoa zuzenean lotua izan da aurkitzen diren baliabide materialekin, batez ere burdinari. Mineralaren bila ere sortu ziren Euskal Herriko kostaldean dauden lehenengo erromatarren ustialekuak." eu,e4249cc6a364aca72a5dcd9829ab525c,"[aldatu] Sorrera 1936ko urrian, Euzko Jaurlaritzako Lehendakaritza eta Guda Sailak, Agirre lehendakariak berak buru, Eusko Itsas Gudarostea sortu zuen (Gudontzidiaren Laguntzako Ontzitaldea) Errepublikako gudontzidia bere itsas-trafiko eta arrantza babesteko misioetan laguntzeko eta bere jurisdikzio uretan zeuden minak garbitzeko. Baina, Bizkaiko Golkoan zegoen Errepublikako Gudontzidiaren etekin apalak mesfidantza giroa sortu zuen Laguntzako Ontzitaldearen eta Errepublikako Ontzidiaren artean. Horren adibide Indalecio Prieto Errepublikako Ontzidi eta Aire ministroari Jose Antonio Agirrek idatzitako eskutitza: (Gaztelaniaz) [aldatu] Itsasontziak [aldatu] Motak [aldatu] Bouak Gerra Zibilaren bando biek zituzten arrantza-ontziek bou zuten izena. 1936ko urrian, Agirre lehendakariak PYSBEren lau bakailao-ontzi hartzeko agindua eman zion . Ontziak Gipuzkoatik irtenda Bilbon zeuden: Hispania, Euzkal-Erria, Mistral eta Vendaval bakailao-ontziak. Errepublikako guda-marinak brankan 101’6 mm kanoi eta zubian metrailadore bi jarri zizkioten, gainera Mistral itsasontziari popan 76’2 mm kanoia jarri zion. Abenduan Araba, Bizkaya, Gipuzkoa eta Nabarra birbataiatu zituzten eta 1937ko urtarrila eta otsailean, Bizkaya, Gipuzkoa eta Nabarra ontzietako popan 101’6 mm kanoi bana jarri zizkieten. Araba, aukeran ez zenez, konpontzeko desmuntatu zuten eta, Bilbo galdu zenean, oraindik konpontzeke zegoen. Itsasontziek 50 metroko luzera zuten eta 10 - 11 korapiloko abiadura. Beste arrantza-ontzi txiki bi ere armaz hornitu zituzten: Goizeko-Izarra eta Iparreko-Izarra. Biek popan 57 mm kanoia zuten eta Iparreko-Izarrakmetrailadore bat. Itsasontziek 25 metroko luzera zuten eta 10 korapiloko abiadura. 1936ko abenduan bere eskifaia matxinatu eta ofizialak harrapatu ondoren, Bilbora Virgen del Carmen bou frankista heldu zen. Ontziari Donostia izena jarri zioten. Brankan Gipuzkoak zuen 76,2 mm eta popan ekarri zuen 47 mm kanoiak jarri zizkioten. Gainera metrailadore bi eta sei oldar alemaniarrak zituen. Bouak 36 metroko luzera zuen eta 10 korapiloko abiadura. 1937ko udaberrian beste bou bi armaz hornitzeko prestakuntzak hasi ziren: Gasteiz eta Iruña, tamalez prestakuntzak ezin ziren bukatu Bilbo galdu baino lehen. [aldatu] Minaketariak eta motordun txalupak Euzko Jaurlaritzaren kontrolpean zeuden portuen sarrera minaz garbitzeko, bikoteko arraste-arrantza ontziek erabili zen. Hauek minaketariak zuten izena. 1937ko urtarrilan sei baino ez izan arren, Bilboko portuaren sarrera garbitzeko (frankistek sarritan minatua) maiatzerako hogeita lau ziren. Izena baino, zenbatzaile eman zieten: D-1tik D-24raino. Gainera, Euzko Jaurlaritzak sei motordun txalupa edo laguntzaile zituen, L-1tik L-6raino, eta zenbait ontzi lguntzaile, yate eta kanoa. Azken hauek portu-pilotu lanak egiteko edo Bilbo eta Baiona arteko loturak egiteko erabili ziren. Guda Zibila bukatu eta gero, ""bizirik"" zeuden ontziak bere antzinako jabeen eskuetara itzuli ziren. [aldatu] Destruktoreak 1937ko maiatzaren 31an, Euskadiko Ontziteriaren kideek José Luis Díez y Císcar destruktore errepublikarrak hartu eta 200 ofizial eta marinelez bete zituzten. Itsas-ontziak gutxirako zeuden Eusko Jaurlaritzaren eskuetan, baina segitalde misioren bat egiteko aukera bazuten. Ekainaren 15ean Bilbotik ihesi ziren autoritate zibil eta militarrak Iparraldera eraman zituzten. Gero Espainiako Bigarren Errepublikaren eskuetara itzuli ziren. [aldatu] Zerrenda Hona hemen Euskadiko guda-ontzi laguntzarako ontzien zerrenda : [aldatu] Marinelak: itsas-gudariak 1936ko urriaren 15ean, Eusko Jaurlaritzaren Guda Sailburuak Joaquin de Egia Untzueta Ontzidiaren Sekzioaren buru izendatu zuen eta Eusko Itsas Ontzidia antolatzeari ekin zion. 1936ko azaroaren 10ean, Eusko Jaurlaritzak ""Gogozko itxartar gudaritza"" oroagindua argitaratu zuen. Itsasoan esperientzia zuen boluntario zibilak sortutako gudarostea zen. 3000 boluntario baino gehiago izan zituzten, 18 eta 60 urte artean. Hasieran 350 gizon hautatu ziren, baina azkenean ia 700 ziren. Nahiz eta halako uniforme izan (lohihartzeko eta zamarra, prakak, itsas-botak eta txapela beltza), ez zituzten ez entseinarik ez galoirik. Gehienak euskal kostaleko herritik zetorren, erdia baino gehiago bizkaitarrak izanik, asko Bermeokoak, laurden bat gipuzkoarrak, arabar eta nafar batzuk (%1a baino gutxiago) eta baita beste aldetik etorritakoak, batez ere Galiziatik. Politikoki,�%10ak baino ez zuen alderdirik. Erdia baino gehiago ELAkoak edo jeltzaleak ziren, 20%a PSOEkoa edo UGTkoa eta besteak CNT edo Eusko Abertzale Ekintzakoak. [aldatu] Misioiak eta ekintza nagusiak [aldatu] Segitalde misioak Euskadiko guda-ontzi laguntzarako ontzien misio gehienak segitaldeko misioak ziren, gehienetan Espainiako Bigarren Errepublikarako armak edo hornigaiak ekartzen zituzten merkataritza-ontziak babesteko. Batzutan halakoetan bou frankisten erasoen jasanez, adibidez 1937ko urtarrilean Blackhill britainiarra laguntzen. 1937ko uztailean, Ciscar, euskal marinelen kontrolpean, 50 itsas-miliatik Bilbora Gobeo petrolio-ontzia ekarri zuen. [aldatu] Harrapaketak 1936ko abenduan, bere marinelek Virgen del Carmen bou frankista harrapatu zuten eta Donostia izatera aldatu. Abenduan ere, euskal ontziek Pluto alemaniar merkataritza-ontzia harrapatu eta Bilbora eraman zuten, hala ere Espainiako Bigarren Errepublikako buruzagiek askea uzteko agindua eman zieten. Abenduaren 23an euskaldunek Palos alemaniar merkataritza-ontzia harrapatu eta Bilbora eraman zuten. 28an Königsberg gurutzontziak Bilbora heldu zen Palosen askatasuna eskatuz. Euskaldunek Palos joatea utzi zuten, zamaren zati bat eta espainiar bidaiariaren bat gabe. [aldatu] Mina garbiketa Bilboko itsasadarrean Velasco itsasontzi frankistak etengabeko lanak minaketarien beharra eragin zuen. Minaketarien lana ona bazen ere, tamalez Bilboko portuaren uretan Goizeko-Izarra (17 ontzilariekin) eta Mary-Toya minaketaria (6 kiderekin, tartean mina kentzeko euskal buruzagia) hondoratu ziren minen eraginez. Behin Bilbo galdua, euskal minaketariek Santander, Xixon eta Aviles garbitzera lagundu zuten. [aldatu] Borrokak Euskadiko guda-ontzi laguntzarako ontziteriaren lehendabiziko borroka 1936ko azaroaren 15ean zen: Velasco destruktore frankista eta Mistral eta Euzkal-Erria bou euskaldunen artean. Euskaldunek Velasco jo zuten eta zauritu bat eta matxura batzuk izan zituen; frankistek, ostera, Mistral ere jo egin zuten eta euskaldunek zauritu bi izan zituzten. 1937ko urtarrilan ondorio gabeko kanoikadaren elkartrukea izan zuten Nabarra eta Velasco itsasontziek, azken honek Bilboko itsasadarra minatzen ari zela. 1937ko martxoaren 5ean, euskal bouen Canarias gurutzontziaren arteko Matxitxakoko itsas bataila zen. Batailaren ondorioz, euskaldunek Bou Nabarra galdu zuten . 1937ko maiatzean, Ciscar, Gipuzkoa eta Bizkaya itsasontziek Bermeo bonbardeakatu zuten, Eusko Gudarostearen berreskuratzeko saiakera laguntzeko. [aldatu] Ebakuazioak Euskadiko guda-ontzi laguntzarako ontziteriak frankistak lortutako portuak ebakuatzeko lagundu zuen, Bilbo galduta ere, Santander edo Xixon hiriak. [aldatu] Orainaldia [aldatu] Artea Literaturan, Cecil Day-Lewis poeta irlandarrak Matxitxakoko itsas batailan aritutako gudarien omenez ""Nabarra"" izeneko poema idatzi zuen. Honela dio: Baita ere, Mikel Begoña sopelaztarrak eta Ricardo Sendra argentinarrak Mar de plomo izeneko komikia idatzi zuten Matxitxakoko itsas batailari buruz. [aldatu] Itsas gudari eguna Matxitxakoko itsas bataila omentzeko, itsas gudari eguna sortu zen , Bermeoko EAk antolatuta. 2007 urtean, artelan berriak ordezkatu zuen lehendik zegoen oroitzapen monolitoa, artelan biak Nestor Basterretxearenak dira. [aldatu] Ontziteriaren hondamenak 2008an, Eusko Jaurlaritzak esan du Bou Nabarraren kokapena aurkitu duela.","Eusko Itsas Gudarostea edo Gudontzidiaren Laguntzako Ontzitaldea Espainiako Gerra Zibilean Eusko Jaurlaritzak autonomia lortuta gero sortu zuen Eusko Gudarostearen itsas armada da. Gobernu errepublikarraren iparreko flotatik independentea zen, bere buruzagitzarekin. Nagusiki kanoiez armaturiko bakailao-ontziz osatu zen ontziteria, bou-ak alegia, gainerakoak arrantza-ontzi eta itsasontzi txikiagoak ziren. Ontzien eskifaia eskarmentuzko euskal arrantzaleekin eta marinelekin osatu zen. Atlantikoko portu frantziarrekin komunikazioak ez galtzeko, armatutako ontziez gain posta eta garraio lanak betetzen zituen itsasontziak ere bazeuden." fa,be9c300ccddbc44af77311ca99001629,"[ویرایش] زندگی [ویرایش] کودکی آنّا در ۲۳ ژوئن ۱۸۸۹ (در گاه‌شماری رایج در آن زمان ۱۱ ژوئن) در بالشوی فانتان (فوارهٔ بزرگ) در نزدیکی بندر ادسا به دنیا آمد. جد مادری‌اش، احمدخان (احمد به روسی می‌شود آخمات)، از خان‌های تاتار و از نسل چنگیز بود. در آن زمان پدرش مهندس مکانیک کشتی بود و از نیروی دریایی بازنشسته شده بود. یک ساله بود که به همراه خانوادهٔ به تسارسکویو سلو، یا «روستای شاهی» نزدیک سن پترزبورگ نقل مکان کردند و او تا شانزده سالگی در همان جا زندگی کرد. تسارسکویو سلو همان جایی است که پوشکین، شاعر برجستهٔ روس، نیز جوانی‌اش را در آن گذرانده بود. این تقارن برای آنا الهام بخش بود و همیشه از آن سخن می‌گفت. در زندگی‌نامه‌ای به نام «مختصری از خودم» آخماتووا می‌نویسد: خواندن را با کتاب الفبای تالستوی آموخت. در پنج سالگی سخن گفتن به فرانسه را یاد گرفت آن‌هم تنها با گوش دادن به درس‌هایی که خانم معلمی به بچه‌های بزرگ‌تر می‌داد. در مدرسه گرامر تسارسکویه نخستین شعر خود را، در یازده سالگی، ‌سرود. پدرش، آندره گارنکو، وقتی از زبان او شنید که می‌خواهد شاعر شود معلوم نیست چرا تصور کرد شاعر بدی خواهد شد برای همین به او اخطار داد که نام خانوادگی‌شان را با این شعرها خراب نکند. آنا هم به‌جای استفاده از نام خانوادگی پدرش از نام جد مادری‌اش آخماتووا استفاده کرد و نام‌اش از آن پس شد آنا آخماتووا. در ۱۹۰۵ پدر و مادرش از هم جدا شدند و مادر فرزندان‌اش را با خود ابتدا به اوپاتوریا برد و بعد از مدتی به کی‌یف رفتند و آنجا ساکن شدند. ۱۹۰۷ در کی‌یف، در دبیرستان فوندوکلی‌یفسکایا تحصیلات متوسطه را تمام کرد و همان‌جا به دانش‌گاه رفت. در دانشکده حقوق آموزشگاه عالی زنانه، حقوق خواند. نخستين‌ شعر آخماتووا با نام بر انگشتان‌ دست‌ او حلقه‌های‌ درختان‌ است در همان سال در نشريه روسی‌ زبان‌ سيريوس‌ كه‌ در پاريس‌ منتشر می‌شد، چاپ‌ ‌شد. [ویرایش] ازدواج در سال ۱۹۱۰، در بیست و یک سالگی، با وجود مخالفت خانواده‌اش، با شاعری به نام نیکولای گومیلیف ازدواج کرد. «این ازدواج نتیجهٔ ِ عشق ِ یک‌طرفهٔ گومیلیوف و چند بار اقدم به خودکشی‌ی ِ او بود، از همین رو دیری نپایید.» به هر روی پس از ازدواج برای ماه‌عسل به پاریس رفتند و پس از بازگشت از پاریس، گومیلیوف برای مدتی به حبشه رفت و آخماتووا به سن‌پترزبورگ نقل مکان کرد و در آنجا برای ادامهٔ تحصیل به دانشگاه رایف رفت و به تحصیل تاریخ و ادبیات پرداخت. سال بعد با همسرش و چند شاعر دیگر گروه موسوم به «کارگاه شعر» را تشکیل دادند و مکتب آک‌مه‌ایسم را بنیان نهادند. در این سال‌ها شعرهای او در نشریات مختلف منتشر شد. در ۱۹۱۲ ضمن سفری به شمال ایتالیا از جنوا، پیزا، فلورانس، بولونیا، پادووا، ونیز دیدن کرد. نخستین مجموعه اشعارش به نام «شامگاه» منتشر شد. «این کتاب و اثر بعدی و قرینه‌اش، باغ گل(۱۹۱۴)، که در میان منتقدان و عموم مردم توفیق بسیاری به‌دست آورد، دو کتاب کوچک و بی‌تکلف بودند که توفیق اولیه آک‌مه‌ئیسم تا اندازهٔ زیادی مدیون آنها بود.» در اول اکتبر همین سال فرزندش لِف به دنیا آمد. همسرش خیلی زود آن‌ها را ترک کرد و داوطلبانه به ارتش پیوست. در ۱۹۱۸ از همسرش جدا شد و بعد از مدتی با باستان‌شناسی به نام ولادمیر شی‌لی‌کو ازدواج کرد. امیدوار بود با این دانشمند برجسته بتواند زندگی خوبی داشته باشد اما شی‌لی‌کو زن می‌خواست نه شاعر؛ برای همین شعرهای آنا را در سماور می‌سوزاند. به هر حال این ازدواج هم دیر نپایید. پس از اعدام نیکولای گومیلیف در ۱۹۲۱ به جرم فعالیت‌های ضدانقلابی به تنهایی مسئولیت بزرگ کردن فرزندشان را به عهده گرفت. [ویرایش] اختناق و سانسور هر چند اکثریت نویسندگان و هنرمندان و فرهیختگان روس به تنگ آمده از دیکتاتوری تزار به استقبال انقلاب اکتبر رفتند اما آخماتووا، هر چند هرگز حاضر نشد جلای وطن کند و به صف مخالفان حکومت جدید در خارج از روسیه (اتحاد جماهیر شوروی) بپیوندد، اما از همان آغاز هم‌راهی چندانی با انقلاب نداشت و با اعدام همسر سابق‌اش و فضای خفقان‌آوری که حکومت استالین حکم‌فرما کرده بود در صف ناراضیان جای گرفت. طی سال‌های بعد، در دهه سی میلادی، هر چند تحت سانسور شدید حکومت استالین قرار داشت اما به مطالعه و تحقیق در مورد معماری پترزبورگ باستانی و شاعر کلاسیک روس پوشکین پرداخت و عضو آکادمی علوم در پوشکین‌شناسی شد و مقالات متعددی از او در مورد پوشکین منتشر شد. سه کتاب نیز در بارهٔ پوشکین نوشت که هر سه در زمان خود منتشر شدند. اما از ۱۹۲۲ تا ۱۹۴۰ فقط یکی از کتاب‌های‌اش اجازه چاپ مجدد می‌گیرد. تنها فرزندش لف در بین سال‌های ۱۹۳۳ و ۱۹۴۹ چندین بار به اتهامات واهی دستگیر و هر بار پس از مدتی کوتاه آزاد می‌شود. دستگیری پی‌درپی فرزندش و زندانی و تبعید در اردوگاه‌های کار اجباری نیکلای پونین شریک زندگی‌اش در شعر بلندش به نام سوگواره، که مرثیه‌ای است برای زندگان، به خوبی ترسیم شده است. سوگواره حاصل ساعت‌ها انتظار او پشت در زندان لنینگراد به نام کرستی یا صلیب‌ها است. انتظار برای ملاقات با فرزند و شنیدن خبر سلامتی‌اش. [ویرایش] جنگ جهانی دوم در جنگ جهانی دوم آنا آخماتووا لنین‌گراد محاصره شده را با هواپیما ترک کرد. او نخست به مسکو و بعد به تاشکند رفت. تا ژوئن ۱۹۴۴، که به لنین‌گراد باز گشت، در تاشکند ماند و مانند بقیه شاعران در بیمارستان‌های نظامی شعرخوانی می‌کرد. در دوران جنگ چند شعر از او در مطبوعات چاپ شد. «پس از آن نیز هنگامی که از تاشکند، پناه‌گاه ِ زمان ِ جنگ‌اش، باز می‌گشت، سر ِ راه در سالن ِ موزهٔ ِ پلی‌تکنیک ِ مسکو در برابر ِ جمعیتی سه‌هزار نفری شعر خواند. در پایان ِ این جلسه جمعیت با به پا خاستن و کف زدنی پرشور و ممتد نشان داد که علا‌رغم ِ فشار ِ سانسور و اختناق، مردم چهره‌های ِ تسلیم‌ناپذیر را می‌شناسند و ارج می‌گذارند.» پس از پایان جنگ امید تازه‌ای برای باز شدن فضای سیاسی شکل گرفت. آیزایا برلین که در سفری در ۱۹۴۵ به روسیه با آخاماتووا ملاقات کرد در این باره می‌نویسد «از او خواستم اجازه دهد شعر بدون قهرمان و یادواره را رونویسی کنم. گفت: «نیازی نیست. مجموعه‌ای از اشعارم قرار است در فوریۀ ۱۹۴۶ از چاپ در آید. دارم غلط‌گیری‌اش را می‌کنم. نسخه‌ای از آن را برایتان به آکسفورد خواهم فرستاد.»» در همین سال‌ها نخستین نوشتهٔ ادبی خود در قالب نثر را تجربه کرد و آن را به میخائیل میخایلوویچ زوشچنکو (۱۸۹۵–۱۹۵۸) نشان داد و او پیشنهاد کرد بعضی قسمت‌ها را حذف کند و آخماتووا هم موافقت کرد اما پس از دستگیری تنها فرزندش لف تمام یادداشت‌های خود را سوزاند. پس از پایان جنگ جهانی دوم در ۱۴ اوت ۱۹۴۶ قطع‌نامهٔ کمیتهٔ مرکزی، که گزارش ژدانوف نیز به آن الصاق شده بود، منتشر شد. «در این قطع‌نامه از آنا به عنوان ِ «فردگرا» و «خانمی از طبقات ِ بالا که پیوسته میان ِ اتاق ِ خواب و نمازخانه در آمدوشْد است» و «یک راهبه یا روسپی یا در واقع راهبهٔ روسپی که روسپی‌گری را با دعا درهم می‌آمیزد» و «شعرش به کلی دور از خلق و متعلق به ده‌هزار تن اشراف ِ روسیهٔ ِ قدیم است» یاد شده بود.» پی‌رو آن در روزنامه‌های ایزوستیا و لنینگراد از اشعار او به شدت انتقاد شد و سرانجام در همین سال از شورای نویسندگان اخراج شد. هر چند او هرگز بازداشت نشد و به زندان نیفتاد اما در عوض پسرش لف گومیلیوف مانند گروگانی در دست حکومت بارها به زندان افتاد و وقتی برای سومین بار بازداشت شد. آنا که جان تنها فرزندش را در خطر می‌دید در ۱۹۵۰ مجموعه‌ای انتشار داد به نام درود بر صلح این مجموعه که شامل پانزده قطعه شعر در مدح استالین است در مجله آگانیوک چاپ شد. [ویرایش] اعاده حیثیت با مرگ ژوزف استالین در ۵ مارس ۱۹۵۳ انتظار باز شدن فضای سیاسی فرهنگی در شوروی می‌رفت و سرانجام در ماه مه ۱۹۵۶ با نطق معروف نیکیتا خروشچف در کنگره بیستم حزب کمونیست اتحاد جماهیر شوروی فضای سیاسی فرهنگی این کشور به‌طور نسبی باز شد. چند ماه پس از این نطق لف گومیلیف از زندان آزاد شد و به مطالعات قوم‌شناسی‌اش پرداخت و فضای کاری برای آخماتووا هم مناسب‌تر از پیش شد. هر چند آخماتووا با ناباوری به بازشدن فضای فرهنگی نگاه می‌کرد اما اعاده حیثیت از او تا جایی پیش رفت که سرانجام در ۱۹۵۹ بار دیگر به عضویت اتحادیهٔ نویسندگان پذیرفته شد و به عضویت هیئت رئیسه آن درآمد. در ۱۹۶۱ مجموعه‌ای به نام شعرها از او منتشر شد و سال بعد منظومهٔ بدون قهرمان را پس از بیست و یک سال به پایان برد. سرانجام در ۱۹۶۴ در هفتاد و پنج سالگی از آخماتووا به‌طور کامل اعاده حیثیت شد و بخش عمدهٔ آثارش در اتحاد جماهیر شوروی مورد پذیرش قرار گرفت و سال‌های پایانی عمرش در آرامش گذشت. در ۱۲ دسامبر همین سال در ایتالیا جایزه اتنا تائورمینا (به ایتالیایی: Etna Taormina) به او اهدا شد و برای دریافت جایزه به کاتانیا در ایتالیا سفر کرد. این جایزه طی مراسمی با حضور نویسندگان و منتقدین ایتالیایی و غیرایتالیایی در قلعه اورسینی در سیسیل به او اهدا شد. این جایزه و حضور او در اروپا بار دیگر نام آخماتووا را برسرزبان‌ها انداخت و کسانی که تصور می‌کردند او در همان سال‌های اول انقلاب کشته شده است از زنده بودن او اطلاع پیدا کردند. آخماتووا از ایتالیا به فرانسه و انگلستان رفت. در انگلستان به او دکترای افتخاری از دانشگاه آکسفورد اهدا شد. او به شوروی بازگشت و تاپایان عمر آن‌جا بود. البته ماندن‌اش در شوروی موجب نشد که سکوت اختیار کند و از شاعران و نویسندگانی که با سانسور روبه‌رو می‌شدند دفاع نکند. در ۱۹۶۴ آشکارا به حمایت از ایوسیف برودسکی (۱۹۴۰–۱۹۹۶) درآمد. «هنگامی که ایوسیف برودسکی در یک «محاکمهٔ نمایشی»، که یادآور دوران استالین بود، محکوم شد، آخماتووا بی‌درنگ برایش تقاضای آزادی نوشت و منتشر کرد. در آن زمان در اتحاد شوروی این حرکت آخماتووا انسانیت و شجاعت عالی به‌حساب می‌آمد.» [ویرایش] سال‌های آخر سال‌های آخر عمر آنا آخماتووا سرشار از فعالیت ادبی بود و او در اوج شهرت و محبوبیت به‌سر می‌برد. از سراسر اتحاد جماهیر شوروی هر روز نامه‌های ستایش‌آمیز دریافت می‌کرد و اطراف او همیشه پر بود از شاعران جوانی که او را می‌ستودند. مردان جوانی به‌گردش حلقه زده بودند که همیشه آماده بودند تا هر کاری را برای او انجام دهند. هر چند در این سال‌های پایانی از انزوا خارج شده بود و فرزندش لف هم به مدارج بالای دانشگاهی رسیده بود اما بیماری اجازه نمی‌داد زندگی پروپیمانی داشسته باشد و پیوسته بیماری او شدیدتر می‌شد. او از دهه پنجاه به بعد چندین بار سکتهٔ قلبی کرد و هر سال چند هفته‌ای در آسایش‌گاه یا بیمارستان بستری می‌شد تا آن که سرانجام در پاییز ۱۹۶۵ دچار حمله قلبی شد و دیگر هرگز سلامت خود را به‌طور کامل به‌دست نیاورد و در ۵ مارس ۱۹۶۶ در بیمارستان دٌمو ددوو در حوالی مسکو درگذشت. چند روز بعد جنازه او را با هواپیما به لنین‌گراد بردند و بنا نبود مراسم رسمی برگزار شود. در ۹ مارس چند تن از دوستان او برای‌اش مراسم سوگواری، ‌چنان‌که آرزو داشت طبق مراسم باستانی کلیسای اورتودوکس، برگزار کردند اما حضور تعداد زیادی از مردم که برای وداع با شاعر مورد علاقه‌شان به کلیسا آمده بودند موجب شد اتحادیه نویسندگان لنین‌گراد روز بعد برای او مراسم خاک‌سپاری رسمی بگیرد. و سرانجام در ۱۰ مارس تابوت او با همراهی مردم و فرزندش لف گومیلیوف و برودسکی (بعدها در ۱۹۸۷ برنده جایزهٔ نوبل ادبیات شد.) در گورستان کوماروو در لنین‌گراد به خاک سپرده شد. او پس از مرگ بزرگ‌ترین شاعر زن روسیه نامیده شد. [ویرایش] شعرشناسی «آنا آخماتووا از آن دسته شاعرانی است که نه تبارنامه‌ای در شعر دارد و نه «سیر تطور»ی مشخص و معلوم. او از آن قسم شعرایی است که ناگهان «حادث می‌شوند»...�» هرچند سخن ایوسیف برودسکی در باره شعر آخماتووا در کلیت‌اش درست است اما به هر حال شعر آخماتووا از «شام‌گاه»، ۱۹۱۲، تا «شعر بدون قهرمان»، ۱۹۶۳، تغییرات زیادی کرده است. نخستین شاعری که تأثیر عمیقی بر آخماتووا گذاشت اینّاکینتی فیودوروویچ آننسکی (۱۸۵۶–۱۹۰۹) بود. ایرج کابلی در این باره می‌نویسد:«در سال ِ ۱۹۱۰... تصادفا نمونهٔ ِ حروف‌چینی‌ی ِ مجموعه شعر ِ جعبهٔ ِ چوب ِ سرو، کار ِ یکی از خبره‌گان و مترجمان ِ برجستهٔ ِ ادب ِ کلاسیک ِ غرب به نام ِ آننسکی به دست‌اش افتاد و باعث شد که به قول ِ خودش «دنیا را فراموش» کند. سبک ِ کار ِ آننسکی بر خلاف ِ سمبولیست‌ها، که او را ابتدا از خود می‌دانستند، کاملا «زمینی» و «این جهانی» بود.»سرود در آن زمان در روسیه سمبولیسم مکتب شعری مسلط بود اما دو جریان شعری جدید نیز در حال شکل‌گیری بود یکی جریانی که آخماتووا و همسر اول‌اش و چند شاعر جوان دیگر آن را به‌وجود آوردند و به آک‌مه‌ایسم مشهور شد و جریان دیگر شعری جنبش فوتوریسم بود که شاعر شاخص‌اش مایاکوفسکی بود. هرچند بعدها فوتوریست‌ها بسیار مطرح شدند و آک‌مه‌ایست‌ها تداوم پیدا نکردند اما «عقاید شعری آغاز دههٔ بیست روسیه تقریباً به تساوی میان هواداران آخماتووا و مایاکوفسکی تقسیم شده بود.» حتا در آغاز فعالیت اک‌مه‌ایست‌ها «در سال ۱۹۱۴ از سوی منتقدان و جامعه‌شناسان مارکسیست به خوبی استقبال شد» اما بعدها در زمان استالین به آن عنوان «ادبیات اشراف و زمین‌دارن» دادند و محکومش کردند. از نظر فنی آخماتووا مانند سایر شاعران هم‌عصرش در حال شکستن وزن‌های عروضی در شعر بود. اما او در حاشیه آنچه قانون و قاعدهٔ مجاز شمرده می‌شد کار می‌کرد. «او حتا روشی را برقرار کرد که معمولاً به عنوان «روش آخماتووا» پذیرفته شده است و به تعبیری «ترکیب دوهجاییها و سه‌هجاییها» نام دارد.» او به فراتر بردن حد و مرزهای قافیه نیز کمک زیادی کرد. آن‌چه را قبلا قافیهٔ آزمایشی می‌نامیدند او تثبیت کرد. درک ظرایف موسیقیایی شعر آخماتووا فقط با دانستن زبان روسی و شنیدن آن امکان‌پذیر است و ترجمهٔ آن به زبان‌های دیگر بسیار دشوار و شاید محال باشد. [ویرایش] آثار [ویرایش] مجموعه اشعار [ویرایش] پس از مرگ [ویرایش] کتاب‌ها [ویرایش] ترجمه‌ها آخماتوا اشعار ۱۵۰ شاعر، از ۷۸ زبان مختلف، را به روسی برگردانده است. بیت‌های ترجمه شده توسط او بالغ بر ۲۰ هزار است. [ویرایش] نمایش‌نامه آخماتووا در کارنامهٔ ادبی خود نمایش‌نامهٔ نیمه تمامی دارد به نام اِنوما اِلیش. فکر نوشتن این نمایش‌نامه در سال‌های تاشکند(۱۹۴۲ - ۱۹۴۴) به سراغ‌اش آمد. زمانی که به بیماری تیفوس دچار شده بود در کابوسی هذیان‌وار طرح اولیه این نمایش‌نامه را می‌نویسد و بعد می‌سوزاند. آخماتووا در آغاز دهه ۶۰ میلادی کار بر روی این نمایش‌نامه را از سر می‌گیرد و با کمک دوستان‌اش نادژدا ماندلشتام و رانفسکایا و دیگرانی که قبل از سوزاندن متن تاشکند آن را برای‌شان خوانده بود سعی می‌کند که متن فراموش شده را بازنویسی کند که البته توفیق چندانی نصیب‌اش نمی‌شود. به هر حال در سفری که آخماتووا برای دریافت جایزهٔ اتنا تائورمینا به ایتالیا کرد در ضیافتی که به افتخار او برگزار شده بود بخش‌های بازسازی شدهٔ اِنوما اِلیش را می‌خواند و تئاتر دوسلدورف به او پیشنهاد می‌کند که آن را روی صحنه ببرد و آخماتووا هم می‌پذیرد و پی‌گیرانه روی آن کار می‌کند که سکتهٔ قلبی و سپس مرگ این کار را نیمه تمام می‌گذارد. [ویرایش] جوایز و افتخارات [ویرایش] در سینما و تئاتر [ویرایش] تئاتر در ۲۰۰۶ بر اساس نمایش‌نامه‌ای به قلم جان اتیکن نمایش‌نامه‌نویس استرالیایی به نام «کشتی‌ها آهسته می‌گذرند» در استرالیا به روی صحنه رفت. در این نمایش که اکثر وقایع آن در آشپزخانه می‌گذرد آنا که ویوین گلنس نقش او را بازی می‌کند دارد اشعارش را برای لیدیا (با بازیگری ایرنه جارزابک) می‌خواند تا او حفظ کند و بعد اشعار سوزانده شوند. [ویرایش] سینما در ۲۰۰۷ لیندا فیورنتینو امتیاز ساخت فیلمی از روی فیلم‌نامهٔ نوشته شده توسط جیم کورتیس را خریداری کرد که بر اساس زندگی آخماتووا نوشته شده است. [ویرایش] آخماتووا در زبان‌های دیگر آثار آخماتووا به زبان‌های مختلف ترجمه شده است. در ۲۰۰۴ کتابی با عنوان کلمه‌ای که مرگ را شکست می‌دهد: شعرهای خاطره (به انگلیسی: The Word that Causes Death's Defeat: Poems of Memory) از شعرهای آخماتووآ ترجمه ننسی ک. اندرسن توسط انتشارات دانشگاه ییل منتشر شد. در این کتاب اندرس ضمن ترجمهٔ سه شعر از آخماتووا تحلیل مفصلی از شعرها ارائه داده است. [ویرایش] در زبان فارسی [ویرایش] نمونه‌ اشعار ترجمه شده برای آشنایی با اشعار آخماتووا و تفاوت‌های برگردان اشعارش در زبان فارسی نمونه‌هایی ذکر می‌شود.","آنّا آخماتووا (به روسی: Анна Ахматова) با نام اصلی آنّا آندرییوا گارینکو (به روسی: Анна Андреевна Горенко) ‏ (۱۸۸۹-۱۹۶۶) شاعر و نویسنده اهل روسیه بود. او یکی از بنیان‌گذاران مکتب شعری آکمه‌ئیسم (اوج‌گرایی) (به روسی: Акмеизм) است. او همسر نیکولای گومیلیف شاعر و مادر لِف گومیلیف نویسنده و مردم‌شناس است. بن‌مایه‌های اشعار وی را گذر زمان، خاطرات و یادبودهای گذشته، سرنوشت زن هنرمند و دشواری‌ها و تلخی‌های زیستن و نوشتن در زیر سایه استالینیسم تشکیل می‌دهد." fa,7740892d0428706f72ca422b56366b40,"[ویرایش] انواع سکه بهار آزادی [ویرایش] تاریخچه پس از انقلاب اسلامی ایران، به پیشنهاد وزارت امور اقتصادی و دارایی و با تأیید و دستور نخست وزیر دولت موقت، به مناسبت و یادبود نخستین بهار پیروزی انقلاب اسلامی، اجازه ضرب انواع مسکوک طلا بنام «بهار آزادی» صادر شد. از آن زمان تاکنون، سکه‌های بهار آزادی با دو طرح مختلف ضرب شده‌اند: [ویرایش] از سال ۱۳۵۸ تا ۱۳۷۰ (طرح قدیم) یک روی این سکه مزین بنام علی بن ابیطالب بود (به سه بار تکرار «علی» به خط معقلی تزیینی در داخل یک شش ضلعی، و قید عبارت «بانک ملی ایران» در زیر آن) و بر روی دیگر آن تصویر بارگاه امام رضا به همراه عبارت «نخستین بهار آزادی» و تاریخ ۱۳۵۸ منقوش بود. از آن پس تا سال ۱۳۷۰، انواع سکه‌های بهار آزادی با همین طرح تولید می‌شد. [ویرایش] از سال ۱۳۷۰ تاکنون (طرح جدید) ضرب و توزیع سکه بهار آزادی با طرح جدید، معروف به امامی، از سال ۱۳۷۰ آغاز شده و تا به امروز نیز ادامه دارد. با توجه به ماده ۵ قانون نحوه حفظ آثار و یاد سید روح‌الله خمینی بانک مرکزی ایران موظف شد که تصویر بنیان‌گذار نظام جمهوری اسلامی ایران را بر یک طرف سکه‌های بهار آزادی به گونه‌ای مناسب نقش کند. از اینرو، بنابر پیشنهاد بانک مرکزی و موافقت وزارت اموراقتصادی و دارایی و به استناد بند ۲ قانون اصلاح قانون ضرب مسکوک طلا، هیئت وزیران در جلسه مورخ ۱۳۷۰/۳/۱۹ (راجع به تغییر طرح سکه یک بهار آزادی) چنین تصویب کرد: مصوبه مذکور جهت اجرا به بانک مرکزی جمهوری اسلامی ایران ابلاغ شد. بدین ترتیب، در دومین سال فوت رهبر جمهوری اسلامی ایران، طرح سکه تمام بهار آزادی تغییر کرد و از آن پس (سال ۱۳۷۰ به بعد) سکه‌ها بر اساس آن مصوبه ضرب می‌شوند. گفتنی است طرح سکه‌های با قطع‌های ربع و نیم، همانند سابق است. معمولاً در هر سال، انواع مسکوک بهار آزادی بر اساس مجوزی که بانک مرکزی دارد، در ضرابخانه این بانک تولید می‌شود. طبق آمار اعلام‌شده در سال ۱۳۸۶، تاکنون ۴۰ میلیون قطعه سکه بهار آزادی در طول دهه‌های اخیر در کشور ضرب شده‌است. صدور مسکوک طلا از کشور به هر نحوی ممنوع است، مگر توسط بانک مرکزی جمهوری اسلامی ایران. [ویرایش] مشخصات سکه بهار آزادی مسکوک طلای بهار آزادی از لحاظ مشخصات، منطبق است بر قانون مسکوک طلا و نیز قانون اصلاح قانون ضرب مسکوک طلا . شکل این مسکوک بر اساس ماده دوم قانون ۱۳۳۷، مدور است، و میزان عیار آن بر طبق ماده چهارم همان قانون عبارت است از ۹۰۰ در هزار طلای خالص، و ۱۰۰ در هزار مس، یا آلیاژی از نقره و مس. [ویرایش] کاربردهای سکه بهار آزادی [ویرایش] خرید و فروش سکه بهار آزادی خرید و فروش سکه به صورت عمده و خرد، در ایران انجام می‌شود. با توجه به کاربردهای سکه، مصرف و دادوستد سکه طلای بهار آزادی، از تواتر، تعدد و تکرارپذیری بالایی برخوردار است؛ به نحوی که حتی در مواقع اوج مصرف و دادوستد (اعیاد رسمی و مذهبی) حجم نقدینگی در گردش این کالا، از برخی از کالاهای اساسی نیز بالاتر است. علاوه بر معامله به شیوه سنتی که در بازار رایج است، سرمایه‌گذاران حرفه‌ای با شرکت در «معاملات قرارداد آتی سکه طلا طرح امام خمینی (ره)» در بورس کالای ایران، اقدام به خرید و فروش سکه به صورت فیوچر می‌کنند. این طرح از دی ماه سال ۱۳۸۷ در بورس کالای ایران آغاز شده ، و فقط برای سکه طلای تمام بهار آزادی طرح امام خمینی (ره) اجرا می‌شود. مزیت معاملات آتی سکه طلا، امکان بهرمندی از اهرم مالی است؛ زمانی که یک فرد، تعدادی سکه را از صرافی يا بانک خريداری می‌کند، بايد کل وجه را پرداخت کند، ولی در معاملات آتی با پرداخت يک دهم وجه می‌تواند صاحب ۱۰ سکه شود. مدت زمان تحویل کالا در این روش، دو ماه است، که مشتری می‌تواند در صورت تمایل با پرداخت وجه معامله، سکه‌ها را به صورت فیزیکی دریافت کند، یا قرارداد خود را به فروش بگذارد. شفاف‌سازی قیمت و عرضه سکه‌های استاندارد در بورس کالا، دو ویژگی بسیار مهم این بازار است که سبب می‌شود تمام فعالان از قیمت واقعی آگاهی یافته، و از سوی دیگر سکه‌های غیراستاندارد کم‌کم از بازار خارج شوند. [ویرایش] شیوه محاسبه قیمت سکه بهار آزادی عواملی که بر قیمت روزانه سکه طلا در ایران تأثیرگذار هستند، عبارتند از: افزایش تقاضا در برخی از ایام سال نیز، سبب افزایش قیمت سکه بهار آزادی می‌شود؛ مانند روزهای پایانی سال. در این ایام، بیشترین تقاضا برای «ربع سکه» و در مرحله بعد برای «نیم سکه‌» است، و «سکه تمام بهار آزادی (طرح جدید)» کمتر مورد تقاضا قرار می‌گیرد. به طور کلی و با نادیده‌گرفتن عرضه و تقاضای داخلی، می‌توان بر اساس رابطه زیر، قیمت سکه تمام بهار آزادی را محاسبه کرد: شرح متغیرها و ثابت‌های رابطه بالا: [ویرایش] نقش زمان ضرب در تعیین قیمت سکه‌ها [ویرایش] اختلاف قیمت سکه‌های طرح قدیم با طرح جدید به غیر از شکل ظاهری، اختلاف مهم دیگری بین سکه‌های طرح قدیم و جدید وجود دارد که در زمان ضرب آنهاست، چرا که بانک مرکزی دیگر به ضرب سکه طرح قدیم اقدام نمی‌کند؛ این مسأله، موجب ویژگی خاص سکه‌های طرح قدیم، و افزایش قیمت آنها نسبت به سکه‌های طرح جدید می‌شود، وگرنه در میزان طلای به کار رفته در سکه‌های طرح جدید و قدیم کوچکترین تفاوتی وجود ندارد. [ویرایش] اختلاف قیمت بین سکه‌های طرح جدید سکه‌های طرح جدید، علی‌رغم داشتن شکل ظاهری یکسان، از نظر سال ضرب با هم تفاوت دارند. از آنجا که متقاضیان سکه‌های جدیدالضرب بیشتر هستند، این افزایش تقاضا، قیمت سکه‌های جدید (دارای سال ضرب بالا) را افزایش می‌دهد. به همین دلیل، فروشندگان سکه تفاوتی برای قیمت این سکه‌ها قائل شده، و سکه‌های با تاریخ ضرب قدیمی‌تر، ارزان‌تر از سکه‌های جدید معامله می‌شوند. البته بعضی از فروشندگان سکه، بدون توجه به سال ضرب سکه‌ها، آنها را به قیمت یکسان به فروش می‌رسانند، اما در زمان خرید، سال ضرب را بهانه‌ای برای کاهش بهای خرید سکه قرار می‌دهند. برای مثال، هنگامی که فردی برای فروش سکه خود به مغازه مراجعه می‌کند، اگر قیمت روزانه سکه ۱۹۰ هزار تومان باشد، اما تاریخ ضرب آن پنج سال پایین‌تر باشد، آن سکه ۱۰ هزار تومان ارزانتر از او خریداری می‌شود. این در حالی است که میزان طلای به کار رفته در این سکه‌ها، هیچ تفاوتی با هم ندارند. از نظر بانک مرکزی، اختلاف قیمت میان سکه‌ها به علت تفاوت در سال ضرب آنها، موجه نیست و تنها عاملی که می‌تواند در نوسان قیمت سکه مؤثر باشد، نوسانات بهای طلا در بازارهای جهانی است. قرار است برای حل این مشکل، بانک مرکزی تاریخ ضرب سکه را از روی آن حذف کند. گفتنی است در آبان ۱۳۸۷، آخرین تاریخ ضرب سکه توسط بانک مرکزی، ۱۳۸۶ بود. [ویرایش] مسئله سکه‌های تقلبی وظیفه ضرب مسکوک طلا بنا بر تصویب شورای پول و اعتبار منحصراً بر عهده بانک مرکزی ایران است. با این حال عده‌ای به عرضه سکه‌های تقلبی یا در اصطلاح «غیر بانکی» اقدام کرده‌اند. به عنوان نمونه، برخی در این بازار اعلام می‌کنند که سکه ربع بهار آزادی، بانکی ۳۶ هزار تومان، و غیربانکی ۱۲ هزار تومان، موجود است، که طلای سکه ۱۲ هزار تومانی یا بسیار پایین بوده و یا عیار آن دچار اشکال است. حتی اگر شخصی سکه را با مشخصات اصلی آن ضرب کند، مرتکب خلاف شده و از نظر اداره حقوقی بانک مرکزی قابل پیگیری است. مسئله ضرب و توزیع سکه‌های تقلبی، مسئله جدیدی نبوده و سالهاست که سودجویان در این زمینه فعال بوده و از این راه سودهای کلان نیز به دست آورده‌اند. ضرب سکه‌های طلای تقلبی کار چندان سختی نیست. چرا که هر کس با اندک تخصص و شناختی از بازار طلا و آلیاژ فلزات مختلف، با سفارش ساخت دستگاهی برای قالب‌گیری انواع سکه می‌تواند هرگونه فلزی را در ابعاد و اندازه سکه‌های طلای مرسوم در بازار، ضرب کرده و با آبکاری و روکش طلا روانه بازار کند. پلمب و وکیوم این سکه‌ها با مشخصات طلا فروشی‌های معتبر و صاحب نام، تقلب دیگری است که فروش سکه‌های تقلبی را برای این افراد ساده‌تر می‌کند.",سکه بهار آزادی یکی از مسکوکات طلای قانونی در جمهوری اسلامی ایران است، که جایگزین سکه‌های طلای پهلوی شده‌است. از سال ۱۳۵۸ تاکنون، به مناسبت و یادبود پیروزی انقلاب اسلامی، انواع سکه‌های بهار آزادی در دو طرح متفاوت، و در قطع‌های مختلف ضرب شده‌اند. عیار طلای این سکه‌ها - اعم از طرح قدیم و جدید - ۹۰۰ در هزار است. معمولاً هر سال ضرابخانه بانک مرکزی ایران، سکه‌ها را ضرب کرده، و از طریق بانک‌های عامل یا صرافی‌های مجاز، به بازار عرضه می‌کند. این سکه‌ها به صورت خرد یا عمده، و به قیمت روز، خرید و فروش می‌شوند. سکه بهار آزادی، به عنوان هدیه، مهریه ازدواج، عیدی کارمندان دولت، و نیز برای سرمایه‌گذاری و پس‌انداز مورد استفاده قرار می‌گیرد. fa,6228bd5259873aae7b094dc9be622de7,"جغرافیا منابع مختلف اندازه‌های گوناگونی برای ارتفاع قلهٔ دماوند از سطح دریا ذکر کرده‌اند. به نقل از درگاه ملی آمار ایران، ارتفاع این قله ۵٬۶۱۰ متر است ؛ منابع دیگر، از جمله پایگاه ملی داده‌های علوم زمین ایران و وب‌گاه رصدخانهٔ زمین ناسا، ارتفاع ۵٬۶۷۰ متر و ۵٬۶۷۱ متر را نیز برای قلهٔ این کوه ذکر کرده‌اند. دایرةالمعارف فارسی فهرستی شش موردی از ارتفاع‌هایی که برای این قله آمده‌است ذکر می‌کند که از ۵٬۵۴۳ تا ۶٬۴۰۰ متر می‌رسد. این قله در ۶۹ کیلومتری شمال شرقی تهران، ۶۲ کیلومتری غرب آمل و ۲۶ کیلومتری شمال شهر دماوند واقع شده‌است. رودخانه تینه در شمال، رودخانه هراز در جنوب و شرق و رودخانه دلیچای در غرب این کوه واقع شده‌اند. قله دماوند در شرق کوهستان البرز مرکزی (استان مازندران) از رشته کوه البرز قرار دارد. قله‌های مجاور آن ورارو، سه سنگ، گل زرد، کاعون(کبود) و میانرود است. موقعيت جغرافيايی کوه البرز در عکس‌های ماهواره‌ای ناسا از دماوند: آب و هوا حداقل دمای هوا در ارتفاعات دماوند تا ۶۰ درجه زیرصفر (در زمستان) و تا یکی-دو درجه زیر صفر (در تابستان) پایین می‌آید. سرعت توفان در دماوند گاهی از ۱۵۰ کیلومتر در ساعت می‌گذرد. سرعت باد در کوهپایه‌ها گاه به هفتاد کیلومتر در ساعت می‌رسد. بیشتر بادها از غرب و شمال غربی می‌وزند. میانگین بارندگی در ارتفاعات دماوند ۱۴۰۰ میلی‌متر در سال است و بارش در ارتفاعات معمولاً به صورت برف است. فشار هوا در قله دماوند نصف فشار هوا در سطح دریا است. آتشفشان دماوند یک کوه آتشفشانی مطبق * است که عمدتاً در دوران چهارم زمین‌شناسی موسوم به دوران هولوسین تشکیل شده و نسبتاً جوان است. فعالیت‌های آتش‌فشانی این کوه در حال حاضر محدود به تصعید گازهای گوگردی است. آخرین فعالیت‌های آتشفشانی این کوه مربوط به ۳۸۵۰۰ سال قبل بوده‌است. دماوند یک آتشفشان خفته‌ است که امکان فعال شدن مجدد آن وجود دارد. در برخی از سال‌ها از جمله سال ۱۳۸۶، دود و بخارهایی از قله خارج شد که برخی از شاهدان آن را گواهی بر فعال شدن این آتشفشان پنداشتند. اما در حقیقت در سال‌های پر بارش، با نفوذ آب به درون قله و برخورد سنگ‌های داغ، جریانی از بخار آب از دهانه قله خارج می‌شود و چنین به نظر می‌رسد که فعالیت‌های آتشفشانی صورت گرفته‌است. قطر دهانه این آتشفشان در حدود ۴۰۰ متر است که دریاچه‌ای از یخ آن را پوشانده‌است. ‏ همچنین نشانه‌هایی از وجود دهانه‌های قدیمی در پهلوهای جنوبی و شمالی کوه ملاحظه می‌شود. نام‌ها و ریشه‌شناسی نام دماوند به دو صورت مشهور دماوند و دنباوند (با زبر یا پیش دال) ضبط شده‌است. ‏ حتی در بعضی مآخذ هر دو صورت نام آمده‌است. صورت دیگری که از نام این کوه ضبط شده‌است دباوند است. این کوه را با نام‌های کاملاً متفاوت بیکنی و جبل لاجورد نیز ثبت کرده‌اند. «نام دماوند در تورات آمده و صورت کهن آشوری آن «بیکن» است (ری باستان ۲/۶۴۲)» [در کجای تورات] در مورد دلیل نام‌گذاری دماوند در فرهنگ معین آمده‌است: «دم (دمه، بخار) + اوند = وند؛ دارای دمه و دود و بخار (آتشفشان)» احمد کسروی درباره‌ٔ نام‌گذاری دماوند یا دنباوند نظر کاملاً متفاوتی دارد. *. وی با استدلال‌هایی نسبتاً پیچیده نام‌گذاری «نهاوند» و «دماوند» را مرتبط می‌داند و می‌نویسد «در زبانهای باستان «نها» به‌معنی پیش و «دما» به‌ضم دال به‌معنی پشت و دنبال بوده،...» و در مورد «وند» می‌نویسد:««وندن» در زبانهای باستان ایران به‌معنای «نهادن» بوده[...] یکی از معناهای «نهادن» واقع شدن و ایستادن برجایی است.[...] و ناچار «وندن» نیز همان معنی را داشته و «وند» که ماضی آن است به‌معنی نهاد، برجایی ایستاد (واقع‌شد) می‌آمده‌است» او در ادامه نتیجه می‌گیرد:«پس «نهاوند» یعنی شهر یا آبادی یا قلعهٔ ایستاده در پیش‌رو و «دماوند» یعنی شهر یا آبادی یا قلعهٔ ایستاده در دنبال و پشت. اسطوره دماوند در اساطیر ایران جایگاه ویژه‌ای دارد. شهرت آن بیش از هر چیز در این است که فریدون از شخصیت‌های اساطیری ایران، ضحاک را در آنجا در غاری به بند کشیده‌است * و ضحاک آنجا زندانی‌است تا آخرالزمان * که بند بگسلد و کشتن خلق آغاز کند و سرانجام به دست گرشاسپ کشته شود. هنوز هم بعضی از ساکنین نزدیک این کوه باور دارند که ضحاک در دماوند زندانی است و اعتقاد دارند که بعضی صداهایی که از کوه شنیده می‌شود، ناله‌های هموست. در تاریخ بلعمی محل زیست کیومرث کوه دماوند دانسته شده‌است و گور فرزند وی هم آنجا دانسته شده‌است. با این تفصیل که چون فرزندش کشته شد خداوند چاهی بر سر کوه برآورد و کیومرث فرزند را در چاه فروهشت. بلعمی سپس از مغان نقل کند که کیومرث بر سر کوه آتش افروخت و آتش به چاه اندر افتاد و از آن روز تا امروز (روزگار بلعمی) ده پانزده بار پرزند و به هوا برشود و از مغان نقل می‌کند که این آتش دیو را از فرزند او دور دارد. به گفتهٔ تاریخ بلعمی جمشید به طبرستان به دماوند بود که سپاه ضحاک به وی رسید. . بنا به روایتی نبرد لشگر فریدون به سپاهسالاری کاوه با ضحاک در حوالی دماوند بود. دماوند بار دیگر در گاه پادشاهی منوچهر مطرح می‌شود؛ آرش کمانگیر از فراز آن تیری انداخت تا مرز میان ایران و توران را تعیین کند. بعدها با پا گرفتن اساطیر سامی در ایران برخی شخصیت‌های این اساطیر هم با دماوند ارتباطاتی یافتند. از جمله «عوام [...] معتقدند که سلیمان‌بن داوود, یکی از دیوان را که «صخر المارد» (سنگ سرکش) نام داشت در آن‌جا زندانی نمود. گویند، بر قلهٔ‌ دماوند، زمین هموار است و از چاهی که بر فراز آن قرار دارد، روشنی بیرون آید.» ادبیات در اشعار ایرانی معمولاً نام دماوند در ارتباط با اسطورهٔ به بند کشیده شدن ضحاک ظاهر می‌شود. فردوسی در شاهنامه در ابیاتی که داستان به بند کشیده شدن ضحاک توسط فریدون را تصویر می‌کند، چنین سروده است: اسدی طوسی در گرشاسپ‌نامه که به پیروی از شاهنامه سروده شده‌است به این اسطوره اشاره می‌کند. در اشعار و منظومه‌های شاعران دیگر از جمله قصیده‌ای از ناصرخسرو منظومهٔ ویس و رامین از فخرالدین اسعد گرگانی و قصیده‌ای از خاقانی تلمیح این اسطوره دیده می‌شود. همچنین گاه در عظمت به دماوند مثل زده‌اند. قصیده دماوندیه اثر ملک الشعرای بهار تنها یکی از چندین شعری است که در مورد دماوند سروده شده‌است. دماوندیه اول او در سال ۱۳۰۰ هجری شمسی با این مطلع آغاز گشت: قصیدهٔ «دماوندیه دوم» که در سال ۱۳۰۱ توسط همین شاعر سروده شد، از شعرهای معروفی است که دربارهٔ دماوند سروده شده‌است که چند بیت نخستین آن چنین است: دماوند در تاریخ آشوریان این کوه را کان سنگ لاجورد می‌انگاشتند. البته ایشان در خطا بودند و سنگ لاجورد از بدخشان می‌آمده‌است. در زمان تاخت و تاز آشوری‌ها به فلات ایران این کوه بخشی از حدود مادها شمرده می‌شده و در متن‌های آشوری هم بدان اشاره‌شده‌است. سارگون دوم در لشکرکشی خود سرزمین‌های تا کوه دماوند را خراج‌گزار خود نموده بود. در زمان اسرحدون نیز آشوری‌ها تا پای کوه دماوند لشکر کشیده‌بودند. اما به‌پیشروی ادامه ندادند چون دماوند و آن‌سوترش کویر لوت را پایان دنیا می‌پنداشتند. دیاکونوف سنت گذاردن پیکر مردگان در کوه‌ها را آیین مغانی می‌انگارد که در دامنه دماوند می‌زیسته‌اند و آیین خود را به دیگر جاهای ایران پراکندند. در دامنهٔ دماوند تعداد زیادی گور پیش از تاریخ وجود دارد. در سده هشتم میلادی در پای کوه دماوند دژی بوده‌است که موبدی زرتشتی به نام مَس‌مُغان و پیروانش در آن می‌زیسته‌اند و این دژ به فرمان المهدی خلیفه عباسی ویران‌گشته و مس‌مغان نیز کشته‌ شد. مس‌مغان (به عربی کبیرالمجوس) لقب بزرگان خاندان قارن بوده که تبار پارتی داشته و دارای سرزمین‌هایی در پای دماوند بوده‌اند. غازان خان ایلخان مغول در ۴ شعبان ۶۹۴ (هجری) در لارِ دماوند به دست شیخ صدرالدین غسل‌ کرد و مسلمان ‌شد. «در حدودالعالم آمده که ویمه و شلنبه دو شهرست از حدود کوه دنباوند و اندر وی بتابستان و زمستان سخت سرد بود و ازین کوه آهن افتد.(حدودالعالم. ص ۱۴۷)» در دوران سلطنت دودمان پهلوی از نقش کوه دماوند و خورشید در حال تابش از پشت آن به عنوان نماد ایران زمین بهره می‌بردند. ادعای ثبت در میراث جهانی در فروردین ۱۳۸۷، خبرگزاری‌های ایران اخباری را در رابطه با ثبت کوه دماوند در فهرست آثار میراث جهانی یونسکو منتشر کردند. این خبرها که از خبرگزاری‌های گوناگون مانند خبرگزاری فارس منتشر شد که در آن، کوه دماوند را به عنوان نخستین اثر طبیعی ایران که در فهرست میراث طبیعی جهانی یونسکو به ثبت رسیده معرفی کردند. اما فریبرز دولت آبادی، معاون سازمان میراث فرهنگی در گفتگو با خبرگزاری میراث فرهنگی این ادعا را رد و آن را سو تفاهم دانست. وی ابراز کرد: «متاسفانه برداشت اشتباهی از موضوع ثبت دماوند صورت گرفته و این خبر اشتباه است.» کوهنوردی در زمان‌های قدیم عده‌ای خود را به قلهٔ دماوند رسانیده بودند. ناصر خسرو در سفرنامه‌اش نوشته‌است که گویند بر سر دماوند چاهی‌است که نوشادر و کبریت (گوگرد) از آن گیرند. صاحب آثار البلاد و اخبار العباد با نقل قولی دست دوم می‌گوید که عده‌ای از اهالی آن نواحی می‌گفته‌اند که در طی پنج روز و پنج شب به قله‌ٔ دماوند رسیده‌اند و قلهٔ آن را مسطح با مساحت صد جریب یافته‌اند گرچه از دور به مخروط می‌ماند. اولین صعود موفقیت‌آمیز اروپائیان به قلهٔ دماوند در سال ۱۸۳۷ توسط تیلر تامسن صورت گرفته‌است. همچنین نخستین صعود مستند ایرانی به این قله، به سال ۱۸۵۷ باز می‌گردد که تیم سرهنگ محمدصادق‌خان قاجار ارتفاع آن را ۶۶۱۳ ذرع تعیین نمود. مسیرهای اصلی صعود برای رسیدن به قله دماوند، مسیرهای مختلفی وجود دارند که شناخته‌شده‌ترین آن‌ها این جبهه‌ها هستند: آسان‌ترین این مسیرها جبهه جنوبی و سخت‌ترین آنها جبهه شمالی است . سه جبهه شمالی، جنوبی و شمال شرقی در نزدیکی روستاها قرار گرفته‌اند و همچنین همگی دارای جان‌پناه در میان راه هستند . در مسیر جنوبی، آبشاری وجود دارد که همهٔ سال یخ‌زده‌است و تنها در تابستان‌های بسیار گرم، جاری می‌شود که به همین دلیل به آن آبشار یخی گفته می‌شود. این آبشار با قرار داشتن در ارتفاع ۵۱۰۰ متری، از نظر ارتفاع از سطح دریا مرتفع‌ترین آبشار خاورمیانه‌است. پناهگاه‌ها در نقشه‌ راهنمای صعود به قله‌های البرز مرکزی پناه‌گاه‌هایی به شرح زیر مشخص شده‌است:","برای شهر دماوند به دماوند (شهر) رجوع کنید. کوه دَماوَند کوهی در شمال ایران است که به عنوان بلندترین کوه این کشور و بلندترین آتشفشان خاورمیانه شناخته می‌شود. این کوه در قسمت مرکزی رشته‌کوه البرز در جنوب دریای خزر و در بخش لاریجان شهرستان آمل قرار دارد. قله دماوند که از نظر تقسیمات کشوری در استان مازندران قرار دارد، به هنگام صاف و آفتابی بودن هوا، از شهرهای تهران، ورامین و قم و همچنین کرانه‌های دریای خزر قابل رؤیت است. نزدیکترین شهر بزرگ به این کوه لاریجان است. کوه دماوند در سی‌ام تیرماه سال ۱۳۸۷ به عنوان نخستین اثر طبيعی ايران در فهرست آثار ملی ایران ثبت شد. از دماوند در اساطیر ایران هم یاد شده است و شهرتش بیش از هرچیز به این سبب است که ضحاک (پادشاهی ستمگر و اژدهافش) در آن به بند کشیده شده‌است. در آثار ادبی فارسی نیز فراوان به این اسطوره و به طور کلی‌تر کوه دماوند اشاره شده‌است. دماوند دارای چشمه‌های آب گرم لاریجان، اسک و وانه است." fi,5c5da6982189392001faf41a5a10fa4a,"[muokkaa] Lapsuus ja nuoruus Giovanni Mastai-Ferretti syntyi Senigalliassa Italiassa 13. toukokuuta 1792. Hänen vanhempansa kuuluivat paikalliseen ylhäisöön, ja hänen isänsä olikin aatelisarvoltaan kreivi. Vuonna 1809 Mastai-Ferretti muutti Roomaan opiskelunsa vuoksi. Hän opiskeli teologiaa, mutta siihen aikaan huonosti tunnettu tauti, epilepsia, pakotti hänet keskeyttämään opiskelunsa 1812. Vuonna 1815 hänet valittiin osaksi erästä Vatikaanin vartiokaartia, mutta sairautensa vuoksi hänen katsottiin suorittaneen asepalveluksensa välittömästi. Samoihin aikoihin pyhimykseksi myöhemmin julistettu roomalainen pappi Vincent Pallotti ennusti, että nuoresta Mastai-Ferrettistä tulisi vielä paavi. Vuonna 1819 Mastai-Ferrettistä tuli pappi, ja ensimmäisen messunsa hän piti 1823. 1823 Mastai-Ferretti lähetettiin lähetyssaarnaajaksi Chileen ja Peruun. Palattuaan Etelä-Amerikasta hän toimi San Michelen sairaalan johtajana. Hänet valittiin Spoleton arkkipiispaksi vuonna 1827, vain 35 vuoden ikäisenä. [muokkaa] Kardinaalista paaviksi Vuonna 1839 Mastai-Ferrettistä tuli kardinaali. Hänellä oli liberaalin maine, sillä hän tuki Kirkkovaltion hallinnollisia uudistuksia ja Italian kansallismielistä liikehdintää. Vuoden 1846 konklaavi jakaantui kahtia: konservatiiveihin ja liberaaleihin. Mastai-Ferretti oli toinen liberaalien pääehdokkaista. Konklaavi valitsi seuraajaa erittäin konservatiivisena ja taantumuksellisena tunnetulle paavi Gregorius XVI:lle, ja nyt useat kardinaalit toivoivat uudenlaista paavia. He päätyivät valitsemaan Mastai-Ferrettin paaviksi jo neljännellä äänestyskierroksella, mikä teki vuoden 1846 konklaavista suhteellisen lyhyen verrattuna useisiin muihin paavin valitseviin kokouksiin. Noustessaan paaviksi Mastai-Ferretti oli 54-vuotias, mikä teki hänestä poikkeuksellisen nuoren paavin. Hän otti paavilliseksi nimekseen nimen Pius IX. Edellinen Pius-nimeä käyttänyt paavi oli alle vuoden hallinnut uudistusmielinen Pius VIII. [muokkaa] Paavina vuodet 1846–1878 [muokkaa] Uudistusmielinen paavi Paaviksi noustessaan Pius IX oli hyvin liberaali ja uudistusmielinen. Hänen ensimmäisiä tekojaan paavina oli armahtaa poliittiset vangit, mikä järkytti konservatiivista Eurooppaa. Jo tällöin Itävallan kansleri Klemens von Metternich ennusti liberaalin paavin johtavan lopulta Kirkkovaltion tuhoon. Paavina Pius IX antoi Kirkkovaltiolle parlamentin, perustuslain sekä hallituksen. Hän myös salli Kirkkovaltiossa Gregorius XVI:n kieltämät rautatiet ja lakkautti sensuurin. Paavi oli kansan keskuudessa suosittu ja häntä kunnioitettiin, mutta myöhemmin tilanne muuttui. Kun paavia pyydettiin Italian yhdistymisen johtoon ja johtamaan sotaa Itävaltaa vastaan paavi vastasi: ”Non possum” (suom. Emme voi). Kirkon johtajana paavi ei voinut ryhtyä sotaan katolista Itävaltaa vastaan. Päätös romahdutti paavin kansansuosion. Hänen pääministerinsä surmattiin, ja paavi joutui pakenemaan mellakoivan väkijoukon takia Roomasta. Paavin paetessa Rooma julistettiin hetkellisesti tasavallaksi, mutta paavi pääsi pian palamaan valtaan ranskalaisten sotilaiden suojassa. Hän sai valtansa ja Rooman hallinnan takaisin itselleen, mutta nyt Kirkkovaltio oli riippuvainen paitsi itävaltalaisista myös Ranskan joukoista. Uudistusmielinen paavi oli järkyttynyt syvästi pääministerinsä murhasta, mikä sai paavin luopumaan haluistaan uudistaa vanhoillista Kirkkovaltiota. Maa palasi jälleen paavilliseen yksinvaltaan. [muokkaa] Vanhoillinen paavi Vuosien kuluessa paavi pysyi konservatiivisessa linjassaan. Samalla hän muun muassa julisti dogmin Neitsyt Marian tahrattomasta sikiämisestä. Uudet rautatiet toivat katolisia eri puolilta maailmaa pyhiinvaellukselle Roomaan, minkä seurauksena Pius IX:stä tuli ensimmäinen kansainvälisesti tunnettu paavi. Paavi myös laati kuuluisimman kiertokirjeensä 1864, josta teki kuuluisan sen liitteenä ollut Syllabus errorum, erehdysten luettelo. Luettelossa paavi tuomitsi kahdeksankymmentä modernia harhaoppina pitämäänsä asiaa, muun muassa omantunnonvapauden, protestantismin, siviiliavioliiton sekä sosialismin. Syllabus errorum luokitteli harhaopit kymmeneen eri ryhmään: Luettelon kahdeksaskymmenes kohta tuomitsi väitteen, jonka mukaan ”Rooman paavi voisi ja että hänen tulisi sopia edistyksen, vapaamielisyyden ja modernin kulttuurin kanssa”. Toteamuksen nimittäminen harhaopiksi loi syvän kuilun vanhoillisen paaviuden ja uudistuvan Euroopan välille. Lisäksi esimerkiksi omatunnon- ja uskonvapauden määrittely harhaopiksi sai aikaan negatiivisia tunteita myös vapaamielisten katolilaisten keskuudessa. [muokkaa] Vatikaanin ensimmäinen kirkolliskokous 1867 paavi kutsui koolle 20. yleisen kirkolliskokouksen eli Vatikaanin ensimmäisen kirkolliskokouksen. Koska paavin maallinen valta hupeni, katsoivat kardinaalit ja piispat tarpeelliseksi lisätä tämän kirkollista valtaa. Tämän vuoksi kirkolliskokouksen edustajat päättivät julistaa opin paavin erehtymättömyydestä. Kardinaalien ja piispojen joukossa enemmistö kannatti julistusta, minkä vuoksi se toteutuikin, mutta sitä myös vastustettiin. Useimmat vastustajista eivät sinänsä vastustaneet oppia paavin erehtymättömyydestä, joka oli jo sangen vanha, vaan kirkolliskokouksen julistusta ja paavillisen erehtymättömyyden määrittelemistä. Julistus nimittäin sitoisi piispat ja kardinaalit myöntämään sellaisten paavin lausuntojen kuten Syllabus errorumin erehtymättömyyden. Vastustuksesta huolimatta julistus kuitenkin toteutui ensimmäisessä äänestyksessä äänin 451–88. Noin viitisenkymmentä kardinaalia jättäytyi pois äänestyksestä ja 88 ”kannatti varauksin”. Lopullisessa äänestyksessä vastustajat lähtivät kotiin ennen äänestyksen alkamista, minkä vuoksi asiakirja hyväksyttiin virallisesti äänin 533–2 – joista vastustavatkin äänet olivat ilmeisesti annettu vahingossa. Kirkolliskokouksen mukaan paavi ei siis ollut erehtymätön, mutta hän saattoi antaa lausunnon piispanistuimelta ex cathedra. Julistuksen tärkeimpiin kuuluva kohta määrittelee paavin erehtymättömyyden seuraavasti: Julistusta vastustava vähemmistö oli toivonut, että asiakirjaan olisi lisätty lieventävä huomautus, jonka mukaan paavin oppi perustuisi kirkon traditioon. Pius IX:n vaatimuksesta tällaista huomautusta ei lisätty, vaan julistukseen lisättiin seuraava teksti: ”Rooman paavin määritelmät ovat muuttamattomia oman itsensä perusteella, eikä siis kirkon myöntymyksen perusteella”. Joka tapauksessa Vatikaanin ensimmäinen kirkolliskokous oli aikanaan ainutlaatuinen kirkollinen kokoontuminen, sillä teollistumisen tuomat paremmat kulkuvälineet olivat mahdollistaneet maailmanlaajuisten kokousten pitämisen. Vatikaanin ensimmäisen kirkolliskokouksen ensimmäiseen istuntoon osallistuikin 47 kardinaalia, 9 patriarkkaa, 7 priimasta, 117 arkkipiispaa, 479 piispaa ja jonkin verran muita osanottajia, eli yhteensä kokouksen ensimmäiseen istuntoon osallistui 698 henkilöä. [muokkaa] Kirkkovaltion loppu Asiakirja hyväksyttiin 18. heinäkuuta 1870 ja saman kuun 19. päivänä Ranska julisti Saksalle sodan. Tämä tiesi ranskalaisten joukkojen lähtemistä Kirkkovaltiosta. Kirkkovaltion loppu lähestyi. Se oli jo nyt kutistunut pieneksi Roomaa ympäröiväksi alueeksi. Samalla Italia oli yhdistynyt Roomaa ja Venetsiaa lukuun ottamatta. Samalla valtiolle oli valittu yhteinen kuningas ja pääkaupungiksi oli asetettu Rooma, vaikkei se ollutkaan liittynyt yhdistyneeseen Italiaan. Jotta myös Rooma saataisiin osaksi uutta valtiota, aloittivat uuden kuninkaan tykistöt kaupungin muurien tulituksen. Paavi oli käskenyt joukkojensa tehdä vastarintaa, mutta verenvuodatusta haluttiin välttää ja vastustus oli ainoastaan muodollista ja sen tarkoitus oli osoittaa, ettei paavi luopunut vapaaehtoisesti vallastaan. Yhdistyneen Italian joukot valloittivat Rooman 20. syyskuuta 1870. Paavi antautui pian ja Kirkkovaltion rippeet liitettiin Italiaan. Vaikka katolinen kirkko ja paavi olivatkin menettäneet valtionsa, oli se mahdollisesti saanut paljon positiivista aikaan. Jo kauan vanhoillinen ja takapajuinen Kirkkovaltio oli sitonut paavin maallisiin asioihin ja pakottanut tämän pitämään yllä vanhanaikaista hallintojärjestelmää, mutta nyt paavi ei ollut enää riippuvainen Italiasta ja saattoi keskittyä hengellisiin asioihin. Paavin menetettyä valtionpäämiehen asemansa häntä ei enää voitu pitää puolueellisena ja oman maansa asioita ajavana johtajana vaan teologisena hengenmiehenä. Vaikka paavinistuin oli menettänyt maallisen valtansa rippeetkin, se nautti suurempaa arvovaltaa kirkossa kuin koskaan aikaisemmin. [muokkaa] Konflikti Italian valtion kanssa Kirkkovaltion tuhon jälkeen paavi ei enää ollut maallinen johtaja, tosin Italian parlamentti sääti paavia koskevan erityislain, jonka mukaan hänen persoonansa oli koskematon ja hän sai käyttää Vatikaania ja eräitä muita alueitaan veloituksetta. Lisäksi paavin sallittiin pitää yllä diplomaattisuhteita sekä hänelle maksettiin vuotuinen korvaus Kirkkovaltiolta riistetyistä alueista. Paavi kieltäytyi tarjouksesta ja vaati häneltä otettuja alueita takaisin. Paavi julisti nyt olevansa Vatikaanin vanki, eikä enää poistunut sen alueelta. Paavi myös kielsi katolilaisia osallistumasta enää Italian poliittiseen toimintaan ja samalla julisti Italian uudet vallanpitäjät – joita hän piti vallananastajina – kirkonkiroukseen eli pannaan. Vaikka paavin ja Italian valtion välisessä konfliktissa paikoin käytettiinkin kovia ilmaisuja puolin ja toisin – paavi esimerkiksi kutsui Italian vallanpitäjiä susiksi, valehtelijoiksi, saatanan seuraajiksi ja helvetin hirviöiksi – molemmat osapuolet hyötyivät konfliktista, kuten eräs vuosisadan vaihteen aikoihin Italiassa lausuttu julistus asian totesi: Pius IX kuoli 7. heinäkuuta 1878 oltuaan paavina 31 vuotta. Hänen pontifikaattinsa pituus oli pidempi kuin kenelläkään muulla hänen edeltäjällään, ellei lukuun oteta Pyhän Pietarin perimätietoon perustuvan ja epävarman pontifikaatin pituutta. [muokkaa] Pius IX:n perintö paavinistuimelle Paavina Pius IX:llä oli suuri vaikutus paaviuden muotoutumiselle vanhoillisuuden ja uudistusmielisyyden murroskautena. Hänen pontifikaattinsa ajoittui aikaan, jossa Kirkkovaltiosta oli kehittynyt uudistuvassa maailmassa vanhoillinen ja toimimaton takapajula. Pius IX:n edeltäjät Leo XII ja Gregorius XVI olivat olleet erittäin vanhoillisia ja vastustaneet useita uudistuksia. Nämä kaksi paavia olivat kehittäneet omilla paavinkausillaan jättäneet Kirkkovaltion erittäin huonoon tilaan, ja se pysyi pystyssä enää Itävallan antaman sotilaallisen tuen ansiosta. Pius IX:n pontifikaatin aikana Kirkkovaltiosta oli muodostunut yhä enemmän ja enemmän haittaa paaviudelle. Kirkkovaltio oli sitonut paavin mukaan maalliseen politiikkaan, ja tämä oli suurelta osin valtionpäämies, eikä hengellinen vaikuttaja kuten nykypäivänä. Samalla paavinistuin oli ollut riippuvainen ulkovaltojen sotilaallisesta tuesta, mikä oli horjuttanut väitteitä paavin puolueettomuudesta politiikassa. Kirkkovaltion tuhon jälkeen paavi ei ollut enää riippuvainen esimerkiksi Italiasta, ja paavius saattoikin alkaa kehittyä hengelliseksi vaikuttajaksi. Pius IX jätti jälkeensä myös paavin ja Italian valtion välisen riidan. Pius IX julisti Kirkkovaltion menetyksen jälkeen olevansa ”Vatikaanin vanki”. Paavi myös kielsi katolilaisia osallistumasta Italian poliittiseen toimintaan. Tämä tarkoitti muun muassa kieltoa äänestää tai asettua vaalien ehdokkaaksi. Riita paavinistuimen ja Italian valtion välillä kesti aina vuoteen 1929 asti, jolloin paavi Pius XI solmi Benito Mussolinin kanssa Vatikaanin itsenäisyyden takaavan Lateraanisopimuksen. Pius IX:n pontifikaatin aikana paaviudesta myös kehittyi kansainvälisesti tunnetumpi instituutio kuin aiemmin, mutta tämä johtui pikemminkin teollistumisesta johtuvasta liikenneyhteyksien kuten rautateiden ja höyrylaivojen kehittymisestä. Samat liikenneyhteydet tekivät mahdolliseksi maailmanlaajuiset kirkolliset kokoukset ja näin ollen muun muassa Vatikaanin ensimmäisen kirkolliskokouksen. Pius IX:n opillisista näkemyksistä yhdeksi tärkeimmistä muodostui käsitys paavin erehtymättömyydestä, joka määriteltiin Vatikaanin ensimmäisessä kirkolliskokouksessa. Tämä oppi tunnettiin jo ennen Pius IX:n järjestämää kokousta ja siihen myös uskottiin laajalta kirkon sisällä, mutta vasta kirkolliskokouksessa tämä asia vahvistettiin ja määriteltiin. Käytännössä monet Pius IX:n seuraajat ovat oikeudestaan huolimatta välttäneet antamasta lausuntoja ex cathedra, koska tämä sitoisi myös heidän seuraajiaan teologisesti tai seuraajien olisi joko uudelleen tulkittava edeltäjiensä päätöksiä tai mahdollisesti jopa tehtävä vastakkaisia päätöksiä, mikä heikentäisi katolisen kirkon perinteen uskottavuutta raamatuntulkinnan rinnalla. Lisäksi Pius IX käytti paavina harvinaista ex cathedra -oikeutta julistaa kirkon sisällä erehtymätön dogmi julistaessaan dogmin Neitsyt Marian perisynnittömästä sikiämisestä. Myös paavin kiertokirje Syllabus errorum oli tärkeä paavillisen opin kannalta, sillä siinä konservatiivinen paavi otti etäisyyttä nykyaikaistuvaan maailmaan ja tuomitsi useita asioita harhaoppeina. [muokkaa] Kritiikkiä Paavi Pius IX:tä arvosteltiin varsinkin pontifikaattinsa alussa liian uudistusmielisestä linjasta, mutta paavinkautensa loppupuolella häntä syytettiin enemmänkin turhan konservatiivisesta ja kielteisestä asenteesta modernisoituvaan maailmaan. Varsinkin Syllabus errorum -julistus herätti paheksuntaa paavin linjauksista modernisoituvan maailman kanssa. Tosin paavin kiertokirjettä on myös puolusteltu sanomalla, ettei sitä olisi syytä tulkita liian kirjaimellisesti. Syllabus errorumin puolustajien mukaan paavi ei kirjeessään tuominnut modernia kulttuuria kuten on väitetty, vaan ainoastaan modernissa kulttuurissa olevat epäkohdat. Pius IX:n korostama paavin ylivalta katolisessa kirkossa ei myöskään jäänyt ilman paheksuntaa. Paavin ottamasta kannasta kertoo Vatikaanin ensimmäisen kirkolliskokouksen julistuksen lisäksi muun muassa hänen esittämänsä lause eräälle kardinaalille, jota syytettiin väärästä opetuksesta. Kardinaali kiisti syyllisyytensä ja sanoi opettaneena vain kirkon traditiota, mihin Pius IX:n tiedetään vastanneen: ""Minä olen traditio, minä olen kirkko."" Suomalainen Roomassa vieraillut August Ramsay kuvaa myös paavin asemaa ja valtaa Pius IX:n pontifikaatin ajalta olevassa kirjoituksessaan:","Pius IX, alkuperäiseltä nimeltään Giovanni Maria Mastai-Ferretti, (13. toukokuuta 1792 – 7. helmikuuta 1878) oli katolisen kirkon johtaja eli paavi 16. kesäkuuta 1846 – 7. helmikuuta 1878. Pius IX:n virkakausi paavina on ollut – mikäli Pyhän Pietarin paaviutta ei oteta huomioon – toistaiseksi pisin eli 31 vuotta. Pius IX oli Vatikaanin Annuario Pontificio -vuosikirjassa julkaistun epävirallisen, epäluotettavan ja perimätietoon perustuvan paaviluettelon mukaan 255. paavi. Pius IX:n pitkän pontifikaatin eli paavinkauden aikana katolinen kirkko menetti Kirkkovaltion, mikä mahdollisti paaviuden kehittymisen yhä hengellisempään suuntaan. Samoin Pius IX:n kaudella pidettiin Vatikaanin ensimmäinen kirkolliskokous, jossa muun muassa julistettiin paavi erehtymättömäksi uskonnollisissa ja moraalisissa asioissa. Paavi Johannes Paavali II julisti 3. syyskuuta 2000 Pius IX:n autuaaksi, mikä on yleensä askel kohti pyhimykseksi julistamista. Tämän vuoksi Pius IX:tä kutsutaan joissain lähteissä nimellä Autuas Pius IX." fi,435c70c5cbd4450a95fb40e5e4a27993,"[muokkaa] Lapsuus ja uran alku Vladimir Kramnik syntyi Tuapsessa, Mustanmeren rannikolla. Hänen isänsä oli kuvanveistäjä, joka jätti työnsä taiteilijana viedäkseen poikaansa shakkiturnauksiin. Perheellä oli oma, vaikkakin pieni asunto, mikä oli silloisessa Neuvostoliitossa etuoikeus. Kramnik osoitti lahjakkuutta shakissa jo nelivuotiaana, vaikkei hänen perheessään kukaan voinut opettaa häntä. Kramnikin kehitykseen vaikutti ratkaisevasti hänen isänsä ostama kirja, Anatoli Karpovin parhaiden pelien kokoelma, jota Kramnik tutki päivin ja öin. Kuusivuotiaana hän pääsi shakkikerhoon ja alkoi pelata turnauksissa. Niissä hän kantoi mukanaan isoisänsä valmistamaa puulaatikkoa, jonka hän asetti tuolinsa alle nähdäkseen pelilaudan. Seitsenvuotiaana hän oli jo jonkinlainen paikallinen kuuluisuus voitettuaan synnyinkaupunkinsa aikuisten mestaruuden , ja samanikäisenä hän saavutti Neuvostoliitossa ensimmäisen kategorian tason, joka vastasi suurin piirtein ELO-lukua 2�000. Kramnik pääsi 11-vuotiaana Mihail Botvinnikin oppilaaksi tämän perustamaan shakkikouluun, jossa hän sai opetusta myös Garri Kasparovilta. Koulun oppilaana hänen oli mahdollista pelata vakavasti otettavissa tapahtumissa, kuten alle 18-vuotiaiden Neuvostoliiton mestaruusturnauksessa, jossa Kramnik sijoittui 12-vuotiaana viidenneksi noin sadan pelaajan joukosta tammikuussa 1988. Kramnik voitti 15-vuotiaana alle 26-vuotiaiden Neuvostoliiton mestaruuden ja seuraavana vuonna alle 18-vuotiaiden maailmanmestaruuden. Tuolloin hän matkusti pariksi kuukaudeksi Brasiliaan pelatakseen useissa avoimissa turnauksissa, joissa hänen ELO-lukunsa hyppäsi 90 pistettä 2�590:een. [muokkaa] Nuoruus huippupelaajana Kramnikin ensimmäinen kansainvälisesti huomattava menestys oli kultamitali Venäjän joukkueessa vuoden 1992 Manilan shakkiolympialaisissa. Hänen valintansa joukkueeseen aiheutti kiistelyä Venäjällä, koska hän oli vain 16-vuotias, eikä hänellä ollut vielä suurmestarin eikä edes kansainvälisen mestarin arvonimeä, kun taas joukkueeseen olisi ollut tarjolla myös kuuluisia, vahvoja suurmestareita. Kramnik pääsi joukkueeseen ainoastaan päätöksestä suuren vastuun ottaneen Kasparovin vaatimuksesta. Kramnik voitti kahdeksan peliä, pelasi yhden tasan, eikä hävinnyt peliäkään. Kasparov ei kuitenkaan pitänyt siitä, että Kramnik ja muu joukkue Halifmanin ja Drejevin johdolla ostivat päivittäin viisi pulloa giniä ja 15 pulloa tonicia, jonka he kuluttivat iltaisin pelaten korttia. Kramnik kertoi nauttineensa noista boheemeista hetkistä, vaikka hävisi kokeneemmille kumppaneilleen noin 500 dollaria. Vuonna 1993 Kramnik pelasi turnauksessa Linaresissa, jossa olivat paikalla maailman parhaat pelaajat Nigel Shortia lukuun ottamatta. Hän oli viides tuloksella +2 ja voitti myös maailman kolmospelaaja Vasyl Ivantšukin. Hän oli vähällä voittaa Karpovin, joka kuitenkin puolusti sitkeästi lähes 100 siirtoa kestäneessä pelissä, joka päättyi lopulta tasan. Kramnik kertoi oppineensa, että yksi suurimmista eroista maailman parhaiden pelaajien ja ""pelkkien"" vahvojen suurmestarien välillä on puolustustaidoissa. Seuraavan vuoden Linares-turnauksessa hän voitti ensimmäistä kertaa elämässään pelin Kasparovia vastaan. Kramnik saavutti sarjan hyviä tuloksia ja otti ensimmäisen suuren turnausvoittonsa Dortmundissa 1995. [muokkaa] Pelityyli ja vahvuusluku Vuonna 1995 Kramnikin pelityyli oli erittäin taktinen ja aggressiivinen, ja hän käytti avauksena usein sisilialaista puolustusta. Sergei Dolmatovin valmennuksessa hän alkoi kuitenkin vähitellen keskittyä loppupelitekniikan hiomiseen ja asemallisen tyylin suosimiseen, mikä kulminoitui ottelussa Kasparovia vastaan vuonna 2000. Garri Kasparov luonnehti Kramnikin tyyliä pragmaattiseksi synteesiksi Laskerin psykologisesta näkemyksestä, Botvinnikin syvästä avausteorian tuntemuksesta ja Karpovin sitkeydestä. Myös Kramnik on kertonut pelitapansa muistuttavan Karpovin tyyliä ja lapsuuden esikuvansa lailla hän on tunnettu minimaalisten asemallisten etujen muuntamisesta voitoksi. Mustilla pelatessaan hän vastaa siirtoon 1.e4 yleensä venäläisellä pelillä, mikä johtaa huipputasolla siihen, ettei kumpikaan pelaaja helposti saavuta etua. Kramnik on yksi maailman vaikeimmista pelaajista voittaa. Ennen MM-otteluaan Kasparovia vastaan hän pelasi 86 peliä peräkkäin 18 kuukaudessa häviämättä niistä yhtäkään. Kramnik on kertonut, että hän ei ole valmistanut avausrepertuaariaan turnauksia vaan haastajaotteluita silmällä pitäen. Sen johdosta hän ei mustilla pelatessaan ota riskejä edes heikompia pelaajia vastaan, vaan tyytyy painostamaan vastustajiaan valkeilla. Kramnik onkin ollut valkeilla pelatessaan tehokas erityisesti katalonialaisessa avauksessa, jota hän käytti kolme kertaa shakin maailmanmestaruusottelussa vuonna 2006 voittaessaan kiistattoman mestaruuden. Otteluihin soveltuvasta tyylistään huolimatta Kramnik on menestynyt myös lukuisissa turnauksissa – Dortmundissa hän on voittanut ennätykselliset yhdeksän kertaa. Kramnikia pidetään Aleksandr Morozevitšin ohella maailman parhaana sokkoshakissa. Kramnik vaikuttaa pelilaudan ääressä rauhalliselta. Kysyttäessä, onko hän Boris Spasskin lailla sisäisesti hermostunut (Kuten Spasski oli myöhemmin tunnustanut), Kramnik vastasi: Kramnik saavutti toisena maailmassa FIDE:n listauksessa 2�800 pisteen rajapyykin, jonka ovat Kasparovin ja hänen jälkeensä saavuttaneet myös Anand, Topalov ja Carlsen. Kramnik on ollut kaksi kertaa listan kärjessä. Ensimmäinen kerta oli tammikuussa 1996, jolloin hänellä oli sama pistemäärä kuin Kasparovilla. Tammikuussa 2008 Kramnikin ELO-pistemäärä oli 2�799, joka oli maailman korkein yhdessä Anandin kanssa. Kramnik oli sijoitettu viralliseksi ykköseksi seurantajaksolla pelattujen pelien suuremman lukumäärän takia. [muokkaa] Maailmanmestari Kramnik oli onnekas päästessään pelaamaan maailmanmestaruudesta Lontoossa vuonna 2000 Kasparovin kanssa. Kramnik oli hävinnyt ehdokasottelun vuonna 1998 Aleksei Široville, mutta riittävää rahoitusta Širov-Kasparov-ottelulle ei löytynyt, eikä Kasparov ollut halukas pelaamaan sitä, koska voitti tavallisesti melkein kaikki pelinsä Širovia vastaan. Sen jälkeen Kasparov ilmoitti pelaavansa maailmanlistan kakkospelaaja Viswanathan Anandia vastaan, mutta neuvottelut eivät tuottaneet tulosta, eikä rahoitusta taaskaan löytynyt. Sillä aikaa Kramnik oli noussut heinäkuussa 2000 Anandin ohi kakkoseksi FIDE:n maailmanlistalla ja pääsi MM-otteluun. Tälle ottelulle löytyi myös sponsoreita, jotka sijoittivat siihen useita miljoonia dollareita. Kasparov kertoi venäläisen Sport Express -lehden haastattelussa kuusi kuukautta ennen ottelua: Kasparov oli selkeä ennakkosuosikki valtavan ottelukokemuksensa johdosta. Toisaalta heidän siihen mennessä pelaamissaan pitkissä peleissä voitot olivat tasan 3–3 (23 peliä). Kramnik, joka oli toiminut Kasparovin avustajana tämän MM-ottelussa Anandia vastaan vuonna 1995, oli myös fyysisesti erinomaisesti valmistautunut ja lopettanut tupakanpolton ennen ottelua. Avain menestykseen oli Kramnikin otteluun valmistelema espanjalaisen pelin berliiniläinen muunnelma, jota Kasparov ei pystynyt murtamaan pelatessaan valkeilla. Kasparov joutui työskentelemään ottelun aikana ankarasti, jotta pystyisi vastaamaan Kramnikin yllättäviin avausvalintoihin. Tämä johti väsymykseen ja virheisiin, joiden takia Kasparov hävisi mustilla toisen ja kymmenennen pelin. Kasparov oli valmistellut Grünfeldin puolustuksen pääasialliseksi vastauksekseen mustilla siirtoon 1.d4, mutta Kramnik lanseerasi toisessa pelissä vahvan uuden siirron sitä vastaan. Kasparov ei psykologisista syistä käyttänyt enää avausta ja sai havaita kauhukseen, että suurin osa hänen valmisteluistaan ennen ottelua oli mennyt hukkaan. Kramnik ohjasi pelin asetelmiin, joissa Kasparov tunsi olonsa epämukavaksi. Kasparov suosi dynaamista ja hyökkäävää peliä, mutta vaikutti siltä, että aina Kasparovin pelatessa valkeilla Kramnik onnistui vaihtamaan kuningattaret ja saavuttamaan loppupelin, joka oli puolustettavissa. Ottelu muistutti Botvinnikin ja Talin MM-uusintaottelua, jossa Botvinnik ei sallinut vastustajansa saavuttaa rakastamiansa monimutkaisia, dynaamisia asemia. Kramnik ei muutamasta täpärästä tilanteesta huolimatta hävinnyt yhtään peliä ja voitti ottelun pistein 8½–6½. Näin hänestä tuli José Raúl Capablancan (1921) ohella ainoa henkilö, joka on voittanut MM-ottelun tappioitta. [muokkaa] Vuodet maailmanmestarina [muokkaa] Prahan sopimus Lontoon MM-ottelun jälkeen Kasparov alkoi välittömästi voittaa turnauksia, kun taas Kramnik ei esittänyt niissä maailmanmestarin otteita. Astanassa 2001 Kasparov mursi Kramnikin berliiniläisen puolustuksen. Kramnik voitti muutaman merkittävän turnauksen, erityisesti Linaresissa 2003 ja 2004 Kasparovin edellä, mutta hänen pelinsä taso hiipui vuosi vuodelta. Kramnik osallistui poliittisiin kiistoihin yhdistääkseen kahteen leiriin jakautuneen shakkimaailman, johon se oli ajautunut Kasparovin ja Shortin pelattua MM-ottelunsa FIDE:n sijasta oman shakkiliittonsa alaisuudessa vuonna 1993. Kramnik, Kasparov ja FIDE allekirjoittivat vuonna 2002 Prahan sopimuksen , jonka mukaan Dortmundissa järjestettävän turnauksen voittaja haastaisi Kramnikin otteluun klassisesta maailmanmestaruudesta. Kasparov puolestaan ottelisi FIDE:n maailmanmestari Ruslan Ponomarovia vastaan ja lopuksi näiden kahden syklin voittajat pelaisivat ottelun kiistattomasta maailmanmestaruudesta. Seuraavan kahden ja puolen vuoden aikana Kramnik täytti Prahassa sopimat velvollisuutensa, mutta ottelu Kasparovin ja Ponomarovin (tai vuonna 2004 Ponomarovin FIDE:n maailmanmestarina syrjäyttäneen Kasymdžanovin) välillä ei toteutunut. [muokkaa] Mestaruuden puolustus Brissagossa 2004 Péter Lékó voitti Dortmundissa vuonna 2002 oikeuden haastaa Kramnik MM-otteluun Prahan sopimuksen mukaisesti. 14 peliä käsittävä ottelu pelattiin Sveitsin Brissagossa vuonna 2004, joten pelaajilla oli kaksi vuotta aikaa valmistautua. Se osoittautui hyvin erilaiseksi edelliseen MM-otteluun verrattuna. Vuonna 2003 Kramnik oli alkanut pelata 1.e4 siirron 1.d4 sijasta. Myös Lékón tyyli poikkeaa voimakkaasti Kasparovin pelitavasta. Lékó on erinomainen puolustaja, joka tekee virheitä erittäin harvoin. Kramnikin mukaan Lékó oli ollut aina vaikea vastustaja hänelle, ja vaikka nopeissa peleissä Kramnik usein pärjäsi paremmin, pitkissä peleissä Lékólla oli yhden pisteen etu keskinäisissä kohtaamisissa ennen ottelua. Kramnikin mielestä Lékó oli aliarvostettu, ja haastajan rooli on MM-otteluissa yleisesti ottaen myös psykologisesti helpompi, sillä hallitsevalla mestarilla on niissä ainoastaan menetettävää. Kramnikilla oli myös ongelmia terveytensä kanssa ottelun jälkipuoliskolla, mutta suurin syy hänen vaikeuksiinsa oli hänen avustajansa Jevgeni Barejevin mukaan siinä, että Kramnik uskoi kykyynsä arvata vastustajansa strategia ja oli tällä kertaa väärässä. Barejev kertoi: Ensimmäisessä pelissä, jossa Kramnik valitsi venäläisen puolustuksen, hän uhrasi kuningattarensa tornista ja lähetistä. Syntyneen loppupelin hän pelasi paremmin ja voitti, mutta lehdistötilaisuudessa nähtiin väsynyt Kramnik. Seuraavat pelit päättyivät tasan, kunnes viidennessä pelissä Lékó pelasi 1.d4 ensimmäistä kertaa elämässään vakavassa pelissä. Tämä yllätti Kramnikin, joka pelasi passiivisesti, teki virheen ja hävisi. Myöhemmin Kramnik sanoi, että hänen olisi pitänyt tehdä valmisteluja siirtoa 1.d4 varten vähintään viikon ajan. Seurasi tasapelejä, kunnes kahdeksannessa pelissä Kramnik salli Lékón pelata espanjalaisen pelin terävän Marshallin gambiitin. Kramnik pelasi avustajiensa suosittelemat siirrot, mutta kuningataruhrauksen sisältäneessä analyysissä oli virhe. Hän hävisi pelin tekemättä yhtään ""omaa"" siirtoa. Ottelun luonne muuttui, koska Lékón tarvitsisi vain pelata loput pelit tasan. Lékó pyrkikin tähän kaikin keinoin - jopa niin, että 12:nnessa pelissä tarjosi tasapelin kenties voitollisessa, mutta terävässä asemassa. Lékó kertoi myöhemmin Schach-lehden haastattelussa (Nro 12, 2004): Ottelun viimeisessä pelissä Kramnik onnistui saavuttamaan aktiivisen aseman valkeilla Lékón Caron–Kannin puolustusta vastaan. Lékó ei kestänyt painetta ja hävisi pelin. Ottelu päättyi tasan pistein 7–7, joten Kramnik säilytti tittelinsä. Kramnik luonnehti loppuseremoniassa ottelua vaikeammaksi kuin otteluaan Kasparovia vastaan vuonna 2000. [muokkaa] Elistan maailmanmestaruusottelu 2006 Kramnik ja FIDE:n maailmanmestari, Bulgarian Veselin Topalov pelasivat ottelun kiistattomasta maailmanmestaruudesta Venäjän Kalmukian tasavallan pääkaupungissa, Elistassa, 21. syyskuuta – 13. lokakuuta 2006. Topalov oli voittanut FIDE:n tittelin Argentiinan MM-turnauksessa, johon Kramnik kieltäytyi osallistumasta, koska katsoi Prahan sopimuksen mukaisesti hänellä olevan oikeus haastaa FIDE:n maailmanmestari suoraan MM-otteluun. Turnauksen jälkeen Kramnik ilmaisi halunsa pelata MM-ottelun Topalovia vastaan. Topalov kieltäytyi aluksi, mutta osapuolet pääsivät lopulta sopimukseen kahdentoista pelin ottelusta. Kramnikin mukaan hän piti mahdollisuuksiaan ottelussa hyvinä, sillä he olivat pelanneet ensimmäistä kertaa jo 17 vuotta aiemmin, vuonna 1989, ja Kramnikilla oli suuri piste-etu keskinäisissä kohtaamisissa niin nopeissa kuin pitkissä peleissä. Topalovin aggressiivinen tyyli sopi Kramnikille. Toisaalta puolentoista vuoden aikana ennen ottelua Topalov oli tehnyt suuren harppauksen pelaajana voittaen lukuisia turnauksia, mikä teki hänestä ennakkosuosikin suuren yleisön silmissä. Lisäksi Kramnik oli vasta toipumassa sairaudestaan, joka oli aiheuttanut hänelle vaikeuksia. Molemmat pelaajat olivat valmistelleet suppean valikoiman avauksia. Kaikki pelit alkoivat siirrolla 1.d4 ja johtivat joko katalonialaiseen avaukseen tai slaavilaiseen puolustukseen. Kramnik voitti kaksi ensimmäistä peliä. Toisessa pelissä Topalov olisi voinut tehdä matin kolmessa siirrossa, minkä molemmat ymmärsivät vasta pelin jälkeen, kun tietokoneen avulla peliä seurannut FIDE:n presidentti Kirsan Iljumžinov sen heille kertoi. Kramnik johti 3–1 neljännen pelin jälkeen. Tuolloin Topalov teki protestin, jonka mukaan Kramnik käyttää kylpyhuonetta liian usein, vihjaten tämän saavan ulkopuolista apua. Vetoomuslautakunta päätti, että pelaajien kylpyhuoneet lukitaan ja että he käyttäisivät jatkossa yhteistä kylpyhuonetta. Koska alkuperäisiä sopimusehtoja oli rikottu, Kramnik kieltäytyi pelaamasta viidettä peliä ja se tuomittiin Topalovin voitoksi. Kylpyhuonekiista sai runsaasti julkisuutta. Vaikutusvaltaiset henkilöt shakkimaailmassa, kuten John Nunn, Yasser Seirawan ja Bessel Kok tukivat Kramnikia, kuten myös enemmistö shakkiuutisten seuraajista. Lukuisat suurmestarit, mukaan lukien Suomen Tomi Nybäck, ilmaisivat tukensa Kramnikille avoimessa kirjeessä. Venäjän ja Bulgarian shakkiliitot tukivat omia pelaajiaan. Vetoomuslautakunnan päätös todettiin virheelliseksi ja sen jäsenet vaihdettiin. Koska Kramnik ei ollut tehnyt protestia kahden tunnin sisällä viidennen pelin päättymisestä, Topalov kuitenkin säilytti ilmaisen pisteensä ja samalla Kramnik menetti yhden pelin valkeilla. Voidaankin sanoa, että siinä missä Kramnik oli Topalovia parempi pelilaudalla, sen ulkopuolella Topalovin manageri Silvio Danailov päihitti Kramnikin manageri Carsten Henselin, joka venäjää osaamattomana ei pystynyt toimimaan tehokkaasti. Lukuisat neuvottelut Iljumžinovin kanssa kävivätkin Danailov ja Kramnik (ei Hensel). Ottelua jatkettiin tilanteesta 3–2. Kylpyhuoneskandaali oli Kramnikille vaikea koettelemus. Psykologinen ansa ja neuvotteluiden aiheuttama stressi sai Kramnikin pelaamaan selvästi normaalia tasoaan heikommin kahdeksannessa ja yhdeksännessä pelissä, jotka hän hävisi. Topalov siirtyi johtoon, joka ei kuitenkaan kestänyt kauan, sillä Kramnik kokosi itsensä ja voitti heti seuraavassa pelissä. Kahdentoista pelin jälkeen tilanne oli tasan 6–6, vaikka Kramnik kiisti pelaamattoman viidennen pelin tuloksen MM-ottelun loppuun asti. 13. lokakuuta 2006 viidennen pelin tulos menetti merkityksensä, koska Kramnik voitti nopeilla siirtoajoilla pelatut katkaisupelit pistein 2½-1½ ja siten koko ottelun. [muokkaa] Mestaruuden menetys [muokkaa] MM-turnaus 2007 Voitettuaan Topalovin MM-ottelussa 2006 Kramnik otti myös hänen paikkansa Meksikon MM-turnauksessa 2007 hallitsevana maailmanmestarina. Vaikka Kramnikin mielestä mestaruus tulisi ratkaista ainoastaan MM-otteluissa, hän ilmoitti hyväksyvänsä turnauksen voittajan maailmanmestarina. FIDE vahvisti ennen turnausta, että tulevaisuudessa shakin maailmanmestaruus ratkaistaan haastajaottelussa turnauksen sijasta. Kahdeksan pelaajan turnaus pelattiin 13. – 29. syyskuuta. Kramnikin lisäksi siihen osallistuivat Viswanathan Anand, Pjotr Svidler, Aleksandr Morozevitš, Péter Lékó, Boris Gelfand, Levon Aronian ja Aleksandr Grištšuk. Kramnik sijoittui toiseksi voittaen kolme ja pelaten kymmenen peliä tasan. Hän kärsi Aleksandr Morozevitšille tappion, joka oli Kramnikin ainoa hävitty peli vuonna 2007 klassisella ajanotolla. Hänen loppupisteensä olivat 8/14 . Turnauksen ja maailmanmestaruuden voitti tuloksella 9/14 Viswanathan Anand, joka ainoana ei hävinnyt turnauksessa peliäkään. [muokkaa] Mestaruusottelu Bonnissa 2008 Kramnik ja Anand pelasivat ottelun maailmanmestaruudesta Bonnissa 14. – 29. lokakuuta 2008. Ottelun oli tarkoitus käsittää 12 peliä klassisella ajanotolla, mutta Anand varmisti mestaruuden jo yhdennentoista pelin jälkeen pistein 6½-4½. [muokkaa] Ottelut Deep Fritziä vastaan [muokkaa] Bahrain 2002 Saksalainen shakin tietokoneohjelma Deep Fritz ja Kramnik pelasivat Bahrainissa vuonna 2002 kahdeksan pelin ottelun, joka päättyi tasapisteisiin. Kramnik aloitti hyvin voittaen toisen ja kolmannen pelin. Viidennessä pelissä hän ajautui asetelmaan, joka oli teoreettinen tasapeli, mutta erittäin vaikea puolustettavaksi. Hän teki uransa siihen mennessä pahimman kömmähdyksen häviten ratsun suoraan. Kuudennessa pelissä Kramnik teki näyttävän spekulatiivisen uhrauksen, mutta tietokone löysi voimakkaan hyökkäyksen kumoavat puolustussiirrot ja Kramnik luovutti asemassa, joka oli myöhemmän analyysin mukaan tasapeliasema. . Ottelu, jonka virallinen nimi oli ""Brains in Bahrain"", päättyi tasan pistein 4–4. Kramnik kertoi, että hän joutui istumaan isossa hotellisviitissään kuukauden ajan lähestulkoon menemättä ulos, koska lämpötila oli ulkona liian kuuma (+45 astetta). Vain kerran hän meni ajelulle katsomaan kameleita. [muokkaa] Bonn 2006 Kramnik pelasi Deep Fritziä vastaan kuuden pelin ottelun Bonnissa 25. marraskuuta – 5. joulukuuta 2006. Deep Fritz kukisti Kramnikin pistein 4–2. Kramnik sai 500�000 euroa osallistumispalkkiona ja olisi saanut toiset 500�000 euroa, mikäli olisi onnistunut voittamaan ottelun. Deep Fritz 10 käytti kahta Intel Core 2 Duo -suoritinta. Kramnik sai ohjelman testattavaksi lokakuussa, mutta otteluun sen avauskirja oli päivitetty. Hän saavutti ensimmäisessä pelissä todennäköisesti voittoaseman, mutta ei onnistunut kääntämään sitä edukseen ja peli päättyi tasan. Kramnik hävisi toisen pelin, jossa hän jätti huomioimatta yhden siirron matin vähänappulaisessa asemassa , mikä on yksi suurimmista maailmanmestarien tekemistä virheistä. Kolmas, neljäs ja viides peli päättyivät tasan. Viimeisessä pelissä Kramnik yritti tasoittaa ottelun ja pelasi riskialtista sisilialaista tyypillisen venäläisen puolustuksensa sijasta. Hän hävisi sotilaan ja lopulta koko pelin. Kasparovin ja Deep Bluen välisen ottelun järjestämisessä avustaneen tietotekniikan professori Monty Newbornin mukaan kiinnostus vastaavia otteluita kohtaan voi hiipua, sillä tietokoneet ovat osoittaneet vahvuutensa. [muokkaa] Yksityiselämä Kramnik sairastaa harvinaista selkärankareumaa. Oireet alkoivat jo vuoden 2000 jälkeen, mutta sairaus diagnosoitiin vasta muutamaa vuotta myöhemmin. Hän joutui ottamaan runsaasti kipu- ja tulehduslääkkeitä, jotka eivät poistaneet fyysistä kipua kokonaan, mutta tekivät hänet uneliaaksi. Sairaus heikensi Kramnikin kykyä shakissa, ja tammikuussa 2006 hän ilmoitti jättävänsä pelaamatta Corus-turnauksen Wijk aan Zeessa, koska hänen oli etsittävä hoitoa. Hän palasi hoidosta kesäkuussa 2006 pelaten 37. shakkiolympialaisissa Torinossa. Hän sai parhaan pelaajan palkinnon tuloksella +4, joka oli korkein (ELO-suoritustaso 2�847) 1�307:sta pelaajasta. 31. joulukuuta 2006 Kramnik meni naimisiin ranskalaisen journalisti Marie-Laure Germonin kanssa, jonka kanssa hän asuu Pariisissa. [muokkaa] Tärkein kilpailumenestys [muokkaa] Turnausmenestys [muokkaa] Ottelut [muokkaa] Maailmanmestaruusottelut, -turnaukset ja -karsinnat [muokkaa] Joukkuekilpailut ja muut tunnustukset Shakkiolympialaiset: Kultaa Venäjän joukkueessa: 1992 Manila, 1994 Moskova, 1996 Jerevan Shakin Oscar: 2000, 2006","Vladimir Borisovitš Kramnik (ven. Владимир Борисович Крамник, s. 25. kesäkuuta 1975 Tuapse, Venäjän SFNT, Neuvostoliitto) on shakin suurmestari. Hän oli shakin maailmanmestari 2000–2007. Kramnik voitti Garri Kasparovin MM-ottelussa Lontoossa vuonna 2000, jolloin hänestä tuli shakin 14. klassinen maailmanmestari. Hän puolusti menestyksellisesti mestaruuttaan otteluissa Péter Lékóta vastaan Brissagossa vuonna 2004 ja silloista FIDE:n maailmanmestari Veselin Topalovia vastaan Elistassa vuonna 2006, mikä teki hänestä ensimmäisen kiistattoman maailmanmestarin sitten vuoden 1993, jolloin Kasparov lakkasi pelaamasta MM-otteluita FIDE:n alaisuudessa. Kramnik menetti tittelinsä Viswanathan Anandille Meksikon MM-turnauksessa syyskuussa 2007. Kramnik haastoi Anandin otteluun maailmanmestaruudesta Bonnissa lokakuussa 2008, mutta Anand voitti jälleen." fi,3bc68491f48d5072205bfd25cdd7121e,"[muokkaa] Historia [muokkaa] Suunnittelusta rakentamispäätökseen Ensimmäinen aloite Helsingin metron rakentamiseksi tehtiin kaupunginvaltuuston kokouksessa vuoden 1955 syyskuussa. Asiaa pohtimaan asetettiin esikaupunkiliikenteen suunnittelukomitea, joka vaihtoi nimensä kesällä 1959 metrotoimikunnaksi. Helsingin kaupungin esikaupunkiliikenteen suunnittelutoimikunta arvioi kaupungin väkiluvun kasvavan nopeasti, jolloin katuverkoston kapasiteetti ei olisi riittänyt sekä kasvavalle yksityisautoilulle että joukkoliikenteelle. Metrotoimikunta tarjosi ratkaisuna joukkoliikenteen siirtämistä omalle radalleen maan alle, mikä vapauttaisi katuverkon yksityisautoille ja pitäisi joukkoliikenteen suorat ja epäsuorat kustannukset kurissa. Reino Castrénin ja Gunnar Steniuksen johtama toimikunta esitteli maaliskuussa 1963 pohjakaavan, jossa oli 86,5�km metrorataa pitkälle naapurikuntiin ja yhteensä 108 asemaa. Helsingin kaupunginhallitus pyysi vuonna 1963 kolme ulkomaista asiantuntijalausuntoa metroprojektin tarpeellisuudesta. Lausunnot saatiin noin vuoden kuluttua, ja niissä puollettiin metron rakentamista metrotoimikunnan ehdotuksen mukaisesti. Ensimmäiseksi linjaksi valittiin osuus Kamppi–Puotila ja yksityiskohtaisen suunnitelman teko alkoi vuonna 1965, kun suunnittelua varten asetettiin metronsuunnittelutoimikunta. Vuoteen 1966 mennessä suunnittelu oli maksanut 4,67 miljoonaa markkaa, ja Helsingin kaupungin talousarviossa metrolle oli varattu 475 miljoonaa markkaa vuosiksi 1968–1977, vaikka päätöstä rakentamisesta ei vielä varsinaisesti ollut. Castrenin ja Steniuksen esittelemän suunnitelman jälkeen kaupungin metrotoimiston johtajaksi tuli Unto Valtanen. Tähän aikaan vuonna 1968 kaupunginjohtaja Teuvo Aura ja VR:n pääjohtaja Esko Rekola sopivat kaupunkijunaliikenteen järjestelyistä niin, että VR hoitaisi valtion radalla liikenteen pohjoiseen ja länteen, ja HKL taas omalla radallaan liikenteen itään. Tässä yhteydessä aiempi monen kevyemmän linjan tiheä metromalli hylättiin ja päätettiin rakentaa vain yksi rautatiestandardin mukainen raskas linja, jolla käytettäisiin samaa raideleveyttä kuin valtion rataverkolla. Myös Neuvostoliiton metrotekniikan käyttöönottoa harkittiin, pitkälti poliittisista syistä,lähde? mutta lopulta päädyttiin länsimaiseen tekniikkaan. Rakentamispäätös viivästyi kaupunginhallituksen ja -valtuuston äänestyksien ja pöydälle jättämisten vuoksi. Vasemmisto ja osa ruotsalainen kansanpuolueen valtuutetuista, sekä lopulta myös liberaalit, kannattivat metrojärjestelmän rakentamista, kokoomus vastusti hanketta koko sen suunnittelun ajan. Viimein 7. toukokuuta 1969 Helsingin kaupunginvaltuustossa tehtiin päätös ensimmäisen vaiheen rakentamisesta, ja kaupunginhallitus hyväksyi päätöksen 12. toukokuuta. Tarkoituksena oli saada linja valmiiksi vuoteen 1977 mennessä. Vuonna 1971 valmistui noin 2,8 kilometriä pitkä koerata Roihupellolle rakennetulta varikolta Herttoniemeen. Ensimmäiset koevaunut nostettiin tälle radalle 10. marraskuuta 1971. [muokkaa] Metrokaluston rakentaminen Metron rakentamisen alkaessa Valmet ja Strömberg yhdessä muiden kotimaisten teollisuuslaitoksien kanssa aloittivat metrokäyttöön soveltuvan junasarjan kehittämisen. Strömberg teki metrokaluston tekniikasta laajan määritelmän ja teki siitä myös metron kanssa erityisen tutkimussopimuksen. Tuloksena vuosina 1971-72 valmistettiin testikäyttöön kolme kaksivaunuista junayksikköä, joilla suoritettiin koeajoja nykyisen metrovarikon ja Siilitien aseman välille rakennetulla koeradalla. Näissä kokeiluissa tuli esille useita erilaisia ongelmia, mm. liian heikko teho ajettaessa hitaalla nopeudella. Koejunissa oli tasavirtamoottorit. Kokeilujen jälkeen alettiin vuonna 1974 suunnitella uutta junasarjaa, jonka kolme ensimmäistä prototyyppiyksikköä (numerot 101-106) valmistuivat vuonna 1977. VR:n Dv12-veturi hinasi ensimmäisen uuden sarjan vaunuparin Valmet Oy Tampereen Lentokonetehtaalta Helsinkiin maanantaina 20. kesäkuuta 1977. Uuden junasarjan nimeksi tuli M100, ja se oli varustettu oikosulkumoottoreilla, joita ohjattiin taajuusmuuttajilla. Ennen tätä junasarjaa Strömbergillä ei ollut mitään merkittävää kokemusta oikosulkumoottorien rautatiekäytöstä. Metrotoimiston johtaja Unto Valtanen halusi metrojunakalustoon invertterikäyttöihin (taajuusmuuttajat) perustuvaa tekniikkaa, joka olisi modernia vielä parin-kolmenkymmenen vuoden päästä. Puoli vuotta ensimmäisen kokeilun jälkeen valmistui Pitäjänmäen tehtaalla uusi ns. protokortti, jossa moottorien ajoarvot saatiin kohdalleen. Helsingin metrolle kehitetty SAMI-nimen saanut moottorien ohjauslaite tuli suosituksi myös muuallalähde?, ja tätä tekniikkaa toimitettiinkin myöhemmin myös ulkomaille. Ensimmäiset koejunat oli suunniteltu automaattijuniksi, joissa ei tarvittu kuljettajaa. Jo tuolloin Helsingin metrosta suunniteltiin automaattista, ja automaattijunien koeajot aloitettiin 5. huhtikuuta 1974. Sittemmin tästä suunnitelmasta luovuttiin ja päädyttiin täysin manuaalisesti ajettaviin juniin ja tavanomaiseen rautateiden asetinlaite- ja opastinjärjestelmään. Yksi koejuna myös paloi vuonna 1973 metrovarikkoalueella, mikä johti moniin parannuksiin junien paloturvallisuudessa.lähde? Koejunia ei koskaan käytetty matkustajaliikenteeseen, ja viimeiset niistä romutettiin vuonna 1988. [muokkaa] Metrohanketta varjostaneet epäselvyydet Metrotoimikunta tilasi vuonna 1974 sarjajunan prototyypin ja antoi jatkotilauksesta takuun ohittaen kaupunginvaltuuston. Vuonna 1976 metrotoimikunta ja Strömbergin ja Valmetin perustama Metrovaunut-yhtiö allekirjoittivat sopimuksen 13 kuusivaunuisen metrojunan valmistamisesta. Kauppahinta oli 345 miljoonaa markkaa, ja kauppa tehtiin metrotoimikunnan päätöksellä ohi kaupunginvaltuuston, ilman tarjouskilpailua ja asiakirjat julistettiin salaisiksi. Helsingin kaupunginjohtaja Teuvo Aura myönsi Metrovaunut-yhtiölle lainan vaunuja varten, ja metrotoimiston johtaja Unto Valtanen lupasi metrotoimiston hoitavan korot, jolloin kaupunki maksoi ulkopuolisille myöntämänsä velan korkoja itselleen. Aura oli ylittänyt valtuutensa, mutta menettelystä ei myöhemmissä selvityksissä kuitenkaan nähty koituneen kaupungille varsinaista haittaa. Lääninhallitus alkoi selvittää epäiltyjä toimivallan ylityksiä vuonna 1979. Poliisi ja kaupunginhallituksen asettama toimikunta selvittivät kaupunginjohtajan, kaupunginhallituksen, metrotoimikunnan sekä metrotoimiston johtajan osallisuutta päätöksiin ja rahankäyttöön liittyvissä epäselvyyksissä. Oikeudenkäyntisarjan lopputuloksena kaikki syytteet hylättiin. Metrotoimiston lahjusepäilyt johtivat erilliseen oikeuskäsittelyyn, jossa korkein oikeus totesi vuonna 1985 useiden henkilöiden syyllistyneen lahjusten ottoon. Metrotoimiston johtajan virasta pidätetty Unto Valtanen tuomittiin tuomittiin 23. lokakuuta 1987 lahjusten ottamisesta vuoden ja yhdeksän kuukauden ehdottomaan vankeuteen hänen otettuaan Siemens AG:ltä lahjuksina 80 000 Saksan markkaa ja moottoriveneen. Muiden kohdalla syytökset hylättiin vanhentuneina. [muokkaa] Käyttöönotto Yleisölle avoimet koeajot Hakaniemen ja Itäkeskuksen välillä aloitettiin 1. kesäkuuta 1982 (kello 5.32), mutta metron viralliset avajaiset olivat vasta 2. elokuuta, 5 vuotta alkuperäisestä aikataulusta myöhässä. Metro avattiin siis vasta 27 vuotta sen jälkeen, kun aloite sen rakentamisesta oli tehty. Säännöllinen, kokopäiväinen liikennöinti koko välillä Rautatientori–Itäkeskus alkoi seuraavana päivänä. Kaupunginvaltuusto oli vuonna 1977 hyväksynyt metron siirtämisen metrotoimistolta Helsingin kaupungin liikennelaitokselle. Metrotoimisto ja metrotoimikunta lakkautettiin vuoden 1982 lopussa. [muokkaa] Laajeneminen [muokkaa] Rata Radalla on kolme alku- ja pääteasemaa: Ruoholahti lännessä sekä Mellunmäki ja Vuosaari idässä. Radalla on pituutta 21,1 kilometriä ja asemia on 17. Kartoissa linja on väriltään oranssi. Joka toinen metro kulkee reitillä Ruoholahti-Mellunmäki, ja joka toinen reitillä Ruoholahti-Vuosaari. Rata kulkee Ruoholahdesta Sörnäisiin saakka maanalaisessa tunnelissa, suurelta osin yli kahdenkymmenen metrin syvyydessä. Pitkänsillan kohdalla tunneli kulkee salmen pohjan ali. Sörnäisissä rata nousee maan pinnalle ja kulkee Itäväylän vieressä sieltä Itäkeskukseen saakka. Itäkeskuksesta Mellunmäkeen johtava haara on kokonaan maan päällä ja kulkee suurimmaksi osaksi Kehä I:n ja Kontulantien vierellä. Itäkeskuksesta Vuosaareen johtava rata kulkee Puotilan ali maanalaisessa tunnelissa, mutta nousee maan päälle ennen Vuosaaren siltaa, ja Vuosaaressa oleva osuus on maan päällä Vuotien vieressä. [muokkaa] Linjan asemat Asemia on eniten Itä-Helsingissä, mutta kantakaupungissa ovat Kalasatama, Sörnäinen, Hakaniemi, Kaisaniemi, Rautatientori, Kamppi ja Ruoholahti. Näistä vain Kalasatama on maan pinnalla. Alla on lista Helsingin metroasemista. [muokkaa] Tulevaisuus Poliittisesti Helsingin kaupunki kannattaa metron jatkorakentamista Helsingin rajojen yli Ruoholahden asemalta Lauttasaaren kautta Espooseen ja Mellunmäestä Itä-Vantaalle ja Sipooseen (Länsimäen, Länsisalmen, Itäsalmen ja Sakarinmäen asemat). [muokkaa] Uudet asemat ja laajennukset Kalasataman metroasemaa tullaan laajentamaan uuden kaupunkialueen rakentamisen yhteydessä satamatoimintojen poistuttua aseman ympäristöstä vuonna 2008. Myös Siilitien ja Itäkeskuksen väliin on kaavailtu uutta Roihupellon asemaa, joka palvelisi Roihupellon teollisuusaluetta ja Roihuvuoren kaupunginosaa. [muokkaa] Länsimetro Länsimetro on Helsingin metron rakenteilla oleva jatko Espooseen. 13,9�km pitkä linja tulee kulkemaan nykyisen metroradan pääteasemalta Ruoholahdesta Lauttasaaren läpi Tapiolaan ja sieltä eteenpäin Matinkylään asti. Pitkän poliittisen kiistelyn jälkeen Espoon kaupunginvaltuusto päätyi kannattamaan länsimetroa 26. syyskuuta 2006 äänin 45–19 . Metron rakennustyöt alkoivat marraskuussa 2009 Ruoholahdesta ja se voitaneen ottaa käyttöön aikaisintaan vuonna 2012 ja koko osuudella vuosina 2015–2020. Rakenteilla oleva linja on seuraava: [muokkaa] Jatko itään Helsingin saatua valtioneuvoston päätöksellä Lounais-Sipoon ja Itä-Vantaan osia itselleen on metron jatkamista Mellunmäen metroasemalta itään alettu suunnitella. Tämä jatko sisältäisi Länsimäen, Länsisalmen, Itäsalmen ja Sakarinmäen asemat. Jatkon rakennus aloitettaisiin länsimetron ensimmäisen vaiheen valmistuttua 2013, ja osuuden olisi määrä valmistua vuoteen 2017 mennessä.lähde? Tosin Metsävirasto tyrmäsi tämän aikeen 20. helmikuuta�2010, halunaan säilyttää alueen ekologiset käytävät eläinlajeille. [muokkaa] Toinen metrolinja Helsingin toiselle metrolinjalle (Santahamina)–Laajasalo–Katajanokka–Kamppi–Pasila–(Lentoasema) on vuoden 2004 yleiskaavassa tehty varaus, ja tärkeimpänä pidetylle välille Pasila–Katajanokka on jo vuonna 2001 laadittu puitesuunnitelma. Käytännössä Helsingin toinen metrolinja esiintyy tällä hetkellä lähinnä virkamiestason suunnitelmissa ja varauksina kaavoituksessa. Toisen metrolinjan vaatima rahoitus edellyttäisi laajaa poliittista hyväksyntää, eikä toista metrolinjaa ole ensimmäisen metrolinjan vielä laajetessa otettu Helsingin tai valtion tasolla poliittisen keskustelun aiheeksi. Toinen metrolinja kulkisi Pasilasta Meilahden, Stadionin ja Töölön kautta Kamppiin, jossa se risteäisi nykyisen linjan kanssa. Kamppiin on louhittu jo nykyisen aseman rakentamisen aikoihin toinen tunneli nykyisen aseman alle, jota on tarkoitus käyttää risteävän linjan asemana. Kampista linjaa on suunniteltu Esplanadin puiston ja Katajanokan kautta meren ali Öljysatamaan ja Laajasaloon sekä sieltä Yliskylään ja Santahaminaan.lähde? Lisäksi Pasilasta on suunniteltu jatkettavan metroa Kumpulaan, Vanhaankaupunkiin ja Viikkiin sekä toisena pohjoislinjana Pasilasta on suunniteltu linjaa Käpylän kautta Maunulaan. Linjaa käsiteltiin 16. joulukuuta 2004 Helsingin kaupungin joukkoliikennelautakunnassa. [muokkaa] Automatisointi Helsingin kaupunginvaltuusto päätti 17. toukokuuta 2006, että metroon hankitaan uusi täysautomatisoituun metroliikenteeseen siirtymisen mahdollistava kulunvalvontajärjestelmä. Hankkeen kustannusarvio on tässä vaiheessa noin 70 miljoonaa euroa ja aikaisin valmistumisarvio vuonna 2011. Toteutuessaan suunnitellun laajuisena se mahdollistaisi metrojen kulun ilman kuljettajaa pelkän valvomosta tapahtuvan kauko-ohjauksen avulla. Hankkeen taustalla on huoli metron nykyisen 1960- ja 1970-lukujen tekniikkaan perustuvan kulunvalvontajärjestelmän vanhentumisesta. Metron laajentaminen ei ole mahdollista nykyisen järjestelmän pohjalta muun muassa siitä syystä, että nykyisen laitteiston osien saatavuus on vaikeutumassa. Liikennelaitos on esittänyt hankkeen etuina matkustajaturvallisuuden paranemisen sekä vuorovälien tihentymisen myötä saavutettavat edut. Varjopuolina automaattijärjestelmissä on nähty muun muassa hyvin korkeat kustannukset, huolet tällaisen tekniikan toimivuudesta – ja matkustajaturvallisuuskysymykset. Kuljettajien arvioiden mukaan on epäselvää, voidaanko täysin kuljettajattomaan ajoon siirtyä hankkeen valmistuttua. [muokkaa] Tekniikka Helsingin metrojärjestelmä luetaan raskaaksi raideliikennejärjestelmäksi yhdessä paikallisjunien kanssa, eikä sitä siksi pidä sekoittaa raitioliikenteeseen. Helsingin metrojunat ovat teknisesti lähes samanlaisia kuin paikallisjunat, kuten Sm2. 1524 millimetrin raideleveyskin on identtinen junaliikenteen kanssa. Metron laiturit ovat rautatieasemien laitureita korkeampia. Helsingin metrossa sähkö syötetään radan sivussa sijaitsevaa virtakiskoa pitkin ja sähkönä on 750 voltin tasavirta. Alapuoliset virranottimet sijaitsevat päätyteleissä molemmin puolin junaa. M200-sarjan vaunuihin on katolle rakennettu myös varaus yläpuoliselle virranottimelle, mikä mahdollistaa periaatteessa metron laajennusten toteuttamisen ilmajohtovirroituksella. Vaunuparin parittoman numeron vaunuissa oleva taajuusmuuttaja muuttaa tasavirran aina tietyn taajuiseksi vaihtovirraksi oikosulkumoottoreiden nopeudensäätöä varten. Metrojunien vaunut ovat myös hieman paikallisjunia kevyemmiksi rakennettuja, koska niiden tulee kiihtyä nopeasti ja ne joutuvat pysähtymään usein. [muokkaa] Metrojunat Helsingin metrossa on tällä hetkellä käytössä kaksi junasarjaa: M100 ja M200. Näistä Saksassa vuosina 2000-2001 rakennetut uudemmat M200:t tulivat käyttöön vuonna 2001. Ensimmäinen juna tuli matkustajakäyttöön 4. kesäkuuta. Junayksiköitä eli vaunupareja tilattiin kaikkiaan 12, ja niiden numerot ovat 201–224. Suomalaisia M100-sarjan vaunupareja rakennettiin vuosina 1977–1984 yhteensä 42 kappaletta, numeroiltaan 101–184. Syyskuussa 2007 Helsingin joukkoliikennelautakunta päätti aloittaa uuden M300-junasarjan tilaamisen valmistelut. Uudet junat ovat tulevaisuudessa tarpeen rataverkon laajentumisen ja vuorovälin tihentämisen vuoksi. Metrojunien normaali linjanopeus on 80�km/h. Radalla olevat vaihteet on rakennettu joko 35�km/h tai 60�km/h nopeuksille. Molemmissa junasarjoissa on nopeudenrajoitin, joka on säädetty katkaisemaan vetoteho nopeudessa 80�km/h ja kytkemään päälle sähköjarru viimeistään 90�km/h nopeudessa. Junien telikonstruktiosta aiheutuva ns. rakenteellinen maksiminopeus on M100-sarjassa 100�km/h ja M200-sarjassa 120�km/h. Metrojunan kaikki akselit ovat vetäviä ja jokaisella on oma moottori. Jokaisessa vaunussa on kaksi teliä, joissa kummassakin on kaksi akselia. Yhdessä M100-sarjan junayksikössä eli vaunuparissa on siten yhteensä kahdeksan 125 kW tehoista moottoria, jotka tuottavat vaunuparia kohden yhden megawatin vetotehon. Täysimittaisen kolmivaunuparisen metrojunan moottoriteho on siis 3 megawattia. Jarrujärjestelmiä metrojunassa on kolme: sähköjarru, paineilmajarru ja kiskojarru. Sähköjarrua käytetään hidastamiseen, ja se toimii kytkemällä ajomoottorit generaattoreiksi ja syöttämällä näin syntyvä sähkövirta erityisiin jarruvastuksiin, joiden tuottama lämpö käytetään kylmänä vuodenaikana matkustamon lämmittämiseen. Paineilmajarrua käytetään junan pysäyttämiseen pienestä nopeudesta ja se toimii samalla sähköjarrun varajärjestelmänä. Telin pyörien välissä sijaitsevat magneettitoimiset kiskojarrut on tarkoitettu hätäjarrutuksiin. [muokkaa] Liikennöinti ja liikenteenohjaus Helsingin metro on teknisesti ottaen rautatiejärjestelmä, joskin sen asemaväli on lyhyt ja junien vuoroväli tiheä. Metrossa noudatetaan pitkälti samanlaisia käytäntöjä kuin valtion rautatieverkolla: Metrojunan kuljettajat eivät itse valitse käyttämäänsä raidetta, vaan junien käyttämät kulkutiet asettaa ja turvaa liikenteenohjaaja. Kuljettaja ei myöskään saa lähteä liikkeelle ilman liikenteenohjauksen antamaa ajoon oikeuttavaa lupaa eli opastetta. Opasteet annetaan yleensä valo-opastimella mutta tarvittaessa myös suullisesti rataradiolla tai puhelimella. Tässä kohdin raskas raideliikenne eroaa olennaisesti raitioliikenteestä, jossa ajaminen tapahtuu kokonaan kuljettajan varassa ja vastuulla. Turvalaitejärjestelmän periaate on samankaltainen kuin valtion rataverkon suojastetuilla radoilla: rata on jaettu kiinteisiin suojaväleihin, joille ajamista ohjaa pääopastin. Kahden peräkkäisen aseman lähtöpääopastimien välillä suojavälejä on 2–4. Jokainen suojaväli muodostuu useasta raidevirtapiiristä. Ylikulkevan junan akseli sulkee raidevirtapiirin, jolloin raidevirtapiirin kattama kulkutieosuus varautuu. Sellaiselle suojavälille, jolla on varattu kulkutieosuus, ei ole mahdollista asettaa ajoon oikeuttavaa opastetta – näin estetään junien peräänajo. Metron kulunvalvontajärjestelmä poikkeaa valtion rataverkolla käytetystä kulunvalvontajärjestelmästä siten, että metron kulunvalvontajärjestelmä perustuu tiettyihin pisteisiin (pääopastimien kohdalle kiskojen väliin) sijoitettuihin ratalaitemagneetteihin. Junan pohjassa ohjaamon alapuolella on tätä magneettia vastaava anturi. Nämä ratalaitemagneetit deaktivoituvat, kun opastimeen asettuu ajoon oikeuttava opaste. Mikäli metrojuna sivuuttaa punaisen opastimen (jolloin magneetti on aktiivisena), laukaisee ratalaitemagneetti junassa hätäjarrutuksen (ns. pakkojarru). Metron kulunvalvonta ei siis periaatteessa estä kuljettajaa sivuuttamasta punaista opastinta, mutta käytännössä punaisen opastimen ohituksen yhteydessä tapahtuu pakkojarrutus. Lisäksi metroradalla on neljässä paikassa vastaavalla ratalaitemagneetilla toimivaa nopeudenvalvontapistettä, joissa ratalaitemagneetti aktivoituu ja laukaisee pakkojarrutuksen, jos juna sivuuttaa magneetin yhteydessä olevan nopeudenmittauspisteen ylinopeudella. Valtion rataverkolla kulunvalvonta on toteutettu pistemäisin radalla sijaitsevin anturein (baliisein), jotka välittävät veturin kulunvalvontalaitteelle tietoa edessäpäin olevilta opastimilta, ja siten valvovat, ettei kuljettaja ylitä ajonopeuksia tai ohita punaisia opastimia. Metroliikennealueella junien kulkuteistä huolehtii neljä asetinlaitetta. Ne ovat tyypiltään releasetinlaitteita ja mallia Siemens SpDrS 60. Kunkin toiminta-alue on noin kuusi kilometriä, ja ne sijaitsevat Hakaniemessä, Herttoniemessä, Kontulassa ja Vuosaaressa. Kaikkia neljää asetinlaitetta kauko-ohjataan Hakaniemen keskusvalvomosta tietokonepohjaisen käyttöliittymän (Alcatel SEL L90) avulla. Lisäksi Roihupellon metrovarikolla on oma asetinlaitteensa, jota käytetään manuaalisesti metrovarikon liikenteenohjausvalvomosta. Normaalioloissa linjaliikenteen liikenteenohjauksen rutiinitoiminnot on automatisoitu siten, että tietokoneella toimiva ohjausjärjestelmä pyytää automaattisesti asetinlaitteelta kullekin junavuorolle aikataulun mukaan kulkutietä aina seuraavalle pääopastimen turvaamalle suojavälille. Liikennehäiriöiden sattuessa liikenteenohjaajat voivat kuitenkin myös asettaa junille kulkutiet manuaalisesti joko tietokoneelta tai myös täysin käsin perinteisestä asetinlaitetaulusta. Helsingin metrossa käytettävät opastimet ja niillä annettavat opasteet ovat pääpiirteissään samat kuin valtion rautatieverkossa käytettävät. Suurimpana erona on kuitenkin se, että pääopastimella voidaan antaa viisi opastekäsitettä: ""Seis"" (punainen valo), ""Aja"" (vihreä valo), ""Aja sn 35"" (keltainen ja vihreä valo), ""Kytkentäopaste"" eli ajo varatulle raiteelle sn 20 (keltainen valo) sekä ""Poikkeusopaste"" eli poikkeuslupa ""Seis""-opasteen ohittamiseen (punainen ja valkoinen valo). Esiopastimella annetaan kaksi opastekäsitettä: ""Odota aja"" (kaksi vihreää valoa) sekä ""Odota muu kuin aja"" (kaksi keltaista valoa). Erillisiä suojastusopastimia ja raideopastimia ei metroradalla käytetä, sillä vastaavat opasteet annetaan pääopastimella. [muokkaa] Matkustajainformaatio Matkustajille annetaan tietoa näkyvin ja kuuluvin opastein. Yksinkertaisimpia ovat asemien seiniltä löytyvät kyltit, joissa aseman nimi lukee suomeksi ja ruotsiksi (Rautatientorilla myös englanniksi ja saksaksi). Vaunuissa ja asemilla on myös linjakarttoja. Asemien kartoissa on merkittynä myös raiteen kulkusuunta karttaan nähden ja aseman kohdalla on punainen pallo. Asemilla tiedotetaan seuraavan junan määränpää, pysähdyspaikka ja lähtöön jäljellä oleva aika nestekidenäytöin. Junan lähtöaika esitetään minuutin tarkkuudella ja junan pääteasema suomeksi ja ruotsiksi. Laitteet ovat melko vanhoja ja näytöt edestä valaistuja. Junan lähtöaika on reaaliaikainen ja perustuu junan sijaintiin. Laituritaulujen iästä johtuen esimerkiksi pysähdyspaikkatieto ei ole riittävän tarkka. Siksi asemille on vuoden 2006 huhtikuussa lisätty sinisiä valoja ja lattiamerkintöjä kertomaan lyhyen junan pysähdyspaikka. Informaatiojärjestelmä on myönnetty vanhentuneeksi, mutta uusiminen toteutetaan vasta kulunvalvonnan uusimisen ja automatisoinnin yhteydessä. Tämän takia Kalasataman asemalle ei ole vielä asennettu laiturinäyttöjä laisinkaan. Laiturinäyttöjen lisäksi joidenkin asemien ylätasanteilla on LED-näytöt, joista näkee seuraavien junien määränpäät ja lähtöön kuluvan ajan. Ajat perustuvat aikatauluihin eivätkä todelliseen liikennetilanteeseen. Junien päissä ja vaunujen sivuilla on määränpääkilvet - 200-sarjassa pistematriisikilvet, peruskorjatuissa 100-sarjan junissa LED-kilvet ja muissa taustavalaistut aukot. Näissä lukee junan määränpää suomeksi ja ruotsiksi. Asemille on mahdollisuus kuuluttaa liikenteenohjauksesta käsin esimerkiksi liikennehäiriön sattuessa. Itäkeskuksessa kuulutetaan automaattisesti itään kulkevien junien määränpää suomeksi ja ruotsiksi aseman lähellä sijaitsevan näkövammaiskeskuksen vuoksi. Metrojunissa kuulutetaan seuraava asema suomeksi ja ruotsiksi kerran asemaa lähestyttäessä. Rautatientori kuulutetaan myös englanniksi (Central Railway Station); Kaisaniemen aseman nimi (Kaisaniemi/Kajsaniemi) on ääntämykseltään identtinen kummassakin kielessä, ja siten se kuulutetaan vain kerran. 200-sarjan junissa ja peruskorjatuissa 100-sarjan vaunujen matkustamoissa on LED-näyttöjä, joissa lukee seuraavan aseman nimi suomeksi ja ruotsiksi vuorotellen. 100-sarjan näytöissä näkyvät lisäksi kaikki automatisoidut kuulutukset. Lisäksi metrojunankuljettajalla on mahdollisuus kuuluttaa koko junaan (tai peruskorjatuissa 100-sarjan junissa vaunuparikohtaisesti) esimerkiksi liikennehäiriöiden sattuessa. [muokkaa] Metrolla matkustaminen Helsingin kantakaupungin metroasemat Ruoholahdesta Sörnäisiin sijaitsevat maan alla, ja niihin siirrytään katutasolta yleensä liukuportaita pitkin tai hissillä. Kaikki nykyiset metroasemat sijaitsevat Helsingin kaupungin alueella, joten kaikki metromatkat voi maksaa Helsingin sisäisillä lipuilla. Kertalippuja voi ostaa asemilla olevista automaateista tai tilata tekstiviestillä. Asemilla on hissejä liikuntarajoitteisia ja lastenvaunujen tai polkupyörien kanssa liikkuvia varten. Korkea laituritaso tekee kaikista metrovaunuista esteettömiä, eli vaunun lattia on samalla tasolla kuin laituri. Itä-Helsingissä asemat rakennettiin säästöbudjetilla uudempaa Vuosaaren haaraa lukuun ottamatta. Idän vanhat asemat ovat koruttomia ja muistuttavat kaupunkiratojen saman ikäluokan asemia.lähde? Vähimmäistarpeet täyttävät asemat ovat nykyisin jääneet jälkeen matkustajakapasiteetista. Asemien peruskorjausta on aloitettu Kontulassa ja Itäkeskuksessa. Herttoniemen metroasema tullaan modernisoimaan lähitulevaisuudessa. Asemilta lähtee metrojunia sekä Ruoholahden että Itä-Helsingin päätepysäkeille vuorokauden ajasta riippuen neljän tai viiden minuutin välein. Joka toinen itään lähtevä metro menee Mellunmäen haaraan, joka toinen Vuosaaren haaraan. Matkustajia kuljettavat metrojunat pysähtyvät jokaisella asemalla. Kesäisin radalla suoritetaan muun muassa siltojen korjaustöitä ja metroliikenteessä on tällöin noudatettu poikkeusaikatauluja. Jos kesällä ajetaan poikkeusliikenteen mukaisesti, junien vuoroväli on pidempi ja junat kulkevat Ruoholahdesta suoraan vain toiselle haaralle. Toisen haaran liikenne taas hoidetaan pelkästään pääteaseman ja Itäkeskuksen väliä ajavilla vuoroilla. Näitä lyhyttä väliä edestakaisin ajavia vuoroja kutsutaan metroliikenteessä pendelijuniksi. Poikkeusliikenteen aikana kesinä 2004, 2005, 2007 ja 2009 pendelijunat ovat ajaneet Mellunmäkeen, ja vuosien 2003, 2006 ja 2008 kesinä pendelijunat liikennöivät Vuosaareen. Keskustasta pendelinä liikennöitävälle haaralle kulkevat matkustajat joutuvat vaihtamaan junaa Itäkeskuksessa. Kesinä 2005 ja 2006 on korjattu Siilitien ja Sahaajankadun siltoja. Kesällä 2007 korjattiin Kulosaaren siltaa pohjoisen raiteen alta, ja kesällä 2008 eteläisen raiteen alta. [muokkaa] Liityntäliikenne Koska Helsingin metro on suunniteltu runkokuljetusvälineeksi, kauempana asemilta asuvien täytyy jatkaa matkaansa bussilla. Tätä kutsutaan liityntäliikenteeksi. Liityntäliikennettä voi olla myös lähijunaliikenne (viereinen kuva), joka alkaa Helsingin rautatieasemalta (Rautatientorin metroasema). Liityntäliikenne aloitettiin vaiheittain syyskuun alussa vuonna 1982, ja aluksi sitä oli vain ruuhka-aikojen ulkopuolella. Vuonna 1986 liityntälinjoilla alkoi avorahastus, joka päättyi vuonna 1992. [muokkaa] Turvallisuus Metromatkustajien turvallisuusohjeet sijaitsevat metrovaunuissa ovien yläpuolella ja metroasemilla laituri- ja lippuhallitasoilla. Ohjeet opastavat hätäpuhelimien ja hätäpysäyttimien käytössä sekä sisältävät liikennelaitoksen hätäkeskuksen puhelinnumeron. Laitureilla on hätäpysäytyskahvoja, joilla voidaan estää lähestyvän junan tulo asemalle tai lähtevän junan poistuminen asemalta. Pysäytintä käytetään esimerkiksi radalle pudonneen, sinne luvatta menneen tai junan ovien väliin loukkuun jääneen henkilön pelastamiseksi. Junien matkustamon hätäjarrukahvat sijaitsevat ovien vieressä tai vaunujen päädyissä. Junissa ja laituritasoilla on lisäksi hätäpuhelimia. Laiturin reunassa on erityisesti näkövammaisia varten kohollaan olevia raitoja ilmaisemassa laiturialueen ja turva-alueen rajaa. Lisäksi asemilla ja junissa on alkusammutuskalustoa. Rautatientorin metroasema kärsi marraskuun alussa 2009 isoja vesivahinkoja ja sen arvioitiin olevan poissa käytöstä jopa puoli vuotta. Aseman korjaustyöt kuitenkin etenivät suunniteltua nopeammin ja asema saatiin käyttöön 15. helmikuuta 2010 hissejä lukuun ottamatta. [muokkaa] Tilastoja HKL:n vuosikertomuksen mukaan Helsingin metrolla oli vuonna 2008 57,6 miljoonaa matkustajaa, ja matkustajakilometrejä kertyi yhteensä 420,1 miljoonaa. HKL-Metroliikenteen liikevaihto oli 25,3 miljoonaa euroa ja liikevoitto 5,3 miljoonaa euroa. Metroliikenneyksikössä työskenteli 237 henkeä. Metron liikennöinti maksaa 9 senttiä/matkustajakilometri, kun raitioliikenne – edullisuudestaan huolimatta – maksaa jopa 40 senttiä/matkustajakilometri. Metro on väriltään kirkkaan oranssi.","Helsingin metro on Helsingissä toimiva, tällä hetkellä Suomen ainoa ja maailman pohjoisin metrolinja. Helsingin metrojärjestelmä on omalla erillisellä radallaan liikennöitävä leveäraiteinen kaupunkirautatie, joka yhdessä VR:n paikallisjunien kanssa muodostaa pääkaupunkiseudun joukkoliikenneverkon rungon. Ulkomailla lähin sitä teknisesti vastaava järjestelmä on Berliinin S-Bahn. Järjestelmä koostuu 17 asemasta kahdessa haarassa, ja radan pituus on yhteensä 21,1�km. Metroliikenteestä vastaa HKL-Metroliikenne, joka on osa Helsingin kaupungin liikennelaitosta. Metro palvelee erityisesti Helsingin itäisiä kaupunginosia, mutta helpottaa myös kantakaupungissa liikkumista. Helsingin metro on erittäin suosittu joukkoliikenneväline: vuonna 2008 metromatkoja tehtiin 57,6 miljoonaa, ja asiakkaat ovat antaneet metrolle matkustajatyytyväisyyskyselyissä hyvän arvosanan useana vuonna. Valmistuessaan vuonna 1982 Helsingin metrolinja oli Suomen suurin investointi: vuoteen 1985 mennessä sen kustannukset olivat 2 miljardia markkaa." fr,43bd1da92116c270ad6acd719cb6ecc3,"[modifier] Présentation [modifier] Localisation et profil du canal Le canal du Midi se situe dans le sud de la France à cheval sur les départements de l'Hérault, de l'Aude et de la Haute-Garonne. Il court sur 241 kilomètres entre Marseillan, au lieu-dit Les Onglous où il débouche dans l'étang de Thau près de Sète, et Toulouse, au niveau du port de l'embouchure (Ponts-Jumeaux). Le canal du Midi est un canal à bief de partage avec un versant situé du côté Atlantique d'une longueur de 52�km et l'autre du côté Méditerranée d'une longueur de 189�km, le seuil de Naurouze constituant la section la plus élevée (bief de partage) . Le mouillage (profondeur du canal) est de 2�m en moyenne avec des variations entre 1,8�m et 2�m. Le tirant d'eau autorisé est de 1,6�m. La largeur au miroir (surface du canal) est de 20�m en moyenne avec des variations entre 16�m et 20�m. Enfin, la largeur au plafond (fond du canal) est de 10�m . Le graphique donne le profil du canal du Midi depuis Toulouse (1), en passant par le seuil de Naurouze (2), Castelnaudary (3), puis Carcassonne (4) et Trèbes (5). Le canal se poursuit à Béziers juste après le passage des écluses de Fonserannes (6), puis continue à Agde (7) et termine sa course à Sète dans l'étang de Thau (8). Le seuil de Naurouze est le point le plus élevé du canal (190 m) avec une dénivellation de 57,18�m entre le seuil et Toulouse et 189,43�m entre le seuil et Sète. Le bief le plus long est de 53,49�km entre l'écluse d'Argens (Aude) et celle de Fonserannes (Hérault) tandis que le bief le plus court est de 250�m entre les deux écluses du Fresquel . [modifier] Statut Pour des raisons historiques, le canal du Midi présente une situation juridique originale, qui a été codifiée en 1956 au Code du domaine public fluvial et de la navigation intérieure puis au Code général de la propriété des personnes publiques. En vertu de l’article L. 2111-11 de ce code, le domaine public du canal reste fixé par référence au fief concédé jadis à Riquet, et ses limites ont été fixées par des procès-verbaux établis en 1772. S'y ajoutent les logements du personnel et les entrepôts, ainsi que le réservoir de Lampy. Les articles L.2124-20 à L.2124-25 fixent les règles relatives à l'entretien du canal, lequel est globalement à la charge de la personne publique propriétaire, avec participation des communes et dans certains cas, des riverains. Depuis la loi du 27 novembre 1897 , l'État est le propriétaire du canal du Midi et délègue sa gérance à l'office des Voies navigables de France sous tutelle du ministère de l'Écologie, de l'Énergie, du Développement durable et de l'Aménagement du territoire . [modifier] Histoire [modifier] Des projets abandonnés Le creusement de ce canal est une vieille chimère. De nombreux projets, parfois utopiques, ont été imaginés pour creuser un canal entre l'océan Atlantique et la mer Méditerranée. Des dirigeants comme Néron, Auguste, Charlemagne, François Ier, Charles IX et Henri IV y avaient songé , car c'est un véritable enjeu politique et économique. En effet, la construction d'un tel ouvrage permet d'éviter aux bateaux et aux marchandises de prendre la mer et de contourner la péninsule Ibérique. À cette époque, le transport maritime comporte de nombreux dangers comme le brigandage et les pirates en mer. Les projets les plus réalistes sont présentés au roi au XVIe�siècle. Un premier projet est présenté par Nicolas Bachelier en 1539 aux États de Languedoc , puis un second en 1598 par Pierre Reneau , et enfin un troisième projet proposé par Bernard Aribal de Béziers en 1617 . Mais ces projets sont abandonnés car ils ne sont pas assez pensés au niveau de l'alimentation en eau du canal et proposent un système de dérivation des eaux des rivières des Pyrénées trop complexe voire impossible à mettre en œuvre. En 1650, un autre ingénieur propose aussi de détourner l'eau de l'Ariège à Cintegabelle pour l'amener par un canal non navigable jusqu'à Pech-David près de Toulouse. Mais, là aussi, se pose la question de mener l'eau jusqu'au seuil de Naurouze plus haut que Toulouse . Les projets ne sont donc pas lancés par crainte de perdre trop d'argent et par conviction de l'impossibilité humaine de creuser un tel canal. Cependant, Pierre-Paul Riquet, un percepteur de la gabelle en Languedoc, propose un projet plus convaincant que les précédents. Lorsque Louis XIV reçoit sa proposition, en 1662, il y voit l'opportunité de priver l'Espagne d'une partie de ses ressources, et l'occasion de marquer son règne d'une œuvre impérissable. [modifier] L'étude du projet La gestion des fleuves étant difficile, seul un canal s'impose entre l'océan Atlantique et la mer Méditerranée. Il est plus facile de gérer le débit d'un canal que celui d'un fleuve pour maintenir un trafic régulier tout au long de l'année. Le canal du Midi est un canal à bief de partage car il doit franchir une hauteur entre deux vallées. En effet, la construction de ce canal nécessite le passage du seuil de Naurouze ou du seuil de Graissens . Trente ans avant le commencement des travaux, l'étude d'un projet similaire avait été confiée à une assemblée dont le père de Riquet faisait partie. [modifier] Les points forts du projet En 1660, Riquet trouve la solution du principal problème�: l’arrivée d’eau au point de partage afin d'alimenter les deux versants du canal. Son idée consiste à récupérer l'eau qui coule dans la montagne Noire. Sa connaissance importante de l'hydrographie de la montagne Noire et du Sor lui permet d'imaginer un système d'irrigation ingénieux , . Il s'inspire de l'ingénieur français Adam de Craponne qui avait mis en œuvre le même système d'alimentation pour le canal de Craponne. Pour cela, il projette de récupérer les eaux de la montagne dans des barrages-réservoirs puis de les acheminer vers le seuil de Naurouze grâce à des rigoles en traversant le seuil de Graissens. L'eau du Sor passant près de Revel est la principale alimentation envisagée par Pierre-Paul Riquet. Mais d'autres rivières de la Montagne Noire font aussi partie de son système d'alimentation comme l'Alzeau, le Laudot, le Rieutort, la Bernassonne et le Lampy . En effet, la montagne Noire est une région deux fois plus arrosée que la plaine du Lauragais avec 1�400 millimètres par an aux alentours de 500 à 600�m d'altitude . Pour stocker l'eau des rivières, il projette la création de trois bassins�: le réservoir du Lampy-Vieux, un bassin portuaire hexagonal à Naurouze et la retenue de Saint-Ferréol. En 1664, durant l'expertise du projet, les États du Languedoc demandent à Riquet de mettre en pratique son idée de façon expérimentale. Il fait alors construire une rigole d'essai déviant l'eau du Sor jusqu'au seuil de Naurouze. C'est la Rigole de la plaine qu'il termine en 1665 et qui sert à prouver qu'il est possible d'amener de l'eau jusqu'au point le plus élevé du parcours du canal . C'est l'évènement qui rassure la commission d'experts que le roi avait constitué sur place pour inspecter les choix et les plans dressées par Riquet. À partir de ce moment, Louis XIV sait que la construction du canal est techniquement possible . [modifier] Les imprécisions de Pierre-Paul Riquet Riquet étudie de façon approfondie l'alimentation du canal au niveau du seuil de Naurouze. Son étude semble rigoureuse et comporte une phase expérimentale avec la construction de la rigole de la plaine qui corrobore ses dires. Cependant, son projet reste imprécis sur de nombreux points notamment le tracé du canal. Ce tracé n'est pas définitif et n'est pas précis comme cela se ferait aujourd'hui pour un projet autoroutier ou de ligne à grande vitesse. Seules les directions du tracé sont connues et pointées sur une carte. Des changements sur le tracé peuvent être opérés par l'entrepreneur suivant les difficultés rencontrées sur le terrain . Du côté Atlantique, il propose plusieurs tracés�: l'un passerait par Castres et Revel via le seuil de Graissens et l'Agout. En effet, cette rivière était en cours d'aménagement pour la navigation . Un autre tracé passerait par la rivière le Girou et éviterait Toulouse comme le tracé précédent. Du côté méditerranéen, le tracé n'est pas non plus fixé. Il utiliserait le Fresquel jusqu'à l'Aude, mais son arrivée sur la côte est d'abord envisagée à Narbonne puis à Sète. En 1663, Riquet réalise des études de terrain pour enfin fixer le trajet du côté Atlantique par le seuil de Naurouze le long de la vallée de l'Hers jusqu'à Toulouse en aval de la Garonne. La partie navigable du fleuve se trouve en aval du Bazacle, un gué situé au centre de Toulouse, bloquant la navigation. En effet, le canal ne pouvait pas ne pas passer par le cœur économique de la région. Il écarte donc ses tracés via Castres et par le Girou. [modifier] Ses techniques d'étude Pierre-Paul Riquet n'a aucune formation technique et s'est formé sur le tas. Il pratique de façon régulière l'expérimentation et l'observation de terrain. Sa technique reste donc très empirique car à l'époque, les sciences appliquées et les techniques hydrauliques à travers des lois ou des concepts ne sont pas maîtrisées . Toutefois, Riquet a une démarche scientifique car il effectue systématiquement des mesures de débits et des calculs de volumes. De plus, pour pallier ses insuffisances techniques, il s'entoure de nombreux techniciens comme Hector Boutheroüe, François Andréossy, géomètre et cartographe et Pierre Campmas, fontainier. De même, il met en place des expérimentations comme la rigole de la Plaine qui lui permet de prouver qu'il est possible d'amener l'eau jusqu'au seuil de Naurouze depuis la rivière du Sor dans la montagne Noire . Il construit également dans sa propriété de Bonrepos une maquette du canal du Midi avec des écluses, des tunnels et des épanchoirs en respectant les pentes et en alimentant l'ensemble avec de l'eau . [modifier] Le contexte politique et économique Le contexte économique du pays est assez difficile. Lorsque Colbert devient ministre, il estime que le commerce national et international n'est pas en faveur du royaume de France. Les Hollandais tirent un meilleur parti du commerce et de l'activité économique du pays. Le prix des céréales baisse beaucoup et la production de vin chute en 1660. Cette crise provoque une dépréciation des terres et les petites exploitations agricoles font faillite . De plus, le Languedoc est une région où les troubles ont été nombreux lors des conflits religieux ou pendant la Fronde. Il est difficile de mettre en place une politique dans cette région et notamment d'instaurer des taxes comme la gabelle . Colbert voit donc en Pierre-Paul Riquet et son projet une façon de mener une politique d'expansion économique au service de l'absolutisme en Languedoc. En effet, Riquet se propose pour mettre en place la gabelle et pour construire le canal du Midi. Ainsi, la construction du canal permettrait de créer un passage direct entre la mer Méditerranée et l'Atlantique sans passer par le détroit de Gibraltar contrôlé par les Espagnols, le but étant de ruiner le commerce espagnol et de mettre en place un flux commercial à travers le Languedoc. Le Lauragais dispose de nombreuses ressources comme le blé, le vin du Minervois, des draps, la soie et le sel que les producteurs ont du mal à exporter faute de moyens de commerce . À travers le canal du Midi, Colbert espère diffuser les matières premières dans les différentes régions du Midi, de renforcer le pouvoir royal et de désenclaver Toulouse et sa région . [modifier] L'édit de Louis XIV et le financement du projet Malgré un projet qui semble bancal, Colbert autorise le commencement des travaux par un édit royal en octobre 1666 après l'accord d'une commission d'experts qui se penchent sur le tracé du canal pendant plusieurs mois. Le projet bénéficie notamment de l’appui de l’ingénieur en fortifications et hydraulicien Clerville qui a pesé de son influence auprès de Colbert pour faire démarrer le projet. L’édit précise l'autorisation de la construction du canal, sa mise en adjudication et son attribution à son concepteur, Pierre-Paul Riquet, et à ses descendants. Il donne aussi des droits d'expropriation à Riquet et décrit la possibilité de créer des moulins, des entrepôts et des habitations pour le fonctionnement du canal. Le projet formera un «�fief�» exempt d'impôts dont le propriétaire aura les droits de pêche et de chasse. Enfin, il décrit les modalités de fonctionnement notamment la mise en place de péages, l'organisation du trafic et la propriété des embarcations . Le roi prend la décision de céder la propriété et l'exploitation de l'ouvrage à un particulier afin de s'affranchir des éventuels inconvénients d'un ouvrage si grand. Ce système garantit la continuité de l’entretien et du fonctionnement du canal, même si les finances de l'État sont au plus bas . Les travaux sont lancés en deux phases appelées «�entreprise�». La première entreprise consiste à relier Toulouse jusqu'à Trèbes et est estimée à 3�600�000 livres . Mais, les finances de l'État ne sont pas très positives et les États de Languedoc ne sont pas prêts à financer un tel projet de peur que leurs fonds soient utilisés pour des dépenses imprévues . Alors, en échange du droit de propriété et d'exploitation du canal, Pierre-Paul Riquet propose de financer sur ses propres fonds une partie des travaux. Le reste est payé par l'État en échange des bénéfices que Riquet réalise avec la taxe sur la gabelle. La deuxième entreprise de travaux entre Trèbes et l'étang de Thau en décembre 1668 coûte 5�832�000 livres ainsi qu'un million de livres supplémentaires pour la reprise des travaux du port de Sète . Au final, alors que le budget initial était de six millions de livres, l'ensemble des travaux aura coûté entre 17 et 18 millions de livres de l’époque , une somme avancée pour 40�% par le Roi, 40�% par la province et 20�% par Riquet lui-même, qui en deviendra le propriétaire. Ses descendants vont continuer de payer 2�000�000 de livres pendant plus de 50 ans , . [modifier] La réalisation du canal La première «�entreprise�» des travaux débute le 1er janvier 1667 avec la construction de la rigole de la plaine puis, se poursuit le 15 avril 1667 avec la pose de la première pierre du lac de Saint-Ferréol . À l'origine, Riquet voulait construire une dizaine de réservoirs mais le commissaire général des fortifications, Louis Nicolas de Clerville, lui demande de les remplacer par un seul réservoir. Il s'agit là d'une grande nouveauté pour l'époque, aucun lac-réservoir de cette ampleur n'ayant jamais été réalisé auparavant. En novembre 1667, une cérémonie officielle pose la première pierre de l'écluse de la Garonne à Toulouse, et donc du canal, en présence des représentants du parlement de Toulouse, des capitouls et de l'archevêque de Toulouse, Charles-François d'Anglure de Bourlemont . Une première mise en eau est réalisée entre le seuil de Naurouze et Toulouse durant l'hiver 1671-1672 et la première circulation de bateaux peut débuter. En 1673, le tronçon Naurouze-Trèbes est achevé, marquant la fin de la première «�entreprise de travaux�». Dès 1671, débute la deuxième entreprise qui consiste à relier Trèbes à la mer Méditerranée et à construire le port de Sète (à l'époque appelé Cette, emplacement choisi et port construit par Clerville). Cette partie du canal pose des problèmes au niveau de la jonction entre l'étang de Thau et Trèbes car le canal doit traverser le cours de l'Hérault et celui du Libron. Pour contourner le problème, l'ingénieur Riquet met en place un système de vannes et de caissons pour le Libron ainsi qu'une écluse ronde à trois portes pour l'étang de Thau et l'Hérault . L'écluse ronde d'Agde permet de passer un bief du canal du Midi mais aussi d'accéder à l'Hérault. Cette partie du canal pose aussi des problèmes au niveau du seuil d'Ensérune et de la descente vers Trèbes dans la vallée de l'Orb. Pour résoudre ce deuxième problème, il fait construire à Fonséranes une enfilade de huit sas d'écluses jusqu'à l'Orb. En 1681, les travaux du canal se terminent à Béziers. Cependant, en octobre 1680, Pierre-Paul Riquet meurt durant les travaux. Il ne voit donc pas la fin de son projet. C’est l'ingénieur du roi, La Feuille, qui prend le relais. En mai 1681, le canal est complètement inspecté sur ordre du roi afin de vérifier les travaux et la bonne étanchéité du canal. Il est alors officiellement ouvert à la navigation le 15 mai 1682. Lors de l'inauguration du canal à Toulouse, le 15 mai, l'intendant du roi et le président des États de Languedoc voyagent les premiers sur le canal, suivis de nombreuses autres barques transportant notamment du blé. Après ce voyage inaugural, le canal est remis à sec car les travaux ne sont pas terminés�; ils ne le seront réellement qu'en décembre 1682 . Le canal est ouvert au trafic en mai 1683 et l'arrêté de réception des travaux publié en mars 1685 . [modifier] Les ouvriers et leurs conditions sociales Pendant quinze ans, près de 12�000 ouvriers travaillent à la réalisation du canal. Riquet embauche des hommes et des femmes entre 20 et 50 ans qu'il organise en sections formant des ateliers dirigés par un contrôleur général. Cette rationalisation du travail permet d'optimiser les tâches et de réaliser plusieurs chantiers à la fois. L'ensemble des travaux est manuel et le creusement du canal se fait à la pelle et à la pioche. La main d'œuvre est constituée de paysans et d'ouvriers locaux dont le nombre fluctue d'une période à l'autre de l'année. Pierre-Paul Riquet fait alors appel aux militaires pour pallier cette fluctuation. Il met aussi en place la mensualisation des payes des ouvriers pour les fidéliser . Il propose aussi le logement pour deux deniers par jour . Les conditions financières et sociales d'emploi de ces ouvriers sont très favorables et inhabituelles pour l'époque. Pour garder sa main-d'œuvre, Riquet paye assez bien ses ouvriers. Mais surtout, il donne des avantages sociaux jamais autorisés auparavant comme les jours de pluie chômés, les dimanches et les jours de fête rémunérés et enfin les congés maladie. Le contrat de travail est individuel et se fait par recrutement libre. La paye est au début de 20 sols par jour, le double d'un salaire agricole. Mais, avec le mécontentement des propriétaires agricoles, Riquet baisse la paye à 15 puis 12 sols par jour. En 1668, il instaure le paiement mensuel de 10 livres . [modifier] Les métiers et moyens mis en œuvre Plusieurs métiers se rencontrent sur les chantiers du canal en plus des ouvriers saisonniers qui sont le plus souvent des agriculteurs. Les maçons et les tailleurs de pierre sont chargés de la construction des ouvrages d'art comme les ponts, les écluses et les épanchoirs. Les forgerons et les niveleurs sont chargés de l'entretien de l'outillage. Les charretiers et les voituriers, les maréchaux-ferrants et les propriétaires de moulins à scies sont aussi réquisitionnés pour les travaux . Les ouvriers sont organisés en sections contrôlées par des capitaines et des brigadiers. Enfin, Pierre-Paul Riquet est entouré de proches collaborateurs comme les contrôleurs généraux et les inspecteurs généraux du canal . L'outillage des ouvriers est très limité�: pioches, houes et pelles pour creuser, paniers et civières pour le transport des matériaux. Ils sont fournis aux ouvriers qui doivent les entretenir eux-mêmes. La poudre est utilisée pour faire exploser la roche. [modifier] L'inauguration En 1681, la première inspection a lieu «�à sec�» . Le roi désigne une commission, composée d'Henri d'Aguessau, intendant du Languedoc, de M. de la Feuille, du Père Mourgues, jésuite et professeur de rhéthorique et de mathématiques à l'université de Toulouse, des deux fils et des deux gendres de Pierre-Paul Riquet, ainsi que de MM. Andréossy, Gilade et Contigny. Cette commission embarque à Béziers le 2 mai 1681 et remonte le canal vers Toulouse durant six jours. Le remplissage se fait au fur et à mesure de l'avancement des vérifications jusqu'à Castelnaudary (le tronçon Toulouse - Castelnaudary étant en eau depuis 1672). L'inauguration proprement dite a lieu juste après cette première inspection. Les mêmes personnalités réembarquent à Toulouse le 15 mai 1681 sur une barque amirale, suivie de dizaines d'autres embarcations. Le cardinal de Bonzi, archevêque de Narbonne et président-né des États de Languedoc se joint au cortège, qui arrive à Castelnaudary le 17 mai. Une grande cérémonie religieuse a lieu le 18 mai à l'église Saint-Roch, suivie d'une procession vers le canal, pour bénir l'ouvrage, le convoi et l'assemblée présente. Le convoi reprend sa navigation le 20 mai, avec des arrêts le 20 au soir à Villepinte, le 21 à Penautier, le 22 à Puicheric et le 23 à Roubia. Le 24 mai, c'est le passage dans le tunnel de Malpas, ainsi que le franchissement des écluses de Fonsérannes. Le cardinal et les évêques descendent à Béziers le même jour. [modifier] Des travaux supplémentaires En 1686, Vauban est chargé d'inspecter le canal qu'il trouve très rapidement dans un état vétuste . Il ordonne alors à Antoine Niquet, ingénieur des fortifications pour le Languedoc, de nouveaux travaux au niveau de la montagne Noire avec le percement du tunnel des Cammazes pour prolonger la rigole de la Montagne et le renforcement du barrage de Saint-Ferréol. En effet, dans sa hâte, Riquet avait sous-estimé les nombreux cours d'eau qui en cas de crue ensablaient et gonflaient les eaux du canal. Le barrage de Saint-Ferréol s'avère trop petit et son système d'alimentation peu efficace . Il va aussi construire de nombreux ouvrages maçonnés pour isoler les nombreux cours d'eau qui se jettent dans le canal, ainsi que des épanchoirs pour réguler le niveau de l'eau. Il édifie quarante-neuf aqueducs et ponts-canaux dont ceux de la Cesse, de l'Orbiel et de Pechlaurier. Enfin, il renforce une grande partie des ouvrages et des digues initialement construites par Riquet. Cette série de travaux, qui dure jusqu'en 1694, améliore grandement l'alimentation et la gestion en eau. Antoine Niquet aura la charge de la surveillance du canal jusqu'en 1726. Cependant, le canal du Midi possède encore des lacunes car il ne passe pas par Carcassonne ni par Narbonne et ne rejoint pas le Rhône. De plus, pour rejoindre Bordeaux, il faut emprunter la Garonne aux débits variables et aux crues violentes. Une jonction appelée canal latéral de la Garonne est mise en eau en 1856, tandis que le canal de Jonction permettant de rejoindre Narbonne via le canal de la Robine de Narbonne est édifié en 1776. La même année, le canal de Brienne permet de contourner la chaussée du Bazacle, un gué sur la Garonne à Toulouse. La liaison entre l'étang de Thau et le Rhône est également achevée en 1808 . En 1810, un détournement du canal permet à Carcassonne d'y être reliée. Enfin, en 1857, le canal latéral de la Garonne est achevé entre Toulouse et Castets-en-Dorthe. L'ensemble de ces travaux marque le complet achèvement de la liaison entre l'océan Atlantique et la mer Méditerranée dont rêvait Pierre-Paul Riquet. [modifier] Le fonctionnement et la vie du canal Autrefois, utilisé pour le transport de marchandises et de personnes, le canal du Midi est aujourd'hui essentiellement fréquenté par les plaisanciers et les touristes. [modifier] La gestion du canal La gestion du canal est assurée dans un premier temps par les descendants de Riquet. C'est l'aîné Jean-Mathias qui prend le contrôle du fief jusqu'en 1714, puis Victor-Pierre-François jusqu'en 1760, puis Victor-Maurice et enfin Jean-Gabriel. La famille Riquet met très rapidement en place une organisation pyramidale avec un «�directeur général du Canal�» qui régit un ensemble de directeurs responsables d'une zone géographique du canal. Sept zones sont définies d'ouest en est�: Toulouse, Naurouze, Castelnaudary, Trèbes, Le Somail, Béziers et Agde. Chaque directeur est responsable des travaux d'entretien de sa zone�; il est épaulé par un receveur et un contrôleur. Plusieurs centaines d'éclusiers ont la charge des écluses du parcours. Cette organisation facilite le contrôle et engendre des lignées d'employés . À Toulouse, un groupe de trois personnes forme un comité de direction�: le directeur général des travaux, le receveur général qui fixe les taxes et le contrôleur général chargé de la comptabilité. La gestion du canal assure l'apport d'argent afin de payer les divers travaux et le personnel embauché pour le canal. Dans les années 1770, les taxes rapportent un produit annuel de 640�000 livres, consacré pour moitié à l'entretien et aux salaires, et pour moitié aux bénéfices et aux fonds pour des travaux exceptionnels. En 1785, ce bénéfice augmente jusqu'à 950�000 livres, ce qui était une somme très importante pour l'époque . [modifier] L'entretien du canal L'entretien du canal constitue un vrai problème pour les descendants de Riquet. Malgré les nombreuses précautions, le canal s'ensable et s'envase avec les alluvions provenant de l'eau d'alimentation. De plus, il se comble avec les branchages et les feuilles des arbres. Chaque été, une période de chômage permet de nettoyer le canal. Il faut recreuser le lit du canal tous les ans pendant deux mois. Ces travaux coûtent cher et deux mois ne suffisent pas toujours . Un autre problème est l'envahissement du canal par des herbes au niveau des retenues et des épanchoirs. Aucune méthode ne permet d'éradiquer ce fléau. En 1820, le dragage est mis en place pour arracher les herbes et remonter la couche de vase. Enfin, la pluie, le gel et la sécheresse obligent les gestionnaires à avoir un œil sur tout le parcours du canal afin de réparer les fuites et brèches qui pourraient s'ouvrir. Aujourd'hui encore, le canal est soumis aux mêmes contraintes et les gestionnaires doivent assurer les mêmes travaux. Ils sont désormais mécanisés. Environ 350 employés sont mis à disposition du gestionnaire Voies navigables de France par Le ministère de l’Écologie, de l’Énergie, du Développement durable et de l’Aménagement du territoire afin d'assurer l'entretien . [modifier] L'économie autour du canal Dès sa mise en service, le canal est utilisé pour le transport des voyageurs et du courrier. Un service de «�malle-poste�» est mis en place sur des bateaux empruntant le canal. Comme pour les diligences de la malle-poste, les bateaux sont tirés par des chevaux sur les chemins de halage. Ce type de transport est considéré comme moderne pour l'époque, grâce à sa régularité, son confort, sa sécurité et sa rapidité qui constituent une amélioration par rapport à la route. De plus, le trajet peut s'effectuer toute l'année. La durée du voyage est de quatre jours de Toulouse à Sète. Cette durée sera réduite à 32 heures en 1855, ce qui correspond à une vitesse de 11�km/h, grâce au remplacement fréquent des chevaux (tous les 10 kilomètres ) qui tirent les bateaux. En outre, plutôt que de franchir les multiples écluses, les voyageurs sont transférés d'une embarcation à une autre, ce qui permet de gagner du temps et d'économiser l'eau qui s'écoule lors de l'ouverture des écluses. Enfin, les trajets se déroulent également de nuit pour gagner encore du temps. En 1684, le voyage Toulouse-Agde coûte 1 livre et demie. Le tarif est fixé par lieue renseignée par une colonne. Ainsi, un bourgeois paie 3 sols par lieue tandis qu'un valet ou un matelot paie 1 sol et demi par lieue. Des bureaux de paiement se trouvent tout le long du parcours. Chaque bureau indique le tarif et fournit les distances entre chaque bureau . Le canal relance le commerce du blé et du vin en Languedoc, son but principal. Ce trafic commercial a pour effet d'enrichir très rapidement les descendants de Riquet. Le blé, le vin et l'alcool peuvent être exportés du Lauragais vers Toulouse, Bordeaux et Marseille. Le canal a pour effet d'élargir la zone de vente des producteurs du Languedoc. Dans les années 1730-1740, ce commerce est prospère et les structures agricoles s'améliorent fortement. Le canal permet aussi d'importer en Languedoc des produits d'autres régions, comme le savon de Marseille, le riz, l'amidon, du poisson séché ou encore des épices et des teintures. Cependant, il ne sera jamais la grande voie internationale ambitionnée par les rois de France, car son trafic se limitera à des échanges nationaux voire locaux . Le tarif du transport des marchandises dépend de la matière transportée. Ainsi, au XVIIe�siècle, le transport du blé coûte 12 deniers par quintal, et celui de l'avoine 6 deniers par quintal . [modifier] Les embarcations À son ouverture, le canal est emprunté par une majorité de barques destinées au transport de marchandises. Ces bateaux mesurent une vingtaine de mètres de long et sont halés par des chevaux ou des hommes . Le tonnage des navires augmente au cours des siècles, passant de 60�t à l'origine jusqu'à 120�t au début du XIXe�siècle. Des barques propres au canal et appelées «�barque de patron�» ou «�barque du canal�», sillonnent aussi le parcours. En 1778, on en compte jusqu'à 250 . En 1914, le canal compte encore 126 bateaux de patrons, 70 bateaux d'armateurs et de compagnie et 300 chevaux et 75 mulets . Dans les années 1930, les péniches à moteur ont complètement remplacé la traction animale. Elles relancent en partie le trafic marchand sur le canal. Mais la batellerie commerciale et marchande disparaît définitivement vers la fin des années 1980. L'année 1856 est l'année record pour l'activité marchande avec plus de 110 millions de t de marchandises et près de 100�000 passagers transportés. Pendant 250 ans, les chevaux ont tiré de nombreuses embarcations comme de rapides coches d’eau ou de longues barques marchandes. Le cheval peut tracter jusqu'à 120 fois son poids lorsque la charge se trouve sur l'eau. On comprend pourquoi les hommes ont pendant si longtemps utilisé les chevaux comme force motrice. La traction animale était alors un élément stratégique du fonctionnement d'un canal. Les malles-poste ou «�voitures de poste�» qui transportaient les voyageurs étaient des embarcations de quelques dizaines de mètres possédant un simple abri sur le pont. Ces barques ont évolué pour devenir plus rapides, plus luxueuses avec des salons et plus grandes puisque les plus importantes pouvaient atteindre 30�m de long. Les services à l'intérieur de ces bateaux ont aussi évolué avec des premières classes dans des salons privés et des secondes classes dans une salle commune. Durant les grandes heures du canal, certains bateaux ont comporté des salons de première classe où l'on servait à dîner . [modifier] La concurrence du rail Curieusement, le canal ne remplit pas vraiment son office. Le contexte économique et politique, les tensions de la guerre d'Espagne empêchent le développement économique que l'on avait escompté. Après deux cents ans d'exploitation, le canal commence à souffrir de la concurrence du rail puis de la route. Il connaît son apogée au milieu du XIXe�siècle. En 1858, Napoléon III signe un décret confiant le canal pour une durée de 40 ans à la compagnie des chemins de fer du Midi, propriétaire de la ligne de chemin de fer Bordeaux-Narbonne. Cet acte a pour effet d'amplifier la baisse de la circulation des bateaux sur le canal. En effet, la compagnie favorise le chemin de fer en plaçant des taxes plus élevées sur le trafic commercial du canal. Le canal du Midi devient la voie fluviale la plus chère de France. De plus, le chemin de fer devient plus régulier et plus rapide que la voie fluviale, d'autant que le canal du Midi souffre de son tonnage limité . La période avant 1859 correspond au fonctionnement du canal seul tandis que l'après 1859 correspond au début de l'installation des voies ferroviaires dans le sud de la France. La concurrence du rail est bien visible avec la diminution par deux du trafic de marchandises entre 1859 et 1879. Puis, ce trafic continue progressivement à décliner. Quant au chemin de fer, la ligne Bordeaux-Sète compte jusqu'à 200 millions de tonnes-km dès 1860 . La gestion du canal est reprise en 1898 par l'État qui tente des investissements successifs pour maintenir sa compétitivité. L'État supprime les taxes et péages, ce qui a pour effet de relancer le trafic sur le canal pour atteindre 80 millions de t-k en 1909. [modifier] La fin du trafic marchand L'État tente de relancer les travaux de rénovation du canal en promulguant une loi-programme pour mettre le canal aux normes du gabarit Freycinet. En effet, les canaux du Nord de la France qui sont déjà aux normes connaissent un trafic bien supérieur au canal du Midi. Mais la loi reste inappliquée en raison du manque de crédits. À la sortie de la Première Guerre mondiale, le trafic est complètement désorganisé. En 1920, le trafic de marchandises reprend rapidement grâce à l'arrivée des péniches à moteur. La compagnie HPLM (Le Havre-Paris-Lyon-Marseille) fait naviguer une trentaine de bateaux sur le canal du Midi. La Seconde Guerre mondiale voit un ralentissement du trafic en raison de la pénurie de pétrole, mais sa relance est rapide après le conflit et le trafic arrive à se maintenir à 110 millions de t-k. Le canal souffre cependant de sa taille trop petite pour les péniches modernes à fort tonnage. Le rail le concurrence de plus en plus et le transport routier devient aussi un second concurrent. La voie fluviale du Midi devient le troisième réseau de transport . Le trafic de marchandises cesse dans les années 1970. En 1980, il ne reste plus que deux bateaux assurant un trafic régulier entre Toulouse et Sète. En 1991, l'exploitation du canal est confiée à l'administration des voies navigables de France, qui reste aujourd'hui son gestionnaire. [modifier] Le canal au XXIe�siècle À partir de la fin du XXe�siècle, le canal offre de nombreuses activités. Il joue tout d'abord encore son office de canal en permettant le transit de bateaux entre l'océan Atlantique et la mer Méditerranée. [modifier] Un canal pour le tourisme et les loisirs Le canal du Midi est essentiellement utilisé par le tourisme, les loisirs et le logement . Il attire ainsi de plus en plus un tourisme fluvial, navigant sur des bateaux de location, des bateaux-restaurants ou des bateaux-promenades. Ce tourisme s'est développé à partir des années 1960 sous l'impulsion de Britanniques puis a explosé dans les années 1980. Plus fréquenté que la Seine, il assure à lui seul un cinquième du tourisme fluvial français, et 80�% des passagers sont étrangers, essentiellement des Allemands, des Suisses et des Britanniques. On compte environ 10�000 passages de bateaux par an à l'écluse de Fonséranes , le pic de fréquentation se situant à l'écluse d'Argens avec 11�000 bateaux transportant en moyenne cinq passagers. Le canal permet d'employer directement environ 1�900 personnes. Les retombées économiques annuelles dues à l'activité du canal sont d'environ 122 millions d'euros . Sa navigation est ouverte du troisième samedi de mars à la première semaine de novembre. Hors de la période de navigation, la navigation est autorisée aux particuliers qui en ont fait la demande. La période d'hiver est appelée «�période de chômage�» et permet de réaliser tous les travaux d'entretien . Le canal du Midi permet aussi de pratiquer d'autres sports, essentiellement dans les zones urbaines, comme l'aviron, le cyclotourisme, le patin à roulettes ou la randonnée pédestre sur les berges. Un tronçon goudronné de 50�km entre Toulouse et Avignonet-Lauragais et un autre de 12�km entre Béziers et Portiragnes se prêtent particulièrement au cyclisme et au patin à roulettes. De plus, de nombreuses péniches ont été converties en logements familiaux, salles de spectacles, lieux d'expositions ou salles de restaurant. [modifier] Un canal pour l'eau Durant la saison sèche, le canal sert de réservoir pour l'agriculture. Près de 700 vannes d'irrigation sont installées le long du canal. C'est l'un des rôles fondamentaux du canal et l'une des raisons de son maintien par l'État depuis la fin du commerce marchand. Le canal peut irriguer jusqu'à 40�000 hectares de terres agricoles . La rigole de la Plaine achemine l'eau du Sor qui est captée par la prise de Pont Crouzet pour l'irrigation avant de se déverser dans le Canal du Midi. De plus, des prélèvements individuels sont réalisés au fil de l'eau sur le secteur compris entre Revel et le seuil de Naurouze . En 1980, le lac de la Ganguise est construit près de Castelnaudary permettant d'avoir une réserve d'eau de 22 millions de m. En 2005, le barrage est surélevé afin d'atteindre la capacité de 44 millions de m . Près de l'ancien bassin de Naurouze, la station de pompage de Naurouze permet de réguler l'eau du canal du Midi et l'eau du lac. Une conduite souterraine, la galerie de Mandore, provenant de la Naurouze conduit l'eau supplémentaire de la rigole de la Plaine jusqu'au lac de la Ganguise. Et inversement, en période sèche, le lac de la Ganguise peut approvisionner le canal du Midi si l'apport d'eau de la rigole de la plaine n'est pas suffisant. Le canal assure aussi l'alimentation en eau potable grâce aux usines de traitement des eaux de Picotalen (Picotalen I et Picotalen II) depuis 1973. Elles font partie des installations réalisées par l'Institution Interdépartemental pour l'Aménagement Hydraulique de la Montagne Noire (IIAHMN) depuis sa création en 1948 pour répondre aux besoins en eau du Lauragais. L'usine fournit de l'eau provenant de la rigole des Cammazes à près de 185 communes . [modifier] Un canal comme patrimoine Alors que le canal était autrefois vu comme un outil de production, d'échange et de commerce, il est considéré comme un patrimoine architectural et technique . Il n'est cependant pas déclassé et reste ouvert à la navigation. Le 7 décembre 1996, le canal et une zone tampon de 2�000�km² sont inscrits sur la liste du Patrimoine mondial de l'UNESCO. La même année, il est classé au titre de la loi française sur les grands sites. Ce classement est étendu aux rigoles de la plaine et de la montagne en 1996 et 2001. Il provoque très rapidement une augmentation de sa fréquentation touristique. Cependant, son entretien n'est pas réalisé complètement car de nombreux acteurs sont impliqués�: trois régions, six départements et les collectivités locales. Ces dernières ne veulent pas supporter le coût des travaux de restauration et n'osent pas toujours lancer des programmes de valorisation. Les platanes sont notamment une source de problèmes car leurs racines détruisent les berges et les pistes cyclables goudronnées, et leurs feuilles mortes envahissent le canal . Le canal est un patrimoine lourd à entretenir et à valoriser, car l'organisme gestionnaire des canaux français, Voies navigables de France (VNF), est spécialisé dans la gestion et l'entretien des canaux français dans le cadre d'un marché économique et commercial, et non dans celui du marché touristique dans lequel se situe le canal du Midi. De plus, les coûts de maintenance sont plus élevés que sur un réseau traditionnel du fait de la vétusté du canal. Aussi, l'exploitation du canal génère de faibles taux de bénéfices. VNF doit donc essayer de mettre en place des partenariats locaux pour valoriser et entretenir le canal , son budget ne lui permettant pas d'assurer seul l'entretien et la surveillance des 360�km de canaux. De plus, le classement au titre du patrimoine de l'UNESCO engendre un niveau de surveillance supplémentaire de la part de l'État qui doit s'assurer que toute modification des abords du canal et de ses ouvrages est compatible avec les enjeux de l'UNESCO. Or, un rapport de l'inspection générale de l'Architecture et du Patrimoine en 2003 a montré que le canal était en très mauvais état, que de nombreux travaux et infrastructures dévalorisent ses abords et enfin qu'il souffre d'une pression immobilière importante. En témoignent des constructions anarchiques, des aménagements mal pensés qui dénaturent le site, ou la construction de marinas modernes sur les ports du canal. Cependant, pour respecter l'uniformité d'aménagement du canal et soutenir un effort d'amélioration, le canal du Midi reste à la gestion de VNF sous la tutelle de l'État, qui souhaite créer une mission de suivi comme pour la Loire et le Mont-Saint-Michel , . [modifier] Les ouvrages d’art Le canal comporte 350 ouvrages dont 63 écluses, 126 ponts, 55 aqueducs, 7 ponts-canaux, 6 barrages et 1 tunnel. [modifier] L'alimentation en eau du canal Pour alimenter le canal en eau pendant un an, il faut 90 millions de m . Pour cela, Riquet a dû mettre en place l'un des systèmes d'alimentation en eau d'un canal des plus complexes. En effet, son idée est de capter les eaux de la Montagne Noire, située à plusieurs dizaines de kilomètres et de les amener au seuil de Naurouze, point le plus haut du futur canal, et ceci par l'intermédiaire de rigoles. Ces rigoles, appelées «�rigole de la montagne�» et «�rigole de la plaine�» connectent les 3 réservoirs supérieurs (Lampy, Cammazes et Saint-Ferréol) au seuil de Naurouze. La rigole de la montagne mesure 24,269�km de long et possède 22 ouvrages d'art entre la prise d'Alzeau et le saut des Cammazes. Tandis que la rigole de le plaine mesure 38,121�km de long avec 21,45�m de dénivelé et comprend 68 ouvrages d'art, entre le Pont Crouzet et le seuil de Naurouze . Au début, deux réservoirs d'ampleur alimentent le point haut du canal au seuil de Naurouze�: le lac de Saint-Ferréol possède une contenance de 6,3 millions de m et a été construit entre 1667 et 1672 . L'autre réservoir, beaucoup plus petit, appelé «�Lampy-Vieux�» est rapidement remplacé par celui du «�Lampy-Neuf�» , d'une contenance de 1,672 million de m, construit au siècle suivant entre 1777 et 1782 . Le lac de Saint-Ferréol fût et reste la réserve majeure du canal avec une surface de 67�ha. Il reçoit les eaux de la montagne Noire via la rigole de la montagne qui est elle-même alimentée par le bassin du Lampy. Les eaux du lac sont retenues par un barrage de 786�m de long et 149�m de large, constitué de trois murs parallèles. La rigole de ceinture entoure le bassin et permet d'évacuer le surplus d'eau. Un musée est situé près des chutes et permet de découvrir l'histoire de la construction du lac . À l'origine, l'ingénieur avait prévu et construit un troisième réservoir, celui de Naurouze. Mais ce dernier est abandonné dès 1680 à cause de son ensablement important . Pierre-Paul Riquet avait rêvé autour de ce bassin la construction d'une ville nouvelle qui ne verra jamais le jour. Un canal de dérivation sera rapidement creusé pour éviter le bassin de Naurouze, par le sud. D'autres réservoirs ont aussi été construits au niveau de Carcassonne afin d'alimenter la partie basse du canal vers la Méditerranée. Ainsi, les eaux du Fresquel, de la Cesse et de l'Orbiel viennent grossir celles du canal. D'autre part, les eaux de l'Orb à Béziers apportent un débit supplémentaire pour la partie est du canal. En 1957, le barrage des Cammazes d'une capacité de 20 millions de m est mis en eau sur le Sor, complétant et finalisant le réseau d'alimentation. Cet ouvrage permet d'alimenter en eau potable plus de 200 communes de la région. Sur les 20 millions de m, quatre sont réservés à l'alimentation du canal du Midi . [modifier] Les écluses Les premières écluses construites dans la plaine toulousaine par Pierre-Paul Riquet sont expérimentales et ne le satisfont pas. Elles sont constituées d'un sas rectangulaire avec des pilotis de bois servant de fondations aux murs latéraux. Cette forme ne permet pas de retenir correctement les matériaux latéraux lorsque l'écluse est vide. Elle s'effondre donc sur elle-même. Il redéfinit la forme de ses écluses de façon arrondie, ainsi les bajoyers , plus épais, sont plus résistants à la poussée latérale de la terre. Les dimensions des écluses sont alors assez importantes pour l'époque. Du fait de ces formes arrondies, l'architecture des écluses du canal du Midi est dite de style baroque . Les écluses sont construites en pierres de taille scellées à la chaux. Elles sont fermées par deux portes à double vantaux . Les portes, à l'origine en bois avec le moins de parties métalliques possibles, sont soumises à d'importantes contraintes d'humidité et de pression. Elles possèdent une «�vantelle�» commandée par une crémaillère qui permet d'évacuer l'eau du sas. La taille nominale des écluses construites par Pierre-Paul Riquet est de 29,2�m de longueur, 5,8�m de largeur au niveau des portes, 11�m au centre de l'écluse et en moyenne 2,5�m de hauteur. Au XXe�siècle, de nombreuses écluses ont été modifiées et ne possèdent donc plus les caractéristiques initiales. Certaines écluses du canal sont des bijoux d'architecture. Ainsi, l'écluse ronde d'Agde possède trois portes�: deux des portes permettent d'accéder à chaque côté du canal et la troisième donne accès au fleuve Hérault qui va à la Méditerranée. Ce système permet d'avoir un triple accès tout en protégeant le canal des crues du fleuve. De même, le canal possède plusieurs écluses multiples, c'est-à-dire, possédant plusieurs sas accolés les uns aux autres. Ce système permet d'économiser des portes et des fondations aux endroits où la pente est la plus forte. La plus connue de ces écluses est celle de Fonsérannes, qui possède huit sas . Aujourd'hui, la plupart des écluses sont électrifiées, ce système remplaçant l'ouverture manuelle des vantelles et des portes des écluses. [modifier] Les ports Plusieurs ports ont été aménagés à intervalles réguliers le long du parcours du canal afin de pouvoir charger et décharger les marchandises mais aussi pour assurer les haltes des voyageurs. Toulouse possède deux ports�: le port de l'embouchure est situé à la jonction entre le canal du Midi, le canal de Brienne et le canal latéral de la Garonne tandis que le port Saint-Sauveur est situé en centre ville près de la halle aux Grains. Deux autres ports existaient à Toulouse mais ont été détruits pour l'aménagement urbanistique. Ainsi, le port des Minimes et le port Saint-Étienne ont été remplacés par des voies sur berges. Castelnaudary possède un port de 7 hectares appelé «�Grand Bassin�» construit entre 1666 et 1671 . Il servait de halte de mi-parcours entre Toulouse et Sète. L'île Cybelle située au milieu du bassin servait à protéger les péniches du vent marin. Carcassonne, aujourd'hui, une étape touristique importante du canal, possède un port construit en 1810 lorsque la ville a été rattachée au canal. Le port de Trèbes est un grand port qui dispose de nombreux amarrages pour les bateaux. On peut également citer le port de Homps qui était l'un des plus importants du canal et Le Somail qui était un lieu d'accueil et de repos très fréquenté. Enfin, juste avant son arrivée dans la mer Méditerranée, le canal possède deux ports�: celui d'Agde au bord duquel se dresse encore son ancien hôtel de l'«�Administration du Canal�» et le port des Onglous à Marseillan qui est le dernier port avant Sète et son canal royal qui donne accès à la mer. Des ports plus récents ont été construits comme celui de Ramonville-Saint-Agne, dit Port-Sud, qui regroupe de nombreuses péniches ainsi qu'un ensemble résidentiel donnant directement sur le port, ou le Port-Lauragais situé près d'Avignonet-Lauragais sur une aire d'autoroute de l'A61. [modifier] Les ponts-canaux Plusieurs pont-canaux ont été construits sur le parcours du canal du Midi. Ils permettent de traverser des rivières qui risqueraient de perturber le débit d'eau du canal. En effet, ces rivières se jetant dans le canal provoquent un trop-plein d'eau lors des crues et le comblement du canal par l'apport d'alluvions. Quelques ponts-canaux datent de l'époque de Pierre-Paul Riquet, mais la plupart ont été construits après la finalisation du canal lors notamment des perfectionnements préconisés par Vauban. Voici les ponts-canaux du canal dans le sens Toulouse-Agde�: [modifier] Les autres ouvrages Pierre-Paul Riquet a construit d'autres ouvrages sur le canal du Midi. Parmi les ouvrages d'art construits le long du canal, certains sortent du lot�: [modifier] La faune et la flore Le canal est un long ruban d'eau qui s'étire au milieu du paysage et attire de nombreuses espèces animales. Plusieurs espèces de poissons comme les brèmes s'y reproduisent mais aussi des espèces comme les carnassiers qui viennent des rivières alimentant le canal. Des mollusques comme des anodontes, sorte de moules d'eau douce, ou des corbicules, sortes de coques d'eau douce, sont aussi présents dans les eaux du canal. Des ragondins et des rats musqués aiment également creuser des terriers dans les berges. Enfin, de nombreuses espèces animales viennent boire l'eau du canal. C'est aussi un lieu très végétalisé. À l'origine, Pierre-Paul Riquet plante des arbres pour stabiliser les berges du canal, surtout là où il est en surplomb des terrains avoisinants. Le saule est très utilisé pour sa croissance rapide. L'ingénieur plante aussi du côté du canal des iris pour réduire l'éboulement de ses berges. Au XVIIIe�siècle, les arbres plantés le long du canal deviennent une source de revenu. Ainsi, des mûriers sont plantés pour l'élevage de ver à soie . Puis, avec la fin de la culture de la soie en 1772, les mûriers sont remplacés par le peuplier d'Italie plus productif en bois. Les ouvrages et les maisons d'éclusiers sont agrémentés d'arbres fruitiers. À la Révolution, les plantations autour du canal représentent environ 60�000 arbres alors qu'il n'y en avait que 45�000 à l'origine . C'est sous l'Empire qu'on commencera à planter des platanes, aujourd'hui la variété dominante le long du canal, pour remplacer les arbres coupés. [modifier] Le canal du Midi comme modèle Le canal du Midi s'inscrit dans les grandes réalisations de la fin du XVIIe�siècle, le siècle des Lumières. Il s'inscrit aussi dans la pensée de Descartes qui pensait que la Nature ne pouvait pas être contrecarrée mais qu'il fallait l'utiliser, se l'approprier au sein de son système. C'est le «�monde-machine�» pour Descartes. Riquet a ainsi compris le système hydraulique de la Montagne Noire et a su le contrôler pour servir le canal du Midi . Le roi Louis XIV qui en est le commanditaire laisse ainsi une marque de sa volonté de grandeur. Le canal est aussi magnifié par l'Encyclopédie ou Dictionnaire raisonné des sciences, des arts et des métiers de Diderot et de D'Alembert en 1765, qui en relève l'utilité et la grandeur. Il le compare aux constructions romaines. Un autre encyclopédiste, Joseph Jérôme Lefrançois de Lalande, loue la réalisation architecturale et hydraulique dans son œuvre Des canaux de navigation et spécialement du Canal de Languedoc en 1778. De même, Bernard Forest de Bélidor félicite le concepteur dans Architecture hydraulique. Le canal devient un exemple en Europe car il reste pendant tout le siècle des Lumières le seul canal de cette taille en Europe . Enfin, l'américain Thomas Jefferson, homme politique, architecte et futur président des États-Unis, vient étudier le canal du Midi en 1789. Alors, ambassadeur des États-Unis en France, il envisage en effet, la réalisation d'un ouvrage similaire pour relier le fleuve Potomac au lac Érié.","Le canal du Midi ou canal des Deux-Mers est un canal français qui relie la Garonne à la mer Méditerranée. Il fournit, avec le canal latéral à la Garonne, une voie navigable de l'Atlantique à la mer Méditerranée. Il a été prolongé par le canal du Rhône à Sète. D'abord nommé canal royal en Languedoc, les révolutionnaires le rebaptisent en canal du Midi en 1789. Il fut considéré par ses contemporains comme le plus grand chantier du XVIIe�siècle. Au sens strict, le canal du Midi désigne la partie initialement réalisée, de Toulouse à la Méditerranée, du projet de canal des Deux Mers, ensemble des voies navigables permettant de joindre la Méditerranée et l'Atlantique�: le canal du Midi et la Garonne, plus ou moins navigable entre Toulouse et Bordeaux, puis le canal latéral à la Garonne, construit par la suite, et l'estuaire de la Gironde après Bordeaux. C'est le commerce du blé qui motiva sa construction. Construit de 1666 à 1681, sous le règne de Louis XIV et sous la supervision de Pierre-Paul Riquet, le canal du Midi est l'un des plus anciens canaux d'Europe encore en fonctionnement (le prototype même étant le canal de Briare). La mise en œuvre de cet ouvrage est étroitement liée à la question de la navigation fluviale aux temps modernes. Le défi, relevé par Pierre-Paul Riquet, était d'acheminer l'eau de la Montagne Noire jusqu'au seuil de Naurouze, le point le plus élevé du parcours. Depuis 1996, il est classé dans la liste du patrimoine de l'humanité par l'UNESCO." fr,9061ef2c013eeaa185aa828a62068f9b,"[modifier] Histoire [modifier] L’ère pré-coloniale (jusqu'à 1524) L'histoire précolombienne des États-Unis est une période encore mal connue. Si les fouilles archéologiques donnent de précieux renseignements aux chercheurs, l'absence presque totale de sources écrites complexifie grandement leur travail. À ce jour, les historiens ne sont pas en mesure de dater avec précision l'arrivée des premiers hommes dans le nord-est des États-Unis, et, a fortiori, sur le territoire de l'actuelle New York . Les scientifiques estiment que ce premier peuplement pourrait remonter à environ 10�500 avant Jésus Christ . Avant l'arrivée des Européens, le territoire de l'actuelle New York était peuplé par des Amérindiens Lenapes qui appartenaient au groupe linguistique des Algonquins . Différents sous-groupes occupaient cet espace. Les Manates vivaient sur l'île de Manhattan, les Canarsies, à l'est de Brooklyn, les Matinecocks et les Rockaways, dans le Queens. Cette ancienne présence amérindienne se manifeste encore aujourd'hui dans la toponymie de New York. Par exemple, le nom ""Manate"" se retrouve aujourd'hui dans ""Manhattan"", Canarsie est un quartier de Brooklyn, proche de l'aéroport international John Fitzgerald Kennedy. On retrouve également des références à ces peuples dans des noms d'entreprises, comme l'Hôtel Algonquins, situé dans le centre de Manhattan . [modifier] La Nouvelle-Angoulême (1524-1610) En 1524, le navigateur italien Giovanni da Verrazano, missionné par le roi de France François Ier, fut le premier Européen de la Renaissance à explorer le territoire de l'actuelle New York , qu'il baptisa Nouvelle-Angoulême, en l'honneur de son mécène. Voici comment il rendit compte de sa découverte au souverain français�: —�Extrait du Manuscrit Cèllere conservé à la bibliothèque John Pierpont Morgan de New York Aujourd'hui, le nom du pont Verrazano-Narrows (en anglais Verrazano-Narrows Bridge), qui relie Brooklyn et Staten Island, rend hommage à cet aventurier. [modifier] La Nouvelle-Amsterdam et la Nouvelle-Néerlande (1609-1664) En 1609, la Compagnie des Indes orientales engagea l'explorateur anglais Henry Hudson afin qu'il tentât de découvrir une nouvelle route maritime vers les Indes. Hudson explora la côte est des États-Unis dans l'espoir de trouver un passage vers l'Orient. Il entra notamment dans la baie de New York et remonta le fleuve qui porte aujourd'hui son nom jusqu'à Albany, avant de se rendre compte qu'il ne pourrait pas atteindre les Indes par ce chemin. Si Hudson ne parvint pas à découvrir un passage vers les Indes, il contribua néanmoins à intéresser les Néerlandais à la région par le journal de bord et les nombreuses descriptions qu'il rapporta. L’installation de colons européens débute en 1624 avec l'établissement de quelques familles en quatre points prédéterminés par la Compagnie néerlandaise des Indes occidentales de la colonie de la Nouvelle-Néerlande. La compagnie avait surtout l'intention de profiter de la traite des fourrures et l'implantation des colons visait à rendre les prétentions néerlandaises au territoire effective. Les colons avaient ainsi été assignés à l'île de Nuten Eyland (Governors Island) alors que les agents de la compagnie entreprenaient de construire le Fort Amsterdam sur la pointe sud de Manhattan. Lorsqu'il fut jugé impraticable de soutenir quatre établissements avec une poignée de colons, ceux-ci furent rapatriés entre 1625 et 1626 au pourtour du nouveau fortin de bois et ainsi la «�Nouvelle-Amsterdam�» (Nieuw-Amsterdam) venait à naître . L'année 1626 marque aussi le rachat de l'île de Manhattan aux Amérindiens par le nouveau directeur de la colonie Pierre Minuit, plus précisément au clan lenape des Manhattes (ou Manates) du groupe Wappinger, pour l'équivalent de 60�florins néerlandais en verroterie et autres colifichets (soit environs 700�€ de valeur marchande actuelle — et non pas 24�$ ). Mais sachant que ces peuples n'avaient pas la notion de propriété foncière permanente, on peut s'interroger sur la portée du geste, ou son contexte. Le 11 mai 1647, Pieter Stuyvesant fut nommé directeur-général de la colonie pour remplacer Willem Kieft, dont l'administration s'était attiré les foudres des colons depuis que les relations avec les autochtones avaient dégénéré en de violents affrontements durant les années 1640. Stuyvesant prôna une orthodoxie religieuse pour rétablir l'ordre dans sa colonie, en imposant des restrictions sur les mouvements et sur la consommation d'alcool, mais dans un climat très tendu, il n'obtint que la haine des habitants de sa colonie, alors que les Anglais devenaient de plus en plus pressants. En mars 1664, le roi Charles II d'Angleterre offrit virtuellement la totalité de la Nouvelle-Néerlande à son frère, le Duc d'York. Les Anglais conquirent ainsi la colonie au cours de la même année, et un nouveau chapitre de l'histoire de la ville débuta, suite à l'échec des Néerlandais à retenir la colonie. [modifier] Le New York anglais (1664-1776) La Nouvelle-Amsterdam fut rebaptisée New York en l'honneur de Jacques II d'Angleterre, Duc d'York qui avait acquis le territoire de son frère . Le colonel Richard Nicolls devint ainsi le premier gouverneur britannique de la ville de New York. Cependant, une nouvelle guerre contre les Néerlandais fut déclenchée en 1672. Les Anglais furent contraints de céder leur colonie nouvellement acquise aux Provinces-Unies lorsqu'une flotte hollando-zélandaise se présenta devant la colonie en 1673. Ceux-ci la rebaptisèrent Nieuw Orange en 1673, avant de devoir céder de nouveau la Nouvelle-Néerlande au Traité de Westminster concluant ainsi la Troisième Guerre anglo-néerlandaise . En 1754, l'Université Columbia fut fondée dans le quartier de Lower Manhattan sous le nom de King's College grâce à une charte accordée par le roi George II . La présence des troupes britanniques dans la ville irrita progressivement les New-Yorkais, dont la colère fut amplifiée par deux lois commerciales votées par le parlement britannique: le Sugar Act en 1764 puis le Stamp Act en 1765. Pour contrer ces mesures discriminatoires pour les treize colonies du continent, le Stamp Act Congress fut tenu à New York le 7 octobre 1765 , et les Fils de la Liberté commencèrent à se manifester. La révocation du Stamp Act apaisa provisoirement les relations en 1766, mais les Townshend Acts de 1767 donna lieu à des affrontements entre les civils et les soldats. Les incidents de la Boston Tea Party en décembre 1773 inspirèrent New York qui connut sa propre Tea Party le 22 avril 1774 . Les tensions s'apaisèrent provisoirement pendant quelques années, mais la menace de George Washington de couper les liens entre New York et les autres colonies en cas de domination britannique conduisit la ville dans la guerre d'indépendance, au même titre que le reste des futurs États-Unis. [modifier] New York au cœur de la guerre d'indépendance (1776-1783) New York représentait un enjeu majeur dans la guerre d'indépendance étant donné son importance pour le royaume britannique . George Washington apporta ainsi son soutien à la ville dès 1776, notamment en y apportant la déclaration d'indépendance pour encourager ses hommes. Cependant, les troupes américaines, trop peu nombreuses face à celles de l'armée britannique dirigée par William Howe furent progressivement repoussées entre août et octobre, ce qui poussa Washington à se retirer le 16 octobre . New York tomba ainsi aux mains des Britanniques, et ce durant la totalité du conflit, c'est-à-dire de 1776 à 1783. En effet, ce n'est que lors de la signature du traité de Paris, mettant fin au conflit le 3 septembre 1783 que l'indépendance de la ville fut acquise, en même temps que celle du pays. Washington retourna ainsi victorieux à New York le 4 décembre . Ce même George Washington fut investi Président des États-Unis au Federal Hall en 1789, alors que New York était la capitale du pays . [modifier] L'émergence de la ville (1783-1919) En dépit de la perte de son rôle de capitale fédérale, et de capitale de l'État de New York , la ville de New York connut une croissance exponentielle entre 1790 et 1820, en voyant sa population passer de 33�000 à 123�706 habitants . Elle devint ainsi la plus grande ville du pays. La ville fut également dynamisée par l'arrivée d'immigrés au début du XIXe�siècle, ainsi que par l'application du Commissioners' Plan de 1811 qui définisait un système routier traversant la totalité de l'île de Manhattan. L'essor du New York Stock Exchange puis l'ouverture du canal Érié en 1819, sous le mandat de DeWitt Clinton affirma la domination du port de New York, et fit de la ville la première place commerciale des États-Unis. Le contexte favorable amena l'aristocratie et les riches marchands de la ville à exiger la construction d'un grand espace vert; c'est dans ce contexte que les travaux de construction de Central Park débutèrent en 1857. Seule la Guerre de Sécession qui eut lieu entre 1861 et 1865 vint émailler la prospérité de la ville. Les habitants de la ville, pour la plupart des commerçants, ne désiraient pas se lancer dans le conflit, étant donné qu'ils entretenaient des relations commerciales avec les États confédérés d'Amérique . Mais lorsque le président Abraham Lincoln instaura la première conscription pendant l'été 1863, les New-Yorkais réagirent dans la violence, durant les Draft Riots qui restèrent l'un des épisodes les plus violents dans l'histoire du pays, avec 105 civils tués . L'essor de la ville reprit immédiatement après la fin de la guerre civile, en dépit de la mainmise du Tammany Hall sur les institutions politique de la ville. Le domaine des arts connut un véritable développement à la fin du XIXe siècle, avec la création du Metropolitan Museum of Art, du Carnegie Hall, ou encore du New York Botanical Garden. L'inauguration de la Statue de la Liberté en 1886 fit de New York un symbole de la liberté pour les millions d'immigrés en provenance d'Europe; en effet, sur 23 millions d'Européens arrivés aux États-Unis entre 1880 et 1919, 17 millions environ ont débarqué à New York, et la plupart y sont restés. . [modifier] L'apparition d'une ville mondiale (1919-2001) Le XXe siècle marqua véritablement l'ascension de New York vers le rôle de ville mondiale, en ce sens que la ville devient un centre culturel, décisionnel et financier de premier plan. L'extraordinaire aventure architecturale débutée à la fin du XIXe siècle a posé la première pierre du développement de l'architecture moderne, avec notamment le début de l'ère des gratte-ciel, qui fleurissent aujourd'hui littéralement dans toutes les grandes villes américaines. Dans le domaine politique et économique, la domination de New York s'est manifestée avec la Bourse et l'essor de Wall Street, ainsi qu'avec les grandes entreprises financières basées dans la ville. L'obtention du siège de l'ONU en 1949 a également joué un rôle déterminant dans le développement de Big Apple. [modifier] Une ville qui incarne les vicissitudes du monde contemporain (depuis 2001) L'histoire contemporaine de la ville a été marquée par les attentats du 11 septembre 2001. La destruction des tours jumelles du World Trade Center, ainsi que de nombreux bâtiments environnants, reste un épisode traumatisant pour les habitants de la ville. À partir de 2007, la crise économique ne peut laisser la capitale mondiale de la finance indemne. Deux événements survenant au troisième trimestre 2008 symbolisent à eux seuls l'impact de la tempête financière sur la ville�: la faillite de Lehman Brothers et le scandale Madoff. [modifier] Symboles et surnoms Le drapeau de New York porte les mêmes couleurs (sur des barres aux dimensions égales) que le drapeau des Provinces-Unies tel qu'il était utilisé en 1625, l'année où Manhattan fut colonisée. En son centre est reproduit, en bleu, le sceau de la ville. Sur ce dernier figurent plusieurs éléments symboliques: l'aigle représente l'État de New York. L'Amérindien évoque les premiers habitants de la région, tandis que le marin évoque les colons�: leur évocation conjointe confère l'idée d'une union entre les deux peuples. Le castor fait référence à la Compagnie néerlandaise des Indes occidentales. Le baril et la fleur font référence aux premiers temps de l'industrie new-yorkaise. Le moulin à vent est un rappel de l'histoire néerlandaise de New York. Quant à Eboracum, c'était le nom de la ville de York à l'époque romaine . En reportage à la Nouvelle-Orléans, John J. Fitz Gerald entendit les valets d'écurie appeler les champs de course de New York, «�The Big Apple�» (dans le sens the big apple = the biggest bet = le plus grand pari ). Le terme lui plut et il donna comme titre à sa chronique Around the Big Apple. Dix ans plus tard, de nombreux musiciens de jazz commencèrent à utiliser le terme de Big Apple pour désigner New York, et plus particulièrement le quartier de Harlem (à Manhattan), considéré comme la capitale mondiale du jazz. Ils disaient qu'il y avait beaucoup de pommes sur les arbres du succès, mais que, quand vous sélectionnez New York City, vous sélectionniez LA grosse pomme. En 1971, cette expression prit toute son ampleur grâce à Charles Gillett (Président du NY Convention and Visitors Bureau) qui lança une campagne publicitaire sur le thème de la Big Apple. Celle-ci fut relayée par l'agence BBH London qui lança cette expression en Angleterre. Depuis, cette expression est devenue courante. 35% des Anglais affirment même qu'elle est typiquement anglaise et non d'origine américaine. [modifier] Géographie La ville de New York est située sur la côte est des États-Unis d'Amérique, à l’embouchure du fleuve Hudson sur l’océan Atlantique, à mi-distance entre Washington, D.C. et Boston . Cette situation privilégiée est renforcée par la présence de l'affluent du Mohawk�: New York est reliée aux Grands Lacs et aux Grandes Plaines. Elle comprend l’île de Manhattan, Staten Island, la partie ouest de l’île de Long Island, un quartier construit sur le continent (Bronx), et plusieurs autres petites îles, situées dans les bras de mer et dans la baie (Upper Bay et Lower Bay)�: Roosevelt Island, Riker's Island (une prison), Prall's Island (réserve ornithologique), Liberty Island (statue de la Liberté), Isle of Meadow (réserve naturelle), Governors Island, Ellis Island, City Island, Ward's Island. Le territoire a été considérablement aménagé par les hommes, avec des extensions comme Battery Park City dans les années 1960 et 1970 ou des modifications profondes de la topographie, particulièrement à Manhattan . La superficie totale de la ville de New York est de 1�214 km², dont 785�km² de terres émergées et 429�km² d’eau. L'altitude maximale est de 124,9�m au-dessus du niveau de la mer, sur Todt Hill à Staten Island . La ville est située à une latitude de 40,714' et à une longitude de -74,006' [modifier] Climat La ville de New York est soumise à un schéma climatique typique de la zone nord-est de la côte atlantique, similaire à celui qui régit la côte nord-est de l'Asie. L'influence de grandes masses d'air combiné à la présence toute proche de l'océan concourent à accentuer les contrastes climatiques. On peut aussi noter que, bien que New York se trouve à une latitude de zone tempérée, ces conditions climatiques peuvent provoquer des ouragans, vagues de chaleur, tempêtes de neige ou violents orages, et d'un jour à l'autre, changer de temps de façon spectaculaire. Au cours d'une année normale, la courbe de température connaît d'importantes variations, pouvant aller de --25,5�°C en hiver à 41�°C en été, soit une amplitude de 65,5�°C. Le rythme des saisons à New York se définit de la manière suivante�: [modifier] Découpage territorial La ville de New York est constituée de cinq districts (en anglais boroughs), qui coïncident chacun avec un comté de l'État de New York (county), mais ces derniers ne fonctionnent pas comme les autres comtés de l'État. En effet, ils ont des pouvoirs trés limités et sont en lieu et place des comtés, soumis directement à l'autorité municipale. [modifier] Géologie Le passé géologique de la région a permis la formation de l'archipel à la pointe de la baie, une des principales échancrures de la côte est des États-Unis. Les voies navigables larges et profondes et la longueur considérable du littoral ont facilité l'accès et le mouillage des navires. La situation de la ville, à l'embouchure de l'Hudson River, sa baie protégée, où débouchent plusieurs autres voies navigables, ont favorisé la croissance de New York et ont contribué à en faire l'un des principaux ports des États-Unis. Aujourd'hui, des cinq boroughs de New York, seul le Bronx est rattaché au continent. Il y a 17�000 ans, lors de la glaciation, le site de New York était recouvert par un glacier de 300�mètres d'épaisseur et le rivage en retrait de 160�km. La limite sud du glacier est signalée par une série de collines�: la moraine frontale. De -17�000 à -13�000 ans. À la fonte des glaciers, la moraine frontale joua le rôle de digue et les vallées creusées par la glaciation (Hudson Est et Harlem River) se remplirent d'eau. Par la suite, la rupture du goulet de la moraine frontale ouvrit les lacs à la mer. De -13�000 à nos jours. La mer atteignit son niveau actuel, il y a 6�000 à 4�000 ans et donna au rivage l'aspect que nous lui connaissons. Remarque�: Dans Isham Park, un petit parc au nord de Manhattan, se trouvent des affleurements de marbre formé à la période cambrienne, c'est-à-dire vieux de 450 millions d'années , . [modifier] Faune et flore Malgré son univers de béton et de gratte-ciel, New York est le refuge d'une faune et d'une flore qui, au fil des décennies, se sont progressivement adaptées à cet environnement artificiel. Il n'est donc pas étonnant de voir que ce ""milieu"" atypique a attiré d'abord des espèces hautement adaptables, notamment celles introduites par l'homme - comme les moineaux, les étourneaux ou les pigeons -, souvent originaire d'Europe. Sans concurrence directe, elles s'y sont multipliées, créant parfois de nouveaux problèmes à l'homme lui-même. Exemple d'espèces présentes�: l'étourneau sansonnet, le surmulot, le cornouiller, le pigeon biset et le faucon pèlerin (qui régule les populations de pigeons, d'étourneaux et de moineaux). [modifier] Le fleuve Hudson Situé au point de rencontre des eaux douces de l'Hudson et salées de la baie de New York, le port, bien qu'il soit devenu l'un des plus actifs du monde, demeure peuplé de nombreuses espèces. La faune aquatique locale y côtoie une faune marine saisonnière; certains poissons migrateurs (bars, esturgeons) vont frayer plus en amont sur l'Hudson. Paradoxalement, beaucoup d'espèces sont ici communes�: la pollution les a préservées de toute capture pour la consommation de masse. Crabes, homards et crevettes vivent sur le fond, tandis que le faucon pèlerin est l'une des nombreuses espèces d'oiseaux présentes dans la baie. Exemple d'espèces présentes�: la mouette atricille, le poisson-papillon à quatre yeux, le crabe bleu, l'anguille d'Amérique, le bar rayé, l'alose d'Amérique, les mouettes et goélands. [modifier] À Central Park Central Park est un espace vert d'une superficie de 341 hectares (3,41�km², environ 4�km sur 800�m), situé dans le borough de Manhattan à New York. Il est géré par la Central Park Conservancy (comité de sauvegarde de Central Park) qui dispose d'un budget annuel de 200 millions de dollars, et est entretenu au même titre que les autres espaces verts de la ville par le New York City Department of Parks and Recreation (Département des espaces verts de la ville de New York). Central Park constitue le plus grand espace vert de la ville de New York, si on ne prend en compte que les cinq grands boroughs qui constituent la ville de New York. Achevé en 1873 après treize années de construction, selon les plans de Frederick Law Olmsted et Calvert Vaux (également à l'origine du Prospect Park de Brooklyn), Central Park représente une oasis de verdure au milieu de la forêt de gratte-ciel de Manhattan, même s'il est situé au nord de l'île où les édifices sont moins élevés. Il est délimité par la 110e rue au nord, la Huitième avenue à l'ouest, la 59e rue au sud et la Cinquième avenue à l'est. Ces rues sont respectivement baptisées Central Park North, Central Park West et Central Park South, et le parc est encadré par deux quartiers résidentiels�: l'Upper East Side (à l'est) et l'Upper West Side (à l'ouest). Avec en moyenne 25 millions de visiteurs par an, Central Park est le parc le plus visité aux États-Unis. Son aspect naturel est le résultat d'un important travail paysager�: le parc contient plusieurs lacs artificiels (dont le plus important, The Reservoir s'étend sur 0,43�km²), des chemins piétonniers, deux pistes de patinage sur glace, une zone de protection de la vie sauvage et des pelouses pour pratiquer sports et jeux de plein air. Le parc est en outre un «�sanctuaire�» pour les oiseaux migrateurs, où de nombreux observateurs viennent les découvrir. Une route de 9,7�km de long, relativement peu fréquentée par les automobilistes, entoure le parc. Elle peut être empruntée par les piétons, les coureurs de fond, les cyclistes ou encore les adeptes du roller, surtout le week-end et en semaine après dix-neuf heures, lorsque la circulation automobile y est totalement interdite. [modifier] Urbaine Malgré son univers de béton et de gratte-ciel, New York est le refuge d'une faune et d'une flore qui, au fil des décennies, se sont progressivement adaptées à cet environnement artificiel. Il n'est donc pas étonnant de voir que ce ""milieu"" atypique a attiré d'abord des espèces hautement adaptables, notamment celles introduites par l'homme - comme les moineaux, les étourneaux ou les pigeons, souvent originaire d'Europe. Sans concurrence directe, elles s'y sont multipliées, créant parfois de nouveaux problèmes à l'homme lui-même. Même si les hommes ont introduit la faune et la flore, New York reste une ville urbaine ou la nature est présente uniquement parce que l'homme est intervenu. [modifier] Démographie [modifier] Évolution et répartition New York est la ville la plus peuplée des États-Unis, avec une population près de deux fois supérieure à la deuxième ville du pays, Los Angeles (4�097�340 habitants). Elle compte en effet 8�214�426 habitants en 2006 , ce qui représente près de 40�% de la population de l'État de New York. L'agglomération new-yorkaise, qui s'étend sur les États du New Jersey, de New York, et du Connecticut rassemble quant à elle 21 millions d'habitants. 24�116�176 personnes vivent dans l'aire urbaine de New York, ce qui la place au deuxième rang mondial derrière Tōkyō au Japon. La densité moyenne atteint 10�194 habitants/km²�: New York est la métropole la plus densément peuplée des États-Unis, loin devant San Francisco . Au milieu du XVIIIe�siècle, New York est moins peuplée que Boston et Philadelphie. Mais le développement du commerce, de l'industrie et l'arrivée de millions de migrants européens provoquent un fort accroissement démographique au siècle suivant. La population new-yorkaise dépasse celle de Paris à la fin des années 1880 mais reste encore derrière Londres. Après la Seconde Guerre mondiale la population urbaine diminue à cause de la exurbanisation et des difficultés sociales. Le phénomène, qui touche la plupart des villes américaines, est particulièrement fort à New York qui perd 821�000 habitants entre 1950 et 1980, soit une baisse d'environ 10�%. Mais dans les dernières décennies du XXe�siècle, la population augmente à nouveau. Ainsi, entre 1990 et 2000, la ville a gagné 685�714 habitants grâce à l'immigration. Certaines études estiment que New York pourrait atteindre entre 9,2 et 9,5 millions d'habitants en 2030 , . [modifier] Caractéristiques démographiques D'après le recensement de 2000, l'espérance de vie moyenne des New-Yorkais est supérieure à celle des Américains dans leur ensemble (80,2 ans pour les femmes�; 74,5 ans pour les hommes) . La structure par âge révèle une population relativement jeune (11,9�% ont 65 ans ou plus) et une part importante de personnes ayant l'âge de travailler (75,8�%). En 2005, l'âge médian à New York est de 35,8 ans , soit un peu moins que la moyenne nationale (36,4 ans). Les femmes sont surreprésentées par rapport à la moyenne américaine (52,6�% de femmes pour 47,4�% d'hommes) . [modifier] Disparités socio-économiques 32,5�% des new-yorkais de plus de 25 ans ont leur baccalauréat ou un diplôme supérieur , soit 5 points de plus que la moyenne nationale. En octobre 2006, le taux de chômage à New York est de 4,1�%, un chiffre inférieur au taux national (4,4�% de la population active) . En 2005, le revenu moyen par habitant est de 27�233 dollars à New York , soit 2�198 dollars de plus que la moyenne nationale. 19,1�% de la population vit sous le seuil de pauvreté , un taux supérieur de 5,8 points à la moyenne américaine�; même si ce taux a diminué de deux points entre 2000 et 2005, les catégories les plus touchées sont les jeunes et les plus de 65 ans. La ville est marquée par une importante disparité des revenus selon les quartiers. À Manhattan, les différences sont grandes entre le quartier d'Upper East Side, où le revenu moyen annuel par habitant s'établit à 90�000 dollars, et Harlem, où près de 37�% des habitants vivent sous le seuil de pauvreté. Les autres boroughs, en particulier ceux du Queens et de Staten Island, sont peuplés par les classes moyennes. [modifier] Une population cosmopolite New York est l'une des métropoles les plus cosmopolites du monde�: en 2005, 36�% des New-Yorkais sont nés à l'étranger, près de 170 langues différentes sont parlées dans la ville , et 47,7�% des habitants s'expriment dans une autre langue que l'anglais à la maison . Depuis le XIXe�siècle, New York est l'une des principales portes de l'immigration aux États-Unis�: entre 1820 et 1890, dix millions d'Européens arrivent à New York , essentiellement des Irlandais et des Allemands. Entre 1880 et 1920, les migrants viennent d'Europe du Sud (Italie, Grèce, etc.) et d'Europe de l’Est (Polonais, Russes...) après avoir traversé l'océan Atlantique jusqu'à Ellis Island. Pendant cette période, les Juifs fuient les pogroms�: vers 1915, ils sont 1,5 million à New York . Après les lois sur les quotas d'immigration de Johnson-Reed (1924), le nombre d'arrivées diminue considérablement. Au début du XXe�siècle, plus de 20�000 Afro-américains s'installent dans le quartier de Harlem . Entre 1940 et 1960, les Portoricains arrivent massivement à New York et leur nombre passe de 60�000 à 600�000 . Après l'Immigration and Nationality Act of 1965, l'immigration reprend à un rythme important, mais l'origine des migrants change�: ils viennent désormais d'Amérique latine, des Caraïbes, d'Asie et d'URSS. Dans les années 1970-1990, ces migrants ne s'installent plus seulement à Manhattan mais aussi dans les quartiers périphériques (Brooklyn, Queens, Staten Island) et les banlieues . Entre 1990 et 2000 la ville a accueilli 1�224�524 immigrants �; cependant, les villes de Los Angeles et de Miami disputent à New York la première place pour l'immigration. [modifier] Administration et politique Bien que dépendant de l’État de New York, la Ville de New York bénéficie d’une large autonomie législative et exécutive et d'une administration plus centralisée que la plupart des autres villes américaines. Ce statut est défini par une charte, amendée et promulguée par l'Assemblée législative de l’État de New York, et parfois par référendum. La municipalité est responsable de l'éducation publique, des bibliothèques, de la sûreté publique, de l'hygiène, de l'approvisionnement en eau, des services d'assistance sociale, des établissements pénitenciers et de l'équipement de loisirs. Les new-yorkais, bien que leur maire soit républicain depuis 1994, sont très majoritairement démocrates et libéraux�: lors de l'élection présidentielle de 2004 le candidat démocrate John Kerry a ainsi obtenu plus de 74�% des voix dans la ville, alors qu'il perdit l'élection au niveau national. 66�% des votants enregistrés sont démocrates . Cinq des comtés de l'État de New York coïncident avec les cinq boroughs de la ville de New York mais ne fonctionnent pas comme des ""comtés"" à proprement parler et sont, à bien des niveaux, soumis directement à l'autorité municipale. La ville de New York est considérée comme le siège de ses cinq comtés: comté de New York (Manhattan), comté de Kings (Brooklyn), le comté de Bronx (The Bronx), comté de Richmond (Staten Island), et le comté de Queens (Queens). L'administration new-yorkaise est divisée en trois branches�: exécutif, législatif et judiciaire. [modifier] Exécutif Le maire incarne le pouvoir exécutif du gouvernement de la ville de New York. Le bureau du maire administre tous les services de la ville, la propriété publique, la police et le service du feu, la plupart des organismes publics, et applique toutes les ordonnances et les lois de l'État de New York dans la ville. Le bureau du maire est situé au New York City Hall, et exerce ses compétences sur l'ensemble des cinq boroughs de la ville de New York. Il est élu au suffrage direct par tous les habitants de la ville pour un mandat de quatre ans. Le mode de scrutin se déroule, à l'instar de celui de l'élection présidentielle en deux phases�: durant la première, les deux principaux partis, le parti démocrate et le républicain désignent leur candidat, qui sont ensuite soumis au suffrage universel des habitants de la ville. Depuis 2001, le maire est Michael Bloomberg. Le maire dirige cinq sections administratives de la ville et d’autres institutions . Ces cinq sections (en réalité gérées par des adjoints au maire�: Deputy mayors ) sont : Il dispose également de pouvoirs exceptionnels en cas d’urgence (menace climatique, catastrophe naturelle, émeutes, troubles civils, invasion). Chacun des cinq boroughs de la ville de New York est dirigé par un ""Borough président"". Il s'agit d'un poste représentatif au pouvoir limité, qui consiste essentiellement à conseiller le Maire à propos des problèmes relatifs à un borough en particulier, et à propos du budget. [modifier] Législatif Les lois et règlements locaux de New York sont décidés par un Conseil municipal (City Council), composé de 51 membres, chacun représentant un secteur de la ville d’environ 157�000 habitants. Ils sont élus tous les quatre ans par les habitants des cinq boroughs, et le chef de la majorité porte le titre de speaker. En 2007, le Speaker est le démocrate Christine Quinn. Ce conseil municipal est divisé en comités spécialisés par domaines d’intervention. Lorsqu’une proposition est votée à la majorité simple (50�%), elle est transmise au maire qui peut la promulguer en tant que loi locale. Si ce dernier met son veto, le Conseil a 30 jours pour passer outre, par un deuxième vote à la majorité des deux tiers. En 2007, le conseil est dominé à une écrasante majorité par les démocrates, qui détiennent 47 sièges, contre trois aux républicains (un dans le Queens et deux à Staten Island) et un au parti de gauche Working Families Party. [modifier] Judiciaire À la différence du reste de l’État, les comtés de la ville de New York ne disposent pas tous de tribunaux. Il existe en effet un unique tribunal civil (possédant cependant des annexes dans les différents boroughs). Un tribunal pénal, pour chaque borough, traite les délits mineurs et les violences domestiques, conjointement avec le tribunal des affaires familiales. Les affaires criminelles sont renvoyées à la Cour suprême de chaque comté, qui s’occupe également des affaires civiles les plus importantes. Ainsi, à la différence d’autres états ou du gouvernement fédéral, la Cour suprême n’est pas l’instance la plus haute de ce système, contrairement à ce que son nom indique. Les appels sont traités par une division spécialisée de la Cour suprême, et le tribunal qui décide en dernier ressort est la Cour d’appel. [modifier] Économie En décembre 1975 la ville de New York est en faillite. Deux jours avant qu'elle ne se retrouve en cessation de paiement, le président d'alors, Gerald Ford, autorise le trésor américain à prêter à la cité 2,3 milliards de dollars par an jusqu'en 1978. Aujourd'hui le poids économique de New York est considérable�: en 2008, la ville a créé une richesse estimée à 578 milliards de dollars , c'est-à-dire que son produit brut est supérieur à celui d'un pays comme la Belgique . [modifier] Cadrage historique L’expansion économique de New York a été rendue possible par sa situation géographique exceptionnelle�: établies sur un port naturel au débouché de l’Hudson, les activités portuaires ont induit le développement industriel de la métropole. L’industrie textile se développa tout au long du XIXe�siècle avec l’arrivée des migrants d’Europe centrale et orientale. Vers 1900, l'agglomération new yorkais est la plus peuplée des États-Unis, mais aussi le plus grand centre industriel, financier du pays. . La prééminence économique de New York quoique que moins absolue aujourd'hui est encore largement vraie dans différents secteurs stratégiques. À partir des années 1960, 1970, le secteur secondaire connait une crise dans l'agglomération new yorkaise comme dans les autres grandes villes de nord-est américain. Les services et la finance, en revanche, connaissent un nouvel essor à partir de la fin des années 1970. New York reste le principal centre de commandement de l'économie américaine. [modifier] Un secteur secondaire puissant La crise des années 1960-1970 a engendré des friches industrielles dans le Bronx et le Queens. Pendant cette période, les usines ferment à cause de la concurrence internationale, déménagent ou se délocalisent à l’étranger. Ainsi, le chantier naval de Navy Yard ferme ses portes en 1966. Entre 1953 et 1992, New York perd quelque 700�000 emplois industriels . Au milieu des années 1970, la désindustrialisation et le déclin démographique poussent la ville au bord de la faillite. Depuis les années 1990, plusieurs opérations de réhabilitation ont été menées dans plusieurs quartiers de la Grosse Pomme. Plusieurs zones industrialo-portuaires sont reconverties (Brooklyn) en lofts, en ateliers d’artistes. Le secteur industriel new-yorkais est très diversifié, allant des industries traditionnelles aux industries du luxe (quartier des diamantaires) en passant par la haute technologie. Il est bien implanté dans le Queens, mais aussi de l'autre côté de l'Hudson River, dans le New Jersey. Les principales activités industrielles de la ville sont l'imprimerie et l'édition, l'industrie agro-alimentaire, la chimie et la pétrochimie, l'électricité, la mécanique, l'électronique, et la confection textile, notamment dans le Garment Center (Manhattan). Suite aux multiples mutations économiques et technologiques., l'industrie new yorkaise s'est transformée. Elle repose un réseau dense de PME. [modifier] Un pôle tertiaire à rayonnement mondial [modifier] La finance et la direction d'entreprise L'économie de New York est aujourd'hui essentiellement tournée sur l'activité tertiaire, avec une forte surreprésentation de ce que l'on appelle parfois, le «�tertiaire supérieur�», c'est-à-dire les activités à forte valeur ajoutée faisant appel à des travailleurs très qualifiés. Les activités financières y tiennent une place centrale. De nombreuses entreprises multinationales sont implantées à New York. Fin 2007, vingt des cinq cent plus grosses entreprises mondiales par le chiffre d'affaires avaient leur siège à New York. C'est moins qu'à Tokyo et qu'à Paris, mais trois fois plus qu'à Houston, deuxième ville des États-Unis dans ce domaine . Parmi ces vingt, on peut citer, outre de nombreuses institutions financières, le groupe de télécommunications Verizon, l'entreprise pharmaceutique Pfizer ou le conglomérat de media Time Warner. D'autres entreprises de première importance, General Electric et IBM, ont leur siège dans la banlieue de la ville. D'autre part, la plupart des grandes entreprises de professional services, telles que le cabinet d'audit Pricewaterhouse ou le cabinet d'avocats Skadden ont d'importants bureaux dans la ville. La finance joue un rôle particulier à New York. C'est, avec Londres, l'un des grands centres mondiaux dans ce secteur . On y trouve deux des principales bourses du monde, le New York Stock Exchange (NYSE) et le (Nasdaq), la première dépassant de loin toutes les autres bourses du monde par la capitalisation boursière des sociétés cotées . Une autre institution, le New York Mercantile Exchange (NYMEX), est spécialisée dans les matières premières. Parallèlement, de nombreux groupes financiers ont leur siège à New York. On peut citer les banques Citigroup, JP Morgan et Goldman Sachs, ainsi que les assureurs AIG et MetLife. Au total, le secteur financier emploie 328�000 personnes à New York . Le Financial District (quartier financier), situé au sud de Manhattan, est emblématique de ce secteur. [modifier] Politique environnementale Le maire de New York a signé l’U.S. Mayors Climate Protection Agreement («�accord des maires des États-Unis sur la protection du climat�»), visant à atteindre ou à dépasser les objectifs de réduction de GES fixé par le protocole de Kyoto. La loi impose l’aménagement de parcs à vélo dans les parcs de stationnement de la ville. Au printemps 2007, le maire de New York, Michael Bloomberg a promis une réduction de 30�% des émissions de dioxyde de carbone d'ici à 2030 dans sa ville. Il a décidé de mettre en œuvre une politique de rénovation énergétique des gratte-ciel, de plantation d'un million d'arbres et d'instauration d'un péage pour les véhicules pénétrant dans Manhattan . La municipalité consacre une part de plus en plus élevée de son budget aux écoconstructions (green buildings). Il s’agit d’élaborer des plans de rénovation ou de construction de bâtiments aux normes du LEED�: à New York la Local Law 86/2005 met en œuvre cette politique. [modifier] Les activités politiques et diplomatiques Les activités politiques et diplomatiques occupent à New York une place moins importante que les activités de finance ou de direction économique, leur rôle n'est pas négligeable pour autant. Sur le plan diplomatique, la ville doit son rang à l'Organisation des Nations unies dont le siège se trouve à Mannhattan depuis 1951. D’autre part, de très nombreux pays possèdent une représentation consulaire. [modifier] Le tourisme New York bénéficie également d’importantes ressources liées au tourisme�: la Grosse Pomme a attiré en 2003 quelque 2,3 millions de touristes internationaux . Les premiers visiteurs sont les Britanniques (1,2 million de touristes par an), suivi des Allemands (400�000 visiteurs par an) et des Français (265�000) . Les touristes français privilégient les grandes villes américaines�: ainsi, sur les 20 premières destinations touristiques des Français, cinq sont américaines, la première étant New York . [modifier] Les médias New York a aussi été le berceau du cinéma américain (studios Paramount dans le Queens), avant que la production ne soit déplacée à Hollywood. New York est néanmoins à la seconde place au niveau national en ce qui concerne la télévision et le cinéma. Ce secteur est actuellement en pleine croissance. New York héberge les sièges et les rédactions centrales de médias très influents internationalement, notamment les agences de presse Associated Press, Bloomberg L.P. et Dow Jones Newswires, les quotidiens New York Times et Wall Street Journal et les chaînes de télévision NBC, ABC et CBS. Autour de tous ces grands noms de la presse mondiale, la ville de New York abrite également le siège de nombreuses autres publications, quotidiennes, hebdomadaires voire bimestrielles, publiées dans différents formats, comme les tabloïds. Le quotidien gratuit Metro est également publié chaque jour à New York. [modifier] Le Port de New York À l'origine du développement économique de la ville, le port de New York a dès le début bénéficié d'un site naturel le protégeant des tempêtes. Après 1819, l'ouverture du canal Érié lui confère un avantage décisif par rapport à Boston et Philadelphie. Historiquement, les installations portuaires se situaient au sud de Manhattan, à South Street Seaport. Il ne reste aujourd'hui qu'une activité résiduelle à Brooklyn (quartier de Red hook) et au Howland Hook Marine Terminal de Staten Island. Depuis les années 1950, le transit marchandises (notamment des containers) s'est déplacé vers le port Newark-Elizabeth Marine Terminal à Newark dans le New Jersey, au nord de Staten Island (15e rang mondial). [modifier] Transports Contrairement aux habitants d'autres villes américaines, les new-yorkais utilisent largement les transports en commun�: un new-yorkais sur quatre les utilise pour se rendre au travail . Le prix des parkings, très élevé, les péages aux ponts, aux tunnels et les bouchons découragent l’usage de la voiture. Le métro de New York, efficace et rapide, utilise un réseau de 400 kilomètres de voies . On utilise aussi largement les bus et les taxis, ainsi que les ferries (surtout en direction du New Jersey et de Staten Island). Les personnes habitant en lointaine banlieue, Long Island, New Jersey, Connecticut, Pennsylvanie ou plus au nord dans l’État de New York utilisent généralement leur véhicule personnel pour rejoindre le réseau urbain. Au printemps 2007, le maire de New York, Michael Bloomberg a promis une réduction de 30�% des émissions de gaz carbonique d'ici à 2030 dans sa ville. Il a décidé de mettre en œuvre une politique de rénovation énergétique des gratte-ciel, de plantation d'un million d'arbres et d'instauration d'un péage pour les véhicules pénétrant dans Manhattan . [modifier] Métro Figurant parmi les réseaux de transports en commun les plus importants à l'échelon international, il compte, selon les chiffres officiels de la MTA, 468 stations (un peu plus, 470 environ, si l'on englobe les stations fermées et les complexes réunissant plusieurs stations), ce qui le place au premier rang mondial en terme de nombre de stations desservies. Le réseau comporte 368�km de lignes souvent à 4 voies (2 voies pour les directs et 2 voies pour les omnibus) . Bien que le métro de New York porte le nom de subway, ce qui traduit en anglais l'idée de souterrain, 40�% des lignes suivent un tracé aérien qui s'appuie sur des structures en acier ou parfois en fonte, des viaducs en béton, des remblais aménagés, des ponts ferroviaires et, occasionnellement, des voies en surface. Les lignes sont presque exclusivement souterraines à Manhattan, alors qu'elles sont en majorité aériennes dans le reste de la ville. Toutes ces lignes, quelle que soit la base de leur tracé, sont situées à des niveaux différents de ceux des infrastructures routières et des aires piétonnes, et la plupart des croisements entre deux lignes de métro sont sécurisés par la présence d'échangeurs ferroviaires. [modifier] Réseau ferré Le réseau de la métropole new-yorkaise est le plus étendu des États-Unis. Il dépend de plusieurs sociétés publiques et privées. [modifier] Aéroports La ville de New York possède trois principaux aéroports. Ils constituent la voie d'accès aérienne la plus importante et la plus active du pays, avec 111 millions de voyageurs en 2007, faisant de New-York le carrefour aérien le plus fréquenté au monde après Londres. New York possède un héliport (E 34th St Heliport, code AITA�: TSS). [modifier] Ferries Les ferries sont surtout gérés par la société privée NY Waterway, qui exploite plusieurs lignes sur la rivière Hudson. On trouve également le New York Water Taxi, entre Manhattan et Brooklyn, et la ligne Staten Island Ferry, exploitée par le New York City Department of Transportation, qui part de Battery Park, au sud de Manhattan. Des ferries assurent également la liaison jusqu'à Liberty Island (sur laquelle s'élève la Statue de la Liberté) et jusqu'à Ellis Island, où se trouve un musée sur l'arrivée des Européens. [modifier] Taxis Il est très difficile d'imaginer les rues de la ville de New York, et plus particulièrement celles de Manhattan sans les célèbres taxis jaunes, que l'on retrouve en vedette dans les films et les séries TV. L'origine de cette couleur remonte à 1915, année durant laquelle l'entrepreneur John Daniel Hertz fonde une société de gestion de parc de taxis à Chicago, la Yellow Cab Company, qu'il implante dans les principales villes américaines, dont New York. Les taxis sont exploités par des sociétés privées, sous licence de la New York City Taxi & Limousine Commission. On en trouve deux sortes. Dans un premier temps, on reconnaît les «�medallion�» taxis, ou encore yellow cabs à la célèbre couleur jaune. Ces taxis sillonnent en permanence les axes routiers de la ville, et il est possible de les prendre directement dans la rue. Ils desservent, selon la bonne volonté du chauffeur, les cinq districts de New York et une partie du New Jersey. En 2004, le prix minimal d’une course varie entre 2,5�$ et 3,5�$. Il convient en outre de donner un pourboire au chauffeur d'un montant de 10 à 15% du prix affiché de la course. Les yellow cabs peuvent se trouver n'importe où dans Manhattan. D'ailleurs, ces taxis représentent la plupart des véhicules que l'on rencontre dans les rues de New York�; on en compte plus de 12�000 . La seconde catégorie de taxis est composée des «�car services�», que l'on doit appeler par téléphone, et dont la répartition est gérée par un centre informatisé. Ces cars services sont en conséquence plus onéreux que les yellow cabs, mais assurent d'avoir un véhicule lorsqu'on en a besoin. Il existe également des taxis indépendants, qui ne présentent pas les labels exigés pour les yellow cabs, et qui sont d'ailleurs souvent d'une autre couleur que le jaune. Ils n'appartiennent à aucun réseau et ne jouissent d'aucune licence. [modifier] La vie à New York On a souvent tendance à associer New York à des images qui reviennent souvent à la télévision: murs en brique, escaliers en fer, bouches d'égout fumantes, publicités sur les toits ou encore taxis jaunes. Mais au-delà de ces stéréotypes, New York est un véritable melting pot, une ville qui contribue au mélange des cultures, des origines, et surtout une ville qui ne dort jamais. D'après le classement du groupe immobilier Knight Frank et Citi Private Bank, New York est la troisième ville la plus chère du monde (derrière Londres et Monaco) en ce qui concerne les prix de l'immobilier (25�600 euros par mètre carré dans les quartiers les plus chics) . [modifier] Une ville cosmopolite À certains égards, la ville de New York est davantage internationale qu’américaine. Elle accueille presque autant d’immigrants que Los Angeles. On peut entendre parler des centaines de langues différentes à New York. La tendance est au regroupement communautaire, et des quartiers entiers se sont formés selon les origines géographiques ou culturelles�: irlandais, italiens (Little Italy), chinois (Chinatown), coréens, porto-ricains (Spanish Harlem, ""El Barrio"", là où est née la salsa), africains, juifs, polonais, russes, occupent chacun des enclaves dans la ville. [modifier] New York et les gratte-ciel La ville de New York est difficilement dissociable de ses nombreux gratte-ciel, qui contribuent à rendre la Manhattan skyline reconnaissable de tous. Ainsi, la ville de New York a toujours été mondialement populaire, avec ses édifices immenses, et dont la notoriété est parfois universelle. On peut citer en premier lieu l'Empire State Building, sans doute le building le plus célèbre au monde. Ce nom vient du fait qu'Empire State est le surnom de l'État de New York. La construction de l'Empire State Building a débuté en 1930, pour s'achever en 1931. Le style Art déco de cet immeuble lui donne un aspect sobre et robuste, et ses 488�mètres ont fait de lui le plus haut immeuble du monde pendant plusieurs décennies. Le gratte-ciel préféré des New-Yorkais est le Chrysler Building, contemporain de l'Empire State Building, dont la construction s'est achevée en 1930. Construit à la gloire de Walter Chrysler sous la direction de William Van Alen, le Chrysler Building, avec ses 320�mètres a été l'espace de quelques mois le plus haut immeuble du monde, avant d'être détrôné par l'Empire State Building. Le Chrysler Building demeure cependant le second immeuble le plus haut de la ville de New York, du moins jusqu'à ce que la construction de la Freedom Tower sur le site du World Trade Center se termine en 2013. La ville présente également de nombreux autres buildings dont il serait difficile de dresser une liste exhaustive, cependant, on peut citer le Flatiron Building, considéré comme l'un des premiers gratte-ciel, le GE Building, gratte-ciel le plus élevé du Rockefeller Center avec 259�mètres, la Trump World Tower, la tour d'habitation la plus haute du monde avec 262�mètres, le MetLife Building, et ses 246�mètres, le Woolworth Building, situé dans le quartier financier et qui culmine à 241�mètres, ou encore le Solow Building, tout proche de Central Park, avec 210�mètres. [modifier] Panorama [modifier] Divertissements [modifier] Les lieux de détente Le tourisme tient une place importante dans la ville de New York où on trouve des centaines de lieux à visiter et d'endroits pour se divertir. 40 millions de touristes visitent la ville chaque année . Parmi les lieux de la ville qui accueillent le plus de touristes, on trouve Times Square, Wall Street, la statue de la Liberté, l’Empire State Building, le pont de Brooklyn, la Cinquième Avenue ou encore Central Park. Le World Trade Center et ses tours jumelles étaient également une destination privilégiée avant le 11 septembre 2001, même si, depuis, Ground Zero attire beaucoup de monde. Un autre lieu également fréquenté, mais un peu plus original, est le magasin de jouets FAO Schwarz de Manhattan�: on peut parfois y voir de longues files d’attente sur les trottoirs. Le matin de Thanksgiving, célébré chaque année le quatrième jeudi de novembre, se déroule la Macy's Thanksgiving Day Parade, organisée par le grand magasin Macy's, qui attire des milliers de spectateurs et des millions de téléspectateurs via les ondes de la télévision. Le long de Broadway et plus particulièrement à Times Square, on trouve une importante concentration de théâtres, de commerces et de lieux de divertissement. Times Square est également très célèbre en raison de ses panneaux publicitaires lumineux qui donnent une impression perpétuelle de mouvement. Parmi les salles de spectacles les plus célèbres, on peut citer le Radio City Music Hall, le Carnegie Hall, le Lincoln Center ou le Madison Square Garden. Plusieurs lieux mythiques rappellent la place que New York a joué dans l'histoire du jazz. Le plus célèbre d'entre eux, The Blue Note, a accueilli les plus grandes légendes du jazz et continue à proposer deux concerts quotidiens à une clientèle de plus en plus composée de touristes. Le quartier de Harlem, situé au nord de Manhattan, doit également son succès à son rôle fondamental dans l'histoire du jazz. New York possède 113�km² d'espaces verts et environ 22�km de plages publiques . Big Apple possède également d’importants parcs publics, dont le plus célèbre est Central Park, le poumon de la ville qui est le parc plus visité du pays . Les principaux autres parcs de la ville sont Riverside Park, Battery Park, Pelham Bay Park, Staten Island Greenbelt, Flushing Meadow Corona Park, ou encore Prospect Park. La ville possède aussi plusieurs zoos, parmi lesquels Central Park Zoo et le Bronx Zoo. En ce qui concerne les parcs d'attraction, Coney Island, située au sud de Brooklyn, comprend l’Aquarium de New York, des jeux d’arcades et des attractions foraines�: grande roue, de vieilles montagnes russes en bois, ou encore auto-tamponneuses… [modifier] Sports New York est l'une des villes américaines qui possède le plus d'équipes sportives dans toutes les ligues professionnelles du pays, avec notamment deux équipes de football américain en NFL, et deux équipes de baseball en MLB. Cela traduit l'influence de la ville qui s'étend jusque dans le domaine sportif. Voici les principales équipes professionnelles: La ville de New York est également le théâtre de l'un des tournois majeurs de la saison de tennis, avec l'US Open qui a lieu à la fin du mois d'août à Flushing Meadows (tournoi masculin et féminin). En outre, l'un des événements sportifs majeurs de la saison d'athlétisme a également lieu dans la Big Apple avec le très populaire Marathon de New York qui a lieu depuis 1970 et qui attire en moyenne plus de 30 000 participants. [modifier] Criminalité et sécurité La ville de New York a le plus grand nombre de services de police des États-Unis, cela est dû à l'imbrication des services municipaux, de l'État de New York, de l'État fédéral et d'associations chargé du maintien de l'ordre dans cette mégapole. Le plus connu et de loin le plus important étant le New York City Police Department (NYPD). La ville de New York pratique aussi une importante présence policière (dans les années 1990, le nombre de policiers est passé de 30�000 à 40�000). Comme dans le reste des États-Unis, la criminalité et la délinquance ont diminué au début des années 1990 à New York. Cette réussite est due en partie à l'action du maire de la ville, Rudolph Giuliani, entre 1993 et 1998. Durant cette période, le nombre de meurtres par an a été divisé par plus de trois, passant de 2�245 à 633, pour une population de 10 millions d'habitants . L'indice de criminalité a baissé de 22,1�% entre 2001 et 2006. Parmi les 25 plus grandes villes des États-Unis, New York est la plus sûre au niveau de l'indice de criminalité total pour 100�000 habitants . Parallèlement on assiste à une augmentation du nombre de bavures dont la plus célèbre est sûrement l'assassinat d'Amadou Diallo en 1999. Ces résultats sont la conséquence de plusieurs facteurs, dont les plus importants sont la politique de «�tolérance zéro�», la baisse du chômage, la réhabilitation des quartiers du nord de Manhattan (par exemple de Harlem), de l'intégration des minorités ethniques dans les forces de l'ordre, ou encore d'un travail concerté des diverses institutions municipales, en particulier des écoles. Le sentiment d'insécurité a baissé et il est tout à fait possible de se promener sans crainte dans tous les quartiers de Manhattan. Il est seulement conseillé aux touristes d'être plus vigilants la nuit et d'éviter certains lieux tels que Central Park. [modifier] Éducation et art à New York [modifier] Généralités Au XXe�siècle, New York a joué un rôle de premier plan dans la culture américaine. C'est durant l’Entre-deux-guerres qu'Harlem est devenu le centre du renouveau de la culture afro-américaine, appelé Renaissance de Harlem, qui toucha tous les domaines de la création artistique et littéraire. Dans la deuxième moitié du XXe�siècle naissent de nouveaux genres artistiques (expressionnisme abstrait) et musicaux (punk rock et hip-hop dans les années 1970). Une culture de la rue (street culture) se développe autour du rap, du graffiti, du deejaying, du break dance et du Streetwear et se diffuse dans le monde entier depuis New York. New York demeure aujourd'hui l'un des principaux foyers culturels de la planète. En effet, la ville accueille environ 2�000 organisations culturelles et artistiques et plus de 500 galeries d'art . Le Département des affaires culturelles de la ville de New York, fonctionne avec un budget annuel de 131 millions de dollars, ce qui représente le premier budget culturel public américain , devant celui du National Endowment for the Arts, l'agence culturelle «�fédérale�» . Il finance plusieurs dizaines d'institutions culturelles dans la ville (musées, conservatoires, théâtres) . La culture new-yorkaise est cosmopolite et plurielle�: élitiste dans ses opéras et ses théâtres avant-gardistes, la création artistique est également populaire avec les comédies musicales de Broadway ou tout simplement dans la rue. [modifier] Enseignement supérieur à New York À l'instar d'autres grandes métropoles américaines, la ville de New York est pourvue de très nombreux établissements d'enseignement supérieur. L'université la plus célèbre et la plus prestigieuse de la ville est l'Université Columbia, fondée en 1754, et qui fait partie de la très prestigieuse et sélective Ivy League. Mais les autres universités privées de la ville sont également réputées et prisées par les étudiants du monde entier. Ainsi, l'Université de New York, qui possède différents campus dispersés dans la ville est la plus grande université privée du pays avec plus de 40�000 étudiants , alors que l'Université Fordham est l'une des universités jésuites les plus célèbres de la côte est. Mais New York ne compte pas que sur ses établissements privés pour assurer sa réputation académique; en effet, l'Université de la Ville de New York est la plus grande université urbaine des États-Unis , alors que le City College of New York, situé à Harlem est réputée pour avoir formé de nombreux Prix Nobel. En outre, dans le domaine des arts, la Cooper Union, fondée en 1859 constitue l'un des établissements les plus sélectifs au monde . [modifier] Musées Le Metropolitan Museum of Art est le plus célèbre de Manhattan. avec ses deux millions d'œuvres , ses 130�000 mètres carrés et ses 4,5 millions de visiteurs annuels , le «�MET�» se place parmi les plus grands musées du monde. D'autres musées, dispersés dans toute la ville, proposent également des collections d'art généralistes (The Frick Collection, le Brooklyn Museum, le Queens Museum of Art) ou spécialisés (The Cloisters pour le Moyen Âge�; l'American Folk Art Museum et le Whitney Museum of American Art pour l'art américain). L'art contemporain est représenté par de nombreuses institutions telles que le Musée Solomon R. Guggenheim, le Museum of Modern Art ou encore le New Museum of Contemporary Art. Dans le domaine des sciences et des techniques, on trouve le New York Hall of Science, le Skyscraper Museum ou encore le Staten Island Institute of Arts & Sciences�; mais le plus prestigieux est l'American Museum of Natural History avec ses 32 millions de spécimen et d'objets , ainsi que son planétarium. Enfin, de nombreux musées illustrent l'histoire et la diversité ethnique de New York�: au nord de Manhattan se trouvent le Studio Museum in Harlem (culture afro-américaine), le Museum of the City of New York, the Hispanic Society of America et le musée du Barrio (culture hispanique et latino-américaine), le Musée juif de New York. Le New York City Fire Museum et le New York City Police Museum rendent hommage aux pompiers et aux policiers. Liste des musées de New York�: [modifier] La peinture à New York L'école de New York inaugure l'expressionnisme abstrait pendant la Seconde Guerre mondiale et qui se divise en deux tendances principales�: l'«�Action Painting�» et le «�Colorfield Painting�». Les premiers représentants de ce courant artistique sont Willem de Kooning, Clyfford Still, Jackson Pollock, Mark Rothko ou encore Ad Reinhardt. Ces artistes sont suivis par une génération de femmes comme Joan Mitchell, Helen Frankenthaler et Lee Krasner. Viennent ensuite les artistes new-yorkais, du Pop Art comme Andy Warhol, Keith Haring ou Jean-Michel Basquiat et de l'art conceptuel comme Robert Morris, qui montrent la vitalité de New York dans le domaine de l'art contemporain. [modifier] New York dans la culture populaire [modifier] New York au cinéma La ville de New York est le théâtre de très nombreux films et de très nombreuses séries télévisées�: elle est le deuxième centre de production cinématographique des États-Unis, derrière Hollywood . Ceci s'explique par le fait que le cadre de Big Apple est propice aux tournages, avec les gratte-ciel et la multitude de petits quartiers qui correspondent à plusieurs modes de vie. Les personnages des films se déroulant à New York peuvent ainsi être de toutes origines, avoir toute sortes d'emplois, ce qui renforce cette image de melting-pot qu'il s'agit parfois de montrer dans ces mêmes films ou séries. Les films célèbres qui se déroulent à New York sont légion, et la ville sert de décor à tous les genres cinématographiques. On peut tout d'abord citer New York, New York ou Gangs of New York du réalisateur new-yorkais Martin Scorsese, Diamants sur canapé de Blake Edwards, Manhattan de Woody Allen et les comédies musicales Un jour à New York, West Side Story et Fame. Dans un autre genre, les trois versions de King Kong ont toutes pour cadre New York, ainsi que Le Parrain, Il était une fois en Amérique et Les Affranchis, qui traitent de la mafia, ou encore dans un registre plus comique Un prince à New York, avec Eddie Murphy, Madagascar des studios Dreamworks, Le diable s'habille en prada, ou encore Le Gendarme à New York avec Louis de Funès. Les trois adaptations cinématographiques du comics Spiderman mettent largement en valeur l'architecture new-yorkaise, notamment lors des séquences où l'homme-araignée se déplace de bâtiment en bâtiment dans la ville. La présence massive de New York comme décor de film fait de la ville un lieu étrangement familier pour les habitants du monde entier, comme l'observe le réalisateur et scénariste Jean-Claude Carrière�: «�Ma première impression, qui ne disparaîtra jamais et que beaucoup de visiteurs ont partagée, est de traverser une ville où j'ai déjà vécu. Je la connais, comme tout le monde, par le cinéma. Je la connais et je la reconnais. Même les sirènes de police me sont familières. Le cinéma a fait de New York une ville des pas perdus , une cité spectrale où nous avons tous voyagé, un jour ou l'autre.�» Les attentats du 11 septembre 2001 ont également inspiré plusieurs réalisateurs, qui ont mis en images soit les attaques terroristes elles-mêmes, soit l'impact qu'elles ont eu sur la ville et ses habitants. Ainsi le générique de La 25e Heure, de Spike Lee, montre-t-il des faisceaux lumineux sous plusieurs angles, avant qu'un plan plus large ne révèle que ce sont ceux qui s'élèvent vers le ciel pour remplacer les tours du World Trade Center désormais disparues. Le film The Guys avec Sigourney Weaver sorti en 2002 traitait, lui, de la difficulté d'oublier ces événements et de surmonter l'absence des personnes mortes ce jour-là. La même année, 11'09""01 (Onze minutes, neuf secondes, une image) réunissait onze réalisateurs d'origines diverses, chacun montrant un point de vue différent sur les attentats. En 2004, Michael Moore incluait dans son documentaire Fahrenheit 9/11 de nombreuses séquences des attaques. Le film World Trade Center d'Oliver Stone dépeint, lui, la chronologie de cette journée à travers le regard de deux policiers, l'un d'eux étant interprété par Nicolas Cage. C'est la première grande production hollywoodienne à traiter de manière directe ces attentats. [modifier] New York à la télévision Parmi les sitcoms les plus connues qui se déroulent à New York, on peut citer Friends (qui a intégré la ville de New York à la série pendant dix ans, avec les plans de la ville que l'on voit dans tous les épisodes, les visites de lieux célèbres…), mais aussi Spin City, How I Met Your Mother ou Will and Grace par exemple. Le sitcom Seinfeld a aussi contribué à mettre la ville de New York en valeur avec ses personnages et ses aventures et ce, pendant neuf ans. Cependant, la série récente qui a le plus mis Big Apple en valeur est incontestablement Sex and the city puisque, tournée sur place, au cœur de la mégapole, elle a mis la ville au premier plan. New York a ainsi été envisagé par les créateurs non comme un simple décor, mais comme la «�cinquième dame�» de la série, s'ajoutant aux quatre héroïnes. La ville est absolument indissociable de la série et les scénaristes ont toujours tenté d'ancrer les épisodes dans la réalité new-yorkaise, par exemple en faisant dîner les personnages dans des restaurants réels et à la mode au moment du tournage. Enfin, ils ont fait évoluer les personnages en même temps que la ville, faisant emménager le personnage de Samantha dans un loft du Meatpacking District, au sud de Manhattan, juste au moment où celui-ci émergeait comme un quartier résidentiel (et non plus industriel) très à la mode. Le personnage de Miranda est contraint de déménager à Brooklyn pour trouver un logement qui pourra accueillir sa nouvelle famille agrandie, un exemple révélateur de la hausse des prix de l'immobilier dans Manhattan, qui a contraint de nombreuses personnes - même aisées - à aller vivre dans les autres boroughs (districts). New York inspire aussi beaucoup les auteurs de séries policières. On retrouve ainsi toutes sortes de séries qui traitent des affaires criminelles dans la ville de New York, avec par exemple Les Experts�: Manhattan, FBI�: portés disparus, New York police judiciaire, NYPD Blue ou encore New York 911 qui traite davantage du rôle des pompiers et des services de secours à New York. [modifier] New York dans les jeux vidéo La ville de New York est également utilisée comme cadre de plusieurs jeux vidéo. Ainsi, la série des Grand Theft Auto, dans ses opus III et surtout IV, se déroule dans une métropole nommée Liberty City, mais dont l'architecture, le réseau viaire, les monuments (Statut de l'Hilarité, Le Rotterdam Tower pour la copie exact de l'Empire State Building et le Métro), les districts ((Brooker/brooklyn. Dukes/Queens. Algonquin/Manhattan. Bohan/Bronx, pour GTA IV) et l'organisation urbaine font davantage que s'inspirer de ceux de New York. GTA III ne possède pas toutes ces similitudes en restant sur une inspiration timide. Un exemple plus pertinent est celui de Max Payne, dont les deux volets se déroulent dans un New York, respectivement enneigé puis pluvieux. Max Payne y reprend les thèmes du film noir. Le premier opus, sorti en 2001, fait d'ailleurs l'objet d'une adaptation cinématographique sous la bannière de Twentieth Century Fox, qui est sorti à la fin de l'année 2008. L'action de Parasite Eve, sorti en 1998 sur Playstation, se situe à New York et plus précisément à Manhattan. Tout au long de l'aventure, on peut visiter des lieux comme Carnegie Hall, Central Park, le muséum d'histoire naturelle, le métro new-yorkais, Chinatown, ou encore le Chrysler Building (lorsque l'on termine le jeu une deuxième fois). L'action se situant en hiver, les décors sont enneigés. Le deuxième opus de la série True Crime, True Crime: New York City se situe dans le quartier de Manhattan�: le joueur incarne un policier du nom de Marcus Reed qui, après la mort de son collègue et ami, cherche une taupe dans l'unité anti-mafia. On peut voir dans cet opus de nombreux bâtiments de New York. Tout les opus de la série Spiderman se déroulent aussi à Manhattan et dans les deux derniers (Spiderman 2 et Spiderman 3 du film du même nom) l'intégralité du quartier est visitable. Alone in The Dark est une série de Survival Horror dont le dernier est sortie sur Playstation 3 est un jeux se déroulant quasi exclusivement à Central Park qui est le théâtre d'un secret ancien et de spectacle apocalyptique. The Darkness est un Horror-FPS à univers ouvert possédant comme base 2 stations du Métro New Yorkais (City Hall, nouvelle et désinfecté et Fulton). Quelques quartiers de Manhattan y sont accessible dont le Lower East Side et Chinatown. [modifier] New York dans la littérature Comme c'est le cas dans le domaine de la télévision, la ville de New York est une source d'inspiration pour de nombreux écrivains, parfois eux-mêmes originaires de la ville, qui ont soit consacré leur livre à New York, soit pris Big Apple comme cadre pour leur histoire. [modifier] New York dans la musique La ville donne une place importante aux lieux de concerts, et entre autres aux clubs de jazz, mais l'industrie musicale a également été très inspirée par New York, ses différents quartiers, sa population, et son atmosphère particulière. La première Fête de la Musique (Make Music New York) a été organisée en 2007, sous l'impulsion d'Aaron Friedman . L'édition 2009 comprend quelque 900 groupes inscrits qui se produisent dans plusieurs boroughs de la Grosse Pomme. La chanson la plus célèbre est probablement New York, New York, composée par John Kander et écrite par Fred Ebb pour Liza Minnelli, puis reprise par Frank Sinatra. Ce standard glorifie New York comme la ville de tous les possibles, magnifiant son pouvoir d'attraction sur le reste du monde. Si certains déclarent leur amour à la ville tout entière (I Love New York de Madonna; New York City Serenade de Bruce Springsteen; New York Bryan Adams, ou encore NYC du groupe local Interpol), An Open Letter To NYC des Beastie Boys, d'autres choisissent de n'évoquer que certains quartiers (Chelsea Morning, de Joni Mitchell; Coney Island Baby, de Lou Reed; Harlem, de Duke Ellington; Central Park West, de John Coltrane; Tribeca, de Kenny G), voire certaines rues (Seventh Avenue, de Rosanne Cash; Positively 4th Street, de Bob Dylan; Union Square, de Tom Waits; Avenue B, d'Iggy Pop) ou certains éléments de l'architecture new-yorkaise (Queensboro Bridge, de David Mead; Times Square, de Marianne Faithfull; Empire State Building, de Randy Newman). D'autres encore évoquent les transports de la ville, que ce soit ses taxis (Cabbies on Crack, de Ramones) ou son métro (My My Metrocard, de Le Tigre; Subway Train, des The New York Dolls; Take the A Train, morceau écrit par Duke Ellington et Billy Strayhorn; Take the L Train (To 8 Ave.), de Brooklyn Funk Essentials). On peut aussi évoquer ici des artistes anglais comme Sting qui a célébré la Big Apple avec sa chanson Englishman in New York, ou le groupe glam-rock T. Rex avec la chanson simplement intitulée New York City ou encore Sex Pistols avec New York. Les Irlandais des Pogues ont également fait leur tribut à la ville, avec Fairytales of New York, tout comme les Français Serge Gainsbourg (New York - USA), Michel Sardou (La Java de Broadway) et Claude Nougaro (Nougayork). Aussi, la vogue new-yorkaise des années 1970-1980 a vu le «�déménagement�» de deux Anglais célèbres à New York, tous deux sur les bords de Central Park�: Mick Jagger et John Lennon. On trouve par exemple mention de New York dans la chanson Shattered des Rolling Stones, sur l'album Some Girls en 1978. Plus récemment[Quand�?], The Strokes, groupe américain, parle aussi de leur ville dans New York City Cops ou encore le groupe anti-folk français Herman Düne avec Take Him Back to New York City. Dans le domaine de la musique classique, la ville est devenue après 1945 une place importante au niveau mondial tant au niveau de la qualité des grands orchestres qui y résident comme l'Orchestre philharmonique de New York, des salles de concert comme le Lincoln Center (accueillant le célèbre Metropolitan Opera) ou le Carnegie Hall, des écoles de musique réputées comme la Juilliard School, que des compositeurs qui y ont vécu et travaillé. Parmi les plus emblématiques se trouvent Leonard Bernstein qui composa notamment West Side Story en 1957 en hommage à sa ville, et plus récemment les deux fondateurs du courant de musique minimaliste, Steve Reich et Philip Glass, dont le travail est très lié à New York et son dynamisme culturel depuis la fin des années 1960. [modifier] New York dans la bande dessinée [modifier] Personnages célèbres [modifier] Cinéma De très nombreux acteurs, réalisateurs, scénaristes sont originaires de New York, même si la plupart des activités du septième art sont situées à Hollywood en Californie. Parmi les réalisateurs les plus célèbres, on retrouve Woody Allen, né à Brooklyn en 1935, Martin Scorsese, né dans le Queens en 1942, László Benedek, d'origine hongroise mais mort à New York, Stanley Kramer né à Brooklyn, Stanley Kubrick né dans le Bronx, Jerome Robbins, Herbert Ross, Oliver Stone,Spike Lee, Jerry Schatzberg ou encore George A. Romero, maître du film de zombies. Les acteurs et actrices célèbres originaires de Big Apple sont très nombreux. Les plus illustres sont Robert De Niro, Al Pacino, David Schwimmer et Sylvester Stallone pour les hommes, Shirley Booth, Joan Crawford, Susan Hayward, Anne Hathaway, Judy Holliday, Fran Drescher ,Sarah Michelle Gellar, Scarlett Johansson, Ashley Olsen ou encore Jennifer Aniston. [modifier] Physique La ville de New York a formé de nombreux prix Nobel de Physique, notamment grâce à la Bronx High School of sciences, ainsi qu'à la prestigieuse université de Columbia. Parmi les grands physiciens de la ville de New York, on retrouve Richard Feynman, Melvin Schwartz, Sheldon Lee Glashow, Steven Weinberg, Charles Harding Townes, Russell Hulse, H. David Politzer ou encore Roy J. Glauber, tous lauréats du prix Nobel. [modifier] Journalisme et littérature Le New York Times est l'un des journaux les plus lus et les plus prestigieux au monde. Cependant, il n'est qu'un exemple de la puissance de la presse new-yorkaise. Ainsi, de nombreux journalistes brillants sont originaires de Big Apple parmi lesquels William Sherman, William Safire, Joseph Lelyveld ou encore William Taubman, tous vainqueurs du Prix Pulitzer, remis chaque année à Manhattan dans l'Université de Columbia. [modifier] Chanson Big Apple est une ville monde, un carrefour des cultures et des civilisations, ce qui se retrouve dans les arts, notamment la musique, la chanson, de telle sorte que de nombreux artistes, originaires par leurs parents de différentes régions de la planète, de différents États des États-Unis sont nés, ont grandi, étudié ou habité longtemps dans la ville de New York. Comme pour d'autres domaines culturels, les styles et les influences se classent selon les courants (folk, jazz, soul, funk, rock, pop, disco, rap, dance, techno, R&B...), mais aussi selon les quartiers (Greenwich Village), les boroughs comme le Bronx, Queens ou Brooklyn. Des années 30 aux années 90, cette métropole fournit de nombreux artistes de réputation nationale et internationale�: on pense notamment au succès du jazz, des orchestres, des clubs, des chefs d'orchestre et des solistes à partir des années 30, surtout dans les années 40 et les années 50. On peut ainsi prendre l'exemple de la chanteuse et compositrice Carole King, née à Brooklyn, de Lou Reed des Velvet Underground, du groupe Kiss formé dans Queens en 1972, Jennifer Lopez, chanteuse et actrice née dans le Bronx, Barbra Streisand, chanteuse, actrice, productrice et réalisatrice née à Brooklyn, P.Diddy rappeur né à Harlem, Mobb Deep groupe de rap constitué de Prodigy et Havoc tous deux issus de Queensbridge dans Queens, Jay-Z rappeur de Brooklyn, LL Cool J chanteur né dans Queens, Jake Shears des Scissor Sisters, les divas Mariah Carey et Christina Aguilera toutes deux nées à Staten Island, la chanteuse de jazz Norah Jones née à Brooklyn bien qu'elle passa son adolescence au Texas, la chanteuse de Soul/R'n'B et occasionnellement actrice Alicia Keys née dans le quartier de Harlem au nord de Manhattan, 50 cent (Curtis Jackson), rappeur né dans Queens, Notorious B.I.G rappeur (assassiné) né à Brooklyn, John Frusciante, guitariste des Red Hot Chili Peppers né dans Queens, Tupac Shakur (2 Pac), rappeur (assassiné) né à Brooklyn, Nas rappeur né dans Queens, ainsi que les rappeurs du Wu-Tang Clan de Staten Island. On peut rajouter le groupe fondateur du mouvement punk, The Ramones, formé dans Queens et dont deux des membres d'origine, le chanteur Joey Ramone et le guitariste Johnny Ramone sont nés respectivement dans Queens et dans Long Island. D'autres membres de ce groupe sont également originaires de ""Big Apple""�: C.J. Ramone et Richie Ramone (Queens), Marky Ramone (Brooklyn) et Elvis Ramone (New Jersey). Ces artistes ne représentent cependant qu'une infime partie des chanteurs originaires de la ville. Certains ont donné de célèbres concerts à Central Park, en présence d'une foule immense�; ainsi en 1973, Carole King fit un concert gratuit en plein air qui a attiré plus de 100 000 personnes. D'autres chanteurs, groupes et musiciens comme Paul Simon & Art Garfunkel, Bruce Springsteen & The E Street Band, Tracy Chapman ont marqué de leur empreinte l'histoire sociale et culturelle de la capitale artistique et culturelle du XXe siècle. [modifier] Villes jumelées La ville de New York possède dix sister cities («�villes jumelles�»)�:","New York (), officiellement City of New York , autrement connue sous les noms et abréviations de New York City, NY ou encore NYC, est une ville du Nord-Est des États-Unis, située à l'extrémité sud-est de l'État de New York, sur la côte atlantique. La commune s'étend sur cinq circonscriptions administratives appelées «�Boroughs�»�: Manhattan, Brooklyn, Queens, The Bronx et Staten Island. New York regroupe aujourd'hui l'ensemble des critères caractéristiques d'une ville mondiale, et est même considérée parfois comme «�la capitale du monde�». Si elle n'est plus la capitale fédérale des États-Unis depuis plus de deux siècles , New York n'en est pas moins la ville la plus peuplée du pays avec 8�214�426 habitants et un centre décisionnel, économique et culturel majeur. Au cœur de la mégalopole du BosWash et d'une agglomération de 18�818�536 habitants qui s'étend sur trois États (l'État de New York, le New Jersey et le Connecticut), son aire urbaine compte en 2009, 25�933�312 habitants. New York accueille des institutions d'importance mondiale. On peut notamment citer le siège de l'ONU, le New York Stock Exchange, mais aussi de nombreux sièges de multinationales et des centres culturels et universitaires tels que le Metropolitan Museum, le MoMA, le Lincoln Center ou l'Université Columbia et l'Université de New York." fr,61c215492c19d0f7662e75f35ea70e4a,"[modifier] Historique [modifier] Antiquité Courir, marcher, lancer et sauter sont des gestes naturels et, de fait, le concept d'athlétisme remonte à des temps immémoriaux comme le confirment certaines peintures rupestres du paléolithique inférieur (60�000 av. J.-C.) au néolithique montrant une forme de rivalité dans les courses et les lancers . Les sources deviennent plus précises en Égypte au XVe�siècle avant notre ère, avec la référence écrite la plus ancienne se référant à la course à pied sur la pierre tombale d'Aménophis II (c. 1438-1412 av. J.-C.) . À la même période, la civilisation minoenne (Crète) pratique également les courses mais aussi des lancers comme le javelot et le disque . Les premiers concours sportifs grecs, les agônes, se mettent en place au VIIIe�siècle avant notre ère et l'athlétisme y tient une place importante. La course du Stade, sur une distance de 192�27�mètres, soit 600 fois la longueur du pied d'Héraclès, est l'épreuve de course la plus ancienne . De nouvelles épreuves apparaissent ensuite comme le double-stade ou diaulique, puis la course de demi-fond ou hippique et la course de fond ou dolique. Toutes ces épreuves sont des multiples de la distance de la course du stade . Le pentathlon, qui combine la course, le saut en longueur, le javelot et le disque est une autre discipline de l'athlétisme introduite au programme olympique avant la fin du VIIIe�siècle av. J.-C. Longtemps éclipsées par les Jeux olympiques, les agônes sont très nombreuses en Grèce. Ainsi, pas moins de 38 cités grecques organisent des Jeux olympiques (aussi appelées isolympiques pour les différencier des véritables Jeux se tenant à Olympie) et 33 des Jeux Pythiques (ou isopythiques), notamment . Rome pratique l'athlétisme dans deux versions différentes. La première est d'inspiration étrusque (cursores), la seconde est une adaptation des disciplines grecques (athletae) qui sont pratiquées à Rome à partir de 186 av. J.-C. . Le stade de Domitien construit en 86 ap. J.-C. est entièrement dédié à l'athlétisme dit grec . L'Irlande organise entre 632 av. J.-C. et 1169 des jeux comprenant des épreuves inconnues des Grecs comme le saut à la perche, le lancer du marteau et une forme de cross country. Ces disciplines sont importées en Écosse au IVe�siècle lors de la migration des Scots. Ces jeux prennent racine en terre écossaise et deviennent les Highland Games . [modifier] Période classique (du Moyen Âge au XIXe�siècle) Depuis le XIe�siècle, des sources font état de courses à pied en Angleterre . L'engouement est tel que les autorités locales réservent un espace dédié à ces compétitions en 1154 à Lord . La description d'un lancer de pierre figure dans les récits de Havelock le Danois en 1275. Par ailleurs, selon les historiens, le Roi Henri II d'Angleterre fait installer des terrains de sport dans les environs de Londres pour la pratique du lancer du marteau de forgeron, le jet de la barre et de la pique, ainsi que des jeux de balle. À la même époque, la jeunesse londonienne se défie par le biais de courses interminables à travers la ville. En 1365, le roi Édouard III édicte le premier d'une longue série de textes interdisant la quasi-totalité des pratiques sportives, en dehors du tir à l'arc pour des raisons militaires . Les courses et les sauts figurent déjà dans la liste des sports interdits . Les concours persistent, comme en témoigne le renouvellement des interdits, puis Henri VIII autorise finalement les courses à pied à Londres en 1510 . Henri VIII encourage la pratique quotidienne de l'exercice physique alors que des théoriciens de l'époque, à l'image de Thomas Elyot, accordent une large place aux sports dans le cadre des études. Au XVIe�siècle, des réunions athlétiques sont décrites pour la première fois dans le cadre des Jeux de Cotswold (Cotswold Games), sorte de meeting sportif organisé dans le Gloucestershire et inspiré directement des héros de la Grèce antique . La compétition athlétique se développe au Royaume-Uni au cours du XVIIe�siècle. Les sports les plus pratiqués sont alors le lancer du marteau, le saut en hauteur, le saut en longueur et la course à pied. Avec l'émergence du puritanisme, l'Église anglicane souhaite abolir la pratique sportive en prétextant que les joutes athlétiques disputées au travers de toute l'Angleterre se terminent généralement par des rixes et des beuveries. En réaction au puritanisme, le roi Jacques Ier pousse ses sujets à pratiquer le sport, après les offices du dimanche après-midi . Il fait la promotion du sport en éditant un Book of Sports . Les premiers coureurs professionnels apparaissent à la fin du XVIIe�siècle en Angleterre. Ces coureurs de fond étaient ambulants et se mesuraient aux champions locaux dans des défis rémunérés . En Espagne, le Korrikolaris est pratiqué depuis le Moyen Âge. Il s'agit d'une course pédestre opposant deux coureurs sur une longue distance. Dans le reste du monde, l'une des courses médiévales les plus anciennes en dehors des îles britanniques est celle mise en place à Rome au milieu du XVe�siècle. Le pape Paul II autorise la tenue de cette fête sportive annuelle qui se tient pendant deux siècles. Le programme reprend celui de l'athlétisme grec et les athlètes concourent à la grecque, c'est-à-dire nus . L'Olympiade de la République est une compétition sportive qui s'est tenue en 1796, 1797 et 1798 à Paris. L'épreuve-reine de cette tentative de rénovation des Jeux olympiques est une course à pied. Cette compétition marque la transition entre le sport d'Ancien Régime et le sport moderne, comme en témoigne la première utilisation du système métrique dans le domaine sportif. De plus, et pour la première fois également dans le domaine sportif, les courses sont chronométrées à l’aide de deux montres marines . [modifier] XIXe�siècle Le premier meeting d'athlétisme moderne se tient en Angleterre en 1825 à Newmarket Road, près de Londres . Nombre d'épreuves manquent encore à l'appel, mais sous l'influence des épreuves du Lord's Cricket Ground disputées depuis 1826 et de Tara en Irlande (1829), le programme s'étoffe . Le premier 100 yards haies est couru à Eton College en 1837 . En 1849, l'armée britannique met en place des compétitions à l'arsenal londonien de Woolwich. Un clairon d'argent est offert à partir de 1850 au vainqueur du plus grand nombre d'épreuves. Le capitaine Wilmot remporte l'édition de 1850, alors qu'est créée cette même année la première piste d'athlétisme. L'Exeter College d'Oxford organise son premier meeting en 1850 qui devient le meeting de l'université d'Oxford à partir de 1856 . Le premier match d'athlétisme opposant Oxford et Cambridge se tient en 1864 . En 1866, la première version d'une fédération nationale d'athlétisme est créée en Angleterre. Elle exclut d'emblée tous les professionnels, mais aussi les ouvriers et artisans afin de rester entre gentlemen . Les courses professionnelles se tiennent toutefois en marge de ces épreuves guindées et elles rassemblent un public nombreux. Afin d'ouvrir l'athlétisme aux classes sociales moins aisées, l'Amateur Athletic Association est créée en 1886 . En France, les courses à pied sont dotées de prix en espèces dès 1853 . Pendant trois décennies, les coureurs professionnels français s'affublent de surnoms comme «�Cerf Volant�», «�l’homme éclair�» ou «�l’homme vapeur�». Au milieu des années 1880, et dans la droite ligne de la vision sociale du sport anglais, Georges de Saint-Clair et Ernest Demay lancent une campagne de «�purification�» de l'athlétisme français et obtiennent l'interdiction de ces courses professionnelles. En réaction, l'Union des Sociétés Professionnelles d'Athlétisme est créée à Paris . L'Union des sociétés françaises de sports athlétiques, fédération omnisports fondée le 20 novembre 1887 par les clubs parisiens du Racing club de France et du Stade français, met particulièrement en avant sa volonté de lutter contre la professionnalisation du sport. L'USFSA, qui est à l'origine de la rénovation des Jeux olympiques, impose cette vision comme modèle pour longtemps. Elle organise les premiers championnats de France d'athlétisme en 1888 avec quatre épreuves au programme�: 100 m, 400 m, 1500 m et 120 m haies. Le Racingman René Cavally remporte deux titres en 1888 sur 100 et 400 m. Dans le reste du monde, les États-Unis sont un pôle important de développement de l'athlétisme. L'Olympic Club de San Francisco est créé en 1860 et le New York Athletic Club voit le jour en 1868 . L'Intercollegiate Athletic Association est fondée en 1876 et organise les premières compétitions sur le sol américain . L'Allemagne est touchée en 1874 grâce à un groupe d'étudiants anglais de l'université de Dresde qui importe les épreuves anglaises . Elle organise ses premiers championnats nationaux en 1891, l'Australie en 1893 après avoir organisé à Sydney un Inter Colonial Meet le 31 mai 1890 . En Belgique, le premier championnat national disputé dès 1889 se limite alors à deux épreuves�: le 100 mètres et le mile . Avec les débuts du chronométrage électrique en 1892 en Angleterre et la rénovation des Jeux olympiques, l'athlétisme entre dans l'ère moderne. [modifier] Ère moderne [modifier] De l'amateurisme au professionnalisme Alors que le sport amateur s'organise peu à peu, de nombreuses courses de professionnels sont disputées des deux côtés de l'Atlantique. Des matchs historiques opposent à l'occasion les meilleurs clubs américains et britanniques vers la fin du XIXe�siècle. Par ailleurs, inspirés par l'épreuve du steeple-chase, des concours de pronostics sont organisés sur certaines courses d'athlétisme disputées le plus souvent sur des pistes en herbe d'hippodromes . À l'image des grands duels de boxe, des promoteurs américains recrutent alors les meilleurs athlètes du moment afin de défier d'autres champions lors de face-à-face rémunérés. Le baron Pierre de Coubertin est le grand artisan de la création des Jeux olympiques modernes dont la première édition a lieu en 1896 à Athènes, et dont l'athlétisme figure naturellement au programme. Il souhaite alors, entre autres, mettre un terme aux pratiques d'argent dans le sport, et notamment dans l'athlétisme, au profit du «�spectacle sportif�» amateur. Nouvellement créée en 1912, la Fédération Internationale d’Athlétisme établit dans ses statuts le principe d’amateurisme, à l’image du credo du comité international olympique censé protéger la pureté des compétitions des combines des paris sur les courses professionnelles. L’Américain Jim Thorpe est l’un des premiers athlètes sanctionné pour avoir enfreint la règle de l’amateurisme. Peu après avoir remporté deux titres olympiques aux Jeux de 1912, il est disqualifié à vie et est contraint de restituer ses médailles pour avoir perçu une rémunération d’une équipe de baseball locale. Autre athlète convaincu d’amateurisme marron, le Français Jules Ladoumègue est également radié à vie en 1932 par la Fédération française qui tenait à faire un exemple en réaction à la montée en puissance du sport professionnel dans l'Hexagone�; le football passe professionnel à cette même période. La réaction du public français est sans équivoque�: il boycotte désormais l'athlétisme qui traverse une grave crise en France durant les années 1930. Durant plus d'un demi-siècle, l'amateurisme reste la règle essentielle des compétitions d'athlétisme. De nombreux spécialistes n'hésitent pas alors à abandonner leur discipline pour rejoindre des équipes professionnelles, comme des clubs de Football américain ou de Baseball aux États-Unis, ou des équipes de Rugby à XIII en Europe. En 1982, l'IAAF abandonne son traditionnel concept d'amateurisme en prenant conscience notamment du temps et des ressources nécessaires pour former et maintenir les athlètes d'élite . Dès 1985, des fonds sont destinés spécifiquement à la formation et à l'entraînement des athlètes. Aujourd'hui, les athlètes sont des travailleurs «�free-lance�». Leurs revenus principaux proviennent en partie des cachets attribués lors des différents meeting en fonction de leurs performances. Des compléments de revenus peuvent être perçu grâce à des sponsors ou des mécènes, et varient en fonction de la notoriété du sportif. Par ailleurs, certains athlètes bénéficient d'une rémunération de la part de leur club. Ainsi, aux États-Unis, le Santa Monica Track Club a l'habitude de rétribuer certains de ses licenciés, à l'image par exemple de Carl Lewis . La rémunération d'un athlète de haut niveau est donc aléatoire et tributaire de l'état de forme et des performances de celui-ci. Récemment, de véritables «�écuries�» de courses regroupant les meilleurs athlètes et les meilleurs entraîneurs ont vu le jour, à l'image du système de management des fondeurs africains, ou dans la structure du HSI , véritable multinationale du sprint aux États-Unis. [modifier] Mondialisation de l'athlétisme Durant la première moitié du XXe�siècle, la pratique de l'athlétisme est essentiellement l'apanage des États-Unis et des nations d'Europe occidentale, tels le Royaume-Uni, la France ou les pays scandinaves dans les épreuves d'endurance. À partir des années 1930, des athlètes afro-américains volent la vedette aux européens dans les courses rapides, à l'image d'Eddie Tolan, premier champion olympique noir du 100�m en 1932 . Après la Seconde Guerre mondiale, quelques athlètes issus des colonies européennes parviennent à s'imposer dans leur nouveau pays d'adoption, alors que certaines nations de l'hémisphère sud émergent au niveau mondial, à l'image de la Nouvelle-Zélande. Dans les années 1950, les pays communistes investissent les sports olympiques afin de faire valoir leur existence et manifester leur puissance. Le monde de l'athlétisme est alors bipolaire et deux blocs s'affrontent�: les nations occidentales et les pays issues du bloc de l'Est. Les années 1960 et 1970 sont marquées par l'émergence des nations des Caraïbes, à l'image des sprinteurs venus de Jamaïque, mais surtout par l'arrivée des coureurs d'Afrique noire, et du Maghreb sur les moyennes et longues distances. L'Ethiopien Abebe Bikila est le précurseur en devenant le premier africain à remporter le marathon olympique (en 1960) tandis que la France aligne déjà des coureurs de fond originaires du Maghreb depuis les années 1920. Alain Mimoun gagne le marathon quatre ans avant Bikila. À partir des années 1980, l'athlétisme devient de plus en plus universel et suit l'évolution géopolitique mondiale. Le nombre de fédérations nationales et le nombre de licenciés augmentent significativement dans les pays en voie de développement. A contrario, la pratique de l'athlétisme de compétition stagne dans les pays développés, en raison notamment de son niveau d'exigence en termes d'entraînement, mais aussi par la diversité accrue de l'offre sportive et de loisirs . Aujourd'hui, l'athlétisme est un des sports de compétition les plus universels. Récemment, des athlètes issus de nations à faible population sont parvenus au sommet de ce sport. Lors des championnats du monde 2003, Kim Collins, sprinter originaire de Saint-Christophe-et-Niévès remporte l'épreuve reine du 100�m. Plus globalement, la réussite de la plupart des athlètes des Caraïbes s'explique par le fait qu'ils étudient dans des universités américaines offrant des meilleures conditions d'entraînement que dans leur pays d'origine. Depuis le milieu des années 1990, certains athlètes, en majorité africains, ont fait le choix de l'expatriation et du changement de nationalité. Ainsi en 1995, le coureur de 800 m Wilson Kipketer fait figure de précurseur en optant pour la nationalité danoise. Interdit par le CIO de concourir aux Jeux olympiques d'été de 1996, l’ex-Kenyan est suivi par la suite par plusieurs de ses compatriotes. En 2003, Stephen Cherono rejoint le Qatar et se fait appeler désormais Saif Saaeed Shaheen. Autre exemple en date, le médaillé olympique Bernard Lagat choisit en 2005 de poursuivre sa carrière avec la nationalité américaine. Cette fuite de talents, justifiée par les athlètes par un manque de reconnaissance de leurs pays d’origine, est surtout le moyen de conclure des contrats rémunérateurs avec des fédérations ou des sponsors . Actuellement, des États du Golfe, tel le Qatar ou Bahreïn, offrent des conditions financières confortables à leurs nouveaux ressortissants, et promettent aux jeunes athlètes de financer leur éducation et d’assurer leur reconversion . [modifier] Épreuves Le terme «�athlétisme�» recouvre un ensemble d’activités variées regroupées en deux grandes catégories�: l’athlétisme de stade ou en salle comprenant les courses, les sauts, les lancers et les épreuves combinées, et les épreuves hors stade comprenant notamment la marche athlétique, le marathon et le cross-country. D’autres épreuves peuvent être disputées lors de meetings. Elles font l’objet d’un record du monde mais ne figurent pas au programme des Championnats. Il s'agit notamment du 1�000�m, du Mile, du 2�000�m, de l'Heure, ou des relais 4�x�200�m, 4�x�800�m et 4�x�1�500�m. [modifier] Courses à pied [modifier] Sprint De toutes les activités athlétiques, les courses de vitesse ou sprints sont les plus pratiquées, et ce dès les origines olympiques. Elles consistent à parcourir un espace court (jusque 400m) dans le plus petit laps de temps. Le 100�m est la course la plus courte dans le calendrier de plein air. Elle est aussi l'une des plus anciennes puisqu'on retrouve trace du sprint dès le XVe�siècle av. J.-C., si l'on se fie à Homère et aux poètes grecs. La distance originale initiée par les Britanniques fut le 110 yards (100,52�m) puis le 100 yards (91,44�m) avant que le mètre ne devienne la norme officielle . Au début du siècle, le journaliste George Prade définit le 100�m comme «�L'aristocratie en mouvement�» . Selon lui, peu d'entraînement est nécessaire pour obtenir des résultats appréciables, la vitesse étant innée chez l'athlète. Au fil des années, le 100�m a supplanté le marathon et est devenu l'épreuve-reine de l'athlétisme, du fait du nombre accru de concurrents et de l'intérêt qu'elle suscite auprès des spectateurs. Le 200�m actuel s'apparente à la longueur du stade de la Grèce antique (""stadion"" signifie littéralement longueur du stade). Il découle du découpage du mile anglais et est disputé à l'origine sur 220 yards. Longtemps exécuté en ligne droite, le 200�m avec un virage sur une piste de 400�m est officiellement reconnu en 1958 . Les spécialistes de cette épreuve doivent combiner la vitesse de base d'un sprinter de 100�m, mais posséder également une capacité d'accélération estimée à 130-140�m. Le 400�m a pour origine le double stade ou diaulique (384�m), épreuve exécutée dans l'antiquité. Remise au goût du jour au Royaume-Uni sous la forme du quart de mile (440�m), cette épreuve est considérée comme un sprint d'endurance dans la mesure où elle requiert, en plus de la puissance physique, une capacité de résistance à la fatigue et à la douleur, ainsi qu'une gestion optimale de la fréquence de course. Les athlètes courant le 400�m sont pendant longtemps divisés en deux catégories, les sprinteurs purs issus du 200�m et les sprinteurs plus endurants issus du 800�m. Aujourd'hui, la grande majorité des spécialistes du tour de piste ont un morphotype proche des athlètes courant sur courte distance. [modifier] Courses de fond et de demi-fond Les courses de demi-fond sont ainsi nommées car elles se disputent sur des distances intermédiaires comprises entre le sprint et le fond (de 800 à 3�000�mètres). Parmi toutes les épreuves reconnues par l'IAAF, seules le 800�m et le 1�500�m figurent au programme des Jeux olympiques ou des championnats du monde. Le 800�m a d'abord été le 880 yards ou le demi-mile (804,67�m) . Elle est l'épreuve charnière entre la vitesse prolongée du sprint et la résistance des épreuves d'endurance. Les athlètes effectuent tout d'abord un quart de tour de piste dans leur propre couloir à l'image du 400�m, avant de se rabattre vers la corde après 100�m de course. Les concurrents doivent alors faire preuve, en plus de leur capacité physique, d'un sens tactique fait de placements, d'anticipation et d'adresse. Le 1�500�m, création purement continentale, est né vers 1890 en France. Elle requiert de la part des concurrents une certaine endurance, un sens tactique de la course ainsi qu'une capacité d'accélération et de résistance dans le dernier tour. Le mile britannique (1�609,32�m) est proche du 1�500�m et est à ce jour la seule discipline reconnue par l'IAAF définie par une longueur non métrique. Les autres courses de demi-fond sont le 1�000�m, le 2�000�m et le 3�000�m Les courses de fond sont des épreuves dont la distance est supérieure à 3000 mètres. D'invention britannique, le 5�000�m est une adaptation du 3 miles (4�828�m) et le 10�000�m du 6 miles (9�656�m) . Les premières expériences de l'exercice de l'endurance remontent à 1740 à Londres lorsqu'un athlète parcourut la distance de 17,300�km en une heure. Ces épreuves se déroulent en intégralité sur la piste du stade d'athlétisme. La résistance à la fatigue et à la douleur, associées à une capacité d'accélération finale sont les qualités nécessaires aux fondeurs. [modifier] Courses «�hors-stade�» Le marathon ne figure pas au programme des Jeux olympiques antiques mais tire sa légende des différents récits de la mythologie grecque, comme celui du soldat Phidippidès qui accomplit d'une traite à la course, la distance qui séparait le champ d'une bataille de la cité d'Athènes où il dut apporter la nouvelle de la victoire. En 1895, le Français Michel Bréal convainc son ami Pierre de Coubertin de s'emparer de ce mythe et de l'adapter aux Jeux olympiques modernes. C'est ainsi que pour les premiers Jeux de 1896, vingt-quatre concurrents sont réunis à Marathon. Le berger grec Spyridon Louis devient le premier vainqueur de cette nouvelle épreuve. Aux Jeux de Londres en 1908, la famille royale britannique désire que la course démarre du château de Windsor pour se terminer face à la loge royale du stade olympique. Le trajet, mesuré précisément à 42,195�km, devient par la suite la distance officielle du marathon. Cette épreuve d'endurance est disputée sur route dure, principalement dans les rues et sur un parcours plat. Des compétitions se déroulent sur des distances intermédiaires telles le 10�km ou le semi-marathon. L'ultrafond désigne la course à pied de grand fond, c'est-à-dire toutes les distances supérieures au marathon soit 42,195�km, il s'applique aux sorties en solitaire et aux courses (ou «�raids�») suivantes�: 6 heures, 12 heures, 24 heures, 6 jours, ultra-trail, raids par étapes, 100�km, courses sur routes par étapes. Le cross-country, épreuve non olympique, est une course de fond disputée en pleine nature sur des terrains variés. La distance va de 3 à 15�km selon les catégories d'âge et de sexe. La première course du genre se déroule à Ville-d’Avray en 1898 entre les équipes de France et d’Angleterre. Autres disciplines, les courses nature ont lieu en sous-bois, en montagne, dans le désert ou dans tout autre environnement naturel. [modifier] Courses de haies Les courses avec obstacles, contrairement à la plupart des disciplines athlétiques, ne prennent pas racine dans le sport antique. Elles sont en fait une invention moderne due une nouvelle fois aux Britanniques et sont inspirées des steeple-chases hippiques. Le récit des premières épreuves officielles ancêtres du 110 m haies font état de courses de 120 yards (109,72�m) avec dix obstacles de 3 pieds 6 pouces (1,06�m) soit la hauteur encore utilisée de nos jours. Le 110�m haies, tout comme le 100 m haies, son équivalent féminin, est une épreuve de sprint consistant à franchir dix haies hautes distancées entre elles de 9,14�m pour les hommes et de 8,50�m pour les femmes . Le 400 m haies, discipline relativement récente, est présentée à Oxford vers 1860 sous la forme d'un 440 yards. Elle se développe ensuite en France alors que Britanniques et Américains la dédaignent durant plusieurs années. Le 400�m haies est l'une des épreuves les plus techniques de l'athlétisme car elle requiert des capacités physiques de sprinteur ainsi qu'une attention soutenue à la fréquence de course, et en particulier du nombre de foulées exécutées entre les dix obstacles. Le 3000�m steeple allie l'endurance au franchissement de haies. Il fut d'ailleurs conçu, par le biais d'un pari entre étudiants, en référence au sport hippique britannique très en vogue à la fin du XIXe�siècle . Les athlètes doivent parcourir sur la piste la distance de 3�000m et franchir par ailleurs différents obstacles, les haies et la rivière. Depuis peu, le 3�000�m steeple est ouvert aux femmes et a figuré pour la première fois au programme olympique en 2008. [modifier] Relais Les courses de relais ont pour origine les sociétés antiques où des coursiers rapides et endurants se transmettent des messages de ville en ville . Mais c'est aux États-Unis que la discipline prend racine dans le cadre d'une course de charité organisée par les pompiers de New York . Les relais 4x100�m et 4x400�m sont composés de quatre athlètes par équipe. Le but est de parcourir la distance le plus rapidement possible tout en assurant la transmission d'un bâton cylindrique nommé témoin. Les spécialistes de ces épreuves doivent combiner la capacité physique du sprinter avec le sens de l'anticipation et de la coordination pour la transmission du témoin. Les deux courses de relais sous leur forme actuelle ont fait leur première apparition olympique en 1912. L'ekiden est une forme de marathon en relais de six coureurs développé dans les années 1980, au début au Japon. [modifier] Sauts Le saut à la perche remonte aux sociétés antiques grecques, mais s'est développé à la fin du XVIIIe�siècle en Allemagne au cours de compétitions de gymnastique. Vers 1850, des membres du Cricket Club d'Ulverston au Royaume-Uni décident de mettre en place l'épreuve du «�running pole leaping�», littéralement bond à la perche avec élan. Le saut à la perche consiste, après une course d'élan d'une trentaine de mètres, à franchir à l'aide d'une perche une barre transversale sans la faire tomber . Au fil des siècles, la technique de saut et le matériel ont été améliorés. Les perches en bambou utilisés aux Jeux de 1900 sont remplacés par des perches en fibre de verre en 1956, puis en fibre de carbone aujourd'hui. L'épreuve fut au programme des premiers Jeux olympiques en 1896 et n'est disputé par les femmes qu'à partir des Jeux de Sydney en 2000. Le saut en longueur existe dans toutes les compétitions sportives depuis l'Antiquité. On retrouve trace de cette épreuve dans les Tailteann Games celtiques au IXe�siècle av. J.-C. Les Grecs l'ont codifié par la suite et l'ont fait figurer au programme des Jeux antiques. La discipline s'est ensuite développée dans les pays anglo-saxons dans le milieu du XIXe�siècle. Le saut en longueur consiste à effectuer un bond à partir d'une planche d'appel après avoir effectué quelques pas d'élan . Le triple saut est une variante du saut en longueur. Née également en sol irlandais, l'épreuve s'est ensuite démocratisée en Amérique. Comme son nom l'indique, le triple saut consiste à effectuer une série de trois bonds après élan�: un premier à cloche-pied, le pied d'appel étant également le pied de réception, puis un second saut toujours du même pied avant de terminer à la manière de la longueur . Le saut en hauteur possède des origines celtes mais également germaniques puisque, dès 1470, des concours de hauteur sont retranscris dans les annales de la ville d'Augsbourg. Il fut disputé pour la première fois en 1840 et réglementé en 1865. La règle consiste à franchir une barre horizontale la plus haute possible sans la faire tomber après avoir pris élan. La prise d'appel se fait sur un pied . La technique de saut a beaucoup évolué au cours du XXe�siècle. Le «�ciseau�» et le «�rouleau�» furent longtemps utilisés par les athlètes jusqu'à l'arrivée en 1968 du Fosbury flop utilisée aujourd'hui par tous les sauteurs. [modifier] Lancers Le principe même du lancer s'inspire du geste ancestral du chasseur. Le lancer du poids a pour origine la mythologie grecque où des lancers de pierre sont décrits par Homère. Il prend ensuite son essor au XVIIe�siècle où des compétitions se déroulent au sein de l'artillerie britannique. La première épreuve officielle est disputée aux États-Unis en 1876. Le poids de l'engin est fixé à 16 livres (7,257�kg) en référence au boulet de canon, et la technique de lancer évolue entre la position figée et la prise d'élan. Le principe est de projeter le boulet le plus loin possible à partir d'un cercle comportant un butoir situé dans l'aire de lancer jusqu'à la zone de chute . Le lancer du disque est l'épreuve athlétique la mieux décrite par les Grecs. Les techniques de lancer et les différents disques sont expliqués dans l'Iliade. Le «�solos�» était un disque percé d'un trou à travers lequel on passait une corde, alors que le «�diskos�», était plat, en pierre ou en bronze. La discipline se développe aux États-Unis vers la fin du XIXe�siècle. En 1907, le poids du disque masculin est définitivement fixé à 2�kg et le diamètre à 22�cm . On retrouve trace du lancer du marteau dans d'anciennes légendes celtes datant de 829 avant J.C., ainsi qu'au cours du Moyen Âge où de véritables marteaux de forgerons remplacent les engins rustiques de l'Antiquité. Tout comme les autres disciplines de lancer, le marteau a évolué au cours des siècles dans sa forme et dans son poids . Aujourd'hui, pour les hommes, le boulet en acier pèse 7,257�kg (soit 16 livres) et est fixé à une corde en acier reliée à une poignée. Autorisées à concourir seulement depuis 1995, les femmes disposent quant à elles d'un marteau de 4�kg. Le javelot , instrument de chasse utilisé par les plus anciennes civilisations mais aussi arme employée par de nombreuses armées de l'Antiquité, est à l'origine de la discipline du lancer de javelot. Hercule est réputé avoir été l'un des premiers lanceurs de javelot, épreuve figurant au programme des Jeux olympiques antiques. Vers 1780, les Scandinaves adoptent et développent la discipline, le javelot devenant même un symbole d'indépendance nationale pour les Finlandais. Les performances n'ont cessé de croître au fil des siècles, à tel point que l'engin fut à plusieurs reprises redessiné dans les années 1980 afin de contrôler la sécurité et de réduire le temps de vol. Malgré ces mesures, des incidents surviennent encore aujourd'hui. En 2007, les athlètes Roman Sebrle et Salim Sdiri furent atteints accidentellement par un javelot lors de réunions . [modifier] Épreuves combinées Les épreuves combinées requièrent toutes les qualités nécessaires à la pratique de l'athlétisme. Dès la Grèce antique, des compétitions multidisciplinaires furent disputées afin de récompenser l'homme le plus complet. Le décathlon prend naissance au cours du XIXe�siècle dans différents pays européens avant que les Irlandais n'exportent cette idée aux États-Unis. Un championnat toutes épreuves («�all around championship�»), composé de dix tests athlétiques successifs, est alors expérimenté. Avery Brundage, futur président du comité international olympique, remporta à trois reprises le concours national américain. Disputé sur deux jours, le décathlon est constitué de quatre courses (100�m, 400�m, 110�m haies et 1�500�m), de trois sauts (longueur, hauteur et perche) ainsi que de trois lancers (poids, disque et javelot). Chaque performance est convertie en points selon un barème et la somme de ces points détermine le classement. Les premières épreuves combinées féminines eurent lieu pour la première fois en 1928 sous la forme d'un pentathlon. Deux épreuves supplémentaires furent rajoutées au début des années 1980, donnant naissance à l'heptathlon. Ce dernier se compose de trois courses (100�m haies, 200�m et 800�m), de deux sauts (longueur et hauteur) et de deux lancers (poids et javelot) . [modifier] Marche athlétique La marche athlétique est une invention d'origine britannique datant du XIXe�siècle. Entre 1775 et 1800, des marches de six jours sont organisées, suscitant un véritable engouement populaire. Le premier championnat de marche de vitesse a lieu en 1866 sur 7 miles, et 1908 marque l'entrée de cette discipline au programme des Jeux olympiques (sur 3�500�m) . La marche athlétique est une discipline sportive dans laquelle les engagés doivent marcher sans jamais courir, c'est-à-dire qu'un pied au moins doit être en permanence en contact avec le sol (à l'œil nu) tandis que la jambe de soutien doit être droite (pas pliée au genou) depuis le moment où le pied touche le sol jusqu'à ce qu'elle passe à la verticale du buste. Les distances de marche sont fixées aujourd'hui à 20�km et 50�km . [modifier] Environnement du stade [modifier] Piste et aires de concours Le stade d'athlétisme doit répondre à certaines normes pour officialiser les compétitions et les performances qui s’y déroulent. Toutes les installations sont règlementées par l’IAAF (dimensions, déclivité et disposition). Les compétitions d’athlétisme en plein air se déroulent dans des stades constitués d’une piste ovale de 400 mètres de long. Cette distance a évolué au cours des années. Aux Jeux de 1896, la piste mesurait 333,33�m, pour passer à 500�m lors des Jeux de 1900 à Paris, et à 536,45�m (un tiers de mile) à Saint-Louis en 1904. En 1912, la distance fut portée à 383�m, puis à nouveau 500�m aux Jeux olympiques d'été de 1924. La piste d'athlétisme est formée de deux lignes droites parallèles et deux virages identiques, et doit comporter de 6 à 8 couloirs de 1,22�m de large, et un fossé adaptable à la course du 3�000�m steeple (la rivière) . En salle, la longueur de la piste est de 200�m et les virages peuvent être relevés de 18 degrés au maximum. Le nombre de couloirs doit être compris entre 4 et 6. Une piste en ligne droite indépendante, située au centre de la salle, est requise. La texture de la piste d'athlétisme a évolué au fil des années. Tout d'abord disputées sur terre, puis sur herbe au début du siècle, les courses d'athlétisme se déroulent ensuite sur une piste en cendrée, forme de terre battue. Les années 1960 sont marquées par l'avènement des surfaces synthétiques. En 1967, la firme 3M innove en créant les premières pistes en polyuréthane. Le tartan fait son apparition pour la première fois lors des Jeux olympiques d'été de 1968 à Mexico. La couleur rouge de la piste est alors choisie en raison de sa résistance aux rayons ultra-violets du soleil. Les aires de lancers sont composées d'une surface d'élan délimitée par un cercle fait d'une bande de fer dont le diamètre varie selon la discipline (2,135�m pour le poids et le marteau et 2,50�m pour le disque) et dont le revêtement peut être en béton ou en asphalte . Le lancer du javelot est effectué sur une piste d'élan synthétique similaire à la piste. Sa longueur minimale est de 36�m et sa largeur de 4�m. Chaque athlète ne doit pas mordre la ligne ou le cercle de lancer sous peine de voir son jet invalidé par les juges. Les secteurs de chute sont généralement en herbe afin que l'engin puisse laisser une empreinte au sol pour mesurer la distance. Il est délimité par des lignes blanches et forme un angle déterminé (29° pour le javelot et 34°9 pour les autres engins). Les aires de sauts sont composées en matériau synthétique. La longueur et le triple saut disposent d'une piste d'élan de 40�m de long et de 1,22�m de large, et se terminent par une fosse de réception (de 9�m de long sur 2,75�m de large) remplie de sable fin. Des planches d'appels sont fixées au sol et sont recouvertes de plasticine afin de vérifier si un athlète n'a pas mordu son saut. L'aire du saut en hauteur mesure 20x20�m afin de pouvoir installer le sautoir. Enfin, les perchistes disposent d'un couloir d'élan de 40�m de long et de 1,22�m de large conclu par un bac d'appel. [modifier] Matériel et équipement Une compétition d'athlétisme nécessite, par son nombre élevé d'épreuves, un matériel important . Pour les courses (du 60�m au 400�m), la présence de starting blocks, si possible reliés avec un système de contrôle des faux-départs, est obligatoire. Ils permettent une meilleure impulsion et des départs sans dérapage. Par ailleurs, des plots de départ doivent indiquer les couloirs attribués aux athlètes. Afin d'homologuer les performances, l'IAAF impose la présence d'un anémomètre afin de mesurer et d’enregistrer la vitesse du vent , ainsi qu'un système de chronométrage entièrement automatique au centième de seconde. Des matelas de réception, ainsi que des poteaux avec supports, sont requis pour les sauts en hauteur et à la perche. Les barres peuvent être en bois, en métal ou en fibre de verre. Des taquets fixés à des montants mobiles doivent être prévus a la perche. Les divers engins de lancer – poids, disques, marteaux et javelots – doivent respecter scrupuleusement les poids et dimensions conformes aux diverses catégories d’âge et de sexe . Le témoin utilisé lors des courses de relais ne doit pas excéder 50�g et 30�cm. Des panneaux d'affichage doivent être utilisés pour renseigner les athlètes et les spectateurs des performances enregistrées. La tenue typique d'un athlète est constituée d'un maillot, d'un short et de chaussures de courses. Celles utilisées par un sprinteur ne possèdent ni talon ni voûte plantaire, et comptent 11 crampons ne devant pas dépasser 9�mm de longueur. [modifier] Officiels et règlements [modifier] Officiels Une compétition d’athlétisme est composée de divers officiels chargés de garantir le bon déroulement des épreuves et la validité des performances, en veillant sur l'application constante des règlements internationaux. Pour les courses, le juge-arbitre coordonne le jury en vue de respecter les différentes règles de compétition. Le starter est chargé d’assurer au mieux le départ des courses, notamment en matière de tenue des athlètes, de placement, ou de positionnement dans les starting-blocks . Il veille également à d’éventuels faux-départs en avertissant l’athlète lors de la première faute, et en excluant le responsable du deuxième. Les commissaires de course doivent signaler au juge-arbitre toute entrave au règlement lors du déroulement des courses, notamment en cas d’empiètement du couloir voisin lors des sprints, de mauvais franchissements d’obstacles, de bousculades ou encore de mauvais passage de témoin lors des relais . Les juges à l’arrivée déterminent le classement des athlètes dès le franchissement de la ligne par la première partie du corps (épaule ou torse). Le jury de course est secondé par des chronométreurs officiels qui doivent disposer obligatoirement d’un outil de mesure automatique au centième de seconde ainsi que d’un anémomètre. Les concours de saut et de lancer sont également encadrés par le juge-arbitre. Il est secondé par au moins cinq juges-officiels chargés de vérifier la bonne exécution et la validité de l'essai, ainsi que de mesurer au centimètre près la performance de l'athlète. Un essai est validé lorsque le juge lève un drapeau blanc, invalidé s'il lève un drapeau rouge. À la fin des épreuves, le juge-arbitre doit établir un classement définitif et accompagner les lauréats au podium. [modifier] Règles de compétition L'IAAF a édicté des règles de compétition strictes et rigoureuses afin de garantir l'équité des concurrents lors des épreuves. Lors d'une compétition officielle, l'athlète doit être préalablement inscrit et pointer au secrétariat pour recevoir son dossard. Il dispose d'un terrain d'échauffement réservé à cet effet et doit se présenter à la chambre d’appel à un horaire déterminé. Il doit ensuite se diriger vers le lieu des épreuves accompagné des autres concurrents. Les athlètes doivent porter des tenues règlementaires reconnues par leur Fédération. Ces tenues doivent de plus être non offensantes et ne pas gêner la vision des juges. Un athlète a la possibilité de participer pieds nus, ou porter des chaussures à un ou aux deux pieds. Lors des courses de sprint, les athlètes courent dans le couloir qui leur est affecté, d’un bout à l’autre de l’épreuve et partent obligatoirement des starting-blocs où un juge (starter) donne les commandements de départs suivants�: «�à vos marques�», puis «�prêts�?�» avant de déclencher le coup de pistolet, lorsque les coureurs sont en position immobile . Les concurrents ne doivent pas changer de couloir ni empiéter sur la ligne intérieure, surtout en virage. À partir du 800�m, les athlètes partent en position debout, sans le deuxième commandement. Pendant la course, ils ne doivent ni se gêner, ni se bousculer. Pour les relais, les athlètes doivent respecter les zones de transmission marquées sur la piste et acheminer le témoin jusqu'à la ligne d'arrivée. Pour les épreuves d’obstacles, les coureurs doivent passer au-dessus de la haie et ne pas la renverser délibérément. Lors des sauts en hauteur et à la perche, les montées de barre doivent être fixées à l’avance, et l'ordre de passage des concurrents nécessite un tirage au sort. Chaque concurrent dispose d'un temps imparti et de trois tentatives par hauteur de barre pour la franchir. Le classement est effectué en retenant la dernière hauteur franchie. À la longueur et au triple saut, tous les athlètes disposent également de trois essais, puis les huit meilleurs sauteurs ont droit à trois tentatives supplémentaires. Le saut est validé par les juges si le sauteur ne «�mord�» pas la ligne d’appel au cours de sa tentative et sort de la fosse de réception en avant de la marque laissée dans le sable. Dans les compétitions internationales, un athlète est un représentant d'une fédération. Dans le cas de changement de nationalité ou de double nationalité, il ne pourra représenter son nouveau pays pendant au moins trois ans à compter de la date à laquelle il a représenté pour la dernière fois la première fédération . Un athlète peut être soumis à un contrôle antidopage dès la fin d'une épreuve. Dans le cas d'un relais, tous les membres doivent se soumettre au contrôle. Les échantillons sont ensuite envoyés à un laboratoire accrédité de l’AMA. L'homologation d'une performance et d'un record est soumise à la présence des résultats des analyses de ces échantillons dans le dossier. Plus tard, si un athlète reconnaît avoir eu recours à des substances interdites durant la période où avait été établi le record, celui-ci est retiré des tablettes. Le compétiteur dispose d'un droit d'appel. Il doit être déposé par un représentant de l'athlète ou l'athlète lui-même. [modifier] Organisation internationale�: l'IAAF En 1912, immédiatement après les Jeux de Stockholm, l'Association Internationale des Fédérations d'Athlétisme voit le jour�; elle rassemble alors 17 membres de la Fédération internationale d'athlétisme . L'IAAF a procédé à la codification de l'athlétisme à l'échelle mondiale, en fixant des règles très strictes garantissant la régularité des épreuves. Elle veille aussi à la validation des records mondiaux, ainsi qu'à l’organisation des compétitions internationales . Depuis 1999, le Sénégalais Lamine Diack est le président de cette institution dont le siège est situé à Monaco. L'IAAF est subdivisée en six régions continentales (Afrique, Asie, Europe, Océanie, Amérique centrale et du Nord, Amérique du Sud) régies elles-mêmes par leur propre institution. L'Association européenne d'athlétisme est créée en 1970 , et comprend aujourd'hui 50 membres. Au total 212 fédérations nationales membres sont affiliées à l'IAAF, soit plus qu'il n'existe de pays dans le monde, certaines dépendances politiques des Antilles et d'Océanie y sont notamment représentées. En France, la FFA voit le jour en 1920. Elle est notamment chargée de gérer la formation sportive à travers les différents clubs, d'organiser les compétitions et d'établir les règles techniques nationales. Sous sa tutelle, les différents Comités départementaux et Ligues régionales encadrent les milliers de clubs d'athlétisme en France. De nombreux pays se sont dotés d'une structure professionnelle. En France, la Ligue nationale d'athlétisme a vue le jour le 28�janvier�2007 . Elle regroupe une vingtaine d'athlètes français sous contrat qui perçoivent un salaire et une aide à la formation en contrepartie de leur participation à certains meetings . C'est la première fois en France qu'un sport individuel s'organise en ligue professionnelle. [modifier] Principales compétitions [modifier] Championnats internationaux Ces compétitions internationales se déroulent selon un calendrier quadri-annuel. Elles se composent des Jeux olympiques, des Championnats du monde et des Championnats continentaux, et sont organisés par l'IAAF, le CIO ou la fédération continentale (par exemple la Fédération européenne d'athlétisme). Seuls trois athlètes par nation sont autorisés à concourir. Afin de sélectionner les meilleurs athlètes, un grand nombre de pays ont mis en place le système des minima établi selon un barème de performances. [modifier] Jeux olympiques La principale compétition d'athlétisme se déroule tous les quatre ans lors des Jeux olympiques d'été. L’athlétisme se confond avec celle des Jeux olympiques. Il fut en effet présent dès 1896 lors de la renaissance des olympiades à l'initiative du baron Pierre de Coubertin. Il fait par ailleurs partie des cinq sports ayant toujours figuré au programme olympique , et est celui qui comprend le plus grand nombre d'épreuves. De douze titres décernés lors des premiers jeux rénovés, le total des épreuves programmée pour les Jeux de Pékin en 2008 s'élève à 47. Les femmes ont été autorisées à concourir pour la première fois lors des Jeux de 1928, et cela contre la volonté de Coubertin. Les compétitions se déroulent dans le Stade Olympique, lieu des cérémonies d'ouverture et de clôture. Elles focalisent, durant le déroulement des jeux, l'attention des spectateurs et des médias. L'athlétisme est considéré comme le «�sport roi�» des Jeux olympiques. [modifier] Championnats du monde Longtemps dépourvu de rendez-vous mondiaux puisque les Jeux olympiques tenaient lieu de compétition suprême, l'athlétisme consacra sa grande mue par la tenue de ses premiers Championnats du monde à Helsinki en juillet 1983, sur une idée de son président de l'époque Primo Nebiolo. Ce rendez-vous mondial désigne un champion du monde pour chaque discipline. Depuis 1991 la compétition est devenue biannuelle, encadrant l'année olympique. La douzième édition est organisée en 2009 à Berlin. En marge de cet évènement, le cross-country bénéficie de ses propres championnats du monde disputés chaque année durant l'hiver. L'épreuve, sous la forme d'un cross long et d'un cross court, récompense les meilleurs athlètes individuels ainsi que la meilleure équipe. Les Championnats du monde d'athlétisme en salle ont lieu également tous les deux ans, en alternance avec la compétition disputée en plein air. Une première édition s'est tenue en 1985 à Paris sous le nom de Jeux mondiaux indoor, mais l'appellation officielle de Championnats du monde en salle est donnée pour la première fois en 1987 à Indianapolis. [modifier] Championnats continentaux Les fédérations continentales organisent leurs propres championnats visant à récompenser leurs meilleurs athlètes. Des Championnats d'Europe sont ainsi organisés tous les quatre ans par l'Association européenne d'athlétisme, au milieu d'un cycle olympique. La première édition eu lieu en 1934 à Turin et les prochaines se dérouleront en 2010 à Barcelone et en 2012 à Helsinki, la compétition adoptant alors un cycle bisannuel en alternance avec les Championnats du monde. Depuis 1966, des Championnats indoor sont disputés tous les deux ans. Les autres fédérations organisent également leur propre compétition en plein air, à l'image des Championnats d'Afrique ou des Championnats d'Asie. Les Championnats du Monde et/ou d’Europe de Cross, de Marche, de Semi-Marathon et de Marathon font l’objet de classements par équipes. [modifier] Meetings Outre les Jeux olympiques, les Championnats du monde, les Championnats d’Europe et les championnats nationaux, l’athlétisme se décline également sous la forme de rencontres internationales appelées meetings. Elles s'appuient sur des partenaires publics ou des sponsors privés, et fonctionnent sur un programme réduit de quelques épreuves. Les athlètes participants sont invités par les organisateurs. Les meetings sont organisés au niveau international, national et régional, et utilisent le système des primes d'engagement et des primes de performances. De très nombreux meetings d’athlétisme existent et sont classés par label en fonction de l'importance et du prestige de la compétition . Le circuit de la Golden League, intégré dans le Tour mondial d'athlétisme (World Athletics Tour ) depuis 1998 est sans conteste la série de meeting la plus prestigieuse car elle regroupe les «�meilleurs�» athlètes de l'année et bénéficie d'une importante couverture médiatique (retransmission télévisée) et de dotations importantes. En 2008, l'épreuve était composée de 6 meetings européens�: Oslo, Rome, Paris, Zurich, Bruxelles et Berlin, la finale de la saison ayant lieu à Monaco. Les athlètes parvenant à remporter une même épreuve lors de tous ces meetings se partagent un «�jackpot�» d'un million de dollars en lingots d'or . Les six épreuves féminines et six épreuves masculines sont choisies par l'IAAF. Les autres meetings, moins prestigieux que la Golden League, sont ensuite classés (par ordre décroissant) par l'IAAF en Super grand prix, puis en Grand prix. Ils doivent répondre à plusieurs critères�: la qualité des infrastructures, la logistique, une dotation minimale, et une présence obligatoire d'athlètes en fonction de leur classement. Les autres meetings ne permettent pas aux athlètes de marquer des points au classement IAAF. La Finale mondiale regroupant les meilleurs athlètes de l'année est disputée en fin d'année. [modifier] Championnats nationaux et inter-clubs Chaque pays organise ses propres championnats pour déterminer les meilleurs athlètes par discipline. Les Championnats de France d'athlétisme sont organisés tous les ans par la Fédération française d'athlétisme. Ils rassemblent des athlètes par clubs et se déclinent par catégories d'âge (cadets, juniors, espoirs et élite). Des championnats interclubs sont également disputés au niveau départemental et régional, avec des qualifications aboutissant au plus haut niveau. Les championnats nationaux peuvent également servir d'épreuve qualificative à une future compétition internationale. Aux États-Unis, les «�U.S. trials�» voient s'affronter les meilleurs athlètes américains. En sprint, le système de sélection s'avère souvent impitoyable puisque certaines finales sont de même niveau que les finales mondiales. [modifier] Autres compétitions D'autres compétitions par équipes sont organisées, elles portent souvent le nom de «�Coupe�». On peut citer notamment la Coupe du Monde des nations qui regroupe des équipes de continents, la Coupe du monde de marathon ou la Coupe du monde de marche. Au niveau continental, la Coupe d'Europe d'athlétisme est une épreuve par équipes regroupant les huit meilleures équipes du continent depuis 1965. Disputée sur deux journées, elle récompense à l'issue d'un classement final les meilleures nations masculines et féminines européennes, et permet de refléter la réelle valeur athlétique d'un pays. La coupe d'Europe est disputée tous les ans depuis 1993 , et est régie par l'EAA. Les «�matchs internationaux�» sont des rencontres opposant des équipes nationales sur un programme pratiquement complet. Ces épreuves constituaient les compétitions majeures dans la période allant de l'après-guerre à la première édition des Championnats du monde, surtout lors des années non olympiques. Les rencontres entre les équipes des États-Unis et d'URSS étaient souvent considérées comme un évènement majeur de la saison d'athlétisme. La France essaye de redonner un peu de gloire à ce type de compétition par l'intermédiaire du DécaNation. Autres compétitions internationales, les Jeux du Commonwealth, les Jeux Méditerranéens, ou les Jeux de la Francophonie sont souvent issues d'organisations historiques ou politiques. Les Universiades, les Goodwill Games (tombés aujourd'hui en désuétude) sont des compétitions multisports organisées sur le modèle des Jeux olympiques. [modifier] Grands noms de l'athlétisme En 2000, le livre édité par le quotidien sportif français L'Équipe, 100 champions pour un Siècle de sport , établissait un classement des 100 sportifs du siècle, parmi lesquels l'athlétisme était le sport le plus représenté. Par ailleurs, en 1999, l'IAAF désigna les champions d'athlétisme du XXe�siècle . Chez les hommes, l'Américain Carl Lewis devança son compatriote Jesse Owens alors que la Néerlandaise Fanny Blankers-Koen fut récompensée chez les femmes. [modifier] Hommes Chez les sprinteurs, l'Américain Carl Lewis est sans conteste l'athlète ayant marqué le plus la discipline par l'ampleur de son palmarès. Fort de ses neuf titres olympiques (dont quatre au saut en longueur) et de ses huit titres de champions du monde, il a réussi à asseoir sa domination pendant près de deux décennies . Jesse Owens s'assure une place dans l'histoire du sport en obtenant quatre titres olympiques aux Jeux de 1936. Parmi les autres sprinters de renom, on peut citer Ray Ewry, Alvin Kraenzlein, Jim Hines, Tommie Smith, Valeriy Borzov, Pietro Mennea, et plus récemment Butch Reynolds, Frankie Fredericks, Donovan Bailey, Maurice Greene et Michael Johnson. Les finlandais volants, surnom donné entre autres aux athlètes Paavo Nurmi, Ville Ritola ou Hannes Kolehmainen, règnent sur les courses de fond et de demi-fond dans la première moitié du XXe�siècle. Le Tchécoslovaque Emil Zátopek entre dans la légende en s'adjugeant le 5�000�m, le 10�000�m et le marathon lors des Jeux de 1952. Les autres légendes de l'endurance sont entre autres les Éthiopiens Abebe Bikila et Haile Gebrselassie, le Néo-Zélandais Peter Snell, l'Australien Herb Elliott, les Britanniques Sebastian Coe et Steve Ovett, le Français Jules Ladoumègue, le Kenyan Kipchoge Keino, l'autre Finlandais Lasse Viren, les Marocains Saïd Aouita et Hicham El Guerrouj ou encore l'Américain Mal Whitfield. Dans les concours, plusieurs athlètes ont définitivement acquis le statut de «�légende�» de l'athlétisme. On peut citer notamment les Soviétiques Valeri Brumel et Viktor Sanyeyev, ainsi que les Américains Al Oerter, Bob Beamon et Dick Fosbury. Plus récemment, Jonathan Edwards, Lars Riedel, Javier Sotomayor, Mike Powell, Jan Zelezny et Sergueï Boubka ont dominé chacun leur spécialité. Dans les autres épreuves, on retiendra parmi les grands noms de l'histoire du sport les décathloniens Jim Thorpe et Daley Thompson ainsi que les marcheurs Vladimir Golubnichy et Robert Korzeniowski. Aujourd'hui, l'Éthiopien Kenenisa Bekele, succédant à Gebreselassie, domine le fond mondial. L'Américain Jeremy Wariner règne lui sur le 400�mètres, se rapprochant peu à peu des performances de Michael Johnson. Depuis 2008, le Jamaïcain Usain Bolt réalise des performances exceptionnelles sur le sprint. Aux Jeux olympiques de Pékin, il remporte les épreuves du 100m, du 200m et du relais 4x100m en établissant pour chaque épreuve un nouveau record du monde . [modifier] Femmes Depuis sa première apparition aux Jeux olympiques en 1928, l'athlétisme a également forgé au cours des décennies ses légendes féminines. Les courses rapides ont consacré notamment la Néerlandaise Fanny Blankers-Koen , seule femme ayant remporté quatre médailles d'or en une seule olympiade, l'Australienne Betty Cuthbert, la Polonaise Irena Szewińska, les Est-Allemandes Marita Koch et Marlies Göhr, la Française Marie-José Perec, l'Australienne Cathy Freeman et l'ancienne sprinteuse jamaïcaine Merlene Ottey. On peut également citer des athlètes américaines telles Wilma Rudolph, Evelyn Ashford, Valerie Brisco-Hooks, Gwen Torrence, Gail Devers, ou encore Florence Griffith-Joyner dont les performances inégalées font toujours l'objet de soupçons de dopage . Chez les «�fondeuses�», les grands noms sont Jarmila Kratochvilova, Tatyana Kazankina, Maria Mutola, Gabriela Szabo, Doina Melinte, Joan Benoit, Ingrid Kristiansen, Hassiba Boulmerka, Svetlana Masterkova, Kelly Holmes et Derartu Tulu, pour ne citer qu'elles. La Britannique Paula Radcliffe collectionna les places d'honneur sur la piste avant de devenir le grand leader du marathon. Dans les concours, l'Américaine Jackie Joyner-Kersee domina les épreuves de l'heptathlon et du saut en longueur en décrochant au total trois titres olympiques et quatre titres mondiaux. Sa principale rivale fut l'Allemande Heike Drechsler. Ulrike Meyfarth, Stefka Kostadinova, Inessa Kravets et Trine Hattestad ont également porté leur discipline au plus haut niveau. Aujourd'hui, l'athlétisme féminin est principalement dominé par quatre athlètes�: la Suédoise Carolina Klüft à l'heptathlon qui n'a toujours pas connu la défaite dans un grand championnat en senior, la perchiste russe Yelena Isinbayeva qui suit les traces de Sergueï Boubka. Par ailleurs, les Éthiopiennes Tirunesh Dibaba et Meseret Defar s'avèrent être les plus grandes spécialistes de fond au niveau mondial. [modifier] Athlétisme féminin L’athlétisme féminin, longtemps tenu à l’écart par la Fédération internationale, a définitivement pris sa place depuis la fin de la guerre 1939-1945 . Pourtant, la pratique de ce sport par les femmes remonte elle aussi aux civilisations antiques lorsque des concurrentes s’affrontaient dans des épreuves d’haltères et de lancers dans l’Egypte ancienne, ou lorsque des scènes de courses furent décrites dans la mythologie grecque. Vers 1350 avant J.C., Hippodomie, femme de Pélops, crée des jeux exclusivement féminins appelés les Jeux d'Héra. Des compétitions de courses à pied s'organisent ainsi tous les quatre ans. Au XVIe�siècle en Allemagne, des épreuves athlétiques féminines ouvertes aux jeunes bergères sont organisées à Markt Groningen. Avec la codification de l’athlétisme, les premiers meetings mettant aux prises des femmes apparaissent dès la fin du XIXe�siècle. On enregistre dans les universités américaines des compétitions d’étudiantes, à l'image des jeunes filles du Vassar College de New York en 1895. Les athlètes américaines prennent part à des compétitions nationales (universitaires) à partir de 1903. Le 25�novembre�1903 en France, près de 2�500 ouvrières du textile, participent à la Course des Midinettes, épreuve reliant Paris à Nanterre à la course ou à la marche . Sur un parcours de 12 km, la modiste Jeanne Cheminel s'impose en 1h10 . Les Finlandaises sont admises aux championnats nationaux en 1913. En l’absence des hommes mobilisés lors de la Première Guerre mondiale, l’émancipation du sport féminin est accélérée. C’est ainsi que des réunions sportives inter-usines ont lieu en France et au Royaume-Uni. La Fédération des sociétés féminines sportives de France (FSFSF) est fondée le 18 janvier 1918 en s'appuyant notamment sur des clubs sportifs féminins fondés avant la Grande Guerre comme le Fémina Sport (1912) qui pratique déjà l'athlétisme. Alice Milliat devient présidente de la FSFSF. Se heurtant au refus du baron Pierre de Coubertin et du Comité international olympique d’accueillir des athlètes féminines, Milliat décide de créer en 1921 les premiers Jeux mondiaux féminins regroupant cinq nations européennes à Monte-Carlo , puis les Jeux féminins à Paris en 1922 et à Göteborg en 1926. En août 1922, lors du congrès de la Fédération sportive féminine internationale (fondée en 1921), on voit l'homologation des 38 premiers records mondiaux féminins d'athlétisme . Le début des années 1920 correspond également aux premières épreuves nationales et internationales féminines dans les autres nations européennes. En 1928, l’IAAF admet la réalité de l’athlétisme féminin en décidant d’intégrer quelques épreuves lors des Jeux d’Amsterdam. Dans l'épreuve du 800�m, l'arrivée de certaines concurrentes à bout de forces provoqua la polémique et rendit la distance non féminine jusqu'en 1960 . Un journaliste allemand de l'époque affirme alors�: «�Nous croyons que la femme ne doit pas courir sur des distances aussi grandes [...] presque toutes les concurrentes étaient terrassées. Ce n'était pas beau à voir.�» . Cette vision de la course fut néanmoins remis en cause par le CIO en 1952 qui considéra que ces femmes s'étaient effondrées au sol plus par déception que par réel épuisement. Aux Jeux de Los Angeles de 1984, lors de l'intégration du marathon féminin au programme olympique, l'arrivée de la Suissesse Gabriela Andersen-Schiess provoque la même polémique qu'en 1928. Totalement déshydratée, elle termine les derniers mètres en titubant et en s'effondrant sur la ligne , contrastant avec la victoire de Joan Benoit dans un meilleur temps qu'Emil Zatopek à Helsinki en 1952, Le contingent d'athlètes féminines ne cesse de croître aux Jeux olympiques et aux Championnats du monde et les différences de programme entre les hommes et les femmes se réduisent au fil des années. La perche et le lancer du marteau ont été introduits à Sydney en 2000. Aux Jeux olympiques de 2008, le 3000�m steeple féminin a fait son apparition au programme. [modifier] Innovations de la discipline [modifier] Techniques La progression des performances athlétiques au cours des siècles découle de l'évolution du matériel mais aussi des évolutions techniques propres à chaque épreuve. À la fin du XVIIIe�siècle, un général américain invente le «�crouch start�», technique consistant à prendre le départ d'une course accroupi. Tom Burke, premier champion olympique du 100�m de l'histoire, utilise cette nouvelle méthode . Aux Jeux de 1900, l'Américain Alvin Kraenzlein innove en réduisant le nombre de foulées entre les haies. Dans les années 1920, des américains introduisent une nouvelle technique de saut en longueur, le «�hitch kick�», consistant à effectuer des battement de jambes en l'air durant le saut . Au lancer du poids, l'Américain Parry O'Brien invente la technique de lancer dos à l'aire de réception, et en effectuant une rotation à 180°. Juste après la Seconde Guerre mondiale, des entraîneurs soviétiques développent les différentes techniques de saut en hauteur. Valeriy Brumel est l'un des premiers athlètes à expérimenter la technique du «�rouleau ventral�» qui remplace aussitôt celle des ciseaux. Quelques années plus tard, la discipline est une nouvelle fois révolutionnée par l'apparition du «�fosbury flop�», du nom de l'Américain Dick Fosbury qui remporte le concours de la hauteur des Jeux de Mexico en 1968 avec la technique du «�saut dorsal�» . [modifier] Entraînement Avec l’apparition du professionnalisme au début du XXe�siècle, les méthodes d’entraînement ne cessent de progresser. Aux États-Unis, la préparation physique des sprinters est mise au point dès les premières compétitions nationales. La technique consiste à courir à l'entrainement à allure de compétition. Au début des années 1920, le fondeur finlandais Paavo Nurmi est l'inventeur d'une méthode d'entrainement diversifiée et rigoureuse basée sur des séances d'endurance et de vitesse chronométrées . Inspiré par l'exemple finlandais, l'entraineur suédois Gosse Holmer met au point le fartlek, système où l'athlète est libre de pouvoir créer par lui-même un entraînement qui s'adapte à sa propre individualité. Holmer met en place un véritable camp d’entraînement situé en pleine nature suédoise composé d'un parcours sportif en forêt extrêmement sélectif comportant des séries de côtes et d’obstacles (tronc d’arbres, rivière...) . Dans les années 1950, la technique de l’entraînement par intervalles, l'interval training, est mis au point par des médecins en Allemagne . Ce système exigeant bénéficie dès l’après-guerre aux athlètes de l’Europe de l’Est, et notamment au Tchèque Emil Zatopek, coureur multi-médaillé aux Jeux olympiques. La RDA, grâce à une politique de détection précoce, de formation d'entraîneurs de haut-niveau, et de recherches en biomécanique ou en physiologie , produit des sprinteuses de haut niveau. En même temps, le jogging est créé en Nouvelle-Zélande, ainsi qu’un nouveau programme intensif basé sur l'endurance. Cette méthode est utilisée, entre autres, par le fondeur Peter Snell dans les années 1960 . À Melbourne, l'Australien Herb Elliott reprend les méthodes suédoises d'avant-guerre dans un camp d'entraînement dédié à l'athlétisme. [modifier] Performances [modifier] Records Les records du monde d'athlétisme masculins sont reconnus officiellement par l'IAAF depuis 1912. Avant cette date, les performances des athlètes étaient établies par des statisticiens sans garantie de conformité, et sans réelle règlementation pour chaque épreuve. La première liste des records du monde est publiée pour la première fois en 1914 et est composée de 53 records de course à pied, 30 records de marche et 12 records de concours. En 1936, les performances féminines sont diffusées à leur tour par l'IAAF. Ces dernières étaient régies auparavant par la FSFI, une fédération féminine autonome. Depuis 1987, la Fédération Internationale d'Athlétisme prend en compte les épreuves disputées en salle. Actuellement, près d'une cinquantaine de disciplines athlétiques (dont 22 pour les femmes) reconnues font l'objet de records au niveau mondial, continental ou national. Les épreuves non reconnues sont considérées comme des «�meilleures performances�». L'homologation d'un record est soumise au respect d'un certain nombre de règles. Ce record doit d'abord avoir été établi au cours d'une compétition ou réunion figurant au calendrier et respectant les règles de la Fédération internationale. Les courses sont chronométrées électroniquement et le vent qui peut favoriser ou défavoriser les coureurs, est pris en compte dans la validité d'une performance ou d'un record. La limite du vent est fixée à 2�m positif (c'est-à-dire dans le sens de la course) par seconde. La demande d'homologation doit être faite dans les trente jours par la Fédération membre de l’IAAF représentant le pays où a été établie la performance. Les organisateurs de meetings font souvent appel à des «�lièvres�» lors d'épreuves de fond. Ces athlètes doivent donner à la course une allure suffisante et respecter des temps de passage définis à l’avance, pour permettre aux champions de battre un record. Dans ce cas, les lièvres bénéficient de primes de performance. En 1997, au meeting de Rome, le Kenyan William Tanui remporte la somme de 15�000 dollars pour avoir participé au record du monde du mile en tant que lièvre . [modifier] Limites Les records du monde ont considérablement changé au cours du XXe�siècle, plus particulièrement dans les années 1920 ainsi qu'à partir des années 1950. Avec le progrès technique, notamment l'évolution du matériel, des méthodes de formation, ainsi qu'avec l'aide du dopage, les performances athlétiques sont multipliées à partir des années 1970. Depuis plusieurs années, les nouveaux records du monde d'athlétisme sont moins nombreux malgré l'amélioration des procédés d'entraînement et du recrutement des athlètes. Selon des études, les limites physiologiques de l'espèce humaine seraient atteintes dans une génération, soit en 2027 . Ainsi, certains records du monde à l'image du 100�m féminin à l'actif de l'Américaine Florence Griffith-Joyner en 1988 (10s 49) semblent aujourd'hui inaccessibles. Chez les hommes, la limite des aptitudes physiologiques humaines se situerait autour de 9s 67 . En 2009, lors de la finale du 100 m des Championnats du monde de Berlin, le Jamaïcain Usain Bolt a touché du doigt cette barrière en établissant un nouveau record du monde avec un temps de 9 s 58, avec un faible vent favorable. [modifier] Dopage Le dopage en athlétisme est un phénomène ancien. Les premiers cas recensés remontent au début du XXe�siècle, lors du marathon olympique de 1904, où l’américain Thomas Hicks bénéficia d’une injection de strychnine par son entraîneur lors d’une défaillance pendant la course. Cette pratique ne suscite alors aucune indignation et l’utilisation de drogues dans le sport est même saluée. En 1941 à Bâle, le comportement étrange de trois coureurs à l’issue d’un cross mettent en avant le problème de l’absorption d’amphétamines à des fins de résistance à l’effort . Aux Jeux de Londres de 1948, l’excitation et l’énervement d’Emil Zatopek après son arrivée victorieuse du 10�000�m laisse présager aux spécialistes la prise d’une telle substance. Dans les années 1950, des rumeurs font état d’un dopage organisé aux stéroïdes anabolisants par les athlètes soviétiques, puis par les américains . Ces soupçons sont d’ailleurs renforcés par l’apparition de nouveaux gabarits à forte musculature dans les stades. Par ailleurs, le fondeur finlandais Lasse Viren fait l’objet de rumeurs à son sujet concernant l’autrotransfusion, technique destinée à améliorer l’oxygénation de l’organisme . Les années 1970 et 1980 sont marquées par le dopage d’État, en particulier de celui des sportives d'Allemagne de l'Est. Durant cette période, les athlètes féminines de la RDA dominent le monde de l'athlétisme. Les soupçons de dopage qui existent alors sont étayés par les déclarations des quelques rares athlètes à réussir à passer à l'Ouest, comme Renate Neufeld en 1977. Depuis la chute du Mur de Berlin, de nombreuses sprinteuses ont dénoncé ce dopage institutionnalisé . Ainsi, Ines Geipel demanda en 2005 à la fédération allemande de retirer des tablettes ses performances et records . En outre, de nombreuses athlètes germaniques victimes de «�grossesses d’État�» quelques années auparavant se sont exprimées au grand jour. À l’instar des gymnastes, ces athlètes auraient été mis enceintes afin de profiter des effets physiologiques liés à la grossesse . Des coureurs de longue distance sont également contrôlés positifs à cette période, notamment des marathoniens convaincus de prise d’anabolisants. En 1993, les stéroïdes sont considérés par des spécialistes comme la cause des décès des athlètes Detlef Gerstenberg et Uwe Beyer . Depuis 1990, le dopage institutionnalisé sous le régime de la République démocratique allemande est avéré, et les performances de certains athlètes sont remis en cause . Le dopage est depuis cette époque considéré comme une tricherie et à ce titre sanctionnable. Des contrôles anti-dopage ont été mis en place pour tenter d'enrayer un phénomène que les instances nationales et internationales de l'athlétisme considèrent comme un fléau à la fois pour l'image des disciplines du stade et pour la santé des athlètes. L'IAAF participe à la lutte anti-dopage en multipliant les contrôles et le suivi des athlètes. Elle adhère par ailleurs au code de l'Agence mondiale antidopage . Plusieurs athlètes de haut niveau incarnent à eux seuls l'importance du dopage dans l'athlétisme. Par exemple le sprinteur canadien Ben Johnson, après une victoire et un record du monde aux 100 m des Jeux olympiques de 1988 de Séoul, se voit déchu de son titre et de son record pour dopage. Après sa suspension, il est pris une nouvelle fois en 1993 et finit suspendu à vie. En 2004, le scandale du laboratoire pharmaceutique Balco éclate au grand jour . Durant des années, il a fourni à des athlètes de haut niveau des substances interdites, notamment la THG, stéroïde anabolisant indétectable . Après enquête, Victor Conte, le directeur du laboratoire, livre les noms de grands champions tels Tim Montgomery, Dwain Chambers ou Marion Jones. Cette dernière met fin en octobre 2007 à plusieurs années de soupçons et rumeurs en avouant avoir eu recours au dopage , . Elle est condamnée à six mois de prison ferme en janvier 2008 pour parjure . D'autres grandes figures de l'athlétisme ont été sanctionnées par l'IAAF ces dernières années pour dopage. On peut citer notamment le cas du sprinteur Justin Gatlin ou des coureurs de fond Hezekiel Sepeng et Sureyya Ayhan. [modifier] Économie Les retombées économiques de l'athlétisme reposent surtout sur les grand évènements organisés par l'IAAF. Les Championnats du monde d'athlétisme attirent les spectateurs et les téléspectateurs à travers le monde, et par la même occasion de nombreux sponsors. Aux Championnats du monde 2003 organisés à Paris, une autre compétition se déroule en coulisse, celle des grands équipementiers sportifs mondiaux. Profitant de l'attention suscitée par l'évènement, les trois grandes marques du secteur (Nike, Reebok et Puma) choisissent de renforcer le sponsoring auprès des athlètes à forte notoriété afin de promouvoir leurs produits et d'acquérir de nouvelles parts de marché, notamment dans le secteur des chaussures de sport auprès du jeune public . La fédération jamaïcaine d'athlétisme conclut à cette occasion un partenariat privilégié avec la marque allemande Puma. Un grand championnat d'athlétisme permet aujourd'hui à une ville organisatrice de bénéficier d'importantes retombées économiques, par l'intermédiaire de la billetterie, des sponsors et des droits de télévision. Par ailleurs, il représente pour la ville hôte un afflux économique lié à l'industrie du tourisme . Les meetings d'athlétisme attirent également les sponsors, à l'image du Meeting Gaz de France de Saint-Denis dont la manne financière du partenaire principal représente 200�000 € en 2007. Les sponsors du marathon de Paris doivent quant à eux débourser 400�000 € . [modifier] Culture L'esthétique de la discipline inspire l'école grecque des sculpteurs qui signent de très nombreuses représentations d'athlètes en plein effort. En littérature, les Grecs dédient également nombre de poèmes et autres pièces de théâtre aux athlètes. Le poète Pindare, au premier chef, offre des odes aux principaux vainqueurs olympiques. Le sophiste Hippias d'Elis, Aristote, Eratosthène et Phlegon de Tralle consacrent même du temps à compléter les listes des vainqueurs olympiques, déjà incomplètes au IVe siècle avant notre ère . De nombreux textes ont mis en avant le thème de l'athlétisme. L'écrivain José-Maria de Heredia fit l'éloge du coureur dans l'une de ses poésies. Au XXe�siècle, des auteurs comme Henri de Montherlant (Les Olympiques, 1924), Raymond Boisset, (À vos marques�!, 1949) et Yves Gibeau (La Ligne droite, 1956), introduisent l'athlétisme dans la littérature française. Dans le domaine du cinéma, on citera deux films majeurs ayant pour sujet principal l'athlétisme. Les Dieux du stade de Leni Riefenstahl sur les Jeux olympiques d'été de 1936 et Les Chariots de feu, de Hugh Hudson, qui retrace, de manière romancée, les parcours de l'Anglais Harold Abrahams et de l'Écossais Éric Liddell avant et pendant les Jeux olympiques d'été de 1924 à Paris. De nombreux autres films traitent d'athlétisme, notamment Le Chevalier du stade (1951) où Burt Lancaster campe Jim Thorpe, Prefontaine (1997) et Without Limits (1998) sur la vie de Steve Prefontaine, coureur de fond américain, Le Vainqueur (1980) et Ralph (2004). [modifier] Médias [modifier] Presse écrite Le Miroir de l'athlétisme fut le journal de référence de l'athlétisme en France. Proche du Parti communiste français, le magazine fut créé au début des années 1960 et compta parmi ses chroniqueurs d'anciennes gloires de l'athlétisme tels Jules Ladoumègue. Aujourd'hui, Athlétisme magazine fait partie des derniers médias écrits spécialisés de la discipline. Aux États-Unis, le magazine Track & Field News fait figure de référence en la matière, et s'autoproclame la «�Bible du Sport�». [modifier] Médias audiovisuels Les grands évènements de l'athlétisme peuvent être vus par le téléspectateur en direct ou avec un décalage dans à peu près tous les pays et les territoires de la planète et ils génèrent une audience élevée. La retransmission des championnats du monde d'athlétisme 2003 à Paris (Saint-Denis) a été suivie par des millions de téléspectateurs , dont 5,4 millions en France pour une population d'environ 60 millions d'individus. La présence au sommet de Carolina Klüft, de Christian Olsson a accru l'intérêt en Suède avec 45 heures de diffusion, 2,2 millions de téléspectateurs pour une population de neuf millions d'habitants. L'Allemagne (83 millions d'habitants) a connu une audience maximale de 4,4 millions de téléspectateurs. Lors des Championnats d'Europe d'athlétisme 2002 à Munich, la Suède a vu au plus 1,8 millions de téléspectateurs regarder la retransmission, pour 3,1 millions de téléspectateurs français et 5,9 millions de téléspectateurs allemands.","L’athlétisme est un sport qui comporte un ensemble de disciplines regroupées en courses, sauts, lancers, épreuves combinées et marche. L'origine du mot athlétisme vient du grec athlos, signifiant combat. Il s’agit de l’art de dépasser la performance des adversaires en vitesse ou en endurance, en distance ou en hauteur. Le nombre d'épreuves, individuelles ou par équipes, a varié avec le temps et les mentalités. L'athlétisme est l'un des rares sports universellement pratiqués, que ce soit dans le monde amateur ou au cours de nombreuses compétitions de tous niveaux. La simplicité et le peu de moyens nécessaires à sa pratique expliquent en partie ce succès. Les premières traces de concours athlétiques remontent aux civilisations antiques. La discipline s'est développée au cours des siècles, des premières épreuves à sa codification. Le calendrier est dominé par quatre types d'épreuves�: les meetings, les rencontres inter-clubs, les championnats nationaux et les grands rendez-vous internationaux. Les Jeux olympiques sont l'épreuve internationale la plus prestigieuse. Ils se tiennent tous les quatre ans depuis 1896 et l'athlétisme en est la discipline-phare. Depuis 1982, l'association internationale des fédérations d'athlétisme (IAAF), organisme chargé de la règlementation de la discipline, a assoupli ses règles pour mettre fin à l'amateurisme. Les premiers championnats du monde d'athlétisme ont été organisés en 1983, ils ont lieu tous les deux ans depuis 1991." he,d4e826d9ce86ea474842880b15550d9f,"[עריכה] רקע קרב איוו ג'ימה נערך בפברואר ובמרץ 1945, בשלהי המערכה באסיה ובאוקיינוס השקט במלחמת העולם השנייה. בקרב לחמו ארצות הברית והאימפריה היפנית. הוא התחולל באי איוו ג'ימה שבמחצית הדרך בין איי מריאנה, שבהם היה בסיס של מפציצי ארצות הברית, לבין יפן. מטרת הפלישה האמריקאית לאיוו ג'ימה הייתה לכבוש את שלושת שדות התעופה הנמצאים באי הקטן יחסית (רק 21 קמ""ר). היפנים השקיעו כל מאמץ על מנת שלא לאבד את האי, המרוחק רק 1,200 קילומטר מטוקיו. בנוסף, האי בתחום השיפוט של טוקיו הבירה, ולכן ראש עיריית טוקיו היה גם מושל איוו ג'ימה, מה שהגביר את חשיבות האי עבור היפנים. הייתה זו המתקפה האמריקנית הראשונה על אי שהיה חלק מהמולדת היפנית. ראש ממשלת האימפריה היפנית באותה תקופה, הידקי טוג'ו, הקצה לקרב כ-20,000 חיילים. מפקד הכוח היפני בקרב, טדאמיצ'י קוריבאישי, סבר שהגנה על האי עם כמות כזו של חיילים תהיה בלתי אפשרית אל מול כוח אמריקאי גדול בהרבה המלווה במספר רב של מטוסים ושל ספינות קרב. מסיבה זו הורה לחייליו להילחם עד מוות ולפגוע במספר רב ככל האפשר של חיילים האמריקאים, גם אם יידרשו לבצע משימות שבפועל הן משימות התאבדות. בנוסף הוחלט לבצר את האי בעזרת בונקרים גדולים, ארטילריה מוסווית ורשת תעלות תת-קרקעיות שחיזקו מאוד את עמדותיהם של החיילים היפנים. ב-19 בפברואר 1945, בשעה 2:00 לפנות בוקר, פתחו תותחי ספינות הקרב של הצי האמריקני בהפגזה על האי וסימנו את תחילת הפלישה. היפנים ניצלו את מקום מיסתורם באי כדי לירות אל עבר החיילים שנחתו על חופי האי, וגרמו לבלבול ולאבידות כבדות בקרב האמריקאים. הנקודה המבוצרת ביותר באי, וללא ספק הנקודה האסטרטגית החשובה ביותר בו, היה ""הר סוריבאצ'י"", הר געש כבוי שנמצא בדרום האי ומתנשא לגובה של 166 מטרים מעל פני הים. בהר התבצרו רבים מהחיילים היפנים וירו אש כבדה אל עבר הכוחות האמריקניים. לאחר מספר ימי לחימה הבינו הנחתים שרובים אינם יעילים נגד המתבצרים היפנים, ובמקום זאת החלו להשתמש בלהביורים וברימוני יד על מנת לגרום להם לצאת מתוך המנהרות. שיטה זו הוכחה כיעילה וההר נכבש על ידי האמריקנים ב-23 בפברואר, לאחר ארבעה ימי לחימה. כיבוש ההר לא שם קץ לקרב, שהסתיים בניצחון אמריקאי ב-26 במרץ, 31 ימים לאחר כיבוש ההר. תוצאות הקרב היו הרסניות לשני הצדדים: מתוך הכוח האמריקני שמנה 110,000 חיילים, נהרגו 6,825 ו-19,026 נפצעו, ומהכוח היפני שמנה 22,000 חיילים, נהרגו 21,500 ו-216 נפלו בשבי. [עריכה] הנפת הדגל הראשונה ב-23 בפברואר 1945, מעט אחרי כיבושו של הר סוריבאצ'י, הורה קולונל צ'נדלר ג'ונסון לקפטן דייב סברנס לשלוח קבוצה של חיילים לטפס על ההר. סברנס שלח למשימה קבוצה של כ-40 חיילים‏‏ שכללה שלוש יחידות נחתים בפיקודו של לוטננט משנה הארולד שרייר. לפני שיצאו הנחתים למשימה, נתן ג'ונסון לשרייר דגל ארצות הברית קטן כדי שיניפוהו בפסגת ההר. הנחתים הצליחו להעפיל לפסגה ללא אירועים מיוחדים, והניפו בה את הדגל, 135X70 ס""מ גודלו, בעזרת צינור ברזל שמצאו בהריסות על פסגת ההר. הנפה זו תועדה על ידי לואיס לווארי, שהיה צלם של חיל הנחתים האמריקני. את הרגשות שעורר האירוע בלב החיילים תיאר קורפורל צ'ארלס לינדברג: לא כל החיילים שהניפו את הדגל מופיעים בתצלומו של לווארי. אולם, גם החיילים שכן הופיעו לא זכו לפרסום רב או להכרה ציבורית נרחבת. היטיב לתאר זאת צ'ארלס לינדברג, שסיפר ""כשחזרתי הביתה לארצות הברית, והתחלתי לדבר על זה [על הנפת הדגל] כינו אותי שקרן ובעוד כינויים. זה היה נורא"" . בנוסף, במכתב ששלח לואיס לווארי, הצלם, לריימונד ג'ייקובס (שהיה ממניפי הדגל אך לא הופיע בתצלום) הוא אמר: ""אתם עשיתם את כל העבודה השחורה, ואילו אלה שהופיעו בתצלום של רוזנטל זכו לכל הקרדיט[...] זו בושה עצומה שדווקא החיילים שכבשו את ההר לא זכו מעולם להכרה המגיעה להם""‏‏ . [עריכה] הנפת הדגל השנייה לאחר כיבוש ההר נשלחה קבוצה של חיילים שמנתה בין השאר את מייקל סטרנק, איירה הייז, פרנקלין סוסלי והארלון בלוק לפסגת ההר כדי להניח שם קווי טלפון. במקביל לכך, נחת על חופי איוו ג'ימה מזכיר הצי של ארצות הברית, ג'יימס פורסטל, ולאחר שראה את הדגל המונף הוא החליט שהוא רוצה אותו כמזכרת. דרישה זו הרגיזה את קולונל צ'נדלר ג'ונסון, שטען שדווקא הנחתים שכבשו את פסגת ההר ראויים לשמור את הדגל. על כן, הוא שלח את עוזרו טד טאטל להביא דגל חדש וגדול יותר, במטרה להניף אותו במקום הדגל הקודם כך שכל החיילים באי יוכלו לראות אותו. טאטל מצא דגל גדול יותר (240X140 ס""מ) על אחת מהספינות שעגנו בחוף והביא אותו לג'ונסון. ג'ונסון קרא אז לרני גאגנון, רצו האישי, וביקש ממנו לקחת את הדגל אל פסגת ההר. כשהגיע לפסגה, נתן גאגנון את הדגל לסטרנק, הייז, סוסלי ובלוק וביקש מהם להניפו. בזמן שגאגנון טיפס אל פסגת הר סוריבאצ'י, עלה לשם גם ג'ו רוזנטל, צלם סוכנות הידיעות Associated Press. כשהגיע לפסגה ראה קבוצה של נחתים העומדים מסביב לדגל הראשון ובידם דגל חדש וגדול יותר. רוזנטל הבין כי הם עומדים להניף דגל חדש על פסגת ההר. על כן, הוא התרחק אחורנית מרחק של כ-10 מטרים וערם מספר סלעים כדי להגביה את עצמו, פעולה שכמעט וגרמה לו לפספס את הצילום. הוא כיוון את מצלמתו לצמצם שבין f/8 ל-f/11 (תחנות הצמצם במצלמה נמדדות במספרי f) ולמהירות תריס של 1/400 השנייה. בו בזמן, ניסו סטרנק, הייז, סוסלי ובלוק ללא הצלחה לתקוע את המוט הכבד בקרקע הגעשית הקשה. על כן נחלצו לעזרתם גם רני גאגנון וג'ון בראדלי, ובמאמץ משותף של כל השישה הם השכילו לתקוע את המוט בקרקע ולהניף את הדגל על פסגת ההר. רוזנטל הצליח לתעד הנפה זו במצלמתו, אך הוא לא היה היחידי לעשות זאת. שני צלמים נוספים של חיל הנחתים, ביל ג'נאוסט ובוב קמפבל, הצליחו גם כן לתעד את ההנפה. על הצילום של ההנפה אמר רוזנטל: בהמשך התייחס רוזנטל לתצלום ואמר: מבין ששת האנשים המצולמים, רק שלושה שרדו את הקרב - הייז, גאגנון ובראדלי. סטרנק נהרג שישה ימים לאחר הנפת הדגל, כנראה עקב פגז שנורה ממשחתת אמריקנית בשוגג; בלוק נהרג מפגיעת מרגמה שעות ספורות לאחר סטרנק; סוסלי נהרג אחרון, מירי צלף יפני ב-21 במרץ, ימים ספורים לפני כיבוש איוו ג'ימה באופן סופי על ידי הכוחות האמריקנים. [עריכה] פרסום התצלום לאחר שירד מן ההר, שלח רוזנטל את סרט הצילום לפיתוח בגואם, ולאחר מכן למרכז המערכת של סוכנות AP בניו יורק. וב-25 בפברואר, יומיים בלבד לאחר הנפת הדגל, כבר הופיע התצלום על שערי העיתונים בארצות הברית. התצלום זכה להצלחה מיידית. בימים שלאחר מכן הוא פורסם שוב ושוב, והצליח להרים את המורל של הציבור האמריקני, שבשלהי 1945 כבר היה מותש מהמלחמה. רוזנטל סיפר ש""מיליוני אמריקאים ראו את התצלום הזה, חמישה או שישה ימים לפני שאני בעצמי ראיתי אותו. וכששמעתי על כך לראשונה, לא היה לי מושג מה הוא סימל בעבורם""‏‏‏‏‏‏. רוזנטל זכה למחמאות על התצלום מצלמים אחרים, כמו אדי אדאמס, צלם סוכנות AP בעברו, שזכה בפרס פוליצר עבור התצלום ""גנרל נגויין נגוק לואן מוציא להורג אסיר וייטקונג בסייגון"" . אדמס התייחס לתצלומו של רוזנטל ואמר עליו כי הוא ""פשוט מושלם: המיקום, שפת הגוף[...] אתה לא יכול לתכנן מראש דבר כזה, זה פשוט מושלם מדי"" . [עריכה] מסע מלווה המלחמה לעמידה בהוצאות העצומות של מלחמת העולם השנייה מכר הממשל הפדרלי של ארצות הברית איגרות חוב לציבור האמריקני. עד שנת 1945 התקיימו ברחבי ארצות הברית שישה מסעות פרסום לגיוס מלווה מלחמה. כל מסע היה אירוע ראוותני, ולרוב השתתפו בו גיבורי מלחמה וידוענים שונים. המשתתפים במסעות אלו נסעו ברחבי ארצות הברית והופיעו באצטדיונים בפני קהל רב. כשפרנקלין דלאנו רוזוולט, נשיא ארצות הברית, ראה שהתצלום מתפרסם שוב ושוב בעיתונים, הוא הבין שהחיילים המצולמים בתצלום יוכלו לשמש כ""סמלים"" במסע מלווה המלחמה הבא, בכך שהם יוצגו כגיבורים אמריקניים וישכנעו את הציבור לקנות איגרות חוב. על כן הורה לגלות את זהותם של הנחתים בתצלום ולהחזירם לארצות הברית כמה שיותר מהר, שכן ידע שההכנסות מהמסע מותנות בחזרתם של הנחתים בחיים. בתהליך הזיהוי של החיילים נפלו כמה טעויות, שחלקן התגלה רק לאחר סיום המסע . איירה הייז, רני גאגנון וג'ון בראדלי הוחזרו לארצות הברית ויצאו למסע מלווה המלחמה השביעי (The 7th war bond drive). תצלומו של רוזנטל, בו הם מופיעים הופץ בכל רחבי ארצות הברית, והופיע על אלפי קירות של בתי קולנוע, בנקים, מפעלים ולוחות מודעות. בסך הכול הופץ התצלום על גבי 3.5 מיליון פוסטרים. מסע מלווה המלחמה השביעי הכניס לקופת המלחמה של ארצות הברית כ-26.3 מיליארד ‏‏דולר‏‏ , ומלבד שלושת החיילים השתתפו במסע גם ידוענים שונים כבוב הופ והמפרי בוגרט‏‏ . [עריכה] המחלוקות על אף המחמאות הרבות להן זכה התצלום, החלו עד מהרה לצוץ שמועות שפקפקו באמינותו, וטענו שהוא מבוים. השמועות החלו לאחר שרוזנטל נשאל כבדרך אגב האם התצלום מבוים, וכיוון שחשב בטעות שהכוונה היא לתצלום הקבוצתי של חיילי הנחתים אותו צילם , הוא ענה בחיוב . מכאן השמועות התפשטו והתחזקו עד שאמריקה כולה התוודעה להן כשתוכנית הרדיו של הטיים מגזין, ""Time Views the News"" דיווחה שרוזנטל צילם את התצלום לאחר שביקש מששת הנחתים לתקוע את הדגל בשנית ובאופן מרשים יותר . מאז החל גל של האשמות והכפשות, והשיא הגיע ב-1991 כשמבקר ספרות בניו יורק טיימס טען שצריך לבטל את פרס פוליצר בו זכה התצלום . רוזנטל נלחם עד יום מותו בהאשמות אלו . באחת הפעמים בהן נשאל האם ביים את התצלום, ענה: ""אם הייתי מביים את התצלום זה היה, כמובן, הורס את הייחוד שבו. הייתי אוסף קבוצה קטנה יותר של אנשים ומבקש מהם להפנות את ראשיהם למצלמה כך שיוכלו להזדהות, והתוצאה לא הייתה דומה כלל לתצלום אותו צילמתי""‏‏‏‏‏‏ . [עריכה] מורשת התצלום לתצלום משמעות גדולה בקרב הציבור האמריקני על אף המחלוקות, ויש לו מורשת מכובדת. שני הדגלים אשר הונפו באותו היום באיוו ג'ימה מוצגים במוזיאון הלאומי של חיל הנחתים האמריקני. במקום גם מוצג הדגל השלישי שהונף לאחר שהשני ניזוק מהרוחות על פסגת ההר. אנדרטת הזיכרון לחיילי המארינס ליד וושינגטון הבירה, שהוקמה בשנת 1954 מבוססת על תצלום זה. גובה האנדרטה הוא כ-10 מטר וגובה המוט שבו אוחזים החיילים הוא כ-20 מטר . ביולי 1945 הוציא משרד הדואר האמריקני בול דואר עליו מודפס התצלום ‏‏. הבול זכה להצלחה לגדולה ולמעלה מ-137 מיליון יחידות שלו נמכרו‏‏ . ב-1995 יצא בול נוסף, כאחד מ-10 בולים שהיו חלק מפרויקט היובל למלחמת העולם השנייה . בשנת 1949 יצא הסרט ""חולות איוו ג'ימה"" בכיכובו של ג'ון ויין, ובו מופיעים איירה הייז, רני גאגנון וג'ון בראדלי, שלושה מהחיילים שהניפו את הדגל בצילומו של רוזנטל. בשנת 2006 יצא סרטו של קלינט איסטווד, ""גיבורי הדגל"", המבוסס על ספרו של ג'יימס בראדלי, בנו של ג'ון בראדלי. הסרט מציג את שתי הנפות הדגל ואת מסע מלווה המלחמה אליו יצאו הייז, גאגנון ובראדלי. מבין ששת החיילים שבתצלום, זכה איירה הייז למספר האזכורים הרב ביותר בתרבות הפופולרית. הייז, נחת אינדיאני, שקע במרוצת השנים בדיכאונות ובאלכוהוליזם. חייו הטראגיים עובדו לסרט הקולנוע ""The Outsider"", בכיכובו של טוני קרטיס, ולשיר קאנטרי פופולרי, ""הבלדה על איירה הייז"" (The Ballad of Ira Hayes), שבוצע, בין היתר, על ידי ג'וני קאש ובוב דילן. בשנת 2005 הוטבע דולר עשוי כסף שעליו מתנוסס התצלום, לציון 230 שנות קיומו של חיל הנחתים האמריקני. [עריכה] השפעה והקבלה תצלומים רבים הושפעו במידה זו או אחרת מתצלומו של רוזנטל, ורבים אחרים מושווים אליו. ההשוואה מתבצעת בשני מישורים עיקריים – חזות התצלום והשפעתו. ב-2 במאי 1945 צילם הצלם הרוסי יבגני חאלדיי קבוצת חיילים המניפים את דגל ברית המועצות מעל לבניין הרייכסטאג בברלין, בתמונה שנודעה בשם ""הנפת הדגל הסובייטי מעל בניין הרייכסטאג"". כפי שהתברר מאוחר יותר, לא רק שחאלדיי ביקש מהחיילים להניף את הדגל, אלא גם שזו הייתה ההנפה השנייה שלו. ההנפה הראשונה ב-30 באפריל כלל לא צולמה‏, ולכן הונף הדגל בשנית כעבור יומיים. כמו כן עבר התצלום תהליך של ריטוש משום שעל אמת-היד של החייל מניף הדגל נראו שני שעונים שנלקחו כפי הנראה כשלל. מאוחר יותר התברר כי חאלדיי התקנא בהילה לה זכה תצלומו של רוזנטל ועל כן סחב את הדגל עמו כדי שגם לצד הסובייטי יהיה תצלום ניצחון כזה. תצלום הנפת הדגל בגראונד זירו מציג שלושה כבאים המניפים את דגל ארצות הברית על הריסות מגדלי התאומים לאחר פיגועי 11 בספטמבר. תצלום זה שצולם על ידי תומאס פרנקלין מושווה לעתים קרובות לתצלומו של רוזנטל, על אף שהקשר ביניהם הוא מקרי ופרנקלין ככל הנראה לא ביים את התצלום. פרנקלין סיפר שמיד עם צילום ההנפה הבחין בדמיון בינה לבין תצלומו של רוזנטל‏‏‏‏‏‏‏‏‏‏‏‏ . הקבלה נוספת בין הנפת הדגל באיוו ג'ימה לבין זו בגראונד זירו היא בהשפעת התצלום. כמו תצלומו של רוזנטל, גם תצלום זה שימש מקור השראה ועידוד לציבור האמריקאי שנפגע קשות מהפיגועים, והפך מאז לאייקון‏‏. בנוסף, לפני הדפסת התצלום על בול, נפגשו תומאס פרנקלין ושלושת הכבאים עם נשיא ארצות הברית ג'ורג' ווקר בוש בפגישה דומה לזו שהתקיימה בין רוזוולט לבין הייז, גאגנון ובראדלי כ-60 שנה קודם לכן. גם בתצלום הישראלי של הנפת דגל הדיו יש מוטיבים דומים לאלו של הנפת הדגל באיוו ג'ימה. הדגל הישראלי הונף לאחר כיבוש אילת, והתצלום שמתעד את החיילים המניפים אותו נחרת בזיכרון הקולקטיבי הישראלי והפך לאחד מהצלומים המייצגים של מלחמת העצמאות.","הנפת הדגל באיוו ג'ימה הוא תצלום היסטורי מפורסם ממלחמת העולם השנייה, המתאר חמישה נחתים אמריקאים וחובש של הצי האמריקני המניפים את דגל ארצות הברית על פסגת הר סוריבאצ'י שבאי היפני איוו ג'ימה. הוא צולם ב-23 בפברואר 1945 על ידי הצלם ג'ו רוזנטל, במהלך קרב איוו ג'ימה שבו נכבש ההר. בתצלום מוצגת הנפת הדגל השנייה על הר סוריבאצ'י. ההנפה הראשונה תועדה על ידי לואיס לווארי, אולם תצלומו לא התפרסם בזמנו וגם כיום זוכה לפרסום מועט. תצלומו של רוזנטל, מאידך, זכה לפופולריות אדירה. הוא הודפס מחדש אלפי פעמים בעיתונים ובכתבי עת שונים, והפך עד מהרה לתצלום המסמל את הניצחון במלחמה עבור הציבור האמריקני. בשנת 1945 הוא זכה בפרס פוליצר לתצלום הטוב ביותר, והיה לתצלום הראשון שזכה בפרס באותה שנה שבה פורסם לראשונה. מבין ששת האנשים בתצלומו של רוזנטל (מייקל סטרנק, רני גאגנון, איירה הייז, פרנקלין סוסלי, ג'ון בראדלי והארלון בלוק) רק שלושה שרדו את הקרב (הייז, גאגנון ובראדלי)." he,1712e2835828edad648d0b7e2ccf35f1,"[עריכה] רקע [עריכה] תסיסה חברתית ופוליטית השנים האחרונות של העשור השישי של המאה העשרים והשנים הראשונות של העשור השביעי בארצות הברית היו שנים של מתח חברתי ופוליטי רב. מלחמת וייטנאם, שבה הלכה ארצות הברית והסתבכה, הביאה להחלטתו של הנשיא לינדון ב. ג'ונסון, איש המפלגה הדמוקרטית, שלא לנסות לשוב ולהיבחר בבחירות 1968. באותן בחירות זכה מועמד המפלגה הרפובליקנית, ריצ'רד ניקסון. ניקסון זכה בבחירות ברוב של 500,000 קולות בלבד מול יריבו הדמוקרטי יוברט האמפרי, רוב של 0.7%. הרוב האלקטורלי היה 301 אלקטורים לניקסון, מול 191 להאמפרי (ועוד 46 אלקטורים למועמד העצמאי ג'ורג' ואלאס). מלחמת וייטנאם גרמה לתסיסה עמוקה בדעת הקהל בארצות הברית. מספר אנשי הצבא שנשלחו לווייטנאם בתקופתו של ג'ונסון עלה מ-16,000 ב-1963 ליותר מ-550,000 ב-1968. מספר האבדות גדל והלך, והגיע ליותר מ-1,000 בחודש. הוויכוח הציבורי שהלך והתלהט, הגיע גם לסירוב פקודה והתחמקות מגיוס במעגלים גדלים והולכים. באוניברסיטאות בארצות הברית רבו ההפגנות והמחאות, שהתרחבו גם לרחוב. תסיסה זו הייתה קשורה לתסיסה חברתית כוללת ורחבה יותר בארצות הברית. הדרישה לשוויון זכויות לאמריקאים אפריקאים הגיעה לשיאה בשנים אלו, וכללה מחאות והפגנות נרחבות. ארצות הברית השמרנית צפתה בהתעוררות של תרבות אלטרנטיבית, שכונתה ""ילדי הפרחים"". תרבות זו התעוררה כתגובה לשקיעה במלחמת וייטנאם, אך ערערה על רבים מערכיה הממוסדים של החברה האמריקאית. [עריכה] פרשת מסמכי הפנטגון ב-17 ביוני 1967, עוד בזמן ממשלו של הנשיא ג'ונסון, הטיל מזכיר ההגנה רוברט מקנמארה על צוות מיוחד במשרדו לבחון את השתלשלותה של המעורבות האמריקנית בווייטנאם. המסמך שנכתב על פי הנחייה זו נקרא מסמכי הפנטגון (The Pentagon Papers). המסמך הושלם ב-15 בינואר 1969, חמישה ימים לפני כניסתו של ניקסון לתפקידו. אף על פי שהמסמכים סווגו ברמת ""סודי ביותר"", החליט דניאל אלסברג, אחד מהשותפים לצוות שכתב את המסמכים להדליפו לעיתון ניו יורק טיימס, עקב חשיבות תוכנו. המסמך חשף שממשל ארצות הברית הטעה את הציבור הרחב, שיקר ופעל בסתר בניגוד למדיניותו הרשמית. ב-13 ביוני 1971 פרסם העיתון לראשונה חלקים נרחבים מהדו""ח. הממשל התנגד בחריפות לפרסום וטען כי יש בו סכנה לביטחון הלאומי, ואף האשים את העיתונים בבגידה; בית המשפט הוציא בתחילה צו מניעה אשר אסר על הניו יורק טיימס לפרסם את הדברים, אך כשבוע לאחר מכן החל גם העיתון וושינגטון פוסט לפרסם קטעים מהמסמכים. בסוף אותו חודש הקריא הסנטור מייק גראבל קטעים שלמים מן המסמך בישיבת הקונגרס והכניס כ-4,000 עמודים מתוכו לפרוטוקול הישיבה; בדרך זו לא ניתן היה לתבוע את הסנטור על דבריו, שכן הוא זוכה לחסינות בדיונים על פי חוקת ארצות הברית, ומעבר לכך סיכום דיוני הקונגרס פתוח לציבור. למחרת, ב-30 ביוני, הכריע בית המשפט העליון של ארצות הברית שזכותו של העיתון ניו יורק טיימס לפרסם את המסמך. הפרשה הביאה לתחושת אי אמון קשה כלפי הממשל, הן בשל מה שהתגלה במסמכים והן בשל ניסיונו לבלום את פרסום המסמכים. מאידך, יום לאחר פסיקת בית המשפט הציעו שניים מאנשי צוותו של הנשיא להקים יחידה שתיקרא ""השרברבים"", שתהיה אחראית למניעת הדלפות ולבדיקת הדלפות שכבר אירעו. אחת הפעולות הראשונות שעשו השרברבים הייתה פריצה למשרדו של הפסיכיאטר שטיפל באלסברג, בניסיון למצוא את תיקו האישי, ניסיון שנכשל בסופו של דבר ‏‏ . [עריכה] מדיניות ובחירות 1972 ניקסון הבטיח לבוחריו לסיים את המלחמה בווייטנאם, אך בפועל התרחבה המלחמה עוד בעת שלטונו. במקביל, פעל ניקסון במרץ בתחום יחסי החוץ: ב-1971 ביקר לראשונה בסין וחידש את קשרי החוץ עימה, קשרים שנותקו עוד ב-1949. כמו כן, פעל רבות יחד עם מזכיר המדינה, ד""ר הנרי קיסינג'ר, וביחד הם יצרו את מדיניות הדטאנט עם ברית המועצות, מדיניות שהביאה להחלשת המתח בין שתי המעצמות. היה מי שטען שרק נשיא שכה התנגד לקומוניזם כניקסון יכול היה להגיע להישגים אלה‏‏. לבחירות 1972 הגיע ניקסון בעמדת כוח משמעותית. הדמוקרטים העמידו מולו את ג'ורג' מקגוורן, שתואר על ידי הרפובליקנים כרדיקלי מאוד. ניקסון זכה בבחירות בהפרש ניכר: מספר הקולות עבורו היה גדול ב-23.2% מזה של מתחרהו, אחד ההפרשים הגדולים בתולדות הבחירות בארצות הברית. מבחינת אלקטורים, זכה ניקסון ב-520 אלקטורים לעומת 17 בלבד למקגוורן. [עריכה] הפריצה ותחילת החקירה והסיקור העיתונאי ב-17 ביוני 1972, הבחין פרנק ווילס, איש ביטחון שעבד במתחם ווטרגייט אשר בוושינגטון הבירה, מקום מושבו של מטה המפלגה הדמוקרטית, בסרט הדבקה שמנע מן הדלת המפרידה בין המרתף לחניון המכוניות להסגר. ווילס הזיז את פיסת הסרט מתוך הנחה כי צוות הניקיון הניח אותה בנקודה זו בכוונה תחילה. מאוחר יותר שב ווילס לאזור והבחין כי סרט ההדבקה הושב למקומו. ווילס הבין שמשהו אינו כשורה, והזעיק את משטרת וושינגטון. השוטרים שהגיעו למטה המפלגה הדמוקרטית במתחם, עצרו חמישה אנשים אשר השתתפו בפריצה למקום‏‏ . אחד מן העצורים היה ג'יימס ו. מקורד ג'וניור, ששימש בתפקיד אחראי הביטחון בעמותה לבחירתו המחודשת של הנשיא ניקסון (שנקראה Committee to Re-elect the President, בראשי תיבות: CRP; מתנגדי הנשיא קראו לוועדה CREEP, ""שרץ""). לחוקרים הסתבר שהחמישה פרצו למקום כשלושה שבועות מוקדם יותר, וכעת חזרו כדי לתקן את ציוד ההאזנה שלא פעל כראוי. לפי מקורות נוספים, הייתה להם משימה נוספת – צילום מסמכים. חמשת הפורצים נשאו עליהם סכומים גדולים מאד במזומן, והדבר העלה את החשד שמאחוריהם עומד גורם מצויד וממומן היטב. גם בדיקת חשבונות הבנק שלהם העלתה שהופקדו בהם סכומים גדולים מאוד, הרבה מעבר לרמת החיים האישית של הפורצים. בדיקת המקור לכספים אלה הובילה אל הוועדה לבחירה מחדש של הנשיא‏‏ . הכורח לפרוץ למטה הדמוקרטי בפעם השנייה היה הטעות הגסה ביותר של הפורצים. טעות נוספת שהתבררה כמשמעותית נחשפה כאשר מספר הטלפון של אחד מבכירי הבית הלבן, א. הווארד הנט, נמצא בפנקסו של מקורד. ואיפשר לקשור בין הפורצים לנשיא, או לכל הפחות לאנשיו. למרות זאת הכחיש רון זיגלר, מזכיר התקשורת של הנשיא, את ההאשמות, וטען כי לנשיא אשר מוביל בצורה כה ברורה בסקרים אין סיבה להסתבך בצרות מסוג זה. גם כיום לא ברור לחלוטין האם ידע הנשיא ניקסון על הפריצה, אם כי ידוע שהתובע הכללי באותה העת, ג'ון מיטשל, אישר את פריצת השרברבים למתחם. . הבולשת הפדרלית החלה בחקירת הפריצה המוזרה; יום לאחר הפריצה דן הנשיא ניקסון עם ראש הסגל שלו, בוב הולדמן, בדרכים ""להוריד"" את הבולשת מהחקירה, בין השאר באמצעות סוכנות הביון המרכזית. העילה לכך, אליבא דניקסון, הייתה הטענה כי חקירה מסוג זה עלולה לגרום לפגיעה בביטחונה הלאומי של ארצות הברית. במקביל, החלו שני כתבים צעירים של העיתון ""וושינגטון פוסט"", בוב וודוורד וקרל ברנסטין, בסיקור הפרשה וחקירתה, מסע עיתונאי שזכה לתהילה מאוחר יותר והביא לכך שהפרשה לא תרד מן הכותרות. וודוורד וברנסטיין נשענו על מארק פלט, ששימש כמשנה לראש האף בי איי, וסייע לוודוורד בחשיפת הפרשה. המודיע המסתורי זכה לכינוי ""גרון עמוק"", וה""טיפ"" הראשון אותו מסר לוודוורד היה הימצאות מספר הטלפון של האנט בפנקס הטלפונים של מקורד . [עריכה] הקשר בין הפורצים למפלגה הרפובליקנית הקשר בין הפורצים למפלגה הרפובליקנית עורר לא מעט תמיהות, שהתגברו מאוד כאשר הסתבר, בתחילת אוגוסט (הפריצה הייתה ביוני), שבחשבון הבנק של אחד מן הפורצים נתגלתה המחאה על סך 25,000 דולר, שיועדה במקורה לוועדה לבחירה מחדש של הנשיא. הקשר אל מטהו של הנשיא החל להיווצר בכמה כיוונים; הסתבר שההמחאה נכתבה לפקודתו של מוריס סטאנס, שהיה בעבר שר המסחר בממשלו של ניקסון ובאותו שלב שימש כאחד ממגייסי התרומות העיקריים עבורו. במקביל, דרש חבר המושבעים הגדול שעסק בחקירת הפורצים עדויות משני אישים, סוכן ה-CIA לשעבר הווארד האנט וסוכן ה-FBI לשעבר, גורדון לידי; שני האנשים הללו היו בצוות הבית הלבן, והיו חלק מצוות ה""שרברבים"", אך הדבר לא היה ידוע אז. הבית הלבן הוסיף להכחיש את החשדות. ב-30 באוגוסט הודיע הנשיא שאחד מיועציו, ג'ון דין, חקר את הנושא והסתבר שאין קשר בין הפריצה בווטרגייט לבין צוות הבית הלבן. ב-15 בספטמבר הוגשו כתבי אישום נגד הפורצים. ""גרון עמוק"" המשיך בהדלפת פרטים מן החקירה לכתבי הוושינגטון פוסט, ואלו פרסמו שורה של ""סקופים"": ב-30 בספטמבר פרסם העיתון ידיעה ועל פיה ניהל התובע הכללי, ג'ון מיטשל, קרן סודית שמימנה פעולות סודיות כנגד המפלגה הדמוקרטית. כשבועיים לאחר מכן פרסם העיתון ידיעה נוספת, ובה נטען שוב כי הפריצות למתחם ווטרגייט היו חלק ממערכה מסיבית של ריגול ופעילות חשאית שניהל צוותו של ניקסון כנגד הדמוקרטים . למרות פרסומים אלה, לא זכו הכותרות לתשומת לב מצד עיתונים אחרים, ולא יצרו סערה ציבורית. ב-11 בנובמבר זכה ניקסון בבחירות ברוב עצום, ונבחר לכהונה שנייה. [עריכה] הפרשה מתרחבת אף על פי שעד שלב זה לא גרמה הפרשה לסערה משמעותית, הרי שמתחילת 1973 החלה הזירה המשפטית והציבורית לסעור. הפרשה נעה בשלושה צירים מקבילים: משפטם של חמשת הפורצים ושל שני אנשי הבית הלבן שנקשרו לפריצה, לידי והאנט; החלטת הסנאט של ארצות הברית לפתוח בחקירת הפרשה; וחקירה נוספת שנוהלה בידי חוקר מיוחד שמינה התובע הכללי. כל אלה היו מלווים בסיקור עיתונאי שהלך והתרחב. גם משפטו של דניאל אלסברג, שהדליף את ""מסמכי הפנטגון"", שהתנהל במקביל, הביא לעלייתן של עדויות שהרחיבו את הפרשה. [עריכה] המשפט חמשת הפורצים הועמדו לדין ב-8 בינואר 1973. כולם, למעט שניים (ביניהם מקורד) הודו באשמה. הפורצים שהודו קיבלו - כך הסתבר מאוחר יותר - תשלום מן המועצה לבחירה מחודשת של הנשיא, תמורת שתיקתם לגבי כל שאלה מעבר להודאה במעשה. השופט ג'ון סיריקה, שהיה ידוע בקשיחותו ובהחמרתו עם נאשמיו, הרשיע את כל הנאשמים וגזר עליהם עונש של שלושים שנות מאסר. בעת מתן גזר הדין, ציין השופט כי ישקול שוב את העונש אם הנאשמים ימסרו את המידע אותו סירבו לגלות. ב-17 במרץ חשף השופט סיריקה מכתב שכתב אליו מקורד, ובו הודה כי מסר עדות שקר במשפט, וזאת בהשפעת אנשי הוועדה לבחירה מחדש של הנשיא, ג'ון דין, יועץ הנשיא, וג'ון מיטשל, התובע הכללי . במקביל, התנהל משפטו של דניאל אלסברג, שהואשם בהדלפת ""מסמכי הפנטגון"". ב-26 באפריל התגלה במשפט כי האנט ולידי, שניים מהפורצים, פרצו למשרדו של הפסיכיאטר שטיפל באלסברג, בתקווה למצוא חומר שיערער את עדותו. הפורצים לא מצאו דבר ועזבו את המקום. הגילוי חשף את העובדה שהבית הלבן עסק בריגול פנימי נרחב בהרבה ממה שהיה ידוע עד אז. הזעזוע שגרם גילוי זה הביא ב-30 באפריל להתפטרותם של שניים מהיועצים הבכירים בבית הלבן: ג'ון אהרליכמן (John Ehrlichman) והארי רובין האלדמן (H. R. Haldeman); במקביל פרש באותו יום מתפקידו התובע הכללי (שהחליף את ג'ון מיטשל), רי'צרד קליינדינסט (Richard Kleindienst). ויחד עם שלושה אלה, פוטר יועץ הנשיא, ג'ון דין‏‏ . [עריכה] חקירות הסנאט והתובע הכללי ב-7 בפברואר החליט הסנאט על הקמת ועדה מיוחדת לחקר פעילות הבחירה מחדש של הנשיא ניקסון. לראשות הוועדה נבחר הסנטור סאם ארווין, והוועדה בראשותו מילאה תפקיד חשוב באיסוף העדויות וגילוי הפרשה בהיקפה המלא. החל מן ה-17 במאי החלה הוועדה בדיוניה; השימועים שנערכו על ידי הוועדה סוקרו ברשתות הטלוויזיה בין ה-17 במאי ל-7 באוגוסט; ההערכה היא כי שמונים וחמישה אחוזים מן האזרחים האמריקאים שהיו בעלי טלוויזיה צפו בלפחות סיקור אחד של השימועים, ואלו גרמו נזק פוליטי כבד לניקסון . במקביל, החליט התובע הכללי החדש, אליוט ריצ'רדסון, למנות חוקר מיוחד לחקירת הפרשה. החוקר שמונה, ארצ'יבלד קוקס (Archibald Cox), החל בחקירתו בסוף חודש אפריל. הראשון מבין אנשי הבית הלבן שהחל לשתף פעולה עם החוקרים היה ג'ון דין. ב-3 ביוני חשפו וודוורד וברנסטיין כי דין העיד בפני הוועדה, שבניגוד להכחשותיו של הנשיא הוא (דין) אכן שוחח עם הנשיא עשרות פעמים על הפרשה ועל מאמצי הטיוח בנושא. דין חשף גם כי לבית הלבן הייתה תוכנית נרחבת לריגול אחרי מתחריו . [עריכה] הקלטות למרות הגילויים המרעישים של דין, הזעזוע המרכזי חל כאשר הוועדה החלה לשאול ישירות על חלקו של הנשיא ניקסון. התפנית התרחשה כאשר חבר הוועדה, הסנטור הרפובליקני הווארד בייקר, שאל את השאלה המפורסמת: ""מה ידע הנשיא ומתי ידע זאת?""‏‏ . ב-13 ביולי נשאל עוזרו של הנשיא, אלכסנדר בטרפילד, אם הייתה מערכת הקלטה בבית הלבן. בטרפילד ענה: ""הלוואי ולא היית שואל זאת"" והודה, באי רצון, שאכן הייתה מערכת שהקליטה את כל מה שנאמר בחדר הסגלגל. תגלית משמעותית זו שינתה לחלוטין את חקירת הפרשה. ב-18 ביולי הורה ניקסון על ניתוק מערכות ההקלטה, אך צעד זה היה מאוחר מדי; ב-23 ביולי הוציאו התובע המיוחד וחברי ועדת החקירה של הסנאט צו שהורה על זימון הקלטות לבית המשפט, בתקווה כי אלו יסייעו בהערכת חלקו של הנשיא בפרשה. על ידי ניצול חסינותו סירב ניקסון לחשוף את הקְלטות השיחות שנערכו בחדר הסגלגל. במהלך החודשים הבאים התנהל קרב משפטי על הסגרת הקלטות; חברי הוועדה, התובע המיוחד והשופט סיקירה תבעו מבית המשפט העליון לחייב את הנשיא להעביר את ההקלטות, אך זה התמיד בסירובו. הערכאות המשפטיות שדנו בסירובו של הנשיא לא קיבלו את עמדותיהם, וקבעו כי על הנשיא להעביר את החומר. ניקסון סירב להיכנע, ותבע מן התובע הכללי לבטל את צו הזימון שהוציא התובע המיוחד, קוקס. התובע הכללי, רי'צרדסון, וקוקס, סירבו לבטל את הצו . [עריכה] ""טבח מוצאי שבת"" ביום שישי, 19 באוקטובר 1973, הציע ניקסון פשרה: הוא לא יגיש את הקלטות אלא סיכום ערוך שלהן, שייערך בידי הסנטור ג'ון סטניס, אחד מן הסנטורים הוותיקים והמוערכים. קוקס סירב לפשרה; המערכת ציפתה לעוד כמה שבועות וחודשים של תמרונים משפטיים, אך ניקסון הקדים במה שכונה מאוחר יותר ""טבח מוצאי שבת"" (Saturday Night Massacre). למחרת, בשבת 20 באוקטובר 1973, דרש הנשיא מהתובע הכללי שיפטר את החוקר המיוחד. זה סירב, ופוטר; ניקסון תבע מסגן התובע הכללי, ויליאם רקלשאוס (William Ruckelshaus), לבצע את הפיטורים, וגם זה האחרון סירב והתפטר במחאה (על אף שאנשי הבית הלבן טענו שרקלשאוס פוטר). הנשיא פנה כעת לרוברט בורק, האדם השלישי בחשיבותו במשרד המשפטים שהיה כעת התובע הכללי בפועל; בורק שקל גם הוא להתפטר, אך ריצ'רדסון ורקלשאוס ביקשו ממנו שלא יעשה כן, מחשש לנזק הכבד שייגרם למערכת המשפטית עקב התפטרותם של שלושה מראשיה. בשל כך הסכים בורק לפטר את החוקר המיוחד. הקונגרס רתח מזעם, ורבים מחבריו האשימו את הנשיא בניצול לרעה של סמכויותיו. חברי קונגרס החלו בהגשת הצעות לדיון בהדחת הנשיא. גם התגובה הציבורית הייתה סוערת: מאות מפגינים עמדו מול הבית הלבן עם שלטים בידיהם, בהם נאמר: ""צפור כדי להדיח (את הנשיא)"" (Honk to Impeach), ומאות נהגים צפרו בתגובה . הנשיא הגיב בנאומו המפורסם ""אינני נוכל"" (I'm not a crook!) , מול 400 עיתונאים בדיסניוורלד, פלורידה. בנאום טען הנשיא כי פיטוריו של קוקס לא הועילו רבות לניקסון, שכן הוא לא יכול היה למנוע מינוי תובע מיוחד חדש, וזה המשיך בחקירה. לאחר מספר סירובים, הסכים ניקסון לפרסם תעתיקים ערוכים של ההקלטות מהחדר הסגלגל, ללא מסירת הקלטות המקוריות. הוא ציין שכל מידע המצוי על הקלטות ועלול לסכן את ביטחון המדינה ימחק. מעבר להשמטות אלו, הועלתה הסברה שהשיחות כללו שפה גסה והתבטאויות גזעניות, שהיו אף מחמירות את תדמיתו של הנשיא . בחודשים הראשונים של 1974 החל ממשלו של ניקסון לקרוס סביבו. בזה אחר זה הודו בכירי הממשל ומטהו של הנשיא בעברות של עדות שקר ופעילות לא חוקית. ב-28 בינואר הודה עוזר התעמולה של ניקסון, הרברט פורטר, בכך ששיקר ל-FBI בשלבים הראשונים של חקירת הפרשה. ב-25 בפברואר הודה עורך דינו הפרטי של הנשיא בפעילויות לא חוקיות לקראת הבחירות. שאר ההאשמות בוטלו בשל שיתוף הפעולה העתידי של עורך הדין בהליכי המשפט. ב-1 במרץ הואשמו עוזריו לשעבר של הנשיא, שנודעו כשביעיית ווטרגייט, בשיבוש הליכי החקירה בפרשה. שבעת העוזרים הודו באשמה, וחבר המושבעים הגדול שעסק בחקירה הכריז שגם הנשיא ניקסון היה בין קושרי הקשר לביצוע העבירה. ב-7 באפריל הואשם סגן מושל קליפורניה הרפובליקני, אד ריינק, בשלוש עבירות של מתן עדות שקר מול ועדת הסנאט. יומיים לפני כן הואשם בכך גם אחד המזכירים לשעבר של ניקסון, ששיקר לחבר המושבעים הגדול. ב-24 ביולי 1974 פסק בית המשפט העליון, פה אחד, כי טענותיו של ניקסון לחסינות ולצנזור ההֵקלטות חסרו תוקף חוקי. שישה ימים לאחר מכן חויב ניקסון למסור את הקלטות לתובע . עם מסירת הקלטות התגלה שבאחת מהן חסרות כ-18.5 דקות, שנמחקו מחמישה מקומות שונים לפחות. מזכירתו של ניקסון לקחה על עצמה את האשמה וטענה שמחקה את הקטע בטעות, כאשר לחצה על הכפתור הלא נכון בעת שענתה לטלפון. צילומי עיתונות הפריכו טענות אלו, כשהראו שלא ייתכן שהייתה יכולה לעשות את שתי הפעולות באותו זמן‏‏ . באוגוסט פורסמה הקְלטה מ-23 ביוני 1972, שבה ניתן היה לשמוע שיחה בין ניקסון לראש צוות הבית הלבן. ההקלטה תיעדה את השניים מתכננים את סיכול החקירות בכך שה-CIA יטען כי ביטחון המדינה יהיה בסכנה אם תיחשף הפרשה. הקלטת נחשבה לראיה החותכת בפרשה. עם חשיפת ראייה אחרונה זו נטשו את ניקסון תומכיו האחרונים. חברי הקונגרס, שהתנגדו קודם לכן לשלושת הסעיפים של ההאשמות נגדו, הכריזו כעת על תמיכה בהם‏‏ . הקלטה זו נקראה בפי העיתונות ""האקדח המעשן"" (Smoking Gun)‏ . מעמדו של ניקסון הלך והידרדר. במאי החלה הוועדה המשפטית של הסנאט לבדוק את תהליך הדחתו של הנשיא, ובית הנבחרים החל לחקור את האשמת הנשיא בהתנהגות בלתי הולמת. ועדת המשפט של בית הנבחרים החליטה ברוב של 27 מול 11 על הצגת הסעיף הראשון בהאשמות נגד הנשיא - מניעת צדק. הסעיף השני היה ניצול כוחו לרעה והשלישי – זילות הקונגרס. כל שלושת הסעיפים התקבלו על ידי הוועדה ב-29 ביולי וב-30 ביולי‏‏ . לאחר שסנטורים רפובליקנים הודיעו לנשיא כי קיימים די קולות כדי להדיחו החליט הנשיא להתפטר. בנאום ששודר ברחבי המדינה ב-8 באוגוסט 1974 הכריז ניקסון על פרישתו . אף על פי שהפרישה פטרה את ניקסון מן ההאשמות הממשלתיות, עדיין עמדו בפניו האשמות פליליות. ג'רלד פורד היה זה שמוּ‏נה לנשיא במקומו. ב-8 בספטמבר נתן האחרון חנינה לניקסון, משמע, נתן לו חסינות מפני תביעה על כל פשע שביצע בזמן כהונתו. קבלת החנינה התפרשה על ידי הציבור כהודאה באשמה אף על פי העובדה כי ניקסון לעולם טען לחפותו. לעומת זאת, בתגובתו לחנינה הוא השכיל להודות כי נהג בחוסר יושר והחלטיות בפרשת ווטרגייט, ש""הפכה משערורייה פוליטית לטרגדיה לאומית"" . שניים מכתבי האישום שקיבלו חברי ""שביעיית ווטרגייט"" בוטלו, וחמשת האחרים הועמדו למשפט באוקטובר, 1974. בינואר, 1975 הורשעו ארבעה מהם. בסופו של דבר נכלאו רק שלושה מהם, ואחד זוכה במשפט חוזר. [עריכה] תוצאות הנשיא החדש, ג'רלד פורד, ערך רה-ארגון מקיף בממשלו, במה שנקרא ""טבח ליל כל הקדושים"". כמה מראשי הממשל של ניקסון הודחו מתפקידם; בין השאר הודח הנרי קיסינג'ר מתפקידו כיועץ לביטחון לאומי, אם כי המשיך לכהן כמזכיר המדינה; הוא הוחלף על ידי ברנט סקוקרופט. ראש ה-CIA, ויליאם קולבי, הודח והוחלף על ידי ג'ורג' בוש האב, לימים נשיא ארצות הברית; דונלד רמספלד מונה כמזכיר ההגנה, ודיק צ'ייני, לימים סגן נשיא ארצות הברית, מונה כראש סגל הבית הלבן. בבחירות ב-1976 הביס ג'ימי קרטר את פורד, במידה רבה בשל תוצאות הפרשה. הדמוקרטים הגדילו את ייצוגם בבתי הנבחרים, והסנטורים החדשים נקראו ""תינוקות ווטרגייט"". מעבר להתפטרות הנשיא וכליאת חלק מעוזריו, לפרשת ווטרגייט היו גם תוצאות עקיפות. הפרשה הובילה לחקיקת חוקים שונים בנושא מימון מפלגות ולשינויים בחוק חופש המידע בשנת 1986. בנוסף, בעקבות הפרשה נחקקו חוקים הדורשים שקיפות בנושאים כספיים של אנשי ציבור ממשלתיים. מאז הפרשה, חשיפת עניינים פרטיים כגון תשלום מסים הפכה מקובלת בקרב בכירים. כמו כן, למיטב ידיעת הציבור, נשיאים הפסיקו להקליט את שיחותיהם. מבחינה עיתונאית הובילה פרשת ווטרגייט לעידן שבו הפכה תקשורת ההמונים לאגרסיבית וצינית יותר בדיווחיה על פוליטיקאים. עיתונאים אימצו את הכתיבה התחקירנית בתקווה לחשוף את השערורייה הבאה. חלק נכבד מן האישים המעורבים בפרשה, ביניהם ניקסון עצמו, היו עורכי דין, והפרשה הטילה כתם על מקצוע זה בעיני הציבור. בתגובה, הוסיפה לשכת עורכי הדין של ארצות-הברית קורס חובה בנושא אחריות מקצועית אשר שינה את דפוסי ההתנהגות הנדרשים מן המשפטן על פי חוק‏‏ . הרושם הלאומי כמו גם הבינלאומי שהשאירה פרשת ווטרגייט היה כה גדול עד שלשערוריות נוספות הוספה הסיומת ""גייט"", למשל: איראנגייט, איראן-קונרטרהגייט, ווייטווטרגייט, טרוולגייט, פיילגייט ומוניקה-גייט בארצות הברית; טונהגייט בקנדה; דיאנהגייט ותאצ'רגייט בבריטניה; פמקסגייט וטואלהגייט במקסיקו ועוד. זהותו של ""גרון עמוק"" נשמרה בסוד על ידי וודוורד וברנסטיין, שיחד עם עורך העיתון, בן ברדלי היו שלושת האנשים היחידים שידעו את שמו, והגנו בעקשנות על הסוד במשך עשרות שנים. רק בשנת 2005, לאחר ספקולציות רבות במשך השנים, הזדהה מארק פלט, מי שהיה מס' 2 בשורות הבולשת בשנות ה-70 המוקדמות כ""גרון עמוק"". גם לאחר חשיפה זו סירבו וודוורד וברנסטין לאמת את הידיעה; רק עם מותו של פלט ב-18 בדצמבר 2008 הוסר סופית מעטה הסודיות . [עריכה] הפרשה בספרות ובסרטים כצפוי מפרשה אשר זכתה להד ציבורי כה נרחב, רבו ההתייחסויות השונות לה ביצירות תרבות שונות. בראש ובראשונה ניתן למנות את ספרם רב המכר של וודוורד וברנסטין - ""כל אנשי הנשיא"", אשר יצא לאור בשנת 1974 ועובד לסרט כשנתיים לאחר מכן, כאשר את דמויותיהם מגלמים דסטין הופמן ורוברט רדפורד, בהתאמה. אך ההתייחסות לפרשה כאירוע מכונן נפרשה גם על פני יצירות שלא עסקו בה ישירות, אלא בתקופה. בסרט ""פורסט גאמפ"", אשר גיבורו מתגלה כגורם לא צפוי במספר אירועים היסטוריים בעלי משמעות במאה ה-20 בארצות הברית זה מתלונן על רעשים ואורות הבוקעים מבניין ווטרגייט, ובכך ""מפוצץ"" הפרשה. כך גם במיני סדרה ""שנות ה-70"", אשר עסקה בתקופה, אחת הדמויות עובדת במטה הרפובליקני. גם עשורים לאחר הפרשה המשיכו יוצרים אמריקאים לעסוק בה, ובין השאר יצא לאקרנים סרטו של רון הווארד פרוסט/ניקסון, המציג סדרת ראיונות עם ניקסון לאחר התפטרותו. אך מלבד התייחסות רצינית לנושא עצמו, רבו גם התייחסויות קומיות וסאטיריות לנושא. מספר סרטים וספרים, החל מ""עולם הדיסק"" של הסופר הבריטי טרי פראצ'ט וכלה בנובלה הגרפית ""Watchmen"" של אלן מור, השתמשו בפרטים המוכרים מהאירוע כדי להמשיל אירועים או לרמוז להתרחשויות ביצירותיהם.","פרשת ווטרגייט (באנגלית: Watergate scandal) הייתה שערורייה פוליטית שהתרחשה בארצות הברית, בין השנים 1972 ל-1974, ואשר הובילה בסופו של דבר להתפטרותו של נשיאה ה-37, ריצ'רד ניקסון. הפרשה אירעה במהלך מלחמת וייטנאם, בתקופה שבה החל הציבור האמריקאי לאבד את אמונו בצדקת המלחמה, והתמיכה הציבורית בה ירדה מאוד, תהליך שהחל עוד בתקופתו של הנשיא הקודם, לינדון ג'ונסון. המונח פרשת ווטרגייט מתייחס לשרשרת אירועים שהתחוללו במשך כשנתיים. תחילת הפרשה בגילויין של פעולות בלתי חוקיות שננקטו על ידי אנשי ממשל ניקסון נגד מחאת הדמוקרטים על המלחמה בווייטנאם. חשיפת קלטת ובה ראיות חותכות לכך בחודש אוגוסט של שנת 1974, והסערה הציבורית והמשפטית שהביאה החשיפה, גררה מהלך שנועד להביא להדחתו של ניקסון, אך הוא הקדים את המהלך והתפטר ארבעה ימים מאוחר יותר, ב-9 באוגוסט." he,1293aa775bdd496354ca57966c991f5d,"[עריכה] היסטוריה מכיוון שחידות חיתוך משמשות בעיקר כשעשוע וכמשחק, ישנן עדויות היסטוריות מעטות להמצאתן ולפיתוחן. חידת החיתוך העתיקה ביותר שפורסמה היא חידת הסטומכיון של ארכימדס. בחידה זאת נתון ריבוע המחולק ל-14 חלקים, שאותם ניתן לפרק וליצור מהם צורות חדשות. על פי מחקר חדש, חקר ארכימדס את האפשרויות למספר הדרכים השונות הקיימות כדי לחבר את החלקים יחד על מנת ליצור ריבוע. עדויות נוספות לקיומן של חידות חיתוך בעת העתיקה ובימי הביניים, מגיעות מתוך טקסטים מתמטיים שבהם החידות משמשות להוכחת משפטים גאומטריים. במאה הראשונה לפנה""ס הציג המתמטיקאי הסיני ליו היו‏‏ הוכחה של משפט פיתגורס המבוססת על חיתוך והרכבה, הוכחה שעתידה לשמש השראה להמצאת הטנגרם. במאה ה-5 הציג המתמטיקאי ההודי אריאבהטה הוכחה של אותו המשפט המבוססת על חיתוכים, הוכחה הנחשבת לפשוטה יותר מזו המופיעה בספר ""יסודות"" של אוקלידס. גם בטקסטים של מתמטיקאים מוסלמים מימי הביניים, בעיקר בפירושים וביאורים של הספר ""יסודות"", מופיעים מחקרים שונים על חידות חיתוך. ספר של הואנג פו-סו משנת 1193 מתאר מערכת של שבעה שולחנות ריבועיים הקרויים 'שולחנות סעודה' (banquet tables). ספרו נחשב לספר הראשון בסין העוסק בריהוט, אך הספר כולל גם 76 שרטוטים לדרכים שונות שבהן ניתן לחבר את השולחנות יחדיו. בשנת 1617 פרסם קו שן (Ko Shan) מערכת של שולחנות סלון, שזכתה לכינוי 'כנפי הפרפר'. המערכת מכילה שולחנות שלהם צורות של משולשים ומרובעים, שאותם ניתן לחבר יחד על מנת ליצור מגוון של צורות. ספר החידות הראשון המוקדש לחידות הרכבה התפרסם ביפן בשנת 1742. מחברו גרנרייקן (Granreiken) קרא לספר 'שבע חתיכות החוכמה של סיי שונגון', והספר הכיל 42 חידות ופתרונותיהן. 3 חידות הרכבה נוספות ראו אור ביפן עד תום המאה ה-18. חידת ההרכבה המפורסמת ביותר, הטנגרם, הומצאה בסין בתקופת שלטונו של צ'יאה צ'ינג (Chia chi'ng - 1796 - 1820). ממציא החידה פרסם אותה בספרון, עליו הוא חתם בשם העט יאנג צ'ו צ'ו שי (Yang cho chu shih). כל עותקיו של הספרון המקורי אבדו. הספר העתיק ביותר של החידה שעדיין בנמצא נכתב על ידי סנג הסיאנג קו (Sang hsiang k'o), התפרסם בשנת 1813, והכיל 334 חידות טנגרם. הטקסט זכה להצלחה גדולה בסין, ותוך שנים ספורות תורגם והופץ באירופה ובארצות הברית. במאה ה-19 פעלו במקביל שני החידונאים הנחשבים לגדולים בכל הזמנים: סם לויד והנרי ארנסט דודני. לויד היה אחד הראשונים להציג את הטנגרם למערב, כאשר פרסם ספרון המכיל כ-4,000 צורות ליצירה מטנגרם (מאוחר יותר התברר כי לא כולן אפשריות). בנוסף, הוא פרסם חידות חיתוך רבות ומגוונות. דודני, שהיה שותפו של לויד בתחילת דרכם ולאחר מכן הפך למתחרהו הגדול, היה המוכשר מבין השניים בכל הקשור לחידות חיתוך. דודני המציא עשרות חיתוכים מקוריים, שהמפורסם מכולם הוא ""חידת מוכר הסדקית"" שבה הוא מדגים כיצד להפוך משולש שווה צלעות לריבוע, בעזרת חיתוך לארבעה חלקים בלבד. עד היום לא התגלתה דרך להפוך משולש שווה צלעות לריבוע בעזרת חיתוך למספר קטן יותר של חלקים; דודני מחזיק בשיאים נוספים מסוג זה. כאמור, לחידות חיתוך ישנן נגיעות לתחומים מרכזיים במתמטיקה. לקראת סוף המאה ה-19 הוכיחו מתמטיקאים שניתן לעבור מכל מצולע לכל מצולע אחר, באמצעות חיתוך למספר סופי של רכיבים והרכבתם מחדש. בשנת 1900 פרסם דויד הילברט את רשימת 23 הבעיות שלו, שרובן הפכו לאבני דרך חשובות בהתפתחות המתמטיקה. הבעיה השלישית של הילברט נוגעת לחידות חיתוכים, והיא מציגה את השאלה התלת ממדית המקבילה: האם ניתן להפוך כל פאון (צורה תלת ממדית הבנויה ממצולעים) לפאון שווה נפח אחר, בעזרת חיתוך והרכבה. בעיה זו נפתרה שנה מאוחר יותר (ומשום כך נחשבת לבעיה הקלה ביותר מבין הבעיות של הילברט) על ידי תלמידו, מקס דן, שהוכיח כי התשובה שלילית. ב-1931 עסק אלפרד טרסקי ב""מרחק-הפירוק"" של שתי צורות U ו- V, שהוא המספר הקטן ביותר של מצולעים, חופפים בזוגות, שאליהם אפשר לפרק את הצורות ‏‏ . טרסקי העיר שהפונקציה מקיימת את הגרסה הכפלית של אי-שוויון המשולש: , והציע לחקור את הפונקציה המודדת את המרחק מריבוע יחידה S למלבן שצלעותיו ו- . ‏‏ בשנת 1953 המציא סולומון גולומב את הפוליאומינו, משטחים הבנויים מחיבור של ריבועים. המצאה זאת הובילה תוך זמן קצר לשטף חדש של חידות חיתוך והרכבה המתייחסות לאריחי פוליאומינו. בשנת 1964 פרסם הרי לינדגרן (Harry Lindgren), מהנדס אנגלי שהיגר לאוסטרליה, את הספר ""Geometric Dissections"" שהפך לספר העיון המרכזי בנושא. הספר הכיל עשרות חיתוכים חדשים פרי עטו וכלל שיאים רבים (מספר מינימלי של חלקים הדרושים לחתוך צורה אחת ולהרכיב צורה אחרת), שחלקם נשברו מאז. בעקבות טור של מרטין גרדנר על חידות החיתוך של דודני ולינדגרן, עלתה מידת הפופולריות של חידות אלה, והמשיכו להתגלות חיתוכים רבים ומגוונים. מבין העוסקים בתחום כיום, הפוריים ביותר הם גרג פרדריקסון (Greg Frederickson), פרופסור למדעי המחשב מאוניברסיטת פרדיו) וגווין תאובלד. ספרו של פרדריקסון, ""Dissection Plane and Fancy"", הוא כיום המקור הטוב ביותר למידע בתחום, וכן אתר האינטרנט של גווין תאובלד. [עריכה] חידות חיתוך מפורסמות [עריכה] הסטומכיון החידה הנראית בתמונה משמאל נקראת ""סטומכיון"" או ""אוסטומכיון"" (Οστομάχιον, ""כאב בטן"" ביוונית) והיא מורכבת מ-14 חלקים שאיתם ניתן, בין השאר, להרכיב ריבוע. החידה מכונה לעתים ""החידה המכנית (פאזל) העתיקה בעולם"". בימי קדם היא נקראה ""קופסת ארכימדס"". החידה תוארה במאה הרביעית על ידי המשורר הרומי אוסוניוס, שציין שאפשר ליצור מ-14 החלקים אלפי צורות של אנשים וחיות. עד ראשית המאה ה-20 לא היה ידוע מה בדיוק הייתה החידה, ומה בדיוק היה העניין של ארכימדס בחידה. רמזים ראשונים לכך הגיעו בשנת 1881, כאשר התגלה בגרמניה טקסט ערבי ובו ציטוטים מתוך ספר של ארכימדס בשם ""הסטומכיון"" - ספר שלא היה מוכר לעולם המדעי עד לאותה עת. בשנת 1906 התגלה אותו ספר אבוד על ידי יוהאן לודוויג הייברג. הייברג מצא במנזר בקונסטנטינופול קובץ ספרים של ארכימדס הקרוי ""קודקס C"". עד לאותה שנה היו מוכרים רק שני קובצי ספרים של ארכימדס (קודקס A וקודקס B), אך עקבותיהם אבדו, ונותרו רק תיאורים שלהם בספרים מאוחרים יותר. הטקסט שגילה הייברג היה העתק הקודקס השלישי של ארכימדס שנעשה במאה העשירית, אך היה בצורה של פלימפססט: בשנת 1229, כנראה בשל מחסור בנייר, נזיר כלשהו מחק את הכיתוב מעל המגילה שעליה נכתבו ספריו של ארכימדס, ורשם מעליהם סידור תפילה. בשנת 1998 הפלימפססט צץ מחדש כאשר הוצע במכירה פומבית (ונקנה תמורת שני מיליון דולר); מאז ניתנה לחוקרים גישה אליו במטרה לפענח את ספריו המקוריים של ארכימדס. בין הספרים של ארכימדס שהתגלו בקודקס היו שלושה ספרים שלא היו מוכרים לפני 1996; אחד מהם הוא הסטומכיון. לרוע המזל, מצבו הפיזי של הפלימפססט של ארכימדס הוא בכי רע; בפרט, דפי הספר של הסטומכיון קשים מאוד לקריאה. מניתוח שלהם סבורים כיום החוקרים שארכימדס חקר את הבעיה הקומבינטורית של מספר הדרכים השונות שבהן ניתן להרכיב ריבוע מתוך אותם 14 חלקים (אכן, ישנם פתרונות לחידה זו). זאת, יותר מ-1,700 שנה לפני המצאת הקומבינטוריקה. [עריכה] הטנגרם הטנגרם הוא חלוקה של ריבוע לשבע חתיכות, שעל ידי הרכבה שלהן ניתן ליצור מגוון רחב של צורות חדשות. קדמו לטנגרם מספר חידות דומות ביפן, ובסין שם חידות אלו שימשו בתור מערכת ריהוט: סט שולחנות המורכב ממשולשים ומרובעים שאותם ניתן לסדר בצורות שונות לפי האורחים המגיעים ומשיקולים אסתטיים. העדות הכתובה הראשונה לקיומו של הטנגרם מגיעה מספרון המתוארך לשנת 1813. הספרון מציין שהטנגרם הומצא בהשראת הוכחות מבוססות חיתוכים למשפט פיתגורס. שנים אחדות לאחר יציאתם לאור של ספרי הטנגרם בסין הם זכו לתרגומים שהתפרסמו בארצות הברית ובאירופה, ובעקבותיהם זכה המשחק להצלחה רבה גם במערב. בין השאר הסופר לואיס קרול, מחבר אליס בארץ הפלאות (וחידונאי מוכשר), וכן הפיזיקאי האנגלי מייקל פאראדיי היו חובבי טנגרם ואף המציאו מספר חידות טנגרם משלהם. גם ברשותו של נפוליאון בונפרטה היה סט של טנגרם, כולל ספר הוראות, בתקופת מאסרו בסנט הלנה. [עריכה] חידת מוכר הסדקית חידה זאת היא החידה המפורסמת ביותר בין אלו שמטרתן לחתוך צורה אחת למספר הקטן ביותר של חתיכות, שמהן ניתן להרכיב צורה אחרת; במקרה זה, המטרה היא להפוך משולש שווה צלעות לריבוע. את החידה פרסם לראשונה הנרי ארנסט דודני בעיתון ""Daily Mail"", ולאחר מכן כלל אותה בספר החידות שלו, ""The Canterbury Tales"". בספר זה (השואב השראה מסיפורי קנטרברי של ג'פרי צ'וסר) קבוצת נוודים נפגשת בקנטרברי והם מחליפים ביניהם חידות. כאשר מגיע תורו של מוכר הסדקית (באנגלית: Haberdasher), הוא שולף פיסת בד בצורת משולש שווה צלעות וזוג מספריים, ומבקש מחבריו למצוא דרך לחתוך את חתיכת הבד לארבעה חלקים בלבד ואז להרכיב מהם ריבוע. החידה מפורסמת בעיקר בזכות הפתרון היפה של דודני, הנראה באיור. לא רק שדודני אכן הצליח לבצע את המשימה בעזרת ארבעה חיתוכים בלבד, אלא גם ניתן לתלות צירים המחזיקים את ארבעת החלקים יחד, כך שכאשר מסובבים את החלקים לכיוון אחד נוצר ריבוע, וכאשר מסובבים אותם לכיוון השני נוצר משולש שווה צלעות. דודני נותן בספר הסבר מפורט וטכני כיצד למצוא את הנקודות המשמשות לחיתוך, אך הוא אינו נותן רמז לאופן שבו הוא גילה את החיתוך. דרך אחת שבה ניתן לייצר את החיתוך מבוססת על השוואת שני ריצופים של המישור (ראו איור מימין), וההערכה היא כי דודני השתמש בשיטה זו. [עריכה] חידות של חיתוך בלבד [עריכה] חיתוך לצורות שוות שטח קל להוכיח שניתן לחלק כל צורה לשתי צורות שוות שטח, בעזרת ישר אחד. ההוכחה מסתמכת על עיקרון הרציפות: נצייר קו במישור משמאל לצורה - ונחליק אותו ימינה דרך הצורה. בתחילה, כל שטח הצורה נמצא מימין לקו, ולבסוף כל שטח הצורה נמצא משמאל - בהכרח לאורך הדרך, בדיוק חצי משטח הצורה יהיה מימין לקו. ניתן להוכיח באופן דומה כי ניתן לחלק כל צורה ל-n חתיכות שוות שטח באמצעות n-1 קוים ישרים. ישנן מספר חידות שבהם יש לחלק צורה לחלקים שווי שטח, ללא אמצעי מדידה. לדוגמה, חידה קלאסית‏‏ מספרת על שני שודדים המחלקים ביניהם עוגה באופן הבא: השודד הראשון מחלק את העוגה לשתי חתיכות והשודד השני בוחר לעצמו את החתיכה לפי רצונו. באופן זה, החתיכות המתקבלות אינן בהכרח שוות שטח, אך אף אחד מהשודדים לא יכול להתלונן על מנת חלקו. החידה מבקשת למצוא דרך להכליל את החידה כך שניתן יהיה לחלק עוגה ל-n שודדים. [עריכה] חיתוך לצורות זהות ולצורות דומות אף שניתן לחלק כל צורה ל-n צורות שוות שטח, לא כל צורה ניתן לחלק ל-n צורות זהות בצורתן, וישנן חידות רבות הדורשות זאת. באיור ניתן לראות כיצד ניתן לחלק את הצורה הנקראת ""L טרומינו"" ל-3 ול-4 חלקים זהים. חלוקת L טרומינו ל-2 חלקים זהים היא פשוטה יחסית; מיכאל בילר הוכיח‏‏ שאת ה-L טרומינו ניתן לחלק גם לכל מספר לא ראשוני של חלקים זהים . לגבי מספרים ראשוניים הגדולים מ-3, לא התגלו עדיין חלוקות כאלו, אך גם לא הוכח שהן אינן אפשריות. סוג מיוחד של צורות הן צורות שניתן לחלק אותן לחלקים הדומים לצורה המקורית. את ה-L טרומינו, כמו שנראה באיור, ניתן לבנות באמצעות ארבעה עותקים מוקטנים של עצמו. מרטין גרדנר נתן לצורות הללו את השם רפטיילים. וריאציה נוספת לחידות אלו היא חלוקת צורה לחלקים שכולם דומים זה לזה אך לא זהים. [עריכה] חידות אלגבריות ישנן חידות רבות העוסקות בצד האלגברי של חיתוכים. חידה מפורסמת היא: מהו המספר הגדול ביותר של חלקים שאליו ניתן לחלק מעגל, בעזרת שישה חיתוכים של קווים ישרים בלבד? חידה נוספת‏‏ שואלת מהו המספר הקטן ביותר של חיתוכים הנדרשים על מנת לפרק חפיסת שוקולד בת 6x8 קוביות לקוביות בודדות. [עריכה] לרבע את הריבוע חלוקה של מלבן לריבועים היא נושא לחידות רבות ולתגליות מפתיעות. פריצת דרך גדולה בהבנת חידות אלו קשורה בתגלית של קשר ביניהן לבין מעגלים חשמליים וחוקי קירכהוף. בנייה של מלבן בעזרת ריבועים זכתה לכינוי 'ריבוע של המלבן', כמשחק מילים על הבעיה הגאומטרית החשובה של תרבוע העיגול. בשנת 1902 הציג הנרי ארנסט דודני חידה, לה קרא ""תיבתה של הגברת איזבל"", שמטרת לבנות ריבוע מחלקים שכוללים ריבועים קטנים יותר ומלבן. ב-1914 הציג סם לויד חידה שבה יש להרכיב ריבוע מאוסף של ריבועים קטנים יותר. הפתרון שמצא לויד כולל ריבועים בגדלים: 7,6,6,4,3,3,2,2,2,1,1 - ולבנייה כזאת קוראים היום ""ריבוע לא מושלם של הריבוע"" - ""לא מושלם"" מכיוון שהוא כולל ריבועים הזהים זה לזה. מקס דן הוכיח בשנת 1903 שניתן לרבע מלבן רק אם היחס בין אורכי הצלעות שלו הוא רציונלי. אחת השאלות המסקרנות ביותר שעלתה מהעבודות הללו היא האם ניתן ""לרבע את הריבוע"", כלומר האם ניתן לחלק את הריבוע לריבועים קטנים יותר, שאף אחד מהם לא זהה לאחר. הראשון לפתור את השאלה היה רולנד ספרג (Roland Sprague), שהצליח לחלק ריבוע ל-55 ריבועים קטנים יותר. במקביל אליו, הצליחו ארבעה סטודנטים מאוניברסיטת קיימברידג' לחלק את הריבוע ל-39 ריבועים קטנים יותר, ותוך כדי כך הגיעו לתובנות רבות הקשורות לתאוריה שמאחורי החידה. ארבעת הסטודנטים: רולנד ברוקס, ארתור סטון, סדריק סמית וויליאם טוט, החלו בשנת 1936 לחקור באופן שיטתי את בעיית הריבוע של הריבוע ושל מלבנים. פריצת הדרך הגדולה בפתרון החידה הגיעה הודות לגילוי של אנלוגיה בין חיתוך למרובעים לבין מעגלים חשמליים. האנלוגיה התגלתה על ידי אחד מהרביעייה, סדריק סמית, ושלושת האחרים מיד נתנו לה את שמה המוכר כיום, ""דיאגרמות סמית"". על מנת להבין את האנלוגיה, נביט על מלבן המחולק לריבועים ונבנה גרף מכוון של המלבן באופן הבא: נחליף כל קטע מאוזן בקודקוד, שני קודקודים יהיו מחוברים בצלע במידה ושני הקטעים המתאימים נמצאים משני צדיו של אותו ריבוע, כיוון הצלע תהיה מהקטע העליון לתחתון, ולקטע יינתן משקל השווה לאורך צלע הריבוע. הגרף המתקבל אנלוגי למערכת חשמלית של נגדים שבה כל צלע היא נגד בעל התנגדות 1, והמשקל של הצלע מציין את הזרם הזורם דרך אותו נגד. על מנת להבין את האנלוגיה לחשמל, יש לשים לב ששני חוקי קירכהוף מתקיימים לגבי דיאגרמות סמית: החוק הראשון קובע שהזרם הנכנס לכל צומת שווה לזרם היוצא החוצה מהצומת, וזה ברור מכיוון שאורך הקטע המאוזן שווה לסכום הריבועים הנוגעים בו מלמעלה ומלמטה. החוק השני של קירכהוף קובע שהזרם בכל לולאה סגורה הוא 0, וגם חוק מתקיים מכיוון שמסלול סגור בדיאגרמה מקביל למסלול שעולה למעלה ולמטה בתוך המלבן, מכיוון שמסלול סגור חוזר לאותה נקודה אזי סכום הפעמים שעלינו למעלה וירדנו למטה במהלך המסלול זהה. מכיוון ששני חוקי קירכהוף מתקיימים, יש אנלוגיה בין החידה לבין מעגלים חשמליים. האנלוגיה למעגלים חשמליים איפשרה לקחת את תורת ניתוח המעגלים החשמליים ולהשתמש בה כדי לחקור ריבוע של מלבנים - וכך במהרה הצליחו חברי הרביעייה לרבע עוד ועוד מלבנים - ולבסוף גם לרבע את הריבוע עצמו. על בסיס העבודה הזאת בדק דאובסטיין בשנת 1978 את כל הגרפים המכוונים עד סדר 21 (כלומר כל הגרפים המכילים 21 קודקודים או פחות, גרפים המתרגמים למלבנים המחולקים ל-21 ריבועים או פחות), והראה שיש שיטה לחלק ריבוע ל-21 ריבועים שאינם זהים, וכן שאין חלוקה למספר קטן יותר של ריבועים לא זהים (Duijvestijn) . ב1953 הוכיח דב ירדן, באמצעות נימוק נסיגה פשוט, שלא ניתן לפרק תבה תלת-ממדית כאיחוד זר של קוביות בגדלים שונים‏‏ . [עריכה] חידות הרכבה בלבד חידות הרכבה הן חידות שבהן נתונים מספר חלקים, והמטרה היא לחברם יחדיו. מבין חידות ההרכבה טנגרם ופאזלים זוכים להצלחה מסחרית רבה, וכן חידות הרכבה תלת-ממדיות. [עריכה] ריצופים תת-קבוצה של בעיות הרכבה היא בעיות ריצופים, שבהן המטרה אינה להרכיב צורה מסוימת אלא למלא את כל המישור כולו. מחקר מתמטי ושעשועי רב נעשה בנושא ריצופים, שחלקו נובע מהשימושים של ריצופים בטבע - כוורת דבורים, פני שטח של גבישים (קריסטלוגרפיה), תופעות גאולוגיות כגון ברכות משושים ועוד) ובאמנות (כגון באמנות אסלאמית ובעבודותיו של מוריץ קורנליס אשר). ניתן להוכיח שהמצולעים המשוכללים היחידים שאיתם ניתן לרצף את המישור הם המשולש, הריבוע והמשושה; ריצופים אלו נקראים ריצופים משוכללים. קיימת קבוצה גדולה של ריצופים הנקראים ""אחידים"", המורכבים משילוב של מספר סוגים של מצולעים משוכללים (ריצופים אלו מוגדרים כך שכל הקודקודים בהם זהים). תגלית מפורסמת בנושא ריצופים היא ריצופי פנרוז, שהתגלו בשנת 1973 על ידי הפיזיקאי רוג'ר פנרוז - באמצעותם ניתן לרצף את המישור כולו, אך הם אינם מאפשרים ריצוף מחזורי של המישור. [עריכה] פוליאומינו בשנת 1953 הציג סולומון גולומב את המונח פוליאומינו, המתאר משטחים מישוריים (לעתים מכונים ""Lattice Animals"") המורכבים מחיבור של מספר ריבועים זה לזה (לאורך שפותיהם). הפוליאומינו מחולקים למשפחות לפי מספר הריבועים שהם מכילים: המונומינו מכיל ריבוע אחד, הדומינו בנוי משני ריבועים, הטרומינו משלושה (ישנם שני סוגים במשפחת הטרומינו) הטטרומינו בנויים מארבעה ריבועים (ישנם 5 יצורים שונים כאלו, המככבים, יחד עם שיקופים שלהם, במשחק הטטריס) וכן הלאה. המצאת הפוליאומינו הביאה מיד לגל גדול של יצירת חידות הקשורות להרכבה ולריצוף. חידה קלאסית היא לרצף לוח שחמט, (מורכב מ-8 שורות ו-8 עמודות, סך הכל 64 ריבועים) שממנו נחתכו הפינה הימנית התחתונה והשמאלית העליונה על ידי 31 אריחי דומינו. דוגמה לסוג חידות נוסף היא החידה אלו מלבנים ניתן להרכיב מחיבור יחד של כל 12 הפנטומינו, ובכמה אפשרויות שונות אפשר ליצור כל מלבן? ‏‏ הפוליאומינו מציגים גם מספר רב של בעיות קומבינטוריות. מציאת כמה פוליאומינו יש מכל משפחה (מונומינו אחד, דומינו אחד, שני טרומינו וכן הלאה), היא בעיית הרכבה קומבינטורית לא טריוויאלית (הבעיה עודנה פתוחה וישנם אומדנים בלבד למספר זה). [עריכה] הרכבות תלת ממדיות במהלך הרצאה על מכניקת קוונטים שנתן ורנר הייזנברג, המציא פייט היין, משורר ומדען דני (הידוע גם כממציא של משחק הלוח הקס) שעשוע המהווה הכללה של הרכבות פוליאומינו לתלת-ממד. הרעיון של היין היה, בדומה לפוליאומינו, לבנות משפחות של גופים תלת-ממדיים הבנויים מחיבור יחדיו של קוביות שלהם קוראים ""פוליקוביות"". כך לדוגמה ישנם שתי תלת-קוביות - שני סוגים של גופים הבנויים מחיבור יחדיו של שלוש קוביות, ו-7 טטרקוביות: 7 צורות הבנויות מחיבור יחדיו של ארבע קוביות. היין גילה שניתן לבנות קובייה בגודל 3x3x3 מ-7 יחידות של פוליקוביות (6 טטרקוביות ותלת-קוביה אחת). הוא נתן לחידה את השם ""קוביית סומה"", על שם הסם הבדיוני, מעורר התענוגות, מהספר ""עולם חדש מופלא"" של אלדוס האקסלי - משום שהמשחק, על פי היין ואחרים, הוא ממכר ומהנה במיוחד. קוביית סומה היא אחת הדוגמאות הנמכרות ביותר לחידות הרכבה תלת-ממדיות. בחידות אלו האתגר אינו רק למצוא מה המיקום הנכון של כל חתיכה, אלא גם באיזה רצף יש לשלב את החלקים זה בזה. חידות אלו מוכרות בשם ""חידות בר"" (Burr puzzle) או ""חידות שילובים"" (Interlocking puzzles). באופן טיפוסי, החידות בנויות מחלקי עץ או מפלסטיק, ובשנים האחרונות נעשה שימוש בתוכנות מחשב להמצאה של חידות אלו ובדיקתן. [עריכה] הפיכת צורה אחת לאחרת יאנוש בולאי, הידוע בעיקר כאחד האבות של הגאומטריה הלא-אוקלידית, העלה את השאלה: האם עבור כל זוג מצולעים ניתן למצוא חיתוך של הראשון לחתיכות שמהן ניתן להרכיב את המצולע השני? החל מאמצע המאה ה-19 ועד לסופה, ניסו מתמטיקאים אחדים לפתור בעיה זו. ההוכחה הכללית שמכל מצולע ניתן להגיע לכל מצולע אחר על ידי חיתוכים והרכבות מתבססת על אלגוריתם הבנוי ממספר שלבי ביניים: הבעיה התלת-ממדית היא קשה יותר: האם ניתן לחתוך כל פאון לחלקים שאותם יהיה ניתן להרכיב מחדש על מנת לקבל כל פאון אחר. המתמטיקאי דויד הילברט כלל את השאלה הזאת כבעיה השלישית ברשימת 23 הבעיות המפורסמת שלו. הילברט שאל האם מכל פאון (צורה תלת-ממדית המורכבת ממצולעים) ניתן להגיע לכל פאון אחר על ידי חיתוך והרכבה. את הבעיה פתר תלמידו של הילברט, מקס דן, שנה אחת בלבד לאחר הצגתה, בכך שהוא מצא זוג ארבעונים שלא ניתן להפוך אחד לשני על ידי חיתוך והרכבה. [עריכה] חיתוכים מינימליים חיתוך מצולעים לפי האלגוריתם המתואר לעיל עשוי לדרוש חלקים רבים, ולשאלה מה המספר הקטן ביותר של חלקים הדרושים בשביל להפוך מצולע אחד למצולע אחר אין פתרון כללי; ישנו מספר קטן מאוד של זוגות של מצולעים עבורם הצליחו להוכיח שנמצא הפתרון הדורש את מספר החלקים הקטן ביותר. בהיעדר פתרונות אלו, הפך ענף זה לענף פורה של שעשועי מתמטיקה. ישנה רשימת שיאים עבור זוגות של צורות שונות הכוללת את החיתוכים הדורשים את מספר החלקים הקטן ביותר. הפתרון של חידת מוכר הסדקית, שבה ניתן להפוך ריבוע למשולש שווה צלעות על ידי חיתוך לארבעה חלקים בלבד והרכבתם מחדש, היא השיא הקיים לאתגר זה (לא נמצא חיתוך הדורש פחות מארבעה חלקים). [עריכה] שיטות ליצירת חיתוכים מרבית החיתוכים הידועים היום התגלו על בסיס של מספר קטן מאוד של שיטות בנייה. חלק גדול מהקסם של חידות החיתוך הוא בכך שבאמצעים פשוטים ניתן להגיע לחיתוכים הנראים כמורכבים. להלן דוגמאות לכמה מהשיטות הבסיסיות ליצירת חיתוכים: [עריכה] רשימת השיאים בטור המפורסם שלו ""Mathematical Games"" שהופיע בירחון ""סיינטיפיק אמריקן"", כתב מרטין גרדנר כתבה על חיתוכים, שבה הופיעה רשימת שיאים של המספר המינימלי של חלקים הדרוש לעבור מצורה אחת לאחרת, עבור מגוון רב של צורות. הטבלה של גרדנר כללה במקור בעיקר חיתוכים פרי יצירתם של הנרי ארנסט דודני והרי לינדגרן. מאז פרסום הכתבה נשברו רבים מהשיאים, וחלקם אף נשברו מספר פעמים, בעיקר על ידי גווין תאובלד וגרג פרדריקסון. להלן רשימה חלקית של שיאים אלו, מעודכנת ליולי 2008. רשימה מלאה יותר של שיאים, ופירוט החיתוך עבור כל זוג צורות ניתן למצוא באתר של גווין תאובלד. [עריכה] הוכחות גאומטריות המסתמכות על חיתוכים [עריכה] הוכחות למשפט פיתגורס משפט פיתגורס הוא אחד המשפטים העתיקים והחשובים בגאומטריה. המשפט קרוי על שמו של הפילוסוף היווני פיתגורס, אך התגלה זמן רב לפניו והיה ידוע לא רק ביוון העתיקה אלא גם למתמטיקאים בסין, בהודו וברחבי העולם העתיק. המשפט קובע שבמשולש ישר זווית, סכום ריבועי הניצבים שווה לריבוע היתר. בספר ""יסודות"" של אוקלידס, ההוכחה למשפט מתבססת על דמיון משולשים. לאורך הדורות נמצאו הוכחות רבות נוספות למשפט, חלק גדול מהן מבוסס על חיתוכים. למתמטיקאי ההודי אריאבהטה (שחי במאה ה-5 וידוע בעיקר בזכות המצאת השיטה העשרונית) מיוחסת אחת ההוכחות היפות ביותר של המשפט, הוכחה שמקובלת בספרי לימוד גם כיום ומבוססת על חיתוכים. את ההוכחה ניתן לראות באיור: נבנה ארבעה משולשים ישרי זווית שאורך הניצבים שלהם הוא ואורך היתר . כאשר מחברים אותם יחד באופן הנראה בחלק הימני של האיור, מתקבל ריבוע גדול שאורך הצלע שלו הוא , וריבוע לבן הכלוא בפנים שאורך הצלע שלו הוא , ולכן השטח של החלק הלבן הוא . עתה נחתוך את המשולשים ונסדר אותם באופן הנראה בחלק השמאלי של האיור. שוב מתקבל ריבוע גדול בעל אורך צלע , ולכן השטח של החלק הלבן באיור צריך להיות זהה לשטח הלבן באיור השמאלי. אלא שהשטח הלבן באיור מורכב כעת משני ריבועים בעלי צלעות ו-, כלומר שטחו , ומכאן שהוכח משפט פיתוגרס. הוכחה עתיקה עוד יותר למשפט ניתן למצוא בטקסט סיני בשם ""Chou Pei Suan Ching"" המתוארך בין 500 ל-200 לפנה""ס. בתמונה מופיע העמוד בטקסט שבו משפט פיתגורס, וניתן לראות שמידותיו של המשולש באיור הם השלשה הפיתגוראית 3,4,5. באנימציה ניתן לראות פעם נוספת כיצד בעזרת חיתוך לארבעה משולשים ישרי זווית וסידור החלקים מחדש, מתקבלת הוכחה של המשפט. בימי קדם חיתוכים שימשו גם לצורך חישוב שטחים של מצולעים בעלי מספר רב של צלעות, חישובים שבתורם נתנו הערכות למספר פאי. [עריכה] הוכחות אלגבריות בשעשועי מתמטיקה אוהבים להראות הוכחות גאומטריות פשוטות לזהויות באלגברה. דוגמה להוכחה כזאת נוגעת לקשר שבין מספרים משולשים ומספרים מרובעים. מספרים משולשים, הם הסדרה 1,3,6,10,15... שבה כל מספר, הוא סכום המספרים בין 1 ל-n. הם נקראים כך משום שבעזרת מספרים אלו של כדורים ניתן לבנות משולשים (ראו איור). מספרים ריבועיים , הם המספרים שבעזרתם ניתן לבנות ריבועים, והנוסחה עבורם היא . באמצעות הרכבה פשוטה של ריבוע משני משולשים קל להיווכח שמתקיימת הזהות האלגברית: . [עריכה] הוכחות שקריות בכל הבעיות של חיתוך צורה אחת והרכבתה לבנייה של צורה אחרת, השטח של הצורה המקורית חייב להיות שווה לשטחה של הצורה החדשה (""חוק שימור השטח""). יחד עם זאת, ישנם חיתוכים רבים שבהם לכאורה חוק זה לא מתקיים. בספרות שעשועי המתמטיקה מתייחסים לחיתוכים אלו בתור קסמים, או פרדוקסים - כלומר הוכחות הסותרות את חוק שימור השטח, אך בחינה מדוקדקת של החיתוכים מראה שלמעשה אלו הוכחות שקריות: הם מבוססות על טעות (קשה לזיהוי) בחישוב השטחים. באיור ניתן לראות דוגמה קלאסית לחיתוכים מסוג זה, שהומצאה על ידי סם לויד. החיתוך מראה כיצד לחלק ריבוע 8x8 לארבעה חלקים (שני משולשים ושני טרפזים) שמהם ניתן לכאורה להרכיב מלבן בגודל 5x13. אולם, שטח הריבוע הוא 64 ושטח המלבן הוא 65 - ומכאן שעל ידי חיתוך והרכבה הצלחנו לכאורה להגדיל את שטח הצורה. הטעות בחיתוך היא שהשיפוע של המשולש ושל הטרפז אינם זהים. השיפוע של המשולש הוא 3/8=0.375 ואילו השיפוע של הטרפז הינו 2/5=0.4. מכאן שהטרפז והמשולש לא מתחברים באופן חלק כדי ליצור את המלבן. באיור ניתן לראות גם הרכבה נוספת של אותם חיתוכים ממש, שנתגלתה על ידי בנו של סם לויד, היוצרת צורה שלכאורה השטח שלה הוא 63. אחד הדברים המעניינים בחיתוכים אלו הוא הקשר ביניהם לבין סדרת פיבונאצ'י. סדרת פיבונאצ'י היא סדרת המספרים 1,1,2,3,5,8,13,21... שבה כל מספר בסדרה הוא סכום שני המספרים הקודמים לו (למעט שני הראשונים). אחת התכונות של הסדרה היא שההפרש בין הריבוע של כל איבר בסדרה למכפלת האיבר העוקב לו באיבר הקודם שווה . לדוגמה, הריבוע של 8 הוא 64 והוא שווה לאחד פחות ממכפלת 5x13=65; בעובדה זאת נעשה שימוש בחיתוך של סם לויד. באופן דומה ניתן לבנות חיתוכים המשתמשים גם באיברים הבאים בסדרה. הראשון שכתב על קשר זה היה ו. שלגל (V. Schlegel) בשנת 1879 ‏‏ , ואחד האנשים לחקור קשר זה היה לואיס קרול. החיתוך הנוסף הנראה באיור, הוא אחד החיתוכים הפשוטים ביותר מן הסוג הזה. הוא הומצא על ידי מרטין גרדנר ומבוסס על חידות דומות שהמציא הקוסם האמריקאי פול קורי (Paul Curry). בחיתוך זה משולש מחולק לחלקים המרכיבים את אותו משולש עצמו, רק ללא אחת המשבצות שבו! סוג נוסף של חיתוכים, לכאורה פרדוקסליים, הם ציורים המכילים מספר דמויות, שבהם לאחר שהציור נחתך ומורכב מחדש אחת הדמויות נעלמת. באיור נראית אחת החידות המפורסמות ביותר בהקשר זה, חידת ""הסיני הנעלם"", או בשמה המקורי ""Get Off the Earth Puzzle"". בחידה, שהומצאה על ידי סם לויד וזכתה להצלחה מסחרית עצומה (סם לויד אף הוציא פטנט על הרעיון הזה‏‏ בשנת 1896) , מופיעות 13 דמויות סיניות מסביב למעגל. כאשר חותכים את המעגל, נועצים נעץ במרכזו, ומסובבים את המעגל כך שמחט המצפן מצביעה לכיוון צפון-מערב; אזי נראות בתמונה 12 דמויות בלבד! בספרו ""Mathematics Magic and Mystery"" נותן מרטין גרדנר הסבר פשוט לאופן שבו פועלת החידה הזאת וחידות רבות מסוגה, הסבר שניתן לראות באיור משמאל. באיור, בצידו השמאלי, נראים 6 קווים. לאחר החיתוך וההזזה מתארך כל אחד מן הקווים (פרט לימני) ב-1/5 מארכו, וכך נעלם אחד מהם.","חידות חיתוך והרכבה הן חידות העוסקות בדרכים שבהן ניתן לחתוך צורה למספר צורות אחרות, לדרכים שבהן ניתן לקחת חלקים ולחבר אותם יחד לצורה חדשה, וכן בחידות המשלבות את שתי הפעולות: כיצד ניתן לחתוך צורה נתונה על מנת להרכיב צורה אחרת מחלקיה. הטנגרם היא קבוצת החידות המפורסמת ביותר מסוג הזה. בטנגרם ריבוע מחולק לשבע חתיכות, ובעזרת החתיכות הללו ניתן ליצור מגוון צורות. חידות חיתוכים רבות עוסקות באופן שבו ניתן לחתוך צורה אחת למספר המינימלי של חלקים שמהם ניתן להרכיב צורה אחרת. החידה המפורסמת ביותר מהסגנון הזה היא חידת מוכר הסדקית של הנרי ארנסט דודני: כיצד ניתן לחלק משולש שווה צלעות לארבע חתיכות, שמהן ניתן להרכיב ריבוע? באיור משמאל מוצגת חידה נוספת מסוג זה, שבה נגר מחפש דרך לחתוך את הצורה דמוית הבית לחלקים שמהם ניתן להרכיב ריבוע. חידות חיתוך והרכבה הן נדבך מרכזי בתחום של שעשועי מתמטיקה, והן העסיקו חידונאים לאורך ההיסטוריה. לחידות אלו ישנן גם נגיעות לתחומים מרכזיים במתמטיקה; הבעיה השלישית של הילברט, למשל, עוסקת בחיתוכים ובהרכבות." hr,dd4d57df9d143da608769c10d4e682ed,"[uredi] Radnja Film prati pogled na svijet iz gledišta Leonarda Shelbyja, koji je u pokušaju da spriječi ubojstvo svoje supruge zadobio tešku ozljedu glave, što je rezultiralo pojavom anterogradne amnezije. Leonard je zbog toga u nemogućnosti formirati nova sjećanja i sjeća se samo događaja koji su se dogodili prije nego što je zadobio ozljedu. U nastojanju da upamti sadašnje događaje vodi bilješke, snima fotografije Polaroidom i tetovira se najvažnijim činjenicama koje mora upamtiti. Leonardov cilj je osvetiti se čovjeku koji je silovao i ubio njegovu ženu i zbog toga bilježi sve podatke koji bi ga mogli dovesti do njega. Prije zadobivene ozljede, Leonard je bio snalažljiv osiguravateljski istražitelj i imao je sposobnosti da prepozna ljude koji lažu. Njegov prvi veći slučaj bio je onaj sa Sammyjem Jankisom, žrtvom gubitka kratkoročnog pamćenja. Koristeći seriju naizgled jednostavnih testova baziranih na instinktu, a ne pamćenju, Leonard je došao do zaključka da Sammy lažira svoj gubitak pamćenja, te mu je onemogućeno dobivanje osiguranja. Nakon tog događaja, Sammyjeva supruga, koja je bila dijabetičarka, ili iz vjerovanja da je njegovo stanje duševno i da se ga može osloboditi ili iz nastojanja da počini samoubojstvo, ga je više puta u razmacima od nekoliko minuta tražila da joj da injekciju inzulina. Budući da nije bio u mogućnosti upamtiti događaje otprije nekoliko minuta, Sammy ju je predozirao inzulinom od kojeg umire. Nakon što je Leonard postao žrtva istog poremećaja, shvaća da je Sammy zapravo, nastojeći se sjetiti, lažirao izraz prepoznavanja prilikom susreta s osobama za koje je vjerovao da ih poznaje. Nakon što Leonard ispriča priču o Sammyju, u filmu se pojavljuje policajac po imenu Teddy, kojem je dodijeljen slučaj istraživanja smrti Leonardove supruge i koji se u konačnici i sprijatelji s njim. Leonard mu pomaže u nastojanju da pronađe ubojicu, za kojeg je uspio saznati samo da se zove John G. Na kraju filma, Leonard pomisli da je uspio u svojoj osveti, ali ubrzo saznaje da je Teddy njime manipulirao. Naime, čovjek kojeg je Leonard ubio bio je diler drogom Jimmy Grantz, a Teddy je od toga želio izvući vlastitu korist i uzeti Jimmyjev skupocijeni Jaguar s 200 tisuća dolara u prtljažniku. U toj sceni, Teddy kaže Leonardu da će mu ispričati cijelu priču. Tada govori da je Leonard zapravo ubio pravog Johna G. prije nekoliko godina, a i mnogo drugih ljudi s tim imenom. Međutim, John G. nije bio odgovoran za ubojstvo njegove supruge, već samo njezino silovanje, a Leonard je zapravo sam skrivio njezinu smrt. Ona je preživjela napad, ali frustrirana njegovim stanjem predozirala se inzulinom kojeg joj je on davao. Teddy tvrdi da Sammy nije imao suprugu, te da je Leonard svoju priču pretočio u Sammyjevu. Leonard odbije vjerovati u to i nastoji što prije zaboraviti što mu je Teddy rekao, što mu s obzirom na njegovo stanje ne predstavlja veliki problem. Prije nego zaboravi, Leonard upisuje ""Ne vjeruj njegovim lažima"" na Teddyjevu fotografiju i stavlja sebi u podsjetnik da mora utetovirati broj registracijske oznake Teddyjevog automobila. Tada zaključuje da svi ljudi zapravo zavaravaju sami sebi, a on se razlikuje po tome što je svjestan svog samozavaravanja. Uzima Jimmyjev automobil i odvozi se do salona za tetoviranje kako bi utetovirao broj pločice Teddyjevog automobila kao jednu od činjenica. Nakon toga, u džepu odjeće koju je uzeo od Jimmyja nakon što ga je ubio, pronalazi poruku od njegove djevojke Natalie i odvozi se u Jimmyjevom automobilu i odjeći do kafića u kojem ona radi. Nakon što joj kaže za svoj poremećaj, ona odluči provjeriti ima li u njegovoj priči istine. Uvjereći se da je doista tako, odlučuje ga iskoristiti kako bi se riješila čovjeka po imenu Dodd. Leonard je zaokupljen riješavanjem zagonetke koju si je stvorio, ali smatra da treba pomoći Natalie. Nakon potjere s Doddom, završava u njegovoj hotelskoj sobi. Leonard hvata Dodda i stavlja ga u ormar zavezanih ruku i s ljepljivom trakom preko ustiju. Sljedećeg jutra se budi u istoj sobi i pronalazi Dodda ne sjećajući se događaja iz prethodne večeri. Ubrzo dolazi Teddy i u panici natjeraju Dodda da sjedne u svoj automobil i odveze se iz grada. Nakon što saznaje da je Dodd otišao, Natalie odlučuje Leonardu otkriti tko je vlasnik vozila s registracijskom oznakom koju je vidio na Teddyjevom automobilu. Leonard se iznenadi kad saznaje da je Teddyjevo pravo ime John Edward Gammell, odnosno John G., te ga ubije i to je scena kojom počinje film. [uredi] Likovi [uredi] Leonard Shelby Leonard je glavni lik kojeg glumi Guy Pearce. Kad je pokušao spriječiti ubojstvo svoje supruge jedan od napadača ga je snažno odgurnuo prilikom čega je glavom udario u zidno ogledalo i otad pati od anterogradne amnezije. Koristi bilješke, fotografije i tetovaže kao zamjenu za sjećanje, a bilježi i činjenice koje bi ga mogle dovesti do ubojice i pružiti mu priliku za osvetu. Leonard ne voli da ga se naziva nadimkom Lenny. [uredi] John Edward ""Teddy"" Gammell Teddyja glumi Joe Pantoliano. Tijekom filma njegovo ponašanje tjera gledatelja da dovede njegov kredibilitet pod sumnju. Iako se Teddy pretvara da je Leonardov prijatelj, on zapravo koristi njegov hendikep u svoju korist. Ne pokušava fizički napasti Leonarda, ali služi mnoge psihološke igre u namjeri da manipulira s njim. Na primjer, lažima želi navesti Leonarda da uzme njegov stari automobil kako bi on mogao uzeti Jaguar kojeg je Leonard ukrao od ubijenog dilera drogom Jimmyja Grantza i u čijem se prtljažniku nalazi 200 tisuća dolara u gotovini. Teddyjeve laži na kraju dovode do toga da ga Leonard ubije misleći da je on zapravo ubio njegovu suprugu. Na kraju filma otkriva se i da je Teddy naveo Leonarda da ubije brojne Johnove G. zavaravajući ga da su upravo oni ubili njegovu suprugu. [uredi] Natalie Natalie glumi Carrie-Anne Moss, poznata po ulogama iz trilogije Matrix. Nakon što upoznaje Leonarda, želi ga navesti na to da ubije Dodda, čovjeka kojem ona duguje puno novaca. Leonard je udari tijekom jednog od njezinih pokušaja manipulacije, ali nema olovku i papir kako bi zabilježio događaj, što ona koristi tako da odlazi iz kuće i vraća se nakon nekoliko minuta kažući da ju je napao Dodd. Iako manipulira Leonardom, na neki način mu i pomaže u njegovoj nakani da pronađe ubojicu svoje supruge. [uredi] Sammy Jankis Sammyja glumi Stephen Tobolowsky. Prije Leonardove nesreće, Sammy je bio jedan od klijenata osiguravateljske tvrtke za koju je radio i također je patio od anterogradne amnezije. Leonardovi pogrešni zaključci o njegovom stanju doveli su ga do toga da je izgubio pravo na osiguranje. Sammyjevo stanje i odbijanje njegove supruge da vjeruje u njega dovelo ju je do smrti predoziranjem inzulinom, kojeg joj je injekcijama on davao. [uredi] Sammyjeva supruga Sammyjeva supruga umire od predoziranja inzulinom nakon što ga navede da joj neprestano daje injekcije u razmaku od nekoliko minuta. Na takvu odluku se odluči ili iz razloga što je pokušala nagovoriti Sammyja da se oslobodi svog stanja ili jer više nije imala volje živjeti s njim u ovakvom stanju. Sammyjevu suprugu glumi Harriet Sansom Harris. [uredi] Burt Hadley Burt je recepcionar motela u kojem Leonard odsjeda, a glumi ga Mark Boone Junior. Kao i Teddy i Natalie, i on koristi Leonardov hendikep u vlastitu korist tako da mu iznajmljuje više soba kako bi svom šefu zaradio što više novaca u loše posjećenom motelu. [uredi] Dodd Dodda glumi Callum Keith Rennie. Natalie želi navesti Leonarda da ubije Dodda uvjeravajući ga da ju je on prebio. Dodd pronalazi Leonarda prije nego što on nađe njega, što rezultira kratkom potjerom između njih dvojice. Dodd želi uhvatiti Leonarda jer misli da je ubio njegovog partnera u dilanju drogom, Jimmyja. Leonard ga uspije nadmudriti, te mu oduzima pištolj i prisiljava ga na napuštanje grada. [uredi] Jimmy Grantz Jimmy je Natalien pokojni dečko, a glumi ga Larry Holden. Na kraju filma, koji je kronološki zapravo početak, saznaje se da ga je zapravo ubio Leonard. On je bio stvarni vlasnik Leonardovog Jaguara, u čijem se prtljažniku nalazilo 200 tisuća dolara u gotovini, a bio je i uvelike upleten u dilanje drogom.","Memento je misteriozni triler iz 2000. godine u režiji Christophera Nolana, a baziran je na kratkoj priči njegovog brata Jonathana naslovljenoj Memento Mori. Glavne uloge igraju Guy Pearce, Carrie-Anne Moss i Joe Pantoliano. Film je dobio brojne pohvale od strane kritičara i publike, a osvojio je i nominaciju za Zlatni globus u kategoriji za najbolji scenarij, te dvije nominacije za Oscar u kategoriji za najbolji scenarij i montažu. Trenutačno se nalazi i na 29. mjestu top liste 250 najboljih filmova svih vremena bazirane na ocjenama korisnika najveće internetske baze podataka o filmu IMDb. U svojoj standardnoj verziji film prikazuje događaje redoslijedom obrnutim od kronološkog, ali u nekim je državama moguće nabaviti i posebno DVD izdanje na kojem se nalazi i verzija u kojoj je moguće gledati događaje kronološkim redoslijedom." hr,eece640ce2b0e88de5ab360f35368c2a,"[uredi] Zemljopis Detaljniji članak o ovoj temi: Zemljopis Asirije Krajolik Asirije označen je visokim gorjima - Kurdskim gorjem i planinom Zagros, koje dostižu visinu od 3.600 m. Središnja je Asirija blago brežuljkasta, a zapadno od Tigrisa nalazi se polupustinjsko područje. Tigris je glavna rijeka s nekoliko pritoka, a sve su rijeke brze i nepogodne za plovidbu. Skele i čamci mogu se koristiti na Tigrisu tek južno nizvodno od Mosula. [uredi] Klima Klima je izuzetno ugodna s toplim ljetima i svježim zimama, dok su proljeća i ljeta duga i umjerena. Padaline su redovite i dostatne za održavanje bogate vegetacije, tek južnije od grada Ašura postaju rjeđe. Pretpostavlja se da su u 2. tisućljeću p.n.e. na području Asirije još uvijek postojale prostrane šume bogate vegetacijom i faunom, te da je tlo bilo plodnije no danas. [uredi] Prirodna bogatstva Među bogatstva Asirije valja ubrojiti ponajprije zemlju i vodu, što omogućuje razvoj poljoprivrede i stočarstva. Usto, rijeke su bile bogate ribom, dok su na brežuljcima uspijevali vinogradi. Od materijala, koristila se glina za izradu opeka, te mosulski mramor. U polupustnjskom dijelu postoje zalihe soli. [uredi] Povijest [uredi] Kronologija Detaljniji članak o ovoj temi: Kronologija Asirije Kronologija čitave Mezopotamije uređena je u povijesnoj znanosti prema kronologiji Asirije, a čitava kronologija Bliskog istoka, uključujući Anatoliju, Siriju i Palestinu, te drevni Egipat prema kronologiji Mezopotamije. Razlog je tome precizan datum što ga imamo za asirsku povijest, zahvaljujući tamošnjem astronomskim promatranjima. Taj datum je jutro 15. lipnja 763. pr. Kr., kad je došlo do pomrčine sunca. Ovaj je događaj zabilježen u asirskim dokumentima koji slijede relativnu kronologiju. Uz pomoć toga datuma, moglo se utvrditi apsolutne datume i ostalih događaja asirske povijesti za cijelo 1. tisućljeće pr. Kr. Izvore za relativnu kronologiju predstavljaju popisi eponima i Popis asirskih kraljeva. [uredi] Rani gradovi Počeci Asirije sežu do 3. tisućeljeća pr. Kr. kad je postojalo nekoliko neovisnih gradova u središnjoj Asiriji, dok Asirija kao politička stvarnost nije postojala sve do sredine 2. tisućljeća. Oko 2500. pr. Kr. najutjecajniji gradovi-države su Ašur, Niniva i možda Arbela. Osim Ašura, o ostalim se gradovima vrlo malo zna. U Arbeli, primjerice, nisu mogla biti izvedena ni arheološka iskapanja, budući da se nalazi ispod modernog grada. Niniva, kod današnjeg Mosula, mnogo je puta istraživana, no arheolozi još nisu došli do značajnijih nalaza iz najranijeg razdoblja. Ipak, čini se da je bila jednako stara i podjednako značajna kao i Ašur. Mnogo se više zna o Ašuru u drugoj polovici 3. tisućljeća pr. Kr. Ovaj grad, kao i Ninivu, kontrolirao je akadski kralj Maništušu (oko 2300. pr. Kr.), budući da je u Ašuru nađen natpis koji spominje�»slugu Maništušuova«, koji je vjerojatno bio upravitelj grada i vazal toga staroakadskog vladara. Čini se da je sve do tada Ašur bio politički neovisan, a u kasnijim će razdobljima biti pod gotovo stalnom vlašću južnih vladara. Takav je slučaj u vrijeme vlasti Amar-Sina (oko 2046.-2038. pr. Kr.), budući da i o ovom vladaru postoji natpis u Ašuru. Negdje nakon toga razdoblja Ašur je ponovno zadobio neovisnost, a onda i počeo ostvarivati svoj utjecaj prema jugu. Jedan od vladara grada, Ilušuma, napao je područje Babilonije, opsjedajući značajne gradove poput Ura i Nipura. No, to je bio tek pljačkaški pohod bez nakane uspostave trajne vlasti. Vladari koji su slijedili usredotočili su se na izgradnju i jačanje samoga grada, a posebna je pozornost ukazana hramu boga Ašura. Bilo je to razdoblje političke stabilnosti i gospodarskog rasta, u vrijeme kad su staroasirske trgovačke kolonije cvale u Kapadociji. [uredi] Staroasirsko razdoblje (oko 1906.-1380. pr. Kr.) Detaljniji članak o ovoj temi: Staroasirsko razdoblje [uredi] Staroasirske trgovačke kolonije Zahvaljujući sasvim slučajnom otkriću velikog arhiva spisa pisanih klinopisom u Anatoliji, do nas su stigle značajne informacije o gospodarstvu grada-države Ašura u njegovoj nastarijoj povijesti, te o nizu njegovih kolonija u Anatoliji. Ovi dokumenti potvrđuju da je Ašur početkom 2. tisućljeća imao veliko međunarodno trgovinsko značenje, a osobito je važna bila trgovina kositrom. Kolonija Kanišu bila je na usponu kroz 150 godina (oko 1900.-1750. pr. Kr.), a njezini su trgovci bili punopravni građani Ašura. Od vladara Ašura u to se doba spominje Sargon I. [uredi] Doba Amorejaca Gospodarski napredak ranih gradova središnje Asirije prekinula je amorejska najezda. Amorejci su bili semitski narod iz pustinje Sirije i Arabije koji su početkom 2. tisućljeća pr. Kr. provalili u Mezopotamiju. Bili su podijeljeni u više plemena, koja su predvodili moćni plemenski starješine. Među najmoćnije ubraja se Šamši-Adad I. (oko 1813.-1781. pr. Kr.), koji će postati vladar Ašura, te se predstavljati kao izravan nasljednik tamošnjih vladara. Zagospodarit će čitavim područjem sjeverno od današnjeg Bagdada, zapadno od gornjeg toka Tigrisa, istočno od srednjeg toka Eufrata, te na zapad do središnje Sirije. Dotad na tom području nije bilo tako velike sile. Nakon Šamši Adadove smrti, oko 1781. pr. Kr., iz Babilonije je provalio Hamurabi nakon čega je malo poznato o asirskoj povijesti. [uredi] Horijci i kraljevstvo Mitani Od 18. do 14. stoljeća pr. Kr. vrlo je malo poznato o području Asirije i o gradovima-državama poput Ašura i Ninive. Razlog je tome pomutnja što su je unijele velike migracije novih naroda prema sjevernoj Mezopotamiji. Među ovim narodima ističe se onaj koji je utemeljio kraljevstvo Mitani sa središtem uz rijeku Habur, koje se za svoga najvećeg uspona prostiralo sve do Taurusa na zapadu i Asirije na istoku. Ovo je kraljevstvo bilo sastavljeno od dva etnička elementa: indoeuropljana i Horijaca, koji su na to područje došli preko Kavkaza. Značajka ovog dvostrukog naroda bila je vještina uzgoja i korištenja konja i to je njihov najveći doprinos civlizaciji Asirije i Mezopotamije. [uredi] Uspon Asirije (oko 1741.-1274. pr. Kr.) Uspon Asirije kao države toga imena počeo je nakon dugog razdoblja koje se obično naziva�»mračnim dobom«�(oko 1741.-1364. pr. Kr.). Jedini dokument koji donekle govori o tom razdoblju jest Popis asirskih kraljeva. Dugotrajna vladavina Ašur-ubalita I. (oko 1363.-1328. pr. Kr.) označuje ujedno i prvu pojavu Asirije kao političke stvarnosti, te početak njezina uspona sve dok se ne ubroji među najveće sile drevnog Bliskog istoka. Ovo se razdoblje obično naziva razdobljem Amarne, a Ašur-ubalit igrao je, uz Hetite, drevni Egipat, Kraljevstvo Mitani i Babiloniju, vodeću ulogu u Plodnom polumjesecu. Ašur-ubalitova kći udala se za babilonskoga kralja, pa je Ašur-ubalitov unuk postao vladar Babilonije, u čemu mu je pomogao sam Ašur-ubalit I. Stabilnost što ju je u Asiriji uspostavio Ašur-ubalit I. postat će temelj na kojem će njegovi nasljednici izgraditi carstvo. Teritorij zemlje znatno se širi prema zapadu, na područje koje je dotada pripadalo kraljevstvu Mitani, što je asircima donijelo bogatstvo i samopouzdanje. [uredi] Srednjoasirsko carstvo (oko 1273.-1076. pr. Kr.) Detaljniji članak o ovoj temi: Srednjoasirsko carstvo Na taj je način nastalo prvo asirsko carstvo koje se u povijesti obično naziva Srednjoasirsko carstvo, kako bi ga se razlikovalo od kasnijeg Novoasirskog carstva. Ovo se carstvo kronološki može podijeliti u dva razdoblja. [uredi] Prvo razdoblje (oko 1243.-1207. pr. Kr.) Šalmanaser I. (oko 1273.-1244. pr. Kr.) vodio je vojne pohode prema istoku i sjeveru čime je zaključio osvajanje istočnog dijela kraljevstva Mitani. U opisima ovog rata dolazimo i do prvih saznanja o asirskom načinu vođenja bitki, po čemu će ovaj narod i postati poznat. Vojna strategija uključivala je brojna ubojstva nakon pobjede i odvođenje u zarobljeništvo. Slične je pohode vodio i Tukulti-Ninurta I. (oko 1243.-1207. pr. Kr.), no on se upravio i protiv Babilonije, te dodao i to područje svome kraljevstvu. Babilon je opljačkan i razoren, dok je kip boga Marduka odnijet u Asiriju. Važni su bili i pohodi ovog kralja prema sjeveru, sjeveroistoku i zapadu, gdje je pobijedio Hetite, od kojih su mnogi odvedeni u izgnanstvo u svojevrsne radne logore u Asiriji, što postaje ustaljena praksa. Oba ova kralja dodatno su izgradili Ašur i Ninivu, a Tukulti Ninurta izgradio je i sasvim novu prijestolnicu, nedaleko od Ašura, sa suprotne strane Tigrisa. U ovom je razdoblju, zahvaljujući pripojenju Babilonije, došlo i do značajnog kulturnog utjecaja toga područja na asirsku civilizaciju, a posebice na književnost i religiju. Nakon ubojstva Tukulti Ninurte, Asirija prolazi kroz razdoblje stagnacije i pada, te dolazi do rasta moći Babilonije. Sa zapada su u to doba nadirali Aramejci. [uredi] Drugo razdoblje (oko 1132.-1076. pr. Kr.) Krajem 2. tisućljeća p.n.e. uporaba željeza u izradi oružja i oklopa dovela je do novog velikog preokreta, sličnog onom kad su uvedene dvokolice s konjskom zapregom početkom 2. tisućljeća pr. Kr. U to vrijeme na vlast dolazi Tiglat-Pileser I. (oko 1114.-1076. pr. Kr.), jedan od najznačajnijih kraljeva u asirskoj povijesti. Pod njegovom se vlašću Asirija proširila u svim smjerovima, od Sredozemnog mora na zapadu, do Babilona na jugoistoku. Nakon dugotrajnog ratovanja protiv Frigijaca (Mušuku u asirskim izvorima) na zapadu asirskoga kraljevstva, u koje će se uključiti i Aramejci, Tiglat-Pileser I. uspio je pod svoju vlast dovesti čitavu Siriju i južnu Anatoliju, do gorja Taurus. Usto, osvojio je glavne babilonske gradove, uključujući Babilon i Sipar. Ovi vojni uspjesi doveli su i do blagostanja u samoj Asiriji, gdje se razvija zamjetna umjetnička i građevinska djelatnost. Stvaraju se i dvije zbirke zakona. U svim ovim dostignućima znatan je bio utjecaj babilonske civilizacije. [uredi] Novoasirsko carstvo (1075.-612. pr. Kr.) Detaljniji članak o ovoj temi: Novoasirsko carstvo [uredi] Početak Novoasirskog carstva (1075.-884. pr. Kr.) Nakon razdoblja stagnacije, stanje se u kraljevstvu popravilo početkom prvog tisućljeća kad su trojica uzastopnih kraljeva ostvarili unutarnju stabilnost i poduzeli vojne pohode za vraćanje izgubljenih teritorija. Ašur-Dan II. (935.-912. pr. Kr.), prvi je, nakon više od jednog stoljeća, redovito poduzimao vojne pohode izvan Asirije, u prvom redu protiv Aramejaca od kojih je ponovno preuzeo izgubljena područja na zapadu. Tada je došlo i do obnove grada Ašura, a osobito njegovih gradskih zidina. Adad-nirari II. (911.-891. pr. Kr.) poveo je i pohode protiv Babilonije na jugu i zemlje Nairi na istoku. U središtu svih pohoda bili su Aramejci protiv kojih je povedeno čak osam uspješnih pohoda. Novost ovog razdoblja bilo je postavljanje velikih skladišta s namirnicama za vojsku na strateškim mjestima novoosvojenih prostora. Tukulti-Ninurta II. (891.-884. pr. Kr.) posvetio se sustavnom unutarnjem uređivanju carstva. Usto, bio je vrlo poduzetan graditelj te je poduzeo velike obnove i gradnje u Ašuru i u Ninivi. [uredi] Kraljevi iz Kalaha (883.-824. pr. Kr.) Ovo razdoblje predstavlja jedan od vrhunaca Novoasirskog carstva. Prvi od kraljeva ovog razdoblja bio je Ašur-nasir-pal II. (884.-859. pr. Kr.) koji je svoju prijestolnicu premjestio u grad Kalah, te je doveo Asiriju do dotad neviđene moći i bogatstva. Povjesničarima je dosad poznato 14 velikih pohoda u 24 godine njegove vlasti. Poveo je tri pohoda prema istoku, odakle je doveo stanovništvo kao roblje u Kalah. Poveo je također više pohoda prema sjeveru i sjeveroistoku, gdje je osvojio zemlje Urartu i Nairu, gdje je proveo opsežne administrativne mjere koje su mu osigurale stalne prihode kroz cijelo kraljevanje. Kroz čitavo vrijeme svoje vlasti ratovao je i na zapadu, gdje su Asirci stigli i do Sredozemnog mora. U ovom je razdoblju započela podjela carstva na provincije s upraviteljem na čelu, iz kojih je redovito morao stizati porez. Šalmanasar III. (858.-824. pr. Kr.) nastavio je vojne pohode. Na zapadu se suočio sa sjevernijim protuasirskim savezom oko Karkemiša s kojim se lako obračunao i utemeljio ondje asirsku upravu, dok je veće borbe vodio sa savezom oko Damaska. Ustrajnim asirskim pohodima savez je uništen, a Šalmanasar stiže sve do brda Karmel. Na sjeveru se sukobio s kraljevstvom Urartu, odakle je u Asiriju dopremio veliki plijen. Poput svoga oca, izgrađivao je Kalah, a uz taj grad izgradio je i utvrdu�»Šalmanasar«�koji je bio najveća vojna konstrukcija u zapadnoj Aziji. Obnovio je zidine Ašura i tamošnje hramove, a gradio je i u Ninivi. [uredi] Asirija i Urartu (823.-745. pr. Kr.) Kroz gotovo stotinu godina nakon smrti Šalmanasara III., povijest Asirije obilježena je upadima snaga kraljevstva Urartu, koje je u tom trenutku postalo snažnije i od same Asirije. Privremeni uspon označio je Adad-nirari III. (811.-783. pr. Kr.), uz kojega je kao namjesnica, barem na početku kraljevanja, bila njegova majka, Samu-ramat, poznatija kao Semiramida. Asirija je tada osvojila Damask, a Kraljevstvo Izrael plaćalo joj je danak. Usto, obnovljena je i prevlast u Babiloniji. Osim nastavka gradnje i obnove gradova (Kalah, utvrda Šalmanasar, Niniva), za ovo je razdoblje značajan i snažan utjecaj babilonske religije u Asiriji. Od 782. do 745. pr. Kr. zemlja je bila podijeljena na zapravo neovisne državice, a jačanjem kraljevstva Urartu, Asirija se našla pred nestankom. [uredi] Kasno Asirsko carstvo (744.-612. pr. Kr.) Kad je Tiglat-Pileser III. (745.-727. pr. Kr.) došao na vlast, našao je zemlju u gotovo potpunom rasulu. Poveo je vrlo uspješne pohode na sjever i osvojio područje kraljevstva Urartu. Nakon smirivanja stanja na sjeveru, Tiglat-Pileser 734. pr. Kr. kreće prema zapadu, prolazi kroz Siriju, Feniciju i Judu, te osvaja grad Gazu, koja je bila važna radi uspostavljanja izravne trgovine s Egiptom. Nakon pobune zapadnih zemalja, kralj ih pokorava, te ih uključuje u Asirsko carstvo. Tiglat-Pileser više će se puta uplitati i u stvari Babilonije, dok na koncu ne zasjedne osobno na babilonsko prijestolje, što će dovesti do pobune Merodah-Baladana. U ovom je razdoblju provedeno opsežno preustrojstvo državne uprave, a mnoštvo je osvojenog naroda preseljeno u druge krajeve. Njegov nasljednik Šalmanasar V. gotovo je sigurno osvojio Samariju i kraljevstvo Izrael oko 722. pr. Kr., a njegovi su stanovnici preseljeni u Asiriju. Na koncu je kralj ubijen, a njegovo mjesto zauzima uzurpator Sargon II. koji nastavlja s osvajanjima. Nakon pobune na zapadu, u bitci kod Karkara Sargon poražava Damask, Arpad i Samariju, te ponovno stiže do Gaze, gdje pobjeđuje i egipatsku vojsku. Svoj je utjecaj proširio i na Cipar. Vodio je borbe i na sjeverozapadu, te uspio postići mir na tim granicama. U Babiloniji su nastavljene borbe s Merodah-Baladanom. Sargon je izgradio sasvim novu prijestolnicu - Dur Šarukin (Utvrda Sargon) - nešto sjevernije od Ninive. Njegov sin, Sanherib (705.-681. pr. Kr.), postavlja prijestolnicu u Ninivu u kojoj izvodi velike građevinske radove, baš kao i u Ašuru. Vodio je pohode na zapad, gdje je nastojao obnoviti kontrolu nad Judejskim kraljevstvom koje je sklopilo savez s Egiptom. Nakon uspješnog pohoda, asirska se vojska iznenada i iz nepoznatih razloga povlaći. U Babiloniji je uspio skršiti otpor Merodah-Baladana i njegova sina, te je osvojio i razorio i sam Babilon. Nastojao je provesti obnovu religije, prema kojoj je babilonski bog Marduk imao biti podložan asirskome bogu Ašuru. Sanheribov mlađi sin, Asarhadon (681.-669. pr. Kr.), još će se više posvetiti pitanjima religije i kulta, te će obnavljati hramove u asirskim gradovima, ali i Mardukov hram u Babilonu, što će biti dio njegova šireg nauma smirivanja babilonskog stanovništva. 671. pr. Kr., za jednog pohoda na Egipat, uspijeva osvojiti i egipatski glavni grad, Memfis. Za pohoda u kojem će nastojati učvrstiti svoju vlast u Egiptu, on će i umrijeti. Posebnu će ulogu u Asarhadonovo doba imati njegova majka, Nakija, koja će praktično upravljati državom i početkom vlasti njezina unuka Asurbanipala (669. - oko 631. ili 627. pr. Kr.). Sâm Asurbanipal povest će nekoliko pohoda na Egipat u kojima će povratiti Memfis i osvojiti Tebu (663. pr. Kr.), no njegova će glavna briga biti na jugu, gdje je Babilonijom vladao njegov brat Šamaš-šuma-ukin, kojega će nakon četverogodišnjeg rata, 648. pobijediti., baš kao i njegove saveznice Elamce. Osim velikim građevinskim pothvatima u Ninivi, ali i drugim gradovima, pa i Babilonu, osobito se istakao skupljanjem zbirke spisa u knjižnice Ninive, budući da je bio jedan od rijetkih pismenih asirskih kraljeva. [uredi] Pad Asirije Nakon Asurbanipala slijedilo je nekoliko manje važnih kraljeva. Babilonci su sklopili savez s Medijcima, više puta provaljivali na područje Asirije, dok 614. pr. Kr. nisu osvojili i sam grad Ašur. Nakon toga su krenuli na prijestolnicu Ninivu koja je pala 612. pr. Kr., nakon tromjesečne opsade. Premda je asirski kralj još neko vrijeme vladao iz Harana, Asirsko je carstvo prestalo postojati. [uredi] Značajke civilizacije Asirska je civilizacija bila bitno vojnička, no unatoč tome, razvijene su i mnoge druge značajke drevnih civilizacija, poput zakonodavstva, religije i kulture. Vrlo je često u tome odlučujući bio utjecaj okolnih naroda. [uredi] Vojska Detaljniji članak o ovoj temi: Asirska vojska Asirska je vojska bila središte života države. Imala je vrlo čvrstu hijerarhijsku organizaciju, a sastojala se od pješaštva koje je uključivalo i streličare, konjice i kočija. Pripadnici svake od ovih grana vojske bili su opremljeni naročitim oružjem i zaštitnim sredstvima. Asirci su bili prvi koji su sredinom 2. tisućljeća pr. Kr. na području Plodnog polumjeseca preuzeli uporabu kočija od Indoeuropljana, a do početka 1. tisućljeća pr. Kr. koriste i mnogo pokretniju konjicu, što im je dalo značajnu prednost u ratnim pohodima. Stanovništvo je bilo pozivano u vojsku svake godine na određeno vrijeme, a kasnije je uvedena i stalna vojska, te uporaba stranih plaćenika. Asirska ratna strategija uključivala je izravne bitke, opsade i psihološki rat, a osobita je asirska novost bilo i preseljavanje stanovništva osvojenih područja. [uredi] Lov Detaljniji članak o ovoj temi: Lov u Asiriji Lov je u Asiriji bio omiljena razonoda kraljeva, no u isto je vrijeme pridonosio održavanju dobre tjelesne forme kralja i njegovih ljudi u vrijem zatišja između ratnih pohoda. Asirski su kraljevi lovili u danas nestalim šumama sjeverne Sirije, kao i u močvarama južen Babilonije. Omiljena lovina bile su velike životinje poput slonova, lavova i pantera. Lovilo se, bilo iz kočija, bilo prikradajući se, bilo iz zasjede, a sam je lov imao i religijsko značenje. O tome svjedoče pisana izvješća i kameni reljefi iz doba kralja Asurbanipala. Osim u prirodnom staništu, kraljevi su lovili i u velikim parkovima svojih prijestolnica, kamo su dopremane životinje iz drugih krajeva carstva. [uredi] Državno uređenje Detaljniji članak o ovoj temi: Državno uređenje Asirije Po svome državnom uređenju Asirija je bila apsolutna monarhija u kojoj je sva vlast bila koncentrirana u rukama kralja kao predstavnika boga Ašura na zemlji. Postojala su samo tri ograničenja njegove vlasti o kojima je morao voditi naročitu brigu: religija, stečena prava i plemstvo. Kralj je bio i vrhovni svećenik boga Ašura, i vrhovni zapovjednik vojske, i jedini zakonodavac, i vrhovni sudac. Bio je vlasnik sve asirske zemlje, te je kontrolirao svu trgovinu. Dvorski je život bio pod snažnim utjecajem harema u kojem su odrastali i kraljevi nasljednici, koji su, dostigavši određenu dob, smještani u posebnu�»kuću nasljedstva«�gdje su stjecali potrebna znanja za vođenje zemlje, a potom su preuzimali i svoju ulogu u vođenju zemlje, često kao kraljevi namjesnici. Državna je uprava bila hijerarhijska i često u vlasti malog broja obitelji, a kralj je mogao u svakom trenutku intervenirati na bilo kojoj razini te hijerarhije. Posebnu, vrlo utjecajnu ulogu, imali su i pisari. Zemlja je bila podijeljena na središnju Asiriju (oko gradova Ašur, Ninive i Kalaha s posebnim povlasticama, i�»Veliku Asiriju«�kojom su upravljali kraljevi pokrajinski upravitelji ili vazali. [uredi] Gospodarstvo Detaljniji članak o ovoj temi: Gospodarstvo Asirije Obilje ruda, kojima je ovaj kraj raspolagao, omogućilo je Asircima izradu kvalitetnog oružja koje im je osiguralo premoć nad susjednim narodima. Ipak, brojno gradsko stanovništvo koje je živjelo u središnjem dijelu Asirije nije se moglo prehranjivati samo od plodova okolnog obradivog zemljišta. Stoga već od 9. st. pr. Kr. počinju organiziranja preseljavanja stranoga stanovništva na dotad neobrađivanu zemlju. U središnjoj Asiriji temelj gospodarstva činile su poljoprivreda i stočarstvo, te trgovina. Budući da je područje redovitih padalina pokrivalo cijelu središnju Asiriju, a njegova se južna granica poklapala s južnom granicom zemlje, navodnjavanje nije predstavljalo veći problem. Usto, strateški položaj Ašura na prijelazu preko Tigrisa učinio ga je postajom na važnom trgovinskom pravcu između istoka i zapada. Stoga su se njegovi stanovnici od najranijeg razdoblja bavili trgovinom s drugim narodima. Na širem području Asiriji, kraljevi nisu pokazivali zanimanje za razvoj gospodarstva. Njihova je jedina briga bila da ti krajevi redovito plaćaju godišnje namete, što je s vremenom postajalo sve teže, zbog velikog rasta stanovništva u središnjoj Asiriji. Na koncu će takva politika dovesti i do pobuna i nesigurnosti, te slabljenja i pada Asirije. Asirci su novac vjerojatno vrlo kasno preuzeli od Grka, no imali su vrlo razrađen sustav mjera. Do danas su sačuvani kameni i metalni utezi s vrijednošću napisanom klinopisom. [uredi] Pravni sustav Detaljniji članak o ovoj temi: Asirski pravni sustav Vrhovni sudac kod Asiraca bio je bog Ašur, a u njegovo ime kralj. Ipak, većina se slučajeva rješavala među sukobljenim stranama, često uz posredništvo trećeg, objektivnog pojedinca, koji je obično bio jedan od susjeda. Tek se u izvanrednim slučajevima parnica prenosila na državnu upravu. Pravni dokumenti Asiraca dijele se na dokumente o vlasništu, ugovore, račune i sudske spise. Asirija nije poznavala stalnih zatvora, a na državnoj razini postojala je samo smrtna kazna za izdaju. Ubojstvo i ranjavanje kažnjavalo se krvnom osvetom. [uredi] Religija Detaljniji članak o ovoj temi: Asirska religija Asirska religija, koja je bila politeistička, srodna je i, često, isprepletena s religijama okolnih zemalja, a osobito s babilonskom religijom. Vrhovni bog bio je Ašur, kralj bogova, a slijedila ga je božica Ištar, te bogovi Ninurta, Šamaš, Adad i Sin. Oko svakoga od ovih božanstava razvio se kult koji je uključivao hramsko zdanje i zigurat, te svećenstvo i pomoćno osoblje. Kult je podrazumijevao redovito obavljanje religijskih obreda i prinošenje žrtava. Uz ova, postojala su i niža božanstva. Kralj je bio vrhovni svećenik i Ašurov predstavnik na zemlji, te je morao sudjelovati na glavnim svečanostima, a u važnim se pitanjima savjetovao sa svećenicima i proročicama. Najvažniji blagdan bila je Nova godina. Magija je bila široko rasprostranjena, o čemu postoje i pisani dokumenti.","Asirija je u isto vrijeme i zemljopisni i politički pojam. U zemljopisnom smislu, riječ je o sjevernom dijelu Mezopotamije, čijim se središtem obično označava trokut što ga čine Kurdsko gorje na sjeveru, rijeka Tigris na zapadu, te gornji tok rijeke Zab s istoka, koja se potom ulijeva u Tigris, čineći tako najjužniji krak toga trokuta. Unutar ovog trokuta, ili vrlo blizu njemu, smjestili su se svi važni gradovi toga kraja: Ašur, Niniva, Arbela i Kalah. Kroz povijest narodi koji su obitavali na ovom području uspjeli su proširiti svoj utjecaj na čitavo šire područje Asirije, čiji južni kraj označuje točka gdje se Eufrat i Tigris najviše približuju, otprilike u visini današnjeg Bagdada. Istočnu su granicu označavale padine brda Zagros, sjevernu granicu Kurdsko gorje, a zapadnu Sirijska pustinja. U današnjem političkom smislu čitav središnji dio Asirije nalazi se unutar Iraka, dok se šira Asirija protezala u današnju južnu Tursku i istočnu Siriju." hr,d9aef9be98a67a21d281eacd00f6b3ad,"[uredi] Životopis [uredi] Rani život Alfred Joseph Hitchcock rođen je 13. kolovoza 1899. u Londonu, u predgrađu Leytonstone kao drugi sin i najmlađe dijete trgovca Williama Hitchcocka i njegove žene Emme Jane Hitchcock (prije Whelan). Njegova obitelj bila je katolička. Alfred je išao u katoličku školu. Djetinjstvo je proveo usamljeno i zatvoreno. U ranoj dobi, nakon što se ponašao djetinjasto, rekao je da ga je otac poslao u policijsku stanicu s pismom. Nakon što je načelniku dao poruku zatvoren je na kratko vrijeme. To je vrlo poznata anegdota i on je govorio da je to razlog njegovog nepovjerenja policiji koje se prikazuje kroz mnoge njegove filmove. S 14 godina Hitchcock je izgubio oca i napustio koledž svetog Ignacija u Stamford Hillu, njegovu dotadašnju školu i otišao u Školu inženjeringa i navigacije. Nakon što je diplomirao postao je crtač i dizajner reklama u telefonskoj tvrtci. U to se vrijeme Hitchcock zainteresirao za fotografiju i počeo raditi u filmskoj industriji u Londonu. 1920. godine dobio je stalan posao u Islington Studios-u kao dizajner naslova za nijeme filmove. [uredi] Predratna karijera u Britaniji Kao velik talent u novoj industriji uspinjao se vrlo brzo. Michael Balcon iz Gainsborough Pictures mu je 1925. godine dao priliku da režira svoj prvi film, Vrt užitka koji je snimljen u Njemačkoj. No komercijalna propast tog i filma Planinski orao prijetila je propasti njegove karijere u usponu, sve dok se nije posvetio žanru trilera. Rezultat je bio film Stanar: Priča o londonskoj magli iz 1927. koji je bio vrlo uspješno kritično i komercijalno djelo. Kao i mnoga njegova ranija djela i ovo je inspirirano ekspresionizmom i snimljeno je u Njemačkoj. U njemu su plavuše usmrćivane davljenjem i novi stanar (glumi Ivor Novello) koji živi na katu obitelji Bunting pada pod jaku sumnju. To je prvi pravi hičkokovski film koji koristi tehnike kao što su ""krivi čovjek"". Nakon uspjeha Stanara Hitchcock je unajmio komercijalista kako bi se predstavio kao zvijezda u usponu u britanskoj kinematografiji. Godine 1926. oženio se svojom asistenticom Almom Reville. Imali su kćer Patriciu 1928. Alma je bila Alfredov najbliži suradnik. Napisala je scenarije za mnoge njegove filmove i (često bez pohvale) radila na svakom njegovom filmu. Godine 1929. počeo je raditi na Ucjeni, a studio je odlučio da to bude jedan od prvih zvučnih filmova u Britaniji. Film je sniman u ""British Museum"" pa je Ucjena bila početak Hitchcockova serijala puštanja znamenitosti u svoje filmove. Godine 1933. Hitchcock je ponovno radio za Michaela Balcona iz Gaumont-British Corparation. Njegov prvi film za tu tvrtku bio je Čovjek koji je previše znao (1934.), a postigao je ogroman uspjeh, dok se film 39 stepenica (1935.) smatra jednim od Hitchcockovih najboljih filmova iz ranijeg doba njegova stvaralaštva. Također je bio prvi film koji je predstavio takozvani ""Macguffin"" stil. Stil u kojem se oko jednog događaja vrtila cijela radnja. U 39 stepenica MacGuffin su ukradeni nacrti. Idući uspjeh iz 1938. postigao je film Dama koja nestaje, brz i pametno postavljen film koji govori o potrazi za starijom Engleskinjom (glumi Dame May Whitty) koja nestaje dok je na putu u vlaku u izmišljenoj zemlji Vandriki (manja verzija Trećeg Reicha). Pri kraju 1930-ih Hitchcock je bio na visokom položaju u svom zanatu i kad ga je David O. Selznick odveo u Hollywood mogao je sam određivati uvjete. [uredi] Hollywood Hitchcockov galgenhumor koji je bio u njegovim filmovima, zajedno s napetošću postao je njegov zaštitni znak. No aranžmani s njegovim novim producentom bili su manji od optimalnih. Selznick je bio u novčanim problemima i Hitchcock je često bio nezadovoljan njegovim zahtjevima za kreativnom kontrolom u filmovima. Tako se dogodilo da je Selznick više ""posuđivao"" Hitchcocka drugim većim studijima nego da je sam producirao filmove. Sa Selznickom je Hitchcock snimio svoj prvi američki film Rebecca (1940.), iako je film snimljen u Engleskoj i nastao je po romanu književnice Dame Daphne du Maurier. Ta melodrama govori o naivnoj mladoj ženi koja dolazi u Englesku i bori se s ""dalekim"" mužem, grabežljivom spremačicom i sjećanjem mrtve supruge. Također je poznat po lezbijskim ispadima u ulozi Judith Anderson. Film je dobio Oscara za najbolji film 1940. godine. Njegov drugi američki film Strani dopisnik bio je nominiran za Oscara u istoj kategoriji godine koje je i snimljen. Hitchcockov rad za vrijeme 1940-ih bio je šarolik, od romantične komedije Gospodin i gospođa Smith pa do drame Slučaj Paradine i mračne i potresne Sjene sumnje. Sjena sumnje govori o mladoj Charlotte ""Charlie"" Newton (glumi Teresa Wright) koja sumnjiči svog voljenog ujaka Charliea Spencera (glumi Joseph Cotten) za ubojstvo. Zbog toga što koristi mnogo likova i dijaloga omogućila je ""rađanje"" generacije kritičara koji koriste psihoanalizu. To su na primjer Slavoj Žižek i Jacques Lacan. Film također sliči malo poznatijem filmu, Građanin Kane. Začaran je film koji koristi tada jako popularnu psihoanalizu i sadrži scenu sna koju je dizajnirao Salvador Dali. Prava scena sna ukinuta je iz filma jer se smatrala prepotresna za gotov film. Ozloglašena (1946.) bio je prvi film u kojem je Hitchcock bio i redatelj i producent. Selznick nije vidio potencijal pa je dopustio Hitchcocku da sam producira film za RKO Pictures. Pošto su glavne uloge igrali Ingrid Bergman i Cary Grant i kako je imao radnju koja se temeljila na Nacistima, uraniju i Južnoj Americi Ozloglašena je bila veliki box office uspjeh i svrstana je u jedne od Hitchcockovih najboljih filmova. Zbog sumnjivih radnji Hitchcock je bio pod istragom CIA-e zbog korištenja uranija kao glavnog sredstva. Uže, njegov prvi film u boji nastao je 1948. Tu je Hitchcock koristio istu sumnju i okoliš kao što je koristio i u Čamcu za spašavanje. Također je eksperimentirao s jako dugim scenama - i do 10 min (vidi Teme i sredstva). S Jamesom Stewartom u glavnoj ulozi započela je Stewartova serija od 4 filma koje je snimio s Hitchcockom. Inspiriran slučajem Leopolda i Loeba ovo je bio prvi film s homoseksualnom tematikom koji je nastao u vrijeme Hays Office (Production Code) ere - čija je pravila Hollywood usvojio. Pod znakom jarca film je koji je smješten u Australiju 19. stoljeća. Za ta dva filma Hitchcock je osnovao tvrtku Transatlantic Pictures sa Sidneyjem Bernsteinom. No nakon ta dva neuspjeha tvrtka je propala. [uredi] Posljednje godine U filmu Stranci u vlaku (1951) Hitchcock je kombinirao mnoge svoje najbolje elemente iz prijašnjih britanskih i američkih filmova. Dvoje ljudi se sastaju i govore o uklanjanju ljudi koji im stvaraju probleme. No jedan od dvojice taj naum shvaća ozbiljno. S Farleyom Grangerom koji je obnovio neke elemente iz svoje uloge u Užetu, Stranci u vlaku nastavili su pripovjedačku sposobnost homoseksualne ucjene i ubojstva. Slijedila su tri jako popularna filma s Grace Kelly u glavnoj ulozi. Zovi M za ubojstvo inspiriran je dramom Fredericka Knotta. To je bio eksperimentalni film gdje je Hitchcock upotrijebio 3D tehnologiju, no film nikada nije prikazan u takvom formatu. Prozor u dvorište film je gdje je James Stewart ponovo tumačio glavnu ulogu zajedno sa Thelmom Ritter i Raymondom Burrom. U filmu invalid Stewart u svojim kolicima kroz prozor promatra susjede i uvjeren je da je jedan od njih usmrtio svoju ženu. Kao i Čamac za spašavanje i Uže film je slikan u malom prostoru. Stewart iz sobe nadgleda masivni set dvorišta. Drž'te lopova, sniman na Francuskoj rivijeri imao je Grace Kelly i Carya Granta u glavnim ulogama. Godine 1956. Hitchcock snima Krivo optuženog, film inspiriran istinitim događajem zamijenjenog identiteta. To je također bio njegov jedini film u kojem je glumio Henry Fonda. Uz to je ponovo snimio njegov film iz 1934., Čovjek koji je previše znao. Sada su u glavnoj ulozi bili James Stewart i Doris Day koji su pjevali pjesmu ""Que Será, Será"". Vrtoglavica (1958.) film je u kojem su glavne uloge tumačili James Stewart (opet), Kim Novak i Barbara Bel Gaddes. Film je komercijalno propao, no postigao je veliku gledanost i postao jedno od Hitchcockovih remek-djela. Nakon Vrtoglavice slijedila su tri vrlo različita filma koja su bila veliki komercijalni uspjeh i postala Hitchcockova remek-djela: Sjever, sjeverozapad (1959.), Psiho (1960.) i Ptice (1963). Posljednja dva od ta tri filma bila su osobito znamenita zbog zvuka koji je napravio Bernard Herrmann (jedan od najvećih skladatelja filmske glazbe): scena ubojstva u Psihu ostala je poznata i do danas, a glazba u Pticama koristila je samo konvencionalne instrumente i elektronički zvuk. To su bila njegova dva zadnja blockbustera. Tada je njegova karijera počela blijediti (doduše neki kritičari kao Robin Wood & Donald Spoto smatraju Marniea iz 1964. prvoklasnim). U London se vratio 1972. da bi snimio Mahnitost, njegov zadnji uspješni film. Tu je Hitchcock prvi puta dopustio golotinju i psovke u svojim filmovima. Slabo zdravlje malo je usporilo njegovu karijeru u zadnja dva desetljeća njegova života. Obiteljska zavjera (1976.) bio je njegov posljednji film. On govori o Blanche Tyler (glumi Barbara Harris), navodnoj spiritualistkinji i njezinom ljubavniku, vozaču taksija Bruceu Dernu koji živi od njezinih lažnih moći. William Devane, Karen Black i Katherine Helmond su također glumili u filmu. Vitešku je titulu Hitchcok od kraljice Elizabethe II. dobio 1980., na Novu godinu. Preminuo je samo četiri mjeseca poslije, 29. travnja 1980 g. Ipak je znan po tituli Sir Alfred Hitchcock i imao je slova KBE, jer je ostao Britanac, iako je uzeo američko državljanstvo 1956. Alfred Hitchcock je preminuo od zatajenja bubrega u svom domu u Bel-Airu, Los Angeles u 80 godini, uz kojega su bile njegova žena Alme Reville i kćer Patricia Hitchcock. Tijelo je kremirano, nije bilo javnog sprovoda. [uredi] Teme i sredstva Hitchcockov redateljski postupak u osnovi počiva na postizanju neizvjesnosti i napetosti kod gledatelja, a mnogo manje na efektu iznenađenja. Da bi postigao efekt iznenađenja, redatelj naprosto ""napada"" gledatelja zastrašujućim efektima. Kod neizvjesnosti, redatelj pokazuje gledatelju ono što ne znaju likovi u filmu i na osnovu toga majstorski gradi napetost oko pretpostavke što će se dogoditi kada lik u filmu napokon dozna pravu istinu. Nadalje, često zamagljujući moralnu distinkciju između krivnje i nevinosti i s vremena na vrijeme razvijajući te sumnje, Hitchcock svoje ""poštovane"" gledatelja pretvara u voajere. U Prozoru u dvorište (1954.), nakon što L. B. Jeffries (igra ga James Stewart) skoro cijeli film zuri u njega preko dvorišta, Lars Thorwald (igra ga Raymond Burr) suprotstavlja sa Jeffriesu pitanjem ""Što vi zapravo želite od mene?"", ali se tim pitanjem zapravo obraća gledateljima. U stvari, nekoliko trenutaka prije nego što će izreći ovo pitanje, Thorwald se prvi put u filmu okreće direktno prema kameri; u tom je trenutku, većina gledatelja na rubu živaca. Jedan od Hitchcockovih najomiljenijih postupaka za razvijanje zapleta priče i stvaranje napetosti jest ono što je on nazivao ""MacGuffin"". Zapleti većine njegovih trilera zasnivaju se na postojanju ""MacGuffina"": jednog u suštini beznačajnog detalja koji omogućuje razvijanje priče i tjera likove na akciju, ali čije su posebno značenje i priroda nevažni za gledatelja. U Vrtoglavici, na primjer, ""Charlotta Valdes"" je MacGuffin; ona se ni u jednom trenutku ne pojavljuje u filmu, pojedinosti oko njene smrti gledatelju su potpuno nebitne, ali priča o njenom duhu, koji progoni Medlin Elster, zainteresira Scottyja toliko, da on počinje istragu o njenom ubojstvu i od tog trenutka je ključna za cijeli zaplet filma. U Ozloglašenoj, pošiljka uranija, koju glavni junaci moraju pronaći prije nego što dospije u ruke nacistima, izabrana je kao motivirajuća iskra; za tu svrhu mogao je poslužiti i bilo koji drugi opasni predmet ili objekt. U nekoliko Hitchcockovih špijunskih filmova, kao što je 39 stepenica, razne državne tajne imaju ulogu MacGuffina. U većini Hitchcockovih filmova pojavljuje se i sam Hitchcock u tzv. cameo ulogama: tako ga na trenutak možemo vidjeti kako ulazi u autobus, prolazi pored neke zgrade, stoji u sobi preko puta dvorišta ili se čak pojavljuje na fotografiji. Ovaj zabavni manir postao je Hitchcockov zaštitni znak. Ponekad, zbog kompletnosti utiska, nosi i neki glazbeni instrument; posebno je dojmljiva scena u kojoj na vlak unosi ogromnu kutiju za violončelo u uvodnoj sceni filma Nepoznati iz Nord-ekspresa. U svojim najranijim pojavljivanjima vidimo ga u mračnim eksterijerima, u pješačkoj gužvi ili kako u dugom kadru prolazi ulicom. Njegove su kasnije cameo uloge dojmljivije: npr. u filmu Trema, kada se na ulici okreće za Jane Wyman koja govori sama sa sobom ili u završnici Obiteljske zavjere kada se pojavljuje samo kao kineska sjenka iza mutnog stakla ureda za “registriranje smrtnih slučajeva“. (Pogledaj listu Hitchcockovih cameo pojavljivanja.) Hitchcock je često u svojim filmovima koristio broj 13. Broj 13 se redovito pojavljuje, bilo kao običan datum, bilo kao broj u adresi, ili kao broj na registracijskim tablicama... U Psihu (1960.) ima nekoliko dobrih primjera: Norman Bates prvo za gosta odabire sobu broj 3, a zatim sobu broj 1. U knjizi rezervacija soba u motelu najviši nadnevak je trinaesti. Izgleda da je Hitchcock uživao u tehničkim izazovima koje je pružalo snimanje filmova. U Čamcu za spašavanje Hitchcock radnju cijelog filma smješta na mali čamac i pri tom uspijeva zainteresirati gledatelja za priču i izbjeći dosadu i monotoniju. U tom filmu, s obzirom na ograničene mogućnosti eksterijera, Hitchcock na genijalan način rješava problem svog cameo nastupa: naime, jedan od junaka filma čita stare novine i na zadnjoj strani je prikazan Hitchcockov lik u izmišljenoj reklami preparata za mršavljenje! U Začaranom problem snimanja dva inovativna „subjektivna kadra“ Hitchcock je riješio konstruiranjem velike drvene ruke (za koju će se kasnije ispostaviti da pripada liku kroz čije oči „gleda“ kamera) te uvećanih predmeta koje ta ruka drži: ogromne čaše mlijeka i velikog drvenog pištolja. Kao dodatnu, dotad neviđenu novost, Hitchcock je scenu završnog vatrenog obračuna na nekim crno-bijelim kopijama filma ručno obojio u crveno. Uže (1948.) bio je još jedan veliki tehnički izazov: film je trebao biti snimljen iz samo jednog kadra! Zapravo, film je snimljen u osam kadrova od kojih svaki traje 10 minuta, odnosno toliko koliko iznosi cjelokupna minutaža trake koja se nalazi u filmskoj kameri; prinudni prekid na kraju svake role filma riješen je tako što je neka od ličnosti u filmu prolazila ispred objektiva kamere kako bi se u tom trenutku prikrio prekid trake! Dakle, na kraju role imamo gro-plan kaputa ličnosti iz filma, a na početku sljedeće rolne opet je gro-plan njegovog kaputa! U Vrtoglavici Hitchcock koristi snimateljski trik koji je kasnije nazvan Hitchcockov zum i koji su mnogi redatelji kasnije vrlo često koristili. Iako je bio poznat po inventivnom korištenju kutova snimanja, Hitchcock je izbjegavao položaje kamere koji su, gledajući iz ljudske perspektive, bili fizički nemogući. Npr. on nikada ne bi postavio kameru tako da „gleda“ iz unutrašnjosti hladnjaka ili nekog manjeg zatvorenog prostora (princip koji mnogi suvremeni redatelji ne poštuju, što je vidljivo iz mnogih novijih filmova i posebno TV-reklama). [uredi] Utjecaj Hitchcockovog karaktera na njegove filmove Hitchcock je imao oko 25 godina i status profesionalnog redatelja kada je prvi put probao alkohol i izašao na sastanak sa djevojkom. U nekoliko njegovih filmova prikazan je muški lik koji ima poteškoća u odnosu sa svojom majkom. U filmu Sjever-sjeverozapad (1959.), Roger Tornhill (glumi ga Cary Grant) je nedužan čovjek kojeg njegova majka ismijava zbog njegove opsesije da ga prate mračni i opasni tipovi koji ga žele ubiti (i bio je u pravu u tom slučaju). U Pticama (1963.), lik kojeg glumi Rod Taylor opet je nedužan muškarac koji otkriva da podivljale ptice napadaju ljude i pri tome se pokušava osloboditi utjecaja posesivne majke. Ubojica u filmu Mahnitost (1972.) izlazi s mnogim ženama, ali obožava svoju majku. Negativac Bruno iz Nepoznatog iz Nord-ekspresa mrzi svojeg oca, ali istovremeno je veoma privržen svojoj majci. Problemi Normana Batesa s majkom u Psihu su već legendarni. Junakinje Hitchcockovih filmova uglavnom su privlačne, ali hladne plavuše, naizgled nezainteresirane, ali, poduprte uzbuđenjem ili izvjesnom opasnošću, reagiraju burno i silovito, pa čak i protiv zakonskih normi. Kao što je navedeno, slavna je žrtva iz Stanara plavuša. U 39 stepenica, Hitchcockovoj atraktivnoj plavuši, Madeleine Carroll, stavljaju lisice na ruke. U filmu Marnie (1964.), privlačna plavuša Tippi Hedren je kleptomanka. U filmu Drž'te lopova (1955.), čarobna plavuša Grace Kelly nudi pomoć neznancu, iako pretpostavlja da je on provalnik. U Prozoru u dvorište, Lisa provaljuje u stan. A najpoznatija plavuša iz Hitchcockovih filmova, koju u Psihu glumi Janet Leigh opljačka iznos od 40.000 dolara, a ubija je mladić Norman Bates (Anthony Perkins) prerušen u svoju majku. Naime, Bates je uslijed zamršenog spleta krivnje i psihoze postao podvojena ličnost, s tim da je njegovo drugo ""ja"" njegova mrtva majka. (Ili kako bi to Norman sebi objasnio u filmu: "" Moja majka je... kako se ono kaže?... danas nije baš svoja."") Hitchcockova zadnja vruća plavuša bila je francuska glumica Claude Jade kao zabrinuta kćerka tajnog agenta u Topazu (1969). Hitchcock pokazuje da je čvrsto oslanjanje na glumce i glumice zapravo relikt kazališne tradicije. Među prvima je inventivno počeo koristiti pokrete kamere, originalno kadriranje i postupke montaže kako bi istražio nove mogućnosti u filmskoj umjetnosti. Hitchcockovi najosobniji filmovi vjerojatno su Ozloglašena (1946.) i Vrtoglavica; oba o opsesijama i nervozama muškaraca koji manipuliraju ženama. S druge strane, često je govorio da je njemu osobno najdraži film Sjenka sumnje. U Vrtoglavici se puno otvorenije i intenzivnije bavi odnosom seksa i smrti (Tanatosa i Erosa). Lik kojeg tumači Kim Novak izuzetno je atraktivna plavuša, koja privlači pažnju Jimmyja Stewarta. Među njima se rađa ljubav usprkos tome što Stewart vjeruje da Novakova ima samoubilačke porive (kasnije otkriva pravu istinu o njoj). Stewartov lik ima snažnu potrebu da kontrolira ljubavnicu, da je oblači te da se fetišistički odnosi prema njezinoj odjeći, obući i kosi. [uredi] Hitchcockov stil Hitchcock je vrlo teško nalazio pouzdane scenariste koji su bili sposobni njegove zamisli realizirati na filmu. Iako je radio s darovitim piscima kao što su Raymond Chandler ili John Michael Hayes, vrlo rijetko se prema njima ponašao s poštovanjem i kao sebi ravnima. Jednom je izjavio: ""Pisac i ja isplaniramo cijeli scenarij do najsitnijih detalja i kad se to napravi, jedino što preostaje je da se snimi film. Ustvari, to se događa samo u slučaju kada je osoba koja ulazi u studio svjesna da se mora nositi s kompromisima. Zapravo, romanopisac daje sve od sebe upravo zbog toga što se ne mora baviti glumcima i svim tim stvarima"". Hitchcock je bio izuzetno kritičan prema svojim glumcima i glumicama, pa je npr. omalovažavao glumu Kim Novak u filmu Vrtoglavica, a jednom je izjavio da glumce treba tretirati kao stoku. (Braneći se od optužbi da je izjavio 'glumci su stoka', rekao je 'Nikada nisam rekao da su glumci stoka; rekao sam da ih treba tretirati kao stoku'.) Prva knjiga koja se bavila Hitchcockom bila je jednostavno naslovljena kao Hitchcock. Objavljena je 1967. i u njoj su objavljeni zapisi jednotjednih razgovora koje je redatelj François Truffaut vodio sa Hitchcockom. [uredi] Nagrade Hitchcockov film ""Rebecca"" (1940.) dobio je Oscara iste godine, iako je nagradu primio producent filma David O. Selznick. Hitchcock je kao producent bio nominiran za Oscara za najbolji film i to za Sumnju (1941). Kao najbolji redatelj bio je nominiran pet puta i to za filmove: Rebecca, Čamac za spašavanje (1944.), Začaran (1945.), Prozor u dvorište i Psiho. Godine 1968/ primio je počasnog Oscara, a 1980. dobio je titulu viteza. [uredi] Citati - Peter Conrad - Ingmar Bergman - Alfred Hitchcock - Alfred Hitchcock - Alfred Hitchcock - Drew Casper [uredi] Ostali radovi U razdoblju od 1955. do 1965. Hitchcock je bio domaćin i producent dugotrajne televizijske serije Alfred Hitchcock vam predstavlja. Zahvaljujući filmovima koje je do tada snimio, njegovo ime postalo je sinonim za neizvjesnost, a radeći TV-seriju postao je poznat široj javnosti. Njegov glas prožet ironijom, njegova pojava te osoban stil ponašanja odmah su uočeni i često su bili predmet podsmijeha. I sam je režirao nekoliko epizoda serije, a izazvao je pravu buru u redovima filmskih radnika kada je odlučio da igrani film Psiho snimi koristeći usluge televizijskog osoblja. U kasnim 80-im godinama proizvedene su nove epizode serijala, pri čemu su se koristili Hitchcockovi uvodni govori iz stare serije. Hitchcock je također zapamćen i u tiskanom obliku, kao junak, u to vrijeme vrlo popularne, serije detektivskih priča Alfred Hitchcock i tri detektiva. To su bile inteligentno i vješto napisane priče s likovima koji su bili puno mlađi nego u to vrijeme popularni Hardyjevi dječaci. Nakon što je pročitao priču o zamršenom slučaju 'dvorca i papagaja, kojeg su tri detektiva vrlo vješto riješila, Hitchcock odlučuje da piše uvodne tekstove gde je, u ulozi filmskog reditelja, mladim detektivima zadavao nove slučajeve. Na kraju svake knjige Hitchcock raspravlja o slučaju s Jupiterom Jhonsonom, Bobom Endrusom i Peterom Krenshoom pri čemu mu detektivi iznose svoja viđenja slučaja. Nakon Hitchcockove smrti, ulogu mentora i prijatelja trojice dječaka preuzima izmišljeni lik umirovljenog detektiva Hectora Sebastiana. Zahvaljujući dostignutoj popularnosti, izdanje Alfred Hitchcock i tri detektiva nekoliko puta je ponovno izdavano iako su najnoviji reprinti naslovljeni samo kao Tri detektiva. Tijekom svih ovih godina izdavači su nastojali zamijeniti Hitchcockov lik u knjizi drugim protagonistima, naročito u ranim izdanjima knjiga. Na vrhuncu slave, Hitchcocku je ponuđeno da piše uvodne tekstove za izdanje pripovijedaka poznatih autora koje bi u zaglavlju nosilo njegovo ime. Sve su pripovijetke trebale biti trileri s naglašenim elementima neizvjesnosti. Naslovi tih izdanja bili su Muzej čudovišta Alfreda Hitchcocka, Hitchcockove natprirodne priče strave i napetosti, Napete priče Alfreda Hitchcocka, Vještičji napitak Alfreda Hitchcocka, Galerija utvara Alfreda Hitchcocka i Ukleta kuća Alfreda Hitchcocka. U kolekciji su zastupljena mnoga poznata imena, pa tako i Shirley Jackson (Stranci u gradu, Lutrija), T.H. White (Mač u kamenu), Robert Bloch, Herbert George Wells (Rat svjetova), Robert Louis Stevenson, Sir Arthur Conan Doyle, Mark Twain, te autor Tri detektiva, Robert Arthur. [uredi] Strah od jaja (ovofobija) Alfred Hitchcock imao je izuzetan strah od jaja (još poznato kao ovofobija). Rekao je: [uredi] Filmografija Detaljniji članak o ovoj temi: Filmografija Alfreda Hitchcocka [uredi] Suradnici Sara Allgood, Charles Bennett (scenarist), Ingrid Bergman, Carl Brisson, Robert Burks (direktor fotografije), Madeleine Carroll, Leo G. Carroll, Joseph Cotten,Hume Cronyn, Robert Cummings, Joan Fontaine, John Forsythe, Farley Granger, Cary Grant, Clare Greet, Lilian Hall-Davis, Gordon Harker, Ben Hecht (pisac), Tippi Hedren, Bernard Herrmann (skladatelj), Hannah Jones, Malcolm Keen, Grace Kelly, Charles Laughton, John Longden, Peter Lorre, Miles Mander, Vera Miles, Ivor Novello, Anny Ondra, Gregory Peck, Jessie Royce Landis, James Stewart, John Williams","Sir Alfred Joseph Hitchcock, KBE (London, 13. kolovoza 1899. - Los Angeles, 29. travnja 1980.), američko-britanski filmski redatelj i pisac kriminalističkih i horor knjiga Majstor je u domeni kriminalističkog žanra. Slijedeći mnoge konvencije žanra, Hitchcock je u svojim trilerima nadišao standarde koji zadovoljavaju publiku, postigavši ujedno popularnost ravnu glumačkim zvijezdama. Postaje kultnim redateljem i svrstava se u red najvećih eksperimentatora filmskog izraza te je proglašen originalnim stilistom kojeg se često citira i imitira. Preciznost kadriranja u njegovim djelima dovedena je do savršenstva. Karakteristike su njegovih filmova sklonost montaži ili pokretima kamere, crni humor, ironija i cinizam, napetost i šok, izmjena komičnih i tragičnih elemenata, te atraktivna, uzbudljiva i napeta fabula kao maska za dublju, misaonu podlogu djela." hu,53c9dc87503156b89897b41769abae27,"[szerkesztés] Leírása A közepes méretű dromaeosauridák közé tartozó Velociraptor, felnőtt példányai nagyjából 1,798 méter hosszúak és (csípőjüknél) 0,62 méter magasak voltak, tömegük 20 kilogramm lehetett. A koponyájuk átlag 249 milliméter hosszú, szokatlanul felfelé görbülő, felül homorú, alul pedig domború felületű. Állkapcsuk mindkét oldalát 26–28, egymástól távol álló fog szegélyezi, melyek hátsó éle recésebb, az elsőnél – feltehetőleg azért, hogy a gyorsan mozgó zsákmányt könnyebben meg tudják ragadni és a szájukban tudják tartani. A nagyobb zsákmányt sokszor csak megsebesítették, hogy az a vérveszteségtől pusztuljon el. Ez a megoldás sokkal biztonságosabb volt a ragadozó számára. Mint a többi dromaeosaurida, a Velociraptor is nagy, háromujjú kezekkel, ujjain pedig erősen hajlított karmokkal rendelkezik, kézcsontjainak felépítése és rugalmassága a későbbi madarak repülésre használt csontjaira emlékeztet. A három ujj közül az első a legrövidebb, a második a leghosszabb. A kézcsukló csontjai meggátolják a csukló elfordítását és arra késztetik a kezeket, hogy inkább tenyérrel befelé, mintsem lefelé forduljanak. A legtöbb – hátsó lábuk mindhárom ujján járó –, theropodától eltérően a dromaeosauridák és így a Velociraptor is csak a harmadik és negyedik ujján járt. Más theropodákhoz hasonlóan az első lábujja (a hallux) kicsi és csupán egy kis fűkarom helyezkedett el rajta. A második, (amely ismertté tette az állatot), nagyban módosult, járás közben a föld felett felfelé állt. Egy aránylag nagy, sarló alakú karom nőtt rajta, mely a dromaeosaurida és a troodontida dinoszauruszok jellegzetessége. A megnagyobbodott, külső élén körülbelül 67 milliméter hosszú karom a zsákmány felhasítására szolgált és valószínűleg halálos sérülést okozott. A Velociraptor farka merev, mivel felső részén hosszú csigolya nyúlványok, alsó részén pedig elcsontosodott inak találhatók. A csigolya nyúlványok a tizedik farokcsigolyánál jelennek meg és a negyedikig tartanak. A merevítés révén az egész farok botszerű, függőleges mozgásában gátolva van. Bár csak egyetlen egyed farokcsigolyái őrződtek meg S-alakban, feltételezhető, hogy a farok vízszintesen valamelyest hajlékonyabb volt. A farok ezen módosulásai feltehetőleg jó egyensúlyt és stabilitást biztosítottak fordulás esetén, különösen nagy sebesség mellett. 2007-ben, Alan Turner, Peter Makovicky és Mark Norell őslénykutatók, kollégáikkal együtt tollszár csomókról számoltak be egy Mongóliából előkerült jól megőrződött Velociraptor mongoliensis mellső lába esetében, igazolva a tollak jelenlétét ennél a fajnál. [szerkesztés] Felfedezése 1922-ben az Amerikai Természetrajzi Múzeum (American Museum of Natural History) expedíciója során a mongóliai Góbi-sivatagban bukkantak rá az első (AMNH 6515 jelzésű) Velociraptor-fosszíliára: egy sérült, de hiánytalan koponyára és egy második lábujjhoz tartozó karomra. Két évvel később a múzeum vezetője, Henry Fairfield Osborn egy újságcikkben ismertette az állatot, „Ovoraptor djadochtari” néven (amely nem összetévesztendő az Oviraptorral). Mivel azonban az „Ovoraptor”-t nem tudományos folyóiratban publikálták, és nem készült róla szabályszerű leírás, nomen nudum ('csupasz nevű', avagy 'névtelen') maradt és a Velociraptor név kapott elsőbbséget. 1924-ben Osborn a koponyát és a karmot (melyről azt hitte, hogy a kézhez tartozik) az általa megalkotott Velociraptor nemhez tartozóként sorolta be. A név a latin velox (jelentése: gyors) és raptor (jelentése: rabló, fosztogató) szavakból származik és az állat gyors mozgására és ragadozó mivoltára utal. Osborn a fajt (V. mongoliensis), az ország után nevezte el, amelyből a lelet származott. A hidegháború ideje alatt Mongólia lezárta határait az észak-amerikaiak előtt, a szovjet és lengyel tudósok azonban, mongol kollégáikkal együttműködve számos további Velociraptor-példányt találtak, melyek közül a legismertebb a lengyel-mongol csapat által 1971-ben feltárt „Harcoló dinoszauruszok” fosszíliához tartozik, ami egy harc közben elpusztult Velociraptor és egy Protoceratops maradványát őrzi. A lelet Mongólia nemzeti kincsének számít, de 2000-ben a New York-i Amerikai Természetrajzi Múzeum kölcsön kapta, hogy egy ideiglenes kiállítás keretében bemutathassa. 1988 és 1990 között egy kínaiakból és kanadaiakból álló csapat Észak-Kínában talált egy újabb Velociraptort. Ezután az Amerikai Természetrajzi Múzeum és a Mongol Tudományos Akadémia több mongol-amerikai expedíciót indított a Góbi-sivatagba, ahonnan 1990 és 1995 között további jó állapotban levő csontvázak kerültek elő. Az egyik ilyen példány, az IGM 100/980, az ""Ichabodcraniosaurus"" becenevet kapta Norell csapatától (Washington Irving Az álmosvölgy legendája című elbeszélésében szereplő Ichabod Crane-re utalva), mivel a majdnem teljes csontvázat koponya nélkül találták meg. A példány a feltételezés szerint a Velociraptor mongoliensis fajhoz tartozik, de Norell és Makovicky nem voltak benne biztosak, mivel a lelet nem elég teljes ennek megállapításához, így továbbra is szabályos leírásra vár. Az 1999-es Kínai-belga Dinoszaurusz Expedíció által felfedezett maxilla és könnycsont (a felső állcsont fő fogtartó csontjai, valamint a szemgödör elülső szélét alkotó csont) biztosan a Velociraptor nemhez tartozik, de nem a típusfajként leírt V. mongoliensishez. 2008-ban Pascal Godefroit és kollégái a csontokat V. osmolskae néven írták le (a lengyel őslénykutató, Halszka Osmólska tiszteletére). [szerkesztés] Eredete A Velociraptor mongoliensis valamennyi példányát a mongóliai Ömnögovi tartomány területén levő Djadochta-formációban és Kína belső-mongóliai részén találták meg. Egy Velociraptor példány (amely feltehetőleg a V. mongoliensis fajhoz tartozik), azonban a valamivel később keletkezett Barun Goyot-formációban került felfedezésre, Mongóliában. Ezek a geológiai formációk körülbelül a késő kréta időszak közepéről, a campaniai emelet idejéről származnak (83-70 millió évvel ezelőttről ). A V. mongoliensis példányait legtöbb esetben a Djadochta területén fedezték fel. A legelső példányra a Flaming-szikláknál (amelyek Bayn Dzak és Shabarakh Usu néven is ismertek) találtak rá. A „Harcoló dinoszauruszok” pedig Tugrig (avagy Tugrugeen Shireh) területéről került elő. A legújabb fosszíliák Bayan Mandahuból származnak, amely gazdag lelőhely a Djadochta belső-mongóliai részén, Kínában. A legismertebb Barun Goyot-lelőhelyek, Khulsan és Khermeen Tsav szintén tartalmaztak a Velociraptor nemhez tartozó maradványokat. Ezeken a lelőhelyeken száraz a környezet és csak időszakos folyók találhatók, habár az újabb keletű Barun Goyot térség kissé nedvesebb a korábbi Djadochtánál. A Velociraptor által zsákmányul ejtett Protoceratops olyan ősi ceratopsiák közelében élt, mint például az Udanoceratops vagy az Ankylosauria alrendágba tartozó Pinacosaurus, de élőhelyét számos oviraptoridával, troodontidával, más dromaeosauridákkal, valamint alvarezsauridákkal is meg kellett osztania. A V. osmolskae példányára a Djadochtával egyidős Bayan Mandahu-formációban bukkantak rá, melyben szintén megtalálták a Pinacosaurus és a Protoceratops, illetőleg az oviraptorida és troodontida theropodák maradványait. [szerkesztés] Besorolása A Velociraptor a Velociraptoinae alcsalád tagja, amely része a Dromaeosauridae családnak. A filogenetikus rendszertanban a Velociraptorinae rendszerint úgy definiálható, mint „azon dromaeosauridák csoportja, melyek közelebb állnak a Velociraptorhoz, mint a Dromaeosaurushoz”. A dromaeosauridák osztályozása rendkívül változékony. Eredetileg a Velociraptorinae alcsalád különállóként tartalmazta a Velociraptort. Egyes elképzések alapján azonban tartalmazza a Deinonychus és a Saurornitholestes nemeket is. Egy újabb keletű kladisztikai elemzés szerint a Velociraptorinae egy monofiletikus csoportot alkot, melybe bele tartozik a Velociraptor, a Deinonychus, a Tsaagan, és a vele közeli rokonságban álló (de még nem biztos elhelyezésű) Saurornitholestes. Korábban a többi dromaeosauridanem, beleértve a Deinonychust és a Saurornitholestest is, egyetlen közös nemként, Velociraptorként volt besorolva. Ekkortájt a Deinonychus anirrhopus, V. antirrhopus, a Saurornitholestes langstoni pedig V. langstoni néven volt ismert. Mára azonban csak a V. mongoliensis és a V. osmolskae maradtak az érvényes, Velociraptor nembe besorolt fajok között. 1924-ben, mikor a fajról először készült leírás, még a Megalosauridae családba sorolták be, mivel ekkoriban a legtöbb ragadozó dinoszaurusz ebbe tartozott (a családdal együtt a Megalosaurus nem is egyfajta szemétkosár-taxonként szolgált), függetlenül attól, hogy a besorolt fajok egymással rokonságban álltak-e. A dinoszauruszfelfedezések megszaporodásával nyilvánvalóvá vált, hogy a Velociraptor egy dromaeosaurida. Egyesek a dromaeosauridákat az Archaeopterygidae családhoz sorolják be (melynek következményeként a Velociraptor röpképtelen madárnak tekinthető). [szerkesztés] Ősbiológia [szerkesztés] Ragadozó viselkedés Az 1971-es „Harcoló Dinoszauruszok” lelet, mely egy harcoló Velociraptor és egy Protoceratops maradványait tartalmazza, egyértelmű bizonyíték az állat ragadozó mivoltára. Eredetileg úgy vélték, hogy a két állat vízbe fulladt. Mivel azonban egy ősi homokdűne által betemetve konzerválódtak, jelenleg azt feltételezik, hogy egy összeomló dűne vagy egy homokvihar temette be őket. Az életszerű helyzetből kiindulva a betemetődés rendkívül gyorsan történt. A Protoceratops két mellső, és egyik hátsó lábának eltűnése arra utal, hogy a dögevő állatok hozzáfértek a tetemhez. A dromaeosauridák második lábujján található jellegzetes karmot vágásra használt fegyverként szokták leírni, amely a zsákmányállat felhasítására és kibelezésére szolgál. A „Harcoló Dinoszauruszok” leletnél a Velociraptor alul fekszik, egyik sarlószerű karma pedig áldozata torkába ágyazódik, míg jobb mellső végtagja a Protoceratops összezárt csőrében található. Ez arra utalhat, hogy a sarlós karom inkább az olyan létfontosságú szervek, mint a nyaki verőér, a fejverőér vagy a légcső elmetszésével történő precíz gyilkolásra volt használatos, mintsem a has felvágására. A karom inkább lekerekített, mintsem éles belső felülete alapján korábban kizárták azt a feltételezést, hogy ez a testrész alkalmas lehetett vágásra, jelenleg azonban csak a karom csontos magja ismert, a keratinból álló burok talán sokkal élesebb volt. A bőrből és izomzatból álló vastag hasfalat nehéz lett volna felvágni egy tompa felülettel. Erre vonatkozóan a BBC 2005-ben elvégzett egy tesztet, amely Az igazság a gyilkos dinoszauruszokról (The Truth About Killer Dinosaurs) című dokumentumfilmben látható. A producerek egy program segítségével létrehoztak egy mesterséges Velociraptor lábat, a zsákmányállatot pedig egy disznó hasával szimulálták. A karom nem volt képes teljesen áthatolni a hasfalon, amely alapján azt a következtetést vonták le, hogy az nem volt alkalmas az áldozat kibelezésére. A Velociraptor legközelebbi rokonának, a Deinonychusnak a maradványait többnyire nagyobb csoportokban felhalmozódva találták meg. A fosszíliák alkalmanként nagyobb méretű növényevők, például a Tenontosaurus társaságában kerültek elő, amely alapján arra következtettek, hogy ezek az állatok csoportban vadásztak. Az egyetlen szilárd bizonyíték a dromaeosauridák társas viselkedésre egy Kínában talált fosszilizálódott vadcsapás, amely hat nagy méretű példány lábnyomait őrzi, de ez sem nyújt bizonyítékot a csapatban való vadászatra. Mongóliában a Velociraptor és más dromaeosauridák maradványait kizárólag elkülönülve találták meg. A fosszilis bizonyítékok hiánya ellenére a Velociraptort csapatban vadászó ragadozóként szokták ábrázolni, ahogyan a Jurassic Park című filmben is látható. [szerkesztés] Anyagcsere A Velociraptor valószínűleg melegvérű volt, mivel a vadászati módszere jelentős energiát igényelt. A melegvérűség mellett szól az is, hogy a modern melegvérű állatok testét toll- vagy szőrtakaró szigeteli el a környezettől, a tollazat meglétét pedig a Velociraptornál is bizonyították. Azonban a dromaeosauridák és egyes korai madarak csontnövekedése a mai melegvérű emlősökhöz és madarakhoz viszonyítva mérsékeltebb anyagcserére utal. A kivi anatómiailag, valamint toll- és csontszerkezetét tekintve hasonlít a dromaeosauridákra és orrüregeinek vizsgálata is hasonlóságokat mutat (amely kulcsfontosságú az anyagcsere összevetésénél). Az utóbbi állat egy meglehetősen aktív, röpképtelen madár, állandó testhőmérséklettel és lassú anyagcserével, így jól modellezhető vele a primitív madarak és a dromaeosauridák emésztése. [szerkesztés] Tollak A Velociraptorénál kezdetlegesebb dromaeosauridák fosszíliái között is léteznek olyan példányok, amelyek az állatok testén levő tollak és teljesen kifejlett tollas szárnyak maradványait őrzik. A tény alapján, miszerint a Velociraptor ősei tollasak voltak és feltételezhetően képesek voltak a repülésre is, az őslénykutatók hosszú időn át feltételezték, hogy a Velociraptor a röpképtelen futómadarakhoz hasonló tolltakaróval rendelkező állat lehetett. 2007 szeptemberében, a kutatók tollszár csomók maradványaira bukkantak egy mongóliai Velociraptor mellső lábán. A madarak szárnyán az ilyen csomók a tollak helyét jelzik, és a jelenlétük a Velociraptornál arra utal, hogy ez a dinoszaurusz tollas volt. Alan Turner, Mark Norell és Peter Makoviczky szerint a tollszár csomók nem találhatók meg valamennyi őskori madárnál (ahogy a ma élő flamingóknál sem), és a hiányuk nem jelenti azt, hogy ezeknek az állatoknak nem voltak tollaik. A jelenlétük azonban igazolja, hogy a Velociraptor modern, tollszárral és tollágakból álló zászlóval rendelkező tollakat viselt. Az IGM 100/981 jelzésű példány 1,5 méter hosszú és 15 kilogramm tömegű lehetett. A hat megőrződött csomó elhelyezkedése alapján a szerzők azt feltételezik, hogy 14 másodlagos, az alkarból kinövő szárnytolla volt. Összehasonlításképpen az Archaeopteryx 12 vagy több, a Microraptor 18, a Rahonavis pedig 10 hasonló tollal rendelkezett. A szerzők állítása szerint a szárnytollak számának eltérése az egymással közeli rokonságban álló fajok között várható, ehhez hasonló változatosság tapasztalható a modern madarak esetében is. Turner és kollégái a Velociraptor tollainak jelenlétét úgy értelmezték, mint bizonyítékot arra az elméletre, ami szerint a nagyobb röpképtelen maniraptorák másodlagosan veszítették el a tollaikat a nagyobb testméret elérésével. Emellett megjegyezték, hogy a tollszár csomók szinte egyetlen ma élő röpképtelen madárnál sem találhatók meg, és a (nagy mérete, illetve aránylag rövid karjai miatt feltehetően röpképtelen) Velociraptornál való jelenlétük azt bizonyítja, hogy a dromaeosauridák ősei képesek voltak a repülésre, miáltal a Velociraptor és a család többi tagja másodlagosan röpképtelen állatoknak tekintendők, továbbá feltételezhető, hogy a Velociraptor ősei is nagy szárnytollakkal rendelkeztek, bár ezek célja nyilván nem a repülés volt. A röpképtelen Velociraptor tollai feltehetően a párválasztás közbeni pózolásra, a költési időszakban a fészek melegen tartására vagy az emelkedőn felfelé történő futás sebességének megnövelésére szolgáltak. [szerkesztés] Popkulturális hatás A Velociraptor a Michael Crichton által 1990-ben írt Őslénypark című regény, és a Steven Spielberg által 1993-ban rendezett filmadaptáció (Jurassic Park) révén vérszomjas és ravasz gyilkosként vált ismertté. A „raptorokat” azonban kissé nagyobb rokonuk, a Deinonychus alapján mintázták meg, melyet Gregory Paul ekkoriban még Velociraptor antirrhopus néven tartott nyilván. A történetben szereplő őslénykutatók egy Velociraptor csontvázat találnak Montana államban, a Deinonychus-csontvázak lelőhelyén, távol a Velociraptor ismert közép-ázsiai lelőhelyeitől. A regényben egyikük meg is említi, hogy a „…Deinonychus a Velociraptorok közé tartozik”, amely szintén arra utal, hogy Crichton a rendszertan ezen változatát használta, habár a „raptorokra” a regény V. mongoliensis néven utal. A Velociraptor filmbeli ábrázolása tudományos szemszögből több okból sem megfelelő. Az egyik legnagyobb eltérés abból a tényből adódik, hogy modellként a Deinonychust használták fel, így méretük jóval nagyobb az egykori állatokénál. A méretnövelés azért volt szükséges, mert ennek segítségével a rendező drámaibb hatást érhetett el. A filmben látható Velociraptort pikkelyek borítják, arra azonban nincs bizonyíték, hogy bármely maniraptora dinoszauruszt is pikkely borított volna, valójában a Velociraptor sok más maniraptorához hasonlóan tollazattal rendelkezett. A Jurassic Park III című filmben már részben tollas Velociraptorok szerepelnek, melyek hátát, fejét és nyakát tollszárszerű képződmények borítják, ezek azonban nem hasonlítanak a dromaeosauridáknál ismertté vált madarakéhoz hasonló tollakra. Emellett a filmben szereplő állatok mellső lábai is eltérnek a dromaeosauridákétól, farkuk pedig túl rövid és hajlékony, amely ellentmond a fosszíliákból ismert tényeknek. A Jurassic Park III egyik szereplője azt állítja, hogy a Velociraptor okosabb, mint a delfinek, a bálnák és a főemlősök. A fosszíliák alapján ez igen valószínűtlen, bár elképzelhető, hogy más dinoszauruszokhoz viszonyítva értelmesek voltak, de intelligenciájuk feltehetően nem haladta meg a modern nagymacskákét. A Jurassic Park sikere folytán a Velociraptort gyakran használják a dinoszauruszok ábrázolására. Számos más filmben és tévéműsorban is szerepeltek, többek között az Őslények országa (The Land Before Time) című rajzfilmsorozatban és a Transformers spin-offjában, a Beast Wars-ban. Emellett három dokumentumfilmben is feltűntek, a Discovery Channel által készített Dinoszauruszok bolygója (Dinosaur Planet, 2003) első részében egy új falkához csatlakozó nőstény sorsát követhetjük nyomon, a BBC által készített Dinoszauruszok, a Föld urai egyik különkiadásában, Az Óriási karom (Walking With Dinosaurs: The Giant Claw, 2003) című részben is szerepel néhány, valamint Az igazság a gyilkos dinoszauruszokról című dokumentumfilmben is, amelyben egy Ankylosaurusra támadó Velociraptor látható. A Velociraptor a zene és a sport világában is megjelent. Látható az NBA-s Toronto Raptors kosárlabdacsapat logóján, a Norma Jean nevű zenekar 2005-ös koncertkörútja pedig a „Velociraptour” nevet kapta. Emellett a Roboraptor nevű játékhoz is mintaként szolgált, és a számítógépes játékok világában is találkozhatunk vele a Jurassic Park játékadaptációjában, a Dino Crisis sorozatban, valamint a Carnivores és a World of Warcraft játékokban.","A Velociraptor (nevének jelentése: ""Gyors rabló"" ) körülbelül 75-71 millió évvel ezelőtt élt, a késő kréta időszak végén. Jelenleg két faja ismert, de korábban több fajt is ide soroltak be. Típusfaja a V. mongoliensis, melynek fosszíliáit a közép-ázsiai Mongólia területén találták meg. A második fajt, a V. osmolskae-t 2008-ban nevezték el egy belső-mongóliai koponya alapján. A Velociraptor a theropoda alrendbe tartozó Dromaeosauridae család legismertebb neme. A többi dromaeosauridánál, például a Deinonychusnál és az Achillobatornál kisebb, nagyjából pulyka méretű volt, de számos, azokéhoz hasonló anatómiai tulajdonsággal rendelkezett. Két lábon járó, tollas húsevő volt, hosszú, merev farokkal, hátsó lábain megnagyobbodott, sarló alakú karommal, melyet zsákmány megragadására, illetve a fákon való kapaszkodásra használt és nem pedig az áldozat elpusztítására alkalmazta őket. A Velociraptor hosszú, alacsony koponyája, és felfelé álló pofája alapján könnyen megkülönböztethető a többi dromaeosauridától." hu,55bee6265d2bb289b65eb0c94c205812,"[szerkesztés] Földtana A Királyok völgyének talaja váltakozó rétegekben sűrű mészkő- és más üledékes kőzetrétegekből, valamint puha márgarétegekből áll, melyek a völgy szikláit és a közeli Deir el-Bahari szikláit is alkotják. Az üledékes kőzet körülbelül 35-56 millió évvel ezelőtt rakódott le, amikor a mai Földközi-tenger elődje foglalta el a területet, amely akkoriban sokkal nagyobb területre nyúlt be a szárazföld belsejébe, mint ma. A pleisztocén korban hosszan tartó esőzések vájták ki a völgyet. Manapság kevés csapadék esik évente Egyiptom ezen részén, de esetenként hirtelen árvizek önthetik el a területet, melyek több tonnányi hordalékot moshatnak a sírokba. A völgy köveinek anyaga nem homogén, a finomtól a durva szeműig sokféle kő található itt, mely utóbbinak nem stabil a szerkezete. A helyenként előforduló agyagpalarétegek nehézségeket okoztak a sírok építésénél és feltárásánál, mivel ennek a kőzetnek víz jelenlétében megnő a térfogata és széttolja a körülötte levő kőzeteket. Feltételezik, hogy néhány sír mérete és alakja attól függően változott, hogy milyen típusú kőzetrétegbe akadtak építőik a készítésük során. Az építők kihasználták a földtani viszonyok adta lehetőségeket a sírok építésénél. Néhány sírt már korábban létező mészkőhasadékokba vájtak, másokat omladéklejtők tetejére vagy azoknak a sziklanyúlványoknak a szélére, amiket az ősi árvizek csatornái hoztak létre. A sírépítés problémái jól láthatóak III. Ramszesz és apja, Széthnaht sírjánál. Széthnaht kezdte meg a KV11 jelű sírhely építését, de a munkások véletlenül betörtek Amenmessze sírjába, ezért félbehagyták az építést és a király inkább Tauszert sírját (KV14) bitorolta el. III. Ramszesz, mikor sírt keresett magának, kibővítette az apja által részben kivájt sírt. II. Ramszesz sírjának építésénél egy korábbi stílushoz tértek vissza, valószínűleg a kivájt szikla gyenge minősége miatt. 1998 és 2002 között az Amarnai Királysír Expedíció (Amarna Royal Tombs Project) mélyradarral vizsgálni kezdte a völgyfelszín talaját, és úgy találták, hogy a völgy mai felszíni omladékkőzete alatt több méterrel meredek természetes szirtek és sziklapadok vannak egymás alatt. [szerkesztés] Történet A thébai hegyeket az al-Qurn csúcs uralja, amit az óegyiptomiak a ta dehent („a csúcs”) néven ismertek. Ennek a csúcsnak piramis alakja van és feltételezik, hogy ez volt az oka annak, hogy ez alá kezdtek temetkezni az egyiptomi királyok, az Óbirodalom piramisainak mintájára, melyek több mint ezer évvel azelőtt épültek, hogy az első királysírt a Királyok völgyének sziklafalába vájták. A völgy elszigetelt és nehezen hozzáférhető fekvése megkönnyítette a különleges sírrendészet (medzsai) munkáját, akik a nekropoliszt őrizték. Az ókori Egyiptom szimbólumai a hatalmas gízai piramisok, jóllehet a legtöbb sírt sziklába vájták. A legtöbb piramisnak és masztabának is van földalatti része, és az Óbirodalomból is ismerünk olyan sírokat, amelyeket teljes egészében sziklába vájtak. A hükszószok kiűzése és Egyiptom I. Jahmesz uralkodása alatti újraegyesítése után hatalomra került thébai uralkodók részleteiben kidolgozott sírokat kezdtek építeni, melyek újdonsült hatalmukat voltak hivatott jelképezni. Jahmesz és fia, I. Amenhotep sírjai (pontos helyük ismeretelen) feltehetően Dirá Abu el-Naga XVII. dinasztia korabeli nekropoliszában épültek. A völgy első két királysírja I. Amenhotepé (bár az ő sírjának azonossága vitatott) és I. Thotmeszé volt, akinek Ineni nevű tanácsosa feljegyezte a sírban, hogy ő javasolta hogy a a sírt a kietlen völgybe építsék (nem tudjuk egészen bizonyosan melyik, de feltehetőleg a KV20 vagy a KV38 jelű sírról van szó). A völgyet i. e. 1539-től i. e. 1075-ig használták temetkezésre, leszámítva a későbbi újratemetéseket. Legalább 63 sírt építettek ide, az elsőt I. Thotmesz (vagy talán még korábban, I. Amenhotep) uralkodásának idején, az utolsót X. Ramszesz vagy XI. Ramszesz uralkodása során. Nevével ellentétben a Királyok völgyébe nem csak királyokat temettek, hanem a fáraók kedvenc nemeseit, sőt a fáraók és nemesek feleségeit és gyermekeit is. I. Ramszesz uralkodása környékén megkezdődött a sírépítés a közeli Királynék völgyében is, voltak azonban királynék, akiket ezután is a Királyok völgyébe temettek, férjük mellé. [szerkesztés] A királyi nekropolisz A hely óegyiptomi neve a következő volt: A fáraók (élet, erő, egészség) évmillióinak hatalmas és nagyszerű temetővárosa, Thébától nyugatra vagy gyakrabban csak: Ta szehet-maat (A nagy mező). A XVIII. dinasztia elején csak a királyokat temették a völgy nagyobb sírjaiba. A nem uralkodókat (nemeseket, stb.) külön, kisebb sírkamrákba temették az uralkodó sírjának közelébe. III. Amenhotep sírját a nyugati völgybe építették. Fia, Ehnaton átköltöztette a sírépítést Amarnába, de úgy vélik, a befejezetlen WV25 jelű sírt eredetileg neki szánták. Mikor a XVIII. dinasztia végén visszatértek a vallási ortodoxiához, Tutanhamon, Ay majd Horemheb is visszatért a királyi nekropoliszba. A XIX. és XX. dinasztia alatt megnövekedett a temetések száma. A Királyok és a Királynék völgyében is. II. Ramszesz és később III. Ramszesz hatalmas sírokat építtettek, ahova számos fiukat temették (KV5 és KV3 számú sírok). Van néhány király, akiket nem a völgybe temettek, vagy még nem fedezték fel a sírjukat. II. Thotmeszt feltehetően a Dirá Abu el-Naga-i nekropoliszba temették (bár a múmiáját a Deir el-Bahari rejtekhelyen találták meg). Szemenhkaré eredeti sírhelyét egyelőre nem találták meg és minden jel arra utal, hogy VIII. Ramszeszt is más helyre temették. Dejr el-Medina falu, a sírokat építő és díszítő munkások lakhelye egy kis vádiban helyezkedik el a Királyok és a Királynék völgye között, Thébával szemben. A munkások a thébai hegyeken keresztül jutottak a sírokhoz. Az építők mindennapi életét jól ismerjük, mivel sok feljegyzés van róluk a sírokban és hivatalos iratokban. A piramisok korában a királysírok kapcsolatban voltak a halotti templommal, ami a piramis közelében épült. Mivel a király sírja rejtett helyen volt, ez a halotti templom a temetés helyétől távolabb, a kultuszhelyhez közelebb, Théba felé irányulva épült. [szerkesztés] A völgy feltárása A Királyok völgye volt az utóbbi két évszázad egyik legnagyobb egyiptológiai kutatási területe. A terület már korábban, a rómaiak korában is a turisták által kedvelt helynek számított. A Királyok völgyében megfigyelhetjük az egyiptológia tudományának szemléletváltozását is, amely régiségek gyűjtésével kezdődött, majd a thébai nekropolisz részletes tudományos feltárásához vezetett; bár a hosszú kutatási munkálatok ellenére máig is mindössze tizenegy királysír van teljes mértékben feltárva és dokumentálva. [szerkesztés] Ókor Sztrabón (i. e. 1. század) és Diodorus Siculus (i. sz. 1. század) görög írók 47-re tették a a thébai királysírok teljes számát, melyek közül 17-ről vélték úgy abban a korban, hogy sértetlenül megmaradt. Pauszaniasz és más ókori írók rámutattak, hogy a völgy csőszerű folyosói kétségkívül sírokat rejtenek. Nyilvánvaló, hogy már az ókorban is sokan jártak a sírokban, mivel a látogatók több síron falfirkákat hagytak hátra maguk után. Jules Baillet több mint 2100 görög és latin falfirkát talált, ezenkívül néhány föníciai, ciprusi, líkiai, kopt és egyéb nyelveken írott feliratot is. A legtöbb ókori falfirkát – mintegy ezret – a KV9 számú sírban találták. A legkorábbi ismert dátumú falfirka i. e. 278-ban kelt. [szerkesztés] 18. század A 18. század előtt nehézkes, időigényes és drága volt Európából Thébába (vagy Egyiptom bármely területére) utazni, és csak a legkitartóbb európaiak jutottak idáig. Claude Sicard 1726-os útja előtt azt sem lehetett tudni, pontosan hol van Théba. Tudni lehetett, hogy a Nílus mentén fekszik, de gyakran összekeverték Memphisszel és más helyekkel. Az egyik legkorábbi utazó, aki feljegyezte thébai tapasztalatait, Frederic Louis Norden dán kalandor és művész volt. Őt Richard Pococke követte, aki 1743-ban kiadta a völgy első modern térképét is. 1799-ben Napóleon expedíciójának tagjai (különösen Dominique Vivant) térképeket és tervrajzokat készítettek az ismert sírokról. Ők említik elsőként a nyugati völgyet, ahol Prosper Jollois és Édouard de Villiers du Terrage megtalálták III. Amenhotep sírját (WV22). A Description de l’Égypte című mű huszonnégy kötetéből kettőt szenteltek Thébának és környékének. [szerkesztés] 19. század A 19. században tovább folytatódott Théba környékének régészeti feltárása, aminek újabb lökést adtak Champollion kutatásai, aki a század elején megfejtette a hieroglif írást. A század korai éveiben itt járt Belzoni, aki Henry Saltnak dolgozott. Ő több sírt felfedezett, köztük Ay sírját (WV23) a nyugati völgyben 1816-ban és I. Széthi sírját (KV17) a következő évben. Látogatásának végén Belzoni kijelentette, hogy minden sírt felfedezett és már semmi figyelemre méltót nem lehet találni a környéken. Ugyanebben az időben dolgozott itt Bernardino Drovetti francia főkonzul is, aki Belzoni és Salt nagy riválisa volt. 1827-ben John Gardiner Wilkinsont megbízták azzal, hogy fesse le az összes sír bejáratát és adjon mindnek egy számot, KV1-től KV21-ig (bár az akkori térkép 28 bejáratot jelölt, melyek közül néhányat még nem tártak fel akkor). Ezeket a számokat használják ma is. Ezek a festmények és térképek később megjelentek a The Topography of Thebes and General Survey of Egypt című műben, 1830-ban. James Burton is ebben az időben kutatta a völgyet. Ő tette biztonságossá a KV17 jelű sírt az árvizekkel szemben, de inkább arról lett híres, hogy bejutott a KV5 jelű sírba. 1829-ben a francia-toszkán expedíció keretében Ippolito Rosellini és Nestor L’Hôte társaságában maga Champollion is meglátogatta a völgyet. Ez az expedíció két hónapot töltött a már megnyitott sírok tanulmányozásával és közülük kb. tizenhatról készített vizsgálatot és leírást. Lemásolták a feliratokat és azonosították a sírok eredeti gazdáit. A KV17-es sírból elszállították a falfestményeket, ezek ma a párizsi Louvre-ban láthatóak. 1845-1846-ban Karl Richard Lepsius expedíciója járt a völgyben. 25 sírt dokumentáltak a nagy völgyben és négyet a nyugati völgyben. A század második felében összehangoltabban próbálták megőrizni a régiségeket, és már nem csak gyűjtögették azokat. August Mariette Egyptian Antiquities Service nevű szervezete elkezdte a völgy kutatását, előbb 1883-ban Eugène Lefébre-rel, 1888 elején Jules Baillet-val és Georges Bénédite-tel, végül 1898-1899-ben Victor Loret-val az élen. Ebben az időben tárta fel Georges Daressy a KV9 és KV6 jelű sírokat. Loret további 16 sírt adott a listához és számos korábban felfedezett sírt feltárt. Mikor Gaston Masperót újra megválasztották az Egyptian Antiquities Service vezetőjének, megváltozott a kutatások iránya. Maspero Howard Cartert jelölte ki Felső-Egyiptom főfelügyelőjének (Chief Inspector), a fiatalember újabb sírokat fedezett fel és néhányat feltárt, köztük a KV42 és a KV20 számú sírokat. [szerkesztés] 20. század A 19.-20. század fordulóján az amerikai Theodore M. Davis engedélyt kapott kutatások folytatására a völgyben. Csapata (Edward R. Ayrton vezetésével) számos királyi és nem-királyi sírt fedezett fel (a legfontosabbak a KV43, KV46 és KV47 jelűek voltak). 1907-ben a KV55-ös számú sírban a kutatók egy feltehetően Amarna-kori rejtekhelyre bukkantak. Miután feltárták a KV61-es számú sírt – amit Tutanhamon sírhelyének véltek –, kijelentették, hogy a völgyet teljes mértékben feltárták és nem rejthet már semmi újdonságot. Ezután Howard Carter kapta meg a jogot a völgy kutatásához és szisztematikus kutatásai során 1922 novemberében megtalálta Tutanhamon valódi sírját (KV62). A század végén a Theban Mapping Project újra felfedezte és feltárta a KV5 jelű sírt, amiről azóta kiderült, hogy legalább 120 termével valószínűleg ez a völgy legnagyobb sírja. A sírhely vagy kenotáfium (díszsíremlék) volt, vagy II. Ramszesz fiainak valódi sírhelye. A völgy keleti és nyugati ágaiban több más expedíció is járt, amik további sírokat tisztítottak meg és tártak fel. 2002-ig az Amarna Royal Tombs Project (Amarnai Királysír-expedíció) a KV55 és KV62 sírok környékét kutatta, melyek a nagy völgyben találhatók és az Amarna-korból származnak. [szerkesztés] 21. század Folyamatosan végeznek kutatóexpedíciókat a völgyben, nagyban növelve a területtel kapcsolatos tudásunkat. 2001-ben a Theban Mapping Project új jelrendszert tervezett a síroknak, információt és terveket (térképeket) adott ki a már feltárt sírokról. 2006. február 8-án az Örökségvédelmi Főtanács (Supreme Council of Antiquities) bejelentette, hogy egy amerikai kutatócsoport a Memphis-i Egyetemről egy fáraókori sírt tárt fel (KV63). Ez a Tutanhamon-sír 1922-es feltárása óta az első új sír, melyet a völgyben találtak. Ebben a XVIII. dinasztia korából származó sírban öt érintetlen szarkofágot találtak, színezett halotti maszkkal, valamint 28 nagy tárolóedényt, amelyek fáraói pecséttel voltak lezárva. Az új sír Tutanhamon sírjának közelében helyezkedik el. A KV63-at, ami egyetlen kamrából áll, úgy tűnik, hogy inkább temetési kellékek tárolására használták, mint sírnak. Múmiát eddig nem találtak a sírban. 2006. július 31-én Nicholas Reeves bejelentette, hogy a mélyradaros analízis, amit 2000 őszén végzett, szabálytalanságokat mutatott ki a felszín alatti kőzetben a KV62 és KV63 környékén. Az itt sejtett sírt próbaképpen KV64-nek nevezte el. Ez vitát kavart, mivel hivatalosan csak az Egyiptomi Régiségek Főtanácsa (Supreme Council of Antiquities) adhat ki új számot sír számára, és lehet, hogy amit a radar felfedezett, valójában nem is sír; ráadásul Reeves először a sajtóval közölte a hírt és nem tudományos lapban publikálta. 2008 májusában Záhi Havász bejelentette, hogy egy egyiptomi kutatócsapat VIII. Ramszesz sírját keresi, főként Merenptah és II. Ramszesz sírja közelében. Ugyanekkor megkezdődött a KV17 bejárati folyosójának megtisztítása. [szerkesztés] A sírok fejlődése az idők során A legkorábbi sírokat (KV34-KV43) omladéklejtők tetején, vihar táplálta vízesések alatt rejtőző sziklákba vájták. Mivel nem sok ilyen hely volt, a későbbi sírok helyét már a völgy alján jelölték ki, majd ahogy a völgy lassan megtelt törmelékkel, az új sírok fokozatosan feljebb kerültek. Ez magyarázatot ad arra, hogy a KV62 és KV63 bejárata miért a völgypadozat alatt, mélyen betemetve helyezkedett el. A szokásos síralaprajz hosszú, leszálló, kőbe vájt folyosóival kezdődik, amely egy vagy több termen halad keresztül, majd a sírkamrába jut. Ez feltehetően a napisten alvilágba jutásának útját jelképezte. A korai sírokban a folyosó legalább egyszer 90 fokos fordulatot tesz (pl. a KV43, IV. Thotmesz sírja), a legkorábbiaknak pedig kártus alakú sírkamrájuk van (KV43). Ezt a elrendezést „hajlított tengely”nek nevezik. Az ilyen sírokban a temetés után a folyosó felső részét feltöltötték törmelékkel, és a sír bejáratát elrejtették. Az Amarna-kor után az elrendezés fokozatosan kiegyenesedett. Egy rövid időre a „megtört tengely” alaprajz terjedt el (ennek tipikus példája Horemheb sírja, a KV57, amely azon sírok egyike, melyet néha megnyitnak a látogatók számára is), a XIX. dinasztia végén és a XX. dinasztia korának sírjainál pedig már az egyenes tengely volt jellemző (III. Ramszesz és IX. Ramszesz sírjai – KV11 és KV16). Ahogy a sírok tengelye kiegyenesedett, meredekségük is csökkent és a XX. dinasztia korára már majdnem vízszintesek a járatok. A sírok másik jellegzetessége a „kút”, amit eredetileg talán azért terveztek, hogy árvíz idején megakadályozza a víznek a sír mélyebben fekvő részeibe jutását. Később ennek az aknának, úgy tűnik, mágikus vagy szimbolikus célja lett. A XX. dinasztia végén magát az aknát már néha nem is alakították ki, de a kútterem jelen volt. A legtöbb királysírt vallási szövegekkel és képekkel díszítették. A korai sírokat az Amduat-könyv („az, ami az Alvilágban van”) jeleneteivel díszítették, amiben a napisten az éjjel tizenkét órája alatt megtett útját írják le. Horemheb idejétől kezdve a sírokat a Kapuk Könyvéből vett jelenetekkel díszítették, amely a napistent mutatja, amint átmegy az éjszakát felosztó tizenkét kapun. Ez biztosítja, hogy a sír tulajdonosa biztonságban jut keresztül az éjszakán. A XIX. dinasztia végén a Barlangok Könyve jelenik meg, amely az alvilágot hatalmas barlangokra osztotta, melyekben az istenek és a halottak várták, hogy a nap végigmenjen ezeken és visszavigye őket az életbe. III. Ramszesz sírjában a Föld Könyve jelenik meg, ahol az alvilágot négy részre osztják fel, és amelynek csúcspontján Naunet elhúzza a földről a napkorongot. A sírkamrák mennyezetét I. Széthi sírjától kezdődően a később Mennyek könyveként ismert jelenetekkel díszítették, amely szintén a nap utazását írja le az éj 12 óráján át. Szintén I. Széthi idején jelenik meg a sírokban Ré litániája, egy hosszadalmas himnusz, ami a napistenhez szól. Minden sírba azokat a tárgyakat helyezték el, amikre az eltemetett személynek szüksége lehet a kényelmes túlvilági élethez. Ezeken kívül találtak még a sírokban rituális és mágikus eszközöket is, mint például usébti- és istenszobrocskákat is. Olyan dolgokat is elhelyeztek a sírokban, amiket a király földi életében használt, (pl. Tutanhamon szandálját) és olyanokat is, amit külön a temetés céljából készítettek. A KV jelölés a King’s Valley (Királyok völgye) rövidítése. A sírokat felfedezésük sorrendjében számozták (a KV1-től, ami VII. Ramszesz sírja, és már az ókorban nyitva állt, egészen a KV63-as jelű sírig, amit 2005-ben tártak fel), bár sok sír már az ókorban is ismert volt, és a KV5-öt csak az 1990-es években tárták fel részletesen, mert korábban nem tartották fontosnak. A nyugati völgy sírjait gyakran WV (West Valley) előtaggal jelölik, de ezek is ugyanezt a számozási rendszert követik (tehát a WV23 és KV23 ugyanazt a sírt jelöli). Van sok olyan sír is, aminek nem ismert a tulajdonosa, üres, vagy csak tárolóhelyiségnek használták. A Királyok völgyének legtöbb sírja a keleti völgyben található, és ide jár a legtöbb turista is. [szerkesztés] XVIII. dinasztia A XVIII. dinasztia sírjai a völgyben nagy változatosságot mutatnak a díszítés, a stílus és a helyválasztás tekintetében. Úgy tűnik, eleinte semmi konkrét terv nem volt – Hatsepszut sírjának (KV20) valóban kissé furcsa alakja van, több mint 200 méter hosszan kanyarog és a sírkamra 97 méterrel van a felszín alatt. A sírok fokozatosan egyre szabályosabb formát is öltöttek, II. Thotmesz és IV. Thotmesz sírjai (KV34 és KV43) már jó példái a XVIII. dinasztia sírjainak – mindkettőnek hajlított tengelye és egyszerű díszítése van. A korszak talán legimpozánsabb sírja III. Amenhotepé (WV22), ami a nyugati völgyben helyezkedik el, és az 1990-es években tárták fel részletesen a japán Waseda Egyetem kutatói, de nem nyitották meg a nyilvánosság számára. Ugyanebben az időben nagy hatalmú és befolyású nemeseket is kezdtek a királyi családok mellé temetni. Ezek közül a leghíresebb Juja és Tuja közös sírja (KV46). Ők valószínűleg Tije királyné szülei voltak, és Tutanhamon sírjának felfedezéséig ez volt a legjobb állapotban megmaradt sír a völgyben. [szerkesztés] Az Amarna-kor után Mikor az Amarna-kor után a királysírok visszakerültek Thébába, megváltozott a sírok elrendezése és a későbbi dinasztiákban a megtört tengelyt fokozatosan az egyenes tengely váltotta fel. A nyugati völgyben van egy megkezdett sír, amiről feltételezik, hogy Ehnaton számára készült, de nem áll többől, mint egy kapuból és néhány lépcsőfokból. Ennek a sírnak a közelében található Ay sírja, aki Tutanhamont követte a trónon. Valószínű, hogy ezt a sírt Tutanhamonnak kezdték építeni (a díszítések stílusa alapján), de később Ay temetésére használták fel. (Ez azt is jelentené, hogy a KV62 lehetett Ay eredeti sírja, ami magyarázatot adna a sír kisebb méretére és királysíroknál szokatlan elrendezésére. A többi Amarna-kori sír a kisebb, központi területen van, egy a keleti völgy közepén, egy lehetséges múmiarejtekhellyel (KV55), ami feltehetően számos Amarna-kori királyi családtag sírját tartalmazza – egy időben talán Tije sírjaként szolgált, az itt talált múmia pedig Szemenhkaréé, esetleg Ehnatoné). Ennek közelében van Tutanhamon sírja, ami a modern nyugati régészet talán leghíresebb felfedezése, 1922. november 4-én bukkant rá Howard Carter. A sír megtisztítása és restaurálása 1932-ig tartott. Ez volt az első olyan felfedezett királysír, ami nagyjából érintetlenül maradt fenn (bár sírrablók ebben is jártak), és a KV63 2005. március 10-i felfedezéséig azt gondolták, ez a lesz az utolsó nagyobb felfedezés a völgyben. Pazar kincsei ellenére Tutanhamon nem volt nagy király és más sírhelyeken feltehetőleg sokkal több kincs volt eredetileg. Ezen a központi helyen, ahol a KV62 és a KV63 is van, 2006. július 28-án radaros kőzetvizsgálatok eredményei alapján feltételezhetően egy másik sír is van, amit KV64-nek neveztek el. Ez nem hivatalos számozás és az Egyiptomi Régiségek Főtanácsa (Supreme Council of Antiquities) nem fogadja el a sír létét. Horemheb közeli sírja (KV57) ritkán van nyitva a látogatók előtt, de nagyszerű díszítése és kiváló sírfestményei vannak. [szerkesztés] XIX. dinasztia A XIX. dinasztia idején tovább egyszerűsödött (szabványosodott) a sírok elrendezése és díszítése. A dinasztia első királyának, I. Ramszesznek a sírját (KV16) sietve fejezték be a király hirtelen halála miatt, és alig áll többől, mint egy leszálló folyosóból és egy sírkamrából, bár élénk díszítése van és ma is ott található a király szarkofágja. Központi elhelyezkedése miatt ez az egyik leglátogatottabb királysír. Megfigyelhető rajta a sírkapu, a folyosó és a díszítés erre a korra jellemző fejlődése. I. Ramszesz fia és utódja, I. Széthi sírjáról (KV18; más néven Belzoni-sír, Ápisz-sír, Pszammisz, Nékó fia sírja) sokan azt tartják, hogy a völgy legszebb sírja, gyönyörűen faragott domborművei és festményei miatt. Széthi fia, II. (Nagy) Ramszesz hatalmas sírt építtetett magának (KV7), de ez romos állapotban van, és jelenleg Christian Leblanc vezetésével felújítási munkálatokat végez rajta egy francia–egyiptomi régészcsapat. Hatalmas méretei vannak, hossza kb. ugyanakkora, mint apja sírjáé, de területe nagyobb. Az elrendezés visszatért a korábbi hajlított tengelyhez, talán azért, mert gyenge minőségű sziklát találtak az építés során. Ugyanebben az időben saját sírjával átellenben Ramszesz fiai számára kibővített egy korábban épült kis sírt, melybe egy ismeretlen, a XVIII. dinasztia idején élt nemest temettek (KV5). Itt eddig 120 termet tártak fel, feltehetőleg ez a legnagyobb sír a völgyben. A feltárási munkálatok ma is folynak. Már az ókorban megnyitották (és ki is rabolták), és alacsonyan fekvő helyzete miatt különösen ki volt téve az árvizek veszélyének, melyek néha a területet sújtották és több tonnányi hordalékot mostak be ide az évszázadok során. Ez elrejtette hatalmas méreteit. Jelenleg nincs megnyitva a nyilvánosság előtt. II. Ramszesz fia és követője, Merenptah sírja is az ókor óta nyitva áll. 160 méter hosszú, egy sírkamrában végződik, ahol 4 egymásba ágyazott szarkofág volt valaha. A szépen díszített sír a legtöbb évben nyitva áll a látogatók előtt. A dinasztia utolsó királyai is építettek sírokat a völgyben, amelyek általában ugyanezt az elrendezést és díszítést követik. Ezek közül Sziptah sírja (KV47) érdemes említésre, amelynek különösen szép díszítése van, főleg a mennyezetén. [szerkesztés] XX. dinasztia A dinasztia első uralkodója, Széthnaht két sírt is építtetett magának, és ő kezdte meg annak a sírnak az építését is, ami fia, III. Ramszesz sírja lett végül, de munkásai építkezés közben beleütköztek egy másik sírba, és abbahagyták a munkát. Széthnaht ekkor inkább korábbi riválisa, a XIX. dinasztiabeli fáraónő, Tauszert sírját (KV14) fejezte be és bitorolta el. Ebben a sírban így két sírkamra is van és a későbbi kiegészítések eredményeképpen 112 méteres hosszával ez az egyik legnagyobb királysír. III. Ramszesz sírja („Bruce-sír” és „Hárfások sírja” néven is ismert, felfedezője, illetve egyik falfestménye után) az egyik legnagyobb sír a völgyben és nyitva áll a közönség számára is. Közel van a központi pihenőhelyhez is és kedvező helyzete és nagyszerű díszítése miatt ez az egyik legtöbb turista által látogatott sír. III. Ramszesz követői és leszármazottai olyan sírokat építettek, amelyeknek egyenes tengelyük volt és díszítéseikben nagyon hasonlítottak egymásra. Ezek között jelentős a KV2-es jelű sír, ami IV. Ramszesz sírja. Az ókor óta nyitva áll, és nagy mennyiségben tartalmaz hieratikus írással írott falfeliratokat, falfirkákat. A sír nagyrészt érintetlen és több vallási szöveg jelenetei díszítik. V. Ramszesz és VI. Ramszesz közös sírját, a KV9 (más néven Memnon sír vagy la tombe de la Métempsychose) sok homorú mélyrelief díszíti, melyek vallási szövegekből vett illusztrált jeleneteket ábrázolnak. Mivel az ókorban már megnyitották, több mint ezer falfirkát tartalmaz ógörög, latin és kopt nyelven. A sír feltárása és későbbi megtisztítása során kitermelt föld betakarta a korábbi KV62-es sírt, Tutanhamon sírját, ami valószínűleg az ókorban is részben ennek köszönhette, hogy megmenekült a felfedezéstől és kifosztástól. IX. Ramszesz sírja (KV6) szintén már az ókorban ismert volt, amint azt a falain látható római és kopt falfirkák is mutatják. A völgy középső részén helyezkedik el, a KV5 és a KV55 között, azoknál kissé magasabban. A sír összesen 105 méter hosszan nyúlik be a hegyoldal alá és számos oldalkamarája van, amelyek nincsenek befejezve és díszítés sincs rajtuk. A sziklavájáson is látszik, hogy sietve épült és Ramszesz haláláig nem sikerült befejezni. Egy másik jelentős sír a dinasztia korából a KV19-es számú, ez Montuherkhopsefnek, IX. Ramszesz fiának a sírja. A sír kicsi, és nem több, mint egy átalakított és befejezetlen folyosó, de díszítése gyönyörű. Nemrég felújították és megnyitották a látogatók előtt. [szerkesztés] A XXI. dinasztia és a nekropolisz hanyatlása Az Újbirodalom végén Egyiptomban hosszú politikai és gazdasági hanyatlás kora kezdődött. A thébai papok hatalma megnövekedett, gyakorlatilag ők irányították Felső-Egyiptomot, míg a taniszi királyok Alsó-Egyiptomban uralkodtak. A XXI. dinasztia idejének kezdetén történtek kísérletek a már megnyitott sírok használatára – Ámon főpapja, I. Pinodzsem például felírta kártusát a KV4 sír falára. A völgyet komoly fosztogatások érték a XXI. dinasztia idején, ezért Ámon papjai a legtöbb sírt megnyitották és a múmiákat három sírban gyűjtötték össze, hogy könnyebben védhessék őket. A kincs nagy részét is eltávolították, hogy a múmiák nagyobb biztonságban legyenek a sírrablók elől. Később ezek nagy részét egyetlen rejtekhelyre vitték, Deir el-Bahari közelébe (DB320 vagy TT320 néven ismert sír), amelyet a Hatsepszut híres templomával szemben álló sziklafalba vájtak. Ez a tömeges újratemetési hely hatalmas mennyiségű királyi múmiát tartalmazott. Felfedezésekor, 1881-ben rendetlen állapotban találták őket, sok közülük nem a saját koporsójában volt és többet máig nem sikerült azonosítani. Más múmiákat II. Amenhotep sírjába szállítottak, és több mint egy tucat múmiát – köztük több királyit is – később szállítottak ide. A harmadik átmeneti korban és későbbi korszakokban a nyitott sírokba újabb elöljárókat temettek. A koptok idején néhány sírt keresztény kápolnának, istállónak vagy háznak alakítottak át. [szerkesztés] Sírrablók A századok során a sírrablók majdnem minden sírt kifosztotztak, még Tutanhamonét is, bár ebben az esetben valaki magzavarhatta a rablókat, ezért nagyon kevés dolgot vittek csak el. Több olyan papiruszt találtak, melyek a sírrablók elleni perről tudósítanak, ezek főként a XX. dinasztia idejének végéről származnak. Az egyik közülük a Mayer B papirusz, ez valószínűleg IX. Ramszesz uralkodásának 9. évében íródott, és VI. Ramszesz sírjának kirablását írja le. A völgyben hivatalos fosztogatás is történt a polgárháború idején, ami XI. Ramszesz uralkodása alatt kezdődött. A sírokat kinyitották, minden értéket kivettek belőlük, és a múmiákat két nagyobb rejtekhelyre szállították. Az egyik rejtekhely II. Amenhotep sírja volt, ide 16 múmiát vittek, a többit I. Amenhotep sírjába rejtették. Néhány évvel később a legtöbbet átvitték Deir el-Bahari rejtekhelyére (DB320), ahol nem kevesebb, mint 40 király múmiája és koporsója gyűlt össze ekkor. Csak azokat a sírokat nem bántották, amelyeknek a pontos helye már feledésbe merült. (KV62, KV63 és KV46) [szerkesztés] Turizmus A legtöbb sír nincs megnyitva a nyilvánosság számára és a nyitottakat is időnként bezárják felújítási munkák miatt. (16 van nyitva összesen, de általában azonos időben csak néhány). A KV62 számú sírnál a látogatók nagy száma miatt külön látogatási díjat vezettek be. A nyugati völgyben csak egy sír van nyitva, Ayé, és ide is csak külön jeggyel lehet belépni. Az idegenvezetők már nem tarthatnak előadást bent a sírokban és a látogatóktól is elvárják, hogy csendesen, libasorban haladjanak végig a sírokon, annak érdekében, hogy minél kevesebb időt töltsenek bent és így minél kevesebb kárt tegyenek a belső felületekben és a díszítésekben. Bent a fényképek készítése tilos. 1997-ben 58 turistát és 4 egyiptomit lőttek agyon Deir el-Bahari közelében terroristák, akik feltehetően az al-Gamáa al-Iszlámijja csoport tagjai voltak. Az esemény után a turizmus kissé megcsappant, de néhány év múlva újabb rekordokat döntött a látogatók száma. 2005-ben napi átlagban 4-5 ezer turista látogat le a keleti völgybe; azokon a napokon, amikor a nílusi turistahajók kikötnek itt, a látogatók száma 10�000-re is emelkedhet. Ez a szám 2015-re valószínűleg 25�000-re fog emelkedni. A nyugati völgyet sokkal kevesebben látogatják, mivel itt csak egy sír áll nyitva a turisták számára. 2006 januárjában bejelentették, hogy újabb központot építenek a látogatók számára, a régi kávézó helyére. 2007 elejére tervezték a megnyitását. Tervezik egy kiállítóterem megnyitását is, ahol a völgy modelljét, az Újbirodalom nekropoliszának kronológiáját és ikonográfiáját mutatnák be. A Metropolitan Museum of Art és a National Geographic Society oktatási anyagokat adományozott a leendő múzeumnak.","Koordináták: é. sz. 25°�44′�25.02″, k. h. 32°�36′�06.17″25.7402833333, 32.6017138889 A Királyok völgye (arabul: وادي الملوك – Vádi el-mulúk; ritkábban وادي بيبان الملوك – Vádi bíbán el-mulúk, „a királyok kapuinak völgye”) egy völgy Egyiptom középső részén, ahol egy körülbelül 500 éves időszak folyamán, az i. e. 16.-11. század között (az ókori Egyiptom XVIII.-XX. dinasztiája idején) királyok és nagy hatalmú nemesek számára épültek sírok. A völgy a Nílus nyugati partján helyezkedik el, Théba (ma Luxor) városával átellenben, a thébai nekropolisz szívében. A vádi két völgyből áll, a keleti (ahova a legtöbb királyt temették) és a nyugati völgyből. A területen sok és jelentős régészeti és egyiptológiai kutatást végeztek a 18. század végétől, és a sírok ma is felkeltik sok kutató érdeklődését. A legújabb korban a völgy Tutanhamon sírja (és „a fáraó átka”) miatt a világ egyik leghíresebb régészeti lelőhelye lett. 1979-ben a Királyok völgyét a thébai nekropolisz többi részével együtt a világörökség részévé nyilvánították." hu,8329cbbc8ec6b0e77c904b20b02d09d9,"[szerkesztés] Az élő fa A fák évelő, fás szárú növények. Három jól elkülöníthető részük van, a gyökér, a törzs és az ágakat, leveleket magában foglaló korona. Magasságuk néhány métertől akár 50–100 méterig, törzsük átmérője 10 centimétertől több méterig terjedhet. Nincs rá egyértelmű szabály, de az ennél kisebb, vagy a föld fölött rögtön elágazó fás növényeket inkább cserjének nevezik. Faanyagként leginkább a törzsüket hasznosítják. Kívülről befelé haladva a következő részekből épül fel: A fát kivágása, a fakitermelés változtatja át élőlényből ipari nyersanyaggá. Jelentősége, hasznossága nagyrészt annak köszönhető, hogy – a lágy szárú növényekkel ellentétben – elhalása, nedvességtartalmának elvesztése után is hosszú ideig megőrzi állagát, kedvező mechanikai tulajdonságait. [szerkesztés] A fatest szerkezete [szerkesztés] Sejtek A kitermelt, felhasználásra kész fa anyagának túlnyomó része a növény elhalt sejtjeinek sejtfalaiból és az ezek közötti üregekből tevődik össze. E sejtfalak tartósságukat, merevségüket a sejtfalvastagodás során beépülő cellulózrostoknak, keménységüket az ezek közé rakódó ligninnek köszönhetik. A fonál alakú, hosszú, párhuzamosan futó cellulóz makromolekulák kristályrácsba rendeződve úgynevezett micellumokat alkotnak. A micellumok a nem kristályos részekkel együtt elemi rostokat, micelláris kötegeket, ezek pedig mikrofibrilláris kötegeket képeznek, melyek szövedékei a sejtfalrostok, fibrillumok. Ez utóbbiak alkotják a sejtfal egyes rétegeit, lamelláit, melyekből a végleges sejtfal áll össze. A sejtfal belsejében illetve a felszínén különböző kémiai anyagok halmozódhatnak föl, az előbbi jelenséget inkrusztációnak, az utóbbit adkrusztációnak nevezzük. Inkrusztálódó anyag például a lignin, a festékanyagok, a kova, a kalcium-oxalát, a kalcium-karbonát, a nyálka és a mézga. A para és a viasz viszont többnyire adkrusztálódik. A fa nem homogén anyag. Különböző formájú, funkciójú, de általában a fa hossztengelye irányában megnyúlt sejtekből épül fel, és e sejtek falai is rostos szerkezetűek. Ez eredményezi a fa anizotróp természetét, vagyis azt, hogy a fizikai hatásokra való reagálása azok irányától is függ. [szerkesztés] Faelemek A fa sejtjei – eredeti rendeltetésüktől függően – különböző méretűek, alakúak, felépítésűek, a faelemek ezekből és ezek egymásba kapcsolódásaiból keletkeznek. Ezek közül a legfontosabbak: A fentieken kívül léteznek még átmeneti elemek, mint az edényszerű tracheida, a rostszerű tracheida, a tracheidaszerű edény, a pótlórost, a rekeszes rost. A bélsugarak vékony falú parenchimatikus sejtjei az élő fában sugárirányban szállítják, raktározzák a tápanyagokat. Minden fatestben megtalálhatók. [szerkesztés] Makroszkópos szerkezet A fa makroszkópos, vagyis szabad szemmel látható sajátosságai nemcsak az anyag szépsége, felhasználhatósága szempontjából lényegesek, de a fafaj azonosításában is segítségünkre lehetnek. Ezek a jellegzetességek a fatest különböző irányú metszésfelületein különböző módokon mutatkoznak. Kereszt- vagy bütümetszet a rostirányra, tehát a fa hossztengelyére merőleges metszésfelület. A fa középvonalán, belén áthaladó, a rostokkal párhuzamos metszet a sugármetszet. Húrmetszet minden olyan metszet, ami párhuzamos a rostokkal, de nem halad át a fa belén. A fa anyagának makroszkópos jellegzetességei: [szerkesztés] Lombos és tűlevelű fák A faanyagokat felépítésük, tulajdonságaik éles eltérései alapján a lombos illetve tűlevelű kategóriákba soroljuk aszerint, hogy a zárvatermők törzsébe vagy a tűlevelűek rendjébe tartozó növényből származnak-e. [szerkesztés] Trópusi fák A trópusi fafajok szövete nem tér el lényegesen a mérsékelt égövi fákétól, de néhány különbség azért megfigyelhető: [szerkesztés] Egyszikű fás növények Az egyszikűek osztályában is találhatók fás növények. A bambuszok, pálmafélék, a nádbútorok gyakori anyagaként használt rattan fás anyaga alapvető vonásaiban különbözik az eddig tárgyaltaktól. Míg a tűlevelű és lombos fák esetében a vastagsági növekedést a fatestet körbefogó kambium osztódása eredményezi, az egyszikűeknél ez nem jellemző. A fatest itt nem a külső felületén körkörösen képződő új sejtek révén vastagodik, hanem az anyag egész térfogatában. A belső részek növekedése kívül feszültségeket, húzóerőt kelt. Ez a feszültség eredményezi a pálmafélék anyagának laza szerkezetét, a kemény anyagú bambuszféleségeknél ez a feszültség úgy oldódik meg, hogy belsejükben üreg alakul ki. [szerkesztés] A fa tulajdonságai [szerkesztés] Szag A fák gyakran szagosak, illatosak, elsősorban azok, amelyek illóolajokban gazdag gyantaféléket, balzsamokat tartalmaznak. A frissen termelt, frissen megmunkált fa szaga erősebb; idővel teljesen el is tűnhet: ez okozza például az erdeifenyő faanyagot feldolgozó asztalosműhelyek, vagy akár a frissen vágott karácsonyfa jellemző gyantaillatát. Szaguk miatt egyes fafajok bizonyos – főleg élelmiszeripari – termékek tárolására nem alkalmasak. Más esetekben tudatosan használják fel a fa illatát, például a kubai szivarok hagyományos csomagolásakor a cedrela, „szivarláda-fa” dobozoknál a szivar aromájának gazdagítására. A valódi cédrusfából készült szekrények, fiókok állítólag távol tartják a ruhamolyokat. Az illatos kámforfa valaha az árnyékszékek komfortját emelte. A fából nyerhető illatanyagokat, mint amilyen a szantálfaolaj, a kozmetikai ipar hasznosítja. Egyes trópusi fafajok aromatikus pora, illóanyagai nyálkahártya-gyulladást, bőrgyulladást, fejfájást, hányingert okozhatnak. [szerkesztés] Szín Amikor a fa színéről beszélünk, valójában egy sokrétű, összetett jelenségről van szó. A fa durva- és finomszerkezete bonyolult, a különböző irányú metszeteken teljesen eltérő képet mutat, ráadásul a fény nem közvetlenül a fa felszínéről verődik vissza, hanem kis mértékben behatol a fa anyagába, ahol a különböző faelemek eltérő módon hatnak rá. A finom pórusok lágy, selymes hatásúak a fény szóródása miatt, a bélsugarak viszont gyakran kis tükrökként verik vissza a fényt, kristályos csillogást adva a felületnek. A fa színe, fénye, megjelenése ezért nagyban függ a megvilágítás irányától is. De éppen ez a gazdagság, változékonyság adja a fa különleges szépségét, varázsát, ami értékes használati tárgyak, bútorok, szobrok, hangszerek készítésekor kap jelentőséget. A különböző fajhoz, alfajhoz tartozó, különböző helyeken termett fák színskálája a majdnem fehértől a sárgán, narancssárgán, barnán, szürkén, vörösön, ibolyaszínen át egészen a feketéig terjed. Ebből a trópusi fafajok mutatnak különösen nagy színgazdagságot, szinte csak a tiszta kék és az élénk zöld hiányzik a palettáról. Általában a gesztnek van sötétebb, tüzesebb színe, a szíjács legtöbbször világosabb, szürkésebb. Ha a fának eltérő színű, árnyalatú évgyűrűhatárai vagy növekedési zónái vannak, azok a fa különböző metszetű felületein jellegzetes erezetként, rajzolatként jelentkeznek. Egyes faanyagokban a farostok irányeltérései a megvilágítás irányától függően fényesebb és sötétebb területekből álló dekoratív mintázatot eredményeznek. A fa színe hőkezeléssel, gőzöléssel sötétebbé, melegebbé, a rostok telítésével mélyebbé tehető, pácokkal, színezékekkel teljesen meg is változtatható. A fa levegővel, fénnyel érintkező felületei idővel sötétednek, szürkülnek vagy fakulnak. [szerkesztés] Sűrűség A fa sűrűsége nagyon fontos jellemző, amiből a fa egyéb fizikai tulajdonságaira is következtethetünk. Mértékegysége g/cm3 (gramm per köbcentiméter), angol nyelvű irodalomban gyakran pcf (pounds per cubic foot). 1 pcf = 0,016 g/cm3. Mivel a fa higroszkópos anyag, sűrűsége erősen függ a nedvességtartalmától, ezért fontos tudnunk, hogy egy adott érték nyers, azaz élőnedves anyagra, légszáraz (12%–18% nedvességtartalmú) vagy abszolút száraz anyagra vonatkozik-e. A légszáraz fára gyakran a lutro rövidítés utal (német lufttrockenes Holz), az abszolút szárazra az atro (német absolut trockenes Holz). Így például egy bizonyos faféleségből 1 atro tonna tömeg nagyobb térfogatot, nagyobb mennyiséget képvisel, mint 1 lutro tonna. Az egyes fafajok anyagának sűrűsége jelentősen különbözhet, a balsafáé például 0,13 g/cm3, a guajakfáé 1,4 g/cm3 körüli, noha a szilárd része, a sejtfal sűrűsége viszonylag szűk határok között marad. A cellulóz sűrűsége 1,58 g/cm3, a ligniné 1,38–1,41 g/cm3, a legnagyobb részben ezekből az anyagokból összeálló sejtfalak 1,52 és 1,62 g/cm3 közötti sűrűségűek. A fafajok sűrűségének nagy különbségeit tehát nem anyaguk különbözősége okozza, hanem anatómiai sokféleségük – elsősorban pórusosságuk, a beléjük zárt levegő mennyiségének különbözősége. A fa sűrűsége nemcsak a fajtól függ, de a fa termőhelyétől, annak éghajlatától is, és egyazon fatesten belül is változhat. Régebbi szakkönyvekben, táblázatokban a sűrűség helyett gyakran az ezzel arányos fajsúly, térfogatsúly szerepel, mértékegysége mN/cm3. Ha értékét elosztjuk a nehézségi gyorsulással (kb. 10 m/s2), megkapjuk a sűrűséget. [szerkesztés] Nedvesség A friss, élőnedves fában a víz kétféle módon van jelen: a sejtüregekben szabad, cseppfolyós alakban, illetve a sejtfalak molekulái között megkötött formában. A fa száradásakor először a sejtüregekben található víz távozik el, ekkor a fa tömege, sűrűsége csökken, de mechanikai tulajdonságai nem változnak számottevően. E folyamat végén már csak a fa rostjai tartalmaznak vizet: ezt az állapotot rosttelítettségi pontnak nevezzük. Mérsékelt égövi fáknál ez a pont 25–30% nedvességtartalmat jelent, trópusi fák esetén tágabb határok között, 14–60% között lehet. Ez után a további száradás már a fa mechanikai tulajdonságaira is erősen kihat, innentől kezdve a fa zsugorodik, ugyanakkor keményebbé, nehezebben megmunkálhatóvá válik. A száraz fa nedvesebb légköri viszonyok közé kerülve vagy vízbe merítve viszont újra nedvességet vesz fel, amíg a nedvességi egyensúly a fa és környezete között helyre nem áll. Eközben a fa dagad. Ez az alakváltozás a fa anizotróp jellegéből adódóan különböző irányokban más és más mértékű. A zsugorodás és a dagadás a legkisebb a fa rostjainak irányában (0,1–0,6%), arra merőlegesen sugárirányban jóval nagyobb (3–8%), és legnagyobb húrirányban, az érintők irányában (5–18%). A fa dagadásakor fellépő erők hatalmasak lehetnek, felületegységre vetítve elérhetik a 10 000 N/cm2 nagyságrendet is. A különböző irányú elmozdulások eltérő mértéke az anyagban feszültségeket kelt, bizonyos esetekben deformációt – vetemedést, repedést stb. – okozhat. Ezt csak szakszerű kezeléssel, tárolással lehet megelőzni. A fa zsugorodásának és dagadásának, vagy ellenkezőleg: használat közbeni stabilitásának mértéke fafajonként változó, a felhasználhatóság szempontjából lényeges tulajdonság. [szerkesztés] Keménység A faanyag egyik legfontosabb, a mindennapokban legtöbbször emlegetett tulajdonsága a keménysége. E sajátosság alapján különböztetünk meg puha- és keményfát, lágy- és keménylombos anyagot. Keménységnek azt az ellenállást nevezzük, amelyet az anyag egy másik test behatolásával szemben kifejt. A különböző fafajok anyaga különböző keménységű lehet, de a sűrűség és a keménység között – azonos nedvességtartalom esetén – szoros összefüggés van. Ugyanabban a fatestben a geszt keményebb a szíjácsnál, mérsékelt égövi fák évgyűrűiben a kései pászta keményebb, mint a korai. A rostiránnyal párhuzamosan mért keménység nagyobb, legalább kétszer akkora, mint a rostirányra merőleges. A keménység nagyban befolyásolja a szilárdságot, a kopásállóságot és a megmunkálhatóságot. Meghatározásának egyik ismert eljárása a Brinell-féle módszer. A Brinell-keménység mérésekor 10�mm átmérőjű golyót nyomnak adott nagyságú erővel a fatestbe, a keménységre az így okozott horpadás átmérőjéből lehet következtetni. Fa esetén leggyakoribb mértékegysége a MPa, azaz megapascal. A Janka-féle eljárás – ami kimondottan faanyagok keménységét méri – ennek fordítottja: egy 11.28�mm-es, átmérője feléig az anyagba benyomott golyó mindig 1�cm2 felületre hat, az ekkora benyomódáshoz szükséges erő adja meg közvetlenül a Janka-keménység mérőszámát. A fával dolgozó mesteremberek munkájuk során a fa keménységét ezekhez hasonló módon becsülik meg: hüvelykujjuk körmét megpróbálják az anyagba mélyeszteni, és ha semmilyen, vagy csak alig észrevehető nyom marad a felületen, akkor keményfáról, máskülönben a nyom mélységétől függően közepes keménységű, vagy puhafáról van szó. [szerkesztés] Szilárdság A szilárdság az anyag különböző igénybevételekkel: nyomással, húzással, hajlítással, nyírással stb. szembeni ellenállása. Ha az igénybevétel nagyobb feszültséget okoz, mint az adott anyag részecskéit összetartó erő, az anyag szerkezete megbomlik: eltörik, elszakad, elreped stb. A különböző igénybevételeknek megfelelő szilárdság az a feszültség, amelynél ez bekövetkezik. Ezeket a feszültségeket jobbára meghatározott felületen, keresztmetszeten ható erőkként írjuk le, tehát erő/felület jellegű mennyiségek. Mértékegységük lehet N/cm2 (newton per négyzetcentiméter), SI mértékegységrendszerben kPa (kilopascal) vagy MPa (megapascal), angol nyelvű irodalomban gyakran psi (pounds per square inch). 1 MPa = 100 N/cm2 = 1000 kPa; 1 psi = 6,895 kPa. A fa szilárdsága függ annak keménységétől, nedvességtartalmától, göcsösségétől, az igénybevétel irányától, ismétlődésétől és sebességétől. [szerkesztés] Rugalmasság, hajlékonyság A külső erők által okozott igénybevételek a testekben alakváltozást okoznak, de az erőhatás megszűntével többé-kevésbé visszanyerhetik eredeti formájukat. Annál rugalmasabbnak tekintünk egy anyagot, minél nagyobb mértékű deformációt képes elviselni maradandó alakváltozás nélkül. A fa rugalmasságát nagyon sok tényező befolyásolja: az alakváltozás anatómiai iránya, az anyag rostszerkezete, keménysége, nedvességtartalma, hőmérséklete stb. A fa merevsége annál nagyobb, minél nagyobb erő szükséges egy adott mérvű rugalmas alakváltozás eléréséhez. Ennek mértéke a rugalmassági modulus. A fának talán legértékesebb tulajdonsága, hogy rostjaira merőleges irányú hajlító igénybevétel esetén – rugalmassága mellett – tömegéhez képest rendkívüli merevséget mutat. Ez teszi lehetővé, hogy íjat, hangszereket, vízi, szárazföldi és légi járműveket, tetőszerkezeteket, hidat stb. készítsenek belőle. Nagy nedvességtartalom, magas hőmérséklet hatására a fa ideiglenesen elveszítheti rugalmasságát, meghajlíthatóvá válik, majd új formájában visszanyerheti eredeti merevségét. Ezen alapul például a vesszőfonás ősi mestersége vagy a hajlítottbútor-gyártás. [szerkesztés] Szigetelőképesség A fa üreges szerkezete miatt jó hőszigetelő, különösen a kis sűrűségű, vékony sejtfalakból felépülő anyag. A hőszigetelés rostokra merőlegesen kb. kétszer jobb, mint rostirányban, és legalább ötszöröse a tömör tégláénak. Ilyen jellegű felhasználásának határt szab, hogy 100 °C fölötti hőmérsékleteken a fában visszafordíthatatlan kémiai átalakulások kezdődnek, még magasabb hőmérsékleten pedig meggyullad. Alacsony hővezető képessége eredményezi többek között a fa otthonos, meleg tapintását is. A teljesen száraz fa elektromos szigetelő, de minél nedvesebb, annál jobban vezeti az áramot. Ez teszi lehetővé a fa nedvességtartalmának elektromos áram segítségével történő meghatározását is. A fa tartalmi anyagai, rostszerkezete is befolyással van vezetőképességére. A fa hangelnyelő képessége jobb, mint mondjuk a betoné vagy a tégláé, ennek ellenére a tapasztalat szerint a fa födémek, lépcsők jobban továbbítják a lépészajokat, mint a más anyagokból készültek. Ezekben az esetekben a fa rugalmas, ugyanakkor könnyű anyagában létrejövő hajlítási hullámok vezetik, sugározzák a hangot. A faanyagnak ez a tulajdonsága teszi azt is lehetővé, hogy hangszerek hangsugárzó alkatrésze, rezonánsa, és sokféle idiofon hangszer készülhessen belőle. [szerkesztés] Tartósság A fa tartóssága határozza meg, hogy mennyi ideig képes ellenállni a környezet romboló hatásainak, meddig tud rendeltetésének megfelelni. Ez a tulajdonság az években kifejezett használati időtartammal jellemezhető. A tartósságot egyrészt a fa belső tulajdonságai, másrészt a környezet, a felhasználás helyén uralkodó viszonyok határozzák meg. A fa természetes tartósságára sűrűségéből, a sejtjeinek tápanyagtartalmából, gesztjének színéből, gyanta- és csersavtartalmából következtethetünk. Egy fajon belül legtöbbször a nagyobb sűrűségű anyag a tartósabb, de általában jellemző, hogy a kis és közepes sűrűségű lombos fafajok többsége nem rendelkezik nagy ellenálló képességgel. A farontó gombák, rovarok számára a vonzerőt elsősorban a sejtekben található fehérjék, cukrok, keményítő jelentik, ezek mennyisége nagyban befolyásolja a fa élettartamát. A szíjács ilyen szempontból veszélyeztetettebb, mint a geszt. A geszt színét a belerakódott tartósító hatású festő- és cserzőanyagok határozzák meg, ezért elmondható, hogy a sötétebb geszt általában ellenállóbb. A sejttartalom minősége és mennyisége az évszakokkal változik, a télen kitermelt faanyag e szempontból állítólag kedvezőbb. A fában megszilárduló gyanták és a csersavtartalom növelik a fa tartósságát. A külső, környezeti tényezők lehetnek fizikai, kémiai természetűek, ilyen például a légkör oxigénjének korróziós hatása, a cellulózoxidáció, vagy a napfény ultraibolya sugárzása általi roncsolás, melyek következtében a felület színe szürkül vagy halványul, az anyag rugalmassága csökken, rideg, törékeny lesz. A biológiai károsítók – baktériumok, farontó gombák, rovarok, tengeri állatok – okozta meghibásodásokat a faanyag betegségeinek nevezzük. Állandóan száraz helyen minden fafaj eléggé tartós. A nedvesség a farontó gombák egyik életfeltétele, de víz alatt a másik fontos életelemük, az oxigén hiányzik; emiatt az állandóan víz alatt lévő fa szintén sokáig használható marad. A fa élettartama szempontjából a legrosszabb, ha a nedvesség és a szárazság váltakozik, vagy ha állandóan nagyon nedves levegő veszi körül. [szerkesztés] Fahibák Fahibák a faanyag fajra jellemző alakjától, anatómiai szerkezetétől, színétől való eltérések. Általában a felhasználás szempontjából hátrányosak, de egyes fahibák esztétikai értelemben előnyösek is lehetnek, például a hullámos rostúság vagy a csomorosság. [szerkesztés] A faanyag előállítása [szerkesztés] Fakitermelés Azt az életkort, amely egy bizonyos „véghasználatra”, kivágásra szánt faállomány korát jellemzi, vágásérett kornak nevezzük. Ez a kor fafajtól, termőhelytől és a felhasználás céljától függően évtizedekben vagy néha évszázadokban mérhető. A fakitermelés során a fa, mint élőlény elpusztul, de értékes, sokoldalúan használható nyersanyagként születik újjá. A fakitermelésnek főbb munkaműveletei a fa kidöntése, gallyazása, az úgynevezett erdei választékok létrehozása. Ide sorolható ezeken kívül a fa közelítésével és erdei szállításával kapcsolatos műveletek összessége is. A fa kidöntésének két fő módja a hajkos és az irtásos döntés. A kettő között a lényegi különbség, hogy az előbbinél a tuskó a földben marad, míg az utóbbinál a fát tövestől termelik ki. [szerkesztés] Előkezelés A kitermelt élőnedves fa víztartalmát szárítással kell lecsökkenteni a felhasználás helyének megfelelő értékre. Ez egyrészt javítja a faanyag mechanikai tulajdonságait, fokozza ellenálló képességét, másrészt a zsugorodás során a fa elnyeri nagyjából véglegesnek tekinthető geometriai méreteit. A nedvességtartalom elvesztése közben az eltérő zsugorodás miatt a fában feszültségek keletkezhetnek, amik repedésekhez, deformációkhoz vezethetnek. Ezt kíméletes, lassú természetes szárítással lehet elkerülni. Ilyenkor a fát máglyába rakják, és nyitott, levegős, de a csapadéktól védett helyen tartják. A száradási időtartam ez esetben a fafajtól, az anyag vastagságától, az időjárástól, a máglyázási módtól függően hónapokig, évekig, egy évtizedig is tarthat. A mesterséges szárítás jóval gyorsabb, zárt térben, magasabb hőmérsékleten, néha 100 °C fölött, száraz levegő áramoltatása mellett történik. A mesterséges szárítást is meg kell, hogy előzze hosszabb-rövidebb idejű természetes szárítás. Gőzöléssel a fa átmenetileg megpuhítható, hogy késelésre, hámozásra, hajlításra alkalmas állapotba kerüljön. Ám a gőzölésnek egyéb, maradandó hatásai is vannak: elpusztítja a fában élő rovarokat, gombákat, kilúgozza a számukra táplálékul szolgáló anyagok egy részét, kiegyenlíti az anyagban lévő feszültségeket, csökkenti a vízfelvevő képességét. A fa ezáltal ellenállóbbá, stabilabbá válik. A gőzölés a fa színére is rendszerint jó hatással van. Gőzölőkamrákban, atmoszferikus vagy túlnyomásos gőztérben történhet, de a fa vízben való főzése is hasonló eredményre vezet. [szerkesztés] Faválasztékok A faválaszték a különböző alakú, méretű, rendeltetésű fa nyersanyagok gyűjtőfogalma. [szerkesztés] A fa védelme A faválasztékok természetes tartóssága a felhasználásuk, beépítésük előtt alkalmazott védőkezeléssel megnövelhető. Ha a fa már fertőzött, a kezelést a károsítók elpusztítása után kell alkalmazni. A fát lehetőleg meg kell védeni A kátrány és az ásványolajok gombák és rovarok ellen alkalmazhatók nedves helyeken, bányában, vasúti talpfákon, távíróoszlopokon. Zárt térben a vízben oldódó szervetlen higany-, cink-, réz- és bórvegyületek is hatásosak. Vannak olyan szervetlen vegyületek, amelyeknek keverékei a fába jutva nehezen oldható sókomplexeket alkotnak, így nedvességnek kitett helyen lévő anyag esetén is használhatók. A réz-naftenát, a klór-naftenát és a penta-klór-fenol szintén alkalmasak a nedvesség károsító hatásainak kivédésére. Ezeket az anyagokat sokféle eljárással lehet a faanyagok felületére, belsejébe juttatni. Mázolás, szórás, mártás, áztatás esetén a pórusokban ható kapilláris erőket lehet erre a célra felhasználni, de zárt térben túlnyomás, vákuum alkalmazásával, diffúziós, nedvkiszorító eljárásokkal a védőszereknek a fába való behatolása tovább növelhető. [szerkesztés] A fa mechanikai feldolgozása [szerkesztés] Megmunkálás A fa mechanikai megmunkálásában forgácsoló és forgácsmentes eljárásokat különböztetünk meg. A fa forgácsoló alakításakor az alakítandó darabról a fölösleget éles forgácsoló szerszámok segítségével forgács formájában választják le, szemben a forgácsmentes alakítással, aminek során nem történik forgácsveszteség. Forgácsoló eljárások a fűrészelés, vésés, gyalulás, fúrás, esztergálás, marás, kaparás, reszelés, csiszolás. Forgácsmentes eljárás a hajlítás, a tömörítés, a préselés. Határeset az, amikor az előállított termék maga tekinthető forgácsnak, például a hasítás, késelés, hámozás, aprítás, köszörülés esetében. Ezeket az eljárásokat szintén a forgácsoló megmunkálás körébe szokás sorolni. A fa megmunkálásánál – eltérően például a fémekétől – figyelni kell arra, hogy a rostos szerkezete miatt tulajdonságai erősen függenek a megmunkálás anatómiai irányától. Rendszerint az A, B és C főirányt különböztetik meg. A fa forgácsolásakor nagy jelentősége van a szerszámok élességének, emellett gépi megmunkálásnál a forgácsolás, az előtolás sebességének is; utóbbiak rossz megválasztása az anyag szakadozásához, égéséhez, egyéb hibákhoz vezethet. [szerkesztés] Rögzítés A fa méretei – főleg rostjaira merőleges irányban – korlátozottak, ezért nagyobb tárgyakat, szerkezeteket fából csak több darabból, szilárd vagy oldható rögzítésekkel, kötésekkel lehet elkészíteni. A fakötések lényege, hogy az egymáshoz rögzítendő faalkatrészek illeszkedő részeit úgy alakítják ki, hogy minél nagyobb felületen, minél szervesebben, teherbíró módon csatlakozhassanak. Feladatuk szerint lehetnek hosszabbító (toldó), szélesítő, sarok-, közbe- és keresztkötések, lapbakötések stb. Megoldásuk, kialakításuk szerint lehetnek lapolások, egyenes vagy fecskefarkú beeresztések, csapozások, fogazások. A legtöbb faanyag ragasztással nagyon jól rögzíthető. A ragasztás műveletei: a felületek pontos illesztése, megtisztítása, a ragasztóanyag felvitele, a ragasztott felületek összepréselése, pihentetése. Hagyományos faragasztók a bőrből, csontból készített, tökéletesen illeszkedő felületeken nagyon erős kötést adó, meleg glutinenyvek. Ezek fő hátránya, hogy jó eredményt csak a frissen készített enyvvel érhetünk el, és az csak száraz környezetben tartós. A tej fehérjetartalmából készült hideg kazeinenyv kültéren is használható, nagyobb nedvességingadozást is elvisel. Elsősorban ipari célra gyakran használnak meleg eljárással nagyon gyorsan kötő karbamid-formaldehid gyantát. A poli(vinil-acetát) alapú vizes diszperziós faragasztó, a „fehér enyv” nagyon kényelmesen használható és szinte minden szempontból helyettesítheti a meleg enyvet. Tartós nedvesség hatására azonban megduzzad, ilyenkor kötőereje csökken. Fa ragasztására többek között még kontaktragasztók, epoxigyanták, ciánakrilát alapú pillanatragasztók is használhatók. A fa rögzítéséhez használnak fém kötőelemeket is, szögeket, ácskapcsokat, facsavarokat, vasalásokat, a hordók, kádak dongáinak összeszorításához abroncsokat stb. is. Ezek használatához célszerű ismerni az adott fa szög- és csavarállóságát, vagyis hogy a szög, csavar mennyire kötődik a hozzá, mekkora terhelést bír ki. [szerkesztés] Felületkezelés A felületkezelés célja a fa színének, fényének ízlés szerinti megváltoztatása, illetve az anyag megvédése a környezet hatásaitól. A fa színe halványítással, színezéssel, pácolással változtatható meg; ellenállóbbá, fényesebbé viaszok, olajok impregnálásával vagy a felületen megkeményedő filmképző anyagok segítségével, festéssel, lakkozással tehető. A felületkezelésre használt anyagokat dörzsöléssel, mártással, ecseteléssel, szórással vihetjük fel. Festésre, lakkozásra a felületet előbb csiszolással, pórustömítéssel kell előkészíteni, ami után több, vékony rétegben, azok száradási idejét figyelembe véve hordjuk fel az anyagokat. Tükörfényes felületet a megkeményedett lakkréteg csiszolásával, polírozásával állíthatunk elő. [szerkesztés] A fa kémiai hasznosítása [szerkesztés] Gyanták, gumik Az élő fák hasznosításának egyik módja a gyanta kinyerése. A legjelentősebb a fenyőgyanta, a terpentin: az ebből, a terpentinolaj elpárologtatása után visszamaradó szilárd anyag a kolofónium. A balzsamtartalmú trópusi fákból nyert anyagok a gyógyászat, a kozmetikai ipar, a lakk- és festékipar nyersanyagai. Ilyen a benzoe, a szandarak, a damár, a kopál, a masztix stb. Egy fatörzs évente 1–4�kg nyersgyantát adhat. Fontos ipari nyersanyag még az egyes trópusi fákból nyerhető latex – ez nyersgumit tartalmaz, ami a gumigyártás alapanyaga – és a gumiarábikum, amiből ragasztóanyag készül. [szerkesztés] A fa mint tüzelőanyag A fa éghető anyag. Elégetése a hőenergia előállításának egyik legősibb módja, és a világ nagy részén ma is nélkülözhetetlen a fűtéshez, főzéshez, egyes háziiparokhoz. A felmelegített fa 100 °C fölött gázokat kezd kibocsátani, és ezek 220–290 °C között nyílt láng hatására lángra lobbannak, de az anyag tartósan még nem ég. 350–470 °C között a távozó gázok már külső láng nélkül is meggyulladnak: ez a gyulladási pont. Az égés folyamán a hőmérséklet folyamatosan nő, tartós fatüzelésnél 800–1100 °C-ig. A száraz fa fűtőértéke (14–16�MJ/kg) mintegy fele a kőszénének, de mivel kénmentes, a környezetet kevésbé károsítja. A fa megújuló, de legalábbis megújítható energiaforrás. A tüzelőanyagként használt fa, a tűzifa mennyiségét a kereskedelemben kétféle módon szokás mérni: tömege alapján mázsában, vagy térfogata alapján erdei köbméterben. Egy mázsa (jele: q) = 100�kg, de fontos tudni, hogy a fa tömege nagyon erősen függ a nedvességtartalmától, ezért leggyakrabban élőnedves fára vonatkozik. A tűzifa térfogatának mérésekor az okoz nehézséget, hogy az a fűrészárutól eltérően szabálytalan formájú, nem lehet úgy összerakni, hogy a teret kitöltse. Az erdei köbméter emiatt gyakorlatilag 1,7 köbmétert, 1×1×1,7 métert jelent, ami például 1 méteres hosszra vágott fából 1,7 méter magasra rakott sarag 1 méter hosszan. Ez megfelel nagyjából 10-12q élőnedves keményfának. A fa égése után visszamaradó szilárd anyag a hamu. A régi szappanfőzők, kelmefestők, fehérítők, cserzők lúgot készítettek belőle. Nagy mennyiségben használtak fahamut a hamuzsír, vagyis kálium-karbonát előállítására: ez volt az üveg, a szappan, a feketelőpor gyártásának egyik fontos alapanyaga. [szerkesztés] A fa száraz lepárlása A száraz lepárláshoz a fát zárt térben 430 °C-ig hevítik, hogy az anyagát alkotó szerves vegyületekből szenet és egyéb bomlási termékeket nyerjenek. A fa lepárlásának hagyományos módja az erdei szenítés, szénégetés. A hasábokra darabolt fát szabályos rendben szorosan egymás mellé és egymásra állítgatják, lehullott falevelekkel, majd földdel betakarják. Ez a boksa. Belsejében üreget hagynak, és azt gyúlékonyabb anyaggal: forgáccsal, fahulladékkal töltik ki. A boksát a tetején gyújtják be. A fa lassan, füst nélkül, gőzölögve, 8–12 napig izzik, majd eloltják, az elkészült faszenet zsákokba töltik. Régen lakatosok, bádogosok fémek izzításához vásárolták, és ezzel fűtötték a régi vasalókat is. Ma már leginkább csak grillezéshez használjuk. Így, boksaszenítéssel csak faszenet állíthatunk elő, a fa többi alkotórésze veszendőbe megy. Ezzel az eljárással egy köbméter bükkfából 130–140�kg faszén nyerhető. A fát vándor- vagy állandó retortában lepárolva abból egyéb termékeket: metanolt, ecetsavat, hangyasavat, kátrányt is kinyerhetünk. Egy köbméter bükkfa lepárlásával retortában [szerkesztés] Cellulózgyártás A cellulóz fontos ipari nyersanyag: papír, vatta, mesterséges szálak, celofán, robbanóanyagok, lakkok alapanyaga. A száraz fa átlagos cellulóztartalma 55%, amibe 25% lignin épült be. Feltárásához a fát aprítják, majd vegyszerekkel nyomás alatt főzik, hogy az inkrusztáló anyagok kioldódjanak belőle, utána bizonyos esetekben fehérítik is. Aszerint, hogy a feltáráshoz kalcium-biszulfitot, nátrium-szulfátot vagy nátrium-hidroxidot használnak-e, megkülönböztetjük a szulfit-, szulfát- és nátroncellulózt. Ipari célra a legalkalmasabb cellulózforrás a lucfenyő, de sok más tűlevelű és lombos fafaj is megfelel erre. [szerkesztés] Cserző- és színezőanyagok Az élő fa cserző- és színezőanyagok kiválasztásával növeli tartósságát, a kártevők elleni ellenálló képességét. A cserzőanyagok, a csersavak a kéregben, a fatestben, a gyökérben, gubacsokban halmozódhatnak fel. Kinyerésükhöz a felaprított növényi részeket lágy vízzel kilúgozzák, majd az oldatot besűrítik. Nyersbőr cserzésére használják, vagyis arra, hogy a bőrt a víznek, a rothadásnak ellenálló anyaggá tegyék. Régen a színezőanyagok festőfákból való kinyerése fontos iparág volt, mára az olcsó szintetikus festékek miatt jelentősége csökkent. A vörös színű festéket szolgáltató brazilfa (Caesalpinia echinata, börzsönyfa, pernambuco) Brazília névadója lett.","A fa mint anyag kemény, rostos, lignifikálódott szövet, ami a fás növények – fák, cserjék – szárának farészeiből áll. Szövettani szempontból másodlagos xilém, a növény szállítószövet-rendszerének része, ugyanakkor tartó funkciója is van: ez teszi lehetővé, hogy a fák magasra nőjenek és ott széles koronát fejlesszenek. A fa heterogén, higroszkópos, sejtes szerkezetű és anizotróp anyag. 40–50%-ban cellulóz, 15–25%-ban hemicellulóz rostokból áll, melyek közé a lignifikáció során 15–30% lignin rakódik. Tartalmazhat még gyantát, zsírokat, olajokat, viaszt, csersavat, színes és ásványi anyagokat. A frissen vágott fában 20–50%, a levegőn szárítottban 10–20% víz van. A fát, mint nyersanyagot az emberiség ősidők óta sok mindenre használja. Elégeti, hogy világítson, hőt termeljen vele, mechanikai tulajdonságait kihasználva eszközöket, műalkotásokat, járműveket, építményeket, épületeket hoz létre belőle, kémiai átalakításokkal faszenet, cellulózt, gyógyszereket, egyéb vegyi anyagokat gyárt belőle. A kitermelt fát sok hagyományos mesterség mellett elsősorban a faipar és a vegyipar hasznosítja." id,db5c429017ad1c36892ca3473385b572,"[sunting] Penamaan Asam asetat merupakan nama trivial atau nama dagang dari senyawa ini, dan merupakan nama yang paling dianjurkan oleh IUPAC. Nama ini berasal dari kata Latin acetum, yang berarti cuka. Nama sistematis dari senyawa ini adalah asam etanoat. Asam asetat glasial merupakan nama trivial yang merujuk pada asam asetat yang tidak bercampur air. Disebut demikian karena asam asetat bebas-air membentuk kristal mirip es pada 16.7�°C, sedikit di bawah suhu ruang. Singkatan yang paling sering digunakan, dan merupakat singkatan resmi bagi asam asetat adalah AcOH atau HOAc dimana Ac berarti gugus asetil, CH3−C(=O)−. Pada konteks asam-basa, asam asetat juga sering disingkat HAc, meskipun banyak yang menganggap singkatan ini tidak benar. Ac juga tidak boleh disalahartikan dengan lambang unsur Aktinium (Ac). [sunting] Sejarah Cuka telah dikenal manusia sejak dahulu kala. Cuka dihasilkan oleh berbagai bakteria penghasil asam asetat, dan asam asetat merupakan hasil samping dari pembuatan bir atau anggur. Penggunaan asam asetat sebagai pereaksi kimia juga sudah dimulai sejak lama. Pada abat ke-3 Sebelum Masehi, Filsuf Yunani kuno Theophrastos menjelaskan bahwa cuka bereaksi dengan logam-logam membentuk berbagai zat warna, misalnya timbal putih (timbal karbonat), dan verdigris, yaitu suatu zat hijau campuran dari garam-garam tembaga dan mengandung tembaga (II) asetat. Bangsa Romawi menghasilkan sapa, sebuah sirup yang amat manis, dengan mendidihkan anggur yang sudah asam. Sapa mengandung timbal asetat, suatu zat manis yang disebut juga gula timbal dan gula Saturnus. Akhirnya hal ini berlanjut kepada peracunan dengan timbal yang dilakukan oleh para pejabat Romawi. Pada abad ke-8, ilmuwan Persia Jabir ibn Hayyan menghasilkan asam asetat pekat dari cuka melalui distilasi. Pada masa renaisans, asam asetat glasial dihasilkan dari distilasi kering logam asetat. Pada abad ke-16 ahli alkimia Jerman Andreas Libavius menjelaskan prosedur tersebut, dan membandingkan asam asetat glasial yang dihasilkan terhadap cuka. Ternyata asam asetat glasial memiliki banyak perbedaan sifat dengan larutan asam asetat dalam air, sehingga banyak ahli kimia yang mempercayai bahwa keduanya sebenarnya adalah dua zat yang berbeda. Ahli kimia Prancis Pierre Adet akhirnya membuktikan bahwa kedua zat ini sebenarnya sama. Pada 1847 kimiawan Jerman Hermann Kolbe mensintesis asam asetat dari zat anorganik untuk pertama kalinya. Reaksi kimia yang dilakukan adalah klorinasi karbon disulfida menjadi karbon tetraklorida, diikuti dengan pirolisis menjadi tetrakloroetilena dan klorinasi dalam air menjadi asam trikloroasetat, dan akhirnya reduksi melalui elektrolisis menjadi asam asetat. Sejak 1910 kebanyakan asam asetat dihasilkan dari cairan piroligneous yang diperoleh dari distilasi kayu. Cairan ini direaksikan dengan kalsium hidroksida menghasilkan kalsium asetat yang kemudian diasamkan dengan asam sulfat menghasilkan asam asetat. [sunting] Sifat-sifat kimia Atom hidrogen (H) pada gugus karboksil (−COOH) dalam asam karboksilat seperti asam asetat dapat dilepaskan sebagai ion H+ (proton), sehingga memberikan sifat asam. Asam asetat adalah asam lemah monoprotik dengan nilai pKa=4.8. Basa konjugasinya adalah asetat (CH3COO−). Sebuah larutan 1.0�M asam asetat (kira-kira sama dengan konsentrasi pada cuka rumah) memiliki pH sekitar 2.4. Struktur kristal asam asetat menunjukkan bahwa molekul-molekul asam asetat berpasangan membentuk dimer yang dihubungkan oleh ikatan hidrogen. Dimer juga dapat dideteksi pada uap bersuhu 120�°C. Dimer juga terjadi pada larutan encer di dalam pelarut tak-berikatan-hidrogen, dan kadang-kadang pada cairan asam asetat murni. Dimer dirusak dengan adanya pelarut berikatan hidrogen (misalnya air). Entalpi disosiasi dimer tersebut diperkirakan 65.0–66.0 kJ/mol, entropi disosiasi sekitar 154–157 J mol–1 K–1. Sifat dimerisasi ini juga dimiliki oleh asam karboksilat sederhana lainnya. Asam asetat cair adalah pelarut protik hidrofilik (polar), mirip seperti air dan etanol. Asam asetat memiliki konstanta dielektrik yang sedang yaitu 6.2, sehingga ia bisa melarutkan baik senyawa polar seperi garam anorganik dan gula maupun senyawa non-polar seperti minyak dan unsur-unsur seperti sulfur dan iodin. Asam asetat bercambur dengan mudah dengan pelarut polar atau nonpolar lainnya seperti air, kloroform dan heksana. Sifat kelarutan dan kemudahan bercampur dari asam asetat ini membuatnya digunakan secara luas dalam industri kimia. Asam asetat bersifat korosif terhadap banyak logam seperti besi, magnesium, dan seng, membentuk gas hidrogen dan garam-garam asetat (disebut logam asetat). Logam asetat juga dapat diperoleh dengan reaksi asam asetat dengan suatu basa yang cocok. Contoh yang terkenal adalah reaksi soda kue (Natrium bikarbonat) bereaksi dengan cuka. Hapir semua garam asetat larut dengan baik dalam air. Salah satu pengecualian adalah kromium (II) asetat. Contoh reaksi pembentukan garam asetat: Aluminium merupakan logam yang tahan terhadap korosi karena dapat membentuk lapisan aluminium oksida yang melindungi permukaannya. Karena itu, biasanya asam asetat diangkut dengan tangki-tangki aluminium. Asam asetat mengalami reaksi-reaksi asam karboksilat, misalnya menghasilkan garam asetat bila bereaksi dengan alkali, menghasilkan logam etanoat bila bereaksi dengan logam, dan menghasilkan logam etanoat, air dan karbondioksida bila bereaksi dengan garam karbonat atau bikarbonat. Reaksi organik yang paling terkenal dari asam asetat adalah pembentukan etanol melalui reduksi, pembentukan turunan asam karboksilat seperti asetil klorida atau anhidrida asetat melalui substitusi nukleofilik. Anhidrida asetat dibentuk melalui kondensasi dua molekul asam asetat. Ester dari asam asetat dapat diperoleh melalui reaksi esterifikasi Fischer, dan juga pembentukan amida. Pada suhu 440�°C, asam asetat terurai menjadi metana dan karbon dioksida, atau ketena dan air. Asam asetat dapat dikenali dengan baunya yang khas. Selain itu, garam-garam dari asam asetat bereaksi dengan larutan besi(III) klorida, yang menghasilkan warna merah pekat yang hilang bila larutan diasamkan. Garam-garam asetat bila dipanaskan dengan arsenik trioksida (AsO3) membentuk kakodil oksida ((CH3)2As-O-As(CH3)2), yang mudah dikenali dengan baunya yang tidak menyenangkan. [sunting] Biokimia Gugus asetil yang terdapat pada asam asetat merupakan gugus yang penting bagi biokimia pada hampir seluruh makhluk hidup. Gugus asetil yang terikat pada koenzim A (Asetil-KoA), merupakan enzim utama bagi metabolisme karbohidrat dan lemak. Namun demikian, asam asetat bebas memiliki konsentrasi yang kecil dalam sel, karena asam asetat bebas dapat menyebabkan gangguan pada mekanisme pengaturan pH sel. Berbeda dengan asam karboksilat berantai panjang (disebut juga asam lemak), asam asetat tidak ditemukan pada trigliserida dalam tubuh makhluk hidup. Sekalipun demikian, trigliserida buatan yang memiliki gugus asetat, triasetin (trigliserin asetat), adalah zat aditif yang umum pada makanan, dan juga digunakan dalam kosmetika dan obat-obatan. Asam asetat diproduksi dan diekskresikan oleh bakteri-bakteri tertentu, misalnya dari genus Acetobacter dan spesies Clostridium acetobutylicum. Bakteri-bakteri ini terdapat pada makanan, air, dan juga tanah, sehingga asam asetat secara alami diproduksi pada buah-buahan/makanan yang telah basi. Asam asetat juga terdapat pelumas vagina manusia dan primata lainnya, berperan sebagai agen anti-bakteri. [sunting] Biosintesis asam asetat Asam asetat merupakan produk katabolisme aerob dalam jalur glikolisis atau perombakan glukosa. Asam piruvat sebagai produk oksidasi glukosa dioksidasi oleh NAD+ terion lalu segera diikat oleh Koenzim-A. Pada prokariota proses ini terjadi di sitoplasma sementara pada eukariota berlangsung pada mitokondria. [sunting] Produksi Asam asetat diproduksi secara sintetis maupun secara alami melalui fermentasi bakteri. Sekarang hanya 10% dari produksi asam asetat dihasilkan melalui jalur alami, namun kebanyakan hukum yang mengatur bahwa asam asetat yang terdapat dalam cuka haruslah berasal dari proses biologis. Dari asam asetat yang diproduksi oleh industri kimia, 75% diantaranya diproduksi melalui karbonilasi metanol. Sisanya dihasilkan melalui metode-metode alternatif. Produksi total asam asetat dunia diperkirakan 5�Mt/a (juta ton per tahun), setengahnya diproduksi di Amerika Serikat. Eropa memproduksi sekitar 1�Mt/a dan terus menurun, sedangkan Jepang memproduksi sekitar 0.7�Mt/a. 1.51�Mt/a dihasilkan melalui daur ulang, sehingga total pasar asam asetat mencapai 6.51�Mt/a. Perusahan produser asam asetat terbesar adalah Celanese dan BP Chemicals. Produsen lainnya adalah Millenium Chemicals, Sterling Chemicals, Samsung, Eastman, dan Svensk Etanolkemi. [sunting] Karbonilasi metanol Kebanyakan asam asetat murni dihasilkan melalui karbonilasi. Dalam reaksi ini, metanol dan karbon monoksida bereaksi menghasilkan asam asetat Proses ini melibatkan iodometana sebagai zat antara, dimana reaksi itu sendiri terjadi dalam tiga tahap dengan katalis logam kompleks pada tahap kedua. Jika kondisi reaksi diatas diatur sedemikian rupa, proses tersebut juga dapat menghasilkan anhidrida asetat sebagai hasil tambahan. Karbonilasi metanol sejak lama merupakan metode paling menjanjikan dalam produksi asam asetat karena baik metanol maupun karbon monoksida merupakan bahan mentah komoditi. Henry Dreyfus mengembangkan cikal bakal pabrik karbonilasi metanol pada perusahaan Celanese di tahun 1925. Namun, kurangnya bahan-bahan praktis yang dapat diisi bahan-bahan korosif dari reaksi ini pada tekanan yang dibutuhkan yaitu 200 atm menyebabkan metoda ini ditinggalkan untuk tujuan komersial. Baru pada 1963 pabrik komersial pertama yang menggunakan karbonilasi metanol didirikan oleh perusahaan kimia Jerman, BASF dengan katalis kobalt (Co). Pada 1968, ditemukan katalis kompleks Rhodium, cis−[Rh(CO)2I2]− yang dapat beroperasi dengan optimal pada tekanan rendah tanpa produk sampingan. Pabrik pertama yang menggunakan katalis tersebut adalah perusahan kimia AS Monsanto pada 1970, dan metode karbonilasi metanol berkatalis Rhodium dinamakan proses Monsanto dan menjadi metode produksi asam asetat paling dominan. Pada akhir 1990'an, perusahan petrokimia British Petroleum mengkomersialisasi katalis Cativa ([Ir(CO)2I2]−) yang didukung oleh ruthenium. Proses berbasis iridium ini lebih efisien dan lebih ""hijau"" dari metode sebelumnya , sehingga menggantikan proses Monsanto. [sunting] Oksidasi asetaldehida Sebelum komersialisasi proses Monsanto, kebanyakan asam asetat diproduksi melalui oksidasi asetaldehida. Sekarang oksidasi asetaldehida merupakan metoda produksi asam asetat kedua terpenting, sekalipun tidak kompetitif bila dibandingkan dengan metode karbonilasi metanol. Asetaldehida yang digunakan dihasilkan melalui oksidasi butana atau nafta ringan, atau hidrasi dari etilena. Saat butena atau nafta ringan dipanaskan bersama udara disertai dengan beberapa ion logam, termasuk ion mangan, kobalt dan kromium, terbentuk peroksida yang selanjutnya terurai menjadi asam asetat sesuai dengan persamaan reaksi dibawah ini. Umumnya reaksi ini dijalankan pada temperatur dan tekanan sedemikian rupa sehingga tercapai suhu setinggi mungkin namut butana masih berwujud cair. Kondisi reaksi pada umumnya sekitar 150�°C and 55�atm. Produk sampingan seperti butanon, etil asetat, asam format dan asam propionat juga mungkin terbentuk. Produk sampingan ini juga bernilai komersial dan jika diinginkan kondisi reaksi dapat diubah untuk menghasilkan lebih banyak produk samping, namun pemisahannya dari asam asetat menjadi kendala karena membutuhkan biaya lebih banyak lagi. Melalui kondisi dan katalis yang sama asetaldehida dapat dioksidasi oleh oksigen udara menghasilkan asam asetat. Dengan menggunakan katalis modern, reaksi ini dapat memiliki rasio hasil (yield) lebih besar dari 95%. Produk samping utamanya adalah etil asetat, asam format dan formaldehida, semuanya memiliki titik didih yang lebih rendah daripada asam asetat sehingga dapat dipisahkan dengan mudah melalui distilasi. [sunting] Penggunaan Asam asetat digunakan sebagai pereaksi kimia untuk menghasilkan berbagai senyawa kimia. Sebagian besar (40-45%) dari asam asetat dunia digunakan sebagai bahan untuk memproduksi monomer vinil asetat (vinyl acetate monomer, VAM). Selain itu asam asetat juga digunakan dalam produksi anhidrida asetat dan juga ester. Penggunaan asam asetat lainnya, termasuk penggunaan dalam cuka relatif kecil. [sunting] Keamanan Asam asetat pekat bersifat korosif dan karena itu harus digunakan dengan penuh hati-hati. Asam asetat dapat menyebabkan luka bakar, kerusakan mata permanen, serta iritasi pada membran mukosa. Luka bakar atau lepuhan bisa jadi tidak terlihat hingga beberapa jam setelah kontak. Sarung tangan latex tidak melindungi dari asam asetat, sehingga dalam menangani senyawa ini perlu digunakan sarung tangan berbahan karet nitril. Asam asetat pekat juga dapat terbakar di laboratorium, namun dengan sulit. Ia menjadi mudah terbakar jika suhu ruang melebihi 39�°C (102�°F), dan dapat membentuk campuran yang mudah meledak di udara (ambang ledakan: 5.4%-16%). Larutan asam asetat dengan konsentrasi lebih dari 25% harus ditangani di sungkup asap (fume hood) karena uapnya yang korosif dan berbau. Asam asetat encer, seperti pada cuka, tidak berbahaya. Namun konsumsi asam asetat yang lebih pekat adalah berbahaya bagi manusia maupun hewan. Hal itu dapat menyebabkan kerusakan pada sistem pencernaan, dan perubahan yang mematikan pada keasaman darah.","Asam asetat, asam etanoat atau asam cuka adalah senyawa kimia asam organik yang dikenal sebagai pemberi rasa asam dan aroma dalam makanan. Asam cuka memiliki rumus empiris C2H4O2. Rumus ini seringkali ditulis dalam bentuk CH3-COOH, CH3COOH, atau CH3CO2H. Asam asetat murni (disebut asam asetat glasial) adalah cairan higroskopis tak berwarna, dan memiliki titik beku 16.7°C. Asam asetat merupakan salah satu asam karboksilat paling sederhana, setelah asam format. Larutan asam asetat dalam air merupakan sebuah asam lemah, artinya hanya terdisosiasi sebagian menjadi ion H+ dan CH3COO-. Asam asetat merupakan pereaksi kimia dan bahan baku industri yang penting. Asam asetat digunakan dalam produksi polimer seperti polietilena tereftalat, selulosa asetat, dan polivinil asetat, maupun berbagai macam serat dan kain. Dalam industri makanan, asam asetat digunakan sebagai pengatur keasaman. Di rumah tangga, asam asetat encer juga sering digunakan sebagai pelunak air. Dalam setahun, kebutuhan dunia akan asam asetat mencapai 6,5 juta ton per tahun. 1.5 juta ton per tahun diperoleh dari hasil daur ulang, sisanya diperoleh dari industri petrokimia maupun dari sumber hayati." id,6679fc8ace971e7f10967ccae18ae8ee,"[sunting] Kehidupan awal [sunting] Masa kecil Amelia Mary Earhart, anak perempuan dari Samuel ""Edwin"" Stanton Earhart (1868-1930) dan Amelia Otis Earhart (1869-1962), dilahirkan di rumah kakek-neneknya di Atchison, Kansas. Kakek Amelia adalah Alfred Otis, seorang mantan hakim federal, presiden Bank Tabungan Atchison dan warga kota terkemuka di Atchison. Ia awalnya tidak merestui perkawinannya dan kurang puas dengan perkembangan Edwin, sebagai seorang pengacara. Hal ini konon ikut menyebabkan keluarga Amelia berantakan. Beberapa penulis biografinya berspekulasi bahwa sejarah penolakan dan keraguan ini terus mengikuti Amelia sepanjang masa kanak-kanaknya sebagai seorang anak yang tomboy hingga kariernya sebagai penerbang di masa dewasanya. Menurut adat keluarganya, nama Amelia berasal dari 2 neneknya (Amelia Josephine Harres dan Mary Wells Patton). Di masa kecilnya, Amelia (""Meeley"", terkadang juga disebut ""Milie"") konon suka bermain-main dengan adik perempuannya. Amelia adalah pemimpin dan adiknya, Grace Muriel (1899-1998) atau ""Pidge"" sebagai pengikutnya yang setia. Jiwa petualangan terlihat ada pada diri Earhart saat masih kecil dengan mengeksplorasi tetangga mereka untuk pengejaran yang menarik. Mereka sering memanjat pohon, meluncur dari bukit dengan kereta luncurnya dan berburu tikus dengan senapan. Mereka menyimpan ""cacing, ngengat, tonggeret dan katak pohon"" dalam koleksi yang mereka kumpulkan. Baik mereka berdua melanjutkan untuk menggunakan nama mereka pada masa kecilnya sampai mereka dewasa. Didikan mereka diluar peraturan dan kebiasaan sejak Amy Earhart tidak ingin membentuk anaknya menjadi ""anak kecil yang baik"". Sementara nenek mereka yang keibuan tidak menerima celana olahraga ""bloomers"" yang dikenakan oleh anak-anak Amy, dan walaupun Amelia menyukai kebebasan yang didapat dari mengenakan celana itu, ia sadar bahwa anak perempuan tetangga lainnya tidak ada yang mengenakannya. Pada tahun 1904, dengan bantuan pamannya, ia bersama membuat semacam kereta luncur setelah ia melihat jet koster dalam kunjungan ke St. Louis dan mengamankan benda tersebut ke atap gudang peralatan keluarga. Penerbangan pertama Amelia berakhir dengan dramatik. Ia muncul dari kotak kayu yang rusak yang ia jalankan sebagai kereta luncur dengan baju robek dan sensasi kegembiraan. Ia menyatakan, ""Oh, Pidge, rasanya seperti terbang!"" [sunting] Melihat pesawat terbang Amelia berumur 10 tahun ketika ayahnya, Edwin, yang saat itu seorang eksekutif perusahaan kereta api, dipromosikan dan dikirim ke Des Moines, Iowa. Pada usia 11 tahun, di Des Moines, Amelia melihat sebuah pesawat terbang di pasar amal negara bagian Iowa. Ayahnya mencoba untuk menarik ketertarikannya dan adiknya dalam melakukan penerbangan. Belakangan ia menggambarkannya sebagai ""...sesuatu yang penuh dengan kawat karatan dan kayu dan sama sekali tidak menarik."" dan meminta agar mereka dapat kembali naik komidi putar. [sunting] Pendidikan Sementara ayah dan ibunya menemukan rumah kecil di Des Moines, Amelia dan Muriel tetap bersama kakek dan nenek mereka di Atchison. Sampai ia berumur 12 tahun, Amelia dan adiknya menerima pendidikan dalam bentuk ""sekolah rumah"" dari ibunya dan seorang guru. Ia nantinya menceritakan bahwa ia ""sangat suka membaca"" dan menghabiskan waktu di perpustakaan keluarga. Pada tahun 1909, ketika keluarganya akhirnya bersatu kembali di Des Moines, Earhart mengikuti sekolah umum untuk pertama kalinya dengan Amelia masuk ke kelas tujuh. [sunting] Nasib keluarga Walaupun kondisi keuangan keluarganya membaik dengan adanya rumah baru, dan bahkan menyewa dua pelayan, ternyata diketahui bahwa Edwin adalah seorang pemabuk. Lima tahun kemudian, pada tahun 1914, ayahnya terpaksa pensiun. Walaupun ia mencoba merehabilitasi dirinya melalui perawatan, ia tidak pernah diterima kembali di Rock Island Railroad. Pada waktu ini juga, nenek Amelia, Amelia Otis meninggal mendadak. Rumah Otis dan isinya dilelang. Amelia patah hati dan nantinya menyatakan hal ini sebagai akhir dari masa kecilnya. Setelah pencarian yang lama, pada tahun 1915, ayah Amelia mendapat pekerjaan sebagai juru tulis di Great Northern Railway di kota St. Paul, Minnesota dan Amelia memasuki SMU sebagai junior. Edwin mendaftar agar dipindahkan ke Springfield, Missouri, pada tahun 1915, tetapi eksekutif di sana mempertimbangkan kembali pensiunnya lalu kembali bekerja, membuat Edwin tidak bisa pindah kemana-mana. Amy Earhart membawa Amelia dan Muriel ke Chicago dan di sana mereka tinggal bersama temannya. Amy mengirim anak-anak gadisnya ke sekolah swasta dengan menggunakan uang dari dana yang didirikan oleh kakeknya, Alfred. Amelia masuk ke SMU Hyde Park tetapi menghabiskan semester yang tidak menyenangkan. Tulisan di buku tahunan menangkap pokok ketidaksenangannya, ""A.E.- wanita yang berjalan sendiri."" Amelia lulus dari SMU Hyde Park tahun 1916. Ia memiliki cita-cita untuk memppunyai karir di masa depan. Ia menyimpan sebuah buku tempel dari kliping koran tentang wanita yang sukses dalam bidang yang didominasi oleh pria, termasuk produksi dan direksi film, hukum, periklanan, manajemen dan teknik mekanik. Ia memulai kuliah awal di Ogontz di Rydal, Pennsylvania, tetapi tidak menyelesaikan programnya. [sunting] Menjadi perawat Selama liburan Natal tahun 1917, ia mengunjungi saudara kandungnya di Toronto, Ontario. Perang Dunia I telah terjadi dan Amelia melihat tentara yang terluka yang kembali pulang. Setelah menerima pelatihan sebagai asisten perawat dari Palang Merah, ia memulai bekerja di Rumah Sakit Militer Spadina di Toronto, Ontario. Tugasnya termasuk menyiapkan makanan di dapur untuk pasien dengan diet spesial dan memberikan resep dokter di rumah sakit. Ia melanjutkan bekerja di rumah sakit sampai gencatan senjata yang mengakhiri Perang Dunia I ditandatangani pada bulan November tahun 1918. Pada waktu itu, ia mengunjungi pameran yang dilaksanakan di Toronto dengan teman wanita yang masih muda. Salah satu acara penting yang dilaksanakan adalah pameran penerbangan pesawat yang dilakukan oleh ""ahli"" Perang Dunia I . Seorang pilot mengendarai pesawat yang mendekati Earhart dan temannya, dan sesuatu dalam diri Earhart berkata: Ia mengalami infeksi sinus pada tahun itu. Hal ini terjadi sebelum antibiotika ada dan ia dibawah perawatan medis. Prosedur tidak berhasil dan Earhart menderita karena serangan sakit kepala yang tajam. Hal ini terus terjadi hampir setahun dan ia menghabiskan waktu di rumah saudaranya di Northampton, Massachusetts. Ia menghabiskan waktu dengan membaca puisi, belajar memainkan banjo dan belajar mekanik. Pada tahun 1919, Earhart bersiap untuk mendaftar di Universitas Smith, tetapi ia merubah pemikirannya dan mendaftar ke Universitas Columbia untuk belajar di persiapan kedokteran. Ia berhenti satu tahun kemudian agar dapat mendampingi orangtuanya yang kini sudah bersatu kembali di California. [sunting] Pengalaman terbang pertama Di Long Beach, ia dan ayahnya pergi ke sebuah lapangan udara. Di lapangan udara tersebut, Frank Hawks (yang nantinya terkenal sebagai pembalap udara) memberinya tumpangan yang selamanya mengubah kehidupan Earhart. Setelah ia terbang selama sepuluh menit, ia segera memutuskan untuk belajar terbang. [sunting] Belajar menjadi penerbang Ia bekerja sebagai fotografer, pengemudi truk, dan bekerja di perusahaan telepon lokal untuk mengumpulkan uang $1000 yang akan dipakai untuk pelajaran terbangnya. Earhart telah melakukan pelajaran penerbangan pertamanya yang dimulai pada tanggal 3 Januari 1921 di lapangan udara Kinner di dekat Long Beach. Tetapi untuk mencapai lapangan udara, Amelia harus naik bus sampai di garis akhir, lalu harus berjalan sejauh 4 mil. Gurunya adalah Anita Snook, seorang perintis perempuan penerbang yang menggunakan Curtiss JN-4 ""Canuck"" untuk pelatihan. Amelia tiba dengan ayahnya dan sebuah permintaan: Enam bulan kemudian Earhart membeli sebuah pesawat bersayap ganda kuning Kinner Airster yang dinamainya ""Canary."" Pada 22 Oktober 1922, ia menerbangkannya pada ketinggian 14.000 kaki, dan menciptakan rekor dunia perempuan. Pada 15 Mei 1923 Earhart menjadi perempuan ke-16 yang memperoleh izin pilot (nomor 6017) oleh Fédération Aéronautique Internationale (FAI). [sunting] Karir penerbangan dan pernikahan [sunting] Karir di Boston Selama periode ini, warisan neneknya yang dikelola oleh ibunya tak henti-hentinya terkikis sampai akhirnya habis sama sekali karena investasi yang gagal di tambang gips. Pada waktu yang sama, masalah kesehatan Earhart yang menahun, yaitu penyakit sinus kembali muncul. Pada awal tahun 1924, ia masuk rumah sakit untuk operasi sinus yang gagal. Maka dari itu, tanpa harapan untuk menutup karirnya dalam penerbangan, Earhart menjual Canary dan membeli sebuah roadster Kissel kuning yang dinamainya the Yellow Peril (""Bahaya Kuning""). Orangtuanya bercerai pada 1924 dan ia mengantarkan ibunya melintasi Amerika Serikat dengan ""Bahaya Kuning"" ke Boston, Massachusetts. Di Boston, pada tahun 1925, Amelia menjalani operasi sinus. Operasi sinus Earhart akhirnya sukses. Setelah operasi, ia kembali untuk beberapa bulan ke Universitas Columbia tetapi terpaksa untuk meninggalkan kuliahnya dan rencana lebih jauh untuk ke Insitut Teknologi Massachusetts karena ibunya tidak mampu membayar biaya perkuliahan. Segera setelah itu, ia bekerja menjadi guru, setelah itu ia bekerja sebagai seorang pekerja sosial pada tahun 1925 di rumah Denison, tinggal di Medford. Earhart juga menjadi anggota Perhimpunan Aeronotik Nasional cabang Boston, dan melalui organisasi itu ia menginvestasikan sedikit uang dalam pembangunan lapangan terbang dan penjualan pesawat-pesawat Kinner di daerah Boston. Ia juga menulis kolom-kolom surat kabar setempat tentang penerbangan dan ketika namanya semakin dikenal di kalangan masyarakat setempat, ia menolong memasarkan pesawat-pewasat Kinner, mempromosikan penerbangan dan menggalakkan kaum perempuan untuk menjadi penerbang. Menurut Boston Globe, Earhart adalah ""salah satu perempuan penerbang terbaik di Amerika Serikat"", meskipun hal ini telah disangkal oleh para ahli penerbangan dan pilot yang berpengalaman dalam beberapa dekade setelah itu. [sunting] Penerbangan trans-atlantik tahun 1928 Setelah penerbangan solo Charles Lindbergh melintasi Samudra Atlantik pada 1927, Amy Guest, seorang perempuan Amerika yang kaya yang tinggal di London, Inggris mengungkapkan minatnya untuk menjadi perempuan pertama yang terbang (atau diterbangkan) melintasi Samudra Atlantik. Setelah menganggap perjalanan itu terlalu berbahaya untuk ditempuhnya sendiri, ia menawarkan untuk tetap mensponsori proyek itu, dan mengatakan bahwa mereka akan menemukan ""gadis lain dengan citra yang tepat."" Selagi bekerja di suatu sore pada bulan April tahun 1928, Earhart mendapatkan panggilan telepon dari seorang laki-laki yang bertanya kepadanya: Earhart melakukan wawancara dengan sejumlah koordinator proyek itu yang terdiri antara lain dari penerbit buku George P. Putnam dan diminta untuk bergabung dengan pilot Wilmer Stultz dan ko-pilot/mekanik Louis Gordon dalam penerbangan itu, resminya sebagai penumpang saja, tapi dengan tugas tambahan mengisi buku log. Tim itu berangkat dari pelabuhan Trepassey, Newfoundland dengan sebuah Fokker F7 pada 17 Juni 1928, dan tiba di Burry Port, Wales, Britania Raya kira-kira 21 jam kemudian. Karena kebanyakan waktu penerbangan menggunakan ""instrumen"" dan Amelia tidak memiliki latihan untuk penerbangan jenis ini, ia tidak menerbangkan pesawat. Ketika diwawancarai setelah mendarat, ia berkata: Sementara di Inggris, Earhart menerbangkan Avro Avian 594 Avian III, SN: R3/AV/101 yang dimiliki oleh Lady Mary Heath. Ia lalu membeli pesawat itu dan mengirimnya ke Amerika (di mana pesawat ini dirujuk sebagai “pesawat tak berizin nomor identifikasi” 7083). Ketika awak pesawat itu kembali ke Amerika Serikat, mereka disambut dengan sebuah parade di New York dan resepsi oleh Presiden Calvin Coolidge di Gedung Putih. [sunting] Citra selebriti Karena tubuhnya mirip dengan Lindbergh , yang dijuluki pers sebagai ""Lindy si Beruntung"", masyarakat Amerika mulai menjuluki Amelia sebagai ""Nyonya Lindy"". Pers juga mengatakan bahwa Earhart adalah ""Ratu Udara"" yang berkuasa. Segera setelah ia kembali dari Amerika Serikat, ia melakukan tur ceramah yang melelahkan (tahun 1928-1929). Sementara itu, Putnam berusaha mempromosikan Amelia dalam kampanye pemasaran, termasuk menerbitkan buku yang dikarang Amelia, seri dari tur ceramah baru, dan menggunakan gambarnya untuk pemasaran produk, termasuk koper, rokok '""Lucky Strike"" (hal ini menyebabkan permasalahan citra untuknya, dengan majalah McCall mencabut sebuah tawaran), dan pakaian wanita serta pakaian olahraga. Uang yang ia dapat dengan ""Lucky Strike"" disumbangkan sebesar $1.500 untuk ekspedisi Kutub Selatan Richard Byrd. Amelia dengan aktif ikut serta dalam promosi, terutama dalam mode wanita. Untuk beberapa tahun ia menjahit bajunya sendiri, tetapi seri pakaian bertema ""hidup aktif"" yang dijual di 50 toko seperti Macy di daerah metropolitan, merupakan ekspresi dari citra Earhart yang baru. Koper yang ia promosikan dipasarkan sebagai Koper Modernaire Earhart. Ia yakin bahwa koper merupakan kebutuhan perjalanan udara dan sampai sekarang masih diproduksi. Kampanye oleh G.P. Putnam sukses dalam mentanamkan citra selebriti Earhart kepada publik. [sunting] Mempromosikan penerbangan Citra selebritinya membantu Amelia mendanai penerbangannya. Ia menerima posisi sebagai editor majalah Cosmopolitan dan ia menggunakan forum ini sebagai kesempatan untuk berkampanye agar penerbangan lebih diterima oleh publik, terutama fokus kepada peran wanita dalam penerbangan. Pada tahun 1929, Earhart adalah salah satu penerbang pertama yang mempromosikan penerbangan udara komersial melalui pembangunan sebuah layanan penerbangan jasa udara. Ia bersama-sama dengan Charles Lindbergh mewakili Transcontinental Air Transport (Transportasi Udara Antarbenua), dan menginvestasikan waktu dan uang dalam mendirikan layanan daerah antara New York dan Washington DC. (TAT nantinya menjadi TWA). Ia adalah wakil pemimpin National Airways, yang mengoperasikan penerbangan Boston-Maine dan beberapa layanan udara lainnya di timur laut. Pada tahun 1940, namanya menjadi Northeast Airlines. [sunting] Penerbangan kompetitif Walaupun ia terkenal untuk penerbangan transatlantik, Earhart berusaha keras untuk membuat sebuah rekor ""tak bernoda"" untuk dirinya. Segera setelah ia kembali setelah mengemudikan Avian 7083, ia akan melakukan penerbangan panjang sendirian. Pada bulan Agustus tahun 1928, Earhart menjadi wanita pertama yang terbang sendiri menyebrangi Amerika Utara dan kembali. Kemudian, ia melakukan usaha pertamanya dalam balapan udara tahun 1929 selama Balapan Udara Wanita Santa Monika-ke-Cleveland (nantinya Will Rogers mengubah nama balapan ini menjadi ""Powder Puff Derby""), mendapat posisi ketiga. Pada tahun 1930, Earhart menjadi anggota Asosiasi Aeronatik Nasional dan ia dengan aktif mempromosikan didirikannya rekor wanita yang terpisah dan berperan agar Fédération Aéronautique Internationale (FAI) menerima standar internasional yang mirip. Pada tahun 1931, dengan menerbangkan Pitcairn PCA-2 otogiro, ia membuat rekor dunia dengan ketinggian 18.415 kaki (5613 m). Walaupun dari sudut pandang masa kini sepertinya Earhart sering melakukan stunt (kegiatan ekstrim yang aneh atau sulit untuk dilakukan), pada masanya hal ini dilakukan untuk membuat masyarakat Amerika Serikat lebih ""berpikiran kepada udara"" dan meyakinkan mereka bahwa ""penerbangan tidak lagi terbatas pada para pemberani dan manusia super."" Selama periode ini, Earhart ikut serta dengan Ninety-Nines, organisasi pilot wanita yang menyediakan dukungan moral dan memajukan wanita dalam penerbangan. Ia melakukan pertemuan pilot wanita tahun 1929 setelah Balapan Udara Wanita. Ia mengusulkan nama berdasarkan jumlah anggota piagam. Ia nantinya menjadi pemimpin pertama organisasi ini tahun 1930. Amelia adalah pejuang untuk hak-hak pilot wanita, dan ketika pada tahun 1934 balapan Trofi Bendix melarang wanita, ia dengan terbuka menolak untuk menerbangkan artis Mary Pickford ke Cleveland untuk membuka balapan. [sunting] Pernikahan Untuk sementara waktu ia bertunangan dengan Samuel Chapman, seorang ahli kimia dari Boston, namun mereka memutuskan pertunangan mereka pada tanggal 23 November 1928. Dalam masa yang sama, Earhart dan Putnam menghabiskan waktu bersama sehingga terjadi hubungan intim. George Putnam, yang dikenal sebagai GP, bercerai pada tahun 1929 dan memohon untuk menikahi Amelia, meminta sampai berkali-kali sampai akhirnya Amelia setuju. Setelah keragu-raguan, mereka menikah pada tanggal 7 Februari 1931 di rumah ibu Putnam di Noank, Connecticut. Earhart merujuk kepada pernikahannya sebagai sebuah bentuk ""kemitraan"" dengan ""kontrol ganda"". Dalam surat yang ia tulis kepada Putnam dan diserahkan langsung kepadanya pada saat pernikahan, ia menulis, ""Aku mau kamu mengerti aku tidak akan menahanmu menurut hukum kesetiaan dari Abad Pertengahan apapun untukku, begitu juga akupun tak menganggap diriku terikat padamu. Pendapat Amelia mengenai pernikahan adalah liberal pada masa itu karena ia percaya akan tanggung jawab bersama bagi kedua ""pekerja"" dan secara eksplisit lebih suka menggunakan namanya daripada disebut sebagai Nyonya Putnam. Ketika harian New York Times bersikeras menyebutnya Nyonya Putnam sesuai langgam gaya penulisan, ia menertawakannya. George Putnam juga segera mengerti bahwa ia akan disebut ""Tuan Earhart."" Tidak ada bulan madu untuk mereka setelah menikah karena Amelia ikut serta dalam acara tur promosi selama sembilan hari. Walaupun Earhart dan Putnam tidak memiliki anak, Putnam memiliki dua anak dari pernikahannya yang sebelumnya dengan Dorothy Binney (1888-1982). . Beberapa tahun kemudian, kebakaran terjadi di tempat tinggal Putnam di Rye dan menghancurkan banyak harta karun keluarga Putnam termasuk kenang-kenangan pribadi Earhart. Setelah kebakaran, Amelia dan Putnam akhirnya pindah ke pantai barat setelah Putnam menjual kuasanya di perusahaan penerbit kepada sepupunya Palmer, dan menetap di Hollywood Utara yang membawa Putnam dekat dengan perusahaan Paramount Pictures dan jabatan barunya sebagai kepala dewan editor di perusahaan perfilman tersebut. [sunting] Penerbangan transatlantik tahun 1932 Pada usia 34 tahun, pada pagi hari tanggal 20 Mei 1932, Earhart berangkat dari Pelabuhan Grace, Newfoundland. Ia mencoba untuk terbang ke Paris dengan mengemudikan Lockheed Vega, mengikuti penerbangan solo Charles Lindbergh. Setelah terbang dalam waktu 14 jam, 56 menit dengan angin utara yang kuat, kondisi yang dingin dan tidak ramah dan masalah mekanis, Earhart mendarat di padang rumput di Culmore, utara dari Derry, Irlandia Utara. Ketika seorang petani bertanya, ""Apakah kamu sudah terbang jauh?"", Amelia menjawab, ""Dari Amerika"". Tempat ia mendarat kini adalah Pusat Amelia Earhart. Ia menerima Distinguished Flying Cross dari Kongres Amerika Serikat, mendali ksatria dari pemerintah Perancis dan medali emas National Geographic Society dari presiden Herbert Hoover. [sunting] Penerbangan Honolulu-Oakland Pada tanggal 11 Januari 1935, Earhart menjadi orang pertama yang terbang sendiri dari Honolulu, Hawaii ke Oakland, California. Penerbangan melalui samudera ini telah diusahakan oleh orang lain, termasuk partisipan Balapan Udara Dole tahun 1927 yang tadinya merencanakan rute ini merubah rutenya. Penerbangan Amelia dilaksanakan tanpa ada kerusakan mekanik. Pada jam-jam terakhir penerbangannya, ia bahkan santai dan mendengarkan siaran radio opera metropolitan dari New York."" [sunting] Penerbangan Los Angeles - Kota Meksiko, Kota Meksiko - Newark Pada tahun 1935, ia terbang dengan pesawat Vega miliknya yang ia sebut ""Bessie tua, kuda api"", Earhart terbang dari Los Angeles ke Kota Meksiko pada tanggal 19 April 1935. Penerbangannya selesai pada tanggal 8 Mei 1935. Pada penerbangannya tidak terdapat banyak peristiwa walaupun banyak kerumunan orang yang menemuinya di Newark, New Jersey adakah kekhawatiran dan ia harus berhati-hati tidak untuk berjalan keluar dari landasan pesawat ke kerumunan orang. [sunting] Penerbangan lainnya Earhart berpartisipasi dalam balapan udara jarak jauh dan ia mendapat peringkat ke-5 pada acara balapan trofi Bendix tahun 1935, hasil terbaik yang dapat ia lakukan adalah ia menyadari pesawatnya mencapai kecepatan diluar 195 meter per jam. Balapan ini sulit karena salah satu kompetitor yang bernama Cecil Allen meninggal dalam kecelakaan keberangkatan yang berapi-api dan Jacqueline Cochran terpaksa berhenti karena permasalahan mekanis, kabut dan badai petir yang mengganggu balapan. Diantara tahun 1930–1935, Amelia telah membuat 7 rekor jarak dan kecepatan wanita dalam berbagai pesawat termasuk pesawat jenis Kinner Airster, Lockheed Vega dan Pitcairn Autogiro. Pada tahun 1935, sadar akan keterbatasan pesawat Vega dalam penerbangan trans samudera yang panjang, Amelia merenungkan dalam kata-katanya sendiri: Untuk aksi berbahaya baru, ia membutuhkan pesawat terbang baru. [sunting] Penerbangan keliling dunia tahun 1937 [sunting] Rencana Earhart bergabung dengan fakultas Universitas Purdue tahun 1935 sebagai anggota fakultas yang berkunjung untuk menganjurkan wanita dalam karir dan sebagai penasehat teknik Departemen Aeronautik. Pada bulan Juli tahun 1936, ia mengambil kiriman pesawat Lockheed 10E Electra yang dibiayai oleh Purdue dan mulai merencanakan penerbangan keliling dunia. Penerbangan ini akan dilakukan sejauh 29.000 mil (47.000 kilometer), mengikuti jalur khatulistiwa yang sangat meletihkan. Walaupun Electra dipublikasi sebagai ""laboratorium terbang"", pengetahuan yang sedikit berguna direncanakan dan penerbangan telah disusun oleh keinginan Earhart untuk mengelilingi dunia dengan pengumpulan bahan dan perhatian publik untuk buku berikutnya. Pilihan pertama ahli navigasinya adalah Kapten Harry Manning, yang menjadi kapten kapal Presiden Roosevelt yang membawa Amelia kembali dari Eropa tahun 1928. Melalui kontak di komunitas penerbangan Los Angeles, Fred Noonan dipilih sebagai ahli navigasi kedua. Ia memiliki pengalaman luas, baik dalam navigasi laut (ia adalah kapten kapal) dan navigasi udara. Terdapat faktor tambahan penting yang perlu diambil ketika menggunakan navigasi penerbangan untuk pesawat terbang. Rencana awal untuk Noonan adalah untuk menavigasi dari Hawaii ke pulau Howland, yang merupakan bagian yang sulit pada penerbangan. [sunting] Usaha pertama Pada hari St. Patrick, 17 Maret 1937, mereka terbang dari Oakland, California ke Honolulu, Hawaii. Harry Manning dan pilot akrobatik Hollywood, Paul Mantz (yang menjadi penasehat teknik Earhart) ikut dengan Earhart dan Noonan dalam penerbangan itu. Masalah dengan baling-baling menyebabkan pesawat ini harus direparasi di Hawaii. Electra akhirnya berakhir di lapangan udara Luke Field di pulau Ford, Pearl Harbor. Penerbangan dilanjutkan tiga hari dengan Earhart, Noonan dan Manning yang menaiki pesawat tersebut dan selama pesawat bergerak untuk lepas landas, Earhart mengalami ground loop (rotasi cepat sebuah pesawat terbang sayap-tetap pada posisi horisontal sementara berada di darat). Keadaan sekitar ground loop tetap kontroversial. Beberapa saksi di lapangan udara Luke menyatakan mereka melihat ban pesawat meledak . Earhart mengetahui ban kanan Electra meledak dan/atau roda gigi pendaratan telah mengalami keruntuhan. Beberapa sumber, termasuk Mantz, menyatakan hal ini adalah kesalahan pilot. Pesawat tersebut rusak dan penerbangan dibatalkan. Pesawat tersebut dikirim ke fasilitasi Lockheed di Burbank, California dengan kapal untuk perbaikan. [sunting] Usaha kedua Sementara Electra diperbaiki, Earhart dan Putnam menyimpan dana dan bersiap untuk usaha kedua. Usaha kali ini dilakukan dengan rute penerbangan dari barat ke timur. Usaha kedua dimulai dengan penerbangan yang tidak dipublikasi dari Oakland ke Miami, Florida, dan setelah tiba disana, Earhart mengumumkan rencananya untuk mengelilingi dunia kepada publik. Arah penerbangan yang berbeda dilakukan kaerna perubahan angin global dan cuaca. Fred Noonan adalah satu-satunya kru Earhart untuk penerbangan kedua. Mereka berangkat dari Miami pada tanggal 1 Juni dan setelah berhenti beberapa kali di Amerika Selatan, Afrika, India, dan Asia Tenggara, ia tiba di Lae, Papua Nugini pada tanggal 29 Juni 1937. Pada saat ia tiba di Lae, ia telah menempuh perjalanan sepanjang 22.000 mil (35.000 km). Sisa rute sepanjang 7.000 mil (11.000 km) semuanya akan dilewati di samudera Pasifik. [sunting] Keberangkatan dari Lae Pada tanggal 2 Juli 1937 (tengah malam dalam waktu Greenwich Mean Time), Earhart dan Noonan lepas landas dari Lae. Mereka akan terbang menuju pulau Howland, pulau yang terletak di samudera Pasifik. Posisi terakhir mereka yang diketahui berada di dekat kepulauan Nukumanu. Kapal Itasca berpatroli di Howland untuk berkomunikasi dengan pesawat Lockheed Electra 10E yang dikemudikan Earhart dan memandu mereka ke pulau Howland. [sunting] Kemunculan terakhir saat menuju Pulau Howland Melalui berbagai kesalah pahaman (detail dari kejadian ini masih kontroversial), kemunculan terakhir saat menuju pulau Howland menggunakan navigasi radio tidak berhasil. Fred Noonan awalnya telah menulis tentang masalah yang mempengaruhi keakuratan radio dalam navigasi. Beberapa sumber mencatat kekurangan pengertian Earhart atas antena pencari arah Bendix yang merupakan teknologi baru pada saat itu. Ada juga yang menyatakan hal ini merupakan akibat dari kekacauan yang mungkin terjadi antara Itasca dengan Earhart yang merencanakan jadwal komunikasi menggunakan sistem waktu setengah jam perpisahan (dengan Earhart menggunakan Greenwich Civil Time (GCT) dan Itasca dibawah zona waktu angkatan laut). Fakta-fakta gambar bergerak dari Lae memberi kesan bahwa antena radio yang dipasang dibawah badan pesawat terbang mungkin putus dari Electra selama lepas landas atau mendarat di landasan kapal terbang yang berumput di Lae, namun tidak ada antena yang ditemukan di Lae. Don Dwiggins, dalam biografinya tentang Paul Mantz, mencatat bahwa penerbang telah memotong antena karena mengganggu dan mereka harus mengengkolnya kembali ke pesawat setiap pemakaian. [sunting] Sinyal radio Selama kemunculan Earhart dan Noonan saat menuju pulau Howland, Itasca menerima transmisi suara yang kuat dan jelas dari Earhart tetapi ia tidak dapat mendengar transmisi suara dari Itasca. Pada pukul 7:42 pagi, Earhart mengirim pesan: Transmisinya pada pukul 7:58 pagi berkata bahwa ia tidak dapat mendengar Itasca dan meminta mereka mengirim sinyal suara sehingga Earhart dapat mencoba menggunakan radio sebagai alat pembantu dengan maksud untuk mencapai ke tempat tujuan (transmisi ini dilaporkan oleh Itasca yang merupakan sinyal terbesar yang terdengar, menunjukan Earhart dan Noonan berada di daerah yang dekat). Mereka tidak dapat mengirim suara pada frekuensi yang ia minta, sehingga sinyal kode Morse digunakan. Earhart mengkonfirmasikan menerima kode tersebut tetapi ia tidak dapat menentukan arah penerbangannya. Pada transmisi terakhirnya yang diketahui pada pukul 8:43 pagi, Earhart mengirim pesan, Namun, beberapa waktu kemudian ia kembali dengan frekuensi yang sama (3105 KHz) dengan transmisi yang dicatat sebagai ""dipertanyakan"". Transmisi Earhart mungkin untuk menunjukan bahwa ia dan Noonan percaya mereka telah mencapai posisi Howland, dan tidak benar oleh sekitar beberapa 5 mil laut (10 kilometer). Itasca menggunakan ketel uap mereka yang berbahan bakar minyak untuk membuat sinyal asap sekain waktu, namun mereka tidak melihatnya. Banyaknya awan yang menyebar di daerah sekitar pulau Howland juga telah dicatat sebagai masalah: bayangan gelap awan tersebut pada permukaan samudera mungkin tak dapat dibedakan dari pulau yang sangat rata. Pertanyaan apakah sinyal radio setelah hilang diterima dari Earhart dan Noonan, tetap kontroversial. Jika transmisi diterima dari Electra, maka transmisi itu mungkin lemah dan merusak isi keterangan. Transmisi suara Earhart sebesar 3105 KHz, frekuensi yang dibatasi untuk penggunaan penerbangan di Amerika Serikat oleh FCC. Frekuensi ini tidak dianggap cocok untuk siaran radio melewati jarak yang jauh. Ketika Earhart berada pada ketinggian pelayaran dan berada di pertengahan jalur dari Lae ke Howland (berjarak sekitar 1.000 mil atau 1.600 kilometer satu sama lain), tidak ada stasiun mendengar transmisi penjadwalannya pada pukul 08:15 GCT. Pemancar 50-watt transmitter yang digunakan oleh Earhart dipasang pada antena kurang-dari-jarak-terbaik tipe-V. Transmisi suara terakhir yang diterima di Pulau Howland dari Earhart menandakan bahwa dia dan Noonan sedang terbang melalui garis posisi (diambil dari posisi ""garis matahari"" yang bersudut 157-337 derajat) yang seharusnya dihitung oleh Noonan menggunakan grafik untuk melewati pulau Howland. Setelah semua kontak hilang di pulau Howland, usaha dilakukan untuk mencapai penerbang baik dengan transmisi suara dan kode Morse. Operator di samudera Pasifik dan Amerika Serikat mungkin mendengar sinyal dari Electra yang jatuh, tetapi transmisinya tidak dapat dipahami atau lemah. Terdapat beberapa transmisi yang merupakan palsu, tetapi yang lainnya dipertimbangkan asli. Sinyal yang ditangkap oleh stasiun Pan American Airways memberi kesan sinyal berasal dari beberapa lokasi, termasuk pulau Gardner. Pada waktu itu, jika sinyal tersebut berasal dari Earhart dan Noonan, mereka pasti berada di darat dengan pesawat terbang dan air akan memendekkan sistem listrik Elektra. Sinyal jarang-jarang dilaporkan untuk 4 sampai 5 hari setelah hilangnya Earhart tetapi tidak ada hasil informasi yang dapat dimengerti. Kapten kapal USS Colorado nantinya berkata: [sunting] Upaya pencarian Dimulai kira-kira satu jam setelah pesan terakhir Earhart yang direkam, USCG Itasca menjalankan sebuah pencarian di barat dan utara pulau Howland yang gagal berdasarkan dugaan awal tentang transmisi dari pesawat. Angkatan Laut Amerika Serikat segera bergabung dengan pencarian dan mengirim sumber daya yang ada ke daerah pencarian di sekitar pulau Howland. Pencarian awal oleh Itasca meliputi penelusuran sampai pada posisi garis 157/337 sebelah utara barat laut dari pulau Howland. Itasca lalu mencari ke daerah timur laut dari pulau Howland. Daerah pencarian tersebut lebih luas daripada daerah di barat laut. Berdasarkan lokasi pemancaran beberapa transmisi radio Earhart yang diperkirakan, beberapa usaha pencarian diarahkan ke posisi 281 derajat barat laut dari pulau Howland tanpa menemukan tanah atau adanya bukti dari para penerbang. Empat hari setelah transmisi radio terakhir dari Earhart yang diverifikasi, pada tanggal 6 Juli 1937, kapten kapal Colorado menerima perintah dari komandan distrik angkatan laut keempatbelas untuk mengambil alih semua unit angkatan laut dan penjaga pantai demi mengkoordinasi usaha pencarian. Usaha pencarian lainnya diarahkan ke kepulauan Phoenix, selatan dari pulau Howland . Satu minggu kemudian setelah hilangnya Amelia Earhart, pesawat angkatan laut terbang melewati beberapa pulau termasuk pulau Gardner, yang telah tidak dihuni selama lebih dari 40 tahun. Laporan berikutnya dari pulau Gardner berisi: Mereka juga menemukan bahwa besar dan bentuk pulau Gardner seperti digambar pada peta tidak akurat. Pencarian angkatan laut lainnya diarahkan ke utara, barat dan barat daya dari pulau Howland, berdasarkan kemungkinan Electra mendarat di samudera, mengapung atau penerbang sedang dalam rakit darurat. Usaha pencarian resmi dilakukan sampai tanggal 19 Juli 1937. Dengan dana $4 juta, pencarian udara dan laut oleh angkatan laut dan penjaga pantai adalah pencarian paling mahal pada sejarah pada saat itu, tetapi teknik pencarian dan penyelamatan selama saat itu belum sempurna dan beberapa pencarian berdasarkan dugaan kekeliruan dan informasi yang kurang. Laporan resmi dari usaha pencarian dipengaruhi sikap hati-hati orang-orang tentang bagaimana peran mereka dalam mencari sang pahlawan Amerika Serikat, mungkin dilaporkan oleh pers. Meski telah diusahakan pencarian luar biasa oleh Angkatan Laut Amerika Serikat dan penjaga pantai, tidak ada bukti fisik yang ditemukan dari Earhart, Noonan atau Electra 10E. Segera setelah berakhirnya pencarian resmi, George P. Putnam mendanai pencarian pribadi oleh otoritas setempat di pulau-pulau Pasifik dan perairan sekitarnya, berkonsentrasi di kepulauan Gilbert. Pada akhir bulan Juli tahun 1937, Putnam menyewa 2 kapal kecil sementara ia tetap berada di Amerika Serikat, mengatur pencarian Earhart di kepulauan Phoenix, pulau Christmas, pulau Fanning, kepulauan Gilbert dan kepulauan Marshall, namun tidak ada jejak Electra ataupun Earhart dan Noonan. [sunting] Teori hilangnya Earhart Selama beberapa dasawarsa sejak hilangnya Earhart telah banyak desas-desus dan legenda yang beredar (dan seringkali diterbitkan) tentang apa yang mungkin telah terjadi pada diri Earhart dan Noonan. [sunting] Teori jatuh dan tenggelam Banyak peneliti yang percaya bahwa Electra kehabisan bahan bakar dan menyebabkan Earhart dan Noonan mendarat di atas air. Ahli navigasi dan teknisi aeronautika Elgen Long beserta istrinya Marie K. Long telah mencurahkan selama 35 tahun riset yang mendalam terhadap teori “jatuh dan tenggelam”, yang merupakan penjelasan yang saat ini paling diterima mengenai kehilangan tersebut. Kolonel Angkatan Laut Amerika Serikat Laurance F. Safford, (purnawirawan, wafat), yang bertanggung jawab atas Pengarahan Strategis Jaring Pencarian Pasifik Tengah antarperang selama masa antar perang, dan atas penguraian pesan-pesan sandi rahasia Jepang PURPLE yang digunakan dalam penyerangan Pearl Harbor; mulai mengadakan analisa yang panjang mengenai penerbangan Earhart selama 1970-an, termasuk atas dokumentasi transmisi radio yang berbelit-belit tersebut. Ia sampai pada kesimpulan, yaitu ""perencanaan yang buruk, eksekusi yang parah."" Laksamana Muda Angkatan Laut Amerika Serikat Richard R. Black (purnawirawan - wafat) yang merupakan penanggung-jawab administratif atas lapangan terbang di Howland Island dan hadir di ruang radio di Itasca, tahun 1982 menyatakan bahwa ""Electra jatuh ke laut kira-kira jam 10 pagi, tanggal 2 Juli 1937 tidak jauh dari Howland"". Ahli sejarah penerbangan Britania Raya Roy Nesbit, menyimpulkan bahwa pesawat Electra milik Earhart tersebut tidaklah diisi bahan bakar secara penuh di Lae. William L. Polhemous, ahli navigasi pada penerbangan Ann Pellegreno pada tahun 1967 yang mengikuti jalur penerbangan orisinil Earhart dan Noonan, mempelajari tabel navigasi tanggal 2 Juli 1937 dan berpikir bahwa Noonan mungkin saja telah salah menghitung ""pendekatan satu jalur"" yang ditujukan untuk ""mengenai"" Howland. David Jourdain, mantan kolonel kapal selam Angkatan Laut dan teknisi kelautan dengan spesialisasi pada penemuan laut dalam, telah mengklaim bahwa semua transmisi yang dihubungkan dengan pulau Gardner adalah palsu. Melalui perusahaannya Nauticos, ia melakukan pencarian ekstensif pada 1.200 kuadran di utara dan barat pulau Howland dalam dua ekspedisi laut dalam senilai $4,5 juta (2002, 2006), dan tidak menemukan apa-apa. Lokasi-lokasi pencariannya berasal dari garis posisi (157-337) yang disiarkan oleh Earhart pada 2 Juli 1937. berbagai interpretasi Elgen Long telah membuat Jourdain menyimpulkan bahwa ""Analisa atas semua data yang kita miliki – analisa bahan bakar, panggilan radio, dan lain-lain – memperlihatkan pada saya bahwa ia (Earhart) telah jatuh di perairan di sekitar Howland"". Anak tiri Earhart, George Palmer Putnam Jr., tercatat mengatakan bahwa ia percaya bahwa ""pesawat itu mengalami kehabisan bahan bakar."" Thomas Crouch, Kurator Senior dari Museum Dirgantara Nasional Amerika Serikat pernah menyatakan bahwa Elektra milik Earhart/Noonan ""jatuh dari ketinggian 18.000 kaki"" yang mungkin menghasilkan sebaran artefak yang dapat menandingi penemuan-penemuan Titanic, seraya menambahkan ""...misteri ini adalah bagian dari apa yang membuat kita terus tertarik. Dalam hal ini, kita terus mengingatnya (Earhart), karena ia adalah orang hilang favorit kita."" [sunting] Hipotesis pulau Gardner Segera setelah hilangnya Earhart dan Noonan, angkatan laut Amerika Serikat, Paul Mantz dan ibu dari Earhart (yang meyakinkan Putnam untuk melaksanakan pencarian di kepulauan Gardner) semuanya mengungkapkan kepercayaan mereka bahwa penerbangan Earhart berakhir di kepulauan Phoenix (sekarang bagian dari Kiribati), sekitar 550 kilometer tenggara dari pulau Howland. Hipotesis pulau Gardner dikatakan sebagai ""penjelasan yang paling diterima"" untuk teori hilangnya Earhart. ""Grup Internasional Penyelamatan Pesawat Historis"" (TIGHAR) memberi kesan bahwa Earhart dan Noonan mungkin terbang tanpa transmisi radio lebih lanjut untuk dua setengah jam sepanjang garis posisi yang dicatat Earhart dalam transmisi terakhirnya yang diterima di Howland, tiba di pulau Gardner yang kala itu tidak berpenghuni (sekarang Nikumaroro) yang berada di kepulauan Phoenix, mendarat di dataran karang luas dekat bangkai kapal barang besar dan tewas. Penelitian TIGHAR menghasilkan rangkaian bukti arkeologis dan anekdotis yang dapat mendukung hipotesis ini. Contohnya, pada tahun 1940, Gerald Gallagher, seorang kolonel Britania Raya yang memiliki lisensi pilot mengirim pesan untuk memberi tahu bahwa ia menemukan sebuah kerangka, bersama dengan kotak tua dibawah pohon di sisi tengara pulau. Ia diperintahkan untuk mengirim jasad ini ke Fiji dan pada tahun 1941, dilakukan pengukuran detail tulang tersebut dan hasilnya adalah tulang tersebut berasal dari laki-laki pendek gemuk. Pada tahun 1998, sebuah analisis dari data pengukuran oleh ahli antropologi menyatakan kerangka ini berasal dari wanita asal ""Eropa utara yang tinggi dan berwarna putih."" Kerangka tersebut sudah lama hilang di Fiji. Artifak ditemukan oleh TIGHAR di Nikumaroro dan termasuk peralatan seadanya, sehelai papan alumunium (mungkin dari pesawat Electra), sebuah keping pleksiglas yang dipotong secara aneh yang tebal dan bentuknya sama dengan sebuah jendela Electra, dan sebuah hak sepatu Cat's Paw ukuran 9 dari tahun 1930-an yang mirip sepatu Earhart pada foto penerbangan dunia. Meskipun bukti ini tidak langsung, anak tiri Earhart yang masih hidup, George Putnam Jr., mengungkapkan antusiasmenya terhadap penelitian TIGHAR. Tim ekspedisi TIGHAR yang beranggotakan 15 orang, mengunjungi Nikumaroro dari tanggal 21 Juli sampai 2 Agustus 2007, mencari artifak pesawat terbang dan DNA. Pada grup tersebut terdapat insinyur, ahli ilmu lingkungan, pengelola tanah, ahli ilmu kepurbakalaan, perancang kapal layar, tim dokter dan perekam video. Mereka melaporkan telah menemukan bebrapa benda yang masih belum diketahui asalnya dari mana, termasuk penunjuk arah yang mungkin berasal dari pesawat Earhart dan ritsleting yang mungkin berasal dari pakaian terbangnya. [sunting] Legenda, cerita dan klaim tanpa dukungan Hilangnya Amelia Earhart masih menjadi misteri dan menarik perhatian banyak orang dari klaim lainnya atas penerbangan terakhirnya. Beberapa teori konsprasi telah diketahui dalam budaya populer. [sunting] Mata-mata untuk FDR Sejumlah foto yang konon adalah foto-foto Earhart di tempat penahanannya telah diidentifikasikan sebagai foto-foto yang diambil sebelum penerbangannya yang terakhir. Sebuah film fiktif masa Perang Dunia II yang bernama Flight for Freedom yang dibintangi oleh Rosalind Russell dan Fred MacMurray seringkali disebut sebagai sumber yang paling mungkin bagi sebuah mitos populer bahwa Earhart adalah seorang mata-mata yang ketika itu memata-matai Jepang di kepulauan Pasifik atas permintaan pemerintahan Franklin Roosevelt. . Pada tahun 1949 baik United Press dan intelijen Amerika Serikat menganggap rumor ini adalah isapan jempol. Sejumlah peneliti mencatat kemungkinan bahwa untuk tujuan-tujuan propaganda di masa perang, pemerintah AS mungkin diam-diam telah menggalakkan (atau bersikap tidak peduli) terhadap desas-desus palsu bahwa Earhart telah ditangkap oleh Jepang. [sunting] Klaim Saipan Pada tahun 1966, koresponden CBS Fred Goerner mempublikasi sebuah buku yang mengklaim Earhart dan Noonan ditangkap dan dieksekusi ketika pesawat mereka jatuh di pulau Saipan di kepulauan Mariana Utara yang pada saat itu diduduki oleh Jepang. Thomas E. Devine menulis Saksi mata: Insiden Amelia Earhart dan termasuk sebuah surat dari anak perempuan polisi Jepang yang mengklaim ayahnya bertanggung jawab atas eksekusi Earhart. Mantan marinir Amerika Serikat, Robert Wallack mengklaim bahwa ia dan tentara lainnya membuka sebuah lemari besi di Saipan dan menemukan informasi tentang Earhart. Mantan marinir Amerika Serikat Earskin J. Nabers mengklaim bahwa ketika menjadi operator nirkabel di Saipan tahun 1944, ia membaca sandi pesan dari angkatan laut dan berisi tentang pesawat Earhart dan ditemukan di lapangan udara Aslito, dan ia nantinya diperintahkan untuk menjaga pesawat dan lalu melihat hancurnya pesawat itu. Pada tahun 1990, dalam sebuah serial televisi NBC-TV, Unsolved Mysteries menyiarkan tentang wawancara dengan wanita Saipan yang mengklaim melihat eksekusi Earhart dan Noonan oleh tentara Jepang, namun tak ada bukti bahwa hal ini benar-benar terjadi. Foto Earhart selama ia ditangkap telah diidentifikasi baik sebagai kecurangan atau diambil sebelum penerbangan terakhirnya. Sebuah penggalian arkeologis di Tinian pada 2004 gagal menemukan tulang-belulang pada sebuah lokasi yang sejak berakhirnya Perang Dunia II didesas-desuskan sebagai kuburan penerbang ini. [sunting] Rumor Tokyo Rose Sebuah desas-desus yang lain mengatakan bahwa Earhart telah dipaksa membuat siaran propaganda radio seperti yang dialami oleh banyak perempuan yang dikenal sebagai Tokyo Rose. Menurut sejumlah biografi Earhart, George Putnam menginvestigasi desas-desus ini secara pribadi, namun setelah mendengarkan banyak rekaman-rekaman dari sejumlah orang yang disebut Tokyo Rose, ia tidak mampu mengenali suara Earhart di antaranya. [sunting] Rabaul David Billings, seorang pembuat pesawat Australia, menegaskan sebuah peta dan memberi kesan tempat jatuhnya pesawat Earhart berada 40 mil barat daya dari Rabaul. Billings mengspekulasikan Earhart berputar kembali dari Howland dan mencoba untuk mencapai Rabaul untuk mengisi bahan bakar. Pencarian di lapangan tidak berhasil. [sunting] Menyamar sebagai identitas lain Pada bulan November tahun 2006, National Geographic Channel menyiarkan episode dua dari serial televisi Undiscovered History tentang klaim bahwa Earhart selamat dari penerbangan dunia, kembali ke Amerika Serikat, pindah ke New Jersey dan di sana ia mengganti namanya dan menjalani hidupnya diam-diam sebagai Irene Craigmile Bolam. Klaim ini pada awalnya diangkat oleh buku Amelia Earhart Lives (1970) yang ditulis oleh Joe Klaas. Irene Craigmile Bolam yang menjadi bankir di New York selama tahun 1940an, menolak pernyataan bahwa ia adalah Earhart dan melakukan penuntutan perkara, meminta $1.5 juta dan membuat sebuah pernyataan tertulis yang sah dan ia menyangkal klaim tersebut. Penerbit buku Amelia Earhart Lives, McGraw-Hill, menarik buku dari pasar segera setelah dirilisnya dan pengadilan mengindikasi bahwa mereka melakukan penyelesaian dengan Irene Craigmile Bolam diluar pengadilan. Sesudah itu, sejarah kehidupan personal Bolam didokumentasi oleh peneliti, menghilangkan kemungkinan ia adalah Earhart. Kevin Richland, seorang ahli forensik kriminal disewa oleh National Geographic, mempelajari foto Earhart dan Bolam dan menyatakan beberapa perbedaan antara Earhart dan Bolam. [sunting] Diculik BETA Beberapa orang menyalahkan Benda Terbang Aneh (BETA) sebagai penyebab hilangnya Amelia Earhart. Tidak ada bukti yang mendukung pendapat-pendapat ini, yang kesemuanya telah ditolak oleh para sejarawan yang serius. [sunting] Peninggalan Amelia Earhart diketahui sebagai selebritis selama kehidupannya. Ratusan artikel dan beberapa buku ditulis tentang kehidupannya. Earhart umumnya dianggap sebagai wajah pejuang hak-hak wanita. [sunting] Rekor dan pencapaian [sunting] Buku yang ditulis oleh Earhart Amelia Earhart adalah seorang penulis yang banyak dipromosikan dalam hidupnya dan sempat bekerja sebagai editor penerbangan majalah Cosmopolitan dari tahun 1928 sampai 1930. Ia menulis beberapa artikel majalah, kolom koran, esai dan dua buku yang diterbitkan berdasarkan pengalamannya sebagai penerbang semasa hidupnya:","Amelia Mary Earhart (pelafalan /ˈɛərhɑrt/ ""AIR-hart""; 24 Juli 1897 – hilang 2 Juli 1937, dinyatakan tewas 5 Januari 1939), anak perempuan dari Edwin dan Amy Earhart, adalah seorang pelopor penerbangan, penulis, dan pejuang hak wanita Amerika Serikat. Earhart adalah wanita pertama yang menerima Distinguished Flying Cross. Ia mendapat penghargaan itu karena ia adalah wanita pertama yang terbang sendiri menyebrangi samudera Atlantik. Ia juga membuat banyak rekor lainnya, menulis buku yang terjual paling banyak tentang pengalaman terbangnya, dan memiliki peran penting dalam pendirian Ninety-Nine, organisasi pilot wanita. Earhart hilang secara misterius di samudera Pasifik di dekat pulau Howland dalam usaha untuk melakukan penerbangan keliling dunia tahun 1937. Ketertarikan mengenai hidup, karir, dan misteri hilangnya Earhart masih tetap berlanjut sampai sekarang." id,88a76b5f5084f44a49942615b93c0980,"[sunting] Sejarah Pelabuhan Sunda Kelapa telah dikenal semenjak abad ke-12 dan kala itu merupakan pelabuhan terpenting Kerajaan Sunda yang beribukota di Pajajaran. Kemudian pada masa masuknya Islam dan para penjelajah Eropa, Sunda Kelapa diperebutkan antara kerajaan-kerajaan Nusantara dan Eropa. Akhirnya Belanda berhasil menguasainya cukup lama sampai lebih dari 300 tahun. Para penakluk ini mengganti nama-nama pelabuhan Sunda Kelapa dan daerah sekitarnya. Namun pada awal tahun 1970-an, nama kuno ""Sunda Kelapa"" kembali digunakan sebagai nama resmi pelabuhan tua ini. [sunting] Masa Hindu-Buddha Menurut sumber Portugis, Sunda Kelapa merupakan salah satu pelabuhan yang dimiliki Kerajaan Sunda selain pelabuhan Banten, Pontang, Cigede, Tamgara dan Cimanuk. Sunda Kelapa yang dalam teks ini disebut Kalapa dianggap pelabuhan yang terpenting karena dapat ditempuh dari ibu kota kerajaan yang disebut dengan nama Dayo (dalam bahasa Sunda modern: dayeuh yang berarti kota) dalam tempo dua hari. Pelabuhan ini telah dipakai sejak zaman Tarumanagara dan diperkirakan sudah ada sejak abad ke-5 dan saat itu disebut Sundapura. Pada abad ke-12, pelabuhan ini dikenal sebagai pelabuhan lada yang sibuk milik Kerajaan Sunda, yang memiliki ibukota di Pakuan Pajajaran atau Pajajaran yang saat ini menjadi Kota Bogor. Kapal-kapal asing yang berasal dari Tiongkok, Jepang, India Selatan, dan Timur Tengah sudah berlabuh di pelabuhan ini membawa barang-barang seperti porselen, kopi, sutra, kain, wangi-wangian, kuda, anggur, dan zat warna untuk ditukar dengan rempah-rempah yang menjadi komoditas dagang saat itu. [sunting] Masa Islam dan awal kolonialisme Barat Pada akhir abad ke-15 dan awal abad ke-16, para penjelajah Eropa mulai berlayar mengunjungi sudut-sudut dunia. Bangsa Portugis berlayar ke Asia dan pada tahun 1511, mereka bahkan bisa merebut kota pelabuhan Malaka, di Semenanjung Malaka. Malaka dijadikan basis untuk penjelajahan lebih lanjut di Asia Tenggara dan Asia Timur. Tome Pires, salah seorang penjelajah Portugis, mengunjungi pelabuhan-pelabuhan di pantai utara Pulau Jawa antara tahun 1512 dan 1515. Ia menggambarkan bahwa pelabuhan Sunda Kelapa ramai disinggahi pedagang-pedagang dan pelaut dari luar seperti dari Sumatra, Malaka, Sulawesi Selatan, Jawa dan Madura. Menurut laporan tersebut, di Sunda Kelapa banyak diperdagangkan lada, beras, asam, hewan potong, emas, sayuran serta buah-buahan. Laporan Portugis menjelaskan bahwa Sunda Kelapa terbujur sepanjang satu atau dua kilometer di atas potongan-potongan tanah sempit yang dibersihkan di kedua tepi sungai Ciliwung. Tempat ini ada di dekat muaranya yang terletak di teluk yang terlindung oleh beberapa buah pulau. Sungainya memungkinkan untuk dimasuki 10 kapal dagang yang masing-masing memiliki kapasitas sekitar 100 ton. Kapal-kapal tersebut umumnya dimiliki oleh orang-orang Melayu, Jepang dan Tionghoa. Di samping itu ada pula kapal-kapal dari daerah yang sekarang disebut Indonesia Timur. Sementara itu kapal-kapal Portugis dari tipe kecil yang memiliki kapasitas muat antara 500 - 1.000 ton harus berlabuh di depan pantai. Tome Pires juga menyatakan bahwa barang-barang komoditas dagang Sunda diangkut dengan lanchara, yaitu semacam kapal yang muatannya sampai kurang lebih 150 ton. Lalu pada tahun 1522 Gubernur Alfonso d'Albuquerque yang berkedudukan di Malaka mengutus Henrique Leme untuk menghadiri undangan raja Sunda untuk membangun benteng keamanan di Sunda Kalapa untuk melawan orang-orang Cirebon yang bersifat ekspansif. Sementara itu kerajaan Demak sudah menjadi pusat kekuatan politik Islam. Orang-orang Muslim ini pada awalnya adalah pendatang dari Jawa dan merupakan orang-orang Jawa keturunan Arab. Maka pada tanggal 21 Agustus 1522 dibuatlah suatu perjanjian yang menyebutkan bahwa orang Portugis akan membuat loji (perkantoran dan perumahan yang dilengkapi benteng) di Sunda Kelapa, sedangkan Sunda Kelapa akan menerima barang-barang yang diperlukan. Raja Sunda akan memberikan kepada orang-orang Portugis 1.000 keranjang lada sebagai tanda persahabatan. Sebuah batu peringatan atau padraõ dibuat untuk memperingati peristiwa itu. Padrao dimaksud disebut sebagai layang salaka domas dalam cerita rakya Sunda Mundinglaya Dikusumah. Padraõ itu ditemukan kembali pada tahun 1918 di sudut Prinsenstraat (Jalan Cengkeh) dan Groenestraat (Jalan Nelayan Timur) di Jakarta. Kerajaan Demak menganggap perjanjian persahabatan Sunda-Portugal tersebut sebagai sebuah provokasi dan suatu ancaman baginya. Lantas Demak menugaskan Fatahillah untuk mengusir Portugis sekaligus merebut kota ini. Maka pada tanggal 22 Juni 1527, pasukan gabungan Demak-Cirebon di bawah pimpinan Fatahillah (Faletehan) merebut Sunda Kelapa. Tragedi tanggal 22 Juni inilah yang hingga kini selalu dirayakan sebagai hari jadi kota Jakarta. Sejak saat itu nama Sunda Kelapa diganti menjadi Jayakarta. Nama ini biasanya diterjemahkan sebagai kota kemenangan atau kota kejayaan, namun sejatinya artinya ialah ""kemenangan yang diraih oleh sebuah perbuatan atau usaha"" dari bahasa Sansekerta jayakṛta (Dewanagari जयकृत). [sunting] Masa kolonialisme Belanda Kekuasaan Demak di Jayakarta tidak berlangsung lama. Pada akhir abad ke-16, bangsa Belanda mulai menjelajahi dunia dan mencari jalan ke timur. Mereka menugaskan Cornelis de Houtman untuk berlayar ke daerah yang sekarang disebut Indonesia. Eskspedisinya walaupun biayanya tinggi dianggap berhasil dan Vereenigde Oostindische Compagnie (VOC) didirikan. Dalam mencari rempah-rempah di Asia Tenggara, mereka memerlukan basis pula. Maka dalam perkembangan selanjutnya pada tanggal 30 Mei 1619, Jayakarta direbut Belanda di bawah pimpinan Jan Pieterszoon Coen yang sekaligus memusnahkannya. Di atas puing-puing Jayakarta didirikan sebuah kota baru. J.P. Coen pada awalnya ingin menamai kota ini Nieuw Hoorn (Hoorn Baru), sesuai kota asalnya Hoorn di Belanda, tetapi akhirnya dipilih nama Batavia. Nama ini adalah nama sebuah suku Keltik yang pernah tinggal di wilayah negeri Belanda dewasa ini pada zaman Romawi. Menurut catatan sejarah, pelabuhan Sunda Kelapa pada masa awal ini dibangun dengan kanal sepanjang 810 meter. Pada tahun 1817, pemerintah Belanda memperbesarnya menjadi 1.825 meter. Setelah zaman kemerdekaan, dilakukan rehabilitasi sehingga pelabuhan ini memiliki kanal sepanjang 3.250 meter yang dapat menampung 70 perahu layar dengan sistem susun sirih. [sunting] Abad ke-19 Sekitar tahun 1859, Sunda Kalapa sudah tidak seramai masa-masa sebelumnya. Akibat pendangkalan, kapal-kapal tidak lagi dapat bersandar di dekat pelabuhan sehingga barang-barang dari tengah laut harus diangkut dengan perahu-perahu. Kota Batavia saat itu sebenarnya sedang mengalami percepatan dan sentuhan modern (modernisasi), apalagi sejak dibukanya Terusan Suez pada 1869 yang mempersingkat jarak tempuh berkat kemampuan kapal-kapal uap yang lebih laju meningkatkan arus pelayaran antar samudera. Selain itu Batavia juga bersaing dengan Singapura yang dibangun Raffles sekitar tahun 1819. Maka dibangunlah pelabuhan samudera Tanjung Priok, yang jaraknya sekitar 15 km ke timur dari Sunda Kelapa untuk menggantikannya. Hampir bersamaan dengan itu dibangun jalan kereta api pertama (1873) antara Batavia - Buitenzorg (Bogor). Empat tahun sebelumnya (1869) muncul trem berkuda yang ditarik empat ekor kuda, yang diberi besi di bagian mulutnya. Selain itu pada pertengahan abad ke-19 seluruh kawasan sekitar menara syahbandar yang ditinggali para elit Belanda dan Eropa menjadi tidak sehat. Dan segera sesudah wilayah sekeliling Batavia bebas dari ancaman binatang buas dan gerombolan budak pelarian, banyak orang Sunda Kalapa berpindah ke wilayah selatan. [sunting] Abad ke-20 Pada masa pendudukan oleh bala tentara Dai Nippon yang mulai pada tahun 1942, Batavia diubah namanya menjadi Jakarta. Setelah bala tentara Dai Nippon keluar pada tahun 1945, nama ini tetap dipakai oleh Belanda yang ingin menguasai kembali Indonesia. Kemudian pada masa Orde Baru, nama Sunda Kelapa dipakai kembali. Berdasarkan Surat Keputusan Gubernur DKI Jakarta No.D.IV a.4/3/74 tanggal 6 Maret 1974, nama Sunda Kelapa dipakai lagi secara resmi sebagai nama pelabuhan. Pelabuhan ini juga biasa disebut Pasar Ikan karena di situ terdapat pasar ikan yang besar. [sunting] Sunda Kelapa dewasa ini Pada saat ini Pelabuhan Sunda Kelapa direncanakan menjadi kawasan wisata karena nilai sejarahnya yang tinggi. Saat ini Pelabuhan Sunda Kelapa adalah salah satu pelabuhan yang dikelola oleh PT Pelindo II yang tidak disertifikasi International Ship and Port Security karena sifat pelayanan jasanya hanya untuk kapal antar pulau. Saat ini pelabuhan Sunda Kelapa memiliki luas daratan 760 hektar serta luas perairan kolam 16.470 hektar, terdiri atas dua pelabuhan utama dan pelabuhan Kalibaru. Pelabuhan utama memiliki panjang area 3.250 meter dan luas kolam lebih kurang 1.200 meter yang mampu menampung 70 perahu layar motor. Pelabuhan Kalibaru panjangnya 750 meter lebih dengan luas daratan 343.399 meter persegi, luas kolam 42.128,74 meter persegi, dan mampu menampung sekitar 65 kapal antar pulau dan memiliki lapangan penumpukan barang seluas 31.131 meter persegi. Dari segi ekonomi, pelabuhan ini sangat strategis karena berdekatan dengan pusat-pusat perdagangan di Jakarta seperti Glodok, Pasar Pagi, Mangga Dua, dan lain-lainnya. Sebagai pelabuhan antar pulau Sunda Kelapa ramai dikunjungi kapal-kapal berukuran 175 BRT. Barang-barang yang diangkut di pelabuhan ini selain barang kelontong adalah sembako serta tekstil. Untuk pembangunan di luar pulau Jawa, dari Sunda Kelapa juga diangkut bahan bangunan seperti besi beton dan lain-lain. Pelabuhan ini juga merupakan tujuan pembongkaran bahan bangunan dari luar Jawa seperti kayu gergajian, rotan, kaoliang, kopra, dan lain sebagainya. Bongkar muat barang di pelabuhan ini masih menggunakan cara tradisional. Di pelabuhan ini juga tersedia fasilitas gudang penimbunan, baik gudang biasa maupun gudang api. Dari segi sejarah, pelabuhan ini pun merupakan salah satu tujuan wisata bagi DKI. Tidak jauh dari pelabuhan ini terdapat Museum Bahari yang menampilkan dunia kemaritiman Indonesia masa silam serta peninggalan sejarah kolonial Belanda masa lalu. Di sebelah selatan pelabuhan ini terdapat pula Galangan Kapal VOC dan gedung-gedung VOC yang telah direnovasi. Selain itu pelabuhan ini direncanakan akan menjalani reklamasi pantai untuk pembangunan terminal multifungsi Ancol Timur sebesar 500 hektar.","Sunda Kelapa adalah nama sebuah pelabuhan dan tempat sekitarnya di Jakarta, Indonesia. Pelabuhan ini terletak di kelurahan Penjaringan, kecamatan Penjaringan, Jakarta Utara. Meskipun sekarang Sunda Kelapa hanyalah nama salah satu pelabuhan di Jakarta, daerah ini sangat penting karena desa di sekitar pelabuhan Sunda Kelapa adalah cikal-bakal kota Jakarta yang hari jadinya ditetapkan pada tanggal 22 Juni 1527. Kala itu Sunda Kelapa milik Kerajaan Sunda yang beribukota di Pakuan Pajajaran atau Pajajaran (sekarang kota Bogor) yang direbut oleh pasukan Demak dan Cirebon. Walaupun hari jadi kota Jakarta baru ditetapkan pada abad ke-16, sejarah Sunda Kelapa sudah dimulai jauh lebih awal, yaitu pada zaman pendahulu Kerajaan Sunda, yaitu kerajaan Tarumanagara. Kerajaan Tarumanagara pernah diserang dan ditaklukkan oleh kerajaan Sriwijaya dari Sumatera. Oleh karena itu, tidak heran kalau etnis Sunda di pelabuhan Sunda Kelapa menggunakan bahasa Malayu yang umum di Sumatera, yang kemudian dijadikan bahasa nasional, jauh sebelum peristiwa Sumpah Pemuda." it,d49d22ddecb6d5baa94e699126ac6619,"[modifica] Storia [modifica] Origini L'intitolazione a san Michele arcangelo suggerisce come epoca di fondazione l'epoca longobarda, visto il particolare culto tributato all'""angelo guerriero"" da parte del popolo germanico. Una leggenda afferma che il fondatore sarebbe stato un certo Sichelmo: nel Rituale Passinianense del 1316 alla data 18 ottobre risulta prescritto un ufficio in suffragio di Sichelmo e di suo fratello Zenobio, vi si legge infatti: de officio Sichelmi, qui hedificavit hoc monasterium. Un'errata identificazione di Zenobio, fratello di Sichelmo con san Zanobi ha portato ad ipotizzare come data di fondazione il395 , altre ipotesi hanno suggerito come anno di fondazione l'899 e il 989 sempre in base ad arbitrarie identificazioni di Zenobio con omonimi vescovi fiesolani. Quel che è certo è che il monastero di Passignano nel suo archivio, contenente un tempo più di 6600 pergamene , conservava un atto qui rogato nel marzo dell'884 redatto alla presenza di un tale Wilerado scabino . Da un atto datato 27 marzo 903 si sa che nell'allora oratorio di san Michele di Passignano viveva una famiglia monastica presieduta da un abate e da un proposto. Nell'XI secolo la comunità fu tra le prime ad accogliere la riforma monastica di Vallombrosa promossa daGiovanni Gualberto, divenendo una delle sedi della lotta contro la simonia . Il primo abate vallombrosano di Passignano fu Leto che nella primavera del 1050 era presente ad un sinodo romano e che organizzò l'incontro tra papa Leone IX e san Giovanni Gualberto, incontro che si tenne nell'estate dello stesso anno proprio in questo monastero . Un altro importante abate di Passignano fu Pietro che il 13 febbraio1068 davanti alla Badia a Settimo camminò in mezzo al fuoco, uscendone illeso; dopo tale episodio il vescovo di Firenze Pietro Mezzabarba, accusato dai vallombrosani di simonia, dovette abbandonare la città e l'abate Pietro venne denominato Igneo. Dopo avere passato tutta la vita a combattere per la libertà della chiesa, san Giovanni Gualberto morì nel monastero di Passignano il 12 luglio 1073 ; poco prima della morte aveva avuto la soddisfazione di vedere elevato al soglio pontificio il vallombrosano Ildebrando, che solo contro tutti aveva difeso l'ordine vallombrosano dalle accuse di Pier Damianidurante il sinodo romano del 1067 . Poco prima, nel 1072 papa Alessandro II, convalidò l'ordine e elevò alla dignità cardinalizia san Pietro Igneo; una volta cardinale l'Igneo si dedicò a un'intensa attività diplomatica presso la corte dell'imperatore Enrico IV . L'essere la custode dei resti mortali di san Giovanni Gualberto pose la badia in una posizione di prestigio nell'ambito vallombrosano . Il prestigio però le venne anche attraverso donazioni e acquisti che le permisero di amministrare non solo vasti territori nel Chianti ma anche molti edifici, adibiti al culto o all'accoglienza dei pellegrini, dei malati e dei poveri . Nell'aprile del 1121 si accampò presso il monastero l'esercito guidato da Corrado di Scheiern marchese di Toscana che in quell'occasione confermò ai monaci i loro privilegi; probabilmente nel monastero soggiornò anche l'imperatore Federico Barbarossa il cui ritratto venne dipinto in una sala . La distruzione di Fiesole nel 1125 da parte dei fiorentini fu un evento che molto influì sulla storia della badia. Dopo la distruzione della rivale i fiorentini, temendo una grave punizione da parte di papa Onorio II, si rivolsero all'abate di Vallombrosa, sant'Atto, affinché intercedesse per loro presso il pontefice . L'abate si impegnò ad intervenire a patto però che il vescovo di Firenze in cambio dei territori fiesolani occupati nel Mugello cedesse al vescovo di Fiesole la pieve di Sillano, di cui il monastero era una dipendenza. La proposta venne accetta e il distacco dalla diocesi di Firenze portò anche ad un mutamento della politica del monastero. Infatti da quel momento si iniziarono seguire gli orientamenti politici di Siena. Ciò fu anche una conseguenza dell'ubicazione del monastero: posto ai confini tra i due contadi era spesso vittima delle ostilità tra i due subendo gravi danni. Lo scisma che avvenne durante il pontificato di papa Alessandro III sconvolse l'intera congregazione vallombrosana; dal monastero di Passignano venne allontanato nel 1165 l'abate Lamberto , sostenitore di Alessandro III e venne nominato, dal cancelliere imperiale, l'abate Ugo, sostenitore dell'antipapa Pasquale III . Il momento di massima tensione fu nel 1168 quando venne nominato quale antipapa Giovanni, abate del monastero vallombrosano di Strumi, che prese il nome di Callisto III ; a quel punto all'interno del monastero si formarono due fazioni con conseguenti disordini che non finirono neanche nel 1169quando Alessandro III, oltre a confermare i privilegi della congregazione, ordinò al nuovo abate di Vallombrosa Giacomo di allontanare da Passignano l'abate Ugo e di ripristinare la direzione di Lamberto. In quello stesso periodo si moltiplicarono in Toscana gli intrighi dell'imperatore di Costantinopoli Manuele che aveva come obiettivo la conquista delle terre dell'Italia centrale per compensare la perdita di quelle che i Normanni gli avevano sottratto nell'Italia Meridionale . Dall'imperatore partirono delle somme di denaro destinate al monastero di san Michele presso poggio San Donato a Siena, sottoposto a Passignano; questi denari ufficialmente erano stati inviati per il mantenimento del monastero ma in realtà venivano distribuiti al popolo per organizzare sommosse . Intervenne il papa che in data 16 maggio 1177 proibì queste attività . Sempre in quel periodo iniziò una controversia giuridica sul possesso di tale monastero tra Passignano e Vallombrosa, che si concluse a favore di Passignano . In seguito alla distruzione di Fiesole del 1125, il vescovo fiesolano era stato obbligato a risiedere a Firenze ma era in progetto di trasferire la sede vescovile a Figline per sottrarsi al controllo di Firenze , questo piano era conosciuto e appoggiato da Siena, da Arezzo e soprattutto da papa Alessandro III che approvò tale piano che ben tre bolle consecutive e addirittura nell'ultima considerava il progetto ormai concluso visto che conferiva al presule il titolo di Vescovo di Figline e Fiesole . A Figline erano già sorti gli edifici che avrebbero dovuto accogliere il vescovo e la badia di Passignano aveva appositamente acquistato, il 30 aprile 1175, la collegiata di Santa Maria che sarebbe diventata lacattedrale; tutto era ormai pronto, il vescovo fiesolano aveva chiesto aiuto agli aretini per effettuare il trasloco, ma quando i fiorentini sconfissero Arezzo in battaglia, tutto saltò e non paghi della vittoria sul campo, i fiorentini distrussero Figline e bruciarono tutti i locali della costituenda diocesi. Dopo tali episodi iniziò una lunga serie di processi contro Passignano e il Capitolo di Fiesole che durarono vari decenni . Il 20 novembre 1199 Firenze impose ai monaci di Passignano il giuramento di non ordire alcun complotto né alleandosi col papa né alleandosi con l'imperatore . Ma era tardi poiché Passignano era già alleata della famiglia filo imperiale degli Alberti che contro Firenze costruì una città: Semifonte. Alla costruzione della città partecipò anche Passignano realizzando una chiesa ed un ospedale . In un primo assalto alla città nel 1196 i fiorentini distrussero gli edifici di Passignano e nel 1202 demolirono fin dalle fondamenta Semifonte, imponendo al monastero di Passignano una tassa di 124 libbre per la sistemazione dei superstiti abitanti di Semifonte . [modifica] Il Duecento Oltre alle attività politiche verso la fine del XII secolo l'abate di Passignano Gregorio fu impegnato per la canonizzazione di san Giovanni Gualberto per la quale scrisse anche una nuova versione dellaVita del Santo in cui introdusse anche nuove informazioni tra cui la nascita nel castello di Petroio e l'appartenenza alla famiglia dei Visdomini, famiglia cui apparteneva lo stesso abate . Il 1º ottobre 1193 avvenne la canonizzazione da parte di papa Celestino III e alla cerimonia parteciparono 23 cardinali, un arcivescovo, l'abate di Fulda e gli ambasciatori dell'imperatore bizantino e del re d'Inghilterra . L'elevazione delle spoglie mortali del Santo, ordinata il 23 maggio1194 dal papa ai vescovi di Arezzo, Pistoia e Siena, non poté effettuarsi a causa dell'opposizione dei vescovi di Firenze e Fiesole, che ancora erano in causa con Passignano. Nel 1205 papa Innocenzo III depose l'abate di Passignano Uberto e il 27 marzo 1210 ordinò ai vescovi di Fiesole e di Firenze di elevare le reliquie del fondatore di Vallombrosa ma tale ordine venne eseguito solo il 10 ottobre dello stesso anno. In quell'occasione il corpo venne ispezionato e da esso vennero prelevate delle parti per le quali nei secoli successivi i monasteri vallombrosani fecero eseguire dei ricchi reliquiari. In seguito l'abate Gregorio venne nominato vescovo di Aquino . Nonostante che in seguito al Concilio Lateranense IV del 1216 fosse stato istituito l'ufficio dei Visitatori per controllare che nei monasteri si osservasse la regola e l'istituzione dell'ufficio del Procuratore presso la Curia Romana per tutelate le esenzioni ed i privilegi dell'Ordine, nel 1222 il monastero di Passignano e gli altri monasteri vallombrosani si trovarono al centro di una contesa con il vescovo di Fiesole Ildebrando a causa di esenzioni fiscali . La disputa si tenne il 26 febbraio 1222 nella pieve di Santa Maria Novella, in diocesi di Fiesole. A difendere le ragioni dei monasteri intervenne Giacomo, decano di Vallombrosa, che mostrò la bolla pontificia con i privilegi. Si scatenò il parapiglia; prima il vescovo fiesolano tentò di impedire la lettura del documento poi affermò che i monasteri erano sul suo territorio e che quindi a lui dovevano pagare le tasse, infine visto che i monaci non avevano regalato nulla in occasione della sua consacrazione pronunciò un elogio degli incendiari dei beni monastici e minacciò mali peggiori per i ribelli . Il monaco Giacomo effettuò altre missioni con risultati migliori come quella del 1210 quando consegnò a Luigi IX Re di Francia una reliquia di san Giovanni Gualberto , o come nel 1222 quando su incarico di Innocenzo III aiutò san Domenico nella predicazione contro gli eretici ; come nel 1226 quando fece da intermediario per conto di Gregorio IX alla corte di Federico II . Missione fallita visto che nel 1229 il papa iniziò una guerra contro l'imperatore. Per le spese militari il papa impose ai monasteri toscani della pesanti tasse, e per pagarle i vallombrosani furono costretti a impegnare quasi tutto il loro patrimonio che nel 1245, dopo una sentenza del tribunale, cadde in mano ai creditori. I beni di Passignano passarono alla famiglia degli Scolari, i quali nel 1255 occuparono il monastero tenendo prigionieri i monaci e costrinsero l'abate ad andare in giro giorno e notte con una scorta armata, non paghi distrussero il monastero e bruciarono la chiesa . Di questa situazione approfittarono gli abitanti di Poggio a Vento, un villaggio limitrofo soggetto all'autorità di Passignano, che ottennero nel 1258 di poter eleggere autonomamente i rettori del comune. A dare parere a loro favorevole fu il giuristaAccursio . I ghibellini furono cacciati definitivamente da Firenze nel 1267 e nel 1269, dopo la sconfitta a Colle Val d'Elsa anche a Siena si insediò un governo guelfo, instaurato da Simone di Montfort, vicario di Carlo d'Angiò. Questi avvenimenti ebbero ripercussioni immediate sulla vita del monastero. Nel 1272 l'abate di Vallombrosa Plebano depone quello di Passignano Rodolfo e affida il monastero a Ruggero dei Buondelmonti, guelfo, già eletto nel 1266 ma a causa del governo ghibellino instaurato a seguito dellaBattaglia di Montaperti non aveva potuto prenderne il possesso. Il Buondelmonti iniziò subito a ricostruire il monastero (nella architrave di un porta è incisa la data 1294 ) e la chiesa che nel1287 erano terminati e subito dopo iniziò la costruzione del campanile che era concluso nel 1297 . Per sottrarre i monasteri dall'influenza laica la Santa sede si riservava la collazione dei benefici ecclesiastici, varando all'inizio del XIII secolo il sistema della commenda. [modifica] Il Trecento e il Quattrocento Il 23 dicembre 1297 papa Bonifacio VIII nominò l'abate di Passignano Ruggero Buondelmonti priore generale di Camaldoli in sostituzione del priore Frediano. Prima ancora di poter prendere possesso della nuova carica, il 26 marzo 1298 lo stesso Bonifacio VIII lo nominò abate generale di Vallombrosa in sostituzione di Valentino. Per qualche anno Ruggero mantenne anche la carica di abate di Passignano e in politica si schierò con i Guelfi neriappoggiando Corso Donati . Dopo il Calendimaggio del 1300 partecipò al convegno che si tenne a Firenze nella chiesa di Santa Trinita in cui venne deciso di chiamare a Firenze Carlo di Valois e di cacciare dalla città i Guelfi bianchi,a cui apparteneva Dante Alighieri. Nel 1312 si oppose all'imperatore Arrigo VII: le truppe imperiali avevano prima occupato il monastero di San Salvi per poi porre il porre il loro campo a San Casciano in Val di Pesa. Il monastero venne inserito al 29º posto tra quelli considerati ribelli all'impero . Nel novembre del 1312nonostante il monastero fosse stato trasformato in fortezza cadde sotto l'assedio delle truppe imperiali guidate dal fratello dell'imperatore l'arcivescovo di Treviri Baldovino ; il monastero venne occupato fino all'8 marzo 1313. Gli occupanti minacciarono più volte di radere al suolo il monastero e perciò i monaci fecero un voto alla Madonna che se avesse allontanato dal monastero tale minaccia in cambio avrebbero celebrato ogni anno l'8 dicembre una festa dell'Immacolata Concezione. Furono accontentati . La vita dell'abate Ruggero Buondelmonti finì il 14 agosto 1313 presso il Guarlone assistito dall'abate di Passignano Nicola . Subito dopo la morte di Buondelmonti l'abate di San Mercuriale di Forlì Bartolo Ceci occupa il monastero di Vallombrosa ed impedisce agli abati di poter eleggere il nuovo generale dell'ordine. Per tutta risposta i monaci si riunirono presso la chiesa di Santa Trinità in Firenze ed elessero generale dell'Ordine l'abate di Passignano Nicola . Contro Bartolo Ceci si schierò anche il re di Napoli Roberto d'Angiò che pretese dal papa una punizione esemplare contro il ribelle che oltretutto era stato autore di una rivolta popolare a Forlì contro il dominio angioino. Il 2 febbraio 1317 il re di Napoli nomino l'abate di Passignano cappellano regio. Fra i prigionieri fatti da Castruccio Castracani il 23 settembre 1325 dopo la Battaglia di Altopascio figurano tre di Passignano: Puccio Lapi, Moco Compagni e Bartolo Benucci . La ricchezza del monastero nel XIV secolo era enorme come dimostra una deliberazione emanata il 30 settembre 1370 dal vicario dell'esecutore degli ordinamenti di giustizi del comune di Firenze in cui il monastero venne condannato a pagare una tassa annuale di 320 moggia di grano . Nel corso del XIV secolo vengono realizzate a Siena due opere per la decorazione della chiesa abbaziale: il Reliquiario di San Giovanni Gualberto, che nel XV secolo venne modificato sostituendone il busto, e nel 1358 il polittico dell'altare maggiore . Nel 1365 risulta in fase di costruzione la chiesa di San Biagio; nello stesso anno Bindo dei Buondelmonti istigò i muratori ad interrompere il lavoro e aizzò i contadini a smettere di lavorare le terre del monastero; questi fatti provocarono la reazione del comune di Firenze che intervenne ammonendolo e facendogli sapere che considerava come ribellione contro il comune qualsiasi sgarbo fatto al monastero. In quel periodo giunsero al monastero anche due lettere di Caterina da Siena in cui si esortava l'abate Martino in una e i monaci nell'altra a preferire piuttosto la morte che venire meno agli impegni derivati dalla missione religiosa . Con lo scopo di sottrarre i monasteri al sistema della Commenda il 13 maggio 1437 papa Eugenio IV nominò abate di Vallombrosa don Placido Pavanelli, devoto di santa Giustina da Padova , e sempre nello stesso anno impone a Gomez abate della Badia fiorentina, di inviare dei monaci nei monasteri vallombrosani per introdurre la riforma di Santa Giustina. Tra i monaci inviati c'era don Francesco Altoviti che il 7 gennaio 1441 sarà nominato abate di Passignano. È sotto il suo governo che il monastero prende gran parte delle forme che ancora oggi è possibile vedere. Nel 1454 Altoviti fu nominato anche abate di Vallombrosa. Dopo la nomina ad abate di Vallombrosa Altoviti nominò don Isidoro del Sera quale abate di Passignano e don Bernardo quale abate di san Salvi; entrambi erano monaci dell'osservanza di Santa Giustina e fu in questo periodo che tra i monaci vallombrosani si cominciò ad organizzare i cenobi secondo lariforma attuata nel monastero padovano . Durante il pontificato di Callisto III si arrivò ad una concordia tra gli abati vallombrosani sulla regola da seguire; prima dell'approvazione il papa incaricò l'arcivescovo di FirenzeAntonino Pierozzi di esaminare il testo dell'intesa che però non venne approvata a causa della morte del pontefice . Gli stessi abati presentarono una nuova richiesta al successore di Callisto III, papa Pio II, che incaricò l'abate della Badia fiorentina per la revisione dell'accordo. La nuova bozza trasformò l'ordine in congregatio, organizzata sul modello di Santa Giustina, e dava facoltà agli altri monasteri di aderirvi. Questa nuova congregazione, aveva un preside e celebrava ogni anno i capitoli dell'osservanza,venne detta Sansavina (dal monastero di San Salvi) e venne approvata dal Papa il 13 giugno 1463 . Inoltre venne riconosciuto in Francesco Altoviti il generale della Congregazione; ma la concordia durò poco. Alla morte dell'Altoviti, 22 aprile 1479, all'interno della famiglia vallombrosana avvenne lo scisma: il gruppo dei cosiddetti sansavini elesse quale generale don Isidoro abate di Passignano ma tale nomina venne contestata dai monaci di Vallombrosa che elessero un loro generale nella persona di don Biagio Milanesi che nel 1480 ottenne anche il via libera dal papa. Lo scisma però andava ricucito e così il Milanesi in accodo con l'abate di Passignano stese una bozza di accordo. Tale accordo venne approvato da Innocenzo VIII il 31 gennaio 1485; si stabilì di mettere fine alla congregazione di San Salvi, di creare la nuova Congregazione di Santa Maria in Vallombrosa e si obbligarono tutti i monasteri dell'ordine ad aderirvi sottraendosi alla commenda. Alla nuova congregazione chiese di aderire anche Passignano ma il papa fece sapere al Milanesi che il monastero era stato promesso a Lorenzo il Magnifico con la giustificazione che essendo posto in una zona militarmente strategica, quasi al confine con Siena, non poteva essere governato da abati annuali ma doveva essere una diretta dipendenza dello stato mediceo . Nel1485 don Isidoro morì e il Milanesi nominò abate di Passignano Riccardo degli Alberti, tale nomina non fu gradita dal Magnifico che organizzò una spedizione punitiva. In piena notte un esercito composto da oltre 3000 fanti preceduti dal boia entrarono nel monastero, percossero e ferirono i 25 frati presenti che caricati su muli vennero spediti a San Salvi e infine espulsero l'abate . Non era la prima volta che i monaci di Passignano si rifugiavano a san Salvi; già 1478 durante la seconda invasione aragonese del Chianti, nonostante che il monastero fosse una fortezza e disponesse di armi dell'ultima generazione, dopo che seppero della sconfitta fiorentina e dell'accampamento aragonese di stanza a Castellina, i monaci preferirono portare via tutto e mettersi al sicuro. In quell'occasione i beni portati via vennero custoditi tra i monasteri di Santa Maria Novella e Santa Verdiana . Il 25 febbraio 1487 si tenne il matrimonio tra Maddalena, figlia del Magnifico e Franceschetto Cybo, figlio del papa e come regalo Lorenzo ottenne che il monastero di Passignano, unitamente alla Badia a Coltibuono, fosse dato in commenda a suo figlio Giovanni, futuro papa Leone X, il quale nel 1499 rinunciò alla commenda in cambio di 2000 scudi l'anno quale pensione . Verso la fine del XV secolo i lavori di ampliamento erano ormai terminati ed avevano visto all'opera maestranze lombarde per i lavori alle mura mentre per la parte in pietra erano stati chiamati gli scalpellini di Settignano. Tra questi ebbe un ruolo maggiore Mariotto di Andrea di Neri che realizzò i capitelli del chiostro, del pozzo, delle finestre e delle porte e inoltre fece il pulpito del refettorio, i beccatelli che tengono il tetto e le fessure per le bombarde. Per i lavori pittorici furono chiamati artisti locali. Bernardo Rosselli nel 1472 dipinse le due lunette del refettorio ; i fratelli David e Domenico Ghirlandaio lavorano nel monastero una prima volta dal 25 giugno al 1º settembre 1476quando eseguirono l'affresco dell'Ultima Cena per il refettorio, poi tornarono una seconda volta dal 22 ottobre al 22 dicembre 1477 per affrescare la sala del Capitolo infine vi tornano una terza volta dal 13 maggio al 12 giugno 1478 per dipingere il giardinuzzo . Un altro artista qui impegnato fu Filippo di Antonio Filippelli, nativo nel borgo di Passignano e a spese dei monaci mandato a bottega dai Ghirlandaio, che qui realizzò nella galleria sovrastante il chiostro il ciclo di affreschi raffiguranti la Vita di San Benedetto . Per gli intagli lignei furono chiamati i fiesolani Giovanni e Luca che il 5 luglio 1482 finirono la bella porta che dal giardino immette nel chiostro . [modifica] Cinquecento e Seicento La ricchezza del monastero nel XVI secolo portò i monaci a progettare l'ampliamento della chiesa abbaziale. Nel 1505 in occasione del capitolo generale l'Abate Milanesi approvò il progetto per la realizzazione di un monumento funebre a san Giovanni Gualberto. Il concorso venne vinto da Benedetto da Rovezzano che nella sua bottega a Firenze per diversi anni lavorò ai marmi. Il progetto però non fu completato. Il ritorno dei Medici al potere nel 1513 ebbe ripercussioni sulla vita dell'ordine vallombrosano che vide il proprio abate mandato in esilio. La pace con la famiglia Medici venne siglata nel 1515 in occasione della vista di papa Leone X al santuario dell'Impruneta, in quell'occasione il monastero di Passignano prestò gli arazzi per decorare la chiesa. Un nuovo ordine a completare l'opera venne dal papa Clemente VII il 2 gennaio 1526 ma rimase lettera morta . I lavori ripresero speditamente nel 1549 quando iniziò la trasformazione della chiesa in stile manierista - barocco: la prima realizzazione fu il coro ligneo posto a metà della navata e realizzato dal monaco vallombrosano Michele Confetto . Nel 1580 venne inaugurata la cappella di san Giovanni Gualberto decorata da Giovanni Maria Butteri su disegno di Alessandro Allori ; in quell'occasione venne effettuata anche una ricognizione sui resti del santo. Lo stesso Alessandro Allori realizzò gli affreschi della parte sinistra del transetto. Una nuova fase dei lavori impegnò il monastero dal 1598 al 1602. A dirigere i lavori fu Domenico Cresti , che per i suoi natali fu detto il Passignano. Sotto la sua direzione venne abbattuta l'abside romanica e venne costruita la cappella maggiore; lo stesso Passignano eseguì gli affreschi della volta e le tele lì conservate. Sempre il Passignano progettò e realizzò l'intera trasformazione della chiesa con la realizzazione della cupola e delle volte nel transetto e della navata. La decorazione della chiesa venne completata nel 1609 quando vennero realizzati gli affreschi nella cappella di san Atto, affreschi fatti da Benedetto Veli, che nel monastero aveva suo fratello don Tesauro Veli . Come nei secoli precedenti i mutamenti politici di Firenze avevano ripercussioni a Passignano. Come detto in precedenza il ritorno al potere dei Medici comportò l'esilio dell'abate. Nel 1530 l'assedio degli Imperiali, portò all'occupazione di Firenze da parte degli spagnoli che nel 1555 aiutarono i Medici a conquistare definitamente Siena. La nuova geografia dello stato mediceo portò il monastero a perdere l'importanza che aveva avuto in precedenza. Oltre al monastero perse di importanza anche l'intero ordine Vallombrosano ridimensionato dal Concilio di Trento e dallaControriforma, dai nuovi ordini religiosi e dalla evangelizzazione delle nuove terre che portarono ad un ridimensionamento del ruolo dei monaci. L'ordine cambiò anche nome, divenendo nuovamente Congregazione di Santa Maria di Vallombrosa e anche la sede che dal 1550 venne posta nel monastero di San Bartolomeo a Ripoli dove risiedeva l'abate generale e la curia generalizia . Per Passignano questo fu il periodo in cui si accentuò il suo aspetto monastico divenendo sede di uno studentato. Per poter formare i giovani qui risiedevano i monaci più osservanti e istruiti dell'intera Congregazione; si iniziarono a studiare le lingue greco e ebraico per poter studiare le sacre Scritture e inoltre in queste lingue veniva recitato anche l'Uffizio divino. Si iniziò anche uno studio approfondito della matematica e delle scienze esatte; per l'insegnamento della matematica fu chiamato nel 1588 Galileo Galilei , che in gioventù aveva avuto una esperienza monastica a Vallombrosa. Nel XVIII secolo il monastero non rimase estraneo alle riforme propugnate dal vescovo Scipione de Ricci, che morì qui vicino nella sua proprietà di Rignana e lì è sepolto nella cappella di famiglia. Tra il XVII e il XVIII secolo vennero seguito molti lavori al cenobio: tra il 1626 e il 1627 vennero realizzate due stanze per la foresteria di sopra,mentre per la foresteria di sotto furono realizzate le finestre che danno sul chiostro . Nel 1628 venne costruito il muro che collega la chiesa di San Biagio alle prima case del borgo . Tra il1636 e il 1638 il monastero venne rifornito di acqua corrente e l'acqua raggiunse anche le stalle e l'orto dove nel mezzo venne costruita la fontana; dalla fontana l'acqua defluiva nel vivaio, dove i monaci allevavano i pesci per la quaresima, e dove venne costruito un tabernacolo. Nello stesso anno venne rifatto anche il camino della cucina e venne costruito il loggiato che lo circonda . Nel 1710 vennero rifatte le porte . Nel 1747 vennero chiusi gli archi del cortile minore,conosciuto come il grottesco , e nel 1755 vennero chiuse le logge superiori del chiostro dove vennero aperte 15 vere finestre e 8 finte dipinte . [modifica] Dal Settecento a oggi Alla metà del XVIII secolo la comunità di Passignano era formata da 25 persone che erano: l'abate, sei monaci sacerdoti (priore, camerlengo, lettore, scriba, sagrestano, maestro dello studio), circa dieci studenti, 3 monaci conversi (portinaio, sarto e cantiniere) e sei civili (fattore, muratore, ortolano, cuoco, manovale e vetturale) . Il 10 ottobre 1810 il monastero venne soppresso dalle leggi napoleoniche. La vita monastica di Passignano si interruppe e venne disperso l'intero patrimonio archivistico e tutta la biblioteca. Tutti i beni immobili furono dati in affitto: i beni oltre al monastero comprendevano ben 41 poderi e 80 case coloniche con un territorio che aveva un'estensione di oltre 2 chilometri di raggio in qualunque direzione uno guardasse per un totale di 12 chilometri quadrati di superficie . Passato Napoleone venne la Restaurazione e ai vallombrosani vennero restituiti il monastero di Vallombrosa, il Santuario di Montenero e la chiesa di Santa Trinita a Firenze . Solo nel 1818 i Vallombrosani riuscirono a riacquistare Passignano e l'intera tenuta; subito venne ricostituita una piccola comunità con sacerdoti e pochi monaci conversi. L'abate fu possibile nominarlo solo nel 1858quando anche la comunità era più numerosa . Durò poco. Nel 1866 con le leggi Siccardi vennero soppressi tutti gli ordini religiosi e il governo italiano divenne il proprietario di tutto . Assegnò in custodia ai pochi monaci rimasti un piccola parte del monastero e la chiesa che aveva funzioni di parrocchia per il borgo. La Badia a Passignano venne messa all'asta e venduta il 7 ottobre 1870 al conte Maurizio Dzieduszycki in quanto lo stato italiano non sapeva cosa farsene; a quella data la proprietà comprendeva 39 poderi per un' estensione complessiva, boschi compresi, di 1264 ettari . Per i monaci rimasti nel 1875 venne fatta costruite al posto di un vecchio fabbricato l'attuale canonica posta sulla sinistra della chiesa abbaziale. Vari proprietari si sono susseguiti nel corso dei 114 anni successivi. Il 10 ottobre 1986 i monaci vallombrosani ripresero possesso del monastero. Quel giorno si tenne la cerimonia di insediamento alla quale parteciparono molti monaci convenuti da vari monasteri, l'Abate Generale della Congregazione, il Vescovo di Fiesole e gli abitanti del borgo. Dall'inizio del XXI secolo il monastero non è più visitabile a causa di restauri e volontà dei monaci. La domenica mattina è aperta solo la chiesa per le funzioni religiose. [modifica] Architettura e patrimonio artistico [modifica] La chiesa abbaziale Un oratorio dedicato a san Michele Arcangelo esisteva già prima del mille ma l'attuale chiesa venne costruita a partire dal 1266, dopo che tutto il monastero era stato bruciato dagli Scolari nel1255 . La facciata esterna presenta un portale sovrastato da una lunetta nella quale è dipinto un affresco ottocentesco di Filadelfo Simi raffigurante la Madonna col Bambino e due Angeli; sopra alla lunetta c'è uno stemma in pietra dei Monaci Vallombrosani. Sulla punta estrema della facciata è collocata la copia di una statua raffigurante l'Arcangelo San Michele che uccide il Drago risalente al XII secolo mentre l'originale, attribuita a tale Arriguccio marmoraio documentato a Passignano nel 1177, è conservata all'interno del monastero . L'interno della chiesa, dall'icnografia a croce latina tipica delle chiese vallombrosane , si presenta secondo l'aspetto conferitole con i lavori cinquecenteschi. In quell'occasione vennero ricostruite le volte per nascondere le capriate originali una delle quali è datata 1287. L'interno è caratterizzato dal recinto del coro monastico posto a metà circa dell'unica navata; ai lati dell'ingresso del coro sono poste due tavole del XVI secolo dipinte da Michele di Ridolfo del Ghirlandaio : la tela di destra raffigura gli Arcangeli Michele, Gabriele e Raffaele riconoscibili per i caratteristici simboli mentre quella di sinistra raffigura la Natività nella quale la figura di san Giuseppe si appoggia ad un bastone in cui è dipinto lo stemma dell'abate Ungaro, committente delle due opere. [modifica] Il coro monastico Venne realizzato nel 1549 da Michele Confetto , un monaco vallombrosano, con la collaborazione del legnaiolo Ermini di Lucolena . Le erme che scandiscono gli stalli sono molto belle e sono formate da coppie di volute in cui fanno capolino delle teste femminili a mo' di cariatidi. Nel fregio superiore che corre per tutto il coro sono riprodotte delle lettere greche da un lato e delle lettere ebraiche dall'altro; le lettere ebraiche formano una scritta tratta dal salmo 150 e significa lodatelo con cembali sonori, lodatelo con cembali squillanti, ogni vivente dia lode al Signore ; le lettere greche formano una scritta tratta dal salmo 134 e significano voi che state nella casa del Signore, negli atri della casa del nostro Dio, lodate il Signore, il Signore è buono, cantate inni al suo nome, perché è amabile . Queste scritte sono una conferma riguardo lo studio delle lingue orientali nel monastero dal XVI secolo in poi. [modifica] Cappella di San Michele Arcangelo La cappella di San Michele Arcangelo è la maggiore ed è posta al centro. Venne disegnata nel 1598 dal Passignano e realizzata con l'aiuto degli scalpellini Francesco Balsimelli di Settignano e Francesco Uvigo d'Ambrogio daLugano . Del Passignano è l'affresco della volta che raffigura l'Eterno Padre in gloria; nell' affresco sono rappresentati anche quattro angeli musicanti seduti su una balaustra da cui inizia una progressione di figure su cerchi concentrici fino ad arrivare, verso il centro, ad una serie di teste di cherubini circondanti la Colomba dello Spirito Santo. Sotto la cupola nei pennacchi sono le figure delle quattro virtù cardinali: temperanza, fortezza, giustizia e prudenza; sulle lunette sono raffigurati il Re David, le Sibille e il profeta Isaia. Sulle pareti laterali, collocate dentro a delle nicchie, sono le figure dei quattro evangelisti, da segnalare che l'evangelista Giovanni poggia i piedi sopra ad un cubo in cui è inserita firma dell'artista. Addossati alla parete di fondo vi sono due statue di Andrea Ferrucci raffiguranti San Pietro e San Paolo. Sopra a queste figure vi sono dei quadretti monocromi con cornice in oro illustranti una scena della vita di ogni evangelista. Le tele poste in questa cappella sono del Passignano. All'altare maggiore raffigura la Madonna col Bambino e santi inserita in una visione apocalittica in cui l'arcangelo Michele combatte con un nemico infernale; La tela di destra raffigura l'Apparizione di San Michele sul Monte Gargano: su un lato vi è il vescovo di Siponto in ginocchio che guida una processione verso la grotta dell'arcangelo, in alto a destra vicino la cornice c'è l'autoritratto del Passignano. La tela di sinistra raffigura la Lotta di San Michele contro il drago e Lucifero. Nel 1706 Giuseppe Nicola Nasini eseguì gli affreschi della cupola e nel 1709 lo stesso artista realizzò anche le tele raffiguranti la Madonna del Rosario e la tela di Santa Cristinaposte agli altari laterali della navata. [modifica] Cappella di San Giovanni Gualberto È posta alla sinistra dell'altare maggiore. In questa cappella è custodito il sepolcro di San Giovanni Gualberto e venne decorata da Alessandro Allori nel 1580 . La decorazione della volta presenta dei quadrati angolari, composti da quattro ottagoni allungati dove è dipinta la Gloria di san Giovanni Gualberto. Nell'intradosso dell'arco ogivale sono collocate, all'interno di cornici dorate, le figure dipinte a mezzobusto di alcuni santi vallombrosani opera di Giovanni Maria Butteri e Alessandro Pieroni . Giovan Battista Caccini è l'autore della statua in marmo di san Giovanni Gualberto posta sul sepolcro . Ai lati della parete dell'arco sono posti due angioletti scolpiti a bassorilievo realizzati nel 1507 da Benedetto da Rovezzano, quello di destra regge lo stemma dei Visdomini e questi sono gli unici due elementi del sepolcro originario poi non realizzato. [modifica] Le tele Il quadro posto all'altare dietro la statua di san Giovanni Gualberto risale al 1709 e raffigura un Allegoria della Chiesa Romana, circondata da angeli, uno dei quali consegna a due monaci la bolla di papa Celestino III che nomina santo Giovanni Gualberto, si tratta di un'opera di Vincenzo Meucci . Alle pareti laterali sono due tele realizzate da Giovanni Maria Butteri su disegno di Alessandro Allori quella di destra mente quella sulla sinistra è di Alessandro Pieroni . La tela di destra raffigura la Prova del fuoco sostenuta da Pietro Igneo mentre la tela di sinistra san Giovanni Gualberto in preghiera davanti al Crocifisso , narra il fatto centrale della vita di San Giovanni Gualberto ovvero il perdono dell'uccisore del fratello e il Crocifisso di San Miniato che inchinò il capo in segno di approvazione. [modifica] Gli affreschi Sono di Alessandro Allori e allievi e furono eseguiti nel 1581. Quelli della parte superiore raffigurano episodi della vita di san Giovanni Gualberto. Ma più interessante è quello posto più in basso. Raffigura la Ricognizione delle reliquie del Santo avvenuta nel1580. l'opera è divisa su due pareti ma raffigura un solo episodio. Molto bella è la precisione dei dettagli come l'abbigliamento delle dame o il vestiario dei campagnoli e dei giovani. I monaci sono disposti in prospettiva concentrica verso il prelato e i loro volti sono altrettanti autoritratti dei monaci allora presenti nella Badia. È rappresentata anche la stessa cappella nella versione dell'Allori e si vedono alcuni operai intenti a sollevare la pietra del sepolcro. Si vede anche il polittico che allora era posto all'altare maggiore. Questi polittico venne fatto dal pittore senese Jacopo di Minonel1372 su commissione dell'abate Federico Chigi. Il polittico raffigurava la Madonna e Santi e venne rimosso per far posto alla tela della Passignano e in seguito disperso . Nella parete del campanile è collocata la pietra del sepolcro originario di san Giovanni Gualberto ed è presente una porta che conduce ad una scala a chiocciola che arriva nella cripta. [modifica] Cappella di San Sebastiano e San Atto È quella posta sulla destra dell'altare maggiore. Sul pilastro posto sulla sinistra, verso la cappella maggiore, è collocato un Crocifisso del XVI secolo , considerato miracoloso . In origine questa cappella era intitolata al solo San Sebastiano ma nel XVII secolo, dopo la canonizzazione, venne dedicata anche a san Atto, abate di Vallombrosa e successivamente vescovo di Pistoia, e in occasione della nuova intitolazione venne abbellita da due tele di Benedetto Veli. Nel quadro dell'altare Vergine in Gloria tra i Santi Sebastiano e Atto, i due santi sono raffigurati mentre conversano con la Madonna. La tele della parete sinistra raffigura San Sebastiano che conforta un gruppo di fedeli. In questa tela il santo è raffigurato nelle vesti di tribuno della guardia imperiale mentre nelle due lunette sovrastanti sono dipinti i santi romani Marcellino e Marco, carcerieri di San Sebastiano e da lui convertiti alla fede cristiana. La parete di destra presenta una tela dedicata a san Atto: in questa opera è rappresentato il monastero di Compostela dove due cittadini pistoiesi ricevono dal vescovo locale le reliquie di San Giacomo Apostolo da consegnare al vescovo Atto; la storia continua nella lunetta di sopra dove vediamo san Atto nel gesto di ricevere le reliquie . Nella volta è affrescata l'Incoronazione della Vergine mentre nelle vele sono raffigurati i profeti Davide e Gioele e le donne Giuditta e Abigail. In questa cappella molto interessante è la mensa dell'altare realizzata da un intarsio di pietre dure molto colorite. [modifica] Gli affreschi Tutti opera di Benedetto Veli e narrano la Vita di san Atto. L'affresco delle parete di fronte alla cappella mostra il papa Innocenzo II durante l'udienza concessa all'abate Atto ed è un bel documento sulla corte pontificia del XVII secolo soprattutto per i costumi delle guardie svizzere. Un altro affresco raffigura l'esposizione del corpo di san Atto nel duomo di Pistoia che riesumato dopo 250 anni appare incorrotto. [modifica] La cripta Si accede alla cripta da un porta situata nella parete sinistra della cappella di san Giovanni Gualberto. La cripta è riferibile alla primitiva chiesa dell'XI secolo. Si presenta divisa longitudinalmente in tre navate con le volte a crociera sostenute da colonne di spoglio e da mensole appoggianti al muro . Al centro del pavimento è posta una scritta che indica il luogo della prima sepoltura di san Giovanni Gualberto qui rimasto dal 1073 al 1210. [modifica] Sacrestia Si accede alla sacrestia da un porta posta sulla parete destra della cappella di san Sebastiano e san Atto. Si tratta di un'ampia sala quattrocentesca coperta con volte a botte e sostenute da peducci in pietra serena sullo stile di Francesco di Simone Ferrucci . Nel mezzo delle due finestre è collocato un tabernacolo in pietra ricavato da un antico lavabo fatto realizzare dall'abate Isidoro del Sera tra il 1455 e il 1485 per custodirvi il reliquiario di san Giovanni Gualberto. Le pitture poste sugli sportelli in legno raffigurano tre scene: san Pietro Igneo che attraversa il fuoco; san Giovanni Gualberto libera un monaco dal demonio; il Reliquiario portato in processione, tutte opera di Filippo di Antonio Filippelli . I banconi della sacrestia vennero realizzati nel 1580 da Domenico Atticciati e sopra di essi sono collocate otto piccole tele attribuite Francesco Curradi . [modifica] Il Reliquiario di san Giovanni Gualberto Il Reliquiario di san Giovanni Gualberto è formato da un busto in argento cesellato e sbalzato realizzato nel XV secolo con aureola realizzata da Paolo Sogliani nel Cinquecento mentre il basamento decorato con una ghirlanda di venti edicole con pinnacoli e cuspidi presenta all'interno di ogni edicola delle scene che raffigurano al vita del santo , in finissimo smalto realizzato tra il 1324 e il 1332 . [modifica] Il monastero L'aspetto esteriore del monastero, che sorge a fianco della chiesa, è quello di un forte castello militare dotato di cinque torri angolari. L'aspetto interno però rivela che ci troviamo in una tipica abbazia benedettina. Del cenobio, realizzato intorno all'anno mille per ospitare la prima comunità vallombrosana, oggi non rimane nulla. Una prima mole di lavori venne effettuata intorno al 1055 dopo la nomina ad abate di Leto . In seguito, nel 1255, tutto il monastero venne incendiato e distrutto dagli Scolari e dai fiorentini e solo dal 1266 , sotto la direzione dell'abate Ruggero dei Buondelmonti, il cenobio venne ricostruito grazie a dei lavori che durarono fino alla fine del secolo; di quel tempo oggi rimangono i locali delle cantine che presentano volte con sottarchi databili al XIII secolo . Nel XV secolo durante la reggenza degli abati Francesco Altoviti e Isidoro del Sera il complesso monastico venne totalmente rinnovato secondo i canoni rinascimentali. Attualmente l'ingresso è situato nella torre posta alla destra della facciata della chiesa. La torre, la facciata alla sua sinistra fino alla chiesa, la facciata interna rivolta verso il giardino e fino all'altra torre costruita sopra l'ingresso originario sono tutte opere realizzate dopo il 1870 quando il complesso, ormai passato in mano ai privati, venne trasformato, su progetto dell'architetto Uguccioni di Firenze, in una villa-castello in stile neogotico, secondo la moda del tempo . Del XV secolo è il monumentale portone d'ingresso al chiostro. Si tratta di un'opera lignea intagliata sulla facciata esterna e intarsiata su quella interna, incorniciata da un altrettanto monumentale portale quattrocentesco realizzato in pietra serena dagli scalpellini Andrea di Neri e Mariotto da Settignano. [modifica] Il chiostro Il chiostro venne realizzato a partire dal 1470 su disegno di Jacopo Rosselli (1439-1515) , fratello di Bernardo, il pittore che dipinse le lunette nel refettorio. Architettonicamente non si discosta dai numerosi e coevi chiostri realizzati in Toscana nella seconda metà del Quattrocento. Al piano terra presenta una serie di ampie arcate a sesto ribassato e con volte a crociera con colonne e peducci. Non sono rimaste ne tracce visive ne testimonianze negli archivi di decorazioni pittoriche. Il piano superiore è coperto a tetto e sostenuto da colonne, originariamente era aperto con architravature lignee e con un parapetto in muratura ma venne chiuso nel 1755 . Il chiostro venne terminato nel 1483 e subito dopo venne chiamato Filippo di Antonio Filippelli a dipingere le pareti interne con la Vita di san Benedetto, gli affreschi rappresentano la vita del Santo dal momento in cui lascia Roma al momento della morte. Gli affreschi vennero rovinati nel 1734 quando venne deciso di ricoprirli con una imbiancatura a calce e solo all'inizio del XX secolo vennero riportati alla luce e restaurati ma per le scene poste vicino al tetto si dovette procede ad un rifacimento. [modifica] Il refettorio La sala del refettorio venne realizzata durante i lavori del XV secolo. La sala è lunga 17,40 metri, larga 10,50 m e alta 8,50 m ed è coperta a botte poggianti su peducci in pietra serena. Il lavori avvennero sotto al direzione dell'abate Isidoro del Sera il quale decise di farvi realizzare un Ultima Cena, secondo le consuetudini monastiche. La parte decorativa venne affidata inizialmente aBernardo Rosselli che nel 1472 dipinse le due lunette poste sopra il cenacolo, per questo lavoro ricevette una paga di 24 lire. La lunetta di sinistra raffigura Adamo ed Eva cacciati dal paradiso terrestre. L'affresco è palesemente ispirato all'omonimo di Masaccio nella cappella Brancacci , dove viene illustrata la colpa dei progenitori nelle sue conseguenze, mostrando l'inizio dell'espiazione; un portale dipinto separa il paradiso terrestre dal mondo terreno. Adamo ed Eva vengono accompagnati da un angelo fuori dalla porta ma nono sono del tutto abbandonati dalla Provvidenza divina che gli dà gli attrezzi per procurarsi da vivere: la zappa per Adamo e la conocchia per Eva. La lunetta di destra raffigura Caino eAbele inseriti in un paesaggio diverso: terra, acqua, animali, l'ara sacrificale per immolare l'agnello e due mani accoglienti che indicano che il sacrificio è gradito a Dio. Il protagonista della scena è Caino che uccide il fratello Abele il quale gronda sangue dalla testa. Le due lunette comunque sono di scarso valore artistico ma si apprezzano per la composizione delle scene . Allo stesso Rosselli vennero affidarti altri lavori come la decorazione della Sala dell'antirefettorio ma gli interventi posteriori hanno cancellato le sue opere . Per dipingere l'Ultima cena, nel 1476 venne chiamato Domenico Ghirlandaio, allora ventisettenne, ma già pittore di fama, che si fece aiutare dal fratello David. Dei lavori dei Ghirlandaio a Passignano ha scritto anche Giorgio Vasari e nel libro della contabilità del monastero si leggono i compensi percepiti dai due fratelli ma anche i materiali usati e chi li forniva. Il Cenacolo dei Ghirlandaio mostra un ambiente claustrale, quasi un refettorio; la scena è inquadrata in un'architettura quattrocentesca chiaramente ispirata al cenacolo di Andrea del Castagno inSant'Apollonia, ma la prospettiva non è impeccabile in quanto le figure degli apostoli sono sproporzionate rispetto al basso ambiente della scena. Al centro di tutto ci sono i due protagonisti: Cristo, raffigurato con un'espressione solenne, getta lo sguardo sul tavolo e alza la mano destra per benedire e al suo petto si appoggia Giovanni, il discepolo prediletto; di fronte c'è Giuda che consapevole del suo tradimento con la sua posa, il suo sguardo rivolto verso il basso e i capelli disordinati esprime una cupa solitudine. Diverse sono le espressioni e le figure degli altri apostoli: alcuni mostrano un volto bello e giovane mentre altri sono vecchi e rugosi con il più vecchio di loro ripreso in atteggiamento orante. Notevole e messa ben in evidenza la ricchezza della tavola e la finezza delle bottiglie di acqua e vino, i bicchieri e i pani . [modifica] La cucina Tra gli ambienti di servizio del monastero di particolare pregio è la cucina rimasta estranea ai rifacimenti ottocenteschi. All'angolo sinistra spicca la mole del focolare con cappa sorretta da un architrave in pietra scolpita e poggiante su due robuste colonne in pietra. Il camino, come appare oggi è stato sistema nel XVIII secolo. Allo stesso periodo risale la tavola posta al centro della sala il cui piano è realizzato con un'unica lastra di pietra . [modifica] Cappella dei Pesci A breve distanza dal monastero, sulla strada che conduce a Panzano e Greve in Chianti, è situata un elegante cappella a pianta circolare realizzata per ricordare la memoria di un miracolo qui realizzato da san Giovanni Gualberto. Secondo la leggenda, durante il soggiorno di papa Leone IX a Passignano, Giovanni Gualberto inviò due conversi alla fonte di Camugnana (situata dove oggi sorge la cappella) per prelevare due lucci da offrire al pontefice. I due conversi ribatterono che in quella fonte non c'erano mai stati dei pesci, anche per via delle ridotte dimensioni, ma Giovanni Gualberto fu irremovibile. Una volta giunti sul posto i conversi effettivamente vi trovarono i due pesci e da allora si diffuse la leggenda che le acque della fonte fossero miracolose e anche taumaturgiche . Nel 1510, don Iacopo Mindria da Bibbiena, fece costruire la cappella quale ringraziamento per la sua guarigione da una grave malattia . In una lapide, oggi scomparsa, era riportato che nel 1798 per opera dell'abate Angelo Marcucci, l'edificio venne restaurato e venne dotato del piccolo nartece . L'edificio ha pianta circolare ed è sovrastato da una cupoletta, nella cui lanterna è riportata la data di costruzione (1798) , rivestita esternamente da mattoni disposti a squame di pesce. All'interno, sotto l'altare, è collocata la vasca dalla quale sgorgava l'acqua della sorgente miracolosa. [modifica] Cappella del Morandello La cappella è situata lungo strada che da Sambuca Val di Pesa conduce al monastero e prende il nome dal podere in cui fu costruita. La costruzione della cappella venne autorizzata dall'abate di Passignano nel 1584 per le processioni della compagnia di san Biagio e il finanziamento avvenne grazie alle elemosine dei fedeli. Pochi anni dopo, nel 1598, venne sistemata la strada che dalla piazza del monastero conduce alla cappella che in quell'occasione venne rinnovata . La cappella è un piccolo edificio dotato di una semplice facciata al cui centro sorge il portale. Questo è affiancato da due finestrelle quadrate con sottostati inginocchiatoi e sovrastato da un occhio ovale; tutte le aperture sono incorniciate da pietra serena. L'edificio appare elegante anche grazie alle due volute che lo raccordano sui due lati al muretto posto lungo la via.","Coordinate: 43°34′38.88″N 11°14′50.48″E / 43.5774667, 11.2473556 L'abbazia di San Michele Arcangelo a Passignano è un monastero della Congregazione Vallombrosana situato nel territorio delle colline del Chianti, in località Passignano nel comune di Tavarnelle Val di Pesa (provincia di Firenze). Il monastero adottò la regola vallombrosana già nel XI secolo per opera di Giovanni Gualberto che qui morì nel 1073. Più volte distrutto e ricostruito oggi appare più come un castello che come una comunità monastica. Il complesso monastico appare ancora oggi racchiuso all'interno della cortina muraria quattrocentesca a pianta quadrangolare con torri d'angolo ma sono evidenti le integrazioni neogoticherealizzate alla fine del XIX secolo quando, soppressa la comunità monastica, venne trasformato in una villa. La chiesa abbaziale, a pianta a croce latina, è stata quasi interamente ricostruita dalla seconda meta del XVI secolo e internamente affrescata dal Passignano e da Alessandro Allori. Il complesso monastico dal 1986 è tornato di proprietà dei monaci vallombrosani." it,f23336fe232038b2960164ce6cc21576,"[modifica] Storia [modifica] Le origini [modifica] Dalla fondazione alla Grande Guerra La storia del Liverpool è legata alle vicende di Anfield, lo stadio di casa del club. Originariamente lo stadio era utilizzato dall’Everton, altro club professionistico di Liverpool, nato nel 1878 e tra i fondatori della Lega Calcio inglese. Quando l’Everton giudicò troppo alto il canone d’affitto dell’impianto, decise di lasciarlo per trasferirsi a Goodison Park . L’usufruttuario del terreno, John Houlding, decise quindi di fondare un nuovo club calcistico che registrò alla Camera di Commercio di Londra come Everton FC and Athletic Ground plc, abbreviato in Everton Athletic (in ragione del fatto che l’originale Everton non aveva ancora una ragione sociale formalmente registrata); tuttavia, il Consiglio Calcistico (il prodromo della Lega Calcio) non accettò di iscrivere la nuova squadra finché avesse tenuto quel nome e, di conseguenza, il 15 marzo 1892 il neonato club fu battezzato Liverpool Association Football Club e, poco dopo, solo Liverpool Football Club. Il primo presidente del club fu John McKenna e il suo primo atto da manager fu l’ingaggio di tredici calciatori professionisti provenienti dalla Scozia, che si sommarono ai tre inglesi rimasti dopo la diaspora dell’Everton. Il Liverpool non aderì subito alla Lega Calcio inglese: lo fece l’anno successivo e, per la stagione 1893/94 fu iscritto alla Seconda Divisione. Al termine di una stagione senza sconfitte, la squadra vinse il campionato e fu promossa in Prima Divisione. Nel 1901 arrivò anche il primo dei 18 titoli di campione d’Inghilterra, bissato cinque anni dopo nel 1906. Del 1914 fu la prima finale di Coppa d’Inghilterra, persa per 0-1 contro il Burnley. [modifica] Il Liverpool tra le due guerre La squadra non lasciò grande impronta di sé nel periodo tra le due guerre, se si eccettua il biennio sportivo 1921/22 - 1922/23, che vide il Liverpool vincere la sua prima serie di titoli consecutivi. A guidare in campo la squadra in quei due campionati vinti era il difensore della nazionale inglese Ephraim Longworth, che vestì la maglia del Liverpool per 18 stagioni. Nonostante le premesse, quei due titoli furono il prologo al periodo più infruttuoso della storia dei Reds: quasi un quarto di secolo, interrotto solo dopo la fine della guerra, nel 1947. [modifica] Il declino e la retrocessione Il titolo vinto nel 1947, il quinto, sembrò aver ridato lustro al club, ma fu un fuoco di paglia. Una serie di campionati fallimentari portarono il Liverpool sempre più in basso, finché nel 1954 giunse la retrocessione in Seconda Divisione dopo 61 anni di massima serie. Il quinquennio successivo fu il più basso della storia del club, con la squadra fuori dal grande giro e l'onta di un pesante 1-9 subìto a opera del Birmingham City nel dicembre 1954, e l'umiliazione dell'eliminazione nei quarti di finale della Coppa d'Inghilterra nel 1957 a opera del Southend Utd. Unica - magra - consolazione fu la vittoria per 4-0 sui rivali cittadini dell'Everton nel corso della Coppa d'Inghilterra 1954/55. [modifica] Bill Shankly e la resurrezione Quando nel 1959 lo scozzese Bill Shankly fu chiamato a prendere in mano il Liverpool, la squadra proveniva, come detto, da uno dei punti più bassi della sua storia. Come già accaduto al primo manager del club, anche Shankly, per ripartire, si affidò a una generazione di giovani scozzesi. Uno dei più famosi fu certamente Ian St. John, subito divenuto un beniamino del pubblico di Anfield dopo una tripletta all'Everton al suo debutto in maglia rossa, nonostante la sconfitta per 3-4 del Liverpool, e ribattezzato The Saint. In tre stagioni, Shankly riuscì a riportare i Reds in Prima Divisione e costruì la base per i successi futuri: nel 1963/64 arrivò addirittura il sesto titolo di campione d'Inghilterra, il primo dopo diciassette anni, e l'anno successivo il Liverpool arrivò fino alla semifinale di Coppa dei Campioni. Il 1965 fu anche l'anno della prima Coppa d'Inghilterra, ottenuta battendo 2-1 a Wembley il Leeds Utd.. Ad essa seguì, l'anno successivo (1966) il settimo titolo inglese, che finalmente riportava il Liverpool tra le grandi del Paese, e la terza consecutiva Charity Shield. Furono in totale 15 gli anni di Bill Shankly alla guida del Liverpool: prima di ritirarsi (1974) lasciò alla squadra l'ottavo titolo nazionale (1973) e, prima di questo, soprattutto la Coppa UEFA 1972/73, che apriva la strada del club al dominio continentale. Sebbene non vittorioso come i suoi successori, Shankly aveva restituito l'orgoglio ai tifosi di Anfield, e per questo è ancora oggi ricordato. [modifica] La conquista dell’Europa A prendere il posto di Shankly fu il suo vice Bob Paisley, sempre al fianco del tecnico scozzese nei suoi quindici anni alla guida della squadra. Fu, quello di Paisley, il periodo più fecondo della storia del Liverpool, ed egli stesso è ricordato come uno degli allenatori più vincenti della storia del calcio. Grazie anche all’ossatura predisposta da Bill Shankly, Paisley poté disporre di una squadra formata da elementi di sicuro valore come il portiere Clemence, i difensori Neal e Alan Kennedy, i centrocampisti Case, Hughes e McDermott, gli attaccanti Ray Kennedy, Toshack e, su tutti, la classe di Kevin Keegan, uno dei migliori talenti espressi dal calcio inglese. Tutti giocatori di livello internazionale e regolarmente usati dalle loro rappresentative nazionali, tra l’altro. Dopo aver portato a casa l’accoppiata titolo nazionale (il nono) e Coppa UEFA (la seconda in quattro anni) nel 1976, il Liverpool giunse alla finale di Roma della Coppa dei Campioni l’anno successivo, contro il Borussia Mönchengladbach, già battuta nella finale di Coppa UEFA del 1973. I Reds vinsero 3-1 e si laurearono campioni d’Europa per la prima volta, successo che replicarono l’anno successivo nella finale di Wembley contro i belgi del Bruges. Keegan, dopo questi successi, lasciò il Liverpool nel 1977 per andare a giocare in Germania, nell’Amburgo, e il suo posto fu preso dall'estroso scozzese Kenny Dalglish detto King, e la squadra continuò a mietere successi: fino al 1983, l’anno del suo ritiro, Paisley vinse ancora un’altra Coppa dei Campioni (a Parigi nel 1981 contro il Real Madrid, grazie alla quale è tuttora l’unico tecnico di club a essersi laureato tre volte campione d'Europa), tre titoli nazionali, tre Coppe di Lega consecutive e una Supercoppa d’Europa. Paisley lasciò da trionfatore un Liverpool trasformato nella miglior squadra d’Inghilterra e d’Europa. [modifica] Gli hooligans e la messa al bando Anche con Joe Fagan, subentrato a Paisley, il Liverpool non smise di vincere: nel 1984 arrivò il quindicesimo titolo nazionale e, soprattutto, la quarta Coppa dei Campioni, vinta ancora una volta allo Stadio Olimpico, questa volta contro la squadra che in quello stadio era normalmente di casa, la Roma: dopo l’addio di Ray Clemence, il Liverpool s’era affidato a un portiere africano spericolato e guascone, lo zimbabwese Bruce Grobbelaar, ex combattente e giramondo (aveva giocato al calcio in Sudafrica e in Canada). Per la prima volta nella sua storia la finale di Coppa dei Campioni fu decisa ai calci di rigore (dopo un tiratissimo pareggio per 1-1 siglato da Neal e Pruzzo), e in quel frangente fu determinante l’atteggiamento clownesco di Grobbelaar, che indusse Conti e Graziani a sbagliare i loro tiri e a far volare la Coppa in Inghilterra per la quarta volta in otto stagioni, performance seconda solo alle cinque Coppe consecutive del Real Madrid dal 1956 al 1960. Sfortunatamente per il Liverpool, ai successi in campo internazionale corrispondeva anche un elevato tasso delinquenziale di molti dei suoi tifosi (i famigerati hooligans), autori di autentici raid teppistici di inusitata violenza sia in Inghilterra che in giro per l'Europa (e già i tifosi di un'altra squadra inglese, il Tottenham, si erano distinti per violenze varie nella finale di ritorno della Coppa UEFA 1983/84 contro l'Anderlecht, a Bruxelles). Proprio l'esperienza di Bruxelles avrebbe dovuto suggerire all'UEFA di non far giocare una finale europea in uno stadio vecchio e insicuro come l'Heysel, ma nonostante tutti gli avvisi, la finale della Coppa dei Campioni 1984/85 fu assegnata alla capitale belga. Anche quell'anno il Liverpool raggiunse la finale, e trovò per il secondo anno di fila un'italiana, la Juventus. Gli incidenti che precedettero la partita - cui fece da contraltare l'assoluta inefficienza della polizia belga, impreparata a gestire una situazione come quella creatasi - costarono, tra tifosi italiani, francesi, belgi e irlandesi, 39 morti, il bando quinquennale di tutte le squadre inglesi dalle competizioni europee eccettuato lo stesso Liverpool per il quale il bando fu di sei stagioni, e la fine del ciclo continentale dei Reds. Fagan si ritirò dopo la partita che, per la cronaca, vide la squadra inglese sconfitta per 0-1 (gol di Platini su rigore). I fatti di Bruxelles attirarono sul Liverpool l'astio di tutte le altre squadre inglesi, che erano tutte fuori dall'Europa a causa della follia degli hooligans dei Reds, che furono oggetto negli anni seguenti di una massiccia campagna di denigrazione e disprezzo da parte degli sportivi britannici. In quel momento difficile, Kenny Dalglish assunse l'incarico di giocatore-allenatore: nonostante la squadra fosse rimasta fuori dall'Europa, in campo nazionale era ancora la più forte, e vinse altri tre campionati, nel 1986, nel 1988 e nel 1990 (tuttora l'ultimo vinto dal club). I successi domestici, però vennero offuscati dall'ennesimo disastro, quello dell'Hillsborough Stadium, a Sheffield, dove, a causa di gravissimi errori organizzativi e logistici, 96 persone rimasero uccise. A guidare il club, dopo Dalglish, altre due glorie dei Reds: prima Ronnie Moran, poi Graeme Souness, entrambi campioni d'Europa a Roma nel 1984. La prima uscita europea del Liverpool si arrestò nei quarti di finale della Coppa UEFA 1991/92 contro il Genoa in quella che verrà ricordata come la prima sconfitta casalinga del Liverpool contro una squadra italiana, ma paradossalmente quello fu l'inizio dell'uscita dal lungo tunnel iniziato la notte dello stadio Heysel. La Coppa d'Inghilterra del 1992 e quella di Lega del 1995 segnarono la ripresa di un cammino che poi, sotto la guida prima di Roy Evans (1991-1998) e poi di Gérard Houllier (dal 1998), avrebbe riportato il club alla ribalta. [modifica] Il nuovo millennio e il ritorno L'affidamento del club a un tecnico francese suscitò sulle prime un certo scetticismo. Gérard Houllier, che peraltro si era sempre dichiarato tifoso del Liverpool fin da giovane, aveva al suo attivo al momento dell'ingaggio solo una Coppa di Francia nel 1995, anche se era stato il vice allenatore della nazionale francese campione del mondo 1998, guidata da Aimé Jacquet. Dalla sua, però Houllier aveva una grande pazienza e la capacità di adattare i giocatori al suo credo tattico, cosa questa che gli fece avere successo quasi subito. Assunto all'inizio per affiancare Roy Evans, il tecnico inglese non tollerò a lungo la doppia conduzione tecnica e nel 1999 questi lasciò Houllier da solo alla guida della squadra. L'esplosione di Houllier si ebbe nella stagione 2000/01: giunto terzo nel suo girone di Champions' League, il Liverpool fu dirottato sulla Coppa UEFA e lì la squadra iniziò un cammino lento ma sicuro verso la finale: vittime di riguardo la Roma (battuta 2-0 all'Olimpico con una doppietta del talento Michael Owen) e il Barcellona. La rocambolesca finale contro il Deportivo Alavés fu vinta 5-4 al golden goal e, nel settembre di quello stesso anno, giunse anche la Supercoppa d'Europa contro i campioni continentali del Bayern Monaco, che chiuse la tripletta stagionale che comprendeva anche la Coppa di Lega. L'anno seguente il Liverpool si piazzò secondo in Premier League, al termine di una stagione difficile che vide Houllier operato di cuore a seguito di un infarto cardiaco occorsogli durante una partita contro il Leeds Utd. La squadra, sotto la guida del suo vice Phil Thompson, ne risentì e non rese secondo le aspettative e le possibilità. Nel 2003 arrivò un'altra Coppa di Lega ma nel 2004, dopo un periodo di turbolenza e di malintesi con la tifoseria, Houllier e il Liverpool decisero di separarsi. [modifica] La Quinta di Benitez La squadra presa in mano dallo spagnolo Rafael ""Rafa"" Benitez aveva delle buone individualità, come il capitano Steven Gerrard e i solidi Jamie Carragher e Sami Hyypiä, ma non sembrava poter competere con il gigantismo delle sue rivali Manchester Utd. e soprattutto Chelsea. In effetti, alla fine del campionato, il Liverpool non andò oltre un quinto posto, alle spalle perfino degli eterni rivali cittadini dell'Everton. Ma fu in Europa che Rafa compì un capolavoro tattico, affidandosi soprattutto alla difesa: nei quarti di finale di Champions' League 2004-05 eliminò la Juventus (2-1 e 0-0) e, trovato in semifinale il Chelsea, lo costrinse allo 0-0 a Londra per poi batterlo 1-0 ad Anfield al termine di una partita molto chiusa. In finale a Istanbul il Liverpool trovò il Milan che parve aver messo le mani sulla Coppa dopo un primo tempo dominato e terminato 3-0. Nella ripresa, però, una reazione dei Reds riuscì a riportare in parità l'incontro in 6 minuti grazie ai gol del capitano Gerrard, di Šmicer e di Xabi Alonso, costringendo la squadra italiana ai tempi supplementari, dove il portiere Jerzy Dudek operò un doppio salvataggio di eccezionale abilità su Shevchenko proprio al 120'. Ripetendo quello che aveva fatto Bruce Grobbelaar vent'anni prima, Dudek si propose in atteggiamenti clowneschi sulla linea di porta che portarono Serginho, Pirlo e lo stesso Shevchenko a sbagliare i propri rispettivi calci di rigore, e che come conseguenza consegnarono al Liverpool il suo quinto titolo di campione d'Europa. Qualche mese più tardi la Supercoppa vinta contro il CSKA Mosca (anch'essa di proprietà di Roman Abramović come il Chelsea) fece coppia con il massimo trofeo europeo. La quinta Coppa valse al Liverpool il multiple-winner badge dell'UEFA Champions League, oltre al diritto di tenere definitivamente l'originale del trofeo nella propria bacheca, sebbene, paradossalmente, non garantì l'automatica qualificazione all'edizione successiva, come avveniva con la vecchia Coppa dei Campioni. La questione fu successivamente risolta con una deroga speciale dell'UEFA valida solo per quel caso eccezionale . Nonostante al termine della stagione 2005-06 il Liverpool abbia totalizzato 82 punti, non è andato oltre un terzo posto finale in Premier League (piazzamento che gli ha garantito la partecipazione alla Champions’ League 2006-07). Ha tuttavia vinto la Coppa d’Inghilterra (in finale contro il West Ham) e, nell'agosto 2006, la Community Shield (dal 2002 nuovo nome della coppa precedentemente nota come Charity Shield) battendo il Chelsea per 2-1. [modifica] La finale di Atene Nella stagione 2006-2007 il Liverpool non è stato in grado di difendere la Coppa d’Inghilterra: sia in tale competizione che nella Coppa di Lega è stato eliminato in gara unica ad Anfield dall’Arsenal (rispettivamente per 1-3 e per 3-6). In campionato la squadra ha chiuso al 3° posto con 68 punti in coabitazione con l’Arsenal, dietro al Manchester Utd. campione e al Chelsea. Ha comunque raggiunto la finale della UEFA Champions League 2006-2007 dopo avere eliminato il Barcellona campione in carica agli ottavi, il PSV Eindhoven ai quarti e i connazionali del Chelsea in semifinale. Nella finale disputata il 23 maggio 2007 allo Stadio Olimpico di Atene (Grecia) il Liverpool è stato battuto dal Milan - per quella che è stata una riedizione della finale di due anni prima - per 1-2 (doppietta di Inzaghi e rete di Dirk Kuyt). [modifica] Nuova proprietà Il 6 febbraio 2007 gli industriali delle telecomunicazioni statunitensi George Gillett (proprietario della squadra canadese di hockey su ghiaccio dei Montréal Canadiens) e Tom Hicks (proprietario della squadra di baseball dei Texas Rangers) hanno acquistato la maggioranza del club con un investimento complessivo di 470 milioni di sterline (720 milioni di euro). Nell'offerta sono compresi anche 215 milioni di sterline per il nuovo stadio, da costruirsi a Stanley Park. L'inizio previsto dei lavori è circa 60 giorni dalla stipula dell'accordo commerciale. I nuovi proprietari del club hanno dichiarato, nella conferenza stampa di presentazione, che lo stadio potrà anche essere rinominato da un eventuale sponsor, se questo sarà utile a incassare il denaro necessario per portare a Liverpool un calciatore di valore a stagione . Dopo aver venduto anche le sue quote di proprietà, David Moores non è più il presidente della società, la quale è adesso guidata in comproprietà dai due azionisti statunitensi, che spesso sono in disaccordo su certe strategie. Nel mercato estivo del 2007 il Liverpool ha acquistato, tra gli altri, lo spagnolo Fernando Torres dall’Atletico Madrid per 36 milioni di euro, e l’olandese Ryan Babel dall’Ajax per 17 milioni di euro. Nella Champions League il Liverpool è riuscito, nonostante un inizio negativo, a superare il girone eliminatorio, aggiudicandosi il 2° posto nel proprio gruppo dietro al Porto e davanti a Marsiglia e Besiktas. Il 19 febbraio ha vinto per 2-0 negli ottavi di finale contro l'Inter, con due reti negli ultimi 5 minuti dopo che Materazzi era stato espulso nel primo tempo. Il ritorno allo Stadio Giuseppe Meazza si è concluso con una nuova vittoria dei Reds (1-0), con gli avversari in dieci uomini a causa dell'espulsione di Burdisso. I quarti di finale giocati contro l'Arsenal hanno visto i Reds passare il turno dopo il pareggio all'Emirates Stadium (1-1) e la vittoria ad Anfield Road (4-2). Nel turno successivo (semifinale), i Reds sono stati eliminati dal Chelsea dopo aver pareggiato 1-1 all'andata ad Anfield Road ed essere stati sconfitti 3-2 a Londra. In campionato il Liverpool non è riuscito ad andare oltre al quarto posto, collezionando 76 punti. Ancora una volta il distacco dal Manchester United Campione, dal Chelsea e dall'Arsenal è stato evidente (11 punti), malgrado l'ottima annata di Fernando Torres, autore di 33 gol stagionali, di cui 24 in campionato. Dai tempi di Michael Owen Anfield non vedeva un campione così prolifico in attacco. Durante il calciomercato dell'estate 2008, il club ha ingaggiato Philipp Degen, Andrea Dossena, Diego Cavalieri, Albert Riera e due attaccanti, David N'Gog e Robbie Keane, quest'ultimo acquistato per ben 20 milioni di sterline (circa 23 milioni di euro). Sono partiti John Arne Riise, Steve Finnan e Peter Crouch. L'inizio del campionato è stato molto promettente. Il Liverpool si è rivelato subito una delle maggiori pretendenti al titolo in Premier League e ha guidato la classifica per diverse giornate, aggiudicandosi anche gli scontri diretti sia di andata sia di ritorno con Manchester United (sconfitto 1-4 all'Old Trafford) e Chelsea, ma dopo Natale il Manchester United ha ripreso la testa della classifica, che non ha più lasciato. In Champions League i Reds, dopo una netta affermazione negli ottavi contro il Real Madrid, sono stati eliminati ai quarti di finale dopo l'ennesima palpitante doppia sfida europea contro il Chelsea. Infatti i Reds, sconfitti dinanzi ai propri tifosi nella gara d'andata con un netto 1-3, giocano la partita della vita allo Stamford Bridge, dando vita a quella che è stata giudicata come la miglior gara della Champions League 2009. Il Liverpool era infatti chiamato a vincere con tre goal di scarto, oppure, qualora venissero superate le quattro marcature, anche con due. I reds si trovano alla fine del primo tempo incredibilmente sopra di due reti, in virtù di un gioco grintoso e spumeggiante e delle segnature di Fabio Aurelio su punizione e Xabi Alonso su rigore. Da notare che il Liverpool era costretto a rinunciare al capitano di mille battaglie Steven Gerrard. Il secondo tempo però il Chelsea si rimette in carreggiata, segnando tre goals in meno di venti minuti, rimontando lo svantaggio, e mettendo apparentemente la parola fine alla gara. Ma i reds dimostrano ancora una volta di essere indomabili: in due minuti, prima Lucas Leiva, promessa brasiliana schierata proprio al posto di Gerrard, poi Dirk Kuyt portano clamorosamente il Liverpool sul 4-3. A questo punto un solo goal qualificherebbe la compagine di Anfield. Ma la stanchezza per l'enorme dispendio di energie da parte dei reds viene pagata: Frank Lampard castiga Torres e compagni sugli sviluppi di una ripartenza. 4-4, e la partita finisce davvero. Ma che notte indimenticabile a Londra. Il calciomercato 2009 vede l'addio dell'ormai storica bandiera Hyypia che passa al Bayer Leverkusen. Hyypia saluta commosso i tifosi del Liverpool, giudicando la propria esperienza sulle rive del Mersey come indimenticabile. Torna inoltre dall'Herta Berlino l'ucraino Andriy Voronin, mentre viene acquistato dal Portsmouth l'esterno destro Glen Johnson. Vengono inoltre ceduti, entrambi al Real Madrid, il terzino Alvaro Arbeloa ed il centrocampista Xabi Alonso. Voluto fortissimamente da Rafa Benitez, per sostituire quest'ultimo, viene acquistato dall' AS Roma per circa venti milioni di euro il centrocampista Alberto Aquilani. Completa il calciomercato 2009 l'acquisto del difensore centrale greco Kyrgiakos, esperto stopper proveniente dall' AEK Atene. L'avventura in Champions League finisce anzitempo però per la compagine rossa: inserito in girone con Olympique Lione, Fiorentina e Debrecen, il Liverpool finisce il girone terzo perdendo entrambe le sfide con i toscani e in casa con i francesi, ottenendo soltanto un pareggio a Lione. Giocherà l'Europa League. [modifica] Cronistoria [modifica] Colori sociali, simbolo e inno ufficiale I colori originari della squadra erano gli stessi dell’Everton, bianco e blu. Tuttavia, già dal 1894, si decise di adottare il colore civico della città di Liverpool, il rosso (da qui il tradizionale soprannome di reds). Nel 1901, inoltre, fu adottato come stemma il Liver Bird, l’uccello mitologico riprodotto in due statue bronzee che campeggiano sulle due torri del municipio della città. Secondo alcuni tale uccello potrebbe essere la raffigurazione di un essere mitologico come un grifone o una fenice; altri, in maniera più prosaica, vedono nel simbolo un semplice cormorano. Fino agli anni sessanta le maglie rosse si appaiavano ai calzini bianchi e i colori si invertivano secondo necessità in caso di incontri fuori casa. Nel 1964 Bill Shankly decise di adottare una tenuta completamente rossa, che da allora non è più cambiata. Diverso il caso delle tenute da trasferta: tradizionalmente bianche con i pantaloncini neri, si sono spesso alternate ad altre completamente gialle. Nel 1987, tuttavia, fu introdotta una tenuta grigio argento, dismessa per il centenario del club nel 1992, allorché si adottò una tenuta verde con pantaloncini bianchi. Comunque, sia la tenuta grigia che quella verde non incontrarono mai il gradimento del pubblico e furono abbandonate. Attualmente, il Liverpool dispone di due tenute da trasferta, una grigia chiara per gli incontri di campionato, e un’altra grigia scura con calzoncini neri per le partite di Champions League. Lo stemma attuale del Liverpool raffigura il tradizionale Liver Bird dentro uno scudo. Il tutto è sormontato da una stilizzazione dell’ingresso di Anfield dedicato a Bill Shankly e la scritta You’ll Never Walk Alone (Non camminerete mai soli), che è anche il titolo dell’inno ufficiale . Le fiamme ai lati dello scudo sono a ricordo delle vittime della citata strage di Hillsborough. [modifica] Stadio Il campo ufficiale di gioco per le gare interne del Liverpool è Anfield, uno dei terreni più rispettati e temuti del mondo per via della lunga tradizione sportiva costruita in anni di vittorie nelle maggiori competizioni continentali. Si trova nella strada che da il nome al terreno (Anfield Road) ed è lo stadio di casa della squadra dal 1892. Ristrutturato in più fasi, è ormai inadatto a soddisfare le richieste dei tifosi (45.362 posti) ed è prevista la prossima costruzione di uno stadio nuovo in Stanley Park, nella zona dove si iniziò a giocare a calcio a Liverpool, che verrà chiamato New Anfield. Recentemente Rick Parry, alta figura all'interno dell'organigramma del club, ha dichiarato che al momento la presidenza è impegnata a mantenere la squadra ad altissimi livelli, e si dedicherà al nuovo stadio solamente quando i bilanci del club saranno fortemente attivi. Una sola cosa è sicura: il nuovo impianto a Stanley Park non sarà condiviso con i rivali cittadini dell'Everton. [modifica] Rosa 2009-2010 [modifica] Prima squadra [modifica] Rose delle stagioni precedenti [modifica] Le Signore del Liverpool Dal 1994 il Liverpool ha una sezione femminile che attualmente gioca nell'equivalente maschile della Seconda Divisione, anche se nella stagione 2004/05 la squadra ha militato in Prima Divisione Nazionale. Il miglior risultato a tutt'oggi raggiunto dalla squadra sono le tre finali consecutive di Coppa d'Inghilterra dal 1993 al 1995. [modifica] Tifosi I tifosi del Liverpool sono chiamati comunemente Reds - dal colore totalmente rosso della tenuta di gioco della squadra - o Scousers ma la frangia più appariscente e appassionata del tifo prende il nome di Kop, dal nome della curva omonima dello stadio di Anfield. Il nome Kop viene dal luogo di una battaglia - persa dai britannici - della seconda guerra Anglo-Boera. Nel corso di tale battaglia, che ebbe luogo nel 1900 in Sudafrica presso la cima di Spion Kop, morirono molti soldati provenienti proprio da Liverpool e inquadrati nel reggimento di fanteria del Lancashire. . Nel suo periodo di massima capienza, il Kop poteva ospitare 28.000 spettatori (in piedi) ed era una delle tribune più capienti del mondo. Secondo le note di colore della tifoseria locale, i tifosi del Kop possono «risucchiare la palla in rete» quando il Liverpool attacca verso la porta sotto tale curva, a sottolineare l'entusiasmo con il quale i fan sostengono senza sosta la loro squadra. Inoltre i tifosi del Liverpool sono celebri per la loro immensa fedeltà ai loro beniamini, tanto che, qualunque sia il risultato della squadra, un minuto prima del triplice fischio finale, dagli spalti parte l'inno della squadra, ""You'll Never Walk Alone"", che tradotto dall'inglese significa ""Voi non camminerete mai da soli"", come a confermare, qualora ce ne fosse il bisogno, la sconfinata fedeltà dei tifosi verso i giocatori e la squadra. [modifica] Rivalità e gemellaggi Le principali rivalità del Liverpool sono: La rivalità più sentita dai tifosi del Liverpool è senza dubbio quella con i Red Devils del Manchester United. Queste sono le due squadre più titolate d'Inghilterra, sia all'interno dei confini nazionali, sia a livello internazionale. La rivalità, già fortissima per questi motivi, è accentuata ancora di più dal fatto che le città di Liverpool e Manchester distano solo un centinaio di chilometri l'una dall'altra. Proprio per questo le partite tra questi due club sono paragonabili ai Derby d'Italia tra Juve e Inter, e prendono il nome di Derby d'Inghilterra. Altra forte rivalità è quella con i concittadini dell'Everton, nonostante le partite tra queste squadre siano comunque definite derby amichevoli, perché a Liverpool sono molte le famiglie che possono annoverare sia un tifoso dei Reds sia un tifoso dei Toffees e entrambe le squadre sono orgogliose di tenere alto il prestigio della città anche in Europa. Di più recente nascita è l'antipatia verso il Chelsea. La rivalità nasce sia in campo nazionale, sia in campo europeo: infatti i Blues sono entrati nell'elite del calcio inglese dal 2003, quando il magnate russo Roman Abramovič ha acquistato il club londinese. I continui scontri in campionato e in Champions League hanno acuito questa rivalità, che adesso è una delle più sentite dai tifosi dei Reds, che cantano a squarciagola durante le partite contro il Chelsea ""...you ain't got no history!"", ""...voi non avete una storia!"", come a sottolineare che non si diventa il club più titolato del paese in pochi anni. I gemellaggi più sentiti dai tifosi del Liverpool sono: L'amicizia più forte è senza dubbio quella con i tedeschi del Borussia Mönchengladbach, nonostante alcune delle più scottanti sconfitte europee della squadra tedesca siano state causate dai Reds: i tifosi sono uniti da un solido rapporto, tanto che You'll never walk alone viene spesso cantata durante le partite casalinghe del Borussia. In occasione della finale della Coppa dei Campioni 1976/77 e delle semifinali dell'edizione successiva i fan delle due squadre strinsero un'intensa amicizia. Le due tifoserie iniziarono ad incontrarsi annualmente per disputare un incontro amichevole e festeggiare assieme e dal 1992 centinaia di supporter del Borussia cominciarono ad approfittare della pausa invernale del campionato tedesco per raggiungere Liverpool e assistere ad un incontro di Premier League all'Anfield Road assieme agli amici inglesi. Più tardi anche tra molti tifosi dei reds divenne consuetudine organizzare ad ogni stagione una trasferta a Mönchengladbach, la più importante delle quali è avvenuta nel 2007 in occasione delle grandi celebrazioni per il trentennale del gemellaggio. A testimonianza di quanto profondo sia il legame tra i sostenitori dei due club l'iniziativa che nel 1992 portò i tifosi del Borussia a raccogliere donazioni per più di 20.000 marchi tedeschi (oltre 10.000 euro) che furono devoluti a sostegno delle famiglie delle vittime della strage di Hillsborough. . L'altro grande legame è quello con gli scozzesi del Celtic. Il motivo di questa ""alleanza"" è l'introduzione nel mondo del calcio dell'inno You'll Never Walk Alone, erroneamente attribuito ai tifosi dei reds, ma in realtà introdotto dai tifosi della squadra di Glasgow. Nelle partite tra questi due club, il coro è cantato a squarciagola da entrambe le tifoserie, creando un'atmosfera veramente unica. A partire dall'occasione del doppio incontro di Champions League nella stagione 2009-2010, i tifosi dei Reds hanno accettato ufficialmente la proposta di gemellaggio con i tifosi della Fiorentina, per motivi di stima reciproca e passione verso la propria squadra.","Il Liverpool Football Club (o, più comunemente, Liverpool) è un club calcistico avente sede nell’omonima città britannica; milita nella FA Premier League, della quale è stata uno dei fondatori, ed è affiliato alla Football Association. È il club più titolato d’Inghilterra e uno dei più titolati del mondo, avendo vinto - tra l’altro - 18 titoli nazionali (record condiviso con il Manchester United) e 5 titoli di campione d’Europa: 4 Coppe dei Campioni e 1 Champions League, nome assunto dalla Coppa dei Campioni nel 1992. Il Liverpool fu coinvolto in due delle pagine più funeste della storia del calcio europeo: nel 1985 a Bruxelles (Belgio), quando 39 persone rimasero uccise per via degli incidenti allo stadio Heysel causati dagli hooligan inglesi e nel 1989 a Sheffield, quando 96 persone perirono per il crollo di una tribuna allo Stadio Hillsborough. Il Liverpool è stato membro fondatore del G-14, associazione di club calcistici europei consorziatisi per ottenere una tutela comune dei diritti sportivi, legali e televisivi di fronte all’UEFA e alla FIFA." it,9d97f3e7682ae8a989778694f1227e72,"[modifica] Geografia fisica [modifica] Territorio Il territorio del comune di Castel Gandolfo si estende in obliquo in direzione nord-nord est a cavallo tra la zona collinare dei Colli Albani e quella pianeggiante dell'Agro Romano. È incluso e tutelato dal Parco Regionale dei Castelli Romani, costituito nel 1984. Il suolo è nella schiacciante totalità composto da terreni di origine vulcaniche, con prevalenza di materiali come peperino, tufo e pozzolana. Secondo la classificazione data dal Servizio Geologico d'Italia la maggior parte del territorio castellano è composto, similmente alle altre zone dei Colli Albani, da terreni classificati come v2 . Le coste del cratere del Laghetto di Turno a Pavona sono classificate come zona v7, ovvero prodotti di un antico centro d'emissione di lava del Vulcano Laziale; il fondo del Laghetto invece è zona av. Le aree del Quarto Santa Fumia e di Villa Elvira Vaselli sono invece classificate come zone β'4. I fianchi del Lago Albano, chiamati volgarmente pentime, sono geologicamente zona dt , mentre le spiagge del Lago stesso, caratteristiche per il loro colore nero cenere, sono definite zona a. Infine, gli ultimi lembi del territorio castellano sotto Pavona verso il mar Tirreno appartengono alle zone p'2 ed sp. [modifica] Idrografia La principale risorsa idrografica del territorio castellano è rappresentata dal Lago Albano, spesso chiamato anche Lago di Castel Gandolfo o Lago di Albano. La superficie lacustre attualmente è gestita dall' Ente Acque Interne della provincia di Roma: in passato fu di proprietà dell'Abbazia di San Nilo di Grottaferrata, della Camera Apostolica, e del principe Stanislao Poniatowski dal 1802 fino al 1870. (Vedi Lago Albano) Dal Lago Albano in età romana, presumibilmente nel III secolo a.C. dando credito alla leggenda riferita da Tito Livio e Dionigi d'Alicarnasso, venne scavato un emissario artificiale, che parte dalla rupe sotto il Villino Manes, a circa 250 m s.l.m., poco fuori l'abitato e giunge in località Mole di Castel Gandolfo percorrendo 1800 metri in direzione sud-sud ovest. Le acque del Lago alimentavano alcune mole per la molitura del grano, che servivano alla popolazione di Castel Gandolfo ed Albano, ed alcuni lavatoi pubblici. Poco più a valle della località Mole, c'è il Laghetto di Turno, un antico cratere vulcanico successivamente riempitosi d'acqua, di dimensioni più piccole rispetto ai vicini laghi vulcanici come Albano, Vallericcia e Nemi. Il Laghetto , ridottosi ad una palude malsana, venne bonificato attorno al 1611 su ordine di papa Paolo V con la sovraintendenza del cardinale Giacomo Serra. Ai confini con i territori di Marino e di Roma, scorre il fosso dei Preti, che si origina in territorio marinese in località Quarto della Tribuna, a 163 m s.l.m.. Un altro fosso che si origina da acque castellane è il fosso de' Picelli, che scorre verso Pomezia. [modifica] Orografia L'altitudine massima che si registra nel territorio castellano è 425 m s.l.m., presso il Collegio di Propaganda Fide attiguo a Villa Barberini. Sempre sulla corona di alture attorno al cratere del Lago Albano, si ha quota 400 m s.l.m., altezza della cima di Monte Cucco, ai confini con Marino. Poco più in basso al chilometro 24 della Strada Statale 216 Maremmana III si contano 394 m s.l.m., e all'incrocio tra la Strada Statale 140 del Lago di Albano e la Strada Statale 216 Maremmana III, in prossimità dell'ingresso principale della Villa Pontificia, si misurano 392 m s.l.m.. Poco più in basso, a 388 m s.l.m., c'è la Stazione di Castel Gandolfo, sulla ferrovia Roma-Albano poco sotto il centro storico, a picco sul Lago Albano. Infine, 381 m s.l.m. è l'altitudine di Villa Elvira Vaselli, su un colle prossimo ai confini di Marino lungo la Strada Statale 216 Maremmana III. Lungo la direttrice della Strada Statale 7 Via Appia le altitudini da nord-ovest a sud-est sono le seguenti: al Cimitero di Castel Gandolfo, chilometro 22.5, l'altitudine è 306 m s.l.m.; al chilometro 23 presso la località Ercolano 335 m s.l.m.; alla Stazione di Albano Villetta 330 m s.l.m.. Verso il mar Tirreno, il terreno degrada dolcemente: così dai 250 m s.l.m. del Casale Santa Cristina, sotto Castel Savello ai confini con Albano, si passa ai 217 m s.l.m. di Colle Lilli, ai 200 m s.l.m. di Valle Pozzo, ai 155 m s.l.m. del Quarto Santa Fumia ai confini con Marino e Roma, ai 130 m s.l.m. del Laghetto di Turno, e alla quota più bassa del territorio che è 101 m s.l.m., nella frazione di Pavona. [modifica] Clima Dal punto di vista climatico il territorio rientra nel dominio del clima temperato mediterraneo con inverni miti, temperature autunnali superiori a quelle primaverili, estati ventilate. Nell’area dei Colli Albani, dunque anche a Castel Gandolfo, si presenta il fenomeno detto stau, che consiste nella riduzione del vapore acqueo nelle nuvole man mano che il terreno si alza. Perciò la piovosità maggiore si avrà sulle prime alture dei colli, rivolte verso il mare, verso sud sud-ovest, e la minore verso nord. Castel Gandolfo, trovandosi sulla traiettoria delle correnti umide tirreniche, risulta discretamente piovosa con 900mm annui di precipitazioni. . I venti spirano prevalentemente da sud e da ovest, più raramente da nord e da est. Normalmente la zona è battuta da venti di scirocco e libeccio, ma talvolta compare anche il ponentino, vento caratteristico della zona di Roma. Durante l'inverno invece si ha la presenza di tramontana e grecale, il primo proveniente dalla vasta pianura dell'Agro Romano. L’estate è calda e asciutta, l’inverno mite e piovoso senza, in genere, che vengano raggiunte temperatura eccessivamente basse. A Castel Gandolfo nevica piuttosto raramente e solo in presenza di un freddo generalizzato marcato. In estate le temperature possono raggiungere i 35 °C con punte di 37 °C in casi rari. La temperatura non ha mai raggiunto i 40 °C. Ecco i dati climatici dell'anno 2007 : [modifica] Storia [modifica] Età antica (3000 a.C.-476) Presso il sito della moderna Castel Gandolfo sorgeva in età pre-romana la famosa Alba Longa, mitica capitale della Lega Latina, città fondata dal figlio di Enea Ascanio. Molti storici e studiosi hanno ipotizzato che il sito dell'acropoli della città fosse esattamente nel sito della moderna cittadina di Castel Gandolfo, ma a partire dal XIX secolo l'ipotesi più accreditata è che l'insediamento latino sorgesse sulla parte opposta del Lago Albano, tra la località Costa Caselle di Marino e la località Palazzolo di Rocca di Papa. Ad ogni modo, Alba Longa venne rasa al suolo dai Romani dopo una guerra nel 658 a.C. Nel 396 a.C. i Romani scavarono l' Emissario del Lago Albano, per adempiere ad una profezia dell'oracolo di Delfi in merito alla conquista di Veio. Tra l'età repubblicana e l'età imperiale, sopo l'apertura della via Appia, numerose furono le residenze patrizie estive che sorsero nel territorio castellano, a partire dalla Villa di Clodio, in località Ercolano, attribuita a Publio Clodio Pulcro, presso la quale lo stesso Clodio venne assassinato nel 54 a.C. La villa più grande fu la Villa di Domiziano a Castel Gandolfo, grande complesso in parte racchiuso all'interno dell'area extra-territoriale di Villa Barberini, che tuttavia abbracciava un vasto territorio che includeva anche il Lago Albano e numerose ville in luogo di proprietà demaniale. Questa villa imperiale, caduta in disuso dopo la costruzione di Villa Adriana a Tivoli, venne poi chiamata nell'Alto Medioevo Massa Caesariana, e divenne proprietà della Santa Sede aggregata al Patrimonium Appiae. [modifica] Medioevo (476-1604) Il territorio di Castel Gandolfo, incluso nella Massa Caesariana, divenne poi proprietà probabilmente dei Conti di Tuscolo e agli inizi dell'XI secolo risulta in parte dell'Abbazia di San Nilo di Grottaferrata, e quindi della famiglia di origine longobarda dei Gandolfi proveniente da Genova, che eressero il Castrum che porta ancora oggi il loro nome. Nel 1221 il castello divenne possesso dei Savelli, che lo affittarono nel 1389 ai Capizzucchi. Tuttavia, nel 1436 il castello era nuovamente in pieno controllo dei Savelli, perché il cardinal Giovanni Maria Vitelleschi lo rase al suolo insieme al Borghetto di Grottaferrata, ad Albano e a Castel Savello. Nel 1482 papa Sisto IV concesse il possesso di Castel Gandolfo alla Comunità di Velletri, che era stata danneggiata dai Savelli, i quali tuttavia rientrarono quattro anni dopo in possesso del feudo. Papa Sisto V (1585-1590) elevò Castel Gandolfo al grado di Ducato in favore di Bernardino Savelli. Ciò nonostante, a causa dell'insolvenza dei Savelli nel pagamento di ingenti debiti, la Camera Apostolica pignorò il 30 giugno 1596 il feudo alla famiglia. Papa Clemente VIII incluse poi lo stesso castello il 27 maggio 1604 nella lista dei beni della Santa Sede non alienabili, ovvero che non potevano essere ceduti. [modifica] Età moderna (1604-1870) Sotto il nuovo governo della Camera Apostolica, sedente papa Paolo V, vennero iniziati importanti lavori pubblici: venne bonificato infatti il Laghetto di Turno (1611), con la conduttura nel castello di acqua proveniente dalle alture di Malafitto e Palazzolo, e venne fondato il convento dei PP. Francescani Riformati (1619). Papa Urbano VIII (1623-1644) nel 1628 fu il primo Papa che soggiornò a Castel Gandolfo, nella villa che si era fatto costruire da cardinale: grazie al suo interessamento, vennero realizzate la Galleria di Sopra e la Galleria di Sotto, strade che collegano Castel Gandolfo ad Albano, così chiamate per via della fitta vegetazione che le fiancheggiava. La prima Bolla emanata da un Papa ex Arce Gandulphi fu scritta appunto da papa Urbano VIII il 25 ottobre 1626. Al tempo di papa Alessandro VII (1655-1667), vennero eseguiti nuovi lavori, che videro tra l'altro la messa in opera della strada fino che conduce a Palazzolo costeggiando i dirupi del Lago Albano, chiamata in antico appunto via Alessandrina, la sistemazione del Palazzo Pontificio (1660) e l'edificazione della Collegiata di San Tommaso da Villanova (1658-1661) su progetto dell'architetto Gian Lorenzo Bernini, autore sempre per conto di papa Alessandro VII e della famiglia Chigi della Collegiata di Santa Maria Assunta nella vicina Ariccia. Il 24 settembre 1728 il governo di Castel Gandolfo venne concesso pro tempore da papa Benedetto XIII con la Bolla Aequitatis al Maggiordomo dei Sacri Palazzi. Papa Benedetto XIV (1740-1758) fu molto assiduo nelle visite a Castel Gandolfo, facendo erigere il campaniletto sulla facciata principale del Palazzo Pontificio e ammettendo per la prima volta le dame locali al bacio del piede al Papa durante la villeggiatura. Inoltre, nel 1740 fece allargare la strada che conduce a Marino, oggi Strada Statale 216 Maremmana III. All'ingresso dei soldati francesi a Roma nel febbraio 1798, il 18 febbraio 1798 Albano istituì la Repubblica Albanense, affiliata alla Repubblica Romana (1798-1799), assieme a Frascati, Velletri e Marino. In questa situazione, Castel Gandolfo venne unita alla municipalità di Albano, ma il 21 febbraio i castellani insorsero contro i francesi insieme ad altri abitanti dei Castelli Romani. I contro-rivoluzionari vennero sconfitti manu militari dai francesi di Gioacchino Murat alleati con i marinesi ed i frascatani rimasti fedeli alla Francia, nella battaglia di Frattocchie o di Castel Gandolfo (24 febbraio 1798), in seguito alla quale i francesi misero a sacco il Palazzo Pontificio. Con il ritorno di papa Pio VII, Castel Gandolfo venne restituita al governo del Maggiordomo dei Sacri Palazzi e tale situazione perdurò fino al settembre 1870. Papa Gregorio XVI (1831-1846) fu particolarmente frequente nei suoi soggiorni a Castel Gandolfo, tanto che Giuseppe Gioacchino Belli ironizzò nei suoi Sonetti che andasse al Lago Albano a pescacce 'e tinche pe'r digiuno. Il 23 novembre 1820 il consigliere comunale Angelo Antonio Iacorossi ebbe l'idea di far collocare in piazza della Libertà la prima cassetta postale del mondo, che ancora oggi si può trovare in quel punto. [modifica] L'Unità d'Italia (1870-2000) Il 20 settembre 1870 con la presa di Porta Pia e l'ingresso dei bersaglieri a Roma finiva ufficialmente lo Stato Pontificio. Papa Pio IX, che aveva lasciato l'ultima volta Castel Gandolfo nel maggio 1869 , e i suoi successori fino al 1929 non misero più piede nel Palazzo Pontificio. Nelle Legge delle Guarentigie del 18 maggio 1871, rifiutate da papa Pio IX come inutili e futili proposte volgarmente dette guarentigie, verrà tuttavia prevista l'extra-territorialità del Palazzo Pontificio con attinenze e dipendenze. L'11 febbraio 1929, con la pubblicazione dei Patti Lateranensi, Benito Mussolini concesse al nascente Stato della Città del Vaticano il possesso del Palazzo Pontificio con le attigue ville, per un totale di quarantaquattro ettari. Nel 1933 all'interno del Palazzo Pontificio venne installato l'Osservatorio Astronomico Pontificio, spostato dal Vaticano per via della troppa luce artificiale di Roma. Nel gennaio 2008 è stato annunciato che, in seguito al peggioramento della visibilità anche nei Castelli Romani, l'Osservatorio sarà spostato negli Stati Uniti d'America. Durante la seconda guerra mondiale Il 22 gennaio 1944 gli anglo-americani effettuarono lo sbarco ad Anzio portando i Castelli Romani in prima linea negli scontri. Il 1º febbraio vennero bombardate Ariccia ed Albano Laziale, con la distruzione del locale convento delle Clarisse posto ai margini della tenuta pontificia ed il bilancio di 16 religiose uccise; il 2 febbraio venne colpita Marino con varie centinaia di vittime; infine il 10 febbraio i bombardamenti anglo-americani colpirono nel territorio castellano il Collegio di Propaganda Fide causando 500 vittime civili. (Vedi Bombardamento di Propaganda Fide) Infatti nell'area extra-territoriale delle Ville Pontificie si rifugiarono durante tutto il periodo bellico circa 12.000 bisognosi e vi nacquero circa quaranta bambini. (Vedi I Castelli Romani durante la seconda guerra mondiale) Il 19 settembre 1994 l'allora Presidente della Repubblica Italiana Oscar Luigi Scalfaro concesse al Comune di Castel Gandolfo il titolo di Città. [modifica] Simboli Lo stemma e il gonfalone sono così descritti dallo Statuto Comunale (art. 7 comma 4, 28 gennaio 2001) : La descrizione del gonfalone è la seguente: È inoltre previsto anche il sigillo del comune la cui descrizione è: [modifica] Onorificenze [modifica] Ricorrenze [modifica] Monumenti e luoghi di interesse [modifica] Architetture religiose [modifica] Architetture civili [modifica] Siti archeologici [modifica] Aree naturali Il comune di Castel Gandolfo è incluso nel perimetro del Parco Regionale dei Castelli Romani; le principali aree boschive che rientrano nella sua competenza sono quelle delle coste del Lago Albano, le cosiddette ""pentime"", che annualmente rischiano incendi estivi piuttosti gravi. La principale area verde del comune di Castel Gandolfo è rappresentata dal complesso delle Ville Pontificie, di proprietà extra-territoriale dello Stato della Città del Vaticano. [modifica] Società [modifica] Evoluzione demografica Abitanti censiti [modifica] Nazionalità La presenza di popolazione straniera residente a Castel Gandolfo è un fenomeno abbastanza recente e di proporzioni relativamente ridotte rispetto ai comuni vicini, anche viste le dimensioni meno estese della città. La percentuale di popolazione straniera nel territorio castellano è corrispondente al 4.9% della popolazione totale , a fronte del 6.2% del comune di Roma, del 5.2% della media della Regione Lazio e del 4.1% della media della provincia di Roma. [modifica] Lingue e dialetti Accanto alla lingua italiana, coesiste una parlata dialettale locale chiamata dialetto castellano. Il dialetto castellano è affine ai circostanti dialetti dei Castelli Romani, come il dialetto marinese, il dialetto rocchigiano e il dialetto albanense. Tuttavia, le generazioni più giovani stanno lentamente imparando a parlare comunemente il dialetto romanesco, di più ampia diffusione. [modifica] Religione Castel Gandolfo, che nell'amministrazione ecclesiastica della Chiesa cattolica dipende dalla Sede suburbicaria di Albano ed il cui territorio è interamente incluso nella Vicaria di Albano Laziale, ha tuttavia una grande importanza in quanto residenza estiva del Papa. Papa Giovanni Paolo II definì il Palazzo Pontificio Vaticano Due; ma già papa Paolo VI per l'Anno Santo 1975 aveva fatto costruire un'aula per le udienze dentro l'area extra-territoriale di Villa Cybo, per poter ospitare le udienze del mercoledì più decorosamente senza che il Papa debba tornare a Roma. Importanti istituti religiosi cattolici presenti nel territorio castellano sono : [modifica] Istituzioni, enti ed associazioni [modifica] Cultura [modifica] Istruzione [modifica] Biblioteche L'8 aprile 2004 è stata inaugurato presso la sede municipale il Punto Prestito di Castel Gandolfo, aderente al SBCR (Sistema Bibliotecario dei Castelli Romani), presso il quale è possibile consultare testi, ma anche chiedere in prestito DVD, CD, VHS. A Pavona, nella parte spettante al comune di Albano Laziale, ma in prossimità alla zona castellana, dal 1976 è operativa la Biblioteca Comunale locale, ricca di circa 8000 volumi e supporti multimediali. [modifica] Ricerca Dal 1935 all'interno del Palazzo Pontificio è stata spostata la Specola Vaticana, l'osservatorio astronomico del Vaticano. Fondato nel 1891 da papa Leone XIII con sede nei Giardini Vaticani, venne cambiato di locazione a causa della crescente difficoltà ad avere una buona visibilità nel cielo di Roma, inquinato da un numero sempre maggiore di luci artificiali. Da Castel Gandolfo gli scienziati della Specola attennero sostanziosi risultati: nel 1946 il gesuita di origini olandesi Mattieu Timmers (1907-1954) scoprì una cometa che porta oggi il suo nome; nel 1955 anche la Specola collaborò alla redazione della Carta del Cielo. Dal 1993 la Specola ha aperto una succursale negli Stati Uniti d'America, sul Monte Graham in Arizona (3200 m s.l.m.): questo osservatorio, operativo dal 1995, ospita per dieci mesi l'anno i dieci gesuiti astronomi, che per i restanti due mesi dell'anno soggiornano a Castel Gandolfo. [modifica] Scuole Castel Gandolfo non ospita sul proprio territorio scuole secondarie di secondo grado, tuttavia all'interno del territorio comunale sorgono un asilo privato, una Scuola Materna Comunale e la rinomata Scuola Pontificia Paolo VI, che è scuola primaria e secondaria di primo grado. Vi sono infine la Scuola Media Statale ""Dante Alighieri"" ed altri istituti religiosi che si occupano dell'educazione primaria. [modifica] Media [modifica] Stampa Oltre ai giornali nazionali, dei quali Il Messaggero nell'edizione romana concede maggiore spazio alle notizie di cronaca locali, numerosi giornali locali sono pubblicati anche a Castel Gandolfo e nell'intero comprensorio dei Castelli Romani. Il più quotato è il quotidiano a pagamento Nuovo Oggi Castelli, ma sono diffusi anche i giornali gratuiti Cinque Giorni, Controluce , La voce, Punto a capo . Castel Gandolfo, in occasione delle periodiche visite pontificie, è oggetto dell'attenzione dei quotidiani nazionali e di molti quotidiani internazionali, che inviano reporter e giornalisti nella cittadina. A Castel Gandolfo, e nei comuni di Marino, Ciampino, Albano Laziale, Frascati e Grottaferrata è pubblicato il mensile Giorno per giorno. [modifica] Cinema La straordinaria bellezza del panorama e dei luoghi, e la vicinanza con Roma, hanno fatto di Castel Gandolfo un set naturale per molti film. Fra gli altri, sono da menzionare: [modifica] Televisione Il Centro Televisivo Vaticano e la RAI riprendono, durante la presenza del Papa a Castel Gandolfo, l' Angelus domenicale pronunciato dal balcone centrale del Palazzo Pontificio, le cui immagini sono poi riproposte su tutti i principali telegiornali nazionali e internazionali. La copertura televisiva, sia in analogico che in digitale, è garantita molto bene dalle antenne installate sulla vetta di Monte Cavo, in territorio di Rocca di Papa, e a Monte Mario, a Roma. [modifica] Arte [modifica] Teatro Castel Gandolfo ha una consolidata tradizione teatrale, testimoniata dalla Sala Teatro ""Ugo Bazzi"", bella struttura teatrale di recente restaurata, annessa alla Chiesa di Santa Maria Ausiliatrice. Vi si svolgono soprattutto spettacoli tenuti da compagnie locali. Inoltre, il primo marzo 2008 è stato inaugurato il teatro ""Salapetrolini"" in Via Prati. [modifica] Letteratura Castel Gandolfo è stato scenario di diverse opere di letteratura italiana e straniera: Inoltre, numerose opere monografiche o di carattere enciclopedico hanno trattato della storia e dei monumenti di Castel Gandolfo, che ha una sua propria particolare importanza storica e monumentale all'interno del Lazio. [modifica] Cucina Numerosi locali di ristorazione presenti nel territorio comunale castellano godono di meritata fama sia per la bontà della cucina, la panoramicità delle vedute e l'antichità della tradizione. Il ristorante ""Pagnanelli"" ad esempio è operativo dal 1882, in posizione tanto strategica che risulta persino sulle mappe dell'Istituto Geografico Militare. Tra gli altri ristoranti rinomati, l'hotel e ristorante ""Castelvecchio"" e i vari locali sul Lungolago. [modifica] Personalità legate a Castel Gandolfo Tra i Papi più legati a Castel Gandolfo, vanno sicuramente ricordati papa Urbano VI, papa Alessandro VII, papa Benedetto XIV, papa Clemente XIV, papa Gregorio XVI, papa Pio IX, papa Pio XI, papa Pio XII, papa Paolo VI e papa Giovanni Paolo II. [modifica] Eventi La festa del Santo Patrono, S. Sebastiano, si celebra nel primo fine settimana di settembre, sebbene la festa di questo santo sia segnata sul calendario in data 20 gennaio. La festa si conclude con i fuochi pirotecnici sul lago. Il borgo San Paolo festeggia Santa Maria Ausiliatrice l'ultima domenica di maggio. Il locale mercato si svolge il venerdì mattina. L'ultima domenica di luglio si svolge la storica ""Sagra della Pesche"", durante la quale vengono organizzate manifestazioni di carattere culturale, ricreativo e sportivo. [modifica] Geografia antropica [modifica] Urbanistica Il nucleo originario dell'abitato è rappresentato dal Palazzo Pontificio, che era l'antico Castrum Gadulphorum, la rocca della famiglia Gandolfi, e dalla Collegiata di San Tommaso, che occupa l'area dell'antica Parrocchiale di San Michele. Questo nucleo è oggi occupato da piazza della Libertà, vero cuore pulsante del centro storico. La principale arteria del centro storico è Corso della Repubblica, che continua verso Albano Laziale attraverso la Galleria di Sopra. Parallelamente al questa strada, si aprono altre vie, tra cui le panoramiche Via del Palazzo Pontificio e Via della Saponara, con affaccio sul Lago Albano. La nuova espansione di Castel Gandolfo è iniziata a partire dagli inizi del XX secolo prima a ridosso della Strada Statale 216 Maremmana III, poi con la nascita del Borgo San Paolo poco più a valle, con l'opera di varie cooperative che hanno urbanizzato tutta quell'area fino alla Strada Statale 7 Via Appia. L'urbanizzazione di Pavona nella parte castellana è pure recente e segue le direttrici della Strada Statale 207 Nettunense e della Strada Provinciale 101/a Via Colonnelle. [modifica] Frazioni [modifica] Pavona Pavona nacque attorno ad un'osteria sulla via Nettunense ed alla villa del cardinal Flavio Chigi (1631-1693), nipote di papa Alessandro VII, situata sul cratere del proiscugato Laghetto di Turno. La località si è urbanizzata nel corso del XX secolo, grazie all'apertura della ferrovia Roma-Velletri, ed oggi è divisa tra i comuni di Castel Gandolfo, Albano Laziale e Roma. La parte castellana, nota come Pavona Laghetto per via del sunnominato Laghetto di Turno, conta circa 3000 abitanti ed ha come santo patrono Sant'Eugenio III di Toledo. [modifica] Mole di Castel Gandolfo Le Mole di Castel Gandolfo, divise in parte con il comune di Albano Laziale, devono il loro nome alla presenza nel luogo di antiche mole alimentate dalle acque dell' emissario del Lago Albano, che venivano utilizzate fino al XIX secolo dagli abitanti di Castel Gandolfo ed Albano per molire il grano. [modifica] Economia [modifica] Agricoltura In tutti i comuni dei Colli Albani, l'agricoltura, e segnatamente la vitivinicoltura, ha rappresentato da sempre la principale voce economica e occupazionale. In zona si producono vini ottimi e rinomati come il Frascati DOC, il Marino DOC, il Velletri DOC e il Colli Lanuvini DOC. Il territorio di Castel Gandolfo, piuttosto ristretto, si trova geograficamente tra l'area di produzione del Marino e quella del Colli Albani IGT e del Colli Lanuvini. La produzione di vino, tramontata ormai l'epoca dei piccoli coltivatori è gestita da cantine sociali di grande dimensione e fatturato, come appunto la Cantina Sociale Gotto d'Oro di Marino e Frascati, che ha sede nella vicina località di Castelluccia, e la Cantina Sociale Fontana di Papa di Albano Laziale ed Ariccia, che ha sede nell'altrettanto vicina località di Fontana di Papa. [modifica] Servizi Da Statuto Comunale sono vietate installazioni di impianti e sistemi fissi di telecomunicazione e radiovisivi, e segnatamente impianti per emittenti radiofoniche, televisive e di telefonia mobile, e impianti per radioamatori. A questo divieto si sottraggono impianti militari, di protezione civile o di tutela boschiva. La maggior parte dei servizi, come l'ospedale o i cinema, hanno sede fuori città, in centri di dimensioni più grandi come Marino, Frascati, Albano Laziale e Genzano di Roma. Tuttavia, tutti questi centri sono raggiungibili facilmente in auto o con i mezzi pubblici. In compenso, la città è commercialmente molto animata, grazie anche alla continua affluenza di turisti italiani e stranieri legati alla presenza del Palazzo Pontificio e, in determinati periodi, del Papa. [modifica] Turismo Castel Gandolfo è indubbiamente la cittadina più turistica dei Castelli Romani. Infatti, abitualmente gruppi di turisti italiani e stranieri arrivano nei parcheggi turistici costruiti all'uopo e visitano il piccolo e ridente centro storico. In occasione dell' Angelus o delle udienze del Papa durante il periodo di soggiorno castellano, tanti pellegrini stranieri giungono in città, tanto che le strade e le piazze del centro danno l'impressione di essere un quartiere di Roma. Tanta vivacità turistica, incentivata dalle varie amministrazioni che si sono succedute, porta una grande vivacità anche commerciale, che rende Castel Gandolfo molto più animata di tanti altri centri urbani vicini che sono più popolati. [modifica] Infrastrutture e trasporti [modifica] Sanità Dal punto di vista della gestione sanitaria, Castel Gandolfo è inclusa nel distretto ospedaliero H2 della ASL RMH, tuttavia essendo sprovvista di strutture ospedaliere pubbliche. [modifica] Strade Strade statali La strada statale più importante che attraversa il territorio castellano è la Strada Statale 7 Via Appia, che attraversa obliquamente il territorio comunale in direzione nord-sud, lambendo la località Ercolano. Un'altra strada statale è la Strada Statale 140 del Lago di Albano, o del Lago Olimpico, estesa circa due chilometri tra i comuni di Marino e Castel Gandolfo. Un tratto di questa strada viene percorsa dal Papa quandi arriva a Castel Gandolfo in automobile, tanto che il suo nome antico era Olmata del Papa. Strade regionali L'unica ex-strada statale regionalizzata presente sul territorio di Castel Gandolfo, che è anche l'unica strada regionale dei Castelli Romani, è la Strada Regionale 207 Nettunense, che attraversa il comune obliquamente in direzione nord-ovest lambendo la frazione di Pavona. Strade provinciali Sono strade provinciali competenti alla provincia di Roma le ex-strade statali: [modifica] Ferrovie Linee ferroviarie regionali extra-urbane Il territorio di Albano è attraversato da due linee ferroviarie, appartenenti alla FR4 (ferrovia regionale del Lazio): Sul territorio comunale è presente una galleria ferroviaria, lungo il tracciato della ferrovia Roma-Albano: Linee tramviarie extra-urbane Le Tramvie dei Castelli Romani, costruite tra il 1906 ed il 1916 dalla Società delle Tramvie e Ferrovie Elettriche di Roma (STEFER), sono state la prima linea tranviaria del Lazio e una delle più efficienti reti regionali. Nel 1906 venne inaugurata la tratta Roma-Grottaferrata-Frascati, integrata nel mese di aprile dalla Grottaferrata-Marino-Castel Gandolfo-Albano Laziale-Ariccia-Genzano di Roma e nell'ottobre dalla tratta Grottaferrata-Valle Oscura con la funicolare per Rocca di Papa. Nel 1912 venne aperta la tratta Roma-Albano Laziale e nel 1913 la Genzano di Roma-Velletri, e infine nel 1916 la Genzano di Roma-Lanuvio. A partire dal 1944 iniziò la chiusura delle varie tratte, fino a che il 3 gennaio 1965 non venne chiusa anche la Roma-Albano Laziale-Genzano di Roma. [modifica] Porti Il Lago Albano è il più profondo dei laghi vulcanici del Lazio, e uno dei più profondi dell'Italia centrale: la sua profondità massima infatti sfiora i 180 metri nell'area sottostante Palazzolo. La navigazione lacuale, regolamentata dalla provincia di Roma a cui compete la gestione degli specchi lacuali, è piuttosto ridotta sul Lago Albano: non vi sono infatti servizi di traghetti o battelli, ma sul lago si affacciano diversi moli in legno dai quali partono pedalò, canoe sportive o piccole barche a vela. [modifica] Aeroporti All'interno della Villa Pontificia è presente un eliporto utilizzato dal Papa nei suoi spostamenti aerei dal Vaticano a Castel Gandolfo. [modifica] Mobilità urbana La COTRAL, compagnia regionalizzata dei trasporti pubblici, assicura numerose corse extra-urbane nei Castelli e di collegamento con Roma; fra queste, menzioniamo: Inoltre un servizio di tre circolari interurbane è garantito tramite una convenzione con il Comune di Castel Gandolfo dalla ditta Schiaffini Travel, con le seguenti linee: In occasione delle Olimpiadi del 1960 fu inaugurata una funivia collegante Castelgandolfo con il Lago, che cessò l' esercizio verso i primi anni '70. [modifica] Amministrazione Sindaco: Maurizio Colacchi (Lista Civica) dal 29/05/2007 (2º mandato)Centralino del comune: 06/9359181Posta elettronica: non_disponibile [modifica] Amministrazioni precedenti [modifica] Ambasciate e consolati [modifica] Gemellaggi [modifica] Sport [modifica] Calcetto L' A.S.D. Polisportiva Giovanile Salesiana (P.G.S.) Castel Gandolfo è una società sportiva dilettantistica di calcio a 5 attiva dal 2005 presso l' Oratorio Parrocchiale ""San Tommaso da Villanova"", che organizza incontri amichevoli con altre squadre del territorio ed ha attività di scuola calcio. [modifica] Canoa/Kayak Dal 1960 il Lago Albano è utilizzato anche a livello olimpionico per gare di questo sport. Attualmente, è attiva dal 2005 la Associazione Sportiva Master Line Canoa Kayak, che oltre ad aver totalizzato risultati importanti fino ad ora ed avere un vivaio valido, svolge anche attività di avviamento alla disciplina sportiva. Un'altra scuola di kayak è tenuta dalla A.S.D. Polisportiva Giovanile Salesiana Castel Gandolfo. [modifica] Golf Negli anni settanta del XX secolo è stato inaugurato il Country Club Castelgandolfo nel Laghetto di Turno a Pavona, noto centro sportivo della zona. Il complesso, situato nel cratere dell'antico lago prosciugato e nell'area dell'antica villa del cardinal Flavio Chigi, è dotato di vasti campi da golf. [modifica] Rugby Il Castel Gandolfo Rugby A.S.D. è una società sportiva di rugby attiva presso l'impianto comunale ""Paolo Petricone"". La società annovera un settore giovanile che va dall'under 6 all'under 16, una squadra seniores femminile, una selezione old ed una squadra seniores maschile. Quest'ultima, formata nel 2009, milita nel campionato regionale di serie C (stagione 2009/2010). [modifica] Impianti sportivi Per la XVII Olimpiade di Roma nel 1960, il CONI fece costruire lo Stadio Olimpico ed il Centro Federale di Canoa/Kayak sul Lago Albano, incluso nel territorio di Castel Gandolfo. Presso questo stadio si tennero le gare di questa disciplina, ed ancora oggi la Federazione Italiana Canoa/Kayak lo considera uno dei suoi stabilimenti più importanti. Il Country Golf Castelgandolfo di Pavona è dotato non solo di campi da golf, ma anche di campi da tennis, da calcetto e piscina, il tutto in un complesso edificato nel XVII secolo dai Chigi.","Castel Gandolfo (IPA: /kasˈtɛl gaˈndɔlfo/ , confidenzialmente Castello nei dialetti dei Castelli Romani, Castrum Gandulphi in latino) è una città italiana di 8.834 abitanti , della provincia di Roma, nell'area dei Castelli Romani, nel Lazio. Il centro abitato è stato eletto uno de I borghi più belli d'Italia. La città è conosciuta soprattutto per la presenza della residenza estiva dei Papi, alla quale fanno corona molte altre residenze estive, ville e villini edificati a partire dal XVII secolo, che rendono Castel Gandolfo una delle località di villeggiatura più rinomate del Lazio.[senza�fonte] Il suo territorio include quasi tutto l'arco costiero del Lago Albano, che ospita tra l'altro lo Stadio Olimpico di Canottaggio CONI. Vi sono inoltre vari luoghi di interesse archeologico, tra cui vanno ricordati l' Emissario del Lago Albano ed i resti della Villa di Domiziano, nonché naturalistico, dato che la zona è inclusa nel perimetro del Parco Regionale dei Castelli Romani. Non mancano infine punti di interesse artistico, come la Collegiata di San Tommaso da Villanova, edificata da Gian Lorenzo Bernini." ja,86a56923cfda8d40d206797de37268a4,"[編集] 生涯 [編集] 名前の表記 トスカナ地方では、長男の名前には「姓」を単数形にしてその名前とすることがある。ヴィンチェンツォ・ガリレイの第一子が「ガリレオ・ガリレイ」と名づけられたのも長男ゆえと考えられる。 日本語ではガリレオ・ガリレイは、ガリレオまたはガリレイと略される。イタリアでは特に偉大な人物を姓ではなく名で呼ぶ習慣がある(他にも、ダンテ、レオナルド、ミケランジェロ、ラファエロ、等)ため、イタリア語版Wikipediaでは略し方は名前のGalileoで統一されている。ちなみに、ガリレオ・ガリレイの家系には同じ「ガリレオ・ガリレイ」という名の医師がいた。 [編集] 家族と生い立ち ガリレオの父は1520年フィレンツェ生まれの音楽家ヴィンチェンツォ・ガリレイ(Vincenzo Galilei )で、彼は呉服商もいとなんでいた。母はペーシャ生まれのジュリア・アマナティ(Giulia Ammannati )。2人は1563年に結婚し、翌年イタリアのトスカーナ大公国領ピサで長男ガリレオが生まれる。この後、ガリレオには弟4人、妹2人が出来た。1591年に父が死んでからは、家族の扶養や妹の持参金の支払いはガリレオの肩に掛かることになる。 マリナ・ガンバ(Marina Gamba )との間に2女1男をもうけた。ガリレオは敬虔なローマ・カトリック教徒であったが、家柄が違いすぎたため正式な結婚はしなかった。 娘のヴィルジニア・ガリレイ(Virginia Galilei 、1600年8月12日 - 1634年4月2日)とリヴィア(Livia 、1601年 - 1659年)は幼くしてアルチェトリの聖マッテオ修道院に送られた。ヴィルジニアは1616年修道女になりマリア・チェレステ(Maria Celeste )と改名した。マリア・チェレステ尼は父ガリレオに多くの手紙を送り、124通が残っている。リヴィアは1617年修道女になりアルカンジェラと改名した。息子のヴィンツェンツィオ(Vincenzio 、1606年 - 1649年)は1619年に父に認知され、セスティリア・ボッキネーリ(Sestilia Bocchineri )と結婚した。 1581年ガリレオはピサ大学に入学するが、1585年に退学。1582年ごろからトスカナ宮廷付きの数学者オスティリオ・リッチにユークリッドやアルキメデスを学び、1586年にはアルキメデスの著作に基づいて天秤を改良し最初の科学論文『小天秤』を発表する。 1589年にピサ大学の教授の地位を得て、数学を教えた。1592年パドヴァ大学で教授の職を得、1610年まで幾何学、数学、天文学を教えた。この時期、彼は多くの画期的発見や改良を成し遂げている。 ガリレオは、科学分野で実験結果を数学的に分析するという画期的手法で高く評価されている。彼以前にはこのような手法はヨーロッパには無かった。 さらにガリレオは科学の問題について教会の権威やアリストテレス哲学に盲目的に従うことを拒絶し、哲学や宗教から科学を分離することに寄与し、「科学の父」と呼ばれることになる。 しかしそれゆえに敵を増やし、異端審問で地動説を捨てることを宣誓させられ、軟禁状態での生活を送ることになる。 [編集] 年譜 [編集] 業績 [編集] 天文学 ガリレオは望遠鏡を最も早くから取り入れた一人である。ネーデルラント連邦共和国(オランダ)で1608年に望遠鏡の発明特許について知ると、1609年5月に一日で10倍の望遠鏡を作成し、さらに20倍のものに作り変えた。これを用いて1609年月に望遠鏡を向けてみたガリレオは、月面にクレーターや山、そして黒い部分(ガリレオはそこを海と考えた。)があることを発見した。この黒い部分は今でも“海”(Marin 、“海”を意味するラテン語)と呼ばれている。また翌年の1610年1月7日、木星の衛星を3つ発見。その後見つけたもう1つの衛星とあわせ、これらの衛星はガリレオ衛星と呼ばれている。これらの観測結果は1610年3月に『星界の使者』(Sidereus Nuncius )として論文発表された(この論文には、3月までの観測結果が掲載されているため、論文発表は4月以降と考えられたこともあるが、少なくとも、ドイツのヨハネス・ケプラーが4月1日にこの論文を読んだことが分かっている)。この木星の衛星の発見は、当時信じられていた天動説については不利なものであった(詳細な理由は天動説を参照)。そのため論争に巻き込まれはしたが、世界的な名声を博した。晩年に、これらの衛星の公転周期を航海用の時計として使うことも提案しているが、精度のよい予報ができなかったことや、曇天時に使えない割には、船舶に大きな設備を積む必要があったことから、実際には使われなかった。 金星の観測では、金星が満ち欠けする上に、大きさを変えることも発見した。当時信じられていた天動説に従うならば、金星はある程度満ち欠けをすることはあっても、三日月のように細くはならず、また、地球からの距離は一定のため、大きさは決して変化しないはずであった。 さらに、望遠鏡での観測で太陽黒点を観測した最初の西洋人となった。ただし、中国の天文学者がこれより先に太陽黒点を観測していた可能性もある。形や位置を変える黒点は、天は不変で、月より遠い場所では永遠に変化は訪れないとする天動説には不利な証拠になった。これは、アリストテレス派の研究者と激しい議論となった。なお、ガリレオは晩年に失明しているが、これは望遠鏡で太陽を直接見たためだと考えられている。 ガリレオは1597年にケプラーに宛てた手紙の中で既に地動説を信じていると記しているが、17世紀初頭まではそれを公言することはなかった。主にこれら3点(木星の衛星、金星の満ち欠け、太陽黒点)の証拠から、地動説が正しいと確信したガリレオは、この後、地動説に言及することが多くなった。 このほかにも、月の表面に凹凸があることも発見した。現代ではこのような岩石型の天体の表面の凹凸はクレーターと呼ばれている。月は完璧に球形であるとする古いアリストテレス的な考えではこれも説明がつかないものであった。 また、天の川が無数の恒星の集合であることも発見した。 [編集] 物理学 ピサの大聖堂で揺れるシャンデリア(一説には香炉の揺れ)を見て、振り子の等時性(同じ長さの場合、大きく揺れているときも、小さく揺れているときも、往復にかかる時間は同じ)を発見したといわれている。ただしこれは後世に伝わる逸話で、実際にどのような状況でこの法則を見つけたのかは不明である。この法則を用いて晩年、振り子時計を考案したが、実際には製作はしなかった。 ガリレオはまた、落体の法則を発見した。この法則は主に2つからなる。1つは、物体が自由落下するときの時間は、落下する物体の質量には依存しないということである。2つめは、物体が落下するときに落ちる距離は、落下時間の2乗に比例するというものである。この法則を証明するために、ピサの斜塔の頂上から大小2種類の球を同時に落とし、両者が同時に着地するのを見せた、とも言われている 。 この有名な故事はガリレオの弟子ヴィンチェンツォ・ヴィヴィアーニ(Viviani )の創作で、実際には行われていない、とされる。 実際にガリレオが行った実験は、斜めに置いたレールの上を、重さが異なり大きさが同じ球を転がす実験である。斜めに転がる物体であればゆっくりと落ちていくので、これで重さによって落下速度が変わらないことを実証したのである。この実験は、実際にもその様子を描いた絵画が残っている。 アリストテレスの自然哲学体系では、重いものほど早く落下することになっていたため、ここでもアリストテレス派の研究者と論争になった。ガリレオ自身は、たとえば、1個の物体を落下させたときと、2個の物体をひもでつないだものを落下させたときで、落下時間に差が生じるのか、というような反論を行っている。 [編集] 科学革命 ガリレオは、ニコラウス・コペルニクス、ヨハネス・ケプラー、アイザック・ニュートンと並び、科学革命の中心人物とされている。 読者に同一の実験を促して検証させることによって、自説の正しさを証明するという手段をとった、最初期の科学者である。ただし、そのような手段をとった科学者はガリレオ以前にもイブン・アル・ハイサム(ラテン名アルハゼン)、ウイリアム・ハーベー、ウィリアム・ギルバートなどがいる(ハーベーやギルバートも科学革命を推し進めた人物とされている。また、ガリレオは自著の中でたびたびギルバートに言及している)。 [編集] 有名な失敗 大きな過ちのある説を多く発表している。ただし、近代科学の発生初期の人物のため、そのような過ちはあって当然だという指摘もある。同時代のケプラーや若干後のニュートンなどにも、似たような誤りは多くある。ここでは主なものをあげる。 [編集] その他の主な業績 [編集] ガリレオ裁判 ガリレオが地動説を唱え、それを理由に有罪判決を受けたことはかなり有名である。このことから、当時地動説を唱えるものはすべて異端とされ、それによって科学の発展が阻害された、という考えがされてきた。しかし現在、ガリレオは昇進などをめぐるトラブルから罠にはめられ、でっちあげの偽裁判で有罪判決を受けたのではないか、と指摘されている。 [編集] 第1回の裁判 ガリレオが地動説について言及しはじめると、ドミニコ修道会士ロリーニと論争になり、ロリーニはローマ教皇庁検邪聖省(以前の異端審問所が名を変えたもの)にガリレオが唱えている地動説は異端であると訴えた。この裁判の担当判事はイエズス会員ロベルト・ベラルミーノ枢機卿(Francesco Romulo Roberto Bellarmino )だった。ベラルミーノはガリレオをフィレンツェからローマに呼び出した上で無罪の判決を下し、署名入りの判決文をガリレオに手渡した。教会の布告は教会の敷地内でのみ有効であるという解釈だった。ただしこれは文字通りの意味ではない。神や天地創造と地動説を結び付ける発言をしなければ問題はない、という意味である。ベラルミーノはこの直後、他人を刺激するような言動は控えたほうがよいと、友人として忠告した。 この直後、1616年、ローマ教皇庁はコペルニクスの地動説を禁ずる布告を出し、コペルニクスの『天球の回転について』は一時閲覧禁止の措置がとられた。 この後コペルニクスの著書は、単に数学的な仮説である、という但し書き、 を付けて、教皇庁から閲覧が再許可された。ガリレオは、ベラルミーノの忠告もあり、しばらくは活動を控えた。 [編集] 第2回の裁判 1630年、ガリレオは、地動説の解説書、『天文対話』を執筆した。この書は、天動説と地動説の両方を、あくまで仮説上の話として、それぞれを信じる2名の者による対話によって紹介する形をとり、地動説のみを唱えて禁令にふれることがないよう、注意深く書かれていた。ガリレオは、ベラルミーノの判決文の内容から、地動説を紹介しても、その説に全面的に賛同すると書かなければ問題はないと考えて出版許可をとり、ローマ教皇庁も若干の修正を加えることを条件に出版許可を与えた。『天文対話』は、1632年2月22日、フィレンツェで印刷、発行された。 翌1633年、ガリレオは再度ローマ教皇庁の検邪聖省に出頭するよう命じられた。容疑は、1616年の裁判で有罪の判決を受け、二度と地動説を唱えないと誓約したにもかかわらず、それを破って『天文対話』を発刊したというものだった。ガリレオが、あえてこの書をローマではなく、フィレンツェで許可をとったこと、ローマ側の担当者に、序文と書の末尾だけしか送らずに許可をとったこと、ガリレオが、事情に詳しくないフィレンツェの修道士を審査員に指名したことなどが特に問題とされた。ただし、全文が数百ページあるという理由で序文と末尾の送付で済ませることには事前にローマ側担当者も同意しており、ガリレオが指名したフィレンツェの審査官は、正規のフィレンツェの異端審問官であった。さらに、書の表紙に3頭のイルカが印刷されていることさえ、それが教皇に手下がいるという意味だというねじ曲げた解釈をする者がローマにおり、問題とされた。ただしこの3頭のイルカは、フィレンツェの出版業者のマークで、他の書籍にも印刷されていたため実際には問題にはならなかった。 裁判で、ガリレオはベラルミーノ枢機卿の無罪の判決文を提出して反論した。しかし、検邪聖省は、ガリレオを有罪とするという裁判記録を持ち出して再反論した。この裁判記録には裁判官の署名がなく、これは検邪聖省自らが定めた規則に沿わないものであった。しかし、裁判では有罪の裁判記録を有効とし、ガリレオの所持していた判決文は無効とされた。第1回の裁判の担当判事ベラルミーノは1621年に死去しており、無効の根拠を覆すことはできなかった。この結果、ガリレオは有罪となった。検邪聖省側の記録には、地動説を「教えてはいけない」と書いてあったが、ガリレオの持つ無罪の判決文には教えることの是非についての記載はなかった。裁判ではこの命令が実際にあったという前提で進められた。ガリレオ自身はそう言われたかどうか記憶にないがなかったとは言い切れないと答えている。1616年にガリレオとベラルミーノ以外の人物もいたことになっており、これについてはガリレオも認めているが、その人物が誰で何人いたのかについては不明のままであった。 1616年当時の裁判にも参加し、ガリレオの親友でもあったバルベリーニ枢機卿(Maffeo Vincenzo Barberini )がローマ教皇ウルバヌス8世となっていたが、教皇の保護はなかった。一説によれば、『天文対話』に登場するシンプリチオ(「頭の単純な人」という意味)は教会の意見を持っており、シンプリチオは教皇自身だと教皇本人に吹き込んだ者がおり、激怒した教皇が裁判を命じたというものがある。この説には物証がないが、当時から広く信じられている。さらにガリレオ自身、敬虔なカトリック教徒であったにもかかわらず、科学については教会の権威に盲目的に従う事を拒絶し、哲学や宗教から科学を分離する事を提唱した事も、当初ガリレオを支持していたウルバヌス8世が掌を返したようにガリレオを非難するようになった要因とされる。そして結果的にはガリレオ裁判に於いて、ガリレオを異端の徒として裁かせる結果につながっている。 1633年の裁判の担当判事は10名いたが、有罪の判決文には7名の署名しかない。残りの3名のうち1名はウルバヌス8世の親族であった。もう1名はこの裁判にはもとから批判的な判事だったとされている。ただし、判決文に7名の署名しかないのは、単に残りの判事は判決当日、別の公用で裁判に出席できなかっただけではないかという推測もされている。なお、全員の署名がなくても、有罪の判決は有効であった。 [編集] 裁判以後 ガリレオへの刑は無期刑であったが、直後に軟禁に減刑になった。しかし、フィレンツェの自宅への帰宅は認められず、その後一生、監視付きの邸宅に住まわされ、散歩のほかは外に出ることを禁じられた。すべての役職は判決と同時に剥奪された。『天文対話』は禁書目録に載せられ、ヘルマンによれば1822年まで撤回されなかった。 死後も名誉は回復されず、カトリック教徒として葬ることも許されなかった。ガリレオの庇護者のトスカーナ大公は、ガリレオを異端者として葬るのは忍びないと考え、ローマ教皇の許可が下りるまでガリレオの葬儀を延期した。しかし許可はこの時代には出ず、正式な許可に基づく埋葬は1737年3月12日にフィレンツェのサンタ・クローチェ聖堂で行われた。 [編集] 裁判の影響 この後、ガリレオの著書はイタリアでは事実上発行できなくなったため、『新科学対話』は、ガリレオの原稿が何者かによって持ち出され、プロテスタント教国のオランダで勝手に印刷されたという設定で発行された。 フランスのルネ・デカルトは、ガリレオ裁判の報が、自然科学に関する自説の出版をためらわせたことを『方法序説』(1637年刊)に記している。 当時のローマ教皇庁はイタリア外での権力はなかったので、イタリア外では影響はあまりなかった。ただし、科学的検証に宗教が口出しをする悪しき慣行の前例となったという批判がある。 [編集] 裁判の検証 この裁判には疑問が多いことから、20世紀になって検証が行われた。第1の大きな疑問は、1616年の判決が2種類あり、内容がまったく逆であること。第2には、『天文対話』の発刊にはローマ教皇庁から正式の許可があったにもかかわらず、発刊をもって異端の理由とされたことである。 Giorgio di Santillana によれば、有罪の裁判記録そのものが、検邪聖省自身が偽造したものであった。もちろんこれを直ちに信じるわけにはいかないが、無罪の判決文が無効という証拠がいまだ見つからないことと、第2の理由もこれにより説明がつくことから、署名のない有罪の判決文は偽造であるという考えが強くなっている。ただし、この1616年の有罪の判決文が偽造であるという説については、偽造した者が誰なのか未だにわかっていないということもあり、ただちにこれを認めることはできないという主張がある。 このほか、次のような説もある。 [編集] ローマ教皇庁の対応 1965年にローマ教皇パウロ6世がこの裁判に言及したことを発端に、裁判の見直しが始まった。最終的に、1992年、ローマ教皇ヨハネ・パウロ2世は、ガリレオ裁判が誤りであったことを認め、ガリレオに謝罪した。ガリレオの死去から実に350年後のことである。 2003年9月、ローマ教皇庁教理聖省(以前の異端審問所)のアンジェロ・アマト大司教(Angelo Amato )は、ウルバヌス8世はガリレオを迫害しなかったという主張を行った。 2008年1月16日の毎日新聞によると、ローマ教皇ベネディクト16世が17日にイタリア国立ローマ・ラ・サピエンツァ大学での記念講演を予定していたが、90年の枢機卿時代にオーストリア人哲学者の言葉を引用して、ガリレオを有罪にした裁判を「公正だった」と発言したことに学内で批判が高まり、講演が中止になった。 なお、その後ベネディクト16世は2008年12月21日に行われた、国連やユネスコが定めた「世界天文年2009」に関連した説教で、ガリレオらの業績を称え、地動説を改めて公式に認めている 。 [編集] 後世の文学への影響 ドイツの作家ベルト・ブレヒトは1947年に、戯曲『ガリレイの生涯』(岩淵達治訳、岩波文庫)を書いている。『戯曲ガリレオ 英語版』(笠啓一訳、績文堂出版、2009年)もある。 イタロ・カルヴィーノは『なぜ古典を読むのか』(邦訳みすず書房刊)や『カルヴィーノの文学講義』(邦訳朝日新聞社刊)などにおいてガリレオを文人(詩人)としてとらえ、その文体を賞賛している。","ガリレオ・ガリレイ(Galileo Galilei、ユリウス暦1564年2月15日 - グレゴリオ暦1642年1月8日)はイタリアの物理学者、天文学者、哲学者である。 パドヴァ大学教授。その業績から天文学の父と称され、フランシス・ベーコンとともに科学的手法の開拓者としても知られる。 真空実験で有名なエヴァンジェリスタ・トリチェリはガリレオの晩年の弟子である。" ja,2ed146c36cdf1ec66770517376b0b206,"[編集] 概要 ウイルスは細胞を構成単位としないが、遺伝子をもち他の生物の細胞を利用して増殖できるという、生物の特徴を持っている。現在でも自然科学は生物・生命の定義を行うことができておらず、便宜的に、細胞を構成単位とし、代謝、増殖できるものを生物と呼んでおり、細胞をもたないウイルスは、非細胞性生物または非生物として位置づけられる。あるいは、生物というよりむしろ""生物学的存在""といわれる 。しかし、遺伝物質を持ち、生物の代謝系を利用して増殖するウイルスは生物と関連があることは明らかである。感染することで宿主の恒常性に影響を及ぼし、病原体としてふるまうことがある。ウイルスを対象として研究する分野はウイルス学と呼ばれる。ウイルスの起源にはいくつかの説があるが、トランスポゾンのような動く遺伝子をその起源とする説が有力である。 遺伝物質の違いから、大きくDNAウイルスとRNAウイルスに分けられる。詳細はウイルスの分類を参照。真核生物、真正細菌、古細菌、いずれのドメインにもそれぞれウイルスが発見されており、ウイルスの起源は古いことが示唆されている。細菌に感染するウイルスはバクテリオファージと呼ばれ、分子生物学の初期に遺伝子発現研究のモデル系として盛んに用いられた。しかし、今日の分子生物学・医学の分野では「ウイルス」という表現は動植物に感染するものを指して用いることが多く、細菌に感染するバクテリオファージとは区別して用いることが多い。 Virus はラテン語で「毒」を意味する語であり、古代ギリシアのヒポクラテスは病気を引き起こす毒という意味でこの言葉を用いている。ウイルスは日本では最初、日本細菌学会によって「病毒」と呼ばれていた。1953年に日本ウイルス学会が設立され、本来のラテン語発音に近い「ウイルス」という表記が採用された。その後、日本医学会がドイツ語発音に由来する「ビールス」を用いたため混乱があったものの、現在は一般的に「ウイルス」と呼ばれている(「日本ウイルス学会が1965年に日本新聞協会に働きかけたことによって生物学や医学分野、新聞などで正式に用いる際は、ウイルスと表記するよう定められている。」という説もあるが定かではない)。また、園芸分野では植物寄生性のウイルスを英語発音に由来する「バイラス」の表記を用いることが今でも盛んである。 [編集] 発見の歴史 微生物学の歴史は、1674年にオランダのレーウェンフックが顕微鏡観察によって細菌を見出したことに始まり、その後1860年にフランスのルイ・パスツールが生物学や醸造学における意義を、1876年にドイツのロベルト・コッホが医学における意義を明らかにしたことで大きく展開した。特にコッホが発見し提唱した「感染症が病原性細菌によって起きる」という考えが医学に与えた影響は大きく、それ以降、感染症の原因は寄生虫を除いて全て細菌によるものだと考えられていた。まだ病原菌が発見されていない病気も、顕微鏡を用いて発見されるのは時間の問題だと思われていた。しかし1892年、タバコモザイク病の病原が細菌濾過器を通過しても感染性を失わないことをロシアのディミトリ・イワノフスキーが発見し、それが細菌よりも微小な、顕微鏡では観察できない存在であることを示した。この病原体は、その性質から濾過性病原体とも呼ばれた。またこの研究とは独立に、1898年にドイツのフリードリッヒ・レフラーとポール・フロッシュが口蹄疫の病原体の分離を試み、これが同様の存在であることをつきとめた。同じ年にオランダのマルティヌス・ベイエリンクはイワノフスキーと同様な研究を行って、同じように見出された未知の性質を持つ病原体を Contagium vivum fluidum(生命を持った感染性の液体)と呼んだ。レフラーは濾過性病原体を小さな細菌と考えていたが、ベイエリンクは分子であると考え、この分子が細胞に感染して増殖すると主張した。 ベイエリンクの主張はすぐには受け入れられなかったが、同様の性質をもった病原体やファージが発見されていくことで、一般にもウイルスの存在が信じられるようになった。その後、物理化学的な性質が徐々に解明され、ウイルスはタンパク質からできていると考えられていた。1935年にアメリカのウェンデル・スタンレーがタバコモザイクウイルスの結晶化に成功し、この結晶は感染能を持っていることを示した。化学物質のように結晶化できる生物の存在は科学者に衝撃を与えた。スタンレーはこの業績により1946年にノーベル化学賞を受賞した。スタンレーはウイルスが自己触媒能をもつ巨大なタンパク質であるとしたが、翌年に少量のRNAが含まれることも示された。当時は遺伝子の正体はまだ不明であり、遺伝子タンパク質説が有力とされていた。当時は、病原体は能動的に病気を引き起こすと考えられていたので、分子ロボットの様な物で我々が病気になるという事に当時の科学者達は驚いた。それでも当時はまだ、病原体であるには細菌ほどの複雑な構造、少なくとも自己のタンパク質をコードする遺伝子位は最低限持っていなくては病原体になりえない、と思われていた。 ハーシーとチェイスの実験は、バクテリオファージにおいてDNAが遺伝子の役割を持つことを明らかにし、これを契機にウイルスの繁殖、ひいてはウイルスの性質そのものの研究が進むようになった。同時に、この実験は生物の遺伝子がDNAであることを示したものと解せられた。 [編集] 他の生物との違い ウイルスは様々な点で他の生物と大きく異なる。 なお4の特徴はウイルスだけに見られるものではなく、リケッチアやクラミジア、ファイトプラズマなど一部の真正細菌や真核生物にも同様の特徴を示すものがある。 [編集] 代謝 細胞は生きるのに必要なエネルギーを作る製造ラインを持っているが、ウイルスはその代謝を行っておらず、代謝を宿主細胞に完全に依存し、宿主の中でのみ増殖が可能である。彼らに唯一できることは他の生物の遺伝子の中に彼らの遺伝子を入れる事である。厳密には自らを入れる能力も持っておらず、ただ細胞が正常な物質と判別できずウイルスタンパクを増産し病気になる。この事からウイルスはまるで、意思も増殖力も生命力もないただの分子機械との見方もある。 [編集] 構造 ウイルスの基本構造は、粒子の中心にあるウイルス核酸と、それを取り囲むカプシド (capsid) と呼ばれるタンパク質の殻から構成された粒子である。その大きさは小さいものでは数十nmから、大きいものでは数百nmのものまで存在し、他の一般的な生物の細胞(数~数十µm)の100~1000分の1程度の大きさである。ウイルス核酸とカプシドを併せたものをヌクレオカプシドと呼ぶ。ウイルスによっては、エンベロープと呼ばれる膜成分など、ヌクレオカプシド以外の物質を含むものがある。これらの構成成分を含めて、そのウイルスにとって必要な構造をすべて備え、宿主に対して感染可能な「完全なウイルス粒子」をビリオンと呼ぶ。 [編集] ウイルス核酸 ウイルスの核酸は、通常、DNAかRNAのどちらか一方である。すなわち、他の生物が一個の細胞内にDNA(遺伝子として)とRNA(mRNA、rRNA、tRNAなど)の両方の分子を含むのに対して、ウイルスの一粒子にはその片方しか含まれない(ただしDNAと共にRNAを一部含むB型肝炎ウイルスのような例外も稀に存在する)。そのウイルスが持つ核酸の種類によって、ウイルスはDNAウイルスとRNAウイルスに大別される。さらに、それぞれの核酸が一本鎖か二本鎖か、一本鎖のRNAであればmRNAとしての活性を持つか持たないか(プラス鎖RNAかマイナス鎖RNAか)、環状か線状か、などによって細かく分類される。ウイルスのゲノムは他の生物と比べてはるかにサイズが小さく、またコードしている遺伝子の数も極めて少ない。例えば、ヒトの遺伝子が数万あるのに対して、ウイルスでは3~100個ほどだと言われる。 ウイルスは基本的にタンパク質と核酸からなる粒子であるため、ウイルスの複製(増殖)のためには少なくとも が必要である。しかしほとんどのウイルスは、1や3を行うのに必要な酵素の遺伝情報を持たず、宿主細胞の持つタンパク合成機構や代謝、エネルギーを利用して、自分自身の複製を行う。ウイルス遺伝子には自分の遺伝子(しばしば宿主と大きく異なる)を複製するための酵素の他、宿主細胞に吸着・侵入したり、あるいは宿主の持つ免疫機構から逃れるための酵素などがコードされている。 ウイルスによっては、カプシドの内側に、核酸と一緒にカプシドタンパク質とは異なるタンパク質を含むものがある。このタンパク質とウイルス核酸を合わせたものをコアと呼び、このタンパク質をコアタンパク質と呼ぶ。 [編集] カプシド カプシド(capsid)は、ウイルス核酸を覆っているタンパク質であり、ウイルス粒子が細胞の外にあるときに内部の核酸をさまざまな障害から守る「殻」の役割をしていると考えられている。ウイルスが宿主細胞に侵入した後、カプシドが壊れて(脱殻、だっかく)内部のウイルス核酸が放出され、ウイルスの複製がはじまる。 カプシドは、同じ構造を持つ小さなタンパク質(カプソマー)が多数組み合わさって構成されている。この方式は、ウイルスの限られた遺伝情報量を有効に活用するために役立っていると考えられている。小さなタンパク質はそれを作るのに必要とする遺伝子配列の長さが短くてすむため、大きなタンパク質を少数組み合わせて作るよりも、このように小さいタンパク質を多数組み合わせる方が効率がよいと考えられている。 [編集] ヌクレオカプシド ウイルス核酸とカプシドを合わせたものをヌクレオカプシド(nucleocapsid)と呼ぶ。エンベロープを持たないウイルスではヌクレオカプシドはビリオンと同じものを指す。言い換えればヌクレオカプシドは全てのウイルスに共通に見られる最大公約数的な要素である。 ヌクレオカプシドの形はウイルスごとに決まっているが、多くの場合、正二十面体様の構造、またはらせん構造をとっており、立体対称性を持つ。ただし、天然痘の原因であるポックスウイルスやバクテリオファージなどでは、ヌクレオカプシドは極めて複雑な構造であり、単純な対称性は持たない。 [編集] エンベロープ ウイルスの中にはカプシドの外側にエンベロープ(外套:envelope)を持つ物がある。エンベロープは脂質二重膜であり、宿主の細胞から飛び出す(出芽する)時に宿主の細胞質膜や核膜の一部をまとったものである。エンベロープ上には、スパイクあるいはエンベロープタンパク質と呼ばれる糖タンパク質が突出していることがある。スパイクはウイルスの遺伝子から作られたそのウイルス独自のタンパク質であり、宿主細胞に吸着・侵入したり、宿主の免疫機構から逃れるための生理的な作用を持つものが多い。また、ウイルスによってはエンベロープとヌクレオカプシドの間に、マトリクスあるいはテグメントとよばれるタンパク質を含むものがある。 [編集] ウイルスの増殖 ウイルスは、それ自身単独では増殖できず、他の生物の細胞内に感染して初めて増殖可能となる。このような性質を偏性細胞内寄生性と呼ぶ。 また、他の生物の細胞が2分裂によって2nで対数的に数を増やす(対数増殖)のに対し、ウイルスは1つの粒子が、感染した宿主細胞内で一気に数を増やして放出(一段階増殖)する。また感染したウイルスは細胞内で一度分解されるため、見かけ上ウイルス粒子の存在しない期間(暗黒期)がある。 ウイルスの増殖は以下のようなステップで行われる。 細胞表面への吸着 → 細胞内への侵入 → 脱殻(だっかく) → 部品の合成 → 部品の集合 → 感染細胞からの放出 [編集] 細胞表面への吸着 ウイルス感染の最初のステップはその細胞表面に吸着することである。ウイルスが宿主細胞に接触すると、ウイルスの表面にあるタンパク質が宿主細胞の表面に露出しているいずれかの分子を標的にして吸着する。このときの細胞側にある標的分子をそのウイルスに対するレセプターと呼ぶ。ウイルスが感染するかどうかは、そのウイルスに対するレセプターを細胞が持っているかどうかに依存する。代表的なウイルスレセプターとしては、インフルエンザウイルスに対する気道上皮細胞のシアル酸糖鎖や、ヒト免疫不全ウイルスに対するヘルパーT細胞表面のCD4分子などが知られている。 [編集] 細胞内への侵入 細胞表面に吸着したウイルス粒子は、次に実際の増殖の場になる細胞内部へ侵入する。侵入のメカニズムはウイルスによってさまざまだが、代表的なものに以下のようなものがある。 [編集] 脱殻 細胞内に侵入したウイルスは、そこで一旦カプシドが分解されて、その内部からウイルス核酸が遊離する。この過程を脱殻と呼ぶ。脱殻が起こってから粒子が再構成までの期間は、ビリオン(感染性のある完全なウイルス粒子)がどこにも存在しないことになり、この時期を暗黒期、あるいは日蝕や月蝕になぞらえてエクリプス(蝕、eclipse)と呼ぶ。 [編集] 部品の合成 脱殻により遊離したウイルス核酸は、次代のウイルス(娘ウイルス)の作成のために大量に複製されると同時に、さらにそこからmRNAを経て、カプソマーなどのウイルス独自のタンパク質が大量に合成される。すなわちウイルスの合成は、その部品となる核酸とタンパク質を別々に大量生産し、その後で組み立てるという方式で行われる。 ウイルス核酸は宿主細胞の核酸とは性質的に異なる点が多いために、その複製は宿主の持つ酵素だけではまかなえないため、それぞれのウイルスが独自に持つDNAポリメラーゼ、RNAポリメラーゼなど、転写・複製に関わる酵素が使われる。また逆転写酵素を持つレトロウイルスでは、宿主のDNAに自分の遺伝子を組み込むことで、宿主のDNA複製機構も利用する。 タンパク質の合成には、そのタンパク質をコードするmRNAを作成するためにウイルス独自の酵素を必要とする場合がある。mRNAからタンパク質への翻訳は、宿主細胞の持つ、リボソームなどのタンパク質合成系を利用して行われる。 [編集] 部品の集合とウイルス粒子の放出 別々に大量生産されたウイルス核酸とタンパク質は細胞内で集合する。最終的にはカプソマーがウイルス核酸を包み込み、ヌクレオカプシドが形成される。この機構はウイルスによってまちまちであり、まだ研究の進んでないものも多い。細胞内で集合したウイルスは、細胞から出芽したり、あるいは感染細胞が死ぬことによって放出される。このときエンベロープを持つウイルスの一部は、出芽する際に被っていた細胞膜の一部をエンベロープとして獲得する。 [編集] 宿主に与える影響 ウイルスによる感染は、宿主となった生物に細胞レベルや個体レベルでさまざまな影響を与える。その多くの場合、ウイルスが病原体として作用し、宿主にダメージを与えるが、一部のファージやレトロウイルスなどに見られるように、ウイルスが外来遺伝子の運び屋として作用し、宿主の生存に有利に働く例も知られている。 [編集] 細胞レベルでの影響 ウイルスが感染して増殖すると、宿主細胞が本来自分自身のために産生・利用していたエネルギーや、アミノ酸などの栄養源がウイルスの粒子複製のために奪われ、いわば「ウイルスに乗っ取られた」状態になる。 これに対して宿主細胞はタンパク質や遺伝子の合成を全体的に抑制することで抵抗しようとし、一方でウイルスは自分の複製をより効率的に行うために、さまざまなウイルス遺伝子産物を利用して、宿主細胞の生理機能を制御しようとする。またウイルスが自分自身のタンパク質を一時に大量合成することは細胞にとって生理的なストレスになり、また完成した粒子を放出するときには宿主の細胞膜や細胞壁を破壊する場合もある。このような原因から、ウイルスが感染した細胞ではさまざまな生理的・形態的な変化が現れる。 この現象のうち特に形態的な変化を示すものを細胞変性効果 (cytopathic effect, CPE) と呼ぶ。ウイルスによっては、特定の宿主細胞に形態的に特徴のある細胞変性効果を起こすものがあり、これがウイルスを鑑別する上での重要な手がかりの一つになっている。代表的な細胞変性効果としては、細胞の円形化・細胞同士の融合による合胞体(synsitium)の形成・封入体の形成などが知られる。 さまざまな生理機能の変化によって、ウイルスが感染した細胞は最終的に以下のいずれかの運命を辿る。 [編集] 個体レベルでの影響 ウイルス感染は、細胞レベルだけでなく多細胞生物の個体レベルでも、さまざまな病気を引き起こす。このような病気を総称してウイルス感染症と呼ぶ。 また、動物ではウイルス感染が起きると、それに抵抗して免疫応答が引き起こされる。血液中や粘液中のウイルス粒子そのものに対しては、ウイルスに対する中和抗体が作用する(液性免疫)ことで感染を防ぐ。感染した後の細胞内のウイルスに対しては抗体は無効であるが、細胞傷害性T細胞やNK細胞などが感染細胞を殺す(細胞性免疫)ことで感染の拡大を防ぐ。 ウイルス感染症における症状の中には、ウイルス感染自体による身体の異常もあるが、むしろ発熱、感染細胞のアポトーシスなどによる組織傷害のように、上記のような免疫応答を含む、対ウイルス性の身体の防御機構の発現自体が健康な身体の生理機構を変化させ、さらには身体恒常性に対するダメージともなり、疾患の症状として現れるものが多い。 [編集] 公衆衛生 エンベロープを持つウイルスはエンベロープが無くなると感染性を失うので、石鹸などの脂質溶解剤を用いれば、脂質でできたエンベロープを壊すことができ、これで消毒ができる。",ウイルス (virus) は、他の生物の細胞を利用して、自己を複製させることのできる微小な構造体で、タンパク質の殻とその内部に詰め込まれた核酸からなる。発音の問題により様々な表記があり、ウィルス、ビールス、ヴィールス、ヴァイルス、バイラス、ヴァイラス、濾過性病原体、病毒と表記することもある。英語での発音は『ヴァイルス』に近い。生命の最小単位である細胞をもたないので、生物学上は非生物とされている。 ja,a81ad2f50bc90bffff576b3f82d31bac,"[編集] 特徴 日本語の音韻は、「っ」「ん」を除いて母音で終わる開音節言語の性格が強く、また共通語を含め多くの方言がモーラを持つ。アクセントは高低アクセントである。古来の大和言葉では、原則として などの特徴があった(「系統」および「音韻」の節参照)。 文は、「主語・修飾語・述語」の語順で構成される。修飾語は被修飾語の前に位置する。また、名詞の格を示すためには、語順や語尾を変化させるのでなく、文法的な機能を示す機能語(助詞)を後ろにつけ加える(膠着させる)。これらのことから、言語類型論上は、語順の点ではSOV型の言語に、形態の点では膠着語に分類される(「文法」の節参照)。 語彙は、古来の大和言葉のほか、中国から渡来した漢語がおびただしく、さらに近代以降には西洋語を中心とする外来語が増大している(「語種」の節参照)。 待遇表現の面では、文法的・語彙的に発達した敬語体系があり、叙述される人物同士の微妙な関係を表現する(「待遇表現」の節参照)。 方言は、日本本土の東西および琉球地方で大きく異なる。さらに詳細に見れば、地方ごとに多様な方言的特色がある(「方言」の節参照)。様々な方言があるなか、明治以降の現代日本語では東京山の手の中流以上の方言(山の手言葉)を基盤に標準語(共通語)が形成されてきた(「標準語」参照)。 他の多くの言語と異なる点としては、まず、表記体系の複雑さが挙げられる。漢字(音読みおよび訓読みで用いられる)や平仮名、片仮名のほか、ラテン文字(ローマ字)ギリシャ文字(医学・科学用語に多用)など、常に3種類以上の文字を組み合わせて表記する言語は珍しい(「字種」の節参照) 。さらに、縦書きと横書きの双方が使用されており、新聞等の紙面でも、縦書きと横書きが混在する事は珍しくない。 音韻は「子音+母音」音節を基本とし、母音は5種類しかないなど、わかりやすい構造を持つ一方、直音と拗音の対立、「1音節2モーラ」の存在、無声化母音、語の組み立てにともなって移動する高さアクセントなどの特徴がある(「音韻」の節参照)。 [編集] 分布 日本語は、主に日本国内で使用される。話者人口についての調査は国内・国外を問わずいまだないが、日本の人口に基づいて考えられることが一般的である 。 日本国内に、法令上、日本語を公用語ないし国語と定める直接の規定はない。しかし、そもそも法令は日本語で記されており、裁判所法においては「裁判所では、日本語を用いる」(同法74条)とされ、文字・活字文化振興法においては「国語」と「日本語」が同一視されており(同法3条、9条)、その他多くの法令において、日本語が唯一の公用語ないし国語であることが当然の前提とされている。また、法文だけでなく公用文はすべて日本語のみが用いられ、学校教育では日本語が「国語」として教えられている。 日本国外では、主として、中南米(ブラジル・ペルー・ボリビア・ドミニカ共和国・パラグアイなど)やハワイなどの日本人移民のあいだに日本語の使用がみられる 、が3世・4世と世代が下るにしたがって日本語を話さない人が多くなっているのが実情である 。また、第二次世界大戦の終結以前に日本領ないし日本の勢力下にあった朝鮮半島・台湾・中国の一部・樺太(サハリン)・旧南洋諸島(現在の北マリアナ諸島・パラオ・マーシャル諸島・ミクロネシア連邦)などの地域では、日本語教育を受けた人々の中に、現在でも日本語を記憶して話す人がいる 。台湾では先住民の異なる部族同士の会話に日本語が用いられることがある 。また、パラオのアンガウル州では日本語を公用語のひとつとして採用している が、現在州内には日本語を日常会話に用いる住民は存在せず、実態上は州公用語としての役割を果たしておらず、日本との友好を示す象徴的なものに留まっている。 日本国外の日本語学習者は、韓国の約90万人、中国の約40万人、オーストラリアの約40万人をはじめ、アジア・大洋州地域を中心に約235万人となっている。日本語教育が行われている地域は、120か国と7地域に及んでいる 。また、日本国内の日本語学習者は、アジア地域の約10万人を中心として約13万人となっている 。 [編集] 系統 詳細は「日本語の起源」を参照 日本語の系統は明らかでなく、解明される目途も立っていない。いくつかの理論仮説があるが、いまだ総意を得るに至っていない 。 アルタイ諸語に属するとする説は、明治時代末から特に注目されてきた 。その根拠として、古代の日本語(大和言葉)において語頭にr音(流音)が立たないこと、一種の母音調和 がみられることなどが挙げられる。ただし、アルタイ諸語に属するとされるそれぞれの言語自体、互いの親族関係が証明されているわけではなく 、したがって、古代日本語に上記の特徴がみられることは、日本語が類型として「アルタイ型」の言語である という以上の意味をもたない。 南方系のオーストロネシア語族とは、音韻体系や語彙に関する類似も指摘されている が、語例は十分ではなく、推定・不確定の例を多く含む。 ドラヴィダ語族との関係を主張する説もあるが、これを認める研究者は少ない。大野晋は日本語が語彙・文法などの点でタミル語と共通点をもつとの説を唱える が、比較言語学の方法上の問題から批判が多い (「タミル語」も参照)。 個別の言語との関係についていえば、中国語、とりわけ古典中国語は、古来、漢字・漢語を通じて日本語の表記や語彙・形態素に強い影響を与え、拗音等の音韻面や書面語における古典中国語の文法・語法の模倣を通じた文法・語法・文体への影響も見られた。日本は、中国を中心とする漢字文化圏に属する。ただし、基礎語彙は対応せず、また文法的・音韻的特徴は、中国語が孤立語であるのに対し日本は膠着語であり、日本語には中国語にみられるような体系的な声調がないなど、異なる点もあり、系統的関連性は認められない。 アイヌ語は、語順(SOV語順)において日本語と似るものの、文法・形態は類型論的に異なる抱合語に属し、音韻構造も有声・無声の区別がなく閉音節が多いなどの相違がある。基礎語彙の類似に関する指摘 もあるが、例は不十分である 。一般に似ているとされる語の中には、日本語からアイヌ語への借用語が多く含まれるとみられる 。目下のところは系統的関連性を示す材料は乏しい。 朝鮮語は、文法構造に類似点が多いものの、基礎語彙が大きく相違する。音韻の面では、固有語において語頭に流音が立たないこと、一種の母音調和がみられることなど、上述のアルタイ諸語と共通の類似点がある一方で、閉音節や二重子音(中期朝鮮語の場合)が存在するなど大きな相違もある。朝鮮半島の死語である高句麗語とは、数詞など似る語彙もあるといわれる が、高句麗語の実態はほとんどわかっておらず、現時点では系統論上の判断材料にはなりがたい。 また、レプチャ語・ヘブライ語などとの同系論も過去に存在したが、ほとんど偽言語比較論の範疇に収まる 。 琉球列島(旧琉球王国領域)の言葉は、日本語の一方言(琉球方言)とする場合と、日本語と系統を同じくする別言語(琉球語)とし、日本語とまとめて日本語族とする意見があるが、研究者や機関によって見解が分かれる(各項目参照)。 [編集] 音韻 詳細は「日本語の音韻」を参照 [編集] 音韻体系 日本語話者は、「いっぽん(一本)」という語を、「い・っ・ぽ・ん」の4単位と捉えている。音節ごとにまとめるならば [ip̚.poɴ] のように2単位となるところであるが、音韻的な捉え方はこれと異なる。音声学上の単位である音節とは区別して、音韻論では「い・っ・ぽ・ん」のような単位のことをモーラ (拍 )と称している。 日本語のモーラは、大体は仮名に即して体系化することができる。「いっぽん」と「まったく」は、音声学上は [ip̚poɴ] [mat̚takɯ] であって共通する単音がないが、日本語話者は「っ」という共通のモーラを見出す。また、「ん」は、音声学上は後続の音によって [ɴ] [m] [n] [ŋ] などと変化するが、日本語の話者自らは同一音と認識しているので、音韻論上は1種類のモーラとなる。 日本語では、ほとんどのモーラが母音で終わっている。それゆえに日本語は開音節言語の性格が強いということができる。もっとも、特殊モーラの「っ」「ん」には母音が含まれない。 モーラの種類は、以下に示すように111程度存在する。ただし、研究者により数え方が少しずつ異なっている。「が行」の音は、語中語尾では鼻音(いわゆる鼻濁音)の「か゜行」音となる場合があるが、「が行」と「か゜行」との違いは何ら弁別の機能を提供せず、単なる異音どうしに過ぎない。そこで、「か゜行」を除外して数える場合、モーラの数は103程度となる。これ以外に、「外来語の表記」第1表にもある「シェ」「チェ」「ツァ・ツェ・ツォ」「ティ」「ファ・フィ・フェ・フォ」その他の外来音を含める場合は、さらにまた数が変わってくる 。このほか、外来語の表記において用いられる「ヴァ・ヴィ・ヴ・ヴェ・ヴォ」については、バ行として発音されることが多いものの、独立した音韻として発音されることもあり、これらを含めるとさらに増えることとなる。 なお、五十音図は、音韻体系の説明に使われることがしばしばあるが、上記の日本語モーラ表と比べてみると、少なからず異なる部分がある。五十音図の成立は平安時代にさかのぼるものであり、現代語の音韻体系を反映するものではないことに注意が必要である(「日本語研究史」の節の「江戸時代以前」を参照)。 [編集] 母音体系 母音は、「あ・い・う・え・お」の文字で表される。音韻論上は、日本語の母音はこの文字で表される5個であり、音素記号では以下のように記される。 一方、音声学上は、基本の5母音は、それぞれ に近い発音と捉えられる。 日本語の「う」は、東京方言では、英語などの [u] のような円唇後舌母音より、少し中舌よりで、それに伴い円唇性が弱まり、中舌母音のような平唇でも円唇でもないニュートラルな唇か、それよりほんの僅かに前に突き出した唇で発音される、半後舌微円唇狭母音である 。これは舌と唇の動きの連関で、前舌母音は平唇、中舌母音はニュートラル(ただしニュートラルは、現行のIPA表記では非円唇として、平唇と同じカテゴリーに入れられている)、後舌母音は円唇となるのが自然であるという法則にかなっている 。しかし「う」は母音融合などで見られるように、音韻上は未だに円唇後舌狭母音として機能する 。 円唇性の弱さを強調するために、上のように[ɯ] を使うこともあるが 、これは本来朝鮮語に見られる、iのような完全な平唇でありながら、uのように後舌の狭母音をあらわす記号であり、円唇性が減衰しつつも残存し、かつ後舌よりやや前よりである日本語の母音「う」の音声とは違いを有する。またこの種の母音は、唇と舌の連関から外れるため、母音数5以上の言語でない限り、発生するのは稀である。「う」は唇音の後ではより完全な円唇母音に近づく(発音の詳細はそれぞれの文字の項目を参照)。 音韻論上、「コーヒー」「ひいひい」など、「ー」や「あ行」の仮名で表す長音という単位が存在する(音素記号では /R/)。これは、「直前の母音を1モーラ分引く」という方法で発音される独立した特殊モーラである 。「鳥」(トリ)と「通り」(トーリ)のように、長音の有無により意味を弁別することも多い。ただし、音声としては「長音」という特定の音があるわけではなく、長母音 [aː] [iː] [ɯː] [eː] [oː] の後半部分に相当するものである。 「えい」「おう」と書かれる文字は、発音上は「ええ」「おお」と同じく長母音 [eː] [oː] として発音されることが一般的である(「けい」「こう」など、頭子音が付いた場合も同様)。すなわち、「衛星」「応答」は「エーセー」「オートー」のように発音される。ただし、九州や四国南部・西部、紀伊半島南部などでは「えい」を [ei] と発音する 。また軟骨魚のエイなど、語彙によって二重母音になることがあるが、これには個人差がある。一文字一文字丁寧に発話する場合には「えい」を [ei] と発音する話者も多い。歌詞として2拍で歌う場合はたいてい「い」をはっきり発音する (i.e. 「えーいーえーんにー」といった風)。 単語末や無声子音の間に挟まれた位置において、「イ」や「ウ」などの狭母音はしばしば無声化する。例えば、「です」「ます」は [desɯ̥] [masɯ̥]のように発音されるし、「菊」「力」「深い」「放つ」「秋」などはそれぞれ [kʲi̥kɯ] [ʨi̥kaɾa] [ɸɯ̥kai] [hanaʦɯ̥] [akʲi̥] と発音されることがある。ただしアクセント核がある拍は無声化しにくい。個人差もあり、発話の環境や速さ、丁寧さによっても異なる。また方言差も大きく、例えば近畿方言ではほとんど母音の無声化が起こらない。 「ん」の前の母音は鼻音化する傾向がある。また、母音の前の「ん」は前後の母音に近似の鼻母音になる。 [編集] 子音体系 子音は、音韻論上区別されているものとしては、現在の主流学説によれば「か・さ・た・な・は・ま・や・ら・わ行」の子音、濁音「が・ざ・だ・ば行」の子音、半濁音「ぱ行」の子音である。音素記号では以下のように記される。ワ行とヤ行の語頭子音は、音素uと音素iの音節内の位置に応じた変音であるとする解釈もある。特殊モーラの「ん」と「っ」は、音韻上独立の音素であるという説と、「ん」はナ行語頭子音nの音節内の位置に応じた変音、「っ」は単なる二重子音化であるとして音韻上独立の音素ではないという説の両方がある。 一方、音声学上は、子音体系はいっそう複雑な様相を呈する。主に用いられる子音を以下に示す(後述する口蓋化音は省略)。 基本的に「か行」は [k]、「さ行」は [s]([θ] を用いる地方・話者もある )、「た行」は [t]、「な行」は [n]、「は行」は [h]、「ま行」は [m]、「や行」は [j]、「だ行」は [d]、「ば行」は [b]、「ぱ行」は [p] を用いる。 「ら行」の子音は、語頭では [d] に似て、それよりも閉鎖のゆるい破裂音である 。英語の [l] に近い音を用いる話者もある。適当な音声記号はないが、有声そり舌破裂音の [ɖ] で代用することもある 。一方、「あらっ?」というときのように、語中語尾に現れる場合は、舌をはじく [ɾ] もしくは [ɽ] となる。 標準日本語およびそれの母体である首都圏方言(共通語)において、「わ行」の子音は、上で挙げた同言語の「う」と基本的な性質を共有し、もう少し空気の通り道の狭い接近音である。この為、[u] に対応する接近音[w] と、[ɯ] に対応する接近音[ɰ] の中間、もしくは微円唇という点で僅かに[w] に近いと言え、軟口蓋(後舌母音の舌の位置)の少し前よりの部分を主な調音点とし、両唇も僅かに使って調音する二重調音の接近音といえる 。このため、五十音図の配列では、ワ行は唇音に入れられている。(「日本語」の項目では、特別の必要のない場合は [w] で表現する)。外来音「ウィ」「ウェ」「ウォ」にも同じ音が用いられるが、「ウイ」「ウエ」「ウオ」と2モーラで発音する話者も多い。 「が行」の子音は、語頭では破裂音の [g] を用いるが、語中では鼻音の [ŋ](「が行」鼻音、いわゆる鼻濁音)を用いることが一般的だった。現在では、この [ŋ] を用いる話者は減少しつつあり、代わりに語頭と同じく破裂音を用いるか、摩擦音の [ɣ] を用いる話者が増えている。 「ざ行」の子音は、語頭や「ん」の後では破擦音(破裂音と摩擦音を合わせた [ʣ] などの音)を用いるが、語中では摩擦音([z] など)を用いる場合が多い。いつでも破擦音を用いる話者もあるが、「手術(しゅじゅつ)」などの語では発音が難しいため摩擦音にするケースが多い。なお、「だ行」の「ぢ」「づ」は、一部方言を除いて「ざ行」の「じ」「ず」と同音に帰しており、発音方法は同じである。 母音「い」が後続する子音は、独特の音色を呈する。いくつかの子音では、前舌面を硬口蓋に近づける口蓋化が起こる。たとえば、「か行」の子音は一般に [k] を用いるが、「き」だけは [kʲ] を用いるといった具合である。口蓋化した子音の後ろに母音「あ」「う」「お」が来るときは、表記上は「い段」の仮名の後ろに「ゃ」「ゅ」「ょ」の仮名を用いて「きゃ」「きゅ」「きょ」、「みゃ」「みゅ」「みょ」のように記す。後ろに母音「え」が来るときは「ぇ」の仮名を用いて「きぇ」のように記すが、外来語などにしか使われない。 「さ行」「ざ行」「た行」「は行」の「い段」音の子音も独特の音色であるが、これは単なる口蓋化でなく、調音点が硬口蓋に移動した音である。「し」「ち」の子音は [ɕ] [ʨ] を用いる。外来音「スィ」「ティ」の子音は口蓋化した [sʲ] [tʲ] を用いる。「じ」「ぢ」の子音は、語頭および「ん」の後ろでは [ʥ]、語中では [ʑ] を用いる。外来音「ディ」「ズィ」の子音は口蓋化した [dʲ] [ʣʲ] および [zʲ] を用いる。「ひ」の子音は [h] ではなく硬口蓋音 [ç] である。 また、「に」の子音は多くは口蓋化した [nʲ] で発音されるが、硬口蓋鼻音 [ɲ] を用いる話者もある。同様に、「り」に硬口蓋はじき音を用いる話者や、「ち」に無声硬口蓋破裂音 [c] を用いる話者もある。 そのほか、「は行」では「ふ」の子音のみ無声両唇摩擦音 [ɸ] を用いるが、これは「は行」子音が [p] → [ɸ] → [h] と変化してきた名残りである。五十音図では、奈良時代に音韻・音声でp、平安時代に[ɸ]であった名残で、両唇音のカテゴリーに入っている。外来語には [f] を用いる話者もある。これに関して、現代日本語で「っ」の後ろや、漢語で「ん」の後ろにハ行が来たとき、パ行(p)の音が現れ、連濁でもバ行(b)に変わり、有音声門摩擦音[ɦ]ではないことから、現代日本語でも語種を和語や前近代の漢語等の借用語に限れば(ハ行に由来しないパ行は近代以降のもの)、ハ行の音素はhでなくpであり、摩擦音化規則で上に挙げた場合以外はhに変わるのだという解釈もある。現代日本語母語話者の直感には反するが、ハ行の連濁や「っ」「ん」の後ろでのハ行の音の変化をより体系的・合理的に表しうる 。 また、「た行」では「つ」の子音のみ [ʦ] を用いる。これらの子音に母音「あ」「い」「え」「お」が続くのは主として外来語の場合であり、仮名では「ァ」「ィ」「ェ」「ォ」を添えて「ファ」「ツァ」のように記す(「ツァ」は「おとっつぁん」「ごっつぁん」などでも用いる)。「フィ」「ツィ」は子音に口蓋化が起こる。また「ツィ」は多く「チ」などに言い換えられる。「トゥ」「ドゥ」([tɯ] [dɯ])は、外国語の [t] [tu] [du] などの音に近く発音しようとするときに用いることがある。 促音「っ」(音素記号では /Q/)および撥音「ん」(/N/)と呼ばれる音は、音韻論上の概念であって、前節で述べた長音とあわせて特殊モーラと扱う。実際の音声としては、「っ」は [-k̚k-] [-s̚s-] [-ɕ̚ɕ-] [-t̚t-] [-t̚ʦ-] [-t̚ʨ-] [-p̚p-] などの子音連続となる。ただし「あっ」のように、単独で出現することもあり、そのときは声門閉鎖音となる。 また、「ん」は、後続の音によって [ɴ] [m] [n] [ŋ] などの子音となる(ただし、母音の前では鼻母音となる)。文末などでは [ɴ] を用いる話者が多い。 [編集] アクセント 日本語は、一部の方言を除いて、高と低の二段階で表記できる高低アクセントを持っている。アクセントは語ごとに定まっており、モーラ(拍)単位で高低が定まる。同音語をアクセントによって弁別できる場合も少なくない。例えば東京方言の場合は、「雨」「飴」はそれぞれ「高低」(頭高型)、「低高」(平板型)と異なったアクセントで発音される。「が」「に」「を」などの助詞は固有のアクセントがなく、直前に来る名詞によって助詞のアクセント高低が決まる。例えば「箸」「橋」「端」は、単独ではそれぞれ「高低」「低高」「低高」となるが、後ろに「が」「に」「を」などの助詞が付く場合、それぞれ「高低低」「低高低」「低高高」となる。 共通語のアクセントでは、単語の中で高から低に下がる場所があるか、あるならば何モーラ目の直後に下がるかを弁別する。あるモーラの直後でアクセントが高から低に下がるとき、そのモーラをアクセント核といい、アクセントが高から低に下がるところを下がり目またはアクセントの滝という。例えば「箸」は第一拍、「橋」は第二拍にアクセント核があり、「端」にはアクセント核がない。アクセント核は一つの単語には一箇所もないか一箇所だけあるかのいずれかであり、一度下がった場合は再び上がることはない。従って、高い拍は一拍だけか、連続した数拍かであり、離れた二箇所以上に現れることはない。例えば「高低高」や「低高低高高」というアクセントを持つ一つの単語は存在しない。また、共通語のアクセントでは単語の第一拍と第二拍の高低が必ず異なり、単語と単語の切れ目を分かりやすくする機能を担っている。すなわち、「低低」「高高低」などという型も存在しない。従って、下がり目の位置が決まれば、単語中の全ての拍の高低が定まり、名詞の場合は直後の助詞の高低も定まる。アクセント核が存在しないものを平板型といい、第一拍にアクセント核があるものを頭高型、最後の拍にあるものを尾高型、第一拍と最後の拍の間にあるものを中高型という。頭高型・中高型・尾高型をまとめて起伏式と呼び、平板型を平板式と呼んで区別することもある。 日本語のアクセントは、方言ごとの違いが大きい。日本語のアクセント体系はいくつかの種類に分けられるが、特に広範囲で話され話者数も多いのは東京式アクセントと京阪式アクセントの2つである。東京式アクセントは下がり目の位置のみを弁別するが、京阪式アクセントは下がり目の位置に加えて第一拍の高低を弁別する。一般にはアクセントの違いは日本語の東西の違いとして語られることが多いが、実際の分布は単純な東西対立ではなく、東京式アクセントは概ね北海道、東北地方北部、関東地方西部、甲信越地方、東海地方の大部分、中国地方、四国の一部、九州北東部、沖縄県の一部に分布しており、京阪式アクセントは近畿地方、四国の大部分、北陸地方の一部に分布している。すなわち、近畿地方を中心とした地域に京阪式アクセント地帯が広がり、その東西を東京式アクセント地域が挟む形になっている。また、これら2つの分布域の間には、垂井式アクセントと呼ばれる中間的なアクセントが分布している。日本語の標準語・共通語のアクセントは、東京の山の手言葉のものを基盤にしているため東京式アクセントである。 また、九州の西部や沖縄の一部には型の種類が二種類になっている二型式アクセントが分布し、九州南部の一部には型の種類が一種類になっている一型式アクセント地帯がある。また、東北地方南部から関東地方北東部にかけての地域と、九州の東京式アクセント地帯と二型式アクセント地帯に挟まれた地域では、アクセントの型が崩壊し、話者にアクセントの知覚がなく、どこを高くするという決まりがない崩壊アクセント(無アクセント)地域がある。これらの大区分の中にも様々な変種があり、さらにそれぞれの体系の中間型や別派なども存在する。 「花が」が東京で「低高低」、京都で「高低低」と発音されるように、単語のアクセントは地方によって異なる。ただし、それぞれの地方のアクセント体系は互いにまったく無関係に成り立っているのではない。多くの場合において規則的な対応がみられる。たとえば、「花が」「山が」「池が」を東京ではいずれも「低高低」と発音するが、京都ではいずれも「高低低」と発音し、「水が」「鳥が」「風が」は東京ではいずれも「低高高」と発音するのに対して京都ではいずれも「高高高」と発音する。また、「松が」「空が」「海が」は東京ではいずれも「高低低」と発音されるのに対し、京都ではいずれも「低低高」と発音される。このように、ある地方で同じアクセント類に属する語は、他の地方でも同じアクセント類に属することが一般的に観察される。 この事実は、日本の方言アクセントが過去に同一のアクセントをもった言語体系から分かれたものであることを意味する。服部四郎はこれを原始日本語のアクセントと称したが 、それが具体的にどのようなものであったかについては諸説がある。たとえば金田一春彦 や奥村三雄 は、院政期の京阪式アクセント(名義抄式アクセント)を日本語アクセントの祖体系として想定し、現在の諸方言アクセントのほとんどは南北朝時代以降に順次アクセント変化を起こした結果生じたと推定している。一方、山口幸洋は日本語アクセントの祖体系を異言語に求めた。山口は、かつての日本には無アクセントしかなかったが、異言語アクセントが進入し、それを受容する過程で各種のアクセントが生じたという説を唱えている 。 [編集] 文法 詳細は「現代日本語文法」を参照 [編集] 文の構造 日本語では「私は本を読む。」という語順で文を作る。英語で「I read a book.」という語順をSVO型(主語・動詞・目的語)と称する説明にならっていえば、日本語の文はSOV型ということになる。もっとも、厳密にいえば、英語の文に動詞が必須であるのに対して、日本語文は動詞で終わることもあれば、形容詞や名詞+助動詞で終わることもある。そこで、日本語文の基本的な構造は、「S(主語 subject)‐V(動詞 verb)」というよりは、「S(主語)‐P(述語 predicate)」という「主述構造」と考えるほうが、より適当である。 上記の文は、いずれも「S‐P」構造、すなわち主述構造をなす同一の文型である。英語などでは、それぞれ「SVC」「SV」「SVC」の文型になるところであるから、それにならって、1を名詞文、2を動詞文、3を形容詞文と分けることもある。しかし、日本語ではこれらの文型に本質的な違いはない。そのため、英語を学び始めたばかりの中学生などは、""I am happy."" と同じ調子で ""I am go."" と誤った作文をすることがある。 また、日本語文では、主述構造とは別に、「題目‐述部」からなる「題述構造」をとることがきわめて多い。題目とは、話のテーマ(主題)を明示するものである(三上章は ""what we are talking about"" と説明する )。よく主語と混同されるが、別概念である。主語は「が」によって表され、動作や作用の主体を表すものであるが、題目は「は」によって表されその文が「これから何について述べるのか」を明らかにするものである。その文において題目が同時に主語でもある場合は題目に「は」が付くことにより結果的に主語に「は」が付く。題目が同時に目的語でもある場合は題目に「は」が付くことにより結果的に目的語に「は」が付く。 たとえば、 などの文では、「象は」はいずれも題目を示している。4の「象は」は「象が」に言い換えられるもので、事実上は文の主語を兼ねる。しかし、5以下は「象が」には言い換えられない。5は「象を」のことであり、6は「象に」のことである。さらに、7の「象は」は何とも言い換えられないものである(「象の」に言い換えられるともいう )。これらの「象は」という題目は、「が」「に」「を」などの特定の格を表すものではなく、「私は象について述べる」ということだけをまず明示する役目を持つものである。これらの文では、題目「象は」に続く部分全体が「述部」ということになる。(ただし、鈴木重幸『日本語文法・形態論』は、7の文について「象は」が主語、「鼻が長い」を連語述語ととらえる。また、5,6の「象は」は、題目をさしだす機能を持つ「題目語」ととらえる。高橋太郎他の『日本語の文法』も「題目語」の概念を取り入れている。) 日本語と同様に題述構造の文をもつ言語(主題優勢言語、en:Topic-prominent language)は、東アジアなどに分布する。たとえば、中国語・朝鮮語・ベトナム語・マレー語・タガログ語にもこの構造の文が見られる。 [編集] 主語廃止論 上述の「象は鼻が長い。」のように、「主語‐述語」の代わりに「題目‐述部」と捉えるべき文が非常に多いことを考えると、日本語の文にはそもそも主語は必須でないという見方も成り立つ。三上章は、ここから「主語廃止論」(主語という文法用語をやめる提案)を唱えた。三上によれば、 という文において、「甲ガ」「乙ニ」「丙ヲ」はいずれも「紹介シ」という行為を説明するために必要な要素であり、優劣はない。重要なのは、それらをまとめる述語「紹介シタ」の部分である。「甲ガ」「乙ニ」「丙ヲ」はすべて述語を補足する語(補語)となる。一方、英語などでの文で主語は、述語と人称などの点で呼応しており、特別の存在である 。 この考え方に従えば、英語式の観点からは「主語が省略されている」としかいいようがない文をうまく説明することができる。たとえば、 などは、いわゆる主語のない文である。しかし、日本語の文では述語に中心があり、補語を必要に応じて付け足すと考えれば、上記のいずれも、省略のない完全な文とみなして差し支えない。 今日の文法学説では、主語という用語・概念は、作業仮説として有用な面もあるため、なお一般に用いられている。一般的には格助詞「ガ」を伴う文法項を主語とみなす。ただし、三上の説に対する形で日本語の文に主語が必須であると主張する学説は、生成文法や鈴木重幸らの言語学研究会グループなど、主語に統語上の重要な役割を認める学派を除いて、少数派である。森重敏は、日本語の文においても主述関係が骨子であるとの立場をとるが、この場合の主語・述語も、一般に言われるものとはかなり様相を異にしている 。現在一般的に行われている学校教育における文法(学校文法)では、主語・述語を基本とした伝統的な文法用語を用いるのが普通だが、教科書によっては主語を特別扱いしないものもある 。 [編集] 文の成分 文を主語・述語から成り立つと捉える立場でも、この2要素だけでは文の構造を十分に説明できない。主語・述語には、さらに修飾語などの要素が付け加わって、より複雑な文が形成される。文を成り立たせるこれらの要素を「文の成分」と称する。 学校文法(中学校の国語教科書)では、文の成分として「主語」「述語」「修飾語」(連用修飾語・連体修飾語)「接続語」「独立語」の五つを挙げている。「並立語(並立の関係にある文節/連文節どうし)」や「補助語・被補助語(補助の関係にある文節/連文節どうし)は文の成分(あるいはそれを示す用語)ではなく、文節/連文節どうしの関係を表した概念であって、常に連文節となって上記五つの成分になるという立場に学校文法は立っている。したがって、「並立の関係」「補助の関係」という用語(概念)を教科書では採用しており、「並立語」「補助語」という用語(概念)については載せていない教科書が主流である。なお「連体修飾語」も厳密にいえばそれだけでは成分にはなり得ず、常に被修飾語と連文節を構成して文の成分になる。 学校図書を除く四社の教科書では、単文節でできているものを「主語」のように「-語」と呼び、連文節でできているものを「主部」のように「-部」と呼んでいる。それに対し学校図書だけは、文節/連文節どうしの関係概念を「-語」と呼び、いわゆる成分(文を構成する個々の最大要素)を「-部」と呼んでいる。 以下、学校文法の区分に従いつつ、それぞれの文の成分の種類と役割とについて述べる。 現行の学校文法では、英語にあるような「目的語」「補語」などの成分はないとする。英語文法では ""I read a book."" の ""a book"" はSVO文型の一部をなす目的語であり、また、""I go to the library."" の ""the library"" は前置詞とともに付け加えられた修飾語と考えられる。一方、日本語では、 のように、「本を」「図書館へ」はどちらも「名詞+格助詞」で表現されるのであって、その限りでは区別がない。これらは、文の成分としてはいずれも「連用修飾語」とされる。ここから、学校文法に従えば、「私は本を読む。」は、「主語‐目的語‐動詞」(SOV)文型というよりは、「主語‐修飾語‐述語」文型であると解釈される。 [編集] 修飾語の特徴 日本語では、修飾語はつねに被修飾語の前に位置する。「ぐんぐん進む」「白い雲」の「ぐんぐん」「白い」はそれぞれ「進む」「雲」の修飾語である。修飾語が長大になっても位置関係は同じで、たとえば、 という短歌は、冒頭から「ひとひらの」までが「雲」にかかる長い修飾語であり、詩的効果を生んでいる。 書き手によっては、修飾語を長々とつらねて、肝心の被修飾語がなかなか表れない文章を書くことがある。また、法律文や翻訳文などでも、長い修飾語を主語・述語の間に挟み、文意を取りにくくしていることがしばしばある。たとえば、憲法前文の一節に、 とあるが、主語(題目)の「われら」、述語の「信ずる」の間に「いづれの国家も……であると」という長い修飾語が介在している。この種の文を読み慣れた人でなければわかりにくい。英訳で ""We hold…""(われらは信ずる)と主語・述語が隣り合うのとは対照的である。 もっとも、修飾語が後置される英語でも、修飾関係の分かりにくい文が現れることがある。次のような文は「袋小路文」(en:garden path sentence)と呼ばれる。 この場合、日本語の文では「馬」にかかる連体修飾語「納屋のそばを走らされた」が前に来ているために誤解がないが、英語では ""The horse"" を修飾する ""raced past the barn"" があとに来ているために、誤解の元になっている。すなわち、「崩れた納屋のそばを馬が素早く走り抜けた」ともよめる。 [編集] 品詞体系 名詞や動詞、形容詞といった「品詞」の概念は、上述した「文の成分」の概念とは分けて考える必要がある。名詞「犬」は、文の成分としては主語にもなれば修飾語にもなり、「犬だ」のように助動詞「だ」をつけて述語にもなる。動詞・形容詞・形容動詞も、修飾語にもなれば述語にもなる。もっとも、副詞は多く連用修飾語として用いられ、また、連体詞は連体修飾語に、接続詞は接続語に、感動詞は独立語にもっぱら用いられるが、必ずしも、特定の品詞が特定の文の成分に1対1で対応しているわけではない。 では、それぞれの品詞の特徴を形作るものは何かということが問題になるが、これについては、さまざまな説明があり、一定しない。俗に、事物を表す単語が名詞、動きを表す単語が動詞、様子を表す単語が形容詞などと言われることがあるが、例外がいくらでも挙がり、定義としては成立しない。 橋本進吉は、品詞を分類するにあたり、単語の表す意味(動きを表すか様子を表すかなど)には踏み込まず、主として形式的特徴によって品詞分類を行っている 。橋本の考え方は初学者にも分かりやすいため、学校文法もその考え方に基づいている。 学校文法では、語のうち、「太陽」「輝く」「赤い」「ぎらぎら」など、それだけで文節を作り得るものを自立語(詞)とし、「ようだ」「です」「が」「を」など、単独で文節を作り得ず、自立語に付属して用いられるものを付属語(辞)とする。なお、日本語では、自立語の後に接辞や付属語を次々につけ足して文法的な役割などを示すため、言語類型論上は膠着語に分類される。 [編集] 自立語 自立語は、活用のないものと、活用のあるものとに分けられる。 自立語で活用のないもののうち、主語になるものを名詞とする。名詞のうち、代名詞・数詞を独立させる考え方もある。一方、主語にならず、単独で連用修飾語になるものを副詞、連体修飾語になるものを連体詞(副体詞)、接続語になるものを接続詞、独立語としてのみ用いられるものを感動詞とする。副詞・連体詞については、それぞれ一品詞とすべきかどうかについて議論があり、さらに細分化する考え方 や、他の品詞に吸収させる考え方 などがある。 自立語で活用のあるもののうち、命令形のあるものを動詞、命令形がなく終止・連体形が「い」で終わるものを形容詞(日本語教育では「イ形容詞」)、連体形が「な」で終わるものを形容動詞(日本語教育では「ナ形容詞」)とする。形容動詞を一品詞として認めることについては、時枝誠記 や鈴木重幸など、否定的な見方をする研究者もいる。 なお、「名詞」および「体言」という用語は、しばしば混同される。古来、ことばを分類するにあたり、活用のない語を「体言」(体)、活用のある語を「用言」(用)、そのほか、助詞・助動詞の類を「てにをは」と大ざっぱに称することが多かった。現在の学校文法では、「用言」は活用のある自立語の意味で用いられ(動詞・形容詞・形容動詞を指す)、「体言」は活用のない自立語の中でも名詞(および代名詞・数詞)を指すようになった。つまり、現在では「体言」と「名詞」とは同一物とみても差し支えはないが、活用しない語という点に着目していう場合は「体言」、文の成分のうち主語になりうるという点に着目していう場合は「名詞」と称する。 [編集] 付属語 付属語も、活用のないものと、活用のあるものとに分けられる。 付属語で活用のないものを助詞と称する。「春が来た」「買ってくる」「やるしかない」「分かったか」などの太字部分はすべて助詞である。助詞は、名詞について述語との関係(格関係)を表す格助詞(「名詞の格」の節参照)、活用する語について後続部分との接続関係を表す接続助詞、種々の語について、程度や限定などの意味を添えつつ後続の用言などを修飾する副助詞、文の終わりに来て疑問や詠嘆・感動・禁止といった気分や意図を表す終助詞に分けられる。鈴木重幸・高橋太郎他・鈴木康之らは助詞を単語とは認めず、付属辞(「くっつき」)として、単語の一部とする。(格助詞・並立助詞・係助詞・副助詞・終助詞の全部および接続助詞のうち「し」「が」「けれども」「から」「ので」「のに」について)または語尾(接続助詞のうち「て(で)」、条件の形の「ば」、並べ立てるときの「たり(だり)」について)。 付属語で活用のあるものを助動詞と称する。「気を引かれる」「私は泣かない」「花が笑った」「さあ、出かけよう」「今日は来ないそうだ」「もうすぐ春です」などの太字部分はすべて助動詞である。助動詞の最も主要な役割は、動詞(および助動詞)に付属して以下のような情報を加えることである。すなわち、動詞の態(特に受け身・使役・可能など。ヴォイス)・極性(肯定・否定の決定。ポラリティ)・時制(テンス)・相(アスペクト)・法(推量・断定・意志など。ムード)などを示す役割を持つ。山田孝雄(よしお)は、助動詞を認めず、動詞から分出される語尾(複語尾)と見なしている 。また時枝誠記は、「れる(られる)」「せる(させる)」を助動詞とせず、動詞の接尾語としている 。鈴木重幸・鈴木康之・高橋太郎らは大部分の助動詞を単語とは認めない。「た(だ)」「う(よう)は、動詞の語尾であるとし、「ない」「よう」「ます」「れる」「られる」「せる」「させる」「たい」「そうだ」「ようだ」は、接尾辞であるとして、単語の一部とする。(「ようだ」「らしい」「そうだ」に関しては、「むすび」または「コピュラ」「繋辞」であるとする。) [編集] 名詞の格 名詞および動詞・形容詞・形容動詞は、それが文中でどのような成分を担っているかを特別の形式によって表示する。 名詞の場合、「が」「を」「に」などの格助詞を後置することで動詞との関係(格)を示す。語順によって格を示す言語ではないため、日本語は語順が比較的自由である。すなわち、 などは、強調される語は異なるが、いずれも同一の内容を表す文で、しかも正しい文である。 主な格助詞とその典型的な機能は次の通りである。 このように、格助詞は、述語を連用修飾する名詞が述語とどのような関係にあるかを示す。(ただし、「の」だけは連体修飾に使われ、名詞同士の関係を示す。)なお、上記はあくまでも典型的な機能であり、主体を表さない「が」(例、「水が飲みたい」)、対象を表さない「を」(例、「日本を発った」)、到達点を表さない「に」(例、受動動作の主体「先生にほめられた」、地位の所在「今上天皇にあらせられる」)、主体を表す「の」(例、「私は彼の急いで走っているのをみた」)など、上記に収まらない機能を担う場合も多い。 格助詞のうち、「が」「を」「に」は、話し言葉においては脱落することが多い。その場合、文脈の助けがなければ、最初に来る部分は「が」格に相当するとみなされる。「くじらをお父さんが食べてしまった。」を「くじら、お父さん食べちゃった。」と助詞を抜かして言った場合は、「くじら」が「が」格相当ととらえられるため、誤解の元になる。「チョコレートを私が食べてしまった。」を「チョコレート、私食べちゃった。」と言った場合は、文脈の助けによって誤解は避けられる。なお、「へ」「と」「から」「より」「で」などの格助詞は、話し言葉においても脱落しない。 題述構造の文(「文の構造」の節参照)では、特定の格助詞が「は」に置き換わる。たとえば、「空が 青い。」という文は、「空」を題目化すると「空は 青い。」となる。題目化の際の「は」の付き方は、以下のようにそれぞれの格助詞によって異なる。 格助詞は、下に来る動詞が何であるかに応じて、必要とされる種類と数が変わってくる。たとえば、「走る」という動詞で終わる文に必要なのは「が」格であり、「馬が走る。」とすれば完全な文になる。ところが、「教える」の場合は、「が」格を加えて「兄が教えています。」としただけでは不完全な文である。さらに「で」格を加え、「兄が小学校で教えています(=教壇に立っています)。」とすれば完全になる。つまり、「教える」は、「が・で」格が必要である。 ところが、「兄が部屋で教えています。」という文の場合、「が・で」格があるにもかかわらず、なお完全な文という感じがしない。「兄が部屋で弟に算数を教えています。」のように「が・に・を」格が必要である。むしろ、「で」格はなくとも文は不完全な印象はない。 すなわち、同じ「教える」でも、「教壇に立つ」という意味の「教える」は「が・で」格が必要であり、「説明して分かるようにさせる」という意味の「教える」では「が・に・を」格が必要である。このように、それぞれの文を成り立たせるのに必要な格を「必須格」という。 [編集] 活用形と種類 詳細は「活用」を参照 名詞が格助詞を伴ってさまざまな格を示すのに対し、用言(動詞・形容詞・形容動詞)および助動詞は、語尾を変化させることによって、文中のどの成分を担っているかを示したり、時制・相などの情報や文の切れ続きの別などを示したりする。この語尾変化を「活用」といい、活用する語を総称して「活用語」という。 学校文法では、口語の活用語について、6つの活用形を認めている。以下、動詞・形容詞・形容動詞の活用形を例に挙げる(太字部分)。 一般に、終止形は述語に用いられる。「(選手が球を)打つ。」「(この子は)強い。」「(消防士は)勇敢だ。」など。 連用形は、文字通り連用修飾語にも用いられる。「強く(生きる。)」「勇敢に(突入する。)」など。ただし、「選手が球を打ちました。」の「打ち」は連用形であるが、連用修飾語ではなく、この場合は述語の一部である。このように、活用形と文中での役割は、1対1で対応しているわけではない。 仮定形は、文語では已然形と称する。口語の「打てば」は仮定を表すが、文語の「打てば」は「已(すで)に打ったので」の意味を表すからである。また、形容詞・形容動詞は、口語では命令形がないが、文語では「稽古は強かれ。」(風姿花伝)のごとく命令形が存在する。 動詞の活用は種類が分かれている。口語の場合は、五段活用・上一段活用・下一段活用・カ行変格活用(カ変)・サ行変格活用(サ変)の5種類である。 [編集] 語彙 詳細は「日本語の語彙」を参照 [編集] 分野ごとの語彙量 ある言語の語彙体系を見渡して、特定の分野の語彙が豊富であるとか、別の分野の語彙が貧弱であるとかを決めつけることは、一概にはできない。日本語でも、たとえば「自然を表わす語彙が多いというのが定評」 といわれるが、これは人々の直感から来る評判という意味以上のものではない。 実際に、旧版『分類語彙表』 によって分野ごとの語彙量の多寡を比べた結果によれば、名詞(体の類)のうち「人間活動―精神および行為」に属するものが27.0%、「抽象的関係」が18.3%、「自然物および自然現象」が10.0%などとなっていて、このかぎりでは「自然」よりも「精神」や「行為」などを表す語彙のほうが多いことになる 。ただし、これも、他の言語と比較して多いということではなく、この結果がただちに日本語の語彙の特徴を示すことにはならない。 [編集] 人称語彙 こうした中で、日本語に人称を表す語彙が多いことは注意を引く。たとえば、『類語大辞典』 の「わたし」の項には「わたし・わたくし・あたし・あたくし・あたい・わし・わい・わて・我が輩・僕・おれ・おれ様・おいら・われ・わー・わん・朕・わっし・こちとら・自分・てまえ・小生・それがし・拙者・おら」などが並び、「あなた」の項には「あなた・あんた・きみ・おまえ・おめえ・おまえさん・てめえ・貴様・おのれ・われ・お宅・なんじ・おぬし・その方・貴君・貴兄・貴下・足下・貴公・貴女・貴殿・貴方(きほう)」などが並ぶ。 上の事実は、現代英語の一人称・二人称代名詞がほぼ ""I"" と ""you"" のみであり、フランス語の一人称代名詞が ""je""、二人称代名詞が ""tu"" ""vous"" のみであることと比較すれば、特徴的ということができる。もっとも、日本語においても、本来の人称代名詞は、一人称に「ワ(レ)」「ア(レ)」、二人称に「ナ(レ)」があるのみである。今日、一・二人称同様に用いられる語は、その大部分が一般名詞からの転用である 。一人称を示す「ぼく」「手前」や三人称を示す「彼女」などを、「ぼく、何歳?」「てめえ、何しやがる」「彼女、どこ行くの?」のように二人称に転用することが可能であるのも、日本語の人称語彙が一般名詞的であることの表れである。 なお、敬意表現の観点から、目上に対しては二人称代名詞の使用が避けられる傾向がある。たとえば、「あなたは何時に出かけますか」とは言わず、「何時にいらっしゃいますか」のように言うことが普通である。 「親族語彙の体系」の節をあわせて参照のこと。 [編集] 音象徴語彙(オノマトペ) また、音象徴語、いわゆるオノマトペ(onomatopee)の語彙量も日本語には豊富である(オノマトペの定義は一定しないが、ここでは、擬声語・擬音語のように耳に聞こえるものを写した語と、擬態語のように耳に聞こえない状態・様子などを写した語の総称として用いる)。 擬声語は、人や動物が立てる声を写したものである(例、おぎゃあ・がおう・げらげら・にゃあにゃあ)。擬音語は、物音を写したものである(例、がたがた・がんがん・ちんちん・どんどん)。擬態語は、ものごとの様子や心理の動きなどを表したものである(例、きょろきょろ・すいすい・いらいら・わくわく)。擬態語の中で、心理を表す語を特に擬情語と称することもある。 オノマトペ自体は多くの言語に存在する。たとえば猫の鳴き声は、英語で ""mew""、ドイツ語で ""miau""、フランス語で ""miau miau""、ロシア語で ""мяу""(myau)、中国語で「喵喵」(miao miao)、朝鮮語で「야옹야옹」(yaongyaong)のごとくである 。しかしながら、その語彙量は言語によって異なる。日本語のオノマトペは欧米語や中国語の3倍から5倍存在するといわれ 、とりわけ擬態語が多く使われるとされる 。 新たなオノマトペが作られることもある。「(心臓が)ばくばく」「がっつり(食べる)」などは、近年に作られた(広まった)オノマトペの例である。 漫画などの媒体では、とりわけ自由にオノマトペが作られる。漫画家の手塚治虫は、漫画を英訳してもらったところ、「ドギューン」「シーン」などの語に翻訳者が「お手あげになってしまった」と記している 。また、漫画出版社社長の堀淵清治も、アメリカで日本漫画を売るに当たり、独特の擬音を訳すのにスタッフが悩んだことを述べている 。 [編集] 品詞ごとの語彙量 日本語の語彙を品詞ごとにみると、圧倒的に多いものは名詞である。その残りのうちで比較的多いものは動詞である。『新選国語辞典』の収録語の場合、名詞が82.37%、動詞が9.09%、副詞が2.46%、形容動詞が2.02%、形容詞が1.24%となっている 。 このうち、とりわけ目を引くのは形容詞の少なさである。かつて柳田国男はこの点を指摘して「形容詞饑饉」と称した 。英語の場合、『オックスフォード英語辞典』第2版では、半分以上が名詞、約4分の1が形容詞、約7分の1が動詞ということであり 、英語との比較の上からは、日本語の形容詞が僅少であることは特徴的といえる。 ただし、これは日本語で物事を形容することが難しいことを意味するものではない。品詞分類上の形容詞、すなわち「赤い」「楽しい」など「~い」の形式をとる語が少ないということであって、他の形式による形容表現が多く存在する。「真っ赤だ」「きれいだ」など「~だ」の形式をとる形容動詞(「~的だ」を含む)、「初歩(の)」「酸性(の)」など「名詞(+の)」の形式、「目立つ(色)」「とがった(針)」「はやっている(店)」など動詞を基にした形式、「つまらない」「にえきらない」など否定助動詞「ない」をともなう形式などが形容表現に用いられる。 もともと少ない形容詞を補う主要な形式は形容動詞である。漢語・外来語の輸入によって、「正確だ」「スマートだ」のような、漢語・外来語+「だ」の形式の形容動詞が増大した。上掲の『新選国語辞典』で名詞扱いになっている漢語・外来語のうちにも、形容動詞の用法を含むものが多数存在する。現代の二字漢語(「世界」「研究」「豊富」など)約2万1千語を調査した結果によれば、全体の63.7%が事物類(名詞に相当)、29.9%が動態類(動詞に相当)、7.3%が様態類(形容動詞に相当)、1.1%が副用類(副詞に相当)であり 、二字漢語の7%程度が形容動詞として用いられていることが分かる。 「語彙の増加と品詞」の節をあわせて参照のこと。 [編集] 語彙体系 それぞれの語は、ばらばらに存在しているのではなく、意味・用法などの点で互いに関連をもったグループを形成している。これを語彙体系と称する 。日本語の語彙自体、ひとつの大きな語彙体系といえるが、その中にはさらに無数の語彙体系が含まれている。 以下、体系をなす語彙の典型的な例として、指示語・色彩語彙・親族語彙を取り上げて論じる。 [編集] 指示語の体系 日本語では、ものを指示するために用いる語彙は、一般に「こそあど」と呼ばれる4系列をなしている。これらの指示語(指示詞)は、主として名詞(「これ・ここ・こなた・こっち」など)であるため、概説書の類では名詞(代名詞)の説明のなかで扱われている場合も多い。しかし、実際には副詞(「こう」など)・連体詞(「この」など)・形容動詞(「こんなだ」など)にまたがるため、ここでは語彙体系の問題として論じる。 「こそあど」の体系は、伝統的には「近称・中称・遠称・不定(ふじょう、ふてい)称」の名で呼ばれた。明治時代に、大槻文彦は以下のような表を示している 。 ここで、「近称」は最も近いもの、「中称」はやや離れたもの、「遠称」は遠いものを指すとされた。ところが、「そこ」などを「やや離れたもの」を指すと考えると、遠くにいる人に向かって「そこで待っていてくれ」と言うような場合を説明しがたい。また、自分の腕のように近くにあるものを指して、人に「そこをさすってください」と言うことも説明しがたいなどの欠点がある。佐久間鼎(かなえ)は、この点を改め、「こ」は「わ(=自分)のなわばり」に属するもの、「そ」は「な(=あなた)のなわばり」に属するもの、「あ」はそれ以外の範囲に属するものを指すとした 。すなわち、体系は下記のようにまとめられた。 このように整理すれば、上述の「そこで待っていてくれ」「そこをさすってください」のような言い方はうまく説明される。相手側に属するものは、遠近を問わず「そ」で表されることになる。この説明方法は、現在の学校教育の国語でも取り入れられている。 とはいえ、すべての場合を佐久間説で割り切れるわけでもない。たとえば、道で「どちらに行かれます?」と問われて、「ちょっとそこまで」と答えたとき、これは「それほど遠くないところまで行く」という意味であるから、大槻文彦のいう「中称」の説明のほうがふさわしい。ものをなくしたとき、「ちょっとそのへんを探してみるよ」と言うときも同様である。 また、目の前にあるものを直接指示する場合(現場指示)と、文章の中で前に出た語句を指示する場合(文脈指示)とでも、事情が変わってくる。「生か死か、それが問題だ」の「それ」は、「中称」(やや離れたもの)とも、「相手所属のもの」とも解釈しがたい。直前の内容を「それ」で示すものである。このように、指示語の意味体系は、詳細に見れば、なお研究の余地が多く残されている。 なお、指示の体系は言語によって異なる。不定称を除いた場合、3系列をなす言語は日本語(こ・そ・あ)や朝鮮語(이・그・저)などがある。一方、英語(this・that)や中国語(这・那)などは2系列をなす。日本人の英語学習者が「これ・それ・あれ」に「this・it・that」を当てはめて考えることがあるが、「it」は文脈指示の代名詞で系列が異なるため、混用することはできない。 [編集] 色彩語彙の体系 日本語で色彩を表す語彙(色彩語彙)は、古来、「アカ」「シロ」「アヲ」「クロ」の4語が基礎となっている 。「アカ」は明るい色、「シロ」は顕(あき)らかな色、「アヲ」は漠然とした色、「クロ」は暗い色を総称した。今日でもこの体系は基本的に変わっていない。葉の色・空の色・顔色などをいずれも「アオ」と表現するのはここに理由がある 。 文化人類学者のバーリンとケイの研究によれば、種々の言語で最も広範に用いられている基礎的な色彩語彙は「白」と「黒」であり、以下、「赤」「緑」が順次加わるという 。日本語の色彩語彙もほぼこの法則に合っているといってよい。 このことは、日本語を話す人々が4色しか識別しないということではない。特別の色を表す場合には、「黄色(語源は「木」かという )」「紫色」「茶色」「蘇芳色」「浅葱色」など、植物その他の一般名称を必要に応じて転用する。ただし、これらは基礎的な色彩語彙ではない。 [編集] 親族語彙の体系 日本語の親族語彙 は、比較的単純な体系をなしている。英語の基礎語彙で、同じ親から生まれた者を ""brother"", ""sister"" の2語のみで区別するのに比べれば、日本語では、男女・長幼によって「アニ」「アネ」「オトウト」「イモウト」の4語を区別し、より詳しい体系であるといえる(古代には、年上のみ「アニ」「アネ」と区別し、年下は「オト」と一括した )。しかしながら、たとえば中国語の親族語彙と比較すれば、はるかに単純である。中国語では、父親の父母を「祖父」「祖母」、母親の父母を「外祖父」「外祖母」と呼び分けるが、日本語では「ジジ」「ババ」の区別しかない。中国語では父の兄弟を「伯」「叔」、父の姉妹を「姑」、母の兄弟を「舅」、母の姉妹を「姨」などというが、日本語では「オジ」「オバ」のみである。「オジ」「オバ」の子はいずれも「イトコ」の名で呼ばれる。日本語でも、「伯父(はくふ)」「叔父(しゅくふ)」「従兄(じゅうけい)」「従姉(じゅうし)」などの語を文章語として用いることもあるが、これらは中国語からの借用語である。 親族語彙を他人に転用する虚構的用法 (fictive use) として、日本語では赤の他人を「お父さん」「お母さん」と呼ぶことがある。たとえば、店員が中年の男性客に「お父さん、さあ買ってください」のように言う。これと似た表現は朝鮮語(아버님 お父様)・モンゴル語(aab 父)などにもあり、尊敬する年配男性に用いる。一方、フランス語・イタリア語・デンマーク語・チェコ語などのヨーロッパの言語では他人である男性をこのように呼ぶことは普通ではなく、失礼にさえなるという。ただし、虚構的用法そのものは多くの言語に存在する。英語では年少者が年配者に ""uncle""(おじ)、年配者が年少者に ""son""(息子)と呼びかけることがある。中国語では見知らぬ若い男性・女性に「哥哥」(お兄さん)「姐姐」(お姉さん)と呼びかける。 一族内で一番若い世代から見た名称で自分や他者を呼ぶことがある。例えば、父親が自分自身を指して「お父さん」と言ったり(「お父さんがやってあげよう」)、自分の母を子から見た名称で「おばあちゃん」と呼んだりする用法である。この用法は、中国語・朝鮮語・モンゴル語・英語・フランス語・イタリア語・デンマーク語・チェコ語などを含め諸言語にある。 [編集] 語種 詳細は「語種」を参照 日本語の語彙を出自から分類すれば、大きく、和語・漢語・外来語、およびそれらが混ざった混種語に分けられる。このように、出自によって分けた言葉の種類を「語種」という。和語は日本古来の大和言葉、漢語は中国渡来の漢字の音を用いた言葉、外来語は中国以外の他言語から取り入れた言葉である。もっとも、和語とされる「ウメ(梅)」が元来中国語からの借用語であった可能性があるなど、語種の境界はときに曖昧である(「語彙史」の節参照)。 和語は日本語の語彙の中核部分を占める。「これ」「それ」「きょう」「あす」「わたし」「あなた」「行く」「来る」「良い」「悪い」などのいわゆる基礎語彙はほとんど和語である。また、「て」「に」「を」「は」などの助詞や、助動詞の大部分など、文を組み立てるために必要な付属語も和語である。 一方、抽象的な概念や、社会の発展に伴って新たに発生した概念を表すためには、漢語や外来語が多く用いられる。和語の名称がすでにある事物を漢語や外来語で言い換えることもある。「めし」を「御飯」「ライス」、「やどや」を「旅館」「ホテル」などと称するのはその例である 。このような語種の異なる同義語には、微妙な意味・ニュアンスの差異が生まれ、とりわけ和語にはやさしい、または卑俗な印象、漢語には公的で重々しい印象、外来語には新しい印象が含まれることが多い。 一般に、和語の意味は広く、漢語の意味は狭いといわれる。たとえば、「しづむ(しずめる)」という1語の和語に、「沈」「鎮」「静」など複数の漢語の造語成分が相当する。「しづむ」の含む多様な意味は、「沈む」「鎮む」「静む」などと漢字を用いて書き分けるようになり、その結果、これらの「しづむ」が別々の語と意識されるまでになった。2字以上の漢字が組み合わさった漢語の表す意味はとりわけ分析的である。たとえば、「弱」という造語成分は、「脆」「貧」「軟」「薄」などの成分と結合することにより、「脆弱」「貧弱」「軟弱」「薄弱」のように分析的・説明的な単語を作る (「語彙史」の節の「漢語の勢力拡大」および「語彙の増加と品詞」を参照)。 漢語は、「学問」「世界」「博士」などのように、古く中国から入ってきた語彙が大部分を占めるのは無論であるが、日本人が作った漢語(和製漢語)も古来多い。現代語としても、「国立」「改札」「着席」「挙式」「即答」「熱演」など多くの和製漢語が用いられている 。漢語は音読みで読まれることから、字音語と呼ばれる場合もある。 外来語は、もとの言語の意味のままで用いられるもの以外に、日本語に入ってから独自の意味変化を遂げるものが少なくない。英語の ""claim"" は「当然の権利として要求する」の意であるが、日本語の「クレーム」は「文句」の意である。英語の ""lunch"" は昼食の意であるが、日本の食堂で「ランチ」といえば料理の種類を指す 。 外来語を組み合わせて、「アイスキャンデー」「サイドミラー」「テーブルスピーチ」のように日本語独自の語が作られることがある。また、当該の語形が外国語にない「パネラー」(パネリストの意)「プレゼンテーター」(プレゼンテーションをする人。プレゼンター)などの語形が作られることもある。これらを総称して「和製洋語」、英語系の語を特に「和製英語」と言う。 [編集] 単純語と複合語 日本語の語彙は、語構成の面からは単純語と複合語に分けることができる。単純語は、「あたま」「かお」「うえ」「した」「いぬ」「ねこ」のように、それ以上分けられないと意識される語である。複合語は、「あたまかず」「かおなじみ」「うわくちびる」「いぬずき」のように、いくつかの単純語が合わさってできていると意識される語である。「語種」の節で触れた混種語、すなわち、「プロ野球」「草野球」「日本シリーズ」のように複数の語種が合わさった語は、語構成の面からはすべて複合語ということになる。 日本語では、限りなく長い複合語を作ることが可能である。「平成十六年新潟県中越地震非常災害対策本部」「服部四郎先生定年退官記念論文集編集委員会」といった類も、ひとつの長い複合語である。国際協定のGATTは、英語名は ""General Agreement on Tariffs and Trade""(関税と貿易に関する一般協定)であり、ひとつの句であるが、日本の新聞では「関税貿易一般協定」と複合語で表現することがある。これは漢字の結合力によるところが大きく、中国語・朝鮮語などでも同様の長い複合語を作る。なお、ヨーロッパ語を見ると、ロシア語では ""человеконенавистничество""(人間嫌い)、ドイツ語では ""Naturfarbenphotographie""(天然色写真)などの長い語の例を比較的多く有し 、英語でも ""antidisestablishmentarianism""(国教廃止条例反対論。英首相グラッドストンの造語という )などの語例がまれにある。 接辞は、複合語を作るために威力を発揮する。たとえば、「感」は、「音感」「語感」「距離感」「不安感」など漢字2字・3字からなる複合語のみならず、「透け感」「懐かし感」「しゃきっと感」「きちんと感」など動詞・形容詞・副詞との複合語を作り、さらには「『昔の名前で出ています』感」(=昔の名前で出ているという感じ)のように文であったものに下接して長い複合語を作ることもある。 日本語の複合語は、難しい語でも、表記を見れば意味が分かる場合が多い。たとえば、英語の ""apivorous"" は生物学者にしか分からないのに対し、日本語の「蜂食性」は「蜂を食べる性質」であると推測できる 。これは表記に漢字を用いる言語の特徴である。 [編集] 表記 詳細は「日本語の表記体系」を参照 現代の日本語は、漢字・平仮名・片仮名を用いて、常用漢字・現代仮名遣いに基づいて表記されることが一般的である。アラビア数字やローマ字(ラテン文字)なども必要に応じて併用される。漢字の読み方には中国式の読み方である音読みと、大和言葉の読み方をあてた訓読みが存在し、習慣によって使い分けている。厳密な正書法はなく、正書法の必要性を説く主張 や、その反論 がしばしば交わされた。 仮名の体系は文化的中心地の言葉を書き表すために発達してきた。したがって、他の方言の音韻体系を記すためには、仮名は必ずしも適していない。 [編集] 字種 平仮名・片仮名は、現在以下の46字ずつが使われる。 このうち、「゛」(濁音符)および「゜」(半濁音符)をつけて濁音・半濁音を表す仮名もある(「音韻」の節参照)。拗音は小書きの「ゃ」「ゅ」「ょ」を添えて表し、促音は小書きの「っ」で表す。「つぁ」「ファ」のように、小書きの「ぁ」「ぃ」「ぅ」「ぇ」「ぉ」を添えて表す音もあり、補助符号として長音を表す「ー」がある。歴史的仮名遣いでは上記のほか、表音は同じでも表記の違う、平仮名「ゐ」「ゑ」および片仮名「ヰ」「ヱ」の字が存在し、その他にも変体仮名がある。 漢字は、常用漢字として1945字、うち教育漢字として1006字が定められているが、一般社会では、人名用漢字など、これ以外の漢字を含めて2000~3000字ほどが使われている。中国の現代漢語常用字表では、「常用字」として2500字、「次常用字」として1000字が定められており、日中で日常使われる漢字の字数にそれほど大きな隔たりはないといえる。 一般的な文章では、上記の漢字・平仮名・片仮名を交えて記すほか、アラビア数字・ローマ字なども必要に応じて併用する。基本的には、漢語には漢字を、和語のうち概念を表す部分(名詞や用言語幹など)には漢字を、形式的要素(助詞・助動詞など)や副詞・接続詞の一部には平仮名を、外来語(漢語以外)には片仮名を用いる場合が多い。公的な文書では特に表記法を規定している場合もあり 、民間でもこれにならうことがある。ただし、厳密な正書法はなく、表記のゆれは広く許容されている。文章の種類や目的によって、 などの表記がありうる。 多様な文字体系を交えて記す利点として、単語のまとまりが把握しやすく、速読性に優れるなどの点が指摘される。日本語の単純な音節構造に由来する同音異義語が漢字によって区別され、かつ字数も節約されるという利点もある。情報工学者の村島定行は、日本語では、表意文字と表音文字の二重の文章表現ができるため、記憶したり、想起したりするのに手がかりが多く、言語としての機能が高いと指摘している 。歴史上、漢字を廃止して、仮名またはローマ字を国字化しようという主張もあったが、ひろく実行されることはなかった (「国語国字問題」参照)。今日では漢字・平仮名・片仮名の交ぜ書きが標準的表記の地位をえている。 [編集] 方言と表記 日本語の表記体系は中央語を書き表すために発達したものであり、方言の音韻を表記するためには必ずしも適していない。たとえば、東北地方では「柿」を [kagɨ]、「鍵」を [kãŋɨ] のように発音するが 、この両語を通常の仮名では書き分けられない(アクセント辞典などで用いる表記によって近似的に記せば、「カギ」と「カンキ゜」のようになる)。もっとも、方言は書き言葉として用いられることが少ないため、実際上に不便を来すことは少ない。 岩手県気仙方言(ケセン語)について、山浦玄嗣により、文法形式を踏まえた正書法が試みられているというような例もある 。ただし、これは実用のためのものというよりは、学術的な試みのひとつである。 琉球語(「系統」参照)の表記体系もそれを準用している。たとえば、琉歌「てんさごの花」(てぃんさぐぬ花)は、伝統的な表記法では次のように記す。 この表記法では、たとえば、琉球語の2種の母音([u] と [ʔu] など)は書き分けられない。表音的に記せば、[tiɴʃagunu hanaja ʦimiʣaʧiɲi sumiti, ʔujanu juʃigutuja ʧimuɲi sumiri] のようになるところである 。 漢字表記の面では、地域文字というべきものが各地に存在する。たとえば、名古屋市の地名「杁中(いりなか)」などに使われる「杁」は、名古屋と関係ある地域の「地域文字」である。また、「垰」は「たお」「たわ」などと読まれる国字で、中国地方ほかで定着しているという 。 [編集] 文体 文は、目的や場面などに応じて、さまざまな異なった様式をとる。この様式のことを、書き言葉(文章)では「文体」と称し、話し言葉(談話)では「話体」 と称する。 日本語では、とりわけ文末の助動詞・助詞などに文体差が顕著に表れる。このことは、「ですます体」「でございます体」「だ体」「である体」「ありんす言葉」(江戸・新吉原の遊女の言葉)「てよだわ言葉」(明治中期から流行した若い女性の言葉)などの名称に典型的に表れている。それぞれの文体・話体の差は大きいが、日本語話者は、複数の文体・話体を常に切り替えながら使用している。 なお、「文体」の用語は、書かれた文章だけではなく談話についても適用されるため 、以下では「文体」に「話体」も含めて述べる。また、文語文・口語文などについては「文体史」の節に譲る。 [編集] 普通体・丁寧体 日本語の文体は、大きく普通体(常体)および丁寧体(敬体)の2種類に分かれる。日本語話者は日常生活で両文体を適宜使い分ける。日本語学習者は、初めに丁寧体を、次に普通体を順次学習することが一般的である。普通体は相手を意識しないかのような文体であるため独語体と称し、丁寧体は相手を意識する文体であるため対話体と称することもある 。 普通体と丁寧体の違いは次のように現れる。 普通体では、文末に名詞・形容動詞・副詞などが来る場合には、「だ」または「である」をつけた形で結ぶ。前者を特に「だ体」、後者を特に「である体」と呼ぶこともある。 丁寧体では、文末に名詞・形容動詞・副詞などが来る場合には、助動詞「です」をつけた形で結ぶ。また、形容詞が来る場合にも「です」をつけることができるが、そのような文型は避けられる傾向がある(「花が美しいです」を避けて「花が美しく咲いています」と動詞で結ぶなど)。一方、動詞が来る場合には「ます」をつけた形で結ぶ。ここから、丁寧体を「ですます体」と呼ぶこともある。丁寧の度合いをより強め、「です」の代わりに「でございます」を用いた文体を、特に「でございます体」と呼ぶこともある。丁寧体は、敬語の面から言えば丁寧語を用いた文体ということになる。 [編集] 文体の位相差 談話の文体(話体)は、話し手の性別・年齢・職業など、位相の違いによって左右される部分が大きい。「私は食事をしてきました」という丁寧体は、話し手の属性によって、たとえば、次のような変容がある。 このように異なる言葉遣いのそれぞれを位相語と言い、それぞれの差を位相差という。 物語の書き手などが、仮想的(バーチャル)な位相を意図的に作り出す場合もある。このような言葉遣いを「役割語」と称することがある 。例えば以下の文体は、実際の博士・令嬢・地方出身者などが用いることはないものの、小説・漫画・アニメ・ドラマなどで、仮想的にそれらしい感じを与える文体として広く観察される。これは現代に始まったものではなく、近世や近代の文献にも役割語の例が認められる(仮名垣魯文『西洋道中膝栗毛』に現れる外国人らしい言葉遣いなど)。 [編集] 待遇表現 詳細は「待遇表現」、「敬語」をそれぞれ参照 日本語では、待遇表現が文法的・語彙的な体系を形作っている。とりわけ、相手に敬意を示す言葉(敬語)において顕著である。 「敬語は日本にしかない」と言われることがあるが、日本と同様に敬語が文法的・語彙的体系を形作っている言語としては朝鮮語・ジャワ語・ベトナム語・チベット語などがあり、尊敬・謙譲・丁寧の区別もある 。朝鮮語ではたとえば動詞「내다」(出す)は、敬語形「내시다」(出される)・「냅니다」(出します)の形を持つ。日本語の「お出しする」に相当する形はない。 敬語体系はなくとも、敬意を示す表現自体は、さまざまな言語に広く観察される。たとえば、英語では ""Please help me."" の ""Please"" や、""Would you marry me?"" の ""Would"" などの語によって敬意を表している。相手を敬い、物を丁寧に言うことは、発達した社会ならばどこでも必要とされる。そうした言い方を習得することは、どの言語でも容易でない。 以下、日本語の敬語体系および敬意表現について述べる。 [編集] 敬語体系 日本語の敬語体系は、一般に、大きく尊敬語・謙譲語・丁寧語に分類される。文化審議会国語分科会は、2007年2月に「敬語の指針」を答申し、これに丁重語および美化語を含めた5分類を示している 。 [編集] 尊敬語 尊敬語は、動作の主体を高めることで、主体への敬意を表す言い方である。動詞に「お(ご)~になる」をつけた形、また、助動詞「(ら)れる」をつけた形などが用いられる。たとえば、動詞「取る」の尊敬形として、「(先生が)お取りになる」「(先生が)取られる」などが用いられる。 語によっては、特定の尊敬語が対応するものもある。たとえば、「言う」の尊敬語は「おっしゃる」、「食べる」の尊敬語は「召し上がる」、「行く・来る・いる」の尊敬語は「いらっしゃる」である。 [編集] 謙譲語 謙譲語は、古代から基本的に動作の客体への敬意を表す言い方であり、現代では「動作の主体を低める」と解釈するほうがよい場合がある。動詞に「お~する」「お~いたします」(謙譲語+丁寧語)をつけた形などが用いられる。たとえば、「取る」の謙譲形として、「お取りする」などが用いられる。 語によっては、特定の謙譲語が対応するものもある。たとえば、「言う」の謙譲語は「申し上げる」、「食べる」の謙譲語は「いただく」、「(相手の所に)行く」の謙譲語は「伺う」「参上する」「まいる」である。 なお、「夜も更けてまいりました」の「まいり」など、謙譲表現のようでありながら、誰かを低めているわけではない表現がある。これは、「夜も更けてきた」という話題を丁重に表現することによって、聞き手への敬意を表すものである。宮地裕は、この表現に使われる語を、特に「丁重語」と称している 。丁重語にはほかに「いたし(マス)」「申し(マス)」「存じ(マス)」「小生」「小社」「弊社」などがある。文化審議会の「敬語の指針」でも、「明日から海外へまいります」の「まいり」のように、相手とは関りのない自分側の動作を表現する言い方を丁重語としている。 [編集] 丁寧語 丁寧語は、文末を丁寧にすることで、聞き手への敬意を表すものである。名詞・形容動詞語幹などに「です」をつけた形(「学生です」「きれいです」)や、動詞に「ます」をつけた形(「行きます」「分かりました」)が用いられる。丁寧語を用いた文体を、丁寧体(敬体)という。 一般に、目上の人には丁寧語を用い、同等・目下の人には丁寧語を用いないといわれる。しかし、実際の言語生活に照らして考えれば、これは事実ではない。母が子を叱るとき、「お母さんはもう知りませんよ」と丁寧語を用いることもある。丁寧語が現れるのは、敬意や謝意、または、逆に嫌悪感などを示すため、相手との間に心理的な距離をとろうとする場合であると考えるのが妥当である。 「お弁当」「ご飯」などの「お」「ご」も、広い意味では丁寧語に含まれるが、宮地裕は特に「美化語」と称して区別する 。相手への丁寧の意を示すというよりは、話し手が自分の言葉遣いの品位に配慮する表現である。したがって、「お弁当食べようよ。」のように、丁寧体でない文でも美化語を用いることがある。文化審議会の「敬語の指針」でも「美化語」を設けている。 [編集] 敬意表現 日本語で敬意を表現するためには、文法・語彙の敬語要素を知っているだけではなお不十分であり、時や場合など種々の要素に配慮した適切な表現が必要である。これを敬意表現(敬語表現)ということがある 。 たとえば、「課長もコーヒーをお飲みになりたいですか」は、尊敬表現「お飲みになる」を用いているが、敬意表現としては適切でない。日本語では相手の意向を直接的に聞くことは失礼に当たるからである。「コーヒーはいかがですか」のように言うのが適切である。第22期国語審議会(2000年)は、このような敬意表現の重要性を踏まえて、「現代社会における敬意表現」を答申した。 婉曲表現の一部は、敬意表現としても用いられる。たとえば、相手に窓を開けてほしい場合は、命令表現によらずに、「窓を開けてくれる?」などと問いかけ表現を用いる。あるいは、「今日は暑いねえ」とだけ言って、窓を開けてほしい気持ちを含意することもある。 日本人が商取引で「考えさせてもらいます」という場合は拒絶の意味であると言われる。英語でも""Thank you for inviting me.""(誘ってくれてありがとう)とは誘いを断る表現である。また、京都では帰りがけの客にその気がないのに「ぶぶづけ(お茶漬け)でもあがっておいきやす」と愛想を言うとされる(出典は落語「京のぶぶづけ」「京の茶漬け」よるという )。これらは、相手の気分を害さないように工夫した表現という意味では、広義の敬意表現と呼ぶべきものであるが、その呼吸が分からない人との間に誤解を招くおそれもある。 [編集] 方言 詳細は「日本語の方言」を参照 日本語には多様な方言がみられ、それらはいくつかの方言圏にまとめることができる。どのような方言圏を想定するかは、区画するために用いる指標によって少なからず異なる。 [編集] 東西の方言差 一般に、方言差が話題になるときには、東西の差異が取り上げられることが多い。東部方言と西部方言との間には、およそ次のような違いがある。 まず、文法の面では、否定辞に東で「ナイ」、西で「ン」を用いる。完了形には、東で「テイル」を、西で「トル」を用いる。断定には、東で「ダ」を、西で「ジャ」または「ヤ」を用いる。アワ行五段活用の動詞連用形は、東では「カッタ(買)」と促音便に、西では「コータ」とウ音便になる。形容詞連用形は、東では「ハヤク(ナル)」のように非音便形を用いるが、西では「ハヨー(ナル)」のようにウ音便形を用いるなどである。 音韻の面では、母音の「う」を、東では非円唇母音(唇を丸めない)で、西では円唇母音で発音する。また、母音は、東で無声化しやすく、西では無声化しにくい。 方言の東西対立の境界は、画然と引けるものではなく、どの特徴を取り上げるかによって少なからず変わってくる。しかし、おおむね、日本海側は新潟県西端の糸魚川市、太平洋側は静岡県浜名湖が境界線(糸魚川・浜名湖線)とされることが多い。糸魚川西方には難所親不知があり、その南には日本アルプスが連なって東西の交通を妨げていたことが、東西方言を形成した一因とみられる。 [編集] 方言区画 細かくみれば、方言はさらに下位分類される。東条操は、全国で話されている言葉を大きく東部方言・西部方言・九州方言および琉球方言に分けている 。またそれらは、北海道・東北・関東・八丈島・東海東山・北陸・近畿・中国・雲伯(出雲・伯耆)・四国・豊日(豊前・豊後・日向)・肥筑(筑紫・肥前・肥後)・薩隅(薩摩・大隅)・奄美群島・沖縄諸島・先島諸島に区画された。これらの分類は、今日でもなお一般的に用いられる。なお、このうち奄美・沖縄・先島の言葉は、日本語の一方言(琉球方言)とする立場と、独立言語として琉球語とする立場とがある。 また、金田一春彦は、近畿・四国を主とする内輪方言、関東・中部・中国・九州北部の一部を主とする中輪方言、北海道・東北・九州の大部分を主とする外輪方言、沖縄地方を主とする南島方言に分類した 。この分類は、アクセントや音韻、文法の特徴が畿内を中心に輪を描くことに着目したものである。このほか、幾人かの研究者により方言区画案が示されている。 ひとつの方言区画の内部も変化に富んでいる。たとえば、奈良県は近畿方言の地域に属するが、十津川村や下北山村周辺ではその地域だけ東京式アクセントが使われ、さらに下北山村池原では垂井式アクセントを使い東京式の地域に取り囲まれている 。香川県観音寺市伊吹町(伊吹島)では、平安時代のアクセント体系が残存しているといわれる (異説もある )。これらは特に顕著な特徴を示す例であるが、どのような狭い地域にも、その土地としての言葉の体系がある。したがって、「どの地点のことばも、等しく記録に価する 」ものである。 [編集] 歴史 [編集] 音韻史 [編集] 母音・子音 母音の数は、奈良時代およびそれ以前には現在よりも多かったと考えられる。橋本進吉は、江戸時代の上代特殊仮名遣いの研究を再評価し 、記紀や『万葉集』などの万葉仮名において「き・ひ・み・け・へ・め・こ・そ・と・の・も・よ・ろ」の表記に2種類の仮名が存在することを指摘した(甲類・乙類と称する。「も」は『古事記』のみで区別される)。橋本は、これらの仮名の区別は音韻上の区別に基づくもので、特に母音の差によるものと考えた 。橋本の説は、後続の研究者らによって、「母音の数がアイウエオ五つでなく、合計八を数えるもの 」という8母音説と受け取られ、定説化した(異説として、服部四郎の6母音説 などがある)。8母音の区別は平安時代にはなくなり、現在のように5母音になったとみられる。なお、上代日本語の語彙では、母音の出現のしかたがウラル語族やアルタイ語族の母音調和の法則に類似しているとされる 。 「は行」の子音は、奈良時代以前には [p] であったとみられる 。すなわち、「はな(花)」は [pana](パナ)のように発音された可能性がある。[p] は遅くとも平安時代初期には無声両唇摩擦音 [ɸ] に変化していた 。すなわち、「はな」は [ɸana](ファナ)となっていた。中世末期に、ローマ字で当時の日本語を記述したキリシタン資料が多く残されているが、そこでは「は行」の文字が「fa, fi, fu, fe, fo」で転写されており、当時の「は行」は「ファ、フィ、フ、フェ、フォ」に近い発音であったことが分かる。中世末期から江戸時代にかけて、「は行」の子音は「ふ」を除いて [ɸ] から [h] へと代わった(厳密には「ひ」は [çi]) 。現代でも引き続きこのように発音されている。 このように、「は行」子音はおおむね [p] → [ɸ] → [h] と唇音が衰退する方向で推移した。唇音の衰退する例は、ハ行転呼の現象(「は行」→「わ行」すなわち [ɸ] → [w] の変化)にもみられる。また、関西で「う」を唇を丸めて発音する(円唇母音)のに対し、関東では唇を丸めずに発音するが、これも唇音の衰退の例ととらえることができる。 「や行」の「え」([je])の音が古代に存在したことは、「あ行」の「え」の仮名と別の文字で書き分けられていたことから明らかである。古い手習い歌の「あめつちの歌」にも「あ行」「や行」の区別がある。この区別は10世紀頃にはなくなったとみられ、970年の『口遊』に残る「たゐにの歌」では両者の区別はない。この頃には「あ行」「や行」の「え」の発音はともに [je] になっていた(次節参照)。 「が行」の子音は、語中・語尾ではいわゆる鼻濁音(ガ行鼻音)の [ŋ] であった。鼻濁音は、近代に入って急速に勢力を失い、語頭と同じ破裂音の [ɡ] または摩擦音の [ɣ] に取って代わられつつある。今日、鼻濁音を表記する時は、「か行」の文字に半濁点を付して「カカ゜ミ(鏡)」のように書くこともある。 「じ・ぢ」「ず・づ」の四つ仮名は、室町時代前期の京都ではそれぞれ [ʑi] 、 [dʲi] 、 [zu] 、 [du] と発音されていたが、16世紀初め頃に「ち」「ぢ」が口蓋化し、「つ」「づ」が破擦音化した結果、「ぢ」「づ」の発音がそれぞれ [ʥi] 、 [ʣu] となり、「じ」「ず」の音に近づいた。16世紀末のキリシタン資料ではそれぞれ「ji・gi」「zu・zzu」など異なるローマ字で表されており、当時はまだ発音の区別があったことが分かるが、当時既に混同が始まっていたことも記録されている。17世紀末頃には発音の区別は京都ではほぼ消滅したと考えられている(今も区別している方言もある )。「せ・ぜ」は「xe・je」で表記されており、現在の「シェ・ジェ」にあたる [ɕe] 、 [ʑe] であったことも分かっている。関東では室町時代末に既に [se] 、 [ze] の発音であったが、これはやがて西日本にも広がり、19世紀中頃には京都でも一般化した。現在は東北や九州などの一部に [ɕe] 、 [ʑe] が残っている。 [編集] ハ行転呼 平安時代以降、語中・語尾の「は行」音が「わ行」音に変化するハ行転呼が起こった。たとえば、「かは(川)」「かひ(貝)」「かふ(買)」「かへ(替)」「かほ(顔)」は、それまで [kaɸa] [kaɸi] [kaɸu] [kaɸe] [kaɸo] であったものが、 [kawa] [kawi] [kau] [kawe] [kawo] になった。「はは(母)」も、キリシタン資料では「faua」(ハワ)と記された例があるなど、他の語と同様にハ行転呼が起こっていたことが知られる。 平安時代末頃には、 が同一に帰した。3が同音になったのは11世紀末頃、1と2が同音になったのは12世紀末頃と考えられている。藤原定家の『下官集』(13世紀)では「お」・「を」、「い」・「ゐ」・「ひ」、「え」・「ゑ」・「へ」の仮名の書き分けが問題になっている。 当時の発音は、1は現在の [i](イ)、2は [je](イェ)、3は [wo](ウォ)のようであった。 3が現在のように [o](オ)になったのは江戸時代であったとみられる。18世紀の『音曲玉淵集』では、「お」「を」を「ウォ」と発音しないように説いている。 2が現在のように [e](エ)になったのは、新井白石『東雅』総論の記述からすれば早くとも元禄享保頃(17世紀末から18世紀初頭)以降 、『謳曲英華抄』の記述からすれば18世紀中葉頃とみられる 。 [編集] 音便現象 平安時代から、発音を簡便にするために単語の音を変える音便現象が少しずつ見られるようになった。「次(つ)ぎて」を「次いで」とするなどのイ音便、「詳(くは)しくす」を「詳しうす」とするなどのウ音便、「発(た)ちて」を「発って」とするなどの促音便、「飛びて」を「飛んで」とするなどの撥音便が現れた。『源氏物語』にも、「いみじく」を「いみじう」とするなどのウ音便が多く、また、少数ながら「苦しき」を「苦しい」とするなどのイ音便の例も見出される 。鎌倉時代以降になると、音便は口語では盛んに用いられるようになった。 中世には、「差して」を「差いて」、「挟みて」を「挟うで」、「及びて」を「及うで」などのように、今の共通語にはない音便形も見られた。これらの形は、今日でも各地に残っている。 [編集] 連音上の現象 鎌倉時代・室町時代には連声(れんじょう)の傾向が盛んになった。撥音または促音の次に来た母音・半母音が「な行」音・「ま行」音・「た行」音に変わる現象で、たとえば、銀杏は「ギン」+「アン」で「ギンナン」、雪隠は「セッ」+「イン」で「セッチン」となる。助詞「は」(ワ)と前の部分とが連声を起こすと、「人間は」→「ニンゲンナ」、「今日は」→「コンニッタ」となった。 また、この時代には、「中央」の「央」など「アウ」 [au] の音が合して長母音 [ɔː] になり、「応対」の「応」など「オウ」 [ou] の音が [oː] になった(「カウ」「コウ」など頭子音が付いた場合も同様)。前者は、口をやや開ける開音と称され、後者は、口をすぼめる合音と称された。また、「イウ」 [iu] 、「エウ」 [eu] などの二重母音は、[juː] 、[joː] という拗長音に変化した。「開合」の区別は次第に乱れ、江戸時代には合一して今日の [oː](オー)になった。京都では、一般の話し言葉では17世紀に開合の区別は失われた。しかし方言によっては今も開合の区別が残っているものもある 。 [編集] 外来の音韻 漢語が日本で用いられるようになると、古来の日本になかった合拗音「クヮ・グヮ」「クヰ・グヰ」「クヱ・グヱ」の音が発音されるようになった。これらは [kwa] [ɡwe] などという発音であり、「キクヮイ(奇怪)」「ホングヮン(本願)」「ヘングヱ(変化)」のように用いられた。当初は外来音の意識が強かったが、平安時代以降は普段の日本語に用いられるようになったとみられる 。ただし「クヰ・グヰ」「クヱ・グヱ」の寿命は短く、13世紀には「キ・ギ」「ケ・ゲ」に統合された。「クヮ」「グヮ」は中世を通じて使われていたが、室町時代には既に「カ・ガ」との間で混同が始まっていた。江戸時代には混同が進んでいき、江戸では18世紀中頃には直音の「カ・ガ」が一般化した。ただし一部の方言には今も残っている 。 漢語は平安時代頃までは原語である中国語に近く発音され、日本語の音韻体系とは別個のものと意識されていた。入声韻尾の [-k] 、[-t] 、 [-p] 、鼻音韻尾の [-m] 、 [-n] 、 [-ŋ] なども原音にかなり忠実に発音されていたと見られる。鎌倉時代には漢字音の日本語化が進行し、[ŋ] はウに統合され、韻尾の [-m] と [-n] の混同も13世紀に一般化し、撥音の /ɴ/ に統合された。入声韻尾の [-k] は開音節化してキ、クと発音されるようになり、[-p] も [-ɸu](フ)を経てウで発音されるようになった。[-t] は開音節化したチ、ツの形も現れたが、子音終わりの [-t] の形も17世紀末まで並存して使われていた。室町時代末期のキリシタン資料には、「butmet」(仏滅)、「bat」(罰)などの語形が記録されている。江戸時代に入ると開音節の形が完全に一般化した。 近代以降には、外国語(特に英語)の音の影響で新しい音が使われはじめた。比較的一般化した「シェ・チェ・ツァ・ツェ・ツォ・ティ・ファ・フィ・フェ・フォ・ジェ・ディ・デュ」などの音に加え、場合によっては、「イェ・ウィ・ウェ・ウォ・クァ・クィ・クェ・クォ・ツィ・トゥ・グァ・ドゥ・テュ・フュ」などの音も使われる 。これらは、子音・母音のそれぞれをとってみれば、従来の日本語にあったものである。「ヴァ・ヴィ・ヴ・ヴェ・ヴォ・ヴュ」のように、これまでなかった音は、書き言葉では書き分けても、実際に発音されることは少ない。 [編集] 文法史 [編集] 活用の変化 動詞の活用種類は、平安時代には9種類であった。すなわち、四段・上一段・上二段・下一段・下二段・カ変・サ変・ナ変・ラ変に分かれていた。これが時代とともに統合され、江戸時代には5種類に減った。上二段は上一段に、下二段は下一段にそれぞれ統合され、ナ変(「死ぬ」など)・ラ変(「有り」など)は四段に統合された。これらの変化は、古代から中世にかけて個別的に起こった例もあるが、顕著になったのは江戸時代に入ってからのことである。ただし、ナ変は近代に入ってもなお使用されることがあった。 このうち、最も規模の大きな変化は二段活用の一段化である。二段→一段の統合は、室町時代末期の京阪地方では、まだまれであった(関東では比較的早く完了した)。それでも、江戸時代前期には京阪でも見られるようになり、後期には一般化した 。すなわち、今日の「起きる」は、平安時代には「き・き・く・くる・くれ・きよ」のように「き・く」の2段に活用したが、江戸時代には「き・き・きる・きる・きれ・きよ(きろ)」のように「き」の1段だけで活用するようになった。また、今日の「明ける」は、平安時代には「け・く」の2段に活用したが、江戸時代には「け」の1段だけで活用するようになった。しかも、この変化の過程では、終止・連体形の合一が起こっているため、鎌倉・室町時代頃には、前後の時代とは異なった活用のしかたになっている。次に時代ごとの活用を対照した表を掲げる。 形容詞は、平安時代には「く・く・し・き・けれ(から・かり・かる・かれ)」のように活用したク活用と、「しく・しく・し・しき・しけれ(しから・しかり・しかる・しかれ)」のシク活用が存在した。この区別は、終止・連体形の合一とともに消滅し、形容詞の活用種類はひとつになった。 今日では、文法用語の上で、四段活用が五段活用(実質的には同じ)と称され、已然形が仮定形と称されるようになったものの、活用の種類および活用形は基本的に江戸時代と同様である。 [編集] 係り結びとその崩壊 かつての日本語には、係り結びと称される文法規則があった。文中の特定の語を「ぞ」「なむ」「や」「か」「こそ」などの係助詞で受け、かつまた、文末を連体形(「ぞ」「なむ」「や」「か」の場合)または已然形(「こそ」の場合)で結ぶものである(奈良時代には、「こそ」も連体形で結んだ)。 係り結びをどう用いるかによって、文全体の意味に明確な違いが出た。たとえば、「山里は、冬、寂しさ増さりけり」という文において、「冬」という語を「ぞ」で受けると、「山里は冬ぞ寂しさ増さりける」(『古今集』)という形になり、「山里で寂しさが増すのは、ほかでもない冬だ」と告知する文になる。また仮に、「山里」を「ぞ」で受けると、「山里ぞ冬は寂しさ増さりける」という形になり、「冬に寂しさが増すのは、ほかでもない山里だ」と告知する文になる。 ところが、中世には、「ぞ」「こそ」などの係助詞は次第に形式化の度合いを強め、単に上の語を強調する意味しか持たなくなった。そうなると、係助詞を使っても、文末を連体形または已然形で結ばない例も見られるようになる。また、逆に、係助詞を使わないのに、文末が連体形で結ばれる例も多くなってくる。こうして、係り結びは次第に崩壊していった。 今日の口語文には、規則的な係り結びは存在しない。ただし、「貧乏でこそあれ、彼は辛抱強い」「進む道こそ違え、考え方は同じ」のような形で化石的に残っている。 [編集] 終止・連体形の合一 活用語のうち、四段活用以外の動詞・形容詞・形容動詞および多くの助動詞は、平安時代には、終止形と連体形とが異なる形態をとっていた。たとえば、動詞は「対面す。」(終止形)と「対面する(とき)」(連体形)のようであった。ところが、係り結びの形式化とともに、上に係助詞がないのに文末を連体形止め(「対面する。」)にする例が多くみられるようになった。たとえば、『源氏物語』には、 などの言い方があるが、本来ならば「見おろさる」の形で終止すべきものである。 このような例は、中世には一般化した。その結果、動詞・形容詞および助動詞は、形態上、連体形と終止形との区別がなくなった。 形容動詞は、終止形・連体形活用語尾がともに「なる」になり、さらに語形変化を起こして「な」となった。たとえば、「辛労なり」は、終止形・連体形とも「辛労な」となった。もっとも、終止形には、むしろ「にてある」から来た「ぢや」が用いられることが普通であった。したがって、終止形は「辛労ぢや」、連体形は「辛労な」のようになった。「ぢや」は主として上方で用いられ、東国では「だ」が用いられた。今日の共通語も東国語の系統を引いており、終止形語尾は「だ」、連体形語尾は「な」となっている。このことは、用言の活用に連体形・終止形の両形を区別すべき根拠のひとつとなっている。 文語の終止形が化石的に残っている場合もある。文語の助動詞「たり」「なり」の終止形は、今日でも並立助詞として残り、「行ったり来たり」「大なり小なり」といった形で使われている。 [編集] 可能動詞 今日、「漢字が書ける」「酒が飲める」などと用いる、いわゆる可能動詞は、室町時代には発生していた。この時期には、「読む」から「読むる」(=読むことができる)が、「持つ」から「持つる」(=持つことができる)が作られるなど、四段活用の動詞を元にして、可能を表す下二段活用の動詞が作られ始めた。これらの動詞は、やがて一段化して、「読める」「持てる」のような語形で用いられるようになった 。これらの可能動詞は、江戸時代前期の上方でも用いられ、後期の江戸ではふつうに使われるようになった 。 従来の日本語にも、「(刀を)抜く時」に対して「(刀が自然に)抜くる時(抜ける時)」のように、四段動詞の「抜く」と下二段動詞の「抜く」(抜ける)とが対応する例は多く存在した。この場合、後者は、「自然にそうなる」という自然生起(自発)を表した。そこから類推した結果、「文字を読む」に対して「文字が読むる(読める)」などの可能動詞ができあがったものと考えられる。 近代以降、とりわけ大正時代以降には、この語法を四段動詞のみならず一段動詞にも及ぼす、いわゆる「ら抜き言葉」が広がり始めた 。「見られる」を「見れる」、「食べられる」を「食べれる」、「来られる」を「来れる」、「居(い)られる」を「居(い)れる」という類である。この語法は、地方によっては早く一般化し、第二次世界大戦後には全国的に顕著になっている。 [編集] 受け身表現 受け身の表現において、人物以外が主語になる例は、近代以前には乏しい。もともと、日本語の受け身表現は、自分の意志ではどうにもならない「自然生起」の用法の一種であった 。したがって、物が受け身表現の主語になることはほとんどなかった。『枕草子』の「にくきもの」に とある例などは、受け身表現と解することもできるが、むしろ自然の状態を観察して述べたものというべきものである。一方、「この橋は多くの人々によって造られた」「源氏物語は紫式部によって書かれた」のような言い方は、古くは存在しなかったとみられる。これらの受け身は、状態を表すものではなく、事物が人から働き掛けを受けたことを表すものである。 「この橋は多くの人々によって造られた」式の受け身は、英語などの欧文脈を取り入れる中で広く用いられるようになったと見られる 。明治時代には のような欧文風の受け身が用いられている。 [編集] 語彙史 [編集] 漢語の勢力拡大 漢語(中国語の語彙)が日本語の中に入り始めたのはかなり古く、文献以前の時代にさかのぼると考えられる。今日和語と扱われる「ウメ(梅)」「ウマ(馬)」なども、元々は漢語からの借用語であった可能性がある 。日本で本格的に漢字・漢語が使用され始めた時期は、『古事記』応神天皇条の、王仁が『論語』『千字文』をもたらしたという記述に従えば、4~5世紀の頃である。 当初、漢語は一部の識字層に用いられ、それ以外の大多数の日本人は和語(大和言葉)を使うという状況であったと推測される。しかし、中国の文物・思想の流入や仏教の普及などにつれて、漢語は徐々に一般の日本語に取り入れられていった。鎌倉時代最末期の『徒然草』では、漢語及び混種語(漢語と和語の混交)は、異なり語数で全体の31%を占めるに至っている。ただし、述べ語数では13%に過ぎず、語彙の大多数は和語が占める 。幕末の和英辞典『和英語林集成』の見出し語でも、漢語はなお25%ほどに止まっている 。 漢語が再び勢力を伸張したのは幕末から明治時代にかけてである。「電信」「鉄道」「政党」「主義」「哲学」その他、西洋の文物を漢語により翻訳した(新漢語。古典中国語にない語を特に和製漢語という)。幕末の『都鄙新聞』の記事によれば、京都祇園の芸者も漢語を好み、「霖雨ニ盆池ノ金魚ガ脱走シ、火鉢ガ因循シテヰル」(長雨で池があふれて金魚がどこかへ行った、火鉢の火がなかなかつかない)などと言っていたという 。二葉亭四迷の『浮雲』の中では、お勢という女学生が と、漢語の理解できない下女を見下す様子が描かれている。 漢語の勢力は今日まで拡大を続けている。雑誌調査では、述べ語数・異なり語数ともに和語を上回り、全体の半数近くに及ぶまでになっている (「語種」参照)。 [編集] 外来語の勢力拡大 漢語を除き、他言語の語彙を借用することは、古代にはそれほど多くなかった。このうち、梵語の語彙は、多く漢語に取り入れられた後に、仏教と共に日本に伝えられた。「娑婆」「檀那」「曼荼羅」などがその例である。また、今日では和語と扱われる「ほとけ(仏)」「かわら(瓦)」なども梵語由来であるとされる 。 西洋語が輸入され始めたのは、中世にキリシタン宣教師が来日した時期以降である。室町時代には、ポルトガル語から「カステラ」「コンペイトウ」「サラサ」「ジュバン」「タバコ」「バテレン」「ビロード」などの語が取り入れられた。「メリヤス」など一部スペイン語も用いられた。江戸時代にも、「カッパ(合羽)」「カルタ」「チョッキ」「パン」「ボタン」などのポルトガル語、「エニシダ」などのスペイン語が用いられるようになった。 また、江戸時代には、蘭学などの興隆とともに、「アルコール」「エレキ」「ガラス」「コーヒー」「ソーダ」「ドンタク」などのオランダ語が伝えられた 。 幕末から明治時代以後には、英語を中心とする外来語が急増した。「ステンション(駅)」「テレガラフ(電信)」など、今日では普通使われない語で、当時一般に使われていたものもあった。坪内逍遥『当世書生気質』(1885) には書生のせりふの中に「我輩の時計(ウオツチ)ではまだ十分(テンミニツ)位あるから、急いて行きよつたら、大丈夫ぢゃらう」「想ふに又貸とは遁辞(プレテキスト)で、七(セブン)〔=質屋〕へ典(ポウン)した歟(か)、売(セル)したに相違ない」などという英語が多く出てくる。このような語のうち、日本語として定着した語も多い。 第二次世界大戦が激しくなるにつれて、外来語を禁止または自粛する風潮も起こったが、戦後はアメリカ発の外来語が爆発的に多くなった。現在では、報道・交通機関・通信技術の発達により、新しい外来語が瞬時に広まる状況が生まれている。雑誌調査では、異なり語数で外来語が30%を超えるという結果が出ており 、現代語彙の中で欠くことのできない存在となっている(「語種」参照)。 [編集] 語彙の増加と品詞 漢語が日本語に取り入れられた結果、名詞・サ変動詞・形容動詞の語彙が特に増大することになった。漢語は活用しない語であり、本質的には体言(名詞)として取り入れられたが 、「す」をつければサ変動詞(例、祈念す)、「なり」をつければ形容動詞(例、神妙なり)として用いることができた。 漢語により、厳密な概念を簡潔に表現することが可能になった。一般に、和語は一語が広い意味で使われる 。たとえば、「とる」という動詞は、「資格をとる」「栄養をとる」「血液をとる」「新人をとる」「映画をとる」のように用いられる。ところが、漢語を用いて、「取得する(取得す)」「摂取する」「採取する」「採用する」「撮影する」などと、さまざまなサ変動詞で区別して表現することができるようになった。また、日本語の「きよい(きよし)」という形容詞は意味が広いが、漢語を用いて、「清潔だ(清潔なり)」「清浄だ」「清澄だ」「清冽だ」「清純だ」などの形容動詞によって厳密に表現することができるようになった 。 外来語は、漢語ほど高い造語力を持たないものの、漢語と同様に、特に名詞・サ変動詞・形容動詞の部分で日本語の語彙を豊富にした。「インキ」「バケツ」「テーブル」など名詞として用いられるほか、「する」をつけて「スケッチする」「サービスする」などのサ変動詞として、また、「だ」をつけて「ロマンチックだ」「センチメンタルだ」などの形容動詞として用いられるようになった。 漢語・外来語の増加によって、形容詞と形容動詞の勢力が逆転した。元来、和語には形容詞・形容動詞ともに少なかったが、数の上では、形容詞が形容表現の中心であり、形容動詞がそれを補う形であった。『万葉集』では名詞59.7%、動詞31.5%、形容詞3.3%、形容動詞0.5%であり、『源氏物語』でも名詞42.5%、動詞44.6%、形容詞5.3%、形容動詞5.1%であった(いずれも異なり語数) 。ところが、漢語・外来語を語幹とした形容動詞が漸増したため、現代語では形容動詞が形容詞を上回るに至っている(「品詞ごとの語彙量」の節参照)。ただし、一方で漢語・外来語に由来する名詞・サ変動詞なども増えているため、語彙全体から見ればなお形容詞・形容動詞の割合は少ない。 形容詞の造語力は今日ではほとんど失われており、近代以降のみ確例のある新しい形容詞は「甘酸っぱい」「黄色い」「四角い」「粘っこい」などわずかにすぎない 。一方、形容動詞は今日に至るまで高い造語力を保っている。特に、「科学的だ」「人間的だ」など接尾語「的」を付けた語の大多数や、「エレガントだ」「クリーンだ」など外来語に由来するものは近代以降の新語である。しかも、新しい形容動詞の多くは漢語・外来語を語幹とするものである。現代雑誌の調査によれば、形容動詞で語種のはっきりしているもののうち、和語は2割ほどであり、漢語は3割強、外来語は4割強という状況である 。 [編集] 表記史 [編集] 仮名の誕生 元来、日本に文字と呼べるものはなく、言葉を表記するためには中国渡来の漢字を用いた(いわゆる神代文字は後世の偽作とされている )。漢字の記された遺物の例としては、1世紀のものとされる福岡市出土の「漢委奴国王印」などもあるが、本格的に使用されたのはより後年とみられる。『古事記』によれば、応神天皇の時代に百済の学者王仁が「論語十巻、千字文一巻」を携えて来日したとある。稲荷山古墳出土の鉄剣銘(5世紀)には、雄略天皇と目される人名を含む漢字が刻まれている。「隅田八幡神社鏡銘」(6世紀)は純漢文で記されている。このような史料から、大和政権の勢力伸長とともに漢字使用域も拡大されたことが推測される。 漢字で和歌などの大和言葉を記す際、「波都波流能(はつはるの)」のように日本語の一音一音を漢字の音(または訓)を借りて写すことがあった。この表記方式を用いた資料の代表が『万葉集』(8世紀)であるため、この表記のことを「万葉仮名」という(すでに7世紀中頃の木簡に例が見られる )。漢字の音を借りて固有語を表記する方法は、かつての朝鮮の吏読にも見られた。 9世紀には万葉仮名の字体をより崩した「草仮名」が生まれ(『讃岐国戸籍帳』の「藤原有年申文」など)、さらに、草仮名をより崩した平仮名の誕生をみるに至った。これによって、はじめて日本語を自由に記すことが可能になった。平仮名を自在に操った王朝文学は、10世紀初頭の『古今和歌集』などに始まり、11世紀の『源氏物語』などの物語作品群で頂点を迎えた。 僧侶や学者らが漢文を訓読する際には、漢字の隅に点を打ち、その位置によって「て」「に」「を」「は」などの助詞その他を表すことがあった(ヲコト点)。しかし、次第に万葉仮名を添えて助詞などを示すことが一般化した。やがて、それらは、字画の省かれた簡略な片仮名になった。 平仮名も、片仮名も、発生当初から、一つの音価に対して複数の文字が使われていた。たとえば、/ha/(当時の発音は [ɸa])にあたる平仮名としては、「波」「者」「八」などを字源とするものがあった。1900年(明治33年)に「小学校令施行規則」が出され、小学校で教える仮名は1字1音に整理された。これ以降使われなくなった仮名を、今日では変体仮名と呼んでいる。変体仮名は、現在でも料理屋の名などに使われることがある。 [編集] 仮名遣い問題の発生 平安時代までは、発音と仮名はほぼ一致していた。その後、発音の変化にともなって、発音と仮名とが1対1の対応をしなくなった。たとえば、「はな(花)」の「は」と「かは(川)」の「は」の発音は、平安時代初期にはいずれも「ファ」([ɸa])であったとみられるが、平安時代に起こったハ行転呼により、「かは(川)」など語中語尾の「は」は「ワ」と発音するようになった。ところが、「ワ」と読む文字には別に「わ」もあるため、「カワ」という発音を表記するとき、「かわ」「かは」のいずれにすべきか、判断の基準が不明になってしまった。ここに、仮名をどう使うかという仮名遣いの問題が発生した。 その時々の知識人は、仮名遣いについての規範を示すこともあったが(藤原定家『下官集』など)、必ずしも古い仮名遣いに忠実なものばかりではなかった(「日本語研究史」の節参照)。また、従う者も、歌人、国学者など、ある種のグループに限られていた。万人に用いられる仮名遣い規範は、明治に学校教育が始まるまで待たなければならなかった。 [編集] 漢字・仮名遣いの改定 漢字の字数・字体および仮名遣いについては、近代以降、たびたび改定が議論され、また実施に移されてきた 。 仮名遣いについては、早く小学校令施行規則(1900年)において、「にんぎやう(人形)」を「にんぎょー」とするなど、漢字音を発音通りにする、いわゆる「棒引き仮名遣い」が採用されたことがあった。1904年から使用の『尋常小学読本』(第1期)はこの棒引き仮名遣いに従った。しかし、これは評判が悪く、規則の改正とともに、次期1910年の教科書から元の仮名遣いに戻った。 第二次世界大戦後の1946年には、「当用漢字表」「現代かなづかい」が内閣告示された。これにともない、一部の漢字の字体に略字体が採用され、それまでの歴史的仮名遣いによる学校教育は廃止された。 1946年および1950年の米教育使節団報告書では、国字のローマ字化について勧告および示唆が行われ 、国語審議会でも議論されたが、実現しなかった。1948年には、GHQの民間情報教育局(CIE)の指示による読み書き能力調査が行われた。漢字が日本人の識字率を抑えているとの考え方に基づく調査であったが、結果的に、かえって日本人の識字率は高水準であることが判明した 。 1981年には、当用漢字表・現代かなづかいの制限色を薄めた「常用漢字表」および改訂「現代仮名遣い」が内閣告示された。また、送り仮名に関しては、数次にわたる議論を経て、1973年に「送り仮名の付け方」が内閣告示され、今日に至っている。戦後の国語政策は、必ずしも定見に支えられていたとはいえず、今に至るまで議論が続いている(「国語国字問題」参照)。 [編集] 文体史 [編集] 和漢混淆文の誕生 平安時代までは、朝廷で用いる公の書き言葉は漢文であった。これはベトナム・朝鮮半島などと同様である。当初漢文は中国語音で読まれたと見られるが、日本語と中国語の音韻体系は相違が大きいため、この方法はやがて廃れ、日本語の文法・語彙を当てはめて訓読されるようになった。いわば、漢文を日本語に直訳しながら読むものであった。 漢文訓読の習慣に伴い、漢文に日本語特有の「賜」(…たまふ)や「坐」(…ます)のような語句を混ぜたり、一部を日本語の語順で記したりした「和化漢文」というべきものが生じた(6世紀の法隆寺薬師仏光背銘などに見られる)。さらには「王等臣等乃中尓」(『続日本紀』)のように、「乃(の)」「尓(に)」といった助詞などを小書きにして添える文体が現れた。この文体は祝詞(のりと)・宣命(せんみょう)などに見られるため、「宣命書き」と呼ばれる。 漢文の読み添えには片仮名が用いられるようになり、やがてこれが本文中に進出して、漢文訓読体を元にした「漢字片仮名交じり文」を形成した。最古の例は『東大寺諷誦文稿』(9世紀)とされる。漢字片仮名交じり文では、漢語が多用されるばかりでなく、言い回しも「甚(はなは)ダ広クシテ」「何(なん)ゾ言ハザル」のように、漢文訓読に用いられるものが多いことが特徴である。 一方、平安時代の宮廷文学の文体(和文)は、基本的に和語を用いるものであって、漢語は少ない。また、漢文訓読に使う言い回しもあまりない。たとえば、漢文訓読ふうの「甚ダ広クシテ」「何ゾ言ハザル」は、和文では「いと広う」「などかのたまはぬ」となる。和文は、表記法から見れば、平仮名にところどころ漢字の交じる「平仮名漢字交じり文」である。「春はあけぼの。やうやうしろく成行山ぎはすこしあかりて……」で始まる『枕草子』の文体は典型例の一つである。 両者の文体は、やがて合わさり、『平家物語』に見られるような和漢混淆文が完成した。 ここでは、「強呉」「荊棘」といった漢語、「すでに」といった漢文訓読の言い回しがある一方、「かくやとおぼえて哀れなり」といった和文の語彙・言い回しも使われている。 今日、最も普通に用いられる文章は、和語と漢語を適度に交えた一種の和漢混淆文である。「先日、友人と同道して郊外を散策した」というような漢語の多い文章と、「この間、友だちと連れだって町はずれをぶらぶら歩いた」というような和語の多い文章とを、適宜混ぜ合わせ、あるいは使い分けながら文章を綴っている。 [編集] 文語文と口語文 話し言葉は、時代と共にきわめて大きな変化を遂げるが、それに比べて、書き言葉は変化の度合いが少ない。そのため、何百年という間には、話し言葉と書き言葉の差が生まれる。 日本語の場合は、平安時代には、書き言葉・話し言葉の差は大きくなかったと考えられる。しかしながら、中世のキリシタン資料のうち、語り口調で書かれているものを見ると、書き言葉と話し言葉とにはすでに大きな開きが生まれていたことが窺える。江戸時代の洒落本・滑稽本の類では、会話部分は当時の話し言葉が強く反映され、地の部分の書き言葉では古来の文法に従おうとした文体が用いられている。両者の違いは明らかである。 明治時代の書き言葉は、依然として古典文法に従おうとしていたが、単語には日常語を用いた文章も現れた。こうした書き言葉は、一般に「普通文」と称された。普通文は、以下のように小学校の読本でも用いられた。 普通文は、厳密には、古典文法そのままではなく、新しい言い方も多く混じっていた。たとえば、「解釈せらる」というべきところを「解釈さる」、「就学せしむる義務」を「就学せしむるの義務」などと言うことがあった。そこで、文部省は新しい語法のうち一部慣用の久しいものを認め、「文法上許容スベキ事項」(1905年・明治38年)16条を告示した。 一方、明治20年代頃から、二葉亭四迷・山田美妙ら文学者を中心に、書き言葉を話し言葉に近づけようとする努力が重ねられた(言文一致運動)。二葉亭は「だ」体、美妙は「です」体、尾崎紅葉は「である」体を初めとする文章を試みた。このような試みが広まる中で、新聞・雑誌の記事などにも話し言葉に近い文体が多くなった。古来の伝統的文法に従った文章を文語文、話し言葉を反映した文章を口語文という。第二次世界大戦後は、法律文なども口語文で書かれるようになり、文語文は日常生活の場から遠のいた。 [編集] 方言史 [編集] 近代以前 日本語は、文献時代に入ったときにはすでに方言差があった。『万葉集』の巻14「東歌」や巻20「防人歌」には当時の東国方言による歌が記録されている 。820年頃成立の『東大寺諷誦文稿』には「此当国方言、毛人方言、飛騨方言、東国方言」という記述が見え、これが国内文献で用いられた「方言」という語の最古例とされる。平安初期の中央の人々の方言観が窺える貴重な記録である。 平安時代から鎌倉時代にかけては、中央の文化的影響力が圧倒的であったため、方言に関する記述は断片的なものにとどまったが、室町時代、とりわけ戦国時代には中央の支配力が弱まり地方の力が強まった結果、地方文献に方言を反映したものがしばしば現われるようになった。洞門抄物と呼ばれる東国系の文献が有名であるが、古文書類にもしばしば方言が登場するようになる。 安土桃山時代から江戸時代極初期にかけては、ポルトガル人の宣教師が数多くのキリシタン資料を残しているが、その中に各地の方言を記録したものがある。京都のことばを中心に据えながらも九州方言を多数採録した『日葡辞書』(1603年~1604年)や、筑前や備前など各地の方言の言語的特徴を記した『ロドリゲス日本大文典』(1604年~1608年)はその代表である。 この時期には琉球方言(琉球語)の資料も登場する。最古期に属するものとしては、中国資料の『琉球館訳語』(16世紀前半成立)があり、琉球の言葉を音訳表記によって多数記録している。また、1609年の島津侵攻事件で琉球王国を支配下に置いた薩摩藩も、記録類に琉球の言葉を断片的に記録しているが、語史の資料として見た場合、琉球諸島に伝わる古代歌謡・ウムイを集めた『おもろさうし』(1531年~1623年)が、質・量ともに他を圧倒している。 奈良時代以来、江戸幕府が成立するまで、近畿方言が中央語の地位にあった。朝廷から徳川家へ征夷大将軍の宣下がなされて以降、江戸文化が開花するとともに、江戸語の地位が高まり、明治時代には東京語が日本語の標準語とみなされるようになった。 [編集] 近代以降 明治政府の成立後は、政治的・社会的に全国的な統一をはかるため、また、近代国家として外国に対するため、言葉の統一・標準化が求められるようになった 。学校教育では「東京の中流社会」の言葉が採用され 、放送でも同様の言葉が「共通用語」(共通語)とされた 。こうして標準語の規範意識が確立していくにつれ、方言を矯正しようとする動きが広がった。教育家の伊沢修二は、教員向けに書物を著して東北方言の矯正法を説いた 。地方の学校では方言を話した者に首から「方言札」を下げさせるなどの罰則も行われた 。 戦後になり、経済成長とともに地方から都市への人口流入が始まると、標準語と方言の軋轢が顕在化した。1950年代後半から、地方出身者が自分の言葉を笑われたことによる自殺・事件が相次いだ 。このような情勢を受けて、方言の矯正教育もなお続けられた。鎌倉市腰越の小学校では、1960年代に、「ネサヨ運動」と称して、語尾に「~ね」「~さ」「~よ」など関東方言特有の語尾をつけないようにしようとする運動が始められた 。同趣の運動は全国に広がった。 高度成長後になると、方言に対する意識に変化が見られるようになった。1980年代初めのアンケート調査では、「方言を残しておきたい」と回答する者が90%以上に達する結果が出ている 。方言の共通語化が進むとともに、いわゆる「方言コンプレックス」が解消に向かい、方言を大切にしようという気運が盛り上がった。 1990年代以降は、若者が言葉遊びの感覚で方言を使うことに注目が集まるようになった。1995年にはラップ「DA.YO.NE」の関西版「SO.YA.NA」などの方言替え歌が話題を呼び、報道記事にも取り上げられた 。首都圏出身の都内大学生を対象とした調査では、東京の若者の間にも関西方言が浸透していることが観察されるという 。2005年ごろには、東京の女子高生たちの間でも「でら(とても)かわいいー!」「いくべ」などと各地の方言を会話に織り交ぜて使うことが流行しはじめ 、女子高生のための方言参考書の類も現れた 。「超おもしろい」など「超」の新用法も、もともと静岡県で発生して東京に入ったとされるが 、若者言葉や新語の発信地が東京に限らない状況になっている(「方言由来の若者言葉」を参照)。 方言学の世界では、かつては、標準語の確立に資するための研究が盛んであったが 、今日の方言研究は、必ずしもそのような視点のみによって行われてはいない。中央語の古形が方言に残ることは多く、方言研究が中央語の史的研究に資することはいうまでもない 。しかし、それにとどまらず、個々の方言の研究は、それ自体、独立した学問と捉えることができる。山浦玄嗣の「ケセン語」研究に見られるように 、研究者が自らの方言に誇りを持ち、日本語とは別個の言語として研究するという立場も生まれている。 [編集] 日本語研究史 日本人自身が日本語に関心を寄せてきた歴史は長く、『古事記』『万葉集』の記述にも語源・用字法・助字などについての関心が垣間見られる。古来、さまざまな分野の人々によって日本語研究が行われてきたが、とりわけ、江戸時代に入ってからは、秘伝にこだわらない自由な学風が起こり、客観的・実証的な研究が深められた。近代に西洋の言語学が輸入される以前に、日本語の基本的な性質はほぼ明らかになっていたと言って過言でない。以下では、江戸時代以前・以後に分けて概説し、さらに近代について付説する。 [編集] 江戸時代以前 江戸時代以前の日本語研究の流れは、大きく分けて3分野あった。中国語(漢語)学者による研究、悉曇(しったん)学者による研究、歌学者による研究である。 中国語との接触により、日本語の相対的な特徴が意識されるようになった。『古事記』には「淤能碁呂嶋自淤以下四字以音」(オノゴロ嶋(淤より以下の四字は音を以ゐよ))のような音注がしばしば付けられているが、これは、中国語で表せない日本語の固有語を1音節ずつ漢字(万葉仮名)で表記したものである。こうした表記法を通じて、日本語の音節構造が自覚されるようになったと考えられる。また、漢文の訓読により、中国語にない助詞・助動詞の要素が意識されるようになった。漢文を読み下す際に必要な「て」「に」「を」「は」などの要素は、当初は点を漢字に添えることで表現していたが(ヲコト点)、後に万葉仮名、さらに片仮名が用いられるようになった。これらの要素は「てにをは」の名で一括され、後にひとつの研究分野となった。 日本語の1音1音を仮名で記すようになった当初は、音韻組織全体に対する意識はまだ弱かったが、間もなく、あらゆる音を1回ずつ集めて詞章にしたものが現れた。平安時代初期には「あめつちの歌」「たゐにの歌」などの手習い歌が用いられるようになり、平安時代中期から後期には「いろは歌」が成立した。これらの歌は、誰がどのような目的で用い始めたかは必ずしも明らかでないが、いずれも当時の日本語音韻の一覧表という性格を持っている。中でも「いろは」は、『色葉字類抄』(12世紀)など辞書の項目順にも用いられ、人々の間にも一般化した。 一方、悉曇学の研究により、梵語(サンスクリット)に整然とした音韻組織が存在することが知られるようになった。平安時代末期に成立したとみられる「五十音図」は、「あ・か・さ・た・な……」の行の並び方が梵語の悉曇章(字母表)の順に酷似しており、悉曇学を通じて日本語の音韻組織の研究が進んだことをうかがわせる。もっとも、五十音図作成の目的は、一方では、中国音韻学の反切を理解するためでもあった。当初、その配列はかなり自由であった(ほぼ現在に近い配列が定着したのは室町時代以後)。最古の五十音図は、平安時代末期の悉曇学者明覚(みょうがく)の『反音作法』に見られる。明覚はまた、『悉曇要訣』において、梵語の発音を説明するために日本語の例を多く引用し、日本語の音韻組織への関心を見せている。 歌学は、平安時代以降、大いに興隆した。和歌の実作および批評のための学問であったが、正当な語彙・語法を使用することへの要求から、日本語の古語に関する研究や、「てにをは」の研究、さらに仮名遣いへの研究につながった。 このうち、古語の研究では、語と語の関係を音韻論的に説明することが試みられた。たとえば、顕昭の『袖中抄』では、「七夕つ女(たなばたつめ)」の語源は「たなばたつま」だとして(これ自体は誤り)、「『ま』と『め』とは同じ五音(=五十音の同じ行)なる故也」 と説明している。このように、「五音相通(五十音の同じ行で音が相通ずること)」や「同韻相通(五十音の同じ段で音が相通ずること)」などの説明が多用されるようになった。 「てにをは」の本格的研究は、鎌倉時代末期から室町時代初期に成立した『手爾葉大概抄(てにはたいがいしょう)』という短い文章によって端緒がつけられた。この文章では「名詞・動詞などの自立語(詞)が寺社であるとすれば、『てにをは』はその荘厳さに相当するものだ」と規定した上で、係助詞「ぞ」「こそ」とその結びの関係を論じるなど、「てにをは」についてごく概略的に述べている。また、室町時代には『姉小路式(あねがこうじしき)』が著され、係助詞「ぞ」「こそ」「や」「か」のほか終助詞「かな」などの「てにをは」の用法をより詳細に論じている。 仮名遣いについては、鎌倉時代の初め頃から問題になり始めた。藤原定家の著作と伝えられる『下官集』は、仮名遣いの基準を前代の平安時代末期の草子類の仮名表記に求め、乱れを正そうとした(「定家仮名遣い」と呼ばれる)。ところが、「お」と「を」の区別については、平安時代末期にはすでに相当混乱があったために、そこに基準を見出すことができなかった。『下官集』ではアクセントが高いものを「を」で、アクセントが低いものを「お」で記している。南北朝時代には行阿がこれを増補して『仮名文字遣』を著した。行阿の姿勢も、基準を古書に求めるというものであったが、「お」「を」の区別については定家仮名遣いの原則を踏襲した。ただし、南北朝時代にはアクセントの一大変化があったため、一部の語彙に関しては定家の時代とはアクセントの高低が異なっており、そのために「お」と「を」の仮名遣いに齟齬も生じている。 なお、「お」「を」の区別は平安時代末期にすでに混乱していたため、五十音図においても、鎌倉時代以来「お」と「を」とは位置が逆転した誤った図が用いられていた(すなわち、「あいうえを」「わゐうゑお」となっていた)。これが正されるのは、江戸時代に本居宣長が登場してからのことである。 外国人による日本語研究も、中世末期から近世前期にかけて多く行われた。イエズス会では日本語とポルトガル語の辞書『日葡辞書』(1603年)が編纂され、また、同会のロドリゲスにより文法書『日本大文典』(1608年)および『日本小文典』(1620年)が表された。ロドリゲスの著書は、ラテン語の文法書の伝統に基づいて日本語を分析し、価値が高い。一方、中国では『日本館訳語』(1549年頃)、李氏朝鮮では『捷解新語』(1676年)といった日本語学習書が編纂された。 [編集] 江戸時代 日本語の研究が高い客観性・実証性を備えるようになったのは、江戸時代の契沖の研究以来のことである。契沖は『万葉集』の注釈を通じて仮名遣いについて詳細に観察を行い、『和字正濫抄』(1695年)を著した。この書により、古代は語ごとに仮名遣いが決まっていたことが明らかにされた。契沖自身もその仮名遣いを実行した。すなわち、後世、歴史的仮名遣いと称される仮名遣いである。契沖の掲出した見出し語は、後に楫取魚彦(かとりなひこ)編の仮名遣い辞書『古言梯(こげんてい)』(1765年)で増補され、村田春海『仮字拾要(かなしゅうよう)』で補完された。 古語の研究では、松永貞徳の『和句解(わくげ)』(1662年)、貝原益軒の『日本釈名(にほんしゃくみょう)』(1700年)が出た後、新井白石により大著『東雅』(1719年)がまとめられた。白石は、『東雅』の中で語源説を述べるに当たり、終始穏健な姿勢を貫き、曖昧なものは「義未詳」として曲解を排した。また、賀茂真淵は『語意考』(1789年)を著し、「約・延・略・通」の考え方を示した。すなわち、「語形の変化は、縮める(約)か、延ばすか、略するか、音通(母音または子音の交替)かによって生じる」というものである。この原則は、それ自体は正当であるが、後にこれを濫用し、非合理な語源説を提唱する者も表れた。語源研究では、ほかに、鈴木朖(あきら)が『雅語音声考(がごおんじょうこう)』(1816年)を著し、「ほととぎす」「うぐいす」「からす」などの「ほととぎ」「うぐい」「から」の部分は鳴き声であることを示すなど、興味深い考え方を示している。 本居宣長は、仮名遣いの研究および文法の研究で非常な功績があった。まず、仮名遣いの分野では、『字音仮字用格(じおんかなづかい)』(1776年)を著し、漢字音を仮名で書き表すときにどのような仮名遣いを用いればよいかを論じた。その中で宣長は、鎌倉時代以来、五十音図で「お」と「を」の位置が誤って記されている(前節参照)という事実を指摘し、実に400年ぶりに、本来の正しい「あいうえお」「わゐうゑを」の形に戻した。この事実は、後に義門が『於乎軽重義(おをきょうちょうぎ)』(1827年)で検証した。 また、宣長は、文法の研究、とりわけ、係り結びの研究で成果をあげた。係り結びの一覧表である『ひも鏡』(1771年)をまとめ、『詞の玉緒』(1779年)で詳説した。文中に「ぞ・の・や・何」が来た場合には文末が連体形、「こそ」が来た場合は已然形で結ばれることを示したのみならず、「は・も」および「徒(ただ=主格などに助詞がつかない場合)」の場合は文末が終止形になることを示した。主格などに「は・も」などついた場合に文末が終止形になるのは当然のようであるが、必ずしもそうでない。主格を示す「が・の」が来た場合は、「君が思ほせりける」(万葉集)「にほひの袖にとまれる」(古今集)のように文末が連体形で結ばれるのであるから、あえて「は・も・徒」の下が終止形で結ばれることを示したことは重要である。 品詞研究で成果をあげたのは富士谷成章(ふじたになりあきら)であった。富士谷は、品詞を「名」(名詞)・「装(よそい)」(動詞・形容詞など)・「挿頭(かざし)」(副詞など)・「脚結(あゆい)」(助詞・助動詞など)の4類に分類した。『挿頭抄(かざししょう)』(1767年)では今日で言う副詞の類を中心に論じた。特に注目すべき著作は『脚結抄(あゆいしょう)』(1778年)で、助詞・助動詞を系統立てて分類し、その活用の仕方および意味・用法を詳細に論じた。内容は創見に満ち、今日の品詞研究でも盛んに引き合いに出される。『脚結抄』の冒頭に記された「装図(よそいず)」は、動詞・形容詞の活用を整理した表で、後の研究に資するところが大きかった。 活用の研究は、その後、鈴木朖の『活語断続譜』(1803年頃)、本居春庭の『詞八衢(ことばのやちまた)』(1806年)に引き継がれた。盲目であった春庭の苦心は、一般には足立巻一の小説『やちまた』で知られる。幕末には義門が『活語指南』(1844年)を著し、これで日本語の活用は、全貌がほぼ明らかになった。 このほか、江戸時代で注目すべき研究としては、石塚龍麿の『仮字用格奥山路(かなづかいおくのやまみち)』がある。万葉集の仮名に2種の書き分けが存在することを示したものであったが、長らく正当な扱いを受けなかった。後に橋本進吉が上代特殊仮名遣いの先駆的研究として再評価した。 [編集] 近代以降 江戸時代後期から明治時代にかけて、西洋の言語学が紹介され、日本語研究は新たな段階を迎えた。もっとも、西洋の言語に当てはまる理論を無批判に日本語に応用することで、かえってこれまでの蓄積を損なうような研究も少なくなかった。 こうした中で、古来の日本語研究と西洋言語学とを吟味して文法をまとめたのが大槻文彦であった。大槻は、日本語辞書『言海』の中で文法論「語法指南」を記し(1889年)、後にこれを独立、増補して『広日本文典』(1897年)とした。 その後、高等教育の普及とともに、日本語研究者の数は増大した。東京帝国大学には国語研究室が置かれ(1897年)、ドイツ帰りの上田万年が初代主任教授として指導的役割を果たした。 以下、第二次世界大戦後に至るまで、重要な役割を果たした主な日本語学者を挙げる。 [編集] 日本国外の日本語 近代以降、台湾や朝鮮半島などを併合した日本は、皇国化政策を推進するため、学校教育で日本語を国語として採用した。満州国にも日本人が数多く移住した結果、これらの地域でも日本語が使用された。日本語を解さない主に漢民族や満州族向けに簡易的な日本語である協和語が用いられていたこともあった。台湾や朝鮮半島などでは、現在でも高齢者の中に日本語を解する人もいる。 一方、明治から戦前にかけて、日本人がアメリカ・メキシコ・ブラジル・ペルーなどに多数移民し、日系人社会が築かれた。これらの地域では日本語が話されたが、世代が下るにしたがって、日本語を解さない人が増えている。 1990年代以降、日本国外から日本へ渡航する人が増え、かつまた、日本企業で働く外国人労働者も飛躍的に増大しているため、国内外に日本語教育が広がっている。国によっては、日本語を第2外国語など選択教科のひとつとしている国もあり、日本国外で日本語が学ばれる機会は増えつつある 。 とりわけ、1990年代以降、日本国外でアニメーションやゲーム、ドラマ、漫画などに代表させる日本のサブカルチャーを「カッコいい(cool)」と感じる若者が増え 、その結果、彼らの日本語に触れる機会が増えつつあるという 。 日本人が訪れることの多い日本国外の観光地などでは、広告や店員の言葉に日本語が使われることもある 。このような場で目に触れる日本語のうち、新奇で注意を引く例は、雑誌・書籍などで紹介されることも多い 。 [編集] 日本語話者の意識 詳細は「日本語論」を参照 [編集] 変化に対する意識 詳細は「日本語の乱れ」を参照 日本語が時と共に変化することはしばしば批判の対象となる。この種の批判は、古典文学の中にも見られる。『枕草子』では文末の「んとす」が「んず」といわれることを「いとわろし」と評している(「ふと心おとりとかするものは」)。また、『徒然草』では古くは「車もたげよ」「火かかげよ」と言われたのが、今の人は「もてあげよ」「かきあげよ」と言うようになったと記し、今の言葉は「無下にいやしく」なっていくようだと記している(第22段)。 これにとどまらず、言語変化について注意する記述は、歴史上、仮名遣い書や、『俊頼髄脳』などの歌論書、『音曲玉淵集』などの音曲指南書をはじめ、諸種の資料に見られる。なかでも、江戸時代の俳人安原貞室が、なまった言葉の批正を目的に編んだ『片言(かたこと)』(1650年)は、800にわたる項目を取り上げており、当時の言語実態を示す資料として価値が高い。 近代以降も、芥川龍之介が「澄江堂雑記」で、「とても」は従来否定を伴っていたとして、「とても安い」など肯定形になることに疑問を呈するなど、言語変化についての指摘が散見する。研究者の立場から同時代の気になる言葉を収集した例としては、浅野信『巷間の言語省察』(1933年)などがある。 第二次世界大戦後は、1951年に雑誌『言語生活』(当初は国立国語研究所が監修)が創刊されるなど、日本語への関心が高まった。そのような風潮の中で、あらゆる立場の人々により、言語変化に対する批判やその擁護論が活発に交わされるようになった。典型的な議論の例としては、金田一春彦「日本語は乱れていない」 および宇野義方の反論 が挙げられる。 いわゆる「日本語の乱れ」論議において、毎度のように話題にされる言葉も多い。1955年の国立国語研究所の有識者調査 の項目には「ニッポン・ニホン(日本)」「ジッセン・ジュッセン(十銭)」「見られなかった・見れなかった」「御研究されました・御研究になりました」など、今日でもしばしば取り上げられる語形・語法が多く含まれている。とりわけ「見られる」を「見れる」とする語法は、1979年のNHK放送文化研究所「現代人の言語環境調査」で可否の意見が二分するなど、人々の言語習慣の違いを如実に示す典型例となっている。この語法は1980年代には「ら抜き言葉」と称され、盛んに取り上げられるようになった。 「言葉の乱れ」を指摘する声は、新聞・雑誌の投書にも多い。文化庁の「国語に関する世論調査」では、「言葉遣いが乱れている」と考える人が1977年に7割近くになり、2002年11月から12月の調査では8割となっている。人々のこのような認識は、いわゆる日本語ブームを支える要素のひとつとなっている。 [編集] 若者の日本語 日本語の変化に対する批判の矛先は、往々にして若い世代に向かう。若者は、旧世代の用いなかった言語および言語習慣を盛んに創出し、時として上の世代に違和感を与えることになる。 [編集] 若者言葉 いわゆる「若者言葉」は種々の意味で用いられ、必ずしも定義は一定していない。井上史雄の分類 に即して述べると、若者言葉と称されるものは以下のように分類される。 上記は、いずれも批判にさらされうるという点では同様であるが、1 - 4の順で、次第に言葉の定着率は高くなるため、それだけ「言葉の乱れ」の例として意識されやすくなる。 上記の分類のうち「一時的流行語」ないし「若者世代語」に相当する言葉の発生要因に関し、米川明彦は心理・社会・歴史の面に分けて指摘している 。その指摘は、およそ以下のように総合できる。すなわち、成長期にある若者は、自己や他者への興味が強まるだけでなく、従来の言葉の規範からの自由を求める。日本経済の成熟とともに「まじめ」という価値観が崩壊し、若者が「ノリ」によって会話するようになった。とりわけ、1990年代以降は「ノリ」を楽しむ世代が低年齢化し、消費・娯楽社会の産物として若者言葉が生産されているというものである。また、2007年頃からマスメディアが「場の空気」の文化を取り上げるようになってきて から、言葉で伝えるより、察し合って心を通わせることを重んじる者が増えた。これに対し、文化庁は、空気読めない(KY)と言われることを恐れ、場の空気に合わせようとする風潮の表れではないかと指摘している 。 [編集] 若者の表記 若者の日本語は、表記の面でも独自性を持つ。1970年代から1980年代にかけて、少女の間で、丸みを帯びた書き文字が「かわいい」と意識されて流行し、「丸文字」「まんが文字」「変体少女文字(=書体の変わった少女文字の意)」などと呼ばれた。山根一眞の調査によれば、この文字は1974年までには誕生し、1978年に急激に普及を開始したという 。 1990年頃から、丸文字に代わり、少女の間で、金釘流に似た縦長の書き文字が流行し始めた。平仮名の「に」を「レこ」のように書いたり、長音符の「ー」を「→」と書いたりする特徴があった。一見下手に見えるため、「長体ヘタウマ文字」などとも呼ばれた。マスコミでは「チョベリバ世代が楽しむヘタウマ文字」 「女高生に広まる変なとんがり文字」 などと紹介されたが、必ずしも大人世代の話題にはならないまま、確実に広まった。この文字を練習するための本 も出版された。 携帯メールやインターネットの普及にともない、ギャルと呼ばれる少女たちを中心に、デジタル文字の表記に独特の文字や記号を用いるようになった。「さようなら」を「±∋ぅTょら」と書く類で、「ギャル文字」としてマスコミにも取り上げられた 。このギャル文字を練習するための本も現れた 。 ギャル文字ほど極端ではないにせよ、多くの若者はデジタル文字の表記に工夫をこらしている。すでに普及した顔文字や絵文字に加え、2006年頃には「小文字」と称される独特の表記法が登場した。「ゎたしゎ、きょぅゎ部活がなぃの」のように特定文字を小字で表記するもので、マスコミでも紹介されるようになった 。 [編集] 日本語ブーム 人々の日本語に寄せる関心は、第二次世界大戦後に特に顕著になったといえる。1947年10月からNHKラジオで「ことばの研究室」が始まり、1951年には雑誌『言語生活』が創刊された。 日本語関係書籍の出版点数も増大した。敬語をテーマとした本の場合、1960年代以前は解説書5点、実用書2点であったものが、1970年代から1994年の25年間に解説書約10点、実用書約40点が出たという 。 戦後、最初の日本語ブームが起こったのは1957年のことで、金田一春彦『日本語』(岩波新書、旧版)が77万部、大野晋『日本語の起源』(岩波新書、旧版)が36万部出版された。1974年には丸谷才一『日本語のために』(新潮社)が50万部、大野晋『日本語をさかのぼる』(岩波新書)が50万部出版された 。 その後、1999年の大野晋『日本語練習帳』(岩波新書)は190万部を超えるベストセラーとなった(2008年時点) 。さらに、2001年に齋藤孝『声に出して読みたい日本語』(草思社)が140万部出版された頃から、出版界では空前の日本語ブームという状況になり、おびただしい種類と数の一般向けの日本語関係書籍が出た 。 2004年には北原保雄編『問題な日本語』(大修館書店)が、当時よく問題にされた語彙・語法を一般向けに説明して好評を得た。翌2005年から2006年にかけては、テレビでも日本語をテーマとした番組が多く放送され、大半の番組で日本語学者がコメンテーターや監修に迎えられた。「タモリのジャポニカロゴス」(フジテレビ 2005~)、「クイズ!日本語王」(TBS 2005~2006)、「三宅式こくごドリル」(テレビ東京 2005~2006)、「Matthew's Best Hit TV+・なまり亭」(テレビ朝日2005~2006。方言を扱う)、「合格!日本語ボーダーライン」(テレビ朝日 2005)、「ことばおじさんのナットク日本語塾」(NHK 2006~)など種々の番組があった。 [編集] 日本語特殊論 日本語が特殊であるとする論は、近代以降しばしば提起されている。極端な例ではあるが、戦後、志賀直哉が「日本の国語程、不完全で不便なものはないと思ふ」として、フランス語を国語に採用することを主張した (国語外国語化論)。また、1988年には、国立国語研究所所長・野元菊雄が、外国人への日本語教育のため、文法を単純化した「簡約日本語」の必要性を説き、論議を呼んだ が、ここにも日本語を難解なものとして特殊視する見方が影響している。 このように、日本語を劣等もしくは難解、非合理的とする考え方の背景として、近代化の過程で広まった欧米中心主義があると指摘される 。戦後は、消極的な見方ばかりでなく、「日本語は個性的である」と積極的に評価する見方も多くなった。その変化の時期はおよそ1980年代であるという 。いずれにしても、日本語は特殊であるとの前提に立っている点で両者の見方は共通する。 日本語特殊論は日本国外でも論じられる。E. ライシャワーによれば、日本語の知識が乏しいまま、日本語は明晰でも論理的でもないと不満を漏らす外国人は多いという。ライシャワー自身はこれに反論し、あらゆる言語には曖昧・不明晰になる余地があり、日本語も同様だが、簡潔・明晰・論理的に述べることを阻む要素は日本語にないという 。また、アメリカ国務省は、日本語を、中国語・アラビア語などとともに、世界で一番習得に時間のかかる言語としているという 。ただし、これは英語からみて日本語が大きく異なることを指摘したものであって、あくまでも相対的な見方を示すものである。 今日の言語学において、日本語が特殊であるという見方自体が否定的である。たとえば、日本語に5母音しかないことが特殊だと言われることがあるが、クラザーズの研究によれば、209の言語のうち、日本語のように5母音をもつ言語は55あり、タイプとして最も多いという。また語順に関しては、日本語のように SOV構造をとる言語が約45%であって最も多いのに対して、英語のようにSVO構造をとる言語は30%強である(ウルタン、スティール、グリーンバーグ らの調査結果より)。この点から、日本語はごく普通の言語であるという結論が導かれるとされる 。また言語学者の角田太作は語順を含め19の特徴について130の言語を比較し、「日本語は特殊な言語ではない。しかし、英語は特殊な言語だ」と結論している 。因みに、これらは統計の基準を言語数としたものであり、かわりに話者数を基準とすれば異なった順位付けが得られるが、その場合でも5母音体系には話者数4位のスペイン語が、SOV構造には話者数3位のヒンディー語がある等、特殊であるという結論には達しがたい。 かつてジャーナリスト森恭三は、日本語の語順では「思想を表現するのに一番大切な動詞は、文章の最後にくる」ため、文末の動詞の部分に行くまでに疲れて、「もはや動詞〔部分で〕の議論などはできない」と記している 。このように、動詞が最後に来ることを理由に日本語を曖昧、不合理と断ずる議論は多い。しかし、文の中では「誰が、何を、どこで」など、述語以外の部分のほうが情報として重要な場合も多く、これらの部分を述語の前に置く妥当性もまた無視しえない また、情報工学者の村島定行の主張によれば、古くから日本人が文字文化に親しみ、庶民階級の識字率も比較的高水準であったのは、日本語には表意文字(漢字)と表音文字(仮名)の2つの文字体系を使用していたからだという 。もちろん、表意・表音文字の二重使用は、日本語で唯一無比というわけではなく、韓文漢字や女真文字など、漢字文化圏なら日本語以外においてでも認められる現象である。また、漢字文化圏以外でも、マヤ文字やヒエログリフなどにおいては、表意文字と表音文字の使い分けが存在していたという。ただ、漢字と仮名を巧みに組み合わせることは、日本語における特徴的な利点であると、村島と同様の主張をする者は多い。一方で、カナモジカイのように、数種類の文字体系を使い分けることの不便さを主張する者も存在し、両者の間で論争は絶えない。 村山七郎は、「外国語を知ることが少ないほど日本語の特色が多くなる」という「反比例法則」を主張したという 。日本人自らが日本語を特殊と考える原因としては、身近な他言語がほぼ英語のみであることが与って大きい。もっとも、日本語が印欧語との相違点を多く持つことは事実である。そのため、対照言語学の上では、印欧語とのよい比較対象となる。 日本語成立由来という観点からの諸研究については『日本語の起源』を参照のこと。 [編集] 辞書 詳細は「国語辞典」を参照 日本では古く漢籍を読むための辞書が多く編纂された。国内における辞書編纂の記録としては、天武11年(682年)の『新字』44巻が最古であるが(『日本書紀』)、伝本はおろか逸文すらも存在しないため、書名から漢字字書の類であろうと推測される以外は、いかなる内容の辞書であったかも不明である。 奈良時代には『楊氏漢語抄』や『弁色立成(べんしきりゅうじょう)』という辞書が編纂された。それぞれ逸文として残るのみであるが、和訓を有する漢和辞書であったらしい。現存する最古の辞書は空海編と伝えられる『篆隷万象名義』(9世紀)であるが、中国の『玉篇』を模した部首配列の漢字字書であり、和訓は一切ない。10世紀初頭に編纂された『新撰字鏡』は伝本が存する最古の漢和辞書であり、漢字を部首配列した上で、和訓を万葉仮名で記している。平安時代中期に編纂された『和名類聚抄』は、意味で分類した漢語におおむね和訳を万葉仮名で付したもので、漢和辞書ではあるが百科辞書的色彩が強い。院政期には過去の漢和辞書の集大成とも言える『類聚名義抄』が編纂された。同書の和訓に付された豊富な声点により院政期のアクセント体系はほぼ解明されている。 鎌倉時代には百科辞書『二中歴』や詩作のための実用的韻書『平他字類抄』、語源辞書ともいうべき『塵袋』や『名語記(みょうごき)』なども編まれるようになった。室町時代には、読み書きが広い階層へ普及し始めたことを背景に、漢詩を作るための韻書『聚分韻略』、漢和辞書『倭玉篇(わごくへん)』、和訳に通俗語も含めた国語辞書『下学集』、日常語の単語をいろは順に並べた通俗的百科辞書『節用集』などの辞書が編まれた。安土桃山時代最末期には、イエズス会のキリスト教宣教師によって、日本語とポルトガル語の辞書『日葡辞書』が作成された。 江戸時代には、室町期の『節用集』を元にして多数の辞書が編集・刊行された。易林本『節用集』『書言字考節用集』などが主なものである。そのほか、俳諧用語辞書を含む『世話尽』、語源辞書『日本釈名』、俗語辞書『志布可起(しぶがき)』、枕詞辞書『冠辞考』なども編纂された。 明治時代に入り、1889年から大槻文彦編の小型辞書『言海』が刊行された。これは、古典語・日常語を網羅し、五十音順に見出しを並べて、品詞・漢字表記・語釈を付した初の近代的な日本語辞書であった。『言海』は、後の辞書の模範的存在となり、後に増補版の『大言海』も刊行された。 その後、広く使われた小型の日本語辞書としては、金沢庄三郎編『辞林』、新村出編『辞苑』などがある。第二次世界大戦中から戦後にかけては金田一京助編(見坊豪紀執筆)『明解国語辞典』がよく用いられ、今日の『三省堂国語辞典』『新明解国語辞典』に引き継がれている。 中型辞書としては、第二次世界大戦前は『大言海』のほか松井簡治・上田万年編『大日本国語辞典』などが、戦後は新村出編『広辞苑』などが広く受け入れられている。現在では林大編『言泉』、松村明編『大辞林』をはじめ、数種の中型辞書が加わっている。 今日、最大の日本語辞書として、約50万語を擁する『日本国語大辞典』がある。","日本語(にほんご、にっぽんご)は、主として、日本で使用されてきた言語である。日本国は法令上、公用語を明記していないが、事実上の公用語となっており、学校教育の「国語」で教えられる。 使用人口について正確な統計はないが、日本国内の人口、および日本国外に住む日本人や日系人など約1億3千万人以上と考えられる 。ほぼ全ての日本在住者は日本語を第一言語とする。日本語の文法体系や音韻体系を反映する手話として日本語対応手話がある。" ka,3a224eee4d9c60f0148ce3b30f73a744,"[რედაქტირება] წარმოება [რედაქტირება] ჩანაფიქრი ციხიდან გაქცევის ორიგინალურ იდეას�— კაცი განზრახ ხვდება ციხეში, რომ დაეხმაროს ვინმეს (ამ შემთხვევაში მის ძმას) ციხიდან გაქცევაში�— პოლ შერინგს სთავაზობდა დაუნ პარუსი, რომელსაც უნდოდა ნამდვილი მოქმედებითად ორიენტირებული სერიები გადაეღო. შერინგს ეს აზრი მოეწონა და დაიწყო უსამართლოდ გასამართლებული ერთ-ერთი ძმის ამბავზე სიუჟეტის მომზადება. 2003 წელს მან ეს იდეა ფოქსს გააცნო, რაზეც ამ უკანასკნელისგან უარი მიიღო. ამის შემდეგ იგი რამდენიმე ხანი კიდევ ხვეწდა იდეას, თუმცა ამაოდ. მის შეთავაზებას კვლავ უარყოფითი პასუხი მოჰქონდა, რადგან არხების ხელმძღვანელობის აზრით, ეს იდეა უფრო შეესაბამებოდა ფილმს, და არა ტელესერიალს . შემდგომ, ციხიდან გაქცევის მინისერიალად გადაღების პერსპექტივა გაჩნდა. ამ დროს სცენარის ყურადღება სტივენ სპილბერგმა მიიპყრო. ამგვარად, ციხიდან გაქცევა მინისერიალად აღარ გამოცემულა. პოპულარულ სერიალებთან ერთად, როგორებიცაა დაკარგულები და 24, ფოქს ნეტვორკმა ციხიდან გაქცევის გადაღება 2004 წელს დაიწყო . საცდელი ეპიზოდი გადაიღეს ერთი წლის შემდეგ, მას შემდეგ რაც შერინგმა დაწერა სცენარი და ხუთ თვის შემდეგ, სერიალის სარეკლამო რგოლიც გამოვიდა . [რედაქტირება] მსახიობების შერჩევა შერჩევის პროცესი მაიკლ სკოფილდის როლისთვის დაიწყო წარმოებამდე რამდენიმე კვირით ადრე. ინტერვიუში, პოლ შერინგმა განაცხადა, თუ როგორი უნდა ყოფილიყო მსახიობი ამ როლისთვის: „ამ როლის შემსრულებელი უნდა იყოს იდუმალებით მოცული, მაგრამ ყალბი“ . წარმოებამდე ერთი კვირით ადრე უენტორტ მილერი წარდგა აუდიტორიის წინაშე. მან შერინგზე დადებითი შთაბეჭდილება მოახდინა თავისი გამოსვლით. იგი როლზე შემდეგ დღესვე აიყვანეს . დომინიკ პარსელი შერჩევაზე წარმოებამდე სამი დღით ადრე მივიდა და, შესაბამისად, იგი ბოლო მსახიობი იყო, რომელიც არჩეულ მსახიობთა გუნდს შეუერთდა. პარსელი მოსინჯეს ლინკოლნ ბაროუსის როლზე, რომელიც მიჩნეულია შაშიშ პიროვნებად. იგი არის მაიკლ სკოფილდის ძმა. ჯონ დოიზე მუშაობის შემდეგ, პარსელს ჰქონდა ახლო თანამშრომლობა ფოქსთან. აქედან, იგი გააგზავნეს „ციხიდან გაქცევის“ საპილოტო სცენარზე . პირველად, შერინგი ფიქრობდა, რომ პარსელი იყო „ზედმეტად მიმზიდველი ბიჭი“, მას შემდეგ რაც აუდიტორიის წინაშე იგი თავისი ფლამბოიანტური თმის სტილით გამოჩნდა. თუმცა პარსელმა მოიგო როლი და გადაღების პირველ დღეს გადაპარსული თმებით ჩავიდა. შერინგი გააოცა ორი მთავარ მსახიობს შორის ფიზიკურმა მსგავსებამ. მიუხედავად იმისა, რომ ამორი ნოლასკომ აღიარა, რომ მას კითხვა არ უყვარდა, იგი სცენარმა „ძალზედ ჩაითრია“. აუდიტორიის წინაშე იგი ფერნანდო სუკრეს როლისთვის წარდგა. მისმა ნერვიულობამ პოლ შერინგი მოხიბლა. მან განაცხადა, რომ ნოლასკო იყო მათი საუკეთესო არჩევანი. . სცენარის წაკითხვის შემდეგ, უეიდ უილიამსს საწყის ეტაპზე არ უნდოდა ბრედ ბელიკის როლის განსახიერება, რადგან ეს პერსონაჟი, მისი თქმით, „საშინელი და საზიზღარი“ იყო. მისი უხალისობა წარმოიშვა ოთხი წლის ქალიშვილის მამობისას. თუმცა, მისმა მენეჯერმა დაარწმუნა იგი მოესინჯა თავისი თავი ბელიკის როლში. შედეგი წარმატებული გამოდგა. სარა უეინ კელისი იყო პირველი მსახიობი ქალი, რომელიც აუდიტორიის წინაშე სარა ტანკრედის როლის შესრულებისთვის წარდგა და იყო ასევე პირველი, რომელიც გახდა ძირითადი შერჩევის წევრი . ის როლზე თითქმის მყისვე აიყვანეს . შერჩევის სხვა წევრები იყვნენ რობინ ტუნი, მარშალ ოლმანი, პოლ ადელსტეინი და პიტერ სტორმეირი, რომლებმაც განასახიერეს ვერონიკა დონოვანი, ელ. ჯეი. ბაროუსი, პოლ კელერმანი და ჯონ აბრუცი. [რედაქტირება] გადაღების ადგილები ციხიდან გაქცევის პირველი სეზონის უმრავლესობა გადაღებულია ჩიკაგოში . გადაღება ხდებოდა ჯოლიეტის ციხეში, რომელიც გადაღებულია როგორც ფოქს რივერ შტეიტის გამოსასწორებელი ციხე. ლინკოლნის კამერა, საავადმყოფო და ციხის ეზო გადაღებულია ამავე ციხეში . ლინკოლნის საკანში იყო დატყვევებული ცნობილი ამერიკელი მკვლელი ჯონ უეინ გეისი. გარე სცენები არის გადაღებული ჩიკაგოში, ვუდსტოკში და ჯოლიეტში. ასევე გადაღების ადგილები შეიცავს ო’ჰაირის საერთაშორისო აეროპორტს ჩიკაგოში და ტორონტოს ონტარიოში, კანადა. ციხიდან გაქცევის ყოველ ეპიზოდზე იხარჯებოდა $$2 მილიონი აშშ დოლარი ილინოისის შტატში, ხოლო საბოლოო დანახარჯმა 2005 წელს მიაღწია $24 მილიონ აშშ დოლარს . განახლებული მეორე სეზონის გადაღება დაიწყო 2006 წლის 15 ივნისს დალასში, ტეხასი . გადაღებები ხორციელდებოდა პატარა ელმში, დეკატურში და მინერალ უელსში . ბევრმა ამ ადგილებიდან წარადგინა სხვადასხვა ამერიკული ქალაქები . სავარაუდოდ შოუზე დაიხარჯა $50 მილიონი აშშ დოლარი დალასში . მეორე სეზონის ბოლო სამი სერია გადაღებულ იქნა პენსაკოლაში, ფლორიდას შტატში . თითოეული ეპიზოდის გადაღება გრძელდებოდა რვა დღე და დაახლოებით $1.4 მილიონი აშშ დოლარი იგზავნებოდა თითო ეპიზოდიდან ადგილობრივ ეკონომიკაში . მესამე სეზონი გადაიღეს ტეხასში და თითო ეპიზოდის ბიუჯეტი შეადგენდა $3 მილიონ აშშ დოლარს . თითოეული გარე სცენა ლინკოლნისა და გრეტჩენის მონაწილეობით საჭიროებდა პანამადან გასვლას. მოეთხე სეზონი ძირითადად გადაიეღეს ლოს-ანჟელესში, კალიფორნია. მისი პირველი ეპიზოდი იყო სპეციალურად ორსაათიანი. [რედაქტირება] მუსიკა სერიალის მთავარი მუსიკა შეთხზულია რამინ ჯავადის მიერ, და ნომინირებული იყო პრაიმტაიმის ემის ჯილდოზე 2006 წელს. პირველი ორი სეზონის საუნდტრეკების კრებული ციხიდან გაქცევა: ორიგინალური სატელევიზიო საუნდტრეკი გამოიცა 2007 წლის 28 აგვისტოს . Djawadi-იმ და ფერი კორსტენმა გამოუშვეს მთავარი მუსიკის რემიქსი სახელად: „Prison Break Theme (Ferry Corsten Breakout Mix)“, როგორც სინგლი, რომელიც გამოიცა ფოქს მუსიკის მიერ 2006 წელს. [რედაქტირება] სიუჟეტი და ეპიზოდები პირველი სეზონი შეიცავს 22 ეპიზოდს. ლინკოლნ ბაროუსი არის ტერენსი სტრიდმენის მკვლელობაში ეჭვმიტანილი, რომელიც აშშ-ის ვიცე-პრეზიდენტის ძმაა. ლინკოლს გამოუტანეს სიკვდილით დასჯის განაჩენი და გადააგზავნეს ფოქს რივერ შტეიტის გამოსასწორებელ ციხეში, იმისთვის რომ შემდგომში სიკვდილით დაესაჯათ. ლინკოლნის ძმა, მაიკლ სკოფილდი არის დარწმუნებული ძმის უდანაშაულობაში. ამიტომ მან გადაწყვიტა მისი ციხიდან გამოყვანა და შეიმუშავა გეგმა. იმისთვის, რომ შესულიყო მის ძმასთან ფოქს რივერ შტეიტში, იგი პოლიციას ჩაბარდა ბანკის გაძარცვის ფაქტზე. მაიკლმა ციხეში შესვლისთანავე დაიწყო გაქცევისთვის მზადება, რაშიც გარედან ლინკოლნის ახლო მეგობარი ვერონიკა დონოვანი ეხმარებოდა. საბოლოოდ, სეზონის ბოლოს, მაიკლი და ლინკოლნი ექვს სხვა პატიმართან ერთად გაიქცნენ ციხიდან. მესამე სეზონი შეიცავს 22 ეპიზოდს და გრძელდება პირველი სეზონის დასასრულის მოვლენებით. სცენარი იწყება ფოქს რივერ შტეიტიდან გაპარვიდან 8 საათის შემდეგ მომხდარი მოვლენებით. ახალ სეზონში ახალი პერსონაჟები გვხვდება, მათ შორის ფედერალური აგენტი ალექსანდრე მაჰონი, რომლის მიზანია დაიჭიროს და დაატყვევოს რვა გაქცეული. მეორე სეზონის ბოლოს, მაიკლ სკოფილდს დააპატიმრებენ და გააგზავნიან სონას ფედერალურ გამოსასწორებელ ციხეში. მესამე სეზონი შეიცავს 13 ეპიზოდს და გრძელდება მეორე სეზონის დასასრულის მოვლენებით. სონას ციხეში მაიკლ სკოფილდთან ერთად გააგზავნეს აგენტი ალექსანდრე მაჰონი, თეოდორ ბეგვილი და ბრედ ბელიკი. მაიკლ სკოფილდი დააპატიმრეს მკვლელობის მცდელობისთვის, ამ დროს კი ლინკოლნ ბაროუს მოუხსნეს ყველა დანაშაული. გრეტჩენ მორგანის მეთაურობით, გაიტაცეს ლინკოლნის შვილი ელ. ჯეი. ბაროუსი და სკოფილდის შეყვარებული სარა ტანკრედი. მათ შეთავეზეს ლინკოლნს, რომ გამოეყვანა სკოფილდის დახმარებით სონას ციხიდან ჯეიმს ვისტლერი, და მხოლოდ ამის შემდეგ გაანთავისუფლებდნენ ელ. ჯეი. ბაროუსსა და სარა ტანკრედს. მაიკლი საბოლოოდ ჩაუდგა ხელმძღვანელობაში ვისლერის გაპარვას (მაჰონისა და მის მეგობარ, ლუიშ გალეგოსთან ერთად), თუმცა გაპარვა ლეჩეროს, ბეგვილსა და ბელიკსაც უნდოდათ, რაც მათ თავისით ვერ მოახერხეს. სეზონის ბოლოს ელ. ჯეი. გაანთავისუფლეს ვისტლერის სანაცვლოდ. ამ დროს ფერნანდო სუკრეც ჩასვეს სონას ციხეში. მაიკლ უნდოდა სარას მკვლელისთვის შური ეძია. მეოთხე სეზონის ძირითადი შინაარსი არის განვითარებული აგენტ დონ შელფის მიერ, რომელიც იბრძვის სცილის მოსაპოვებლად. [რედაქტირება] პერსონაჟები ციხიდან გაქცევის თითოეული სეზონისთვის არჩეულ იქნა ათი ან მეტი ახალი მსახიობი ბევრ ვარსკვლავთან ერთად. პირველი სეზონის პერსონაჟები ძირითადად იყვნენ ფოქს რივერ შტეიტის გამოსასწორებელი ციხის პატიმრები. მეორე სეზონიდან პატიმრებს დაემატათ ბევრი მთავარი გმირი, მათ შორის FBI-ის აგენტი, რომლის მთავარი მიზანი იყო რვა გაქცეული პატიმრის შეპყრობა. მესამე სეზონმა, რომელიც გადაღებულია პანამაში, გაგვაცნო ოთხი ახალი მთავარი პერსონაჟი, ორი მათგანი ფედერალური სონას გამოსასწორებელი ციხის პატიმარი. ყველაზე დიდი ცვლილებები შეიტანა სერიალში პერსონაჟების სიკვილმა. სერიების შემქმნელი, პოლ შერინგი ხსნის, რომ მთავარი პერსონაჟების სიკვდილი „აუდიტორიას შესძენს მეტ საშიშროებას ჩვენ პროტაგონისტებზე“ . [რედაქტირება] მთავარი პერსონაჟები სერიალის გმირები არიან ლინკოლნ ბაროუსი (განასახიერებს დომინიკ პარსელი) და მაიკლ სკოფილდი (განასახიერებს უენტორტ მილერი). ლინკოლნი არის უმაღლესი სასწავლებლიდან გამორიცხული და დამნაშავედ აღიარებული არამზადა, რომელსაც უსამართლოდ დააბრალეს აშშ-ის ვიცე-პრეზიდენტის ძმის, ტერენსი სტიდმენის მკვლელობა. ლინკოლნის ძმა სკოფილდი მუშაობდა ინჟინერ-კონსტრუქტორად, სანამ ძმის გადასარჩენად თავს გაწირავდა. მან, ძმის გადარჩენის მიზნით, საგულდაგულოდ შეადგინა ციხიდან გასაქცევი გეგმა, შემდეგ კი ის მთელს ტანზე სვირინგის სახით გამოიხატა. მთელი სერიების განმავლობაში, მაიკლი და ლინკოლნი გვაჩვენებენ ერთმანეთის სიყვარულს. ისინი არიან ერთადერთი პერსონაჟები, რომლებიც ყველა სერიაში გამოჩნდნენ. ვერონიკა დონოვანი (განასახიერებს რობინ ტუნი) არის მაიკლის და ლინკოლნის ბავშვობის მეგობარი. მან განიხილა სკოფილდის გეგმა და გახდა ლინკოლნის ადვოკადი. პირველ სეზონში იგი თამაშობს ერთ-ერთ მთავარ როლს. ელ. ჯეი. ბაროუსი (განასახიერებს მარშალ ოლმანი) არის ლინკოლნ ბაროუსის თინეიჯერი ვაჟი. იგი ძალიან განიცდიდა მამამისის სიკვდილით დასჯის განაჩენს. ის იძულებული გახდა გადამალულიყო, ვინაიდან მას ეძებდნენ ლინკოლნის სიკვდილის მსურველები. ორი ყველაზე აღსანიშნავი პერსონაჟები, რომლებსაც მაიკლი შეხვდა ფოქს რივერ შტეიტის გამოსასწორებელ ციხეში არიან ფერნანდო სუკრე (განასახიერებს ამორი ნოლასკო) და თეოდორ 'თ-ბეგ' ბეგვილი (განასახიერებს რობერტ კნეპერი). სუკრეს მოქმედება დამოკიდებულია მის სურვილზე, რომ შეხვდეს მის მეგობარ გოგონას. მან განავითარა მეგობრული ურთიერთობა მაიკლთან და ლინკოლთან და მათი მოკავშირე გახდა. თ-ბეგი ბოროტი პიროვნებაა, რომელიც ვერ აფასებს მის გარშემო სიტუაციას, და ყველა მისი მტერი გონია. მისი დაჭერის შემდეგ, ჯონ აბრუცი (განასახიერებს პიტერ სტორმარი) გახდა გავლენიანი პიროვნება ფოქს რივერ შტეიტის გამოსასწორებელ ციხეში. იგი იყო ჩიკაგოს მაფიის ლიდერი. მან შეთავაზა მაიკლს გაქცევის გეგმა, სანაცვლოდ კი მას უნდა გაეგო მისგან თავისი დანაშაულის თვითმხილველის, ოტო ფიბონაცის ადგილმდებარეობა. იგი რეგულარურად თამაშობდა პირველი სეზონის პირველ ნახევარში, შემდეგ კი პირველი სეზონის დასასრულს დაბრუნდა. ბენჟამინ მაილს ""კ-ნოუტ"" ფრენკლინი (განასახიერებს როკმონდ დუნბარი) არის ფოქს რივერის პატიმარი. იგი დაეჭვდა მაიკლში. როდესაც გაიგო მისი გაპარვის გეგმის ამბავი, როგორც თ-ბეგმა, მანაც აიძულა მაიკლი, რომ იგიც გაეპარებინა. თუმცა იგი იყო ბევრად თანამგრძნობი და კეთილი, ვინემ თ-ბეგი. როგორც ყველა სხვა პატიმარს, მაიკლი შეხვდა ფოქს რივერის ოფიცერ ბრედ ბელიკს (განასახიერებს უეიდ უილიამსი). ბელიკი თავიდანმე ანტიპათიურად განეწტო მაიკლის მიმართ და მასთან დაპირისპირება დაიწყო. სარა ტანკრედი (განასახიერებს სარა უეინ კელისი) არის ციხის ექიმი, რომელსაც მოეწონა სკოფილდი, შემდეგ კი ეს გრძნობა სასიყვარულო ინტერესებში გადაეზარდა. იგი არის ილინოისის გუბერნატორის შვილი, რომელიც იყო იმ გეგმის ერთ-ერთი წევრი, რომლის შედეგადაც ლინკოლნს მიუსაჯეს სასიკვდილო განაჩენი. საბოლოოდ იგი გადავიდა მაიკლის მხარეს და დაეხმარა ციხიდან გაქცევაში. პოლ კელერმანი (განასახიერებს პოლ ადელსტეინი) გაგვეცნო, როგორც საიდუმლო სამსახურის აგენტი, რომელიც მუშაობდა ვიცე პრეზიდენტისთვის, რომ ეთვალთვალა, მიმდინარეობდა თუ არა ლინკოლნ ბაროუსის სიკვდილით დასჯა სწორედ. იგი ხან ავკაცი იყო, ხან კი მაიკლის და ლინკოლნის მომხრე. მეორე სეზონში გამოჩნდნენ ახალი მთავარი პერსონაჟები, მათ შორის FBI-ს აგენდი ალექსანდრე მაჰონი (განასახიერებს უილიამ ფიჩტერი), რომლის მიზანია თვალი ადევნოს გაქცეული პატიმრების გადაადგილებას და შეიპყროს ისინი. მეორე სეზონში სარა ტანკრედი გახდა ერთერთი მთავარი პერსონაჟი. სეზონის ბოლოს, სერიალს გამოეთიშა პოლ ადელსტეინის პერსონაჟი, რომელიც მოკლეს, თუმცა მისი მკვლელობა არაა ნაჩვენები. სამი მთავარი პერსონაჟის გამორთვის შემდეგ, მესამე სეზონში გვხვდება ოთხი მნიშნელოვანი პერსონაჟი: ლეჩერო (განასახიერებს რობერტ უისდომი)�— სონას პატიმარი, ჯეიმს ვისტლერი (განასახიერებს კრის ვეინსი)�— სონას პატიმარი, გრეტჩენ მორგანი (განასახიერეფს ჯოდი ლინ ო'კიფი) და სოფია ლუგო (განასახიერებს დანი გარსია)�— ვისტლერის მეგობარი გოგონა. სარა უეინ კელისის პერსონაჟის, სარა ტანკრედის მოკვეთილი თავი იპოვეს მეოთხე ეპიზოდში, მიუხედავად ამისა იგი დაბრუნდა მეოთხე სეზონში . [რედაქტირება] გამეორებადი პერსონაჟები პირველი სეზონიდან მთავარი გამეორებადი პერსონაჟები არიან: ფოქს რივერის უფროსი ჰენრი პოუპი (განასახიერებს სტეისი კიჩი), ადვოკატი ნიკ სავრინი (განასახიერებს ფრენკ გრილო), სპეციალური აგენტი დანიელ ჰეილი (განასახიერებს დენი მაკარტი) შეთქმულების ერთგული საიდუმლო სამსახურის წარმომადგენელი ჩარლზ ვესტმოურლენდი (განასახიერებს მუსი ვოტსონი). მაიკლს ჯეროდა, რომ იგი იყო დ. ბ. კუპერი და ქონდა დამალული $$5 მილიონი აშშ დოლარი ციხის გარეთ. ფოქს რივერი სხვა პატიმრები, რომლებიც მაიკლთან ერთად გაიქცნენ ციხიდან არიან დევიდ 'ტვინერი' აპოლსკისი (განასახიერებს ლეინ გარისონი) და ჩარლზ 'ჰეივაირი' პატოშიკი (განასახიერებს საილას ვირ მიშელი). მეორე სეზონში გამოჩნდა უილიამ 'ბილ' კიმი (განასახიერებს რეჯი ლი), რომელსაც დავალებული ჰქონდა მაჰონის და კელერმანის მოქმედებების თვალთვალი. ტერენსი სტიდმანის პერსონაჟი განასახიერა ორმა მსახიობმა. პირველ სეზონში ჯონ ბილინგსლეიმ, ხოლო შემდეგ ჯეფრი პერიმ. სტიდმანის და, კაროლინა რეინოლდსი (განასახიერებს პატრისია ვეტიგი) პირველ სეზონში იყო აშშ-ის ვიცე-პრეზიდენტი, ხოლო შემდეგ პრეზიდენტი. ნიკა ვოლეკი (განასახიერებს ჰოლი ვალენკი) გამოჩნდა პირველ ორ სეზონში როგორც მაიკლის ცოლი. [რედაქტირება] რეაქცია [რედაქტირება] რეიტინგი და კრიტიკული გამოხმაურება თითოეული სეზონის რეიტინგი დამოკიდებულია იმაზე, თუ რამდენი მაყურებელი ჰყავს მის ეპიზოდებს. მაყურებლის რაოდენობას ითვლის ნილსენ მედია რისერჩი. დათვლის პერიოდი იწყება სექტემბერის მიწურულს და მთავრდება მაისის ბოლოს. ფოქსი ტელესერიალს ზურგს უმაგრებს დიდი სარეკლამო კამპანიით. შოუს დებიუტი შედგა 2005 წლის 29 აგვისტოს და მყისვე შეიძინა 10.5 მილიონი მაყურებელი. ფოქსი ყველაზე დიდ წარმატებას ზაფხულში ორშაბათობით აღწევდა. ორსაათიანი პრემიერა შედგებოდა ორი ეპიზოდისაგან . ნილსენ რისერჩის განმარტებით, ეს იყო მეშვიდე პრემიერა, რომელმაც მიაღწია ამგვარ წარმატებას და მიიზიდა მაყურებლის დიდი რაოდენობა . ძლიერმა სადებიუტო შესრულებამ სერიალს მრავალ კრიტიკოსთა ქება მოუტანა. ნიუ-იორკ ტაიმზის აზრით, ციხიდან „ბევრად დამაინტრიგებელი იყო, ვიდრე სხვა სერიები და უეჭველად ერთ-ერთი ყველაზე ორიგინალური“ . ყოველკვირეულმა გართობამ ციხიდან გაქცევა მიიჩნია 2005 წლის ერთერთ ყველაზე საინტერესო ახალ სერიალად . მეორეს მხრივა, იყვნენ ნეგატიურად განწყობილი კრიტიკოსებიც. ვაშინგტონ პოსტი მიიჩნევდა, რომ სერიალი ერთფეროვნული და ზედმეტად გადატვირთული იყო . თავდაპირველად თითოეულ სეზონში უნდა ყოფილიყო 13 ეპიზოდი, მაგრამ სერიალის პეპულარობის გასაზრდელად სეზონს დაემატა 9 ეპიზოდი . მეორე სეზონის პრემიერამ 9.4 მილიონი მაყურებელი მიიზიდა , ხოლო მესამის პერემიერამ�— 7.51, რომელიც ყველაზე დაბალ მაჩვენებლად არის მიჩნეული სერიალის ისტორიის განმავლობაში . [რედაქტირება] ჯილდოები ციხიდან გაქცევამ პირველი ნომინაცია 13 ეპიზოდის გამოშვების შემდეგ მიიღო, ხალხის რჩეულ ჯილდოზე, 2005 წელს, კატეგორიაში „ახალი რჩეული დრამა ტელესერიალი“. ციხიდან გაქცევამ ერთადერთი ჯილდო 2006 წლის იანვარში მოიგო. ამავე წელს მან მიიღო ორი ნომინაცია ოქროს გლობუსის 63-ე დაჯილდოებაზე, კატეგორიებში „საუკეთესო დრამა ტელესერიალი“ და „საუკეთესო მსახიობი დრამა ტელესერიალში“, უენტორტ მილერის შესრულებისთვის. შოუს მთავარმა მსახიობმა, უენტორტ მილერმა ასევე მიიღო ნომინაცია სატურნის ჯილდოზე, კატეგორიაში საუკეთესო ტელესერიალის მსახიობი. ამავე დაჯილდოებაზე, 2005 წელს სერიალი იყო წარდგენილი, ნომინაციაზე „საუკეთესო ტელესერიალი“. 2006 წელს, სერიალი იყო ნომინირებული ტელევიზიის კრიტიკოსების ასოციაციის ჯილდოზე, კატეგორიაში საუკეთესო დრამა ტელესერიალი. ტექნიკური ჯილდოები შეიცავს ედის ჯილდოზე და პრაიმტაიმ ემის ჯილდოს ნომინაციებს. 2006 წლის დეკემბერს, რობერტ კნეპერი იყო ნომინირებული სატელაიტის ჯილდოზე, კატეგორიაში „მეორეხარისხოვანი როლი სერიალში, მინისერიალსა ან ტელესერიალში“. [რედაქტირება] გავრცელება [რედაქტირება] ტელევიზია ტელესერიალი მრავალ ენაზე ითარგმნა და მსოფლიოს მრავალ ქვეყანაში გავიდა სატელევიზიო ეთერში. [რედაქტირება] ჩრდილოეთ ამერიკა კანადას ქონდა აშშს მსაგვსი განრიგი. სერიალი გადაეცემოდა გლობალ TV-ს მეშვეობით. ციხიდან გაქცევა იყო ერთადერთი ახალი ტელესერიალი, რომელმაც მოახერხა 2005/2006-წლების საუკეთესო ოცეულში ადგილის დაკავება. პირველმა სეზონმა კანადაში მიიზიდა 876,000 მაყურებელი 18-დან 49 წლამდე, ხოლო საერთოდ 1.4 მილიონი . მისმა მეორე სეზონმა კი კანადაში მიაღწია მაყურებლების უმაღლეს მაჩვენებელს. [რედაქტირება] ოკეანეთი ჩრდილოეთ ამერიკაში წარმატებასთან ერთად, ციხიდან გაქცევის ასევე წარმატებული პრემიერა შედგა ავსტრალიის ტელეკომპანია სევენზე, 2006 წლის 1 თებერვალს და მიიზიდან 1.94 მაყურებელი, მალევე ეს ციფრი 2.09 მილიონამდე გაიზარდა . პირველი სეზონის ყურადღება საშუალოდ მიიპყრო 1.353 მილიონმა მაყურებელმა . ციხიდან გაქცევამ ასევე წარმატება მიაღცია ახალ ზელანდიაში, სადაც მან მოიგო ხალხის რჩეული ჯილდო, კატეგორიაში ახალი რჩეული დრამა ტელესერიალი. მეორე სეზონი, რომელიც ავსტრალიურმა ტელეკომპანიამ, სევენმა გააცნო ხალხს, როგორც „ციხიდან გაქცევა�— გაგცევაზე“, პირველად გავიდა ეთერში 2007 წლის 31 იანვარს, ახალი დროით, 9:30 pm საათზე. ახალ სეზონს ყავდა 1.226 მილიონი მაყურებელი . მესამე სეზონმა მიიზიდა შედარებით ნაკლები, 899,000 მაყურებელი და გავიდა მეთვრამეტე ადგილზე ყველაზე მაღალმაყურებლიან ტელესერიალებს შორის . მესამე სეზონის 9-13 სერიების ჩვენება დაიგეგმა 2008 წლის დასაწყისში, თუმცა ჯერჯერობით ისინი არ უჩვენებიათ ტელეეკრანებზე. სერიალის გამოერობა აჩვენა ავსტრალიურმა ტელეკომპანიამ ფოქსი8. [რედაქტირება] ევროპა პირველი სეზონის პრემიერა დიდ ბრიტანთში გაიმართა ტელეკომპანიის, Five-ის მიერ. თითო ეპიზოდის ტრალსლიაციისთვის კომპანია იხდიდა £500,000 . დიდ ბრიტანეთში, უკანასკნელი სერიებს აჩვენებენ მსოფლიო პრემიერიდან ერთ კვირაში. ირლანდიაში ციხიდან გაქცევა გადის RTÉ Two-ს მიერ, აშშ-ში გასვლიდან ერთ დღეში. სერიალის პერემიერა საფრანგეთში მოეწყო 2006 წლის 31 აგვისტოს. შოუს ყავდა 5.5 მილიონი მაყურებელი . პირველი სეზონის ბოლო და მეორე სეზონის პირველ ეპიზოდებს საფრანგეთში ყავდა 7.5 მილიონი მაყურებელი, და გახდა ყველაზე მაღალმაყურებლიანი შოუ საფრაგეთში 2006 წელს . მეორე სეზონის პრემიერა შედგა 2007 წლის 13 სექტემბერს, 5.3 მილიონი მაყურებლისთვის . მესამე სეზონის პრემიერა შედგა 2007 წლის 29 ნოემბერს. პოლონეთში, სერიალის პრემიერა მოეწყო 2007 წლის 28 იანვარს 7 მილიონი მაყურებლით და გახდა ყველაზე მაღალმაყურებლიანი უცხოური ეპიზოდი პოლონეთის ისტორიაში. ის ასევე იყო ყველაზე მაღალშეფასებული სერიალი 16-დან 49 წლამდე მაყურებლისთვის ციხიდან გაქცევის პრემიერა გერმანიაში შედგა 2007 წლის 21 ივნისს, RTL ტელევიზიის მიერ. 14-დან 49 წლამდე ასაკის 1.32 მილიონი მაყურებელი დაფიქსირდა ესპანეთში ციხიდან გაქცევა გადის ტელეკომპანია ფოქსისა და ლა სექსტას მეშვეობით. საბერძნეთში ციხიდან გაქცევას აჩვენებს ტელეკომპანია ANT1. პრემიერამ, რომელიც შედგა 2008 წლის 2 იანვარს მიიზიდა 769.000 მაყურებელი. ციხიდან გაქცევამ მიაღწია წარმატებას სხვა ტელესერიალებთან ერთად. მეორე დღეს ნაჩვენებ ეპიზოდზე მაყურებლის რაოდენობა გაიზარდა და მიაღწია 870.000-ს. პირველი სეზონის უკანასკნელი სერია გავიდა 2008 წლის 5 თებერვალს და ყავდა დაახოებით 900.000 მაყურებელი . ის გახდა მეორე უცხოური ტელესერიალი, რომელმაც მიაღწია ასეთ წარმატებას. სერიალის მეორე სეზონის პრემიერა მოხდა 2008 წლის 17 მარტს . სერბეთში ციხიდან გაქცევას აჩვენებს ტელეკომპანია RTS 1, კვირაობით, 23:00 CET საათზე. [რედაქტირება] აზია პირველ სეზონს ჰონგ-კონგში აჩვენებდა ტელეკომპანია TVB Pearl, 2006 წლის 5 სექტემბრიდან 2007 წლის 21 იანვრამდე. მან მიაღწია წარმატებას და მიიზიდა 260,000 მაყურებელი, რომელიც შემდეგ 470,000-მდე გაიზარდა, ხოლო სეზონის ბოლო სერიებს 590,000 მაყურებელი ყავდა მეორე სერიის ჩვენება დაიწყო ამავე კომპანიამ 2007 წლის 6 მარტს. მეორე სეზონის პრემიერას ყავდა 270,000 მაყურებელი, რომელიც ნელნელა 310,000-მდე გაიზარდა.. TVB Pearl-ის განმარტებით, მეორე სეზონმა რეიტინგით პირველ სეზონს გადააჭარბა მაყურებლის ყველაზე დიდი მაჩნებელი დაფიქსირდა მხოლოდ 402,000. ციხიდან გაქცევა არ უჩვენებიათ ჩინეთში, მაგრამ იგი ხელმისაწვდომია მათთვის ინტერნეტით, ონლაით ტელევიზიით და მაღაზიებით ციხიდან გაქცევის პირველი სეზონი ინდოეთში აჩვენა ტელეკომპანიამ Star World 2007 წლის ზამთარში, და მალევე მოიპოვა პოპულარობა. [რედაქტირება] აფრიკა ციხიდან გაქცევის პრემიერა სამხრეთ აფრიკაში მოხდა ტელეკომპანია M-Net-ს მეშვეობთ, 2006 წლის 17 იანვარს. მეორე სეზონის პრემიერა: 2007 წლის 6 მარტს, მესამე სეზონის კი 2008 წლის 5 თებერვალს. შოუმ მიაღწია წარმატებას და მიიზიდა ბევრი მაყურებელი. სერიების ჩვენება დაიწყო ტელეკომპანიამ SABC3, 2008 წლის 8 მაისს. მეორე სეზონი ამჯერად გადის ტელეკომპანია KTN TV-ზე. [რედაქტირება] DVD და Blu-ray გამოშვებები ციხიდან გაქცევის DVD ვერსიები გამოიცა შემდეგ ქვეყნებში: აშშ, კანადა, დიდი ბრიტანეთი, და ავსტრალია. პირველი სეზონის Blu-ray ფორმატში გამოშვება დაიგეგმა 2007 წლის დასაწყისში. საბოლოოდ კი გამოიცა 13 ნოემბერს, 2007. Blu-ray-ს სეტი შეიცავდა 6 დისკს. ციხიდან გაქცევა გახდა პირველი ტელესერიალი, რომელიც გამოუშა ფოქსმა Blu-ray ფორმატში. უცნობი მიზეზის გამო, მეორე სეზონი არ გამოცემულა Blu-ray ფორმატში. თუმცა მესამე სეზონის Blu-ray გამოშვება იგეგმება. 19 მაისს მესამე სეზონის მთლიანი სეტი DVD ფორმატში გამოიცა . [რედაქტირება] საეთერო ინფორმაცია ციხიდან გაქცევის პირველი სეზონის პრემიერა შედგა ფოქს ნეთვორქზე ამერიკაში, 2005 წლის 29 აგვისტოს 9:00 საათზე (ET). შემდეგ შოუ გაგრძელდა 2006 წლის 20 მარტს. სერიალის დაწყება გადმოიტანეს ერთი საათით ადრე და დაიწყო 8:00 საათზე (ET). პირველი სეზონი დასრულდა 2006 წლის 15 მაისს. მეორე სეზონი გრძელდებოდა 2006 წლის 21 აგვისტოდან 2007 წლის 2 აპრილამდე, და გადიოდა ყოველ ორშაბათს 8:00 საათზე (ET). მეორე სეზონის პრემიერა მოეწყო ფოქსზე 2007 წლის 24 აგვისტოს, შემდეგ კი აჩვენეს სხვადასხვა ტელევიზიის ვებსაიტებზე. . მესამე სეზონის პრემიერა შედგა 2007 წლის 17 სექტემბერს და გაგრძელდა 2008 წლის 18 თებერვლამდე.","ციხიდან გაქცევა (ინგლ. Prison Break) არის ამერიკული ტელესერიალი, რომლის გადაღება 2005 წელს დაიწყო და დღემდე გრძელდება. სერიალის პრემიერა მოეწყო ამერიკულ ტელეკომპანია ფოქსის სამაუწყებლო კომპანიაზე, 2005 წლის 29 აგვისტოს. ამბავი ეხება ორი ძმის ისტორიას. ლინკოლნ ბაროუსი სიკვდილმისჯილია მკვლელობისთვის, რომელიც მას არ ჩაუდენია, ხოლო მისი ძმა, მაიკლ სკოფილდი, საგულდაგულოდ ცდილობს მისი ციხიდან გაყვანას. მიმდინარე აღმასრულებელი პროდიუსერები არიან: პოლ შერინგი, კევინ ჰუკსი, მეთ ოლმსტიდი, მარტი ანდელსტეინი, დაუნ პარუსი, ნილ მორიცი და ბრეტ რატნერი . სერიალისთვის მთავარი მუსიკა შეთხზულია რამინ ჯავადის მიერ, და ნომინირებული იყო პრაიმტაიმის ემის ჯილდოზე 2006 წელს . ამჟამად სრულად გადაღებულია ოთხი სეზონი. პირველი და მეორე სეზონები შეიცავს 22 ეპიზოდს. მესამე 13-ს, ხოლო მეოთხე სეზონი - 24 სერიას." ka,dd0acf4846df5927e87362de64ccf8de,"[რედაქტირება] ისტორია [რედაქტირება] ბაზრობათა თასი ამჟამად ევროპის პრესტიჟულობით მეორე საკლუბო ტურნირი ფაქტობრივად არაფრისგან შეიქმნა. ამ შეჯიბრის დაარსების იდეა სამ ადამიანს - შვეიცარიელ ერნსტ ტომენს, იტალიელ ოტორინო ბარაზის და ინგლისელ სერ სტენლი როუზს ეკუთვნის. 1955 წლის 18 აპრილს ეს სამი პატივცემული ჩინოსანი ბაზელის შორიახლოს მდებარე რაიფელდენში შეიკრიბა და ტურნირის დაარსება გადაწყვიტა. შეჯიბრი იმ დიდი ქალაქების გუნდებს შორის გაიმართებოდა, სადაც იმ დროისთვის დიდი ბაზრობები ტარდებოდა. ასეთი ქალაქები მალე შეირჩა. ეს პატივი 12 ქალაქს - ბარსელონას, ბაზელს, ბირმინგემს, ვენას, ზაგრებს, კიოლნს, კოპენჰაგენს, ლოზანას, ლაიფციგს, ლონდონს, მილანსა და მაინის ფრანკფურტს ხვდა წილად. ამ შეჯიბრის გამართვით ტურნირის ორგანიზატორებს ორი კურდღლის დაჭერა სურთად; ერთი მხრივ ისინი ფეხბურთს გაუწევდნენ პოპულარიზაციას, მეორე მხრივ კი ბაზრობაზე ხალხს მიიზიდავდნენ, გააფართოვებდნენ ტურიზმის ინფრასტრუქტურას და დიდ ფინანსურ მოგებასაც ნახავდნენ. ბაზრობათა თასის პირველი გათამაშება მთელი სამი წელი გაგრძელდა და ბარსელონას ნაკრების გამარჯვებით დასრულდა. ასეთი გაწელილი სეზონი იმით იყო განპირობებული, რომ ორგანიზატორებს, იმ დღეებში როცა ბაზრობა არ იმართებოდა, მატჩების ორგანიზაცია უჭირდათ. მიუხედავად იმისა, რომ ტურნირში მონაწილეობის უფლება 12 ქალაქის გუნდს ჰქონდა, 1955-1958 წლებში გათამაშებაში მხოლოდ 10 ნაკრები იღებდა მონაწილეობას და მათ ერთმანეთში სულ 23 მატჩი გამართეს. ფინალში კატალონიელებმა ლონდონის ნაკრები დაამარცხეს. მომავალი სეზონი ერთი წლით ნაკლებ დროში ჩატარდა. 1958-1960 წლების ბაზრობათა თასის გათამაშებაში უკვე 16 გუნდი მონაწილეობდა. ტურნირისადმი ინტერესი დღითი დღე იზრდებოდა. შეჯიბრის ორგანიზატორებმა სულ მალე ახალი წესი შემოიღეს, რომლის თანახმადაც, ბაზრობათა თასზე ერთი ქვეყნიდან მხოლოდ ოთხი გუნდის დაშვება შეიძლებოდა. კიდევ ერთ წელიწადში გუნდების რაოდენობა 32-მდე გაიზარდა, ხუთი წლის შემდეგ ბაზრობათა თასისთვის უკვე 48 გუნდი იბრძოდა, ხოლო 1969-1970 წლების სეზონში მათი რაოდენობა 64-მდე გაიზარდა. დღესდღეისობით უეფას თასზე 100-ზე მეტი კლუბი გამოდის რაც რეკორდი გახლავთ ნებისმიერი საფეხბურთო თუ არასაფეხბურთო ტურნირისათვის. გათამაშების პირველ წლებში ტურნირზე ესპანური და ინგლისური კლუბები დომინირებდნენ. ”რეალის” ევროტრიუმფით გამწარებული ბარსელონას ნაკრები სრული სერიოზულობით ეკიდებოდა აღნიშნულ შეჯიბრს და სამჯერ პირველობაც მოიპოვა. კატალონიელებს ოდნავ ჩამორჩნენ ვალენსიელები, რომლებმაც ტიტული ორჯერ მოიგეს. სამხრეთული კლუბების უპირატესობას ბოლო ”ლიდსმა” მოუღო, და პირველი ჩრდილოური გუნდი გახდა რომელმაც ოქროს მედლები მოიპოვა. ეს 1968 წელს მოხდა. სწორედ მაშინ დაიწყო ინგლისური კლუბების ექვსწლიანი ჰეგემონია. [რედაქტირება] უეფა ბაზრობათა თასი წარმოუდგენლად პოპულარული ხდებოდა. საჭირო იყო მისი ორგანიზაციულ ჩარჩოში მოქცევა. 1971 წელს ეს მისია უეფამ ითავა და სულ მალე ტურნირს სახელიც გადაერქვა. ახალმა უეფას თასმა, რომელსაც ძველი ფორმატი თითქმის არ შეუცვლია, უფრო მეტი პოპულარობა შეიძინა. ძველი ბაზრობათა თასი კი სამუდამო მფლობელობაში რომელიმე გუნდს უნდა გადასცემოდა. დიდი ბჭობის შემდეგ გადაწყდა, პრიზს ერთმანეთში ტურნირის პირველი და ბოლო გამარჯვებულები გაათამაშებდნენ. ”ლიდსისა” და ”ბარსელონას” შეხვედრაში უფრო ძლიერნი ესპანელები გამოდგნენ. უეფას თასის პირველი მფლობელი კი ინგლისური ”ტოტენჰემი"" გახდა, რომელმაც თანამემამულე ”ვულვერჰემპტონი” ორმატჩიან დუელში დაამარცხა. 1979 წელს უეფამ ტურნირის ჩატარება ახალი ფორმატით გადაწყვიტა. დადგინდა სპეციალური ცხრილი, რომელიც თითოეული ქვეყნის კლუბების კოეფიციენტებს შეიცავდა ევროტურნირებზე ბოლო 5 წლის მოღვაწეობის მიხედვით. სწორედ ამ მეთოდით ხდებოდა ერთი ქვეყნიდან უეფას თასზე გამსვლელი კლუბების რაოდენობის დადგენა. რაც შეეხება 70-იანი წლების უეფას თასის გათამაშების ისტორიას, აქ უკვე დომინანტის როლი ჰოლანდიურმა, ბელგიურმა და გერმანულმა კლუბებმა იკისრეს. თითქმის ყველა ფინალი ამ ქვეყნების გუნდების მონაწილეობით თამაშდებოდა. ”ლიდსმა”, ”ლივერპულმა”, მოგვიანებით ”ტოტენჰემმა”, ასევე მიონხენგლადბახის ”ბორუსიამ”, ორ-ორჯერ შეძლეს აღნიშნულ ბრძოლაში გამარჯვების მოპივება. 1977 წელს ეს ტურინის ”იუვენტუსმა” მოახერხა. 80-იან წლებში პრესტიჟულობით მეორე საკლუბო ტურნირში გამარჯვება მადრიდის ”რეალმაც” დააჭაშნიკა, რომელმაც 1985 და 1986 წლებში ზედიზედ ორჯერ მოიგო უეფას თასი. იტალიური კლუბებიც საქმეს სერიოზულად მიუდგნენ. 1989 წლიდან მოყოლებული, უეფას თასთა აფსოლიტური უმრავლესობა აპენინურ კლუბებს დარჩათ. მარტო მილანის ”ინტერმა” 7 წელიწადში სამჯერ მოახეხა უეფას თასის მოპოვება. მანამდე რამდენიმე წლით ადრე უეფამ კიდევ ერთი წესი მიიღო რომელიც ძლიერ გუნდებს ერთმანეთისგან აცალკევებდა. ეს განაპირობა იმ ფაქტმა, რომ საკმაოდ ხშირი იყო შემთხვევები, როცა მეორე ან მესამე საკვალიფიკაციო ეტაპზე ერთმანეთს ”ლივერპული და ”ვალენსია” ეჯახებოდნენ, ხოლო ანალოგიურ ეტაპზე ერთმანეთში ურთიერთობას მაკედონიის ”ჟელეზნიჩარი” და იაროსლავის ”შინიკი” არკვევდნენ. ამიტომაც აუცილებელი გახდა ამ წესის მიღება, რომლის მიხედვით შედარებით ძლიერი გუნდები ადრეულ ეტაპზე ერთმანეთს არ დაეჯახებოდნენ. უეფამ ასევე მიიღო გადაწყვეტილება, რომ ჩემპიონთა ლიგის პირველი, მეორე და მესამე საკვალიფიკაციო ეტაპებიდან გამოთიშული გუნდები ასევე მიიღებდნენ მონაწილეობას რანგით მეორე საკლუბო ტურნირში. 1999-2000 წლების სეზონიდან უეფას თასზე ავტომატურად ხვდებიან ეროვნული თასების მფლობელები. ადრე მათთვის სპეციალურად არსებობდა ცალკე ტურნირი, რომელსაც თასების მფლობელთა თასი ეწოდებოდა, მაგრამ ევროვული ფეხბურთის მმართველმა ორგანოებმა გადაწყვიტეს, რომ ტურნირი მომგებიანი არ იყო თანდათან უინტერესო ხდებოდა. საბოლოოდ 1999 წელს მისი გაუქმება გადაწყვიტეს. [რედაქტირება] თასის შესახებ ეს უბრალო მაგრამ მომხიბლავი ნაკეთობა 65 სმ სიმაღლისაა, სიგანეში 33 სმ, ხოლო სიღრმე - 23 სმ-ია. ფინალურ მატჩში გამარჯვების შემდეგ, ეს თასი შამპანურით ივსება და დაახლოებით 15 კგ-ს იწონის. აღნიშნული ქმნილება 1972 წელს მილანელმა ოსტატმა, ბერტონიმ დაამზადა და მაშინ ეს თასი დღევანდელი 30 ათასი ევროს ეკვივალენტი დაჯდა. მართალია, უეფას თასი ჩემპიონთა თასივით არ ბრწყინავს და სახელურებიც არ აქვს, მაგრამ მაინც ელეგანტურად გამოუყურება. უეფას თასი გარდამავალია. ტურნირის გამარჯვებული თასს ერთ წელს ინახავს, შემდეგ კი უეფა ამ გუნდს ნამდვილის ასლს, 4/5 ზომის თასს აძლევს და ორიგინალი მორიგ ფინალურ შეხვედრაზე მიაქვს, სადაც მას ახალი გამარჯვებული ჩაიბარებს. სამუდამოდ უეფას თასი მხოლოდ იმ გუნდს ჩაბარდება, რომელიც ტურნირს ზედიზედ სამჯერ მოიგებს, ან ტიტულების რაოდენობას ხუთამდე გაზრდის. [რედაქტირება] ფინალები [რედაქტირება] სტატისტიკა [რედაქტირება] ქვეყნების მიხედვით ქვეყნების მიხედვით ყველაზე მეტი გამარჯვებული ესპანეთს ჰყავს. ესპანურმა გუნდებმა 11-ჯერ მოახერხეს უეფას თასის აღება და 7-ჯერ ფინალში გასულები დამარცხდნენ. მეორე ადგილზე იტალიაა 10 გამარჯვებით, მესამეზე კი ინგლისი ასევე 10 გამარჯვებით. სულ 12 ქვეყნის გუნდმა მოახერხა უეფას თასის მოპოვება.","უეფა-ს თასი (UEFA Cup, ასევე C3), საფეხბურთო ტურნირი ევროპის ქვეყნების კლუბებს შორის, რომლის ორგანიზატორია UEFA. ეს არის ყველაზე პოპულალური საფეხბურთო საკლუბო ჩემპიონატი მსოფლიოში ჩემპიონთა ლიგის შემდეგ. კლუბების კვალიფიკაცია უეფას თასისთვის დამოკიდებულია მათ შედეგებზე ეროვნული ლიგებისა და ადგილობრივი თასების შეჯიბრებებში. თასის გათამაშება 1971 წელს დაიწყო და მან შეცვალა საქალაქთაშორისო ბაზრობათა თასი, რომელიც 1955 წლიდან თამაშდებოდა. 1999 წელს უეფას თასების მფლობელთა თასი გაუქმდა და გაერთიანდა უეფას თასთან. სკ სევილია უეფას თასის მიმდინარე მფლობელია, რომელმაც ზედიზედ მეორედ გაიმარჯვა ყოველწლიურ შეჯიბრში, მათი უდიდესი წარმატებით ჰამპდენის პარკში, გლაზგო, შოტლანდია, 2007 წლის 16 მაისს. მათ თანამოძმეები სამეფო საფეხბურთო კლუბიდან ""ესპანიოლი"" პენალტებით დაამარცხეს." ka,6c4d21b1d489220baf80263f62d74a25,"[რედაქტირება] გეოგრაფია თუშეთი მდებარეობს საქართველოს ჩრდილო-აღმოსავლეთ ნაწილში, ჩრდ. განედის 42032/-42022/ და აღმ. გრძედის 63017/-63022/ შუა; მისი ფართობია 896 კვ. კმ. ადმინისტრაციულად იგი შედის ახმეტის რაიონში და ზღვის დონიდან 1650-4493 მ სიმაღლეზე მდებარეობს; სოფლები განლაგებულია 1900 მ-დან 2400 მ-მდე. თუშეთი კავკასიონის მთავარ წყალგამყოფ ქედსა და გვერდით ქედს შორის მდებარე ქვაბულშია მოქცეული, რომელსაც ჩრდილოეთით ესაზღვრება თუშეთის (პირიქითის) ქედი, დასავლეთით ამუგო–აწუნთის ქედი, აღმოსავლეთით ბუნებრივი საზღვარი გაუყვება აკაზმა-ჭეროსთავის ქედს და მთავრდება მდინარე ანდის ყოისუს ხეობაში, ხოლო სამხრეთით ესაზღვრება კავკასიონის მთავარი წყალგამყოფი, ე. წ. ვადაეთის ქედი. თუშეთს ჩრდილოეთით ესაზღვრება თუშეთის ქედი, მისი უმაღლესი მწვერვალია ტებულო (4493 მ). თუშეთის ქედის პერპენდიკულარულად სამხრეთ მიმართულებით გამოიყოფა შემდეგი ქედები: ძველციხეთანის, ჭეროს, ცირბევის, დანოს, ლაროვანის, სანარის ქედი-სანარისა და აკაზმის ქედები. მთავარი წყალგამყოფი ქედის მწვერვალებიდან აღსანიშნავია: შავი კლდე (3574 მ), დიდგვერდი (3334 მ) და პატარა ბორბალო (3180 მ). მთავარი წყალგამყოფი ქედიდან გამოიყოფა უამრავი პერპენდიკულარული ქედები, რომელთა შორის აღსანიშნავია საჯინჭვლის, ნახიდურის, ალატოვანის, ოთხწყაროს, ენჭოს, ლაისა და სხვა. თუშეთის რელიეფი და მისი ძირითადი ტიპები ჩამოყალიბებულია მეოთხეული პერიოდის ვერტიკალური მოძრაობებით, გამყინვარებით, მდინარეული ეროზიითა და მექანიკური გამოფიტვით. ვაკეებიდან გამოირჩევა ომალო-დიკლოს ვაკე, რომელიც ალაზნის კანიონით გაყოფილია ორ ნაწილად. აქვეა ცოკალთა-ქუმელაურთის ვაკე. აღსანიშნავია აგრეთვე თურსიეხის, ქვახიდის, წოვათის, ალაზნის თავის და სხვა პატარ-პატარა ვაკეები. [რედაქტირება] კლიმატი თუშეთში იანვარ-თებერვლის საშუალო ტემპერატურა 3-8 გრადუსია, იანვარ-თებერვალში ჰაერის საშუალო ტემპერატურე — 13-15 გრადუსზე დაბლა არ ჩამოდის, თოვლის საფარის ხანგრძლივობა 5-6 თვეა, ხოლო ივლის-აგვისტოში ჰაერის საშუალო ტემპერატურა 14-15 გრადუსია. ნალექების რაოდენობა მერყეობს 450-900 მმ-ს შორის საშუალო მრავალწლიური კი 770 მმ-ია. აქედან ნალექების 69% მოდის თბილ პერიოდში აპრილიდან-სექტემბრის ჩათვლით, 31% კი — დანარჩენ ექვს თვეში მყარი სახით. თოვლის საფარის მაქსიმალური სისქე 2 მ-ს აღწევს, მინიმალური 0.3 მ-ს. თუშეთის ჰავა კონტინენტურია. ღრუბლიან დღეთა რაოდენობა, საშუალოდ, თვეში 5.5-ია. სეტყვა იშვიათი მოვლენაა, რაც შეეხება ხორხოშელას, იგი უფრო ხშირადაა მოსალოდნელი. აქ საშუალო სიჩქარის ქარები (7-14 მ/წმ) წელიწადში 10%-ს აღწევს. თუშეთში, ძირითადად, სუსტი ქარი და წყნარი დღეები იცის. [რედაქტირება] ჰიდრორესურსები თუშეთში ორი მდინარეა: გომეწრის (თუშეთის) ალაზანი და პირიქითი ალაზანი თავისი მრავალი შენაკადით. ეს ორი მდინარე ერთმანეთს უერთდება სოფ. შენაქოს მიდამოებში და სახელმწიფო საზღვრის გადაკვეთის შემდეგ მიედინება ანდის ყოისუს სახელწოდებით. გომეწრის (თუშეთის) ალაზანი სათავეს იღებს ბორბალოს მთაზე დაახლოებით 3000 მ-ზე ზღვის დონიდან, ხოლო პირიქითი ალაზანი აწუნთა-ტებულოს ქედის აღმოსავლეთ ფერდობებზე (3300 მ-ზე). გომეწრის (თუშეთის) ალაზანს (სიგრძე 53 კმ) შენაკადთა უმეტესობა მარჯვენა მხრიდან აქვს: შავწყალი, ვაკისძირის ხევი, ორწყალი თავისი შენაკადებით: ვესტმოს ხევი, სახარის, შავიკლდის, სამერცხლის და საბუის ხევები. ხისოს (ჭანჭახოვანის) ალაზანი თავისი შენაკადებით: ორმოთგორის ხევი, ფიცრის ჭალის, ალატოვანის, ენჭოს და ხისოს ხევები და ნახიდურის წყალი. მარჯვენა მხრიდან უერთდება წუათის ხევი. პირიქითის ალაზნის მარცხენა მხარის შემდინარეებია: თურსიეხის ხევი, ჭონთიოს, გირევის, ფარსმის, ჭეშოს, ცირბევის, წისქვილების, კვავლოს, დანოსა და ჩიღოს ხევები. მარჯვენა მხრიდან კი — ლაროვანის წყალი. თუშეთის მდინარეები ზამთარში ნაწილობრივ იყინება. თუშეთში უამრავი პატარ-პატარა ზომის ტბაა. სუბალპურ ზონაში (მდინარე ორწყლის სათავეებში) მყინვარული წარმოშობის ტბებია. არც ერთი მათგანის დიამეტრი არ აღემატება 20 მეტრს. ასეთივე ზომის ტბებია შავიკლდის ხევისა და ვებუს ხევის სათავეებში. კალოანის ხევის სათავეში მდებარე ტბა (მყინვარული წარმოშობით) მთელი წლის განმავლობაში გაყინულია. ჭანჭახოვანის ქედის ჩრდილო ფერდობებზე მდებარე ტბის სიგრძე 12-15 მ-ა, სიგანე — 5-6 მ. ტბა ძალიან ღრმაა. ნასოფლარ ჰეღოსთან გვხვდება გამდინარე ტბა სიგრძით 200 მ. თუშეთის ტერიტორიაზე ვხვდებით ჭაობებსაც, რომლებიც პატარა ტბების დაშრობით უნდა იყოს გამოწვეული. ისინი გავრცელებულია როგორც ალპურ და სუბნივალურ ზონებში, ისე სოფლების მიდამოებში. სოფლების: შენაქოს, ომალოს, დიკლოს, თურსიეხისა და ხახაბოს ჭაობების არსებობაზე დიდ გავლენას ახდენს გრუნტის წყლების ზედაპირთან ახლოს მდებარეობა. თუშეთში საკმაოდ დიდი რაოდენობითაა სამკურნალო-მინერალური წყლები. „ჩიღოს წყალი“ ძალიან მარილიანია და შეიცავს ქლორიდებს, ვეძის გორის ძირში გამოდის მჟავე წყლის ორი ჭავლი, სოფელ ხისოსთან, შენაქოსთან, ფარსმასთან, ნასოფლართან და ჭონთიოსთან გვხვდება ტუტე-მარილიანი წყლები, ასევე ომალოსთან არის ტუტე მარილიანი წყლის სამი ჭავლი. სოფელ დოჭუსა და ხახაბოს მიდამოებში არის რკინის შემცველი წყაროები. [რედაქტირება] ფლორა თუშეთის ტერიტორიები ხასიათდება ფლორისტული მრავალფეროვნებით, ენდემურ და უძველეს რელიქტურ სახეობათა სიუხვით, რაც ერთის მხრივ, განპირობებულია ტერიტორიის სიდიდითა და გეოგრაფიული მდებარეობით, მიუხედავად ვერტიკალური სარტყელების მცირე დიაპაზონისა. თუშეთის ტყეების საერთო ფართობი შეადგენს 32000 ჰა-ს. ძირითადად წარმოდგენილია ფიჭვნარით (სოსნოვსკის ფიჭვი) და არყნარით (ლიტვინოვისა და რადეს არყი). მათ ხშირად ეთავსება ისეთი სახეობები, როგორიცაა ცირცელი, მდგნალი, მურყნარი და სხვა. თუშეთის ტყეებში და მათ გარეთაც მრავლადაა კენკროვანი და ტყის ხილის მცენარეულობა. თუშეთის ტყეებში გამოიყოფა ტყის ტიპები, რომლებიც სხვაგან თითქმის არ აღნიშნულა: არყნარ-ფიჭვნარი სუბალპური ბალახეულით, არყნარ-ცაცხვნარი ბუჩქნარებით, ფიჭვნარი დეკათი და სხვა. ფიჭვი ზღვის დონიდან 2650 მეტრამდე გვხვდება, რაც კავკასიისათვის უნიკალური შემთხვევაა. თუშეთის ფიჭვნარებს, ოროგრაფიული იზოლირების წყალობით, ჯიშობრივი ცვლილება არ განუცდია. თითქმის ორი მილიონი წლის კარჩაკეტილი ევოლუციის შედეგია აქ მცენარეთა ტიპურებიდან განსხვავებული ფორმების არსებობა, ასეთებია: სოსნოვსკის ფიჭვი, მაჯაღვერი, ტირიფები, თელა და ა. შ. [რედაქტირება] ფაუნა მდიდარი სახეობრივი შემადგენლობით გამოირჩევა ცხოველთა სამყარო. განსაკუთრებით აღსანიშნავია მტაცებელთა და წყვილჩლიქოსანთა რიგების წარმომადგენლები. ასეთი სახეობებია: ნიამორი, რომლის არეალიც შემოიფარგლება გომეწრისა და პირიქითის ვიწრო კლდოვანი ხეობებით და დიკლოს ხორხის მიდამოებით; არჩვი — მისი რიცხოვნობა ანთროპოგენული ფაქტორების ზემოქმედების გამო (ძოვება, ბრაკონიერობა) მკვეთრად შემცირებულია; აღმოსავლეთ კავკასიური ჯიხვი, ირემი, რომლის პოპულაცია ძალიან მცირერიცხოვანია; შველი, რომელიც გავრცელებულია აღმოსავლეთ კავკასიონის თითქმის მთელ ტერიტორიაზე. მტაცებლებიდან პირველყოვლისა უნდა აღინიშნოს წინააზიური ლეოპარდი (ჯიქი), რომელიც მთელ კავკასიაში ერთეული ინდივიდების სახით არის შემორჩენილი პირიქითის ქედის სუბალპურ, ალპურ და სუბნივალურ ზონებში. იგი აღმოჩენილ იქნა ვაშლოვანის სახელმწიფო ნაკრძალშიც. ეს ცხოველი ბუნების დაცვის მსოფლიო კავშირის (IUCN) წითელ წიგნშია შეტანილი. თუშეთში ასევე გავრცელებულია მგელი, ფოცხვერი, დათვი და ა.შ. ფრინველთა სახეობებიდან აღსანიშნავია კრავიჭამია, შევარდენი, შურთხი (მთის ინდაური). ყველა ეს სახეობა შეტანილია ბუნების დაცვის მსოფლიო კავშირის (IUCN) წითელ წიგნში. [რედაქტირება] ისტორია ფხოველთა (ფშავ-ხევსურთა) თუშეთში მიგრაციის შესახებ რამდენიმე წყარო მეტყველებს. ამას მხარს უმაგრებს გვარ-სახელები, ენობრივი დიალექტური შეხვედრები, სეხნია ტოპონიმები და სხვა. ეს შეიძლება მომხდარიყო ახ. წ.-ის IV ს-ის პირველ ნახევარში, იბერიის მეფე მირიან III-ის მიერ ქვეყნის გაქრისტიანების მცდელობის წინააღმდეგ ამხედრებულ ტომთა მიერ. თუშეთში აღმოჩენილი არქეოლოგიური მასალებით დგინდება თუშეთის ტერიტორიის დასახლება უძველესი დროიდან. გვიან ბრინჯაოსა და ადრე რკინის ხანის ზოომორფული ფიგურები თუ სიმბოლო-ნიშნები თუშეთის ტრადიციული მეურნეობრივი დარგების-მეცხვარეობისა და მსხვილფეხა მესაქონლეობის ისტორიის მნიშვნელოვანი ქრონოლოგიური ნიშნულებია. ქართულ საისტორიო წყაროებში თუშეთის შესახებ საკმაოდ მწირი ცნობები მოიპოვება. ერთ-ერთი ასეთი ცნობა უკავშირდება IV საუკუნეში ქრისტიანობის სახელმწიფო რელიგიად გამოცხადებას საქართველოში და, ამასთან დაკავშირებით, ფხოველთა იძულებით გადასახლებას თუშეთში. VIII საუკუნეში თუშეთი მოიხსენიება საქართველოს სამეფოსადმი დაქვემდებარებულ ჩრდილო კავკასიელ ტომებთან, კერძოდ, ხუნძახის თემთან საერთო ადმინისტრაციულ საზღვრებში — წუქეთის საერისთაოში. ამ დროს უნდა უკავშირდებოდეს ქრისტიანობის გავრცელება რეგიონში, რაზეც მეტყველებს ინგუშეთისა და დაღესტნის IX საუკუნის ქრისტიანული ძეგლები. XV საუკუნეში გიორგი I აუქმებს საერისთავოებს და აწესებს სამოურავოებს. მნიშვნელოვანია XVI საუკუნის ცნობა, რომელიც ეხება კახეთის მეფე ლევანის მიერ თუშთა შემომტკიცებას. ეს არის პირველი ისტორიული ცნობა თუშეთის მეცხვარეობისა და კახეთში ზამთრის საძოვრებით სარგებლობის შესახებ. 1660 წელს თათარ დამპყრობთა წინააღმდეგ ბახტრიონის ბრძოლაში თუშების მიერ შეტანილი დიდი წვლილი დასდებია საფუძვლად ლეგენდას, რომელიც ეხება თუშთა ბელადის — ზეზვა გაფრინდაულის მამაცობასა და ალონის ველის თუშებისთვის გადაცემას. თუშებისთვის ალვანის ველის საძოვრებით სარგებლობის უფლება შემდგომში დაკანონებულ იქნა კახეთის მეფეების — თეიმურაზ II-ისა და ერეკლე I-ის სიგელ-გუჯრებით. XVII საუკუნეში, როგორც ექვთიმე თაყაიშვილის მიერ მიკვლეულ ქვაზე დაწერილი გუჯარიდან ირკვევა, თუშებს თავიანთი ცხვარმრავალი ფარებისათვის ათვისებული აქვთ შირაქის ზამთრის საძოვრები, რომელსაც დღემდე არ დაუკარგავს თავისი ეკონომიკური მნიშვნელობა და თუშეთის გეოსოციალური სტრუქტურის ორგანულ კომპონენტს წარმოადგენს. მეზობელი ტომების თავდასხმებისაგან თუშეთის თავდაცვასა და უსაფრთხოებას უზრუნველყოფდა ადგილობრივი ფორტიფიკაციული არქიტექტურა. სოფლების განაშენიანებისათვის, როგორც შენაქოში ჩატარებული არქეოლოგიური გათხრებისას აღმოჩენილი დასახლების ნაშთები მოწმობს, უძველესი დროიდან უპირატესობა ენიჭებოდა ბუნებრივ სიმაგრეებსა და შეჯგუფულ დასახლებას. ამგვარ ციხე-სოფლებს განეკუთვნება ძველი დიკლო, ჰეღო, წარო, ინდურთა და ა. შ. თუშეთის ყოველ სოფელში დღემდეა შემონახული XVII-XVIII საუკუნეების თავდაცვითი და სასიგნალო ციხე-კოშკები, რომლებშიც იხიზნებოდა მოსახლეობა და კოლექტიურად იცავდა თავს მომხვდურთაგან. საოჯახო თემის საცხოვრებელმა ციხე-სახლებმა XIX საუკუნის II ნახევარში დაკარგეს თავდაცვითი ფუნქცია და დაიწყო მათი გადაკეთება და ახალი ტიპის საცხოვრებლების-აივნიანი სახლების მშენებლობა, რაც პასუხობდა შეცვლილ სოციალურ-ეკონომიკურ მოთხოვნილებებსა და ესთეტიკურ შეხედულებებს. [რედაქტირება] დემოგრაფია XIX-XX საუკუნეებში თუშეთში ჩატარებული მოსახლეობის კამერალური აღწერები თუშეთის გეოგრაფიულ მდგომარეობაზე დაკვირვებისა და ანალიზის საშუალებას იძლევა. 1801 წელს ჩატარებული აღრიცხვით თუშეთში აღირიცხა 1019 კომლი, 1860 წელს — 786, 1931 წელს — 379, 1963 წელს — 110 და 1975 წელს 70 . სტატისტიკური მონაცემები თვალნათლივ ასახავს თუშეთიდან ბარისკენ დაწყებული მიგრაციული პროცესების დინამიკას. ბარისკენ მოსახლეობის ლტოლვა სხვადასხვა მიზეზებით იყო განპირობებული, როგორიცაა გვაროვნულ-თემობრივი ინსტიტუტების რღვევა და სახელმწიფოებრივი ფორმების დამკვიდრება, ნატურალური მეურნეობის რღვევა და სასაქონლო-ფულადი ურთიერთობების განვითარება, მკაცრი კლიმატურ-გეოგრაფიული პირობები და შეზღუდული საარსებო სივრცე. ბოლოს, 1959 წელს, საბჭოთა ხელისუფლებამ პოლიტიკური მოსაზრებებით გააუქმა კოლექტივები თუშეთში და მოსახლეობა იძულებით ჩამოასახლა ბარში. XX საუკუნის II ნახევარში, ზემოხსენებული პროცესების შედეგად, ძირეულად შეიცვალა თუშების ცხოვრებისა და განსახლების გეოსოციალური სურათი. თუშების ძირითადმა საცხოვრისმა თუშეთიდან გადაინაცვლა ბარის სოფლებში — ზემო ალვანში, ქვემო ალვანსა და ლალისყურში, ხოლო თუშეთმა და შირაქმა საზაფხულო და საზამთრო საძოვრებისა და სეზონური საცხოვრისის ფუნქცია შეიძინა. [რედაქტირება] ტრადიცია და კულტურა თუშეთის ეთნოკულტურულ თავისებურებას, საქართველოს სხვა ტრადიციული კულტურებისგან განსხვავებით, ძირითადად განაპირობებს ისტორიულად ჩამოყალიბებული სპეციფიკური მეურნეობრივი წყობა-მომთაბარეობითი მეცხვარეობის, მესაქონლეობისა და მიწათმოქმედების ერთობლიობა. თუშეთის ტრადიციული განსახლების სისტემა, ეკოლოგიურ-ესთეტიკური და თავდაცვით-სამეურნეო თვალსაზრისით, ბუნებრივი და ანთროპოგენული გარემოს ჰარმონიული თანაარსებობისა და განვითარების სრულყოფილ ნიმუშს წარმოადგენს. ადგილობრივი ფიქალი ქვით აშენებული სოფლები და ციხე-კოშკები გარემომცველ ბუნებრივ გარემოსთან ერთად მაღალი ხარისხის ლანდშაფტურ ღირებულებებს ქმნის. მომთაბარეობითმა მეცხვარეობამ, თუში მამაკაცის ტრადიციულმა დასაქმების სფერომ, დიდი როლი ითამაშა თუშების ეთნოფსიქოლოგიური და ყოფითი თავისებურებების ჩამოყალიბებაში. ტოლერანტობა, სულიერი წონასწორობა და სტუმარ-მასპინძლობის ტრადიციების ერთგულება მწყემსი თუშების ყველაზე გამოკვეთილი მენტალური თვისებებია. რთულ გეოგრაფიულ და კლიმატურ პირობებში ხანგრძლივი ბუნებრივი სელექციის შედეგად მომთაბარეობითი მეცხვარეობის გზით გამოყვანილია ცხვრის, ცხენისა და მეცხვარე ძაღლის ადგილობრივი, თუშური ჯიშები. მწყემსების მიერ თაობიდან თაობას გადაეცემოდა და დღემდეა მოღწეული ცხვრის ყველის დამზადების ტექნოლოგიური საიდუმლოებანი. თუშური ცხვრის ყველი „გუდის ყველის“ სახელითაა ცნობილი, რადგან ყველის საგემოვნო თვისებების საბოლოო სრულყოფა სპეციალურად დამუშავებულ ცხვრის ტყავში, „გუდაში“ ხდება. საქონლის მოვლა-პატრონობა და საოჯახო მეურნეობის გაძღოლა ტრადიციულად თუში ქალის საქმეა. ამასთან ერთად, ისინი დახელოვნებულნი არიან ცხვრის მატყლის დამუშავებაში, ქსოვასა და თელვაში. ხალხური ხელოვნების მოყვარულებს შორის მოწონებით სარგებლობს თუშური ფარდაგები, შესრულებული მისთვის დამახასიათებელ გეომეტრიულ სტილსა და ბუნებრივ ფერებში. პოპულარულია ტურისტებს შორის ჭრელი წინდები, ნაქსოვი ფეხსაცმელი („ჩითები“), ნაბდის ქუდი და ქეჩები. [რედაქტირება] მუსიკა თუშური სამოქალაქო და რელიგიური დღესასწაულების განუყოფელი ელემენტია მუსიკა, გარმონზე შესრულებული ქართული მელოდიები. თუშური სიმღერების სევდიან ტონალობასა და მგზნებარე ქორეოგრაფიულ პლასტიკაში აღბეჭდილია ისტორიის მძიმე ქარტეხილებში გამოვლილი ხალხის სულიერი დრამა და ცხოვრების სიძნელეებისადმი შეუპოვრობა. მოუსმინეთ ლელა თათარაიძეს: [რედაქტირება] დაცული ტერიტორიები თუშეთის დაცული ტერიტორიები (სახელმწიფო ნაკრძალი, ეროვნული პარკი, დაცული ლანდშაფტი) მდებარეობს აღმოსავლეთ კავკასიონზე, თუშეთის ქვაბულში 900-4800 მ-ზე ზღვის დონიდან, თბილისიდან 280 კმ-ის დაშორებით. თუშეთის სახელმწიფო ნაკრძალის დაარსების თარიღად 1981 წელი ითვლება. დღეს მისი ფართობი 10694 ჰა-ია. ეროვნული პარკი (83453 ჰა) და დაცული ლანდშაფტი (27903 ჰა) დაარსდა 2003 წლის 22 აპრილს. თუშეთი გამორჩეულია ულამაზესი ალპური მდელოებითა და საუცხოოდ შემონახული ფიჭვნარი ტყეებით, ტებულოს (4492 მ. ზ. დ.), დიკლოს (4285 მ. ზ. დ.) და ბორბალოს (3294 მ. ზ. დ.) დიდებული მწვერვალებით. თუშეთის ტყეების დიდი ნაწილი პრაქტიკულად პირველქმნილია. აქ გავრცელებულ ცხოველთაგან ზოგიერთი წარმოადგენს კავკასიის ენდემებს ქვესახეობის დონეზე (მგელი, ფოცხვერი, არჩვი), ზოგ შემთხვევაში კი სახეობის დონეზეც (აღმოსავლეთკავკასიური ჯიხვი). განსაკუთრებით აღსანიშნავია ნიამორი. სავარაუდოა წინააზიური ჯიქის არსებობაც. ფრინველთაგან გვხვდება კრავიჭამია ანუ ბატკანძერი, კავკასიის ენდემური სახეობა — კავკასიური როჭო, შურთხი, ხოხობი და სხვა. თუშეთში ჯერ კიდევ შენარჩუნებულია კულტურული მემკვიდრეობის უნიკალური ძეგლები, უძველესი ნასოფლარები, ხალხური ხელსაქმის ნიმუშები, ყოფითი კულტურის ნივთები. აქ გარემომცველ ისტორიულ-კულტურულ ლანდშაფტებთან ერთად დაცულია ტრადიციები და მოსახლეობის ყოფითი წეს-ჩვეულებები.","თუშეთი საქართველოს ისტორიულ-გეოგრაფიული მხარეა. იგი მდებარეობს კავკასიონის მთავარი ქედის გადაღმა, მის ჩრდილოეთ კალთაზე. აღმოსავლეთით თუშეთს საზღვრავს დაღესტანი, დასავლეთით ფშავი და ხევსურეთი, ჩრდილოეთით ჩეჩნეთი, სამხრეთით კახეთი. ვახუშტი ბაგრატიონის მიხედვით „თუშეთს უკავია ორი ხევი — გომეწრისა და პირიქითისა. გომეწრის ხევი აერთიანებს წოვათის და გომეწრის თემებს, ხოლო პირიქითისა — პირიქით და ჩაღმა თემებს“. დღევანდელი ადმინისტრაციული დაყოფით თუშეთის მთელი ტერიტორია კახეთის მხარის ახმეტის რაიონში შედის და 10 სოფელს მოიცავს, სადაც მუდმივი მოსახლეობა შემორჩა. თუშეთის ცენტრად ითვლება სოფელი ომალო. თუშეთს ზოგჯერ მთათუშეთსაც უწოდებენ, რადგან თუშები ბარშიც სახლობენ, კერძოდ ახმეტისა და თელავის რაიონებში. მაგრამ „ბარის თუშეთი“ სინამდვილეში კახეთია, ამიტომ ტერმინი „მთათუშეთი“ არც ისტორიულადაა გამართლებელი და ვერც თანამედროვე ვითარებას ასახავს." ko,46ebbb346c0d423dfa511ee910fb8a05,"[편집] 의미 dhimmi라는 단어는 원래 ""보호, 관심, 보호자""라는 뜻을 지닌다. 경제적인 의무, 재산권, 안전한 생활을 누릴 권리, 불가침권 등을 포괄적으로 포함하는 개념이다. ahl-dhimmi라는 단어는 ""자유로운 이교도 국민""이라는 것으로 인두세를 비롯한 세금을 부담하기 때문에 그 대가로 상대적인 보호와 안전을 누리는 사람들을 일컫는다. [편집] 처우 일정 정도로 ""개인의 종교적 관행을 지키는 것""이 허용됐으며 재산권, 안전권 등을 누려 별도의 독자적인 자치구가 설정될 수도 있었다. 이슬람 왕조의 지배하 딤미 신분의 국민은 이슬람법에 따라 ""지속적으로 세금을 부과"" 받는 대상이었다. 이슬람 지배자의 입장에서는 딤미의 충성이 물질적으로 증명되는 것이었기 때문에 세금을 반드시 내도록 규정했다. 그러나 여러 제약이 뒤따라 딤미는 무슬림과 관련된 재판에서는 증인으로 설 수 없었으며 무기 소지도 금지됐다. 이런 제약은 상징적이라기보다는 실제 생활에 적용될 법한 것에 해당했으며 대부분의 제약은 궁극적으로는 이교의 흔적을 지워내는 것이었다. 폭력적이거나 극단적인 대처법은 흔치 않았지만 딤미 신분의 사람들에게 신분 상의 제약은 이슬람 통치자의 권력에 대적할 수 없게 하는 굴레와 같았다. 이슬람 세력의 지배 하에 놓여있던 딤미의 열악한 권리에 대해 버나드 루이스는 중세 초기 비기독교 신자가 당했던 것보다는 여러 면에서 훨씬 가벼운 것에 불과했다고 서술했다. 일례로 추방이나 개종을 위시로 한 폭력 행위는 거의 일어나지 않았으며 거주지와 직업에 대해서도 제약이 많지 않았다고 한다. 그러나 중요한 것은 이슬람 세력이 군사와 농경을 장악해 무역과 경제권을 독점했다는 데 있었다. 일반적으로 딤미에 대한 무슬림의 태도는 민족이나 인종 차별적인 말로는 표현되지 않았으며 동정 내지는 연민에 가까웠다고 밝혀져 있다. [편집] 초기 이슬람권의 딤미 초기 무슬림 세력이 다른 세력과 마찬가지로 정복으로 영역을 넓혔기 때문에 패배자를 항복으로 이끌기 위한 수단이 필요했다. 고전적인 의미에서 딤미를 대신한 초기의 개념은 예언자 무함마드와 카이바르 전투에서 마주친 유대인 간에 맺은 협약에 따른 것이었다. 카이바르 인근은 무함마드 세력이 처음으로 공격해 정복한 영역이었다. 유대인들이 항복했을 때 그는 1년 생산량의 절반을 바친다는 조건으로 유대인의 거주를 허락했다. 이 조건을 토대로 후대 이슬람 학자들은 딤미에 관련된 의미에 대해 논의했다. [편집] 비잔틴 제국 9세기에 이르러 무슬림 역사학자였던 발라두리는 딤미와 비잔틴 제국의 입법 과정에 대해 선을 긋는다. 그는 유대인들이 기독교도에 비해 오랜 딤미의 지위를 누렸다고 밝혔는데 근대 사학자들 또한 비잔틴 제국 당시의 유대인과 비기독교인 그리고 페르시아 제국에 머물던 유대인과 기독교인이 딤미로서 신분적 제약을 겪었으며 그 대상이었다는 데 동의한다. 물론 이슬람 원리주의자의 입장에서는 결코 수용되지 않는 의견이다. 테오도시우스 법전(438년)과 로마법대전은 얼핏 보기에 그대로의 이슬람 율법을 수용한 것으로 보인다. 비잔틴 제국 통치 하에서 유대인들은 소리내서 기도할 수 없었으며 교회 근처에서 그들의 음성이 들려서는 안 되었다. 법당을 새로 짓거나 존재하던 건물을 수리하는 것은 무너질 상황 혹은 특별 허가 없이 금지됐으며 모든 군대와 관공서에 출입할 수 없었다. 유대인이 기독교를 비판하는 것은 용납될 수 없었으며 기독교인 노예도 부릴 수 없었다. 특별세를 부과하는 등의 제재도 있었으나 이는 하디스에 의거한 조치라는 이유로 정당화됐다. 이슬람 세력이 비잔틴 영토를 정복한 이후에는 자연히 이런 제약이 기독교인으로까지 확대됐다. [편집] 관련 문구 꾸란 2장 256절에서는 ""종교에는 강제가 없다.""라 쓰고 있으며 이를 두고 이슬람 신학에서는 타종교 신자라고 해서 이슬람교를 무조건적으로 믿게 하는 일은 없어야 한다는 것으로 이해한다. 109장 6절에는 ""당신에게는 당신의 종교가, 나에게는 나의 종교가…""라는 구절이 있어 다양한 공존의 사회를 인정하는 이슬람교를 나타내는 증거로 꼽히고 있다. 2장 62절에서는 기독교와 유대교를 믿는 왕국 내 이교도에 대한 관용에 대해서도 쓰여 있다. [편집] 꾸란 9:29 울라마(이슬람 지도자)들이 모여 내린 의견에 따르면 꾸란 9:29에 따라 이슬람 왕국 내의 이교도들에 대한 세금 및 조공 부과가 합당한 것이라고 한다. 내용은 다음과 같다 알라를 믿지 않는 자들과 싸워 인두세를 낼 때까지 싸우며 그들 스스로가 저주 받은 것처럼 느끼게 하라는 의미를 담고 있다. 구절 마지막에 아랍어: صاغرون saghiroon[*]이라는 단어가 나타난다. 이슬람 왕국에 거주하는 이교도가 세금 내지는 조공을 바쳐야 한다는 의미를 정당화하는 데 인용되는 단어이다. 이 구절은 번역본에 따라 약간의 차이가 나타난다: [편집] 하디스 예언자 무함마드는 ""유대인과 기독교인을 학대하는 자는 심판 때 내가 직접 고소인으로 나설 것이다""라고 밝혔다. 이를 인용한 버나드 루이스는 ""계약으로 부리는 사람을 죽인 사람은 천국의 향조차도 누릴 수 없을 것이다""라는 하디스의 문구를 인용했다. 책의 사람들에 해당하는 유대인, 기독교인에 대한 보호를 상기하는 기초 자료이다. 이라크계 미국인이자 여러 학교에서 중동학을 가르친 바 있는 마이드 카두리 교수는 비슷한 하디스 구절인 ""계약 관계(딤미) 하에 있는 자들에게 피해를 입히면 훗날 그가 가진 모든 것을 몰수할 것이며 내가 스스로 재판에 함께할 것이다.""를 인용했다. 그러나 이슬람 국가에서 딤미의 안전은 불안하기 그지 없었다. [편집] 우마르 협정 우마르 1세와 기독교도 간 체결된 우마르 협정은 딤미에 대한 영속적인 제한에 관련되는 문구이기도 하다. 문서에는 제약과 의무가 기술돼 있어 항복자로서 그들이 처한 상황을 알 수 있다. 그러나 서구 오리엔탈리즘과 신봉자들은 우마르 협정의 진정성에 대해 아랍어와 이슬람 문명에 대한 지식도 거의 없었던 기독교인이 협정 자체를 체결했을 리 만무하며 승리한 자가 평화 조약을 빌미로 강압하는 것에 있어 의심의 여지가 높다고 말한다. 역사학자들은 우마르 협정의 원본이 오늘날 널리 알려진 형태가 아니었으며 형식적으로도 차이가 있을 것으로 보여 후대 꾸란 학자들에 의해 추가돼 자신의 세력 강화를 위해 이용한 것으로 보고 있다. 우마르 협정과 테오도시우스 법전 양식이 상당히 흡사한 면을 지니고 있는 것으로 보아 현존하는 내용 중 다수를 테오도시우스 법전 양식대로 후대 학자들이 차용한 것임을 짐작할 수 있다. 협정의 일부는 적어도 우마이야 왕조와 아바스 왕조 대에 널리 반영됐다. [편집] 율법학자와 해설가의 해석 수니파 무슬림은 7세기-8세기의 하나피, 말리키, 샤피이의 의견을 널리 수용하는 반면 시아파는 현재 살아 있는 학자의 견해만을 따른다. . 7-8세기의 율법학자들은 상당히 인륜적이여서 11세기 해설가들에 비교하면 딤미의 처우도 상당히 좋은 편이었다. 11세기는 이슬람 세력이 본래 영토 뿐 아니라 모든 영역에서 아랍인의 생활이 위협 받을 때였다. 11세기의 해설가던 알 자마카샤리(al-Zamakhshari)는 지즈야 수금 시 딤미에게 수치와 모욕을 범할 것을 밝힌 반면 아부 우바이드는 관세 부과에 있어 어떤 딤미도 피해를 받고 부당한 행위를 겪어서는 안 된다고 주장했다. 저명한 율법학자이던 아부 유수프도 온건한 입장을 보였으나 반드시 세금은 딤미에 부과돼야 하며 전액 상납하지 못했을 시에는 감옥에 가둬야 한다고 보았다. 시아파의 학자이던 야쿱 야파리는 《Tafsir Kosar》에서 saghiroon라는 단어의 의미가 다음과 같이 파악되고 있다고 밝힌 바 있다.: [편집] 딤미의 역사적 지위 [편집] 법적·사회적 지위 딤미의 지위는 법적으로, 사회적으로 열등했으며 차별이라는 것은 산재했다. 사회 체계 자체적으로 법과 관습 내에서는 ""법정에서 증인으로의 자격이 없었으므로"" 그러한 차별이 유전처럼 되물림됐다. 때문에 무슬림의 폭력과 범죄에 대해서도 상대적으로 취약할 수밖에 없었다. 무슬림에 비해 낮은 지위로 딤미를 속박하려는 엄격한 제약에도 불구하고 아주 드물게는 경제적 부를 축적해 안정적인 삶을 누리는 경우도 있었으나 이는 권력에 따른 것으로 극히 일부에 불과했다. 실질적으로 이슬람 사회가 부과한 제약과 규칙은 이슬람교 자체적으로 주장하는 도덕적인 행위와 종교적 원칙과는 무관한 경우가 대부분이었으며 문서로 남겨져 있는 속박보다는 실질적으로 더 나은 경우가 많았던 것으로 보고 있다. 중동 사회에 정통한 사학자로 알려진 버나드 루이스 교수는 11세기의 샤피이 학자이던 알마와르디가 딤미에 관련한 상황에 대해 세금(조공)을 바치는 것이 가장 중요한 사항이었으며 이는 강제적인 사항과 바람직한 것으로 나누었다고 적었다. 강제적인 사항이란 이슬람교를 음해하려는 불경한 행동, 무슬림 여성과의 성행위 혹은 결혼, 무슬림을 개종하게끔 부축이는 것, 이슬람 왕국의 적을 지지하는 행위가 포함됐다. 바람직한 행위란 독특한 옷을 입고 종교적인 특색을 시각적으로 드러내지 않는 것, 포도주나 쇠고기 섭취 금지, 소리내서 기도하지 않는 것 등이었으며 필수 조건 중에는 시체 매장을 공개적으로 치르지 않는 것과 낙타와 말, 당나귀 등에도 탈 수 없다는 조항이 있었다. ""이슬람은 위대하며 그 어떤 것도 이슬람 위에 존립할 수 없다""는 원칙은 이슬람 왕국 내에서 이교도와 무슬림 간의 관계 정립에 상당한 영향을 끼쳤음에 틀림 없었다. 루이스 교수는 전통 이슬람 사회에서 믿는 자와 그렇지 않는 사람들에 대해 동등한 대우를 보장한다는 사실 자체가 논리적으로도 불합리하다고 생각했을 것이라고 밝힌 바 있다. 공간과 시간에 따라 딤미에 관련한 처우는 천차만별이었으며 이는 통치자의 우호적인 처우 보장이나 역사적 환경에 따른 경우가 많았다. 유대인이자 저명한 교수인 노르만 스틸맨은 모로코에서 그들의 처우가 가장 가혹했으며 이에 대해 ""의식적인 (신분의) 절하"" 와도 같았다 고 적었다. 예멘과 이란 등지에서도 상황은 크게 다르지 않았다. 대체적으로 이슬람 세력이 대외적으로 강성했던 시기는 딤미에 대한 처우가 훨씬 좋았으나 반대의 경우에는 가혹한 처벌과 제약이 뒤따랐다. 주기적으로 딤미에 대한 처우는 쌍곡선을 그려 급속도로 변하곤 했다. [편집] 종교적 측면 [편집] 이슬람교로 개종 이슬람교의 전파는 대체적으로 설득 및 권유에 따른 것이었다가 장기적으로는 세금과 다른 제약을 둠으로서 변형됐다. 일부 강압적인 조치가 따른 것도 사실이다. 많은 기독교인과 유대인, 조로아스터교인들이 이슬람교로 개종했다. 그러나 개종률과 세 종교의 세력에 대해서는 큰 차이가 있었다. 조로아스터교가 가장 빨리 개종했으며 기독교인의 경우 개종이 상대적으로 천천히 이뤄졌다. 유대교만은 이슬람 세력 전역에 거쳐 명맥을 이어갔다. 루이스 교수는 조로아스터교의 경우 교파내 성직자가 이슬람교와 상당한 관련을 맺고 있었으며 이란의 고대 권력 구조와도 비슷한 상태였으므로 별다른 차이를 느끼지 못해 개종이 급속도로 일어난 것으로 보고 있다. 기독교의 경우 아랍인의 정착으로 정상적인 개인권을 누릴 수 없게 된 상황에서 주류 사회로 유입되려는 움직임이 점차적인 개종의 이유가 됐다. 중앙아시아, 남아라비아에서 기독교의 흔적은 순식간에 없어져버리기도 했다. 유대인들은 반대로 역경에 적응했으며 변화에 능숙했다. 정치, 사회, 경제적으로 모든 어려움에 대처할 준비가 되어 있었던 것이다. 반례로는 1142년 경 무와히드 왕조의 강성으로 개종을 택한 유대인이 있었다. 유대 대백과사전은 지식인 계층의 유대인들이 20세기 이슬람교로 많이 개종했다고 밝혔다. 편집자들은 유대교의 타락과 미신과 같은 관습에 얽매였던 것이 아랍 세계의 성공에 눈부신 성과와 대비됐다고 지적한다. 세계의 한 축으로 성장한 아랍세계에 대한 부러움이 지식인을 움직이는 원인이었다는 분석이다. [편집] 종교의 자유와 개종 압력 이슬람교의 관점에서 충성의 맹세로 딤미는 개인의 종교를 누릴 권리를 인정받았으며 강제적인 개종에 얽매이지 않았다. 또한 딤미는 경제적으로 다양한 역할을 수행했다. 실제로 이슬람교 초기와 오스만 제국의 점진적인 정복 활동 때만 해도 강제적인 개종은 드물었다. 그러나 정복자는 약속을 깨기 시작했고 딤미는 개종과 죽음 중 하나를 택해야만 하는 상황에 처하게 됐다. 대부분 무와히드 왕조 하 마그레브 지역에서 일어났으며 수니파보다 관용적이지 않았던 시아파의 페르시아 일대에서도 비슷한 상황이 계속됐다. 12세기에 걸쳐 무와히드의 군주들은 강제 개종한 유대인과 기독교인을 대거 죽였으며 이에 따라 이집트를 뺀 북아프리카의 기독교 사회는 종말을 고했다. 살아남기 위해서 유대인들은 외면 상으로 이슬람교에 개종한 사람으로 살아야 했다. 무와히드 왕조의 박해가 없어지자 자연스레 유대교로 돌아올 수 있었다. 1148년 코르도바 대학살 당시 모세 벤 마이몬으로 대표됐던 유대인 출신의 철학자, 성직자, 물리학자들은 거짓으로 개종함으로서 연명할 수밖에 없었다. 모로코 일대에서 일어난 숱한 박해로 인해 여러 무슬림 부족이 아틀라스 산맥 일대에 존재하는데 이들 또한 원래는 유대인 태생인 것으로 추정된다. 루이스는 강제 개종이 전반적으로 드문 경우였지만 강제 개종은 페르시아에서 널리 행해졌다고 지적했다. 1656년 아바스 2세는 유대인을 쫓아내면서 개종할 것을 명령했으나 경제력이 약해지면서 그는 계속 유대인을 압박할 수 없었다. 18세기 초 시아파 성직자는 모든 딤미에게 이슬람을 포교하려 시도했으나 전혀 성공하지 못했다. 1830년 2,500명의 유대인이 강제적으로 개종당했다. 1839년 마슈하드에서 대량 학살당했으며 살아남은 사람들은 개종을 강요당했다. 1866년의 경우 영국과 프랑스의 개입에도 불구하고 바르포로쉬의 유대인들은 유대교를 지킬 수 없었다. 예멘의 무슬림 집권자들은 아이들에게 강제 개종을 지시했다. 이는 모든 아이들이 무슬림으로 태어난다는 믿음에서 기인한 것으로 볼 수 있다. 강제 개종한 유대인들을 의심했던 무와히드 왕조의 군주는 아이들을 데려다 무슬림으로 키웠다. 예멘에서는 1922년 고아 칙령이 발효되면서 부모가 죽은 고아의 경우 무조건 무슬림을 믿게 했으며 후에 이는 아버지가 없는 아이들에게까지 확대됐다. 어려움에 처한 아이들을 돕고자 하는 취지도 있었지만 유대 사회는 처절히 붕괴할 수밖에 없었다. 아이를 숨긴 유대인 지도자들은 구금 혹은 고문까지 감수해야 했으나 예멘 내 유대인의 지위는 계속적으로 안정을 찾아가게 됐다. 시간과 장소에 따라 강제 개종은 전염병처럼 퍼지곤 했으며 리비아의 경우 1558년-1589년, 타브리즈는 1291년, 1338년, 바그다드에서는 1333년과 1344년에 강제 개종이 이뤄졌다. [편집] 관행에 대한 제약 종교 의식을 수행할 수는 있었지만 무슬림의 눈에 잘 띄지 않는 곳에서 치러야 했다. 십자가나 특별한 종교적 상징물을 진열하거나 공개적으로 내비치는 행위는 일제히 금지됐으며 건물 양식이나 의복 또한 제한됐다. 각적(유대교에서 쓰는 악기의 일종)이나 교회 종소리는 존재할 수도 없었다. 딤미 신분의 사람들은 스스로 자신의 종교지도자를 선택할 권리가 있었다. 예를 들어 기독교인은 총대주교, 유대인의 경우 포로족장과 게오님에 해당한다. 그러나 그 선택권은 실질적으로 무슬림의 권한에 한정돼 있었으며 대개 후보 우두머리와의 접촉을 막거나 세력이 강한 일파의 편을 드는 경우가 많았다. 어떤 식으로든 이슬람교를 모욕하는 행위는 저지당했으며 이슬람교와 상관 없는 종교적인 문학과 꾸란을 가르치는 행위도 금지됐다. 죽은 자가 있어도 곡소리를 낼 수 없었으며 장례식을 거하게 치를 수도 업었다. 무슬림이 장례식 절차를 방해하거나 모욕을 주는 행위는 팽배했으며 돌을 던지고 저주를 퍼붓는 행위는 무슬림 아이들조차도 저질렀던 것으로서 시공간을 초월했다. [편집] 예배 장소 이슬람 율법에 따라 예배 장소는 이슬람 왕국 영지 내에서 환경적으로 적당하다고 판단되는 곳에 지어졌다. 거의 대부분의 경우 교회나 법당을 수리하는 것이 허용되지 못했다. 우마르 협정에서는 딤미가 한밤중이든 한나절이든 폐허가 된 예배 장소를 복원하지 않는 것이 의무라고 기록하고 있으며 이븐 카티르도 이를 고수했다. 알마와르디는 딤미가 아주 오래돼 낡은 절이나 교회를 다시 지을 수는 있다고 적고 있다. 대개 딤미 공동체의 예배 장소는 이슬람 세력과의 결탁과 뇌물 제공 능력에 달린 것이었다. 이슬람 율법학파 중 하나인 샤피이(Shafi'i)에서는 해당 지역이 공격을 당했을 경우 예배당을 쓸 수 없었다고 믿는다. 마찬가지로 전쟁이 났을 경우 대부분의 건물이 폐허가 되는데 이슬람 율법상 재건축을 거의 허용하지 않을 뿐더러 침략 시에는 자발적으로 이슬람교 개종을 하는 경우가 많았기 때문으로 보인다. 알나와위는 침략 당한 국가가 항복 조약을 체결할 경우에는 소유주로 인정 받았을 시에만 예배당과 집다운 집을 지을 수 있었다고 썼다. 아바스 왕조의 군주들은 통치 동안 침략을 할 시 모든 교회를 없애버릴 것을 명령하곤 했다. 11세기 파티마 칼리프조의 알하킴 비아므르는 이집트, 시리아, 팔레스타인 인근의 모든 교회와 법당을 파괴하는 것을 감독했다. 그러나 후에 파괴된 건물 개보수를 조금씩 허락했다. 그럼에도 일부 딤미는 어렵게 법당과 교회의 규모를 확장하거나 새로운 건물을 지을 수 있었다. 이는 허가를 위해 그만한 대가를 뇌물로 치렀기 때문이었다. 예배당이 정복 전부터 존재한 것이라면 이슬람 신학자들은 이슬람 율법을 기초로 하여 이전부터 있던 건축물이라는 이유를 들어 모든 교회를 없애지 않기도 했다. 이러한 율법자들의 판단이 바그다드와 일부 도시에 적용됐다. [편집] 모독 7세기에, 표현의 자유가 제 2대 정통 칼리프였던 우마르에 의해 라시둔 칼리파국에 선포됐다. 9세기에, 발언의 자유가 아바스 왕조의 군주였던 알마문의 조카 알하시미에 의해 발표됐다. 후대에 이르러 불경한 행위는 무슬림이건 아니건 상관없이 모두에게 적용돼 엄청난 벌을 받아야 했다. 불경 혹은 모독에 대한 정의는 이슬람교의 성서(꾸란)에 대한 비판과 예언자 무함마드의 부정, 존경심을 표하지 않는 행위 등이다. 많은 학자들이 이러한 행위에 대해서는 사형을 선고해야 한다며 밝히고 있으며 대중을 향한 광란이나 공격이 아니라면 태형이나 감옥행을 택해야 한다는 주장도 있다. 많은 딤미들이 불경을 범했다는 이유로 목숨을 잃었다. 일부 딤미들이 순교를 택하기도 했지만 대부분 술이 취하거나 정신 이상자의 경우가 많았다고 하는데 정치적인 이유 혹은 사적인 원한 등으로 일방적인 사형을 수행하는 경우는 흔치 않았다. 사형감인 모독 행위는 무슬림들에게 아첨을 하거나 두려움에 떨어야 했던 이유였다. 에드워드 윌리엄 레인이 이집트 여행기에서 썼듯이 당시 유대인들은 결코 말을 함부로 내뱉지 않았으며 투르크족과 아랍인을 향한 모욕적인 말을 입에 담지도 않았다. 이는 수많은 사람들이 오해를 사거나 실수로 몰려 꾸란이나 예언자를 욕되게 했다는 이유로 사형당했기 때문이다. 불경한 행위에 대한 응징은 도처에서 일어났다�: 튀니스(1876년), 하마단(1876년), 알레포(1889년), 테헤란(1895년), 모술(1911년) [편집] 세금 딤미 공동체는 무슬림의 지침에 따라 세금을 지불해야 했으며 이는 딤미로서 지위를 확보하는 데 가장 핵심적인 요건이었다. 수라에서는 지즈야가 지하드 즉, 전쟁을 중지하기 위한 전제 조건과도 같다고 보았다. 그러나 지즈야 지불 불능일 경우에는 보호받을 수 없었으며 법적으로 어떠한 보호도 받을 수 없다. 따라서 노예가 되거나 강제 개종을 강요당하며 참수형을 당할 수도 있다. 다만 아부 유수프는 사형이 아닌 수감으로 처벌을 대체해야 한다고 보기도 했다. 딤미의 관점에서 무슬림의 통치는 이전에 세금을 내던 형태가 좀 더 구체화된 형태였으며 무슬림 정복자의 입장에서는 딤미의 굴복에 대한 물질적인 증거를 확보하는 셈이었다. 루이스는 비잔틴 제국 세력이 물러나고 아랍 왕국이 들어서면서 딤미 중 다수가 또다른 압력을 견뎌내야 했다고 적었는데 세금을 비롯한 여러 제약은 과거에 비해 상당히 가벼웠다. 이집트와 시리아의 기독교인들은 심지어 이슬람 왕국의 통치를 더 선호했다. 딤미는 무슬림 사회에 있어 세입의 원천이었으므로 우마르 1세가 공표한 바에 따르면 딤미는 상당한 중요성을 지녔다. 아부 유수프가 인용한 바에 따르면 딤미에게 부과됐던 두 세금으로는 인두세인 지즈야와 카라즈(kharaj)라고 부르는 토지세가 있었다. 초기 이슬람 역사서에서는 둘을 따로 구분하지 않았으나 후대에 이르러 카라즈가 부과되기 시작했다. 종교를 불문하고 농부라면 반드시 지불해야 했다. 초기 기록으로는 뛰어난 가치를 인정 받고 있는 무와타에는 지즈야를 남성에게서만 수금하도록 한 것에 대해 적고 있는데 사업상으로 여행을 하던 자들에게 특별세로 부가되던 자카트는 딤미에게 부과되지 않았다. 대부분의 이슬람 학자는 지즈야가 반드시 남성에게만 부과되어야 한다고 본다. 일부 해석에 따르면 전쟁 시 패배할 경우 모든 재물을 지불하고 몰수당하는 사람이 성인 남자였으므로 남성만이 납세자 대상이다. 8세기 학자 아부 우바이드(Abu Ubayd)는 딤미가 지나친 지즈야를 부과 받아 고통받아서는 안 된다고 주장했다. 그러나 알나와위는 지즈야가 병자나 노인 심지어는 장인, 수도승, 노동자, 빈자, 경제활동을 하지 못하는 자에게도 해당되는 사항이라고 주장했다. 알 나와위의 견해가 실생활에서 적용됐으며 근대 여러 자료에서는 고아와 죽은 자, 과부에 대해서까지 세금을 걷었다고 증언하고 있다. 알 나와위는 미지불 시 다시 재력이 생길 때까지 빚으로 남겨뒀다 받아 내라고 적었다. 오스만 제국에서 딤미는 지즈야 영수증 따위를 항상 지니고 다녀야 했으며 그렇지 않을 경우 발각되면 수감됐다. 일반적으로 딤미가 더 많은 세금을 부과 받았다고는 하나 이에 대해서는 학자 간 이견이 컸으며 추가 징수액이 어느 정도였는지에 대해서도 의견이 분분하다. 노르만 스틸맨의 기록에 따르면 지즈야와 카라즈는 딤미를 비롯한 이교도 소작농의 생계 수단에 결정적인 타격을 주어 모든 세간을 잃게 했다. 결과적으로 경제적 궁핍 속에서 추가 세금 징수는 딤미의 이슬람교 개종을 가속화하는 요소로 작용했다. [편집] 법적 지위 [편집] 법정의 이용 딤미들은 종교 세력이 개입된 것이 아니라면 독자적인 법적 체계를 갖춘 법정을 운용할 수 있었고 대중의 질서에 치명적인 해악을 끼치는 행위에 대해 처벌할 수 있었다. 그러나 18-19세기의 오스만 제국에서는 딤미도 대개 무슬림 법정에 참가했다. 출석이 강제적인 경우 뿐 아니라 딤미 공동체 내의 사업상 거래와 재산을 기록하기 위한 목적도 있었다. 무슬림을 대상으로 한 범죄나 딤미 혹은 딤미의 가족에게 저지른 행위에 대한 재판도 열었다. 대개는 결혼과 이혼, 상속 등의 문제가 샤리아에 따라 판결됐다. 재판 전 맹세 서약을 하기도 했는데 무슬림의 맹세와도 동급으로 간주됐으며 사전에 딤미의 종교적 상황에 맞춰 맹세문을 다듬는 것을 허용했다. [편집] 증인 자격 금지 딤미를 피고로 한 무슬림의 재판일 경우 무슬림 증인의 말이 항상 더 중요한 것이었다. 딤미의 진술이나 서약은 대개 무슬림에게 거의 영향을 끼치지 못하는 것이었다. 반면에 무슬림들은 딤미를 상대로 반격 심문 혹은 증인을 세울 수 있었다. 이러한 법적 지위의 불공정성은 딤미의 사회적 위치를 위태롭게 하는 것이었으며 단순히 앙심으로 저지른 재판에서 큰 피해를 볼 수 있었기 때문에 문제가 컸다. 그러나 일부 학자들은 이러한 행위가 딤미 사회에 있어 무슬림과의 접촉을 꺼리고 줄이게 되는 계기로 널리 작용해 사회적인 균열을 야기했다고 보고 있다. [편집] 살해 사건 대다수의 무슬림을 대변하는 하나피 학파에서는 딤미를 죽인 무슬림은 죽음으로만 대가를 치를 수 있다고 믿으며 이는 무함마드가 딤미를 죽인 무슬림을 죽이라고 명령한 하디스 구절에 기초한 것이다. 다른 이슬람 율법 학교에서는 살해 사건이 일어났을 경우 무슬림이 범인이라면 위자료 따위를 지불하면 됐으며 사형에 처하지 않았다. 말리키나 한발리 학교의 경우 딤미의 목숨이 무슬림의 절반이며 샤피이에서는 유대인과 기독교인의 목숨이 무슬림의 1/3, 조로아스터교인은 단지 1/15의 가치가 있다고 본다. [편집] 상속 율법상 종교적 차이는 상속에 장애물로 작용했다. 따라서 무슬림과 딤미 모두 쌍방 간에 유산을 상속하는 일은 금지됐다. 그러나 일부 학자들은 무슬림은 딤미의 재산을 상속 받았지만 반대의 경우는 존재하지 못했을 것이라고 주장하기도 한다. 시아파의 경우 딤미가 무슬림 상속인을 지명하고 죽었다면 모든 재산은 다른 딤미 중 상속권이 있는 자들에 모든 권리가 앞선다고 주장했을 정도다. 이러한 관점은 과거 페르시아의 유대인들 사이에서는 큰 불만 요소 중 하나였다. [편집] 안전 우마르 협정과 함께 딤미는 어떤 종류의 무기도 지닐 수 없었다. 예외는 아틀라스 산맥과 중아아시아 인근의 일부 유대 민족들에만 적용됐다. 무기를 소지할 수 없었지만 전쟁 중 보급병으로는 쓸 수 있어 접경 지대의 경우 딤미도 군사 행동을 위한 병력으로 소집됐으며 매년 병력 소집이 있을 때 세금으로 면제 받기도 했다. 그러나 전쟁에서 공을 세웠다고 해도 전리품을 취할 수 없어 봉급 정도만을 가질 수 있었다. 개인 무기가 없었으므로 이교도들은 대개 무슬림 권력 기관에 개인의 안전을 위탁해야 했다. 대부분의 경우 폭력이나 소요 사태에터 딤미 공동체를 보호하는 일은 상당히 난해한 것이었다. 따라서 왕권 붕괴와 사회 혼란은 딤미 사회의 불안과 직결됐다. 마그레브에서는 주권자가 바뀌거나 정국이 혼란할 시 유대 사회가 약탈과 학살에 시달려야 했다. 18세기 후기에 이르러서는 딤미를 대상으로 한 대량 학살과 폭력 사태가 심화된다. 1790년 테투안에서 대량 학살이 있었으며 1828년에는 바그다드에서 대학살이 일어났다. 19세기 중반에는 페르시아 전역에 대량 학살이 일어나 사페드에서는 1834년, 마쉬하드에서는 1839년에 소요 사태가 일어났다. 모로코, 알제리, 리비아를 비롯해 중동 국가에서 볼 수 있었던 상황이었다. 1860년에는 다마스쿠스에서 5천 여 명의 기독교인이 죽임을 당했다. 19세기 이라크에서는 기독교인과 유대인 대부분이 끊임 없는 불안과 고통을 겪어야 했으며 특히 모술 일대에서 그 정도가 극심했다. [편집] 노예 이슬람 왕국의 통치력이 미치는 곳에서 자유로운 딤미 신분을 노예로 삼는 것은 금기시 됐으나 왕의 노예군대를 위한 어린 딤미 아이들을 노예로 부릴 수는 있었다. 이 관습은 아바스 왕조 때로 거슬러 올라가며 당시 군주들은 투르크족 중 이슬람교도가 아닌 아이들을 추려내 노예 전사로 육성했다. 훗날 전사들의 후예가 맘루크 세력의 시초가 된다. 오스만 제국은 매년 발칸 반도에 거주하던 어린 아이를 노예로 뽑아 전쟁 병력으로 육성했다. 예니체리 병력으로 편입시키기 위함이었다. [편집] 사회문화적 지위 [편집] 모욕 율법가와 꾸란 해설자는 지즈야 부과에 대해 다른 입장을 보이고 있다. 율법가의 경우 더 관대하며 실증적인 반면에 해설자의 경우 지즈야 부과에 있어 모욕적인 방법 혹은 그 절차에 대해 서술하고 있다. [편집] 해설자들의 관점 일부 꾸란 구절이 모든 종교에 앞서고자 하는 소기의 목적을 담고 있다는 주장이 있다. 이는 자연스럽게 이교도에 대한 횡포나 압력으로 나타났다. 특별히 명예를 중시하는 사회에서 딤미 신분이라는 사실 자체만으로도 그의 삶은 인간으로서 최악의 삶에 해당하는 것이었으며 딤미 상류층의 개종 이유가 됐다. 이에 대해 버나드 루이스 교수는 꾸란에서 대개 dhull 또는 dhilla(모욕, 비하)라는 단어를 많이 쓰는데 이는 무함마드의 말을 거역한 자들에 대해 신이 정해놓은 운명이며 이에 대한 거부가 이교도를 파멸로 몰 것이라는 뜻이라고 본다. 많은 이슬람 율법학자들의 말처럼 지즈야는 그 자체만으로도 모욕적이었다. 일례로 14세기 이집트의 이슬람학자 이븐 나카쉬는 전 세계에서 이단자들의 몰락은 먼 훗날에도 운명처럼 드리울 것이며 알라의 위대함은 그 증표로 남을 것이라고 주장했다. 딤미가 세금을 낼 때 나타나는 행위는 시기와 권력자에 따라 다를 수 있었지만 대개는 모욕적이고 수치스러운 행위가 다분했다. 아바스 왕조 때의 규약에 대해 무함마드 이븐 자리르 알 타바리는 딤미가 지즈야를 낼 때 두 손을 다리로 쓰며 기어야 했으며 자세를 곧게 펼 수도 없었다고 적고 있다.| 대부분 딤미를 경멸하는 태도를 나타냄으로서 딤미 스스로 정체성을 부정하고 무슬림의 힘을 과시하려는 속성을 띤다. 이에 관련하여 18세기 대의 학자인 핫산 알 카프라위는 무슬림이 딤미를 길 한 가운데서 만나거든 그를 밀어 가장 좁고 사람이 많은 곳에 밀어버려야 한다고 밝혔다. 이슬람권과 중동을 여행한 유럽인들의 기록은 딤미에 대한 모욕과 비하에 대해 적고 있으며 유대인에 대한 것이 특히 많았다. 오래 전부터 딤미에게 돌을 던지는 것은 무슬림 아이들이 즐겨 하는 놀이 같은 것으로 나타났다. 단, 일년 단위로 납세 의식을 치렀던 오스만 제국에서는 지즈야를 딤미 공동체에서 선출한 대표자들이 걷었으므로 모욕을 주는 일은 거의 없었다. 단, 모든 궁정과 사람들의 말 속에는 딤미를 경멸하는 어구가 산재했다. 관리들은 ""소떼""라는 의미의 ""raya""를 딤미를 가리키는 말로 썼다. 무슬림 사회에서 유대인들은 거의 ""유인원""으로 통했으며 기독교인들은 ""돼지""로 불렸다. 이렇게 동물로 딤미를 폄하하는 발언은 꾸란의 의미가 와전된 것으로 볼 수 있다. 원칙적으로 유대인과 기독교인, 조로아스터교인은 반드시 지즈야를 내야 하는데 딤미는 반드시 머리를 쳐들고 있어야 했다. 그러면 방문한 관리가 수염을 잡고 귀밑의 턱뼈를 때리게 했다. [편집] 율법가 관세에 대한 고전적인 대작을 쓴 작가인 아부 우바잇은 딤미의 수가 얼마가 됐든 물의를 일으켜서는 안 된다고 주장했다. 아바스 왕조의 5대 칼리프였던 하룬 알 라시드 대 대법관이었던 아부 유수프는 지즈야 수금에 대해 다음과 같이 판결했다. [편집] 복식 딤미 신분의 사람들은 무리 지어 있어도 한눈에 무슬림과 구분될 수 있었다. 무슬림 지도자들이 특정 복식을 정하여 입고 다니게 했기 때문으로 대개는 아주 밝은 색깔이 옷이어서 눈에 튀었다. 우마르 협정에서는 기독교인들이 ""어느 곳에서나 우리임일 나타낼 수 있는 옷을 입을 것이며 허리를 감싸는 넓은 벨트(Zunar)를 두를 것입니다""라고 말했던 기록이 있다. 노란색의 옷과 벨트, 귀걸이를 공중 목욕탕에서 착용하게 하기도 했다. 딤미에 대한 의복 제한은 칼리파 내지는 술탄의 명령에 따른 것이었다. 이러한 제한이 우마르 1세때부터였다는 주장이 있지만 정확한 역사적 근거는 관습을 선구적으로 정착시킨 아바스 왕조 때 부터였다. 849년 알 무타와킬은 유대인의 머리에 베일을 두르게 하고 넓은 띠의 벨트를 착용할 것을 명령했으며 공중 목욕탕에서는 작은 귀걸이를 달게 했다. 11세기 파티마 왕조의 칼리파였던 알하킴은 기독교인들에게 50cm 정도의 나무 십자가를 착용하게 했고 12세기 후반 무와히드의 군주 야쿱 알 만수르는 마그레브에 거주하던 유대인들에게 감청색의 긴소매 옷과 긴 모자를 쓰게 했다. 야쿱의 증손자이던 압달라 알 아딜은 계속된 유대인들의 복장 규제 완화 요구에 노란색 의복과 터번을 쓰도록 바꿔주었다. 16세기 마그레브의 유대인들은 잡초 따위로 만든 샌들과 검정색 터번 혹은 빨간색 천으로 만든 모자만을 쓸 수 있었다. 오스만 제국의 술탄은 상대적으로 이교도 국민에 대한 의복 단속에 열성적이었다. 1577년 무라드 3세는 유대인과 기독교인들이 옷이나 터번, 샌들을 착용하지 못하게 하는 법안을 만드는 한편 1580년에는 마음을 바꿔 터번 착용은 허용하고 검은 신발만 신게 했다. 유대인들은 빨간색, 기독교인은 검은색 모자를 쓰는 것이 의무였다. 1730년대 무슬림들이 유대인과 비슷한 양식으로 모자를 쓰고 다니게 되자 마흐무드 1세는 이들을 처형하라고 지시했다. 무스타파 3세는 개인적으로까지 그의 칙령을 강화하려는 움직임을 폈는데 1758년 이스탄불에서 변장을 하고 돌아다니다 금지 복장을 한 아르메니아 사람과 유대인을 발견하자 즉시 참수했다. 오스만 제국에서 의복에 관련해 공표한 마지막 칙령은 1837년 마흐무드 2세가 내린 것이었으며 그리스나 발칸 일대에서 기독교인이 대다수인 경우 차별적인 의복 규정은 거의 존재하지 않았다. [편집] 탈 것 딤미가 말이나 낙타를 탈 수는 없었으며 기껏해야 당나귀나 길마에 오를 수 있었다. 아즈하르 대학교의 학장이던 다마후리가 이에 대해 요약해 놓은 것이 있다: 추가적으로는 걸터 앉거나 여성용 안장처럼 왼쪽으로 다리를 모아서 탈 수 없었다. 이집트의 경우 모든 탈 것에 딤미가 탈 수 없었으며 도시 내에서는 당나귀도 탈 수 없었다. 튀니스와 다마스쿠스에서도 비슷한 관습은 널리 적용됐다. 17세기-19세기 중동을 거쳐갔던 많은 유럽인 여행가들이 당시 상황에 대해 여러 정황을 기록해놓고 있다. 1697년 카이로를 방문한 프랑스 사람도 같은 이야기를 적고 있으며 예멘과 모로코, 리비아, 이라크, 페르시아의 소도시에서는 무슬림 앞을 지나가는 딤미가 반드시 나귀에서 내려야 했다. [편집] 거주지 우마르 협정에 따라 딤미의 의무 중 하나는 무슬림의 집보다 더 높을 수 없다는 것이며 여러 이슬람 율법학자들의 동의를 얻은 것이었다. 그러나 꼭 강제적인 것이 아니어서 그런 법은 스페인 일대를 지배하던 이슬람 왕국의 기록에는 전해지지 않고 튀니지의 경우 유대인이 아주 좋은 집을 소유했을 경우에만 적용됐다. 이따금 무슬림 칼리파가 딤미의 집을 구분할 수 있는 표시를 달 것을 지시하기도 했는데 9세기 아바스 왕조의 알 무타와킬은 딤미의 대문 앞에 악마의 형상을 나무로 못을 박아 새겨두라 명령했다. 비슷한 시기 아글라브 왕조의 카디(재판관)는 딤미의 집에 원숭이 형상을 새겨 놓은 판자를 내 걸도록 지시했다. 부카라에서는 유대인이 반드시 집 앞에 천 따위를 내걸어야 했다. 특정 지역에서 살 수 없다는 규정은 흔치 않았지만 일부 예외는 존재했다. 모로코에서는 15세기부터 19세기까지 유대인이 강제 거주지구에 갇혀 살아야 했으며 이는 유럽의 게토와 흡사한 양식인 것으로 추정된다. 페르시아에서도 분리된 구역에서 거주해야 했으며 홍해 연안의 도시인 히자즈에서는 우마르 1세가 기독교인과 유대인을 내쫓은 이후로 거주 자체가 불가능했다. [편집] 결혼 율법가들은 하나같이 딤미 신분의 남자(이교도 모두)와 무슬림 여성이 결혼할 수 없다고 생각했다. 이슬람 역사학자인 프리드맨의 연구에 따르면 무슬림과 그렇지 않은 사람의 결혼은 꾸란의 세 구절에서 연원을 찾을 수 있다고 한다. 일부 초기 학자들이 말했듯 그런 경우의 결혼은 모순과도 같았는데 무슬림으로서 아내의 권리가 더 우월했지만 한편으로는 무슬림이 아닌 남편에 속한 아내의 구실을 해야했기 때문이다. 프리드맨은 이어 일부 전통주의자가 결혼을 노예 계약과도 같다고 주장했다고 적었는데 딤미가 무슬림 노예를 부릴 수 없었으므로 자연히 아내를 무슬림으로 받아들일 수는 없었다. 반대로 무슬림 남자는 이교도 여성을 취할 수 있었다. 딤미 남성과 무슬림 여성의 결혼과 성관계는 어떤 이유를 막론하고 강력히 금기시됐으며 어길 시에는 죽음으로 벌을 받았다. 이슬람 법학을 가르치는 모든 학교(하나피 제외)는 무슬림 여성과 결혼한 딤미를 벌하는 것이 돌을 던져 죽이는 것이라고 가르친다. 만약 무슬림이 아닌 아내가 이슬람으로 개종했는데 이슬람교를 믿지 않는 남편이 개종하지 않았다면 두 사람의 결혼은 무효가 됐다. [편집] 계약 관계 이슬람과 기독교 간의 대립에 대해 서술한 앤드류 위트크로프트(Andrew Wheatcroft)는 어떤 식으로 사회적 관습이 작용하는지에 썼다. 더러움과 청결함의 기준이 종교에 따라 판단 기준을 달리 하고 있기 때문에 이에 따라 집단 간의 가깝고 먼 관계를 정립하는 기준이 됐다는 것이다. [편집] 시아파의 의식 시아파에서는 순결한 종교 의식을 중시한다. 엄격한 시아파 교도들은 무슬림이 아닌 자들이 젖은 손으로 만진 물건이나 사람은 의식 전에 반드시 정제해야 한다고 믿었다. 따라서 시아파가 대다수였던 페르시아에서는 이교도와 이슬람교도 간의 접촉을 금지하는 제약을 정했는데 19세기 후반 이란에서는 관리 기구가 매우 엄격한 규칙을 만들어 눈이나 비가 오면 유대인과 기독교인이 외부 출입을 하지 못했다. ""20세기 초기에 이르러서야 모욕적인 관습과 믿음이 점차 사라지기 시작했다."" 그러나 루이스 교수는 루홀라 호메이니의 발언에서 알 수 있듯 최근에도 그러한 믿음이 산발적으로 나타나고 있다고 지적하는데 호메이니는 이슬람교도가 아닌 모든 사람은 ""불결""하다고 보았다. 근대 시아파의 의견은 루홀라의 의견에서 기독교인과 유대인은 순결하다고 주장하는 파젤 란카라니의 주장에 이르기까지 다양하다. [편집] 딤미의 결과 수세기 동안 딤미는 점차적으로 개종을 이끌어 조로아스터교와 기독교 신자 인구가 유입됐다. 그러나 유대인의 경우에는 그 영향이 미미했다. 조로아스터교가 페르시아를 공격한 이슬람 세력 앞에 무릎을 꿇은 첫 번째 대상이었다. 페르시아 제국의 권력 체계와 흡사하게 연관되면서 조로아스터교 군집은 국가적 지원이 사라지자 급속도로 에너지를 잃었다. 기독교도의 개종은 별반 진전된 것이 없었다. 십자군이 출현하기 전까지는 기독교도의 수가 대다수를 이루고 있었다. 그러나 이후부터는 더 이상 세력 유지가 불가능했다. 주요 세력에서 밑바닥이 됐다는 사실은 인정하기 힘들었기에 대다수의 기독교 인구가 개종하게 됐다. 점차적으로 중앙아시아와 예멘, 마그레브 지역에서 기독교 세력은 사라지게 됐고 무와히드 왕조의 박해로 거의 없어졌다. 다만 시리아, 이집트, 이라크 등지에서는 세력이 남아 소수로 존재했다. 상대적으로 이들 지역에서 기독교인이 존재할 수 있었던 것은 비잔틴 제국의 영향 하에 자리 잡은 신분적 기반에 따른 것으로 무슬림의 우월한 지위에 대해 쉽게 수용하게 됐다. 유대인은 거의 영향을 받지 않았다. 역경의 상황에서도 수세기간 박해를 이겨냈기에 이슬람 세력의 침공 또한 다른 정복자의 침략과 별반 다를 것이 없었다. 자발적인 개종은 드물었기에 딤미들은 가까스로 이슬람 왕국 내에서 개인의 종교를 지키며 살았다. [편집] 근대 세계의 딤미 딤미의 지위는 ""기독교인의 오랜 고통의 감수와 유대인의 묵인"" 속에 지속된 것이었으나 기독교계 국가의 강성과 프랑스 혁명의 급진적인 사상 등으로 기독교계 딤미 내에서 커다란 파장을 일으켰다. 무슬림이 딤미 관련 법에 대한 폐지를 거부하던 동안 유럽 열강의 계속된 압력이 지속됐으며 점차적으로 무슬림과 이교도 간의 불평등이 누그러드는 반강제적 개혁이 이뤄지게 됐다. 딤미에 대한 강제법은 이슬람 세계에서 19세기 중반까지 이어졌다. 오스만 제국이 이에 대한 제재를 풀면서 딤미에 대한 강박이 줄어들었으며 압둘마지드 1세가 왕위에 오르면서 반포된 탄지마트 칙령에 따른 것이었다. 1839년 11월 3일 하티 샤리프 칙령(Hatt-i Sharif of Gulhane)이 발표됐는데 칙령은 종교에 상관 없이 모든 국민이 평등하다는 원칙을 담은 내용이었다. 발표 동기는 대영 제국의 도움을 받기 위함으로서 당시 터키는 이집트와의 마찰로 어려움을 겪고 있었다. 1856년 2월 18일 하티 후마윤 칙령이 1839년에 기초해 발표됐다. 영국, 프랑스, 오스트리아 대사들의 압박에 따른 것으로서 세 국가와 크림 전쟁에서 동맹을 맺고자 오스만 제국이 강제적으로 칙령을 선언했다는 분석이 있다. 무슬림이든 그렇지 않든 모든 사람들의 평등권을 인정하고 여러 개혁을 단행하는 계기가 됐다. 대표적인 예로 지즈야가 폐지되며 이교도도 군인이 될 수 있게 됐다. 1차 세계 대전 동안 그리스, 아르메니아, 아시리아 등지의 소수 기독교인이 오스만 제국 지배 하에서 박해 받았다. 추방으로 시작된 강제 집행은 1914년 초기부터 대다수 기독교 양민의 학살로 나타났으며 대표적인 사건이 아르메니아인 학살 사건, 아시리아인 학살 사건이었다. 1915년 오스만제국의 미국 대사이던 헨리 모겐쇼는 35만 명이 기아 상태이며 살해 당했다고 보고한 바 있었다. 미국이 1차 대전에 참전하기 전부터 터키 정부는 이미 미국 선교사를 강제 추방하고 있었다. [편집] 딤미에 관련한 근대 이슬람 율법가의 견해 [편집] 딤미와 관련된 통념 버나드 루이스는 이슬람 세계에서 오랜 문학 양식과도 비견할만한 두 가지의 사회적 통념이 존재한다고 지적한다. 유대인에 관한 사회적 편견에 대해 마크 R. 코헨은 이에 대해 ""종파를 초월한 유토피아의 환상""이자 ""유대인을 박해하는 이슬람 세계의 미신""이라고 불렀다. 첫 번째 통념은 중세 이슬람 세력이 유대인에게 평화로운 안식처를 제공했다면 기독교인은 유대인을 박해했다는 것이다. 또 다른 하나가 ""딤미튜드""에 관한 것인데 종속적이고 비하가 담긴 태도 혹은 박해를 가리키는 말이다. 모든 사회에 여러 사회적 통념이 존재하듯이 통념 자체에 어느 정도의 진실도 포함된다. 그러나 여러 통념에 담긴 진실은 딤미에 대한 편견으로 작용했으며 과거사를 왜곡하는 실체이기도 했다.","딤미(아랍어: ذِمِّي ḏimmī[*]; 집합명사: 아랍어: أهْل الذِمَّة ahl al-ḏimmah[*] 딤미의 국민)는 이슬람법이 다스리는 국가에서 무슬림이 아닌 국민을 가리키는 말이다. 딤미라는 용어는 국민 개개인의 삶과 재산, 종교의 자유를 보장하는 국가의 의무에 관련한 것으로서, 단 국가에 대한 충성을 바탕으로 한 것이다. 따라서 딤미는 사회전반적으로 노예에 비해서는 지위상 월등히 우월하였으나, 무슬림보다는 낮은 수준의 권리를 행사하였다. 딤미에게는 지즈야라고 하는 세금이 부과되었는데, 그 대가로 딤미는 종교의 자유, 신변의 안전, 자치를 보장받았다. 김태권 작가의 시사만화 《십자군》에 따르면 지즈야의 액수는 이전 동로마 제국이 부과하던 과중한 세금보다 액수가 훨씬 적었으므로, 딤미들이 이슬람으로 개종하는 일이 많았다. 따라서 이슬람에서 다른 종교인을 강제로 개종시켰다는 '칼이냐, 코란이냐' 이야기는 허구이다. 원래 딤미의 지위를 누릴 수 있었던 사람들은 꾸란과 책의 사람들에 기록된 유대인과 기독교인뿐이었으나 후에 시크교도, 조로아스터교, 힌두교 교인도 포함하게 됐다. 불교도도 이에 해당하는 국민이다. 딤미에 해당하는 국민은 법적·사회적 지위가 무슬림보다 상대적으로 낮지만 다른 이교도보다는 더 많은 권리를 누리게 된다. 7세기부터 근대에 이르기까지 대서양 연안을 거쳐 인도에 이르는 수백만 명의 사람들이 딤미에 해당됐을 것으로 추정되고 있다. 딤미인 사람이 이슬람교로 개종하는 것은 아주 쉬운 일이었으며, 특별한 문제가 없다면 속박으로부터 자유로워질 수 있었다. 이슬람 세계에서는 일방적으로 개종을 강요하거나 사람을 죽이는 일이 거의 없었으나 후에 알안달루스와 무와히드 왕조에 이르러서는 빈도수가 늘어났다." ko,a6303b0c67c915e7983125e4d71d7d18,"[편집] 야구의 명칭 야구(野球)라는 명칭의 유래는 1894년 일본 제일고등중학교(현 도쿄 대학 교양학부)에서 재학중이던 추만 카나에가 'baseball'을 일본어 '野球'로 번역한 것이 한반도로 들어와 사용되고 있는 것이다. 그 외에도 일본의 문학가 마사오카 시키가 '배터(batter)', '러너(runner)', '베이스 온 볼스(base on balls)', '스트레이트(straight)', '쇼트스톱(shortstop)' 등의 미국식 야구용어를 '타자(打者)', '주자(走者)', '사구(四球), 대한민국에선 사구 대신 볼넷으로 사용)', '직구(直球)'(대한민국에서는 포심 속구, 투심, 컷 패스트볼로 부름.) '유격수(遊擊手)'로 번역한 것이 대한민국에 들어와 쓰이고 있다. 때때로 야구를 비슷한 경기인 소프트볼(softball)에 대비하여 하드볼(hardball)로 부르기도 한다. [편집] 야구의 역사 [편집] 야구의 기원 원래 야구는 미국의 애브너 더블데이라는 군인 출신의 인물이 1839년에 쿠퍼스타운에서 창안했다고 알려졌다. 하지만 그가 직접 야구를 창안했다는 구체적인 증거가 없으며, 광산 기술자 출신의 애브너 그레이브스의 증언이 있었으나 별로 신뢰하기 어렵기 때문에 야구는 유럽에서 미국으로 전해진 것으로 추측된다. 방망이와 공을 이용한 경기는 이미 오래 전부터 리디아인, 페르시아인, 인도인, 이집트인, 그리스인, 로마인 등에 의해 의식이나 오락으로 행해졌다. 이런 경기들은 정해진 규칙없이 여러 지역에서 행해졌다. 이런 여러가지 배트와 공을 이용하는 경기를 통해서 야구는 두드러진 발전을 할 수 있었다. 이런 발전을 통해서 1774년에 독일에서 프리드리히 구츠무츠가 존 뉴베리에서 출간한 《작고 귀여운 포켓북》(A Little Pretty Pocket-book)이라는 시집에서는 최초로 'Base-ball'이라는 단어가 들어가기도 했다. 방망이와 공을 이용해 하는 경기는 영국에서 여러 가지 종류로 발전하는데, 영국 동남부에서는 크리켓으로, 남서부에서는 원홀 캣(또는 원 오캣)의 이름으로 발전했으며, 야구와 흡사한 경기인 라운더스도 있었다. 이런 종류의 경기들은 아메리카 대륙으로 옮겨와 두가지 형태로 진화했는데, 뉴욕 시 주변에서 행해진 타운볼은 각각 9명의 선수로 이루어진 두 팀이 하는 경기로 정비되었다. 루셔스 애덤스등은 야구의 기본적인 규칙을 확립했다. 특히 1845년에는, 미국 뉴욕 시의 알렉산더 카트라이트가 니커보커 규칙을 만들었으며, 이 규칙은 오늘날 현대 야구의 규칙으로 진화하게 된다. 그는 또한 라운더스에서 사용되었던 말랑말랑한 공을 더 작지만 딱딱한 공으로 교체했다. 1953년 6월 3일, 미국 의회는 공식적으로 카트라이트가 근대 야구의 발명가임을 인정했다. 카트라이트가 소속된 구단인 뉴욕 니커보커스 팀이 1845년에 경기를 했다는 기록이 있기는 하지만, 미국의 역사상 공식적인 첫 경기로 현재 알려지고 있는 것은 1846년 6월 19일 뉴저지 주의 '호보켄'에서 , '뉴욕 나인' 이 '니커보커스' 팀을 4이닝 동안 23 대 1로 이긴 경기이다. [편집] 미국에서의 발전 1860년대 이미 미국에서는 야구가 대중적인 스포츠로 자리 잡았으며 선수들은 연봉을 받고 생활하는 프로 선수였으나 아마추어 선수처럼 생활해야 했다. 아마추어 시대는 1871년 3월 17일, 전미프로야구선수협회가 창설됨으로써 그 막을 내렸다. 1869년, 최초의 프로 야구 팀 신시내티 레드 스타킹스(Cincinnati Red Stockings)가 창단 되었으며 1875년에는 내셔널 리그가 창설되었다. 1882년에는 아메리칸 어소시에이션(American Association)이 창설되었고 1901년에는 이를 전신으로 하는 아메리칸 리그가 창설되어 양대 리그체제를 갖추게 되었다. 1903년에는 양 리그의 우승 팀간의 승자를 겨루는 월드 시리즈가 처음으로 치러졌으며, 1933년에는 올스타전이 처음으로 치러졌다. 이후 많은 제도의 발전이 있었다. 브랜치 리키는 1920년에 대규모의 팜 시스템(Farm System)을 도입했다 1975년에는 커드 플러드 등 여러 선수들의 희생으로 자유 계약 제도가 도입 되었다. 1980년에는 선수협 위원들이 구단주를 상대로 고소를 함으로써 연봉 상한선이 폐지되는 등 선수들의 권익이 향상되었다. 메이저 리그 야구에서는 1947년 이전까지 흑인이 선수로 활동하지 못했다. 그 대신 흑인들은 1920년에 설립된 니그로 리그에서 선수로 뛰었고, 1924년에는 최초의 니그로 월드 시리즈가 치러졌다. 메이저 리그 야구에서 흑인이 최초로 선수로 뛴 것은 1947년으로, 재키 로빈슨은 로스앤젤레스 다저스에 입단해 10년간 팀에 몸담았으며, 1962년에는 명예의 전당에 헌액된 최초의 흑인이 되었다. 투수는 1960년대에서 1970년대 초반까지 경기에서 타석에 섰다. 1970년대 초반, 지명타자(designated hitter, DH) 규칙이 제안되었으며, 아메리칸 리그에서는 1973년 이 규칙이 적용되기 시작해 투수가 타석에 서지 않게 되었고 지명타자는 타석에만 서면서 수비는 하지 않았다. 내셔널 리그에서는 지금도 투수가 타석에 선다. 메이저 리그 야구는 1980년대 초반까지 불법이었던 약물 복용이 흔했고, 이 시기가 되어서야 알려졌다. 또한 여러 선수들이 약물로 인해 사망했다. 1990년대 초반부터는 선수들이 근육강화제를 사용했으며, 이 때문에 2005년 3월 17일, 미국 의회는 스테로이드 사용에 관한 청문회가 열렸다. 이 때문에 메이저 리그 야구는 2006년부터 약물 복용이 처음 발각 되었을 때에는 50경기, 두 번째에는 100경기, 세 번째로 발각이 되면 영구 제명이 된다는 '삼진 아웃' 제도를 적용하기 시작했다. 메이저 리그 야구는 점점 미국 전역으로 확대 되었는데, 팀이 미국 동부에서 서부로 많이 옮겨갔으며, 캐나다에서도 1969년 몬트리올 엑스포스(현 워싱턴 내셔널스)가, 1977년 토론토 블루제이스가 리그에 참가했다. 현재는 내셔널 리그 16팀, 아메리칸 리그 14팀으로 팀 수가 유지가 되고 있으며, 경기 수는 한 시즌 당 162경기로 치러진다. [편집] 세계의 야구 야구는 미국의 대표적인 스포츠 중 하나며, 다른 여러 나라에서도 팬들의 지지에 기반한 야구 체계가 갖추어져 있다. 캐나다 야구의 역사는 미국과 밀접하게 관련이 있는데, 1877년 프로리그와 국제 협회에서 두 나라로 이루어진 특색있는 팀을 만들기도 했었다. 세계적으로 미국과 캐나다가 아닌 다른 공식적 첫 야구 리그는 쿠바의 야구 리그이다. 쿠바는 오랜 전통을 유지하며 1930년대 후반부터 국제 경기에서 막강한 전력을 자랑하는 팀이라는 명예를 얻게 된다. 쿠바의 야구 리그가 만들어진 후 프로 리그가 생긴 국가는 다음과 같다. 제1차 세계 대전 후에 프로 리그가 만들어진 국가는 1922년 네덜란드, 1934년 오스트레일리아, 1936년 일본, 1938년 푸에르토 리코이며, 제2차 세계대전 이후에 프로 리그가 만들어진 국가는 1948년 이탈리아, 많은 라틴 아메리카의 나라들 중 가장 두드러진 나라, 1945년 베네수엘라, 1945년 멕시코, 1951년 도미니카 공화국과 1982년 대한민국, 1990년 대만, 2003년 중국 순으로 만들어졌다. 2009년 현재, 국제 야구 연맹에는 현재 117개국이 가입했다. 야구는 미국과 동아시아, 라틴아메리카 등 에서 인기 있다. 특히 미국, 캐나다, 콜롬비아, 쿠바, 도미니카공화국, 일본, 멕시코, 네덜란드령 안틸레스, 니카라과, 파나마, 푸에르토리코, 대한민국, 중화민국(대만), 베네수엘라 등의 국가에서 가장 인기있는 스포츠 중 하나이다. 가장 큰 야구 시장을 가진 국가는 미국으로, 현재 미식 축구에 이어 두 번째 인기있는 스포츠이다. 19세기 이후로 미국의 국기로 자리잡게 되었다. 한편 2005년 7월 싱가포르에서 열린 2012년 하계 올림픽에 관한 117번째 회의에서 야구, 소프트볼 종목 삭제에 관한 투표가 진행되어 2012년 하계 올림픽에서 야구, 소프트볼 종목을 제외시키기로 결정했다. 이는 메이저 리거들이 출전하지 않고, 야구 경기 시간이 길고, 올림픽 야구에 많은 팀이 참여하지 않기 때문이다. 또한 IOC가 유럽 중심의 단체로 2012년 하계 올림픽이 야구에 호의적이지 않은 영국에서 열린다는 점도 고려되었기 때문이다. [편집] 야구 규칙과 경기 진행 야구 경기는 두 팀이 서로 겨루는데, 경기가 진행되는 동안에 두 팀은 공격과 수비를 번갈아 가면서 진행한다. 그리고 공격 팀이 공격을 진행하면서 세 번의 아웃을 기록하면 공격 팀은 수비 팀으로, 수비 팀은 공격 팀으로 바뀐다. 그리고 이 세 번의 아웃을 이닝 (inning, 회)라고 하며, 일반적인 경기는 9이닝으로 구성되어 진행된다. 그리고 한 이닝은 초(初)와 말(末)로 구성된다. 그리고 한 이닝에 두 팀은 공격과 수비를 번갈아 가면서 경기를 진행하는데, 홈팀이 말 공격, 원정팀이 초 공격을 한다. 그러나 대한민국의 LG 트윈스 나 두산 베어스처럼 연고구장이 같을 경우, 번갈아가면서 경기를 한다. 시즌(season)은 팀에 속한 선수들이 정해진 기간 동안 경기를 통해서 승부를 가리는 것으로, 팀은 리그(league)에 속해 있다. 그리고 시즌의 1위는 정규 시즌 1위를 차지하며, 시즌 상위 팀은 플레이오프와 시리즈를 통해서 시리즈 우승을 위해 경쟁한다. 야구 경기의 목표는 경기를 치르면서 더 많은 점수를 얻어 승리하는 것으로, 한 팀은 9명 또는 10명으로 구성되어 있다. 그리고 선수들은 상대 팀으로부터 득점을 하려고 하는데, 득점을 하기 위해서는 야구장의 각 루를 밟고 마지막으로 홈플레이트를 밟아야 한다. 그리고 이 사각형 형태를 다이아몬드라고 부른다. [편집] 경기 용구 야구를 하기 위해서 기본적으로 필요한 것은 방망이, 야구공, 야구 글러브, 야구 경기를 치를 수 있는 경기장이 필요하다. [편집] 포지션 이닝에서, 수비를 할 때 9명의 수비수들은 각자의 수비 위치에 선다. 다이아몬드의 중심의 투수판에 서 있는 선수를 투수라고 하며, 그리고 홈 플레이트 뒤에 앉아 있는 선수를 포수라고 하는데 이 둘을 배터리라고 부른다. 나머지 수비수들은 야수라고 부르는데 야수는 위치에 따라 내야수와 외야수로 분류되며 내야 안에 있는 4명의 수비수들을 내야수라고 한다. 내야수 중 3명은 1, 2, 3루에 서 있는데 이들은 각각 1루수, 2루수, 3루수라고 말하며 각 루와 그 주변을 수비하는 역할을 한다. 나머지 한명은 유격수로, 2루와 3루 사이의 서면서 그 사이를 수비한다. 그리고 나머지 3명의 선수는 외야에 서는데, 이들을 외야수라고 하며, 위치에 따라 좌익수(왼쪽), 중견수(가운데), 우익수(오른쪽)로 구분해서 부른다. 지명타자는 공격만 하고 수비는 하지 않는데, 이는 투수를 보호하기 위해 고안된 규칙으로 지명타자는 투수 대신 공격을 한다. 경기에서 홈플레이트 옆에 있는 타석에 서 공격을 하려는 선수를 '타자'라고 부르며, 타자는 배트를 잡고 있으며, 투수가 투수판에서 홈플레이트 쪽으로 공을 던지면 타자는 배트로 공을 쳐서 점수를 내려고 한다. 타자가 공을 치고 난 후에 타자는 배트를 놓고 1루를 향해 달려간다. 그리고 상황에 따라 2, 3루, 홈까지 갈 수 있다. 아웃이 된 경우에는 덕아웃으로 돌아간다. 투수는 타자가 베이스에 나가지 못하게 막기 위해 투수판에서 공을 던지는데, 공을 어디에 던지느냐에 따라 '스트라이크'(strike)와 '볼'(ball)로 구별된다. 타자는 스트라이크가 3개가 되면 아웃되지만, 볼이 4개가 되면 1루로 나갈 수 있다. 스트라이크를 던지는 방법은 다음과 같다. [편집] 아웃 1. 친공이 노바운드로 야수들의 글러브나 미트에 들어간 경우. 2. 스트라이크를 3번 허용한 경우(스윙이나 그냥 보거나.). 3. 2스트라이크 상황에서 번트가 파울이 된 경우. 4. 타자가 친 공을 야수가 잡은 후 타자가 1루에 닿기 전에 1루수에게 던진 후 잡은 경우. 5. 타자가 친 공을 야수가 잡은 후 타자가 1루에 닿기 전에 1루수에게 던진 후 잡은 공으로 타자를 태그 하는 경우. 6. 타자가 친 공을 야수가 잡은 후 주자를 태그한 경우. 7. 타자가 친 공을 야수가 잡은 후 주자가 갈루로 가서 포스아웃 하는 경우 (단, 포스아웃 당할 주자의 원래의 루로 다음 주자 혹은 타자가 주루해야 하는 경우.). 8. 타자가 친 공을 주자가 맞은 경우. 9. 타자가 2루타 이상의 장타를 쳤는데 베이스를 안 밟고 진루한 때 수비측이 그에대해 어필을 한 경우. 10. 2스트라이크 상황에서 공을 맞았지만 휘두른 경우. 11. 타자가 친 공이 노바운드로 야수가 잡은후, 주자가 원래의 루에 리터치 하지 않고 진루한 때 주자나 베이스를 공으로 터치한 경우 (이 경우 포스아웃이 아닌 어필아웃이다.). 12. 타자가 친 공이 야수가 충분히 노바운드라고 잡을 수 있다고 판단한 경우에 관중들이 공을 잡은 경우. 13. 노아웃이나 1아웃 1,2루나 만루일때, 타자가 친 공이 내야수들이 충분히 잡을 수 있는 내야안의 경우라 판단 될 경우. 14. 타자가 공을 쳤고 수비수가 충분히 잡을 수 있는데 주자 혹은 타자가 쳐서 수비방해한 경우. 15. 타순이 엉켰는데 어필한 경우.(예를들어 3번타자가 나와야 할때 4번타자가 나와서 타격을 해서 안타 등이 나왔는데 어필하면 3번타자는 아웃이고 4번타자는 다시 쳐야한다.) 16. 2스트라이크 이후에 투수가 던진 공이 스트라이크 선언되거나 타자가 헛스윙을 하였는데 포수가 노바운드로 잡지 못하여 공을 타자에게 태그하거나 타자가 1루 베이스를 밟기 전에 1루에 던진 경우. (스트라이크 아웃 낫아웃) [편집] 진루 타자 또는 주자가 자신의 다음 베이스(타자의 경우에는 1루) 또는 그 이상에서 세이프되는 것을 진루라고 한다. [편집] 야구의 인원 [편집] 선수 명단 최대 선수 명단 수는 리그 또는 수준에 따라 다르다. 메이저 리그 야구 팀은 선수 명단을 25명으로 유지하고 있다. [편집] 그 외 팀의 감독 또는 수석 코치는 선수 명단, 타순, 선발 투수를 정하고, 특히 구원 투수의 경기 중의 등판 시점과 같은 선수교체 등과 같은 팀의 중요한 전술을 구상한다. 감독은 2명 또는 그 이상의 코치들의 도움을 받는다. 코치들은 타격 코치, 야수 코치, 투수 코치, 트레이닝 코치로 전문적인 책임을 가지고 있다. 대부분의 경기에선 팀이 공격을 할 때 1루 코치와 3루 코치가 경기장에 서 있는데 그들은 파울선의 밖에 정해진 장소에 서서 경기 중에 주자의 방향에 조언하고 경기 중단시에 감독의 지시를 타자와 주자에게 전달한다. 야구 경기에서 심판은 4명인데, 주심, 1루심, 2루심, 3루심으로 구성되어 있다. 먼저 주심은 포수 뒤에 서 있는데, 스트라이크 존을 통해서 스트라이크와 볼을 판정한다. 그리고 나머지 1루심, 2루심, 3루심은 루 근처에서 서 있으며, 아웃인지 세이프인지 판정한다. 메이저 리그 야구에서는 보통 4명의 심판을 두는데, 올스타전이나 플레이오프, 시리즈 경기와 같이 중요한 시합의 경우 좌측 선심과 우측 선심을 추가하여 6명의 심판을 둔다. 그리고 2008년 8월부터는 비디오 판독제를 도입하기로 했다. [편집] 야구의 전술 야구 경기에서 팀은 승리하기 위해서 여러가지 전술을 사용한다. 예컨대, 일반적으로 우타자는 좌완 투수에게 강하며, 좌타자는 우완 투수에게 강하다. 만약 상대 팀의 선발 투수가 좌완 투수일 때, 보통 좌타자 대신 우타자를 많이 기용하며, 좌타자는 기용되지 않거나 하위타선에 배치된다. 이런 점 때문에 우완 투수일 때는 좌타석, 좌완 투수일 때는 우타석에 서서 양손을 사용하는 스위치 타자가 생겨났다. 희생 번트는 루 상에 나가 있는 주자의 진루를 목표로 하는 전술으로, 주로 아웃 카운트가 유리한 무사 1루, 무사 2루, 무사 1·2루일 때 시도한다. 스퀴즈 플레이는 주자가 3루에 있을 때, 번트를 대서 3루 주자가 득점하기 위한 전술이다. 희생 플라이(일명 태그업)은 주자가 3루에 있을 때, 타자가 뜬공을 쳐 내면, 야수가 뜬공을 잡았을 때 3루주자는 득점하는 전술이다. 도루는 투수가 투구를 하는 사이에 주자가 다음 루로 가려고 시도하는 것으로, 주로 발이 빠른 주자가 시도한다. 히트 앤 런(Hit and run)은 투수가 투구를 하는 사이 주자는 다음 루로 주루하며, 타자는 투수가 던진 공을 무조건 쳐서 최대한 많이 진루하려는 것이다. 런 앤 히트(Run and hit)는 투수가 투구를 하는 사이 주자가 다음 루로 주루하는 것은 같지만, 타자는 투수가 던진 공을 원해서 타격할 수 있는 전술이다. 런 앤 히트 작전이 시도됐을 때 타자가 타격하지 않았을 경우 주자의 도루 시도가 된다. 고의사구는 경기의 승부처(클러치)일 때, 잘 치는 타자가 나왔을 경우 그 타자를 볼넷으로 거르고 다음 타자와 상대해 더 큰 실점을 막으려는 전술이다. 루 상에 발이 빠르고 도루 가능성이 높은 주자가 나가있을 경우에는 투수가 포수에게 공을 하나 완전히 빼서 투구를 하는데, 도루를 대비해 주자를 견제하기 위한 것이다. 투수가 투구 전 또는 포수가 투구 후에 주자를 견제하기 위해서 주자가 있는 루의 야수에게 견제구를 던지기도 한다. 주자가 3루에 있을 때 내야 땅볼을 홈에 송구하기 위해서, 또는 타자가 번트한 공을 효율적으로 처리하기 위해서 야수들이 홈플레이트 쪽으로 이동해 수비를 한다. 수비 위치는 타자의 타격 성향의 따라서 이동될 수 있다. 타자가 장타를 쳤을 때, 외야수는 잡은 공을 베이스에 있는 야수에게 송구하지 않고 보통 2루수 또는 유격수에게 송구를 하는데, 이를 중계 플레이라고 하며, 주자의 득점이나 진루를 방지하는 플레이이다. 전술의 지시는 보통 감독, 코칭스태프, 또는 선수간의 사인으로 전달되는데, 대부분 손짓으로 이루어진다. 사인의 종류에는 플래시 사인, 블록 사인, 키 사인 등이 있다. 메이저 리그 야구에서는 9이닝을 기준으로 한 경기에 오가는 사인이 평균 1000여건 정도이다. 경기는 모두 전술대로 진행하는 것은 아니며, 선수가 혼자서 독단적으로 플레이하는 경우도 있다. 예를 들어, 발이 빠를 주자들은 덕아웃 에서의 사인 지시 없이 자신의 판단으로 도루를 시도하는데, 이를 '그린라이트'(green light)라고 한다. [편집] 야구의 고유한 스타일 야구는 미국의 스포츠 중에서 여러가지 면에서 독특한 특징을 갖는 스포츠이다. 이러한 독특함이 오랜기간 지속해 올 수 있었던 매력이자 미국인의 정신에 강한 연대감을 갖게 하는 큰 요인이다. 또한 많은 미국인들은 야구가 기술과 타이밍 그리고 열정, 전략의 최상의 조합이라고 생각한다. 철학자였던 모리스 라파엘 코언은 야구를 국민적 종교라고 묘사하기도 했다. 이 점에서, 야구는 그의 사촌격인 크리켓과 유사한데, 많은 영연방 국가에서 크리켓과 그것과 관련된 문화는 미국 문화에서의 야구의 역할과 비슷한 지위와 영향력을 가진다. [편집] 시간적 요소 농구, 아이스하키, 미식축구, 그리고 축구는 모두 경기 시간이 정해져 있고, 보통 상대 팀에 직접적으로 저항해서 경쟁하는 것보다 정해져 있는 시간에서 공격에서 많은 시간을 차지한 팀에 의해 끝난다. 이와 반대로 야구는 경기 시간이 정해져 있지 않다. 팀은 마지막 타자가 나가기 전까지는 이길 수 없고 반격은 시간 제한을 받지 않는다. 비록 단체 종목과 반대되는 개인 종목들 중에서 경기 시간제한이 없어서 미국의 전문직들에게 인기가 많은 다른 스포츠로는 테니스와 골프가 있다. 최근 수십 년간, 관찰자들은 매년 야구 경기를 하는 데에 걸리는 시간이 꾸준히 증가한 것에 대한 정당성을 들어 프로 야구의 게임 길이를 비판해 왔다. 20세기에 들어서면서 게임 시간은 전형적으로 1시간 반 정도였다(1시간 반으로 정해졌다). 1920년대에는 평균 2시간 미만으로 변한 것이 1960년대에는 결국 2시간 38분으로 늘어났다. 1975년에는 평균 2시간 25분으로 줄어 들었지만, 21세기에 들어서면서 2003년 시즌 종료 직후 조사한 결과 평균 2시간 46분대가 되는 것으로 밝혀져 경기 시간이 더욱 길어지게 된 것으로 판명되었다. 경기 시간이 늘어나는 것은 하프 이닝(half inning; 공수교대시간) 사이의 TV 광고, 늘어나는 반칙과 투구 인터벌, 그리고 느린 경기 흐름 때문이었다. 결국 메이저 리그는 하프 이닝 사이의 쉬는 시간의 최대 시간을 정하는 반면 심판이 더욱 엄격하게 스트라이크 존과 시간 규칙을 선수들이 지키게 강요하도록 교육 했다. 2008년, 일본의 프로 야구는 2007년부터 과거 10년간의 평균 경기 시간이었던 3시간 18분의 6%(교토 의정서의 온실가스 배출량 감축 목표에서 따온 것이다)인 12분 줄이는 것을 목표로 삼았다. 이러한 제한 시간이 없는 특징 때문에 야구계 일각에서는 승부가 연장으로 이어질 시에 빠르게 승부를 낼 수 있는 규칙으로서 이른바 승부치기를 도입하는 것이 논의되고 있기도 하다. 실제 베이징 올림픽에서는 승부치기 제도가 실시된 바 있으나, 승부치기 제도가 일반적인 것은 아니며 전 세계 대부분의 프로 야구 리그에서는 아직 승부치기 제도를 도입하지 않고 있다. 공식적인 규칙에 명기되어 있기는 하지만 루(Base) 상에 주자가 없을 경우 투수는 12초 안에 투구해야 하며 이를 어길 시 그 투구는 '볼(Ball)'로 판정이 된다는 경기 촉진룰의 적용은 매우 드물고 아주 만약의 상황에만 시행 된다. 그러나 2010년도 프로야구에서는 이 12초룰을 적용키로 하여 투수에 유리한 룰이 아니냐며 타자들이 반발하고 있는 추세다.심판은 또한 주자가 있을 경우에도 투수의 투구 지연 행위를 볼(Ball)로 판정할 수 있는 권리도 가지고 있는데 이 규칙 또한 매우 드물고 만약의 상황에만 시행된다. 공식 규칙 중에는 또한 주심이 타자에게 타격행위가 끝나지 않았을 경우 타자석을 벗어나지 않도록 요청할 수 있는 규칙이 있다. 그 이외의 다른 규칙으로는 '규칙위반을 하는지 주시하라'가 있다. [편집] 개인과 팀 야구는 근본적으로 팀 스포츠이다. 명예의 전당에 들어갈 정도로 훌륭한 실력을 가졌으며 높은 연봉을 받는 두, 세 명 정도의 선수를 보유할 정도로 재정이 좋은 지역 연고 구단이라 하더라도 기량이 우수한 선수들이 반드시 성공을 기대할 수는 없으며, 여전히 선수 개인들은 강한 압박과 시험에 놓이게 된다. 투수는 반드시 훌륭한 투구를 해야하며 만약 그렇지 못할 경우 시합에 질 위험이 크고, 타자는 극히 짧은 순간에 어떤 구질인지, 스윙을 해야 할지, 말아야 할지를 결정해야 한다. 감독과 코치가 어떤 작전을 수행할지를 선수들에게 사인을 줄 수는 있지만, 그 어느 누구도 투수가 투구하는 것을, 타자가 타격하는 것을 도와 줄 수는 없다. 타자가 직선타구를 치게 되면, 최종 수비자인 외야수들은 볼을 잡아야 할지, 바운드 볼로 처리해야 할지를 혼자서 결정한다. 야구의 역사에서는 영웅적 대접을 받는 선수와 비난을 받는 선수들이 많다 - 시합의 승부처(클러치)에서 한 선수가 적시 안타를 치거나 또는 공을 잡아 플라이 아웃 시킬 수도 있지만, 또는 그 반대로 예상치 못한 삼진 아웃을 당하거나 수비에서 실책을 해서 모두에게 뚜렷이 각인되는 결과를 낳았다. [편집] 경기장 야구 규칙에 따르면 경기장에 대한 규정은 다음과 같다. [편집] 기록 많은 스포츠 중에서 혹은 그보다 휠씬 더, 야구에서의 기록은 대단히 중요한 의미를 갖는다. 야구 기록은 미국 프로 야구인 메이저 리그의 태동과 함께 유지되어 왔으며 생각컨대 이전보다 더 일반적인 것이 되었다. 단장, 스카우터, 감독 그리고 선수들은 자신이 속한 팀의 승리를 위한 다양한 전략선택에 도움을 주기 위해 기록을 연구한다. 야구에서의 기록은 여러 가지 이유로 다른 스포츠들보다 더 중요한 의미를 갖는 가장 중요한 이유는 다른 운동 경기들에서의 플레이는 유동적이고 다양한 결과를 보여주지만, 야구에서의 플레이는 제한된 결과만을 갖기 때문이다. 모든 세대의 야구팬은 다음과 같은 전통적인 야구 기록에 대해 알고 있으며 또한 그 내용에 관해 의견을 교환한다. 미국 야구 연구 협회(The Society for American Baseball Research, SABR)는 야구 선수의 성과와 팀 기여도를 보다 더 잘 측정하고 상대적 가치에 관한 좀 더 추상적인 질문에 대한 답을 제공하기 위해 혁신적인 통계 수치를 개발해왔다('세이버매트릭스'란 용어는 학문의 분야와 고안된 특정 통계수치를 의미한다). 몇몇 세이버매트릭스 신봉자들이 야구계의 주류로 편입함에 따라 '세이버매트릭스'의 통계기록은 일반적으로 사용되기 시작했으며, 내용은 다음과 같다. 특정 상황에서 좀 더 세밀한 통계수치는 더욱 중요해진다. 예를 들어, 좌완 투수의 공을 잘 치는 타자의 경우 감독은 왼손 투수를 상대하기 위해 그 선수에게 좀 더 많은 기회를 줄 것이다. 득점상황에서 더 잘 치는 타자들이 나왔을 경우 상대팀 감독은 득점권 타율이 낮은 타자와 승부하기 위해 그 타자를 고의사구로 내보내려고 할 것이다. 다른 통계 기록들도 있는데 위에서 언급한 통계수치들보다 덜 중요할지도 모른다. 타자의 경우 타수, 안타수, 장타수 그리고 타점이고 투수의 경우는 투구 이닝수, 9이닝 당 삼진수, 볼넷, 투구 수 등이다. [편집] 야구 단체 및 주요 대회 [편집] 국제 야구 단체 국제 야구 연맹은 1938년에 설립되었으며, 117개국이 가맹하고 있다. 그리고 대륙별로도 연맹이 조직되어 있어 있으며, 다음과 같이 소속되어 있다. [편집] 야구 대회 세계의 주요 야구 대회에는 야구 월드컵, 대륙간컵 등이 있다. 하지만 이런 대회들은 아마추어 선수들만 참가하고 메이저 리그 야구 선수는 참여하지 않는다. 올림픽 야구 또한 메이저 리그 야구 선수들은 참여하지 않는데, 이 때문에 2012년 하계 올림픽에서 야구와 소프트볼이 제외된 이유가 되기도 한다. 유니버시아드 야구, 세계 청소년 야구 선수권 대회, 유스 베이스볼 월드 챔피언십은 대학, 청소년을 위한 대회이다. 여자 야구 대회로는 여자 야구 월드컵이 있다. 메이저 리그 야구 사무국은 야구의 열기 확대를 위해서 메이저 리그 야구 선수들도 참가하는 프로 야구 대회인 월드 베이스볼 클래식을 2006년에 개최했다. 이 대회는 2009년에 열린 후 그 이후로는 4년마다 열릴 예정이다. 각 대륙별 대회는 다음과 같다. [편집] 야구 리그 세계 야구에서 가장 큰 규모의 프로 야구 리그는 메이저 리그 야구로, 내셔널 리그 16팀, 아메리칸 리그 14팀, 총 30개의 팀으로 각각 서부, 중부, 동부 지구로 나뉘어 있다. 메이저 리그 야구가 만들어진 이후 쿠바, 네덜란드, 오스트레일리아, 푸에르토리코 등에서 리그가 생겼다. 또한 야구 리그는 난이도에 따라, 예를 들어서 아마추어, 프로에 따라서, 또는 성별에 따라, 나이에 따라서 리그가 다르다. 어린이 프로그램은 야구 규칙에 보다 더 쉬운 규칙을 적용하고 더 작은 구장에서 경기를 치르며, 코치나 기계로부터 보다 더 쉬운 투구를 한다. 또한 아마추어, 논-프로도 공식 야구 규칙에서 변형된 규칙을 사용한다. 야구 리그는 아메리카, 아시아, 유럽, 오세아니아 등에 존재한다. 특히 아시아의 경우 일본에서는 센트럴 리그와 퍼시픽 리그라는 양대 리그가 있다.","야구(野球, baseball)는 9명 또는 10명으로 구성된 두 팀이 방망이와 공을 사용하여 겨루는 구기 종목의 하나이다. 야구의 목표는 공을 방망이로 맞추어, 한 변이 27.432 미터(90 피트)인 다이아몬드의 각 꼭지점에 놓여 있는 루(壘, Base)를 밟은 뒤 마지막으로 본루(本壘, Home Plate)를 밟아서 득점하는 것이다. 공격 팀은 9명의 타자들이 순서대로 나와서 수비 팀의 투수가 던지는 공을 쳐서 다이아몬드의 각 루를 밟은 뒤 홈에 들어와야 하며, 동시에 수비 팀은 공격 팀의 타자들이나 주자들을 여러 가지 방법을 통해 아웃시켜서 공격 팀이 득점을 못 하도록 막아야 한다. 공격 팀의 타자들은 동료가 안타(간혹 2루타, 3루타를 치는 경우가 있으며 외야 펜스를 넘기면 홈런이 된다)를 쳤을 경우 원하는 루에 멈춰서거나 홈으로 들어와 득점할 수 있다. 공격 팀이 아웃 세 번을 기록할 경우 수비 팀은 공격 팀으로, 공격 팀은 수비 팀으로 바뀐다. 이 세 번의 아웃을 이닝(Inning, 회)이라고 부르며, 프로 게임에서 한 경기는 아홉 개의 이닝으로 구성된다. 마지막 이닝이 끝날 때 더 많은 득점을 한 팀이 이기게 된다. 프로 야구, 아마추어 야구, 청소년 야구는 북아메리카, 중앙아메리카, 남아메리카, 서인도 제도의 여러 국가들, 동아시아, 동남 아시아 국가들에서 인기가 있다. 야구의 근대적인 틀은 18세기 북아메리카에서 만들어졌다. 역사학자들은 야구의 원형은 북미 대륙에 건너 온 영국, 아일랜드 이민자들이 가지고 들어 온, 크리켓이나 라운더스와 같이 공과 방망이를 사용하는 구기 경기에서 시작되었다는 데 의견을 함께한다. 19세기 후반 야구는 미국의 국기(國技)로 널리 인정받게 되었다." ko,ac7786225cd0575c6f23e1c79e10578e,"[편집] 분류 귀신고래는 현재 1과, 1속, 1종으로 분류되고 있지만, 최근 DNA 염기체 분석에 따르면 흑고래와 대왕고래와 같은 수염고랫과의 종과 가깝게 나타난다. 현재 동태평양과 서태평양에 두 가지의 개체군이 있지만, 유전적으로나 외관상으로 큰 차이가 없기 때문에 아종으로 분류되지 않는다. 이들이 유전적으로 유사한 것에 대해서는 아직도 연구가 진행 중이다. 서방에서의 이 종에 대한 설명은 스웨덴과 잉글랜드에서 발견된 이들의 유골을 통해 진행되었다. 빌헬름 릴요그(Wilhelm Lillebjorg)는 이들의 학명을 Balaenoptera robusta라고 지었으며, 존 그레이가 1속 1종으로 분류하며 덴마크의 동물학자 다니엘 프레데리크 에스크리크트(Daniel Frederik Eschricht)를 기념하는 의미로 이명법 중 첫 부분을 Eschricht라고 바꾸었다. 이명법(二名法)의 뒷부분인 robusta는 라틴어로 강함을 뜻한다. 1869년에 코프(Cope)가 태평양에 분포하는 개체군을 Ranchianectes glaucus라고 설명하였다. 대서양 개체군의 유골과 태평양 개체군과 비교한 결과 이 두 개체군은 같은 종으로 나타나 현재는 존 그레이가 붙인 이명법이 더 잘 쓰인다. Eschrichtius gibbosus라는 이명법도 쓰이기도 한다. [편집] 일반명 한국어로는 쇠고래라고도 한다. 얼럭덜럭한 몸을 지니며, 전체적으로는 회색빛을 띠기 때문에 영어권에서는 주로 회색고래(Gray Whale)라고 불리지만, 악마의 물고기(Devil Fish)라고 불리기도 하는데, 예전에 포경업자에게 보였던 사나운 반응 때문이다. 이는 19세기 중반에 미국의 포경업자들이 캘리포니아 이남에서 새끼를 기르는 개체를 자극함으로써 일어난 일로 여겨진다. 일본의 포경업자가 그 뜻을 일본어로 그대로 옮겨, 현재까지도 コククジラ라는 명칭이 일본에서는 쓰이고 있다. 일본 한자를 그대로 옮겨 극경이라고 불리기도 하며, 귀신고래라는 이름은 해안에서 머리를 세우고 있다가 감쪽같이 사라진다고 해서 붙은 이름이다. [편집] 외관과 행동 방식 귀신고래는 겉으로 보기에 수염고래와 참고래의 중간 정도의 모습을 취하고 있다. 위에서 보면 머리는 가늘며 삼각꼴이다. 입의 모양은 약간 아치 모양으로 생겼으며, 양쪽에는 130에서 180개의 누런 빛의 고래수염판이 나 있다. 귀신고래의 피부에는 긁힌 자국, 흩어져 붙어 있는 흰 따개비, 바다벼룩 등이 있으며, 기생체는 특히 머리 부분에 많이 나 있다. 하지만 우측에는 기생충이 거의 없는데, 해저면에서 먹이를 뒤질 때 우측으로 기울기 때문이다. 갓 태어난 새끼는 회색에서 검정색이지만, 어떠한 개체는 구별되는 하얀 점 등을 지닐 수 있다. 다른 수염고래와는 달리 귀신고래는 등지느러미가 없다. 하지만 몸의 뒷 부분에는 두드러지는 6에서 12개의 쐐기와 같은 것이 이어져 꼬리까지 나 있다. 가슴지느러미는 노처럼 생겼으며 끝은 뾰족하다. 꼬리의 길이는 가로로 3.7미터 정도이며, 중앙은 깊게 들어가 있다. 다 자란 수컷의 몸길이는 13.7에서 14미터이며, 암컷은 수컷보다 약간 크다. 성체의 몸무게는 27.2톤에서 36.3톤이다. 귀신고래는 종종 머리를 드러내 수면 위를 엿보기를 한다. 머리의 윗부분에 있는 2개의 숨구멍을 이용해 공기를 들어 마신다. 쉴 때는 분당 2~3번씩 호흡을 하며, 깊게 잠수할 때는 3에서 5분 동안 숨을 마시기도 한다. 이들이 뿜는 고래 분수의 높이는 3에서 4미터 정도이며, 소리는 1킬로미터 정도의 반경에서 들을 수 있다. 분수에는 종종 냄새가 배어 있기도 하는데, 귀신고래가 질병에 걸렸을 때, 다쳤을 때, 먹고난 후 등에 냄새가 난다. [편집] 생애 귀신고래는 5에서 11살이면 성적으로 성숙하며, 이때의 몸길이는 11에서 12미터 정도이다. 암컷은 2년 또는 3년에 한 번씩 출산한다. 임신 기간은 12에서 13개월이며, , 갓 태어난 새끼의 몸길이는 4.5미터이며, 몸무게는 500~680킬로그램 정도이다. 보통 암컷은 한 마리씩만을 출산하지만, 2마리 이상도 드물게 낳는다. 새끼는 다른 고래와는 달리 머리에서 부터 태어나며, 본능적으로 수면 위로 올라가는데, 어미가 이것을 도와준다. 젖에는 지방질의 비중이 상당히 높으며, 농도는 인간의 2퍼센트에 비해 53퍼센트에 달한다. 새끼는 보통 7에서 8개월이면 어미로부터 떨어진다. 짝짓기 과정은 상당히 복잡하며, 3마리 이상의 개체가 연루된다. 암컷 한 마리를 두고 수컷 여러 마리가 경쟁하는 모습이 자주 보이는데, 이는 짝짓기에서 중요한 과정으로 여겨진다. 짝짓기와 출산은 주로 회유지의 남한계에서 이루어지지만, 회유 도중에 일어난 경우도 있다. 이들의 최고 수명은 75년으로 추정된다. [편집] 먹이 다른 수염고래와는 아주 다르게, 이들은 주로 바닥에서 먹이를 먹는 데 특화되어 있으며, 주식은 주로 해저면에 서식하는 무척추동물이다. 귀신고래의 고래수염은 30센티미터로 수염고래 중 가장 짧고, 목주름이 적어 팽창이 많이 되지 않기 때문에 이런 독특한 식습관에 의존할 수밖에 없다. 다른 수염고래같이 목을 팽창시킬 수 있으며, 많은 양의 먹이를 담아 걸러낼 수 있다. 양쪽 상반부 턱에 130에서 180개의 판이 있으며, 이 판은 손톱과 같은 케라틴질로 이루어져 있으며, 점차 고운 고래수염으로 자라난다. 각 판의 길이는 5에서 25센티미터 정도이다. 바다벼룩이나 잎새우같은 이각류를 주로 먹으며, 얕은 해저면의 침전물을 뒤지면서 먹이를 걸러낸다. 침전물을 뒤질 때는 몸을 옆으로 기울으며, 주로 오른쪽으로 기우는 경향이 있다. 귀신고래는 수면에 떠오른 뒤 수염을 통해 바닷물, 침전물 등을 걸러내며, 입에 남은 먹이를 통째로 삼킨다. 미각이 있지만, 미신경이 작아 거의 못 느낀다고 여겨진다. 이들이 해저면의 먹이 외에도 물에 떠다니는 작은 물고기 등을 먹는 것 또한 목격되었다. 먹이가 이들의 주요 서식처를 결정하는 주요 요소이다. 5미터에서 24미터의 수심에서 먹이를 찾으며, 최소 3미터의 수심에서 발견된 적도 있다. 이들이 먹이를 섭취하기 적합한 장소는 북쪽 지방이며, 두 가지 군 사이에 식성 차이는 없는 것으로 보인다. 북쪽 지역에서 하루 동안 섭취량은 1,360에서 2,000킬로그램에 달한다. [편집] 행동 고래 중에서는 이동 속도가 느린 편에 속한다. 헤엄치는 속도는 시속 6.4에서 8킬로미터 정도이며, 회유시 하루 최대 이동 거리는 100킬로미터 가까이 된다. 개체 간의 유대감은 깊지 않으며, 보통 혼자 또는 작고 불완전한 무리를 이루어 이동한다. 하지만 번식지와 거주지인 북방 한계에서 모두 수많은 개체가 군집하는 경우는 있다. 다른 고래처럼 귀신고래도 고래뛰기를 하며, 외부 기생충이나 따개비를 떼어내려고 하거나 의사소통을 위해 사용되는 것으로 생각된다. 이들이 주로 해안가나 얕은 바다에 사는 이유는 이들이 오랫동안 잠수할 수가 없고, 암초 사이에서 범고래와 같은 포식자들을 피하기 위해서라고 여겨진다. 다 자란 귀신고래의 천적은 범고래와 인간뿐이다. 하지만 이들에게도 순순히 지지는 않는다. 포경업자들에게 보인 사나운 반응은 이들을 악마의 고기라 불리게 하였으며, 범고래에게도 반격을 가한다. 1966년 1월에 3마리의 귀신고래가 공격해오는 범고래에 저항하는 모습이 관찰된 바가 있는데, 귀신고래는 혼란에 빠지지 않고 꼬리로 쳐서 반격을 하였으며, 결국에 범고래들은 물러날 수밖에 없었다. 물러난 원인으로는 귀신고래가 반격한 탓도 있지만, 현장을 관찰하던 배의 소음이 범고래의 의사소통을 방해하여 효과적인 사냥이 이루어질 수가 없었다. 따라서 몸 군데군데에 범고래에게 물린 자국이 남아 있기도 한다. 동태평양에서 관찰된 바로는 수심이 얕은 곳으로 도망가는 것으로 범고래의 협동공격을 피할수도 있다. [편집] 노래 다른 많은 고래와 마찬가지로, 귀신고래 또한 노래를 이용한다. 노래라기보다는 꿀꿀거리는 소리에 가깝다. 주로 번식지인 남한계에서 많이 이용되는 것으로 나타났으며, 북한계 지점에서는 그만큼 일어나지는 않는 것으로 나타났다. 주파수는 1,500Hz 이하이며, 아직까지 이들의 노래에 대해 자세히 조사된 적은 없다. 남한계에서는 번식에, 평상시에는 서로 간의 의사소통 중에 사용되며, 공기주머니를 쥐어짜서 소리를 내는 것으로 여겨진다. 노래뿐만 아니라 고래뛰기를 함으로써 의사소통을 할 수도 있다. [편집] 기생체 귀신고래에 기생하는 수많은 생물은 이들을 구분할 수 있는 척도가 된다. 이들의 피부에 기생하는 생물로는 따개비나 바닷니 등이며, 이들에만 사는 고유종 또한 있을 정도이다. 따개비는 주로 귀신고래의 머리에 있으며, 반지름은 3.8센티미터 정도이다. 바닷니는 주로 죽은 피부를 먹고 살지만, 생살을 먹기도 하며, 기생 부위는 숨구멍, 목주름, 눈, 귀, 생식기 등으로 다양하다. 기생체의 무게를 합하면 무려 100킬로그램이나 된다. 귀신고래는 기생체를 제거하기 위해 여러 가지 방법을 동원한다. 보통은 해저면이나 해안 가까이의 바위를 문질러 기생체를 떼어냄과 동시에 죽은 때를 밀어내기도 한다. 심지어 어떤 경우는 민물에 접근하는 방법을 쓰기도 한다. [편집] 분포와 이동 현재 귀신고래는 다른 대다수 고래류와는 달리 북태평양에서 2곳의 회유 경로를 따라 분포하며, 적도 이남에서 이들이 목격된 적은 없다. 주로 먹이 등을 위해 얕은 바다의 해안가를 따라 서식하지만, 짝짓기와 번식을 위해서는 회유 경로의 최남단 지역으로 이동하며, 연간 회유거리는 2만 킬로미터를 넘는다. 회유 경로의 남한계는 두 개체군 모두 북회귀선에서 약간 낮은 지방이다. 이들이 회유 경로를 따라가는 방법을 설명하는 데는 여러 가설이 있는데, 지구의 자기장을 이용한다는 설, 태양을 이용한다는 설, 단순히 해안선을 따라 이동한다는 설, 해양 지형을 보고 이동한다는 설 등이 있다. 임신한 암컷이 가을에 가장 먼저 이동하며, 그 뒤를 어른 수컷, 그리고 어린 무리가 따른다. 이동 중에는 잠을 취하지 않는다고 여겨지며, 회유에 걸리는 기간은 2.5에서 3개월에 이른다. 회유 중에는 먹이를 거의 먹지 않고, 축적한 지방에 의존한다. 오호츠크 해와 대한민국을 오가는 작은 개체군은 한국계 귀신고래라고도 불린다. ‘한국계’라는 표현은 1912년 미국인 탐험가 로이 앤드류스가 붙였다. 앤드류스는 일본에서 한국의 동남해안에서 많이 잡히는 고래의 묘사가 그당시 멸종 위기에 놓여 잘 발견되지 않았던 동태평양 귀신고래와 비슷하다는 데에 착안해서 울산의 고래잡이 어장에서 2개월을 보내면서 한국계 귀신고래에 대해 연구하였다. 여름에는 오호츠크 해 부근에서 보낸 후, 겨울에는 짝짓기와 출산을 위해 한국, 일본, 동중국해를 통해 남하하는 것으로 보인다. 추적과 현지 조사에 따르면 하이난의 얕은 바다에서 새끼를 낳는다. 이 지역의 환경은 태평양 건너와 비슷하다. 태평양 북동부에 있는 다른 개체군은 알래스카 주, 캐나다 서안, 캘리포니아, 멕시코를 오간다. 이들은 작은 그룹으로 이동하며, 목적지는 멕시코의 바하칼리포르니아 주와 캘리포니아 만이다. 서태평양군처럼 회유 최남단 지역에서 짝짓기 및 번식을 한다. 바하칼리포르니아의 석호에서 새끼를 기르는데, 잔잔하고 얕은 물이 대형 상어나 범고래로부터 보호해 주기 때문으로 여겨진다. 대서양에도 두 가지 개체군이 있었다고 추정되며, 한 가지의 군은 유럽 해안을 따라, 다른 개체군은 북미 연안을 따라 분포했으리라 여겨진다. 하지만 이들의 회유 경로는 정확히 알려져 있지 않다. 유전적으로 차이가 없다는 점과 서태평양 개체군이 겨울에 어디로 가는지를 알 수 없다는 점을 들어 태평양의 두 개체군이 서로 섞일 수도 있다는 가능성도 제기되었다. 심지어 어떤 학자들은 현재 사할린에 있는 귀신고래들이 동태평양 개체에서 일시적으로 빠져나온 개체군이라고 설명한다. 로이 앤드류스 또한 포경업자들을 조사한 결과 두 개체가 서로 북방 지역에서 만날 수도 있다고 추정했지만, 두 개체군 사이에서 번식은 일어나지 않을 것이라고도 하였다. 하지만 이 가능성을 부정하는 의견은 귀신고래가 쉽게 길을 잃을 정도로 우매한 동물이 아니라는 점을 지적한다. 또한 오호츠크 해가 쿠릴 제도와 캄차카 반도에 둘러싸이는 등 접근성이 떨어진다는 것 또한 언급한다. [편집] 보존 상태와 전망 북태평양에 존재하는 개체군은 19세기에서 20세기까지는 포경업에 의해 개체 수가 직접적으로 영향을 받았다. 현재는 두 개체군 모두 포경 외의 요소에도 영향을 받고 있다. 북대서양의 개체군은 멸종되었으며, 이에 대해 잘 알려진 바는 없다. 20세기에 들어서 남획으로 개체 수가 줄어들었다가 효과적인 포경법이 개발된 후에는 다시 수난이 시작되었다. [편집] 서태평양 서태평양에는 한때 많은 개체 수가 있었으나 오랜 기간 무분별하게 포획하여 그 수가 급감하였다. 대한민국 정부는 1962년 울산 장생포 앞바다인 귀신고래 회유해면(廻遊海面) 을 천연기념물 126호로 지정하고 보호에 나섰으나, 1977년 이후로 대한민국에서는 발견되지 않고 있다. 한때 한국계 귀신고래는 절멸했다고 여겨졌으나, 소련의 영향으로 인해 불가능했던 한국계 귀신고래에 대한 조사가 시작되었고, 그 결과 사할린 섬 연안에 생존해 있는 한국계 귀신고래 무리를 발견하였다. 현재 한국계 귀신고래는 약 130마리 정도가 남은 것으로 추정되며, 연간 3퍼센트 수준으로 개체 수가 증가하고 있는 것으로 나타났다. 이들이 동태평양 개체군보다 훨씬 큰 수준의 위협에 놓인 이유로는 계속된 포획 때문이다. 한국에서는 천연기념물로 지정된 2년 뒤인 1964년까지도 포경이 이루어졌다는 기록이 있으며(1911년과 1964년 사이에 1338마리가 잡힌 기록이 있다. ), 일제 강점기에는 감소세에도 불구하고 남획이 계속되었다(동태평양 개체군은 1940년대에 보호 조치가 내려졌다.). 현재는 이들이 서식하는 나라들이 이 종을 보호하기로 결의했지만, 현재는 포경 외의 요인에 위협을 받고 있다. 선박과 충돌하는 경우도 있으며, 현재 이들의 주요 서식지인 사할린 지역의 유전 개발은 그들의 서식지인 해저면을 변화시켜 생존에 영향을 끼칠 수가 있다. 유전은 이들의 먹이를 고갈시켜 생존에 영향을 미치고, 유전 발견을 위한 지질 조사는 이들을 자극함으로써 행동에 악영향을 끼칠 수 있다. 한국계 귀신고래의 생존을 위해서는 사할린 지역의 무분별한 개발을 제한하고, 특히 암컷이 어망에 걸려 죽는 것을 막는 것이 중요한 것이다는 의견이 있다. [편집] 동태평양 동태평양 개체군은 한때 남획으로 멸종 위기에 놓여 있어서 2천 마리 이하로 극감해 멸종했다고 여겨졌을 정도였다. 1937년에 미국에서 준보호 조치가 내려졌으며, 1947년부터 완전히 보호되기 시작한 이후 개체 수가 증가했다. 이는 종족의 성공적인 회복의 전례로 종종 보고된다. 현재 개체 수는 26,635마리로 추산되며, 남획 전 수치에 근접하는 것으로 보인다. 1994년 미국의 멸종 위기 종에서 해제되었으며, 북방 회유지에서 원주민들이 이들을 정해진 만큼 포획이 허용되고 있다. 2003년에서 2007년까지 연당 최대 140마리를 잡도록 정해졌다. 1999년에서 2000년 사이에 귀신고래가 좌초되어 죽는 개체 수가 해마다 수백 마리에 달한다고 조사되었다. 사망 요인으로 먹이 부족, 해양 오염, 전염병, 엘니뇨 등이 제기되고 있지만, 확실시 되는 것은 없다. 개체 수가 증가해 이미 포화 상태에 도달했다는 의견도 있다. 이들도 한때 포경 이외의 활동에 위협을 받았다. 1994년 일본의 재벌인 미츠비시가 번식지인 바하칼리포르니아 근처에 소금 공장을 세우려는 계획을 내놓았으며, 멕시코 통상부가 이에 동조함에 따라 이 지역 및 전 세계적으로 이를 반대하는 움직임이 일어났다. 결국에는 이 계획은 백지화되었지만, 멕시코 정부는 이 지역에 관광업을 확대하려고 계획하고 있으며, 이는 귀신고래의 생존에 영향을 끼칠 수 있다. [편집] 대서양 대서양과 유럽에 있는 귀신고래군은 이미 14세기에 멸종되었으며, 북미 연안에 있던 개체군은 18세기에 완전히 멸종당했다. 멸종 원인으로는 남획이 제1순위로 꼽히는데, 반화석의 방사성 탄소 연대 측정법이 이 지역에 귀신고래군이 있었음을 증명한다. 바스크인이 이르면 1372년부터 북미에서 귀신고래를 잡기 시작했다. 17세기에서 18세기 동안에 이 지역에서 고래잡이가 증가했으며, 멸종 시기와도 맞아떨어진다. 2005년 7월에는 센트럴랭크셔 대학의 과학자들이 동태평양의 개체들을 옮겨 아일랜드 해에 방사해 복원하려는 계획을 제안했지만, 그 계획이 실현될 수 있을지는 아직까지는 의문이다. [편집] 인간과의 관계 귀신고래는 오랜 옛날부터 서식지 인근의 문화의 표현 대상이 되어 왔다. 상업적 포경업이 금지된 현재에도 인간과 여러 면으로 떼어낼 수 없는 관계를 맺고 있다. [편집] 문화 귀신고래는 회유 인근 지역의 사람들에게 빠짐없이 묘사되었다. 축치인의 전설에는 다음과 같은 이야기가 전해온다. 밴쿠버 섬 인근에 살던 원주민은 귀신고래를 토템, 상, 조각 등에서 수많이 표현했으며, 이는 현재까지도 지속되고 있다. 한국에서는 울산 대곡리 반구대 암각화에서 귀신고래를 비롯한 여러 고래 등이 상세히 묘사되어 있으며, 이는 7천여 년 정도 된 것이다. 한국의 유일한 태양신 신화인 연오랑과 세오녀에서 주인공 부부가 바위를 타서 일본에 건너 갔다고 하는데, 그 바위가 귀신고래였다는 설이 있을 정도로 예부터 동해안에 귀신고래가 많았다는 것을 말해준다. [편집] 고래 관광 상당 부분 복구된 동태평양 개체군을 중심으로 이들의 회유지 경로인 브리티시 컬럼비아, 워싱턴 주, 캘리포니아에 범고래 등을 묶어 함께 관찰하는 관광 사업이 많이 발달되어 있다. 회유 기간에는 고래 관광에 가장 적합한 고래 중의 하나로 꼽힌다. 과거에 포경업자에게 보인 사나운 태도와는 달리 관찰자에게는 호기심 깊게 접근하며, 심지어 머리를 쓰다듬게 놔두기도 한다. 이러한 귀신고래가 인간에게 보이는 친근감은 1970년대부터 높아지고 있으며, 관찰선에 몸을 비비는 것 또한 관찰되었다. 이들을 관찰하기에 좋은 달은 1월에서 3월 사이에 남하할 때이며, 북상할 때는 해안에 거리를 두고 이동하기 때문에 최적기로 여겨지지 않는다. 귀신고래를 비롯한 고래의 관찰은 관광객에게 즐거움을 줄 뿐만 아니라 지역 경제에 이바지하고 생물 교육의 좋은 현장으로 평가받고 있다. 하지만 과도한 고래 관광업에 대한 우려도 제기되었는데, 이에 따라 선박은 고래와 인접시 엔진을 꺼야 하며, 최근에는 관찰 지역도 제한되고 있다. [편집] 사육되는 귀신고래 귀신고래를 키우는 일은 쉽지 않으며, 지금까지 시도된 3건은 모두 씨월드가 주도한 것이다. 1965년에 부상당한 새끼를 잡아 기르려고 했지만, 2개월 만에 죽었다. 이후에도 씨월드는 포기하지 않았고, 어미가 거세게 저항했지만 새끼를 어미로부터 떼어내는 데 성공했다. 2개월 동안 먹지 않아 68킬로그램이나 체중이 줄었지만, 강제로 먹이는 것을 시작으로 먹이를 먹기 시작한 이후로 빠르게 성장하였다. 이름은 Gigi라고 명명되었으며, 체중을 재는 등 과학적으로 조사가 이루어졌다. 조련사와 반려를 위한 돌고래에게 친근한 태도를 보여주었으며, 지나치게 성장하자 1972년 바다에 방사하기로 결정이 내려졌으며, 이때 몸길이는 8미터였으며 몸무게는 60톤이었다. 세 번째 시도는 버려진 새끼를 1997년에 허락을 받아 잡아온 것이며, 1998년에 방사되었다. 이 개체의 성장률은 0.5킬로그램/시 로 상당히 빠른 편이었다.","귀신고래(Eschrichtius robustus)는 귀신고랫과에 속하는 유일한 고래이다. 쇠고래라고도 한다. 이 고래는 몸길이 15미터, 몸무게 36톤까지 자라며, 평균 수명은 50~60년이다. 현재는 북태평양에만 분포하며, 북아메리카 해안을 따라 이동하는 군과 동북아시아 연안을 따라 이동하는 두 가지 군이 있지만, 아종으로는 구분되지 않는다. 이동 거리는 흑고래와 함께 고래 중에서 매우 긴 편에 속한다. 한때는 두 군의 개체 수 모두 많았으나, 19세기부터 남획이 시작되어 수가 많이 줄어들었다. 북아메리카 연안을 따라 회유하는 개체군은 20세기에 보호되기 시작해 현재는 2만 마리 이상으로 증가했다. 한편 한국계라고도 불리는 동북아시아 연안을 회유하는 개체의 수는 적은 편이며, 상태도 위태롭다. 대서양에도 귀신고래군이 있었으나, 17세기에 멸종했다. 연오랑과 세오녀 설화에 나오는 움직이는 바위가 귀신고래의 등이라는 주장이 있다." ml,46fb861c7a4264f35070f95751dd75ab,"[ത രുത്തുക] വ ക്ക ന്റ ഉദ്ഭവ മ ര്‍പ്പ പ്പ എന്നത് പര ശുദ്ധ പ പ്പ അഥവ പര ശുദ്ധ പ ത വ് എന്ന അര്‍ത്ഥത്ത ല്‍ മ ര്‍, പ പ്പ എന്ന പദങ്ങളുട സ ‌യ ജ തരൂപമ ണ്‌. മ ര്‍ എന്ന പദ സുറ യ ന യ ല്‍ന ന്ന് ഉദ്ഭവ ച്ചത ണ്‌. പ പ്പ എന്ന പദ പ ത വ്, ആച ര്യന്‍ എന്ന ക്ക അര്‍ത്ഥമുള്ള ലത്ത ന്‍ പ പ്പ(papa) എന്ന പദത്ത ല്‍ന ന്ന് ഉദ്ഭവ ച്ചത ണ്‌. പ്രസ്തുത ലത്ത ന്‍ പദ , പ പ സ്(papas) എന്ന ഗ്ര ക്ക് പദത്ത ല്‍ന ന്നുദ്ഭവ ച്ച ക്ല സ ക് ലത്ത ന്‍ പ പ്പ സ്(pappas) എന്ന പദത്ത ല്‍ന ന്നുദ്ഭവ ച്ചത ണ്‌. [ത രുത്തുക] പത്ര സ നു ലഭ ച്ച ദ വ ക ധ ക രവു തുടര്‍ച്ചയു യ ശുക്ര സ്തു സഭയുട ന തൃത്വ അപ്പസ്ത ലന യ പത്ര സ ന യ ണ്‌ ഏല്‍പ്പ ച്ചത ന്നു ഈ അപ്പസ്ത ലന യ പത്ര സ ല്‍ന ന്ന് സഭ ന തൃത്വ വക ശ ക വയ്പുവഴ പ ന്തുടരുന്നവര ണ് മ ര്‍പ്പ പ്പമ ര്‍ എന്നു റ മന്‍ കത്ത ല ക്കര്‍ വ ശ്വസ ക്കുന്നു. ഈ വ ശ്വ സമ ണ്‌ മ ര്‍പ്പ പ്പയുട അധ ക രത്ത ന്റ മ ലുള്ള വ ശ്വ സത്ത ന്‌ ആധ ര . മറ്റു ക്ര സ്ത്യ ന കള കട്ട കത്ത ല ക്ക സഭ അവക ശപ്പ ടുന്ന പ ന്തുടര്‍ച്ചയ മ ത്രമല്ല പത്ര സ ന്റ അപ്പസ്ത ല ക ന തൃത്വ വക ശത്ത ത്തന്ന യു ച ദ്യ ച യ്യുന്നു. പത്ര സ ന്റ സഭ ന തൃത്വ വക ശത്ത ന്‌ ബ ബ ള ല രണ്ടു ഖണ്ഡ കകള ണ്‌ ആധ ര . മത്ത യ 16:17-19 ഉ യ ഹന്ന ന്‍ 21:15-17 ഉ . യ ഹന്ന ന്റ സുവ ശ ഷത്ത ല്‍ യ ശു ശ മയ ന്‍ പത്ര സ ന ട് മൂന്നുവട്ട പറയുന്നു: പത്ന റ നൂറ്റ ണ്ട ല നവ കരണക ലഘട്ട വര മത്ത യ യുട സുവ ശ ഷത്ത ല വ ക്യങ്ങള്‍ പത്ര സ ന്റ അവക ശ വ്യക്തമ ക്കുന്നുവ ന്നത ന്‌ എത രഭ പ്ര യമ ല്ല യ രുന്നു. എന്ന ല്‍ അത നുശ ഷ പ്ര ട്ടസ്റ്റന്റ് വ ഭ ഗക്ക ര്‍ വ്യത്യസ്ത വ ശദ കരണങ്ങളുമ യ മുന്ന ട്ടുവന്നു. ആ ഗ്ല ക്കന്‍ സഭയുട വ ശദ കരണ പത്ര സ് സഭയുട ആര ഭത്ത ല്‍ വഹ ക്ക ന്‍ സ ധ ച്ച പ്രമുഖസ്ഥ ന മ ത്രമ ണ്‌ ഈ വ ക്യങ്ങള ലൂട വ്യക്തമ ക്കുന്നത് എന്നു പത്ര സ ന ""ന തൃത്വ "" ഏല്‍പ്പ ച്ച രുന്ന ല്ല എന്നുമ ണ്. കത്ത ല ക്ക സഭയ കട്ട പ്രസ്തുത പ്ര ട്ടസ്റ്റന്റ് വ ദങ്ങള്‍ ശക്തമല്ല എന്നു വ ദ ക്കുന്നു. യ ഹന്ന ന്റ സുവ ശ ഷത്ത ല വ ചകത്ത ല്‍ ക്ര സ്തു പ സ്റ്ററല്‍ പരമ ധ ക ര പത്ര സ നു നല്‍കുന്നത യ പല പ്ര ട്ടസ്റ്റന്റ് സഭകളു സമ്മത ക്കുന്നു. എന്ന ല്‍ അലക്സ ണ്ഡ്ര യയ ല വ ശുദ്ധ സ റ ള ന്റ അഭ പ്ര യത്ത ല്‍ മൂന്നുവട്ട ക്ര സ്തുവ ന തള്ള പ്പറഞ്ഞത ലൂട നഷ്ടമ യ അപ്പസ്ത ല ക പരമ ധ ക ര പത്ര സ ന്റ രണ്ട വ ശ്വ സപ്രഖ്യ പനത്ത ലൂട ക്ര സ്തു ത ര ച്ചുനല്‍കുകയ യ രുന്നു എന്ന ണ്‌. എന്ന ല്‍ അപ്പസ്ത ല ക ന തൃത്വ ധ ക ര പത്ര സ് എന്ന ങ്ക ലു നഷ്ടമ ക്ക എന്ന വ ദത്ത ന്‌ വ ശുദ്ധ ഗ്രന്ഥങ്ങള ല പ രമ്പര്യത്ത ല അവല ബമ ല്ല എന്ന ക രണ ചൂണ്ട ക്ക ട്ട കത്ത ല ക്ക സഭ തള്ള ക്കളയുന്നു. പത്ര സ നുശ ഷ റ മ സഭ ന തൃത്വ ഏറ്റ ടുത്തവരു എല്ല ക്ര സ്ത യ സഭകള്‍ക്കു തന്ന സമ്മതരുമ യ വ ശുദ്ധ സ പ്ര യ ന്‍, ക ല്ല സ്റ്റസ്, സ്റ്റ ഫന്‍ എന്ന വര്‍ പത്ര സ ന്റ സ ഹ സനത്ത യു , പത്ര സ ന്റ അധ ക രത്ത യു , പത്ര സ ല്‍ന ന്നു തങ്ങള്‍ക്ക് ലഭ ച്ച പ ന്തുടര്‍ച്ച വക ശത്ത യു പറ്റ ക്ര സ്ത്യ ന കള ഉദ്ബ ധ പ്പ ച്ചത ന്റ ര ഖകള്‍ മ ര്‍പ്പ പ്പ പത്ര സ ന്റ ക്ര സ്തവസഭ മ ലദ്ധ്യക്ഷസ്ഥ നത്ത ന്റ പ ന്തുടര്‍ച്ച വക ശ യ ണ ന്നത ന്റ ത ള വുകള യ കത്ത ല ക്ക സഭ ന രത്തുന്നു. എന്ന ല്‍ സത്യമ യ ക്ര സ്തവവ ശ്വ സത്ത ന്റ പ ന്തുടര്‍ച്ച തങ്ങളുട ത ണ ന്ന വ ദത്ത ല്‍ കത്ത ല ക്ക സഭയു മറ്റു സഭകളു ഉറച്ചുന ല്‍ക്കുന്നതുപ ല തന്ന പത്ര സ ന്റ അപ്പസ്ത ല കന തൃത്വ വക ശത്ത ന്റ യഥ ര്‍ത്ഥ പ ന്തുടര്‍ച്ച വക ശവു കത്ത ല ക്ക സഭയുട തല്ല ന്ന് ഇതര സഭകള്‍ വ ദ ക്കുന്നു. എന്ന രുന്ന ലു മ ര്‍പ്പ പ്പ എന്ന ആച ര്യസ്ഥ നത്ത ന്റ ആത്മ യവു ഭ ത കവുമ യ പരമ ധ ക രത്ത ന്റ അട സ്ഥ ന പത്ര സ ന്റ അപ്പസ്ത ല ക ന തൃത്വ ധ ക രവു റ മ ബ ഷപ്പുമ ര്‍ക്ക് ലഭ ച്ച അത ന്റ പ ന്തുടര്‍ച്ച വക ശവുമ ണ ന്ന് കത്ത ല ക്ക സഭ വ ശ്വസ ക്കുകയു പഠ പ്പ ക്കുകയു ച യ്യുന്നു. [ത രുത്തുക] മ ര്‍പ്പ പ്പ മ രുട പരമ ധ ക ര ചര ത്ര ക്ര സ്തവസഭയുട ആദ്യക ലഘട്ടത്ത ല്‍ ല കമ ട്ടുക്കുള്ള ക്ര സ്തവസഭയുട പരമ ധ ക രസ്ഥ ന റ മ ന പ്പ മറ്റു നഗരങ്ങളു അവക ശപ്പ ട്ട രുന്നു. ""ന ത മ ന യ യ ക്ക ബ്"" എന്നറ യപ്പ ട്ട രുന്ന യ ക്ക ബ് ജറൂസല മ ല സഭയുട അധ പന യ രുന്നു. ഓര്‍ത്തഡ ക്സ് പ രമ്പര്യത്ത ല്‍ ഇന്നു ജറുസല മ ല സഭയ മ തൃസഭയ യ പര ഗണ ക്കുന്നു. എന്ന ല്‍ ക്ര സ്തു സഭയുട അധ ക രമ ല്പ്പ ച്ചത് പത്ര സ് അപ്പസ്ത ലന യ യ രുന്നുവ ന്നു സഭ ദ്ധ്യക്ഷന്‍ ശ്ല ഹന്മ രുട അദ്ധ്യക്ഷന യ പത്ര സ ന്റ പ ന്‍ഗ മ യ ണ ന്നുള്ള (അത യതു് പത്ര സ ന്റ ശ്ല ഹ ക സ ഹ സനത്ത ന്റ അട സ്ഥ നത്ത ല്‍ ആരൂഢന ണ ന്നുള്ള ) സഭ ശ സ്ത്രത്ത ന്റ അട സ്ഥ നത്ത ല്‍‍ റ മ മ ര്‍പ പ്പ മ ര പത്ര സ ന്റ ‍ പ ന്‍‍ഗ മ കള യ റ മ സഭ ക ണുന്നു. പത്ര സ്‌ അപ്പ സ്തലന്‍ അവസ നക ലത്ത് ക്ര . വ. 64-ല 66-67ല റ മ യ ല്‍ വന്നുവ ന്നു ക്ര . വ. 67ല്‍ പ ല സ്‌ അപ്പ സ്തലന ട പ്പമ അല്ല ത യ രക്തസ ക്ഷ മരണ പ്ര പ ച്ചുവ ന്നുമ ണ്‌ പ രമ്പര്യ . അങ്ങന , റ മ സഭ ആദ്യ ബ ഷപ്പ യ പത്ര സ ന്റ യു വ ജ ത യ അപ്പസ്ത ലന യ പ ല സ ന്റ യു സഭയ യ അറ യപ്പ ട്ട രുന്നു. ക്ര .വ. 451-ല കല്‍ക്ക ദ ന്‍്‍ സുന്നഹദ സ് വര റ മ സ മ്ര ജ്യത്ത ല സഭയുട മൂന്നു് പ ത്ര യര്‍ക്ക സുമ ര ല്‍ ഒര ള യ രുന്നു റ മ പ ത്ര യര്‍ക്ക സ്. അലക്സ ന്ത്ര യ മ ര്‍പ പ്പയു അന്ത്യ ക്യ പ ത്ര യര്‍ക്ക സുമ യ രുന്നു മറ്റു് രണ്ടുപ ര്‍ (451-ല കല്‍ക്ക ദ ന്‍്‍ സുന്നഹദ സ ട ക ണ്‍സ്റ്റ ന്റ ന പ്പ ള്‍ പ ത്ര യര്‍ക്ക സന പ്ര ബല്യത്ത ല യ ). [ത രുത്തുക] ക്ര സ്തവസഭയുട ആദ്യക ലഘട്ട (ക്ര .വ. 30 മുതല്‍ 325 വര ) ക്ര സ്തവസഭയുട ആദ്യനൂറ്റ ണ്ട ല്‍ (ക്ര .വ. 30 മുതല്‍ 130 വര ), റ മന്‍ തലസ്ഥ ന അത വ പ്ര ധ ന്യമുള്ള ക്ര സ്ത യ ക ന്ദ്രമ യ അ ഗ കര ക്കപ്പ ട്ട രുന്നു എങ്ക ലു റ മന്‍ സ ഹ സനത്ത ന്‍റ പരമ ധ ക ര പുറ ന ടുകള ല്‍ അ ഗ കര ക്കപ്പ ട്ട രുന്നുവ ന്ന ന്നത ന്‌ വളര കുറച്ചു ര ഖകള ന ലവ ലുള്ളൂ. പ ന്ന ട് രണ്ട നൂറ്റ ണ്ട ല്‍ റ മന്‍ സ ഹ സന റ മ നുപുറത്ത് അധ ക ര വ ന യ ഗ ക്കുന്നത ന്‍റ ര ഖകള്‍ സ്പഷ്ടമ ണ്‌. ക്ര .വ. 189-ല്‍ ലയ ണ്‍സ ല ഐറ ന യസ് തന്‍റ Against Heresies എന്ന പുസ്തകത്ത ല്‍ തന്റ അപ്പസ്ത ല ക പ ന്തുടര്‍ച്ച വക ശ അധ ക ര സുവ്യക്തമ ക്കുന്നു. പ ന്ന ട് ക്ര .വ. 195-ല്‍ പ പ്പ് വ ക്ടര്‍ ഒന്ന മന്‍ ജൂത പ രമ്പര്യമനുസര ച്ച് ന സ ന്‍ 14ആ ന് പ സഹ ദ നത്ത ല്‍ ഈസ്റ്റര്‍ ആഘ ഷ ക്കുന്നവര പുറത്ത ക്ക യത ല്‍ന ന്ന് പ്രസ്തുത അധ ക രവ ന യ ഗ കൂടുതല്‍ സ്പഷ്ടമ ണ്‌. ആദ്യക ല മ ര്‍പ്പ പ്പമ ര്‍ ക്ര സ്തുമത പ്രചര പ്പ ക്കുന്നത ലു ദ വശ സ്ത്രപരമ യ തര്‍ക്കങ്ങള്‍ പര ഹര ക്കുന്നത ലു സഹ യ ച്ചുപ ന്നു. [ത രുത്തുക] ന ഖ്യ സൂനഹദ സ് മുതല്‍ വല യ ഭ ന്ന പ്പ് വര (ക്ര .വ. 325 മുതല്‍ 1054 വര ) റ മ ചക്രവര്‍ത്ത യ യ ക ണ്‍സ്റ്റന്‍റ ന്‍റ ക്ര സ്തുമതത്ത ല ക്കുള്ള പര വര്‍ത്തനവു ന ഖ്യ സൂനഹദ സു ക്ര സ്തവരുട വ്യ പക ഐക്യവു റ മ ന്‍റ പരമ ധ ക ര അരക്ക ട്ടുറപ്പ ച്ചു. റ മ സ മ്ര ജ്യത്ത ന്‍റ തലസ്ഥ ന ക്ര .വ. 330ല്‍ ക ണ്‍സ്റ്റ ന്‍റ ന പ്പ ള ല ക്കു മ റ്റ യത ടുകൂട പ രസ്ത്യ സഭകള്‍, പ്രത്യ ക ച്ച് ക ണ്‍സ്റ്റ ന്‍റ ന പ്പ ള്‍ മ ത്ര ന്‍ ര ജക യ സ്ഥ നത്ത ന്‍റ ബലത്ത ല്‍ തന്‍റ ശ്ര ഷ്ഠത ഉറപ്പ ക്ക ന്‍ ശ്രമ ച്ചുപ ന്നു. ക്ര .വ. 381-ല ഒന്ന ക ണ്‍സ്റ്റ ന്‍റ ന പ്പ ള്‍ സൂനഹദ സ് റ മന്‍ പ്രഥമത്വ പണ്ട ഉറപ്പ ച്ചത യ സമര്‍ത്ഥ ച്ചു. പ്രസ്തുത വ ഷയത്ത ലുള്ള വ വ ദ ‌മൂല പ പ്പ റ മ നുപകര ക ഴക്കന്‍ റ മ ല്‍ നടന്ന ഈ എക്യുമ ന ക്കല്‍ ക ണ്‍സ ല ല്‍ സ ബന്ധ ച്ച രുന്ന ല്ല എന്നതു ശ്രദ്ധ യമ യ ക ര്യമ ണ്‌. പ ന്ന ട് ക്ര .വ. 440-ല്‍ മ ത്രമ ണ്‌ ശ്ര ഷ്ഠന യ ല യ സുവ്യക്തമ യ പത്ര സ ന്‍റ പ ന്‍ഗ മ യ ന്ന ന ലയ ല്‍ ക്ര സ്തുവ ല്‍ന ന്നു ലഭ ച്ച തന്‍റ പ പ്പല്‍ പരമ ധ ക ര ഒരു അനുശ സനമ ന്നവണ്ണ പ ല ക്ക ന്‍ വ ള ബര ച യ്യുകയു ക ണ്‍സ ലുകള ല്‍ ആവശ്യപ്പ ടുകയു ച യ്തത്. അത നുശ ഷ ക്ര .വ. 451-ല കല്‍ക്ക ദ ന്‍ സൂനഹദ സ ല്‍ ല യ ത ന്‍ പത്ര സ ന്‍റ ശബ്ദത്ത ല ണ്‌ സ സ ര ക്കുന്നത ന്ന് പ്രഖ്യ പ ക്കുകയുണ്ട യ . അത ക ണ്‍സ ല ല്‍ത്തന്ന ""ക ണ്‍സ്റ്റ ന്റ ന പ്പ ല്‍ പുത യ റ മ യ ര ക്കക്ക ണ്ട്"" ക ണ്‍സ്റ്റ ന്‍റ ന പ്പ ള്‍ ബ ഷപ്പ ന്‌ റ മ ബ ഷപ്പ ന്‌ തുല്യമ യ ശ്ര ഷ്ഠതയു കല്‍പ ച്ചുനല്‍ക . പ പ്പ ആയ സ്വയ അവര ധ ച്ച ആദ്യ റ മന്‍ മ ത്ര ന്‍ ന ല നൂറ്റ ണ്ട ന്‍റ അവസ ന വ ണ‍ സ റ ഷ്യസ് മ ര്‍പ്പ പ്പയ യ രുന്നു. അത നു മുമ്പ് ക്ര .വ. 232-ല്‍ ഹ റ ക്ല സ് പ പ്പയ ല്‍ന ന്ന് തുടങ്ങ അലക്സ ണ്ട്ര യന്‍ പ ത്ര യര്‍ക്ക സുമ ര യ രുന്നു ""പ പ്പ"" എന്ന സ്ഥ നപ്പ ര്‌ സ്വ കര ച്ചുപ ന്ന രുന്നത്. പ ശ്ച ത്യ റ മ സ മ്ര ജ്യത്ത ന്‍റ പതനത്ത നു ശ ഷ സഭ അറ വ ന്‍റ യു അധ ക രത്ത ന്‍റ പ ന്തുടര്‍ച്ചയുട യു ക ന്ദ്രമ യ വര്‍ത്ത ച്ചു. ചക്രവര്‍ത്ത മ രുട ക്ര ര ടധ രണവു കലഹങ്ങള്‍ പര ഹര ക്കലു പ പ്പ മ രുട ചുമതലയ യ . റ മ മ ത്ര ന്‍ 8ആ നൂറ്റ ണ്ടുവര ബ സന്‍റ ന്‍ സ മ്ര ജ്യത്ത ന്‍റ ഭരണസ ‌വ ധ നവുമ യ ഐക്യപ്പ ട്ടുപ ന്നു. തഥവസരത്ത ല്‍ പ പ്പ ന്‍ ന രത്ത തന്ന മ ര്‍പ്പ പ്പയുട ക ഴ ല യ രുന്ന റ മു അത ന്‍റ ചുറ്റുമുള്ള പ്രദ ശങ്ങളു മ ര്‍പ്പ പ്പ യുട തന്ന ര ഷ്ട്ര യമ യ ഭരണത്ത ന്‍‌ക ഴ ല ക്ക പ പ്പല്‍ സ്റ്റ റ്റുകള്‍ രൂപവത്കര ച്ചു. ഈ ഭരണസ ‌വ ധ ന 1870 വര തുടര്‍ന്നുപ ന്നു. ഇത ട പ്പ , നൂറ്റ ണ്ടുകള ള , വ്യ ജമ യ ചമയ്ക്കപ്പ ട്ട ക ണ്‍സ്റ്റന്‍റ ന്‍റ സ ഭ വനയ ന്ന ര ഖയുട ബലത്ത ല്‍ പ പ്പത്വ മുഴുവന്‍ പ ശ്ച ത്യ റ മ സ മ്ര ജ്യത്ത ന്‍റ യു ര ഷ്ട്ര യ പരമ ധ ക ര അവക ശപ്പ ട്ട രുന്നു. [ത രുത്തുക] വല യ ഭ ന്ന പ്പ് മുതല്‍ നവ കരണക ലഘട്ട വര (ക്ര .വ. 1054 മുതല്‍ 1517 വര ) മധ്യക ലഘട്ടങ്ങള ല്‍ പ പ്പ മ ര്‍ ര ജ ക്കന്മ രുമ യ വ്യ പകമ യ അധ ക രസമരത്ത ല ര്‍പ്പ ട്ട രുന്നു. ക ണ്‍സ ലുകള ല്‍ പ പ്പ യുട മ ല്‍ ‍തങ്ങളുട അധ ക ര സ്ഥ പ ക്ക ന്‍ ശ്രമ ച്ച കര്‍ദ്ദ ന ളന്മ രുമ യു പ പ്പ മ ര്‍ മല്ല ട്ട രുന്നു. 1378 മുതല്‍ 1417 വര ന ലന ലന ന്ന രുന്ന പ ശ്ച ത്യ ഭ ന്ന പ്പ ന്റ അവസരത്ത ല്‍ പല മറുപ്പ പ്പ മ രു റ മന്‍ പ പ്പ യുട അധ ക ര ച ദ്യ ച യ്തു. [ത രുത്തുക] നവ കരണക ലഘട്ട മുതല്‍ ഇന്നുവര (1517 മുതല്‍ ഇന്നുവര ) പ്ര ട്ടസ്റ്റന്‍റ് നവ കര്‍ത്ത ക്കള്‍ പ പ്പസ യ അഴ മത ന റഞ്ഞത ന്ന് വ മര്‍ശ ക്കുകയു ക്ര സ്തവവ രുദ്ധമ ന്ന് ആക്ഷ പ ക്കുകയു ച യ്ത രുന്നു. പ്ര ട്ടസ്റ്റന്‍റ് നവ കരണത്ത ന്‍റ വ ല്ലുവ ള കള്‍ ന ര ട ന്‍ 1560-നു 1648-നു ഇടയ ല്‍ പ പ്പ മ ര്‍ കത്ത ല ക്ക നവ കരണവു മറ്റു ആന്തര ക പര വര്‍ത്തനങ്ങളു നടപ്പ ല ക്ക . ക്രമ ണ ര ഷ്ട്ര യ അധ ക രങ്ങള്‍ ക വ ട ന്‍ ന ര്‍ബന്ധ തര യ പ പ്പ മ ര്‍ ആത്മ യ ക ര്യങ്ങള ല്‍ ശ്രദ്ധ പത പ്പ ച്ചുപ ന്നു. പ പ്പ യുട ആത്മ യ പരമ ധ ക ര വക ശവ ദ ആദ്യ നൂറ്റ ണ്‍ടുകള്‍ക്കുശ ഷ എന്നത്ത ത ല്‍ന ന്നുമുപര യ യ സ്പഷ്ടമ യ സൂച പ്പ ക്കപ്പ ട്ടു. 19ആ നൂറ്റ ണ്ട ല്‍ സഭ ആത്മ യ ക ര്യങ്ങള ക്കുറ ച്ച് പ പ്പ അപൂര്‍‌വമ യ ex cathedra (വ ച്യ ര്‍ത്ഥത്ത ല്‍ ""(പത്ര സ ന്‍റ ) സ ഹ സനത്ത ല്‍ന ന്ന്"") എന്നവണ്ണ പഠ പ്പ ക്കുമ്പ ള്‍ മ ര്‍പ്പ പ്പയുട ത രുമ നങ്ങള്‍ക്ക് അപ്രമ ദ ത്യ (infallibility) ഉണ്ട് എന്ന് വ ള ബര ച യ്തു. പ്രസ്തുത അവക ശവ ള ബരത്ത നുശ ഷ ഒര ക്കല്‍മ ത്ര , അതു 1950-ല്‍ മ ത വ ന്‍റ സ്വര്‍ഗ്ഗ ര പണ വ ശ്വ സസത്യമ യ പ്രഘ ഷ ക്ക ന്‍ മ ത്രമ പ പ്പ ഈ അപ്രമ ദ ത്യ ധ ക ര ഉപയ ഗ ച്ചു പ്രബ ധന നല്‍ക യ ട്ടുള്ളൂ. ഇന്ന്, റ മ പ പ്പയുട പ്രഥമത്വ (പ പ്പല്‍ പ്ര മസ ) എന്ന അവക ശവ ദ പ ശ്ച ത്യ-പ രസ്ത്യ സഭകള തമ്മ ല്‍ ഒന്ന പ്പ ക്കുന്നത ല്‍ന ന്നു പ്ര ട്ടസ്റ്റന്‍റ് വ ഭ ഗക്ക ര റ മ ല്‍ന ന്ന് അകറ്റുന്നത നു ക രണമ യ ന ലക ള്ളുന്നു. ക്ര സ്തു സ്ഥ പ ച്ച സഭ,റ മന്‍ കത്ത ല ക്ക സഭയ ല്‍ പൂര്‍ണ്ണമ ണ ന്നു ആ സഭയുട പരമ ദ്ധ്യക്ഷന ന്ന ന ലയ ല്‍ റ മ സഭ ദ്ധ്യക്ഷന്‍ ആദ മസഭയുട മ ലദ്ധ്യക്ഷന്മ ര ല്‍ ഒന്ന മന യ പത്ര സ ന്‍റ പ ന്‍ഗ മ യ ണ്‌ എന്ന റ മ ന ലപ ട്‌ യഥ ര്‍‍ത്ഥത്ത ല്‍ റ മ പ പ്പ ക്ര സ്തവ സഭയുട പ തുമ ലദ്ധ്യക്ഷന ണ ന്ന അവക ശവ ദമ യ മറ്റ് സഭകള്‍ ഭയക്കുന്നു. അത ന ല്‍ റ മ സഭയുമ യ സമ്പൂര്‍‍ണ്ണ കൂട്ട യ്മയ ല വുക എന്ന ല്‍ റ മ സഭയുട പ്രഥമത്വ അ ഗ കര യ്ക്കുക എന്നത ണ ന്നത് സഭ ന്തര സ വ ദങ്ങള ല യു സഭ ഐക്യ പ്രശ്നത്ത ല യു പ്രധ ന വ വ ദ വ ഷയങ്ങള ല ന്ന ണ്‌. [ത രുത്തുക] പ പ്പ യുട ത രഞ്ഞ ടുപ്പ്, മരണ അല്ല ങ്ക ല്‍ ര ജ [ത രുത്തുക] ത രഞ്ഞ ടുപ്പ് ആദ്യക ലങ്ങള ല്‍ റ മ നടുത്തുള്ള മുത ര്‍ന്ന വ ദ കര യ രുന്നു മ ര്‍പ്പ പ്പയ ത രഞ്ഞ ടുത്ത രുന്നത്. 1059-ല്‍ സമ്മത ദ ന വക ശ പര ശുദ്ധ റ മ സഭയ ല കര്‍ദ്ദ ന ളന്മ ര്‍ക്ക യ ന ജപ്പ ടുത്ത . 1179-ല്‍ എല്ല കര്‍ദ്ദ ന ളന്മ രുട യു വ ട്ട ന്റ മൂല്യ തുല്യമ ക്ക . ക ന ന്‍ ന യമമനുസര ച്ച് ഏത രു ക്ര സ്ത്യ ന യ യു മ ര്‍പ്പ പ്പയ യ ത രഞ്ഞ ടുക്ക , എന്ന ല്‍ ത രഞ്ഞ ടുക്കപ്പ ടുന്ന പ്രസ്തുത വ്യക്ത യ കര്‍ദ്ദ ന ള്‍ ത രുസ ഘ കര്‍ദ്ദ ന ള യ വ ഴ ക്ക ണ്ടത ണ്‌. 1378-ല്‍ ത രഞ്ഞ ടുക്കപ്പ ട്ട ഊര്‍ബന്‍ ആറ മന്‍ മ ര്‍പ്പ പ്പയ ണ്‌ കര്‍ദ്ദ ന ളല്ല ത ര ക്ക മ ര്‍പ്പ പ്പയ യ ത രഞ്ഞ ടുക്കപ്പ ട്ട അവസ ന വ്യക്ത . ന ലവ ലുള്ള ക ന ന്‍ ന യമപ്രക ര 80 വയസ്സ ല്‍ ത ഴ പ്ര യമുള്ള കര്‍ദ്ദ ന ളന്മ ര്‍ക്ക ണ്‌ മ ര്‍പ്പ പ്പയ ത രഞ്ഞ ടുക്ക ന്‍ അവക ശ . പരമ്പര ഗതമ യ മ ര്‍പ്പ പ്പയ ത രഞ്ഞ ടുത്ത രുന്നത്‌ ശബ്ദവ ട്ട ട യ , ഒരു കമ്മ റ്റ യുട ത രുമ നത്ത ലൂട യ അല്ല ങ്ക ല്‍ പ്ല നറ വ ട്ട ലൂട യ ആയ രുന്നു. ശബ്ദവ ട്ട്‌ അവസ ന മ യ ഉപയ ഗ ച്ചത്‌ 1621-ല്‍ ആയ രുന്നു. ജ ണ്‍ പ ള്‍ രണ്ട മന്‍ മ ര്‍പ്പ പ്പ ശബ്ദവ ട്ടുവഴ യു കമ്മ റ്റ യുട ത രുമ ന വഴ യുമുള്ള ത രഞ്ഞ ടുപ്പുകള്‍ ന ര്‍ത്തല ക്ക . തന്മൂല , വരുന്ന ത രഞ്ഞ ടുപ്പുകള ല്‍, കര്‍ദ്ദ ന ള്‍ ത രുസ ഘ ബ ലറ്റ്‌ വഴ മ ത്രമ മ ര്‍പ്പ പ്പയ ത രഞ്ഞ ടുക്കൂ. മ ര്‍പ്പ പ്പയുട ത രഞ്ഞ ടുപ്പ്‌ എല്ല യ പ്പ ഴു തന്ന സ സ്റ്റ ന്‍ ച പ്പല നുള്ള ല്‍ വച്ച്‌ നടക്കുന്ന ക ണ്‍ക്ല വ്‌ എന്നറ യപ്പ ടുന്ന സമ്മ ളനത്ത ല്‍വച്ച ണ്‌. ആദ്യ തന്ന മൂന്നു കര്‍ദ്ദ ന ളന്മ ര (ര ഗ മൂല ) ഹ ജര വ ന്‍ പറ്റ ത രുന്ന കര്‍ദ്ദ ന ളന്മ രുട വ ട്ട്‌ ശ ഖര ക്ക നു , മൂന്നു കര്‍ദ്ദ ന ളന്മ ര വ ട്ട ണ്ണ നു മൂന്നു കര്‍ദ്ദ ന ളന്മ ര വ ട്ടുകളുട എണ്ണ പര ശ ധ ക്ക നു ചുമതലപ്പ ടുത്തു . അത നുശ ഷ ബ ലറ്റുകള്‍ വ തരണ ച യ്യുകയു കര്‍ദ്ദ ന ള യ ഓര സമ്മത ദ യകനു മ ര്‍പ്പ പ്പയ വുന്നത ന്‌ തങ്ങള്‍ പ്രഥമഗണന നല്‍ക യ കര്‍ദ്ദ ന ള ന്‍റ പ ര്‌ അത ല്‍ എഴുതുകയു ച യ്യുന്നു. ""ദ വത്ത നുക ഴ ല്‍ ത രഞ്ഞ ടുക്കപ്പ ട ണ്ടവന ന്ന് ഞ ന്‍ വ ച ര ക്കുന്നവന്‌"" ത ന്‍ വ ട്ട്‌ ച യ്യുന്നുവ ന്ന് ഉച്ചത്ത ല്‍ പ്രത ജ്ഞ ച യ്തത നുശ ഷ ബ ലറ്റ്‌ മടക്ക പ്രത്യ ക പ ത്രത്ത ല്‍ ന ക്ഷ പ ക്കുന്നു. ബ ലറ്റ ല വ ട്ട്‌ പര ശ ധ ക്കുന്നത ന്‌ മുമ്പ്‌ ബ ലറ്റുകളുട എണ്ണ പര ശ ധ ക്കു . എണ്ണ മ ത്ത സമ്മത ദ യകരുട എണ്ണത്ത ല്‍ന ന്ന് വ്യത്യസ്തമ യ ല്‍ ബ ലറ്റുകള ന്നു തുറക്ക ത എല്ല ബ ലറ്റുകളു കത്ത ച്ചുകളയുകയു ഒരു പുത യ ത രഞ്ഞ ടുപ്പ്‌ നടത്തുകയു ച യ്യു . എണ്ണ തുല്യമ യ ല്‍ ഓര ബ ലറ്റു തുറക്കുകയു ഉച്ചത്ത ല്‍ വ യ ക്കുകയു ച യ്യു . വ യ ച്ചശ ഷ , സത്യസന്ധതയു കൃത്യതയു ഉറപ്പുവരുത്ത ന യ ഓര ബ ലറ്റു സൂച ക ണ്ട്‌ തുളച്ച്‌ ഒരുമ ച്ചുതുന്ന ക്ക ട്ടുന്നു. ഒരു മ ര്‍പ്പ പ്പ മൂന്ന ല്‍രണ്ടു ഭൂര പക്ഷത്ത ട ത രഞ്ഞ ടുക്കപ്പ ടുന്നതുവര പലവട്ട ഈ ത രഞ്ഞ ടുപ്പ്‌ പ്രക്ര യ ആവര്‍ത്ത ക്കുന്നു. പ പ്പല്‍ ത രഞ്ഞ ടുപ്പ ല പ്രസ ദ്ധമ യ ഒരു ഭ ഗ മ ര്‍പ്പ പ്പയ ത രഞ്ഞ ടുത്ത ഇല്ലയ എന്ന് അറ യ ക്കുന്ന ര ത യ ണ്‌. ബ ലറ്റുകള്‍ എണ്ണ ത്ത ട്ടപ്പ ടുത്ത യശ ഷ അവ സ സ്റ്റ ന്‍ ച പ്പല ല ഒരു പ്രത്യ ക സ്റ്റ വ ല്‍ ഉച തമ യവണ്ണ ച ല പ്രത്യ ക ര സവസ്തുക്കള്‍ കൂട്ട ക്കലര്‍ത്ത കത്ത ക്കുന്നു. ഈ സ്റ്റ വ ല്‍ന ന്നു പുക സ ന്‍റ് പ റ്റ ഴ്സ്‌ സ്ക്വയറ ല്‍ന ന്ന് ക ണ വുന്ന ഒരു ച മ്മ ന യ ല്‍ക്കൂട പുറത്തുവരുന്നു. ത രുമ നമ ക ത്ത ഒരു ത രഞ്ഞ ടുപ്പ നു ശ ഷ ബ ലറ്റുകള്‍ കത്ത ക്കുമ്പ ള്‍ അത ല്‍ ച ര്‍ക്കുന്ന ര സവസ്തുക്കളുട പ്രവര്‍ത്തനഫലമ യ കറുത്ത പുകയു ത രുമ നമ യ ത രഞ്ഞ ടുപ്പ നുശ ഷ കത്ത ക്കുമ്പ ള്‍ വ ളുത്ത പുകയു ഈ ച മ്മ ന യ ല്‍ക്കൂട പുറത്തുവരു . പലപ്പ ഴു പുകയുട ന റ കറുത്തത വ ളുത്തത എന്നു സ ശയല ശമ ന്യ മനസ്സ ല ക്കുക പ്രയ സമ ണ്‌. അത ന ല്‍ പുത യ രു ക ഴ്‌വഴക്കമ ന്ന ന ലയ ല്‍ ബ നഡ ക്ട്‌ പത ന റ മന്‍ മ ര്‍പ്പ പ്പയുട ത രഞ്ഞ ടുപ്പ്‌ സൂച പ്പ ക്ക ന്‍ സ സ്റ്റ ന്‍ ച പ്പല ല മണ കളു മുഴക്കുകയുണ്ട യ . കര്‍ദ്ദ ന ള്‍ ത രുസ ഘത്ത ന്‍റ ഡ ന്‍ പുതുത യ ത രഞ്ഞ ടുക്കപ്പ ട്ട പ പ്പയ ട്‌ രണ്ടു ച ദ്യങ്ങള്‍ ച ദ ക്കു . ""ത ങ്കള്‍ ഈ ത രഞ്ഞ ടുപ്പ്‌ സ്വ കര ക്കുന്നുവ ?"" അത യ ന്ന ണ്‌ ഉത്തരമ ങ്ക ല്‍ അപ്പ ള്‍ മുതല്‍ പ പ്പ യുട ഭരണ ആര ഭ ച്ചത യ കണക്ക ക്കു .(അല്ല ത കുറ ദ വസങ്ങള്‍ക്കു ശ ഷ നടക്കുന്ന സ്ഥ ന ര ഹണച്ചടങ്ങുമുതല്‍ അല്ല) അത നുശ ഷ ""ത ങ്കള്‍ ഏതു ന മത്ത ല്‍ അറ യപ്പ ടണ ?"" എന്നു ച ദ ക്കു . (ഡ ന്‍ ആണ്‌ പ പ്പയ യ ത രഞ്ഞ ടുക്കപ്പ ടുന്നത ങ്ക ല്‍ വ സ്‌-ഡ ന്‍ ഈ കടമ ന ര്‍വഹ ക്കു .) പുത യ പ പ്പയ അത നുശ ഷ ""കണ ര ന്‍റ വ ത ല ല്‍"" കൂട വസ്ത്ര ധര ക്കുന്ന മുറ യ ല ക്ക്‌ ആനയ ക്കുന്നു. അവ ട മൂന്നുതര പ പ്പല്‍ വസ്ത്രങ്ങള്‍ തയ്യ റ ക്ക വച്ച ര ക്കു : ച റുത്‌, ഇടത്തര , വലുത്‌ എന്ന വല പ്പത്ത ലുള്ളവ. ഔദ്യ ഗ കവസ്ത്രങ്ങളണ ഞ്ഞ്‌ പ പ്പ്‌ സ സ്റ്റ ന്‍ ച പ്പല ല ക്ക്‌ ത ര ച്ച ത്തുമ്പ ള്‍ ച മ്പര്‍ല യ ല്‍ അദ്ദ ഹത്ത മുക്കുവന്‍റ മ ത ര അണ യ ക്കുന്നു. പുത യ പ പ്പ ച മ്പര്‍ല യ ന്‍റ സ്ഥ ന സ്ഥ ര കര ക്കുകയ പുത യ ര ള ന യമ ക്കുകയ ച യ്യുന്നു. അത നുശ ഷ ആദരണ യമ യ ഒരു സ്ഥ നത്ത്‌ ഉപവ ഷ്ടന യ പ പ്പയുട സമ പത്ത്‌ കര്‍ദ്ദ ന ളന്മ ര്‍ ഓര രുത്തര യ അദ്ദ ഹത്ത ട്‌ വ ധ യത്വ പ്രകട പ്പ ക്ക നു അദ്ദ ഹത്ത ന്‍റ ആശ ര്‍വ ദ വ ങ്ങ നു എത്തുന്നു. സ ന യര്‍ കര്‍ദ്ദ ന ള്‍ ഡ ക്കന്‍ അത നുശ ഷ സ ന്റ്‌ പ റ്റഴ്സ്‌ ചത്വരത്ത ന്‍റ ബ ല്‍ക്കണ യ ല്‍ന ന്ന് വ ള ബര ച യ്യുന്നു: Annuntio vobis gaudium magnum! Habemus Papam! (""അത വ സന്ത ഷത്ത ട ന ങ്ങള ഞ ന്‍ അറ യ ക്കുന്നു! നമുക്ക്‌ ഒരു പുത യ പ പ്പയ ലഭ ച്ച ര ക്കുന്നു""). അത നുശ ഷ അദ്ദ ഹ പുത യ പ പ്പയുട ക്ര സ്ത യ ന മവു അദ്ദ ഹ പ പ്പ യ യ സ്വ കര ച്ച ന മവു അറ യ ക്കുന്നു. 1978 വര പ പ്പയുട ത രഞ്ഞ ടുപ്പ നു കുറച്ചു ദ വസങ്ങള്‍ക്കു ശ ഷ പ പ്പല്‍ ക ര ടധ രണച്ചടങ്ങു നടന്ന രുന്നു. പ്രസ്തുത ചടങ്ങ ല്‍ ക ര ടധ രണച്ചടങ്ങ ന യ പുത യ പ പ്പയ പല്ലക്ക ല റ്റ സ സ്റ്റ ന്‍ ച പ്പല ല്‍ന ന്ന് വ ശുദ്ധ പത്ര സ ന്‍റ ബസല ക്കയ ല ക്ക് ഗ ഭ രമ യ ഒരു പ്രദക്ഷ ണമ യ ആനയ ക്കുന്നു. അത നുശ ഷ പ പ്പയുട ന തൃത്വത്ത ല്‍ പ പ്പല്‍ കുര്‍ബ ന നടക്കുന്നു. പ ന്ന ട്‌ ക ര ടധ രണവു പ പ്പയുട Urbi et Orbi (""റ മ നഗരത്ത നു ല കത്ത നു "") ആശ ര്‍വ ദവു . ക ര ടധ രണച്ചടങ്ങ ല ഒരു പ്രസ ദ്ധമ യ ഭ ഗ സ്വര്‍ണ്ണ പൂശ യ തൂണ ന്മ ല്‍ ഒരു ക ട്ട്‌ ചണ കത്ത ക്കുന്നത ണ്‌. ഇത്‌ ഒരു ന മ ഷ ആള ക്കത്ത യശ ഷ Sic transit gloria mundi (""അങ്ങന ല കത്ത ന്‍റ മഹത്ത്വ കടന്നുപ കുന്നു"") എന്ന ഉദ്ഘ ഷത്ത ട ക ട്ടുപ കുന്നു. പ പ്പല്‍ അഹങ്ക രത്ത ന ത ര ""Annos Petri non videbis"" എന്ന ഗ രവത്ത ലുള്ള മുന്നറ യ പ്പു ഈ ചടങ്ങ ന്‍റ ഭ ഗമ യ രുന്നു. ഇത്‌ പുത യ പ പ്പയ തന്‍റ ഭരണ 35 വര്‍ഷത്ത ള സഭയ ഭര ച്ച ന്നു വ ശ്വസ ക്കപ്പ ടുന്ന വ ശുദ്ധ പത്ര സ ന്‍റ ഭരണക ലത്ത ന്‍റ യത്രയു ന ണ്ട ഭരണ ക ണ ന്‍ മ ത്ര പുത യ പ പ്പ ജ വ ച്ച ര ക്ക ല്ല എന്ന് ഓര്‍മ്മപ്പ ടുത്തുന്നു. നൂറ്റണ്ടുകള ള ഇറ്റല ക്ക ര്‍ മ ത്രമ യ രുന്നു പ പ്പമ ര്‍. 1978-ല്‍ പ ള ഷ്‌ കര്‍ദ്ദ ന ള യ കര ള്‍ വ യ്റ്റ വ ജ ണ്‍പ ള്‍ രണ്ട മന്‍ മ ര്‍പ്പ പ്പയ യ ത രഞ്ഞ ടുക്കപ്പ ടുന്നത നുമുമ്പ്‌ 1522-ല്‍ അഡ്ര യ ന്‍ ആറ മന്‍ മ ര്‍പ്പ പ്പയ യ ത രഞ്ഞ ടുക്കപ്പ ട്ട ന തര്‍ലന്‍ഡുക രന്‍ കര്‍ദ്ദ ന ള്‍ മ ത്രമ യ രുന്നു ഇറ്റല ക്കു പുറത്തുന ന്നുള്ള പ പ്പ. ജ ണ്‍ പ ള്‍ രണ്ട മനുശ ഷ ജര്‍മന യ ല്‍ ജന ച്ച ബ നഡ ക്ട്‌ പത ന റ മന്‍ പ പ്പ യ യത്‌ പ പ്പത്വത്ത നു മ ലുള്ള ഇറ്റ ല യന്‍ അധ ശത്വത്ത ന്‍റ അവസ നമ യ ച ലര്‍ കണക്ക ക്കുന്നു. [ത രുത്തുക] മരണ ത രഞ്ഞ ടുക്കപ്പ ട്ട മ ര്‍പ്പ പ്പ സ്ഥ നമ ഴ യുന്നത് മരണത്ത ലൂട യ അല്ല ങ്ക ല്‍ സ്വയ ര ജ വയ്ക്കുന്നത ലൂട യ മ ത്രമ ണ്‌. മ ര്‍പ്പ പ്പയുട അഭ വത്ത ല്‍ ച മ്പര്‍ല യ ന്റ ന തൃത്വത്ത ലുള്ള കര്‍ദ്ദ ന ള്‍ ത രുസ ഘ സഭയുട ദ ന ദ ന ഭരണക ര്യങ്ങള്‍ ന ര്‍‌വഹ ക്കുന്നു. എന്ന ല്‍ ഈ അവസരത്ത ല്‍ സുപ്രധ നമ യ ത രുമ നങ്ങള്‍ എടുക്കുന്നത ല്‍ന ന്ന് കര്‍ദ്ദ ന ളന്മ ര ക ന ന്‍ ന യമ വ ലക്കുന്നു. മ ര്‍പ്പ പ്പയുട മരണ ച മ്പര്‍ല യ ല്‍ സ്ഥ ര കര ക്കുന്നത് പ പ്പയുട തലയ ല്‍ മൂന്നുവട്ട വ ള്ള ചുറ്റ കക ണ്ട് മ ല്ല ക ട്ട ക്ക ണ്ട് അദ്ദ ഹത്ത ന്റ ജന്മപ്പ ര് വ ള ച്ചുന ക്ക യ ണ ന്ന് ഏറ ക്ക ലമ യ കരുതപ്പ ടുന്നു. പ്രസ്തുത ആച ര ന ലവ ലുണ്ട എന്നത് വത്ത ക്ക ന്‍ സമ്മത ക്കുകയ ന ര കര ക്കുകയ ച യ്ത ട്ട ല്ല. കര്‍ദ്ദ ന ള്‍ ച മ്പര്‍ല യ ല്‍ മര ച്ച പ പ്പയുട വ രല ല്‍ന ന്ന് മുക്കുവന്റ മ ത ര ഊര യ ടുക്കുന്നു. അത നുശ ഷ ച മ്പര്‍ല യ ല്‍ കര്‍ദ്ദ ന ളന്മ രുട മുമ്പ ല്‍‌വച്ച് ഈ മ ത ര രണ്ട യ പ ട്ട ക്കുന്നു. പ ന്ന ട് ദുരുപയ ഗ തടയ ന യ മര ച്ച പ പ്പയുട പ ര ലുള്ള മുദ്രകള്‍ നശ പ്പ ക്കുകയു പ പ്പയുട സ്വക ര്യ അപ്പ ര്‍ട്ട്മ ന്റ് മുദ്രവയ്ക്കുകയു ച യ്യുന്നു. മ ര്‍പ്പ പ്പയുട ശര ര പ സ്റ്റുമ ര്‍ട്ട ച യ്യുന്ന പത വ് പരമ്പര ഗതമ യ ന ലവ ല ല്ല. മര ച്ച പ പ്പയുട ശര ര ഏത ങ്ക ലു വല യ പള്ള യ ല കത്ത ഡ്രല ല സ സ്കര ക്കുന്നു. പ ന്ന ട് സഭ 9 ദ വസ ദു ഖ ചരണ നടത്തുന്നു. [ത രുത്തുക] ര ജ മ ര്‍പ്പ പ്പ ര ജ വയ്ക്കുന്നത ലൂട യു അദ്ദ ഹത്ത ന്‌ സ്ഥ നമ ഴ യ . ക ന ന്‍ ന യമപ്രക ര ഒരു മ ര്‍പ്പ പ്പയ്ക്ക് ര ജ വയ്ക്ക ന്‍ ച യ്യ ണ്ടത് തന്റ ര ജ ത രുമ ന സ്വതന്ത്രമ യ ത രുമ നമ യ ര ക്കുകയു പ്രസ്തുത ര ജ പ്രഖ്യ പന സുവ്യക്തമ യ ര ക്കുകയു വ ണ . അല്ല ത പ്രസ്തുത ര ജ ആരു സ്വ കര ക്ക ണ്ടത ല്ല. ചര ത്രത്ത ല്‍, 1294-ല്‍ സ ലസ്റ്റ ന്‍ അഞ്ച മന്‍ മ ര്‍പ്പ പ്പയു , പ ശ്ച ത്യ വ ഭ ഗ യത അവസ ന പ്പ ക്ക ന്‍ 1409-ല്‍ ഗ്ര ഗറ പന്ത്രണ്ട മന്‍ മ ര്‍പ്പ പ്പയു മ ത്രമ പ പ്പ സ്ഥ ന ര ജ വച്ച ട്ടുള്ളൂ. [ത രുത്തുക] ഔദ്യ ഗ കവസ്ത്രങ്ങളു ആദരസൂചനകളു [ത രുത്തുക] റ്റ യ റ ഒന്ന നുമ ല്‍ ഒന്ന യ മൂന്നുതട്ടുള്ള ക ര ട അഥവ റ്റ യ റയുട ഉപയ ഗ മ ര്‍പ്പ പ്പയുട പ്രത്യ കതയ ണ്‌. മ ര്‍പ്പ പ്പ എന്നുമുതല ണ്‌ ക ര ട ധര ക്ക ന്‍ തുടങ്ങ യത് എന്നത് അജ്ഞ തമ ണ്‌. ത ര്‍ച്ചയ യു ഇത് ഒന്‍പത നൂറ്റ ണ്ട ന്റ തുടക്കത്ത ല്‍ വ്യ ജമ യ ചമയ്ക്കപ്പ ട്ട ക ണ്‍സ്റ്റന്റ ന്റ സ ഭ വനയ ന്ന ര ഖയ്ക്കു മുമ്പ വണ . ക രണ പ പ്പ യുട ക ര ടധ രണത്ത പ്പറ്റ ഇത ല്‍ പറയുന്നുണ്ട്. മൂന്നുതട്ടുള്ള ക ര ട അത നു വളര ശ ഷമ ണ്‌ ഉപയ ഗ ച്ചുതുടങ്ങ യത്. [ത രുത്തുക] കുര ശ് മ ര്‍പ്പ പ്പ മറ്റു മ ത്ര ന്മ ര പ്പ ല വളഞ്ഞ അ ശവട ഉപയ ഗ ക്ക റ ല്ല, ന വര്‍ന്ന കുര ശ ണ്‌ ഉപയ ഗ ക്ക റ്. ഈ ആച ര ഇന്നസ ന്റ് മൂന്ന മന്റ (1198-1216) ക ലത്ത നുമുമ്പ ണ്‌ തുടങ്ങ യത്. [ത രുത്തുക] പ ല്ല യ വ ശ്വ സസ ബന്ധമ യ എല്ല ആച രങ്ങള ലു മ ര്‍പ്പ പ്പ പ ല്ല യ അണ യുന്നു. ചടങ്ങുകള്‍ ഉപയ ഗ ക്കുന്നത ന്‌ അദ്ദ ഹത്ത ന്റ ക ഴ ലുള്ള മ ത്ര പ്പ ല ത്ത മ ര്‍ക്ക് ഉള്ളത ലു കുറച്ച് പര മ ത കള ട യ ണ്‌ മ ര്‍പ്പ പ്പ ഇത് ഉപയ ഗ ക്കുന്നത്. [ത രുത്തുക] ചു ബന മ ര്‍പ്പ പ്പയുട പ ദ ചു ബ ക്കുന്ന ര ത എട്ട നൂറ്റ ണ്ടുമുതല്‍ക്കുതന്ന ന ലവ ലുള്ള ഒരു ആച രമ ണ്‌. ക്ര സ്തുവ ന്റ വ ക ര യ യ പര ശുദ്ധ പ പ്പ യ ആദര ക്കുന്നത ണ് ഈ ര ത . ജസ്റ്റ ന യന്‍ രണ്ട മന്‍ ചക്രവര്‍ത്ത ക ണ്‍സ്റ്റന്റ ന്‍ മ ര്‍പ്പ പ്പയുട പ ദ ചു ബ ക്കുന്നത യു ജസ്റ്റ ന്‍ ചക്രവര്‍ത്ത ജ ണ്‍ ഒന്ന മന്‍ മ ര്‍പ്പ പ്പയ യു ജസ്റ്റ ന യന്‍ ഒന്ന മന്‍ അഗ പ റ്റസ് മ ര്‍പ്പ യ യു ഈ ര ത യ ല്‍ ആദര ക്കുന്നത യു ചര ത്രര ഖകള ല്‍ ക ണുന്നു. [ത രുത്തുക] പ പ്പ വ രുദ്ധ പ പ്പ മ ര്‍ (Antipopes) പരമ്പര ഗതമ യ , ഒട്ടനവധ കര്‍ദ്ദ ന ളന്മ രുട യു വ ദ കരുട യു പ ന്തുണയുള്ളവര സൂച പ്പ ക്ക ന യ രുന്നു പ പ്പ വ രുദ്ധ പ പ്പ എന്ന പ ര്‌ ഉപയ ഗ ച്ചു വന്ന രുന്നത്. ചര ത്രത്ത ല്‍, പ പ്പ യ യ ക ന ന കമ യ ത രഞ്ഞ ടുക്കപ്പ ട ത്ത ച ല വ്യക്ത കളുട (പ പ്പ വ രുദ്ധര യ പ പ്പ മ ര്‍ക്കു) ചുറ്റു സമൂഹങ്ങള്‍ പലപ്പ ഴു രൂപപ്പ ട റുണ്ട യ രുന്നു. ശ ശ്മ മൂലമ , ആര ണ്‌ ന യമപരമ യ പ പ്പ എന്നു വ്യക്തമല്ല ത്തതുമൂലമുള്ള വ ഭ ഗ യത മൂലമ ആണ്‌ പ പ്പ വ രുദ്ധ പ പ്പമ ര്‍ രൂപപ്പ ട്ട രുന്നത്. 1400കള ല്‍ കുറച്ചു ക ലത്ത ക്ക് മൂന്ന ള പ പ്പ മ രു അവരുട പ ന്തുടര്‍ച്ച വക ശ കളു യഥ ര്‍ത്ഥ പ പ്പ മ ര്‍ തങ്ങള ണ ന്ന് അവക ശപ്പ ട്ട രുന്നു. ച ല ചര ത്രവ്യക്ത കള്‍, പ പ്പയ ണ പ പ്പ വ രുദ്ധ പ പ്പയ ണ എന്ന ക ര്യത്ത ല്‍ കത്ത ല ക്കരുട യ ടയ ലു പല അഭ പ്ര യങ്ങളുണ്ട്. ഒരുക ലത്ത് പ പ്പ വ രുദ്ധ മുന്ന റ്റങ്ങള്‍ പ്ര മുഖ്യമ റ യ വ ഷയമ യ രുന്ന ങ്ക ലു ഇന്ന് അവ വളര അപ്രധ നമ യ ച റ യ ചര ത്രസ ഭവങ്ങള്‍ മ ത്രമ ണ്‌. [ത രുത്തുക] ഏറ്റവുമധ ക ക ല ഭര ച്ച മ ര്‍പ്പ പ്പമ ര്‍ പത്ര സ് അപ്പസ്ത ലന്‍ മുപ്പത് വര്‍ഷത്ത നുമ ല്‍ (ക്ര .വ. 29 - 64?/67?) ഭരണ നടത്ത യത യ കരുതപ്പ ടുന്ന ങ്ക ലു കൃത്യമ യ ദ ര്‍ഘ്യ സുന ശ്ച തമല്ല. [ത രുത്തുക] ഏറ്റവു കുറച്ച് ക ല ഭര ച്ച മ ര്‍പ്പ പ്പമ ര്‍ ഒരു മ സത്ത ല്‍ത്ത ഴ മ ത്ര ഭര ച്ച മ ര്‍പ്പ പ്പമ ര്‍ ഏറ യ ണ്‌. ത ഴ യുള്ള പട്ട കയ ല്‍ കലണ്ടര്‍ ദ നങ്ങള്‍ അപൂര്‍ണ്ണ ദ നങ്ങളു കൂട ച ര്‍ത്ത ണ്‌ കണക്ക ക്ക യ ര ക്കുന്നത്. അത യത് ഒരു പ പ്പ ഓഗസ്റ്റ് ഒന്ന ത യത ഭര ക്ക ന്‍ ആര ഭ ച്ച് ഓഗസ്റ്റ് രണ്ട ത യത ക ല ച യ്ത ല്‍ അദ്ദ ഹ രണ്ടു കലണ്ടര്‍ ദ ന ഭര ച്ചത യ കണക്ക ക്കു .","റ മന്‍ കത്ത ല ക്ക സഭയുട ആത്മ യ ച ര്യനു സഭയുട യു വത്ത ക്ക ന്‍ ര ഷ്ട്രത്ത ന്റ യു പരമ ധ ക ര യു റ മ ‍ മ ത്ര നുമ യ കത്ത ല ക്ക വ ദ കന ണ്‌ മ ര്‍പ്പ പ്പ. അപ്പസ്ത ല ക പ ന്തുടര്‍ച്ച പ്രക ര പത്ര സ ന്റ സ ഹ സനത്ത ന്റ അവക ശ യു അപ്രക ര ക്ര സ്തുവ ന്റ വ ക ര യുമ ണ്‌ മ ര്‍പ്പ പ്പയ ന്ന് കത്ത ല ക്കര്‍ വ ശ്വസ ക്കുന്നു. പ്രസ്തുത അവക ശ അകത്ത ല ക്കര്‍ അ ഗ കര ക്കുന്ന ല്ല. റ മ ന്‍റ മ ത്ര നു യ ശുക്ര സ്തുവ ന്‍റ വ ക ര യു അപ്പസ്ത ലന്‍മ രുട ര ജകുമ രന്‍റ പ ന്‍ഗ മ യു ആഗ ള സഭയുട പരമ ന്നത വ ദ കനു ഇറ്റല യ ല റ മന്‍ പ്രവ ശ്യയുട മ ത്ര പ്പ ല ത്തയു വത്ത ക്ക ന്‍റ ഭരണ ധ ക ര യു ദ വദ സന്‍മ രുട ദ സനു എന്ന ണ് മ ര്‍പ്പ പ്പയുട സമ്പൂര്‍ണ വ ശ ഷണ . ഇത് അപൂര്‍വമ യ ഉപയ ഗ ക്ക റുള്ളൂ. 2006 മ ര്‍ച്ച് ഒന്നു വര വ ശ ഷണങ്ങളുട പട്ട കയ ല്‍ പട ഞ്ഞ റ ന്‍റ പ ത്ര യ ര്‍ക്ക സ് എന്നു ച ര്‍ത്ത രുന്നു. 642ല്‍ ത യഡ ര്‍ ഒന്ന മന്‍ മ ര്‍പ്പ പ്പയ ണ് ഈ വ ശ ഷണ ആദ്യമ യ ഉപയ ഗ ച്ചത്. 1054നു ശ ഷ ഈ വ ശ ഷണ അപൂര്‍വമ യ ച ര്‍ത്ത രുന്നുള്ളൂ. ക പ്റ്റ ക്ക് ഓര്‍ത്തഡ ക്സ് സഭയുട യു അലക്സ ണ്ഡ്ര യയ ല ഗ്ര ക്ക് ഓര്‍ത്തഡ ക്സ് സഭയുട യു പരമ ധ ക ര കള യു പ പ്പ എന്നഭ സ ബ ധന ച യ്യുന്നു. ജ സ്യൂട്ട് സഭയ്ക്ക് കത്ത ല ക്ക സഭയ ലുള്ള അധ ക രസ്വ ധ നത്ത ആക്ഷ പ ച്ചുക ണ്ട് കറുത്ത സന്യ സവസ്ത്രത്ത ടുകൂട യ കത്ത ല ക്ക സഭയ ല ജ സ്യൂട്ട് സന്യ സസഭ മ ലധ്യക്ഷന കറുത്ത പ പ്പ എന്ന് പറയ റുണ്ട്. അതുപ ല സുവ ശ ഷവത്കരണത്ത ന്റ ചുമതലയുള്ള കത്ത ല ക്ക സഭയ ല കര്‍ദ്ദ ന ള ന്‌ മ ഷന്‍ പ്രവര്‍ത്തനത്ത ന്റ മ ല്‍, പ്രത്യ ക ച്ച് ഏഷ്യയ ലു ആഫ്ര ക്കയ ലുമുള്ള മ ഷന്‍പ്രവര്‍ത്തനത്ത നുമ ല്‍ പരമ ധ ക രമുള്ളത ന ലു ചുവന്ന ഔദ്യ ഗ കവസ്ത്രമുള്ള കര്‍ദ്ദ ന ള കയ ലു ചുവന്ന പ പ്പ എന്ന് അദ്ദ ഹത്ത ന്റ സ്ഥ നത്ത പറയ റുണ്ട്. ." ml,f5e03f8c7620d05e5ce1bd9166d04479,"[ത രുത്തുക] പ ര നു പ ന്ന ല്‍ മലയ ഭ ഷയ ല Handuman എന്ന പദത്ത ല്‍ ന ന്ന ണ് ആന്തമ ന്‍ എന്ന പ രു ലഭ ച്ചത ന്നു കരുതപ്പ ടുന്നു. പുര ണങ്ങള ല ഹനുമ ന ണ് മലയ ഭ ഷയ ല Handuman . പുര തന ക ല മുതല്‍ ഇവ ട ത മസ ച്ച രുന്ന ആദ വ സ കള ല്‍ ന ന്ന ണ്‌ ന ക്ക ബ ര്‍ എന്ന പ ര്‍ ലഭ ച്ചത ന്നു കരുതുന്നു. ന ക്ക ബ ര്‍ എന്നതു മലയ ഭ ഷ തന്ന ; അര്‍ത്ഥ നഗ്നരുട ന ട്. ക്ര . പ . 672-ല്‍ ഇവ ട യ ത്ത യ ഇത്സങ്ങ്‌ എന്ന ച ന സ്‌ യ ത്ര കനു തഞ്ച വൂര ല പുര തനര ഖകളു ഈ പ്രദ ശത്ത വ ശ ഷ പ്പ ക്കുന്നത്‌ നക്ക വര എന്ന ണ്‌, അര്‍ത്ഥ നഗ്നരുട ന ട്‌ എന്നു തന്ന . ക ല പ ന എന്ന ണ് ഒര ക്കല്‍ ഈ ദ്വ പു സമൂഹ അറ യപ്പ ട്ട രുന്നത്. സ്വ തന്ത്ര്യത്ത ന യ പ ര ട യ ഇന്ത്യക്ക ര തടവ ല്‍ പ ര്‍പ്പ ക്കുവ ന്‍ ബ്ര ട്ട ഷുക ര്‍ ഉപയ ഗ ച്ച സ്ഥലമ ണ്‌ ദ്വ പുകള്‍. തടവുക രുട ച ര വ ണു കറുത്തത ന ല ണത്ര ക ല പ ന എന്ന പ ര്‌ ലഭ ച്ചത്. [ത രുത്തുക] ഭൂമ ശ സ്ത്ര ആന്‍ഡമ ന്‍ എന്നു ന ക്ക ബ ര്‍ എന്നുമുള്ള രണ്ടു ദ്വ പുസമൂഹങ്ങള ണ് ഇവ ട യുള്ളത്. യഥ ക്രമ വടക്കു ത ക്കുമ യുള്ള ഈ ദ്വ പുസമൂഹങ്ങള 10 ഡ ഗ്ര ച നല്‍ പരസ്പര വ ര്‍ത ര ക്കുന്നു. വടക്കുഭ ഗത്തുള്ള ആന്‍ഡമ ന്‍ ദ്വ പുസമൂഹത്ത ല്‍ 204 വ്യത്യസ്തദ്വ പുകള ണുള്ളത്. ആന്‍ഡമ ന ല മ ക്ക ദ്വ പുകളു ക ടു ക ടുകള ണ്. ഈ ദ്വ പുകള ല്‍ വടക്ക ആന്‍ഡമ ന്‍, മദ്ധ്യ ആന്‍ഡമ ന്‍, ത ക്കന്‍ ആന്‍ഡമ ന്‍ എന്ന ങ്ങന യുള്ള മൂന്നു ദ്വ പുകള ണ് പ്രധ ന . ഈ ദ്വ പുകള വ ര്‍ത ര ച്ച ര ക്കുന്ന ആഴവു , വ ത യു കുറഞ്ഞ ച ലുകളു കണ്ടല്‍ക്ക ടുകളു , ഈ ദ്വ പുകള ല്ല പണ്ട് ഒര റ്റ ദ്വ പ യ രുന്നു എന്ന് ക ണ ക്കുന്നു. ത ക്കുഭ ഗത്ത ദ്വ പുസമൂഹമ യ ന ക്ക ബ ര്‍ ദ്വ പുകള്‍ പത്ത മ്പത് ദ്വ പുകളുട സമൂഹമ ണ്. ഈ ദ്വ പുകള ല്‍ ഏഴ് എണ്ണത്ത ല്‍ മനുഷ്യവ സമ ല്ല. ഏറ്റവു ത ക്കുഭ ഗത്തുള്ള ഗ്ര റ്റ് ന ക്ക ബ ര്‍ ആണ് ഏറ്റവു വല യ ദ്വ പ്. 133 ചതുരശ്രമ ല്‍ ആണ് ഇത ന്റ വ സ്ത ര്‍ണ്ണ . ഇന്ത ന ഷ്യയ ല സുമ ത്രയ ല്‍ ന ന്ന് 90 മ ല്‍ ദൂര മ ത്രമ ണ് ഈ ദ്വ പ ല ക്കുള്ളത് ‌. [ത രുത്തുക] ചര ത്ര [ത രുത്തുക] പ്ര ക്തന ക ല അന ക യ ര വര്‍ഷങ്ങള്‍ക്കു മുമ്പുതന്ന ആന്തമ ന്‍ ദ്വ പു സമൂഹങ്ങള ല്‍ മനുഷ്യ വ സമുണ്ട യ രുന്നുവ ന്ന ണ് ഗവ ഷണഫലങ്ങള്‍ സൂച പ്പ ക്കുന്നത്. ദ്വ പുകള ല്‍ നടത്ത യ ഏറ്റവു പുത യ പുര വസ്തു ഗവ ഷണങ്ങള്‍ പ്രക ര 2200 വര്‍ഷങ്ങള്‍ക്കു മുമ്പുവര യുള്ള മനുഷ്യവ സത്ത ന്റ ത ള വുകള്‍ ലഭ ച്ച ട്ടുണ്ട്. എന്ന ല്‍ ദ്വ പ ല ആദ വ സ കളുട ജന തക, സ സ്ക ര ക, ഭ ഷ പശ്ച ത്തലങ്ങളനുസര ച്ച് മുപ്പത ന യ ര മുതല്‍ അറുപത ന യ ര വര്‍ഷങ്ങള്‍ക്കു മുന്‍പ ആന്തമ ന ല്‍ മനുഷ്യ വ സമുണ്ട ന്ന ണ് ഗവ ഷകര്‍ അനുമ ന ക്കുന്നത്. [ത രുത്തുക] ക ളന വത്ക്കരണ ബ ഗ ള്‍ ഉള്‍ക്കടല ല ഒരു സുപ്രധ ന ക ന്ദ്ര എന്ന ന ലയ ല ണത്ര ദ്വ പുകള പ്രയ ജനപ്പ ടുത്തുവ ന്‍ വ ള്ളക്ക ര്‍ ആദ്യ ത രുമ ന ച്ചത്‌. 1777-ല്‍ ദ്വ പുകള്‍ സര്‍വ്വ ച യ്യ ന്‍ ജ ണ്‍ റ ച്ച ന യ ഗ തന യ . 1788-ല്‍ ക്യ പ്റ്റന്‍ ആര്‍ച്ച ബ ള്‍ഡ്‌ ബ്ലയര്‍ ആണ്‌ സര്‍വ്വ പൂര്‍ത്ത യ ക്ക യത്‌ അക്ക ല്ല തന്ന ബ്ര ട്ട ഷുക ര്‍ അവ ട ക ളന യു സ്ഥ പ ച്ചു. 270 തടവുക ര യു 500 നു മുകള ല്‍ ജനങ്ങള യു ആണ്‌ ആദ്യമ യ ദ്വ പ ല്‍ പ ര്‍പ്പ ച്ചത്‌. പക്ഷ വന്‍കരയ ല്‍ ന ന്ന് ഒറ്റപ ട്ടന ലയ ല്‍ ആദ വ സ കളുട ആക്രമണത്ത യു പകര്‍ച്ചവ്യ ധ കള യു അവര്‍ക്ക്‌ പ്രത ര ധ ക്ക ന യ ല്ല. 1795-ല്‍ ക ളന ഉപ ക്ഷ ക്കപ്പ ട്ടു. പ ന്ന ട്‌ 1857-ല്‍ നടന്ന ഒന്ന സ്വ തന്ത്ര്യ സമരത്ത ടനുബന്ധ ച്ച ണ്‌ ആന്തമ ന്‍ ദ്വ പ ന ബ്ര ട്ട ഷുക ര്‍ ഓര്‍ത്ത ടുത്തത്‌. ശ പ യ ലഹള എന്നവര്‍ പ ര ട്ട സമരത്ത ല്‍ പങ്ക ള കള യ 1000-ല്‍ അധ ക പ ര ന ടുകടത്ത ന്‍ ദ്വ പ്‌ ത രഞ്ഞ ടുത്തു. 1858 മ ര്‍ച്ച്‌ ന ല ത യത ഇരുനൂറ്‌ തടവുക രുമ യ ആദ്യ കപ്പല്‍ ആന്തമ ന്‍ ദ്വ പ ല ത്ത . ക ല്‍ക്കത്തയ ല്‍ ന ന്നു ത ര ച്ച സ ഘത്ത ല്‍ രണ്ട്‌ ഡ ക്ടര്‍മ രു 50 ന വ കരു ഉണ്ട യ രുന്നു. ഡ . ജ .പ . വ ള്‍ക്കര്‍ ആയ രുന്നു ന ത വ്‌. പ്രത കൂല വസ്ഥയ ലു തടവുക ര ഉപയ ഗ ച്ച്‌ പ ര്‍ട്ട്‌ ബ്ലയറു , റ സ്സ്‌ ദ്വ പു മനുഷ്യവ സയ ഗ്യമ ക്കപ്പ ട്ടു. തടവുക ര്‍ സഹനത്ത ന്റ അത ര്‍വരമ്പുകള്‍ കണ്ടുതുടങ്ങ . ബ ഹ റ ല്‍ ന ന്ന് ജ വപര്യന്ത തടവുക രന യ ത്ത യ ന ര യണ്‍ ഒരു ച റുബ ട്ട ല്‍ രക്ഷപ ട ന്‍ ശ്രമ ച്ചു. പക്ഷ ഗ ര്‍ഡുകള്‍ അയ ള പ ട കൂട വ ട വ ച്ചു ക ന്നു. ദ്വ പുകള ല്‍ സ്വ തന്ത്ര്യത്ത നു വ ണ്ട വ ണ ആദ്യത്ത രക്തത്തുള്ള ന ര യണ ന്റ ത യ ര ക്കണ . തടവുക ര്‍ പ ന്ന ടു വന്നുക ണ്ട രുന്നു. ന രവധ പ ര്‍ മരണമടഞ്ഞു, പലരു രക്ഷപ ട ന്‍ ശ്രമ ച്ചു. അവര യ ല്ല പ ട കൂട പരസ്യമ യ തൂക്ക ക്ക ല്ലുകയ യ രുന്നു. ഇക്ക ലയളവ ല്‍ 87 പ ര ണ്‌ ഇങ്ങന ക ല്ലപ ട്ടത്‌. പത്ത മ്പത നൂറ്റ ണ്ട ന്റ മദ്ധ്യത്ത ല്‍ ന ക്ക ബ ര്‍ ദ്വ പുകള്‍ ഒരു മലയന്‍ ക ള്ളസ ഘത്ത ന്റ ആസ്ഥ നമ യ രുന്നു. ബ്ര ട്ട ഷ് സ ന്യത്ത ല ഒരു വ മതന യ രുന്നു ഇവരുട ന ത വ്. ബ ഗ ള്‍ ഉള്‍ക്കടല ല കടല്‍ക്ഷ ഭ മൂല കപ്പലുകള്‍ പലപ്പ ഴു ന ക്ക ബ ര്‍ ത രത്ത് അടുക്ക റുണ്ട യ രുന്നു. ക ള്ളക്ക ര്‍ ഇത്തര കപ്പലുകള്‍ പ ട ച്ച ടുക്കുകയു അത ല ചരക്കുകള്‍ സ്വന്തമ ക്ക കപ്പല ലുള്ളവര വധ ക്കുകയു ച യ്ത രുന്നു. 1869-ല്‍ ഈ വ ണ ജ്യപ തയുട സ രക്ഷണത്ത ന യ ബ്ര ട്ട ഷുക ര്‍ ഈ ദ്വ പുകള്‍ പ ട ച്ച ടുത്തു . [ത രുത്തുക] സ ല്ലുല ര്‍ ജയ ല്‍ പത ന ട്ട നൂറ്റ ണ്ട ന്റ അവസ നമ യപ്പ ഴ ക്കു തടവുക രുട എണ്ണ പത നയ്യ യ രത്ത ളമ യ . അവര പ ര്‍പ്പ ക്ക ന്‍ പ ര്‍ട്ട് ബ്ല യറ ല്‍ ഒരു തടവറ പണ യ ന്‍ ബ്ര ട്ട ഷുക ര്‍ ത രുമ ന ച്ചു. അങ്ങന 1896-ല്‍ സ ല്ലുല ര്‍ ജയ ല ന്റ പണ തുടങ്ങ . മ്യ ന്മ റ ല്‍(ബര്‍മ്മ) ന ന്നു സ ധനങ്ങള ത്ത . തടവുക ര്‍ തന്ന തങ്ങള പ ര്‍പ്പ ക്ക നുള്ള ജയ ല്‍ പണ ഞ്ഞു. 1906-ല്‍ ആണത്‌ പൂര്‍ത്ത യ യത്‌ . തടവുക ര്‍ക്ക വ ട യ തനകള്‍ മ ത്രമ യ രുന്നു ലഭ ച്ച രുന്നത്‌. ""ല കത്ത്‌ ഒരു ദ വമ യുള്ളു, അദ്ദ ഹ സ്വര്‍ഗ്ഗത്ത ല്‍ ആണു ത മസ ക്കുന്നത്‌ എന്ന ല്‍ പ ര്‍ട്ട്‌ ബ്ലയറ ല്‍ രണ്ട്‌ ദ വങ്ങളുണ്ട്‌, ഒന്ന് സ്വര്‍ഗ്ഗത്ത ല ദ വ പ ന്ന ഞ നു "" പുത യ തടവുക ര ച ഫ്‌ വ ര്‍ഡന്‍ ബ ര സ്വ കര ക്കുന്നത്‌ ഇങ്ങന യ യ രുന്നത്ര . ആന്തമ ന ല ക്രൂരതകള്‍ ബ്ര ട്ട ഷ്‌ മ ലധ ക ര കളുട ഉറക്ക ക ടുത്ത , ഒടുവ ല്‍ 1937 സ പ്റ്റ ബറ ല്‍ ദ്വ പ ല തടങ്കല്‍ പ ളയങ്ങള്‍ ന ര്‍ത്തല ക്കപ്പ ട്ടു. തടവുക ര വന്‍കരയ ല ജയ ലുകള ല ക്ക്‌ മ റ്റ പ ര്‍പ്പ ച്ചു. ഇന്ന് ജയ ല രു ദ ശ യ സ്മ രകമ ണ്‌ ഒരു ത ര്‍ത്‌ഥ ടന പ ല അന ക യ രങ്ങള്‍ ഇന്ന വ ട എത്തുന്നു. [ത രുത്തുക] ജപ്പ ന്റ അധ ന വ ശവു പ ന്മ റ്റവു രണ്ട ല കമഹ യുദ്ധ ഇന്ത്യന്‍ മഹ സമുദ്രത്ത ല യു ബ ഗ ള്‍ ഉള്‍ക്കടല ല യു തന്ത്രപ്രധ ന പ്രദ ശമ യ ആന്തമ ന്‍ ന ക്ക ബ ര്‍ ദ്വ പുകള യു ബ ധ ച്ച രുന്നു. ജപ്പ ന്‍ ട ര്‍പ്പ ഡ കളുട ശക്തമ യ ആക്രമണ ദ്വ പുകള്‍ക്ക്‌ സ രക്ഷണ നല്‍ക യ രുന്ന പല ബ്ര ട്ട ഷ്‌ യുദ്ധക്കപ്പലുകള യു കടല ല്‍ ത ഴ്ത്ത . ബ്ര ട്ട ഷ്‌ ശക്ത ക ന്ദ്രങ്ങള യ രുന്ന റങ്കൂണു സ ങ്കപ്പൂരു വ ണുകഴ ഞ്ഞപ്പ ള്‍ ജപ്പ ന്‍ പട ആന്തമ ന്‍ ന ക്ക ബ ര്‍ ദ്വ പുകള ല ക്കു ന ങ്ങ . അപകട മുന്‍കൂട്ട കണ്ട ബ്ര ട്ടന്‍ പ ന്മ റ ന്‍ ത രുമ ന ച്ചു. പക്ഷ അത നുമുന്‍പ - 1942 മ ര്‍ച്ച്‌ 3- ‍ ത യത തന്ന ആന്തമ ന്‍ ന ക്ക ബ ര്‍ ദ്വ പുകള്‍ ജപ്പ ന്റ അധ നതയ ല യ . ച ഫ്‌ കമ്മ ഷണര്‍ ആയ രുന്ന വ ട്ടര്‍ ഫ ള ന ജപ്പ ന്‍ സ ല്ലുല ര്‍ ജയ ല ല്‍ തന്ന തടവ ല ക്ക . ബ്ര ട്ട ഷ്‌ സ ന കര യു അവരുട ആളുകള യു ജപ്പ ന്‍ തടവുക ര യ പ ട ച്ചു. ആ തടവുക ര ക ണ്ടു തന്ന ജപ്പ ന്‍ ദ്വ പ ല സ കര്യങ്ങള്‍ വര്‍ദ്ധ പ്പ ച്ചു. ജ ല ച യ്യ ത്തവര യു രക്ഷപ ട ന്‍ ശ്രമ ക്കുന്നവര യു കണ്ടു പ ട ച്ച്‌ കടുത്ത ശ ക്ഷ നല്‍ക , ദ്വ പുകളുട പ രമ്പര്യ ക ത്തു സൂക്ഷ ച്ചു. അത ന ടയ ല്‍ ബ്ര ട്ട ഷുക ര്‍ ദ്വ പുകള്‍ക്ക്‌ കടുത്ത ഉപര ധ സൃഷ്ട ച്ച രുന്നു. ഗത ഗത ന ലച്ചത ട ക്ഷ മവു ര ഗങ്ങളു പ രുക . ജപ്പ ന്‍ പ ന്മ റ യ ല്ല പകര ദ്വ പുകള്‍ സുഭ ഷ്‌ ചന്ദ്രബ സ ന്റ പ്ര വ ന്‍ഷ്യല്‍ ഭരണകൂടത്ത നു ക മ റ യത യ 1943 നവ ബറ ല്‍ ജപ്പ ന്‍ പ്രധ നമന്ത്ര ഹ ഡ ക്ക ത ജ ട ക്ക യ യ ല്‍ പ്രഖ്യ പ ച്ചു. ഡ സ ബര്‍ 19-നു സുഭ ഷ്‌ ചന്ദ്രബ സ്‌ റ സ്സ്‌ ദ്വ പ ല ത്ത ഇന്ത്യന്‍ പത ക ഉയര്‍ത്ത . ബ്ര ട്ട ഷുക ര്‍ ദ്വ പുകള്‍ ത ര ച്ചുപ ട ക്ക ന്‍ തയ റ ടുത്തു. 1945 ഒക്ട ബര്‍ 7- ‍ ത യത ബ്ര ഗ ഡ യര്‍ സ ളമന്റ ന തൃത്വത്ത ല്‍ ബ്ര ട്ട ഷ്‌ സ ന്യ എത്ത . 9- ‍ ത യത യ ടുകൂട ജപ്പ ന്‍ക ര്‍ പൂര്‍ണ്ണമ യു പ ന്മ റ . പ ന്ന ട്‌ ഇന്ത്യ സ്വതന്ത്രമ യപ്പ ള ണു ദ്വ പുകളു സ്വ തന്ത്ര്യത്ത ന്റ വ യു ശ്വസ ച്ചത്‌. [ത രുത്തുക] ജനങ്ങള്‍ ആന്‍ഡമ ന്‍ ദ്വ പുകള ല ജനങ്ങള ല്‍ പലരു ഇന്ത്യയുട ഒന്ന സ്വ തന്ത്ര്യസമരക ലത്തു അത നു ശ ഷവുമ യ കുറ്റകൃത്യങ്ങളുമ യ ബന്ധപ്പ ട്ട് ന ടുകടത്തപ്പ ട്ട് തടവുക ര യ പ ര്‍ട്ട് ബ്ല യറ ല തടവറയ ല ത്ത യവര ണ്. ഇങ്ങന ജ വപരന്ത്യ ശ ക്ഷ കഴ ഞ്ഞ് പലരു അവ ട ത്തന്ന വ ട് പണ ത് ത മസമ ക്ക യ ട്ടുണ്ട്. ഇത നു പുറമ 1948 ക ലത്ത് ന രവധ കുടു ബങ്ങള്‍ ക ഴക്കന്‍ ബ ഗ ള ല്‍ ന ന്ന് ആന്‍ഡമ ന ല ക്ക് കുട യ റ യ ട്ടുണ്ട്. ആന്‍ഡമ ന ല ആദ വ സ കള ല്‍ ഇന്ന് വളര ക്കുറച്ചുമ ത്രമ അവശ ഷ ക്കുന്നുള്ളൂ. ഇവര്‍ ഭ കരരു ക ലയ ള കളുമ ണ ന്ന ണ് പ്രശസ്ത . ആന്‍ഡമ ന്‍ ത രത്ത ത്തുന്ന കപ്പല്‍ യ ത്രക്ക ര ക ലപ്പ ടുത്തുന്നതു ക ണ്ട , അപര ച തര ട് സ ശയപൂര്‍വ പ രുമ റുന്നതുക ണ്ട ആവ ഇങ്ങന കരുതപ്പ ടുന്നത്. ആദ്യക ലത്ത മലയ് അട മക്കച്ചവടക്ക ര ട് പുലര്‍ത്ത യ രുന്ന അസഹ ഷ്ണുത മൂലമ യ ര ക്കണ ഇവരുട പ രുമ റ്റ ഇത്തരത്ത ല്‍ രൂപവത്കര ക്കപ്പ ട്ടത് . [ത രുത്തുക] ആദ വ സ കള്‍ ഇവ ടുത്ത ആദ വ സ കള പ്രധ നമ യു രണ്ടു വ ശത്ത ല്‍ പ ടുത്ത ,(1)ന ഗ്ര റ്റ വ ശജരു (2) മ ഗള യ ഡ്‌ വ ശജരു ,ന ഗ്ര വ ശജര പ ല യുള്ളവര ണ്‌ ന ഗ്ര റ്റ , മ ഗള യ ഡ്‌ പ രമ്പര്യമുള്ളവര ണ്‌ മറ്റുള്ളവര്‍. അദ വ സ കള ല്‍ ആന്‍ഡമ ന സുകള്‍, ഓ ഗ കള്‍, ജ രവകള്‍, സ ന്റ ല ന സുകള്‍ എന്ന വര്‍ ന ഗ്ര റ്റ വ ശത്ത ല്‍ പ ടുന്നു. ന ക്ക ബ ര്‍ ദ്വ പുകള ല്‍ വസ ക്കുന്ന ന ക്ക ബ റ കളു ഷ ബനുകളു മ ഗള യ ഡ്‌ വ ശജര ണ്‌. [ത രുത്തുക] ആന്‍ഡമ ന സുകള്‍ ആന്‍ഡമ ന സുകള്‍ ആയ രുന്നു ദ്വ പുകളുട യഥ ര്‍ത്ഥ അധ പര്‍, മറ്റു ജനവ ഭ ഗങ്ങളുമ യ യ ത രു സമ്പര്‍ക്കവുമ ല്ല ത്ത ജ വ തമ യ രുന്നു ഇവര്‍ നയ ച്ച രുന്നത്‌. വ ട്ടയ ടല യ രുന്നു മുഖ്യത ഴ ല്‍, ഓര ച റുസ ഘങ്ങള്‍ക്കു വ ട്ടയ ട ന്‍ അവരുട പ്രദ ശങ്ങളുണ്ട യ രുന്നു. ദ്വ പ ല്‍ കുട യ റ പ ര്‍ത്ത ന ഗര കരുമ യ ഇവര്‍ അടുത്തു. മദ്യവു , പുകയ ലയു , കറുപ്പു , ഇരുമ്പു ആയ രുന്നത്ര ഇവര അത നു പ്ര ര പ്പ ച്ചത്‌. ഇരുപത നൂറ്റ ണ്ട ന്റ തുടക്കത്ത ല്‍ 625 ആയ രുന്നു ഇവരുട എണ്ണ . എന്ന ല്‍ ഇന്നത്‌ ക വല 24 ആയ കുറഞ്ഞ ര ക്കുന്നു. തടവുക രുട കൂട പണ ച യ്യ ന്‍ വ ട്ട ആന്‍ഡമ ന സുകള തടവുക ര്‍ ചൂഷണ ച യ്തു. തടവുക ര്‍ ന ക്ക ന ല്‍ക്കു ആന്‍ഡമ ന സുകള്‍ പണ ച യ്യു . എങ്ക ലു പകര്‍ച്ചവ്യ ധ കള ണത്ര ആന്‍ഡമ ന സുകള ക ന്ന ടുക്ക യത്‌. ഇന്ന് അവശ ഷ ക്കുന്നവര സ്ട്ര റ്റ്‌ ദ്വ പ ല്‍ ഒരു ക ളന ഉണ്ട ക്ക പ ര്‍പ്പ ച്ച ര ക്കുന്നു. എല്ല രു തന്ന ല കത്ത ന്റ മുഖ്യധ രയ ല ക്ക ത്ത യ ര ക്കുന്നു. [ത രുത്തുക] ജ രവകളു സ ന്റ ല ന സുകളു ദക്ഷ ണ മധ്യ ആന്തമ ന്‍ ദ്വ പുകളുല്‍ വസ ക്കുന്ന ജ രവകളു സ ന്റ നല്‍ ദ്വ പ ല്‍ വസ ക്കുന്ന സ ന്റ ല ന സുകളു ഇന്നു ശ ല യുഗ വ സ കള ണ്‌ ഇവര മുഖ്യധ രയു ആയ ബന്ധപ്പ ടുത്തുവ നുള്ള ശ്രമങ്ങള്‍ തുടരുന്നു. മധ്യ ആന്തമ ന ല്‍ വസ ക്കുന്ന ജ രവകളുട അടുത്ത്‌ എല്ല മ സവു വ ളുത്തവ വ നു പ റ്റ ദ വസ സര്‍ക്ക ര ന്റ ഒരു പ്രത ന ധ സ ഘ ഇവരുട അടുത്ത്‌ ച ല്ലുന്നു. അവരുട ഭ ഷ, ആച ര എന്ന വ പഠ ക്കുന്നത ന്റ ഭ ഗമ യ ണ ത്‌. ഒരു ക ലത്ത്‌ ജ രവകള്‍ ധ ര ളമ യ പ ര്‍ട്ട്‌ ബ്ലയറ ല്‍ ഉണ്ട യ രുന്നു, എന്ന ല്‍ കുട യ റ്റ വര്‍ദ്ധ ക്കു ത റു ഇവര്‍ കൂടുതല്‍ വനത്ത നുള്ള ല ക്ക്‌ പ ന്മ റ ക്ക ണ്ട രുന്നു. വന വകുപ്പ ന്റ ആനകളു ഇവരുട സ്വ രവ ഹ രത്ത ന്‌ ഭ ഗ വരുത്ത , അതുക ണ്ട്‌ തന്ന മറ്റുള്ളവര ട്‌ ഒടുങ്ങ ത്ത പക ഇവര്‍ പുലര്‍ത്തുന്നു. തര ക ട്ട യ ല്‍ ആക്രമ ക്കുകയു ച യ്യു . ആര ഗദൃഢഗ ത്രര ണ്‌ ജ രവകള്‍, ആഫ്ര ക്കയ ല തന ന ഗ്ര വ ശജര പ ല തന്ന തന കറുപ്പു ത ല ക്ക ര്‍, ചുരുണ്ടമുട , ബല ഷ്ടമ യ ക ക ല്‍, ശക്ത യ റ യ വല യ പല്ലുകള്‍, ന ലുമുതല്‍ അഞ്ചട വര ഉയര , വയറ നു മുകള ല്‍ മരച്ച ളുകള്‍ ക ണ്ടുണ്ട ക്ക യ ഒരുകവച ഉണ്ട്‌. ഇത ല ണ്‌ ആയുധങ്ങള്‍ സൂക്ഷ ക്കുന്നത്‌. വ ഴയ ലക ണ്ടു കവുങ്ങ ന്‍ ന രു ക ണ്ടു ഉണ്ട ക്കുന്ന ആഭരണങ്ങളു ധര ക്ക റുണ്ട്‌. ഭക്ഷണ പക്ഷ മൃഗ ദ കളു കടല ല്‍ ന ന്നു പ ട ക്കുന്ന മത്സ്യവു ക ട്ടുകന കളു ആണ്‌. എവ ട ഇരുമ്പ്‌ കണ്ട ലു ക ക്കല ക്കു , അതു ക ണ്ട്‌ അമ്പുകളുണ്ട ക്കു . ജ രവകള കുറ ച്ച്‌ 1873 ഓഗസ്റ്റ്‌ 9- ‍ ത യത അന്നത്ത ച ഫ്‌ കമ്മ ഷണര്‍ സ്റ്റ വ ര്‍ഡ്‌ ഇങ്ങന എഴുത ""അവര ഞങ്ങള്‍ കടല്‍ക്കരയ ല്‍ ഒര ക്കലു കണ്ട ട്ട ല്ല, അവര്‍ ഞങ്ങള്‍ അറ യുന്ന വര്‍ഗ്ഗക്ക രുമ യ ഒര ക്കലു സ ഹൃദത്ത ല യ രുന്ന ല്ല"" ഇത ന്‌ ഇന്നു മ റ്റമ ന്നു വല യ ത ത ല്‍ വന്ന ട്ട ല്ല. സ ന്റ ല ന സുകള്‍ ഇന്നു ആര്‍ക്കു പ ട ക ടുത്ത ട്ട ല്ല. ത കഞ്ഞ ഏക ന്ത വ സത്ത ല ണ വര്‍, പുറമ യുള്ളവര്‍ക്ക്‌ ഇവര ക്കുറ ച്ച്‌ ഒന്നു തന്ന അറ യ ല്ല. ഇരുനൂറ ള ജ രവകളുണ്ട ന്ന ണ്‌ കരുതുന്നത്‌, സ ന്റ ല ന സുകള്‍ നൂറ ല്‍ ത ഴയ വരൂ. [ത രുത്തുക] ഓ ഗ കള്‍ ല റ്റ ല്‍ ആന്‍ഡമ ന ല ആദ വ സ കള ണ്‌ ഓ ഗ കള്‍. വ ട്ടയ ടലു അമ്പു വ ല്ലു ഉപയ ഗ ച്ചുള്ള മ ന്‍പ ടുത്തവു ആണ്‌ ഇവരുട ത ഴ ല്‍. ഇന്ന് ന ഗര ക മനുഷ്യരുമ യ ഇവരു ഇടച ര്‍ന്ന് ജ വ ക്കുന്നു. ദ്വ പുകളുട ഭരണസ വ ധ നമ യ പ്രദ ശ്‌ ക ണ്‍സ ല ല്‍ ഓ ഗ കളുട പത ന ധ യു ഉണ്ട്‌. ഡ്യുഗ ഗ്‌ ക്ര ക്ക ല്‍ ഒരു ഡ ക്ടറ യു ഇവര്‍ക്ക യ ന യമ ച്ച ര ക്കുന്നു. [ത രുത്തുക] ന ക്ക ബ റ കള്‍ ഭ രതത്ത ല ഏത രു പ രന യു പ ല ദ ശസ്ന ഹ കളു തങ്ങളുട കടമകളു അവക ശങ്ങളു ചുമതലകളു മനസ്സ ല ക്ക യ ട്ടുള്ള ല കത്ത ന്റ മുഖ്യധ രയ ല ക്ക ത്ത യ ട്ടുള്ള ന ക്ക ബ ര്‍ ദ്വ പസമൂഹങ്ങള ല്‍ വസ ക്കുന്ന ആദ വ സ കള ണ്‌ 25000-ത്ത ള ഉള്ള ന ക്ക ബ റ കള്‍. വ ദ്യ ഭ്യ സവു ക്ര സ്റ്റ്യന്‍ മ ഷനറ മ രുട പ്രവര്‍ത്തനവു ആണ്‌ അവര ഇന്നത്ത ന ലയ ല ക്ക്‌ ഉയര്‍ത്ത യത്‌. കൂട്ടുകുടു ബസമ്പ്രദ യ ഇന്നു ന ലന ല്‍ക്കുന്ന ഇവര്‍ക്ക ടയ ല്‍ കുടു ബത്ത ല തലമൂത്ത ആളുട ന തൃത്തത്ത ല ണ്‌ എന്തു ച യ്യുന്നത്‌. ഓര ഗ്ര മത്ത നു ഒരു ക്യ പ്റ്റന്‍ ഉണ്ട്‌. പ്ര യപൂര്‍ത്ത യ യ ആര്‍ക്കു ക്യ പ്റ്റന ത രഞ്ഞ ടുക്ക ന്‍ അവക ശമുണ്ട്‌. ഓര ഗ്ര മങ്ങള ലു ജന്മഗൃഹങ്ങളു മരണഗൃഹങ്ങളു ഉണ്ട്‌. ഇവ ടങ്ങള ല്‍ വ ച്ച ണ്‌ പ്രസവവു മരണ നന്തരകര്‍മ്മങ്ങളു ച യ്യപ്പ ടുന്നത്‌. കുണ്‍സ റ , കന ച്ച എന്ന വയ ണ്‌ ന ക്ക ബ റ കളുട പ്രധ ന ഉത്സവങ്ങള്‍. ഇത ല്‍ പ ത മഹന്മ ര ആദര ക്ക നുള്ള കന ച്ച ഉത്സവമ ണ്‌ ഏറ പ്രധ ന . ന ക്ക ബ റ കള്‍ സ്ത്ര കള ഏറ ബഹുമ ന ക്കുന്നു. അവരുട ഭ ഗമ യ നന്‍ക്രുറ സമൂഹത്ത ന്റ ചുക്ക ന്‍ പ ട ക്കുന്നത്‌ റ ണ ലക്ഷ്മ യ ണ്‌. അവരുട അമ്മ ഇസ്‌ല ണ്‍ രണ്ട ല ക മഹ യുദ്ധത്ത ല്‍ ജര്‍മ്മന്‍ പട്ട ള ത രത്ത ത്ത യപ്പ ള്‍ ദ്വ പ ല്‍ ബ്ര ട്ട ഷ്‌ പത ക ഉയര്‍ത്ത ജര്‍മ്മന യ തുരത്ത . അന്ന് ബ്ര ട്ട ഷ്‌ക ര്‍ ആദരസൂചകമ യ നല്‍ക യത ണ്‌ റ ണ പട്ട . [ത രുത്തുക] ഷ ബനുകള്‍ ന ക്ക ബ ര്‍ ദ്വ പുകളുട ത ക്ക അറ്റത്ത്‌ ഗ്ര റ്റ്‌ ന ക്ക ബ ര ല്‍ വസ ക്കുന്ന ഷ ബനുകളു മുഖ്യധ രയ ല ക്ക ത്ത ന്‍ വ മുഖത ക ണ ക്കുന്നവര ണ്‌. 200-ല്‍ അധ കമ ണ്‌ ഇവരുട എണ്ണ . ന ണ കുണുങ്ങ കള യ ഇവരുട എണ്ണ ത്വക്ക് ര ഗങ്ങള്‍ ബ ധ ച്ച ണ്‌ കുറയുന്നത ന്നു കരുതുന്നു. വ ട്ടയ ട ക ട്ടുന്നത്‌ കഴ ച്ച്‌ ഇവര്‍ ഇന്നു വന ന്തരങ്ങള ല്‍ കഴ യുന്നു. സര്‍ക്ക ര്‍ ഇവര്‍ക്ക യ ഡ ക്ടര്‍മ ര യു സ മൂഹ്യപ്രവര്‍ത്തകര യു ന യ ഗ ച്ച ട്ടുണ്ട്‌. മറ്റ്‌ ആദ വ സ കള പ ല തന്ന ന ള യ കുറ ച്ചുള്ള ച ന്ത ഇവര്‍ക്കുമ ല്ല. [ത രുത്തുക] ദ്വ പുകള്‍ ഇന്ന് ആധുന ക ന ക്ക ബ റ ന്റ പ ത വ യ പര തന യ ബ ഷപ്പ്‌ ജ ണ്‍ റ ച്ച ര്‍ഡ്സണ്‍ ആദര ക്കപ്പ ടുന്നു. പദ്മശ്ര യു പദ്മവ ഭൂഷണു ലഭ ച്ച ട്ടുള്ള ഇദ്ദ ഹമ യ രുന്നു ദ്വ പുകളുട ആദ്യത്ത ന മ ന റ്റഡ്‌ പ ര്‍ലമ ന്റ്‌ അ ഗവു . ഏറ മലയ ള കള്‍ ഇവ ട ത മസ ക്കുന്നു. കപ്പല്‍ ആണ്‌ ദ്വ പുകള ല ക്കുള്ള പ്രധ ന യ ത്ര മ ര്‍ഗ്ഗ . ദ്വ പുകള്‍ തമ്മ ലു ബ ട്ടുകള്‍ ആണ്‌ പ്രധ ന യ ത്ര ഉപ ധ . ദ്വ പുകള്‍ക്കുള്ള ല്‍ ബസ്സുകള്‍ ഉണ്ട്‌. ദ്വ പുകള ല്‍ വ ദ്യുത ഉത്പ ദ പ്പ ക്കുന്നത നു ഡ സല്‍ ജനറ റ്ററുകള്‍ ഉപയ ഗ ക്കുന്നു. 43 പഞ്ച യത്തുകള്‍ ഉള്ള ദ്വ പുകള്‍ക്ക്‌ പ ര്‍ലമ ന്റ ല ക്ക്‌ ഒര ള അയക്ക . കര,ന വ ക,വ്യ മസ നകളുട സ യുക്ത കമ്മ ന്‍ഡ്‌ ദ്വ പുകളുട മ ത്ര പ്രത്യ കതയ ണ്‌. ഭ രതത്ത ന്റ ഏറ്റവു ത ക്ക യറ്റമ യ ഇന്ദ ര മുനമ്പ്‌ ഇന്ന രു വ ന ദ സഞ്ച ര‍ ക ന്ദ്രമ ണ്‌. ഈ ദ്വ പുകള ല്‍ സ്വ തന്ത്ര്യത്ത ന യ ജ വന്‍ വ ട ഞ്ഞവര റ യ ണ്‌. ഒറ്റപ്പ ട്ട ദ്വ പുകളുട ആവ ശവു പ്രച ദനവു പ്ര ധ ന്യവു അത ല ണടങ്ങ യ ര ക്കുന്നത്‌ [ത രുത്തുക] കൃഷ ന ക്ക ബ ര്‍ ദ്വ പുകള ല്‍ ന ള ക ര സമൃദ്ധമ യ വ ളയുന്നു. ഇവ ട ന ന്നുള്ള പ്രധ ന കയറ്റുമത യു ന ള ക രമ ണ്. ഒരളവുവര ന ള ക ര ഒരു ന ണയ എന്ന ന ലയ ലു ഇവ ട ഉപയ ഗ ച്ച രുന്നു. പണത്ത നു പകര ന ള ക ര ക ടുത്ത് ആളുകള്‍ സ ധനങ്ങള്‍ വ ങ്ങ യ രുന്നു.1915-ല ഒരു കണക്കനുസര ച്ച് ന ക്ക ബ ര്‍ ദ്വ പ ല ജനങ്ങളുട ക വശ മൂന്നു ക ട യ ള ന ള ക ര ഉണ്ട യ രുന്നു. ഒരു സമ്പന്നമ യ കുടു ബ , 300 ന ള ക ര ദ വസ ഉപയ ഗ ക്കുന്നുണ്ട യ രുന്നു. ഇത ല്‍ മൂന്ന ല്‍ രണ്ടു ഭ ഗവു പന്ന ക്ക് ഭക്ഷണമ യ യ രുന്നു ഉപയ ഗ ച്ച രുന്നത് .","ഇന്ത്യയുട മുഖ്യ ഭൂപ്രദ ശത്തു ന ന്ന് ഏകദ ശ 1200 ക ല മ റ്റര്‍ അകല ബ ഗ ള്‍ ഉള്‍ക്കടല ല്‍ സ്ഥ ത ച യ്യുന്ന ദ്വ പുസമൂഹമ ണ് ആന്തമ ന്‍ ന ക്ക ബ ര്‍ ദ്വ പുകള്‍ (ഇ ഗ്ല ഷ്:The Andaman & Nicobar Islands, തമ ഴ്: அந்தம ன் ந க ப ர் தீவ கள், ഹ ന്ദ : अंडम न और न क ब र द्व प) എന്നറ യപ്പ ടുന്നത്‌. ക ന്ദ്ര ഭരണ പ്രദ ശമ ണ ത്. ഇന്ത്യയുട പ്രധ ന കരയ ക്ക ള്‍ മ്യ ന്മറ ന ട ണ് ഈ ദ്വ പുകള്‍ക്ക് കൂടുതല്‍ സ മ പ്യമുള്ളത്. വ റു 8249 ചതുരശ്രക ല മ റ്റര്‍ വ സ്ത ര്‍ണ്ണമുള്ള ഈ ദ്വ പസമൂഹ ഇന്ത്യ ചര ത്രത്ത ലു ര ജ്യരക്ഷ ഭൂപടത്ത ലു ഒരു പ ല പ്ര ധ ന്യമര്‍ഹ ക്കുന്നു. ഇന്ത്യയുട സ്വ തന്ത്ര്യചര ത്ര മ യ ത ക ടക്കുന്ന ഇവ ട ചര ത്ര ന്വ ഷ കള്‍ക്കു , ശ ല യുഗവ സ കള്‍ ഇന്നു വസ ക്കുന്നതുക ണ്ട്‌ നരവ ശ ശ സ്ത്രജ്ഞര്‍ക്കു ഒരു പ ല പ്ര യപ്പ ട്ടത കുന്നു. വ ന ദസഞ്ച ര കള്‍ക്കു ഏറ പ്ര യപ്പ ട്ടത ണ്‌ ഈ സ്ഥല . ആദ വ സ കള ഒഴ ച്ച ല്‍ ഇവ ട ത മസ ക്കുന്നവര്‍ ഇന്ത്യയ ല വ വ ധ ദ ശങ്ങള ല്‍ ന ന്നു കുട യ റ യവര ണ്‌. ഇന്ത്യയുട ഒരു ച റ യ പത പ്പ ണ്‌ ദ്വ പുകള്‍. മലയ ള യു തമ ഴനു ബ ഗ ള യു ഹ ന്ദുസ്ഥ ന യു ഇവ ട ഒന്ന ച്ചു കഴ യുന്നു. സ ക്കു മുസ്ല മു ഹ ന്ദുവു ക്ര സ്ത്യനു എല്ല ക ക ര്‍ത്ത്‌ ത മസ ക്കുന്നു." ml,4eef98fb6694b7bfd41d9fac1a6bf9a0,"[ത രുത്തുക] ജ വ തര ഖ [ത രുത്തുക] ജനന വ ശ്വന ഥന്‍ ന യരുട യു ശ ന്ത കുമ ര യുട യു പുത്രന യ 1960 മ യ് 21-നു പത്തന ത ട്ട ജ ല്ലയ ല ഇലന്തൂര ല്‍ ജനന . മ ഹന്‍ല ല ന്റ അച്ഛന്‍ ക രള സ ക്രട്ട റ യ റ്റ ല ന യമ വകുപ്പ ല ഉദ്യ ഗസ്ഥന യ രുന്നു. ത രുവനന്തപുരത്തുള്ള മുടവന്‍മുകള്‍ എന്ന സ്ഥലത്ത തറവ ട്ടുവ ട്ട ല യ രുന്നു മ ഹന്‍ല ല ന്റ കുട്ട ക്ക ല . മുടവന്‍മുകള ലുള്ള ഒരു ച റ യ സ്കൂള ല ണ് മ ഹന്‍ല ല്‍ തന്റ വ ദ്യ ഭ്യ സ ആര ഭ ക്കുന്നത്. പ്ര യദര്‍ശന്‍, എ .ജ . ശ്ര കുമ ര്‍ തുടങ്ങ യവര്‍ അദ്ദ ഹത്ത ന്റ സഹപ ഠ കള്‍ ആയ രുന്നു. ഈ സ ഹൃദ അദ്ദ ഹത്ത ഒരുപ ട് സ്വ ധ ന ച്ച ട്ടുണ്ട്. [ത രുത്തുക] വ ദ്യ ഭ്യ സ ത രുവനന്തപുരത്ത മ ഡല്‍ സ്കൂള ല ണ് മ ഹന്‍ല ല്‍ സ്കൂള്‍ വ ദ്യ ഭ്യ സ പൂര്‍ത്ത യ ക്ക യത്. പഠനത്ത ല്‍ ശര ശര വ ദ്യ ര്‍ത്ഥ യ യ രുന്നു മ ഹന്‍ല ല്‍. സ്കൂള്‍ വ ദ്യ ഭ്യ സക്ക ലത്ത് തന്ന ന ടകങ്ങള ലു മറ്റു അഭ നയ ക്കുമ യ രുന്നു. ആറ ക്ല സ ല യ രുന്നപ്പ ള്‍ മ ഹന്‍ല ല്‍ സ്കൂള ല മ കച്ച നടന യ ത രഞ്ഞ ടുക്കപ്പ ട്ടു. ഇത് സ ധ രണ സ്കൂള ല മുത ര്‍ന്ന വ ദ്യ ര്‍ത്ഥ കള്‍ക്ക് ലഭ ച്ച രുന്ന ഒരു പുരസ്ക രമ യ രുന്നു. മ ഹന്‍ല ല ന്റ ഉപര പഠന ത രുവനന്തപുരത്ത എ .ജ ക ള ജ ല്‍ ആയ രുന്നു. ക ള ജ ല്‍ ഒപ്പമുണ്ട യ രുന്ന പലരു , പ്രത്യ ക ച്ച് പ്ര യദര്‍ശന്‍, മണ യന്‍പ ള്ള ര ജു തുടങ്ങ യവര്‍ മ ഹന്‍ല ല ന്റ അഭ നയ ജ വ തത്ത ല്‍ ന ര്‍ണ യക പങ്കു വഹ ച്ചത ന പ്പ മലയ ള സ ന മയ ല്‍ സ്വന്തമ യ സ്ഥ ന ഉറപ്പ ച്ചവരുമ ണ്‌. [ത രുത്തുക] ചലച്ച ത്ര ജ വ ത [ത രുത്തുക] ആദ്യക ല (1978-1985) മ ഹന്‍ല ല്‍ ആദ്യമ യ അഭ നയ ച്ച സ ന മ ത രന ട്ട (1978) ആയ രുന്നു. ല ല ന്റ സുഹൃത്തുക്കളുട തന്ന ന ര്‍മ്മ ണ സ രഭമ യ ഭ രത് സ ന ഗ്രൂപ്പ് ആണ് ഈ ച ത്ര ന ര്‍മ്മ ച്ചത്. മ ഹന്‍ല ല്‍ ഈ ച ത്രത്ത ല്‍ ഒരു ഹ സ്യകഥ പ ത്രമ ണ് അവതര പ്പ ച്ചത്. സ ന്‍സര്‍ ബ ര്‍ഡുമ യ ബന്ധപ്പ ട്ട ച ല തടസ്സങ്ങള്‍ മൂല ഈ ച ത്ര പുറത്ത റങ്ങ യ ല്ല. മ ഹന്‍ല ല്‍ അഭ നയ ച്ച് പ്ര ക്ഷകരുട മുന്ന ല ത്ത യ ആദ്യത്ത സ ന മ മഞ്ഞ ല്‍ വ ര ഞ്ഞ പൂക്കള്‍ (1980) ആയ രുന്നു. ആദ്യ ച ത്ര പുറത്ത റങ്ങുമ്പ ള്‍ മ ഹന്‍ല ല ന് 20 വയസ്സ യ രുന്നു പ്ര യ . ആദ്യച ത്രത്ത ല്‍ വ ല്ലന്‍ വ ഷമ യ രുന്നു മ ഹന്‍ല ല ന്. ഈ ച ത്രത്ത ല്‍ ന യകന യ അഭ നയ ച്ചത് ശങ്കര്‍‍ ആയ രുന്നു. സ ‌വ ധ ന ച യ്തത് ഫ സ ലു . മഞ്ഞ ല്‍ വ ര ഞ്ഞ പൂക്കള നു ശ ഷ മ ഹന്‍ല ല ന് ധ ര ള അവസരങ്ങള്‍ ലഭ ക്കുകയുണ്ട യ . 1983-ല്‍ 25-ഓള ച ത്രങ്ങള ല്‍ മ ഹന്‍ല ല്‍ അഭ നയ ക്കുകയുണ്ട യ . ആ ക ലഘട്ടത്ത ല്‍ മ ഹന്‍ല ല ന്‍റ ശ്രദ്ധ ക്കപ്പ ട്ട ഒരു ച ത്രമ യ രുന്നു ഉയരങ്ങള ല്‍, ഐ.വ . ശശ സ ‌വ ധ ന ന ര്‍വ്വഹ ച്ച ഈ ച ത്രത്ത ന്‍റ ത രക്കഥയ ഴുത യത് പ്രശസ്ത സ ഹ ത്യക രന്‍ എ .ട വ സുദ വന്‍ ന യര യ രുന്നു. സ വധ ന , പ്രത ന യകവ ഷങ്ങള ല്‍ ന ന്ന് ന യകവ ഷങ്ങള ല ക്ക് മ റ യ ല ല്‍, തുടര്‍ന്ന് ക മ്പുള്ളതു ഹ സ്യ കലര്‍ന്നതുമ യ ന യകവ ഷങ്ങള്‍ ക ക ര്യ ച യ്യുവ ന്‍ തുടങ്ങ . ഇത്തര മ ഹന്‍ല ല്‍ ച ത്രങ്ങള്‍ കൂടുതല യു സ ‌വ ധ ന ച യ്തത് പ്രശസ്തസ ‌വ ധ യകനു , മ ഹന്‍ല ല ന്റ സുഹൃത്തുമ യ പ്ര യദര്‍ശന യ രുന്നു. പ്ര യദര്‍ശന്റ ആദ്യ ച ത്രമ യ പൂച്ചക്ക രു മൂക്കുത്ത എന്ന ച ത്രത്ത ൽ മ ഹന്‍ല ൽ ഒരു പ്രധ നവ ഷ ച യ്ത ട്ടുണ്ട്. ച ത്ര ക ലുക്ക , മ ന്ന ര , ത ന്മ വ ന്‍ ക മ്പത്ത്, തുടങ്ങ യ ച ത്രങ്ങള്‍ മ ഹന്‍ല ല്‍, പ്ര യദര്‍ശന്‍ കൂട്ടുക ട്ട ന്‍റ വ ജയച ത്രങ്ങള ല്‍ പ്രധ നങ്ങള ണ്. [ത രുത്തുക] സുവര്‍ണ്ണക ലഘട്ട (1986-1995) 1986 മുതല്‍ 1995 വര യുള്ള ക ലഘട്ട മലയ ളസ ന മയുട സുവര്‍ണ്ണക ലഘട്ട എന്നു വ ശ ഷ പ്പ ക്ക വുന്നത ണ്. ഈ ക ലഘട്ടത്ത ല ണ് നല്ല ത രക്കഥയു , സ ‌വ ധ നവു , അഭ നയവു കൂട ച്ച ര്‍ന്ന നല്ല ചലച്ച ത്രങ്ങള്‍ കൂടുതല യു പ റവ യ ടുത്തത് . ഈ ക ലഘട്ടത്ത ല ണ് മ ഹന്‍ല ല ന്‍റ അഭ നയമ കവ് പ്രകടമ ക്കുന്ന ന രവധ ചലച്ച ത്രങ്ങള്‍ ധ ര ളമ യ പുറത്ത റങ്ങ യത്. ഈ ക ലഘട്ടത്ത ല്‍ മ കച്ച സ ‌വ ധ യകര ട പ്പവു , മ കച്ച ത രക്കഥ കൃത്തുക്കള ട പ്പവു പ്രവര്‍ത്ത ക്ക ന്‍ മ ഹന്‍ല ല ന് സ ധ ച്ചു. മലയ ള ചലച്ച ത്രവ ദ യ ല്‍ മ ഹന്‍ല ല ന്‍റ മ കച്ച വര്‍ഷങ്ങള ല്‍ ഒന്ന ണ് 1986. ഈ വര്‍ഷത്ത ല്‍ പുറത്ത റങ്ങ യ ട .പ . ബ ലഗ പ ലന്‍ എ .എ. എന്ന സത്യന്‍ അന്ത ക്ക ട് സ ‌വ ധ ന ച യ്ത ച ത്രത്ത ല അഭ നയത്ത ന് മ ഹന്‍ല ല ന് ആദ്യമ യ മ കച്ച നടനുള്ള ക രള സ സ്ഥ ന സര്‍ക്ക ര്‍ പുരസ്ക ര ലഭ ക്കുകയുണ്ട യ . പ ന്ന ട് പുറത്ത റങ്ങ യ ര ജ വ ന്റ മകന്‍ എന്ന ച ത്ര മ ഹന്‍ല ല ന് ധ ര ള ആര ധകര ന ട ക്ക ടുത്തു. ഈ ച ത്രവു വന്‍വ ജയമ യ രുന്നു. ഈ ച ത്ര മൂല മ ഹന്‍ല ല്‍ മലയ ളസ ന മയ ല സൂപ്പര്‍ സ്റ്റ ര്‍ പദവ യ ല ക്കുയര്‍ന്നു. മ ഹന്‍ല ല്‍ ഒരു അധ ല കന യകന്റ വ ഷ ക ക ര്യ ച യ്ത ഈ ച ത്ര സ ‌വ ധ ന ച യ്തത് തമ്പ കണ്ണന്ത ന ആയ രുന്നു. ഇത വര്‍ഷത്ത ല ണ് ത ളവട്ട എന്ന ച ത്രത്ത ല്‍ മ ഹന്‍ല ല്‍ അഭ നയ ക്കുന്നത്. പ്ര യദര്‍ശന്‍ സ ‌വ ധ ന ച യ്ത ഈ ച ത്രത്ത ല്‍ മ നസ കന ല ത റ്റ യ ഒരു യുവ വ ന്റ വ ഷമ യ രുന്നു മ ഹന്‍ല ല ന്. വ ടകക്ക ര്‍ മൂല ബുദ്ധ മുട്ടനുഭവ ക്കുന്ന ഒരു വ ട്ടുടമസ്ഥന്റ വ ഷ ച യ്ത സന്മനസ്സുള്ളവര്‍ക്ക് സമ ധ ന എന്ന ച ത്രവു , ഒരു പത്രപ്രവര്‍ത്തകന യ അഭ നയ ച്ച പഞ്ച ഗ്ന എന്ന ച ത്രവു , മുന്ത ര ത്ത ട്ട മുതല ള യുട വ ഷ ച യ്ത നമുക്കു പ ര്‍ക്ക ന്‍ മുന്ത ര ത്ത പ്പുകള്‍ എന്ന ച ത്രവു , ഒരു ഗൂര്‍ഖയ യ വ ഷമ ട്ട ഗ ന്ധ നഗര്‍ സ ക്കന്‍റ് സ്ട്ര റ്റ് എന്ന ച ത്രവു , ആ ക ലഘട്ടത്ത ല വമ്പ ച്ച വ ജയ ന ട യ ചലച്ച ത്രങ്ങള ണ്. വ ല്ലന്‍ വ ഷങ്ങള ല ണ് വന്നത ങ്ക ലു പ ന്ന ട് ന യക വ ഷങ്ങള്‍ നന്ന യ ച യ്തു തുടങ്ങ യതു മുതല്‍ അദ്ദ ഹ മലയ ള കളുട മനസ്സ ല്‍ ച രപ്രത ഷ്ട ന ട . രചന - സ വ ധ ന ജ ട യ യ ല ഹ തദ സ്-സ ബ മലയ ല്‍ കൂട്ടുക ട്ട ന്റ ച ത്രങ്ങള്‍ മ ഹന്‍ല ല ന്റ അഭ നയ ജ വ തത്ത ല മ കച്ച കഥ പ ത്രങ്ങള സൃഷ്ട ച്ച ട്ടുണ്ട്. ക ര ട എന്ന ച ത്രത്ത ല സ തുമ ധവന്‍ എന്ന കഥ പ ത്ര ഇത ല ന്ന ണ്. ഒരു പ ല സുക രന വ ന്‍ ആഗ്രഹ ക്കുകയു പ ന്ന ട് സ ഹചര്യങ്ങള്‍ മൂല ഒരു കുറ്റവ ള ആയ ത്ത രുകയു ച യ്യുന്ന ഒരു കഥ പ ത്രമ ണ് സ തുമ ധവന്‍. 1989-ല്‍ ദ ശ യ ചലച്ച ത്രപുരസ്ക ര ജൂറ യുട പ്രത്യ കപര മര്‍ശ ഈ ച ത്രത്ത ല അഭ നയത്ത ന് ല ല ന് ലഭ ച്ച രുന്നു. ഭരത എന്ന ച ത്രത്ത ല ഗ പ എന്ന കഥ പ ത്രവു ഇക്ക ലത്ത മ കച്ച ച ത്രങ്ങള ല്‍ ഒന്ന ണ്. ഒരു ശ സ്ത്ര യസ ഗ തജ്ഞന യ ഗ പ യുട യു തന്റ ഉയര്‍ച്ചയ ല്‍ അസൂയക രണ വ ടുവ ട്ടുപ കുകയു മരണമടയു ച യ്യുന്ന സഹ ദന്റ യു കഥയ ണ് ഭരത . ഈ ച ത്രത്ത ല അഭ നയത്ത ന് മ കച്ച നടനുള്ള പുരസ്ക ര ല ല ന് ന ട ക്ക ടുത്തു. രചന- സ വ ധ ന ജ ട യ യ ശ്ര ന വ സന്‍, സത്യന്‍ അന്ത ക്ക ട് എന്ന വരുട കൂട സ മൂഹ കപ്ര ധ ന്യമുള്ള വരവ ല്‍പ്പ് എന്ന ച ത്രത്ത ലു മ ഹന്‍ല ല്‍ അഭ നയ ച്ചു. ഗള്‍ഫ ല്‍ ന ന്ന് ത ര ച്ചുവരുന്ന ഒരു യുവ വ ന്റ വ ഷമ ണ് ഇത ല്‍ ല ല്‍ അഭ നയ ച്ചത്. പ ന്ന ട് പ്ര യദര്‍ശന്‍ സ വ ധ ന ച യ്ത ച ത്രങ്ങള ല്‍ ഒരു സ ധ രണ ക മുക ന യകവ ഷങ്ങള ല്‍ അഭ നന ച്ചു. മലയ ള ചലച്ച ത്രത്ത ല എക്ക ല ഹ റ്റുകള ല്‍ ഒന്ന യ ച ത്ര എന്ന ച ത്രത്ത ല ല ല ന്റ അഭ നയ വളര ശ്രദ്ധ യമ യ . ഈ ച ത്ര എറണ കുള , ത രുവനന്തപുര എന്ന വടങ്ങള ല്‍ 365 ദ വസത്ത ലധ ക തുടര്‍ച്ചയ യ പ്രദര്‍ശ പ്പ ച്ചു ചര ത്ര സൃഷ്ട ച്ചു. പ്ര യദര്‍ശന്‍ സ വ ധ ന ച യ്ത ഈ ച ത്രത്ത ല്‍ രഞ്ജ ന ആയ രുന്നു ന യ ക. 1993-ല്‍ ഐ.വ . ശശ സ വ ധ ന ച യ്ത ദ വ സുര എന്ന ച ത്രത്ത ല്‍ ന യകന യ അഭ നയ ച്ചു. ഇത് സ മ്പത്ത കമ യ വ ജയ ക്കുകയു , ധ ര ള ജനശ്രദ്ധ ന ടുകയു ച യ്ത ഒരു ച ത്രമ യ രുന്നു. മലയ ളത്ത ല മ കച്ച എഴുത്തുക ര യ എ .ട . വ സുദ വന്‍ ന യര്‍, പത്മര ജന്‍ എന്ന വരുട കഥ പ ത്രങ്ങളുട ചലച്ച ത്ര വ ഷ്ക രത്ത ല്‍ ല ല്‍ ന യകന യ ട്ടുണ്ട്. അമൃത ‌ ഗമയ എന്ന ച ത്രത്ത ല ഡ ക്ടറുട കഥ പ ത്ര ഇത ല ന്ന ണ്. 1993-ല്‍ അഭ നയ ച്ച മറ്റ രു ച ത്രമ യ മണ ച്ച ത്രത്ത ഴ് എന്ന ച ത്രത്ത ല്‍ സുര ഷ് ഗ പ , ശ ഭന എന്ന വര ട പ്പ അഭ നയ ച്ചു. ഈ ച ത്ര ജനപ്ര ത ന ട യ ച ത്രത്ത നുള്ള ദ ശ യ ചലച്ച ത്ര പുരസ്ക ര ന ടുകയുണ്ട യ . 90-കള ല്‍ പ ന്ന ട് ധ ര ള ശ്രദ്ധ യമ യ വ ഷങ്ങള്‍ ല ല്‍ ച യ്തു. ഹ സ് ഹ നസ്സ് അബ്ദുള്ള എന്ന ച ത്രത്ത ല്‍ ഒരു മുസ്ല ഒരു നമ്പൂത ര യ യ മ റ വരുന്ന ഒരു കഥ പ ത്രമ യ അവതര പ്പ ച്ചു. കൂട ത ച ല ശ്രദ്ധ യമ യ അക്ക ലത്ത ച ത്രങ്ങള്‍ മ ഥുന , മ ന്ന ര , ത ന്മ വ ന്‍ ക മ്പത്ത് എന്ന വയ യ രുന്നു. ഇത ല്ല വ്യവസ യ കമ യ വ ജയ ച്ച ച ത്രങ്ങള യ രുന്നു. [ത രുത്തുക] പ ന്ന ടുള്ള വര്‍ഷങ്ങള്‍ (1996-ഇതുവര ) 1996-മുതല്‍ പ ന്ന ട് ഇങ്ങ ട്ടുള്ള ക ലഘട്ടത്ത ല്‍ മ ഹന്‍ല ല ന്റ പ്രശസ്ത യു ന യകപദവ യു ഉപയ ഗപ്പ ടുത്ത ക്ക ണ്ട് ന ര്‍മ്മ ത ക്കളു , സ വ ധ യകരു ല ല നു വ ണ്ട ച ത്രങ്ങള്‍ ന ര്‍മ്മ ച്ചു. ഇത ല്‍ പലതു ല ല ന ഒരു അസ മ ന്യ ന യകപദവ ക ടുത്തുക ണ്ട് ന ര്‍മ്മ ച്ച ച ത്രങ്ങള്‍ ആയ രുന്നു. ആറ തമ്പുര ന്‍, ഉസ്ത ദ്, നരസ ഹ , പ്രജ, നരന്‍ എന്ന വ ഇങ്ങന യുള്ള ച ത്രങ്ങള ണ്. ഒരു സൂപ്പര്‍സ്റ്റ ര്‍ എന്ന പദവ പൂര്‍ണ്ണമ യു പ്രയ ജനപ്പ ടുത്തുന്ന ച ത്രങ്ങള യ രുന്നു ഇവ. ഈ ന രയ ല ആദ്യ ച ല ച ത്രങ്ങള്‍ വ ജയ ച്ച ങ്ക ലു പ ന്ന ട് പല ച ത്രങ്ങളു പര ജയപ്പ ടുകയു ധ ര ള വ മര്‍ശനങ്ങള്‍ക്ക് വ ധ യമ വുകയു ച യ്തു. 90-കളുട അവസ നത്ത ല്‍ പ്ര യദര്‍ശന്‍ സ വ ധ ന ച യ്ത ക ല പ ന എന്ന ച ത്ര ഇത ല്‍ ന ന്ന് വ്യത്യസ്തമ യ വ ജയ ച്ചു. ഇന്ത്യന്‍ സ്വ തന്ത്ര്യസമരത്ത ന്റ പശ്ച ത്തലത്ത ല്‍ ബ്ര ട്ട ഷ് ര ജവ ശ ആന്‍‌ഡമ ന്‍ ന ക്ക ബ ര്‍ ദ്വ പ ല ജയ ല ല്‍ അടക്കുന്ന പ ര ള കളുട കഥ പറയുന്ന ഈ ച ത്ര ദ ശ യതലത്ത ലു ശ്രദ്ധ യമ യ ഒരു ച ത്രമ യ രുന്നു. 1997-ല്‍ മ ഹന്‍ല ല്‍ അഭ നയ ച്ച് പുറത്ത റങ്ങ യ ഒരു ച ത്രമ ണ് ഗുരു. വര്‍ഗ യ ലഹളയ യു , ആത്മ യതയ യു ചര്‍ച്ച ച യ്ത ഈ ച ത്ര . ഓസ്ക ര്‍ അവ ര്‍ഡ നു വ ണ്ട യുള്ള വ ദ ശ ചലച്ച ത്രങ്ങളുട പട്ട കയ ല്‍ ഇട ന ട യ രുന്നു. ര ജ വ് അഞ്ചല്‍ ആയ രുന്നു ഈ ച ത്ര സ വ ധ ന ച യ്തത്. ഇത വര്‍ഷത്ത ല്‍ തന്ന മമ്മൂട്ട യ ട പ്പ തുല്യ ന യക പ്ര ധ ന്യമുള്ള ഹര കൃഷ്ണന്‍സ് എന്ന ച ത്രത്ത ലു ല ല്‍ അഭ നയ ച്ചു. ഫ സ ല്‍ സ വ ധ ന ച യ്ത ഈ ച ത്ര നല്ല വ ജയ ക വര ച്ചു. കൂട ത ആ സമയത്ത് തന്ന ല ഹ തദ സ് സ വ ധ ന ച യ്ത കന്മദ എന്ന ച ത്രവു കഥയ ല വ്യത്യസ്തത ക ണ്ട് ശ്രദ്ധ യമ യ . 1999-ല്‍ പുറത്ത റങ്ങ യ ഇന്‍‌ഡ -ഫ്രഞ്ച് ചലച്ച ത്ര സ ര ഭമ യ വ നപ്രസ്ഥ വ ഖ്യ തമ യ ക ന്‍ ചലച്ച ത്രമ ളയ ല്‍ പ്രദര്‍ശ പ്പ ക്കുകയുണ്ട യ ട്ടുണ്ട്. വ ദ ശത്തു ഈ ച ത്രത്ത ന് വളര യധ ക അഭ നന്ദനങ്ങള്‍ ലഭ ക്കുകയുണ്ട യ . മ കച്ച നടനുള്ള ദ ശ യ അവ ര്‍ഡ് രണ്ട തവണ മ ഹന്‍ല ല ന്‌ ഈ ച ത്ര ന ട ക്ക ടുത്തു. 2006-ല തന്മ ത്ര എന്ന ച ത്രത്ത ന്‌ മ കച്ച നടനുള്ള ക രള സ സ്ഥ ന ചലച്ച ത്ര പുരസ്ക ര ലഭ ച്ചു. 2007-ല്‍ പുറത്ത റങ്ങ യ പരദ ശ എന്ന ച ത്ര സ മ്പത്ത കമ യ പരജ യ ആയ രുന്നു എങ്ക ലു , മ കച്ച നടനുള്ള ക രള സ സ്ഥ ന സര്‍ക്ക റ ന്റ പുരസ്ക രവു , ഫ ല ഫ യര്‍ പുരസ്ക രവു , ക്ര ട്ട ക്സ് അവ ര്‍ഡു ല ല ന് ന ട ക്ക ടുത്തു. 2009-ല്‍ പുറത്ത റങ്ങ യ ഭ്രമര എന്ന ച ത്ര ധ ര ള ജനശ്രദ്ധ ആകര്‍ഷ ക്കുകയു , വ്യ വസ യ കമ യ വ ജയ ക്കുകയു ച യ്ത ഒരു ച ത്രമ യ രുന്നു. ബ്ല സ്സ സ വ ധ ന ച യ്ത രണ്ട മത്ത മ ഹന്‍ല ല്‍ ച ത്രമ യ രുന്നു ഇത്. [ത രുത്തുക] മറ്റു ഭ ഷകള ല്‍ 1997-ല ണ് മ ഹന്‍ല ല്‍, മണ രത്ന സ വ ധ ന ച യ്ത ‘ഇരുവര്‍’ എന്ന തമ ഴ് ചലച്ച ത്രത്ത ല്‍ അഭ നയ ക്കുന്നത്. ല കസുന്ദര യ യ ഐശ്വര്യ റ യ് ആയ രുന്നു ഈ ച ത്രത്ത ല ന യ ക. ഈ ച ത്രത്ത ല്‍ എ .ജ .ആറ ന്റ വ ഷത്ത ല്‍ അഭ നയ ച്ചു. ഐശ്വര്യ റ യ് ആദ്യമ യ ട്ട് ല ല ന്റ ഒപ്പ അഭ നയ ക്കുന്നത് ഈ ച ത്രത്ത ല ണ്. ഇത നു ശ ഷമ ണ് മ ഹന്‍ല ല്‍ മലയ ള ഭ ഷ തര ച ത്രങ്ങള ല്‍ ശ്രദ്ധ യന കുന്നത്. തന്റ ആദ്യ ബ ള വുഡ് ച ത്രമ യ കമ്പന എന്ന ച ത്രത്ത ല്‍ 2002-ല്‍ അഭ നയ ച്ചു. ഈ ച ത്രത്ത ല അഭ നയത്ത ന് ഇന്റര്‍ന ഷനല്‍ ഇന്ത്യന്‍ ഫ ല അക്ക ഡമ യുട (IIFAA) നല്ല സഹനടനുള്ള അവ ര്‍ഡ് ലഭ ച്ചു. 2007-ല്‍ പുറത്ത റങ്ങ യ മറ്റ രു ഹ ന്ദ ച ത്രമ യ ര ഗ പ ല്‍ വര്‍മ്മയുട ഷ ല യുട പുത യ പത പ്പ യ ര ഗ പ ല്‍ വര്‍മ്മ ക ആഗ ല ഒരു പ്രധ ന കഥ പ ത്രമ യ അഭ നയ ച്ചതു മ ഹന്‍‌ല ല ണ്. എന്ന ല്‍ ഈച ത്ര സ മ്പത്ത കമ യു ന രൂപകരുട ഇടയ ലു പര ജയമ യ രുന്നു. മ ഹന്‍ല ലു വ മര്‍ശ ക്കപ്പ ട്ടു. 2009-ല്‍ വ ഖ്യ ത നടന്‍ കമലഹ സന ട പ്പ തമ ഴ ല്‍, ഉന്ന പ ല്‍ ഒരുവന്‍‍ എന്ന ച ത്രത്ത ലു ല ല്‍ അഭ നയ ച്ചു. ഒരു ഹ ന്ദ ച ത്രമ യ എ വ നസ്ഡ എന്ന ച ത്രത്ത ന്റ തമ ഴ് പത പ്പ യ രുന്നു ഈ ച ത്ര . തമ ഴ ല്‍ മ ഹന്‍ല ല്‍ അഭ നയ ച്ച കഥ പ ത്ര ഹ ന്ദ യ ല്‍ അനുപ ഖ ര്‍ ആണ് അവതര പ്പ ച്ചത്. [ത രുത്തുക] അഭ നയ ച്ച ച ത്രങ്ങള്‍ [ത രുത്തുക] പ്രശസ്ത ത ന്‍ ക ക ര്യ ച യ്ത വ ഷങ്ങള്‍, ലള തവു സ്വഭ വ കവുമ യുള്ള അഭ നയര ത തുടങ്ങ യ ഘടകങ്ങള ണ്‌ 1980-കള ല്‍ മ ഹന്‍ല ല ന മലയ ള കള്‍ക്ക ടയ ല്‍ പ്ര യങ്കരന ക്ക യത്. ല ല്‍ അല്ല ങ്ക ല്‍ ല ല ട്ടന്‍ എന്ന യ രുന്നു മ ഹന്‍ല ല്‍ പ തുവ അറ യപ്പ ട്ട രുന്നത്. എന്ന ല്‍, 80-കള ല മ ഹന്‍ല ല ന്റ ച ത്രങ്ങള്‍ പ തുവ ബജറ്റ നകത്ത് ന ല്‍ക്കുന്ന ച ത്രങ്ങള യതുക ണ്ടു , അവയുട ത രക്കഥ ത കച്ചു മലയ ള കള്‍ക്കു മ ത്രമ യതുമ യത ന ല്‍ ഈ ച ത്രങ്ങള്‍ ക രളത്ത നു പുറത്ത് അധ ക ശ്രദ്ധ യമ യ രുന്ന ല്ല. പ ന്ന ട് 2000-നു ശ ഷ , ച ല മലയ ള തര ച ത്രങ്ങള ല അഭ നയവു ക രളത്ത നു പുറത്ത മലയ ള കളുട വളര്‍ച്ചയു അദ്ദ ഹത്ത തമ ഴ ലു , ഹ ന്ദ യ ലു പ്രശസ്തന ക്ക . തന്റ 27 വര്‍ഷത്ത ലധ ക ന ണ്ട അഭ നയജ ‍വ തത്ത ല്‍ മ റ്റങ്ങള ഉള്‍ക്ക ണ്ടു അഭ നയ ച്ച ട്ടുള്ള ഒരു നടന ണ് ല ല്‍. പുത യ ന യക നടന്മ ര്‍ മലയ ള ചലച്ച ത്രര ഗത്ത് ഉയര്‍ന്നു വന്ന ങ്ക ലു ഒരു മലയ ളചലച്ച ത്രത്ത ല സൂപ്പര്‍സ്റ്റ ര്‍ എന്ന പദവ ന ലന ര്‍ത്ത ന്‍ ല ല നു കഴ ഞ്ഞു. [ത രുത്തുക] ന ടക ര ഗത്ത് മറ്റ് ധ ര ള മലയ ള നട നടന്മ ര പ്പ ല ല ല ന് ഒരു ന ടക അഭ നയ ചര ത്രമ ല്ല. പക്ഷ , അദ്ദ ഹ ച ല സുപ്രധ ന ന ടകങ്ങള ല്‍ അഭ നയ ച്ച ട്ടുണ്ട്. ല ല്‍ തന്റ ആദ്യ ന ടകത്ത ല്‍ അഭ നയ ച്ചത് കര്‍ണ്ണഭ ര എന്ന ന ടകത്ത ല്‍ മഹ ഭ രതത്ത ല കഥ പ ത്രമ യ കര്‍ണ്ണന്റ വ ഷത്ത ല ണ്. മലയ ളത്ത ല ആധുന കന ടകവ ദ യ നവ കര ച്ച ന ടക ച ര്യന യ ക വ ല ന ര യണപണ ക്കര്‍ ആയ രുന്നു ഈ ന ടകത്ത ന്റ സ വ ധ യകന്‍. ന്യൂ ഡ ല്‍ഹ യ ല്‍ പ്രഥമ പ്രദര്‍ശന നടത്ത യ ഈ ന ടക ദ ശ യ ന ടക ഉത്സവത്ത ലു അവതര പ്പ ച്ചു. പ ന്ന ട് ചലച്ച ത്ര-ന ടക സ വ ധ യകന യ ട .ക . ര ജ വ് കുമ ര്‍‍ സ വ ധ ന ച യ്ത കഥയ ട്ട എന്ന ന ടകരൂപ ന്തരത്ത ലു അഭ നയ ച്ചു. ഇത ല്‍ മലയ ള സ ഹ ത്യത്ത ല പത്ത് സുപ്രധ ന കഥ പ ത്രങ്ങള യ ണ് മ ഹന്‍ല ല്‍ അവതര പ്പ ച്ചത്. തുടര്‍ന്ന് ഛ യ മുഖ എന്ന ന ടകത്ത ലു മ ഹന്‍ല ല്‍ അഭ നയ ക്കുകയുണ്ട യ . മഹ ഭ രതത്ത ല തന്ന കഥ പ ത്രങ്ങള യ ഭ മന്റ യു , ക ചകന്റ യു കഥയ ണ് ഛ യ മുഖ . ഇത ല്‍ ഭ മന യ , മ ഹന്‍ല ലു , ക ചകന യ പ്രശസ്ത നടന്‍ മുക ഷു വ ഷമ ട്ടു. ഈ ന ടക ന ര്‍‍മ്മ ച്ചത് മ ഹന്‍ല ല ന്റ യു മുക ഷ ന്റ യു സ ഹൃദ സ രഭമ യ ക ള ദ സ വ ഷ്വല്‍ മ ജ ക് ആണ്. . ഛ യ മുഖ എഴുത , സ വ ധ ന ച യ്തത് പ്രശ ന്ത് ന ര യണന്‍ ആയ രുന്നു. ഛ യ മുഖ നല്ല ര ത യ ല്‍ അവതര പ്പ ക്കുന്നത നു വ ണ്ട ഏകദ ശ 60 ദ വസ മ ഹന്‍ല ലു , മുക ഷു അടങ്ങുന്ന സ ഘ പര ശ ലന നടത്തുകയുണ്ട യ . [ത രുത്തുക] കുടു ബ അന്തര ച്ച തമ ഴ് നടനു , ന ര്‍മ്മ ത വുമ യ ക . ബ ല ജ യുട മകള്‍ സുച ത്രയ യ ണ്‌ മ ഹന്‍ല ല്‍ വ വ ഹ ച യ്ത ര ക്കുന്നത്. ഇവര്‍ക്ക് രണ്ടു മക്കളുണ്ട്�: പ്രണവ്, വ സ്മയ. പ്രണവ് ബ ലത രമ യ ചലച്ച ത്രങ്ങള ല്‍ അഭ നയ ച്ച രുന്നു. മ ഹന്‍ല ല്‍ തന്ന ന യകന യ അഭ നയ ച്ച ഒന്ന മന്‍ എന്ന ച ത്രത്ത ല്‍ മ ഹന്‍‍ല ല ന്റ ബ ല്യക ലമ ണ് ആദ്യമ യ പ്രണവ് അഭ നയ ച്ചത്. പുനര്‍ജ്ജന എന്ന ചലച്ച ത്രത്ത ല അഭ നയത്ത ന്‌ സ സ്ഥ നസര്‍ക്ക റ ന്റ മ കച്ച ബ ലത രത്ത നുള്ള അവ ര്‍ഡ് പ്രണവ ന് ലഭ ച്ച ട്ടുണ്ട്. [ത രുത്തുക] ന ര്‍മ്മ ണ ര ഗത്ത് ഒരു അഭ ന ത വ് എന്നത നുപുറമ മ ഹന്‍ല ല്‍ ഒരു ചലച്ച ത്രന ര്‍മ്മ ത വ് കൂട യ ണ്‌. ചലച്ച ത്ര ത രങ്ങള യ സ മ, മമ്മൂട്ട എന്ന വര്‍ക്ക പ്പ ക സ ന എന്ന സ ന മ ന ര്‍മ്മ ണ കമ്പന യ ല്‍ അദ്ദ ഹ പങ്ക ള യ യ രുന്നു. പ ന്ന ട ണ് പ്രണവ ആര്‍ട്ട്സ് എന്ന പ ര ല്‍ സ്വന്തമ യ ചലച്ച ത്രന ര്‍മ്മ ണക്കമ്പന തുടങ്ങ യത്. പ ന്ന ട് ആശ ര്‍വ ദ് സ ന മ സ് എന്ന പ ര ല്‍ മ ഹന്‍ല ല ന്റ സുഹൃത്തു , ബ സ നസ്സ് പങ്ക ള യുമ യ ആന്റണ പ രുമ്പ വൂരുമ യ പുത യ രു സ രഭ തുടങ്ങ . തുടര്‍ന്ന് 2009-ല്‍ മക്സ്ലബ് എന്റര്‍‍ട ന്‍മ ന്റ്സ് എന്ന പ ര ല്‍ ഒരു ന ര്‍മ്മ ണ വ തരണക്കമ്പന ആര ഭ ച്ചു. ഇത ല്‍ ആന്റണ പ രുമ്പ വൂരു , വ്യ വസ യ യ യ ക .സ . ബ ബുവു , ഏഷ്യ ന റ്റ് ച നല ന്റ ച യര്‍മ നുമ യ ക . മ ധവനുമ ണ് പങ്ക ള കള്‍. മ ഹന്‍ല ല ന്റ ചലച്ച ത്രസ ബന്ധ യ യ മറ്റ രു സ്ഥ പനമ ണ്‌ ത രുവനന്തപുരത്തുള്ള വ സ്മയ ഫ ല സ്റ്റുഡ യ . [ത രുത്തുക] പ്രണവ ആര്‍ട്ട്സ് മ ഹന്‍ല ല്‍ സ്വന്തമ യ ആര ഭ ച്ച ന ര്‍മ്മ ണക്കമ്പന യ ണ് പ്രണവ ആര്‍ട്ട്സ്. മ ഹന്‍ല ല്‍ തന്ന ന യകന യ അഭ നയ ച്ച ഹ സ് ഹ നസ് അബ്ദുള്ള എന്ന ചലച്ച ത്രമ ണ് പ്രണവ ആര്‍ട്ട്സ ന്റ ന ര്‍മ്മ ണത്ത ല്‍ ആദ്യ പുറത്ത റങ്ങ യത്. മ ഹന്‍ല ല ന്റ മകന യ പ്രണവ ന്റ പ ര ല്‍ തുടങ്ങ യ ഈ കമ്പന ധ ര ള വ്യ വസ യ ക വ ജയ ക വര ച്ചതു , കല മൂല്ല്യവുമുള്ളതുമ യ ച ത്രങ്ങള്‍ ന ര്‍മ്മ ച്ചു. ന ര്‍മ്മ ച്ച എല്ല ച ത്രങ്ങള ലു ന യകന്‍ മ ഹന്‍ല ല്‍ തന്ന യ യ രുന്നു. വ നപ്രസ്ഥ എന്ന ച ത്ര ന ര്‍മ്മ ച്ചത നു ശ ഷ പ്രണവ ആര്‍ട്ട്സ് സജ വമല്ല ത യ യ . [ത രുത്തുക] ആശ ര്‍വ ദ് സ ന മ സ് മ ഹന്‍ല ല്‍, തന്റ സുഹൃത്തു , തന്റ തന്ന വ്യ വസ യ ക സ രഭങ്ങള ല്‍ പങ്ക ള യുമ യ ആന്റണ പ രുമ്പ വൂരുമ യ ച ര്‍ന്ന് ന ര്‍മ്മ ച്ച ന ര്‍മ്മ ണക്കമ്പന യ ണ് ആശ ര്‍വ ദ് സ ന മ സ്. പട്ടണപ്രവ ശ എന്ന ച ത്രത്ത ന്റ ച ത്ര കരണ സമയത്ത ണ് മ ഹന്‍ല ല ന്റ യു ആന്റണ യുട യു സ ഹൃദ ആര ഭ ക്കുന്നത്. ക ലക്രമ ണ ആന്റണ മ ഹന്‍ല ല ന്റ ഉത്തമ സുഹൃത്ത കുകയു , മ ഹന്‍ല ല ന്റ ബ സ നസ്സ് സ രഭങ്ങള ല്‍ പങ്ക ള യ വുകയു ച യ്തു. ആശ ര്‍വ ദ് സ ന മ സ ന്റ ന ര്‍മ്മ ണത്ത ല്‍ ആദ്യമ യ പുറത്ത റങ്ങ യ ച ത്രമ ണ് നരസ ഹ . ഷ ജ ക ല സ് സ വ ധ ന ച യ്ത ഈ ച ത്ര വമ്പ ച്ച സ മ്പത്ത ക ന ട്ട ക വര ക്കുകയു ച യ്തു. തുടര്‍ന്നു ധ ര ള ച ത്രങ്ങള്‍ ആശ ര്‍വ ദ് സ ന മ സ ന്റ ബ നറ ല്‍ പ റന്നു. [ത രുത്തുക] മ ക്സ്‌ല ബ് സ ന മ സ് മ ഹന്‍ ല ല്‍, ആന്റണ പ രുമ്പ വൂര്‍, വ്യ വസ യ യ യ ക .സ . ബ ബു, ഏഷ്യ ന റ്റ് ച നല ന്റ ച യര്‍മ ന്‍ ക . മ ധവന്‍ തുടങ്ങ യവരുട ഉടമസ്ഥതയ ല്‍ 2009-ല്‍ പ്രവര്‍ത്തനമ ര ഭ ച്ച ചലച്ച ത്ര ന ര്‍മ്മ ണ,വ തരണ കമ്പന യ ണ് മ ക്സ്‌ല ബ് സ ന മ സ് ആന്‍ഡ് എന്റര്‍ട ന്മ ന്റ്സ് (Maxlab Cinemas and Entertainments) ഈ കമ്പന യുട വ തരണത്ത ല്‍ ആദ്യമ യ പുറത്ത റങ്ങ യ ച ത്രമ ണ് സ ഗര്‍ ഏല യ സ് ജ ക്ക (Reloaded). എറണ കുളത്ത ണ് ഈ കമ്പന യുട ആസ്ഥ ന . [ത രുത്തുക] ഗ യകന്‍ എന്ന ന ലയ ല്‍ ഒരു അഭ ന ത വ് എന്നത ലുപര ഗ യകന്‍ എന്ന ന ലയ ലു മ ഹന്‍ ല ല്‍ തന്റ കഴ വ് ത ള യ ച്ച ട്ടുണ്ട്. മ ഹന്‍ ല ല്‍ പ ട അഭ നയ ക്കുകയു , പ ന്നണ പ ടുകയു ച യ്ത ച ല ച ത്രങ്ങളുട വ വരങ്ങള്‍ ത ഴ ക്ക ടുക്കുന്നു. [ത രുത്തുക] മജ ഷ്യന്‍ എന്ന ന ലയ ല്‍ മ ഹന്‍ല ല്‍, പ്രശസ്ത മ ന്ത്ര കന യ ഗ പ ന ഥ് മുതുക ട് എക്സ ക്യൂട്ട വ് ഡയറക്ടറ യ ട്ടുള്ള മ ജ ക് അക്ക ദമ യ ല്‍ ഏകദ ശ ഒരു വര്‍ഷ മ ജ ക് അഭ്യസ ച്ച ട്ടുണ്ട്. 2008, ഏപ്ര ല്‍ 27-ന് ത രുവനന്തപുരത്തുള്ള ചന്ദ്രശ ഖരന്‍ ന യര്‍ സ്റ്റ ഡ യത്ത ല്‍ വച്ചുണ്ട യ ഇന്റര്‍ന ഷ്ണല്‍ മ ജ ക് ഫ സ്റ്റ വല ൽ മ ഹന്‍ല ല ന്റ ബ ണ ഗ് ഇല്ല്യൂഷന്‍ എന്ന മ ന്ത്ര ക പ്രകടന നടത്ത ന രുന്നത ണ്. പക്ഷ ഇത ന ത്തുടര്‍ന്നുണ്ട യ വ വ ദങ്ങളു മറ്റു ല ല ന ഇത ല്‍ ന ന്ന് പ ന്‍ത ര പ്പ ച്ചു. ഈ പ്രകടനത്ത നു വ ണ്ട ല ല്‍ മുതുക ട ന്റ ക ഴ ല്‍ 18 മ സത്ത ള അഭ്യസ ക്കുകയുണ്ട യ . ഈ പ്രകടന വളര സ ഹസ കവു അപകടവു ന റഞ്ഞത ണ ന്നുള്ളതു , പര ശ ലകന യ മുതുക ട നു തന്ന ഒര ക്കല്‍ ബഹറ ന ല്‍ വ ച്ച് നടത്ത യ ഈ പ്രകടന പര ജയമ യ രുന്നുവ ന്നുള്ള മജ ഷ്യന്‍ സമ്ര ട്ട ന്റ പര മര്‍ശവു തുടര്‍ന്ന് ചലച്ച ത്ര ത രങ്ങളുട സ ഘടനയ യ അമ്മയുട ഇടപ ടലു മൂല ബ ണ ഗ് ഇല്ല്യൂഷന്‍ ഉപ ക്ഷ ക്കുകയ യ രുന്നു. [ത രുത്തുക] ആര ധകസ ഘ മ ഹന്‍ല ല ന്റ അനുമത യ ടുകൂട യുള്ള ഇദ്ദ ഹത്ത ന്റ ആര ധകസ ഘമ ണ് ഓള്‍ ക രള മ ഹന്‍ല ല്‍ ഫ ന്‍സ് & കള്‍ചറല്‍ വ ല്ഫ യര്‍ അസ സ യ ഷന്‍ (All Kerala Mohanlal Fans & Cultural Welfare Association). ഈ അസ സ യ ഷന്‍ ആര ഭ ച്ച് ഏത ണ്ട് 1998 വര ല ല ന്റ അനുമത ലഭ ച്ച രുന്ന ല്ല. ഹര കൃഷ്ണന്‍സ് എന്ന ചല‍ച്ച ത്രത്ത ല്‍‍ ല ല്‍ അഭ നയ ച്ചുക ണ്ട ര ക്കുന്ന ക ലത്ത ണ് ഈ അസ സ യ ഷന് ല ല ന്റ അനുമത ലഭ ച്ചത്. പ ന്ന ട ണ് പര ഷ്കര ച്ച് ഓള്‍ ക രള മ ഹന്‍ല ല്‍ ഫ ന്‍സ് & കള്‍ചറല്‍ വ ല്ഫ യര്‍ അസ സ യ ഷന്‍ (AKMFCWA) എന്ന പ ര്‍ നല്‍ക യത്. ത രുവനന്തപുര , ക ല്ല , ക ട്ടയ , എന്ന ജ ല്ലകള്‍ ക ന്ദ്ര കര ച്ച ണ് ഈ സ ഘടനയുട പ്രവര്‍ത്തനങ്ങള്‍ കൂടുതല യു നടക്കുന്നത്. [ത രുത്തുക] വ വ ദങ്ങള്‍ [ത രുത്തുക] വ ക ട്ട ന്ത പര പ ട മ ഹന്‍ല ല്‍, ഒരു മദ്യബ്ര ന്‍ഡ ന്റ പര ക്ഷപ്രചരണത്ത ന യ ഒരു ട ല വ ഷന്‍ പരസ്യത്ത ലവതര ക്കുക്കയുണ്ട യ . ഈ പരസ്യവു , പരസ്യത്ത ല്‍ ഉപയ ഗ ച്ച വ ക ട്ട ന്ത പര പ ട എന്ന വ ചകവുമ ണ് പ ന്ന ട് വ വ ദത്ത ല്‍ മുങ്ങ യത്. ആദ്യ വ വ ദവുമ യ ര ഗത്ത ത്ത യത് ഗ ന്ധ സ വ സമ ത യ ണ്. മദ്യത്ത ന ത ര യ ധ ര ള പ ര്‍ പ്രവര്‍ത്ത ക്കുന്ന ക രളത്ത ല്‍, മ ഹന്‍ല ല ന പ്പ ല രു വ്യക്ത മദ്യത്ത പ്ര ത്സ ഹ പ്പ ക്കുന്ന തരത്ത ലുള്ള പരസ്യങ്ങള ല്‍ പ്രത്യക്ഷപ്പ ടുന്നത് ത റ്റ ണ ന്ന് ഇവര്‍ വ ദ ച്ചു. പക്ഷ ര ജ്യത്ത് ധ ര ള നട നടന്മ ര്‍ ഇത്തര പരസ്യങ്ങള ല്‍ അഭ നയ ക്കുമ്പ ള്‍ എന ക്ക ത ര മ ത്ര ത ര യുന്നത് ശര യല്ല ന്ന യ രുന്നു ല ല ന്റ വ ദ . [ത രുത്തുക] വ്യവസ യ സ ര ഭങ്ങള്‍ [ത രുത്തുക] പുരസ്ക രങ്ങളു ബഹുമത കളു [ത രുത്തുക] സ വ ല യന്‍ ബഹുമത കള്‍ മറ്റുള്ളവ","മലയ ളചലച്ച ത്രര ഗത്ത് മൂന്നു പത റ്റ ണ്ടുകള യ സജ വമ യ അഭ നയ ച്ചുക ണ്ട ര ക്കുന്ന നടന ണ് മ ഹന്‍ല ല്‍. (പൂര്‍ണ്ണന മ : മ ഹന്‍ല ല്‍ വ ശ്വന ഥന്‍ ന യര്‍, ജനന : മ യ് 21, 1960) . രണ്ടു തവണ മ കച്ച നടനുള്ളതടക്ക ന ല് ദ ശ യ ചലച്ച ത്ര പുരസ്ക രങ്ങള്‍ ന ട യ മ ഹന്‍ല ല്‍ സ്വ ഭ വ കമ യ നടനശ ല ക്കു പ്രശസ്തന ണ്‌. മലയ ളത്ത നു പുറമ തമ ഴ്, ഹ ന്ദ , ത ലുഗു, കന്നട തുടങ്ങ യ ഭ ഷകള ലുള്ള ചലച്ച ത്രങ്ങള ലു ല ല്‍ അഭ നയ ച്ച ട്ടുണ്ട്. ഇന്ത്യന്‍ ചലച്ച ത്രങ്ങള്‍ക്ക് നല്‍ക യ സ ഭ വനകള്‍ പര ഗണ ച്ച് 2001-ല്‍ അദ്ദ ഹത്ത ന് പത്മശ്ര പുരസ്ക ര നല്‍ക ഭ രതസര്‍ക്ക ര്‍ ആദര ച്ചു. 2009-ല്‍ ഇന്ത്യന്‍ ട റ ട്ട റ യല്‍ ആര്‍മ യ ല്‍ ല ഫ്റ്റനന്റ് ക ണല്‍ പദവ നല്‍കുകയു ച യ്തു . ചലച്ച ത്രല കത്ത നു സ സ്കൃതന ടകത്ത നു നല്‍ക യ സ ഭ വനകള മ ന ച്ച് ക ലട സ സ്കൃത സര്‍വ്വകല ശ ല ഡ ക്ടറ റ്റ് നല്‍ക യു മ ഹന്‍ല ല ന ആദര ച്ച ട്ടുണ്ട്. 1980, 90 ദശകങ്ങള ല്‍ അഭ നയ ച്ച ചലച്ച ത്രവ ഷങ്ങള ലൂട യ ണ്‌ മ ഹന്‍ല ല്‍ ശ്രദ്ധ യന യ മ റ യത്. നമുക്കു പ ര്‍ക്ക ന്‍ മുന്ത ര ത്ത പ്പുകള്‍ എന്ന ച ത്രത്ത ല സ ളമന്‍, ന ട ട ക്ക റ്റ് എന്ന ച ത്രത്ത ല ദ സന്‍, തൂവ നത്തുമ്പ കള്‍ എന്ന ച ത്രത്ത ല ജയകൃഷ്ണന്‍, ച ത്ര എന്ന ച ത്രത്ത ല വ ഷ്ണു, ക ര ട എന്ന ച ത്രത്ത ല സ തുമ ധവന്‍, ഭരത എന്ന ച ത്രത്ത ല ഗ പ , ദ വ സുര എന്ന ച ത്രത്ത ല മ ഗലശ്ശ ര ന ലകണ്ഠന്‍, ഇരുവര്‍ എന്ന ച ത്രത്ത ല ആനന്ദ്, വ നപ്രസ്ഥ എന്ന ച ത്രത്ത ല കുഞ്ഞ ക്കുട്ടന്‍, സ്ഫട ക എന്ന ച ത്രത്ത ല ആടുത മ, തന്മ ത്ര എന്ന ച ത്രത്ത ല രമ ശന്‍ ന യര്‍, പരദ ശ എന്ന ച ത്രത്ത ല വല യകത്തു മൂസ തുടങ്ങ യവ മ ഹന്‍ല ല ന്റ ശ്രദ്ധ യമ യ ചലച്ച ത്രവ ഷങ്ങള ണ്‌." ms,f5c69b8fe4c4a9f76d9c7ff822fdfdf9,"[sunting] Kerjaya gimnastik Comaneci pertama kali bertanding pada peringkat kebangsaan Romania pada tahun 1970, sebagai ahli pasukan bandar tempatannya. Dia kemudiannya dilatih oleh Bela Karolyi dan isterinya Marta, yang kemudian berpaling tadah ke Amerika Syarikat dan menjadi jurulatih kepada ramai ahli gimnastik Amerika Syarikat. Setelah menjadi seorang remaja yang berumur 13 tahun, kejayaan pertama Comaneci adalah pada tahun 1975 di Pertandingan Eropah (European Championships) di Skien, Norway, memenangi tiga pingat emas dan satu perak. Pada pertandingan Pra-Olimpik di Montréal pada tahun 1975, Nadia memenangi gelaran ""Keseluruhan"" (All-Around). Pada tahun yang sama Associated Press menamakannya sebagai ""Atlet Tahun Ini - Athlete of the Year."" Pada usia 14, Comaneci menjadi bintang pada Sukan Olimpik 1976 di Montréal, Québec. Bukan sahaja dia menjadi ahli gimnastik pertama di Sukan Olimpik yang menerima markah penuh 10 markah (yang diulanginya sebanyak 6 kali), dia juga memenangi tiga pingat emas keseluruhan, individu, tiang imbangan (balance beam) dan bar tidak selari), pingat perak untuk (pasukan keseluruhan) dan pingat gangsa untuk senam lantai - floor exercise. Di negaranya, kejayaannya menjadikan dia dinamakan ""Hero of Socialist Labor"", orang Romania termuda menerima pengiktirafan tersebut. Nadia mendapat 19 markah penuh sebelum ke Montreal. Comaneci berjaya mempertahankan gelaran keseluruhan pada tahun 1977 tetapi pasukan Romania menarik diri dari bertanding dalam acara akhir apabila terlibat dengan kontrovesi mengenai bantahan pemberian markah. Comaneci yang lebih berat dan tidak cergas hadir di Pertandingan Dunia 1978. Dia terjatuh pada acara bar tidak selari sekaligus beliau menduduki tangga keempat terakhir tetapi memenangi acara alang imbangan (beam title). Pada tahun 1979, Comaneci yang lebih kurus memenangi gelaran keseluruhan Eropah ketiga berturut-turut menjadi ahli gimnastik pertama lelaki atau perempuan yang melakukannya. Pada Pertandingan Dunia (World Championships) Disember berikut, Comaneci mendahului selepas pertandingan wajib diadakan tetapi dimasukkan ke dalam hospital sebelum dua bahagian pilihan untuk pertandingan berkumpulan akibat keracunan darah akibat luka pada lengannya dari pengikat genggaman besinya. Beliau mengingkari arahan doktor lalu dia meninggalkan hospital dan melengkapkan acara tiang alang di mana dia memungut 9.95 markah. Prestasinya memberikan Romania memenangi pingat emas berpasukan yang pertama. Dia bertanding dalam Sukan Olimpik Musim Panas 1980 di Moscow, Rusia mendapat tempat kedua keseluruhan di belakang Yelena Davydova. Dalam bukunya ""Surat kepada Ahli Gimnastik Muda - Letters To A Young Gymnast"", Nadia menjelaskan kekalahannya dengan menulis ""Pada hari itu Yelena melakukannya lebih baik"". Comaneci mengekalkan gelarannya dalam alang imbangan yang seri untuk pingat emas. Dalam acara senam lantai (floor exercise) pasukan Romania menduduki tempat kedua. Comaneci bersara dari bertanding sejurus selepas pertandingan ini. Pertandingan utama terakhirnya adalah di Perlawanan Universiti Dunia di Bucharest pada tahun 1981 di mana dia memenangi 5 pingat emas. Bagaimanapun terdapat tuduhan berat sebelah di kalangan hakim kerana Romania diwakili separuh daripada hakim di situ. [sunting] Selepas bersara Antara 1984 dan 1989 dia merupakan ahli Persekutuan Gimnastik Romania - Romanian Gymnastics Federation dan membantu melatih ahli gimnastik muda Romania. Pada November 1989, dia berpaling tadah ke Amerika Syarikat. Comaneci menghabiskan banyak masa melawat, mengiklankan pakaian dan peralatan gimnastik, mengiklankan pakaian dalam Jockey, peralatan aerobik, dan juga sebagai model pakaian perkahwinan. Pada tahun 1994, dia bertunang dengan ahli gimnastik Amerika Syarikat, Bart Conner dan kembali ke Romania untuk kali pertama selepas berpaling tadah. Comaneci dan Conner berkahwin di Romania pada April 1996. Pada tahun 1999, Comaneci menjadi ahli sukan pertama dijemput ke Pertubuhan Bangsa-Bangsa Bersatu(PBB) untuk merasmikan Tahun 2000 Antarabangsa Sukarelawan. Dia kini sibuk dengan gimnastik dan kerja amal seluruh dunia. Dia dan suaminya memiliki Akademi Gimnastik Bart Conner, Syarikat Pengeluar Sempurna 10 dan beberapa kedai peralatan sukan dan merupakan editor majalah International Gymnast. Pada 29 Jun 2001, dia menjadi warganegara (naturalized citizen) Amerika Syarikat. Comaneci merupakan Timbalan Pengerusi Lembaga Pengarah Olimpik Khas (Special Olympics) Antarabangsa, Presiden Kehormat Persekutuan Giminastik Romania, Presiden Kehormat Jawatankuasa Olimpik Romania, Duta Sukan Romania, Timbalan Presiden Lembaga Pengarah Persatuan Distrofi Otot, dan Ahli bagi International Gymnastics Federation Foundation. Dia menerima dua anugerah Olympic Order daripada IOC. Dia juga telah dimasukkan ke dalam International Gymnastics Hall of Fame. Pada Disember 2003, buku pertamanya, Letters To A Young Gymnast, diterbitkan. Buku ini merupakan riwayat hidup, menjawab persoalan yang diterimanya melalui surat peminat. Comaneci memulakan klinik amal di Bucharest untuk membantu anak-anak yatim di Romania. Pada 7 Februari 2006, Comaneci dan suaminya mengumumkan mereka menjangka akan mendapat anak lelaki pada bulan Julai.","Nadia Elena Comaneci (lahir 12 November 1961; asalnya Comăneci) ialah ahli gimnastik Romania yang menang lima pingat Sukan Olimpik, dan yang pertama menerima markah sempurna sebanyak 10 markah dalam sukan gimnastik di Sukan Olimpik. Dia dianggap oleh sebahagian sebagai ahli sukan teragung bagi abad ke-20 dan salah seorang ahli gimnastik terbaik sepanjang masa. Dilahirkan di Onesti, Romania, Comaneci merupakan anak Gheorghe dan Stefania-Alexandrina; dia dinamakan menurut ""Nadya"", kependekkan ""Nadyezhda"" (""Harapan""), wirawati dalam filem Rusia." ms,c95baaf6d4101d232949ac993528002a,"[sunting] Pendidikan Beliau mendapat pendidikan awal di Sekolah Melayu Kuala Pilah (1931 - 1936) dan dan Sekolah Melayu Tangga Batu (1937 - 1940), Melaka. Kemudian beliau menyambung pelajaran di Maktab Perguruan Sultan Idris (kini Universiti Pendidikan Sultan Idris), Tanjung Malim (1946 - 1949). Beliau memulakan kerjaya sebagai seorang guru (1949 - 1955) sebelum beralih sepenuhnya kepada kerjaya politik (1955 - 2004). [sunting] Kehidupan awal Beliau dilahirkan pada 18 Februari 1925 di Kuala Pilah, Negeri Sembilan.Adik-beradiknya seramai 10 orang dan beliau menjaja ubi kayu di Melaka untuk menambah pendapatan keluarga. Ketika usia 14 tahun beliau menjadi pemungut bola golf dan bola tenis golongan atasan seperti Yang di-Pertuan Agong pertama, Tunku Abdul Rahman. Ketika umur 34 tahun beliau menjadi Ketua Menteri Melaka dan duduk semeja dengan Tunku Abdul Rahman apabila menghadiri Mesyuarat Majlis Raja-Raja di Istana Negara. [sunting] Keluarga Beliau berkahwin dengan Allahyarhamah Toh Puan Hajjah Asmah binti Alang dan kemudian berkahwin dengan Dayang Heryati binti Abdul Rahim pada tahun 1992, tetapi bercerai pada tahun 2003. Beliau dikurniakan 11 orang anak. Antaranya ialah bekas ahli parlimen Batu Berendam , Dato Tamrin Abdul Ghafar dan anak bungsu Kartika Sri. Tiga anaknya telah meninggal dunia. [sunting] Politik Tun Ghafar Baba mula mengorak langkah untuk memperjuangkan nasib bangsa dan negara Malaysia, apabila melibatkan diri dalam politik pada tahun 1940 dengan menyertai Kesatuan Melayu Muda (KMM) di Melaka ketika berusia 15 tahun. Kemudian aktif dalam PKMM sejak 1945 hingga 1948. Pada 1955 Tun Ghafar menyertai UMNO di Melaka. Kira-kira 11 tahun kemudian, bintang politik beliau semakin terserlah apabila memegang beberapa jawatan seperti Setiausaha UMNO Melaka, Pengerusi UMNO Melaka, Pegawai Penerangan UMNO Malaya, Ahli Majlis Tertinggi UMNO, Naib Presiden UMNO (1962-1987), Ketua Perhubungan UMNO Sabah (1991) , Pengerusi BN Sabah (1992), dan Setiausaha Agung Barisan Nasional (1974-1993). Beliau mula terbabit secara sepenuh masa dalam politik dengan bertanding di kawasan Dewan Undangan Negeri Melaka Luar pada pilihan raya umum pertama 1955. Kawasan pilihan raya terakhir yang diwakilinya ialah kawasan Parlimen Batu Berendam di Melaka yang dimenanginya pada pilihan raya umum 1999. Beliau menjadi Ahli Dewan Undangan Negeri Melaka atau Ahli Parlimen Jasin selama 49 tahun berturut-turut, menerusi 11 pilihan raya umum sejak 1955 hingga 1999. Beliau merupakan antara kepimpinan UMNO yang telah berkhidmat di bawah 3 Perdana Menteri iaitu Tunku Abdul Rahman, Tun Abdul Razak dan Tun Dr. Mahathir. Beliau keluar kabinet selama 10 tahun apabila Tun Hussein Onn menjadi Perdana Menteri. Apabila Tun Dr. Mahathir dilantik Perdana Menteri beliau masih berada di luar kerajaan dan hanya masuk kembali pada tahun 1986 apabila Tun Musa Hitam meletakkan jawatan Timbalan Perdana Menteri. [sunting] MARA Ghafar Baba pernah menjadi pengerusi MARA yang pertama dari 1 September 1967 hingga 31 Oktober 1971 bagi meninggikan martabat ekonomi orang Melayu. Beliau juga merupakan pengasas Kolej MARA (1972),Institut Kemahiran Mara, Yayasan Pelajaran Mara dan ITM yang kini dikenali sebagai Universiti Teknologi MARA (UiTM). Beliau juga pernah menjadi Pengerusi Lembaga Pengarah Utusan Melayu (M) Bhd dan Kompleks Kewangan selama 10 tahun bermula 1 September 1976 hingga 1986 apabila dilantik Timbalan Perdana Menteri. [sunting] Masalah kepimpinan MCA Ghafar merupakan satu-satunya pemimpin UMNO yang diberi kepercayaan menerajui MCA sebagai pemangku Presiden MCA selama 10 bulan ketika parti berasaskan kaum Cina itu dilanda krisis akibat perebutan kuasa antara presidennya ketika itu, Tan Koon Swan dan bekas presiden Tan Sri Dr Neo Yee Pan. [sunting] Ketua Menteri Melaka Seawal 1959 Tun Ghafar menolak tawaran jawatan Ketua Menteri Melaka sehingga memaksa Perdana Menteri Malaysia ketika itu Tunku Abdul Rahman Putra Alhaj mengancam untuk membiarkan negeri itu tanpa Ketua Menteri. Ghafar akhirnya akur dengan kehendak Tunku dan memegang jawatan itu selama lapan (1959-1967) tahun. [sunting] Menolak jawatan Menteri Pada 1974 Tun Ghafar meninggalkan kabinet pimpinan Perdana Menteri Tun Hussein Onn . Pada 1981 menolak jawatan Menteri Pelajaran yang ditawarkan oleh Tun Dr Mahathir Mohamad. Antara jawatan yang disandangnya ialah Menteri Pembangunan Negara dan Luar Bandar, Menteri Pertanian dan Pembangunan Luar Bandar dan Menteri Perumahan dan Kerajaan Tempatan. Pada 1989 Tun Ghafar memangku jawatan Perdana Menteri semasa Dr. Mahathir menjalani pembedahan jantung. [sunting] Timbalan Perdana Menteri Dalam pemilihan Perhimpunan Agung UMNO 1987, beliau berjaya mengalahkan Musa Hitam bagi jawatan Timbalan Presiden UMNO dengan majoriti tipis, 40 undi. Encik Ghafar Baba dilantik oleh Dr Mahathir Mohamad menjadi Timbalan Perdana Menteri Malaysia selepas Musa Hitam meletakkan jawatan sebagai Timbalan Perdana Menteri Malaysia pada 1987. Pada 1993 Tun Ghafar berundur daripada jawatan Timbalan Presiden UMNO dan Timbalan Perdana Menteri apabila kedudukannya sebagai Timbalan Presiden UMNO dicabar oleh Datuk Seri Anwar Ibrahim. Tujuannya bagi mengelak perpecahan dalam parti dan mempertahankan kestabilan negara. Surat perletakan jawatan ditulis pada kertas Penerbangan Malaysia di bilik VIP Lapangan Terbang Antarabangsa Subang untuk berlepas ke Korea Selatan bagi tugas rasmi. [sunting] Jawatan Beliau merupakan seorang yang rendah diri, tabah dan sentiasa berjuang demi nasib bangsa Melayu. [sunting] Penghargaan Tun Ghafar Baba enggan menerima sebarang gelaran datuk atau pingat daripada mana-mana sultan . Tambahan pula Melaka tidak mempunyai sultan atau raja kecuali Yang diPertua Negeri Melaka. Sehingga akhir hayatnya beliau dipanggil Encik Ghafar sahaja. Beliau menerima gelaran Tun selepas bersara sepenuhnya daripada politik. [sunting] Meninggal dunia Pada 23 April 2006. Beliau meninggal dunia di Pusat Perubatan Gleneagles Intan, Jalan Ampang, Kuala Lumpur pada pukul 7:35 pagi kerana komplikasi jantung, paru-paru dan buah pinggang. Beliau berusia 81 tahun ketika menghembuskan nafas terakhirnya. Jenazah beliau dikebumikan di Makam Pahlawan, Masjid Negara, Kuala Lumpur. Turut hadir ialah Perdana Menteri, Datuk Seri Abdullah Ahmad Badawi dan bekas isterinya Dayang Heryati binti Abdul Rahim.Sembahyang jenazah diketuai oleh Imam Besar Masjid Negara, Datuk Kamaruddin Zakaria dan pengkebumian diketuai oleh Timbalan Mufti Wilayah Persekutuan, Wan Halim Wan Harun. Tun Abdul Ghafar merupakan negara ke-4 disemadikan di bawah kubah Makam Pahlawan selepas Tun Dr Ismail Abdul Rahman, Tun Abdul Razak dan Tun Hussein Onn . Jenazah lain ialah Tan Sri Syed Jaafar Albar, Allahyarham Tun Syed Nasir Syed Ismail, Allahyarham Tun Sardon Jubir, Allahyarham Tan Sri Mohd Noah Omar dan Allahyarham Tan Sri Abdul Kadir Yusof.","Tun Abdul Ghafar bin Baba (18 Februari 1925 - 23 April 2006) merupakan Timbalan Perdana Menteri di bawah pemerintahan Perdana Menteri, Tun Dr. Mahathir bin Mohamad. Abdul Ghafar bin Baba mula memegang jawatan Timbalan Perdana Menteri pada 10 Mei 1986 sehingga 15 Oktober 1993. Kehadiran beliau dilihat sebagai tokoh penstabil politik Malaysia, ikon 'tokoh politik kampungan' yang berjiwa Melayu tulen." ms,ebe26fd0f3abce6292a650c8d9bd61b6,"[sunting] Am KL Sentral meliputi seluruh kawasan pembangunan berkeluasan 290,000 meter persegi yang dibina atas bekas tempat melangsir Keretapi Tanah Melayu di Brickfields. Pembangunan KL Sentral merangkumi hab pengangkutan, hotel, bangunan pejabat, pangsapuri dan pusat beli-belah yang dijangka siap sepenuhnya pada tahun 2015. KL Sentral terbahagi kepada 14 bidang tanah, setiap satunya diberi fungsi yang berbeza. Ada yang sudah pun siap dibina dan sedia digunakan, sementara yang lain pula masih dalam pembinaan, atau masih menunggu pembangunan mengikut fasa yang ditetapkan. KL Sentral dimajukan oleh sebuah konsortium yang terdiri daripada Malaysian Resources Corporation Berhad (MRCB), Keretapi Tanah Melayu Berhad (KTMB) dan Pembinaan Redzai Sdn Bhd. [sunting] Sejarah Pada tahun 1994, Kerajaan Malaysia dengan tujuan mempertingkatkan mutu pengangkutan awam bandar raya Kuala Lumpur, menyerahkan kontrak kepada sebuah konsortium untuk mengubah bekas tempat melangsir gerabak kereta api lama seluas 72�ekar (290,000�m²) menjadi sebuah pusat transit moden berlandaskan pembangunan bandar yang terkawal. Konsortium pimpinan Malaysian Resources Corp Bhd (MRCB) melantik firma jurubina tersohor Kisho Kurokawa and Associates, yang juga pernah mereka bentuk Kuala Lumpur International Airport (KLIA) dan banyak lagi bangunan tersergam di seluruh dunia, untuk melakar rancangan induk untuk seluruh projek. Untuk memastikan komponen-komponen yang dirancang mengikut kemahuan pasaran, Jones Lang Wootton dilantik pada tahun 1995 untuk mengusahakan rancangan induk bagi seluruh projek, di samping juga mampu memberi nasihat mengenai komponen-komponen pacuan pasaran serta memastikan setiap komponen tersebut saling melengkapi dan berfungsi bersama. Pencapaian KL Sentral selaku pusat siber terulung Koridor Raya Multimedia (MSC) di Malaysia menaikkan tarafnya, sekaligus membolehkannya memperluaskan prasarana teknologi fizikal dan maklumat bertaraf dunia sambil melengkapi bandar Cyberjaya, dengan memberikan pilihan kepada syarikat yang hendak mencungkil kelebihan status MSC serta mendekati para pelanggannya. [sunting] Kawasan Pembangunan KL Sentral ialah sebuah projek besar yang terdiri daripada berbagai-bagai jenis pembangunan. Kawasan tersebut dibahagi kepada beberapa plot tanah, setiap satunya diberi fungsi tertentu. Segala pembangunan dijangka siap menjelang tahun 2015. [sunting] Kawasan pejabat Kawasan pejabat di KL Sentral meliputi lebih 50% tanah pembangunan. Diharapkan bahawa KL Sentral bakal menjadi hab perniagaan dan kewangan Kuala Lumpur. [sunting] Lot A: Ibu Pejabat CIMB Lot A bakal dijadikan ibu pejabat baru Kumpulan CIMB. Syarikat tersebut telah membeli tanahnya pada bulan Julai 2008, dan pembinaan dijangka siap menjelang tahun 2011 dengan ruang pejabat seluas 600,000�ka persegi (56,000�m²). [sunting] Lot M: Plaza Sentral Lot M atau Plaza Sentral ialah kompleks pejabat yang terletak di barat KL Sentral. Kompleks ini disiapkan dalam dua peringkat: [sunting] Lot N: 1 Sentral Tower 1 Sentral Tower ialah sebuah bangunan pejabat yang berkeluasan lantai kasar 453,000�ka persegi (42,100�m²). Pembinaannya disiapkan pada tahun 2007 untuk menempatkan syarikat-syarikat seperti PricewaterhouseCoopers, MRCB dan General Electric. [sunting] Kawasan hiburan Lot E dijadikan pusat hiburan dan konvensyen yang menjadikan KL Sentral pusat hiburan Kuala Lumpur. [sunting] Lot G: Nu Sentral Lot G yang terletak di bahagian selatan KL Sentral akan merangkumi kompleks beli-belah seluas 1,200,000�ka persegi (111,000�m²), blok pejabat 600,000�ka persegi (56,000�m²), rumah pangsa servis 500,000�ka persegi (46,000�m²), dan hotel tiga bintang berkeluasan 546,000�ka persegi (50,700�m²). Nu Sentral namanya, bakal menyediakan penyepaduan dengan stesen Sentral KL Monorel serta dijadikan stesen Aliran Kota Damansara-Cheras akan datang. Kerja-kerja pembinaan bermula pada tahun 2008 dan dijangka siap pada tahun 2012. Tanahnya pernah dijadikan tempat letak kereta / pasar terbuka dan laluan penghubung stesen Monorel KL Sentral ke bangunan KL Sentral. Pada 22 Januari 2008, MRCB mendirikan syarikat usahasama bersama Pelaburan Hartanah Bumiputera Bhd (PHBB) iaitu Jewel Surprises Sdn Bhd untuk membangunkan kawasan tersebut. Jewel Surprises akan memegang pajakan 99 tahun untuk tanah tersebut. [sunting] Kawasan pengangkutan [sunting] Lot H�: Stesen Sentral Stesen Sentral ialah nama yang diberikan kepada Lot H, iaitu pusat pengangkutan dalam projek pemajuan KL Sentral, tetapi stesen ini sahaja pun dipanggil ""KL Sentral"" oleh orang awam dan khidmat pengangkutan. Stesen Sentral yang direka untuk menempatkan enam rangkaian gerabak disiapkan pada bulan Disember 2000 dan dibuka pada April 2001. Bangunan utama yang terletak atas tanah seluas 9.3�ekar (38,000�m²) meliputi keluasan lantai kasar 500,000�kaki persegi (46,000�m²), manakala spesifikasinya pula berasaskan jangkaan bilangan pengguna sehingga tahun 2020. Pada tahun 2008, Stesen Sentral mencatat penggunaan 100,000 orang sehari, atau 36.5 juta orang setahun. [sunting] Perkhidmatan rel Stesen Sentral menempatkan perkhidmatan-perkhidmatan pengangkutan bergerabak tersebut: Stesen KL Sentral KL Monorail terletak di seberang Jalan Tun Sambanthan, perjalanan kaki 140 m melalui lorong pejalan kaki yang terlindung. Stesen Sentral dibahagi kepada seksyen-seksyen berasingan mengikut perkhidmatan tren: Stesen Sentral juga menyediakan kedai runcit, restoran dan medan selera. Tanpa kelihatan di khalayak awam, Stesen Sentral juga menempatkan depoh penyelenggaraan KTM di bawah bangunan. Juga terdapat kemudahan membeli dan mengisi semula kad Touch 'n Go di stesen ini. [sunting] Lot G�: Nu Sentral Dijangka Lot G akan didirikan stesen Aliran Kota Damansara-Cheras serta menyepadukan stesen KL Monorail dengan perkhidmatan lain di Stesen Sentral. [sunting] Terminal Lapangan Terbang Bandar Raya Walaupun didirikan dalam Stesen Sentral, Terminal Lapangan Terbang Bandar Raya (bahasa Inggeris: KL City Air Terminal, KL CAT) merupakan tambahan kepada Lapangan Terbang Antarabangsa Kuala Lumpur. KL CAT diiktirafsebagai destinasi kota oleh Persatuan Pengangkutan Udara Antarabangsa (IATA) dengan kod XKL. KL CAT dirasmikan bersama perkhidmatan KLIA Ekspres pada 14 April 2002. [sunting] Hotel dan kawasan perumahan [sunting] Lot C�: St Regis Hotel Lot C bakal menempatkan St Regis Hotel. Tapaknya masih dalam pembinaan dan dijangka siap menjelang tahun 2014. Hotel ini akan menyediakan 200 bilik penginapan dan 200 bilik perumahan. [sunting] Lot D�: Menara Perumahan 60 Tingkat Lot D akan ditempatkan menara perumahan 60 aras yang menghadap Lake Gardens dan ibu kota. Pembinaan diusahakan bersama oleh MRCB, Capitaland dan Quail Group. [sunting] Lot I�: Hilton KL & Le Méridien Hotels Lot I terdiri daripada dua buah pencakar langit yang dikendali oleh Hilton Kuala Lumpur dan Le Méridien, masing-masing dimiliki oleh Daito Asia Development Sdn. Bhd. dan Daisho Asia Development Sdn. Bhd. Hotel-hotel tersebut dibuka pada bulan September dan Oktober 2004. [sunting] Lot K dan L�: Suasana Sentral dan Suasana Sentral Loft Lot K menempatkan rumah pangsa servis Suasana Sentral yang terdiri daripada dua blok atau 400 unit rumah pangsa. Suasana Sentral disiapkan pada tahun 2002 dan sudah dijual dan dihuni sepenuhnya, 40% pembelinya datang dari luar negara. Fasa kedua kondominium di Lot L, iaitu Suasana Sentral Loft dilancarkan pada tahun 2005 dan mula dihuni pada awal tahun 2008. Menara pengsapuri 37 dan 38 aras ini terdiri daripada 600 unit, kesemuanya dijual habis. [sunting] Lain-lain Pada Disember 2006, sebuah syarikat usahasama membeli Lot D untuk membangunkan rumah pangsa perumahan dan servis yang dilengkapi kemudahan peruncitan. Projek mewah ini akan menghadap Muzium Negara, Taman Tasik dan juga Pusat Bandaraya Kuala Lumpur; dijangka siap pada tahun 2010. Pada Jun 2007, sebuah lagi syarikat usahasama membeli Lot C untuk membangunkan hotel 6 bintang, perumahan dan pejabat mewah yang meliputi keluasan tanah 1,400,000�ka persegi (130,000�m²). [sunting] Perkhidmatan lain [sunting] Stesen Monorel KL Sentral Stesen Kuala Lumpur Monorail tidak dihubungkan secara terus dalam pusat pengangkutan Kuala Lumpur Sentral, biarpun terletak dekat sekali dengan bangunan KL Sentral, penumpang perlu berjalan 140 meter melalui laluan terlindung di Lot G. Stesen ini terletak di Jalan Tun Sambanthan di Brickfields. Stesen ini merupakan stesen terminal sepanjang aliran KL Monorel. Wujudnya rancangan untuk memindahkan stesen monorel dekat dengan bangunan stesen utama dengan menempatkannya di Lot G. Stesen ini terdiri daripada sebatang gerabak dengan platform di kedua belah sisinya, sebelah mengangkut penumpang dan sebelah lagi menurunkan penumpang. [sunting] Hab bas KL Sentral Airport Coach mengendali perkhidmatan bas pengantara dari KL Sentral ke terminal utama Lapangan Terbang Antarabangsa Kuala Lumpur. Skybus dan Aerobus mengendali perkhidmatan antara KL Sentral dan Terminal Penerbangan Tambang Murah KLIA. Perkhidmatan SkyVans pula mengangkut penumpang dari KL Sentral ke hotel-hotel terpilih di Kuala Lumpur.","Kuala Lumpur Sentral (KL Sentral) ialah sebuah kawasan pembangunan transit yang menempatkan stesen kereta api utama Kuala Lumpur, ibu negara Malaysia. KL Sentral dibuka pada 16April 2001 untuk mengambil alih peranan Stesen Keretapi Kuala Lumpur lama, sebuah mercu tanda zaman penjajahan yang masih dibuka untuk tren komuter sahaja. KL Sentral ialah stesen kereta api terbesar di Asia Tenggara. KL Sentral direka sebagai sebuah hab pengangkutan ""antara-modus"" (melibatkan pelbagai jenis pengangkutan). Kebanyakan khidmat pengangkutan gerabak di Kuala Lumpur mengampil penumpang di KL Sentral, begitu juga dengan perkhidmatan kereta api antarabandar yang menyusuri Semenanjung Malaysia dan Singapura. Projek KL Sentral sebenarnya masih belum lengkap sepenunya, biarpun prasarana stesen kereta api sudah sedia namun masih menunggu penyiapan bahagian-bahagian lain seperti pusat beli-belah, pejabat dan rumah pangsa yang dijangka siap menjelang tahun 2015 ." nl,5cfb4717a3684ee00ae4fa3d121de8b6,"[bewerken] Overzicht De speler begint doorgaans met één of meerdere schepen met grondstoffen zoals voedsel hout en gereedschap aan boord waarmee men een eiland kan koloniseren - dit gebeurt door een pakhuis te bouwen op één van de eilanden. Het is nu mogelijk enkele huizen te bouwen voor de inwoners en gebouwen voor het verkrijgen van grondstoffen en producten. De productie van grondstoffen en goederen speelt een belangrijke rol bij de ontwikkeling en het onderhouden van de nederzetting(en). De bevolking van de nederzetting kan vijf ontwikkelingsniveaus doorlopen. Bij elk niveau veranderen de wensen van de bevolking, evenals de gebouwen die de speler kan bouwen en de producten die hij kan verwerven. De goederen die men op een eiland kan produceren verschillen per regio (zoals toendra, steppe of oerwoud). Als gevolg van de groei van de nederzetting kan het noodzakelijk worden om andere eilanden te koloniseren om exotische goederen te verkrijgen (zoals specerijen) en deze met schepen te vervoeren naar de eigen nederzetting. Ook handel kan een manier zijn om goederen te verkrijgen. Op deze eilanden kunnen ook inheemse volken wonen, zoals Azteken, Eskimo's, Indianen en Mongolen. Het onderhouden van de betrekkingen met andere volken gebeurt door middel van diplomatie: er kunnen verdragen gesloten worden om zo de eigen positie zeker te stellen. Wanneer dit niet mogelijk is, bij niet welwillende tegenspelers, kan men infanterie trainen, en deze bewapenen met wapens zoals zwaarden, (kruis)bogen en kanonnen. De infanterie kan de nederzetting verdedigen wanneer de tegenspeler aanvalt (evenzo kan men de tegenspeler op zijn eiland(en) aanvallen mocht dat nodig zijn). Naast een bewapend leger kan men de nederzetting(en) verdedigen met verdedigingswerken, zoals forten, een stadsmuur, en wacht- en geschutstorens. [bewerken] Bevolking De bevolking van een nederzetting kan vijf ontwikkelingsniveaus doorlopen, namelijk: Pioniers, Kolonisten, Burgers, Kooplieden en Aristocraten. Per ontwikkelingsniveau hebben de inwoners bepaalde behoeften die steeds verfijnder worden naarmate het niveau stijgt. Sommige van deze behoeften zijn noodzakelijk (zoals voedsel) terwijl anderen dat niet zijn (maar de bevolking is wel gelukkiger wanneer ze beschikbaar zijn). Naast de producten van het huidige niveau hebben de inwoners nog steeds behoefte aan producten van eerdere niveaus. De bevolking heeft ook behoefte aan bepaalde gebouwen, zoals een kerk, een kroeg of school. Een hoger niveau biedt ook meer mogelijkheden, zoals nieuwe gebouwen en onderzoek. In een nederzetting kunnen inwoners leven van verschillende ontwikkelingsniveaus: als er weinig bouwmateriaal is (of de beschikbaarheid is door de speler beperkt), kunnen enkele huizen uitgebreid worden (en daarmee huisvesting bieden voor inwoners van een hoger niveau) en anderen niet. Wanneer aan de behoeften (de gewenste producten en gebouwen) voldaan wordt, kan het ontwikkelingsniveau stijgen naar een hoger niveau. Ook dient er bouwmateriaal voor de inwoners beschikbaar te zijn om de huizen uit te breiden. Als om bepaalde redenen (zoals aanvallen van vijanden of een verbroken handelsverdrag) niet meer voldaan kan worden aan de noodzakelijke behoeften van de inwoners zal het ontwikkelingsniveau terugvallen naar een lager niveau. Bij pioniers (het laagste niveau) zullen de huizen instorten aangezien er geen lager niveau is om naar terug te vallen. Het niveau van de aristocraten is het hoogste niveau en kan niet bereikt worden door te voldoen aan de behoeften van één niveau lager (kooplieden) en genoeg bouwmateriaal beschikbaar te stellen. De huizen voor aristocraten dienen zelf gebouwd te worden wanneer er voldoende inwoners op het niveau van kooplieden zijn (de populatie dient te bestaan uit ten minste 1900 kooplieden ). De huizen van aristocraten kunnen instorten wanneer aan hun behoeften niet voldaan wordt. [bewerken] Diplomatie Diplomatie biedt de speler verschillende manieren om de betrekkingen met andere spelers te onderhouden, zoals handelsverdragen, vredesverdragen of militaire bondgenootschappen. Een handelsverdrag is noodzakelijk om goederen te kunnen uitwisselen met andere spelers (behalve bij de Venetianen en piraten). Wanneer spelers regelmatig handel drijven met elkaar is de kans groter dat dit kan overgaan in een militair bondgenootschap: bij een oorlog zijn deze spelers dan bondgenoten. Het sluiten van een vredesverdrag geeft aan dat de spelers elkaar niet zullen aanvallen of de oorlog verklaren. Om de verstandhoudingen te verbeteren is het ook mogelijk om een premie aan een andere speler te betalen of deze zelf te eisen. Daarnaast kunnen diplomatieke berichten verstuurd worden om een tegenspeler te beïnvloeden: een verzoek tot uitstel van betaling, een oorlogsdreigement, vleierij (om de ander gunstig te stellen), een belediging, of een verzoek tot een wapenstilstand. Om te voorkomen dat de rondzwervende piraten de nederzettingen aanvallen, kan men een geldbedrag betalen. Ook kunnen de piraten ingehuurd worden om een tegenspeler aan te vallen (eveneens in ruil voor een geldbedrag). [bewerken] Handel Het verhandelen van goederen vindt doorgaans plaats bij het pakhuis van een nederzetting. Handel bij de warenhuizen van een nederzetting kan met behulp van een verkenner met pakezel. Deze vervoert de goederen over land naar het warenhuis (zo heeft een inheems volk soms geen pakhuis aan het water en leeft het verder landinwaarts). Per nederzetting kan de speler instellen welke goederen er gekocht en verkocht kunnen worden (deze zijn te verhandelen bij alle pakhuizen en warenhuizen van die nederzetting). Hierbij kan de maximale hoeveelheid en de prijs worden ingesteld. Het succes van deze manier van handelen is gebaseerd op vraag en aanbod: gewilde producten zullen eerder verkocht worden dan minder gewilde producten. Ook de prijs kan de (ver)koop beïnvloeden. Hierna is het wachten op langskomende (ver)kopers, zoals handelspartners en de Venetianen. Anno 1503 bevat de volgende manieren van handel drijven: Naarmate de speler handel drijft met meerdere nederzettingen en met meerdere schepen kan het lastig worden om dit handmatig aan te sturen. Om dit op te lossen kan men automatische handelsroutes in stellen. Per schip kan een handelsroute ingesteld worden die automatisch uitgevoerd wordt. Een schip bezoekt tijdens een handelsroute één of meerdere nederzettingen (van handelspartners of de Venetianen). Het laden en lossen gebeurt automatisch voor zover mogelijk (als een pakhuis niet de gewenste goederen bezit, zal het schip onverrichter zaken zijn route vervolgen). [bewerken] Kennis en onderzoek Door scholen, bibliotheken en universiteiten te bouwen stijgt de kennis van de bevolking die men kan gebruiken om onderzoek te doen naar nieuwe technologieën, luxueuzere producten en betere wapens. Hierdoor kan men ook nieuwe gebouwen verkrijgen. Deze kennis kan (samen met een geldbedrag) besteed worden aan een bepaald onderzoek. Er kan onderzoek verricht worden in de volgende richtingen: In een school kan onderzoek gedaan worden naar bepaalde technologieën en richtingen; in een universiteit kan naar alle richtingen onderzoek gedaan worden. Het bouwen van een bibliotheek verhoogt de kennis in een stad maar daar kan geen onderzoek gedaan worden. De maximale hoeveelheid kennis in een nederzetting wordt bepaald door het ontwikkelingsniveau van de bevolking en de grootte van de populatie (zie tabel). [bewerken] Oorlogvoering Spelers kunnen elkaar om verschillende redenen de oorlog verklaren, zoals het bouwen van een pakhuis (en daarmee een nederzetting) op een eiland van de tegenspeler of het aanvallen van schepen en/of nederzettingen. Het spel bevat 14 verschillende militaire eenheden en 26 verbeteringen die door middel van onderzoek verkregen kunnen worden. Een nederzetting kan worden beschermd door verdedigingswerken te bouwen: Tijdens landgevechten kunnen de eenheden formaties aannemen om zo beter te kunnen aanvallen of verdedigen. De eenheden lopen hierbij in een bepaald patroon, zoals een cirkel, vierkant, lijn, driehoek, in twee rijen naast elkaar of een aangepast patroon. Oorlogsschepen kunnen uitgerust worden met scheepskanonnen om een vijandelijk schip aan te vallen. Daarnaast kunnen zij legereenheden vervoeren om deze af te zetten op een eiland van een tegenspeler. Ook handelsschepen kunnen met kanonnen de goederen verdedigen. [bewerken] Rampen Naast problemen door verkeerde strategische keuzes (wat bijvoorbeeld kan resulteren in geldgebrek) kunnen de nederzettingen in de loop van het spel getroffen worden door de volgende (natuur)rampen: [bewerken] Volkeren De volgende volkeren bewonen eilanden in Anno 1503 (samen met informatie over hun locatie en de goederen die zij willen verhandelen bij (ruil)handel): [bewerken] Spelmodi Anno 1503 bevat de volgende spelmodi: [bewerken] Ontbreken van multiplayer Oorspronkelijk zou Anno 1503 een multiplayer-spelmodus bevatten waar meerdere spelers online over het internet of over een LAN tegen of met elkaar konden spelen. Deze multiplayer-modus heeft veel problemen gekend wat uiteindelijk resulteerde in het stopzetten van de ontwikkeling ervan. [bewerken] Ontwikkeling Bij de eerste Duitse versie van het spel was een onofficieel programma, AnnoNetTool.exe, bijgeleverd waarmee in principe een multiplayerspel mogelijk was maar het zorgde voor te veel problemen waardoor het uit versie 1.04.02 weggelaten werd. Toen de Duitse versie werd uitgebracht was de verwachting dat de multiplayer-modus voltooid zou zijn in november 2002. Hierin zouden enkele aangepaste scenario's beschikbaar zijn die echter niet het Anno 1503 gevoel konden geven zoals in een langdurig spel. Een 56k modem zou voldoende moeten zijn, hoewel de speler die als server fungeerde (de host) bij voorkeur een ISDN verbinding zou moeten hebben (wanneer 8 spelers meedoen). Bij het uitbrengen van het spel werd bekend gemaakt dat de multiplayer-modus toegevoegd zou worden als een gratis patch met multiplayer ondersteuning voor 2 - 8 spelers. De spelers zouden met of tegen elkaar kunnen spelen in speciaal daarvoor bestemde scenario's of in een doorlopend spel. Als er minder menselijke spelers waren dan aanwezige spelers in een gekozen spel, werd hun rol vervuld door de kunstmatige intelligentie van het spel zelf. Met behulp van GameSpy of met een IP-adres konden spelers met elkaar verbinding maken. Ook zou men een online spel op kunnen slaan zodat het op een later tijdstip verder gespeeld kon worden. De multiplayer-modus kon toen echter niet langer dan twee uur stabiel draaien voordat er weer problemen optraden. In maart 2003 waren een heleboel bugs opgelost maar vele anderen waren moeilijker en bleken meer tijd te vergen dan aanvankelijk gedacht. Sommige bugs werden pas na weken testen getraceerd en verholpen. In augustus 2003 begon een besloten betatest onder enkele Duitse spelers. Na de eerste zes maanden van ontwikkeling hadden de ontwikkelaars, Sunflowers, niet de intentie om er mee op te houden; een half jaar later werd duidelijk dat de problemen te groot waren om op te lossen. Op 8 maart 2004 liet Sunflowers weten dat ze samen met Max Design hadden besloten de ontwikkeling van de multiplayer-modus stop te zetten wegens de onoplosbare problemen. Iets meer dan een week later, op 17 maart, bood Sunflowers aan de fans van het spel haar excuses aan voor het definitief ontbreken van multiplayer voor Anno 1503 en de hoop die werd geboden door de uitgebrachte nieuwsberichten over de in ontwikkeling zijnde multiplayer-modus. [bewerken] Problemen Al bij het begin van de ontwikkeling deden zich problemen voor: DirectPlay, dat onderdeel is van DirectX, bleek niet geschikt voor een multiplayer-modus voor 6 - 8 spelers in Anno 1503. De ontwikkelaars moesten daarom een eigen systeem ontwikkelen. Het werk aan het single player gedeelte (de campagnes en scenario's) van het spel vergde ook veel tijd waardoor besloten werd om eerst de essentiële onderdelen van het spel te voltooien en de multiplayer-modus later uit te brengen. Ondertussen ging het testen van de multiplayer-modus wel door, maar bepaalde problemen bleven hardnekkig, zoals de overdracht van de gegevens tussen de computers. Alle deelnemende computers dienden het verloop van het spel tegelijkertijd uit te rekenen. Door de complexiteit van het spel resulteerde dit in asynchroniteit tussen de spellen, zowel op het internet als op een lokaal netwerk: de handelingen die spelers pleegden werden niet synchroon uitgevoerd op alle deelnemende computers. De ingebouwde optie die deze asynchrone situaties moest herkennen, bleek dit niet altijd te doen. Dit had tot gevolg dat de werelden zich op de verschillende computers anders ontwikkelden. Daarnaast ontstonden problemen door de incompatibiliteit tussen verschillende Windows-versies. Wanneer spelers met verschillende Windows besturingssystemen (zoals Windows 98, Windows ME, Windows 2000 of Windows XP) deelnamen aan een multiplayerspel, deden de problemen met de asynchroniteit zich weer voor. De programmacode maakte namelijk gebruik van formules die specifiek tot een besturingssysteem behoorden. Een ander probleem was de grootte van de populatie. In de singleplayer-modus kunnen spelers een populatie bereiken van 50.000 personen; in de multiplayer-modus kon dit verder oplopen. De systeemvereisten voor het spel namen hierdoor enorm toe. Uit testen bleek dat een gevorderd spel met twee spelers processors van 3 gigahertz vereiste om het speelbaar te houden. Op minder krachtige computers kon de framerate terugvallen naar 15 fps (frames per seconde) wat synchroniteitsproblemen gaf. [bewerken] Vergelijking met Anno 1602 In vergelijking met Anno 1602, het spel waar Anno 1503 de opvolger van is, zijn (onder andere) de volgende zaken veranderd :","Anno 1503: The New World (in de Verenigde Staten: 1503 A.D. - in Nederland en België: Anno 1503: De Nieuwe Wereld) is een real-time strategy en simulatie computerspel ontwikkeld door het Duitse Sunflowers en het Oostenrijkse Max Design. Het werd uitgegeven door EA Games in 2003. Het spel is de opvolger van Anno 1602 en de voorganger van Anno 1701. De speler sticht en onderhoudt 16e eeuwse nederzettingen in de Nieuwe Wereld door de productie van grondstoffen, het drijven van handel, het onderhouden van diplomatieke betrekkingen en het tevreden houden van de inwoners (in het begin met noodzakelijke goederen, zoals voedsel maar later ook met luxe goederen, zoals juwelen). Ook dient men de nederzetting(en) te beschermen in oorlogssituaties (tegen vijandige spelers, zoals piraten) door het opleiden van soldaten en het produceren van bewapening (zoals verdedigingswerken en kanonnen) voor de nederzettingen en schepen." nl,f8ec528dab50c8ddb3c9e74921945d2a,"[bewerken] Toponymie De naam Eindhoven wordt wel verklaard als 'laatste hoeve' of 'hove' van Woensel. Deze betekenis zou uit de 11e of de 12e eeuw stammen. Het element Eind komt veel voor in plaatsaanduidingen; zo heet de hoofdstraat van Eindhoven, onderdeel van de oude weg Den Bosch-Maastricht, waar deze de Dommel kruist, het Stratumseind, terwijl ten noorden daarvan, even buiten de stadswallen van het middeleeuwse Eindhoven, aan diezelfde weg, zich het gehucht Eindje bevond. Hof ('omheind stuk grond, tuin, gaarde') en hoeve ('hofstede') kunnen in het zuidelijk Nederlands ongeveer dezelfde betekenis hebben; het woord 'hova' zou oorspronkelijk een stuk grond van ongeveer 10 hectare zijn, dat in bruikleen aan particulieren werd gegeven. . Dit element komt in de omgeving van Eindhoven met grote frequentie voor. Te noteren zijn onder meer Boshoven, Geenhoven, Haspershoven, Meerhoven, Nijhoven, Riethoven, Urkhoven, Veldhoven, Vlokhoven, Westerhoven en Zonhoven. -Hoven is geen meervoudsvorm, maar een oude naamval van het enkelvoud, om een plaatsbepaling te vormen (zie ook de toelichting bij de naam Swalmen) De uitgang -hofen/-hoven komt overigens ook bij plaatsnamen in België en Duitsland veelvuldig voor, zie: Der fränkische Dialekt (Friedrich Engels) Ook de combinatie is niet uniek: een gehucht onder Princenhage heet van oudsher zo, en een buurtschap in Tilburg. Alternatieve verklaringen zijn er ook: zo wordt 'Eind' ook wel afgeleid van de naam Gender, die dan oorspronkelijk Ende geweest zou zijn. Een dergelijke benaming zou uit de 5e eeuw stammen. Een probleem met deze verklaring is dat Gender inderdaad een Germaanse waternaam is, maar Ende niet. [bewerken] Geschiedenis De stad Eindhoven ontstond op een hoger gelegen terrein tussen de riviertjes de Dommel en de Gender. Het kreeg al in 1232 stadsrechten en marktrecht van hertog Hendrik I van Brabant. Eindhoven moet gezien worden als een gestichte (en niet geleidelijk gegroeide) nederzetting binnen de stedenpolitiek van Hendrik�I. Op de plaats van het oude kasteel uit de vijftiende eeuw ligt nu villa Ravensdonck, dichtbij het Augustijnenklooster Mariënhage. In 1583 werd na het Beleg van Eindhoven (1583) de omwalling al weer afgebroken. Binnen de wallen lag de middeleeuwse St.-Catharinakerk, die in 1860 werd afgebroken en vervangen door de huidige neogotische kerk. De huidige kerk uit 1867 werd ontworpen door Pierre Cuypers en valt op door een koor naar het westen. Tussen 2004 en 2006 werd het koor van de middeleeuwse St.-Catharinakerk met de daarin en eromheen begraven stoffelijke overblijfselen, opgegraven onder leiding van de Eindhovense stadsarcheoloog Nico Arts. Ten gevolge van de industriële ontwikkeling trokken rond 1900 de Eindhovense fabrieken steeds meer werknemers aan. Dat waren onder meer de textielfabrieken van Elias, De Haes, de Bara (afgeleid van Baekers en Raymakers), tabaksverwerkers (Mignot & De Block, Henri van Abbe en Lurmans), stoomlederfabriek Gebroeders Keunen, de Koninklijke lucifersfabrieken Mennen & Keunen, sigarenkistmaker Brüning en de gloeilampenfabriek Philips vanaf 1891. De stad had economisch profijt van de fabrieken en fabrikanten. In 1920 ontstond de huidige gemeente Eindhoven, toen ook wel Groot-Eindhoven genaamd, uit een fusie van de oorspronkelijke gemeente Eindhoven, die niet veel meer dan de huidige binnenstad omvatte, met de omliggende gemeenten Strijp, Woensel, Gestel, Tongelre en Stratum. Sindsdien zijn er enkele kleinere annexaties en grenscorrecties geweest, waarbij een deel van de voormalige gemeente Geldrop en later een deel van de gemeente Veldhoven werd toegevoegd, het laatste voor de bouw van de Vinexwijk Meerhoven. Er was in het interbellum een groot woningtekort voor de vele arbeiders, ook in de omliggende gemeenten. Op 18 september 1944 werd Eindhoven bevrijd door de geallieerden. De bevrijding was onderdeel van Operatie Market Garden. De bevrijding wordt nog elk jaar gevierd met de Lichtjesroute. Na de Tweede Wereldoorlog heeft de autofabriek DAF, hoewel voor de oorlog opgericht, fors bijgedragen aan de expansie. In 2003 gaven ruim 9500 bedrijven in de regio werk aan bijna 130.000 mensen. [bewerken] Geografie [bewerken] Bestuurlijke indeling De huidige gemeente is ontstaan op 1 januari 1994 toen een gedeelte van Veldhoven, waaronder het vliegveld, bij Eindhoven werd gevoegd. Hier werden enkele bedrijventerreinen en woonwijken gebouwd. Het gehele gebied wordt Meerhoven genoemd en valt onder het stadsdeel Strijp. Ook het kerkdorp Acht en gehuchten als Bokt en Riel vallen onder de gemeente Eindhoven, ieder bij hun eigen stadsdeel. De grootste verandering deed zich echter voor in 1920 toen de kleine gemeente Eindhoven (niet veel groter dan het centrum met zijn voormalige wallen) de buurgemeenten Woensel, Strijp, Stratum, Tongelre en Gestel annexeerde. Na die annexatie bedroeg het inwonertal ongeveer 45.000, ervoor ongeveer 4.000. Op 15 februari 1999 bereikte Eindhoven het inwonertal van 200.000. [bewerken] Klimaat In Eindhoven staat één van de tien meetstations van het KNMI. In de driehoek Rotterdam, (de Bilt), Twente en Maastricht is Eindhoven het enige meetstation en geeft de klimaatgegevens van het gebied weer. [bewerken] Cultuur en recreatie [bewerken] Uitgaansleven Na sluitingstijd van de winkels kent Eindhoven een levendig uitgaansleven. Uitgaan kan in de talrijke gelegenheden van (dans)cafés, grand-cafés en discotheken tot bruine kroegen. Centraal gelegen ligt de Markt met voornamelijk grand cafés en grote terrassen. Aan de zuidkant van het centrum liggen Stratumseind, de langste caféstraat van Nederland, met meer dan 50 aaneengesloten (dans)cafés, kroegen en discotheken en de Stratumsedijk, in het verlengde van het Stratumseind. Op de Stratumsedijk bevinden zich onder meer enkele gayclubs. Bij het station zijn het Stationsplein, met grand cafés, terrassen, restaurants, een discotheek en een bioscoop gevestigd, net als de Dommelstraat, een uitgaansgebied aansluitend op het Stationsplein met enkele cafés en een jaren 60-muziek discotheek gevestigd. Op het einde van de straat is poppodium de Effenaar te vinden. In het gebied De Bergen, ten westen van het centrum, liggen onder meer het Wilhelminaplein met vooral bruine kroegen (vaak met live-optredens) en terrassen en de Grote en Kleine Berg met onder meer bruine kroegen, cafés, grand cafés en restaurants. [bewerken] Architectuur Eindhoven telt meer dan 140 rijksmonumenten, waaronder een groot aantal historische bouwwerken. Het gebied de Bergen is nog een Eindhovense wijk in zijn oude staat, maar ook op andere plaatsen in de in de stad zijn bezienswaardige historische panden te bezoeken. Met name de industriële revolutie die aanvankelijk door textiel- sigaren- en luciferfabrieken, en later voornamelijk door Philips in de stad teweeg is gebracht is de moeite van het verdiepen waard. Andere hoogtepunten zijn de Catharinakerk (1867) en de Heilig Hart of Paterskerk (1898). Het letterlijke hoogtepunt in Eindhoven is de Admirant en staat naast het eerste gloeilampenfabriekje van Philips. De woontoren is met 105 meter het hoogste gebouw van Eindhoven. Op een andere plaats waar ""oud en nieuw"" samenkomen is bijvoorbeeld het van Abbemuseum met een zeer moderne aanbouw. Ook op andere gebieden van moderne architectuur is er veel te zien in Eindhoven, en doet ook het Evoluon nog steeds futuristisch aan. Eindhoven heeft het nieuwe millennium veel ondernomen in hoogbouw. De Regent was in 1999 het eerste gebouw dat zich serieus (voor Nederlandse begrippen weliswaar) hoogbouw kan noemen, maar daarna zijn er in de stad onder meer de Kennedytoren (kantoren), Vestedatoren, Porthos en De Admirant (alle voornamelijk woningen) verrezen. In oktober 2006 werd bekend gemaakt dat er op de locatie van het Postkantoor ten oosten van het centraal station Eindhovens nieuwste hoogste zal verrijzen, een woontoren van 125 meter. Bouwprojecten die in uitvoering zijn zijn onder meer het voormalige Philips fabrieksterrein Strijp-S, 27 hectare groot, dat omgebouwd wordt tot een gebied om te wonen, te werken en te recreëren. De laatste oplevering hiervan staan gepland voor 2020. Tevens wordt een 25 meter hoge ""Blob"" gebouwd bij het 18 septemberplein. [bewerken] Parken Behalve de vele te bezichtigen bouwwerken kent Eindhoven veel parken en plantsoenen. Eindhoven is de groenste stad van de grootste vijf steden van Nederland, maar ook nog de groenste gemeente van de vijf grootste Brabantse steden. Ongeveer een derde van alle openbare ruimte in Eindhoven is ""groen"". De oppervlakte groen berekend per woning is bijna 100 m². Enkele grote parken in Eindhoven zijn onder meer het Stadswandelpark, Genneper Parken, het Philips van Lenneppark, Philips de Jongh Wandelpark en het Henri Dunantpark. Ook om de Karpendonkse Plas is er een groen gebied. [bewerken] Kunst in de openbare ruimte In en om de parken is er veel kunst te zien. Zo zijn er meer dan 30 moderne kunstuitingen te bewonderen in het stadswandelpark. Verder zijn er verspreid over de stad te zien nog vele kunstwerken te zien zoals de Flying Pins aan de zuidkant van de Kennedylaan, die door de kunstenaars, Claes Oldenburg en Coosje van Bruggen, als bowlingbaan werd beschouwd. Ook zijn er enkele standbeelden te bewonderen zoals op de Markt waar het beeld te vinden is van Jan van Hooff, vervaardigd door Auke Hettema in 1992. Daar bevindt zich ook een beeld van Frits Philips, gemaakt door Kees Verkade. Het standbeeld van de vader van Frits Philips, Anton Philips, staat voor het station. [bewerken] Musea Verder is er nog meer kunst te bewonderen in de openlucht in het Historisch Openlucht Museum Eindhoven. Het museum ligt in de Genneper Parken en is een openluchtmuseum met de ijzertijd en de middeleeuwen van Brabant als thema. Dit museum trekt na het van Abbemuseum de meeste bezoekers. Het van Abbemuseum is een museum voor moderne kunst en vormgeving, dat werken van onder meer Picasso, Kandinsky, Chagall en Mondriaan in de collectie heeft. Van ongeveer dezelfde tijd zijn de automobielen van DAF die te vinden zijn in het DAF Museum en de gloeilampen van Philips in het Philips Gloeilampenfabriekje anno 1891. Naast het Philips Gloeilampenfabriekje ligt het museum Centrum Kunstlicht in de Kunst, in de Steentjeskerk zit Museum Kempenland, een streekmuseum over volkskunde, schilderkunst en beeldhouwkunst van Noord-Brabantse kunstenaars. In het voormalige gebouw van het Kantongerecht bevindt zich het Designhuis, een podium en ontmoetingsplaats op het gebied van design en innovatie. Een klein maar bijzonder museum is het Inkijkmuseum aan de Dommelstraat, dat wisselende tentoonstellingen biedt die door de ramen heen bezichtigd kunnen worden. In totaal trekken de Eindhovense musea ongeveer 186.000 bezoekers. [bewerken] Theater en muziek Met het Parktheater beschikt Eindhoven over één van de grotere schouwburgen van Nederland. Deze schouwburg dankt zijn naam aan zijn ligging, direct naast het stadswandelpark. Het heeft drie zalen waarvan de grootste zaal geschikt is voor maximaal 950 bezoekers. Jaarlijks trekt de schouwburg ongeveer 250.000 bezoekers. Een andere locatie op het gebied van onder meer cultfilms en toneel is het Plaza Futura. Ook op muziekgebied kent Eindhoven diverse locaties voor deze kunstuiting. Natuurlijk kan dat in de al eerder genoemde schouwburg, maar met de Effenaar, een poppodium, en Muziekcentrum Frits Philips herbergt Eindhoven twee locaties die in het teken staan van muziek. Beide muziekcentra trekken jaarlijks meer dan 150.000 bezoekers. Bovendien worden het beursgebouw en het Philips Stadion gebruikt voor muziekoptredens. [bewerken] Evenementen Elk jaar vinden er diverse evenementen plaats in Eindhoven, bijvoorbeeld in augustus Park Hilaria waar in 2007 bijna 500.000 bezoekers op af kwamen. In de zomer is er verder het Fiesta del Sol dat in 2008 voor de 29e keer wordt gehouden. In het najaar zijn er onder meer de Lichtjesroute en in oktober wordt jaarlijks de Dutch Design Week georganiseerd in Eindhoven. In de winter wordt sinds 2003 het IJssculpturenfestival in Eindhoven opgebouwd. Op sportgebied is de Marathon Eindhoven één van de grootste evenementen, met in 2007 17.000 deelnemers en 160.000 toeschouwers. De gemeente Eindhoven heeft een apart budget voor evenementen. In 2000 werd (omgerekend) € 320.000,- toegekend aan de diverse evenementen. Veel evenementen in Eindhoven worden opgezet door stichting City Dynamiek Eindhoven. City Dynamiek Eindhoven is een samenwerkingsverband tussen de gemeente en vertegenwoordigers van private partijen, zoals onder meer horeca en detailhandel. [bewerken] Economie [bewerken] Bedrijven Eindhoven heeft veel industrie gekend, namelijk textielindustrie, sigarenindustrie, hoedenfabricage en luciferfabricage. Deze hebben zich vanaf het begin van de 19e eeuw ontwikkeld maar de meeste fabrieken in deze sectoren zijn na de Tweede Wereldoorlog verdwenen. De textielindustrie kwam op vanuit de gilden en de aanwezigheid van waterkracht, en ook de hoedenindustrie kent wortels die teruggaan tot de 18e eeuw. Voorts speelde de aanwezigheid van huisnijverheid, goedkope arbeidskrachten en dito grond een belangrijke rol. Vanaf 1891 kwam Philips op, en ook de vrachtwagenfabrikant DAF heeft, vanaf ongeveer 1930, veel bijgedragen aan de werkgelegenheid van Eindhoven. Sedert omstreeks 1980 heeft Philips zich grotendeels uit Eindhoven teruggetrokken, hoewel de kenniscentra van Philips Lighting en Philips Research in Eindhoven zijn gebleven. Toeleveringsbedrijven en verzelfstandigde onderdelen van Philips hebben in Eindhoven en omgeving echter veel nieuwe werkgelegenheid gebracht, met name op het gebied van hoogwaardige technologie. Het grootste van deze bedrijven is ASML te Veldhoven, dat chipmachines maakt. Ook de VDL Groep is voortgekomen uit een toeleveringsbedrijf van Philips. [bewerken] Technologie Vandaag de dag fungeert Eindhoven als het centrum van technologie in het zuiden van Nederland. Van al het geld besteed in Nederland aan ontwikkeling en onderzoek gaat een derde naar Eindhoven en omgeving. De leus van de gemeente, leading in technology, is hier op gebaseerd. In de regio Zuid-Oost Brabant bestaat de stichting Brainport. Brainport is een samenwerkingsverband tussen bedrijven, kennisinstellingen en overheden en wordt gevormd door de gemeenten in Zuid-Oost Brabant. De grootste uitgaven en meeste patentaanvragen komen vanuit Eindhoven, voornamelijk Philips. Tevens is in Eindhoven de High Tech Campus Eindhoven gevestigd, waar bedrijven als Philips en IBM letterlijk naast elkaar zitten. [bewerken] Winkelen Vooral in het centrum in de binnenstad zijn veel winkels. Het winkelgebied in het centrum beslaat de volgende delen: Buiten het centrum is in het stadsdeel Woensel Noord het Winkelcentrum Woensel te vinden. Met 160 winkels is dit gebied het grootste wijk-winkelcentrum buiten de Randstad. Veel multiculturele winkels zijn te vinden op de Kruisstraat en de Woenselse Markt. [bewerken] Media Wat betreft de gedrukte media is het Eindhovens Dagblad een dagblad dat verschijnt in Samenwerkingsverband Regio Eindhoven. Behalve een binnenlands en buitenlands katern richt de krant zich op de regionale nieuwsvoorziening. De oplage van de krant bedraagt ruim 110.000 exemplaren. De hoofdredactie van het blad is gevestigd in Eindhoven. Naast het Eindhovens Dagblad heeft Eindhoven nog enkele wekelijkse huis-aan-huis bladen, ""Groot Eindhoven"" waar onder meer het nieuws van de gemeenteraad wordt vermeld, en ""de Trompetter"". Beide bladen verschijnen midweeks. Huis-aan-huisbladen welke in het weekeinde verschijnen zijn ""dé Weekendkrant"" en het ""ZondagsNieuws"". Voorts is er regionale radio en regionale televisie, verzorgd door Omroep Brabant. Deze omroep is gevestigd in Eindhoven, met studios in buurgemeente Son. Verder zijn er nog plaatselijke tv-zenders als Brabant10 en ETV, de officiële stadszender van Eindhoven. Radio wordt, naast Omroep Brabant, onder meer verzorgd door Royaal FM en E-fm, dat samenwerkt met ETV. [bewerken] Onderwijs Terugkerende evenementen zijn de introductieweken van de verschillende hogere scholen en studentenverenigingen en universiteit, allen gericht op de nieuwe studenten. Dankzij onder meer de studenten van de Technische Universiteit (TU/e), de Fontys Hogescholen en de Design Academy heeft Eindhoven een relatief jonge bevolking. Hieronder is een overzicht van de belangrijkste onderwijsinstellingen in de stad te vinden. [bewerken] Basisonderwijs In Eindhoven wordt het basisonderwijs grofweg verdeeld over twee besturen. Voor het christelijke onderwijs is het SKPO (Stichting Katholiek en Protestants Onderwijs Eindhoven e.o.) verantwoordelijk. Ongeveer 38 basisscholen zijn aangesloten bij SKPO. Voor het openbaar en algemeen toegankelijk onderwijs is SALTO (Scholen voor Algemeen Toegankelijk Onderwijs in Eindhoven) verantwoordelijk. Tot SALTO behoren ongeveer 25 scholen waar, naast de openbare scholen, ook vier Jenaplanscholen en twee Montessorischolen zijn aangesloten. Tevens heeft Eindhoven een islamitische basisschool, een Vrije school en een evangelische basisschool. [bewerken] Middelbaar beroepsonderwijs Eindhoven heeft tal van MBO-instellingen, die vooral studenten uit de regio Zuidoost-Brabant en Noord-Limburg aantrekken. Veel instellingen zijn in de jaren 90 samengegaan in het Regionaal opleidingencentrum (ROC). Het ROC Eindhoven heeft meer dan 150 opleidingen op 20 gebieden, zoals de autobranche, ICT, economie en welzijn. Tevens heeft het ROC een montessori-college. Naast het ROC heeft Eindhoven nog enkele specialistische opleidingen, zoals De Rooi Pannen op het gebied van horeca, toerisme/recreatie en brood & banket, de Eindhovense School, gericht op de grafische sector en Helicon voor middelbaar agrarisch onderwijs. [bewerken] Hoger beroepsonderwijs In Eindhoven zijn via Fontys verschillende soorten hoger beroepsonderwijs te volgen voor bachelor- en mastergraden. Fontys in Eindhoven biedt onderwijs op het gebied van Bedrijfsmanagement en Logistiek, Economie, Engineering, Gezondheidszorg, Communicatie, ICT, Mens en Maatschappij, Natuurwetenschappen, Onderwijs (Lerarenopleidingen) en Sport. In Eindhoven heeft de opleiding verschillende vestigingen, maar de meeste opleidingen zijn gevestigd aan de Rachelsmolen. Tevens is in Eindhoven de Design Academy gevestigd. Deze opleiding is een wereldwijd bekend instituut, gevestigd in de voormalige Philips-fabrieken ('De Witte Dame') in het centrum van Eindhoven. De opleiding richt zich op industriële vormgeving en is een bachelor-opleiding. [bewerken] Wetenschappelijk onderwijs Eindhoven beschikt over een universiteit, de Technische Universiteit Eindhoven (TU/e). Ze is gesticht op 15 juni 1956 door de Nederlandse overheid. Sinds haar stichting heeft ze haar eigen campus in het centrum van Eindhoven, ten noorden van het centraal station. Met 7.500 studenten, 250 hoogleraren, 600 promovendi, 200 postdocs en 3000 overige werknemers, is de TU/e de op een na kleinste universiteit van Nederland, na Wageningen. De Technische Universiteit Eindhoven heeft negen faculteiten, te weten Biomedische Technologie, Bouwkunde, Electrical Engineering, Industrial Design, Scheikundige Technologie, Technische Natuurkunde, Industrial engineering & Innovation sciences, Werktuigbouwkunde en Wiskunde & Informatica. De TU/e was in 2006 de beste universiteit van de Benelux, volgens het Britse 'Times'. Naast deze universiteit beschikt Eindhoven ook over een studiecentrum van de Open Universiteit. [bewerken] Volksgezondheid en sport [bewerken] Gezondheidszorg In de stad zijn twee grote ziekenhuizen te vinden, te weten het Catharinaziekenhuis in stadsdeel Woensel-Noord, en het Máxima Medisch Centrum, centraal gelegen ten noorden van het universiteitsterrein. In het Catharinaziekenhuis is tevens de huisartsenpost gevestigd voor huisartsen uit Aalst-Waalre, Best, Eindhoven, Heeze, Leende, Nuenen, Oirschot en Son en Breugel. Verder zijn er zoals vanzelfsprekend tal van kleinere gezondheidscentra en apothekers te vinden. Bij de huisartsenpost is ook een apotheek gevestigd die altijd ""buiten kantooruren"" geopend is. In Eindhoven zit tevens een Gemeentelijke gezondheidsdienst, GGD Brabant Zuid-Oost, met onder andere een ambulancedienst. De meldkamer Brabant Zuid-Oost van 1-1-2 is tevens in Eindhoven gevestigd. Tevens is een Geestelijke gezondheidszorg gevestigd in Eindhoven, GGzE, voor Eindhoven en de Kempen. [bewerken] Sport Eindhoven is een stad waar sport op alle niveaus de ruimte krijgt. Op internationaal en nationaal topniveau heeft Eindhoven onder meer voetbalclub PSV met het Philips Stadion. In dit stadion worden naast voetbalwedstrijden ook speciale evenementen georganiseerd, zoals het Europees kampioenschap voetbal 2000 en de UEFA-Cup finale 2006. Voetbalclub FC Eindhoven speelt anno 2008 in de Eerste divisie. De vereniging werd in 1954 landskampioen. Daarnaast staat de zwemsport in Eindhoven aan de internationale top met het Pieter van den Hoogenband Zwemstadion als onderkomen, dat voldoet aan alle internationale topmaatstaven. In 2008 vond er het EK Zwemmen plaats waarbij meerdere wereldrecords werden gezwommen door onder andere Marleen Veldhuis. Veldhuis is samen met Pieter van den Hoogenband het boegbeeld voor de zwemsport in Eindhoven. Een andere topsportlocatie is de Kunstijsbaan van IJssportcentrum Eindhoven met zowel langebaanschaatsen alsmede een ijshockeyhal. Jarenlang speelde de nationale ijshockeytop in Eindhoven en in 2008 speelde het de nationale bekerfinale. Het langebaanschaatsen had, naast de marathonrijders, in 2004 de nationale en internationale top op bezoek bij het Nederlandse kampioenschappen schaatsen allround 2004. Verder wordt het internationale topniveau gespeeld bij hockeyclub Oranje Zwart en zijn er sporadisch tennisevenementen zoals de Daviscup, gespeeld in het Indoor-Sportcentrum. Maarten van der Weijden uit Eindhoven werd in 2008 wereldkampioen openwaterzwemmen op de 25 km. Op de 5 km werd hij derde en op de tien km kwalificeerde hij zich voor de Olympische Spelen in Peking door op een vierde plek te eindigen. Op diezelfde Olympische Spelen won Maarten van der Weijden zelfs de gouden medaille. Dit nadat in 2001 bij van der Weijden leukemie werd geconstateerd. Op nationaal niveau speelt Eindhovense Schaakvereniging. Deze schaakvereniging werd landskampioen schaken in de voormalige Hoofdklasse in seizoen 1984-1985. Het jaar daarop speelde de schaakvereniging Europa Cup voor schaakteams, waarin het de derde ronde haalde. Anno 2008 speelt de schaakvereniging in de Eerste Klasse (KNSB). Een andere schaakvereniging, Woensel Lichttoren Combinatie, speelt in seizoen 2008-2009 in de Eerste Klasse NBSB. [bewerken] Verkeer en vervoer [bewerken] Autosnelwegen rondom Eindhoven [bewerken] Luchthaven Eindhoven heeft een eigen luchthaven, Vliegbasis Eindhoven, die tevens wordt gebruikt voor civiele luchtvaart als Eindhoven Airport. Het vliegveld bestaat sinds 1932, toen het een geheel civiel vliegveld was. In april 1939 werd het vliegveld gevorderd vanwege de algemene mobilisatie. Na de oorlog werd het een gecombineerd civiel en militair vliegveld. In de jaren 90 is het vliegveld een paar kilometer verhuisd en is op de originele locatie een woonwijk verrezen, waar het originele luchthavengebouw nog dienst doet als wijkcentrum van Meerhoven. Eindhoven Airport is voor 51% eigendom van Schiphol Group en de gemeente Eindhoven en de provincie Noord-Brabant zijn elk voor 24,5% aandeelhouder. De grond is eigendom van de Koninklijke Luchtmacht. Eindhoven Airport vervoerde in 2007 meer dan 1,5 miljoen passagiers. [bewerken] Spoorwegen Eindhoven telt twee treinstations: Er zijn studies over een derde treinstation ter hoogte van de wijk Acht, station Eindhoven Acht. Tevens is er een apart perron bij het Philips Stadion, waar voetbalsupporters van bezoekende clubs direct vanuit de trein het stadion ingeleid worden. Deze wordt enkel gebruikt bij voetbalwedstrijden van PSV waarbij de tegenstander een verplichte treincombibezoekregeling heeft. Het station Eindhoven ligt op de trajecten Maastricht-Amsterdam, Eindhoven-Schiphol en Venlo-Rotterdam (allen 2x per uur, tot Utrecht 4x per uur). Zonder overstappen is het dan mogelijk om vanuit Eindhoven op desbetreffende eindstations en tussenliggende intercitystations te komen. Stoptreinen rijden vanuit Eindhoven naar 's-Hertogenbosch, Tilburg-West, Deurne en Weert (allen 2x per uur, tot Boxtel 4x per uur). Tevens rijden er in de nacht van donderdag op vrijdag tot en met zaterdag op zondag nachttreinen naar Rotterdam en Utrecht. Tussen Utrecht en Rotterdam rijden dan ook nachttreinen met tussenstops in Amsterdam, Schiphol en en Den Haag, waardoor Eindhoven dan op het landelijke net is aangesloten. [bewerken] Bussen Het stads- en streekvervoer in en om Eindhoven maakt onderdeel uit van meerdere concessiegebieden, te weten Oost-Brabant, West-Brabant, Midden-Brabant, Concessie SRE, Meierij. De OV-autoriteit is het Samenwerkingsverband Regio Eindhoven (SRE). Het vervoer wordt verzorgd door Arriva en Hermes. Inwoners van Eindhoven kunnen tot een leeftijd van 12 jaar en vanaf 65 jaar na 9 uur 's morgens gratis gebruik maken van het stadsvervoer. Naast de gewone stadsbussen heeft Eindhoven sinds enkele jaren ook een geheel nieuw voertuig rijden, de zogenaamde Phileas, een vorm van Hoogwaardig Openbaar Vervoer. [bewerken] Politiek en bestuur [bewerken] Stadsbestuur Het college van burgemeester en wethouders voor de periode 2006-2010 wordt gevormd door een coalitie van PvdA, CDA en SP. De coalitie had ten tijde van de samenstelling 27* van de 45 zetels. Het college bestaat uit vijf personen en wordt voorgezeten door de burgemeester. De portefeuilleverdeling is als volgt (de wethouders zijn gerangschikt op basis van waarnemend burgemeesterschap): Van Gijzel heeft de taak van burgemeester van Eindhoven op 8 april 2008 overgenomen van Gerrit Braks, die als interim-burgemeester heeft gediend sinds het opstappen van Alexander Sakkers op 1 september 2007. Op 23 januari 2008 werd er een burgemeestersreferendum gehouden om de opvolger van Sakkers aan te wijzen. Er waren twee kandidaten, beide van de PvdA: Rob van Gijzel, oud-Tweede Kamerlid, en Leen Verbeek, burgemeester van Purmerend. Alhoewel Van Gijzel met 68,5 procent van de stemmen het referendum won, werd het niet rechtsgeldig verklaard omdat de opkomst met 24,6 procent onder de dertig procent was gebleven. De gemeenteraad moest daarom enkele dagen later, op 28 januari 2008, de burgemeester kiezen. 25 raadsleden kozen voor Van Gijzel en 18 voor Verbeek, waardoor eerstgenoemde aan De Kroon werd voorgedragen en vervolgens benoemd. Van Gijzel is geboren en getogen in Eindhoven. De laatste gemeenteraadsverkiezing was op 7 maart 2006. De opkomst bedroeg 48% en leverde de volgende zetelverdeling in de gemeenteraad op: *Noot: één fractielid van de PvdA heeft zich later afgesplitst en is de partij Eindhoven Nu begonnen. Voor de gevormde coalitie heeft dit geen consequenties gehad. [bewerken] Agglomeratie Eindhoven kent negen buurgemeenten. In het noorden is de snelweg de fysieke en bestuurlijke barrière tussen Eindhoven enerzijds en Best en Son en Breugel anderzijds. Aan de oostkant is de Dommel de scheidslijn met Nuenen c.a. en de Gijzenrooise Zegge de scheiding met Geldrop-Mierlo. Aan de zuidkant loopt de gemeente Eindhoven over in de gemeente Heeze-Leende bij de Leenderheide, waarbij de snelweg de scheiding weergeeft, net als bij Waalre. Aan de zuidwestkant ligt Veldhoven, aangebouwd tegen Eindhoven. De grenzen in het oosten met Eersel en Oirschot lopen via respectievelijk Eindhoven Airport en het noordelijker gelegen landelijk gebied. Een overzicht met de buurgemeenten in ""kompasvorm"" is hiernaast te zien. De agglomeratie is gelegen in een landelijke streek op de rand van de Kempen en de Peel. Eindhoven en zijn buurgemeenten werken al jaren nauw samen. Vanaf de jaren 60 van de twintigste eeuw werd er aangedrongen op de vorming van een formeel stadsgewest om tot gezamenlijk beleid en bestuurlijke coördinatie binnen de agglomeratie te komen. In augustus 1976 werden de gemeenten middels een speciale wet verenigd in één bestuurlijk orgaan: het openbaar lichaam Agglomeratie Eindhoven. Door nieuwe wettelijke regelingen in het binnenlands bestuur brokkelde de structuur van de Agglomeratie echter af en het openbaar lichaam werd op 1 januari 1986 weer opgeheven. [bewerken] Stedenbanden Eindhoven heeft jumelages met: Białystok (Polen), Chinandega (Nicaragua), Emfuleni (Zuid-Afrika), Gedaref (Soedan) en Minsk (Wit-Rusland). Tevens heeft Eindhoven een nauwe band met Bayeux, in het Noord-Franse Normandië. Die stad kent een Boulevard d'Eindhoven, waaraan onder meer een camping en het gemeentelijk zwembad liggen. Uit Bayeux komt elk jaar het bevrijdingsvuur ter nagedachtenis aan de Tweede Wereldoorlog dat vanaf 18 september op het Stadhuisplein in Eindhoven brandt. Op die datum werd Eindhoven in 1944 bevrijd. Eindhoven kent ook een Bayeuxlaan, die loopt van de Boutenslaan naar de kruising met de Locatellistraat en de Antoon Coolenlaan. [bewerken] Wapen en vlag Het wapen van Eindhoven bestaat uit twee delen. Het linkerdeel is een rode leeuw op een zilveren vlak, het rechterdeel drie zilveren hoorns boven elkaar op een rood vlak. Het wapen combineert de leeuw van het wapen van de hertog van Brabant met de hoorns op het wapen van de heer van Cranendonk, een zijtak van de adellijke familie Van Horne. Het vroegst bewaard gebleven wapen staat op een zegelring uit 1355. Het huidige wapen werd in 1923 vastgelegd. Voor 1923 werd hetzelfde wapen gevoerd, maar de kleurstelling hiervan volgde de zogenaamde rijkskleuren (azuur en goud). Het college van Burgemeesters en Wethouders heeft op 14 oktober 1927 de vlag vastgesteld. De kleuren werden rood en wit, de kleuren van de gemeente. In de vlag is de letter ""E"" te herkennen. Aan de stok kwamen twee gelijke banen, een rode en een witte, verwijzend naar het wapen. Aan de witte baan zitten vijf gelijke horizontale banen, van rood en wit, die de gemeenten Woensel, Tongelre, Stratum, Gestel en Strijp voorstellen die samen met Eindhoven sinds 1920 één gemeente vormden. De vlag is ontworpen door architect Louis Kooken. Tevens heeft Eindhoven toentertijd een standaard vastgesteld. Deze is hetzelfde als de vlag met uitzondering van de linkerbovenhoek, waar het wapenschild staat.","Eindhoven (�uitspraak�(info·uitleg)) is een stad en gemeente in het zuiden van Nederland, in het zuidoosten van de provincie Noord-Brabant. Eindhoven is de vijfde stad van Nederland naar inwonertal. De gemeente telt 214.036 inwoners (1 januari 2010, bron: CBS) op een grondgebied van 88,84 km². De gemeente Eindhoven maakt deel uit van het kaderwetgebied SRE (Samenwerkingsverband Regio Eindhoven) en stedelijk netwerk BrabantStad. De agglomeratie (niet te verwarren met het samenwerkingsverband) Eindhoven, bestaande uit o.a. de gemeenten Eindhoven, Veldhoven, Best, Nuenen en Geldrop-Mierlo, telt bijna 440.000 inwoners op een oppervlakte van ongeveer 540 km². In het SRE wonen ongeveer 700.000 mensen. De stad Eindhoven bereikte op 15 februari 1999 het inwoneraantal van 200.000. De stad groeit nog steeds, op 1 januari 2009 telde de stad 212.342 inwoners, in 2020 worden er 231.000 mensen verwacht." nl,48796f22cf59ea7ddb081577c457884f,"[bewerken] Geschiedenis [bewerken] Oudheid Mogelijk werden olifanten ongeveer 4500 jaar geleden voor het eerst getemd tijdens de Indusbeschaving. Maar dit hield geen volledige domesticatie in, omdat de olifanten nog steeds in het wild gevangen werden). De eerste soort die ten behoeve van de landbouw getemd werd was de Aziatische olifant. Een 4500 jaar oud reliëf uit Mesopotamië vormt het oudste bewijs voor het bestaan van tamme olifanten. In die tijd leefden ook nog populaties wilde olifanten in het China van de Shang-dynastie, ten noorden van de Gele Rivier, waar ook olifanten getemd werden. Tamme olifanten werden dus in minstens drie oude beschavingen ingezet in de landbouw en als lastdier, maar waar en wanneer olifanten voor het eerst optraden in de oorlogvoering is niet precies bekend. De vroegst bekende militaire toepassing van olifanten dateert van circa 1100 v.Chr. in Vedisch India, zoals beschreven in verscheidene Vedische hymnen uit die tijd. Maar in Mesopotamië en in het China van de Shang-dynastie kunnen olifanten al voor militaire doeleinden gebruikt zijn, misschien al rond 1500 v.Chr. . De olifantenpopulatie in Mesopotamië en China onderging, anders dan in India, een dramatische achteruitgang als gevolg van ontbossing en overbevolking. Tegen 850 v. Chr. waren de Mesopotamische olifanten uitgestorven. Rond 500 v. Chr. was het aantal olifanten in China sterk afgenomen. Bovendien kwamen ze alleen nog ten zuiden van de Gele Rivier voor, zodat ze niet veel meer gebruikt werden. [bewerken] Slag bij Gaugela 331 v.Chr. Vanuit India verspreidden militaire doctrines over het gebruik van krijgsolifanten zich naar het Perzische Rijk, waar olifanten in verscheidene veldslagen als krijgsdier ingezet werden. De slag bij Gaugamela tegen Alexander de Grote (1 oktober 331 v. Chr.) was waarschijnlijk de eerste keer dat een Europees leger werd geconfronteerd met krijgsolifanten. De vijftien olifanten in het midden van de Perzische linie, beangstigden de Macedonische troepen zozeer dat Alexander zich genoodzaakt voelde de avond voor de veldslag een offer te brengen aan Phobos, de god van de angst. De slag bij Gaugamela werd vervolgens ondanks de Perzische krijgsolifanten een grote overwinning voor Alexander. Door tactische fouten van de Perzische generaals werd de slag beslist door gevechten op de flanken. De Macedonische koning nam na zijn verovering van Perzië een aantal van de dieren in zijn leger op. Vijf jaar later, in de slag bij de Hydaspes tegen de Indische koning Porus, wist Alexander al hoe hij om moest gaan met de olifanten, ook al had hij er toen zelf geen tot zijn beschikking. Porus, die heerste over de Punjab, bracht 85 olifanten in de strijd, wat een grote uitdaging betekende voor Alexander. Maar uiteindelijk versloeg hij Porus in een Pyrrusoverwinning. In diezelfde tijd had het Magadharijk aan de Ganges 6000 krijgsolifanten. Keizer Chandragupta Maurya zou dit aantal later tot 9000 uitbreiden, vele malen meer dan de Perzen en Grieken hadden. Dit ontmoedigde de mannen van Alexander, die daardoor werd weerhouden van de verdere verovering van India. [bewerken] Soorten krijgsolifanten De toepassing van olifanten als krijgsdier verspreidde zich gaandeweg over de hele wereld. De diadochen gebruikten honderden Indische olifanten in hun oorlogen. De Ptolemaeën en de Carthagers begonnen met het temmen van de Afrikaanse olifant voor hetzelfde doel, zoals ook de Numidiërs en de Koesjieten. Zij gebruikten hiervoor een (onder)soort van de bosolifant, namelijk de nu uitgestorven Noord-Afrikaanse variant. Deze olifantensoort is waarschijnlijk uitgestorven als gevolg van overexploitatie. De soort was kleiner dan de Aziatische olifant die in gebruik was bij de Seleuciden, maar was vaak te bang om het gevecht aan te gaan. De Afrikaanse savanne-olifant, die groter was dan de Afrikaanse bosolifant en de Aziatische olifant, bleek zeer moeilijk te temmen voor krijgstoepassing. Deze olifant werd daarom weinig gebruikt als krijgsdier. De olifanten die 217 v. Chr. door de Ptolemeïsche Egyptenaren gebruikt werden bij de slag bij Raphia waren kleiner dan de Indische olifanten van de Syrische vijand, maar koning Antiochus III van Syrië leed niettemin de nederlaag. [bewerken] Ceylon De geschiedenis van Sri Lanka geeft voorbeelden van het gebruik van olifanten als rijdier voor koningen die hun troepen aanvoeren op weg naar het gevecht. koning Dutthagamani (200 v.Chr.) reed op de olifant Kandula en koning Elahara op Maha Pabbata tijdens hun historische ontmoeting op het slagveld. De Romeinse schrijver Plinius de Oudere (45 n.Chr.) laat Megastenes een zekere Onesicritus nazeggen dat Sri Lankaanse olifanten groter, woester en dus beter geschikt waren voor de oorlogsvoering dan andere. Deze werd olifant een lucratief exportproduct van Sri Lanka. In vredestijd was executie door olifant, een manier om de doodstraf te voltrekken, uitsluitend voorbehouden aan verraders en wegens hoogverraad tegen de staat of het koningshuis. [bewerken] Carthago en Rome In de hieropvolgende eeuwen werden krijgsolifanten voornamelijk door Carthago gebruikt tegen het Romeinse rijk. Van de slag bij Heraclea in 280 v.Chr. tijdens de Pyrrhische oorlog tot de beroemde mars over de Alpen door Hannibal tijdens de Tweede Punische Oorlog joegen krijgsolifanten de Romeinse legioenen angst aan. Net als Alexander ontwikkelden de Romeinen goede tactieken om met de gevaarlijke charge van de olifanten om te gaan. In de laatste slag van Hannibal, de slag bij Zama in 202 v.Chr., had de charge van de olifanten weinig effect, omdat de Romeinse manipel eenvoudigweg opzij stapte om de olifanten door te laten. Meer dan een eeuw later, in de slag bij Thapsus in 46 v.Chr. bewapende Julius Caesar zijn vijfde legioen met strijdbijlen en gaf het bevel om op de poten van de olifanten in te hakken. Het legioen weerstond de aanval en de olifant werd zijn symbool. Thapsus was de laatste belangrijke toepassing van de olifant in het Westen. [bewerken] Krijgsvarken Een naar verluidt effectieve manier om krijgsolifanten te bestrijden was het krijgsvarken. Plinius de Oudere schrijft dat ""olifanten bang zijn voor zelfs het kleinste gilletje van een varken"" (VIII, 1.27). Een beleg van Megara tijdens de Diadochenoorlog werd gebroken toen de Megariërs brandende olie over een kudde varkens uitgoten en hen in de richting van de kudde olifanten van de vijand joegen. De olifanten sloegen uit angst voor de brandende, krijsende varkens op hol. [bewerken] Parthen De Perzische dynastie van de Parthen gebruikte af en toe krijgsolifanten in hun gevechten tegen het Romeinse rijk, maar ze waren van veel groter belang voor het leger van de volgende Perzische dynastie, de Sassaniden. Deze gebruikten de dieren in hun vele campagnes tegen vijanden uit het westen. Een van de gedenkwaardigste is de slag bij Vartanantz, waar de Sassanidische olifanten Armeense rebellen versloegen. Een ander voorbeeld is de slag bij al-Qādisiyyah, waar de olifanten in groten getale gebruikt werden in het leger van de Sassaniden. [bewerken] Middeleeuwen [bewerken] Europa In de Middeleeuwen werden olifanten in Europa nog maar zelden gebruikt als krijgsdier. Karel de Grote nam zijn olifant, Abul-Abbas, mee toen hij ging vechten tegen de Denen in 804 , en de kruistochten gaven Frederik II, keizer van het Heilige Roomse Rijk, de mogelijkheid om een olifant te vangen in het Heilige Land, die later gebruikt werd bij de inname van Cremona in 1214. Deense koningen kozen rond 1508 de krijgsolifant als het embleem van de Orde van de Olifant. De kracht van het dier maakte het tot een geschikt embleem. [bewerken] India Door het gebruik van krijgsolifanten, wederom door een Indisch sultanaat, werden de veroveringen van Timoer Lenk bijna tot staan gebracht. In 1398 stond het leger van Timoer Lenk tegenover meer dan 100 Indische olifanten en verloor bijna, omdat de troepen zo bang waren. Historische geschriften vertellen dat de Timoeriden alsnog wonnen dankzij een ingenieuze strategie: Timoer Lenk plaatste voor de aanval brandend stro op de rug van kamelen. De rook zorgde ervoor dat de kamelen voorwaarts renden en de olifanten de stuipen op het lijf joegen, waarna ze hun eigen troepen verpletterden in een poging tot aftocht. Een andere beschrijving (van Ahmed ibn Arabshah) vertelt over een veldslag van Timoer Lenk waarin hij bovenmaatse voetangels gebruikte om de aanval van de olifanten te stoppen. Later gebruikte de Timoeridische leider de dieren tegen het Ottomaanse rijk. Er staat geschreven dat koning Rajasinghe I, tijdens het beleg van het Portugese fort bij Colombo in Sri Lanka in 1558, een slagorde van 2.200 olifanten had (Peris 1913). De hoogste officier van de koninklijke stallen werd de ""Gaja Nayake Nilame"" genoemd. Zijn assistent was de ""Kuruve Lekham"", die de Kuruwe of olifantmannen controleerde. De training van krijgsolifanten was de taak van de Kuruwe stam onder hun eigen Muhandiram. [bewerken] Thailand Birma (Myanmar) en Thailand gebruikten ook krijgsolifanten in hun oorlogen. Een beroemde slag vond plaats in 1591, toen het Birmese leger het Thaise koninkrijk Ayutthaya aanviel. De oorlog eindigde toen de Birmese kroonprins Minchit Sra gedood werd door de Thaise koning Naresuan in een gevecht van man tot man op de rug van een olifant in Nong Sarai (Suphanburi). [bewerken] Opkomst van het buskruit Met de introductie van buskruit op het slagveld in de late 15e eeuw verdwenen krijgsolifanten als aanvalswapen, aangezien zij nu eenvoudig neergehaald konden worden door een kanonsschot. Tot en met de Eerste Wereldoorlog was het echter gebruikelijk om olifanten te trainen voor militaire doeleinden anders dan het gevecht , vooral in gebieden waar zij taken konden uitvoeren die problematisch zouden zijn voor de machinerie. [bewerken] Moderne tijd Tegenwoordig zijn olifanten voor het leger waardevoller door het geld dat hun ivoor opbrengt dan als transportmiddel. Vele duizenden olifanten zijn tijdens burgeroorlogen omgekomen door stroperij. In een U.S. Special Forces handboek (zelfs in de uitgave van 2004) worden ze ingedeeld als lastdieren, maar het inzetten van deze dieren door militair personeel wordt ontraden aangezien olifanten tegenwoordig tot de bedreigde diersoorten horen. De laatste gerapporteerde toepassing van olifanten tijdens een oorlog was in 1987, toen Iran ze gebruikt zou hebben voor het vervoer van zware wapens in Kirkoek. [bewerken] Tactische toepassingen Er waren vele militaire toepassingen voor olifanten. Ze konden zware lasten dragen voordat de komst van gemechaniseerde voertuigen hen vrijwel overbodig maakte. In het gevecht werden krijgsolifanten meestal midden in de linie geplaatst, waar ze een charge konden voorkomen, of van waaruit ze zelf in de aanval konden gaan. [bewerken] Aanval Een charge van olifanten kan een snelheid behalen van zo'n 23 km/h, en kan, anders dan cavalerie, niet eenvoudig tegengehouden worden door infanterie met speren. Hun vermogen was gebaseerd op pure kracht: ze stormden de vijandelijke linie binnen, trapten en zwaaiden met de slagtanden. Wie niet werd verpletterd, werd in ieder geval opzijgeslagen of teruggedrongen. Bovendien joegen de olifanten de vijand die niet gewend was aan deze dieren, angst aan (zelfs de meest gedisciplineerde zoals het Romeinse leger), wat weer tot gevolg kon hebben dat het leger op de vlucht sloeg. Ook de cavalerie was niet veilig, omdat paarden niet gewend waren aan de reuk van de olifanten en snel op hol sloegen. De dikke huid van de olifant maakte het bijzonder moeilijk om hem te doden of uit te schakelen, en hun hoogte en massa bood aanzienlijke bescherming voor hun berijders. [bewerken] Geschutstoren Naast charges waren olifanten van belang als veilig platform voor boogschutters om hun pijlen af te vuren in het midden van een slagveld, waar zij beter op doelen konden richten. De kornak, de achter de oren gezeten ruiter en verzorger van een olifant, en de bijrijders op de olifant, hadden allen de beschikking over pijl en boog om aanstormende cavalerie of infanterie aan te vallen, en lange speren voor gevechten dichterbij. Het boogschieten evolueerde tot meer geavanceerde technieken, en verscheidene koningen van de Khmer en staten in India gebruikten enorme kruisbogen (vergelijkbaar met de ballista) om grote lange pijlen af te schieten die door de bepantsering heen ging, om zo andere krijgsolifanten of cavalerie te doden. In de Punische Oorlogen was een krijgsolifant zwaar gepantserd en droeg een toren op zijn rug, de howdah. In deze toren pasten drie krijgers, boogschutters of mannen gewapend met een sarissa, een zes meter lange speer. De veel kleinere bosolifanten die gebruikt werden in gevechten, waren niet sterk genoeg om een toren te dragen en hadden slechts een bemanning van twee of drie. De kornak was verantwoordelijk voor het mennen van het dier. Hij had een beitel en een hamer bij zich om de olifant te kunnen doden door de ruggengraat van het dier door te snijden wanneer het op hol dreigde te slaan. De late 16e eeuw bracht ook de toepassing van kleine kanonnen (veldslangen) op olifanten, en werden nog schutters met een haakbus op een olifant gebruikt, maar de komst van buskruit maakte de grote en relatief trage krijgsolifant uiteindelijk overbodig. [bewerken] Verdediging In de geschiedenis van Sri Lanka is beschreven hoe zware ijzeren ketens met stalen ballen aan het einde, opgehangen werden aan de slurf van olifanten, die getraind waren om ze met grote behendigheid dreigend rond te zwaaien. Dit was een zeer effectieve manier om oprukkende troepen van zich af te houden [bewerken] Intimidatiemiddel Jayantha Jayawardhene neemt het standpunt in dat olifanten eigenlijk niet betrouwbaar waren in gevechten, behalve als middel om de vijand te intimideren: ""Het bleek dat zij schichtig waren en snel schrokken van onbekende geluiden, en om deze reden stonden zij erom bekend dat ze snel op de vlucht sloegen"" . [bewerken] Verweer tegen olifanten Maar de olifanten hadden ook de neiging om zelf in paniek te raken: al na bescheiden verwondingen, of wanneer de berijder gedood werd, konden ze razend worden, en daarbij lukraak slachtoffers maken op hun vlucht. Hun terugtocht in paniek kon zware verliezen toebrengen aan beide zijden. Ervaren Romeinse infanterie probeerde daarom de slurf af te hakken, wat onmiddellijk tot paniek zou leiden, met de bedoeling de olifant terug te laten rennen in de eigen linie. Snelle hulptroepen bewapend met werpsperen, werden ook toegepast om olifanten weg te jagen, aangezien werpsperen en andere typen wapens olifanten gek konden maken. De paardensport haringrijden is ontstaan uit de training van paardencavalerie om krijgsolifanten ofwel uit te schakelen, ofwel op hun schreden terug te doen keren.","Krijgsolifanten werden in de Oudheid en Middeleeuwen toegepast als wapen. Ze dienden om in de charge de vijand te vertrappen en de vijandelijke rangen te breken. Ze werden voor het eerst toegepast in India, waar het korps der olifanten een van de vier klassieke takken vormde van het Indische leger. In de Hellenistische periode gebruikten de Diadochen krijgsolifanten tegen aanvallen van cavalerie. Het bekendst is hun inzet in het Westen door de legers van Carthago, in het bijzonder door Hannibal, die de olifanten in zijn leger door Spanje en over de Pyreneeën en de Alpen meenam naar Italië, waar hij jarenlang campagne voerde tegen Rome. Gaandeweg verloor de olifant zijn overwicht in het gevecht door nieuwe tactieken en wapens als de bijl en door het verminderde contact met het Oosten na het jaar 1000. Het kanon maakte een einde aan de olifant als krijgsdier, zodat alleen zijn rol in de genie en als lastdier overbleef. Vaak wordt aangenomen dat alleen mannetjesolifanten als krijgsdier werden ingezet, aangezien deze over het algemeen agressiever zijn dan vrouwtjes, maar dit was niet het geval." nn,400625ee10434a5c522ae98eecc876aa,"[endre] Historie Opphavleg stod stavkyrkja — Garðar kirkja — på den gamle kyrkjegarden, 500 meter sørvest for den noverande Gol kyrkje på Leikvollen i Golreppen. Årringsdateringar tyder på at delar av bygningen er oppførte etter 1216, men ho har òg element som er frå så tidleg som 1157. Mange trekk ved kyrkja liknar Hegge stavkyrkje i Valdres; truleg har same byggmeister leia bygginga av begge. Ho stod truleg i den opphavlege utforminga si heilt til 1600-talet, med svalgang omkring skip og kor. Takryttaren vart fornya i 1694. Samtidig vart det lagt inn ei himling over skipet, og i same periode vart det sett inn to vindauge på sørveggen i midtrommet i skipet. Omkring 1730 vart det bygd eit galleri på nordsida av skipet. Noko seinare vart kor og apsis rivne, og eit nytt lafta kor sett opp. Men dei gamle materiala vart attbrukte til himling i det nye koret, og slik overlevde veggmåleria slik at dei kunne restaurerast i samband med flyttinga. I 1802–03 vart kyrkja utvida slik at den «tilforn altfor lille Kirke for en saa talrig Almue (var blitt) merkelig større, saa den rummer en Gang til saa mange Tilhørere som tilforn». Svalgangane rundt skipet vart rivne, og nye ytterveggar av bordkledd reisverk vart sette opp omtrent der svalgangsveggane hadde stått. Framfor vestportalen vart det reist eit våpenhus med saltak. Kyrkja fekk då den utsjånaden ho hadde då J. N. Prahm teikna henne i 1846. [endre] Flytting og atterreising Mot slutten av 1870-åra ville kyrkjelyden i Gol ha ei større og meir tidsmessig kyrkje. Fortidsminneforeningen oppfordra til å bevare stavkyrkja på staden, men kyrkjelyden ville rive henne og selje materiala. Det enda med at foreininga kjøpte dei opphavlege delane til kyrkja for 200 kroner, på det vilkåret at ho vart fjerna når den nye stod ferdig. Foreininga hadde inga tomt til kyrkja, men tidleg i 1881 vart kong Oscar II sine historiske samlingar — verdas fyrste friluftsmuseum — etablert på Bygdøy kongsgard. Kongen stilte tomt til disposisjon for atterreisinga midt i sitt planlagde bygningsmuseum. Inntekta av Fortidsminneforeningen si pengeinnsamling til formålet vart berre 387 kroner, medan totalkostnadane var anslått til minst 6500 kroner. I mars 1884 redda kongen prosjektet ved å ta på seg dei utgiftene som foreininga mangla dekning for. Eigedomsretten til kyrkja vart overdregen frå foreininga til den regjerande monarken i Noreg. På grunn av fleire snøfattige vintrar vart demonteringa og transporten til Kristiania utsett til vinteren 1884. Oppmålingsteikningar vart i mellomtida utarbeidd av arkitekten Thorolf Prytz vinteren 1882–1883. Prytz vart oppteken med andre oppdrag, så arkitekt Waldemar Hansteen overtok ansvaret for atterreisinga på Bygdøy med byggmeisteren til kongsgarden, Torsten Torstensen, som utførande arkitekt. Kyrkja vart demontert i januar 1884. I mars var sledeføret godt nok til å frakte materiala til Krøderen stasjon. Derifrå fekk dei gratis skyss med jernbanen og kom uskadde fram til Bygdøy stasjon. Dei opphavlege delane var ferdig oppsette i slutten av juli 1884, og kyrkja sto ferdig som midtpunkt i Kong Oscar sitt friluftsmuseum sommaren 1885. Som museumskyrkje vart ho så godt besøkt at ho måtte haldast open kvar dag, ikkje berre på sundagar, slik som dei andre bygningane i samlinga til kongen. Dei store endringane gjennom 1700-talet og utvidinga i 1805 gjorde det umogleg å gjenreise kyrkja slik ho stod, men det var det heller ingen som kunne tenkje seg den gongen. Kyrkja vart restaurert til det som ein trudde var opphavleg form. Med støtte i bevarte spor og gamle materiale vart skip, kor og apside rekonstruert. For å kunne halde seg ståande, måtte stavkyrkjene stivast av med eit «magebelte» av andreaskrossar som gjekk rundt heile kyrkja, boger eller «kne» mellom søylene i kyrkja og i tillegg svalgang rundt heile bygningen. Takryttar med spir var vanleg på stavkyrkjer og middelalderkyrkjer. Dei fann det difor sannsynleg at skipet hadde vore omgjeve av ein svalgang og hatt ein takryttar, og desse delane vart gjenskapte med Borgund stavkyrkje som modell. Gode førebilete til detaljar som vindskia fann ein ikkje i Borgund, så dei vart laga etter mønster av vindskia i Hopperstad stavkyrkje. Kong Oscar sine samlingar vart overdregne til Norsk Folkemuseum i 1907, etter at museet hadde kjøpt nabotomta til friluftsmuseumet sitt i 1898. Stavkyrkja vart likevel verande i kongeleg eige, men ho vert forvalta av museet. [endre] Kyrkjebygningen Då kyrkja vart flytta og attreist, ynskte ein berre å ta vare på og restaurere delane frå mellomalderen. I det ytre er kyrkja difor hovudsakleg ein rekonstruksjon frå 1880-åra av nye materiale. Men store delar av hovudkonstruksjonen i skipet er tekne vare på, dette gjeld grunnstokkane, svillene, stavane, ein stor del av veggtilet og stavlegjane. Mesteparten av det heva midtrommet og avstivingssystemet er òg teke vare på. Kyrkja er av typen med heva midtrom med omgang i eit rektangulært skip. Ho har eit litt smalare kor som vert avslutta med ein apside. Dei konstruktive delane av kor og apside forsvann ved utvidinga i 1802-03, og det måtte lagast nye ved atterreisinga. [endre] Eksteriør Kyrkja har svalgang som er laga med Borgund stavkyrkje som modell. Ein tidlegare svalgang rundt skipet vart riven ned ved utvidinga i 1802–03. Kyrkja har òg truleg alltid hatt takryttar. Ein takryttar av mellomaldersk type med to klokker vart omtala i rekneskap frå 1600-talet. Han vart fornya i 1694. Den nye vart truleg ståande heilt til flyttinga, men hjelmen fekk skifer i staden for bordtekking i 1821. Denne kan ein sjå på Prahm si teikning frå 1846. Den noverande er ein rekonstruksjon frå 1880-åra med Borgund stavkyrkje som modell. Taka var opphavleg spontekte og tjærebreidde, men vart i 1820-åra tekte med skifer. [endre] Portalar Vestportalen er for det meste slik han opphavleg var. Han er dekorert med kjempande drakar og bladranker. Nærast opninga har han to halvsøyler med basar og kapitel. Søyleskafta er dekka med planteornamentikk, og i mønsteret er det innarbeidd krona mannshovud. Drakar og bladranker spring ut av to dyremunnar nedst inntil halvsøylene. Ornamentikken er samansett av ein midtdrake, to toppdrakar og to mindre drakar på kvar sideplanke. Dørbladet har mellomalderske smijernsbeslag. Som i mange andre stavkyrkjer vart det hengsla om frå innslåande til utslåande etter brannen i Grue kyrkje, og då vart portalplankane sterkt nedhogne. Sørportalen i skipet vart fjerna ved utvidinga i 1802–03, men delar av han vart brukt i det nye våpenhuset og kunne brukast som haldepunkt for arkitekt Hansteen sin rekonstruksjon. Sørportalen i koret var delvis teke vare på og vart rekonstruert ved atterreisinga. Han er sett direkte inn mellom to profilerte veggplankar. [endre] Interiør Kyrkja har alltid hatt tregolv. Langs veggane i skipet har det truleg vore låge benkar, og desse vart rekonstruerte ved atterreisinga. Avstivingssystemet med sjølvgrodde bogekne og med utskorne andreaskrossar mellom tenger er òg teke vare på. Stavane rundt midtrommet er avslutta øvst med utskorne groteske masker av same type som ein kjenner frå fleire kyrkjer i Hallingdal og Valdres. Ved atterreisinga vart benkane, preikestolen i hjørnet i søraust og galleriet på nordsida av skipet sløyfa. Korbogen er ein rekonstruksjon utan sikre haldepunkt. [endre] Inventar På grunn av ynskjet om å ta vare på og atterskape ei mellomalderkyrkje, vart alt etterreformatorisk inventar fjerna, og ho mangla difor benkar, preikestol og døypefont. I staden sette kong Oscar inn ein utskoren benk frå Heddal stavkyrkje. Men den måla dekoren frå 1652 i koret og apsiden overlevde flyttinga og restaureringa. På veggen til apsida er det ei framstilling av nattverden, på nordveggen i koret dei fire evangelistane, og sørveggen er inndelt i felt dekorert med blad, blomar og frukt, og namn på alle som betalte for utsmykkinga. Over korportalen hang det tidlegare eit krusifiks som kom frå Veum stavkyrkje i Telemark og er datert til om lag 1300. [endre] Kopiar Det er laga fleire kopiar av stavkyrkja. To er av same storleik som den opphavlege kyrkja. Kopien på Gol vart reist i 1980-åra og vigsla i 1994, og står nær Gol sentrum, langt frå der den opphavlege kyrkja stod. Denne kyrkja vart bygd i tilknyting til Pers hotell i tettstaden, og er del av Middelalderparken der ho er omkrinsa av rekonstruerte vikingtidshus. Den andre kopien av kyrkja i full storleik står i Scandinavian Heritage Park i Nord-Dakota og vart bygd i 2000-åra. Ein forminska kopi av kyrkja vart bygd til den norske paviljongen i EPCOT i Walt Disney World i 1988, og bygningssnikkaren Magnus Stensland har laga ein kopi i Savjord i Beiarn i Nordland.","Koordinatar: 59°54′29″N 10°40′59″E Gol stavkyrkje er ei stavkyrkje frå Gol i Buskerud frå rundt 1200 som no står på Norsk Folkemuseum på Bygdøy i Oslo. Kyrkja var i vanleg bruk på Gol i fleire hundre år, men vart gradvis så nedsliten og fullstappa at kyrkjelyden fekk bygd ei ny. Stavkyrkja skulle rivast, men vart redda av Fortidsminneforeningen og kong Oscar II, som fekk henne flytta til Bygdøy og restaurert til slik ein meinte ho hadde vore før reformasjonen. Kyrkja har sidan 1884 vore eigedommen til den regjerande monarken i Noreg, men folkemuseet held ho ved like. Det er laga fire kopiar av henne, to i Noreg og to i USA." nn,6c9cb8beff032a53e3089bc80dc2b16d,"[endre] Utforming Alle elementa i LEGO-systemet kan setjast saman med kvarandre, og er laga slik at dei ikkje dett frå kvarandre, men likevel kan takast frå kvarandre. For at dette skal gå an, må elementa verte produserte innanfor eit avvik på to tusendels millimeter (0,002�mm). Forløparane til legoklossane var plastklossar inspirerte av byggjeklossar. Desse nye klossane kunne låsast saman ved hjelp av fleire runde tappar på toppen, og ein innhol rektangulær botn. Klossane vart deretter forbetra med små røyr på undersida. Dette støtta opp om den rektangulære botnen, og betra låseeigenskapane og fleksibiliteten. Duploklossar, som kom til i 1969, er mykje større enn legoklossar, noko som gjer dei tryggare for små barn. Legoklossar passar fint saman med duploklossar, dette gjer overgangen mellom LEGO-systema enkel når barna veks frå duploklossane. «Expert Series»-pakkar kom i handelen i 1975. Dei var retta mot eldre og meir erfarne LEGO-byggjarar. Denne serien utvikla seg snart til «Expert Builder», som vart lansert i 1977. Desse pakkane inneheldt rørlege delar som tannhjul, differensial, spakar, akslingar og universalledd, og gjorde det mogleg å konstruere røyndomstrue modellar av mellom anna bilar med funksjonell styring og motorrørsler. Delane vart vidareutvikla i «Technic»-serien. Menneskefigurar med rørlege armar vart introduserte i 1974 i familiepakkar, som var ein bestseljar. Seinare same året kom ein tidleg versjon av miniatyrfigurar, utan rørlege armar og føter, og utan noko ansikt trykt på hovudet. I 1978 kom så den kjende legofiguren med rørlege armar og føter. Figuren vart brukt i mange ulike pakkar slik at forbrukarar kunne konstruere detaljerte byar med bygningar, vegar, køyrety, tog og båtar med same skala, og busetje dei med figurane. Dei mest vanlege fargane på grunnleggjande legoklossar er raud, gul, blå, svart, kvit, og lysegrå. Andre fargar vart innførte seint i 1990-åra. LEGO-gruppa unngjekk lenge å lage grøne brikker av frykt for at legoklossane skulle bli brukt som krigsleikety, ved at ein bygde militære køyrety med dei. LEGO produserer no ein serie med væpna indianarar, riddarar og sjørøvarar, og har òg nytta filmfigurar frå mellom anna Star Wars og Harry Potter. [endre] Namnet LEGO Det var i 1934 at firmanamnet LEGO vart skapt av Christiansen frå dei danske orda leg godt. Klossane blei først kalla LEGO-mursten i 1953. LEGO-gruppa hevder at «LEGO» også tyder «eg set saman» eller «eg monterer» på latin , men dette er ei ganske fri omsetjing av eit verb som normalt vil bli omsett til «eg les» eller «eg samlar». [endre] Historie LEGO-gruppa starta forsiktig i verkstaden til Ole Kirk Christiansen, ein snikkar frå Billund i Danmark. Den familieeigde verksemda hans voks etter kvart til ein stor leiketyprodusent som i dag er kjend verda over. [endre] Byrjinga I 1916 opna Christiansen ein snikkarverkstad i Billund og bygde hus og møblar for gardbrukarar i regionen. Verkstaden brente ned i 1924 da dei to sonene hans sette fyr på høvelspon, men faren såg på ulukka som ei moglegheit til å byggje ein større verkstad. Det som derimot truga verksemda var den økonomiske depresjonen på 20-talet. For å finne måtar for å minka produksjonskostnadar på byrja Ole Kirk Christiansen å produsere små versjonar av produkta sine for å lette utformingsarbeidet. Det var desse miniatyr-gardintrappene og strykebretta som inspirerte han til å byrje å produsere leiker. Ole Kirk sin verkstad starta med å lage treleikety som sparegrisar, bilar og lastebilar i tillegg til møblar. På midten av 1930-talet gav populariteten til leiketyet jojoen han ein liten periode med bra aktivitet, inntil det plutseleg vart upopulært. Enda ein gong snudde Ole Kirk ulempa til sin fordel. Han gjorde jojodelane om til hjul for leikelastebilar. Da plast vart teke i vidstrakt bruk, følgde Ole Kirk opp og byrja å produsere plastleikety, mellom anna ein lastebil som kunne demonterast og monterast på nytt. I 1947 fekk Ole Kirk og Godtfred prøver av plastklossar som kunne monterast saman frå firmaet Kiddicraft. I 1949 byrja verksemda å produsere liknande klossar og kalla dei «Automatic Binding Bricks». Klossane var laga av celluloseacetat, og vart produsert med inspirasjon frå tradisjonelle byggjeklossar av tre som kunne stablast oppå kvarandre. Forskjellen var at desse nye klossane også kunne låsast saman. Bruken av plast i leiketysproduksjon var ikkje høgt akta av forretningar og forbrukarar på den tida. Ein meinte at plastleikety aldri kunne erstatte treleikety, og mange av LEGO-leveransane vart sende tilbake. [endre] Legoklossen blir til Son til Ole, Godtfred Christiansen, fekk stadig meir ansvar i verksemda, til han arva leiarstillinga då faren døydde i 1958. Det var han som utvikla idéen om eit leiketysystem av deler ein kunne setja saman på ulike måtar. Forbetringar av låseeigenskapane og måtane ein kunne setja saman klossane på førte fram til den første legoklossen slik vi kjenner han, også dette i 1958. [endre] Vekst på 1960-talet Ein ny lagerbrann ramma gruppa i 1960 og øydela mesteparten av lagerbehaldninga av treleikety. Men no var LEGO-serien av leikety blitt sterk nok til at firmaet greidde seg, og dei gav opp produksjonen av treleikety til fordel for plastprodukta. På slutten av året hadde LEGO-gruppa vakse til 450 tilsette. I 1961 og 1962 vart dei første legohjula introduserte. Dette gjorde at ein kunne byggje bilar, lastebilar, bussar og andre køyrety frå legoklossane. På same tid introduserte LEGO-gruppa leikety spesielt retta mot barn under skulealder. Det vart også inngått ei avtale som let Samsonite byrje å selje LEGO-produkt i Canada, ei avtale som varte fram til 1988. Det var meir enn 50 ulike pakkar med klossar i leiketysystemet på den tida. I 1963 vart materialet som hadde blitt brukt i legoklossane, celluloseacetat, bytta ut til fordel for meir stabil ABS-plast, som framleis er i bruk i dag (2005). ABS er ikkje giftig, er mindre utsett for misfarging og deformering, og er også meir motstandsdyktig mot varme, syrer, salt og andre kjemikalium enn celluloseacetat. Legoklossar laga av ABS-plast i 1963 er framleis i bra stand 40 år seinare, og passar fint saman med legoklossar produserte i dag. Frå 1964 la ein ved bruksrettleiingar i legopakkane. Ein av dei mest suksessfulle produkta frå LEGO-gruppa er legotogsystemet som vart introdusert i 1966. Det originale togsettet inkluderte ein 4.5-volts motor og skjener. To år seinare kom ein versjon med 12-volts motor. [endre] 1970-talet: Utviding I 1960-åra hadde LEGO-gruppa så stor vekst at i 1970 var ei av dei største utfordringane dei hadde å handtere og kontrollere den aukande marknaden. Meir enn 8 millionar LEGO-pakkar vart selde i 1968. I 1970 hadde LEGO-gruppa meir enn 900 tilsette, og i dei neste tiåra gjekk ho gjennom utvidingar til nye område av leiketysproduksjon og marknadsføring. LEGO retta seg mot den kvinnelege marknaden då dei tok til å selja møblar og dokkehus i 1971. LEGO-universet fekk utvida transportmoglegheitene da pakkar med båtar og skip med delar i skroget som var flytande vart introdusert i 1972. I løpet av den same perioden slutta sonen til Godtfred Kirk Christiansen, Kjeld Kirk Kristiansen, seg til leiinga i firmaet etter å ha studert i Sveits og Danmark. Kjeld Kirk Kristiansen vart administrerande direktør i LEGO i 1979. [endre] Nye produkt Ein tok til å utvikla menneskefigurar i LEGO frå 1974. «Expert»-pakkar med rørlege delar kom i handelen i 1975. «Expert Builder»-seriane modna og vart i 1982 til «Technic»-serien. Ei anna viktig utviding i LEGO-systemet kom i 1979 med skapinga av den populære romfartserien som inkluderte astronautfigurar, rakettar, månefarty og romskip. FABULAND, ein eventyrserie retta mot yngre barn, debuterte også dette året. Det same gjorde SCALA-serien som inneheldt smykke og var retta mot yngre jenter. Den andre generasjonen av legotog kom i 1981 med breiare utval av tilhøyrande delar, mellom anna lysande lys, signalpunkt og sporvekslar som kunne fjernstyrast. [endre] 1980-åra: 50-årsjubileum 13. august 1982 markerte LEGO-gruppa 50-årsjubileet ved å gje ut boka 50 år med leg. Året etter vart DUPLO-systemet utvida til å inkludere pakkar for eit enda yngre publikum, spesielt spedbarn. Dei nye pakkene inkluderte babyrangler og figurar med justerbare kroppsdelar. Året etter kom riddarar og hestar som ein del av LEGO-minifigurane. Dei vart innførde i dei fyrste slottpakkane. Lyd- og lyspakkar vart introdusert i 1986 med elektriske lys, knappar og anna tilhøyrande utstyr som kunne gjera legokonstruksjonar enda likare den verkelege verda. Same året kom utdanningsavdelinga i LEGO-gruppa med «Technic Computer Control», som er eit system der technicrobotar, lastebilar og andre motoriserte modellar kan bli styrt med ei datamaskin. I 1986 vart technicserien utvida med pneumatiske komponentar. I august 1988 tok 38 barn frå 17 ulike land del i den første verdscupen i legobygging som vart halden i Billund. LEGO-systemet vart enda ein gong utvida med lanseringa av sjørøvarserien i 1989, som hadde fleire ulike sjørøvarskip, tropiske øyer og skattar. [endre] 1990-åra I 1990 var LEGO-gruppa blant dei 10 største leiketyprodusentane, og av desse ti den einaste som låg i Europa. I 1991 standardiserte LEGO-gruppa dei elektriske komponentane og systema. Tog- og Technic-motorane blei laga i 9V-versjon for å bli synkroniserte med resten av LEGO-produkta. DUPLO blei utvida i 1992 med den nye Toolo-serien som inneheldt ein skrutrekkjar, fastnøklar, mutterar og skruvar. Paradisa-serien som var retta mot jenter kom òg til. I 1993 blei eit duplotog introdusert, og dessutan ei papegøyeforma innretning for å moke legoklossar opp av golvet. Gjennom tidene har LEGO produsert seriar med mange ulike tema. I 2003 introduserte LEGO eit nytt system retta mot jenter, Clikits, som er samansett av plastsmykke og tilhøyrande delar som ein kan tilpassa. [endre] LEGO-gruppa i dag [endre] Økonomiske vanskar Sidan den siste ståande LEGO-patenten opphøyrde i 1988 har fleire firma produsert klossar som liknar på legoklossane i utsjånad og funksjon. Leiketyprodusenten Tyco produserte slike brikker ei tid. Andre konkurrentar inkluderer Mega Bloks og COKO. Desse konkurrerande produkta kan ofte verke saman med legoklossar, og dei vert marknadsførte som eit billigare alternativ til LEGO-pakkene. I 2003 hadde LEGO-gruppa eit underskot på 1,4 milliardar danske kroner. Dette førte til at direktør Poul Plougmann vart sagt opp og Kjeld Kirk Kristiansen tok over. Året etter vart nesten tusen tilsette sagt opp på grunn av kutt i budsjetta. Imidlertid hadde LEGO-gruppa eit enda større underskot i oktober 2004. Kristiansen sa opp stillinga som direktør, og skaut samtidig inn 800 000 DKK av privat kapital i firmaet. Framtidige planar for å få firmaet attende på rett spor inkluderer å selje Legoland-parkane til andre av Kristiansenfamilien sine firma og å redusere arbeidsstokken. I april 2005 ga selskapet melding til dei tilsette om at mykje av produksjonen ville bli flytta utanlands i løpet av 2006. [endre] Produksjon Produksjon av legoklossar skjer på fleire ulike stader rundt om i verda. Per 2003 går støypinga av klossane føre seg på ein av to fabrikkar i Danmark og Sveits. Dekorering og pakking av klossane skjer på anlegg i Danmark, Sveits, USA, Sør-Korea og Tsjekkia. Årleg blir det produsert om lag 20 milliardar legoklossar, eller om lag 2,3 millionar klossar kvar time. [endre] Legoland 7. juni 1968 opna den første Legoland-parken i Billund. Denne moroparken inneheld modellar av miniatyrbyar som var bygd berre av legoklossar. Den 12 mål store parken hadde meir enn 625�000 gjestar det første året. I løpet av dei neste 20 åra voks parken meir enn 8 gonger den originale storleiken, og etterkvart hadde han i gjennomsnitt rundt ein million besøkande kvart år. Det finst i dag legoparkar i fleire land. [endre] Bruk av LEGO Legoklossar har også vore brukt til andre føremål enn barneleik. Unge og vaksne har brukt legoklossar til å lage skulpturar, veldige mosaikkar og komplekse maskinar. Fullt funksjonelle hengjelåsar og pendelklokker og til og med ein spelbar cembalo har vore laga av legoklossar . Det er òg blitt laga fleire animasjonsfilmar med legofigurar. [endre] LEGO og læring Legoklossar blei etter kvart sett på av ein del pedagogar som eit viktig verktøy i å hjelpe barn med å utvikle problemløysingsevner. I 1980 oppretta LEGO-gruppa ei eiga avdeling med ansvar for å utvide utdanningsmoglegheitene i leikene.","LEGO er ein serie av leikety som er samansett av fargerike plastklossar, tannhjul, figurar og andre delar som kan monterast saman til modellar av bilar, fly, tog, bygningar, slott, sjørøvarskip, romskip, månebasar eller kva ein måtte ønska. Sidan dei vart funne opp på 1950-talet, har LEGO-produkta vore populære verda over, både blant ungar og vaksne. Det vert i dag produsert rundt 20 milliardar klossar årleg. Samstundes har produsenten LEGO-gruppa, eit dansk firma basert i Billund, opplevd store underskot dei siste åra på grunn av auka konkurranse." nn,ea323516e877f00d5a9035ddf10efdb7,"[endre] Danning Snø vert vanlegvis danna når vassdamp går gjennom deposisjon høgt i troposfæren ved temperaturar under 0°C. Dei enkelte snøfillene festar seg til kvarandre, og når snøflaka er tunge nok fell dei ut av skya. Om lag all nedbør (utafor tropiske strøk) vert danna som snø. Er det kaldt nok i luftlaga under skya vil nedbøren falle til bakken som snø, men er temperaturen høg nok vil snøen smelte og bli regn. Smelteprosessen trekk derimot latent varme ut av lufta omkring, slik at lufttemperaturen minkar og sjansen for at etterfølgjande snø skal nå bakken vert større. Den ideelle temperaturen for snø er omkring og litt under 0�°C, og ikkje kaldare. Dette kjem av at jo varmare lufta er jo meir fukt kan ho innehalde. Fuktig luft kan danne større snøflak enn tørr luft, og dette aukar sjansen for at snøen skal falle til bakken. Temperatur rundt frysepunktet fører òg til at snøflaka kan smelte, fryse igjen, og feste seg saman med andre snøflak og danne større flak på veg ned frå skya. I slike situasjonar vil sjølv små temperaturvariasjonar føre til at nedbøren kan gå over frå snø til regn, eller omvendt, og det kan derfor vere ganske vanskeleg for meteorologar å varsle nøyaktig. Snø kan også lagast ved hjelp av snøkanonar, sjølv om partiklane dei lagar liknar meir på hagl. [endre] Utbreiing Snøfall varierer med tid og stad, inkludert geografisk breiddegrad, høgd over havet og andre faktorar som jamt over påverkar vêret. På breiddegrader nærare ekvator, er det mindre sjans for snø, 35 °N og S vert ofte rekna som ei grov grense. Vestkystane på dei store kontinenta har høgare snøgrenser enn elles. Nokre fjell, sjølv nær ekvator, har permanent snødekke på toppane, inkludert Kilimanjaro i Tanzania. Motsett har mange regionar i Arktis og Antarktis lite nedbør, og dermed lite snø, trass i den bitre kulden. Dette kjem av at kaldare luft ikkje kan halde på så mykje vassdamp som varmare luft. Det største registrerte snøfallet gjennom ein sesong som nokon gong er målt i verda, var på Mount Baker i Washington i USA vinteren 1998-1999 då dei målte 28,96 meter. Dette var meir enn den førre rekorden som var halden av Mount Rainier i Washington, USA som i 1971–1972 fekk 28,5 meter med snø. Dagsrekorden er frå Silver Lake i Colorado i USA med 1,93 meter i 1921. I Noreg er det Ålfotbreen på Vestlandet som har den største målte snømengda, om lag 15 meter snø fell der kvart år. [endre] Snø og samfunn [endre] Nytte og glede Snø kan føra med seg fordeler og ulemper for menneske. Snø har ein isolerande effekt som kan hindra at det set seg tele i jorda, og slik verna avlingar mot kulda over snødekket. Tettpakka snø kan brukast til bustadmateriale i form av igloar, snøborger eller snøholer. Snøen kan hjelpa ein til å koma fort fram, både for transport og leik. Ein kan til dømes nytta ski, slede, spark eller pulk for å koma seg fort fram på snø, men desse kan like gjerne nyttast til fornøying. Andre fargreier som snøbrett og akebrett blir hovudsakleg brukt til leik og idrett. Sidan snø kan formast kan han brukast til å laga snøfigurar, særleg snømenn, og snøballar, som ein både kan dekorera og leika snøballkrig med. I snørike område har ein ei rekke andre snøleikar, som snøvasking eller å lage snøenglar. Dersom det er for lite snø, men temperaturen likevel er låg nok, kan ein nytte snøkanonar til å lage snø til mange snøleikar. [endre] Ulemper Store mengder snø og snøstormar kan forstyrre infrastruktur og tenester sjølv i regionar som er vant til det. Han kan hindre eller forsinke trafikk og sette grunninfrastruktur som elektrisitet og telefon ut av funksjon, særskilt dersom leidningane går over bakken. Fleire stadar har ein «snødagar» der mykje snøfall gjer at ungane ikkje treng å gå på skulen. Kor mykje som skal til for å få ein slik dag, varierer gjerne med kor vant ein er med snø i regionen. Snødagar og anna kaos grunna snøfall vert ofte latterleggjort av folk i snørike regionar. Eit døme er tromsøværingar som synest at oslofolk klagar mykje meir over snøen enn det som burde vere naudsynt. Store mengder snø, og då spesielt i fjellområde, kan føre til snøras. Snøras som ikkje er skapt av menneske oppstår ofte i samband med store temperaturendringar når laus og lett nysnø har lagt seg oppå eldre og hardare snø eller skare. [endre] Geometri Store, velutvikla snøflak er relativt flate og har seks tilnærma identiske armar, slik at snøflak nesten har den same vinkelsymmetrien, eller seks symmetriaksar, som ein sekskant eller eit heksagram. Denne symmetrien oppstår som følgje av den sekskanta krystallstrukturen til vanleg is (òg kjend som is Ih). Den faktiske forma til eit snøflak vert påverka av temperaturen og fuktforholda i lufta det oppstår i. Ein sjeldan gong, i temperatur rundt -2�°C kan ein få danna snøflak med tre symmetriaksar — trekanta snøflak. Snøflak er aldri heilt symmetriske, noko ein som regel lett kan sjå med det blotte auget, men dei vert som regel teikna symmetriske sidan dette rett og slett ser betre ut. Snøflak har mange forskjellige former, inkludert søyler, nåler, klossar og plater (med eller utan «dendrittar» — «armane» til snøflaka). Dei forskjellige formene oppstår etter kva temperatur og vassinnhald lufta har, i tillegg til enkelte andre faktorar. Isroser med seks armar veks i luft mellom 0�°C og -3�°C. Vassdropar frys til is rundt støvpartiklar. I temperatur mellom -1�°C og -3�°C vil snøflaka danne flak med seks armar eller isroser med seks blad. Ved lågare temperaturar, mellom -5�°C og -10�°C, vil krystalla danne nåler eller hole søyler eller prismer. Ved enno lågare temperaturer frå -10�°C til -22�°C vert det igjen danna isroser og under -22�°C igjen prismer. Om snøflaket byrjar å utvikle seg rundt -5�°C, og så kjem inn i varmare luft, kan det vekse ut isarmar i kvar ende av søyla som opphavleg vart danna. Det er hovudsakleg to mogeleg forklaringar på symmetrien til snøflak. Den første er at det er ein slags kommunikasjon eller overføring av informasjon mellom armane, slik at veksten i kvar arm påverkar veksten i alle dei andre armane. Overflatespenning eller fononar er måtar slik informasjon kan overførast på. Den andre forklaringa, som ser ut til å vere det rådande synet, er at armane til snøflaket veks sjølvstendig i luft med temperatur, fukt og andre atmosfæriske eigenskapar som varierer hurtig. Ein reknar med at lufta rundt eit enkelt snøflak er så pass homogen (har like eigenskapar) at kvar enkel arm i snøflaket vert utsett for dei same endringane i lufta samstundes, og at ein arm derfor alltid vil ha dei same vekstvilkåra som dei fem andre armane, på liknande måte som at nærliggande tre som veks under tilnærma identiske forhold alltid får nesten identiske treringar. Sidan det er større avstand mellom kvart snøflak enn mellom armane til eit enkelt snøflak, vil lufta rundt forskjellige snøflak, sjølv mellom to nærliggande snøflak, vere litt forskjellig og snøflaka vil sjå forskjellige ut. Det vert ofte sagt at ingen snøflak er like. Strengt tatt er det særs usannsynleg at to makroskopiske lekamar i universet skal få ein identisk molkylstruktur, men det er likevel ingen vitsakpelege lover som hindrar dette. I praksis kan to snøflak sjå identiske ut om dei oppstod i nær identiske luftforhold, anten fordi dei oppstod svært nær kvarandre, eller rett og slett på slump. [endre] Tettleik Snøtettleiken varierer stort, sjølv for nysnø. Typisk tettleik for nysnø er rundt 12�% av vasstettleiken. Derfor seier ein ofte at 1 cm nysnø tilsvarar 1 millimeter regn. Snø vil derimot presse seg saman under vekta av seg sjølv til tettleiken om lag blir 33�% av vasstettleiken. Ein djupt snølag kan derimot presse seg så mykje saman at tettleiken om lag blir 50�%, særleg seint på våren. Kor store vassmengder som ligg i eit snølag er ofte til stor interesse innan kraftproduksjonsindustrien. Veit ein denne mengda kan ein ofte med stor tryggleik vite kor mykje vatn som vil smelte og renne ned i vassmagasina når snøen smeltar om våren. [endre] Typar snø og snøvêr Litt lett snøvêr med små snøflak vert gjerne kalla ei snøbye. Dersom det snør tettare, gjerne med større og tyngre snøflak, kan ein kalle det snøkav eller snøkave. Dersom det blæs kraftig samstundes som det snør, kallar ein det gjerne snøstorm, men dette omgrepet har ikkje ein fast definisjon i Noreg. Snø i form av små ispartiklar kallar ein hagl, sjølv om hagl vert danna på anna vis enn snø. Ein har mange forskjellige omgrep for snø og snøvêr:","Snø er nedbør i form av krystallinsk vassis og kjem ned i store mengder snøflak. Ettersom snøen er sett saman av små, grove partiklar, er det eit granulært materiale. Snø har ein open og dermed mjuk struktur, dersom han ikkje er pakka saman av trykk utanfrå." no,08397daa7ad6d6d301fac7974367deb3,"[rediger] Historie [rediger] Første verdenskrig Winston Churchill hadde sett Rolls-Royce panserbiler i bruk i 1914, og hadde hørt om planer om å lage et beltegående kampkjøretøy. Han var på den tiden marineminister, og nedsatte Landskipskomitéen for å utvikle dette nye våpenet. Selv om stridsvogner opprinnelig ble kalt landskip av komiteen, ble det hetende tank på engelsk, etter en avledningsmanøver for å skjule hva som egentlig ble utviklet. Det ble sagt at de var fraktefartøy for vann, altså «vanntanker». Den første stridsvognen var i operativ tjeneste da kaptein H. W. Mortimore fra Royal Navy ledet en Mark I i kamp ved Delville Wood under slaget ved Somme i 1916. I Frankrike utviklet de Schneider CA1 ut fra Holt beltegående traktorer, og de brukte dem første gang 16. april 1917. Den første bruken av stridsvogner i større sammenheng var ved slaget ved Cambrai, 20. november 1917. Stridsvognen var med på å gjøre skyttergravskrigen umoderne, og tusener av stridsvogner i bruk av britiske og franske styrker var med å bidra til allierte seire. I begynnelsen var det blandede resultater ved bruk av stridsvogner, da de var svært upålitelige. Tyske styrker brukte stort sett et lite utvalg av erobrede styrker, da de bare produserte tyve av sitt eget design A7V. [rediger] Mellomkrigstiden og andre verdenskrig I mellomkrigstiden ble britene ledende på utviklingen av stridsvogner. Dette var både på grunn av tilstanden til den franske og tyske økonomien, og på grunn av at USAs forsvar var kraftig bygget ned etter krigen. Stridsvogner ble utviklet hovedsakelig i tre kategorier: Lette stridsvogner på ti tonn og mindre ble brukt til oppklaring og hadde våpen som stort sett bare var brukbare mot andre lette stridsvogner. Middelstunge, eller cruiser tank på engelsk, var tyngre, men raskere. Tunge stridsvogner, eller infantry tank på engelsk, var tungt pansret og hadde høy vekt. Ideen var å bruke tunge stridsvogner sammen med infanteriet for å få til et gjennombrudd, og så ville grupper med middelstunge stridsvogner strømme gjennom gapet og operere bak fiendens linjer for å angripe forsyningslinjer og hovedkvarter. Dette var en stor del av britisk doktrine, og ble tatt opp av tyskerne som en del av Blitzkrieg-konseptet. Amerikansk tankegang var at stridsvogner skulle være lette og mobile, og hvis de støtte på andre stridsvogner skulle de trekke seg tilbake og la tungt pansrede panserjagere ta seg av dem. I praksis ble det slik at etter hvert som det ble flere og flere stridsvogner på slagmarken så måtte hvert kampkjøretøy ha effektive våpen for å bekjempe stridsvogner. Dette utløste et rustningskappløp hvor stridsvognene fikk stadig tyngre pansring og kraftigere bevæpning. Der hvor stridsvognens oppgave før hadde vært utelukkende å forsere hindringer, måtte den nå inngå et kompromiss for å kunne bekjempe andre stridsvogner på en effektiv måte. Den andre verdenskrig satte på alvor fart på utviklingen av stridsvogner. For eksempel startet Tyskland krigen med mange Panzer I med to maskingevær og Panzer II med 20 mm kanon. Den tyngste utgaven i operativ tjeneste var Panzer IV med en kortløpet 75 mm kanon og en vekt på under 20 tonn. På slutten av krigen var den dominerende tyske stridsvognen Panther, med en lang 75 mm kanon og vekt på 45 tonn, sett på som «bare» middelstung. Under krigen ble også tårn vanlig på alle stridsvogner. Alle vogner ble utstyrt med radioer, noe som lettet stridsledningen av avdelinger. Kolossale vogner med flere tårn, slik som sovjetiske T-35, forsvant. [rediger] Den kalde krigen Etter krigen så fortsatte utviklingen stort sett i samme retning. Lette stridsvogner ble henvist til oppklaring, i tillegg til luftlandsettinger med amerikanske styrker. Med årene så ble lette stridsvogner så å si borte. Med utviklingen som hadde skjedd på hjuloppheng og motorer så ble middelstunge stridsvogner fra krigens siste år i stand til å få bedre ytelse enn tunge stridsvogner fra krigens begynnelse. Med litt tyngre panser og bedre motor så kunne middelstunge stridsvogner ta opp kampen med alt av panservernvåpen på slagmarken. Den britiske Centurion var i stand til å ta treff fra tyske 88 mm panservernkanoner, samtidig som L7-kanonen kunne slå ut fiendtlige stridsvogner og Rolls-Royce Meteor-motoren ga den en toppfart på 35 km/h. Centurion erstattet alle middelstunge stridsvogner i britisk bruk, og ble kalt universalstridsvogn. Begrepet main battle tank (hovedstridsvogn) fulgte kort tid etter. Utviklingen av panservernmissiler var den siste spikeren i kista til tunge stridsvogner. Missilenes lange rekkevidde gjorde at stridsvognen ikke kunne ta opp kampen ute av skuddhold, men måtte manøvrere seg nærmere inn. På samme tid så ble pansrede personellkjøretøyer og senere stormpanservogner utviklet for å bringe mobiliteten til infanteriet opp til stridsvognens nivå. Stormpanservognene tok også over flere av rollene til lette stridsvogner. Amerikanske M2 Bradley er et eksempel. De fleste trekk ved moderne stridsvogner ble etablert under andre verdenskrig, og selv om utviklingen siden har gjort alle enkeltkomponentene mer kapable, så ville en stridsvognkommandør fra andre verdenskrig straks kjent igjen en moderne stridsvogn. [rediger] Teknisk [rediger] Stridsvognens komponenter [rediger] Pansring Stridsvogner er de tyngst bepansrede kampkjøretøyer i moderne hærer. Pansringen er laget for å beskytte vognen og mannskapet mot mange forskjellige typer trusler. Vanligvis er beskyttelse mot panserbrytende ammunisjon avfyrt fra andre stridsvogner det viktigste momentet. Stridsvogner er sårbare for panservernmissiler avfyrt av andre panserkjøretøyer, infanteri, helikoptre eller fly. De er også utsatt i forhold til stridsvognminer, større bomber og direkte treff fra artilleri. De fleste moderne stridsvogner er nærmest usårbare i forhold til splinter fra artillerigranater og lettere panservernvåpen. Den mengden panser som i teorien skal til for å gjøre vognen helt usårbar fra alle kanter ville vært for tung til å være praktisk, så utviklere av stridsvogner legger mye tankearbeid i å balansere mellom beskyttelse og vekt. [rediger] Typer pansring Den vanligste typen panser er passivt panser, som består av lag med herdet stål, legeringer og keramiske materialer. Den mest kjente typen passivt panser er det britiske Chobham-panseret, som består av keramiske blokker satt inn i en plastkompositt mellom lag av konvensjonelt panser. De fleste stridsvogner har siden andre verdenskrig blitt laget med skrånende overflate på panseret, vanligvis i front. Dette har to hensikter; det ene er at prosjektiler kan bli reflektert bort fra overflaten, og det andre er at tykkelsen på panseret i horisontalplanet er i effekt mye større.(Skrånende pansring vil dog ikke være i stand til å reflektere moderne pilammunisjon med ballistiske hetter) Se bildene under for to eksempler på stridsvogner fra samme periode med forskjellig geometri på panseret: Motsatsen til passivt panser er reaktivt panser. Den eksplosive varianten av reaktivt panser består av en sprengladning som eksploderer ut mot innkommende prosjektiler. Dette er for å stoppe hulladninger, og har tidligere hatt mindre effekt mot kinetisk ammunisjon. Moderne eksplosiv reaktiv pansring har også en god beskyttende effekt mot kinetisk ammunisjon. Reaktivt panser henges på utsiden av stridsvognen i små utskiftbare pakker, og er en vanlig oppgradering av eldre stridsvogner. [rediger] Fordeling av panseret Pansringen på en stridsvogn er ujevnt fordelt. De tykkeste delene er forrest på skroget og forrest på tårnet. Sidene har tynnere pansring, og bak er det oftest enda tynnere. Spesielt over motoren bak på dekket av vognen er det som regel lite pansring. Beltene og hjulene på noen stridsvogner er delvis beskyttet av sideskjørt. Dette er fordi det er sårbare deler, og vognen blir immobilisert ved skade på drivverket. Noen ganger har stridsvogner som opprinnelig ikke har sideskjørt blitt oppgradert senere. De som bekjemper stridsvogner søker å angripe de delene av vognen som er dårligst beskyttet. Stridsvogner er sårbare overfor flyangrep og andre skudd fra oven. For eksempel så søker infanteri med panservernvåpen å finne en skytestilling høyere opp enn stridsvognen, for eksempel i åssiden ved en fremrykningsvei for pansrede styrker. Stillestående stridsvogner er også sårbare overfor artilleri. [rediger] Bevæpning Alle moderne stridsvogner er bevæpnet med en kanon. Stridsvognkanoner er de mest grovkalibrede våpen i bruk i landstridsføring, hvis man ser bort fra noen artillerivåpen. Selv om kaliberet ikke har gått opp vesentlig siden andre verdenskrig, er moderne stridsvognkanoner teknisk overlegne. De vanligste kalibrene er 120 mm for vestlige stridsvogner og 125 mm for tidligere østblokk-materiell. De fleste stridsvognkanoner i dag er glattløpede, med kanonene til britiske og indiske styrker som nevneverdige unntak. Kanonen kan fyre av flere forskjellige typer ammunisjon. De vanligste i dag er pilammunisjon og høyeksplosive granater. Pilammunisjon består av en penetrator med mindre kaliber enn løpet, og et prosjektilhylster kalt sabot rundt denne. Penetratoren består av et svært hardt stoff, vanligvis utarmet uran eller wolframkarbid, og er spiss og stabilisert i flukt av finner. Pilammunisjon omtales som regel som kinetisk ammunisjon eller APFSDS, en forkortelse for Armour-Piercing, Fin-stabilised, Discarding Sabot. Eksplosive granater deles som regel mellom HEAT (High Explosive Anti Tank), som bygger på hulladningsprinsippet, og HEP (High Explosive Plastic) som inneholder en mengde plastisk sprengstoff som detoneres ved treff. Sistnevnte brukes som regel mot harde mål som bunkere, som for det meste er laget av andre materialer enn metall. Vanligvis bærer stridsvogner andre våpen for forsvar mot infanteri eller fly. Som oftest er dette en 7,62 eller 12,7 mm maskingevær montert koaksialt langs hovedvåpenet. Et par franske stridsvogner (AMX-30 og AMX-40) har brukt en 20 mm maskinkanon her. I tillegg har mange stridsvogner et maskingevær for vognkommandøren eller laderen på taket av tårnet. Amerikanske og russiske 12,7 mm eller 14,5 mm maskingevær er også i stand til å bekjempe lettpansrede kjøretøy på kort hold. Noen stridsvogner har blitt bygget om til spesialroller og har hatt uvanlig bevæpning slik som flammekastere. (Se for eksempel Hobart's Funnies) [rediger] Ildledelse I begynnelsen ble våpnene siktet gjennom enkle optiske sikter. Avstander ble i begynnelsen estimert, noen ganger med hjelp av siktet. Senere ble stereoskopiske avstandsmålere introdusert, og disse forble standard frem til laseravstandsmåler ble innført. Presisjonen var ikke så god, og skyting under bevegelse var praktisk umulig. Moderne stridsvogner har en rekke systemer for å få til mer presis beskytning og kunne skyte mens vognen er i bevegelse. Gyroskoper stabiliserer løpet på kanonen, det vil si at det automatisk kompenseres for vognens bevegelser. For skytteren ser det ut som om kanonen ligger stille i forhold til målet, mens vognen beveger seg. Sensorer og datamaskiner hjelper til med avstandsmåling og sikting, med faktorer som lufttemperatur, luftfuktighet, kanonens temperatur, hastigheten til stridsvognen og hvor slitt løpet er. Moderne stridsvogner med ""hunter-killer"" kapasitet lar vognkommandøren søke etter mål med sitt sikte mens skytteren engasjerer sitt mål med sitt sikte. Når vognkommandøren ønsker det, trykker han på overstyringsbryteren sin, og tårnet dreier umiddelbart mot målet vognkommandøren sikter på med sitt sikte. Nattsikter av forskjellig slag gjør også stridsvognen i stand til å kjempe om natten. Laserbelysere kan gjøre stridsvognen i stand til å dirigere ild fra andre. [rediger] Mobilitet Det er hovedsakelig to typer mobilitet man snakket om i forbindelse med stridsvogner. Det ene er taktisk mobilitet, som er et mål på vognens evne til å forflytte seg på slagmarken. Dette er en konsekvens av vognens evne til å forsere terreng og i hvilken hastighet den kan forflytte seg. Det andre er strategisk mobilitet, som er et mål på hvor hurtig stridsvognavdelingen kan forflyttes lengre avstander. Det avhenger av rekkevidde, hva slags bruer som kan bære stridsvognen og hva slags transportmidler som kan anvendes. En moderne stridsvogn er laget for å være veldig mobil og takle de fleste terrengtyper. Dette oppnås ved beltedrift med lavt marktrykk, god bakkeklaring og tilstrekkelig motorkraft. På tross av at den virker veldig solid, er stridsvognen relativt skjør. Mannskapet må kontinuerlig vurdere terrenget, for stridsvognen er tung og kan skades ved for hard kjøring. Et belte kan også glippe av, og kan ta fra noen minutter for et drillet mannskap til flere timers jobb å få det på igjen. Hvor enkelt det er å flytte en stridsvogn mellom to punkter er avhengig av flere ting. For eksempel betyr den store vekten at stridsvognen sliter veldig både på underlaget og på beltene sine. I tillegg bruker stridsvogner store mengder drivstoff. Ved enhver anledning foretrekker militære planleggere å frakte stridsvognene på tungtransportlastebiler eller jernbane. Stridsvogner er som regel laget for å passe gjennom jernbanetunnelene eller bruene i det området den skal brukes. På grunn av stridsvognens høye vekt, er også flytransport vanskelig. Som et eksempel kan det amerikanske tunge transportflyet C-5 Galaxy bare bære to M1 Abrams stridsvogner av gangen. [rediger] Stridsvognen i aksjon [rediger] Vanskeligheter med å bruke stridsvogner Stridsvogner er sårbare overfor mye forskjellig. Når en stridsvogn skal bevege seg, må det planlegges. Man må ta hensyn til terrengets utforming, og vognen skal helst ikke bli observert av fienden. Den er stor, og ruver derfor i terrenget. I tillegg kan både motoren og belteverket høres på lang avstand. Stridsvogner kan ikke operere på egen hånd. Hvis det er ABC-våpen i bruk eller de blir beskutt, må mannskapet stenge alle luker. Da kan de bare se ut gjennom periskoper og små luker. På toppen av det hele bruker de mye av konsentrasjonen ganske enkelt på å betjene stridsvognen. En infanterist kan da lett snike seg inn på vognen. Vognkommandøren har som regel hodet sitt ute av luken sin, men dette gjør ham sårbar. Hvis stridsvognavdelingen ikke har med seg eget infanteri, så må de dekke hverandre under framrykning. Halve avdelingen står stille og observerer og er klare til å skyte, og andre halvparten av avdelingen rykker fram. Dette forsinker selvfølgelig framrykningen. Moderne ildledningssystemer gjør dette lettere. Hvorvidt stridsvogner skal grupperes tett eller samlet avhenger av lendet og trussel. Stridsvogner tett sammen er gode mål for panservernvåpen og artilleri, men vil også kunne levere massiv ildkraft tilbake. De fleste stridsvognsavdelinger foretrekker å kjøre relativt tett, da dette letter ildledelsen i stor grad, samt ivaretar det viktige prinsippet om kraftsamling. Spredte formasjoner fungerer stort sett kun i svært åpne landskaper, for eksempel åpen ørken, hvor lendet ikke hindrer enkeltvogners innsyn i andres sektor. Stridsvogner fungerer mest effektivt med godt trenede mannskaper. Et eksempel på dette er ved Golanhøyden under Yom Kippur-krigen i 1973. Hundrevis av syriske kampkjøretøyer angrep et mindre antall israelske stridsvogner. Israelerne hadde bedre trening og gjorde få feil. Syrerne rykket fram i formasjon og utnyttet ikke terrenget og responderte heller ikke på israelske manøver. De israelske stridsvognene trakk seg bakover til bedre posisjoner en rekke ganger, og hver gang så slo de ut et par syriske kjøretøyer hver. På slutten av slaget hadde israelerne slått ut ti syriske kjøretøyer for hvert israelsk. Syrerne forbedret senere opplæringen sin, og i krigen i Sør-Libanon i 1982 var ikke forskjellen på langt nær så stor. Stridsvogner kan ikke forflytte seg langt på egen hånd. Avhengig av tilstanden til vognene, typen terreng og hvor effektive verkstedavdelingene er, så vil en panserdivisjon miste 2-20% av vognene sine per time med framrykning. De fleste av disse vil bli reparert, men i mellomtiden vil avdelinger bli delt og mannskapene vil bli slitne. Resultatet er en mindre effektiv divisjon. Stridsvogner krever mye vedlikehold. Åtte timeverk per dag er ikke uvanlig hvis vogna blir brukt intensivt. Mannskapet må gjøre det meste av dette selv, og jobben er vanligvis delt på fire. Hvis de har en automatlader på kanonen er det bare tre å dele jobben på. [rediger] Stridsvognavdelinger Stridsvogner er noen ganger organisert i rene panserdivisjoner, men dette er vanligvis et rent administrativt grep. De opererer alltid sammen med infanteri. I Norge er den største panseravdelingen en bataljon, hvorav 1-2 underavdelinger (eskadroner) består av stridsvogner. På laveste nivå har man tropper med tre til fem stridsvogner. En eskadron er tre til fem tropper, med et par ekstra kommandovogner for eskadronssjefen og staben hans. En bataljon har tre pansereskadroner, og gjerne et par stridsvogner til i stabseskadronen. Totalt er det typisk 33 til 60 stridsvogner i en bataljon. Etter hvert som avdelingen får tap, så ender gjerne bataljonen med to eskadroner, organisert av de gjenværende vognene. Panserbataljonen har gjerne støttelementer med panservern-, oppklarings-, bombekaster- og trenavdelinger. I tillegg så er det gjerne vedlikeholdspersonell, og en panserbataljon er fort 50 til 300 menn flere enn stridsvognmannskapene. [rediger] Mannskapet Moderne stridsvogner har mannskap på tre eller fire. Under andre verdenskrig var det vanlig med fem. Mannskapet tilbringer mindre enn 10% av tiden sin inne i kjøretøyet. Resten går med til vedlikehold, reparasjoner, spising, personlig hygiene og annet. Dog oppstår 25% av tapene deres mens de er på utsiden av kjøretøyet. Vognkommandøren (VK) er øverste befal på vognen og sitter i tårnet. VK koordinerer mannskapet i strid, og har samband med resten av troppen. Vognkommandøren har et dilemma: Jo mer VK har hodet sitt ut av kjøretøyet, jo mer oversikt har han/hun over det som skjer i omgivelsene, noe som gjør det enklere å oppdage fiendtlige mål og om stridsvognen er i ferd med å gå inn i et bakholdsangrep. På den annen side er han/hun mer utsatt for fiendtlig ild, og hvis VK blir skadet eller drept, er resultatet en mindre effektiv stridsvogn, som dermed er mindre kampdyktig og mer utsatt. Denne problemstillingen gjelder i mindre grad for moderne stridsvogner med stabiliserte vognkommandørsikter, som for eksempel Leopard 2. Vognføreren (VF) styrer vognen på ordrer fra vognkommandøren, og sitter foran i skroget. Skytteren sikter inn kanonen og skyter på vognkommandørens ordre. Han/hun tilbringer mesteparten av tiden med ansiktet klemt mot siktemidlene, og hjelper i så måte med til observasjon av verdenen på utsiden av stridsvognen. Skytteren sitter også i tårnet. Laderen lader kanonen mellom hvert skudd. Han/hun får ordre om typen ammunisjon av vognkommandøren. Laderen hjelper i også til med observasjon av utsiden og sitter i tårnet sammen med vognkommandøren og skytteren. I eldre stridsvogner var det noen ganger et maskingevær foran i skroget, som ble betjent av en kombinert skytter og radiooperatør. I tillegg til maskingevær har mannskapet sine egne håndvåpen, for eksempel pistoler eller maskinpistoler. Dette er for bruk ved vakthold eller i nærkamp med fiendtlige styrker.","En stridsvogn er et beltedrevet militært kampkjøretøy utstyrt med kanon for å bekjempe pansrede kjøretøy. Kanonen er vanligvis montert i et dreibart tårn, som regel sammen med en eller flere tunge maskingeværr til bruk mot infanteri, fly eller upansrede kjøretøy. Stridsvognen ble utviklet under første verdenskrig, forsøksvis for å trenge gjennom piggtrådsperringer og skyttergraver. Storbritannia var den første nasjonen som brukte stridsvogner i kamp, under slaget ved Somme den 15. september 1916. De fleste moderne stridsvogner har et mannskap på fire – vognkommandør, skytter, lader og vognfører. Noen stridsvogner, spesielt russiskproduserte vogner, er utstyrt med automatlader og har da et mannskap på tre. Den norske hæren har stridsvogner av typene Leopard 2. Tidligere har de brukt blant annet amerikanske M24 Chaffee lette stridsvogner, tyske Panzer III og Leopard 1 og amerikanske M48 Patton." no,f8897aa8292a7c9d953993dccc789975,"[rediger] Historie [rediger] Før første verdenskrig I krigene mellom antikkens Hellas og Persia i 499–448 f.Kr. og de peleponnesiske kriger ble det brukt landgangsoperasjoner. Den første amfibiske operasjonen man kjenner til var da grekerne, i følge Homers Iliaden, landsatte styrker på stranden i nærheten av Troja. Det første angrepet på en strand var antageligvis ved slaget ved Maraton i 490 f.Kr.. Perserne etablerte et brohode i et forsøk på å invadere Hellas. De hadde modifiserte skip med ramper for hestene, forløpere til moderne landgangsfartøyer. Romerne tok Kartago med en landgangsoperasjon i 202 f.Kr., og Julius Cæsar ga til og med styrkene sine spesiell trening i landganger før han invaderte England i 55 f.Kr.. Engelskmennene ble også slått av Vilhelm Erobreren etter en landgang før Hastings i 1066. Mongolene forsøkte å ta Japan på 1200-tallet med en invasjonsflåte, men mislyktes. Japanerne invaderte Korea sent på 1500-tallet, men ble slått tilbake to ganger av flåten til den koreanske admiral Yi Sun-Shin. Under den amerikanske revolusjonen i 1776 stormet amerikanske styrker Britisk Bahamas. Skipskanoner gjorde nå at flåten kunne støtte soldatene som gikk i land, men på samme tid ble det utviklet kystartilleri som var en trussel mot flåten. Krigsskip måtte nå begynne å eskortere skipene som brakte inn menn, utstyr og forsyninger. Under den amerikanske borgerkrigen landsatte den amerikanske marinen gang på gang små styrker både langs kysten og opp elvene. Sørstatsgeneralen Robert E. Lee uttalte «Hvor enn flåten kan sendes kan vi ikke stå i mot landsettingene... Vi har ingen ting som kan stå i mot hans tunge skyts.» Under den spansk-amerikanske krigen utviklet den amerikanske marinen nye taktikker for landsettinger. Mest kjent av trefningene er da 650 marineinfanterister tok Guantánamo Bay og 16�000 soldater ble landsatt ved Santiago på Cuba, selv om den sistnevnte styrken stort sett mislyktes i sine krigsmål. [rediger] Første verdenskrig og mellomkrigstiden Under første verdenskrig var moderne amfibisk krigføring fremdeles et nytt felt. Både taktikk og utstyr var enkelt og ofte improvisert. I denne perioden var britiske Royal Marine Light Infantry (RMLI) stort sett i bruk som militærpoliti og kanonmannskaper om bord på krigsskip. De ble i 1914 integrert med en divisjon satt opp av Royal Navy, kalt Royal Naval Division. Hensikten var å kjempe på land. På tross av dette måtte hærstyrker utgjøre hovedtyngden av kampstyrkene i landgangsoperasjoner gjennom krigen. RMLI ble på 1920-tallet slått sammen med Royal Marine Artillery og dannet Royal Marines. Den første landgangen i krigen fant sted i 1914 og endte i katastrofe. En større styrke fra den britiske indiske hæren ble sendt for å gå i land ved byen Tanga i det som den gang het Tysk Østafrika. Tyskerne der oppdaget de britiske forberedelsene og rakk å forberede seg på invasjonen. Resultatet ble at de britisk/indiske styrkene måtte trekke seg tilbake med store tap og uten det tyngre utstyret sitt. Den allierte invasjonen mot Det osmanske riket ved slaget ved Gallipoli i 1915 var en enda større katastrofe enn Tanga. Soldater rodde i land i åpne hvalbåter eller ble fraktet inn med slepebåter. De uerfarne allierte soldatene ble praktisk talt slaktet ned av de osmanske forsvarerne. Mange kom ikke engang ut av båtene. Ved den andre landgangen ved Suvla i august hadde de forgjengeren til moderne landgangsfartøyer, den pansrede «Beetle» (engelsk: Bille). 489�000 soldater ble satt inn på alliert side, og av disse ble 252�000 drept, skadet eller syke. Tallene for de tyrkiske forsvarerne var rundt en halv million mann i forsvar, og rundt halvparten av disse drept, skadet eller syke. I mellomkrigstiden utviklet den amerikanske marinen og marinekorpset spesialisert utstyr for landganger. Nye landgangsfartøyer og amfibiske kjøretøyer ble testet ut. Skipene ble lastet for å kunne losses hensiktsmessig; ikke bare for å maksimere hva som kunne tas med som tidligere. I 1910 hadde marinekorpset etablert sin skole for amfibiekrigføring i New London, Connecticut, og under general John Lejeune utviklet de en ny doktrine, publisert i 1934 som Tentative Landing Operations Manual, en manual som til en viss grad er aktuell fremdeles. [rediger] Andre verdenskrig I løpet av Stillehavskrigen ble det gjennomført et utall landgangsoperasjoner, først under den japanske ekspansjonen, deretter under den allierte «øyhoppingen» for å drive japanerne tilbake. Japanerne lot sine amfibiske styrker svinne hen etter framgangene de hadde hatt fram til 1942, og forberedte seg heller på statisk forsvar av de nye besittelsene. I mellomtiden perfeksjonerte det amerikanske marinekorpset og den amerikanske hæren landgangsoperasjoner. På grunn av marinekorpsets begrensede størrelse gjennomførte hæren både flere landgangsoperasjoner og hadde flere skip enn marinekorpset. På denne tiden ble også luftbåret angrep bak strandlinjen i samspill med landgangen tatt i bruk. Presis nærstøtte både fra skipsartilleri og fly fra hangarskip hjalp angriperne i å nedkjempe forsvarerne. Samvirket mellom de amerikanske våpengrenene satte standarden også for ettertiden. I Europa innså de allierte etter det mislykkede Diepperaidet i 1942 at videreutvikling av amfibisk krigføring var helt nødvendig før en invasjon av det europeiske kontinentet kunne settes i verk. En av de direkte følgene av dette var at det ble utviklet et stort antall spesialkjøretøyer spesielt for amfibiske operasjoner. Først av disse var Amtrac (kort for Amphibious Tractor), et amfibisk pansret kjøretøy. Marineinfanteriet hadde nå en viss beskyttelse i den sårbare perioden fram til de kom opp på stranden. Amfibielastebilen DUKW, kalt Duck til vanlig, ble også tatt fram og mye brukt. Stridsvogner ble tilpasset svømming eller spesielle oppdrag på stranden. Dette inkluderte «teppelegging» for å bedre underlaget for andre kjøretøyer, fylling av grøfter med bunter med rør (fascine), minerydding og bergning av andre kjøretøyer. De nye kjøretøyene spilte en viktig rolle da invasjonen av det europeiske kontinentet endelig ble satt i verk gjennom historiens største landgangsoperasjon, den allierte landgangen i Normandie. To arméer, en britisk og en amerikansk, ble landsatt. Fra 6. juni 1944 til slutten av måneden hadde de allierte fått i land 850�000 mann og 150�000 kjøretøyer på det europeiske fastlandet. Andre kjente landganger under andre verdenskrig var Operasjon Torch i Nord-Afrika i 1942, landgangen på Sicilia i 1943 og landgangen på det italienske fastlandet ved Anzio i 1944. [rediger] Nyere tid Etter andre verdenskrig ble amfibiske operasjoner mindre viktige, men ikke uaktuelle. Det forble nyttig å holde fienden på tærne gjennom å kunne true hans kystlinjer. Bare USA vedlikeholdt amfibiske styrker på samme skala som under andre verdenskrig, men fikk bare brukt dem til én stor operasjon i etterkrigstiden, nemlig ved Incheon i 1950 under Koreakrigen. Der ble det satt i land 70�000 mann bak de nordkoreanske linjene, noe som lettet trykket på FN-styrkene i Busan og var et vendepunkt i krigen. Etter dette hadde amerikanske flåter i Stillehavet og Middelhavet marineinfanteri lastet klar på skip med utstyret sitt. Det ble brukt en eller flere forsterkede bataljoner på rundt 1�800 mann per flåte. Amfibiske styrker ledet operasjoner i den Dominikanske republikk i 1965, under Suez-krisen i 1956 og i Falklandskrigen i 1982. Under Gulfkrigen deltok en landsettingsstyrke på 43 skip med 18�000 marineinfanterister fra amerikansk side. Denne styrken bandt opp mellom 7 og 11 irakske divisjoner som forberedte seg på en landsetting som aldri kom. Under hele den kalde krigen hadde Warszawapakten stående amfibiske styrker for å true Norge, landene rundt Østersjøen, Svartehavet og Middelhavet. Nato hadde sine styrker stående klare for mottrekk i de samme områdene. Amfibiestyrkene ble spådd en kort framtid under hele etterkrigstiden, men er fremdeles med oss. Folkerepublikken Kina bygger forøvrig stadig ut sin amfibiske slagkraft som en forsikring mot en eventuell formell uavhengighetserklæring fra den selvstyrte øya Taiwan (Republikken Kina), som ligger like utenfor det kinesiske fastlandet. [rediger] Amfibiske operasjoner Amfibiske operasjoner deles inn i flere typer, og vanligvis nevner man fire av disse: Amfibisk landsetting, amfibisk tilbaketrekking, amfibisk demonstrasjon og amfibisk raid. Amfibiske styrker brukes også til andre oppgaver enn disse, for eksempel evakuering av sivile fra krigssoner og elveoperasjoner. Dette siste har blitt mye brukt i de siste 20 årene, da amfibiske styrker ofte er de som er best egnet til den type operasjoner. En eksempel fra nyere tid er da USA, Frankrike og Storbritannia løftet ut omtrent 4�000 sivile fra Elfenbenskysten i november 2004. Et annet eksempel er Operasjon Assured Response, hvor USA hentet ut 2�440 sivile fra Monrovia i Liberia mellom april og juni 1996. Under planlegging av amfibieoperasjonen skal man koordinere sjøstyrker, landstyrker og luftstyrker. Denne koordineringen er et av de vanskeligste punktene, og man har flere historiske eksempler på at det kan gå galt. Det praktiseres forskjellige metoder, men man utnevner vanligvis en maritim styrkesjef og en landstyrkesjef. Før styrkene er landsatt er det ofte den maritime styrkesjefen som har kommandoen over landstyrkene. I planleggingsfasen tar man høyde for en del forskjellige faktorer i tillegg til vanlige militære operasjoner. Noen av disse er: [rediger] Amfibisk landsetting Amfibisk landsetting regnes som den vanligste formen for amfibieoperasjon. Det er en operasjon foretatt fra sjøen mot et fiendtlig eller antatt fiendtlig område. I forbindelse med operasjonen blir det ofte landsatt styrker fra luften, bak fiendens linjer. Dette er for å sikre egne styrker fra motangrep og for å generelt skape kaos for fienden. Operasjonen blir nesten alltid understøttet av fly i taktiske og strategiske operasjoner, for å opprette et luftherredømme over landgangsområdet. Konseptet har vært i bruk siden før Kristi fødsel, og romerne gjorde for eksempel bruk av det i sitt angrep på Storbritannia i 1. århundre f.Kr. I moderne tid blir tropper som skal foreta selve landgangen, transportert til like utenfor kysten av større skip (for eksempel et amfibisk landingsskip), for deretter å gå ombord i mindre båter eller amfibiske kjøretøy, som kan gå helt inn til landingsstedet. I de tilfeller helikopter brukes, er dette for å gi sikring til selve landgangen eller som en mindre, begrenset redningsoperasjon. Det finnes også spesialbygde skip som kan transportere utstyr og soldater direkte til landingsstedet. USA, Storbritannia og Russland bruker i stor grad luftputefartøyer i slike operasjoner, fordi de har høy fart og kan bevege seg også på land (og slik landsette styrkene et godt stykke inn på stranden), i tillegg til «konvensjonelle» skip. [rediger] Eksempel på landsetting av US Marine Corps Det amerikanske marinekorpset er den dominerende amfibiestyrken i verden i dag. Mange andre nasjoner bruker metoder utviklet av dem, dog i mindre skala. Eksempelet her viser en Marine Expeditionary Force (MEF) og hvordan den kan tenkes å angripe en forsvart kyst i moderne tid. En MEF består av en forsterket divisjon, en luftstridsving og en trenbrigade, som fraktes på over 60 skip, med over et dusin krigsskip som eskorte. Styrken som nærmer seg den fiendtlige kysten har antageligvis planlagt operasjonen minst en ukes tid. Før de forlater det amerikanske fastlandet har de en travel periode. Skipene som skal brukes ankommer i tilfeldig rekkefølge, men alt utstyret må pakkes hensiktsmessig for selve landgangsoperasjonen. Hvis det er tid gjør divisjonen en øvelselandgang sammen. Det er sjelden øvelser på divisjonsnivå, så hvis man kan øve sammen før den skarpe operasjonen kan man kanskje unngå å gjøre kostbare feil. Imens jobber etterretningsstyrkene hardt for å kartlegge fiendens posisjoner og mulige mottrekk. På veien mot kysten som skal angripes gjør flåten styrken fraktes med forsøk på å enten unngå å bli oppdaget eller å skjule sine hensikter for fienden. Den samlede flåten ønsker å bruke bare en dag eller to på å nå den fiendtlige kysten, et tidsrom som gir tid for avledningsmanøvre, men allikevel minimaliserer tiden brukt på sjøen. Når styrken nærmer seg kysten går fly fra hangarskipene i gang med å angripe fienden. Rundt 40 kilometer fra stranden går skipene ut i angrepsformasjon. I teorien er det da bare noen få timer til hele angrepsstyrken er satt i land. To tredjedeler av soldatene skal landsettes over stranden - den siste tredjedelen med helikopter. Minesveipere har ryddet en serie ankomstleder mot stranden, hver av dem en kilometer bred. Selve brohodet på stranden er rundt fire kilometer bredt. På hver side av ledene ligger et kontrollskip. Det ene fører den primære kontrolloffiseren og staben hans. De ligger fire kilometer ut; utenfor maskingeværrekkevidde, men ikke utenfor rekkevidden til artilleri. De to regimentene som skal landsettes over stranden laster opp to av sine tre bataljoner, klare til å gå inn i den første angrepsbølgen. Hver av disse to bataljonene sender inn to av sine kompanier. Av en styrke på 54�000 mann er det omtrent to dusin LVTP7 landgangsfartøy med rundt 700 passasjerer som er den første angrepsbølgen. Den første bølgen bruker rundt 25 minutter på å komme i land. Med intervaller på to minutter kommer de neste bølgene inn, fulgt av stridsvognene, støtteavdelinger og annet personell. I løpet av åtte minutter har 3�000 menn og mer enn 150 pansrede kjøretøyer og artilleri kommet i land. I bakre linje ligger seks jagere og to kryssere. Over hodene deres er opp til 400 kampfly klare. Det tredje regimentet er i mellomtiden blitt landsatt med helikoptre. De har landet 10 til 30 km inne i landet, godt hjulpet av jagerbombere og kamphelikoptre. Den første bølgen består av 65 helikoptre som bærer en infanteribataljon og et batteri med artilleri. Noen ganger er det flere landingsområder. Målet nå er å rydde stranden og få koblet sammen de forskjellige brohodene. Kamphandlinger foregår til et tilstrekkelig stort brohode er etablert. Det må være stort nok til å romme en flyplass og et drivstofflager utenfor rekkevidde av fiendtlig artilleri. En flyplass et på plass i løpet av et par-tre dager, og da trekkes hangarskipet antageligvis tilbake. Grunnen til at flyplassen er viktig er at det gir stor slitasje på utstyret å ta inn forsterkninger og forsyninger over stranden. Tap på grunn av mekaniske feil savnes like mye som tap i kamp. [rediger] Amfibisk tilbaketrekking Ved en amfibisk tilbaketrekking tar man ut egne styrker fra en fiendtlig eller antatt fiendtlig kyst. Hensikten kan være å evakuere slagmarken, flytte styrkene raskt til et annet sted eller simpelthen hente ut styrker som har gjennomført oppdraget sitt. Et kompliserende faktor her kan være at styrkene man henter ut ikke er trenet i amfibiestrid, noe som gjør jobben for marinestyrkene vanskeligere. Den mest kjente operasjonen av denne typen er tilbaketrekkingen fra Dunkerque i 1940, hvor britene måtte mobilisere så å si alt som kunne flyte på Kanalkysten for å hente ut slagne britiske og allierte styrker fra Dunkerque under angrep fra tyske styrker. [rediger] Amfibisk demonstrasjon Dette er en villedende operasjon for å forvirre fienden. Den kan gjennomføres for å maskere egne hensikter eller størrelsen på egne styrker. Gjennomføringen kan være ved å seile styrken tilsynelatende mot et annet sted enn der landsettingen skal finne sted, eller sette i land mindre styrker. I Gulfkrigen i 1991 praktiserte det amerikanske marinekorpset denne taktikken i stor skala, og bandt opp nesten 1/4 av Iraks styrker i området. [rediger] Amfibisk raid Et amfibisk raid eller strandhugg er en operasjon som utnytter skjul og hurtighet for å overraske motstanderen. Målområdet blir okkupert bare midlertidig, og operasjonen følges av en rask planlagt tilbaketrekning. Denne taktikken ble praktisert av norske vikinger allerede i sen jernalder. I nyere tid ble det utført en del raids på norskekysten av britiske og norske kommandosoldater under andre verdenskrig. Det mest kjente er kanskje Måløyraidet. [rediger] Teknologi [rediger] Fartøyer Det har alltid vært behov for spesialfartøy ved amfibieoperasjoner. Et tidlig eksempel på dette er vikingenes langskip. De hadde en kombinasjon av god framdrift både med seil og årer og flat bunn som gjorde dem godt egnet til landsetting. I nyere tid var andre verdenskrig den perioden da fartøyer for amfibiekrigføring gjennomgikk sin største utvikling. Det er mange forskjellige typer og kategorier. Grovt kan man dele dem inn i større fartøy egnet for oversjøisk fart og mindre farkoster som brukes til å bringe i land folk og materiell fra de større fartøyene. Større amfibiske fartøy kan deles inn i åtte kategorier: LHA – (Amphibious Assault Ship General Purpose) er blant de største skipene og har både dokk, helikopterdekk og hangar. Et eksempel er den amerikanske Tarawa-klassen på rundt 40�000 tonn. LHD – (Amphibious Assault Ship Multipurpose) er ganske like LHA, men kan også brukes for kampfly av STOVL-typen (Short Take-Off Vertical Landing) som Harrier. Et eksempel er den amerikanske Wasp-klassen på rundt 40�500 tonn. LPD – (Landing Platform Dock) har dokk for landgangsfarkoster, plass for kjøretøyer og et lite helikopterdekk med hangar. Et eksempel er den nederlandske Rotterdam-klassen på omtrent 13�000 tonn. LPH – (Landing Platform Helicopter) er en type med god plass for helikoptre, men uten intern dokk. Et eksempel er den britiske Ocean-klassen på rundt 22�000 tonn. LCC – (Amphibious Command Ship) er kommando- og kontrollskip for en felles styrkesjef. Det bærer i tillegg noe materiell og tropper. De eneste som har slike skip er den amerikanske marinen, og den har to. De er av Blue Ridge-klassen og er på omtrent 17�000 tonn. LSD – (Landing Ship Dock) er ofte lik LPD, men har ikke muligheter for helikopteroperasjoner. Et eksempel er den amerikanske Whidbey-klassen på rundt 16�000 tonn. LSL – (Landing Ship Logistic) er et forsyningsfartøy som kommer med i andre bølge av et amfibieangrep. Et eksempel er den britiske Lyme Bay-klassen på rundt 16�000 tonn. LST – (Landing Ship Tank) er en større landgangsfarkost, faktisk så stor at den er havgående. På tross av dette kan den gå helt opp på stranden og landsette kjøretøy og soldater gjennom en rampe i baugen. Et eksempel er den amerikanske Newport-klassen. Moderne landgangsfarkoster kan deles i tre hovedgrupper; LCU, LCAC og LCVP. LCU – (Landing Craft Utility) er den farkosten som vanligvis tar mest last. Avhengig av typen kan dette være fra en til fire stridsvogner eller enda flere lastebiler eller lettere kjøretøyer. Et eksempel er den amerikanske LCU 2000-klassen på 584 tonn. LCAC – (Landing Craft Air Cushion) er luftputefarkoster på samme størrelse som en LCU. De kan ta mindre last, men går til gjengjeld to til fire ganger så fort. Et eksempel er den russiske Lebed-klassen. LCVP – (Landing Craft Vehicle and Personell) er den minste klassen og har kapasitet til å ta 20 til 60 soldater eller en til to mindre kjøretøy. Disse er så små at de kan henge på siden av et fartøy i daviter. [rediger] Kjøretøy [rediger] LVT-/AAVP-serien Amerikanerne har utviklet en serie amfibiske kjøretøy for å ta infanteriet opp på stranden relativt beskyttet. Den siste inkarnasjonen er AAVP7A1. Den første forgjengeren var Roebling Alligator, utviklet mellom 1932 og 1937. Hastigheten i vannet var først rundt 4 km/t, noe som var lite praktisk. Med større motorer gikk det litt fortere, og etterfølgeren Crocodile kom i 1940 og kunne nå rundt 15 km/t i vannet og 40 km/t på land. LVT-1 var en kopi av Crocodile, bortsett fra at den var laget i stål i stedet for aluminium. Den var tyngre og hadde litt dårligere ytelse. Den var ikke bevæpnet og ble i begynnelsen bare brukt til å bringe fram forsyninger. Ved slaget om Tarawa ble panserplater boltet på og et antall .30 kaliber mitraljøser montert. LVT-1 var i produksjon fra 1941 til 1943. Neste generasjon var LVT-2, i produksjon fra 1942 til 1945. Den ble produsert i en rekke varianter og ble senere oppdatert og var i tjeneste til midt på 1950-tallet. Senere kom LVT-3, LVT-4 og LVT-5, og midt på 1950-tallet kom den nye LVTP5-serien. Etter den kom LVTP7, som skiftet navn til AAVP7 som er versjonen som er i tjeneste i dag. [rediger] Andre kjøretøy Sovjetiske pansrede personellkjøretøy var i etterkrigstiden tradisjonelt amfibiske. Dette ble hovedsakelig gjort for å lette elvekryssinger, men etter at Sovjetunionen gjenopprettet sitt marineinfanteri i 1961 utnyttet også disse avdelingene kjøretøyenes egenskaper. BTR-60 var i tjeneste fra 1961, og en forbedret variant kalt BTR-60PB ble standardkjøretøy for marineinfanteriet. Kjøretøyet og senere varianter (BTR-70 og BTR-80) har åtte hjul, med styring på de to framre akslene, både på land og til vanns. Fremdriften i vannet besørges av en vannjet. BTR-ene opererte sammen med den lette amfibiske stridsvognen PT-76 i landsettingsfasen, men ble forsterket med konvensjonelle stridsvogner og andre kampkjøretøy så snart som mulig. En rekke andre lettere pansrede kjøretøy både i Vesten og Østblokken er også amfibiske, men dette har som regel vært for at de skal kunne ta seg over elver og vann. Amfibiske upansrede kjøretøy eksisterer også, for eksempel den svenske Hägglunds Bv206 som er i bruk blant annet i det norske forsvaret. [rediger] Kjente amfibieavdelinger [rediger] Kjente amfibiske operasjoner [rediger] Litteratur Nytt fra KOF er tidsskriftet til Kystartilleriets offisersforening.","Amfibisk krigføring innebærer angrep på et landbasert mål med militære styrker fra skip. Amfibisk krigføring krever landgangsfartøyer eller helikoptre for å transportere soldater til land fra skipene som har brakt dem til området. Hensikten med å landsette soldater er å avgjøre konflikter. Det er sjelden at ren sjøkrig har noen avgjørende effekt, og det er ikke alltid marsj over land er et alternativ. Mange av verdens land har egne styrker med marineinfanteri for dette formålet. For tiden er det amerikanske marinekorpset det største, og det eneste med eget flyvåpen. Halvparten av verdens marineinfanterister hører hjemme i denne avdelingen. Et amfibisk angrep er en av de vanskeligste militære operasjonene. Det kreves koordinering av ild fra skip og luftfartøyer, mens bakkestyrkene landsettes på en kystlinje som kontrolleres av fienden – som ofte har en enorm fordel på grunn av det åpne landskapet på de fleste strender. Berømte amfibiske operasjoner inkluderer invasjonen av Normandie, Slaget om Iwo Jima og Falklandskrigen. En planlagt militær landsetting som foregår uten kamphandlinger, kalles en administrativ landsetting." no,8b84c40e38445b4f36a2479b1e3d0dd4,"[rediger] De krigførende partene før 1778 [rediger] Arméer, militser og leiesoldater Kolonistene var delt i hvilken side de skulle støtte i krigen. I noen områder var kampen en borgerkrig. Revolusjonære, også kjent som «amerikanere» eller «patrioter», hadde den aktive støtten fra rundt 40- til 45�% av befolkningen i kolonien. Rundt 15- til 20�% av befolkningen støttet den britiske kronen under krigen, og var kjent som lojalister (eller torier). Lojalistene stilte med rundt 50�000 mann i løpet av krigen til støtte for det britiske imperiet. Etter krigen forlot rundt 70�000 lojalister USA; de fleste dro til Canada, Storbritannia eller til britiske kolonier i Karibia . Da krigen begynte, hadde ikke amerikanerne en regulær armé. Hver koloni hadde tradisjonelt stått for sitt eget forsvar gjennom bruken av lokale militser. Militsmenn tjente bare i noen uker eller måneder om gangen, var nølende i å reise særlig langt fra hjemmet og var dermed vanligvis ikke tilgjengelig for utvidede operasjoner. Militsene manglet treningen og disiplinen til regulære soldater, men var av og til effektive mot regulære styrker. Amerikanske militser var noen ganger dyktige i partisan-krigføring og var særlig effektive i å slå ned lojalistenes aktiviteter når britiske regulære styrker ikke var i nærheten . I et forsøk på å koordinere den militære innsatsen, etablerte den kontinentale kongress (på papiret) en regulær kontinental hær i juni 1775 og utnevnte George Washington som øverstkommanderende. Utviklingen av den kontinentale hær var et pågående arbeid, og Washington tok nølende militser inn i de regulære styrkene under krigen. Selv om så mange som 250�000 mann kan ha tjent som regulære eller som militsmenn for den revolusjonære sak i de åtte krigsårene, var der aldri mer enn 90�000 væpnede menn totalt for amerikanerne i løpet av et år. Hærene i Nord-Amerika var små i europeisk målestokk på den tiden. Det største antallet menn som Washington personlig kommanderte på slagmarken på en gang, var mindre enn 17�000 . Den britiske hær bestod tidlig i 1775 av rundt 36�000 menn på verdensbasis, men rekruttering i krigstid økte jevnt dette antallet. I tillegg leiet britene 30�000 etniske tyske leiesoldater i løpet av krigen, populært kjent i koloniene som «hessere» fordi mange av dem kom fra Hessen-Kassel. Tyskerne utgjorde rundt en tredjedel av de britiske troppenes styrke i Nord-Amerika. Antallet britiske og tyske tropper stasjonert i Nord-Amerika var innen 1779 på over 60�000, men disse var spredt fra Canada til Florida . [rediger] Svarte og indianere Afroamerikanere, slaver og frie svarte, deltok på begge sider i krigen. Svarte soldater deltok i de nordlige militsene fra utbruddet, men dette var forbudt i sør hvor slaveeiere fryktet bevæpnede slaver. I november 1775 utstedte Lord Dunmore, den kongelige guvernøren i Virginia, en proklamasjon som lovet rømte slaver som kjempet for britene frihet. Henry Clinton utstedte et lignende edikt i New York i 1779. Titusenvis av slaver rømte til de britiske linjene, selv om muligens så få som 1000 ble bevæpnet. Mange deltok som budbringere, mekanikere, arbeidere, tjenere, speidere og guider, selv om mer enn halvparten døde av kopper-epidemier som herjet de britiske styrkene, og et antall ble drevet ut av de britiske linjene da det ble lite mat. Til tross for Dunmores løfter, fikk ikke majoriteten av slavene sin frihet . På grunn av mangel på mannskap, hevet Washington forbudet mot svarte i den kontinentale hæren i januar 1776. Svarte enheter ble dannet i Rhode Island og Massachusetts, mange var slaver som ble lovet frihet dersom de deltok sammen med sine herrer. En annen enhet med svarte kom fra Haiti med de franske styrkene. Minst 5000 svarte soldater kjempet for revolusjonens sak . De fleste indianerne øst for Mississippi ble påvirket av krigen. Mange samfunn var delt i spørsmålet om hvordan de skulle forholde seg til konflikten. De fleste indianerne som sluttet seg til krigen kjempet mot USA, siden de innfødtes land var truet av ekspanderende amerikansk bosetning. Det er anslått at 13�000 krigere kjempet på britisk side. Det største gruppen, irokeserføderasjonen, kjempet med 1500 menn . [rediger] Krigen i nord 1775–1777 [rediger] Massachusetts Hovedartikkel: Bostonfelttoget Før krigen hadde Boston vært arenaen for mye av revolusjonsaktiviteten som til slutt førte til at den provinsielle styresmakten i Massachusetts ble avsatt av Storbritannias parlament i 1774. Folkelig motstand mot disse tiltakene gjorde at de nylig utnevnte kongelige embetsmennene i Massachusetts måtte gå av eller søke tilflukt i Boston. Generalløytnant Thomas Gage, som var den britiske øverstkommanderende i Nord-Amerika, hadde kommando over fire britiske regulære regimenter (rundt 4000 mann) fra sitt hovedkvarter i Boston, men landsbygda var i hendene på de revolusjonære. Natten til 18. april 1775, sendte general Gage 900 mann for å ta våpenutstyr lagret av militsen ved Concord i Massachusetts. Ryttere varslet landsbygda, og da de britiske troppene ankom Lexington morgenen 19. april, møtte de 75 minutemen ved landsbyens fellesareal. En skuddveksling fulgte og britene flyttet seg til Concord, hvor det ble flere kamper. Innen britene begynte å trekke seg tilbake til Boston, hadde tusenvis av minutemen ankommet arenaen og påførte mye skade på avdelingen. Slagene ved Lexington og Concord innebar at krigen hadde begynt. Militsen rykket så frem mot Boston og beleiret Boston, de britiske styrkene der fikk forsterkning sjøveien av rundt 4500 soldater. 17. juni 1775 erobret britiske styrker under general William Howe Charlestown-halvøya i slaget ved Bunker Hill. Amerikanerne trakk seg tilbake, men de britiske tapene var så tunge at angrepet ikke ble fulgt opp. Beleiringen var ikke brutt, og Gage ble snart erstattet av Howe som den britiske øverstkommanderende. Den nylig utnevnte general Washington ankom utenfor Boston i juli 1775, for å ta ledelsen over kolonistyrkene og for å organisere den kontinentale armé. Stillstanden fortsatte gjennom høsten og vinteren. Tidlig i mars 1776 ble tunge kanoner som patriotene hadde tatt ved Fort Ticonderoga plassert på Dorchester Heights, en høyde med utsikt over de britiske posisjonene. Howes situasjon var nå umulig og britene evakuerte byen den 17. mars 1776 og seilte for midlertidig tilflukt i Halifax, Nova Scotia. Washington tok så det meste av den kontinentale hæren med seg for å befeste New York City. [rediger] Canada Hovedartikkel: Invasjonen av Canada (1775) Under den lange stillstanden ved Boston, lette den kontinentale kongressen etter en måte å ta initiativet andre steder. Kongressen hadde innledningsvis invitert canadierne til å slutte seg til dem som den fjortende kolonien, men da det ikke lyktes, autoriserte kongressen en invasjon av Canada. Målet var å fjerne det britiske styret over den primært fransk-kulturelle provinsen Quebec (som i dag utgjør Quebec og Ontario). To ekspedisjoner med kurs for Canada ble utrustet. 16. september 1775 marsjerte brigadegeneral Richard Montgomery nordover fra Fort Ticonderoga med rundt 1700 militsmenn; de erobret Montreal den 13. november. General Guy Carleton, guvernør i Canada, unnslapp til Quebec. Den andre ekspedisjonen ble ledet av oberst Benedict Arnold; den var et logistisk mareritt, og mange menn døde av kopper. Innen Arnold nådde Quebec by tidlig i november, hadde han bare igjen 600 av sine opprinnelige 1100 menn. Montgomerys styrke sluttet seg til Arnold og sammen angrep de Quebec by den 31. desember, men ble kraftig beseiret av Carleton. De resterende amerikanerne holdt seg ved Quebec by til våren 1776 og trakk seg da tilbake. Amerikanerne gjorde nok et forsøk på å angripe Quebec, men mislyktes i Trois-Riviéres den 8. juni 1776. Carleton satte da i gang sin egen invasjon og beseiret Arnold i slaget ved Valcour Island i oktober. Arnold trakk seg tilbake til Fort Ticonderoga hvor invasjonen av Canada hadde startet. Invasjonen av Canada endte som en katastrofe for amerikanerne, men Arnolds forsøk i 1776 forsinket en britisk motoffensiv i full skala frem til Saratogafelttoget i 1777. [rediger] New York og New Jersey Hovedartikkel: Felttogene i New York og New Jersey General Howe hadde trukket sin hær tilbake fra Boston og fokuserte nå på å ta New York City. For å forsvare byen delte general Washington sine 20�000 soldater mellom Long Island og Manhattan. Mens britiske styrker samlet seg på Staten Island for denne kampanjen, leste Washington opp uavhengighetserklæringen for sine menn. 27. august 1776 drev britene amerikanerne tilbake til Brooklyn Heights etter å ha landet med rundt 22�000 soldater på Long Island. Howe beleiret så befestningen der, men Washington klarte å evakuere sin hær til Manhattan. Howe landet med rundt 12�000 menn på nedre Manhattan 15. september og tok raskt kontroll over New York City. Amerikanerne trakk seg tilbake til Harlem Heights hvor de to hærstyrkene støtte sammen dagen etter, men de amerikanske styrkene holdt stand. Da Howe beveget seg for å omringe Washingtons hær i oktober, trakk amerikanerne seg igjen tilbake og et slag ved White Plains ble utkjempet 28. oktober 1776. Igjen trakk Washington seg tilbake, og Howe returnerte til Manhattan og tok Fort Washington i midten av november med nesten 3000 fanger. General lord Cornwallis fortsatte å jage Washingtons hær gjennom New Jersey til amerikanerne trakk seg tilbake over Delaware inn i Pennsylvania tidlig i desember. Siden kampanjen tydeligvis var slutt for sesongen, gikk britene i vinterkvarter. Selv om Howe hadde mistet flere muligheter til å knuse den reduserte opprørshæren, hadde han drept eller fanget over 5000 amerikanere. Britene gjorde New York City til deres politiske og militære operasjonsbase for resten av krigen. Regionen ble derfor fokuspunktet for Washingtons særdeles vellykkede etterretningsnettverk, til tross for den berømte arrestasjonen av Nathan Hale. Som en videre konsekvens av britenes okkupasjon, ble amerikanske fanger holdt i fangeskip utenfor byen, hvor mer enn 11�000 døde av bevisst forsømmelse i Wallabout Bay. Dette var flere døde enn antall omkomne i samtlige slag i krigen, til sammen. Britene endte i 1776 med kontroll over store deler av New York og New Jersey og var i en god posisjon til å gjenoppta operasjonene til våren, med opprørshovedstaden Philadelphia innen rekkevidde. Utsikten for den kontinentale arméen var dystre. «Dette er tidene som prøver mennenes sjeler,» skrev Thomas Paine som var med hæren i tilbaketrekningen. Hæren hadde skrumpet inn til færre enn 5000 kampklare menn og ville bli redusert til 1400 etter at vervingstiden gikk ut på slutten av året. Kongressen forlot Philadelphia i fortvilelse, selv om den folkelige motstanden mot britenes okkupasjon var økende på landsbygda. Washington valgte å gå på offensiven, krysset i stillhet Delaware julaften og tok nesten 1000 hessere til fange i slaget ved Trenton 26. desember 1776. Cornwallis marsjerte for å ta tilbake Trenton, men ble utmanøvrert av Washington som lyktes i å angripe britene i ryggen i Princeton 3. januar 1777. Washington gikk så i vinterkvarter ved Morristown i New Jersey etter å gi den amerikanske sak en moralsk opptur. Militsen i New Jersey fortsatte å trakassere britene og hesserne vinteren gjennom. [rediger] Saratoga og Philadelphia Da britene begynte å planlegge operasjonene for 1777, hadde de to hovedarméer i Nord-Amerika: Carletons armé i Canada og Howes armé i New York. I London godkjente George Germain felttogene for disse arméene som på grunn av misforståelser, dårlig planlegging og rivalisering mellom kommandantene ikke samarbeidet. Selv om Howe lyktes i å erobre Philadelphia, mistet britene den nordlige arméen i en katastrofal overgivelse ved Saratoga. Både Carleton og Howe trakk seg etter kampanjene i 1777. [rediger] Saratogafelttoget Hovedartikkel: Saratogafelttoget Den første av kampanjene i 1777 var en ekspedisjon fra Canada ledet av general John Burgoyne. Målet var å ta Champlainsjøen og Hudson-korridoren. Han ville dermed i praksis isolere New England fra resten av de amerikanske koloniene. Burgoynes invasjon hadde to komponenter: Han ville lede rundt 10�000 menn langs Champlainsjøen mot Albany, New York, mens en andre kolonne med rundt 2000 menn, ledet av Barry St. Leger, skulle bevege seg ned Mohawk-elva og slutte seg til Burgoyne i Albany. Burgoyne satte avgårde i juni og tok tilbake Fort Ticonderoga tidlig i juli. Hans fremmarsj ble forsinket av at amerikanerne ødela bruer og felte trær i hans vei. En avdeling ble sendt ut for å ta forsyninger, men ble knust av amerikansk milits i august. Burgoyne mistet med dette nesten 1000 menn. Imens hadde St. Leger beleiret Fort Stanwix hvor halve hans styrke var indianere ledet av Joseph Brant. Amerikanske militsmenn og deres indianske allierte marsjerte for å komme beleiringen til unnsetning, men ble tatt i bakhold og spredt i slaget ved Oriskany den 6. august. Da en ny unnsetningsekspedisjon, denne gang ledet av Benedict Arnold, ankom, brøt St. Leger opp beleiringen og returnerte til Canada. Burgoynes armé var nå redusert til rundt 6000 menn. Til tross for deres tilbakeslag, var han bestemt på å rykke frem mot Albany, en skjebnesvanger avgjørelse som senere produserte mye kontrovers. En amerikansk hær på 8000 menn ledet av general Horatio Gates, hadde slått leir rundt 16 km sør for Saratoga i New York. Burgoyne forsøkte å ta amerikanerne på flankene, men ble stoppet i det første slaget ved Saratoga i september. Burgoynes situasjon var desperat, men han håpet nå at hjelp fra Howes hær i New York City kunne være på vei. Det var ikke tilfellet. Howe hadde i stedet seilt avgårde på en ekspedisjon for å ta Philadelphia. Amerikanske militsmenn strømmet til Gates armé, og den vokste til 11�000 i begynnelsen av oktober. Etter å ha blitt alvorlig slått i det andre slaget ved Saratoga, overgav Burgoyne seg 17. oktober. Saratoga blir ofte regnet som vendepunktet i krigen. De revolusjonæres selvtillit og målrettethet som hadde fått seg en knekk fra Howes vellykkede okkupasjon av Philadelphia, var fornyet. Viktigere var det at seieren oppmuntret Frankrike til å gå inn i krigen mot Storbritannia. For britene hadde krigen blitt langt mer komplisert. [rediger] Philadelphiafelttoget Hovedartikkel: Philadelphiafelttoget Imens konsentrerte general Howe seg i 1777 om å erobre Philadelphia, setet til den revolusjonære styresmakten, etter å ha sikret New York City i 1776. Han forflyttet seg sakte og gikk i land med 15�000 menn sent i august ved den nordlige enden av Chesapeake Bay. Washington plasserte sine 11�000 menn mellom Howe og Philadelphia, men ble drevet tilbake i slaget ved Brandywine den 11. september. Den kontinentale kongressen oppgav igjen Philadelphia, og den 26. september utmanøvrerte Howe endelig Washington og marsjerte inn i byen uten motstand. Washington mislyktes i å angripe britenes leir i nærliggende Germantown tidlig i oktober og trakk seg så tilbake for å avvente. Washington og hans armé slo leir ved Valley Forge i desember, rundt 32 km fra Philadelphia hvor de ville bli værende de neste seks månedene. I løpet av vinteren døde 2500 menn (av 10�000) av sykdom og kulde. Men den neste våren steg hæren opp fra Valley Forge i god stand, delvis takket et treningsprogram som ble iverksatt og ledet av baron von Steuben. I mellomtiden var der oppvask i den britiske ledelsesstrukturen, og general Clinton erstattet Howe som øverstkommanderende. Den franske ankomsten forandret britenes strategi, og Clinton oppgav Philadelphia for å forsterke New York City som nå var sårbar for den franske marinen. Washington skygget Clinton i hans retrett og fremtvang slaget ved Monmouth den 28. juni. Dette var det siste betydelige slaget i nord. Clintons hær unnslapp til New York City i juli, rett før en fransk flåte under Admiral d'Estaing ankom den amerikanske kyst. Selv om begge arméene var tilbake der de hadde vært to år tidligere, hadde krigens gang endret seg radikalt. [rediger] Internasjonal krig 1778–1783 Opprøret i Nord-Amerika ble i 1778 en internasjonal krig. Frankrike signerte alliansetraktaten med USA 6. februar 1778 etter at de hørte om den amerikanske seieren ved Saratoga. Spania gikk inn i krigen som en alliert av Frankrike i juni 1779. Men i motsetning til Frankrike, nektet Spania å anerkjenne uavhengigheten til USA. Spania ønsket ikke å oppfordre til lignende antikoloniale opprør i det spanske imperiet. Nederland var også en stridende part i 1780. Alle de tre landene hadde i stillhet gitt finansiell støtte til de amerikanske opprørerne siden begynnelsen av krigen i håp om å dempe britenes gryende supermaktstatus. [rediger] Utvidelse av krigen til sjøs Hovedartikler: Marineoperasjoner i den amerikanske uavhengighetskrigen og Frankrike i den amerikanske uavhengighetskrigen Da krigen begynte, hadde britene en overveldende overlegenhet til sjøs over de amerikanske kolonistene. Royal Navy hadde over 100 linjeskip. Men denne flåten var gammel og i dårlig forfatning, en situasjon som lord Sandwich fikk skylden for. I løpet av de tre første årene i krigen, ble marinen hovedsakelig brukt til å transportere tropper for landoperasjoner og til å beskytte kommersiell skipsfart. De amerikanske kolonistene hadde ingen linjeskip og støttet seg i stor grad på trakassere britisk skipsfart med kaperfart. Den kontinentale kongress autoriserte opprettelsen av en liten kontinental marine 13. oktober 1775 som hovedsakelig ble brukt til å raide kommersielle skip. John Paul Jones ble den første berømte amerikanske marinehelt da han erobret HMS «Drake» den 24. april 1778, den første seier for noe amerikansk militærfartøy i britisk farvann. Franskmennenes ankomst i krigen betydde at overmakten til den britiske marine ble utfordret. Den fransk-amerikanske alliansen begynte riktignok dårlig med mislykkede operasjoner i Rhode Island i 1778 og Savannah i Georgia i 1779. En årsak til problemene var at prioritetene til franskmennene og amerikanerne ikke var identiske. Frankrike håpet å erobre britiske områder i Karibia før de ville hjelpe amerikanerne å sikre uavhengighet. Mens franskmennenes finansielle hjelp til amerikanernes krigføring allerede var kritisk viktige, ville ikke fransk militærhjelp vise positive resultater før en ekspedisjonsstyrke ankom i juli 1780 ledet av Jean-Baptiste Donatien de Vimeur. Spania gikk inn i krigen med mål om å invadere England i tillegg til å ta tilbake Gibraltar og Menorca som ble tapt til britene i 1704 under den spanske arvefølgekrigen. Den fransk-spanske invasjonen av England ble det aldri noe av. Gibraltar ble beleiret i mer enn tre år, men den britiske garnisonen der fikk forsyninger etter admiral sir George Rodneys seier i «Moonlight Battle» den 16. januar 1780. Videre fransk-spanske forsøk på å erobre Gibraltar var mislykkede. 5. februar 1782 erobret franske og spanske styrker Menorca som Spania beholdt etter krigen. [rediger] De vestindiske øyer og gulfkysten Hovedartikkel: Marineoperasjoner i den amerikanske uavhengighetskrigen Karibia opplevde mange hendelser og et antall øyer skiftet hender, særlig i de mindre antillene. Til slutt knuste en seier til Rodneys flåte over den franske admiral de Grasse i slaget ved Saintes i april 1782 håpet til Frankrike og Spania om å ta Jamaica og andre kolonier fra britene. 8. mai 1782 erobret grev Bernardo de Gálvez, den spanske guvernøren i Louisiana, den britiske marinebasen ved New Providence i Bahamas. Men med unntak av at franskmennene beholdt den lille øya Tobago, returnerte herredømmet over Karibia til status quo ante bellum i fredsavtalen i 1783. På gulfkysten tok Gálvez tre britiske utposter ved Mississippi i 1779: Manchac, Baton Rouge og Natchez. Gálvez erobret så Mobile i 1780 og fremtvang overgivelsen til den britiske utposten ved Pensacola i 1781. Hans handlinger førte til at Spania skaffet seg Øst og Vest-Florida i fredsavtalen i tillegg til å kontrollere munningen av Mississippi etter krigen, noe som ville vise seg å bli en alvorlig kilde til spenning mellom Spania og USA i årene som skulle komme. [rediger] India og Nederland Den fransk-britiske krigen ble ført i India i 1780 i form av den andre engelsk-mysoriske krig. De to viktigste stridspartene var Tippu Sultan, hersker av kongedømmet Mysore og en viktig fransk alliert, og den britiske styresmakten i Madras. Konflikten var blodig, men uten resultat og endte i 1784. Britenes slo til mot de forente Nederlandene for å forhindre nederlandsk innblanding i forbundet av bevæpnet nøytralitet, en deklarasjon fra flere europeiske makter som sa at de ville foreta nøytral handel under krigen. Storbritannia var ikke villig til å la Nederland åpent gi hjelp til de amerikanske opprørerne. Agitering av nederlandske radikale og en vennlig holdning mot USA fra den nederlandske styresmakten, begge påvirket av den amerikanske revolusjonen, oppmuntret også britene til å angripe i 1780. Den fjerde engelsk-nederlandske krig varte til 1784 og var katastrofal for den nederlandske økonomien. [rediger] Sørfronten Hovedartikkel: Sørfronten under den amerikanske uavhengighetskrigen I de første tre årene av uavhengighetskrigen, forekom militærsammenstøtene primært i nord. Etter at franskmennene gikk inn i krigen, vendte britene sin oppmerksomhet mot de sørlige koloniene, hvor de håpet å ta tilbake kontrollen ved å rekruttere lojalister. Denne sørlige strategien hadde også den fordelen at den holdt Royal Navy nærmere Karibia, hvor britene trengte å beskytte sine områder mot Frankrike og Spania. Et ekspedisjonskorps fra Clintons armé i New York erobret Savannah i Georgia 29. desember 1778. Et forsøk av franskmennene og amerikanske styrker på å ta tilbake Savannah slo feil den 9. oktober 1779. Clinton beleiret så Charleston og tok byen 12. mai 1780. Med få tap hadde Clinton tatt det sørlige områdets største by og havn, og la grunnlaget for det som så ut som en sikker erobring av sør. Restene av den sørlige kontinentale arméen begynte å trekke seg tilbake til North Carolina, men ble forfulgt av oberst Banastre Tarleton, som beseiret dem ved Waxhaw den 29. mai. Med disse hendelsene kollapset den organiserte amerikanske militæraktiviteter i regionen, selv om krigen ble ført videre av partisaner som Francis Marion. Cornwallis tok over de britiske operasjonene, mens Horatio Gates ankom for å lede det amerikanske forsøket. 16. august led Gates et av de verste nederlagene i amerikansk militærhistorie i slaget ved Camden, og la grunnlaget for at Cornwallis kunne invadere North Carolina. Men situasjonen snudde raskt for Cornwallis. En ving av hans armé ble knust i slaget ved Kings Mountain den 7. oktober. Kings Mountain ble betydelig fordi det ikke var et slag mellom britiske rødjakker og kolonitropper. Det var et slag mellom lojalister og patrioter. Tarletons tropper ble etter dette beseiret i slaget ved Cowpens den 17. januar 1781 av den amerikanske generalen Daniel Morgan. General Nathanael Greene, Gates erstatter, fortsatte å trette ut britene i en rekke slag, hvert av dem en taktisk seier for britene, men de gav ingen strategisk fordel for seierherrene. Greene oppsummerte sin ankomst i et motto som skulle bli kjent: «Vi kjemper, blir slått, reiser oss og kjemper igjen.» Ute av stand til å fange eller ødelegge Greenes hær, beveget Cornwallis seg nordover til Virginia. General Washington sendte i mars 1781 General Lafayette for å forsvare Virginia. Den unge franskmannen hadde en trefning med Cornwallis og unngikk et avgjørende slag mens han samlet forsterkninger. «Gutten kan ikke flykte fra meg,» skal Cornwallis ha sagt. Men Cornwallis klarte ikke å sette Lafayette i en felle, derfor flyttet han sine styrker til Yorktown i Virginia i juli for å slutte seg til den britiske marine. [rediger] Nord– og vestfronten Hovedartikkel: Vestfronten under den amerikanske uavhengighetskrigen Vest for Appalachene, og langs den kanadiske grensen, var den amerikanske uavhengighetskrigen en «indianerkrig». Britene og den kontinentale kongress ønsket begge indianere som allierte (eller ba dem om å forbli nøytrale), og mange indianersamfunn ble delt i spørsmålet om hvilken vei de skulle følge. Som irokeserføderasjonen, ble stammer som cherokeene og shawneene splittet i fraksjoner. Noen delawarere signerte den første indianeravtalen med USA, mens andre sluttet seg til britene. Britene hadde mangel på regulære tropper etter at Burgoyne overgav seg ved Saratoga i 1777. Derfor ble det gjort store anstrengelser på å rekruttere indianere. Britene forsynte sine innfødte allierte fra fort langs de store sjøer, og stammene gjennomførte raid i New York, Kentucky, Pennsylvania og andre steder. Som det ofte hadde vist seg i tidligere konflikter, resulterte krigføring mellom europeere og indianere i at begge sider angrep motparten der de var mest sårbare; i deres hjem og landsbyer. Felles angrep fra irokesere og lojalister i Wyoming Valley og Cherry Valley i 1778 fremprovoserte brent jords taktikk i Sullivan-ekspedisjonen, i det vestlige New York sommeren 1779. I denne grensekrigen var alle personer, menn, kvinner og barn, et potensielt mål. I Ohio Country og Illinois Country, forsøkte pioneren George Rogers Clark, fra Virginia, å nøytralisere britisk innflytelse blant Ohio-stammene ved å erobre utpostene Kaskaskia og Vincennes sommeren 1778. Da general Henry Hamilton, den britiske kommandanten i Detroit, tok tilbake Vincennes, returnerte Clark i en overraskende marsj i februar 1779 og tok Hamilton til fange. Men USA klarte ikke å skaffe seg en avgjørende seier i vest, selv da deres krigslykke øket i øst. Bunnpunktet ble nådd ved grensen i 1782, med Gnadenhütten-massakren, da militsmenn fra Pennsylvania som ikke klarte å fange fiendtlige krigere, henrettet nesten 100 kristne sivile delawarer, for det meste kvinner og barn. Senere samme år, i den siste betydelige trefningen i krigen, ble en avdeling kentuckiere kraftig beseiret av en overlegen styrke av britiske regulære og indianere. [rediger] Yorktown og krigens slutt De nordlige, sørlige og marine teatrene i krigen ble sluttet sammen i 1781 ved Yorktown i Virginia. Tidlig i september beseiret franske marinestyrker en britisk flåte i slaget ved Chesapeake og avskar Cornwallis' forsyninger og transport. Washington flyttet raskt sine tropper fra New York, og en samlet fransk-amerikansk styrke på 17�000 menn innledet beleiringen av Yorktown tidlig i oktober. Cornwallis' posisjon ble raskt uholdbar, og han overgav sin armé 19. oktober 1781. Overgivelsen ved Yorktown var imidlertid ikke slutten på krigen. Britene hadde fremdeles 30�000 menn i Nord-Amerika og okkuperte fremdeles New York, Charleston og Savannah. Begge sider fortsatte å planlegge kommende operasjoner og kampene fortsatte på den vestlige fronten, i sør og til sjøs . Men i London sank den politiske støtten for krigen som en stein etter Yorktown, noe som førte til at statsminister Frederick North gikk av kort tid etterpå. Underhuset stemte i april 1782 for å få slutt på krigen i Amerika. Innledende fredsartikler ble signert i Paris i november 1782, selv om den formelle avslutningen på krigen ikke skjedde før fredsavtalen i Paris ble signert den 3. september 1783 og USAs kongress ratifiserte avtalen 14. januar 1784. De siste britiske troppene forlot New York City den 25. november 1783. Storbritannia fremforhandlet Paris–avtalen uten å konsultere seg med hennes indianske allierte, og gav alt av indiansk territorium mellom Appalanchene og Mississippi til USA. Med stor motvilje bekreftet indianerne nølende disse avståelsene av land med USA i en rekke avtaler, men kampene ble fornyet langs grensene i de kommende årene, der den største konflikten var nordvestlige indianerkrig. [rediger] Tap Det totale antall døde i den amerikanske uavhengighetskrigen er ukjent. Som vanlig i krig på den tiden, krevde sykdom flere liv enn på slagmarken. Krigen fant sted under en massiv nordamerikansk kopperepidemi som antagelig drepte flere enn 130�000 mennesker. Historikeren Joseph Ellis foreslår at Washingtons avgjørelse om å inokulere sine tropper, kan ha vært kommandantens viktigste strategiske avgjørelse . Et anslag på 25�000 amerikanske revolusjonære døde under aktiv militærtjeneste. Rundt 8�000 av disse dødsfallene var i kamp mens resten var av sykdom, inkludert de 8�000 som døde som krigsfanger. Antallet revolusjonære som ble alvorlig såret eller lemlestet av krigen, har blitt anslått til å være mellom 8�500 og 25�000. Det totale antallet amerikanske rammede var derfor så høyt som 50�000 . Rundt 171�000 sjømenn tjente britene under krigen. Rundt 25 til 50�% av dem ble presset til tjeneste. Rundt 1�240 ble drept i slag, mens 18�500 døde av sykdom. Den største dødsårsaken var skjørbuk, en sykdom på den tiden lett kunne forhindres ved å gi sjømennene sitronjus, et tiltak admiraliteten ikke utførte i det som historikeren Piers Mackesy karakteriserte som «administrativt apati». Rundt 42�000 britiske sjømenn deserterte i løpet av krigen . Rundt 1�200 tyskere ble drept i kampene og 6�354 døde som følge av sykdom eller ulykker. Rundt 16�000 av de gjenværende tyske troppene returnerte hjem, mens rundt 5�500 ble igjen i USA etter krigen av forskjellige grunner, mange ble etterhvert amerikanske statsborgere. Ingen sikker statistikk finnes over antallet døde og sårede blant mange andre grupper, som lojalister, britiske regulære, indianere, franskmenn, spanjoler og sivile. [rediger] Historisk vurdering Historikere har ofte forsøkt å forklare hvorfor Storbritannia tapte en krig som få på den tiden forventet de skulle tape. Storbritannia hadde en rekke militære fordeler ved krigens utbrudd; en totalt overlegen marine, et profesjonell armé etter datidens standard og langt større finansielle ressurser. Videre stod amerikanerne ofte overfor manglende militærforsyninger og hadde tradisjonelt mistro til sentralstyresmakten og stående arméer, som gjorde opprettholdelsen av en nasjonal militærstyrke ekstremt vanskelig . På den andre siden hadde britene betydelige militære ulemper. Avstand var et stort problem; de fleste troppene og forsyningene måtte sendes med skip 4�800 km over Atlanterhavet. Britene hadde logistiske problemer hver gang de opererte borte fra havnebyer, mens amerikanerne hadde lokale kilder av mannskap og mat, og var mer kjent med (og aklimatisert) territoriet. I tillegg betydde reisen over havet at britenes kommunikasjon alltid var to måneder forsinket, for innen de britiske generalene i Amerika fikk sine ordrer fra London, hadde den militære situasjonen endret seg fullstendig . Det å slå ned et opprør i Amerika førte også til andre problemer. Siden koloniene dekket et stort område og ikke hadde vært forent før krigen, var det ikke noe sentralt område som var strategisk viktig. I Europa betydde som oftest erobringen av en hovedstad at krigen var slutt. I Amerika fortsatte krigen med full styrke selv om britene tok byer som New York og Philadelphia. Videre betød størrelsen på koloniene at britene manglet mannskapsstyrken til å kontrollere dem med makt. Når et område hadde blitt okkupert, måtte styrker holdes der, ellers ville de revolusjonære ta tilbake kontrollen, og disse styrkene var derfor ikke tilgjengelig for offensive operasjoner. Britene hadde nok tropper til å beseire amerikanerne på slagmarken, men ikke nok til å samtidig okkupere koloniene. Denne mangelen på mannskap ble kritisk etter at Frankrike og Spania gikk inn i krigen, fordi britiske tropper måtte spres i flere felttog som tidligere hadde blitt konsentrert i Amerika . Britene hadde også den vanskelige oppgaven i å utkjempe krigen mens de samtidig beholdt støtten fra lojalistene. Lojalistisk støtte var viktig, siden målet for krigen var å beholde koloniene i det britiske imperiet, men dette førte til et antall militære begrensninger. Tidlig i krigen, tjente brødrene Howe som fredskommisærer samtidig som de ledet britene i krigen, en dobbelsidig rolle som kan ha begrenset deres effektivitet. I tillegg kunne britene ha rekruttert flere slaver og indianere i krigen, men dette ville ha fremmedgjort mange lojalister, selv mer enn de gjorde ved å kontroversielt leie inn tyske soldater. Behovet for å beholde lojalistenes støtte betydde også at britene ikke kunne bruke harde metoder med å slå ned opprør på samme måten som de gjorde i Irland og Skottland. Selv med disse begrensningene, ble mange potensielt nøytrale kolonister drevet inn i rekkene til de revolusjonære på grunn av krigen .","Den amerikanske uavhengighetskrigen (1775–83), også kjent som den amerikanske revolusjonskrigen og den amerikanske frigjøringskrigen, var en krig mellom Storbritannia og revolusjonære innen tretten britiske kolonier som erklærte sin uavhengighet som Amerikas Forente Stater i 1776. Krigen var kulminasjonen av den amerikanske revolusjon, en kolonial maktkamp mot politiske og økonomiske krefter i det britiske imperiet. Krigen utvidet seg etterhvert utenfor britisk Nord-Amerika. Mange indianere kjempet også på begge sider i konflikten. I løpet av krigen brukte britene sin overlegne marine til å erobre og okkupere kystbyer, men kontrollen over landsbygda, hvor det meste av befolkningen bodde, manglet. Etter en amerikansk seier ved Saratoga i 1777, gikk Frankrike, Spania og Nederland inn i krigen mot Storbritannia. Franskmennenes involvering viste seg å være avgjørende. Fransk seier i sjøslaget ved Chesapeake, førte til at en britisk armé overgav seg i Yorktown i 1781. Parisavtalen i 1783 anerkjente USAs uavhengighet. Denne artikkelen omhandler den militære utviklingen i krigen. For de politiske og sosiale aspektene, samt opprinnelse og etterspill, se den amerikanske revolusjon." pl,44c9d47e547a5f7f33d6d44702fdffb3,"[edytuj] Pochodzenie Sonka pochodziła z litewskiego rodu Holszańskich, którego siedzibą była wieś Holszany (obecnie na Białorusi). Sonka była drugą z trzech córek księcia Andrzeja Holszańskiego i jego żony księżniczki druckiej Aleksandry, będącej według większości historyków córką Dymitra Starszego Olgierdowica . Jej siostrami były Wasylisa i Maria. Po śmierci ojca wraz z matką i siostrami mieszkała na dworze swojego wuja Semena, księcia druckiego. Rodzina ta była prawosławna i silnie zruszczona (matką Semena i Aleksandry była Agrypina, księżniczka smoleńska), dlatego Sonkę nazywa się czasami księżniczką ruską. [edytuj] Ślub z Władysławem Jagiełłą Władysław II Jagiełło zimą 1420/1421 odwiedził Druck. Tam poznał bądź odnowił znajomość z córkami Andrzeja Holszańskiego. Według ruskiego źródła rozważał możliwość poślubienia Wasylisy, jednak uznał, że Dziewka jest mocnaja, a ja człowiek stary, nie śmiem oncie pokusitsia . Z tego powodu zainteresował się drugą z kolei Sonką. Jak podaje ówczesne polskie źródło zwane Dopełnieniem szamotulskim, króla do tego związku motywował ówczesny pogląd medyczny według którego stary mężczyzna i młoda kobieta mogą spodziewać się licznego potomstwa. Orędownikiem tego małżeństwa był Semen Drucki, bratanek króla i wuj dziewczyny. Do poślubienia Sonki namawiał Jagiełłę także brat stryjeczny, Witold, spowinowacony z Sonką . Późny ruski latopis z XVI wieku, Kronika Bychowca, twierdzi, że to Jagiełło zwrócił się do Witolda z prośbą o uzyskanie zgody od Semena, księcia druckiego, na ślub z jego siostrzenicą Sonką: ""Miałem trzy żony, dwie Laszki i jedną Niemkę, a teraz proszę cię, wyjednaj mi u kniazia Semena jego młodszą siostrzenicę Zofię, żebym ją pojął za żonę z pokolenia ruskiego, aby Bóg dał mi potomstwo"" . Pytanie, czy to Witold namawiał króla do małżeństwa, czy też król prosił go o pośrednictwo pozostaje nierozstrzygnięte . W literaturze historycznej próbuje się łączyć większość teorii w jedną całość: Jagiełło poznał księżniczki Holszańskie zimą 1420/1421, a Sonka zdobyła jego sympatię; do małżeństwa króla zaczął namawiać wuj dziewczyny Semen, a sprawę poparł później Witold . Ze względu na ówczesne zwyczaje nie można było wydać córki młodszej przed starszą, dlatego Wasylisę szybko poślubiono Iwanowi, księciu na Bielsku, jednemu z licznych bratanków Jagiełły. Sonka była prawosławną, dlatego – aby móc poślubić polskiego króla – na początku 1422 roku w Nowogródku przyjęła chrzest w obrządku katolickim, otrzymując imię Zofia. Ślub Jagiełły z Zofią odbył się w lutym 1422 w Nowogródku, udzielił go Maciej, biskup żmudzki. Data dzienna ślubu pozostaje dyskusyjna: część badaczy opowiada się za 7 lutego ; inni za 24 lutego . Między małżonkami istniała spora różnica wieku. Sonka miała około siedemnastu lat. Władysław Jagiełło według badaczy, opierających się na dawniejszych badaniach, miał w tym czasie siedemdziesiąt jeden lat. Nowsze ustalenia wskazują, że Jagiełło w chwili czwartego ślubu miał około sześćdziesięciu lat . [edytuj] Żona Władysława Jagiełły (1422-1434) W marcu 1422 roku Zofia znalazła się na Wawelu. Sytuacja młodej królowej nie przedstawiała się najlepiej. Niechętna była jej córka Jagiełły z drugiego małżeństwa – Jadwiga (w razie urodzenia syna przez Zofię przestawała być dziedziczką ojca) oraz stronnictwo proluksemburskie , do którego między innymi zaliczali się przedstawiciele rodu Tęczyńskich i Tarnowskich oraz Zbigniew Oleśnicki, protonotariusz kancelarii królewskiej. Mąż często zostawiał ją samą w Krakowie (od marca do listopada 1422, gdy groziła wojna z Krzyżakami; od grudnia 1422 do lutego 1423, gdy przebywał na Litwie; w marcu 1423, gdy udał się na Słowację, by spotkać się z Zygmuntem Luksemburskim). Nie podjął też starań o koronację młodej żony. Istnieje hipoteza, że Zofia odegrała ważną rolę w obsadzeniu na przełomie 1422 i 1423 roku kilku stanowisk w Polsce – wtedy Zbigniew Oleśnicki został biskupem krakowskim, Jan Szafraniec kanclerzem, a Stanisław Ciołek – podkanclerzym . Pogląd ten kwestionuje się, gdyż wprawdzie od ślubu Zofii i Jagiełły minął już rok, lecz para przebywała ze sobą wspólnie zaledwie 8-9 tygodni . W kolejnych miesiącach pozycja Zofii znacznie wrosła. Jesienią 1423 roku mąż podjął konkretne starania o jej koronację – planowano ją na 25 grudnia tego roku, jednak termin ten z nieznanych przyczyn nie został dochowany. Pod koniec 1423 roku, pod nieobecność Jagiełły, bawiącego w tym czasie na Rusi, podejmowała w Krakowie króla Danii, Norwegii i Szwecji – Eryka Pomorskiego. 5 marca 1424 odbyła się w Krakowie ceremonia koronacyjna Zofii. Celebrował ją arcybiskup gnieźnieński Wojciech Jastrzębiec z udziałem kardynała Brandy de Castiglione. Na uroczystość zjechali m.in. Zygmunt Luksemburski, król Czech i Węgier, wraz z żoną Barbarą; Ludwik VII, książę bawarski; Eryk Pomorski oraz liczni książęta litewscy i ruscy na czele z Zygmuntem Korybutowiczem. 9 marca 1424 roku Jagiełło zapisał żonie wsie Zagość i Bogucice, a 11 marca tego samego roku wiano w wysokości 20 000 grzywien groszy praskich, zabezpieczonych na Radomiu, Sączu, Bieczu, Żarnowcu, Sanoku, Inowrocławiu i Nieszawie. W nocy z 30 na 31 października 1424 roku urodziła syna Władysława. Od razu para królewska skupiła się na tym, aby zapewnić synowi następstwo tronu. W kwietniu 1425 roku na zjeździe w Brześciu uznano, że Władysław (III) zostanie królem, jeżeli potwierdzi w odpowiednim czasie wolności szlacheckie, ale odrzucono propozycję, aby królowa została regentką. Zjazd w Łęczycy w maju 1426 roku nie przyniósł dalszych rozwiązań – gdy Jagiełło powiedział, że nie zatwierdzi starych przywilejów ani nie nada nowych, zebrani panowie posiekali na drobne kawałki dokument wystawiony rok wcześniej, zawierający zgodę na następstwo Władysława (III). W sprawie polityki dynastycznej para królewska odniosła jednak pewne sukcesy. Miasto Kraków uznało dziedziczność tronu w lutym 1425 roku, Konin miesiąc później, a Lwów – w październiku tego samego roku. W czerwcu 1427 roku w Haliczu szlachta ruska zgodziła się na dziedziczenie tronu przez Władysława (III). Wiosną 1427 roku królowa została oskarżona o niewierność małżeńską. Uwięzione i poddane torturom dwórki Zofii – Katarzyna i Elżbieta Szczukowskie – zarzuciły królowej zdradę z Hińczą z Rogowa, synem podskarbiego Jagiełły, a także z innymi: z imienia (oprócz Hińczy) wymieniły sześciu. Byli to Piotr Kurowski, Wawrzyniec Zaręba, Jan Kraska, Jan Koniecpolski oraz bracia Piotr i Dobiesław ze Szczekocin. Trzech oskarżonych (Jan z Koniecpola i bracia ze Szczekocin) zdołało uciec, resztę uwięziono. Władysław II Jagiełło postawił żonę przed sądem. Sędziami byli Witold (jako przewodniczący); Jan Tarnowski, wojewoda krakowski; Mikołaj Kurozwęcki, wojewoda sandomierski; kasztelan krakowski i Zbigniew Oleśnicki. Już po urodzeniu trzeciego syna (listopad 1427) królowa złożyła przysięgę oczyszczającą; to samo musiało uczynić siedem powszechnie szanowanych matron oraz jedna panna z dworu Zofii. W tę sprawę zamieszany był zakon krzyżacki – Witold w liście z 1430 roku do wielkiego mistrza Pawła von Russdorffa pisał, że Jan Stamberski, komtur toruński, w imieniu wielkiego mistrza, miał poinformować Jagiełłę, jakoby to wielki książę litewski rozgłaszał plotki o nieślubnym pochodzeniu synów Zofii Holszańskiej. Witold w liście domagał się od wielkiego mistrza odpowiedzi i wyjaśnień. Oskarżeni rycerze szybko powrócili do łask króla, pozostając na dworze lub w kancelarii. W późniejszych latach nikt nie kwestionował ojcostwa Jagiełły, a urodzony w 1427 roku Kazimierz IV Jagiellończyk był we wszystkim ojcu Jagiełłowi podobny . Kilka lat później, w 1431 roku królowa oskarżyła o zniesławienie Jana Strasza z Białaczewa, mającego powiązania i z Oleśnickim i z książętami mazowieckimi. Po procesie, w którym jako świadkowie występowali m.in. Hińcza z Rogowa i Piotr Kurowski, Strasz został wtrącony do więzienia w Sandomierzu. 4 marca 1430 na zjeździe w Jedlni zatwierdzono elekcyjność tronu i koronację Władysława po zatwierdzeniu przywilejów szlacheckich. Odrzucono zarazem regencję Zofii. Król w styczniu 1433 roku na zjeździe w Krakowie musiał potwierdzić te postanowienia. Około 1430 roku Jadwiga, córka Władysława Jagiełły i pasierbica Zofii, zachorowała. Pojawiły się oskarżenia, że została otruta przez macochę. Doszło do złożenia przysięgi oczyszczającej – jednak relacja Jana Długosza na ten temat jest na tyle niejasna, że nie wiadomo, czy to chora Jadwiga przysięgała, że nie została otruta , czy też to Zofia przysięgała, że nie otruła pasierbicy . Jadwiga zmarła 8 grudnia 1431 roku. Mimo posiadania przez Jagiełłę synów, jego córka miała pewne szanse na objęcie tronu – istniały wśród szlachty rozbieżności, czy polski tron jest dziedziczny, czy elekcyjny (zjazd w Jedlni w 1413 roku uznał Jadwigę za następczynię tronu). 1 czerwca 1434 roku Władysław II Jagiełło zmarł w Gródku. Zofia Holszańska została wdową. [edytuj] Królowa-matka (1434-1461) 25 lipca 1434 roku dziesięcioletni Władysław III, syn Zofii, został wybrany królem. Regencji nie sprawowała jednak królowa-matka, lecz rada regencyjna. Zofia, mimo to, miała pewne wpływy. Latem 1435 roku pomogła uciec z polskiego więzienia Eliaszowi, byłemu hospodarowi mołdawskiemu. W 1438 roku starała się bezskutecznie o tron czeski dla młodszego syna, Kazimierza, a w 1439 roku miała spory udział w zawiązaniu konfederacji nowokorczyńskiej pod przewodem Spytka z Melsztyna. Konfederaci zostali jednak rozbici w bitwie pod Grotnikami przez krakowskiego biskupa Zbigniewa Oleśnickiego. W 1440 roku Zofia pożegnała obu synów, gdyż Władysław został królem Węgier i wyjechał do drugiego królestwa, zaś Kazimierz odziedziczył wielkie księstwo litewskie. W następnych latach królowa-matka skupiała się na zarządzaniu ziemią sanocką, będącej jej oprawą. 10 listopada 1444 roku Władysław III poległ w bitwie pod Warną. Początkowo większość Polaków łudziła się nadzieją, że król przeżył i dostał się do niewoli. Gdy jednak nie nadchodziły żadne wiadomości o Władysławie, Zofia zaczęła starać się o polską koronę dla swojego młodszego syna. W kwietniu 1445 roku brała udział w zjeździe w Sieradzu, gdzie wybrano Kazimierza królem, z tym zastrzeżeniem, że elekcja będzie nieważna w wypadku powrotu Władysława. Kazimierz nie kwapił się do objęcia polskiego tronu. Jesienią 1445 roku królowa – choć nie była do tego wyznaczona – wyruszyła z polskimi panami namawiać syna do przyjazdu do Polski. W październiku 1445 w Grodnie spotkała się z synem, lecz Kazimierz nie zmienił decyzji. W styczniu 1446 roku Zofia na sejmie w Piotrkowie namawiała polskich panów do wyboru innego króla, gdyż chciała widmem utraty tronu sprowokować Kazimierza do przyjazdu. 30 marca 1446 roku na sejmie piotrkowskim zapadła decyzja, że jeżeli Kazimierz nie zdecyduje się na przyjazd do Polski, korona przypadnie księciu mazowieckiemu Bolesławowi IV. Jeszcze w tym samym roku doszło do zjazdu w Nowym Mieście Korczynie, na którym Zofia z płaczem błagała Polaków, aby po stracie jednego syna, nie pozbawiali drugiego korony. Jesienią 1446 roku w Brześciu Litewskim królowa spotkała się z synem. Kazimierz pod wpływem nalegań matki i kilku panów koronnych zdecydował się na zawarcie ostatecznych układów w sprawie objęcia polskiego tronu. W efekcie w 1447 roku Kazimierz przybył do Polski i 25 czerwca tego roku został koronowany. W pierwszych latach panowania Kazimierza IV doszło do konfliktu między nowym władcą a biskupem krakowskim Zbigniewem Oleśnickim. Z rywalizacji tej król wyszedł zwycięsko. Zofia brała udział w tych wydarzeniach – w 1448 roku była zamieszana w nieudaną próbę przeniesienia Oleśnickiego na stanowisko arcybiskupa gnieźnieńskiego. Dla tego ostatniego oznaczało to odsunięcie od stolicy i utratę wpływu na losy państwa. Oleśnicki jednak zdecydował się pozostać w Krakowie, a 27 października 1448 roku arcybiskupem gnieźnieńskim wybrano Władysława Oporowskiego. Kazimierz, wbrew Oleśnickiemu, w sprawach mołdawskich popierał siostrzeńców swojej matki – w 1448 roku planował osadzić na tronie starszego Romana II (ten jednak został otruty), a w 1452 roku zapewnił połowę Mołdawii młodszemu Aleksandrowi II. Wiadomo, że wśród przeciwników Oleśnickiego znajdował się Jan z Zagórza, marszałek dworu Zofii. Zofia dość często towarzyszyła synowi w podróżach – w kwietniu 1448 roku była z nim na Litwie, a w 1453 roku w Piotrkowie. W 1452 roku, po śmierci Świdrygiełły, starała się o włączenie do Polski pozostawionego przez niego Wołynia; Kazimierz zdecydował o zachowaniu tej krainy historycznej przy Litwie. W 1453 roku w czasie zjazdu w Piotrkowie Zofia przez pięć dni próbowała przekonać syna do zmiany decyzji – aż wraz z kasztelanem krakowskim Janem z Czyżewa prosiła na kolanach, by myślał o rozszerzeniu Korony Polskiej. Kazimierz pozostał jednak nieugięty. W tym samym roku polski król potwierdził dawniejsze zapisy ojca i brata na rzecz Zofii, lecz sam nie dokonał nowych. Jesienią 1458 roku Zofia wysłała do Rzymu posła, oficjalnie mającego złożyć w imieniu królowej wyrazy obediencji nowo wybranemu papieżowi Piusowi II. Rzeczywistym celem tego poselstwa było wybadanie poglądów papieża na toczącą się wtedy wojnę polsko-krzyżacką. [edytuj] Zofia Holszańska a nauka i sztuka Zofia nie odebrała żadnego wykształcenia na dworze wuja w Drucku. Przyjmuje się, że nie potrafiła czytać i pisać. Jedni twierdzą, że pozostała ostatnią niepiśmienną królową Polski , inni przypuszczają, że nauczyła się w Polsce czytać . Wspierała finansowo Akademię Krakowską, nazywano ją singularis protector tej uczelni. Na zamówienie Zofii biskup Stanisław Ciołek napisał Pochwałę Krakowa, gdzie podkreślał, że miasto słynie z tego, że królowej czystość błyszczy światu wśród dworskich wspaniałości . W 1424 roku królowa ofiarowała katedrze wawelskiej, jako wotum koronacyjne, relikwiarz na głowę świętego Stanisława. Gdy kilkadziesiąt lat później Elżbieta Rakuszanka ufundowała jeszcze piękniejszy relikwiarz, dar Zofii przeznaczono na szczątki świętego Floriana. W 1432 roku ufundowała kaplicę Świętej Trójcy w katedrze wawelskiej. Ściany sanktuarium ozdobiono ruskimi freskami. Przypuszcza się, że dla tej kaplicy zamówiła płytę alabastrową, przedstawiającą Nawiedzenie i Zwiastowanie Najświętszej Marii Panny (choć pojawia się pogląd, że dla kościoła św. Anny). W 1453 roku na jej polecenie zaczęto tłumaczyć Biblię na język polski. Przekładu, z języka czeskiego (a nie bezpośrednio z łaciny), dokonał kapelan Andrzej (Jędrzej) z Jaszowic. Tłumaczenie to, zwane ""Biblią królowej Zofii"", jest najstarszym znanym przekładem Biblii na język polski. Tłumaczenie pierwszego tomu ukończono w 1455 roku, drugiego około 1460 roku. Nie można wykluczyć, że drugi tom został przetłumaczony już po śmierci Zofii Holszańskiej. Królowa Zofia miała być autorką słów najstarszej dumki, której treść wzywa Kozaków do pomszczenia śmierci jej syna, Władysława . [edytuj] Choroba i śmierć Zofia Holszańska zachorowała latem 1461 roku. Jak podaje Jan Długosz, dostała febry z powodu przejedzenia się melonami. Sądząc, że organizm sam przezwycięży chorobę, odmówiła przyjmowania lekarstw. Stan zdrowia królowej jednak się pogorszył, a doszedł do tego paraliż. Zmarła 21 września 1461 roku na Wawelu, opatrzona sakramentami. Kazimierz IV Jagiellończyk był w tym czasie nieobecny w Krakowie, dlatego przez 8 dni (do czasu jego powrotu) zwłoki królowej znajdowały się w kościele św. Michała. 28 września 1461 roku została pochowana w kaplicy Świętej Trójcy katedry wawelskiej w Krakowie, której była fundatorką. Ściany kaplicy zdobiły pierwotnie freski w stylu ruskim. Niestety nie zachowały się do naszych czasów. Obecnie zdobią je freski Włodzimierza Tetmajera. Zachowała się jedynie jej płyta nagrobna, którą wmurowano w ścianę kaplicy. [edytuj] Potomstwo Z małżeństwa Zofii Holszańskiej i Władysława II Jagiełły pochodziło trzech synów:","Zofia (Sonka) Holszańska herbu Hippocentaurus (brus. Соф'я Гальшанская; lit. Zofija Alšėniškė) (ur. ok. 1405, zm. 21 września 1461 w Krakowie) – księżniczka litewska (ruska), królowa Polski, od 1422 roku czwarta i ostatnia żona Władysława II Jagiełły. Sonka przed ślubem z polskim królem musiała przejść z prawosławia na katolicyzm, przyjmując jednocześnie imię Zofia. Koronowana w 1424 roku. Wraz z mężem starała się zapewnić polski tron synowi Władysławowi III Warneńczykowi, co zakończyło się połowicznym sukcesem, bo w 1434 roku – po śmierci Jagiełły – Władysław został królem, ale Zofia nie została regentką. Po śmierci starszego syna w 1444 roku zabiegała o polską koronę dla młodszego Kazimierza IV Jagiellończyka, który został koronowany w 1447 roku. Inicjatorka pierwszego tłumaczenia Biblii na język polski (tzw. Biblia królowej Zofii)." pl,2080fedf165bfa5f6431a2f6000f860e,"[edytuj] Geneza Po II wojnie światowej, Wielka Brytania, Związek Radziecki oraz Stany Zjednoczone rozpoczęły prace nad polepszeniem pływalności podwodnej okrętów podwodnych, wykorzystując koncepcje konstrukcyjne i technologie hitlerowskich Niemiec. Podjęte w Stanach Zjednoczonych analizy efektywności okrętów podwodnych w trakcie II wojny światowej, wykazały iż amerykańskie jednostki tej klasy zatopiły ponad połowę utraconego przez Japonię tonażu, w tym 30% okrętów Cesarskiej Marynarki Wojennej W tym czasie, okręty podwodne pływały jednak głównie na powierzchni, z możliwością jedynie zanurzenia. Połączenie tych dwóch faktów, skłoniło dowództwo US Navy do podjęcia działań, zmierzających do uzyskania jednostek morskich będących w pełni okrętami podwodnymi . Realizacja zadania konstrukcji ""prawdziwych"" okrętów podwodnych przebiegała na kilku płaszczyznach - z których dwie najważniejsze, to programy budowy niezależnego od dostępu zewnętrznego powietrza napędu o dużej mocy oraz bardzo sprawnego hydrodynamicznie kadłuba. Podjęte w tym celu programy badawczo-konstrukcyjne Greater Underwater Propulsion Power (GUPPY) i Closed-cycle propulsion program (napędu w obiegu zamkniętym), zostały uzupełnione badaniami nad hydrodynamicznymi własności kadłuba oraz pracami nad konstrukcją napędu jądrowego. O ile jednak programy GUPPY i obiegu zamkniętego musiały w końcu ustąpić na rzecz dającego daleko lepsze perspektywy napędu jądrowego, o tyle program konstrukcji kadłuba umożliwiającego osiąganie bardzo dużych prędkości podwodnych oraz stopnia manewrowości, stał się priorytetem United States Submarine Force . W 1945 roku oficer US Navy Charles N. G. Hendrix opracował jednostronicowy dokument o nazwie ""Ship Characteristics"" (Charakterystyka Okrętu), w którym zaproponował radykalny kształt super szybkiego okrętu podwodnego, zawierający wiele nowatorskich rozwiązań: Ten jednostronicowy dokument stanowi według niektórych poglądów pierwowzór USS ""Albacore"" . ""Albacore"" był okrętem zaprojektowanym całkowicie od podstaw, od ""czystej kartki papieru"". Program budowy tego okrętu, zmierzał w pierwszej kolejności do: Drugoplanowym celem programu, było także rozpoczęcie szkolenia załóg dla szybkich okrętów podwodnych . Uzasadniając potrzebę opracowania takich jednostek stwierdzono, iż wysoka prędkość nowych amerykańskich okrętów jest ""niezbędna w celu umożliwienia jednostkom wyprzedzenia każdego typu samonaprowadzającej się broni przeciwpodwodnej"" . W szczególności - przed pracującymi w programie konstrukcyjnym zespołami, postanowiono zadanie opracowania okrętu zdolnego do osiągania prędkości wyższych niż osiągane przez okręty oparte na napędzie GUPPY, idealnie natomiast tak szybkiego jak projektowane okręty z konwencjonalnym napędem w obiegu zamkniętym oraz napędem jądrowym . Zastępca Szefa Operacji Morskich kadm. Charles B. Momsen dał w tym celu całkowicie wolną rękę konstruktorom w zakresie wyboru idealnego hydrodynamicznie kształtu okrętu, nawet jeśli tak skonstruowana jednostka nie będzie mogła być wykorzystana w służbie operacyjnej . Jego instrukcja z 1949 r. dla konstruktorów jasno stanowiła też: ""... Zapomnijcie o wydajności nawodnej. Myślcie tylko o możliwościach podwodnych, które zapewnią największa prędkość przy minimalnym zużyciu energii. Jeśli będziecie mieli jakieś wątpliwości, myślcie - prędkość!"" 8 lipca 1949 roku amerykańskie Bureau of Ships (Biuro Okrętów) zaproponowało przedsiębiorstwu David Taylor Model Basin w stanie Maryland (współcześnie Naval Surface Warfare Center, Carderock Division) przeprowadzenie testów modelu kadłuba wysokich prędkości, nazwanego wkrótce Serią 58. Testy te zapoczątkowały zakrojone na szeroka skalę prace badawcze i konstrukcyjne nad hydrodynamicznym kształtem kadłuba i konstrukcją okrętu podwodnego zdolnego do osiągania pod wodą niezwykle wysokich jak na ówczesne czasy prędkości. Prace te doprowadziły do zaproponowania przez dr Davidsona ze Stevens Institute of Technology wstępnego, radykalnego kształtu kadłuba dla ""Albacore"", przy projekcie którego wykorzystano zarówno wyniki testów ponad 25 modeli o długości od 7 do 25 metrów w basenach Davida Taylora, jak również analizy aerodynamiczne. Jak bowiem stwierdzono, podstawowe zasady rządzące opływem powietrza wokół przedmiotu są bardzo zbliżone do zasad rządzących opływem wokół niego cieczy . Prace te powadzone były także z wykorzystaniem rezultatów badań basenowych modeli okrętów podwodnych z przełomu wieków (na przykład USS ""Plunger"" (1897)) . Ostatecznie opracowano projekt okrętu o bardzo hydrodynamicznym kształcie, okrągłym przekroju poprzecznym i zaokrąglonym dziobie, zwężającym się ku ostro zakończonej rufie, kojarzącym się z kształtem ""kropli łzy"". [edytuj] Konstrukcja Wczesne opisy ""Albacore"" przedstawiają jego kształt, jako formę sterowca lub też też ""formę-Lyon"" - od nazwiska brytyjskiego naukowca Hildy Lyon, która przyczyniła się do rozwoju strumieniowego kształtu sterowca szkieletowego R-101. Kształt ten był punktem wyjścia programu konstrukcji USS ""Albacore"", pod postacią ponad dziewięciometrowego modelu okrętu podwodnego testowanego w tunelu aerodynamicznym National Advisory Committee for Aeronautics (poprzednik National Aeronautics and Space Administration - NASA) w bazie Sił Powietrznych Langley w Wirginii W celu redukcji turbulencji wody opływającej kadłub, usunięto z niego wszelkie występy, jak działo, relingi, knagi, i tym podobne z wyjątkiem powierzchni kontrolnych (sterowych). Projekt zakładał osiągnięcie prędkości podwodnej 27,4 węzła za pomocą elektrycznego silnika o mocy 4000 KM na wał . Okręt posiadać miał akumulator z pięciuset ogniwami, zapewniający możliwość utrzymania maksymalnej prędkości przez 30 minut lub 21,5 węzła przez jedną godzinę. Dodatkowo, okręt wyposażono w dwa pochodzące z okrętów typu Tang silniki Diesla typu pancake, których zadaniem było ładowanie akumulatora. Te rodzące skądinąd wiele problemów silniki, zastosowano z uwagi na ich dostępność oraz niewielkie rozmiary i masę, co wydawało się wystarczające dla okrętu czysto badawczego . Wczesne projekty ""Albacore"" zakładały długość 45,73 m, maksymalną szerokość 9,15 m oraz wyporność nawodną ok. 1600 ton. Z czasem jednak, zmieniająca się w czasie służby długość jednostki wzrosła do 62,2 m, zredukowano natomiast szerokość do 8,23 m i wyporność do 1517 t. Ostatecznie, projekt ""Albacore"" przewidywał stosunek długości do szerokości wynoszący 7,5:1, zaokrąglony dziób, zwężającą się ku końcowi rufę oraz ""rewolucję kształtu"" w postaci okrągłego przekroju poprzecznego wzdłuż całego kadłuba . W celu ułatwienia zastosowania założonego kształtu, przewidziano dwupowłokową budowę kadłuba. Zwiększyć to miało także odporność na efekty uderzenia atrap torped Mk 35, przy wypełnianiu drugoplanowego zadania okrętu w postaci występowania jako okręt-cel. Wewnętrzny kadłub posiadał 6,4 m średnicy w najszerszym miejscu - 1,2 m, więcej niż okręty typu Tang. Jednostka ta zbudowana została jednak z jedynie jednej sekcji, z użyciem zbiorników balastowych. Skutkiem dużej średnicy, jedyną drogą do zgodnego z założeniami ograniczenia rozmiarów kadłuba, było zmniejszenie długości sekcji. Kadłuby poprzedników ""Albacore"" budowane były ze stali High-Tensile Steel (HTS) - w budowie ""Albacore"" natomiast, po raz pierwszy zastosowano stal HY-80 (Low Carbon High-Tensile Steel) - później stosowaną standardowo do tego celu. Jego kadłub zewnętrzny skonstruowany był ze standardowej stali HTS, wewnętrzny natomiast - sztywny - poza systemami rur, elementami przechodzącymi przez kadłub i niektórymi innymi komponentami, ze stali HY-80. Zastosowanie nowego materiału zwiększyło głębokość zanurzenia okrętu o 100 stóp (30,48 m), jednakże było to wciąż zbyt mało względem ówczesnego standardu wynoszącego 700 stóp (213,36 m) . Przeprowadzone na modelu z użyciem nowego materiału testy strukturalne wykazały jednak, iż głębokość zanurzenia może zostać zwiększona przez nową konfigurację struktury okrętu, stąd też dotychczasowe kalkulacje straciły swą ważność. Dla okrętu nie przewidziano żadnego uzbrojenia, kwestia ta była jednak przedmiotem rozważań nawet po ukończeniu jego budowy. W późniejszym czasie admirał J. J. Galantin wyjaśnił to następująco: ""Gdybyśmy zapewnili ""Albacore"" możliwość odpalania torped, otrzymalibyśmy jeden okręt o ograniczonych możliwościach bojowych, a stracilibyśmy elastyczność i czas operacyjny potrzebny dla eksploracji nowych koncepcji konstrukcyjnych"" . USS ""Albacore"" otrzymał jednak innowacyjny w pełni zautomatyzowany system kontroli, zawierający m.in. układ sterowania za pomocą joysticka typu lotniczego do wykonywania manewrów przy dużej prędkości. Zainstalowano też sterowany analogowym komputerem autopilot, co umożliwiło zmniejszenie szumów okrętu oraz turbulencji - zwłaszcza przy dużych prędkościach . System ten umożliwiał m.in. sterowanie okrętem przez jedynie jedną osobę, co - z uwagi na konieczność minimalizacji rozmiarów okrętu - było celem tak wysokiego stopnia automatyzacji . Z tego samego powodu, w celu minimalizacji wielkości kiosku, okręt nie otrzymał chrap, choć jego konstrukcja umożliwiała ich instalację w przyszłości. W kiosku zainstalowano też jedynie jeden wielofunkcyjny maszt. [edytuj] Budowa i pierwsze testy Uwzględniając drugoplanową rolę jednostki jako okręt-cel, ""Albacore"" otrzymał we wczesnych dokumentach sygnaturę SST (target-training submarine), z czasem jednak została ona zmieniona na AG(SST), aby ostatecznie przyjąć brzmienie hull number AGSS-569. Budowa USS ""Albacore"" (AGSS-569) została autoryzowana i ujęta w planie budowy okrętów na rok budżetowy 1950. US Navy uznała projekt ""Albacore"" za na tyle ważny, iż na budowę tego okrętu skierowano cześć środków przeznaczonych pierwotnie na konwersję niszczycieli typu Fletcher do roli eskortowców ZOP. Zamówienie na budowę okrętu zostało 24 listopada 1950 roku przyznane Portsmouth Naval Shipyard w Kittery w stanie Maine, która była ówcześnie wiodącą amerykańską stocznią okrętów podwodnych, z bardzo innowacyjnym personelem projektowym . Okręt został przyjęty do służby 5 grudnia 1953 roku i szybko dowiódł swojej sprawności i manewrowości. Okazał się też najszybszym okrętem podwodnym kiedykolwiek do tamtej pory zbudowanym . Według relacji uczestniczących w testach oficerów, okręt wykonywał w czasie prób manewry polegające m.in. na zmianie głębokości zanurzenia pod kątem 30° przy prędkości 25 węzłów, przy czym w trakcie tego manewru następowało odwrócenie kierunku ciągu śruby . Manewry tego rodzaju powodowały przechyły boczne o kącie 40° z jednoczesnymi przegłębieniami na dziób dochodzącymi do 50°, pozwoliły jednak sprawdzić okręt i jego wyposażenie, a także stopień wytrzymałości ludzi . W trakcie prób odkryto również, iż podczas sterowania okrętem w trybie automatycznym przy dużej prędkości, ""Albacore"" był cichszy niż w trybie ręcznej kontroli okrętu. W trybie tym, pewnemu zwiększeniu ulegał też zasięg detekcji celów powierzchniowych i podwodnych przez sonary . Testową głębokość zanurzenia okrętu ustalono na jedynie 600 stóp (185 m), jednakże rzeczywista głębokość operacyjna wynosiła 800 stóp (240 m), a co najmniej w jednym przypadku ""Albacore"" zszedł w trakcie testów na głębokość 1400 stóp (430 m). Według jednego z wczesnych dowódców okrętu - Jona L. Boyes'a - ""Albacore"" osiągnął w późniejszym czasie nawet głębokość 1600 stóp (480 m) . [edytuj] Zmiany i modyfikacje W trakcie dziewiętnastoletniej służby okrętu, przeprowadzono wiele poważnych - w dużej mierze wcześniej zaplanowanych - modyfikacji i zmian w jednostce. Zmiany te miały na celu przede wszystkim przetestowanie pojawiających się nowych koncepcji konstrukcyjnych dla przyszłych okrętów podwodnych. Największe z nich zostały przeprowadzone w czterech grupach (Phase), przy czym oryginalna konstrukcja pierwotna nosi miano Phase I. W kolejności, zmiany te polegały na: [edytuj] Phase II [edytuj] Phase III [edytuj] Phase IV [edytuj] Phase V Po zakończeniu tych testów planowane były wprawdzie kolejne badania i programy rozwojowe, jednakże powtarzające się problemy z zastosowanymi w ""Albacore"" specyficznymi silnikami diesla typu ""pancake"", skutkowały opóźnieniami. Zważywszy na fakt braku w tym czasie silników które mogłyby zastąpić używane jednostki bez zwiększenia rozmiaru okrętu, podjęto decyzję o deaktywacji ""Albacore"" i wycofaniu go z aktywnej służby. Nastąpiło to 1 września 1972 roku, po 19 latach pionierskich badań i rozwoju technologii okrętów podwodnych. [edytuj] Okręt muzeum Po zakończeniu przez USS ""Albacore"" aktywnej służby, okręt został odholowany do Inactive Ship Facility w stoczni Philadelphia Naval Shipyard, gdzie pozostawał przez 7 lat, do momentu wydania przez Navy Sub-Board of Inspection and Survey zalecenia wykreślenia jednostki z rejestru okrętów marynarki (Naval Register of Ships). W kwietniu 1980 roku, Szef Operacji Morskich w rekomendacji dla Sekretarza Marynarki stwierdził iż: ""Marynarka nie posiada żadnych zamiarów wobec tej jednostki, zarówno jako okrętu operacyjnego, jak też platformy konstrukcyjno-rozwojowej, w związku z powyższym, proponuję użycie ""Albacore"" do celów eksperymentalnych, jako przeznaczonego do zniszczenia celu"" . 1 maja 1980 roku, okręt został ostatecznie wykreślony z rejestru okrętów US Navy. W czasie gdy marynarka rozważała najlepszy sposób użycia wycofanego ze służby okrętu, stowarzyszenie Portsmouth Marine Society podjęło starania w celu uzyskania okrętu dla stałej ekspozycji w organizowanym przez siebie muzeum marynistycznym. Na skutek problemów finansowych, przekształcone w tym czasie w Portsmouth Submarine Memorial Association stowarzyszenie, zmuszone było do podjęcia zakończonych powodzeniem działań w celu uzyskania częściowej pomocy publicznej. Ostatecznie, w kwietniu 1984 roku USS ""Albacore"" został przeholowany 920 km z Filadelfii do Portsmouth w stanie New Hampshire, gdzie stanowi do dziś stałą ekspozycję w Portsmouth Maritime Museum and Albacore Park . [edytuj] Znaczenie konstrukcji W konfiguracji Phase IV, USS ""Albacore"" (AGSS-569) osiągnął najwyższą zanotowaną do tamtego czasu przez okręt jakiegokolwiek państwa, prędkość podwodną . W konfiguracji z przeciwbieżnymi śrubami, spodziewano się osiągnąć 36 węzłów - w rzeczywistości jednak osiągnięto prędkość 37 węzłów . Zdaniem kapitana Harry Jacksona - starszego konstruktora - """"Albacore"" osiągnął swoją najwyższą prędkość dzięki kombinacji efektów programu rozwojowego, nie zaś tylko dzięki zwiększaniu mocy. Zwiększanie mocy elektrycznego napędu rzeczywiście było znaczącym elementem sukcesu, jednakże sukces ten nie mógł nastąpić bez innych czynników"" Wśród nich, duże znaczenie miały : USS ""Albacore"" jest okrętem, który wprowadził rewolucyjną zmianę w zakresie konstrukcji kadłubów okrętów podwodnych . Zastosowane rozwiązanie kształtu kadłuba, uczyniło bowiem okręt znacznie bardziej dynamicznie stabilnym w każdym zakresie prędkości, ułatwiło zanurzanie oraz znacznie też zwiększyło manewrowość względem okrętów o konwencjonalnym dotychczas kształcie . Dla porównania powszechnie wcześniej stosowane na świecie okręty podwodne z płaskim pokładem były zazwyczaj niestabilne już powyżej prędkości 8 węzłów . Ich płaski pokład działał bowiem jak niezamierzona powierzchnia sterowa . Dzięki okrągłemu przekrojowi kadłuba, ""Albacore"" był w dużej mierze pozbawiony tego problemu, co pozwoliło konstruktorom skupić się na innych zagadnieniach, jak sztywność w ruchu pionowym - w celu określenia optymalnego zachowania np. w razie potrzeby uniknięcia ataku. Analizowano m.in. czy dla tego typu sytuacji należy umożliwić jednostce zupełnie swobodne manewry, czy też raczej zabezpieczać ją przed niekontrolowanym zwiększaniem zanurzenia. Temu celowi służyć miało zainstalowanie w Phase III, a następnie testy, hamulców zanurzenia . Testy prowadzone w trakcie dziewiętnastu lat aktywnej służby USS ""Albacore"" nieprzerwanie dostarczały amerykańskiej marynarce wojennej zarówno teoretycznych, jak i praktycznych informacji z zakresu hydrodynamiki. Dane te w znaczący sposób przyczyniały się do konstrukcji szybszych, cichszych, bardziej manewrowych i bezpieczniejszych jednostek . Program podjęty w celu opracowania kadłuba zoptymalizowanego do prowadzenia operacji podwodnych, połączony był z trwającym w tym czasie programem konstrukcyjnym napędu jądrowego dla okrętów typu Skipjack. Stale ulepszane rezultaty obu tych programów, znalazły następnie zastosowanie zarówno w konstrukcji okrętu wiodącego tego typu, USS ""Skipjack"" (SSN-585), jak i przy budowie kolejnych generacji okrętów. Kształt kadłuba ""Albacore"" nie był całkowitą nowością. Okręty podwodne o kształcie zbliżonym do kropli projektowano już na przełomie XIX i XX wieku, np: amerykańskie konstrukcje typu Plunger (A) i opracowane na podstawie ich licencji okręty kilku innych państw . W następnych jednak latach taka konfiguracja nie była stosowana. Konstrukcja USS ""Albacore"" spowodowała, iż marynarki wojenne wielu państw bardzo szybko doceniły zalety kadłuba w kształcie wydłużonej kropli. Już krótko po rozpoczęciu pierwszych testów morskich ""Albacore"", radzieccy konstruktorzy podążyli częściowo amerykańską drogą przy budowie okrętów podwodnych projektu 627 (kod NATO: November) dla floty Związku Radzieckiego, decydując się jednak jeszcze na zastosowanie w nich konfiguracji rufy zaczerpniętej z niemieckich okrętów podwodnych typu XXI. Jak stwierdził Wiktor Siemjonow - jeden ze starszych konstruktorów głównego radzieckiego biura konstrukcyjnego okrętów podwodnych - Rubin oraz inni pracownicy tego biura: ""Projekt 627 bazował częściowo na kadłubie amerykańskiego ""Albacore"". Dysponowaliśmy informacjami o nim z fotografii prasowych."" Zalety kształtu kadłuba USS ""Albacore"" (AGSS-569), dla którego przyjęła się z czasem nazwa ""kadłub typu Albacore"" , rozpowszechniły z czasem tę koncepcję, która - z dalszymi oczywiście unowocześnieniami i modyfikacjami - stała się następnie standardową konfiguracją współczesnych okrętów podwodnych na świecie. Konfiguracja ta była oczywiście stosowana jako podstawowa także w kolejnych konstrukcjach amerykańskich okrętów podwodnych, i pozostaje taką do dziś - łącznie z najnowszymi konstrukcjami okrętów podwodnych typu Virginia. Sytuacja ta dotyczy również okrętów wielu innych niż Związek Radziecki i Rosja oraz Stany Zjednoczone państw, w tym współczesnych okrętów o niezależnym od dostępu powietrza napędzie konwencjonalnym, jak niemieckie jednostki typu 212 czy też okręty australijskie typu Collins. Natomiast radzieckim atomowym okrętom podwodnym, kadłub tego typu umożliwił ustanawianie kolejnych światowych rekordów prędkości i głębokości zanurzenia.","USS Albacore (AGSS-569) — amerykański eksperymentalny okręt podwodny Marynarki Wojennej Stanów Zjednoczonych, o napędzie elektryczno-spalinowym. Od momentu rozpoczęcia programu konstrukcyjnego w 1949 roku, a następnie przez okres służby jednostki w latach 1953–1972, okręt pełnił rolę laboratorium nowych koncepcji hydrodynamicznych. Badania zmierzały do opracowania szczegółów kadłuba i technologii niezbędnych do konstrukcji okrętów podwodnych, które powinny charakteryzować się bardzo dużą prędkością i manewrowością podwodną. W wyniku eksperymentów, pozyskano informacje, które pozwoliły na całkowitą zmianę dotychczasowego podejścia do kształtu okrętów podwodnych i wielu elementów systemu napędowego. Zmiany te odbiły się na sposobie konstrukcji okrętów podwodnych nie tylko w Stanach Zjednoczonych, ale też na całym świecie. Po zakończeniu służby, od roku 1985 okręt pełni rolę muzeum-pomnika." pl,f525d61bf19a486f7eb4e63fb499892f,"[edytuj] Proces powstawania serialu Inicjatorem powstania tego serialu był jego producent Paul Knight; początkowo zamierzał on nakręcić sześcioodcinkowy miniserial o przygodach Robin Hooda w nowej konwencji, odpowiadającej publiczności lat 80. XX wieku. [edytuj] Scenariusz W chwili rozpoczęcia zdjęć do serialu Richard Carpenter miał przygotowane scenariusze zaledwie trzech pierwszych odcinków; dalsze powstawały w trakcie realizacji serialu i po części inspirowane były wydarzeniami na planie. Dzięki temu scenariusz harmonizował ze sposobem gry aktorskiej i rozwiązaniami fabularnymi proponowanymi przez reżysera i producenta. Serial miał się różnić od wcześniejszych kinowych i telewizyjnych filmów poświęconych Robin Hoodowi atmosferą przedstawionego świata, pełnego magii, której ucieleśnieniem miała być postać Herna Myśliwego, pana lasu, półboga chroniącego mieszkańców średniowiecznej Anglii. Carpenter wspominał w jednym z wywiadów o swoim trwającym od dawna zafascynowaniu przedchrześcijańską mitologią, szczególnie związaną z lasem, kultem drzew i obfitości . Hern Myśliwy (Herne the hunter) to postać z angielskiej legendy związanej z królem Ryszardem II; postać, która ostateczny kształt zyskała w XVI wieku. Jednak serialowy Hern ma znacznie więcej wspólnego z celtyckim bogiem płodności i urodzaju Cernunnosem, przedstawianym jako człowiek z rogami jelenia; to kult tego bóstwa leży najprawdopodobniej u podstaw legendy o Hernie Myśliwym . W opowieści o Robinie z Sherwood Hern jest mentorem głównego bohatera, co stanowi nawiązanie do postaci Merlina z legendy o królu Arturze. Scenariusz w pewnej mierze sprzeciwia się mitowi związanemu z królem Ryszardem Lwie Serce; nie jest on w tym filmie łagodnym i praworządnym królem, lecz wojownikiem wykorzystującym naiwność Robin Hooda i zachęcającym go do porzucenia walki o sprawiedliwość i dołączenia do niego w toczonej wojnie. Szósty, związany z królem Ryszardem odcinek serialu (The King's Fool), który w zamierzeniu miał zamykać cały film, kończy się w dość specyficzny sposób – zmartwychwstaniem Lady Marion. Po latach skrytykował je sam Carpenter, jako niedociągnięcie nie mające związku z główną osią fabuły . [edytuj] Dobór obsady aktorskiej Casting do serialu został przeprowadzony przez Estę i Beth Charkham. Znaczna część dobranych aktorów miała za sobą przeszłość w teatrze, niektórzy z nich – także doświadczenie filmowe i telewizyjne. Pierwszym wybranym do filmu aktorem był odtwórca roli tytułowej, Michael Praed. Został on dostrzeżony przez przyszłych realizatorów serialu w sztuce The Pirates of Penzance; Carpenterowi zaimponował w przedstawieniu teatralnym, podczas którego zdobywał uznanie publiczności m.in. zabawnymi celowymi potknięciami na scenie i swoim świetnym wyglądem. Celem, jaki postawili sobie realizatorzy serialu było – w stosunku do poprzednich filmów o Robinie – odmłodzenie drużyny i zmniejszenie jej liczebności, aby można było wyraźniej scharakteryzować każdego jej członka . Po raz pierwszy w historii filmów związanych z Robin Hoodem przyłączona została do drużyny Lady Marion. Judi Trott uzyskała tę rolę przez zupełny przypadek; jej zdjęcie leżało na biurku, gdy realizatorzy serialu omawiali kwestię doboru aktorów. Po latach uznali, że był to jeden z najlepszych debiutów. Do chwili, gdy wcieliła się w postać żony banity z Sherwood, była aktorką teatralną, mającą doświadczenie baletowe, co zostało wykorzystane w trakcie realizacji filmu. Serialowa Marion była pełną gracji i wdzięku przedstawicielką arystokracji. Dla Petera Llewellyna Williamsa, grającego rolę Mucha, rola w serialu była debiutem; w chwili rozpoczęcia zdjęć miał 18 lat. Ray Winstone, odgrywający rolę Willa Szkarłatnego o castingu dowiedział się w pubie, od znajomego. Po latach Ray został uznany przez twórców serialu za jednego z najlepszych aktorów występujących w tym filmie; podchodził do odgrywania swojej roli bardzo ambitnie, starając się nadać odtwarzanej przez siebie postaci znaczną wyrazistość. Phil Rose, grający w serialu postać brata Tucka, już wcześniej miał do czynienia z tą rolą w teatrze. Nickolas Grace wybrany został do roli szeryfa z Nottingham, Roberta de Rainault, natomiast Philip Jackson – jego brata, Hugo de Rainault. Na planie przezywano ich brzydkimi siostrami. W jednym z materiałów, które zostały później opublikowane jako dodatek do płyty DVD, obydwaj wraz z Robertem Addie, grającym rolę Guya z Gisburne, pląsają, nucąc: Jesteśmy trzy cudowne siostry. Clive Mantle wybrany został na Małego Johna z Hathersage, olbrzyma obecnego we wszystkich filmach o Robinie. Po pierwszym odcinku zdecydowano, że ma być to olbrzym o wrażliwym sercu. Mark Ryan, grający Saracena Nasira, który przyłączył się do drużyny, znalazł się w niej tylko dlatego, że producent i reżyser nie chcieli tej postaci uśmiercić; przekonali więc Carpentera, by zmodyfikował scenariusz (w jego pierwszej wersji Nasir miał zginąć w zamku de Belleme z ręki Robina). Carpenter początkowo nie chciał się na to zgodzić, twierdząc, że byłoby nierealistyczne; według niego postać tak obca obyczajom ówczesnej Anglii byłaby uśmiercona bardzo szybko, gdyby sama znalazła się w lesie. W końcu jednak przystał na przyłączenie go do drużyny. Jason Connery grający rolę Roberta z Huntingdon, który zastąpił Robina, pojawił się w trzecim sezonie w miejsce Michaela Praeda, gdyż ten otrzymał angaż na Broadwayu. Rolę Herna Myśliwego powierzono Johnowi Abineriemu. W późniejszych odcinkach, których scenariusz wiąże drużynę z wioską Whickam, stałymi aktorami są też: Claire Toeman, grająca narzeczoną Małego Johna - Meg, i Jeremy Bulloch – Edward. Postać Edwarda, starszego wioski, pojawia się dopiero w drugim sezonie. Wcześniej Jeremy Bulloch starał się o rolę w drużynie Robina, podkreślając swoje umiejętności szermiercze, jednak jego wiek nie pasował do koncepcji ""młodości"" całej drużyny. W wielu odcinkach pojawia się także Stuart Linden odgrywający starego zdziwaczałego więźnia przetrzymywanego w lochach szeryfa, przywiązanego do swego szczura, Artura. [edytuj] Statyści Dużo uwagi realizatorzy serialu poświęcili wyszukaniu odpowiednich statystów; rekrutowali ich spośród członków lokalnych stowarzyszeń teatralnych. Każdy ze statystów otrzymywał do odegrania także prostą indywidualną rolę. Wszystkie związane ze statystami postacie miały własne biografie wraz z nadanymi profesjami. W serialu można zauważyć, że sylwetki trzecioplanowe często pochłonięte są rozmową, zajmują się własnymi sprawami, co daje ogólne wrażenie przeniesienia w czasy średniowiecza. Role statystów odgrywały także dzieci aktorów i członków ekipy filmowej. W niektórych odcinkach były to nawet kluczowe role drugoplanowe, jak np. w odcinku The Greatest Enemy, gdzie tego rodzaju postacią jest syn serialowego Edwarda z Whickam. [edytuj] Pozostali aktorzy grający kluczowe role w poszczególnych odcinkach [edytuj] Obóz szkoleniowy Przed rozpoczęciem zdjęć aktorzy przeszli tygodniowy obóz szkoleniowy, podczas którego pod okiem kaskaderów uczyli się jeździć konno i władać bronią. Późniejsze filmowe starcia dopasowane były do umiejętności aktorów, dzięki czemu każda serialowa postać walczy w swoim własnym stylu. W trakcie tego szkolenia między aktorami nawiązały się przyjaźnie, które przetrwały jeszcze wiele lat po nakręceniu serialu . Obecnie spotykają się oni m.in. na corocznym konwencie Srebrna Strzała, gdzie jedną z atrakcji jest konkurs łuczniczy. [edytuj] Inspiracje reżysera Ian Sharp twierdzi, że na jego sposób kręcenia serialu wpływ miały jego fascynacje filmami gangsterskimi z lat 30. i 40. XX wieku i wczesnymi westernami, w których nie pokazywano krwi, a okrucieństwa związane z akcją pozostawiano wyobraźni widzów. W trakcie zdjęć do Robina z Sherwood reżyser był też pod wpływem kina włoskiego i francuskiego, w którym stosowano cieplejsze barwy niż w kinie brytyjskim . Po nakręceniu pierwszych sześciu odcinków odszedł, twierdząc, że skończyły mu się pomysły na zabijanie Normanów. [edytuj] Realizacja serialu Serial wyprodukowany został przez brytyjską telewizję HTV (będącą częścią koncernu telewizyjnego ITV na Walię i wschodnią Anglię) oraz firmę Goldcrest Films. Na potrzeby publiczności międzynarodowej, głównie amerykańskiej, pilot serialu został podzielony na dwie części. Ze względu przewidywaną porę emisji filmu na godziny popołudniowe, pojawiły się pewne obiekcje w związku z ukazywanym w serialu okultyzmem. Zarzucano też jego twórcom promowanie kultu diabła, chociaż postać Herna została jasno określona jako przeciwstawiająca się mocom ciemności. W serialu obecne są wątki synkretyzmu; wiara chrześcijańska funkcjonuje tu równolegle z ludowymi wierzeniami, typowymi dla epoki średniowiecza. W odcinku zatytułowanym The Cross Of St. Ciricus) Robin Hood jest bohaterem sławionym przez jeden z działających zakonów chrześcijańskich. Sama postać Tucka, mimo że jest on formalnie chrześcijańskim duchownym, jest nie do końca określona pod względem wyznania – to on przecież zwraca się do leśnego bóstwa słowami: Chroń nas Hern. Pojawiający się w serialu synkretyzm miał według Carpentera podkreślać sposób myślenia ludzi średniowiecza, którzy mimo obowiązującego chrześcijaństwa nadal powszechnie wierzyli w siły natury, a dawne mitologie wcale jeszcze nie były martwe . [edytuj] Zdjęcia i efekty specjalne Autorami zdjęć do filmu było kilku operatorów: Roger Pearce, Howard Rockliffe, Gary Breckon i Bob Edwards. W filmie zastosowano w sposób nowatorski technikę kręcenia zdjęć z ręki, szczególnie w scenach kręconych w lesie; operator biegał z kamerą, co dało efekt dużego dynamizmu połączonego z pewną chaotycznością akcji. Z tego typu ujęć korzystał głównie Ian Sharp. Często stosowano filtry, szczególnie w ujęciach nieba czy wody, co poskutkowało ich częściowym zaczerwienieniem i nadaniem im złowrogiego wyglądu. Serial kręcony był na taśmie 16 mm, jednak ze względu na często używaną perspektywę sceny w przestrzennych wnętrzach zamków miały cechy typowe dla filmu kinowego, kręconego na taśmie 35 mm . Niektóre efekty dźwiękowe powstawały przez nakładanie na siebie kilku, kilkunastu dźwięków. Jednym z najbardziej widowiskowych efektów specjalnych była scena ukazywania się Lucyfera wzywanego przez jego wyznawców w odcinku The Swords Of Wayland. Efekt ten polegał na nagraniu topiącej się woskowej figury, a następnie puszczeniu taśmy filmowej wstecz . W serialu nie tworzono dodatkowych efektów po nakręceniu materiału; większość z zastosowanych uzyskano dzięki odpowiedniej pracy z kamerą. Robert Young w przeciwieństwie do Sharpa nie stosował ujęć z ręki, natomiast wielokrotnie wykorzystywał nagranie poklatkowe, co dawało efekt nagłego najazdu na postać z rozmazującym się tłem. [edytuj] Muzyka Muzykę do całości serialu wykonywał zespół Clannad. Początkowo miał stworzyć jedynie muzykę do czołówki, jednak po obejrzeniu nakręconego materiału do pierwszego odcinka i przeczytaniu dostępnej części scenariusza członkowie zespołu uznali, że chcą, by ich muzyka towarzyszyła całemu filmowi. Wraz z pojawieniem się serialu w telewizji ukazał się album zespołu zatytułowany Legend, zawierający ścieżką dźwiękową do filmu. Zespół tworzył muzykę bez wglądu w treść scenariusza serialu, a producent po nakręceniu każdego sezonu odbierał nagrane materiały; dopiero później były one montowane z obrazem. [edytuj] Scenografia i lokalizacja planów filmowych Do większości scen filmowanych w pomieszczeniach wykorzystywano naturalną scenografię (przeważnie brytyjskich zamków). Przykładowo; sceny, które rozgrywają się w zamku Nottingham, kręcone były w kilku zamkach i innych średniowiecznych budowlach. Natomiast sceny leśne w Sherwood kręcone były głównie w parku niedaleko Bristolu. Wiele scen aranżowanych było zależnie od miejsca akcji – scenariusz dostosowywany był do lokalnych warunków. [edytuj] Rekwizyty W serialu dużą wagę przykładano także do wierności rekwizytów, szczególnie broni i strojów. Jednak w opinii samych aktorów broń była niezbyt zgrabna, niewyważona i kruszyła się często w trakcie realizacji filmu. [edytuj] Fabuła serialu Odcinki serialu to zarówno odrębne przygody, jakie napotykają banici, w tle których rozgrywa się historia Anglii. Tytułowy Robin Hood jest synem Arlica z Loxley, wioski, która została zniszczona za wspomaganie banitów. Sam Alric będący powiernikiem srebrnej strzały zostaje zabity przez szeryfa z Nottingham, tego samego, z którym później walczy Robin. Zdarzenia te mają mieć miejsce w roku 1180. Kolejna data, która pojawia się w serialu, to rok 1195, gdy Robin wraz z Muchem dostają się do lochu za to, że upolowali królewskiego jelenia. Cała drużyna tworząca wesołą kompanię zostaje skompletowana właściwie w pierwszych dwóch odcinkach. Drogi lady Marion i Robina krzyżują się, gdy ten ostatni ucieka z lochów wraz z Willem Szkarłatnym, Muchem i dwoma kompanami, którzy niebawem giną w walce z ludźmi szeryfa. Tuck dostaje się do kompanii jako wierny towarzysz Marion. Mały John, służący wpierw baronowi de Belleme, staje członkiem drużyny po przegranej walce z Robinem. Nasir trafia do drużyny, gdy ta wypuszcza ze swych łuków pożegnalne strzały na część poległych w walkach towarzyszy. Robin Hood zostaje przywódcą grupy, gdy po swojej udanej ucieczce z zamku szeryfa do Sherwood napotyka Herna. Początkowo odrzuca propozycję leśnego bóstwa, by ująć się za ludem Anglii, jednak w końcu przyjmuję to wyzwanie i namawia pozostałych uciekinierów do stawienia czoła szeryfowi. Później wielokrotnie, aż do śmierci Robina, Hern wpływa na jego losy. Pierwszym zadaniem jakie przekazuje nowemu liderowi banitów jest dostarczenie mu będącej w rękach szeryfa srebrnej strzały, magicznego artefaktu, a następnie zabicie barona de Belleme. Pierwsze dwa sezony, jak zresztą i odcinki w trzecim sezonie to luźno powiązane ze sobą przygody. Pod koniec drugiego sezonu Robin ginie, a w jego miejsce pojawia się Robert z Huntingdon, który uwalnia kompanów Robina, jednak sam nie chce przyjąć jego dotychczasowej roli. Dopiero po roku zbiera na nowo drużynę, starając się udowodnić, że jest jej godzien (Herne’s Son). [edytuj] Główne postacie serialu [edytuj] Drużyna Robina [edytuj] Pozostałe główne postacie [edytuj] Siły światła i ciemności Baron Simon de Belleme, któremu początkowo służą dwaj późniejsi kamraci Robina: Nasir i Mały John, jest jedną z kilku postaci związanych z siłami ciemności, zagrażających nie tylko Robinowi, ale samemu Hernowi i jego kultowi. Pojawia się od pierwszych odcinków. W późniejszych takimi postaciami są: W serialu pojawia się także odniesienie do magii związanej z kabałą (The Children Of Israel). Kilkakrotnie podnoszony jest też wątek czarów i czarownic. Jedną z nich – Jannet – wskazuje Gisburne wśród mieszkanek wioski Elsdon (The Witch Of Elsdon); okazuje się nią także Mab (Rutterkin), która czarami doprowadza do śmierci zabójcę swojego męża. W trzecim sezonie można zauważyć odniesienie do mitu o królu Arturze (The Inheritance). Sam Hern jest przedstawiony jako człowiek, który czasowo przybiera boskie atrybuty (tak jak szaman, który udziela swojego ciała duchom). Z jednej strony ma władzę nad życiem i śmiercią (The King's Fool), z drugiej – jest człowiekiem, którego można fizycznie zranić (Lord Of The Trees). [edytuj] Walka z szeryfem Większość odcinków dotyczy konfliktu między banitami a szeryfem z Nottingham, jako że działają oni na terenie jemu właśnie podległym. Mimo kilku okazji do uśmiercenia swego głównego wroga Robin tego nie czyni; nie uśmierca też Gisburne'a, co już na początku zarzuca Robinowi Will Szkarłatny. Konflikt z szeryfem słabnie w trzecim sezonie; na wstępie Robert pozornie spoufala się z szeryfem, udając, że jest przeciwnikiem banitów. W późniejszych odcinkach dochodzi nawet do częściowej współpracy banitów z szeryfem (The Sheriff of Nottingham; Adam Bell; The Pretender), z drugiej strony presję na szeryfa wywiera król Jan, aby jego podwładny uśmierzył wilkogłowców. W drużynie Robina osobą, która ciągle podsyca w innych nienawiść do władzy jest Will; analogiczną rolę w otoczeniu szeryfa odgrywa w stosunku do ludzi Robina Gisburne, który ciągle próbuje się mścić za doznane ze strony banitów poniżenie; zazwyczaj prowadzi to do następnych upokorzeń. [edytuj] Miejsca akcji Akcja serialu rozgrywa się głównie w Sherwood oraz zamku Nottingham, jednak wraz z rozwojem serialowych wątków pojawiają się także inne kluczowe miejsca, np. wspomagane przez ludzi Robina wioski, czy osady,których główną cechą charakterystyczną jest związana z nimi magia (Cromm Cruac). Część wydarzeń ma też miejsce w historycznych, istniejących ówcześnie zamkach i opactwach. [edytuj] Wioski [edytuj] Zamki i miasta [edytuj] Opactwa [edytuj] Oddziaływanie serialu Serial, mimo że powstały jego lokalne fankluby w różnych krajach, nie był doceniany nawet w Wielkiej Brytanii, gdzie był emitowany tylko kilkukrotnie. W Polsce był on emitowany trzykrotnie w telewizji publicznej: dwukrotnie w TVP1 i raz w TVP3. Emitowała go również telewizja RTL 7. W latach 2005-2006, nakładem wydawnictwa Studio Printel, zostały wydane w Polsce płyty DVD z wszystkimi odcinkami serialu. Wprowadzona do serialu postać saraceńskiego asasyna wzorowana częściowo na serialowym Nasirze pojawia się także w późniejszych ekranizacjach Robin Hooda, m.in. w filmie Robin Hood - książę złodziei, istnieje ona również w trylogii Sherwood Tomasza Pacyńskiego, będącej kontynuacją wydarzeń z serialu, uwzględniającą jednak tylko dwa pierwsze sezony. W Polsce serial też doczekał się parodii pod tytułem ""Robin Hood - czwarta strzała"" (1997, 53 min.). Film został nakręcony przez niezależną wytwórnię A'YoY, związaną z Zielonogórskim Zagłębiem Kabaretowym.","Robin z Sherwood (ang. Robin of Sherwood) – brytyjski serial fantasy nakręcony w latach 1983-1986 znany też w Polsce pod tytułem ""Robin Hood"". Serial był złożony w sumie z 26 odcinków nakręconych w trzech odrębnych cyklach. W pierwszych dwóch sezonach w roli tytułowej występował Michael Praed, natomiast w trzecim – syn Seana Connery'ego, Jason. Producentem serialu był Paul Knight, a głównym scenarzystą Richard Carpenter. W tworzeniu scenariusza współpracowali z nim: Anthony Horowitz, Andrew McCulloch i John Flanagan. Reżyserem pierwszego sezonu był Ian Sharp, drugiego – Robert Milton Young, a trzeciego – Ben Bolt, James Allen, Gerry Mill, Sid Robertson i Alex Kirby. Serial nawiązuje do legendy o Robin Hoodzie; akcja filmu rozgrywa się na tle Anglii przełomu XII i XIII wieku, za panowania króla Ryszarda Lwie Serce i jego brata Jana bez Ziemi." pt,7a0a90800143c8d1035b637501bb580c,"[editar] Jogabilidade Semelhantemente aos dois jogos anteriores da série, The Two Thrones combina dois elementos básicos de jogos de aventura e de ação: exploração e combate, respectivamente, para criar uma síntese única e equilibrada. Ambos os elementos usam a capacidade acrobática e a agilidade de Prince. Ao longo do jogo, o jogador deve controlar o personagem para mover-se de área a área correndo pelas paredes, subindo ou descendo dentre abismos, evitando armadilhas, escalando estruturas e pulando de plataforma em plataforma, além de ter que executar outros tipos de saltos no momento correto, solucionar enigmas e utilizar objetos encontrados para progredir. Em combate, vários dos mesmos movimentos que são vitais para o jogador em outras situações podem ser colocados em uso para derrotar inimigos. Exemplos incluem a habilidade do personagem de ressaltar numa parede para usar o impulso em um ataque contra os seus inimigos e o uso de sua agilidade para pular sobre um inimigo e golpeá-lo duas vezes nas costas. Em geral, o jogador ataca e se defende usando uma só arma, apesar de outros objetos e fatores, como uma arma secundária e as habilidades de controle do tempo da Dagger of Time (""Adaga do Tempo""), provarem ser necessários para a vitória. A Adaga do Tempo possui quase todos os mesmos poderes de sua primeira participação na série em The Sands of Time e os mesmos poderes do ""Medalhão do Tempo"", que proporcionava controle temporal a Prince em Warrior Within. Com a Adaga em mãos, Prince é capaz de realizar quatro manipulações temporais por um período de aproximados dez segundos: voltar no tempo, desacelerá-lo, emitir ondas de choque com as ""Areias do Tempo"" e acelerar imensamente o seu corpo, o que o auxilia durante o combate. Cada uma destas habilidades requer certo número de ""Tanques de Areia"" da Adaga cheios de Areias do Tempo, que podem ser adquiridas ao quebrar objetos ou derrotar inimigos. Em The Two Thrones, as habilidades acrobáticas do protagonista foram aperfeiçoadas. Prince é capaz de lançar-se em um ângulo de 45 graus de plataformas para parapeitos estrategicamente colocados verticalmente, deslizar dentre calhas, suspender e balançar-se em barras horizontais, entre outros. Além do sistema de ação nos combates, os produtores também introduziram um sistema de stealth. Enquanto em Warrior Within o uso de stealth era meramente ocasional, este pode frequentemente ser usado no lugar do combate normal em The Two Thrones. Assim, ao invés de simplesmente lutar contra os inimigos, o jogador pode optar em usar o ""speed kill"" (em português, ""assassinato rápido""), um sistema de jogabilidade o qual requere que se aproxime do oponente sem ser notado e que o ataque rapidamente, o que inicia uma sequência de golpes. Este sistema depende do reflexo do jogador, que deve pressionar um botão no exato momento em que a adaga do personagem brilha, resultando em uma punhalada no inimigo. Se o jogador pressionar o botão no momento errado ou ultrapassar o tempo limite de um golpe, o speed kill é cancelado e trocado pelo modo normal de combate. Tal sistema é útil quando se há um Portal de Areia e o jogador é capaz de matar o comandante do Portal silenciosamente, consequentemente neutralizando qualquer chance do mesmo chamar reforços. A duração do tempo limite de um golpe no speed kill e a quantidade de punhaladas necessárias para derrotar o oponente dependem do nível do mesmo. O mesmo sistema foi implementado em várias das batalhas contra chefes. Em certo momento do jogo, Prince desenvolve uma segunda personalidade, conhecida por Dark Prince (em português, ""Príncipe Negro""; ""Príncipe das Trevas""). Algumas vezes, Prince se transforma fisicamente em Dark Prince; tais transformações são determinadas pela história e, portanto, não são controladas pelo jogador. Durante isto, contudo, Prince ainda retém domínio sobre o seu corpo, e o jogador ainda possui controle sobre o personagem. Assim, durante boa parte do enredo, Dark Prince é uma simples voz interior. Ao controlar este segundo protagonista, é perdida a capacidade de se empunhar uma arma secundária; ao invés disto, o personagem usa a ""dagger tail"", um chicote laminado fundido ao seu braço. Como resultado, é disponibilizado uma gama de novos movimentos de combate de alcance médio com o chicote (como puxar um inimigo para perto e atacá-lo) e novas interações com o ambiente se tornam possíveis (como lançar e amarrar o chicote em uma barra para percorrer maiores distâncias). Dark Prince constantemente perde pontos de vida como resultado da sua semi-transformação, semelhantemente à transformação de Prince chamada ""Sand Wraith"" (""Espectro de Areia""), em Warrior Within, mas com uma eventual morte. Só é possível regenerar a vida ao coletar Areia, seja esta coletada de um inimigo derrotado ou de objetos. Além disto, a sequência de golpes precisos do speed kill normal é trocada por rápidos pressionamentos do mesmo botão, acarretando no eventual estrangulamento e/ou decapitação das vítimas. A transformação é desfeita quando o personagem entra em contato com a água. Em comparação ao título anterior da série, The Two Thrones possui uma curta duração, com jogadores de habilidade mediana — jogadores novatos à trilogia — sendo capazes de completar o jogo em cerca de oito horas. Além disto, The Two Thrones possui uma jogabilidade mais complexa e um tom menos violento que Warrior Within, por exemplo, e um um estilo mais cinemático que The Sands of Time devido às cenas de speed kill, à diversidade da jogabilidade e ao uso extensivo da câmera lenta, que esteve presente em seus antecessores somente ocasionalmente. [editar] Enredo [editar] Época Prince of Persia: The Two Thrones se passa logo após o fim dos eventos de Warrior Within, onde Prince consegue matar Dahaka, assim salvando Kaileena, a Imperatriz do Tempo. O jogo começa com Prince e Kaileena prestes a desembarcar no porto da Babilônia. Kaileena tem o papel de narradora da história do jogo, enquanto ocasionalmente também fala de eventos passados, em semelhança com o papel simultâneo do Prince como protagonista e narrador em The Sands of Time. [editar] Personagens O protagonista de The Two Thrones é Prince, o príncipe da Pérsia. Ele é inicialmente acompanhado por Kaileena, uma mulher conhecida como a ""Imperatriz do Tempo"" que se aliou a Prince após este tê-la salvado do Dahaka durante os eventos de Warrior Within. Em certo momento do jogo, Prince se encontra com Farah, a princesa da Índia e ex-amante do protagonista durante The Sands of Time. Ela eventualmente une forças com o Prince e o auxilia em sua aventura usando o seu arco-e-flecha. O antagonista principal do jogo é Vizier, o mesmo antagonista do primeiro capítulo da trilogia. Logo no início do jogo, ele se torna o imortal Zurvan, conhecido como o ""Deus do Tempo"". Durante este mesmo evento, o Prince adquire uma segunda personalidade conhecida como Dark Prince, uma criatura maléfica de aparência sombria que tenta convencer o protagonista que ambos são o mesmos,[nota 1] mas este é somente a manifestação das Areias do Tempo que tentam controlar o Prince.[nota 2] [editar] História Após os eventos do jogo anterior, Prince e Kaileena retornam à Babilônia. Quando o barco de Prince vai se aproximando do porto da cidade, ele remove o medalhão de sua armadura e o joga no mar. Ao chegar à Babilônia, ele fica horrorizado ao encontrá-la em chamas e devastada pela guerra. O seu barco é atacado e ele e Kaileena são jogados no mar, com Kaileena sendo capturada depois do naufrágio. Após percorrer a cidade atrás de Kaileena, Prince descobre que, como resultado de seus esforços na Island of Time para prevenir que as Sands of Time (em português, ""Areias do Tempo"") fossem criadas, os eventos de The Sands of Time nunca chegaram a acontecer e, assim, Vizier nunca foi assassinado. [nota 3] Vizier mostra que possui a Dagger of Time (em português, ""Adaga do Tempo"") e também o bastão mágico.[nota 4] Ele estava à procura das Sands of Time e capturou a Imperatriz do Tempo para adquiri-las.[nota 4] Quando Prince é visto, ele é interceptado por dois subordinados de Vizier, sendo imobilizado por um chicote laminado que é então enrolado em volta de seu braço, perfurando-o. Vizier então mata Kaileena e liberta as Sands of Time, que colidem em todos que estão por perto. Logo em seguida, ele apunhala a si mesmo com a Dagger of Time, tornando-se um ser imortal: Zurvan, o Deus do Tempo. As Sands of Time também alcançam Prince, infectando a sua ferida aberta e fundindo o chicote com o seu braço. Então, ele consegue se libertar e escapar, adquirindo a Dagger of Time no processo. Durante o seu caminho pela cidade para novamente matar Zurvan, Prince percebe que as Sands of Time afetaram a sua mente.[nota 2] Ele é então dividido basicamente em duas personalidades: uma dominante que procura fazer o bem, apesar de ser movida por vingança, e a do Dark Prince, manifestada por uma voz interior que fala com ele. Dark Prince é um ser arrogante e cruel que tenta arduamente convencer o Prince que eles são a mesma pessoa,[nota 1] discutindo constantemente com Prince fazê-lo se importar só consigo mesmo, usando o desejo de vingança dele como um catalisador para tal. Eventualmente, Prince encontra Farah, que não se lembra dele devido às suas ações na Island of Time,[nota 3] mas eventualmente concorda em cooperar com ele. Enquanto procura por Zurvan, Prince vai descobrindo cada vez mais sobre a natureza de Dark Prince que, de fato, não faz parte de si mesmo, sendo somente a manifestação das Sands of Time que tentam dominar o seu corpo e mente. Eventualmente, ele começa a ignorá-lo, sendo inspirado por Farah para agir pela compaixão pelo seu povo que está sofrendo, ao invés de ser movido pela vingança contra Zurvan.[nota 5] Quando Prince finalmente encontra Zurvan, este captura Farah e joga Prince em um abismo que leva a túneis, onde Dark Prince tenta tomar controle dele mais agressivamente. Mais tarde, ele encontra o cadáver de seu pai, com quem ele queria reconciliar-se, e é forçado a enfrentar as consequências dos seus maus atos. Ao aceitá-las, Prince consegue silenciar Dark Prince, aparentemente para sempre.[nota 6] Então, ele consegue escapar do local e mais uma vez enfrenta Zurvan, conseguindo matá-lo com a Dagger of Time enfiada em seu coração. Após a batalha, Kaileena aparece e recolhe toda a areia espalhada pela região, curando Prince de todas as suas feridas e de sua infecção no braço, se despedindo logo após com a Dagger of Time em mãos.[nota 7] Em seguida, quando Prince se inclina para pegar a coroa de seu pai, ele é confrontado por Dark Prince, que o joga em sua própria mente, onde ambos começam a lutar pelo controle.[nota 8] Após perseguir o seu rival em sua própria mente, eventualmente Farah lhe aparece, dizendo que o melhor a se fazer é ignorá-lo.[nota 9] Assim, Prince percebe que lutar contra Dark Prince só aumentava a sua raiva, o que o alimentava, então decide simplesmente deixá-lo para trás. Este, por si, é permanentemente silenciado, esfomeado de raiva e agressão. Ao fim do jogo, Prince acorda ao lado de Farah.[nota 10] [editar] Desenvolvimento Os produtores de The Two Thrones afirmaram que eles tinham como objetivo elaborar o jogo com um estilo que fosse um meio termo dos dois títulos anteriores da série Prince of Persia. O primeiro jogo, The Sands of Time, era relativamente leve em termos visuais e sonoros, enquanto o segundo, Warrior Within, era significantemente mais sombrio e severo. Devido à introdução do speed kill, a IA teve que ser reformulada, visando maior interação entre o jogador e os inimigos ao aumentar a percepção destes últimos, assim tornando-os capazes de detectar o personagem ao simplesmente vê-lo ou ouvi-lo. Os produtores também investiram nas animações gráficas, criando novos padrões visuais com ""o toque de Prince of Persia"". Stuart Chatwood e Inon Zur, os compositores de Warrior Within, voltaram à equipe de produção da série para compor a trilha sonora de The Two Thrones, que foi vista como influenciada pela música persa e pela trilha sonora de The Sands of Time. Yuri Lowenthal foi o dublador de Prince novamente, tendo-o feito primeiramente no primeiro jogo da trilogia, enquanto que Dark Prince foi dublado por Rick Miller. Kaileena e Farah foram dubladas por Sarah Carlsen e Helen King, respectivamente, enquanto o antagonista do jogo, Vizier/Zurvan, foi dublado por Harry Standjofski. [editar] Histórico de lançamentos [editar] Prince of Persia: Rival Swords Prince of Persia: Rival Swords é uma conversão de The Two Thrones para o console Nintendo Wii e para o portátil PlayStation Portable, que foi lançado em abril de 2007. Rival Swords possui o mesmo enredo e trilha sonora de The Two Thrones, mas sofreu algumas alterações na jogabilidade para se encaixar com as plataformas e adquiriu alguns defeitos recorrentes no áudio, os quais interrompiam a reprodução da música. Além disso, foram colocadas novas sequências onde o personagem anda de biga e um modo multiplayer, onde dois jogadores competem entre si atravessando uma série de dois a cinco mapas, que contêm três rotas de dificuldade e complexidade distintas. A sua jogabilidade conseguiu tirar proveito do sistema de controles de ambos os consoles, principalmente no modo de speed kill do jogo. No caso do Wii, por exemplo, o jogador deve imitar o gesto de Prince na apunhalada com o Wiimote, e quando jogando como Dark Prince, deve agitar o Nunchuk para decapitar o inimigo. Um dos objetivos de The Two Thrones é encontrar os ""Portais de Areia"" e perfurá-los com a adaga para adquirir alguma nova habilidade, por exemplo. Em Rival Swords, isto foi expandido, resultando no jogador sendo requerido que entre no Portal e percorra uma pequena fase de plataforma para adquirir o conteúdo de um portal. Prince of Persia: Rival Swords conseguiu uma nota 7 de 10 da IGN, que o considerou um bom jogo para o PSP, apesar da ""baixa taxa de frames"". A GameSpot, por outro lado, dando 8,1 de 10 a Rival Swords, afirmou que o conteúdo extra na jogabilidade ""compensou os erros [da conversão do jogo]"". A 1UP, classificando Rival Swords com a nota B+, afirmou que, no caso da versão para Wii, o seu preço alto (de US$49,99) não compensou as mudanças na jogabilidade, que a fez ser imprecisa. Contudo, elogiou a funcionalidade do D-pad com a câmera e a jogabilidade do jogo nas fases de plataforma, concluindo que ele se tornou um ""jogo sólido"". [editar] Celular Em 2 de dezembro de 2005, The Two Thrones foi convertido para celular pela empresa Gameloft, que já tinha feito o mesmo com os dois títulos anteriores da trilogia. O jogo teve os seus gráficos simplificados do 3D ao 2D, ao mesmo tempo em que adquiriu uma jogabilidade considerada estável. Ele traz o mesmo enredo da versão original resumida em sete estágios, acompanhado de dois modos de dificuldade e um modo de ""sobrevivência"", que, segundo críticas, incentivam o jogador a completá-lo mais de uma vez, compensando a sua curta duração. Em geral, ele foi recebido razoavelmente pela crítica. A GameSpot deu ao jogo uma nota de 7,3 de 10, afirmando que, apesar dos jogos para celular geralmente não serem longos, esta curta duração de The Two Thrones foi o que mais o impediu de ser ""um jogo melhor"". O modo de como foi contada a história e os seus sons também foram criticados, este último sendo compostos em boa parte por ""bleeps e bloops que não se encaixaram bem"". A IGN, que deu uma nota de 8 de 10, elogiou o trabalho da Gameloft quanto à conversão, afirmando que ela conseguiu ""introduzir [bem] os novos elementos encontrados na versão para consoles [do jogo] nesta esta edição para celular"". Entretanto, o site criticou a jogabilidade, sobre a qual o jogador não possui muito controle. Geralmente, a jogabilidade de conversões para celular é uma versão simplificada da jogabilidade do jogo original para console e, no caso, foi considerado que ela foi simplificada ""até demais"", ao ponto do jogador ser ""um [mero] espectador durante bons momentos"". Segundo o site mediador de notas Game Rankings, ele foi apreciado por 82% dos numerosos sites listados pelo mediador e foi classificado como o terceiro melhor jogo já lançado para celular do ano de 2005. [editar] Recepção da crítica Em geral, The Two Thrones recebeu mais elogios do que críticas. Na GameSpot, o jogo recebeu a maior nota por parte dos usuários do site em comparação aos outros jogos da série, sendo ela 9,1 de 10. A apresentação artística, os diálogos e os controles do personagem foram citados em geral como aspectos positivos do jogo, ao mesmo tempo que os controles de combate foram considerados ""ainda estranhos"" e a ""história confusa para jogadores novatos"". Por outro lado, a sua história e como ela foi contada foi elogiada pela Game Informer, ao mesmo tempo em que a 1UP enalteceu a tentativa dos produtores de tentar recriar ""a química"" entre o Prince e a princesa Farah durante The Sands of Time. O speed kill foi apreciado pelos críticos, sendo comparado aos minigames de combate da série God of War. A idéia de ter que ""escalar, pular, correr pelas paredes e saltar para chegar a um ponto vantajoso de onde [o jogador] poderia eliminar inimigos desatentos"" chegou a ser apreciada como uma atração da jogabilidade. A GamePro falou bem do jogo por ele ter sido o primeiro a integrar bem as habilidades acrobáticas de Prince nas batalhas contra chefes, assim elogiando-o como possivelmente o melhor jogo da série. A Computer and Video Games apreciou a possibilidade de poder escolher entre enfrentar os inimigos com stealth ou ação, afirmando que ""[isso] deixou a jogabilidade mais profunda"", elogiando também a dublagem dos personagens, apesar do ""Prince ainda [ter voz de] americano"". A introdução das sequências em que Prince anda de biga foi bastante comentada, sendo considerada ""excitante"" e ""uma boa maneira de levar a ação para outros locais rapidamente"". The Two Thrones recebeu várias melhorias em comparação aos seus antecessores, mas, por outro lado, também adquiriu os seus próprios defeitos. A IGN criticou a jogabilidade do Dark Prince, comparando-o com o modo Sand Wraith de Warrior Within e afirmando que ""ele aparenta ser mais fraco que Prince "" pois ""os seus ataques são imprecisos"". A IGN concluiu esta afirmação dizendo que ""o Dark Prince é um resumo de todas as falhas de Warrior Within"" e que ""felizmente [ele] só aparece de vez em quando"". A Game Informer pensou o mesmo do segundo protagonista, afirmando que ""o fluxo do jogo era interrompido pelo Dark Prince"".","Prince of Persia: The Two Thrones (Príncipe da Pérsia: Os Dois Tronos em português, também conhecido como Prince of Persia: Kindred Blades durante a sua produção) é um jogo de ação-aventura que foi desenvolvido e publicado pela Ubisoft Montréal para videogames e computadores. Ele foi lançado em dezembro de 2005 na América do Norte e na região PAL para os consoles PlayStation 2, Xbox e Nintendo GameCube, assim como para PC e celular. Ele foi mais tarde convertido para PlayStation Portable e Wii sob o título Prince of Persia: Rival Swords, em abril de 2007. Sendo a sequência direta de Prince of Persia: Warrior Within, The Two Thrones é o último capítulo da trilogia ""The Sands of Time"". O seu enredo é focado na luta entre o Prince e o Vizier, tendo este sido o antagonista do primeiro jogo da trilogia, Prince of Persia: The Sands of Time. Enquanto o seu antecessor adotou um visual sombrio e gótico, os produtores tentaram resgatar o estilo encontrado no aclamado The Sands of Time para The Two Thrones e criar um meio termo entre os dois, adotando um visual e uma personalidade menos violenta para o protagonista e compondo uma trilha sonora menos ""pesada"". Na jogabilidade, foi introduzida uma novidade à série: o sistema speed kill, que consiste de usar de stealth para matar inimigos sem ser notado. Prince of Persia: The Two Thrones foi, em geral, considerado um sucesso pelos críticos, recebendo uma nota média de 85% dos sites agregadores Game Rankings e Metacritic. Ele também foi considerado um passo a frente para a série, tendo compensado as falhas de Warrior Within para com a trilogia." pt,7277699b06c3bc7b8c7879a020e4ade6,"[editar] Localização O palácio encontra-se situado no centro norte de Heian-kyō, seguindo o modelo chinês adoptado pelas duas anteriores capitais Heijō-kyō (hoje Nara) e Nagaoka-kyō. O extremo sudeste do Grande Palácio encontrava-se no que hoje é o centro do Castelo Nijō. A entrada principal era a porta Suzakumon (35° 0′ N 135° 44′ E), a qual formava o final da grande Avenida Suzaku que corria através do centro da cidade, com o seu início na porta Rashōmon. O palácio era virado exactamente a sul, presidindo o plano simétrico de Heian-kyō. Além da porta Suzakumon, tinha mais 13 entradas localizadas simetricamente nos muros circundantes. Uma avenida central (em japonês: 大路, ōji?) comunicava com cada uma das portas, excepto com as três que se encontravam na zona norte do palácio, as quais coincidiam com a fronteira norte da própria cidade. [editar] Grande Palácio (Daidairi) O Grande Palácio está rodeado por uma área rectangular amurada que se estende de norte a sul por cerca de 1,4 km. As três principais estruturas dentro do Grande Palácio são o Recinto oficial (Chōdō-in), a Sala de recepções (Buraku-in), e o Palácio interior. Chōdō-in era uma sala rectangular fechada, situada directamente para norte da porta de Suzakumon no centro da ala sul da muralha do Grande Palácio. Foi desenhada com base nos modelos chineses e segundo vários estilos arquitectónicos chineses. Testemunhos arqueológicos das primeiras capitais mostram como este complexo de edifícios é um dos primeiros em todo o Japão e um notável exemplar do design arquitectónico do século VII. O edifício principal dentro do Chōdō-in é o Daigokuden ou Grande Auditório, caracterizado pelas suas paredes brancas e pilares escarlate e telhados verdes. É uma sala de medidas avultadas que compreende uma área desde a ala sul à ala norte do complexo e era utilizada para as mais ilustres e importantes funções ou cerimónias de estado japonesas. A parte sul do Chōdō-in divide-se em doze salas, onde era tratada toda a burocracia que conduzia a essas cerimónias. O Heian Jingū, um santuário em Quioto, inclui uma reconstrução aparentemente fiel do Daigokuden, numa escala um tanto mais pequena que a original. Era no Chōdō-in que se realizavam as Audiências de Auditoria, onde, supostamente, o Imperador do Japão presidia a várias reuniões matinais com os seus subordinados para deliberar sobre determinados assuntos maiores do estado e tratar da burocracia. Mensalmente ali recebia vários oficiais do exército que lhe levavam os relatórios das forças de guerra do país, e, anualmente, ali recebia também as felicitações do Ano Novo dos embaixadores estrangeiros . Não obstante, a prática das deliberações matinais cessou seguidamente a 810 , substituídas por encontros mensais. As felicitações do Ano Novo passaram a ser recebidas noutro local . No século X as Audiências de Auditoria deixaram de realizar-se e o certame cerimonial budista foi o único que resistiu ao avanço dos tempos, permanecendo no Chōdō-in. O Buraku-in é outro compartimento rectangular em estilo chinês, situado para oeste do Chōdō-in. Foi construído a pensar nas grandes celebrações e banquetes e usado também para outros tipos de entretenimento . O Burakuden era um compartimento usado pelo imperador e pelos cortesãos que presidiriam às actividades do Buraku-in. Este também sentiu o contínuo e gradual desuso por parte da corte . Depois do Palácio interior, a restante área do Grande Palácio foi ocupada por ministérios, escritórios menores, ateliers e armazéns e o grande espaço aberto do En no Matsubara, a este de Dairi. Os edifícios do Daijōkan situavam-se imediatamente a este do Chōdō-in, derrubando a típica simetria dos edifícios abertos para um pátio. O palácio albergou ainda o Shingon-in, além dos Tō-ji e Sai-ji, os únicos estabelecimentos budistas permitidos na capital . [editar] Palácio interno (Dairi) O Palácio Interno ou Dairi localizava-se a nordeste do Chōdō-in. Abrigava o Salão do Trono, os alojamentos do imperador e os pavilhões das consortes e princesas imperiais. O Dairi era protegido por várias muralhas. Adicionalmente, as muralhas exteriores do Dairi abrigavam os escritórios, os armazéns e o Chūwain, associado às funções religiosas do imperador, situado a oeste do Dairi, no centro geográfico do Grande Palácio. A principal porta do grande complexo era a Porta Kenreimon, localizada na muralha sul. O recinto residencial do imperador, no Dairi, era encerrado dentro de outro conjunto de muralhas a este do Chūwain. Mediam aproximadamente 215 m de norte a sul e 170 m de este a oeste. A porta principal era a Shōmeimon no centro da muralha sul do Dairi, imediatamente a norte da porta Kenreimon. Em contraste com o solene estilo arquitectónico chinês do Chōdō-in e do Buraku-in, o Dairi foi construído num estilo mais intimista e acolhedor, típico da arquitectura japonesa. O Palácio Interno representou uma variante do estilo shinden em arquitectura, usado nas villas aristocráticas e casas ricas desse período. Os edifícios, com superfícies por pintar e placas de madeira de cipreste talhada no telhado, construídos e elevados sobre grandes plataformas de madeira, conectavam-se uns com os outros através de passagens elevadas. Entre os edifícios e as passagens existiam relvados e pequenos jardins. O mais extenso edifício do Dairi era a Sala do Trono ou Shishinden, um edifício reservado para funções oficiais. Era de planta rectangular, medindo aproximadamente 30 m de comprimento e 25 m de largura , e situava-se ao longo do eixo norte-sul do Dairi, virado para um pátio rectangular. Uma laranjeira e uma cerejeira foram colocadas simetricamente de cada lado das escadas do edifício. O pátio é flanqueado dos dois lados por pequenos muros que conectam com o Shishinden, criando a mesma configuração dos edifícios - influenciados pelos exemplos chineses - que fundaram o aristocrático estilo shinden, nas villas e casas abastadas daquele período. O Shishinden foi usado para funções oficiais e cerimónias, para além do Daigakuden no complexo do Chōdō-in. Foi construído e usado como um edifício para as cerimónias mais formais, algo que nos relata o seu estilo mais formal, como negociações governamentais com a presença do imperador, assim utilizado até ao início do século IX . Conectado com o edifício situava-se a secretaria pessoal do imperador, Kurōdodokoro. Este escritório, que coordena os trabalhos dos órgãos governamentais, foi construído dentro do Kyōshōden, o átrio a sudoeste do Shishinden . A norte do Shishinden situa-se o Jijūden, um átrio similar, um pouco mais pequeno que o anterior, onde se mantinham os alojamentos pessoais do imperador. Não obstante, no início do século IX, os imperadores optaram por residir noutro edifício, no Dairi. Um terceiro pequeno átrio, o Shōkyōden, ficava localizado seguindo os eixos principais do Dairi. Após a reconstrução do Dairi em 960, a residência regular dos imperadores transladou-se para o pequeno Seiryōden , um edifício situado imediatamente a noroeste do Shishinden. Gradualmente, o Seiryōden começou a ser usado cada vez mais, sofrendo várias intervenções e um grande investimento da parte do imperadores. A principal área do edifício era a Sala dos cortesãos, onde se reuniam as mais altas personalidades da corte japonesa. A imperatriz, assim como as cortesãs do imperador, eram também abrigadas no Dairi, ocupando os edifícios na ala norte do complexo. O mais prestigiado edifício era ocupado pela imperatriz, desenhado sob originais linhas de estilo chinês. As cortesãs não-oficiais ocupavam a parte norte do edifício, menos luxuosa e menos prestigiada. Hoje em dia, o Palácio Imperial de Quioto, localizado no extremo-norte de Heian-kyō, é uma reprodução viva do período Heian, em particular o Shishinden e o Seiryōden. [editar] História O Palácio foi a primeira e mais importante construção a ser feita na nova capital de Heian-kyō, para onde a corte se mudou em 794 seguindo a imposição do Imperador Kanmu. O Palácio não estava ainda completamente pronto, pois o Daigokuden só se completaria no ano seguinte, e o órgão responsável pela respectiva construção só seria extinto em 805. Os complexos em estilo chinês magnificente de Chōdō-in e Buraku-in começaram a cair em desuso bastante cedo, quando comparados com o declínio dos processos administrativos e burocráticos ao estilo chinês (os ritsuryō), gradualmente abandonados ou reduzidos. O centro de gravidade do complexo do palácio foi movido para o Palácio Interior ou Dairi, e o Shishinden e mais tarde o Seiryōden tomaram o lugar do Daigokuden como os locais em que os assuntos governativos eram tratados. Paralelamente à concentração de actividades no Dairi, o Grande Palácio começou a ser visto como inseguro, especialmente de noite. Uma razão para tal pode ser a superstição vigente na época: de facto, os edifícios inabitados eram evitados por receio de espíritos e fantasmas, e mesmo o grande Buraku-in era tido por assombrado. O nível de segurança mantido no palácio decresceu, e no início do século XI, apenas um portão do palácio, o Yōmeimon na muralha oriental, parece ter sido guardado. O roubo e mesmo o crime violento tornaram-se problemas no interior do palácio nessa época. Os incêndios eram outro problema constante no complexo palaciano, construído quase totalmente em madeira. O Daigokuden foi reconstruído depois de incêndios em 876, 1068 e 1156, mesmo tendo uso limitado. Todavia, depois do grande fogo de 1177, que destruiu grande parte do Grande Palácio, o Daigokuden nunca foi reconstruído. O Buraku-in foi também destruído por um incêndio em 1063, e nunca reconstruído. Em 960, também o Dairi foi destruído pelo fogo, mas foi sistematicamente reconstruído e usado como residência imperial oficial até ao final do século XII. Durante períodos de reconstrução entre os incêndios, os imperadores ficavam frequentemente nos seus sato-dairi (em japonês: 里内裏, sato-dairi?) - palácios secundários - na cidade. Era frequente que esses palácios fossem cedidos aos imperadores pela poderosa família Fujiwara, que, em especial no final do período Heian, exercia o controlo político de facto através de consortes de sucessivos imperadores. Assim as residências dos avós dos imperadores começaram a usurpar o papel residencial do palácio mesmo antes do final do período Heian. A instituição da regra pelos ex-imperadores e o sistema insei (em japonês: 院政, insei?) de 1086 contribuíram para o declínio do palácio pois os ex-imperadores exerciam o poder a partir dos seus próprios palácios residenciais dentro e fora da cidade. Depois do incêndio em 1177, o complexo palaciano original foi abandonado e os imperadores passaram a residir em palácios mais pequenos (os antigos sato-dairi) na cidade ou perto dela. Em 1227 outro incêndio destrói, por fim, o que restara do Dairi, e o antigo Grande Palácio entrou em total desuso. Em 1334 o Imperador Go-Daigo publicou em édito para reconstrução do Grande Palácio, mas não foram reunidos recursos suficientes para tal, e o projecto terminou. O actual Palácio Imperial de Quioto situa-se imediatamente a oeste do local da Mansão Tsuchimikado (土御門殿, tsuchimikadodono), a grande residência Fujiwara no nordeste da cidade . [editar] Primeiras fontes Embora o palácio tenha sido completamente destruído, uma significativa quantidade de informação sobre ele tem sido obtida a partir de fontes contemporâneas. O Palácio Heian figura como paisagem de fundo em muitos textos literários do período Heian, tanto de ficção como não-ficcionais. Estes textos fornecem importantes informações sobre o próprio palácio, cerimónias da corte e funções aí desempenhadas, bem como rotinas diárias dos cortesãos que lá viviam ou trabalhavam. Exemplos notáveis incluem o Conto de Genji de Murasaki Shikibu, o chamado Livro de Cabeceira de Sei Shōnagon e a crónica Eiga Monogatari. Adicionalmente, pinturas em rolos de imagens emakimono mostram cenas - algumas fictícias - que tiveram lugar no palácio. O Genji Monogatari Emakimono, que data de cerca de 1130, é talvez o exemplo mais conhecido. Finalmente, há ainda mapas contemporâneos do palácio dos séculos X e XII que mostram a distribuição e funções dos edifícios no Dairi . Para além das provas literárias, escavações arqueológicas feitas desde o fim da década de 1970 revelaram mais dados sobre o palácio. Em particular, a existência e localização de edifícios como o complexo Buraku-in foi verificada em fontes documentais contemporâneas .","O Palácio Heian é o palácio imperial original de Heian-kyō (hoje em dia, Quioto), a capital do Japão de 794 a 1868. O palácio, que serviu como residência imperial e centro administrativo do Japão durante e após o Período Heian (de 794 a 1185), localizou-se no centro-norte da cidade, de acordo com os modelos chineses usados no projecto de capitais. O palácio era rodeado por uma grande muralha de forma rectangular que continha muitos dos edifícios cerimoniais e administrativos incluindo os ministérios governamentais. Dentro dos seus muros encontrava-se outro complexo residencial (o ""Palácio Interno""), onde residia o imperador. Além da morada do Imperador, o palácio interno continha as residências das consortes, e estruturas cerimoniais e oficiais mais próximas da figura do imperador. O intuito original do palácio era o de manifestar a centralização do modelo governamental adoptado pelo Japão a partir da China no século VII e providenciar um lugar apropriado para a residência do Imperador e para que pudesse ocupar-se de vários problemas de estado e cerimónias. Embora a função residencial do palácio tenha continuado até ao século XII, as instalações para cerimónias religiosas foram caindo em desuso no século IX devido ao abandono das práticas de cerimónias regulamentares e à mudança de muitas destas para lugares de menor escala no Palácio Interno. O Palácio foi completamente destruído pelo fogo e outros factores, e sobre a superfície onde existia construiu-se outro novo. Do antigo, quase não resta nada, pelo que a arquitectura da reconstrução do mesmo se baseou em fontes literárias, diagramas e pinturas da época, e em escavações realizadas desde finais da década de 1970." pt,6b3b59d3abf621e796d3be94f3219d5c,"[editar] História As línguas maias são descendentes de uma protolíngua chamada protomaia, ou em maia quiché, Nab'ee Maya' Tzij (""a antiga língua maia""). Crê-se que a língua protomaia teria sido falada nas terras altas de Cuchumatanes na Guatemala central numa área que corresponde aproximadamente àquela onde hoje em dia se fala o canjobalano. A primeira divisão ocorreu por volta de 2200 a.C. quando o huastecano se separou da língua maia original, após os seus falantes se terem deslocado para noroeste ao longo da costa do golfo do México. A seguir foram os falantes de proto-iucatecano e proto-cholano que se separaram do grupo principal deslocando-se para norte até à península de Iucatã. Os falantes do ramo ocidental deslocaram-se para sul, para as regiões actualmente habitadas pelos povos mam e quiché. Mais tarde, falantes do proto-tseltalano separaram-se do grupo cholano e deslocaram-se para sul até ás terras altas de Chiapas, onde entraram em contacto com falantes das línguas mixe-zoqueanas. Durante o período arcaico (antes de 2000 a.C.) parecem ter entrado na língua protomaia várias palavras com origem em línguas mixe-zoqueanas. Esta constatação conduziu à hipótese de entre os primeiros maias predominarem os falantes de línguas mixe-zoqueanas, possivelmente da cultura olmeca. Por outro lado, nos casos da língua xinca e da língua lenca, as línguas maias são mais fornecedoras que receptoras de empréstimos linguísticos. Para alguns especialistas em línguas maias, como Lyle Campbell, este facto parece sugerir um período de contacto intenso entre os os povos maias e os povos lenca e xinca, possivelmente durante o período clássico (250 - 900 d.C.). Durante o período clássico, todos os ramos principais se diversificaram em línguas separadas. No entanto, os textos glíficos apenas registam duas variedades da língua maia - uma variedade de cholano encontrada em textos escritos no sul da área maia e nas terras altas e uma variedade iucatecana encontrada em textos da península de Iucatã. Foi recentemente sugerido que a variedade específica de cholano encontrada em textos glíficos é mais bem entendida como ""choltiano clássico"", a língua ancestral das modernas línguas chorti e cholti. Pensa-se que terá tido a sua origem no sul da bacia de Petén; teria sido utilizada nas inscrições e talvez fosse também falada pelas elites e sacerdotes. A razão por detrás da existência de apenas duas variedades linguísticas nos textos glíficos, é que provavelmente estas funcionavam como dialectos de prestígio por toda a região maia; os textos hieroglíficos teriam sido redigidos na língua da elite. Porém, por esta altura, as pessoas comuns entre os maias deveriam já falar várias línguas diferentes. Durante a colonização da América Central, todas as línguas indígenas foram eclipsadas pela língua castelhana, que se tornou na nova língua de prestígio. As línguas maias não foram excepção, e o seu uso em muitos domínios sociais importantes, incluindo administração, religião e literatura, chegou ao fim. Ainda assim, a área maia resistiu mais que outras às influências vindas do exterior, e talvez por este motivo muitas comunidades maias ainda hoje mantêm uma grande proporção de pessoas que falam apenas uma língua. No entanto, a área maia encontra-se actualmente dominada pelo castelhano. Enquanto várias línguas maias estão moribundas ou são consideradas em risco de desaparecerem, outras permanecem perfeitamente viáveis, com falantes de todos os grupos etários e com a língua nativa a ser utilizada em todos os domínios sociais. À medida que a arqueologia maia avançou durante o século XX e que as ideologias nacionalistas e aquelas baseadas no orgulho étnico se disseminaram, os povos falantes das línguas maias começaram a desenvolver uma identidade étnica como maias, os herdeiros da grande civilização maia. A palavra ""maia"" parece ter sido derivada da cidade pós-clássica de Mayapán; o seu significado mais limitado nos tempos pré-coloniais e coloniais aponta para uma origem numa região particular da península de Iucatã. O significado mais abrangente de ""maia"" agora corrente, apesar de definido por ligações linguísticas, é também utilizado para referir os traços culturais ou étnicos. A maioria dos maias identifica-se primeiramente com um grupo étnico particular, por exemplo como iucatecas ou quichés; mas reconhecem também um parentesco maia partilhado. A língua tem sido fundamental na definição dos limites desse parentesco. Talvez paradoxalmente, este orgulho na unidade conduziu a uma insistência na separação entre diferentes línguas maias, algumas das quais são tão aparentadas que poderiam facilmente ser referidas como dialectos de uma única língua. Porém, dado que o termo dialecto foi no passado utilizado com conotações raciais, fazendo-se uma distinção espúria entre ""dialectos"" ameríndios e ""línguas"" europeias, o uso preferido nos últimos anos tem sido o de designar as variedades linguísticas faladas por grupos étnicos diferentes como línguas separadas. Na Guatemala, assuntos como o desenvolvimento de ortografias padronizadas para as línguas maias são responsabilidade da Academia de Lenguas Mayas de Guatemala (ALMG; Academia de Línguas Maias da Guatemala), fundada por organizações maias em 1986. Após os acordos de paz de 1996 tem vindo a obter reconhecimento como autoridade reguladora das línguas maias quer entre os académicos maias, quer entre os próprios povos maias. [editar] Genealogia e classificação [editar] Relações com outras famílias A família linguística maia não possui laços demonstrados com outras famílias linguísticas. As semelhanças com algumas línguas da Mesoamérica são entendidas como o resultado da difusão de traços linguísticos de línguas vizinhas para as línguas maias e não como havendo resultado de uma origem comum. Está demonstrado que a Mesoamérica é uma área de grande difusão linguística. Numerosas propostas muito díspares têm tentado ligar a família maia a outras famílias linguísticas ou a línguas isoladas, mas de um modo geral nenhuma delas foi apoiada pelos linguistas. Alguns exemplos incluem ligar as línguas maias com: uru-chipaya, mapudungun, lenca, purépecha e huave. O maia também foi incluído em várias hipóteses sobre as línguas hocanas e penutianas. O linguista Joseph Greenberg incluiu o maia na sua muito discutida hipótese das línguas ameríndias, que é rejeitada pela maioria dos linguistas históricos por não ter suporte nas evidências disponíveis. Segundo Lyle Campbell, a mais promissora das propostas é a hipótese ""Macro-Maia"", que postula a existência de ligações linguísticas entre as línguas maias, mixe-zoqueanas e totonacanas, mas é necessária mais investigação para suportar ou desacreditar esta hipótese. A família das línguas maias encontra-se extremamente bem-documentada e o seu esquema de classificação genealógica encontra-se bem estabelecido e aceite, exceptuando algumas questões menores ainda não totalmente esclarecidas. Uma destas questões é a posição do cholano e do canjobalano-chujeano. Alguns académicos pensam que estes idiomas formam um ramo separado (como no diagrama abaixo). Outros linguistas não apoiam a ideia de uma relação de proximidade entre o cholano e o canjobalano-chujeano; consequentemente consideram dois ramos distintos emanando directamente do protomaia. [editar] Geografia e demografia [editar] Grupo huastecano O huasteco (ou huaxteco) é falado por aproximadamente 110 000 pessoas. É a mais divergente das actuais línguas maias. O chicomucelteco era uma língua aparentada com o huasteco, falada em Chiapas e extinta antes de 1982. [editar] Grupo iucatecano O iucateco (ou iucateque) (conhecido simplesmente como ""maia"" pelos seus falantes) é a língua maia mais falada no México. Actualmente é falada por aproximadamente 800 000 pessoas, a grande maioria das quais habitantes da península de Iucatã. Possui uma rica literatura pós-colonial e permanece como a primeira língua em áreas rurais de Yucatán e dos estados vizinhos de Quintana Roo e Campeche. As outras três línguas iucatecanas são o mopan, falado por aproximadamente 10 000 pessoas, sobretudo no Belize; o itzá, uma língua extinta (ou quase extinta) da zona de Petén na Guatemala; e o lacandão (ou lakantun) também fortemente ameaçado, com apenas 1 000 falante em algumas poucas aldeias na orla da Selva Lacandona, em Chiapas. [editar] Grupo cholano-tseltalano [editar] Cholano As línguas cholanas foram em tempos faladas por toda a área maia, mas actualmente a língua cholana com o maior número de falantes é o chol, falado por 130�000 pessoas em Chiapas. A sua parente mais próxima, a língua chontal maia, é falada por 55�000 pessoas no estado de Tabasco. Outra língua relacionada, e actualmente ameaçada, é o chorti, falado por 30�000 pessoas na Guatemala. O chorti foi em tempos falado também no extremo ocidental das Honduras e em El Salvador, mas actualmente a variante de El Salvador encontra-se extinta e a hondurenha em vias de extinção. O cholti, uma língua irmã do chorti, encontra-se também extinto. Crê-se que as línguas cholanas sejam as mais conservadoras em termos de vocabulário e fonologia, e as mais estreitamente relacionadas com a língua das inscrições do período clássico encontradas nas terras baixas centrais. Podem ter funcionado como línguas de prestígio, coexistindo com outros dialectos em algumas zonas. Esta suposição fornece uma explicação plausível para a distância geográfica entre a zona chorti e as zonas onde são falados o chol e o chontal. [editar] Tseltalano As línguas mais próximas das línguas cholanas são as línguas do ramo tseltalano, tsotsil e tseltal, ambas faladas em Chiapas por grandes populaçôes estáveis ou em crescimento (265,000 para o tsotsil e 215,000 para o tseltal). Tanto o tsotsil como tseltal têm um grande número de falantes monolingues. [editar] Grupo canjobalano-chujeano [editar] Canjobalano O canjobal é falado por 77 000 pessoas no departamento guatemalteco de Huehuetenango, e por pequenas populações em outras zonas. O jacalteco (também conhecido como popti ) é falado por quase 100 000 pessoas em vários municípios do departamento de Huehuetenango. Outra língua que faz parte deste ramo é o acateco, com mais de 50 000 falantes em San Miguel Acatán e San Rafael La Independencia. [editar] Chujeano A língua chuj é falada por 40 000 pessoas em Huehuetenango e por 9 500 pessoas, sobretudo refugiados, no México, no município de Trinitaria em Chiapas e nas aldeias de Tziscau e Cuauhtémoc. O tojolabal é falado no leste de Chiapas por aproximadamente 36 000 pessoas. [editar] Grupo quicheano-mameano As línguas e dialectos quicheano-mameanos, são falados nas terras altas da Guatemala. O queqchi constitui um ramo separado dentro do grupo quicheano-mameano e é falado por aproximadamente 400 000 pessoas no sul do departamento de El Petén e no departamento de Alta Verapaz na Guatemala, e por 9 000 falantes no Belize. Em El Salvador é falado por 12 000 pessoas, na sequência de migrações recentes. A língua uspanteca é nativa exclusivamente do município de Uspantán no departamento guatemalteco de El Quiché, e tem 3 000 falantes, entre os quais se conta Rigoberta Menchú ganhadora do Prémio Nobel da Paz. [editar] Mameano A língua com mais falantes entre as línguas mameanas é o mam, falado por 150 000 pessoas nos departamentos de San Marcos, Huehuetenango (Todos Santos Cuchumatán) e Quetzaltenango. O aguacateco é a língua de 20 000 habitantes de Aguacatán, outro município de Huehuetenango. O ixil é falado por 18 000 pessoas na região do Triângulo Ixil no departamento de El Quiché. O tectiteco (ou teco) é falado por mais de 1 000 pessoas no município de Tectitán e por 1 000 refugiados que se encontram no México. O número de falantes de tectiteco parece estar a aumentar. [editar] Quicheano O quiché, a língua maia com maior número de falantes, é falada por aproximadamente 1 milhão de pessoas nas terras altas da Guatemala, em redor das povoações de Chichicastenango e Quetzaltenango e nos montes Cuchumatanes, bem como por migrantes urbanos na Cidade da Guatemala. O famoso texto mitológico maia, Popol Vuh, está escrito numa forma antiga de quiché, muitas vezes chamada quiché clássico. A cultura quiché encontrava-se no seu auge por altura da conquista espanhola. Utatlán, próximo da actual cidade de Santa Cruz del Quiché, era o seu centro económico e cerimonial. O achi é falado por 85 000 pessoas em Cubulco e Rabinal, dois municípios de Baja Verapaz. Em algumas classificações o achi é considerado uma variante do quiché. No entanto, devido à separação histórica entre as duas etnias, os maias achi não se consideram quichés. O caqchiquel é falado por cerca de 400 000 numa área que se estende para oeste desde a Cidade da Guatemala até à margem norte do lago de Atitlán. A obra Anais dos Caqchiqueles, escrito em caqchiquel, é uma importante obra literária datada do século XVI, que conta a história das classes governantes do povo caqchiquel. O tsutuil tem cerca de 90 000 falantes na vizinhança do lago de Atitlán. Outros membros do ramo quicheano são o sacapulteco, falado por pouco menos de 40 000 pessoas sobretudo no departamento de El Quiché, e o sipacapense, que é falado por 8 000 pessoas em Sipacapa, no departamento de San Marcos. [editar] Pocom As línguas pocom são estreitamente aparentadas com o quiché, com o qual constituem um sub-ramo do grupo quicheano-mameano. O pocomchi é falado por 90 000 pessoas em Purulhá, em Baja Verapaz, e nos seguintes municípios de Alta Verapaz: Santa Cruz Verapaz, San Cristóbal Verapaz, Tactic, Tamahú e Tucurú. O pocomam é falado por aproximadamente 30 000 pessoas em várias pequenas bolsas, a maior das quais situa-se no departamento de Alta Verapaz. O pocomam foi em tempos também falado em El Salvador. [editar] Fonologia [editar] Sistema sonoro protomaia O protomaia (o ancestral comum das línguas maias segundo a reconstrução por meio do método comparativo) possuía uma estrutura silábica predominante do tipo CVC, admitindo os encontros consonantais apenas entre sílabas. A maioria dos radicais protomaias era monossilábica exceptuando alguns radicais nominais dissilábicos. Devido à perda de vogais subsequentemente ocorrida, muitas línguas maias apresentam actualmente encontros consonantais em ambos os extremos das sílabas. Após a reconstrução de Lyle Campbell e Terrence Kaufman, a língua protomaia possuía os sons seguintes; os sons presentes nas línguas modernas são em larga medida semelhantes aos do conjunto apresentado abaixo. [editar] Evolução fonológica do protomaia A classificação das línguas maias baseia-se em mudanças partilhadas entre grupos de línguas. Por exemplo as línguas ocidentais (como o huastecano, iucatecano e cholano) trocaram todas o fonema protomaia */r/ por [j], algumas línguas orientais retiveram [r] (quicheano), e outras substituíram-no por [ʧ] ou, [t] (mameano). As inovações partilhadas entre o huastecano, iucatecano e cholano mostram que estes idiomas separaram-se das restantes línguas maias antes que as mudanças encontradas em outros ramos das línguas tivessem ocorrido. As oclusivas palatalizadas ([tʲ’] e [tʲ] não se encontram em nenhuma das famílias modernas. Outrossim, estão reflectidos diferentemente em diferentes ramos, permitindo a reconstrução destes fonemas como oclusivas palatalizadas. No ramo oriental (chujeano-canjobalano e cholano) estão reflectidas como [t] e [t’]. No mameano estão reflectidas como [ʦ] e [ʦ’] e no quicheano como [ʧ] e [ʧ’]. O iucateco destaca-se de outras línguas ocidentais pelo facto de as suas oclusivas palatalizadas serem por vezes mudadas para [ʧ] ou [t]. O *[ŋ] velar nasal protomaia reflecte-se como [x] nos ramos orientais (quicheano-mameano), [n] no canjobal, chol e iucateco, [h] no huasteco e apenas conservado como [ŋ] no chuj e no jacalteco. [editar] Outras inovações A formação de subgrupos da família maia baseia-se em inovações linguísticas partilhadas. Descrevem-se aqui alguns dos desenvolvimentos fonológicos utilizados para estabelecer a classificação actual. O estatuto divergente do huasteco é revelado por várias inovações não partilhadas com outros grupos. O huasteco é o único ramo que substituiu o *[w] protomaia por [b]. O huasteco (mas não o chicomucelteco) é também a única língua maia que possui um fonema velar labializado, [kʷ]; porém, sabe-se que se trata de um desenvolvimento pós-colonial: comparando documentos da época colonial em huasteco com o huasteco moderno, pode ver-se que onde se encontra o [kʷ] moderno encontravam-se originalmente sequências de *[k] seguidas por uma vogal arredondada e um deslize. Por exemplo, a palavra ""abutre"", que em huasteco moderno se pronuncia [kʷiːʃ], escrevia-se no huasteco colonial, e pronunciava-se *[kuwiːʃ]. O agrupamento dos ramos cholano e iucatecano baseia-se parcialmente na inovadora mudança do *[a] curto para [ɨ]. Todas as línguas cholanas alteraram as vogais longas protomaias *[eː] e *[oː] para [i] e [u] respectivamente. O estatuto independente do iucatecano é evidenciado pelo facto de todas as línguas iucatecanas haverem substituído o *[t] protomaia por [ʧ] na posição final de palavra. As línguas quicheano-mameanas e canjobalanas, retiveram as paragens uvulares protomaias ([q] e [q’]); em todos os restantes ramos estes sons fundiram-se com [k] e [k’], respectivamente. Portanto, pode dizer-se que o agrupamento quicheano-mameano assenta sobretudo em retenções partilhadas em lugar de inovações. O mameano distingue-se do quicheano em larga medida por uma mudança em cadeia que alterou *[r] para [t], *[t] para [ʧ], *[ʧ] para [ʈʂ] e *[ʃ] para [ʂ]. Estas africadas e fricativas retroflexas estenderam-se mais tarde ao canjobal por contacto linguístico. Dentro do ramo quicheano, o caqchiquel e o tsutuil diferem do quiché por terem mudado os *[w] e *[ɓ] finais protomaias para [j] e [ʔ] respectivamente em palavras polissilábicas. Outras mudanças são gerais em toda a família maia. Por exemplo, a glotal fricativa protomaia *[h], que nenhuma língua reteve como tal, tem numerosos reflexos nas várias línguas filhas dependendo da sua posição na palavra. Em alguns casos alongou uma vogal precedente nas línguas que mantiveram a métrica das vogais. Noutras línguas tornou-se [w], [j], [ʔ], [x], ou desapareceu. Outras inovações esporádicas ocorreram independentemente em vários ramos. Por exemplo, desapareceu a métrica distintiva das vogais no canjobalano-chujeano (excepto no mochó e acateco), caqchiquel e chol. Outras línguas transformaram a distinção da métrica numa de vogais tensas versus vogais relaxadas, perdendo mais tarde esta distinção, na maioria dos casos. No entanto, o caqchiquel manteve uma vogal tipo schwa centralizada e relaxada como reflexo do [a] protomaia. Duas línguas, o iucateco e o uspanteco, além de um dialecto de tsotsil, introduziram uma distinção tonal entre as vogais, com tons baixos e altos correspondendo à anterior métrica das vogais além de reflectir *[h] e *[ʔ]. [editar] Gramática A gramática das línguas maias é mais simples que a de outras línguas mesoamericanas, ainda assim a sua morfologia é considerada aglutinante e polissintética. Os verbos são marcados quanto ao aspecto e tempo, pessoa do sujeito, pessoa do objecto (no caso dos verbos transitivos) e pluralidade da pessoa. Substantivos possuídos são marcados para a pessoa do possuidor. Não existem casos ou géneros nas línguas maias. [editar] Ordem sintática Pensa-se que o protomaia tinha uma ordem sintática básica Verbo Objecto Sujeito (VOS) com possibilidade de mudança para Verbo Sujeito Objecto (VSO) em certas circunstâncias, tais como orações complexas, orações em que o objecto e o sujeito eram de igual animacidade e quando o sujeito era definido. Actualmente o iucateco, o tsotsil e o tojolabal possuem uma ordem sintática básica VOS fixa. No mameano, canjobal, jacalteco e num dialecto de chuj a ordem sintática é fixa do tipo VSO. Apenas o chorti tem uma ordem sintática básica do tipo Sujeito Verbo Objecto (SVO). Outras línguas maias permitem as ordens sintáticas VSO e VOS. [editar] Classificadores numerais No caso de contagens, é necessário utilizar classificadores numerais que especificam a classe dos itens a serem contados; o numeral não pode aparecer sem o classificador acompanhante. A classe é geralmente atribuída conforme o objecto seja animado ou inanimado ou consoante a forma geral dum objecto. Assim, quando se contam objectos ""planos"", é utilizado um classificador numeral diferente do utilizado quando se contam objectos arredondados ou oblongos ou pessoas. Em algumas línguas maias como o chontal, os classificadores tomam a forma de afixos ligados ao numeral; em outras como tseltal, são formas livres. No jacalteco os classificadores também podem ser usados como pronomes. O significado atribuído a um substantivo pode ser significativamente alterado por alteração do classificador acompanhante. No chontal, por exemplo, quando se usa o classificador -tek com nomes de plantas entende-se que os objectos enumerados são árvores completas. Se nesta expressão um classificador diferente, -ts'it (para contar objectos longos, delgados) é substituído por -tek, isto transmite o significado de que apenas paus ou ramos da árvores estão a ser contados: [editar] Posse A morfologia dos substantivos maias é bastante simples: inflectem com o número (singular ou plural), e, quando possuídos, com a pessoa e número do possuidor. A posse pronominal é expressada por um conjunto de prefixos possessivos ligados ao substantivo, como no caqchiquel ru-kej ""cavalo dele/dela"". Os substantivos podem ainda adoptar uma forma especial marcando-os como possuídos. Para os possuidores nominais, o substantivo possuído é inflectido como possuído por uma terceira pessoa possuidora e seguido pelo substantivo possuidor, por exemplo, no caqchiquel ru-kej ri achin ""o cavalo do homem"" (literalmente ""o seu cavalo o homem""). Este tipo de formação é um dos principais traços característicos da área linguística mesoamericana e é recorrente na Mesoamérica. Muitas vezes as línguas maias contrastam a posse alienável e inalienável variando o modo como o substantivo é (ou não) marcado como possuído. O jacalteco, por exemplo, contrasta o inalienavelmente possuído wetʃel ""a minha foto (na qual apareço)"" com o alienavelmente possuído wetʃele ""a minha foto (tirada por mim)"". O prefixo we- marca o possuidor da primeira pessoa do singular em ambos os casos, mas a ausência do prefixo possessivo -e na primeira forma marca a posse inalienável. [editar] Substantivos relacionais As línguas maias, se têm preposições, têm apenas uma. Para expressar a localização e outras relações entre entidades, é feito uso de uma classe especial de ""substantivos relacionais"". Este padrão também é recorrente em toda a Mesoamérica e é outro traço característico da área linguística mesoamericana. Em maia a maioria dos substantivos relacionais são metaforicamente derivados de partes corporais de forma que ""em cima de"" é expresso pela palavra para cabeça. Os substantivos relacionais são possuídos pelo constituinte que é o ponto de referência da relação, e o substantivo relacional designa a relação. Então, em maia diríamos ""a cabeça da montanha"" (literalmente ""a sua cabeça a montanha"") para significar ""em (cima de) a montanha"". Assim, no quiché clássico do Popol Vuh lemos u-wach ulew ""na terra"" (literalmente ""sua cara a terra""). [editar] Sujeitos e objectos As línguas maias são ergativas quanto ao seu alinhamento morfossintático. Isto significa que o sujeito de um verbo intransitivo é tratado de modo semelhante ao objecto de um verbo transitivo, mas de modo diferente do sujeito de um verbo transitivo. As línguas maias têm dois conjuntos de afixos que são ligados a um verbo para indicar a pessoa dos seus argumentos. Um conjunto (frequentemente referido nas gramáticas maias como conjunto A) indica a pessoa dos sujeitos de verbos intransitivos, e de objectos de verbos transitivos. Podem também ser usados com predicados de adjectivos ou substantivos para indicar o sujeito. Outro conjunto (conjunto B) é usado para indicar a pessoa dos sujeitos de verbos transitivos, e ainda os possuidores dos substantivos (incluindo substantivos relacionais). [editar] Verbos Além do sujeito e objecto (agente e paciente), os verbos maias têm afixos assinalando aspecto, tempo e modo como no exemplo abaixo: Os sistemas do tempo verbal nas línguas maias são geralmente simples. O jacalteco, por exemplo, contrasta apenas passado e não-passado, enquanto o mam tem apenas futuro e não-futuro. Os sistemas do aspecto verbal são normalmente mais proeminentes. O modo regra geral não forma um sistema separado no maia, sendo antes entrelaçado com o sistema tempo/aspecto. Kaufman reconstruiu um sistema tempo/aspecto/modo para o protomaia incluindo sete aspectos: incompletivo, progressivo, completivo/pontual, imperativo, potencial/futuro, optativo, e perfectivo. As línguas maias tendem a possuir um conjunto rico de vozes verbais. O protomaia tinha pelo menos uma construção passiva bem como uma regra antipassiva para menosprezar a importância do agente relativamente ao paciente. O quiché moderno tem duas antipassivas: uma que foca o objecto e outra que enfatiza a acção verbal. Seguem-se outras construções relacionadas com a voz verbal que ocorrem nas línguas maias: mediopassiva, incorporacional (incorporando um objecto directo no verbo), instrumental (promovendo o instrumento para a posição do objecto) e referencial (um tipo de aplicativa, promovendo um argumento indirecto benefactivo ou recipiente à posição do objecto). [editar] Estativos e posicionais Nas línguas maias, as palavras são usualmente vistas como pertencendo a uma de quatro classes: verbos, estativos, adjectivos e substantivos. Os estativos são uma classe de palavras predicativas expressando uma qualidade ou estado, cujas propriedades sintáticas se encontram entre as dos verbos e adjectivos das línguas indo-europeias. Tal como os verbos, os estativos podem por vezes ser inflectidos para pessoa mas normalmente não possuem inflecções para o tempo, aspecto e outras categorias puramente verbais. Os estativos podem ser adjectivos, posicionais ou numerais. Os posicionais, uma classe de palavras característica, se não única, das línguas maias, são estativos com significados ligados à posição ou forma de um objecto ou pessoa. As línguas maias possuem entre 250 e 500 radicais posicionais distintos: Nestas três orações em canjobal, os posicionais são telan (""algo grande e cilíndrico deitado como se tivesse caído""), woqan (""pessoa sentada num objecto semelhante a uma cadeira""), e xoyan (""enrolado como uma corda ou cobra""). [editar] Formação das palavras A composição de radicais substantivos para formar novos substantivos é comum; existem também muitos processos morfológicos para derivar substantivos a partir de verbos. Os verbos também admitem afixos derivacionais altamente produtivos e de vários tipos, a maioria dos quais especifica a transitividade da voz. Algumas línguas maias permitem a incorporação de troncos substantivos em verbos, quer como objectos directos ou em outras funções. Porém, existem muito poucos afixos com significados adverbiais ou modais. Como em outras línguas mesoamericanas, ocorre de forma generalizada o uso metafórico de radicais denotando partes corporais, particularmente para formar locativos e substantivos relacionais como o tseltal/tsotsil ti' na ""porta"" (literalmente ""boca da casa""), ou caqchiquel chi ru-pam ""dentro"" (literalmente ""boca seu-estômago""). [editar] Sistemas de escrita Foi decifrado quase na sua totalidade um sistema de escrita complexo, utilizado para escrever as línguas maias nos tempos pré-colombianos, e hoje conhecido a partir de relevos esculpidos existentes em vários sítios arqueológicos maias. Tratava-se de um sistema de escrita misto, parcialmente logográfico e parcialmente silábico. Na época colonial as línguas maias passaram a ser escritas num sistema de escrita derivado do alfabeto latino; as ortografias foram desenvolvidas maioritariamente por gramáticos missionários. Nem todas as línguas maias actuais possuem ortografias padronizadas, mas as línguas maias da Guatemala utilizam um sistema fonémico padrão de base latina desenvolvido pela Academia de Lenguas Mayas de Guatemala (ALMG). As ortografias para as línguas do México encontram-se actualmente em desenvolvimento no Instituto Nacional de Lenguas Indígenas (INALI). [editar] Escrita glífica A civilização maia pré-colombiana desenvolveu e utilizou um sistema de escrita intricado e versátil o qual é o único sistema de escrita mesoamericano que se pode considerar quase totalmente decifrado. Entre outras civilizações anteriores à civilização maia, estabelecidas a oeste e norte das terras maias, que também possuíam sistemas de escrita registados em inscrições ainda existentes incluem-se os zapotecas, olmecas, e os povos de fala zoque do sul de Veracruz e da zona ocidental de Chiapas - mas estes sistemas encontram-se quase totalmente por decifrar. É geralmente aceite a ideia segundo a qual o sistema de escrita maia foi adaptado de um ou mais destes sistemas mais antigos, e várias referências identificam o ainda não decifrado sistema de escrita olmeca como o precursor mais plausível. No curso da decifração do sistema hieroglífico maia tornou-se evidente que se tratava de um sistema de escrita totalmente funcional e no qual era possível expressar qualquer oração da língua falada de forma inequívoca. O sistema é de um tipo mais bem classificado como logossilábico, no qual os símbolos (glifos ou grafemas) podem ser usados quer como logogramas quer como sílabas. O sistema de escrita possui um silabário completo (apesar de nem todas as sílabas possíveis terem sido ainda identificadas), e um escriba maia seria capaz de escrever qualquer coisa foneticamente, sílaba por sílaba, utilizando estes símbolos. Na prática porém, quase todas as inscrições de qualquer extensão foram escritas empregando uma combinação de sinais silábicos e logogramas. Pelo menos duas línguas maias principais foram seguramente identificadas em textos hieroglíficos, com pelo menos uma outra provavelmente identificada. Uma variedade linguística arcaica conhecida como língua maia clássica é predominante nestes textos, particularmente nas inscrições da época clássica encontradas nas terras baixas do centro-sul. Esta língua mais antiga é aparentada do ramo cholano da família linguística, e entre os seus descendentes modernos encontram-se o chol, o chorti e o chontal. Foram também reconhecidas ou propostas inscrições numa antiga língua iucatecana (a ancestral da actual língua iucateque), sobretudo na península de Iucatã e pertencendo a um período posterior ao do maia clássico. Três dos quatro códices maias ainda existentes baseiam-se no iucateque. Foi também proposto que algumas inscrições encontradas nas terras altas de Chiapas podem estar escritas em tseltalano cujos descendentes modernos são o tseltal e o tsotsil. Presume-se que tenham sido usadas outras variedades regionais e dialectos, mas não foram ainda identificados com certeza. O uso e conhecimento do sistema de escrita maia continuaram, pelo menos, até à conquista do Iucatã no século XVI. O bispo Diego de Landa descreveu o uso de escrita hieroglífica nas práticas religiosas dos maias iucateques, que ele proibia activamente. Landa e os colonizadores espanhóis da área maia destruíram grande número de códices escritos em hieroglifos, pondo termo de forma efectiva à tradição mesoamericana de literacia com um sistema de escrita nativo. [editar] Ortografia moderna Desde o período colonial praticamente todos os escritos maias usam caracteres latinos. Até há algum tempo a ortografia baseava-se de um modo geral no espanhol, e apenas recentemente começaram a surgir convenções ortográficas padronizadas. As primeiras normas ortográficas de aceitação generalizada foram elaboradas para o maia iucateque pelos autores e contribuidores do Diccionario Maya Cordemex, um projecto dirigido por Alfredo Barrera Vásquez e publicado pela primeira vez em 1980. Subsequentemente, a ALMG, criada em 1986, adaptou essas normas às 21 línguas maias da Guatemala. Para as línguas que fazem uma distinção entre africadas e fricativas palatoalveolares e retroflexas (mam, ixil, tectiteco, canjobal, popti e acateca) é utilizado o conjunto de convenções seguinte: Um aspecto das ortografias revistas que não tem aceitação generalizada, especialmente fora do contexto guatemalteco, é a conversão de nomes próprios (como nomes de sítios arqueológicos, assentamentos modernos e culturas). Assim, o Cordemex continua a utilizar o termo ""Yucatan"" (em vez de ""Yukatan"") no seu prefácio, apesar do facto de a sua ortografia não utilizar um ""c"", e a maioria dos textos académicos sobre arqueologia continua a escrever os nomes dos sítios arqueológicos e culturas utilizando as grafias originalmente consagradas na literatura ao longo dos séculos. [editar] Literatura Desde o período clássico até à actualidade foi escrito um corpo literário nas línguas maias. Os textos mais antigos preservados são sobretudo inscrições monumentais documentando a governação, sucessão e ascensão, conquistas e acontecimentos calendáricos e astronómicos. É provável que outros tipos de literatura tenham sido escritos em meios perecíveis à imagem dos códices maias feitos de amate, dos quais apenas quatro resistiram ao tempo e à campanha de destruição dos missionários espanhóis. Pouco depois da conquista espanhola, as línguas maias começaram a ser escritas com letras latinas. A literatura da época colonial escrita nas línguas maias inclui o famoso Popol Vuh, uma narrativa mítico-histórica escrita em quiché clássico do século XVII mas que se crê ser baseado numa obra mais antiga escrita na década de 1550, e entretanto perdida. O Título de Totonicapán e a obra teatral do século XVII Rabinal Achí são outras duas obras antigas dignas de nota e escritas em quiché, aquela última no dialecto achi. Os Anais dos Caqchiqueles dos finais do século XVI, o qual fornece uma narrativa histórica do povo caqchiquel, contém elementos paralelos aos relatos constantes do Popol Vuh. Os relatos históricos e proféticos em várias formas conhecidas colectivamente como os livros de Chilam Balam são fontes primárias sobre as antigas tradições dos maias iucateques. O único livro sobrevivente contendo poesia lírica antiga, os Cantares de Dzitbalché por Ah Bam, pertence a este mesmo período. Além destas obras singulares, foram escritas pelos padres e frades muitas gramáticas antigas de línguas indígenas, chamadas artes. Entre as línguas abrangidas por estas antigas gramáticas incluem-se caqchiquel, quiché clássico, tseltal, tsotsil e iucateque. Algumas delas incluíam traduções do catecismo católico em língua indígena. Após o período colonial (depois de 1821) a literatura em línguas indígenas praticamente desapareceu, excepto para os linguistas e etnólogos que recolhiam literatura oral. Na sua maioria, os povos maias haviam permanecido analfabetos nas suas línguas nativas, aprendendo a ler e escrever em espanhol, se tanto. Porém, desde o estabelecimento do Cordemex (1980) e da ALMG (1986), a literacia em língua nativa começou a espalhar-se com vários escritores indígenas a iniciarem uma nova tradição de escrita nas línguas maias. Notável entre os membros desta última geração é o poeta quiché Humberto Ak'ab'al, cujos trabalhos são frequentemente publicados em edições bilingues espanhol-quiché.","As línguas maias formam uma família linguística e são faladas na Mesoamérica e no norte da América Central por mais de seis milhões de indígenas maias, sobretudo na Guatemala, México e Belize. Em 1996 a Guatemala reconheceu formalmente 21 línguas maias e o México reconhece outras oito. A família das línguas maias é uma das mais bem documentadas e estudadas nas Américas. As línguas maias actuais descendem do protomaia, uma língua que se pensa ter sido falada há pelo menos 5�000 anos e parcialmente reconstruída usando o método comparativo. As línguas maias fazem parte da área linguística mesoamericana, uma área de convergência linguística desenvolvida ao longo de milénios de interação entre os vários povos da Mesoamérica. Todas elas exibem os traços básicos identificadores desta área linguística. Por exemplo, todas utilizam substantivos relacionais em vez de preposições para indicarem relações espaciais. Possuem também características gramaticais e tipológicas que as diferenciam de outras línguas da Mesoamérica, como a ergatividade no tratamento gramatical dos verbos e seus sujeitos e objectos, categorias específicas de inflexão para os verbos, e uma classe gramatical especial de posicionais que é típica de todas as línguas maias. Durante a época pré-colombiana da história mesoamericana, algumas línguas maias eram escritas usando a escrita hieroglífica maia. O seu uso foi particularmente generalizado no período clássico da civilização maia (250 - 900 d.C.). O conjunto de mais de 10 000 inscrições individuais maias que chegou até aos nossos dias (em edifícios, nas obras de olaria e nos códices maias), combinado com a rica literatura pós-colonial das línguas maias escrita utilizando o alfabeto latino, fornecem uma base para a compreensão moderna da história pré-colombiana sem paralelo nas Américas." ro,cf8376e3d92e9f361fb3c42db8ff9114,"[modifică] Origine şi nume Spaniola s-a dezvoltat din dialectul latin vorbit în zonele limitrofe dintre Cantabria, Burgos, La Rioja şi Álava, provinciile de nord din actuala Spanie, devenind cel mai popular idiom al Regatului Castiliei (latina a fost o limbă oficială). De aici vine şi numele original al dialectului, castellano, care face o referinţă la zona geografică de unde provine limba. Celălalt nume, español, vine de la Hispaniolus din latina medievală, mai precis din forma sa corectă Spaniolus. Ramón Menéndez Pidal oferă altă explicaţie etimologică. Cuvintelor clasice hispanus şi hispanicus li se ataşau în latina vulgară sufixul -one (cf. în spaniolă: bretón, borgoñón, în franceză wallon etc.), astfel cuvântul *hispanione s-a schimbat în españón, şi apoi în español. Acest cuvânt a fost apoi împrumutat de către alte limbi romanice (cf. catalană espanyol, franceză espagnol, italiană spagnolo, occitană espanhòu, portugheză espanhol, română spaniol). Evenimentele istorice, socio-economice şi folosirea spaniolei ca limbă de schimb au permis acesteia să devină lingua franca în Peninsula Iberică, însă aceste fapte n-au dus la dispariţia altor limbi vorbite acolo. Se estimează că în a doua jumătate a secolului XVI 80% din locuitorii Spaniei vorbeau spaniola. [modifică] Dispută de nume Conform dicţionarului normativ, publicat de către Academia Regală Spaniolă, şi Dicţionarului Panhispanic de Chestiuni, aprobat de 22 academii de limbă spaniolă ca normativ, numele español şi castiliano sunt sinonime, ambele fiind acceptate. Asociaţia Academiilor Limbii Spaniole, care întruneşte toate academiile de limbă spaniolă din ţările hispanofone, recomandă numele español spre a fi folosit, în general, în alte limbi naţionale (cf. germană Spanisch, engleză Spanish, poloneză hiszpański, rusă испанский). [modifică] Clasificare şi limbi înrudite Spaniola face parte din subgrupul ibero-romanic al limbilor romanice. Are multe în comun cu limba aragoneză, asturiană, catalană, galiciană şi portugheză. Spaniolii se pot înţelege şi cu vorbitorii limbii italiene, fără a cunoaşte italiana. Limba ladino, vorbită de către sefarzi, este de fapt castiliana medievală, influenţată de turcă şi ebraică. Matteo Bartoli, un lingvist italian, şi Valeriu Rusu au clasificat-o, împreună cu alte limbi ibero-romanice şi romanice orientale, ca limbă conservativă, care a păstrat multe cuvinte devenite arhaice în alte limbi romanice. Tabelul de mai jos indică câteva similarităţi: [modifică] Istorie Istoria limbii spaniole începe cu dialectele iberice ale latinei vulgare, limbă vorbită de populaţia Imperiului Roman. Variantele vorbite în Spania nordică de astăzi au pus bazele dezvoltării ulterioare a limbii. După căderea Imperiului Roman Occidental în secolul V, influenţa latinei clasice asupra poporului a fost succesiv redusă. Latina vorbită pe vremea aceea reprezenta o mixtură a varietăţilor romanice hispanice, între care era şi castiliană veche. În secolul VIII, invazia musulmană în peninsula Iberică duce la formarea celor două zone de latinitate: Al-Andalus (Andaluzia contemporană), unde se utilizau dialecte romanice cunoscute sub denumirea de „limba mozarabă”, aflată sub influenţa puternică a limbilor invadatorilor: arabei şi berberei, şi zonă nordică, unde s-au format regatele creştine, iar din dialecte romanice s-au dezvoltat aparte de castiliană şi alte limbi romanice moderne: limba catalană, aragoneză, astur-leoneză şi galiciano-portugheză Castiliana primitivă a derivat din latină în comitatul medieval al Castiliei şi se afla sub influenţa limbilor bască şi vizigotă. Cele mai vechi texte în spaniolă sunt Glosas Emilianenses (Glosele Emiliane), ce s-au păstrat în Mănăstirea Yuso aflată în San Millán de la Cogolla, La Rioja, Spania. Această localitate era considerată că fiind un centru cultural medieval. Spaniola s-a extins la sudul peninsulei datorită Reconquistei şi uniunilor regatelor creştine (uniunea Castiliei şi Leónului, Castiliei şi Aragonului şi apoi formarea statului spaniol). În secolul XV, în timpul procesului de unificare a Spaniei, Antonio de Nebrija a publicat Grammatica. Acesta este primul tratat al gramaticii limbii spanille şi în genere al unei limbi vulgare europene. Colonizarea şi cucerirea Americii a permis expansiunea limbii spre cea mai mare parte a continentului american. În prezent limba spaniolă este una dintre cele mai vorbite şi populare limbi ale lumii şi cea mai folosită limbă romanică. Este utilizată în Organizaţia Naţiunilor Unite, Uniunea Europeană şi, ca limbă oficială, în Uniunea Latină. Numărul vorbitorilor creşte repede dat fiind faptul că stă pe locul doi ca cea mai studiată limbă din lume, precedată doar de limba engleză . [modifică] Distribuţie geografică Spaniola este una dintre limbi oficiale ale Uniunii Europene, Organizaţiei Statelor Ibero-Americane, Organizaţiei Statelor Americane, Organizaţiei Naţiunilor Unite, Mercosur-ului şi Comunităţii Andine a Naţiunilor. [modifică] Europa Spaniola este declarată drept limbă oficială în Spania, ţara de la care şi-a moştenit numele şi unde s-a dezvoltat. Rămâne în uz şi în Gibraltar, dar acolo doar limba engleză este folosită oficial. Spaniolă este la fel vorbită (neoficial) în Andorra, unde doar limba catalană se bucură de statutul de limbă statală. Este şi una dintre 23 de limbi oficiale ale Uniunii Europene . Există comunităţi vorbitoare de spaniolă şi în alte state europene: Elveţia, unde castiliana este cea mai vorbită limbă minoritară, Regatul Unit, Franţa şi Germania. [modifică] America Majoritatea vorbitorilor limbii spaniole locuiesc în America Latină. Dintre ţările cu cel mai ridicat număr al hispanofonilor, doar Spania nu se află în America. Ţările cu cea mai mare populaţie hispanofonă sunt Mexic şi Columbia, ambele amplasate pe acest continent. La nivel naţional, spaniola este oficială în Argentina, Bolivia, Chile, Columbia, Costa Rica, Cuba, Ecuador, El Salvador, Guatemala, Honduras, Mexic, Nicaragua, Panama, Paraguay, Peru , Republica Dominicană, Uruguay şi Venezuela. De asemenea, este oficială în regiunea dependentă faţă de Statele Unite, Puerto Rico, alături de limba engleză. Spaniola nu este recunoscută oficială în fostă colonie britanică, Belize, dar, conform recensământului din 2000, 52,1% dintre locuitori cunosc şi vorbesc spaniola la un nivel avansat. Limba este păstrată datorită urmaşilor colonizatorilor spanioli, care au rămas în regiune din secolul XVII. Totuşi, engleza este cea care se bucură de statutul de limbă oficială unică a ţării. Spaniola a devenit din ce în ce mai importantă în Brazilia datorită proximităţii şi schimbului comercial între acest stat şi vecinii săi hispanofoni, mai ales datorită intrării în componenţa grupării politice Mercosur/Mercosul. În 2005 Congresul Naţional al Braziliei aprobă un act, acceptat apoi şi de către Preşedinte, care a făcut limba spaniolă disciplină şcolară în licee De asemenea, de-a lungul frontierei între Brazilia şi Uruguay, este vorbită limbă creolă, numită aici „portuñol”. În Haiti limba franceză este una dintre două limbi oficiale, cu toate că o vorbesc doar 10% din populaţie. Majoritatea haitienilor vorbesc creola, care de asemenea este oficială. Creola este bazată pe franceză şi unele limbi africane, dar a fost profund influenţată şi de spaniolă. Deşi spaniola în sine nu este oficială, ea este vorbită de către cea mai mare parte a populaţiei, în special cea care locuieşte lângă frontiera cu Republica Dominicană. Trinidad şi Tobago au fost colonizate pentru prima dată de către spanioli în 1498. Deşi mai târziu ambele insule au ajuns sub dominaţia engleză, populaţia locală a păstrat limba primilor colonizatori. Fiindcă Trinidad se află în apropierea coastelor nordice ale Americii de Sud, rămâne influenţat de vecinii săi hispanofoni. Recensământul recent a dovedit că mai mult de 1�500 locuitori vorbesc spaniola. În Statele Unite ale Americii, conform recensământului din 2006, 44,3 de milioane de locuitori sunt de origine spaniolă sau hispanică. 34 de milioane sau 12,2% a populaţiei cu vârsta mai mare de cinci ani folosesc spaniola în uzul familial. Spaniola a avut o istorie lungă în Statele Unite, pentru că multe state din sud-vestul ţării (de exemplu Texas sau California) erau parţial colonii spaniole, iar acum este în curs de revitalizare datorită migraţiei umane din America Latină. Este cea mai studiată limbă străină în şcolile Statelor Unite. Deşi Statele Unite ale Americii nu au desemnat nicio limbă drept oficială, spaniola este recunoscută formal la nivel statal în New Mexico, unde este vorbită de către 30% de locuitori, şi rămâne limba principală în Puerto Rico. În speţă, SUA ocupă poziţia a cincea pe lista ţărilor cu cea mai numeroasă populaţie hispanofonă din lume. [modifică] Filipine Deşi spaniola a fost limbă oficială a Filipinelor, nu era niciodată vorbită de către majoritatea populaţiei. Importanţa sa s-a diminuat la începutul secolului XX după ocuparea insulelor de către Statele Unite. Introducerea limbii engleze în sistemul filipinez de guvernare a dus la utilizarea mai redusă a limbii spaniole şi, în consecinţă, pierderea statutului de limbă oficială în 1987. Preşedintele Filipinelor, Gloria Macapagal Arroyo, anunţă în 2007 că spaniola va deveni încă o dată un obiect de studiu obligatoriu. Acesta nu înseamnă însă că spaniolă va redeveni limba oficială a insulelor. Rămâne însă o limbă auxiliară. Conform recensământului din 1990, în Filipine trăiau 2�658 vorbitori nativi ai limbii castiliene. Date legate de populaţia hispanofonă actualmente sunt indisponsibile pentru că nu apărut în recensământele din 1995 şi 2000. Conform recensământului din 2000, 600�000 de locuitori ai Filipinelor vorbesc limba chavacano, o varietate a creolei spaniole. De asemenea, multe limbi native ale insulelor conţin împrumuturi din spaniolă datorită influenţei europene şi mexicane în perioada colonizării. [modifică] Alte părţi ale lumii În Africa spaniola este o limbă oficială a comunităţii autonome Insulele Canare şi a oraşelor autonome Ceuta şi Melilla. Este oficială şi în Sahara Occidentală (împreună cu limba arabă), recunoscută de către ONU, şi în Guineea Ecuatorială (împreună cu limba franceză şi portugheză). În Oceania, spaniola este vorbită pe Insula Paştelui, o posesiune teritorială a Chile. [modifică] Variante Există câteva diferenţe importante între dialectele limbii spaniole folosite atât în Spania cât şi în America Latină. În Spania se consideră comună pronunţia castiliană conform standardului naţional, iar folosirea laísmo (o tendinţă de a pune un pronume de complement direct la în loc celui de complement indirect le) este dezaprobată. Spaniolă are trei pronume de a doua persoană la singular: tú, usted şi vos. În general, tú şi vos sunt neformale, dar folosirea lor depinde de ţară — în Spania utilizarea pronumelui vos este limitată la liturghie, iar în Argentina tú este cosiderat arhaic. Usted (derivat din vuestra merced, ce justifică abreviere vd.) este formă cea mai formală şi folosită pentru a arăta respectul faţă de interlocutor. Multe dialecte ale limbii spaniole se disting datorită unora dintre următoarele caracteristici: [modifică] Sistem de scriere Spaniola foloseşte alfabetul latin îmbogăţit cu litera ñ (eñe, care reprezintă fonemul /ɲ/) şi digrafele: ch (reprezentează fonemul t͡ʃ) şi ll (reprezintă fonemul /ʎ/). Totuşi, digraful rr, care reprezintă fonemul /r/, nu este considerat parte a alfabetului. Astfel, alfabetul tradiţional spaniol conţine 28 semne (30 cu k şi w, care apar doar în cuvintele împrumutate): În timpul celui de-al 9-lea Congres al Asociaţiei Academiilor Limbii Spaniole în 1994, se acordă adaptarea unui alfabet latin universal, în care ch şi ll nu sunt litere independente. Totuşi, această reformă afectează doar procesul de ordonare alfabetică a cuvintelor, nu compoziţia alfabetului. Astfel, digrafele ch şi ll încă fac parte din acesta. Spaniola foloseşte accentul ascuţit pentru a marca un loc de punere a accentului când el nu este de acord cu reguli. Fiecare semn care aparţine vocalei (a, e, i, o, u) poate să prindă acest diacritic (rezultând în á, é, í, ó, ú). De asemenea, diereza rămâne în uz în trigrafele güe şi güi pentru a indica u sonor (altfel, u în trigrafe gue şi gui este mut). [modifică] Fonetică Prezentarea fonemelor limbii spaniole este foarte dificilă din cauza varietăţii dialectice. Tabelele de mai jos prezintă sunete care fac parte din standardul spaniol, dar pot să nu existe în unele dialecte din cauza proceselor fonetice precum yeísmo. [modifică] Consoane Tabelul mai jos afişează fonemele consonantice ale limbii spaniole. În secolul XVI, sistemul consonantic al spaniolei a trecut prin câteva schimbări importante care l-au diferenţiat de limbile vecine, precum portugheza sau catalana: Sistemul consonantic al spaniolei medievale este bine păstrat în limba ladino, pentru că aceasta a devenit limbă separată înaintea schimbărilor prezentate mai sus. [modifică] Vocale Spaniola are cinci vocale care pot apărea atât în silabe accentuate cât şi în neaccentuate. De asemenea, sistemul vocalic al spaniolei conţine şase diftongi descendenţi şi opt ascendenţi. Adiţional, în vorbirea rapidă, vocalele în hiat devin diftongi , sau, când reprezintă acelaşi sunet, fuzionează împreună ). Nazalizarea fonetică poate să aibă loc atunci când o vocală precede o silabă cu consoană nazală la sfârşit sau când apare între două consoane nazale. Un /e̞/ epentetic este întrodus înaintea combinaţiei /s/ + altă consoană la începutul cuvântului (escribir — a scrie dar transcribir → a transcrie). [modifică] Accent Spaniola este o limbă silabică, ceea ce înseamnă ca fiecare silabă are aceeaşi durată indiferend de accent. Se accentuează în general una dintre ultimele trei silabe ale cuvântului (există câteva excepţii rare, unde este accentuată silaba a patra de la sfârşit). Iată tendinţele generale de accentuare : Fiecare excepţie este marcată folosind accentul ascuţit. [modifică] Gramatică Fiindcă atât spaniola, cât şi româna, sunt limbi romanice derivate din limba latină, ele împărtăşesc multe caracteristici gramaticale, dar din cauza dezvoltării diferite uzul formelor moştenite variază. Spaniola este o limbă relativ flexionară, având conjugarea foarte complicată, în schimb lipseşte aproape în întregime flexiunea celorlalte părţi de vorbire. Se folosesc multe prepoziţii şi se pune adjectivul după substantiv. Spre deosebire de română, în spaniolă atât articolele hotărâte cât şi cele nehotărâte sunt proclitice. Tipologia sintaxei este de obicei SVO, dar schimbările sunt comune. Astfel ca majoritatea limbilor romanice, în spaniolă se poate pierde pronumele personal, când nu este necesar din punct de vedere al contextului. [modifică] Verbe Flexiunea verbelor în spaniolă este una dintre cele mai complexe arii ale gramaticii spaniole, dar are mult în comun cu alte limbi romanice. Sistemul verbal este împărţit în 14 timpuri. Şapte dintre ele au construcţie simplă (sunt create cu desinenţe gramatice), iar celelalte — compusă (fiind formate cu verbul auxiliar haber şi conjugate la participiu trecut). Tabelul mai jos indică similarităţi în conjugarea cuvintelor derivate din latinescul CANTARE între spaniolă şi alte limbi romanice. Se poate observa că modelul flexiunii este aproape identic cu cel în portugheză. [modifică] Substantive Spaniola are substantive care descriu obiecte concrete, grupuri şi clase de obiecte, calităţi, sentimente etc. La fel ca în română, fiecare dintre ele poate să fie numărabil şi nenumărabil şi este sau masculin sau feminin. Se consideră că genul neutru a dispărut din toate limbi romanice în afară de română, dar spaniola are o variantă a articolului hotărât neutru, lo, care indică subiecte abstracte (de exemplu lo bueno — binele). Substantivele numărabile au formă separată pentru plural, indicată utilizând sufixul -s. [modifică] Adjective şi adverbe În general, în spaniolă se folosesc adjectivele şi adverbele în acelaşi mod ca în română şi aproape fiecare altă limba indo-europeană. Adverbele simple au, totuşi, formă separată de adjective, creată prin adăugarea sufixului -mente la adjectivul feminin (de exemplu afortunada — norocosă → afortunadamente — în mod norocos). Această paradigmă este comună limbilor romanice occidentale şi poate de asemenea fi găsită în română, în cazul adverbelor precum actualmente. [modifică] Determinante În spaniolă se folosesc articolele hotărâte şi nehotărâte, pronumele demonstrative, pronumele posesive, pronumele interogative, numerale cardinale, numerale ordinale şi numerale nehotărâte ca cuvintele determinante la fel ca în română. Majoritatea lor nu formează un subiect de declinare, dar există excepţii care urmează modelul declinării al adjectivelor, precum numeralul un.","Limba spaniolă (lengua española, español), numită uneori şi limba castiliană (castellano), este o limbă romanică din subgrupul iberic. Este una dintre cele şase limbi oficiale ale Organizaţiei Naţiunilor Unite. Spaniola se situează pe locul doi ca cea mai vorbită limbă în lume conform numărului vorbitorilor care o au ca limbă maternă , fiind precedată doar de chineza mandarină. O vorbesc ca prima şi a doua limbă între 450 şi 500 milioane de persoane. Se plasează pe locul trei ca cea mai folosită limbă atât maternă, cât şi străină, fiind întrecută de chineza mandarină şi de engleză. Spaniola ocupă, de asemenea, locul doi în topul celor mai studiate limbi din lume, fiind învăţată de cel puţin de 14 milioane de studenţi. Conform altor surse, acest număr depăşeşte 46 de milioane de studenţi distribuiţi în 90 de ţări. Atât spaniola, cât şi alte limbi romanice, reprezintă o continuare modernă a latinei vulgare, limbă care a fost vorbită împreună cu latina cultă în fostul Imperiu Roman şi care a pus bazele tuturor limbilor romanice moderne. Datorită propagării sale în America, spaniola este limba neolatină care a cunoscut cea mai largă răspândire în lume." ro,324b1d3807dcb82fcb305d623d64f00d,"[modifică] Istorie [modifică] Primele covoare Arta fabricării covoarelor a existat în Iran din cele mai vechi timpuri, fiind descoperite mărturii istorice care atestă acest fapt. În opinia oamenilor de ştiinţă, covorul Pazyryk din jurul anului 500 înainte de Hristos datează din perioada achaemenidă. Această artă a suferit multiple transformări în diferitele epoci ale istoriei persane pe care le-a traversat înainte de perioada islamică care a precedat invadarea Iranului de către mongoli. După invadarea Persiei de către mongoli, arta covoarelor persane a început să se dezvolte din nou în perioada domniei dinastiilor mongole Timuridă şi Ilkhanidă. Odată cu trecerea timpului, materialele folosite la fabricarea covoarelor, cum ar fi lâna, mătasea şi bumbacul, se degradează. Din acest motiv, arheologii nu au putut să facă descoperiri interesante ale unor vestigii mai vechi. Dar tot ceea ce a rămas din ţeserea covoarelor din acele vremuri de demult se limitează la câteva fragmente de covoare prost conservate. Aceste fragmente nu sunt astăzi foarte utile pentru a recunoaşte caracteristicile tehnicii de ţesere a covoarelor din perioada pre-selgiucidă (secolele XI-XII) din Persia. Există, totuşi, menţiuni scrise ale existenţei covoarelor persane în Asia occidentală în cursul perioadei pre-islamice, dar este dificil de ştiut dacă aceste covoare erau cu noduri sau ţesute. Câteva fragmente de covoare provin din epoca sasanidă, descoperite la Şahr-e Cumis. [modifică] Perioada pre-islamică Într-o excavare realizată în anul 1949, a fost descoperit un covor excepţional de tip Pazirik în mijlocul gheţarilor din Valea Pazirik, în Munţii Altai din Siberia. Covorul se afla în mormântul unui prinţ scit descoperit de către un grup de arheologi ruşi sub îndrumarea lui Serghei Ivanovici Rudenko. Testele efectuate cu izotopul radioactiv de Carbon 14 au demonstrat faptul că acest covor fusese ţesut în secolul V înainte de Hristos. Acest covor măsoară 2,83 metri lăţime şi 2 metri lungime şi numără 36 noduri simetrice pe cm². Tehnica utilizată la acest covor indică un anumit grad de experienţă în mânuirea acestei arte. Majoritatea experţilor cred că covorul Pazirik este rezultatul unei lungi evoluţii a meşteşugului de carpetărie de cel puţin un mileniu. Conform acestei teorii, apariţia tehnicii de ţesere a covoarelor dateată de cel puţin 3.500 ani. Covorul Pazyryk este considerat ca fiind cel mai vechi covor din lume. Câmpul său central este de culoare roşu închis şi are două margini largi, una reprezentând o căprioară şi cealaltă un cal persan. Cu toate acestea, se crede că covorul din Pazyryk nu este un produs de origine nomadă, ci un produs al centrului de producţie de covoare achaemenide. Mărturiile istorice demonstrează faptul că nobilimea achaemenidă a regelui persan Cyrus cel Mare de la Pasargade avea un număr mare de covoare superbe. Aceasta se întâmpla cu peste 2500 de ani în urmă. Cele mai vechi vestigii au fost descoperite în estul regiunii Turkistan, datând din secolele III-V din era creştină, cum ar fi câteva ţesături de mână ale selgiucizilor din Asia mică care sunt expuse în moscheea Alah-a-din din Konya şi în moscheea Ashrafoghlu din Beyshehir, în Turcia. Aceste piese de artă au atras atenţia cercetătorilor la începutul secolului anterior şi sunt astăzi conservate în Muzeul artelor turceşti şi islamice din Istanbul şi în Muzeul Molana din Konya. Prin secolul al VI-lea, covoarele persane de lână sau de mătase s-au răspândit în întreaga Persie, depăşind limitele curţii regale. Covorul de vară Bahârestân al regelui persan Khosrow I (531–579) a fost confecţionat pentru principala sală de audienţe a Palatului imperial sasanid de la Ctesiphon, din provincia sasanidă Khvârvarân (astăzi pe teritoriul statului Irak). El avea 137,16 metri lungime şi 27,43 metri lăţime şi avea reprezentată o grădină orientală. În secolul al VII-lea, odată cu ocuparea capitalei iraniene, Tuspawn, covorul Baharestan a fost furat de către arabi, tăiat în mici fragmente şi împărţit soldaţilor victorioşi ca trofeu de război. După mărturiile istoricilor antici, faimosul Tron Tāqdis era acoperit cu 30 de covoare speciale reprezentând cele 30 zile ale lunii şi alte patru covoare reprezentând cele patru anotimpuri ale anului . [modifică] Perioada islamică În secolul al VIII-lea, regiunea Azerbaidjan din nord-vestul Persiei se număra printre cele mai importante centre de fabricare a covoarelor (zilu) din întregul Iran. Provincia Tabarestan, pe lângă faptul că plătea tribut, trimitea în fiecare an şi un număr de 600 covoare la curtea califilor din Bagdad. În acele vremuri, principalele obiecte exportate de către această regiune erau covoarele şi carpetele folosite pentru spunerea rugăciunilor. În plus, covoarele din Khorassan, Sistan şi Buhara, aveau o cerere mare în rândul cumpărătorilor în principal datorită motivelor şi desenelor reprezentate. În timpul dinastiilor Seljuq (secolele XI-XIV) şi Ilkhanate (1256-1399), fabricarea de covoare a devenit o afacere într-atât de dezvoltată încât o moschee construită de către Ghazan Han la Tabriz (nord-vestul Iranului), a fost ornamentată cu covoare persane superbe. Designul covoarelor era reprezentat de miniaturi aparţinând epocii Timuride, ceea ce a dus la dezvoltarea acestei industrii în acele timpuri. Industria fabricării covoarelor a început să fie externalizată odată cu atacarea Iranului de către armata mongolă. [modifică] Apariţia covoarelor persane în Europa Conform datelor oferite de către Kurt Erdmann, covoarele din Orient nu au fost importate în Europa înainte de secolul al XIII-lea . Într-adevăr, covoare presupuse a fi de origine persană apar în tablourile pictate de artiştii Giotto (1266-1337), care pare a fi primul care reprezintă artistic un astfel de covor, apoi în operele lui Jan Van Eyck (c. 1390-1441), Andrea Mantegna (1435-1506), Antoine Van Dyck (1599-1641) şi Rubens (1577-1640). Aceste covoare cumpărate de către europeni erau de prea mare valoare pentru a fi puse pe podea, aşa cum era practica folosirii lor în Orient. Termenii folosiţi de către inventariile veneţiene indică faptul că acestea erau puse pe mese (tapedi da desco, tapedi da tavola) şi drept cuvertură pe tronurile regale (tapedi da cassa); picturile europene confirmă aceste utilizări (vezi şi Portretul unui senator de L. Bassano). [modifică] Naşterea industriei covoarelor în Persia Numeroase covoare (între 1.500 şi 2.000) au fost conservate începând din perioada dinastiei safavide (1501-1732), dar datarea şi stabilirea provenienţei acestor covoare rămân foarte dificile. De asemenea, au fost conservate mult mai multe covoare din perioada dinastiilor Qajar (1786-1925) şi Pahlavi (1925-1979). Inscripţiile reprezintă o indicaţie preţioasă pentru a determina realizatorii, locurile de fabricaţie, comanditarii etc. În plus, odată ce a fost fabricat un covor şi rămâne într-un loc precis, el permite identificarea altor piese de artă care provin din aceeaşi epocă. S-a acceptat, în general, în rândul specialiştilor ipoteza că în perioada dinastiei safavide s-a făcut trecerea de la covorul asigurat prin producţia artizanală de către triburile nomade la statutul de «industrie naţională» ale cărei produse au fost exportate în India, în Imperiul Otoman şi în Europa . Exportul covoarelor a fost înfloritor, în perioada safavidă, către Europa (mai ales prin colonia portugheză Goa ) şi către Imperiul Moghol (din nordul statului India), unde covoarele persane au stimulat producţia locală. Câteva covoare safavide au fost, de asemenea, transportate de către Compania olandeză a Indiilor orientale către Batavia, Ceylon, Malaysia, Cochin, precum şi către Olanda. Comenzi europene erau transmise în Persia pentru ţeserea de covoare speciale�: de exemplu, grupul «�covoarele poloneze�» au fost ţesute, fără îndoială, la Ispahan, dar unele dintre ele poartă stema Poloniei. Pornind de la relatările călătorilor europeni aflaţi în Persia şi din alte surse textuale , se pare că existau ateliere de covoare regale la Ispahan, Kashan şi Kerman. Aceste ateliere produceau covoare pentru palatele şi moscheile şahului, dar şi pentru a fi oferite monarhilor din ţările vecine sau demnitarilor străini, unde continuau să se realizeze covoare pentru a onora comenzile nobilimii sau ale altor cetăţeni. Cei care făceau comanda furnizau atunci capital sub formă de materii prime şi plăteau salariile meşterilor în timpul cât dura fabricarea covorului dorit. Dezvoltarea rapidă a industriei covoarelor în Persia, în epoca safavidă, pare să se datoreze gustului suveranilor pentru acest meşteşug de artizanat. Şahii persani Ismail I (1487-1524), apoi Tahmasp I (1524-1576) şi Abbas I cel Mare (1587-1629) sunt recunoscuţi pentru interesul manifestat pentru producţia de covoare. S-a presupus chiar că ultimii doi suverani citaţi s-ar fi implicat personal în producţia de covoare, mai ales prin desenarea motivelor artistice . În decursul domniei lor, producţiile de covoare persane au fost cele mai importante din întreaga epocă safavidă. Deşi monarhii din dinastia safavidă transformaseră fabricarea covoarelor într-o industrie naţională, triburile nomade şi micile ateliere urbane au continuat să producă covoare persane, inclusiv după invazia afgană din anul 1722, care a pus capăt perioadei de domnie a dinastiei sus-amintite — deci şi sprijinului acordat în favoarea producţiei de covoare. Totuşi s-a demonstrat că Nadir Shah (1736-1747), fondatorul dinastiei afsharide şi Muhammad Karim Han (1760-1779), fondatorul dinastiei Zand, au poruncit realizarea de covoare în sudul Persiei, reînnoind astfel mecenatul regal. Acesta a devenit politică de stat odată cu instaurarea dinastiei Qajar în anul 1797, producţia de covoare reînflorind, încurajată mai ales de cererea locală. Exportul a rămas puţin răspândit până ce o conjunctură favorabilă de factori a făcut să explodeze exporturile. Într-adevăr, la începutul celei de-a doua jumătăţi a secolului al XIX-lea, epidemia de pebrină a atins viermii de mătase din Persia şi a determinat scăderea puternică a producţiei de mătase, până atunci un element important al exporturilor acestei ţări. În paralel, o cerere europeană masivă de covoare orientale, ca urmare a expoziţiei de la Viena din anul 1873, ca şi formarea unei clase de mijloc numeroasă în Marea Britanie a deschis o piaţă importantă în Persia, care căuta un produs de substituire a mătasei pentru export. Începând de la sfârşitul anilor 1870, Persia şi-a crescut exportul în Marea Britanie (două companii engleze, Messrs. Ziegler & Co. şi Hotz & Co. au înfiinţat manufacturi în Iran), în Franţa <--(era aprovizionat anual un cumpărat al Marilor Magazine de la Luvru)--> şi în Statele Unite ale Americii. Din păcate, sfârşitul perioadei de domnie a dinastiei Qajar (1786-1925) este marcată printr-un paradox. Pe de o parte, au fost realizate covoare luxoase de mătase, de o calitate artistică comparabilă cu cele din secolul al XVII-lea. Pe de altă parte, calitatea generală a covoarelor scade prin introducerea coloranţilor de sinteză în Persia, interzisă totuşi de către guvern în anul 1877. [modifică] Producţia contemporană Cele două războaie mondiale reprezintă o perioadă de declin pentru covorul persan. Producţia de covoare reîncepe după anul 1948 graţie sprijinirii acestei arte de către dinastia persană Pahlavi. În anul 1949, guvernul iranian organizează o conferinţă de presă la Teheran pentru a remedia problemele de scădere a calităţii covoarelor, constatată de mai bine de 60 ani (utilizarea anilinei şi al coloranţilor pe bază de crom, scăderea de calitate a desenelor, folosirea nodului jofti). Cu ocazia acestei conferinţe, au fost luate o serie de măsuri de către guvern care au condus la o reînnoire a tehnicii de confecţionare a covoarelor persane. Producţia covoarelor persane s-a diminuat puternic după revoluţia islamică din anul 1979 din cauză că noul regim consideră covoarele drept un «tezaur naţional» şi refuză să le exporte în Occident. Această politică a fost abandonată în anul 1984, dată fiind importanţa covoarelor ca sursă de venituri externe pentru Iran. Exporturile cunosc un nou avânt la sfârşitul anilor '80 şi al războiului dintre Iran şi Irak. Ele s-au triplat ca valoare (de la 35 milioane US$ la 110 milioane US$) şi s-au dublat ca greutate (de la 1.154 tone la 2.845 tone) în perioada martie-august 1986 — ceea ce contribuie la o scădere pe plan mondial a preţului covoarelor. Astăzi, tehnicile tradiţionale de ţesere sunt reactualizate, chiar dacă producerea majorităţii covoarelor se realizează în mod mecanizat. Aceste covoare tradiţionale ţesute manual, cu deosebire de câtre copii şi femei, ale căror degete subţiri produc un număr mai mare de noduri pe dm2 şi suntmai calitative şi mai scumpe decât cele realizate mecanizat. Pot fi admirate numeroase piese foarte fine de covoare persane în Muzeul covorului din Iran, din capitala Teheran. [modifică] Procesul de fabricaţie [modifică] Războiul de ţesut şi ustensilele folosite Există patru tipuri de războaie de ţesut: războiul de ţesut orizontal, războiul de ţesut vertical fix, războiul de ţesut vertical de tip Tabriz şi războiul de ţesut vertical cu cilindre mobile. După această primă trecere, ţesătorul aduce în faţă rândul de fire din spate, trăgând cu mâna stângă inelele, obţinând astfel încrucişarea firelor. Înapoierea suveicii în sens invers formează un rând, după ce a fost bătut cu ajutorul unui pieptene din metal, acoperă în întregime urzeala. Ţesă­torul, aşezat cu faţa la lumină, lucrează pe reversul covorului şi urmăreşte compoziţia cu ajutorul unei oglinzi; în spate se găseşte cartonul, după care el a copiat pe calc modelul care îi permite să traseze pe fiecare fir de urzeală puncte de reper, corespunzătoare liniilor principale ale compoziţiei. Acest război de ţesut permite deci confecţionarea de covoare oricât de lungi. Ustensilele folosite la confecţionarea covoarelor sunt mai puţin numeroase şi foarte simple. Cuţitul serveşte la tăierea resturilor firelor din noduri; fabricat în întregime din metal, el este dotat uneori cu un vârf îndoit care este folosit pentru a înnoda (mai ales la Tabriz). Pieptenele este format din mai multe lame de metal ale căror extreme sunt separate pentru a forma dinţii. El serveşte pentru a îndrepta şi întinde firele de urzeală. Foarfecii, drepţi şi largi, sunt folosiţi pentru a reteza franjurile covorului şi pentru a egaliza firele de dimensiuni diferite. [modifică] Materiile prime Materialele necesare pentru confecţionarea unui covor persan sunt lâna, mătasea şi bumbacul. Lâna şi mătasea se folosesc mai ales pentru porţiunea catifelată a covorului, şi mai rar în urzeală şi bătătură, care, în mod normal, sunt din bumbac. Lâna de oaie este cea mai folosită, în special cea cu fibră lungă (strânsă de pe umerii şi de pe părţile laterale ale oii). Lâna de miel este, de asemenea, foarte apreciată. Lâna de bună calitate se numeşte kurk şi lâna de proastă calitate se numeşte tabachi. Lâna cea mai apreciată provine din regiunea Khorassan (din nord-estul Iranului) sau de la triburile lors şi kurde. Bumbacul este utilizat exlusiv pentru urzeală şi bătătură. În anumite tipuri de covoare, cum ar fi cele de Qom sau de Na'in, se amestecă în catifeaua din lână un fir de mătase. În covoarele cele mai scumpe, catifeaua este din mătase. În anumite covoare mai vechi s-au folosit fire de aur, de argint sau de mătase înconjurată de un fir de metal preţios. Actualmente, urzeala şi bătătura sunt realizate întotdeauna din bumbac (cu excepţia unor covoare nomade realizate în totalitate din lână), pentru că este mai solid şi mai rezistent şi permite o mai bună întreţinere a covorului. [modifică] Coloranţii Paleta foarte variată de culori a covoarelor persane este responsabilă, în mare măsură, de renumele acestora. Lâna care urmează a fi vopsită este mai întâi depusă într-o baie concentrată de sulfat dublu de aluminiu care are rolul de a fixa coloranţii pe fibrele textile. Apoi ea este pusă în vopsea într-o baie de coloranţi, şi în cele din urmă este pusă la uscat la soare. Înainte de apariţia coloranţilor sintetici (descoperirea anilinei în anul 1856 şi apariţia coloranţilor în Persia la sfârşitul secolului al XIX-lea), vopsitorii foloseau doar coloranţi naturali, provenind din substanţe vegetale. Printre coloranţii utilizaţi menţionăm�: Astăzi, majoritatea vopsitorilor utilizează coloranţi sintetici (cu excepţia covoarelor ţesute de către triburile nomade, care mai folosesc încă coloranţi naturali), majoritatea acestora fiind coloranţi pe bază de crom, care dispun de avantaje în raport cu anilina şi permit scăderea costurilor de producţie. Pe anumite covoare şi în anumite locuri sau chiar în mijloc, este posibil ca vopseaua să-şi schimbe nuanţa. Această modificare a culorii este denumită abrash şi reprezintă dovada că acel covor a fost vopsit cu coloranţi vegetali. [modifică] Urzeala şi bătătura Urzeala este ansamblul de fire verticale întinse între cele două extremităţi ale războiului de ţesut. Franjurile covorului sunt extremităţile firelor de urzeală. Bătătura este formată dintr-una sau din mai multe fire transversale (în general două, unul lăsat liber şi celălalt întins), dispuse între cele două linii de noduri. Bătătura serveşte la alinierea nodurilor în linii paralele şi asigură soliditatea covorului. Bătătura este presată cu ajutorul unui pieptene special (vezi imaginea de mai sus). [modifică] Nodurile Există două tipuri de noduri: nodul de tip ghiordes sau turkbâf şi nodul de tip senneh sau farsbâf. Nodul turkbâf este folosit în special în Turcia şi în Caucaz. Nodul farsbâf (fars semnifică «�limba persană�») se utilizează mai ales în Persia. Unii ţesători, dorind să câştige timp (deşi calitatea covorului este diminuată), înnoadă firele de lână în două fire de urzeală. Nodurile se numesc atunci turkbâf jofti sau farsbâf jofti. Meşterul începe întotdeauna prin a ţese un orificiu în partea de jos a covorului. Orificiul este o margine apretată făcută din mai multe fire de bătătură care împiedică covorul să se desfacă sau ca nodurile să se desprindă. Când este terminată realizarea orificiului, se poate începe realizarea nodurilor. Fiecare fir de lână este înnodat pe două fire apropiate de urzeală. Aceste fire de lână formează «�catifeaua�» covorului. Când se termină o reţea, ţesătorul trece un fir de bătătură, o dată prin faţă şi o altă dată prin spate, prin fiecare fir de urzeală. După fiecare nod realizat, ţesătorul taie firul de lână la 7 cm de nod şi îl trage în jos; aceasta determină «�sensul�» covorului. Într-adevăr, una dintre característicile covoarelor persane este că par cu totul diferite în funcţie de unghiul de privire şi de unghiul de incidenţă al luminii. La fiecare patru sau şase reţele de noduri, meşterul efectuează o primă tăiere a catifelei. Doar când se termină realizarea nodurilor de la covor se egalizează suprafaţa catifelei. Dacă covorul este de bună calitate, se va tăia foarte din scurt. Din contra, se va tăia mai din lung dacă calitatea realizării nodurilor este inferioară. Calitatea realizării nodurilor determină calitatea şi preţul unui covor persan. Un covor de calitate medie conţine 2.500 noduri pe decimetru pătrat, un covor de slabă calitate numai 500 noduri pe decimetru pătrat. Un covor de calitate excelentă poate conţine până la 10.000 noduri pe decimetru pătrat. [modifică] Dimensiuni [modifică] Diferenţa dintre covoarele anatoliene şi covoarele persane Diferenţa dintre covoarele turceşti (sau din Anatolia) şi cele persane este în esenţă o chestiune de fabricaţie şi de tradiţie în folosirea motivelor decorative. Un covor tradiţional persan tipic dispune de noduri asimetrice (nod persan sau senneh), în timp ce covorul tradiţional turcesc dispune de un nod dublu simetric (nod turcesc sau ghiordes). Finalmente, procesul de realizare de «�noduri simetrice�» utilizat la covorul tradiţional turcesc dă impresia că imaginea este construită din module în comparaţie cu covorul persan tradiţional cu noduri simple al căror design este mai delicat. Stilul tradiţional turcesc reduce şi numărul de noduri pe metru pătrat. Aceşti factori au contribuit la crearea unei vechi şi tradiţionale reputaţii de calitate a covoarelor persane. Actualmente este un lucru obişnuit să vezi covoare ţesute în Turcia sau Iran folosind unul dintre cele două stiluri. Când sunt cumpărate covoare, unicul tip de identificare al tipului de nod folosit este prin plierea covorului şi observarea bazei nodului. [modifică] Arhitectura unui covor Cum este vorba de o operă de arhitectură, covorul se confecţionează pornind de la un plan (denumit «�carton�»), care indică compoziţia sa, dispunerea modelelor decorative şi a motivelor. Planul este desenat de către un maestru (ostad în limba persană), care nu este de meserie ţesător, ci chiar pictor. Schema unui covor reproduce adesea coperta unui manuscris; ambele arte sunt în mod intim legate dat fiind faptul că desenatorii lor sunt adesea aceiaşi pictori. Se disting două tipuri de scheme: scheme orientate şi scheme neorientate. [modifică] Părţile unui covor Părţile componente ale unui covor au următoarele denumiri: [modifică] Scheme orientate Sunt desenate în jurul unui singur ax de simetrie şi impun un sens covorului, care poate fi privit doar dintr-o poziţie unică. Covoarele figurative adese sunt concepute în această manieră. De asemenea este cazul covoarelor de rugăciuni, care au un câmp ornamentat cu un arc sau o nişă denumită mihrab. [modifică] Scheme neorientate Aceste covoare pot fi privite din orice poziţie deoarece desenele sale nu sunt orientate. Decoraţia constă sau din motive continue, sau din motive asemănătoare care se repetă până la a acoperi totalitatea câmpului. [modifică] Scheme cu motiv centrat Acest tip de covoare este de asemenea desenat pentru a fi privit din orice poziţie, dar compoziţia sa posedă un element central dominant în jurul căruia sunt dispuse găsesc motivele secundare. [modifică] Motive decorative [modifică] Covoare cu decor geometric Acestea reprezintă gustul particular al artizanului sau ale tradiţiilor unui trib. Aceste covoare sunt decorate cu elemente lineare (linii verticale, orizontale şi oblice). Desenul este foarte simplu şi adesea format prin repetarea aceluiaşi motiv. Desenele geometrice se găsesc cel mai adesea pe covoarele nomazilor din micile sale din Anatolia şi din Caucaz. Motivele geometrice s-au transmis din generaţie în generaţie; pentru un ochi format este uşor de a recunoaşte tribul de unde provin aceste covoare. [modifică] Covoare cu desene curbilinii sau florale Acestea sunt rezultatul unei evoluţii care a succedat artei islamice, căreia îi aparţin. Aceasta este epoca dinastiei safavide şi în particular a şahului Tahmasp I (1523-1576) când au fost create primele covoare cu motive florale, cu scopul de a satisface gusturile safavizilor. Diferenţa dintre covoarele nomazilor şi covoarele florale se datorează rolului «�meşterului popular�» (ostad). Acesta desenează cartonul care va fi reprodus de către ţesători. Desenele covoarelor nomade sunt transmise din generaţie în generaţie. [modifică] Motivele Motivele de câmp sunt desene care se repetă până ce ocupă întreaga suprafaţă a câmpului. Cele mai cunoscute sunt următoarele: Motivele de margine sunt cele care ornamentează benzile laterale ale covorului. Cele mai cunoscute sunt următoarele: Motivele de ornamentare sunt desene destinate să completeze decoraţiunile câmpului şi ale marginii. Întâlnim motivele următoare: Inscripţiile şi datele apar pe marginile anumitor covoare şi sunt inscripţii diverse: versete din Coran, versuri, dedicaţii, date de fabricaţie, menţiunea locului de fabricaţie. [modifică] Simboluri şi semnificaţie Covorul a îndeplinit întotdeauna în Orient o funcţie dublă, practică şi simbolică, al căror sens se pierde uneori în actualitate. El constituie un spaţiu magic unde marginile reprezintă elementele terestre realizate pentru apărarea câmpului, locuit de către sfera universului şi de divinitate. Una dintre decoraţiile cele mai comune este arborele, arborele vieţii, care reprezintă fertilitatea, continuitatea şi serveşte drept legătură între subpământesc, pământesc şi divin. Acest motiv datând din perioada pre-islamică este reprezentat adesea pe covoarele de rugăciune persane. Norii, care într-o formă foarte stilizată se pot transforma în trefle, simbolizează comunicarea cu divinitatea şi protecţia divină. Medalionul central reprezintă soarele, divinul, supranaturalul. La anumite covoare, colţurile reiau motivele medalionului central; aceste patru elemente au atunci semnificaţia de porţi de apropiere şi de protecţie al centrului divinităţii. Grădina, asociată paradisului (cuvântul derivă de fapt din limba persană veche, unde pairideieza semnifică «�grădină�», «�cercado�», care a dus la termenul de pardis în limba persană) dă loc unui tip de compoziţie care apare începând din secolul al XVII-lea în Persia pentru a imita grădinile şahului, divizate în parcele rectangulare sau pătrate de către alei şi canale de irigaţii (chahar bagh). De asemenea pot fi întâlnite şi covoare cu teme cinegetice: vânătoarea este o activitate apreciată de către şah, care cere cunoaşterea şi înţelegerea naturii. Această temă este de asemenea asociată paradisului şi activităţilor spirituale, pentru că vânătoarea se derulează adesea într-o natură care poate evoca grădinile paradisului. Covorul din Mantes, datând din cea de-a doua jumătate a secolului al XVI-lea şi conservat la Muzeul Luvru este un bun exemplu în acest sens. [modifică] Centre tradiţionale de producţie de covoare în Iran (Persia) Cele mai importante centre clasice de producţie din Persia erau situate la Tabriz (1500-1550), Kashan (1525-1650), Herāt (1525-1650) şi Kermán (1600-1650). Majoritatea covoarelor originare din Tabriz au un medalion central şi sferturi de medalion în colţuri acoperind o ornamentaţie bogată vastă făcută dintr-un câmp de puncte înlănţuite, uneori punctate prin prezentarea de vânători călare, animale singure sau scene de luptă între animale. Operele din Tabriz cele mai cunoscute sunt probabil covoarele gemene din Ardabil (conservate astăzi în colecţiile din Victoria and Albert Museum din Londra şi cele din Muzeul de Artă din Los Angeles. Kashan este cunoscut prin covoarele sale de mătase. Lucrările cele mai celebre sunt cele trei covoare de mătase reprezentând scene de vânătoare cu vânători călare şi animalele lor, care sunt adevărate opere de artă, conservate în colecţiile de la Muzeul de Arte Aplicate din Viena (sau MAK), în Muzeul de Arte Frumoase din Boston, şi în Muzeul Naţional din Stockholm. Covoarele de Kashan se află în rândul celor mai căutate. De exemplu, în anul 1969 s-a vândut în Germania un covor pentru 20.000 dolari SUA. Covoarele din Herāt, sau cele cu un desen similar fabricate în Lahore şi Agra (India), sunt cele mai numeroase în colecţiile occidentale. Se caracterizează printr-un câmp roşu cu ornamente de viţă de vie şi arbori cu frunze de culoare verde întunecat sau cu margini albastre. Cele şapte clase de covoare de Kermán au fost definite de către May Beattie. Ea a identificat structura sa unică şi a denumit-o «�tehnica vasului�». Tipurile de covoare din acest grup includ covoarele cu grădini (ornamentate cu grădini şi canale de apă curgătoare) şi covoare cu zăbrele ovale. Un exemplu foarte cunoscut şi perfect din acest ultim tip a fost achiziţionat de către Victoria and Albert Museum la sfaturile pictorului şi arhitectului britanic William Morris. Influenţa covoarelor persane se manifestă flagrant în desenele acestor covoare. [modifică] Tipuri de covoare Vânzătorii de covoare au dezvoltat o clasificare a covoarelor persane bazată pe desen, tip de fabricaţie şi tehnică de ţesere. Categoriile au fost denumite după oraşul şi regiunile asociate fiecărui tip de motive. Lista prezentată mai jos enumeră principalele tipuri de covoare persane.","Covorul persan (în persana veche bōb , în limba persană farš فرش, însemnând ""a răspândi"" şi în limba arabă qāli) este un element esenţial al artei şi culturii persane, ţeserea sa devenind una dintre manifestările cele mai distincte ale culturii şi artei persane, al căror început datează din Epoca bronzului (c.500 înainte de Hristos). Luxul care este asociat astăzi covorului persan se află în contrast cu începuturile sale modeste în rândul triburilor nomade din Persia. Covorul era atunci un element de izolare termică a cortului necesar în iernile aspre şi, din secolul al V-lea, un instrument de cult pe care musulmanul credincios îngenunchiază în cadrul celor cinci rugăciuni zilnice. Ulterior, el a devenit un mijloc de exprimare artistică, mai ales prin libertatea de alegere a culorilor vii şi a diverselor motive. Secretele fabricării sale au fost păstrate şi transmise din generaţie în generaţie. Meşterii populari utilizează insecte, plante, rădăcini, copaci şi alte materii ca surse de inspiraţie. Începând din secolul al XVI-lea, fabricarea covoarelor s-a dezvoltat până a devenit o artă de sine stătătoare." ro,2f2441beba15b94d88646d53a49f10c9,"[modifică] Copilăria şi începuturile în muzică Născută în Statele Unite ale Americii, DeLuna a copilărit o perioadă în Santo Domingo. Părinţii ei sunt de origine dominicană, mama fiind cântăreaţă şi dansatoare, iar despre tatăl său interpreta declară că „are o voce foarte frumoasă”. Membrii familiei i-au observat calităţile vocale la vârsta de 6 ani. După mutarea în Newark, New Jersey, când DeLuna avea 9 ani, aceasta a folosit divorţul părinţilor ca sursă de inspiraţie pentru compunerea piesei „Estoy Triste”. Cântăreaţa a locuit o perioadă alături de mama sa şi de cele două surori într-o singură cameră a unui apartament. În ciuda dificultăţilor materiale, DeLuna a început la vârsta de 14 ani să urmeze cursuri muzicale în cadrul „Şcolii de Arte şi de Interpretare” din New Jersey, unde a studiat opera timp de patru ani. DeLuna a fost soprană în corul acestei instituţii, . În primul an a format un grup de fete intitulat „Coquette”. Genul muzical abordat era o combinaţie de latino cu hip-hop. Formaţia a cântat în deschiderea unui concert al rapperului Cassidy în 2004. Deşi făcea parte din „Coquette”, DeLuna voia să se lanseze ca artistă solo. La 15 ani a participat la un concurs de karaoke organizat de compania Coca-Cola în cadrul căruia a interpretat „I Will Always Love You”, piesa lui Whitney Houston, obţinând primul loc. În urma acestei competiţii l-a cunoscut pe Rey Ruiz, cântăreţul cubanez de salsa, care a sfătuit-o să-şi compună singură piesele. În timpul liber, DeLuna asculta artişti precum Aretha Franklin şi Billie Holiday, pe care îi imita la aparatul de karaoke. [modifică] Cariera muzicală [modifică] 9 Lives Tyrone Edmond, ce ulterior a devenit managerul ei, a convins-o pe DeLuna să renunţe la „Coquette”, deşi cântăreaţa „credea în grup şi nu voia să-l desfiinţeze”. După ce s-a hotărât să înceapă un proiect muzical pe cont propriu, DeLuna a înregistrat un demo şi a semnat un contract cu Epic Records în noiembrie 2006. Albumul de debut, intitulat 9 Lives, a fost lansat pe data de 7 august 2007 şi a beneficiat de o relansare în primăvara anului 2008. Materialul discografic, compus de Jane't Sewell-Ulepic şi de ea însăşi, îi are ca producători executivi pe RedOne şi pe Akon la noile piese, cu care are şi o colaborare la piesa „Am I Dreaming”. Albumul s-a vândut în peste 11 000 de exemplare în prima săptămână în S.U.A, debutând astfel pe locul 58 în Billboard 200, aceasta fiind şi poziţia maximă atinsă în acest clasament. All Music Guide i-a acordat trei stele şi jumătate dintr-un total de 5, Andy Kellman afirmând că primul single lansat este miezul albumului. Materialul discografic a fost comercializat în 65 000 de copii în SUA, iar cântecele de pe 9 Lives s-au vândut în format digital în peste 866 000 de exemplare. Primul single lansat de pe album a fost „Whine Up”, piesa fiind o colaborare cu Elephant Man. A primit recenzii mixte din partea criticilor de specialitate. Entertainment Weekly i-a acordat calificativul B, iar About.com l-a descris ca fiind „plăcut, dar de nereţinut pentru distracţia estivală”. Prima difuzare la posturile radio din Statele Unite ale Americii a avut loc la data de 15 mai 2007. Cântecul a activat moderat în această ţară, ajungând în Billboard Hot 100 doar pe locul 29. Totuşi, piesa a atins prima poziţie în Billboard Hot Dance Club Play şi s-a plasat pe locul 17 în Billboard Pop 100. „Whine Up” a obţinut clasări mai bune în ţările europene, atingând poziţii de top 10 în România (locul 4), Belgia (locul 6), Bulgaria (locul 7), Portugalia (locul 8) şi Franţa (locul 9). „Whine Up” a fost aleasă piesa oficială a evenimentului SummerSlam 2007. DeLuna a înregistrat o versiune specială pentru acest cântec, la cererea celor de la The Mets. „Rise Up (Mets!)” a fost compus de David Brody şi prezentat pe stadionul „Shea”, fiind ulterior difuzat la radioul din New York, z100. „Whine Up” a câştigat în cadrul ediţiei din 2008 a premiilor Latin Billboard distincţia pentru Cântecul latino-dance de club al anului. Piesa a primit discul de aur pentru vânzările realizate pe piaţa muzicală americană. „Run the Show” este cel de-al doilea cântec lansat de pe 9 Lives, varianta inclusă pe album reprezentând o colaborare cu Shaka Dee. Pentru discul single, partea de rap a acestuia a fost înlocuită cu una nouă, interpretată de Busta Rhymes. În ţările latine a fost promovată versiunea cântată de Kat DeLuna împreună cu Don Omar. În ediţia în spaniolă a revistei Billboard, Michael Menachem a descris interpretarea cântecului ca fiind „înfocată şi caracteristică, ca şi în cazul succesului anterior” al interpretei. „Run the Show” a fost bine primit în cluburile americane, atingând poziţia a doua în Billboard Hot Dance Club Play, însă piesa nu a reuşit să intre în Hot 100. Cântecul a obţinut clasări în top 10 în câteva ţări de pe continentul european: Finlanda (locul 2), Bulgaria şi România (locul 4), Belgia (locul 5), Franţa (locul 6), Portugalia (locul 8). Piesa a fost utilizată de canalul de televiziune Fox pentru spoturile de promovare ale emisiunii So You Think You Can Dance. [modifică] Rezilierea contractului cu Epic Records şi un album nou, Inside Out În iulie 2008 DeLuna a declarat pe pagina ei oficială de pe MySpace că s-a întors în studioul de înregistrări pentru a lucra la viitorul ei album de studio. Cântecul „Calling You” a fost postat mai târziu pe acelaşi site, DeLuna negând zvonurile conform cărora acesta va fi inclus pe cel de-al doilea material discografic al său. A fost anunţat că „In the End” va fi cel de-al treilea single lansat în Europa de pe 9 Lives. Cântăreaţa lucrează cu producătorul Marc Ronson la piesele de pe următorul său album. Interpretarea lui DeLuna din 2008 a imnului naţional al Statelor Unite a fost plasată de Time pe locul 8 în clasamentul celor mai proaste interpretări ale „The Star Spangled Banner”. DeLuna a câştigat două distincţii în cadrul premiilor TMF Awards din Belgia, la categoriile Cel mai bun artist urban şi Cel mai bun artist nou. Cântăreaţa a înregistrat remixul oficial al piesei lui Akon, „Right Now (La La La)”, acesta putând fi ascultat pe profilul ei de MySpace. În 2008, interpreta a colaborat cu Darin pentru piesa „Breathing Your Love”, ce s-a clasat pe locul 2 în Suedia. DeLuna nu mai este înscrisă la Epic Records, cele două părţi implicate au decis să rezilieze contractul în luna septembrie a anului 2008: Cântăreaţa a semnat un contract cu casa de discuri Universal Motown, urmând să lanseze în 2009 cel de-al doilea album din cariera sa. Ca şi în cazul lui 9 Lives, RedOne va participa la compunerea materialului discografic, intitulat Inside Out. Primul extras pe single se numeşte „Unstoppable” şi este o colaborare cu Lil Wayne, fiind difuzat la posturile radio din Statele Unite ale Americii începând cu martie 2009. Videoclipul a avut premiera pe profilul cântăreţei de MySpace pe 23 februarie 2009. DeLuna a descris piesa ca fiind „puţin diferită, dar nebunească”. Cântecul s-a clasat în Canadian Hot 100 pe locul 80. După eşecul comercial al acestuia, „Dance Bailalo” a fost lansat ca prim single oficial de pe Inside Out. Piesa conţine pasaje din „Magdalenha”, interpretată în original de Sergio Mendez. Pe profilul de MySpace al lui DeLuna a fost postată data lansării cântecului (5 mai 2009) prin magazinele iTunes. [modifică] Stilul muzical [modifică] Influenţe Pentru debutul său, DeLuna a abordat mai multe genuri muzicale. Piesele de pe 9 Lives, interpretate în engleză şi spaniolă, conţin influenţe dancehall, Latin-pop, Euro-pop, R&B, freestyle, existând şi fragmente de operă. Allmusic observă capacitatea cântăreţei de a aborda mai multe stiluri şi abilităţile sale vocale considerabile. Andy Kellman apreciează cântece ca „Feel What I Feel”, „Be Remembered”, „Love Me. Leave Me” şi „Whine Up”, fiind de părere că acestea „s-ar putea apropia de cele mai înalte poziţii ale clasamentelor dance, R&B şi latino”. Entertainment Weekly afirmă că 9 Lives reprezintă un „debut solid” pentru DeLuna, comparându-i vocea cu cele ale „divelor dancehall de la sfârşitul anilor 80”. Revista Billboard scrie că interpreta are „reminescenţe din vocea puternică a marii Selena”. Rolling Stone consideră că primul ei single este interpretat în maniera Rihannei, iar About.com obesrvă că pe refrenul acestei piese, DeLuna are „ceva din culoarea vocală a Shakirei”. [modifică] Abilităţi vocale DeLuna este capabilă să atingă note foarte înalte datorită celor patru ani în care a studiat opera. Este o soprană, registrul său cuprinzând 5 octave. Abilităţile sale de interpretare sunt comparate cu cele ale altor cântăreţe, cum ar fi Mariah Carey. Videoclipul piesei „Whine Up” debutează cu artistă cântând o porţiune dintr-o arie de operă. Note acute sunt atinse şi în partea de început a piesei „Am I Dreaming”. Revista americană Entertainment Weekly scrie că „DeLuna umple golul dintre Rihanna şi Shakira”, iar Billboard Magazine afirmă că interpreta „poate iniţia o mişcare muzicală prin forţele proprii”.","Kathleen Emperatriz „Kat” de Luna (n. 17 noiembrie 1987, The Bronx, New York) este o cântăreaţă americană cu origini dominicane, căştigătoare a unui premiu Latin Billboard. A studiat opera în adolescenţă şi a format la vârsta de 14 ani un grup muzical intitulat „Coquette”. În aprilie 2007 a fost lansat primul ei album solo, 9 Lives, care s-a comercializat în peste 65 000 de exemplare în Statele Unite ale Americii. De pe acest material discografic au fost lansate trei discuri single. În prezent, DeLuna înregistrează piese noi pentru cel de-al doilea album al său, intitulat Inside Out, cel mai nou cântec promovat de pe acesta fiind „Dance Bailalo”. Cântăreaţa a fost numită ambasadoarea internaţională a „Comisiei Latine Anti SIDA” pentru anul 2008. DeLuna şi casa de discuri Epic Records au reziliat contractul în septembrie 2008. Registrul ei vocal cuprinde cinci octave, fiind adesea comparată cu Mariah Carey. Revista Billboard şi cântăreţul din El Salvador, Alvaro Torres, au numit-o „noua Selena”." ru,2f27bee879947a696fdc287c8a4ffa4e,"[править] История [править] Основание города Археологические находки свидетельствуют о том, что первые поселения в долине реки Клайд появились ещё во времена неолита. Позднее территорию современного Глазго населяли кельтские племена. В 142—144 годах завоевавшие Британию римляне воздвигли от одного побережья Шотландии до другого оборонительное укрепление, т.�н. вал Антонина, для защиты бриттов от набегов северных племён. Остатки вала сохранились на окраине Глазго до сих пор. Основание города приписывается христианскому миссионеру святому Мунго. Согласно легенде, в 543 году он основал монастырь на берегу реки Молендинар, там, где теперь расположен собор св. Мунго. Легенда была записана около 1185 года монахом-ариографом Жосленом из Фернесса и не подтверждена более никакими источниками, однако традиционно св. Мунго и его мать Тенева считаются покровителем Глазго, а его изображение присутствует на гербе города. [править] Геральдика Герб был пожалован городу лордом-лайоном (главой геральдической службы Шотландии) 25 октября 1866 года. Символы, изображённые на нём, ранее использовались на официальных печатях Глазго и имеют прямое отношение к житию св. Мунго, иллюстрируя четыре чуда, приписываемых покровителю города: Первое чудо�— это воскрешение малиновки после того, как соученики Мунго убили любимую птицу своего наставника св. Сёрфа и обвинили будущего святого в её гибели. Второе чудо, хотя и связанное с изображённым на гербе дубом, произошло, когда в церкви Калросса был утрачен огонь, а св. Мунго чудесным образом зажёг ветку орешника. Третье чудо�— колокол, который, как гласит легенда, был подарком святому от папы Римского. И, наконец, история четвёртого чуда связана с преданием о королеве Лангеорете. Когда её супруг, король Риддерах, заподозрил жену в неверности, то, узнав, что королева подарила своему возлюбленному рыцарю золотое кольцо, выкрал подарок и бросил его в волны Клайда. Затем он потребовал, чтобы Лангеорета принесла кольцо. Однако св. Мунго, духовник её любовника, узнал об их связи на исповеди и подсказал рыцарю, как выполнить приказ короля. По наущению св. Мунго, тот поймал в реке лосося, во рту которого лежало кольцо, и таким образом спас честь королевы. Изображения этих символов�— вместе или по отдельности�— можно неоднократно увидеть на улицах Глазго. Они украшают здания, памятники, мосты, фонтаны и фонарные столбы, а также присутствуют на гербе университета Глазго. Считается, что девиз города�— Пусть Глазго процветает (англ. Let Glasgow Flourish)�— это укороченная фраза из проповеди св. Мунго. Её полная версия звучит так: Господи, пусть Глазго процветает во имя слова Божия и во славу Его (англ. Lord, Let Glasgow flourish by the preaching of the word and the praising of thy name). [править] Этимология Во времена завоевания Британии римлянами поселение на месте Глазго именовалось Cathures. Считается, что современное название Глазго имеет бриттские корни и, восходя к кумбрийскому языку, означает «зелёная лощина» (от слияния слов glas и cau). Первые вариации этого названия были довольно разнообразны�— самые старые источники упоминают Glaschu, на печатях 1180 года город фигурирует как Glesgu, затем как Glasgeu (в документе 1297 года) и Glaschow (в хартии 1419 года). Менее обоснованная, но более популярная версия, изложенная Жосленом из Фернесса, утверждает, что название городу дал сам св. Мунго, назвав основанную им общину Glesgu, то есть «возлюбленная семья». Ранее бытовало мнение, что на месте Глазго существовало поселение под названием Deschu, которое из-за ошибки средневекового переписчика превратилось в Glaschu. [править] Средневековье К концу XII века Глазго стал важным религиозным центром региона, а его население составляло полторы тысячи человек. В 1136 году в присутствии короля Давида I состоялось освящение кафедрального собора, возведённого на месте церкви св. Мунго. После пожара собор был заново отстроен и освящён в 1197 году, а в последующие два столетия реконструирован. Между 1175 и 1178 годами король Вильгельм I Лев даровал епархии Глазго статус города с самоуправлением. Право вести торговлю способствовало развитию города, в особенности после того, как приблизительно с 1190 года в его пределах начала проводиться ежегодная летняя ярмарка, привлекающая в Глазго торговцев и ремесленников. Традиция проводить ярмарку в конце июля сохраняется до сих пор. В 1451 году буллой папы Николая V был основан университет Глазго, что обеспечило городу статус не только религиозного, но и образовательного центра. В 1492 году епархия Глазго получила права архиепископства. Несмотря на это, экономика Глазго во времена Средневековья была развита гораздо слабее по сравнению с городами на восточном побережье Шотландии, географическое положение которых облегчало торговые сношения со странами Европы. Торговля велась преимущественно с близлежащими городами и островами. [править] Глазго в XVI—XVIII веках В 1560 году решением Парламента страна отринула католичество и приняла протестанство, точнее его пресвитерианскую ветвь. В целом, движение Реформации оказало большое влияние на Глазго, где была сильна церковная власть, и способствовало её ослаблению. В 1611 году Яков I даровал Глазго статус королевского города, что означало непосредственное подчинение города короне. В ноябре 1638 года�— вскоре после принятия Национального ковенанта�— в кафедральном соборе Глазго была собрана генеральная ассамблея, выступившая против политики короля Карла I по изменению правил пресвитерианского богослужения. В результате в Шотландии произошли вооружённые конфликты�— сначала епископские войны, а затем, в 1644—1647 годах, гражданская война между ковенантерами и роялистами. К счастью, эти конфликты практически не затронули город ввиду его незначительного в те времена политического статуса. В 1650 году, вскоре после поражения шотландцев в битве при Данбаре, в Глазго останавливался Оливер Кромвель. На протяжении XVI века Глазго по-прежнему оставался небольшим провинциальным городом. Расположение на берегу реки по причине её мелководья не способствовало развитию торговли. В 1557 году вклад Глазго в сумму налогов, взимаемых с городов Шотландии, составлял всего 2�% (что было очень мало по сравнению с 25�% вкладом Эдинбурга). Жители города занимались в основном различными ремёслами�— ткачеством, дублением кож, производством мебели, гончарством и пр. Подъём экономики начался после объединения Англии и Шотландии под властью короля Якова I в 1603 году. Бурному развитию не помешали ни эпидемия чумы 1647 года, ни пожары 1652 и 1677 годов (во время первого выгорела почти треть города). К середине XVII века Глазго вытеснил Перт с четвёртого места по объёму торговли в стране, а в 1670 году, обогнав Данди и Абердин, уступал лишь столице Шотландии. Экономическому росту способствовало множество факторов. Внешняя торговля начала развиваться после того, как в 1668 году в деревне Ньюарк (современное название�— Порт-Глазго), где устье реки было шире, по инициативе городского совета был построен порт для обслуживания нужд купцов Глазго. С 1674 года, с прибытием в порт первого груза табака, началась трансатлантическая торговля. В колонии в свою очередь отправлялись корабли с углём, тканями и другими товарами. В тот же период начался рост индустрии: Менялся и облик города. После опустошительных пожаров власти запретили использование древесины при строительстве, поэтому с тех пор дома возводились только из камня и по единому образцу. В 1636 году было построено здание муниципалитета, в 1649 и 1661 годах открыты соответственно госпиталь Хатчесона и библиотека при университете Глазго. Первая городская газета�— Glasgow Courant�— начала печататься с 1715 года. Даниэль Дефо, побывавший в Глазго в 1723 году, оставил описание города в книге «Путешествие по всему острову Великобритания» : К концу XVIII века наиболее процветающими отраслями стали металлургия, импорт табака (до 47 миллионов фунтов в год) и текстильная промышленность (в особенности Глазго славился тонким батистом) . За полвека с 1755 года население возросло втрое, составив к 1801 году 77 тысяч человек. Из провинциального города Глазго стал индустриальным центром региона, а к началу XIX века�— самым быстрорастущим городом Великобритании. [править] Глазго в XIX веке В начале XIX веке население продолжало быстрыми темпами увеличиваться, преимущественно за счёт ирландских эмигрантов и переселенцев с севера страны. Почти треть из них оседала в деревнях в окрестностях Глазго и была занята в текстильной промышленности. Остальные, заполонив городские трущобы, нанимались чернорабочими на фабрики и фермы. Следствием притока эмигрантов стали перенаселение и антисанитария в бедных кварталах, что приводило к частым эпидемиям оспы, сыпного тифа и холеры. Первые попытки справиться с эпидемиями были предприняты в 1840-е годы, когда по инициативе муниципалитета улицы начали очищаться от нечистот и других рассадников инфекции. Затем в 1859 году была запущена новая система водоснабжения из озера Лох-Катрин; в 1866 году, хотя и недостаточно эффективно, заработала программа по расчищению трущоб, условия жизни в которых в то время были признаны худшими в Европе. Помимо расцвета экономики индустриализация привела к быстрому расслоению общества, к нищете и безработице среди низших классов. Рабочие трудились на фабриках и заводах по 14 часов в сутки, эксплуатация детского труда была обычным явлением. Результатом стал всплеск рабочего движения. В 1812 году в Глазго произошла самая большая до сего момента забастовка�— ткачи на три месяца прекратили работу, требуя повышения оплаты труда. Итогом забастовки был арест её главных организаторов и запрет на рабочие профсоюзы в Шотландии (просуществовал до 1824 года). После окончания Наполеоновских войн в 1815 году положение усугубилось. Импорт товаров, которые Великобритания поставляла на нужды армии и союзников, резко сократился, поэтому многие трудящиеся потеряли работу. В 1820 году в Глазго был организован Комитет по формированию временного правительства, по инициативе которого 1 апреля по городу были расклеены листовки с призывом начать повсеместную стачку. Рабочие центральных регионов Шотландии поддержали этот призыв, во многих городах прошли митинги. Бунт вновь был жестоко подавлен, а активисты казнены, однако волнения побудили парламент принять в 1832 году акт о реформе избирательной системы (благодаря чему электорат Шотландии увеличился в 14 раз) и предоставить места в палате общин городам, которые выросли во время индустриализации. Таким образом, от Глазго впервые было избрано два члена парламента. Условия труда на предприятиях города, тем не менее, остались неизменными, и рабочее движение ещё не раз заявляло о себе. Так, в 1837 году, в ответ на попытку фабрикантов урезать заработную плату, бастовали прядильщики хлопка, в 1848 году прошли массовые демонстрации безработных под чартистскими лозунгами. Все эти события контрастировали с непрерывным ростом города и подъёмом экономики�— в середине XIX века Глазго называли вторым городом Империи (после Лондона). Лидирующую позицию по-прежнему занимали тяжёлая и текстильная промышленности, быстро набирало силу судостроение (к 1864 году на Клайде функционировало более 20 верфей). С развитием железнодорожного сообщения, в особенности после открытия линии между Глазго и Эдинбургом в 1842 году, город стал главным поставщиком локомотивов в стране. Случались и кризисы�— в 1860-х из-за гражданской войны в США сократились поставки хлопка, и тысячи рабочих оказались на улице. На следующее десятилетие пришёлся пик экономического бума (перемены коснулись и рабочего класса�— была повышена заработная плата и улучшены условия труда), но затем в 1878 году, после краха Банка Глазго, произошёл резкий спад, что в наибольшей степени коснулось судостроения. XIX век был ознаменован и активным строительством в черте города. Преобладающим стилем, как и в остальных регионах Европы, был неоклассицизм, однако присутствовали и другие стили, от барочного до неоготического. [править] Глазго в XX веке�— начале XXI веков Рост населения в начале XX века был обусловлен присоединением к Глазго соседних небольших городов (таких как Гован, Партик и др.). В 1920 году Глазго, где проживало более миллиона человек, являлся самым густонаселённым городом Великобритании, вновь уступая первое место лишь Лондону. В июле 1914 года король Георг V в рамках поездки по индустриальным центрам страны побывал в Глазго и, в том числе, посетил верфь Гована, где наблюдал за строительством дредноута «Вэлиент». Спустя месяц Великобритания вступила в Первую мировую войну. Хотя в городе были сильны антивоенные настроения (так, 9 августа 1914 года в парке Глазго-Грин прошла пятитысячная антивоенная демонстрация), более 200 тыс. мужчин Глазго ушли на фронт, а сам город стал одним из главных поставщиков боеприпасов и другой военной продукции на нужды британской армии. После окончания войны вновь набрало силу рабочее движение, получившее название «Красный Клайдсайд». 31 января 1919 года более 60 тыс. рабочих, в основном занятых в судостроении, объявили забастовку и вышли на митинг, требуя сокращения трудового дня. Полиция пыталась разогнать демонстрантов, но встретила активное сопротивление. События этого дня получили название Битва на Джордж-сквер или Кровавая пятница. Беспорядки прекратились только 10 февраля, когда протестующим было обещано незначительное сокращение рабочего дня. Тогда же в Глазго впервые был зачитан акт о бунтах, согласно которому полиции разрешалось применять оружие для подавления митингов. Конец 1920-х годов был ознаменован резким спадом экономики, хотя кризис в судостроении несколько компенсировался тем фактом, что Глазго по-прежнему оставался лидером в мировом производстве локомотивов. Существовали серьёзные проблемы и в социальной сфере. Так, к 1933 году, когда Великая депрессия в Глазго пребывала на пике, около 30�% горожан потеряли работу. Из-за дефицита жилья бедные кварталы, в основном населённые эмигрантами, были переполнены. Такое положение побудило муниципалитет Глазго запустить программу по дополнительной застройке города, в результате чего с 1926 по 1938 год его площадь выросла более чем вдвое. Ситуация несколько изменилась к лучшему в конце 1930-х годов, когда в Глазго была проведена Британская имперская выставка (1938). На открытии присутствовали король Георг VI и королева Елизавета, а всего за полгода её посетило 12 миллионов человек. Менялись и настроения горожан�— массовое увлечение кино привело к тому, что в 1939 году в Глазго функционировало 114 кинотеатров. Во время Второй мировой войны предприятия Глазго вновь работали на нужды фронта. К счастью, город и его жители практически не пострадали от авиационных налётов противника. В середине 1950-х муниципалитет города под давлением принятого парламентом закона о жилищном строительстве запустил программу, нацеленную на уничтожение городских трущоб�— всего было снесено около 32 тыс. домов, признанных непригодными для проживания. В связи с массовым переселением горожан на окраины Глазго и в окрестные города была улучшена транспортная система города Тем не менее, Глазго переживал кризис. С середины XX века началось резкое сокращение численности населения, которая за полвека уменьшилась почти вдвое. Период упадка затянулся на три десятилетия. Только в 1980-х годах началось возрождение Глазго, набравшее силу в 1990-х. Муниципальные власти начали предпринимать активные усилия по улучшению уровня жизни, развитию экономики и повышению культурного уровня города, и в итоге развёрнутые ими программы увенчались успехом. В 1990 году Глазго был удостоен статуса Культурной столицы Европы (причём впервые это почётное звание было присвоено нестоличному городу), в 1999 году стал Британским городом архитектуры и дизайна, а в 2003 году�— Спортивной столицей Европы. В Глазго открывались новые музеи и концертные площадки; начали проходить ежегодные тематические фестивали. Наиболее значительные события : Позитивные перемены коснулись и экономики города�— началось активное развитие секторов сферы услуг, резко упал уровень безработицы, а уровень ВВП относительно других городов Великобритании стал уступать лишь Лондону и Эдинбургу. В настоящее время Глазго считается самым процветающим и динамично развивающимся в экономическом отношении городом Шотландии. [править] География [править] Физико-географическая характеристика Глазго находится на северо-западе Великобритании, в центральной части Средне-шотландской низменности перед Северо-Шотландским нагорьем на реке Клайд в 32�км от её устья. Высоты над уровнем моря колеблются в пределах 70—200�м. Растительность в городе представлена большим количеством искусственных насаждений, аллей, парков (в Глазго их около 70-ти). Это преимущественно флора побережий и умеренного пояса�— сосны и лиственницы. В одном из заповедников сохранились окаменевшие пни сигилярии каменноугольного периода. [править] Климатические условия Климат города�— умеренный морской, отличается наличием довольно обильных осадков. Погода в Глазго формируется под влиянием тёплых воздушных потоков со стороны Атлантического океана, где протекает тёплое течение Гольфстрим. Поэтому температуры в Глазго выше, чем в городах, лежащих на той же широте (например, чем в Москве). Зимы�— тёплые и влажные, лето�— прохладное (максимальная температура июля, самого тёплого месяца, обычно не превышает 20�°C). Для Глазго характерны западный ветер и повышенная (по сравнению с другими регионами Шотландии) облачность. [править] Население По данным переписи населения 2001 года мужчины составляют 47,07�% населения Глазго, а женщины, соответственно, 52,93�%. Процент совершеннолетних жителей, не состоящих в браке, значительно выше, чем в среднем по Шотландии, и составляет 40,98�%. Процент жителей, владеющих гэльским языком, составляет 0,94�%. [править] Демографические данные [править] Этнический состав Хотя согласно переписи подавляющее большинство городского населения составляют шотландцы�— 89,62�%,�— Глазго можно назвать наиболее многонациональным городом Шотландии. В городе самая высокая по стране численность цветного населения. В особенности велика пакистанская диаспора (половина от всех пакистанцев Шотландии�— 2,7�% или более 15 тысяч человек). Кроме того, в Глазго проживает 4,11�% англичан, 1,59�% ирландцев, 1,07�% уроженцев стран континентальной Европы, 0,72�% индусов (четверть общешотландского количества), 0,67�% китайцев, 0,31�% чернокожих, 0,17�% валлийцев, 0,04�% выходцев из Бангладеша, а также более малочисленные группы представителей других национальностей. [править] Религия Согласно опросу, проведённому во время переписи населения, религиозные верования в Глазго распределяются следующим образом. Две трети населения считают себя христианами, причём 31,5�% от общего числа�— это приверженцы церкви Шотландии, а 29,2�%�— католики. Немногим менее четверти населения�— атеисты (22,7�%). Доли приверженцев других конфессий достаточно невелики�— это 3,1�% мусульман, 0,4�% сикхов, 0,2�% буддистов, 0,2�% иудеев и 0,2�% индуистов. 7,8�% жителей затруднились ответить на вопрос о вероисповедании. В городе четыре христианских кафедральных собора (собор св. Мунго, собор св. Андрея, собор девы Марии и собор св. Луки), 13 мечетей (среди них�— самая большая в Шотландии), 7 синагог. Кроме того есть индуистский храм, а в 2007 году был построен храм для приверженцев сикхизма. [править] Диалект Среди населения Глазго и близлежащих городов распространён диалект на основе англо-шотландского языка, т.�н. Glasgow Patter. Его отличительными чертами является обилие местных слов, а также замещение или «проглатывание» некоторых слогов и звуков. Например, буквосочетание th в начале слова произносится как /h/, буква t часто заменяется на /r/, дифтонг /ʌu/ перед /k/ заменяется на /o/ и�т.�д. [править] Административное деление Глазго состоит из 21 административного округа, от каждого из которых избирается 3 или 4 члена городского совета. [править] Политика Управление городом находится в ведении Муниципального совета Глазго. После выборов, прошедших в мае 2007 года, совет включает в себя 79 человек. Среди них�— 45 лейбористов, 22 представителя Шотландской национальной партии, 5 членов Шотландской партии зелёных, 5 либерал-демократов, 1 консерватор и 1 представитель партии «Солидарность». Возглавляет совет лейборист Стивен Пёрселл, а лорд-мэром Глазго является Боб Уинтер. Заседания совета проходят в здании Городских палат, которое находится в центре города на Джордж-сквер. В Парламенте Шотландии от Глазго присутствует 17 членов парламента (всего 23�% от общего количества), в Парламенте Великобритании�— 9 членов парламента, избранных по системе голосования на основе большинства (та же схема применяется при выборах в муниципалитет). [править] Экономика Пережив в XX веке период резкого экономического спада, город постепенно возвращается на былые позиции. Теперь Глазго, наравне с Эдинбургом, вновь считается двигателем экономики региона (в сумме ВВП этих двух городов равен 67�% от общешотландского) . Количество рабочих мест, предоставляемых городом, увеличилось с 309 тысяч в 1993 году до 419 тысяч в 2006 году, достигнув самого высокого уровня за последние 25 лет. Темпы экономического роста города ежегодно составляют 4,4�%, что является вторым показателем по Великобритании (после Лондона)�— только в 2005 году было создано более 17 тысяч новых рабочих мест, а вливание частных инвестиций в экономику Глазго достигло в 2006 году 4,2 миллиардов фунтов стерлингов. Кроме того, отмечено и резкое снижение уровня безработицы (на 45�% за последние 9 лет). ВВП города в 2006 году составил 12,8 миллиардов фунтов стерлингов , причём по величине ВВП на душу населения�— £21�905�— Глазго занимает 11 место среди городов Европы . За последние 20 лет в Глазго произошла значительная диверсификация экономики: традиционные отрасли промышленности (судостроение и тяжёлое машиностроение), от которых ранее зависело экономическое благополучие города, уступили главенствующее место сфере услуг (включает в себя развитие финансового сектора и биологических наук, коммуникации, здравоохранение, розничную торговлю и прочее). Важное место в экономике города занимает туризм�— Глазго считается третьим по популярности городом Великобритании (после Лондона и Эдинбурга) и ежегодно принимает около 4 миллионов туристов. В Глазго расположены штаб-квартиры ряда крупных компаний, среди которых энергетическая компания Scottish Power. [править] Районы [править] Центр Центр Глазго�— это городское пространство на северном берегу Клайда, ограниченное Хай-стрит на востоке, руслом реки на юге и магистралью М8 на севере и западе. Историческим центром является область между собором св. Мунго и площадью Глазго-кросс, которые расположены соответственно на севере и юге Хай-стрит, старейшей улицы города. Сердце Глазго�— это площадь Джордж-сквер, к которой примыкают Городские палаты, место заседания муниципалитета. Основные пешеходные улицы�— Бьюкенен-стрит (Buchanan Street), Аргайл-стрит(Argyle Street) и Сокихолл-стрит (Sauchiehall Street). В центре города сосредоточены не только основные достопримечательности, театры, музеи и галереи, но и множество ресторанов, кафе и торговых центров, что делает эту часть города привлекательным местом для шоппинга и досуга. [править] Мерчант-сити В XVIII—XIX веках в Мерчант-сити (или в Торговом городе в переводе), что расположен в восточном секторе городского центра, селились богатые коммерсанты, сделавшие состояние на торговле табаком, сахаром и другими товарами. Во времена экономического кризиса многие здания пришли в упадок, но в 1980-х годах был запущен проект по восстановлению района, и теперь отреставрированные неоклассические особняки и бывшие торговые склады занимают дорогие магазины, рестораны и кафе. Центром Мерчант-сити считается Глазго-кросс�— место пересечения пяти главных улиц квартала,�— а в центре площади, в свою очередь, возвышается часовая башня Толбут, единственная сохранившаяся часть старого муниципалитета Глазго. [править] Деловой район В западном секторе центра Глазго находится квартал, где сконцентрированы финансовые учреждения города. Являясь одним из самых крупных деловых центров Великобритании (после лондонского и эдинбургского), официально он носит название Международного района финансовых операций (IFSD), но обычно его называют «квадратным километром» или «Клайдской Уолл-стрит». Бюджет проекта по развитию квартала�— он был запущен в 2001 году и включал в себя работы по привлечению к сотрудничеству компаний, занимающих лидирующие позиции на мировых финансово-экономических рынках, а также по планированию и обустройству квартала�— превысил 750 миллионов фунтов стерлингов. Власти города рассчитывают, что к 2011 году IFSD обеспечит рабочими местами около 20 тыс. человек. В пределах квартала располагаются представительства различных финансовых групп (и в том числе штаб-квартиры восьми из десяти ведущих на территории Великобритании страховых компаний)�— Abbey, Aviva, Barclays, Direct Line, HBOS, JP Morgan, Lloyds TSB, Morgan Stanley, National Australia Group, Royal Bank of Scotland и др. В 2005 году IFSD был признан самым успешным коммерческим проектом по регенерации в Великобритании. [править] Вест-Энд Эта самая шумная и космополитическая часть города является сосредоточием модных кафе, баров, дорогих магазинов, клубов, ресторанов и гостиниц. Главная улица�— Байрс-роуд. В пределах Вест-Энда расположены университет Глазго (его главная достопримечательность), парк Келвингроув, штаб-квартира телекомпании Би-би-си Шотландия�(англ.), Ботанические сады, Шотландский выставочный и конференц-центр, спортивная арена Келвин-холл и несколько музеев�— галерея Келвингроув, галерея Хантера и музей транспорта, который, впрочем, в 2009 году переместится к гавани, в новое здание по проекту Захи Хадид. В Вест-Энде обосновалось большинство студентов города. Ежегодно в июне его территория становится местом проведения фестиваля West End, самого крупного фестивального события в Глазго. [править] Ист-Энд Главными ориентирами этой старейшей части города являются часовая башня Трон-стипл и собор св. Мунго. На холме поблизости от собора расположено городское кладбище, с 1831 года являющееся местом захоронения видных горожан. В центре кладбища находится статуя шотландского религиозного реформатора Джона Нокса, а некоторые надгробия выполнены по проектам известных архитекторов Чарльза Ренни Макинтоша и Александра Томсона. Другие достопримечательности Ист-Энда�— поместье Прованд, рынок Баррас, дансинг The Barrowlands, старейший городской парк Глазго-Грин (где, начиная с XII века, проводится ежегодная ярмарка) и футбольный стадион Селтик-парк. [править] Юг города Помимо жилых кварталов, на юге города находятся несколько больших гольф-клубов, футбольный стадион Хэмпден Парк и крупные парки�— среди них выделяются Куинс-парк, Беллахьюстон-парк, (на территории которого можно увидеть здание дома Поклонников искусства по проекту Чарльза Ренни Макинтоша) и Поллок-парк, где расположены поместье Поллока и здание галереи собрания Баррела. [править] Север города Северные кварталы Глазго, где проживают беднейшие слои населения города�— в социальном плане одни из наиболее проблемных в Шотландии. По статистике, там сосредоточено наибольшее количество неполных семей, самый высокий по городу уровень безработицы и самоубийств. Критическая ситуация сложилась и в сфере здравоохранения�— количество смертей от передозировки наркотиками на севере Глазго в пять раз выше, чем в среднем по Шотландии, высока смертность от раковых и сердечных заболеваний (соответственно до 33�% и 45�% от общешотландского количества). В настоящее время властями инициировано несколько программ, призванных изменить к лучшему ситуацию в северном Глазго. Основные цели�— создание новых рабочих мест, повышение уровня жизни, обеспечение поддержки местным предпринимателям и пр. [править] Архитектура Средневековая архитектура Глазго практически не сохранилась, за исключением кафедрального собора св. Мунго. Из множества церковных построек, окружавших его в прошлом, ныне осталось лишь относящееся к XV веку поместье Прованд. К сожалению, в отличие от Эдинбурга, в современном Глазго можно встретить достаточно мало зданий, сооружённых ранее XIX века. Наиболее примечательные из них�— сохранившаяся с 1529 года часовая башня Трон-театра, башня Толбут и здание Торгового дома, построенное в 1791—1794 годах архитектором Робертом Адамом. Бо́льшая часть архитектурного наследия города относится к XIX веку и началу XX века, когда Глазго по праву считался вторым городом Империи. Дома этого периода выстроены в самых разнообразных стилях. Так, яркими примерами венецианского стиля являются Городские палаты Глазго (1888), бывшие склады Гарднеров (1856), ковровая фабрика Темплтона (1892), напоминающая Дворец дожей, и здание Ca’d’Oro (1872), спроектированное архитектором Ханименом под впечатлением от одноимённого дворца в Венеции. В неоклассическом стиле построены Каледонская церковь (1857) и Галерея современного искусства (это здание, принадлежавшее когда-то табачному магнату Уильяму Каннингему, было возведено в 1778 году, но в начале XIX века значительно реконструировано). Черты неоготического стиля присутствуют в облике кафедральных соборов девы Марии (1873), св. Андрея (1817) и св. Луки (1877). К наиболее важным современным архитектурным проектам в Глазго следует отнести здание Королевского концертного зала (1990), здание Центра науки Глазго (2001), комплекс Шотландского выставочного и конференц-центра (с 1983 по 2007 год), торговые центры Buchanan Galleries (1999) и St Enoch Centre (1989). Архитекторы, более всего повлиявшие на формирование облика города: [править] Мосты Дополнительный колорит городскому облику придают два десятка мостов самых разных типов (подвесных, вантовых, арочных и пр.), переброшенных через реку, которая делит Глазго на две части. Среди них есть как пешеходные, так и автомобильные и железнодорожные. Самые старые из сохранившихся�— мост на Саус-Портленд-стрит, мост св. Андрея и Виктория-бридж�— были построены в середине XIX века. Один из наиболее впечатляющих�— арочный мост Clyde Arc (построен в 2006 году), прозванный местными жителями «Косым мостом» (англ. Squinty Bridge) из-за угла, под которым он пересекает реку. [править] Парки Из 70 парков, расположенных в черте города, следует отметить : [править] Культура Культурная жизнь города, провозглашённого Культурной столицей Европы 1990 года , довольно разнообразна. В Глазго базируется большинство национальных организаций, имеющих отношение к искусству�— в том числе Шотландская опера, Шотландский балет, Национальный театр Шотландии, Королевский шотландский национальный оркестр, Шотландский симфонический оркестр BBC и Национальный молодёжный театр Шотландии. В 1999 году появилась традиция утверждать поэта-лауреата Глазго, с 2005 года это почётное звание носит поэтесса Лиз Локхед. [править] Театры В театрах Глазго представлен весь спектр исполнительных искусств. Репертуар Королевского театра составляют постановки классических пьес, оперные и балетные спектакли. На сцене театра-варьете «Павильон», основанного в 1904 году и встречавшего в своих стенах Сару Бернар, проходят мюзиклы и разнообразные представления. Кроме того, он является единственным частным театром Шотландии. В начале XX века был основан и Кингс-театр, специализация которого�— постановки вест-эндских мюзиклов, продолжающих традицию Бродвея. Другими примечательными площадками Глазго являются Трон-театр, Ситизенс-театр и ряд небольших театров, ориентирующихся на современное и экспериментальное драматическое искусство. [править] Музеи и галереи Наиболее значительная коллекция живописи и объектов искусства представлена в галерее Келвингроув, самом посещаемом музее Шотландии. Среди его экспонатов�— полотна Рембрандта, Рубенса, Тициана, Дега, Ван Гога, Моне, Пикассо, Дали. Не менее примечательно собрание Баррела. Около 9 тысяч экспонатов, в 1944 году подаренных городу предпринимателем и филантропом Уильямом Баррелом, иллюстрируют искусство разных стран и эпох�— это работы мастеров Древнего Китая, Египта, Греции и Рима, полотна импрессионистов (в том числе Дега и Сезанна), скульптура, предметы средневекового и исламского искусства, коллекция оружия и доспехов, гобелены и витражи. Другие музеи и галереи Глазго: [править] Клубы, концертные залы и кинотеатры Музыкальная сцена города�— одна из наиболее ярких в Великобритании. Среди больших площадок, помимо Королевского концертного зала и Шотландского выставочного и конференц-центра, следует отметить вторую по значимости британскую рок-площадку �— дансинг The Barrowlands в Ист-Энде, на сцене которого выступали многие популярные группы, от The Cure и The Smiths до Megadeth и Metallica. Не менее примечательны живые концерты в клубе King Tut's Wah Wah Hut, после выступления в котором в 1993 году группа Oasis подписала контракт с Creation Records. Ночные клубы Глазго, равно как и в других больших городах страны, ориентрируются на самые разнообразные музыкальные жанры. Наиболее популярные из них: The Arches, Blanket, Campus, Cathouse, Cube, Garage, Tiger Tiger, The Tunnel и др. Глазго�— родина музыкальных групп Belle & Sebastian, Glasvegas, Franz Ferdinand, The Fratellis, Mogwai, Primal Scream, Simple Minds, Texas, Travis, Camera Obscura. В Глазго есть более 10 кинотеатров, в том числе открывшийся в 2001 году 18-зальный Cineworld, который занесён в книгу рекордов Гиннесса как самый высокий кинотеатр в мире. [править] Фестивали Фестивальная жизнь города�— одна из самых насыщенных в Шотландии. Но в отличие от Эдинбурга, где фестивальным месяцем является август, в Глазго фестивали проводятся на протяжении всего года. Наиболее значительные из них: [править] СМИ В Глазго базируется значительное количество офисов различных СМИ�— как городских, так и региональных. В частности, это: [править] Библиотеки В городе имеется 37 публичных библиотек и в том числе самая большая справочная библиотека Европы�— библиотека Митчелла, основанная в 1877 году по завещанию табачного магната Стивена Митчелла. Её собрание содержит 1,3 миллиона книг и 35 тысяч карт, а также фотографии, микрофильмы и архив газет. [править] Образование В Глазго расположено 184 начальные школы и 29 средних школ , есть русская школа в Глазго , а также 34 школы, в которых обучаются дети с особыми образовательными потребностями . В нескольких школах преподавание ведётся на гэльском языке. Высшие учебные заведения города: Помимо университетов в городе имеется ряд колледжей и академий�— Шотландская королевская академия музыки и драмы, Школа искусств, Морской колледж, Колледж коммерции и др. По количеству студентов�— 168 тысяч человек�— Глазго занимает первое место в Шотландии и второе в Великобритании (после Лондона). [править] Спорт [править] Футбол Глазго�— родина футбольных клубов Celtic, Rangers и Partick Thistle, а также любительского клуба Queen's Park, выступающего во втором дивизионе шотландской футбольной лиги. Помимо них в Глазго базировалось ещё 6 клубов�— Clyde (ныне в Кимбернолде) и прекратившие существование Third Lanark, Cambuslang, Port Glasgow Athletic, Cowlairs и Clydesdale. Три футбольных стадиона Глазго занимают первые места по вместимости среди футбольных стадионов Шотландии�— это Селтик Парк, Хэмпден Парк и Айброкс (вместимость соответственно 60�832, 52�670 и 51�082 человек). Примечателен тот факт, что Глазго был местом проведения первого в мире международного футбольного матча, состоявшегося 30 ноября 1872 года. Встретившиеся в этот день на поле сборные Англии и Шотландии сыграли вничью со счётом 0:0. [править] Другие виды спорта Профессиональная регбийная команда города Glasgow Warriors выступает, наряду с другими командами Шотландии, Ирландии и Уэльса, в Кельтской лиге. Также в 1997 году была образована любительская регбийная команда Glasgow Hawks. Единственная баскетбольная команда города называется Scottish Rocks и выступает в Британской баскетбольной лиге. Кроме того, в Глазго произошло зарождение американского футбола Шотландии, когда в 1984 году была образована первая любительская команда Glasgow Lions. Существует и несколько команд по игре в шинти. Основные спортивные арены города (помимо футбольных)�— это Келвин-холл и стадион в Скотстуне, где в 2003 году была открыта Национальная академия бадминтона. Тогда же Глазго был назван Спортивной столицей Европы 2003 года. [править] Игры Содружества 9 ноября 2007 года было принято решение в пользу Глазго (второй претендент Абуджа (Нигерия)) на право принять у себя Игры Содружества 2014 года. Шотландия в третий раз станет страной-устроителем Игр Содружества (в 1970 и 1986 годах игры проводились в Эдинбурге). Помимо прочего, основанием является наличие уже отстроенных спортивных объектов�— стадион Хэмпден-парк, Международный водный центр в Толлкроссе, Национальная крытая спортивная арена и велодром, спортивные сооружения в парке Келвингроув. В планах�— строительство Шотландской национальной арены на территории Шотландского выставочного и конференц-центра (SECC). Заявленная программа игр включает в себя 17 видов спорта: бадминтон, бокс, борьба, боулинг на траве, велоспорт, водные виды спорта, гимнастика, дзюдо, лёгкая атлетика, настольный теннис, нетбол (среди женщин), регби (среди мужчин), сквош, стрельба, триатлон, тяжёлая атлетика, хоккей на траве. [править] Транспорт [править] Автомобильный транспорт Глазго является одним из крупных транспортных узлов Великобритании. С другими регионами страны город связывают дороги : Несмотря на развитую сеть дорог в пределах Глазго, доля горожан, не владеющих автомобилем и предпочитающих пользоваться общественным транспортом, значительно выше, чем в среднем по Шотландии (составляет соответственно 56�% и 34�% семей). [править] Городской транспорт За координацию и развитие общественного транспорта отвечает государственная организация Strathclyde Partnership for Transport (SPT). В городе функционирует около 40 автобусных компаний, причём на долю компании First приходится до 70�% от всех перевозок. Вплоть до середины XX века по Глазго курсировало множество двухэтажных трамваев и троллейбусов , однако по мере того, как горожане отдавали предпочтение другим видам транспорта, нагрузка на эти сети упала настолько, что было принято решение ликвидировать их. В последний раз трамвай проехал по улицам Глазго 4 сентября 1962 года, а троллейбус�— в мае 1967 года. В начале 1990-х годов в была предпринята попытка запустить линию легкорельсового транспорта, однако проект по неизвестным причинам был отклонён властями. Линия метрополитена Глазго�— третья по дате основания в мире (после лондонского и будапештского)�— была открыта в 1896 году и состоит из кольца с пятнадцатью станциями. В конце 1970-х линия была полностью модернизирована. Пассажиропоток метрополитена Глазго составляет более 13 миллионов пассажиров в год. Неофициальное прозвище�— The Clockwork Orange («Заводной апельсин»). [править] Железнодорожный транспорт Железнодорожное сообщение Глазго находится в ведении национального транспортного агентства Transport Scotland. Главные станции�— вокзалы Глазго-сентрал и Куин-стрит, поезда с которых отправляются, соответственно, в южном направлении и в северном и северо-восточном направлениях. Глазго-сентрал (обладатель национальных железнодорожных наград 1999 и 2005 годов) является самым оживлённым вокзалом Шотландии, ежегодно обслуживая более 29 миллионов человек . Вокзал Куин-стрит сильно уступает ему по объёму перевозок, которые составляют около 4 миллионов человек в год. [править] Водный транспорт Ранее в Глазго функционировало несколько паромных переправ, однако теперь их практически полностью вытеснили мосты и проложенный под Клайдом тоннель. Сохранилась только одна переправа�— Renfrew-Yoker ferry, одна из старейших в Шотландии, которая связывает Глазго с лежащим на противоположном берегу реки городом Ренфру. По Клайду курсируют речные трамваи (с момента запуска в 2001 году услугами этого сервиса воспользовались более 200 тыс. человек) , а также экскурсионный пароход Waverley�— он примечателен тем, что является последним находящимся в эксплуатации мореходным колёсным пароходом в мире . В июне 2007 года была запущена служба гидросамолётов, связавшая Глазго с областью Аргайл и Бьют. [править] Воздушный транспорт Глазго обслуживают 2 международных аэропорта: [править] Знаменитые уроженцы [править] Города-побратимы Глазго является городом-побратимом следующих городов :","Гла́зго (англ. Glasgow, гэльск. Glaschu)�— крупнейший город Шотландии и третий по численности населения в Великобритании (после Лондона и Бирмингема). Является административным центром области Глазго. Расположен на западе центральной части Шотландии, на реке Клайд в 32�км от её устья. Будучи основан в середине VI века, в Средние века Глазго считался одним из важных религиозных и образовательных центров Шотландии. Промышленная революция XVIII века превратила его в один из крупных промышленных центров Великобритании (особенно в области судостроения), а в последующее столетие расцвет экономики города принял такие масштабы, что Глазго в те времена считался вторым городом Империи (после Лондона). В конце XX века, после пережитого в 1920-х�— 1970-х годах кризиса, следствием которого стало резкое сокращение населения и снижение уровня жизни, властями Глазго с успехом был осуществлён ряд программ, направленных на культурное и экономическое возрождение города." ru,23d91d3b1b837be0323fe87aae53f95c,"[править] Физико-географическая характеристика [править] Рельеф и геологическое строение Город расположен на Приневской низине по левому берегу реки Невы. Ландшафт достаточно разнообразен: холмы, гряды и террасы чередуются с долинами, равнинами, лесные массивы сменяются сельскохозяйственными угодьями. Многочисленные родники дают начало ручьям и питают пруды. В эпоху палеозоя 300—400 миллионов лет назад данная территория была покрыта морем. Осадочные отложения того времени�— песчаники, пески, глины, известняки�— покрывают мощным слоем (свыше 200 метров) кристаллический фундамент, состоящий из гранитов, гнейсов и диабазов. Современный рельеф образовался в результате деятельности ледникового покрова (последнее Валдайское оледенение было 12 тысяч лет назад). После отступания ледника образовалось Литториновое море, уровень которого был на 7—9�м выше современного. 4 тысячи лет назад море отступило, и образовалась долина реки Невы. Долина сложена озёрно-ледниковыми и постледниковыми отложениями. Последние 2,5 тысячи лет рельеф почти не менялся . [править] Климат Климат Пушкина умеренный и влажный, переходный от морского к континентальному. Продолжительность дня меняется от 5 часов 51 минуты в зимнее солнцестояние до 18 часов 50 минут в летнее солнцестояние. Лето короткое умеренно теплое, зима продолжительная, неустойчивая, с частыми оттепелями. Весна и осень носят затяжной характер. Положительные температуры воздуха преобладают с начала апреля по конец первой декады ноября. Самый холодный месяц�— февраль. Среднегодовая сумма осадков�— 590�мм. Преобладающие направления ветров�— южное. Для города характерна частая смена воздушных масс, обусловленная в значительной степени циклонической деятельностью. Летом пре­обладают западные и северо-западные ветры, зимой западные и юго-западные. «Роза ветров» на территории города обеспечивает в любое время года свежий, целебный, чистый воздух. Самыми пасмурными месяцами являются ноябрь, декабрь, январь. Минимальная облачность наблюдается в мае-июне-июле. Число солнечных дней в году�— не менее 240. C 25-26 мая по 16-17 июля начинается сезон «белых ночей», в этот период солнце лишь ненадолго заходит за горизонт, а светлое время суток в конце июня достигает почти 19 часов. Основу ресурсного потенциала Пушкина составляют пресные поверхностные и подземные воды . Годовые показатели температуры воздуха и осадков : [править] Почвы, растительный и животный мир До основания города территория была покрыта хвойными лесами (сосновые и еловые) с примесью широколиственных пород и низинными болотами. Преобладают поверхностно-подзолистые в сочетании с торфяно-подзолисто-глеевыми почвами. В результате интенсивной хозяйственной деятельности людей естественный ландшафт повсеместно уступил место культурному ландшафту. Теперь здесь преобладают сельскохозяйственные угодья с небольшими участками вторичных осиновых и берёзовых лесов, сероольшаников и ивняков. В XVIII—XIX�веках сложилась парковая зона города Пушкина площадью 704 га (Екатерининский, Александровский, Баболовский, Отдельный, Фермерский парки) . В окрестностях Пушкина иногда встречаются заяц-русак и ондатра. В городе водится большое количество птиц, пресмыкающихся и беспозвоночных . Экологически это наиболее чистый район благодаря природному микроклимату и жёсткой природоохранной политике администрации . [править] Население Трудоспособное население составляет 63�% жителей; 13�%�— моложе и 24�%�— старше трудоспособного возраста. Рождаемость в 2008 году составила 1278 детей (на 137 больше, чем в 2007 году). Однако это почти вдвое ниже уровня, необходимого для воспроизводства населения. Вне брака родились 285 детей. 60�% из них зарегистрированы по заявлению обоих родителей. Это является свидетельством гражданских брачных союзов. За 2009 год зарегистрированы 1471 брак и 742 развода. Разница между числом мужчин и женщин до 27 лет составляет более 4,5 тысячи человек. Число женщин от всего населения составляет 54�%, но этот перевес достигается за счёт населения нетрудоспособного возраста (на 1000 мужчин�— 2700 женщин). Средний возраст жителей составляет 40 лет. Социально-демографические показатели указывают на старение населения. Через 10 лет доля пожилых граждан может увеличиться на 9100 человек (30�%). По информации УФМС по Санкт-Петербургу и Ленинградской области, в Пушкине за 11 месяцев 2009 года поставлено на миграционный учёт 19�316 иностранных граждан, что на 3,5 тысячи больше, чем в 2008 году. В район с целью трудоустройства прибыли 1377 человек, 435 иностранных граждан приняли гражданство Российской Федерации, что на 146 человек больше, чем в 2008 году . Динамика населения Пушкина : [править] История [править] Возникновение города В шведское время (1609—1702) на территории Екатерининского дворца существовала усадьба шведского магната�— Сарская мыза (фин. Saari mojs, швед. Sarishoff �— «возвышенное место»). Это была небольшая усадьба, состоявшая из деревянного дома, хозяйственных пристроек к нему и скромного сада, разделённого двумя перпендикулярными аллеями на четыре квадрата. Впервые это поселение упоминается в составе Никольского Ижорского погоста в «Переписной окладной книге по Новгороду Вотской пятины 1501 года. На картах, составленных для Бориса Годунова, поместье имеет название «Сарица». Позднее, под влиянием русской народной этимологии, название трансформировалось в «Сарскую мызу», затем в «Саарское село», и, наконец, стало Царским Селом . После изгнания шведов из этого района Пётр I подарил мызу А.�Д.�Меншикову, а позднее, 13�(24) июня 1710 года по указу императора Сарская мыза (вместе с 43 приписанными деревнями и угодьями) была подарена Марте Скавронской, ставшей в 1712 году его женой под именем Екатерины Алексеевны. Эта дата 13�(24) июня 1710 года и является датой основания города. В 1718—1724�годах по проекту архитектора Иоганна Браунштейна здесь вырос небольшой двухэтажный каменный дворец, окружённый подсобными постройками. Расширился сад, заново перепланированный террасами мастером садово-паркового искусства Я.�В.Роозеном 1719 и 1722�годах на нижней террасе вырыли два пруда . Недалеко от дворца возникла слобода дворцовых служителей. В 1716 году построена деревянная Успенская церковь: с этого момента Сарская мыза превращается в Сарское Село. В 1720 году возникает первая улица Царского Села�— Садовая (Изначальное название�— Передняя улица). В 1721 году учреждена Кузьминская слобода из крестьян Суздальской губернии. В 1734 году началось строительство Знаменской церкви�— старейшего каменного здания города . [править] Императорская резиденция В царствование Елизаветы Петровны Царское село стало императорской резиденцией, вокруг которой сложилось поселение. В 1740—1750-е годы скромный дворец Екатерины I перестраивается в роскошную летнюю резиденцию. С 1751 года по 1756 год реконструкцию Екатерининского дворца вёл архитектор Ф.�Б.�Растрелли. В основных чертах дворец и сейчас имеет облик, который был придан ему Растрелли. В 1755 году из третьего Зимнего дворца сюда перенесли Янтарный кабинет. Одновременно шло расширение территории сада, южной границей его стали Нижние пруды. В саду появились скульптуры и парковые павильоны. Для водоснабжения парковых водоёмов прорыли от Виттоловских ключей (в 6�км от Царского Села) канал. В этот период сложился облик Садовой улицы. В её верхней части появились построенные по проектам С.�И.�Чевакинского несколько однотипных «кавалерских» домов в барочном стиле, а ниже�— большая каменная оранжерея . К 1770-м годам к северо-востоку от главного дворцового комплекса разрослась слобода. Екатерина II пыталась регламентировать дальнейший рост населения. В январе 1780 года для упорядочения слободы был издан указ, предписывающий «при селе Царском, по праву сторону Новой дороги Новгородской, а по левую к Порхову идущей, устроить город под названием „София“ и вместе с тем учредить Софийский уезд». С учреждением города Софии там появилась своя администрация с городничим, магистратом, ратушей, не подведомственная Царскосельской. В самом Царском Селе запретили строительство жилых домов, а чиновников, купцов и духовенство расселили в Софии. Екатерина повелела провести водопровод, достаточный для питания прудов и для снабжения питьевой водой Царского Села и Софии. Город София был разбит на отдельные правильные квадраты с обширной площадью в центре. Рядом с площадью вначале выстроили деревянную церковь святых Константина и Елены, а в 1788 году на самой площади и каменный Софийский собор . В 1770-х годах к западу от Большого дворца создаётся Новый пейзажный парк (в дальнейшем Александровский парк). В 1782 году построены Орловские ворота. В 1792—1795�годах на северо-восточной границе Нового сада для будущего императора Александра I по проекту Дж.�Кваренги построен Александровский дворец . Вот как описывает слободу при Большом дворце и Софию И.�Г.�Георги в 1794 году: В 1808 году при императоре Александре I Царское Село было объединено с Софией и получило статус города�— центра Царскосельского уезда. Отсюда характерный «александровский стиль» старых зданий . [править] Город С 1808 по 1832 год городским архитектором Царского Села являлся назначенный Александром I шотландский архитектор Вильям Гесте. Зодчий начал работу с составления генерального плана застройки города: Царское Село было разбито на кварталы, застроенные симметрично расположенными зданиями. Кварталы делились на участки с садами и огородами. В генеральном плане были заложены четыре площади: торговая, административная, полукруглая и Знаменская. Началось новое заселение Царского Села, куда из Софии перевели присутственные места и жителей, которым были розданы новые земельные участки в соответствии с утверждённым новым планом города. София опустела. На её месте устроили военное поле, а Софийский собор стал полковой церковью лейб-гвардии Гусарского полка . В 1817 году в городе насчитывалось всего 15 улиц, 354 обывательских и казённых строения. Население составляло 4 тысячи человек . После пожара 1820 года работы в Большом дворце вёл В.�П.�Стасов. Им были построены несколько зданий в классическом стиле: Манеж, Конюшенный корпус, Большая оранжерея, С 1811 по 1843 год во флигеле Екатерининского дворца помещался Царскосельский лицей. В нём в 1811—1817�годах жил и учился Александр Пушкин. В 1817 году воздвигнуты Ворота «Любезным моим сослуживцам» в память Отечественной войны 1812 года. В 1824 году возник Колонистский пруд («Колоничка»). В 1824—1827�годах архитекторами братьями Л. и Д.�Адамини возведён костёл святого Иоанна. В 1827—1830�годах при въезде в город со стороны Петербургского шоссе архитектором А.�А.�Менеласом были воздвигнуты чугунные Египетские ворота . В 1837 году вступила в строй первая в Российской империи Царскосельская железная дорога. В 1840 году в городе сооружён Екатерининский собор. В 1839 году к двум имеющимся городским кварталам добавили третий около железной дороги, а в 1855 году начали застраивать участки земли вдоль Павловского шоссе. В городе насчитывалось 44 улицы и переулка, 10 церквей, костёл и кирха, 400 частных домов, 8 казарм, 3 госпиталя, действовало первое крупное учебное заведение�— женское духовное училище . Царское Село считалось одним из самых благоустроенных городов: статус императорской резиденции гарантировал городу образцовое устройство. В конце XIX века Царское Село получило телефонную сеть, а в 1887 году�— первый в Европе полностью электрифицированный город. В городе было 14 тысяч жителей, имелся госпиталь на 150 мест, была устроена богадельня на 40 человек. Городовая Ратуша, полицейское управление, две пожарные команды обеспечивали и поддерживали образцовый порядок . В 1905 году Александровский дворец стал главной резиденцией Николая II, здесь же после Февральской революции под домашним арестом содержались члены императорской семьи. В 1902—1908�годах были устроены по последнему слову техники системы городского водопровода и канализации (впервые в России была применена система раздельной сливной канализации с одновременным устройством станции биологической очистки) . К 1909 году на 30 тысяч жителей в городе было 19 учебных заведений. В 1910-е годы к северу от Большого дворца, на границе Александровского парка и города был построен стилизованный в духе древнерусской архитектуры Фёдоровский городок для императорских конвойных войск: Фёдоровский собор, собственно городок с облицованными известняком зданиями трапезной, канцелярии, офицерского и солдатского лазаретов (архитектор С.�С.�Кричинский). В 1911 году был пущен первый маршрут автобуса. С Первой мировой войной связано открытие в 1914 году в Царском Селе сверхмощной для того времени 300-киловаттной радиотелеграфной международной станции . [править] Советский период В 1918 году дворцово-парковый комплекс национализирован и музеефицирован. В дворцах и особняках размещены детские учреждения. И 7 ноября 1918 года Совет Комиссаров Союза Коммун Северной области издает декрет о переименовании Царского Села в Детское Село Урицкого. 10 февраля 1937 года, в связи со 100-летней годовщиной гибели поэта, ЦИК СССР издает постановление о переименовании города в город Пушкин. 10�июня 1939 года был взорван Екатерининский собор . 18 сентября 1941 года город был оккупирован немецко-фашистскими войсками, уничтожившими и повредившими многие сооружения ансамбля, похитившими некоторые произведения искусства (в том числе убранство Янтарной комнаты Большого дворца). Пушкин был освобождён войсками под командованием генерала И.�В.�Хазова 24 января 1944 года в ходе Красносельско-Ропшинской операции . Ещё в годы войны началось восстановление комплекса. В 1946 году открыты парки, в 1959 году открыты для обозрения первые шесть восстановленных залов дворца. Реставрационные работы продолжаются до сих пор. В 1949 году для посетителей был открыт Лицей. В 2003 году восстановлена Янтарная комната . В самом городе восстановлены многие старинные сооружения, выстроены новые дома. Новый ансамбль создан на Привокзальной площади, перед зданием вокзала (архитекторы Е.�Левинсон, А.�Грушке). В 1950—1960-х годах застроены новыми жилыми домами кварталы севернее Ленинградской улицы и южнее Сапёрной улицы. В восточной части города и в Софии открыт ряд промышленных предприятий. В 1960 году открыт памятник В.�И.�Ленину (скульптор З.�И.�Азгур) у Гостиного двора. 9 мая 1960 года на Советском бульваре (теперь Софийский бульвар) открыт памятник немецкому коммунисту Эрнсту Тельману (архитектор Арнольд). В 1980-х годах многоквартирными домами по индивидуальным проектам застроен район Кузьмино на севере города . В 1975 году в Пушкине построили новые канализационные очистные сооружения, предусматривающие полную биологическую очистку и обеззараживание сточных вод. В 1999—2005�годах в рамках российско-шведско-финского проекта была проведена реконструкция очистных сооружений города . [править] Современный период С началом перестройки в Пушкине активизировалась демократическая общественность. Во время выборов 1989 года народных депутатов СССР жители района забаллотировали выдвиженца от КПСС председателя Ленгорисполкома В.�Я.�Ходырева . С начала 1990-х годов Пушкин превращается в район элитной жилищной застройки. В городе ежегодно, в следующие за днем города (24 июня) выходные проводятся карнавалы. . С 1995 года проводится Международный Царскосельский карнавал. В 2000 году карнавал принят в Ассоциацию европейских карнавальных городов (FECC) . 24 июня 2010 года город Пушкин будет отмечать свое 300-летие. К этой дате планируется полностью избавиться от ветхого жилищного фонда, улучшить материально-техническую базу учреждений здравоохранения и образования, отреставрировать парки и дворцы, построить новый аэродром и реализовать другие инвестиционные проекты. Инвестиции помогут создать туристический центр международного значения, улучшить жизнь горожан, сделать внешний вид города привлекательнее . В связи с эти 23 июля 2008 года президентом Д.�А.�Медведевым был издан указ №�1112 «О праздновании 300-летия основания Царского Села (г. Пушкин)» . также был создан Организационный Комитет при Правительстве Российской Федерации и при Правительстве Санкт-Петербурга. В апреле 2004 года со своего пьедестала неизвестными был сброшен памятник В.�И.�Ленину. При падении памятник разбился. На этом месте 7 декабря 2006 года произошла закладка восстанавливаемого Екатерининского собора. Полностью закончить строительство планируется к празднованию 300-летия города. . [править] Названия города За свою историю город не раз менял название: Са́рская М́ыза�— 1710�— конец 1710-х Са́рское Село́�— конец 1710-х�— август 1724 Благове́щенское�— август�— сентябрь 1724 Са́рское Село́�— сентябрь 1724�— 1780-е Ца́рское Село́�— 1780-е�— 1917 в 1808�— 1820-х �— одновременно Софи́я Солда́тское Село́�— октябрь 1917�— 1918 Де́тское Село́ (имени Урицкого)�— 20 ноября 1918�— 9 февраля 1937 Пу́шкин�— с 9 февраля 1937. [править] Герб города 12�(24) марта 1831 года был принят герб Царского Села . В работе над проектом текста высочайшего указа участвовали генерал Я.�В.�Захаржевский и министр двора П.�М.�Волконский. Следует отметить, что утверждённый герб являлся гербом не всего города, а только императорской резиденции . В связи с этим вполне логично появились проекты городского герба, разработанные бароном Б.�В.�Кёне. Первый был разработан в 1859 году: «В червлёном щите золотой замок с чёрными швами, открытыми воротами и зубчатой башней над ними, над которой поднимается золотой императорский штандарт с чёрным императорским орлом». В проекте 1882 года абстрактный замок был заменён изображением собственно дворца: «В червлёном поле золотой средний фасад Царскосельского дворца, над которым золотой вензель императрицы Елизаветы Петровны». Оба щита имели в вольной части герб Санкт-Петербурга, как губернского города, и были увенчаны серебряной башенной короной (по правилам гербов уездных городов) и украшены Андреевской лентой и золотыми, накрест положенными, скипетрами (по правилам гербов городов «постоянного пребывания их императорских величеств»). Однако ни один из гербов так и не был учреждён . В советское время город не имел своего герба. В 1990-е годы герб образца 1831 года был зарегистрирован в качестве торговой марки музея-заповедника «Царское Село». По этой причине герб в этом варианте не мог быть утверждён в качестве городского. Постановлением Пушкинского городского Совета второго созыва от 15 марта 2001�г. «О проекте Положения „О гербе муниципального образования город Пушкин“» был утверждён следующий герб: Автором проекта является Е.�М.�Егоров . [править] Местное самоуправление [править] Органы местного самоуправления В соответствии с Указами Президента РФ от 9 октября 1993 года №�1617 и от 26 октября 1993 года №�1760, Совет Народных депутатов на территории города Пушкина прекратил свою деятельность. В период с октября 1993 года по 28 сентября 1997 года представительной власти и органов местного самоуправления не было. Формирование органов местного самоуправления Пушкинского района состоялось 28 сентября 1997 года после проведения выборов депутатов муниципальных советов 27 сентября 1997 года. Положение местного самоуправления в системе государственного устройства российской Федерации определено Конституцией Российской Федерации, принятой 12 декабря 1993 года всенародным референдумом. Город Пушкин является внутригородским муниципальным образованием� в составе Пушкинского района Санкт-Петербурга. Местное самоуправление осуществляется на основании устава, который был принят 30 октября 2008 года . Пушкинский муниципальный Совет состоит из 20 депутатов, которые избираются на муниципальных выборах по четырём многомандатным избирательным округам, образуемым на территории муниципального образования, с числом депутатских мандатов, подлежащих распределению в одном округе, равном пяти. В результате выборов 1 марта 2009 года был избран новый состав IV созыва. Из 20 депутатов 18�— от Единой России, 1�— от Справедливой России, 1�— самовыдвиженец . Совет депутатов возглавляет главу муниципального образования, избираемый депутатами из своего состава. С 12 марта 2009 года им является Николай Яковлевич Гребенёв (руководитель пушкинского отделения партии «Единая Россия») . Исполнительно-распорядительным органом местного самоуправления является администрация. Её возглавляет глава местной администрации назначаемый на эту должность по контракту, заключаемому по результатам конкурса на замещение указанной должности на срок, не превышающий срок полномочий Пушкинского муниципального Совета. С 23 апреля 2009 года им является Иван Павлович Степанов . [править] Городской бюджет На 2010 год доходы городского бюджета запланированы в размере 95�000 тыс. рублей, источники их формирования представлены в таблице : Расходные обязательства на 2010 год запланированы в сумме 114 000,0 тысяч рублей. Направления расходования средств представлены в таблице : [править] Планировка города [править] Границы Граница городской застройки Пушкина проходит от железнодорожной платформы 21-й км на север по линии Витебского направления Октябрьской железной дороги до реки Кузьминки, далее поворачивает на запад по реке Кузьминка и северной границе Кузьминского кладбища до границы с посёлком Александровская, огибая его с восточной стороны; далее вдоль Баболовского парка, по северной границе санатория «Царскосельский»; затем на юго-восток по Красносельскому шоссе и на юг по Старогатчинскому и Гатчинскому шоссе; далее на северо-восток по восточной границе аэропорта «Пушкин» и южной границе Казанского кладбища до Гусарской улицы; далее на север до южной границы огородов по Сапёрной улице; затем на юго-восток по западной границе застройки Комсомольской улицы и улицы Ломоносова и по улице Архитектора Данини до линии Витебского направления Октябрьской железной дороги; далее на север по железнодорожной линии и на восток по южной границе садоводства «Сад №�1 ВИР» и территории Всероссийского научно-исследовательского института растениеводства имени Н.�И.�Вавилова; затем на север по восточной границе территории института и Промышленной улице до бывшей соединительной линии Детское Село�— Колпино; далее на запад по железнодорожной линии и на север по восточной границе территории Всероссийского научно-исследовательского института Защиты Растений; затем на запад по Рубежной улице до платформы 21-й км. Территория муниципального образования «город Пушкин» больше, и его границы определены Законом Санкт-Петербурга «О территориальном устройстве Санкт-Петербурга» . [править] Планировка Современная планировка города сложилась к началу XX века. Город отличается регулярной планировкой и состоит из двух основных частей: Северо-восточной, возникшей на месте старой слободы, расширенной по плану 1808 года. Большинство улиц пересекаются друг с другом под прямым углом. Наиболее старые из улиц: Садовая, Средняя и Малая. Планировочным центром является Соборная площадь. Эта часть города исторически, по желанию императора Александра I, была окружена с юга и запада парками (Екатерининским и Александровским), а с востока и севера бульварами (ныне Октябрьским и Софийским). Начиная со второй четверти XX века эта часть города постоянно расширялась на восток до железной дороги и на север до Детскосельского бульвара, с приблизительным сохранением регулярности планировки. Северной границей является Буферный парк. Южной, ядром которой является бывший город София. Его планировка соответствует утверждённому Екатериной II плану, помещённому в «Полном собрании законов Российской империи». Центром является Софийская площадь. С севера, востока и запада от этой части находятся парки (Екатерининский, Баболовский и Отдельный). По восточной границе города проходит железная дорога на Павловск и Витебск . [править] Исторические районы города [править] Архитектура и достопримечательности Основные достопримечательности города Пушкин относятся к XVII�— началу XX века. [править] Государственный музей-заповедник «Царское Село» Памятник мировой архитектуры и дворцово-паркового искусства. Включает в себя дворцово-парковый ансамбль XVIII—XIX�веков, бывшая загородная царская резиденция, превращённую в музей после национализации в марте 1918 года. Современный статус музей-заповедник получил в 1992 году. С 1987 года до скоропостижной кончины 1 августа 2008 года директором музея был И.�П.�Саутов. 23 сентября 2008 года руководителем музея назначена вдова И.�П.�Саутова�— Ольга Таратынова. . Для реставрации музея используется финансирование, предоставленное Всемирным банком. По состоянию на 2008 год на проведение реставрационных работ было потрачено около $4 миллионов, на завершение реставрации музею требуются 92�млн рублей. В состав музея-заповедника входят: [править] Екатерининский парк Занимает площадь 107 га. Состоит из регулярного Старого сада (1717�— 1720-е годы, садовые мастера Я.�Роозен и И.�Фохт) и пейзажного Английского парка (1760—1796 годы, садовые мастера Дж.�Буш, Т.�Ильин, архитектор В.�И.�Неелов), разделённых Большим прудом. Назван в честь императрицы Екатерины I . В парке расположено большое количество павильонов и построек, имеющих большую архитектурную ценность. Большинство из них полностью восстановлены. [править] Большой Екатерининский дворец Современный вид дворца сложился в результате перестройки дворца, построенного в 1717—1723�годах архитектором И.�Ф.�Браунштейном. В 1743—1756�годах работами сначала руководили архитекторы М.�Г.�Земцов, А.�В.�Квасов и С.�И.�Чевакинский, а затем Ф.�Б.�Растрелли. Растрелли является основным автором архитектурного решения здания и пышного скульптурного оформления его фасадов в стиле русского барокко, а также всей внутренней планировки и декоративной отделки залов середины XVIII века. С запада примыкает парадный двор, оформленный одноэтажными полуциркульными корпусами и кованой оградой с вызолоченными деталями и воротами по центральной оси дворца. К боковым фасадам дворца примыкают здания, построенные в конце XVIII века. С южной стороны это четырёхэтажный флигель (позже в нём размещался Лицей, сейчас Мемориальный музей�— Лицей, филиал Всероссийского музея им. А.�С.�Пушкина), соединённый с дворцом аркой над Садовой улицей (архитектор И.�В.�Неелов), с южной�— Зубовский флигель (архитектор Ю.�М.�Фельтон). С юго-востока примыкает комплект Камероновой галереи, холодных бань, висячего сада и пандуса (1780—1794, архитектор Ч.�Камерон). Одно из самых известных помещений Большого Екатерининского дворца�— Янтарная комната . [править] Александровский парк Занимает площадь 120 га. Примыкает к Екатерининскому дворцу со стороны парадного входа. Состоит из регулярной части (Новый сад, 1740-е годы, автор проекта Н.�Жирар) и Пейзажного парка (1790-е годы) с тремя прудами и насыпными холмами. В западной части парка протекает река Кузьминка, перегороженная плотиной. К сожалению, большинство архитектурных памятников, находящихся в парке, находятся в критическом состоянии, с каждым днем они продолжают разрушаться. [править] Александровский дворец построен в 1792—1796�годах архитектором Дж.�Кваренги в классическом стиле для Александра I. Дворец представляет собой вытянутое в длину двухэтажное здание с двойными флигелями по сторонам. В центре главного северного фасада два ряда колонн составляют великолепную сквозную колоннаду коринфского ордера. Со стороны регулярной части Александровского парка фасад здания решён в виде полуротонды, перекрытой сферическим куполом. К дворцу прилегает обширный парк с озером. В настоящее время происходит комплексная реставрация здания, приуроченная к 300-летию города . [править] Остальные парки Баболовский парк, площадью 268,8 га. Возник в конце XVIII века. Современный вид парка сложился в 1820—1860�годах в результате расширения и перепланировки в пейзажном стиле. Прямая Баболовская просека, соединяет его с Екатерининским парком . Баболовский дворец построен в 1783—1786�годах для князя Г.�А.�Потёмкина архитектором И.�В.�Нееловым. Перестроен в 1824—1825�годах архитектором В.�П.�Стасовым. Известен огромной гранитной «Царь-ванной». В настоящее время находится в руинах. Через парк проходит Таицкий водовод (1772—1787, инженеры-гидротехники Э.�Карбонье и Ф.�Бауэр)�— до 1905 года водовод являлся единственным средством водоснабжения Царского Села, его дворцов и парков . Отдельный (Нижний) парк, площадью 100 га. Начинается по левую сторону Софийского бульвара и простирается до Павловска. Тут же находится Колонистский пруд. Он был вырыт в 1824—1825 годах., по Высочайше-одобренному проекту архитектора Менеласа, для осушения окрестной местности. Фермский парк. Устроен по проекту Менеласа в 1818—1820 ггодах. Расположен неподалеку от Федоровского городка и Александровского парка. Предназначался для выпаса животных с Императорской фермы, находящейся здесь же. Для водопоя был сооружен пруд, имеющий сейчас название Ковшовый. Буферный парк. Самый молодой парк. Его строительство осуществлялось в конце 1980-х�— начале 1990-х годов. Он расположен на въезде в Пушкин со стороны Пулковского шоссе. Является большим пустырем с элементами паркового благоустройства. В парке находится система из пяти прудов. К парку примыкает Кузьминское кладбище. Через него проходил участок Царскосельской железной дороги, к настоящему времени сохранились остатки путепровода. . Интенсивное развитие парка началось несколько лет назад, когда он был объявлен территорией для проведения главного городского мероприятия�— ежегодного Царскосельского карнавала. В 2007 году в парке появилась роща 300-летия Царского Села, здесь было высажено 300 берез. [править] Другие достопримечательности [править] Экономика По состоянию на 1 января 2010 года в Пушкинском районе Санкт-Петербурга осуществляет свою деятельность 741 предприятие потребительского рынка, в том числе: Город активно осваивают крупные торговые сети, такие как «Пятёрочка», «Магнит», РиОМАГ и другие . Реальную поддержку в работе предпринимателям оказывает Торгово-промышленная Палата городов Пушкина и Павловска. Через различные механизмы взаимодействия со структурами власти Палата содействует формированию благоприятного климата для развития бизнеса. Ежегодно в сентябре в центре города Пушкина на площадке перед зданием Гостиного Двора (ул. Московская, д.25) проводится традиционный праздник Урожая. В 2009 году на празднике «Урожай-2009» было организовано 100 торговых мест, представлено более 40 наименований сельскохозяйственной продукции. Основные участники праздника «Урожай�— 2009» в Пушкине�— это местные сельхозпроизводители и фермерские хозяйства из других регионов Российской Федерации�— Псковской, Волгоградской, Воронежской и Астраханской областей. [править] Промышленность Основой промышленного производства в городе является машиностроение, представленное такими предприятиями как Царскосельский завод «София»�(производство путевой техники для железной дороги), Пушкинский машиностроительный завод (выпуск строительно-дорожной техники), «НПО СТИГМАШ» (котельное оборудование), завод «Астра», Пушкинский ремонтно-механический завод, «ДВТ» (деревообрабатывающее оборудование) и другие. Есть несколько организаций, занимающихся производством медицинского оборудования . Большой научный потенциал города обуславливает наличие значительного числа проектных организаций. В городе расположен Асфальтобетонный завод №�1 и камнеобрабатывающий завод «Медведь» . Работают несколько предприятий деревообрабатывающей промышленности и мебельных производств . В городе активно развивается пищевая промышленность. В настоящее время действуют производство замороженных мясных полуфабрикатов «Дарья», пивоваренный завод «Тинькофф» (принадлежит крупнейшему производителю пива в России�— компании «САН ИнБев»), хлебопекарня «Царскосельский хлеб» . В 2007 году запущен в эксплуатацию Домостроительный комбинат «СЛАВЯНСКИЙ». В конце 2008 года с вводом второй очереди производства, комбинат стал крупнейшим в России производителем каркасно-панельных домов. [править] Транспорт Пушкинский район имеет развитую транспортную инфраструктуру. Население района обслуживается пригородными электропоездами и автобусами. На территории Пушкинского района действуют 41 автобусный маршрут: из них 24 социальных и 17 коммерческих. Через Пушкин проходит железнодорожная линия Санкт-Петербург�— Витебск. В городе две железнодорожные станции�— 21 км, Детское Село . Большое значение имеют станции�— «Александровская» и «Шушары», находящиеся в окрестностях города, на них производятся погрузо-разгрузочные работы. Недалеко от Пушкина проходят три крупные международные трассы: М10 E�105 «Россия», М20 E�95 «Псков» и М11 E�20 «Нарва», позволяющие добраться до Москвы, Луги и�т.�д. Кроме того, вблизи от города проходит трасса КАД . До Санкт-Петербурга можно добраться по Пулковскому шоссе, Московскому шоссе и по Витебскому проспекту. [править] СМИ В Пушкине действует кабельное телевидение. С 1991 года по каналу кабельной связи телекомпании «Царское Село» в эфир выходит радиостанция «Царское Село» . Также в городе выходят следующие периодические издания : [править] Военная инфраструктура В городе находится Пушкинский военный гарнизон. Действует гарнизонный военный суд . В районе Софии расположено несколько военных частей авиационного и артиллерийского профилей. Солдаты проходят срочную службу в том числе, в военной школе поваров №�228 . Для лечения личного состава предназначен гарнизонный военный госпиталь. Неподалеку от города расположен военный аэродром и 20-й Авиационный ремонтный завод Минобороны Росии, являющийся частью центрального подчинения ВВС. По поручению В.�В.�Путина c 2006 года выполняется программа строительства жилья для военнослужащих. К настоящему времени на территории, площадью 325 777 м², ограниченной улицами Саперной, Гусарской, Парковой и Красносельским шоссе, построено более 60 домов на 2 566 квартир общей площадью 159,2 тыс.м² со всеми коммуникациями. Также построена новая школа и детский сад. Программа рассчитана до 2012 года . [править] Социальная сфера [править] Учреждения культуры В городе работают 7 библиотек, включая Центральную библиотеку им. Д.�Н.�Мамина-Сибиряка и Центральную детскую библиотеку, Детский кинотеатр «Авангард» . До 2008 года существовал кинотеатр «Руслан», после реконструкции на его базе будет создан дом молодежи. Ожидается, что в нем будет своя телестудия, звукозаписывающий и музыкальный комплекс, студия анимационного кино, компьютерный клуб, а также помещения под офисы молодежных организаций. Большой зрительный зал кинотеатра реконструируют под театрально-концертный зал с трансформирующейся сценой для конференц-зала. На эти цели из городского бюджета выделено 231,6�млн рублей . Действует большое количество различных учреждений культуры: Районный дом культуры «Пушкинский» (Ансамбль ветеранов труда, детские курсы игры на фортепиано, «Зов водолея»�— студия современного танца, студия танца живота «Исида», ансамбль русской песни «Калинушка», кружки визажистов-стилистов, курсы сольного пения, курсы игры на гитаре, игры на фортепиано, курсы шейпинга, пилатес, курсы практического массажа, курсы практического шитья, «Народный театр»); Дворец творчества юных; Дошкольный центр развития «Альтернатива»; Дом культуры «Сувенир»; Пушкинский гарнизонный дом офицеров; Межшкольный центр информационной культуры «Интеллект»; Пушкинский районный подростковый центр «Пушкинец»; Молодёжный клуб «Юность» . В октябре 1991 года дал свой первый концерт Царскосельский камерный хор «Петербургские серенады». C 1993 года ежегодно вручается Царскосельская художественная премия. Премия присуждается за творческий вклад в развитие российской культуры и искусства и укрепление международных культурных связей . В Буферном парке проходит масштабный концерт под открытым небом «Пушкин�— Драйв», в котором принимают участие как начинающие, так и популярные команды из разных городов России и Европы.Царскосельский дивертисмент�— Открытые собрания Общества камерной музыки в Царском Селе. В 2010 году фестиваль пройдёт во второй раз�— поздравить Царское село с 300-летием приедут выдающиеся музыканты со всего мира. [править] Городские музеи [править] Научные центры Город является крупным центром сельскохозяйственной науки. Здесь располагаются большое количество научных центров и лабораторий: Северо-западный Научный центр Российской Академии Сельскохозяйственных наук; Всероссийский научно-исследовательский институт генетики и разведения сельскохозяйственных животных; Всероссийский научно-исследовательский институт защиты растений; Всероссийский научно-исследовательский институт сельскохозяйственной микробиологии; Всероссийский научно-исследовательский Государственный институт растениеводства им. Вавилова (Пушкинский филиал); Научно-исследовательский институт химической мелиорации почв; Научно-исследовательский институт экономики и организации сельскохозяйственного производства Нечерноземной зоны РФ; Научно-исследовательский институт проектирования энергоснабжения; Агрофизический НИИ (АФИ) (Пушкинская площадка); Научно исследовательский институт механизации и электрификации сельского хозяйства; научное учреждение Ленинградская плодово-овощная опытная станция . [править] Учебные заведения В городе Пушкине 14 средних общеобразовательных школ, 24 детских садов и яслей, Школа-интернат №�67, Лицей №�408, Гимназия №�406, Кадетская школа, Кадетский корпус ФСБ РФ, Межшкольный учебный комбинат. Среднее образование можно получить в Российском колледже традиционной культуры и Санкт-Петербургском техникуме железнодорожного транспорта. Высшее образование предоставляют 4 гражданских высших учебных заведения: Аграрный университет, Ленинградский государственный университет имени А.�С.�Пушкина, Институт правоведения и предпринимательства, Учебный центр ГУВД по Санкт-Петербургу и Ленинградской области ; и 2 военных: Военно-морской инженерный институт (бывшее ЛВВМИУ имени В.�И.�Ленина), Военный институт (систем и средств обеспечения войск) ВКА�— институт Военно-космической академии им. А.�Ф.�Можайского (бывшее ПВУРЭ ПВО имени Е.�Я.�Савицкого) . В городе работают учреждения дополнительного образования: Детская художественная школа №�20, Царскосельская гимназия искусств им. А.�А.�Ахматовой, Детская музыкальная школа №�45, Детская музыкальная школа №�25, а также существует много специализированных школ по изучению иностранных языков . [править] Здравоохранение В настоящее время в Пушкине работают следующие медицинские учреждения: городская больница №�38 им. Н.�А.�Семашко (с родильным отделением); городская гериатрическая больница (ортопедическая); научно-исследовательский детский ортопедический институт им. Г.�И.�Турнера (специалисты института выполняют уникальные хирургические операции на органах опорно-двигательного аппарата у детей. В институте разработаны специальные методики обучения лечащихся детей); Пушкинский гарнизонный госпиталь; городская поликлиника №�60 (поликлинические отделения №�66 и №�89); детская поликлиника №�49; станция скорой медицинской помощи №�4; городская станция переливания крови; стоматологическая поликлиника №�19; психоневрологический интернат №�4; наркологический диспансер; противотуберкулёзный диспансер со стационаром; подростковый туберкулёзный санаторий «Дружба»; детские туберкулёзные санатории «Пушкинский» и «Малютка», а также большое количество частных медицинских учреждений разного профиля . На школьной улице расположено некоммерческое медико-социальное учреждение: ""Дом ветеранов-архитекторов Санкт-петербургского союза архитекторов России. Действует около 30 аптек различных форм собственности, три ветеринарные клиники . [править] Религия В городе расположено большое количество храмов и часовен, как действующих, так и нет, принадлежащих к различным конфессиям. Подавляющее большинство являются объектами культурного наследия. Православные храмы: В непосредственной близости расположен Фёдоровский городок�— комплекс зданий в неорусском стиле, построенный в 1913—1917�годах по проекту архитектора С.�С.�Кричинского. Он предназначался для проживания священников и служащих Феодоровского собора. С 1976 года ведутся реставрационные работы, с 1994 года восстанавливается как патриаршее подворье .. Кроме православных, в городе расположено несколько храмов других конфессий. Их строительство обусловлено тем, что город являлся императорской резиденцией. Вследствие этого, при дворе всегда находилось определенное количество неправославных. В настоящее время действует Римско-католическая церковь св. Иоанна Крестителя (католический собор в классическом стиле) и Евангелическо-лютеранская церковь, построенная в стиле неоготики, приход входит в состав Евангелическо-лютеранской Церкви Ингрии . Активно восстанавливается Пушкинская церковь евангельских христиан баптистов (Московское шоссе, 17). Помимо этого, в Пушкине существует приход Церкви Иисуса Христа Святых последних дней. В городе находятся два кладбища: Казанское (Гусарская улица, 1), площадью 28,83 га и Кузьминское, площадью 4,6 га, расположено на въезде в Пушкин по Петербургскому шоссе . [править] Спорт В городе работает детско-юношеская спортивная школа олимпийского резерва (ДЮСШОР). За годы своей деятельности с 1947 года по 2010 год было подготовлено:Заслуженных мастеров спорта�— 2 человека;Мастеров спорта международного класса�— 19 человек;Мастеров спорта СССР�— 34 человека;Мастеров спорта России�— 28 человек . Действуют несколько конно-спортивныx клубов, стрелково-техническая школа и ферма, шахматный клуб им. А.�Алехина, Федерация компьютерного спорта (Санкт-Петербургское отделение), два бассейна�— «Атлантида» и бассейн военно-морского инженерного института, большое количество спортивных секций и фитнес-клубов . Ежегодно проходит более 40 спортивно-массовых соревнований, среди них: В ноябре 2007 года после реконструкции открылся городской стадион. Стадион включает в себя: футбольное поле с искусственным покрытием размерами 104 на 69 метров; беговые дорожки с искусственным покрытием; сектора для прыжков и толкания ядра; трибуны на 1,5 тыс. мест с подсобными помещениями (4 раздевалки с душевыми, тренерские, судейские, тренажёрный зал и вспомогательные помещения для качественного проведения соревнований по футболу, лёгкой атлетики и другим игровым видам спорта) . В городе активно реконструируются пришкольные стадионы. Настилается искусственное покрытие, строятся беговые дорожки и пришкольные спортивные комплексы . [править] Города-побратимы Города-побратимы города Пушкина :","Пу́шкин (до 1918�— Царское Село, до 1937�— Детское Село)�— город в России, входит в состав Пушкинского района Санкт-Петербурга. Крупный туристический, научный, учебный и военно-промышленный центр в 24�км к югу от города федерального значения Санкт-Петербурга. Включен в список памятников, охраняемых ЮНЕСКО . Население города Пушкина составляет 99 388 человек на начало 2010 года . Город расположен в пределах Приневской низины. Находится на линии Санкт-Петербург�— Витебск, на его территории расположены железнодорожные станции Детское Село и 21-й км. Пушкин был основан в 1710 году как императорская загородная резиденция Царское Село, город с 1808 года. В городе находится музей-заповедник «Царское Село»�— памятник градостроительного искусства и дворцово-парковый ансамбль XVIII�— начала XX веков. В состав заповедника входит Екатерининский парк с Екатерининским дворцом и другими сооружениями." ru,741d8b7d582b617d2a0c7297d31608f4,"[править] Биологические свойства [править] Морфология Клетки бактерий рода Azotobacter относительно крупные (1—2�мкм в диаметре), обычно овальные, но обладают плеоморфизмом, то есть могут иметь разную форму — от палочковидной до сферической. На микроскопических препаратах клетки могут располагаться одиночно, парами, неправильными скоплениями или, изредка, цепочками различной длины. Формируют особые покоящиеся формы — цисты, не образуют спор. В свежих культурах клетки подвижны за счёт многочисленных жгутиков. В более поздних культурах клетки теряют подвижность, приобретают почти кокковидную форму и продуцируют толстый слой слизи, формирующий капсулу клетки. На форму клетки также оказывает влияние химический состав питательной среды — пептон, например, вызывает плеоморфизм и, в том числе, индуцирует образование так называемых «грибоподобных» клеток. Индуцирующее влияние на плеоморфизм в культурах представителей рода азотобактер в составе пептона оказывает аминокислота глицин. При микроскопии в клетках наблюдаются включения, часть из которых окрашивается, а часть остаётся бесцветными. В начале XX века считалось, что прокрашиваемые включения являются «репродуктивными гранулами», или гонидиями, и принимают участие в размножении клетки, являясь своеобразными «зародышевыми» клетками , однако затем было доказано, что гранулы не принимают участия в размножении клеток и не являются «малыми, коккоподобными репродуктивными клетками» бактерий — гонидиями . Прокрашиваемые гранулы состоят из волютина, неокрашивающиеся же гранулы являются каплями жира. Гранулы являются резервным источником питания. [править] Цисты Цисты представителей рода Azotobacter более устойчивы к действию неблагоприятных факторов внешней среды, чем вегетативные клетки — так, цисты в два раза более устойчивы к действию ультрафиолетового излучения чем вегетативные клетки, устойчивы к высушиванию, гамма-излучению, солнечной иррадиации, действию ультразвука, однако не являются устойчивыми к действию высоких температур. Формирование цист индуцируется изменением концентрации питательных веществ в питательной среде и добавлением некоторых органических веществ (например этанола, н-бутанола и β-гидроксибутирата). Цисты редко образуются в жидких питательных средах. Инцистирование может быть индуцированно химическими факторами и сопровождается метаболическими сдвигами, изменениями в катаболизме и дыхании, изменениями в биосинтезе макромолекул. Определённое значение в индукции инцистирования имеет альдегиддегидрогеназа , а также регулятор ответа AlgR . Циста азотобактера — сферическое тело, состоящее из так называемого центрального тела: уменьшенной копии вегетативной клетки с большим количеством вакуолей, и двуслойной оболочки, внутренняя часть которой называется интима и имеет волокнистое строение , а внешняя называется экзина и представлена ровной, отражающей структурой, имеющей гексагональное кристаллическое строение . Экзина частично гидролизуется трипсином и устойчива к действию лизоцима, в отличие от центрального тела. Центральное тело может быть изолированно в жизнеспособном состоянии некоторыми хелатирующими агентами. Главными компонентами внешней оболочки цисты являются алкилрезорцинолы, состоящие из длинных алифатических цепей и ароматических колец. Алкилрезорцинолы встречаются также у других бактерий, животных и растений. [править] Прорастание цист Циста представителей рода Azotobacter является покоящейся формой вегетативной клетки, необходимой для переживания неблагоприятных факторов внешней среды, и не служит для размножения. После возобновления оптимальных условий, таких, как оптимальное значение pH, температуры и поступления доступного источника углерода цисты прорастают, образовавшаяся вегетативная клетка вновь размножается путём простого деления клетки. При прорастании цист экзина цисты повреждается, и высвобождается большая вегетативная клетка. Микроскопически первым проявлением прорастания спор является постепенным понижением преломления света цистами при фазово-контрастной микроскопии. Прорастание цист — медленный процесс и длится около 4—6 часов, на протяжении которых центральное тело увеличивается и происходит захват гранул волютина, прежде находившихся в интиме. Затем экзина лопается и вегетативная клетка высвобождается из экзины, имеющей характерную подковообразную форму. При прорастании цисты отмечаются метаболические изменения. Сразу после прибавления источника углерода к среде цисты начинают поглощать кислород и выделять двуокись углерода, скорость дыхания повышается до максимальных значений через 4 часа после прибавления глюкозы. Синтез белков и РНК также начинается после прибавления источника углерода к среде, однако интенсификация синтеза макромолекул отмечается лишь через 5 часов после прибавления источника углерода. Синтез ДНК и фиксация азота инициируются через 5 часов после прибавления глюкозы к безазотистой питательной среде. Во время прорастания цист отмечаются изменения в интиме, видимые на электронно-микроскопических препаратах. Интима состоит из углеводов, липидов и белков и занимает почти такой же объём в клетке, что и центральное тело. Во время прорастания цист интима гидролизируется и используется клеткой для синтеза компонентов клетки. [править] Физиологические свойства Получают энергию в ходе окислительно-восстановительных реакций, используя в качестве донора электоронов органические соединения. Для роста необходим кислород, но способны расти при пониженных концентрациях кислорода, образуют каталазу и оксидазу. Способны использовать различные углеводы, спирты и соли органических кислот в качестве источников углерода. Азотфиксаторы способны фиксировать по крайней мере 10 мкг азота на грамм потреблённой глюкозы, фиксация азота зависит от наличия ионов молибдена, отсутствие молибдена может быть частично замещено ионами ванадия. В качестве источников азота могут использовать нитраты, ионы аммония и аминокислоты. Оптимум pH для роста и фиксации азота 7,0—7,5, способны расти в диапазоне pH от 4,8 до 8,5. Возможен также зависимый от водорода миксотрофный рост представителей рода Azotobacter на безазотистой питательной среде, содержащей маннозу. Водород доступен в почве, поэтому не исключена возможность миксотрофии у представителей рода Azotobacter в природных условиях. [править] Культуральные свойства Представители рода Azotobacter способны использовать углеводы (например маннит, сахарозу, глюкозу), спирты (в том числе этанол и бутанол) и соли органических кислот, в том числе и бензоаты, в качестве источника углерода и энергии. Представители рода растут на безазотистых средах, предназначенных для выделения свободноживущих азотфиксирующих и олигонитрофильных организмов, например на среде Эшби, содержащей источник углерода (маннит, сахароза или глюкоза) и необходимые микроэлементы (источник фосфора, серы и т. д.), или на среде М. В. Фёдорова, содержащей больше микроэлементов , а также на жидкой среде Бейеринка. На плотных питательных средах представители рода образуют плоские, слизистые колонии пастообразной консистенции диаметром 5—10 мм, в жидких питательных средах образуют плёнки. Характерно также пигментирование, колонии представителей рода могут быть окрашены в тёмно-коричневый, зелёный и других цветов, или же могут быть бесцветными в зависимости от видовой принадлежности. Представители рода Azotobacter являются мезофильными микроорганизмами и растут при температуре 20—30 °C. [править] Пигменты Представители рода Azotobacter продуцируют пигменты. Например, типовой вид рода Azotobacter chroococcum продуцирует тёмно-коричневый водорастворимый пигмент (в видовом эпитете как раз отражена эта способность) меланин. Продукция меланина у Azotobacter chroococcum наблюдается при высоких уровнях дыхания во время фиксации азота и, предположительно, также защищает нитрогеназную систему от действия кислорода при аэроадаптации Другие виды рода Azotobacter также продуцируют пигменты от жёлто-зелёного до пурпурного цвета. Также представители рода способны продуцировать зеленоватый флюоресцирующий пигмент, флюоресцирующий жёлто-зелёным светом и пигмент, флюоресцирующий бело-голубым светом. [править] Геном Частично завершено определение нуклеотидной последовательности хромосомы Azotobacter vinelandii штамма AvOP. Хромосома Azotobacter vinelandii — кольцевая молекула ДНК размером 5�342�073 пар нуклеотидов и содержит 5043 генов, из которых 4988 кодируют белки, доля Г+Ц пар составляет 65 моль�%. Отмечено изменение плоидности представителей рода Azotobacter на протяжении жизненного цикла: по мере старения культур количество хромосом в клетках и содержание ДНК увеличивается — в стационарной фазе роста культуры могут содержать более 100 копий хромосомы на клетку. При пересеве на свежую питательную среду первоначальное содержание ДНК (одна копия) восстанавливается Кроме хромосомальной ДНК, у представителей рода Azotobacter обнаружены плазмиды , доказана и возможность трансформации представителей рода Azotobacter экзогенной плазмидной ДНК . [править] Распространение Представители рода Azotobacter распространены повсеместно в нейтральных и слабощелочных почвах и не выделяются из кислых почв. Были они обнаружены и в экстремальных условиях почв северного и южного полярного региона, несмотря на короткие местные сезоны роста и относительно низкие значения pH, — в арктическом регионе в глине и суглинках (в том числе торфянистых и песчанистых суглинках), в антарктическом регионе — в грунте побережья В сухих почвах представители этого рода способны сохраняться в виде цист до 24 лет. Также представители рода Azotobacter были выделены из водных местообитаний, в том числе из пресноводных водоёмов , солоноватоводных болот . Некоторые представители рода Azotobacter ассоциированы с растениями и обнаружены в ризосфере, вступая с растением в определённые взаимоотношения — представители рода были выделены из ризосферы мангровых деревьев совместно с другими азотфиксирующими и денитрифицирующими бактериями . Некоторые штаммы также обнаружены в коконах дождевых червей Eisenia fetida. [править] Фиксация азота Представители рода Azotobacter являются свободноживущими азотфиксаторами, то есть в отличие от представителей рода Rhizobium фиксируют молекулярный азот из атмосферы, не вступая в симбиотические отношения с растениями, хотя некоторые представители рода вступают в ассоциацию с растением-хозяином. Фиксация азота ингибируется наличием доступных источников азота, например ионов аммония, нитратов. Представители рода Azotobacter имеют полный комплекс ферментов, необходимый для осуществления азотфиксации: ферредоксины, гидрогеназы и важнейший фермент — нитрогеназу. Процесс азотфиксации энергозависим и требует притока энергии в виде АТФ. Процесс фиксации азота крайне чувствителен к присутствию кислорода, поэтому у представителей рода Azotobacter выработался особый механизм защиты от действия кислорода — так называемая дыхательная защита, осуществляемая путём значительной интенсификации дыхания, снижающего концентрацию кислорода в клетках. Также имеется особый белок Shethna, защищающий нитрогеназу и участвующий в предотвращении гибели клетки, вызванной кислородом: мутанты, не вырабатывающие этот белок, гибнут в присутствии кислорода во время азотфиксации в отсутствие источника азота в среде Определённую роль в процессах азотфиксации у Azotobacter играют гомоцитрат-ионы. [править] Нитрогеназы Нитрогеназный комплекс является важнейшим ферментом, участвующим в азотфиксации. У представителей рода Azotobacter обнаружено несколько типов нитрогеназ — Mo-Fe-нитрогеназа и альтернативные нитрогеназы: Ванадий-содержащая, не зависимая от ионов молибдена , более активная чем Mo-Fe-нитрогеназа в условиях пониженных температур — так, эффективная фиксация азота не прекращалась V-нитрогеназой вплоть до понижения температуры до 5 °C, активность V-нитрогеназы понижалась при понижении температуры в 10 раз меньше, чем у Mo-Fe-нитрогеназы , и Fe-содержащая, менее активная, чем обычная нитрогеназа . Важную роль в образовании активной нитрогеназы играет созревание Р-кластера Mo-Fe-нитрогеназы , также как и предшественник Mo-Fe-кофактора нитрогеназы , шаперон GroEL, играет важную роль в завершающей перестройке нитрогеназы . Регуляция активности нитрогеназы может осуществляться образованием осадка аргинина Синтез нитрогеназы осуществляется под контролем т. н. nif-генов. Фиксация азота регулируется nifLA опероном, продукт NifA регулирует транскрипцию nif-генов, NifL имеет антагонистичное действие по отношению к действию NifA в ответ на поглощённый азот и в зависимости от уровня поступления кислорода в клетку, экспрессия nifLA оперона регулируется по механизму позитивной регуляции. NifL является флавопротеином, модулирующим активацию транскрипции генов азотфиксации путём редокс-зависимого переключения. Двухкомпонентная система регуляции, состоящая из двух белков (энхансера NifA и сенсора NifL), образующих комплексы между собой, является атипичной и не распространённой среди других организмов системой регуляции экспрессии генов. [править] Значение Азотфиксация играет большую роль в круговороте азота в природе. Азотфиксация является важнейшим источником азота, и представители рода Azotobacter играют важнейшую роль в круговороте азота почвы, осуществляя фиксацию молекулярного азота. Также представители рода синтезируют некоторые биологически активные вещества, в том числе и некоторые фитогормоны, например ауксины , тем самым стимулируя рост и развитие растений , являясь биологическим стимулятором роста растений и синтезируя факторы, необходимые для роста растений . Экзополисахариды представителей рода способствуют мобилизации тяжёлых металлов в почве, способствуя самоочищению почв, загрязнённых тяжёлыми металлами, например кадмием, ртутью и свинцом. Некоторые представители рода Azotobacter также способны к биодеградации некоторых хлорсодержащих ароматических соединений, например 2,4,6-трихлорфенола (2,4,6-Трихлорфенол�(англ.)) — ранее использовавшегося инсектицида, фунгицида и гербицида, имеющего мутагенное и канцерогенное действие и являющегося ксенобиотиком и поллютантом. [править] Использование человеком Благодаря своей способности фиксировать молекулярный азот, тем самым повышая плодородие почвы и стимулирования роста растений представители рода Azotobacter используются в сельском хозяйстве для получения азотных биоудобрений, в том числе азотобактерина , также представители рода являются продуцентами полисахарида — альгиновой кислоты (E400) , использующегося в медицине (в качестве антацида), в пищевой промышленности (в качестве пищевой добавки к мороженому, пудингам и кремам) и в биосорбции металлов и поли(3-гидроксибутирата) (Полигидроксибутират�(англ.)) . Azotobacter beijerinckii является продуцентом рестриктазы Abe�I, узнающей несимметричную гептануклеотидную последовательность CCTCAGC. [править] Систематика Род Azotobacter был описан в 1901 году голландским микробиологом и ботаником, одним из основоположников экологической микробиологии Мартином Бейеринком на основании впервые выделенного и описанного им Azotobacter chroococcum, первого аэробного свободноживущего азотфиксатора. В 1903 году Липман (Lipman) описал Azotobacter vinelandii Lipman, 1903, а годом позже Azotobacter beijerinckii Lipman, 1904, названный им в честь самого Мартина Бейеринка. В 1949 году русский микробиолог Николай Александрович Красильников описал вид Azotobacter nigricans Krasil'nikov, 1949, в 1981 году разделённый Томпсоном (Thompson) и Скирманом (Skerman) на два подвида: Azotobacter nigricans subsp.�nigricans Krasil'nikov, 1949 и Azotobacter nigricans subsp.�achromogenes Thompson and Skerman, 1981, в том же году Томпсон и Скирман описали вид Azotobacter armeniacus Thompson and Skerman, 1981. В 1991 Пейдж (Page) и Шивпрасад (Shivprasad) описали микроаэрофильный, зависимый от ионов натрия аэротолерантный вид Azotobacter salinestris Page and Shivprasad 1991. Ранее представители рода принадлежали к семейству Azotobacteraceae Pribram, 1933, но затем были перенесены в семейство Pseudomonadaceae на основании изучения нуклеотидных последовательностей 16S рРНК. В 2004 году было проведено филогенетическое исследование и выяснено, что Azotobacter vinelandii входит в одну кладу с бактерией Pseudomonas aeruginosa. В 2007 году было сделано предположение о близости родов Azotobacter, Azomonas и Pseudomonas и о возможной синонимичности. К роду Azotobacter ранее принадлежали также виды Azotobacter agilis (перенесён в 1938 году Виноградским в род Azomonas), Azotobacter macrocytogenes (перенесён в 1981 году в род Azomonotrichon и в 1982 году в род Azomonas) и Azotobacter paspali (перенесён в 1981 году в род Azorhizophilus).","Азотобактер (лат.�Azotobacter) — род бактерий, живущих в почве и способных в результате процесса азотфиксации переводить газообразный азот в растворимую форму, доступную для усваивания растениями. Род азотобактер принадлежит к грамотрицательным бактериям и входит в группу так называемых свободноживущих азотфиксаторов. Представители рода обитают в нейтральных и щелочных почвах , воде и в ассоциации с некоторыми растениями . Образуют особые покоящиеся формы — цисты. Играет важную роль в круговороте азота в природе, связывая недоступный растениям атмосферный азот и выделяя связанный азот в виде ионов аммония в почву. Используется человеком для производства азотных биоудобрений, является продуцентом некоторых биополимеров. Первый представитель рода, Azotobacter chroococcum, был открыт и описан в 1901 году голландским микробиологом и ботаником Мартином Бейеринком. На данный момент в род входят шесть видов." sh,1a0cdab6dcf605f6b1f25640f743c4ec,"[uredi - уреди] Historija rata Većina stručnjaka vjeruje da rat ili fenomeni slični ratu postoje od nastanka moderne ljudske vrste, odnosno od vremena nastanka organiziranih ljudskih društava. Dok je prahistorijsko ratovanje u mnogo čemu bilo slično lovu, odnosno imalo oblik zasjeda i prepada, odnosno pljačkaških pohoda među grupama lovaca-sakupljača, razvoj civilizacije je sa sobom donio značajne promjene u načinu njihovog vođenja. Sjedilačke, odnosno poljoprivredne društvene grupe su daleko više vezane uz određenu teritoriju, a višak hrane i podjela rada omogućava da se počne proizvoditi bolje oružje, odnosno razvijati posebne društvene grupe ratnika koje će predstavljati prve organizirane vojske. [uredi - уреди] Etika rata Rat je kroz historiju bio izvorom ozbiljnih etičkih dilema. Iako su mnoge drevne države, narodi i kulture, isto kao i neke danas, na rat gledali kao plemenitu djelatnost i uglavnom pozitivni društveni fenomen, s vremenom su se pojavile dileme o etičkoj opravdanosti rata. Danas se na rat općenito gleda kao na nepoželjnu, a za neke i moralno neprihvatljivu djelatnost. S druge strane mnogi vjeruju kako je rat, ili barem pripravnost za njega u svrhu odvraćanja, nužan za obranu zemlje i drugih vrijednosti. Pacifisti, pak, vjeruju da je rat po prirodi nemoralan te da se ne bi smio nikada voditi po bilo kakvim okolnostima. Taj je stav strastveno propovijedio indijski vođa Mohandas (Mahatma) Gandhi. S druge strane, negativan pristup prema ratu je u historijskom smislu tek relativno nedavno postao široko uvriježen. Prije toga su mnogi veliki mislioci, kao Heinrich von Treitschke, vidjeli rat kao najplemenitiju djelatnost čovječanstva, odnosno onu u kojoj vrline kao hrabrost i čast igraju mnogo važniju ulogu nego neke druge. Na samom početku prvog svjetskog rata je poznati pisac Thomas Mann napisao, ""Nije li mir ništa drugo do proces građanskog onečišćenja, a rat element pročišćenja, oslobođenja i velike nade?"" Ovakav stav je bio službeno prihvaćen od mnogih drevnih društava kao što su Sparta i Rim a 1930-ih u fašističkim državama. Poraz fašističkih država i militarističkih režima u drugom svjetskom ratu, šok zbog dotada nezapamćenih razaranja i upotrebe nuklearnog oružja, te poratni porast duljine i kvalitete života je, pogotovo u zapadnim industrijskim zemljama, dosta pridonio da se na rat gleda kao negativnu pojavu. Mnogi danas smatraju da je jedino tzv. pravedni rat legitiman, odnosno vjeruju da se može voditi jedino kroz međunarodne organizacije poput UN koje bi trebale zaustaviti ratove i nepravednu agresiju. Drugi, pak, smatraju da su međunarodne organizacije, s obzirom na njihovu praksu posljednjih desetljeća, opterećene istim onim etičkim problemima kao i suverene države, pa nemaju nikakvo pravo suditi što jest, a što nije pravedan rat. [uredi - уреди] Uzroci rata O uzrocima rata ne postoji konsenzus, s obzirom da se ratu kao fenomenu često pristupa iz isključivih perspektiva, bilo da je riječ o jednoj jedinoj grani nauke, bilo da je riječ o specifičnoj ideologiji. U literaturi se, međutim, uzroci rata najčešće dijele na: Za detaljna objašnjenja uzroka rata s različitih stajališta v. Rat#Teorije o ratu. [uredi - уреди] Ograničenja načina ratovanja Kroz historiju, pogotovo u ekonomski i kulturno razvijenijim društvima, spoznaja o visokoj cijeni rata u ljudima i materijalnim bogatstvima je rezultirala pokušajima da se ta cijena smanji kroz njegovu formalizaciju, odnosno da se način ratovanja ograniči običajima, zakonima i međunarodnim ugovorima. U nekim od ranih civilizacija, te su se zabrane odnosile na točno određeno doba godine kada se mogao voditi rat (što je zaraćenim stranama omogućavalo nesmetanu žetvu), odnosno ograničenje sudjelovanja u ratu na točno određene kategorije stanovništva (u pravilu muškarce točno određene dobi i društvenog statusa) ili isključivo korištenje točno određenih vrsta oružja i taktike. Osim iz ekonomskih i političkih, nekada su ograničenja ratovanja bila motivirana vjerskim uvjerenjima. Jedan od primjera su Azteci, čija su taktika i naoružanje imali svrhu fizičkog onesposobljavanja i zarobljavanja neprijatelja umjesto njihovog ubijanja, a što je trebalo poslužiti za njihovo žrtvovanje bogovima. Ograničenja ratovanja, što iz političkih, što iz ekonomskih, što iz vjerskih motiva, su ponekad dovodila do toga da ratovi imaju ritualni karakter. Nakon što su industrijska revolucija i razvoj oružja sredinom 19. vijeka ukazali na dotada nezabilježenu destruktivnu mogućnost rata, pokret za ograničenje rata, odnosno načina njegovog vođenja je rezultirao nizom međunarodnih konvencija koje čine osnov suvremenog ratnog prava. Od svih njih su najpoznatije Ženevske i Haške konvencije. Koncept ograničenja rata i njegovog vođenja je, pak, predmetom kritike. S jedne strane ga napadaju pacifisti, držeći kako formalizacija i ustanovljenje ""pravila"" daju legimitet ratu koji je po njima u bilo kakvoj formi apsolutno neprihvatljiv. S druge strane je koncept ograničenja rata odbacuju razni revolucionarni pokreti i zagovornici asimetričnog ratovanja koji drže da su ratna pravila ništa drugo do propagandno sredstvo kojim u klasičnom vojničkom smislu jača strana nastoji cementirati svoj superiorni položaj na račun slabije strane koja joj se ne može efikasno suprotstaviti na način dozvoljen ratnim pravom. Takvi stavovi su se u moderno doba prvi put javili u doba francuske revolucije, kada se po prvi put javlja i koncept totalnog rata kao negacije svih ograničenja ratovanja. [uredi - уреди] Teorije o ratu Nastojanje da se ratovi što uspješnije vode, a u posljednje vrijeme i nastojanja da se rat izbjegne, su dovela do nastanka cijelog niza teorija kojima je cilj objasniti uzroke nastanka rata. Raznolikost tih teorija je znatno pospješio razvitak različitih ideologija u 19. i 20. vijeku, ali i razvoj društvenih nauka čiji predstavnici često nastoje objasniti fenomen rata na temelju dostignuća vlastite naučne discipline. [uredi - уреди] Historijske teorije Historičari, koji su se, proučavajući prošlost, prvi temeljito bavili usporedbama različitih ratova, obično su prilično neskloni stvarati nekakve opće teorije o ratu. Razlog tomu je njihovo mišljenje kako je svaki rat jedinstven, odnosno rezultat spleta različitih, ali često neponovljivih okolnosti koje je nemoguće predvidjeti. Najpoznatiji takav stav je izjava britanskog historičara A.J.P. Taylora kako je ""rat poput prometne nesreće"". [uredi - уреди] Psihološke teorije Rat je, pogotovo u 20. vijeku, postao predmetom zanimanja modernih psihologa, koji ga nastoje objasniti putem vlastitih teorija o ljudskom ponašanju. Jedna od najpopularnijih teorija vezanih uz rat jest ona prema kojoj su ljudska bića po svojoj prirodi agresivna i nasilna, te da rat služi kao svojevrsni ispušni ventil za nasilje i nagomilane frustracije koje članovi društva ne mogu iskazivati u normalnim okolnostima mira. Ovu teoriju su u vlastite svrhe prigrlile predstavnice radikalnog feminizma, s time da su nasilne sklonosti pripisale isključivo muškarcima, dok su žene, po njima lišene agresivnosti i sklonosti ratu. Po feministkinjama bi tek potpuni silazak muškaraca s vlasti, odnosno njihova zamjena ženama, doveo do nestanka rata kao društvenog fenomena. Jedna od prilično utjecajnih psiholoških teorija rata potječe iz korpusa evolucionarne psihologije, te tvrdi da je rat ništa drugo do nastavak normalnog životinjskog ponašanja, odnosno borbe za teritoriju i utjecaj koja se može zapaziti kod nekih vrsta poput čimpanzi. Popularne psihološke teorije uključuju i one koje ih pripisuju isključivo duševnoj bolesti vlastodržaca koji pokreću oružane sukobe, odnosno tvrde da je želja za mirom karkateristika duševno zdravog čovjeka. [uredi - уреди] Antropološke teorije Dio antropologa, pogotovo onih koji su stekli veliki utjecaj u drugoj polovici 20. vijeka, odbacuju ljudsku psihologiju kao uzrok ratova. Po njima teritorijalni i drugi sukobi među životinjama, odnosno sukobi između primitivnih plemena lovaca-sakupljača predstavljaju sasvim drukčiji fenomen od rata koji je, po njima, ništa drugo do proizvod ljudske kulture i civilizacije. Po njima će rat nestati onog trenutka kada se iz svjetske kulture izbace svi sadržaji koji ga potiču. [uredi - уреди] Sociološke teorije Sociologija je od svog nastanka razvila cijeli niz, često proturječnih, teorija koja svaka na svoj način pokušava dati odgovor na pitanje o glavnim uzrocima rata. Te teorije se obično dijele u dva glavna pravca: [uredi - уреди] Demografske teorije Od teorija koje rat nastoje tumačiti kao nastavak, odnosno posljedicu određenih demografskih trendova najpoznatija je ona maltuzijanska, koja je ime dobila po engleskom piscu Thomasu Malthusu. Prema njoj stanovništvo neke države ili šore oblasti u pravilu raste brže nego mogućnost njihovog društva, kulture i civilizacije da ga opskrbe hranom. Nedostatak hrane i drugih resursa sa sobom, uz glad i bolest, dovodi i rat kao jedno od sredstava kojima se stanovništvo spušta na prihvatljivu razinu. Maltuzijanci su djelomičnu potvrdu svoje teorije dobili razvojem tehnologije, kao i padom nataliteta u vodećim industrijskim zemljama 20. vijeka, što je u njima dovelo do drastičnog pada volje da se vode ratovi. S druge strane se kao moderna varijanta maltuzijanske teorije razvila teorija Mladenačke izbočine, koja izbijanje ratova objašnjava porastom udjela mladih muškaraca u stanovništvu neke države. Po toj teoriji ti mladi ljudi su lišeni bogatstva rezerviranog za stariju braću i/ili vršnjake iz viših slojeva, pa ispušni ventil pronalaze u kriminalu, radikalnoj politici, ali i sklonosti sudjelovanju u ratovima. Ta se teorija, između ostalog, koristi kako bi se objasnio suvremeni porast radikalizma među muslimanskim stanovništvom današnjeg svijeta. [uredi - уреди] Racionalističke teorije Racionalističke teorije odbacuju stav da je rat, pogotovo u modernom dobu, rezultat atavističkih psiholoških tendencija ili iracionalnih faktora, te umjesto toga nastoje njegovo izbijanje objasniti racionalnim, odnosno zdravorazumski utemeljenim odlukama vlastodržaca koji oružani sukob u određenim situacijama drže prihvatljivijom alternativom od održavanja mira po cijenu slabljenja vlastite države i dugoročnog ugrožavanja njene sigurnosti. Racionalističke teorije isto tako drže da se pogrešnost takve računice može sa sigurnošću ustanoviti tek nakon izbijanja, odnosno završetka rata. Strana koja odluči povesti rat ili prihvatiti ratni izazov druge strane u pravilu ne raspolaže s podacima o tehničkim, ljudskim ili moralnim kapacitetima svog budućeg ratnog neprijatelja. [uredi - уреди] Ekonomske teorije Ekonomske teorije rat vide kao prirodnu, a ponekad i neizbježni posljedicu ekonomske aktivnosti u pojedinom društvu i državi, odnosno kao izraz nastojanja da se zgrće što veće materijalno bogatstvo, i to putem stvaranja novih tržišta, odnosno dobavljanja strateških resursa. Takve su teorije postale raširene u 20. vijeku, a danas uživaju velikog popularnost među predstavnicima političke ljevice. Jedna od najpoznatijih takvih teorija je marksistička. [uredi - уреди] Teorije političkih nauka U 20. vijeku su se počele razvijati teorije koje problemu rata i njegovih uzroka pristupaju s politološkog stajališta. Od njih su posebnu popularnost stekle teorije temeljene na različitim teorijama međunarodnih odnosa. Od tih teorija su najpoznatije realistička teorija, temeljena na realističkoj školi međunarodnih odnosa, koja rat promatra kao samo jedno od mnogih oruđa koje pojedina država koristi u svrhu ostvarivanja ili zaštite svojih ekonomskih i političkih interesa. Nasuprot tom stavu, idealistička teorija na rat gleda kao posljedicu otuđenosti odnosno neodgovornosti militaristički nastrojenih vlastodržaca prema vlastitim narodima. Najpoznatija takva teorija je teorija demokratskog mira, koja tvrdi da demokracije nikada ne ratuju među sobom. Teorija tranzicije moći, pak, ratove objašnjava tzv. ratnim ciklusima, odnosno periodima u kojima se smjenjuju hegemonije različitih velikih sila u svijetu. [uredi - уреди] Marksističke teorije Marksistička teorija rata tvrdi da je uzrok svih ratova klasna borba. Ona ratove vidi kao imperijalističke pothvate kojima je svrha povećati moć vladajuće klase na račun proletarijata i drugih potlačenih klasa, koje dijeli uz pomoć koncepata kao što su nacionalizam i religija. Ratovi stoga neće nestati sve dok se kroz svjetsku revoluciju ne stvori besklasno društvo. [uredi - уреди] Vrste rata i ratovanja [uredi - уреди] Po uzroku i karakteru Donja tablica navodi najčešće kategorije ratova po uzrocima, uz pojedine historijske primjere. Pored gore navedene podjele, pojedine ideologije, kao što je marksizam, imaju običaj dijeliti ratove na dvije grupe: pravedne i nepravedne. U slučaju marksizma pravednim ratovima se smatraju pobune robova i kampanje pokreta za nacionalno oslobođenja, dok se svi drugi ratovi smatraju imperijalističkim i nepravednim. Ratovi se nekada znaju dijeliti po opsegu, pa se tako kao fenomeni nalik na rat spominju neredi, manje pobune i državni udari. Kao eufemizam za rat se ponekad koristi izraz policijska akcija, pogotovo u 20. vijeku kada se vojne akcije provode pod geslom zavođenja reda, spriječavanja genocida ili pomoći legalne vlade u borbi protiv pobunjenika. Ratovi se često dijele i na konvencionalne i nekonvencionalne, pri čemu se u pod prvim spominju oružani sukobi između nacionalnih država. [uredi - уреди] Po načinu i mjestu vođenja Najpoznatija i najšira podjela ratova po načinu vođenja je podjela na konvencionalne i nekonvencionalne ratove. Ta je podjela s vremenom mijenjala svoje značenje kako se mijenjalo značenje izraza ""konvencionalni rat"". Ispočetka se odnosila na ""konvencionalnost"" sukoba u kome su obje zaraćene strane bile sačinjene od regularnih vojski koje su djelovale u skladu s relativno strogo određenim pravilima i običajima. Kasnije se, u 20. vijeku, s razvojem kemijskog, biološkog i nuklearnog oružja, izraz ""konvencionalni rat"" širi i na sukobe u kome ne sudjeluju redovne oružane snage, niti koja su ograničena nekim pravilima, ali u kome se ipak ne koristi tzv. oružje za masovno uništenje. Sa završetkom hladnog rata i usvajanjem međunarodnih sporazuma usmjerenih na ograničenje i zabranu upotrebe oružja za masovno uništenje, izraz ""konvencionalni rat"" vraća svoje staro značenje. Međutim, umjesto izraza ""nekonvencionalni rat"" se danas, često i pod utjecajem ""političke korektnosti"" uvodi izraz asimetrični rat - najčešće kako bi se opravdala strana koja je zbog zbog očigledne tehničke, brojčane ili inferiornosti u odnosu na neprijatelja prisiljena kršiti ratne konvencije. Ponekad na način vođenja rata bitno utječu geografske i druge okolnosti, koje ga ograničavaju na točno određeni prostor, koji pak ograničava sredstva i snage kojima se vodi rat. Klasičan primjer su ratovi između država koje ne dijele kopnenu granicu ali raspolažu s ratnim mornaricama. Takvi se sukobi odvijaju na moru i nazivaju se pomorskim ratovima. Sukobi u kojima zaraćene strane nisu voljne ili u stanju koristiti kopnene snage ali ni mornaričke snage jedna protiv druge znaju postati zračni rat. U budućnosti bi se, uz odgovarajući razvoj tehnologije, mogao voditi i svemirski rat. Pored ovih podjela postoje ratovi koji se vode u posebnim klimatskim zonama, pa tako postoji arktički rat, pustinjski rat i ratovanje u džungli. Ratovi koji se vode u gradskim područjima se nazivaju urbanim ratovima. U prošlosti su postojali tzv. kolonijalni ratovi, a među ograničene sukobe se ubrajaju i granični ratovi. Ratovi mogu dobiti i naziv po sredstvima koja se koriste - tako postoji elektronski rat, podmornički rat i minski rat. Po strategiji se ratovi dijele na mobilne i manevarske i pozicijske. [uredi - уреди] Završetak rata Ratovi, kao i sve vrste konflikata, najčešće završavaju na tri načina: U prahistoriji i počecima civilizacije, ratovi su najčešće završavali potpunom pobjedom jedne strane, nakon koga je najčešće slijedilo protjerivanje, porobljivanje i genocid poraženog protivnika. Izuzetak su predstavljali pljačkaški pohodi koji bi završavali ostvarenjem ciljem zbog kojih je rat počinjao tj. uspješnom pljačkom materijalnih dobara. Daljnim razvojem civilizacije i kulture, kao i povećanjem materijalnih dobara oko kojih se vodi ratovi, počinju se stvarati formalni običaji i ograničenja rata, koja se odnose i na način na koji rat treba završiti. Cilj toga je spriječiti uništavanje resursa oko kojih se vodi rat, odnosno omogućiti pobjedniku da uživa plodove pobjede, a gubitniku da zauzvrat ne bude potpuno uništen. Tako ratovi s vremenom počinju završavati aktima formalne predaje, nakon kojih se stanovništvo i institucije stavljaju na milost pobjedniku. Daljim razvojem diplomacije se uz akte predaje javljaju i prvi mirovni ugovori, kojima pobijeđene strane tek djelomično prihvaćaju zahtjeve pobjednike, odnosno zaraćene strane nastoje pronaći određeni kompromis.","Rat je sukob koji uključuje organiziranu upotrebu oružja i fizičke sile od strane država ili drugih društvenih grupa. Zaraćene strane obično drže teritoriju, koju mogu dobiti ili izgubiti; a svaka posjeduje vodećeg pojedinca ili tijelo koje se može predati ili kolabirati, te tako završiti rat. Sve do kraja drugog svjetskog rata, vladao je običaj da učesnici u ratu izdaju formalne objave rata. U posljednje vrijeme se često koriste alternativni izrazi za rat, najčešće u svrhu eufemističkog izbjegavanja ograničenja rata, što uključuje oružani sukob, neprijateljstva i policijska akcija. Vrijeme kada nema formalnog rata, usprkos mogućnosti međunarodnih i unutrašnjih napetosti, se naziva mir. Međutim, neki smatraju da je definicija mira složenija. Pri tome se često citira Baruch Spinoza (1632-1677) koji je rekao da “mir nije odsutstvo rata, nego vrlina, duševno stanje, odnosno sklonost dobroj volji, povjerenju i pravdi.” Ratovi se obično odvijaju u nizovima vojnih pohoda između dvije zaraćene strane, a povod su im, osim drugih stvari, nesuglasice oko pitanja suvereniteta, teritorije, prirodnih resursa, religije ili ideologija. Rat koji za svrhu ima osloboditi okupiranu zemlju se naziva ""oslobodilački rat""; rat između frakcija unutar jedne države je građanski rat." sh,3182791c861924cd3628b62a67f967f2,"[uredi - уреди] Politička pozadina Borba (više politička nego oružana) Irskih republikanaca za autonomiju trajala je već neko vreme; isto toliko dugo, lojalisti su pokušavali to da spreče. Često se previđa činjenica da su Irski dobrovoljci, jedna od dve glavne grupacije u ustanku, formirani kao odgovor na formiranje Alsterskih dobrovoljaca, koji su želeli da spreče dodeljivanje autonomije Irskoj. Liberalna britanska vlada je, Trećim aktom o parlamentarnoj autonomiji 1914. dodelila parlamentarnu autonomiju za dvadeset šest okruga (Današnja Republika Irska), a preostalih Šest okruga (današnja Severna Irska) ’privremeno’ je ostalo pod vlašću Londona. Međutim, u to doba je izbio i Prvi svetski rat te je sprovođenje Trećeg akta u delo odloženo. [uredi - уреди] Planiranje ustanka; vođe ustanka Glavno u planiranju ustanka bilo je Irsko republikansko bratstvo (IRB). Njihova osnovna ideja bila je da se iskoristi prilika dok su oči Britanije okrenute ka Evropi i ratu. Vođe i glavni planeri ustanka bili su Pádraig Pearse, Joseph Plunkett, Tom Clarke, Eamonn Ceannt i Sean MacDermot – svi članovi IRB-a i na komandnim pozicijama u Irskim dobrovoljcima. Kasnije im se priključio i James Connolly, koji je bio na čelu Irske građanske armije - prilično malobrojne sindikatske organizacije, koja je i sama planirala ustanak u to vreme. Ustanak je podržavala i Američko-irska organizacija Clan na Gael, koji su im bili jedina veza sa Nemcima, od kojih su se nadali pomoći. Međutim nemački brod sa oružjem za Irce uhvaćen je od strane Britanije 21.4., te su se pobunjenici morali snalaziti sa onim što su imali. [uredi - уреди] Strategija i početak ustanka Planirana strategija bila je sledeća: ustanici će zauzeti sve građevine od strateškog značaja u Dablinu. U idealnoj situaciji, ustanici bi završili držeći čitav centar Dablina pod kontrolom. Međutim, za to nisu imali dovoljno ljudi (svega oko 1250), te je nekoliko veoma bitnih tačaka u gradu (između ostalih i Dablinski zamak i Triniti koledž) ostalo u rukama Britanaca, što je značilo da su ustanici izolovani i odvojeni jedni od drugih – i da ih Britanci mogu napadati i pobeđivati grupu po grupu – što su ovi i uradili. Bilo je planirano da se ljudi pobune i u unutrašnjosti u isto vreme kad i u Dablinu, što su i učinili. Međutim, kao i u prestonici, i ovde je bio problem mali broj učesnika, kao i to što su ipak bili većinom vojno nekompetentni. Vođe ustanka bile su svesne ovih velikih nedostataka, ali su računali na to da će London radije dopustiti da akt o parlamentarnoj autonomiji stupi na snagu odmah nego da rasipaju snage namenjene Zapadnom frontu kako bi ugušili pobunu u Irskoj. Snage Irskih dobrovoljaca sastojale su se od četiri bataljona, a uoči ustanka oformljen je i peti bataljon, koji će kasnije zauzeti Glavnu poštu. U petom bataljonu bile su glavne vođe ustanka – Pearse (glavnokomandujući), Connolly (komandant Dablinske divizije), Clarke, Macdermott i Plunkett, kao i tada nepoznati Michael Collins. Glavna pošta nalazi se u glavnoj ulici (O’Connel Street), u samom centru Dablina, i kao takva bila je centar dešavanja. Upravo tu je Pearse pročitao Dokument o proglašenju republike. Ostale snage bile su raspoređene na sledeći način: Kada je izbio ustanak, Dablinom je zavladao potpuni haos. Nisu u pitanju bili samo oružani napadi ustanika na građevine, već i ubistva, pljačke i slično u siromašnim delovima grada, a sve je postalo još haotičnije kada su ustanici dobili naređenje da pucaju u pljačkaše. Haosu je doprinela i nemogućnost komunikacije između pobunjeničkih bataljona koji su bili odsečeni jedni od drugih - u nedostatku centralnih naređenja, svaki vođa je morao da odlučuje sam za sebe. [uredi - уреди] Dolazak britanskih trupa i kraj ustanka Britanske trupe bile su pod komandom generala Loua (Lowe), koji je pod sobom imao 1200 vojnika. Prvi korak bio je da se osigura prilaz Dablinskom zamku, a zatim su izolovali Glavnu poštu, gde je bilo glavno sedište pobunjenika. Na severozapadu grada postavili su artiljeriju, odakle su pokrivali dobar deo grada. Uskoro je iz Britanije prispelo pojačanje – 16000 vojnika i 1000 policajaca. Pobunjeničke baze zauzimane su jedna po jedna, a najžešća bitka odigrala se kod Glavnog kanala, gde je samo 12 dobrovoljaca dugo držalo prelaz i pobilo oko 240 vojnika. Na drugim pozicijama bitke su takođe besnele - danima. Ljudstvo u Glavnoj pošti se zabarikadiralo unutra. Britanske trupe granatirale su ih izdaleka, a oni nisu imali odgovarajuće oružje da uzvrate vatru, te su na kraju bili prinuđeni da napuste položaje. Pobunjenici su se povukli i zauzeli nove položaje u Moore Streetu, odakle je 29.4. Pearse izdao naređenje o opštoj predaji. [uredi - уреди] Reakcija javnosti, hapšenja i pogubljenja Irska javnost u početku je osudila ustanak. Veliki broj Iraca u to doba se borio u prvom svetskom ratu, i dobar deo naroda je ustanike posmatrao kao obične izazivače nereda koji nisu imali hrabrosti da odu u rat. Neke od irskih novina zahtevale su pogubljenje ustaničkih vođa. Posle ustanka je uhapšeno 3430 ljudi, od kojih je 1480 i zatvoreno. Neki od njih su bili politički aktivisti i nisu imali veze sa ustankom. Petnaestorica ustaničkih vođa je pogubljeno u zatvoru Kilmainham (Kilmejnam) 3-12.5. – među njima i teško ranjeni Connelly, koji nije mogao da stoji pred streljačkim vodom, te su ga vezali za stolicu da ne bi pao. Éamon de Valera nije pogubljen jer je rođen u SAD, te je bio američki državljanin, a Constance Markievicz nije pogubljena jer je bila žensko. Posle hapšenja i pogubljenja mišljenje javnosti se preokrenulo – svi su bili užasnuti, a ustaničke vođe počeli su posmatrati kao mučenike. Organizovane su memorijalne povorke, njihove fotografije masovno su se prodavale, a skupljani su i dobrovoljni prilozi za njihove porodice. Promena stava javnosti i naroda otvorila je i ugazila put Sin Féinnu i daljim republikanskim aktivnostima, koje će na kraju dovesti do nezavisnosti Republike Irske. [uredi - уреди] Spisak pogubljenih vođa [uredi - уреди] Uskršnji ustanak u umetnosti Književnost Film Muzika","Uskršnji ustanak (engleski: Easter Rising, irski: Éirí Amach na Cásca) odigrao se 1916. u Dablinu. Irske republikanske snage pobunile su se protiv britanske vladavine, zauzele ključne strateške pozicije u gradu, i započele oružani ustanak. Ustanak je trajao od 24.4. do 30.4. 1916. posle čega su vođe pohapšene i pogubljene. Ipak, za Irsku je ovo je bio bitan korak ka nezavisnosti." sh,96fd2a6f7995e56e2d3fd7e202eeb177,"[uredi - уреди] Namena [uredi - уреди] Položaj zatvorenika Na Golom otoku, koji popularno naročito u Hrvatskoj nazivaju hrvatskim Alkatrazom, ili Titovim Havajima, zatvorenici su obavljali najteže fizičke poslove, radilo se u kamenolomu, leti na temperaturi 35 do 40 ºS, a zimi zavejani jakim burama. Bilo je to ""stratište duha"" na kom se gubilo svako dostojanstvo ali i život. Zadatak uprave logora je bilo ne samo fizičko već i psihičko slamanje pojedinca. Sve već poznate metode mučenja iz Sibirskih preko nacističkih logora do ""pranja mozga"" su korišćene. Preko 90% logoraša je na ova ostrva došlo bez sudskog procesa po ""Partijskoj kazni"", bez presude i određene dužine kazne. Gotovo svi logoraši su bili Srbi ili Crnogorci. Logoraši su se delili na ""Bandu"" i ""Revidirane"". Svako veče su se držali sastanci gde se obrađivala dnevna politika i to je bila prilika da pripadnici Bande revidiraju svoje, pre svega, staljinističke stavove. Velika većina logoraša pod velikim fizičkim i psihičkim pritiskom je bila slomljena i na sastanku tražila da bude primljena među revidirane. Skup logoraša je ""demokratski"", pod nadzorom stražara, javno diskutovao o svakom pojedincu, koliko je njegova molba iskrena i sl. Revidirani su imali bolji položaj, radili su lakše poslove kao što je bilo vađenje kamena štanglama u kamenolomu ili klesanje kamena i imali neke izglede da budu pušteni na slobodu. Za Bandu je bilo rezervisano nošenje kamena na ""tačkama"" (vrsta nosila za kamen koji nose dva logoraša). Glavna ""zabava"" čuvarima logora je bila da se na ""tačke"" stave osobe različite visine, snage i sl. da bi im se time otežalo nošenje. Ipak, postojao je mali broj pripadnika ""Bande"" koji nikad nisu popustili i koji su nakon dugogodišnje robije bez da su revidirali stav. Jedna od takvih heroja i mučenica je bila Miljuša Jovanović. Za ""najtvrđe"" zatvorenike postojao je logor u okviru logora pod nazivom ""Petrova rupa"" gde je obračun bio posebno surov i gde je smrtnost bila veoma visoka. Zatvorenici su odvođeni na Goli na mah, često bez suda i suđenja, u svakom slučaju sa presudom čije trajanje niko nije mogao unapred znati. Bili su primorani da priznaju da su se zaverili protiv naroda, Tita i Partije, prisiljeni da optuže svoje prijatelje i da potkazuju svoje logorske drugare. Revidirali su i finoklesirali onoliko koliko je to istražiocima bilo potrebno. I kada su napokon bili pušteni, uvek je to bilo uz određenu ogradu, uvek s mogućnošću da opet budu pozvani, uvek uz svest da iznova mogu biti potkazani ili da sami opet mogu postati potkazivači. Čini se da je ta strašna psihološka procedura, a ne naprosto topli zec ili o vrat obešena puna kibla, ono što je prava i strašna tragedija Golootočana i razlog njihove nemuštosti. Na Goli su došli kao dojučerašnji pobednici ili bar kao ljudi jake samosvesti. I - skoro svi su revidirali. Veoma malo dušegupki ovoga sveta može da se pohvali takvom uspešnošću u prevaspitanju. Pojedini logoraši su po puštanju na slobodu bili ponovo hapšeni. ""Dvomotorci"" kako su ih zvali su imali posebno surov tretman. Izvestan broj ustaša, koji su takođe bili u logoru, je brzo dobio ulogu Kapoa, te su se isticali u zverstvima i premlaćivanju logoraša. Golootočani su i posle izdržane kazne bili prokazani u društvu, niko sa njima nije smeo da se druži i teško su dobijali bilo kakav posao. Na članove porodice se vršio pritisak da ih se odreknu a na bračne drugove da se razvedu. Neki su posle izdržane kazne postali doušnici UDBA-e u mestu u kome žive, kada su morali povremeno podnostiti izveštaje o dešavanjima među stanovništvom, što je spadalo u svojevrstan psihološki pritisak. Smatra se da je kroz logor prošlo oko 10.000 zatvorenika. Broj ubijenih i invalida nije poznat. Ni jedna žena posle dolaska iz logora nije mogla da postane majka iako su u bile pitanju uglavnom mlade žene. Postojao je širok dijapazon mučenja zatvorenika, počevši od toplog zeca pa do uriniranja neiživljenih i pijanih čuvara po njima.Topli zec je ""dobrodošlica"" novopridošlim zatvorenicima. Zatvorenici bi se postavili u dva paralelna reda, a zatim bi novopridošli zatvorenik prošao između njih, dok bi ga ostali udarali. Po izlasku iz toplog zeca novopridošli bi bio sav krvav i izubijan.... Onaj koji ne bi ""adekvatno udarao"", bio bi kažnjen... Topli zec se primenjivao u svakoj sitaciji kada je nekoga trebalo kazniti. [uredi - уреди] Goli otok danas Goli otok se danas posećuje od strane turista i pastira sa otoka Rab, koji ponekad dovezu ovce na ispašu. Na Goli otok se može stići svakodnevno brodićima koji voze iz Punta, Krka i Baške. Cene se kreću od 200 do 400 hrvatskih kuna. [uredi - уреди] Literatura [uredi - уреди] Linkovi Napomena:Za izdradu ovog članka, korišćene su slike sa sajta goli-otok.com . Dozvolu vebmastera možete pogledati ovde.","Goli otok (Golo ostrvo) (�izgovor?), površine oko 4,7 km², nalazi se u zapadnom delu Republike Hrvatske, istočno od poluostrva Istra u Velebitskom kanalu, između ostrva Rab, Sv. Grgur i Prvić. Samo ime već puno govori o izgledu ovog ostrva. Zajedno sa susednim ostrvom Sv. Grgur deo je vapnenačkog masiva koji se proteže paralelno sa Kamenjakom (408 nautičnih milja) na ostrvu Rab i ostrvom Prvić. Severna obala ostrva je gola i nepristupačna, a dubina mora uz samu obalu je oko 30m. Južna i jugoistočna obala ostrva je takođe siromašna zelenilom, ali je bogata uvalicama od kojih je najveća uvala Mala Tetina." sk,bc4fea3dab811397936be1c85d24e306,"[upraviť] História Za prvý priekopnícky článok o zobrazovaní magnetickou rezonanciou sa považuje „Image formation by Induced Local Interaction; Examples Employing Magnetic Resonance“ v marcovom čísle časopisu Nature z 16. marca 1973. Jeho autorom bol Paul Lauterbur. Ako uznanie za ich objavy a obrovský prínos v uplatnení magnetickej rezonancie v medicíne boli Paul Lauterbur a Sir Peter Mansfield v roku 2003 ocenení Nobelovou cenou za fyziológiu alebo medicínu. Lauterbur objavil, že gradienty v magnetickom poli môžu byť použité na vytvorenie dvojrozmerného obrazu. Mansfield analyzoval gradienty matematicky. Komisia však ignorovala priekopníka v MR zobrazovaní Raymonda V. Damadiana, hoci Nobelove pravidlá dovoľovali rozdeliť ocenenie aj medzi tri osoby. Krátko po vyhlásení si Damadian zaplatil drahú celostranovú inzerciu vo veľkých novinách, a touto formou protestoval proti rozhodnutiu komisie. („Prístroj a metóda na zisťovanie rakoviny v tkanive“ Raymonda Damadiana) V roku 1974 si Damadian patentoval dizajn a použitie magnetickej rezonancie (US Patent 3,789,832 ) na zisťovanie rakoviny. V roku 1980 vytvoril prvý komerčný MR prístroj, no nepodarilo sa mu ho predať a nikdy nebol klinicky použitý. Jeho patent síce nepopisoval priamo metódu na vytváranie obrazov, no v roku 1997 sa úspešne súdil s firmou General Electric pre jeho porušenie a získal odškodnenie 129 miliónov dolárov. Neskôr dosiahol za ďalšie milióny dolárov mimosúdne vyrovnanie i s ďalšími výrobcami MR prístrojov. V roku 1996 Mattson a Simon ocenili Damadiana za popis konceptu celotelového zobrazovania magnetickou rezonanciou a za objavenie rozdielov v relaxácii u jednotlivých tkanív, ktoré zobrazenie umožnilo. V roku 2001 mu Lemelson-MIT program udelil svoje Ocenenie za celoživotné dielo ako „mužovi, ktorý vymyslel MR prístroj“. Vo vedeckej komunite sa však jeho osoba dodnes považuje za kontroverznú a názory na jeho prvenstvo a podiel na dnešnej podobe magnetickej rezonancie nie sú jednotné. [upraviť] Magnetická rezonancia - prístroje a ich typy Najdôležitejšou časťou prístroja používaného na zobrazovanie pomocou magnetickej rezonancie je samotný zdroj vonkajšieho magnetického poľa - magnet. Sila tohoto poľa sa udáva v jednotkách Tesla (T) a pohybuje sa v rozmedzí 0,2 až 3T (experimentálne prístroje majú až 8T). Pole musí byť veľmi homogénne (bližšie v kapitole Základné fyzikálne fakty) - to je jeden z dôvodov veľkej technickej náročnosti ich výroby a vysokej ceny. Podľa spôsobu, akým sa pole vytvára, sa prístroje delia do troch základných typov: Prístroje možno rozdeliť i podľa sily vonkajšieho magnetického poľa: Prístroje so slabým i silným poľom majú svoje výhody i nevýhody - nedá sa paušálne povedať, že silnejšie pole je vždy lepšie. Systémy s vysokým poľom umožňujú lepšie priestorové rozlíšenie, rýchle dynamické vyšetrenia a MR spektroskopiu. Naopak prístroje so slabším poľom majú lepší tkanivový kontrast a podstatne nižšie vstupné i prevádzkové náklady. Samotný magnet musí byť od svojho okolia oddelený, pretože silné magnetické pole môže ovplyvniť citlivé elektronické prístroje v okolí - preto je napríklad vyšetrenie pacienta s kardiostimulátorom veľmi riskantné. Rovnako treba prístroj oddeliť od vplyvov vonkajšieho prostredia, a to najmä od najrôznejšieho rádiofrekvenčného vlnenia, aby sa tak zabránilo rušeniu (interferencii) s rádiofrekvenčným vlnením používaním k samotnému zobrazovaniu. Celý systém je preto uzavretý do tzv. Faradayovej klietky. [upraviť] Cievky Jednou so základných súčastí MR prístroja sú cievky. Ich účelom je vysielať do tkanív rádiofrekvenčné pulzy a/alebo zaznamenávať prichádzajúce signály. Existuje viacero typov: [upraviť] Základné fyzikálne fakty [upraviť] Protóny a spin Atómy sa skladajú z jadra a obalu. Obal atómu je tvorený elektrónmi, ktoré majú negatívny elektrický náboj. V jadre sa nachádzajú neutróny, ale najmä pre MR dôležité protóny. Neutróny sú elektricky neaktívne, naopak protóny majú pozitívny elektrický náboj. Protóny v jadre neustále rotujú okolo svojej osi - táto ich vlastnosť sa označuje ako jadrový spin. Rovnako rotuje i ich pozitívny elektrický náboj. Pohybujúci sa elektrický náboj je vlastne elektrický prúd, ktorý indukuje vo svojom okolí magnetické pole. Každý protón tak vo svojom okolí vytvára veľmi slabé magnetické pole, ktoré má svoj smer a pripomína tak malý tyčový magnet. Severný pól tohoto magnetického poľa sa v prítomnosti vonkajšieho magnetického poľa natočí k južnému pólu vonkajšieho magnetu. Na zmenu polarity je nutné dodať energiu z vonkajšieho prostredia. Potrebné vlnové dĺžky týchto energii spadajú do oblasti radiových vĺn. Aby došlo k pohlteniu (rezonancii) radiového impulzu musí mať tento impulz špecifickú energiu. Teda iba určité žiarenie pri určitom magnetickom poli rezonuje s určitým jadrom (a teda je absorbované). Momentálne magnetická rezonancia k zobrazeniu ľudského tela využíva takmer výhradne atómy vodíka so spinovým číslom I = 1/2. Je to podmienené ich fyzikálnymi vlastnosťami a ich značným podielom v ľudskom tele - napr. voda, tvoriaca viac ako dve tretiny hmotnosti ľudského tela, obsahuje vo svojej molekule dva atómy vodíka. Najrozšírenejší izotop vodíka - prócium - má jadro tvorené len jedným protónom. Preto sa často pod označením protón myslí práve tento izotop. Deutérium má spinové číslo I = 1. Protóny (jadra vodíka - prócia) navyše poskytujú i najsilnejší signál. V rámci výskumu sú však snahy o využitie aj iných prvkov a izotopov. Podmienkou je spin a nepárny počet protónov a neutrónov v jadre - spárované magnetické momenty protónov sa totiž vzájomne vyrušia. Najčastejšie sa používajú tieto izotopy: 13C (uhlík), 19F (fluór), 23Na (sodík), 31P (fosfor). Hlavným problémom je slabý výsledný signál, podmienený malým počtom týchto izotopov v ľudskom tele. [upraviť] Protóny a magnetické pole Mimo magnetického poľa sú protóny rozmiestnené chaoticky. Po umiestnení do silného vonkajšieho magnetického poľa sa v ňom usporiadajú podobne ako strelky kompasu: smer ich vlastného magnetického poľa sa stane rovnobežným so smerom pôsobenia poľa vonkajšieho. Keďže protóny patria medzi elementárne častice a platia pre nich zákony kvantovej mechaniky, chovajú sa v skutočnosti inak, ako strelka kompasu, ktorá vo vonkajšom magnetickom poli ukazuje vždy jedným smerom. Lokálne magnetické pole protónu môže smerovať paralelne alebo antiparalelne so smerom vonkajšieho magnetického poľa. Paralelné usporiadanie je pre protóny menej energeticky náročné, a preto je väčšie množstvo usporiadané práve týmto smerom. Rozdiel medzi počtom protónov usporiadaných paralelne a antiparalelne je ale napriek tomu veľmi malý a závisí od sily vonkajšieho magnetického poľa. [upraviť] Precesia Protóny vo vonkajšom magnetickom poli okrem toho, že rotujú okolo svojej osi a sú usporiadané paralelne alebo antiparalelne so smerom vonkajšieho magnetického poľa, vykonávajú ďalší pohyb, ktorý sa nazýva precesia (Obr. 1). Podobá sa na pohyb detskej hračky „vĺčka“. Rýchlosť, s akou tento pohyb protóny vykonávajú sa označuje ako frekvencia precesie - hodnota vyjadruje počet „otáčok“ protónu za jednu sekundu. Matematicky ju možno vyjadriť z tzv. Larmorovej rovnice: Ω0 je uhlová frekvencia precesie (v rad.s-1 ), γ je tzv. gyromagnetická konštanta (MHz/T), B je (zjednodušene) hodnota vonkajšieho magnetického poľa v T - Tesla (v skutočnosti hodnota vonkajšieho magnetického poľa v tesnom okolí jadra so zohľadnením tieniacej konštanty - viď. chemický posun). Pre frekvenciu precesného pohybu (Larmorovu frekvenciu) v Hz potom dostaneme Z rovnice vyplýva, že frekvencia precesie je priamo úmerná indukcii (sile) vonkajšieho magnetického poľa - čím je silnejšie, tým je vyššia. Gyromagnetická konštanta je má odlišnú hodnotu pre rôzne látky - pre protóny (teda atómy vodíka) je to 42,5 MHz/T. Na popis fyzikálnej podstaty MR zobrazovania a jednotlivých vyšetrovacích sekvencii sa používa zjednodušené grafické zobrazenie: pre lepšiu zrozumiteľnosť a názornosť sa protón nahradzuje vektorom a vkladá do súvzťažnej sústavy xyz (Obr. 2). Vektor zobrazuje smer a veľkosť sily jeho magnetického poľa. Táto súvzťažná sústava je umiestnená v silnom vonkajšom magnetickom poli. Na obrázku je modrým kruhom znázornená i trajektória precesie protónu. Ten istý obrázok možno použiť na ďalšie zjednodušenie. Ako bolo vyššie spomenuté, v silnom vonkajšom magnetickom poli sa protóny „ukladajú“ paralelne alebo antiparalelne voči jeho smeru. Vektory proti sebe smerujúcich protónov sa vzájomne vyrušia. Viac protónov je v menej energetickom paralelnom postavení a vektor na obrázku tak môže znázorňovať i smer a veľkosť magnetickej sily určitého tkaniva v ľudskom tele. Ak by neexistovalo žiadne vonkajšie magnetické pole, tento vektor by bol nulový a tkanivo by nemalo žiadnu vlastnú magnetickú silu. V skutočnosti takýto sumačný vektor leží na osi y (Obr .3, modrá šípka), teda nie je „vyklonený“, ako je to na obrázku 2. Príčinou je fakt, že sa vzájomne nerušia len vektory nad a pod úrovňou roviny xy. Ako už bolo spomenuté, protóny vykonávajú precesný pohyb. Každý z paralelne postavených protónov, ktorý nebol vyrušený silou svojho antiparalelne postaveného náprotivku, tento pohyb vykonáva. Pohyb je chaotický a každý z protónov môže smerovať svoj vektor sily inam. Konečným výsledkom je to, že v rovine xy neexistuje žiadny sumačný vektor magnetickej sily - neusporiadaná precesia protismerne pôsobiace sily štatisticky vyruší (Obr. 3, žlté šípky). [upraviť] Longitudinálna magnetizácia Výsledkom celého tohoto procesu je fakt, že človek alebo jeho časť, na ktorú pôsobí silné homogénne magnetické pole (je vsunutý do „tunela“ MR prístroja), sa sám stane magnetom a začne produkovať svoje vlastné magnetické pole, ktoré je rovnobežné so smerom pôsobenia vonkajšieho magnetického poľa - označujeme ho preto pojmom longitudinálna magnetizácia. Oproti sile vonkajšieho magnetického poľa je jej veľkosť veľmi slabá, v konečnom dôsledku je však zdrojom signálu, ktorý umožní vidieť do vnútra ľudského tela. Hlavný problém je v tom, že ju nemožno merať priamo - „splýva“ s oveľa silnejším vonkajším magnetickým poľom (majú rovnaký smer). [upraviť] Úloha rádiofrekvenčného vlnenia Do pacienta v MR prístroji sa vysielajú krátke elektromagnetické pulzy, ktorých frekvencia sa pohybuje v oblasti rádiových vĺn. Nazývajú sa rádiofrekvenčné, alebo RF pulzy. Ich účelom je dodať protónom určité množstvo energie (ovplyvniť pomer paralelne a antiparalelne smerovaných protónov) a zmeniť charakter ich precesie. [upraviť] Rezonancia Aby mohlo dôjsť k prenosu energie, musia mať RF pulzy frekvenciu totožnú s frekvenciou precesie protónov, ktorú udáva Larmorova rovnica (viď vyššie) - musia byť v rezonancií (odtiaľ názov „magnetická rezonancia“). Po vyslaní RF pulzu niektoré protóny, usporiadané paralelne (v stave s nižšou energetickou náročnosťou) získajú potrebnú energiu a zmenia svoje usporiadanie na opačné - antiparalelné (Obr.4B). Výsledkom je zníženie, vyrovnanie, alebo až zmena pomeru medzi počtom paralelne a antiparalelne usporiadaných protónov a zníženie, vymiznutie, alebo až obrátenie smeru longitudinálnej magnetizácie. [upraviť] Tranzverzálna magnetizácia Ďalším významným efektom RF pulzu je, že protóny, ktorých precesia bola dovtedy chaotická, prestane takou byť - všetky protóny začnú vykonávať precesný pohyb vo fáze (v každom okamihu bude každý protón mieriť rovnakým smerom, obr.4C). Vzniká tak vektor magnetickej sily, ktorý je kolmý na smer priebehu siločiar vonkajšieho magnetického poľa i na vektor longitudinálnej magnetizácie - označuje sa preto ako tranzverzálna magnetizácia. Táto nesmeruje stále rovnakým smerom, ale rotuje s frekvenciou rovnou frekvencií precesie. RF pulz teda spôsobí zníženie longitudinálnej a vznik tranzverzálnej magnetizácie. Tým, že sa vektor tranzverzálnej magnetizácie pohybuje, vytvára elektrický prúd. Tento prúd je vlastne MR signál, ktorý má rovnakú frekvenciu ako rotujúce magnetické pole - teda precesnú frekvenciu. [upraviť] Návrat rovnováhy Okamžite po vyslaní RF pulzu je stav nasledovný: longitudinálna magnetizácia je znížená (nulová), naopak vznikla magnetizácia tranzverzálna. RF pulz je krátky a po jeho pôsobení sa systém snaží dostať do rovnovážneho stavu, teda do stavu z najnižšou energetickou náročnosťou - „relaxuje“. Teda longitudinálna magnetizácia sa znovu objavuje (tzv. longitudinálna relaxácia), zatiaľčo tranzverzálna mizne (tzv. tranzverzálna relaxácia). Tranzverzálna a longitudinálna relaxácia sú dva na sebe vzájomne nezávislé fyzikálne deje. [upraviť] Longitudinálna relaxácia - T1 Po ukončení prísunu energie z vonkajšieho prostredia (RF pulzom) sa protóny zbavujú nadbytočnej energie a vracajú sa do paralelného - energeticky menej náročného - postavenia. Dochádza k výmene tepelnej energie. Výsledkom je postupný vzrast longitudinálnej magnetizácie v čase. Energia sa teda postupne predáva do okolia, ktoré označujeme pojmom mriežka, preto sa tento typ relaxácie označuje aj pojmom „relaxácia spin-mriežka“. Na Obr.5. je graficky znázornený nárast longitudinálnej relaxácie v čase po ukončení RF pulzu. Táto krivka sa tiež nazýva T1 krivka. Ako T1 sa tiež označuje časová konštanta, ktorá hovorí, za aký dlhý čas určité tkanivo nadobudne 2/3 svojej pôvodnej maximálnej longitudinálnej relaxácie. Nejedná sa o presne určené číslo, skôr vyjadruje rýchlosť, ako k tomu v jednotlivých tkanivách dôjde - podobne ako napr. polčas rozpadu. Časová konštanta alebo tiež relaxačný čas T1 je 2 až 12 krát dlhší ako časová konštanta resp. relaxačný čas T2 (pozri nižšie). T1 v biologických tkanivách má rozsah 200-2000 ms, T2 30-150 ms. Hodnota T1 závisí na zložení tkaniva, jeho štruktúre. Výmena energie prebieha rýchlo, keď sa precesná frekvencia protónov blíži precesnej frekvencií okolia - „mriežky“ - teda sú v rezonancií. Napríklad ak je v okolí protónov čistá voda so svojimi malými a rýchlo sa pohybujúcimi molekulami, odovzdávanie energie je ťažké a pomalé - preto má voda dlhý relaxačný čas T1. Ak je „mriežka“ tvorená molekulami strednej veľkosti (väčšina tkanív ľudského tela je zmesou tekutiny a molekúl rôznej veľkosti), energia je predávaná rýchlejšie. Za krátky relaxačný čas tukov sú zodpovedné uhlíkové väzby na konci dlhých reťazcov karboxylových kyselín. Relaxačný čas T1 ďalej závisí od sily vonkajšieho magnetického poľa - čím je táto vyššia, tým je dlhší. V silnejšom magnetickom poli je totiž precesná frekvencia vyššia (vyplýva to z Larmorovej rovnice) a predávanie energie okoliu je ťažšie. [upraviť] Tranzverzálna relaxácia - T2 Okamžite po ukončení pôsobenia RF pulzu sa protóny, ktoré dovtedy rotovali precesnou frekvenciou spoločne vo fáze, začnú „rozfázovávať“. Výsledkom je pokles tranzverzálnej magnetizácie v čase. Príčina tohoto procesu je zložitejšia, ako v prípade longitudinálnej magnetizácie. Za prvé: ani v tom najideálnejšom prípade nie je vonkajšie magnetické pole úplne homogénne (nemá rovnakú silu), čo spôsobuje odlišnosti v precesných frekvenciách (vyplýva to z Larmorovej rovnice). Za druhé: každý protón je inak ovplyvňovaný nehomogenitami magnetických polí vo svojom okolí - v samotnom tkanive (rôzna štruktúra, rôzna distribúcia molekúl, rôzne vlastné drobné magnetické polia). Efekt je rovnaký ako v prvom prípade - odlišné precesné frekvencie. Obe tieto príčiny spôsobia, že po ukončení RF pulzu dôjde k veľmi rýchlemu rozfázovaniu protónov a poklesu tranzverzálnej magnetizácie. Tranzverzálna relaxácia sa preto tiež označuje ako relaxácia spin-spin, vyjadrujúc tak jednu z jej príčin - spinové interakcie. Tak ako v prípade longitudinálnej magnetizácie, možno jej zmeny znázorniť v čase (Obr.6.) v podobe T2 krivky. A takisto existuje časová konštanta T2, ktorá hovorí, za aký dlhý čas v určitom tkanive klesne tranzverzálna magnetizácia na 1/3 jej pôvodnej maximálnej hodnoty. Relaxačný čas T2 je 2 až 12 krát kratší ako T1 (30-150 ms). Napríklad voda alebo iná tekutina má okrem dlhého relaxačného času T1 dlhý aj čas T2. Rovnako i tkanivá z vyšším obsahom vody majú vyššie relaxačné časy T1 a T2 ako tie, ktoré vody obsahujú málo. Napríklad patologicky zmenené tkanivo má vyšší obsah vody ako okolité zdravé. Dlhší relaxačný čas T2 vody je podmienený tým, že jej malé molekuly sa rýchlo pohybujú, rovnako ako ich malé ale rovnaké lokálne magnetické polia. Tie sa rýchlym pohybom homogenizujú a tak voda nemá žiadne významnejšie lokálne nehomogenity magnetického poľa, ktoré by relaxačný čas T2 skracovali. Zmes vody a organických molekúl rôznej veľkosti vyvoláva väčšie lokálne nehomogenity a hodnota relaxačného času T2 je zreteľne nižšia. [upraviť] Typy RF pulzov Existujú rôzne typy RF pulzov. Jedným zo základných je tzv. 90° pulz. Dodá protónom také množstvo energie, že longitudinálnu magnetizáciu úplne vynuluje - v tkanive bude rovnaký počet paralelne i antiparalelne usporiadaných protónov. Zároveň vznikne tranzverzálna magnetizácia. Zjednodušene to vyzerá tak, akoby takýto typ RF pulzu „preklopil“ longitudinálnu magnetizáciu o 90° a vytvoril z nej tranzverzálnu (preto ten názov). Existuje mnoho iných druhov - napríklad 180° pulz, ktorý dodá také množstvo energie, že otočí pomer paralelne a antiparalelne usporiadaných protónov a „preklopí“ vektor longitudinálnej magnetizácie o 180°. [upraviť] Celkový magnetický moment tkaniva a FID signál T1 i T2 relaxácia po ukončení RF pulzu prebiehajú súčasne, jedná sa však o dva na sebe nezávislé procesy. Ak sa použije 90° pulz, ktorý „preklopí“ longitudinálnu magnetizáciu do tranzverzálnej, po jeho ukončení sa automaticky systém začne vracať do rovnováhy (Obr.7.): tranzverzálna magnetizácia klesá (protóny sa postupne rozfázujú) a longitudinálna stúpa (protóny odovzdávajú nadbytočnú energiu „mriežke“). Oba procesy vytvárajú jeden spoločný vektor, ktorý tvorí celkový magnetický moment tkaniva. Tento vektor nie je statický, ale rotuje precesnou frekvenciou - výsledkom je, že sa jeho „hrot“ špirálovito zdvíha (ako sa skracuje tranzverzálna magnetizácia), zároveň sa zmenšuje jeho uhol voči smeru pôsobenia externého magnetického poľa, a nakoniec splynie s plne obnovenou longitudinálnou magnetizáciou. Pohyb sa podobá špirále na povrchu kužeľa, začínajúcej na báze a končiacej na jeho hrote. Tým, že tento magnetický vektor rotuje, dokáže v citlivých prijímacích cievkach indukovať elektrický prúd - a indukovať požadovaný signál. Signál má stabilnú frekvenciu, ktorá je rovná frekvencií precesie, no postupne klesajúcu intenzitu, ako sa vektor magnetického momentu „odkláňa“ od tranzverzálnej roviny (Obr.8.). Označuje sa ako FID signál - z anglického „free induction decay“. Intenzita tohoto signálu závisí od veľkosti longitudinálnej a tranzverzálnej magnetizácie. Preto sa často v ďalšom popise T1 a T2 kriviek namiesto termínov „veľkosť magnetizácie“ používa výraz signálová intenzita. [upraviť] Odlíšenie jednotlivých tkanív - T1, T2 a PD váženie Aby bolo možné jednotlivé tkanivá rozlíšiť, musia sa odlišovať rozdielnou signálovou intenzitou. Ak sa do ľudského tela, ktoré sa skladá z mnohých typov tkanív, vyšle 90° pulz, dôjde k zániku longitudinálnej a vzniku tranzverzálnej magnetizácie. Ak budeme čakať dostatočne dlhý čas, longitudinálna magnetizácia sa postupne úplne obnoví vo všetkých tkanivách. Ak sa po tomto čase vyšle ďalší 90° pulz, prijatý signál bude zo všetkých tkanív rovnako silný. Čas medzi dvomi RF pulzami sa označuje skratkou TR - z anglického „time to repeat“ (čas do opakovania). Ak bude čas TR medzi RF pulzami tak krátky, že sa nestihne úplne obnoviť longitudinálna magnetizácia vo všetkých tkanivách, po druhom 90° pulze bude signál týchto tkanív slabší - a teda bude možné týmto spôsobom odlíšiť tkanivá podľa ich odlišnosti v longitudinálnej magnetizácií - v T1. Za krátky čas TR sa považuje čas pod 500 ms, za dlhý nad 1500 ms. Použitie dvoch a viacerých RF pulzov sa označuje termínom pulzová sekvencia. Existuje ich veľké množstvo, s odlišnými typmi RF pulzov a odlišnými časmi TR. Typ pulzovej sekvencie určuje, aký bude mať signál z tkaniva charakter. Predchádzajúci odstavec jednu takú pulzovú sekvenciu popisoval. Skladala sa z dvoch 90° pulzov, ktoré šli za sebou po uplynutí času TR. Ak bol tento čas krátky, podarilo sa odlíšiť typy tkaniva podľa veľkosti ich longitudinálnej magnetizácie - podľa T1. Obraz, ktorý znázorní odlíšenie tkanív podľa T1, sa nazýva T1 vážený obraz. Čím je rozdiel väčší, tým väčší kontrast bude medzi príslušnými typmi tkanív. Okrem T1 vážených obrazov možno vytvoriť príslušnými pulzovými sekvenciami i T2 vážené a tzv. protón denzitne (PD) vážené obrazy. Cielenými pulzovými sekvenciami sa dajú tieto jednotlivé charakteristiky tkanív - „váženia“ - zvýrazniť alebo potlačiť. Jednotlivé sekvencie si vyberá lekár pri vyšetrení podľa toho, čo je potrebné zobraziť a o akú predpokladanú chorobu sa jedná. Vznik T2 váženého obrazu vysvetľuje nasledujúca pulzová sekvencia. Začína 90° pulzom. Po ukončení jeho pôsobenia začnú protóny strácať fázovú koherenciu, čo má za následok pokles tranzverzálnej magnetizácie. Po určitom čase, ktorý sa označuje ako čas TE/2, nasleduje ďalší, tentokrát 180° RF pulz. Ten spôsobí, že protóny začnú precesnou frekvenciou vykonávať pohyb presne opačným smerom, ako ho vykonávali pred ním. Následkom je, že po určitom čase, ktorý je rovný času TE/2, dôjde opätovne k sfázovaniu protónov - znovu sa obnoví tranzverzálna magnetizácia. Silný signál, ktorý v tomto okamihu zaznamenajú prijímacie cievky, sa označuje ako echo alebo spinové echo. Potom sa protóny znovu rozfázuju. Možno ich sfázovať ďalším, prípadne niekoľkými ďalšími po sebe nasledujúcimi 180° pulzmi a zaznamenať ďalšie a ďalšie echá. Výslednú krivku znázorňuje obr.9. Je z nej zrejmé, že jednotlivé echá majú postupne čoraz nižšiu a nižšiu signálovú intenzitu. Dôvodom je, že 180° pulz neutralizuje len vplyvy spôsobujúce defázovanie, ktoré sú konštantné - teda len zmeny spôsobené stabilnou nehomogenitou vonkajšieho magnetického poľa. Meniace sa lokálne magnetické polia v samotnom tkanive nie sú týmto typom pulzu neutralizované. Typ krivky na obr.9. sa označuje ako T2 krivka. Pri použití pulzovej sekvencie zloženej len z jedného 90° a jedného 180° pulzu - a teda len s jedným echom - a vedením krivky len po vrcholoch sínusoidy signálu nad osou x (vyjadrujúcou čas) je výsledkom tzv. T2*-krivka. Vyjadruje pokles tranzverzálnej magnetizácie podmienenej samotnými vlastnosťami lokálnych magnetických polí tkaniva a má veľký význam v rýchlom zobrazovaní magnetickou rezonanciou. Čas od ukončenia 90° pulzu až po snímanie echa sa označuje ako čas TE (z angl. „time to echo“) a je zložený z dvoch rovnakých časových úsekov TE/2. TE čas je možné zvoliť podľa toho, ako má byť výsledný obraz „vážený“. Čím je tento čas kratší, tým vyššia je intenzita echa. Naopak, čím je TE čas dlhší, tým je echo slabšie - zreteľne to vyplýva z obr.6. a 9. Ak je čas TE príliš krátky, dôjde vo výslednom obraze k strate kontrastu, pretože za krátky čas sa sa rozdiely v tranzverzálnej magnetizácií nestihnú dostatočne vytvoriť (T2 krivky tkanív sú príliš blízko seba). Ak je príliš dlhý, vzhľadom k slabému echu sa znižuje schopnosť cievok odlíšiť ho od okolitého šumu - obrázok je zrnitý, má nízky odstup signál-šum (bežne sa používa skratka SNR z angl. „signal to noise ratio“). [upraviť] Pulzové sekvencie [upraviť] Klasické sekvencie [upraviť] Spin-echo (SE) sekvencia Sekvencia zložená z 90° a následného jedného alebo viacerých 180° RF pulzov sa nazýva spin-echo sekvencia. Patrí k základným pulzovým sekvenciám, využívaným v zobrazovaní magnetickou rezonanciou. Pomocou nej sa dajú získať nielen T2 ale i T1 a PD vážené obrazy. Na Obr.10 sú znázornené všetky zložky sekvencie i označenia časov. Obr. 11. poskytuje predstavu, aký sa získa druh „váženého“ obrazu pri príslušných úpravách dĺžky časov TR a TE. Ukazuje, že množstvo longitudinálnej magnetizácie T1 (teda intenzita signálu) je určené dĺžkou času TR. Ten určuje, aké množstvo longitudinálnej magnetizácie bude „preklopené“ 90° RF pulzom a bude tvoriť základ pre tranzverzálnu magnetizáciu T2. Intenzitu signálu T2 potom určuje dĺžka času TE. [upraviť] „Saturation recovery“ a „Partial saturation“ sekvencie Jedná sa o typ pulzových sekvencií, ktoré využívajú čisto 90° RF pulzy. Slovenský preklad ich názvov - „sekvencia s úplným návratom saturácie“ a „sekvencia s čiastočným návratom saturácie“ sa v praxi nepoužíva. Jediný rozdiel medzi nimi je v čase TR. Prvá sekvencia má dlhé TR - dochádza tak k takmer úplnému obnoveniu longitudinálnej magnetizácie pred ďalším 90° pulzom - „saturation recovery“. Výsledný obraz je PD vážený. U druhej je naopak TR krátke a longitudinálna magnetizácia sa kompletne neobnoví - „partial saturation“. Výsledný obraz je T1 vážený. [upraviť] „Inversion recovery“ (IR) sekvencia Jedná sa v podstate o obrátenú sekvenciu spin-echo (SE). Začína 180° RF pulzom, po ktorej nasleduje 90° RF pulz. Prvý, 180° pulz „prevráti“ longitudinálnu magnetizáciu o 180°, teda proti smeru vektora vonkajšieho magnetického poľa. Aby sa dal získať merateľný signál, nastupuje druhý, 90° pulz. Tkanivo s rýchlejším návratom longitudinálnej magnetizácie - teda kratším časom T1 - bude produkovať slabší signál, pretože 90° pulz „preklopí“ tranzverzálne menšiu zostatkovú magnetizáciu. O tom, aký bude mať obraz charakter, rozhoduje tzv. inverzný čas TI - teda čas medzi 180° a 90° pulzom. Čas TR je čas medzi dvomi 180° pulzami. Tento typ sekvencie produkuje T1 vážené obrazy, ktoré sú „ťažšie vážené“ ako v prípade „partial saturation“ sekvencií - vytvárajú väčší kontrast medzi tkanivami s rôznym časom T1. Umožňuje napríklad veľmi dobré odlíšenie sivej a bielej hmoty mozgu. [upraviť] Rýchle sekvencie Vyššie uvedené sekvencie majú jednu nevýhodu - sú pomalé, majú dlhý tzv. akvizičný čas. Pulzové sekvencie trvajú dlho, slabý signál vyžaduje opakované merania z rovnakej oblasti, aby sa zvýšil odstup signálu od šumu pozadia, akvizičný čas sa predlžuje so zvyšovaním rozlíšenia jednotlivých obrazov (so zmenšovaním veľkosti obrazových prvkov (pixelov)). Vyšetrenie trvá dlho, pacient často nevydrží bez pohybu a následkom sú poruchy obrazu. Navyše človek vykonáva pohyby, ktoré sa nedajú vôbec, alebo dlhodobo vôľou ovplyvniť - napr. dýchanie, pohyb čriev (peristaltika) či srdcová činnosť. Čiastočným riešením tohoto problému sú rýchle zobrazovacie sekvencie, ako napríklad FLASH (z angl. fast low angle shot) alebo GRASS (z angl. gradient recalled acquisition steady state), a mnohé ďalšie, so skratkami, ktoré sa často odlišujú podľa jednotlivých výrobcov MR prístrojov. V globále sa rýchle sekvencie snažia o skrátenie času TR, ktorý patrí k najväčším „spomaľovačom“ samotného vyšetrenia. Nesie to so sebou množstvo technických problémov - jedným z nich je to, že pri príliš krátkom TR nemožno z časových dôvodov použiť 180° RF pulz na vytvorenie echa, ako je to v SE sekvencií. Ďalším je to, že skrátenie TR so sebou nesie i skrátenie času na regeneráciu longitudinálnej magnetizácie a tým pádom i slabší signál - zostane málo longitudinálnej magnetizácie, ktorú môže nasledujúci pulz preklopiť. [upraviť] ""Turbo spin-echo"" (TSE) alebo „fast spin-echo“ (FSE) sekvencie Čo sa týka T2 váženej SE sekvencie, je nepodstatné či TE je 60 alebo 100 ms. Získaný signál je veľmi podobný. Práve viacnásobné echá využívajú TSE alebo FSE techniky na vyplnenie k-priestoru potrebnými informáciami k tvorbe obrazu. Skrátenie času trvania sekvencie je priamo úmerné počtu použitých ech. Čo sa týka T2 vážených obrazov, prakticky úplne nahradili štandardné SE sekvencie. Oproti nim majú totiž len jednu vážnejšiu nevýhodu - sú menej citlivé na krvácanie. Strata menších detailov je nahradená predĺžením TR (zlepšenie kontrastu) a zvýšením priestorového rozlíšenia. T2 vážené TSE/FSE obrazy majú ešte jednu do istej miery nepríjemnú vlastnosť - zvyšujú signálovú intenzitu tukového tkaniva. Na druhú stranu zo svojej podstaty využívajú magnetizačný transfer (pozri ďalej), ktorý zlepšuje kontrast výsledného obrazu. Kombinácia IR sekvencie s TSE/FSE metódami sa nazýva TIR alebo TIRM. Tieto sekvencie sú často používané v nastavení, ktoré potláča signál likvoru alebo tuku (pozri ďalej). TSE/FSE technika sa kombinuje i s ďalšími metódami na skrátenie času, napríklad s technikami neúplného zberu k-priestoru (pozri ďalej). Takouto kombináciou je sekvencia HASTE. Existujú i sekvencie kombinujúce GE a TSE/FSE. [upraviť] „Gradient-echo“ (GE) sekvencie Namiesto 180° RF pulzu používajú magnetický gradient - k existujúcemu vonkajšiemu magnetickému poľu sa pridá na veľmi krátky čas ďalšie. Výsledkom je riadené zvýšenie jeho nehomogenity a rýchlejší zánik tranzverzálnej magnetizácie - kratší čas T2. Potom sa gradient vypne a krátko nato zapne - v rovnakej sile, ale opačnom smere. Má to v podstate rovnaký účinok ako 180° pulz, ale je to časovo výrazne menej náročný proces. Výsledkom je echo, tentokrát tzv. gradientové echo, a sekvencie, ktoré tento systém používajú sa označujú ako sekvencie gradientového echa, alebo častejšie skratkou GE. Čím je čas TE dlhší, tým je výsledný obraz viac T2* vážený (gradient totiž ovplyvňuje aj vnútorné nehomogenity magnetického poľa). Namiesto 90° RF pulzu, ktorý spôsobí kompletné vymiznutie longitudinálnej magnetizácie, používajú 10-30° RF pulz - „nespotrebuje“ sa celá longitudinálna magnetizácia a zostane jej dosť aj pre nasledujúce série pulzov, a to i v prípade veľmi krátkeho času TR. Zároveň je samotný RF pulz kratší. Čím má tento pulz vyšší uhol, tým je výsledný obraz viac T1 vážený. Typickým prípadom zobrazovacej sekvencie, ktorá využíva takéto riešenia, je FLASH (skratka je z anglického „fast low angle shot“), ktorá patrí k najpoužívanejším rýchlym GE sekvenciám a umožňuje i objemové(3D) zobrazovanie. Ich veľkou výhodou je vysoká citlivosť k degradačným produktom hemoglobínu, látkam, ktoré majú schopnosť lokálne narušiť magnetické pole - používajú sa teda často napríklad k diagnostike krvácania (najmä staršieho) do mozgového tkaniva. Táto citlivosť je však i na škodu: tento typ sekvencií má problémy zobraziť rozhrania kosť-tkanivo alebo vzduch-tkanivo. [upraviť] ""Steady-state"" alebo tzv. rovnovážne techniky Jedná sa o rozšírenie konceptu FLASH techniky, pri ktorých sa využíva iba časť longitudinálnej magnetizácie (RF pulzy menšie ako 90°). Zjednodušene sa jedná o použitie tak malých uhlov RF pulzov, pri ktorých dôjde k úplnému obnoveniu longitudinálnej magnetizácie ešte pred ďalšou excitáciou - nastane rovnovážny stav. Minimalizuje sa vplyv T1, a naopak sa zvýrazňuje vplyv T2* relaxácie a to i napriek krátkemu TR. Obraz je T2* vážený. Do tejto skupiny patria sekvencie trueFISP, FISP, PSIF, CISS, DESS a ďalšie, väčšinou používané v zobrazovaní kĺbov. [upraviť] MP-GE techniky Sú do istej miery podobné IR sekvenciám. Na zvýraznenie požadovaného kontrastu sa pred zberom dát tiež používa inverzný pulz. Rozdiel je v tom, že IR sekvencia ho používa pri každom jednotlivom meraní, zatiaľčo v tomto prípade je to pulz preparačný (preto skratka MP, z anglického „magnetization prepared“), pred zberom dát z celej oblasti záujmu. Podobne ako IR sekvencia zvýrazňujú rozdiely v T1. Typickým príkladom je tzv. turboFLASH sekvencia, ktorá sa dnes využíva napríklad v dynamických štúdiách distribúcie kontrastnej látky v tkanivách. Z 3D techník do tejto skupiny patrí MP-RAGE, ktorá má dokonca lepší kontrast ako T1 SE sekvencia. [upraviť] „Multislice“ techniky Ďalším zo spôsobov, ako sa vysporiadať s dlhým časom TR je tzv. „multislice“ technika. Dlhý čas TR umožňuje s určitým vzájomným časovým posunom snímať signály z viacerých vrstiev z oblasti záujmu. Analyzuje sa teda v čase TR nie jeden, ale niekoľko výsledných obrazov/rezov naraz. [upraviť] Techniky paralelnej akvizície Podstata je v spojení viacerých samostatných cievok s vysokou lokálnou citlivosťou a nízkym odstupom signál-šum. Každá je pripojená na samostatný prijímač signálu (až 128-kanálov), ktorý sníma paralelne s ďalšími okolitými cievkami, a každá vytvára samostatný, vysoko kvalitný obraz, ktorý sa následne skombinuje do konečnej podoby. Výsledkom je vysoko kvalitné zobrazenie, ktoré by tradičným spôsobom bolo podstatne časovo náročnejšie. [upraviť] Techniky využívajúce neúplný „zber“ k-priestoru Časovo najnáročnejšou časťou pri konvenčných SE alebo GE sekvenciách je „plnenie“ k-priestoru v smere fázu kódujúceho gradientu. Preto sa vyvinuli postupy, ktoré sa snažia tento čas rôznymi spôsobmi skrátiť - napríklad sa meria len každý druhý „riadok“ a chýbajúce dáta sa interpolujú; napríklad sa za ne dosadia nulové hodnoty. Výsledkom je skrátenie času sekvencie, mierna strata ostrosti, no zlepšenie odstupu signál-šum. Tento postup je možné uplatniť v 2D i 3D zobrazovaní. K 3D sekvenciám, ktoré ho využívajú, patria tzv. VIBE a turboMRA. Ďalšou možnosťou, ako „oklamať“ k-priestor spočíva v jeho ďalšej zaujímavej vlastnosti: „dolná“ polovica je akoby „zrkadlovým odrazom“ hornej a k-priestor tak obsahuje nadbytočné informácie, ktoré nie sú k tvorbe obrazu nutné. V praxi ale nie je tento „odraz“ absolútny, a preto sa plní o niečo viac ako 50% Fourierovho k-priestoru. Pri použití tejto techniky dochádza k zníženiu odstupu signál-šum, pretože naplnenie kompletného k-priestoru má podobný efekt ako kontrolné alebo dvojité meranie. Sekvencia využívajúca túto techniku je napríklad HASTE (z anglického „half-Fourier acquired single-shot turbo spin-echo“). [upraviť] Ultra-rýchle sekvencie Tento termín je vyhradený technikám echo-planárneho zobrazovania (EPI). Vytvorenie jedného obrazu trvá 80-120 ms. Klasický typ používa jeden excitačný pulz a viacpočetné fázu kódujúce echá. V obraze sa objavujú artefakty z veľkého počtu ech a z rozhraní kosť/tkanivo a vzduch/tkanivo. Nutnosťou je dokonalé potlačenie signálu tuku, nevýhodou obmedzené priestorové rozlíšenie. Napriek všetkému dnes existujú viaceré aplikácie, ktoré by bez tejto techniky neboli možné - sú nevyhnutnou súčasťou difúzne váženého zobrazovania (DWI) pri včasnej diagnostike mozgového infarktu; umožňujú rýchle zobrazenie veľkých objemov tkanív, ktoré je nutné pri funkčnom MR zobrazovaní (fMRI) a zobrazení cievneho zásobenia srdca. [upraviť] Tvorba obrazu [upraviť] Výber a hrúbka vrstvy Aby zo signálu, ktorý sa získa z ľudského tela, vznikol skutočný obraz, je potrebné presne vedieť, odkiaľ z ľudského tela prichádza. Princíp je relatívne jednoduchý - pacient v skutočnosti neleží v magnetickom poli, ktoré má v celom rozsahu rovnakú silu, ale toto pole sa plynule mení - napr. je najslabšie pri hlave a plynule sa zosilňuje smerom k nohám. Toto prídavné magnetické pole sa nazýva gradientové pole a vytvárajú ho tzv. gradientové cievky. Výsledkom je rôzna sila vonkajšieho magnetického poľa v každom z ľubovoľných rezov pacientom, ktoré si rádiológ vyberie. Preto protóny v jednom priečnom reze majú inú precesnú frekvenciu (vyplýva to z Larmorovej rovnice) ako protóny v reze inom - takže aj ich signál má inú frekvenciu. Stačí teda vyslať RF pulz z frekvenciou, ktorá zodpovedá napríklad frekvencií protónov z priečneho rezu hlavy, dôjde k ich rezonancií (protóny v okolitých vrstvách majú iné frekvencie a preto u nich k prenosu energie nedôjde) a výsledkom je signál z požadovanej vrstvy. Hrúbka želanej vrstvy sa dá ovplyvniť dvomi spôsobmi. Prvým je to, že sa do pacienta nevyšle RF pulz z jednou určitou frekvenciou, ale s určitou šírkou frekvenčného pásma (angl. bandwidth), napríklad 42 až 42,5 MHz. Čím bude rozpätie väčšie, tým bude vrstva hrubšia, pretože prenos energie bude možný vo väčšom rozsahu precesných frekvencií protónov. Druhý spôsob spočíva v možnosti meniť strmosť gradientového poľa. Ak je toto pole strmšie - rozdiel sily vonkajšieho magnetického poľa napr. pri nohách je oproti poľu pri hlave vysoký - precesné frekvencie sa s jednotkou vzdialenosti odlišujú výraznejšie. Teda ak sa strmosť gradientového poľa zväčší na dvojnásobok, pričom RF pulz bude mať rovnakú šírku frekvenčného pásma, hrúbka vrstvy bude polovičná. Pôsobiaci gradient sa nazýva vrstvu kódujúci gradient. Vrstvu určujúci gradient sa zapína len počas trvania RF pulzu. [upraviť] Určenie presnej polohy zdroja signálu vo vrstve Po určení miesta a hrúbky rezu je ďalej potrebné zistiť, odkiaľ presne z neho prichádzajú jednotlivé signály a tie potom priradiť jednotlivým pixelom v konečnom obraze. Na to sa využívajú znovu magnetické gradienty. [upraviť] Frekvenciu kódujúci gradient Po RF pulze všetky protóny vo vrstve majú rovnakú precesnú frekvenciu. Ak sa zapne ďalší magnetický gradient v smere vrstvy (napr. sprava doľava), jednotlivé „stĺpce“ protónov začnú precedovať inou frekvenciou a signály z týchto stĺpcov budú mať rovnako špecifickú frekvenciu - čo umožní ich príslušné zaradenie. Pôsobiaci gradient sa nazýva frekvenciu kódujúci gradient. Šírka pásma, ktorá takto kóduje jednotlivé stĺpce sa označuje anglickým výrazom „bandwidth“. Obraz tvorený napríklad z 256 stĺpcov, bude mať každý stĺpec kódovaný určitým pásmom frekvencií. Celá šírka pásma sa označuje ako „bandwidth merania“, šírka pre jednotlivý stĺpec ako „pixel bandwidth“. Bandwidth sekvencie určuje jej trvanie a ovplyvňuje i odstup signálu od šumu (SNR). Široký skracuje čas na zber signálu, ale negatívom je nižšie SNR. Úzky snímanie naopak predlžuje (čo zvyšuje citlivosť na artefakty), ale poskytuje lepšie SNR. V súvislosti s kódovaním frekvencie sa stretávame zo zaujímavým artefaktom - tzv. artefaktom chemického posunu. Ako bolo už v predchádzajúcom texte spomenuté, protóny viazané vo vode a v mastných kyselinách majú odlišné fyzikálno-chemické vlastnosti, čo má za následok rozdiel v ich rezonančnej frekvencií. Ten má v magnetickom poli 1,5 T hodnotu 217 Hz. Keďže je táto frekvencia použitá i na kódovanie polohy signálu v priestore, signál tuku a signál vody dáva mierne odlišnú priestorovú informáciu, než je skutočnosť. Pre pixel bandwidth 130 Hz je to posun o 1-2 pixely. Výsledkom sú hypointenzné a hyperinenzné arteficiálne línie v miestach hraníc voda-tuk. [upraviť] Fázu kódujúci gradient Ďalším krokom je určenie polohy signálu v rámci stĺpca. Na krátky čas sa zapne ďalší magnetický gradient v smere stĺpcov (kolmý na predchádzajúci). Výsledkom je rozfázovanie dovtedy vo fáze precedujúcich protónov v stĺpci - protóny, kde je gradient najsilnejší, začnú precedovať rýchlejšie ako tam, kde sa gradient postupne zoslabuje. Gradient pôsobí veľmi krátko, po vypnutí sa frekvencia protónov vracia k pôvodným hodnotám, no ich rozfázovanie pretrvá. Preto sa pôsobiaci gradient nazýva fázu kódujúci gradient. V skutočnosti sa tento typ gradientu zapína pred frekvenciu kódujúcim gradientom. Táto časť je jedným z veľkých problémov MR zobrazovania. Aby sa totiž dali odlíšiť jednotlivé susediace riadky, gradient musí mať také vlastnosti, aby fázu v jednom riadku otočil o 180° voči susednému. Výsledkom ale je, že každý druhý riadok má rovnakú fázu a nedá sa preto vzájomne odlíšiť. Aby to bolo možné, je nutné fázu kódujúci gradient znovu zapnúť s odlišnou amplitúdou, pričom týchto meraní s odlišnými amplitúdami gradientu je treba urobiť toľko, koľko je v obraze riadkov. A to je časovo veľmi náročná časť pulzovej sekvencie. Vďaka týmto prídavným gradientom je možné následné spracovanie signálov, ktoré už obsahujú informáciu o svojej polohe vo vrstve. Matematickým procesom, ktorý sa nazýva Fourierova transformácia sa následne zrekonštruuje celý obraz, kde svetlejšie body predstavujú silnejší a tmavšie slabší signál. [upraviť] Typický vzhľad obrazov v jednotlivých váženiach Obrazy sú v odtieňoch sivej. Ak je na obraze nejaký útvar svetlejší ako jeho okolie, označuje sa ako hyperintenzný. Ak je tmavší ako okolie, označuje sa ako hypointenzný. Ak sa odtieň od okolia nelíši, je izointenzný. T1 vážený rez mozgom - mozgová kôra je tmavšia ako biela hmota, tekutina je tmavá - likvor. PD vážený rez mozgom - mozgová kôra je svetlejšia ako biela hmota (obsahuje viac protónov), tekutina je tmavšia, nie však tak tmavá, ako pri T1 váženom obraze. T2 vážený rez mozgom - mozgová kôra je svetlejšia ako biela hmota, tekutina je biela. Uvedené pravidlá sú len orientačné, u rôznych typov sekvencií sa môžu odtiene jednotlivých štruktúr meniť podľa nastavenia a potreby diagnostiky. [upraviť] Vplyv toku krvi na výsledný obraz Hlavný problém spočíva v tom, že krv je v ľudskom tele v neustálom pohybe. Ak sa do určitej oblasti vyšle RF pulz, ktorý predá svoju energiu protónom a dôjde k príslušným zmenám v longitudinálnej a tranzverzálnej magnetizácií, nastane situácia, pri ktorej z oblasti záujmu takto ovplyvnená krv odtečie a naopak do nej pritečie krv nová, neovplyvnená RF pulzom. Preto sa z oblasti cievy nezíska žiaden signál a na obraze sa zobrazí ako veľmi tmavá štruktúra. Tento fenomén sa označuje anglickým pojmom „flow void“. Na druhej strane môže byť ale prierez cievy aj biely. Napríklad v prípade, že krátko po sebe nasledujú dva 90° RF pulzy, ktorých účelom je odlíšiť tkanivá s rozdielnym T1. Prvý pulz „zruší“ longitudinálnu magnetizáciu vo vrstve, druhý nasleduje krátko po prvom, kedy je longitudinálna relaxácia tkanív rôzna (nestihne sa kompletne a rovnako obnoviť). Do meranej vrstvy medzitým pritečie krv, ktorá ju má maximálnu, lebo sa „vyhla“ prvému pulzu - výsledkom je silný signál z cievy. Je to však ešte oveľa komplikovanejšie. Pri moderných rýchlych sekvenciách signál závisí i na smere toku krvi, jeho rýchlosti a charaktere prúdenia. Tieto efekty sa využívajú v zobrazovaní ciev magnetickou rezonanciou - tzv. MR angiografií. Aby sa pulzová sekvencia stala necitlivou na tok a pohyb, sú použité rôzne špeciálne nastavenia magnetických gradientov, napríklad kompenzácia toku alebo gradientové zrefázovanie pohybu (GMR, z angl. „gradient motion rephasing“). [upraviť] Chemický posun (angl. „chemical shift“) V súvislosti so signálovou intenzitou tkanív je potrebné sa zmieniť o jednom zvláštnom efekte, ktorý sa označuje ako chemický posun. Je spôsobený odlišnými fyzikálno-chemickými vlastnosťami protónov, ktoré sú viazané v molekulách vody, a protónov, ktoré sú súčasťou chemickej štruktúry mastných kyselín. V molekule vody je elektrón protónu viazaný atómom kyslíka a protón tak obrazne „stráca svoj štít“. Na druhej strane elektróny protónov, ktoré sú vo väzbe s atómami uhlíka v mastných kyselinách, nie sú vyviazané a preto „poskytujú protónom lepší štít“ - majú preto menšie lokálne magnetické pole ako protóny v molekule vody. Konečným efektom je to, že precesné frekvencie protónov voľných mastných kyselín sú nižšie ako frekvencie protónov vody - efekt, ktorý sa označuje ako chemický posun. Rozdiely vo vzájomnej precesnej frekvencií sú vyššie v silnejších vonkajších magnetických poliach. Molekuly obsahujúce „mastné“ protóny majú strednú veľkosť a ich pohyby sú blízke precesnej frekvencií - výsledkom je krátky T1-relaxačný čas. Tuk je preto v T1 vážených obrazoch svetlý. Zároveň má tukové tkanivo len málo „statických“ súčasti, ktoré by umožňovali rýchle rozfázovanie počas T2 relaxácie - tuk je preto svetlý i na T2 vážených obrazoch. Je tak jediným tkanivom, pri ktorom dlhý T2 relaxačný čas nie je spojený s predĺženým T1 relaxačným časom. Efekt chemického posunu má veľký význam v určitých typoch pulzových frekvencií, pri ktorých sa potláča práve signál tukového tkaniva. Chemický posun je teda spôsobený znížením indukcie vonkajšieho magnetického poľa magnetu B0 účinkom magnetického poľa okolitých elektrónov, ktorých pole pôsobí v opačnom smere. Toto tienenie charakterizuje tieniaca konštanta σ, pričom výsledné magnetické pole v tesnom okolí jadra je B=B0(1-σ), ak B0 je pôvodné magnetické pole magnetu. [upraviť] Difúzia Schopnosť molekúl vody vykonávať chaotický náhodný pohyb v danom tkanive je možné definovať tzv. koeficientom difúzie. Krátkodobé pôsobenie magnetického gradientu spôsobí prechodnú zmenu v rezonančných frekvenciách, následné rozfázovanie protónov a pokles tranzverzálnej magnetizácie. Pôsobením rovnakého gradientu, ale v opačnom smere, spôsobí „sfázovanie“ a nárast tranzverzálnej magnetizácie - ale len pre stacionárne tkanivo. Pre molekuly, ktoré medzitým zmenili svoju polohu, bude opätovné sfázovanie neúplné. Tkanivá alebo oblasti tkanív so zvýšenou difúziou budú preto v difúziou vážených obrazoch (DWI) hypointenzné. Zobrazovanie difúzie vyžaduje veľké prídavné magnetické gradienty k tým, ktoré sa používajú na priestorové kódovanie signálu. Difúziou vážený obraz, pri ktorom intenzita signálu nezávisí od smeru difúzie sa tiež označuje ako „trace-weighted“ alebo izotropickou difúziou vážený obraz. [upraviť] Magnetizačný transfer Molekuly vody v blízkosti makromolekúl sú určitým spôsobom „viazané“, nemôžu sa voľne pohybovať a majú veľmi krátky T2 relaxačný čas. Príčinou je veľký rozdiel v rezonančných frekvanciách, ktorý spôsobuje rýchle rozfázovanie tranzverzálnej magnetizácie. Tieto molekuly vody sa nedajú priamo zobraziť, no majú veľmi široké spektrum rezonančných frekvencií. Použitím rádiofrekvenčného saturačného pulzu dôjde k nasledovnému efektu: Pretože tieto molekuly „komunikujú“ s voľnými molekulami vody cez tzv. magnetizačný transfer, má saturačný pulz pomerne výrazný efekt na kontrast výsledného obrazu. Technika sa označuje ako saturácia magnetizačného transferu (z anglického „magnetization transfer saturation“ (MTS)). Dôležité uplatnenie MTS pulzov je v MR angiografií, kde sa týmto spôsobom potláča signál nepohyblivých tkanív. [upraviť] Potlačenie signálu tuku Tukové tkanivo má vysokú signálovú intenzitu v PD, T1 i T2 vážení. Pri určitých ochoreniach a v určitých oblastiach môže byť veľkou pomocou možnosť tento signál potlačiť. Existujú na to v podstate 2 základné metódy: Na tomto mieste treba ešte spomenúť jednu zvláštnu vlastnosť v spojitosti so sekvenciami typu gradient-echo (GE) - tzv. stav fáza-protifáza (anglický termín „in-phase/opposed-phase situation“). Má znovu spojitosť s chemickým posunom - rozdielnymi rezonančnými frekvenciami protónov vody a mastných kyselín. Po excitácií je precesná frekvencia vody o niečo rýchlejšia. Pri sekvenciách typu spin-echo (SE) to nie je problém, pretože 180° pulz ich rozdielnu precesiu znovu sfázuje a zostane len samotný chemický posun. Tento pulz sa však pri GE sekvenciách nepoužíva a defázovanie preto pokračuje. V závislosti na dĺžke TE môže nastať situácia, kedy tranzverzálna magnetizácia vody i tuku mieri rovnakým smerom - sú vo fáze (""in-phase""); alebo mieria presne opačným smerom - sú v „protifáze“ (""opposed phase""). V závislosti od pomeru tuku a vody vo voxeli (najmenšia priestorová jednotka, ktorá na obraze tvorí jeden pixel a reprezentuje ju jeden signál), zvyšková magnetizácia z tuku a vody môže byť nulová a viesť k chýbaniu signálu. Takto upravené sekvencie je možné využiť na diagnostické účely - napríklad pri diagnostike adenómu nadobličky. [upraviť] Potlačenie signálu likvoru Princíp je rovnaký, ako pri na relaxácií závislom potlačení signálu tuku, len excitačný pulz zobrazovacej frekvencie sa spúšťa vtedy, keď tranzverzálnou rovinou prechádza obnovujúca sa longitudinálna relaxácia likvoru. Táto technika je veľmi užitočná pri hľadaní ložísk v bielej hmote mozgu, ktoré sa nachádzajú tesne pri mozgových komorách - tie sú totiž často „ukryté“ za výrazným signálom likvoru. Označuje sa skratkou FLAIR ( z anglického „fluid-attenuated inversion recovery“). [upraviť] Kontrastné látky Kontrastné látky používané v zobrazovaní magnetickou rezonanciou sú paramagnetické substancie - teda látky, ktoré vytvárajú vlastné lokálne magnetické pole, spôsobujúce skrátenie relaxačných časov okolitých protónov. Klasickým príkladom je vzácna zemina gadolínium, ktorá je súčasťou dvoch u nás najpoužívanejších kontrastov - Magnevist (Gd-DTPA, Berlex Laboratories Inc.) a Omniscan (gadodiamid, Amersham Health Inc.). Jedná sa o relatívne veľmi bezpečné látky, ktoré sa podávajú pacientom vnútrožilovo. Skracujú T1 i T2 relaxáciu. Výsledkom je, že pri rovnakom čase TR je z daného tkaniva silnejší T1 signál a slabší T2 signál (posun T1 a T2 krivky doľava). Poskytujú teda možnosť zvýšiť kontrast medzi dvoma tkanivami s rozdielnym obsahom kontrastnej látky. Keďže pre ľudské oko je podstatne lepšie spozorovateľný nárast signálu (zosvetlenie) ako jeho strata (stmavnutie) na výslednom obraze, používajú sa po podaní kontrastnej látky najmä T1 vážené sekvencie. Typicky výrazne viac kontrastnej látky vychytávajú bohato cievne zásobené štruktúry, napríklad nádory. Gadolínium tiež prechádza len poškodenou cerebrovaskulárnou bariérou, teda bariérou medzi cievnym riečiskom a samotným mozgovým tkanivom. Použitie kontrastných látok teda v určitých prípadoch zlepšuje zobrazenie a teda i diagnostiku niektorých chorôb. [upraviť] MR spektroskopia Ako „in vitro“ spektroskopia sa používala roky (od konca 40. rokov 20. storočia) predtým, než bol objavený princíp zobrazovania pomocou magnetickej rezonancie. Slúžila (a slúži) ako analytická metóda na určovanie štruktúry a jej zmien vo vzorkách bez nutnosti ich deštrukcie. V MR zobrazovaní sa uplatňuje tzv. „in vivo“ spektroskopia - teda stanovovanie chemického zloženia, respektíve prítomnosti určitých látok v oblasti záujmu u živého objektu - pacienta. Hoci má veľkú perspektívu, naďalej patrí skôr k okrajovým metódam v MR zobrazovaní a používa sa len v niektorých špecifických prípadoch. Je to podmienené veľkou technickou a časovou náročnosťou merania a potrebou silného magnetického poľa. Nepochybne sa však v budúcnosti dostane výrazne do popredia, pretože umožňuje sledovať metabolizmus a chemické procesy v normálnych i patologicky zmenených tkanivách. Umožňuje napríklad rozlíšenie radiačnej nekrózy po rádioterapii zhubných nádorov mozgu od recidívy samotného nádoru - čo inými metódami je veľmi ťažké a málo presné. [upraviť] MR angiografia Magnetická rezonancia je veľmi dobrým prostriedkom na zobrazenie ciev. Keďže magnetické gradienty sa používajú pre kódovanie priestorovej informácie, je príslušná poloha signálu daná okamžitým smerom vektora tranzverzálnej magnetizácie - jeho „fázou“ (pozri kapitolu o tvorbe obrazu) - porušená. Toto porušenie závisí od rýchlosti a zrýchlenia pohybujúceho sa tkaniva. Táto „fázová“ informácia je následne použitá na meranie rýchlostí pri tzv. MR kvantifikácií toku alebo priamo k zobrazeniu ciev. Tento typ MR angiografie sa označuje ako MR angiografia metódou fázového kontrastu alebo skrátene PC-MRA (z angl. phase-contrast MR angiography). Ďalším typom MR angiografie je TOF-MRA (z angl. „time of flight“). Využíva k zobrazeniu efekt prítoku krvi s maximom longitudinálnej magnetizácie, ešte neovplyvnenej rádiofrekvenčným pulzom (ovplyvnená krv totiž z miesta merania medzitým odtečie). Momentálne najperspektívnejšou metódou MR angiografie je CE-MRA (z angl. „contrast enhanced“), ktorá využíva schopnosť kontrastných látok výrazne skrátiť čas T1 relaxácie. Táto však vyžaduje ultrarýchle zobrazovacie sekvencie (3D GE s veľmi krátkym TR a TE) a z tohto dôvodu i silné vonkajšie magnetické pole. [upraviť] Artefakty pri MR zobrazovaní Zobrazovanie magnetickou rezonanciou je technicky i fyzikálne zložité. To poskytuje priestor rôznym nežiadúcim artefaktom vo výslednom obraze, ktoré znižujú jeho kvalitu. Artefakty rozdeľujeme na dve veľké skupiny: odstrániteľné a neodstrániteľné. [upraviť] Neodstrániteľné artefakty Sú v podstate vlastnosťou samotnej metódy alebo zobrazovacej techniky a nedá sa im prakticky vyhnúť: [upraviť] Odstrániteľné artefakty Táto skupina predstavuje odstrániteľné artefakty, spôsobené prevažne nesprávnym nastavením zobrazovacích sekvencií, poruchou prístroja, pohybom pacienta a jeho orgánov [upraviť] Príprava a kontraindikácie pre zobrazovanie magnetickou rezonanciou [upraviť] Príprava pred vyšetrením Vzhľadom k osobitostiam zobrazovania magnetickou rezonanciou je pred vyšetrením nutná určitá príprava pacientov. [upraviť] Kontraindikácie vyšetrenia MR Väčšina MR pracovísk vyžaduje písomné potvrdenie o MR kompatibilite chirurgického implantátu od výrobcu alebo lekára, ktorý daný implantát pacientovi voperoval. Tehotenstvo a dojčenie je relatívnou kontraindikáciou, závisí to od akútnosti a potrebnosti vyšetrenia. Tetovanie či permanentné líčenie môže spôsobiť pri vyšetrení problémy (popáleniny), najmä pri použití prístrojov s vysokou hodnotou magnetického poľa - a to najmä ak obsahuje kovové čiastočky. V každom prípade sa nesmie do miestnosti s prístrojom vstúpiť s ničím kovovým - žiadne mince, spinky, piercing, náušnice, okuliare - je dôležité dôkladne sa skontrolovať, niekedy sa používa i detektor kovov. Elektronické alebo jemné zložité mechanické zariadenia, ako napríklad hodinky, mobilné telefóny, PDA, mp3 prehrávače - môžu po vystavení silnému vonkajšiemu magnetickému poľu a rádiofrekvenčnému vlneniu prestať fungovať. Rovnako sa v miestnosti s MR prístrojom nedá používať fotoaparát.","Zobrazovanie magnetickou rezonanciou (skr. MR alebo MRI - z anglického „magnetic resonance imaging“) je moderná rádiologická metóda, ktorá umožňuje diagnostikovať patologické zmeny v ľudskom organizme bez toho, aby bolo nutné narušiť jeho integritu (operáciou či inou invazívnou metódou). Pacient je vložený do veľmi silného a homogénneho magnetického poľa, do jeho tela je vyslaný krátky rádiofrekvenčný impulz a po jeho skončení sa sníma slabý signál, ktorý vytvára pacientovo telo, a ktorý sa následne použije na rekonštrukciu samotného obrazu." sk,169d2a67531039568322d64acba8a7bb,"[upraviť] Klasifikácia [upraviť] Podľa mechanizmu vzniku Jedno zo základných kritérií pre rozdeľovanie sedimentárnych hornín je založené na základe procesov (mechanizmov), ktorými daná hornina vznikla. Sú to hlavne chemické, fyzikálne a biologické procesy, no v prírode väčšinou pôsobia všetky tri faktory spoločne a na usadených horninách sa dajú pozorovať štruktúrne a/alebo textúrne znaky, ktoré boli spôsobené rôznymi mechanizmami. Všeobecne prijatá klasifikácia sedimentárnych hornín rozoznáva tieto hlavné skupiny : [upraviť] Siliciklastické sedimenty Siliciklastické sedimenty (alebo úlomkové, klastické sedimenty) vznikli zvetrávacími procesmi z iných hornín (magmatických, premenených aj usadených) a sú tvorené ich úlomkami (klastami), prípadne úlomkami minerálov (hlavne úlomkami kremeňa, vďaka ktorému dostali aj meno). Sú niekedy označované ako druhotné, pretože vznikli zvetrávaním starších hornín . Rozrušené úlomky sú následne prenesené na miesto uloženia fluidnými médiami (voda, vzduch) a neskoršie sú spevnené. Rozdeľujú sa podľa veľkosti jednotlivých zŕn na zlepence, pieskovce, prachovce, ílovce a ich nespevnené ekvivalenty. V prírode je väčšina sedimentov zložená z viacerých veľkostných zložiek, čo sťažuje ich zaradenie . Siliciklastické sedimenty tvoria asi 92�% všetkých sedimentov (80�% pelity, 12�% ostatné frakcie) . [upraviť] Biogénne sedimenty Biogénne sedimenty vznikli nahromadením úlomkov z pevných schránok rastlín a živočíchov, premenou odumretých častí tiel organizmov, prípadne vyzrážaním z vodných roztokov za pomoci organizmov (biochemické procesy) . V biogénnych sedimentoch (hlavne vo vápencoch) bývajú často prítomné skameneliny. Presnejšie sa členia na základe prevládajúcej chemickej zložky na karbonáty (vápence a dolomity), fosfáty, silicity, uhlie, ropu a horľavé bridlice. Biogénne horľavé sedimenty sa tiež označujú ako kaustobiolity. [upraviť] Chemické sedimenty Chemické sedimenty vznikajú vyzrážaním z roztokov bez pôsobenia živých organizmov. Sú to hlavne železné a mangánové sedimenty (kde dochádza vplyvom zmeny pH k zmene rozpustnosti železitých, resp. mangánatých iónov) a evapority. Usadené vápence pórovitej textúry, vzniknuté vyzrážaním zo sladkovodných vôd, príp. aj z termálnych prameňov sa nazývajú travertíny. Definovať jasné rozhranie najmä medzi biogénnymi a chemickými sedimentami je často problematické, pretože oba typy procesov spolu súviseli a výrazne sa prelínali. [upraviť] Vulkanoklastické sedimenty Vulkanoklastické sedimenty sú úlomkové sedimenty, ktorých vznik je bezprostredne spojený s vulkanickou činnosťou (nie s procesmi zvetrávania). Tento typ hornín je niekedy radený aj medzi vulkanické horniny , keďže medzi oboma typmi neexistuje jasné rozhranie. Delia sa na tefru, tufy, ignimbrity a hyaloklastity. Sopečná činnosť ročne vyvrhne na povrch zeme okolo 233 km3 materiálu . [upraviť] Ostatné sedimenty K zvyšným sedimentom sa priraďujú rôzne kataklazity (vzniknuté v dôsledku tektonických prejavov) a impaktné brekcie (ktoré vznikli po páde meteoritov). Malé množstvo usadených hornín je tvorené i kozmickým prachom a meteoritmi. Na Zem sa dostane ročne asi 5 - 7 tisíc ton tohto materiálu . [upraviť] Podľa miesta sedimentácie Podľa miesta sedimentácie sa usadené horniny rozdeľujú na: [upraviť] Podľa veľkosti úlomkov Podľa veľkosti úlomkov (klastov) sa siliciklastické sedimenty delia na : [upraviť] Sedimentačné prostredia Sedimentačné prostredie je určitá časť zemského povrchu, kde dochádza k ukladaniu sedimentov. Majú charakter erozívny (prevládajúce erozívne činitele, t.j. viac materiálu je odneseného ako prineseného), alebo predstavujú tzv. „sedimentačné pasce“ (výrazne prevládajúce sedimentačné činitele, t.j. prevaha prineseného a uloženého materiálu), alebo je ich charakter v rovnováhe medzi oboma protikladmi. Pri ich klasifikácii nie je možné vymedziť presné hranice medzi jednotlivými typmi, pretože na seba nadväzujú a tým vytvárajú celé sedimentačné systémy. Príkladom erozívnych prostredí sú fluviálne, eolické a glacigénne prostredia, k prechodným patria deltové a pobrežné prostredia a k sedimentačným patria morské prostredia a hlbokovodné bazény. [upraviť] Parametre sedimentačného prostredia Sedimentačné prostredie ovplyvňujú viaceré parametre (fyzikálne, biologické a chemické). K základným fyzikálnym parametrom, ktorý ovplyvňuje charakter prostredia je typ transportného média. Jednotlivé médiá majú rôznu podobu (rozhodujúcim kritériom je viskozita): ich rozsah je od veľmi riedkych vzdušných suspenzií cez turbiditné a fluidizované prúdy až po zrnotoky, suťotoky a ľadovce. Rozdeľujú sa na : Ďalším dôležitým parametrom (pri morských sedimentoch) je hĺbka sedimentácie. Usadeniny z plytkovodných bazénov sú iné ako hlbokomorské usadeniny, nakoľko hladinové vlnenie plytko uložené sedimenty neustále premiestňuje a prepracúva, čím je dosiahnuté dobré roztriedenie jednotlivých zrnitostných tried. No aj hlbinné sedimenty môžu byť prepracované, čo však býva spôsobené gravitačnými prúdmi. Dôležitým rozlišovacím znakom je prítomnosť hlbinných, alebo plytkovodných fosílií. Teplota vody má tiež podstatný vplyv, pretože sa priamo dotýka rozpustnosti väčšiny minerálov a plynov. Napr. rozpustnosť CO2 je výrazne ovplyvnená teplotou vody (pri nižšej teplote je vyššia), čo následne ovplyvňuje rozpustnosť CaCO3 podľa reakcie: Z ostatných fyzikálnych parametrov sú to smer a rýchlosť vetra, intenzita slnečného žiarenia, Coriolisov efekt, rýchlosť prúdenia a efekty reliéfu. Chemické parametre, ovplyvňujúce sedimentačné prostredie sú: Medzi najdôležitejšie biologické parametre patrí ovplyvňovanie sedimentácie biochemickými reakciami, množstvo nahromadených odumretých kmeňov, príp. iného rastlinného materiálu, množstvo nahromadených odumretých tiel živočíchov a nahromadenie ich schránok. Medzi nepriame biologické parametre patria povrch súše (tráva, pôda) a životný štýl suchozemských organizmov (hlavne bylinožravcov). [upraviť] Sedimentárne fácie Sedimentárne fácie sú dôležité z hľadiska správnej interpretácie prostredia. Pod týmto pojmom si v petrografii usadených hornín predstavujeme vrstvu (alebo súbor vrstiev) sedimentov, ktoré sa ukladali v rovnakých podmienkach . V zjednodušenom ponímaní sa rozumie pod pojmom sedimentárna fácia určité prostredie vzniku usadenej horniny . Medzi základné faktory kontrolujúce charakter a rozmiestnenie fácií patria intenzita prínosu úlomkov (klastického materiálu), kolísanie výšky morskej hladiny, biologická aktivita, tektonické prostredie a vulkanizmus. Vo fosílnych súvrstviach je často pozorovateľná nesúhlasnosť uloženia (diastéma). Táto býva spôsobená napr. odnosom sedimentu eróziou pri zmene sedimentačného režimu a následným pokračovaním usadzovania. [upraviť] Sedimentačné bazény Sedimentačné bazény (panvy) predstavujú najväčšiu pascu na sedimenty a sú aj miestami s ich najväčšieho nahromadenia. Vznikajú rôznymi mechanizmami. Existuje viacero členení sedimentárny paniev, niektoré sú vytvorené ložiskovými geológmi, ktorí panvy delia podľa využiteľnosti a výskytu uhľovodíkov. Komplexnejšie členenia boli zavedené v akademickej sfére. V závislosti od tektonického prostredia sa rozdeľujú na bazény divergentných okrajov, kolízne, asociované s transformnými zlomami, vnútrokontinentálne, hybridné a exotické . Môžu mať rôznu hĺbku a veľkosť, od niekoľkých stoviek metrov po niekoľko tisícov kilometrov na morskom dne. História každého bazénu môže byť rozdelená do niekoľkých cyklov, ktoré sú ovplyvňované parametrami (predsedimentárnou tektonikou, usadzovanými sekvenciami hornín a postsedimentárnou tektonikou). [upraviť] Sedimentačné textúry Textúry usadených hornín predstavujú základný poznávací znak sedimentačného prostredia. Najjednoduchšia textúra je vrstevnatosť. Tvorená je troma mechanizmami - usadzovaním zo suspenzie, ukladaním častíc v dôsledku zmeny rýchlostí prúdu a usadzovaním nánosov v okolí prekážok. Základná vrstevnatosť malých veľkostí (pre hrúbky menšie ako 1�cm) sa nazýva laminácia. Gradačné zvrstvenie je charakteristické postupným znižovaním (normálne gradačné zvrstvenie), alebo zvyšovaním (inverzné gradačné zvrstvenie) hrúbky zrna smerom od stredu. Jeho vývoj ovplyvňuje rýchlosť prúdenia. Ďalším typom zvrstvenia je šikmé, či už planárne, alebo korytové (výmoľové). Iným typom textúr sú čeriny, pieskové vlny a duny, čo sú asymetrické formy vznikajúce rovnakým mechanizmom. Jednotlivé úlomky sa posúvajú po privrátenej (mierne sklonenej) strane a ukladajú sa na odvrátenej (strmšej) strane. Tento proces má za následok šikmé zvrstvenie. Deformačné textúry usadených hornín predstavujú vtisky (vznikajú vtláčaním hrubozrnnejšieho, ťažšieho materiálu do sedimentu a mávajú nepravidelný tvar) a sklzové textúry (spôsobené deformáciami, ku ktorým dochádza pri pohybe sedimentov, čo sa prejavuje prerušením vrstvy, príp. primiešaním cudzích úlomkov). Posledným typom textúr sú tzv. ichnofosílie alebo bioglify (stopy po činnosti organizmov) - stopy po stúpaní, lezení, žraní, odpočívaní, prípadne zvyšky komôrok a tunelov, ktoré organizmy vytvorili na povrchu substrátu alebo priamo v ňom . Na základe výskytu jednotlivých typov ichnofosílií vieme určiť približnú hĺbkovú polohu sedimentácie. [upraviť] Ekonomický význam Usadené horniny tvoria prevažnú väčšinu nerastných surovín, ktoré ľudstvo získava z prírody. Patria medzi ne v prvom rade ropa, zemný plyn, uhlie, soli (halit, sadrovec a iné), síra, vápenec, fosfáty, urán, železo, mangán a iné. Okrem toho sú významným zdrojom základného stavebného materiálu ako je piesok, stavebný kameň, suroviny na výrobu cementu alebo keramické íly na výrobu tehiel.","Usadená hornina alebo sedimentárna hornina je hornina, ktorá vznikla premiestnením, uložením a následným spevnením zvetraných úlomkov (fyzikálny proces), alebo vyzrážaním z roztokov (chemický proces), alebo usadením zvyškov biologickej aktivity (biologický proces). Tieto tri procesy zvyčajne pôsobia v prírodnom prostredí všetky naraz, pričom charakter výsledného sedimentu ovplyvňuje dominantný proces. Usadené horniny sa vyskytujú na zemskom povrchu, kde je ich objem dominantný v porovnaní s inými typmi hornín (vyvretých a premenených). Kým celkový objem sedimentov v zemskom telese je približne 5�%, na povrchu pokrývajú až 75�% a v moriach a oceánoch takmer 100�% ich dna." sk,8b7d4e1a8a4c2bd0c3450fc49473e8a3,"[upraviť] Popis raketoplánu Kompletný raketoplán pri jeho štarte tvoria tri časti: Celková dĺžka zostavy raketoplánu Space Shuttle pri vzlete je 56,14�m. Vzletová hmotnosť sa pri jednotlivých exemplároch a ich misiách líši a pohybuje sa približne okolo 2�050�ton. Pristávacia hmotnosť tiež kolíše a závisí najmä na množstve nákladu, dopravovaného naspäť na Zem; zvyčajne sa pohybuje od 90 do 115�ton. [upraviť] Štartovacie stupne SRB Štartovacie stupne a ich motory vyvinula a vyrába firma Thiokol (teraz Morton Thiokol, súčasť koncernu Alliant Techsystems, Inc.), Brigham City, Utah (USA). Väčšia časť každého zo štartovacích stupňov SRB (Solid Rocket Booster) s dĺžkou 45,46 m, priemerom 3,8 m a vzletovou hmotnosťou 590�ton (prázdna hmotnosť 87�ton) tvorí raketový motor SRM (Solid Rocket Motor) spaľujúci tuhé pohonné látky (zmes tvorenú 12,04�% polybutadienakrylátu, 16,00�% práškového hliníka a 69,6�% chloristanu amónneho; ďalej potom 0,40�% oxidu železitého ako katalyzátora a 1,96�% epoxidového vytvrdzovača). Stavebne sa motory skladajú zo štyroch segmentov, ktoré sú zostavované dohromady až na kozmodróme. Horný segment obsahuje iniciačnú a zážihovú zložku, k spodnému je pripojená vychyľovateľná ablatívne chladená expanzná tryska. Doba činnosti motorov SRB, pevne daná množstvom pohonnej látky, je približne 120�sekúnd. Každý z motorov SRB v okamžiku vzletu raketoplánu vyvíja ťah 11,8�MN. Prierez stredového kanálu palivového zrna má tvar jedenásťcípej hviezdy; po ohorení cípov, zhruba v T +50�s po štarte, sa ťah motoru samovoľne znižuje. Na povrchu spaľovacej komory SRM sú lineárne nálože, ktoré sú v prípade havárie raketoplánu počas štartu odpálené, spaľovaciu komoru rozpolia a tým ukončia činnosť motora, aby nedopadol na obývané miesta. Nad horným segmentom je pod kužeľovým aerodynamickým krytom umiestená časť riadiacej elektroniky a padákový systém, umožňujúci bezpečné pristátie vypotrebovaných motorov na morskú hladinu. Ďalšia časť elektroniky je umiestnená v priestore okolo expanznej trysky, kde je tiež umiestnené turbočerpadlo hydrauliky na vychyľovanie trysky motora. V hornom a spodnom prístrojovom úseku sú tiež umiestnené vždy štvorice malých raketových motorov na rýchle oddelenie SRB od externej palivovej nádrže ET. Stupne SRB sú z boku pripojené k externej nádrži ET prostredníctvom troch rúrkových konštrukcií, jednej v prednej a dvoch v zadnej časti SRB. Po dokončení práce SRM vo výške 45�km sa výbušnými skrutkami oddelia spoje s nádržou ET a zapália sa dve štvorice pomocných raketových motorov, ktoré SRB vzdialia do bezpečnej vzdialenosti od raketoplánu. SRB zotrvačnosťou vystúpajú do výšky okolo 66�km. Potom sa voľným pádom vracajú na zem. Vo výške 4,8�km sa na povel barorelé odhodí predný aerodynamický kryt a vypustí sa výtažný a potom aj stabilizačný padák s priemerom 16,6�m. Vo výške 1,8�km sa odhodí stabilizačný padák a otvoria sa tri hlavné padáky, každý s priemerom 41,5�m. Tie zaistia pristátie SRB rýchlosťou 25�m/s, približne 260�km od miesta štartu. Vzduch vo vnútri spaľovacej komory zaistí, že sa nepotopia. Potom sú odvlečené záchrannými loďami do Port Canaveral a predané na demontáž a opätovné naplnenie tuhými pohonnými látkami. Predpokladá sa ich desaťnásobné opakované použitie. SRB sa prevážajú železnične do firmy Thiokol do Utahu kvôli rozmerom demontované, a po naplnení a prevezení späť na Floridu sú znova zmontované. Práve zlyhanie tesnenia medzi jednotlivými segmentami bola príčina havárie raketoplánu Challenger. [upraviť] Externá palivová nádrž ET Externú palivovú nádrž ET vyvinula firma Martin Marietta (teraz Lockheed Martin) a vyrába sa v továrni Michoud Assembly Facility blízko New Orleans, LA (USA). Nádrž ET je jedinou časťou raketoplánu, ktorá sa nedá opakovane použiť. Je valcovitého tvaru zo spodným sférickým dnom a zašpičateným vajcovitým predom. Jej celková dĺžka je 47,0�m a priemer 8,4�m. V skutočnosti sa skládá z dvoch oddelených nádrží. Spodná s objemom 1515�m3 nesie zásoby kvapalného vodíka (102�600�kg), predná s objemom 554�m3 zásoby kvapalného kyslíka (616�500�kg) pre motory SSME. Bola vyrábaná v troch základných modifikáciách. Prvá z nich, použitá pri prvých siedmich štartoch raketoplánu, mala prázdnu hmotnosť približne 35�ton. Odľahčená verzia tejto nádrže je označovaná LWT (Lightweight Tank) s hmotnosťou približne 31�ton. Medzitým od roku 1998 bola pre lety k Medzinárodnej kozmickej stanici (ISS) používaná ešte viac odľahčená ET, označovaná skratkou SLWT (Super Lightweight Tank) s prázdnou hmotnosťou približne 30�ton. Kyslíková nádrž je počas letu tlakovaná na prevádzkový tlak 240 až 250�kPa. K turbočerpadlám motorov SSME v družicovom stupni je kyslík dopravovaný rýchlosťou 1264�kg/s (tj. 1,1�m3/s) prívodným potrubím s vnútornou svetlosťou 380�mm. V potrubí sú umiestnené štyri senzory predčasného spotrebovania kyslíka pred dosiahnutím predpísanej rýchlosti. Vodíková nádrž je počas letu tlakovaná na prevádzkový tlak 22 až 230�kPa. K turbočerpadlám motorov SSME je vodík dopravovaný rýchlosťou 211�kg/s (tj. 3,0�m3/s) prívodným potrubím s vnútornou svetlosťou 430�mm. V spodnej časti vnútra nádrže sú umiestnené priečky, zabraňujúce pohybu kvapalného vodíka počas letu („špliechanie”), aby sa nenarušovala stabilita zostavy raketoplánu. Na týchto priečkach sú tiež umiestnené štyri senzory predčasného spotrebovania vodíka. Kyslíková a vodíková nádrž sú spojené valcovou prechodovou časťou z hliníkových zliatin s oceľovými resp. titanovými výstuhami. Na hornom konci vodíkovej nádrže je z vonkajšej strany pripojená rúrková konštrukcia, ktorou sú nádrže pripútané k spodku družicového stupňa. Ďalšie dve konštrukcie prepájajúce ET s družicovým stupňom sú umiestnené pri spodnom okraji vodíkovej nádrže. V tomto priestore sú tiež ukončené prívodné potrubia kyslíka a vodíka a napojené na palivové rozvody v motorovom priestore družicového stupňa. Povrch nádrže ET je pokrytý tepelnou izoláciou hrdzavo hnedej farby z penového polyuretánu plneného rozdrveným korkom, ktorá znižuje odparovanie pohonných látok pred štartom, čiastočne zabraňuje tvorbe námrazy na povrchu nádrže a chráni obsah nádrže pred aerodynamickým ohrevom počas vzletu atmosférou. Niektoré časti povrchu sú chránené proti aerodynamickému ohrevu ablačným materiálom. Pri prvých dvoch štartoch (STS-1 a STS-2) bol povrch izolácie chránený vrstvou bieleho náteru; nepoužitím náteru pri ďalších letoch raketoplánov bolo ušetrených zhruba 500�kg ""mŕtvej"" (neužitočnej) hmotnosti. Odpadnutie väčšieho kusu tejto penovej izolácie a jeho náraz do nábežnej hrany krídla raketoplánu Columbia, ktorú poškodil, bol v závere misie STS-107 príčinou jeho havárie. Približne 15�s po dosiahnutí suborbitálnej dráhy a vypnutí motorov SSME sa prívodné potrubie rozpojí a výbušnými skrutkami sa oddelí prepojovacia konštrukcia medzi ET a družicovým stupňom. Družicový stupeň sa manévrom motormi RCS odpúta do bezpečnej vzdialenosti. Odhodená nádrž ET pokračuje v lete po balistickej suborbitálnej dráhe a zaniká v atmosfére. [upraviť] Družicový stupeň Okrídlený družicový stupeň (orbiter) vyvinul hlavný dodávateľ celého raketoplánu. Je to najzložitejšia a najdôležitejšia časť celého raketoplánu a zároveň jediná časť, ktorá sa dostane do vesmíru a potom pristane. Ide o jednoplošník s deltovitými krídlami dvojakej šípovitosti s celkovou dĺžkou 37,24�m, výškou 17,25�m a rozpätím 23,79�m. Jeho prázdná hmotnosť je rôzna pri jednotlivých exemplároch (Columbia bola najťažšia) a pohybuje sa okolo 90�ton. Družicový stupeň má tri hlavné konštrukčné časti: Priestor pre posádku (7 osôb, v núdzových prípadoch až 10 osôb) má objem 71,5�m3 a v jeho priestoroch je atmosféra normálneho vzduchu s tlakom 1014�hPa. V jeho hornej časti sa nachádza letová paluba alebo pilotná paluba, vybavená 10 oknami, na ktorej sú sústredené prvky riadenia. Nachádza sa tu sedadlo veliteľa letu (vľavo) a pilota (vpravo). Za nimi sú demontovateľné kreslá pre ďalších členov posádky. Priamo za sedadlom veliteľa je v podlahe priechod na strednú, alebo obytnú palubu. Obytná paluba obsahuje bočný prielez pre nástup a výstup posádky a prielez do nákladového priestoru. Okrem toho je vybavená sanitárnym zariadením, záchodom, kuchynkou a miestami pre odpočinok. Za priečkou v prednej časti obytnej paluby je umiestnená väčšina riadiacej elektroniky vrátane piatich palubných počítačov. Pod podlahou obytnej paluby sa nachádza spodná, alebo technická paluba. Je tu klimatizačné zariadenie a systémy podpory života. Do tejto paluby nie je bežne prístup, posádka sa tam môže dostať iba po demontovaní podlahových panelov v obytnej palube. Riadenie systémov raketoplánu zaisťuje päť hlavných palubných počítačov typu IBM AP-101S (pôvodne AP-101) s výkonom viac ako 1 milión operácií za sekundu a s operačnou pamäťou 256K 32bitových slov. Počas kritických fáz letu ako je vzlet a pristátie, sú štyri počítače prepojené a navzájom sa kontrolujú. Piaty, vybavený jednoduchším programovým vybavením, slúži ako záloha. Navigačný systém využíva najmä tri inerciálne plošiny IMU (Inertial Measurement Units), ktoré zásobujú palubné počítače informáciami o aktuálnej orientácii družicového stupňa v priestore a o negravitačných zrýchleniach (napr. spôsobených prácou motorov). Na ich nastavovanie slúži automatické aj manuálne zameriavače hviezd. Negravitačné zrýchlenie meria aj ďalšia súprava štyroch lineárnych akcelerometrov. V priebehu stretávacích manévrov na stanovenie vzdialenosti družicového stupňa od cieľa a relatívnej rýchlosti sa používa palubný rádiolokátor. Pre navigáciu v závere pristátia slúži prijímač systému TACAN. V poslednom čase sa skúšobne používa navigačný systém GPS. Vlastná pilotáž letu zaisťuje prostredníctvom hlavných počítačov autopilot, ktorý môže tiež preberať príkazy pilotov z ručných ovládacích prvkov, umiestnených na letovej palube. Komunikačný systém pracuje v pásmach Ku (15,25 až 17,25�GHz) a S (1,7 až 2,4�GHz). Väčšina spojení s riadiacim strediskom je sprostredkovaná cez družice systému TDRSS (Tracking and Data Relay Satellite System), umiestnených na geostacionárnej dráhe. V prvých približne 4 minútach letu môže systém pracujúci v pásme S komunikovať s pozemnou stanicou na kozmodróme priamo. Pre spojenie s Medzinárodnou kozmickou stanicou v jej blízkosti, alebo s členmi posádky, pracujúcimi v skafandroch vo voľnom priestore, sa používa systém pracujúci v pásme UKV (243 až 300�MHz). Tento systém slúži aj ako záložný pre spojenie s pozemnými stanicami. V trupe s rozmermi 18,3�×�5,2�×�4,0�m je umiestnený nákladový priestor, uzavierateľný dvojkrídlovými dverami, na ktorých vnútornej strane sú radiátory klimatizačného systému. Tieto radiátory prostredníctvom glykolovej slučky odvádzajú z vnútra družicového stupňa odpadové teplo. Aby mohli správne fungovať, musia byť dvere do nákladového priestoru vo vesmíre otvorené. V trupe sa okrem iného nachádza diaľkový manipulátor RMS (Remote Manipulator System), nazývaný aj manipulačné rameno, tri palivové batérie s výkonom 3�×�7�kW (v maxime 3�×�12�kW) a štyri nádrže s kyslíkom a štyri nádrže s vodíkom potrebným pre ich prevádzku. Nachádza sa tu tiež všetok užitočný náklad. Môže to byť jedna alebo viac družíc, sondy, moduly pre vesmírnu stanicu (Mir, ISS), zásobovacie kontajnery, alebo vesmírne laboratórium. Starší typ vesmírneho laboratória je európsky Spacelab, od letu STS-57 až po let STS-107 sa používal novší Spacehab. Býva tu tiež inštalovaná prechodová komora slúžiaca na prechod do otvoreného priestoru. Zadná časť orbitera sa nazýva motorová sekcia. Táto časť nesie tiež smerové kormidlo (smerovku). V zadnej časti sú umiestnené tri turbočerpadlá APU (Auxiliary Power Units) hydraulického systému na ovládanie motorov SSME a aerodynamických riadiacich plôch. V motorovom priestore sa nachádzajú tri kyslíkovodíkové motory SSME (Space Shuttle Main Engines) s nominálnym ťahom 3�×�2,1�MN vo vákuu. Dodávku pohonných látok do spaľovacích komôr týchto motorov zaisťujú turbočerpadlá, pričom časť kvapalného vodíka je najskôr vedená stenami expanznej trysky, ktoré sú tak regeneratívne ochladzované. Všetky tri motory sú uložené výkyvne a ich vychyľovaním hydraulickými ovládačmi je riadený smer letu raketoplánu počas jeho vzletu na obežnú dráhu. Tieto motory sú používané len pri štarte. Po oddelení hlavnej nádrže ET už nie sú pripojené na nijaký prívod paliva a na obežnej dráhe nemajú nijakú funkciu. Pod motorovým priestorom je umiestnený trupový elevón. Nad motorovým priestorom po stranách kýlovej plochy s kormidlami a aerodynamickou brzdou sú pripevnené dva moduly manévrovacích motorov OMS (Orbital Maneuvring System), každý s jedným motorom OMS s ťahom 26,7�kN, 12 riadiacimi motormi RCS (Reaction Control System) s ťahom 3,87�kN a dvoma vernierovými motormi s ťahom 111�N. Ako pohonné látky pre OMS a RCS slúžia monometylhydrazín a oxid dusičitý. Ďalší modul RCS so 14 motormi s ťahom 3,87�kN a dvoma motormi s ťahom 111�N je zabudovaný vpredu, pred priestorom pre posádku. Konštrukcia trupu raketoplánu je vyrobená najmä z ľahkých hliníkových zliatin. Pre najviac mechanicky namáhané časti je použitá oceľ a titánové zliatiny. Povrch raketoplánu je pokrytý systémom tepelnej ochrany TPS (Thermal Protection System), chrániacim trup raketoplánu pred aerodynamickým ohrevom počas zostupu do atmosféry Zeme. Najviac namáhané časti, tj. predok trupu a nábežná hrana krídla, sú chránené panelmi z uhlíkového laminátu, pokrytého glazúrou zo zmesi oxidu hlinitého, oxidu kremičitého a karbidu kremíku ako ochranu proti oxidácii. Spodok trupu a krídla sú pokryté dlaždicami z vysoko porézneho oxidu kremičitého, ktoré sú vyrobené z kremennej vaty, s čiernou glazúrou, zaisťujúcou vysokú emitivitu (spätné vyžarovanie) tepelného žiarenia. Horná časť krídla, boky trupu a boky kýlovej plochy sú pokryté podobnými kremennými dlaždicami, avšak s bielou glazúrou, zaisťujúcou vysokú reflektivitu (odrazivosť) tepelného žiarenia. Celkový počet dlaždíc je viac ako 30�tisíc. Ich hrúbka kolíše podľa prepokladaného tepelného zaťaženia jednotlivých miest trupu od 25 do 125�mm. Dlaždice nie sú lepené priamo na hliníkový trup, ale na pružnú podložku z Nomexovej plsti (vyrobenej z aramidu) a medzi jednotlivými dlaždicami je ponechaná dilatačná medzera, zaplnená pružnou upchávkou z keramickej tkaniny. Najmenej tepelne namáhaný vrch trupu (dvere nákladového priestoru) je pokrytý panelmi FRSI (Felt Reusable Surface Insulation) z Nomexovej plsti. Pred vyvezením raketoplánu na štartovaciu rampu je celý povrch družicového stupňa impregnovaný vodoodpudivým postrekom. Pre pristátie je raketoplán vybavený vysúvacím podvozkom. Pre skrátenie dojazdu po pristátí je v spodnej časti kýlovej plochy zabudovaný brzdiaci páskový padák. [upraviť] Nákres orbitera Tepelná ochrana — špeciálne tvarované izolačné platničky priliehajúce na zakrivené plochy: A. Zosilnená uhlíkovo-uhlíková izolácia RCC (teploty nad 1�260°C) B. Keramické platničky (648–1 260°C) C. Platničky z keramických vlákien (370–648°C) D. Plsť (do 370°C) [upraviť] História projektu Program STS bol oficiálne zahájený 5. januára 1972, keď prezident Richard M. Nixon oznámil, že NASA bola poverená vyvinúť mnohonásobne použiteľný dopravný prostriedok pre lety zo Zeme na obežnú dráhu a späť. Okrem raketoplánu bolo v pláne vyvinúť tiež nadväzujúci systém medziorbitálnych ťahačov a prípadne aj prostriedkov pre kyvadlovú dopravu k Mesiacu a späť. Tieto nadväzujúce projekty, tvoriace komplex prostriedkov označovaných STS však nikdy neboli realizované. Na základe požiadaviek ministerstva obrany USA boli v projekte urobené značné kompromisy oproti pôvodným návrhom NASA, ktoré predpokladali plne mnohonásobne použiteľný systém. Projekt sa v úvodnej fáze niekoľkokrát menil a konečná realizácia sa dostávala do sklzu najmä pre rozpočtové problémy. Okrem niekoľkých funkčných overovacích modelov bol konečne postavený prvý letuschopný exemplár (výr. č. OV-101), ktorý však nebol vybavený ani tepelnou ochranou, ani kyslíkovodíkovými hlavnými motormi SSME a bol určený iba k letovým skúškam v zemskej atmosfére. Pôvodne mal byť pomenovaný Constitution (Ústava), ale na základe celonárodnej dopisovej kampane bol na nátlak fanúšikov televizneho seriálu Star Trek nakoniec pomenovaný Enterprise. Jeho slávnostné odovzdanie sa uskutočnila 17. septembra 1976 a v priebehu roku 1977 vykonal päť skúšobných kĺzavých letov v atmosfére. Prvým exemplárom, určeným na let do vesmíru bol raketoplán Columbia (OV-102). Ten bol odovzdaný NASA 8. marca 1979 a 23. marca toho istého roku bol letecky na chrbte lietadla Boeing 747-SCA prepravený na Kennedyho vesmírne stredisko. Prvý let do vesmíru (STS-1) absolvoval v dňoch 12. až 14. apríl 1981 s dvojčlennou posádkou. Posledný let do vesmíru (STS-107 absolvoval v dňoch 16. januára až 1. februára 2003 so sedemčlennou posádkou; let však skončil haváriou, pri ktorej zahynuli všetci členovia posádky. Ďalší exemplár Challenger (OV-099) bol prerobený z raketoplánu pôvodne určeného na lámacie skúšky a bol odovzdaný NASA 30. júna 1982. Na svoj prvý let odštartoval 4. apríla 1983. Zničený bol pri havárii počas štartu 28. januára 1986, pri ktorej zahynula celá sedemčlenná posádka. Tretím exemplárom bol Discovery odovzdaný NASA 16. októbra 1983. Rovnako ako štvrtý raketoplán Atlantis, dokončený 6. apríla 1985, je doteraz v službe. Piaty raketoplán pomenovaný Endeavour bol postavený ako náhrada za zničený Challenger. Do služby bol odovzdaný 25. apríla 1991. Po havárii raketoplánu Columbia sa už nepočíta so stavbou náhradného exempláru. Boli odvolané všetky štarty raketoplánov s výnimkou letov k Medzinárodnej vesmírnej stanici (ISS). Obnovenie letov raketoplánov nazvané Return to flight bolo podmienené splnením množstva technických a organizačných zmien. Počas prvého letu raketoplánu Discovery (STS-114) v dňoch 26. júla až 9. augusta 2005 však došlo k opätovnému odpadávaniu tepelnej izolácie nádrže ET, čo viedlo k opätovnému prerušeniu letov raketoplánov. Opätovné obnovenie letov sa uskutočnilo až 4. júla 2006. Z rozhodnutia vlády USA majú byť raketoplány Space Shuttle vyradené z prevádzky po dobudovaní ISS v roku 2010. [upraviť] Prehľad vyrobených exemplárov [upraviť] Ekonomika prevádzky Pôvodné predpoklady, že po ekonomickej stránke bude prevádzka raketoplánov výhodná sa ukázala ako chybná. Už pred rokom 1985 sa náklady na vypustenie pohybovali od 71 po 74 milónov dolárov. Bolo známe že štarty boli dotované približne 16 miliónmi dolárov aby raketoplány mohli konkurovať v tom čase novej nosnej rakete Ariane. Po katastrofe raketoplánu Challenger sa náklady skokom vyšplhali až na 110 mil. USD a aj neskôr sa neúmerne zvyšovali. Náklady v porovnaní s ďalšími nosčmi (údaje z roku 1997): [upraviť] Priebeh typickej expedície [upraviť] Pozemné prípravy Družicový stupeň je po návrate z predchádzajúcej misie presunutý do jednej z troch montážnych hál OPF (Orbiter Processing Facility) na vyloženie nákladu a odstrojenie, v priebehu ktorého sa demontujú hlavné motory SSME a nahradia sa inými, ktoré medzitým prešli údržbou. Revíziou prechádzajú tiež moduly manévrovacích motorov OMS a RCS, ktoré sa niekedy tiež ako stavebný celok vymenia. Kontrolou prejde aj systém tepelnej ochrany TPS a je prípadne opravený a ošetrený. V OPF je do kabiny posádky a nákladového priestoru podľa potreby umiestnená časť užitočného nákladu. V montážnej budove VAB (Vehicle Assembly Building) sa medzitým na pohyblivom vypúšťacom zariadení MLP (Mobile Launch Platform) z jednotlivých segmentov zostavia obidva štartovacie stupne SRB a potom sa k nim pripojí odhadzovacia nádrž ET. Po ukončení príprav družicového stupňa v OPF je tento prevezený do VAB, žeriavom zdvihnutý, otočený do vertikálnej polohy a pripojený k ET. Po dokončení základných previerok sa MLP so zostaveným kompletným raketoplánom prevezie pásovým transportérom na jednu z dvoch štartovacích rámp LC-39A alebo LC-39B (v súčasnosti už len na 39-A), kde sa MLP posadí a napojí na pozemné zariadenie (rozvody elektrickej energie, dátové komunikačné linky, rozvody dodávky stlačených plynov, prevádzkových kvapalín a pohonných látok). Na rampe prebehnú ďalšie skúšky zostavy, zavŕšené skušobným odpočítavaním štartu. Na rampe sa tiež naloží zostávajúce užitočné zaťaženie. Vlastné odpočítavanie štartu začíná zvyčajne tri dni pred očakávaným štartom za stavu T −43�hodín a obsahuje množstvo plánovaných prerušení, z ktorých posledné dve sú za stavu T −20�minút a T −9�minút. Približne 6 hodín pred štartom je do nádrže ET natankované palivo, dve hodiny pred štartom začína do stroja nastupovať posádka. Vlastný štart začína postupným zážihom hlavných motorov SSME začínajúc v čase T −6,6�sekundy. V T −0 sa zapália motory SRB a ich ťah pretrháva nity, ktorými je do tej doby raketoplán pripútaný k MLP. [upraviť] Vzlet V momente štartu je ťah motorov SSME nastavený na najvyššiu možnú hodnotu (107�% nominálneho ťahu) a tiež motory SRM dávajú maximálny ťah. V čase T +10�s minie raketoplán najvyššie poschodie obslužnej veže a otáča sa pozdĺž pozdĺžnej osi tak, aby jeho vertikálna os (kolmá na rovinu krídla) ležala v rovine dráhy, do ktorej má byť navedený. Postupne sa tiež mení sklon, takže pôvodne vertikálne stúpanie sa plynule mení na dopredný let. Tento manéver sa uskutočňuje preto, aby sa nádrž ET nachádzala nad orbiterom a tým priveľmi nezaťažovala svoje spoje s orbiterom. V čase T +50�s sa znižuje ťah motorov SSME na 67�%, aby sa znížilo aerodynamické namáhanie počas zmeny režimu letu raketoplánu z podzvukového na nadzvukový. Maximálne aerodynamické namáhanie nastáva pri T +54�s. Približne v T +65�s sa opäť ťah motorov SSME zvyšuje na 100 až 104�% nominálneho ťahu. V čase T +120 až 130�s dohoria motory SRM a štartovacie stupne SRB sa odhadzujú. Pokračujú v lete po balistickej dráhe a neskôr na padákoch približne v T +410�s dopadajú do Atlantiku. Družicový stupeň poháňaný motormi SSME pokračuje v lete. Približne v T +450 až +460�s, keď preťaženie dosiahne hodnotu 3 g, začnú palubné počítače znižovať ťah motorov SSME tak, aby sa preťaženie ďalej nezvyšovalo. V určitom okamihu letu sa raketoplán otočí do polohy, v ktorej je nádrž ET pod orbiterom. Tento manéver sa nazýva angl. roll to heads up a tým sa umožní komunikácia raketoplánu s riadiacim strediskom prostredníctvom spojovacej družice TDRS. Pri prvých letoch sa tento manéver neprevádzal. Pri letoch na Medzinárodnú vesmírnu stanicu sa niekedy zažihnú aj motory OME, aby uľahčili stúpanie. Tesne pred dosiahnutím plánovanej rýchlosti sa skokom zníži ťah motorov SSME na 64�%. K vypnutiu motorov (angl. main engine cut off) dochádza medzi T +500 až 510�s. O 20�sekúnd neskôr je odhodená nádrž ET, ktorá pokračuje po balistickej dráhe, zhorí v atmosfére a jej prípadné zvyšky približne v čase T +86,5�min po štarte dopadajú do oceánu. [upraviť] Núdzové prerušenie štartu Ak dôjde k výpadku jedného alebo viacerých motorov SSME počas vzletu alebo inej závažnej poruche na systémoch raketoplánu, je nutné vzlet raketoplánu núdzovo ukončiť. Časy, uvedené v ďalších odstavcoch sú pre prípad výpadku jedného motora; v prípade výpadku viacerých motorov alebo iných porúch, sa podstatným spôsobom líšia. Časové intervaly sa prekrývajú, niekedy je možné využiť viaceré alternatívne spôsoby. [upraviť] Manéver RTLS (Return to Launch Site) Ak sa tak stane v čase od T +0 do približne T +245�s, raketoplán pokračuje v doprednom lete do odhodenia štartovacích stupňov (ak k nemu už nedošlo) tak dlho, až kým sa nespotrebuje časť pohonných látok z nádrže ET. Potom sa družicový stupeň otočí, aby motory SSME najskôr vynulovali doprednú rýchlosť a naopak raketoplán urýchlili naspäť smerom k miestu štartu. Po vyčerpaní pohonných látok je ET odhodená a raketoplán pristáva na KSC. [upraviť] Manéver TAL (Trans-Atlantic Landing) Tento manéver sa používa v čase od približne T +150�s do T +275�s. V tomto prípade sa raketoplán uvedie do viac či menej strmo stúpajúceho letu, aby vyčerpal prebytočné pohonné látky a po odhodení ET družicový stupeň pristáva na záložnom letisku v západnej Európe alebo západnej Afrike (podľa sklonu plánovanej dráhy). [upraviť] Manéver ATO (Abort to Orbit) Pri tomto manévri, ktorý môže byť uskutočnený po T +260�s, je raketoplán navedený na bezpečnú obežnú dráhu okolo Zeme, avšak podstatne nižšej ako bola plánovaná a preto nie je možné splniť úlohy misie. Používa sa v prípade, že nehrozí bezprostredné nebezpečenstvo a raketoplán môže zotrvať na obežnej dráhe dlhšiu dobu a prípadne plniť náhradné úlohy. [upraviť] Manéver AOA (Abort Once Around) Tento manéver sa používa tiež po T +260�s a to v prípade, že buď nie je možné dosiahnuť bezpečnú stabilnú obežnú dráhu alebo hrozí nebezpečenstvo (napr. dehermetizácia obytných priestorov). Družicový stupeň je navedený na takú dráhu, z ktorej môže uskutočniť pristátie na území USA po necelom jednom obehu okolo Zeme. [upraviť] Núdzové navedenie na obežnú dráhu Ak dôjde k výpadku jedného motora SSME po T +305�s, výkon zostávajúcich motorov spolu so zásobami pohonných látok pre motory OMS je zvyčajne dostačujúci, aby družicový stupeň bol navedený na plánovanú obežnú dráhu a mohol tak splniť všetky alebo väčšinu stanovených úloh. [upraviť] Operácie na obežnej dráhe Pod odhodení ET pokračuje družicový stupeň v lete po suborbitálnej dráhe. Po dosiahnutí apogea tejto dráhy približne v čase T +40�minút sa zapoja obidva manévrovacie motory OMS, ktoré zvýšia rýchlosť raketoplánu tak, aby sa dostal na stabilnú východziu dráhu. Po prvotnej previerke systémov (cca 90 minút po štarte) sú otvorené dvere nákladového priestoru, aby mohli začať fungovať radiátory klimatizačného systému. Potom sú zvyčajne vypojené tri z piatich hlavných palubných počítačov, aby sa ušetrila elektrická energia. Nasledujú operácie na obežnej dráhe, špecifikované úlohy podľa jednotlivých misií. Deň pred návratom z obežnej dráhy sa uskutočňuje dôkladná kontrola všetkých systémov družicového stupňa vrátane skúšobného zážihu motorov OMS a RCS. V obytnej kabíne sú uložené resp. pripútané všetky predmety. V deň návratu sú na obytnej palube nainštalované kreslá, posádka si oblečie ľahké skafandre a pripraví sa na zostup. Dvere do nákladového priestoru sú uzavreté a sú spustené čerpadlá hydrauliky APU. [upraviť] Návrat na Zem Družicový stupeň sa otočí proti smeru letu a zapojí motory OMS, ktoré znížia jeho rýchlosť o 85 až 110�m/s. Zážih motorov OMS sa oficiálne považuje za začiatok pristávacieho manévra. Tým sa pôvodná dráha zmení na eliptickú s perigeom pod hornou hranicou atmosféry. Po ukončení manévru sa raketoplán otočí do polohy pre vstup do atmosféry (predkom dopredu, pozdĺžnu os asi 30º nad horizont). V tejto polohe sa totiž opiera o zemskú atmosféru veľkou plochou, čo umožňuje aerodynamické brzdenie a zároveň tepelnému treniu vystavuje svoju spodnú, tepelne najlepšie chránenú stranu. Potom sa z dôvodu bezpečnosti z prednýmch motorov raketoplánu FRCS vypúšťajú prebytočné pohonné hmoty. Do atmosféry družicový stupeň vstupuje v referenčnej výške 121�km rýchlosťou asi 7,6�km/s asi 30 až 35�minút pred dosadnutím na pristávaciu dráhu a vo vzdialenosti viac ako 8�000�km od miesta pristátia. Počas zostupu atmosférou družicový stupeň vďaka aerodynamickému odporu stráca rýchlosť, pričom jeho kinetická energia sa mení na tepelnú a okolitý vzduch sa v nárazovej vlne ohrieva na vysokú teplotu a ionizuje sa. Tepelná energia z nárazovej vlny sa v prvých fázach zostupu prenáša na povrch raketoplánu najmä žiarivým prenosom (radiačne), pričom povrch sa zahrieva na najexponovanejších miestach až na 1�500�ºC. V neskorších fázach zostupu, keď sa raketoplán pohybuje v hustejších vrstvách atmosféry a prúdenie okolo neho prechádza z laminárneho na turbulentné, sa pridáva aj prenos tepla vedením a nábežné hrany môžu byť vystavené teplotám až 1�800�ºC. Stabilitu lode v tejto fáze udržujú korekčné raketové motory, nakoľko je hustota atmosféry ešte príliš nízka na to, aby mohli byť použité aerodynamické prvky. So vzrastajúcim odporom vzduchu rastá aj preťaženie na palube raketoplánu. Pre urýchlenie brzdenia raketoplán počas prvých 20�minút po vstupe do atmosféry vykoná dve striedavo pravotočivé a ľavotočivé zatáčky. Po znížení rýchlosti na 760�m/s vo výške okolo 25�km a vzdialenosti približne 100�km od miesta pristátia, začne raketoplán kontrolované aerodynamické brzdenie TAEM (Terminal Area Energy Management), aby do oblasti letiska priletel vo výške 9,5�km rýchlosťou okolo 240�m/s. Potom prejde do zatáčky HAC (Heading Alignment Circle) s polomerom 5 až 6�km, ktorá ho navedie rýchlosťou 150±6�m/s na zostupnú dráhu v osi pristávacej dráhy vo výške 3�km, 12,8�km od prahu dráhy asi jednu minútu pred dosadnutím. Kĺzavý zostup prebieha veľmi strmo, pod uhlom 17º až 19º k horizonále (teda asi sedemkrát strmejšie, ako bežné dopravné lietadlo). Dvadsať sekúnd pred dosadnutím vo výške okolo 500�m je uhol klesania znížený na 1,5º a posádka vysúva podvozok. Záverečné podrovnanie vo výške 25�m zníži vertikálnu rýchlosť na menej ako 2,7�m/s. Družicový stupeň dosadá asi 65�m za prahom dráhy pristávacou rýchlosťou medzi 340 až 360�km/h (podľa hmotnosti nákladu) najskôr kolesami hlavného podvozku (pod krídlom), potom sa vypúšťa brzdiaci padák, ktorý pri prvých letoch nebol používaný. V súčasnosti väčšinou pristáva na Floride na pristávacej dráhe SLF Shuttle Landing Facility). Ďalšou možnosťou je Edwardsova letecká základňa v Kalifornii, v krajnom prípade aj základňa White Sands v Novom Mexiku, kde však raketoplán pristával len raz. Približne 20 až 30�s po prvom dotyku so zemou dosadnú aj pneumatiky predného podvozku a zhruba o minútu neskôr sa raketoplán zastaví. Po pristátí prebieha zabezpečenie raketoplánu. Pokiaľ stroj pristál v Kalifornii alebo v Novom Mexiku, na Floridu je premiestnený prostredníctvom špeciálneho lietadla Shuttle Carrier Aircraft. Potom sa vracia naspäť do hangáru OPF. [upraviť] Štatistika letov (k 5. júlu 2007) [upraviť] Pôvod názvu Prvé slovo názvu, space, je skrátením dvojslovného termínu outer space, teda vesmír; druhá časť shuttle v pôvodnom význame slova znamená článok tkáčskeho stavu alebo šijacieho stroja, teda súčiastku, vykonávajúcu nepretržitý pohyb tam a späť; v americkej angličtine je v prenesenom význame používaný na označenie dopravného prostriedku kyvadlovej prepravy (napr. vlak, autobus, loď a pod.). V spojení space shuttle teda znamená dopravný prostriedok pre kozmickú kyvadlovú prepravu.","Space Shuttle je americký pilotovaný kozmický raketoplán používaný na lety do vesmíru vládnou organizáciou NASA. Mal sa stať jednou zo súčastí projektovaného komplexného kozmického dopravného systému STS (Space Transportation System), ktorý však nebol realizovaný. Raketoplán vyprojektovala a postavila päť plne prevádzkyschopných exemplárov firma Rockwell International, Space Systems Group (teraz Boeing North American), Palmdale, Kalifornia (USA). Lety sú riadené z riadiaceho strediska MCC (Mission Control Center) v Johnsonovom kozmickom stredisku (NASA Lyndon B. Johnson Space Center) v Houstone, Texas (USA) pre NASA Office of Space Flight, Washington (USA)." sl,0e4634c0dbbca14b4d5795656b4eb3ed,"[uredi] Pisni viri Vladarjev naslov kagan je omenjen v več zgodovinskih virih. Večina virov so tuja besedila iz 9. stoletja in tri vzhodnoslovanska besedila iz 11. in 12. stoletja. Najstarejši evropski vir, ki omenja kaganat, so frankovski Anali sv. Bertina (Annales Bertiniani). Anali omenjajo skupino Nordijcev, ki so se imenovali Ros (qi se, id est gentem suam, Rhos vocari dicebant) in so okrog leta 838 obiskali Konstantinopel. Nordijci so se bali vrniti domov skozi stepe, ki so jih obvladovali napadalni Madžari, zato so v spremstvu grških ambasadorjev bizantinskega cesarja Teofila potovali skozi Nemčijo. Na obisku pri frankovskem cesarju Ludviku Pobožnemu v Ingelheimu so mu omenili, da se njihov vladar imenuje kagan (latinsko: chacanus) da živijo na severu in da so Švedi (comperit eos gentis esse sueonum). Trideset let kasneje, leta 871, sta se bizantinski cesar Bazilij I. in rimski cesar Ludvik II. sprla za oblast nad Barijem, od koder sta s skupnimi močmi pregnala Arabce. Bizantinski cesar je svojemu nasprotniku poslal ogorčeno pismo, v katerem ga je obtožil, da si je nezakonito prilastil naslov cesarja. Trdil je, da so frankovski vladarji samo reges (rimski kralji), medtem ko naslov cesar pripada vladarju vseh Rimljanov, se pravi njemu. Poudaril je tudi, da ima vsak narod svoj naziv za svojega vladarja. Avari, Hazari (Gazari) in ""Nordijci"" (Nortmanno), na primer, imajo kagana. Ludvik mu je odgovoril, da je za avarskega kagana že slišal, za kagana Hazarov in Nordijcev pa ne. Bazilijevo pismo se je žal izgubilo, njegovo vsebino pa je mogoče rekonstruirati iz Ludvikovega odgovora, ki je v celoti naveden v Salernski kroniki (Chronicon Salernitanum). Korespondenca med cesarjema kaže, da je vsaj eni skupini Skandinavcev vladal ""kagan"". Ahmed ibn Rustah, muslimanski geograf iz 10. stoletja, po poreklu iz Perzije, je zapisal, da je ruski kagan živel na otoku na jezeru. Constantine Zuckerman k temu dodaja, da je Ibn Rustah uporabil tekst neznanega avtorja iz okoli leta 870 in poskušal natančno prenesti naslove vseh vladarjev, ki jih je opisal njihov avtor, zato so Ibn Rustahovi zapisi še bolj dragoceni. Muslimanski zgodovinar v svoji razpravi omenja samo dva kagana – kagana Hazarije in Rusije. Drugi podatki o Ruskem kaganatu, ki so skoraj iz njegovega obdobja, prihajajo od al-Jakubija, ki je leta 889 ali 890 zapisal, da so kavkaški gorščaki med arabskim obleganjem leta 854 za pomoč zaprosili vladarje (sahib) al-Ruma (Bizantinskega cesarstva), Hazarije in al-Saqaliba (Slovanov). Hudud al-Alam, besedilo neznanega arabskega geografa iz poznega 10. stoletja, omenja ruskega vladarja kot ruskega kagana. Ker se neznani avtor Hudud al-Alama sklicuje na številne vire iz 9. stoletja, med njimi tudi na Kordabega, je mogoče, da so omembe ruskega kagana prepisane iz bolj zgodnjih besedil iz obdobja pred Rurikom in ne odražajo takratne politične realnosti. Ruskega kagana omenja tudi perzijski geograf Abu Said Gardizi in ga v svojem delu Zayn al-Akbar imenuje ""khaqan-i rus"". Tudi on se podobno kot drugi muslimanski geografi sklicuje na izročilo iz 9. stoletja. Omenjeni viri izpričujejo, da so se v Kijevski Rusiji še v krščanskem obdobju spominjali naslova kagan. Metropolit Hilarion Kijevski je v svojem delu Slovo o Zakone i Blagodati (Pridiga o zakonu in milosti) iz leta okrog 1150, ki je najstarejše ohranjeno delo stare kijevske ruske literature, uporabil naslov kagan za velika kneza Kijevske Rusije Vladimirja I. Kijevskega in Jaroslava I. Modrega. Hilarijon omenja Vladimirja kot ""velikega kagana naše dežele"" (velikago kagana našea zemlja, Vladimira), Jaroslava pa kot ""našega pobožnega kagana"". Grafit na severni galeriji katedrale svete Sofije, ki pravi ""O Bog, odreši našega kagana"" (Spasi gospodi, kagana našego), se verjetno nanaša na Svjatoslava II. (1073-1076). Naslov kagana se omenja še v poznem 12. stoletju v Zgodbi o Igorjevem vojnem pohodu kot ""kogan Oleg"" in se, po izročilu, nanaša na Olega Tmutarakanskega. [uredi] Datiranje Vsi razpoložljivi primarni viri verodostojno trdijo, da se je naslov kagana za ruske vladarje uporabljal zelo malo časa, v grobem od obiska njegovih ambasadorjev v Konstantinoplu (838) do Bazilijevega pisma (871). Vsi bizantinski viri po Baziliju I. ruske vladarje imenujejo arhont. Kasnejši kijevski avtorji so očitno zopet obudili naslov kagana kot poveličevalni pridevek vladajočih knezov namesto veljavnega političnega naslova knez, ki je bil sicer ustaljen naslov ruskih vladarjev. Ruski knjaz in germanski könig kljub etimološki sorodnosti nimata nobene povezave. Datiranje obstoja kanata je predmet mnogih razprav in še vedno ni povsem jasno. Omeljan Pricak postavlja ustanovitev kanata v obdobje 830-840. Ruski zgodovinar Pavel Smirnov je v 20-ih letih 20. stoletja zatrjeval, da je Ruski kaganat nastal okrog leta 830 in da je bil takoj zatem uničen zaradi selitve madžarsko-kavarske plemenske zveze proti Karpatom. Natančnost takšnih trditev je sicer vprašljiva, po drugi strani pa je res, da noben vir ne omenja Rusov ali njihovih kaganov pred letom 830. Enako sporne so bile razprave o njegovem razpadu. Naslov kagan se ne omenja niti v rusko-bizantinskih državnih pogodbah iz leta 907, 911 in 944, niti v De Ceremoniis, dokumentu o bizantinskih ceremonijalih na dvoru Konstantina VII. leta 945, v katerem so zelo natančno dokumentirani naslovi vseh tujih vladarjev. Poleg tega arabski pisec in popotnik ibn Fadlan v svoji knjigi Kitāb ilā Mulk al-Saqāliba (922) opisuje ruskega vladarja kot kralja (malik). Iz teh dejstev je zgodovinar Peter Golden z argumentum ex silentio (pomanjkanje dokazov) zaključil, da je kaganat razpadel med letoma 871 in 922, medtem ko Zuckermann trdi, da odsotnost naslova kagan v rusko-bizantinskih pogodbah dokazuje, da je kaganat razpadel pred letom 911. [uredi] Lega Lega Ruskega kaganata je predmet razprav že od zgodnjega 20. stoletja. Po eni od skrajnih teorij naj bi bil kaganat nekje v Skandinaviji ali še bolj zahodno na nekdanjem otoku Walcheren v izlivu reke Šelde na Nizozemskem. Popolno nasprotje tej teoriji je teorija Georga Vernadskega, da je imel kagan sedež na vzhodnem Krimu ali na polotoku Taman in da leži otok, ki ga opisuje Ibn Rustah, najverjetneje v izlivu reke Kuban. Nobena od obeh teorij nima prav veliko privržencev, ker niso arheologi na Krimu odkrili nobenih dokazov o slovansko-skandinavskih naselbinah iz 9. stoletja in ker noben nordijski vir ne omenja kaganov v Skandinaviji. Sovjetsko zgodovinopisje, katerega glavna predstavnika sta Boris Ribakov in Lev Gumiljev, postavlja prestolnico kaganata v Kijev in domneva, da sta bila Askold in Dir edina kagana z znanima imenoma. Teoriji, da je bil Kijev prestolnica kaganata, se je pridružil tudi Mihail Artamanov, ki je vztrajal pri svojem mnenju še v 90-ih letih 20. stoletja. Večina zahodnih zgodovinarjev tej teoriji ugovarja, ker ni dokazov, da je bil Kijev naseljen pred letom 880. Arheoloških najdb iz tega obdobja v okolici Kijeva skorajda ni. Posebno težavo povzroča odsotnost kovanega denarja, ki bi lahko dokazal, da je dnjeprska trgovska pot, ki je bila hrbtenica kasnejše Kijevske Rusije, delovala že v 9. stoletju. Zuckermann je na osnovi svojih raziskav in arheoloških odkritij zaključil, da je bil Kijev sprva trdnjava na hazarski meji z Levedijo in da se je področje srednjega Dnjepra začelo gospodarsko razvijati po letu 889, ko so se Madžari odselili proti zahodu. Številni zgodovinarji, predvsem Vasilij Bartold, zagovarjajo bolj severno lego kaganata. Ti zgodovinarji želijo poudariti, da je ibn Rustahovo poročilo edina zgodovinska opora za določitev lege kaganata. Nedavne arheološke raziskave, ki jih je vodil Dimitrij Mačinski, so povečale verjetnost, da je država temeljila na skupini naselij ob reki Volhov, med katerimi si bili Ladoga, Ljubša, Duboviki, Alaborg in Holmgard. Naselja so bila na začetku večnoma majhna mesta ali morda samo oskrbovalne postaje, v katerih se je trgovalo in menjavalo blago. Če so ibn Rustahove trditve točne, so Rusi v času kaganata obširno uporabljali volško trgovsko pot za trgovanje s Srednjim Vzhodom, morda tudi preko bolgarskih in hazarskih posrednikov. Njegov opis ""Ruskega otoka"" namiguje na to, da je bilo njihovo središče Holmgard, srednjeveški predhodnik Velikega Novgoroda, katerega ime se iz stare skandinavščine prevaja kot ""grad na rečnem otoku"". Novgorodska prva kronika opisuje nemire v Novgorodu preden so okoli leta 860 povabili Rurika, naj jim vlada. Ta zapis je vzpodbudil Johannesa Brøndsteda k trditvi, da je bil Holmgard-Novgorod glavno mesto kaganata že nekaj desetletij pred Rurikovim prihodom, se pravi tudi leta 839, ko ga je obiskala delegacija Bizantinskega cesarstva. Mačinski sprejema to teorijo s pripombo, da je bilo pred vzponom Holmgarda-Novgoroda glavno politično in ekonomsko središče področja v Aldeigji-Ladogi. [uredi] Nastanek Tudi nastanek Ruskega kaganata je precej nejasen. Prvi Skandinavci so se naselili v spodnjem toku reke Volhov sredi 8. stoletja. Njihovo ozemlje je obsegalo okolico današnjega Sankt Peterburga, Novgoroda, Tvera, Jaroslavlja in Smolenska in se je imenovalo Gardarike – dežela utrdb. Nordijski vojskovodje, katere so turško govoreča stepska plemena imenovala ""köl-beki"" ali ""kralji jezer"", so obvladovali tudi dele ozemelj, ki so bila naseljena z ugrofinskimi in slovanskimi ljudstvi, predvsem vzdolž volške trgovske poti, ki je povezovala Baltik s Kaspijskim jezerom in Serklandom (Abasidski kalifat). Podobno kot datiranje in lokacija kaganata, je tudi poreklo ruskih kaganov predmet obširnih razprav. Lahko bi bili Skandinavci ali domorodni Finci in Slovani, še najbolj verjetno pa so bili mešanega porekla. Omeljan Pricak je teoretiziral, da je bil hazarski kagan Kan-Tuvan Diggvi po izgubljeni državljanski vojni izgnan iz države in se je s svojimi pristaši naselil v nordijsko-slovanskem naselju Rostov. Poročil naj bi se v lokalno skandinavsko plemiško družino in postal začetnik dinastije ruskih kaganov. Zuckermann je Pricakovo teorijo zavrnil kot nevzdržno špekulacijo, ker ni v virih iz tistega obdobja nobene omembe hazarskega kagana, ki bi pobegnil in iskal zatočišče pri Rusih, povezave med hazarskimi in zgodnjimi ruskimi monarhi pa so vsekakor možne. Takšno trditev podpira uporaba stilizirane trizobe tamge oziroma pečata, ki so ga uporabljali kasnejši kijevski vladarji, na primer Svjatoslav I. Kijevski. Podobne tamge so arheologi našli v ruševinah, ki so nedvomno hazarskega izvora. Rodoslovne povezave med ruskimi kagani iz 9. stoletja in kasnejšimi vladarji iz Rurikove dinastije, če so sploh bile, zaenkrat niso znane. Večina zgodovinarjev se strinja, da so si naslov kagan Rusi izposodili od Hazarov, sporne pa so okoliščine, v katerih so si ga sposodili. Peter Golden domneva, da je bil Ruski kaganat marionetna država, ki so jo ustanovili Hazari v porečju Oke, da bi zavračala napade Madžarov. Njegove trditve, da so bili Rusi podložniki Hazarov, ne podpira noben vir iz 9. stoletja, za tuje opazovalce, kakršen je bil na primer ibn Rustah, pa med naslovi hazarskih in ruskih vladarjev ni bilo nobene bistvene razlike. Anatolij Novoselcev predpostavlja, da so Rusi privzeli naslov kagana zato, da bi se izenačili s Hazari. To teorijo zagovarja tudi Thomas Noonan, ki trdi, da so bili ruski poglavarji v 9. stoletju ohlapno povezani pod vlado enega od ""morskih kraljev"" in da je ta ""veliki kralj"" privzel naslov kagana, ki mu je dal legitimnost v očeh njegovih podložnikov in sosednjih držav. Naslov kagana naj bi po njegovi teoriji pomenil, da njegov nosilec vlada po božji volji. [uredi] Gospodarstvo Hrbtenica kaganatskega gospodarstva je bila volška trgovska pot. V Skandinaviji se med izkopavanji pogosto odkrijejo kovanci iz 9. stoletja, predvsem dirhami iz Abasidskega kalifata in drugih muslimanskih držav. Kovanci so pogosto razsekani na manjše dele in popisani z runami. Do sedaj so v evropski Rusiji in na področju Baltika odkrili več kot 228.000 arabskih kovancev. Skoraj 90�% teh kovancev je prišlo v Skandinavijo po volški trgovski poti in nič nenavadnega ni, da je bil dirham osnova monetarnega sistema Kijevske Rusije. Glavni vir dohodkov Rusov, ki se po ibn Rustahovem pričevanju niso ukvarjali s poljedelstvom, je bila trgovina: ""(Rusi) nimajo obdelanih polj in so odvisni od dobrin, ki jih dobijo iz slovanskih (al-Saqaliba) dežel. Nimajo nobenih posesti, vasi in polj. Njihovo edino opravilo je trgovanje s soboljevim, veveričjim in drugimi krzni, dobljeni denar pa hranijo v pasovih."" Ruski trgovci, ki so po Volgi potovali do Gorgana in Abaskuna na jugovzhodni obali Kaspijskega jezera, so plačevali dajatve Bolgarom in Hazarom. Včasih so potovali celo do Bagdada. [uredi] Vladanje Arabski pisec in popotnik Ahmed ibn Fadlan je leta 922 zapisal, da je imel ruski vladar, podobno kot hazarski kagan, bolj malo resnične oblasti. Politična in vojaška moč je bila v rokah njegovega zastopnika, ki ""poveljuje vojski, napada njegove nasprotnike in ga zastopa pred podložniki."" Najvišji ruski vladar zato ""nima drugih dolžnosti, kot da se ljubi s svojimi sužnjami, popiva in se zabava"". Njegova osebna straža je štela štiristo mož, ""ki so pripravljeni zanj umreti. Teh štiristo mož sedi pod njegovim kraljevskim prestolom, ki stoji na veliki, bogato okrašeni ploščadi, na kateri je tudi štirideset suženj iz njegovega harema"". Ibn Fadlan pravi, da ruski vladar skoraj nikoli ni zapustil svojega prestola in da so mu tudi takrat, ""ko se mu je zahotelo jahanja, pripeljali konja prav do prestola"". Perzijski raziskovalec in geograf Ahmed ibn Rustah po drugi strani poroča, da je imel kagan odločilno besedo pri poravnavanju sporov med svojimi podložniki, vendar njegova razsodba ni bila zavezujoča. Če se eden od udeležencev v sporu s kaganovo odločitvijo ni strinjal, je lahko spor rešil z dvobojem, ki je potekal ""v prisotnosti tožnikovega sorodnika, ki je stal na bojišču z dvignjenim mečem. Mož, ki je bil v boju boljši, je obrnil kaganovo odločitev v svojo korist"". Razhajanje med relativno nemočnim naslovnim vladarjem in veliko močjo njegovih podložnikov kaže na hazarski sistem vladanja, v katerem je bil kagan duhovni vodja z omejenimi pooblastili, za upravo in vojaške zadeve pa je bil pristojen kagan bek, ki je bil samo načelno podrejen kaganu. Sistem vladanja se je ujemal tudi z germanskim sistemom, v katerem se je oblast lahko delila med kraljem in poveljnikom vojske. Nekateri poznavalci trdijo, da je bila podobna tudi delitev oblasti med Igorjem in Olegom Kijevskim v zgodnjem 10. stoletju in Askoldom in Dirom v poznem 9. stoletju. Ločenost duhovnega vladarja in vojaškega poveljnika je razvidna iz rekonstrukcije njunih odnosov, ni pa znano, ali je to del zapuščine, ki se je iz Ruskega kaganata prenesla na njegovo naslednico Kijevsko Rusijo. Kneževine v zgodnji Kijevski Rusiji so imele v sistemu vladanja, vojaški organizaciji in pravnem sistemu nekatere značilnosti, ki so bile primerljive s Hazari in drugimi stepskimi ljudstvi. Nekateri zgodovinarji so prepričani, da so se te značilnosti prenesle v Kijevsko Rusijo od Hazarov preko ruskih kaganov. [uredi] Običaji in vera Arheološka izkopavanja v Ladogi in drugih mestih v severni Rusiji, ki potekajo že od leta 1820, so pokazala, da so v ruskih običajih opazni predvsem skandinavski vplivi. Odkritja so skladna tudi z ibn Fadlanovimi in ibn Rustahovimi zapisi. Ibn Rustah je opisal pogreb ruskega plemiča, katerega so skupaj s hrano, amuleti, denarjem in drugimi predmeti ter njegovo najljubšo ženo položili v ""grob, ki je podoben veliki hiši. Vrata groba so nato zaprli in žena je v grobu umrla"". Obširne dokaze o ruskih pogrebnih gomilah in kamnitih spomenikih je zbral tudi ibn Fadlan in priložil runski napis na kosu lesa. Ibn Rustah je med drugim podrobno opisal kremiranje plemiča na pogrebni ladji, h kateremu je spadalo tudi žrtvovanje živali in ljudi. Kadar je umrl reven človek, so ga položili na majhno pogrebno ladjo in ga sežgali. Kadar je umrl plemič, je bil pogreb mnogo bolj zapleten. Njegovo premoženje so razdelili na tri dele: prvi del je dobila njegova družina, drugega so potrošili za pogrebno slovesnost, tretjega pa za pivo, ki so ga spili na dan kremiranja. Ena od pokojnikovih suženj je privolila v prostovoljno smrt, da bi se pridružila svojemu gospodarju v raju. Pokojnika so na dan kremiranja izkopali iz groba, ga oblekli v pražnja oblačila in položili na posebej za to zgrajeno pogrebno ladjo. Izbrano dekle se je nato ljubilo s pokojnikovimi sorodniki in prijatelji, potem pa so jo ubili in položili na ladijski krov poleg pokojnega gospodarja. Ladjo je nato zažgal pokojnikov najbližji sorodnik. Pogreb so zaključili z nasipanjem okrogle gomile. Duh neodvisnosti in podjetnosti, ki so ga Rusom vbijali v glavo od samega rojstva, je na zgodovinarje zgodnjega srednjega veka neredil globok vtis. Ibn Rustah o tem piše: ""Kadar se rodi sin, ga oče z mečem v roki vrže na tla in reče: 'Nobene lastnine ti ne bom zapustil. Imel boš samo tisto, kar si boš priboril z orožjem.'"" Al-Marwazi k temu dodaja, da je očetovo premoženje podedovala njegova hčerka. Enako grob individualizem se kaže tudi v njihovem obravnavanju bolezni. Ibn Fadlan o tem piše: ""Kadar kakšen Rus zboli, ga položijo v šotor in mu prinesejo kruha in vode. Bolnika ne obiskujejo in z se z njim ne pogovarjajo, še posebno če je podložnik. Če ozdravi, se jim pridruži, če umre ga pa sežgejo. Zgodi se tudi, da podložnika prepustijo psom in jastrebom"". Glede spolnosti so bili Rusi zelo liberalni. Ibn Fadlan o tem piše, da se njihov kralj ni nič sramoval, ko se je javno ljubil z eno od suženj iz svojega harema. Ko so ruski trgovci prišli do Volge, so se javno ljubili s sužnjami, ki so jih pripeljali naprodaj, kar je pogosto preraslo v javne orgije. Ibn Fadlan in ibn Rustah opisujeta Ruse kot pobožne pogane. Ibn Rustah in za njim Garizi poročata, da imajo ruski šamani ali ""zdravilci"" (attiba) velik vpliv na preprosto prebivalstvo. Ibn Rustah pravi, da se šamani obnašajo, ""kot da je vse njihovo"". Odločajo o tem, katera ženska, moški ali žival bo žrtvovana in na njihovo odločitev ni nobenega ugovora. Šaman je izbrano žrtev, človeka ali žival, obesil na drog, dokler ni umrla. Ibn Rustah nam je zapustil tudi opis ruskih trgovcev, ki so molili za uspešno trgovanje: ""Molili so pred lesenim kolom s človeku podobnim obrazom, obdanim z manjšimi podobami, za njim pa je bilo več v zemljo zabitih drogov"". Če trgovanje ni steklo, so število darov povečali in če še vedno ni teklo, kot bi želeli, so začeli darovati tudi manjšim idolom. Če je bilo trgovanje uspešno, so žrtvovali še kakšno govedo ali ovco in ju včasih razdelili med reveže. Bizantinski viri poročajo, da so Rusi v poznih 60-ih letih 9. stoletja let prevzeli krščanstvo. Patriarh Fotij I. v svoji encikliki iz leta 867 piše o navdušenem pokristjanjevanju Rusov, katerim je pred tem poslal svojega škofa. Cesar Konstantin VII. pripisuje zasluge za pokristjanjenje svojemu staremu očetu Baziliju I. in patriarhu Ignaciju in ne njihovima predhodnikoma Mihaelu III. in Fotiju. Konstantin pravi, da so Bizantinci navdušili Ruse za krščanstvo s svojimi prepričljivimi besedami in bogatimi darili, med katerimi je bilo tudi zlato, srebro in dragocene tkanine. Ponavlja tudi tradicionalno zgodbo, da je na pogane še posebno velik vtis naredil čudež: knjiga evangelijev, ki jo je nadškof vrgel v ogenj, je ostala nepoškodovana. Perzijski geograf ibn Hordadbeg je v poznem 9. stoletju zapisal, da so se Rusi, ki so prišli v muslimanske dežele ""razglašali za kristjane "". Sodobni zgodovinarji imajo glede pokristjanjevanja Ruskega kaganata deljena mnenja. [uredi] Odnosi s sosednjimi državami V analih sv. Bertina piše, da je leta 838 delegacija Ruskega kaganata obiskala Bizantinsko cesarstvo. Razlog njihovega obiska je med zgodovinarji še vedno predmet razprav. Aleksej Šahmatov dokazuje, da je imela delegacija dve nalogi: vzpostaviti prijateljske odnose z Bizantinskim cesarstvom in odpreti pot do Švedske preko zahodne Evrope. Constantine Zuckermann trdi, da so se ruski ambasadorji prišli pogajat o miru po svojem neuspelem pohodu v Paflagonijo v 30-ih letih 9. stoletja. Georgij Vernadski povezuje njihovo misijo z gaditvijo trdnjave Sarkel leta 833. Bizantinski viri ruske delegacije sploh ne omenjajo in patriarh Fotij je še leta 860 za Ruse izjavil, da so ""neznano ljudstvo"". Po mnenju Vernadskega so Hazari in Grki zgradili trdnjavo Sarkel v bližini kraja, kjer so pretovarjali blago, ki je potovalo med Donom in Volgo, da bi to strateško točko obranili pred Rusi. Drugi zgodovinarji so prepričani, da je bil Sarkel zgrajen za opazovanje ali obrambo pred Madžari in drugimi stepskimi plemeni in ne zaradi Rusov. Ukrajinski zgodovinar Mihajlo Gruševski navaja, da so razpoložljivi viri v tem pogledu nejasni. Ioanes Skilices, grški zgodovinar iz 11. stoletja, trdi, da je bil Sarkel ""čvrst branik proti Pečenegom"", ničesar pa ne pove o njegovemu prvotnemu namenu. Leta 860 so Rusi z 200 ladjami oblegali Konstantinopel. Bizantinska kopenska vojska in mornarica sta bili takrat daleč od prestolnice, zato je bila zelo ranljiva. Čas napada kaže na to, da so bili Rusi zaradi dobrih trgovskih zvez in drugih odnosov, ki se po misiji leta 838 niso prekinili, dobro seznanjeni o notranjih razmerah v cesarstvu. Ruski vojaki so opustošili predmestje Konstantinopla in se 4. avgusta umaknili. Rusi so živahno trgovali s Hazarijo. Perzijski geograf ibn Kordabeg (okrog 820–912) je v Kitāb al Masālik w’al Mamālik (Knjiga poti in kraljestev) zapisal, da ""gredo preko Slovanske reke (Don) v hazarsko mesto Kamlidž, kjer hazarski vladar od njih pobira desetino"". Nekateri sodobni komentatorji iz arabskih virov sklepajo, da so imeli stiki s Hazarijo pomemben vpliv na politično kulturo v Ruskem kaganatu. Odnosi med Rusi in Hazari so se po letu 864 zaradi ruskih pohodov proti Kaspijskemu jezeru ohladili. [uredi] Propad Kmalu potem, ko je patriarh Fotij obvestil druge pravoslavne škofe o pokristjanjenju Rusov, so bila vsa središča Ruskega kaganata v severozahodni Rusiji uničena. Arheološka odkritja so pokazala, da so bili Holmgard, Aldeigja, Alaborg in Izborsk v obdobju med letoma 860 in 880 do tal požgani. Nekatera naselja so bila po požaru za vedno zapuščena. Zgodovina minulih let opisuje upor poganskih Slovanov in Čudov (finsko ljudstvo) proti Varjagom, ki so pripluli čez Baltik leta 862. Novgorodska prva kronika, ki je po mnenju Šahmatova bolj zanesljiva, za to obdobje ne omenja nobenega upora. Nikonova kronika iz 16. stoletja pregon Varjagov pripisuje legendarnemu poglavarju Ilmenskih Slovanov Vadimu Hrabremu. Ukrajinski zgodovinar Mihajlo Brajčevski Vadimov upor imenuje ""poganska reakcija"" na pokristjanjevanje Rusov. Obdobje nemirov in anarhije je po Zuckermannovem mnenju trajalo približno od leta 875 do leta 900. Odsotnost srebrnega denarja v obdobju med letoma 880 in 900 kaže na to, da je volška trgovska pot prenehala obstajati, kar je povzročilo ""prvo evropsko srebrno krizo"". Po obdobju gospodarskega zastoja in političnega prevrata je regija okrog leta 900 začela oživljati. Zuckermann oživljanje pripisuje prihodu Rurika in njegovih mož, ki so svojo pozornost iz doslej neznanega vzroka preusmerili z Volge na Dnjeper. Skandinavski naselji v Ladogi in Novgorodu sta oživeli in se začeli hitro razvijati. V prvem desetletju 10. stoletja so v Gnezdovu ob Dnjepru v bližini današnjega Smolenska ustanovili veliko trgovsko postajo. V približno istem času se je v pomebno mestno središče ob Dnjepru razvil tudi Kijev. Usoda Ruskega kaganata in proces, ki je povzročil njegovo preobrazbo ali vključitev v Kijevsko Rusijo, je nejasen. Izgleda, da je imela Kijevska Rusija zelo nedoločene predstave o obstoju kaganata. Slovanski viri ne omenjajo niti pokristjanjevanja Rusov v 60-ih letih 9. stoletja niti vojaškega pohoda v Paflagonijo v 30-ih letih istega stoletja. Omembo ruskega obleganja Konstantinopla v 60-ih letih 9. stoletja so si avtorji Zgodovine minulih let sposodili iz grških virov, kar kaže na pomanjkanje domačega pisnega izročila.","Ruski kaganat, imenovan tudi Volhovska Rusija, Ilmenska Rusija ali Novgorodska Rusija, je naziv vzhodnoevropske države, ki je bila na višku moči v slabo dokumentiranem poznem 8. in zgodnjem 9. stoletju. Kaganat, ki je bil predhodnik Rurikove države in Kijevske Rusije, je bil država ali skupek mestnih držav, ki so jo na ozemlju današnje severne Rusije ustanovili Rosi ali Rusi, med katerimi je bilo tudi nekaj Skandinavcev – Varjagov. Prebivalci so bili mešanica baltskih, slovanskih, ugrofinskih in nordijskih ljudstev. Njeno ozemlje je bilo središče delovanja Varjagov, pustolovcev iz vzhodne Skandinavije, trgovcev in piratov. Sodobni viri navajajo, da so bila prva središča, ki so bila zametki kasnejših mest, Holmgård (Novgorod), Aldeigja (Stara Ladoga), Ljubša, Sarsko gorodišče in Timerjevo. Vladarji so nosili staroturški vladarski naslov kagan. V Ruskem kaganatu se je začel oblikovati ruski narod. Iz njega je nastala Kijevska Rusija in njene naslednice, iz katerih se je razvila sodobna Rusija." sl,199fabe86ba636be2024197707d50ea4,"[uredi] Rastlinstvo in živalstvo Narava na Goričkem se še uspešno upira spremembam, ki jih prinaša človeška civilizacija. Eden od dokazov za to je najbolje ohranjena populacija vidre (Lutra lutra) v Sloveniji, ki še živi na območju Goričkega. Z razvejanostjo in povezanostjo vodnega omrežja pa tudi s stoječimi vodami, kot so jezera, ribniki in različna mokrišča, se ugodne življenjske razmere še povečujejo. Najbolj ohranjeni naravni ekosistemi na Goričkem so gozdovi. Na hrastov les je vezanih nekaj redkih hroščev, med njimi hrastov kozliček (Cerambyx cerdo) in rogač (Lucanus cervus). Prekmurska jelenjad (Cervus elaphus) je edina avtohtona populacija jelenjadi, ki je v Sloveniji živela nepretrgano in se izognila iztrebljenju v 19. stoletju, zato je v genetskem pogledu dragocenost. V gozdovih srečamo tudi podleska (Muscardinus avellanarius), prisrčnega in redkega sorodnika navadnega polha. [uredi] Krajinski park Goričko – Örseg – Raab Skupna kulturna in naravna dediščina je povezala Krajinski park Goričko (ob ustanovitvi) z že oblikovanima parkoma na avstrijski strani z Naravnim parkom Raab (ustanovljen 1996) in Narodnim parkom Őrség (ustanovljen 2002). Tako obsega Krajinski park Goričko – Örseg – Raab na slovenski strani celotno Goričko, na avstrijski strani je vanj vključena podregija Južno Gradiščansko Jennersdorf s sedmimi občinami na južnem Gradiščanskem ob reki Rabi, na madžarski strani pa Zalska in Železna županija. Sedež skupnega parka je načrtovan v Gradu na Goričkem. [uredi] Znamenitosti po občinah Urejeno po abecednem vrstnem redu. [uredi] Občina Cankova V Občini Cankova najdemo na vlažnih in močvirnih travnikih med Kučnico in cesto Cankova - Korovci bogato rastišče narcis (Narcissus stellaris). Vmes uspevajo posamezni primerki sibirske perunike (Iris sibirica). V letu 1985/86 je bila izvedena melioracija. Večina rastišča pa izsuševanju ni bila podvržena, zato se je rastišče tudi ohranilo. Reka Ledava si je ustvarila široko dolino skozi vasi Krašči, Domajinci in Topolovci. Ta dolina je v Kraščih umetno zajezena in nastalo je Ledavsko jezero. Ledavsko jezero je vodni zadrževalnik, ki je nastal zaradi ublažitve in zadrževanja visokih vod reke Ledava ob močnejših nalivih. To je dobrodošlo zatočišče številnim obvodnim pticam. Med vasema Korovci in Gerlicni leži gozdni kompleks, imenovan Korovska gora, v katerem je speljana gozdna učna pot Fuks graba. [uredi] Občina Dobrovnik Občina Dobrovnik se razprostira na 31 km². Južno od naselja Dobrovnik leži v dolini potoka Bukovnice med gozdovi na južnih obronkih Goričkega umetno Bukovniško jezero, ki ga ojezerja voda istoimenskega potoka. Jezero je nastalo kot protipoplavni ukrep z regulacijskimi deli ob reki Ledavi in njenih pritokih, ki so zajezili tudi povirje Bukovniškega potoka. V gozdu ob jezeru vodi Vidova pot do kapelice sv. Vida, kjer je tudi Vidov izvir z zdravilno vodo. Voda naj bi bila blagodejna za bolezni oči. Leta 1999 so radiestezisti po bližnji okolici jezera začeli sistematično odkrivati energetske točke z zdravilnimi učinki. [uredi] Občina Gornji Petrovci V Občini Gornji Petrovci se nahaja mogočna katoliška cerkev Sv. Trojice ali Nedela, ki je tudi kulturnozgodovinski spomenik. Njen nastanek sega v zgodnje krščansko obdobje. Na robu vasice Ženavlje stoji spomenik, ki od daleč spominja na nogometno žogo. Ponazarja vesoljski prostor in spominja na dogodek, ko sta 18. avgusta 1934 tu zasilno pristala z balonom znanstvenika iz Zahodne Evrope. [uredi] Občina Grad Občina Grad je geografsko razgibana pokrajina z razglednimi točkami, od koder vidimo čez mejo v Avstrijo in na mariborsko Pohorje. V naselju Grad je eden največjih gradov na Slovenskem. Grajsko poslopje pri Gradu (nekdanja Gornja Lendava) je prvič omenjeno leta 1208, v stoletjih je dobil značilno mnogokotno obliko, v njem pa se kažejo romanske, poznogotske, renesančne in baročne značilnosti. Nekoč naj bi imel tristopetinšestdeset sob, danes ga z evropskimi sredstvi uspešno obnavljajo in v njegovih mogočnih prostorih so na ogled postavljene številne etnološke zbirke. Zaradi umeščenosti, zgodovinske vloge, zasnove in velikosti je danes v njem sedež trideželnega parka Goričko - Raab – Örseg. V cerkvi Marijinega vnebovzetja pri Gradu je pri obnovi sredi 50.let prejšnjega stoletja pustil močan pečat Jože Plečnik. Po njegovih zamislih so obnovili notranjost cerkvene ladje. [uredi] Občina Hodoš Občina Hodoš ima evangeličansko cerkev na Hodošu, ki je bila zgrajena v preteklem stoletju v klasičnem stilu. V Krplivniku si lahko ogledamo zgodovinsko-etnografsko stalno razstavo. V preteklosti je bila v tej hiši edina večja žganjekuha v okolici. [uredi] Občina Kobilje Občina Kobilje se razprostira po 19 km² površine. V zgodovinskih virih je bilo Kobilje prvič omenjeno leta 1208, arheološke najdbe pa pričajo o poseljenosti omenjenega področja že v kameni dobi. Kobilje je značilna obcestna panonska vas, pozidana v urejenih krakih, s hišami, ki imajo ožji del pravokotno obrnjen k cesti. V središču Kobilja stoji cerkev sv. Martina z znamenitimi Kregarjevimi okni. V parku ob cerkvi stoji edinstveni primerek breka (Sorbus torminalis), ki je največje in najstarejše drevo svoje vrste v Sloveniji. V obsegu meri 255 cm. Kolesarska steza je speljana od Bukovniškega jezera po gozdnem rezervatu do Kobilja in naprej proti Madžarski. [uredi] Občina Kuzma Občina Kuzma se razpostrira na terciarnem gričevnatem delu - na stičišču treh dežel Avstrije, Madžarske in Slovenije. Na tromeji v Trdkovi stoji piramidasti tromejni kamen iz leta 1924. Vsaka stran piramide nosi grb ene od mejnih držav, obrnjen v smeri te države ter letnico določitve državne meje (10.9.1919 in 4.6.1920). Tromejnik je 31. maja 1924 na sedanjo mesto postavila mednarodna razmejitvena komisija. V spomin na leto 1991, ko so pripadniki teritorialne obrambe in policije sodelovali v bojih za osamosvojitev Republike Slovenije in ubranili mednarodni mejni prehod Kuzma, so postavili spominski park. Od sakralnih objektov so pomembni predvsem cerkev sv. Kozme in Damijana v Kuzmi, ki je poslikana s freskami Lojzeta Perka, evangeličanska cerkev na Gornjih Slaveč in številne kapelice. [uredi] Občina Moravske Toplice Del občine Moravske Toplice leži na ravninskem delu prekmurske ravnice, večji del pa je na gričevnatem delu Goričkega. Kulturna dediščina: Na Bukovnici so arheološka najdbišča iz bakrene dobe. Iz rimskih časov je ostalo več dobro ohranjenih antičnih gomil. [uredi] Občina Puconci V Občini Puconci stoji spomenik očetu prekmurske književnosti Štefanu Küzmiču v Strukovcih. Na območju občine sta dve evangeličanski cerkvi: Evangeličanska cerkev, Puconci in Evangeličanska cerkev, Bodonci, katoliška cerkev sv. Sebastjana v zaselku Sebeščan v Pečarovcih in binkoštna cerkev v Vadarcih. Kot pomemben etnološki spomenik je leseni zvonik na pokopališču v Dolini. Vaški zvonik naj bi bil po izročilu star skoraj 300 let. [uredi] Občina Rogašovci Občina Rogašovci sega od Ledavskega jezera na jugu do najvišjih vzpetin razvodnega gričevja med Muro in Rabo, na zahodu pa do potoka Kučnica, po katerem teče državna meja z Avstrijo. Sotinski breg ali Kugla je s 418 metri najvišja vzpetina na Goričkem in je geomorfološka posebnost območja. Narava je klasično Goričko gričevje z ravninskim osrednjim delom. Dolinsko dno do Ledave in mejne Kučnice pokrivajo travniki, položna gričevnata pobočja njive, najvišja razvodna območja pa gozd. V dolini reke Lendave je delno še ohranjena obvodna pokrajina s starimi vrbami, ki so jih značilno oblikovali z vsakoletnim obsekavanjem za potrebe domače pletarske obrti. Kot naravno bogastvo je potrebno omeniti izvire mineralnih voda v Nuskovi in kamnolom permkarbonskih skrilavcev v Sotini. [uredi] Občina Šalovci Občina Šalovci leži v najbolj severovzhodnem delu Slovenije. Severovzhodno od vasi Šalovci je antično grobišče s približno 20 gomilami. V bližini je tudi zavarovano rastišče grmičastega dišečega volčina (Daphne cneorum f. arbusculoides), in sicer na opuščeni njivi nad Fickovo domačijo in na Frimovem. Volčin uspeva v sestoju Myrtillo - Pinetum subpannonicum callunetosum. Uspeva tudi zelenček (Chimaphila umbellata). V Frimovem gozdu, ki je 300 metrov oddaljen od središča vasi, je obnovljen znani Frimov vodnjak. Zgradila ga je grofovska družina Frim, globok je 5 metrov, v njem pa je zelo zdrava pitna voda, ki so jo veliko let za pitje uporabljali krajani.","Krajinski park Goričko je bil ustanovljen 9. oktobra 2003 in je sestavni del trideželnega krajinskega parka Goričko – Örseg – Raab. Zajema površino 46200 ha, kar pomeni, da je to drugi največji naravni park v Sloveniji. To je najbolj srednjeevropska pokrajina v Sloveniji, kjer skoraj ni čutiti dinarskih, mediteranskih in alpskih vplivov. Griči, po katerih je Goričko tudi dobilo ime, je ustvarilo Panonsko morje. Teren se rahlo dviga proti severu, slemena so porasla z gozdom. Mnogokje številni sestoji rdečega bora kažejo degradacijske procese zaradi nekdaj razširjenega steljarjenja. Goričko ne pozna večjih urbanih središč. Tod je dosti močvirij in mokrotnih travnikov, čeprav je Goričko najbolj sušnata slovenska pokrajina z letno količino padavin le okrog 800 l/m²." sl,1fa0a98d40aaba1e82680ebcf49d057c,"[uredi] Življenje Leta 430 je umrl sveti Avguštin. Takrat so germanska plemena s severa Evrope naglo prodirala in si podjarmljala Rimsko cesarstvo. Petdeset let kasneje so bili njegovi gospodarji Germani. V Italiji so v tem času vladali Vzhodni Goti, spreobrnjeni k arijanskemu krščanstvu. To je bil svet, v katerem se je rodil Boetij. Uvrščamo ga v obdobje srednjeveške zgodovine filozofije oziroma bolj natančno v obdobje patristike. Rojen je bil v Rimu, v ugledni aristokratski družini, ki je v 4. stoletju sprejela krščanstvo. Njegov uspeh v družbi je poleg naravnih talentov pospešilo skrbništvo, ki ga je po smrti njegovega očeta nad njim prevzel izobražen in vpliven krščanski senator Memij Simah. Boetij ga je cenil in se tudi poročil z njegovo hčerko Rusticiano. Izredno klasično izobrazbo je prejel v Aleksandriji, kjer se je uvedel v grško filozofijo in književnost. Kot mladeniča so ga poslali študirat v Atene, središče grške filozofije in kulture. Tam se je seznanil z aristotelizmom, novoplatonizmom in stoicizmom. Učil se je tudi grščine, kar mu je omogočilo, da je grška filozofska dela prevedel v latinščino. Toda ali se je dejansko izobraževal v enem od dveh novoplatonističnih šolskih središč, ni mogoče z gotovostjo trditi. Nedvomno pa je iz njegovih del razbrati naklonjenost do obeh šol. V času življenja je v velikem delu Italije vladal ostrogotski kralj Teoderik, ki je bil zvest pripadnik arianizma. Rimsko aristokracijo je obravnaval s spoštovanjem in ji celo prepustil upravljanje administratinih zadev. Za njegovo vladavino je bila značilna verska strpnost. Boetij je leta 510 postal konzul, dvanajst let pozneje celo Teoderikov magister officiorum. Istega leta sta konzula postala tudi njegova sinova. Leta 524 je Boetij padel v nemilost. Teoderik ga je obtožil, da pripravlja zaroto. V političnih napetostih z�»vzhodnim Rimom«�je bil neutemeljeno osumljen veleizdajalskih zvez s Konstantinoplom. Obtožili so ga, obsodili na smrt in kruto usmrtili v Paviji (severna Italija) leta 524 ali 525. Dolga zaporna kazen je Boetiju dala priložnost urediti svoje umevanje človeške sreče, možnosti, svobode in božje previdnosti pri naših svobodnih dejanjih. V zaporu je napisal znamenito delo O utehi filozofije. Boetija častijo kot mučenca v škofiji Pavija, kjer je tudi pokopan v stolnici. Njegovo beatifikacijo je Rimskokatoliška Cerkev potrdila leta 1883. [uredi] Delo Po besedah italijanskega humanista Lorenza Valla so Boetija imenovali�»zadnji Rimljan in prvi sholastik«. Ta opredelitev ga umešča na presek dveh obdobij, kar nam kaže na njegov izjemen položaj posrednika. Je posrednik grške, antične filozofije latinskemu Zahodu. Zadal si je nalogo, da prevede in razloži Zahodu vsa Platonova in Aristotelova dela, a uresničil je le neznaten del načrta. Aristotela je želel postaviti v službo teologiji. Je pisec dela Opuscula sacra, ki so jih brali ali celo komentirali (Eriugena) ter se hranili z njimi v srednjem veku ter pod vplivom tega izdelali metafiziko bitja in definirali pojem osebe, kjer je slednji pojem prvič utemeljen. V filozofsko-teoloških traktatih je z aplikacijo filozofskega postopka v vprašanjih teologije, s t.i. dialektično metodo in definiranjem nekaterih ključnih filozofskih pojmov, posredoval tudi filozofsko in metafizično tradicijo. V enem od traktatov je artikuliral osnovne črte distinkcije, ki je temeljna za vso ontologijo, razliko med�»esse«�in�»id quod est«�oziroma med bitjo in bivajočim, ki jo je Heidegger v Biti in času označil kot�»ontološko razliko«. Boetij je tako položil temelje tistega, kar je kasneje postalo ontologija. V mladosti je napisal učbenika O aritmetiki (De arithmetica ali Institutio arithmetica) in O glasbi (De musica ali Institutio musica). Knjigi sta mu prinesli javno slavo. Napisal je učbenik za geometrijo in astronomijo. Tega sicer ni mogoče potrditi, saj se razen redkih odlomkov iz Elementov ki jih pripisujejo Boetiju, ni ohranil noben njegov rokopis o astronomiji in geometriji. Boetijevi komentarji in razprave ne prinašajo ničesar bistvenega originalnega, vedar so imeli velikanski vpliv na srednji vek. Delo O utehi filozofije je posebno v renesansi pomenilo spodbudo za preučevanje grške filozofske misli in filozofije nasploh. Ohranjenih je prek 400 rokopisov tega dela, kar priča o njegovi veliki priljubljenosti v srednjem veku. V delu so povezane prvine aristotelske filozofije in platonske metafizike. Še nekaj stoletij po njegovi smrti delo predstavlja zadnjo svetlo bilko antične misli. Je delo, ob katerem so v teku stoletij ljudje duha najbolj uživali. Gre za fiktiven dialog s zdravnico filozofijo. Poleg osebnega prispevka je prvi prevedel v latinščino Aristotelove Kategorije in O razlagi, pa tudi Porfirijevo delo Eisagoge. Predvsem prek Boetija in Petra Hispana je aristotelska logika - Organon postala temelj celotne tradicionalne logike. Srednjemu veku je izročil kot šolski okvir dva cikla: kvadrivij (aritmetika, geometrija, astronomija, glasba) in trivij (logika, gramatika, retorika). [uredi] Načela Boetiju ne zadošča le alegoričen opis filozofije, ampak jo tudi razloži in razvrsti. Beseda�»filozofija«�pomeni ljubezen do modrosti. Modrost je tu mišljena kot najvišje bistvo. Bog je obstoječa modrost, ki daje obstoj vsem drugim stvarem. Zanj je torej filozofija iskanje in ljubezni do njega. Filozofijo razdeli na teoretično (znanje zaradi znanja samega) in praktično (znanje zaradi dejanj). Sprejema aristotelsko razdelitev teoretične filozofije na naravno filozofijo, matematiko in teologijo, slednjo ne utemeljeno po Svetem pismu temveč v smislu aristotelizma. Vsaki izmed treh vej prepisuje drugačno metodo obravnavanja. Naravna filozofija uporablja metodo razuma in proučuje like naravnih teles skupaj s tvarjo, na katero so liki vezani v stvarnosti. Matematika ima metodo učenja in preučuje like teles brez tvari in gibanja. Teologija ima metodo uma in opazuje čisti lik, ki je bivanje samo in izvor vsega bivanja, ki je Bog. Praktično filozofijo deli na etiko, politiko in ekonomijo. Etika poučuje človeka, kako naj krepostno ravna kot posamezik, drugi del uči kako naj se vodi država glede na vrline kot so pravičnost, pogum, preudarnost in zmernost. Tretji del, torej ekonomija, pa vidi krepostno ravnanje družine. V Boetijevi shemi znanosti je položaj logike nejasen. Po eni strani jo obravnava kot nujno potrebno orodje za vse ostale znanosti, ker nas uči kako pravilno razmišljati, po drugi strani pa jo imenuje znanost in veja filozofije, saj ima svoj lastni predmet in se jo lahko proučuje znotraj nje same. V delu O utehi filozofije Boetij poda kratek dokaz za obstoj Boga. Bog je bitje, ki je brezmejno dobro in je vir vsega dobrega. Prepričani smo, da tako bitje obstaja, kajti vse imenujemo nepopolno zaradi pomanjkanja popolnosti. Ker je Bog neizmerno dober, je tudi neizmerno srečen. Sreča je tisto popolno stanje, v katerem je združeno vse dobro. Iz slednjega sledi, da je Bog sreča in dobrota sama. Tako nobeno bitje ne more biti ne srečno ne dobro, če ni deležno božje dobrote oziroma ne sodeluje v božji sreči. Boetij trdi, da smo najbolj svobodni takrat, ko se podvržemo božji previdnosti. Sužnji smo do stopnje, ko se obračamo v svet zaznav in pustimo, da našim dušam vladajo telesne strasti. Človek je bitje, ki mu je dan um in ima zato zmožnost svobodne odločitve. Bog sicer vidi vsa dejanja skupaj v neskončni sedanjosti, a njegovo spoznanje o naših svobodnih dejanjih ne vsiljuje potrebe po njih. Boetij sprejema Platonov nauk o predobstoju duš in njihovim spuščanju v telesa oziroma to, da je vse učenje in spoznavanje le vnovično spominjanje. Poprej so bivale skupaj z angeli, z vstopom v telo pa so izgubile srečo in bistrost svoje pameti. Platonistični nauk zasledimo v marsikateri pesmi v delu O utehi filozofije. Boetij piše, da tisti, ki išče resnico, mora le-to iskati znotraj sebe z notranjo lučjo v globokem premišljevanju. Če si želi lastiti pravi zaklad svoje duše, mora potlačiti svojo težnjo po zaznavnem svetu. Zaradi povezave duše s telesom, je njena luč zastrta, vendar ni popolnoma izginila. Učenje je obnavljanje tega izgubljenega zakada z refleksijo duše nas samo seboj. Traktata, ki govorita o Sveti Trojici sta De Trinitate in Utrum Pater. Verjetno sta bila napisana med letoma 519 in 523, mogoče celo hkati. V obeh se Boetij loteva problematike notranje strukture Trojice. Razlog za nastanek del je delovanje skitskih menihov v Rimu in tudi splošna potreba po prepričljivi, filozofsko in logično podprti zavrnitvi različnih herezij, ki so bile v 6. stoletju še zelo aktivne. Boetij obravnava vprašanje, ali se tri osebe Trojice božanskosti predicirajo substancialno ali ne. Odgovarja, da ne, saj se substancialno božanskosti predicirajo samo tisti predikati, ki se izrekajo vsem osebam Trojice posamič in vsem trem skupaj. Ti izrazi so Bog, resnica, dobrota, pravičnost ... Vsi drugi predikati, ki se izrekajo samo posameznim osebam, ne pa tudi vsem trem skupaj, se božanski substanci predicirajo nesubstancialno. Taki so izrazi Oče, Bog Sin, Sveti Duh in tudi Trojica. Pri pojasnitvi Trojice se je opiral na Avguština oziroma na njegovo razpravo O Trojici. Boetij skuša pokazati, na kakšen način sta v Bogu, ki je v skladu s krščansko dogmo en Bog in tri osebe, obenem združena enost in mnoštvo, identiteta in diferenca. Problem je torej, kako razumeti božjo enost (identiteta). Slednje določi posredno, prek določitve mnoštva in razlike (diferenca). Boetij torej razume enost prek nerazlikovanosti oziroma istosti: sleherni dve stvari sta isti oziroma sta ena stvar, če se v čem ne razlikujeta. Razmerje oseb Trojice je podobno razmerju istega do istega in enakega do enakega. Božja enostnost je dosežena preko enostnosti, ki je lastna njegovi substanci, njegovo mnoštvo pa je vzpostavljeno preko kategorije razmerja. [uredi] Zanimivosti Tradicionalno je bila oblika imena Boetius zapisana kot�»Boëthius«�(z dierezo na e), ki pa se je počasi spreminjala v današnjo obliko zaradi omejitev pisalnih strojev.","Anicij (Anikij) Manlij Torkvat Severin Boetij (Anicius Manlius Torquatus Severinus Boetius (Boethius, Boëthius, Boötius, Boecij)) [boétij], rimski patricij, politik, državnik, filozof, teolog, matematik in fizik, * 480, Rim, † 524 (ali 525, 526), Ticinum, danes Pavia, Italija. Boetij je bil krščanski pisatelj starega veka in predstavlja pomemben člen med grško in latinsko filozofijo ter srednjim vekom. Zadal si je nalogo, da Zahodu prevede in razloži vsa Aristotelova in Platonova dela, a je uresničil le manjši del tega načrta. Njegova filozofska dela nam podajajo poznavanje Aristotela, ki ga je postavil v službo teologiji. Njegovo najbolj znano delo je knjiga O utehi filozofije (De consolatione philosophiae)." sr,f2e8179e9e6266bf235f5f295562d817,"[уреди] Тактичко-технички захтеви (ТТЗ) У периоду најжешће трке за престиж у оружју, у току Хладног рата, између источних и западних држава, на челу са СССР и САД, тражен је брз одговор на сваки помак друге стране. Та трка је посебно била присутна у домену борбених авиона, односно у сегменту наоружања највеће ударне моћи и највишег технолошког нивоа. Добар пример за то је случај совјетског авиона МиГ-19. Совјети, да би држали корак у престижу постизања максималне брзине, жртвовали су друге летне и експлоатационе карактеристике овог авиона, али су с њим оборили дотадашњи светски рекорд у брзини лета (1 455 km/h). Цена тога је била, између осталог, да се мотор морао скидати на сваких 50 часова рада, због општег прегледа. МиГ-19 је био изнуђен и као брз одговор на амерички надзвучни авион Супер Сејбр F-100. МиГ-19 је био значајно искуство за развој следећег совјетског авиона МиГ-21. Он је такође развијен у условима трке у наоружању, с доста изнуђених компромиса. Без обзира на све то, био је успешан авион и одиграо је значајну улогу на светској ратној и војној сцени. Доживео је масовну производњу и оперативну употребу. Авион МиГ-21 је ловац-пресретач, скакач, с великом брзином успона, с малом аутономијом лета и с малом носивошћу оружја. Пошто је пројектован за респективне перформансе у надзвучном лету, последично је имао велике брзине при полетању и слетању, односно условљавао је дугачке полетно-слетне стазе. Поред тога је имао слабу опрему, а посебно му је радар био скромних могућности. Захтеви за престижне перформансе надзвучног лета, посебно велика брзина, диктирали су велику стрелу крила, малу укупну масу, па и малу количину горива, малу масу опреме, што је сузило и могућност њеног избора. Све су то били тешки компромиси, изнуђени с расположивом технологијом, у том времену. Авион МиГ-21, са дугачком полетно-слетном стазом, захтевао је услове великих аеродрома, чији је број ограничен. Удаљености између таквих аеродрома су велике, те је било тешко покривати и запречавати ваздушни простор између њих и државне границе, с авионом МиГ-21, који је кратко време остајао у ваздуху. Велики аеродроми су са концентрисаним размештајем авиона, па су с тиме и рањиви на изненадне ударе непријатеља. Тактика примене борбене авијације се мењала на основу искустава стечених у локалним сукобима. И једна и друга страна трке за престиж су та искуства уграђивала у тактичко-техничке захтеве (ТТЗ-е), за развој и производњу наредних генерација авиона. На западу су се одвијали програми за авионе треће генерације F-111, F-1 Мираж и Харијер, а Совјети су били приморани на одговор. Покушавали су одговорити јединственим типом борбеног авиона. Са следећим совјетским ловцем се тражио искорак у савременије технологије, с циљем да се смањи заостајање у трци с НАТО авионима. За наследника авиона МиГ-21 је тражено да има далеко мању минималну брзину, а максималну већу. Тражено је да крајњи Махов број, који одговара максималној брзини, буде већи од 2,3. Ти захтеви су значили велики коефицијент узгона са полетно-слетном конфигурацијом, мали таласни отпор у надзвучном лету и мотор великог потиска. Ови захтеви су у међусобној супротности, како у домену аеродинамике, тако и у домену контроле прираста масе целог авиона. Захтевано је да буде наоружан ракетама с полуактивним радарским вођењем, средњег домета. То значи и да радар мора да испуњава услове за одговарајућу даљину откривања циља, вођења ракета на горе и на доле и да има одговарајућу заштиту од електронског ометања. Такође је захтевано да наредни авион остаје далеко дуже у ваздуху и да носи већу количину спољњег наоружања, односно терета. Овај захтев је значио довољну количину унутрашњег и спољњег горива. [уреди] Истраживање и развој Конструкциони биро Микојан је добио задатак, половином 1960их година, са дефинисаним ТТЗ-ом, да развије и покрене производњу авиона МиГ-23. Тада су почела примењена истраживања за развој авиона по веома тешким захтевима у односу на тренутно расположиву технологију у СССР. У ОКБ Микојану су истраживали решења у два правца. Један прилаз је био да се кратке стазе полетања и слетања остваре с допунским узгоном од вертикално усмереног потиска, с помоћним моторима (енгл. lift jet), слично решењу на британском Харијеру. Такав би авион припадао класи с вертикалним полетањем (енгл. Short Takeoff And Landing; STOL). Други прилаз у истраживању је био с променљивим углом стреле крила, по узору на амерички F-111. Од авиона МиГ-21ПФМ је направљен авион лабораторија за потребе истраживања концепције вертикалног полетања. У његов модификовани труп су уграђена два помоћна мотора�»Колесов Д–36–35«, с вертикално усмереним потиском од 2х23 kN. Ови мотори су радили само у фази полетања и слетања. Тада се њихов потисак сабирао с узгоном авиона, чиме су стварани услови за смањење брзине лета испод минималне аеродинамичке вредности. Ова истраживања су рађена 1966. године, у лету са авионом лабораторијом. Стечена искуства су преношена на сличан авион прототип, који се развијао паралелно, с фазним помаком од годину дана, а био је намењен отварању пута за усвајање ове концепције у стандард серијске производње авиона МиГ-23. Овај прототип, демонстратор концепције кратког полетања и слетања, заснивао се на шеми делта крила авиона МиГ-21, с проширеним трупом за смештај помоћних мотора и за уградњу већег главног погонског мотора Тумански Р–27–300, с потиском од 51 / 71,6 kN. На њему су усисници постављени бочно на трупу, тако да је носни део ослобођен за уградњу радара. Помоћни мотори су остали исти,�»Колесов Д–36–35«, а били су уграђени вертикално, у односу на уздужну осу трупа, иза кабине пилота. Остављена је могућност њиховог закретања, за 5 степени унапред у односу на вертикалну попречну раван за полетање и за 10 степени уназад за слетање. На овај начин је остварена мала компонента њиховог потиска, која се сабирала с потиском главног мотора у полетању и нешто већа компонента која је кочила авион у слетању. Овај авион прототип је добио ознаку Авион 23-01, а совјетска војска га је водила као МиГ-23УВП и МиГ-23ПД. Полетео је 3. априла 1967. године. То је било приближно годину дана након полетања авиона лабораторије. Авион 23-01 није био наоружан, али је планирано да буде наоружан у серијској производњи, с топом ГШ-23Л и две ракете ваздух-ваздух. Приликом испитивања овај авион је показао слабости концепције, исто као и авион лабораторија. Помоћни мотори су за све време лета, између полетања и слетања, били мртав терет, заузимали су велику запремину трупа, а због њих је и повећан чеони пресек па и отпор целог авиона. На малим брзинама лета је ламинарни слој опструјавања крила и репова био нестабилан, због чега је авион био тешко управљив. Овај концепт развоја авиона Миг-23 је напуштен, али су Совјети искористили прототип Авиона 23-01 у пропагандне сврхе. Промовисали су га на аеромитингу 1968. године, као наредног ловца, и привремено су обманули НАТО. НАТО му је, по својој номенклатури, дао ознаку енгл. Faithless. Тим стручњака КБ Микојана, који је радио на концепцији авиона с променљивом стрелом крила, није имао ништа лакши задатак при тражењу прихватљивог комромиса у решењу. Њихов концепт је аплициран с пројектом, под називом Авион 23–11. Тај концепт је заснован на вишегодишњем истраживању у ЦАГИ-ју, на примени крила променљиве стреле. Резултати аеродинамичких истраживања су потврдили да се системи закрилаца и преткрилаца при углу стреле крила од 10 до 15 степени могу ефикасно користити. У таквој конфигурацији се могу остварити велики коефицијенти узгона, са којима се довољно смањује минимална брзина лета авиона. На угловима стреле крила од 35 до 45 степени обезбеђене су добре маневарске особине авиона, а на 60 до 70 степени је могућа велика продорност, чак и до хиперсоничних брзина лета. На основу тих резултата компромисно су решаване супротности у законитостима аеродинамике, на малим, средњим и великим брзинама лета, на пројекту авиона МиГ-23, с променом (адаптацијом) геометрије крила у зависности од Маховог броја. Конструктивно је изабрана промена геометрије, кроз промену угла стреле крила од 16 до 72 степени. Предвиђено је да пилот, у току лета, ручно бира угао стреле крила између предвиђених могућности од 16, 45 или 72 степени. Цену решења променљивог угла стреле крила представљале су велике механичке и производне сложености и прираст масе авиона. У пројектовању авиона је увек присутан феномен котрљања�»грудве снега«�низ падину која, ако се не контролише, прелази у катастрофалну лавину. Слично је и с масом при пројектовању авиона. Типични примери су решења вертикалног полетања и променљиве геометрије крила. Оваква компликована решења, у принципу, увек повећавају масу авиона. За испуњење тражених перформанси, повећање масе захтева већи потисак мотора. Повећање потиска значи већи мотор, с већом потрошњом горива, што значи и већи резервоари. То је допунски прираст масе и због већег мотора и повећања количине горива. Ту почиње наведени феномен раста масе авиона, као раст�»грудве снега«, при котрљању низ падину. Тај процес се компромисно зауставља и у случају избора променљиве геометрије крила. Без обзира што тај пораст масе није заустављен на жељеном месту, совјетски стручњаци су проценили да је то безболније него код решења с вертикалним полетањем. Авион МиГ-23 је ипак зато постао релативно велик и неекономичан. МиГ-23 је конципиран на примени мотора с великим потиском, за постизање великих брзина у лету, еквивалента М = 2,35, уз побољшану заштиту од инфрацрвеног захвата непријатеља и на бази радара за претраживање, праћење циљева и вођења ракета. Прототип Авиона 23–11 је први пут примећен 1966. године, са продуженим трупом, због изнуђене уградње дужег мотора АЛ-7Ф-1, уместо планираног Туманског Р-27, који још није био расположив за лет. Први лет Авион 23–11 је био 10. јуна, а званично је то објављено 9. јула 1967. године. Убрзо су произведена још три прототипа, а укупно девет, ради убрзавања испитивања у лету. [уреди] Производња Авион МиГ-23С је први серијски стандард, a произашао je из прототипа Авион 23-11. За њега је била успостављена линија серијске производње у фабрици авиона „Знамја труда“ (рус. Знамя труда), у Москви. Први произведен авион из те серије је полетео 11. маја 1969. године. Почетна производња авиона МиГ-23С се одвијала с доста тешкоћа, како са самим змајем, тако и с његовим компонентама. У периоду од 1969. до 1970. године укупно је произведено 60 авиона МиГ-23С. Нису никада уведени у оперативну употребу као ловачки авиони. У јеку испитивања авиона Миг-23, главни пројектант Артјом Микојан је умро (9. децембра 1970. године), а даљи рад на програму је настављен под вођством Р. А. Бељакова. Испитивање и експлоатација авиона из почетне серијске производње су откривали озбиљне дечије болести. Откривена је незрелост многих примењених технологија и компоненти, што је резултат њихове изнуђене примене без одговарајућих хомологационих и експлоатационих претходних доказа. Развојна испитивања у лету су продужена на четири године (на авиону МиГ-21 су трајала само једну годину). Први велики недостатак се појавио у међусобном заглављивању покретног и непокретног дела крила, при промени угла стреле (због деформација делова), пумпање мотора (због отцепљења ваздушне струје на лопатицама компресора), пумпање мотора се јављало и при лансирању ракета у лету (због усисавања сагорелих гасова из ракетног мотора), проблеми са стајним органима, пуцање главног резервоара горива на оптерећењу од 7,3 g итд. Отклањање ових недостатака је захтевало велико кадровско ангажовање и потребно време. Тактички носилац и наручилац програма је био све неповерљивији и нервознији, а и пилоти који су летели МиГ-23 после авиона МиГ-21. Реално, та концепција, реализована с технологијом која је била на располагању у томе времену, је и америчком ваздухопловству и индустрији стварала проблеме. Њихов сличан авион F-111 је имао доста ограничења, па чак и новији F-14 Томкет. Совјети су доста успешно отклањали недостатке кроз модификације у новим серијама производње и кроз развој већег броја варијанти. Серијска производња мотора Тумански Р-27 је континуално успостављана, тако да је исти био расположив за серијске авионе МиГ-23. Совјетском ваздухопловству је 1971. године испоручено 60 авиона МиГ-23. Од тада су реализоване серије у импресивним бројкама. Фронтовска авијација је убрзо опремљена с 1 800, а тактичка с 450 авиона МиГ-23. Иностраним корисницима су испоручивани у респективним бројкама, нарочито чланицама Варшавског пакта. Укупно је произведено 5 047 авиона Миг-23. У временском периоду, од 1969. до 1983. године, у Московској фабрици авиона Знамја труда (рус. Знамя труда) је произведено 4 278 авиона и 769 у Иркутске (рус. Иркутске). [уреди] Опис МиГ-23 је једномоторни висококрилац, с бочним усисницима правоугаоног променљивог пресека, у функцији Маховог броја у лету. Крило му је променљиве геометрије, мења му се угао стреле. У току лета, пилот ручно бира један од три могућа угла стреле крила. За полетање, слетање и режиме минималне брзине лета поставља се угао стреле крила на 16°, на брзинама крстарења на 45°, а на транссоничним и суперсоничним брзинама на 72°. Промену угла стреле пилот врши командном ручицом, постављеном на левом пулту у кабини. Преко сервовентила и хидрауличког покретача�»СПК-1«�се покреће систем полуга, преко којих се аксијално кретање претвара у раванску ротацију полукрила (види се на слици десно). Већи део нападне ивице крила (око 2/3 размаха) обара се на великим нападним угловима. Излазна ивица, дуж целог размаха крила, подељена је на три сегмента. Два унутрашња су закрилца, а једно спољашње је крилце. Носни део трупа је заузео радар, тако да је у односу на претходне МиГ-ове ловце усисник раздвојен у два бочна. Хоризонтални реп је целообртни. Истовремено, цео је у функцији стабилизатора и крмила. Вертикални реп је класични, с крмилом. Наспрам вертикалног репа, испод трупа, постављена је стабилизирајућа површина, звана вентрал фин. Он смањује међусобни утицај скретања на ваљање авиона и обрнуто, што је карактеристично за висококрилце. Вентрал фин је склопљен уз труп, при извученим стајним органима, а испружен при увученим. Склапа се да при полетању и слетању не би додиривао земљу и ограничавао нападни угао авиона. Команда за ову радњу је повезана с ручицом стајних органа. Хидраулички систем сачињавају два паралелна, равноправна и независна подсистема, који заједно напајају покретаче командних површина, а појединачно друге опште функције. Извори напајања, у оба хидросистема, јесу хидропумпе�»НП-70«, уграђене на кућиште авионског мотора. Постоји и трећи помоћни ситем, за случај нужде, који се напаја хидрауличном електропумпом. Погон авиона сачињава мотор Тумански и бочни усисници променљиве геометрије, кроз које дотиче ваздух у моторски компресор. Гориво је смештено у три интегрална резервоара у трупу и шест у крилу. Главне ноге стајних органа су ослоњене на структуру трупа и увлаче се у спремнике у њему. На носној нози су постављена два точка. Структура авиона је израђена од дурал-алуминијума. Кабина пилота је херметизована и под диференцијалним је притиском. Седиште пилота се може катапултирати у нужди. Спољни терет је гориво или наоружање. МиГ-23 поседује 5 спољних носача, за подвешавање резервоара горива и наоружања. Два носача су на кореном делу, непокретног дела крила, а три испод трупа. Носивост је од 2 000 до 4 500 kg масе спољњег терета. На задњем делу трупа, симетрично, полубочно, с горње и доње стране, постављене су аеродинамичке кочнице. У кореном делу вертикалног репа је смештен контејнер за кочни падобран (илустровано на слици десно). Падобран се отвара и пуни с ваздухом при слетању, у тренутку додира главних ногу о тло. У почетку је МиГ-23 имао предност над западним авионима, у аеродинамичким и летним карактеристикама, првенствено у способности стабилног лета на великим нападним угловима, од 24° до 26°. Доласком наредне генерације ловачких авиона та предност је нестала, пошто су авиони НАТО пакта померили ту границу великих нападних углова на 30°. Крило авиона МиГ-23 је имало капацитет за даљи напредак с модификацијама и до те границе, али с појавом напреднијих авиона као што је МиГ-29, то није било рационално. [уреди] Погон Усисници са спроводним каналима и мотор, сачињавају систем погона авиона МиГ-23. Усисници су бочни, с променљивом геометријом улазног пресека. Промена улазног пресека усисника се врши у функцији Маховог броја, у крозвучној и надзвучној области брзина струјања ваздуха. Та промена улазног пресека је аутоматизована, а реализује се преко закретања лептира (приказано на слици десно). На тај начин се с регулацијом оптимизира напајање мотора с ваздухом у функцији Маховог броја. За разлику од МиГ-23, на авиону МиГ-21 се улазни проток ваздуха мења с аксијалним померањем централног копља или конуса (слика горе, десно). Код многих савременијих авиона је фиксан усисник, без те допунске компликације са покретним деловима и аутоматиком. Гранични слој струјања ваздуха уза зид, који раздваја труп и канал усисника, одсисава се кроз перфорирану, вертикалну плочу (види се на слици). У табели су дати коришћени мотори Тумански, на варијантама авиона МиГ-23. Развој авиона је условљавао и пратећи напредак мотора, што није текло усклађено. Одвијање програма МиГ-23 је доста ограничавала проблематика развоја и производње мотора. Тако су, на пример, Авион 23-11 и први авиони Миг-23С, у почетку, летели са старијим мотором, па су касније добили планиране. Све варијанте авиона МиГ-23 су опремљене са моторима Тумански, изузев МиГ-23Б, који је био са АЛ-21Ф-3 (основни потисак 76,5 kN и 112,8 kN с допунским сагоревањем, користи се на Су-24). [уреди] Опрема Варијанте авиона МиГ-23 су различито опремљене: [уреди] Варијанте Авион МиГ-23 је, у току своје производње и експлоатације, према потребама и расположивој технологији, стално унапређиван. У оквиру великог броја серија, најзначајније су двадесетак развијених варијанти. Развој нових напредних варијанти авиона МиГ-23 је успоравало заостајање развоја технологије и могућности производних капацитета за моторе, у СССР-у. Резултати развоја и производње у авионској индустрији мотора су стално, фазно каснили за потребама авионског програма. Стандард авиона за совјетску армију се разликовао од извозних. Њихови су сви авиони имали уграђену инсталацију за ношење нуклеарног оружја и различит систем за легитимисање. [уреди] Авион 23-11 Авион 23-11 (енгл. Flogger) је истраживачко-развојни, демонстратор примењене технологије и концепције, уједно и прототип за доказ у лету за одлуку о уласку у серијску производњу. Овакав прилаз у развоју авиона је неуобичајен, али је у програму авиона МиГ-23, на неки начин, изнуђен с трком за престиж. Последица одступања од искуствене ваздухопловне процедуре истраживања и развоја је продужетак развоја и у почетном делу серијске производње авиона. У авион 23-11 је, у почетку, је био уграђен мотор�»Ф-27Ф-300«, који је примењен и на Су-24. Полетео је 10. јуна 1967. године. Крило овог авиона је било без зуба, на нападној ивици. Касније су све варијанте имале зуб. Укупно је произведено 9 авиона у овом стандарду. [уреди] МиГ-23С МиГ-23С (енгл. Flogger-A) је варијанта и стандард првог серијског авиона. У њему је на почетку интегрисан слабији мотор Тумански�»Р-27Ф-300«, а касније је замењен јачим и побољшаним�»Р-27Ф2-300«. Таквих авиона је произведено свега 60 примерака, у периоду између 1969. и 1970. године. Опремљен је радаром�»Сапфир–22СМ«�(користи се на МиГ-21), топлотним пеленгатором, радиостаницом�»АРЦ-10«�и системом локатора�»АСП-ПФ«. Полетео је 21. маја 1969. године. Наоружање је било на нивоу авиона МиГ-21бис, под трупом је носио топ�»ГШ-23Л«�са борбеним комплетом од 200 граната. Никада није усвојен за оперативну употребу као ловац. Овим авионима је био опремљен један пук белоруског војног округа и с њима је било доста проблема. Ретроактивно, у току експлоатације, извршен је велики број модификација на њима у циљу отклањања уочених недостатака и рекламација. [уреди] МиГ-23М Разумљиво је да корисник није био задовољан са почетним серијским стандардом авиона МиГ-23С. Зато је даљи развој настављен преко побољшања конструкције, аеродинамике, електронике и унапређења технологије производње. Неизбежно, пратеће повећање масе авиона је требало компензирати с повећањем површине крила и тако сачувати прихватљиву вредност његовог специфичног оптерећења. Површина крила је повећана с продужењем његове тетиве. То је реализовано кроз померање његове нападне ивице са увођењем зуба. Додатак површине крила, с померањем нападне ивице, за дужину зуба, је изазвао потребу повећања волумена хоризонталног репа. То је изведено с померањем репне површине за 860 mm, уназад. У труп је уграђен четврти резервоар горива. У модификованом носном делу крила, конструктивно нису била добро решена преткрилца. Није била обезбеђена поуздана сихронизација њиховог извлачења. Са чиме је створена опасност од сваљивања авиона на крило, на режимима полетања и слетања. Из тих разлога се један лет, у току испитивања оваквог авиона, завршио с катастрофом. Ови авиони МиГ-23 нису били посебно обележени, а произведено их је у ограниченом броју, у 1971. години. Без обзира на то што су ови авиони били специфични и ризични, при полетању и слетању, предати су војци на оперативну употребу. Наредни корак у унапређењу је био на авиону 23-11М. Тај авион је био са истим крилом, са зубом и са репројектованим погоном преткрилаца. Са новим погоном преткрилаца, иста су се синхроно извлачила, што је повећало потребну поузданост авиона у полетању и слетању. Овај стандард је обележен са МиГ-23М (енгл. Flogger-B). Погоњен је мотором Тумански�»Р-29Ф-300«�и опремљен радаром�»Сапфир-23Д-III«, чија је производња коначно сустигла динамику авионског програма. Радар�»Сапфир-23Д-III«�је имао детекцију циља до 100 km, са захватом истог од приближно 35 km. Обрада радарских података је била са аналогним рачунаром. Топлотно уочавање и захват ракета је детектовао топлотни пеленгатор�»ТА-23«�и оптички колиматор�»АСП-23Д«. Команде лета су унапређене са системом за аутоматско управљање�»Сау-23А«, у који је интегрисан аутопилот, око све три осе авиона. Уведен је систем за навигацију�»Пољот 1Л-23«. Интегрисано је пилотско избациво седиште новије варијанте�»КМ-3«, које се може катапултирати и спасити пилота и при нултој брзини и висини лета авиона (систем нула-нула). То значи да се пилот може катапултирати и на стајанци, приликом запуштања мотора, а при појави пожара или неке друге опасности. На крилима су уграђена још два носача за спољне терете, 2х800 литара горива, ракете или бомбе. Те линије за подвешавање спољног терета се користе само при углу стреле крила од 16 степени, што је сагласно подзвучним брзинама лета. Подвешавање спољних терета је илустровано на слици, на крају поглавља „Наоружање“. Авион МиГ-23М је наоружан топом ГШ–23Л, ракетама за блиску борбу са инфрацрвеним навођењем�»Р-3С«,�»Р-3Р«�или�»К-13М«�и ракетама средњег домета с полуактивним радарским навођењем�»Р-23Т«. За ношење нуклеарне бомбе, совјетски авиони МиГ-23М су имали посебан адаптер за подтрупни носач. МиГ-23М се појавио у јуну 1972. године и убрзо је ушао у масовну производњу и постао масовни совјетски ловачки авион. Око 1 300 авиона Миг-23М (са подваријантама МФ и МС) произведени су и предати на оперативну употребу ваздухопловству Црвене армије. МиГ-23М је био ударни борбени авион СССР, у временском периоду од 1972 до 1978. године иако му нису отклоњени сви недостаци, откривени у почетној серији МиГ-23С. [уреди] МиГ-23МФ МиГ-23МФ (енгл. Flogger-B) је верзија авиона за извоз, првенствено намењеног земљама чланицама Варшавског пакта и арапским државама. Радар му је био нешто упрошћенији, а имао је и различит систем легитимисања пријатељ или непријатељ и није имао инсталацију за ношење нуклеарног оружја. Електронска опрема им је слабија по перформансама (нпр. радару су искључене неке функције). Овакви авиони су били веома блиски основној варијанти МиГ-23М, а из њега је и развијен 1977. године. Први су испоручени Бугарској 1988, а касније Куби, Индији и Сирији. После тога је извоз текао у друге државе у Европи, Блиском истоку и Африци. Ти авиони су били опремљени системом за навођење�»Лазур СМА«, радаром�»Сапфир-23Е«�(Е се односи на „експорт“ — извоз) и топлотни пеленгатор�»ТП-23-1«. [уреди] МиГ-23МС МиГ-23МС (енгл. Flogger-F) је дорађена извозна верзија авиона МиГ-23М. Купци изван Европе обично нису желели поједностављену верзију МиГ-23МФ. Имали су веће захтеве, тако да је за извоз, изван источне Европе, направљена верзија МиГ-23МС, која је веома блиска совјетској МиГ-23М. Овај авион је могао детектовати топлотно зрачење авиона бомбардера у пречнику до 30 km, а ловачких авиона на мањем растојању. При извозу је линк података најчешће уклањан. Стандардно наоружање му се састојало од две ракете средњег домета�»Р-23«, полуактивно радарски вођене и две за блиску борбу са самонавођењем�»Р-60с«. Од 1974. године је постављен удвојени носач испод трупа, што омогућује ношење 4 ракете�»Р-60с«. [уреди] МиГ-23МЛ МиГ-23МЛ (енгл. Flogger-G) је преправљени авион са смањеном тежином, тзв. лаки МиГ-23М. Почетне варијанте авиона МиГ-23 су грађене при претпоставци да је приоритет борба с ракетама већих брзина и домета, те су маневар и блиска борба били у другом плану. Током борбене употребе авиона МиГ-23, уочено је да је то заблуда и тражено је побољшање маневра, због блиске борбе. То је захтевало смањење масе авиона, што је и реализовано у нивоу од 1 250 kg. Миг-23МЛ је варијанта добијена знатном реконструкцијом авиона Миг-23М. Смањење масе се постигло уклањањем стражњег, трупног резервоара горива, реконструкцијом делова структуре и интеграцијом лакше опреме. Аеродинамика је побољшана за смањење отпора авиона. Продужни дорзал фин је уклоњен. Гранично оптерећење је померено на 8,5 g [m/s2], у односу на раније 8 g [m/s2], код варијанти МиГ-23М/МФ. Интегрисан је јачи мотор�»Р-35Ф-300«, потиска 8,4/128 kN. Извршена је реконструкција стајних органа. Ојачана је носна нога. На њу су постављени точкови већег пречника. Пречник главних ногу стајног трапа је такође повећан, на 175 mm. Ове измене на авиону, првенствено смањење масе и повећање потиска мотора, заједно су довеле до побољшања карактеристика авиона у маневру. Уграђена опрема је знатно побољшана. Нови радар�»Сапфир-23МЛ«�је поузданији и има максималан домет детекције од око 100 km, захват циља величине ловачког авиона на 55 km у моду поглед на горе, а 25 km у моду�»поглед на доле«. Уграђен је побољшани аутопилот, нови навигациони систем, радио и систем давача. Прототип, у овој варијанти, полетео је у фебруару 1976, а серијска производња је почела 1978. године. [уреди] МиГ-23МЛА МиГ-23МЛА (енгл. Flogger-G) је побољшана варијанта МиГ-23МЛ. Развијен је за намену ловачког авиона, приближних могућности с варијантом МиГ-23П. Опремљен је радаром�»Сапфир-23МЛА«, од 170 kg масе, с унапређеним компонентама. Опремљен је с топлотним пеленгатором�»ТА-26«�и аутоматским системом за навођење�»ДСП-и-17«. У комплету наоружања су ракете�»Р-24Р«�(домета до 40 km), а ракета�»Р-24Т«�(домета 25-35 km) је интегрисана као привремена замена за�»Р-27«. Ракета�»Р-24Р«�има комбиновани систем вођења, с радио-корекцијом путање. Накнадно је МиГ-23МЛА наоружан са савременом, сверакурсном ракетом�»Р-73«. Она има боље перформансе и од конкурентске, америчке Сајдвиндер AIM-9L. Има већи домет и угао захвата главе за навођење. Авиону МиГ-23МЛА је повећан плафон лета на 19 000 m, а домет ракете�»Р-73«�је до 50 000 m, што обезбеђује анвелопу ракетног дејства, у распону, од 40 до 24 000 m. У то време је та карактеристика била посебно важна за борбу против крстарећих ракета типа Томахавк, тада новог оружја. У периоду од 1978. до 1983. године у фабрици авиона „Знамја труда“ (рус. Знамя труда) произведено је 1 100 авиона МиГ-23МЛА. [уреди] МиГ-23П МиГ-23П (енгл. Flogger-G) је пресретач за потребе противваздухопловне одбране. Средином 1970их година је завршен његов развој из претходне варијанте МиГ-23МЛ. Тај развој је био изнуђен због застарелости авиона Су-9, са истом наменом и оперативном употребом. Пошто су промене биле само у одређеном сегменту, испитивање у лету пресретача МиГ-23П је временски кратко трајало. Серијска производња и увођење у оперативну употребу су отпочели у току 1978. и 1979. године. По спољњем изгледу је МиГ-23П исти као и МиГ-23МЛ. Разлика је првенствено у делу опреме за навођење са земље, с којом се МиГ-23П итегрише у глобални систем противваздухопловне одбране. На авиону МИГ-23П је уграђено: Вођење авиона МиГ-23П се реализује аутоматизованим земаљским системима вођења ловачких авиона, у зону лансирања ракета. Након откривања и избора циља, авионски нападно-навигацијски систем преузима управљање лансираним пројектилом, по оптималној путањи, коју преклапа са циљем. Сет оружја, укључујући и за борбу против циљева на земљи, исти је као и код МИГ-23МЛ, с тим што пресретачка варијанта користи мањи асортиман тог оружја. Након одлуке у 1989. за смањење броја тактичких нуклеарних снага, могућност употребе МИГ-23П на земаљске циљеве готово да је и нестала. У складу с тим је намена МиГ-23П редефинисана и он је од тада коришћен искључиво као класични ловачки авион. [уреди] МиГ-23МЛД МиГ-23МЛД (енгл. Flogger-K) је ажурирана варијанта МиГ-23МЛ/МЛА. Искуства института ЦАГИ , бироа Микојана и Сухоја, стечена на решавању аеродинамике крила на великим нападним угловима, за авионе МиГ-29 и Су-27 су помогла за допунско побољшање аеродинамике Миг-23. На крилу је и даље истраживан утицај зуба, усмеривача и оптимизације облика и величине преткрилца. Изабрано је преткрилце са оштријом нападном ивицом, дужине 365 mm по размаху, аутоматски се извлачи услед локалне аеродинамичке силе на њему, при брзини до 900 km/h (што зависи од тренутне вредности нападног угла). Са овим решењем је избачен погон преткрилаца, с чиме је смањена маса и поједностављен је цео авион. Критички је преиспитана и сва опрема. Такав стандард авиона је обележен као МиГ-23МЛД, а његова производња је отпочела 1984. године. Авион МиГ-23МЛД је, са својим карактеристикама лета на великим нападним угловима, упоредив с F-16 Фалкононом . Због ограниченог оптерећења структуре авиона, при нормалном убрзању од 8,5 g m/s2, пилот има упозорење, преко уређаја�»СОС-3-4«. Раније су се дешавала оштећења рамењача крила и других делова авиона, при прекорачењу те границе. [н 1] Авион је опремљен новом опремом за спречавање радарског зрачења�»АЦТ-15Л«, уређајем за тачнију топлотну детекцију циљева, побољшаним активним ометачем�»АТП-141«�и побољшаним системом за идентификацију. Повећана је маса могућег ношења борбених средстава до 4500 kg. Максимална маса авиона је тиме повећана на 20 100 kg. Специфични војни услови у Авганистану су захтевали додатна побољшања МИГ-23МЛД. Побољшан је систем покретања мотора за услове на високим температурама. С горње стране трупа је уграђен уређај за избацивање инфрацрвених мамаца, као пасивна заштита од ракета са ИЦ вођењем. У току 1984. и 1985. године је произведено само 66 авиона МИГ-23МЛД. Од већег значаја је то што су многи, раније произведени авиони, ретроактивно доведени на тај стандард. У томе временском периоду, авионима треће и четврте генерације F-15, F-16 Фалкон и F/А-18 Хорнет, једино су се на одређен начин могли супроставити ловци Миг-23МЛД, од свих расположивих у Совјетском Ратном ваздухопловству. Авион Миг-23МЛД поседује високе перформансе, што га може задржати у оперативној употреби и до 2015. године. Међутим, његова аналогна електроника и оружје су за више од 20 година у заостатку, у односу на савремене ваздухопловне технологије. Сматра се да су му основне и највеће слабости: Авион МиГ-23МЛД је испитан у превученом лету, при прекорачењу критичног нападног угла. Пробни пилот Борис Орлов је први с њим улазио у ковит и излазио из њега без икаквих тешкоћа. У Русији МиГ-23 није више у оперативној употреби, али су доста авиона МиГ-23МЛД ускладиштени као ратна резерва. [уреди] Миг-23А Миг-23А је пројекат морнарничке варијанте, за употребу са палубе брода. Пројекат је урађен 1972. године. Нема података о реализацији производње по пројекту. [уреди] МиГ-23Б МиГ-23Б (енгл. Flogger-F) је борбени авион за подршку копнених и поморских трупа. Ценећи искуство и потребе подршке копнених и поморских трупа с авијацијом, развијен је овај авион за ту намену. Статистика је забележила да је 46,52% борбених летова реализовано у функцији подршке, од свих укупно направљених у Другом светском рату. Сагласно потребама и дугој совјетској и руској традицији, у овој врсти и намени авиона (рус. штурмовик), развијена је варијанта МиГ-23Б. У њега је уграђен специјални нишански систем�»ЈРТ-17«, развијен у лењиградској фабрици „Арсенал“, за чију интеграцију је посебно подешен носни део трупа авиона, без уградње радара. Око избора мотора је постојала одређена дилема, а коначно је уграђен�»ТРДФ АЛ-21Ф-3«�(који се користи и на Су-24). Прототип авиона МиГ-23Б је завршен у јануару 1971. године, а полетео је 18. фебруара. МиГ-23Б је модификован у домену заштите пилота и виталних делова мотора и инсталација од непријатељске ватре са земље. За задатке подршке трупа на земљи и на мору, специфичан је профил лета авиона. Лет се одвија претежно на малој висини и на већим удаљеностима. У таквом профилу лета значајно је повећана потрошња горива, због чега су унутрашњи резервоари увећани на укупну запремину од 5 630 литара. Са овим изменама је повећана, типична полетна маса авиона, на 15 450 kg. МиГ-23Б је опремљен са ласерским мерачем даљине до земаљских циљева. Од наоружањња му је остављен топ и ракете за блиску борбу, за функције самоодбране. Носи више врста бомби, масе до 3 000 kg, више типова вођених ракета ваздух–земља и два лансера за невођене ракете од 57 mm. У току 1972. и 1973. године је произведена мала серија, свега око 20 авиона МиГ-23Б. Исти су предати јединицама ваздухопловства на оперативну употребу. Ограничена производња је условљена мањком мотора�»АЛ-21Ф-3«. Приоритет је била испорука ових мотора за опремање других типова авиона, посебно Су-24. [уреди] МиГ-23БН МиГ-23БН (енгл. Flogger-H) је серијска варијанта авиона за подршку, с мотором�»ТРДФ Р-29Б-300«, који је полетео 1973. године. МиГ-23Б није био у приоритету за обезбеђење с мотором�»ТРДФ АЛ-21Ф-3«, због лимитиране количине његове производње. Поред тога што је Су-24 имао стратегиску предност за совјетску одбрану, употреба мотора�»ТРДФ АЛ-21Ф-3«�би и ограничавала извоз авиона МиГ-23Б, пошто он није имао извозну дозволу. Да би се мотор Тумански применио на авиону за подршку, била је нужна његова модификација и подешавање за такву мисију. Подршка се одвија са различитим профилом лета у односу на пресретање и ловачке задатке авиона. Првенствено се одвија лет на малој висини, с подзвучним брзинама. То значи да је мотор, у већем делу мисије, на режиму рада без допунског сагоревања. Да би се мотор Тумански оптимизирао за те услове подршке, претрпио је модификације компресора, грејне коморе и издувне цеви. Повећан је степен компресије и проток ваздуха, кроз компресор. Побољшано је сагоревање у грејној комори, с чиме је смањена специфична потрошња горива. Замењена је издувна цев с краћом. Нови, модифицирани мотор Тумански је добио, у својој ознаци, допунско слово�»Б«. Његов компресор је отпорнији на усисавање чврстих, страних предмета и цео мотор је погоднији за експлоатацију од�»ТРДФ АЛ-21Ф-3«. Серијска производња авиона МиГ-23БН је реализована у московској фабрици „Знамја труда“ (рус. Знамя труда), с почетка 1973. године. У процесу отклањања недостатака у поступцима производње усвојена је посебна технологија заваривања титанијума и танких челичних лимова. То је било посебно важно у превазилажењу појаве напрслина на виталним деловима авиона, са високом концентрацијом напона и на резервоарима горива. Модернизован је нишански систем и оспособљен је и за употребу нуклеарне бомбе. Остали системи везани за оружје су остали исти као и на МиГ-23Б. Модернизован је управљачко-показивачки систем у кабини пилота. Уведен је екрански показивач у боји с адаптацијом, са могућношћу интеграције на магистралу података, по НАТО стандарду Мил 1553B. Уведен је одређени број команди које могу бити основа за увођење система хотас енгл. HOTAS (hands on throtle and stick). Опремљен је системима активне и пасивне заштите од радарског и ИЦ непријатељевог захвата. МиГ-23БН је постао потпуно комерцијализован совјетски и руски масовни производ. Произведено је 624 примерка до 1984. године. МиГ-23БН се још увек користи у трећим земљама као ударни авион за подршку, с дејством ваздух-земља. Понеки од њих је био опремљен системом за пуњење горива у лету, са француског ловца F-1 Мираж. Фирма „Микојан“ је 1998. године направила пакет модернизације авиона МиГ-23БН за иностране кориснике. Тај пакет предвиђа увођење велике количине нове опреме и оружја, са модерније верзије авиона МиГ-27. Ознака МиГ-23-98 се односи на предложени стандард с реализацијом предложеног пакета модернизације. [уреди] МиГ-23БМ МиГ-23БМ је прототип за ловца-бомбардера МиГ-27, намењеног за совјетско ваздухопловство. Развијен је 1973. године, као производ под ознаком 32-25. [уреди] МиГ-23БК МиГ-23БК је прототип за варијанту ловца-бомбардера МиГ-27К. На њему је проверена интеграција дигиталног нападно-навигацјског система�»ПрНК-23К«�и ласерско-телевизијског система�»Каира«�(рус. Кайра). Пројектован је 1974., а води се као производ 32-16. [уреди] МиГ-23У МиГ-23У (енгл. Flogger-C) је прототип двоседа, намењеног за преобуку, обуку и тренажу пилота. Развијен је на основу варијанте МиГ-23С, са два седишта у продуженој кабини. Друго седиште пилота је уграђено у простор добијен укидањем резервоара горива. У серијској производњи му је уклоњен и радар. Први лет прототипа МиГ-23У је успешно реализован 19. априла 1970. године. [уреди] МиГ-23УБ МиГ-23УБ (енгл. Flogger-C) је серијски двосед, стандардизован на основу прототипа Миг-23У, производио се од 1971. до 1978. за СССР, а за извоз до 1985. год. Укупно је произведено преко 1 000 примерака у Иркутске (рус. Иркутске). Погоњен је мотором�»Р27Ф2М-300«. Опремљен је свим наоружањем за борбени авион друге генерације, дакле без ракета средњег домета с полуактивним радарским вођењем. Служио је за преобуку и летачку и борбену обуку. У задњој кабини је обезбеђен перископ, који се извлачи у полетању и слетању, ради боље прегледности наставника. Опремљен је нападно-навигацијским системом�»Полет-1И-23«, са системом аутоматског управљања�»САУ-23УБ«, системом сигнализације у случају опасних режима лета и системом ограничења и индикацијом нападног угла авиона. Управљачки и показивачки системи обе кабине су идентични. Програм његове модернизације је покренут 1998. године. Првенствено је било предвиђено увођење савременијих система комуникације између пилота, увођење дигиталне технологије и побољшање наоружања, због повећања могућности авиона за борбену обуку. [уреди] МиГ-23УМ МиГ-23УМ (енгл. Flogger-C) је двосед варијанте ловачког авиона намењен за преобуку, борбену обуку и проверу борбених способности пилота. Прозводња прототипа је отпочела 1968. године, а завршила се 1969. Ловачки авион МиГ-23М је преправљен у двосед, с мотором�»Р27Ф2М-300«; задржан је радар и ракете средњег домета. На њему је борбена обука комплетна, чак и с дејством ракетама средњег домета, уз коришћење радара. Укупно их је произведено 251 примерак у фабрици „Иркутске“ (рус. Иркутске). [уреди] МиГ-23К МиГ-23К је пројекат морнаричке варијанте, с мотором�»Р-100«, с крилом повећане површине и са пуњењем горива у лету. Пројекат је урађен 1976. године. Нема података о његовој даљој реализацији. Претпоставља се да је престао бити актуелан, поред тадашњег сагледавања идеје о будућем савременом морнаричком авиону МиГ-29К. [уреди] Карактеристике [уреди] Наоружање У оквиру дозвољене носивости масе подвесних терета, могуће је комбиновати интегрисано ракетно и бомбардерско наоружање: У упоредној табели наоружања је изостављена почетна серијска варијанта МиГ-23С, пошто није од борбеног значаја. [уреди] Борбена употреба [уреди] Борбена употреба МиГ-23 на Блиском Истоку [уреди] Ирак и Иран Прва борбена употреба авиона МиГ-23 је била у Ираку, при дејству ваздух-земља против Курда, 1974. године. То искуство нема већи значај за оцену борбених карактеристика авиона МиГ-23, пошто је дејствовано у условима непостојања противничке авијације и противваздухопловне одбране. Дејство се свело на класично бомбардовање слабо брањених циљева. Авион совјетске противваздухопловне одбране је, 21. јуна 1978. године, оборио два иранска транспортна хеликоптера CH–47 Чинук, приликом њихове повреде ваздушног простора. МиГ-23М је једног оборио топом, а другог ракетом Р-60. У Ирачко-иранском рату МиГ-23 је интензивно коришћен у периоду од 1980. до 1988. године. У том рату је било више борби ирачких Мигова с иранским авионима америчког порекла. Ирачки МиГ-23МЛ је оборио ирански F-14 Томкет, којим је пилотирао пуковник Мохамед-Хашем Ал-е-Ага, 17. јануара 1987. године. Такође је оборен још један F-14 Томкет, којим је пилотирао капетан Барам Ганеи. Ирачани су у том сукобу са МиГ-23БН успешно пресретали и уништавали против-бродске ракете Ексоцет (фр. Exocet), француског порекла. Током Заливског рата, 1991. године, авиони F-15 Игл су уништили више Мигова. Претила је опасност да ће ирачка авијација бити потпуно уништена и то на земљи. Да би то избегли, Ирачани су пребазирали своје авионе у Иран, где се још увек налазе, али приземљени. [уреди] Либан и Сирија У сукобима арапских држава и Израела, много су коришћене пропаганда и дезинформације, тако да су подаци о губицима авиона и једне и друге стране веома непоуздани. За „фризирање“ података је био заинтересован и лоби војне индустрије, обеју страна, потенцијалних испоручилаца борбених авиона трећим земљама. Приказано преимућство авиона једне стране је најбоља препорука и сугестија за одлуку потенцијалног купца. У Либану се водио грађански рат између политичко-верских фракција, а у ваздушном простору између сиријских и израелских борбених авиона. Та борба у ваздушном простору изнад Либана је била права прилика за доказивање вредности авиона МиГ-23, у односу на израелске, западног порекла. СССР је имао вишеструки интерес да што пре дође до појаве МиГ-23 на том ратишту. Преко Мађарске је растављени МиГ-23 пребачен у Сирију, са авионом Ан-12, 14. септемра 1973. године. Међутим, није било довољно времена за његову монтажу и укључење у борбу, пошто је сукоб већ обустављен 24. октобра. Прототипска испитивања у лету и почетна експлоатациона искуства нису довољна за оцену квалитета борбеног авиона. Неопходна су оперативна и борбена искуства. Предходни ловачки авион, МиГ-21 је имао повољне околности учешћа у многим ратовима, у којима се борио и доказивао се с противничким ловцима америчког порекла у различитим условима. МиГ-23 се споро уводио у оперативну употребу на простору ратних сукоба. Пилоти и техничко особље је с резервом прихватило авион треће генерације, после једноставнијих, из прве и друге. Посебно при упоређењу с авионом МиГ-21, који се дуго и масовно користио. Резерва је била због сложенијих решења и опреме, летних ограничења на првим серијама, система промене угла стреле крила, повећаног броја отказа и несрећа на варијантама Миг-23С и МиГ-23М и непостојању убедљиве предности у вођењу маневарске (блиске) борбе на подзвучним брзинама, у односу на авион МиГ-21. Примирје, на подручју Либана, није дуго трајало. Већ у 1974. години је дошло до сукоба сиријских авиона МиГ-23 са израелским. Том приликом су оборена два израелска авиона, а током 1980. године су сиријски Мигови оборили седам израелских F-16 Фалкона и F-4 Фантома, уз губитак својих десет. У току 1982. године, Сиријци су увели у оперативну употребу 24 МиГ-23БН. Они су били у незавидној ситуацији наспрам импресивне израелске авијације, састављене од тада најсавременијих америчких авиона F-16 Фалкон и F-15 Игл, подржаних с јаким против-електронским дејствима са дистанце. Додатна предност непријатеља је била против-радарски заклон са Голанском висоравни, на којој Сиријци нису имали распоређене радарске системе. На тај начин су Сиријци били, у радарском мраку, до висине лета од 3 000 m. МиГ-23 није био у равноправним условима за одмеравање својих борбених способности, ни по изабраној представничкој варијанти (повољнији би био МиГ-23МЛД) ни по општим условима на ратишту. МиГ-23 није имао у Либану равноправне услове за супростављање ловцима F-16 Фалкон и F-15 Игл, као што је имао његов претходник МиГ-21 у Вијетнаму, у односу на F-4 Фантома. Са посебно примењеним поступцима уласка у борбу, ипак су Сиријци с Миговима имали одређен успех и у неравноправним условима. У међусобним сукобима у ваздушном простору, изнад Долине Бека, се сматра да је Сирија изгубила двадесет и шест авиона МиГ-23, 1982. године. При томе се сматра да су Израелци изгубили дванаест својих авиона. Израел је званично признао само губитак два F-4 Фантома и два Кфира, у 1980. години. Током борби у ваздушном простору Либана, 1982. године, МиГ-23 је демонстрирао своје предности и мане. Постизање великих брзина за кратко време је била његова предност, над супростављеним авионима, пошто је могао брзо напасти и брзо напустити бојиште. Његова адаптација с променом стреле крила, према Маховом броју лета, такође је била предност над F-16 Фалконом и F-15 Иглом. Мање је губио енергију за промене режима лета. Пилоти у Мигу су лакше подносили дуг лет на малим висинама и великим брзинама, пошто је он био мање осетљив на узбуркану атмосферу. Када МиГ-23 промени угао стреле, на 72 степена, смањи му се површина крила. Пошто му је маса неизмењена, повећава му се специфично оптерећење крила, што директно смањује одговор авиона на узбуркану атмосферу. МиГ-23 је имао лошији маневар, све до брзина од око 1 200 km/h. Ако би пилот покушао да то измени с пребацивањем на средњи угао стреле од 45 степени, авион би се нагло успоравао, због великог прираста таласног отпора. На брзинама већим од 1 200 km/h, предност је била на страни Мига. Да је МиГ-23 имао аутоматску и континуалну промену угла стреле крила у функцији Маховог броја, имао би и бољи маневар у целој анвелопи брзина. Радар на F-15 Иглу је бољи од уграђених на супростављеним варијантама МиГ-23 у Либану. Изједначен је са системом на МиГ-23МЛД, који није учествовао у тим борбама (види се на слици горе, анвелопа захвата радара). Упоредне основне карактеристике, за супростављене авионе, дате су у доњој табели. [уреди] Авганистан У оквиру совјетског ваздухопловства МиГ-23 је учествовао у Совјетско-авганистанском рату. Није био погодан, због конфигурације земљишта, за дејства ваздух-земља. После полетања је био приморан да се брзо пење на веће висине, због рањивости на земаљска средства противавионског дејства. Захваљујући томе поступку, губици нису били велики. Совјетски Миг-23МЛД је учествовао на томе ратишту. Ваздухопловне јединице наоружане с МИГ-23МЛД су углавном, у периоду 1986. и 1987. године, покривале Кабул и Баграм. Првенствено су дејствовали по земаљским циљевима. Међутим, познат је случај сусрета и борбе у ваздуху с Пакистанским F-16A Фалкон, када га је МИГ-23МЛД оборио с једном ракетом Р-60м. [уреди] Бивше совјетске републике После распада Совјетског Савеза, у Азербејџану је током етничко-територијалних сукоба, у Нагорно-Карабаху, у одређеној мери коришћен и авион МиГ-23. У овим сукобима је уништен најмање један авион МиГ-23, ваздухопловства Ајзербеџана у јесен 1992. године. [уреди] Африка У Африци је било више етничких и сепаратистичких сукоба, у којима су мање или више учествовали и авиони из породице МиГ-23, и то извозне верзије. [уреди] Етиопија Авиони МиГ-23 су коришћени у локалним и грађанским сукобима у Етиопији. Ратно ваздухопловство Етиопије је имало у оперативној употреби совјетске ловце-бомбардере МиГ-23БН. Они су коришћени 1980-их, током грађанског рата, а интензивно у његовој завршној фази 1991. године, када су побуњеници били надомак главног града Адис Абебе. Тада су пилоти етиопског ваздухопловства дневно имали и по три борбена лета (авиополетања). Поново су коришћени током међуграничног сукоба између Еритреје и Етиопије (1998-2000). [уреди] Чад У локалним сукобима у Чаду је била умешана и Либија, па и велике силе са запада. У оквиру тих акција, авиони МиГ-23, либијског ваздухопловства, дуже време су патролирали дуж фронта, а имали су и неколико дејстава ваздух-земља. [уреди] Либија Приликом отмице италијанског брода, у источном Медитерану 1985. године, од стране Палестинаца, створила се криза. Оптужена је Либија за умешаност у те догађаје. На додиру с либијском обалом почела је велика војна операција концентрисања војних снага, под оправдањем повећане активности либијских авиона МиГ-23ПД и Миража. Није дошло до сукоба и борбених дејстава. На дан 4. јануара 1989. године дошло је до сукоба. Тада су два F-14 Томкета, са носача авиона „Џон Кенеди“, патролирали близу либијске обале, у заливу Сидра. Том приликом су их пресрела два либијска авиона МиГ-23. Пилоти с Томкета су радарски осветлили Мигове, што је нормална процедура упозорења за повратак истих. Либијски авиони се нису повукли, већ су показали спремност за борбу. Један Томкет је испалио ракету, која je промашила циљ. Други Томкет је успешно погодио, ракетом, једног МиГ-23. Затим је, с једног од Томкета, лансирана ракета AIM-9 Сајдвиндер, која је експлодирала у издувној цеви другог Мига. Оба либијска пилота су се спасила катапултирањем.","МиГ-23 (по Нато класификацији енгл. Flogger) је совјетски фронтовски ловац-бомбардер, с променљивом геометријом крила. Подешавање геометрије је, с механизованом изменом, у три могућа положаја угла стреле крила у лету, у распону од 16° до 72°. МиГ-23 је развијен шездесетих година 20. века, у ОКБ Микојан. То је први совјетски борбени авион треће генерације. МиГ-23 је био и први совјетски авион с радаром, који може да осветли и открије циљеве према земљи (енгл. look down). С њим је прекинута традиција, код ловачких авиона из породице МиГ-ова, да су са пито усисником. Овде су правоугаони усисници, с променљивом геометријом, постављени бочно на трупу, пошто је носни део заузет радаром. Развој и производњу авиона МиГ-23 је много успоравало кашњење развоја и производње планираних мотора. Тај проблем је посебно имао негативни утицај на динамику усавршавања авиона. Од 1970. године, у већем броју варијанти, укупно је произведено 5 047 авиона МиГ-23. Коришћени су у многим државама, а у некима су још увек у оперативној употреби. Авион МиГ-23 је карактеристичан и по томе што је то последњи пројекат кога је започео велики совјетски и руски конструктор А. И. Микојан. Умро је у току његове реализације, 9. децембра 1970. године. МиГ-23 се користио у више ратних сукоба, а највише на Блиском истоку." sr,a45340f3602f7a6f84734e3bd9b9932b,"[уреди] Терминологија Реч дијабетес први је употребио Деметрије из Аполоније око 200. године п. н. е. Она је изведена од грчке речи διαβαίνειν која у преводу значи ""тече кроз"", што одговара једном од главних симптома ове болести – непрестано узимање течности и прекомерна продукцији урина (мокраће). Године 1675. Томас Вилис је на постојећи назив додао реч mellitus, која је изведена из латинског и у преводу значи „сладак“ (ово је повезано са слатким укусом урина оболелих особа). Метју Добсон је 1776. доказао да сладак укус потиче од присуства шећера у крви и мокраћи дијабетичара. Реч дијабетес се обично односи на обољење diabetes mellitus, мада постоје и друга стања која у свом имену садрже префикс дијабетес. Међу њима је најпознатије обољење diabetes insipidus за кога није карактеристичан сладак укус урина, а које најчешће настаје услед оштећења бубрега или хипофизе. [уреди] Историјат Ово обољење је познато већ више од 3.500 година. Први пут је описано на староегипатском папирусу који је откривен 1862. године у гробници у околини Тебе. Његов садржај је 1878. дешифровао немачки египтолог Георг Еберс, и дијабетес је у њему описан као болест која се одликује јаком жеђи и честим и обилним мокрењем. Записи на санскриту (око 500 године п.н.е) описују „медену мокраћу“, а шећерна болест се спомиње и у бројним другим списима лекара из претхришћанског периода. Почетком 1. века римски лекар Целзије је описао болесника са симптомима дијабетеса, а један век касније је антички лекар Аретеј из Кападокије у својим списима детаљно описао ово обољење. Отприлике у исто време су приказ болести дали кинески лекар Чанг-Чанг и индијски лекар Шушрута, који каже да је то болест људи који „конзумирају много пиринча, скробасте хране и шећера“. Јапански лекари су у 3. веку уочили да пси лижу мокраћу дијабетичара (због високе концентрације глукозе), па су почели да користе ове животиње у откривању болести. Сличан принцип је користио и Ратсимаманга, лекар са Мадагаскара, који је од својих пацијената тражио да мокре поред мравињака и потом пратио да ли се мрави скупљају на мокраћу. Персијски лекар и филозоф Авицена је у 11. веку описао дијабетесну гангрену, а нешто касније је уочено да се код оболелих од дијабетеса често јављају чиреви и туберкулоза. Чувени лекар Парацелзус је у 14. веку пронашао кристале у мокраћи дијабетичара, али није открио и природу тих кристала. Он је сматрао да је узрок болести „сувишна топлота у бубрезима“. Енглески лекар Томас Сиденхајм је у 15. веку изнео теорију да шећерна болести настаје „као последица непотпуног варења хилуса у крви, при чему се излучују неасимиловани састојци“. Његов земљак Мортон је крајем 17. века констатовао да је у питању наследно обољење. Италијански анатом Ђовани Батиста Моргањи је у 18. веку у својој књизи „О седишту и узроцима болести“ записао да је дијабетес обољење са непознатим средиштем (лат. Morbus in sede incerto locus). Тек је касније откривена улога панкреаса у настанку шећерне болести захваљујући радовима швајцарца Јохана Конрада Брунера (који је псима одстрањивао панкреас и тако изазивао симптоме дијабетеса), француза Клода Бернара (који је поставио темење ексерименталне физиологије и проучавао јетру и панкеас) и немца Паула Лангерханса. И поред чињенице да се за њу знало релативно дуго, шећерна болест је први пут експериментално изучена и описана тек крајем 19. века. Откриће улоге и значаја панкреаса у настанку дијабетеса је приписано научницима Јозефу фон Мерингу и Оскару Минковском. Они су 1889. године открили да се код паса којима је одстрањен панкреас убрзо развијау сви знакови и симптоми шећерне болести и да они убрзо после тога умиру. Сер Едвард Алберт Шарпеј је 1910. наговестио да код оболелих од дијабетеса недостаје једна од супстанци коју продукује панкреас, и он је предложио да је назову инсулин. Тај назив је изведен од латинске речи insula која у преводу значи ""острво"", што се односи на чињеницу да инсулин страрају бета-ћелије Лангерхансових острваца у панкреасу. Ендокрина улога панкреаса у метаболизму, као и стварно откриће инсулина, нису расветљени све до 1921. када су Сер Фредерик Грант Бантинг и Чарлс Херберт Бест доказали да се код паса без панкреаса дијабетес може спречити давањем екстракта из Лангерхансових острваца здравих паса. Бантинг, Бест и сарадници (посебно хемичар Колип) су успели да изолују инсулин из панкреаса говечета на Универзитету у Торонту, што је 1922. године омогућило његову примену у терапији шећерне болести. Годину дана касније, Бантинг и директор лабораторије МекЛауд за ово откриће добијају Нобелову награду. Они су откриће заштитили патентом али су омогућили његову употребу без икакве надокнаде, што је допринело брзом ширењу примене инсулина у терапији ове болести широм света. Разлику између дијабетеса тип 1 и тип 2 први је открио и објавио Сер Херолд Персивал Химсворт, у јануару 1936. године. [уреди] Етиологија болести [уреди] Метаболизам глукозе С обзиром да је инсулин основни хормон који регулише улазак глукозе из крви у већину ћелија (осим у централном нервном систему), његов недостатак или смањени сензибилитет рецептора за инсулин играју главну улогу у настанку разних облика шећерне болести. Већина угљених хидрата из хране се у процесу варења претвара у моносахарид (прости шећер) глукозу и у том облику доспева у крв. Крвном струјом она се преноси до свих ћелија организма и користи се као извор енергије, депонује као гликоген или складишти као масно ткиво. Када количина глукозе достигне одређени ниво (нпр. после оброка), бета-ћелије Лангерхансових острваца панкреаса луче хормон инсулин. Он омогућава ћелијама да апсорбују глукозу, а осим тога он представља и основни контролни сигнал за конверзију глукозе у гликоген (полисахарид који се складишти у јетри и мишићним ћелијама, и по потреби се поново претвара у глукозу и користи као извор енергије). Нормалне вредности шећера у крви износе 3,3-5,5 mmol. Без инсулина, глукоза не може ући у ћелије, што условљава пораст њене концентрације у крви, тј. доводи до стања познатог као хипергликемија. По дефиницији, дијабетесом називамо стање када је количина шећера у крви већа од 7,0 mmol (126 mg/dL) . Хипергликемија смањује многе анаболичке процесе у организму: раст и деобу ћелија, синтезу протеина, таложење масти и др. Осим тога, изазива поремећаје метаболизма и бројне друге компликације и болести. [уреди] Узрочници и фактори ризика Генетика Наследни фактори често играју главну улогу у појави дијабетеса код одређене индивидуе. Они то чине повећањем осетљивости бета-ћелија на вирусе, развојем аутоимуних антитела против сопствених ћелија панкреаса, дегенеративним променама на ћелијама које резултују променом структуре и неделотворношћу инсулина и сл. Склоност за дијабетес се преноси директно на потомке, а испољавање саме болести може да зависи и од других чинилаца у току живота (што је разлог зашто се шећерна болест не појављује обавезно код свих потомака оболелих). Гојазност Гојазност је један од водећих дијабетогених фактора, чему сведочи чињеница да је око 60% одраслих дијабетичара гојазно. Код гојазних особа се временом смањује осетљивост бета-ћелија на повећање концентрације глукозе у крви, а осим тога смањује се и број инсулинских рецептора у циљним ткивима (на сопствени и егзогени инсулин). Ово резултује смањеном испоруком шећера ћелијама и последичним повећањем његовог нивоа у крви (хипергликемија). Болести За разлику од наследног (примарног) дијабетеса, постоје обољења и стања у току којих се шећерна болест јавља као компликација. Таква шећерна болест се назива секундарном, јер се развија под директним утицајем присутног обољења или деловања штетних чинилаца на организам. Такав је случај код хроничног алкохолизма, упале или карцинома панкреаса, различитих ендокриних поремећаја (акромегалија, хипертиреоза, Кушингов синдром), хемохроматозе, вирусних обољења и др. Секундарни дијабетес настаје због поремећаја у искоришћавању шећера у крви под утицајем истих оних разлога који су довели до развоја основног обољења. Трудноћа Период трудноће представља својеврстан стрес за организам, који лако претвара латентни дијабетес у изражени поремећај који може постати трајан. Ово стање познато је под именом гестациони дијабетес. У трудноћи се јавља смањена осетљивост према инсулину (због повећања количине масних киселина и гликокортикоида у крви) и повећана разградња овог хормона под дејством ензима плаценте. Здраве труднице на ово реагују повећаним лучењем инсулина, а оне са предијабетесом или латентним дијебетесом добијају испољени облик овог обољења. Лекови и хемијски агенси У прву групу лекова који могу да утичу на појаву дијабетеса спадају лекови који се примењују код реуматских болести, хроничних обољења дисајних путева, неких бубрежних и кожних обољења и различитих алергијских стања. Друга група лекова су препарати који делују на повишени крвни притисак и боље мокрење. Такође, и орална контрацептивна средства имају утицај на понашање шећера у крви (јатрогени дијабетес). Постоје и други лекови, хормони и хемијски агенси који могу утицати на појаву шећерне болести, али поступак контроле у њиховој примени дозвољава благовремено отклањање поремећаја у понашању шећера у крви. Остали фактори Поред већ поменутих фактора, постоје и други који поспешују настанак ове болести: склоност ка уношењу већих количина слаткиша, смањена физичка активност, прелазни период код мушкараца и жена (климактеријум), склоност ка инфекцијама, назебима и запаљењима, рађање крупног детета (преко 4 kg), стрес, повреде, хируршке интервенције итд. [уреди] Патогенеза Патогенеза дијабетеса није јединствена, јер се болест може јавити на више начина. Због тога и постоји неколико теорија о настанку шећерне болести: [уреди] Стадијуми болести Према свом току примарни идиопатски дијабетес се може поделити у четири стадијума: [уреди] Класификација За разлику од старих класификација које су биле базиране на примењеној терапији (инсулин-зависни и инсулин-независни дијабетес) нова класификација више указује на етиопатогенезу болести. Шећерна болест се на основу узрока и клиничких манифестација класификује на дијабетес тип 1 и тип 2. [уреди] Дијабетес тип 1 Дијабетес тип 1 се најчешће јавља код млађих особа (испод тридесете године живота), и то углавном у време пубертета. У основи овог обољења налази се аутоимуни процес, који уништава бета-ћелије панкреаса, тако да се јавља одсуство инсулина у циркулацији и хипергликемија. С обзиром да је за преживљавање оболелих неопходно доживотно узимање инсулина, овај тип дијабетеса се назива и инсулин-зависни. Такође су у употреби синоними јувенилни и младалачки дијабетес. Учесталост Око 9% дијабетичара у Северној Америци и 20% у Скандинавији има овај тип шећерне болести. Најчешће се јавља код младих људи, али може да се јави и код старијих негојазних особа. Највећа инциденца обољевања утврђена је у Финској, а најмања у Јапану. Испитивања су показала да је инциденца дијабетеса типа 1 повезана са учесталошћу одређених антигена HLA система. Болест се јавља најчешће код особа са налазом DR 3 и/или DR 4 HLA антигена. Осим тога значајан је и утицај фактора животне средине који се надовезује на генетичку предиспозицију. Тако се бележи чешћа појава овог типа дијабетеса у јесењим и зимским месецима, када су чешће вирусне инфекције. Значајан је такође и утицај хормона. Највећа учесталост типа 1 шећерне болести је од једанаесте до тринаесте године живота, што се повезује са повећаним лучењем хормона раста и полних хормона у наведеном периоду, а познато је да они имају дејство супротно инсулину. Узроци настанка Ради се о катаболичком поремећају код кога је циркулишући инсулин практично одсутан, глукагон је повишен и бета-ћелије панкреаса не могу да одговоре ни на један стимулус. У одсуству инсулина три главна циљна ткива на инсулин (јетра, мишићи и масно ткиво) не само да не могу да апсорбују хранљиве састојке већ из својих депоа ослобађају глукозу, аминокиселине и масне киселине у крвоток. Промене у метаболизму масти доводе до продукције и акумулације кетона. Ово стање гладовања може бити прекинуто само давањем инсулина. Тип 1 дијабетес настаје као последица инфективних или токсичних фактора спољашње средине, које у генетички предиспониране особе активирају имуни систем који уништава бета-ћелије. Фактори спољашње средине укључују вирусе (заушци, рубеоле, коксаки вирус B4), токсичне хемијске агенсе и друге цитотоксине као што је хидроген-цијанид. Симптоми Основни симптоми су: повећана диуреза (количина излучене мокраће), ноћно мокрење код деце са новооткривеним дијабетесом, жеђ, замагљење вида, губитак тежине (упркос нормалном или повећаном апетиту), умор, слабост, постурална хипотензија и др. Код наглог почетка болести, тј. нагло насталог тешког инсулинског дефицита, симптоми брзо прогредирају. Када се инсулинска дефицитарност развија полако болесници су релативно стабилни, а клинички налаз је минималан. [уреди] Дијабетес тип 2 Овај облик дијабетеса се раније називао инсулин-независним. Он настаје као последица различитих абнормалности на нивоу периферних ткива и чини око 90% свих случајева дијабетеса у САД. Пацијенти који оболевају од овог облика шећерне болести су обично старији од 40 година (инциденца је највећа од 65. до 74. године живота) и највећи број њих је гојазан. Њима није потребан инсулин за преживљавање, али се временом смањује инсулинска секреција па је потребан инсулин ради постизања оптималне гликорегулације. Учесталост Преваленца диабетеса типа 2 је уско повезана са појавом гојазности. Права епидемија гојазности која је присутна широм света посебно у високо индустријализованим земљама и земљама у развоју представља један од најзначајнијих фактора настанка дијабетеса. Средња учесталост дијабетеса износи 2-5%, најмања је у сеоским подручјима Кине (испод 1%), а највећа међу Пима Индијанцима у Северној Америци (око 50%). О учесталости дијабетеса у нашој земљи нема поузданих података, али се претпоставља да она износи око 3%, при чему је највећа у Војводини. Око 90% свих оболелих од дијабетеса чине оболели од дијабетеса типа 2. Узроци настанка Смањена осетљивост на инсулин присутна је код највећег броја оболелих са типом 2 дијабетеса независно од телесне тежине и повезује се са неколико фактора: генетичким чиниоцима (још недефинисаним) који временом све више добијају на значају, седетерним начином живота, абдоминалном висцералном гојазношћу итд. Постоје две основне групе пацијената са типом 2 дијабетеса: гојазни и негојазни тип. Преваленца гојазности варира међу различитим расама, континентима, културама, степену економског развоја итд. Око 70% особа у САД и Европи са новооткривеним дијабетесом је гојазно, док је тај број у Кини и Јапану двоструко мањи. Ови пацијенти показују смањену осетљивост на дејство инсулина што посебно колерила са абдоминалном гојазношћу. Често је присутна хиперплазија бета-ћелија тако да је присутан нормални или појачани инсулински одговор на глукозу у раној фази болести. Касније долази до смањене секреције бета-ћелија. Око 30% тип 2 дијабетичара је негојазно, мада њихов проценат варира у зависности од раније наведених фактора. У ових болесника већи проблем представља смањена секреција инсулина, али се такође може утврдити и инсулинска резистенција на пострецепторском нивоу. Симптоми Класични симптоми присутни код типа 1 се могу наћи и код овог облика шећерне болести, али ретко на њеном почетку. Већина пацијената има подмукли почетак болести, који може бити асимтоматски годинама, посебно код гојазних особа где се болест најчешће открива случајно приликом рутинских анализа. Негојазни пацијенти са благом формом дијабетеса немају карактеристичан физикални налаз у време откривања дијабетеса. [уреди] Гестациони дијабетес Гестациони дијабетес је облик шећерне болести, који настаје услед неадекватне секреције инсулина и продукције хормона постељице који блокирају његово дејство. Јавља се током трудноће и дијагностификује се углавном после 24. недеље трудноће, мада може и раније. Обично се повлачи шест недеља након порођаја, јер му је главни узрок управо трудноћа. Иако је пролазан, овај тип шећерне болести може да угрози здравље фетуса или мајке, а код 20-50% жена са овим обољењем касније у животу се јавља дијабетес тип 2. Гестациони дијабетес се јавља у 2-5% свих трудноћа. Иако је ово пролазна болест која се успешно лечи, код нелеченог облика могу се јавити проблеми са плодом (макрозомија, феталне малфорације и конгениталне срчане мане). У сваком случају, трудноћа са шећерном болешћу је високо ризична, и захтева интензивну контролу и терапију за време целог њеног трајања, као и у току порођаја. [уреди] Остали типови Постоји неколико ретких типова дијабетеса, који по својим карактеристикама не могу бити сврстани у неку од горњих категорија. Узрокују их следећи фактори: [уреди] Компликације Шећерна болест је узрок бројних компликација које доводе до инвалидитета, као и до повећаног морбидитета и морталитета. Хипергликемијска кома Хипергликемијска или дијабетесна кома је најтежа и најозбиљнија акутна компликација ове болести. Кома означава стање болесника без свести, а за њен развој је потребно неколико дана (изузев код деце). Коми обично претходе хипергликемија и ацетонурија (присуство ацетона у урину), мада то није правило. Стање пре појаве дијабетесне коме носи назив прекома. Њу карактеришу следећи знаци: хипергликемија (веома висок шећер у крви), ацетонемија (ацетон у крви), апатија, умор, поспаност, смањено реаговање на директне надражаје (стављање руке на чело, образ, штипање и др). Хипогликемија Хипогликемија је појава коју одликује нагли пад шећера у крви. Карактеришу је: збуњеност, отежана оријентација, лупање срца, трњење усне или језика, јак осећај глади, знојење, дрхтавица, претеране емотивне реакције и др. Обично настаје изненада и могу да је узрокују: прескакање оброка после узете дозе инсулина, узимање веће дозе хормона од прописане итд. Кетонурија Кетонурија (ацидонурија или кетоацидоза) означава присуство ацетона у крви, што представља озбиљну компликацију ове болести. Ацетон је штетна материја настала прерађивањем масти, киселог је карактера па утиче на пад pH вредности крви, што има неповољан утицај на рад виталних органа (мозак, јетра, срце, бубрези и др). Ово стање је често повезано са хипергликемијом, а карактеришу га следећи знакови и симптоми: ацетонурија, ацетонски задах, губитак телесне тежине, брзо замарање, појачано мокрење, жеђ итд. Очне болести Дијабетесна ретинопатија је обољење које настаје због изражене микроангиопатије (оштећења капилара) у мрежњачи. Временом обољење напредује, доводи до оштећења вида, а у најтежим случајевима може да дође и до слепила. Дијабетесна катаракта се одликује замућењем сочива ока и последичним губитком оштрине вида. Углавном се јавља код старијих особа. Глауком је очно обољење кога карактерише повећана пигментација канала ока који служе за отицање течности и лечи се хируршким путем уз коришћење вештачких суза. Промене на кожи Код дијабетичара се услед лоше регулације нивоа глукозе у крви могу јавити бројне промене на кожи: чиреви, гљивичне инфекције, пликови различите величине, црвенило, смањена осетљивост према топлоти, жуљеви на стопалима и др. Кардиоваскуларне компликације Болести срца и крвних судова су честа компликација код свих облика шећерне болести. У водеће кардиоваскуларне компликације се убрајају: Болести бубрега Дијабетесна нефропатија је обољење бубрега које се увек јавља обострано. Ово обољење је подмукло и обично почиње неприметно. То је једна од тзв. позних компликација дијабетеса и обично јој претходи бар десетак година трајања шећерне болести. Чешће се испољава код пацијената који имају изражену хипертензију. Дијабетесна нефропатија може да доведе до оштећења бубрежне функције, повећања уремије и некада до уремијске коме. Папиларна некроза је компликација карактеристична за млађе дијабетичаре. Обољење је врло озбиљне природе и појављује се нагло код бубрега који имају присутну дијабетесну нефропатију. Развој болести почиње оштрим болом у слабинама, који може да се шири према препонама, праћеним температуром и појавом крви у мокраћи (некада мокраћа изгледа као чиста крв). Синдром дијабетесног стопала Дијабетесно стопало је последица неуро-исхемијских промена, које се могу искомпликовати и додатном инфекцијом. Појава чирева (улцерација) на стопалу, затим настанак гангрене и последичне ампутације су значајни узроци морбидитета и инвалидности код особа оболелих од шећерне болести. Ове компликације представљају велики медицински, социјални и економски проблем и значајно смањују квалитет живота оболелог. Дијабетесно стопало се клинчки манифестује у виду: чирева (са инфекцијом или без ње), типичног деформитета стопала, појаве хроничног отока, исхемијских промена, па све до настанка некрозе (обамирања појединих делова стопала) и гангрене. Неплодност Истраживачи са Краљичиног Универзитета у Белфасту су открили да је код дијабетичара маса сперматозоида смањена, док су остали параметри, као што су продукција и концентрација сперме, облик сперматозоида и њихова структура и покретљивост, нормални. Ипак, откривено је много више оштећења у структури ДНК сперматозоида код оболелих од дијабетеса. Ова оштећења могу смањити плодност мушкараца и бити повезана са честим побачајима у трудноћама изазвнаним оваквим сперматозоидима. [уреди] Дијагностика Уобичајени методи дијагнозе шећерне болести су базирани на различитим хемијским (лабораторијским) тестовима урина и крви. Неколико студија је са сигурношћу доказало да учесталост и тежина хроничних компликација зависе од степена регулације гликемије. Као параметри за процену гликорегулације служе гликемија пре јела, постпрандијално (2 сата након јела) и гликолизисани хемоглобин A1c (хемоглобин који се везује за глукозу). Код здравих особа испод 6% хемоглобина се везује за глукозу, док се код дијабетичара, пропорционално висини шећера у крви, повећава и проценат везаног хемоглобина. Током контроле гликемије потребно је узети све ове параметре у обзир. [уреди] Одређивање гликемије Гликемија (ниво глукозе у крви) је основни параметар за постављање дијагнозе и процену контроле дијабетеса. Нормалне вредности гликемије ујутру наште (на празан стомак) се крећу у границама 3,9-6,1 mmol/l. У овој анализи плазма или серум из венске крви имају предност над одређивањем гликемије пуне крви, пошто на них хематокрит нема утицај. Ниво глукозе изнад поменуте горње границе (односно преко 7,22 mmol/l) указује на присуство шећерне болести или неке друге варијанте дијабетеса (питуитарни или адренални). [уреди] Орални глукоза толеранс тест Након уношења глукозе у организам здравих особа долази до пораста нивоа шећера у крви у физиолошким границама (максимум 7,7 mmol/l) и пада на почетне вредности у периоду од 2 сата. Код дијабетичара пак долази до преласка ове границе и појаве виших вредности, тако да је тест толеранције глукозе абнормалан. Осим тога, потребно је често 4-6 сати да би гликемија поново пала на основну вредност. [уреди] Ацетонски задах У тешким облицима дијабетеса мале количине ацетосирћетне киселине се претварају у ацетон, који је лако испарљив и као такав је присутан у издахнутом ваздуху. Стога се често дијагноза шећерне болести може поставити једноставним детектовањем ацетона у пацијентовом даху. [уреди] Преглед урина Преглед урина код дијабетичара је веома значајан и често коришћен поступак за праћење метаболизма угљених хидрата. У те сврхе користе се: квалитативно доказивање гликозурије (присуство глукозе у мокраћи), доказивање кетонских тела, преглед урина помоћу тест траке итд. [уреди] Лечење Основни циљ у терапији дијабетеса је отклањање субјективних тегоба, спречавање акутних и одлагање хроничних (васкуларних) компликација, чиме се продужава живот оболелих, али и побољшава његов квалитет. Да би се у томе успело тежи се постизању приближно нормалних вредности гликемије (глукозе пре и после јела), липида, крвног притиска и др. У лечењу шећерне болести користи се неколико приступа: Избор начина лечења зависи од: узраста пацијента, тежине болести, ухрањености и степена физичке кондиције. [уреди] Дијета Дијета представља основу у лечењу дијабетеса. Код гојазних тип 2 дијабетичара, губитак тежине је један од основних циљева, као и нормализовање гликемије, липида и крвног притиска. Остваривањем првог циља значајно се доприноси и остваривању осталих циљева у терапији. Дијета мора бити индивидуално прилагођена начину живота, навикама у исхрани и другим специфичним захтевима, а посебно стању кардиоваскуларног система. Периодичне контроле пацијената у саветовалишту за дијабетичаре омогућују кориговање дијете у складу са током и развојем болести. Неопходно је одредити: енергетске потребе, циљну телесну масу, врсту терапије, економска, културолошка, верска ограничења дијетотерапије, интолеранцију на неке намирнице и сл. Пре свега се ограничава унос угљених хидрата (55-60% од укупне количине хране), правилно се одмерава потреба за унос масти (< 30%), холестерола (< 300 mg дневно или > 25 g/1000 kcal) и нарочито се води рачуна о довољном уносу беланчевина (0,8 g/kg телесне масе) које служе као градивни материјал. Циљеви дијетотерапије дијабетеса су: [уреди] Медикаменти Сви лекови у таблетама (пилуле), који се употребљавају за лечење шећерне болести носе заједнички медицински назив орални или перорални антидијабетици. Ови лекови се примењују само код оних дијабетичара код којих ћелије стварају инсулин, али га производе у недовољној количини за потребе организма у метаболизму шећера. Неки орални антидијабетици испољавају своје деловање утичући директно на панкреас, други развијају свој утицај преко деловања на периферију (утицај на прераду глукозе у ћелијама), неки утичу на побољшање сензитивности организма на инсулин или успоравају варење угљених хидрата итд. Према дужини деловања сви таблетирани лекови се деле на: Количину и врсту лека у односу на стање шећерне болести одређује лекар специјалиста (дијабетолог, ендокринолог, интерниста, специјалиста опште медицине) или лекар опште праксе. Орални антидијабетици се узимају непосредно после узетог оброка, како би својим деловањем подстакли одговарајуће ћелије панкреаса на ""допунско"" излучивање инсулина. [уреди] Инсулин Све врсте индустријски произведеног инсулина имају одређено време деловања и деле се у шест главних група: У прошлости се за терапију користио инсулин добијен из панкреаса животиња. Међутим, у новије време је процесом рекомбинантне ДНК технике произведен хумани инсулин који се показао знатно бољим. Наиме, код многих пацијената се развија имуност и сензитизација на инсулин животиња тако да је његова употреба ограничена. Најбољи и најприроднији начин лечења шећерне болести је узимање инсулина. Одрасли дијабетичар у свакодневној пракси користи поткожно ткиво за давање инсулина (абдомен, надлактице, бутина, задњица). Инјекција се даје под кожу на местима на којима је давање инјекција ове врсте безопасно. Осим класичних шприцева, у последње време се користе и пластичне бризгалице (""пенкала""). Инсулинска пумпа је апарат који се користи за аутоматско убризгавање одређене врсте и количине инсулина у задато време. Убризгавање се врши путем танког пластичног или тефлонског катетера дужине од 60 до 110 cm, који на свом крају има малу иглу или пластичну канилу (цевчицу). Апарат није у потпуности аутоматизован, јер пацијент сам одређује дозу у зависности од висине гликемије и врсте намирница у оброцима. Инсулинска пумпа је прецизан и врло флексибилан начин регулације шећерне болести и она омогућава дијабетичару одржавање одличног нивоа шећера у крви и нормалан живот. Компликације изазване лоше регулисаним дијабетесом се ређе јављају, а уколико су већ присутне њихово даље напредовање је сведено на најмању могућу меру. [уреди] Хируршке методе Дијабетес тип 2 може се у року од неколико дана излечити гастричним бајпасом код 80-100% гојазних пацијената, као и код одређеног броја људи нормалне телесне тежине. Ово није последица губитка килограма, јер се тај ефекат јавља тек касније. Након овог хируршког захвата стопа смртности код дијабетичара се смањује за чак 40%. [уреди] Самоконтрола Обуку (едукацију) дијабетичара за самоконтролу болести обавља лекар ендокринолог или његови сарадници. Програм самоконтроле обухвата следеће: [уреди] Превенција Примарна превенција дијабетеса тип 1 може се реализовати преко ""високо ризичног"" или ""популационо базираног"" приступа. Приступ високог ризика укључује идентификацију ризичних појединаца (рођаци првог и другог степена), а затим превенцију почетка болести утицајем на генетичку осетљивост или преципитирајуће факторе спољашне средине. Популационо базиран приступ је много тежи и циљ му је модификација стила живота или елиминација спољашних фактора, за које је познато да су фактори ризика за дијабетес тип 1. Главни проблем у превенцији применом ""високо ризичног"" приступа је да се само 12-15% болести јавља у породици, а чак 85% спорадично. Истраживање из 1980. године је показало да дојење у великој мери смањује ризик од настанка шећерне болести. Истраживање је обухватило и друге врсте нутријенаса, али је код веома малог броја пронађена чврста веза између њиховог конзумирања и настанка дијабетеса тип 1. Ризик од настанка дијабетеса тип 2 може се у великој мери смањити увођењем дијетног режима исхране и повећањем физичке активности. Различите студије (Finish Diabetes Prevention Study, Stocholm Diabetes Prevention Program и сл) су показале да се најбољи резултати добијају комбинацијом примене индивидуално подешене дијете и повећане контролисане физичке активности. За превенцију овог типа болести је веома значајан и магнезијум. [уреди] Епидемиолошки статус Према саопштењу Светске здравствене организације у 2006. години је од дијабетеса боловало најмање 171 милион људи широм света. То је једно од најчешћих хроничних незаразних обољења. Инциденца је у наглом порасту, па се процењује да ће до 2030. овај број бити удвостручен. У Србији је у исто време број дијабетичара износио око 500.000 (што представља 6,7% популације) са тенденцијом даљег пораста. Од укупног броја оболелих, око 90% или више болује од дијабетеса тип 2. При томе, најмање половина оболелих нема постављену дијагнозу и не зна за своју болест. Шећерна болест је присутна свуда у свету, а посебно је изражена у развијеним земљама. Ипак, највећи пораст броја оболелих се очекује у Азији и Африци. Америчка дијабетолошка асоцијација је објавила да приближно 18,3% људи старијих од 60 година има ову болест. Дијабетес је у Србији пети водећи узрок смртности, а на годишњем нивоу од ове болести умре приближно 2500 особа. Стваран број умрлих је далеко већи, имајући у виду да оболели од дијабетеса најчешће умиру од инфаркта, шлога и хроничне бубрежне инсуфицијенције. Последњих 20 година уочен је значајан пораст умирања од овог обољења, а очекује се да се овакав тренд настави и у наредном периоду, превасходно због високе учесталости фактора ризика. [уреди] Резолуција Уједињених нација На Генералној скупштини Уједињених нација одржаној 20. децембра 2006. године једногласно је усвојена Резолуција о дијабетесу. Први пут је једно незаразно обољење означено као глобални проблем који се третира попут инфективне епидемије. Све државе света позване су да формирају националну политику превенције, лечења и бриге за оболеле од дијабетеса у складу са степеном развијености система здравствене заштите. Идеју за кампању, која је претходила усвајању резолуције, дала је шеснаестогодишња Клара Розенфилд у току конгреса Међународне дијабетолошке федерације у Паризу 2003. године. Резолуција има за циљ да се: Светски дан борбе против дијабетеса (14. новембар) је уврштен у званични календар УН и овај датум се обележава широм света. . С обзиром да је плава званична боја Уједињених нација, на тај дан је 2007. велики број знаменитости био осветљен плавим рефлекторима (Емпајер стејт билдинг, Нијагарини водопади, Токијски торањ, зграда Опере у Сиднеју, мост преко Босфора и др). У овој глобалној кампањи је учествовао и Београд (Дом Народне скупштине Републике Србије, статуа Победника на Калемегдану) и други градови у Србији.","Шећерна болест или дијабетес (лат. diabetes mellitus грч. διαβήτης) је хронични, неизлечиви системски поремећај метаболизма , који се карактерише хипергликемијом, тј. трајно повишеним нивоом глукозе у крви. Углавном је условљен наследним факторима , а настаје због смањене секреције или смањеног биолошког дејства хормона инсулина, односно у комбинацији ова два фактора. Тај недостатак омета размену угљених хидрата, масти и беланчевина у организму (што се испољава типичним тегобама), а након дужег времена утиче и на структуру и функцију крвних судова, живаца и других виталних органа и органских система. Дијабетес се данас убраја међу најчешћа ендокринолошка обољења, са преваленцом у сталном порасту (нарочито у развијеним земљама света). То је последица модерног стила живота и повећања броја спољашњих етиолошких чинилаца, међу којима се посебно издваја гојазност. Шећерна болест се најчешће јавља у старијем животном добу као последица општих дегенеративних и склеротичних промена у организму (која захватају и панкреас), а код младих особа може настати услед генетичких поремећаја или оштећења панкреаса код одређених заразних обољења." sr,ad7e4ae4ed636fce23901d4f290174f7,"[уреди] Природна основа Шире подручје Ријеке је изграђено од кречњака мезозојске старости, док се у северном делу око Каства налазе зоне изграђене од доломита. Местимично су преко кречњачке основе наталожене непропусне наслаге флиша палеогенске старости, који се најчешће налази у удолинама. Тако у рељефу ширег подручја постоји измена кречњачких гребена са доломитским или флишним удолинама. [уреди] Географија Ријека се налази на 45°21′0″N, 14°26′0″E, на западу Хрватске, 186 km југозападно од главног града Хрватске Загреба, на северној обали Ријечког залива, као дела већег Кварнерског залива Јадранског мора, које се као велики залив Средоземног мора најдубље увукло у европско копно. Ријечки залив, који је преко Велих (између Истре и острва Цреса), Средњих (између Цреса и острва Крка) и Малих врата (између Крка и копна) спојен са Кварнерским заливом, је довољно дубок (око 60 m) за упловљавање највећих бродова, што је Ријеци омогућило да постане важна морска лука. Град Ријека лежи на ушћу реке Рјечине у микрорегији Винодола Хрватског приморја. У Ријеци започињу два важна копнена прометна правца. Први искориштава чињеницу да се Ријека налази у подручју у којем су Динариди најужи (50ак km), што омогућује лакше повезивање обале Јадранског мора и панонске унутрашњости. Док је другим Ријека преко Постојнских врата повезана с источноалпским простором. [уреди] Клима Према Кепеновој класификацији клима Ријека има умерено топлу влажну климу (тип Cf). Просечна температура ваздуха у граду износи 13,8 °C, средња јануарска температура је 5,6 °C, док средња температура у јулу износи 23,3 °C. Годишње у 86 дана са падавинама укупно падне 1529 mm падавина. На количину падавина и њихову годишњу расподелу изравно утичу јесење и пролетне циклоне настале у Ђеновско заливу. Уз сењску, на Јадрану је позната и ријечка бура, хладан и сув ветар североисточног смера, чија брзина на махове достиже и орканске вредности (160 km/h), а најчешће настаје у хладнијем делу године преливањем хладног ваздуха из Панонске низије преко Динарида. [уреди] Историја [уреди] Антика Иако се у ширем подручју града могу пронаћи трагови насеља из палеолита и неолита, најранијим насељима на данашњем подручју града се сматрају келтска Тарсатика на Трсатском брду и насеље Тарсата илирског племена Либурна, у природној луци на обали. У доба римског цара Августа, насеље се помера ближе мору, на десну обалу ушћа реке Рјечине у Кварнерски залив, на место на којем се налази данашњи Стари град. Из тог раздобља датирају бројни археолошки налази – темељи римских бедема, зидови зграда, остаци терми и римских врата. [уреди] Средњи век После пада Западног римског царства, у 5. веку, град је био под влашћу држава Острогота, Византијског царства, Ломбарда, Франака, Хрвата и Мађара. Након 4. века св. Вид постаје светац заштитник града, па се данашња Ријека спомиње под именом Terra Fluminis sancti Sancti Viti или на немачком Sankt Veit am Pflaumb. У средњем веку Ријека има хрватско име – Рика Светог Вида. Доласком Хрвата почиње се формирати ново насеље. Прво помињање средњовековног насеља потиче из прве половине 13. века, када се у историјским изворима помињу два насеља: Трсат, на узвишењу на левој обали Рјечине, на месту либурнског насеља Тарсате и Ријека, на обали на месту римске Тарсатике. Средњовековна Ријека је утврђени феудални град, окружен зидинама с неколико кула, који је подељен на два дела. У горњем делу се налазио средњовековни каштел и црква Св. Вида, док је доњи део под именом Ријека или Рика био привредно и трговачко насеље. У 14. веку Ријека је посед Девинске господе, кнезова Крчких - Франкопана, породице Валзе (нем. Walsee), а од 1466. године је у поседу Хабзбурговаца. [уреди] Нови век У 16. веку у граду делује штампарија на глагољици. Због развијене трговине гвожђем, уљем, дрветом, вуном, стоком и кожом Ријека доживљава трговински процват. Доласком исусоваца у Ријеку унапредио се културни и просветни живот града. Године 1627. је основана исусовачка гимназија и тај се догађај сматра почетком рада универзитета у Ријеци. У 17. веку услед честих турских провала и дуготрајних сукоба ускока са Млечанима престаје златно доба ријечке трговине. После Великог турског рата престају турске провале и почиње ново јачање Ријеке као важног трговачког средишта, па је 1719. аустријски цар Карло VI прогласио Ријеку слободном луком. Ојачала Угарска ускоро почиње исказивати претензије ка Ријеци као свом излазу на мора. У 18. веку се испод Трсата јавља ново насеље – данашњи Сушак. На прелазу из 18. у 19. век Ријека је неко време била под француском управом у склопу Илирских провинција. Од Француза је ослобођена 1813. године. [уреди] 19. век Град је 1848. године именовањем бана Јосипа Јелачића за гувернера Ријеке директно припојен Банској Хрватској. Хрватско-мађарска борба за Ријеку унутар Монархије је завршена 1868. када је додатком на Хрватско-угарску нагодбу, тзв. Ријечком крпицом, Ријека као corpus separatum, тј. издвојено тело дошла под директну управу мађарске владе. Ријека је 1870. године и у потпуности припојена Мађарској. Мађарска убрзано развија Ријеку у свој највећи поморско-лучки центар, те се развија одређена супарништво између две највеће луке у Монархији, Ријеке под мађарском, и Трста, који је био под аустријском управом. 19. век је доба велике градње у граду. У граду је изграђена Фабрика папира – Хартера (1821), основана је Народна читаоница (1850), у рад је пуштена прва плинара (1852), на Млаки је утемељена рафинерија нафте (1882), а исте године Ријека добива модерну канализацију. Развитак луке, ширење међународне трговине и спајање града железничком пругом с Пивком и Карловцем (1873) допринео је брзом порасту броја становника с 21.000 1880. на 50.000 1910. године. 1885. изграђена је нова зграда ријечког позоришта, данашње Хрватско народно позориште Ивана пл. Зајца. 1891. је изграђена зграда железничке станице, коју је пројектовао главни инжењер Угарских државних железница Ференц Фаф (мађ. Ferenz Pfaff). Године 1896. довршена је изградња градског водовода и нове Гувернерове палате коју је пројектовао мађарски архитект Алајоз Хаузман (мађ. Alajos Hauszmann). Од 1899. Ријеком вози електрични трамвај. [уреди] 20. век Након распада Аустро-Угарске 1918. Ријека и Сушак улазе у састав Државе Словенаца, Хрвата и Срба, но већ у новембру Ријеку окупира војска Краљевине Италије. Исти месец у град улазе британске, француске и америчке трупе које су у граду требале остати до утврђивања статуса града током 1919. на Париској мировној конференцији. Италијанска страна је припајање Ријеке Италији оправдавала чињеницом да су Италијани најбројнија етничка заједница у граду, док је хрватска, односно југословенска страна остајање града у Краљевини Срба, Хрвата и Словенаца оправдавала чињеницом да Хрвати чине већину у ширем подручју града, као и у Сушаку. Када је крајем августа с Париске мировне конференције стигло наређење да се италијанске јединице морају повући из Ријеке, мања група италијанских официра је замолила песника и авантуристу Габријела Д'Анунција (итал. Gabriele D'Annunzio) да стане на њихово чело и да њихове јединице поведе на Ријеку. Дана 10. септембра Споразумом у Сен Жермену Аустро-Угарска је престала да постоји, док су се преговори о будућем статусу Ријеке требали наставити. Дан после, Д'Анунцио је са официрима кенуо из Рончија (итал. Ronchi, слв. Ronke), места 80 km северозападно од Ријеке. Када је кренуо предводио је колону од 200 људи, а када је 12. септембра стигао пред град иза њега је било 2.500 ардита – „црнокошуљаша“. Заповедник италијанских гарнизона у Ријеци, генерал Питалуга (итал. Pittaluga), је добио наређење владе у Риму да заустави Д'Анунцијев поход на град. Генерал се изван града нашао лицем у лице с Д'Анунцијем и његовим ардитима са гомилом тенкова и оклопних кола. Кад им је наредио да се врате назад, Д'Анунцио је откопчао капут, показао низ ордења које је добио у Првом светском рату и рекао да је све што треба да направи да га спречи јест да нареди својим трупама да га убију. Питалуга је реаговао оклевајући и убрзо је капитулирао. Д'Анунцио је потом ушао у град и присилио британске, француске и америчке окупационе трупе на повлачење. Италија је ускоро започела блокаду Ријеке, захтевајући од побуњеника предају. Д'Анунцио је након тога прогласио Италијанску управу за Кварнер с уставом који је био спој анархистичких, протофашистичких и демократских републиканских идеја и у којем је он добио титулу вође (итал. duce). Влада у Риму је осудила Д'Анунцијев чин и оградила се од његовог режима, али није ништа учинила да га уклони са власти. Повратак на премијерску функцију италијанског либерала Ђованија Ђолитија (итал. Giovanni Giolitti) у јуну 1920. довео је до заоштравања Данунцијевих ставова. Још у јануару исте године Жорж Клемансо (фр. Georges Clemenceau), француски председник владе је Анти Трумбићу и Николи Пашићу рекао да се одрекну Ријеке иначе ће Лондонски уговор бити спроведен у целости. Делегација Краљевине Срба, Хрвата и Словенаца је уз знатну подршку Сједињених Држава успевала да одоли притисцима до краја године, али је 12. новембра била присиљена да потпише Рапалски споразум с Италијом, по коме је требало да Ријека постане независна држава - Слободна Држава Ријека. Како Д'Анунцио није признавао Рапалски споразум, одговорио је објавом рата Италији. Након што су бродови италијанске морнарице бомбардовали Ријеку (Крвави Божић), Д'Анунцио у децембру 1920. предао град Италијанима, који су га у јануару 1921. по други пут окупирали. Избори за Уставотворну скупштину у којој су већину имали аутономаши нису резултовали смањењем раздора: преузимање власти италијанских националиста у граду је завршило интервенцијом Италијанског краљевског намесника, а краткотрајно фашистичко преузимање града у марту 1922. је завршило трећом италијанском војном окупацијом. Седам месеци касније и Италија је пала под фашистичку власт. Период дипломатских трзавица на релацији Краљевина Италија - Краљевина Срба, Хрвата и Словенаца завршиле су 27. јануара 1924. потписивањем Римског споразума којим је Ријека припала Италији, а Сушак Краљевини Срба, Хрвата и Словенаца, са заједничком управом над луком. Формална италијанска анексија Ријеке 16. марта 1924. означила је двадесетогодишњи период фашистичке власти и политику присилне италијанизације хрватског становништва. Ријека убрзано економски пропада и постаје периферни градић, док Сушак убрзано расте са ослонцем на широко залеђе. Ријека је уз суседну Истру, прва у свету пружила отпор фашизму (видети: Лабинска Република из 1921.), док је у Другом светском рату била део антифашистичког фронта. Након италијанске капитулације 1943. године уследила је двадесетомесечна немачка војна окупација. Током Другог светског рата град је тешко оштећен у англо-америчким бомбардовањима, док су приликом повлачења лучку инфраструктуру уништили Немци. Град су ослободиле јединице Југословенске армије 3. маја 1945. године. Према опширној заједничкој студији „Жртве талијанске националности у Ријеци и околици (1939.-1947.)“ (итал. „Vittime di nazionalità italiana a Fiume e dintorni (1943-1947)“), римског Друштва за ријечке студије (итал. Società di Studi Fiumani - Roma) и загребачког Хрватског института за повијест објављеној у септембру 2006, у периоду након ослобађања Ријеке од 3. маја 1945. до краја 1947. године, у Ријеци је убијено око 650 Италијана. Највећи број њих је: Период за време и непосредно након Другог светског рата је обележен великим променама у етничкој структури становништва града. Тако је између јуна 1940. и маја 1945. број становника Ријеке опао за око 15.000, но икако је дошло до повратка око 3.000 људи, услед повратка из заробљеништва или из војне службе у Италији и другде, становништво Ријеке се смањило за 22%, што се напослетку одразило на италијанску присутност у граду, која је смањена за барем 7.000 особа. У периоду између 1946. и 1950. према проценама Установе за помоћ избјеглицама у Италији град је напустило више од 25.000 Италијана, док је у различитим и не поближе означеним годинама пре 1943. и након 1950. отишло још отприлике 6.000 људи. Након краја рата, према закључцима Мировне конференције у Паризу 1946. године, а која је довела до потписивања Париских мирових уговора у фебруару 1947. Ријека је враћена у оквире државе Југославије. Године 1948. градови Ријека и Сушак су удружени у јединствени град Ријеку, који започиње убрзани развој. Након обнове, Ријека је преузела функцију главне луке Југославије, док се у индустријској производњи обнављају индустријске гране важне за Ријеку: бродоградња, производња папира, бродских уређаја и мотора, потом хемијска (рафинерија нафте, коксара) и текстилна индустрија. Паралелно с индустријским развојем, Ријека је постала средиште шире регије. Повећао се и број становника града, па се од почетка шездесетих година граде нове градске четврти. На оближњем острву Крку се 1970. године отвара ријечки аеродром. А три године после, 1973. године, Ријека добија универзитет. Након осамостаљења Хрватске 8. октобра 1991, јединице Југословенске народне армије су почетком децембра напустиле Ријеку и тиме је започео процес демилитаризације града. 2005. Град Ријека је преузео простор бивше касарне „Трсат“, чиме је постао готово у потпуности демилитаризовани град. На подручју бивше касарне се планира градња универзитетског кампуса. Године 1992. укинута је општина Ријека, а уместо ње настају градови Ријека, Кастав, Бакар и Краљевица и општине Вишково, Кострена, Чавле, Јелење и Клана. Ријека је постала седиште Приморско-горанске жупаније. [уреди] Становништво [уреди] Попис 1991. По попису из 1991. године, бивша општина Ријека је имала 206.229 становника: [уреди] Попис 2001. Према попису становништва из 2001. године Ријека има 144.043 становника. Просечна старост становништва износи 41,2 године. Према полној структури, од 144.043 становника 75.532 је жена, а 68.511 мушкараца. Етничка структура града Ријеке је приказана у табели према четири последња пописа становништва. ¹ По попису из 2001. године на територију бивше општине Ријека је живело 191.647 становника. Садашњи град Ријека не обухвата све делове бивше општине Ријека: градове Кастав, Краљевица и Бакар и општине Вишково, Чавле, Клана, Јелење и Кострена. ² Обухвата само територију corpus separatuma, без Сушака и неких околних насеља. Попис се вршио према говорном језику. ³ У остале се убрајају: Немци (6.493, 13,04%), Мађари (2.315, 4,65%), те Словаци, Чеси, Ћићи, Русини и Енглези (1.096, 2,2�%). У Ријеци је 1910. године живјело и 1.696 (3,41%) Јевреја. Према матерњем језику већина становништва Ријеке говори хрватским језиком (93,00%). Затим следе италијански (1,91%), албански (0,98%), словеначки (0,96%), српски (0,76%), бошњачки (0,50%) и македонски (0,23%). Према верској структури већину становништва чине хришћани, припадници католичке и православне вероисповести. Знатан је удио агностика, те атеиста и неопредељених. Од осталих религија најзаступљенији је ислам. [уреди] Политика Према резултатима последњих редовних локалних избора одржаних 15. маја 2005. године, на власти у Граду Ријеци је коалиција под водством Социјалдемократске партије (СДП), а у којој су још Хрватска народна странка (ХНС), Истарски демократски сабор (ИДС), Хрватска странка умировљеника (ХСУ), Либерална странка (ЛС), Аутономна регионална странка Хрватског приморја, Горског котара, отока и Ријеке (АРС) и Странка демократске акције Хрватске (СДА Хрватске). [уреди] Економија Након Другог светског рата у индустријској се производњи обнављају индустријске гране важне за Ријеку. Најважнији привредни субјекти, осим фабрике папира „Хартера“, текстилне и хемијске индустрије (рафинерија нафте и коксара у Бакру) су ријечка бродоградилишта 3. мај и Виктор Ленац, као и фабрика бродских уређаја и мотора Торпедо. Бродоградилиште 3. мај је основно 1892. године, које је после кратког прекида рада поновно основано 1906. године под именом „Данубиус“. Аустроугарска царска администрација изабрала је управо то бродоградилиште за градњу нових бродова за ратну морнарицу монархије. 1945. године, пред повлачење, немачка војска уништава све објекте и машине бродоградилишта. Већ 1948. године бродоградилиште је у стању градити мање бродове. Уз наставак обнове, бродоградилиште се оријентише на градњу трговинских бродова. 1956. године бродоградилиште закључује свој први извозни уговор за швајцарског наручиоца. До краја 1980их година бродови из бродоградилишта су извезени у укупно 24 државе света. Бродоградилиште Виктор Ленац данас једно од највећих ремонтних бродоградилишта на Средоземном мору. Основано је 1896. године под именом „Лазарус“, као бродоградилиште за поправак аустро-угарских и италијанских трговинских и рибарских бродова. Од 1948. године носи данашње име. У Ријеци од 1947. године делује Јадролинија – предузеће за поморски превоз путника и терета, које има столетну традицију. Иако је основано 1947. године сматра се наследницом разних удружења малих бродара обалне пловидбе, која датирају још од 1872. године. Делатност предузећа је изразито сезонског карактера и под великим је утицајем туризма. У флоти Јадролинија има 56 бродова, од чега 5 великих и 37 мањих трајеката и 8 катамарана. Након обнове, Ријека је преузела функцију главне луке Југославије, а потом и функцију транзитне луке подунавских земаља у залеђу - Аустрије, Мађарске и Чехословачке. У лучком систему Кварнерског залива је до 1990. изграђено неколико терминала различитих намена. Током 1990их лука Ријека услед рата бележи пад промета, тако да се део промета преусмерава на суседну словеначку луку Копар. Касније долази до стабилизовања и поновног раста промета, те је лука Ријека данас незаобилазан фактор у поморском промету земаља Горњег Подунаља. 1997. године је основана Слободна зона луке Ријека која обухвата три дела: Данас је град Ријека је место великих привредних могућности. Некадашњи индустријски град претворен је у град у којем доминирају услужне делатности са нагласком на развој ријечког прометног правца и урбаног туризма. Кредитом Светске банке и приватним инвестицијама на темељу концесија у Ријеци се модернизује ријечка лука, која је уједно и највећа хрватска лука, дограђује се цестовни правац као подршка развоју луке, док се део лучке инфраструктуре пренамењује у јавне, туристичке и комерцијалне садржаје. [уреди] Саобраћај Ријека је највећа и најважнија морска лука у Хрватској. У 2007. години, кроз ријечку је луку прошло 13 милиона тона терета. С остатком Хрватске и регије Ријека је добро повезана цестовним, железничким и авионским везама. 2004. године је довршен део аутопута А7, који повезује Ријеку са словеначком границом, док је аутопут А6 Загреб-Ријека довршен 2008. године. Преко тунела Учка, кроз истоимену планину, Ријека осигурава везу са брзом цестом А8/А9, тзв. Истарским ипсилоном. Тренутно је у фази градње и нова ријечка обилазница, којом ће густи аутомобилски промет заобићи сам град. Завршетак градње комплетне обилазнице се планира за 2008. годину. Ријека од 1970. године има аеродром. Како се налази на оближњем острву Крку, више је оријентиран на чартер летове, макар се у задњих неколико година повећава и број директних линија. Године 2005. кроз ријечки је аеродром прошло 130.000 путника, а према предвиђањима за 2008. годину очекује се промет од 250.000 путника. Ријека је добро интегрисана у мрежу Хрватских железница, а са тиме и у мрежу међународних железничких коридора. Електрификована пруга која Ријеку повезује са Загребом, те даље Копривницом и мађарском границом је део паневропског коридора Vб. Преко северног крака Ријека је електрификованом пругом повезана са Љубљаном и Трстом. Према плановима даљњег развоја Хрватских железница, планира се градња нове низинске пруге, која ће возовима на коридору Vб омогућити постизање брзина од 250 km/h. С већим брзинама путовање између Загреба и Ријеке скратило би се на сат времена. Ријека је директним железничким линијама (укључив и ноћне) повезана са Минхеном у Немачкој и Салцбургом у Аустрији. Преко трајектних линија Ријека је повезана с осталим лукама и острвима у Хрватској - Сплитом, Дубровником, Корчулом и Старим Градом на острву Хвару, те једином међународном линијом према италијанској луци Бари. [уреди] Култура Ријечке културне манифестације услед свог квалитета веома су важне за календар културних догађања, не само Ријеке и Приморско-горанске жупаније, већ и шире регије. То су прије свега: Ријечке летње ноћи у организацији Хрватског народног позоришта Ивана пл. Зајца, Лето на Градини, Ревија луткарских позоришта у организацији Градског позоришта лутака Ријека, Међународни фестивал малих сцена - Ријека, Џез тајм фестивал, затим Међународни бијенале цртежа, Изложба младих Медитерана - у организацији Музеја модерне и савремене уметности, Књижевна награда ""Драго Герваис"" и бројне друге. Ријечке летње ноћи су културна манифестација коју организује највиша културна установа у граду - Хрватско народно позориште. Одржава се у јуну и јулу на разним специфичним локацијама у граду, које нису карактеристичне за изведбу музичких и сценских приредби, попут локација Фабрике папира Хартера и Фабрике Торпедо, па публика има изузетну прилику да се упозна с баштином индустријске архитектуре града. Лето на Градини је музичко-сценска манифестација која се одржава на Трсату, а покренута је 2006. године. Ревија луткарских позоришта у Ријеци је једини фестивал такве врсте у Приморско-горанској, Личко-сењској и Истаркој жупанији. Циљ ове манифестације је публици града и регије представити успешна остварења домаћих и иностраних луткарких позоришта. Осим представа за децу и одрасле, за време одржавања ревије организује се и низ попратних догађања, попут изложби и предавања или ликовних и луткарских радионица за децу. Џез тиме фестивал је фестивал који је увелике помогао у промоцији џез музике у Ријеци. Фестивал је такође помогао афирмацији даровите генерације ријечких џез музичара попут Елвиса Станића, те омогућио ријечкој публици упознавање са џез извођачима из других земаља. Књижевна награда ""Драго Герваис"" је утемељена у почаст књижевнику чије је име и дело обилежило ријечко културно поднебље. Награду је основала бивша општина Ријека 1961. године као највише књижевно признање ријечког краја, додељувши је од 1974. сваке друге године. За награду се могу такмичити сви аутори који бораве или су пореколом с подручја Хрватског приморја, Горског котара или Истре, а књижевни радови морају бити тематски, проблемски и језично везани за наведени простор. КРАФ - Кварнерска ревија аматерског филма је традиционалан ревија аматерског филма покренута 1969. године која је од ревије филмова локалног значења прерасла у међународно познату ревију. Ревија је такмичарског карактера, тематика филма је слободна, а ограничење је трајање филма на 15 минута. [уреди] Ри Рок У музичким водама јака ријечка рок сцена важна је не само у оквирима Хрватске, већ и свих земаља бивше Југославије. Дана 22. марта 1978. у Ријеци је одржан рок концерт на којем је међу осталим извођачима наступила и група Параф. Тај се догађај, према кроничарима, сматра првим (пријављеним и евидентираним) панк концертом у Хрватској и бившој Југославији. Након Парафа, са радом започињу и други панк бендови: Термити, Протест, Лом и Задњи. Од 1979. године до данас одржава се Ри Рок фестивал - фестивал који је створио ријечку рок сцену, тачније ријечки нови талас и панк, познате под заједничким називом Ри Рок (хрв. Ri Rock). Ри Рок фестивал је најдуговечнији рок фестивал на подручју бивше Југославије. Окупљалиште ријечке алтернативне, рок и панк сцене тих ће година постати Омладински клуб Палах у којем су се организовали бројни концерти, слушаоне, изложбе итд. Током 1980их делују групе Грч, Мртви канал и Xenia, те група Денис & Денис. Током 1990их година нову групу извођача чине група Лет 3, за коју су карактеристични чести експлицитни текстови и провокативни наступи који укључују голотињу, те групе Лауфер, са перспективним певачем Дамиром Урбаном и Ен Фаце. Данас су уз Лет 3, Урбана и његов пратећи бенд 4 све активније групе Паси, Сјекире, Father, Downfall, Aggressive Snail Attack, Acaid, Carmina Puttana Orchestra и Гвозден. [уреди] Ријечки карневал Уз богату традицију карневалскх поворки и балова аустријског, мађарског, руског, немачког племства, као и племства из остатка Европе из 19. века, као и домаћих покладних обичаја (Звончари), Ријечки је карневал данас један од највећих карневаских поворки у Европи и свету. Ријечки карневал спој је венецијанског и аустријског грађанског карневала и елемената фолклора и митологије старих Словена. Од 1982. године, када су Корзом организиовано прошетале три маскиране групе, до данас Ријечки је карневал израстао у манифестацију са преко 15.000 учесника, деце и одраслих, организованих у преко 200 карневалских група, коју годишње види више од 100.000 гледатеља. [уреди] Образовање На подручју Града Ријеке ради 28 установа основношколског образовања, од којих је Град Ријека оснивач њих 24, као и 18 средњих школа (14 стручних и 4 гимназије). Од 1973. године Ријека је универзитетски град. У склопу Ријечког универзитета данас делују Академија примењених уметности, Економски, Филозофски, Грађевиснки, Медицински, Поморски, Правни и Технички факултет, те Висока учитељска школа, Универзитетска библиотека и Студентски центар. У склопу Ријечког универзитета у Пули делују и Факултет економије и туризма „Др. Мијо Мирковић“, Филозофски факултет и Виша учитељска школа. У Госпићу такође делује Виша учитељска школа, док у Опатији делује Факултет за туристички и хотелски менаџмент. У Ријеци постоје и студије који нису у саставу ријечког Универзитета: студија теологије на Католичком богословном факултету из Загреба, студији на Музичкој академији из Загреба и студији на Академији драмске уметности из Загреба. У Ријеци делује и једно Велеучилиште. [уреди] Знаменитости [уреди] Занимљивости [уреди] Спорт На подручју некадашње општине Ријека постоји 297.000 m² корисних спортских површина, но само мали део, 23.000 m² (7,6%) чине затворени спортски објекти. Након формирања приградских општина, на подручју града Ријеке преостало је 187.000 m² спортских простора. Услед повољног положаја на подручју града Ријеке је могуће обављати бројне спортске активности током читаве године. У граду је регистровано 38 спортских грана. Локални фудбалски клубови су ХНК Ријека, који се такмичи у првој лиги и вишеструки је освајач Купа Хрватске и Купа Југославије, те НК Оријент, који се такмичи у трећој лиги. Остали фудбалски клубови су НК „Локомотива“, НК „Лучки радник“ и НК „Козала“. У Ријеци делују и кошаркашки клубови „Кантрида“ и „Кварнер“, те рукометни клубови „Замет“, „Козача“, „Пећине“ и „Трсат“. У Ријеци се налази и спортско друштво „Приморје“ у које су удружени пливачки, ватерполски и клуб за синхронизовано пливање. У пливачком клубу „Приморје“ тренирао је и Милош Милошевић, вишеструки освајач медаља на светским и европским првенствима и европски рекордер у дисциплини „дејфин“. У ували Прелук, која је по ветру (трамонтана) позната и изван Хрватске могуће је једрење на дасци (сурф). У близини Ријеке се налазе регатна поља на Журкову и у Мошћеничкој Драги, на којима се одржавају државне и међународне регате, од којих је најпознатија „Фиуманка“. Такође, у акваторију Цреса се већ традиционално одржавају ИМС светска и европска првенства у класи крсташа. На веслачком пољу у Омишљу, па и у Бакру, у природним увалама се одржавају међународне веслачке регате. Аутомотодром на Гробнику са својим пратећим објектима је простор где се одржавају тренинзи домаћих и страних ауто-мото такмичења, са перспективом да постане писта за одржавање трка у Формули 1. На последњим Олимпијским играма у Пекингу ријечка спортисткиња Сњежана Пејчић је у дисциплини ваздушна пушка на десет метара освојила бронзану медаљу, прву за Хрватску у Пекингу. [уреди] Дипломатска представништва У 20. веку у Ријеци је деловало 57 конзулата, од чега 20 у раздобљу уочи Првог светског рата. Данас у Ријеци делује 14 конзуларних представништава следећих држава:","Координате: 45.33° СГШ, 14.432° ИГД Ријека (хрв. Rijeka, на другим дијалектима хрватског језика: Rika и Reka, слв. Reka, итал. Fiume, мађ. Fiume, нем. Sankt Veit am Pflaum) је трећи по величини град у Хрватској и административно средиште Приморско-горанске жупаније. У Ријеци живи 144.043 становника. Са околином која обухвата простор бивше општине Ријека са општинама Вишково, Чавле, Клана, Јелење и Кострена, и градовима Кастав, Краљевица и Бакар, Ријека има 191.647 становника, док у ширем подручју града живи 270.000 становника (према попису становништва из 2001. године). Град се још у 19. веку због свог идеалног географског положаја и дубине мора у Ријечком заливу, као делу већег Кварнерског залива Јадранског мора, развио у једну од највећих средњоевропских лука и моћно индустријско средиште. Данас је Ријека највећа морска лука Хрватске. Од индустријских делатности веома је развијена бродоградња. У граду се налазе два велика бродоградилишта: 3. мај и Виктор Ленац. Ријека је била значајна и као једно од важнијих финансијских средишта бивше Југославије. У Ријеци се налази Хрватско народно позориште Иван пл. Зајц саграђено 1885. и универзитет у Ријеци, основано 1973." sv,7d1c22f5ae4380b6b02adbc561258eca,"[redigera] Bakgrund När atombomben över Hiroshima detonerade i slutskedet av andra världskriget, den 6 augusti 1945, var det få utanför det amerikanska kärnvapenprogrammet som hade trott att kärnenergi skulle gå att utnyttja praktiskt som ett vapen. Svenska regeringen fick dock vissa indikationer om vad som var på gång i och med att de allierade, i andra världskrigets slutskede, visade intresse för de svenska fyndigheterna av uran i alunskiffer. Detta skedde genom propåer om att Sverige borde ha statlig kontroll över tillgångarna och införa exportkontroll för svenskt uran med amerikanskt och brittiskt inflytande, helst med ensamrätt på den svenska malmen, trots att någon kommersiell malmbrytning inte förekom. Via sina rådgivare, bland andra Manne Siegbahn, insåg regeringen åtminstone på ett principiellt plan kopplingen mellan uran, kärnenergi och möjligheten att tillverka vapen baserade på detta. Efter att den amerikanske ambassadören Hershel Johnson 27 juli 1945 tagit upp frågan med kabinettssekreterare Stig Sahlin togs frågan upp på ett regeringssammanträde 2 augusti, och 11 september fick USA svar på sin propå, där Sverige förband sig att införa statlig kontroll över utvinning och export av uran, men avvisade förslagen om att de allierade skulle ha optionsrätt till det svenska uranet eller vetorätt över svensk uranexport. Fysikaliskt inriktad försvarsforskning hade startats i Sverige under andra världskriget, och engagerade en stor del av den tidens namnkunniga svenska fysiker, bland annat i form av Militärfysiska institutet (MFI) som hade grundats 1941. Denna forskning hade dock en inriktning på konventionella vapen, där många innovationer baserade på fysikens nyare landvinningar hade kommit till användning under andra världskriget. MFI slogs 1945 samman med två andra organisationer till Försvarets forskningsanstalt (FOA) i enlighet med ett förslag till omorganisation av den svenska försvarsforskningen som lagts i en proposition 1944. Den forskning som genomförts på bland annat MFI och inledningsvis planerades för FOA inriktade sig på sådant som jetmotorer, raketteknik, riktad sprängverkan och radarteknik. I augusti 1945, bara några dagar efter Hiroshima-bomben blev känd, begärde ÖB Helge Jung via den nytillträdde forskningsofficeren Torsten Schmidt att det nybildade FOA skulle utreda vad som var känt om dessa nya vapen. FOA:s första rapport till ÖB i slutet av 1945 baserade sig till stor del på Smythrapporten, den officiella amerikanska rapport om Manhattanprojektet och den bakomliggande fysik som offentliggjorts 12 augusti. Från första början tycks inställningen ha varit att Sverige behövde lära sig mer om de nya vapnen, både för att deras existens nu var given, och i syfte att undersöka hur man själv skulle kunna skaffa dessa vapen. Man insåg att kärnvapen hade en betydligt större förstörelsekraft än alla dittills existerande vapen, men synen på kärnvapen som något helt väsensskilt från konventionella vapen, och etiskt mer tvivelaktigt än dessa, hade inte lika tydligt etablerats 1945 som det successivt gjorde under 1950-talet. Konventionell flygbombning av stora städer såsom Dresden och Hamburg hade i respektive stad skördat minst lika många dödsoffer som atombomberna, även om det tagit längre tid och ett stort antal bombplan hade behövt sättas in. [redigera] Koppling till civil användning av kärnenergi Både atombomberna som vapen och kärnenergin som sådan tilldrog sig oerhört stort intresse i de flesta länder så snart atombomberna blev kända. I och med att Smythrapporten blev känd påbörjades omedelbara diskussioner även om fredliga användningar i USA. Samma sak gällde i Sverige. Studier av såväl militära som civila tillämpningar drog igång redan innan 1945 års slut. Regeringen tillsatte den så kallade Atomkommittén i november månad. Kopplingen mellan utvecklingsarbete för militärt och civilt utnyttjande av kärnenergin fortsatte under flera decennier. Även om mycket av det militära arbetet hemlighölls, tycks denna koppling inledningsvis ha varit okontroversiell, och därtill nödvändig eftersom tillgängliga resurser och kompetens för parallella civila och militära projekt saknades. Först sedan ""kärnvapenpacifismen"" började få insteg under 1950-talets senare del och starkare under 1960-talet började denna typ av kopplingar ses med stor misstänksamhet i bredare kretsar. [redigera] Inledning I oktober 1945 anhöll FOA om ett extraanslag för studier av kärnvapen, vilket beviljades. Den största delen av anslaget var inriktat på metoder för uranframställning, och därutöver bedrevs beräkningar av kärnvapens verkningar. En sektion för kärnfysik bildades i början av 1946 inom FOA:s avdelning för fysik (FOA 2), och i mitten av 1946 var ett 20-tal FOA-forskare och lika många externa forskare engagerade i undersökningar kring kärnvapen eller kärnenergi. 1947 bildades AB Atomenergi på initiativ av Atomkommittén, i syftet att konstruera experimentreaktorer och utveckla metoder för att utvinna uran från svenska fyndigheter, för både civilt och militärt behov. Från 1948 skedde en uppdelning av verksamheter mellan FOA och AB Atomenergi, där bland annat FOA:s uranverksamhet fördes över, samtidigt som ett samarbetsavtal upprättades (med slutligt regeringsgodkännande 1950) för att säkerställa att den militära forskningen kunde dra nytta av den civila kärnenergiverksamhet som startades. Den egentliga starten för kärnvapenprogrammet inträffade 1948. FOA:s styrelse beslöt i februari att inrikta verksamheten på skydd mot verkan av kärnvapen, troligen på grund av den bodelning som skett mellan FOA och AB Atomenergi, men enbart några dagar efter det beslutet gav försvarsstabschefen Nils Swedlund FOA i uppdrag att utreda möjligheterna för svensk anskaffning av kärnvapen. Utredningen genomfördes snabbt, och rapporten fanns färdig 4 maj 1948 med Gustaf Ljunggren (chef för FOA 1, kemiavdelningen) och Torsten Magnusson (chef för FOA 2) som undertecknare. Centralt i utredningen var att man förordade att satsa på kärnvapen baserade på plutonium, snarare än på höganrikat uran (235U), eftersom uranalternativet framstod som tekniskt svårare. Utredningen innehöll också en översiktlig projektplan över ett svenskt kärnvapenprogram med första uppskattningar över tids- och kostnadsförhållanden. Styrande för tidsförhållandena var enligt denna rapport uppförande av reaktorer, utvinning av råmaterial till dessa och framställningen av plutonium i reaktorerna, snarare än själva konstruktionen av kärnvapnen. En bidragande anledning var att man hade uppskattat den kritiska massan för en plutoniumladdning till ett för högt värde; man räknade på 20 kg alternativt 50 kg istället för de faktiska 6 kg. [redigera] Utgångsmaterial För att kunna få fram det plutonium som behövdes till kärnvapnen, var planen att driva tungvattenreaktorer där uran omvandlades till plutonium 239 (239Pu). De centrala utgångsmaterialen, som behövde skaffas i stor mängd, var uran, tungt vatten och grafit, som behövde anskaffas utan att man drabbades av de exportkontroller som bland annat USA införde för att förhindra att fler länder skaffade sig kärnvapen. Betydande mängder uran fanns som en inblandning i de fyndigheter av alunskiffer som fanns i Sverige, och som redan börjat exploateras under andra världskriget av Svenska skifferoljeaktiebolaget för framställning av drivmedel, och vars strategiska värde man redan fått klart för sig av de allierade propåerna. Tungt vatten tänkte man sig i första hand skaffa från Norge, där sådant redan framställdes. Eftersom Norge också initierade ett kärnteknikprogram var tanken att bedriva byteshandel, eftersom Norge inte hade lika brytvärda urantillgångar. Senare tänkte man sig att producera tungt vatten i en anläggning i Ljungaverk. Att skaffa grafit räknade man inte skulle medföra några större problem. Tillgång till tillräckliga mängder plutonium förblev den tekniska nyckelfrågan under hela det svenska kärnvapenprogrammet. Redan hösten 1948 kom dock kritik i ett gemensamt yttrande från AB Atomenergi och Atomkommissionen. FOA-rapportens projektplan förutsatte i det närmaste ett militärt monopol på de svenska urantillgångarna, till men för den civila utvecklingen, och att mycket stora resurser satsades på plutoniumframställningen. Realismen i detta ifrågasattes, och redan här dök de första tecknen på intressemotsättningar mellan militära och civila kärntekniska satsningar upp. Planens utformning berodde på att man på FOA utgick från att 50 kg snarare än 6 kg plutonium skulle behövas per kärnladdning, men att detta var en överskattning visste ingen av de inblandade 1948. Den skisserade anläggningen för plutonium till 5-10 laddningar per år, baserat på en produktion av 1 kg plutonium per dag, skulle således ha kunnat räcka för ända upp 60 laddningar per år. [redigera] 1950-talet I början av 1950-talet hade det Kalla kriget blivit riktigt kallt, kärnvapenkapprustningen hade tagit fart i och med att Sovjetunionen sprängt sitt första kärnvapen 1949 och senare sin första vätebomb 1953. Koreakriget hade utspelat sig och USA hade anammat principen om massiv vedergällning med kärnvapen. Det sistnämnda hade ökat stormakternas strategiska intresse för Norden som område för frambasering och överflygning av bombflyg i händelse av storkrig. Detta avspeglade sig i rapporten ÖB-54 som det svenska försvaret lade fram på hösten 1954, och där den militärtekniska utvecklingens betydelse stod i centrum. Man uppmärksammade nya stridsmedel i form av robotvapen, telestridsmedel, kärnvapen, biologiska stridsmedel och kemiska stridsmedel, och där kärnvapnen tillskrevs den avgörande betydelsen. ÖB Nils Swedlund skrev i förordet att det svenska försvaret behövde skydd och motmedel mot dessa nya stridsmedel, och själv anskaffa det som var lämpligt och möjligt för svensk del. Man påpekade också att Sveriges alliansfrihet i sig innebar att Sverige, till skillnad från NATO-länderna Danmark och Norge, inte hade några kärnvapengarantier från någon stormakt. Alliansfriheten i kombination med den militärtekniska utvecklingen och bedömningen av det strategiska läget talade således för ett svenskt kärnvapeninnehav. Försvaret och ÖB lade inte fram någon konkret plan för svensk kärnvapenanskaffning i ÖB-54, men den officiella militära argumentationen pekade tydligt i denna riktning och fanns i och med detta ute i offentligheten. Flygvapenchefen Bengt Nordenskiöld hade dock redan 1952 tagit offentlig ställning för svenskt kärnvapeninnehav, men detta var snarast framfört som ett personligt ställningstagande och vållade inte någon större debatt. 1954 togs också den första svenska kärnreaktorn, forskningsreaktorn R1 på KTH-området i drift, och uranextraktionsverket i Kvarntorp nådde upp till sin avsedda produktionskapacitet. 1953 hade man dessutom fått klart för sig att den kritiska massan för plutoniumbaserade kärnvapen hade överskattats, och siffran reviderades ner till 5-10 kg i en rapport skriven av Sigvard Eklund, vilket innebar att produktionsbehovet av plutonium var betydligt mindre än vad som tidigare antagits. Regeringen Erlander tillsatte 1955 en utredning om civil kärnenergi (1955 års atomenergiutredning), som 1956 föreslog att Sverige skulle satsa på kärnenergin, och göra detta i form av en komplett kärnbränslecykel baserad på inhemskt uran och tungvattenreaktorer, samt att det mesta inom denna satsning skulle stå under statlig kontroll. Detta var huvuddragen i det som senare kom att kallas den svenska linjen. På ett regeringssammanträde i november 1955 togs för första gången frågan om svensk anskaffning av kärnvapen upp till diskussion. Detta skedde på försvarsminister Torsten Nilssons initiativ, och det framkom då att Östen Undén, Gunnar Sträng och Ulla Lindström var motståndare. Tage Erlander verkade för att hålla den interna socialdemokratiska splittringen dold, och tog fasta på att den civila utvecklingen under flera år framåt skulle kunna fungera som ett stöd för den militära, och att det därför inte krävdes något avgörande beslut förrän i början av 1960-talet. Således försökte han förmå båda sidor att inte utåt propagera för sin åsikt. 1957 tog försvaret och ÖB i rapporten ÖB-57 offentligt ställning för anskaffning av svenska taktiska kärnvapen. Samma år tog FOA på ÖB:s uppdrag fram en detaljerad studie av vad som krävdes för att ta fram svenska plutoniumbaserade kärnladdningar, inklusive tidsplaner och kostnader. Detta var en specifikation av allt det som behövde göras helt utanför det civila kärnenergiprogrammet för att få fram kärnvapen. Mycket var relaterat till studier av plutoniumet och dess egenskaper, som krävde mycket komplicerade och högt skyddade anläggningar på grund av ämnets farlighet. Det offentliga ställningstagandet från ÖB Swedlund under 1957 ledde till att kärnvapenfrågan kom att bli en del av den offentliga politiska debatten i Sverige. Inledningsvis var borgerliga politiker och press i huvudsak positiva medan socialdemokraterna i stort var splittrade. Till följd av detta försökte regeringen under 1958 åter undvika att ta uttrycklig ställning trots att man lade fram en försvarsproposition baserad på ÖB:s underlag av år 1957 och den ökade spänningen i världen. Den pragmatiska lösningen blev att inte direkt finansiera utvecklingen av svenska kärnvapen, men att ge en ökad finansiering till skyddsforskning kring kärnvapen, och att ge detta begrepp en mycket vid tolkning. [redigera] Kärnvapenmotståndet inleds Socialdemokratiska kvinnoförbundet hade i maj 1956 tagit ställning mot kärnvapen, vilket då inte hade väckt någon större uppmärksamhet. ÖB:s ställningstagande blev dock startskottet till intensiv debattaktivitet i pressen under 1957. FOA:s generaldirektör Hugo Larsson bidrog också till att sätta fart på debatten genom att i en intervju i Dagens eko 1957 berätta att Sverige hade resurser för att framställa kärnvapen som skulle kunna vara färdiga 1963-1964. [död länk] Bland förespråkarna för svenska kärnvapen fanns Dagens Nyheters chefredaktör Herbert Tingsten och tidigare socialdemokratiske försvarsministern Per Edvin Sköld. Många av de tidiga motståndarna återfanns inom kulturvänstern, och kärnvapenfrågan figurerade därför flitigt på pressens kultursidor, men bland motståndarna fanns även Inga Thorsson, Ernst Wigforss och Östen Undén. Folket i bilds redaktör Per Anders Fogelström propagerade mot svenska kärnvapen i tidskriften, och gav 1958 ut boken Istället för atombomb tillsammans med den socialdemokratiske studentpolitikern Roland Morell. 1957 startades också en namninsamling mot svenska kärnvapen, som undertecknades av 95 000 personer och överlämnades till Tage Erlander i februari 1958. Aktionsgruppen mot svensk atombomb (AMSA) bildades i juni 1958. [redigera] Skyddsforskning och konstruktionsforskning I juli 1958 lade FOA fram underlag för två olika forskningsprogram: Skissen av L-programmet var i allt väsentligt en uppdatering av det underlag som tagits fram till ÖB året innan. S-programmet, som nu dök upp för första gången, beskrevs som ett program för att ta fram det kunskapsunderlag om kärnvapen som krävdes för att utforma ett svenskt försvar utan kärnvapen, men som var anpassat till ett krig där man räknade med att kärnvapenangrepp kunde förekomma. I allt väsentligt innehöll dock S-programmet, trots en mycket annorlunda beskrivning av syfte, samma aktiviteter som L-programmet, men nedskalat till ungefär 75�% av kostnaden. S-programmet var anpassat till både ÖB:s målsättning att skaffa kärnvapen och den socialdemokratiska regeringens tvehågsenhet, som FOA under sin nye generaldirektör Martin Fehrm uppenbarligen hade uppfattat. Med detta förslag kunde regeringen således finansiera nästan all verksamhet som krävdes för ett svenskt kärnvapenprogram, men ändå hävda att man inte gjorde så. Trots S-programmets utformning bestämde sig ÖB Swedlund för att han ville få ett omedelbart godkännande för L-programmet. I enskilda diskussioner mellan ÖB och försvarsminister Sven Andersson hösten 1958 kring kärnvapenfrågan och budgetbeslutet för kommande budgetår, gjorde Andersson klart att han själv förordade kärnvapenanskaffning, men att splittringen inom socialdemokraterna var sådan att man ville undvika att ta i frågan nu. Erlanders avsikt var att studera frågan inom en kommitté inom partiet och komma med ett förslag till 1960 års partikongress, och Andersson försökte därför förmå ÖB att inte begära budgetmedel för L-programmet, eftersom de ändå inte skulle beviljas. Detta hjälpte inte, utan i ÖB:s anslagsäskande i oktober 1958 (för budgetåret 1959/1960) begärdes medel för att FOA skulle inleda verksamhet i enlighet med L-programmet. Efterlämnade dagboksanteckningar och andra dokument har visat att Swedlund hade en begränsad förståelse för det politiska spelet, inte minst det inom partierna, trots att hans egna ställningstaganden under 1957 bidrog till att formera kärnvapenmotståndet. Han misstrodde också flera av de ledande politikernas förmåga att hantera frågan, och visade upp både en bristande flexibilitet och en förmåga att ofta uppträda på ett osmidigt sätt i sina personliga kontakter med regeringen. Anslagsäskandet för L-programmet avvisades därför, men FOA beviljades för budgetåret 1959/1960 ett stort anslag för ""ökad forskning inom atom-, robot-, motmedels- m.fl. områden"" där S-programmet i praktiken inrymdes. [redigera] Handlingsfrihetslinjen och utvidgad skyddsforskning Den socialdemokratiska arbetsgruppen, som hade tillsatts 1958 för att söka efter en kompromiss i kärnvapenfrågan inom partiet, hade Olof Palme som sekreterare och lade 12 november 1959 fram sin rapport. Kärnan i rapporten var att förorda att Sverige skulle välja en handlingsfrihetslinje - att inte binda sig i någon riktning i frågan om anskaffning av kärnvapen. Som en eftergift till kärnvapenmotståndarna förordades därmed ett uppskov på obestämd tid med ställningstagande kring kärnvapenanskaffning. Handlingsfriheten skulle samtidigt upprätthållas genom att man fortsatte kärnvapenforskningen, och man poängterade för kärnvapenanhängarna att detta inte skulle innebära någon egentlig försening, eftersom det civila kärnteknikprogrammet löpte parallellt med det militära flera år framåt. Forskningen fick dock inte uttryckligen vara konstruktionsforskning motsvarande L-programmet, men man förordade ""utvidgad skyddsforskning"". Detta innebar att det 1958 skisserade S-programmet kunde fortsättas, och i praktiken komma ännu närmare L-programmet i omfattning. Den socialdemokratiska partistyrelsen gick 14 december 1959 på arbetsgruppens linje, och så gjorde även 1960 års partikongress. Regeringens direktiv till FOA utfärdades 17 juni 1960. I samtal mellan statsminister Erlander och ÖB Swedlund 1959 bekräftade Erlander att programmet för utvidgad skyddsforskning fick ge resultat avseende laddningskonstruktion. Han poängterade dock också att det var mycket osäkert vad som skulle hända med kärnvapenfrågan när man behövde ta ett beslut om tillverkning, vilket man räknade med behövde ske 1963. Således hade man försökt undvika alltför allvarlig splittring inom partiet genom att skjuta på avgörandet i några år, snarare än skapa en kompromiss som innebar ett långsiktigt hållbart ställningstagande. Detta innebar att ett i det närmaste fullständigt kärnvapenprogram fick drivas under rubriceringen skyddsforskning och handlingsfrihet, samtidigt som den socialdemokratiska partiledningen och regeringen delvis hade närmat sig kärnvapenmotståndarnas linje i sina offentliga uttalanden. AMSA:s verksamhet klingade också av ganska fort, och den fortsatta verksamheten inom den svenska fredsrörelsen kom framför allt att vara inriktad mot opinionsbildning mot kärnvapeninnehaven i de stora kärnvapenländerna. När frågan åter togs upp i regeringen 1961, uppgav Erlander att han själv nu svängt i negativ riktning jämfört med sin åsikt tre-fyra år tidigare - som han dock aldrig hade deklarerat öppet. Det beslut som var aktuellt under de kommande åren var dock fortsatt uppskov, och fortsatt forskning, så handlingsfrihetslinjen gällde alltjämt. Erlanders vetenskaplige rådgivare Torsten Gustafson var en av de som rekommenderade fortsatt satsning på forskning. [redigera] Det civila kärnkraftprogrammet divergerar Ganska snart efter att det civila kärnkraftsprogrammet fått ökad fart efter 1956 års beslut, började det divergera från det militära kärnvapenprogrammet, den svenska linjen till trots, och trots att man från regeringshåll uppfattade det civila programmet som ett stöd för den militära när handlingsfrihetslinjen lanserades 1959. Skälen till denna divergering var flera. Även om AB Atomenergi var inkopplade i kärnvapenprogrammet, hade man också som uppgift att så snabbt som möjligt få fram kärnreaktorer som var praktiskt användbara för civil energiförsörjning, och var intresserade av att inte tappa initiativet till andra svenska energitekniska aktörer såsom Vattenfall eller ASEA. Det hade också blivit möjligt att få tillgång till mycket information, och även olika komponenter och råvaror av intresse för kärnkraften från USA. President Dwight D. Eisenhower hade i ett tal i december 1953 lanserat den nya linjen Atoms for Peace, som 1955 följdes upp med offentliggörande av en stor mängd dokument vid en konferens i Genève. Att köpa material från USA skulle vara snabbare och i många fall också bli billigare än att producera dem i Sverige. Å andra sidan krävdes då omfattande garantier för att materialen enbart användes civilt. 1 juli 1955 slöts ett första samarbetsavtal mellan Sverige och USA, som 18 januari 1956 följdes upp med ett ytterligare avtal om civilt samarbete på kärnenergiområdet. Som resultat fick Sverige tillgång till visst tidigare hemligstämplat material, och möjligheten att importera mindre mängder anrikat uran, samt tungt vatten till ett lägre pris än det norska. I avtalet krävdes garantier för att materialet inte skulle användas för kärnvapenändamål eller andra militära ändamål. De garantier som AB Atomenergi utfärdat för material till reaktorn R3 (Ågestaverket) 1957 innebar de första begränsningarna av detta slag som kunde utgöra problem för kärnvapenprogrammet, även om man från svensk sida lyckats undgå att utfärda helt vattentäta garantier till USA. Även om den grundläggande reaktortypen som valdes av AB Atomenergi var den som krävdes för att vara till nytta i det militära programmet (vilket var en grundval för den svenska linjen), var den mer detaljerade konstruktionen inte den som FOA hade föredragit, av det enkla skäl att driftprofilen vid optimerad energiproduktion var annorlunda än den vid optimerad plutoniumproduktion. Från 1959 avtog också det civila intresset för såväl att fullfölja uranverket i Ranstad, som beslutats 1958 och var tänkt att stå färdigt 1963, som för inhemsk produktion av tungt vatten. Tanken om inhemsk försörjning med kärnbränsle och andra strategiska råmaterial övergavs således stegvis och det svenska inslaget i ""den svenska linjen"" kom att begränsa sig till konstruktionen och byggandet av kärnreaktorerna. [redigera] Plutoniumproblem I takt med att det civila kärnkraftsprogrammet gick sin egen väg kom problemet med att få tillgång till plutonium, både för forskning och för senare framställning av kärnvapen, att torna upp sig som det största tekniska problemet för kärnvapenprogrammet. För många forskningsändamål, till exempel de metallurgiska, kunde man nöja sig med plutonium som utöver plutonium 239 innehöll över 7% av isotopen plutonium 240, trots att ett plutonium med denna isotopblandning inte skulle vara användbart som vapenplutonium. Plutonium av denna sammansättning kunde fås genom upparbetning av använt kärnbränsle från reaktorer som inte var optimerade för militär drift, men det gällde då att få tag på kärnbränslet utan att på ett uppenbart sätt bryta mot utfärdade garantier. En förutsättning för detta var att upparbetningen skedde inom Sverige, och någon sådan kapacitet stod inte klar när R3 togs i drift . Reaktorn R3 i Ågesta kom dock inte att bli den tillgång för kärnvapenprogrammet som man inledningsvis hade trott. Problemet ledde till att man från 1957 började studera möjligheten att istället uppföra och driva en eller eventuellt två rent militära reaktorer för plutoniumproduktion, placerad i bergrumsanläggning. I juli 1958 hade AB Atomenergi och FOA studerat detta, och kommit fram till att en militär reaktor (bestående av aluminiumkapslade bränsleelement och tungt vatten som moderator) skulle ge lägre produktionskostnader än att utnyttja andra, civila reaktortyper. Dock skulle det krävas relativt omfattande investeringar för denna reaktor, och på grund av den tilltänkta bergrumsplaceringen skulle det ta 4,5 år att uppföra reaktorn. Det minskade civila intresset för inhemsk råvaruförsörjning ledde till att skisserna för svensk kärnvapenframställning reviderades under 1959 och 1960. Man fick i uppskattningen nu lägga in ett uranverk, en tungvattenanläggning och en upparbetningsanläggning, förutom en eller två reaktorer, för att kunna klara plutoniumförsörjningen. Detta ledde till en kraftigt ökad kostnadsuppskattning, och ett större tidsbehov än tidigare antagits. Dessa anläggningar hade inte ingått 1958 års skisser av varken S- eller L-programmen, så finansiering av dem ingick inte i det program för utökad skyddsforskning som hade fått regeringens godkännande. Försvarets och FOA:s bedömning av läget år 1961 var således att det enbart var plutoniumtillgången som var kärnvapenprogrammets begränsande faktor, och från 1961 och framåt konstaterade Försvarsstaben att programmets tidsplan försköts framåt på grund av detta. [redigera] Sonderingar om kärnvapenköp från USA När ÖB 1954 förespråkade att det svenska försvaret behövde tillgång till kärnvapen, var inte egen svensk kärnvapenframställning det enda alternativ som övervägdes. Avtal med västmakterna om att snabbt komma till undsättning, eller köp av ett mindre antal kärnvapen från väst (i praktiken USA) övervägdes också, och det sista alternativet framstod av tids- och kostnadsskäl som det bästa, i den mån det var möjligt. Från 1954 skedde svenska sonderingar i USA om möjligheten att köpa kärnvapen. Från svensk del visste man att amerikansk lagstiftning inte tillät denna export, men man hoppades på att kunna bli positivt behandlade trots att man inte var med i NATO, eftersom man ansåg att det låg i USA:s intresse att Sverige skulle ha ett starkare försvar i händelse av sovjetiskt anfall mot landet. Bland annat samtalade FOA:s Torsten Magnusson med det amerikanska sändebudet Howard A. Robinson i frågan i november 1954, och Malte Jacobsson i Atomkommittén samtalade med konteramiral Lewis Strauss i Atomic Energy Commission i april 1955, och nämnde då siffran 25 som ett exempel på antalet kärnladdningar som Sverige kunde vara intresserat av att köpa. 1957 trappades sonderingarna upp då ambassadör Erik Boheman tog upp frågan med USA:s utrikesdepartement, samtidigt som svenska försvaret förhörde sig om möjligheter att få skicka svenska officerare på utbildning i kärnvapens användning. Boheman nämnde också att länder som Danmark och Norge redan fått köpa vapensystem som kunde bära kärnstridsspetsar (även om dessa länder inte disponerade några egna laddningar till dessa vapen). Det amerikanska svaret blev avvisande, eftersom Sverige, som icke-NATO-land inte hade något ömsesidigt försvarsavtal med USA, vilket var ett krav i amerikansk lag för att ens överväga kärnvapensamarbete. Budskapet var att om Sverige hade tänkt ändra sin alliansfria politik var man välkommen med en ny förfrågan, annars var det lönlöst. I en analys från amerikanska UD under 1959 konstaterade man att Sverige i princip inte behövde vara NATO-medlem för att kärnvapenförsäljning kunde övervägas, men var tvungen att åtminstone ha avtal med USA kring användningen av eventuella kärnvapen, vilket också skulle vara att lämna alliansfriheten. 6 april 1960 bestämde sig National Security Council för att den amerikanska linjen skulle vara att inte alls stödja ett svenskt kärnvapeninnehav, inte heller med egenutvecklade kärnvapen, eftersom det ansågs vara bättre för västs försvar mot Sovjetunionen att Sverige satsade sina begränsade resurser på konventionella stridskrafter snarare än på ett dyrt kärnvapenprogram. 1960 års ställningstaganden till trots fick svenska företrädare i kontakter med amerikanska försvaret tillgång till en del hemlig information senare under 1960-talet, dels om kärnvapentaktik och de krav denna ställde på spaningsresurser och snabbt beslutsfattande, och dels vissa kärnfysikaliska data. Bland annat tittade svenska företrädare på vapensystemet MGR-1 Honest John, som kunde förses med kärnstridsspetsarna W7 och W31. För artilleriändamål hade USA tagit fram projektilen W48 för 155 mm artilleri med 0,072 kt effekt. Några planer på så små svenska kärnvapen har dock inte återfunnits. [redigera] Planerade kärnladdningar De egenproducerade svenska laddningarna var avsedda att vara baserade på plutonium (239Pu). När de tidiga principskisserna runt 1955 ersattes med mer konkreta uppskattningar kring konstruktionslösningar var en av de första skisserna en flygbomb med en ungefärlig vikt av 400-500 kg och cirka 35 cm diameter. Denna bomb skulle vara möjlig att bära för A 32 Lansen. I den studie som genomfördes inom Kärnladdningsgruppen 1961-1962 skisserades ett anskaffningsprogram om 100 taktiska kärnladdningar, och dessa laddningar skulle ha en effekt motsvarande cirka 20 kiloton trotyl. [redigera] Vapenbärare I försvarets studier av hur de tilltänkta kärnvapnen skulle utnyttjas, låg fokus hela tiden på flygbomber som skulle bäras av attackflygplan. Eftersom planerna gällde taktiska kärnvapen i inte alltför stort antal, planerades aldrig någon särskild flygplanstyp enbart för kärnvapen, så vitt bekant. Det var således Flygvapnets modernaste attackflygplan som skulle bära kärnvapnen såväl som annan beväpning. Hade programmet följt sin ursprungliga tidsplan hade det således varit A 32 Lansen som hade varit aktuell som vapenbärare, och enligt de reviderade tidsplanerna där kärnvapnen skulle ha dykt upp först på 1970-talet hade även AJ 37 Viggen varit aktuell. Kärnladdningsstudien diskuterade också översiktligt möjligheten att utnyttja markrobotar med cirka 100 km räckvidd, och kärnladdade torpeder till ubåtar (troligen hade Sjöormenklassen och en modifierad Torped 61 varit aktuella), men utan att göra några närmare studie av verkan av dessa alternativ; studien fokuserade istället på hur flygbomber kunde användas. Påståenden har också figurerat också om att andra svenska vapensystem skisserade eller utvecklade under 1950- och 1960-talen skulle ha varit avsedda som vapenbärare för kärnvapen, bland annat det tunga attackflygplanet Saab A 36, Bandkanon 1 (en 155 mm artilleripjäs) och sjömålsroboten Robot 08. Dessa påståenden har funnits i rörelse från den tid då försvarets studier fortfarande var hemligstämplade. Förvisso fanns de första skisserna på hur ett svenskt kärnvapen rent fysiskt kunde se ut när A 36 studerades, men A 36-projektet var sedan flera år övergivet till förmån för AJ 37 Viggen när de första detaljerade militära (snarare än enbart fysikaliska eller tekniska) studierna genomfördes 1961-1962, så A 36 kan aldrig ha ansetts utgjort en integrerad del av själva kärnvapenprogrammet. Vad gäller bland annat Robot 08 ger de tidigare hemliga dokument som har kommit till kännedom inget stöd för påståenden om att något annat än flygbomber skulle ha övervägts på ett mer seriöst sätt. Kärnvapenbestyckade sjömålsrobotar skulle, i likhet med torpeder, i och för sig ha passat in i den tilltänkta operativa användningen av kärnvapen mot överskeppningsföretag. Dock kom kärnladdningsstudien fram till att störst effekt med flygbomber skulle fås vid bekämpning i hamn; till sjöss skulle en utspridning av en sjöstyrka minska effekten av kärnvapen. Påståenden om planer för kärnvapenbestyckad ammunition till svenska artilleripjäser med 155 mm kaliber och högst 25 km räckvidd måste ses med än större skepsis. Förvisso togs kärnvapenammunition i 155 mm kaliber fram av USA och i 152 mm kaliber av Sovjetunionen, så tekniskt skulle detta ha varit möjligt. Den enda amerikanska kärnladdningstyp av denna kaliber som faktiskt färdigställdes, W48, hade dock endast 0,072 kilotons effekt, trots att den krävde lika mycket plutonium som en betydligt kraftigare laddning. (Laddningar med större effekt togs av USA huvudsakligen fram för artilleri med kalibern 203 mm respektive 280 mm.) Den representerade också en annan konstruktionsprincip, linjär implosionsbomb, än de fissionsladdningar som hade större yttermått. Eftersom det hela tiden var plutoniumtillgången som var den begränsande faktorn i det skisserade svenska programmet, och kostnadsaspekterna sågs med bekymmer, är det svårt att tro att antalet flygbomber skulle ha minskats till förmån för slagfältskärnvapen med mindre effekt, som dessutom skulle ha krävt utvecklingskostnader för att utforska en ytterligare konstruktionsprincip. [redigera] Tilltänkt användning Redan från början avskrev man möjligheten att skaffa sig svenska strategiska kärnvapenstyrkor, med möjligheten att nå fientliga befolknings-, industri- och beslutscentra, eftersom Sverige inte hade några bombplan med strategisk räckvidd. Istället rörde det sig om taktiska kärnvapen som skulle kunna användas mot militärt betydelsefulla mål i Sveriges närområde i händelse av krigsfara. Det främsta exemplet på sådana mål kunde vara utskeppningshamnar på andra sidan Östersjön, och ett annat mål skulle vara fientliga flygbaser. När det gällde utskeppningshamnarna konstaterade man att dessa i allmänhet hade stadsbebyggelse och civil befolkning så pass nära hamnarna att även dessa skulle drabbas, om insatser gjordes med svenska kärnvapen. Detta ledde försvaret till slutsatsen att denna användning, även om det var fråga om taktiska snarare än strategiska kärnvapen, skulle ha politiska konsekvenser. Den strategisk-operativa effekt man förväntade sig av ett svenskt innehav av taktiska kärnvapen var i första hand en krigsavhållande effekt, att själva kärnvapeninnehavet skulle avskräcka mot anfall mot Sverige. I andra hand skulle man tvinga en angripare att göra taktiska anpassningar inför risken att utsättas för kärnvapenangrepp, vilket skulle innebära att ett militärt angrepp mot Sverige bland annat tog längre tid och krävde mer resurser. I denna roll skulle således kärnvapeninnehavet hjälpa till att återställa balansen mellan de konventionella stridskrafterna. För att inte kärnvapenkapaciteten skulle kunna slås ut av ett överraskande angrepp, skisserade man på ett system där huvuddelen av laddningarna förvarades spridda på några starkt skyddade bergrumsförråd, och resten flyttades runt mellan Attackeskaderns baser. Dessa skisser gick under beteckningen Ahasverussystemet och kan jämföras med tankarna på andraslagsförmåga. [redigera] Åsiktsbyten inom försvaret Efter att den starke kärnvapenförespråkaren Nils Swedlund 1961 hade avgått med pension och hade lämnat över ÖB-posten till Torsten Rapp började vissa ledande befattningshavare internt inom försvaret uttrycka tveksamhet kring kärnvapenprogrammet. Detta kan ses mot bakgrund av fördröjningarna i tidsplanerna på grund av svårigheterna med plutoniumförsörjningen och de ökade kostnadsuppskattningarna. De första skeptiska åsikterna kom från Flygvapnet, och framfördes 1961 av flygstabschefen Stig Norén till sina motsvarigheter i andra försvarsgrenar och den tillträdande försvarsstabschefen Carl Eric Almgren i samband med arbetet med det som skulle bli underlaget ÖB-62. Detta ledde bland annat till att en särskild arbetsgrupp, Kärnladdningsgruppen, tillsattes under ledning av överste Åke Mangård. Denna grupp arbetade juni 1961 till februari 1962 och genomförde omfattande analyser av konsekvenser och det militära värdet av kärnvapeninnehav. Genom fortsatta påstötningar från Flygvapnet kom rapporten ÖB-62 att uttrycka en mer ambivalent hållning till kärnvapen än rapporten från 1957, men var dock i huvudsak positiv. Att det var flygvapenföreträdare som bytte åsikt i kärnvapenfrågan kan tyckas paradoxalt, eftersom fokuseringen på kärnvapnen i bland annat USA hade lett till att flygstridskrafterna hade ökat i betydelse i jämförelse med mark- och sjöstridskrafterna. Flygvapnet stod dock inför en dyr anskaffning av Viggen, och befarade att ett fullskaligt kärnvapenprogram skulle konkurrera med detta. En av punkterna som Norén ville ha bättre utrett var vilka konventionella stridskrafter man kunde få istället för kärnvapnen. Man kan konstatera att detta också var den linje som USA 1960 bestämt sig för att man ansåg att Sverige borde följa; huruvida detta påverkade de svenska försvarschefernas ställningstagande är oklart. Att Swedlund ersattes just med en flygvapenofficer har ibland satts i sammanhang med att försvaret valde att prioritera flygplan istället för kärnvapen. Det har dock påpekats att det snarare var det faktum att Swedlund lämnade ÖB-posten som öppnade för nya överväganden, oavsett efterträdare, och Rapp utmärkte sig snarare för att inte ha någon stark personlig åsikt i frågan. I rapporten ÖB-65 hade man tagit ytterligare ett steg bort från att förutsätta ett kärnvapenförsett svenskt försvar. Man förordade fortfarande svenska kärnvapen i allmänna termer, men de låg nu inte längre inlagda i försvarets planering, eftersom det fortfarande inte fanns beslut om dem, och att man såg en överhängande risk att ett svenskt innehav skulle förbjudas till följd av de nedrustningsförhandlingar som bedrevs. Rapporten såg också ljusare på möjligheten att försvara sig konventionellt med ett försvar bestående av moderna stridskrafter, eftersom man nu på allvar anammat marginaldoktrinen, där man förutsatte att ett angrepp mot Sverige inte skulle ske isolerat, utan som ett led i en storkonflikt. I det fallet skulle endast en mindre andel av den angripande stormaktens stridskrafter kunna sättas in mot Sverige. [redigera] Kärnvapenprogrammet och svensk nedrustningspolitik Inom FN drev Sverige via Östen Undén redan i slutet av 1950-talet linjen om ett provstoppsavtal för kärnvapen. Från 1962 var Sverige också en aktiv deltagare i de internationella nedrustningsförhandlingarna. Förhandlingar mellan NATO och Warszawapakten hade inletts 1960, men strandat 1961. I FN:s generalförsamling hösten 1961 beslöts att återuppta förhandlingarna och utöka dem med åtta neutrala/alliansfria stater, däribland Sverige. De första förhandlingar med deltagande av neutrala stater skedde 15 mars 1962. I augusti 1962 kom Sovjetunionen, Storbritannien och USA i dessa förhandlingar överens om att stoppa alla prov med kärnvapen i atmosfären, yttre rymden och under vatten. Man inbjöd också världens alla stater att skriva på, vilket kom som en överraskning för Sverige. Efter en kort betänketid beslöt sig den svenska regeringen att skriva på, trots handlingsfrihetslinjen. Man konstaterade också att underjordiska kärnvapenprov inte förbjöds av avtalet, och att handlingsfriheten trots allt skulle kunna upprätthållas. Efter provstoppsavtalet kom till, fick FOA i uppgift att från 1963 driva en seismografisk anläggning för övervakning av att avtalet följdes. I frågan om icke-spridning låg dock de svenska förhandlarna i flera år lågt, just mot bakgrund av den svenska handlingsfrihetslinjen. Fram till 1965 hade man instruktioner från regeringen att inte driva frågan. Detta ändrades i början av 1966, och offentliggjordes av statssekreteraren i försvarsdepartementet Karl Frithiofson i mars 1966 i ett tal inför Kungliga Krigsvetenskapsakademien, där han då meddelade att det för närvarande inte skulle ligga i Sveriges intresse att anskaffa egna kärnvapen, vilket var en nyansskillnad från den tidigare handlingsfrihetslinjen. Tre faktorer bakom detta ställningstagande var dels att det såg alltmer svårt ut att kunna få plats med ett kärnvapenprogram inom försvarets ekonomi, dels att man kommit fram till att framtida krig mycket väl kunde bli konventionella till sin karaktär, bland annat genom att studera NATO:s flexible response-doktrin, och dels att man (något oklart hur) bedömde att Sverige ändå i praktiken skyddades av USA:s kärnvapenparaply. Alldeles innan regeringens ställningstagande hade dock försvaret uttryckt att Sveriges säkerhetsläge skulle försämras om man anslöt sig till ett icke-spridningsavtal, eftersom avtalsförslagen riktade sig mot mindre länder som ännu inte hade kärnvapen, medan USA:s och Sovjets kärnvapeninnehav inte påverkades. Således skulle man avskaffa Sveriges handlingsfrihet utan att få något annat i utbyte, men ändå stå kvar med samma kärnvapenhot mot sig. Förhandlingarna resulterade i icke-spridningsavtalet, som var klart för påskrift 1968. Sverige skrev på 19 augusti 1968, strax efter att Västtyskland hade gjort detsamma. [redigera] Avslutning Karl Frithiofsons tal i mars 1966 tillkännagjorde i princip att tankarna på svensk anskaffning av kärnvapen hade övergetts och därmed ett slut på handlingsfrihetslinjen. Linjen utvecklades ytterligare 1968 i försvarsutredningen, och med undertecknandet av icke-spridningsavtalet 1968 påbörjades avvecklingen av all konstruktionsinriktad kärnvapenforskning vid FOA. Reduktionerna av FOA:s kärnvapenforskning inleddes 1967, samtidigt som en förskjutning mot annan försvarsforskning (relaterad till konventionella vapen) skedde. Från 1968 inriktades den kvarvarande kärnvapenrelaterade forskningen på skyddsfrågor, och avvecklingen av den verksamhet som var direkt relaterad till kärnvapenprogrammet var avslutad 1972. Det mest signifikanta var att plutoniumlaboratoriet i Ursvik avvecklades. Utländska bedömningar har klassat den svenska kärnvapenkompetensen som byggdes upp som mycket högt stående och att Sverige i slutet av kärnvapenprogrammet var tekniskt kapabelt att på kort tid skaffa kärnvapen. [redigera] Efter kärnvapenprogrammet [redigera] Faktisk skyddsforskning och stöd till nedrustning Kärnvapenrelaterad verksamhet fortsatte dock vid FOA även efter avvecklingen var avslutad 1972, men i betydligt mindre omfattning. (Resurserna år 1972 var ungefär en tredjedel av de 1964-1965. ) Faktisk skyddsforskning kring kärnvapnens effekter, utan koppling konstruktionsforskning eller någon handlingsfrihetslinje, fortsatte. Paradoxalt nog hade ju denna del av kärnvapenforskningen inledningsvis givits en låg prioritet, eftersom ""skyddsforskning"" då enbart var ett politiskt gångbart namn. Den kvarvarande tekniska sakkunskapen om konstruktion av kärnvapnen utnyttjades senare i olika nedrustningssammanhang. [redigera] Handlingar från kärnvapenprogrammet Enligt den svenska sekretesslagen kan hemliga handlingar frisläppas efter 40 år. Många handlingar från det svenska kärnvapenprogrammets uppbyggnadsskede och mest intensiva period blev därför successivt offentliga under 1990-talet, och har legat till grund för de beskrivningar som gjorts, bland annat av Wilhelm Agrell. Vissa handlingar som är kvalificerat hemliga frisläpps dock först efter 70 år, så denna typ handlingar från det svenska kärnvapenprogrammet är ännu inte allmänt tillgängliga. [redigera] Kontroverser om verksamheten efter 1958 1985 förekom i tidningen Ny Teknik artiklar om den svenska kärnvapenforskningen med ett antal påståenden om förhållanden som då inte var allmänt kända, och som tidningen själv betecknade som avslöjanden. Ny Teknik hävdade att verksamheten vid bland annat FOA hade fortsatt i direkt strid mot riksdagens beslut 1958. Detta ledde till att regeringen gav ett uppdrag till dåvarande rättschefen på försvarsdepartementet, Olof Forssberg, att utreda frågan. Forssbergs utredning Svensk kärnvapenforskning 1945 till 1972 stod klar 1987, och kom fram till att ingen forskning hade skett som inte rymdes inom den beslutade linjen om skyddsforskning med handlingsfrihet. I november 1994 kom The Washington Post med påståenden om att Sverige skulle ha hållit sin kärnvapenoption öppen i smyg. Detta påstående baserade sig på att reaktorn R3 i Ågestaverket fortfarande fanns kvar, men inte inordnats i den gällande inspektionsregimen enligt icke-spridningsavtalet. Reaktorn hade ställts av 1974, men inte demonterats. Från Statens Kärnkraftsinspektion (SKI) påpekade man att anledningen till att anläggningen inte omfattades av inspektioner, var att Sveriges avtal med IAEA upprättades 1975 (och inte 1968 då icke-spridningsavtalet ratificerades), och då var R3 tagen ur drift och allt klyvbart material avlägsnat. Eftersom inga av de kvarvarande komponenterna hade underhållits sedan 1974 betraktades den inte tillnärmelsevis vara i körbart skick av SKI.","Det svenska kärnvapenprogrammet syftade till utvecklingen av kärnvapen och bedrevs i Sverige mellan 1945 och 1972. Kärnvapenprogrammet drevs parallellt med forskning kring skydd mot kärnvapen vid Försvarets forskningsanstalt och delar av det omfattades av stor sekretess. Programmet lades ned framförallt av politiska skäl innan några kärnvapen hade framställts, men även ekonomiska skäl spelade in. Fram till 1958 bedrevs det hemliga programmet med utgångspunkten att Sverige skulle skaffa egna kärnvapen. Ett beslut i Sveriges riksdag samma år innebar att forskningen inriktades på skydd mot kärnvapen, med bibehållande av handlingsfrihet att vid behov senare byta linje. Med regeringens godkännande bedrevs dock kärnvapenprogrammet under beteckningen ""utökad skyddsforskning"" och hade sin mest intensiva period under början av 1960-talet. Den fortsatta verksamhet som bedrevs efter 1958 har varit föremål för senare kontroverser, eftersom vissa bedömare menar att den gick utöver vad riksdagen hade beslutat. Handlingsfrihetslinjen övergavs 1966, och Sveriges godkännande av icke-spridningsavtalet 1968 innebar att avvecklingen av kärnvapenprogrammet inleddes, vilken var avslutad 1972." sv,b3891af89bd9a39b8d1881100e707ff5,"[redigera] Biografi [redigera] Tidigt liv Janáček var son till skolläraren Jiří (1815–1866), och Amalie, (född Grulichová) Janáček (1819–1884). Han var ett begåvat barn i en familj som levde under begränsade omständigheter. Hans far ville att hans kulle följa familjetraditionen och bli lärare, men gav sig inför Janáčeks uppenbara musikaliska talang. 1865 skrevs Janáček in som elev vid klostret S:t Thomas i Brno, där han deltog i körsång under Pavel Křížkovský och ibland också fick spela orgel. En av hans klasskamrater, František Neumann, beskrev senare Janáček som en ""excellent pianist, som spelade Beethovensymfonier perfekt, fyrhändigt, med en klasskamrat under Křížkovskýs överinseende"". Křížkovský tyckte att han var en problematisk och egensinnig elev men rekommenderade honom då han sökte till orgelskolan i Prag. Janáček mindes Křížkovský som en utmärkt dirigent och lärare. Janáček hade från början tänkt att studera piano och orgel, men kom att helt ägna sig åt komponerande. Han skrev sina första körstycken då han 1873–1876 var ledare för kören Svatopluks hantverksförening. 1874 skrevs han in vid Prags orgelskola med František Skuherský och František Blažek som lärare. Hans studenttid i Prag var påver. Han hade inget piano i sitt rum utan fick nöja sig med en pianoklaviatur ritad på bordsskivan. Han skrev en kritisk artikel om Skuherskýs utförande av den gregorianska mässan i marsnumret 1875 av tidningen Cecilie, som medförde att han relegerades från skolan, men Skuherský mjuknade och den 24 juli 1875 examinerades Janáček med klassens högsta betyg. Efter att ha återvänt till Brno tjänade han sitt uppehälle som musiklärare och som ledare för olika amatörkörer. Från 1876 undervisade han i musik vid lärarseminariet i Brno. Bland hans elever där fanns Zdenka Schulzová, dotter till Emilian Schulz, seminariets chef. Hon kom senare att bli Janáčeks hustru. 1876 blev han också elev till pianisten Amálie Wickenhauserová-Nerudová, tillsammans med vilken han organiserade kammarmusikkonserter och gav konserter under de följande två åren. I februari 1876 utsågs han till körledare i Beseda brněnská, Filharmoniska sällskapet. Bortsett från ett avbrott 1879–1881, var han kvar som dirigent fram till 1888. Från oktober 1879 till februari 1880 studerade han piano och orgel vid Königliches Konservatorium der Musik zu Leipzig. Där komponerade han Thema con variazioni för piano i Bb-dur, med undertiteln Zdenkas variationer. Janáček var missnöjd med undervisningen (bland lärarna fanns Oskar Paul och Leo Grill) och då han vägrades stipendium för att studera för Saint-Saëns i Paris flyttade han till Hochschule für Musik und darstellende Kunst i Wien där han från april till juni 1880 studerade komposition för Franz Krenn. Han lyckades dölja sitt motstånd mot Krenns nyromantik, men han slutade i pianoklassen för Joseph Dachs och fick vidare ingen pianoundervisning, då han blev kritiserad för sin teknik och sina tolkningar. Han deltog med en violinsonat (förkommen) i en kompositionstävling vid högskolan, men juryn avfärdade den som ""alltför akademisk"". Janáček lämnade musikhögskolan i juni 1880, besviken trots Krenns mycket berömmande personliga intyg. Han återvände till Brno där han gifte sig den 13 juli 1881 med sin unga elev Zdenka Schulzová. Janáček utnämndes till direktör för orgelskolan och kvarstod i befattningen till 1919 då skolan blev musikkonservatorium. I mitten av 1880-talet började Janáček komponera mer systematiskt. Bland annat skrev han Fyra sånger för manskör (1886), dedicerade till Antonín Dvórak, och sin första opera, Šárka (1887-88). Under denna period började han också studera och samla in folkmusik, sånger och danser. I början av 1887 riktade han skarp kritik mot kollegan Karel Kovařovics komiska opera Brudgummarna i en recension i tidningen Hudební listy. Han skrev: ""Vilken melodi minns ni? Vilket motiv? Är detta dramatisk opera? Nej, jag skulle skriva på affischen: 'Komedi framförd tillsammans med musik', eftersom musiken och librettot inte hänger samman."" Janáčeks recension ledde till att de båda tonsättarna kom att ogilla varandra och det blev även yrkesmässiga problem då Kovařovic som chef för Nationalteatern i Prag till en början vägrade att sätta upp Janáčeks opera Jenůfa. Från det tidiga 1890-talet ledde Janáček huvuddelen av de folkloristiska aktiviteterna i Mähren och Schlesien och använde repertoaren av folksånger och danser i orkester- och pianoarrangemang. Det mesta av hans bedrifter inom området publicerades 1899–1901, men intresset för folkmusik kom att vara livet ut. Hans kompositioner präglades ännu av influenser från den deklamatoriska och dramatiska stilen hos Smetana och Dvořák. Han uttryckte sig väldigt negativt om den tyska nyromantiken hos särskilt Wagner i tidningen Hudební listy som han grundade 1884. Hans andra barn, sonen Vladimírs död 1890 följdes av ett försök till en opera, Början av en romans (1891) och kantaten Amarus (1897). [redigera] Senare år Under 1900-talets första decennium komponerade Janáček kyrkomusik, bland annat Otče náš (Fader vår, 1901) och Zdrávas Maria (Ave Maria, 1904). 1901 kom första delen av hans pianocykel Po zarostlém chodníčku (På en övervuxen stig) och blev gradvis hans mest spelade verk. Under 1902 besökte Janáček Ryssland vid två tillfällen. Första gången tog han med sin dotter Olga till Sankt Petersburg där hon stannade för att studera ryska. Tre månader senare återvände han tillsammans med sin hustru eftersom Olga insjuknat. De tog henne till Brno, men hennes tillstånd försämrades. Janáček skrev om sin smärta i den nya operan Jenůfa där hans lidande med dottern blev Jenůfas lidande. Då Olga dog året därpå dedicerade han operan till hennes minne. Operan hade premiär på Nationalteatern i Brno 1904 och fick ett gott mottagande. Janáček upplevde det dock bara som en provinsiell framgång. Han ville bli uppmärksammad också vid den mer inflytelserika Pragoperan, men den refuserades där och det kom att ta tolv år innan den hade premiär i Prag. Bedrövad och känslomässigt utmattad reste Janáček till kurorten Luhačovice för att vila upp sig. Där mötte han Kamila Urválková, vars kärlekshistoria försåg honom med temat för hans nästa opera Osud (Ödet). 1905 deltog Janáček i en demonstration till förmån för ett universitet i Brno, där den unge František Pavlík dödades av polisen. Händelsen inspirerade Janáček till pianosonaten Sonata 1. X. 1905 „Z ulice“ (Sonat 1. X. 1905 ""Från gatan""). Incidenten fick honom att än mer stödja det antityska och antiösterrikiska etos i den ""ryska cirkeln"" som han varit med om att grunda 1897 och som kom att bli officiellt förbjuden av den österrikiska polisen 1915. 1906 kontaktade han den tjeckiske poeten Petr Bezruč, som han senare samarbetade med då han skrev flera körstycken till Bezručs poesi. Bland dessa var Kantor Halfar (1906), Maryčka Magdónova (1908), och Sedmdesát tisíc (1909). Janáčeks liv under 1900-talets första decennium var komplicerat, både i privatlivet och yrkeslivet. Han väntade fortfarande på ett konstnärligt erkännande från Prag. En del av sina verk förstörde han, andra förblev oavslutade. Men han fortsatte att komponera och skapade många enastående verk: körverk, kammarmusik, orkesterverk och operor. Mest uppmärksammade är kantaten Věcné evangelium (Det eviga evangeliet, 1914), Pohádka (Sagor, 1910) för cello och piano, pianocykeln V mlhách (I dimman, 1912) och hans första symfoniska dikt Šumařovo dítě (Musikantens barn). Hans femte opera, Výlet pana Broučka do měsíce (Herr Broučeks utflykter) som han skrev mellan 1908 och 1917 har karaktäriserats som ""den mest tjeckiska vad beträffar ämnesval och behandling"" av alla Janáčeks operor. 1916 inledde han, vad som skulle komma att bli en lång professionell och personlig relation med teaterkritikern, dramatikern och översättaren Max Brod. Samma år sattes till slut operan Jenůfa upp i Prag. Det blev en enorm succé och Janáček fick stort bifall. Han var nu 62 år. Efter Pragpremiären inledde han ett förhållande med sångaren Gabriela Horváthová, som ledde till att hans hustru Zdenka försökte begå självmord och att de informellt separerade. Ett år senare, 1917, mötte han Kamila Stösslová, en ung gift kvinna, 38 år yngre än han, som kom att inspirera honom under resten av hans liv. Han upprätthöll en manisk och, åtminstone från hans sida, passionerad korrespondens med henne som innehöll nära 730 brev. Från 1917 till 1919 skrev han sångcykeln Zápisník zmizelého (En försvunnens dagbok). När han var klar med den påbörjade han sitt nästa ""Kamila""-verk, operan Káťa Kabanová. 1920 pensionerades Janáček från posten som direktör för musikkonservatoriet i Brno, men han fortsatte att undervisa till 1925. 1922 bevistade han en föreläsning av den indiske filosofen och poeten Rabindranath Tagore och använde sedan en Tagoretext till körverket Potulný sílenec (Den vandrande dåren). Senare samma år stötte han på de mikrotonala verken av Alois Hába. I början på 20-talet fullbordade han sin opera Příhody Lišky Bystroušky (Den listiga lilla räven) som var inspirerad av en följetong i tidningen Lidové noviny. Då Janáček fyllde 70 år gav Max Brod ut hans biografi och han intervjuades av Olin Downes i New York Times. 1925 utnämndes han till den förste hedersdoktorn vid Masarykuniversitetet som grundats 1919 i Brno. Våren 1926 skapade han det monumentala orkesterverket Sinfonietta som snabbt blev en stor framgång över hela världen. Samma år reste han till England inbjuden av Rosa Newmarch. Ett stort antal av hans verk spelades i London, t.ex. den första stråkkvartetten, blåsarsextetten och hans violinsonat. Kort därefter började han skriva på musik till en gammal kyrkslavisk text. Resultatet blev den storskaliga Glagolská mše (Glagolitisk mässa). Janáček var ateist och kritisk till den organiserade kyrkan, men religiösa teman dyker ständigt upp i hans verk. Den glagolitiska mässan var delvis inspirerad av ett förslag från en prästvän och delvis av att Janáček ville fira minnet av den tjeckiska självständigheten. 1927, det år då Sinfoniettan hade premiär i New York, Berlin och Brno, påbörjade han sitt sista operaverk, Z mrtvého domu (Den dödes hus), vars tredje akt hittades på hans skrivbord efter hans död. I januari 1928 påbörjade han sin andra stråkkvartett, Intima brev, hans ""kärleksmanifest"". Under tiden spelades hans Sinfonietta i London, Wien och Dresden. Under sina sista år blev den alltjämt aktive Janáček en internationell celebritet. Han blev ledamot av Akademie der Künste i Berlin 1927, tillsammans med Arnold Schönberg och Paul Hindemith. Hans operor och andra verk framfördes äntligen på scener runt om i världen, men Den dödes hus kom att ha premiär först efter hans död. I augusti 1928 gjorde han en utflykt till Štramberk med Kamila Stösslová och hennes son Otto, men fick en förkylning som utvecklades till lunginflammation. Han dog den 10 augusti i Ostrava på Dr. L. Kleins sanatorium. Han fick en stor offentlig begravning till musiken ur sista scenen i Den listiga lilla räven och begravdes på den centrala kyrkogården i Brno. [redigera] Personlighet Janáčeks liv var fyllt av arbete. Han ledde organistskolan, var lärare vi lärarseminariet och gymnasiet i Brno, samlade sitt föreläsningsmaterial och komponerade. Från tidiga år ansåg han sig vara individualist och hans tydligt deklarerade åsikter ledde ofta till konflikter. Han kritiserade utan att tveka sina lärare som såg honom som en trotsig och antiauktoritär elev. Hans egna elever ansåg honom sträng och oeftergivlig. En av hans elever, Vilém Tauský, beskrev möten med Janáček som något plågsamma för den som inte var van vid hans personlighet, och noterade att Janáčeks karaktäristiska staccaterade tal återkom i några av hans operaroller. På grund av kritik avgick han 1881 som ledare för Filharmoniska sällskapet (Beseda brněnská), men efter en snabb nedgång i körens kvalitet återanställdes han året därpå. Hans äktenskap, lugnt och tryggt de första åren, blev alltmer spänt och svårt efter hans dotter Olgas död. Åratal av ansträngningar i obemärkthet krävde sin tribut och var nära att ta död på hans ambitioner som tonsättare. ""Jag var fullkomligt tillintetgjord, mina egna studenter gav mig råd om hur jag skulle skriva, hur jag skulle ge röst åt orkestern"", skrev han. Succén 1916, då Kovařovic slutligen bestämde sig för att sätta upp Jenůfa i Prag – medförde nya problem. Janáček gick motvilligt med på de ändringar man tvingade honom att göra i verket. Jenůfa medförde att han kom in i Prags musikliv. Han uppmärksammades av sopranen Gabriela Horvátová, som vägledde honom genom societeten. Janáček var förtrollad av henne. Då han återvände till Brno förefaller han inte ha dolt sin nya passion för hustrun, som reagerade med att försöka begå självmord. Janáček blev rasande på hustrun och försökte få till stånd en skilsmässa, men passionen för Horvátová svalnade. Hustrun Zdenka, som var angelägen om att undvika en offentlig skandal, övertalade honom att gå med på en inofficiell skilsmässa. Fram till Janáčeks död levde de separerade i samma hushåll. 1917 inleddes hans livslånga inspirerande och obesvarade passion för Kamila Stösslová, som varken sökte eller avvisade hans beundran. Janáček bad att få tilltala henne med förnamn i deras brev. 1927 gav hon med sig och undertecknade ""Tvá Kamila"" (Din Kamila) i ett brev som Zdenka hittade. Detta avslöjande orsakade ett gräl mellan makarna och trots att deras arrangemang inte ändrades, verkar Janáček ha övertalat henne att stanna. Samma år som han dog, 1928, avsåg Janáček att ge publicitet åt sina känslor för Stösslová. Max Brod avrådde honom dock. Janáčeks samtida och kolleger beskrev honom som opålitlig och reserverad, men förmögen till passionerad besatthet för dem han älskade. Hans överväldigande passion för Stösslová var allvarlig, men gränsade till självutplånande. Deras brev är en viktig källa för att förstå Janáčeks konstnärliga intentioner och inspiration. Hans brev till sin lidande hustru är däremot triviala. Zdenka förstörde troligen sina brev till maken efter hans död. Endast några vykort finns bevarade. [redigera] Musikalisk stil 1874 blev Janáček vän med Antonín Dvořák och började komponera i en tämligen traditionell romantisk stil. Efter operan Šárka (1887–1888) började han använda influenser av mährisk och slovakisk folkmusik i sina verk. Hans användande av rytm, satsmelodi och tonfall hämtat från vanlig talad tjeckiska gav särskilt anmärkningsvärda vokala melodier i operan Jenůfa (1904). I operan utvecklade han och använde idén med ""talade melodier"" för att bygga en unik dramatisk stil oberoende av den wagnerianska dramatiska metoden. Han studerade hur satsmelodi m.m. förändrades beroende på talarens psyke och temperament och hur det påverkade talet. Detta renderade i dramatiska trovärdiga roller i hans mogna operor och kom att bli ett av de mest signifikanta dragen i hans stil. Janáček gick mycket längre än Musorgskij och han till och med förebådar Béla Bartóks senare verk. Den stilistiska grunden lägger han 1904–1918, men Janáček komponerade merparten av sina verk – och de mest välkända – under det sista decenniet av sitt liv. Många av Janáčeks verk uppvisar stor originalitet och personlighet. De innehåller en väldigt generös syn på tonalitet. Han använder oortodoxa ackordplaceringar och strukturer och ofta modalitet. ""Det finns ingen musik utan tonart. Atonaliteten upphäver den bestämda tonarten och sålunda den tonala modulationen […] folkmusiken känner inte till atonalitet."" Janáček skapar ackompanjemangsfigurer och mönster med, enligt Jim Samson, ""den pågående rörelsen i hans musik […] likaså uppnådd genom okonventionella metoder; ofta en presentation av korta ’oavslutade’ fraser som består av ständiga upprepningar av korta motiv som samlar kraft på ett tilltagande sätt.” Janáček kallade i sina musikteoretiska verk dessa motiv ""sčasovka"". Ordet är svåröversatt och John Tyrrell, specialist på Janáčeks musik, beskriver det som ”en liten gnutta tid, ett slags musikkapsel, som Janáček ofta använde i långsam musik som ett hastigt motiv med påfallande karaktäristisk rytm och med uppgift att krydda det musikaliska flödet.” Hans bruk av dessa upprepade motiv visar på en indirekt likhet med minimalistiska tonsättare (Charles Mackerras kallade Janáček ""den första minimalistiska tonsättaren""). [redigera] Eftermäle Janáček tillhör en våg av 1900-talstonsättare som sökte större realism och större kontakt med vardagsliv, kombinerat med ett mer allomfattande bruk av musikaliska resurser. Särskilt i sina operor uppvisar han en användning av melodilinjer som bygger på det talade språket, folkligt och traditionellt material, samt komplexa modala musikaliska handlingar. Janáčeks musik framförs ännu regelbundet runt om i världen och är allmänt ansedd som publikvänlig. Han inspirerar också senare tonsättare i sitt hemland, och musikteoretiker, bland dem Jaroslav Volek, att visa på betydelsen av en modal utveckling vid sidan av harmoniken. Operorna från hans mogna period, Jenůfa (Jenufa) (1904), Káťa Kabanová (Katja Kabanova) (1921), Příhody lišky Bystroušky (Den listiga lilla räven) (1924), Věc Makropulos (Testamentet) (1926) och Z mrtvého domu (Döda huset) (efter en roman av Fjodor Dostojevskij och uruppförd posthumt 1930) anses vara hans bästa verk. Hans produktion av kammarmusik är inte särdeles stor, men innehåller verk som kan sägas tillhöra standardrepertoaren bland 1900-talsklassikerna, särskilt hans två stråkkvartetter. Milan Kundera kallade dessa tonsättningar kulmen på Janáčeks verk. Vid festivalen för nutida musik i Frankfurt am Main 1926 uruppförde pianisten Ilona Štěpánová-Kurzová Janáčeks Concertino för piano, två violiner viola, klarinett, horn och fagott. Det tjeckiska uruppförandet ägde rum i Brno den 16 februari 1926. Ett liknade verk för en ännu ovanligare instrumentkombination, Capriccio för piano (vänster hand), flöjt, två trumpeter, tre tromboner och tenortuba, skrevs för pianisten Otakar Hollmann som förlorade sin högra hand i första världskriget. Det uruppfördes den 2 mars 1928 i Prag. Andra välkända verk är Janáčeks Sinfonietta, hans Glagolitiska mässa till text på kyrkslaviska och rapsodin Taras Bulba. Dessa verk och de fem ovan nämnda operorna skrevs alla under Janáčeks sista tio år av sitt liv. Janáček grundade en kompositionsskola i Brno. Bland hans mest kända elever finns Jan Kunc, Václav Kaprál, Vilém Petrželka, Jaroslav Kvapil, Osvald Chlubna, Břetislav Bakala, och Pavel Haas. Inte någon av hans elever imiterade eller utvecklade hans stil, vilket innebär att det inte finns någon egentlig efterföljare i stilistiskt hänseende. Enligt Milan Kundera utvecklade Janáček en personlig modern stil relativt isolerad från samtida modernistiska rörelser trots nära kontakter med den samtida europeiska musiken. Hans väg mot den ""innovativa modernismen"" under de senare åren var lång och ensam och han nådde en helt individuell prägel i 50-årsåldern. Sir Charles Mackerras, den australiske dirigenten som uppfört många av Janáčeks verk, beskriver hans stil som ""[…] fullkomligt ny och originell, annorlunda jämförd med allt annat […] omöjlig att sätta en etikett på."" Enligt Mackerras skiljer sig hans användning av heltonsskalor från Debussys, hans inspiration från folkmusik är helt annorlunda än Dvořáks och Smetanas, och hans karaktäristiska komplexa rytmer liknar påminner inte om den unge Stravinskijs teknik. Den franske tonsättaren och dirigenten Pierre Boulez, som också tolkat många av Janáčeks operor och orkesterverk, kallade musiken förvånansvärt modern och fräsch. ""Dess repetitiva puls varierar genom förändringar i rytm, ton och riktning."" Han beskriver operan Döda huset som ""[…] primitiv, i ordets bästa mening, men också stark som målningar av Léger, där den rudimentära karaktären medför en sorts mycket kraftigt uttryck."" Janáčeks liv har skildrats i många filmer. 1974 gjorde Eva Marie Kaňková en kort dokumentär, Fotograf a muzika (Fotografen och musiken), om den tjeckiske fotografen Josef Sudek och hans relation till Janáčeks musik. 1986 gjorde den tjeckiske regissören Jaromil Jireš Lev s bílou hřívou (Lejonet med den vita manen), som skildrade den amorösa inspirationen bakom Janáčeks verk. Hledání Janáčka (På spaning efter Janáček) är en tjeckisk dokumentär från 2004 av Petr Kaňka, som gjordes till 150-årsminnet av Janáčeks födelse. En tecknad version av Příhody lišky Bystroušky (Den listiga lilla räven) gjordes 2003 av BBC (med titeln The Cunning Little Vixen), med musiken framförd av Deutsches Symphonie-Orchester Berlin under ledning av Kent Nagano. [redigera] Kritik Vid 1900-talets början var den tjeckiska musikvetenskapen starkt influerad av romantiken, särskilt av Wagner och Smetana. Uppförandepraxisen var konservativ och aktivt motståndare till stilistisk förnyelse. Under hela sitt liv fanns sig Janáček motvilligt i Karel Kovařovics ominstrumentering av Jenůfa. Särskilt påtaglig var denna i finalen där Kovařovic lade till ett mer praktfullt sound med trumpeter och horn, samt dubblerade några stämmor för att förstärka Janáčeks ""bleka"" instrumentation. Charles Mackerras ""restaurerade"" senare partituret och Jenůfa framförs idag enligt Janáčeks ursprungliga intentioner. En betydande tjeckisk musikolog, Zdeněk Nejedlý, var en stor beundrare av Smetana. Han blev senare kommunistisk kulturminister och dömde ut Janáček som en som samlade mycket material, men som var oförmögen att göra något av det. Han kallade Janáčeks musikaliska stil ""icke levande"" och hans operamässiga duetter för ""talade melodier"" utan polyfon styrka. Nejedlý ansåg att Janáček snarast var en amatöristisk tonsättare, vars musik inte kunde jämföras med Smetanas. Enligt Charles Mackerras försökte han förstöra Janáčeks karriär. Josef Bartoš, den tjeckiske esteten och musikkritikern kallade Janáček för en ""musikalisk excentriker"" som klamrade sig fast vid en ofullgången improvisatorisk stil. Bartoš uppskattade dock delar av Janáčeks verk och dömde honom mindre hårt än Nejedlý. Janáčeks vän och medarbetare Václav Talich, tidigare chefsdirigent för Tjeckiska filharmonien justerade ibland Janáček noter, framför allt instrumentationen och dynamiken och han fick utstå viss kritik för detta. Talich instrumenterade om Taras Bulba och sviten ur Den listiga lilla räven och försvarade det med att ""det inte gick att framföra den i Nationalteatern i Prag om den inte instrumenterades om helt."" Talichs bearbetning snarast försvagade Janáčeks specifika klang och kontraster, men kom att vara standardversion under många år. Charles Mackerras började forska i Janáčeks musik under 1960-talet och återställde successivt tonsättarens partitur. En urtext-utgåva av Janáčeks musik har publicerats av tjeckiska Editio Janáček. [redigera] Inspirationskällor [redigera] Folkmusik Janáček var oerhört influerad av folkmusik, i synnerhet mährisk musik, men inte av den populariserade, idealiserade 1800-talsvarianten. Han hade en realistisk, deskriptiv och analytisk inställning till materialet. Han skrev pianoackompanjemang till över 150 sånger och närmade sig originalen med respekt för den ursrungliga kontexten och han använde folkmusik i sina egna verk, särskilt i de senare. Inom det här området var Janáček inte imiterande. Han utvecklade istället en ny estetik som grundade sig på hans studier av folkmusikens fundament. Genom att systematiskt notera folkmusiken så som han hörde den, utvecklade han en särskild känslighet för talets rytm och melodi. Från sina anteckningar samlade han särskilt utpräglade segment som han kallade ""talmelodier"". Han använde denna essens av det talade språket i sina vokala och instrumentala verk. Rötterna till hans musikaliska stil, kännetecknade av det mänskliga talets melodier, kommer från folkmusikens värld. [redigera] Ryssland Ett annat viktigt element i Janáčeks inspiration var hans stora förkärlek för Ryssland och rysk kultur, ett intresse som han behöll livet ut. I Prag lyssnade han 1888 till en konsert med musik av Pjotr Tjajkovskij och träffade också den äldre kollegan. Janáček var en stor beundrare av Tjajkovskij och var särskilt förtjust i dennes högt utvecklade tankar kring musik i samband med bruket av ryska folkliga motiv. Det ryska inflytandet på Janáčeks musik gör sig särskilt påmint i hans senare kammarmusik, de symfoniska verken och operorna. Han följde uppmärksamt utvecklingen inom den ryska musiken från tidiga år och 1896 grundade han, efter sitt första besök i Ryssland, en ""rysk cirkel"" i Brno. Han läste ryska författare på originalspråket och litteraturen gav honom en enorm källa till inspiration, även om han inte blundade för de samhälleliga problemen i Ryssland. Han var 22 år då han skrev sin första komposition baserad på ett ryskt tema, en melodram, Död, skriven till en text av Michail Lermontov. I sina senare verk använde han ofta litterära modeller där handlingen hade skarpa konturer. 1910 inspirerade honom Vasilij Zjukovskijs Sagan om tsar Berendei att skriva Pohádka (Sagor) för cello och piano. Han skrev Taras Bulba (1918) till Nikolaj Gogols novell och fem år senare, 1923 skrev han sin första stråkkvartett till Lev Tolstojs Kreutzersonaten. Två av hans senare operor byggde på ryska teman, Katja Kabanova och Den dödes hus som omvandlar Dostojevskijs syn på världen till ett spännande kollektivt drama. [redigera] Andra tonsättare Janáček var även en stor beundrare av Dvořák, vilken han också tillägnade några av sina verk. Han arrangerade några av Dvořáks Mähriska duetter för blandad kör och pianoackompanjemang. I början av 1900-talet ökade hans intresse för andra europeiska tonsättares musik. Hans opera Osud (Ödet) var ett svar på ett annat betydande och berömt verk i dåtidens Böhmen, operan Louise av den franske komponisten Gustave Charpentier. Influenserna från Giacomo Puccini framträder tydligt i Janáčeks senare verk, till exempel i Katja Kabanova. Trots att han noga följde den europeiska utvecklingen förblev kopplingen till tjeckiska och slaviska teman stark i hans operor. [redigera] Musikteori [redigera] Musikvetenskap Under en period om 50 år (1877–1927) skrev Janáček essäer och artiklar i musikteoretiska ämnen. Han skrev och gav ut tidningen Hudební listy och bidrog i flera andra facktidskrifter såsom Cecílie, Hlídka och Dalibor. Han fullbordade också flera omfattande arbeten som Úplná nauka o harmonii (Den kompletta harmoniläran), O skladbě souzvukův a jejich spojův (Om konstruktionen av ackord och deras samband) och Základy hudebního sčasování (Grunderna för ""sčasování""). I sina essäer och böcker undersökte han olika musikaliska ämnen, former, melodi- och harmoniteorier, två- och treklanger och kontrapunkt och hängav sig åt studiet av mental komposition. Hans teoretiska verk betonar den tjeckiska termen ""sčasování"", Janáčeks speciella ord för rytm, som har en relation till tid (""čas"" på tjeckiska), och användningen av tiden i kompositionerna. Han särskiljer olika typer av rytm (sčasovka), nämligen ""znící"" (ljudande) - avseende alla rytmer, ""čítací"" (räknande) - avseende mindre enheter som stakar ut rytmens kurs, och ""scelovací"" (summerande) - ett långt värde som inbegriper längden på en rytmisk enhet. Janáček använde ofta en kombination av dessa i sina verk. [redigera] Övriga skrifter Janáček litterära gärning illustrerar på ett betydelsefullt sätt hans liv, offentliga arbete och konstnärskap mellan 1875 och 1928. Han publicerade sig inte bara i musiktidskrifter utan skrev också essäer, rapporter, recensioner, följetonger, artiklar och böcker – sammanlagt ca 380 verk. Hans skrivande varierade över tiden och i olika genrer. Det teoretiska och forskningsbetonade arbetet var dock det som intresserade honom mest. [redigera] Folkmusikforskning Janáček kom från ett landskap som karaktäriserades av sina djupa rötter i den folkliga kulturen och som han som ung student studerade under ledning av Pavel Křížkovský. Hans möte med folkloristen och dialektforskaren František Bartoš (1837 - 1906) var avgörande för hans egen utveckling som folklorist och tonsättare och ledde till deras gemensamma systematiska insamlande av folkmusik. Janáček blev på egen hand en betydande samlare, i synnerhet av sånger från Mähriska Schlesien, Mähriska Slovakien, Valakiet och Slovakien. Från 1879 innehöll samlingarna även transkriberad språklig prosodi. Han var en av organisatörerna bakom den Tjeckisk-Slaviska folkloreutställningen, ett viktigt evenemang i den tjeckiska kulturen vid 1800-talets slut. Från 1905 var han ordförande i den nybildade Arbetsgruppen för tjeckiska nationella folksånger i Mähren och Schlesien, en avdelning inom den österrikiska institutionen Das Volkslied in Österreich (Folksång i Österrike), som grundats 1902 av det österrikiska musikförlaget Universal Edition. Janáček var pionjär inom och propagerade för etnografisk fotografering i Mähren och Schlesien. I oktober 1909 kom han över en Edison fonograf och blev en av de första att använda fonografinspelningar som ett verktyg för folkloristisk forskning. Flera av dessa inspelningar finns bevarade och återutgavs 1998. [redigera] Verk i urval Leoš Janáček räknas som en av de första operatonsättarna som använde prosa i sina libretton i stället för vers. Han skrev också sina egna libretton till de tre sista operorna och hans texter översattes av Max Brod. De tidiga orkesterverken är influerade av den romantiska stilen, i synnerhet Dvořáks musik. I verken efter 1900 fann Janáček ett eget originellare uttryck. Janáček skrev majoriteten av sina pianoverk under en relativt kort period, 1901–1912. Hans ungdomsverk, Zdenkas variationer är pastischer i olika kända tonsättares stilar.","Leoš Janáček (�[ˈlɛoʃ ˈjanaːtʃɛk] (info)), född 3 juli 1854, död 10 augusti 1928, var en tjeckisk tonsättare, musikteoretiker, folklorist, publicist och lärare. Han var inspirerad av mährisk och slavisk folkmusik i sina egna modernistiska kompositioner. Fram till 1895 hängav han sig huvudsakligen åt folkmusikforskning och hans egna tidiga verk var inspirerade av samtida tonsättare som Antonín Dvořák. Han senare, mogna verk innehåller hans tidigare studier av nationell folkmusik i en modern och mycket originell syntes, till en början tydlig i operan Jenůfa, som hade premiär 1904 i Brno. Jenůfas (ofta kallad en mährisk nationalopera) succé i Prag 1916 gav Janáček tillträde till världens stora operascener. Hans senare verk är de mest uppskattade, såsom den symfoniska dikten Sinfonietta, den oratorielika Glagolitisk mässa, rapsodin Taras Bulba, stråkkvartetter, andra kammarmusikverk och operor. Han betraktas, tillsammans med Antonín Dvořák och Bedřich Smetana, som en av de mest betydande tjeckiska tonsättarna." sv,731ec7b37f0be23ab53722f947ed3ccc,"[redigera] Kulturella aspekter Intelligensen, tämjbarheten och mångsidigheten hos elefanterna gav dem stora fördelar framför de vilda djur som lejon och björnar som användes som bödlar av romarna. Elefanter är mer obevekliga än hästar: även om en häst kan tränas till att storma fram i ett fältslag, så är den inte villig att trampa ner en fiendesoldat utan kliver istället över honom eller henne. Elefanter trampar däremot gärna på sina fiender, därav stridselefanters popularitet hos generaler som Hannibal. Elefanter kan tränas till att avrätta fångar på många olika sätt och kan dresseras till att förlänga offrets lidande genom att tortera sitt offer långsamt till döds eller snabbt avrätta den dömde genom att trampa sönder personens huvud. Elefanterna var vid utförandet under en förares eller mahouts kontroll; på så sätt kunde en härskare garantera en möjlighet att undkomma straffet i sista minuten och därigenom visa sig barmhärtig. Åtskilliga sådana uppvisningar av nåd finns nedskrivna från olika asiatiska kungadömen. Siams kungar tränade sina elefanter till att rulla den dömde personen ""över marken så sakta att han inte skulle skadas svårt"". Den moguliske sultanen Akbar den store sägs ha ""använt denna teknik till att pressa 'rebeller' och mot slutet var fångarna antagligen ordentligt skrämda, och de fick behålla livhanken"". Vid ett tillfälle ska Akbar ha låtit kasta en man till elefanterna så att han fick genomlida fem dagar av sådan behandling innan han fick nåd. Elefanter användes ibland under ett slags mandomsprov som den dömde fången släpptes fri från om han klarade av att freda sig mot elefanten. Bruket av elefanter på det sättet övergick den normala kungliga makten över liv och död. Elefanter har använts länge som symboler för kunglig auktoritet (och används fortfarande så på en del platser som till exempel Burma och Thailand, där vita elefanter hålls och dyrkas). Användandet av elefanter som maktmedel gav signaler om att härskaren kunde kontrollera mycket kraftfulla varelser som lydde honom fullständigt. Härskaren ansågs därmed ha en moralisk och andlig dominans över vilda djur, vilket bidrog till härskarens auktoritet och mystik. [redigera] Geografisk utbredning Avrättning med elefanter har använts i många delar av världen av både västerländska och asiatiska riken. De tidigaste kända avrättningarna av detta slag förekom under klassisk tid. Avrättningsmetoden var redan väletablerad på den tiden och fortsatte att användas till en bit in på 1800-talet. Trots att den afrikanska elefanten är betydligt större än den indiska användes den knappast, vare sig i krig eller för ceremonier, då den är mycket svårare att tämja än sin asiatiska motsvarighet. I vissa antika riken i Afrika användes visserligen elefanter, men dessa tillhörde en numera utdöd nordafrikansk underart Loxodonta (africana) pharaoensis (se artikeln om stridselefanter för en inblick). Bruket av tama elefanter har därför i stort varit begränsat till de delar av världen där indiska elefanter förekommit. [redigera] Asiatiska riken [redigera] Västra Asien Under medeltiden användes avrättningar med elefanter av åtskilliga västasiatiska riken, som Bysans, hos sasaniderna, hos seldjukerna och hos timuriderna. Exempel på det är då den sassanidiske kungen Khosrau II, som hade ett harem med 3�000 hustrur och 12�000 kvinnliga slavar, krävde att få gifta sig med Hadiqah, dottern till den kristne araben Na'aman. Na'aman vägrade att släppa sin kristna dotter till en zoroastriers harem och för denna vägran trampades han till döds av en elefant. Detta bruk verkar annars ha förekommit i delar av den muslimska mellanöstern. Rabbi Petachiah av Ratisbon, en judisk upptäcktsresande från 1100-talet, rapporterade om en sådan avrättning under sin vistelse i det Seldjuk-styrda norra Mesopotamien (dagens Irak): [redigera] Sri Lanka Elefanter användes i stor omfattning för avrättningar över hela den indiska subkontinenten och sydöstra Asien. Den engelske sjömannen Robert Knox beskrev 1681 en avrättningsmetod som han hade sett när han hölls fången på Sri Lanka. Knox beskrev att elefanter som fått treeggade järn med sockel fästa på sina betar. Efter att ha spetsat offrets kropp med sina betar, slet elefanten kroppen i bitar och kastade i väg den lem för lem. 1800-talsresenären James Emerson Tennent berättade att en ""hövding i Kandy [Sri Lanka], som hade bevittnat sådana scener, hade försäkrat oss att elefanten aldrig någon gång använde sina betar, utan satte sin fot på det värnlösa offret och plockade loss hans lemmar en efter en genom en plötslig rörelse med sin snabel."" Knox's bok visar exakt denna avrättningsmetod med den välkända teckningen ""En avrättning med en elefant"". År 1850 beskrev den brittiske diplomaten Sir Henry Charles Sirr ett besök hos en av de elefanter som använts av Sri Vikrama Rajasinha, den siste kungen i Kandy, för att avrätta brottslingar. Britterna avskaffade krossning med elefant efter att de störtat kungariket i Kandy 1815, men kungens avrättningselefant var fortfarande i livet och den kom uppenbarligen ihåg sina forna plikter. Sirr kommenterar: [redigera] Indien Elefanter användes som förstaval till bödlar i Indien under flera århundraden. Hinduiska och muslimska härskare lät avrätta skattesmitare, rebeller och fiendesoldater på samma sätt ""under elefanters fötter"". Manu Smriti eller Manus lagar, nedtecknade vid ungefär år 200 e.kr. föreskrev avrättning med elefanter för ett antal brott. Om egendom stals till exempel, ""ska kungen ha varje tjuv som infångats i samband med dess försvinnande avrättad av en elefant."" Under mogultiden, ""var det vanligt att avrätta genom att ha lagbrytaren trampad under en elefants fötter."" Kapten Alexander Hamilton, beskrev 1727 hur mogulhärskaren Shah Jahan gav order om att en militär befälhavare som inte lytt order skulle föras ""till elefantgården, och där bli avrättad av en elefant, vilket räknas som en skamlig och fruktansvärd död"". Mogulkejsaren Humayun beordrade att en imam skulle krossas av elefant, då han av misstag trodde att imamen kritiserade hans styre. Vissa monarker använde denna avrättningsmetod för sitt eget höga nöjes skull. Mogulhärskaren kejsar Jahangir påstås ha beordrat att ett stort antal brottslingar skulle krossas för att förnöja honom. Den franske resenären François Bernier, som bevittnade sådana avrättningar, noterade sitt missnöje över att kejsaren roades av dessa grymma bestraffningar. Krossning var dock inte den enda metoden som användes vid mogulernas elefantavrättningar; i mogulsultanatet Delhi var elefanter tränade att hacka fångar i bitar ""med spetsiga skärblad monterade på sina betar"". Andra indiska stater utförde också avrättningar med elefanter. Marathaledaren Sambhaji beordrade mot slutet av 1600-talet att ett antal konspiratörer, inklusive marathatjänstemannen Anaji Datto, skulle dö på detta sätt. En annan maratha-ledare, general Santaji, införde denna bestraffning för brott mot den militära disciplinen. Den samtida historikern Khafi Khan skrev att ""för en bagatellartad förséelse skulle han [Santaji] kasta en man under en elefants fötter."" Den tidige 1800-talsförfattaren Robert Kerr minns hur kungen av Goa ""håller vissa elefanter för att avrätta missgärningsmän. När en av dessa förs fram för att avrätta en brottsling, och om dess skötare önskar att brottslingen ska avrättas snabbt, så kommer det stora kreaturet omedelbart att krossa honom till atomer under sin fot; men om det önskas tortyr, så kommer den att bryta hans lemmar en efter en, som män krossas på hjulet."" Naturvetaren Georges-Louis Leclerc, Comte de Buffon minns denna flexibilitet som ett bevis för att elefanter var kapabla att ""resonera mänskligt, [snarare] än enkla, naturliga instinkter"". Avrättningarna var ofta offentliga i avskräckande syfte. Därför var många av elefanterna särskilt stora; de vägde ofta mer än 9 ton. Avrättningarna var avsedda att vara fruktansvärda, och enligt vittnesmål var de oftast det. De föregicks ofta av offentlig tortyr utförd av samma elefant som sedan skulle utföra avrättningen. Ett vittnesmål om sådan tortyr och avrättning i Baroda 1814 har bevarats i Percy's Anekdoter: Bruket av elefanter som bödlar fortsatte en bra bit in på andra halvan av 1800-talet. Under en expedition till centrala Indien 1868, beskrev Louis Rousselet hur en brottsling avrättades med hjälp av en elefant. En teckning av avrättningen visar hur den dömde tvingas ner på en plats där hans huvud sätts på en piedestal, och sedan hålls fast där medan en elefant krossar det med foten. Teckningen överfördes till en etsning i trä för att publiceras i ""Le Tour du Monde"", en vida spridd fransk tidning om resor och äventyr, samt i utländska tidningar som Harper's Weekly. Det Brittiska imperiets ökande makt innebar slutet för avrättning med elefant i Indien. Eleanor Maddock noterade 1914 att i Kashmir efter européernas ankomst, ""är många gamla seder och bruk på väg att försvinna – och ett är det hemska bruket att avrätta brottslingar med en elefant tränad för detta och var känt under det nedärvda namnet 'Gunga Rao'."" [redigera] Sydostasien Det har rapporterats att elefanter ofta har använts för avrättningar i sydostasien, och de användes i detta syfte i Burma sedan äldsta historiska tid likväl i kungariket Champa på den andra sidan av den indokinesiska halvön. I Siam tränades elefanter att kasta de dömda upp i luften innan de blev trampade till döds. John Crawfurds journal noterar en annan metod av avrättning med elefant i kungariket Cochinkina (moderna södra Vietnam), där han tjänstgjorde som brittisk diplomat 1821. Crawfurd minns en händelse där ""brottslingen är bunden vid en påle, och kungens favoritelefant rusade ner mot honom och krossade honom till döds."" [redigera] Medelhavsriken Romarna, karthagerna och makedoniska greker använde elefanter för avrättningar vid de tillfällen de även användes i krigföringen. Mest känt är bruket hos Hannibal. Desertörer, krigsfångar och militärbrottslingar ska enligt antikens krönikörer ha avrättats under elefanters fötter. Perdiccas, som blev makedoniernas regent efter Alexander den stores död 323 f.kr., lät kasta myterister från general Meleagers fraktion till elefanterna för att krossas i staden Babylon. Den romerske författaren Quintus Curtius Rufus minns denna händelse i sin Historiae Alexandri Magni: ""Perdiccas såg att de [myteristerna] var paralyserade i hans nåd. Han kallade fram från huvudhären ungefär 300 män som hade följt Meleager när han bröt ut från det första mötet som hölls efter Alexanders död, och han lät kasta dessa till elefanterna inför ögonen på hela armén. Alla trampades till döds under bestarnas fötter..."" Den romerske författaren Valerius Maximus berättar hur generalen Lucius Aemilius Paulus Macedonicus ""efter att kung Perseus besegrades 167 f.kr., lät kasta män under elefanter för att trampas för samma brott [desertering]... Och sannerligen behövs denna sorts hårda och snara bestraffningar för att upprätthålla disciplinen, därför att detta är hur vapnens styrka står fast, och när den faller av från den rätta kursen, kommer styrkan att bli omstörtad."" Det finns färre omnämnanden av elefanter som använts som renodlade bödlar för den civila befolkningen. Ett sådant exempel ges dock av Josefus och den Tredje mackabéerboken i samband med judarnas exil i egypten, trots att historien förmodligen är apokryfisk. Den 3:e mackabéerboken beskriver ett försök av Ptolemaios IV Filopator (styrde 221–204 f.kr.) att förslava och stämpla Egyptens judar med Dionysus symbol. När majoriteten av judarna stod emot detta, påstås kungen ha låtit ringa in dem och beordrat dessa att trampas av elefanter. Massavrättningen avbröts dock, och det påstås ha varit änglar som gripit in. Efter detta antog Ptolemeus en mer förlåtande attityd mot sina judiska undersåtar. [redigera] Dödsfall orsakade av elefanter Dödsfall orsakade av elefanter är fortfarande vanliga i delar av Afrika och Sydasien där människor och elefanter samexisterar. I enbart Sri Lanka dödas 50–100 människor årligen i sammandrabbningar mellan människor och elefanter. Det handlar dock om vilda elefanter som anfaller människor och inte tama elefanter som människor använder som bödlar. Att krossas av elefanter i fångenskap är en stor yrkesfara bland elefantskötare på zoo. När George Orwell jobbade som polis för den brittiska kolonialregeringen i Burma 1926, var han tvungen att hantera en incident där en tam elefant blev galen, ""musth"", och dödade en man genom att stampa på honom. Orwell beskriver händelsen i sin berömda essä ""Att skjuta en elefant"" (""Shooting an Elephant""): ""Friktionen från den store bestens fot hade flått av huden på hans rygg lika fint som när man flår en kanin.""","Krossning med elefant (persiska: زير پى ِپيل افكندن bokstavligen ""att kastas under en elefants fötter"") var i tusentals år en vanlig avrättningsmetod för dem som dömts till döden i södra och sydöstra Asien, särskilt i Indien. Indiska elefanter användes för att krossa, slita sönder eller tortera fångar vid offentliga avrättningar. De tränade djuren användes antingen för att döda ett offer omedelbart eller att tortera dessa sakta under en längre tid. I kunglig tjänst representerade elefanten både härskarens absoluta makt och hans förmåga att kontrollera vilda djur. Bruket av elefanter för att avrätta fångar förskräckte europeiska upptäcktsresande och beskrevs i många reseskildringar och levnadsteckningar från Asien. Avrättningarna förbjöds till slut av de europeiska kolonialherrarna då dessa tog kontroll över regionen under 1700- och 1800-talen. Även om detta bruk av elefanter i huvudsak förekommit i Asien har metoden ibland använts av makter kring Medelhavet, såsom Rom och Karthago. Då särskilt i samband med bestraffning av soldater som gjort myteri." th,53f8d4d3d8fb4fa382dcab38c447196d,"[แก้] ประวัติ ในขณะที่ มาซามิ คุรุมาดะ กำลังวางเค้าโครงเนื้อเรื่องของผลงานเรื่องใหม่อยู่ เขาก็ได้พบภาพของ ""ฝนดาวตกสิงโต"" เข้า ฝนดาวตกจำนวนมหาศาลที่ตกลงมาจากท้องฟ้านั้น ดูคล้ายกับลักษณะของเซนต์มาก คุรุมาดะจึงคิดจะออกแบบให้ตัวเอกของเรื่องเป็นราศีสิงห์ แต่หลังจากได้ค้นข้อมูลต่างๆ เพิ่มเติม เขาก็พบกลุ่มดาวม้าบิน ซึ่งม้าบินหรือเพกาซัสที่กำลังอยู่ในท่าทะยานขึ้นสู่ท้องฟ้า ตรงกับภาพลักษณ์ของตัวเอกที่คุรุมาดะกำหนดเอาไว้เป็นอย่างมาก เขาจึงตัดสินใจเลือกเพกาซัสให้เป็นกลุ่มดาวประจำตัวเอก และนำลักษณะของฝนดาวตกกลุ่มดาวสิงโต (Leonids) มาเป็นต้นแบบของท่าไม้ตายของตัวเอก แล้วคุรุมาดะก็ตั้งชื่อให้กับตัวเอกของเรื่องว่า ""เซย์ย่า"" เมื่อวางเค้าโครงเรื่องเสร็จ คุรุมาดะก็เลือกกลุ่มดาวขึ้นมา 10 กลุ่มดาว (จากทั้งหมด 88 กลุ่มดาว) และกำหนดให้เป็นบรอนซ์เซนต์ทั้ง 10 คน ส่วนกลุ่มดาวอื่นๆ ที่เหลืออีก 78 กลุ่มดาว ก็ได้รับการออกแบบให้เป็นเซนต์ในระดับต่างๆ ซึ่งมีความสามารถที่แตกต่างกันไป [แก้] ความนิยม เซนต์เซย์ย่าเป็นหนึ่งในผลงานที่ตีพิมพ์ออกมาในช่วงยุคทองของนิตยสารจัมป์รายสัปดาห์ ซึ่งเป็นช่วงที่มีการ์ตูนดังๆ ในยุค'80 ตีพิมพ์อยู่หลายเรื่อง เช่น ดราก้อนบอล ฤทธิ์หมัดดาวเหนือ คินนิคุแมน โรงเรียนลูกผู้ชาย และซิตี้ฮันเตอร์ มีเนื้อหาเกี่ยวกับกลุ่มนักรบเด็กหนุ่มห้าคน (เซนต์) ซึ่งต่อสู้โดยใช้ร่างกายของตนเองเป็นอาวุธ ในโลกร่วมสมัยที่มีบรรยากาศของเทพปกรณัมกรีก เด็กหนุ่มทั้งห้าคนนี้ได้รับมอบหมายหน้าที่ให้ปกป้อง คิโดะ ซาโอริ ผู้เป็นอวตารของเทพีเอเธนา เทพีแห่งปัญญาและสงคราม และต่อสู้กับทัพศัตรูแห่งความชั่วร้าย ซึ่งได้รับความนิยมอย่างสูงจากทั้งผู้ชมที่เป็นผู้ชายและผู้หญิง ต่อมาเมื่อถูกสร้างเป็นอะนิเมะออกอากาศทางโทรทัศน์ ก็มีกระแสตอบรับที่ดีจนได้ออกอากาศติดต่อกันนานเกือบ 3 ปี ส่งผลให้สินค้าต่างๆ ที่เกี่ยวกับเซนต์เซย์ย่า เช่น วิดีโอภาพยนตร์การ์ตูน ซอฟต์แวร์เกม หุ่นฟิกเกอร์และหุ่นเหล็กในรูปแบบต่างๆ ที่ผลิตโดยบริษัทบันไดในช่วงนั้น ได้รับความนิยมและขายดีเป็นอย่างมากทั้งในประเทศญี่ปุ่นและต่างประเทศ ยิ่งไปกว่านั้นในปัจจุบันยังได้มีการผลิตของเล่นที่เรียกว่า เซนต์คลอธมิธ ซึ่งเป็นเหมือนกับหุ่นแอคชันฟิกเกอร์รุ่นปรับปรุงใหม่ออกมาวางจำหน่ายอีกด้วย นอกจากนี้ เซนต์เซย์ย่า ยังได้สร้างอิทธิพลให้แก่การ์ตูนญี่ปุ่นในยุคต่อมาอย่าง ซามูไรทรูปเปอร์ ที่สร้างโดยซันไรส์ ในปี พ.ศ. 2531 และชูราโตะยอดองครักษ์ ที่สร้างโดยทัตสึโนะโกะโปร ในปี พ.ศ. 2532 ซึ่งแนวเรื่องของผลงานทั้ง 2 ที่กล่าวมา ต่างก็เน้นในด้านการต่อสู้และมิตรภาพของเหล่าเด็กหนุ่มที่สวมชุดเกราะ โดยรูปแบบของเกราะจะแยกชิ้นส่วนมาประกอบเข้ากับร่างกายเช่นเดียวกับในเรื่องเซนต์เซย์ย่า ยิ่งไปกว่านั้น นอกจากในประเทศไทยแล้ว เซนต์เซย์ย่ายังได้ไปแพร่ภาพทางโทรทัศน์ในประเทศต่างๆ อีกหลายประเทศ ทั้งในแถบเอเชียด้วยกัน เช่น ประเทศจีน ฮ่องกง สิงคโปร์ และอีกฟากของทวีปอย่างแถบยุโรป สหรัฐอเมริกา รวมไปถึงลาตินอเมริกา โดยถึงแม้ว่าในแถบยุโรปจะมีความเข้มงวดเกี่ยวกับฉากต่อสู้ที่มีความรุนแรงในเรื่อง แต่นั่นก็ไม่ได้ทำให้เซนต์เซย์ย่าเสื่อมความนิยมลงแต่อย่างใด เพราะหลังจากที่แพร่ภาพจบชุด ยังถูกนำกลับมาฉายใหม่อีกหลายครั้ง ส่วนที่ประเทศเม็กซิโกในแถบละตินอเมริกา ก็ได้มีการแพร่ภาพเรื่องเซนต์เซย์ย่าถึง 14 ครั้งด้วยกัน และจากการถูกนำไปแพร่ภาพในหลายๆ ประเทศ ทำให้ชื่อเรื่อง เซนต์เซย์ย่า ได้รับการตั้งขึ้นใหม่ตามภาษาและวัฒนธรรมของบางประเทศ เช่น ช่องการ์ตูนเน็ตเวิร์กในสหรัฐอเมริกาใช้ชื่อว่า ""Knights of the Zodiac"" ภาษาฝรั่งเศสใช้ชื่อว่า ""Les Chevaliers du Zodiaque"" ภาษาอิตาลีใช้ชื่อว่า ""I Cavalieri dello zodiaco"" ภาษาโปรตุเกสใช้ชื่อว่า ""Os Cavaleiros do Zodíaco"" ภาษาโปแลนด์ใช้ชื่อว่า ""Rycerze Zodiaku"" เป็นต้น [แก้] เนื้อเรื่อง เนื้อเรื่องของเซนต์เซย์ย่านั้น ในฉบับมังกะสามารถแบ่งออกได้เป็น 3 ภาค ด้วยกัน ได้แก่ ภาคศึก12 ราศีภาคโพเซดอน และภาคฮาเดส แต่ในอะนิเมะนั้น ได้เพิ่มภาคอาสการ์ดเข้ามา ซึ่งเป็นภาครอยต่อระหว่าง ภาคศึก 12 ราศีและภาคโพเซดอน นอกจากนี้ ยังได้มีการแต่งเนื้อเรื่องเพิ่มขึ้นมาในภายหลังอีกหลายภาคด้วยกัน สำหรับเนื้อเรื่องย่อของภาคต่าง ๆ มีดังนี้ [แก้] ภาคศึก 12 ราศี (Sanctuary Chapter) หลังจากที่ไอโอลอสได้ช่วยเหลือเอธนาที่ยังเป็นเพียงเด็กทารกจากการลอบสังหารของเคียวโก (เจมินี่ ซากะ) แล้ว ไอโอลอสได้ฝากเอเธน่าและชุดคล็อธซาจิทาเรียสไว้กับคิโด มิสึมาสะเป็นผู้ดูแล เนื้อเรื่องหลังจากนั้นของภาคแซงค์ทัวรี อาจจะแบ่งย่อย ๆ ได้เป็น [แก้] ภาคศึกอัศวินแห่งแอสการ์ด ภาคศึกอัศวินแห่งแอสการ์ด เป็นเนื้อเรื่องที่แต่งขึ้นมาสำหรับภาคอะนิเมะ ไม่มีในมังงะ โดยเนื้อเรื่องเริ่มขึ้นหลังเสร็จสิ้นจากศึก 12 ปราสาทแห่งแซงค์ทัวรี่ โดยโพราลีส ฮิลด้า ผู้ปกครองแคว้นแอสการ์ด ผู้ซึ่งทำหน้าที่เป็นตัวแทนของเทพเจ้าโอดีน ถูกอำนาจของ ""แหวนนีเบอลุง"" เข้าครอบงำ ซึ่งทำให้ฮิลด้ามีความต้องการที่จะครอบครองแซงค์ทัวรี่และพื้นพิภพทั้งหมด โดยมีก็อดวอริเออร์ทั้ง 7 เป็นผู้คุ้มครอง เอเธน่าได้เดินทางมายังแอสการ์ดเนื่องจากรับรู้ถึงสิ่งผิดปกติที่เกิดขึ้น และได้เสียสละตนทำหน้าที่ยับยั้งการละลายของน้ำแข็งขั้วโลก เพื่อช่วยโลกและเอเธน่าพวกเซย์ย่าจึงต้องรวบรวมโอดีนแซฟไฟร์ซึ่งจะได้มาโดยการกำจัดเหล่าก็อดวอริเออร์ทั้ง 7 คน เพื่อนำมาใช้ถอดแหวนนีเบอลุงออกจากนิ้วของฮิลด้าให้ได้ภายในเวลาครึ่งวัน หลังจากที่พวกเซย์ย่าสามารถโค่นก็อดวอริเออร์ทั้ง 7 คนและรวบรวมโอดีนแซฟไฟร์ครบ 7 เม็ดแล้ว เซย์ย่าก็ได้ใช้โอดีนแซฟไฟร์ปลุก ""ชุดโอดีนโร้บ"" ขึ้นและใช้ดาบของโอดีนโร้บทำลายแหวนนีเบอลุงที่นิ้วของฮิลด้าได้สำเร็จ โดยที่แท้จริงแล้วเหตุการณ์ที่เกิดขึ้นทั้งหมดนั้นเป็นแผนของเจ้าสมุทรโพเซดอนนั่นเอง [แก้] ภาคศึกเจ้าสมุทรโพเซดอน ด้วยอำนาจของเทพสมุทรโพเซดอนได้ทำให้เกิดฝนตกอย่างหนักบนโลก และเกิดเหตุการณ์น้ำท่วมหลายแห่ง โดยโพเซดอนหวังว่าจะให้น้ำท่วมโลกเพื่อกำจัดมนุษย์ และให้พื้นพิภพปกครองโดยเหล่าเทพเจ้าอีกครั้ง เพื่อยุติภัยพิบัติครั้งนี้ เอเธน่าจึงได้เดินทางไปพบโพเซดอนที่วิหารใต้ท้องมหาสมุทร และได้เสียสละตัวเองเข้าไปในเสาเมนเบรดวินเนอร์เพื่อรองรับน้ำฝนจากบนโลกให้มาตกภายในเสานี้เท่านั้น พวกเซย์ย่าจึงต้องช่วยเอเธน่าให้ออกมาจากเสาเมนเบรดวินเนอร์ให้ได้ก่อนที่อาธีน่าจะจมน้ำตาย โดยการกำจัดเหล่ามารีเนอร์ทั้ง 7 คน รวมทั้งโค่นเสาค้ำมหาสมุทรที่เหล่ามารีเนอร์คุ้มครองอยู่ด้วย โดยใช้อาวุธของชุดคล็อธไลบร้า เมื่อพวกเซย์ย่าสามารถโค่นมารีเนอร์และทำลายเสาค้ำมหาสมุทรทั้ง 7 ต้นได้แล้ว จึงบุกเข้าไปยังวิหารโพเซดอนเพื่อทำลายเสาเมนเบรดวินเนอร์ แต่ถูกโพเซดอนขัดขวางไว้ ซึ่งเหล่าโกลด์เซ็นต์ได้ส่งชุดคล็อธซาจิททาเรียส ชุดคล็อธไลบร้า และชุดคล็อธอควอเรียสมาช่วยเหลือ พวกเซย์ย่าได้รวมรวบพลังไปยังลูกธนูของซาจิททาเรียสแล้วยิงเข้าใส่โพเซดอนทำให้โพเซดอนได้รับบาดเจ็บ หลังจากนั้นก็ได้เข้าทำลายเสาเมนเบรดวินเนอร์และช่วยเหลือเอเธน่าได้สำเร็จ เอเธน่าจึงใช้คนโทกักวิญญาณของโพเซดอนไว้อีกครั้งหนึ่ง [แก้] ภาคศึกเทพเจ้าฮาเดส เนื้อเรื่องของภาคฮาเดสนั้นเริ่มต้นจากพลังของเอเธน่าที่ใช้ผนึกเหล่าสเป็คเตอร์ไว้หลังจากการต่อสู้ในสงครามศักดิ์สิทธิ์เมื่อ 243 ปีก่อนนั้น ได้เสื่อมลง ซึ่งทำให้เหล่าสเป็คเตอร์ภายใต้การนำของฮาเดส เทพเจ้าแห่งยมโลก (โลกหลังความตาย) ฟื้นคืนชีพกลับมาอีกครั้ง เนื้อเรื่องหลังจากนั้นของภาคศึกเทพเจ้าฮาเดส อาจแบ่งย่อยได้ ดังนี้ [แก้] ภาคเสริมอื่น ๆ นอกจากนี้ ยังมีการแต่งเนื้อเรื่องขึ้นมาใหม่ในช่วงหลัง โดยเนื้อเรื่องที่แต่งขึ้นมาใหม่นี้ จะเป็นการกล่าวถึงช่วงเหตุการณ์ที่เกิดขึ้นก่อนการดำเนินเรื่องในภาคหลัก ซึ่งสามารถแบ่งออกได้ดังนี้ [แก้] ตัวละคร ดูบทความหลักที่ ตัวละครในเซนต์เซย์ย่า ตัวละครหลักของเซนย์เซย์ย่านั้น ได้แก่ อาธีน่าและเซนต์แห่งอาธีน่า โดยเซนต์แห่งอาธีน่าแต่ละคนนั้นจะมีกลุ่มดาวคุ้มครองประจำตัวและมีจำนวน 88 คนเท่ากับจำนวนกลุ่มดาวบนท้องฟ้า สามารถแบ่งแยกออกเป็น 3 ระดับ ได้แก่ บรอนซ์เซนต์ ซิลเวอร์เซนต์ และโกลด์เซนต์ เซนต์แห่งอาธีน่ามีหน้าที่ปกป้องอาธีน่า ซึ่งทรงรังเกียจการใช้อาวุธ ดังนั้น เหล่าเซนต์จึงต้องพยายามฝึกฝนร่างกายของตนเพื่อใช้เป็นอาวุธแทน โดยหมัดของเซนต์นั้นสามารถแหวกฟ้าและการเตะของเซนต์นั้นก็สามารถทลายพื้นดินได้เช่นกัน [แก้] เกราะ เครื่องป้องกันร่างกายของเหล่าเซนต์แห่งอาธีน่า ปกติจะมีรูปร่างต้นแบบแตกต่างกันไปตามลักษณะของกลุ่มดาว แต่เมื่อถึงเวลาทำการต่อสู้คลอธจะแยกชิ้นส่วนออกมาประกอบเข้ากับร่างกายตามพลังของคอสโมที่เซนต์แต่ละคนกระตุ้นขึ้น ประสิทธิผลของคลอธจะขึ้นอยู่กับพลังคอสโมของเซนต์แต่ละคนด้วย อ้างอิงได้จากตอนที่เซย์ย่าสวมคลอธครั้งแรกแล้วบ่นว่า เป็นเกราะที่ไม่มีประโยชน์ใช้ป้องกันอะไรไม่ได้เลย จนมารีนให้เร่งพลังคอสโม จึงสามารถสะบัดหลุดจากการจับกุมของเหล่าทหารแห่งแซงค์ทัวรี่ได้ โดยปกติแล้ว ถ้าหากคลอธได้รับความเสียหายเล็กน้อยจากการต่อสู้ ก็จะซ่อมแซมตัวเองได้ ทว่าหากได้รับความเสียหายอย่างหนักจนไม่สามารถซ่อมแซมตัวเองได้ หรือจะถือได้ว่าพลังฟื้นฟูของคลอธนั้นตายไปแล้ว ซึ่งการจะให้คลอธมีความสามารถฟื้นฟูอีกครั้ง จำเป็นจะต้องใช้เลือดจำนวนมากของเซนต์(อ้างอิงจากตอนที่ชิริวเอาคลอธไปให้มูซ่อม) แต่สำหรับคลอธฟีนิกซ์ถือเป็นข้อยกเว้น เนื่องจากเป็นคลอธเพียงหนึ่งเดียวในบรรดาคลอธทั้งหมด ที่สามารถซ่อมแซมและฟื้นฟูสภาพได้เอง แม้จะถูกทำลายจนแหลกเป็นผุยผง นอกจากนี้ คลอธยังสามารถพัฒนาได้ด้วยการรับเอาเลือดที่ประกอบด้วยพลังคอสโมของเหล่าเซนต์ในระดับต่างๆ เช่น คลอธที่ใช้ในศึกอัสการ์ด ที่มีความสามารถเทียบเท่าเกราะทอง เนื่องจากได้รับเลือดของเหล่าโกล์ดเซนต์ รวมถึงเกราะแห่งเทพ(ก็อดคลอธ)ในศึกเจ้านรกที่เอรีเชี่ยน ที่พัฒนาขึ้นจากเลือดของอาธีนา รวมทั้งยังมีคลอธของเทพีอาธีน่าเองอีกด้วย [แก้] เซนต์เซย์ย่าในรูปแบบต่าง ๆ [แก้] ฉบับหนังสือการ์ตูน ดูเพิ่ม เซนต์เซย์ย่า ภาค The Lost Canvas จ้าวนรกฮาเดส เซนต์เซย์ย่าฉบับหนังสือการ์ตูนชุดแรกนั้น มาซามิ คุรุมาดะ เป็นผู้แต่งเซนต์เซย์ย่าและวาดลายเส้นด้วยตัวเอง เขาตั้งใจที่จะให้เซนต์เซย์ย่าเป็นผลงานชิ้นเอกของตัวเอง โดยเซนต์เซย์ย่าเริ่มลงตีพิมพ์เป็นตอน ๆ ในนิตยสารโชเน็นจัมป์รายสัปดาห์ สำนักพิมพ์ชูเอฉะ และออกจำหน่ายเป็นหนังสือฉบับรวมเล่ม รวมทั้งสิ้น 28 เล่มจบ ซึ่งสามารถแบ่งเนื้อหาออกเป็น 3 ภาค ได้แก่ ภาคแซงค์ทัวรี่ ภาคโปเซดอน และภาคฮาเดส ในประเทศไทย เซนต์เซย์ย่าได้ตีพิมพ์เล่มแรก เมื่อวันที่ 15 เมษายน พ.ศ. 2543 และเล่มสุดท้ายสำหรับการตีพิมพ์ครั้งที่ 1 เมื่อวันที่ 30 สิงหาคม พ.ศ. 2549 โดยสำนักพิมพ์วิบูลย์กิจ เป็นผู้ได้รับลิขสิทธิ์จากสำนักพิมพ์ชูเอฉะเพื่อจัดทำเซนต์เซย์ย่าในรูปแบบภาษาไทยอย่างถูกต้องตามกฎหมาย หลังจากประสบความสำเร็จจากเซนต์เซย์ย่าชุดแรกแล้ว มาซามิ คุรุมาดะ ได้แต่ง ""เซนต์เซย์ย่า Episode G"" ขึ้นมา ซึ่งมีเนื้อหาเกี่ยวกับการต่อสู้ของเหล่าโกลด์เซนต์กับพวกไททัน โดยระยะเวลาของภาคนี้จะย้อนกลับไป 7 ปี นับจากยุคของเซย์ย่า โดยมี เลโอ ไอโอเลีย โกลด์เซนต์ราศีสิงห์ เป็นตัวเอกของเรื่อง ความหมายของ G ในตอนนี้นั้น คือ Gold saint นั่นเอง ถึงแม้ว่าเนื้อเรื่องของเซนต์เซย์ย่าในตอนนี้จะแต่งขึ้นโดยมาซามิ คุรุมาดะ แต่ผู้ที่วาดลายเส้นนั้น คือ เมกุมุ โอคาดะ จึงทำให้ลายเส้นของภาคนี้ต่างออกไปจากภาคที่แล้ว ส่วนสาเหตุในการเปลี่ยนผู้วาดนั้นไม่ทราบอย่างแน่ชัด ซึ่งเมกุมุ โอคาดะได้กล่าวถึงการที่เขารับหน้าที่ในการวาดลายเส้นสำหรับเซนต์เซย์ย่า Episode G ว่า เขารู้สึกดีใจมาก เพราะนึกไม่ถึงว่านักเขียนคนอื่นจะได้เขียน และนับเป็นครั้งแรกที่เขาได้เขียนการ์ตูนโดยไม่ต้องคิดพลอตเรื่อง อย่างไรก็ตาม ลายเส้นของเมกุมุ โอคาดะก็ได้รับการวิจารณ์ว่าเป็นลายเส้นที่ออกแนวผู้หญิงมาก แต่ด้วยเนื้อหาและลายเส้นที่วาดได้ละเอียดก็ทำให้ภาคนี้ได้รับความนิยมที่ดีขึ้น เซนต์เซย์ย่า Episode G ตีพิมพ์ในประเทศญี่ปุ่นครั้งแรกเมื่อปี พ.ศ. 2546 สำหรับในประเทศไทย สำนักพิมพ์วิบูลย์กิจเป็นผู้ได้รับลิขสิทธิ์จากสำนักพิมพ์อาคิตะ เพื่อจัดทำเซนต์เซย์ย่าในรูปแบบภาษาไทยอย่างถูกต้องตามกฎหมาย ปัจจุบัน (เม.ย. 2551) ตีพิมพ์ออกมาแล้วเป็นจำนวน 4 เล่ม นอกจาก เซนต์เซย์ย่า Episode G แล้ว มาซามิ คุรุมาดะ ยังได้แต่งเซนต์เซย์ย่าตอนใหม่อีก ได้แก่ เซนต์เซย์ย่า ภาค The Lost Canvas จ้าวนรกฮาเดส โดยมีชิโอริ เทชิโรงิ เป็นผู้วาดลายเส้น ซึ่งเทชิโรงิได้กล่าวความรู้สึกเมื่อได้รับทราบว่าตนเองจะได้เป็นผู้วาดเซนต์เซย์ย่าภาคนี้ว่า ""ในตอนที่มีการพูดถึงงานนี้ ฉันถึงกับร้องไห้ออกมาและก็โทรศัพท์ไปหาเพื่อน เนื่องจากรู้ว่าตนเองจะได้เขียนเรื่องเซนต์เซย์ย่า แถมคุณคุรุมาดะยังมาหาด้วยตัวเองเลยด้วย ในชีวิตฉันคงจะไม่มีงานใดพิเศษสุดเท่ากับงานชิ้นนี้อีกแล้ว"" สำหรับเนื้อหาของตอนนี้จะกล่าวถึงเหตุการณ์สงครามศักดิ์สิทธิ์ระหว่างอาธีน่ากับฮาเดสเมื่อ 243 ปีก่อน โดยได้ตีพิมพ์ครั้งแรกในประเทศญี่ปุ่นเมื่อ พ.ศ. 2550 สำหรับในประเทศไทย สำนักพิมพ์วิบูลย์กิจเป็นผู้ได้รับลิขสิทธิ์จากสำนักพิมพ์อาคิตะเพื่อจัดทำเซนต์เซย์ย่าในรูปแบบภาษาไทยอย่างถูกต้องตามกฎหมาย นอกจากฉบับหนังสือการ์ตูนที่มีการรวมเล่มออกมาแล้วดังที่กล่าวมา มาซามิ คุรุมาดะ ยังได้แต่ง ""เซนต์เซย์ย่า Next Dimension"" ขึ้นมาอีกภาค และเป็นผู้วาดลายเส้นเอง โดยเซนต์เซย์ย่าในภาคนี้ได้กล่าวถึงเหตุการณ์การต่อสู้ระหว่างพวกเซย์ย่าและฮาเดส ซึ่งทำให้ฮาเดสนึกถึงเหตุการณ์เมื่อ 243 ปีก่อน ว่าเขาได้เคยพบกับเซนต์เพกาซัสมาก่อนแล้วนั่นเอง ในประเทศญี่ปุ่น เซนต์เซย์ย่า Next dimension ได้ตีพิมพ์ครั้งแรกลงในลงนิตยสารการ์ตูน โชเน็นแชมเปี้ยน ฉบับที่ 22-23 และตีพิมพ์เป็นตอน ๆ ในนิตยสารฉบับเดียวกันเป็นระยะ ๆ โดยยังไม่มีการตีพิมพ์เป็นภาษาไทยอย่างเป็นทางการ [แก้] ฉบับโทรทัศน์ เซนต์เซย์ย่าได้รับการสร้างเป็นอะนิเมะ โดยบริษัทโตเอแอนิเมชัน และออกอากาศทางสถานีทีวีอาซาฮี ทุกวันเสาร์ เวลา 19.00 - 19.30 น. ตั้งแต่วันที่ 11 ตุลาคม พ.ศ. 2529 ถึง 1 เมษายน พ.ศ. 2532 มีความยาวตอนละ 20 นาทีโดยประมาณ เซนต์เซย์ย่าฉบับโทรทัศน์นั้น แบ่งเป็น 5 ภาคด้วยกัน ได้แก่ ภาค 1 เซนต์แห่งอาธีน่า (ตอนที่ 1-22) ภาค 2 นักรบเกราะเงิน (ตอนที่ 23-40) ภาค 3 ปราสาท 12 ราศี (ตอนที่ 41-74) ภาค 4 อัศวินแห่งแอสการ์ด (ตอนที่ 75-99) และภาค 5 เจ้าสมุทรโปเซดอน (ตอนที่ 100-114) รวม 114 ตอนจบ โดยเนื้อเรื่องหลักนั้นนำมาจากฉบับหนังสือการ์ตูน แต่ได้เพิ่มเติมเนื้อหาบางส่วนเข้าไป โดยเฉพาะภาค ""อัศวินแห่งแอสการ์ด"" นั้นเป็นภาคที่แต่งขึ้นใหม่ ซึ่งไม่มีในเซนต์เซย์ย่าฉบับหนังสือการ์ตูน นอกจากนี้ชุดคล็อธของเซนต์บางคน เช่น เหล่าบรอนซ์เซนต์ ยังมีความแตกต่างจากฉบับหนังสือการ์ตูนด้วย สำหรับประเทศไทย เซนต์เซย์ย่าเคยออกอากาศทางสถานีโทรทัศน์ไทยทีวีสีช่อง 3 เมื่อปี พ.ศ. 2531 โดยใช้ชื่อว่า ""เซย่า เทพบุตรหมัดดาวหาง"" ซึ่งได้ออกอากาศซ้ำหลายครั้งทางช่อง 3 ต่อมาในปี พ.ศ. 2547 ก็ได้มีการนำมาออกอากาศซ้ำอีกครั้งทางสถานีโทรทัศน์ยูบีซี หรือ ทรูวิชั่นส์ ในปัจจุบัน และออกวางจำหน่ายในรูปแบบวีซีดีโดยบริษัท การ์ตูนอินเตอร์ จำกัด จำนวน 57 แผ่นจบ ต่อมาได้มีการผลิตและออกวางจำหน่ายอีกครั้งในรูปแบบ DVD โดย DEX คาดว่าจะมีจำนวน 23 แผ่นจบ [แก้] รายชื่อตอนฉบับโทรทัศน์ เซนต์เซย์ย่าฉบับโทรทัศน์ แบ่งออกเป็นภาคต่าง ๆ รวม 114 ตอน ซึ่งมีรายชื่อดังต่อไปนี้ [แก้] ฉบับภาพยนตร์ นอกจากฉบับที่ออกฉายทางโทรทัศน์แล้ว เซนต์เซย์ย่า ยังถูกนำไปสร้างเป็นภาพยนตร์การ์ตูนสำหรับฉายในโรงภาพยนตร์ด้วย จนถึงปัจจุบัน เซนต์เซย์ย่าฉบับภาพยนตร์ออกฉายแล้วจำนวน 5 ภาค โดยภาคสงครามเทพีอีริส ปริศนาแอปเปิ้ลทองคำ เป็นฉบับภาพยนตร์ที่มีการออกฉายเป็นภาคแรกเมื่อวันที่ 18 กรกฎาคม พ.ศ. 2530 และฉบับภาพยนตร์ล่าสุด คือ ภาคโหมโรงสู่ภาคสวรรค์ ซึ่งออกฉายเมื่อวันที่ 14 กุมภาพันธ์ พ.ศ. 2547 อย่างไรก็ตาม เนื้อเรื่องของฉบับภาพยนตร์ใน 4 ภาคแรก ได้แก่ ภาคสงครามเทพีเอริส ปริศนาแอปเปิ้ลทองคำ ภาคสงครามเทพเจ้าโอดีนแห่งแอสการ์ด ภาคสงครามสุริยเทพอาเบล และภาคสงครามครั้งสุดท้าย ความทะเยอทะยานของลูซิเฟอร์นั้นไม่ได้แต่งขึ้นโดยมะซะมิ คุรุมะดะ เรื่องราวและตัวละครต่าง ๆ จึงอาจจะมีความขัดแย้ง และไม่ต่อเนื่องกับรายละเอียดของเซนต์เซย์ย่าฉบับหนังสือการ์ตูน แต่ภาคโหมโรงสู่ภาคสวรรค์นั้น เป็นฉบับภาพยนตร์ภาคเดียวที่แต่งขึ้นโดยมะซะมิ คุรุมะดะ เป็นการเกริ่นถึงเรื่องราวภายหลังจากสงครามศักดิ์สิทธิ์กับฮาเดสเสร็จสิ้นแล้ว โดยมีการคาดหมายว่า การที่มะซะมิ คุรุมะดะ แต่งภาพยนตร์ฉบับนี้ขึ้นมานั้น เขาอาจจะแต่งเซนต์เซย์ย่าในภาคต่อไป คือ ภาคสวรรค์ หรือ Tenkai hen ขึ้นมาในภายหน้านั่นเอง เซนต์เซย์ย่าฉบับภาพยนตร์นั้น มีรายละเอียดดังต่อไปนี้ [แก้] ภาคสงครามเทพีเอริส ปริศนาแอปเปิ้ลทองคำ เซนต์เซย์ย่าฉบับภาพยนตร์ ภาคสงครามเทพีอีริส ปริศนาแอปเปิ้ลทองคำ (ญี่ปุ่น: 聖闘士星矢 劇場版�Seinto Seiya Gekijōban�?) หรือในชื่อภาษาอังกฤษว่า Legend of the Golden Apple ออกฉายครั้งแรกเมื่อวันที่ 18 กรกฎาคม พ.ศ. 2530 มีเนื้อหาเกี่ยวกับ ""เอริส เทพีแห่งความชั่วร้าย"" ซึ่งต้องการกำจัดอาเธน่า และทำลายโลก ได้เข้าสิงร่างของ ""เอรี่"" ผู้ดูแลสถานเลี้ยงเด็กกำพร้า และได้ปลุกเหล่าเซนต์ขึ้นมา 5 คน ได้แก่ โอฟีอุสแห่งกลุ่มดาวพิณ หยางแห่งกลุ่มดาวโล่ มายาแห่งกลุ่มดาวลูกธนู จากัวร์แห่งกลุ่มดาวนายพราน และไครส์แห่งกลุ่มดาวกางเขนใต้ เพื่อการคืนชีพอย่างสมบูรณ์ของเอริส เอริสได้ลักพาตัวของอาเธน่ามาเพื่อดูดเอาพลังชีวิตของอาเธน่าโดยใช้แอบเปิ้ลทองคำ หลังจากนั้น พวกเซย์ย่าจึงเดินทางมาช่วยเหลืออาเธน่า โดยได้ทำลายแอปเปิ้ลทองคำ ทำให้เอริสสลายไปในที่สุด [แก้] ภาคสงครามเทพเจ้าโอดีนแห่งแอสการ์ด เซนต์เซย์ย่าฉบับภาพยนตร์ ภาคสงครามเทพเจ้าโอดีนแห่งแอสการ์ด (ญี่ปุ่น: 神々の熱き戦い�Kamigami no Atsuki Tatakai�?) หรือในชื่อภาษาอังกฤษว่า The Heated Battle of the Gods ออกฉายครั้งแรกเมื่อวันที่ 12 มีนาคม พ.ศ. 2531 มีเนื้อหาเกี่ยวกับ การหายตัวไปของเฮียวกะ หลังจากเดินทางไปยังแอสการ์ด ดินแดงแห่งขั้วโลกเหนือ อาเธน่าและพวกเซย์ย่าจึงเดินทางไปยังแอสการ์ด โดยได้เข้าพบกับ “โดลบาล ผู้ปกครองแห่งแอสการ์ด” เพื่อถามหาข่าวของเฮียวกะ ระหว่างนั้น อาเธน่าได้รู้ถึงเจตนาของโดลบาลว่าต้องการจะครอบครองแซงชัวรี่และโลก ดังนั้น โดลบาลจึงจับอาเธน่าไปตรึงไว้ที่รูปปั้นของเทพโอดีน เพื่อช่วยอาเธน่าพวกเซย์ย่าจึงได้ต่อสู้กับเหล่าก็อดวอริเออร์ หรือเหล่านักรบแห่งแอสการ์ด แต่สุดท้ายโดลบาลก็ถูกกำจัดลง และดินแดนแอสการ์ดก็กลายเป็นดินแดนที่มีความอบอุ่นอีกครั้ง [แก้] ภาคสงครามสุริยเทพอาเบล เซนต์เซย์ย่าฉบับภาพยนตร์ ภาคสงครามสุริยเทพอาเบล (ญี่ปุ่น: 真紅の少年伝説�Shinku No Shōnen Densetsu�?) หรือในชื่อภาษาอังกฤษว่า Legend of Crimson Youth ออกฉายครั้งแรกเมื่อวันที่ 23 กรกฎาคม พ.ศ. 2531 มีเนื้อหาเกี่ยวกับ ""อาเบล เทพแห่งสุริยะ"" ผู้เป็นเสมือนพี่ชายของอาเธน่า ซึ่งต้องการให้โลกกลับมาสู่ยุคของเทพเจ้าอีกครั้งหนึ่ง เมื่ออาเธน่ารู้ถึงจุดประสงค์ของอาเบลก็พยายามขัดขวางเจตนาของอาเบลเพียงลำพังโดยการขับไล่พวกเซย์ย่าไม่ให้มาเกี่ยวข้องกับตน แต่อาเธน่าก็ถูกอาเบลสังหารเสียก่อน พวกเซย์ย่ารู้สึกว่ามีอะไรแอบแฝงอยู่จึงได้เดินทางมายังวิหารแห่งสุริยเทพ และต้องช่วยอาเธน่าให้ได้ก่อนที่วิญญาณของอาเธน่าจะเดินทางไปสู่หลุมดำนิรกาล เซย์ย่า ชิริว เฮียวกะ ชุน และอิคคิ ได้ต่อสู้กับเหล่าโคโรน่าเซนต์ และเหล่าโกลเซนต์ที่ถูกปลุกขึ้นมาอีกครั้งโดยอำนาจของอาเบล ในที่สุด ด้วยพลังคอสโมของพวกเซย์ย่าจึงสามารถปลุกอาเธน่าขึ้นมาอีกครั้ง และสังหารอาเบลลงได้โดยใช้ลูกศรทองคำแห่งชุดคลอธซาจิททาเรียส [แก้] ภาคสงครามครั้งสุดท้าย ความทะเยอทะยานของลูซิเฟอร์ เซนต์เซย์ย่าฉบับภาพยนตร์ ภาคสงครามครั้งสุดท้าย ความทะเยอทะยานของลูซิเฟอร์ (ญี่ปุ่น: 最終聖戦の戦士たち�Saishū Seisen No Senshi Tachi�?) หรือในชื่อภาษาอังกฤษว่า Warriors of the Final Holy Battle ออกฉายครั้งแรกเมื่อวันที่ 18 มีนาคม พ.ศ. 2532 มีเนื้อหาเกี่ยวกับ ""ลูซิเฟอร์ บุตรแห่งเทพเจ้า"" ที่มีความชั่วร้ายจนถูกลงโทษให้ไปอยู่ในนรก แต่ฟื้นคืนชีพกลับขึ้นมาอีกครั้งโดยพลังของเอริส อาเบล และโปเซดอน เพื่อต้องการครอบครองโลกและสังหารอาเธน่า ลูซิเฟอร์และ 4 เทพอสูร เดินทางมายังแซงทัวรี่ พร้อมทั้งได้โจมตีเหล่าโกลเซนต์และพวกเซย์ย่าจนได้รับบาดเจ็บ อาเธน่าจึงตัดสินใจเดินทางไปยังวิหารของลูซิเฟอร์เพียงลำพังเพื่อใช้ชีวิตของตนปกป้องโลกเอาไว้ พวกเซย์ย่าจึงเดินทางไปช่วยโดยต่อสู้กับเหล่า 4 เทพอสูร และสามารถกำจัดลูซิเฟอร์ลงได้ [แก้] ภาคโหมโรงสู่ภาคสวรรค์ เซนต์เซย์ย่าฉบับภาพยนตร์ ภาคโหมโรงสู่ภาคสวรรค์ (ญี่ปุ่น: 天界編 序奏~overture~�Tenkai-hen ~ Overture�?) หรือในชื่อภาษาอังกฤษว่า Heaven Chapter ~ Overture ออกฉายครั้งแรกเมื่อวันที่ 14 กุมภาพันธ์ พ.ศ. 2547 มีเนื้อหาเกี่ยวกับ เหล่าเทพเจ้าแห่งสวรรค์ซึ่งไม่พอใจที่เหล่าเซนต์แห่งอาเธน่าบังอาจโค่นล้มบรรดาเทพต่าง ๆ ลง ดังนั้นจึงส่ง ""อาร์เทมิส เทพแห่งดวงจันทร์"" พร้อมนักรบแห่งแองเจิ้ล ลงมายังโลกมนุษย์เพื่อกำจัดเซนต์แห่งอาเธน่า อาเธน่าซึ่งไม่ต้องการให้พวกเซย์ย่าต้องต่อสู้อีกครั้งจึงได้ยกการปกครองพื้นปฐพีให้อาร์เทมิส พร้อมทั้งยอมรับการลงทัณฑ์จากสวรรค์แทนเหล่าเซนต์แห่งอาเธน่า หลังจากนั้น เหล่าเซนต์แห่งอาเธน่าก็เห็นถึงความเปลี่ยนแปลงของแซงชัวรี่ที่เกิดขึ้น และได้เข้าต่อสู้กับเหล่าแองเจิ้ลเพื่อช่วยเหลืออาเธน่า อาร์เทมิสซึ่งพบว่าอาเธน่าต้องการขัดขืนคำสั่งสวรรค์โดยการแอบช่วยเหลือพวกเซย์ย่า จึงต้องการสังหารอาเธน่าเสีย แต่เซย์ย่าได้เข้ามาขัดขวาง และทันใดนั้น ""อพอลโล เทพแห่งดวงอาทิตย์"" ก็ปรากฏตัวขึ้นมา [แก้] ฉบับโอวีเอ ปี พ.ศ. 2545 เซนต์เซย์ย่า ถูกนำมาสร้างเป็นอะนิเมะอีกครั้งในรูปแบบโอวีเอ โดยนำเอาเนื้อเรื่องฉบับการ์ตูนตั้งแต่เล่มที่ 19 -28 มาสร้างและออกฉายทางสถานีโทรทัศน์เคเบิล สกายเพอร์เฟกต์ทีวี โดยใช้ชื่อว่า ""เซนต์เซย์ย่า เดอะฮาเดสแชปเตอร์ แซงก์ทัวรี่"" ซึ่งเป็นเรื่องราวในช่วงแรกของภาคเจ้านรกฮาเดส มีความยาว 13 ตอน ต่อมา ในปี พ.ศ. 2548 ทางโตเอแอนิเมชันก็สร้างภาคต่อตามมาในชื่อว่า ""เซนต์เซย์ย่า เดอะฮาเดสแชปเตอร์ อินเฟอร์โน"" ครึ่งแรกมีความยาว 6 ตอน ส่วนครึ่งหลัง สร้างขึ้นและออกอากาศในช่วงปลายปี พ.ศ. 2549 โดยมีความยาว 6 ตอนเช่นเดียวกัน สำหรับภาคสุดท้าย ""เซนต์เซย์ย่า เดอะฮาเดสแชปเตอร์ เอลิเชียน"" ก็มีความยาว 6 ตอน และออกอากาศในเดือนมีนาคม - สิงหาคม พ.ศ. 2551 ซึ่งถือเป็นการปิดฉากภาคฮาเดสอย่างสมบูรณ์ ในประเทศไทย ""เซนต์เซย์ย่า เดอะฮาเดสแชปเตอร์ แซงก์ทัวรี่"" ได้รับลิขสิทธิ์และวางจำหน่ายโดย บริษัท การ์ตูนอินเตอร์ จำกัด ส่วน ""เซนต์เซย์ย่า เดอะฮาเดสแชปเตอร์ อินเฟอร์โน"" และ ""เซนต์เซย์ย่า เดอะฮาเดสแชปเตอร์ เอลิเชียน"" ได้รับลิขสิทธิ์และวางจำหน่ายโดย DEX [แก้] รายชื่อตอนฉบับโอวีเอ [แก้] เพลงประกอบ [แก้] ผู้ให้เสียงตัวละคร [แก้] ผู้ให้เสียงตัวละครหลัก [แก้] การเปลี่ยนตัวผู้ให้เสียงตัวละคร ในเดือนสิงหาคม พ.ศ. 2548 ได้มีข่าวออกมาว่า เซนต์เซย์ย่า ภาคศึกเจ้านรกฮาเดส เดอะแชปเตอร์อินเฟอร์โน ที่กำลังจะออกอากาศทางช่องเคเบิล สกายเพอร์เฟกต์ทีวี ในเดือนธันวาคม จะมีการเปลี่ยนตัวผู้ให้เสียงตัวละครหลักทั้ง 6 ได้แก่ เซย์ย่า ชิริว เฮียวกะ ชุน อิคคิ และซาโอริ เป็นนักพากย์ชุดใหม่ทั้งหมด ซึ่งแม้ว่าในขณะนั้น ข่าวจะยังไม่ได้รับการยืนยัน แต่ก็สร้างความไม่พอใจให้แก่แฟน ๆ ของเซนต์เซย์ย่าเป็นอย่างมาก จนเกิดกระแสต่อต้านอย่างหนัก โดยมีแฟนๆ จากทั้งในและต่างประเทศเข้าไปโพสต์ข้อความลง BBS ในโฮมเพจของ โทรุ ฟุรุยะ ผู้พากย์เสียงเซย์ย่าคนเดิม เนื้อหาส่วนใหญ่เป็นการเรียกร้องให้ทางผู้สร้างพิจารณาเรื่องการเปลี่ยนตัวนักพากย์อีกครั้ง โดยให้ความเห็นว่า อย่างน้อยถ้าจะเปลี่ยน ก็จะน่าจะเปลี่ยนหลังจากที่ภาคฮาเดสจบชุดไปแล้ว นอกจากนี้ยังมีการเปิดเว็บไซต์รวบรวมรายชื่อผู้ไม่เห็นด้วยกับการเปลี่ยนนักพากย์ในครั้งนี้อีกด้วย แต่ในที่สุดทางเว็บไซต์ของโตเอแอนิเมชัน ก็ได้มีการประกาศออกมาอย่างเป็นทางการว่าจะเปลี่ยนตัวนักพากย์ตัวละครหลักทั้ง 6 คนจริง ๆ และจากกระแสต่อต้านอย่างรุนแรงของแฟน ๆ ทำให้ มาซามิ คุรุมาดะ ผู้แต่งเรื่อง ต้องออกมาชี้แจงเหตุผลว่า ใจจริงแล้วเขาเองก็อยากให้นักพากย์ชุดเดิมพากย์ต่อไปเหมือนกัน แต่นอกจาก โทรุ ฟุรุยะ ผู้พากย์เสียงเซย์ย่าแล้ว คุณภาพเสียงของนักพากย์ตัวละครหลักอีก 5 คนได้ตกลงไปมาก ฟังดูไม่สดใสเหมือนเก่า ประกอบกับการที่ได้เห็นนักพากย์รุ่นใหม่เข้ามาพากย์เสียงของโกลด์เซนต์บางคนแทนนักพากย์รุ่นเก่า เขาจึงต้องการให้เปลี่ยนนักพากย์ทั้ง 5 คนบ้าง โดยเหลือไว้เพียงแค่ฟุรุยะคนเดียว ซึ่งคุรุมาดะได้พูดคุยกับฟุรุยะเกี่ยวกับเรื่องนี้ในเชิงเกลี้ยกล่อมหลายครั้งแล้ว แต่ฟุรุยะก็ยังคงยืนยันว่าจะพากย์กับทีมพากย์ชุดเดิมเท่านั้น หากมีการเปลี่ยนตัวนักพากย์ชุดเดิมแม้แต่คนเดียว เขาก็จะไม่ขอพากย์เสียงเซย์ย่าอีกต่อไปเช่นกัน เรื่องนี้จึงทำให้คุรุมาดะรู้สึกหนักใจไม่น้อย แต่สุดท้ายเมื่อทางทีมงานได้มีมติแน่ชัดว่าจะเปลี่ยนตัวนักพากย์หลักทั้ง 5 คน ฟุรุยะจึงขอถอนตัวออกไปด้วยตามที่เขาได้พูดไว้ ทำให้กลายเป็นต้องเปลี่ยนนักพากย์ใหม่หมดทั้งชุด ดังที่ได้กล่าวมา [แก้] ละครเพลง ปี พ.ศ. 2534 เซนต์เซย์ย่าได้ถูกสร้างเป็นละครเพลงในนามของ ""บันไดซูเปอร์มิวสิคัล"" ซึ่งเป็นการร่วมมือกันระหว่างบริษัทบันไดและทีวีอาซาฮี โดยมีนักแสดงหลักคือกลุ่มนักร้องวัยรุ่น วง SMAP และวง TOKIO การแสดงละครเพลงชุดนี้จะดำเนินเรื่องโดยใช้เนื้อหาในภาคโปเซดอน และได้เปิดการแสดงตั้งแต่วันที่ 15 สิงหาคม ถึง 1 กันยายน พ.ศ. 2534 [แก้] รายชื่อนักแสดงหลัก [แก้] เกม [แก้] ของเล่น [แก้] เซนต์คลอธซีรีส์ เซนต์คลอธซีรีส์ คือ ของเล่นในรูปแบบตุ๊กตาที่นำมาสวมชุดเกราะได้ ผลิตโดยบริษัทบันได ในช่วงปลายของยุค 1980 (ตั้งแต่ พ.ศ. 2523 - พ.ศ. 2532) ลักษณะของของเล่นจะเป็นหุ่นรูปคนที่มีข้อต่ออยู่หลายจุด ทำให้สามารถจัดท่าทางต่าง ๆ ได้ และมีชิ้นส่วนของชุดเกราะซึ่งแยกมาให้เป็นชิ้น ๆ เพื่อประกอบเข้ากับตัวของหุ่น จนมีลักษณะเหมือนกับเซนต์ในภาพยนตร์การ์ตูน อีกทั้งยังสามารถนำชิ้นส่วนของชุดเกราะไปประกอบเป็นรูปลักษณ์ประจำกลุ่มดาวต่าง ๆ ที่เป็นต้นแบบของชุดเกราะนั้น ๆ เหมือนกับในภาพยนตร์การ์ตูนด้วย บริษัทบันไดได้ออกวางจำหน่ายของเล่นชุดนี้ออกมาหลายตัวด้วยกัน ได้แก่ กลุ่มบรอนซ์เซนต์ แบล็กเซนต์ สตีลเซนต์ โกลด์เซนต์ ก๊อดวอริเออร์ในภาคแอสการ์ด และมารีนเนอร์ในภาคโปเซดอน ส่วนซิลเวอร์เซนต์มีออกมาวางจำหน่ายเพียงตัวเดียวคือ อีเกิ้ล มารีน ยิ่งไปกว่านั้นในประเทศญี่ปุ่นยังเคยมีการจัดแคมเปญพิเศษ 5 ครั้ง เพื่อแจกของเล่นชุดผลิตจำนวนจำกัด ได้แก่ ชุดโกลด์คลอธซาจิททาเรียสปลอม, กล่องใส่ชุดเซนต์, หุ่นเคียวโกอาเรส พร้อมบัลลังก์, ชุดโอดีนโร้บ และชุดบรอนซ์คลอธเวอร์ชันสีดำ ซึ่งต้องส่งชิ้นส่วนที่อยู่ด้านหลังกล่องของเล่นไปร่วมสนุกกับทางบริษัท โดยทางบริษัทจะใช้วิธีจับสลากหาผู้โชคดีที่จะได้รับรางวัลเหล่านั้น แต่ต่อมาในช่วงยุค 2000 (ตั้งแต่ปี พ.ศ. 2543 - พ.ศ. 2552) บริษัทในประเทศไต้หวันก็ได้ทำการผลิตของเล่นเลียนแบบชุดซาจิททาเรียสปลอม หุ่นเคียวโกอาเรส และชุดโอดีนโร้บ จากแคมเปญพิเศษนี้ออกมาวางจำหน่าย ภายหลังในช่วงปี พ.ศ. 2547 ของเล่นชุดเซนต์คลอธซีรีส์ ได้ถูกนำมาผลิตซ้ำและออกวางจำหน่ายใหม่อีกครั้งโดยบริษัทบันไดฮ่องกง ส่วนในประเทศไทย มีบริษัทดรีมทอยเป็นตัวแทนจำหน่าย [แก้] กาชาปอง กาชาปอง คือ หุ่นโมเดลยางขนาดเล็ก ที่ถูกบรรจุอยู่ในภาชนะรูปไข่หรือแคปซูล ซึ่งมีความสวยงามสมจริงในระดับหนึ่ง ของเล่นชนิดนี้มีต้นกำเนิดที่ประเทศญี่ปุ่น เมื่อเราหยอดเหรียญลงในตู้ของเล่นที่บรรจุอยู่ในแคปซูลก็จะร่วงหล่นลงมา ในประมาณปลายปี พ.ศ. 2546 บริษัท บิ๊กวัน ได้เป็นตัวแทนจำหน่ายในประเทศไทยอบ่างเป็นทางการโดยได้นำเข้าสินค้าในรูปแบบของตู้กดหยอดเหรียญมาจัดจำหน่ายตามห้างสรรพสินค้าชั้นนำต่างๆ ทั่วประเทศ [แก้] ลำดับการวางจำหน่ายกาชาปองเซนต์เซย์ย่า [แก้] เซนต์คลอธมิธ ในปี พ.ศ. 2546 บริษัทบันได ได้ผลิตสินค้าของเล่นเซนต์เซย์ย่าในรูปแบบตุ๊กตาสวมชุดเกราะขึ้นมาอีกครั้ง โดยใช้ชื่อว่า ""เซนต์คลอธมิธ"" ซึ่งเป็นการดัดแปลงและพัฒนาจากของเล่นชุดเก่าอย่างเซนต์คลอธซีรีส์ ทำให้ตัวหุ่นกับชุดเกราะมีความสวยงาม และสมจริงมากขึ้นกว่าเดิม รวมทั้งเปลี่ยนแปลงรูปแบบกล่องที่ใช้บรรจุใหม่ให้มีลักษณะใกล้เคียงกับกล่องใส่ชุดคลอธของเหล่าเซนต์ด้วย โดยทางบริษัทบันไดยังคงทำการผลิตเซนต์คลอธมิธของตัวละครต่างๆ ในเรื่องมาตลอดจนถึงปัจจุบัน และมีบริษัทดรีมทอยเป็นตัวแทนจำหน่ายในประเทศไทย [แก้] ลำดับการวางจำหน่ายเซนต์คลอธมิธ [แก้] พีวีซีฟิกเกอร์ Excellent Model Excellent Model คือ หุ่นเซนต์เซย์ย่าในรูปแบบของ พีวีซีฟิกเกอร์ ซึ่งถอดประกอบไม่ได้ สูงประมาน 20 เซนติเมตร ถูกผลิตขึ้นในปี พ.ศ. 2550โดยบริษัท เมการ์เฮาส์ และมีบริษัทดรีมทอยเป็นตัวแทนจำหน่ายในประเทศไทย เช่นเดียวกับสินค้า เซนต์คลอธมิธ โดยในช่วงแรกได้กำหนดการวางจำหน่ายชุดแรกในเดือนเมษายน แต่ในตอนหลังได้เลื่อนไปเดือนพฤษภาคม และได้ออกวางจำหน่ายจริงในเดือนมิถุนายน","เซนต์เซย์ย่า (ญี่ปุ่น: 聖闘士星矢�Seinto Seiya�เซะอินโตะเซยะ�?) เป็นชื่อของหนังสือการ์ตูน ซึ่งแต่งขึ้นโดย มาซามิ คุรุมาดะ ซึ่งใช้กลุ่มดาวม้าบินมาเป็นตัวเอกของเรื่อง เนื่องจากม้าบินกำลังอยู่ในท่าทะยานขึ้นสู่ท้องฟ้า ตรงกับภาพลักษณ์ของตัวเอกที่เขาได้คิดไว้นั่นเอง โดยมีเรื่องราวเกี่ยวกับเด็กหนุ่ม 5 คนที่เรียกว่า เซนต์ (saint) ต่อสู้โดยใช้ร่างกายของตนเองเป็นอาวุธเพื่อปกป้องคิโดะ ซาโอริ ผู้เป็นอวตารของเทพีอะธีนา และต่อสู้กับทัพศัตรูแห่งความชั่วร้าย ในโลกร่วมสมัยที่มีบรรยากาศของเทพปกรณัมกรีก ในประเทศญี่ปุ่น เซนต์เซย์ย่าลงตีพิมพ์เป็นครั้งแรกในนิตยสารโชเน็นจัมป์รายสัปดาห์ ของสำนักพิมพ์ชูเอฉะ และออกเป็นหนังสือรวมเล่มจำนวน 28 เล่มจบ ส่วนในประเทศไทย สำนักพิมพ์วิบูลย์กิจได้รับสิทธิ์ในการตีพิมพ์ฉบับรวมเล่ม นอกจากภาคหลักแล้ว เซนต์เซย์ย่ายังได้รับการแต่งภาคเสริมขึ้นอีกหลายภาคด้วยกัน ได้แก่ ภาค Episode G , Next Dimension และ The Lost Canvas เซนต์เซย์ย่าถูกสร้างขึ้นในรูปแบบของอะนิเมะ และออกฉายครั้งแรกในประเทศญี่ปุ่น เมื่อปี พ.ศ. 2529 โดยบริษัท โตเอแอนิเมชัน ซึ่งได้รับกระแสตอบรับที่ดีจนได้ออกอากาศติดต่อกันนานเกือบ 3 ปี นอกจากนี้ยังได้แพร่ภาพทางโทรทัศน์ในประเทศต่าง ๆ อีกหลายประเทศ ทั้งในแถบเอเชียด้วยกัน เช่น ประเทศจีน ฮ่องกง สิงคโปร์ ประเทศแถบยุโรป สหรัฐอเมริกา ละตินอเมริกา รวมทั้งประเทศไทย ซึ่งมีการนำเซนต์เซย์ย่ามาออกฉายเมื่อปี พ.ศ. 2531 ทางไทยทีวีสีช่อง 3 โดยใช้ชื่อว่า ""เซย่า เทพบุตรหมัดดาวหาง"" จากนั้นก็ได้ออกอากาศซ้ำอีกในปี พ.ศ. 2547 ทางสถานีโทรทัศน์ยูบีซี (ทรูวิชั่นส์ ในปัจจุบัน) และมีการนำออกวางจำหน่ายในรูปแบบวีซีดีโดย บริษัท การ์ตูนอินเตอร์ จำกัด ด้วย นอกจากนี้เซนต์เซย์ย่ายังได้รับการดัดแปลงเป็นสื่อในรูปแบบอื่น ๆ อีกมากมาย เช่น ภาพยนตร์ ละครเวที เกม และของเล่นต่าง ๆ" th,53028cab14183657d2a48a291b375381,"[แก้] จุดเริ่มต้นของเพชรพระอุมา พนมเทียนเริ่มต้นการเขียนเพชรพระอุมาในปี พ.ศ. 2507 โดยตกลงทำข้อสัญญากับสำนักพิมพ์ผ่านฟ้าพิทยา (ซึ่งปัจจุบันสำนักพิมพ์ผ่านฟ้าพิทยา ได้ยุติกิจการไปแล้ว) ในการเขียนนวนิยายแนวผจญภัยในป่าจำนวนหนึ่งเรื่อง โดยมีข้อกำหนดความยาวของนวนิยายเพียงแค่ 8 เล่มจบเท่านั้น แต่กลับได้รับความนิยมอย่างล้นหลามทำให้ต้องเขียนเพชรพระอุมาเพิ่มเติมต่อจนครบ 10 เล่ม และขอยุติการเขียนตามข้อสัญญา แต่ทางสำนักพิมพ์ผ่านฟ้าพิทยายังไม่อนุญาตให้พนมเทียนยุติการเขียน และได้ขอร้องให้เขียนเพิ่มเติมต่ออีก 5 เล่ม พร้อมกับบอกกล่าวถึงความนิยมของนักอ่านที่มีต่อเพชรพระอุมา ซึ่งมีจำนวนเพิ่มมากขึ้นจนต้องมีการตีพิมพ์ซ้ำหลาย ๆ ครั้งด้วยกันในระยะปลาย ๆ ของเล่มที่ 10 จนสถิติการตีพิมพ์และการจัดจำหน่ายของนวนิยายเรื่องนี้มีจำนวนเพิ่มมากขึ้น และได้รับการตอบรับจากนักอ่านหลาย ๆ รุ่นเป็นอย่างดีในการช่วยขัดเกลาเนื้อเรื่องของเพชรพระอุมา และแจ้งเตือนแก่พนมเทียนถึงชื่อตัวละครหรือสถานที่ที่ปรากฏในเพชรพระอุมาที่มีการผิดพลาด เพชรพระอุมาออกวางจำหน่ายในรูปแบบของพ็อกเก็ตบุ๊ค เป็นแบบรายวันคือ 10 วัน ต่อหนังสือ 1 เล่ม และยังคงดำเนินเนื้อเรื่องต่อไปจนถึงเล่มที่ 40 จนกระทั่งมีความยาวถึง 98 เล่ม เนื้อเรื่องก็ยังไม่สามารถจบลงได้ จนกระทั่งเพชรพระอุมาฉบับพ็อตเก็ตบุ๊คเล่มที่ 99 ได้ออกวางจำหน่ายในวันที่ 11 กุมภาพันธ์ พ.ศ. 2513 จึงได้รับการตีพิมพ์ต่อเนื่องใน ""จักรวาลรายสัปดาห์"" ในปี พ.ศ. 2513 เป็นระยะเวลา 5 ปี และตีพิมพ์ต่อเนื่องใน ""หนังสือพิมพ์เดลินิวส์"" ในปี พ.ศ. 2518 เป็นระยะเวลาอีก 6 ปี พนมเทียนก็ยังไม่สามารถจบเรื่องราวการผจญกัยในป่าของเพชรพระอุมา จนกระทั่งได้รับการตีพิมพ์ต่อใน ""จักรวาลปืน"" ในปี พ.ศ. 2525 อีก 8 ปี เรื่องราวทั้งหมดจึงสามารถจบลงได้ในปี พ.ศ. 2533 [แก้] ระยะเวลาในการเขียน เพชรพระอุมาใช้ระยะเวลาในการประพันธ์ยาวนานกว่า 25 ปี ซึ่งระยะเวลาที่ยาวนานนั้นมาจากการที่พนมเทียนเป็นนักเขียนอาชีพ และยึดถือเอาสิ่งสำคัญที่สุดของงานเขียนก็คือผู้อ่าน โดยตราบใดที่งานเขียนของตนเองยังคงได้รับความนิยมและมีผู้สนใจติดตามอ่าน ตราบนั้นความสุขใจในการเขียนก็เป็นสิ่งที่มีความสุขมากที่สุดของพนมเทียน ทำให้เนื้อเรื่องของเพชรพระอุมาถูกสร้างสรรค์และเขียนแต่งขึ้นตามจินตนาการ ร่วมกับประสบการณ์ในการเดินป่าอย่างละเอียดลออ จนกระทั่งมีความยาวมากทั้งภาคแรกและภาคสมบูรณ์ โดยมีจุดมุ่งหมายเพื่อให้ผู้อ่านได้รับรู้ถึงเหตุการณ์และเรื่องราวต่าง ๆ สามารถจินตนาการตามตัวอักษรและสร้างอารมณ์ร่วมในการติดตามเนื้อเรื่องและการดำเนินเรื่องของตัวละครต่าง ๆ ได้ พนมเทียนนั้นมีวิธีการเขียนเนื้อเรื่องเพชรพระอุมาในรูปแบบการเขียนของตนเอง ที่เป็นเอกลักษณ์เฉพาะตัว โดยพยายามเขียนบรรยายถึงลักษณะท่าทาง ตลอดจนอากัปกิริยาต่าง ๆ ของตัวละครทุกตัวที่ปรากฏในเพชรพระอุมา โดยไม่ยอมให้เป็นการเขียนที่เรียกได้ว่าเขียนแบบผ่านเลยไป ทำให้ผู้อ่านที่ติดตามอ่านมาโดยตลอดไม่ได้อรรถรสและความเข้มข้นของเนื้อเรื่อง แต่พนมเทียนจะเขียนโดยแจกแจงอากัปกิริยาทุกขณะและทุกฝีก้าวของตัวละคร เพื่อให้ผู้อ่านสามารถมองเห็นการกระทำต่างหรือการเคลื่อนไหวต่าง ๆ เช่นกระทิงหรือเสือโคร่งถูกรพินทร์ ไพรวัลย์ยิงล้มลง ก็จะเขียนบรรยายเริ่มตั้งแต่รพินทร์และคณะเดินทางพบเจอกับสัตว์ เกิดการต่อสู้หรือติดตามแกะรอยจนถึงประทับปืนและเหนี่ยวไกยิง จนกระทั่งสัตว์นั้นล้มลงเสียชีวิต หรือแม้แต่การพูดจาเล่นลิ้นยั่วยวนกวนประสาทของแงซายและรพินทร์ ไพรวัลย์ จนถึงการพร่ำพรรณนาคำรักหวานซึ้งระหว่างไชยยันต์ อนันตรัยและมาเรีย ฮอฟมัน พนมเทียนก็สามารถถ่ายทอดออกมาได้อย่างดีเยี่ยมจนสามารถทำให้ผู้อ่านได้รับรู้ว่าในขณะนั้นเกิดเหตุการณ์อะไรขึ้นบ้าง จนทำให้เพชรพระอุมากลายเป็นนวนิยายที่มีความยาวมากที่สุดในโลก [แก้] ความเป็นมาของโครงเรื่อง โครงเรื่องของเพชรพระอุมานั้น พนมเทียนได้เค้าโครงเรื่องมาจากแนวความคิดของเรื่องคิง โซโลมอน'ส มายน์ส ของ เซอร์ฯ แฮกการ์ด ซึ่งเป็นเค้าโครงของการผจญภัยเรื่องที่ดีมากเรื่องหนึ่ง โดยก่อนหน้าที่พนมเทียนจะเขียนเพชรพระอุมาก็ได้มีการวางโครงเรื่องคร่าว ๆ ไว้เช่นเดียวกับงานเขียนอื่น ๆ ซึ่งโครงเรื่องคร่าว ๆ ของเพชรพระอุมานั้น พนมเทียนวางเอาไว้เพียงเล็กน้อยโดยกำหนดให้เป็นเรื่องราวการผจญภัยในป่าของนายพรานผู้นำทางคนหนึ่งเท่านั้น และต่อมาภายหลังได้เขียนเนื้อหาสำคัญของโครงเรื่องเพิ่มเติม จนกลายเป็นเรื่องราวเกี่ยวกับการเดินทางและการผจญภัยของพรานป่า ที่รับจ้างวานนำทางในการออกติดตามค้นหาผู้สูญหายยังดินแดนลึกลับและเต็มไปด้วยอาถรรพณ์แห่งป่า พร้อมกับขุมทรัพย์เพชรพระอุมาอันเป็นตำนานเล่าขาน ก่อนออกเดินทางมีกะเหรี่ยงพเนจรมาขอสมัครเป็นคนรับใช้และขอร่วมติดตามไปกับคณะเดินทางด้วย จนกระทั่งเมื่อบุกป่าฝ่าดงและอันตรายต่าง ๆ ไปถึงจุดหมายปลายทางความจริงก็ปรากฏว่า กะเหรี่ยงลึกลับที่ร่วมเดินทางมาด้วยนั้นกลายเป็นรัชทายาทที่แท้จริงของเมืองมรกตนคร เมืองลับแลที่ไม่ปรากฏในแผนที่ พรานผู้นำทางและคณะเดินทางได้ช่วยกันทวงชิงและกอบกู้ราชบัลลังก์คืนให้แก่กะเหรี่ยงลึกลับได้สำเร็จพร้อมกับได้พบขุมทรัพย์เพชรพระอุมาที่เป็นตำนานเล่าขานมาแต่โบราณ จากโครงเรื่องเดิมของคิง โซโลมอน'ส มายน์ส เพียงแค่ 4 บรรทัดเท่านั้น แต่พนมเทียนสามารถนำมาเขียนเป็นเพชรพระอุมาโดยเล่าเรื่องราวการเดินป่า การดำรงชีวิตและการล่าสัตว์ รวมทั้งภูมิประเทศในแถบดงพญาไฟหรือดงพญาเย็นในปัจจุบัน ภูมิประเทศของจังหวัดนครสวรรค์และป่าดงดิบของประเทศไทยในอดีต โดยดึงประเด็นจุดสำคัญของชีวิตการเดินป่าของตนเองที่เคยผ่านมาก่อนผสมเข้าในไปโครงเรื่องของเพชรพระอุมาด้วย [แก้] ต้นแบบของโครงเรื่อง พนมเทียนนำเอาความรู้ความชำนาญในการเดินป่า การดำรงชีวิตและการล่าสัตว์จากประสบการณ์จริงของตนเอง มาเป็นพื้นฐานในการเขียนนวนิยายเรื่องเพชรพระอุมา โดยเค้าโครงเรื่องและส่วนประกอบต่าง ๆ ได้นำมาจากเรื่องเล่าขานและสิ่งที่ได้รับการถ่ายทอดมาจากนักท่องไพรรุ่นอาวุโส หรือเรื่องเล่ารอบกองไฟของพรานพื้นเมืองต่าง ๆ ยามพักผ่อนภายหลังจากเสร็จสิ้นภารกิจในการล่าสัตว์และเล่าเรื่องราวต่าง ๆ แลกเปลี่ยนซึ่งกันและกัน เพชรพระอุมามีองค์ประกอบหลัก ๆ ที่พนมเทียนนำมาเป็นต้นแบบของโครงเรื่อง ดังนี้ ซึ่งองค์ประกอบทั้ง 4 ดังกล่าวข้างต้น เมื่อนำมาเขียนเพชรพระอุมา พนมเทียนก็สามารถถ่ายทอดเรื่องราวต่าง ๆ อารมณ์และจินตนาการของตัวละครในนวนิยายได้อย่างดีเยี่ยม ซึ่งต้นแบบของโครงเรื่อง ก็มาจากประสบการณ์จริงบวกกับจินตนาการของพนมเทียนนั่นเอง [แก้] โครงเรื่อง เพชรพระอุมาเป็นนวนิยายที่มีความยาวทั้งสิ้น 48 เล่ม 12 ตอน แบ่งออกเป็นสองภาคคือภาคแรกและภาคสมบูรณ์ ภาคละ 24 เล่ม จำนวน 6 ตอน ซึ่งภาคแรกของเพชรพระอุมาได้แก่ ไพรมหากาฬ, ดงมรณะ, จอมผีดิบมันตรัย, อาถรรพณ์นิทรานคร, ป่าโลกล้านปีและแงซายจอมจักรา สำหรับภาคสมบูรณ์ได้แก่ จอมพราน, ไอ้งาดำ, จิตรางคนางค์, นาคเทวี, แต่ปางบรรพ์และมงกุฎไพร ซึ่งเค้าโครงเรื่องในภาคแรกและภาคสมบูรณ์ของเพชรพระอุมามีดังนี้ [แก้] ภาคแรก เพชรพระอุมาเป็นเรื่องราวการผจญภัยในดินแดนลึกลับที่เต็มไปด้วยอาถรรพณ์ เรื่องราวแปลกประหลาดต่าง ๆ ในป่าดงดิบของรพินทร์ ไพรวัลย์ พรานป่าผู้รับจ้างนำทางในการออกติดตามค้นหาผู้สูญหายของคณะนายจ้างชาวเมือง ที่มี พันโทหม่อมราชวงศ์เชษฐา วราฤทธิ์ เป็นหัวหน้าคณะเดินทางพร้อมด้วย หม่อมราชวงศ์ดาริน วราฤทธิ์ น้องสาวคนเล็ก และ พันตรีไชยยันต์ อนันตรัย เพื่อนชายคนสนิท โดยมีพรานบุญคำ พรานจัน พรานเกิดและพรานเส่ย พรานป่าคู่ใจของรพินทร์ ไพรวัลย์ จำนวน 4 คน และแงซาย กะเหรี่ยงลึกลับที่มาขอสมัครเป็นคนรับใช้เพื่อขอร่วมเดินทางในครั้งนี้ด้วย การเดินทางเต็มไปด้วยอุปสรรคและอันตรายนานาชนิด ที่ทำให้คณะเดินทางต้องเสี่ยงภัยและเผชิญกับสัตว์ร้ายในป่าดงดิบ อาถรรพณ์ของป่า นางไม้ ภูตผีปีศาจหรือแม้แต่สัตว์ประหลาด ที่ไม่เคยพบเห็นมาก่อนตลอดระยะเวลาในการเดินทาง พลัดหลงเข้าไปในดินแดนลึกลับของอาณาจักรนิทรานคร ต่อสู้กับจอมผีดิบร้ายมันตรัยที่มีพละกำลังกล้าแข็งและมีอำนาจอย่างแรงกล้า ผ่านห้วงเวลาเหลื่อมซ้อนกันจนหลุดผ่านเข้าไปในยุคของโลกดึกดำบรรพ์ และค้นพบปริศนาความจริงของกะเหรี่ยงลึกลับในฐานะคนรับใช้และองค์รักษ์ประจำตัวของดาริน ที่ติดสอยห้อยตามคณะเดินทางมายังเนินพระจันทร์และมรกตนคร ซึ่งฐานะที่แท้จริงของแงซายถูกเปิดเผยและคณะเดินทางของเชษฐาได้พบเจอกับบุคคลที่ออกติดตามค้นหารวมทั้งช่วยกันกอบกู้บัลลังก์คืนให้แก่แงซายจนสำเร็จ [แก้] ภาคสมบูรณ์ ภายหลังจากเสร็จสิ้นภารกิจและเดินทางกลับจากเมืองมรกตนครของแงซาย รพินทร์ ไพรวัลย์ ได้ถูกว่าจ้างให้ออกติดตามหาเครื่องบินที่สูญหายพร้อมด้วยระเบิดนิวเคลียร์อีกครั้ง รพินทร์จำใจรับจ้างเป็นพรานผู้นำทางออกติดตามค้นหาซากเครื่องบินที่สูญหายไปจากแผนที่ประเทศไทย โดยมีชาวต่างชาติจำนวน 4 คน เป็นผู้ว่าจ้าง แต่เมื่อเชษฐาและดารินซึ่งเป็นอดีตนายจ้างของรพินทร์ ได้ทราบข่าวการรับจ้างเป็นพรานผู้นำทางของรพินทร์ ก็เกรงว่าจะถูกฆ่าทิ้งเมื่อทำงานเสร็จสิ้น เนื่องจากเป็นงานลับขององค์กร จึงออกติดตามคณะนายจ้างใหม่ของรพินทร์ การติดตามค้นหารพินทร์และคณะนายจ้างฝรั่ง คณะเดินทางของเชษฐาได้เผชิญหน้ากับมันตรัยที่ฟื้นคืนชีพที่อาณาจักรนิทรานคร และกับเล่าถึงอดีตชาติของดารินและรพินทร์ที่เคยเป็นศัตรูคู่อาฆาตในชาติปางก่อน รวมทั้งพยายามล่อลวงเอาตัวดารินไปยังอาณาจักรนิทรานคร เพื่อให้ได้ในตัวของจิตรางคนางค์หรือดารินในชาติปัจจุบัน แต่ก็ได้เชษฐาและไชยยันต์มาช่วยเหลือไว้อย่างทันท่วงที และปราบมันตรัยด้วยบ่วงนาคบาศก์ได้สำเร็จ รพินทร์นำคณะนายจ้างฝรั่งบุกป่าเพื่อค้นหาซากเครื่องบินและระเบิดนิวเคลียร์จนพบ โดยได้รับความช่วยเหลือจากแงซายในรูปของจิตใต้สำนึก จนภายหลังทั้ง 2 คณะได้เดินทางมาพบกันที่เมืองมรกตนคร แงซายรวบรัดให้ดารินและรพินทร์แต่งงานกันที่เมืองมรกตนคร ก่อนจะอำลากันเป็นครั้งสุดท้ายในการพบกันระหว่างบุคคลทั้งหมด [แก้] การตีพิมพ์เพชรพระอุมา เพชรพระอุมาได้รับการตีพิมพ์ครั้งแรกโดยสำนักพิมพ์ผ่านฟ้าพิทยา ในรูปแบบของพ็อคเก็ตบุ๊คจำนวน 98 เล่ม ต่อมาได้รับการตีพิมพ์ในนิตยสารจักรวาลรายสัปดาห์ โดยตีพิมพ์ต่อเนื่องจากสำนักพิมพ์ผ่านฟ้าพิทยาตั้งแต่เล่มที่ 99 ต่อเนื่องจนถึงเล่มที่ 268 ตั้งแต่วันที่ 11 กุมภาพันธ์ พ.ศ. 2513 และฉบับรวมเล่มจำนวน 22 เล่ม แบ่งเป็น ต่อมาได้รับการตีพิมพ์โดยสำนักพิมพ์ชวนะบุตร ในปี พ.ศ. 2518 จำนวน 22 เล่ม แบ่งเป็นตอน ๆ รวมทั้งสิ้น 5 ตอน ได้แก่ เพชรพระอุมา ตอนไพรมหากาฬ จำนวน 5 เล่ม, ตอน ดงมรณะ จำนวน 4 เล่ม, ตอน อาถรรพณ์นิทรานคร จำนวน 4 เล่ม, ตอน ป่าโลกล้านปี จำนวน 5 เล่ม และตอน แงซายจอมจักรา จำนวน 4 เล่ม และได้รับการตีพิมพ์เพชรพระอุมาภาคสมบูรณ์ในหนังสือพิมพ์เดลินิวส์ ภายหลังจากพนมเทียนเขียนเพชรพระอุมาภาคแรกจบ โดยเริ่มเพชรพระอุมา ตอน จอมพราน ในวันจันทร์ที่ 5 มกราคม พ.ศ. 2519 ถึง วันจันทร์ที่ 26 เมษายน พ.ศ. 2525 และได้นำภาคแรกมาตีพิมพ์ซ้ำจนจบในวันที่ 23 ตุลาคม พ.ศ. 2527 และตีพิมพ์ภาคสามของเพชรพระอุมา ตอน มงกุฎไพร ในเดือนมิถุนายน พ.ศ. 2525 ถึง พ.ศ. 2533 โดยนิตยสารจักวาลปืน เพชรพระอุมาถูกนำมาตีพิมพ์ซ้ำหลายครั้งโดยสำนักพิมพ์ต่าง ๆ ปัจจุบันตีพิมพ์โดยสำนักพิมพ์ ณ บ้านวรรณกรรม ลิขสิทธิ์โดยพนมเทียน แบ่งการตีพิมพ์เป็นสองครั้งด้วยกัน โดยตีพิมพ์ครั้งแรก 48 เล่ม ภาคแรกจำนวน 24 เล่ม 6 ตอน และภาคสมบูรณ์ 24 เล่ม 5 ตอน ดังนี้ และตีพิมพ์ครั้งปัจจุบัน 48 เล่ม ภาคแรกจำนวน 24 เล่ม 6 ตอน และภาคสมบูรณ์ 24 เล่ม 6 ตอน ดังนี้ [แก้] คำนิยมเพชรพระอุมา ตลอดระยะเวลาที่เพชรพระอุมาได้รับการตีพิมพ์ฉบับรวมโดยสำนักพิมพ์ ณ บ้านวรรณกรรม ตั้งแต่ปี พ.ศ. 2538 ได้มีคำนิยมของ ""เพชรพระอุมา"" จากผู้ทรงเกียรติและทรงคุณวุฒิหลายท่าน ได้ให้คำนิยมส่วนตัวแก่นวนิยายที่ถือได้ว่าเป็นสุดยอดของนวนิยาย และเป็นวรรณกรรมชิ้นเอกชิ้นหนึ่งของเมืองไทย ที่เป็นที่รู้จักกันเป็นอย่างดีในนักอ่านหลาย ๆ รุ่น ซึ่งได้รับความบันเทิง ความสนุกสนานจากการอ่านเพชรพระอุมา แม้เนื้อเรื่องจะมีความยาวเป็นอย่างมากก็ตาม คำนิยมของ ""เพชรพระอุมา"" ในแต่ละเล่มและแต่ละตอน จึงเป็นการรับรองถึงความเป็นนวนิยายที่มีความบันเทิง ตื่นเต้นเร้าใจและการผจญภัยตามแต่จินตนาการของพนมเทียน ที่นอกจากสามารถทำให้นักอ่านได้สนุกสนานไปกับเนื้อเรื่องที่ชวนติดตามและลุ้นระทึกแล้ว ยังได้รับความรู้ในด้านต่าง ๆ เกี่ยวกับการเดินป่า การล่าสัตว์ รวมทั้งอาวุธปืนอีกด้วย [แก้] กระแสตอบรับและคำวิจารณ์ เพชรพระอุมา เป็นนวนิยายที่ได้รับการตอบรับจากผู้อ่านเป็นอย่างดียิ่ง กระทั่งสำนักพิมพ์ผ่านฟ้าไม่ยอมให้พนมเทียนยุติการเขียน ถึงขนาดที่ว่า ""...ในช่วงที่พนมเทียนกำลังเขียนเรื่องนี้ตีพิมพ์ขายเป็นเล่มพ็อกเก็ตบุ๊คติดต่อกันนั้น ถึงกับมีผู้อ่านมาเข้าคิวรอซื้อกันหน้าโรงพิมพ์เลยทีเดียว..."" ความสำเร็จดังกล่าวนี้ส่วนหนึ่งมาจากความสามารถในการประพันธ์ของพนมเทียน ซึ่ง ว.วินิจฉัยกุล ได้เอ่ยถึงว่า ""...พนมเทียนเป็นผู้พิถีพิถันทั้งในด้านรูปทรง สีสัน แสงและเงา ตลอดจนความเคลื่อนไหวที่แปรเปลี่ยนไม่หยุดนิ่ง มีแม้กระทั่งเสียง ด้วยการเลือกใช้ถ้อยคำอย่างวิจิตรบรรจง มีกลิ่นอายของวรรณคดีอยู่ในภาษาที่ใช้ เหมือนกับการแกะสลักลายซ้อนลงไปทีละชั้นจนเป็นหลายชั้นลึกละเอียด ไม่ใช่เพียงแต่ร่างคร่าว ๆ พอให้เป็นรูปขึ้นมาเท่านั้น..."" หม่อมเจ้าชาตรีเฉลิม ยุคล ผู้กำกับภาพยนตร์ผู้มีชื่อเสียง ตรัสถึงนวนิยายชุดนี้ว่า ""เพชรพระอุมาคือมหากาพย์แห่งวรรณกรรมที่ไม่มีหนังสือเรื่องไหนที่จะเทียบได้"" แม้จะมีกระแสวิพากษ์วิจารณ์ว่า เพชรพระอุมา ลอกเค้าโครงเรื่องมาจาก King Solomon's Mine หรือ สมบัติพระศุลี เนื่องจากความคล้ายคลึงกันของตัวละคร วัตถุประสงค์ในการเดินป่า รวมถึงแผนที่ลายแทงของทั้งสองเรื่อง ที่มีเนื้อความใกล้เคียงกันมาก วิทยานิพนธ์ของ สุภารัตน์ ศุภภัคว์รุจา ได้รายงานการศึกษาเชิงเปรียบเทียบสำหรับวรรณกรรมทั้งสองเรื่องนี้ ในบทคัดย่อปรากฏความตอนหนึ่งว่า ""นวนิยายผจญภัยเรื่อง เพชรพระอุมา เป็นนวนิยายที่มีลักษณะเป็นแบบฉบับของพนมเทียนเอง เนื่องจากการได้รับอิทธิพลนั้น เป็นการได้รับอิทธิพลแล้วนำอิทธิพลที่ได้รับนั้นมาสร้างสรรค์และขยายเรื่องราวการผจญภัยใน เพชรพระอุมา ให้สนุกสนานและน่าติดตามมากยิ่งขึ้น โดยการเพิ่มประสบการณ์ในการเดินป่า และความรู้ในด้านต่างๆ ของตนเองเข้าไปได้อย่างเหมาะสม"" ว.วินิจฉัยกุล ให้ความเห็นว่า ""...'เพชรพระอุมา' ภาค 1 เป็นงานที่สร้างยากกว่า King Solomon's Mines และมีลักษณะเฉพาะของตัวเองชัดมาก ถ้าจะเปรียบก็เหมือนกับว่า การที่สถาปนิกไทยใช้กระเบื้องมุงหลังคาและเสาปูนของฝรั่ง ตลอดจนหน้าต่างกระจกติดเครื่องปรับอากาศ มาสร้างบ้านไทย ก็หาได้ทำให้บ้านไทยนั้นกลายเป็นบ้านฝรั่งไปไม่ และยิ่งเมื่อใช้พื้นไม้สัก ฝาปะกน ฝาเฟี้ยมแบบไทย มีประตูที่มีธรณีประตูสูง มีหย่อง หรือแผ่นไม้สลักใต้หน้าต่าง มีคันทวยสลักค้ำชายคา นอกชานตั้งเขามอ และไม้ดัดตลอดจนอ่างปลาเงินปลาทอง มันก็กลายเป็นบ้านไทยประยุกต์ที่คนไทยคุ้นตากันนั่นเอง..."" [แก้] เนื้อเรื่อง เนื้อเรื่องเพชรพระอุมา เป็นเนื้อเรื่องทั้งหมดของนวนิยายเรื่องเพชรพระอุมา จำนวน 48 เล่ม ที่มีความยาวทั้งหมดมากกว่า 18,000 หน้า โดยแบ่งในส่วนของเนื้อเรื่องออกเป็นสองภาค คือเพชรพระอุมาภาคแรก จำนวน 24 เล่ม เนื้อเรื่องในส่วนของภาคแรกเริ่มตั้งแต่ไพรมหากาฬ เล่ม 1 ดำเนินเนื้อเรื่องไปจนถึง แงซายจอมจักรา เล่ม 4 และในเพชรพระอุมาภาคสมบูรณ์ เนื้องเรื่องในส่วนของภาคสมบูรณ์เริ่มตั้งแต่จอมพราน เล่ม 1 ดำเนินเนื้อเรื่องไปจนถึง มงกุฏไพร เล่ม 4 [แก้] ตัวละครและความเป็นมา ดูบทความหลัก ตัวละครในเพชรพระอุมา และ ความเป็นมาของตัวละครในเพชรพระอุมา ตัวละครในเพชรพระอุมา เป็นรายละเอียดของตัวละครในการดำเนินเนื้อเรื่องทั้งหมดของเพชรพระอุมา โดยแบ่งแยกตามตัวละครหลักและตัวละครรอง ตามแต่ปรากฏในแต่ละภาค ได้แก่ภาคแรกไพรมหากาฬ - แงซายจอมจักรา ในการออกติดตามค้นหาผู้สูญหายและภาคสมบูรณ์จอมพราน - มงกุฎไพร ในการออกติดตามหาเครื่องบิน บี 52 และระเบิดนิวเคลียร์ เพชรพระอุมา เป็นนวนิยายที่มีขนาดความยาวมากที่สุดในประเทศไทย ทำให้พนมเทียนสร้างสรรค์ตัวละครในนวนิยายเรื่องนี้ขึ้นมาเป็นจำนวนมาก นอกเหนือจากตัวละครหลักในการดำเนินเรื่องคือรพินทร์ ไพรวัลย์ และตัวละครอื่น ๆ ในภาคแรกได้แก่คณะนายจ้างที่มีพันโทหม่อมราชวงศ์เชษฐา, หม่อมราชวงศ์ดาริน วราฤทธิ์, พันตรีไชยยันต์ อนันตรัย,มาเรีย ฮอฟมัน, แงซาย พรานคู่ใจของรพินทร์ ฯลฯ แล้ว ยังมีตัวละครปลีกย่อยอีกนับไม่ถ้วนที่ปรากฏออกมาในแต่ละตอนของการดำเนินเรื่อง และตัวละครในภาคสมบูรณ์ที่ประกอบด้วยคณะนายจ้างชุดใหม่ในการออกติดตามค้นหาซากเครื่องบินและระเบิดนิวเคลียร์ ตัวละครต่าง ๆ ที่ปรากฏในเพชรพระอุมา มีลักษณะนิสัยใจคอรวมทั้งบุคลิกภาพที่แตกต่างกันออกไปอย่างชัดเจน สามารถทำให้ผู้อ่านสร้างภาพตัวละครในจินตนาการของตนเองตามที่พนมเทียนได้กำหนดเอาไว้ได้ โดยตัวละครทั้งหมดเหล่านี้พนมเทียนสร้างขึ้นจากจินตนาการและบุคคลที่มีตัวตนจริง ๆ โดยหยิบยืมลักษณะนิสัยบางส่วน นำมาแต่งเติมจนกลายเป็นตัวละครต่าง ๆ ที่ผู้อ่านเพชรพระอุมารู้จักกันเป็นอย่างดี ซึ่งต้นแบบในการจำลองโดยอาศัยจากบุคคลที่มีตัวตนจริงนั้น เกิดจากการที่พนมเทียนได้ไปพบเจอในแต่ละแห่งตามแต่ชีวิตจริงของแต่ละคน ซึ่งแยกย้ายกันอยู่คนละแห่ง ตัวละครเหล่านั้นได้แก่ รพินทร์ ไพรวัลย์, หม่อมราชวงศ์ดาริน วราฤทธิ์, แงซาย, พันโทหม่อมราชวงศ์เชษฐา วราฤทธิ์, พันตรีไชยยันต์ อนันตรัย, มาเรีย ฮอฟมัน ฯลฯ [แก้] องค์ประกอบภายในเพชรพระอุมา [แก้] เส้นทางการเดินทาง เส้นทางการเดินทางในการออกติดตามค้นหาบุคคลผู้สูญหายและขุมทรัพย์เพชรพระอุมา รวมทั้งระยะเวลาในการออกติดตามค้นหาซากเครื่องบินและระเบิดนิวเคลียร์ ตามระยะเวลาในบทประพันธ์ของพนมเทียนในช่วงของระยะเวลาในการเดินทางของเพชรพระอุมาภาคแรกคือ 147 วัน โดยแบ่งออกเป็นช่วงระยะเวลาทั้งหมด 4 ช่วงด้วยกันคือช่วงที่ 1 จำนวน 20 วัน นับตั้งแต่รพินทร์ ไพรวัลย์และคณะนายจ้าง ใช้ระยะเวลาในการเตรียมตัวก่อนเดินทาง ช่วงที่ 2 จำนวน 67 วัน นับตั้งแต่ในการเริ่มการเดินทางจากหนองน้ำแห้ง ช่วงที่ 3 จำนวน 42 วัน นับตั้งแต่คณะเดินทางออกจากหล่มช้าง และช่วงที่ 4 จำนวน 18 วัน นับตั้งแต่คณะเดินทางอยู่บริเวณถันพระอุมาและออกจากเมืองมรกตนคร และช่วงระยะเวลาในการเดินทางของเพชรพระอุมาภาคสมบูรณ์คือ 31 วัน ซึ่งตลอดเส้นทางการเดินทางของรพินทร์และคณะเดินทาง ตั้งแต่ก้าวแรกของการเดินทางจากหนองน้ำแห้ง ผ่านจุดต่าง ๆ ซึ่งเป็นจุดที่พนมเทียนได้สร้างสรรค์ขึ้นมาจากจินตนาการและสถานที่จริงบางแห่ง เช่นหมู่บ้านหนองน้ำแห้ง เป็นสถานที่จริงที่ตั้งอยู่แห่งหนึ่งชื่อหนองแห้งในจังหวัดกาญจนบุรี เป็นหมู่บ้านของชาวบ้านป่าที่ไม่มีสำมะโนประชากร พนมเทียนก็ได้เก็บเอาลักษณะของคนภายในหมู่บ้านที่เป็นชาวป่า มีถิ่นอาศัยและความเป็นอยู่อย่างเรียบง่าย มาถ่ายทอดเป็นหมู่บ้านหนองน้ำแห้งของรพินทร์ ไพรวัลย์ [แก้] การเดินป่า ล่าสัตว์ แกะรอย ในเพชรพระอุมา พนมเทียนได้กำหนดให้ตัวละครต่าง ๆ เช่น รพินทร์ ไพรวัลย์ แงซาย ดารินหรือบุคคลภายในคณะเดินทาง มีความชำนาญคล่องแคล่วในการล่าสัตว์รวมทั้งมีความสามารถและทักษะในเชิงพรานด้านแกะรอย สามารถระบุถึงชนิดของสัตว์ที่เป็นเจ้าของรอยเท้าที่ปรากฏบนพื้นดิน ระยะเวลาของรอยเท้าที่ปรากฏหรือการสังเกตการฉีกขาดของกิ่งไม้ในที่สูงว่าเกิดจากสาเหตุใด รวมทั้งต้องพบเจอกับเหล่าสัตว์ทั้งหลายจำนวนมากภายในป่า ตลอดจนการต่อสู้ไล่ล่าระหว่างสัตว์และมนุษย์ พนมเทียนได้สะท้อนให้เห็นถึงชีวิตของพรานป่าล่าสัตว์ในการดำรงชีวิตในป่า ที่ต้องอาศัยทักษะและประสบการณ์ในความชำนาญเกี่ยวกับถิ่นอาศัยและสภาพแวดล้อมของป่าภายในประเทศไทย ความแตกต่างของลักษณะภูมิประเทศและสภาพอากาศตามแต่ลักษณะของป่า เช่น ป่าดงดิบและป่าผลัดใบ ลักษณะของรอยเท้าและหลักสำคัญในการสะกดรอยตาม โดยทักษะในเชิงพรานทั้งหมดของตัวละคร มาจากการที่พนมเทียนนำเอาทักษณะและประสบการณ์จริงของตนเองมาถ่ายทอดลงในเพชรพระอุมา เช่นเทคนิคการสังเกตตำแหน่งของการเดินป่า การสังเกตรอยเท้าของสัตว์ การสังเกตลักษณะของพืชและสัตว์ ตำแหน่งของทิศทาง รวมไปถึงศิลปะในการล่าสัตว์ของพรานป่าในสมัยก่อน [แก้] อาวุธปืน พนมเทียนเป็นนักเดินป่าและล่าสัตว์ที่มีประสบการณ์ในการใช้อาวุธปืนและเครื่องกระสุนเป็นอย่างดี และได้นำเอาทักษะรวมทั้งประสบการณ์จริงในการเดินป่าของตนเอง มาถ่ายทอดลงในเพชรพระอุมา ให้ตัวละครต่าง ๆ เช่น รพินทร์ ไพรวัลย์ หม่อมราชวงศ์ดาริน วราฤทธิ์ หรือ แงซาย มีความสามารถและความชำนาญในฝีมือการยิงปืน รวมทั้งอาวุธปืนในแต่ละรุ่น วัตถุระเบิดและเครื่องกระสุนต่าง ๆ เป็นจำนวนมากที่ใช้สำหรับในการเดินทาง เช่นทักษะในการยิงสัตว์ในขณะที่สัตว์กำลังวิ่งหรือเข้าชาร์จผู้ยิง รวมถึงตำแหน่งการวางเป้าปืนของการยิงปืนในแต่ละครั้ง เพชรพระอุมาได้สะท้อนภาพให้เห็นถึงลักษณะของการใช้อาวุธปืนสำหรับการล่าสัตว์ในแต่ละขนาดเช่น เสือ กวาง กระทิงหรือช้าง เป็นการสะท้อนความรู้เกี่ยวกับการเลือกใช้อาวุธปืนให้เหมาะกับขนาดของสัตว์ที่ล่า ผ่านทางตัวละครในเพชรพระอุมาจำนวน 4 ลักษณะ ด้วยกันคือ [แก้] เพชรพระอุมาในรูปแบบอื่น [แก้] หนังสือการ์ตูนและนิยายภาพ เพชรพระอุมาเคยถูกนำมาเขียนเป็นหนังสือการ์ตูน จำนวน 2 ครั้งด้วยกันในอดีต โดยผู้เขียนคือ จุก เบี้ยวสกุล และ ตาโปน ในปี พ.ศ. 2520 และ พ.ศ. 2531 ปัจจุบันได้มีการนำมาตีพิมพ์เป็นนิยายภาพอีกครั้งโดยสำนักพิมพ์ ณ บ้านวรรณกรรม จำนวน 48 เล่ม โดยเป็นผลงานการวาดภาพของโอม รัชเวทย์ นักเขียนการ์ตูนไทย ที่มีฝืมือการวาดภาพในระดับต้น ๆ ของเมืองไทย ซึ่งเคยมีผลงานการวาดภาพในพระมหาชนกและคุณทองแดง ทำหน้าที่ผู้ช่วยในส่วนของการร่างภาพตัวละครต่าง ๆ และลงรายละเอียดของภาพตัวละครโดยคุณชัย ราชวัตร ออกวางจำหน่ายครั้งแรกในเดือนมีนาคม พ.ศ. 2547 ในรูปแบบของนิยายภาพขาวดำ [แก้] วิทยานิพนธ์ เพชรพระอุมา เป็นนวนิยายที่พนมเทียนได้ประพันธ์ขึ้นโดยเอาประสบการณ์ในการเดินป่าของตนเองมาเป็นส่วนหนึ่งของเนื้อเรื่อง รวมทั้งความรู้ความสามารถในการเดินป่าและอาวุธปืนในการแกะรอยล่าสัตว์ ทำให้ได้รับความสนใจจากนักศึกษาในการทำวิทยานิพนธ์เพื่อจบการศึกษาคือ นางสาวสุภารัตน์ ศุภภัคว์รุจา และ นางสาวสริญญา คงวัฒน์ ในการนำเสนอถึงคุณค่าของเพชรพระอุมาและสิ่งที่ได้รับจากนวนิยายเรื่องนี้ โดยที่ นางสาวสุภารัตน์ ศุภภัคว์รุจา จัดทำวิทยานิพนธ์เรื่อง ""นวนิยายแนวผจญภัย:จาก คิง โซโลมอน'ส มายน์ส ล่องไพร จนถึง เพชรพระอุมา (ภาคแรก) ในปีพ.ศ. 2541 และ นางสาวสริญญา คงวัฒน์ จัดทำวิทยานิพนธ์เรื่อง ""วิเคราะห์ภาพสะท้อนเชิงพรานในนวนิยายเพชรพระอุมา ของพนมเทียน"" นำวิทยานิพนธ์เสนอต่อมหาวิทยาลัยทักษิณ [แก้] รายการแฟนพันธุ์แท้ รายการแฟนพันธุ์แท้ โดยบริษัทเวิร์คพอยท์ เอ็นเทอร์เทนเมนท์ (Work Point Entertainment) ดำเนินรายการโดยคุณปัญญา นิรันดร์กุล จัดให้มีการค้นหาผู้เข้าแข่งขันเพื่อชิงตำแหน่งสุดยอดแฟนพันธุ์แท้เพชรพระอุมาจากผู้เข้าแข่งขันจำนวนมาก ทางรายการได้คัดเลือกแฟนพันธุ์แท้จำนวน 5 คน จากผู้เข้าแข่งขันทั้งหมด เพื่อทำการบันทึกเทปโทรทัศน์ในวันที่ 18 มกราคม พ.ศ. 2546 ออกอากาศในวันที่ 21 มีนาคม พ.ศ. 2546 ทางสถานีวิทยุโทรทัศน์กองทัพบกช่อง 5 โดยมีผู้เข้าแข่งขันที่ผ่านการคัดเลือก ดังนี้ ผู้เข้าแข่งขันเพื่อชิงตำแหน่งสุดยอดแฟนพันธุ์แท้เพชรพระอุมา ต่างมีความสามารถที่โดดเด่นและแตกต่างกันออกไป โดยสามารถผ่านการแข่งขันไปในแต่ระรอบของรายการจนถึงรอบสุดท้าย คุณสรกานต์ ศรีตองอ่อน คือผู้ที่ผ่านการแข่งขันในแต่ละรอบมาโดยตลอด ซึ่งจะต้องตอบคำถามข้อสุดท้ายของคุณปัญญา นิรันดร์กุล ที่ถามว่า ""เพชรพระอุมา ใช้เวลาเขียนทั้งหมด 25 ปี 7 เดือนกับ 2 วัน ภาคแรกเขียนจบลงในหนังสือจักรวาลรายสัปดาห์ แล้วมาเริ่มเขียนภาคสองตอนจอมพราน ในหนังสือพิมพ์เดลินิวส์ ฉบับวันจันทร์ ซึ่งถือว่าเป็นครั้งแรก ที่ตีพิมพ์ลงหนังสือพิมพ์รายวันของนวนิยายเรื่องนี้"" โดยที่คำถามว่า คุณสรกานต์ ศรีตองอ่อน สามารถตอบคำถามได้อย่างถูกต้องคือ ""วันจันทร์ ที่ 5 มกราคม พ.ศ. 2519"" และได้รับตำแหน่งสุดยอดแฟนพันธุ์แท้เพชรพระอุมาพร้อมทั้งของรางวัลคือหนังสือพร้อมตู้หนังสือที่ทางสำนักพิมพ์ ณ บ้านวรรณกรรมจัดทำขึ้นเป็นพิเศษ พร้อมลายเซ็นคุณพนมเทียนทุกเล่ม, แผ่นทองคำแท้จารึกไว้เป็นหลักฐาน [แก้] ภาพยนตร์ เพชรพระอุมาเคยถูกนำมาสร้างเป็นภาพยนตร์เมื่อ พ.ศ. 2514 ในรูปแบบของภาพยนตร์ 35 มม. ซีเนมาสโคป ภายหลังจากซื้อลิขสิทธิ์จากพนมเทียนในวันที่ 17 เมษายน พ.ศ. 2513 โดยถ่ายทำภาพยนตร์เกือบตลอดทั้งเรื่องภายในประเทศไทยและทวีปแอฟริกา กำกับภาพยนตร์โดย ส. อาสนจินดา เขียนบทภาพยนตร์โดย ประสิทธิ์ ศิริบันเทิง ถ่ายภาพโดย พูนสวัสดิ์ ธีมากร ประพันธ์บทเพลงประกอบโดย สุรพล โทณะวณิก และฉายที่โรงภาพยนตร์ศาลาเฉลิมไทยรอบปฐมทัศน์ในวันที่ 12 สิงหาคม พ.ศ. 2514 นำแสดงโดย วิทยา เวสสวัฒน์ รับบทเป็นรพินทร์ ไพรวัลย์, สุทิศา พัฒนุช รับบทเป็นดาริน วราฤทธิ์, อดุลย์ ดุลยรัตน์ รับบทเป็นเชษฐา วราฤทธิ์, ชนะ ศรีอุบล รับบทเป็นแงซาย, ประจวบ ฤกษ์ยามดี รับบทเป็นไชยยันต์ อนันตรัย ปัจจุบันเพชรพระอุมา มีโครงการนำมาสร้างใหม่อีกครั้งโดย หม่อมเจ้าชาตรีเฉลิม ยุคล โครงการเพชรพระอุมานี้เริ่มเป็นรูปเป็นร่างมากขึ้น ด้วยความร่วมมือของหลาย ๆ ฝ่ายจากคลับสมาชิกเว็บไซต์พันทิปจำนวนมากภายในห้องเพชรพระอุมา โดยคาดหวังว่าภาพยนตร์เรื่องเพชรพระอุมานี้ จะเป็นกลายภาพยนตร์เรื่องแรกของโลก ที่บทภาพยนตร์เกิดจากมวลชนที่รักในนวนิยายเรื่องนี้ ซึ่งช่วยกันร่วมเขียนบทผ่านทางอินเทอร์เน็ต โดยเพชรพระอุมาที่จะนำมาสร้างเป็นภาพยนตร์นั้นอาจจะใช้ระยะเวลาในการถ่ายทำยาวนานถึง 4 ปี ซึ่งจะถ่ายทำเฉพาะภาคแรกคือออกติดตามค้นหาพรานชด ซึ่งเนื้อหาของภาพยนตร์นั้นแบ่งออกเป็น 3 ภาค และอาจจะคล้ายคลึงกับ Jurassic Park, Mummy และ Gladiator สำหรับการถ่ายทำเพชรพระอุมาของหม่อมเจ้าชาตรีเฉลิม ยุคล เป็นการแบ่งเนื้อหาตามบทประพันธ์ของพนมเทียนออกเป็น 3 ภาค โดยจะเริ่มต้นภาคแรกที่สถานีกักสัตว์ซึ่งเป็นการเปิดตัวรพินทร์ ไพรวัลย์ให้คณะนายจ้างจากเมืองหลวงได้พบเห็น จนกระทั่งเดินทางถึงหมู่บ้านหล่มช้าง คือเริ่มต้นที่ไพรมหากาฬเล่มที่ 1 จนถึงดงมรณะเล่มที่ 3 และเริ่มต้นภาคที่สองหลังจากออกเดินทางจากหมู่บ้านหล่มช้างจนถึงเนินพระจันทร์ คือเริ่มที่ดงมรณะเล่มที่ 4 จนถึงป่าโลกล้านปีเล่มที่ 4 และสิ้นสุดที่ภาคสามหลังจากออกเดินทางจากเนินพระจันนทร์สู่มรกตนคร พร้อมกับนำตัวพรานชดและหนานอินกลับมาจนถึงหมู่บ้านหนองน้ำแห้ง คือเริ่มที่แงซายจอมจักราเล่มที่ 1-4","เพชรพระอุมา เป็นนวนิยายแนวผจญภัยที่มีขนาดความยาวมากที่สุดในประเทศไทย และนับว่าเป็นนวนิยายที่มีความยาวมากที่สุดในโลก บทประพันธ์โดย พนมเทียน ซึ่งเป็นนามปากกาของนายฉัตรชัย วิเศษสุวรรณภูมิ ตีพิมพ์เป็นตอน ๆ ในหนังสือพิมพ์รายสัปดาห์ และตีพิมพ์ต่อเนื่องในหนังสือพิมพ์รายวัน ใช้ระยะเวลาในการประพันธ์ยาวนานกว่า 25 ปี โดยพนมเทียนเริ่มต้นการประพันธ์เพชรพระอุมาในวันที่ 19 พฤศจิกายน พ.ศ. 2507 และสิ้นสุดเนื้อเรื่องทั้งหมดในวันที่ 21 มิถุนายน พ.ศ. 2533 รวมระยะเวลาในการประพันธ์ทั้งสิ้น 25 ปี 7 เดือน กับ 2 วัน เพชรพระอุมาถูกนำมาตีพิมพ์ฉบับรวมเล่มซ้ำใหม่หลาย ๆ ครั้งในรูปแบบของพ็อกเก็ตบุ๊ค จำนวน 48 เล่ม โดยสำนักพิมพ์ ณ บ้านวรรณกรรม ลิขสิทธิ์โดยพนมเทียน (เดิมเป็นชนิดปกแข็งจำนวน 53 เล่ม แต่ละเล่มมีความหนาประมาณ 33 ยก หรือ 16 หน้ายก และเมื่อนำมารวมกันทั้งหมดจะมีความหนาประมาณ 1,749 ยก แบ่งเป็นสามภาคได้แก่ ภาคแรก จำนวน 24 เล่ม ภาคสอง จำนวน 15 เล่ม และ ภาคสาม จำนวน 14 เล่ม แต่ปัจจุบันได้รวบรวมเนื้อหาในแต่ละภาคและลดลงคงเหลือเพียงแค่ 48 เล่ม) แบ่งเป็นสองภาคคือภาคแรก จำนวน 24 เล่ม 6 ตอน และภาคสมบูรณ์ จำนวน 24 เล่ม 6 ตอน ตีพิมพ์ฉบับรวมเล่มครั้งแรกในปี พ.ศ. 2538 ครั้งที่ 2 ในปี พ.ศ. 2541 และทำการปรับปรุงต้นฉบับเดิมพร้อมกับตีพิมพ์ครั้งที่ 3 ในปี พ.ศ. 2544 และตีพิมพ์ครั้งที่ 4 ซึ่งเป็นครั้งล่าสุดในปี พ.ศ. 2547 โดยเนื้อเรื่องต่าง ๆ ของเพชรพระอุมานั้น พนมเทียนได้นำเค้าโครงเรื่องมาจาก คิง โซโลมอน'ส มายน์ส (King Solomon's Mines) หรือ สมบัติพระศุลี นวนิยายของเซอร์เฮนรี่ ไรเดอร์ แฮกการ์ด (H. Rider Haggard) ที่ผจญภัยในความลี้ลับของป่าดงดิบภายในทวีปแอฟริกา" th,18e3323d165386971a75ec48f82a03e9,"[แก้] ลักษณะทั่วไป งูจงอางเป็นงูพิษที่มีลักษณะหัวกลมมน เกล็ดบริเวณส่วนหัวใหญ่ มีเขี้ยว 2 เขี้ยวที่ขากรรไกรด้านบน หน้าตาดุดัน จมูกทู่ มองเผิน ๆ คล้ายกับงูสิงดง ที่บริเวณขอบตาบนมีเกล็ดยื่นงองุ้มออกมา ทำให้หน้าตาของงูจงอางมองดูแลดูดุและน่ากลัว ส่วนบริเวณท่อนหางจะมีลักษณะคล้ายคลึงกันมากที่สุด มีม่านตากลม ลำคอมีขนาดสมส่วน ลำตัวขนาดใหญ่เรียวยาว แผ่แม่เบี้ยได้เช่นเดียวกับงูเห่า งูจงอางที่ยังไม่โตเต็มวัย จะมีขนาดลำตัวเท่ากับงูเห่าดงแต่จะยาวกว่า ทำให้คนทั่วไปที่พบเห็นและไม่เคยเห็นงูจงอางมาก่อน จะเข้าใจผิดว่าเป็นงูเห่าและเรียกว่างูเห่าดง ตามปกติจะหากินที่พื้นดินแต่ก็สามารถขึ้นต้นไม้ได้อย่างคล่องแคล่ว เป็นงูที่ใช้วิธีการฉกกัดและรัดเหยื่อไม่เป็น ซึ่งไม่สมกับขนาดของลำตัวที่เพรียวยาว ปกติจะเลื้อยช้าแต่จะมีความว่องไวและปราดเปรียวเมื่อตกใจ ถ้าพบเจอสิ่งใดแล้วไม่หยุดชูคอขึ้น จะเลื้อยผ่านไปเงียบ ๆ แต่ถ้าขดตัวเข้ามารวมเป็นกลุ่มแล้วยกหัวสูงขึ้น แสดงว่าพร้อมจู่โจมสิ่งที่พบเห็น เวลาเลื้อยหัวจะเรียบขนานไปกับพื้น แต่เมื่อตกใจหรือโกรธสามารถยกตัวขึ้นชูคอได้สูงประมาณ 1 ใน 3 ของขนาดความยาวลำตัว เทียบความสูงได้ในระดับประมาณเอวของคน จังหวะที่ยกตัวชูสูงขึ้นในครั้งแรกจะมีความสูงมากและค่อย ๆ ลดลงมาอยู่ในระดับปกติตามเดิม ไม่ส่งเสียงขู่ฟ่อ ๆ เมื่อมีสิ่งใดเข้าใกล้เช่นเดียวกับงูเห่า ที่สามารถพ่นลมออกจากทางรูจมูกซึ่งเป็นเอกลักษณ์พิเศษเฉพาะของงูเห่า แผ่แม่เบี้ยได้เหมือนงูเห่าแต่จะแคบและไม่มีลายดอกจันที่บริเวณศีรษะด้านหลัง มีลายค่อนข้างจางพาดตามขวาง มีลักษณะเป็นบั้ง ๆ แทน งูจงอางเป็นงูพิษที่สามารถต้านทานพิษงูชนิดอื่น ๆ ได้อย่างดีเยี่ยม เช่น งูเห่า งูกะปะ เมื่อเกิดการต่อสู้และถูกกัดจะไม่ได้รับอันตรายจนถึงตาย แต่จะกัดและกินงูเหล่านั้นเป็นอาหารแทน งูจงอางมีเกล็ดพิเศษบนศีรษะจำนวน 1 คู่ อยู่บริเวณด้านหลังของเกล็ดกระหม่อม (Parietals) มีชื่อเรียกว่า Occipitals ซึ่งจะมีเฉพาะงูจงอางเท่านั้น มีถิ่นอาศัยอยู่ในป่า ไม่ปรากฏว่าพบตามสวนหรือไร่นา ทำรังและวางไข่ประมาณปีละครั้ง ครั้งละประมาณ 20 - 30 ฟอง ชอบทำรังในกอไผ่ กกและฟักไข่เองจนกว่าลูกงูจะเกิด งูจงอางมีพฤติกรรมการฉกกัดแบบติดแน่น ไม่กัดฉกเหมือนงูเห่า จึงกัดแล้วจะย้ำเขี้ยว (lock jaw) น้ำพิษมีสีเหลืองและมีลักษณะเหนียวหนืด พิษงูทำลายประสาทเช่นเดียวกับงูเห่าแต่เกิดอาการเร็วและรุนแรงกว่า เนื่องจากมีน้ำพิษปริมาณมากเพราะงูจงอางมีขนาดโตกว่างูเห่า ผู้ถูกกัดจะมีอาการหนังตาตก ขากรรไกรแข็ง พูดไม่ชัด กลืนน้ำลายไม่ได้ แน่นหน้าอก ตาพร่า อ่อนเพลีย เป็นอัมพาต อาจตายเพราะการหายใจล้มเหลว น้ำพิษของงูจงอางมีปริมาณมากถึง 10 เท่าของงูเห่า ทำให้เกิดอัมพาตของกล้ามเนื้อ ที่อันตรายคือกล้ามเนื้อที่ใช้หายใจหยุดทำงาน ดังนั้นหากถูกกัดจะถึงแก่ความตายอย่างรวดเร็วภายในเวลาไม่ถึง 30 นาที [แก้] ลักษณะทางกายวิภาค งูจงอางเป็นงูที่มีความผันแปรในเรื่องของขนาดลำตัวและสีสันของเกล็ดอย่างชัดเจน ซึ่งมีความเกี่ยวข้องกับแหล่งที่อยู่อาศัยและสภาพทางภูมิศาสตร์ เช่น งูจงอางที่มีถิ่นอาศัยอยู่ในแถบทางภาคใต้ของประเทศไทย จะมีขนาดลำตัวที่ใหญ่โตกว่างูจงอางในแถบภาคอื่น ๆ รวมทั้งสีของเกล็ดก็แตกต่างด้วยเช่นกัน งูจงอางในแถบภาคใต้จะมีสีน้ำตาลอมเขียวหรือสีเขียวอมเทา ลักษณะลวดลายของเกล็ดบริเวณลำตัวไม่ค่อยชัดเจน แตกต่างจากงูจงอางในแถบภาคอื่น ๆ เช่น งูจงอางในภาคเหนือ จะมีเกล็ดสีเข้มจนเกือบดำ ซึ่งมักจะเรียกกันว่า จงอางดำ และมีนิสัยดุร้ายกว่างูจงอางในแถบภาคใต้ ส่วนงูจงอางในแถบภาคกลางและหลาย ๆ จังหวัดในแถบภาคอีสาน มักจะมีสีเกล็ดเป็นลายขวั้นตามขวาง ลักษณะเป็นบั้ง ๆ เกือบตลอดทั้งตัว มีนิสัยดุร้ายเช่นเดียวกับงูจงอางแถบภาคเหนือและภาคใต้ แต่มีขนาดของลำตัวที่เล็กกว่า ว่องไวและปราดเปรียว โดยรวมลักษณะทางกายวิภาคของงูจงอางในแต่ละภาคจะเหมือนกัน มีความแตกต่างเพียงแค่ขนาดของลำตัวเท่านั้น ซึ่งลักษณะทางกายวิภาคของงูจงอาง มีดังนี้ [แก้] น้ำพิษ งูพิษ หรือ งูพิษอันตราย (Dangerous Venomous Snakes) มีความหมายเหมือนกันกับคำว่า ""งูที่มีความสำคัญในทางการแพทย์"" (Snakes of Medical Importance) ซึ่งจะหมายความถึงงูที่มีกลไกของพิษ (Venom apparatus) และปริมาณน้ำพิษที่มีความรุนแรง ซึ่งมีผลต่อระบบประสาทและระบบโลหิตต่อร่างกายของสัตว์และมนุษย์ ทำให้เสียชีวิตได้อย่างรวดเร็วในระยะเวลาไม่นาน ซึ่งกลไกลของพิษของงูโดยเฉพาะงูจงอาง ที่มีปริมาณพิษร้ายแรงน้อยกว่างูเห่าแต่ปริมาณน้ำพิษมากกว่า สามารถทำให้ผู้ที่ได้รับพิษเสียชีวิตได้อย่างรวดเร็ว ซึ่งลักษณะกลไกพิษของงูจงอาง มีดังนี้ ส่วนประกอบสำคัญต่าง ๆ ของระบบพิษงูจงอาง ได้แก่ [แก้] ต่อมผลิตพิษ ต่อมผลิตพิษ (Venom Gland) เป็นต่อมที่ทำหน้าที่สำหรับสร้างพิษงูในงูพิษที่จัดอยู่ในชั้นสูงขึ้นไป ซึ่งได้แก่งูในครอบครัว Elapidae และครอบครัว Viperidae งูจงอางจะมีต่อมพิษที่สามารถเจริญเติบโตและพัฒนาการจนมีขนาดใหญ่ โดยตำแหน่งของต่อมผลิตพิษจะอยู่บริเวณหลังลูกตาทั้ง 2 ข้างในลักษณะของตำแหน่งที่เทียบได้กับกระพุ้งแก้ม ต่อมผลิตพิษนี้จะมีอยู่ทั้ง 2 ข้างของหัวงูจงอาง ข้างละ 1 อัน โดยบนต่อมผลิตพิษจะมีกล้ามเนื้อพิเศษที่ทำการควบคุมการผลิตพิษของต่อมผลิตพิษ เพื่อเป็นการบังคับให้ต่อมผลิตพิษ บีบตัวและหลั่งน้ำพิษเมื่องูจงอางต้องการ หรือฉกกัดสิ่งที่พบเห็น [แก้] ท่อน้ำพิษ ท่อน้ำพิษ (Venom Duct) เป็นท่อที่มีลักษณะพิเศษที่ทำการเชื่อมต่อกันระหว่างต่อมผลิตพิษ และโคนเขี้ยวพิษของงูจงอาง มีหน้าที่ในการลำเลียงน้ำพิษจากต่อมผลิตพิษ เมื่องูจงอางบีบและหลั่งน้ำพิษไปยังเขี้ยวพิษทั้ง 2 ข้างที่ขากรรไกรด้านล้างด้วย [แก้] เขี้ยวพิษ เขี้ยวพิษ (Venom Fangs) เขี้ยวพิษของงูจงอาง มีลักษณะโค้งงอ มีจำนวน 2 ชุดคือ เขี้ยวพิษจริงและเขี้ยวพิษสำรอง เทียบได้กับลักษณะของเข็มฉีดยา เมื่องูจงอางฉกกัด เขี้ยวพิษจะฝังเข้าไปในเนื้อของเหยื่อหรือผู้ที่ถูกกัดและฉีดพิษเข้าสู่ร่างกายของเหยื่อ ลักษณะเขี้ยวพิษของงูจงอางจัดอยู่ในกลุ่ม Proteroglypha ซึ่งเป็นกลุ่มของงูมีพิษที่มีลักษณะเขี้ยวพิษอยู่ด้านหน้าของขากรรไกรด้านบน เขี้ยวพิษทั้ง 2 จะยึดแน่นติดกับขากรรไกรด้านบน หดพับงอเขี้ยวไม่ได้ ลักษณะของเขี้ยวพิษจะไม่ยาวนัก มีร่องตามแนวยาว (Vertical Groove) อยู่บริเวณด้านหน้าของตัวเขี้ยว จำนวน 1 ร่อง เพื่อสำหรับให้น้ำพิษจากต่อมผลิตพิษไหลผ่าน ลักษณะปลายเขี้ยวพิษของงูจงอางจะแหลมคม เพื่อใช้สำหรับเจาะทะลุเข้าไปในบริเวณผิวหนังของเหยื่อที่ฉกกัดได้โดยง่าย งูจงอางมีเขี้ยวพิษสำรองหลายชุดซึ่งเขี้ยวสำรองจะหลบอยู่ภายในอุ้งเหงือก เมื่อเขี้ยวพิษจริงหักหรือหลุดหลังจากการฉกกัดหรือด้วยสาเหตุใดก็ตาม เขี้ยวพิษสำรองจะเลื่อนขึ้นมาแทนที่เขี้ยวพิษจริง และจะทำหน้าที่แทนเขี้ยวพิษจริงอันใหม่ต่อไป [แก้] น้ำพิษ น้ำพิษ (Venom) น้ำพิษของงูจงอางประกอบไปด้วยส่วนที่เป็นโปรตีนและไม่ใช่โปรตีน น้ำพิษของงูจงอางมีลักษณะเป็นของเหลว สีเหลืองเรื่อ ๆ ไม่มีรสและกลิ่น ส่วนประกอบของน้ำพิษที่เป็นโปรตีน จะมีโปรตีนประกอบอยู่ประมาณ 90% ของปริมาณน้ำพิษทั้งหมด และอีก 10% ที่เหลือจะเป็นส่วนที่ไม่ใช่โปรตีน น้ำพิษของงูจงอางในส่วนที่เป็นโปรตีน สามารถแบ่งย่อยออกเป็น 2 ส่วนคือ ส่วนที่เป็นน้ำพิษจากต่อมผลิตพิษ (Toxin) และส่วนที่เป็นน้ำย่อย (Enzyme) [แก้] กะโหลก เขี้ยวและฟัน กะโหลกศีรษะของงูสามารถแยกแยะวงศ์และสกุลได้ โดยดูจากลักษณะของกระโหลก ฟันและ ขากรรไกร ซึ่งงูจงอางเป็นงูขนาดใหญ่ทำให้มีการพัฒนาร่างกายเพื่อการล่าอาหาร และกลืนเหยื่อ ทำให้กะโหลกของงูจงอางไม่เหมือนกับงูและสัตว์กินเนื้อชนิดอื่น ที่สามารถฉีกเหยื่อออกเป็นชิ้น ๆ การกินเหยื่อของงูจงอางจะใช้วิธีการขยอกเหยื่อทั้งตัว สามารถกินเหยื่อที่มีขนาดใหญ่กว่าตัวของมันเองได้ เนื่องจากขากรรไกรกว้าง โดยอาจจะกินเหยื่อที่มีขนาดใหญ่กว่าตัวมันได้ ได้โดยการถ่างกระดูกปากและกะโหลกออกจากกัน กะโหลกของงูจงอางถูกสร้างให้ข้างบน ข้างล่าง และกระดูกขากรรไกรสามารถเคลื่อนไปข้างหน้า ข้างหลัง และออกด้านข้างได้โดยอิสระ จากกะโหลก ขากรรไกรล่างจะไม่เชื่อมกับกับคาง สามารถออกไปข้างหน้าได้ เมื่อต้องการ ขยอกเหยื่อมาที่คอหอย งูจงอางมีเขี้ยว 2 เขี้ยวที่ใหญ่และแข็งแรงกว่าฟันอื่น และมีฟันที่ข้างกรรไกรล่าง โดยจะอยู่ชั้นนอก ส่วนฟันบนชั้นใน สามารถใช้ฟันออกมางับเหยื่อได้อย่างรวดเร็ว ดึงเหยื่อเข้าไปในปาก และขยอกลงไป เขี้ยวของงู จะแตกต่างจากฟันใช้ปล่อยพิษ แบ่งเป็น 2 กลุ่มคือ ซึ่ง Rear-Fanged Snakes จะมี 3 สายพันธุ์ ในวงศ์ของ Colubird จะมีเขี้ยว 1 คู่ ส่วน Front-Fanged Snakes คือพวก Burrowing Asps Cobra Mamba และ Kraits Cobra และ Viper Fangs [แก้] ขนาดและรูปร่าง งูจงอางมีลักษณะและรูปร่างที่เหมือน ๆ กัน คือมีขนาดของลำตัวใหญ่และยาว จะแตกต่างกันเพียงเล็กน้อยในเรื่องของขนาด ซึ่งเกิดจากจากวิวัฒนาการของสายพันธุ์และธรรมชาติเป็นผู้กำหนด งูจงอางเป็นงูพิษที่มีขนาดใหญ่ มีตากลมสีดำใช้สำรวจหาเหยื่อที่อยู่ในระยะไกลได้ ซึ่งการที่งูจงอางมีขนาดใหญ่ สาเหตุหลักเนื่องมาจากต้องการอาหารในการดำรงชีพมาก แต่มีข้อจำกัดด้วยขนาดตัวที่มีขนาดใหญ่ ทำให้การล่าอาหารในบางครั้งอาจเป็นไปด้วยความยากลำบาก และในเรื่องการปรับอุณหภูมิในร่างกายความใหญ่ของร่างกายทำให้ต้องใช้เวลาในการปรับอุณหภูมิเป็นเวลานาน รวมทั้งพฤติกรรมการล่า หาอาหาร และสืบพันธุ์ สามารถขึ้นต้นไม้และอาศัยความเร็วในการจู่โจมเหยื่อ โดยใช้หางในการเกาะเกี่ยวต้นไม้ ทำให้สามารถห้อยตัวลงไปดึงกิ้งก่าหรือนกจากต้นไม้ได้ [แก้] สีสันของเกล็ด งูจงอางมีหลายสี เกล็ดของงูจงอางจะเปลี่ยนสีโดยขึ้นอยู่กับสภาพภูมิประเทศและถิ่นที่อยู่อาศัย โดยปกติทั่วไปจะเปลี่ยนสีสันของเกล็ดได้เล็กน้อย ให้กลมกลืนกับสภาพภูมิประเทศและสิ่งแวดล้อม เพื่อเป็นการอำพรางตัวเองและเหยื่อหรือศัตรู ส่วนมากเกล็ดจะมีสีน้ำตาลอ่อน เหลืองอมน้ำตาล น้ำตาลแก่อมดำ เทาอมดำ เขียวมะกอก ขาวครีมอมเหลืองอ่อน และขาวงาช้างเป็นสีสันของเกล็ดมาตรฐานของงูจงอาง บริเวณท้องของงูจงอางจะเป็นสีอ่อน มีขอบเกล็ดสีดำลักษณะเป็นปล้องขาว มองคล้ายเส้นเล็ก ๆ ตามขวางอยู่ที่บริเวณเกล็ด เป็นระยะตลอดทั่วทั้งลำตัว ตามปกติถ้าไม่สังเกตจะมองไม่ค่อยเห็น นอกเสียจากเวลาโกรธหรือแผ่แม่เบี้ย ทำให้ลำตัวพองและขยายเกล็ดออกมา หรือเวลากลืนกินเหยื่อจนเกล็ดบริเวณท้องขยายออกจนเห็นได้ชัด ตามปกติปล้องสีขาวนี้จะสามารถมองเห็นได้อย่างชัดเจนในงูจงอางตัวอ่อนที่มีขนาดเล็ก งูจงอางเพศผู้จะมีสีสันที่แตกต่างจากงูจงอางเพศเมีย ตามปกติจะมีสีส้มแก่พาดขวางบริเวณใต้ลำคอ รอบขึ้นมาจนถึงบริเวณลำคอแล้วค่อย ๆ จางลงจนกลายเป็นสีเหลืองอ่อน เรียกกันตามภาษาชาวบ้านว่างูคอแดง ซึ่งจะไม่มีในงูจงอางเพศเมีย ซึ่งจะมีสีเหลืองอ่อนจนซีด สีสันของเกล็ดไม่สวยสดและเข้มเหมือนกับงูจงอางเพศผู้ ซึ่งจะมีสีเหลืองอ่อนบริเวณใต้คางและริมฝีปากล่าง ส่วนงูจงอางเพศเมียจะมีสีขาวครีม และเมื่อขดตัวตามธรรมชาติ สีสันของเกล็ดในส่วนอื่น ๆ จะมองไม่ค่อยเห็น แต่จะสามารถสังเกตเห็นสีขาวบริเวณใต้คางได้อย่างชัดเจน ทำให้สามารถแยกแยกได้ว่าตัวไหนเพศผู้เพศเมีย [แก้] การสืบพันธุ์ งูจงอางสืบพันธุ์โดยการวางไข่ปีละ 1 ครั้ง โดยมีฤดูผสมพันธุ์ที่แน่นอน ในราวต้นฤดูร้อนระหว่างเดือนมีนาคม - เมษายน วางไข่ครั้งละประมาณ 20 - 30 ฟอง มากที่สุดคือประมาณ 45 ฟอง เมื่อถึงฤดูผสมพันธุ์ งูจงอางตัวผู้จะเลื้อยเข้าหางูจงอางตัวเมียที่พร้อมการผสมพันธุ์ ซึ่งในแต่ละครั้งการเข้าหางูจงอางตัวเมียนั้น งูจงอางตัวผู้หลาย ๆ ตัวจะทำการต่อสู้กันเพื่อแย่งชิงงูจงอางตัวเมีย (Combat Dance) โดยวิธีการฉกกัดและใช้ลำตัวกอดรัดกัน กดให้คู่ต่อสู้ที่เพลี้ยงพล้ำอยู่ด้านล่างให้อ่อนแรงในลักษณะคล้ายกับมวยปล้ำ ผลัดกันรุกผลัดกันรับแต่จะไม่มีการฉกกัดกันจนถึงตาย เมื่องูจงอางตัวผู้ตัวใดอ่อนแรงก่อน ก็จะยอมแพ้และเลื้อยหนีไป งูจงอางตัวเมียเมื่อได้รับการผสมพันธุ์แล้ว จะมีระยะเวลาการตั้งท้องนานประมาณ 25-70 วัน โดยทั่วไปลักษณะของไข่งูจงอาง จะมีลักษณะเป็นรูปทรงไข่หรือรูปทรงรียาว มีสีขาวถึงสีครีม เปลือกไข่ค่อนข้างนิ่มแต่ไม่แตก (Leathery) และจะมีขนเส้นเล็ก ๆ บริเวณเปลือกไข่สำหรับดูดซับความชื้นภายในรัง ไข่ของงูจงอางจะไม่ติดกันเป็นแพเหมือนกับไข่ของงูกะปะ มีขนาดประมาณ 3.50 - 6.00 เซนติเมตร ลักษณะคล้ายไข่เป็ดและจะฟักออกมาเป็นตัวอ่อนในตอนต้นของฤดูฝนประมาณเดือนมิถุนายน - กรกฎาคม ก่อนการวางไข่ งูจงอางตัวเมียจะใช้ลำตัวกวาดเศษใบไม้ร่วง ๆ มากองสุมกัน เพื่อทำเป็นรังสำหรับวางไข่ให้เป็นหลุมลึกเท่ากับขดหางโดยใช้ใบไม้แห้งรองพื้น และหลังจากวางไข่เสร็จเรียบร้อยแล้วก็จะใช้เศษใบไม้คลุมไข่อีกชั้นหนึ่ง เพื่อเป็นการป้องกันไข่จากศัตรูอื่นเช่นมนุษย์ และจะคอยเฝ้าหวงและดูแลไข่โดยการนอนขดทับบนรังเฝ้าไข่ของมันตลอดเวลาโดยไม่ยอมออกไปหาอาหาร ซึ่งผิดกับงูชนิดอื่น ๆ ที่ส่วนมากมักจะทิ้งไข่ไว้ภายในรัง ให้ฟักออกมาเป็นตัวเองโดยไม่เหลียวแลคอยดูแลและปกป้อง งูจงอางตัวผู้ในฤดูผสมพันธุ์ จะเป็นยามเฝ้ารังและอยู่ใกล้ ๆ บริเวณรัง ในขณะที่งูจงอางตัวเมียจะอยู่แต่ภายในรัง ซึ่งในฤดูกาลผสมพันธุ์และวางไข่จะเป็นช่วงที่งูจงอางดุมากเป็นพิเศษ จะคอยไล่ผู้ที่เดินทางผ่านรังของมัน ส่วนงูจงอางตัวเมียจะอยู่กับไข่ภายในรัง ไม่กวดไล่ เมื่องูจงอางตัวเมียฟักไข่ จะคอยเฝ้าดูแลและรักษาไข่ที่ซ่อนอยู่ในรังเพื่อให้ปลอดภัยจากศัตรูทุกชนิด เมื่อลูกงูฟักเป็นตัวอ่อนหรืองูที่ยังไม่โตเต็มวัย พังพอนเป็นศัตรูตัวฉกาจ และมีชะมด อีเห็นและเหยี่ยวรุ้งคอยไล่ล่า นอกจากนี้ยังมีเห็บเกาะกัดดูดเลือดลูกงูจงอางอีกด้วย ลูกงูจงอางแรกฟักออกจากไข่ จะมีขนาดของลำตัวยาวประมาณ 50 เซนติเมตร โตเท่ากับนิ้วมือ โดยทั่วไปหากไม่เคยรู้จักหรือพบเห็นลูกงูจงอางมาก่อน จะเข้าใจว่าเป็นงูเขียวดอกหมากหรืองูก้านมะพร้าว เนื่องจากมองดูคล้ายคลึงกัน แต่จะมีลักษณะสำคัญที่แตกต่างคือ มีความดุร้ายตั้งแต่ยังเล็ก เมื่อพบเห็นสิ่งใดผิดแปลก จะแผ่แม่เบี้ยอยู่ตลอดเวลา เตรียมพร้อมการจู่โจมทันที ถึงแม้จะเป็นเพียงลูกงูจงอางแต่พิษของมันก็สามารถทำให้คนหรือสัตว์ตายได้ ลำตัวเป็นสีดำและมีลายสีเหลืองคาดขวางตามลำตัวเป็นระยะ ๆ เริ่มตั้งแต่ปลายหัวจนสุดปลายหาง บริเวณด้านท้องจะเป็นสีเหลืองอ่อน ซึ่งจะเปลี่ยนสีของลำตัวเมื่อลูกงูจงอางเข้าสู่ระยะของตัวเต็มวัย เมื่อมีขนาดของลำตัวประมาณ 0.8 - 1 เมตร ลูกงูจงอางเมื่อลอกคราบใหม่ ๆ จะมีสีสันของเกล็ดที่อ่อนสดใส มองดูเป็นมันเลื่อม ซึ่งจะค่อย ๆ ผันแปรสีสันของเกล็ดให้เป็นสีเข้มทั่วทั้งลำตัว ลักษณะของเกล็ดจะด้าน ที่บริเวณดวงตาจะฝ้าขาวมัว และจะลอกคราบใหม่อีกครั้ง เป็นเช่นนี้ตลอดไป [แก้] ถิ่นอาศัยและการล่าเหยื่อ งูจงอางเป็นงูป่าโดยกำเนิดอย่างแท้จริง โดยจะอยู่กันเป็นคู่ อาศัยอยู่ในระดับสูงกว่าน้ำทะเลได้ถึง 2,000 เมตร บนภูเขาหรือในป่าไม้ งูจงอางจะอาศัยอยู่ในแหล่งน้ำลำธาร ตามบริเวณซอกหินหรือในโพรงไม้ หรือในป่าไผ่ทึบที่มีไผ่ต้นเตี้ย ๆ จำนวนมาก รวมทั้งในบริเวณป่าไม้ที่มีความชื้นแฉะที่มีความอบอุ่น และมีต้นไม้สูง ๆ หนาทึบ แต่ไม่ใช่ป่าดงดิบที่ไม่ค่อยมีแสงสว่างส่องลอดผ่านมาสู่พื้นดิน และอากาศอบชื้น งูจงอางสามารถขึ้นต้นไม้ได้เป็นอย่างดีและรวดเร็ว แต่ตามปกติแล้วมักจะอยู่ตามพื้นดินมากกว่าอยู่บนต้นไม้ งูจงอางเป็นงูที่ออกล่าเหยื่อได้ทั้งในเวลากลางวันที่มีแสงแดดไม่ร้อนจัดมากนัก และในเวลาพลบค่ำ โดยจะเลื้อยออกไปหาเหยื่อตามถิ่นอาศัยที่มีอาหารชุกชุม อาหารหลักของงูจงอางคืองูชนิดอื่น ๆ เช่น งูทางมะพร้าว งูสิงหางลายหรือแม้กระทั่งงูเหลือมตัวเล็ก ๆ ที่มีขนาดไม่โตนัก นอกจากจะกินงูด้วยกันเองแล้ว ในบางครั้งงูจงอางอาจจะกินสัตว์จำพวกตะกวด กิ้งก่า ตุ๊กแก เหี้ย เป็นอาหารอีกด้วย หรือแม้ในบางครั้งงูจงอางก็กินลูกงูจงอางด้วยกันเอง เคยมีผู้ยิงงูจงอางเพศผู้ได้ และเมื่อผ่าท้องออกพบลูกงูจงอางอยู่ในนั้น แสดงว่างูจงอางกินแม้กระทั่งงูจงอางด้วยกัน เพียงแต่ยังเล็กอยู่เท่านั้น แต่เมื่อโตเต็มวัยก็ยังไม่เคยพบว่างูจงอางกินงูจงอางด้วยกันเอง การล่าเหยื่อของงูจงอางจะใช้วิธีซุ่มรอคอยเหยื่อในสถานที่ที่เหยื่ออาศัยอยู่ เมื่อเหยื่อเลื้อยหรือผ่านเข้ามาในบริเวณที่งูจงอางซุ่มดักรอคอย จะพุ่งตัวเข้ากัดที่บริเวณลำคอของเหยื่ออย่างรวดเร็ว แล้วจับกินเป็นอาหาร งูจงอางสามารถกลืนเหยื่อที่มีขนาดใหญ่กว่าตัวของมันเองได้ทั้งตัว โดยเริ่มการบริเวณศีรษะของเหยื่อ ค่อย ๆ ขยอกเข้าไปในปากจนกระทั่งหมด และหลังจากการล่าเหยื่อเสร็จสิ้นลง งูจงอางจะต้องหาแหล่งน้ำเพื่อดื่มน้ำหลังจากที่กินเหยื่อเรียบร้อยแล้ว","งูจงอาง (King Cobra) จัดอยู่ในไฟลัมสัตว์มีแกนสันหลัง ชั้นสัตว์เลื้อยคลาน เป็นงูพิษขนาดใหญ่ โดยทั่วไปมีความยาวเฉลี่ยประมาณ 2.5 - 4 เมตร จัดเป็นงูพิษที่มีขนาดยาวที่สุดในโลก ซึ่งตัวที่ยาวเป็นสถิติโลกมีความยาวถึง 5.59 เมตร เป็นงูจงอางไทย ถูกยิงได้ที่จังหวัดนครศรีธรรมราช พ.ศ. 2467 น้ำหนักประมาณ 6 - 10 กิโลกรัม มีลูกตาดำและกลม หัวใหญ่กลมทู่ สามารถแผ่แม่เบี้ยได้เช่นเดียวกับงูเห่า ลำตัวเรียวยาว ว่ายน้ำเก่ง มีหลายสีแต่โดยทั่วไปจะมีสีน้ำตาลแดงอมเขียว ท้องมีสีเหลืองจนเกือบขาว มีสีแดงเกือบส้มที่บริเวณใต้คอ มีพิษร้ายแรงแต่ไม่เท่างูเห่า มีผลทางระบบประสาท (Neurotoxin) ที่รุนแรง พิษของงูจงอางสามารถทำให้คนหรือสัตว์ตายได้ โดยมีอัตราการเสียชีวิตสูงถึง 75% เนื่องจากปริมาณพิษที่ฉีดออกจากเขี้ยวพิษมีมาก งูจงอางมีนิสัยค่อนข้างดุร้าย แต่ถ้าไม่จวนตัวหรือถูกรุกรานก่อนจะไม่ทำร้าย อาหารของงูจงอางคืองูอื่น ๆ ที่มีขนาดเล็กกว่า กบหรือตะกวดและสัตว์เลี้ยงลูกด้วยนมขนาดเล็กเช่นหนู เป็นต้น งูจงอางจัดอยู่ในสกุล Ophiophagus ซึ่งเป็นงูเพียงชนิดเดียวเท่านั้นที่อยู่ในสกุลนี้ โดยมีรากศัพท์จากภาษาละตินมีความหมายว่า ""กินงู"" ซึ่งหมายความถึงการล่าเหยื่อของงูจงอาง เพราะงูในสกุลนี้ กินงูอื่นเป็นอาหาร พบในประเทศไทย ประเทศอินเดีย ประเทศพม่า ประเทศอินโดนีเซีย และประเทศมาเลเซีย สำหรับประเทศไทยมีมากในป่าจังหวัดนครสวรรค์ เพชรบูรณ์ และนครราชสีมา และในป่าทุกภาค แต่ชุกชุมทางภาคใต้มากที่สุด ปัจจุบันเป็นสัตว์ป่าคุ้มครอง ตามพระราชบัญญัติสงวนและคุ้มครองสัตว์ป่า พุทธศักราช 2535" tr,f11b17876aeaa62e86850789dbff11e3,"[değiştir] Filmin konusu Hogwarts Cadılık ve Büyücülük Okulu'nda beşinci yılını bekleyen Harry Potter, Dursley ailesiyle geçirdiği yaz tatili boyunca ne sınıf arkadaşlarından ne de en yakın dostları Ron Weasley ve Hermione Granger'dan tek bir mektup almıştır. Bu yüzden Harry için yaz uzun ve yalnız geçmiştir. Yaz tatili için teyzesi ve eniştesi ile birlikte kalırken ruh emicilerin saldırısına uğrar. Harry kendisini ve kuzeni Dudley'i koruyabilmek için bir Patronus büyüsü yapar. Bu olaydan hemen sonra Harry, teyzesinin komşusu Arabella Figg'in bir kofti olduğunu ve Dumbledore tarafından onu korumak için görevlendirildiğini öğrenir. Genç Yaşta Büyücülüğün Makul Kısıtlanması Kararnamesi'nden dolayı Sihir Bakanlığı, Harry'i bir duruşmaya çağırır ve belki de Harry Hogwarts'dan atılacaktır. Bir gece Dumbledore emriyle aralarında Alastor ‘Deli-Göz’ Moody, Kingsley Shacklebolt ve Nymphadora Tonks’un da bulunduğu bir grup Seherbaz (Kara büyücü avcıları) Harry’nin kapısına gelip, Dumbledore’un, Sihir Bakanlığı’nda resmi bir temyiz duruşması ayarladığını söyleyerek, genç büyücüyü apar topar Harry'i, vaftız babası Sirius'un Grimmauld Meydanı 12 numaradaki evine götürürler. Bu ev aynı zamanda Zümrüdüanka Yoldaşlığı'nın gizli karargâhıdır. Sirius toplantılar için ailesinin evini Zümrüdüanka Yoldaşlığı’na açmıştır. Harry, Moody'nin gösterdiği eski fotoğrafla annesiyle babasının da Zümrüdüanka Yoldaşlığı’nın ilk üyelerinden olduğunu ve şu anki örgüt üyeleri arasında Molly ve Arthur Weasley’nin, Remus Lupin’in, Severus Snape’in ve şaşkınlık ve memnuniyetle karşıladığı vaftiz babası Sirius Black’in de bulunduğunu öğrenir. Harry’nin duruşmadaki tek umudu, genç büyücünün temelli gitmesini istemek için kendince sebepleri olan Sihir Bakanı Cornelius Fudge’ın yönettiği kurmaca mahkemede kendini savunmaktır. Harry, büyük ölçüde Hogwarts’ın emektar müdürü Albus Dumbledore’un müdahalesiyle ve tanık Arabella Figg sayesinde suçsuz bulunarak Fudge’ı çok üzer, ama ilk kez okuluna dönerken kaygılı ve huzursuzdur. Hogwarts’a dönüşünde, Harry hem şüpheli bakışlar, hem de Gelecek Postası'nın Harry’nin soyadını Potter’dan “Plotter”a (entrikacı) çevirerek attığı başlık ve Lord Voldemort’un dönüşüyle ilgili yalan söylediği suçlamasıyla karşılaşır. Kendini yalnız ve dışlanmış hisseden Harry, Ron ve Hermione’nin yardım ve destek önerilerine bile ayak diretir çünkü yaşadıklarını kimsenin anlayamayacağını düşünmektedir, en yakın arkadaşlarının bile. Hogwarts’ta yeni okul yılının başında öğretmen kadrosuna yeni bir isim eklenmiştir. Dumbledore'un tüm karşı çıkışlarına rağmen sihir bakanı Cornelius Fudge, Dolores Jane Umbridge'ı okula Karanlık Sanatlara Karşı Savunma dersi öğretmeni olarak atar. Dolores Umbridge aynı zamanda bakanlığın casusudur. Hogwarts öğrencileri Dolores Umbridge’in gözlerini diktiği tek hedef değildirler. Öğretmenler de onun utanç verici saldırılarından paylarını alırlar. Kehanet öğretmeni Sybill Trelawney, Büyü öğretmeni Flitwick ve Hagrid Umbridge’in standartlarının altında kalır. Daha sonra Umbridge'e okul kurallarını keyfine bağlı olarak değiştirme yetkisi verilir. Profesör Umbridge, Hogwarts’ta gitgide artan gücünü kullanırken, yeni ve her biri bir öncekinden daha katı kararnameler gelmektedir. Hemen hemen her gün, yeni bildiriler Hogwarts’ın taş duvarlarına asılarak, Umbridge’in düzene aykırı bulduğu ne varsa yasaklamaktadır. Harry, Ron ve Hermione'nin teşviğiyle bazı öğrencilere Karanlık Sanatlar’a karşı kendilerini korumaları için gerekli büyüleri öğretmeye başlar. Bu öğrenciler Ginny'nin fikriyle kendilerine ""Dumbledore'un Ordusu "" adını takar. Toplantılarını ev cini Dobby'nin önerdiği İhtiyaç Odasında yapmaya başlarlar. Toplantılara Harry'nin hoşlandığı Cho Chang'de katılır. Noel tatilinde önceki toplatılarından sonra çıkışta Harry'nin hayatındaki ilk öpüşme gerçekleşir. Hagrid'in derslerinden birinde iskelet kanatlı Testral’leri işlerler. At özellikleri taşısalar da kesinlikle at olmayan bu yaratıklar at ile ejderhanın ilginç bir karışımını andırmaktalar ve sadece ölüme birinci derecede tanıklık etmiş kişiler tarafından görülebilirler. Cedric’in ölümüne tanık olan Harry, kendilerini Hogwarts’a taşıyan faytonları çekenlerin Testral’ler olduğunu ilk kez görür. Küçük bir çocukken, annesinin ölümüne tanık olmuş olan Luna Lovegood da onları görebilmekte ve bu zarif yaratıkları dostları kabul etmektedir. Harry ve Luna dışında herkes için görünmez olsalar da, Testral’ler, Dumbledore’un Ordusu’nun genç büyücülerini cesaretlerini, ve cephanelerine yeni kattıkları her büyüyü sınayacak olan ilk savaşlarını yapacakları yere götürmekte yeri doldurulamaz bir görev üstlenmiştirler. Hagrid'in okuldan atılmasının yaklaştığını hissederek Harry ve Hermione'ye okula geç gelmesinin sebebi olan üvey kardeşi Grawp'ı gösterir ve kendi gittiğinde kardeşine onların bakmasını söyler. Hagrid Grawp'ı yasak ormanda saklamaktadır. Harry bir gece korkunç bir kabustan uyanır. Duruşma için Bakanlığa gittiğinde gördüğünü hatırladığı bir kapının ardından Sirius’a saldırıldığını görmüştür. Aslında kabusun onu Bakanlığa çekmek için kullanılan bir tuzak olma ihtimalinin farkındadır ama bu riski göze alacaktır. Sirius artık onun tek ailesidir. Bunun üzerine Harry ve Dumbeldore'nin Ordusu elemanlarından Hermione Granger, Ron Weasley, Ginny Weasley, Neville Longbottom, ve Luna Lovegood, Sirius'u kurtarmaya giderler. Sihir Bakanlığı’ndaki Gizem Departmanı’na vardıklarında, altı genç büyücü Kehanet Salonu’na yönelirler. Burası görünüşe göre her biri birer cam küreye konmuş ve sonra da sıra sıra uzanan raflarda dosyalanmış sayısız kehanetle dolu, uçsuz bucaksız bir odadır. Harry, birden bire Kehanet Salonu’nu daha önce gördüğünü hatırlar, ama numaralandırılmış raflar arasında gezdikleri sırada esas büyük keşfi yapan kişi Neville olur: Cam kürelerden birinin üzerinde Harry Potter yazdığını görür. Kehanetin, kendisi ile Lord Voldemort arasındaki bağlantının anahtarı olduğunu bilmeyen Harry küreyi eline alır. Öğrenciler, Voldemort'un ölüm yiyenleri tarafından Esrar Dairesi'nde kurulan tuzağa düşerler. Zümrüdüanka yoldaşlığı elemanlarının takviyesi zamanında yetişmesine rağmen, Sirius, kuzeni Bellatrix Lestrange tarafından öldürülür. Voldemort ortaya çıkar ve Harry'e ölümcül lanetler göndermeyi dener. Fakat Dumbledore da zamanında ortaya çıkar ve Harry'i korur. Voldemort, Bellatrix Lestrange ile birlikte ortadan kaybolur fakat sihir bakanlığı artık Voldemort'un döndüğüne inanmıştır. Harry ve Dumbledore temize çıkmıştır. [değiştir] Filmin özeti Beşinci öğrenim yılı için Hogwarts’a dönen Harry, büyücülerin büyük çoğunluğunun onun kötü Lord Voldemort’la karşılaştığını inkar ederek, Lord Voldemort’un döndüğü haberine kulak tıkamayı tercih ettiklerini görür. Hogwarts’ın saygın müdürü Albus Dumbledore’un kendisinin konumunu zayıflatarak yerine geçmek için Voldemort’un döndüğü yalanını söylediğini düşünen Sihir Bakanı okula Hogwarts müfettişi olarak Dolores Umbridge'i atar. Harry Potter'da Hermione'nin fikriyle kendisine inanan kişilere Voldemort'a karşı nasıl savunacaklarını İhtiyaç Odasında öğreterek, bu genç ve cesur büyücüleri kendilerini bekleyen olağanüstü savaşa hazırlar. Voldemort ile savaşları sırasında Sirius Black Bellatrix Lestrang tarafından öldürülmüştür. [değiştir] Yapım Aşaması [değiştir] Yapımı Zümrüdüanka Yoldaşlığı’nın çekimleri 6 Şubat 2006'da başladı ve Aralık 2006'da sona erdi. Filmin yönetmenliğini David Yates yaptı. Filmin yapımcıları ilk aşamada Harry Potter ve Ateş Kadehi'nin de yönetmeni olan Mike Newell'i düşünmüştü. Fakat Newell bu teklifi Love in the time of Cholera filmiyle ilgilendiğinden reddetmek zorunda kaldı. David Yates'in film hakkındaki düşünceleri şöyledir: Senaryo, önceki dört filmin de senaristi olan Steve Kloves tarafından yazılmadı. Nedeni kendisinin o sıralar başka projeler ile ilgileniyor olması olarak açıklandı. Bu yüzden filmin kitaptan sinemaya uyarlamasını Michael Goldberg yaptı. Kloves’un sonraki Harry Potter filmi olan Harry Potter ve Melez Prens adlı filmde geri döneceği açıklanmıştır. Önceki filmlerin çekildiği setleri tasarlayan Stuart Craig bu filmde de aynı görevi aldı. Filmde yaptığı en önemli tasarım, önceki filmlerde yer almayan Sihir Bakanlığı binasıdır. Binanın 70 metre uzunluğunda olduğu söylenmektedir. Bu da ona tüm Potter filmleri arasında en büyük set olma özelliğini kazandırmaktadır. İlk üç filmin müziklerini besteleyen John Williams ve dördüncü filmin müziklerini yapan Patrick Doyle'dan sonra bu filmin müzikleri Nicholas Hooper tarafından bestelenmiştir. Hooper bilinen ezgilere bağlı kalıp farklı çeşitlemelerini yaparak filme katkıda bulunmuştur. Örneğin John Williams tarafından bestelenen “Hedwig’s Theme” her filmde olduğu gibi bu filmde de yer almaktadır. Filmde yer alan müzik eserleri 2005 yılının Aralık ve 2006 yılının Ocak aylarında Londra Oda Orkestrası tarafından çalındı ve Abbey Müzik Stüdyolarında (Londra) kaydedildi. Bu filmde diğer filmlere kıyasla daha ürkütücü ve korku dolu sahneler olduğundan müziklerde korkutucu temalara ağırlık verildi. Özellikle Dolores Umbridge'in ve Lord Voldemort’un olduğu sahnelerde müzikler konuyu etkili bir biçimde vurgulamaktadır. Seslerde derinliği sağlamak ve müzikleri etkileyici kılmak için geleneksel JaponTaiko savaş davulları kullanılmıştır. Film müziklerinin bulunduğu albüm, filmin gösterime girmesinden 3 gün önce, 10 Mayıs 2007'de çıkacaktır. Filmde oyucular son savaş sahnesine hazırlanırken asa sallama dersleri almışlardır. Dans koreografi Paul Harris, farklı büyüler için farklı hareketler geliştirmiştir. Temel hareket yelpazesini belirlemenin yanı sıra oyuncularla çalışarak onların bireysel savaş tarzlarınıda oluşturmuştur. Hermione Granger'i canlandıran Emma Watson bir röpartajında savaş sahneleri için demiştir. Filmin editörü Mark Day’dir. Sinematografi ile Slawomir Idziak ilgilenmiştir. Kostüm tasarımcısı Jany Temime, görsel efekt sorumluları John Richarson, Tim Burke ve Nick Dudman’dır. Filmdeki yeni karakterlerden biri olan Hagrid’in kardeşi dev Grawp, Image Metrics şirketi tarafından geliştirilmiş olan bir teknikle filmde yer almıştır. Daha önce David Yates ile birkaç kez çalışmış olan koreograf Paul Harris, filmde asa kullanarak yapılan büyülerin olduğu sahnelerde, karakterlerin yaptığı hareketleri düzenlemesi ve bazı yenilikler yapması amacıyla kadroya dahil edilmiştir. Filmin bilgisayar oyunu Order of the Phoenix, Electronic Arts şirketi tarafından yapılmıştır. Üretici firma, oyunun piyasaya çıkış tarihinin filmin gösterime girmesinden bir hafta önce olduğunu açıklanmıştır. The Scotsman, filmin bütçesinin 75 milyon İngiliz Sterlini (yaklaşık 200 milyon YTL) olduğu açıklanmıştır. [değiştir] Set tasarımları İlk dört filmin set tasarımlarını yapan Stuart Craig bu filmde de setleri tasarlamıştır. Sihir Bakanlığı'nın 70 metre yükseklikteki giriş salonu seti, şimdiye kadarki Harry Potter serilerindeki en geniş ve en pahalı settir.Burayı kaplamak için her biri tek tek yerleştirilen 30.000 fayans kullanıldı. Öte yandan beyaz perdede, hol, görsel efektler sayesinde, olduğundan daha büyük görünecek. Yapım tasarımcısı Stuart Craig, Bakanlığın büyük holünün dekorunu, “Fudge’ın Sovyet tarzı propaganda posteri” olarak tanımlamaktadır. Harry’nin bakanlıkta çalışan Arthur Weasley ile, Londra’nın merkezindeki bakanlığa girdiği misafir kapısı çok geçerli nedenlerden ötürü sıradan bir telefon kulübesi şeklindedir. Bunu yapım tasırımcısı Craig “Sihir Bakanlığı’nı Muggle’ların bakanlıklarının altına yerleştirmenin eğlenceli olacağını düşündük; bu yüzden, telefon kulübesini Savunma Bakanlığı’nın çok yakınındaki bir kaldırıma kurduk. Dolayısıyla, Muggle’lar bilmese de, İngiliz Savunma Bakanlığı’nın altında Sihir Bakanlığı uzanıyor” diye anlatmıştır. Harry Potter'ın Sihir Bakanlığı'ndaki duruşma sahnesi, Ateş Kadehi'ndeki Igor Karkaroff'un duruşma sahnesine sadık kalınarak biraz daha geliştirilmiştir. Grimmauld Meydanı 12 numaralı evdeki üç duvarı kaplayan Black Ailesi'nin soy ağacı için yapımcılar Rowling'den ayrıntıları istediler. Rowling, yapımcılara her bir aile üyesinin adını ve doğum tarihini içeren Black Ailesi soy ağacını faksladı. Ayrıca seriye yeni eklenen karakter Dolores Umbridge'in ofisi için Stuart Craig ve ekibi ofisi pembenin tonlarında dekore etmiş ve danteller, kadife ve küçük süs eşyaları kullanmışlardır. Mobilyalarda Fransız tarzını tercih etmişlerdir. Ofisteki en belirgin özellik, ofisin duvarlarındaki üzerinde yavru kedi resmi bulunan 200 tabaktır. Bu kedi yavrularının bazıları ise sesli ve hareketlidir. Harry ve arkadaşları Sihir Bakanlığı’ndaki Esrar Dairesi’ne vardıklarında, D.O. (Dumbledore'un Ordusu)'dan arkadaşaları ile aylardır rüyasında görmüş olduğu Kehanet Salonu yönelirler. Burası kitapta anlatılanlara göre her biri birer cam küreye konmuş ve sonra da sıra sıra uzanan raflarda dosyalanmış sayısız kehanetle dolu, uçsuz bucaksız bir odadır. Stuart Craig orijinal planlarının “gerçekten 15.000 cam küre yaptırıp bunları cam raflara yerleştirmek” olduğunu belirtmiştir. Fakat daha sonra rafların kırılması durumunda çekim için rafların yenisini hazırlatmak ve küreleri yerleştirmek haftalar süreceğini fark etmişlerdi. Bu yüzden dolayı tüm sahneler yeşil perde önünde çekilmiştir. Oyuncuların nereye koşacağını göstermek için yere fosforlu yeşil renkte bant yapıştırılmıştır. Böylece Kehanet Salonu, bir Harry Potter filminde tamamen bilgisayarda yaratılmış ilk set olmuştur. [değiştir] Görsel efektler Filmde görsel efekt süpervizörlüğünü Tim Burke, özel efektler süpervizörlüğünü John Richardson ve yaratık efektleri süpervizörlüğünü Nick Dudman yaptı. Filmde 1400'ün üzerinde görsel efekt kullanılmıştır. At adamların bulunduğu sahneler çekilirken oyuncular at adamlar yerine sopalara tutturulmuş toplar, karaton maketler ve mavi renkli özel kıyafetler giymiş insanların karşısında rol yapmışlardır. Çünkü filmdeki yaratıklar tamamen bilgisayarda oluşturulmuştur ve dublörlerin yerine yerleştirilmiştir. Filmin efekt çalışmalarını yapan firmalardan biri olan Double Negative şirketi 250 kişilik kadrosuyla Yasak Orman, Hogwarts, İhtiyaç Odası, Kehanet Salonu, Tül Odası ve filmdeki Patronus büyüsü sahnelerinin çekiminde çalıştılar. Bu çekimler 19 hafta sürmüştür. Tamamı bilgisayar efekti olan Kehanet Odası’nda bulunan küre şeklindeki kehanetler farklı boylarda yapıldı. Oyuncuların yeşil ekran önünde yapılan çekimleri özel bir el kamerasıyla kaydedilmiştir. Hagrid'in dev üvey biraderi olan Grawp, bu filmde yeni bir karakter olarak belirdi. Karakteri sıfırdan tasarlamak yerine, aktör Tony Maudsley'in hareket ve yüzle ilgili ifadeleri, Grawp'ın hareketlerini yapmak için kullanıldı. [değiştir] Filmin çekildiği yerler Büyük Salon, Privet Drive, Grimmauld Meydanı 12 Numara'daki sahneler gibi pek çok iç sahne Leavesden Stüdyoları ve Watford'da çekildi. Harry ve Zümrüdüanka Yoldaşlığı üyeleri Thames Nehri üzerinde Grimmauld Meydanı 12 Numara'daki Zümrüdüanka Yoldaşlığı karargâhına doğru uçarken arka planda London Eye, Canary Wharf, Big Ben, Buckingham Sarayı ve HMS Belfast görülür. Platform 9¾ diğer filmlerde olduğu gibi King's Cross İstasyonu'nda çekildi. İskoçya'da çeşitli mekanlar, dış çekimler için kullanıldı. Film için önemli olan sahnelerde, kitapta geçen ""tepesi karlı dağlar ve dar vadiler"" için İskoçya'nın Fort William kasabası kullanıldı. Hogwarts Ekspresi'nin geçtiği vadiler için de diğer filmlerdeki gibi Glenfinnan kasabası kullanıldı. İskoçya'daki bazı açık hava çekimleri için Glen Coe, Clachaig Gully ve Glen Etive kasabaları kullanıldı. The Scotsman'da yayınlanan makaleye göre İskoçya'da yapılan çekimler için 2006 yılında yapımcılar 50,000 İngiliz sterlini harcama yapmışlardır. Filmin süresi yetmediği için bazı sahneler kesildi. Bunlardan ikisi; Surrey kasabasında, Virginia Gölü yanında çekilen Sihir Bakanlığı görevlilerinin Hagrid'in kulübesinin yanında Profesör McGonagall'a Sersemletme Büyüsü ile saldırma sahnesi ile Burnham Beeches'de çekilen Hagrid'in Sihirli Yaratıkların Bakımı dersinde Thestral'leri anlatma sahnesidir. [değiştir] Kitap ile film arasındaki farklar Britanya baskısı 766 sayfa Türkiye baskısı 1114 sayfa olan kitap serinin en uzun kitabıdır. William Melling'in canlandırdığı Nigel karakteri kitapta var olmadığı halde filmde küçük bir rolü var. Aynı şekilde Ryan Nelson'ın canlandırdığı Slightly Creepy Boy karakteri de filmde var. Bunun yanında kitapta var olduğu halde Harry’nin Rita Skeeter ile röportajı, Hızır Otobüsünün Harry ve diğer Weasley çocuklarını Hogwarts'a götürmesi, Dobby’nin olduğu sahneler , Quidditch sahneleri ve Slytherin öğrencilerinin söylediği Kralımızsın Weasley şarkısı filmde yer almıyor. Filmde Cho Chang gammaz biri olarak yansıtılmıştır; oysa ki kitapta arkadaşıdır. Hermione, Ron ve Draco’nun öğrenci başkanı seçilmeleri filmde bahsedilmemiştir. Kitapta olup filmde olmayanlar; Sirius'un kardeşi Regulus Black, Sirius'un verdiği ayna , Sirius Black’in annesinin portresi filmde ayrıntılı olarak geçmesede ev cini Kreacher'ın bir örtü altında onunla konuşmasıyla filmde yer almıştır. [değiştir] Dağıtımı [değiştir] Pazarlama Filmin ilk fragmanı 17 Kasım 2006'da yayınlanmıştır. Uluslararası fragmanı 22 Temmuz 2007'de yayınlanmıştır. Electronic Arts şirketinin çıkarmış olduğu film ile aynı isimli oyun filmin çıkışından 2 hafta önce yani 25 Haziran, 2007 piyasaya sürülmüştür. Filmin soundtrack'ı 10 Haziran 2007'de piyasaya çıkmıştır. Warner Bros. filmin 2 Disklik Özel baskısının, Geniş Ekran versiyonun,Tam Ekran versiyonunun, Blu-ray Disk ve HD DVD versiyonlarının ve 5 filmlik kısıtlı miktarda piyasaya çıkacak olan 5 filmlik özel hediye setinin 11 Aralık 2007 tarihinde piyasaya sürüleceğini açıkladı. Filmin DVD'sinin Brezilya'da 14 Kasım 2007, Almanya'da 16 Kasım 2007, Fransa'da Ocak 2008 tarihlerinde piyasaya çıkacağı belirtilmiştir. Ayrıca DVD'nin içinde filmden kesilen sahnelerin de olacağı 1 saatlik özel bir diski barındıracağı belirtilmiştir. Özel diskin içeriği şöyledir: Özel bölümdeki silinmiş bazı sahneler şunlardır: “Neville’in Harry’e sesini yükseltmesi“ ,“Aktüel kamera çevresi” . Amerika ve İngiltere'de ise 12 Kasım'da piyasaya çıkması beklenmekterdir. [değiştir] Gösterimi IMAX’e ait 2 boyutu 3 boyuta dönüştürme teknolojisi kullanılarak, filmin final bölümünün yaklaşık 20 dakikalık kısmı 3 boyutlu IMAX formatında sunuldu. Film Kutup Ekspresi filminin ardından, IMAX DMR teknolojisi kullanılarak 3 boyutlu hale dönüştürülen ikinci Hollywood filmi olmuştur. Filmi Amerika çapında 4.285 yerde 9.000 salonda gösterime girdi. Bu hiçbir Warner Bros. filminde olmadığı kadar geniş çaplı bir gösterim olmuştur. Ayrıca, film için Warner Bros. 22.000 adet master kopya basarak dünyanın dört bir yanına gönderdi. Bu şu ana kadarki en yüksek kopya sayısıdır. Film dünya çapında 1350 dijital salonda gösterilerek Warner Bros.’un en yüksek dijital sinema rekorunu da ele geçirmiştir. Filmin ilk gala ve prömiyerleri 3 ülkede yapılmıştır. Bunlar ilki 28 Haziran 2007'de Japonya'nın başkenti Tokyo'da yapılmıştır. Galaya Harry Potter'ı canlandıran Daniel Radcliffe katılımıştır. Bundan 5 gün sonra 3 Temmuz günü film anavatanında seyircisiyle buluştu. Gala Londra'da Odeon Leicester Square 'de yapıldı. Galada kitabın yazarı J. K. Rowling'de görülmüştür.. Daha sonra filmin Amerika galası 8 Temmuz 2007'de Los Angeles'da Grauman's Chinese Theatre yapıldı. Galaya katılan filmin üç genç yıldızı Daniel Radcliffe, Rupert Grint ve Emma Watson binlerce seveniyle buluşmuştur. Türkiye'deki galası 7 Ağustos 2007'de Levent'teki Kanyon Alışveriş Merkezi'nde yapılmıştır. Galaya Cho Chang'i canlandıran Katie Leung ile Fred ve George Weasley'i canlandıran James ve Oliver Phelps'de katılmıştır. Galaya özel bir otomobille gelen oyuncular alışveriş merkezinin önüne yerleştirilen kırmızı halının üzerinden geçerek, oyuncuları görmeye gelen hayranlarına imza dağıtmıştır. Film Türkiye'de 10 Ağustos 2007 tarihinde 165 kopyayla 303 sinema salonunda vizyona girmiştir. Bunlardan 235'i dublajlı 66'sı altyazılıdır. Film serinin en uzun kitabı (1114 sayfa) olmasına rağmen serinin en kısa filmi (138 dakika) olmuştur. Filmin resmi internet sitesinde de yüksek ses içerdiği ve korkutucu sahneler barındırdığı açıklanmıştır. Film için Amerikada 13 yaş altı için velinin yönlendirmesi gerekir anlamına gelen PG-13 kodu , İngiltere'de ise, 12 yaşından küçükler filmi ancak yanlarında bir büyükleri olduğu zaman izleyebilirler anlamına gelen 12A kodu kullanılmaktadır. [değiştir] Oyuncular ve karakterler J. K. Rowling’in roman dizisine dayanan tüm filmlerinde genç büyücü Harry Potter'ı canlandıran Radcliffe, bu filmde de Harry Potter'ı canlandırmıştır. En iyi arkadaşları Ron ve Herminone karakterlerini Rupert Grint ve Emma Watson canlandırmıştır. İngiltere’nin önde gelen film dergisi Empire Grint’i ve Harry Potter’daki rol arkadaşları Daniel Radcliffe ve Emma Watson’ı tüm serideki performanslarından ötürü prestijli Olağanüstü Katkı Ödülü’ne layık görmüştür. 1 Nisan 2006'da İngiliz oyuncu Helen McCrory'nin Bellatrix Lestrange rolü için seçildiği duyurulmuştu. Ancak McCrory hamileliği nedeniyle bu rolden çekilmek zorunda kaldı. Onun çekilmesinden sonra 25 Mayıs'ta Helena Bonham Carter'in Bellatrix rolünü canlandıracağı açıklandı. Luna Lovegood rolü için yapılan seçmelerde, 15.000 kişi arasından Evanna Lynch bu role seçildi. Genç Remus Lupin rolü için Stuart Hastings'in seçildiği söylentileri çıksa da 25 Mayısta James Utechin'in Genç Lupin'i canlandıracağı açıklandı. Remus Lupin'in gençliğini oynamak için seçmelere katılan James Walters ise bu filmde Sirius Black'in genç halini canlandırmak için seçildi. Black Ailesi'nin ev cini Kreacher rolünü yapımcılar filme almak istemedi. Fakat Rowling'in son filmde bu rolün önemli bir yer tutacağını belirtmesi üzerine bu rol filme eklendi. Filmde bu karakteri Timothy Bateson seslendirdi. Filmin Türkçe sürümünde Harry Potter'ı Oğuzhan Akalın, Ron Weasley'i Keremcan Köse, Hermione Granger'i Hazal Erdal ve Sirius Black'i Murat Şen seslendirdiler. [değiştir] Harry Potter Harry'nin yaz boyunca en yakın arkadaşlarından kendini kopmuş hissetmiştir çünkü bilmediği bir nedenle Ron ve Herminone koca bir yaz boyunca ona hiç mektup yazmamıştırlar; bu hem incitici, hem de, özellikle de bir önceki yılda yaşadığı çalkantılı ve trajik olaylarını düşünülecek olursa, ilginçtir. Duruşmada ve okulda Dumbledore'un ondan uzak durmasıda Harry'i şaşırtmıştır. Dumbledore karakterini canlandıran Michael Gambon bu konuda şunları söylemiştir: Bakanlığın ve Gelecek Postasının Harry'i yalancı göstemesi Harry'i yalnız ve dışlanmış hissetmesine yol açmıştır. En iyi arkadaşları Ron ve Hermione’nin yardım ve destek önerilerine ayak diretir çünkü yaşadıklarını kimsenin anlayamayacağını düşünmektedir. Ron ve Herminone’nin cesaretlenmesiyle okuldaki bazı arkadışlarına gizli toplantılanlarla Karanlık Sanatlar’a karşı kendilerini korumaları için gerekli büyüleri öğreterek kendi özgüveni sağlamıştır. Cho Chang ile öpüşerek kitabın yazarı J. K. Rowling karakterin artık büyüdüğünü ortaya koymuştur. Karakteri canlandıran Daniel Radcliffe filmin sonu için: demiştir. [değiştir] Başarıları [değiştir] Yorum ve görüşler Film hakkındaki incelemeler genel olarak olumludur. İngiltere'nin The Telegraph gazetesi film için ""En karanlık ve en iyi film"" olarak yorumda bulunmuştur. New York Daily News gazetesi filme 4 üzerinden 4 yıldız vererek filmi serinin en iyi filmi ve ""Potter bağımlıları yönetmen Yates'in, özen ve saygıyla J. K. Rowling'in geniş evrenini yansıttığına sevinecek"" diyerek gazetesine yansıtmıştır. The Sunday Mirror filme 5 üzerinden 4 yıldız vererek, filmi ""karanlık, lezzetli, zevkli ve mutlaka görülmesi"" gereken bir film olarak göstermiştir. Sinema haberleri yayınlayan Empire dergisinin Ağustos baskısında film ""serinin en heyacanlı, gerilimli ve aksiyon yüklü filmi"" olarak tanıtılmıştır. Müzik kanalı MTV'nin sitesinde yayınlanan bir makalede aralarında Örümcek Adam 3, Fantastik Dörtlü gibi iddialı yapımlarında bulunduğu listede, Harry Potter ve Zümrüdüanka Yoldaşlığı daha vizyona girmeden izlenmesi gereken bir numaralı film olarak seçilmiştir. Londra'da yayınlanan Times gazetesi üç ana aktörün kendi karakterlerinin duygularını tam olarak ifade edemediğinden hayal kırıklığı yarattığını ve bu durumunda filmin en zayıf noktası olduğunu ifade etmiştir. Rolling Stone dergisi üç başlıca aktörün başarısını övmüştür ve özellikle Radcliffe için "" Filmin en sevindiren kısımlerından biri Daniel Radcliffe'in Harry rolü ile seyirci karşısında büyümesidir. Sürekli rahatsız eden kabuslar karakteri derinleştirmiştir. Yumuşaklıktan korkunçluğa bütün esaslara dokunmak Daniel için sansasyonel bir performanstır."" demiştir. Ayrıca Rolling Stone incelemesinde filmi önceki dört filmden daha iyi olduğunu belirtmiştir. Milliyet gazetesinin sinema eleştirmeni Alin Taşçıyan film için ""Yates'in öyküyü kalabalık olan Harry Potter camiasında ayrıntılara takılmadan olabildiğince yüksek tempolu biçimde anlattığını"" söylemektedir. Yeni Şafak gazetesi filmi ""serinin en soğuk filmi"" olarak gösterip ""seriye bir bütün olarak ve daha serinkanlı bakabilenleri çok da kesmeyecek bir bölüm"" olarak yorumlamıştır. Sinema ve televizyon filmleri, film yıldızları ve dizileri hakkında bilgiler barındıran veritabanı olan imdb'de film 44,657 oyla 10 üzerinden 7,7 almıştır. [değiştir] Gişe başarısı Film gösterime girdiği andan itibaren 2 haftada dünya çapında 558 milyon $ gişe hasılatı elde etti. Yoldaşlık 11 Temmuz çarşamba günü gösterime girdiği 29 ülkede 29,2 milyon dolarlık açılış hasılatıyla uluslararası gişe rekorlarını eline geçirmiştir. Film Hollanda ve Belçika’da sektörün en büyük; Fransa, İtalya ve Brezilya’da ise ikinci en büyük açılış hasılatını elde etti. Ayrıca Warner Bros. Pictures’ın en yüksek geceyarısı hasılatı, en yüksek günlük hasılatı ve bugüne kadarki en yüksek “Harry Potter” açılış hasılatı rekorlarını ele geçirdi. Filmi Türkiye'de gösterime girdiği ilk gün 80.000 kişi izlemiştir ve serinin Türkiye'deki en yüksek ilk gün açılışını gerçekleştirmiştir. Türkiye'deki beşinci haftasında 620.520 seyirci sayına ulaşmıştır. Yoldaşlık Birleşik Devletlerde 280,8 milyon dolar(£ 140,1 milyon) ve Birleşik Krallıkta 92,7 milyon dolar (£46,2 milyon) hasılat elde etmiştir. Bu hasılat Birleşik Devletlerde en yüksek üçüncü Potter filmi Birleşik Krallıkta ise en yüksek hasılat yapan Potter filmi olmuştur. Diğer ülkelerde 502,3 milyon dolar (£253,5 milyon) hasılat yapmıştır. Bunlarla birlikte dünyaçapında toplamda $874,8 milyon dolar (£436,6)'dan fazla hasılat elde etmiştir. Ayrıca film vizyona girdiği 54. gününde tüm dünyada 928 milyon Amerikan Doları hasılat elde etmiştir. Bu da filmi şu ana kadarki 2007 yılında tüm dünyada en çok izlenen 2. filmi ve tüm zamanların en çok izlenen filmler listesinde de 10. sıraya taşımıştır. Ayrıca tüm zamanların en çok hasılat yapan filmleri listesinde 6. sıraya yerleşmiştir. [değiştir] Aday gösterildiği ya da kazandığı ödüller Film Saturn Ödüllerine 9 dalda aday gösterilmiştir. Bunlar En İyi Yönetmen, En İyi Fantastik Film,En İyi Kostüm, En İyi Makyaj, En İyi Müzik, En İyi Genç Oyuncu (Daniel Radcliffe), En İyi Görsel Efektler, En İyi Yardımcı Kadın Oyuncu (Imelda Staunton) ve En İyi Senaryo dallarıdır. Film ayrıca 2008 BAFTA Ödülleri'ne En İyi Özel Efekt ve Best Production Design kategorilerinde ödüle aday gösterilmiştir.","Harry Potter ve Zümrüdüanka Yoldaşlığı, Harry Potter Serisinin beşinci kitabından uyarlanan 2007 yılı fantastik macera filmi. Filmin yönetmenliğini David Yates, senaristliğini Michael Goldenberg üstlenmiştir. Filmin oyuncu kadrosu Daniel Radcliffe, Rupert Grint, Emma Watson, Bonnie Wright, Matthew Lewis, Helena Bonham Carter, Robbie Coltrane, Warwick Davis, Ralph Fiennes, Michael Gambon, Brendan Gleeson, Richard Griffiths, Jason Isaacs, Gary Oldman, Alan Rickman, Fiona Shaw, Maggie Smith, Imelda Staunton, David Thewlis, Julie Walters, Olgun Akot ve Emma Thompson'dır. İlk dört filmin senaristi olan Steve Kloves'un bu filmin senaryosunu yazmamıştır. Filmin yapımcı şirketi Warner Bros.’dur ve Birleşik Krallık'ta 11 Mayıs 2007'de gösterime girmiştir. Filmin çekimi, montajı, düzenlenmesi gibi işlemler Ağustos 2006'da başlamış ve aynı yılın Ekim ayının başlarında tamamlanmıştır. J.K. Rowling kendi internet sitesinde 19 Ekim 2006 tarihinde yaptığı bir açıklamada filmin 20 dakikalık bir özetinin kendisine gönderildiğini ve çok etkileyici bulduğunu söylemiştir. Ayrıca bu filmin serinin en iyisi olduğunu belirtmiştir. Diğer eleştirmenlerin aksine Rowling kitabının adaptasyonlarını beğendiğini belirtmektedir." tr,8dcdb89014e881ce38a8538e129f171f,"[değiştir] Rahatsızlığı ve kişiliği Tarihçi Suetonius, Claudius'un rahatsızlığının fiziksel tezahürlerini oldukça detaylı bir şekilde tasvir eder. Dizleri zayıftı ve başı titrerdi. Ağzından salyaları akar ve heyecanlandığında burnu akardı. Stoacı Seneca'nın yazdığı sanılan Apocolocyntosis (divi Claudii) adlı eserde Claudius'un sesinin yeryüzündeki hiçbir hayvana benzemediği ve ellerinin de zayıf olduğu aktarılır. Öte yandan Seutonius Claudius'un sakin olduğunda ve oturduğunda herhangi bir fiziksel sakatlığının gözükmediğini, uzun boylu, yapılı bir Romalı olduğunu belirtir. Sinirlendiğinde veya gergin olduğunda rahatsızlığının emareleri kötüleşiyordu. Tarihçiler bu durumun tahta çıkmasıyla arttığı konusunda hemfikirdirler. Claudius'un kendisi rahatsızlığını hayatını kurtarmak için abarttığını iddia etmiştir. Claudius'un hastalığına ilişkin modern teşhisler geçen yüzyılda birkaç defa değişmiştir. II. Dünya Savaşı öncesinde rahatsızlığın nedeninin çocuk felci olduğu ağırlıklı olarak kabul ediliyordu. Bu Robert Graves'in ilk olarak 1930'larda basılan Ben, Claudius adlı romanında kullanılan teşhisti. Ancak çocuk felci tarif edilen belirtilerin çoğunu açıklamaya yetmemektedir ve Ernestine Leon tarafından öne sürülen daha yeni bir teori serebral inmenin söz konusu rahatsızlığın sebebi olduğunu öne sürmektedir. Tourette hastalığı da Cladius'ta rastlanan emarelerin sebebi olabilir. Eski tarihçiler Claudius'u cömert ama kötü şakalar yapan, kontrolsüzce kahkahalar atan, pleblerle birlikte yemek yiyen kültürsüz biri olarak tarif ederler. Ayrıca kendisini kana susamış, zalim, gladyatör dövüşlerinden fazlasıyla zevk alan ve çok kolay sinirlenen biri olarak resmederler. Öte yandan Claudius bu sonuncu özelliğinin bilincine varıp öfkesi için herkesten özür dilemiştir. Yine bu eski tarihçilere göre Claudius başkalarına çok fazla güvenen ve eşleri ile çevresindekilerin kolaylıkla etkisinde kalan biridir. Buna karşılık paranoyak, duygusuz, silik ve kolaylıkla kafası karışan biridir. Öte yandan Claudius'un günümüze kalmış olan çalışmalarından zeki, bilge, iyi okumuş, detaylara ve adalete dikkat eden vicdan sahibi bir yönetici portresi çıkar. Bu yüzden Claudius bir muammadır. Geçen yüzyılda İskenderiyelilere yazdığı mektupların bulunmasından sonra itibarının iade edilmesi ve gerçeğin ne olduğunun tespiti için birçok çalışma yapılmıştır. [değiştir] Ailesi ve ilk yılları Claudius, Tiberius Claudius Drusus adıyla 1 Ağustos MÖ 10 tarihinde Galya'nın Lugdunum şehrinde doğdu. Babası Nero Claudius Drusus, annesi ise Antonia idi. Kendinden büyük Germanicus ve Livilla adlarında iki kardeşi vardı. Antonia iki çocuk daha doğurmuş olabilir ama küçük yaşta ölmüşlerdi. Anne tarafında büyük babası Marcus Antonius, büyük annesi ise Augustus'un kız kardeşi Küçük Octavia idi. Baba tarafından büyük annesi Augustus'un üçüncü karısı Livia, büyük babası ise Tiberius Claudius Nero'ydu. Yönetimi sırasında babası Drusus'un Augustus'un gayrimeşru oğlu olduğu şeklindeki dedikoduyu yeniden çıkarmıştır. M.Ö. 9'da Drusus muhtemelen bir yaralanma sonucu öldü. Claudius bir daha evlenmeyen annesi tarafından büyütüldü. Claudius'un rahatsızlıkları ortaya çıkmaya başlayınca ailesiyle olan ilişkisi bozulmaya başladı. Antonia kendisinden canavar diye bahsetmeye başladı. Oğlunu birkaç yıl büyük annesi Livia'ya bıraktığı anlaşılmaktadır. Livia nispeten daha şefkatliydi. Durumunun nedeninin tembellik ve iradesizlik olduğu varsayımıyla disipline sokulmak üzere bir eski katırcının yanına verildi. Ancak onlu yaşlarına geldiğinde durumuyla ilgili emareler azaldı ve ailesi bilime olan ilgisini farketti. MS 7 yılında kendisine tarih öğretmek üzere Sulpicious Flavus'un yardımcılığını yaptığı Titus Livius görevlendirildi. Claudius, Sulpicius Flavus ve filozof Athenodorus ile bol vakit geçirdi. Bir mektuptan anlaşılana göre Augustus, Claudius'un konuşmasının netliği karşısında hayrete düşmüştü. Geleceğiyle ilgili beklentiler artmaya başladı. Kariyerinin ilk yıllarını helak eden, yeni bir tarihçi olarak yaptığı çalışmaydı. Vincent Scramuzza ve diğerlerine göre Claudius, Roma'nın iç savaşlar tarihi üzerine ya çok doğrucu ya da Augustus'u fazla eleştiren bir çalışmaya başladı. Her ne olursa olsun böyle bir çalışma için fazla erkendi ve Augustus'a Claudius'un Antonius'un soyundan olduğunu hatırlatmaktan başka işe yaramamış olabilir. Annesi ve büyük annesi duruma derhâl el koydular. Bu çalışma onlara Claudius'un kamu görevlerine uygun olmadığının bir kanıtı olmuş olabilir. Claudius çalışmasına yeniden başladığında İkinci Triumvirlik ile ilgili kısmı olduğu gibi es geçmişti. Ancak olan olmuş, ailesi onu geri plana itmişti. MS 8 yılında imparatorluk ailesi şerefine Ticinum zafer takı dikildiğinde Claudius'un adı merhum prensler Gaius, Lucius ve Germanicus'un çocuklarının önünde yer almıştı. Ağabeyi Germanicus, Tiberius tarafından evlat edinilmiş olduğundan Claudius o sırada ailenin lideriydi. Claudius'un adının başta takın üzerinde yer almadığı ve yıllar sonra kendisi tarafından eklendiği yönünde spekülasyonlar vardır. M.S. 14'te Augustus öldüğünde o sırada yirmi üç yaşında olan Claudius amcası Tiberius'tan siyasi kariyerine (cursus honorum) başlamak için izin istedi. Yeni imparator Tiberius Claudius'a konsül kıyafetleri bahşetti. Claudius mevki sahibi olmak için bir kere daha başvurdu ancak geri çevrildi. Yeni imparator bir öncekinden daha cömert olmadığı için Caludius kamu görevlerinden umudunu keserek bilimle ilgilinmeye başladı. İmparatorluk ailesinin kendisini küçümsemesine rağmen genel halkın en başlardan itibaren Claudius'a saygı duyduğu anlaşılmaktadır. Augustus'un ölümünde equestrian sınıfı heyetlerine önderlik etmesi için Claudius'u seçmişti. Evi yandığında senato binanın yeniden inşasının devlet hesabından yapılmasını talep etmişti. Ayrıca Claudius'un senatoda müzakerelere katılmasına izin verilmesini talep etmişlerdi. Tiberius her iki talebi de geri çevirmiş ancak Claudius'a yönelik bu hisler devam etmiştir. Tiberius'un oğlu Drusus'un ölümünün hemen ardından gelen dönemde Claudius potansiyel bir vâris olarak öne itildi. Ancak bu dönemde Praetor Sejanus'un gücü ve terörü ayyuka çıkmış olduğundan Claudius bu fırsatı ciddiye almadı. Tiberius'un ölümünün ardından yeni imparator Caligula Claudius'tan yararlanabileceğini farketti. Merhum babası Germanicus'un anısına vurgu yapmak için M.S. 37 yılında Claudius'u kendisine eş konsül olarak atadı. Buna rağmen Caligula amcasına büyük şakalar yaparak, çok büyük miktarlarda paralar talep ederek, senatonun önünde küçük düşürerek acımasızca işkence etti. Cassius Dio'ya göre Caligula'nın hükümdarlığının son yıllarında muhtemelen stresten son derece hasta ve zayıf hâle gelmişti. [değiştir] Hükümdarlığı [değiştir] İmparator oluşu 24 Ocak 41 günü Caligula aralarında Praetorian komutanı Cassius Chaerea ve bir dizi senatörün bulunduğu geniş tabanlı bir hizip tarafından suikasta uğradı. Elde Claudius'un suikast ile doğrudan ilişkisi olduğunu gösteren bir delil olmamakla birlikte komplodan haberi olduğu iddia edilmiştir zira suç mahalini suikasttan çok kısa bir süre önce terk etmiştir. Ne var ki, Caligula'nın karısı Caesonia ve kızının öldürülmelerinin ardından Cassius'un komploda belirlenenden ileri giderek imparatorluk ailesinin tamamını ortadan kaldırmaya niyetlendi. Suikastın ardından yaşanan kargaşada Claudius aralarında arkadaşlarının da bulunduğu, olayla ilgisi olmayan soyluların öldürüldüğüne tanık oldu. Hayatından endişe eden Claudius saklanmak için saraya kaçtı. Anlatılanlara göre Gratus adında bir Praetorian muhafızı kendisini bir perdenin arkasında saklanırken bulmuş ve oracıkta imparator ilan edivermişlerdi. Muhafızların bir bölümü Claudius'un da onayıyla daha önceden kendisini aramaya karar vermiş olabilirler. Muhafızlar kendilerinin intikam peşindekilerden olmadıklarını söylemiş ve Claudius'u karargâhlarına götürmüşlerdi. Senato vakit kaybetmeden toplanarak bir hükûmet değişikliği üzerine görüşmeye başladı. Ancak bu görüşme sonunda, hangisinin yeni princeps olacağıyla ilgili bir tartışmaya dönüştü. Praetorianların talebini duyunca Claudius'un onaylanması için kendilerine getirilmesini istediler. Ancak Claudius uzlaşmanın getireceği tehlikeleri dikkate alarak bunu reddetti. Başta Josephus olmak üzere bazı tarihçiler Claudius'un Yahudiye kralı Agrippa'nın talimatlarıyla hareket ettiğini iddia ederler. Ancak aynı eski yazarın olaylarla ilgili daha eski anlatımında Agrippa'nın rolü önemsiz gösterilmiştir. Bu yüzden olaylarda ne kadar parmağı olduğu bilimemektedir. Sonunda senato pes etmek zorunda kaldı ve Claudius da suikastçıların neredeyse tümünü bağışladı. Claudius olası mütegallibelere karşı yönetimini meşrulaştırmak için çoğu Julio-Claudian hanedanındaki konumunu vurgulayan bir dizi girişimde bulundu. Unvan olarak halk arasında hâlâ ağırlığı olan ""Sezar"" adını(cognomen) aldı. Ağabeyi Germanicus'un Tiberius tarafından evlat edinilmesinden sonra ""Claudii Nerones"" ailesinin başı olarak kullandığı Nero adını kullanmaktan vazgeçti. Augustus ya da halefleri tarafından hiçbir zaman evlat edinmemişse de Octavia'nın torunu olması hasebiyle Sezar adını kullanma hakkına sahip olduğunu düşünüyordu. Ayrıca kendinden önceki iki imparator gibi o da Augustus adını da aldı. Kahraman abisiyle bağını göstermek için Germanicus unvanını da korudu. Babaannesi Livia'yı yüce Augustus'un eşi olarak konumunu vurgulamak için tanrılaştırdı. Claudius unvanları arasında insanlara efsanevi babasını hatırlatmak ve onun itibarında hak iddia etmek için filius Drusi (Drusus'un oğlu) terimini de kullanmıştır. Senato tarafından değil de Praetorian muhafızlarının inisiyatifiyle imparator ilan edildiğinden (bu şekilde seçilen ilk imparatordu) Claudius'un itibarı Seneca gibiler tarafından çok yıpratıldı. Ayrıca ordunun sadakatini kazanmak için rüşvete başvuran ilk imparatordu. Ancak bu tam da göründüğü gibi değildi. Gerek Tiberius, gerekse de Augustus vasiyetlerinde ordu ve muhafızlara armağanlar bırakmışlardı. Caligula'nın ölümünde de ortada bir vasiyet olmamasına karşın aynı şekilde beklentiler vardı. Claudius muhafızlara minettar kalmış ve hükümdarlığının ilk dönemlerinde praetorianları öven sikkeler bastırmıştı. [değiştir] İmparatorluğun genişlemesi Claudius yönetiminde imparatorluk Augustus döneminden sonraki ilk büyük genişlemeleri kaydetti. Trakya, Moritanya, Noricum, Pamfilya, Likya ve Yahudiye bölgeleri ilhak edildi. Mauretania'nın Caligula döneminde başlayan ilhakı isyancı güçlerin bastırılması ve eski uydu krallığın resmen iki eyalete bölünmesinin ardından tamamlandı. En önemli fetih ise Britanya'nın alınmasıydı. 43 yılında yerlerinden edilen müttefik bir kabilenin başvurusu üzerine Claudius, Aulus Plautius'u dört lejyonla Britanya'ya gönderdi. Britanya özellikle madenleri ve köleler bakımından Roma için çekici bir hedefti. Ayrıca Galyalı asiler için güvenli bir sığınaktı. Bu yüzden daha fazla kendi hâline bırakılamazdı. Savaşın sonunda yanında ek kuvvet ve fillerle Claudius bizzat adaya gitti. Fillerin Camulodunum'un ele geçirilmesinde muhtemelen etkisi olmuştur. Claudius 16 gün sonra bölgeden ayrıldı bir süre vaktini eyaletlerde geçirdi. Senato kendisini yalnızca imparatorluk ailesi üyelerine yapılan zafer merasimiyle onurlandırdı. Claudius sonradan bu kısıtlamayı bazı fetih yapan generalleri için hafifletmiştir. Kendisine Britannicus unvanı verildi ancak bu unvanı oğlu adına kabul etti ve kendisi hiçbir zaman kullanmadı. Britanya generali Caratacus 50 yılında yakalandığında Claudius kendisine merhamet gösterdi. Caratacus kalan günlerini Roma devletinin kendisine temin ettiği arsada geçirdi. Bu bir düşman komutanı için alışılmadık bir son olmakla birlikte muhtemelen Britanya'daki muhalifleri yatıştırmaya yaramıştır. Claudius 48 yılında bir sayım yaptırmış ve Roma vatandaşlarının nüfusunun 5.984.072 olduğu belirlenmişti. Bu Augustus'un ölümünde yapılan sayımda çıkan sayıdan yaklaşık 1 miyon daha fazlaydı. Bu artışta Claudius'un örtülü vatandaşlık verilen Roma kolonileri kurmasının da payı vardı. Bu koloniler genellikle halklarını Roma'nın peşinden sürükleyebilecek seçkinlere sahip hâlihazırda mevcut topluluklardan oluşuyordu. Yeni bölgelerde ve sınırlarda Roma'nın elindekileri olabildiğince hızlı biçimde güvenlik altına almak için muhtelif koloniler kurulmuştu. [değiştir] Hukuk ve yasamayla ilgili işler Claudius hükümdarlığı sırasında bizzat birçok davaya yargıçlık etmiştir. Eski tarihçiler hükümlerinin değişken olduğunu ve bazen kanuna göre hareket etmediğini belirterek bu durumdan çok şikâyet etmişlerdir. Ayrıca kolay etki altında kalıyordu. Mamafih adlî sistemin işleyişiyle yakından ilgilenmiştir. Geleneksel paydosları kısaltarak mahkeme sürelerini uzatmıştır. Ayrıca davacıların, mahkemeleri sürerken, evvelce sanıklar için zorunlu olduğu şekilde şehirde kalmalarını şart koşan bir yasa çıkarmıştır. Bu girişimlerle sırada bekleyen davaların sayısı azaldı. Jüri üyeleri için asgarî yaş sınırı da daha tecrübeli jüriler oluşturmak için 25'e çıkartıldı. Claudius eyaletlerdeki ihtilafları da sonuçlandırdı. Rodos adasına halkının sadakatinden ötürü Roma yönetiminden çıkarıp özgürlük verdi ve Truva'yı vergiden muaf tuttu. Hükümdarlığının başlarında İskenderiyeli Yunanlılar ve Yahudiler iki toplumun arasında çıkan çatışmaların ardından Claudius'a elçiler göndermişlerdi. Bunun sonucunda Yahudilere şehirde kalma haklarını yeniden teyit eden ama kitleler hâlinde yeni ailelerin taşınmasını yasaklayan Claudius'un meşhur kararı çıkmıştı (İskenderiyelilere mektup). Josephus'a göre daha sonra Claudius imparatorluktaki tüm Yahudilerin haklarını ve özgürlüklerini yeniden teyit etmişti. Claudius'un bir müfettişi bugünkü Trento'da yaşayan birçok Roma vatandaşının aslında Roma vatandaşı olmadığını ortaya çıkarmıştı. Bu kişilerin hâlihazırdaki konumlarını ellerinden almak büyük sorunlar çıkartacağından imparator söz konusu kimseleri o andan itibaren vatandaş kabul eden bir bildiri yayımlamıştı. Ancak özel vakalarda Claudius sahte vatandaşlığı büyük bir suç kabul etmiş ve acımasız cezalar vermiştir. Aynı şekilde kendini equestrian olarak gösterdiği tespit edilen azledilmişler de yeniden köle olarak satılmışlardır. Claudius'un hükümdarlığı döneminde pek çok ferman yayımlanmıştır. Bu fermanlar tıbbî tavsiyelerden ahlâkî görüşlerle ilgili çeşitli konular üzerineydi. Yılan sokmasın karşı porsuk ağacının iyi geldiği ve sağlık için yellenmenin teşvik edilmesi bu tıbbî tavsiyelerden meşhur olanlardır. Daha bilinen fermanlardan biri hasta kölelerin konumuyla ilgiliydi. Efendileri hasta kölelerini Tiber adasındaki Asklepios tapınağında ölüme terk eder, ardından da hayatta kalırlarsa onları geri isterlerdi. Claudius bu tedavinin ardından iyileşen kölelerin azledilmesini buyurmuştu. Dahası bu riski almayıp kölelerini öldüren köle sahipleri cinayetle suçlanıyordu. [değiştir] Bayındırlık işleri Claudius hükümdarlığı boyunca başkentte olsun, diğer eyaletlerde olsun birçok bayındırlık işi başlatmıştı. Yapımına Caligula döneminde başlanan Aqua Claudia ve Anio Novus olmak üzere iki su yolu inşa ettirdi. Bunların şehre girişi 52 yılında sağlandı ve iki su yolu meşhur Porta Maggiore'de buluşturuldu. Ayrıca Aqua Virgo'yu onarttı. Ulaşıma özel bir ilgi gösterdi. İtalya ve eyaletler boyunca yollar ve kanallar inşa ettirdi. Bunların içinde Ren nehrini denize bağlayan bir kanal ve İtalya'dan Almanya'ya uzanan bir yol vardı. Her ikisinin de yapımına babası Drusus zamanında başlanmıştı. Roma yakınlarında Tiber üzerinde Ostia'nın kuzeyindeki yeni limanı Portus'a uzanan gemi seyrine elverişli bir kanal yaptırmıştı. Liman iki dalgakıranlı ve ağzında deniz feneri ile yarım daire biçimindeydi. Yapının Roma'daki selleri azaltma özelliği de vardı. Ostia'daki liman Roma'da nakliye sezonunun bitmesinden sonra kış aylarında sürekli yaşanan hububat sıkıntısını çözmeye yönelik girişimlerinin bir parçasıydı. Getirdiği diğer çözüm ise sezon dışında Mısır'a gitme riskini alan hububat tüccarlarının gemilerini sigortalamasıydı. Ayrıca denizcilerine vatandaşlık ve evlilikleri ayarlayan bir yasa olan Lex Papia-Poppaea'dan muafiyet gibi imtiyazlar verdi. Bunlara ilaveten Caligula'nın gıda üzerine koyduğu vergiyi feshetti ve kuraklık ve açlıktan muzdarip halkların vergisini düşürdü. Cladius'un planlarının son kısmı İtalya'daki ekilebilir alanların artırılmasıydı. Bunu Fucine gölünden su çekerek sağlamayı düşünüyordu. Göl yatağına bir tünel kazıldı ancak plan başarısız oldu. Tünel suyu taşıyacak kadar büyük değildi ve eğikti dolayısıyla açıldığında geri tepmişti. Gölden su çekmek kötü bir fikir değildi ve Hadrianus, Trajan ve Orta Çağ'da Kutsal Roma imparatoru II. Frederick gibi birçok imparator ve hükümdar bu fikri değerlendirmeye almıştır. Nihayet 19. yüzyılda Torlonia prensi tarafınan hayata geçirilmiştir. Tüneli orijinal boyutlarının üç katına çıkarmıştı. [değiştir] Senato ve Claudius Başa geçerken yaşanan olaylardan ötürü Claudius senatoyu memnun etmek için büyük özen gösterdi. Olağan oturumlarda senatoda oturup sırası geldiğinde konuşurdu. Yeni bir kanun sunduğunda konsüllerin arasındaki sıraya otururdu. Hükümdarlığının başlarında Imperator da dâhil olmak üzere seleflerinin kullandığı unvanların hepsini reddetmiş, bu unvanları vakti gelince hak ederek edinmeyi tercih etmişti. Augustus'tan beri ilk defa senatonun kendi bronz sikkelerini bastırmasına izin vermişti. Ayrıca Makedonya ve Ahaya eyaletlerini yeniden senatonun kontrolüne vermişti. Claudius, senatoyu daha etkin, temsilî bir yapı hâline getirme işine koyulmuştu. Bir konuşmasının günümüze kalmış olan parçalarından anlaşıldığı üzere kendisi tarafından sunulan yasa taslağını tartışmakta isteksiz davranan senatörleri azarlamıştır. Bu itirazın görüşmeler üzerinde bir etkisi olup olmadığı bilinmemektedir. MS 47'de Lucius Vitellius ile birlikte censura görevini üstlendi. Gerekli vasıflara sahip olmayan birçok senatör ve equestrian sınıfından kişiyi görevden aldı ama bu kimselere saygı göstererek daha evvel istifa etmelerine imkân verdi. Bir yandan da eyaletlerden uygun vasıfta adamlar topladı. Lyon Tableti'nde yazılı olan Galyalı senatörleri kabul konuşmasında senatörlere saygıyla ancak bu yeni adamları küçümsedikleri için eleştiriyle seslendi. Giderek azalan asillerin arasına yeni aileler ekleyerek patricilerin sayısını artırdı. Bu konuda Lucius Junius Brutus ve Jül Sezar'ın izinden gitmişti. Buna rağmen senatodakilerin çoğu Claudius'a muhalif olmaya devam etti ve kendisine yönelik birçok suikast planı yapıldı. Bunun sonucunda Claudius etkinliğini artırmak için senatonun gücünü kısıtlamak zorunda kaldı. Ostia'nın idaresi limanın yapımının ardından imparatorluk promagistralığı hâline getirildi. İmparatorluğun malî bakımdan önemli birçok yeri imparator tarafından atanmış kişiler ve azledilmişlerin idaresine verildi. Bu daha da fazla öfkeye neden oldu ve söz konusu azledilmiş kişilerin imparatorluğu da yönettiği şeklindeki iddialara yol açtı. Claudius'un hükümdarlığı sırasında birçok darbe girişimi olmuş, bunların sonucunda birçok senatör hayatlarından olmuştur. Claudius'un ilk yıllarında Appius Silanus şaibeli bir şekilde idam edilmişti. Kısa bir süre sonra senatör Vinicianus ve Dalmaçya valisi Scribonianus'un önderliğinde büyük bir isyan çıkmış ve bu isyan senatörler arasında hatırı sayılır bir destek bulmuştu. Sonunda Scribonianus'un askerlerinin isteksizliği ve komplonun başındakilerin intihar etmeleri yüzünden isyan başarısızlıkla sonuçlanmıştı. Başka birçok senatör daha farklı komplo girişimlerinde bulunmuşlar ve sonunda mahkûm edilmişlerdi. Claudius'un damadı Pompeius Magnus babası Crassus Frugi ile birlikte içinde yer aldığı komplo yüzünden idam edilmişti. Lusiius Saturninus, Cornelius Lupus ve Pompeius Pedo da yine Claudius'a karşı bir komplo girişiminde bulunmuştu. MS 46'da Asinius Pollio'nun torunu Asinius Gallus ve Statilius Corvinus Claudius'un kendisinin azat ettiği birkaç kişi ile giriştikleri komplo yüzünden sürgüne gönderildiler. Valerius Asiaticus bilinmeyen sebeplerden duruşması yapılmadan idam edilmişti. Eski kaynaklara göre suçu zinaydı ve ceza vermesi için Claudius'un aklı çelinmişti. Ancak Claudius bir yıl kadar sonra Galyalılar üzerine yaptığı konuşmada Asiaticus'u özellikle lanetleyip kendisine verilen cezanın çok daha sert olması gerektiğini söyler. Asiaticus Caligula'nın ölümünün ardından yaşanan kargaşada tahtın üzerinde hak iddia etmiş ve Statilius Corvinus ile birlikte konsüllük yapmıştı. Bu komploların büyük bölümü Claudius'un censura olmasından önceydi ve senato tutanaklarını gözden geçirmeye yöneltmiş olabilir. Suetonius Claudius'un hükümdarlığı döneminde 35 senatör ve 300 equestrian idam edilmişti. Elbette bu komplolara verilen karşılıklar senato ile imparatorun arasındaki ilişkileri zayıflatmıştı. [değiştir] Personeli ve gücün merkezîleştirilmesi Claudius imparatorluğun günlük idare işlerinde yardımcı olmaları için azledilmişleri kullanan ilk imparator değildi. Ancak Claudius, princepsin gücünün merkezîleşmesine ve sorumluluklarının artmasına paralel olarak azledilmişlerin görevlerini artırmak durumunda kalmıştı. Bu kısmen senatoyla yukarıda bahsi geçen çekişmelerden olduğu kadar Claudius'un senatörlere olan saygısından da kaynaklanıyordu. Claudius özgür doğmuş magistraların kendisinin dengi değilmişçesine kendisinin boyunduruğunda hizmet vermesini istemiyordu. Personel dairelere ayrılmıştı ve her birinin başına da bir azledilmiş kişi getirilmişti. Narcissus muhaberat dairesinin başıydı. Pallas hazine dairesinin başına getirilmişti. Callistus adalet dairesinin başıydı. Farklı konularla ilgilenen bir daire daha vardı ve bunun da başında ihanetten idam edilene kadar Polybius vardı. Narcissus'un Britanya'nın işgali öncesinde Claudius'un yerine askerler konuşma yapmasında olduğu gibi azledilmişler imparatorun yerine resmî olarak konuşabiliyorlardı. Bunların hepsi de önemli mevkiler olduğundan senatörler eski kölelerin eline düşmüş olmaktan ötürü şaşkın vaziyetteydiler. Azledilmişler para, yazışmalar ve yasalar üzerinde tam bir kontrol sağladıkları takdirde imparatoru idare etmeleri de zor olmayacaktı. Eski kaynaklarda tam da bu suçlama yapılır. Öte yandan aynı kaynaklar azledilmişlerin Claudius'a sadık kaldıklarını teslim ederler. Claudius da onların bu sadakatlerini karşılıksız bırakmamış, politikalarında onların tavsiyelerinden faydalanmıştır. Ancak ihanet etme eğiliminde olduklarında Polybius ve Pallas'ın kardeşi Felix'in durumunda olduğu gibi imparator kendilerini adil bir güçle cezalandırmıyordu. Elde Claudius'un politikalarının ve fermanlarının azledilmişlerin sayısındaki artışa ya da azalmaya göre değiştiğine dair bir kanıt yoktur; bundan dolayı da kontrolü başından sonunda kesin olarak elinde bulundurduğu varsayımı çıkmaktadır. Siyasi güçlerinin boyutuna rağmen azledilmişler mevkilerinden ötürü zengin olmayı başarmışlardı. Gaius Plinius Secundus bir bölümünün Cumhuriyet döneminin en zengin adamı olanı Crassus'dan daha zengin olduğunu yazar. [değiştir] Dinî reformlar ve oyunlar Augustus'un dinî reformları üzerine yazmış olan Claudius kendisinin de bazı dinî reformlar yapabileceğine hükmetmişti. Devlet dininin yapısı konusunda güçlü fikirleri vardı. İskenderiyeli Yunanların kendisini tanrılaştırarak bir tapınak adama isteklerini yalnızca tanrıların yeni tanrılar seçebileceğini söyleyerek reddetmişti. Eski bayram günlerini geri getirmiş ve Caligula tarafından uygulamaya konmuş olan alakasız kutlamaları kaldırmıştı. Eski görenekleri ve eski dili yeniden uygulamaya sokmuştu. Claudius Doğu gizemlerinin Roma'da yayılmasından endişe duyarak daha Romalı örneklerin arayışına girmişti. Cumhuriyet döneminde birçok kimsenin benimsediği Eleusis gizemlerini öne çıkarmıştır. Yabancı astrologları kovdu ve hepatoskopiyi geri getirdi. Özellikle Druidizme karşı Roma devlet diniyle olan uyumsuzluğu ve din değiştirmeye ikna çabaları dolayısıyla sert davrandı. Yine bir noktada, muhtemelen Hıristiyanlığın ortaya çıkışının Yahudi toplumunda huzursuzluk yaratmasından ötürü Yahudileri Roma'dan kovduğundan bahsedilir. Claudius herhangi bir dinden diğerine geçilmesine karşıydı. Bu durum Romalılara serbest bırakılan dinler için de geçerliydi. Claudius Roma'nın kuruluşunun 800. yılı sebebiyle Ludi Saeculares (dünyevi oyunlar) düzenlemiştir. Augustus da yüzyıldan kısa bir süre önce bu oyunları düzenlemişti. Augustus oyunların 100 yılda bir değil, 110 yılda bir düzenlendiğini iddia etmişti. Ancak her iki hesaba göre de aslında oyunların vakti henüz gelmemişti. Claudius birçok oyun ve gösteriye ilave olarak Fucine Gölü'nün kurutulması şerefine de deniz savaşı oyunları düzenlemişti. [değiştir] Ölümü, tanrılaştırılması ve itibarı Eski tarihçiler Claudius'un zehirlendiğinde ve 13 Ekim 54'ün ilk saatlerinde öldüğünde hem fikirlerdir. Anlatımlarda farkılıklar vardır. Bazıları Claudius'un öldüğü sırada Roma'da olduğunu iddia ederken diğerleri Sinuessa'da olduğunu savunurlar. Bazıları zehiri verenin çeşnicisi Halotus, doktoru Xenophon veya meşhur zehirci Locusta olduğunu belirtirler. Kimilerine göre akşam yemeğinde aldığı tek bir dozun ardından uzun süre can çekişerek ölmüştü, kimilerine göreyse iyileştikten sonra tekrardan zehirlenmişti. Neredeyse hepsi de ölümünün arkasında son karısı Agrippina olduğunu ima ederler. Agrippina ve Claudius son aylarında daha fazla kavga eder olmuşlardı. İş öyle bir noktaya gelmişti ki Claudius açıkça eski eşlerine hayıflanıp, Britannicus'un yakında kraliyet ailesindeki konumunu düzeltme derdinde bir yetişkin olacağından bahsetmeye başlamıştı. Agrippina Britannicus güçlenmeden evvel Nero'nun başa geçmesini garanti altına almak derdindeydi. Modern dönemlerde bazı yazarlar Claudius'un öldürüldüğü mü, yoksa hastalık ya da ileri yaşından ötürü mü öldüğü yönünde şüphelerini ortaya koymuşlardır. O dönemde tarihin tarafsız bir şekilde kaydedilmesi pek mümkün değildi, dolayısıyla bazen, genellikle de olayların üzerinden yıllar geçtikten sonra yazarın tutuklanma tehlikesi altında olmadığ dönemde parşömene dökülmüş imalı sözlerle kaleme alınırdı. Claudius'un külleri 24 Ekim'de Augustus Mozolesi'ne defnedildi. Claudius Nero ve senato tarafından hiç vakit kaybedilmeden tanrılaştırıldı. Bunun sinik bir davranış olduğunu düşünenler şunu dikkate almalılar; modern ve eski bazı tarihçilerin tasvir ettiği şekilde Claudius nefret edilen biri idiyse bu hareketin tanrılaştırma eylemi içinde yer alanlara pek bir faydası olmamıştır. Claudius'a daha mesafeli olanların çoğunluğu vakit kaybetmeden Nero'nun adamları hâline geldiler. Claudius'un vasiyeti ölümünden kısa bir süre önce değiştirlmişti. Buna göre Nero ve Britannicus birlikte ya da birkaç içinde yetişkin olacak olan Britannicus tek başına vâris olarak gösteriliyordu. Agrippina Claudius'un ölümünden kısa bir süre önce Narcissus'u uzaklaştırdı ardından da kendisini öldürttü. Muhaberat bakanının son eylemi Claudius'un tüm yazışmalarını yakmak oldu. Bu davranışının sebebi muhtemelen kendisini ve diğer azledilmişleri zaten kendilerine rakip olan yeni rejimden korumaktı. Böylece Claudius'un politikalarıyla ilgili kendi ağzından çıkmış olan sözleri kayboldu. Tıpkı Claudius'un kendinden öncekileri resmî fermanlarında eleştirmesi gibi Nero da Claudius'u sık sık eleştirdi ve onun çıkardığı birçok yasa ve fermanı yeterince akıllı olmadığını ya da o sırada bunamış olduğunu gerekçe göstererek geçersiz kıldı. Claudius'un yaşlı bir ahmak olduğu fikri Nero'nun hükümdarlığı boyunca resmî bir görüş olarak geçerliliğini korudu. Sonunda Nero kendisini evlatlık edinmiş olan tanrılaştırılmış babasında atıfta bulunmayı bıraktı ve kendi öz ailesini yeniden benimsedi. Claudius tapınağı temellerinin bir bölümü atıldıktan sonra uzun süre tamamlanmamış bir şekilde kendi hâline bırakıldı. Sonunda tapınağın bulunduğu alan Nero'nun Domus Aurea adlı villasının inşa edildiği arazinin içinde kaldı. Claudius döneminde öne çıkmaya başlayan Flaviuslar farklı bir yol izlediler. Meşruiyetlerini desteklemek zorunda oldukları gibi Julio-Claudian hanedanının çöküşünü de haklı çıkarmak durumundaydılar. Nero'nun aksine iyi olanlarla ilintili olduklarını göstermek için Claudius'u yeniden öne çıkardılar. Claudius ve imparator Titus'un arkadaşı olan oğlu Britannicus adına hatıra paraları bastırdılar. Nero'nun Domus Aurea adlı villası yok olduktan sonra Caelian Tepesi'ndeki Claudius Tapınağı nihayet tamamlanmıştır. Ancak Flaviusların konumlarnı sağlamlaştırmalarıyla birlikte kendi kimliklerini vurgulama ihtiyacı arttığı için Claudius'a atıfta bulunmayı bıraktılar. Tersine Julio-Claudian hanedanının diğer imparatorları gibi Claudiusu da kötülenmeye başladılar. Tacitus, Suetonius ve Cassius Dio gibi önemli tarihçilerin hepsi de Flaviuslardan sonra gelmişlerdi. Üçü de senatör ya da equestrian sınıfına mensuptu. Princeps ile yaşanan çekişmelerin çoğunda senatodan yana tavır almışlardır. Bu da bilinçli veya bilinçsiz olarak taraflı bakış açılarına yol açmıştır. Suetonius On iki Sezar'ın Hayatı adlı eserine başladıktan kısa süre sonra resmî arşivlere giremez olmuştur. Bu yüzden iş Claudius ile ilgili yazmaya geldiğinde (daha evvelden toparlanmış olan Augustus'un mektupları hariç) Suetonius ikinci el kaynakları kullanmak zorunda kalmıştı. Eserinde imparatorun ağzından bir alıntı yoktur. Suetonius Claudius'u gülünç biri olarak tasvir eder, eylemlerinin büyük bölümünü küçümser ve dönemindeki başarılı işleri maiyetine atfeder. Tacitus senatör arkadaşları için hikâye yazmış ve her imparatoru kendi seçtiği bir modele uydurmuştu. Claudius'u pasif bir piyon ve aptal olarak tasvir etmiş, işi eserlerinde Claudius karakterini es geçmeye kadar vardırmıştı. Claudius'un Lyon tabletindeki konuşmasını bile imparatorun kişiliğini yansıtmayacak şekilde düzenlemişti. Dio daha tarafsızdır ancak görünüşe göre Tacitus ve Suetonius'u kaynak olarak kullanmıştır. Bu yüzden zayıf, aptal ve başkalarının etkisi altında kalan Claudius imajı uzun müddet devam etti. Zamanla Claudius tarihçilerin anlatıları dışında büyük ölçüde unutuldu. Kitapları içerdikleri konulara olan ilginin azalmasıyla birlikte kayboldu. İkinci yüzyıılda Claudius'la doğum günü aynı olan Pertinax'ın kutlamaları Claudius'u gölgede bıraktı. Üçüncü yüzyılda Augustus Gothicus Claudius'un adını gaspetti. Öldüğünde o da tanrılaştırıldı ve Panteon'da Claudius'un yerini aldı. [değiştir] Evlilikleri ve özel hayatı Claudius'un aşk hayatı döneminin üst sınıf Romalılarına göre alışılmışın dışındaydı. Edward Gibbon'ın değindiği üzere ilk on beş imparator içinde ""bir tek Claudius'un aşk hayatındaki tercihleri tamamen doğruydu"". Bu sözleriyle Gibbon'ın ima ettiği Claudius'un erkekler ya da oğlanlarla seks yapmadığıdır. Gibbon bunu Suetonius'un ""[Claudius'un] kadınlara karşı büyük bir tutkusu vardı ancak erkeklerle hiç ilgilenmezdi."" şeklindeki ifadesine dayandırır. Suetonius ve diğer eski tarihçiler bunu aslında Claudius'u yermek için kullanmışlardır. Eski tarihçiler Claudius'u aynı kadınlara ve eşlerine çok düşkün olmak ve çapkın olmakla suçlamışlardır. Claudius dört kez evlenmiştir. İlk evliliğini Plautia Urgulanilla ile yapmıştı. Bu evliliğinden önce iki kere nişanlanmış ancak bunlar evlilikle neticelenmemişti. İlk olarak uzaktan kuzeni Aemilia Lepida ile nişanlanmış ancak siyasi nedenlerden ötürü nişan bozulmuştu. Ardından da Livia Medullina ile nişanlamış ancak gelin düğün günü aniden ölmüştü. Urgulanilla Livia'nın sırdaşı Urgulania'nın bir akrabasıydı. Evliliklerinden Claudius Drusus adında bir oğulları olmuştu. Ancak Drusus onlu yaşlarının başında Sejanus'un kızıyla nişanlandıktan kıza süre sonra asfeksiden ölmüştü. Bir süre sonra Claudius Urgulanilla'dan zina yaptığı ve görümcesi Apronia'yı öldürdüğü süphesiyle boşanmıştı. Urgulanilla'nın boşanmalarının ardından doğurduğu kızı Claudia'yı Claudius kendi azledilmiş adamlarından birine ait olduğu için reddetmişti. Kısa bir süre sonra (muhtemelen 28 yılında) Claudius Sejanus'un bir akrabası olan Aelia Paetina ile evlenmişti. Bu evlilikten Claudia Antonia adında bir kızları olmuştu. Daha sonra Claudius bu evliliği de siyasi bir engel hâline geldiği için sonlandırmıştır (ancak Leon boşanma sebebinin Aelia'nın duygusal ve zihinsel baskılarının sonucu olabileceğini öne sürer). 38 yılında ya da 39 yılı başlarında Claudius, bir zamanlar Caligula'nın tarafında yer almış olan kuzeni Valeria Messalina ile evlendi. Kısa bir süre sonra Messalina, Claudia Octavia adında bir kız çocuğu dünyaya getirdi. Sonradan Britannicus adını alan Tiberius Claudius Germanicus, Claudius'un başa geçmesinden hemen önce dünyaya gelmişti. Bu evlilik trajediyle sonlandı. Eski tarihçilerin hepsi Claudius'u sık sık aldatan Messalina'nın nemfomanyak olduğunda birleşirler. Tacitus Messalina'nın bir gece fahişenin biriyle kimin daha fazla kişiyle cinsel ilişkiye gireceği üzerine bir yarışa tutuştuğunu yazmıştır. Messalina servetini artırmak için Claudius'un politikalarına da müdahale etmiştir. 48 yılında Messalina Claudius Ostia'dayken sevgilisi Gaius Silius ile evlendi. Önce imparatordan boşanıp boşanmadığı ve niyetinin tahta geçip geçmemek olduğu konusunda kaynaklarda farklı anlatımlar vardır. Scramuzza biyografisinde Silius'un Messalina'yı Claudius'un lanetli olduğuna ve konumunu ve çocuklarını ancak birliktelikleriyle koruyabileceğine ikna etmiş olabileceğini öne sürer. Tarihçi Tacitus Claudius'un censura olarak görev yapıyor olmasından ötürü ilişkiyi fark etmemiş olduğunu söyler. Gerçek ne olursa olsun neticede Silius, Messalina ve yakınlarının büyük bölümü idam edildi. Claudius Praetorianları bir daha evlenirse kendisini öldürmeleri için yemin ettirdi. Bu lafına karşın Claudius bir kere daha evlendi. Eski kaynaklara göre azledilmiş adamları kendisi için üç aday öne çıkardılar. Bunlar Caligula'nın eski karısı Lollia Paulina, Claudius'un boşanmış olan ikinci karısı Aelia ve Claudius'un yeğeni genç Agrippina idi. Suetonius'a göre Agrippina kadınsı yanlarıyla diğerlerini gölgede bıraktı. Gerçek ise daha ziyade siyasetle ilgiliydi. Silius'un darbe girişiminden ötürü Claudius, Claudian ailesinin mensubu olarak konumunun zayıfladığını fark etmişti. Ayrıca Britannicus'un henüz bir çocuk olmasından ötürü yetişkin bir vârisi de yoktu. Agrippina Augustus'un kalan birkaç torunundan biriydi ve sonradan Nero olarak tanınacak olan oğlu Lucius Domitius Ahenobarbus imapartorluk ailesinin son kalan birkaç erkeğinden biriydi. Yeni darbe girişimleri bu ikilinin etrafında oluşabilirdi ve Agrippina şimdiden bu yönde eğilimler göstermekteydi. Son dönemlerde ailenin iki kolu Julian ve Claudianlar arasındaki çekişmeyi sonlandırmak için senatonun Claudius ve Agrippina'nın evlenmeleri için bastırmış olabileceği de öne sürülmüştür. Bu çekişme Agrippina'nın annesinin kocası Germanicus'un ölümünün ardından Tiberius'a yönelik eylemleri ve Tiberius'un bu eylemlere karşılık olarak verdiği cezalara kadar uzanıyordu. Neticede Claudius Agrippina ile evlendi ve Nero'yu da evlat edindi. Nero, Britannicus ile birlikte ortak vâris yapıldı. Bu modern monarşilere aşina insanların sandığı kadar alışılmadık bir durum değildi. Barbara Levick Augustus'un da torunu Agrippa Postumus ile birlikte üvey oğlu Tiberius'u ortak vâris yaptığına dikkat çeker. Tiberius yeğeninin oğlu Caligula ile birlikte torunu Tiberius Gemellus'u ortak vâris ilan etmişti. Uygun bir vâris olmaması durumunda yetişkinlerin ya da yetişkinliğe yakın kişilerin evlat edinilmesi Roma'da eski bir gelenekti. Britannicus'un küçüklüğünde yaşanan da buydu. S.V. Oost daha evvel Claudius'un yönetimini güvence altına almak için damatlarından birini evlat edinmeyi düşündüğünü söyler. Kızı Antonia ile evli olan Faustus Sulla'nın ailesinin yalnızca bir kolu Augustus ve Antonius'un soyundan geliyordu ve bu da tereddütleri ortadan kaldırmak için yeterli değildi. Ayrıca kendisi Messalina'nın da üvey kardeşiydi. Nero, Germanicus'un torunu ve Augustus'un doğrudan soyundan geldiği için halk arasında daha popülerdi. [değiştir] Bilimsel çalışmaları ve bunların etkileri Claudius tüm hayatı boyunca bol bol yazmıştır. Arnaldo Momigliano Claudius'un yazı hayatının doruk noktasına denk gelen Tiberius'un hükümdarlığı sırasında Roma Cumhuriyeti'nden bahsetmenin uygunsuz olduğunu belirtir. Genç tarihçiler arasında eğilim, yeni imparatorluk veya eskinin muğlak konuları hakkında yazmaktı. Claudius her ikisini de ele alan ender âlimlerdendi. Başına çok iş açan Augustus döneminin tarihi dışında başlıca çalışmaları arasında Etrüsk medeniyeti tarihi, sekiz ciltlik Kartaca tarihi, bir Etrüsk sözlüğü ve zar oyunu üzerine bir kitap vardı. Ayrıca Asinius Gallus'un suçlamalarına karşılık Cicero'yu savunan bir yazı kaleme almıştı. Modern tarihçiler bu çalışmasını politikalrının doğasını ve iç savaş tarihi kitabının yarıda kalan kısımlarnı anlamak için kullanmışlardır. Latin alfabesine üç yeni harf ilave edilmesini teklif etmiştir. Bunlardan ikisi W ve Y harflerinin işlevlerini görüyordu. Bu değişiklikleri censura olduğu dönemde gerçekleştirmişti ancak kalıcı olmamışlardır. Claudius ayrıca kelimelerin arasına nokta koyma geleneğini yeniden canlandırmaya çalışmıştır (Klasik Latince kelimelerin aralarına boşluk konmadan yazılırdı). Son olarak Suetonius'un zevksiz diye tanımladığı sekiz ciltlik bir otobiyografi yazmıştır. Claudius da günümüze kalan konuşmalarında hanedanındaki diğer birçok kimse gibi kendinden öncekileri ve akrabalarını ağır biçimde eleştirdiğinden Suetonius'un suçlamalarının sebebini anlamak güç değildir. Ne yazık ki, bu çalışmaların hiçbiri günümüze kalmamıştır. Yalnızca günümüze kalmış Julio-Claudian hanedanıyla ilgili tarih kitaplarına kaynaklık ederek bugüne ulaşmışlardır. Suetonius, Claudius'un otobiyografisinden bir kere alıntı yapmıştır ve bu eseri muhtemelen çeşitli kereler kaynak olarak kullanmıştı. Tacitus yukarıda bahsi geçen yazınsal yenilikler için Claudius'un kendi savlarını kullanmıştır. Claudius Plinius'un Naturalis Historia adlı eserinin birçok yerine kaynak olmuştur. Tarih çalışmalarının Claudius'un üzerindeki etkisi aşikârdır. Galyalı senatörlere yaptığı konuşmasında ilk yetmeliğinde hocası olan Titus Livius'unkine benzer bir şekilde Roma'nın kuruluşundan bahseder. Kapsamlı çalışmalarında sıkça görüldüğü üzere konuşmasında kılı kırk yarar ve ilgili konular üzerine uzun yan parantezler açar. Bu çeşitli tarihî konularda derin bilgi sahibi olduğuna ve bunları paylaşmaktan kendini alamadığına işaret eder. Döneminde yapılan bayındırlık işlerinin büyük bölümü ilk olarak Jül Sezar tarafından önerilen planlara dayanmaktadır. Levick Sezar'a yönelik öykünmenin politikalarının her yönüne sinmiş olabileceğine inanır. Censura olarak kendinden öncekileri özellikle de, Appius Claudius Caecus'u örnek aldığı anlaşılır ve görevdeyken Cumhuriyet döneminden feyz alan politikalar uygulamıştır. Dinî reformlarının ve inşaat faaliyetlerinin büyük bölümü bu dönemde gerçekleşmiştir. Censura olarak görev yaparken akademik çalışmalarının meyvesini almak istemiş olabilir. Örneğin çoğu Romalı gibi ecdadı Appius Claudius Caecus'un R harfini alfabeye soktuğuna inanırdı ve kendi dönemini de yeni harfler takdim etmek için kullanmıştı. [değiştir] Popüler kültürde Claudius İngiliz Yazar Robert Graves'in Ben, Claudius adlı romanı Claudius'un ağzından Roma İmparatorluğu'nu anlatır. 1976 yılında roman BBC tarafından televizyona uyarlanmıştır. Bu romanda Graves, Claudius'u kurnaz ve son derece zeki biri olarak tasvir eder. 1979 yapımı Caligula filminde ise, Giancarlo Badessi tarafından canlandırılan Caligula karakteri Graves'in romanındakinin tamamen zıttı, ebleh bir kişidir. [değiştir] Soy ağacı [değiştir] Kaynak İngilizce Vikipedi'deki 4 Mayıs 2008 tarihli Claudius maddesi","Tiberius Claudius Caesar Augustus Germanicus ya da Claudius (d. 1 Ağustos M.Ö. 10 - ö. 13 Ekim 54) (başa geçmeden önceki adı Tiberius Claudius Drusus Nero Germanicus) Julio-Claudian hanedanının dördüncü Roma imparatorudur. 24 Ocak 41'den 54 yılında ölümüne kadar hüküm sürmüştür. Drusus ve Küçük Antonia'nın oğlu olarak Galya'da Lugdunum'da (bugünkü Lyon) doğmuştur. İtalya dışında doğmuş ilk Roma imparatorudur. Claudius imparator olmasına pek ihtimal verilmeyen biriydi. Anlatılanlara göre bir sakatlığı vardı ve 37 yılında yeğeni Caligula ile birlikte konsül olana kadar ailesi kendisini kamu görevlerinden muaf tutmuştu. Bu zafiyeti Tiberius ve Caligula'nın yönetimleri sırasındaki tasfiyelerde diğer birçok Romalı soyluyla aynı kaderi paylaşmasını engellemiş olabilir. Bu sayede Caligula'nın suikasta kurban gitmesinden sonra ailesinin hayatta olan tek yetişkin erkeği olarak imparator ilan edilmiştir. Siyasetteki tecrübesizliğine rağmen Claudius becerikli bir yönetici olduğunu ispatlamış ve bayındırlık işlerinde büyük faaliyetlerde bulunmuştur. Hükümdarlığı sırasında imparatorluk genişlemiş ve Britanya fethedilmiştir. Hukuka kişisel bir ilgi duymuş, duruşmalara başkanlık etmiş ve yeri geldiğinde günde yirmi ferman çıkarmış ancak yönetimi boyunca özellikle soylular tarafından zayıf biri olarak görülmüştür. Birçok senatörün ölümü yüzünden Claudius sürekli olarak konumunu güçlendirmek durumunda kalmıştır. Ayrıca özel hayatında da trajik sorunlar yaşamış ve bunlardan biri öldürülmesine neden olmuştur. Tüm bunlar eski yazarların gözünde itibarını zedelemiştir. Daha yakın dönem tarihçiler bu görüşü düzeltmişlerdir." tr,75af9489003dbb7fa18fe321d49c9dd4,"[değiştir] Tarihi [değiştir] Kuruluşu ve Erken Tarihi (205-310) Sasani hanedanı, 3. yüzyıl başlarında bugünkü İran'ın Persis eyaletinin hükümdarlığını ele geçiren tanrıça Anahita'yı takibeden rahiplerin soyundan gelen I. Ardeşir tarafından Persis'te (Pars ya da Fars vilayeti) Istakhr şehrinde kurulmuştur. Babası Babak (Papag) (Papak ve Babak diye de okunur), ilk başlarda küçük bir şehir olan Kheir'in yöneticisiydi. 205'te Bazrangidler'in son kralı olan Gocihr'i tahttan indirmeyi başararak kendini yeni hükümdar olarak ilan etti. Bazrangidler, Partlara (Arşaklılara) bağlı olarak Persis'in yerel yöneticiliğini yapıyorlardı. Annesi Rodhagh, Peris eyalet valisinin kızıydı. Sasani ismi I. Ardaşir'in baba tarafından dedesi olan Sasan(Zazan)'dan gelir. Zazan, Anahita Tapınağı'ın başrahibiydi. Pabag'ın yerel gücü ele geçirme çabaları, o sıralar Mezopotamya'da kardeşi VI. Vologases ile hanedanlık mücadelesi veren Arşaklı İmparatoru IV. Artabanus'un gözünden kaçtı. Pabag ve en büyük oğlu Şapur, Arşaklılar arasında çıkan bu problemlerden faydalanarak güçlerini bütün Persis'e yayabildiler. Devam eden olaylar kaynakların yetersizliği yüzünden açık değildir. Fakat, 220 civarında Pabag'ın ölmesiyle, o sırada Darabgird'in valisi olan Ardeşir'in en büyük kardeşi olan Şapur'la bir güç mücadelesine girdiği kesindir. Kaynaklar, Şapur'un 222 yılında kardeşiyle bir toplantıya giderken bir binanın çatısının üstüne düşmesi sonucu öldüğünü söylerler. Bu noktada, Ardeşir, başkentini Persis'in daha güneyine kaydırdı ve Firuzabad'da (Ardaşir-Khwarrah, daha önce Gur, günümüzde Firuzabad) yeni bir başkent kurdu. Yüksek dağlarla iyi desteklenen ve dar geçitler arasında kolayca savunulabilen şehir, Ardaşir'in daha fazla güç kazanma çabalarının merkezi oldu. Şehir, büyük ihtimalle Darabgird'den örnek alınan yüksek ve çember şeklinde bir duvarla çevrelenmişti. Kuzey taradında günümüzde hala kalıntıları duran büyük bir saray bulunmaktaydı. Persis'te egemenliğini kuran I. Ardeşir, Fars'ın yerel prenslerinden feodal sadakat talep ederek ve Kerman, İsfahan, Susa, Mesene komşu eyaletlerinin de kontrolünü ele geçirerek süratle topraklarını genişletti. Bu genişleme, I. Ardeşir'in derebeyi olan IV. Artabanus'un gözünden kaçmadı. IV. Artabanus ilk başta Khuzestan valisine 224 yılında Ardeşir üzerine gitmesini emretti fakat bu Ardeşir için kesin bir zaferle sonuçlandı. Artabanus bu sefer yine 224'te kendisi saldırdı. IV. Artabanus orduların çarpıştığı Hormizdeghan'da öldürüldü. I. Ardeşir, sona eren Part İmparatorluğu'nun (Arşaklılar'ın) batı vilayetlerini ele geçirmeye devam etti. 226 yılında, Ktesifon (Tizpon) şehrinde İran'ın yegane hükümdarı olarak taç giydi ve Şehinşah (Kralların Kralı ya da Şahlar Şahı) ünvanını aldı. (Yazıtlar Adhur-Anahid'ten Kraliçeler Kraliçesi olarak bahseder, fakat Ardeşir'le ilişkisi henüz başlamamıştı.) Böylece, 400 senelik Part İmparatorluğu sona ererek, 4 asırlık Sasani hakimiyeti başladı. I. Ardeşir, ilerleyen bir kaç yıl içinde, imparatorluk etrafında yerel isyancıları takibederek Sistan, Gorgan, Horasan, Merv (günümüz Türkmenistan'ında), Belh, ve Harezm vilayetlerini de ele geçirerek imparatorluğunu doğu ve kuzeybatı yönlerinde genişletti. Bahreyn'i ve Musul'u da Sasani egemenliğine aldı. Sonraki Sasani yazıtları, Kuşan, Turan ve Mekran krallarının da Ardeşir'e tabi olduklarını iddia etseler de, nümizmatik kanıtlar bu kralların Ardeşir'in oğlu olan I. Şapur'a tabi olduklarını gösterir. Batı'da Hatra, Ermenistan Krallığı ve Adiabene'ye yapılan saldırılar daha az başarılı oldu. I. Ardeşir'in oğlu I. Şapur'un annesi bir Part kralının, büyük ihtimalle IV. Artabanus'un ya da Suren-Pahlav klanının üyelerinden birinin kızıydı. I. Şapur, bu ilerlemeyi devam ettirdi. Baktria'yı ve Kuşan'ı fethetti. Roma'ya karşı birden fazla seferi yönetti. Roma topraklarının içine kadar ilerleyen I. Şapur, Antakya'yı ele geçirdi ve talan etti (253 veya 256). En sonunda Roma İmparatorları III. Gordian'ı, Arap Philip'i ve Valerianus'u mağlup etti. Sonuncusu Edessa savaşından sonra 259 yılında İran tarafından hapsedildi. Bu olay uzun süre Romalılar için çok büyük bir utanç kaynağı oldu. I. Şapur, zaferini Nakş-ı Rüstem'de etkileyici kaya kabartmaları oyarak kutladı. 260 ve 263 yılları arasında bu yeni kazanılan bölgelerden bir kısmı bir Roma müttefiki olan Odanathus'a kaptırıldı. I. Şapur'un yoğun gelişme planları vardı. Bir çok şehir kurdu. Bunların bir kısmına Roma topraklarından göçenler yerleşti. Bunlara Sasani yönetimi altında inançlarını özgürce yaşayan Hıristiyanlar da dahildi. Bişapur ve Nişabur şehirleri onun ismiyle adlandırıldı. I. Şapur özellikle Maniheizm'i destekledi. Mani peygamberini (Mani'yi) korudu ve yurtdışına Maniheist misyonerler gönderdi. I. Şapur ayrıca bir Babilon hahamı olan Neherdea'lı Samuel'le arkadaşlık kurdu. Bu arkadaşlık yahudiler için bir avantajdı ve kendilerine karşı uygulanan baskıcı kanunlardan bir mühlet rahatlamalarını sağladı. Daha sonra gelen krallar I. Şapur'un dini toleransını tersine çevirdiler. I. Şapur'dan sonra gelen I. Behram (273-276) Magi'nin baskısı sonucu olarak Mani'ye ve onu takip edenlere işkence uyguladı. I. Behram Mani'yi hapsetti ve öldürülmesini emretti. Efsaneye göre Mani, idamını beklerken öldü. II. Behram (276-293) babasının din politikasını devam ettirdi. Zayıf bir yöneticiydi ve birden fazla batı eyaletini Roma imparatoru Carus'a (282-283) kaptırdı. Hükümdarlığı esnasında, yarım asırdır İran tarafından yönetilen Ermenistan'ın büyük bir bölümü Diocletianus'a (284-305) teslim edildi. 293 yılında kısa bir süre tahtta kalan III. Behram'dan sonra Nerseh hükümdar oldu (293-302). Nerseh Romalılar'la yeni bir savaşa kalkıştı. Fırat'ta Calinicum yakınlarında İmparator Galerius'a (305-311) karşı kazanılan erken bir zaferden sonra, Ermenistan'da 297 yılında ani bir baskın sonucu tuzağa düşürülen Nerseh yenildi. Bunun ardından varılan anlaşmayla, Sasaniler Dicle ırmağının batısındaki bütün toprakları teslim ettiler ve Ermenistan'ın ve Gürcistan'ın iç işlerine karışmamayı kabul ettiler. Bu büyük hezimetin ardından 301 yılında tahttan çekilen Nerseh bir sene sonra acı ve üzüntü içinde öldü. Nerseh'in oğlu II. Hürmüz (302-309) tahta oturdu. Sistan ve Kuşan'daki isyanları bastırsa bile, II. Hürmüz de bir başka zayıf lider olarak asilleri kontrol etmeyi başaramadı ve bir av sırasında 309 yılında Bedeviler tarafından öldürüldü. [değiştir] İlk Altın Çağı (309-379) II. Hürmüz'ün ölümünün ardından, güneyden gelen Araplar, Sasani krallarının doğum yeri olan Fars vilayeti de dahil olmak üzere güney şehirlerini yağmalayıp harabetmeye başladılar. Bu arada, İran asilleri II. Hürmüz'ün en büyük oğlunu öldürdüler, ikincisini kör ettiler ve daha sonra Roma topraklarına kaçan üçüncüsünü de hapsettiler. Taht, II. Hürmüz'ün eşlerinden birinden henüz doğmamış olan çocuğuna kalmıştı. II. Şapur daha annesinin karnındayken tahta geçen ilk kral olarak bilinir. Taç, annesinin karnına konmuştu. Şapur ismindeki bu çocuk böylece hükümdar olarak doğdu. Gençliğinde, imparatorluk annesi ve asiller tarafında idare edildi. Büyüdüğünde ise, gücü hemen eline alan II. Şapur, aktif ve etkili bir hükümdar olduğunu kanıtladı. II. Şapur öncelikli olarak küçük ama disiplinli ordusuyla güneydeki Araplar'ın üzerine yürüyerek onları mağlup etti ve böylece imparatorluğun güney bölgelerini güven altına aldı. Daha sonra batıda Romalılara karşı ilk seferini başlattı. Başlangıçta başarılı olan bu saldırılar Singara Kuşatması'nın ardından doğu sınır boylarındaki göçebe baskınları yüzünden durmak zorunda kaldı. Bu baskınlar, İpek Yolu'nun kontrolü için stratejik açıdan önemli bir yer olan Maveraünnehir'i tehdit etmeye başladı. Buna ilaveten, II. Şapur'un ordusu batıda yeni ele geçirilen yerleri tutmak için yeterli değildi. II. Şapur, bundan dolayı II. Konstantin'le iki tarafın da belli bir süre birbirlerinin topraklarına saldırmamasını öngören bir barış anlaşması imzaladı. II. Şapur daha sonra doğulu göçebelerle karşılaşmak için Transoksanya tarafına doğuya doğru ilerledi. Orta Asya kabilelerini ezerek bölgeyi yeni bir vilayet olarak istila etti. Bugün Afganistan olarak bilinen bölgenin fethini tamamladı. Bu zaferi kültürel yayılma takibetti. Böylece Sasani sanatı Türkistan içlerine ve Çin'e kadar yayıldı. II. Şapur, göçebe kralı Grumbates ile birlikte, 359 yılında Romalılar'a karşı ikinci seferini düzenledi. Bu sefer, ordusunun bütün gücünü ve göçebelerin desteğini de yanında götürdü. Çok başarılı geçen seferle birlikte, toplam beş Roma vilayeti İranlılar'ın eline geçmiş oldu. II. Şapur, sert bir dini politika yürüttü. Hükümdarlığı sırasında, Zerdüştilik'in kutsal metinleri olan Avesta'nın toplanması tamamlandı. Ayrıca Hıristiyanlar baskı ve işkence görmüşlerdir. Bu olay, Roma İmparatorluğu'nun Büyük Konstantin (324-337) tarafından Hıristiyanlaştırılmasına bir tepkiydi. I. Şapur gibi II. Şapur da nispeten özgürlük içinde yaşayan ve bu zaman diliminde önemli avantajlar yakalayan yahudilere karşı dostane kaldı (bknz. Raba (Talmud)). Şapur öldüğünde, İran İmparatorluğu hiç olmadığı kadar güçlenmiş, doğudaki düşmanlarla uzlaşılmış ve Ermenistan İran kontrolü altına girmişti. [değiştir] Ara Tarihi (379–498) İran, II. Şapur'un ölümünden I. Kavad'ın (483-531) taç giymesine kadar Bizans İmparatorluğu'yla girişilen bir kaç savaşın dışında nispeten durağandı. Bu zaman dilimi boyunca, Sasaniler'in din politikası kraldan krala önemli ölçüde değişiklik gösterdi. Üstüste gelen zayıf liderlere rağmen, II. Şapur zamanında oluşturlan yönetim sistemi kuvvetli kalarak imparatorluğun etkili şekilde işlemesini sağladı. II. Şapur 370 yılında öldüğünde, üvey kardeşi II. Ardeşir'e (379-383; Kuşanlı Vahram'ın oğlu) ve onun oğlu olan III. Şapur'a (383-388) güçlü bir imparatorluk bırakmıştı. Fakat ikisi de II. Şapur'un kabiliyetlerini gösteremediler. III. Şapur'un yarı kardeşi olarak yetiştirilen II. Ardeşir kardeşinin yokluğunu dolduramadı. III. Şapur'un ise bir şey başaramayacak kadar melankolik bir karakteri vardı. IV. Behram da (388-399) babası kadar pasif olmasa da imparatorluk için önemli bir şey başaramadı. Bu zaman zarfında Ermenistan Roma ve Sasani imparatorlukları arasında anlaşma sonucu paylaşıldı. Sasaniler Büyük Ermenistan üzerindeki hakimiyetlerini yeniden kurarken, Bizans İmparatorluğu batı Ermenistan'ın küçük bir bölümünü elde tuttular. IV. Behram'ın oğlu olan I. Yezdigirt (399-421) çoğunlukla imparator I. Konstantin'le karşılaştırılır. Onun gibi, hem fiziksel hem de diplomatik açıdan kuvvetliydi. Romalı muadili gibi I. Yezdigirt de fırsatçıydı. Büyük Konstantin gibi, I. Yezdigirt de dini tolerans uyguladı ve dini azınlıkların yükselmesi için onlara özgürlük sağladı. Hıristiyanların eziyet görmelerine engel oldu. Üstelik bunun aksini uygulayan asilleri ve rahipleri de cezalandırdı. Onun dönemi nispeten huzurlu geçen bir zaman dilimi oldu. Romalılar'la uzun süren bir barış antlaşması imzaladı. Hatta genç II. Theodosius'u (408-450) koruması altına aldı. Ayrıca bir Yahudi prensesiyle evlenerek Narsi adında bir oğlu oldu. I. Yezdigirt'in halefi, en çok bilinen Sasani krallarından biri ve birçok efsanenin de kahramanı olan oğlu V. Behram'dır (421-438). Bu efsaneler Sasani İmparatorluğu'nun Araplar tarafından yıkılmasının ardından bile devam etti. V. Behram, daha çok bilinen adıyla Behram-ı Gur, babası I. Yezdigirt'in bir Arap hanedanı olan El-Hirah tarafından yardım gören asilzadelerin muhalefetleri neticesinde aniden ölmesinin (ya da suikaste uğraması) ardından tacı ele geçirdi. V. Behram'ın annesi Soşandukht, Yahudi Eksilarçı'nın kızıdır. 427 yılında göçebe Eftalitelerin doğuda başlattıkları işgali durdurdu. Böylece, Buhara (günümüz Özbekistan'ında) demir paralarında portesi yüzyıllar boyunca kalacak şekilde etkisini Orta Asya içerlerine kadar genişletti. V. Behram, Ermenistan'ın İran'a bağlı kralını azlederek, orayı bir eyalete çevirdi. V. Behram, cesaretinin, güzelliğinin, Romalılara, Türklere, Hintlilere ve Afrikalılara karşı elde ettiği zaferlerinin, avcılık ve aşk maceralarının konu alındığı hikâyelerin anlatıldığı Fars geleneğinde sevilen bir isimdir. Behram-ı Gur olarak adlandırılır. Gur, yaban eşeği anlamına gelir. Avcılığa merakına, özellikle yaban eşeği avlamayı sevmesine atıftır. Altın çağın zirvesinde bir kralı sembolize eder. Tacını erkek kardeşiyle giriştiği mücadele ve yabancı düşmanlarla savaşması sayesinde kazanmıştı; fakat kendisini avcılıkla ve saray maiyetinde meşhur kadınlar grubu ve nedimleriyle düzenlediği partilerle eğlendirirdi. Saray zenginliğini ve refahını kendinde sembolleştirmişti. Hükümdarlığı süresince, Sasani Edebiyatı'nın (Pehlevi Edebiyatı'nın) en önemli eserleri yazıldı ve Sasani Müziği'nin dikkate değer parçaları bestelendi. Polo gibi sporlar kraliyet uğraşları arasına girdi. Bu gelenek günümüzde hala bazı krallıklarda devam ettirilmektedir. V. Behram'ın oğlu III. Yezdigirt (438-457) adaletli, ılımlı bir hükümdardı. Fakat I. Yezdigirt'ın aksine azınlık dinlerine özellikle Hıristiyanlar'a karşı sert bir politika uyguladı. II. Yezdigirt, hükümdarlığının başlarında, Hindli müttefikleri de dahil olmak üzere farklı uluslardan oluşan karma bir ordu kurarak, Fars topraklarında Karrhe yakınlarında istihkam kuran (müteakip seferler için Romalılar tarafından uygulanan bir hile) Doğu Roma İmparatorluğu'na saldırdı. Yezdigirt ağır bir selle karşılaşmasaydı şaşkınlık geçiren Romalılar karşısında Roma içlerine kadar ilerleyebilecekti. Bizans imparatoru II. Theodosius komutanını II. Yezdigirt'in kampına göndererek barış çağrısında bulundu. 441 yılında devam eden görüşmeler neticesinde iki imparatorluk da karşılıklı olarak sınırlarına istihkam oluşturmayacaklarına dair söz verdiler. II. Yezdigirt daha kuvvetli olmasına rağmen Kidarite Krallığı'nın Parthia ve Harezmiya'daki akınları sebebiyle daha fazlasını istemedi. Kuvvetlerini 443'te Nişapur'da topladı ve Kidaritelere karşı uzun süreli bir sefer başlattı. Bir çok muharebenin ardından, 450 yılında Kidariteleri mağlup ederek Amu Derya nehrinin ötesine sürdü. Doğu seferi esnasında ordusundaki Hristiyanlar'dan şüphelenen II. Yezdigirt hepsini yönetimden ve ordudan uzaklaştırdı. Ardından Hristiyanlara ve daha az seviyede Yahudilere eziyet etti. Ermenistan'da Zerdüştçülüğü yeniden oluşturmak için, Ermeni Hristiyanlarının Vartanantz Savaşı'nda başkaldırışlarını 451 yılında bastırdı. Fakat Ermeniler büyük oranda Hristiyan olarak kaldılar. Son yıllarında, Kidariteler ile 457 yılındaki ölümüne kadar tekrar savaştı. II. Yezdigirt'in daha genç oğlu III. Hürmüz (457-459) tahta geçti. Kısa hükümdarlığı esnasında, soylular sınıfının desteğini arkasına alan büyük kardeşi I. Firuz ile sürekli mücadele etti. Baktria'da Akhunlar'la (Eftaliteler) ile savaştı. Firuz tarafından 459 yılında öldürüldü. 5. yüzyıl başlarında, Akhunlar diğer göçebe gruplarla birlikte İran'a saldırdı. Başlangıçta, V. Behram ve II. Yezdigirt, bunlara kesin mağlubiyeti zorla kabul ettirdi ve doğu tarafına sürdü. Hunlar 5. yüzyıl sonlarında tekrar gelerek İran'lı I. Firuz'u (457-484) 483 yılında yendiler. Bu zaferin ardından, İran'ın doğu bölgelerini işgal eden Hunlar buraları yağmaladılar. Bu saldırılar imparatorluğa düzensizlik ve kaos getirdi. Eftaliteleri yeniden uzaklaştırmayı hedef edinen I. Firuz, Herat'a giderken çölde Hunlar tarafından tuzağa düşürülerek öldürüldü ve ordusu yok edildi. Bu zaferin ardından Herat şehrine doğru ilerleyen Eftaliteler imparatorluğu kaosun içine attılar. En sonunda, eski bir Fars ailesi olan Karen'den gelme Zarmihr (ya da Sokhra) adında bir soylu, bir derece olsun düzen sağlayabildi. I. Hüsrev zamanına kadar devam edecek olan Hun tehditine rağmen I. Firuz'un kardeşlerinden biri olan Balaş'ı tahta hazırladı. Balaş (484-488) yumuşak başlı ve cömert bir kraldı. Hristiyanlara imtiyazlar sağladı. Yine de, imparatorluğun düşmanlarına özellikle Akhunlar'a karşı her hangi bir girişimde bulunmadı. Balaş dört yıllık hükümdarlığının ardından kör edildi ve tahttan indirildi (nüfuzlu zenginlere atfedilir). Yeğeni I. Kavad tahta çıktı. I. Kavad (488-531) faal ve reformist bir hükümdardı. Bamdad'ın oğlu Mazdek (Mazdak) tarafından kurulan, zenginlerin eşlerini ve servetlerini fakirlerle paylaşmasını talep eden komünistik bir fırkaya destek verdi. Amacı açıkça, Mazdekilerin doktrinini benimseyerek zengin soyluların ve yükselen aristokrasinin giderek artan etkisini kırmaktı. Bu reformlar, I. Hüsrev döneminde Mazdek'in azledilmesine ve Susa'da Oblivyon Kalesi'nde (Lethe) hapsedilmesine neden oldu. Küçük kardeşi İranlı Jamaspa (Zamaspes) 496 yılında tahta çıktı. Ama, 498'de kaçan I. Kavad'a Akhunlar kralı tarafından sığınma verildi. Jamaspa (496-498) I. Kavad'ın asil sınıfı tarafından azledilmesinin ardından tahta çıkartıldı. Jamaspa iyi kalpli bir kraldı. Köylüleri ve fakirleri rahatlatmak için vergileri azalttı. Ayrıca, yönünü değiştirmesiyle tahtından ve özgürlüğünden olan I. Kavad'ın aksine Mazdakizm'in iyi bir taraftarıydı. Hükümdarlığı, I. Kavad'ın Heftalite kralı tarafından kendisine verilen büyük bir orduyla imparatorluğun başkentine gelmesiyle son buldu. Jamaspa bağlılık içinde tahttan indi ve tacı kardeşine bıraktı. I. Kavad'ın tekrar dönüşünün ardından hakkında bir bilgiye rastlanılmamaktadır. Fakat, kardeşinin sarayında iyi bir şekilde muamele gördüğüne geniş ölçüde inanılır. [değiştir] İkinci Altın Çağı (498–622) İkinci altın çağı I. Kavad'ın ikinci hükümdarlığından sonra başladı. I. Kavad, Eftalitlerin yardımıyla Romalılara karşı bir sefer başlattı. 502 yılında o zaman Ermenistan'da bulunan Theodosiopolis'i (Sivas), 503 yılında ise Dicle üzerindeki Amida'yı (Diyarbakır) ele geçirdi. 505 yılında, Ermenistan'ın Kafkasya tarafından gelen Hunlar tarafından işgal edilmesi bir ateşkesi zorunlu kıldı. Bu esnada Romalılar İranlılara Kafkasya'daki istihkamların bakımı için para yardımında bulundu. 525 yılında Lazika'daki isyanları bastırdı ve Gürcistan'ı yeniden ele geçirdi. 530 yılında, Mirranes Firuz'un emrinde bir orduyu önemli bir Roma hudut şehri olan Daras'a saldırmak üzere gönderdi. Bu ordu, Roma generali Belisarius tarafından karşılandı ve üstün olmasına rağmen Daras Savaşı'nda mağlup oldu. Buna rağmen, ilerleyen süre içinde Lakhmid hükümdarının (Sasaniler' bağlı bir krallık, IV. El-Mundir ibn el-Mundir) yardımı ve elit Savaran şövalyelerinin Belisarius'un lejyonlarını karşılamak için giriştikleri taktik düzenlemeyle Roma ordularını ilki 530 yılında Nisbis Savaşı'nda ve diğeri 531 yılında Sallinicum Savaşı'nda olmak üzere iki kere mağlup etti. Kavad, Eftalitelerin boyunduruğundan kurtulamamasına rağmen, içerde düzeni kurmayı başarıp Doğu Romalılara karşı başarı elde etti. Bazısı kendi adıyla anılan birden fazla şehir kurdu. Vergilendirmeyi ve iç yönetimi düzenlemeye başladı. I. Kavad'tan sonra oğlu, Anuşirvan (""ölümsüz ruhla"") ismiyle de bilinen I. Hüsrev (531-579) tahta yükseldi. En çok övülen Sasani kralıdır. I. Hüsrev'in en çok bilinen icraatı Sasanilerin eskiyen yönetim yapısını değiştirmesi oldu. Reformları aracılığıyla, arazi sahiplerinin ellerindeki mallarının tetkikine bağlı olan akla yatkın bir vergilendirme sistemini oluşturdu. Babası bu yöntemi başlatmış ve imparatorluğunun refahını ve gelirlerini artırmak için her yolu denemişti. Bir önceki büyük feodal beyler kendi askeri teçhizatlarını, yandaşlarını ve tımar hizmetlilerini oluşturuyorlardı. I. Hüsrev maaşlı ve merkezi hükümet tarafından teçhizatlandırılan dehkanlardan ya da 'şovalyelerden' oluşan yeni bir kuvvet ve bürokrasi kurdu. Böylece orduyu ve bürokrasiyi yerel beylerden ziyade merkezi hükümete yakınlaştırdı. (I. Hüsrev'in reformları hakkında daha detaylı bilgi için buraya bakınız). I. Hüsrev, İmparator I. Jüstinyen'in (527-565) kendisine rüşvet olarak 440,000 altın vermesine rağmen, 532 yılında yapılan ""sonsuz barışı"" bozarak 540 yılında geçici bir süre elde tutacağı Antakya'yı işgal ve talan etti. Suriye'yi ele geçirdi. Hüsrev geri dönerken, farklı Bizans şehirlerinden para topladı. 565 yılında I. Jüstinyen öldü. Ardından, Arap liderlerine Suriye'deki Bizans topraklarına baskınlar düzenlemekten alıkoymak için verilen yardımları durdurma kararı alan II. Justin (565-578) başa geçti. Bir sene önce, Suren ailesinden gelen Sasanilerin Ermenistan valisi günümüz Erivan'ının yakınlarındaki Dvin'de bir ateş tapınağı inşa etmiş ve Mamikonian ailesinin etkili bir üyesini öldürtmüştü. Bu olay 571 yılında İran valisinin ve korumasının katledilmesine yol açan bir ayaklanmaya neden olmuştu. Ermeni isyanından fırsat bulan II. Justin, Kafkasya geçitlerinin savunması için I. Hüsrev'e ödediği yıllık ödemeleri durdurdu. Ermeniler müttefik olarak kabul edildi ve Sasani topraklarına Nisibis'i 572 yılında kuşatmak üzere bir ordu gönderildi. Ama, Bizans generallerinin arasında çıkan ihtilaf sadece kuşatmanın bitmesine neden olmakla kalmayıp, Daraa'da kendilerinin kuşatmaya uğramalarına yol açtı. Daraa daha sonra İranlılar tarafından ele geçirildi. Suriye harap edildi ve böylece II. Justin barış anlaşması istemek zorunda kaldı. Ermeni isyanı I. Hüsrev'in yayınladığı bir genel afla sona erdi. Ermenistan böylece Sasani İmparatorluğuna tekrar dahil oldu. 570 yılı civarında, Yemen Kralının yarı kardeşi ""Ma'd-Karib"" I. Hüsrev'in müdahelede bulunmasını talep etti. I. Hüsrev Vahriz isimli bir kumandan komutasında bir donanma ve küçük bir orduyu bugünkü Aden yakınlarındaki bölgeye gönderdi. Başkent San'a'ya yürüyen İranlılar şehri işgal etti. Bu sefere iştirak eden Ma'd-Karib'in oğlu Saif, 575 ve 577 yılları arasında hükümdar oldu. Böylece Sasaniler doğuyla yapılan deniz ticaretini kontrol etmek için Güney Arabistan'da bir üs kurmayı başardı. Daha sonraları güney Arabistan krallığının Sasani hakimiyetini tanımamaları üzerine gönderilen ikinci bir ordu bölgeyi, II. Hüsrev'in sorunlu zamanına kadar kalacak şekilde Sasani topraklarına bir vilayet olarak kattı. I. Hüsrev'in hükümdarlık dönemi dihkanların (kelime anlamıyla köy beylerinin) yükselişine tanıklık etti. Bunlar, daha sonraları Sasani eyalet yönetiminin ve vergi toplama sisteminin iskeletini oluşturacak olan arazi sahibi küçük asillerdi. I. Hüsrev büyük bir imar yanlısıydı: Başkentini süsledi, yeni şehirler kurdu, yeni binalar inşa etti. Savaşlarda harap olan kanalları ve çiftlikleri tamir etti. Geçitlerde güçlü istihkamlar kurdu ve sınır boylarında dikkatlice seçilen şehirlere işgalci güçlere karşı durmak üzere krallığa bağlı kabileler yerleştirdi. Zerdüştlüğü resmi devlet dini olarak ilan etmesine rağmen bütün dinlere karşı hoşgörülüydü ve oğullarından bir tanesi Hıristiyan olunca çok fazla rahatsız olmadı. I. Hüsrev'den sonra, IV. Hürmüz (579-590) tahta geçti. IV. Hürmüz de ondan önce gelenlerin elde ettikleri başarılarını ve imparatorluğun refahını devam ettiren kuvvetli bir hükümdardı. II. Hüsrev (590-628) hükümdarlığı esnasında, general Behram Çubin'in (rakip kral VI. Behram'ın) başkaldırısı imparatorluğu kısa bir süre krize soksa da, bu dönem kolay atlatıldı ve II. Hüsrev devlet hakimiyetini yeniden kuvvetlendirdi. Bizans İmparatorluğu'nda yaşanan iç savaşı fırsat bilen II. Hüsrev tam anlamıyla bir işgal başlattı. Sasanilerin Aşamenit sınırlarını yeniden ihya etme hayalleri, Kudüs ve Şam'ın ardında da Mısır'ın düşmesiyle tamamlanma aşamasındaydı. Bu yayılmadan ötürü ""Kutsal Haç"", 614'te Kudüs'ten kaçırılır. 626 yılında, Konstantinopolis de İranlılar tarafından desteklenen Slav halkları ve Avrasyalı Avarlar tarafından kuşatma altındaydı. Sasanilerin bu dikkat çekici yayılmasının zirve noktası aynı zamanda Fars sanatı, müziği ve mimarisinin de zenginleşmesiyle eşzamanlıydı. 622 yılında Bizans İmparatorluğu yıkılma noktasındaydı ve Sasaniler Aşamenit İmparatorluğu sınırlarına bütün cephelerde tekrar ulaşmaya yakındı. [değiştir] Düşüşü ve Yıkılması (622–651) II. Hüsrev'in seferi ilk bakışta büyük bir zafer olarak görülse de, aslında İran ordusunu oldukça geniş bir alana yaymış ve halkı yüksek vergilerle karşı karşıya bırakmıştı. Bizans imparatoru Heraklius (610-641) bir taktik manevrayla misilleme yaparak kuşatma altındaki başkentinden çıktı ve Karadeniz'e gemiyle geçip İran'a arkadan saldırdı. Heraklius, Hazarlar'ın ve diğer Türk gruplarının da yardımıyla, 15 yıl süren savaş sonucu yıpranan Sasaniler'e karşı yıkıcı zaferler elde etti. Heraklius'un seferi, Hazarlar tarafından terk edilen Bizanslıların Rhahzadh komutasındaki Fars orudusunu Ninova Savaşı'nda (627) mağlup etmesiyle doruk noktasında ulaştı. Heraklius, bunun ardından Mezopotamya ve Batı İran'a yürüdü. Taht-ı Süleyman'ı ve Dastugerd Sarayı'nı yağmaladı. Bu esnada II. Hüsrev'in suikast sonucu öldüğü haberi kendisine ulaştırıldı. II. Hüsrev'in suikastını karmaşa ve iç savaş takip etti. 14 yıllık bir süreç ve II. Hüsrev'in iki kızı ve spahbod Şahrbaraz da aralarında olmak üzere üstüste tahta çıkan 12 kralın ardından Sasani İmparatorluğu oldukça zayıfladı. Merkezi otoritenin gücü generallerin eline geçti. İhtilaller serisinin ardından güçlü bir kralın ortaya çıkması için birkaç yıl geçecekti. Sasaniler eski gücüne tam anlamıyla hiç bir zaman ulaşamadı. 632 baharında, saklanmakta bulunan III. Yezdigirt (I. Hüsrev'in torunlarından biri) tahta çıktı. Aynı yıl, ilk Arap bölükleri İran topraklarına saldırılarda bulundu. Yıllar süren savaşlar hem İranlıları hem de Bizanslıları yormuştu. Ekonomik düşüş, ağır vergiler, dini kargaşa, katı sosyal tabakalaşma, vilayet derebeylerinin artan gücü ve hükümdarların sık sık değişmesi Sasanilerin daha fazla zayıflamasına sebebiyet verdi. Bu faktörler Arap istilasını kolaylaştırdı. Sasaniler ilk Arap ordularının tehditlerine karşı hiç bir zaman yeterli bir direniş oluşturamadılar. Sasaniler gibi, Bizans da yakın zamanlarda ortaya çıkan yayılmacı Araplar tarafından benzer bir tehditle burun burunaydı ve artık rahatsız edecek konumda değildi. Buna rağmen, Yezdigirt danışmanlarının kontrolü altında bulunuyordu ve küçük feodal krallıklara bölünmeye başlayan çok büyük bir ülkeyi birleştirmekten acizdi. Sasanilerle Müslüman Araplar arasındaki ilk karşılaşma 633 yılının nisan ayındaki bir savaşla başlamıştır. Muhammed'in seçilmiş sahabelerinden biri olan Halid bin Velid komutasındaki disiplinli Arap ordularıyla Sasani orduları arasında 633 yılı sonuna dek dokuz çatışma daha gerçekleşmiş ve tümü Halid bin Velid'in zaferiyle sonuçlanmıştır. Halife Ebu Bekir'in vefatı sonrasında bu bölgedeki komutanlık görevinden çekilmiştir. 634 yılının ocak ayında Firaz Savaşı, arap ordularının zaferiyle sonuçlanmıştır. Aynı yılın ekim ayında görece küçük ordular arasındaki Köprü Savaşı'nda ise arap orduları ağır bir yenilgi almıştır. Ömer bin Hattab'ın halifeliği sırasında bir Müslüman ordusu 637 yılında Rüstem Farrokhzad komutasındaki kendinden daha büyük bir orduyu Kadisiye Savaşı'nda mağlup etti ve Ktesifon'u kuşattı. Uzun süren bir kuşatmanın ardından Ktesifon düştü. Yezdigirt ardında imparatorluğun devasa hazinesinin çok büyük bir kısmını bırakarak doğuya kaçtı. Kısa bir süre sonra Ktesifon'u ele geçiren Araplar güçlü bir finansal kaynağın sahibi oldular. Sasaniler de kaynak sıkıntısına düştü. İmparatorluk yorgun, bölünmüş ve etkili bir hükümetten yoksun olmasa bir araya gelen ve tek bir ordu olarak hareket eden Sasani askeri kanadının özel atlı birlikleri olan Azadan (Asavaran/Asatan) kastı bir ihtimal Arapları yenebilirdi. Fakat olayların hızlı gelişmesi sonucu İmparatorlukta beliren güç boşluğunda hiçbir zaman bir araya gelemediler. Bunun sonucu İslam fethi oldu. Bir kısım Sasani valileri güçlerini birleştirerek İslam Ordularını püskürtmek isteseler de merkezi otoritenin olmaması buna engel oldu ve Nihavend Savaşı'nı kaybettiler. Ordu komuta yapısı yok olan, soylular dışında kalan tımarlı birlikleri önemli ölçüde azalan, finansal kaynakları elinden giden ve azar azar yok edilen Sasani İmparatorluğu, 10 yıl boyunca Arap ordularının istilasına sahne oldu. Nihavend Yenilgisi'nin haberini alan Yezdigirt yanindaki Fars soyluları ile birlikte kuzeyde Horasan vilayetinin iç taraflarına kadar kaçtı. 651 yılının sonlarına doğru bir değirmenci tarafından Merv'de suikast sonucu öldürüldü. Diğer İran soyluları Orta Asya'ya yerleşerek bu bölgede İran kültürünü ve dilini yayacak olan ilk yerel Fars hanedanlığı Samanileri kurdular. Samaniler İslam'ın egemen olmasından sonra Sasani gelenek ve kültürünü yeniden diriltmeye çalıştılar. İranlı şair Firdevsi Sasanilerin yıkılışlarıyla ilgili olarak şöyle der: [değiştir] Yönetimi Sasaniler Ahamenişlerin ulaştıkları sınırlara yakın bir imparatorluk kurdular. Başkentleri Khvarvaran vilayetinde bulunan Tizpon (Ktesifon)'du. Bu imparatorluğu idare eden Sasani hükümdarları Şehinşah(Kralların Kralı) ünvanını kullanırlardı. Merkezi idareye hükmeden bu krallar ulusal dinin simgesi olan kutsal ateşin de koruyuculuğunu üstlendiler. Bunun açık göstergesi, Sasani madeni paralarının yüz kısmında taçları ile birlikte resmedilen hükümdarların, diğer yüzlerinde net şekilde görülen kutsal ateşle adeta desteklenmeleridir. Sasani kraliçeleri Kraliçeler Kraliçesi anlamına gelen Banebshenan banebshen ünvanını taşırlardı. Daha küçük ölçekte, topraklar Sasani kraliyet ailesinden gelen, Şaşhrdar (شهردار) denilen küçük yöneticiler grubu tarafından da yönetilebilir. Bunlar Şehinşah tarafından denetlenir. Sasani idaresinin ayırt edici özellikleri, hatırı sayılır ölçekte merkezileştirme, hırslı bir şehir plancılığı, tarımda gelişme ve teknolojik iyileştirmelerdi. Kralın altında bulunan güçlü bir bürokrasi hükümetin çoğu işini yerine getirirdi. Bürokrasinin başı ve yardımcı başbakan ""Vuzorg (Bozorg) Farmadar"" 'dı. (بزرگ فرمادار) Bürokrasi içinde Zerdüşt rahibleri son derece güçlüydü. Mecusi rahip sınıfının başı, Mobadan (موبدان), başkomutanla beraber, Iran (Eran) Spahbod (ايران سپهد), ""Ho Tokhshan Bod"" (هوتوخشان بد) sendikal birliğinin başkanı baştüccar ve çiftçilerin de başı olan tarım bakanı ""Vastrioshansalar"" (واستریوشانسالار), imparatorun altında Sasani Devleti'nin en güçlü insanlarıydı. Sasani kralı, bir devlet konseyinin de üyeleri olan bakanlarının tavsiyeleriyle hareket ederdi. Müslüman tarihçi Mesudi, Sasani krallarının mükemmel yönetimini, iyi düzenlenmiş siyasi politikalarını, tebaayı himaye edişlerini ve yönettikleri toprakların refahını övmüştür. Normal zamanlarda kraliyet babadan oğula geçerdi. Fakat, kral tarafından daha küçük bir oğula da bırakılabilirdi. İki kere, hakimiyet kraliçelerin kontrolüne geçti. Direkt bir varis olmadığı zaman, asiller ve yüksek rütbeli rahibler bir hükümdar seçerdi. Ama bu seçim, kraliyet ailesinden birisi olmak zorundaydı. Sasani asilzadeleri, eski Part klanları, Fars aristokrasi aileleri ve hakimiyet altında bulunan toprakların asil ailelerinin bir karışımından oluşmuştu. Part hanedanının ortadan kalkmasıyla bir çok yeni asil ailesi meydana çıktı. Bir zamanlar egemen olan Yedi Part klanının bir kaçı önemini korumaya devam etti. I. Ardeşir'in maiyetinde, bir kaç Fars ailesiyle beraber eski Arsacid ailelerinden Suren-Pahlav ve Karen-Pahlav klanları, Varazeler ve Andiganlar büyük itibara sahiplerdi. Ardeşir'den sonra gelen I. Şapur, annesi tarafından Suren-Pahlav ailesine ilişkisini göstermiş olabileceği Gondophar'ın tacını (hilalle çevrelenmiş bir halka) sembol olarak benimsemişti. İranlı ve İranlı olmayan bu soylu ailelerin yanında, Merv, Abarşehr, Karmania, Sistan (Sekistan), İberya (Azerbaycan'daki Arran) ve Adiabene kralları da Şehinşah'ın sarayında itibar gören diğer asiller olarak bahsedilir. Gerçekten, Surenlerin, Karenlerin ve Varazelerin uzantılı toprakları yarı bağımsız devletler olarak orijinal Sasani ülkesinin parçası oldular. Suren-Pahlavler, Sistan (Sakistan)'daki hakimiyetlerini korudular ve bir dalları da Nişabur bölgesinin civarını kontrolleri altında tuttular. Böylece, Sasani İmparatorluğu'nun kraliyet maiyetine katılan asilzade aileleri, Şehinşah'a tabi olsalar bile kendi hakimiyet bölgelerinde egemenliklerini sürdürdüler. Genel olarak, Fars aileleri arasında Bozorgan, imparatorluk yönetiminde, sınır eyaletleri Marzban'ın (مرزبان) valiliği dahil olmak üzere en önemli mevkilere sahipti. Bu pozisyonların çoğu babadan oğula geçerdi ve tek bir aile içinde nesiller boyunca intikal edilirdi. En kıdemli Marzbanlar'a gümüş taht izni verilirken, Kafkasya gibi en stratejik sınır vilayetlerinin Marzbanlarına altın taht hakkı tanınırdı. Seferler esnasında, bölge Marzbanları mareşal olarak kabul görür, daha küçük spahbodlar sahra ordularını komuta edebilirlerdi. Kültürel olarak, Sasaniler bir sosyal katmanlaştırma sistemi uyguladılar. Bu sistem, devlet dini olarak kurulan Zerdüştçülük tarafından da desteklendi. Diğer dinlere büyük bir hoşgörü gösterildiği görülmektedir. (Bu iddia, aynı zamanda hararetli bir tartışmanın da kaynağıdır. Örnek olarak Wiesehöfer'in Ancient Persia' sına veya Cambridge History of Iran 'ın 3.cildine bakınız.) Sasani imparatorları bilinçli bir şekilde Pers İmparatorluğu'nun geleneklerini diriltmeye ve Yunan kültürel tesirini silmeye çalıştılar. [değiştir] Sasani ordusu Sasaniler zamanında Fars ordusunun (Spah) omurgasını iki farklı ağır süvari birliği oluşturuyordu. Bunlar, Clibanarii ve Catafraktlardır. Bu süvari gücü çocukluktan itibaren eğitilen asillerden oluşturulurdu. Bunlar hafif süvariler, piyadeler ve okçularla desteklenirdi. Sasani taktiklerinin merkezinde, düşmanı okçular, savaş filleri ve diğer birliklerle bozup bölmek, böylece süvarilerilerin yararlanabileceği boşluklar açmak bulunurdu. Kendilerinden önce gelen Partların tersine Sasaniler gelişmiş muhasara kuleleri geliştirdiler. Bu özellikleri, imparatorluğun Roma'yla giriştiği, başarının şehirleri ele geçirme kabiliyetine bağlı olduğu mücadelelerde önemli derecede yardımcı oldu. Bunun yanında, Sasaniler kendi şehirlerini de saldırılara karşı korumak için bir kaç teknik geliştirdiler. Sasani ordusu, bazısı sadece mızrak taşımasına rağmen, kendilerinden önce gelen Part ordusu gibi ağır süvarileri ile meşhurdu. Yunan tarihçi Ammianus Marcellinus'un II. Şapur'un clibanarii süvarileri hakkındaki tarifi ne kadar ağır şekilde teçhizatlandırıldıklarını ve sadece bir kısmının mızrak taşıdığını göstermektedir. Bizans imparatoru Maurikios Strategikon 'unda Sasani ağır süvarilerinin mızrak taşımadıklarının ve birincil silahları olarak yaylarına güvendiklerinin altını da çizer. Azadan (Asavaran ya da Azatan) asillerinden oluşan şövalye kastına bağlı bir askerin maliyeti küçük bir konak ya da malikaneydi. Bu meblayı kraldan alan asiller bunun karşılığında imparatorluğun savaş zamanı en dikkate değer savunucularıydı. [değiştir] Anlaşmazlıklar Partlar gibi Sasaniler de Roma İmparatorluğu ile sürekli bir husumet içindeydi. 395 yılında Roma İmparatorluğu'nun bölünmesinin ardından başkenti Konstantinopolis olan Doğu Roma İmparatorluğu İran'ın birincil batılı düşmanı olarak Roma İmparatorluğu'nun yerine geçti. İki devlet arasındaki çekişmeler daha da sıklaştı. Roma İmparatorluğu'na benzer şekilde Sasaniler de komşu krallıklar ve göçebe kavimler ile sürekli bir mücadele içindeydi. Bu kavimlerin saldırıları hiç bir zaman tamamen bitirilemediyse de, tehdit eden göçebelere karşı koordineli girişilen seferler sayesinde, Sasaniler bu meselelerle Romalılardan daha başarılı şekilde başa çıkabildiler. Batıda, Sasani sınırı büyük ve istikrarlı Roma devletiyle bitişikti. Fakat doğuya doğru en yakın komşuları Kuşan İmparatorluğu ve Akhunlar gibi göçebe kavimlerdi. Tus Hisarı gibi istihkamların ya da daha sonra bir eğitim ve ticaret merkezi olacak olan Nişabur şehrinin inşa edilmesi de doğu eyaletlerinin saldırıdan korunmasında yardımcı oldu. Güneyde, Arabistan'ın ortasında Bedayin Arap kabileleri, Sasani İmparatorluğu'na ara ara akınlar düzenlediler. El-Hiran Krallığı (Lakhmidler) imparatorluğun merkez toprakları ile Bedayin kabilelerinin arasında bir tampon ve Sasaniler'e bağlı bir devlet olarak kuruldu. El-Hirah Krallığı'nın II. Hüsrev tarafından 602'de sona erdirilmesi, daha sonra aynı yüzyılda Bedayin Araplarına karşı nihai Sasani yenilgilerinin en büyük sebebidir. Bu yenilgiler, Sasani İmparatorluğu'nun, İslam bayrağı altındaki Bedayin kabileleri tarafından ani şekilde ele geçirilmesiyle sonuçlandı. Kuzeyde Hazarlar ve diğer Türk göçebe kabileleri imparatorluğun kuzey vilayetlerine sık sık saldırdılar. Medlerin topraklarını 634 yılında talan ettiler. Kısa bir süre sonra, İran ordusu bunları yenilgiye uğrattı ve geri püskürttü. Sasaniler bu saldırıları sona erdirmek için Kafkasya bölgesinde pek çok istihkam kurdular. [değiştir] Doğulu Devletlerle ilişkiler [değiştir] sap Kendilerinden önce gelen Partlar gibi, Sasani İmparatorluğu da Çin'le aktif dış ilişki yürüttü. İran elçileri sık sık Çin'e seyahat etti. Çin belgeleri, Çin'e giden on üç adet Sasani sefareti olduğunu naklederler. Ekonomik olarak, Çin'le yapılan kara ve deniz ticareti hem Sasaniler hem de Çinliler açısından önemliydi. Güney Çin'de bulunan çok sayıda Sasani madeni parası denizden yapılan ticareti doğrular. Sasani kralları, İran'ın en yetenekli müzisyenlerini ve dansçılarını farklı zamanlarda Çin kraliyetine gönderdi. İpek Yolu üzerinden yapılan ticaretten iki imparatorluk da faydalandı ve bunu koruyup devam ettirme noktasında benzer bir çaba içerisinde oldular. Orta Asya'dan geçen ticaret yollarının korunması için ortak hareket edip, sınır bölgelerinde karavanların göçebe kabilelerden ve eşkiyalardan korunması için karakol mevkileri oluşturdular. Politik olarak, ortak düşman olan Akhunlar'a karşı, Sasanilerin ve Çinlilerin bir kaç defa ittifak kurma teşebbüsünde bulunduğunu görürüz. Orta Asya'da göçebe Türk devletlerinin verdikleri zarar üzerine, Türklerin ilerlemelerini durdurabilmek için Çin ve Sasani Devleti arasında işbirliği olarak adlandırılabilecek girişimleri de görürüz. Mogh dağından edinilen belgeler bir Çin generalinin Arap saldırıları esnasında Sogdiana kralının emrinde olduğunu da naklederler. İran'ın Müslüman Araplar tarafından ele geçirilmesinin ardından, III. Yezdigirt'in oğlu Firuz bir kaç Fars asilzadesiyle beraber kaçtı ve Çin kraliyet maiyetine sığındı. Hem Firuz'a hem de oğlu Nerseh'e (Çince nen-şie) Çin maiyetinde yüksek derecede ünvanlar verildi. En azından iki defasında, sonuncusu muhtemelen 670 yılında, yanında giden Çin birlikleri Firuz'un Sasani tahtına yeniden yerleşebilmesi için yardımda bulundu. Çeşitli sonuçları olan bu olaya ait elimizde kalan bir kaç nümizmatik kanıta göre bu girişimlerin bir tanesinin neticesinde Firuz kısa süreliğine de olsa Sistan (Sakestan)'ın hükümdarı oldu. Daha sonraları Nerseh, Çin kraliyet muhafız alayının komutanlığına getirildi ve soyundan gelenler Çin'de saygı gören prensler olarak yaşamaya devam ettiler. [değiştir] Hindistan'a yayılması I. Ardeşir tarafından Sasanilerin İran'ı ve komşu bölgeleri güvence altına almalarının ardından, ikinci imparator I. Şapur (240-270) egemenliğini bugünkü Pakistan tarafında doğuya doğru ve kuzeybatı Hindistan'a kadar genişletti. Önceden otonom olan Kuşanlar, I. Şapur'un hükümdarlığını kabul etmek zorunda kaldılar. Kuşanlar'ın 3. yüzyılın sonunda gerileyip 4. yüzyılda kuzey Hindistan'daki Gupta İmparatorluğu'na yerini bırakmasına rağmen, Sasani nüfuzunun Hindistan'ın kuzeybatısında bu süreç zarfında etkin olduğu açıktır. Bu zaman periyodunda, İran ve kuzeybatı Hindistan politik olduğu kadar kültürel de olan bir etkileşim yaşadılar. Sasani uygulamaları Kuşan sınırları içinde yayıldı. Kuşanlar, özellikle Sasani gümüş eşyaları ve tekstil ürünlerinin üzerinde gördükleri av esnasında ya da adalet dağıtırken resmedilen Sasani kraliyetinden etkilendiler. Fakat, bu kültürel etkileşim Sasani dini uygulamalarını ve tutumlarını Kuşanlar'a yaymadı. Sasaniler resmi bir dini preselizitasyon siyasetine bağlı kalıp zaman zaman azınlık dinlerine zorla din değiştirme zulmünü uygularkan, Kuşanlar dini hoşgörü siyasetini benimsediler. Bu zaman zarfında Hindistan ve İran arasında düşük seviyede kültürel alışverişler de yaşandı. Örnek olarak, İranlılar Hindistan'dan satranç oyununu aldılar ve oyunun ismini çaturanga 'dan çatrang 'a değiştirdiler. Buna karşılık olarak, İranlılar Hindlilere tavla oyununu tanıttı. I. Hüsrev'in hükümdarlığı esnasında, Hindistan'dan getirtilen çok sayıda kitap Sasani İmparatorluğu'nun dili olan Pehlevi'ye çevrildi. Bunların bir kısmı daha sonraları İslam edebiyatına geçti. Bunun belirgin örneklerinden biri, Hüsrev'in bakanlarından biri olan Burzoe tarafından çevrilen Pançatantra 'dır. Kelile ve Dimne olarak bilinen bu çeviri daha sonra Arabistan'a ve Avrupa'ya kadar ulaştı. Burzoe'in Hindistan'a yaptığı efsanevi seyahatini ve Pançatantra'yı cesaret gerektiren bir şekilde kazanmasını Firdevsi, Şehnamesi'nde ayrıntılarıyla anlatır. [değiştir] Sasaniler zamanında İran toplumu Sasani toplumu ve medeniyetini zamanının en gelişmişlerinden biri olarak bu bölgede sadece Bizans medeniyetiyle rekabet içindeydi. İki imparatorluk arasında yaşanan bilimsel ve entelektüel etkileşimin seviyesi bu medeniyet beşiklerinin rekabetinin ve işbirliğinin tanığıdır. Parthian ve Sasani toplumlarının en dikkat çekici farkı şöhretli ve etkileyici merkezileştirilmiş hükümetti. Sasani teorisine göre, ideal bir toplum, kararlılığı ve adaleti sağlayandır. Bunun için gerekli enstrüman da güçlü bir kraliyetti. İmparatorluk içinde çok sayıda farklı grubu yöneten birbirinden ayrı sosyal organizasyon sisteminden oluşan Sasani toplumu son derece kompleksti. Tarihçiler toplumun dört sınıfa ayrıldığına inanır. Bunlar, Rahipler (Atorbanan, Farsça'da آتروبانان), Savaşçılar (Arteştaran, Farsça'da ارتشتاران), Sekreterler (Dabiran, Farsça'da دبيران), ve Halk tabakası (Vasteryoşan-Hootkheşan, Farsça'da: هوتخشان-واستريوشان). Sasani kast sisteminin merkezinde, bütün asilleri yöneten Şehinşah vardır. Soylu prensler, küçük hükümdarlar, büyük mal sahipleri, ve rahipler birlikte ayrıcalıklı bir sınıf oluşturdular. Bunlara Bozorgan (بزرگان,) ya da asiller denirdi. Sosyal sistemin oldukça katı olduğu gözükmektedir. Sasani kast sistemi imparatorluktan da uzun süreli yaşayarak erken İslam döneminde de devamını sürdürdü. İstisnai durumlarda meziyet temelinde başka bir sınıfa geçmek mümkün olsa da, bir sınıfa üye olma doğumla gelirdi. Kralın işlevi, bütün sınıfların kendi sınırları içinde kalmalarını gözetmekti. Böylece ne kuvvetli olan zayıfı ne de zayıf olan kuvvetliyi ezemeyecekti. Bu sosyal dengeyi korumak ve sürdürmek kraliyet adaletinin özüydü. Bunun da etkili bir şekilde yürütülmesi ancak kralın bütün sınıfların üstünde yüceltilmesine bağlıydı. Daha düşük bir seviyede, Sasani toplumu ikiye bölünmüştü. Aryan fatihlerinin soyundan gelmelerinin vermiş olduğu konumu kıskançlıkla koruyan Azatan (Azadan) asilleri (آزادان) yani hürler, ve orijin olarak Aryan olmayan köylü sınıfı. Azatan, küçük konaklarda yaşayan düşük seviyeli yöneticilerden oluşan geniş bir aristokrasi kurdular. Azatan, Sasani ordusunun süvari omurgasını oluştururdu. [değiştir] Sanat, bilim ve edebiyat Sasani kralları edebiyatçıları ve filozofları himaye eden aydınlanmış insanlardı. I. Hüsrev Plato'nun ve Aristo'nun eserlerini Pehlevi diline çevirttip Gundişapur'da öğretilmesini sağladı. Kendisi de bu kitapları okurdu. Hükümdarlığı esnasında bir çok tarih yıllıkları oluşturuldu. Bunlardan elimize kalan yeganesi Karnamak-ı Artaksşir-i Papakan'dır (Ardeşir'in faaliyetleri). Efsane ve tarih karışımı bu eser daha sonra İran'ın ulusan destanı olacak Şehname'nin temelini oluşturdu. I. Justinyan Atina okullarını kapattığı zaman, yedi öğretmen İran'a kaçtı ve I. Hüsrev'in sarayında himaye buldular. Vatan hasreti çekince ve Justinyan'la 533 yılında yapılan anlaşmayla, Sasani kralı Yunan bilgelerin serbestçe memleketlerine dönebilmelerini ve her türlü eziyetten uzak tutulmalarını şart koştu. 4. yüzyılda kurulan Gundişapur Üniversitesi, I. Hüsrev zamanında dünyanın her tarafından öğrencileri ve öğretmenleri kendine çekerek zamanının en büyük entelektüel merkezi haline geldi. Buraya gelen Nestoryan Hıristiyanları, tıp ve felsefe alanlarında Yunanca'dan Syriac diline çevrilmiş çalışmaları da yanlarında getirdiler. Daha sonraları gelen Sufizmin tohumlarını ekecek olan Neoplatonistler de Gundişapur'a geldiler. Hindistan'ın, İran'ın, Suriye'nin ve Yunanistan'ın bilgi, kültür ve inançları birbirine karışarak gelişen bir terapi okulunu ürettiler. Sanatsal açıdan Sasani dönemi İran kültürünün ve medeniyetinin en önemli başarılarına tanıklık etti. Daha sonraları Müslüman kültürü olarak adlandırılacak olan bir çok şey, mimari ve yazı dahil olmak üzere, orijinal olarak Fars kültüründen alındı. Zirve noktasında Sasani İmparatorluğu Suriye'den kuzeybatı Hindistan'a kadar yayılmıştı. Ama etkisi bu politik sınırların çok ötesinde de hissedildi. Sasani motifleri Orta Asya, Çin, Bizans İmparatorluğu ve hatta Merovingiyan Fransası sanatına kadar ulaştı. Fakat, Sasani sanatının konseptlerini asimile edecek ve taze bir hayat aşılayıp, onu yeni bir dinçlikle yenileyecek olan İslam sanatı Sasani sanatının birincil varisiydi. Will Durant'a göre: Tak-ı Bostan'daki ve Nakş-ı Rüstem'deki Sasani oymaları renklidir. Saray yüzleri de böyledir. Fakat bu boyamaların sadece izleri günümüze kalmıştır. Yine de yazılı kaynaklar, Sasani zamanında boyama sanatının geliştiğini açıkça göstermektedir. Peygamber Mani'nin bir ressamlık okulu kurduğu nakledilir. Firdevsi, Sasani zenginlerinin ve nüfuzlularının konaklarını ve malikanelerini İran kahramanlarının resimleriyle donattıklarını anlatır. Şair El-Buhturi Ktesifon'daki sarayın duvar resimlerini tasvir eder. Bir Sasani kralı öldüğünde, kraliyet hazinesinde tutulmak üzere, zamanın en iyi ressamına ölen kralın bir portresi yaptırılırdı. Ressamlık, heykeltraşlık, çömlekçilik ve dekorasyon sanatının diğer formları, dizaynlarını Sasani tekstil sanatıyla paylaştılar. İpekler, nakışlar, simli kumaşlar, şam kumaşları, duvar kilimleri, koltuk örtüleri, tenteler, çadırlar ve halılar, kölelere özgü bir sabırla dokunur ve açık sarı, mavi ve yeşil renkte ılık boyalarla kurutulurdu. Köylüler ve rahipler dışındaki bütün İranlılar kendilerinden üst sınıftakiler gibi giyinmeye heves ederlerdi. Hediyeler çoğunlukla görkemli elbiselerden seçilirdi. Asurlular zamanından beri doğuda, büyük renkli halılar zenginliğin ve servetin doğal bir parçasıydı. Tarihin dişlerinden kurtulabilen iki düzine kadar Sasani tekstil ürünü, var olan en değerli dokumalar olarak kabul görür. Kendi zamanlarında bile Sasani tekstil ürünleri hayranlık uyandırır ve Mısır'dan Uzak Doğu'ya kadar taklit edilirdi. Haçlı Seferleri zamanında Hıristiyan azizlerinin kalıntılarını giydirmek ve örtmek için bu pagan ürünleri seçilmişti. Heraklius II. Hüsrev'in (Hüsrev Pervez) Dastagirt'teki sarayını ele geçirdiğinde, zarif nakışlar ve devasa bir kilim en değerli ganimetleri arasındaydı. Hüsrev'in Baharı diye de bilinen I. Hüsrev'in (Hüsrev Anuşirvan) Kış Halısı (Bahar Mevsimi Halısı قالى بهارستان) meşhurdu. Bu halı, üzerindeki bahar ve yaz sahneleriyle kendisine kışı unutturması için dizayn edilmişti. Yakutlar ve elmaslardan dokunmuş çiçekler ve meyveler, ayrıca gümüşten yapılmış yürüme yolları, inciden yapılmış dereler altın zemin üzerine bu halıya nakşedilmişti. Harun El-Reşid, mücevheratla sık bir şekilde süslenmiş büyük bir Sasani halısıyla övünürdü. İranlılar halıları ve kilimleri hakkında aşk şiirleri yazardo. Sasani kalıntıları üzerinde yapılan çalışmalar, Sasani kralları tarafından 100'den fazla sayıda farklı tacın giyildiğini gösterir. Bu farklı Sasani taçları, her döneme ait kültürel, ekonomik, sosyal ve tarihi durumu gösterir. Hükümdar taçları her kralın kendine has özelliklerini de yansıtır. Taçlar üzerindeki ay, yıldızlar, kartal ve avuç içi gibi farklı semboller ve işaretler tacı taşıyanın dinini ve inançlarını gösterir. (Sasani taçları için bakınız: ) Sasani Hanedanı Akaemenid gibi Persis (Fars) vilayetinde ortaya çıktı. Sasaniler kendilerini Hellenistik ve Parthian aradan sonra Akaemenidlerin devamı olarak gördüler. İran'ın büyüklüğünü yeniden ortaya çıkarmanın kaderleri olduğuna inandılar. Sasaniler, Akaemenid Hanedanı geçmişlerinin görkemini yeniden canlandırırken sadece taklit ediyor değillerdi. Bu dönemin sanatı, belli açılardan İslam sanatının anahtar özelliklerinin öncülüğünü de yapacak şekilde şaşırtıcı bir güçtedir. Sasani sanatı geleneksel İran sanatının örneklerini Hellenistik ögeler ve etkilerle birleştirdi. Pers İmparatorluğu'nun Büyük İskender tarafından fethedilmesi, Hellenistik sanatın Batı Asya'ya doğru yayılmasını başlattı. Doğu bu sanatın dış formunu kabul etsede ruhunu gerçekte asla asimile etmedi. Hellenistik sanat, Yakın Asya'nın insanları tarafından Partian döneminde zaten özgürce yorumlanıyordu. Sasani dönemi boyunca buna karşı bir reaksiyon vardı. Sasani sanatı İran'a özgü yerel gelenekleri ve formları yeniden canlandırdı. İslam döneminde bunlar Akdeniz sahillerine kadar ulaştı. Fergusson'a göre: Ayakta kalan saraylar, Sasani krallarının nasıl bir görkem içinde yaşadığını gösterir. Firuzabad, Fars'taki Bişapur ve Irak'ta bulunan Khvarvaran'daki başkent Ktesifon sarayları bunun örnekleridir. Yerel geleneklerin yanında, Parthian mimarisi de Sasani mimari karakterini etkiledi. Hepsinin ayırıcı özelliği Partian döneminde ortaya çıkarılan kemer ivanlardır. Sasani döneminde, özellikle Ktesifon'da olmak üzere bunlar devasa boyutlara ulaştı. I. Şapur'un hükümdarlığı (241-272) dönemine atfedilen bu sarayın kubbeli salonunun kemeri 24 metreden daha geniştir ve yüksekliği de 36 metreyi bulur. Bu mükemmel yapı takip eden yüzyıllardaki mimarları büyülemiş ve İran mimarisinin en önemli örneklerinden biri olarak kabul edilmiştir. Firuzabad'da olduğu gibi sarayların büyük bir kısmı, üzerinde kubbe bulunan bir iç kabul salonu barındırır. İranlılar, kare bir binanın üzerine çember şeklinde bir kubbe inşa etme problemini, payanda kemerleri (köşe kemerleri) kullanarak veya kareyi her bir köşesinden karşılıklı kemerler inşa ederek böylece üzerine bir kubbe koymaya müsait hale gelecek şekilde sekizgene çevirerek çözdüler. Firuzabad'daki sarayın kubbeli odası, payanda kemeri kullanımının ayakta kalan örneklerinden en eski olanıdır. Bu da, bu mimari tekniğinin İran'da icat edilmiş olabileceğini gösterir. Sasani mimarisini diğerlerinden ayıran özelliği boşluğu kullanım şekliydi. Sasani mimarı binasını kütleler ve yüzeyler olarak tasarlardı. Böylece devasa tuğla duvarların kullanılması kalıp ya da oyma alçılarla dekore edilirdi. Bişapur'da alçı duvar dekorasyonları görülür. Ama, Rayy yakınlarındaki Çal Tarkhan'da (tarih olarak geç Sasani ya da erken İslam dönemi), Ktesifon'da ve Mezopotamya'daki Kiş'te daha iyi örnekleri korunmuştur. Paneller üzerinde ufak kabartma dairelerde görülen hayvan figürleri, ayrıca insan büstleri ve geometrik ve çiçekli motifler bulunur. Bişapur'da, yerlerin bir kısmı, resmi ziyafetler gibi şölenleri gösteren mozaiklerle dekore edilmiştir. Bura da Roma etkisi açıktır. Mozaikler Romalı esirler tarafından yerleştirilmiş olabilir. Binalar da duvar resimleri ile dekore edilmişti. Güzel örnekleri özellikle Kuh-i Khwaca'da (Sistan'da) bulunmuştur. [değiştir] Endüstri ve ticaret Sasaniler döneminde İran endüstrisi evcil formlardan kentsel formlara doğru gelişti. Sayısız lonca vardı. Hatta bazı şehirlerde devrimci proletarya da vardı. İpek dokumacılığı Çin'den geldi. Sasani ipekleri her yerde aranır oldu. Bu ipekler, Bizans'ta, Çin'de ve Japonya'da tekstil sanatına örnek oldular. Çinli tüccarlar, Serif gibi gelişen İran limanlarına geldiler, ham ipek satıp kilim, mücevherat ve allıklar satın aldılar. Ermeniler, Suriyeliler ve Yahudiler İran'ı, Bizans'ı ve Roma'yı yavaş bir değiş tokuşla birbirine bağladılar. İyi şekilde korunan yollar ve köprüler devlete ait devriyelerin ve ticaret kervanlarının Ktesifon'u diğer vilayetlere bağlamasına yardımcı oldu. İran Körfezi'nde Hindistan'la yapılan ticareti kolaylaştırmak için limanlar inşa edildi. Sasani tüccarları geniş alanlara ve uzak diyarlara yayılarak Romalıları karlı Hindistan okyanus ticareti yollarından uzaklaştırdılar. Yakın zamanda yapılan arkeolojik bulgular ilginç olayları gün yüzüne çıkarmıştır. Buna göre, Sasaniler, markalarını tanıtmak ve farklı kalite gruplarını belirtmek için mallarının üzerinde özel ticari etiketler kullandılar. I. Hüsrev zaten geniş olan ticaret ağını daha da büyüttü. Sasaniler böylece ticaret üzerinde monopolistik bir kontrole yöneldiler. Bunun nedenleri, lüks malların ticarette hiç bir zaman olmadığı kadar önemli bir rol oynamaya başlaması ve Sasanilerin liman, kervansaray, köprü inşaatı gibi aktivitelerini hızlandırmaları ve bunların ticaretle ve kentleşmeyle ilişkilendirilmesidir. İranlılar, ara sıra Bizanslılarla girişilen rekabet kızışsa da, Hüsrev zamanında hem Hind Okyanusu'nda hem de Orta Asya'da ve Güney Rusya'da uluslararası ticarete egemen oldular. Oman ve Yemen'deki Sasani yerleşkeleri Hindistan'la yapılan ticaretin önemine tanıklık eder. Fakat Çin'le yapılan ipek ticareti Sasani tebaasının ve İran'ın halkı olan Sogdianların ellerindeydi. Sasanilerin en önemli ihraç malları, ipek, yünlü ve altın tekstil ürünleri, halılar ve kilimler, deri ve İran Körfezi'nden gelen incilerdi. Bunların yanında, Çin'den gelen kâğıt ve ipek, Hindistan'dan gelen baharatlar, Sasani gümrüklerinde vergiye tabi olduktan sonra imparatorluk üzerinden Avrupa'ya yeniden ihraç edilirdi. Bu devir aynı zamanda metalürjik üretimde bir artışa da tanıklık etti. Böylece İran ""Asya'nın silah deposu"" namını da kazandı. Sasani maden merkezlerinin çoğu imparatorluğu saçakları olan Ermenistan, Kafkaslar ve hepsinden önce Transoksanya'dadaydı. Sasani İmparatorluğu'nun doğu sınırında yer alan Pamir Dağları'nın olağanüstü derecedeki mineral zenginliği, bir İranlı kavim olan Tacikler arasında bir efsanenin doğmasına sebep olmuştur. Buna göre, denilir ki, Tanrı dünyayı yaratırken, Pamirler üzerinde tökezledi ve mineral kavanozlarını düşürerek bölgeye yaymış oldu. [değiştir] Din Sasani Devleti'nin dini Zerdüştçülük'tü (Zoroastrianizm). Fakat bunun, Zerdüştçülük'ün kutsal kitapları olan Avesta'da ortaya koyulan uygulamalarla arasında gözle görülür oranda farkları vardı. Sasani Zerdüşti ruhban sınıfı, dini kendilerine uygun gelecek şekilde değiştirmiş bu da önemli derecede dini huzursuzluğa sebep olmuştu. Sasani dini politikaları çok sayıda dini reform hareketlerinin ortaya çıkmasına yol açtı. Bunların en önemlileri Mani ve Mazdak dinleridir. Aşırı ve keskin bir dualizm Zerdüştçülük'ün en göze çarpan özelliğini oluşturdu. Ahura Mazda'nın ve Ehrimen'in, iyiliğin ve kötülüğün ana kaynaklarının, ikiz oldukları ve ""başlangıçta yaşamı ve ölümü yaratmak ve dünyanın nasıl olacağını karara vermek için bir aray geldikleri"" açık şekilde deklare edilirdi. Birinin varlığının diğerine karşı bir önceliği ve kararlaştırılmış üstünlüğü yoktu. İkisi yaşıt olarak zamanın başlangıcından beri birbiriyle mücadele ederlerdi. Bunun da sonsuza kadar süreceği kesindi. Herhangi biri de diğerini mağlup edemeyecekti. Bu iki ana kaynak, şahıslar olarak gösterilirdi. Ormazd, ""hayatın yaratıcısı, dünyevi ve manevi, semavi gökcisimlerini, yeryüzünü, suyu ve ağaçları yapan""dı. Aynı zamanda ""iyi"", ""kutsal"", ""saf"", ""gerçek"", ""Kutsal İlah"", ""Mukaddes"", ""Hakikatin Özü"", ""bütün gerçeğin babası"", ""herşeyin en iyisi"", ""saflığın efendisi""ydi. ""Sağlık, zenginlik, erdem, bilgelik, ölümsüzlük"" gibi bütün nimetlere sahip olduğu için alabildiğine ""mutlu""ydu. İnsan tarafından sahip olunan bütün iyilikler ondan gelirdi. Erdem sahiplerine ve dindarlara sadece dünyevi kazanç değil, kıymetli ruhani hediyeler, hakikat, adanmışlık, ""salim bir kafa"", sonsuza kadar sürecek mutluluk da bağışlardı. İyiyi ödüllendirdiği gibi kötüyü de cezalandırırdı. Fakat cezalandırıcı oluşu nadiren gösterilen bir özelliğiydi. Zerdüştçülük ibadeti, ateş tapınakları ve sunaklarıyla yakından ilintiliydi. İmparatorluğun her tarafında bütün önemli şehirlerde bir ateş tapınağı mutlaka bulunurdu. Bunların içinde, semadan yakıldığına ve asla södürülemez olduğuna inanılan bir ateş, rahipler tarafından aralıksız sürdürülürdü. Ateş sunakları da büyük ihtimalle tapınaklardan bağımsız olarak var oldular. Müstakil duran bir ateş sunağına, Sasani tarihi boyuncu tedavüldeki paraların diğer yüzünde olacak kadar önem verildi. İçinden bir ateş yükselirken, bazense alevin içinde bir kafa şeklinde resmedildi. Gövdesi, kurdele çelenkiyle süslü olurdu. Diğer yüzünde, koruyucu ya da kulluk edenler olarak, bazen alevi seyreden, bazense ondan dönük vaziyette görünüşe göre dış düşmanlara karşı onu koruyor şekilde iki kişi gösterilirdi. Zerdüştçülüğün yanında diğer dinler özellikle Yahudilik, Hıristiyanlık ve Budizm Sasani toplumunda yer edindiler. Büyük oranda, özgürce uygulanmalarına ve inançlarını vaaz etmelerine izin verildi. İsfahan, Babil ve Horasan gibi şehirlerde yükselen merkezleriyle, ve yarı-otonom Exilarchate liderliği ile Mezopotamya'da, çok büyük bir yahudi cemaati Sasani egemenliği altında gelişti. Bu cemaat, Siyonizm'in ortaya çıkışına kadar gelişmeye devam etti. Yahudiler sadece nadiren eziyet gördüler. Nispeten dini bir özgürlük yaşadılar. Diğer dini azınlıklara verilmeyen ayrıcalıklardan faydalandılar. I. Şapur (Aramice'de Şabur Malka) Yahudilerin özellikle bir dostuydu. Şmuel'le olan arkadaşlığı Yahudi cemaati için çok sayıda avantaj sağladı. Hatta, bir eşeğe ya da katıra bineceği düşünülen, gelmesi beklenen Mesih için onlara iyi bir Nisaen atı da sundu. Annesi yahudi olan II. Şapur'un Raba isimli Babilli bir hahamla benzer bir arkadaşlığı vardı. Raba'nın II. Şapur'la olan bu arkadaşlığı, İran İmparatorluğu içinde yahudilere karşı uygulanan baskıcı kanunlardan bir rahatlama sağlamasına imkân verdi. Bundan başka, imparatorluğun doğu parçasında, Budizm'in bölgede yavaş yavaş daha popüler olmasıyla beraber, Budistlere ait farklı ibadet yerleri, özellikle Bamyan Şehri'nde (Bamiyan) aktif olarak yer aldı. Tarihinin bu noktasında İran'da yaşayan Hıristiyanlar, Hıristiyanlığın Nestoryan ve Yakobit Ortodoks Kilisesi dallarına aittiler. Bu mezhepler, aynı sırayla, Doğu Assirian Kilisesi ve Syriak Ortodoks Kilisesi olarak da bilinirler. Bu kiliseler orijinal olarak Roma İmparatorluğu'ndaki Hıristiyan kiliseleriyle bağıntılı olmalarına rağmen, aslında onlardan oldukça farklıydılar. Bunun en önemli nedenlerinden biri, Nasturilerin ve Yakobitlerin kilise dilinin Aramice olmasıdır. İsa zamanında Yahudiye ve Celile'deki Yahudilerin dilleri de Aramiceydi. Bu dil Roma İmparatorluğunda yaşayan Hıristiyanların büyük bir çoğunluğu tarafından kullanılmazdı. Onlar çoğunlukla Latince, Koine Yunancası ve Kıpti dillerini konuşuyorlardı. Pers İmparatorluğu'ndaki kiliselerin Roma İmparatorluğu'ndaki muadilleri ile bu tür yakın bağlar kurmamasının bir nedeni de bu iki büyük imparatorluk arasında sürekli devam eden bir rekabetin yaşanmasıydı; ve sık sık, İran Hıristiyanları (çoğunlukla yanlış yere), Romalılara karşı yakınlık göstermekle suçlanırdı. Bu, özellikle Roma İmparatoru I.Theodosius'un Hıristiyanlık'ı Romalıların devlet dini olarak deklare etmesinin ardından yaşandı. 431 yılındaki Efes Konsulü'nin ardından, İran'daki Hıristiyanların büyük bir çoğunluğu Roma İmparatorluğu'ndaki kiliselerle bağlarını tamamen kopardı. Bu konseyde, Suriye/Assirian kökenli bir ilahiyatçı ve Konstantinopolis'un patriği olan Nestorius, Hıristoloji'den farklı bir bakış açısı ortaya koydu. Bu yeni bakış açısı, Rum, Romalı ve Koptik Hıristiyanların çoğu tarafından reddedildi ve dinden çıkmaya sebep sayıldı. Nestorius'un öğretisindeki farklılıklardan bir tanesi, Meryem'i İsa Mesih'in ""Theotoks"" annesi ya da Tanrı'nın Annesi olarak kabul etmeyi reddetmesiydi. Assirian Kilisesi, yine de, diğer kiliselerle görüş ayrılığına düştü ve Nestorius'un öğretilerini kınamayı reddetti. Nestorius en sonunda tartışmayı kaybetti ve patriklikten azledildi. Takipçilerinden bir kısmıyla Sasani İran Krallığı'na kaçmaya zorlandı. Burada İran topraklarına yerleşmesine izin verildi. Kendisi ve takipçileri Mezopotamya'daki Assirian Kilisesi'ne kabul edildiler. Bir kaç İran imparatoru, İran'daki katoliklik yanlısı ruhban sınıfının en önemlilerini elimine ederek ve yerlerine Nestoryanların geçmesini sağlayarak Nestorius'un Assirian Kilisesi içindeki pozisyonunu, ki Fars İmparatorluğu'ndaki Hıristiyanların büyük bir çoğunluğu bu kiliseye aitti, kuvvetlendirip bu fırsatı değerlendi. Bu, bu Hıristiyanların yegane bağlılıklarını İran İmparatoru'na göstermelerini temin etmek içindi. Sasani İmparatorluğu'nun Hıristiyanlarının büyük bir çoğunluğu özellikle Mezopotamya olmak üzere imparatorluğun batı sınırlarında yaşıyordu. Fakat, Tylos Adası'nda (günümüz Bahreyn'i), İran Körfezi'nin güney sahili, Arap krallığı olan Lakhmidler'in bölgesi ve Ermenistan'ın İran'a dahil olan kısmında da önemli topluluklar vardı. Bu bölgelerin bazısı en önce Hıristiyanlaşacak olanlardı. 301 yılında, Ermenistan dünyadaki ilk bağımsız Hıristiyan devleti oldu. Aslında Assirian topraklarının bir kısmı daha önce 3. yüzyıl süresince Hıristiyanlaşmıştı fakat hiç bir zaman bağımsız ulus olmadılar. Fars İmparatorluğu'nda yaşayan Hıristiyanların büyük bir kısmı, çoğunluğu oluşturan Hıristiyan etnik gruplarının birkaçına aittiler. Bu gruplardan bazıları, Assirianlar, güney Mezopotamya'nın Arapları, Ermeniler, ve ek olarak Monofisite Syriakları gibi daha küçük bazı etnik gruplardı. Bu sonuncu grup, Roma İmparatorluğu ile girişilen çok sayıda mücadele neticesinde İran'a savaş esirleri olarak getirildiler. Etnik Farslılar ve imparatorlukta ikamet eden diğer etnisiteler arasında din değiştirmeler da yaşandı. Bunlardan bir kısmı, Hıristiyanlığa dönen bazı küçük Kafkas ve Kürt kabileleridir. [değiştir] Mirası ve önemi Sasanilerin etkisi yok olmalarından çok sonraları bile devam etmektedir. [değiştir] Avrupa'da Sasaniler Roma medeniyetini gözle görülür bir şekilde etkilemiştir. Roma ordusunun karakteri İran ordusunun metodlarından etkilenmiştir. Sasanilerin Ktesifon'da hükümdar sarayında uyguladıkları krallık törenleri Roma İmparatorluk otokrasisi tarafından değiştirilerek taklit edilmiş, Romalıların törenlerinin de modern Avrupa'nın saraylarındaki tören geleneklerine etkisi olmuştur. Avrupa diplomasisinin resmi adetlerinin kaynağı, İran hükümetleriyle Roma İmparatorluğu arasındaki diplomatik ilişkilere atfedilir. Orta Çağ'daki Avrupa şövalyeliğinin prensipleri (ağır zırhlı süvari sınıfı) bir çok benzerliğe sahip Sasani süvari sınıfına (Azadan/Asavaran soylular sınıfına) kadar götürülebilir. [değiştir] Hindistan'da Sasani İmparatorluğu'nun yıkılmasının ardından, İslam'ın Zerdüştiliğin yerine geçmesiyle birlikte, Zerdüştler artarak baskı altına alınan bir azınlık haline geldi ve bir kısım Zerdüşt göç etmeyi tercih ettiler. Kıssa-yı Sencen'e göre bu mültecilerin bir gurubu şu an Gucarat, Hindistan diye bilinen yere yerleştiler. Burada onlara eski geleneklerini devam ettirme ve inançlarını koruma hakkı tanındı. Bu Zerdüştlerin soyundan gelenler şu an Parsiler olarak bilinmektedir ve Hindistan'ın gelişmesinde önemli rol oynamışlardır. Günümüzde Hindistan'da 70,000 civarında Parsi vardır. Parsiler, Zerdüşt olarak Sasaniler zamanında oluşturlan dini takvimin bir çeşidini kullanmaktadırlar. Bu takvim hala 632 yılında olduğu gibi yılları III. Yezdigirt'in tahta çıkmasından itibaren sayar. [değiştir] Sasani İmparatorluğu Kronolojisi 226–241: I. Ardeşir'in hükümdarlığı: 241–271: I. Şapur hükümdarlığı: 271–301: Hanedanlık mücadelesiyle geçen bir dönem. 309–379: ""Büyük"" II. Şapur hükümdarlığı: 399–420: ""Günahkar"" I. Yezdigirt hükümdarlığı: 420–438: V. Behram'ın hükümdarlığı: 438–457: II. Yezdigirt hükümdarlığı: 483: Hıristiyanlara Hoşgörü Fermanı verildi. 491: Ermeni Kilisesi Kalkedon (Kadıköy) Konsulünü tanımadı: 531–579: I. Hüsrev hükümdarlığı, ""ölümsüz ruhla"" (Anuşirvan) 533: Roma İmparatorluğu ile ""Sonsuz Barış Antlaşması"". 540–562: Roma İmparatorluğu ile savaş. 590–628: II. Hüsrev hükümdarlığı 603–628: Roma İmparatorluğu ile savaş. 610: Araplar Sasani ordusunu Thi Qar (Dhu-Qar) Savaşı'nda yendi. 626: Avarlar ve İranlılar tarafından başarısız Konstantinopolis kuşatması. 627: Roma İmparatoru Heraklius Assyria ve Mezopotamya'yı işgal etti. 628–632: Birden fazla hükümdarın kaotik dönemi. 632–642: III. Yezdigirt hükümdarlığı. 636: İran'ın Müslümanlar tarafından fethi sırasında Kadisiye Savaşı'nda Sasanilerin kesin mağlubiyeti. 642: İran ordusunun Nihavend'de yok edilmesiyle Arapların son zaferi. 651: Son Sasani hükümdarı III. Yezdigirt, Merv'de (bugünkü Türkmenistan) öldürüldü, hanedan sona erdi. Oğlu Firuz ve diğerleri Çin'e sürgüne gitti.","Sasani İmparatorluğu (Sasani Devleti veya Sasaniler) (ساسانیان), dördüncü İran Hanedanlığı ve ikinci Pers İmparatorluğu'nun adıdır (224 - 651). Sasani İmparatorluğu, son Arşaklı hanedanı (Partlar) kralı IV. Artabanus'u yenmesinin ardından I. Ardeşir tarafından kurulmuş, son Sasani hükümdarı Şehinşah (Krallar kralı) III. Yezdigirt'in (632-651), erken Halifelik'le yani ilk İslam Devleti ile girdiği 14 senelik mücadeleyi kaybetmesiyle sona ermiştir. İmparatorluğun sınırları bugünkü İran, Irak, Ermenistan, Afganistan, Türkiye'nin doğu bölgesi, Suriye'nin bir kısmı, Pakistan, Kafkaslar, Orta Asya ve Arabistan'ın tamamını kapsıyordu. II. Hüsrev'in hükümdarlığı (590-628) sırasında Mısır, Ürdün, Filistin ve Lübnan da kısa süreli olarak imparatorluğa dahil oldu. Sasaniler, imparatorluklarını 'İranşehr' ايرانشهر (Iranshæhr) 'İranlıların (Aryanların) memleketi' diye adlandırırlardı. Sasani dönemi, Geç İlkçağ'ı kapsayarak İran Tarihi'nin en önemli ve etkili dönemlerinden biri olarak kabul edilir. Bir çok yönüyle Sasani dönemi, Pers medeniyetinin en önemli başarılarına tanıklık etmiş ve İran'ın müslümanlar tarafından fethedilmesi ve İslamlaşmasından önceki son büyük İran İmparatorluğu olmuştur. İran, Roma medeniyetini Sasani döneminde farkedilir şekilde etkilemiştir . Kültürel etkisi imparatorluk sınırlarının çok ötesine, Batı Avrupa'ya , Afrika'ya , Çin'e ve Hindistan'a kadar ulaşmıştır. Ayrıca bu kültürel etki Avrupa ve Asya ortaçağ sanatının oluşmasında göze çarpan bir rol oynamıştır. Bu etki erken dönem İslam dünyasına kadar taşındı. Hanedanın kendine has ve aristokratik kültürü, İran'ın fethini bir Pers Rönesansına dönüştürdü. Daha sonra İslami olarak adlandırılan kültürün, mimarinin, yazımın ve diğer becerilerin çoğu Sasani İranlılarından daha geniş Müslüman dünyasına aktarılmıştır. ." vi,c572cf1ca2ff3f86f330f173759352c0,"[sửa] Lịch sử [sửa] Giai đoạn 1908 - 1945 Ngày 9 tháng 12 năm 1908, Toàn quyền Đông Dương Klobukowski ra quyết định thành lập Collège du Protectorat (Trường Thành chung Bảo hộ - tương đương trường cấp II hiện nay) trên cơ sở sáp nhập Trường Thông ngôn Bờ sông, Trường trung học Jules Ferry Nam Định và lớp Sư phạm (Cours normal) phố Pottier (nay là phố Bảo Khánh). Năm 1931, trường được nâng cấp thành một lycée (tương đương trường cấp III hiện nay) - Lycée du Protectorat (Trường Trung học Bảo hộ) . Tuy nhiên do trường được xây dựng trên đất làng Thụy Khuê (thời Hậu Lê là nơi đặt điện Thụy Chương ) ở vùng Kẻ Bưởi, ven hồ Tây nên người dân vẫn gọi là trường Bưởi. Trường Bưởi là cái tên mà các học sinh có tinh thần phản kháng lại người Pháp dùng khi đề cập đến trường nhằm không gọi cái tên chính thức người Pháp đặt. Cuối năm 1943 do Thế chiến thứ hai lan rộng, trường phải sơ tán một phần về tu chủng viện Phúc Nhạc (Ninh Bình) và phần còn lại vào Thanh Hóa, mãi đến giữa năm 1945 mới quay lại Hà Nội . Tuy vậy số lượng học sinh của trường vẫn tăng đều trong khoảng thời gian từ 1937 (190 học sinh) đến 1944 (424 học sinh) . Sau khi Nhật đảo chính Pháp, ngày 12 tháng 6 năm 1945, Khâm sai Bắc Bộ Phan Kế Toại ra quyết định đổi tên trường thành Quốc lập Trung học hiệu Chu Văn An - lấy theo tên vị danh sư Chu Văn An dưới thời nhà Trần và cử giáo sư Nguyễn Gia Tường làm hiệu trưởng, đây là hiệu trưởng người Việt đầu tiên của trường Bưởi - Chu Văn An. Tên Trường Chu Văn An được giữ từ ngày đó đến nay, dù có lúc phải sơ tán, phải chia đôi trong chiến tranh Đông Dương lần thứ nhất. Sau khi ra lệnh đóng cửa trường Đông Kinh Nghĩa Thục năm 1907, người Pháp mở trường Trung học bảo hộ theo mô hình giáo dục Pháp với mục đích đào tạo công chức trung cao cấp người Việt cho bộ máy cai trị , nhưng cả Bắc Kỳ khi đó chỉ có trường Bưởi là lycée dành cho học sinh người Việt vì lycée Albert Sarraut là của học sinh Pháp, họ lấy rất ít học sinh Việt (đây cũng là đối thủ chính của trường Bưởi trong thời gian này cả về thành tích học tập lẫn thể thao ), và mãi sau mới thêm mấy trường trung học nữa ở Hải Phòng, Nam Định... Vì vậy nơi đây đã là cái nôi của lớp trí thức trẻ người Việt, một năm trường tuyển ở cả Bắc Kỳ đúng 120 chỉ tiêu (và tỉ lệ học sinh của toàn Bắc Kỳ khi đó cũng thấp nhất nước, khoảng 1 học sinh/10.000 người dân ), đậu vào trường Bưởi trong thời gian này được gọi là cả một tự hào lớn lao , học trò ra trường đi vào khắp các ngành kinh tế - văn hóa, những người đại diện phần đông là xuất sắc. Không chỉ có học sinh người Việt, trường Bưởi còn là nơi học tập của một số học sinh Lào và Campuchia trong đó phải kể tới Xu-pha-nu-vông và Cay-xỏn Phôm-vi-hẳn. Học phí thời gian này chừng 4 đồng Đông Dương một tháng, nên vấn đề giành học bổng để học tập là một vấn đề rất quan trọng . Tuy nhà cầm quyền Pháp lúc bấy giờ không đề ra mục tiêu giáo dục tinh thần dân tộc, các học sinh trong trường đã thông qua những hành động cụ thể đi ngược lại chủ trương ban đầu đó. Họ tổ chức bãi khóa đòi ân xá nhà yêu nước Phan Bội Châu hay để tang Phan Chu Trinh, hưởng ứng phong trào Việt Minh, tham gia vào các nhóm luyện võ cổ truyền và truyền nhau các lời chào hỏi yêu nước học được từ thầy dạy võ của mình , và xung đột với các cộng tác viên trường trung học dành cho tầng lớp thượng lưu Albert Sarraut ... Một số học sinh đã sớm tham gia các phong trào độc lập dân tộc như Ngô Gia Tự, Nguyễn Văn Cừ, Phạm Văn Đồng. [sửa] Giai đoạn 1945 - 1954 Sau Cách mạng tháng Tám trường phải học tạm ở thị xã Hà Đông vì trường phải dùng làm nơi đóng quân của quân Tưởng Giới Thạch. Đến đầu năm 1946, trường chuyển về Việt Nam học xá (tức Đông Dương học xá trước đó, nay là Đại học Bách khoa Hà Nội). Sau kỳ nghỉ hè 1946, trường lại chuyển về một trường trung học nữ Pháp (bây giờ là Tòa nhà Bộ Tư pháp) . Khi chiến tranh Đông Dương lần thứ nhất bùng nổ, trường Chu Văn An được chia làm hai phân hiệu, một phân hiệu chuyển về vùng kháng chiến Đào Giã - Phú Thọ do thầy giáo Trần Văn Khang làm hiệu trưởng, phân hiệu thứ hai ở lại Hà Nội. Trong những năm Hà Nội bị tạm chiến, nhà trường bị binh đoàn xe tăng Pháp chiếm đóng, nên thầy và trò phải tạm trú tại trường nữ sinh Đồng Khánh (nay là trường Trưng Vương) ở phố Hàng Bài, sau lên Cửa Bắc chung với trường Sư phạm Đỗ Hữu Vị cũ (nay là trường Phan Đình Phùng). Sau ngày giải phóng Thủ đô tháng 10 năm 1954, trường Chu Văn An mới lại trở về địa điểm ban đầu cạnh hồ Tây . Trong 9 năm chiến tranh, rất nhiều học sinh Chu Văn An đã gia nhập tự vệ và bộ đội Việt Minh. Nhiều người sau đó trở thành cán bộ cao cấp của chính quyền như Nguyễn Xiển , Phan Anh ... Một số sau này trở thành tướng lĩnh như thượng tướng Đặng Vũ Hiệp, thiếu tướng Nguyễn Đôn Tự... [sửa] Giai đoạn 1954 - 1986 Vào thập niên 1950 vì thiếu giảng viên, chính phủ có yêu cầu Pháp cung cấp một số giáo sư như ông bà Gérard Tongas sang thỉnh giáo ở trường Chu Văn An. Trong giai đoạn chiến tranh Việt Nam, vì không quân Mỹ đánh phá Hà Nội, trường lại phải sơ tán đi nơi khác một lần nữa, lần này là về Khoái Châu (Hưng Yên). Rất nhiều con em cán bộ tập kết miền Nam cũng đã học tập tại trường. Nhiều học sinh Chu Văn An sau đó đã cầm súng chiến đấu ở chiến trường miền Nam, nhiều người đã trở thành liệt sĩ và được phong Anh hùng lực lượng vũ trang nhân dân như liệt sĩ - bác sĩ Đặng Thuỳ Trâm, liệt sĩ Nguyễn Văn Chư (học sinh miền Nam, được truy tặng danh hiệu Anh hùng). Nhiều học sinh và cả giáo viên của trường đã tham gia chiến đấu trong các binh chủng không quân, phòng không chống lại các cuộc không kích của Không quân Hoa Kỳ, trong đó có những người được phong anh hùng như Nguyễn Tiến Sâm, Vũ Xuân Thiều . Cho đến trước năm 1986, trường Chu Văn An là trường có lớp chuyên Toán duy nhất của Sở Giáo dục và Đào tạo Hà Nội, nơi đã đào tạo nhiều thế hệ học sinh chuyên Toán giành thành tích cao trong các cuộc thi Học sinh giỏi Quốc gia, các kì thi Olympic Toán Quốc tế và sau đó đã thành công trên nhiều lĩnh vực, tiêu biểu như GS. TSKH Nguyễn Hữu Việt Hưng, chủ nhiệm bộ môn Đại số tuyến tính trường Đại học Khoa học tự nhiên, Đại học Quốc gia Hà Nội, PGS. TS Trương Gia Bình, tổng giám đốc công ty FPT, PGS. TS Đào Tiến Khoa, giám đốc Trung tâm tính toán cơ bản, Viện Khoa học và kỹ thuật hạt nhân. [sửa] Từ năm 1986 đến nay Từ năm 1986, các giáo viên và học sinh nòng cốt của trường được Sở Giáo dục và Đào tạo Hà Nội cử sang xây dựng trường chuyên mới của Hà Nội, trường Trung học phổ thông chuyên Hà Nội - Amsterdam , Chu Văn An mất vị trí dẫn đầu về chất lượng giáo dục ở Hà Nội. Từ năm 1977 đến năm 1993, trường Chu Văn An chia sẻ cơ sở vật chất với trường cấp III Ba Đình theo hình thức một trường buổi sáng, một trường buổi chiều, hai trường hợp nhất làm một từ tháng 1 năm 1993. Ngày 17 tháng 2 năm 1995, Thủ tướng Võ Văn Kiệt đã ra quyết định xây dựng trường Chu Văn An trở thành một trong 3 trường trung học phổ thông trọng điểm của Việt Nam cùng với trường Quốc học Huế và trường chuyên Lê Hồng Phong Thành phố Hồ Chí Minh, trường Chu Văn An bước sang một giai đoạn mới, giai đoạn đầu tư cơ sở mạnh mẽ cơ sở vật chất và đội ngũ giáo viên, tiến tới kỉ niệm 100 năm ngày thành lập. Ngày 6 tháng 11 năm 2004 , trường Chu Văn An đã được nhận bằng di tích lịch sử văn hóa cấp quốc gia Việt Nam. Lễ kỉ niệm 100 thành lập trường được tổ chức vào hai ngày 16 và 17 tháng 5 năm 2008 . [sửa] Danh sách hiệu trưởng [sửa] Đào tạo [sửa] Cơ cấu tổ chức Trường được tổ chức với mô hình ban giám hiệu điều hành và quản lý chung với hiệu trưởng là ông Chử Xuân Dũng và các hiệu phó bà Lê Mai Anh, ông Nguyễn Thanh Lâm, Phạm Vương Tấn, và Lê Thúy Hải. Công tác giáo dục được phân chia thành 13 tổ bộ môn riêng biệt: Toán học, Vật lý, Hóa học, Sinh học, Văn học, Sử học, Địa lý, Giáo dục công dân, Anh văn, Pháp văn, Tin học, Kỹ thuật công nghiệp và Thể dục. Ngoài ra còn các phòng ban thực hiện công tác phục vụ vận hành trường gồm: Văn thư, Thí nghiệm, Thư viện, Bảo vệ, Quản trị, Lao công và Y tế. [sửa] Thi tuyển Theo quy định của Sở Giáo dục và Đào tạo Hà Nội thì trường Chu Văn An cùng trường Hà Nội - Amsterdam là hai trường trung học phổ thông có hệ thống lớp chuyên của Sở, vì vậy học sinh tốt nghiệp lớp 9 muốn vào học tại hai trường này ngoài việc phải tham gia kì thi vào lớp 10 chung cho các trường trung học phổ thông chuyên và không chuyên trực thuộc Sở, còn phải tham gia kì thi chuyên chung của hai trường. Trên địa bàn Hà Nội (sau khi mở rộng tháng 8/2009), đây là hai trong số sáu trường trung học phổ thông có kì thi tuyển đầu vào, các trường còn lại là Hệ THPT Chuyên của Đại học Khoa học Tự nhiên Hà Nội, Trường THPT Chuyên, Đại học Sư phạm Hà Nội, Trường THPT Chuyên Ngoại Ngữ và Trường THPT Chuyên Nguyễn Huệ. Kì thi tuyển gồm hai môn bắt buộc là Toán và Văn. Các thí sinh đăng kí thi tuyển vào các lớp chuyên phải thi thêm môn chuyên tương ứng: Với lớp chuyên Toán - Tin là môn Toán, chuyên Văn là môn Văn, chuyên Sử là môn Sử,chuyên Địa là môn Địa lý, chuyên Anh là môn tiếng Anh, chuyên Pháp là môn tiếng Pháp. Điểm xét tuyển sẽ là tổng điểm hai môn Toán, Văn (mỗi môn lấy hệ số 1) cộng với điểm môn chuyên nhân đôi (hệ số 2), thí sinh lấy từ cao xuống thấp đến hết chỉ tiêu của lớp chuyên. Các thí sinh chỉ đăng kí xét tuyển vào các lớp nâng cao sẽ thi hai môn Toán Văn và lấy điểm xét tuyển là tổng điểm hai môn này . Thông thường diện dự tuyển của hai trường chỉ bao gồm học sinh có hộ khẩu Hà Nội nhưng kể từ năm học 2008 - 2009, trường Chu Văn An được phép tuyển mở rộng học sinh của toàn miền Bắc (từ Thanh Hóa trở ra) với điều kiện học sinh đó phải đoạt giải trong kì thi học sinh giỏi cấp tỉnh . Chỉ tiêu tuyển sinh lớp 10 năm học 2008-2009 của trường Chu Văn An là 570 học sinh gồm 210 chỉ tiêu cho lớp chuyên và 360 chỉ tiêu cho lớp chất lượng cao . Kì thi tuyển thông thường diễn ra vào cuối tháng 6 hàng năm, kết quả được thông báo nửa tháng sau đó. Năm học mới khai giảng từ ngày 25 tháng 8 và bế giảng vào ngày 23 tháng 5 của năm sau. [sửa] Hệ thống lớp học Tính cho đến niên khóa 2007 - 2010 Chu Văn An có khoảng trên 2000 học sinh thuộc 3 khối 10, 11 và 12 . Hệ thống lớp học của trường Chu Văn An bao gồm có 8 lớp chuyên: Toán - Tin (D1, D2, trước đây phân biệt riêng D1 là Toán và D2 là Tin); tiếng Anh (D3); Văn (D4); tiếng Pháp (D5)�; tiếng Nhật (D6);Địa lý (D7) và Sử (S). Đây là các lớp được dạy tăng cường (số tiết, khối lượng kiến thức nhiều hơn so với các lớp còn lại) các môn chuyên tương ứng. Học sinh của các lớp chuyên hàng năm phải trải qua các kì thi học sinh giỏi cấp trường và thành phố, những học sinh đạt kết quả thi thấp trong năm sẽ phải thi một kì chuyển tiếp (với môn chuyên) vào đầu hè, nếu điểm thi vẫn thấp thì học sinh đó sẽ được chuyển xuống các lớp chất lượng cao. Ngoài ra, trường còn có 1 lớp song ngữ tiếng Pháp (F): đây là lớp thuộc hệ thống lớp song ngữ do Tổ chức Đại học Pháp ngữ (AUF) tài trợ và đào tạo, học sinh sẽ được dạy các môn chính khóa song song tiếng Pháp và tiếng Việt. Đôi khi lớp này được chia đôi sĩ số thành hai lớp F1 và F2. Ngoài các lớp chuyên trên, trường Chu Văn An còn có 7 lớp đào tạo chất lượng cao (từ A1 đến A7). Từ niên khóa 2007-2010 Chu Văn An sẽ là trường trung học phổ thông đầu tiên tại Hà Nội mở lớp chuyên tiếng Nhật, đây là đề án hợp tác của Bộ Giáo dục Việt Nam và Đại sứ quán Nhật Bản tại Việt Nam . Trong thời gian Bộ Giáo dục còn sử dụng hệ thống giáo dục phân ban (ban Tự nhiên - ban Xã hội) thì hệ thống lớp không chuyên của Chu Văn An được chia thành các lớp A (ban Tự nhiên - ban A) và các lớp C (ban Xã hội - ban C). [sửa] Kết quả đào tạo Với tỷ lệ đỗ tốt nghiệp của học sinh thường xấp xỉ 100%, tỷ lệ đỗ đại học trên 70% , trường Chu Văn An được coi là cơ sở đào tạo cấp phổ thông trung học có chất lượng cao ở Hà Nội và Việt Nam . Cụ thể niên khóa 2006 - 2007 học sinh Chu Văn An có tỷ lệ đỗ tốt nghiệp đạt 99,1% (40,59% đỗ loại khá giỏi) , tỷ lệ đỗ đại học đạt 78% với điểm thi trung bình 18,77 (xếp thứ 24 toàn quốc) . Trước năm 1986 do là trường duy nhất có lớp chuyên Toán của thành phố Hà Nội nên học sinh Chu Văn An luôn có thành tích tốt trong các kì thi học sinh giỏi quốc gia và quốc tế. Trong các kì thi Olympic Toán Quốc tế, học sinh Chu Văn An đã đạt được 6 huy chương trong đó có 2 Huy chương Bạc và 4 Huy chương Đồng . Từ năm 1986, với việc Sở Giáo dục Hà Nội rút đội ngũ giáo viên và học sinh nòng cốt để thành lập trường chuyên mới Hà Nội - Amsterdam, trường Chu Văn An không còn là trường dẫn đầu về thành tích đào tạo ở Hà Nội. ) . [sửa] Vinh dự Do thành tích dạy và học, trường đã được Nhà nước Việt Nam trao tặng : [sửa] Hoạt động ngoại khóa Tuy có cơ sở vật chất vào loại tốt trong số các trường trung học công Hà Nội với một nhà thi đấu đa năng, một sân bóng đá và một sân bóng rổ ngoài trời tuy nhiên phong trào ngoại khóa của trường Chu Văn An không mạnh nếu so với trường chuyên còn lại của Hà Nội là Hà Nội - Amsterdam. Đội bóng đá nam Chu Văn An từng một lần vô địch giải bóng đá trung học phổ thông Hà Nội (năm 2002) còn đội bóng rổ chưa từng vô địch giải trung học phổ thông . Chu Văn An còn một số câu lạc bộ ngoại khóa khác như khiêu vũ cổ điển (từng vô địch giải trung học phổ thông năm 2005), bóng bàn và cờ tướng. Về học thuật, học sinh trong trường có Câu lạc bộ Khoa học trẻ, Câu lạc bộ Văn học, Câu lạc bộ Tin học nhưng các câu lạc bộ này chủ yếu hoạt động vào dịp hè. Tất cả các hoạt động ngoại khóa của học sinh Chu Văn An đều do Ban chấp hành Đoàn trường Chu Văn An phụ trách. Hàng năm, trường Chu Văn An đều tổ chức lễ hội truyền thống vào thứ Bảy và Chủ nhật tuần đầu tiên của tháng 11. Lễ hội thường bao gồm buổi họp mặt của cựu học sinh, hội cắm trại của học sinh lớp 11, 12 và đêm văn nghệ của học sinh Chu Văn An. Lễ kỉ niệm 100 năm ngày thành lập trường được tổ chức vào hai ngày 16 và 17 tháng 5 năm 2008 . Với khung cảnh cổ kính nên thơ, trường Chu Văn An đã được chọn làm bối cảnh cho bộ phim 12A và 4H của đạo diễn Bùi Thạc Chuyên. Nguyên một lớp học đã được chọn làm diễn viên phụ cho bộ phim. [sửa] Cơ sở vật chất Chu Văn An có cơ sở vật chất pha trộn giữa phong cách kiến trúc của các nhà học kiểu Pháp đã gần 100 năm tuổi với các công trình mới được xây dựng trong thời gian gần đây nằm trong dự án xây dựng trường điểm quốc gia của chính phủ. Hệ thống nhà học gồm 3 dãy nhà 3 tầng là nhà A, B và E, 2 dãy nhà 1 tầng là nhà C và D đã được xây dựng từ thời Pháp và liên tục được cải tạo trên cơ sở giữ nguyên những nét kiến trúc cổ và tạo điều kiện học tập tốt nhất cho học sinh. Phục vụ cho công tác thực hành thực nghiệm, trường có một nhà học thực nghiệm gồm phòng đa phương tiện (multimedia), phòng đựng giáo cụ trực quan và đồ thí nghiệm, phòng thí nghiệm, một nhà Hội đồng sư phạm (nhà S) gồm phòng Hội đồng các phòng học tiếng và tin học. Về mảng tự học và ngoại khóa của học sinh, trường có có một thư viện , phòng truyền thống, một hội trường hiện đại với 200 chỗ ngồi tên là Giảng đường Thăng Long, khu nhà thi đấu và các khu luyện tập thể chất ngoài trời, một sân bóng đá, một sân bóng rổ, và vườn trường. Ngoài ra trường còn có kí túc xá dành cho các học sinh ở xa và 3 căng tin: hai căng tin mới ở nhà K (ký túc xá) và căng tin cũ cạnh nhà I (nhà tập). Toà nhà cổ kính và đẹp nhất của trường là khu thư viện hay được gọi với cái tên Nhà Bát Giác, được xây dựng từ năm 1898. Ban đầu tòa nhà có tên Biệt thự Schneider (La villa Schneider) lấy theo tên người chủ căn biệt thự, một ông chủ xưởng giấy người Pháp tên là Henri Schneider. Sau đó tòa nhà được dùng làm nơi ở của Hiệu trưởng người Pháp của trường Trung học bảo hộ. Năm 1999, với sự giúp đỡ tài chính của vùng Île-de-France (Pháp), tòa nhà đã được tu sửa và hiện được dùng làm thư viện của trường. Phòng truyền thống của trường vốn ở nhà Bát Giác đã được chuyển tới tòa nhà nằm sau khu Giảng đường Thăng Long. Đây nguyên là nơi ở của ông hiệu phó trường trung học bảo hộ mới được xây dựng lại năm 2006. Ngày 19 tháng 1 năm 2007, trường đã khánh thành bức tượng Danh sư Chu Văn An, một trong các công trình chuẩn bị cho lễ kỉ niệm 100 năm trường Bưởi - Chu Văn An. [sửa] Giáo viên và cựu học sinh nổi tiếng Với truyền thống lâu đời của mình, trường Bưởi - Chu Văn An đã là nơi học tập và giảng dạy của rất nhiều danh nhân trên mọi lĩnh vực của Việt Nam. Dưới đây là một số giáo viên và cựu học sinh nổi tiếng của trường Bưởi - Chu Văn An.","Trường Trung học phổ thông Chu Văn An (còn được gọi là trường Chu Văn An, trường Bưởi, trường Chu) là một trường trung học phổ thông công lập ở Hà Nội. Được thành lập từ năm 1908, cho đến nay Chu Văn An là một trong những trường phổ thông lâu đời và có truyền thống nhất của nền giáo dục Việt Nam. Được người Pháp thành lập với tên chính thức Lycée du Protectorat (Trường Trung học Bảo hộ) nhằm đào tạo nhân viên cho bộ máy cai trị của họ tại Bắc Kỳ, trường lại thường được biết tới với tên trường Bưởi, vốn được các học sinh dùng để thể hiện lòng yêu nước của mình. Năm 1945, trường được đổi tên thành Quốc lập Trung học hiệu Chu Văn An dưới thời chính phủ Trần Trọng Kim và giữ cái tên này từ đó cho tới nay. Cơ sở của trường ban đầu được đặt tại làng Thụy Khuê (nay là phường Thụy Khuê) bên cạnh hồ Tây, sau một thời gian phải sơ tán đi nhiều nơi do hoàn cảnh chiến tranh, trường chuyển về địa điểm cũ từ năm 1954 và cố định ở đó đến hiện tại. Là một trong các trường phổ thông có tiếng ở Đông Dương khi xưa và Việt Nam hiện nay, trường Bưởi - Chu Văn An là nơi đào tạo các thế hệ trí thức có tinh thần dân tộc cao, trong đó có các nhân vật nổi tiếng của Việt Nam trên nhiều lĩnh vực như Phạm Văn Đồng, Tôn Thất Tùng, Nguyễn Khắc Viện... Trong số các giáo viên từng dạy ở trường Bưởi - Chu Văn An cũng có những thầy giáo nổi tiếng như Dương Quảng Hàm, Nguyễn Văn Huyên, Hoàng Xuân Hãn... Hiện nay, Trường Chu Văn An, Trường Trung học chuyên Hà Nội - Amsterdam và Trường Trung học Phổ thông Chuyên Nguyễn Huệ là ba trường có hệ thống lớp chuyên của Sở giáo dục và Đào tạo Hà Nội. Cùng với Quốc học Huế và chuyên Lê Hồng Phong thành phố Hồ Chí Minh, trường đang được chính phủ đầu tư trong Dự án 3 trường trung học phổ thông trọng điểm của Việt Nam." vi,f9caae2492b5d86e0f073a2595a7e561,"[sửa] Tên nước Tên ""Nhật Bản"" viết theo Rōmaji là Nihon theo chữ Hán hai chữ ""Nhật Bản"" có nghĩa là ""gốc của Mặt Trời"" và như thế, được hiểu là ""đất nước Mặt Trời mọc"". Nhật Bản còn có các mĩ danh là ""xứ sở hoa anh đào"", vì cây hoa anh đào (桜 sakura) mọc trên khắp nước Nhật từ Bắc xuống Nam, những cánh hoa ""thoắt nở thoắt tàn"" được người Nhật yêu thích, phản ánh tinh thần nhạy cảm, yêu cái đẹp, sống và chết đều quyết liệt của dân tộc họ; ""đất nước hoa cúc"" (xin xem: Hoa cúc và thanh kiếm, của Ruth Benedict, nhà dân tộc học người Mỹ năm 1946) vì bông hoa cúc 16 cánh giống như Mặt Trời đang tỏa chiếu là biểu tượng của hoàng gia và là quốc huy Nhật Bản hiện nay; ""đất nước Mặt Trời mọc"" vì Nhật Bản là quốc gia ở vùng cực đông, tổ tiên của họ là nữ thần Mặt Trời Amaterasu (天照 Thái dương thần nữ). Vào thế kỷ thứ 4, Nhật Bản đã lấy tên nước là Yamato. Còn người Hán từ trước Công nguyên đã gọi Nhật là Nụy quốc (倭国 ""nước lùn""), người Nhật là Nụy nhân (倭人 ""người lùn""), những tên cướp biển trên biển Đông Trung Hoa thời Minh là Nụy khấu (倭寇 ""giặc lùn""). Do thời đó người Nhật chưa có chữ viết riêng nên Yamato được viết bằng chữ Hán 倭. Sau này, người Nhật dùng hai chữ Hán 大和 (Đại Hòa) để biểu ký âm Yamato, thể hiện lòng tự tôn dân tộc. Nhật Bản còn được gọi là Phù Tang (扶桑). Cây phù tang, tức một loại cây dâu. Theo truyền thuyết cổ phương Đông có cây dâu rỗng lòng gọi là Phù Tang hay Khổng Tang, là nơi thần Mặt Trời nghỉ ngơi trước khi cưỡi xe lửa du hành ngang qua bầu trời từ Đông sang Tây, do đó Phù Tang hàm nghĩa văn chương chỉ nơi Mặt Trời mọc . Năm 670, niên hiệu Hàm Hanh (670-674) thứ nhất đời vua Đường Cao Tông, Nhật Bản gửi một sứ bộ đến chúc mừng triều đình nhà Đường nhân dịp vừa bình định Triều Tiên và từ đó được đổi tên là Nhật Bản. [sửa] Xuất xứ Nhật Bản Cho đến nay người ta vẫn chưa chắc chắn về xuất xứ và thời gian xuất hiện của những cư dân đầu tiên trên quần đảo Nhật Bản. Tuy nhiên, hầu hết các học giả đều cho rằng người Nhật đã có mặt tại quần đảo từ xa xưa và định cư liên tục từ đó cho đến thời nay. Những phát hiện trong nghiên cứu cổ vật, xương đã củng cố thêm sự nghi ngờ đối với thuyết trước kia cho rằng người Nhật là con cháu của những người xâm chiếm đến sau ""thổ dân"" Ainu và đã đẩy bộ tộc này ra khỏi quần đảo. Ngày nay, người ta tin rằng tổ tiên của người Nhật là những người đã làm nên đồ gốm mang tên Jomon. Những người này được biết là đã có mặt trên quần đảo ít nhất từ năm 5000 TCN, sau đó theo thời gian, pha trộn với các giống người khác, phát triển qua lịch sử thành dân tộc Nhật Bản ngày nay. Ngôn ngữ và phong tục của người Nhật gồm những thành tố văn hóa của cả phương Bắc lẫn phương Nam. Dưới góc độ sử dụng và cú pháp, rõ ràng tiếng Nhật thuộc hệ ngôn ngữ Altai của các dân tộc phía Bắc lục địa châu Á, song trong từ vựng lại có nhiều từ gốc từ phía Nam. Trong các tập quán và tín ngưỡng, ta thấy các lễ nghi gắn với văn hóa lúa nước vốn có nguồn gốc ở phía Nam; còn huyền thoại lập nước bởi vị thần - ông tổ của nòi giống - từ thiên đường xuống hạ giới thì có nguồn gốc ở phía Bắc. Vì vậy, người ta cho rằng dân cư ở đây có xuất xứ từ cả phương Bắc lẫn phương Nam, đến quần đảo Nhật Bản từ thời tiền sử và qua một quá trình hoà trộn các chủng tộc dần dần tạo ra dân tộc Nhật Bản. [sửa] Lịch sử [sửa] Ngôn ngữ Tiếng Nhật được viết trong sự phối hợp ba kiểu chữ: Hán tự hay Kanji và hai kiểu chữ đơn âm mềm Hiragana (Bình Giá Danh) và đơn âm cứng Katakana (Phiến Giá Danh). Kanji dùng để viết các từ Hán (mượn của Trung Quốc) hoặc các từ người Nhật dùng chữ Hán để thể hiện rõ nghĩa. Hiragana dùng để ghi các từ gốc Nhật và các thành tố ngữ pháp như trợ từ, trợ động từ, đuôi động từ, tính từ,… Katakana dùng để phiên âm từ vựng nước ngoài, trừ tiếng Trung và từ vựng của một số nước dùng chữ Hán khác. Bảng ký tự Latinh Rōmaji cũng được dùng trong tiếng Nhật hiện đại, đặc biệt là ở tên và biểu trưng của các công ty, quảng cáo, nhãn hiệu hàng hóa, khi nhập tiếng Nhật vào máy tính và được dạy ở cấp tiểu học nhưng chỉ có tính thí điểm. Số Ả Rập theo kiểu phương Tây được dùng để ghi số, nhưng cách viết số theo ngữ hệ Hán-Nhật cũng rất phổ biến. [sửa] Phân cấp hành chính Đơn vị phân vùng hành chính cấp 1 của Nhật Bản là đô đạo phủ huyện, cả nước được chia thành 1 đô, 1 đạo, 2 phủ, 43 huyện. Các đô thị lớn tùy theo số dân và ảnh hưởng mà được chỉ định làm thành phố chính lệnh chỉ định, thành phố trung tâm, thành phố đặc biệt. Phân vùng hành chính dưới đô đạo phủ huyện là thị định thôn, ngoài ra còn có các đơn vị như quận, chi sảnh, khu, đặc biệt khu,… Căn cứ vào địa lý và nhân văn, đặc trưng kinh tế, Nhật Bản thường được chia thành 8 khu vực lớn, bao gồm: vùng Hokkaidō, vùng Đông Bắc, vùng Kantō, vùng Trung Bộ, vùng Kinki (còn gọi là vùng Kansai), vùng Chūgoku, vùng Shikoku và vùng Kyushu-Okinawa. Mấy năm gần đây Nhật Bản thi hành chính sách sáp nhập thị đinh thôn, số lượng đinh thôn đã giảm nhiều. Hiện nay để giảm bớt sự tập trung một cực của Tōkyō và tăng cường phân quyền địa phương, Nhật Bản đang nghiên cứu bỏ đô đạo phủ huyện, chuyển sang chế độ đạo châu (thảo luận chế độ đạo châu Nhật Bản). Năm 1968, Nhật Bản ban hành chế độ mã số bưu chính đoàn thể công khai địa phương. Hiện thời đô đạo phủ huyện và các thị đinh thôn đều có mã số bưu chính của mình. Mã số bưu chính của đô đạo phủ huyện ăn khớp với tiêu chuẩn quốc tế ISO 31166-2:JP. [sửa] Địa lý Nhật Bản có diện tích tổng cộng là 377.834 km². Đất đai của Nhật Bản là một dãy hải đảo trải theo hình vòng cung bên cạnh phía Đông của lục địa Châu Á, dài 3.800 km. Địa hình chủ yếu là đồi núi (71%). Có nhiều núi nguồn gốc núi lửa, một số ngọn vẫn còn hoạt động, tiêu biểu là núi Phú Sĩ (Fujisan) (3.776 m). Nhật Bản có hơn 3.000 hòn đảo nhỏ và 4 đảo lớn là đảo Honshu (本州) chiếm khoảng 60% toàn thể diện tích , đảo Hokkaido (北海道), đảo Kyushu (九州) và đảo Shikoku (四国). Trong số các hòn đảo nhỏ, đảo Okinawa (沖縄) là lớn nhất và quan trọng nhất, nằm giữa đường kéo dài từ mỏm phía cực tây của đảo Honshu tới đảo Đài Loan. Hòn đảo Okinawa này tuy thuộc về Nhật Bản nhưng trước kia do ở khá xa phần đất chính nên đã phát triển được một thứ văn hóa riêng và một số điểm khác biệt với nếp sống của bốn hòn đảo lớn. Sóng thần, động đất, núi lửa, bão nhiệt đới khá phổ biến ở Nhật Bản. Đặc biệt, do thuộc vành đai lửa Thái Bình Dương, Nhật Bản là một trong những vùng có nhiều động đất nhất thế giới. Mỗi năm có hàng trăm dư chấn, có những trận động đất gây tổn thất nặng nề. Nhật Bản là một xứ sở có phong cảnh được coi là một trong những nơi đẹp nhất thế giới với bốn mùa thay đổi rõ rệt: mùa xuân với hoa anh đào nở dần từ nam lên bắc, mùa hè cây cối xanh mướt, mùa thu lá phong (momiji) đỏ thắm từ bắc xuống nam, mùa đông tuyết trắng tinh khôi. Núi Phú Sĩ (Fujisan) là ngọn núi cao nhất Nhật Bản, nằm giữa đồng bằng, lại có tuyết bao phủ nơi phần đỉnh núi, là nguồn cảm hứng của rất nhiều văn sĩ và thi sĩ xứ Phù Tang cũng như của các văn nghệ sĩ, trong đó có các nhiếp ảnh gia và họa sĩ khắp bốn phương. [sửa] Khí hậu Nhật Bản là quốc gia với hơn ba nghìn đảo trải dài dọc biển Thái Bình Dương của Châu Á. Các đảo chính chạy từ Bắc tới Nam bao gồm Hokkaidō, Honshū (đảo chính), Shikoku và Kyūshū. Quần đảo Ryukyu, bao gồm Okinawa, là một chuỗi các hòn đảo phía Nam Kyūshū. Cùng với nhau, nó thường được biết đến với tên gọi ""Quần đảo Nhật Bản"". Khoảng 70%-80% diện tích Nhật Bản là núi, loại hình địa lý không hợp cho nông nghiệp, công nghiệp và cư trú. Có điều này là do độ cao dốc so với mặt nước biển, khí hậu và hiểm họa lở đất gây ra bởi những cơn động đất, đất mềm và mưa nặng. Điều này đã dẫn đến một nền mật độ dân số rất cao tại các vùng có thể sinh sống được, chủ yếu nằm ở các vùng eo biển. Nhật Bản là quốc gia có mật độ dân số lớn thứ 30 trên thế giới. Vị trí nằm trên vành đai núi lửa Thái Bình Dương, nằm ở điểm nối của ba vùng kiến tạo địa chất đã khiến Nhật Bản thường xuyên phải chịu các dư trấn động đất nhẹ cũng như các hoạt động của núi lửa. Các cơn động đất có sức tàn phá, thường dẫn đến sóng thần, diễn ra vài lần trong một thế kỷ. Những cơn động đất lớn gần đây nhất là động đất Chūetsu năm 2004 và đại động đất Hanshin năm 1995. Vì các hoạt động núi lửa diễn ra thường xuyên nên quốc gia này có vô số suối nước nóng và các suối này đã và đang được phát triển thành các khu nghỉ dưỡng. Khí hậu Nhật Bản phần lớn là ôn hòa, nhưng biến đổi từ Bắc vào Nam. Đặc điểm địa lý Nhật Bản có thể phân chia thành 6 vùng khí hậu chủ yếu: Nhiệt độ nóng nhất đo được ở Nhật Bản là 40,9�°C - đo được vào 16 tháng 8 năm 2007. Mùa mưa chính bắt đầu từ đầu tháng 5 tại Okinawa; trên phần lớn đảo Honshū, mùa mưa bắt đầu từ trước giữa tháng 6 và kéo dài 6 tuần. Vào cuối hè và đầu thu, các cơn bão thường mang theo mưa nặng. Nhật Bản là quê hương của chín loại sinh thái rừng, phản ánh khí hậu và địa lý của các hòn đảo. Nó trải dài từ những rừng mưa nhiệt đới trên quần đảo Ryukyu và Bonin tới các rừng hỗn hợp và rừng ôn đới lá rụng trên các vùng khí hậu ôn hòa của các đảo chính, tới rừng ôn đới lá kim vào mùa đông lạnh trên các phần phía Bắc các đảo. [sửa] Chính trị Nhật Bản Nhật Bản là một trong các nước theo hệ thống quân chủ lập hiến, trong đó Thủ tướng là người nắm quyền cao nhất về các phương diện quản lý quốc gia và chịu sự giám sát của hai viện quốc hội cùng tòa Hiến pháp có thẩm quyền ngăn chặn các quyết định vi hiến của chính phủ. Được xây dựng dựa trên hình mẫu của Vương quốc Liên hiệp Anh và Bắc Ireland và một số nước phương Tây khác sau này. Theo hệ thống pháp luật thế giới hiện hành, Nhật Bản được xếp vào các nước có nền dân chủ đầy đủ (ưu việt nhất). [sửa] Hiến pháp Hiến pháp của nước Nhật Bản, được công bố vào ngày 3 tháng 11 năm 1946 và có hiệu lực kể từ ngày 3 tháng 5 năm 1947, quy định rằng nhân dân Nhật Bản thề nguyện trung thành với các lý tưởng hòa bình và trật tự dân chủ. Dù vậy vào ngày 3 tháng 5 năm 2007, Nghị viện đã thông qua một văn bản dưới luật theo đó cho phép chính phủ tổ chức trưng cầu dân ý cho một bản sửa đổi mới vào năm 2010 và sẽ cần hai phần ba số phiếu thuận của Nghị viện để có hiệu lực. [sửa] Hoàng thất Nhật Bản Ở Nhật Bản, hoàng đế được gọi là Thiên hoàng (天皇, tennō). Thiên hoàng có quyền lực rất hạn chế ở nhà nước quân chủ lập hiến này. Theo Hiến pháp Nhật Bản (1947), Thiên hoàng chỉ ""tượng trưng cho nước Nhật"". Đương kim Thiên hoàng Akihito, sinh ngày 23 tháng 12 năm 1933 tại thủ đô Tokyo, lên ngôi ngày 7 tháng 1 năm 1989, đặt niên hiệu là Bình Thành. Ông là con của Thiên hoàng Chiêu Hòa, vị Thiên hoàng trị vì lâu dài nhất (62 năm) và cũng sống lâu nhất (87 tuổi) trong chính sử Nhật Bản. Thiên hoàng Akihito và Hoàng hậu Michiko có 3 người con (hai trai và một gái). Thái tử Naruhito sinh ngày 23 tháng 2 năm 1960, đã kết hôn với cô Masako và có một con gái. Hoàng tử Akishono có hai con gái và một con trai. Theo Hiến pháp Nhật Bản, chỉ nam giới mới được thừa kế ngai vàng. [sửa] Cơ quan lập pháp Quốc hội Nhật Bản (国会 Kokkai) là cơ quan lập pháp cao cấp nhất, gồm có Hạ viện (衆議院 shugi-in, Chúng nghị viện) với 512 ghế và Thượng viện (参議院 sangi-in, Tham nghị viện) với 252 ghế. Hạ viện được bầu ra từ 130 đơn vị bầu cử với số nghị viên từ 2 tới 6 vị tùy theo dân số. Nhiệm kỳ của Thượng viện là 6 năm, mỗi 3 năm được bầu lại một nửa. 100 Thượng nghị sĩ được bầu theo sự đại diện tỉ lệ (proportional representation) tức là do các cử tri toàn quốc, số còn lại 152 ghế được bầu từ 47 đơn vị bầu cử tỉnh. Hạ viện có quyền bỏ phiếu tín nhiệm hay bất tín nhiệm Nội các, đây là một quyền lực chính trị quan trọng nhất của nền chính trị đại nghị. Các công dân Nhật Bản trên 25 tuổi đều có quyền ứng cử Dân biểu và trên 30 tuổi có thể tranh cử ghế Thượng viện. Quyền được thực hiện phổ thông đầu phiếu thuộc về mỗi người dân nam nữ trên 20 tuổi . [sửa] Các đảng phái chính trị Nhật Bản là quốc gia có chính quyền đa đảng phái. Những đảng phái chính trị lớn gồm có: [sửa] Các cơ quan Hành pháp và Tư pháp Quyền hành pháp được giao cho Nội các, gồm Thủ tướng và các bộ trưởng, tất cả chịu trách nhiệm tập thể trước Quốc hội. Thủ tướng phải là một nghị viên của Quốc hội và được Quốc hội bổ nhiệm, có quyền chỉ định và bãi nhiệm các bộ trưởng, các vị sau này phải là dân sự và phần lớn là nghị viên Quốc hội. Vào tháng 3 năm 1992, Nhật Bản có 12 bộ và 32 cơ quan (agency) với Văn phòng Thủ tướng, 1,17 triệu công chức kể cả 240 ngàn nhân viên thuộc Lực lượng Tự vệ (自衛隊; sách báo Việt Nam quen gọi là Lực lượng Phòng vệ). Ngoài ra còn có Hội đồng Kiểm toán (the Board of Audit) chịu trách nhiệm thanh tra các tài khoản quốc gia. Nhật Bản được chia làm 47 đô đạo phủ huyện. Đô đạo phủ huyện lại được chia làm các thị đinh thôn (市町村). Cơ quan tư pháp gồm Tối cao Pháp viện, 8 tòa án cao cấp và các tòa án địa phương, tòa án gia đình. Tối cao Pháp viện gồm Chánh án được Thiên hoàng Nhật Bản bổ nhiệm và 14 vị Thẩm phán do Nội các chọn. Tất cả các vụ án đều được xét xử công khai, nhất là các vụ vi phạm chính trị, báo chí và nhân quyền. [sửa] Kinh tế Nhật Bản là nước rất nghèo nàn về tài nguyên ngoại trừ gỗ và hải sản, trong khi dân số thì quá đông, phần lớn nguyên nhiên liệu phải nhập khẩu, kinh tế bị tàn phá kiệt quệ trong chiến tranh, nhưng với các chính sách phù hợp, kinh tế Nhật Bản đã nhanh chóng phục hồi (1945-1954) phát triển cao độ (1955-1973)khiến cho thế giới hết sức kinh ngạc. Người ta gọi đó là ""Thần kì Nhật Bản"". Từ 1974 đến nay tốc độ phát triển tuy chậm lại, song Nhật Bản tiếp tục là một nước có nền kinh tế lớn đứng thứ hai trên thế giới (chỉ đứng sau Hoa Kỳ) , GDP trên đầu người là 36.217 USD (1989). Cán cân thương mại dư thừa và dự trữ ngoại tệ đứng hàng đầu thế giới, nên nguồn vốn đầu tư ra nước ngoài rất nhiều, là nước cho vay, viện trợ tái thiết và phát triển lớn nhất thế giới. Nhật Bản có nhiều tập đoàn tài chính, ngân hàng đứng hàng đầu thế giới . Đơn vị tiền tệ là: đồng yên Nhật. Nhật Bản đang xúc tiến 6 chương trình cải cách lớn trong đó có cải cách cơ cấu kinh tế, giảm thâm hụt ngân sách, cải cách khu vực tài chính và sắp xếp lại cơ cấu chính phủ,… Cải cách hành chính của Nhật được thực hiện từ tháng 1 năm 2001. Dù diễn ra chậm chạp nhưng cải cách đang đi dần vào quỹ đạo, trở thành xu thế không thể đảo ngược ở Nhật Bản và gần đây đã đem lại kết quả đáng khích lệ, nền kinh tế Nhật đã phục hồi và có bước tăng trưởng năm 2003 đạt trên 3%, quý I/2004 đạt 6%. Dịch vụ ngân hàng, bảo hiểm, bất động sản, bán lẻ, giao thông, viễn thông tất cả đều là ngành công nghiệp lớn của Nhật Bản, Nhật Bản có năng lực rất lớn về công nghiệp, và đây là trụ sở của nhiều nhà sản xuất công nghệ tiên tiến bậc nhất thế giới về các sản phẩm xe có động cơ, trang thiết bị điện tử, công cụ máy móc, thép, phi kim loại, công nghiệp tàu thủy, hóa học, dệt may, thức ăn chế biến. Đây cũng là nơi đặt trụ sở của các tập đoàn đa quốc gia và nhiều mặt hàng thương mại trong lĩnh vực công nghệ và máy móc. Xây dựng từ lâu đã trở thành một trong những nền công nghiệp lớn nhất của Nhật Bản. Nhật Bản là trụ sở của ngân hàng lớn nhất thế giới, tập đoàn tài chính Mitsubishi UFJ (Mitsubishi UFJ Financial Group) với số vốn ước tính lên đến 1.7 nghìn tỉ đô la Mỹ . Nhật Bản cũng là nơi có thị trường chứng khoán lớn thứ hai thế giới - thị trường chứng khoán Tokyo với khoảng 549.7 nghìn tỉ yên vào tháng 12/2006. Đây cũng là trụ sở của một số công ty dịch vụ tài chính, những tập đoàn kinh doanh và những ngân hàng lớn nhất thế giới. Ví dụ như những tập đoàn kinh doanh và công ty đa quốc gia như Sony, Sumitomo, Mitsubishi và Toyota sở hữu hàng tỉ và hàng nghìn tỉ đô la đang hoạt động trong lĩnh vực ngân hàng, nhóm các nhà đầu tư hoặc dịch vụ tài chính như ngân hàng Sumitomo, ngân hàng Fuji, ngân hàng Mitsubishi, các định chế tài chính của Toyota và Sony. Giao thông ở Nhật Bản rất phát triển, vào năm 2004 ở Nhật Bản có khoảng 1.177.278 km (731.683 miles) đường bộ, 173 sân bay, 23.577 km (14.653 miles) đường sắt. Phương tiện đường không được hoạt động chủ yếu bởi All Nippon Airways (ANA) và Japan Airlines (JAL). Đường sắt được điều khiển bởi Japan Railways. Có rất nhiều các chuyến bay quốc tế lớn từ nhiều thành phố và đất nước trên thế giới đến và rời Nhật Bản. Những đối tác xuất khẩu chính của Nhật là Hoa Kỳ 22.9%, Trung Quốc 13.4%, Hàn Quốc 7.8%, Đài Loan 7.3% và Hồng Kông 6.1% (2005). Những mặt hàng xuất khẩu chính của Nhật là thiết bị giao thông vận tải, xe cơ giới, hàng điện tử, máy móc điện tử và hóa chất. Do hạn chế về tài nguyên thiên nhiên để duy trì sự phát triển của nền kinh tế, Nhật Bản phải phụ thuộc vào các quốc gia khác về phần nguyên liệu vì vậy đất nước này nhập khẩu rất nhiều loại hàng hóa đa dạng. Đối tác nhập khẩu chính của Nhật là Trung Quốc 21% , Hoa Kỳ 12.7%, A Rập Xê Út 5.5%, UAE 4.9%, Australia 4.7%, Hàn Quốc 4.7% và Indonesia 4% (số liệu 2005). Những mặt hàng nhập khẩu chính của Nhật Bản là máy móc, thiết bị, chất đốt, thực phẩm (đặc biệt là thịt bò), hóa chất, nguyên liệu dệt may và những nguyên liệu cho các ngành công nghiệp của đất nước. Nhìn chung, Đối tác buôn bán tổng thể lớn nhất của Nhật Bản là Trung Quốc. Từ giai đoạn 1960 đến 1980, tốc độ phát triển kinh tế Nhật Bản được gọi là ""sự thần kì"": tốc độ phát triển kinh tế trung bình 10% giai đoạn 1960, trung bình 5% giai đoạn 1970 và 4% giai đoạn 1980. Dấu hiệu tăng trưởng có phần chững lại vào những năm 1990, trung bình 1.7% chủ yếu do những tác động của việc đầu tư không hiệu quả và do dư chấn của bong bóng bất động sản vào những năm 1980 đã làm cho các cơ sở sản xuất và kinh doanh mất một thời gian dài tái cơ cấu về nợ quá hạn, vốn tư bản và lực lượng lao động. Tháng 11/2007, nền kinh tế Nhật đã chấm dứt đà tăng trưởng kéo dài liên tục 69 tháng kể từ chiến tranh thế giới thứ 2 và chính thức suy thoái vào năm 2008 với mức lãi suất ngân hànhg trung ương hạ đến mức 0% vào đầu năm 2009. Chương trình tư nhân hóa 10 năm ngành bưu điện Nhật vốn không chỉ nhắm đến các hoạt động của hệ thống bưu chính quốc gia mà còn với các cơ sở ngân hàng và bảo hiểm trực thuộc đã hoàn tất vào tháng 10/2007, đánh dấu một bước tiến quan trọng trong việc tái cấu trúc ngành này của chính phủ. Không giống như tình hình ở các nước phương Tây, khu vực tài chính Nhật không chịu ảnh hưởng mạnh từ cuộc Khủng hoảng cho vay thế chấp nhưng do đối mặt với sự sụt giảm mạnh về khối lượng đầu tư cũng như nhu cầu trước các mặt hàng xuất khẩu chủ chốt của Nhật ở nước ngoài vào cuối năm 2008, đã đẩy nước này nhanh hơn vào vòng suy thoái. Tình trạng nợ công quá lớn (chiếm 170%GDP) và tỉ lệ dân số có tuổi quá cao là hai vấn đề đầy thách thức với Nhật Bản về dài hạn. Hiện tại những tranh cãi xung quanh vai trò và hiệu quả của các chính sách vực dậy nền kinh tế là mối quan tâm lớn của người dân lẫn chính phủ nước này . [sửa] Khoa học và công nghệ Nhật Bản là quốc gia dẫn đầu thế giới trong các lĩnh vực về nghiên cứu khoa học, công nghệ máy móc, nghiên cứu y học. Gần 700.000 nhà nghiên cứu chia sẻ 130 tỉ USD của ngân sách nghiên cứu và phát triển, đứng hàng thứ 3 trên thế giới . Một vài đóng góp công nghệ quan trọng của Nhật Bản là những phát minh trong các lĩnh vực điện tử, ô tô, máy móc, robot công nghiệp, quang học, hóa chất, chất bán dẫn và kim loại. Nhật Bản dẫn đầu thế giới trong ngành khoa học robot, đây là quốc gia sở hữu hơn nửa (402.200 trong tổng 742.500) số robot cho công nghiệp sản xuất . Nhật Bản đã phát minh ra QRIO, ASIMO và Aibo. Nhật Bản cũng là nhà sản xuất ô tô lớn nhất trên thế giới và là quê hương của 6 trong tổng số 15 nhà sản xuất ô tô lớn nhất toàn cầu cũng như 7 trong số 20 nhà sản xuất chất bán dẫn lớn nhất thế giới. Nhật Bản đang có những kế hoạch rất sáng sủa trong ngành thám hiểm không gian, trong đó có kế hoạch xây dựng một trạm mặt trăng vào năm 2030 . Cơ quan thám hiểm không gian Nhật Bản (JAXA) là một trong những thành viên chủ chốt của trạm vũ trụ quốc tế, đây là cơ quan chuyên nghiên cứu về không gian vũ trụ, các hành tinh, các nghiên cứu hàng không, phát triển tên lửa và vệ tinh. Vào ngày 1 tháng 6 lúc 6:02am giờ Nhật Bản, tàu con thoi Discovery đã rời bệ phóng Trung tâm vũ trụ Kennedy, Florida mang theo Module Kibo cùng nhà du hành Akihiko Hoshide và sáu đồng nghiệp khác, mục đích chính của chuyến đi là lắp đặt phần quan trọng của phòng thí nghiệm Nhật Bản có tên Japanese Pressurised Module (JPM) cùng cánh tay máy dài khoảng 10m phục vụ cho công tác lắp đặt về sau cho Kibo . Các nhà nghiên cứu Nhật cũng đã phần nào khẳng định được mình qua các lần đoạt giải Nobel. Hideki Yukawa một trong những nhà khoa học ưu tú xuất thân từ Đại học Kyoto giành giải Nobel về vật lý năm 1949. Sin-Itiro Tomonaga cũng nhận vinh dự tương tự năm 1965. Nhà vật lý chất rắn Leo Esaki sau này xuất thân từ Đại học Tokyo cũng đạt được vinh quang đó năm 1973. Kenichi Fukui của Đại học Kyoto là một trong các nhà khoa học cùng chia giải Nobel hóa học năm 1981. Susumu Tonegawa, cũng trưởng thành từ Đại học Kyoto trở thành người Nhật đầu tiên từ 2007 nhận giải này với các thành tựu về sinh hóa kể từ khi lãnh vực này được phát triển năm 1987. Các nhà khoa học nghiên cứu về hóa học cũng không chịu kém khi lần lượt nhận giải vào năm 2000, 2001: Hideki Shirakawa (Viện khoa học công nghệ Tokyo) và Ryoji Noyori (Đại học Kyoto). Năm 2002 là nhà vật lý Masatoshi Koshiba (Đại học Tokyo) và hóa học gia Koichi Tanaka (Đại học Tohoku). Năm 2008, Nhật Bản có bốn nhà khoa học nhận giải Nobel gồm có Yoichiro Nambu, Makoto Kobayashi, Toshihide Maskawa và Osamu Shimomura. Nhật Bản là đất nước sở hữu nhiều khoa học gia đoạt giải Nobel nhất ở châu Á hiện nay. [sửa] Giáo dục Hệ thống tiểu học, trung và đại học được áp dụng ở Nhật như một trong các cải cách thời Minh Trị . Từ năm 1947, Nhật Bản áp dụng hệ thống giáo dục bắt buộc gồm tiểu học và trung học trong chín năm cho học sinh từ sáu đến mười lăm tuổi. Hầu hết sau đó đều tiếp tục chương trình trung học và theo MEXT, khoảng 75,9% học sinh tốt nghiệp phổ thông tiếp tục học lên bậc đại học, cao đẳng hay các chương trình trao đổi giáo dục khác . Giáo dục ở Nhật có tính cạnh tranh rất cao , đặc biệt ở các kì thi tuyển sinh đại học, điển hình là các kì thi tuyển của hai trường đại học cao cấp Tokyo và Kyoto . Chương trình đánh giá sinh viên quốc tế hợp tác OECD hiện xếp Nhật Bản ở vị trí thứ sáu thế giới về kĩ năng và kiến thức của học sinh mười sáu tuổi . Bên cạnh đó việc chăm sóc cho học sinh tàn tật cũng được Chính phủ quan tâm, Nhật Bản có riêng Cục phụ trách các vấn đề Tiểu học và Trung học chịu trách nhiệm chính về công tác chăm sóc giúp đỡ các học sinh tàn tật, ngoài ra Cục này còn phụ trách cả vấn đề giáo dục cho trẻ em Nhật Bản sống ở nước ngoài cũng như góp phần giám sát một hệ thống kiểm định và phân phối miễn phí sách giáo khoa cho các đối tượng trên. Gần đây cơ quan này còn kiêm nhiệm thêm một số chương trình thuộc mạng lưới giáo dục địa phương như các chính sách về việc quyết định đội ngũ công tác giáo dục, các tiêu chuẩn về diện tích trường lớp, số lượng giáo viên cho mỗi trường, và các vấn đề tài chánh liên quan . Vào năm 1991 có hơn 2,1 triệu học sinh được nhận vào 507 trường đại học. Tại đây các sinh viên sẽ được đào tạo bốn năm cho cấp bậc cử nhân và sáu năm cho bậc chuyên gia (Tiến sĩ). Có hai loại đại học công lập chính là đại học quốc gia (96 trường) và đại học vùng (39 trường) – do tỉnh hay thành phố lập ra. Cũng theo ghi nhận vào 1991, đã có khoảng 372 trường cao đẳng công được thành lập và đưa vào hoạt động. Chi phí trung bình gồm học phí, phụ phí và sinh hoạt phí ở Nhật vào 1986 khoảng 1,4 triệu yên (10.000 đô-la). Để hỗ trợ cho chi phí này, sinh viên được phép làm việc bán thời gian và vay từ Tổ chức học bổng của chính phủ, ngoài ra còn có nhiều tổ chức khác từ chính quyền địa phương, cơ quan phi lợi nhuận cũng góp phần không nhỏ về mặt tài chính hỗ trợ cho sinh viên. Theo Thời báo hỗ trợ giáo dục, hai trường đại học được cho là danh giá nhất ở Nhật hiện nay là Đại học Tokyo và Đại học Kyoto. Ngân sách dành riêng cho công tác giáo dục năm 2005 là 5, 733.3 tỉ yên (59 tỉ đô-la), chiếm 7% ngân sách quốc gia (82.182,9 tỉ yên) và chiếm 11.8% ngân sách cho các mục đích công. Hệ thống chiếu sáng cũng chiếm một phần đáng kể trong công tác phát triển cơ sở vật chất (161.3 tỉ yên). Ngân sách dành cho MEXT chủ yếu được chi dùng cho đổi mới công tác giáo dục, trợ giúp kinh phí cho các trường tư, cho vay học bổng và mở rộng các khóa giảng dạy về khoa học-công nghệ, các môn học về thể thao và văn hóa-mỹ thuật cũng được chú ý phát triển. Ngoài ra còn có các kế hoạch tăng lương cho giáo viên tiểu học công . [sửa] Y tế Các dịch vụ chăm sóc sức khỏe ở Nhật chủ yếu được cung cấp bởi chính quyền trung ương và địa phương. Chi phí cho các dịch vụ cá nhân này, vốn do một hội đồng chuyên trách của chính phủ thông qua, được cung cấp bởi hệ thống bảo hiểm sức khỏe áp dụng rộng rãi và công bằng trên cả nước. Những công dân không muốn sử dụng dịch vụ bảo hiểm của các công ty nơi họ làm việc có thể tham gia vào các loại hình bảo hiểm sức khỏe quốc gia do chính quyền địa phương theo dõi và điều hành. Từ năm 1973, tất cả người già đều được cung cấp miễn phí các loại hình bảo hiểm sức khỏe do chính phủ đài thọ , trong đó bệnh nhân được tùy chọn cơ sở họ muốn cùng các hình thức chăm sóc sức khỏe phù hợp nhất [sửa] Quốc phòng Hiện nay Lực lượng Phòng vệ Nhật Bản của Nhật có 180.000 người, trong đó mạnh nhất là lực lượng hải quân. Với ngân sách 50 tỉ USD/năm (kể cả chi phí cho quân đội Mỹ ở Nhật Bản), chi tiêu quân sự của Nhật Bản đứng hàng thứ ba sau Mỹ-400 tỷ, trên cả Nga-15 tỷ. Từ năm tài khoá 2002, ngân sách quốc phòng Nhật đã vượt con số 1% GDP, vươn lên hàng thứ hai trên thế giới . Hướng phát triển quân đội Nhật Bản chủ yếu tập trung vào giảm số lượng nhưng tăng chất lượng, trang thiết bị, tăng khả năng cơ động, mở rộng phạm vi hoạt động của lực lượng phòng vệ Nhật Bản, tăng cường hợp tác với Mỹ, đồng thời đẩy nhanh các biện pháp củng cố an ninh, phòng ngừa, công khai về quốc phòng qua các hoạt động, diễn đàn chung về an ninh, giải trừ quân bị; trao đổi quân sự với các nước trong và ngoài khu vực. Nhân sự kiện khủng bố 11/9, Chính phủ và Quốc hội Nhật đã thông qua ba dự luật chống khủng bố gồm: Luật đặc biệt chống khủng bố, Luật sửa đổi Lực lượng phòng vệ và Luật sửa đổi Cục bảo an trên biển, cho phép Nhật lần đầu tiên sau Thế chiến thứ hai được phép cử quân đội ra nước ngoài, hợp tác với Mỹ chống khủng bố. Nhật Bản đã đưa 600 binh sĩ sang Iraq thực hiện các hoạt động nhân đạo. Đây là bước chuyển mới trong chính sách quốc phòng của Nhật, từng bước tăng cường và mở rộng phạm vi hoạt động của Lực lượng phòng vệ. Tháng 1 năm 2007, Quốc hội Nhật Bản thông qua quyết định thành lập Bộ quốc phòng trên cơ sở Cục Phòng vệ trước đây, là bước tiến mới theo hướng giải thích lại hiến pháp và cho phép Nhật phòng thủ tập thể, đưa quân ra nước ngoài trong các chiến dịch giữ gìn hoà bình, giải quyết các xung đột khu vực. [sửa] Dân số Dân số Nhật Bản ước tính khoảng 127,4 triệu người , phần lớn là đồng nhất về ngôn ngữ và văn hóa ngoại trừ thiểu số những công nhân nước ngoài, Zainichi Hàn Quốc, Zainichi Trung Quốc, người Philippines, người Nhật gốc Brasil. Tộc người chủ yếu là người Yamato cùng với các nhóm dân tộc thiểu số như Ainu hay Ryūkyūans. Nhật Bản là một trong những nước có tuổi thọ dân số cao nhất thế giới, trung bình là 81,25 tuổi cho năm 2006 . Tuy nhiên, dân số nước này đang lão hóa do hậu quả của sự bùng nổ dân số sau Thế chiến thứ hai. Năm 2004, 19,5% dân số Nhật trên 65 tuổi . Thay đổi dân số đã tạo ra các vấn đề xã hội, đặc biệt là sự suy giảm lực lượng lao động đồng thời gia tăng chi phí cho phúc lợi xã hội như vấn đề lương hưu. Nhiều người trẻ Nhật Bản hiện có xu hướng không kết hôn hoặc có gia đình khi trưởng thành. Dân số nước Nhật Bản dự tính sẽ giảm xuống còn 100 triệu người vào năm 2050 và 64 triệu người vào năm 2100 . Chính quyền và các nhà hoạch định dân số đang đau đầu để giải quyết vấn đề này . Nhập cư và gia tăng khuyến khích sinh đẻ đang được xem là giải pháp để cung cấp lực lượng lao động cho sự lão hóa của dân số nhằm duy trì sự phát triển của nền kinh tế khổng lồ lớn thứ hai trên thế giới . Khoảng 84% đến 96% dân số Nhật theo cả đạo Thần đạo và Phật giáo Đại thừa . Phật giáo, Đạo giáo và Nho giáo từ Trung Quốc cũng có ảnh hưởng đến niềm tin và tín ngưỡng của người Nhật. Có 1 triệu người Nhật theo Đạo Cơ Đốc. Thêm vào đó, từ giữa thế kỷ 19, rất nhiều đạo giáo đã xuất hiện ở Nhật Bản như Shinshūkyō và Tenrikyo; các tôn giáo này chiếm khoảng 3% dân số Nhật Bản. 99% dân số nói tiếng Nhật. Đây là loại ngôn ngữ kết dính được phân biệt bởi một hệ thống các từ ngữ lễ giáo phản ánh xã hội tôn ti và trọng đạo đức của Nhật Bản, với các dạng động từ và từ vựng biểu hiện tính cách của người nói và người nghe. Tiếng Nhật đã vay mượn một lượng lớn từ vựng trong tiếng Hán và cả tiếng Anh (từ sau Thế chiến thứ hai) . Hệ thống chữ viết sử dụng chữ Hán và hai loại chữ kana (bảng âm tiết dựa trên chữ tiếng Hán, giống như ký tự Latinh) và chữ số Ả Rập. Tiếng Ryūkyūan, một phần của hệ ngôn ngữ Nhật, được nói phần lớn ở Okinawa, chỉ có số ít người học ngôn ngữ này . Tiếng Ainu chỉ được sử dụng bởi một số ít người già bản địa còn sống tại Hokkaidō . Phần lớn các trường công và tư ở Nhật đều buộc học sinh phải học cả tiếng Nhật và tiếng Anh . [sửa] Văn hóa Văn hóa Nhật Bản là một trong những nền văn hóa đặc sắc nhất thế giới, văn hóa Nhật đã phát triển mạnh mẽ qua thời gian từ thời kỳ Jōmon cho tới thời kỳ đương thời, mà trong đó chịu ảnh hưởng cả từ văn hóa châu Á, châu Âu và Bắc Mỹ. Nghệ thuật truyền thống Nhật Bản bao gồm các ngành nghề thủ công như ikebana, origami, ukiyo-e, đồ chơi, đồ gỗ sơn mài và gốm sứ; các môn nghệ thuật biểu diễn như bunraku, nhảy, kabuki, nō, rakugo, ngoài ra còn phải kể đến những nét đặc sắc truyền thống khác như trà đạo, Budō, kiến trúc, vườn Nhật và cả gươm Nhật. Ẩm thực Nhật Bản hiện nay là một trong những nền ẩm thực nổi tiếng nhất trên thế giới. Sự kết hợp của nghệ thuật in khắc gỗ truyền thống với văn hóa phương Tây đã dẫn đến sự ra đời của Manga, một thể loại truyện tranh nổi tiếng cả trong và ngoài nước Nhật . Sự ảnh hưởng của Manga đến thể loại hoạt hình đã dẫn đến sự phát triển thể loại hoạt hình đặc trưng của Nhật có tên gọi là Anime, nhờ sự phát triển vũ bão của Manga và Anime mà các trò chơi game video của Nhật cũng phát triển mạnh mẽ từ thập niên 1980 . Âm nhạc của Nhật Bản đã mượn nhiều nhạc cụ và phong cách từ các quốc gia láng giềng và phát triển thêm các nét đặc trưng của Nhật, điển hình như đàn Koto được giới thiệu vào Nhật từ thế kỷ thứ 9 và 10, hay như thể loại kịch Nō từ thế kỷ 14 và âm nhạc dân gian đại chúng, với những cây đàn như shamisen, được truyền bá tới Nhật từ thế kỷ 16 . Âm nhạc phương Tây, được giới thiệu vào Nhật cuối thế kỷ 19, giờ đã trở thành một phần nội tại quan trọng trong văn hóa Nhật Bản. Nước Nhật thời hậu chiến tranh thế giới thứ hai bị ảnh hưởng nặng nề bởi âm nhạc Mỹ và âm nhạc hiện đại châu Âu, điều này đã dẫn đến sự phát triển của dòng âm nhạc gọi là J-pop. Karaoke là hoạt động văn hóa phổ biến nhất ở Nhật. Từ tháng 11 năm 1993, cơ quan các hoạt động văn hóa đã tiến hành một cuộc thăm dò, kết luận rằng có nhiều người Nhật hát Karaoke hơn là tham gia vào các hoạt động văn hóa truyền thống như triết hoa hay trà đạo. Các tác phẩm đầu tiên của văn học Nhật Bản bao gồm hai cuốn sách lịch sử Kojiki và Nihon Shoki cũng như tập thơ từ thế kỷ thứ 8 Man'yōshū, tất cả đều được viết bằng Hán tự . Vào giai đoạn đầu của thời kỳ Heian, hệ thống kí tự kana (Hiragana và Katakana) ra đời. Cuốn tiểu thuyết The Tale of the Bamboo Cutter được coi là tác phẩm kí sự lâu đời nhất của Nhật . Một hồi ký về cuộc đời trong cung cấm được ghi trong cuốn The Pillow Book, viết bởi Sei Shōnagon, trong khi Truyện kể Genji của Murasaki Shikibu thường được coi là tiểu thuyết đầu tiên trên thế giới. Trong thời kỳ Edo, văn học không thực sự phát triển trong giới Samurai như trong tầng lớp người chōnin. Yomihon, là một ví dụ, đã trở nên nổi tiếng và tiết lộ sự thay đổi sâu kín này trong giới độc giả cũng như tác giả thời kỳ này . Thời kỳ Minh Trị chứng kiến một giai đoạn đi xuống trong các thể loại văn học truyền thống của Nhật, trong thời kỳ này thì văn học Nhật chịu nhiều ảnh hưởng từ văn học phương Tây. Natsume Sōseki và Mori Ōgai được coi là những văn hào tiểu thuyết ""hiện đại"" đầu tiên của Nhật, tiếp đó có thể kể đến Akutagawa Ryūnosuke, Tanizaki Jun'ichirō, Yasunari Kawabata, Yukio Mishima và gần đây hơn là Haruki Murakami. Nhật Bản có hai nhà văn từng đoạt giải Nobel là Yasunari Kawabata(1968) và Kenzaburo Oe (1994). [sửa] Di sản văn hóa UNESCO [sửa] Hình ảnh [sửa] Thể thao Về truyền thống, Sumo được coi là môn thể thao quốc gia của Nhật Bản và là một trong những môn thể thao có lượng người xem lớn nhất tại Nhật . Các môn võ như judo, karate và kendō cũng phổ biến và được tập luyện rộng rãi khắp đất nước. Sau thời kỳ Minh Trị, rất nhiều môn thể thao phương Tây đã du nhập vào Nhật và lan truyền nhanh chóng trong hệ thống giáo dục. Giải Bóng chày Nhật Bản được thành lập năm 1936 . Ngày nay, bóng chày là môn thể thao có lượng người xem lớn nhất tại quốc gia này. Một trong những cầu thủ bóng chày nổi tiếng nhất của Nhật là Ichiro Suzuki, người đã từng dành danh hiệu cầu thủ đáng giá nhất Nhật Bản các năm 1994, 1995, 1996 và hiện đang chơi cho giải bóng chày Bắc Mỹ (tên tiếng Anh: Major League Baseball). Từ khi có sự thành lập Giải bóng đá chuyên nghiệp Nhật Bản năm 1992, môn thể thao này cũng đã nhanh chóng phát triển mạnh mẽ . Nhật Bản là nước tổ chức Cúp bóng đá liên lục địa từ năm 1981 tới 2004 và là nước đồng chủ nhà World Cup 2002 với Hàn Quốc. Đội tuyển bóng đá quốc gia Nhật Bản là một trong những đội bóng thành công nhất ở châu Á với ba lần dành chức vô địch cúp bóng đá châu Á. Nhật Bản là quốc gia đầu tiên ở châu Á tổ chức một kỳ Thế vận hội, đó là Thế vận hội Mùa hè 1964 tổ chức tại Tokyo. Golf , đua ô tô, giải đua ô tô Super GT và Formula Nippon cũng là những môn thể thao nổi tiếng ở Nhật. Đường đua Twin Ring Motegi được Honda hoàn thành xây dựng năm 1997 để đưa môn đua công thức 1 tới Nhật. [sửa] Chính sách đối ngoại Từ sau Chiến tranh Lạnh, Nhật Bản bước vào thời điểm bước ngoặt điều chỉnh chính sách đối ngoại theo hướng tăng cường tính độc lập, chủ động và tích cực hơn nhằm vươn lên thành cường quốc chính trị tương xứng với sức mạnh kinh tế, phát huy vai trò, và ảnh hưởng trên thế giới và vùng Châu Á - Thái Bình Dương. Theo đó, chính sách đối ngoại được triển khai theo 5 hướng cơ bản là: Mặc dù vẫn lấy quan hệ Nhật-Mỹ làm nền tảng chính sách đối ngoại , song gần đây Nhật Bản tăng cường chiến lược ""Trở lại châu Á"", phát huy vai trò người đại diện cho châu Á trong Khối G8, lấy châu Á làm bàn đạp để từng bước đưa Nhật Bản trở thành cường quốc về chính trị; thúc đẩy cải cách Liên Hiệp Quốc, thực hiện mục tiêu trở thành thành viên thường trực của Hội đồng Bảo an Liên Hiệp Quốc thông qua các đề nghị, các đóng góp cụ thể trong các lĩnh vực an ninh, kinh tế và các vấn đề toàn cầu (Nhật Bản hiện là thành viên không thường trực nhiệm kỳ 2004-2004). Tuy nhiên còn một số hạn chế cơ bản: nội bộ chưa thống nhất, còn nhiều tranh cãi; hạn chế về hiến pháp và các luật lệ trong nước; bị kiềm chế bởi các cường quốc khác. Chính quyền mới của Koizumi đang thăm dò khả năng sửa đổi hiến pháp, cho phép Nhật có quân đội và quyền tự vệ tập thể. Tuy nhiên điều này sẽ gây phản ứng mạnh từ các nước láng giềng, đặc biệt là Trung Quốc, Hàn Quốc,… Nhìn toàn cục, ở chừng mực nhất định, vai trò quốc tế của Nhật Bản đã được cải thiện hơn; vị thế của Nhật Bản đã được coi trọng hơn trong một số vấn đề quốc tế và khu vực như WTO, Diễn đàn Hợp tác Kinh tế châu Á - Thái Bình Dương (APEC), ARF, ASEM, UNHCR, G8, Ủy ban sông Mê Kông, ADB, PKO... Dư luận chung tỏ đồng tình với việc Nhật Bản cần có vai trò to lớn hơn, đặc biệt trong những vấn đề kinh tế và các vấn đề toàn cầu vì Nhật Bản có ưu thế về tài chính.","Nhật Bản (chữ Hán:�日本, tiếng Nhật: 日本国 Nihon-koku/Nippon-koku; Hán-Việt: Nhật Bản quốc, chữ Bản (本) trong các văn bản cũ cũng được đọc là Nhật Bổn), cũng được gọi tắt là Nhật, là tên của một quốc gia hải đảo hình vòng cung, có diện tích tổng cộng là 377.834 km² nằm xoải theo bên sườn phía đông lục địa châu Á. Đất nước này nằm ở phía đông của Hàn Quốc, Nga và Trung Quốc và trải từ biển Okhotsk ở phía bắc đến biển đông Trung Quốc ở phía nam. Nhật Bản thuộc vùng ôn đới, có 4 mùa rõ rệt. Nước Nhật có 4 đảo lớn theo thứ tự từ Bắc xuống Nam là: Hokkaido (北海道 Bắc Hải Đạo), Honshu (本州 Bản Châu), Shikoku (四国 Tứ Quốc) và Kyushu (九州 Cửu Châu) cùng hàng ngàn đảo nhỏ chung quanh. Phần lớn đảo ở Nhật Bản có rất nhiều núi và núi lửa, tiêu biểu như núi Phú Sĩ, cao nhất ở Nhật Bản. Nhật Bản là quốc gia có dân số lớn thứ mười thế giới với ước tính khoảng 128 triệu người. Vùng thủ đô Tōkyō, bao gồm thủ đô Tokyo và một vài tỉnh xung quanh là vùng đô thị lớn nhất thế giới với khoảng 30 triệu người sinh sống. Nhật Bản là quốc gia dẫn đầu thế giới về khoa học và công nghệ. Nhật Bản cũng là nền kinh tế lớn thứ hai toàn cầu tính theo GDP chỉ sau Hoa Kỳ; và là đất nước đứng thứ 5 trên thế giới trong lĩnh vực đầu tư cho quốc phòng; xếp thứ 4 thế giới về xuất khẩu và đứng thứ 6 thế giới về nhập khẩu. Quốc gia này là thành viên của tổ chức Liên Hiệp Quốc, G8, G4 và APEC." vi,4b4cdb43fc37e9dd850714444b0bedac,"[sửa] Thân thế Có giả thuyết cho rằng tổ tiên nhà Tây Sơn vốn họ Hồ ở làng Hương Cái, huyện Hưng Nguyên, tỉnh Nghệ An, dòng dõi Hồ Quý Ly. Họ theo chân chúa Nguyễn vào lập nghiệp miền Nam khi chúa Nguyễn vượt Lũy Thầy đánh ra đất Lê - Trịnh tới Nghệ An (năm 1655). Ông cố (cụ nội) của Nguyễn Huệ tên là Hồ Phi Long (vào giúp việc cho nhà họ Đinh ở thôn Bằng Châu, huyện Tuy Viễn, tức An Nhơn) cưới vợ họ Đinh và sinh được một trai tên là Hồ Phi Tiễn. Hồ Phi Tiễn không theo việc nông mà bỏ đi buôn trầu ở ấp Tây Sơn, cưới vợ và định cư tại đó. Vợ của Hồ Phi Tiễn là Nguyễn Thị Đồng, con gái duy nhất của một phú thương đất Phú Lạc, do đó họ đổi họ của con cái mình từ họ Hồ sang họ Nguyễn của mẹ. Người con là Nguyễn Phi Phúc cũng chuyên nghề buôn trầu và làm ăn phát đạt. Cũng có tài liệu cho rằng họ Hồ đã đổi theo họ chúa Nguyễn ngay từ khi mới vào Nam . Nguyễn Phi Phúc có 8 người con, trong đó có ba người con trai: Nguyễn Nhạc, Nguyễn Lữ và Nguyễn Huệ. Nguyễn Huệ sinh năm 1753. Ông còn có tên là Quang Bình, Văn Huệ hay Hồ Thơm. Sau này, người dân địa phương thường gọi ông là Đức ông Bình hoặc Đức ông Tám. Về thứ tự của Nguyễn Huệ và Nguyễn Lữ trong các anh em, các nguồn tài liệu ghi không thống nhất: Lớn lên, ông và Nguyễn Nhạc, Nguyễn Lữ được đưa đến thụ giáo cả văn lẫn võ với thầy Trương Văn Hiến. Trương Văn Hiến là môn khách của Trương Văn Hạnh, còn Trương Văn Hạnh là thầy dạy của Nguyễn Phúc Luân - thân phụ của Nguyễn Ánh. Sau khi Trương Văn Hạnh bị quyền thần Trương Phúc Loan hãm hại, Trương Văn Hiến chạy vào Bình Định. Chính người thầy này đã phát hiện được khả năng của Nguyễn Huệ và khuyên ba anh em khởi nghĩa để xây dựng đại nghiệp. Tương truyền câu sấm ""Tây khởi nghĩa, Bắc thu công"" là của Trương Văn Hiến. Tương truyền Nguyễn Huệ, Nguyễn Nhạc và Nguyễn Lữ đều là những người rất giỏi võ nghệ và là những người khai sáng ra một số võ phái Bình Định. Nguyễn Huệ khai sáng Yến phi quyền, Nguyễn Lữ sáng tạo Hùng kê quyền, và cả ba anh em Tây Sơn sáng tạo Độc lư thương. Tây Sơn tam kiệt có vai trò rất lớn cho sự hình thành, phát triển võ phái Tây Sơn Bình Định, là những đầu lĩnh sáng tạo, cải cách các bài quyền, bài binh khí để truyền dạy cho ba quân trong giai đoạn đầu khởi nghĩa. [sửa] Tiêu diệt chính quyền chúa Nguyễn [sửa] Tham gia khởi nghĩa Lấy lý do chống lại sự áp bức của quyền thần Trương Phúc Loan, ủng hộ hoàng tôn Nguyễn Phúc Dương[b], Nguyễn Nhạc cất binh khởi nghĩa năm 1771, xây dựng căn cứ chống chính quyền chúa Nguyễn tại Tây Sơn. Trong giai đoạn xây dựng thế lực, Nguyễn Huệ đã giúp Nguyễn Nhạc xây dựng kinh tế và huấn luyện quân sự. Với sự ngầm trợ giúp về mặt tâm lý của thầy giáo Hiến và bản lĩnh cá nhân, Nguyễn Huệ đã nhanh chóng xây dựng được uy tín cho lực lượng Tây Sơn và cả cho cá nhân mình. Chẳng bao lâu sau, lực lượng của nhà Tây Sơn mỗi ngày mỗi lớn và vững vàng. Những người hợp tác đầu tiên với nhà Tây Sơn có Nguyễn Thung, Bùi Thị Xuân, Võ Văn Dũng, Võ Đình Tú, Trần Quang Diệu, Trương Mỹ Ngọc, Võ Xuân Hoài. Về sau, kẻ sĩ gần xa đến hưởng ứng thêm đông. Lực lượng Tây Sơn không những đánh đâu thắng đó mà còn nổi tiếng vì bình đẳng, bình quyền, không tham ô của dân và lấy của người giàu chia cho người nghèo Theo Tây Sơn tiềm long lục của Nguyễn Bá Huân, một danh sĩ người Bình Định (1848-1899) sống thời nhà Nguyễn, thấy quân Tây Sơn đánh chiếm các huyện, thành, thôn ấp, tuần phủ Quy Nhơn của chúa Nguyễn là Nguyễn Khắc Tuyên cùng đề đốc Lý Trình đi đánh dẹp. Quân Khắc Tuyên đến Phù Ly gặp quân Tây Sơn do Nguyễn Huệ chỉ huy. Hai bên giao chiến, Lý Trình bị Nguyễn Huệ chém chết, Khắc Tuyên bỏ chạy về Quy Nhơn. Năm 1773, anh em Tây Sơn hạ được thành Quy Nhơn (kinh thành Đồ Bàn cũ của Chiêm Thành). Từ đó, quân Tây Sơn đánh ra các vùng lân cận và tới cuối năm 1773 đã kiểm soát từ Quy Nhơn đến Bình Thuận, làm suy yếu chính quyền chúa Nguyễn. [sửa] Tái chiếm Phú Yên [sửa] Tây Sơn lâm nguy Không lâu sau khi làm chủ phần lớn khu vực Nam Trung Bộ, anh em Tây Sơn bắt đầu gặp khó khăn trước những diễn biến mới. Giữa năm 1774, chúa Nguyễn cử Tống Phúc Hiệp mang quân từ Gia Định theo hai đường thủy bộ ra đánh Nam Trung bộ, và nhanh chóng lấy lại được Bình Thuận, Diên Khánh và Bình Khang. Tây Sơn từ đó chỉ còn làm chủ từ Phú Yên ra Quảng Ngãi. Nhân cơ hội chúa Nguyễn suy yếu, tháng 10 năm 1774, chúa Trịnh Sâm sai Việp quận công Hoàng Ngũ Phúc dẫn 3 vạn quân tiến đánh Đàng Trong. Quân Trịnh vượt sông Gianh đánh chiếm Phú Xuân. Định Vương Nguyễn Phúc Thuần và các quan phải chạy vào Quảng Nam, nhưng bị Nguyễn Nhạc mang quân hai đường thủy bộ tiến ra đánh, vội theo đường biển trốn vào Gia Định, để Nguyễn Phúc Dương ở lại. Tháng 2 năm 1775, quân Trịnh vượt đèo Hải Vân đã đụng độ với quân Tây Sơn cũng đang tiến ra để lùng bắt Phúc Dương. Hoàng Ngũ Phúc đang đà thắng lợi, đánh bại quân Tây Sơn ở Cẩm Sa. Nguyễn Nhạc phải rút quân về Quy Nhơn, sau khi đã bắt được Phúc Dương. Lợi dụng Nguyễn Nhạc thua trận, Tống Phúc Hiệp từ Bình Khang tiến ra đánh Phú Yên, quân Tây Sơn thua trận phải co về Quy Nhơn. Phần lãnh thổ mà anh em Tây Sơn còn kiểm soát chỉ còn Quy Nhơn và Quảng Ngãi. Tình thế của quân Tây Sơn lúc đó rất nguy ngập, nếu mang quân ra đương đầu với cả hai phía thì chắc chắn Tây Sơn sẽ bị tiêu diệt. Nguyễn Nhạc quyết định xin giảng hoà với chúa Trịnh để tập trung vào chiến trường phía Nam, bèn sai người đến chỗ Hoàng Ngũ Phúc xin đầu hàng và làm tiên phong cho chúa Trịnh để đánh chúa Nguyễn. Hoàng Ngũ Phúc cũng muốn mượn sức Tây Sơn diệt họ Nguyễn nên nhân danh chúa Trịnh thuận cho Nguyễn Nhạc hàng, phong làm “Tây Sơn trưởng hiệu tráng tiết tướng quân”. Dù thế, Hoàng Ngũ Phúc vẫn không cho lui quân, đóng sát địa giới Quảng Ngãi, có ý chờ nếu Tây Sơn bại trận sẽ tiến vào chiếm Quảng Ngãi và Quy Nhơn. [sửa] Xuất quân thắng trận Tạm yên phía Bắc nhưng Tây Sơn vẫn còn ở vào tình thế nguy hiểm, chỉ có một lựa chọn là phải thắng trận để chiếm lại Phú Yên từ tay quân Nguyễn, nếu không sẽ bị quân Trịnh đánh từ phía sau. Trong tình thế các tướng đều bạc nhược do thua trận, Nguyễn Nhạc quyết định cử Nguyễn Huệ khi đó mới 23 tuổi, làm chủ tướng mang quân vào Nam. Để hỗ trợ cho Nguyễn Huệ, nhân nắm con bài Nguyễn Phúc Dương trong tay, Nguyễn Nhạc gả con gái cho Dương, rồi sai người vào Phú Yên điều đình với Tống Phúc Hiệp bàn việc lập Phúc Dương làm chúa và cùng đánh Trịnh. Việc đàm phán đến nửa chừng thì Nguyễn Huệ kéo quân tới đánh khiến Hiệp không kịp trở tay. Nguyễn Huệ bắt sống Nguyễn Khoa Kiên, giết Nguyễn Văn Hiền, riêng Hiệp chạy thoát. Tướng của chúa Nguyễn ở Bình Khang là Bùi Công Kế mang quân ra cứu bị Nguyễn Huệ bắt sống. Tướng chúa Nguyễn khác là Tống Văn Khôi ở Khánh Hoà ra đánh cũng bị Nguyễn Huệ giết tại trận. Hoàng Ngũ Phúc nhân lúc Tây Sơn mang quân vào Nam liền lấn tới đóng quân ở Châu Ổ thuộc Quảng Ngãi, nhưng sau khi nghe tin Nguyễn Huệ thắng trận không dám tiến nữa. Để tăng thêm thanh thế, Nguyễn Nhạc yêu cầu quận Việp phong chức cho em. Quận Việp phong Nguyễn Huệ làm ""Tây Sơn hiệu tiền tướng quân"". Ít lâu sau vì tuổi già sức yếu, quận Việp bỏ Quảng Nam lui về Phú Xuân rồi giao lại thành này cho các tướng dưới quyền, còn mình dẫn đại quân về Bắc. Nhân lúc quân Trịnh rút khỏi Quảng Nam, các tướng cũ của họ Nguyễn lại nổi dậy chiếm nơi này. Nguyễn Nhạc bèn điều Nguyễn Huệ từ Phú Yên ra đánh tan quân Nguyễn, lấy lại Quảng Nam. Chiến thắng Phú Yên là dấu ấn đầu tiên của Nguyễn Huệ trên con đường binh nghiệp của ông sau này. Từ đây ông trở thành chỗ dựa vững chắc cho nhà Tây Sơn. [sửa] Tiến công Gia Định Những chiến dịch tấn công Gia Định của Tây Sơn đều là những chiến dịch lớn. Ngoại trừ lần đầu tiên mang tính đánh tập kích do Nguyễn Lữ chỉ huy, những chiến dịch sau đều có quy mô lớn và có vai trò tham gia then chốt của Nguyễn Huệ. Oanh liệt hơn cả là trận đánh năm 1777. Nguyễn Huệ ra Bắc để lại tướng người Hoa là Lý Tài giữ thành Phú Yên. Tài bất mãn vì mất chức chánh tướng về tay Nguyễn Huệ nên nghe theo lời dụ của Tống Phúc Hiệp, sang hàng chúa Nguyễn. Để chia thế quân Nguyễn, đầu năm 1776, Nguyễn Nhạc sai Nguyễn Lữ mang quân theo đường thuỷ vào đánh Gia Định. Nguyễn Lữ liền thu hết kho tàng của chúa Nguyễn rồi rút về Quy Nhơn. Tháng 10 năm 1776, Nguyễn Phúc Dương bỏ trốn từ Quy Nhơn về Gia Định, gọi Lý Tài làm vây cánh. Đỗ Thanh Nhân không thừa nhận một hàng tướng từ Tây Sơn thế là ông nhục mạ Lý Tài, bị nhục Lý Tài chiêu mộ lính rồi đánh nhau với Đỗ Thanh Nhân. Nhân thua bỏ Gia Định về Ba Giòng. Lý Tài ép Nguyễn Phúc Thuần nhường ngôi cho Nguyễn Phúc Dương làm Tân chính vương, còn Nguyễn Phúc Thuần làm Thái thượng vương, Lý Tài trở thành Bảo giá Đại tướng quân. Tháng 3 năm 1777, Nguyễn Nhạc lại cử Nguyễn Huệ làm tướng mang thủy quân vào đánh Gia Định. Lý Tài thua trận bỏ chạy khỏi thành và đưa 2 chúa Nguyễn về Hóc Môn. Sau Lý Tài rút khỏi Hóc Môn về Ba Giồng bị Đỗ Thanh Nhân đón đường giết chết. Nguyễn Phúc Thuần theo Đỗ Thanh Nhân giữ Tranh Giang, Nguyễn Phúc Dương theo tướng Trương Phúc Thận giữ Tài Phụ. Nguyễn Huệ chia đường đánh bại cả hai cánh quân Nguyễn. Nguyễn Phúc Thuần và Đỗ Thanh Nhân phải bỏ chạy về Cần Thơ cầu viện Tổng binh Hà Tiên là Mạc Thiên Tứ, còn Nguyễn Phúc Dương bỏ chạy về Ba Việt (Bến Tre). Nguyễn Huệ đánh bại Mạc Thiên Tứ. Nguyễn Phúc Thuần sai Đỗ Thanh Nhân lẻn ra Bình Thuận cầu cứu Chu Văn Tiếp, Trần Văn Thức. Nguyễn Nhạc nhân lúc Nguyễn Huệ thắng trận ở Nam Bộ cũng cử binh đánh Phú Yên, Bình Thuận. Trần Văn Thức chưa ra khỏi Bình Thuận đã bị quân Tây Sơn giết chết, Chu Văn Tiếp bỏ chạy. Nguyễn Nhạc chiếm lại Phú Yên đến Bình Thuận. Tháng 9 năm 1777, Nguyễn Huệ mang quân bao vây tấn công Ba Việt, bắt sống Nguyễn Phúc Dương và toàn bộ quân tướng. Dương và 18 tướng tuỳ tùng bị đưa về Gia Định xử tử (vào tháng 10 năm 1977). Nguyễn Phúc Thuần bại trận bỏ Cần Thơ sang Long Xuyên, định chờ Mạc Thiên Tứ lấy tàu để chạy sang Trung Quốc cầu viện nhà Thanh nhưng bị quân Tây Sơn đuổi đến nơi, bắt được Nguyễn Phúc Thuần mang về Gia Định xử tử tháng 10 năm 1777. Nguyễn Ánh, Đỗ Thanh Nhân và Mạc Thiên Tứ trốn thoát mỗi người một nơi. Như vậy trong vòng 7 tháng, Nguyễn Huệ đánh thắng và bắt giết được cả 2 chúa Nguyễn, nhà Tây Sơn từ chỗ bị dồn về Quy Nhơn đã chủ động giành lại không những Nam Trung Bộ mà cả Nam Bộ, tiêu diệt chính quyền chúa Nguyễn. Sau khi Nguyễn Huệ rút đại quân về, Nguyễn Nhạc lên ngôi hoàng đế (1778), niên hiệu là Thái Đức, ông phong cho Nguyễn Huệ là Long Nhương tướng quân. Các tướng họ Nguyễn lại lập Nguyễn Ánh làm chúa, chiếm lại Gia Định. Được các lực lượng phương Tây như Pháp, Bồ Đào Nha giúp sức, Nguyễn Ánh lại mạnh lên. Thái Đức hoàng đế sai tướng vào đánh nhưng lại bị thua và mất thêm Bình Thuận. Tháng 3 năm 1782, Nguyễn Huệ cùng vua Thái Đức mang quân thuỷ bộ Nam tiến, phá tan quân Nguyễn, giết chết cai cơ người Pháp là Manuel (Mạn Hoè). Nguyễn Ánh bỏ chạy về Hậu Giang. Vua Thái Đức chiếm lại Nam bộ, sai người giao hảo với Chân Lạp (Campuchia) và đề nghị hợp tác đánh Nguyễn Ánh. Chân Lạp chia quân đón bắt được đoàn cầu viện Xiêm La của Nguyễn Ánh và suýt bắt được ông. Nguyễn Ánh trốn ra đảo Phú Quốc. Anh em Tây Sơn rút quân về Bắc, Chu Văn Tiếp lại từ Bình Thuận mang quân vào đánh chiếm được Gia Định và đón Nguyễn Ánh trở về. Tháng 2 năm 1783, Nguyễn Nhạc lại sai Nguyễn Huệ, Nguyễn Lữ mang quân Nam tiến. Dù Nguyễn Ánh đã lập tuyến phòng thủ trước vẫn bị quân Tây Sơn phá tan và Ánh buộc phải bỏ chạy về Đồng Tuyên. Nguyễn Huệ đánh phá Đồng Tuyên, Nguyễn Ánh lại bỏ chạy ra Hà Tiên rồi trốn ra đảo Phú Quốc. Tháng 8 năm 1783, quân Tây Sơn truy kích, Nguyễn Ánh chạy một vòng ra các đảo Cổ Long, Cổ Cốt rồi lại quay về Phú Quốc. Quân Tây Sơn vây đánh nhưng lúc đó có bão biển, các thuyền Tây Sơn phải giãn ra, sau 7 ngày đêm lênh đênh trên biển, Nguyễn Ánh thừa cơ lại trốn thoát, chạy hẳn ra đảo Thổ Chu cách xa đất liền rồi đầu năm sau tự mình sang Xiêm cầu viện. [sửa] Trận Rạch Gầm - Xoài Mút Tháng 2 năm Giáp Thìn (1784), Nguyễn Ánh sang Xiêm La hội kiến với vua Xiêm La là Chất Tri (Chakri, Rama I) tại Vọng Các (Bangkok). Vua Xiêm sai hai tướng là Chiêu Tăng, Chiêu Sương đem 2 vạn quân thủy cùng 300 chiếc thuyền sang giúp. Ngoài ra còn có 3 vạn quân bộ tiến sang Chân Lạp với danh nghĩa giúp vua Chân Lạp, nhưng thực chất ý đồ nhằm tạo gọng kìm phía Tây, chờ cơ hội tiêu diệt quân Tây Sơn. Quân Xiêm nhanh chóng lấy được Rạch Giá, Ba Thắc, Trà Ôn, Mân Thít, Sa Đéc, ra tay cướp phá bừa bãi. Tướng Tây Sơn giữ đất Gia Định là phò mã Trương Văn Đa[h], thấy quân Xiêm thế lực mạnh, bèn cố thủ tại Gia Định và sai người về Quy Nhơn báo. Vua Tây Sơn sai Nguyễn Huệ đem binh vào chống giữ. Sau khi vào Gia Định, Nguyễn Huệ đánh vài trận nhưng không thắng có ý rút binh nhưng gặp dịp một tướng của Nguyễn Ánh là Lê Xuân Giác về hàng bày mưu phục binh. Mưu hợp với Nguyễn Huệ nên ông nghe theo liền cho bố trí trận địa và nhử quân Xiêm đến gần Rạch Gầm và Xoài Mút (ở phía trên Mỹ Tho) để đánh một trận lớn tiêu diệt quân Xiêm. Đêm 19 rạng 20 tháng 1 năm 1785 (đêm 9 rạng 10 tháng 12 năm Giáp Thìn), quân Xiêm lợi dụng thủy triều xuôi theo dòng sông để tấn công Mỹ Tho nhằm phá vỡ đội thuyền phòng thủ của Tây Sơn. Quân Tây Sơn giả thua rút dần về hướng Mỹ Tho, nhử đối phương lọt vào trận địa mai phục đoạn Rạch Gầm-Xoài Mút. Quân Xiêm quen mùi thắng nên tiến vào trận mai phục của Tây Sơn, khi quân Xiêm lọt vào trận mai phục, bất ngờ quân Tây Sơn sử dụng pháo bắn uy hiếp dữ dội ở cù lao Thới Sơn và bờ sông Tiền, khóa chặt hai đầu, dồn quân Xiêm vào thế ""tiến thoái lưỡng nan"". Bên cạnh đó, hỏa hổ ở hai bên bờ nã đạn tới tấp vào đội hình làm quân Xiêm rối loạn, tinh thần hoang mang rồi bỏ chạy. Cùng lúc đó, một đội thuyền cảm tử chở đầy rơm và những vật liệu dễ cháy đâm thẳng vào thuyền quân Xiêm làm cho số bị chìm, số bị cháy. Trong khi đó, cánh quân bộ Xiêm La ngay từ đầu đã bị quân Tây Sơn chặn đánh không cho cứu viện. Một trận quyết chiến diễn ra trong không đầy một ngày đã tiêu diệt gần như hoàn toàn 2 vạn quân Xiêm, số còn sống sót chỉ được vài nghìn người chạy theo đường thượng đạo trốn về nước. Cánh quân bộ nghe tin thất trận cũng tan rã và tháo chạy. Nhị vương Xiêm La Chiêu Tăng, Chiêu Sương chạy theo đường bộ về Xiêm; còn Nguyễn Ánh phải chạy ra đảo Thổ Chu rồi về Cổ Cốt được Cai cơ Trung đón sang Xiêm. Sau trận đánh này, quân Xiêm khiếp đảm trước sức mạnh của Tây Sơn, “sợ Tây Sơn như sợ cọp”. Đánh dẹp xong, Nguyễn Huệ đem quân về Quy Nhơn để đô đốc là Đặng Văn Trấn ở lại trấn đất Gia Định. [sửa] Tiêu diệt chính quyền chúa Trịnh [sửa] Đánh chiếm Phú Xuân Tại Bắc Hà, năm 1782, Tĩnh Đô vương Trịnh Sâm qua đời, thế tử Trịnh Cán được lập làm Điện Đô vương. Phe của người con lớn[g] là Trịnh Tông làm binh biến, giết quan phụ chính là quận Huy Hoàng Tố Lý (cháu lão tướng Hoàng Ngũ Phúc) đưa Trịnh Tông lên ngôi, tức là Đoan Nam vương (1782-1786). Một tướng theo phe quận Huy là Nguyễn Hữu Chỉnh không hợp tác với Trịnh Tông, bỏ chạy vào Nam hàng Tây Sơn và được Nguyễn Nhạc rất tín nhiệm. Bắc Hà ngày một suy yếu. Nguyễn Nhạc quyết định đánh chiếm Phú Xuân (đất cũ của chúa Nguyễn). Năm 1786, Nguyễn Huệ được cử làm tổng chỉ huy cùng Nguyễn Lữ đánh ra Bắc. Về phía Trịnh, sau khi nhận hàng Nguyễn Nhạc, lão tướng Hoàng Ngũ Phúc rút đại quân về Bắc (1775), để lại Phạm Ngô Cầu và Hoàng Đình Thể giữ thành Phú Xuân. Sau đó không lâu, Hoàng Ngũ Phúc qua đời. Nguyễn Huệ lập kế lung lạc chủ tướng Phạm Ngô Cầu. Nguyễn Hữu Chỉnh lại dùng kế ly gián Phạm Ngô Cầu và phó tướng Hoàng Đình Thể. Quân Tây Sơn bất ngờ đánh úp thành Phú Xuân. Phạm Ngô Cầu bỏ mặc Hoàng Đình Thể chết trận và quyết định dâng thành hàng Tây Sơn. Trong khi đó thì Nguyễn Lữ đem quân thủy đánh xong các đồn từ sông Gianh trở vào (xem thêm bài về nhà Tây Sơn và Nguyễn Lữ). [sửa] Tiến ra Thăng Long Do sự thuyết phục của Nguyễn Hữu Chỉnh, Nguyễn Huệ quyết định đem quân ra Bắc đánh Thăng Long để diệt họ Trịnh dù chưa được lệnh của vua anh Nguyễn Nhạc. Với danh nghĩa “Phù Lê diệt Trịnh”, Nguyễn Huệ sai Nguyễn Hữu Chỉnh làm tiên phong Bắc tiến. Quân Trịnh rệu rã nhanh chóng tan vỡ, các danh tướng phần nhiều nghe tin Phú Xuân thất thủ đã khiếp sợ, đến khi nghe quân Tây Sơn kéo ra đa số bỏ trốn. Chúa Trịnh bỏ thành Thăng Long chạy và bị dân bắt đem nộp Tây Sơn. Trên đường áp giải, Trịnh Tông đã tự sát. Nguyễn Huệ vào thành Thăng Long yết kiến vua Lê Hiển Tông. Tuy về danh nghĩa Nguyễn Huệ trao trả quyền chính lại cho vua Lê và nhận phong Nguyên súy Dực chính phù vận Uy quốc công, nhưng trong thực tế ông nắm toàn bộ quyền chính ở Bắc Hà. Do sự sắp xếp của Nguyễn Hữu Chỉnh, vua Lê Hiển Tông gả công chúa Lê Ngọc Hân cho Nguyễn Huệ. Tháng 7 năm 1786, vua Lê Hiển Tông qua đời, thọ 70 tuổi. Thể theo ý kiến của công chúa Ngọc Hân thiên về lập hoàng thân Lê Duy Cận (anh Ngọc Hân), Nguyễn Huệ muốn tôn lập Duy Cận làm vua. Tuy vậy, do áp lực của tôn thất nhà Lê đối với Ngọc Hân, Nguyễn Huệ đành thu xếp cho Lê Duy Kỳ lên ngôi vua, đó là vua Lê Chiêu Thống. Ít lâu sau, Nguyễn Huệ đem công chúa Ngọc Hân cùng Nguyễn Nhạc rút quân về Nam. [sửa] Bất hòa với vua anh Về Nam Hà, Nguyễn Nhạc chia vùng đất phía Nam ra làm 3: Mâu thuẫn của anh em Nguyễn Nhạc, Nguyễn Huệ ngày càng lớn. Vua Tây Sơn vốn không có ý đánh ra Bắc Hà, chỉ muốn chiếm Nam Hà; việc Huệ đánh Bắc Hà là trái ý Nguyễn Nhạc, lại thấy Nguyễn Huệ ở Bắc Hà lâu quá sau khi thắng nên Nguyễn Nhạc đâm ra lo sợ vì khó kiềm chế được Nguyễn Huệ. Nguyễn Nhạc tuyển một đội lính hộ tống đi ra Bắc và đòi Nguyễn Huệ về. Dù chính Nguyễn Huệ đã ra tận ngoài cửa ô tiếp đón, cả hai cùng đi triều kiến vua Lê rồi về Nam nhưng Nguyễn Nhạc vẫn chưa bằng lòng. Tới Phú Xuân, Nguyễn Huệ ở lại còn Nguyễn Nhạc trở về Quy Nhơn. Nguyễn Nhạc đưa ra nhiều đòi hỏi tỏ uy quyền mà Nguyễn Huệ từ chối: bắt Nguyễn Huệ đi chầu, nộp chiến lợi phẩm và nộp đất Quảng Nam.. Nguyễn Huệ tỏ ra chống đối Nguyễn Nhạc và binh lính lại rất trung thành với ông. Nguyễn Nhạc phẫn chí, giết công thần Nguyễn Thung, hiếp vợ Nguyễn Huệ. Nguyễn Huệ chiếm nốt kho vàng của Tây Sơn ở Quy Nhơn để vận hành chiến tranh, thế là chiến tranh xảy ra. Nguyễn Huệ đánh nhau với Nguyễn Nhạc trong vài tháng đầu năm 1787, ông tổng động viên chừng 6 vạn tới 10 vạn quân. Họ đánh nhau dữ dội và sau đó Nguyễn Huệ tiến đến vây thành Quy Nhơn, đắp thành đất, bắn đại bác vào thành. Nguyễn Nhạc bị vây bức quá phải vào đền thờ cha mẹ khóc rồi kêu Đặng Văn Chân từ Gia Định về cứu nhưng quân Đặng Văn Chân tới nơi lại bị Nguyễn Huệ đánh tan, buộc Đặng Văn Chân phải tới hàng. Tuy quân của Nguyễn Huệ trong các cuộc công thành thương vong đến phân nửa nhưng tình thế buộc Nguyễn Nhạc phải lên mặt thành khóc xin em ""Nỡ lòng nào mà nồi da xáo thịt như thế"". Nguyễn Huệ nể tình anh em, thôi hãm thành và bằng lòng giảng hòa với vua anh, rồi rút về Thuận Hóa [sửa] Nam Bắc đều mong Sự xung đột, bất hòa giữa hai anh em Nguyễn Nhạc, Nguyễn Huệ khiến kẻ địch lợi dụng ở cả hai miền Nam Bắc. Ở Bắc Hà, sau khi quân Tây Sơn rút đi, các thế lực của chúa Trịnh trỗi dậy lập Trịnh Bồng lên ngôi vương, tái lập chính quyền chúa Trịnh. Vua Lê Chiêu Thống mời Nguyễn Hữu Chỉnh đang trấn ở Nghệ An ra dẹp Trịnh Bồng. Nguyễn Hữu Chỉnh nhanh chóng đánh tan quân Trịnh, đốt phủ chúa, Trịnh Bồng bỏ đi mất tích. Nguyễn Hữu Chỉnh nhân lúc Tây Sơn có biến bèn chuyên quyền, muốn chống lại Tây Sơn. Trong khi đó tại miền Nam, giữa năm 1787, Nguyễn Ánh từ Xiêm quay trở lại Gia Định. Nguyễn Lữ bỏ Phạm Văn Tham một mình chiến đấu với quân Nguyễn và tự ý rút về Quy Nhơn (xem thêm bài Nguyễn Lữ). Trước tình hình Nam, Bắc đều có biến, Nguyễn Huệ quyết định giải quyết vấn đề phía Bắc trước. Ông phái Vũ Văn Nhậm, con rể của Nguyễn Nhạc, ra tiêu diệt Nguyễn Hữu Chỉnh. Tuy nhiên, tình hình vẫn không sáng sủa, đến lượt Vũ Văn Nhậm chuyên quyền và có ý chống Nguyễn Huệ. Tháng 4 năm 1788, Lê Chiêu Thống đã bỏ kinh đô lưu vong, Nguyễn Huệ phải đem quân ra Bắc lần thứ hai nhằm giết Vũ Văn Nhậm. Ông đã tổ chức lại hệ thống cai trị ở Bắc Hà, mời các danh sĩ có tên tuổi như Ngô Thì Nhậm, Phan Huy Ích và Đại tư mã Ngô Văn Sở đảm đương công việc. Sau khi đã lập Sùng nhượng công Lê Duy Cận làm Giám quốc, Nguyễn Huệ lại rút quân về Phú Xuân vì tình hình chiến trường Nam Bộ rất gay go. Phạm Văn Tham không chống nổi các tướng của Nguyễn Ánh, thành Gia Định thất thủ và sau đó ông liên tiếp thua trận. Nguyễn Nhạc tuổi cao lắm bệnh, bất lực không thể cứu ứng Nam Bộ, xin nhường ngôi hoàng đế, đất đai và binh quyền cho Nguyễn Huệ và thỉnh cầu ông vào cứu. Để chuẩn bị Nam tiến, Nguyễn Huệ tổng động viên binh lính ở Thuận Hoá, ngày đêm tập luyện. Tuy nhiên, khi ông chưa kịp tiến vào Nam thì lại nghe tin nhà Thanh nghe lời Lê Chiêu Thống cầu viện, sai Tôn Sĩ Nghị mang 29 vạn quân và dân công vượt ải Nam Quan vào Đại Việt. Các tướng giữ Bắc Hà của ông lui về giữ Biện Sơn cố thủ. Nguyễn Huệ đứng trước hai lựa chọn: Nam tiến hoặc Bắc tiến. Cả hai mặt trận đều nước sôi lửa bỏng và cần đến ông, tuy nhiên, nếu ông quá sa vào một mặt trận thì mặt trận kia sẽ vỡ. Mặc dù nhận thức được quân Mãn Thanh phía Bắc là nguy cơ lớn hơn và gấp gáp hơn nhưng Nguyễn Huệ không thể đánh địch theo chiến thuật trường kỳ như triều đại nhà Lý, nhà Trần trước đó đã làm để chống quân phương Bắc. Vì vậy ông quyết định chọn cách đánh thần tốc để sớm giải quyết chiến trường miền Bắc. Sau khi lên ngôi hoàng đế, lấy niên hiệu Quang Trung, ngay hôm sau ông cất đại quân ra Bắc. Ngay trước khi đi, ông sai một bầy tôi tin cẩn là Diệm cầm thư của ông vào Nam dặn tướng Phạm Văn Tham cố phòng thủ chờ tiếp viện . [sửa] Chiến thắng Kỷ Dậu (1789) [sửa] Thần tốc bắc tiến Lê Chiêu Thống chạy sang Trung Quốc, cầu viện hoàng đế nhà Thanh là Càn Long. Cuối năm 1788, Càn Long sai Tổng đốc Lưỡng Quảng Tôn Sĩ Nghị chỉ huy 20 vạn quân Thanh hộ tống Lê Chiêu Thống về Đại Việt với danh nghĩa “phù Lê”, vào chiếm đóng Thăng Long. Quân Tây Sơn do Đại tư mã Ngô Văn Sở, theo mưu kế của Ngô Thì Nhậm, Phan Huy Ích và các mưu thần khác, chủ động rút quân về đóng ở Tam Điệp - Biện Sơn cố thủ chờ lệnh. Nghe tin báo, ngày 25 tháng 11 năm Mậu Thân (22 tháng 12 năm 1788), Nguyễn Huệ xuất quân tiến ra Bắc Hà. Để lấy danh nghĩa chính thống, Nguyễn Huệ lên ngôi Hoàng đế, lấy niên hiệu Quang Trung. Ngày 29 tháng 11 năm Mậu Thân (26 tháng 12 năm 1788), đại quân của hoàng đế Quang Trung tới Nghệ An, dừng quân tại đó hơn 10 ngày để tuyển quân và củng cố lực lượng, nâng quân số lên tới 10 vạn, tổ chức thành 5 đạo quân: tiền, hậu, tả, hữu và trung quân, ngoài ra còn có một đội tượng binh gồm 200 voi chiến. Quang Trung còn tổ chức lễ duyệt binh ngay tại Nghệ An để khích lệ tinh thần và ý chí quyết chiến, quyết thắng của tướng sĩ đối với quân xâm lược Mãn Thanh. Ngay sau lễ duyệt binh, Quang Trung tiến quân ra Bắc Hà. Tôn Sĩ Nghị coi thường quân Tây Sơn, sau nghe lời các tướng của Chiêu Thống thì có lo đôi phần, hẹn mồng 6 Tết ra quân đánh Tây Sơn. Ngày 20 tháng Chạp năm Mậu Thân (15 tháng 1 năm 1789), đại quân của Quang Trung đã ra đến Tam Điệp. Sau khi xem xét tình hình, Quang Trung hẹn ba quân ngày mồng 7 Tết sẽ quét sạch quân Thanh, vào ăn Tết ở Thăng Long. Quang Trung chia quân làm 5 đạo. Một cánh do đô đốc Long chỉ huy từ làng Nhân Mục tập kích đồn Khương Thượng và phía Tây Thăng Long. Cánh đô đốc Bảo tiến đánh các đồn phía Nam Thăng Long. Trung quân do đích thân Quang Trung chỉ huy, phối hợp với đô đốc Bảo đánh diệt các đồn phía Nam Thăng Long. Cánh đô đốc Tuyết và đô đốc Lộc theo đường biển ra Bắc, chặn đường lui của địch ở phía Bắc sông Nhị Hà và huyện Phượng Nhãn. Đêm 30 tháng Chạp âm lịch, quân Tây Sơn đánh diệt đồn Gián Khẩu của các tướng Lê Chiêu Thống. Sau đó Quang Trung đánh diệt các đồn Nguyệt Quyết, Nhật Tảo, dụ hàng được đồn Hà Hồi. Đêm mồng 4 Tết, Quang Trung tiến đến trước đồn lớn nhất của quân Thanh là Ngọc Hồi nhưng dừng lại chưa đánh khiến quân Thanh lo sợ, phần bị động không dám đánh trước nhưng cũng không biết bị đánh lúc nào. Trong khi đó cánh quân của đô đốc Long bất ngờ tập kích đồn Khương Thượng khiến quân Thanh không kịp trở tay, hàng vạn lính bỏ mạng. Chủ tướng Sầm Nghi Đống tự vẫn. Xác quân Thanh chết sau xếp thành 13 gò đống lớn, có đa mọc um tùm nên gọi là gò Đống Đa. Đô đốc Long tiến vào đánh phá quân địch phòng thủ ở Tây Long. Sáng mồng 5, Quang Trung mới cùng đô đốc Bảo tổng tấn công vào đồn Ngọc Hồi. Trước sức tấn công mãnh liệt của Tây Sơn, quân Thanh bị động thua chết hàng vạn, phần lớn các tướng bị giết. Trong khi Quang Trung chưa đánh Ngọc Hồi thì Tôn Sĩ Nghị nghe tin đô đốc Long đánh vào Thăng Long, cuống cuồng sợ hãi đã bỏ chạy trước. Đến sông Nhị Hà, sợ quân Tây sơn đuổi theo, Tôn Sĩ Nghị hạ lệnh cắt cầu khiến quân Thanh rơi xuống sông chết rất nhiều làm dòng sông bị nghẽn dòng chảy. Trên đường tháo chạy, Tôn Sĩ Nghị bị hai cánh quân Tây Sơn của đô đốc Tuyết và đô đốc Lộc chặn đánh, tơi tả chạy về. Lê Chiêu Thống hớt hải chạy theo Nghị thoát sang bên kia biên giới. Quân Tây Sơn đuổi theo và rao lên rằng sẽ đuổi qua biên giới đến khi bắt được Tôn Sĩ Nghị và Chiêu Thống mới thôi. Bởi thế dân Trung Quốc ở biên giới dắt nhau chạy làm cho suốt vài chục dặm không có người. Như vậy, sớm hơn dự kiến, chỉ trong vòng 6 ngày, quân Tây Sơn đã đánh tan quân Thanh. Trưa mồng 5 Tết, Quang Trung tiến vào thành Thăng Long trong sự chào đón của nhân dân. Ngô Ngọc Du là một nhà thơ đương thời, đã ghi lại không khí tưng bừng của ngày chiến thắng oanh liệt đó trong một bài thơ: [sửa] Giai thoại về việc ra quân Tương truyền, trước khi ra quân đánh quân Thanh, tại lễ đăng quang ở Phú Xuân, Nguyễn Huệ lập kế để động viên quân sĩ. Sau lúc làm lễ, Quang Trung sai mang đến cái mâm, trên để các đồng tiền, có phủ vải điều, rồi tuyên bố với quân sĩ: Nguyễn Huệ chắp tay khấn vái, đặng bưng mâm tiền, cung kính dâng lên cao, rồi hất tung xuống sân. Quân sĩ thấy các đồng tiền nhất loạt đều sấp, reo hò mừng rỡ, tin chắc trận ra bắc sẽ thắng quân Thanh. Kỳ thực, Nguyễn Huệ đã sai đúc 200 đồng tiền có cả 2 mặt đều là mặt sấp. [sửa] Chính sách thời hậu chiến [sửa] Bang giao với nhà Thanh Ngay sau chiến thắng Kỷ Dậu, Quang Trung vội trở lại Phú Xuân để lo việc diệt Nguyễn Ánh, ông trao lại binh quyền cho Ngô Văn Sở và Ngô Thì Nhậm. Từ trước khi giao chiến với quân Thanh, Quang Trung đã tính đến chiến lược ngoại giao với nhà Thanh. Theo phương lược vạch sẵn, với tài ngoại giao khéo léo của Ngô Thì Nhậm, Tây Sơn nhanh chóng bình thường hóa bang giao với phương Bắc. Vua Thanh Càn Long đã cho sứ giả vào tận Phú Xuân để phong vương cho Nguyễn Huệ; rồi hoàng đế Quang Trung giả đã sang triều kiến và dự lễ mừng thọ 80 tuổi của Càn Long. Tháng 1 năm 1790, theo phương kế của Ngô Thì Nhậm , Quang Trung sai người đóng giả làm mình cầm đầu đoàn sứ gồm 150 người sang Yên Kinh (Bắc Kinh sau này) triều kiến Càn Long. Các tài liệu ghi khác nhau về nhân vật đóng giả Quang Trung. Theo Hoàng Lê nhất thống chí và Việt Nam Sử Lược, người đóng Nguyễn Huệ tên là Phạm Công Trị, cháu gọi Nguyễn Huệ bằng cậu; theo Đại Nam chính biên liệt truyện thì người đó là tướng Nguyễn Quang Thực người Nghệ An. Mục đích của đoàn sứ là thăm dò thái độ của nhà Thanh đối với vị vua lưu vong Chiêu Thống của nhà Lê. Đại quan nhà Thanh là Phúc Khang An, từng sang chiến trường Đại Việt, bị Quang Trung mua chuộc đứng sau lưng đoàn sứ bộ, nên nhiều tướng lĩnh nhà Thanh biết người cầm đầu sứ bộ không phải là Nguyễn Huệ, nhưng vì ngại gây hấn nên không nói ra. Vua Càn Long đón tiếp trọng thể đoàn sứ bộ An Nam. Theo “Đại Thanh thực lục”, nhà Thanh chi phí cho sứ đoàn mỗi ngày hết 4.000 lạng bạc (tổng cộng lên đến 800.000 tính cho tới khi sứ đoàn về). Càn Long làm thơ, có những câu: Phan Huy Ích tham gia sứ bộ cũng làm thơ có câu: Tới tháng 11 năm 1790, đoàn sứ bộ trở về Thăng Long. Theo các nhà nghiên cứu, phái bộ này đã có ảnh hưởng tới thái độ của nhà Thanh đối với Lê Duy Kỳ. Sang năm 1791, nhà Thanh sai phân tán các quan lại cũ của nhà Lê đi các nơi để tách biệt không liên lạc được với nhau và cô lập Lê Duy Kỳ; bản thân Duy Kỳ bị giam lỏng ở ""Tây An Nam dinh"" tại Yên Kinh và sau ốm mà chết yểu. Nhà Tây Sơn chính thức nhận được sự công nhận của nhà Thanh. Quang Trung không chỉ muốn hòa hoãn với Càn Long mà còn muốn xuất quân đánh nhà Thanh. Trước khi tính chuyện đánh Thanh, nhà vua cho quấy rối nội địa Trung Quốc bằng cách lợi dụng đảng ""Thiên Địa Hội"" khiêu khích người Thanh. Các biên thần nhà Thanh như Phúc Khang An (mới thay Tôn Sĩ Nghị) tuy biết rõ Tây Sơn có bí mật nhúng tay, nhưng cũng chịu nhịn cho qua chuyện. Ông cũng cầu hôn với công chúa Thanh và xin đất Lưỡng Quảng để thử ý vua Thanh. Dù vậy ý định này không kịp trở thành hiện thực do cái chết đột ngột của ông. [sửa] Sắp đặt đơn vị hành chính Quang Trung chia vùng cai quản thành các xứ (trấn) như sau: Trừ Xứ Sơn Nam và Thanh Hóa tách làm hai, các xứ khác đều đại thể giữ nguyên như thời Hậu Lê. Trước kia Phố Hiến là lỵ sở của Sơn Nam, tới thời Quang Trung thì Hạ Trấn đóng ở Vị Hoàng, cách dưới phố Hiến . Trong các trấn trên thì các trấn Lạng Sơn, Cao Bằng, Tuyên Quang, Hưng Hóa, Thái Nguyên và Yên Quảng là ngoại trấn; các trấn Thanh Hóa ngoại, Sơn Nam Thượng, Sơn Nam Hạ, Kinh Bắc, Hải Dương và Phụng Thiên là nội trấn . Mỗi xứ (trấn) chia làm nhiều phủ, mỗi phủ chia làm nhiều huyện, mỗi huyện chia làm nhiều tổng, mỗi tổng chia làm nhiều xã, mỗi xã lại chia nhiều thôn. Thành Thăng Long gồm 1 phủ, 2 huyện, 18 phường . [sửa] Tổ chức bộ máy Bộ máy hành chính thời Quang Trung gồm: Tam công, Tam thiếu, Đại chủng tể, Đại Tư đồ, Đại Tư khấu, Đại Tư mã, Đại Tư không, Đại Tư Lệ, Thái úy, Ngự úy, Đại Tổng quản, Đại Đô hộ, Đại đô đốc, Đô đốc, Nội hầu, Hộ giá, Điểm kiểm, Chỉ huy sứ, Đô ty, Đô úy, Trung úy, Vệ Úy, Tham đốc, Tham lĩnh, Trung Thư sảnh, Trung Thư lệnh, Phụng Chính, Thị Trung đại học sĩ, Hiệp biện đại học sĩ, Lục Bộ Thượng thư, Tả - Hữu đồng nghi, Tả - Hữu phụng nghi, Thị Lang, Tư vụ, Hàn Lâm... Mỗi trấn đặt một trấn thủ về hàng võ và một hiệp trấn về hàng văn. Mỗi huyện đặt một văn phân tri, một võ phân suất, một tả quản lý và một hữu quản lý. Công việc của quan văn là trưng đốc binh lương, xét xử từ tụng. Phận sự của quan võ là coi quản và thao diễn quân lính từ Đạo đến Cơ, từ Cơ đến Đội. Trong các xã, thôn thì có xã trưởng, thôn trưởng. Hàng tổng thì đặt Tổng trưởng (như chức Chánh Tổng về sau) để giữ việc hành chính trong một tổng. Ông đồng thời cũng cho soạn một bộ luật tên là ""Hình luật thư"", nhưng chưa xong thì ông đột ngột mất nên mãi không hoàn thành. [sửa] Thu hút nhân tài Để phát triển quốc gia, Quang Trung rất chú trọng thu dụng các nhân tài từng phục vụ nhà Lê. Ông ban “Chiếu cầu hiền” có đoạn: Các cựu thần nhà Lê cũ, tiêu biểu là các tiến sĩ Đoàn Nguyễn Tuấn, Vũ Huy Tấn, Nguyễn Nễ, Nguyễn Huy Lượng, Bùi Dương Lịch... đã ra giúp nhà Tây Sơn. Danh sĩ Nguyễn Thiếp sau nhiều lần từ chối, cuối cùng cũng nhận lời xuống núi giúp vua Quang Trung. [sửa] Giáo dục Quang Trung bỏ Hán ngữ như là ngôn ngữ chính thức trong các văn bản của quốc gia. Ngôn ngữ chính thức được sử dụng là tiếng Việt và được viết trong các văn kiện hành chính bằng hệ thống chữ Nôm. Quang Trung quy định các bài hịch, chiếu chỉ phải soạn bằng chữ Nôm; đề thi viết bằng chữ Nôm, và các sĩ tử phải làm bài bằng chữ Nôm. Ông còn chủ trương thay toàn bộ sách học chữ Hán sang chữ Nôm nên năm 1791 đã cho lập “Sùng chính viện” để dịch kinh sách từ Hán sang Nôm. Theo sách Tây Sơn lược thuật, ông chọn một quan văn “5 ngày một lần vào cấm cung để giảng giải kinh sách”. Ngoài ra, Quang Trung quan tâm đưa việc học đến tận thôn xã. Trong “Chiếu lập học” ông lệnh cho các xã:: “Phải chọn Nho sĩ bản địa có học thức, có hạnh kiểm đặt làm thầy dạy, giảng tập cho học trò”. [sửa] Tôn giáo Quang Trung có một chính sách tôn giáo rất tự do và rộng rãi: dù là người đề cao Nho giáo nhưng ông vẫn bảo đảm hoạt động cho các tôn giáo khác như Phật giáo và các tín ngưỡng khác. Về Thiên Chúa giáo, các giáo sĩ tự do hoạt động, truyền đạo, xây dựng nhà thờ. Nhưng đồng thời ông cũng thi hành chính sách bài trừ mê tín dị đoan rất mạnh, chấn chỉnh lại việc tu hành: nhiều chùa ở các làng có mà người tu hành lạm dụng để truyền bá mê tín dị đoan bị đập bỏ để xây duy nhất một ngôi chùa ở huyện cấp trên, đồng thời những người tu hành không đạo đức, những kẻ lưu manh, lười biếng đều phải hoàn tục. [sửa] Kinh tế Một mặt lo chống thù trong giặc ngoài, mặt khác vua Quang Trung rất quan tâm tới việc xây dựng đất nước. Vua phân phối đất đai cho những người nông dân nghèo, thúc đẩy thủ công nghiệp từng bị cấm trước kia. Vua Quang Trung không đi theo con đường ""trọng nông ức thương"" của tư tưởng Nho Giáo, ông có chủ trương đề cao thương nghiệp và mở rộng quan hệ buôn bán giữa Đại Việt với nước ngoài. Năm 1790, ông thương thuyết với nhà Thanh để mở một thương điếm tại Nam Ninh (Quảng Tây) mua bán hàng hoá giữa hai nước. Ông khuyến khích giao thương giữa các thuyền của thương thuyền nước ngoài và các thương thuyền của Đại Việt. Quang Trung có một chính sách thuế đơn giản với thuế ruộng là chính: ruộng chia ra làm ba hạng để đánh thuế nhất đẳng điền (150 bát thóc), nhị đẳng điền (80 bát thóc), tam đẳng điền (50 bát thóc). Lại thu tiền thập vật, mỗi mẫu một tiền và tiền khoán khố mỗi mẫu 50 đồng. Ruộng tư điền cũng đánh thuế: nhất đẳng điền mỗi mẫu nộp 40 bát thóc, nhị đẳng điền mỗi mẫu 30 bát, tam đẳng điền mỗi mẫu 20 bát. Tiền thập vật cũng theo như ruộng công điền, còn tiền khoán khố thì mỗi mẫu phải nộp 30 đồng Các loại thuế khác như thuế điệu, thuế thuế nhân đinh được giảm để giảm bớt gánh nặng của dân chúng và phòng ngừa tham nhũng. [sửa] Quản lý nhân khẩu Dưới triều Quang Trung, việc quản lý nhân khẩu bắt đầu được thực hiện. Năm 1790, ông cho lập sổ theo dõi nhân khẩu (hay hộ khẩu). Người dân được phân 4 hạng theo lứa tuổi: 9-17 tuổi là hạng “vị cập cách”; 18-55 tuổi là hạng “tráng”; 55-60 tuổi là hạng “lão”; 60 tuổi trở lên là hạng “lão nhiêu”. Ông còn cho làm thẻ bài “Thiên hạ đại tín” bằng gỗ có khắc họ tên, quê quán của người mang không phân biệt giàu sang nghèo hèn. [sửa] Kế hoạch Nam tiến dở dang [sửa] Kế hoạch Nam tiến Mặc dù đã đại thắng quân Mãn Thanh nhưng sau đó Quang Trung vẫn phải lo ổn định tình hình Bắc Hà do tàn dư của nhà Lê còn sót lại. Trong khi đó, Nguyễn Ánh được người Pháp hỗ trợ kéo ra đánh Bình Thuận, Bình Khang, Diên Khánh, quân của Tây Sơn vương Nguyễn Nhạc liên tiếp bại trận và mất mấy thành này. Cho tới năm 1791, Nguyễn Nhạc chỉ còn cai quản Quy Nhơn, Phú Yên và Quảng Ngãi. Sau khi ổn định tình hình Bắc Hà, Quang Trung quyết tâm tiêu diệt Nguyễn Ánh. Ông ra sức trấn an Nguyễn Nhạc và nhân dân trong vùng do Nguyễn Nhạc cai quản để chuẩn bị Nam tiến. Theo nhiều nhà nghiên cứu, việc Quang Trung sai Vũ Văn Dũng đi “xin” Càn Long đất Quảng Đông, Quảng Tây thực ra chỉ là một thủ thuật về chính trị. Quang Trung không có dụng tâm lấy đất Trung Quốc vì ông biết thực lực không thể, hay ít ra là chưa thể làm lúc đó. Hơn nữa, ông thu dụng quân lục lâm “Tàu ô”, sai đánh phá biên giới Trung Quốc cốt để nhà Thanh bị cuốn vào hoạt động ngoại giao và chống giặc cướp để cho ông có thời gian hỗ trợ vua anh dồn lực lượng vào chiến trường miền Nam mà thôi. Để chuẩn bị phối hợp với Quang Trung, năm 1792, Nguyễn Nhạc đóng nhiều tàu thuyền đóng ở cửa Thi Nại để Nam tiến. Nhưng lúc đó là mùa gió nồm chỉ thuận cho quân Nam ra, phải đợi đến mùa đông mới thuận gió cho quân Tây Sơn vào. Nguyễn Ánh thừa dịp cùng quân Pháp, Bồ Đào Nha đánh úp cửa Thi Nại, đốt cháy nhiều thuyền chiến của Tây Sơn. Tây Sơn vương không phòng bị, lại phải thu quân về Quy Nhơn. Để báo thù trận đó, Quang Trung dự định phát động chiến dịch rất lớn, huy động hơn 20 -30 vạn quân thuỷ bộ, chia làm ba đường: [sửa] Lo việc hậu thế Chính các giáo sĩ Pháp giúp Nguyễn Ánh lúc đó cũng rất lo lắng và dự liệu Nguyễn Ánh khó lòng chống lại được Tây Sơn trận này. Tuy nhiên trong khi chờ gió đổi chiều thì cái chết đột ngột vì lo lắng cho cuộc viễn chinh của Quang Trung vào tháng 9 dương lịch năm 1792 khiến kế hoạch Nam tiến này không bao giờ trở thành hiện thực. Tương truyền, vào một buổi chiều đầu thu năm 1792, vua Quang Trung đang ngồi làm việc, bỗng hoa mắt, tối sầm mặt mũi, mê man bất tỉnh. Khi tỉnh dậy, nhà vua cho triệu trấn thủ Nghệ An là Trần Quang Diệu về triều bàn việc thiên đô ra Phượng Hoàng Trung Đô. Nhưng việc chưa quyết xong thì bệnh tình nhà vua đã nguy kịch. Trước khi mất, nhà vua đã căn dặn Trần Quang Diệu và các quần thần: Ngày 29 tháng 7 năm Nhâm Tý (16 tháng 9 năm 1792), vào khoảng 11-12 giờ đêm, Quang Trung Nguyễn Huệ qua đời, ở ngôi được 4 năm, hưởng thọ 40 tuổi, miếu hiệu là Thái Tổ Vũ hoàng đế. Thời điểm mất của vua Quang Trung được các tài liệu cổ ghi khác nhau. Sách Đại Nam thực lục của nhà Nguyễn ghi ông mất tháng 7 âm lịch năm 1792, Hoàng Lê nhất thống chí ghi ông mất tháng 8 âm lịch năm 1792. Theo lý giải của Hoàng Xuân Hãn trong La Sơn phu tử, cả hai sách ghi đều không sai. Quang Trung mất vào khoảng 11 giờ đêm ngày 29 tháng 7 âm lịch, khoảng đó là giờ tý, nghĩa là bắt đầu được tính sang hôm sau; mà tháng 7 năm đó là tháng thiếu, ngày 29 là ngày cuối tháng, nên sau 11 giờ đêm đã chuyển sang tháng 8. Theo Hoàng Xuân Hãn: ""Ghi tháng 7 hay tháng 8 thực ra chỉ chênh nhau khoảng nửa giờ"". Bắc cung hoàng hậu Lê Ngọc Hân đã viết bài ""Tế vua Quang Trung"" và bài ""Ai Tư Vãn"" để bày tỏ nỗi đau khổ và tiếc thương cho người chồng anh hùng sớm ra đi. [sửa] Những giả thuyết về cái chết Cho đến nay, đã có nhiều giả thuyết về cái chết của vua Quang Trung được đưa ra nhưng chưa giả thuyết nào có được chứng cứ xác thực, đủ sức thuyết phục. [sửa] Áo thêu của Càn Long Theo Hoàng Lê nhất thống chí, khi Quang Trung giả sang Yên Kinh gặp Càn Long, được Càn Long tặng cho chiếc áo, có thêu 7 chữ: Nghĩa là: Theo phép chiết tự, chữ ""xa"" (車) và chữ ""tâm"" (心) ghép lại thành chữ ""Huệ"" (惠) là tên của Nguyễn Huệ; ""chuột"" nghĩa là năm tý (Nhâm tý 1792). Ý của dòng chữ trên áo là Nguyễn Huệ sẽ chết vào năm Tý. Giả thiết này ý nói rằng: Nguyễn Huệ chết do áo bị yểm bùa. [sửa] Bệnh Sách Ngụy Tây liệt truyện, một tài liệu chính sử của Sử quán triều Nguyễn ghi giải thích cái chết của vua Quang Trung như sau: Sách Tây Sơn thực lục cũng có ghi ""Huệ mắc bệnh nặng, chữa không khỏi..."". Và sau khi Quang Trung mất, vào tháng một năm Càn Long thứ 58 (1793), Quách Thế Huân cũng báo cáo với Càn Long: ""Quang Trung đã chết vì bệnh"". Cũng một giả thuyết được truyền lại nhiều nhất là một buổi chiều thu năm 1792, vua Quang Trung đang ngồi làm việc, bỗng hoa mắt, tối sầm mặt mũi, mê man bất tỉnh. Người xưa gọi là chứng ""huyễn vận"", còn ngày nay y học gọi là tai biến mạch máu não. Một giáo sĩ tên Longer, có mặt ở Đàng Ngoài vào những thời điểm này, đã viết trong một bức thư đề ngày 21 tháng 12 năm 1792 là vua Quang Trung chết vì bệnh, nhưng không rõ là bệnh gì. Các nhà nghiên cứ về sau gạt bỏ các chi tiết mê tín trong Ngụy Tây liệt truyện thì họ cho rằng Quang Trung đã bị một cơn tăng huyết áp đột ngột. Bác sĩ Bùi Minh Đức qua khảo cứu các nguồn tư liệu lịch sử, kết luận rằng Nguyễn Huệ ""Xuất huyết não dưới màng nhện; nguyên nhân tử vong: do viêm phổi sặc"" [sửa] An táng [sửa] Viếng Quang Trung Thi hài Quang Trung được táng ngay tại Phú Xuân, tại một cung điện của ông tên là Đan Dương[c]. Nguyễn Quang Toản lên nối ngôi, tức là vua Cảnh Thịnh, sai sứ sang nhà Thanh báo tang và xin tập phong. Đô đốc Vũ Văn Dũng đang đi sứ nhà Thanh ở Bắc Kinh, nghe tin Quang Trung mất liền làm bài thơ viếng như sau: Vua Càn Long tặng tên hiệu cho ông là Trung Thuần, lại thân làm một bài thơ viếng và cho một pho tượng, 300 lạng bạc để sửa sang việc tang. Sứ nhà Thanh đến tận mộ ở Linh Đường (mộ giả) thuộc huyện Thanh Trì (Hà Nội) để viếng. [sửa] Lăng mộ bị phá Thời Cảnh Thịnh, triều đình Tây Sơn sinh ra lục đục. Nguyễn Ánh nhân thời cơ đó kéo ra đánh bại nhà Tây Sơn. Mười năm sau ngày Quang Trung qua đời, nhà Tây Sơn sụp đổ hoàn toàn (xem thêm bài về nhà Tây Sơn). Để trả thù, Nguyễn Ánh sai đào mộ Nguyễn Huệ và Nguyễn Nhạc, tán hài cốt thành bột nhồi thuốc súng bắn và bỏ xương sọ vào vò, giam trong ngục tối. Người đời thương tiếc nhà Tây Sơn gọi là ""Ông Vò"". Nơi đặt lăng mộ của Quang Trung cũng bị san phẳng, không cho để lại dấu tích, nên sau này có một số nhà nghiên cứu đã dày công tra cứu, khảo sát, tìm tòi song không thể xác định được mộ vua Quang Trung ở địa điểm nào Khảo sát trong thời gian gần đây của các nhà nghiên cứu đã tìm ra bài thơ Kiến Quang Trung linh cữu (Nhìn thấy linh cữu vua Quang Trung) của nhà thơ Lê Triệu (1771-1846), người sống dưới thời Tây Sơn và thời Nguyễn. Bài thơ nói về cảm xúc của tác giả khi đứng trước nơi từng là lăng mộ của Quang Trung, chỉ sau mấy năm bị Nguyễn Ánh khai quật (theo các nhà nghiên cứu là năm 1801 hay 1802 ): Dịch thơ (Hồng Phi phiên âm và dịch): Ấp Tây Sơn nơi ông khởi nghĩa cùng vua anh, tới tháng 9 năm 1819, Nguyễn Ánh lệnh đổi thành An Tây, sau đó lại đổi thành An Sơn. [sửa] Ông Vò Trong vòng 20 năm từ 1802 - 1821, đầu lâu của các vua Tây Sơn (Thái Đức, Quang Trung và Quang Toản) bị bỏ vào 3 cái vò, giam ở nhà Đồ Ngoại, tức là Võ Khố sau này[k] Từ năm 1822 - 1885, các vò bị giam vào Khám đường, ở phía tây bắc kinh thành Huế, khoảng giữa cửa chính Tây và An Hòa. Ba chiếc vò bị xiềng và giam riêng, ngăn cách nhau, ngoài có niêm phong, hàng tháng có đoàn của triều Nguyễn xuống kiểm tra. Ba chiếc vò được các tù nhân tôn kính gọi là ""Ông Vò"", còn những người gác ngục gọi là ""chúa ngụy"". Những người sống ở gần Khám đường đều tỏ ra kính cẩn ba Ông Vò, họ thường cúng bái và coi như thần hộ mệnh. Năm 1885, kinh thành Huế biến động bởi chiến tranh giữa phe chủ chiến của nhà Nguyễn với người Pháp, ba chiếc vò bị mất tích. Các nhà nghiên cứu vẫn tiếp tục tìm tòi, nghiên cứu về vấn đề này nhưng chưa có kết luận cuối cùng [sửa] Gia quyến [sửa] Vợ Các nguồn tài liệu, chủ yếu là Đại Nam chính biên liệt truyện của nhà Nguyễn về gia quyến của Nguyễn Huệ, đã ghi nhận ông có ít nhất 6 người vợ trong đó có ba hoàng hậu là: Không rõ Nguyễn Huệ lập gia đình khi nào, nhưng trong những năm tháng chiến tranh, Nguyễn Huệ đã có một bà vợ, tên là Phạm Thị Liên, quê ở Quy Nhơn, sinh khoảng năm 1759, là con cùng mẹ khác cha với Thái sư Bùi Đắc Tuyên. Năm 16 tuổi bà Phạm Thị Liên được Nguyễn Huệ chọn làm vợ. Năm 30 tuổi (1789) bà được phong làm chính cung hoàng hậu, bà kém Nguyễn Huệ khoảng chừng 5–6 tuổi. Chính cung hoàng hậu đã có với Nguyễn Huệ 5 con, 3 trai 2 gái. Một trong 3 người con trai được lập thái tử, là Quang Toản – về sau kế tục sự nghiệp của Quang Trung. Khi bà bị bệnh nặng, ông đã mời một thầy thuốc người phương Tây tên là Gi-ra vào chữa. Nhưng khi Gi-ra đến nơi thì bà đã mất vào ngày 29 tháng 3 trước đó. Trong một bức thư viết ngày 17 tháng 7 năm 1791, giáo sĩ Sécrard đã kể: ""Chánh hậu của Tiên vương (Quang Trung) mất vào khoảng tháng ba và ông đã khóc bà một cách sầu thảm. Ông đã cử hành tang lễ vô cùng linh đình trang trọng cho bà vào cuối tháng sáu. Dân Nam Hà đồn khắp nơi rằng ông đã băng hà vì quá đau buồn"". Hoàng hậu họ Phạm đã gắn bó với Nguyễn Huệ trong những chặng đường chinh Nam phạt Bắc nên được Nguyễn Huệ rất mực quý trọng yêu thương. Mộ chôn ở dưới chân núi Kim Phụng, phía Tây thành phố Huế. Theo nguồn tài liệu khác thì sau khi bà Phạm Thị Liên qua đời, Nguyễn Huệ lấy bà Bùi Thị Nhạn làm chính cung hoàng hậu. Bùi Thị Nhạn người thôn Xuân Hòa, huyện Tuy Viễn (nay là Tây Sơn), tỉnh Bình Định, là em của Bùi Đắc Tuyên, cô ruột của nữ tướng Bùi Thị Xuân và là con gái út của Bùi Đắc Lương. Như vậy bà cũng là chị em cùng mẹ khác cha với bà Phạm Thị Liên. Bà là một trong 5 người phụ nữ nổi tiếng thời Tây Sơn được mệnh danh là Tây Sơn ngũ phụng thư. Theo giả thuyết này, chính bà Bùi Thị Nhạn mới là mẹ của Nguyễn Quang Toản, Nguyễn Quang Thiệu và Nguyễn Quang Khanh; còn bà Phạm Thị Liên lại là mẹ của Nguyễn Quang Thùy và Nguyễn Quang Bàn (nên Quang Thuỳ lớn hơn Quang Toản). Ngoài ra, bà còn là mẹ của 2 công chúa - trong đó có 1 người lấy Nguyễn Văn Trị. Bà tự sát năm 1802 khi Cảnh Thịnh thua trận và bà không muốn lọt vào tay quân Nguyễn Ánh. Cũng theo giả thuyết này, bà lấy Nguyễn Huệ khi ông chưa làm hoàng đế; còn bà Phạm Thị Liên đã mất sớm vì bệnh khi Quang Thuỳ còn nhỏ. Như vậy, theo giả thuyết này, hầu hết những người con của bà Phạm Thị Liên lại là con bà Bùi Thị Nhạn, còn bà Phạm Thị Liên lại là mẹ Quang Thuỳ. Công chúa Lê Ngọc Hân, con gái thứ chín vua Lê Hiển Tông. Ngọc Hân sinh ngày 27 tháng tư năm Canh Dần (tức 22 tháng 5 năm 1770), là người có sắc đẹp và nết na hơn cả trong số các công chúa con vua Lê Hiển Tông. Năm 1786, sau cuộc mai mối chớp nhoáng 3 ngày của Nguyễn Hữu Chỉnh, lễ cưới Ngọc Hân công chúa và Nguyễn Huệ đã được tổ chức ở Thăng Long. Năm 1788, Nguyễn Huệ lên ngôi Hoàng đế, trước khi ra Bắc đánh quân Thanh đã phong bà làm Hữu Cung Hoàng Hậu. Năm 1789, sau khi đại thắng quân Thanh, Nguyễn Huệ lại phong bà làm Bắc Cung Hoàng Hậu. Ngọc Hân đã có với Quang Trung hai người con, một trai và một gái: hoàng tử tên là Nguyễn Quang Đức và công chúa là Nguyễn Thị Ngọc Bảo. Lúc Ngọc Hân lấy Nguyễn Huệ, bà 16 tuổi còn Nguyễn Huệ đã 33 và cũng đã có nhiều đời vợ. Sau khi lên ngôi vua, năm 1789, Nguyễn Huệ đã phong bà làm Bắc cung hoàng hậu. Ngọc Hân mất năm Kỷ Mùi (1799). Hai người con của bà sau này đều bị triều đình nhà Nguyễn giết hại. Ngoài Chính cung hoàng hậu và Bắc cung hoàng hậu, Nguyễn Huệ còn có ít nhất thêm 4 bà vợ nữa. Ngoài các bà vợ kể trên, vua Quang Trung còn dự định cầu hôn với công chúa nhà Thanh nhưng việc không thành vì ông qua đời đột ngột . [sửa] Các con Theo các nhà nghiên cứu, số con của vua Quang Trung khoảng 20 người Trừ Quang Thuỳ tự vẫn khi Cảnh Thịnh bị bắt, những người còn lại (kể cả các công chúa - cùng phò mã Nguyễn Văn Trị) đều bị Nguyễn Ánh bắt và bị hành hình năm 1802. [sửa] Nhận định Tác giả Tạ Trí Đại Trường tổng kết rằng Nguyễn Huệ đã nhận được lời khen ngợi của không chỉ những người bầy tôi dưới quyền mà ngay cả của “đám thù nghịch từng chịu điên đảo vì ông” [sửa] Chiến tích Quang Trung Nguyễn Huệ là hoàng đế bách chiến bách thắng, lập nhiều chiến tích quân sự nhất trong lịch sử Việt Nam. Cả cuộc đời binh nghiệp của ông, dù dưới danh hiệu Long Nhương tướng quân[e], Bắc Bình vương hay hoàng đế Quang Trung, ông đều lập công trạng hiển hách, chưa từng thất bại một trận nào. Do những chiến tích vang dội, Nguyễn Huệ được các giáo sĩ Tây phương so sánh với Alexandros Đại đế và Attila. Chính sử của nhà Nguyễn[cần�dẫn�nguồn] thừa nhận: Gras de Préville, thuyền trưởng tàu Pandour của Pháp ở Gia Định năm 1788 đã viết về Nguyễn Huệ và quân đội của ông như sau: Gần như toàn bộ chiến thắng của nhà Tây Sơn đều gắn với tên tuổi ông. Những chiến công nổi bật nhất của Nguyễn Huệ: [sửa] Chính trị [sửa] Đối nội, đối ngoại Đối với việc Nguyễn Huệ mang quân ra Bắc Hà đánh họ Trịnh chuyên quyền, ông dùng khẩu hiệu ""Phù Lê diệt Trịnh"" để tranh thủ sự ủng hộ của nhân dân Bắc Hà. Khi diệt được họ Trịnh, ông vẫn tôn thờ vua Lê. Việc làm đó được sử gia Trần Trọng Kim nhận định ""Ấy là đã có sức mạnh mà đã biết làm việc nghĩa vậy"" . Cũng theo sử gia Trần Trọng Kim: ""vì vua nhà Lê nhu nhược, triều thần lúc bấy giờ không ai có tài kinh luân, lại để cho Trịnh Bồng và Nguyễn Hữu Chỉnh nối nhau mà chuyên quyền, đến nỗi thành ra tán loạn. Dẫu thế mặc lòng, khi Nguyễn Huệ giết Vũ Văn Nhậm rồi, không nỡ dứt nhà Lê, đặt Giám Quốc để giữ tông miếu tiền triều; như thế thì cách ở với nhà Lê không lấy gì làm bạc"". Ngay sau khi đại phá quân Thanh ở trận Ngọc Hồi - Đống Đa, vua Quang Trung tìm cách xóa bỏ thù hằn bằng việc chiêu hàng, nuôi dưỡng hàng vạn tù binh nhà Thanh và thu dọn, cúng tế chiêu hồn quân Thanh ; thực thi chính sách hòa giải với cường quốc phương Bắc và triều cống, xin phong vương. Bằng một kế sách ngoại giao khôn khéo, mua chuộc được các cận thần nhà Thanh (Phúc Khang An, Hoà Thân...), Nguyễn Huệ đã được vua Thanh chấp nhận cầu phong để nhà Tây Sơn chính thức thay thế nhà Lê làm chủ Đại Việt . [sửa] Quyền biến Trong thời loạn lạc của Nguyễn Huệ cuối thế kỷ 18 - một trong những thời kỳ rối ren, nhiều bè phái và phân liệt nhiều nhất trong lịch sử Việt Nam, ngoài tàn dư của các lực lượng tồn tại lâu đời, trong quá trình tranh chấp giữa các phe phái còn nhiều phần tử nảy sinh ý đồ xưng hùng xưng bá trước những cơ hội do hoàn cảnh mang lại, nhất là khi địa bàn kiểm soát của ông nằm giữa hai vùng Nam Bộ và Bắc Bộ - đất kiểm soát của các lực lượng chống đối. Nguyễn Huệ, trong quá trình đánh Nam dẹp Bắc cũng phải đối phó với những tư tưởng ly khai của các tướng lĩnh dưới quyền, song ông luôn có cách xử lý chứng tỏ bản lĩnh của một chính trị gia già giặn. Biết Nguyễn Hữu Chỉnh là người dễ thay lòng đổi dạ nhưng Nguyễn Huệ vẫn tận dụng tài năng, mưu lược và sự thông thạo đất Bắc Hà của Nguyễn Hữu Chỉnh để đánh đổ chúa Trịnh. Đánh xong họ Trịnh, ông không thẳng tay giết Nguyễn Hữu Chỉnh mà mượn tay các thế lực thân họ Trịnh cũ (những người đó oán Chỉnh) để giết Nguyễn Hữu Chỉnh bằng việc cùng vua anh Nguyễn Nhạc âm thầm rút quân về nam, bỏ Nguyễn Hữu Chỉnh ở lại. Tới khi Nguyễn Hữu Chỉnh lẽo đẽo chạy theo kịp, Nguyễn Huệ không thể bỏ mặc bèn lưu lại ở Nghệ An cho trấn thủ, chờ biến cố. Lúc Nguyễn Hữu Chỉnh ""Phù Lê"" đánh được Trịnh Bồng, ra mặt chống Tây Sơn với việc sai người vào Phú Xuân đòi ông giao trả đất Nghệ An, ông mới công khai cử binh đánh Nguyễn Hữu Chỉnh. Nguyễn Hữu Chỉnh bị diệt nhanh chóng. Vũ Văn Nhậm tiếp quản Thăng Long từ tay Nguyễn Hữu Chỉnh cũng nảy ý xưng hùng - chuyên quyền và tự ý đúc ấn riêng. Lúc đó Nguyễn Huệ đã điều bớt binh cho Vũ Văn Nhậm và phải đề phòng mặt Nam, nên không thể dàn quân đi đánh Vũ Văn Nhậm như đánh Nguyễn Hữu Chỉnh. Ông lặng lẽ đi gấp ra Bắc và lập tức trừ khử Vũ Văn Nhậm. Hai viên tướng tài có ý đồ chống lại bị loại trừ với những lý do chính đáng bằng những cách thức không giống nhau, khó lường trước. Các tướng bên dưới như Ngô Văn Sở, Phan Văn Lân lập tức được đôn lên thay trọng trách. Việc Nguyễn Huệ khiển tướng điều binh khiến các tướng lĩnh tâm phục và từ đó không còn ai mang ý đồ cát cứ. [sửa] Cai trị Không chỉ là một viên tướng thiện chiến, Quang Trung còn là một nhà cai trị tài ba. Ông giỏi chiến thuật quân sự, giỏi về chiến lược ngoại giao và lại biết thu dụng nhân tài để xây dựng đất nước. Trong ba anh em Tây Sơn, Nguyễn Huệ không chỉ trội hơn về tài năng quân sự mà ngay cả trong việc trị nước, ông cũng tỏ ra là người xuất sắc nhất. Sau là một vài lời nhận xét về công cuộc cai trị của Quang Trung: Sự ra đi của Nguyễn Huệ là tổn thất không thể bù đắp và là điều không may cho nhà Tây Sơn. Cơ nghiệp ông để lại không được người thừa kế xứng đáng bảo tồn, nên đã nhanh chóng mất về tay Nguyễn Ánh. Cái chết đột ngột của ông khiến đời sau còn tiếc cho nhiều dự định lớn lao chưa thành hiện thực. Dù sau này nhà Nguyễn tìm nhiều cách để bôi nhọ và xoá bỏ những chứng tích liên quan tới Nguyễn Huệ nói riêng và nhà Tây Sơn nói chung, nhưng tên tuổi ông không hề bị mai một. Người Việt Nam ghi nhận ông là người anh hùng áo vải dân tộc, là một trong những vị vua vĩ đại nhất trong lịch sử nước nhà. [sửa] Ghi công từ hậu thế Quang Trung được thờ tại chùa Bộc ở Hà Nội. Bức tượng Quang Trung trong chùa được tạc vào thời kì nhà Nguyễn đang truy diệt tất cả những gì liên quan đến nhà Tây Sơn, tượng có dòng chữ ""Bính Ngọ tạo Quang Trung tượng"". Hàng năm, vào ngày mồng 5 Tết âm lịch, tại quận Đống Đa - Hà Nội thường tổ chức hội Gò Đống Đa để kỷ niệm chiến thắng Ngọc Hồi - Đống Đa đánh tan quân Thanh của vua Quang Trung. Dịp kỷ niệm 200 năm chiến thắng Đống Đa, khu tượng đài Quang Trung được xây dựng tại khu vực này. Phòng tuyến Tam Điệp ở thị xã Tam Điệp tỉnh Ninh Bình là một quần thể các di tích lịch sử ghi dấu cuộc chiến tranh giữa nghĩa quân Tây Sơn và nhà Thanh. Quần thể di tích này thuộc khu vực dãy núi Tam Điệp, là ranh giới tự nhiên hiểm yếu ngăn cách hai miền Trung - Bắc. Đây là nơi hội quân một thời oai hùng của Quang Trung với những cái tên đèo Ba Dội, núi Gióng Than, đồi Hầu Vua, đồi Chuông, đền Cao Sơn, đền Quán Cháo, chùa Dâu… Những đồn luỹ Tam Điệp, Quèn Rẻ, Quèn Thờ, Luỹ Chẹn, Luỹ Đệm, Luỹ Đền…, ải Quang Trung, Kẽm Đó – cổ họng hiểm yếu nhất Tam Điệp… Luỹ Quèn Thờ là vùng đồi núi, rừng rú hoang vu, năm xưa khi than chinh ra Bắc, vua Quang Trung đã lên thắp hương xin kế phá giặc ở đây. Tương truyền ngôi đền thờ thần Cao Sơn trước đó ở giữa lưng chừng núi. Vua Quang Trung đã được thần báo mộng và nhắc nhở xây đền lên đỉnh núi nếu thắng trận. Sau khi thắng trận vị vua này đã cho di rời Đền lên đỉnh núi. Đền Quán Cháo là ngôi đền gắn với sự tích tiên nữ dâng cháo cho quân lính Tây Sơn trước giờ xung trận. Đền thờ Quang Trung được xây dựng ở thành cổ Tam Điệp ngay trong thời nhà Nguyễn. Tại thành phố Quy Nhơn, tỉnh Bình Định cũng có tượng đài Hoàng Đế Quang Trung, đặt tại Bảo Tàng Quang Trung. Cái tên Nguyễn Huệ hoặc niên hiệu Quang Trung của ông được đặt cho các đường phố ở các thành phố lớn Việt Nam (Hà Nội, Thành phố Hồ Chí Minh, Cần Thơ, Vinh, Phan Thiết...). Ở Hà Nội, phố Quang Trung được đặt trên di chỉ cũ của phủ chúa Trịnh là nơi ông từng đóng quân khi tiến vào Thăng Long năm 1786 và cũng là nơi cử hành hôn lễ giữa ông và công chúa Lê Ngọc Hân. Ở Thành phố Hồ Chí Minh, có một ngôi miếu nhỏ của ông tọa lạc tại Quận 12, gần Công viên phần mềm Quang Trung. Ở Phan Thiết, đường Gia Long sau năm 1975 được đổi thành đường Nguyễn Huệ.","Nguyễn Huệ (chữ Hán: 阮惠; 1753 – 1792), còn được biết đến là Quang Trung Hoàng đế (光中皇帝), vua Quang Trung hay Bắc Bình Vương, là vị hoàng đế thứ hai của nhà Tây Sơn (ở ngôi từ 1788 tới 1792) sau Thái Đức Hoàng đế Nguyễn Nhạc. Ông là một trong những lãnh đạo chính trị tài giỏi với nhiều cải cách xây dựng đất nước, quân sự xuất sắc trong lịch sử Việt Nam với những trận đánh trong nội chiến và chống ngoại xâm chưa thất bại lần nào. Do có nhiều công lao, Nguyễn Huệ cũng được xem là người anh hùng áo vải của dân tộc Việt Nam. Nguyễn Huệ và hai người anh em của ông, được biết đến với tên gọi Anh em Tây Sơn, là những lãnh đạo của cuộc khởi nghĩa Tây Sơn đã chấm dứt cuộc nội chiến kéo dài giữa hai tập đoàn phong kiến Trịnh ở phía Bắc và Nguyễn ở phía Nam, lật đổ hai tập đoàn này cùng nhà Hậu Lê. Ngoài ra, Nguyễn Huệ còn là người đánh bại các cuộc xâm lược Đại Việt của Xiêm La từ phía Nam, của Đại Thanh (Trung Quốc) từ phía Bắc; đồng thời còn là người đề ra nhiều kế hoạch cải cách tiến bộ xây dựng Đại Việt. Sau 20 năm liên tục chinh chiến và trị quốc, Nguyễn Huệ lâm bệnh và đột ngột qua đời ở tuổi 40. Sau cái chết của ông, nhà Tây Sơn suy yếu nhanh chóng. Những người kế thừa của Nguyễn Huệ không thể tiếp tục những kế hoạch ông đã đề ra để cai trị nước Đại Việt, lâm vào mâu thuẫn nội bộ và thất bại trong việc tiếp tục chống lại kẻ thù của Tây Sơn. Cuộc đời hoạt động của Nguyễn Huệ được một số sử gia đánh giá là đã đóng góp quyết định vào sự nghiệp thống nhất đất nước của triều đại Tây Sơn . Cuộc đời ông được biết đến qua các bộ sử của nhà Hậu Lê và nhà Nguyễn, các sử gia cận đại, hiện đại và cả trong văn học dân gian." zh,290f8551cdcb79c208bf449bfe781df8,"[编辑] 開發 自1965年起,M60和M2成為了美國陸軍及美國海軍陸戰隊的最主要機槍 ,M2是一種.50口徑的重機槍,主要用作載具及固定陣地上的定點連射武器,而M60則是一種可攜式中型機槍,用於為部隊提供具機動性的全自動支援火力 ,兩者皆具有相當重量而且最小要兩人才能有效運作 。而在一戰起就成為了陸軍部隊常用輕機槍的白朗寧自動步槍(BAR)在1957年亦被M14自動步槍取代了 ,每個班的指定射手(Designated riflemen)會以M14作全自動射擊,而班中其他士兵則只能以半自動模式射擊以確保準確度及節省彈藥 ,正因為M14及M16步槍並非以全自動射擊作首要功能,20或30發彈匣無法提供像彈鏈供彈機槍般的有效持久連射火力 ,而且在持續快速射擊後時有出現過熱及卡彈等故障 ,陸軍希望開發一種只需單兵操作、比M60更輕、比M16具有更佳火力的機槍,令士兵無須再以M16作全自動射擊來填補火力缺口 。 1960年代,陸軍測試了多種不同設計機槍 ,包括了發射箭頭彈的槍械,而最為廣泛作「實戰測試」的槍械則是具有模組化設計、可通過轉換零件改變用途、發射5.56 NATO彈藥的Stoner 63 ,Stoner 63成為了越戰中當時部份海軍陸戰隊士兵及美國海軍海豹部隊的輕機槍 ,不過以上槍械皆沒有成為制式輕機槍。 1968年,美國陸軍的「陸軍輕武器計劃」(Army Small Arms Program)決定以5.56毫米口徑作新型輕機槍的彈藥,但陸軍沒有分配到充足經費,當時的5.56毫米彈藥亦被作戰部隊指火力太低,隨後陸軍只是開始研究改善5.56毫米彈藥 ,到1969年也沒有改變輕機槍彈藥口徑的打算 。直至1970年7月,陸軍終於決定開發新型輕機槍,但仍然沒有指定口徑,同時提出把新型輕機槍命名為「班用自動武器」(Squad Automatic Weapon,SAW) ,不過到1971年7月,新型輕機槍的實際彈藥設計依然沒有定案,同年數月後,法蘭克福兵工廠(Frankford Arsenal)提出了在6毫米彈藥及加大彈殼的5.56毫米彈藥之間的二選一方案 ,並在1972年3月完成了這兩種彈藥的設計,當陸軍發表了「班用自動武器」計劃的規格文件 ,同年5月亦認可了6毫米彈藥的設計 。1972年7月前,Maremont公司、菲力克·福特公司(Philco Ford)及岩島兵工廠(Rock Island Arsenal)的垂釣者研究室(Rodman Laboratory)承包了「班用自動武器」的開發合約,三家公司的版本分別命名為XM233、XM234和XM235(X為軍方對武器試驗的附加代號,experimental),計劃要求輕機槍連200發彈藥的重量需小於20磅(9.07公斤),有效射程最小達到800米(約2600尺) 。 在「班用自動武器」計劃開始進行評選時,共有三種5.56毫米口徑樣槍及一種6毫米口徑樣槍參與,包括以M16突擊步槍加裝重槍管作長時間連射用途的柯爾特M16 HBAR、Fabrique Nationale(FN)的FN Minimi、黑克勒-科赫的HK23A1及垂釣者研究室的6毫米口徑XM235 SAW,這次評選在1974年12月完結 。至1976年2月FN Minimi及XM235 SAW入選,同時有意見指出為士兵裝備新彈藥(指6毫米彈藥)將出現後勤補給問題 ,同年6月「班用自動武器」計劃指出必須改為使用標準的5.56毫米彈藥作新型輕機槍的標準口徑,並在10月通過了此項修改,而垂釣者研究室把XM235 SAW的口徑修改項目交由福特航空航天通訊公司(Ford Aerospace & Communications Corp.)負責,修改後的版本改名為XM248 ,而同樣修改了口徑的柯爾特M16 HBAR則名為XM106,兩種樣槍皆在1978年完成,同年黑克勒-科赫亦提交了5.56毫米口徑的HK21A1(原本為7.62 x 51毫米口徑)作參選。HK21A1其後被命名為XM262,而FN Minimi則名為XM249 ,軍方在1979年4月重新測試以上四種5.56毫米口徑的新樣槍 。 1980年5月,軍方決定採用XM249作為「班用自動武器」計劃的輕機槍,而XM262雖然在測試時同樣表現優秀,但最終仍然落選 。同年9月,軍方向FN提出全面生產XM249的合約 ,並在1981年6月開始對定型的XM249進行進一步測試 及於1982年2月1日正式採用。美國陸軍於1984年裝備M249班用自動武器,而美國海軍陸戰隊亦於一年後正式裝備。美軍版本的M249由位於美國南卡羅萊納州哥倫比亞FN子公司的廠房生產 ,與原本的FN Minimi設計有所不同,M249採用另一種槍托 。 早期型的M249的由於槍管完全外露,持續射擊時槍管的上升熱氣流影響瞄準,前準星需要專門用具才能調節,而且機匣邊緣及部份零件鋒利容易割傷射手,結果在1985年8月23日,當時的美國陸軍副部長詹姆斯·安布羅斯(James R. Ambrose)停止了M249的生產計劃並提出產品改進計劃(product improvement program,PIP)以解決以上問題 ,但美國國會在1986年財政年度中把M249的相關經費轉為退伍金等其他用途,結果導至超過1,100把已經裝備的早期型M249被迫繼續服役,另外超過7,000把早期型M249則庫存在倉庫直至產品改進計劃得經費才進行改裝,至1988年才開始把早期型M249改裝,並以M249 PIP為標準重新生產 。 [编辑] 設計細節 M249全長1,041毫米(41英寸),連200發彈鏈及硬塑料彈箱重7.5千克(17磅) ,是一種對應彈鏈及彈匣供彈 、發射5.56x45 NATO彈藥的輕機槍,一般採用每四發M855普通彈配一發M856曳光彈的連接方式組合成的M27彈鏈作彈藥,配放在硬塑料彈箱或軟帆布彈袋內並下掛在機匣底部 。 M249採用開放式槍機及氣動式原理運作,當扣動扳機時,槍機和槍機連動座在受到復進簧的推力下向前移動,子彈脫離彈鏈並進入膛室,擊針擊發子彈後膨脹氣體經槍管進入導氣管回到槍機內,並使彈殼、彈鏈扣排出,同時拉入彈鏈及帶動槍機和槍機連動座回到待擊狀態,多餘的氣體會在導氣管末端排氣口排出。 槍管膛線纏距為180毫米(7英寸),氣冷式的槍管可通過槍管提把進行更換並由凸輪自動校正定位 ,護木下的摺疊式兩腳架可調整長度,亦可對應三腳架或車用甚至空用射架。在部署後的M249準確度比一般步槍為高,亦能提供穩定的持續作戰射速,排氣口上的氣體調節器可改變排氣流量,從而調節至每分鐘750發或1,000發的理論射速,以確保在寒冷天氣或槍械極度污髒等的不同環境下的順暢運作,但在產品改進計劃(PIP)後,為了減慢槍管過熱,改進型的M249取消了氣體調節器,理論射速固定在每分鐘850發 。 [编辑] 衍生型 [编辑] M249 PIP [编辑] M249傘兵型 [编辑] M249特種用途武器 [编辑] Mk 46 Mod 0 [编辑] Mk 48 Mod 0 [编辑] Mk 48 Mod 1 [编辑] 服役歴史 M249 SAW在1984年起服役,但部隊對其作戰表現意見不一,如在卧姿射擊時能夠滿足一般輕機槍用途,而在抵肩和抵腰射姿時射手較難控制及瞄準 ,另外有意見指M249 SAW非常耐用及能提供強大火力,但仍需要作出改進,如空包彈助退器難以固定在槍口,內置式兩腳架不結實且極易損壞,背帶環位置令射手不適,機匣太多縫隙,污物容易累積而影響運作 ,甚至指重槍管的全自動M16衍生型效能更好 。 美軍在1991年海灣戰爭前並沒有廣泛裝備M249 SAW,但隨後每次美軍衝突中也漸漸大規模地裝備,如1993年索馬里聯合軍事行動、1994年波士尼亞戰爭、1999年科索沃戰爭、2001年阿富汗戰爭及2003年伊拉克戰爭,另外軍方亦把過剩存倉的M249 SAW作軍備援助給玻利維亞、哥倫比亞及突尼西亞 。 一般裝備M249 SAW的常規部隊士兵配有600發機槍彈藥,分別以三個硬式塑料彈箱裝載,每個內裝200發彈鏈 。以戰術用途而言,M249 SAW在定點部署時能為步兵提供強大支援火力,在手持時仍然能夠有效射擊 。 [编辑] 海灣戰爭 1991年海灣戰爭期間,美國陸軍及美國海軍陸戰隊只裝備了約1,000把M249 SAW,而大部份部隊仍然採用M60作戰,裝備M249 SAW的士兵通常不會定點提供支援火力,而是伴隨其他步兵前進 ,亦有大量投訴指M249 SAW在沙漠環境長期使用後容易被沙塵污物堵塞 。 [编辑] 阿富汗戰爭(2001年至現在) 2001年阿富汗戰爭期間,部隊所裝備的M249 SAW已經全部更新成PIP版本,並與M240互相配搭來保持持續火力及射程覆蓋,一般每個八人步兵班會裝備兩把M249 SAW,而且大部份M249 SAW射手也會改用旋轉伸縮式管型金屬槍托以便於空降及近戰任務 ,特種部隊更會採用M249傘兵型或M249 SPW以減輕攜行重量 。 在2002年,美國陸軍納提克士兵研究中心(Natick Soldier Center)的查理·狄恩中校(Lieutenant Colonel Charlie Dean)及森·伊恩中士(Sergeant Sam Newland)發現的「阿富汗經驗研究報告」(Lessons Learned in Afghanistan)指,有54%M249 SAW射手表示維護其武器很困難,30%指武器容易生鏽,又指彈箱難以固定且自行掉下,80%士兵滿意M249 SAW的準確度和殺傷力,但只有64%對其有信心 。 [编辑] 伊拉克戰爭 2003年美軍出兵伊拉克時,所有部隊都裝備了M249 PIP及M249傘兵型,至2004年,大部份M249 SAW皆服役接近二十年而出現可靠性問題,甚至有報告指射手需要以水管膠布來固定鬆脫部件 ,士兵亦要求替換武器及提高性能。5.56毫米子彈亦被指擊中目標數次後敵人仍有能力作戰 ,在沙漠環境作戰時如沒有經常清理武器引至的故障及卡彈問題仍然存在 。 2003年5月15日,由美國陸軍中校占·史密夫(Lieutenant Colonel Jim Smith)發表的「美國士兵計劃執行辦公室伊拉克自由行動經驗研究報告」(Operation Iraqi Freedom PEO Soldier Lessons Learned)中,史密夫指M249能夠提供步兵班必須的火力,又讚揚短槍管和前握把(自行加裝)令M249 SPW在城市近戰中更為有效。 2007年的國防工業發展協會(National Defense Industrial Association)中,美國陸軍第17步兵團第1營的艾爾·凱利(Al Kelly)上校介紹時把M249 SAW型容為「射程令人滿意,且非常可靠」 及「優秀的火力引導武器」 ,又指彈袋取代彈箱作供彈具將會更好,及「射速高可彌補殺傷力低的問題」 。 [编辑] 未來 由於服役了一段很長時間,美國陸軍和美國海軍陸戰隊所裝備的M249 SAW很多都出現老化及可靠性問題,軍方亦開始為其進行翻新計劃以廷長武器壽命,主要針對採用點焊方式組裝早期型M249 SAW,其他較後期生產的則採用全焊組裝而無須翻新。近年海軍陸戰隊開始研究一種名為步兵自動步槍(infantry automatic rifle,IAR)的彈匣供彈式自動武器,並計劃購買4,100把來取代部分現役約10,000把的M249 SAW,剩下的8,000把M249 SAW則留侍有需要更多火力時才使用 。 不過美國陸軍目前並沒有任何採用步兵自動步槍的意圖,美國陸軍研究及開發中心(U.S. Army Infantry Research and Development Center)的羅伯特·雷德克里夫(Robert Radcliffe)上校指彈匣供彈的自動步槍將減低陸軍步兵班的火力,因為海軍陸戰隊每個班有13人、分3個小隊,陸軍每個班只有9人、分2個小隊,陸軍步兵班必需依靠班中的機槍手來提供火力。但陸軍仍然希望有新的班用自動武器來取代M249 SAW 。","M249班用自動武器(M249 squad automatic weapon,簡稱M249、SAW或M249 SAW),美國軍方正式名稱為「Squad Automatic Weapon, 5.56mm, M249」。M249是美軍以比利時Fabrique Nationale(FN)制造的FN Minimi輕機槍的改良版本,在1984年正式成為美軍三軍制式班用機槍,亦是步兵班中最具持久連射火力的武器。 M249採用氣動、氣冷原理,槍管可快速更換令機槍手在槍管故障或過熱時無須浪費時間修理,護木下前方裝有摺疊式兩腳架以利於部署定點火力支援,亦可對應固定式三腳架及車用射架,M249對應彈鏈及STANAG彈匣供彈,機槍手在缺乏彈藥等緊急情況時可向其他裝備M16或M4的士兵借用彈匣來射擊,但以彈匣供彈時會因彈匣彈簧彈力太大而射速過高及可能出現故障。 在1991年海灣戰爭開始,每次美軍的軍事行動及戰爭皆可見到M249的蹤影,雖然有不少報告指出M249被沙或泥阻塞運作,但大部份士兵都對其作戰表現滿意,而隨着服役年期及重量問題,美國海軍陸戰隊(USMC)開始研究一種介乎突擊步槍與輕機槍之間的全自動武器計劃作替代品,名為步兵自動步槍(infantry automatic rifle,IAR)計劃 。" zh,c2ca960a2c739ba0011b2e5385024b06,"[编辑] 分類及命名 禿鷲的英文名字「Vulture」源於拉丁文「vulturus」,意思為「撕裂者」。這個名字的來源是參照黑美洲鷲的食性,把食物撕開再進食 。美洲鹫科「Cathartidae」也由希臘文καθαρτης(kathartēs)派生過來,意思為「淨化者」 。其屬名「Coragyps」的意思是「掠食的禿鷲」 ,源於希臘文中兩種鳥類名稱的縮寫——κοραξ(corax)和γυψ(gyps)。其種名「atratus」的意思是「身穿黑衣」 ,本源於拉丁文的「black」 。 黑美洲鷲和其他六種美洲鹫科的鸟的分类地位至今仍有争议 。雖然新大陆的美洲鹫科和旧大陆鹰科秃鹫一类的鸟在外表和生態位非常相似,但牠們是从不同地方的不同祖先進化而來的。二者究竟有多少亲缘关系,至今仍有爭議;在早期一些權威專家認為新大陸禿鷹與鶴較為近親。 近些年,權威專家們大體還是維持將新大陸美洲鹫科和舊大陸秃鹫都歸入隼形目 ,也有意見認為應放置牠們在一個獨立的分類美洲鷲目(Cathartiformes)裡 。南美洲分類委員會已將新大陸禿鷹由鶴形目刪除,並將其加入地位未定(Incertae sedis)的分類,但亦建議可以加入隼形目或美洲鷲目。 黑美洲鷲有三个亞種,分别是: [编辑] 进化歷史 从早更新世到晚更新世的年代,黑鹫的史前種Coragyps occidentalis曾分布于今天黑鹫所分布的地域范围中。和現今的黑美洲鹫相比,更新世黑鹫的体型要大10-15%左右,具有更扁平更宽的喙 。更新世黑鹫占据了和黑美洲鹫相同的生态位 ,并且确实曾在晚冰川期通过缩小体型演化为今天的黑美洲鹫 。根据骨骼化石的良好记载,鹫种在演化动力学中少见地留下了两个渐变种,而人类必定曾经目睹了这场演化的最终阶段:在俄勒冈达勒斯附近的五英里急流,一个古印第安时期至古风时期(公元前9000-8000年)的贝塚里曾出土一块这种已灭绝物种的骨骼亚化石 。 在缺乏更多资料的情形下,黑美洲鹫祖先的化石(或亚化石)并不一定来自那些生活于更新世或更近年代的物种:现代鸟类中出现与其祖先类似大小的体型变化也有发现。因此,希尔德加德·霍华德(Hildegarde Howard)于1968年将分布在墨西哥的C.o. mexicanus和分布于美洲更北方地区(如Rancho La Brea)并构成主要亚种的C. o. occidentalis区分开来 。分布在南方的更新世墨西哥黑鹫和今天的黑美洲鹫具有相同大小的体型,从而辨别它们只能通过它们稍微更加强壮的跗跖骨以及更扁更宽的喙,但即使这样还需要得知化石的发现地点才能进一步得到确定 。由于Coragyps occidentalis和当今的黑美洲鹫形成了同一个演化连续体而非两个或多个演化支,有些研究者将Coragyps occidentalis的分类单元归入黑美洲鹫中 。 [编辑] 特徵 黑美洲鹫是一种大型的猛禽,身长65厘米(25.5英寸),但是美洲鹫科中体型最小的 ,双翼展开可达1.5米(5英尺),重量约为2至2.75千克(4.5至6磅)。全身主要覆盖有光泽的黑色羽毛,而头部和颈部没有羽毛,皮肤是带皱的深灰色 。虹膜棕色,在上眼睑有一排不完整的眼睫毛,下眼睑有两排 。腿呈灰白色 ,脚上有两个前脚趾比较长,并且之间有蹼 。黑美洲鹫的脚是扁平的,爪相对较钝,不善于抓取东西。 黑美洲鹫的鼻孔间没有鼻中隔,只有齿孔,因此可以从侧面看穿鸟嘴 。黑美洲鹫具有宽大但相对较短的翼,初级飞羽的底端是白色的,这在翅膀下侧的边缘处形成了飞行时可见的白色区块。黑美洲鹫的尾翼呈方形并且很短,当双翼收起时尾翼刚刚能越过翅膀的后缘或与尾齐平 。黑美洲鹫的亚种之间存在有体型差异,其實这都是遵循博格曼法则的 ;而后翅上着色的白色区域大小亦如是。不过,由于这些差异在全部范围内很有可能是渐变的,黑美洲鹫往往被认为是单型的物种。 2005年,人们在厄瓜多尔的Piñas发现了一只白色的黑南美洲鹫。牠全身覆盖著白色的羽毛,只有脚踝、尾巴以及尾巴下方的一些羽毛是黑色的。由于它的皮肤呈正常的深色,并且它来自一个大约有20个羽色正常黑南美洲鹫组正的小群,因而这个现象并不被认为是白化 。 [编辑] 分佈及棲息地 黑美洲鹫分布於新北界和新热带界 ,范围包括美国南部、墨西哥、中美洲和南美洲大部。黑美洲鹫的栖息地相对固定,只有在最北面分布的少数黑美洲鹫会在短距离内迁徙,其余地方的黑美洲鹫会在某些不利的环境条件下进行小范围的移动 。在南美洲,黑美洲鹫的分布范围延伸至智利中部和阿根廷 ;而它们在加勒比海的群岛上也有发现。黑美洲鹫喜欢栖息在点缀有树木或灌木的开阔地 ,它们也出没在潮湿的低地森林、灌丛带、草地、湿地、沼泽、牧场以及被严重损毁的森林中。黑美洲鹫习惯于低地,因而在山地中很少见到它们的行踪。人们经常可以看到它们翱翔或栖息在篱笆桩或枯木的上方 。 [编辑] 生態與行為 黑美洲鷲會飛到高空尋找食物。在滑翔時翅膀伸展呈水平。在短程飛行中,振翅频繁 。牠的翅膀相对較短,只能形成一個較小的帆面,所以飛行的效率比其他禿鷹低 。與红头美洲鹫相比,黑美洲鷲在飛行中振翅频率较高。当发现有其他动物接近或收到惊扰时,黑美洲鹫会开始呕吐,目的是为了警告外来者并减轻自身的重量以便飞行。像其他所有新世界秃鹰一样,黑美洲鹫会在裸露的跗趾上排便,由于这些部为没有羽毛覆盖,可以通过蒸发粪便或尿液中的水分来降温 。 由于没有鸣管,黑美洲鹫和其他新世界秃鹰一样,几乎不具有发声功能 。通常它们是沉默无声的,但有时也会发生轻微的嘶嘶声或哼声。黑美洲鹫是群居动物,它们栖息时会集结成庞大的群体 。在分布范围出现重叠的区域,黑美洲鹫会和红头美洲鹫共同栖息在枯树光秃秃的树枝上 。黑美洲鹫通常是集体觅食;一群黑美洲鹫能够轻易赶走一只通常单独在尸体上进食的红头美洲鹫 。 和红头美洲鹫一样,可以经常看到黑美洲鹫摆出展开双翅的姿态 ,一般认为这种姿态有多种功能:晾干翅膀、温暖身体、清除细菌等。在其他新世界秃鹰、旧世界秃鹰和鹳科鸟类中也有相同的行为 。 [编辑] 食物 在自然界的生態系統中,黑美洲鷲的主要食物是腐肉 。在有人类居住的地方,它们也会在垃圾堆中寻找食物,有时也会偷蛋或破坏一些植物,甚至伤害或捕杀新生或残疾的哺乳动物。和其他秃鹰一样,处理腐肉的习性使得它们在生态系统中起到了关键作用,避免了腐肉导致的疾病在自然界中滋生蔓延 。黑美洲鹫觅食主要依靠视觉或跟随美洲鹫科中的其他嗅觉灵敏的秃鹰来寻找动物尸体。美洲鹫科中红头美洲鹫、小黄头美洲鹫和大黄头美洲鹫的嗅觉灵敏,它们贴近地面飞行时能通过嗅觉发现覆盖在森林植被下的动物腐肉的味道(乙硫醇气体) 。而对于王鹫和黑美洲鹫而言,由于它们缺乏这种通过嗅觉觅食的能力,就会跟随在那些秃鹰后面寻找腐肉 。进食时黑美洲鹫具有侵略性,有时甚至会驱赶体型稍大的红头美洲鹫 。 黑美洲鹫偶尔也会以家畜和鹿为食,它是美洲鹫科中唯一一种猎食家牛的鹫类。它们偶尔会骚扰正在分娩的家牛,但主要是猎食一些刚出生不久的小牛,因为小牛在刚出生几个星期之内时还不会对黑美洲鹫的接近产生警戒。通常黑美洲鹫会群体围攻一隻小牛,然后去啄它的眼睛、鼻子或舌头,小牛便会因此受惊而被鹫群捕杀 。 [编辑] 繁殖 黑美洲鷲的繁殖习性會因所居住的緯度而有所差异。例如在美國,俄亥俄州的黑美洲鷲交配繁殖不會早過3月,而在佛羅里達州的黑美洲鷲早在1月便开始了 。在南美洲,阿根廷和智利的黑美洲鹫早在9月就会产卵,而南美北部的黑美洲鹫通常要等到10月。南美洲有些地区的黑美洲鹫的产卵日期甚至比这还要晚——例如特立尼达地区的黑美洲鹫直到11月才会产卵,而在厄瓜多尔的黑美洲鹫有可能等到2月。黑美洲鹫一般通过一个求偶仪式来配对,仪式是在地面上进行的:数只雄鸟将雌鸟围在中间,并且部分张开它们的翅膀,头部上下摆动,以表现自己来吸引雌鸟的注意。它们有时也会进行求爱飛行、潛水或在已選擇巢穴附近互相追逐。 新大陆的黑美洲鹫不会筑巢,而是把蛋产在两塊巨大岩石中间的空隙,在隙里放置一些树枝。雌鹫通常會產下一至三枚蛋,并孵化約33至35天。幼鸟和成鸟雏羽的变化很小。幼鸟换羽后羽毛丰满时,看起来几乎跟成鸟差不多。黑美洲鷲通常會在出生後三个月后离巢飞翔,会与父母一起在在大群体中生活幾年。 [编辑] 與人類的關係 黑美洲鷲会捕食初生的家畜,牧场工人因此将其视为威脅。 黑美洲鷲和其他種類鷲的糞便可能会危害甚至殺死植物。 在美國,黑美洲鷲受到《候鳥條約法案》保護。 根据该法案,獲得、殺害或拥有黑美洲鷲都属于违法,最高刑罰為罰款15,000美元及監禁六個月。 现时黑美洲鷲的族群规模維持穩定,并没有达到成為瀕危物種的标准(在十年或三代之內數量減少超過30%),因此在《世界自然保護聯盟瀕危物種紅色名錄》中被列為“無危”(Least Concern)。 黑美洲鷲常在瑪雅古抄本中以各種各樣的瑪雅人象形文字出现。牠們通常都被視作為死亡的象徵。這個物種缺乏王鹫具有的宗教性。雖然一些古代的浮雕表现出了黑美洲鹫擁有的宽鼻孔和钩喙,卻缺乏王鹫較有标志性的特征 ,所以仅认为是一种“神鹫”而不确定就是黑美洲鹫。 黑美洲鷲曾出現於兩枚不同的郵票上,分別是1990年於蓋亞那及1994年於尼加拉瓜 。","黑美洲鷲(學名:Coragyps atratus),亦稱為黑头美洲鹫 ,是美洲鹫科黑美洲鷲屬中的唯一一種,从美國東南部到南美洲都有分布。雖然黑美洲鷲分佈廣泛,但仍然不及同科的红头美洲鹫(由加拿大至火地群岛均有分佈)。儘管黑美洲鷲的名稱和外表与欧亚大陆的秃鹫相似,但亲缘关系并不相近。欧亚大陆的秃鹫屬於鷹科(同科的亦包括鷹、鳶、鹞等),而黑美洲鷲則屬於美洲鹫科 。 黑美洲鷲多棲息於相對開放的環境,例如疏亂的樹林或灌叢中。黑美洲鷲的翼展可達1.5米(5英尺),屬大型鳥種,但比起美洲鹫科的其他6种,它卻是体型最小的一种 。黑美洲鷲全身有黑色的翅膀和羽毛,頭和颈部裸露灰黑色皮肤,鉤嘴较短。 黑美洲鷲是吃腐肉的清道夫,也會吃蛋或動物幼崽。在一些人類居住的地方,也會在垃圾堆中找食物。黑美洲鷲通常依靠敏锐的視覺或跟隨著其它嗅覺靈敏的鹫覓食。由於缺乏鳴管(鳥類的發聲器官),牠們只能發出咕嚕聲和低沉的嘶叫聲 。牠們一般在洞穴、樹木凹陷處中或直接在空曠的地上孵卵,通常一年會生生育兩隻幼鷲,用反芻的方法给幼鸟餵食。 在美國,黑美洲鷲是受到1918年候鳥協定法案保護的鸟类 。在玛雅文化中,黑美洲鹫同其他美洲鹫科鸟類一样,是死亡的象征。" zh,046624c625a6c9991f0c53539280605d,"[编辑] 沿革 [编辑] 名称由来 西湖最早称武林水。《汉书·地理志》:“钱唐,西部都尉治。武林山,武林水所出,东入海,行八百三十里。” 后又有钱水、钱唐湖、明圣湖 、金牛湖 、石涵湖 、上湖、潋滟湖、放生池、西子湖、高土湖、西陵湖 、龙川、销金锅 、美人湖、贤者湖、明月湖诸般名称,但是只有两个名称为历代普遍公认,并见诸于文献记载:一是因杭州古名钱塘,湖称钱塘湖 ;一是因湖在杭城之西,故名西湖。最早出现的“西湖”名称,是在白居易的《西湖晚归回望孤山寺赠诸客》和《杭州回舫》这两首诗中。北宋以后,名家诗文大都以西湖为名,钱塘湖之名逐渐鲜为人知。而苏轼的《乞开杭州西湖状》,则是官方文件中第一次使用“西湖”这个名称。 [编辑] 秦汉-唐代 2000多年前,西湖还是钱塘江的一部分,由于泥沙淤积,在西湖南北两山——吴山和宝石山山麓逐渐形成沙嘴,此后两沙嘴逐渐靠拢,最终毗连在一起成为沙洲,在沙洲西侧形成了一个内湖,即为西湖,此时大约为秦汉时期。张岱《西湖梦寻》记载:“大石佛寺,考旧史,秦始皇东游入海,缆舟于此石上。” 此处所言大石佛寺,即位于西湖北侧的宝石山下,目前尚有“秦始皇缆舟石”之景。 自从隋朝大业六年(610年)开凿江南运河,与北运河相接,沟通南北五大水系 ,便捷的交通也促进了杭州的经济发展和旅游活动。唐代,西湖面积约有10.8平方公里,比现在湖面面积大近一倍,湖的西部、南部都深至西山脚下,东北面延伸到武林门一带。香客可泛舟至山脚下再步行上山拜佛 。由于当时未修水利,西湖时而遭大雨而泛滥,时而因久旱而干涸。 建中二年九月(781年),李泌调任杭州刺史。为了解决饮用淡水的问题,他创造性地采用引水入城的方法。即在人口稠密的钱塘门、涌金门一带开凿六井,采用""开阴窦""(即埋设瓦管、竹筒)的方法,将西湖水引入城内。六井现大都湮没,仅相国井遗址在解放路井亭桥西。其余五井是:西井(原在相国井之西),方井(俗称四眼井),金牛井(原在西井西北),白龟井(原在龙翔桥西),小方井(俗称六眼井,原在钱塘门内,即今小车桥一带)。 长庆二年十月(822年),白居易任杭州刺史。在任期间,白氏兴修水利,拓建石涵,疏浚西湖,修筑堤坝水闸,增加湖水容量,解决了钱塘(杭州)至盐官(海宁)间农田的灌溉问题。其实白居易主持修筑的堤坝,在钱塘门外的石涵桥附近,称为白公堤,并非现在的白堤。白氏在钱塘门外修堤,建石涵闸,把湖水贮蓄起来,还书写《钱塘湖闸记》刻于石碑,写明堤坝的功用,以及蓄放水和保护堤坝的方法。如今白公堤遗址早已无存,但后人却借白堤(当时称“白沙堤”)以缅怀白公 。白氏不仅留下了惠及后世的水利工程,还创作了大量有关西湖的诗词。最为著名的作品有《钱塘湖春行》、《春题湖上》和《忆江南》。 [编辑] 五代-宋代 历史上对西湖影响最大的,是杭州发展史上极其显赫的吴越国和南宋时期。西湖的全面开发和基本定型正是在此两朝。 进入五代十国时期,吴越国(907-960年)以杭州为都城,促进与沿海各地的交通,与日本、朝鲜等国通商贸易。同时,由于吴越国历代国王崇信佛教,在西湖周围兴建大量寺庙、宝塔、经幢和石窟,扩建灵隐寺,创建昭庆寺、净慈寺、理安寺、六通寺和韬光庵等,建造保俶塔、六和塔、雷峰塔和白塔,一时有佛国之称。灵隐寺、天竺等寺院和钱塘江观潮是当时的游览胜地。由于西湖的地质原因,淤泥堆积速度快,西湖疏浚成了日常维护工作,因此吴越国王钱鏐于宝正二年(927年)置撩湖兵千人,芟草浚泉,确保了西湖水体的存在 。 北宋后期,著名诗人苏轼对西湖治理做出了极大贡献 。从五代至北宋后期,西湖长年不治,葑草湮塞占据了湖面的一半。元祐五年(1090年),苏轼上《乞开杭州西湖状》于宋哲宗,断言:“杭州之有西湖,如人之有眉目,盖不可废也。”同年四月,动员20万民工疏浚西湖,并用挖出来的葑草和淤泥,堆筑起自南至北横贯湖面2.8公里的长堤,在堤上建六座石拱桥,自此西湖水面分东西两部,而南北两山始以沟通。后人为纪念他,将这条长堤称为“苏堤”。 相传杭州名菜“东坡肉”,就是苏东坡犒赏疏浚民工的美食。与白居易一样,大诗人苏轼也在杭州留下了众多诗篇,其中最有名的有《饮湖上初晴后雨》、《望湖楼醉书》。 1127年,南宋定都临安后,杭州成为全国的政治、经济、文化中心,人口激增,经济繁荣,进入了发展的鼎盛时期。南宋吴自牧在《梦粱录》中写道:“临安风俗,四时奢侈,赏玩殆无虚日。西有湖光可爱,东有江潮堪观,皆绝景也。 ”杭州的旅游者,每年除香客外,又增加了各国的使臣、商贾、僧侣,赴京赶考的学子,国内来杭贸易的商人。西湖的风景名胜开始广为人知。当时,西湖泛舟游览极为兴盛,据古籍记载,“湖中大小船只不下数百舫”,“皆精巧创造,雕栏画拱,行如平地。”南宋诗人林升在诗《题临安邸》对当时的盛况做了生动的描绘。另外,诗人杨万里也曾作诗《晓出净慈寺送林子方》,盛赞西湖美景。 [编辑] 元代-清代 元代,西湖依然是歌舞升平的“销金窟”。据《元史》卷23记,在至大二年(1309年),“江浙杭州驿,半岁之间,使人过者千二百余, 有桑兀、宝合丁等进狮、豹、鸦、鹘,留二十有七日,人畜食肉千三百余斤。 ”。西域和西欧各国的商人、旅行家,来杭州游览的增多。最为闻名的有意大利旅行家马可·波罗,他在游记中称赞杭州是“世界上最美丽华贵”的“天城”。元代后期,继南宋“西湖十景”,又有“钱塘十景”,游览范围比宋代有所扩大。元世祖至元期间,曾一度疏浚西湖,作放生池,部分湖面又逐渐葑积成桑田。但到了元朝后期,西湖疏于治理,富豪贵族沿湖围田,使西湖日渐荒芜,湖面大部分被淤为茭田荷荡。 直到明代宣德、正统年间(1426年-1449年),杭州开始恢复繁荣,地方官也才开始关注西湖。弘治十六年(一说:正德三年,即1508年),知州杨孟瑛冲破来自豪富们的巨大阻力,在巡按御史车粱支持下,奏请疏浚西湖,由工部拨款。据明《西湖游览志》卷一载:“是年二月兴工,……为佣一百五十二日,为夫六百七十万,为直银二万三千六百零七两,拆毁田荡三千四百八十一亩……,自是西湖始复唐宋之旧。 ”疏浚工程使苏堤以西至洪春桥、茅家埠一带尽为水面,疏浚挖出的葑泥,除加宽苏堤外,在里湖西部堆筑长堤,后人称杨公堤。 万历三十五年(1607年),钱塘县令聂心汤在湖中的小瀛州放生池外自南而西堆筑环形长堤,形成的独特景观。三十九年,杨万里继筑外埂,至四十八年而规制尽善。池外造小石塔三座,谓之三潭。 清代,因康熙、乾隆两皇帝多次南巡到杭州,促进西湖的整治和建设。康熙五次到杭州游览,并为南宋时形成的“西湖十景”题字,地方官为题字建亭立碑,使“双峰插云”、“平湖秋月”等未定点的景目,有了固定的观赏位置。雍正年间,还推出“西湖十八景”,使杭州的游览范围进一步拓展。乾隆六次到杭州游览,又为“西湖十景”题诗勒石;又题书“龙井八景”,使偏僻山区的龙井风景为游人注目。乾隆年间,杭州人翟灏、翟瀚兄弟合著《湖山便览》一书,记载西湖游览景点增加到1016处,为杭州最早的导游书籍。乾隆年间兴建的北京皇家园林颐和园的昆明湖东西两堤也是模仿西湖苏堤六桥而建的 。 明清两代,西湖又经历了几次疏浚,挖出的湖泥堆起了湖中的湖心亭、小瀛洲两个岛屿。 雍正年间,西湖面积尚有7.54平方公里,但葑滩20多公顷,经过大规模的疏浚后,面积广及现在的西山路以西至洪春桥、茅家埠、乌龟潭、赤山埠一带。雍正五年(1727年),浙江巡抚李卫用银四万二千七百四十二两,开浚西湖湖道,在金沙港、赤山埠、丁家山、茅家埠筑石堰各一座,用以蓄泄沙水入湖。嘉庆五年(1800年),浙江巡抚颜检奏浚西湖兴修水利,后由浙江巡抚阮元主持,用疏浚挖出的泥土堆筑土墩(即阮公墩)。至此,现代西湖的轮廓已经形成。同治三年(1864年),创立西湖浚湖局,委钱塘丁丙主事。 [编辑] 清末至1949年 自清末至民国时期,沪杭、杭甬、浙赣等铁路线以及杭州至上海、南京、宁波等地的公路相继建成,便利的交通条件促进了杭州旅游的发展。除传统的香客外,上海、南京等地游客以及欧美、日本等国的遊客也日渐增多。《杭州市政府十周年纪念特刊》记载,民国19-25年(1930-1936年)外地人到訪杭州累计为32,845人。 民国时期杭州旅游资源日益丰富,西湖景点和文物古迹不断增多。政府将孤山的清代行宫中的御花园辟为公园,民国16年,改称中山公园,公园左侧辟为浙江忠烈祠,祀浙军攻克金陵阵亡将士,还在西泠桥附近建徐锡麟、秋瑾等烈士墓。民国6年,修建了灵隐寺的大悲阁,数次翻修岳王庙、岳坟。民国12-20年间,修建黄龙洞。民国12-13年,修整倾废的钱王祠,并构筑园林。民国22年,修护已倾斜的保俶塔。 民国时期,杭州的公园建设始于湖滨公园。1912年浙江军政府拆除钱塘门至涌金门城墙和旗营城垣,沿湖筑湖滨路,离湖20米处设栏,广种花木,称湖滨公园。长约一里的湖滨公园共分为一至五公园。1922年8月29日至30日,中国共产党在西湖举行特别会议,决定有条件地同意共产党员以个人名义加入国民党,促进了第一次国共合作,史称“西湖会议” 。1930年春,杭州市政府在长生路之北至钱塘门头,用浚湖之泥填为平地,约21亩余,辟为六公园。1828-1933年,浙江省政府分别在第三公园码头、第二公园码头和第五公园码头建立“陈英士像”、“北伐阵亡将士纪念塔”和“八十八师淞沪战役阵亡将士纪念碑”。 1924年9月25日下午1时40分,有近千年历史的雷峰塔因塔基长期遭盗挖而倒塌,惊动社会舆论 。鲁迅为此还特地两度撰文 评论此事,而“雷峰夕照”也因此有名无实。1929年6月6日-10月20日,浙江省政府举办首届西湖博览会,参观人数总计达2千余万人次。博览会会址设在断桥、孤山、岳王庙、北山等沿湖地区,旨在提倡国货、奖励实业,除全国一千多个代表团外,还有美国、日本、英国、印尼等国组团参观,为民国时期杭州规模最大、时间最长的盛会 。1937年3月下旬,蒋介石与周恩来在西湖边的烟霞洞举行秘密会谈,商讨建立抗日民族统一战线,奠定了第二次国共合作的基础,史称“西湖会谈” 。 [编辑] 1949年至20世纪末 中华人民共和国成立后,杭州为全国最早对外开放的旅游城市之一。杭州市政府实行封山育林,植树绿化,对西湖进行全面疏浚。在西湖风景区,开辟植物园、花圃,兴建花港观鱼、柳浪闻莺公园,改建玉泉观鱼、涌金公园,整修灵隐寺、净慈寺、岳庙、三潭印月、湖心亭等风景点,修筑环湖西路(西山路)、龙井路、九溪路。1959年杭州西湖共接待外国游客1,400余人,港澳同胞2,300余人,国内游客500余万人次 。 杭州西湖的秀丽风光得到了国家最高领导人的青睐。这其中尤以毛泽东经常下榻的刘庄(现为西湖国宾馆)、汪庄(现为西子国宾馆)和林彪建造的七零四工程(现为浙江宾馆)最为知名 。1953年12月末,毛泽东在杭州西湖边的刘庄(一说汪庄),主持起草了第一部《中华人民共和国宪法》 。1972年2月末,美国总统尼克松与周恩来在刘庄的八角亭内草签了《中美联合公报》,这是中美外交史上的一个里程碑 。 “文化大革命”后,来西湖旅游人数迅速增加,1978年接待外宾、港澳同胞共计5.3万人次,国内游客约有600万人次。1983年5月,国务院明确杭州为“历史文化名城和全国重点风景旅游城市”。1984年9月,国务院办公厅指出:“把杭州建设成为我国东南部的旅游中心和国际上第一流的风景旅游城市”。 此后,杭州政府修复灵隐寺、天竺寺、净慈寺、岳庙、大成殿和“西湖十景”碑亭等古迹,扩建虎跑等名胜,新建麯院风荷等公园,开辟“灵峰探梅”景点,在黄龙洞、阮公墩创办仿古游乐活动,还办起夜花园、音乐夜市等夜游活动。 1949年时,西湖污泥淤塞,湖水平均深度仅0.55米,湖底水草遍生,大型游船很难畅行。1951年,杭州市启动疏浚西湖工程,再次全面疏浚治理西湖,至1954年,工程已全部实行机械化操作。1976年,国家拨专款200万元,开始第二次疏浚西湖。此外,杭州市政府还对西湖湖墈进行了全面整修,完工后总长度达29,800米,为西湖有史以来规模最大的一次驳墈。结合驳墈还整修或新建湖滨公园、中山公园、岳坟、苏堤两侧等供游船停靠的大小埠头10余处。另外,1978年至1985年期间,西湖还进行了环湖污水截流工程和西湖引水工程,提高了西湖水体的质量。 1984年,杭州日报社等五家单位发起新西湖十景评选活动。由于兼具优美的自然风光和悠久的人文底蕴,杭州西湖在1982年被评选为首批国家重点风景名胜区,并在1985年入选中国十大风景名胜 。2000年,时隔71年后,西湖博览会再度在西子湖畔举行。新西湖博览会(正式名称为“中国杭州西湖国际博览会”)共接待国内外游客140万人次,旅游收入达11.2亿人民币。此后,西湖博览会被确定为杭州一年一度的大型会议展览活动 。 [编辑] 21世纪 进入二十一世纪,数项整治西湖环境的大型工程被启动。首先是“西湖南线整合工程”。2002年2月至10月,杭州对西湖南线的四大公园(柳浪闻莺、老年公园、少年公园、长桥公园)进行整合。共拆除围栏2.25公里,拆除建筑6.57万平方米,开挖水系2.60万平方米,新种乔木8000株,草坪和地被植物4.5万平方米。四大公园均实现二十四小时免费开放 。 同年10月25日,在78年前倒塌的雷峰塔旧址上,71.7米高的新雷峰塔建成竣工 。从此,雷峰塔与保俶塔“南北相对峙,一湖映双塔”的美景重现西湖,缺失了近80年的西湖十景自此成为完整的全景。 2002年底,杭州市政府启动“西湖西进工程”(即杨公堤景区)、新湖滨景区和梅家坞茶文化村等三大综合整治保护工程。在杨公堤景区建设中,主要恢复了茅家埠、乌龟潭等共计70公顷的水面面积,并与西里湖互相沟通,改善和复原了周边的生态湿地。目前,西湖水面已由原先的5.6平方公里扩大为6.5平方公里,基本上达到了300年前西湖的面积 。新湖滨景区包括从断桥起,沿白沙路、圣塘闸、环城西路、湖滨路至二公园的沿湖地带,工程将湖滨机动车通道移入地下隧道,路面改造成为综合性休闲购物步行街。梅家坞地处西湖风景区腹地,为西湖龙井茶的重要产地,通过本次整治,景区恢复了茶文化和农家旅游的风格。2003年起,靠近湖滨路与平海路交叉口附近的西湖水面上建立了音乐喷泉系统,吸引了大批游客的观赏 。 2004年国庆节起,杭州花圃、曲院风荷、花港观鱼公园免费向游客和市民开放。加上2002年开放的南线四大公园,西湖沿线成了开放式大公园。2009年3月20日,太子湾公园免费对游客开放 。1999年,杭州市政府正式宣布为西湖申遗。目前中国国家文物局已向世界遗产中心正式推荐“杭州西湖”作为中国2010年申报项目 。 [编辑] 地理 关于西湖生成的原因,古代有关书籍记载都较简略。明代《西湖游览志》卷一载:“西湖三面环山,溪谷缕注,下有渊泉百道,潴而为湖。”近代学者从地形、地质、沉积及水动力学等方面进行了考证,其中较为普遍的观点认为西湖是由海湾逐渐演变而生的一个潟湖。民国9年(1920年),科学家竺可桢考察西湖地形后发表了《杭州西湖生成的原因》 ,其称:“西湖原是钱塘江左边的一个小小湾儿,后来由于钱塘江泥沙沉淀下来,慢慢地把湾口塞住,变成一个潟湖。”竺可桢还从沉积率推断,西湖开始形成年代距今一万二千年前。竺氏认为西湖形成之初,面积要比现在大,后由于三面山区中的溪流注入,所挟沙逐渐填充西湖,湖面随之逐渐缩小,倘若没有历代的不断疏浚,西湖恐怕早已湮废。1924年,地质学者章鸿钊发表《杭州西湖成因一解》 ,对竺氏的观点又进行了补充:西湖之成,其始以潮力所向而积成湖堤,其继以海滩变迁而维持湖面,二者为形成西湖之重要条件。 但是,潟湖说在现代科学考察中受到了怀疑。1950年以后,地质部门对西湖湖中三岛和湖滨公园地质钻孔取样分析,认为距今一亿五千万年的晚侏罗纪时,以今湖滨公园一带为中心,曾发生过一次强烈的火山爆发,宝石山和西湖湖底(大部分)堆积下大量火山岩块,由此,曾出现火山口陷落,造成马蹄形核心低洼积水,即西湖雏型。1979年,地质工作者对湖滨钻孔采取的岩样作微体古生物分析后著文认为,根据不同化石的组合,西湖的形成过程可划分为早期潟湖、中期海湾、晚期潟湖三个阶段,随着钱塘江沙坎的发育,西湖终于完全封闭,水体逐渐淡化,形成现在的西湖。 西湖周围的群山,属于天目山余脉。根据岩性差别和山势高低,可分为内、外两圈。外圈有北高峰、天马山、天竺山、五云山等,属高丘陵地形,山体主要由志留、泥盆纪岩屑砂岩、石英砂岩构成,岩性较坚硬,不易风化侵蚀。峰峦挺秀,溪涧纵横,流水清洌,是西湖泉水最多地带。内圈有飞来峰、南高峰、玉皇山、凤凰山、吴山等,山势较低,属低丘陵地形。山体均为向斜山地,主要由石炭、二迭纪石灰岩构成,易受水流溶蚀,形成了烟霞、水乐、石屋、紫来、紫云等溶洞。内圈的群山,除岩溶丘陵外,还有横亘西湖北缘的葛岭、宝石山,由火山碎屑岩组成,海拔在百米左右。 [编辑] 山水西湖 [编辑] 一山(孤山) 孤山位于北侧外西湖中,海拔35米,面积约0.22平方公里,为栖霞岭的支脉,也是西湖中最大的岛屿。南宋咸淳《临安志》卷二十三:“一屿耸立,旁无联附,为湖山胜绝处。”今山上林木葱蔚,多历代人文古迹留存。孤山东西分别以白堤和西泠桥与湖岸相连,且岛上名胜古迹甚多,因此杭州人将“孤山不孤”,与“断桥不断”、“长桥不长”并称西湖三怪 。 孤山上主要的景观包括中山公园、浙江省博物馆、文澜阁、西泠印社、放鹤亭、秋瑾墓、俞楼、慕才亭(苏小小墓)等。 中山公园原为清代行宫御花园,1927年,为纪念孙中山先生,公园命名“中山公园”。公园进门迎面石级上书有“孤山”两大字,其中孤字没有一点,人们猜测其意为“孤山不孤”。放鹤亭在孤山东北角,为纪念宋代以“梅妻鹤子”闻名的林逋而建。浙江省博物馆在孤山南麓,现有各类文物藏品10余万件,2004年1月1日起,开始对公众免费开放。文澜阁在浙江省博物馆内西北角,清乾隆年间,为存放《四库全书》,仿北京故宫文渊阁格式改建。西泠印社创办于1904年,因地近西泠桥而命名,是中国近代著名的金石书画艺术团体。岛内还有杭城老字号饭店“楼外楼”,以在西湖活养的草鱼烹制“西湖醋鱼”闻名。 [编辑] 二塔(雷峰塔、保俶塔) 雷峰塔原名皇(黄)妃塔,又名西关砖塔,位于西湖南岸夕照山的雷峰顶上,为吴越国王钱俶为祈求国泰民安而建。雷峰塔原是一座八角形、五层的砖木结构的楼阁式塔,后遇火只留下了砖体塔身。由于传说雷峰塔的塔砖可以用来驱病强身或安胎,长期有人从塔砖上磨取粉末、挖取砖块。1924年9月25日下午,几乎挖空的塔基再也不堪重负,突然全部崩塌。2002年10月25日,重建的雷峰塔落成,建在旧雷峰塔的原址之上,旧塔座部分成为遗址的展示厅,并有许多的文献资料供人参观。 保俶塔位于西湖北侧宝石山山顶,由元至明、清,保俶塔六次毁坏六次重建。现存的砖塔,为六面七级,是1933年按明末以后的原式样重建的,并在1996年更换了朽坏的塔刹构件 。是西湖宝石流霞景观所在,与雷峰塔隔西湖相对,素有“雷峰似老衲,保俶如美人”、“一湖映双塔”之说。 [编辑] 三岛(小瀛洲、湖心亭、阮公墩) [编辑] 小瀛洲(三潭印月) 三潭印月景区在外西湖西南部水域,包括小瀛洲及其南侧三座葫芦状石塔,以赏月和水上园林著称。现在全岛面积约7公顷,水面占60%。 小瀛洲前身为水心保宁寺,也称湖心寺,北宋时为湖上赏月佳处,其园林建筑和景物布局,在18世纪初已基本形成。清《湖山便览》卷三:“万历三十五年,钱塘令聂心汤请于水利道王道显,绕滩筑埂,成湖中之湖,以为放生之所。三十九年,令杨万里继筑外埂,至四十八年而规制尽善。”从空中俯瞰,全岛如一个特大的田字,构成了“湖中有岛,岛中有湖”的奇景。岛上主要景点包括浙江先贤祠、九曲桥、九狮石、开网亭、亭亭亭、竹径通幽和我心相印亭。 湖面三塔始建于北宋元祐五年(1090年)苏轼浚湖期间,当时所在位置与现在不同。据清初文献记载,今三塔系清代康熙年间所建。三石塔顶为葫芦状,塔身呈球状,高出水面2米,中空,环塔身均匀分布5个小圆孔,塔基为扁圆石座。三塔呈等边三角形分布,每边长62米 。 [编辑] 湖心亭 湖 心亭在外西湖中心。清雍正《西湖志》卷九:“亭在全湖中心,旧有湖心寺,寺外三塔,明孝宗时,寺与塔俱毁。”聂心汤《县志》称:湖心寺外三塔,其中塔、南 塔并废,乃即北塔基建亭,名湖心亭。复于旧寺基重建德生堂,以放生之所。据此,则旧湖心寺乃今放生池,而今之湖心亭,乃三塔中北塔之基地。”《湖山便览》 卷三:明“万历四年按察佥事徐廷裸重建,额曰‘太虚一点’,司礼监孙隆叠石四周,广其址,建喜清阁,但统称曰‘湖心亭’。国朝重加葺治,左右翼以雕阑,上 为层楼……。”清乾隆二十七年乾隆帝御书“光澈中边”额。抗日战争后,喜清阁旧址先后改建为财神殿和观音大士殿。1980年在岛上刻置“虫(异体字,为繁 体字“風”的中间部分)二”太湖石碑一块,意指“風月无边” 。 [编辑] 阮公墩 阮公墩在外西湖中,位于湖心亭西。清嘉庆五年(1800年),浙江巡抚阮元疏浚西湖时以所挖葑泥堆叠成岛,俗称“阮滩”。岛南北长34米,东西宽33米,面积0.57公顷,长期以来岛上无建筑,杂树荒草丛生,成为候鸟栖 息地。1952-1958年间疏浚西湖时,岛四周加添乱石护岸,面积稍有拓宽。1977年,岛四周驳墈,再次扩大面积并加填客土。1981年,又在岛上添 土1000余吨,建“环碧小筑”。岛上有忆芸亭(阮元号“芸台”)、云水居等建筑。1982年,岛上开辟西湖第一处垂钓区,游人可登岛品茗、垂钓。 1984年起,岛上举办“环碧庄”仿古旅游,在西湖夜游活动中颇受欢迎 。 [编辑] 三堤(白堤、苏堤、杨公堤) 白堤东起断桥,经锦带桥向西,在“平湖秋月”与孤山相接,长约1公里。在唐即称白沙堤、沙堤,其后在宋、明又称孤山路、十锦塘。古时白堤以白沙铺地,后改为柏油路面,两侧广种碧桃翠柳,是欣赏西湖全景和周边诸山的最佳观赏点。 断桥(详见“断桥残雪”)位于白堤东首,民间故事《白蛇传》中,断桥为白素贞与许仙邂逅之处,因而在西湖诸桥中最享盛名。锦带桥位于断桥西,又称涵碧桥。清雍正《西湖志》卷八:“锦带桥旧架木为梁,圣祖仁皇帝(指康熙帝)临幸孤山,御舟由此转入里湖。”民国三年(1914年)重修。1921年,与断桥同时改筑加设水泥混凝土拱券。为了保护断桥和锦带桥不受来往车辆重压和撞击,现自断桥至平湖秋月一段路面禁止机动车通行。所有来往孤山的车辆必须通过西泠桥出入。 苏堤旧称苏公堤,南起南屏山麓南山路,北至岳王庙东,横贯湖中,堤长2797米,宽30-40米。苏堤上共有六座石拱桥,从南往北分别为:映波、锁澜、望山、压堤、东浦(据考证,疑为“束浦”之讹) 、 跨虹。南宋咸淳《临安志》卷三十三:“元祐中,东坡既奏开浚湖水,因以所积葑草筑为长堤,起南讫北,横跨湖面,绵亘数里,夹道杂植花柳,中为六桥,行者便 之……后十年郡守吕惠卿奏毁之。咸淳五年,朝廷给钱命守臣说友增筑。……高二丈,袤七百五十丈,广皆六十尺,堤旧有亭九,亦治新之,仍补植花木数百本。” 清《湖山便览》卷三:“国朝雍正二年与白沙堤同时修筑,五年同植花木。”《西湖新志》卷四:“今乃满植桑株所谓苏堤杨柳,斫伐都尽。”1950年,有关部 门加高加宽堤身,并修筑沿湖游步道,设置座椅。现苏堤禁止机动车(电动旅游车除外)通行。 杨公堤又称“西山路”,其走向基本平行于苏堤,从栖霞岭西侧起,绕丁家山直至南山的长堤。杨公堤在西湖西进工程中,恢复了相对于苏堤的“里六桥”:环碧、流金、卧龙、隐秀、景行和浚源 。现杨公堤路面较宽,设有双向单车道,中间加以绿化隔离带,沿路主要为宾馆及疗养院等设施。主要景致有盖叫天墓、郭庄、刘庄、乌龟潭、茅家埠等。 [编辑] 西湖十景 西湖十景之名源出南宋山水画。南宋祝穆《方舆胜览》、吴自牧《梦粱录》均有记载,当时的文人诗词也多有提及。十景皆傍近西湖或在湖中,最初的十景景目为平湖秋月、苏堤春晓、断桥残雪、雷峰夕照、南屏晚钟、麯院风荷、花港观鱼、柳浪闻莺、三潭印月、两峰插云。至清代,康熙帝南巡至杭,为西湖十景题字,并将“两峰插云”改为“双峰插云”;“雷峰落照”(或称“雷峰夕照”)改为“雷峰西照”;“南屏晚钟”改为“南屏晓钟”。 但是“西照”与“晓钟”两个名称却未被人们接受,后人仍沿用南宋旧名至今。此后当地官吏将康熙帝御笔所书,刻石立碑,建亭恭护,至此,西湖十景石碑成为景点标志。乾隆帝南巡杭州,就十景各赋诗一首,镌刻于碑石阴面,使西湖十景景名更广为人知 。 十景名称不仅用词贴切,亦對偶整齐(嚴格上並非對仗,對仗還須論格律、平仄)。例如「平湖秋月」、「蘇堤春曉」、「斷橋殘雪」、「麯院風荷」、「南屏晚鐘」、「雷峰夕照」,其中兩景任意搭配也可成對。「花港觀魚」、「柳浪聞鶯」,或是「三潭印月」、「雙峰插雲」,這些本身也是對偶句或詞組,非常工整。 1984年,《杭州日報》等五家单位发起了新西湖十景评选活动,最后新十景确定为云栖竹径、九溪烟树等。新十景的特点在于其地理范围大于旧十景,其中大多数位于西湖周边群山之中。与传统的西湖十景一样,新十景名称也見對偶。譬如,「九溪烟树」對以「满陇桂雨」或「吴山天风」(其中「九」與「滿」均為數詞,較工);「玉皇飞云」與「宝石流霞」、「龙井问茶」與「虎跑梦泉」、「黄龙吐翠」與「阮墩环碧」等組合亦見工整 。 2007年,杭州市政府进行“三评西湖十景”和名称征集,灵隐寺等一批景点入围,成为了新新西湖十景。景点中既有千年古刹灵隐寺、北宋名塔六和塔,也有近年恢复重建的文化景观钱王祠、万松书院等 。 [编辑] 环湖街道 西湖周边的街道马路是将西湖与杭州市区紧密连接的纽带,街道两侧的建筑物和名胜古迹也极大地丰富了西湖景区的景色内涵。环湖一周,按顺时针方向,道路分别为:北山路、湖滨路、南山路、杨公堤(又称西山路)。 [编辑] 人文西湖 [编辑] 宗教艺术 西湖与佛教、道教等都有着密切的联系。在长远的历史中,各种宗教团体和道观佛寺聚集在西湖及周边群山之中,增添了西湖浓厚的宗教色彩。这其中尤以吴越国时期为鼎盛。当时各代国王热心佛学,在西湖周围兴建许多寺庙、宝塔、经幢和石窟,扩建灵隐寺,创建昭庆寺、净慈寺、理安寺、六通寺和韬光庵等,建造保俶塔、六和塔、雷峰塔和白塔,一时有佛国之称 。 如今,保俶塔和重建后的雷峰塔仍是西湖风光的代表性景点,而拥有中国室内最大木雕坐式佛像的灵隐寺更是西湖各收费景点中最受欢迎的观光点之一。 [编辑] 文学作品 西湖以其湖光山色和深厚人文底蕴,吸引了历代文人墨客的眷顾,因此在文学方面也留下了诸多名篇和典籍。《武林掌故丛编》、《西湖集览》与新旧《西湖志》、《湖山便览》等记载了大量关于西湖和古代杭州的史迹掌故。另外,近现代众多作家也与西湖结缘。在诗词方面,白居易、苏轼、柳永、杨万里、林逋、徐志摩、胡适等诗人留下了无数佳句;在散文方面,张岱、鲁迅、俞平伯、郁达夫、宗璞等名家则写下了众多名篇 。以下例举部分与西湖紧密关联的文学作品。 [编辑] 美术 两宋时期,皇家画院的发展达到空前繁荣的程度。而作为南宋首都之杭州,也集中了一批优秀的山水画家。这些画家对于近在眼前的西湖也留下了众多名作。以下列举部分名画家及其作品: 由于吴越国及其他各代对佛教大力尊崇,西湖周边群山中多有庙宇古刹和佛像石刻。最著名的当数飞来峰石刻群、烟霞洞、慈云岭和天龙寺造像等。 近代以来的中国美术史上,西湖也占有比较重要的地位。中国唯一一个美术学国家重点学科所在地,联合国教科文组织唯一承认学历的中国美术院校——中国美术学院就诞生于西子湖边,而名画家如丰子恺、潘天寿、黄宾虹、刘海粟、林风眠、陆俨少、赵无极等都在西湖边长期生活作画。位于孤山一侧的著名金石篆刻团体西泠印社也聚集了一大批兼通金石美术书法的大师级艺术家,如吴昌硕、沙孟海、王个簃、程十发、赵朴初等。 [编辑] 民间传说 西湖自古以来便流传着许多民间传说和神话故事。其中最为著名的就是《白蛇传》、《梁山伯与祝英台》和《苏小小》。白蛇传中的“断桥相会”、“白娘子被压雷峰塔”等情节与西湖十景有着密切的联系。而传说中梁祝的爱情故事发生在西湖边的万松书院。另外,杭州还流传岳飞、济公、乾隆下江南、杨乃武与“小白菜”等大量民间故事和《初阳台》、《双投桥》、《东坡肉》、《葱包桧儿》、《十八棵御茶》等传说 。 [编辑] 名人故居及墓葬 由于西湖的自然风光适宜于疗养休息,因此自明清以来,西湖周边就建有众多名人富豪的别墅庄园,其中许多建筑在建筑学、园林学和历史学上都具有很高的价值。以下列举一部分名人故居: 西湖周边立有多位历史人物的墓穴、衣冠冢或宗祠。游客在游览景观的同时,也可以凭吊先贤。墓葬主人包括:林和靖、苏小小、武松、岳飞、牛皋、钱鏐、于谦、张苍水 、俞樾、苏曼殊、章太炎、秋瑾、史量才、陈布雷等。清代袁枚有诗云:“赖有岳于双少保,人间始觉重西湖。”,体现了西湖与历史英雄人物的特殊关系。 [编辑] 西湖游船 西湖游船有电动船、手划船、自划船、脚踏船等种类。大中型电动船由西湖游船公司经营,一般包括游小瀛洲、湖心亭两岛的门票。游船公司拥有各类大小船只370余款,其中有宋代风格的豪华画舫游船和中型游览船等。手划包租船是由船夫或船娘手划的小船,一般限乘6人。船夫一人坐在船尾,手摇船橹,向游客介绍西湖的景色 。而西湖中颇受欢迎的游船是自划船,一般为6人座,由游客自行划桨前进,是西湖上相对价格最便宜也最受欢迎的游船项目。此外还有脚踏船和电瓶船,可以由游客自行轻松地驾驶前进。 [编辑] 生态西湖 [编辑] 植物 西湖周边的植物资源颇为丰富多样。一年四季,各类花卉交替绽放飘香,不仅丰富了西湖的植物景观,也大大改善了杭州的环境质量。 除上述四种传统名花外,西湖也引进种植了大量外来品种。杭州太子湾公园自1992年起引进了大量荷兰郁金香和日本樱花,成为一大新景观。上述两种花的开放时间为3月至4月末。此外,花港观鱼的牡丹亭(牡丹花)、柳浪闻莺的中日不再战碑(樱花)和杭州花圃(兰花)也都是知名的赏花去处。 [编辑] 动物 由于杭州市政府对于西湖的环境保护日益重视,西湖周边的生态环境也逐渐改善。在西湖中可以经常发现西湖野鸭、翠鸟、锦鲤鱼等动物出现。花港观鱼和玉泉等处可见识到多种名贵的观赏鱼类,而柳浪闻莺的巨型网笼“百鸟天堂”中喂养着数十种飞禽,增添了西湖的生气。另外在沿岸树木中,松鼠也成为游客们关注的对象之一。2005年10月,随着西湖综合整治工程的完成,西湖第一次大规模人工引入水鸟群落,在北里湖水面放养了80只白天鹅 。 [编辑] 水质及人工治理 1949年时,西湖污泥淤塞,湖水平均深度仅0.55米,蓄水量仅400余万立方米。湖底水草遍生,大型游船只能循航道行驶。1950年,国家把治理西湖列入国家投资计划。1951年,杭州市启动疏浚西湖工程,再次全面疏浚治理西湖,至1954年,工程已全部实行机械化操作。本次浚湖工程于1959年浚工,湖水深度平均达到1.808米,最深处2.6米,西湖蓄水量增加到1027.19万立方米。挖出的淤泥填平昭庆寺、清波公园等环绕西湖的田荡、洼地18处。此后,由于湖床泥土冲刷和沉积物的积累,湖水深度又降为1.47米。1976年,国家拨专款200万元,开始第二次疏浚西湖。1980年后,湖水深度又上升为1.5米。除了疏浚工程,杭州市政府还对西湖湖墈进行了全面整修,完工后总长度达29,800米,为西湖有史以来规模最大的一次驳墈 。 环湖污水截流工程于1978年开始筹建,1981年建成,分南、西、北三线,埋设污水管道17多公里,建污水泵站10座。西湖引水工程于1985年2月1日正式动工。引水工程从钱塘江闸口段新建取水泵一座,日取水能力为30万立方米,相当于西湖总贮量的三十三分之一。引水后,西湖水体透明度提高5至7厘米。2003年,历时四年的新一轮西湖疏浚工程完成,共疏浚346.9万立方米,平均水深由疏浚前的1.65米加深到2.27米,水体能见度明显提高,水体容量由934万立方米增至1429万立方米 。 西湖水质污染近年来不断加剧,并多次被评为劣V类。目前,西湖水质污染的主要问题是水体的富营养化。有认为,农业面源污染主要来自龙井茶区的化肥农药污染 。","跳过字词转换说明 西湖,位于中国浙江省杭州市区西面,是中国首批国家重点风景名胜区和中国十大风景名胜之一。中国主要的观赏性淡水湖泊之一。 西湖东靠杭州市区,其余三面环山,面积约6.5平方千米,南北长约3.2千米,东西宽约2.8千米,绕湖一周近15千米。 西湖平均水深2.27米,水体容量约为1429万立方米。 湖中被孤山、白堤、苏堤、杨公堤分隔,按面积大小分别为外西湖、西里湖(又称“后西湖”或“后湖”)、北里湖(又称“里西湖”)、小南湖(又称“南湖”)及岳湖等五片水面,其中外西湖面积最大。孤山是西湖中最大的天然岛屿,苏堤、白堤越过湖面,小瀛洲、湖心亭、阮公墩三个人工小岛鼎立于外西湖湖心,夕照山的雷峰塔与宝石山的保俶塔隔湖相映,由此形成了“一山、二塔、三岛、三堤、五湖”的基本格局 。 由于其在中国的历史文化和风景名胜中的重要地位,西湖被评选为首批国家重点风景名胜区(1982年)、中国十大风景名胜(1985年)和首批国家5A级旅游景区(2006年)。此外,1979年中国发行的外汇兑换券壹圆券以及2004年发行的第五套人民币壹圆纸币背面均使用了三潭印月的图案,更说明了杭州西湖在中国风景名胜中的地位。中国各地以“西湖”命名的湖泊有数十个之多,通常认为杭州西湖是其中最著名的湖泊 。"