language,doc_id,document_text,summary af,025313b723c45e6af0accd337fd045c9,"[wysig] Geografie Die Swartwoud is 'n dig beboste gebied, wat van die sogenaamde ""Drielandepunt"" (Switserland - Frankryk - Duitsland) langs die vlaktes van die Ryn se boloop sowat 160 kilometer in noordelike rigting strek. Die bergreeks bereik in die suidelike gedeelte 'n wydte van tot by 60 kilometer, in die noorde net 30 kilometer. In die suid-ooste begin die bergreeks geleidelik oorgaan na die Baar-plato. Die noord-ooste word begrens deur die Swabies-Frankiese platorand, terwyl die noorde aan die berglandskap van Kraichgau grens. [wysig] Natuurlandskappe Die Kinzig-rivier vorm die grenslyn tussen die Noordelike en die Middel-Swartwoud, terwyl die Dreisam-rivier met die Helvallei (Duits: Höllental) die Middel- van die Suidelike Swartwoud skei. Die hoërgeleë suidelike gedeelte van die Middel-Swartwoud word saam met die bergspitse van die Suidelike Swartwoud ook die Hoog-Swartwoud (Hochschwarzwald) genoem. Hier lê bekende toeristebestemmings soos die dorp Hinterzarten en die hoogste bergspits van die bergreeks, die Feldberg. [wysig] Berge Met 'n hoogte van 1�493 meter bo seevlak is die Feldberg in die Suidelike Swartwoud die hoogste bergspits van die bergreeks. Die Suidelike Swartwoud is hoër geleë as die Noordelike en beskik oor 'n aantal ander bekende bergspitse soos Herzogenhorn (1�415 meter) en Belchen (1�414 meter). Die hoogste bergspits van die Noordelike Swartwoud is die Hornisgrinde met 1�166 meter bo seevlak. [wysig] Riviere Die Swartwoud maak deel uit van die kontinentale waterskeiding tussen die rivierstelsels van die Ryn en die Donau. Dit is ook die brongebied van 'n aantal riviere soos die Brigach (43 kilometer) en die Breg (49 kilometer). Hulle is die bronriviere van die Donau. Die Triberg-watervalle van die bergstroom Gutach is een van die bekendste toeristebestemmings in die Swartwoud. [wysig] Mere Die belangrikste mere in die Swartwoud is die Glaswaldmeer, Mummelmeer, Kirnbergmeer, Feldmeer, Titimeer en Schluchmeer. 'n Aantal damme soos Schwarzenbach, Wehra, Witznau, Kleine Kinzig en Nagoldtal lewer teen spitstye ekologiese krag op. [wysig] Geologie In die Later Tersiêr (die Paleoseen) - sowat 70 miljoen jaar gelede - het die Bo-Rynvallei inmekaarsak, terwyl die gesteentes aan die kante opgevou is. Die Swartwoud-bergreeks is in 'n soort golfbeweging teen verskillende hoogtes gevorm. Tussen die hoë bergspitse lê uitgestrekte, tektoniese vlaktes soos die Kinzig- en Murg-riviervalleie. Die Swartwoud bestaan uit twee geologiese eenhede: 'n Ou kristalliene basisgebergte en 'n sogenaamde deklaaggebergte van bont sandsteen. Die basisgebergte word deur gneiss-gesteentes oorheers, wat deur enkele groot granietmassa's deurspek is. As gevolg van magmatiese verskynsels het voorkomste van ertse gevorm, wat al vroeg die ontwikkeling van 'n plaaslike mynboubedryf bevorder het. Kwartsporfier en tufsteen is volop in byvoorbeeld die vlakte van Baden-Baden. [wysig] Ystydperk en vormgewing Tydens die ystydperk van sowat 120�000 tot 10�000 jaar gelede het die Swartwoud sterk vergletser, en baie van die Swartwoud se mere is glasiale oorblyfsels. Die ysmassa's het meesal teen die noordoostelike berghellings gelê en dikwels baie lank geneem om af te smelt. [wysig] Klimaat Net soos ander gebergtes word die Swartwoud deur laer temperature en hoër reënval as sy omgewing gekenmerk. Reën val in die Swartwoud enige tyd van die jaar, en ook die laer geleë gebiede en die westelike rand kry bo-gemiddelde reënval. Die Noordelike Swartwoud kry danksy die oorheersende westelike lugstromings, wat vogtige Atlantiese lugmassas na die gebied voer, sowat 2�200 millimeter reën per jaar, maar die syfers word laer in die oostelike gebiede van die Middel-Swartwoud, wat 'n gemiddelde jaarlikse reënval van 750 millimeter kry. Sneeuvalle kom in die winter gereeld voor. Die hoër geleë gebiede het minder skommelings in temperatuur. Die somers word dikwels deur winderige weer en wolkvorming gekenmerk, terwyl daar danksy die hoogdrukgebiede (antisiklone) en inversies in die winter meer sonskynure is as in die laer geleë gebiede, wat dan onder 'n missluier lê. [wysig] Geskiedenis Die eerste menslike nedersetting in die Swartwoud is omtrent 2�500 v.C. deur Kelte in die huidige Neuenbürg opgerig. Ook in die Bo-Murgvallei het Keltiese stamme later begin om woude te ontgin. Die eerste kartografiese verwysing na die Swartwoud in die Tabula Peutingeriana dateer uit die 4de eeu. Die Romeine het die Swartwoud toe Marciana Silva of ""Grenswoud"" genoem. Romeinse nedersettings is hier weens die ondeurdringbare woud en die kouer klimaat nie gestig nie, tog het Romeinse stede en dorpe hoofsaaklik in die vrugbare warmer gebiede van die Rynvallei en op die oostelike vlaktes teen die voet van die Swartwoud-bergreeks ontstaan. Die eerste Romeinse pad tussen Straatsburg en Offenburg is in die jaar 74 gebou en het deur die Kinzig-vallei na Tuttlingen geloop. Die welvarende Romeinse nedersetting Arae Flaviae (die huidige Rottweil) het in 186 Romeinse stadstatus (municipium) gekry. Die eerste bewoners van die gebied ná die ondergang van die Romeinse Ryk was Alemanne, wat eers in die laer geleë valleie en later ook in die berggebiede geboer het. In die vroeë Middeleeue het die ontginning van die Swartwoud begin, wat danksy die mynbou, vlotbou en glasvervaardiging sedert die 13de eeu versterk is. Ook die eerste warm mineraalbaddens in Bad Liebenzell, Bad Teinach-Zavelstein en Bad Wildbad het in hierdie tydperk ontstaan. Markgraaf Lodewyk Willem van Baden-Baden (1655-1707), wat weens sy prestasies en eretoekennings in die veldtog teen die Turkse strydmag naby Wene dikwels ook ""Turke-Louis"" genoem word, het teen die einde van die 17de eeu talle sogenaamde barok-skanse laat oprig, wat as verdedigingslyn teen invallende Franse troepe gedien het. 'n Aantal van die historiese versterkings het veral by die bergpasse in die omgewing van die dorp Gersbach (Suidelike Swartwoud) bewaar gebly. Vanaf die sestigerjare van die 20ste eeu het die Swartwoud die gewilde toneel van 'n groot aantal rolprente geword, en in die tagtigerjare het televisie-reekse soos Schwarzwaldklinik in Duitsland gewild geraak. Op 26 Desember 1999 het die storm Lothar met windsnelhede van meer as 200 kilometer per uur groot skade in die bosgebiede van die Swartwoud berokken. [wysig] Ekonomie Die mynbou in die valleie van die Middel- en Suidelike Swartwoud, waar veral silwer en lood ontgin is, het al in die Romeinse tydperk begin. Die Hoog-Swartwoud het egter tot in die Middeleeue 'n onbewoonde gebied gebly. Ou plekname soos Todtmoos (afgelei van Duits Tod ""dood"" en Moos ""mos"") verwys na die onherbergsaamheid van die barre landskap. Die kloosters was die dryfkragte agter die geleidelike kolonisasie van die hoër geleë platos. Vanaf die vroeë 12de eeu het ook die mynbou 'n nuwe bloeitydperk beleef. Tot by die einde van die Middeleeue het tussen 800 en 1�000 mynwerkers in die Münster-vallei gebly. Die pes, die Duitse Boereoorlog (1524-1526) en die Dertigjarige Oorlog (1618-1648) het tot die agteruitgang van die mynbou gelei. Eeue lank is hout uit die Swartwoud uitgevoer wat onder meer vir die skeepsbou en in die boubedryf gebruik is. Veral Nederlanders het tussen die 17de en 19de eeu magtige boomstamme gekoop. Naas die Nederlandse Vloot is moontlik ook Amsterdam op pale opgerig wat onder meer uit die Swartwoud gekom het. Ander tipiese nywerhede is die glasvervaardiging en fynmeganiese nywerhede. Die glasnywerhede het ook voordeel uit die plaaslike bosbedryf getrek - vir een kilogram glas is immers sowat twee kubieke meter hout benodig. Die industrialisering het in die afgeleë valleie van die bergreeks taamlik laat begin, en gedurende die lang koue winters het baie boere die beroemde koekoek- en ander Swartwoudklokke op hulle plase vervaardig. Hierdie tuisnywerhede het die basis vir die latere ontwikkeling van die fynmeganiese en horlosies-nywerhede gevorm, met bekende ondernemings soos Kienzle, Staiger en Junghans. In die 20ste eeu het bekende vervaardigers van elektroniese verbruikersware hulle in die Swartwoud gevestig, soos byvoorbeeld Dual in St. Georgen (platespelers), SABA (radio- en televisietoestelle) en Becker (motorradios). Weens die strawwe mededinging van nywerherde in die Verre Ooste het die bedryf in die sewentigerjare 'n swaar krisis beleef. Die Swartwoud het egter steeds 'n sentrum van die metaalverwerkende nywerhede gebly en huisves tans ook 'n groeiende hoëtegnologie-sektor. [wysig] Toerisme Die hotel Badischer Hof, wat in 1801 in Baden-Baden geopen is, is die eerste groot hotel in Duitsland. Die toerisme is vandag met 139�000 werkgeleenthede die belangrikste bron van inkomste, en die Suidelike Swartwoud is met 'n oppervlak van 3�300 vierkante kilometer op een na die grootste natuurpark in Duitsland. Daar is voetslaanpaaie met 'n totale lengte van sowat 20�000 kilometer dwarsoor die gebied. Die Swartwoud is ook 'n gewilde bestemming vir wintersport. [wysig] Kultuur Die Swartwoud is 'n yl bevolkte, landelike gebied met min groot dorpe. Die ou tradisies en gewoontes word met trots bewaar. Die meeste dorpe en valleie het hul eie tradisionele kleredrag, waarvan die tipiese groot hoede met hulle kenmerkende bolletjies die mees bekende is. Ongetroude vroue dra rooi, getroude swart bolletjies. Die Swartwoud staan ook bekend vir sy warm mineraalbaddens in onder meer Baden-Baden, Bad Krozingen en Badenweiler, die kenmerkende boerehuise met hulle groot skilddakke, Swartwoudkoek, Swartwoud-ham, kirsch en koekoekklokke. [wysig] Eksterne skakels In Afrikaans","Die Swartwoud (Duits: Schwarzwald) is die grootste van die Duitse middelgebergtes en lê in die suid-weste van die deelstaat Baden-Württemberg. Die Romeine het die dig beboste bergreeks met sy kenmerkende donker naaldbome Silva Nigra genoem - die ""Swart (of Donker) Woud"", wat vir hulle onheilspellend en byna ondeurdringbar was. Die Duitse woord Swarzwald is vir die eerste keer in 'n dokument van die Switserse klooster St. Gallen uit die jaar 868 gebruik. Die Swartwoud is die grootste bosgebied in Duitsland en bestaan hoofsaaklik uit denne- en sparbome. Vandag is die Swartwoud een van die gewildste toeristebestemmings in Duitsland. Die gebied is verdeel in drie administratiewe geweste: Noord-Swartwoud (Duits: Nordschwarzwald) met 'n oppervlak van 2�339,91 vierkante kilometer en 598�867 inwoners (2004), Swartwoud-Baar-Heuberg (Duits: Schwarzwald-Baar-Heuberg) met 'n oppervlak van 2�529,07 vierkante kilometer en 489�104 inwoners (2004), en Suidelike Bo-Ryn (Duits: Südlicher Oberrhein) met 'n oppervlak van 4�062,03 vierkante kilometer en 1�037�353 inwoners (2005). Die bergreeks self beslaan egter net 'n gedeelte van hierdie administratiewe eenhede - sowat 6�000 vierkante kilometer." af,1fa18930bdbc3d4f5da14b47909a445b,"[wysig] Geografie Pretoria is in die noordooste van die provinsie Gauteng geleë, sowat 56 kilometer noord van Johannesburg en 260 kilometer wes van Nelspruit af. Pretoria lê 1�370 meter bo seevlak in 'n warm, beskermde en vrugbare vallei wat deur die berge van die Magaliesbergreeks omring word. Pretoria is 'n baie aangename en kosmopolitaanse stad, geleë in die oorgangsgebied tussen die Hoëveld- en die Bosveld-gebiede. As gevolg van sy ligging het Pretoria 'n besonder ryk voëllewe. [wysig] Klimaat Pretoria het 'n subtropiese klimaat met warm, vogtige somers en milde, droë winters. Daar word 'n gemiddelde 300 sonskyndae per jaar in Pretoria aangeteken. [wysig] Administratiewe stadsgebied Die Metropolitaanse Munisipaliteit Stad Tshwane, wat op 5 Desember 2000 gestig is, het 'n oppervlakte van 2�199 vierkante kilometer en sluit naas Pretoria ook talle dorpe in sy metropolitaanse gebied in, waaronder Centurion (vroeër Verwoerdburg), Akasia, Soshanguve, Mabopane, Atteridgeville, Ga-Rankuwa, Winterveld, Hammanskraal, Temba, Pienaarsrivier, Krokodilrivier en Mamelodi. [wysig] Geskiedenis [wysig] Vroeë geskiedenis Die eerste setlaars in die gebied van die huidige Pretoria was lede van die Nguni-stam, wat later as Ndebele (letterlik ""vlugtelinge"") bekend gestaan het. Volgens historiese dokumente het Voortrekkergesinne soos die Van der Walts, Prinsloos en Bronkhorsts hulle in die periode tussen 1832 en 1842 in die Fonteindedal gevestig - gelyktydig het ook die eerste Tswana-setlaars na die Pretoriagebied gekom. Die broers Lucas en Gert Bronkhorst was die eerste boere in die gebied wat op die plase Groenkloof en Elandspoort geboer het. Die eerste huis in die gebied is deur J.G.S. Bronkhorst in 1840 in die Fonteinedal opgerig. 'n Aantal Afrikanergesinne het hulle rondom die nabygeleë dorp Elandspoort gevestig. Die plaaslike bewoners het hul dorp in 1854, twee jaar nadat die Sandrivier-ooreenkoms die onafhanklikheid van die gebied noord van die Vaalrivier bevestig het, tot kerkplaas van Sentraal-Transvaal laat verklaar. Elandspoort het sodoende 'n belangrike plek vir nagmale, dope en huwelike geword. Die Voortrekkerleier kommandant-generaal Marthinus Wessel Pretorius het land in die gebied aangekoop wat daarna deur die regering van die ZAR oorgeneem is; dit was immers reeds voorspelbaar dat hier 'n beduidende nedersetting sou ontstaan. Pretoria is in 1855 deur Marthinus Pretorius amptelik as Pretoria Philadelphia (""Die Broederskap van Pretoria"") gestig en na sy vader Andries Pretorius vernoem, wat ná sy oorwinning oor die Zoeloes in die Slag van Bloedrivier as 'n volksheld vereer is. Andries Pretorius het ook 'n belangrike rol by die onderhandelinge met Groot-Brittanje gespeel, wat in 1852 met die ooreenkoms van Sandrivier tot die onafhanklikheid van Transvaal onder die nuwe naam Zuid-Afrikaansche Republiek (ZAR) gelei het. Die dorp het destyds uit sowat tagtig huise met 'n bevolking van 300 mense bestaan. In 1856 het 'n raadgewer van die president, Andries du Toit, een van sy Basoeto-ponies teen die hele gebied van die huidige voorstad Arcadia geruil. Vir die volgende twee jaar was hy besig met die opmeting van sy besit. Die gebied is deur Stephanus Meintjies ontwikkel, en 'n nabygeleë koppie, Meintjieskop, is na hom vernoem. Die destydse dorpsgebied het van Potgieterstraat in die weste tot by Prinsloostraat in die ooste en van Boomstraat in die noorde tot by Scheidingstraat in die suide gestrek. [wysig] Hoofstad van die Zuid-Afrikaansche Republiek (ZAR) Pretoria het op 1 Mei 1860 die hoofstad van die ZAR geword en is tydens die Eerste Vryheidsoorlog tussen Desember 1880 en Maart 1881 deur Britse troepe beleër. George Heys, 'n boorling van Durban en geesdriftige sakeman wat hom in die 1870's in Pretoria gevestig het, het in 1882 sy koetsvoerdiens Express Saloon Coach Service gestig. Die koetse het van Kerkplein op drie hoofroetes na Kimberley, Barberton en Pietersburg vertrek. Die Abbot-Downing-koetse, wat Heys ingespan het, was handgemaak en is van New Hampshire in die Verenigde State ingevoer. Destyds is die koetse, waarvan elkeen agtien tot twintig passasiers en tot drie en 'n halwe ton posstukke kon vervoer, deur feitlik alle belangrike koetsmaatskappye gebruik. Die kaartjie vir 'n koetsreis was allesbehalwe goedkoop - die span van tien perde moes elke tien tot vyftien myl vervang word. Die reis tussen Pretoria en Johannesburg het destyds ongeveer vyf uur geduur - mits die koets nie in die Sesmylspruit of die Jukskeirivier vasgeval het nie. George Heys se vervoersaak het ook 'n kontrak met die posmeester-generaal van die ZAR, Nicolaas van Alphen, gehad, maar dit het met die aankoms van die eerste trein uit Kaapstad op Pretoria se stasie ten einde geloop. Heys was nogtans 'n welgestelde man en het in 1886 die statige herehuis Melrose Villa (wat later Melrose-huis genoem is) in Maréstraat (later Jacob Maréstraat) laat bou. Die Tweede Vryheidsoorlog (1899 tot 1902) het tot die ondergang van die ZAR gelei en 'n tydperk van Britse oorheersing in Suid-Afrika ingelui. Pretoria het op 5 Junie 1900 gekapituleer en is vervolgens deur troepe onder die bevel van lord Frederick Sleigh Roberts ingeneem. Lord Roberts het van die Sikhs, wat hom op sy veldtogte in Indië bygestaan het, saamgebring na Pretoria en in Melrose-huis ingetrek. Die huis het ook die hoofkwartier van die Britse leër in die stad geword. Met die ondertekening van die Vredesooreenkoms van Vereeniging in die eetkamer van Melrose-huis is die oorlog kort voor middernag op 31 Mei 1902 in Pretoria amptelik beëindig. George Heys het saam met sy vriende, waaronder die sakelui Edmund en George Bourke, 'n baie belangrike rol in die ekonomiese, professionele, politieke en sosiale lewe van Pretoria gespeel. Almal het goeie betrekkinge met president Paul Kruger gehandhaaf en talle liefdadige geskenke aan die stad gemaak, waaronder 'n verpleeginrigting vir gewonde soldate in 'n klein gebou langs die Staats Model School in Van der Walt Straat (1899), die kerksaal van die Metodiste-kerk in Sunnyside en die klokkespel in die stadhuis in Paul Krugerstraat. [wysig] Hoofstad van Suid-Afrika Die Afrikanerrepublieke ZAR en Oranje-Vrystaat is met die Kaapkolonie en Natal in 1910 verenig in die Unie van Suid-Afrika, met Pretoria as sy administratiewe hoofstad (terwyl Kaapstad die parlementêre en wetgewende hoofstad geword het). In die tydperk tussen 1860 en 1994 het Pretoria ook as die setel van die provinsiale regering van Transvaal gedien. Op 14 Oktober 1931 het Pretoria amptelik stadstatus gekry. Danksy die vestiging van akademiese en wetenskaplike instellings word Pretoria ook as die akademiese hoofstad van Suid-Afrika beskou - dit is die tuiste van 'n aantal universiteite en navorsingsinstellings, onder andere die Universiteit van Pretoria, Universiteit van Suid-Afrika en die WNNR. Pretoria se Kerkstraat was een van die teikens van die ANC se terreuraanvalle in Suid-Afrika in die jare 1982 tot 1984. In die bomontploffing in hierdie straat is op 20 Mei 1983 agtien mense dood en 217 beseer. Op 24 November 1995 het Pretoria sy eerste Swart burgemeester, Slo Ramokhoase, gekry. Vandag vorm Pretoria staatkundig deel van die Metropolitaanse Munisipaliteit van Tshwane, één van die drie onder Suid-Afrika se vyf grootste metropolitaanse gebiede wat in die provinsie Gauteng te vinde is. [wysig] Infrastruktuur Pretoria se strategiese ligging, sy aangename klimaat en die beskikbaarheid van hoogs opgeleide mannekrag het van die stad 'n leidende onderwys- en navorsingsentrum gemaak. Daar word beraam dat tussen 85 en 90 persent van alle navorsings- en ontwikkelingsaktiwiteite in Suid-Afrika in Pretoria gekonsentreer is. Belangrike instellings sluit Krygkor, die Mediese Navorsingsraad, die Wetenskaplike en Nywerheidsnavorsingsraad (WNNR), die Navorsingsraad vir Menslike Wetenskappe en tersiêre instellings soos die Universiteit van Suid-Afrika (UNISA) en die Universiteit van Pretoria (UP) in. Daar bestaan goeie toegangsroetes van Johannesburg (N1), Pietersburg (N1) en Witbank (N4). Die Gautrein is 'n 80-kilometer sneltrein wat vir die Gautengprovinsie beplan word waarvolgens Johannesburg, Pretoria en die OR Tambo Internasionale Lughawe met mekaar verbind sal word. Daar word beplan dat daar Gautreinstasies by die bestaande Pretoriastasie en in Hatfield sal wees. Die Tshwane metro beplan ook 'n kringspoor wat as 'n stedelike ontwikkelingskorridor sal dien met 'n pendelspoorweg verbinding as basis wat om die Pretoriastadskern sal loop as deel van 'n geïntegreerde multimodus vervoerstelsel vir Tshwane. Pretoria is slegs 28 kilometer van die OR Tambo Internasionale Lughawe, 35 kilometer van Lanserialughawe en word bedien deur die Wonderboomlughawe wat binne die stadsgrense is. Daar word beplan om Wonderboomlughawe te ontwikkel tot 'n derde internasionale lughawe in Gauteng. Inwoners en sakeondernemings in Pretoria en omstreke sal ook baat by die Tshwane Global Digital Hub projek waarvolgens die bestaande optiese vesel infrastruktuur in die metropool benut gaan word om bekostigbare breëband Internettoegang en ander Inligting en Kommuikasie dienste te verskaf. Die Tshwanemark in die weste van Pretoria is die tweede grootste mark in Suid-Afrika. Die mark het 'n nasionale en internasionale kliëntebasis. Die mark se hoof bedryf is die koop en verkoop van varsprodukte insluitend vrugte en groente, vleis en blomme, maar dit het ook fasiliteite vir grootmaatverpakking, verwerkingsondernemings, grootmaat koeldrankverkope. [wysig] Wonderboom Lughawe Die Wonderboom Lughawe lê sowat 8km buitekant die stad en is oombliklik die trotse perd van die stadsraad van Pretoria. Daar is tans 'n opknappingsproses aan die gang, alhoewel die omgewingsimpakstudie, wat in 2004 gedoen is, opgelewer het dat die geraasbesoedeling al klaar hoog is. Die projek om die aanloopbaan te verleng is destyds afgekeur omdat die geraas van nog meer (en nog groter) vliegtuie die omgewing sal aftakel. Sien ook: Wonderboom Lughawe, (engels) en Verdere ontwikkeling van lughawe in vooruitsig, (Julie 2006). Hier is 'n padkaart en satellietfoto van die Wonderboom Lughawe [wysig] Jakarandastad Pretoria se bynaam ""Jakarandastad"" verwys na die sowat 70�000 Jakarandabome wat in en om Pretoria groei en in Oktober met hulle pragtige perskleurige bloeisels 'n besondere karakter aan die stad gee. Die eerste twee bome is in 1888 deur J.D. Cilliers, 'n plaaslike tuinier, in sy tuin by Myrtle Lodge, Celliersstraat in Sunnyside geplant. Hy het die plantjies van 'n Kaapstadse boomkweker bekom wat hulle uit Rio de Janeiro in Brasilië ingevoer het. Die twee bome staan vandag op die terrein van die Laerskool Sunnyside. Die jakaranda is afkomstig uit die tropiese dele van Suid-Amerika en behoort tot die familie Bignoniaceae. Daar is sowat vyftig spesies van jakarandabome. Die een, wat as 'n uitheemse boom in warmer klimaatstreke van Suider-Afrika aangetref word, word Jacaranda mimosifolia genoem. Teen die einde van die 19de eeu het die blom- en boomkweker James Clark jakarandasaad uit Australië ingevoer en jakarandabome op groot skaal begin kweek. In November 1906 het hy tweehonderd klein boompies aan die Pretoriase stadsraad geskenk wat hulle in die destydse Kochstraat (tans Bosmanstraat) geplant het. Die stadsingenieur Walton Jameson, wat vinnig as ""Jakaranda Jim"" bekend gestaan het, het 'n program van stapel gestuur om orals in Pretoria jakarandabome aan te plant. In 1971 was daar reeds 55�000 jakarandabome in die stad. Die meeste jakarandas, wat in Pretoria aangetref word, is ligpers, maar in Herbert Bakerstraat in Groenkloof is daar ook wit jakarandas aangeplant. Die Jakarandakarnaval is 'n ou tradisie wat in die periode tussen 1939 en 1964 gereeld gehou is. Nadat die fees in 1964 gestaak is, het dit twintig jaar lank nie meer plaasgevind nie en is eers in 1985 weer hervat. Die feestelikhede sluit onder meer 'n kleurryke optog en die kroning van die Jakarandakoningin in. [wysig] Demografie Pretoria se bevolking word geraam op ongeveer een miljoen. Algemene omgangstale in die Pretoria-omgewing sluit onder meer Afrikaans, Tswana, Engels en Ndebele in. In 1991 was Pretoria naas Wynberg, 'n voorstad van Kaapstad, die sensusdistrik met die grootste getal Afrikaanssprekendes. [wysig] Ekonomiese basis Een van die pioniers van die plaaslike yster- en staalbedryf was Cornelis F. Delfos, wat in 1916 'n hoogoond in Pretoria opgerig het. Dié bedryf was gegrond op Suid-Afrika se eie grondstowwe. Nogtans het 'n lewensvatbare nywerheid eers met die hulp van die regering tot stand gekom. Die Suid-Afrikaanse yster- en staalbedryf is as staatsbeheerde nywerheid gevestig, en die Pretoria-aanleg van die destydse Suid-Afrikaanse Yster en Staal Industriële Korporasie Beperk (Yskor) is in 1930 opgerig. Toe die Tweede Wêreldoorlog in 1939 uitgebreek het, het die aanleg se jaarlikse produksie reeds meer as 300�000 ton beloop. Pretoria is nog steeds 'n sentrum van die Suid-Afrikaanse yster- en staalbedryf, alhoewel die stad nou ook oor 'n beduidende motor-, spoorweg- en masjienboubedryf beskik. Volgens 'n ondersoek van die Noordwes-Universiteit in Potchefstroom is Pretoria die derde belangrikste ekonomiese sentrum in die land na Johannesburg en Kaapstad. In 2002 is 8,55 persent van Suid-Afrika se bruto geografiese produk deur Pretoria opgelewer. [wysig] Besienswaardighede [wysig] Kerkplein Die Ou Kerkplein is die geskiedkundige middelpunt van Pretoria, wat vroeër ook 'n gewilde bymekaarkomplek vir burgers en handelaars was. 'n Aantal statige ou geboue, wat 'n belangrike rol in die geskiedenis van die stad gespeel het, en die monument ter ere van President Paul Kruger verleen 'n besonderse karakter aan die plein. Die hoeksteen van die Ou Raadsaal is op 6 Mei 1889 deur president Kruger gelê, en teen Desember 1891 was die gebou voltooi. Die Volksraad het egter reeds op 5 Mei 1890 in die halfvoltooide Raadsaal vergader wat uiteindelik in 1892 sonder enige amptelike seremonie in gebruik geneem is. Die vier klokke in die toring is in 1894 in werking gestel. Die Raadsaal het oorspronklik net oor twee verdiepings beskik; 'n derde verdieping is eers met die instelling van die Tweede Volksraad bygevoeg. Bo-op die toring is 'n vrouefiguur aangebring wat die Vryheid voorstel; hierdie beeld was aanvanklik kaalkop, en volgens oorlewering het president Kruger 'n helm vir die figuur laat vervaardig wat met klinknaels vasgeheg is. Die hout, wat vir dekoratiewe doeleindes gebruik is, het uit Noorweë gekom en is van daar na 'n timmermanswinkel op die Orkney-eilande noord van Skotland geneem waar dit verwerk en later na Durban verskeep is. Die houtwerk is uiteindelik per spoor na Charlestown en toe per ossewa na Pretoria vervoer. Pretoria is ook bekend as die Jakarandastad a.g.v. die lanings Jakarandabome langs menige strate. In die lente is die sowat 30�000 bome vol pers bloeisels - 'n prag om te aanskou. Ander besienswaardighede en toeristeaantreklikhede sluit in:","Pretoria (Ndebele: iPitori) is die administratiewe hoofstad van Suid-Afrika en is geleë in die provinsie Gauteng, ongeveer 50 km noord van Johannesburg. Die stad word omring deur die Magaliesberg-reeks. Pretoria is in 1855 deur Voortrekkers gestig en het in 1860 die hoofstad van Transvaal en in 1910 ook die uitvoerende hoofstad van die nuutgestigte Unie van Suid-Afrika geword. Kaapstad is sedertdien die wetgewende hoofstad en Bloemfontein die geregtelike hoofstad. In 1931 het Pretoria stadstatus verkry. Die stad dien oorwegend as 'n administratiewe sentrum, en die plaaslike dienstesektor verskaf die meeste werkgeleenthede. Nogtans beskik Pretoria oor 'n nywerheidsbasis, wat veral op die yster- en staalbedryf steun, en dien daarnaas as 'n spoorwegsentrum. Pretoria se tersiêre instellings sluit die Universiteit van Suid-Afrika (gestig in 1873 en tans een van die vernaamste instellings ter wêreld vir afstandsonderwys), en die Universiteit van Pretoria (gestig in 1908) in. Sedert 2000 vorm Pretoria deel van die Tshwane-metropool. Op 7 Maart 2005 het die Stad van Tshwane Metropolitaanse Munisipaliteit in 'n vergadering besluit om die Stad van Tshwane formeel as ‘n geografiese pleknaam te registreer op die databasis van die Suid-Afrikaanse Geografiese Name Raad (SAGNR) in terme van die SAGNR Wet 118 van 1998. Sedertdien is die Tshwane stadsraad in 'n omstrede proses betrokke om Tshwane as die amptelike en enigste naam van die stad te vestig. ." af,ae8fafe042235968cd90b18ee7c09242,"[wysig] Geografie Duitsland strek van die kusgebiede langs die Noord- en Oossee tot by die sentrale Alpe in die suide, waarvan net 'n klein gedeelte op Duitse grondgebied lê. Die land word dikwels as die hartland van Europa beskryf en grens aan Denemarke in die noorde; Nederland, België, Luxemburg en Frankryk in die weste; Oostenryk en Switserland in die suide; en Pole en Tsjeggië in die ooste. Die Noord- en Oossee vorm 'n natuurlike grenslyn in die noorde. In noord-suidelike rigting is daar vier groot geografiese landskappe, wat veral volgens hulle hoogte van mekaar verskil. Die noorde van Duitsland word oorheers deur die Noord-Duitse Vlakte, wat tydens die ystydperke gevorm is. Die sentrale gedeelte van die land is gekenmerk deur beboste bergreekse, die sogenaamde Mittelgebirge (""Middelgebergtes""). Daar is verskillende tipes van landskappe, onder andere: Hierdie bergreekse gaan in die mees suidelike deelstate Baden-Württemberg en Beiere geleidelik oor na die Alpe-voorland, 'n landskap wat ook hoofsaaklik teen die einde van die laaste ystydperk gevorm is en gekenmerk word deur gletserpuine, vlaktes en 'n aantal mere soos die Bodenmeer met 'n oppervlakte van 538 vierkante kilometer. Die hoogste bergpiek in die Alpe van Suid-Beiere is die Zugspitze met 2�963 meter. Die Alpe is die enigste hooggebergte waaraan Duitsland 'n aandeel het. Nogtans is daar 'n aantal bergreekse met bergspitse wat hoogtes van meer as 1�000 meter bereik, soos die Swartwoud met die Feldberg (1�493 meter bo seevlak), die Beierse Woud met die Groot Arber (Großer Arber, 1�456 meter), die Ertsgebergte, die Fichtelgebergte, die Swabiese Gebergte en die Harzgebergte, wat danksy sy geïsoleerde noordelike ligging 'n uitsondering vorm. Die Harz bereik met die Brocken 'n hoogte van 1�142 meter bo seevlak. Noord van die Middelgebergtes is daar net enkele formasies met 'n hoogte van meer as 100 meter, soos die Fläming in die deelstaat Brandenburg (200 meter). Duitsland word lankal nie meer deur aktiewe vulkanisme geraak nie. Nogtans is daar landskappe en gesteentes wat deur vulkaniese aktiwiteite gevorm is soos die Vulkaan-Eifel, die Vogelsberg in Hessen en die Hegau en Kaiserstuhl in Baden-Württemberg. Aangesien Duitsland heeltemal op die Eurasiese Plaat lê, kom sterk aardbewings normaalweg nie voor nie. Nogtans word die Rynbreuk in Noordryn-Westfalen, veral in die omgewing van Keulen, as 'n gebied beskou waar 'n groot aardbewing tot ernstige rampe en lewensverlies sou kon lei. [wysig] Eilande Duitsland beskik oor 'n relatief groot aantal eilande wat in die Noordsee meesal as eilandkettings net voor die kuslyn lê. Die twee groot eilandgroepe van die Noordsee is die Noord- en Oos-Friese Eilande. Die Noord-Friese Eilande, waaronder Sylt, Föhr, Amrum en Pellworm, asook die klein Halligen-eilandjies, maak deel uit van Sleeswyk-Holstein, die noordelikste deelstaat. Die eilande was oorspronklik deel van die vasteland, maar is as gevolg van geologiese aktiwiteite van die vasteland afgesny, nádat die gebiede daartussen gedaal het en oorvloed is. Die Noord-Friese Eilande lê langs die kuslyn van die deelstaat Nedersakse en is geleidelik uit sandbanke gevorm. Die eilande in die Oossee maak deel uit van die sogenaamde strandmeerkus. Hulle word deur groter oppervlaktes gekenmerk; die grootstes van hierdie eilande is Rügen en Usedom. Die uiterste oostelike deel van Usedom behoort tot Pole. Die grootste eilande in die binneland is Mainau, Lindau en Reichenau in die Bodenmeer en Herrenchiemsee in die Chiemmeer. [wysig] Mere Die mere in Duitsland is grotendeels as gevolg van die laaste ystydperk gevorm, toe voormalige gletservalleie met water opgevul is. Die meeste van die groter mere is dus in gebiede geleë wat vroeër deur binnelandse ysmassa's bedek was, of in die voorland van die gletsers, veral in Mecklenburg en die Alpevoorland. Die grootste meer waaraan Duitsland 'n aandeel het, is die Bodenmeer (Duits: Bodensee) naby die grens met Switserland en Oostenryk. Die grootste meer wat in sy geheel in Duitsland lê, is die Müritz met 'n oppervlak van 117 vierkante kilometer, wat deel uitmaak van die Mecklenburgse Mereplato. Die grootste mere na die Bodenmeer en Müritz is die Chiemmeer (Beiere, 80 vierkante kilometer), die Schwerinse Meer (Mecklenburg-Voorpommere, 61 vierkante kilometer), die Starnbergse Meer (Beiere, 56 vierkante kilometer), die Ammermeer (Beiere, 46,6 vierkante kilometer), die Plauer Meer (Mecklenburg-Voorpommere, 38,7 vierkante kilometer), die Kummerowse Meer (Mecklenburg-Voorpommere, 32 vierkante kilometer), die Steinhuder Meer (Nedersakse, 29,12 vierkante kilometer), en die Groot Plönse Meer (Sleeswyk-Holstein, 29 vierkante kilometer). [wysig] Riviere Die ses groot rivierstelsels van Duitsland is Ryn, Donou, Elbe, Oder, Weser en Eems. Die Donou is met 'n lengte van meer as 2�800 kilometer die tweede langste rivier in Europa (na die Russiese Wolga), alhoewel slegs 'n klein gedeelte hiervan (647 kilometer) deur Duitsland loop. Alle ander Duitse riviere mond óf in die Noordsee óf in die Baltiese See (Duits: Ostsee) uit. Die Europese Waterskeiding loop oos van die Rynvallei oor die hoofkam van die Swartwoud en volg daarna die Swabiese en Frankiese Gebergtes. Van die Ryn se totale lengte van 1�320 kilometer loop 865 kilometer deur Duitsland. Die rivier speel 'n belangrike rol in die kulturele geskiedenis van die land en sy mites en legendes, maar vervul daarnaas ook 'n ekonomiese funksie as een van die besigste waterweë in Europa. Die Elbe ontspring in die Reusegebergte, digby die Pools-Tsjeggiese grens en mond na sowat 1�165 kilometer, waarvan 725 in Duitsland, naby die hawestad Cuxhaven in die Noordsee. Sy belangrikste takriviere is Saale en Havel. Die Oder is Duitsland se grensrivier met Pole, terwyl die Weser se stroomgebied heeltemaal in Duitsland lê. Die Eemsrivier vloei deur die uiterste noord-weste van Duitsland. [wysig] Klimaat Die grootste deel van Duitsland lê in die gematigde klimaatsone van Middel-Europa, wat deur vogtige westelike winde oorheerrs word. Die klimaat word onder meer deur die warm Golfstroom beïnvloed. Die noord-weste en noorde van Duitsland word deur 'n seeklimaat met reënval dwarsdeur die jaar gekenmerk. Die winters is relatief sag en matig, terwyl die somers eerder koel is, alhoewel somertemperature ook in die noorde soms dae lank bo 28�°C kan styg. Die gemiddelde temperature is: Hamburg: Januarie 0,3�°C / Julie 17,1�°C; Essen: Januarie 1,5�°C / Julie 17,5�°C. Oos-Duitsland is in klimatiese opsig 'n oorgangsgebied: weerstoestande het dikwels kenmerke van 'n vastelandsklimaat, met strawwe koue winters en baie warm somers. Gebiede soos die deelstaat Brandenburg en Berlyn kry soms baie min reën in die somer. Die gemiddelde temperature is: Berlyn: Januarie -0,9�°C / Julie 18,6�°C. Die sentrale en suidelike gebiede van Duitsland is 'n oorgangsgebied van 'n gematigde seeklimaat na 'n vastelandsklimaat. Die Rynvallei is egter een van die warmste gebiede in die land: die gemiddelde jaarlikse temperatuur in die suid-weste van Baden-Württemberg is 11�°C. Baie warm somers met temperature van meer as 30�°C tree gereeld op. Gemiddelde temperature: München: Januarie: -2,2�°C / Julie 17,6�°C; Freiburg: Januarie: 1,2�°C / Julie 19,4�°C. Tot en met 1988 was die gemiddelde jaarlikse temperatuur in Duitsland 8,8�°C. As gevolg van die aardverwarming het dit duidelik gestyg en bereik in 2000 reeds 9,9�°C. Veral die somers het warmer geword. [wysig] Politiek [wysig] Staatsorganisasie Volgens die artikel 20 van die Duitse Grondwet (Grundgesetz) is die Bondsrepubliek Duitsland 'n demokratiese, federale en sosiale regstaat. Sy hoofstad en regeringsetel is Berlyn. Duitsland is in administratiewe opsig verdeel in 16 deelstate (Bundesländer), wat gedeeltelik selfregerend is. Vyf van die deelstate is verder verdeel in 22 administratiewe distrikte (Regierungsbezirke). Die Bondspresident (Bundespräsident) fungeer as die staatshoof en verteenwoordiger van die republiek op internasionale vlak. Hy oefen egter geen politieke mag uit nie. Die president van die parlement (Bundestagspräsident), die Bondskanselier (Bundeskanzler) en die president van die Federale Raad van die deelstate (Bundesratspräsident, wat ook as vise-staatshoof fungeer) volg as ampsdraers in die rangorde. Die Bondskanselier is die regeringshoof en bepaal die grondbeginsels van die regering se binne- en buitelandse beleid. In ooreenstemming met die federale staatsbestel beskik ook die deelstate oor hulle eie uitvoerende, wetgewende en regsprekende gesag. Die Bundesrat (Raad van die Deelstate, letterlik ""Bondsraad"") het net soos die Bundestag, die nasionale parlement, uitvoerende bevoegdhede. Besluite oor voorgestelde nasionale wetgewing word deur albei kamers gemeenskaplik geneem. Wetsontwerpe van die nasionale parlement wat die regte van die deelstate sou raak, moet deur die Bundesrat goedgekeur word. Die Duitse Grondwet mag, met die uitsondering van die artikels oor fundamentele menseregte, met 'n tweederdes-meerderheid in albei kamers gewysig word. Die parlemente van die deelstate besluit oor die plaaslike wetgewing: die onderwys, polisie en ander belangrike instellings word deur die deelstate beheer. Die politieke partye het 'n groot invloed op die wetgewing, en ofskoon die afgevaardigdes nie gedwing mag word om teen hulle gewetens op te tree nie, word die meeste wetsontwerpe deur die parlementslede van die meerderheidsparty gemeenskaplik goedgekeur om die doelwitte van dié party te verwesenlik. Op nasionale vlak vorm die federale regering onder die leiding van die Bondskanselier die uitvoerende gesag, terwyl die deelstate regerings onder die leiding van 'n Eerste Minister het. Die stadstate Berlyn, Hamburg en Bremen het Regerende Burgemeesters as hulle regeringshoofde. Die nasionale en die administrasies van die deelstate word deur ministers beheer. Die Konstitusionele Hof (Bundesverfassungsgericht) in Karlsruhe het die hoogste gesag oor die grondwet. Die hoogste nasionale geregshowe is die Federale Geregshof (Bundesgerichtshof) in Karlsruhe en Leipzig, die Federale Administratiewe Gereg (Bundesverwaltungsgericht, wat regsake in verband met die administrasies hanteer) in Leipzig en die Geregshof van Finansies in München. Die meeste regsake word deur die deelstate beheer, terwyl die nasionale geregshowe as appélhowe dien. [wysig] Deelstate [wysig] Geskiedenis [wysig] Die vroeë geskiedenis Die oudste nedersettings in die gebied van die huidige Duitsland het 700�000 tot 500�000 jare gelede ontstaan. Die Homo sapiens neanderthalensis, wat nou verwant is aan die huidige mens, is na die Neanderthal naby die stad Mettmann vernoem. Die Neanderthal-mense is sowat 40�000 jare gelede deur die huidige mens, die Homo sapiens sapiens, verdring. Akkerbou, veeteelt en permanente nedersettings het in die Laat Steentydperk ontwikkel. Belangrike argeologiese vondse uit hierdie periode, soos die Hemelskyf van Nebra, dui daarop dat die beskawings teen hierdie tyd kultureel al hoogs ontwikkel was en kennis van sterrekunde gehad het. Die eerste verwysings na die Keltiese en Germaanse stamme in Duitsland is van Griekse en Romeinse oorsprong. Omtrent 500�v.C. het Keltiese stamme die suidelike Duitsland oorheers, terwyl die Germane hulle in die noorde gevestig het. Oor die eeue heen het die Germaanse stamme suidwaarts begin trek. In die 1ste�eeu�n.C. het die Germane al die Donau bereik, wat destyds die grenslyn tussen die Germaanse en Keltiese gebiede gevorm het. Keltiese leenwoorde en plekname is deur die Germane oorgeneem. [wysig] Die Romeinse tydperk Vanaf 50�v.C. het die Romeine na Germanië begin kom. Julius Caesar (100 — 44�v.C.) het met sy soldate die gebied wes van die Ryn verower. Vanaf hierdie punt in die geskiedenis is die gebied wat vandag Duitsland heet vir 400 jare in twee gedeel: die weste was deel van die magtige Romeinse Ryk, en die ander kant van die Ryn is deur die ""Barbare"" geregeer — soos die Romeine die destydse Germaanse stamme genoem het. Germaanse krygers onder die bevel van die Cheruskiese stamhoof Arminius laat die Romeinse troepe van die legaat Publius Quinctilius Varus in die jaar 9 'n verpletterende neerlaag in die slag by Teutoburgerwoud (wat eintlik naby Kalkriese plaasgevind het) ly. Die Romeinse keiser Augustus sien van sy planne af om die noordoostelike grenslyn van die Romeinse Ryk vanuit die Ryn na die Elbe te verskuif. In die Romeinse gebiede van Germanië ontwikkel 'n bloeiende Germaans-Romaanse kultuur. Stede soos Keulen (wat destyds as Colonia Claudia Ara Agrippinensium bekend staan) ontwikkel tot ekonomiese sentrums met enkele tienduisend inwoners. Keulen self word die hoofkwartier van die Romeinse glasbedryf in Neder-Germanië. Augusta Treverorum, die huidige Trier, word in 293 die keiserlike hoofkwartier van Constantius Chlorus, een van die vier keisers van die Romeinse tetrargie. Tot by die begin van die Germaanse volksverhuising bly Trier een van die belangrikste keiserlike stede in die Romeinse Ryk. Omtrent 400 bereik die volksverhuising die gebied van die huidige Duitsland. Keulen word in 455 deur die Franke verower en word later deel van die Frankiese Ryk van koning Clovis I. Met sy doop volgens die Rooms-Katolieke ritus en die aanvaarding van Latyn as liturgiese taal van die kerk word Clovis in 499 een van die grondleggers van die Christelike Westerse beskawing. [wysig] Die Middeleeue Met die kroning van die Frankiese koning Karel die Grote as keiser in Rome neem die Heilige Romeinse Ryk van die Duitse Nasie 'n aanvang. Hendrik, hertog van Sakse, word in 919 tot koning van die Oos-Frankiese Ryk verklaar, waaruit uiteindelik die Duitse Ryk voortspruit: sedert die 10de eeu word na die Oos-Frankiese Ryk ook as die regnum Teutonicum verwys. Onder die heerskappy van keiser Frederik Barbarossa (1152 tot 1190) beleef die Heilige Romeinse Ryk 'n politieke en kulturele bloeitydperk. Met die sogenaamde Goue Bul van die jaar 1356 verkondig die keiser Karel IV die belangrikste Duitse grondwet van die Middeleeue, wat tot met die jaar 1806 die wyse sou bepaal waarop die keisers van die Heilige Romeinse Ryk verkies word. [wysig] Reformasie en Dertigjarige Oorlog Onder die heerskappy van Maximiliaan I, wat tussen 1509 en 1519 as keiser van die Heilige Romeinse Ryk regeer, begin die Huis Habsburg Europa oorheers. Alhoewel Maximiliian dikwels ""die laaste ridder"" genoem word, stel die hoogs opgeleide keiser belang in wetenskap en kuns en staan onder die invloed van die humanisme en renaissance. Nogtans bly die politieke strukture van die Ryk ingewikkeld. Die Augustynse monnik Maarten Luther, wat sedert 1517 net die wantoestande in die Rooms-Katolieke Kerk wil keer, maak deur middel van nuwe media soos pamflette en gedrukte boeke sy oortuigings in die hele land bekend. Uiteindelik lui hy die reformasie in Duitsland in. Hy vertaal die Bybel in Duits en skep sodoende 'n Duitse standaardtaal op basis van die Middelduitse dialekte. Die politieke en godsdienstige spannings in Duitsland ontlont 1618 in die Dertigjarige Oorlog. Duitsland word die slagveld van die Europese moondhede soos Frankryk en Swede, wat aan die kant van die Duitse Protestantse heersers teen die keiserlike Katoliek-gesinde magte optree. Die oorlogshandelinge en daarmee gepaardgaande gruweldade en hongersnode lei tot 'n ongekende verlies aan menselewens. Meer as een derde van die Duitse bevolking sterf in die oorlog, wat eers in 1648 met die Vredesluiting van Münster tot 'n einde kom. [wysig] Die tydperk tot die Franse Rewolusie Die Franse koning Lodewyk XIV maak in 1685 namens sy skoonsuster Elisabeth Charlotte van die Palts aanspraak op die gebied Palts, 'n welvarende streek langs die Ryn, met die stad Heidelberg as een van sy sentrums. In die Negejarige Oorlog, wat as gevolg uitbreek, word die gebied, een van die welvarendste in Duitsland, verwoes. Ondanks die verwoestings, wat deur die Dertigjarige Oorlog, die Negejarige Oorlog en die Spaanse Opvolgingsoorlog in Duitsland aangerig is, herstel die ryk en belef 'n nuwe ekonomiese en kulturele bloeitydperk. Op politieke gebied kan daar egter geen sprake van vernuwing wees nie. Ook Pruise, wat tot een van die belangrikste deelstate van die Heilige Romeinse Ryk ontwikkel, bly onder sy verligte, maar outeritêre koning Frederik die Grote (1740 tot 1786) 'n absolutistiese monargie. Die magsstryd tussen Pruise en Oostenryk begin die Heilige Romeinse Ryk heeltemal verlam. [wysig] Die tydperk tussen 1789 en 1871 Ná die Franse Rewolusie van 1789 begin Frankryk onder die heerskappy van Napoléon Bonaparte sy magsgebied in Europa uitbrei. Onder die Franse invloed word die Heilige Romeinse Ryk in 1806 ontbind, terwyl Pruise danksy politieke hervormings tot 'n moderne staat ontwikkel. In die Duitse Bevrydingsoorloë ly Napoléon 'n nederlaag, maar die vereniging van die verskillende Duitse state misluk. Omtrent 1830 neem die industrialisering van Duitsland 'n aanvang. Die verarming van talle werkers as gevolg van die toenemende meganisering van verskillende bedrywe en herhaalde misoeste lei tot politieke onluste. Nadat die owerhede onder meer in Pruise nie instem tot hervormings nie, breek in Maart 1848 opstande uit wat talle menselewens eis. Die Duitse vorste verset hulle egter teen die burgerlike rewolusie en die konstitusionele grondwet wat deur liberale voorgestel word, kom nie tot stand nie. Gedurende die vyftigerjare emigreer baie Duitsers na oorsese lande, veral na die Verenigde State. Desondanks ontwikkel die Duitstalige Middel-Europa danksy sy gevorderde ekonomie en tegnologieë tot een van die belangrikste gebiede ter wêreld. Onder die indruk van die maatskaplike ellende skryf Karl Marx sy ""Kritiek op die politieke ekonomie"". In Pruise gebruik die kanselier Otto von Bismarck internasionale spannings om Pruise se politieke hegemonie in Duitsland te bevorder. [wysig] Die Keiserryk (1871-1918) Franse provokasies gee die aanleiding tot die Frans-Pruisiese Oorlog in 1870. Ná die Franse nederlaag gryp Bismarck die kans om 'n Duitse keiserryk onder die heerskappy van Pruise se koning Willem I te stig. Die skadevergoeding wat Frankryk moet betaal, bevorder die ekonomiese oplewing in Duitsland. Die binnelandse beleid word deur die stryd teen die invloed van die Rooms-Katolieke Kerk en die Sosiaal-Demokratiese Party gekenmerk. In die magstryd met ander Europese lande besluit Duitsland om sy eie koloniale ryk te stig, onder meer in Afrika en die Suidsee. Die Eerste Wêreldoorlog breek in 1914 as gevolg van Duitse provokasies uit. Die Duitse planne, om eers Frankryk en daarna Rusland neer te werp, misluk. Duitse troepe word in 'n langdurige oorlog aan twee fronte verwikkel. Die Duitse nederlaag maak in 1918 ook 'n einde aan die monargie. [wysig] Die Republiek van Weimar (1918-1933) Die politieke situasie begin eers ná jare se onluste en die hiperinflasie van 1923 stabiliseer. Die kulturele lewe bloei tydens die sogenaamde ""Goue twintigerjare"", tog begin die ekonomiese en politieke toestande met die Groot Depressie in 1929 weer dramaties versleg. Radikale groeperings soos die Moskou-gesinde Kommunistiese Party van Duitsland (KPD) en die fascistiese Nasionaal-Demokratiese Duitse Arbeidersparty (NSdAP) ondermyn die demokratiese stelsel van die republiek. Die deflasionêre ekonomiese beleid van die kanselier Brüning vererg die ekonomiese krisis en die werkloosheidsyfer styg in Januarie 1932 tot meer as ses miljoen. [wysig] Die ""Derde Ryk"" (1933-1945) Op 30 Januarie 1933 word die leier van die NSdAP, Adolf Hitler, tot Rykskanselier van Duitsland benoem. Die verregse politici van die Duits-Nasionale Volksparty (DNVP) slaag nie daarin om Hitler en sy party in die gemeenskaplike koalisieregering ""in bedwang te hou"" nie, soos hulle oorspronklik beplan het. Binne enkele maande verseker Hitler sy ongedeelde mag, veral danksy die gewelddadige optrede van sy SA-groepering teen opposisiepartye. Joodse burgers en teenstanders word vervolg en vermoor. Hitler en sy party oorheers Duitsland in 'n soort ""populêre diktatuur"" - die groot massa van die bevolking steun die bewind, terwyl andersdenkendes brutaal onderdruk word. Hitler forseer die bewapening en militarisering van Duitsland. Duitstalige gebiede soos Oostenryk en die Sudete-gebied in Tsjeggië word by die Duitse Ryk ingelyf. Ná 'n geheime ooreenkoms met die Sowjetiese diktator Stalin in die laat somer van 1939 beplan Hitler 'n aanvalsoorlog teen Pole. Op 23 Augustus val Duitse troepe Pole aan. Ná sy oorwinning oor Frankryk in 1940 geniet Hitler die gewildheid van die massas. Nogtans is hy van voorneme om die Duitse ryksgebied in die ooste uit te brei en Stalin uit te skakel. Gevolglik beveel hy op 22 Junie 1941 om die Sowjetunie aan te val. Tog sedert die jaar 1942 word die Duitse ryksgebied in toenemende mate deur die oorlog geraak: Britse bomwerpers verwoes Duitse stede soos Keulen en Lübeck. 'n Poging van Duitse offisiere om Hitler deur middel van 'n sluipmoord uit te skakel misluk op 20 Julie 1944. Ná hierdie datum eis die oorlogshandelinge en bombardemente die lewens van meer Duitse soldate en burgerlikes as in die eerste vyf jare van die Tweede Wêreldoorlog. Danksy die oormag van die geallieerde troepe ly Duitsland uiteindelik 'n verpletterende neerlaag. Hitler pleeg op 30 April 1945 selfmoord in Berlyn. Russiese, Amerikaanse, Britse en Franse troepe beset Duitsland en ook die Duitse hoofstad word in vier besettingsones opgedeel. [wysig] Die naoorlogse tydperk In die Sowjetiese sone word die Sosiaaldemokratiese Party (SPD) in 1946 gedwing om met die Kommuniste (KPD) saam te smelt. Die gebied trek ook geen voordeel uit die Amerikaanse Marshall-plan nie, wat deur middel van krediete en ekonomiese hulp die heropbou van die oorlogsverwoeste Europa moontlik maak. Stalin reageer op die monetêre hervorming in die drie westelike besettingsones en die invoering van die Deutsche Mark (DM) as nuwe geldeenheid in 1948 met 'n blokkade van die westelike sones van Berlyn. Die geallieerde magte, waaronder ook die Suid-Afrikaanse Lugmag, vervoer tydens die sogenaamde Berlynse Lugbrug alle invoere vir Wes-Berlyn met vliegtuie na die stad. Stalin ly 'n politieke nederlaag en staak die blokkade in die volgende jaar. [wysig] Twee Duitse state Alle politieke pogings om Duitsland te herenig, misluk, aangesien Stalin nie daarin slaag om 'n neutrale Duitse staat in die lewe te roep nie en in 1949 word twee Duitse state gestig: Die Bondsrepubliek Duitsland as 'n Westerse demokrasie en die Duitse Demokratiese Republiek (DDR) as 'n Sosialistiese staat. Die laaste Duitse krygsgevangenes word eers in 1956 deur die Sowjetunie vrygelaat. 'n Reusestroom vlugtelinge na Wes-Duitsland bedreig die politieke en ekonomiese stabiliteit van die DDR. In 1961 laat die DDR-regering die Berlynse Muur oprig. Sedert die jaar 1965 is die Duits-Duitse grenslyn met mynvelde en 'n grensdraad versterk. Vanaf 1966 vorm die Sosiaaldemokrate vir die eerste keer 'n koalisieregering met die Christelike Demokrate en vanaf 1969 met die liberale party FDP. 'n Beleid van vreedsame toenadering tussen Wes-Duitsland en die Oosbloklande en politieke hervormings in Wes-Duitsland kenmerk hierdie tydperk. In die DDR vervang Erich Honecker in 1971 Walter Ulbricht as staats- en partyleier. Anders as verwag volg hy geen liberale beleid nie en die staat versnel die nasionalisering van die laaste vrye ondernemings. In die Bondsrepubliek Duitsland word die voorsitter van die Christelik-Demokratiese Unie, Helmut Kohl, ná 'n mosie van wantroue in 1982 bondskanselier. [wysig] Die krisis van die DDR en die Duitse hereniging Sedert 1987 groei die invloed van die opposisie binne-in die DDR, na die opposisie deur die Sowjetiese perestrojka-beleid aangemoedig word om meer demokratiese regte op te eis. Twee jaar later ruk die situasie in die land onder die indruk van massabetogings hand uit. Die staatsparty SED raak ontslae van Erich Honecker, maar slaag nie daarin om sy magsposisie te bewaar nie. Op 9 November 1989 word die Berlynse Muur geopen en in 1990 vind die eerste vrye verkiesing in die DDR plaas. Die DDR-parlement, die Volkskammer, besluit om by die Bondsrepubliek Duitsland aan te sluit. Die twee Duitse state word op 3 Oktober 1990 herenig en Berlyn word ná 45 jaar weer die hoofstad van die hele Duitsland. [wysig] Ekonomie Duitsland is tans die grootste ekonomie in Europa en die derde grootste ter wêreld ná die Verenigde State en Japan. Die land is volgens die Wêreldhandelsorganisasie (WHO; Engels: World Trade Organization, WTO) tans ook die grootste uitvoerder ter wêreld nog vóór die VSA en die Volksrepubliek van Sjina. Daar word egter verwag dat Sjina Duitsland moontlik reeds in 2008 sal verbysteek. Duitsland se belangrikste handelsvennote is Frankryk, die VSA, die Verenigde Koninkryk, Italië en Nederland. Die bruto geografiese produk (BGP) groei in die jaar 2004 met sowat twee persent en bereik 2�200 miljard Euro. Verbruikerspryse het in 2004 met 1,6 persent gestyg. Duitsland word sedert die einde van die 19de eeu steeds as een van die leidende nywerheidslande beskou. Die belangrikste nywerhede is motorvervaardiging, elektrotegniese produkte, masjienbou en chemie. Nogtans het die aandeel werknemers in die nywerheidsektor tussen 1970 en 2004 van 46 tot 26 persent gedaal, terwyl die aandeel werknemers in die dienstesektor verdubbel het en nou 71 persent (of 27 miljoen mense) bedra. Die tersiêre sektor se bydrae tot die BGP beloop tans meer as 70 persent. Ondanks die sukses op die uitvoermarkte is daar groot ekonomiese vraagstukke wat die land nog steeds kwel. Die besparingspeil is baie hoog in vergelyking met ander ontwikkelde lande, terwyl die binnelandse verbruik relatief swak bly. As gevolg het die land teen die begin van die 21ste eeu gebuk gegaan onder 'n hoë werkloosheidsyfer van omtrent tien persent, die hoë koste van die sosiale welvaartstelsel, 'n baie hoë staatskuld en deflasionêre tendense op die goedere- en arbeidsmarkte. Lone en salarisse het ondanks die verhoogde produktiwiteit in die afgelope jare nouliks gestyg. Die ekonomiese situasie in Oos-Duitsland is besonder kommerwekkend; hier ontbreek ná die omverwerping van die sosialistiese stelsel die industriële en tersiêre infrastruktuur, wat tot grootskaalse binnelandse migrasie na die westelike deelstate gelei het. In die loop van 2006 het die herlewing van die Duitse ekonomie 'n aanvang geneem. Die werkloosheidsyfer het in Oktober vir die eerste keer in vier jaar benede tien persent gedaal en beloop nou 9,8 persent. Stewige verbruikersbesteding en uitvoere het tot 'n hoër ekonomiese groeikoers en hoër belastinginkomste van die federale staat, deelstate en munisipaliteite gelei. Die verhoging van die belasting op toegevoegde waarde van 16 tot 19 persent op 1 Januarie 2007 het verbruikerbesteding effens laat krimp. [wysig] Renaissance van die nywerheidsektor Een van die mees noemenswaardige kenmerke van Duitsland se nuwe ekonomiese opswaai is die oplewing van die nywerheidsektor. Sy aandeel aan die bruto geografiese produk van die land het tussen 2003 en 2007 van 24,4 tot 25,6 persent toegeneem. Terwyl die nywerheidsektor in die meeste geïndustrialiseerde lande al dekades lank gekrimp het sodat hulle ekonomieë tot dienste-ekonomieë begin verander het, skep die sekondêre sektor, wat sonder die boubedryf slegs 14 persent van Duitsland se werknemers in diens het, tans 'n derde van alle nuwe werkgeleenthede. Die industriële sektor word in teenstelling met die dienstesektor deur relatief hoë lone en salarisse gekenmerk. Die persentasie uitvoere het in die periode tussen 1994 en 2006 van 28,3 tot 42,3 persent gestyg. Veral Oos-Duitsland se nywerhede groei tans vinnig en lewer sowat elf persent van die totale nywerheidsproduksie op. [wysig] Landbou, bosbou en vissery Die bydrae van die landbou, bosbou en vissery tot die bruto geografiese produk het in die jaar 2003 tot 1,1 persent gedaal. Nogtans is Duitsland ten opsigte van die voedselproduksie byna selfversorgend: Naastenby negentig persent van die benodigde agrariese produkte word plaaslik verbou. Duitsland is die derde grootste agrariese produsent in die Europese Unie ná Frankryk en Italië. [wysig] Demografie [wysig] Bevolkingsdigtheid en verstedeliking Met 'n oppervlakte van 357�000 vierkante kilometer en naastenby 82 miljoen inwoners behoort die Bondsrepubliek Duitsland tot die mees digsbevolkte lande ter wêreld. Sy bevolking is tans ook die grootste van alle lidstate van die Europese Unie. Dit is oneweredig oor die land versprei, en naas die stadstate Berlyn, Hamburg en Bremen het die deelstaat Noordryn-Wesfale die grootste bevolkingsdigtheid. Die Oos-Duitse deelstate word - met uitsondering van Sakse - deur 'n duidelik laer bevolkingsdigtheid gekenmerk. Die nywerheidstreke van die Roergebied, Halle-Leipzig en Chemnitz-Zwickau was die eerste gebiede waar groot bevolkingskonsentrasies ontstaan het. Later het streke soos die Ryn-Neckar- en Ryn-Main-gebied, die Saarland, en die metropolitaanse gebiede van Hannover (Nedersakse), Neurenberg, München, Stuttgart en Dresden 'n vinnige bevolkingsaanwas getoon. Die vyf grootste metropolitaanse gebiede is Ryn-Roer met 11,8 miljoen inwoners, Ryn-Main (5,8 miljoen), Berlyn (4,3 miljoen), Hamburg (3,3 miljoen) en Stuttgart (2,3 miljoen). Tans is Berlyn die grootste stedelike nedersetting met meer as 3,4 miljoen inwoners. Daarnas het twee ander stede, Hamburg en München, 'n bevolking van meer as een miljoen. Daar is altesaam meer as 80 stede met meer as 100�000 inwoners wat in Duitse statistieke as sogenaamde Großstädte (""groot stede"") geklassifiseer. Die ontwikkeling van stede het reeds in die Romeinse tydperk 'n aanvang geneem. In hierdie periode het nedersettings soos Keulen, Bonn, Trier, Augsburg en ander ontstaan. Middeleeuse stede is dikwels naby die setels van biskoppe gestig, soos byvoorbeeld Würzburg, Hildesheim en Maagdenburg, of het rondom keiserlike paltse begin ontwikkel, soos byvoorbeeld Aachen (Aken), Goslar en Quedlinburg. Vanaf die 11de eeu is nuwe stedelike nedersettings volgens doelgerig ontwerpte plattegronde veral in die suide van Duitsland gevestig. Daarnaas is ook nedersettings, wat gedurende die Duitse uitbreiding na die oostelike Sentraal-Europa gestig is, stelselmatig aangelê. In die Baroktydperk het heersers hul setels tot pragtige hoofstede uitgebou, waaronder Dresden, Karlsruhe en Mannheim. Die Tweede Wêreldoorlog en die verwoestings, wat daarmee gepaard gegaan het, het net soos die verstedelikingsproses van metropolitaanse gebiede in die tweede helfte van die 20ste eeu die voorkoms van talle stede omvorm. [wysig] Huidige demografiese tendense Van die 81,9 miljoen inwoners is meer as 42 miljoen vroulik en 7,3 miljoen is buitelanders. Die 75 miljoen Duitsers sluit sewe miljoen immigrante van Duitse afkoms in, wat veral uit die Russiese Federasie, Pole en ander Oos-Europese lande na Duitsland gekom het (altesaam 4,2 miljoen mense in die tydperk tussen 1950 en 2002), of immigrante van dwarsoor die wêreld wat ingeburger is. In 2005 het die aantal inburgerings met tien persent afgeneem tot 117�240. Van die inwoners is 26,2 miljoen mense Rooms-Katolieke, 25,8 miljoen Protestante (oorwegend Lutherane), 3,2 miljoen Moslems (waarvan 732�000 met Duitse burgerskap), 200�000 Boeddhiste en 102�000 Jode. Die Grieks-Ortodokse Metropolie van Duitsland het sowat 500�000 lede. Die grootste groepe buitelanders is Turke (2,4 miljoen), burgers van ander lande van die Europese Unie (altesaam 2,1 miljoen, waarvan 0,5 miljoen Italianers, 0,3 miljoen Grieke, 0,3 miljoen Pole en 0,2 miljoen Oostenrykers) en immigrante uit die voormalige Joegoslawië. Die amptelike etniese minderhede is sowat 50�000 Dene, 20�000 Friese, 60�000 Sorbe en 70�000 Sinti en Roma. Die natuurlike bevolkingsaanwas bly negatief, met 706�000 geboortes en 818�000 sterfgevalle in die jaar 2004. In 2005 daal die aantal geboortes met 4,2 persent tot minder as 676�000, die laagste ooit sedert die einde van die Tweede Wêreldoorlog en slegs die helfte van die jaar 1964, toe daar in die Bondsrepubliek Duitsland en die Duitse Demokratiese Republiek 1,357 miljoen geboortes geregistreer is. Die geboortesyfer van net 8,5 per 1�000 inwoners is nou die laagste in Europa en vergelyk baie ongunstig met lande soos Frankryk (12,7) en die Verenigde Koninkryk (12,0). Vroue met kinders ervaar nog steeds baie nadele in die beroepslewe en baie egpare vrees dat hulle moontlik nie meer kinders kan bekostig nie. Volgens amptelike statistieke van die Statistische Bundesamt het geboortesyfers in 2007 met 1,8 persent teenoor 2006 gestyg tot 685�000, terwyl sterftesyfers met 0,7 persent toegeneem het tot 827�000. Vanweë laer immigrasiesyfers het die totale bevolking met 97�000 afgeneem tot 82,218 miljoen op 31 Desember 2007. Die inwonertal het sodoende vir die vyfde opeenvolgende jaar gedaal. In 2006 is 124�830 buitelanders ingeburger . Die aantal buitelanders wat 'n Duitse paspoort ontvang het, het vir die eerste keer in vyf jaar weer toegeneem. In 2005 is slegs 117�250 buitelanders ingeburger, in vergelyking met slegs 72�000 in 1995 en 'n rekordgetal van 186�700 in 2000. In 2006 is twee derdes van die aansoekers (83�390 mense) ingeburger nadat hulle aan die voorvereiste van ten minste agt jaar verblyf voldoen en oor 'n geldige permanente verblyfpermit beskik het. Buitelandse eggenote en kinders wat reeds in Duitsland woon word na 'n korter wagtyd ingeburger (16�570 in 2006). 'n Derde belangrike kategorie is buitelanders wat volgens 'n besluit van Duitse owerhede ingeburger word (6�440 in 2006) of as gevolg van skadeloosstelling Duitse burgerskap ontvang (5�140 in 2006). Van die buitelanders wat in 2006 ingeburger is, het sowat 33�000 of 26,8 persent uit Turkye gekom, 12�600 uit Serwië, Montenegro of die voormalige Joegoe-Slawië, 6�940 uit Pole en 4�690 uit die Russiese Federasie. Die aantal immigrante uit Israel wat Duitse burgerskap ontvang het, het in 2006 met 50,2 persent die meeste toegeneem. Aangesien die laaste sensus in die Duitse Demokratiese Republiek in 1983 en in die vroeëre Bondsrepubliek Duitsland (Wes-Duitsland) in 1987 plaasgevind het, sal presiese statistieke gegewens eers weer met die gesamentlike Europese sensus van die jaar 2010/11 beskikbaar wees. [wysig] Taal Duits is die amps- en mees gebruikte taal in Duitsland en word ook as standaardtaal in die media gebruik. In die noorde van Duitsland, veral in die gebied tussen Hannover en Kassel, het die standaardskryftaal lankal die plaaslike Nederduitse dialekte as omgangstaal vervang. Dialekte is egter veral in Suid-Duitsland nog steeds die mees gebruiklike omgangstale. Duitsland erken ook die tale van etniese minderhede soos Deens, Fries en Sorbies as amptelike tale, alhoewel geen van hierdie minderheidstale meer as 100�000 sprekers het nie. Ander plaaslike minderheidstale soos Moeselromaans (uitgestorwe in die 11de eeu), Polabies (uitgestorwe in die 18de eeu) en Jiddisj word nie meer gepraat nie. Groot immigrantegroepe soos Turke en Russe gebruik dikwels hulle eie tale: in groot stede soos Berlyn beskik hierdie immigrante oor hul eie infrastruktuur, wat ook dagblaaie insluit. Die plaaslike advertensiebedryf gebruik dikwels die Turkse taal en sekere amptelike kennisgewings verskyn ook in Turks. Duits was vroeër 'n verkeerstaal in Middel-Europa, Oos-Europa en Skandinawië en speel ook 'n tyd lank 'n belangrike rol as internasionale wetenskapstaal. Dit is nog steeds die tweede belangrikste vreemde taal in die Europese onderwysstelsels na Engels. Duits is ook wêreldwyd die derde belangrikste vreemde taal in die onderwys en die tweede belangrikste taal van die internet, waar sowat agt persent van alle bladsye in Duits verskyn (teenoor sowat vyftig persent in Engels). Martin Luther se Bybelvertaling speel in die 16de eeu 'n belangrike rol by die uitbreiding van die huidige Nieuhoogduitse standaardtaal. In 1781 gee Johann Christoph Adelung die eerste groot woordeboek van die Duitse taal uit. Die gebroeders Jacob en Wilhelm Grimm begin in 1852 met die uitgawe van die grootste Duitse woordeboek ooit, wat eers in 1961 voltooi is en tans bewerk word. Die huidige spelling is tydens die 19de eeu vasgelê en steun veral op die Ortografiese Woordeboek van die Duitse Taal (Orthographisches Wörterbuch der deutschen Sprache) van Konrad Duden, wat in 1880 verskyn het. Die laaste spellinghervorming in die Duitse taalgebied is in 1996 deurgevoer. Die belangrikste buitelandse tale in die Duitse onderwys is Engels, Frans, Russies, Spaans en Latyn. In Noordryn-Wesfale word ook Nederlands as tweede taal aangebied. [wysig] Kultuur Duitsland het 'n baie groot bydrae tot die wêreld se kulturele erfenis gelewer en die land word dikwels ook die ""land van digters en denkers"" genoem. Reeds in die Oud- en Middelhoogduitse tydperk ontstaan 'n literatuur van eersterangse gehalte en Middeleeuse digters soos Walther von der Vogelweide en Wolfram von Eschenbach behoort tot die belangrikstes in Europa. Die Nibelungenlied, wat deur 'n onbekende outeur geskryf is, en die sprokies van die Gebroeders Grimm is literêre werke van wêreldfaam. Die Bybelvertaling van Martin Luther staan aan die beginpunt van die moderne Nieuhoogduitse standaardtaal, wat in die 16de eeu die verskillende Neder- en Hoogduitse dialekte as skryftaal vervang. Bekende Duitse skrywers tot by die 19de en vroeë 20ste eeu sluit Gotthold Ephraim Lessing, Johann Wolfgang von Goethe, Friedrich Schiller, Heinrich von Kleist, E.T.A. Hoffmann, Friedrich Hölderlin, Heinrich Heine, Annette von Droste-Hülshoff, Theodor Fontane en Rainer Maria Rilke in. 20ste eeuse wenners van die Nobelprys vir Letterkunde is Thomas Mann, Hermann Hesse, Heinrich Böll en Günter Grass. Bertolt Brecht oorheers tydens die vyftigerjare die Duitse toneelkuns. Die filosofie is deur Duitse wysgere soos Gottfried Wilhelm Leibniz, Immanuel Kant, Johann Gottfried von Herder, Moses Mendelssohn, Novalis (bydraes tot die filosofie van die romantiese literêre beweging), Johann Gottlieb Fichte, Georg Wilhelm Friedrich Hegel, Karl Marx, Friedrich Engels, Ludwig Feuerbach, Arthur Schopenhauer, Schweitzer, Friedrich Wilhelm Nietzsche, Edmund Husserl, Hartmann, Karl Jaspers, Rosa Luxemburg, Martin Heidegger, Hannah Arendt, Rudolf Steiner, Gadamer en Jürgen Habermas verryk, terwyl Ferdinand Tönnies, Georg Simmel, Max Weber, Max Horkheimer, Theodor Wiesengrund Adorno en Luhmann groot bydraes op die gebied van die sosiologie gelewer het. Ten opsigte van die musiek het Duitse en Duitstalige komponiste en dirigente soos Bach, Wolfgang Amadeus Mozart, Georg Friedrich Händel, Georg Philipp Telemann, Heinrich Schütz, Ludwig van Beethoven, Felix Mendelssohn Bartholdy, Engelbert Humperdinck, Otto Nicolai, Gustav Albert Lortzing, Johannes Brahms, Robert Schumann, Richard Wagner, Johann Pachelbel, Jacques Offenbach, Wilhelm Furtwängler, Hanns Eisler, Max Reger, Johann Strauss, Paul Hindemith, Carl Orff, Karlheinz Stockhausen, Hans-Werner Henze en Helmut Lachenmann wêreldwye bekendheid verwerf. [wysig] Argitektuur Duitsland pronk met 'n ryk en veelvuldige argitektuurgeskiedenis wat nou verweef is met dié van sy Europese buurlande. Aan die beginpunt van die argitektoniese ontwikkeling het die boukuns van die Romeinse antieke oudheid gestaan waarvan baie bouwerke soos die stadspoort Porta Nigra in Trier bewaar gebly het. Omtrent 1030 is die voor-Romaanse boustyle verder ontwikkel tot die Romaanse styl. Tweehonderd jaar later is die Gotiese boustyl vanuit Frankryk oorgeneem waarvan die katedraal van Keulen en die Liewe-Vroukerk in Trier pragtige voorbeelde is. Omtrent 1520 begin die Italiaanse Renaissance sy invloed op die Duitse argitektuur uitoefen, alhoewel daar min bouwerke in 'n suiwer Renaissance-styl ontwerp is. Die raadsaal van Augsburg (Beiere) is een van die bekendste voorbeelde. Ook die barok-boustyl is taamlik laat (omtrent 1650) in Duitsland ingevoer. Een van die leidende barok-argitekte was Balthasar Neumann wat onder meer die Wies-kerk en die slot van Ludwigsburg (tans Baden-Württemberg) ontwerp het. Die Klassisistiese styltydperk begin in Duitsland omtrent 1770 en lewer onder meer bekende bouwerke in die huidige hoofstad Berlyn soos die Altes Museum (Ou Museum), die kasteel Charlottenhof en die Brandenburgse Poort op. Ook tydens die Historisme, 'n styltydperk wat tussen 1840 en 1900 toonaangewend was, het bekende bouwerke soos die kasteel Neuschwanstein in Beiere en die katedraal van Berlyn ontstaan. In die vroeë 20ste eeu het Duitse argitekte 'n leidende rol by die ontwikkeling van die klassieke moderne boustyl gespeel. Walter Gropius, Ludwig Mies van der Rohe en die Bauhaus in Dessau (Sakse) oefen nog steeds 'n belangrike invloed op die moderne internasionale argitektuur uit. Met die monumentale argitektuur van die Nasionaal-Sosialisme, waarvan die argitek Albert Speer die belangrikste verteenwoordiger was, het die ontwikkeling van die boukuns tot stilstand gekom. Die grootheidswaan van Adolf Hitler en Albert Speer het onder meer die ombou van Berlyn tot 'n wêreldhoofstad met die naam Germania behels. Die jare van heropbou ná die Tweede Wêreldoorlog is deur pragmatisme oorheers, en Duitse argitekte het net geleidelik begin om weer uitdrukking te gee aan kenmerkende nuwe style. Die stadion, wat vir die Olimpiese Somerspele 1972 in München opgerig is, was een van die indrukwekkendste projekte van die moderne Duitse argitektuur. In die laaste dekades het ook Duitse argitekte begin om projekte dwarsoor die wêreld aan te pak. Konstruksies en ontwerpe het opnuut wêreldgehalte bereik, alhoewel die argitektoniese ontwikkelings nie meer deur Duitse argitekte oorheers word nie. Nogtans is daar Duits-gebore argitekte soos Helmut Jahn (tans Chicago) wat 'n leidende rol in die internasionale boukuns speel en ook projekte in Suid-Afrikaanse stede soos Johannesburg en Durban ontwerp het. [wysig] Sport Sokker is die gewildste sportsoort in Duitsland. Sowat 170�000 sokkerspanne met meer as ses miljoen aktiewe lede is georganiseer in die Duitse Sokkerfederasie, Deutscher Fußballbund (DFB), wat ook as gasheer van die FIFA se Wêreldbeker-toernooi in 2006 optree. Die Duitse topliga, die Bundesliga, het in die 2005/2006-seisoen die eerste sokkerliga ter wêreld geword wat nog ooit 'n gemiddelde bywoningsyfer van meer as 40 000 mense per wedstryd kon behaal. Die DFB is die grootste en suksesvolste sportorganisasie ter wêreld en die Wêreldbekertoernooi in Duitsland is deur die president van die FIFA, Joseph Blatter, as die beste ooit beskryf. Die toernooi is geesdriftig deur die plaaslike bevolking gesteun. Ander gewilde sportsoorte is handbal en korfbal, alhoewel hulle nie dieselfde aandag in die media geniet as sokker en byvoorbeeld Formule 1-motorwedrenne, yshokkie, tennis en fietswedrenne nie. Duitsland beskik ook oor talle bekende wintersportsterre, wat gereeld medaljes by die Olimpiese Winterspele en Europese en Wêreldkampioenskappe wen.","Die Bondsrepubliek Duitsland (Duits: Bundesrepublik Deutschland, [ˈbundəsʁepuˌbliːk ˈdɔjtʃlant]), is een van die wêreld se voorste geïndustrialiseerde lande. Dit is in Europa geleë en word in die noorde begrens deur die Noordsee, Denemarke en die Oossee, in die ooste deur Pole en die Tsjeggiese Republiek, in die suide deur Oostenryk en Switserland, en in die weste deur Frankryk, Luxemburg, België en Nederland. Die Duitse Ryk is as 'n nasiestaat verenig tydens die Frans-Pruisiese oorlog in 1871. Die huidige Duitsland is 'n demokratiese, parlementêre en federale republiek wat uit 16 deelstate bestaan. Die deelstate kan in sekere sfere, soos onderwys, onafhanklik van die federasie optree. Duitsland is, net soos baie ander Europese lande, 'n sosiale welvaartstaat, wat in sy binnelandse ekonomiese beleid die beginsels van die sosiale markekonomie toepas. Die Bondsrepubliek Duitsland is 'n lid van die Verenigde Nasies, NAVO, die G8- en die G4-nasies, en is 'n stigterslid van die Europese Unie. Dit is die land in die Europese Unie met die grootste bevolking en is ekonomies die magtigste." ar,e7450036e0967e0d931231b2ef7e0e61,"[عدل] تاريخ [عدل] الإنشاء طلب البرلمان المصري من الحكومة في عام 1928 إنشاء قوات جوية مصرية، وقامت وزارة الحربية بإعلان احتياجها لمتطوعين لهذا السلاح الجديد وقام حينها مئتا ضابط بالتطوع لهذا السلاح الجديد. بعد اختبارات طبية وفنية متعددة صارمة نجح ثلاثة منهم (أول ثلاثة طياريـن هم: عبد المنعم ميجاويتي، أحمد عبد الرازق، فؤاد عبد الحميد حجاج) . ثم أرسلوا إلى مدرسة الطيران الملكية البريطانية في أبو صوير قرب قناة السويس لتدريبهم على الطيران وبعد التخرج من مدرسة الطيران سافروا إلى بريطانيا للتدريب المتخصص. في 30 نوفمبر قام الملك فؤاد باتخاذ قرار إنشاء سلاح الجو المصري تحت اسم القوات الجوية للجيش المصري. قامت شركة دى هيفلاند البريطانية في 30 سبتمبر بالفوز بعقد توريد 10 طائرات دى إتش - 60 تايجر موث. أرادت الشركة البريطانية شحن الطائرات في سفن إلى الأسكندرية ولكن الإصرار المصري أدى إلى عودة الطائرات إلى بريطانيا. في 23 مايو 1932 أقلعت 5 طائرات تايجر موث مصرية من أصل عشرة من قاعدة هاتفيلد الجوية شمال لندن. حلق الطيارون المصريون الثلاثة، وإثنان بريطانيون بالطائرات وهبطوا في قاعدة ألماظة الجوية شمال شرق القاهرة في يوم 2 يونيو وسط احتفال شعبي كبير بحضور الملك. كان ذلك هو بداية سلاح الجو المصري الذي كان جزء غير مستقل من الجيش المصري أما أول قائد لسلاح الجو المصري كان فيكتور هيربيرت تايت الكندي الجنسية، الذي بدأ في انتقاء الأفراد وتدريبهم وبناء القواعد الجوية واختيار الأسلحة بنفسه. حيث أن المهام الأساسية للقوات الجوية في الجيش المصري في ذاك الوقت وحتى عام 1937 هي مكافحة المخدرات والتصوير الجغرافي. وافقت بريطانيا في عام 1934 على توريد 10 طائرات أفرو 626 التي تعتبر أول طائرة عسكرية مصرية. اشترت مصر بعد ذلك 17 طائرة أخرى من نوع أفرو 626 وبذلك أصبح عدد الطائرات أفرو 626 سبعة عشر والتي خدمت حتى عام 1944. ثم اشترت أيضا عددة قاذفات قنابل خفيفة من نوع هوكر هارت وطائرات أفرو أنسون. تتكون طائرات القوات الجوية في تاريخ 26 أبريل 1937 كالتالي�: ويبلغ تعداد الأفراد التابعين للقوات الجوية آنذاك كالتالي: القاعدة الجوية الرئيسية هي قاعدة ألماظه الجوية. لاحقا تم بناء قاعدة جديدة في منطقة قناة السويس، ومطار الدخيلة في الصحراء الغربية. في عام 1937 فصل الملك فاروق سلاح الجو من الجيش المصري وجعله سلاحًا مستقلًا بذاته وأسماه القوات الجوية الملكية المصرية. في عام 1938 اشترت القوات الجوية الملكية المصرية سربين من طائرات المقاتلة جلوستر جلادياتور وسرب من الطائرات المقاتلة ويست لاند لاي ساندر (Westland Lysander). القوات الجوية الملكية المصرية هي آخر سلاح جو يستخدم تلك المقاتلات وكان ذلك في حرب فلسطين عام 1948. في نهاية عام 1938 كان لدي القوات الجوية الملكية المصرية الأسراب التالية ودورها : [عدل] الحرب العالمية الثانية مع زيادة تهديد القوات النازية والإيطالية للحدود المصرية اضطرت القوات الجوية لبناء المزيد من القواعد، لأن الدول الأخرى تنظر للقوات الجوية الملكية المصرية بأنها جزء من سلاح الجو الملكي ينصاع للسياسة البريطانية . خلال الحرب قامت القوات الجوية الملكية المصرية بالقيام بعمليات مراقبة لطول ساحل البحر الأحمر لمراقبة تحركات البحرية النازية وذلك بناءًا على طلب من بريطانيا. وصدت طائراتها غارات الطائرات الألمانية والإيطالية وأسقطت طائرة ألمانية هينكل هي الثالثة. زودت بريطانيا مصر بطائرات إضافية جديدة من الأنواع التالية: وبعد هذا حدث نقاش لشراء المزيد من طائرات توماهوك بي 40 لاستبدال جلوستر جلادياتور إم كيه-1، ولكن لم توافق بريطانيا وبدلاً من ذلك وافقت على تطوير جلوستر جلادياتور إلى إم كيه-2. بعد الحرب منحت بريطانيا لمصر 30 طائرة سوبر مارين سبت فاير (Supermarine Spitfire) زائدة عن حاجتها. ثم اشترت القوات الجوية الملكية المصرية طائرات مقاتلة وتدريبية إيطالية من نوع ماتشي كاستولدي الرابعة (Macchi Castoldi V). [عدل] حرب 1948 بعدما قامت قوات الاحتلال البريطاني بالانسحاب من فلسطين واحتلال القوات الإسرائيلية لها في 14 مايو 1948، أعلنت الدول العربية الحرب على الدخيل الجديد في المنطقة. ساهمت القوات الجوية المصرية في هذا النزاع بطائراتها المقاتلة سوبر مارين سبت فاير وسي 47 سكاي تران (Douglas C-47 Skytrain) والتي أسقطت طائرتين إسرائيليتين لكنها تعرضت إلى الكثير من الخسائر الفادحة نتيجة لقلة التدريب بسبب عدم سماح بريطانيا بتطوير كفاءة الطيارين المصريين. ففي 22 مايو 1948 قامت خمسة طائرات سوبر مارين سبت فاير المصرية بالهجوم على نفس النوع من الطائرات التابعة للقوات الجوية الملكية البريطانية في قاعدة رامات ديفيد شمال حيفا اعتقادا منها بأن بريطانيا أعطتها إلى إسرائيل. كان الهجوم على غارتان هما كالتالي: كانت الغارة الأولى مفاجأة للقوات الجوية الملكية البريطانية حيث تم تدمير العديد من طائراتها على الأرض وتدمير تلك القاعدة ومقتل العديد من الطيارين والعاملين بها. لم تكن بريطانيا متأكدة هل كان الهجوم من مصر أم من إسرائيل. كانت الغارة الثانية مباشرة بعد الغارة الأولى، حيث قامت بها خمس طائرات سوبر مارين سبت فاير مصرية، ولكنها لاقت دفاعًا جيدًا، فأسقطتها جميعا طائرات سوبر مارين سبت فاير بريطانية. كان تلك المرة الوحيدة التي قاتلت الطائرات سوبر مارين سبت فاير طائرات من نفس النوع. عادت العلاقات المصرية البريطانية سريعًا إلى ما كانت عليه، ولكن علاقاتها مع إسرائيل ظلت في حالة حرب، مما حدا بمصر أن تجلب المزيد من السلاح. بسبب الحرب المستمرة بين مصر وإسرائيل إشترت القوات الجوية المصرية الطراز الجديد من سوبر مارين سبت فير وهو إم كي 22 (Mk22). في أواخر عام 1949 حصلت مصر على أول طائرة نفاثة وكانت جلوستر ميتور إف - 4 (Gloster Meteor F4) البريطانية الصنع ثم على دى هافيلاند فامبير (de Havilland Vampire) البريطانية الصنع، والمقاتلات ماتشي إم سي205في (Macchi MC205V) من إيطاليا. في أواخر 1951، حدث نقاش بين الطرفين المصري والبريطاني على تجميع المقاتلات فامبير في مصر، ولكن انتهي النقاش إلى لا شيء وذلك بسبب هجوم القوات المصرية على القواعد البريطانية خلال ثورة يوليو. في 23 يوليو 1952 قام جمال عبد الناصر بثورة يوليو 1952 على ملك مصر، وكانت القوات الجوية الملكية المصرية على طرف الحياد غير مشتركة فيها، ثم حول اسمها إلى القوات الجوية المصرية وهو الاسم الحالي. خلال الفترة ما بين عام 1953 و1954 كان هناك تعاون بسيط بين القوات الجوية وبريطانيا، وانحصر كل هذا التعاون في التدريب. مع ذلك فإن سياسة الرئيس المصري السابق جمال عبد الناصر جعلت مصر تشتري طائرات من الكتلة الشرقية. أول طائرة سوفيتية وصلت مصر عام 1955.الشحنات الأولى تكونت مما يلي: بالإضافة إلى طيارين مدربين من تشيكوسلوفاكيا. بدأت مصر في تلك الفترة تصنيع طائرات التدريب بيست مان بي يو 181 ذات تصميم تشيكي وسميت باسم ""الجمهورية"". [عدل] أزمة السويس بعدما قام الرئيس المصري جمال عبد الناصر بتأميم قناة السويس في عام 1956، تعرضت مصر لهجوم من قبل كل من إسرائيل وفرنسا وبريطانيا فيما عرف بالعدوان الثلاثي على مصر ، فخسرت مصر في تلك الحرب الكثير، ولكنها بالمقابل انتصرت سياسيًًا، وقد أدى ذلك العدوان إلى إعادة بناء القوات الجوية بدون مساعدة من بريطانيا. مع نهاية العدوان، أسست مصر تحالف سياسي مع كل من سوريا واليمن فيما عرف باسم الجمهورية العربية المتحدة، وتحول اسم القوات الجوية المصرية إلى القوات الجوية العربية المتحدة. في منتصف الستينيات، بدلت مصر جميع الطائرات البريطانية بأخرى سوفيتية. فقد كان الاتحاد السوفيتي آنذاك المورد الرئيسي للقوات الجوية العربية المتحدة وبعض الدول العربية، وهذا قد منح القوات الجوية المصرية فرصة كبيرة لتطور نفسها مما أثر كثيرا في النزاعات والحروب التالية. فقد اشترت مصر من الاتحاد السوفيتي المقاتلات ميج 21 والتي بقيت الطائرة المقاتلة الرئيسية في سلاح الجو المصري للعقدين التاليين. في منتصف الستينيات حصلت القوات الجوية المصرية على قاذفة القنابل سوخوي سو - 7. في عام 1967 إمتلكت مصر 200 طائرة مقاتلة من نوع ميغ-21. أنتجت مصر أول طائراتها واسمها حلوان 300، وهي طائرة خفيفة أسرع من الصوت. [عدل] حرب اليمن حصل الجانب الملكي في اليمن على الدعم من المملكة العربية السعودية وحصل الجانب الجمهوري على الدعم من مصر والاتحاد السوفيتي. بدأ القتال العنيف في المناطق الصحراوية والريفية بين الجانبين بقوات نظامية وغير نظامية. كانت حرب اليمن فرصة كبيرة لإسرائيل، فقد قللت تلك الحرب وصول الإمدادات المصرية إلى سيناء (الجبهة الشرقية المصرية) وجعل أولوية وصولها إلى جبهة اليمن بالإضافة إلى أن كل التركيز المصري كان على تلك الحرب بدأت عمليات القوات الجوية المصرية بطائرات تدريب قامت بعمليات تمشيط وبحمل القذائف وانتهيت بثلاثة أسراب من القاذفات المقاتلة، تمركزت بالقرب من الحدود اليمنية السعودية. وقام المصريون بطلعات جوية على طول ساحل تهامة وفي مدن نجران وجازان السعوديتين. وكان هدف هذه الطلعات قصف تشكيلات الملكيين الأرضية وتعويض قلة التشكيلات المصرية على الأرض بالقوة الجوية. في يناير 1964، قام الملكيون بحصار العاصمة اليمنية صنعاء. فقامت ناقلات الأنتونوف إيه إن - 12 المصرية بعمل جسر جوي لنقل أطنان من الطعام والوقود إلى العاصمة المحاصرة ثم بدأت القوات الجوية والبحرية المصرية في قذف وعمل الغارات على المدينتان السعوديتان نجران وجازان اللتان كانتا مركز انطلاق القوات الملكية اليمنية . وكرد على هذا اشترت السعودية نظام ثاندر بيرد للدفاع الجوي من بريطانيا والذي أقيم في خميس مشيط. أرسلت أيضا الولايات المتحدة الأمريكية سرب من الطائرات المقاتلة النفاثة وقاذفات القنابل لقاعدة الظهران لحماية مصالحها في السعودية. تلك الحرب سببت لمصر خسائر كبيرة بالجنود والعتاد. وقد منح ما حدث في حرب اليمن إسرائيل الفرصة لدراسة التكتيكات المصرية وأساليب حربها والتكيف معها. كتب محمد حسنين هيكل ""أن إسرائيل قامت بإعطاء شحنات من الأسلحة كما أرسلت المئات من المرتزقة الأوروبيين ليقاتلوا بجانب الملكيين في اليمن"" ، وأنشأت إسرائيل جسرا جويا من جيبوتي إلى شمال اليمن. وبمقارنة الأداء المصري في هذه الحرب مع بقية الحروب التي خاضتها، فإن المصريين أظهروا مستوى عالي من المبادرة والابتكار العسكري. وعلى سبيل المثال، قام المصريون بتعديل طائرات التدريب والناقلات السوفيتية للعمل كطائرات تمشيط وقاذفات. وقاموا بتطوير تكتيكاتهم ولكنها تعثرت في حرب عصابات الفصائل الملكية. وقد أدرك مخططو الحرب المصريون بعد هذه الحرب أن مضيق باب المندب يعطي عمقًا إستراتيجيًا كبيرًا يمكنهم من منع وصول إمدادات النفط لإسرائيل، وهو ما حدث في حرب أكتوبر عام 1973. [عدل] حرب 1967 في عام 1967 وقعت النكسة، ودُمرَت معظم طائرات القوات الجوية المصرية على الأرض في هجوم مفاجئ من قبل القوات الإسرائيلية دام قرابة ثلاث ساعات . في ذلك الهجوم استشهد أكثر من 100 طيار مصري ودُمِرت أكثر من 300 طائرة .ضمن خسائر الطائرات المصرية: وقُدِّرت خسائر إسرائيل بـ40 طائرة تعترف بهم إسرائيل وغالبية هذه الطائرات دمرَت بسبب أخطاء ميدانية (حوادث اصطدام، أعطال ميكانيكية، إلخ) وتم إسقاط بعض الطائرات في معارك جوية منفردة لبعض الطيارين المصريين الذين استطاعوا الإقلاع من المطارات أثناء الغارة الإسرائيلية على المطارات المصرية وحققوا بعض الإصابات في الطائرات الإسرائيلية المُغِيرة وأسقطوا طائرات ميراج الإسرائيلية. على الفور أرسل الاتحاد السوفيتي عدد كبير من طائرات الميج-21 وطائرات تدريب جديدة لمساندة مصر. وحصلت مصر أيضا على طائرات من ليبيا والقوات الجوية الجزائرية والقوات الجوية الملكية المغربية. وبعدها لم تقم القوات الجوية المصرية بأي ظهور في الحرب بسبب التدمير الكامل للمطارات وممرات الإقلاع والهبوط. ومن الجدير بالذكر أن الطيار المصري محمد عباس حلمي قام بعد تلك الهزيمة بالإقلاع بطائرته التدريبية ياكوفليف ياك-11 من مطار العريش والاصطدام عن عمد بمطار هاتزور محققا بعض الخسائر بالمطار. من الطيارين المصريين الذين شاركوا في صد الهجوم الجوي الإسرائيلي في حرب 67: سعيد عثمان، ممدوح طليبه، عبد المنعم مرسي، مدحت المليجي، أحمد السمري، محمد علي خميس، صلاح دانش، عبد الحميد مصطفي، سعد زغلول قاسم، عوض حمدي، عاصم غازي، محمود الحديدي، نبيل شكري، سامي فؤاد. [عدل] حرب الاستنزاف بعد نكسة عام 1967 بدأت مصر حرب طويلة في استنزاف القوات الإسرائيلي. حيث كانت أهدافها تتمحور حول 3 نقاط وهي�: يمكن تقسيم حرب الاستنزاف علي صعيد القوات الجوية المصرية إلى قسمين: من بداية الحرب حتي يوليو 1969، ومن يوليو 1969 حتى نهاية الحرب. [عدل] من بداية الحرب حتي 20 يوليو 1969 المرحلة الأولى من حرب الاستنزاف والتي استمرت حتى 20 يوليو 1969 كانت فترة إعداد وتدريب وتنظيم للقوات الجوية المصرية بكافة التخصصات. حيث كانت القيادة العسكرية لا تريد الزج بالقوات الجوية في تلك الحرب حتي تكمل استعداتها. خصوصا أن في تلك المرحلة اقتصرت عمليات الجانب الإسرائيلي على أعمال الاستطلاع وعمل كمائن لاصطياد الطائرات وعدم الدخول في معارك جوية كبيرة. دارت بعض المعارك والإشتباكات علي الوجه التالي: في أعقاب معركة رأس العش (1 يوليو 1967) تطورت الاشتباكات مع تنفيذ مهام القصف الجوي يوم 14 و15 يوليو على أهداف إسرائيلية بالجانب الشرقي من قناة السويس والتي أسفرت عن سقوط 3 طائرات ميراج إسرائيلية مقابل 3 أخرى مصرية دون إصابة الطيارين المصريين. ونتيجة لذلك القصف انسحبت إسرائيل لفترة قصيرة إلى خطوطها الأولى. ثم توقف اشتباك الطيران المصري مرحليا واقتصر على اشتباكات فردية أو معارك جوية متباعدة. من أهم تلك المعارك الجوية كان في يوم 23 أكتوبر و10 نوفمبر و10 ديسمبر 1968 والتي نتج عنها سقوط طائرتي ميراج إسرائليتين وطائرتين ميج 17 مصريتين. [عدل] من 20 يوليو 1969 حتي نهاية الحرب من 20 يوليو 1969 بدأت المرحلة الثانية من حرب الاستنزاف على صعيد القوات الجوية المصرية. فقد بدأ استخدامها كعنصر تفوق لاستنزاف المضاد ومجارات الجانب السياسي علي عدم توقيف الحرب. وقد أجبر هذا التطور القوات الجوية البدء في القتال والدفاع عن القوات البرية وأعمال الدفاع الجوي رغم عدم استعدادها الكامل لكل تلك المهام. صدرت الأوامر في يوم 20 يوليو للواء طيار مصطفى الحناوي قائد لقوات الجوية المصرية آنذاك للرد علي القصف الجوي الإسرائيلي المُعادي. فحلقت 50 طائرة مصرية معظمها من النوع ميج 17 من قاعدة المنصورة الجوية لقصف أهداف إسرائيلية علي الجانب الشرقي من قناة السويس. تلك الأهداف كانت مواقع صواريخ الهوك في الرمانة، ومحطة رادار شرق الاسماعيلية، وتجمعات تابعة للجيش الإسرائيلي مححقة بجميعها خسائر جسيمة. توالت بعدها الهجمات حتي بلغ عدد الطلعات الجوية المصرية من 20 يوليو حتي 31 ديسمبر 1969 حوالي 3200 طلعة جوية من أعمال هجوم وتأمين واستطلاع جوي. تصاعدت الهجمات الجوية المصرية بعد ذلك كرد شبه يومي علي خطة ""بريما"" الإسرائيلية التي من خلالها يتم قصف عمق الأراضي المصرية بطائرات إف-4 فانتوم الثانية. من البطولات التي حققها الطيارون المصريون في حرب الاستنزاف بطولة الطيار أحمد عاطف الذي أسقط 7 طائرات فانتوم إسرائيلية بطائرته الميج 21 في عصر يوم 9 ديسمبر 1969. فهو يعد أول مصري وعربي يسقط طائرة إف-4 فانتوم الثانية. في ليلة 23 و24 يناير 1970 إشتركت الطائرات أليوشن-28 المصرية في قصف جزيرة شيدوان عند احتلالها وكان ذلك أول استخدام لها في حرب الاستنزاف. في شهر أبريل ومايو 1970 وصولت طائرات الدعم السوفيتي والتي استخدمت في حماية العمق المصري وتوجيه الأسراب المسؤولة عن ذلك للجبهة الغربية من القناة لدعم القوات بها مما أدي إلى زيادة الهجمات علي الجانب الشرقي. وقد بلغ عدد الطلعات الجوية في المرحلة الأخيرة من حرب الاستنزاف حوالي 4000 طلعة الذي جعل إجمالي عدد طلعات القوات الجوية المصرية في حرب الاستنزاف حوالي 7200 طلعة جوية. [عدل] حرب أكتوبر 1973 في الثانية إلا خمس دقائق (بتوقيت القاهرة) أقلعت ما بين 212 و227 مقاتلة من 20 مطار وقاعدة جوية تطير علي ارتفاع منخفض تحت مستوى الرادار متفادية جميع الدفاعات. سبقت مجموعات قاذفات القنابل مجموعات المقاتلات بثوان قليلة حتى تشتبك مع المقاتلات الإسرائلية قبل أن تضع مجموعة من تشكيلات المقاتلات المصرية بجوار القاذفات لحمايتها عند تنفيذ مهامها. عبرت جميع المقاتلات المصرية قناة السويس فيما لا يزيد عن دقيقتان ونصف حتى تكتسب عنصر مفاجأة القوات الإسرائيلية متجه إلي 35 هدف. استمرت الضربة الجوية الأولي 15 دقيقة تم فيها تدمير مركز القيادة الإسرائيلي في أمرهم ومركز الإعاقة والشوشرة في جبل أم خشيب، و3 ممرات رئيسية وأخرى فرعية في مطار المليز وبيرنمادا في سيناء. تم أيضا تدمير 10 مواقع بطريات صواريخ هوك إسرائيلية وموقعي مدفعية ميدان وعدة مراكز إرسال إسرائيلية. بعد ذلك الهجوم تحول تركيز الطائرات المصرية إلى مساندة الدفاع الجوي لمنع الطائرات الإسرائيلية من العبور إلى الجانب المصري من قناة السويس والتي تطير تحت مستوى الرادار. بالرغم من كل تلك المتطلبات، قامت المقاتلات المصرية بعدة هجمات أخرى من حين إلى حين بالمشاركة مع قاذفة القنابل الإستراتيجية توبوليف تى يو - 16 والتي أحدثت زعزعة كبيرة في الخطوط الخلفية للقوات الإسرائيلية. قامت المقاتلات المصرية سوخوى إس يو - 7 طراز (Su-7BM) بالإشتراك مع المقاتلات ميراج الثالثة أي (ليست ميراج 5 لعدم الخلط بينهما) والتي تبرعت بها ليبيا بهجمات عميقة في العمق الإسرائيلي بسيناء. حصلت مصر أيضا على مساعدات (المتعلقة بالطيران فقط) من الجزائر والتي كانت سرب طائرات ميج 17، وسرب طائرات ميج 21 وسرب طائرات سوخوي. من العراق سرب طائرات هوكر هانتر. ومن باكستان عبارة عن 16 طيار، وكوبا وتتألف من قوة عسكرية تعدادها 1500 شاملة طائراتهم المروحية مع ذلك فقد عبرت القوات الإسرائيلية إلى الضفة الشرقية بنقطة تسمى ثغرة الدفرسوار بين الجيشين المصريين الثاني والثالث الميدانيان ودمرت قواعد صواريخ سام التابعة لقوات الدفاع الجوي . ولكن اضطرت إلى التراجع نتيجة تهديد الاتحاد السوفييتي بالتدخل، فعملت اتفاقية وقف إطلاق النار مع مصر. كان معظم اشتباكات طائرات الميج المصرية (بجميع أنواعها) مع طائرات نيشر ولم يكن للطائرات الإسرائيلية حرية الحركة كما كان في حرب عام 1967 فقد تطورت القوات الجوية المصرية كثيرا وتعلمت تكتيكات كثيرة في حرب الاستنزاف. حاولت القوات الجوية الإسرائيلية تدمير قواعد الطائرات كبيرة بدلتا النيل في كل من طنطا والمنصورة والصالحية لكي تحصل على الأغلبية في المجال الجوي فتستطيع التغلب على القوات الأرضية المصرية، ولكن تصدت لها الطائرات المصرية. وكان أكبر تصدى لها في مدينة المنصورة في أكبر معركة جوية بعد الحرب العالمية الثانية في يوم 14 أكتوبر الذي أصبح بعد ذلك عيد القوات الجوية المصرية السنوي. في معركة المنصورة الجوية أطلقت إسرائيل غارة كبيرة الحجم تتكون من مائة طائرة مقاتلة من نوع إف - 4 فانتوم الثانية وإيه - 4 سكاي هوك لتدمير قاعدة المنصورة الجوية. استمرت المعركة طوال 53 دقيقة. طبقا لمصر فقد اشتبكت في تلك المعركة 180 طائرة مقاتلة في نفس اللحظة والأغلبية تعود لإسرائيل . في الساعة العاشرة مساء (توقيت القاهرة المحلي) أذاع راديو القاهرة البلاغ رقم 39 والذي جاء فيه ""دارت اليوم عدة معارك جوية بين قواتنا الجوية وطائرات العدو التي حاولت مهاجمة قواتنا ومطاراتنا وكان أعنفها المعركة التي دارت بعد ظهر اليوم فوق شمال الدلتا. وقد دمرت خلالها للعدو 15 طائرة وأصيب لنا 3 طائرات. كما تمكنت وسائل دفاعنا الجوي من إسقاط 29 طائرة للعدو منها طائراتا هيليكوبتر. وبذلك يكون إجمالي خسائر العدو من الطائرات في المعارك اليوم 44 طائرة منها طائرتا هيليكوبتر."" على نفس الصعيد ادعى الراديو الإسرائيلي في اليوم التالي أن القوات الجوية الإسرائيلية أسقطت 15 طائرة مقاتلة مصرية وتضائل هذا الرقم إلى سبعة مع مضي الوقت. بعد الحرب والتدقيق والدراسة تبين أن نتائج معركة المنصورة الجوية الحقيقية كالتالي: من طياري القوات الجوية المصرية المشاركين في حرب أكتوبر على الميج 21�: حسن صقر، محمد رضا عبد الحميد صقر الشهير بـ""رضا صقر""، علاء شاكر، مصطفى خليل، سعيد عويس، ضياء الحفناوي، عماد عبد الشفيع، إسماعيل إمام، محمود نبيل، مدحت لبيب صادق، أحمد يوسف الوكيل، عصام صادق، حسين صدقي، نور حنفي، نصر موسى، عبد المنعم همام، قدري عبد الحميد، سمير عزيز، شاكر فتح الله أحمد إبراهيم، أمير أحمد رياض، ،حمد غصوب، ممدوح حشمت. من طياري القوات الجوية المصرية المشاركين في حرب أكتوبر على السوخوي 7�: عاطف السادات، أحمد عز الدين عبد الله، مصطفى بلابل. من طياري القوات الجوية المصرية المشاركين في حرب أكتوبر على الميراج 5�: علي زين العابدين عبد الجواد، أحمد هاشم، محمد داود مكارم، محمد عبد المنعم زكي عكاشه، حيدر دبوس، محب شهاب الدين، حمدي عبد الحميد عقل، حسين عزّت، عبد الهادي حسين، محمد أمين إبراهيم، مجد الدين رفعت، محمد رفعت مبارز، محمد رضا مشرف، خالد أحمد محمود عمر، طارق فرحات، محمد فتح الله، عصام أحمد محمد سيد، شريف عباس الشافعي، أحمد رمزي. من ضباط القوات الجوية المصرية المشاركين في حرب أكتوبر توجيه أرضي�: علي مجاهد، محمد الطباخ. [عدل] الحرب المصرية الليبية بعد اتفاقية كامب ديفيد مع إسرائيل، قاطعت الدول العربية مصر احتجاجا على المعاهدة، فقامت بعض المناوشات بين مصر وليبيا. في 21 يونيو 1977 كرد على القصف الليبي لمدينة السلوم المصرية، قام سربان مصريان من طائرات سوخوى سو - 20 وميج 21 بمهاجمة قواعد عسكرية في شرق ليبيا، مما أدى إلى تدميرها. كما هاجم الطيران المصري أيضا قاعدة جوية رئيسية جوية بالقرب من بنغازى ثاني أكبر مدن ليبيا وموقع صاروخي ليبي. في 22 يونيو هاجمت طائرات سوخوى سو - 20 وميج 21 المصرية القواعد الليبية الجوية جنوب طبرق ونجحت الدفاعات الجوية الليبية من طراز سام-7 في إسقاط طائرة ميج 21 مصرية. لاحقًا في ذلك اليوم هاجمت الطائرات المصرية المواقع العسكرية الليبية بواحة الكفرة، ونقلا عن مصدر عسكري مصري قد فوجئت المدافع الليبية الخاصة بالدفاع الجوى باستخدام المروحيات المصرية لتكنولجيا (ECM) وطبقا لنفس المصدر العسكري فقد تم إسقاط مظليين مصريين خلف الحدود الليبية. في 23 يونيو هاجمت الطائرات المصرية قاعدة العدم الجوية الليبية جنوب طبرق، وتم استدعاء جميع المقاتلات الليبية إلى طبرق مما أدى إلى معارك جوية عنيفة بين الطائرات المصرية الليبية. تم اسقاط بضع طائرات ليبية حسب تقديرات الاذاعة الليبية، ثم نجحت الطائرات المصرية من الانسلال إلى داخل ليبيا وتدمير قاعدة طبرق تدميرًا كاملاً. نجحت طائرات ليبية في قصف قاعدة مرسى مطروح الجوية المصرية لكنها لم تدمرها. في 24 يونيو حاولت قوات جوية ليبية مهاجمة قواعد عسكرية مصرية بالصحراء الغربية المصرية، لكن أغلبها أسقط ونقلا عن وكالات الأنباء المصرية نجحت القوات الجوية المصرية في تدمير ثكنات جنود ليبيين على بعد 35 كيلو متر من الحدود المصرية الليبية. في واحدة منها تشابكت طائرتان ميج تابعة للقوات الجوية الليبية مع اثنتان أخرتان تابعتان للقوات الجوية المصرية. واحدة من الطائرات الليبية قامت بالمناورة مع طائرة منهم فأسقطت أرضا والطائرة الليبية الأخرى انسحبت. [عدل] مناورات النجم الساطع تعتبر مناورات النجم الساطع أكبر تدريب متعدد الجنسيات في العالم ويقام في مصر كل عامين، حيث يشارك فيها كل عام قرابة 43 ألف جندي مصري. بدأت تلك المناورات عام 1980 كعملية تدريب ثنائية بين القوات المسلحة الأمريكية والجيش المصري بعد توقيع اتفاقية كامب ديفيد في 1979، ثم توسعت وشملت عدة دول بالإضافة إلى مصر والولايات المتحدة. وشاركت ثلاث دول عربية بقوات الأمن، وست من دول الناتو بمن فيهم ألمانيا. ولقد دعيت ثلاث وثلاثون دولة بمن فيهم الصين وأوزبكستان وكازاخستان وروسيا والهند وباكستان وفرنسا وبريطانيا واليونان وتركيا وألمانيا وإيطاليا والكويت واليمن والأردن وسورية، وتسعى دول أفريقية لإرسال مراقبين. [عدل] التطوير مع بداية عام 1982 بدأت القوات الجوية المصرية الحصول على المقاتلات إف 16 طبقا لمعاهدة كامب ديفيد من الولايات المتحدة الأمريكية. في عام 1986 حصلت على المقاتلات ميراج 2000 وأخذت رخصة لتصنيعها في مصر. كان الإنتاج الأول منها يتكون من 20 طائرة مقاتلة وفقدت واحدة منها في إحدى عمليات التدريب. ثم حصلت مصر أيضا على رخصة تصنيع الطائرات ألفا جت، والطائرات التدريبية إيه إم بي 312 توكانو. كانت معاهدة كامب ديفيد السبب في تطوير القوات الجوية المصرية. فبدأت القوات الجوية المصرية الاعتماد على الطائرات الأمريكية والفرنسية وبعض الطائرات الصينية. بإضافة تلك الطائرات الجديدة إلى مخزونها أضحت القوات الجوية المصرية متمتعة بتكوين مثير للاهتمام. في عام 1987 دخلت الخدمة طائرات الإنذار المبكر إي - 2 هوك آي ذات التحدثات المتقدمة من رادارات (AN/APS-145). طورت أيضا القوات الجوية المصرية الطائرات إف 16 لتسمح لهم بإطلاق صاروخ هاربون مضاد للسفن . حصلت مصر أيضا على المروحية المقاتلة أباتشى والتي طورت لاحقا إلى طرازات أحدث. طورت أيضا طائراتها المروحية من نوع سى إتش - 47 شينوك. البحرية المصرية مؤخرا استبدلت مروحياتها (إس إتش 3) و(إس إيه 342) و(Gazelle) بالمروحية إس إتش 2 الطراز الأحدث. طلبت أيضا 68 طائرة تدريبية من نوع جى 115، و120 من نوع جا إل 8 (Hongdu JL-8) والذي يزال توريدهم حتى الآن . في أواخر التسعينات، أعرب المشير أحمد شفيق عن طموحات القوات الجوية المصرية للقرن الحادي والعشرين. تأمل القوات الجوية المصرية الحصول على التكنولوجيا الحديثة التي تحتاجها لردع أي عدوان، ومساعدة حلفائها، وحماية الأمن القومي المصري. وتشتمل هذة التكنولوجيا على نظم الاستطلاع الجوي الفضائي، ونظم القيادة والسيطرة المحمولة جوا، بالإضافة إلى الجيل القادم من الطائرات المقاتلة المتطورة، وإمكانيات إعادة ملأ الوقود بالجو، وطائرات النقل الحديث وطائرات جا إف -17 (JF-17). في عام 2002، طلب مصر طائرات إف-15 إيه من الولايات المتحدة. تحركت إسرائيل فورا لقطع الطريق على تلك الصفقة، مشيرا إلى أن في جميع التدريبات العسكرية الحديثة المصرية كانت إسرائيل العدو فيها. في البداية لم توافق الولايات المتحدة على طلب إسرائيل لفرض حظر هذة الطائرات على مصر، ولكن في النهاية وافقت على فرض الحظر لأن إسرائيل قدمت بعض الأدلة على أنها العدو الأساسي للتدريبات العسكرية المصرية. ، في 6 نوفمبر عام 2006، بدأت مصر محادثات مع شركة ميكويان لإمكانية بيع طائرات ميج 29 لمصر. في عام 2007، قامت مصر بدراسات أكثر لشراء دفعة كبيرة من ذلك الطراز. وتم الموافقة على الصفقة ذلك سعيا من روسيا لإستعادة مصر كحليفة لها في المنطقة. . [عدل] الحرب الإلكترونية عام 1982 بعد رصد القوات الجوية المصرية أداء القوات الجوية الإسرائيلية في حرب لبنان 1982 لاحظت أهمية الحرب الإلكترونية والطائرات بدون طيار، لذلك بدأت برنامج كبير لإدخال أسلحة الحرب الإلكترونية المتقدمة في كيانها. البداية كانت بشراء طائرتين سي 130 هيركوليز مصممتين خصيصا لعمليات جمع المعلومات الاستخبارية. ثم أدخلت الطائرات بدون طيار من نوع تيليدين ريان سكراب طراز 324 المصصمة خصيصا لها. امتلكت القوات الجوية من ذلك النوع 56 طائرة. استخدمت أيضا الطائرات بدون طيار المصغرة المحلية التطوير نوع سكاي آي (R4E-50 Skyeye). وتمتلك القوات الجوية المصرية منها 48 طائرة. اشترت أيضا نظامين للطائرات بدون طيار من نوع كامكوبتر لكي تستخدمهما البحرية المصرية في صفقة قيمتها 4.5 مليون دولار أمريكي. كل نظام يحتوي على طائرتين بدون طيار. تستخدم القوات الجوية المصرية الطائرات بدون طيار في عمليات الاستطلاع ومراقبة الحدود والحرب الإلكترونية. والجدير بالذكر بأن في أبريل 2007 أطلقت مصر القمر الصناعي إجيبت سات - 1 للاستشعار عن بعد ، والذي تدور حوله الشكوك في أنه يستخدم لعمليات التجسس والحرب الإلكترونية. [عدل] القوات الجوية المصرية اليوم إن عصب القوات الجوية المصرية اليوم هو 220 طائرة مقاتلة إف-16 فالكون وبذلك تكون مصر رابع مستخدم لتلك المقاتلات في العالم. تستخدم القوات الجوية المصرية أيضا 19 طائرة ميراج 2000 بالإضافة إلى تطوير 32 طائرة من أنواع إف-4 فانتوم الثانية، ميراج 5، وسي 130 هيركوليز. تستخدم 6+2 طائرة إنذار مبكر وتحكم من نوع إي - 2 هوك آي، والتي يتم تطويرها إلى الطراز هوك آي 2000. ولكن لا يزال هناك قيود مفروضة علي القوات الجوية المصرية تمنعها من التطور واستخدام الطائرات المتطورة وإمكانيات إعادة ملء الوقود جوًا وتَملك قذائف موجه بدقة عالية. وذلك بسبب رفض الولايات المتحدة الذي أدي إلي إلغاء عقد بقيمة 4.5 مليار دولار أمريكي عام 2005 لشراء عدد 60 إلي 100 طائرة إف - 16 أخرى، مما جعل مصر تتجه لروسيا لشراء أربعون طائرة ميكويان ميج-29 إس إم تي وأربعة وعشرون طائرة ياك - 130 بالإضافة لعقد بشراء 30 طائرة سوخوي - 35. ذلك بالإضافة إلي أن مصر يجب أن تشتري 100 طائرة مقاتلة متوسطة أو أكثر قبل عام 2010 لاستبدال الطائرات ميج - 21 وإف - 4 والتي يجب أن تورد من 2010 إلي 2015. من ناحية أخرى وافقت فرنسا علي عرض مصري لشراء طائرات مكس رافال وميراج 2000. سوف تبدأ القوات الجوية المصرية بإنتاج الطائرات جا إف - 17 ثاندر محليًا باستخدام خط إنتاج الطائرات كاه - 8 أي مع بداية عام 2010 لاستبدال الطائرات الصينية إف - 7 وإف - 6. وفي مؤتمر صحفي بمناسبة عيد القوات الجوية عام 2008 قلل الفريق طيار رضا محمود حافظ، قائد القوات الجوية المصرية، من تأثير تدفق الطائرات المتعددة المهام لدى إسرائيل وإمكانية ان تشكل خللا في الميزان العسكري بالمنطقة، موضحًا إن العبرة ليست بحجم وطبيعة المعدات المتوفرة بقدر ما تحققه القوات من استخدام جيد لها وتدريب مستمر واستحداث تكتيكات جديدة يمكن باستخدامها تحقيق التفوق والمفاجأة والخداع. [عدل] الشعار الشعار الحالي القوات الجوية المصرية الحالي يتكون من ثلاث دوائر متداخلة من الألون الأساسية في علم مصر (الأحمر، الأبيض، والأسود). منذ عام 1961 حتى عام 1973 كان الشعار مشابه للحالي عدا أنه كان يحتوى على نجمتان خضراوتان في الدائرة الداخلية. وأول شعار للقوات الجوية المصرية كان يتكون من ثلاثة دوائر الأولى والداخلية خضراء والوسطى بيضاء ويتوسط الدائرة الداخلية شعار المملكة المصرية الهلال والنجمات الثلاث. [عدل] القواعد الجوية الرئيسية وألويتُها القوات الجوية المصرية لها 21 قاعدة جوية عسكرية منتشرة في جميع أنحاء مصر ماعدا سيناء. في ملحق:قواعد القوات الجوية المصرية، وألويتها تفصيل كامل بجميع القواعد ومابها من ألويه بأسرابها وطائراتها المستخدمة. [عدل] القادة التالي هو قائمة بقادة القوات الجوية المصرية منذ إنشاءها وسنوات خدمتهم: [عدل] قادة القوات الجوية الملكية المصرية [عدل] قادة القوات الجوية المصرية [عدل] قادة القوات الجوية والدفاع المصري [عدل] قادة القوات الجوية المصرية [عدل] الزي [عدل] منذ الإنشاء حتى 1953 منذ إنشاء سلاح الجو المصري استخدم أفراده زي عسكري موحد مشابه لزي القوات الجوية الملكية البريطانية وذلك نتيجة للارتباط الوثيق بين القوات الجوية المصرية ونظيرتها البريطانية. وَكلت القوات الجوية الملكية المصرية ""محمود ونيس"" أحد صانعي الملابس بحياكة الزي الجديد وكان يتكون من بدلة قطعتين باللون الأزرق الداكن وقميص رمادي اللون ورابطة عنق سوداء. القطعة العلوية من البدلة ""الجاكت"" كانت بأربعة جيوب -الإثنان العلويان من النوع الصدفي المنطوي والاثنان السفليان من النوع المنفوخ- بأربعة أزرار نحاسية منقوش عليها نسر ولي العهد والتاج الملكي المصري. حول الوسط لف حزام برأس نحاسية مستطيلة. على صدر القطعة العلوية اليمين وضع شعار القوات الملكية البريطانية المُحاك من الصوف الذي يدل على أن ذلك الطيار دُرب ويُرأس من قبل بريطانيا ودول الكومنولث، وعلى اليسار شعار القوات الجوية الملكية المصرية الذي يتكون من دائرة بها الهلال والثلاث نجمات -شعار المملكة المصرية- ويعلوها التاج الملكي المصري، ويخرج من الدائرة جناحان يشبهان أنصاف إسعاف النخيل. حيك على القطعة العلوية من الداخل اسم الصانع ""محمود ونيس تاجر وترزي بمصر"" باللغة العربية والفرنسية. [عدل] الثقافة العامة ظهر في العديد من الأفلام العربية شخصية طيار القوات الجوية المصرية، ومن أشهر تلك الأفلام وأكثرهم نجاحًا فيلم إسماعيل يس في الطيران ضمن سلسلة أفلام إسماعيل يس. وهو فيلم كوميدي من تأليف أبو السعود الإيبياري وإخراج فطين عبد الوهاب تم عرض الفيلم عام 1954.","القوات الجوية المصرية هي فرع الطيران العسكري في القوات المسلحة المصرية. ساهمت القوات الجوية المصرية منذ إنشائها في العديد من المعارك والنزاعات التي دارت أحداثها في الشرق الأوسط، معظمها إن لم يكن كلها كان في إطار الصراع العربي الإسرائيلي. شعارها: ""إلى العلا... في سبيل المجد"". أنشأت القوات الجوية المصرية بطلب مقدم من البرلمان المصري إلى الحكومة عام 1928، وفي ذلك الحين كانت لا تزال جزءًا من الجيش المصري، قبل أن يُصدر قرار ملكي بتحويلها إلى فرع مستقل، ومنذ ذلك الحين شاركت في معظم نزاعات المنطقة مثل حرب 1948، حرب اليمن، حرب 1967، حرب الاستنزاف،�:حرب أكتوبر 1973، والحرب المصرية الليبية. القائد الحالي للقوات الجوية هو الفريق جوي رضا محمود حافظ محمد وهو يشغل هذا المنصب منذ مارس 2008 . حاليًا تملك القوات الجوية المصرية ما يقارب من 569 طائرة ما بين مقاتلة وقاذفة وحوالي 149 مروحية مما يجعل القوات الجوية المصرية الأكبر حجما في كل من أفريقيا والشرق الأوسط، أما بالنسبة للقدرات القتالية فتعتبر القوات الجوية المصرية الأقوى في أفريقيا ومن أقوى أسلحة الجو في المنطقة بعد كل من إسرائيل وتركيا. للقوات الجوية المصرية 17 قاعدة جوية رئيسية من أصل 40 منشأة جوية رئيسية، بالإضافة إلى قواعد الاحتياط والخدمة المنتشرة في أرجاء مصر ، وأكثر من 30,000 موظف منهم 10,000 مجند. العمود الفقري للقوات الجوية المصرية هو 220 مقاتلة من نوع إف-16 فالكون الأمريكية الصنع، وبذلك تكون رابع أكبر مستخدم لتلك الطائرات في العالم. ظهرت القوات الجوية المصرية في الثقافة العامة عن طريق الأفلام السينمائية بشكل خاص، كما ظهرت بعض الأحداث التي شاركت فيها في أفلام أخرى مثل أيام السادات الذي تحدث في جزء بسيط منه عن استخدام جميع الطائرات الحربية وطائرات التدريب في قصف المواقع الإسرائلية." ar,292a1a50ee2ce4f731e0ffddafb3bd5d,"[عدل] التسمية أول ذكر لاسم بيروت ورد بلفظ ""بيروتا"" في ألواح تل العمارنة سماها الفنيقيون ""بيريت"" ँ‏ऀ‏ओ‏क‏ وهي كلمة فينيقية تعني الآبار. وقيل أنها كانت تدعى ""بيريتيس"" أو ""بيروتوس"" أو ""بيرُووَه"" نسبة للإلهة ""بيروت""، أعز آلهة لبنان وصاحبة أدونيس إله جبيل. وعُرفت المدينة باسم ""بيريتوس"" (باليونانية القديمة:βηρυτός) في الأدبيات الإغريقية. واعتمد هذا الاسم في دوريات الآثأر المنشورة في الجامعة الأميركية في بيروت منذ 1934. وذكر أن ""بيروت"" بالمعنى السامي تعني ""الصنوبر"" لغابات الصنوبر ، بسبب وقوعها بالقرب من غابة صنوبر كبيرة هي اليوم ما يُعرف بحرش أو حرج بيروت. ومن الأسماء الأخرى التي دعيت بها منطقة بيروت هو: ""لاذقية كنعان""، ""مستوطنة جوليا أغسطس بيريتوس السعيدة""، ""دربي""، ""رديدون""، ""باروت"". ولقبت المدينة عبر العصور بالعديد من الألقاب منها: سماها الفينيقيون ""بالمدينة الإلهة"" و""بيروت الأبيّة والمجيدة"" لعنادها في مقارعة مدينة ""صيدون"" و""زهرة الشرق""، وأطلق عليها الرومان ""أم الشرائع"" بسبب بناء أكبر معهد للقانون بالإمبراطورية فيها. ونعتها العثمانيون ""بالدرة الغالية"". في العصر الحديث خلدها نزار قباني بلقب ""ست الدنيا"". وعرفت أيضا باسم ""باريس الشرق"" خلال فترة الستينات وأوائل السبعينات من القرن العشرين، أي خلال عهد الازدهار الاقتصادي في لبنان. [عدل] تاريخ بيروت يعود تاريخ بيروت إلى أكثر من 5000 عام. تدل أعمال الحفريات الأثرية في وسط بيروت على تنوع الحضارات التي مرت على المدينة، فقد عُثر على طبقات متعددة من الآثار الفينيقية والهيلينية والرومانية والعربية والعثمانية التي تبعد عن بعضها بمسافة ضئيلة. [عدل] العصور القديمة بُنيت بيروت من قبل أهل جبيل (بيبلوس) قبل أربعة آلاف سنة، وما لبثت أن كبرت وعمرت بالسكان وأصبحت مملكة مستقلة على الساحل الذي كان يُعرف باسم فينيقيا وعبد أهلها إلها خاصاً بها اسمه ""بعل بيريت"" أي إله أو سيّد بيروت، وضربت باسمها عملة نقديّة تحمل رسماً يمثل هذا الإله. وأول إشارة لمدينة بيروت تعود للقرن الخامس عشر قبل الميلاد حيث ذكرت في رسائل تل العمارنة المسمارية التي ذكرت عن ""عمونيرا"" ملك ""بيريت"". الذي أرسل ثلاث رسائل إلى الفرعون المصري . كما ذكرت ""بيريت"" في رسائل ""رب حدا"" ملك جبيل. وأنشئت أول مستوطناتها على جزيرة وسط نهرها التي طُمرت عبر الأزمان. خضعت بيروت لحكم المصريين بعد أن قام الفرعون تحتموس الثالث باحتلال الساحل الشرقي للبحر المتوسط أثناء طرده للهكسوس من مصر، وبعد المصريين قام كل من الآشوريين والكلدانيين والفرس بالسيطرة على فينيقيا ومنها بيروت، قبل أن يهزم الإسكندر الأكبر الفرس ويضم المدينة لإمبراطوريته. وفي سنة 140ق.م احتلها ودمرها ""ديودوتوس تريفون""، الملك الهيليني، خلال صراعه مع ""أنيوخس السابع"" للسيطرة على عرش الدولة السلوقية. ومن ثم أعيد بناؤها على الطراز الهيليني وسميت ""لاوديسيا الفينيقية"" (باليونانية: Λαοδικεια ή του Φοινίκη) وفي بعض الأحيان ""لاوديسيا الكنعانية"". تقع المدينة اليوم على أنقاض تلك التي بناها اليونان، كما أظهرت الحفريات التي أعيد العمل بها بعد انتهاء الحرب الأهلية سنة 1991. وتشير إحدى الحفريات من سنة 1994 إلى أن شارع ""سوق الطويلة"" الحديث هو تطور لشارع هيليني أو روماني قديم. واحتل بيروت الجنرال الروماني ""ماركوس أغريبا"" في عام 64 ق.م. وسماها ""مستوطنة جوليا أغسطس بيريتوس السعيدة"" (باللاتينية: Colonia Iulia Augusta Felix Berytus) تيمنا بجوليا بنت الإمبراطور أغسطس ونظرا لأهمية المدينة تمركز فيها الفيلقان الرومانيان: المقدوني الخامس، والغالي الثالث مما حولها إلى جزء من الإمبراطورية الرومانية وبالتالي تمّ تعميرها وفقا للنمط المعماري الروماني، فبُنيت فيها الأبنية، من هياكل ومسارح وحمامات، ومؤسسات حكوميّة فخمة. عرفت المدينة أزهى أيامها خلال عهد هيرودوس فأصبحت مدينة رومانية كاملة الحقوق في سنة 14 ق.م، ومنحت لقب المستمعرة الممتازة. اشتهرت بيروت تحت الحكم الروماني بمدرسة القانون والتي استمرت بتدريس الحقوق لأكثر من 300 عام، وكانت في ذلك العهد مرجعاً لطلاب العلم من الوطنيين والأجانب. وهي المدرسة التي أكسبت المدينة في ذلك الحين للقب ""أم الشرائع ومرضعة العلوم"". من أشهر مدرسيها الحقوقيين الفينيقيين ""بابينيانوس"" و""أولبيانوس""، الذين اشتهرا خلال حكم الأباطرة السيفريين، والذي كان عملهما أساس قانون جستنيان الأول المعروف ""بالبندكتس"". دُمرت المدرسة نتيجةً لموجة الزلازل التي ضربت بيروت في سنة551 للميلاد، فنقل طلابها إلى مدينة صيدون. وقتل الزلزال 30,000 بيروتي و250,000 من سكان الساحل الفينيقي، الأمر الذي أفقد بيروت أهميتها خلال السنين المتبقية لها تحت حكم الروم البيزنطينين. [عدل] العصور الوسطى بعد حوالي مائة سنة من دمار المدينة، أي خلال سنة 635م، فتحها العرب بقيادة معاوية بن أبي سفيان في زمن خلافة عمر بن الخطاب ثاني الخلفاء الراشدين الذي أمر بترميمها وتحصينها بالقلاع لحمايتها من هجمات الروم الذين حاولوا عبثاً استعادتها عدة مرات. وفي تلك الفترة لم تحظ بيروت بشهرة كبيرة وأهمية تذكر مثل تلك التي حظيت بها مدينة عكا كمركز تجاري في شرقي المتوسط. عندما ارتقى معاوية بن أبي سفيان سدة الخلافة الإسلاميّة جلب إلى بيروت قوماً من الفرس وأسكنهم فيها مثلما فعل بغيرها من مدن الساحل الشامي وبعلبك. كانت المدينة خلال عهد الخلفاء الراشدين الأمويين ثم العباسيين، تابعة لدمشق، واتخذها المسلمون في العهود المذكورة رباطاً، أي قاعدة عسكريّة، ومنها انطلقت الجيوش العربيّة التي حملها معاوية على الأسطول الذي فتح به جزيرة قبرص أيام عثمان بن عفان. وفي أيام أبي جعفر المنصور، ثاني الخلفاء العباسيين، ظهر فيها عدد من العلماء البارزين أهمهم عبد الرحمن الأَوزاعي، المعروف باسم ""الإمام الأوزاعي"" المتوفى سنة 773، وقبره ما يزال موجوداً بالقرب منها عند الجهة الجنوبيّة على ساحل البحر، في منطقة أصبحت تحمل اسمه، وهذا القبر كان وما يزال مقصداً للناس الذين يزورونه ويتبركون به. استعاد ملك البيزنطيين ""يوحنا زيميسياس"" بيروت عام 974 ولبث فيها نحو سنة، ثم أخرجته منها القوات المصريّة التي أرسبها جوهر الصقلي في أيام العبيديين حكّام مصر في ذلك الحين، وفي زمنهم كانت هذه المدينة تابعة لدمشق المرتبطة رأساً بالقاهرة حاضرة الخلافة العبيديّة يومذاك. هاجمت جيوش الصليبيين بيروت سنة 1102، بالرغم من أنها لم تكن مهمة في ذلك الوقت، لكنها امتنعت عليهم وصدتهم، فلما كانت سنة 1110 أعادت هذه الجيوش الكرّة عليها بقيادة ""بغدوين الأول"" وتمكنت من احتلالها. وبقي الصليبيون في المدينة حتى سنة 1291، وكانت في تلك الفترة تابعة لمملكة بيت المقدس وقد اعتمد ازدهارها في ذلك الوقت على حركة تبادلها التجاري مع أوروبا في البهارات. ومن أشهر القواد الصليبيين الذين حكموا بيروت، ""يوحنا الأول سيد إبلين""، الملقب ""بسيد بيروت العجوز"" (1179–1236) الذي قام بترميم المدينة بعد المعارك المتعددة مع صلاح الدين الأيوبي، كما بنى قصر آل إبلين فيها. استعاد صلاح الدين الأيوبي بيروت في سنة 1187، لكنها عادت إلى الصليبين بعد حوالي عشرة أعوام، وبعد أن زالت الدولة الأيوبية وحلت مكانها دولة المماليك أرسل الملك الأشرف خليل ابن الملك قلاوون الصالحي جيشاً كبيراً إلى المدينة فاستعادها وجعلها تابعة لنيابة طرابلس الشام التي كانت مرتبطة رأساً بالقاهرة مقر السلطة المملوكيّة آنذاك. [عدل] العصور الحديثة في سنة 1516 تغلب السلطان سليم الأول العُثماني على قنصوه الغوري سلطان المماليك وقضى عليه في معركة مرج دابق شمالي حلب، وتابع زحفه حتى أحتل جميع بلاد الشام، ومن ذلك الحين دخلت بيروت في حوزة الدولة العثمانية وكان أول حاكم عُثماني فيها محمد بن قرقماز (قرقماز أوغلو) وهو جركسي. حُكمت المدينة من قبل الأمراء الدروز، تارة من بني عسّاف وتارة من بني سيفا، ابتداءً من القرن السادس عشر، وفي تلك الفترة كانت بيروت مجرد قرية عادية، بعد أن قل فيها التجار وضعفت الأعمال الصناعية، والمهن البحرية، كالصيد وصناعة السفن وترميمها وتزويدها بالمؤن، وذلك إما لانتشار القراصنة في البحر المتوسط في ذلك الوقت، أو لانصراف الكثير من القوافل البحرية إلى الدوران حول أفريقيا عن طريق رأس الرجاء الصالح الذي اكتشف سنة 1498، فتحولت بذلك طريق التجارة مع الهند إليه بدلا من المرافئ اللبنانية. وفي السنوات العشر الأخيرة من القرن السادس عشر للميلاد، تغلب الأمير فخر الدين بن معن على الأمير يوسف بن سيفا الذي كان حاكماً على مدينة طرابلس وبلاد كسروان ومدينة بيروت وانتزع منه المقاطعة الكسروانيّة وبيروت وطرد من هذه المدينة الآغا الذي كان متسلماً عليها من طرف ابن سيفا. وقام فخر الدين خلال القرن السابع عشر بالاعتناء بعمران المدينة بشكل كبير، فازدهرت وانفتحت على أوروبا في أيامه، ومن المعالم التي أنشأها: البرج الذي عُرف فيما بعد باسم برج الكشاف، لأنه أستُعمل مرقباً لاستكشاف المراكب المعادية التي تحاول الإغارة على البلد، وإليه تنسب ساحة البرج الواقعة في الجهة الشرقية منه، والتي أصبحت تعرف اليوم بساحة الشهداء أو ساحة الحرية، وكذلك أنشأ الأمير قصراً له في بيروت بالاستعانة بخبرات بعض المهندسين الإيطاليين، وحديقة للحيوانات، وقام بزيادة عدد أشجار الصنوبر في حرج بيروت وتنسيق تلك الموجودة. وبعد زوال الإمارة المعنية عادت بيروت لتتبع ولاية طرابلس من جديد. في السنوات الأخيرة من القرن الثامن عشر شهدت بيروت صراعاً شديداً بين حاكمها الشهابي الأمير يوسف وبين أحد أتباعه أحمد باشا الجزار، عندما كان كل منهما يحاول الاستئثار بها وتعرضت خلال هذا الصراع لاحتلالها من قبل أميرال البحر ""سبنسكوف"" الروسي، الذي كان يقوم بأعمال القرصنة في المياه العثمانيّة لحساب إمبراطورة روسيا كاترين الثانية، فلقد نصّب هذا القرصان مدافع في سهلات البرج ليتمكن من ضرب سور المدينة من قرب، ولهذا السبب أطلق الإفرنج على هذه السهلات اسم ""ساحة المدفع""، ولكن احتلال الروس انتهى بعد شهور قليلة بعد أن دفعت لهم المدينة غرامة قدرها 25 ألف ريال بعملة ذلك الزمان. فعاد إليها الجزار وقبض على سيده السابق الأمير يوسف الشهابي بمعاونة ابن أخ الأخير، الأمير بشير الثاني الشهابي المشهور بالمالطي، وأعدمه سنة 1790 في مدينة عكا. في أيام الجزار مُنع الشهابيون من الإقامة في بيروت، وهُدمت بيوتهم التي كانت فيها، كما مُنع أهل جبل لبنان من السكن في هذه المدينة التي ألحقها الوالي المذكور بمدينة عكا التي اتخذها مركزاً له باسم ولاية عكا. والجزار هو الذي بنى السور الذي كان يحيط بيروت من كافة أطرافها ومنع الناس من السكن خارجه، فسجل انخفاض في عدد سكان المدينة إلى 8,000 نسمة في تلك الفترة، وبقي هذا المنع سارياً حتى سنة 1832، ففي هذه السنة اقتحمها إبراهيم باشا بن محمد علي باشا وهدم السور وأباح بناء المساكن خارجه، فعاد لبيروت دورها المهم مرة أخرى. بقيت بيروت تحت الحكم المصري من سنة 1832 حتى 1841 وهي المدة التي بقيت فيها بلاد الشام في حوزة إبراهيم باشا. وفي هذه الفترة عرفت هذه المدينة تطوراً أساسيًّا شمل سائر مرافقها العُمرانيّة والإداريّة، ونما عدد سكانها يومئذٍ من 8 آلاف نسمة إلى 15 ألفاً، وذلك بسبب امتداد رقعتها إلى خارج السور الذي أمر إبراهيم باشا بهدمه وسمح للناس ببناء مساكنهم في الضواحي التي أصبحت فيما بعد جزءاً من المدينة نفسها، كما ازدهرت أحوالها التجاريّة بسبب اختيارها مركزاً للحجر الصحي، الأمر الذي أجبر جميع القادمين إلى الشام على الخضوع له للتأكد من سلامتهم الصحيّة وخلوهم من الأمراض المعديّة. وخلال عهد المصريين كان حاكم بيروت هو القائد في الجيش المصري سليمان باشا الفرنساوي. في سنة 1841 تمكنت الدولة العُثمانيّة من استعادة سيطرتها على بلاد الشام، فقاموا بنقل كرسي الولاية إليها وعيّنوا عليها والياً من قبلهم اسمه سليم باشا. وفي عهد هذا الوالي بدأت بيروت بالازدهار فازدادت عماراً وسكاناً، وانتقلت إليها تجارة الإفرنج، وعظم شأنها، وكثر مجيء المراكب الأوروبيّة إليها. وخلال أحداث 1860 بين الدروز والمسيحيين، لجأ الكثير من الموارنة النصارى إلى بيروت هربا من المذابح في جبل لبنان ودمشق. خلال منتصف القرن التاسع عشر ازداد سكان بيروت وتوسعت المدينة لتتخطى أسوارها. وفي خضم هذا التوسع قامت الإرساليات الغربية ومفكرو العالم العربي بتكوين المدينة. وأصبحت مركز الثقافة والفكر العربي ومركز تنوع عالمي بوجود الأوروبيين والأميركيين. فشركة المياه كانت بريطانية وشركة إمداد الغاز كانت فرنسية فيما أنشأ الأميركيون المدارس والجامعات ومن أشهرها الجامعة الأميركية في بيروت. واشتهرت فيها صناعات وتجارة الحرير. كما أنشأ الفرنسيون مرفأ بحريا عصريا في سنة 1894 ومدوا سكك الحديد بين بيروت ودمشق وحلب في سنة 1907. وكانت السفن الفرنسية تنقل البضائع بين بيروت ومارسيليا وسرعان ما أصبح للفرنسيين تأثير أكبر من أي دولة غربية أخرى، وفي تلك الفترة أخذ السكان يقتدون بالأوروبين في بعض نواحي عيشهم وفي ملبسهم. ونشرت موسوعة بريتانيكا أن توزيع سكان بيروت في سنة 1911 كان كالتالي: مسلمون (36,000 نسمة)، مسيحيون (77,000 نسمة)، يهود (2،500 نسمة)، دروز (400 نسمة)، أجانب (4,100 نسمة). [عدل] المرحلة المعاصرة خلال الحرب العالمية الأولى عصفت المجاعة والأمراض بجبل لبنان نتيجة لبعض التدابير العثمانية الضارة، وبسبب مجريات الحرب، وكنتيجة لهذا لجأ الكثير من أبناء الجبل إلى بيروت للحصول على لقمة عيشهم، وفي تلك الفترة قام بعض الوجهاء البيروتيين بتأسيس بعض الجمعيات التي أخذت على عاتقها تقديم المساعدات والإغاثات للجبليين مما خفف من وطأة الحرب عليهم. وبتاريخ 8 أكتوبر 1918 سقطت المدينة من العثمانيين ووقعت بأيدي قوات الحلفاء بقيادة الجنرال إدموند ألنبي. وأعلنت عصبة الأمم بيروت خاضعة للانتداب الفرنسي مع بقية مناطق جبل لبنان، البقاع وسوريا الكبرى. ثم أعلنها الفرنسيون في 1920 عاصمة لدولة لبنان الكبير، والتي أصبحت الجمهورية اللبنانية في سنة 1926 ولكن لم تنل استقلالها إلا في سنة 1943. وازدهرت بيروت خلال فترة الاستقلال وأصبحت نقطة استقطاب ثقافي واقتصادي لكل محيطها. فأصبحت بمثابة البلد الثاني، أو المصيف للعديد من مواطني العالم العربي. وشهدت بيروت اضطرابات لفترة بسيطة سنة 1958 زمن الرئيس كميل شمعون بسبب الصراع حول حلف بغداد، وخلال فترة الستينات من القرن العشرين أصبحت المدينة تعرف باسم ""باريس الشرق"". وبعد حرب 1967 مع إسرائيل، أصبحت بيروت مركزاً أساسياً للفدائيين الفلسطينيين الذين حاربوا الأخيرة. وفي العام 1975 اندلعت الحرب الاهلية اللبنانية وقسمت المدينة إلى شطرين: شرقي مسيحي، وغربي مسلم، وعم المدينة الخراب والفوضى. وقام الجيش الإسرائيلي في سنة 1978 باجتياح لبنان واحتلال أراضيه من الجنوب حتى نهر الليطاني في عملية أعطاها الجيش الإسرائيلي اسم هذا النهر ثم توسع الاحتلال في لبنان بعد العدوان الإسرائيلي الثاني في سنة 1982 ليصل مشارف العاصمة ويحاصرها. وفي سنة 1983 تمّ تفجير الثكنات العسكرية الفرنسية والأميركية في المدينة. وفي سنة 1990 استقر الوضع في لبنان وتوحدت بيروت وعادت إليها حركة العمران بسرعة لتعود مركزا تجارياً وثقافياً مهماً للمنطقة العربية من جديد بجهود جبارة من رئيس الوزراء اللبناني الأسبق رفيق الحريري. بعد اتفاق الطائف وانتهاء الحرب اللبنانية ومع تولي الرئيس رفيق الحريري الحكومة بدأ إعمار بيروت وإعادتها مجدداً على الساحة الدولية، فبدأ بإعمار وسط بيروت التي قامت شركة سوليدير ببنائه، وغدت بيروت مجدداً باريس الشرق حتى سنة 2005. ومع اغتيال رفيق الحريري في شباط 2005 انسحب الجيش السوري من لبنان بتاريخ 26 أبريل تحت ضغط مظاهرات مناصري ما عرف لاحقًا بتحالف 14 آذار وقرار الأمم المتحدة رقم 1559. ثم عادت بيروت ساحة للخراب بسبب المشاكل السياسية المتلاحقة بين السلطة والمعارضة. وتخلل ذلك عدوان إسرائيلي في يوليو 2006 دمرت خلاله البنية التحتية اللبنانية. وفي 7 أيار 2008، قام مسلحو المعارضة في لبنان بالسيطرة على بيروت كرد فعل على اتخاذ الحكومة قراراً بتفكيك شبكة الاتصالات الخاصة بالمقاومة وبعزل مدير مطار بيروت الدولي حيث اعتبرته المعارضة هذا القرار خرقًا للبيان الوزاري القاضي بدعم المقاومة في مواجهة الاحتلال الإسرائيلي. وتلى هذه العملية اتفاق في مدينة الدوحة أدى إلى إخلاء وسط بيروت من مظاهر الإضراب وأعاد الثقة بالسياحة اللبنانية. وبتاريخ 18 أكتوبر 2008 تبادل لبنان وسوريا السفراء لأول مرة في تاريخهما. [عدل] الجغرافيا تقع بيروت على شبه جزيرة تتجه لناحية الغرب نحو البحر المتوسط، على بعد 94 كيلومتر (58 ميل) من شمال الحدود الإسرائلية اللبنانية. يحد المدينة من الشرق سلسلة جبال لبنان الغربية؛ وهي تتخذ شكلا مثلثا، بسبب وقوعها بين وعلى تلتين: تل الأشرفية وتل المصيطبة. تبلغ مساحة محافظة بيروت 18 كم² (6.9 ميل مربّع)، بينما تبلغ مساحة التجمع الحضري للمدينة 67 كم² (26 ميل مربّع). يعتبر الشاطئ البحري لبيروت متنوعا، فهو صخري في شمال المدينة، ورملي في جنوبها، وفي بعض الأقسام من الشمال يكون الشاطئ عبارة عن أجراف صخرية مرتفعة، كذلك فإن هذه النماذج جميعها يمكن أن تندمج سويا في بعض الأماكن، مثل نقطة التقاء شاطئ الروشة بشاطئ الرملة البيضاء. [عدل] المناخ الطقس في بيروت معتدل إجمالا، إذ يسود المناخ المتوسطي المتمثل بفصول صيف حارة وجافة، ربيع وخريف معتدلين، وشتاء بارد ممطر. يعتبر أغسطس أكثر شهور السنة حرّا، حيث يمكن أن يصل معدل الحرارة إلى 29 ° مئوية (84 ° فهرنهايت)، كما يعتبر شهرا يناير وفبراير أكثرها برودةً، حيث يصل معدل درجات الحرارة في الشهر إلى 10 ° مئوية (50 ° فهرنهايت). يكون اتجاه الرياح غربيّا خلال فترة بعد الظهر والمساء، أي أنه يهب من البحر إلى اليابسة، أما في الليل، يتغير الاتجاه إلى الشرق، أي إنه يهب من اليابسة نحو البحر. يبلغ معدل الأمطار السنوية في بيروت 860 ميليمتر (34.1 إنش) والتي يتساقط معظمها خلال أشهر الشتاء، والقليل منها يتساقط في الخريف والربيع. تتساقط معظم الأمطار خلال عدد محدود من الأيام بشكل كثيف في العادة، أما الثلج فيندر أن يتساقط في بيروت، وبحال تساقط فإنه لا يتراكم، ويُستثنى من ذلك شتاء السنوات 1920، 1942، و1950، حيث هبّت ثلاث عواصف ثلجية كبيرة على لبنان أدت إلى هطول الثلوج على الساحل. [عدل] مناطق بيروت تُقسم بيروت إلى 13 حيّا معترفا به: ويُقسّم كل من هذه الأحياء إلى مناطق عقارية متعددة. تقع ثلاثة مخيمات للاجئين الفلسطينيين في بيروت من أصل 12 مخيما رسميا في لبنان، وهذه المخيمات هي: مخيم برج البراجنة، مخيم شاتيلا، ومخيم مار الياس، وجميعها تقع جنوبي المدينة. ومن بين الخمس عشر مخيما الغير رسميّة في لبنان، فإن واحد منها منها، وهو مخيم صبرا، يقع في بيروت، بالقرب من مخيم شاتيلا. [عدل] سكان بيروت تختلف تقديرات عدد سكان بيروت بشكل واسع، فهي تصل بحسب بعض الإحصائات إلى 938,940 نسمة، بينما تصل بالنسبة لإحصائات أخرى إلى 1,303,129 نسمة، وإلى 2,012,000 نسمة بالنسبة للبعض الآخر. إن غياب العدد الصحيح لسكان بيروت يعود إلى أنه لم يتم أي تعداد رسمي للسكان في لبنان منذ سنة 1932. تعتبر بيروت أكثر مدن لبنان غنى بالتنوع الديني والمذهبي، ويُحتمل أيضا أن تكون أكثر مدن الشرق الأوسط غنى بهذا التنوع، إذ أن لكل من المسلمين والمسيحيين وجود فعّال فيها. هناك 9 طوائف رئيسيّة في بيروت هي: السنّة، الشيعة، الدروز، الموارنة، الروم الأرثوذكس، الروم الكاثوليك، الأرمن الأرثوذكس، الأرمن الكاثوليك، البروتستانت. يتولى الفصل في المنازعات والقضايا الدينية، أو قضايا الأحوال الشخصية، القضاء الديني المختص بالنسبة لكل طائفة على حدى. إن المطالبة بالزواج المدني في لبنان قوبلت بالرفض من قبل رؤساء الطوائف الروحية حتى الآن، ولكن الحكومة تعترف بالزواج المدني الذي انعقد في الخارج. يعيش في بيروت حاليا عدد قليل من اليهود، ولكن في السابق كان هناك نسبة كبيرة نسبيا من اليهود تسكن في حي وادي أبو جميل بوسط بيروت، ولا يزال الكنيس اليهودي قائما هناك حتى اليوم. ومن آثار اليهود الباقية في بيروت أيضا المقبرة اليهودية الواقعة في القسم الشرقي من المدينة، والتي دُفن فيها أيضا بعض الجنود الفرنسيين الذين خدموا في لبنان أيام الانتداب. ويتوزع سكان بيروت على الشكل التالي: مسلمون:47% (السنّة:30%، الشيعة:17%)، مسيحيون:44% (الموارنة:25%، الروم الارثودكس:9%، الروم الكاثوليك:6%، الارمن:4%)، اقليات ويهود:9%. كان للحرب الأهلية اللبنانية تأثير على ديمغرافية السكان وتوزع الطوائف في بيروت، فقبل الحرب كانت الأحياء السكنية أكثر اختلاطا بالمذاهب المختلفة، أما اليوم فإن كل قسم من بيروت يطغى عليه طابع معين، فبيروت الشرقية أكثرية سكانها مسيحيون، مع أقليّة سنيّة، بينما بيروت الغربية أكثر سكانها مسلمون سنّة، وفيها أقليّة مسيحية وشيعيّة. ويُلاحظ اليوم أن انتقال السكان المسيحيين والمسلمين من وإلى القسم الغربي والشرقي من المدينة عاد على نحو بسيط. يسكن ضاحية بيروت الجنوبية أكثرية شيعيّة، مع وجود أقليّة صغيرة من السنّة والمسيحيين. كان لبيروت تاريخ من عدم الاستقرار السياسي كنتيجة للانقسامات الطائفية، كما لعب الدين دورا في السابق في تقسيم المجتمع اللبناني، كما يتضح من الحرب الأهلية الأخيرة. [عدل] اللاجئون والعمّال كان الأرمن من أول اللاجئين إلى بيروت في المرحلة المعاصرة، وبدأ وصول الأرمن إلى لبنان سنة 1915 بعد ارتكاب المذابح بحقهم من قبل الأتراك، وأول منطقة سكنوها كانت منطقة الكرنتينا ومن ثم برج حمود، حيث لا يزال المتحدرين منهم يقيمون هناك حتى اليوم. كانت بيروت إحدى المدن الرئيسية في لبنان التي سكنها اللاجئون الفلسطينون سنة 1948، كذلك هناك عدد كبير من السوريين والمصريين الذين يقطنون المدينة ويعمل معظمهم في قطاع الخدمات والبناء. وبعد الغزو الأمريكي للعراق سنة 2003، قدم لبنان حوالي 100,000 عراقي وسكن الكثير منهم في بيروت، إلا أن الحكومة أبعدت قسرا جزءاً كبيرا منهم أو قامت بسجنهم بسبب وصولهم بطريقة غير شرعية. وبالإضافة لذلك هناك عدد كبير من المهاجرين غير العرب في بيروت مثل الأفغان، الإيرانيين، والباكستانيين، كما شهدت السنوات الأخيرة تزايدا في أعداد القادمين من الحبشة، وبلدان جنوب شرق آسيا، مثل إندونيسيا، الفلبين، ماليزيا، وسريلانكا، ويعمل هؤلاء في العادة كخدم في المنازل أو المكاتب، والبعض يُباشر أعمالا خاصة به، مثل الإيرانيين الذين يعملون إجمالا في صناعة السجاد العجمي. [عدل] الخدمات الإقتصادية والتجارية والصناعية والصحية [عدل] الإقتصادية تعتبر بيروت مركزا لأحد أهم وأكبر المرافئ الواقعة شرق البحر المتوسط؛ حيث أن موقعه وعمق المياه فيه يتيح له أن يستقبل أكبر المراكب وسفن الشحن. فقد ظهر أن القسم المخصص منه لتخزين الحاويات كان يعمل ويحوي ما يزيد عن العدد العادي الذي يُفترض به أن يحويه، لأكثر من 10 سنوات، قبل أن تظهر الدراسات أنه يقدر أن يحوي هذا المقدار. كما وتوجد المقرات الرئيسيّة للعديد من المصارف والشركات اللبنانية في بيروت، وبعض فروع الأجنبية منها. [عدل] العملة والمصارف كان اللبنانيون عموما يتعاملون بالليرة العثمانية أيام الحكم العثماني، وكان الناس يرمزون إلى العملة باسم ""العثمليّة"" أو ""الليرة العثمليّة""، وخلال عهد الحكم المصري في لبنان (1831-1840)، وفي السنوات اللاحقة بعده، تعامل البيروتيين بالعملة المصرية، وكانوا يرمزون إليها ""بالمصرية""، ومن هذه العملة اكتسبت النقود لفظتيّ ""مصاري"" و""مصريات"" اللتين لا تزالان تستعملان حتى اليوم في بيروت وكافة أنحاء لبنان وسوريا بمعنى نقود. بعد أن خضع لبنان للإنتداب الفرنسي، أصدر الجنرال هنري غورو، المفوض السامي الفرنسي في سوريا ولبنان، نقدا خاصا لكلا البلدين، وقد حصر الإصدار ""ببنك سوريا ولبنان""، وكان هذا المصرف فرنسيّا مقره باريس، وربطت حكومة الإنتداب النقد اللبناني بالفرنك الفرنسي الذي كانت قيمته قد انخفضت كثيرا آنذاك، وجعلت الليرة وحدة العملة اللبنانية وقسمتها إلى مائة قرش، وبهذا ظهرت الليرة اللبنانية. وبعد زوال الإنتداب حصلت قطيعة اقتصادية بين لبنان وسوريا بتاريخ 15 مارس 1950 بسبب تباين وجهات النظر الاقتصادية بين الدولتين، فكان هذا حافزا للحكومة اللبنانية كي تعيد تنظيم اقتصاد الدولة، فأنشأت في أوائل ستينات القرن العشرين ""مصرف لبنان"" أو ""البنك المركزي"" الذي حلّ مكان بنك سوريا ولبنان في إصدار النقد اللبناني. نشطت حركة المصارف بسبب الازدهار الاقتصادي خلال فترة الستينات وأوائل السبعينات، فبعد أن كان عدد المصارف لا يزيد عن عشرة بعد الاستقلال، ارتفع في فترة الازدهار إلى قرابة المئة، وقد اختيرت مدينة بيروت سنة 1974 مركزا لاتحاد المصارف العربية، وتشجيعا لهذا القطاع الاقتصادي، أقرت الحكومة قانون السرية المصرفية أملةً في اجتذاب الودائع الكبيرة من لبنان والبلاد العربية، وقد أعطت هذه السياسة ثمارها وظهرت نتائجها في المبالغ الطائلة التي أودعت في المصارف اللبنانية في بيروت، والتي بلغت في بعض الأوقات ما يزيد عن 6 مليارات ليرة. ومن المصارف التي تتخذ من بيروت مقرا رئيسيّا لها: بنك بيروت، بنك بلوم، بنك بيبلوس، بنك عودة، بنك لبنان والمهجر، بالإضافة لعدد من البنوك المشتركة مع بعض الدول العربية مثل البنك اللبناني الكويتي والبنك اللبناني المصري، وغير العربية كالبنك اللبناني الكندي، كما توجد بعض الفروع لمصارف أوروبية مثل البنك البريطاني (HSBC). على الرغم من الأزمة الاقتصادية العالمية (2007 و2009 والمستمرّة حتى الآن)، فإن مصارف لبنان لم تتأثر بها بشكل يذكر، وبالتالي فإن قيمة الليرة اللبنانية بقيت مستقرة نسبيّا، ويعود ذلك إلى الإجراءات الصارمة التي تتبع عند منح القروض وغيرها من المدفوعات، والتي نصّ عليها وفرضها حاكم مصرف لبنان، رياض سلامة. حصل الأخير على جائزة ""أفضل حاكم مصرف مركزي لسنة 2009""، كونه كان قادرا على منع وصول الأثار السلبية للأزمة الاقتصادية العالمية إلى لبنان، كما كان قد حصل على نفس الجائزة سنة 2006. [عدل] بورصة بيروت بورصة بيروت هي سوق الأوراق المالية الوحيدة العاملة في لبنان. تعتبر بورصة بيروت واحدة من أقدم الأسواق المالية في المنطقة حيث يعود تاريخ تأسيسها لسنة 1920، تحت سلطة الإنتداب الفرنسي، وكانت ثاني أقدم سوق مالية في العالم العربي. وفي أوائل الخمسينات تميز، الاقتصاد اللبناني بنشاط ملحوظ حيث بدأت شركات صناعية ومصرفية وخدماتية تدخل البورصة لتجعل من بورصة بيروت أفضل سوق مالي في المنطقة مع دخول حوالي خمسين شركة. مع اندلاع الأحداث اللبنانية سنة 1975 تراجعت حركة التداول في بورصة بيروت، ومع تدهور الوضع الأمني، علق العمل في البورصة من سنة 1983، ولم تعاود نشاطها حتى 22 ديسمبر 1996، إي بعد 13 عاما. في نهاية سنة 2006 أطلقت بورصة بيروت نظام تداول جديد عن بعد، يسمح للوسطاء بتداول الصكوك المدرجة على بورصة بيروت عن بعد من مكاتبهم الخاصة. وفي 13 فبراير 2008 قررت البورصة الاجازة باعتماد التداول الالكتروني ""عن بعد"" على بورصة بيروت عبر الانترنت وذلك حصراً من خلال شركات الوساطة المعتمدة في البورصة. تقع بورصة بيروت اليوم في وسط المدينة التجاري، بعد أن نُقل مقرها إلى هناك سنة 2002. [عدل] الخدمات التجارية تشكل التجارة جزءاً من طبيعة البيروتيين الذين اكتشفوا منذ القدم أهمية موقع مدينتهم المرفئية، كجمال التقاء بين الشرق والغرب يتمتع بميزات تسهم في إنجاح المبادرات التجارية على اختلافها. فغدت بيروت مركزاً مالياً وتجارياً وصناعياً مرموقاً يتعاطى جميع النشاطات المالية والخدمات المصرفية بالإضافة إلى نشاطات أخرى متعددة في قطاعات البناء والتجارة والاستيراد والتصدير والصناعة. وتتمركز في بيروت المؤسسات الإقتصادية والتجارية الكبرى لتأمين الخدمات واستثمار المشاريع الإنشائية، ما وفر العمل للعديد من اللبنانيين، وجلب العديد من المستهلكين إليها، وقد ساعد في ذلك اعتماد لبنان النظام الرأسمالي الحر، وإقراره قانون السرية المصرفية وتوسيع وتطوير كل من مطار بيروت الدولي ومرفأ بيروت والمنطقة الحرة في كل من هذين المرفقين الحيويين اللذين يعتبران عن حق بداية الشرق ومنفذاً للدول العربية على البحر المتوسط، وجسر الغرب الصناعي للشرق الإستهلاكي. [عدل] جمعيّة تجّار بيروت تأسست جمعية تجـار بيـروت سنة 1921 وأعترف بها رسـمياً بموجب رخصـة رسـمية مؤرخة في أبريل 1921. وكان الهدف الأساسي للمؤسسين العمل على توحيد جهود التجار في مدينة بيروت والتي كانت ركن الأساس للتجارة اللبنانية، وتنسيق مساعيهم في خدمة مهنتهم والإعتناء بالوسائل التي من شأنها حماية التجارة اللبنانية وتشجيعها ورفع مستواها والدفاع عن مصالحها ومصالح أعضائها والعمل على تقدمها وتقدمهم من جميع النواحي الاقتصادية، والعمل على إيجاد المشاريع التجارية وتنشيطها على اختلاف أنواعها والسعي لتعزيز مدينة بيروت الاقتصادي وإنشاء مكتب للاستعلامات التجارية وناد لتعارف التجار توثيقاً للروابط بينهم والتوسط لدى السلطات الرسمية والدوائر الحكومية لرفع كل حيف يقع عليهم والعمل لكل ما يعود بالنفع على الجمعية عموماً. [عدل] الخدمات الصناعية تتمركز في بيروت وضواحيها 66% من المؤسسات الصناعية اللبنانية نظراً إلى سهولة الحصول على المواد الأولية عبر مرفأ بيروت بالإضافة الى توافر اليد العاملة. [عدل] الخدمات الصحية في بيروت أهم المستشفيات اللبنانية وأكثرها تجهيزاً وكفاية معظم الجهاز الطبي اللبناني، فضلاً عن المستوصفات والصيدليات ومستودعات الأدوية. اشتهرت في الماضي بأنها مستشفى العرب، وبعد الحرب عادت تدريجياً إلى موقعها المرموق ويأتي إليها العديد من العرب خصوصاً للحصول على الطبابة المميزة. ومن أبرز مستشفيات بيروت: مستشفى الجامعة الأميركية، مستشفى رزق، مستشفى أوتيل ديو، ومستشفى المقاصد. [عدل] بيروت الرسمية يقع البرلمان اللبناني في العاصمة بيروت، وكذلك السراي الكبير، مقر الحكومة. تحوي بيروت أيضا جميع الوزارات ومعظم الإدارات الرسميّة، السفارات والقنصليات. بيروت هي إحدى المحافظات الستة اللبنانية، والخمسة الأخرى هي: البقاع، لبنان الشمالي، لبنان الجنوبي، جبل لبنان، والنبطية. تتكون بلدية بيروت من مجلس البلديّة ولجان ذلك المجلس. يتألف مجلس البلدية من رئيس البلدية ونائبه وأعضاء المجلس البالغ عددهم 21 شخصا. أما لجان المجلس فقد حدد القانون عددها بست عشرة لجنة هي: لجنة المناقصات، لجنة المال والإدارة، لجنة متابعة مقررات المجلس البلدي، اللجنة القانونية، لجنة الحدائق والصحة والبيئة، لجنة التخطيط والأشغال والأملاك والاستملاكات، لجنة الإعلام والعلاقات العامة، لجنة تسمية الشوارع والسير والإنارة والنقل، لجنة الشؤون الاجتماعية والثقافية والرياضية، ولجنة المؤسسات المصنفة. يشمل الجدول أدناه أسماء محافظو بيروت من عام 1936 إلى الوقت الحاضر: [عدل] المنظمات الدولية تتخذ بعض المنظمات الدولية من بيروت مقرّاً لها، ومن ذلك لجنة الأمم المتحدة الاقتصادية والإجتماعية لغربي آسيا (الإسكوا، ESCWA) المتمركزة في وسط بيروت التجاري. وكذلك فهناك مكاتب إقليمية في المدينة لكل من منظمة العمل الدولية (ILO)، ومنظمة الأمم المتحدة للتربية والعلم والثقافة (اليونسكو، UNESCO)، والتي تغطي كافة أنحاء العالم العربي. بالإضافة لذلك، يقع المقر الرئيسي للإتحاد العربي للنقل الجوي (AACO) في بيروت أيضاً. [عدل] التعليم يؤمن التعليم العالي في بيروت، وجميع أنحاء لبنان، عدد من المعاهد المهنية ومؤسسات التعليم العادي، مثل الكليّات الجامعية، المؤسسات الجامعية، والجامعات. ومن بين كل صروح العلم هذه المنتشرة عبر الدولة، فإن الجامعة اللبنانية هي مؤسسة التعليم العالي الرسميّة الوحيدة التي تقع في العاصمة. تُدار جميع الكليّات والجامعات في بيروت ولبنان من قبل وزارة التربية والتعليم العالي، ويعتبر الوزير المختص مسؤولا عن وضع البرامج التعليمية وتقرير موعد الإمتحانات الرسميّة وصيانة هذه المؤسسات والحفاظ عليها بشكل عام. ينتشر في بيروت عدد من المدارس الخاصة، ومن أشهرها: الإنترناشونال كولدج، بيروت (الكليّة العالمية في بيروت، IC)، كلية لويس فاغمان، مدرسة الجالية الأميركية في بيروت، ثانوية الروضة، كلية السيدة الأرثوذكسية، الكلية الفرنسية البروتستانتية (بالفرنسية: Collège Protestant Français)، مدرسة القلبين الأقدسين - الجميّزة (بالفرنسية: Collège du Sacré-Coeur Gemmayzé)، الثانوية الفرنسية اللبنانية الكبرى (بالفرنسية: Grand Lycée Franco-Libanais). كذلك هناك بعض الجمعيّات الخيريةّ التي تُنشأ المدارس الخاصة مثل جمعية المقاصد الخيرية الإسلامية، والتي أنشأت عدّة مدارس خاصة في بيروت بقي منها 8 اليوم، ومن أهمها كلية المقاصد للبنات وكلية خالد بن الوليد. يعتمد انتقال الطالب إلى مرحلة التعليم العالي على حصوله على شهادة البكالوريا اللبنانية، ولكن يُقبل أيضا بالبكالوريا الفرنسية، باعتبار أنه تمت مساواتها بتلك اللبنانية، ويحصل الشخص على هذه الشهادة عن طريق نجاحه في إمتحانات الثانوية العامة الرسمية. تعتبر البكالوريا الفنية أو المهنية بديلا عن تلك العادية بالنسبة لمن درس في المعاهد الفنية. هناك عدد كبير من الطلاب الأجانب الذين يكملون دراساتهم العليا في بيروت، وأكثرهم من الخليج العربي وسوريا والعراق، والبعض من إيران وأوروبا، وينبغي على أي أجنبي من الذين يرغبون بمتابعة تعليمهم العالي في لبنان أن يستوفي المؤهلات المطلوبة في اللبنانيين أنفسهم، فيجب أولا أن تكون شهادته الثانوية معادلة للبكالوريا اللبنانية كي يسمح له بالتسجيل في أي مؤسسة تعليم عالي. لا يخضع الطلاب الأجانب لأي نظام محاصصة، وتُقدم الحكومة المنح الدراسيّة ضمن نطاق الاتفاقات الثانئية التي عُقدت مع الدولة الأم للطالب الأجنبي أو الدولة التي يرغب الطالب اللبناني بالتعلّم فيها. وعند حصول أي لبناني أو أجنبي على شهادة أجنبية، فإنه يجب التصديق عليها من قبل السفارة اللبنانية في ذلك البلد ووزارة الخارجية في لبنان، ومن ثم يبقى على الأجنبي المرشح للدخول في المؤسسة التعليمية أن يذهب بنفسه ومعه المستندات المطلوبة لإكمال إجراءات التسجيل في الجامعة أو المعهد الذي ينشده. تعتبر بيروت مركزا لبعض أهم وأشهر الجامعات في الشرق الأوسط، مثل الجامعة الأميركية في بيروت، جامعة القديس يوسف، المعهد العالي للأعمال، والجامعة اللبنانية الأميركية، وبعض الجامعات والكليّات ذات الأهمية المحلية مثل جامعة بيروت العربية، والجامعة الأميركية للعلوم والتكنولوجيا. [عدل] العمارة إن النظام المعماري في بيروت في العهد العثماني يعتبر من أجمل ملامح التراث البيروتي واللبناني والعربي والعثماني، وتشهد الآثار العُثمانيّة المتبقية من منازل ودور وقصور وسرايات وثكن ومدارس ومساجد، جمال وروعة هذا التراث. وعلى سبيل المثال فإن النشاطات الاقتصاديّة كانت ممثلة بالأسواق التجاريّة والصناعيّة والحرفيّة، من بين هذه الأسواق على سبيل المثال والتي كانت قائمة منذ العهد العُثماني: سوق الأساكفة، سوق البازركان، سوق العطارين، سوق الحدادين، وكثير غيرها. كانت بيوت البيارتة في تلك الفترة متواضعة بشكل عام، سقوفها مدعمة بالجسور الخشبيّة، وكان يصعد إلى الطابق العلوي بواسطة سلم حجر داخلي وسلم حجر خارجي، علماً أن بعض البيوت الأخرى كانت سلالمها مصنوعة من الأخشاب، أما المساطب فكانت نمطاً معمارياً تقليدياً موجود أمام بيوت بيروت كافة، كما وجدت في بيروت القديمة وفي ضواحيها القريبة بعض البيوت المتواضعة التي بنيت كلها من الخشب، وكانت تبطن الجدران الخشبية بصفائح من القصدير أو الزنك لمنع الهواء من الدخول إلى المنازل. وبشكل عام فإن بيروت في القرن التاسع عشر كانت تتميز بمنازل سقوفها من القرميد الأحمر الموضوع فوق السقوف الخشبية، وبغرف واسعة ذات سقوف عالية، وإيوان جميل متسع يُسمّى المنزول وهو ما يُعرف حاليّا بالصالون أو غرفة الاستقبال. وكان يتخلل المنازل شبابيك شرعيّة، وفتحات زجاجيّة مرتفعة مصنوعة من الزجاج الملون وفي غالبية منازل بيروت شرفات في الطابق الأول، في أعلاها فتحات زجاجيّة مصنوعة من الزجاج الملّون، كما يتخلل الغرف بعض فتحات التهوئة، وكانت المنازل البيروتيّة تضّم عادة عليّة التي تُعرف محليا باسم ""المتخّت"" أو ""التتخيتة"" التي يعلوها عادة القافعة التي يصعد منها إلى سطح المنزل، حيث السطيحة التي يظللها العرزال ومسابك زهور الفل والزنبق والرياحين والياسمين. وفي فترة لاحقة تأثر البيروتيين بنمط العمارة الأوروبي، فأخذت البيوت ذات طابع العمارة الإيطالية والفرنسية تنتشر بالمدينة شيئا فشيئا حتى استبدلت الكثير من المباني ذات الطابع العربي أو العثماني. وفي فترة لاحقة، ومع ازدياد الكثافة السكانية، أخذ الناس يبنون العمارات المتعددة الطوابق فحلت مكان معظم الأبنية التقليدية لدرجة أن أي حي سكني به عمارة قديمة من أيام العثمانيين والفرنسيين تصنفه البلدية على أنه ""حي ذو طابع تراثي"". وبعد انتهاء الحرب الأهلية، قامت شركة ""سوليدير"" بإعادة بناء وسط المدينة المدمر، فبنت معظم المناطق السكنية في تلك المنطقة على الطراز الأوروبي. [عدل] معالم المدينة [عدل] المواصلات إن استعمال وسائل المواصلات حاجة ضرورية يومية بالنسبة لكل من يسكن المدينة أو خارجها، على الرغم من صغر حجمها. تُقسّم وسائل النقل في بيروت إلى مواصلات برية، بحرية، وجويّة. [عدل] المواصلات البرية تتصل بيروت بغيرها من المدن اللبنانية والمدن السورية الرئيسيّة، عن طريق الحافلات التي يتبع كل منها شبكة طرقات معينة في تنقله. وتتمركز الحافلات التي تنقل الركاب إلى شمال لبنان وسوريا في محطة شارل حلو الواقعة في شمال بيروت. وفي بيروت شركتين رئيسيتين تقدم خدمات النقل للمواطنين: الأولى هي الشركة اللبنانية للمواصلات (LCC)، وهي شركة خاصة تؤمن النقل بداخل المدينة وبعض الضواحي، وهي تتبع 10 طرقات رئيسيّة تغطي معظم المنطقة المركزية لبيروت. أما الشركة الثانية، فهي مصلحة سكك الحديد والنقل المشترك، وهي شركة عامّة، تتبع حافلاتها 12 خطّا رئيسيّا في المدينة. بالإضافة إلى الحافلات، التي تستخدمها طبقة واسعة من الشعب وخصوصا أبناء الطبقات الفقيرة بسبب التعرفة البخسة، تنتشر في بيروت سيارات الأجرة والسرفيس، والأخيرة عبارة عن أجرة أرخص بكثير من الأجرة العادية، وتعرفتها محددة مسبقا، وهي تصل حاليّا في بيروت إلى 2000 ليرة لبنانية، والغالب أن يستقل الناس سيارة الأجرة باعتبار أنها ""سرفيس""، ولتفادي أي سوء تفاهم فقد جرت العادة على أن يخبر الراكب السائق بالمكان الذي يقصده، فإذا كان بعيدا تعتبر الأجرة عاديّة، وإن كان ضمن حدود المدينة تعتبر ""سرفيس"". كذلك تُستعمل الميكروباصات في نقل الأفراد من بيروت إلى بعض البلدات والقرى والمدن اللبنانية. وفي فترة سابقة، كان الترامواي أيضا يؤدي خدمة النقل بداخل المدينة، وقد جرى الاحتفال بتدشين خط الترامواي ببيروت في شهر سبتمبر سنة 1907 بمناسبة المولد السلطاني للعام الثامن والتسعين، وكان ذلك في عهد الوالي إبراهيم خليل باشا. ، وتوقف العمل به في مايو 1964، بعد أن أصدرت الحكومة قرارها بذلك، وسيّرت الحافلات بدلا منه، بعد أن درّبت سائقي الترامواي على قيادة السيارات الجديدة. [عدل] المواصلات البحرية إن مرفأ بيروت هو أكبر مراقئ لبنان وأحد أهم المرافئ الواقعة شرق البحر المتوسط، وهو فضلا عن استقباله المراكب والسفن التجارية، يستقبل العبّارات التي يمكن الإنتقال فيها من وإلى قبرص والمرافئ اللبنانية الأخرى بالإضافة للمرافئ السورية والمصرية وغيرها من المرافئ المجاورة. [عدل] المواصلات الجويّة يقع مطار بيروت رفيق الحريري الدولي، الذي تمّ إعادة تأهيله مؤخرا، في الضاحية الجنوبية للمدينة، وقد تم افتتاحه سنة 1954، وفي هذه الفترة كان يُعرف بمطار بيروت الدولي، وقد تعرض المطار على مر السنين لعدد من العوائق كان أبرزها الحرب الأهلية اللبنانية التي اوقفت جميع عمليات السفر تقريبا وأدت لتدمير منشآته وتوقفه عن العمل، وبعد انتهاء الحرب قام رئيس الوزراء آنذاك، رفيق الحريري بإعادة بنائه، وبعد استشهاد الأخير سُمي المطار على اسمه. يتعامل المطار مع 47 شركة طيران عربية وعالمية و 8 شركات شحن جوي. [عدل] الثقافة تعتبر ثقافة بيروت الحالية مزيجا من ثقافات متنوعة ومتعددة لمختلف الشعوب والحضارات التي مرّت على المدينة، بما فيها اليونانيون والرومان (ثقافة حوض البحر المتوسط)، العرب والأتراك (ثقافة عربية إسلامية)، والفرنسيون (ثقافة أوروبية). يُعتقد أن مدرسة الحقوق التي أنشأت في المدينة أيام الإمبراطورية الرومانية كانت أول مدرسة قانون في العالم. إن تاريخ الكوسموبوليتية هذا يعد مصدر فخر للبنانيين عموما والبيروتيين خصوصا. استضافت بيروت قمة الفرانكوفونية وجامعة الدول العربية سنة 2002، وحفل تقديم جائزة ألبير لوندر، الذي يقدم جوائز للصحافيين الفرانكوفونيين المميزين كل سنة. استضافت المدينة أيضا الألعاب الفرانكوفونية في عام 2009. تعتبر بيروت عاصمة الكتاب العالمية للأمم المتحدة لسنة 2009، تقديرا لغناها الثقافي. [عدل] المتاحف يعتبر متحف بيروت الوطني المتحف الأساسي للأثار في لبنان، وهو يحوي قرابة 1300 قطعة حرفية أثريّة يتراوح تأريخها من فترة عصور ما قبل التاريخ وصولا إلى العهد المملوكي في العصور الوسطى. وبالإضافة للمتحف الوطني، يعتبر متحف الجامعة الأميركية في بيروت للأثار ثالث أقدم متحف في الشرق الأوسط، وهو يعرض مجموعة كبيرة من الحرفيات التي عُثر عليها في لبنان وبعض الدول المجاورة. كذلك يوجد متحف سرسق أو قصر سرسق الذي يحوي اليوم أكثر الأعمال الفنية شهرة في بيروت، وهي تتمثل في مجموعة من المنحوتات اليابانية وعدّة أعمال فنية إسلامية، كما ويستضيف هذا المتحف معارض مؤقتة خلال السنة. وبالقرب من السراي الكبير يقع متحف روبير معوّض الخاص الذي تُعرض فيه المجموعة الخاصة بهاوي الفن والسياسي اللبناني هنري فرعون، من تحف وقطع أثرية. كما ويوجد متحف علمي خاص بالأطفال هو ""بلانت ديسكفري"" (كوكب الاكتشاف)، وفيه عدد من المعارض والتجارب والحرفيات، ويؤمن الإرشادات والتعليمات المناسبة لتثقيف الأولاد. [عدل] الإعلام إن بيروت هي المركز الأساسي في لبنان لشركات التلفزة، والمطبوعات الصحفية، ودور نشر الكتب. تشمل القنوات التلفزيونية في المدينة: تلفزيون لبنان، المؤسسة اللبنانية للإرسال، تلفزيون المستقبل، قناة MTV، تلفزيون الجديد، قناة المنار، قناة ANB، وقناة NBN. أما الصحف فتشمل: جريدة النهار، السفير، المستقبل، الأخبار، جريدة البلد، الديار، الأنوار، الشرق، صحيفة L'Orient Le Jour الفرنسية، وصحيفة Daily Star الإنكليزية. تعتبر بيروت أيضا إحدى محوريّ الإعلام الرئيسيين في العالم العربي، والثانية هي مصر. [عدل] الرياضة استضافت بيروت، إلى جانب طرابلس وصيدا، كأس آسيا في كرة القدم لسنة 2000. هناك ملعبين أساسيين لكرة القدم في المدينة وهما: ملعب المدينة الرياضية، وملعب بيروت البلدي. تتخذ 8 فرق كرة قدم من الدوري اللبناني بيروت مركزا لنواديها، وهي: نادي النجمة اللبناني، نادي الأنصار، الحكمة، العهد، المبرّة، الصفا، الراسينغ بيروت‎، وشباب الساحل. بالإضافة لذلك هناك فرقيّ كرة سلة من بيروت، نادي الرياضي، ونادي الحكمة، الذان يُشاركان دوما في الدوري اللبناني لكرة السلة والبطولات العربية والإقليمية. تقام في بيروت أيضا أعداد أخرى من الأنشطة الرياضية، منها ماراثون بيروت السنوي، الكرة الطائرة، سباق خيل أسبوعي في ميدان سباق المدينة، بالإضافة لدورات غولف وكرة المضرب تقام في نادي الغولف في بيروت. ومؤخرا أنشأ دوري للرغبي في لبنان، واتخذت 3 فرق من أصل 5 بيروت مقرا لنواديها، وهي: AUB Wolves (ذئاب الجامعة الأميركية في بيروت)، LAU Immortals (خالدوا الجامعة اللبنانية الأميركية)، و USJ Saints (قديسي جامعة القديس يوسف). تعتبر بيروت مرشحة محتملة لاستضافة الألعاب الأولمبية الصيفية لسنة 2024، ومن المتوقع أن مشروع صنين الضخم، البالغة تكلفته 1.2 مليار دولار أمريكي، سيجعل لبنان قادرا على استضافة هذه الألعاب. [عدل] الموضة والفنون هناك المئات من المعارض الفنيّة عبر العاصمة بيروت وضواحيها. يعتبر الكثير من اللبنانيين مهتمّا بالفن وإنتاجه، فهناك قرابة 5000 فنان ينتج الفنون الجميلة، وعدد مماثل لهم يعملون في مجال الموسيقى، التصميم، الهندسة، المسرح، الأفلام، التصوير، وغيرها من أشكال الفنون. يتخرّج كل سنة المئات من الطلاب في كليات الفنون التصويرية وتصميم الأشكال من مختلف الجامعات في المدينة، وأخذت ورشات العمل الفنية تزدهر وتنتشر في جميع أنحاء لبنان، وفي بيروت خصوصا، حيث أصبح المشهد الفني غنيّا ومتنوعا للغاية. بالإضافة لهذا تنتشر معارض الأزياء والموضة بشكل كبير عبر أنحاء المدينة، وهناك دوما معارض ووكالات أزياء جديدة لمصممين عالميين تُفتتح وتعرض أعمالها عبر برامج أزياء مختلفة أبرزها قناة الموضة العربية الفضائية (بالإنجليزية: Fashion TV Arabia‏). ومن وكالات الأزياء المشهورة في بيروت: «جورجيوس ايجنسي» لصاحبها جورج كعدي، ستايل موديلينغ لصاحبها إيلي نحّاس، و«ناتاليز ايجنسي» لناتالي فضل الله. افتتح العديد من المصممين العالميين معارض لهم في بيروت مثل فيرساتشي وغوسي، كما ويعيش الكثير من هؤلاء المصممين بداخل المدينة وحولها مثل إيلي صعب، المصمم العالمي للأزياء النسائية. يشتهر الأخير بتصميمه لملابس لفنانات مشهورات مثل بيونسيه، جوينيث بالترو، وميشا بارتون، وهو يتبرّع سنويّا بشجرة ميلاد لتوضع في وسط بيروت التجاري. ومن المصممين المشاهير الذين يسكنون بيروت أيضا، زهير مراد، الذي صمم ملابس لفنانات مثل آنا أورتيز، وكريستينا أبلغيت، وهو يمتلك مشغلا ومعرضا خاصا به كذلك الأمر. [عدل] السياحة كانت السياحة في بيروت مزدهرة بشكل كبير إلى أن اندلعت الحرب الأهلية اللبنانية، حيث توقفت السياحة الترفيهية تماما، حتى وضعت الحرب أوزارها، فأعادت شركة سوليدير إعمار وسط المدينة المدمر الذي عاد وأصبح اليوم ينبض بالحياة كما كان سابقا، وبالتالي عادت سمعة المدينة كصلة وصل بين القارات الثلاثة، أوروبا وأفريقيا وآسيا، وكبوابة الشرق على الغرب. كان يُطلق على بيروت اسم ""باريس الشرق"" في أيام ازدهارها الأولى بعد الاستقلال، ولا يزال البعض يلقبها بهذا اللقب اليوم، ويعود ذلك إلى النمط العمراني، المعالم الأثرية، الأسواق، المطبخ البلدي، والحياة الليلية، التي بُشبهها البعض بتلك الموجودة في فرنسا، والتي من شأنها إبقاء السائح مهتما بالمدينة أثناء زيارته للبنان. ومن أهم فنادق بيروت: فندق ألبيرغو، فندق بيل فيو هوتيل، فندق السفير، فندق ومنتجع الموفمبيك، الإنتركونتينانتال فينيسيا، فندق الكومودور، الهوليداي إنّ ديونز، الميتروبوليتان بالاس، وغيرها. حصلت بيروت على المركز التاسع في قائمة أفضل المدن لمجلة السياحة والترفيه (بالإنكليزية: Travel and Leisure) لسنة 2006، حيث أتت في مرتبة متأخرة عن نيويورك ومتقدمة عن سان فرانسيسكو، إلا أن قائمة المدن هذه كان قد تمّ وضعها والتصويت عليها قبل العدوان الإسرائيلي على لبنان في نفس السنة. وبعد أن عادت الأمور لطبيعتها، عادت أعداد السياح لترتفع مجدداً بشكل ملحوظ. ومؤخرا قام دليل ""لونلي بلانت"" السياحي بتسمية بيروت المدينة الأكثر حيوية على سطح الأرض لسنة 2009، كما قامت النيويورك تايمز بمنح المدينة المركز الأول ضمن قائمة الأماكن الأربع والأربعين التي ينبغي زيارتها في سنة 2009. وقد زار لبنان في سنة 2009 حوالي 2.000.000 سائح عربي وأجنبي. [عدل] أعلام بيروت خرج من بيروت الكثير من أهل العلم والرواية والحديث، ومن أشهرهم: [عدل] مدن متوأمة المدن الشقيقة لبيروت هي:","بيروت هي العاصمة السياسية للجمهورية اللبنانية وأكبر مدنها. يتعدى عدد سكانها المليوني نسمة بحسب إحصائيات سنة 2007. تقع وسط الخط الساحلي اللبناني شرقي البحر الأبيض المتوسط. تتركَز فيها معظم المرافق الحيوية من صناعة وتجارة وخدمات. وهي مدينة قديمة وعريقة إذ ذكرت في رسائل تل العمارنة والمؤرخة إلى القرن الخامس عشر ما قبل الميلاد وهي مأهولة منذ ذلك الحين. بيروت هي مركز الثقل السياسي اللبناني حيث مقر معظم الدوائر السياسية مثل البرلمان ورئاسة الجمهورية بالإضافة لمراكز معظم الوزارات والدوائر الحكومية. تلعب الدور الرئيسي في الحركة الاقتصادية اللبنانية. وتعد المدينة إحدى أهم المؤثرات الثقافية في منطقة الشرق الأوسط والوطن العربي لغناها بالأنشطة الثقافية مثل الصحافة الحرة والمسارح ودور النشر ومعارض الفنون والمتاحف وعدد كبير من الجامعات الدولية. مرت المدينة بالعديد من الكوارث من زلالزل وحروب على مر التاريخ كان آخرها الحرب الأهلية اللبنانية المدمرة. وبعد انتهاء الحرب سنة 1990، أعادت الدولة في عهد حكومة رئيس وزراء لبنان آنذاك رفيق الحريري إعمار وتأهيل المدينة وبخاصة وسطها التجاري وواجهتها البحرية وملاهيها الليلية مما أعاد تألق سياحتها وجعلها مقصداً سياحياً جذاباً. قامت صحيفة النيويورك تايمز بمنح بيروت المركز الأول بين قائمة الأماكن التي ينبغي زيارتها في سنة 2009، كما تم تصنيفها من ضمن المدن العشرة الأوائل الأكثر حيوية في عام 2009 بواسطة دليل لونلي بلانت السياحي." ar,911a3d531cfa850c1074a0bb297518d3,"[عدل] جذور الخلاف بين السنة والشيعة بعد وفاة النبي محمد سنة 632م في المدينة المنورة كانت هناك فترة من الغموض والتساؤل حول كيفية اختيار خليفة له يقود المجتمع الإسلامي حديث النشوء. حدث الكثير من المناقشات حول تحديد الطريقة الواجب اتباعها في اختيار الحاكم حيث لم يكن هنالك حسب اعتقاد البعض أية وثيقة أو دستور لتحديد نظام الحكم وإنما بعض القواعد العامة فقط حول علاقة الحاكم بالمحكوم. بينما يعتقد البعض الآخر أنه كانت هناك نصوص واضحة حول ما اعتبروه أحقية علي بن أبي طالب بخلافة الرسول محمد. يرى معظم علماء الدين المسلمين أن حادثة سقيفة بني ساعدة تشير إلى أن من حق المسلمين تحديد ما يصلح لهم في كل عصر ضمن إطار القواعد الرئيسة للإسلام. توزعت الآراء حول اختيار الحاكم في سقيفة بني ساعدة إلى ثلاتة تيارات رئيسية: رأي يرى بقاء الحكم في قريش مستنادا إلى أبو بكر الذي قال وكان هذا مخالفا لرأي أهل المدينة المنورة الذين استقبلوا الدعوة الإسلامية واتخذ فيها المسلمون من مكة ملاذا ونقطة انطلاق، وكان هناك رأي ثالث بأن يكون من الأنصار أمير ومن المهاجرين أمير آخر ودار النقاش تكون في سقيفة بني ساعدة. وقع الاختيار في النهاية على أبي بكر ليتولى الخلافة -ربما على أساس أن النبي محمد اختاره لإمامة جموع المسلمين حين أقعده المرض، مع وجود رواية تاريخية أخرى تقول بأن ابا بكر كان ضمن جيش أسامة ورجع عندما أرسلت له ابنته السيدة عائشة مبلغة اياه بسوء الحالة المرضية للنبي فرجع وتقدم للصلاة فلما علم النبي في تقدم أبي بكر جاء واستأنف الصلاة من بدايتها ولم يبن على صلاة أبي بكر، ولم يكن في الأمر انفرادا في اتخاذ القرار وبينما اعتبرت العملية التي تمت تحت تلك السقيفة في نظر السنة أكثر ديمقراطية في ذلك الوقت من العديد من أنظمة الحكم الوراثية التي كانت ولا تزال لحد هذا اليوم شائعة في بعض مناطق العالم. اعتبر الشيعة غياب ركن هام في المجتمع الإسلامي وهو الهاشميين ينقص من اكتمالها حيث غاب عنها علي بن أبي طالب والعباس بن عبد المطلب وباقي أبناء عبد المطلب حيثوا كانوا مشغولين بتغسيل الرسول وتكفينه واعترض على نتائجها بعض الصحابة أمثال أبو ذر الغفاري وعمار بن ياسر والمقداد بن عمرو وأسامة بن زيد وغيرهم. من جهة أخرى يعتقد الشيعة أن بعض الحوادث التاريخية مثل غدير خم وحادثة الكساء وائتمان الرسول لعلي على شؤون المدينة أثناء غزوة تبوك وبعض النصوص في القرآن والحديث النبوي مثل حديث السفينة وحديث الثقلين وحديث دعوة العشيرة وحديث المنزلة فيها إشارة واضحة إلى حق علي بن أبي طالب بخلافة النبي محمد، على الرغم من مبايعة علي لأبو بكر ليكون الخليفة رغبة منه في تفادي حدوث صدع في صفوف المسلمين، بينما يذهب البعض الآخر إلى التشكيك أصلا في مبايعة علي لأبى بكر استنادا إلى بعض الروايات التي رواها ابن كثير وابن الأثير والطبري عن امتناع علي بن أبي طالب وبعض من الصحابة في دار فاطمة الزهراء عن البيعة لأبي بكر. بعد مقتل عثمان بن عفان الذي كان من بني أمية أخذ معاوية بن أبي سفيان الذي كان من بني أمية أيضا مهمة الثأر لعثمان بسبب ما اعتبره معاوية عدم جدية علي بن أبي طالب في معاقبة قتلة عثمان واعتبر معاوية علي بصورة غير مباشرة مسؤلا عن حوادث الاضطراب الداخلي التي أدت إلى مقتل عثمان. وتفاقم الخلاف بين علي ومعاوية مفضيا إلى صراع مسلح بينهما في معركة صفين ولكن دهاء معاوية في المعركة أدى إلى حدوث انشقاقات في صفوف قوات علي بن أبي طالب. وأطلقت تسمية الخوارج على الطائفة التي كانت من شيعة علي بن أبي طالب ثم فارقته وخرجت عليه وقاتلته. استغل معاوية ضعف القيادة المركزية لخلافة علي وقام بصورة غير مركزية ببسط نفوذه على سوريا ومصر وبعد اغتيال علي في عام 661م كان معاوية في موضع قوة أفضل من ابن الخليفة الراحل، الحسن بن علي بن أبي طالب الذي فضل أن يعيش في المدينة المنورة لأسباب لا تزال موضع نقاش إلى الآن. فحسب السنة قام الحسن بمبايعة معاوية وحسب الشيعة فإن المبايعة تمت بسبب تقديرات الحسن لموقف أهل البيت الذي كان في وضع لايحسد عليه بعد اغتيال علي بن أبي طالب ويعتبر البعض إن الحسن بن علي ""تنازل"" عن الخلافة لمعاوية بن أبي سفيان على شرط أن تعود طريقة الخلافة بعد موته إلى نظام الشورى بين المسلمين ويعتبر البعض أن تعين يزيد بالوراثة خليفة على المسلمين بعد وفاة معاوية بن أبي سفيان كان نقطة تحول في التاريخ الإسلامي حيث شكل بداية لسلسلة طويلة من الحكام الذين يستولون على السلطة بالقوة ليورثونها فيما بعد لأبنائهم وأحفادهم ولا يتنازلون عنها إلا تحت ضغط ثورات شعبية أو انقلابات عسكرية أو حركات تمرد مسلحة. [عدل] قبل المعركة استنادا لبعض المصادر التاريخية فإن الخلافة استقرت لمعاوية بن أبي سفيان بعد تنازل الحسن بن علي بن أبي طالب عن الخلافة وقيامه مع أخوه الحسين بمبايعة معاوية. ويعتقد البعض أن مجموعة من العوامل أدت إلى تنازل الحسن لمعاوية منها: أعقب هذا الصلح فترة من العلاقات الهادئة بين أعداء الأمس في معركة صفين ولما مات الحسن ظل أخوه الحسين ملتزما ببنود الصلح بل إن الحسين اشترك في الجيش الذي بعثه معاوية لغزو القسطنطينية بقيادة ابنه ""يزيد"" في سنة 49 هـ. عندما قام معاوية وهو على قيدالحياة بترشيح ابنه ""يزيد بن معاوية"" للخلافة من بعده قوبل هذا القرار بردود فعل تراوحت بين الاندهاش والاستغراب إلى الشجب والاستنكار فقد كان هذا في نظر البعض نقطة تحول في التاريخ الإسلامي من خلال توريث الحكم وعدم الالتزام بنظام الشورى الذي كان متبعا في اختيار الخلفاء السابقين وكان العديد من كبار الصحابة لايزالون على قيد الحياة واعتبر البعض اختيار يزيد للخلافة يستند على عامل توريث الحكم فقط وليس على خبرات المرشح الدينية والفقهية. وبدأت بوادر تيار معارض لقرار معاوية بتوريث الحكم تركز بالحسين بن علي، وعبد الله بن الزبير وعبد الله بن عمر بن الخطاب. عند وفاة معاوية بن أبي سفيان أصبح إبنه يزيد بن معاوية خليفة ولكن تنصيبه جوبه بمعارضة من قبل بعض المسلمين وكانت خلافة يزيد التي دامت ثلاث سنوات وصلة حروب متصلة، ففي عهده حدثت معركة كربلاء ثم حدثت ثورة في المدينة إنتهت بوقعة الحرة ونهبت المدينة. كما سار مسلم بن عقبة المري إلى مكة لقتال عبد الله بن الزبير وأصيبت الكعبة بالمنجنيقات. حاول يزيد بطريقة أو بأخرى إضفاء الشرعية على تنصيبه كخليفة فقام بإرسال رسالة إلى والي المدينة المنورة يطلب فيها أخذ البيعة من الحسين الذي كان من المعارضين لخلافة يزيد إلا أن الحسين رفض أن يبايع ""يزيد"" وغادر المدينة سرًا إلى مكة واعتصم بها، منتظرًا ما تسفر عنه الأحداث. وصلت أنباء رفض الحسين مبايعة يزيد واعتصامه في مكة إلى الكوفة التي كانت أحد معاقل القوة لشيعة علي بن أبي طالب وبرزت تيارات في الكوفة تؤمن أن الفرصة قد حانت لأن يتولى الخلافة الحسين بن علي واتفقوا على أن يكتبوا للحسين يحثونه على القدوم إليهم، ليسلموا له الأمر، ويبايعوه بالخلافة. بعد تلقيه العديد من الرسائل من أهل الكوفة قرر الحسين أن يستطلع الأمر فقام بإرسال ابن عمه مسلم بن عقيل بن أبي طالب ليكشف له حقيقة الأمر. عندما وصل مسلم إلى الكوفة شعر بجو من التأييد لفكرة خلافة الحسين بن علي ومعارضة لخلافة يزيد بن معاوية وحسب بعض المصادر الشيعية فإن 18,000 شخص بايعوا الحسين ليكون الخليفة وقام مسلم بإرسال رسالة إلى الحسين يعجل فيها قدومه. حسب ما تذكر المصادر التاريخية، ان مجيء آل البيت بزعامة الحسين كان بدعوة من أهل الكوفة. قام أصحاب واقارب واتباع الحسين بأسداء النصيحة له بعدم الذهاب إلى ولاية الكوفة ومنهم عبد الله بن عباس وعبد الله بن جعفر بن ابي طالب وأبو سعيد الخدري وعمرة بنت عبد الرحمن، حيث حذر أبو سعيد الخدري من إعطاء الخصم الذريعة بالخروج عن الطاعة لولي الأمر مانصه ""غلبني الحسين على الخروج وقد قلت له، اتق الله والزم بيتك، ولاتخرج على امامك"" إستنادا على تاريخ الإسلام للذهبي ج 2 ص 342. وكذلك عمرة بنت عبد الرحمن، نفس المصدر ص 343. ولكن الحسين وإستنادا إلى الطبري ج 4 ص 292 ""كان مصراً إصراراً كبيراً على الخروج""، كما أسدى له ابن عباس النصح برأي آخر مهم، ""فان أبيت إلا أن تخرج فسر إلى اليمن فان بها حصوناً وشعاباً ولأبيك بها أنصار (الشيخ الخضري، محاضرات تاريخ الأمم الإسلامية). لكن هذا الخبر وصل بسرعة إلى الخليفة الأموي الجديد الذي قام على الفور بعزل والي الكوفة النعمان بن بشير بتهمة تساهله مع الإضطرابات التي تهدد الدولة الأموية وقام الخليفة يزيد بتنصيب والٍ آخر كان أكثر حزماً اسمه عبيد الله بن زياد الذي وحسب المصادر الشيعية قام بتهديد رؤساء العشائر والقبائل في منطقة الكوفة بإعطائهم خيارين إما بسحب دعمهم للحسين أو انتظار قدوم جيش الدولة الأموية ليبيدهم على بكرة أبيهم. وكان تهديد الوالي الجديد فعالاً فبدأ الناس يتفرّقون عن مبعوث الحسين، مسلم بن عقيل شيئاً فشيئاً لينتهى الأمر بقتله وإختلفت المصادر في طريقة قتله فبعضها تحدث عن إلقائه من أعلى قصر الإمارة وبعضها الآخر عن سحله في الأسواق وأخرى عن ضرب عنقه. بغض النظر عن هذه الروايات فإن هناك إجماع على مقتله وعدم معرفة الحسين بمقتله عند خروجه من مكة إلى الكوفة بناءً على الرسالة القديمة التي إستلمها قبل تغير موازين القوى في الكوفة. هناك رواية مشهورة لا يمكن التحقق من صحتها تقول بأن الحسين وهو في طريقه إلى الكوفة لقي الشاعر الفرزدق وقال الفرزدق للحسين ""قلوب الناس معك وسيوفهم مع بني أمية"" ولما وصل الحسين كربلاء في طريقه إلى الكوفة أقبل عليه مبعوث من والي الكوفة عبيد الله بن زياد وكان اسمه الحرّ بن يزيد فحذره الحر بن يزيد من أن أي قتال مع الجيش الأموي سيكون انتحارا ولكن الحسين وحسب المصادر الشيعية جاوبه بهذا البيت من الشعر: فيما تشير روايات أخرى إلى أن الحسين لما علم بمقتل مسلم بن عقيل وتخاذل الكوفيين عن حمايته ونصرته، قرر العودة إلى مكة، لكن إخوة مسلم بن عقيل أصرّوا على المضي قدما للأخذ بثأره، فلم يجد الحسين بداً من مطاوعتهم واستنادا إلى الطبري فإن أبناء مسلم بن عقيل قالوا: ""والله لانرجع حتى نصيب بثأرنا أو نقتل""، ثم قال الحسين: ""لا خير في الحياة بعدكم"" فسار. [عدل] وقائع المعركة استمر الحسين وقواته بالمسير إلى أن اعترضهم الجيش الأموي في صحراء كانت تسمى الطف واتجه نحو الحسين جيش قوامه 30000 مقاتل يقوده عمر بن سعد الذي كان ابن سعد بن أبي وقاص ووصل هذا الجيش الأموي بالقرب من خيام الحسين وأتباعه في يوم الخميس التاسع من شهر محرم. في اليوم التالي عبأ عمر بن سعد رجاله وفرسانه فوضع على ميمنة الجيش عمر بن الحجاج وعلى ميسرته شمر بن ذي الجوشن وعلى الخيل عروة بن قيس وكانت قوات الحسين تتألف من 32 فارسا و 40 راجلا من المشاة وأعطى رايته أخاه العباس بن علي وقبل أن تبدأ المعركة لجأ جيش ابن زياد إلى منع الماء عن الحسين وصحبه، فلبثوا أياماً يعانون العطش. بدأ رماة الجيش الأموي يمطرون الحسين وأصحابه بوابل من السهام وأصيب الكثير من أصحاب الحسين ثم اشتد القتال ودارت رحى الحرب وغطى الغبار أرجاء الميدان واستمر القتال ساعة من النهار ولما انجلت الغبرة كان هناك خمسين صريعا من أصحاب الحسين واستمرت رحى الحرب تدور في ميدان كربلاء وأصحاب الحسين يتساقطون الواحد تلو الآخر واستمر الهجوم والزحف نحو من بقي مع الحسين وأحاطوا بهم من جهات متعددة وتم حرق الخيام فراح من بقي من أصحاب الحسين وأهل بيته ينازلون جيش عمر بن سعد ويتساقطون الواحد تلو الآخر، ومنهم: ولده علي الأكبر، أخوته، عبد الله، عثمان، جعفر، محمد، أبناء أخيه الحسن أبو بكر القاسم، الحسن المثنى، ابن أخته زينب، عون بن عبد الله بن جعفر الطيار، آل عقيل: عبد الله بن مسلم، عبد الرحمن بن عقيل، جعفر بن عقيل، محمد بن مسلم بن عقيل، عبد الله بن عقيل. بدأت اللحظات الأخيرة من المعركة عندما ركب الحسين جواده يتقدمه أخوه العباس بن علي بن أبي طالب حامل اللواء. الا ان العباس ذهب إلى بحر العلقمي وهو جزء من نهر الفرات ليأخذ الماء إلى الحسين واصحابه ولكن العباس لم يستطع ان يشرب شربة ماء واحدة إثاراً لأخوه الحسين وسرعان ما وقع صريعا من جنود العدو ولم يبق في الميدان سوى الحسين الذي أصيب بسهم فاستقر السهم في نحره، وراحت ضربات الرماح والسيوف تمطر جسده، وحسب رواية الشيعة فإن شمر بن ذي جوشن قام بفصل رأس الحسين عن جسده بضربة سيف كما وانهم جعلو خيلا ً تسمى بخيل الاعوجي تمشي وتسير فوق جسد الحسين بن علي وكان ذلك في يوم الجمعة من عاشوراء في المحرم سنة إحدى وستين من الهجرة وله من العمر 56 سنة. ولم ينج من القتل إلا علي بن الحسين، فحفظ نسل أبيه من بعده. [عدل] بعد المعركة هناك الكثير من التضارب حول التفاصيل الدقيقة لوقائع المعركة وماحدث بعد المعركة ولايوجد مصادر محايدة يمكن الاعتماد عليها ولكن هناك إجماع على أن رأس الحسين قد قطع وتم إرساله مع نساء أهل بيت الحسين إلى الشام إلى بلاط يزيد بن معاوية فبعض المصادر تشير إلى أنه أهان نساء آل بيت نبي الإسلام محمد بن عبد الله وأنهن أخذن إلى الشام مسبيات وأُهِنّ هناك ولكن هناك مصادر أخرى على لسان ابن تيمية تقول نصا ""إن يزيد بن معاوية لم يأمر بقتل الحسين باتفاق أهل النقل، ولكن كتب إلى ابن زياد أن يمنعه عن ولاية العراق، ولما بلغ يزيد قتل الحسين أظهر التوجع على ذلك، وظهر البكاء في داره ولم يسب لهم حريما بل أكرم بيته وأجازهم حتى ردهم إلى بلادهم"" وهذه الرواية يرفضها الشيعة وبعض من أهل السنة. هنالك أيضا جدل أزلي حول من كان المسؤول عن قتل الحسين، ففي نظر الشيعة والذي يوافق بعض المؤرخين من أهل السنة مثل ابن كثير في البداية والنهاية، وابن الأثير في الكامل، وابن خلدون في العبر والإمام الذهبي في تاريخ الإسلام فإن يزيد لم يكن ملتزما بمبادئ الإسلام في طريقة حياته وحكمه وكان هو المسؤول الأول عن مقتل الحسين. أما موقف يزيد المعادي لآل البيت، فهنالك واقعة تنفي ذلك طرحا لمختلف الاراء فيذكر الطبري أن يزيدا أرسل رسالة إلى عبد الله بن زياد قائلا ""بلغني أن الحسين بن علي قد توجه إلى العراق، فضع المناظر (العيون أو المراقبون) والمسالح (جيوش تحمي الطرقات) واحترس على الظن وخذ على التهمة غير لا تقتل إلا من قاتلك"". وقيل أيضا أنه اهتم بأهل بيت الحسين وحزن على استشهاده. النقطة الأخرى المثيرة للجدل هي الموضع الذي دفن به رأس الحسين بن علي فهنالك العديد من الآراء حول هذا الموضوع منها: من الناحية السياسية لم تكن ثورة الحسين على خلافة يزيد آخر الثورات فقد تلاها ثورة في المدينة المنورة التي انتهت بوقعة الحرة ثم ثورة عبد الله بن الزبير ولم تصبح البلاد الإسلامية تابعة بصورة كاملة لحكم الأمويين إلا في عهد عبد الملك بن مروان وبواسطة الحجاج بن يوسف الثقفي الذي استطاع القضاء على ثورة عبد الله بن الزبير في سنة 73 هـ. يؤمن البعض من أتباع المذهب الشيعي أن عدد من المعجزات حصلت بعد مقتل الحسين بن علي، فيُقال: [عدل] المعركة في الثقافة الشعبية والإعلام بعد عملية غزو العراق عام 2003 قام المخرج السينمائي العراقي قاسم حول بالإعداد لفكرته القديمة حول إنتاج فيلم سينمائي عن الحسين ومعركة كربلاء حيث أن المخرج وعلى لسانه كان يفكر بالمشروع منذ عام 1977 عندما كان في لبنان وبدأ بكتابة الخطوط العامة لسيناريو الفيلم في عام 1995 عندما استقر في هولندا ومن الجدير بالذكر أن المرجع الشيعي علي السيستاني قد بارك المشروع ووافق مرشد الجمهورية الإسلامية في إيران علي خامنئي أيضا على إنتاج الفيلم ولكن المشروع لايزال في طور الإعداد ولم يتم إجراء خطوات عملية لتصوير وإنتاج الفيلم.","معركة كربلاء وتسمى أيضاً واقعة الطف هي ملحمة وقعت على ثلاثة أيام وختمت في 10 محرم سنة 61 للهجرة والذي يوافق 12 أكتوبر 680م، وكانت بين الحسين بن علي بن أبي طالب ابن بنت نبي الإسلام، محمد بن عبد الله، الذي أصبح المسلمون يطلقون عليه لقب ""سيد الشهداء"" بعد انتهاء المعركة، ومعه أهل بيته وأصحابه، وجيش تابع ليزيد بن معاوية. تعتبر واقعة الطف من أكثر المعارك جدلاً في التاريخ الإسلامي فقد كان لنتائج وتفاصيل المعركة آثار سياسية ونفسية وعقائدية لا تزال موضع جدل إلى الفترة المعاصرة، حيث تعتبر هذه المعركة أبرز حادثة من بين سلسلة من الوقائع التي كان لها دور محوري في صياغة طبيعة العلاقة بين السنة والشيعة عبر التاريخ وأصبحت معركة كربلاء وتفاصيلها الدقيقة رمزا للشيعة ومن أهم مرتكزاتهم الثقافية وأصبح يوم 10 محرم أو يوم عاشوراء، يوم وقوع المعركة، رمزاً من قبل الشيعة ""لثورة المظلوم على الظالم ويوم انتصار الدم على السيف"". رغم قلة أهمية هذه المعركة من الناحية العسكرية حيث إعتبرها البعض من محاولة تمرّد فاشلة قام بها الحسين إلا أن هذه المعركة تركت آثاراً سياسية وفكرية ودينية هامة. حيث أصبح شعار ""يا لثارات الحسين"" عاملاً مركزياً في تبلور الثقافة الشيعية وأصبحت المعركة وتفاصيلها ونتائجها تمثل قيمة روحانية ذات معاني كبيرة لدى الشيعة الذين يعتبرون معركة كربلاء ثورة سياسية ضد الظلم. بينما أصبح مدفن الحسـين في كربلاء مكاناً مقدساً لدى الشيعة يزوره مؤمنوهم، مع ما يرافق ذلك من ترديد لأدعية خاصة أثناء كل زيارة لقبره. أدى مقتل الحسين إلى نشوء سلسلة من المؤلفات الدينية والخطب والوعظ والأدعية الخاصة التي لها علاقة بحادثة مقتله وألفت عشرات المؤلفات لوصف حادثة مقتله. يعتبر الشيعة معركة كربلاء قصة تحمل معاني كثيرة ""كالتضحية والحق والحرية"" وكان لرموز هذه الواقعة حسب الشيعة دور في الثورة الإيرانية وتعبئة الشعب الإيراني بروح التصدي لنظام الشاه، وخاصة في المظاهرات المليونية التي خرجت في طهران والمدن الإيرانية المختلفة أيام عاشوراء والتي أجبرت الشاه السابق محمد رضا بهلوي على الفرار من إيران، ومهدت السبيل أمام إقامة النظام الإسلامي في إيران وكان لهذه الحادثة أيضا، بنظر الشيعة، دور في المقاومة الإسلامية في وجه الاحتلال الإسرائيلي في جنوب لبنان." bg,9885a327deaa87bc020c2743faece9af,"[редактиране] Название Римската цивилизация нарича спътника на Земята Луна (на латински: Luna), елинската — Селена (Σελήνη), а египетската — Ях. [редактиране] Двете страни на Луната За Луната е характерно синхронно въртене, поради което само едната ѝ страна (или нейната „близка страна“) е видима от Земята - времето, за което Луната се завърта около Земята, е равно на времето, за което извършва ротация около оста си. Другата страна на Луната („далечната страна“ или „обратната страна“) остава винаги скрита от земния наблюдател, освен малки части в близост до хоризонта вследствие на лунната либрация. Далечната страна на Луната е била напълно непозната за човечеството преди космическата ера. Синхронното въртене на Луната е резултат от действието на приливните сили на Земята, които са намалили значително момента на импулса на Луната скоро след нейното формиране. Обратната страна на Луната понякога е наричана погрешно „тъмна страна“. Всъщност тя получава точно толкова количество светлина, колкото и видимата страна, и то точно когато Луната не е видима поради взаимното положение на Земята, Луната и Слънцето. Космическите апарати и кораби се намират в радиосянката на Луната, когато са кацнали на обратната страна на Луната или се намират над нея. Всъщност обратната страна на Луната е най-защитеното от земни радиовълни място в Слънчевата система и към 2005 г. се разработват планове за построяване на радиотелескоп на лунната повърхност. Отличителна черта на обратната страна на Луната е почти пълната липса на лунни „морета“, базалтови равнини с ниско албедо. Различни части от Лунната повърхност са осветени в зависимост от взаимното разположение на Земята, Луната и Слънцето, което води до наблюдаването на лунните фази от земната повърхност. Границата между осветената и неосветената част на Луната се нарича слънчев терминатор. [редактиране] Орбита Луната извършва една пълна обиколка по орбитата си за около 28 дни. За един час Луната се придвижва на фона на звездите на около 0,5° или един неин видим диаметър. Специфичност за наклона на лунната орбита е, че той е по-близък до този на еклиптиката, отколкото до наклона на земната екваториална плоскост, за разлика от повечето останали естествени спътници. За повече подробности относно взаимното движение на Земята и Луната виж звезден месец и синодичен месец. Гравитационното привличане, което Луната оказва върху Земята, е причина за океанските приливи. Приливите и отливите са в синхрон с положението на Луната спрямо Земата. На практика обаче проблемът се усложнява от ексцентричността на лунната орбита. Когато Луната е близо до перигей, то нейното въртене „изостава“ от орбиталната ѝ скорост и това позволява да се наблюдават допълнителни 8° дължина в източната ѝ част. Обратно, когато Луната е близо до апогей, то въртенето ѝ „изпреварва“ орбиталната ѝ скорост и допълнителни 8° в западната ѝ част са видими. Този ефект се нарича надлъжна либрация. Приливните максимуми върху повърхността на Земята, причинени от лунната гравитация, изостават от видимата позиция на Луната поради инерцията на океанската вода и триенето ѝ по океанското дъно и плитчини като устията на реките. В резултат на това част от момента на земното въртене постепенно се прехвърля върху лунния орбитален момент, като всяка година Луната се отдалечава средно с 38 mm от Земята. В същото време въртенето на Земята се забавя; земният ден се удължава с 15 µs всяка година. Гледана от Земята в продължение на една пълна орбита, Луната изглежда сякаш осцилира нагоре-надолу (подобно на човек, кимащ отрицателно), понеже лунната орбита не е успоредна на земния екватор. Този ефект се нарича напречна либрация и позволява да се наблюдават допълнително около 7° ширина в областите на лунните полюси. И най-накрая, понеже Луната е само на около 60 земни радиуса разстояние, наблюдател на земния екватор в продължение на една нощ (12 часа) ще се придвижи странично на разстояние един земен диаметър спрямо Луната. Тази дневна либрация позволява да се наблюдава около един градус дължина в областта на лунните тропици. При своето движение в Слънчевата система Земята и Луната обикалят около общия си барицентър (или общ център на масата), който се намира на около 4700 km от центъра на Земята (на дълбочина около 1650 km) в посока към Луната. В резултат на това движението на Земята по орбитата ѝ е ексцентрично. Любопитен е фактът, че инклинацията на лунната орбита и наклонът на оста ѝ обикновено се посочват като „често изменящи се“. В тази връзка трябва да се добави, че инклинацията на лунната орбита се измерва спрямо екваториалната плоскост на Земята, а наклонът на оста на въртене се измерва спрямо нормалата на орбиталната плоскост на Луната. За повечето естествени спътници, но не и за Луната, тези параметри са стабилни. Земята и Луната формират двойна планета: тяхното движение е доминирано от слънчевата гравитация. Равнината на лунната орбита се намира под ъгъл 5,145396° спрямо еклиптиката (орбиталната равнина на Земята) и под ъгъл 1,5424° спрямо нормалата на същата равнина. Лунната орбита извършва бърза прецесия (точките ѝ на пресичане с еклиптиката се завъртат по посока на часовниковата стрелка) с период от 6793,5 дни (18,5996 години) заради гравитационното влияние на земната екваториална издутина, породена от въртенето на Земята. През този период инклинацията на лунната равнина спрямо равнината на земния екватор варира между 23,45°+5,15°=28,60° и 23,45°-5,15°=18,30°, докато в същото време запазва наклона си от 23,45° спрямо еклиптиката. Същевременно наклонът на оста на въртене на Луната спрямо нейната орбитална плоскост се изменя от 5,15°+1,54°=6,69° до 5,15°-1,54°=3,60°. Наклонът на земната ос на въртене от своя страна реагира на това изменение, като се отклонява на 0,00256° спрямо средната си стойност — ефект, наречен нутация. Точките на пресичане между равнината на лунната орбита и еклиптиката се наричат лунни възли. Северният (или възходящ) възел е мястото, където лунната орбита излиза ""на север"" от (или над) еклиптиката, докато южният (или низходящ) възел е мястото, където лунната орбита излиза ""на юг"" от (или под) еклиптиката. Слънчево затъмнение се наблюдава, когато северният или южният възел на лунната орбита съвпадне с новолуние. Лунно затъмнение от друга страна се наблюдава, когато северният или южен възел съвпадне с пълнолуние. [редактиране] Произход Няколко хипотези са предложени за това как се е формирал естественият спътник на Земята. Смята се, че това е станало преди около 4,527 ± 0,010 млрд. години, около 30 до 50 млн. години след формирането на Слънчевата система. Наклонът на лунната орбита към еклиптиката почти изключва възможността Луната да се е формирала заедно със Земята или да е била привлечена в земна орбита по-късно. Според една стара хипотеза за произхода на Луната, тя се е откъснала от земната кора поради центробежните сили, породени от въртенето на Земята (то би трябвало да е много по-бързо спрямо общоприетите съвременни схващания), оставяйки океански басейн на повърхността на нашата планета като белег. Друга хипотеза предлага обяснение на произхода на Луната чрез съвместното ѝ зараждане със Земята от първичния диск в Слънчевата система. По този начин обаче не може да се обясни диспропорционално малкото количество желязо на Луната. Теорията, която намира най-широк прием, е Теорията на гигантския сблъсък, според която Луната се е зародила вследствие на сблъсъка между младата полуразтопена Земя и протопланета, голяма приблизително колкото Марс, спекулативно наречена Тея. Тази хипотеза също така обяснява защо Луната е бедна на желязо и летливи елементи. Геологическите епохи на Луната са определени от датирането на различни значими събития и сблъсъци в нейната история. Приливните сили на Земята са деформирали Луната когато тя е била все още разтопена във формата на елипсоид, чиято главна ос сочи към Земята. [редактиране] Физически характеристики [редактиране] Състав Преди повече от 4,5 милиарда години повърхността на Луната е била покрита с океан от разтопена магма. Учените са на мнение, че комбинацията от калий, редкоземни елементи и фосфор е свидетелство за този разтопен океан. Тези елементи са се запазили на повърхността на разтопения океан, защото не са намерили място в кристалната структура на заобикалящите ги елементи и съединения. По концентрацията на калия, редкоземните елементи и фосфора може да се съди за вулканичната активност, както и за честотата на сблъсъци с комети и астероиди. Лунната кора е съставена от множество елементи, между които уран, торий, калий, кислород, силиций, магнезий, желязо, титан, калций, алуминий и водород. Някои елементи като урана и тория са радиоактивни, но под въздейсвието на космическите лъчи се отделя допълнително количество радиация като гама лъчение. Счита се, че като цяло химичният състав на Луната е сходен с този на Земята, като се изключат летливите елементи и желязото. [редактиране] Повърхност Луната е покрита с десетки хиляди кратери с диаметър, по-голям от 1 километър. Повечето са на стотици милиони години и са отлично запазени поради липсата на атмосфера или геологична активност на лунната повърхност. Най-големият кратер на Луната, който също е и най-голям в Слънчевата система, образува басейна Южен полюс-Ейткън. Този кратер е на обратната страна на Луната, близо до Южния полюс. Диаметърът му е около 2240 km, а дълбочината — 13 km. Тъмните и безотличителни лунни равнини се наричат лунни морета поради факта, че древните астрономи са вярвали, че те са истински водни басейни. Всъщност това са огромни полета от застинала базалтова лава, която се е формирала вследствие на удари от астероиди. Най-светлите места от повърхността са наречени „тери“ (от латинското име тера — 'земя') или още континенти. Моретата на лунната повърхност се намират почти изцяло на видимата страна на Луната, докато обратната страна съдържа много малко количество. Учените считат че тази асиметрия е причината центъра на масата на Луната да е изместен спрямо нейния геометричен център. Непосредствено на повърхността на Луната е разположен слой от прах, наречен реголит, който както лунната кора е неравномерно разпределен върху повърхността. Кората е дебела от 60 km на близката страна до 100 km на обратната страна. Реголитът варира от 3 до 5 метра в моретата и от 10 до 20 метра в терите. През 2004 г. научен екип, воден от Бен Бюси от Университета Джон Хопкинс, използвайки снимки, направени от лунния апарат Клементин, установява, че четири планински региони на ръба на широкия 73 километра кратер Пери на лунния Северен полюс са постоянно осветени от Слънцето в продължение на едно пълно лунно денонощие. Тези региони, наречени Върхове на вечната светлина, са възможни поради факта че наклона на лунната ос е много близък до нула — факт който също така позволява дъното на някои кратери да остане постоянно в сянка за едно пълно лунно денонощие. Такива региони обаче отсъстват на по-малко планинския южен полюс, въпреки че ръба на кратера Шакелтон е осветен на 80% от лунното денонощие. [редактиране] Наличие на вода Луната, особено непосредствено след зараждането на Слънчевата система, е била бомбардирана от много комети и метеорити. Много от тези обекти са богати на вода. Слънчевата енергия разгражда водните молекули на атомен водород и кислород, които напускат Луната и отлитат в междупланетното пространство. Според една хипотеза обаче, известно количество вода се съдържа в лунната кора. Според измервания, направени от апарата Клементин, замръзнала вода се съдържа в някои от лунните кратери, които са постоянно в сянка. Апаратът е картографирал кратерите на южния полюс на Луната и с помощта на компютърни симулации се стига до предположението, че около 14�000 km2 може да са в постоянна сянка. Счита се, че общото количество вода на Луната е от порядъка на 1 km³. (вж. ( ) за повече информация). Водата може да се използва в бъдещите пилотирани мисии до Луната за питейни нужди, за получаване на кислород и за гориво за космически апарати (след разграждане до водород и кислород, използвайки слънчева или атомна енергия). Лунните скали, събрани от мисиите Аполо на НАСА от предимно екваториални ширини, не показват съдържание на вода. Мисията Лунар Проспектър обаче установи наличие на водород в някои сенчести лунни кратери на северния полюс, което може да се обясни с наличието на вода. През юли 2008 г. са отрити малки количества вода във вътрешността на вулканичните перли от Луната (донесени на Земята от мисията Аполо 15). [редактиране] Магнитно поле Лунното магнитно поле е много слабо спрямо магнитното поле на Земята. Докато една част от лунния магнетизъм се обяснява с повърхностно намагнетизиране (като например участъка от лунната кора, наречен Rima Sirsalis), то сблъсъци с други тела като астероиди и комети е възможно също да са повлияли върху формирането му. Допълнителни изследвания на лунното ядро са необходими, за да се докаже или отхвърли хипотезата, че част от магнитното поле на Луната се формира от циркулацията на разтопено желязо, както е на Земята. [редактиране] Атмосфера Луната има незначителна атмосфера, съставена от газове като радон, които са продукт на радиоактивния разпад на елементи в лунната кора, както и частици от слънчевия вятър, задържани за кратко време от лунната гравитация. Атмсоферата ѝ е толкова незначителна, че се равнява на тегло 104 kg. При това малко тегло повърхностното налягане е 3 × 10 atm-15. [редактиране] Затъмнения Чисто съвпадение е, че лунният ъглов диаметър е практически равен на слънчевия (при наблюдения от земната повърхност). Този факт прави пълните слънчеви затъмнения възможни. При пълно слънчево затъмнение Луната изцяло скрива образа на Слънцето и прави слънчевата корона удобна за наблюдение дори с невъоръжено око. Ъгловият диаметър на Луната бавно намалява, тъй като разстоянието между Луната и Земята се увеличава с около 4 cm годишно. Така в далечното бъдеще ще се наблюдават само частични затъмнения. Пълно слънчево затъмнение е възможно само по време на новолуние. Пълно лунно затъмнение може да настъпи само по време на пълнолуние. Последното засега лунно затъмнение беше на 20 февруари 2008 г. Затъмнението бе пълно. Цялото събитие е било видимо от Южна Америка, по-голямата част от Северна Америка, както и Западна Европа, Африка и Западна Азия (на 21 февруари). Последното слънчево затъмнение бе наблюдавано на 11 септември 2007 г., видимо от най-южните части на Южна Америка и от Антарктида. Следващото пълно слънчево затъмнение бе на 1 август 2008 г. и бе видимо първоначално от Северна Канада, а след това от Русия и Китай. [редактиране] Наблюдение на Луната Вижте още Лунни фази. Луната и Слънцето изглеждат по-големи, когато са близо до хоризонта. Това е чисто психологически ефект (вж. лунна илюзия). Ъгловият диаметър на Луната, гледан от Земята, е около 0,5°. Разнообразни светли и тъмни части от лунната повърхност създават форми, отъждествявани от различните земни култури с различни хора и животни. Лунните кратери и планински вериги са също характерни черти. При пълнолуние и перигей Луната има видима яркост, равна на около −12,6. За сравнение, слънчевата яркост е около −26,8. Луната е най-добре видима през нощта, но често може да се наблюдава и през деня. Небесната височина на Луната варира в същите граници като Слънчевата и зависи от земните сезони и лунната фаза. Например през зимата в северното полукълбо Луната е най-високо над хоризонта при пълнолуние. [редактиране] Изследване на Луната Входът на тунела се намира в района на вулканично плато, получило името Хълмовете на Мариус. Диаметърът на отверстието е около 65 м., като според оценките на учените тунелът продължава поне на 80 метра под лунната повърхност, а широчината му достига до 370 м. Астрономите винаги са предполагали, че Луната е набраздена от дълги, извиващи се подземни тунели, породени от отдавнашна вулканична активност и подобни на лавовите тръби на Земята. Те се формират, когато горният слой от втечнения скален материал изстине по-бързо, а лавата във вътрешността се оттече, оставяйки след себе си скална кухина с различна дължина и форма. За съществуването на подобни тунели подскачваха извиващи се подобно на вени бразди на лунната повърхност, но японската сонда даде първото доказателство за кухина във вътрешността на подобна бразда. Теоретично подобни тунели могат да служат като убижище за бъдещите лунни заселници от Земята. “Покривът” на тунела би ги защитил от слънчевата радиация, а във вътрешността за хората би било по-лесно да поддържат постоянна температура на средата. Засега обаче остава неясно колко са дълги подземните тунели, като съществува голяма вероятност самите кухини и свързващите ги проходи да са блокирани от участъци с втвърдена лава. Въпреки че засега скорошната поява на лунна база е в сферата на мъгливите очаквания, заради липсата на достатъчно средства, перспективите зав бъдеще се увеличиха, след като на повърхността на Луната бяха открити молекули вода. Първата крачка в изследването на Луната е направена след изобретяването на телескопа. Галилео Галилей използва този инструмент за да наблюдава кратери и планини върху лунната повърхност. Първият космически апарат, достигнал до лунната повърхност, е съветската сонда Луна 2, която се разбива на лунната повърхност на 14 септември 1959 г. в 21:02:24 по Гринуич. Обратната страна на Луната за първи път е наблюдавана от Луна 3. Луна 9 пък е първата сонда, осъществила меко кацане и предала снимки от повърхността на 3 февруари 1966 г. Първият изкуствен спътник на Луната е Луна 10. Той е изстрелян на 31 март 1966 г. На Земята са върнати проби от три съветски мисии (Луна 16, 20 и Луна 24). Човекът стъпва за първи път на лунната повърхност на 20 юли 1969. Някои считат тази дата за кулминацията на космическата надпревара между САЩ и СССР. Първият астронавт, стъпил на Луната, е Нийл Армстронг, командир на американската мисия Аполо 11. Последният (засега) човек на Луната е Юджийн Сернан, участващ в Аполо 17 през декември 1972 г. Вижте още: Списък на лунни астронавти. Екипажът на Аполо 11 оставя плоча от неръждаема стомана с размери приблизително 23 на 18 cm по случай първото посещение на човека и също така съдържащо обща информация за мисията. Съобщението гласи: Плочата изобразява двете страни на Земята и е подписана от тримата астронавти и тогавашния президент на САЩ Ричард Никсън. Образци от лунни скали са донесени от шест пилотирани мисии на Аполо (11, 12, 14, 15, 16 и 17), както и три мисии на автоматичните сонди Луна (16, 20 и 24). През февруари 2004 г. президентът на САЩ Джордж У. Буш призова за план за осъществяване на нови пилотирани мисии до Луната до края на 2020 г. Европейската космическа агенция (ЕКА) и Китай също така имат планове да изследват Луната в близкото бъдеще. Апаратът на ЕКА SMART-1 е изстрелян на 27 септември 2003 г. и влиза в лунна орбита на 15 ноември 2004. Той изследва лунната среда и създаде рентгенова карта на Луната. . На 3 септември 2006 г. сондата приключи успешно мисията си, като се разби на повърхността на Луната . При сблъсъка, в района на ""Езерото на превъзходството"", се образува облак от прах и отломки, който позволява изследване на геологичния състав на района с телескоп. Китай е оповестил амбициозен план за изследване на Луната и разработва планове за добив на хелий-3, който е изходен материал за получаване на термоядрена енергия. Япония и Индия също са заявили желание да се включат в изследването на Луната. Япония дори планира създаването на обитаема лунна база. На 14 септември 2007 г. ДЖАКСА изстрелва Кагуя (познат и като SELENE), лунен орбитър, оборудван с HD камера и два малки спътника. Очаква се мисията да е с продължителност от една година. [редактиране] Човекът и Луната [редактиране] Луната в митологията В древногръцката митология Луната е била отъждествявана с богинята Селена (вижте също: Луна (митология) и Влияние на лунните фази). [редактиране] Научни схващания Преди Средновековието и изобретяването на телескопа е било популярно схващането, че Луната е „идеално гладка“ сфера . През 1609 Галилео Галилей прави една от първите рисунки през телескоп на Луната за книгата си Sidereus Nuncius и също така отбелязва, че тя не е гладка, а има множество кратери. По-късно, през 17 век, Джовани Батиста Ричиоли и Франческо Мария Грималди рисуват карта на Луната и дават имена на кратерите, от които много се използват и до днес. Вероятността на Луната да има растения или разумни същества е допускана от астрономите до приблизително началото на 19 век. През 1835 г. Голямата лунна измама подвежда много хора да повярват, че на повърхността на Луната има екзотични животни. Почти по същото време обаче (през 1834–1836 г.) Вилхелм Беер и Йохан Хайнрих Мадлер публикуват техния четиритомен Mappa Selenographica и книгата Der Mond през 1837 г., която затвърждава извода, че на Луната няма нито океани, нито атмосфера. След това настъпва период на спекулации относно това дали повърхността на Луната търпи изменения. Някои наблюдатели твърдят, че малки кратери се появаяват и изчезват, но към началото на 20 век е потвърдено, че това са зрителни измами, причинени от различна степен на осветяване или неадекватни предишни рисунки на повърхността. Обратната страна на Луната беше напълно невидима за човечеството преди мисията Луна 3 и беше картографирана в детайли от мисията Лунар орбитър през шестдесетте години. През 2007 г. Кен Джонстън, бивш ръководител на фотослужбата на лунната лаборатория на НАСА, публикува книга, озаглавена „Тъмната мисия – тайната история на НАСА“. В нея той показва снимки на лунната повърхност, които според него показват артефакти от интелигентна дейност, несвързана с мисиите на НАСА. [редактиране] Луната в научно-фантастичната литература и киното [редактиране] Луната в музиката [редактиране] Законово положение на Луната Въпреки че по повърхността на Луната са разпръсквани метални емблеми на СССР от руските космически апарати (започвайки с Луна 2 през 1959 г.), а американските астронавти забиват символично флага на САЩ в лунната почва, Луната е ничия собственост. Русия и САЩ са страни по Договора за използване на космическото пространство от 1967 година, който поставя Луната под същата юрисдикция, както е и откритото море (res communis). Този договор ограничава използването на Луната само за мирни цели, изрично забранявайки изграждането на военни съоръжения и разполагането на оръжия за масово поразяване (включително и ядрено оръжие) на нейната повърхност. Друг договор, т.нар. Лунен договор, е предложен, за да ограничи използването на лунните ресурси само от една нация, но досега не е подписан от нито една от страните, способни на полети в космоса (виж Списък на космически агенции). Няколко индивиди са изказвали претенции за собственост върху Луната като цяло или само на отделни части от нея, но твърденията им не се считат за основателни.","Луната е единственият естествен спътник на Земята и петият по размери в Слънчевата система. Традиционните български имена месец и месечина вече са архаизми и днес се използват единствено поетично. Нейният символ е полумесец (☾). Средното разстояние между Луната и Земята е 384�403 километра. Лунният диаметър е 3476 километра. Първият космически апарат, който каца на Луната, е Луна 2 (1959), а първите фотографии на невидимата от Земята страна са направени от Луна 3 през същата година. Първият космически апарат, осъществил успешно меко кацане на лунната повърхност, е Луна 9, а първият, който успешно влиза в орбита около спътника, е Луна 10. През 1969, Нийл Армстронг и Едуин Олдрин стават първите хора, стъпили на Луната. След края на програма Аполо човешкото изследване на спътника е прекратено, въпреки че след това няколко спускаеми и орбитални апарати са пратени до Луната с изследователска цел. Въпреки всичко няколко страни са заявили че имат планове за изпращане на хора до Луната към 2020 година." bg,98d60182ed2e9404048d6cb6975ce4ac,"[редактиране] Физически характеристики [редактиране] Форма Формата на Земята се нарича геоид. Земята е огромно скално кълбо, което се върти в пространството около оста си, но това кълбо не е правилно, тъй като Земята е сплескана откъм полюсите и повърхността ѝ е релефна. Земята е най-голямата от четирите слънчеви планети от земен тип по отношение на размер и маса. От тези четири планети (Меркурий, Венера, Земята и Марс), Земята има най-висока плътност, най-висока гравитация по повърхността, най-силно магнитно поле, и най-бързо въртене. Тя е единствената планета с активни тектонични плочи. Въртенето на планетата създава екваториалната изпъкналост, затова диаметърът на екватора е с 43 км по-голям от този на полюсите. Средният диаметър на планетата е около 12 742 км, което е около 40 000 км/π, като метърът като мерна единица беше първоначално дефиниран като 1/10 000 000 от разстоянието от екватора до Северния полюс през Париж, Франция. Най-големите точки с отклонения на повърхността на Земята са връх Еверест (8 848 м над морското равнище) и Марианската падина (11022 метра под морското равнище). Поради издуването на Земята към екватора, най-отдалечената от центъра на Земята точка е всъщност връх Чимборасо в Еквадор (6 384.4 м). [редактиране] Структура Взета като цяло, Земята по маса се състои от: Вижте още: Земно ускорение. [редактиране] Вътрешност Във вътрешността на Земята температурата достига до 5270 келвина. Топлината във вътрешността на планетата е била отделена при първоначалното натрупване на материал при формирането ѝ. (вижте Гравитационна свързваща енергия) След това допълнителна топлина се отделя чрез радиоактивното разпадане на елементи като уран, торий и калий. Топлината от вътрешността на Земята, която достига до повърхността ѝ, е едва 1/20�000 от енергията, получена от Слънцето. Кората е отделена от мантията от границата на Мохоровичич, дебелината на кората варира, от 6 km под океаните до 30-50 km под континентите. Слоевете изграждащи Земята според дълбочината си, са следните: [редактиране] Ядро Средната плътност на Земята е 5515 kg/m3, което я прави най-плътната планета в Слънчевата система. Плътността на повърхностния материал е около 3000 kg/m3, което сочи, че вътрешността е богата на тежки елементи. Непосредствено след формирането си преди около 4,54 милиарда години Земята е била почти изцяло разтопена, и в резултат на това под действието на гравитацията тежките елементи са потънали към центъра, докато по-леките са „изплували“ на повърхността. (Виж планетна диференциация). В резултат на това ядрото се състои почти изцяло от желязо (80%), никел и силиций. Други тежки елементи като олово и уран са или твърде редки, или имат тенденцията да се свързват химически с леки елементи и по този начин да останат в кората. Ядрото е разделено на две части — твърдо вътрешно ядро с радиус около 1250 km и течно външно ядро, което обхваща вътрешното и има радиус около 3500 km. Смята се, че вътрешното ядро е твърдо заради огромното налягане, под което се намира. Някои учени считат, че то може би представлява един гигантски железен кристал. Външното ядро се състои от течно желязо и течен никел с примеси от леки елементи. Смята се, че конвекцията във външното ядро заедно с ефекта на Кориолис пораждат магнитното поле на Земята чрез процес, известен като теория на динамото. Вътрешното ядро е твърде горещо, за да задържа постоянно магнитно поле (Виж Температура на Кюри), но вероятно стабилизира магнитното поле на външното ядро. По последни данни вътрешното ядро на Земята се върти малко по-бързо от останалата част на планетата — с около 2° за година. [редактиране] Мантия Земната мантия достига до 2890 km дълбочина. Налягането в най-дълбоките ѝ части е около 1,4 милиона атмосфери (140 GPa). Тя се състои главно от елементи като желязо и магнезий. Тъй като точката на топене на дадено вещество зависи от налягането, под което то се намира, вътрешността на мантията е вероятно в твърдо състояние, а горната й част е полуразтопена. Вискозитетът на мантията варира между 21 и 24 Pa.s според дълбочината. Поради това горната част на мантията може да тече бавно. Още една причина, която обяснява защо вътрешността на мантията е твърда, докато външната част е течна, е фактът, че точката на топене на желязото е по-висока, ако то съдържа примеси. Концентрацията на примесите нараства към повърхността и заради това тя е в течно състояние, докато вътрешността, която е почти чисто желязо, е твърда. [редактиране] Кора Кората е дебела от 6 до 80 km. Най-тънките ѝ части са океанска кора, която се състои от гъсти желязно-магнезиеви силикати. Континенталната кора е по-дебела и по-лека от океанската и е съставена от натриеви, калиеви и алуминиеви силикати. Границата между кората и мантията се проявява като рязка промяна на скоростта на разпространението на сеизмичните вълни — ефект, известен под името граница на Мохоровичич. Смята се, че най-общо причината за ефекта е промяната на химичния състав на скалите. Материал от вътрешността на Земята постоянно изригва на повърхността посредством вулкани и разломи по дъното на океаните, става част от кората. По-голямата й част е по-млада от 100 милиона години, но най-старите й части са на 4,4 милиарда години. [редактиране] Биосфера Земята е единственото място, където със сигурност се знае, че има живот. Живите организми на Земята образуват биосферата, за която се счита, че е започнала да съществува със зараждането на първите организми преди около 3,5 милиарда години. Биосферата е разделена на биоми (екосистеми), съставени от сродни растения и животни. Сухоземните биоми са разграничени един от друг предимно по географска ширина. Биомите на Арктика и Антарктика като цяло са бедни на растения и животни, докато най-богатите биоми са тези, разположени близо до екватора. [редактиране] Атмосфера Земята има сравнително гъста атмосфера, съставена от 78% азот, 21% кислород, 1% аргон и примеси от други газове като например въглероден диоксид и водна пара. Атмосферата играе ролята на топлинен буфер между Земята и Слънцето. Газовото съдържание на атмосферата е нестабилно и се поддържа от биосферата. Изобилието на молекулен кислород се поддържа от растенията, които използват слънчевата енергия. Без тях цялото количество кислород с времето би реагирало с елементите на повърхността. Наличието на свободен кислород в атмосферата е доказателство за протичането на жизнени процеси. Височината, на която се намират атмосферните слоеве тропосфера, стратосфера, мезосфера, термосфера и екзосфера, варира в зависимост от географската ширина и от сезоните. Общата маса на атмосферата е около 5,1. 1018 kg или около 0,9 милионни части от общата маса на Земята. [редактиране] Хидросфера Земята е единствената планета в Слънчевата система, на която има вода в течно агрегатно състояние. Тя покрива 71% от повърхността на Земята (97,5% от водата е солена и 2,5% — сладководна). Около 67,8�% от прясната вода се намира във формата на лед в ледниците. На земната повърхност в епохата, която живеем сега са обособени четири океана и седем континента. Земната орбита, вулканичната дейност, гравитация, парников ефект, магнитно поле и богата на кислород атмосфера заедно създават подходящи условия за съществуването на вода в три агрегатни състояния на земната повърхност. Земята се намира на такова разстояние от Слънцето, че при отсъствието на естествен парников ефект (създаван главно от водни пари и въглероден диоксид), температурата на повърхността на планетата би била под 0 градуса и всичката вода би замръзнала. Палеонтологични доказателства сочат, че преди милиарди години е имало период, в които естественият парников ефект на Земята е бил нарушен и океаните са били напълно замръзнали за период от 10 до 100 милиона години. На други планети, като Венера например, водните пари в атмосферата са разрушени от слънчевата ултравиолетова радиация, поради което водородът е постоянно йонизиран и отнасян в междупланетното пространство от слънчевия вятър. Този ефект е бавен, но необратим, и с негова помощ учените обясняват липсата на вода на Венера. При отсъствието на водород кислородът реагира с повърхностния материал на планетата. Високо в земната стратосфера тънкият слой озон поглъща почти изцяло ултравиолетовата радиация, идваща от Слънцето, като по този начин значително намалява йонизиращия ефект на радиацията върху водните пари. Озонът може да бъде получен само при наличието на свободен кислород в атмосферата и следователно е зависим от биосферата. Магнитното поле на Земята също помага, като блокира голяма част от слънчевия вятър (Виж йоносфера). Вулканичните изригвания допринасят за освобождаването на допълнителни количества водна пара и въглероден диоксид в атмосферата. Земната тектоника позволява водата и въглеродният диоксид в атмосферата да се рециклират обратно в мантията под формата на скали като варовик. Според съвременни изчисления цялото количество вода, което се съдържа в мантията, е около 10 пъти по-голямо от водата в световните океани. Общата маса на хидросферата (вода на повърхността на Земята) се изчислява на 1,4×1021 kg или 0,023% от общата маса на Земята. [редактиране] Магнитно поле Земното магнитно поле има приблизителна форма на магнитен дипол, като магнитните полюси приблизително се намират до географските полюси на планетата. Според магнитната теория полето се създава от външната част на разтопеното ядро, където топлината създава движение на веществата в ядрото и се генерират електрични потоци. От това се създава магнитното поле на Земята. Тези движения в ядрото са хаотични и периодично се подреждат. Това поражда обръщане на земното магнитно поле през неравни интервали от време понякога от няколко пъти на един милион години. Последното обръщане на полюсите на магнитното поле се е случило преди около 700�000 години. Полето създава магнитосфера, която отклонява частиците на слънчевия вятър. Сблъсъкът между магнитното поле и слънчевия вятър формира радиационния пояс на Ван Хален. Когато плазма навлезе в земната атмосфера над поясите се образува полярното сияние. [редактиране] Земята в Слънчевата система На Земята са необходими 23 часа, 56 минути и 4,09 секунди (или един звезден ден), за да извърши едно пълно завъртане около собствената си ос, която минава през Северния и Южния полюс. Наблюдавани от повърхността на Земята, видимата позиция на небесните тела (без метеорите и изкуствените спътници) се премества с 15 градуса на запад всеки час или приблизително с един видим диаметър на Слънцето или Луната на всеки две минути. Земята извършва една пълна обиколка на своята орбита всеки 365,2564 дни. Видимата позиция на Слънцето спрямо звездите се премества приблизително с 1 градус на изток за един ден. По своята орбита около Слънцето Земята се придвижва със средна скорост от 30 km/s. С тази скорост тя изминава разстояние, равно на един свой диаметър, за приблизително 7 минути. Ако условно разделим Слънчевата система на „горна“ и „долна“ част, от които съответно са видими земният Северен или Южен полюс, и следим движението на Земята по нейната орбита „отгоре“, то движението на Земята (и всички останали планети, както и въртенето на всички планети, включително Слънцето, но без Венера) е по посока обратна на часовниковата стрелка. Плоскостите, определени от орбитата на Земята около Слънцето и нейното въртене около оста си, не са успоредни, а се пресичат под ъгъл от 23,5 градуса. Този факт е главната причина за наличието на сезони, тъй като Северното и Южното полукълбо получават различно количество Слънчева енергия в зависимост от местоположението на Земята по нейната орбита. Второстепенна причина за наличието на сезони е ексцентричността на орбитата на Земята. Когато в Северното полукълбо е лято (и зима в Южното), разстоянието от Земята до Слънцето е по-голямо отколкото разстояние през зимата в Северното полукълбо (лято в Южното полукълбо) и съответно Земята получава по-голямо количество енергия. Този факт води до известно смекчаване на климата в Северното полукълбо. Оста на въртене на Земята е подложена на прецесия с период от 25�800 години и нутация с период от 18,6 години. Тези движения са породени от сфероидната форма на Земята и ефектите, които оказват Слънцето и Луната. [редактиране] Наблюдение от космоса Земята е фотографирана от космоса за първи път през 1959 г. от Експлорър 6. През 1961 Юри Гагарин става първият човек, който наблюдава Земята от космоса. Екипажа на Аполо 8 е първият, който наблюдава изгрев на Земята от лунна орбита през 1968 г. През 1972 г. екипажът на Аполо 17 прави известната фотография „Синьото топче“ на планетата Земя (виж началото на страницата). [редактиране] Естествени спътници Земята има един сравнително голям естествен спътник — Луната, която прави една пълна обиколка около Земята за 27,3 дни. Наблюдавана от повърхността на Земята, Луната се придвижва спрямо звездите със скорост 12 градуса (или един лунен диаметър) на час в посока изток. Лунната гравитация е причината за приливите на Земята. Луната винаги показва една и съща страна по посока на Земята, но с различни осветени части. Луната вероятно е повлияла благоприятно върху факторите за развитието на живота на Земята. Тя стабилизира земната ос и някои учени считат, че без нея наклонът ѝ би се изменял хаотично като този на Марс. В случай че земната ос стане успоредна на еклиптиката, то земният климат би се променил значително и най-вероятно би станал твърде неблагосклонен. Някои учени-планетолози считат, че този ефект би довел до изчезването на голям брой видове висши животни и растения. Луната има почти същия ъглов диаметър като този на Слънцето поради факта, че тя е 400 пъти по-малка и се намира 400 пъти по-близо до Земята, отколкото Слънцето. Този факт позволява на Луната да затъмни Слънцето изцяло над определена част от повърхността на Земята. За сравнение, тази диаграма представя разстоянието между Земята и Луната и техните относителни размери: Известни са няколко коорбитални спътника на Земята (спътници на Слънцето, с орбити свързани със земната) — астероидите 3753 Cruithne, (54509) 2000 PH5, (85770) 1998 UP1 и 2002 AA29. [редактиране] География Повърхността на Земята (510,073 милиона km2) главно се разделя на континенти, океани. 70,8% от нея (361,132 милиона km2) е вода, а 29,2% (148,94 милиона km2) - суша. Бреговите линии са 356�000 km. Континенталният шелф е с дълбочина между 140 до 550 m и ширина между 0 и 150 km. [редактиране] Екстремални точки (спрямо морското равнище) [редактиране] Природни и климатични пояси Земята се разделя на седем вида биологични и климатични пояси. По-общо земният климат са характерни две обширни полярни зони, разделени от две сравнително тесни умерени зони, две тропични зони и една широка екваториална зона. Валежите варират в широки граници — от няколко метра до по-малко от милиметър годишно. Всички промени на времето стават в първите 10 км. от атмосферата. Около една десета от Земята винаги е покрита с лед, а около една пета от сушата е пустиня. [редактиране] Природа [редактиране] Природни ресурси Някои от природните ресурси като изкопаемите горива не могат да бъдат възстановени бързо по естествен път и поради това се наричат невъзобновяеми. Експлоатацията на невъзобновяемите ресурси от човешката цивилизация е плод на ожесточени дискусии между природозащитници и технократи. [редактиране] Използване на сушата от човека Земя снабдена с напоителни съоръжения: 2�481�250 km2 (по данни от 1993 г.) [редактиране] Естествени бедствия Обширни площи на Земята са подложени на природни бедствия като тропически циклони и антициклони, урагани (в Атлантическия океан) или тайфуни (в Тихия и Индийския океан. Много населени места са също подложени на опасности от земетресения, свлачища, вулканични изригвания, торнадота, пропадания на земна маса, наводнения или засушавания. Много области и територии са обект на замърсяване на въздуха и водата от антропогенната дейност на човека, киселинни дъждове, загуба на естествената растителност (в резултат от занемаряване на земята, застрояване и урбанизиране), намаляване на видовото разнообразие, ерозия и изчерване на почвите. Хората са причината и за глобалното затопляне, вседствие на емисиите въглероден диоксид. Това води до промени, като топенето на ледниците и снежните покривки, екстремално повишение на температурите, чувствителни промени в състоянието на водите и глобално повишение на нивото на водата. [редактиране] Проблеми на антропогенния фактор В много области на Земята са наблюдава пренаселване, индустриални аварии, които водят до замърсяване на околната среда, киселинни дъждове, токсични отпадъци, загуба на растителност заради пасища, обезлесяване, запустяване, загуба на естествени животински и растителни видове, влошаване на плодородието на почвите или тяхната пълна или частична ерозия. В дългосрочен план, климатът на Земята е подложен на глобално затопляне поради изпускането на парникови газове като въглероден диоксид вследствие на индустриалната активност на човечеството. Друг вид газове като фреоните са причинители на частичното разрушаване на озоновия слой на атмосферата над Арктика и Антарктика. [редактиране] Човешко население Населението на Земята за юли 2007 г. се изчислява на 6�671�226�000 души. Специалисти преценяват, че населението на планетата ще достигне 7 млрд. през 2013 и 9,2 млрд. през 2050 година. По-голяма част от населението ще се увеличи в развиващите се държави. Гъстотата в различните региони по света варира, но голяма част е концентрирана в Азия. През 2020 се очаква 60% от хората да живеят в градовете. Изчислено е че само 1/8 от територията на Земята е подходяща за живот, 3/4 е заета от световния океан, а половината от сушата е пустиня или друг вид суша, която не е подходяща за живеене. Най-северното селище в света е Алерт, остров Елсмер в Канада , а най-южното — базата Амундсен-Скот на Южния полюс. Към 7 февруари 2008 г. само 470 души за излизали извън земната атмосфера , от които дванадесет са стъпили на Луната. В момента Международната космическа станция е единствената конструкция, която приютява хора в космоса. Екипажът на станцията се сменя на всеки шест месеца. Възрастова структура на населението на Земята: Естествен прираст на населението: 1,14% (по данни от 2004 г.); 73 милиона на година (200�000 на ден); 1 на 32�000 на ден Раждаемост: 22 раждания/1000 души (по данни от 2000 г.); 140 милиона на година; 1 на 17�000 на ден Смъртност: 9 умирания/1000 души (по данни от 2000 г.); 60 милиона на година; 1 на 41�000 на ден Съотношение между половете: Детска смъртност: 54 умирания/1000 живораждания (по данни от 2000 г.) Средна продължителност на живота Плодовитост: 2,8 раждания/жена (по данни от 2000 г.) [редактиране] Държавно управление Към 2004 г. на Земята има 267 независими държави, под контрола на които се намира почти цялата територия на Земята без континента Антарктика. Събранието на Обединените Нации е международна организация, която изпълнява преди всичко съвещателни функции и има ограничени възможности да гласува и следи за изпълнението на международните закони. [редактиране] Представи и описания на Земята Земята е била персонифицирана като богиня. (виж Гея и Майка Земя). Земята е била описвана и като голям космически кораб със живото-поддържаща система, нуждаещ се от поддръжка и с биосфера, която формира един цялостен огромен организъм. (виж Космическия кораб Земя). Една снимка на Земята, направена от Вояджър 1, е вдъхновила Карл Сейгън да опише Земята като „бледа синя точка“. В научнофантастичната литература Земята често е столицата или административен център на галактическо управленско тяло (особено ако това тяло е доминирано от човекоподобни, често това са федерации, по-рядко империи или диктаторски режими. Типични примери са Стар Трек и Вавилон 5. В някои случаи хората на бъдещето са забравили от коя планета са дошли първоначално (Бойна звезда Галактика и поредицата за Фондацията). „Пътеводител на галактическия стопаджия“ е „трилогия в пет части“ на Дъглас Адамс, която описва Земята като „почти безобидна“. [редактиране] Бъдеще на планетата Земя Бъдещето на планетата е тясносвързано с това на Слънцето. Като резултат от натрупването на хелий в слънчевото ядро, светимостта на Слънцето бавно ще се увеличава. Тя ще се увеличи с около 10% в следващите 100,1 .хил години и с 40% в следващите 300,5 хил. Заради голямото количество радиация, което достига до повърхността на Земята ще настъпят промени в климата и вероятно ще изчезнат океаните. Повишените температури на повърхността, ще доведат до ускорение на неорганичния кръговрат на CO2 и съответно до редуцирането му до смъртоносни нива за растенията в следващите 900 хиляди години. Даже и Слънцето да останеше стабилно, продължаващото охлаждане на Земята ще доведе до загубата на океаните и атмосферата (заради намаленото ниво на вулканизъм). След още един милиард години водата на повърхността би изчезнала. Очаква се Земята да е обитаема поне още 500 млн. години.. Слънцето ще се превърне в червен гигант за около 5 млрд. години. Най-вероятно то ще завладее 90% от сегашното му разстояние от Земята (около 1 астрономическа единица или AU). Орбитата на Земята обаче може да се измени с 1,7 AU заради намалялата маса на Слънцето. По последни изследвания и симулации Земята ще бъде разрушена от приливните ефекти от навлизането ѝ в Слънчевата атмосфера.","Земята е третата планета в Слънчевата система. Тя е най-голямата от земеподобните планети в тази система и единствената, на която според съвременните научни схващания има живот. Земята е формирана преди около 4,54 милиарда години и скоро след това придобива единствения си естествен спътник — Луната. От всички животински видове, които са се развили на Земята, човекът (Homo sapiens) е единственият, който е развил интелигентност. Астрономическият символ на Земята е окръжност с кръст, представляващ един меридиан и екватора. В един от вариантите кръстът е над окръжността (⊕ или ♁). Външната обвивка на Земята е разделена на няколко твърди сегмента или тектонски плочи, които постепенно мигрират под повърхността през периоди от милиони години. Около 71% от повърхността е покрита от соленоводни океани, а останалото са континентите, островите, реките и езерата. Земята е единствената планета в Слънчевата система, на която е открита вода в течно състояние. Вътрешността на Земята остава активна, с тънък слой земна мантия, течно външно ядро, генериращо магнитно поле и твърдо вътрешно ядро." bg,e680f98d754ca246d8fcb0f3bb576432,"[редактиране] Ранни години Б. Б. Кинг е роден като Райли Б. Кинг на 16 септемрви 1925�г. в Ита Бена, Мисисипи. Той прекарва по-голяма част от детството си, заедно с майка си и баба си на плантацията за памук. Той разказва, че е получавал по 35 цента за всеки 45�kg памук, преди да открие и другите си заложби. В ранна възраст той попива музиката на блус музиканти като Т-Боун Уокър и Лони Джонсън и джаз-изпълнители като Чарли Крисчън и Джанго Райнхарт. Скоро Кинг започва да развива собствените си музикални умения, пеейки госпъл в местната църква. Майката и бабата на Райли били много религиозни и редовно посещавали църковните служби, като водели със себе си и малкото момче. Именно тук младият Райли получава първото си музикално влияние. Свещеникът, Арчи Фейр, който му се пада далечен роднина, оказва значително влияние върху музикалното му развитие. Фейр разчитал изключително на музиката, за да сплотява енорияшите си като използвал вдъхновяващия си глас, акомпанирайки си с китара. Той показва и първите акорди на младия Райли. През 1943�г. Райли се премества в Индианола, Мисисипи, и успява да си намери работа като тракторист. Той не изоставя и музиката като акомпанира на китара и пее в сформираната от него госпъл-група The Famous St. John's Gospel Singers. Групата се изявява главно в църквите и понякога в предавания в радиостанцията WGRM в Грийнууд, Мисисипи. По същото време през съботните вечери Кинг свири блус и по улиците на Индианола. Скоро открива, че пътувайки до различните градове на Делтата на Мисисипи и свирейки блус, той може да удвои и утрои приходите си. През 1944�г. се оженва за първата си съпруга Марта Дентън. След като приключва военната си служба, Райли опитва да убеди членовете на The St. John's Gospel Singers да напуснат Индианола и да опитат късмета си другаде. Скоро Кинг разбира, че за да направи музикална кариера ще трябва да се бори сам. Крайното решение идва една майска нощ на 1946�г., когато след изморителен ден на полето той изгася мотора на трактора, но той се включва отново, машината се задавя няколко пъти и се поврежда. Без да дочака гневната реакция на работодателя си, Кинг напуска Индианола с два долара и половина в джоба и китарата под мишница и се отправя към Мемфис, за да потърси братовчед си — известния блус-музикант Бука Уайт. [редактиране] Млад блусмен Веднъж пристигнал в Мемфис, Райли е приютен от братовчед си Бука Уайт, който в продължение на десет месеца активно го обучава на тънкостите на блус музиката. Въпреки, че редовно импровизират, те никога не излизат да свирят заедно пред публика. Уайт оказва голямо влияние върху младия Кинг, който е впечатлен, както от музикалните способности на братовчед си, така и от неговата силна личност. След 10 месеца при Бука, Райли осъзнава, че музикалната му кариера не се развива. Освен това му липсва съпругата Марта, която е оставил в Индианола. Той се завръща през 1947�г. и заедно с Марта изкарват един сезон в активна работа на плантациите като успява да погаси всичките си дългове и да събере малко пари. През 1948�г. той отново заминава за Мемфис и се свързва с приятеля си Съни Бой Уилямсън II, който води блус-предаване в местната радиостанция KWEM. Съни Бой Уилямсън II го анонсира като голям талант и скоро радиостанцията е засипана с телефонни обаждания. Съни Бой му предлага да свири вместо него в заведението Miss Annie's Saloon в Западен Мемфис и пред Райли се отваря първата възможност да се изяви пред жива публика. Райли не би могъл да избере по-подходящо време, за да се завърне в Мемфис. Мис Ани предлага на Кинг постоянна работа в клуба и възможността да представя песните си по радиото. На 7 юни 1947�г., новата радиостанция WDIA излиза в ефир. През 1948�г., станцията започва да излъчва само музика на черни изпълнители, което е изключителна рядкост за времето си. Райли запитва популярния водещ на WDIA Нат Уилямс дали би могъл да направи в радиостанцията запис на някоя от песните си. Изненадан от предложението, на един от собствениците на WDIA — Берт Фергюсън, му хрумва идея. По онова време радиостанцията е сключила рекламен договор за тонизиращата напитка „Пептикон“ . Фергюсън предлага на Кинг да участва в 10-минутната реклама на „Пептикон“, през време на която може да свири и пее каквото си поиска. Рекламното представяне на Пептикон от Райли било: „Pepticon, Pepticon, sure is good — You can get it anywhere in your neighborhood“ („Пептикон, Пептикон, наистина е добър — можете да го намерите навсякъде във вашия квартал“). Райли става известен като Pepticon boy. Заради популярността му скоро той е повишен на радиоводещ. Предаването му се нарича „Sepia Swing Club.“ Той пуска записи на черни изпълнители, свири на китарата си и изпълнява музикални поздрави. Трябвало му и подходящо име. Започва с Beale Street Blues Boy , по-късно го заменя с Blues Boy King и накрая го съкращава на B.B. King. Популярността на Б. Б. Кинг се разраства и през 1949�г. той прави първия си запис за Bullet Recording and Transcription Company. Тези първи записи привличат вниманието на братята Бихари — собствениците на Modern Records. През 1949�г. Б. Б. Кинг подписва договор с дъщерната фирма на Modern Records — RPM. През следващите месеци RPM издава шест негови сингъла, като една от първите записани песни е „B.B. Boogie“. Въпреки, че никоя от песните не става национално известна, местната популярност на Кинг е доста добра. Той започва да развива активна концертна дейност, която се запазва през цялата му сетнешна кариера. Поради нарастналия брой ангажименти, Б. Б. Кинг наема първия си мениджър — Робърт Хенри. Малко след Коледа на 1951�г. седмият сингъл на Б. Б. Кинг „Three O'Clock Blues“ — песен на Лоуел Фулсън - влиза в ритъм енд блус класацията на списание „Билборд“ (Billboard magazine). В началото на 1952�г., песента достига до номер едно и остава там 15 седмици. Б. Б. Кинг най-после успява да привлече внимание върху себе си на национално ниво. В резултат на този успех, Робърт Хенри сключва договор с Universal Artists в Ню Йорк, който осигурява на Б. Б. участия в трите най-големи „черни“ зали в страната: Howard Theater във Вашингтон, Royal Theater в Балтимор и Apollo Theater в Харлем. По-малко от 18 месеца след първото си участие в радиопредаването на Съни Бой Уилямсън II, Б. Б. Кинг напуска Мемфис за първото си национално турне. В резултат на постигнатия успех, бракът на Б. Б. и Марта Кинг е поставен на сериозно изпитание. Тъй като нямат деца, двойката трябва да пътува заедно или да е разделена по време на турнетата. Освен това Марта осъзнава, че като звезда Б. Б. е обект на внимание от много млади почитателки. Въпрос на време е това напрежение да доведе до развод. Раздялата им става факт през 1952�г. Проблемите с Марта, провокират Б. Б. да напише песента „Woke Up This Morning“, която е вторият му голям хит след „Three O'Clock Blues“. [редактиране] Изгряването на звездата Първият концерт на Б. Б. Кинг от националното му турне през 1952�г. е в Howard Theater във Вашингтон като той свири с групата на Тайни Брадшоу. Турнето продължава шест месеца, като след завръщането си в Мемфис Кинг възобновява участията си в WDIA и концертира на местно ниво. Робърт Хенри продължава да е мениджър, но неговата подготовка не е на нужната висота за една национална кариера. През 1953�г., Б. Б. прекратява договора си с него и наема Морис Мерит. През 1955�г. Като Уолкър, приятел на Б. Б., купува за 5�000 долара един употребяван автобус и похарчва още 3�000 долара, за да го стегне. Автобусът получава името „Големия Ред“ и служи за транспортирането на 18-членния екип на Кинг. През 1958�г. „Големия Ред“ изгаря в тежка автомобилна катастрофа, която по чудо не довежда до жертви от екипа на Кинг. Самият той не е в автобуса по това време. Когато разбира за злополуката, Б. Б. е доволен, че няма жертви, но осъзнава, че тя е дошла в най-лошия момент — застраховката била изтекла преди броени дни. Обезщетението, което е трябвало да се заплати е от близо 100�000 долара, като в същото време още 27�000 долара отиват за нов автобус. През 1958�г. Б. Б. Кинг се оженва за втората си съпруга — 15 години по-младата Сю Хал, която среща в Индианола. Отново дългите пътувания на Б. Б. и невъзможността му да се установи трайно, довеждат до разтрогване на брака им през 1966�г. Както и при първия развод, чувствата и емоциите са претворени в песен — „The Thrill Is Gone“, която става най-големият хит в кариерата на Б. Б. Кинг. През 50-те години, Кинг се превръща в един от най-влиятелните ритъм енд блус изпълнители, създавайки впечатляваща поредица от хитове като „You Know I Love You“, „Woke Up This Morning“, „Please Love Me“, „When My Heart Beats like a Hammer“, „Whole Lotta' Love“, „You Upset Me Baby“, „Every Day I Have the Blues“, „Sneakin' Around“, „Ten Long Years“, „Bad Luck“, „Sweet Little Angel“, „On My Word of Honor“ и „Please Accept My Love“. Раждането на рок енд рола превръща в звезди много „черни“ изпълнители като Фатс Домино, Литъл Ричард, Джеймс Браун и Чък Бери. За съжаление „расовата“ музика на Б. Б. Кинг не предизвиква интерес сред бялата американска аудитория. Въпреки че сменя звукозаписната компания с ABC Records в началото на шестдесетте, Б. Б. не успява да пробие. Кинг е разочарован и през 1968�г. изнася само два концерта пред бяла публика и то при пълен провал. Въпреки неуспеха, шестдесетте години са изключително силни от музикална гледна точка. От този период е и вече класическата „Sweet Sixteen“. Около 1965�г. бариерите, които определят блуса като „расова“ музика постепенно започват да се рушат. Промяната започва във Фолк Фестивала в Нюпорт, където бялата публика за пръв път чува изпълненията на Сон Хаус и Мисисипи Джон Хърт. На същия фестивал свири и новосформираната група The Butterfield Blues Band с Пол Бътърфлай на хармоника и Елвин Бишоп и Майк Блумфийлд на китари. Въодушевлението от техните изпълнения предизвикват лавина от въпроси, къде са се научили да свирят по този начин, на които Блуумфийлд и Бишоп отговарят: „Като копирахме стила на Б. Б.“. На учудения въпрос: „Б. Б., кой?“ — отговорът е: „Истинският звяр — Б. Б. Кинг“. Събуждането на интереса към музиката на Б. Б. Кинг се съчетава с появата на нов хит — „The Thrill Is Gone“. Кинг започва да концертира в джаз клубове и рок-зали, като например „Филмор Ийст“ (The Fillmore East). През 1969�г. Б. Б. се появява за пръв път по телевизията в предаването „Tonight Show“ . Възходящият му път е ознаменуван и с появата му през 1971�г. в едно от най-популярните американски телевизионни предавания — това на Ед Съливан. На 29 юни 1973�г., Б. Б. Кинг участва в голям концерт в Philharmonic Hall в Ню Йорк. На една сцена са събрани много от майсторите на блуса като ""Биг Мама"" Тортън, Джей МакШан, Еди ""Клийнхед"" Винсон и Мъди Уотърс. Б. Б. Кинг постига успех, както на пазара за блус-музика, така и извън него. Това става за пръв път през 1969�г. с песента „The Thrill Is Gone“, която става хит, както в поп, така и в ритъм енд блус класациите, което е рядкост дори и днес. Успехът на Кинг в тази насока продължава и през 70-те години с песни като „To Know You Is to Love You“ и „I Like to Live the Love“. В периода 1951-1985, Б. Б. Кинг се появява в ритъм енд блус класациите на списанието „Билборд“ (Billboard magazine) впечатляващите 74 пъти. През последните двадесет години на 20 век Б. Б. Кинг записва все по-рядко, но концертната му дейност е впечатляващо активна (около 300 представления на година). През 1988�г. той достига до нова генерация почитатели чрез сингъла, реализиран с U2 „When Love Comes To Town“. През 2000�г., Кинг си партнира с Ерик Клептън в албума „Riding With the King“. През 2004�г. той е награден с почетна титла ""доктор"" от Университета в Мисисипи. Вече 80-годишен, Б. Б. Кинг живее пълноценен и активен живот. Той е лицензиран пилот, вегетарианец, непушач и трезвеник. Диабетик от повече от десет години, той участва в много обществени прояви, посветени на борбата срещу диабета. [редактиране] Lucille Люсил в сегашната си форма е „Гибсън“ (Gibson) модел ES-355. Б. Б. свири с такъв „Гибсън“ повече от 25 години. Преди това „Люсил“ е модел ES-335. Основната разлика между двете китари е, че ES-355 е с плътно тяло. Най-първата му китара е „Стела акустик“. През кариерата си той притежава и свири на различни марки китари като „Фендер“, „Силвъртоун“ и разбира се „Гибсън“. Б. Б. Кинг винаги говори с особена привързаност за „Люсил“: „Аз съм направо луд по ""Люсил""… имал съм различни китари и винаги съм ги кръщавал ""Люсил"". С нея сме минали дълъг път, тя ми донесе и някаква слава…тя ми осигури препитание и дори понякога ми спасяваше живота…понякога съм тъжен и като че ли тя се опитва да ми помогне, като че ли шепне името ми…тя е като жена и изглежда, че тя е единствената, от която някога съм зависел. Бил съм женен и винаги съм се развеждал, но ""Люсил"" никога не се е отделяла от мен. Тя винаги е била с мен“.","Би Би Кинг (на английски: B. B. King) (род. 16 септември, 1925�г.) е известен американски блус китарист, композитор и певец. Една от запазените марки на Б. Б. Кинг е, че кръщава китарите си „Lucille“- традиция, започнала през 50-те години на 20 век. През зимата на 1949�г., Кинг свири в танцувална зала в Туист, Арканзас. За да затоплят залата, организаторите запалват напълнен до половината варел с керосин, което за времето си е обичайна практика. По време на изпълнението двама мъже започват свада, прераснала в сбиване, в резултат на което варелът е съборен и подът залят с горящ керосин. Всички присъстващи панически се изнасят от сградата. След като излиза навън, Кинг осъзнава, че е забравил китарата си в горящата зала. Той се връща с намерението да я извади от там като едва не изгаря в пламъците (впоследствие се разбира, че двама души са намерили смъртта си онази нощ). На следващия ден Кинг научава, че въпросната свада е започнала заради жена на име Люсил. Той кръщава първата си китара „Люсил“, за да му напомня „никога да не прави повече така“." ca,710d4f2e4cdb2cefb86dd7e24497b3bd,"[modifica] Etimologia Etimològicament, la paraula que utilitzen els parlants del català prové del mot galaicoportuguès zevra, que significa ""ase salvatge"". El nom genèric Equus prové del llatí i significa ""cavall"". Quant als noms específics, grevyi és en honor del President de França Jules Grévy; quagga és el nom donat pel poble Khoikhoi a aquests animals; i zebra fa referència al mot galaicoportuguès mencionat més amunt. El nom zevra deriva del nom del zevro o cavall hidruntí (Equus hydruntinus). Quan a finals del segle XV els portuguesos començaren a explorar el litoral africà i arribaren al Cap de Bona Esperança, trobaren uns equins ratllats que, per la seva forma i mida, els resultaren notablement similars a les femelles dels cavalls hidruntins, per la qual cosa els donaren el nom de zevras. [modifica] Morfologia Encara que les ratlles blanques i negres que presenten les zebres siguin una característica comuna, les tres espècies de zebra no tenen pas una relació més propera entre elles que la que tenen amb altres animals del gènere Equus. A més, la característica comuna de les ratlles tampoc no és tan definitiva; una de les subespècies de zebra comuna, l'extinta quaga només tenia ratlles al coll. D'altra banda, hi ha altres perissodàctils que també tenen ratlles a les potes. Malgrat que tenen una morfologia similar a la dels cavalls, són més petites, amb una mida mitjana de 2,3 metres de longitud, 1,2-1,5 metres d'alçada a l'espatlla i un pes d'uns 300 quilograms, tot i que les zebres de Grévy poden arribar a pesar fins a 450 quilograms. En aquesta última espècie, els mascles i les femelles tenen una mida similar, però en les zebres comunes i les zebres de muntanya els mascles són lleugerament més grans. Les zebres tenen un total de quaranta dents: dotze incisives que utilitzen per tallar i arrancar trossos de vegetació; quatre canines; dotze premolars i dotze molars, totes utilitzades per moldre l'aliment abans d'empassar-se'l. Les zebres tenen un excel·lent sentit de la vista; es creu que poden veure-hi en color. Com molts ungulats, les zebres tenen els ulls als costats del cap, donant-li un angle visual força ample. Les zebres també tenen visió nocturna, tot i que no és tan avançada com la de la majoria dels seus predadors, però la seva bona oïda ho compensa. Les zebres tenen un gran sentit de l'oïda, i tendeixen a tenir orelles més grans i arrodonides que els cavalls. Com els cavalls i altres ungulats, les zebres poden girar les seves orelles en gairebé qualsevol direcció. A més d'una bona vista i oïda, les zebres tenen un sentit del gust agut, i un sentit de l'olfacte molt sensible al fum, cosa essencial per sobreviure als incendis. L'esperança de vida mitjana de les zebres és d'uns trenta anys, tot i que en captivitat poden arribar a viure fins a quaranta anys. En estat natural, on els predadors representen una amenaça constant per aquests animals, la longevitat mitjana és d'aproximadament dotze anys. [modifica] Ratlles Les zebres són animals negres o d'un color fosc amb ratlles blanques, i amb una gran taca blanca al ventre que serveix per camuflar-se. Algunes zebres tenen ""ratlles ombra"" de color marró entre les ratlles blanques i negres. Hi ha tres raons per les quals es considera que les zebres són negres amb ratlles blanques, i no a l'inrevés: El fet que algunes zebres tinguin ventres i potes de color blanc pur no és una prova gaire concloent que són animals blancs, car molts animals de colors diferents tenen ventres i potes de color blanc o un color clar. A més, les ratlles de les zebres són absents en el fetus, que és totalment negre. Les ratlles apareixen posteriorment, en bandes d'uns 400 micròmetres (vint vegades la mida d'una cèl·lula). Per tant, les ratlles són més amples com més gran és l'animal, i creixen conjuntament amb la mida del cos. Segons Bard, les espècies de zebres difereixen quant a l'estadi embrionari en què apareixen les ratlles. Bard descobrí una zebra anormal, sense ratlles; el seu pelatge negre tenia puntets blancs, cosa que provaria que les ratlles es formen per inhibició de la producció de melanina, i que per tant la zebra és sens dubte un èquid negre amb ratlles blanques. Les ratlles solen ser verticals al cap, coll, espatlles i tronc, i horitzontals al darrere i a les potes de l'animal. Els passos de zebra prenen el seu nom de les ratlles blanques i negres de les zebres. Alguns zoòlegs creuen que les ratlles són un mecanisme de camuflatge, que funciona de diverses maneres. Per començar, les ratlles verticals contribueixen a amagar la zebra entre les herbes. Tot i que això pot semblar absurd a primera vista, tenint en compte que l'herba no és ni blanca ni negra, se suposa que és eficaç contra el predador principal de les zebres, els lleons, que són daltònics. En teoria, una zebra que romangui quieta entre herbes altes podria passar desapercebuda per un lleó. A més, com que les zebres són animals gregaris, les ratlles ajuden a confondre els predadors – diverses zebres que estiguin o que es moguin juntes poden semblar ser un únic i gran animal, fent que el lleó tingui problemes per triar una sola zebra per atacar. Un ramat de zebres que es dispersin per fugir d'un predador li semblaran una massa confusa de ratlles verticals movent-se en direccions diferents, fent que al predador li costi seguir amb la vista un individu que se separi dels seus companys. Tot i això, els biòlegs no han observat mai lleons que semblin confosos per les ratlles de les zebres. Es creu que les ratlles també tenen un paper en el comportament sexual; lleugeres variacions dels patrons permeten que les zebres distingeixin els diferents individus. En rares ocasions, neixen zebres sense ratlles, i aquests exemplars tendeixen a quedar separats del grup; això reforçaria la teoria que aquestes ratlles també tenen una funció social. Una teoria més recent, que compta amb el suport experimental, sosté que la coloració disruptiva també és un mitjà eficaç de confondre el sistema visual de la mosca tse-tse, xucladora de sang. Teories alternatives inclouen la que diu que les ratlles coincideixen amb la distribució de greix sota la pell, servint de mecanisme termoregulador per la zebra, i que qualsevol ferida pertorba el patró de ratlles, indicant clarament l'estat de forma de la zebra a parelles potencials. Una llegenda africana intenta donar una explicació folklòrica a les ratlles d'aquest èquid: [modifica] Dieta [modifica] Aliment Les zebres són mamífers exclusivament herbívors que mengen sobretot al matí i a la tarda, reposant al migdia. Són animals principalment de pastura que s'alimenten d'herba tosca, fulles i brots. També mengen escorça i branquillons. El seu aparell digestiu ben adaptat els permet subsistir amb una dieta de qualitat nutritiva més baixa que la que necessiten altres herbívors, però també és menys eficient, cosa que obliga les zebres a passar-se més de la meitat del temps menjant. Les zebres poden moure's una vintena de quilòmetres en un dia a la recerca d'aliment, però al final del dia solen tornar al seu punt d'origen. Tanmateix, els ramats de zebres fan una migració anual molt més important que coincideix amb l'estació seca, que també fan molts altres mamífers africans i que representen un moviment de centenars de milers d'animals alhora. [modifica] Aigua Les condicions seques dels ecosistemes en què habiten les zebres fan que s'hagin adaptat als períodes d'aridesa. Les zebres de Grévy són les que s'han adaptat millor a les condicions de sequera. Per sobreviure a l'estació seca, en què la majoria de rius, estanys i altres fonts d'aigua s'assequen, aquesta espècie de zebra excava als llits dels rius amb les seves peülles per trobar aigua. La zebra de muntanya aprofita les característiques del seu hàbitat per sobreviure als períodes secs. Quan s'assequen les fonts d'aigua de les quals subsisteix, aquesta espècie simplement migra a una altitud més alta, on les temperatures inferiors fan que el vapor d'aigua es condensi en forma de pluja, neu o rosada. La zebra comuna és la menys adaptada a la sequera. A diferència de les altres dues espècies, necessita tenir sempre aigua disponible, cosa que l'obliga a migrar d'un lloc a l'altre segons l'estació a la recerca de recursos hídrics. [modifica] Comportament Com la majoria d'èquids, les zebres són altament sociables. Tanmateix, la seva estructura social depèn de l'espècie. Les zebres de muntanya i zebres comunes viuen en grups, coneguts com a ""harems"", que consisteixen en un mascle amb fins a sis egües i els seus poltres. Els mascles no dominants o bé viuen sols o amb altres mascles no dominants, fins que són prou grans com per desafiar un mascle dominant. Quan un grup de zebres és atacat per hienes o gossos salvatges, les egües s'agrupen amb els poltres al mig mentre que el mascle intenta foragitar els atacants. Quan un mascle rival intenta derrocar el mascle dominant, aquest el desafia tocant el nas del rival amb el seu o fregant-ne les espatlles contra les seves. Això és una mena de demostració de força destinada a espantar el rival. Si aquest no cedeix, comencen a barallar-se, mossegant-se el coll i les potes o, en casos extrems, donant-se guitzes; aquests combats són més perillosos que la majoria de combats d'aquest tipus en el món animal, i una zebra pot acabar malferida. La jerarquia del grup es reflecteix en l'ordre en què caminen els seus membres; al davant de tot, camina l'egua més vella amb els seus poltres, després vénen les altres femelles en ordre d'edat, també amb els seus poltres, i el mascle és el que tanca el grup. A diferència de les altres espècies de zebra, les zebres de Grévy no tenen lligams socials permanents. Els grups d'aquest tipus de zebres rarament romanen junts durant més d'uns quants mesos. Les cries romanen amb la seva mare, mentre que els mascles adults viuen sols. Tanmateix, com en les altres dues espècies, els mascles no dominants s'organitzen en grups. En casos d'escassetat de menjar, molts membres d'aquesta espècie es poden congregar al voltant d'una font d'aliment, donant la impressió que formen un ramat. Durant el dia, les zebres dormen dempeus, com els cavalls, i només dormen quan tenen altres animals al voltant que les avisin de la presència de predadors. De nit, en canvi, sovint jeuen a terra. Quan reposen, igual que quan s'empolainen les unes a les altres, les zebres es posen l'una al costat de l'altra, però a l'inrevés, és a dir, cada zebra té el seu cap al costat del darrere de l'altra zebra. Això té diversos avantatges: d'una banda, permet que la cua d'una zebra pugui espantar les mosques de la cara de l'altra; de l'altra banda, ofereix als animals un angle de visió de 360�°. [modifica] Anadura Com els cavalls, les zebres poden caminar, trotar, mig galopar i galopar. Al galop, poden assolir una velocitat màxima de 55 km/h. Solen ser més lentes que els cavalls, però la seva gran resistència les ajuda a escapolir-se dels predadors. Una zebra que estigui sent perseguida correrà en zig-zag d'un costat a l'altre per posar en dificultat el predador. En cas que quedi acorralada, la zebra es posarà en posició rampant i donarà guitzes i mossegades al seu atacant. [modifica] Comunicació Les zebres es comuniquen l'una amb l'altra amb lladrucs i gemecs aguts. Les zebres de Grévy emeten brams semblants als de les mules. Les orelles de les zebres indiquen el seu estat d'ànim. Quan una zebra està calmada, tensa o amistosa, les seves orelles romanen erectes. Quan té por, es desplacen cap endavant. Quan s'enfada, les orelles es desplacen cap enrere. Quan les zebres busquen predadors en una àrea, romanen en una postura d'alerta, amb les orelles erectes, el cap alt i observant amb atenció. Si estan tenses, emeten esbufecs. Si una zebra detecta o sent la presència d'un predador, es posarà a bordar o a bramar ben fort. [modifica] Reproducció Com en la majoria d'espècies animals, les femelles arriben a la maduresa sexual abans que els mascles, i les egües poden tenir el seu primer poltre a l'edat de tres anys. Els mascles no poden criar fins que tenen cinc o sis anys. Les egües poden donar a llum un poltre cada dotze mesos, que és el temps que dura la gestació. Cuiden de les cries durant un màxim d'un any. Com els cavalls, les zebres són capaces de posar-se dempeus, caminar i mamar poc després de néixer. En néixer, un poltre de zebra és marró i blanc en lloc de negre i blanc. Gairebé sempre neix un únic poltre, però en ocasions extremament rares poden néixer bessons. En el cas de les zebres de muntanya i les zebres comunes, els poltres són protegits per la seva mare, així com pel mascle i les altres egües del grup. En canvi, els poltres de zebra de Grévy només tenen la seva mare com a protectora habitual car, com s'ha dit més amunt, els grups d'aquesta espècie se solen dispersar després d'uns quants mesos. La protecció dels poltres és especialment rellevant per aquests animals, car les cries són una presa fàcil pels predadors i la meitat d'elles no sobreviuen al primer any de vida malgrat els esforços de la seva mare i del mascle del grup. Un altre dels perills que corren els poltres és que s'han observat infanticidis i feticidis entre les zebres, tot i que únicament s'ha observat aquest comportament en exemplars en captivitat. [modifica] Espècies Hi ha tres espècies de zebres, que contenen un total de nou subespècies. La quaga és l'única subespècie extinta. Gènere Equus (èquids) [modifica] Distribució Originalment, les zebres s'estenien arreu d'Àfrica. Tanmateix, s'extingiren del nord del continent en temps antics. Actualment, la zebra amb la difusió més ampla és la zebra comuna. Viuen des de les zones de transició entre la sabana i el desert del sud del Sudan i d'Etiòpia, passant per la sabana d'Àfrica oriental, fins el sud i el sud-oest del continent. Els hàbitats de la zebra de Grévy són les terres seques d'arbusts i d'herba de l'est d'Àfrica, a Kenya, Etiòpia i Somàlia. La zebra de muntanya té una difusió molt més reduïda que les altres dues espècies. Viu en altiplans muntanyosos de Namíbia i Sud-àfrica, a altituds de fins a 2.000 m. [modifica] Salut [modifica] Predadors i altres amenaces Els predadors principals de les zebres són els lleons, les hienes tacades i els guepards. Els lleons i les zebres mantenen les seves poblacions en equilibri, car els lleons maten abans les zebres velles o malaltes que les sanes i fortes. Les armes i les tècniques de caça primitives utilitzades tradicionalment a Àfrica no eren prou eficients com per afectar de manera significativa les poblacions de zebres. Els nadius africans caçaven les zebres no només per la seva pell, sinó també per la seva carn. Tanmateix, la situació canvià amb l'arribada dels colonitzadors europeus i les seves armes de foc. Els humans moderns han tingut un gran impacte sobre les poblacions de zebres des del segle XIX. Les zebres són, i encara són, caçades principalment per la seva pell. La quaga, una subespècie de la zebra comuna, s'extingí abans d'acabar el segle XIX, mentre que la zebra de muntanya del Cap fou caçada gairebé fins l'extinció, i a la dècada del 1930 ja en quedaven menys de cent exemplars. Des d'aleshores, la població ha crescut fins a aproximadament set-cents individus, gràcies a l'esforç per conservar la subespècie. Ambdues subespècies de la zebra de muntanya són actualment protegides en parcs nacionals, però encara es troben en perill. La zebra de Grévy també està en perill. La caça i la competició per part del bestiar n'han reduït dràsticament la població. A causa de la mida reduïda de la població, els perills ambientals com ara les sequeres poden afectar fàcilment a tota l'espècie. Les zebres comunes són molt més nombroses i tenen una població sana; tanmateix, aquesta espècie també està amenaçada per la caça i la modificació dels hàbitats provocada per l'agricultura. [modifica] Evolució Durant molt de temps es cregué que el primer avantpassat directe dels èquids actuals era Hyracotherium, un petit perissodàctil de l'Eocè inferior i mitjà d'Amèrica del Nord i Euràsia, però actualment se'l classificà dins la família dels paleotèrids, avantpassats tant dels èquids com dels brontoteris. Tenia una mida similar a la de les guineus, entre 250 i 450 mm d'alçada, amb un cap i un coll relativament curts i una esquena arquejada. Tenia quaranta-quatre dents, amb una fórmula dental típica d'un mamífer brostejador: tres incisives, una canina, quatre premolars i tres molars a cada banda del maxil·lar. Utilitzava els seus queixals per moldre les fulles toves i els fruits dels quals s'alimentava. Quan el clima canvià i s'obriren els boscs a principis de l'Oligocè, començaren a aparèixer planes d'herba i praderies. En resposta al canvi de l'ambient, els èquis també canviaren i desenvoluparen dents més robustes, augmentaren la mida del seu cos i la de les seves potes, convertint-se en animals més ràpids. El gènere nord-americà Mesohippus caminava sobre tres dits a cada pota; encara conservava el primer i el cinqué dit, però no els usava per caminar. El tercer dit era més fort i pesant que els altres. Les seves potes llargues i esveltes permeten deduir que era un animal àgil i ràpid. Una de les innovacions de Mesohippus és que tenia sis dents posteriors, una característica que conservarien tots els èquids posteriors. Al Miocè tingué lloc la transició de les formes primitives d'èquids a les formes modernes. Animals com ara Parahippus, Merychippus o Hipparion continuaren l'evolució cap a unes potes tridàctiles. Els èquids havien continuat augmentant de mida i ja tenien unes dimensions semblants a les d'un poni. Aquesta tendència es completà amb Pliohippus, morfològicament molt similar als Equus d'avui en dia i que durant molt de temps en fou considerat l'avantpassat directe. Es tractava d'un veloç animal d'estepes. Plesippus era un èquid de la mida d'un cavall àrab originari de l'oest de Nord-amèrica. A part de ser l'avantpassat prehistòric més proper dels èquids actuals, aquest cavall del Pliocè destaca perquè fou el que emprengué l'expansió d'Amèrica del Nord a Euràsia fa dos milions i mig d'anys. Aquesta migració seria finalment la salvació dels èquids, car tots els cavalls americans s'extingiren fa aproximadament 11.000 anys juntament amb molts altres grans mamífers. Les causes d'aquesta extinció romanen un tema de debat, sobretot perquè desaparegueren de manera molt sobtada animals que havien sobreviscut durant milions d'anys. Les possibilitats més citades inclouen el canvi climàtic, una pandèmia, o la caça per part dels humans, possiblement acabats d'arribar. Investigacions recents per un grup de genetistes encapçalat per Carles Vilà indiquen que les zebres se separaren del llinatge dels ases, els seus parents més propers, a la segona meitat del Pliocè. L'evidència del registre fòssil permet determinar el moment en què es produí aquesta separació de llinatges amb una major precisió. El fet que només s'hagin trobat fòssils de zebres al continent africà implica que es produí després de l'arribada dels èquids nord-americans a Euràsia i Àfrica, és a dir, no fa més de 2,6 milions d'anys. El fòssil més antic classificat amb certesa com a pertanyent a una zebra és un fòssil de zebra de Grévy descobert a Turkana (Kenya). [modifica] Intents de domesticació S'ha intentat entrenar zebres com a animals de montura, car són més resistents a les malalties africanes que els cavalls. Tanmateix, la majoria d'aquests intents fracassaren, a causa de la naturalesa més impredictible de les zebres i a la seva tendència de panicar quan es posen nervioses. Per aquest motiu, es prefereixen zebroides, creuaments entre qualsevol espècie de zebra i un cavall, poni o ase, a les zebres pures. El quart emperador mogol Jahangir (r. 1605-1627) encarregà una pintura sobre zebres. En aquesta pintura, realitzada per Ustad Mansur, la zebra és representada amb estreps. A Anglaterra, el col·leccionista d'animals Lord Rothschild utilitzava sovint zebres per moure el seu carruatge. El 1907, Rosendo Ribeiro, el primer metge de Nairobi (Kenya), utilitzava una zebra de montura per les visites a domicili. A mitjans de la dècada del 1800, el Governador George Grey importà zebres a Nova Zelanda de la seva antiga jurisdicció de Sud-àfrica, i les utilitzà per moure el seu carruatge a la seva illa privada, l'Illa de Kawau. El Capità Horace Hayes, a Points of the Horse (aprox. 1899), comparà la utilitat de les diferents espècies de zebra. Hayes posà una sella i una brida a una zebra de muntanya en menys d'hora, però no aconseguí alimentar-la en els dos dies que la tingué. Remarcà que el coll de la zebra era tant rígid i fort que no fou capaç de torçar-lo en cap direcció. Tot i que li ensenyà a fer el que volia en una pista de circ, quan la treia fora era incapaç de controlar-la. Trobà la zebra comuna fàcil de domar i la considerà ideal per domesticar-la, car també és immune a la picada de la mosca tse-tse. Considerava la quaga fàcil de domesticar perquè era més forta, mansa i semblant als cavalls que les altres zebres.","Les zebres (subgèneres Dolichohippus i Hippotigris) són mamífers quadrúpedes africans de la família dels èquids, grup que també inclou els ases i els cavalls, entre altres. Com tots els èquids, les zebres són perissodàctils, o ungulats amb un nombre imparell de peülles. Se'n distingeixen tres espècies, cadascuna amb un patró de ratlles específic: la zebra de Grévy, la zebra de muntanya i la zebra comuna. Les zebres són un dels animals més coneguts d'Àfrica, on habiten en una varietat d'ecosistemes incloent-hi planes d'herba, sabanes, regions boscoses o amb arbusts, muntanyes i turons costaners. Són especialment cèlebres per les seves característiques ratlles negres i blanques, que no varien únicament entre espècies sinó també d'un individu a l'altre, i per la seva crinera erecta. A diferència dels seus parents més propers, els cavalls i els ases, les zebres mai no han estat realment domesticades. Tret d'algunes poblacions de zebra comuna que habiten al centre d'Etiòpia, les zebres viuen únicament a la meitat sud del continent africà. Encara que les regions de dues espècies diferents poden encavalcar-se, no es creuen a causa del nombre diferent de cromosomes; les zebres de Grévy en tenen quaranta-sis, les zebres comunes quaranta-quatre i les zebres de muntanya trenta-dos." ca,7ee43035c138d735569393169a7391bb,"[modifica] Citosquelet Al citoplasma hi ha una xarxa de filaments proteics que donen forma i organització interna a la cèl·lula i permeten el seu moviment. El conjunt d'aquests filaments s'anomena citosquelet. Hi ha diversos tipus de filaments: Al seu torn, aquestes estructures mantenen una relació amb les proteïnes, i originen altres estructures més complexes i estables. També són les encarregades del moviment citològic. [modifica] Citosol El citosol es defineix com la part del citoplasma que roman al supernatant després de centrifugar un extracte cel·lular a 150.000�g durant una hora. Està format per una solució líquida anomenada hialoplasma o citosol, on es troben els diferents orgànuls. És un material aquós, una solució o suspensió de biomolècules vitals mòbils. Molts processos bioquímics, incloent-hi la glucòlisi, tenen lloc al citosol. En una cèl·lula eucariota, pot ocupar d'un 50% a un 80% del volum total de la cèl·lula. Es compon aproximadament d'un 70% d'aigua mentre que la resta dels seus components són molècules que formen una dissolució col·loïdal. Aquestes molècules solen ser macromolècules. En ser un líquid aquós, el citosol no té forma o estructura estables, si bé transitòriament, pot adquirir dos tipus de formes: Els canvis en la forma del citosol són deguts a les necessitats temporals de la cèl·lula pel que fa al metabolisme, i tenen un paper important en la locomoció cel·lular. [modifica] Orgànuls El citoplasma es compon d'orgànuls amb diferents funcions. Cada orgànul té una funció específica a la cèl·lula. El citoplasma té una part del genoma de l'organisme. Tot i que la majoria es troba al nucli, alguns orgànuls, entre com els mitocondris i cloroplasts, tenen una certa quantitat d'ADN. [modifica] Ribosomes Els ribosomes són grànuls citoplasmàtics que es troben a totes les cèl·lules, i mesuren al voltant de 29�nm en les cèl·lules procariotes i 32�nm en les eucariotes. També són portadors de l'ARN ribosòmic. És als ribosomes on es produeix la síntesi de les proteïnes. Els ARN missatgers (ARNm) i els ARN de transferència (ARNt) se sintetitzen al nucli, i després es transmeten al citoplasma com molècules independents. L'ARN ribosòmic (ARNr) entra al citoplasma en forma de subunitat ribosomal. Atès que hi ha dos tipus de subunitats, al citoplasma s'uneixen les dues subunitats amb molècules ARNm per formar ribosomes complets actius. Els ribosomes actius poden estar suspesos al citoplasma o units al reticle endoplasmàtic rugós. Els ribosomes suspesos al citoplasma tenen la funció principal de sintetitzar les següents proteïnes: Els ribosomes consten de dues parts, una subunitat major i una altra de menor; aquestes surten del nucli cel·lular per separat. Per experimentació es pot deduir que es mantenen unides per càrregues, ja que en baixar la concentració de Mg+2 les subunitats tendeixen a separar-se. [modifica] Lisosomes Els lisosomes són vesícules esfèriques d'entre 0,2 i 0,8�μm de diàmetre. Contenen al voltant de 50 enzims, generalment hidrolítics, en solució àcida, ja que els seus enzims ho necessiten per un funcionament òptim. Els lisosomes mantenen separats aquests enzims de la resta de la cèl·lula per evitar que reaccionin químicament amb els altres elements i orgànuls. Els lisosomes utilitzen els seus enzims per reciclar les diferents orgànuls de la cèl·lula, englobant, digerint i alliberant els seus components al citosol. Aquest procés es denomina autofàgia: la cèl·lula digereix estructures pròpies quan aquestes ja no són necessàries. El material queda englobat per vesícules que provenen del reticle endoplasmàtic i l'aparell de Golgi, formant un autofagosoma. En unir-se al lisosoma primari forma un autofagolisosoma i segueix el mateix procés que en el cas anterior. A l'endocitosi, els materials són recollits de l'exterior de la cèl·lula i englobats mitjançant la membrana plasmàtica, formant així un fagosoma. El lisosoma s'uneix al fagosoma formant un fagolisosoma i hi aboca el seu contingut, degradant les seves substàncies. Una vegada hidrolitzades, les molècules utilitzables passen a l'interior de la cèl·lula per entrar en rutes metabòliques; el que no és necessari per la cèl·lula és expulsat per exocitosi. Els lisosomes també aboquen els seus enzims cap a fora de la cèl·lula (exocitosi) per degradar altres materials. En vista de les seves funcions, la seva presència és elevada als glòbuls blancs, ja que aquests tenen la funció de degradar cossos invasors. [modifica] Vacúols Els vacúols són sacs fluids envoltats d'una membrana. En les cèl·lules vegetals, tan sols n'hi ha dos o tres de gran mida, mentre que en les cèl·lules animals n'hi ha diversos d'una mida més reduïda. La membrana que els envolta s'anomena tonoplast. El vacúol de la cèl·lula vegetal té una solució de sals minerals, sucres, aminoàcids i a vegades pigments com l'antocianina. El vacúol vegetal té diverses funcions: La funció dels vacúols a les cèl·lules animals és servir magatzem de proteïnes; aquestes proteïnes són guardades pel seu ús posterior, o més aviat per la seva exportació de la cèl·lula mitjançant el procés d'exocitosi. En aquest procés, els vacúols es fonen amb la membrana i el seu contingut és traslladat cap a fora de la cèl·lula. El vacúol també pot ser utilitzat pel procés d'endocitosi. [modifica] Vesícules Les vesícules són compartiments petits i tancats per una bicapa lipídica, la funció dels quals és emmagatzemar, transportar i digerir productes i residus cel·lulars. [modifica] Reticle endoplasmàtic El reticle endoplasmàtic és un complex sistema i conjunt de membranes connectades entre si que forma un esquelet citoplasmàtic. La seva forma pot variar, ja que la seva naturalesa depèn de l'arranjament de cèl·lules, que poden estar comprimides o organitzades de manera solta. És un conjunt de cavitats tancades de forma molt variable: làmines aplanades, vesícules globulars o tubs d'aspecte sinuós. Aquests es comuniquen entre si i formen una xarxa contínua separada de l'hialoplasma per la membrana del reticle endoplasmàtic. En conseqüència, el contingut del líquid del citoplasma queda dividit en dues parts: l'espai luminar o cisternal contingut en l'interior del reticle endoplasmàtic i l'espai citosòlic que comprèn l'exterior del reticle endoplasmàtic. Les seves principals funcions inclouen: [modifica] Reticle endoplasmàtic rugós Quan la membrana està envoltada de ribosomes, s'anomena reticle endoplasmàtic rugós (RER). L'RER té com funció principal la síntesi de proteïnes, i és precisament per aquesta raó que es dóna més en cèl·lules en creixement i les que segreguen enzims. De la mateixa manera, un dany a la cèl·lula pot fer que hi hagi un increment en la síntesi de proteïnes, i que l'RER es desenvolupi, ja que es necessiten proteïnes per reparar el dany. Les proteïnes es transformen i es desplacen d'una regió de l'RER a l'aparell de Golgi. En aquests cossos també es sintetitzen macromolècules que no inclouen proteïnes. [modifica] Reticle endoplasmàtic llis El reticle endoplasmàtic llis (REL), es diferencia del rugós a priori per no tenir ribosomes adherits a la membrana. La seva funció principal és la de produir els lípids de la cèl·lula, concretament fosfolípids i colesterol, que després passen a formar part de les membranes cel·lulars. La resta de lípids cel·lulars (àcids grassos i triglicèrids) se sintetitzen al si del citosol, i és per aquesta raó que és més abundant en cèl·lules que tinguin secrecions relacionades, com per exemple una glàndula sebàcia. [modifica] Aparell de Golgi L'aparell de Golgi, anomenat per qui el va descobrir, Camillo Golgi, té una estructura similar al reticle endoplasmàtic, però és més compacte. Està compost de sacs de membrana de forma discoïdal i es troba a prop del nucli cel·lular. Dictiosoma és el nom donat a cada pila de sacs. Mesuren al voltant d'1�µm de diàmetre i agrupa unes sis cisternes, tot i que en els eucariotes inferiors el seu nombre pot arribar a 30. En les cèl·lules eucariotes, l'aparell de Golgi es troba més o menys desenvolupat segons la funció que desenvolupi. En cada cas, el nombre de dictiosomes varia des d'uns pocs fins a nombrosos. L'aparell de Golgi està format per una o més sèries de cisternes lleugerament corbes i aplanades limitades per membranes, conjunt que és conegut com apilament de Golgi o dictiosoma. Els extrems de cada cisterna estan dilatats i envoltats de vesícules que o bé es fusionen amb aquest comportament, o bé se'n separen mitjançant gemmació. L'aparell de Golgi està estructuralment i bioquímica polaritzat. Té dues cares diferents: la cara cis o de formació, i la cara trans o de maduració. La cara cis se situa prop de les membranes del RE. Les seves membranes són fines i la seva composició és similar a la de les membranes del reticle. Al voltant seu es troben les vesícules de Golgi, anomenades també vesícules de transició, que deriven de l'RE. La cara trans sol estar a prop de la membrana plasmàtica. Les seves membranes són més gruixudes i s'assemblen a la membrana plasmàtica. En aquesta cara es localitzen unes vesícules més grans, les vesícules secretores. Les seves funcions són les següents: [modifica] Mitocondris El mitocondri és un orgànul que es troba pràcticament a totes les cèl·lules eucariotes. El seu nombre varia segons el tipus cel·lular, i la seva mida és generalment de 10�μm de llarg per 1,5 μm d'ample. Els mitocondris estan envoltats d'una membrana doble. La més externa és la que controla l'entrada i sortida de substàncies dins i fora de la cèl·lula i separa a l'orgànul de l'hialoplasma. La membrana externa conté proteïnes de transport especialitzades que permeten el pas de molècules des del citosol cap a l'interior de l'espai intermembranari. Les membranes dels mitocondris es componen de fosfolípids i proteïnes. Ambdós materials s'uneixen formant un reticle lipidoproteic. Els mitocondris tenen diferents funcions: La membrana interna està plegada cap al centre, donant lloc a extensions anomenats crestes mitocondrials, algunes de les quals s'estenen al llarg de tot l'orgànul. La seva funció principal és obtenir energia per mitjà de la respiració cel·lular. La superfície d'aquestes crestes té grànuls a la seva longitud. L'espai entre les dues membranes és l'espai intermembranari. La resta del mitocondri és la matriu, un material semirígid que conté proteïnes, lípids i una mica d'ADN. [modifica] Matriu La matriu mitocondrial es compon d'un material semifluid. Té una consistència de gel a causa de la presència d'una elevada concentració de proteïnes hidrosolubles, es compon d'un 50% d'aigua i inclou: molècules d'ADN (l'ADN mitocondrial) doble i circular, que contenen informació per sintetitzar un bon nombre de proteïnes mitocondrials; molècules d'ARN mitocondrial formant els mitoribosomes, diferents de la resta dels ribosomes mòbils; ribosomes (els mitoribosomes), que es troben tant lliures com adossats a la membrana mitocondrial interna. Són semblants als ribosomes bacterians. També hi ha ions, calci, fosfats, ADP, ATP, coenzims-A i grans quantitats d'enzims. [modifica] Membrana interna Aquesta membrana mitocondrial té una superfície més gran a causa de les crestes mitocondrials. És molt rica en proteïnes en comparació altres membranes cel·lulars. Entre els seus lípids no s'hi troba el colesterol, i és rica en un fosfolípid poc freqüent, la cardiolipina. La membrana interna conté proteïnes amb quatre tipus de funcions: [modifica] Membrana externa La membrana externa dels mitocondris és semblant a les altres membranes cel·lulars, especialment a la del reticle endoplasmàtic. Entre els seus components destaquen: les proteïnes, que formen grans ""canals aquosos o porines"", que la fan molt permeable, al contrari del que passa amb la membrana mitocondrial interna; i els enzims, com els que activen els àcids grassos perquè siguin oxidats a la matriu. [modifica] Espai intermembranós La seva composició és semblant a la del hialoplasma. Entre les seves funcions hi ha: [modifica] Cloroplasts El cloroplast és un orgànul que només està present a les cèl·lules fotosintètiques, i la seva funció és dur a terme la fotosíntesi. Igual que el mitocondri, el cloroplast està envoltat per una doble membrana (les dues llises, emperò) amb un espai intermembranós i conté ADN propi. El seu nombre varia segons el tipus de cèl·lula, des de dos o tres fins a entre quinze i vint en el cas de les angiospermes. La seva mida oscil·la entre 3 i 10�μm de diàmetre i d'1 a 2�μm de gruix. Els cloroplasts tenen una gran reserva de midó. En presència de llum solar produeixen metabòlits rics en energia i O2 a partir dels electrons de l'aigua, l'energia de la llum i el CO2, seguint la reacció general: L'obtenció d'energia a través de la fotosíntesi es divideix en la fase lluminosa i la fase fosca. [modifica] Centríols Els centríols sónorgànuls presents només a les cèl·lules animals. S'encarreguen de dirigir el moviment dels filaments de citosquelet, a més d'intervenir en la divisió cel·lular i la formació de cilis, flagels, axostils, filaments parabasals i rizoplasts. Cada centríol està aparellat amb un altre (excepte durant la divisió cel·lular), està format per nou triplets de microtúbuls que formen un cercle i està recobert per una capa proteica densa. [modifica] Peroxisomes Els peroxisomes són cossos amb membrana, esfèrics, amb un diàmetre d'entre 0,5 i 08�μm. Es formen per gemmació a partir del reticle endoplasmàtic llis. A més de ser granulars, no tenen estructura interna. Tenen un nombre d'enzims metabòlicament importants, en particular la catalasa, que catabolitza la degradació del peròxid d'hidrogen. Aquesta és la raó per la qual es diuen peroxisomes. La degradació del peròxid d'hidrogen és representada a l'equació següent. Duen a terme reaccions d'oxidació que no produeixen directament energia utilitzable per la resta de la cèl·lula (no generen ATP). Als peroxisomes també s'hi degraden les purines i, en les plantes, intervenen en la fotorespiració. També sintetitzen aigua oxigenada (H2O2), que és metabolitzada dins del mateix peroxisoma.","El citoplasma és la part de la cèl·lula procariota que es troba dins la membrana plasmàtica i la part de la cèl·lula eucariota que es troba entre el nucli cel·lular i la membrana. Consisteix en una emulsió col·loïdal molt fina d'aspecte granulós, el citosol o hialoplasma, i en una diversitat d'orgànuls cel·lulars que tenen diferents funcions. La seva funció és contenir els orgànuls cel·lulars i contribuir al seu moviment. El citosol és el lloc on es produeixen molts dels processos metabòlics de la cèl·lula. El citoplasma a vegades es divideix en una regió externa gelatinosa, propera a la membrana i implicada en el moviment cel·lular, que s'anomena ectoplasma; i una part interna més fluïda que rep el nom d'endoplasma, que és on es troben la majoria d'orgànuls. El citoplasma es troba tant a les cèl·lules procariotes com a les eucariotes i s'hi troben dissolts diversos nutrients que han aconseguit travessar la membrana cel·lular. El citoplasma de les cèl·lules eucariotes està subdividit per una xarxa de membranes conegudes com reticle endoplasmàtic (llis i rugós) que serveixen de superfície de treball per moltes de les seves activitats bioquímiques. El reticle endoplasmàtic rugós és present a totes les cèl·lules eucariotes (no a les procariotes) i predomina en les que fabriquen grans quantitats de proteïnes per exportar. És continu amb la membrana externa de l'embolcall nuclear, que també té ribosomes adherits." ca,2f7ae422000a98a27592967c4ce54880,"[modifica] Evolució El llop marsupial modern aparegué per primer cop fa quatre milions d'anys. Les espècies de la família Thylacinidae daten del començament del Miocè; des de principis dels anys noranta, s'han excavat almenys set espècies fòssils a Riversleigh, part de Lawn Hill National Park al nord-oest de Queensland. Nimbacinus dicksoni és la més antiga de les set espècies fòssils descrites i data des de vint-i-tres milions d'anys enrere. Aquest tilacínid era molt més petit que els seus parents moderns. L'espècie més gran, Thylacinus potens, que atenyé la mida d'un llop, fou l'única que sobrevisqué fins el Miocè superior. A finals del Plistocè i principis de l'Holocè, el llop marsupial modern estava estès (sense arribar a ser nombrós) per Austràlia i Nova Guinea. Un exemple d'evolució convergent, el llop marsupial presentava moltes semblances amb els cànids de l'hemisferi nord: dents afilades, mandíbules potents, talons alçats i la mateixa forma general. Com que el llop marsupial ocupava el mateix nínxol ecològic a Austràlia que els cànids a la resta del món, desenvolupà molts dels seus trets. Malgrat això, no té relació amb cap dels predadors de l'hemisferi nord — el seu parent més proper vivent és el diable de Tasmània (Sarcophilus harrisii). [modifica] Descobriment i taxonomia Els aborígens australians foren els primers en entrar en contacte amb els llops marsupials. S'han trobat nombrosos exemples de gravats i art aborigen que daten almenys del 1000 aC. Es poden veure petroglifs del llop marsupial al Dampier Rock Art Precinct de la península de Burrup a Austràlia Occidental. Quan hi arribaren els primers exploradors, l'animal ja era rar a Tasmània. Els europeus podrien haver-lo trobat ja el 1642 quan Abel Tasman hi arribà per primer cop. La seva expedició informà de les petjades de ""bèsties salvatges amb urpes com les d'un tigre."" Marc-Joseph Marion du Fresne, havent-hi arrivat el 1772 amb el Mascarin, informà d'un ""gat tigre"". No es pot identificar amb certesa el llop marsupial com l'animal observat, car el gat marsupial de cua tacada (Dasyurus maculatus) té una aparença similar. La primera observació indiscutible fou d'exploradors francesos el dia 13 de maig del 1792, com ho explica el naturalista francès Jacques Labillardière, al seu diari de l'expedició encapçalada per Antoine Bruny d'Entrecasteaux. Tanmateix, no fou fins el 1805 que William Paterson, Tinent Governador de Tasmània, envià una descripció detallada per ser publicada a la Sydney Gazette i el New South Wales Advertiser. La primera descripció científica detallada fou feta pel Supervisor-General Suplent de Tasmània George Harris el 1808, cinc anys després de la primera colonització de l'illa. Harris classificà originalment el llop marsupial dins el gènere Didelphis, que Carl von Linné havia creat pels opòssums americans, descrivent-lo com a Didelphis cynocephala. El descobriment que els marsupials australians eren fonamentalment diferents dels gèneres de mamífers coneguts menà a l'implementació del mètode de classificació actual, i el 1796 Geoffroy Saint-Hilaire creà el gènere Dasyurus, on classificà el llop marsupial el 1810. Per resoldre la mescla de nomenclatura grega i llatina, el nom de l'espècie fou canviat a cynocephalus. El 1824, fou reclassificat dins el seu propi gènere, Thylacinus, per Temminck. El seu nom comú prové directament del nom del gènere, originalment del grec θύλακος (thylakos, ""butxaca"". [modifica] Morfologia Les descripcions del llop marsupial varien, car les proves es limiten a cries conservades; el registre fòssil, restes de pell i d'esquelets; fotografies i filmacions en blanc i negre de l'animal en captivitat; i cròniques de treballs de camp. El llop marsupial semblava un gran gos amb pèl curt i una cua rígida que s'estenia gradualment del cos de manera similar a la dels cangurs. Molts colons europeus en feren comparacions directes amb la hiena, a causa de la seva postura inusual i el seu comportament general. El seu pelatge groc-marró tenia entre tretze i vint-i-una ratlles negres distintives a l'esquena, el tors i la base de la cua, que li guanyaren el sobrenom de ""tigre"". Les ratlles estan més marcades en exemplars joves, i es descolorien a mesura que l'animal envellia. Una de les ratlles s'estenia per la part exterior de les cuixes del darrere. El seu pelatge era espès i suau, de fins a quinze mil·límetres de longitud; en els animals joves, la punta de la cua tenia una cresta. Les seves orelles arrodonides i erectes tenien una longitud d'aproximadament vuit centímetres i estaven cobertes de pèl curt. La coloració anava d'un groc marronós clar al marró fosc; el ventre era de color crema. La mida dels adults variava entre 100 i 180�cm de longitud, incloent-hi una cua de 50-65�cm. L'exemplar més gran mesurat feia 290�cm del nas a la cua. Els adults tenien una alçada de 60�cm a l'espatlla i pesaven entre vint i trenta quilograms. Hi havia un lleuger dimorfisme sexual i, en general, els mascles eren més grans que les femelles. La femella tenia una butxaca amb quatre mamelles, però a diferència de molts altres marsupials, la butxaca s'obria cap al darrere del cos. Els mascles tenien una butxaca escrotal, única entre els marsupials australians, dins de la qual podien ficar el seu sac escrotal. El llop marsupial podia obrir la seva mandíbula fins un punt inusual (120�°). Aquesta capacitat es pot veure, en part, a la breu filmació d'un llop marsupial en captivitat que David Fleay féu en blanc i negre el 1933. Les mandíbules eren musculars i potents i comptaven amb quaranta-sis dents. Es poden distingir les petjades dels llops marsupials de les d'altres animals, nadius o introduïts; a diferència de les guineus, gats, gossos, uombats o diables de Tasmània, el llop marsupial tenia un coixinet posterior molt gran i quatre coixinets anteriors molt evidents, situats gairebé en línia recta. Les potes posteriors eren similars a les anteriors però tenien quatre dits en lloc de cinc. Les seves urpes no eren retràctils. Les primeres investigacions científiques suggeriren que posseïa un agut sentit de l'olfacte que li permetia rastrejar preses, però anàlisis de la seva estructura cerebral revelaren que els seus bulbs olfactoris no estaven ben desenvolupats. És probable que confiés en la vista i l'oïda per caçar. Alguns observadors en descrigueren una olor forta i característica, mentre que altres descrigueren una lleugera i neta olor animal, i altres cap olor. És possible que el llop marsupial, com el seu parent, el diable de Tasmània, deixés anar alguna olor quan se'l posava nerviós. Se'n destacà una anadura rígida i un xic maldestra, que el feia incapaç de córrer veloçment. També podia fer un bot bípede, semblant als cangurs, fet que es va poder observar algunes vegades en els exemplars en captivitat. Guiler especula que aquesta era una forma de locomoció accelerada que l'animal usava en situacions d'alarma. També era capaç de mantenir l'equilibri i romandre dret durant períodes breus. Tot i que no existeixen grabacions de les vocalitzacions del llop marsupial, els observadors que l'estudiaren en llibertat i en captivitat indicaren que solia grunyir i xiular quan estava nerviós, i sovint ho completava amb un badall d'amenaça. Quan caçava, emetia una sèrie de lladrucs guturals semblants a una tos, repetint-los ràpidament, probablement per comunicar-se amb altres membres del grup. També tenia un so llarg i llastimós, utilitzat probablement per identificar-se des de lluny; i un so baix i com d'olorar, utilitzat per comunicar-se amb els membres de la família. [modifica] Ecologia i comportament No se sap gaire sobre el comportament i l'hàbitat del llop marsupial. Se n'ha fet observacions en captivitat, però només existeixen observacions limitades i anecdòtiques del comportament de l'animal en llibertat. La majoria d'observacions foren fetes durant el dia, mentre que el llop marsupial era un animal nocturn. Aquestes observacions, fetes al segle XX, podrien haver estat atípiques a causa del fet que l'espècie ja estava patint els problemes que aviat la portarien a l'extinció. Una part del seu comportament ha estat extrapolat a partir del del seu parent més proper, el diable de Tasmània. És probable que el llop marsupial preferís els secs boscs d'eucaliptus, zones humides i prats del continent australià. Petroglifs dels aborígens australians indiquen que el llop marsupial estava estès per Austràlia continental i Nova Guinea. Es trobà una prova de l'existència de l'animal a l'Austràlia continental quan el 1990 es descobrí un cadàver dissecat en una cova de la plana de Nullarbor, a Austràlia Occidental. La datació de carboni revelà que tenia una 3.300 anys. A Tasmània, preferia els boscs de les zones centrals i els brucs costaners, que finalment es convertiren en l'objectiu principal dels colons britànics que buscaven terreny de pastura pels seus ramats. L'animal tenia un radi d'acció des de la seva llar d'entre quaranta i vuitanta quilòmetres. Sembla que romania dins el seu radi d'acció sense ser territorial: en algunes ocasions s'havia observat en un mateix territori grans grups d'animals, massa grans per ser una única família. Era un caçador nocturn i crepuscular, i durant el dia romania en coves petites o troncs d'arbres buits, en un niu de branquetes, escorça o falgueres. Solia retirar-se als turons i els boscs per refugiar-se durant el dia i caçava als brucs durant la nit. Els primers observadors veieren que l'animal era tímid, amb respecte envers la presència d'humans i que solia evitar el contacte, tot i que a vegades semblava mostrar més interès. Hi ha proves que l'època de cria durava tot l'any (els registres de sacrificis indiquen que hi havia cries a la butxaca a totes les èpoques de l'any), tot i que el període de cria principal era a l'hivern i la primavera. Naixien fins a quatre cries per ventrada (normalment, dues o tres), i les cries romanien a la butxaca fins els tres mesos d'edat, i la mare les protegia fins que tenien almenys la meitat de la mida adulta. En nèixer, les cries eren calbes i cegues, però ja tenien els ulls oberts i el cos ple de pèl una vegada deixaven la butxaca. Deprés d'abandonar la butxaca, i fins que havien crescut prou per ajudar, els animals joves es quedaven al cau mentre la mare caçava. Els llops marsupials només criaren una vegada en captivitat, el 1899 al Zoo de Melbourne. S'estima la seva esperança de vida en estat salvatge en entre cinc i set anys, però alguns exemplars visqueren fins a nou anys en captivitat. [modifica] Dieta El llop marsupial era exclusivament carnívor. El seu estómac era muscular i podria distendre's per permetre a l'animal menjar grans quantitats de menjar d'una vegada. Probablement era una adaptació per compensar per períodes llargs en què la caça no tenia èxit i l'aliment era escàs. Anàlisis de l'estructura de l'esquelet i observacions de l'animal en captivitat indiquen que triava una presa i després la perseguia fins que estava exhausta. Alguns estudis conclouen que l'animal podria haver caçat en petits grups familiars; el grup principal feia fugir les preses en la direcció d'un llop marsupial preparat per emboscar-les. Els caçadors observaren que es tractava d'un predador que caçava per mitjà d'emboscades. Les seves preses incloïen cangurs, ualabis, uombats, ocells i petits animals com cangurs rata o pòssums. Una presa preferida podria haver estat l'antigament comú emú de Tasmània. L'emú era una gran au no voladora que compartia l'hàbitat del llop marsupial i acabà extingint-se per una caça excessiva a voltants del 1850, possiblement coincidint amb el descens del nombre de llops marsupials. Tant els dingos com les guineus també han caçat l'emú al continent. Durant el segle XX, sovint es caracteritzà el llop marsupial com un animal que s'alimentava principalment de sang, però actualment es fan poques referències a aquest tret; sembla que la popularitat d'aquesta descripció s'originà a partir d'un únic informe indirecte. Els colons europeus creien que el llop marsupial matava les ovelles i l'aviram dels grangers. En captivitat, els llops marsupials eren alimentats amb una gran varietat d'aliments, incloent-hi conills i wallabies morts així com carn de bou, de xai, i de cavall, i de tant en tant aviram. [modifica] Extinció És probable que el llop marsupial s'extingís al continent australià fa aproximadament dos mil anys (potser més aviat a Nova Guinea). Es culpa de l'extinció a la competició dels humans aborígens i dels dingos. Tanmateix, hi ha dubtes sobre l'impacte dels dingos, car les dues espècies no haurien competit directament. El dingo és principalment un predador diürn, mentre que es creu que el llop marsupial caçava majoritàriament de nit. A més, el llop marsupial era més robust, cosa que li hauria donat un avantatge en combats entre espècies. Pintures rupestres del Kakadu National Park mostren clarament que els llops marsupials eren caçats pels humans primitius, i es creu que els dingos i llops marsupials podrien haver competit per les mateixes preses. Els seus hàbitats s'encavalcaven clarament: s'han trobat restes sub-fòssils de llop marsupial en proximitat a restes de dingos. L'adopció del dingo com a company de cacera pels aborígens hauria incrementat la pressió sobre el llop marsupial. Tot i que ja portaven molt de temps extints al continent australià quan arribaren els colons europeus, els llops marsupials sobrevisqueren fins els anys trenta a Tasmània. En temps de la primera colònia europea, la zona de població més densa dels llops marsupials era el nord de l'illa. Des dels primers dies de colonització europea, els llops marsupials eren una vista rara, però poc a poc se'ls començà a culpar de nombrosos atacs a ovelles; això portà a la implementació de recompenses en un intent de controlar-ne el nombre. Una companyia, la Van Diemen's Land Company, oferí recompenses per matar llops marsupials des del 1830, i entre el 1888 i el 1909 el govern de Tasmània pagà £1 per cap (10 xílings pels cadells). En total es pagaren 2.184 recompenses, però es creu que es mataren molts més llops marsupials dels que es reclamà. La seva extinció se sol atribuir a aquests esforços constants dels grangers i caçadors de recompenses. Tanmateix, és probable que múltiples factors contribuïssin al seu declivi i eventual extinció, incloent-hi la competència amb gossos salvatges (introduïts pels colons), l'erosió del seu hàbitat, l'extinció d'espècies que eren les seves preses, i una malaltia semblant al borm que afectava molts exemplars en captivitat en aquells temps. Fos pel motiu que fos, l'animal ja era extremament rar en estat salvatge a finals dels anys vint. Hi hagué diversos intents de salvar l'espècie de l'extinció. Els registres del comité de gestió de Wilsons Promontory del 1908 recomanaven la reintroducció de llops marsupials en diferents indrets adients de Victòria. El 1928, el Comité de Consell de la Fauna Nadiua de Tasmània recomanà protegir tots els llops marsupials que quedaven, en zones com ara Arthur River i Pieman River, a l'oest de Tasmània. L'últim llop marsupial salvatge conegut fou mort el 1930 per un granger anomenat Wilf Batty a Mawbanna, al nord-est de Tasmània. L'animal (suposadament un mascle) havia estat vist a prop dels galliners de Batty des de feia algunes setmanes. [modifica] ""Benjamin"" i les recerques L'últim llop marsupial en captivitat, conegut més endavant com a ""Benjamin"" (tot i que no se n'ha confirmat mai el sexe), fou capturat el 1933 i enviat al zoològic de Hobart, on visqué durant tres anys. Frank Darby, que afirmava haver estat un treballador al zoo, suggerí que ""Benjamin"" havia estat el nom afectiu donat a l'animal en un article de diari del maig del 1968. Tanmateix, no existeix cap document que indiqui que tenia un nom afectiu, i Alison Reid (la comissària de facto del zoo en aquells temps) i Michael Sharland (publicista del zoo) negaren que Frank Darby hagués treballat al zoo o que l'animal hagués estat anomenat ""Benjamin"". Darby també sembla l'origen de l'afirmació que l'últim llop marsupial era un mascle: les proves fotogràfiques suggereixen que era una femella. Aquest exemplar morí el 7 de setembre del 1936. Es creu que morí per negligència - tancat a fora del seu refugi, quedà exposat a un esdeveniment meteorològic rar a Tasmània: una calor sofocant durant el dia i temperatures glacials a la nit. Aquest llop marsupial apareix a l'última filmació coneguda d'un exemplar vivent: 62 segons de filmació en blanc i negre que el mostren movent-se amunt i avall pel seu recinte, presos el 1933 pel naturalista David Fleay. A Austràlia, cada 7 de setembre, des de l'any 1996, se celebra el National Threatened Species Day (Dia nacional de les espècies amenaçades) per tal de commemorar la mort de l'últim llop marsupial registrat oficialment. Malgrat que hi havia hagut un moviment a favor de la protecció dels llops marsupials des del 1901, motivat en part per la creixent dificultat de trobar exemplars per les col·leccions d'altres països, dificultats polítiques impediren que qualsevol tipus de protecció fos promulgada abans del 1936. La protecció oficial de l'espècie pel govern de Tasmània fou introduïda el 10 de juliol del 1936, cinquanta-nou dies abans de la mort en captivitat de l'últim exemplar conegut. Els resultats de recerques posteriors indicaren una forta possibilitat que l'espècie hagués sobreviscut a Tasmània fins els anys seixanta. Cerques conduïdes per Eric Guiler i David Fleay al nord-oest de Tasmània trobaren petjades i excrements que podrien haver pertanyut a l'animal, sentiren vocalitzacions que es corresponien amb la descripció de la dels llops marsupials, i reuniren relats anecdòtics de gent que afirmava haver vist l'animal. Malgrat la recerca, no es trobà proves conclusives sobre la seva existència en estat salvatge. El llop marsupial tingué l'estatus d'espècie amenaçada fins el 1986. Els protocols internacionals exigeixen que qualsevol animal del qual no s'hagin trobat exemplars en cinquanta anys sigui considerat extint. Com que no s'han trobat proves definitives de l'existència del llop marsupial des de la mort de ""Benjamin"" el 1936, l'espècie compleix aquest criteri i fou declarada oficialment extinta per la IUCN. La Convention on International Trade in Endangered Species (CITES) és més cauta, i la considera ""possiblement extinta"". [modifica] Observacions no confirmades Tot i que està oficialment extint, molta gent creu que el llop marsupial encara existeix. De tant en tant es diu que ha sigut vist a Tasmània, altres parts d'Austràlia i fins i tot Papua Occidental, a prop de la frontera amb Papua Nova Guinea. L'Australian Rare Fauna Research Association ha enregistrat 3.800 suposades observacions de l'animal al continent australià des de la data de l'extinció el 1936, mentre que el Mystery Animal Research Centre of Australia n'enregistrà 138 fins el 1998, i el Ministeri de Conservació i Gestió de la Terra n'enregistrà 65 a Austràlia Occidental al mateix període. Els investigadors independents Buck i Joan Emburg de Tasmània han informat de 360 vistes a Tasmània i 269 al continent des del 1936, una xifra calculada a partir de diferents fonts. Al continent, les observacions són sovint al sud de Victòria. Les observacions de guineus (introduïdes per primer cop el 1864 i de nou el 2000) a Tasmània són preses molt seriosament, tot i els mínims indicis de la presència de l'espècie a l'illa. Mentre que la Fox Free Tasmanian Taskforce rep finançament del govern, ja no n'hi ha per la recerca del llop marsupial. La dificultat de trobar guineus a les regions salvatges de Tasmània sembla indicar que hi ha alguna possibilitat que el llop marsupial hagi sobreviscut lluny del contacte amb els humans. Tot i que moltes de les observacions queden immediatament desmentides, algunes han generat molta publicitat. El 1982, un investigador del Tasmania Parks and Wildlife Service, Hans Naarding, observà durant tres minuts, de nit, el que ell considerà un llop marsupial, en un indret a prop d'Arthur River al nord-oest de l'estat. Aquesta observació portà a una extensa recerca d'un any finançada pel govern. El gener del 1995, un oficial dels Parks and Wildlife afirmà haver observat un llop marsupial a la regió de Pyengana al nord-est de Tasmània durant la matinada. Les recerques posteriors no trobaren cap rastre de l'animal. El 1997, s'informà que alguns habitants i missionaris d'a prop de Mount Carstensz a Papua Occidental havien vist llops marsupials. Sembla que els habitants els coneixien des de feia molts anys però no n'havien fet un informe oficial. El febrer del 2005, un turista alemany anomenat Klaus Emmerichs afirmà haver pres fotografies digitals d'un llop marsupial a prop del Lake St Clair National Park, però no s'ha determinat l'autenticitat de les fotografies. Les fotos no foren publicades fins l'abril del 2006, catorze mesos després de l'observació. Les fotografies, que només mostraven el darrera de l'animal, foren considerades com a no concloents quant a l'existència del llop marsupial. [modifica] Recompenses El 1983, Ted Turner oferí una recompensa de $100.000 per proves de l'existència del llop marsupial. Tanmateix, en una carta enviada el 2000 com a resposta a una petició d'un buscador de llops marsupials de nom Murray McAllister, indicà que la recompensa havia estat retirada. Al març del 2005, la revista de notícies australiana The Bulletin, que es publica setmanalment a Sydney, oferí una recompensa d'1,25 milions de dòlars per la captura segura d'un llop marsupial viu, com a part de les celebracions del seu 125è aniversari. Quan l'oferta expirà a finals de juny del 2005, ningú no havia presentat proves de l'existència de l'animal. L'operador turístic de Tasmània Stewart Malcolm ha ofert una recompensa d'1,75 milions de dòlars. Tanmateix, la captura és il·legal segons la legislació feta per protegir els llops marsupials, per la qual cosa qualsevol recompensa oferta per la seva captura és invàlida, car no s'expediria una llicència de captura. [modifica] Projectes i investigació actuals Els registres de tots els exemplars, molts dels quals formen part de col·leccions europees, es troben actualment a la International Thylacine Specimen Database (Base de Dades Internacional dels Exemplars de Llop Marsupial) o ITSD. L'Australian Museum de Sydney començà un projecte de clonació el 1999. L'objectiu era utilitzar material genètic d'exemplars preservats de principis del segle XX per clonar nous individus i tornar l'espècie de l'extinció. Alguns microbiòlegs seriosos han acusat aquest projecte de ser una acció de cara a la galeria, i el seu valedor principal, el Professor Mike Archer, rebé una nominació l'any 2000 per l'Australian Skeptics Bent Spoon Award, per ""perpetrar un dels exemples més absurds de bajanades paranormals o pseudocientífiques"". A finals del 2002, els investigadors tingueren un cert èxit car pogueren extraure ADN replicable dels exemplars. El 15 de febrer del 2005, el museu anuncià que aturava el projecte després que anàlisis mostressin que l'ADN recuperat dels exemplars estava massa degradat per utilitzar-lo. Al maig del 2005, el Professor Michael Archer, Degà de Ciències de la Universitat de Nova Gal·les del Sud, antic director de l'Australian Museum i biòleg evolutiu, anuncià que el projecte quedava reobert per un grup d'universitats interessades i una institució de recerca. La International Thylacine Specimen Database fou completada a l'abril del 2005 i és el fruit d'un projecte de recerca de quatre anys destinat a catalogar i fotografiar digitalment, si possible, tots els exemplars de llop marsupial supervivents coneguts, de tots els museus, universitats i col·leccions privades. Els registres mestres estan en possessió de la Zoological Society of London. [modifica] Referències culturals El llop marsupial ha conegut un gran ús com a símbol de Tasmània. Apareix a l'escut de Tasmània. Apareix als logotips oficials de Tourism Tasmania i de l'Ajuntament de Launceston. Des del 1998 ocupa un lloc destacat a les matrícules de cotxes de Tasmània.","El llop marsupial (Thylacinus cynocephalus) fou el marsupial carnívor més gran conegut dels temps moderns. Era nadiu d'Austràlia i Nova Guinea i es creu que s'extingí al segle XX. Es tractava de l'últim membre vivent del seu gènere (Thylacinus), els altres membres del qual visqueren en temps prehistòrics, apareixent a principis del Miocè. El llop marsupial s'extingí al continent australià milers d'anys abans de l'arribada dels colons europeus, però sobrevisqué a Tasmània juntament amb altres espècies endèmiques, incloent-hi el diable de Tasmània. Generalment se sol culpar la caça intensiva, motivada per recompenses, de la seva extinció, però hi podrien haver contribuït altres factors, com ara les malalties, la introducció dels gossos o l'ocupació del seu hàbitat pels humans. Tot i que se'l considera oficialment extint, encara hi ha qui diu haver-lo vist. Com els tigres i llops de l'hemisferi nord, dels quals heretà dos dels seus noms comuns, el llop marsupial era un predador alfa. Sent un marsupial, no tenia relació amb aquests mamífers placentaris, però a causa de l'evolució convergent, presentava la mateixa forma general i les mateixes adaptacions. El seu parent vivent més proper és el diable de Tasmània." cs,ff2a3bcc14e9fe66615d2ac60b470f48,"[editovat] Fyzikální vlastnosti Tau Ceti je s velkou pravděpodobností osamocená hvězda. Ve vzdálenosti 10,8�obloukových vteřin od ní se ale nachází slabá hvězda o hvězdné velikosti 13,1�magnitudy, která by s ní mohla být gravitačně vázaná. [A 2] Tau Ceti je hvězda spektrální třídy G stejně jako Slunce, ale se spektrální třídou G8 je pozdějším typem hvězdy než Slunce se spektrální třídou G2. Tento rozdíl je dán oproti Slunci nižší povrchovou teplotou hvězdy 5070�°C�(5344±50K). Obě hvězdy patří do hlavní posloupnosti třídy svítivosti V. Nachází se ve stabilní fázi přeměny vodíku termojadernou fúzí na helium. Rozdíly ve fyzikálních vlastnostech hvězd jsou dány především jejich rozdílnou hmotností, což také odráží jejich umístění blízko linie takzvané hlavní posloupnosti na Hertzsprung-Russellově diagramu. Hmotnost Tau Ceti má 0,77�hmotnosti Slunce. Hvězda stráví na hlavní posloupnosti 12� miliard let, tedy o miliardu let déle než Slunce. Při astrometrickém radiálním měření rychlosti hvězdy nebyli na blízké oběžné dráze hvězdy zjištěni žádní průvodci typu horkých Jupiterů. Většina fyzikálních vlastností hvězdy byla zjištěna spektroskopickým měřením. Porovnáním spektra hvězdy s počítačovými modely byla zjištěna hmotnost, stáří, poloměr a svítivost hvězdy. Astronomickými interferometry byl změřen průměr Tau Ceti. Při měření se využila dlouhá základna, aby bylo možno měřit i velmi malé úhlové vzdálenosti (mnohem menší než je možné měřit klasickými teleskopy. Průměr Tau Ceti je 77,3%�(±0,02)�průměru Slunce, což odpovídá velikosti, která se také od hvězdy s 0,75�hmotnosti Slunce očekává. [editovat] Rotace Doba otočky kolem vlastní osy Tau Ceti byla změřena pravidelně se opakujícími změnami emisí ve spektrálních čarách H a K jednou ionizovaného vápníku (Ca II). Spektrální čáry světla hvězdy jsou ovlivněny magnetickou aktivitou povrchu hvězdy, odchylky odpovídají času, který aktivní oblasti hvězdy potřebují pro jednu otočku kolem hvězdy. Tímto způsobem byla určena doba rotace Tau Ceti na 34 dní. Rychlost rotace hvězdy ovlivňuje na základě Dopplerova jevu šířku spektrálních čar ve spektru hvězdy. Měřením šířky linie ve směru pozorovatele zjistíme složku rotační rychlosti. Pro Tau Ceti je: Rychlost rotace na rovníku je veq a i udává (neznámý) úhel sklonu rotační osy vůči pozorovateli. Z rotační periody a z průměru Tau Ceti vychází rychlost rotace na rovníku 1�km/s, přičemž úhel sklonu osy rotace i vůči Zemi byl odhadnut na 42 stupňů. Pro typickou hvězdu G8 je rychlost rotace na rovníku necelých 2,5 km/s. Relativně malá hodnota znamená, že osa rotace Tau Ceti je k Zemi nakloněna jedním ze svých pólů. Šířka spektrálních čar hvězdy je také mimo rotace (anglicky pressure broadening) ovlivněna tlakem. Záření může být ovlivněno přítomností jiných částic. Šířku spektrálních čar hvězdy ovlivňuje také tlak na povrchu hvězdy. Tlak zase závisí na teplotě a tíži na povrchu hvězdy. Tímto způsobem se dá vypočítat úniková rychlost z povrchu hvězdy, u Tau Ceti je g = 251 m/s², což se blíží únikové rychlosti z povrchu Slunce, která je g = 272,7 m/s². [editovat] Metalicita Chemické složení hvězdy dává důležité důkazy o jejím vývoji, především o době vzniku hvězdy. Mezihvězdné prostředí z prachu a plynu, ze kterého vznikají hvězdy, se skládá hlavně z vodíku a helia a ze stopového množství těžších chemických prvků. Protože hvězdy neustále vznikají a zanikají, obohacuje se mezihvězdné prostředí těžšími prvky. Proto lze najít v atmosférách mladších hvězd vyšší podíl těžších prvků než v atmosférách starších hvězd. Těžší prvky nazývají astronomové kovy, a jejich podíl se nazývá metalicitou. Metalicita hvězdy se udává podílem železa (Fe) a vodíku (H) a atmosféře hvězdy. [editovat] Porovnání metalicity se Sluncem Logaritmus relativního podílu železa se porovná s podílem železa a vodíku v atmosféře na Slunci. V případě Tau Ceti je atmosférická metalicita: To odpovídá třetině stejného podílu Slunce. Starší měření udávaly data kolem -0,13 a -0,60. Nižší podíl železa znamená, že je Tau Ceti starší než Slunce. Její odhadovaný věk je 10 miliard let. To je značný podíl celkového věku celého viditelného vesmíru. Slunce je staré pouze 4,57 miliard let. [editovat] Svítivost a proměnnost Protože svítivost Tau Ceti je pouze 52% svítivosti Slunce, leží zóna života hvězdy mezi 0,6 až 0,9 astronomickými jednotkami. Zóna života je ve Sluneční soustavě přibližně mezi 0,85 až 1,6 AU. Aby hypotetická planeta obdržela stejné množství záření jako Země, musela by v systému Tau Ceti být ve vzdálenosti 0,7 AU. To je ve Sluneční soustavě přibližně vzdálenost Venuše od Slunce. Chromosféra – atmosféra hvězdy nad zářící fotosférou – nevykazuje v současné době žádnou magnetickou aktivitu, což dokazuje stabilní zářivý výkon hvězdy. Devítiletá studie teploty, granulace a chromosféry nevykázala žádné systematické změny jasnosti hvězdy. Emise H a K linií a Ca II ukázaly možný jedenáctiletý sluneční cyklus, který je ale v porovnání se Sluncem relativně slabý. Existují domněnky, že se hvězda nyní nachází v době nízké aktivity, v období nízké tvorby slunečních skvrn. Toto období je porovnatelné s Maunderovým minimem z období 1638 - 1715, kdy na Zemi zavládla takzvaná malá doba ledová. [editovat] Prachový disk Neobvykle silné záření v infračervené oblasti spektra, které přichází ze systému Tau Ceti, je důkazem přítomnosti prachového disku v okolí hvězdy. Částečky prachu jsou zářením hvězdy ohřáty a září proto v oblasti infračerveného záření. V roce 2004 mohl tým britských astronomů, pod vedením Jane Greavesové, na velice citlivých infračervených záběrech James-Clerk-Maxwellova teleskopu na Mauna Kea na Havajských ostrovech najít plochý prachový disk o teplotě 210�°C. Protože jsou částečky prachu tlakem záření a jinými mechanismy v krátké době vypuzeny z�okolí hvězdy, může prachový disk existovat pouze, je-li prach doplňován kolizemi mezi těžšími tělesy. Při stáří Tau Ceti se jedná o prach z existujících těžších těles (anglicky debris disc), nikoli o prach, který pochází z doby vzniku hvězdy, a ze kterého teprve vznikají nové planety. Disk tvoří symetrickou strukturu a má vnější okraj ve vzdálenosti 55 AU. Struktura záření dokazuje mezeru ve vzdálenosti 10 AU. Ve Sluneční soustavě také najdeme podobný prachový disk. Je to Kuiperův pás ve vzdálenosti 30�až�50�AU za oběžnou dráhou Neptuna. Množství prachu v disku u Tau Ceti je však zhruba 12�krát větší než v Kuiperově pásu. Z toho lze usoudit, že se v disku nachází hmota 1,2�Zemí v objektech větších než 10�km. Kvůli tomu se naděje na komplexní život u Tau Ceti snížila, planety by tu dostávaly 10�krát více těžkých zásahů než Země. Jestliže by v systému existoval plynný obr velikosti Jupitera, mohl by za určitých podmínek dráhy asteroidů a komet odklonit a jiné planety chránit.[A 3][A 4] Tau Ceti ukazuje, že s přibývajícím věkem hvězdy svůj prachový disk ztratit ze své planetární soustavy nemusejí. Hvězdy se silnými prachovými disky jsou ve vesmíru časté. Přesto je možné se ztrátou prachu počítat. Hustota prachu podle dnešních modelů okolo Tau Ceti (o stáří 4,4 až 12 miliard let) je pouze 1/20 prachového disku, který obklopuje například hvězdu Epsilon Eridani o stáří 0,73 miliard let. Slunce staré 4,5 miliard let má ve své planetární soustavě prachu velice málo, takže mezi obě hvězdy hmotností svého prachového disku vůbec nezapadá. To by mohlo ukazovat, že Slunce představuje výjimku. Nejspíš v jeho mladých letech došlo k blízkému setkání s jinou hvězdou, která jej zbavila většiny komet a asteroidů. Hvězdy s velkými prachovými disky změnily představy astronomů o vzniku planet. U hvězd, kde prach neustále vzniká kolizemi těles, planety vznikají snadněji. [editovat] Pohyb hvězdy a vzdálenost od Země Tau Ceti má roční pohyb po obloze 2�obloukové vteřiny,[A 5] je relativně vysoký a je důkazem blízké vzdálenosti ke Slunci. Díky blízkosti ke Slunci může být měřením paralaxy dobře určena vzdálenost hvězdy, která je 271,18±0,80�mas (milliarcsecond = tisícina úhlové vteřiny), což odpovídá 11,9�světelným rokům nebo 3,65�parsekům. Hvězda je na 29. místě v seznamu nejbližších hvězd Zemi. Radiální rychlost hvězdy není možné jako vlastní pohyb hvězdy pozorovat přímo, ale musí se určit pozorováním spektra hvězdy. Vzdaluje-li se hvězda, posunují se na základě Dopplerova jevu spektrální čáry ve směru delších vlnových délek. Analogicky přibližuje-li se hvězda, linie se posunují do kratších vlnových délek. Její radiální rychlost je�-16km/s a v současné době se přibližuje ke Slunci. Se třemi veličinami: známou vzdáleností, vlastním pohybem hvězdy a radiální rychlostí lze spočítat celkovou rychlost pohybu hvězdy. Rychlost pohybu hvězdy je 37km/s relativně ke Slunci.[A 6] S tímto lze dále vypočítat oběžnou dráhu hvězdy v Mléčné dráze. Dráha má vůči galaktickému disku relativně vysokou excentricitu 0,22 a průměrnou vzdálenost od centra galaxie 32�000 světelných let (9700 pc). Současná vzdálenost Tau Ceti od centra galaxie odpovídá vzdálenosti Slunce od centra galaxie, 25� 900 světelných let (7940 pc). [editovat] Hledání života a planet Hlavní příčina, která budí zájem na průzkumu Tau Ceti, je její podobnost se Sluncem a z toho plynoucí možný výskyt planet a života. Tato příčina po desetiletí inspiruje autory science-fiction. Tau Ceti je osamocená hvězda, což může mít příznivé důsledky pro vznik planet, protože při svém vzniku nejsou gravitačně rušeny dalšími hvězdami. Takzvaná Drakeova rovnice je matematický zápis pravděpodobnosti, který teoreticky umožňuje spočíst počet inteligentních forem mimozemského života ve vesmíru, se kterými je možné navázat kontakt. Kdyby mimo jiné hvězda zářila víceméně stabilně a dostatečně dlouho, mohl by na případných planetách v její blízkosti vzniknout život. Detailní pozorování radiální rychlosti Tau Ceti do dnešní doby neodhalilo žádné periodické změny, které by se daly připsat na vrub planetám. Měření rychlosti dosáhlo přesnosti 11m/s v časovém intervalu pěti let. Tento výsledek vylučuje existenci horkých Jupiterů. Je také vyloučena existence planety s hmotností větší než Jupiter s oběžnou dobou kratší než 15 let. Tento výsledek ale nemůže vyloučit existenci planety, jejíž oběžná dráha je kolmo z pohledu od Země. Dodatečně byla hvězda v roce 1999 prozkoumána širokoúhlou planetární kamerou „Wide Field and Planetary Camera“ Hubbleova dalekohledu, která měla za úkol najít slabé průvodce hvězdy. K�hranici rozlišení dalekohledu nebyl nalezen žádný průvodce. Přesto není vyloučeno, že menší planety do velikosti Země hvězdu obíhají. Nepřítomnost horkých Jupiterů uvnitř zóny života je důležitá podmínka oběžných drah planet velikosti Země pro jejich stabilitu, protože vylučují stabilní oběžnou dráhu planety. Také existence prachového prstence kolem hvězdy zvyšuje předpoklad pro existenci kamenných planet. Ale u hvězd s menší metalicitou, což je také Tau Ceti, statistické průzkumy ukazují menší pravděpodobnost existence planet. Jestliže budou nalezeny planety, je možné v budoucnosti s dalekohledy s vyšším rozlišením pátrat v atmosférách planet po známkách vody a teplotách příznivých pro život. Život by měl být poznat ze složení atmosféry planety, které je netypické pro anorganické procesy. Například vysoký podíl kyslíku v atmosféře Země může být známkou života na Zemi. Terrestrial Planet Finder by měl být teleskopem určeným k hledání stop života ve vesmíru. Bude mít vysoké optické rozlišení a schopnost zastínit světlo hvězdy, čímž bude více umožněno najít nové planety do velikosti Země. Jeho spektroskop bude schopen prozkoumat světlo případné planety a určit složení její atmosféry. Poslední projekt na hledání inteligentního života u hvězdy byl projekt OZMA, který se v roce 1960 při hledání inteligentního mimozemského života (Search for Extraterrestial Inteligence: SETI) u Tau Ceti a Epsilon Eridani pokusil najít rádiové signály umělého původu. Projekt řídil astronom Frank Drake, který vybral obě hvězdy pro jejich podobnost se Sluncem. Po dobu dvou set pozorovacích hodin však nebyly objeveny žádné signály umělého původu. I následující pokusy najít u Tau Ceti signály umělého původu proběhly do dnešní doby bez úspěchu. Neúspěšné pokusy najít v systému Tau Ceti známky života však na úsilí hledačů neubraly. V roce 2002 vytvořily astronomky Margaret Turnbullová a Jill Tarterová pod jedním z podprojektů SETI, „projektem Phoenix“ katalog „Nearby Habitable system“ (HabCat). Seznam obsahuje 17�000�teoreticky možných obyvatelných systémů, což je přibližně desetina objektů katalogu Hipparcos. V následujícím roce vybrala Turnbullová třicet z 5�000�hvězd do vzdálenosti sto světelných let od Slunce, u kterých je největší šance výskytu života (mimo jiné také Tau Ceti). Hvězdy budou základem pro měření radioteleskopické sítě Allen Telescope Array. Vybrala Tau Ceti mezi pět nejžádanějších hvězd, které by měly být prozkoumány kosmickým teleskopem Terrestrial Planet Finder. Komentovala výběr slovy:","Tau Ceti ([taʊ ˈʦeːti]�IPA (τ�Ceti, zkráceně: τ�Cet) je 11,9�světelných let vzdálená žlutá hvězda hlavní posloupnosti v�souhvězdí Velryby. Z�pohledu ze Země je po alfě Centauri A druhá nejbližší hvězda podobná Slunci (anglicky solar analog) spektrální třídy G8V. Hvězda nemá žádné tradiční jméno. Název Tau Ceti je pojmenování podle Bayerova označení hvězd. Tau (τ) je písmeno řecké abecedy, Ceti znamená příslušnost ke souhvězdí Velryby (latinsky Cetus). Tau Ceti je ze Země vidět pouhým okem jako slabá hvězda třetí magnitudy. Při�pohledu od Tau Ceti směrem k Zemi by bylo pouhým okem vidět Slunce jako jasnější hvězda v�souhvězdí Pastýře.[A 1] Podobně jako u Slunce je většina nejbližších hvězd červenými trpaslíky spektrální třídy M, a jsou pouhým okem neviditelné. Nejbližší hvězda u Tau Ceti je 1,6�světelného roku vzdálená YZ Ceti. Druhá nejbližší hvězda, Luyten 726-8 je od Tau Ceti vzdálená 3,19�světelných let. Hvězda Tau Ceti byla cílem hledání mimozemské inteligence v rámci programu SETI. Do dnešní doby však nebyl pomocí astrometrických metod a změn radiální rychlosti hvězdy žádný průvodce hvězdy nalezen. Dnešními metodami lze však vyloučit přítomnost hnědého trpaslíka. Hvězda má menší metalicitu než Slunce a je proto malá pravděpodobnost v její blízkosti najít kamenné planety zemského typu. Hvězda má ve svém okolí 12�krát�více materiálu než Slunce, materiálu pro tvorbu planet je tedy v jejím okolí dostatek. Prachový prstenec kolem Tau Ceti musí mimo jiné obsahovat asteroidy a komety. Z�tohoto důvodu by měla být hypotetická planeta vystavena zásahům asteroidů a komet více než Země. Přítomnost velkého množství asteroidů nemá příznivý vliv na případný život u Tau Ceti, ale její podobnost se Sluncem vzbudila celosvětový zájem." cs,aeab98a29ed42a1ad9b75d6b96772b67,"[editovat] Vznik ostrova Krátce po rozednění, 14. listopadu 1963, pozoroval kuchař na rybářské lodi Ísleifur II v moři nedaleko Islandu černý kouř stoupající z moře. Kapitán lodi chtěl jet na místo kouře, jelikož se domníval, že by se mohlo jednat o jinou loď v plamenech. Následná explozivní erupce černého oblaku dýmu a prachu ho však přesvědčila, že jde o sopečnou erupci. Ačkoliv se jednalo o překvapivou erupci, její příchod naznačil týden před tím seismograf v 110�kilometrů vzdáleném Reykjavíku, neboť zaznamenal slabé otřesy v zemské kůře. Po vyhodnocení se ale nepodařilo přesně určit jejich epicentrum. Dva dny před erupcí podala výzkumná loď zprávu, že moře v oblasti je o něco teplejší, než by mělo být v daném ročním období. Teplota se změnila ze 7�°C na 9,4�°C. Ve vodě byl také zjištěn vyšší obsah kyseliny křemičité. V té době nahlásili obyvatelé přímořského města Vík í Mýrdal (ve vzdálenosti 80�km), že zaznamenali zápach sirovodíku. O něco později se k nebi vznesl mrak, vysoký přibližně 4 kilometry složený z úlomků, páry a sopečných plynů. Pozdějším průzkumem bylo zjištěno, že ostrov vznikl po sopečné erupci. Následná sopka se zrodila 130�metrů pod mořskou hladinou. Předpokládá se, že samotná erupce započala již několik dní před 14.�listopadem. Skončila pak 5. června 1967, kdy ostrov dosahoval největší rozlohy 2,7�km2. Vlivem větrné a vodní eroze způsobované vlnami se ostrov neustále zmenšuje a podle měření z roku 2002 už je jeho velikost pouze 1,4�km2. Na počátku vzniku ostrova se z mořského dna v hloubce 130�metrů pod hladinou valil proud kouře a úlomků. Ten byl však v této hloubce zřejmě tlumen vysokým tlakem vody. Když se ale vulkán dostal na povrch, nic už nebránilo tomu, aby se sloup popela a kouře dostal do atmosféry. Během prvních dní se objevily pozorovatelné projevy sopečné činnosti. Následující týden pokračovala na vzniklém ostrově sopečná činnost, za několik dní byl ostrov (tvořený převážně pemzou) již 500�metrů dlouhý a 45�metrů vysoký. Pokračující výlevy lávy a popela zformovaly ostrov do kruhového tvaru. 24. listopadu již ostrov zaujímal 900×650 metrů. Ostrov tvořený převážně pemzou a škvárou nebyl schopen odolávat erozní činnosti vody, a tak se následně (převážně během zimních bouří, kdy mohou dosahovat vlny výšky až 20�metrů ) rychle zmenšoval. Příval nového materiálu byl však větší než odnos a síla eroze, a tak v únoru 1964 dosahoval Surtsey maximální velikosti 1�300 metrů v průměru. Po vzniku ostrova se udála zajímavá příhoda z oblasti mezinárodního práva. Dne 6. prosince 1963 na ostrově přistála skupinka tří francouzských novinářů, vyslaných vydavatelem časopisu Paris Match. Na ostrově strávili téměř 15�minut, poté je však hlasité exploze přinutily odplout. Během svého pobytu „žertem“ vyhlásili vládu Francie nad tímto nově vzniklým pevninským územím. Island však rychle reagoval prohlášením, že ostrov patří pod jeho správu, protože vznikl v jeho výsostných vodách. [editovat] Stálý ostrov Během erupce mrak unikajícího materiálu postupně pronikal do vyšších vrstev atmosféry, až se dostal do výšky okolo 10�kilometrů. Povrch ostrova byl pokryt dopadající pemzou a popelem, který byl rychle unášen pryč a nahrazován vytékající lávou, která se dostávala do kontaktu s vodou, kde se rychle ochlazovala a vytvářela oblaka páry. Na kontaktu lávy a vody se začala tvořit polštářová láva. V roce 1964 se vlivem pokračujících explozí, vytékání a tuhnutí lávy vytvořil stálý ostrov. Explozivní sopečná činnost začala pozvolna utichat. Podoba ostrova byla proto dále ovlivňována hlavně výlevy lávy a lávovými proudy. Tato změna v sopečné činnosti způsobila, že se povrch ostrova přeměnil z nestabilní směsi (málo odolné erozi) na odolné kompaktní těleso, lépe odolávající eroznímu působení mořské vody. Erupce probíhaly v různé míře až do roku 1965, kdy ostrov dosáhl rozlohy 2,5�km2. Dne 28. prosince 1963 byla zaznamenána podmořská sopečná aktivita 2,5 kilometru od Surtsey. Ta vytvořila na mořském dně 100 metrů vysoký hřeben. Tento hřeben byl pojmenován Surtla. Sopečná aktivita však na tomto místě utichla dříve, než mohl dosáhnout mořské hladiny. Stalo se tak 6. ledna 1964. V té době se Surtla nacházela přibližně 24�metrů pod mořskou hladinou. Následná eroze ji však zmenšila o dalších 23�m. V současné době se tento hřeben nachází 47�metrů pod mořskou hladinou. [editovat] Ukončení erupcí Počátkem roku 1965 sopečná aktivita na hlavním ostrově ustala, ale koncem května se ve vzdálenosti 0,6 kilometru severně od pobřeží ostrova Surtsey projevila nová erupce. 28. května se nad mořskou hladinou objevil nový ostrov, který dostal jméno Syrtlingur. Erupce zde pokračovaly až do začátku října 1965, kdy ostrov dosáhl 0,15�km2, ale byl rychle rozrušen vodní erozí. Zanikl již 24. října téhož roku. Začátkem prosince se objevila další podmořská erupce 0,9 kilometru jihozápadním směrem od hlavního ostrova a po čase se zde zformoval další ostrov, který byl pojmenován Jólnir. V následujících devíti měsících vyrostl až 70�metrů nad mořskou hladinu a pokryl 0,3�km2. Podobně jako ostrov Syrtlingur se po sopečné události 8. srpna 1966 zčásti rozpadl a následně jej silná eroze zcela zničila. 19. srpna 1966 se na hlavní ostrov vrátily efusivní erupce. Erupcí vyvržené horniny byly odolnější proti erozi. Poslední erupce na ostrově proběhla 5. června roku 1967. Během třiapůlleté sopečné aktivity se podle odhadů dostalo na území ostrova 1 km3 lávy. Nejvyšší místo ostrova dosáhlo nadmořské výšky 171�metrů, celkově 290 metrů od oceánského dna. Po ukončení přínosu nového materiálu erupcemi převzala rozhodující roli při formování ostrova eroze. Jelikož v oblasti Vestmannaeyjar vanou silné větry, dochází zde ke zdouvání vysokých vln, které značně erodují pobřeží ostrova převážně na jihovýchodě, kde byly velké oblasti kompletně odneseny do moře. Oproti tomu v severní části ostrova vznikl písčitý výběžek zvaný Norðurtangi. Předpokládá se, že eroze již odstranila přes 0,024 km3 materiálu, což je přibližně čtvrtina veškeré hmoty, která se objevila nad hladinou moře. Z původní nadmořské výšky 171 metrů se ostrov k roku 2008 snížil na 154 metrů nad mořem. Západní část ostrova tvoří až 120 metrů vysoké útesy. Teoretické modely založené na rychlosti eroze mezi lety 1967 až 2002 napovídají, že za 160 let od roku 2002 zůstane nad vodou jen velice odolné palagonitové tufy. Přestože sopečný ostrov Surtsey je již přes 30�let neaktivní, rozhodně není zcela vyhaslý. V hloubce 2�m pod povrchem byla naměřena teplota 129�°C a místy až 153�°C. [editovat] Osidlování ostrova Již v roce 1965 byl ostrov a jeho okolí vyhlášen přírodní rezervací. V té době se na Surtsey ještě projevovala sopečná činnost. Ostrov se postupně dostal do popředí zájmů vědců, kteří mohli sledovat, jak organismy bez zásahu člověka osidlují nové území. Vědecké týmy vstupující na ostrov podstupují proces dekontaminace a vnášený materiál je sterilizován, aby nedošlo k „umělému“ zanesení mikroorganismů. Vzhledem k unikátnosti a relativně malým rozměrům místa zde smí pracovat jen malá část vědeckých pracovníků a týmů. Ostatní nemají povolení vstupu na ostrov. Totéž platí i pro případné zájemce z řad nadšenců, a tak jedinou šancí, jak ostrov spatřit, je vyhlídkový let nebo plavba na výletní lodi. [editovat] Rostliny Život se na ostrově objevil krátce po jeho vzniku. Prvními nalezenými živými organismy byly mechy objevené v roce 1967 a lišejníky objevené v roce 1970. Semena vyšších rostlin se prostřednictvím ptačího trusu dostala na ostrov už v roce 1964. V průběhu dalších let rostliny postupně osídlily většinu ostrova. Během prvních dvaceti let bylo objeveno přes 20 různých druhů rostlin, ale pouze deseti z nich se podařilo udržet až do současnosti. Hlavním důvodem byl především substrát nevhodný pro jejich růst. Osídlení rostlinami je závislé na vzniku vrstvy půdy. Zvrat v rozvoji života na ostrově přineslo hnízdění ptáků, jejichž trus začal obohacovat substrát chemickými látkami. To následně urychlilo kolonizaci ostrova rostlinami z řad vyšších rostlin. V roce 1998 byla objevena první dřevina, a to vrba Salix phylicifolia, která je schopna vyrůst až do výšky 4 metrů. V současnosti je na ostrově evidován výskyt 69 druhů rostlin, z čehož 30 zde dlouhodobě přežívá. Každoročně přibývá dva až pět nových druhů. Ekologové předpokládají, že vývoj ekosystému ostrova spěje ke klimaxu lesa. Vyplývá to z dlouhodobých měření teploty a vlhkosti. [editovat] Ptáci Expanze ptáků následovala téměř okamžitě po vzniku ostrova a pomohla urychlit přenos rostlin z Islandu a okolních osídlených ostrovů na území Surtsey. Ptáci využívají rostlinné zbytky jako materiál pro stavbu hnízd. Nové rostliny se na ostrov zanášejí v podobě semen prostřednictvím ptačího trusu. První hnízdiště bylo objeveno již 3 roky po ukončení erupcí. Prvními z ptáků, kteří zde zahnízdili, byli buřňáci a alkouni. V současnosti pravidelně hnízdí na ostrově 12 ptačích druhů. Kolonie racků se objevila až v roce 1986 (šlo o racky žlutonohé). Jejich výskyt byl ale na ostrově pozorován již dříve, pouhý týden po jeho vzniku. Pobyt racků byl důležitým faktorem pro rozvoj rostlin a jejich rychlejší rozšíření. Ptáci totiž přenášejí materiál na hnízdění na velké vzdálenosti po ostrově. Toto šíření materiálu po celém ostrově umožňuje plošné osídlení rostlinami. Během expedice v roce 2004 bylo objeveno první hnízdo papuchalka bělobradého. Ostrov se také poměrně brzo stal zastávkou pro migrující hejna ptáků mezi Islandem a Britskými ostrovy. Mezi pozorované druhy patří například labuť zpěvná, některé druhy hus a havranů. Předpokládá se, že se ostrov stane důležitou zastávkou pro migrující ptactvo, až se jeho vegetace rozroste a bude schopna poskytovat více potravy. [editovat] Mořský život Brzy po zformování ostrova se v okolí objevili ploutvonožci a záhy se zde začali vyhřívat na slunci, a to převážně na severní části ostrova, kde eroze vytvořila pláž. První zahnízdění tuleňů bylo pozorováno v roce 1983, kdy se zde usadila skupinka 70 jedinců. Vyskytují se zde také tuleni kuželozubí. Přítomnost tuleňů do oblasti přivádí i jejich predátory v podobě kosatky dravé, která je v okolních vodách často pozorována. Okolo ostrova se pod vodní hladinou vytvořil fungující podmořský ekosystém, podobný ekosystému islandských břehů. Nachází se zde přes 100 druhů řas, které umožňují život společenstvím ryb, krabů a dalším živočichům. [editovat] Ostatní formy života Mezi první živočichy, kteří začali osidlovat ostrov, patří létající hmyz. Již v roce 1964, krátce po vzniku ostrova, zde byl tento hmyz pozorován. Přilétá sem z okolních ostrovů nebo je přinášen větrem, a to i z daleké pevninské Evropy. Další vlna kolonizátorů se na Surtsey dostala spolu s plovoucím dřevem a kmeny, které se zachytily na pláži v severní části ostrova. V roce 1974 byl odebrán vzorek trsu z blíže neurčené trávy, ve kterém vědci napočítali 663 bezobratlých, hlavně roztočů a chvostoskoků. Kolonizace ostrova hmyzem měla význam zejména ve vytvoření potravního řetězce pro některé druhy ptáků. Ti sem tak mohli přesídlit natrvalo. V rámci tohoto řetězce se ptáci živí hmyzem, umírají, jsou rozkládáni mikroorganismy a stávají se součástí substrátu, ze kterého rostou rostliny. Příroda tak postupně navozuje koloběh látek, jak je tomu v normálním nenarušeném ekosystému. V současnost se zde vyskytují i vyšší bezobratlí (např. pavouci, brouci). V roce 1993 byla v zemi objevena první žížala, v roce 1998 pak první slimák. Tato zvířata byla pravděpodobně zanesena ptáky z nedalekého ostrova Heimaey. [editovat] Lidé a ostrov Známky lidské činnosti na ostrově jsou minimální, nachází se zde pouze menší chata, která slouží jako vědecké stanoviště a současně jako místo, kde se mohou schovat případní trosečníci. Dále je zde jedno místo upraveno jako přistávací plocha pro helikoptéru a nachází se zde i maják, který byl vystavěn v roce 1977 a měl být v létě 2007 odstraněn. Jelikož se ostrov nachází mimo lidské osídlení, je izolován od okolí a přístup na něj je kontrolován, možnosti poškození zdejšího prostředí lidmi jsou jen velmi malé. Surtsey nebyl nikdy trvale obydlen lidmi. V chráněné zóně okolo ostrova byl ovšem během let 1967 až 2006 několikrát prováděn výlov ryb, i přes zákaz, který kolem ostrova panuje. Vyjma rybolovu je zakázáno i potápění, aby nedocházelo k rušení živočichů žijících kolem ostrova a na něm. Taktéž zanášet na ostrov nové druhy, zanechávat odpad či přivážet nové minerály a půdu. [editovat] Budoucnost ostrova Po skončení erupcí vědci kolem ostrova zavedli souřadnicový systém, který jim pomáhal lépe určovat a měřit změny rozlohy a pobřeží. Během dvaceti let od skončení erupcí měření dokázala, že se ostrov pomalu propadá, a že ztratil již metr výšky. Rychlost poklesu byla vypočtena na 20 centimetrů za rok, ale v 90. letech 20. století se rychlost propadu zmenšila na 1 až 2 centimetry za rok. Předpokládá se, že se na změně rychlosti podílí více faktorů (sesedání pemzy, stlačení mořských sedimentů a klesající litosféra vlivem vyprázdnění magmatického krbu). Ostrov tak každoročně ztrácí přibližně 10�000 čtverečních metrů povrchu, ale předpokládá se, že v budoucnu dojde ke zmenšení rychlosti eroze, jelikož vítr a mořské vlny v současnosti odnášejí pouze snadno odplavitelný materiál. Na ostrově tak zbývá utuhlá a odolná láva, která nepodléhá erozi tak snadno. Ke všemu se pomocí chemických procesů přeměňuje sopečný materiál na odolnější tufy. Přesto se odhaduje, že ostrov za několik století zcela podlehne erozi a zanikne stejně jako malé ostrovy, které vznikly v jeho okolí již dříve. Islandská vláda vyslovila přání, aby byl Surtsey zapsán na seznam světového dědictví UNESCO, což se v roce 2008 údálo. Turisté mají možnost okolo ostrova přeletět letadlem anebo proplout na lodi. V Reykjavíku je pak možné shlédnout o jeho vzniku film.","Surtsey ['sør̥tsɛi] je novodobý sopečný ostrov vzdálený přibližně 32�kilometrů jižně od Islandu. Vznikl vulkanickými erupcemi v roce 1963, přímo před objektivy fotoaparátů a televizních kamer, které trvaly až do roku 1967; od té doby se dostal pod legislativní ochranu, a proto je předmětem soustavného výzkumu vědců z několika oborů (geologie, biologie, ornitologie atd.) jako přírodní laboratoř. Surtsey vznikl v podmořské sopečné oblasti Vestmannaeyjar. Spadá pod správní oblast Vestmannaeyjar. Ostrov umožňuje sledovat rychlost, s jakou jsou živočišné a rostlinné druhy schopny osídlit nové prostředí a také jejich schopnost překonávat vzdálenosti. Nově vzniklý ostrov je zanesen na nových námořních mapách. Během svého vzniku byl soustavně pozorován vulkanology, kteří tak měli jedinečnou možnost sledovat, jak vznikají ostrovy tohoto typu. Po skončení sopečné aktivity se stal Surtsey centrem pozornosti pro týmy botaniků a biologů, kteří zde mohou pro změnu studovat adaptaci organismů a jejich schopnost osidlovat nová prostředí. V roce 2008 byl ostrov Surtsey zařazen na Seznam světového dědictví UNESCO. Ostrov pojmenovala v roce 1965 islandská vláda dle obra Surtra, jenž byl podle severské mytologie bohem ohně. Slovo je vytvořené běžným islandských způsobem - obsahuje osobní jméno v přivlastňovacím tvaru - Surtsey = Surtův ostrov (ey znamená v islandštině ostrov) neboli ostrov ohňového obra." cs,dfa4e1ff8e4a20124644d977c3ecc319,"[editovat] Vznik Mars vznikl podobně jako ostatní planety našeho systému přibližně před 4,5 miliardami let akrecí z pracho-plynného disku, jenž obíhal kolem rodící se centrální hvězdy. Srážkami prachových částic se začala formovat malá tělesa, která svou gravitací přitahovala další částice a okolní plyn. Vznikly tak první planetesimály, které se vzájemně srážely a formovaly větší tělesa. Na konci tohoto procesu v soustavě vznikly čtyři terestrické protoplanety. V porovnání s ostatními má Mars – nejvzdálenější z terestrických planet – nejvyšší zastoupení lehkých prvků jako křemík, hliník či síra. Po zformování protoplanety docházelo k masivnímu bombardování povrchu zbylým materiálem ze vzniku soustavy, což mělo za následek jeho neustálé přetváření a přetavování. Je dokonce možné, že celý povrch byl roztaven do podoby tzv. magmatického oceánu, jehož tepelná energie společně s teplem uvolněným diferenciací pláště a jádra je dodnes kumulována v nitru planety a umožňuje existenci vulkanismu a tektonických procesů. [editovat] Fyzikální charakteristiky Mars má oproti Zemi zhruba čtvrtinovou plochu povrchu a přibližně desetinovou hmotnost (1,448×108�km2 a 6,4185×1023�kg). Sluneční den je podobně dlouhý jako na Zemi (24�hodin, 39�minut a 35,244�sekund) a nazývá se Sol. [editovat] Geologické složení Přesné geologické složení planety není známo, ale na základě astronomických pozorování a průzkumu několika desítek meteoritů z Marsu, které byly nalezeny na Zemi, se soudí, že povrch Marsu je tvořen převážně z čedičů. Oproti pozemským čedičům jsou některé oblasti obohaceny o křemičitanovou složku, podobající se až pozemských andezitům (na druhou stranu je možné, že jsou tvořeny i sopečným sklem). Při pozorování je planeta načervenalá, což je způsobeno pokrytím celého povrchu planety oxidem železitým. V okolí Marsu se v současnosti nevyskytuje globální magnetické pole, avšak některé oblasti planety vykazují trvalou magnetizaci, což svědčí pro hypotézu, že historické magnetické pole bylo globálního charakteru. Na povrchu se nevyskytuje voda v tekutém stavu, což může být jeden z důvodů proč na Marsu není pozorována desková tektonika. V minulosti (zejména na počátku vývoje planety) však mohla být část kůry mobilní, a v takovém případě by pozorované peleomagnetické anomálie mohly souviset s tvorbou nové kůry, podobně jako je tomu u zemských středooceánských hřbetů. Vzhledem k faktu, že na Marsu nebyly prováděny podrobné geologické průzkumy, jsou současné poznatky o planetě a její vnitřní stavbě velmi slabé a založeny převážně na srovnáních se Zemí a teoretických modelech založených na nepřímých měřeních pořízených automatickými sondami. Odhaduje se, že planeta má žhavé, zčásti tekuté jádro, které má přibližně 1480�km v průměru a je složené převážně ze železa s 15 – 17 váhových�% příměsí síry, což je až dvakrát více než je obsah síry v jádru Země. Jádro je obklopeno křemičitým pláštěm, jehož aktivita spojená s tepelným vývojem dala vzniknout většině tektonických a vulkanických útvarů na planetě. V současnosti je tato aktivita minimální, avšak v hlubších částech pláště může plášťová konvekce stále probíhat. Nejsvrchnější část pláště tvoří kůra, jejíž průměrná mocnost dosahuje 50�km až 125�km. [editovat] Povrch Do 60. let 20. století se všeobecně věřilo, že polární čepičky Marsu jsou složené ze zmrzlé vody. Během průzkumu kosmickými sondami se ale ukázalo, že Mars má atmosféru složenou především z oxidu uhličitého s pouze malou příměsí vody, která se předpokládala v polárních oblastech. Na základě tohoto zjištění byl následně vytvořen model atmosféry Marsu, ze kterého vyplynulo, že dostatečně nízké teploty způsobily zkondenzování a zmrznutí samotného CO2 na pólech. Kvůli tomuto periodickému ději (na Marsu se střídají roční období podobně jako na Zemi) dochází také k významné změně tlaku během roku. Další podrobné zkoumání nicméně ukázalo, že se póly skládají z vodního i suchého ledu (H2O i CO2). Pro pozorovatele mimo planetu má Mars převážně červenou barvu, přesněji bledě oranžovou nebo růžovou se dvěma bělavými oblastmi polárních čepiček. Na červených oblastech se nacházejí rozličné světlé a tmavé plochy s nazelenalou barvou. Tmavé plochy ovšem nejsou oceány vody, protože ta se na Marsu nemůže vyskytovat v tekutém stavu kvůli nízkému atmosférickému tlaku (~600 Pa). Tyto změny v jasnosti povrchu jsou způsobené rozdílným druhem povrchového materiálu: světlejší naoranžovělé oblasti obsahují prach a písek bohatý na oxid železitý; tmavší plochy jsou zpravidla více kamenité a skalnaté regiony. Nahodilé silné větry, které se na Marsu vyskytují, přesouvají prach a mění tak rozměry a tvary těchto světlejších a tmavších ploch. Povrch Marsu je velmi různorodý. Jižní polokoule s víceméně hornatou krajinou je pokryta krátery, zatímco na severní polokouli jsou rozsáhlé rovné pláně zalité lávou. Obecně je povrch Marsu pokryt skalnatými a nebo kamenitými útvary, které jsou místy překryty prachem a písečnými dunami. Na Marsu se nachází značné množství kráterů, koryt, kaňonů a sopek. Je zde v současnosti nejvyšší známá hora sluneční soustavy – štítová sopka Olympus Mons, která dosahuje výšky 27�km nad okolní terén. V rovníkové oblasti Marsu se nachází obrovský kaňon Valles Marineris, dlouhý 4�500�km a hluboký 7�km. Objevila ho sonda Mariner�9 mapující Mars v letech 1971–1972, podle které byl kaňon pojmenován. Průzkum sondami Viking přinesl i snímky oblasti Cydonia Mensae, na kterých se objevil zvláštní útvar připomínající lidskou tvář obrácenou k nebi. Tento skalní útvar se později začal označovat jako tzv. „tvář z Marsu“ a považoval se za umělé díle mimozemské civilizace. Pozdější kvalitnější snímky ale ukázaly, že se jednalo pouze o hru světla a stínu na obyčejném erodovaném skalním masívu. [editovat] Atlas Pojmenování povrchových útvarů Marsu je složitější než v případě Merkuru a Venuše, jelikož názvosloví vznikalo více než sto let již od prvních pozorování prováděných italským astronomem Giovannim Schiaparellim roku 1877. Ten během pozorování začal pro útvary používat jména známé z Evropy, Asie a Afriky, které spojoval s mytologickými názvy. V práci, kterou Schiaparelli započal, pokračoval i Eugene Antoniadi, v obou případech byly pojmenovány ale výrazné albedové útvary, které ne nutně odpovídaly objektům na povrchu. Po roce 1973 došlo k podrobnému zmapování povrchu Marsu pomocí sondy Mariner 9, což přineslo velkou revizi názvů a jejich úpravu, na které je postaveno současné názvosloví. [editovat] Poznámky Nulová výška: Protože Mars nemá žádné vodní plochy, neexistuje tedy ani žádná přirozená nulová výška jako je u Země hladina světového oceánu, od které by se mohly měřit topografické výšky. Byla tedy zavedena umělá nulová výška povrchu, do 90. let 20. století daná atmosferickým tlakem 6,1 mbar a později daná středním gravitačním potenciálem v oblasti rovníku planety. Nultý poledník: Rovník Marsu je dán rotací, ale nultý poledník byl určen podobně jako na Zemi, dohodou, že prochází určitým konkrétním bodem. Astronomové v 19. století si za tento bod zvolili s poměrně velkou nepřesností kruhový útvar na povrchu označovaný jako Sinus Meridiani. Teprve roku 1972, poté co sonda Mariner 9 získala první podrobnější snímky, bylo určeno, že nultý poledník prochází malým kráterem Airy-0 v oblasti Sinus Meridiani. [editovat] Stratigrafie Stratigrafie Marsu je vědní disciplína v planetologii, která se snaží rozčlenit základní stratigrafické jednotky na Marsu. V současnosti se skládá ze tří základních jednotek, které byly vyčleněny na základě fotografií sondy Viking ze 70. let. Nyní, vzhledem k získávání stále nových dat ze sond z posledního desetiletí, které kolem Marsu obíhají či po něm jezdí, procházejí podstatnou revizí. Vzhledem k tomu, že zatím není možné získat geologické vzorky přímo z hornin na povrchu, je celá stratigrafie založena na pozorování svrchní vrstvy kůry, respektive na projevech impaktů cizích těles na povrch. Pozorováním kráterů byly vyčleněny tři základní historická období v geologické historii planety: noachian, hesperian a amazonian. [editovat] Atmosféra Mars má dnes velmi řídkou atmosféru, která není schopná zadržovat tepelnou výměnu mezi povrchem a okolním prostorem, což má za následek velké tepelné rozdíly během dne a noci. Tlak na povrchu se pohybuje mezi 600 až 1000�Pa, což je přibližně 100 až 150krát méně než na povrchu Země či jako přibližně ve 30�km nad jejím povrchem. Podobně jako na Zemi ale dochází ke změnám v atmosféře v závislosti na sezónních výkyvech, jak se planeta přibližuje a oddaluje od Slunce. V zimě 25–30�% atmosférického oxidu uhličitého zmrzne na pólech, zatímco v létě opět sublimuje a vrátí se do atmosféry. Atmosféra je tvořena převážně z oxidu uhličitého (95,32�%), dále obsahuje: dusík (2,7�%), argon (1,6�%), kyslík (0,13�%), oxid uhelnatý (0,07�%) a vodní páry (0,03�%), která vzniká sublimací z polárních čepiček. Mezi ostatní plyny vyskytující se v atmosféře se pak ještě řadí neon, krypton, xenon, ozón a metan (který je možným indikátorem života na Marsu, jelikož podléhá rychlému rozpadu ). Průměrná teplota u povrchu planety je okolo −56�°C. Pro Mars jsou charakteristické velké rozdíly mezi dnem a nocí. Na rovníku se teploty běžně pohybují od −90 do −10�°C, a nad nulu se dostanou jen výjimečně. Naproti tomu teplota povrchové vrstvy půdy může někdy dosáhnout až +30�°C. I přes tyto občasně příznivé teploty nemůže na povrchu existovat kapalná voda. Voda by se okamžitě začala vypařovat vlivem nízkého tlaku. Ve výšce okolo 40 až 50�km nad povrchem se nachází vrstva, která má stálou teplotu. Následně ve výšce přibližně 130�km začíná ionosféra a vodíková koróna planety dosahuje až do výšky 20�000�km. Podrobné znalosti o složení atmosféry, jejích změnách a o dlouhodobějším klimatu byly získány díky několika sondám, které na povrchu přistály (např. Viking 1 a 2, Spirit, Opportunity atd.), či které zkoumaly atmosféru z orbity. Na základě měření se zjistilo, že i na Marsu panuje skleníkový efekt, který otepluje planetu přibližně o 5°�C a zadržuje okolo 30�% tepelné energie. Výškově se atmosféra dělí na nižší (do 45�km), střední (do 110�km) a vyšší (nad 110�km). [editovat] Oblačnost Na Marsu byla pozorována i oblačnost , která je nejspíše tvořena krystalky oxidu uhličitého vznikajících ve výšce okolo zhruba patnácti kilometrů. Vyjma oblačnosti se zde projevují i další procesy napovídající, že i na Marsu panují procesy měnícího se počasí. Vedle počasí je atmosféra planety také dějištěm častých prachových bouří, které občas dosáhnou celoplanetárního charakteru nebo i malé vzdušné víry v podobě prašných vírů. Během bouří mohou větry na povrchu planety dosahovat až rychlostí okolo 200�km/h, vynášejíce do atmosféry značné množství drobných prachových částic (obsahujících magnetit) o velikosti 0,1 mikrometru až 0,01 mm. Protože magnetit má větší schopnost pohlcovat modré světlo než červené, atmosféra se při pohledu z planety zdá žlutavá, či při východu/západu Slunce červená. Proces, který toto způsobuje je složitější než Rayleighův rozptyl, který je znám ze Země způsobující zde modrou barvu. Průměrné rychlosti větru jsou však 35 až 50�km/hod. Díky řidší atmosféře ale nemá vítr takovou sílu jako obdobný vítr na Zemi. [editovat] Voda V současnosti kvůli nízkému tlaku nemůže na povrchu Marsu existovat voda v tekuté podobě – existuje buď ve formě ledu nebo jako vodní pára, která vzniká sublimací při zvýšení teploty. Dle pozorování se zdá téměř jisté, že se na povrchu planety tekoucí voda v minulosti vyskytovala. Je nyní spíše otázkou, kdy a jak dlouho se tam tekoucí voda nacházela a kam se poděla. Předpokládá se, že povrch Marsu byl zaplaven oceánem v období noachianu. Vlivem ochlazování planety v hesperianu došlo k zmrznutí povrchové vody, část jí zřejmě unikla do kosmického prostoru. Následné erozivní procesy pohřbily část zmrzlého ledu pod povrch Marsu. Vedle těchto zatím neprozkoumaných vodních zdrojů se na pólech nacházejí dvě polární čepičky, které jsou částečně tvořeny vodním ledem a částečně suchým ledem. Předpokládá se, že se voda vyskytuje i ve formě permafrostu, který by měl zasahovat až do oblastí kolem 60°. V roce 2007 NASA provedla odhad množství vody zachycené v jižní polární čepičce. Dle modelu by veškerá voda zaplavila celý Mars do výšky 11 metrů. Díky novým podrobným snímkům byly na povrchu Marsu rozlišeny geomorfologické pozůstatky vodní činnosti v podobě říčních koryt, sedimentů, pozůstatky zaplavených oblastí, či relikty po rychlém úniku vody z kryosféry Marsu vlivem vulkanické aktivity. Předpokládá se, že jeden podobný obrovský únik vytvořil i údolí Valles Marineris, které vzniklo v dávné historii Marsu. Dalším příkladem může být Cerberus Fossae, u které se předpokládá vznik před 5 milióny let. Prolomení vyvrhlo vodu do oblasti Elysium Planitia, kde vytvořila ledové moře viditelné do dnešních dnů. . [editovat] Magnetické pole a radiace Mars má slabé magnetické pole, jehož ochranná funkce je však neporovnatelně menší než u zemského magnetického pole. Měření sondy Mars Global Surveyor přinesla důkazy, že krátce po vzniku planety měl Mars dynamičtější povrch, který se více podobal Zemi. Měření magnetometrem ukázalo magnetické pruhy, což svědčí o silnějším magnetickém dynamu, které pracovalo několik miliónu let po vzniku. Neznámá událost (možný dopad asteroidu) však toto pole narušila. Ze zjištění vědců z amerického Úřadu pro letectví a vesmír (NASA), kteří analyzovali získaná data ze sondy Mars Odyssey, vyplývá, že radiace na oběžné dráze Marsu je 2,5krát větší než na Mezinárodní vesmírné stanici a dosahuje tak limitů pro bezpečný pobyt. NASA považuje tento problém za zvládnutelný pomocí stínítek a systémem varování před vyšším zářením od Slunce. [editovat] Oběžná dráha Mars obíhá kolem Slunce ve vzdálenosti mezi 206�644�545�km v perihelu a 249�228�730�km v afelu. Doba jednoho oběhu kolem centrální hvězdy je 686,9601 pozemského dne. Kolem své osy se Mars otočí za dobu, která je velmi podobná délce pozemského dne – 24 hodin 39 minut 35,244 sekund (Země 23 hodin, 56 minut a 4,091 sekund). Úhlový sklon planetární osy 25,19° je srovnatelný se sklonem 23,44°, který má Země. Díky tomuto sklonění jsou zde roční období, podobná těm na Zemi, ačkoli jsou téměř dvakrát tak dlouhá, neboť „marsovský rok“ činí 1,88 roku pozemského. Vzdálenost od Země se v průběhu oběžné doby mění v rozmezí mezi 55 milióny až 400 milióny kilometrů v pravidelném cyklu 16 let, kdy nastává nejpříznivější opozice planety pro pozorování a pro vysílání kosmických sond. Díky tomu, že se Mars přibližuje, či oddaluje od Země, dochází současně k poklesu jeho hvězdné velikosti – pohyb mezi 1,6m až –2,8m, zdánlivý průměr 4"" do 25"". Tato nepravidelnost má za následek, že v některých obdobích je Mars čtvrtým nejjasnějším tělesem na obloze po Slunci, Měsíci a Venuši a jindy je méně jasný než Jupiter. Předposlední velká opozice Marsu a Země byla v roce 2003, kdy Mars byl nejblíže 55,757 milionu kilometrů . Zatím poslední pak nastala 7. listopadu 2007, kdy byl Mars při pozorování ze Země až 55° nad obzorem. Další nastane 29. ledna 2010, kdy bude mít Mars magnitudu -1,2 a další pak 3. března 2012, kdy bude mít -1,1. [editovat] Měsíce Okolo planety obíhají dvě přirozené družice – Phobos („strach“) a Deimos („hrůza“). Obě dvě tělesa mají vázanou rotaci, což znamená, že ukazují Marsu stále stejnou stranu. Velmi nápadně se chemickým složením a tvarově podobají tělesům, které tvoří pás planetek mezi Marsem a Jupiterem, což vedlo k teorii, že se jedná o asteroidy, které Mars svojí gravitací zachytil. Pro definitivní zodpovězení této otázky bude nutné odebrat vzorky z povrchu těchto měsíců. Oba měsíce objevil Asaph Hall v�roce 1877 a pojmenoval je podle synů boha Marta. Zajímavostí je, že existence měsíců byla několikrát předpovězena v literatuře dlouho před jejich objevením. Johannes Kepler byl přesvědčen, že pokud má Země jeden měsíc a Jupiter 4 měsíce (v jeho době byly známy pouze Galileovy měsíce Jupitera), musí mít Mars kvůli harmonii kosmu měsíce dva. O dvou marsovských měsících psal i Jonathan Swift v knize Gulliverovy cesty (1726) či Voltaire v díle Micromégas (1752). Phobos obíhá planetu rychleji než se ona sama otáčí, což způsobuje zpomalování jeho oběhu a snižování vzdálenosti. Odhaduje se, že za 50�000�000�let Phobos do planety narazí. Při pohledu z povrchu Marsu by Phobos měl úhlový průměr 12', zatímco Deimos asi 2'. [editovat] Pozorování První pozorování planety jsou známá již z období prvních civilizací (Egypťané, Babylóňané a Řekové), kdy byl Mars pozorován pouhým okem. Během první poloviny 17. století využili astronomové první konstruované dalekohledy pro pozorování, které jim umožnily rozeznat na povrchu planety tmavé a světlé plochy, z čehož se usoudilo, že na Marsu jsou polární čepičky. V roce 1877 se poprvé v mapách povrchu Marsu objevují nové útvary tzv. kanály, které ale byly pouhým optickým klamem zapříčiněným špatnými rozlišovacími schopnostmi dalekohledu a představivostí italského astronoma Giovanna Schiaparelliho, který je pozoroval jako první. Částečně vlivem špatného překladu italského slova „canale“ znamenající vyjma umělého kanálu i přírodní „koryto“ došlo k mýlce, že dílo je umělého charakteru. Zpráva o pozorování se rychle roznesla a následně objev začaly potvrzovat i další pozorovací místa a vytvářet nepřeberné množství podrobných map neexistujících kanálů (spolu s nimi začaly vznikat teorie o jejich umělém vzniku a umírající civilizaci na vysychající planetě). Ve skutečnosti jsou kanály jen optický klam, který vzniká řetězcem tmavých skvrn. Jejich existence byla po 50 letech pozorováním vyvrácena, ale část veřejnosti je stále měla za existující dílo. Až fotografie z kosmických sond jednoznačně toto přesvědčení vyvrátily. Při pozorování dalekohledem ze Země nelze vidět žádné významné detaily povrchu vyjma polárních čepiček, a tak podrobné prozkoumání Marsu mohlo proběhnout až po návštěvě sond. [editovat] Výzkum Mars se stal jednou z prvních planet, která byla zkoumána na počátku vesmírného průzkumu. Americké, ruské, evropské a japonské sondy kolem této planety již obíhaly, dopadaly na její povrch, přistávaly a jezdily po ní, aby získaly data o jejím geologickém složení, vlastnostech povrchu, hledaly vodu a zkoumaly klima. [editovat] Minulost První úspěšná mise byla americká Mariner 4 vypuštěná v roce 1964. Následoval symbolický úspěch dvou sovětských sond Mars 2 a Mars 3 vypuštěných v roce 1971, které přistály na jeho povrchu, ale kontakt s nimi byl ztracen několik sekund po dosednutí. Důležitou událostí začátku 70. let 20. století se stalo navedení americké sondy Mariner 9 na oběžnou dráhu, která pořídila první kvalitní fotografie povrchu planety, jenž umožnily rozpoznat základní morfologické jednotky. Následoval americký program Viking, který se skládal ze dvou orbitálních sond, každá obsahující i povrchový modul. Oba povrchové moduly úspěšně přistály na povrchu v roce 1976 a po dobu 6 (Viking 1) respektive 3 (Viking 2) let prováděly pozorování. Přistávací moduly odvysílaly na Zemi také první barevnou fotografii povrchu Marsu a orbitální sekce pořídily detailní fotografie povrchu v takovém rozlišení, že jsou některé části používány dodnes. V roce 1988 byly vyslány dvě sovětské sondy Fobos 1 a 2, které měly studovat Mars a jeho dva měsíce. Bohužel se ale Fobos 1 odmlčel již po cestě k Marsu, zatímco Fobos 2 pořídil úspěšně fotografie Marsu i Phobosu, ale před vysláním dvou přistávacích modulů na povrch měsíce se porouchal. Po selhání sondy Mars Observer v roce 1992 se roku 1996 k Marsu dostala sonda Mars Global Surveyor, která úspěšně mapovala povrch planety až do roku 2006, kdy bylo po třetím prodloužení mise se sondou ztraceno spojení. Měsíc po vyslání sondy Surveyor byla vyslána další sonda Mars Pathfinder, která měla za úkol vysadit na povrchu malé pojízdné vozítko, jenž by zkoumalo okolí přistávacího modulu v oblasti Ares Vallis. Tato mise byla pro NASA obrovským úspěchem, jelikož přinesla velkou řadu snímků z povrchu, kterým se dostala obrovská publicita. [editovat] Současnost V roce 2001 NASA vyslala úspěšně sondu Mars Odyssey, která je stále na orbitě planety. Pomocí gama spektrometru objevila známky vodíku ve svrchních metrech marsovského regolitu. Předpokládá se, že tento vodík je vázán ve vodním ledu, který se pod povrchem nachází. O dva roky později v roce 2003 se k planetě vydala evropská sonda Mars Express, která se skládala ze dvou částí, orbitálního modulu Mars Express a přistávacího s označením Beagle 2. Tato mise byla úspěšná jen částečně, jelikož přistávací modul z nezjištěných příčin selhal během přistávacího manévru a následně v únoru 2004 byl prohlášen za ztracený. Na začátku roku 2004 byl pomocí planetárního fourierovského spektrometru pracující s infračerveným světlem ohlášen nález metanu v atmosféře Marsu. V červnu 2006 Evropská vesmírná agentura vydala zprávu, že objevila polární záři. V roce 2003 se k Marsu vydala i dvě stejná vozítka NASA v rámci projektu Mars Exploration Rovers – Spirit (MER-A) a Opportunity (MER-B). Obě dvě vozítka úspěšně přistála na povrchu v lednu 2004 a začala zkoumat místa dopadu, pomocí mechanického ramena očišťovat vzorky a analyzovat je. Mezi největší objevy patří důkaz, že na Marsu kdysi skutečně byla tekutá voda v obou oblastech, kde sondy přistály. Vozítka měla hlavní misi naplánovánu na 90 dní, ale díky silnému větru a prachovým vírům, které čistí solární panely vozítek, jsou zařízení stále funkční (květen 2008). 12. srpna 2005 byla vyslána další americká sonda Mars Reconnaissance Orbiter, která se na oběžnou dráhu planety dostala 10. března 2006. Hlavním úkolem plánované dvouleté vědecké mise je zmapovat povrch Marsu a studovat počasí, aby se mohlo vybrat vhodné místo pro další sondy, které by měly na povrchu přistát. Sonda obsahuje telekomunikační zařízení s vyšší přenosovou rychlostí než všechny předchozí sondy dohromady. V současné době (25. květen 2008) úspěšně přistála na Marsu nepohyblivá americká sonda Phoenix, která byla na svojí cestu vyslána 4. srpna 2007. Přistála poblíž severní polární čepičky. Přistávací modul je vybaven robotickou rukou, která je schopna odebrat vzorky až do vzdálenosti 2,5 metru a dostat se až metr pod marsovský povrch. Předpokládá se, že se podařilo přistát v oblasti, kde je 80% šance na to, že do 30 cm pod povrchem se nalézá led. Současně je sonda vybavena mikroskopickou kamerou, která je schopna vyhotovit fotografie předmětů o velikosti jedné tisíciny tloušťky lidského vlasu. Veškerá komunikace se sondou je možná díky dvěma umělým družicím, které Mars obíhají, Mars Odyssey a Mars Reconnaissance Orbiter, které zprostředkovávají sondou zaslaná data na Zemi a zpět. Délka mise je plánována na cca 3-4 měsíce než nastane na severní polokouli Marsu zima a tudíž i nedostatek světla pro pohánění sondy. Vědci neočekávají, že by Phoenix přežil zimní období, kdy teploty klesají k -100�°C. Do té doby by však mohl posbírat data, z nichž by se vědci měli více dozvědět o tom, jestli na Marsu kdysi mohla existovat primitivní forma života. [editovat] Budoucnost V roce 2011 by měla z mysu Canaveral odstartovat sonda Mars Science Laboratory. Jde o sofistikovanou pojízdnou laboratoř, která by měla na Marsu, mimo jiné, hledat organické sloučeniny či stopy života. Na rok 2009 se plánuje rusko-čínská mise Fobos-Grunt, která si klade za cíl dopravit zpět na Zem vzorky z měsíce Phobos. Na rok 2012 plánuje Evropská vesmírná agentura svoje první vozítko pod názvem ExoMars; měl by být schopný kopat až dva metry pod povrch, kde by hledal organické molekuly. V roce 2004 vyhlásil americký prezident George W. Bush dlouhodobý plán Vision for Space Exploration, dle kterého se USA připravují vyslat na povrch Marsu pilotovanou loď a na jeho povrch vysadit člověka. Podobné plány má i Evropská vesmírná agentura sdružující evropské země, která by chtěla dostat člověka na Mars mezi lety 2025 až 2030. Obdobné ambice má i Rusko. [editovat] Život na Marsu Současné poznání historie Marsu nasvědčuje, že se po jeho vzniku na povrchu nacházela hustá atmosféra a kapalná voda, která možná tvořila i celoplanetární oceán pokrývající převážnou část severní polokoule. Dle současné teorie o vzniku života tím byla splněna základní podmínka, která mohla vytvořit obyvatelnou zónu na povrchu a umožnit tak vznik primitivního života. Na druhou stranu proti vzniku života hovoří fakt, že tyto příznivé podmínky trvaly pouze dočasně, v současnosti je téměř všechna voda na Marsu zmrzlá, a planeta se tak nachází mimo obyvatelnou zónu Slunce. Předpokládá se, že by pro případný vznik života musely být k dispozici jiné energetické zdroje než energie Slunce (např. vulkanismus). Slabá magnetosféra a extrémně tenká atmosféra, veliké výkyvy teplot, ukončení současné vulkanické činnosti a bombardování povrchu meteory nedávají v současnosti příliš mnoho nadějí, že by život (pokud se vyvinul) mohl přežít do dnešních dní, i když vědci na Zemi jsou neustále překvapování podmínkami, za kterých může život přežívat (radioaktivita, život v naprosté temnotě, život bez dýchatelného kyslíku, atd.). Pro potvrzení či vyvrácení teorie o životě na Marsu chybí zatím jasné důkazy. Existují sice některé náznaky, které nasvědčují, že na Marsu život skutečně byl, jako například struktury připomínající pozůstatky činnosti organismů v meteoritu ALH84001. Na povrchu planety provedlo několik sond (např. Viking) experimenty, které měly objevit důkazy života, ale tyto pokusy nepřinesly žádný důkaz potvrzující život na planetě nyní ani v minulosti. Pro nebezpečí zavlečení pozemského života na Mars jsou sondy určené pro přistání na Marsu pečlivě sterilizovány (i když na začátku výzkumu nebyly všechny sondy sterilizovány příliš pečlivě ). Na jasnou odpověď, jestli na planetě skutečně vznikl život anebo jestli se jedná pouze o vědeckou fikci, je potřeba počkat, dokud nebude pečlivě prostudována větší část povrchu planety. [editovat] Kolonizace Lidská kolonizace Marsu je cílem mnoha spekulací i seriózních studií, které se objevují po celou dobu výzkumu této planety. Povrchové podmínky a snadná dostupnost vody dělají z Marsu jednu z nejlépe obyvatelných planet sluneční soustavy. Proto je bude pravděpodobně dalším cílem lidské expanze. Dle nejnovějších záměrů by se měl člověk na Mars vypravit kolem roku 2030 a od této doby zde začít budovat stálou základnu. Mars vyžaduje méně energie na jednotku hmotnosti (Delta-v) k jeho dosažení ze Země než kterákoli jiná planeta s výjimkou Venuše. S využitím Hohmannovy oběžné dráhy trvá let k Marsu 6–7 měsíců, během kterých bude posádka vystavena stavu beztíže. Kratší doba je možná, ale spotřebuje se více paliva. Otevřenou otázkou zůstává, zda lidstvo bude odsouzeno na Marsu žít v uzavřených základnách, kde se bude uměle udržovat atmosféra, anebo zda se podaří přeměnit povrch planety na obyvatelný pomocí teraformace. [editovat] Terraformace Terraformace Marsu je hypotetický soubor procesů, které by měly umožnit člověku život na povrchu Marsu bez nutnosti používat ochranné prostředky před okolním prostředí. Jeho výsledkem by tak měl být vznik planety podobné Zemi. Proces, který by mohl teoreticky změnit celou planetu, by probíhal po desítky či stovky let od nejjednodušších organismů přes rostliny až po první živočichy. Jelikož je Mars rozdílný a má menší gravitaci, podmínky nebudou nikdy zcela shodné s těmi pozemskými. V současnosti se jedná spíše o sci-fi myšlenku, jelikož neexistuje žádná dostupná technologie, která by tuto přeměnu zvládla, i když se již občas objevují nápady, jak povrch Marsu přeměnit. [editovat] Mars v kultuře [editovat] Jméno planety Mars je pojmenován po římském bohu války a krveprolití. Setkáváme se s ním v římské mytologii (viz Mars (mytologie)). V Babylónské astronomii byla planeta pojmenována po Nergalovi, božstvu ohně, války a ničení, pravděpodobně díky rudé barvě. Když Řekové spojili Nergala se svým bohem války Areem, pojmenovali planetu Ἄρεως ἀστἡρ (Areos aster), neboli „hvězda Areova“. Poté byl Ares také propojen s Marsem, a tak se do latiny dostala planeta jako „Stella Martis“, neboli „Hvězda Martova“, resp. „Mars“. Řekové také označovali planetu jako Πυρόεις (Pyroeis), což znamená přibližně hořící. V hinduistické mytologii je znám Mars jako Mangala (मंगल) nebo v sanskrtu také jako Angaraka podle boha války, který vlastní znaky kozoroha a štíra a učí okultním vědám. Staří Egypťané tuto planetu nazývali „Ḥr Dšr“ – „Horus Červený“. Hebrejci ji naproti tomu říkali Ma'adim (מאדים‎) – „ta, která se zardívá“; zde je také původ jména jednoho z největších kaňonů Marsu – Ma'adim Vallis. Mars je také známý jako al-Mirrikh (المريخ‎) jak v arabštině, tak v perštině (بهرام‎), v turečtině se mu říká Merih. Etymologie al-Mirrikh je zatím neobjasněná. Staří Peršané říkali Marsu Bahram (بهرام‎) podle zoroastrijského boha osudu. Staří Turkové jej nazývali Sakit. Číňané, Japonci, Korejci a Vietnamci planetu označovali 火星, neboli ohnivou hvězdu, jménem založeným na starém čínském mytickém cyklu o Pěti elementech. Symbolem Marsu je malé kolečko s šipkou směrující nahoru a ven. Je to stylizované znázornění štítu a kopí, používaných římským bohem Marsem, který byl nejen bohem války, ale také patronem vojáků. Symbol se také užívá v biologii pro označení mužského pohlaví a v alchymii k označení prvku železa, o kterém se soudilo, že byl ovládán Marsem, díky charakteristicky červené barvě oxidu železitého. ♂ označuje znak Unicode na pozici U+2642. [editovat] Význam v astrologii Za vlády Chaldejců v jižní Mezopotámii došlo k významnému rozvoji astrologie a k zavedení systému sedmi planet (k vládnoucímu páru Slunce, Měsíc přidali ještě Merkur, Venuši, Mars, Jupiter a Saturn), kterým byly také přiřazeny příslušné božské principy. V případě Marsu to byl babylónský bůh moru Nergal, k němuž byly později asociováni egyptský Hor, hindský Mangal, řecký Ares a římský bůh války Mars. Tradičním astrologickým 7 planetám odpovídá 7 dnů v týdnu, kde je Mars spojen s úterým, z čehož také vychází pojmenování pro tento den v románských jazycích (např. ve španělštině martes, v italštině martedì a ve francouzštině mardi). Podle Pythagora 7 planetárních sfér kolem Země svým otáčením vyluzuje tzv. hudbu sfér – starší hudební stupnice proto byly sedmitónové. Marsu odpovídá číslo 5 a tón G. Mars ve zvěrokruhu vládne I. a VIII. nebeskému domu, tj. denní dům je pro něj Beran a noční Štír, povýšení pak zažívá v Kozorohu, pád v Raku a zničení ve Váhách a v Býku. Problémy tomuto systému přinesl objev trpasličí planety Pluto, v jejíž prospěch někteří moderní astrologové odebírají Marsu znamení Štíra. Konzervativní astrologové naproti tomu raději ponechávají Pluto bez domicilu. Původně představoval božský princip Marsu (muže) harmonický protiklad k Venuši (ženě) a tomu odpovídal i jeho tehdejší symbol ♁ (nyní jde o symbol Země), pozdějším zdůrazněním agresívních prvků však došlo k deformaci kříže do úhlopříčného šípu, tj. k přechodu do dnešního symbolu ♂. Astrologická povaha Marsu vychází z mytologie a je spojována se sebejistotou a sebe-prosazováním se, agresí, sexualitou, energií, silou, ambicemi a výbušností, tedy historicky chápanými samčími vlastnostmi. Tyto vlastnosti zároveň svědčí o duchu ovládaném nižšími potencemi (hmotou), což se odráželo i v již zmíněném původním symbolu ♁ (kříži hmoty nad kruhem ducha). Dle astrologů by se měl vliv Marsu uplatňovat v povoláních jako jsou vojáci, chirurgové či sportovci. Francouzský psycholog a statistik Michel Gauquelin provedl v 60. letech 20. století velkou studii nazvanou „Mars Effect“, která dávala významnou korelaci mezi datem narození sportovních šampiónů a dominantním postavením Marsu. Test na jinak sestaveném vzorku šampiónů však přinesl negativní výsledek. [editovat] Inteligentní Marťani Oblíbená představa, že je Mars obydlen inteligentními Marťany, se traduje do 19. století, kdy se na plno rozeběhlo mapování marsovských kanálů, které propagoval především italský astronom Giovanni Schiaparelli. Ve spojení s knihou od Percivala Lowella o postupně umírající planetě, která vysychá a chladne s prastarou civilizací, která se snaží vytvořit síť zavlažovacích kanálů, se rychle začala šířit myšlenka, že na Marsu existuje inteligentní život. Pozorování neexistujících kanálů na Marsu se šířilo mezi tehdejšími astronomy jako Marsovská horečka, která přinášela podrobnější a přesnější mapy zavlažovacích kanálů. V roce 1899 během průzkumu atmosférického rádiového šumu zachytil vynálezce Nikola Tesla opakující se signál, o kterém později prohlásil, že by se mohlo jednat o radiovou komunikaci z jiné planety, pravděpodobně Marsu. Teslově teorii se brzy dostalo podpory Lorda Kelvina, který navštívil Spojené státy americké v roce 1902 a při této příležitosti měl prohlásit, že Tesla zachytil Marťanské radiové vysílání určené pro Spojené státy. V roce 1901 vyšel článek v New York Times, že ředitel Harvard College Observatory Edward Charles Pickering obdržel telegram z Lowell Observatory v Arizoně ohledně možného pokusu zachycené komunikace Marsu se Zemí. Jak ale ukázaly kosmické sondy ve 20. století, na Marsu inteligentní život v současnosti není. [editovat] Sci-fi Mars byl a je častým předmětem sci-fi příběhů, které ho v historii popisovaly jako živý svět inteligentních tvorů a v současnosti jako vyprahlou planetu, kterou se člověk snaží podmanit. Jeho magická rudá barva a chybná představa rozsáhlých kanálů na jeho povrchu inspirovala mnohé spisovatele, aby své příběhy zasadili do tohoto světa. Snad nejznámější knihou z rané historie sci-fi žánru je H. G. Wellsova kniha Válka světů z roku 1898, která popisuje invazi Marťanů z umírající planety na Zem a následnou válku s lidstvem. Kniha se stala hitem a dočkala se i rádiového vysílání 30. října 1938. Vysílání bylo natolik přesvědčivé, že mnozí posluchači, kteří si zapnuli rádio později, se domnívali, že se jedná o skutečnou událost, což vyústilo v paniku a chaos. Dalším slavným dílem je Marťanská kronika od amerického spisovatele Raye Bradburyho, která líčí zkázu marťanské civilizace nešťastnou náhodou způsobenou lidmi a neschopnost lidí se z této chyby poučit. V 60. letech 20. století o Marsu psali Edgar Rice Burroughs a Robert A. Heinlein. Mars se v literatuře vyskytoval již dříve před vznikem moderní sci-fi. Například spisovatel Jonathan Swift ve své knize Gulliverovy cesty v devatenácté kapitole popisuje dva měsíce Marsu, přibližně 150 let před tím, než byly skutečně objeveny astronomem Asaphem Hallem. Před vysláním sond Mariner a Viking, které přinesly první podrobné snímky o skutečném povrchu Marsu bez života, se většina knih zabývala tématem inteligentních Marťanů a jejich vztahy s lidmi. Když se ale ukázalo, že život na Marsu není a že možná ani nikdy nebyl, téma knih se změnilo. Začalo se zaobírat blízkou lidskou budoucností, ve které se lidstvo pokusí na Marsu přistát a vytvořit na něm trvalou základnu a následně ho osídlit. Nejznámější a nejvíce propracovanou ságou o kolonizaci a boji za svobodu Marsu je Marťanská trilogie od Kima Stanleyho Robinsona. Snímky z Marsu ale nevyvrátily veškeré pochybnosti a některé paradoxně zájem sci-fi autorů ještě podpořily. Nejznámějším útvarem ze snímků sond Viking se stala tzv. Tvář na Marsu – hora, připomínající lidskou tvář, obrácenou do vesmíru (pozdější podrobné mapování ukázalo, že se jedná o přírodní útvar vzniklý zvětráváním ). Tento a podobné výjevy na Marsu měly za následek to, že je Mars i po zmapování povrchu pro spisovatele vědeckofantastické literatury stále zajímavý. Dalším oblíbeným námětem se stal boj marťanské kolonie za nezávislost na Zemi, který se objevuje v dílech Grega Beara a nebo již zmiňovaného Kima Stanleyho Robinsona. Na stejném základě staví film Total Recall a televizní seriál Babylon 5.","Mars je čtvrtá planeta sluneční soustavy, druhá nejmenší planeta soustavy po Merkuru. Je pojmenována po římském bohu války Martovi. Jedná se o planetu terestrického typu, tj. má pevný horninový povrch pokrytý impaktními krátery, vysokými sopkami, hlubokými kaňony a dalšími útvary. Má dva měsíce nepravidelného tvaru pojmenované Phobos a Deimos. V období, kdy je Mars v opozici ke Slunci a Země se tak nachází mezi těmito dvěma tělesy, je Mars pozorovatelný na obloze po celou noc. Spolehlivé informace o prvních pozorováních Marsu jako planety neexistují, ale je pravděpodobné, že k nim došlo mezi lety 3000 až 4000 př.�n.�l. Všechny starověké civilizace, Egypťané, Babylóňané a Řekové, znaly tuto „putující hvězdu“ a měly pro ni svá pojmenování. Kvůli jejímu načervenalému nádechu, způsobenému červenou barvou zoxidované půdy na jejím povrchu, považovaly staré národy Mars většinou za symbol ohně, krve a zániku. Detailní zkoumání planety umožnilo od 60. let 20. století takřka 20 úspěšných automatických sond. V současné době jsou na oběžné dráze kolem Marsu tři funkční sondy (Mars Odyssey, Mars Express a Mars Reconnaissance Orbiter) a na povrchu planety se pohybují dvě vozítka mise Mars Exploration Rover (Spirit a Opportunity), která poskytla data, jež umožnila zmapovat větší část povrchu, definovat základní historická období či porozumět základním jevům odehrávajícím se na planetě." de,118553be3c7bdce31ce691d90402c02b,"[Bearbeiten] Geschichte [Bearbeiten] Vorbereitungen und Begräbnis 1848 Die ersten Beigesetzten auf dem Friedhof der Märzgefallenen waren 183 zivile Opfer der Barrikadenkämpfe der Märzrevolution vom 18. März 1848. Sie wurden am 22. März 1848 auf dem Lindenberg, der damals höchsten Erhebung des noch im Aufbau befindlichen Volksparks, der im Volksmund auch Kanonenberg genannt wurde, bestattet. Die Berliner Stadtverordnetenversammlung fällte aufgrund eines Antrags von Stadtrat Daniel Alexander Benda die Entscheidung für die Errichtung des neuen Friedhofs auf einer 2,3 Hektar großen Fläche erst am Vortag der Beerdigung. Sie sah vor, dass neben den zivilen Opfern auch die gefallenen Soldaten hier beerdigt werden sollten. Die Entscheidung zu einer gemeinsamen Beerdigung war bereits vorher in der Bevölkerung breit diskutiert und meist abgelehnt worden, letztlich entschied aber das Militär, indem es die Leichen der toten Soldaten nicht zur Verfügung stellte. Die zu dem Zeitpunkt auf dem Lindenberg befindlichen beiden Windmühlen sollten für die Anlage der Begräbnisstätte abgerissen werden. Außerdem sollte ein Denkmal auf dem damals noch nicht zum Berliner Stadtgebiet gehörenden Friedhof und ein weiteres in der Stadt aufgestellt werden. Trotz dieses Beschlusses wurde nur eine Mühle abgerissen und die Fläche war dadurch erheblich kleiner. Die zweite Mühle brannte 1860 nieder. Auch die Beerdigung der Soldaten fand nicht hier statt, sondern erst am 24. März auf dem Invalidenfriedhof in Berlin-Mitte. Die geplanten Monumente wurden ebenfalls nicht errichtet. Der Friedhof war ursprünglich quadratisch angelegt mit Diagonalwegen, die auf einen umlaufenden Weg führten, an dem die Gräber lagen, das Zentrum der Anlage bildete ein Rondell mit einer Sommerlinde. Nach einer Möglichkeit zur privaten Abschiednahme am 21. März fand das Begräbnis am 22. März statt. An diesem Tag wurde ein Festzug vorbereitet und ganz Berlin einschließlich des Berliner Stadtschlosses und des Scharnhorst- und Blücher-Denkmals in der Innenstadt wurden in Schwarz-Rot-Gold und schwarz geschmückt. Helfer dekorierten die Särge der Gefallenen mit Blumen aus dem königlichen Garten. Auf dem Gendarmenmarkt kam es zur Aufbahrung der Märzgefallenen. Es waren 100.000 Menschen versammelt, Adolf Glaßbrenner sprach gar von 300.000. In der Neuen Kirche, der Kirche am Deutschen Dom auf dem Gendarmenmarkt, versammelten sich die Angehörigen der Toten zu einem evangelischen Gottesdienst. Die Anwesenden sangen den Choral Jesus meine Zuversicht, danach verließen sie die Kirche. Der evangelische Prediger der Neuen Kirche Adolf Sydow, der katholische Kaplan Johann Nepomuk Ruhland von der Sankt-Hedwigs-Kirche und der Rabbiner Michael Sachs hielten vor der Tür eine kurze Weiherede, ein interreligiöses Zusammentreffen, das die Vossische Zeitung wie folgt kommentierte: es war ein historischer Moment, der ebenso in der Geschichte ohne Beispiel dasteht, als diese ganze Feierlichkeit selbst. Der Festzug von der Neuen Kirche zum Friedhof bestand aus 20.000 Teilnehmern und 3.000 Ordnern, war etwa 7,5 Kilometer lang und dauerte vier Stunden. Die Vossische Zeitung, deren gesamte Redaktion am Begräbnis teilnahm, bemerkte, in den mitgeführten Symbolen schien sich die ganze Geschichte unseres Vaterlandes zu verkörpern. Die Teilnehmer führten Fahnen aus anderen Städten ebenso mit sich wie die von einzelnen Gewerben in der Stadt. Orden und Uniformen allerdings waren kaum vorhanden. Beim Weg über den Berliner Schloßplatz setzte der preußische König Friedrich Wilhelm IV. auf dem Balkon, wie vorher abgesprochen, seinen Helm ab. Auf dem Friedhof selbst predigte der evangelische Prediger Sydow. Nach ihm hielt Assessor Georg Jung, der Wortführer der Berliner Demokraten, ebenfalls eine Rede. In den folgenden Wochen wurden weitere Opfer der Kämpfe, die ihren Verletzungen erlagen, auf diesem Gelände beigesetzt. Die endgültige Zahl der Gräber stieg auf 254. [Bearbeiten] Die Zeit bis zum ersten Jahrestag 1849 Der Friedhof der Märzgefallenen wurde nach 1848 zu einem Symbol der deutschen Demokratiebewegung. Die Anlage selbst stellte dabei regelmäßig einen wichtigen Gedenk- und Demonstrationsplatz dar. Im Juni 1848 kam es an den Gräbern mit einer Demonstration Berliner Studenten zur ersten Aktion an diesem Ort. Mit dieser Aktion wollten sie der Toten gedenken und zugleich die Regierenden ermahnen, die bei der Revolution erworbenen Veränderungen nicht vorschnell wieder rückgängig zu machen. Ein Schreiben der Studierenden an den Magistrat zeigt dies: Bereits am 25. März 1848 wurde in verschiedenen Berliner Zeitungen in einer öffentlichen Bekanntmachung um Spenden sowie Entwürfe für ein Denkmal auf dem Friedhof gebeten, zu welchem am Jahrestag der Revolution der Grundstein gelegt werden sollte. In diesem Aufruf wandte man sich bewusst an das gesamte deutsche Volk mit dem Hinweis, dass die Märzrevolution nationaler Natur sei und somit nicht die Berliner allein in der Pflicht seien. Das eingegangene Geld wurde für das Komitee zur Errichtung des Denkmals von einem Kaufmann namens Bathow verwaltet. Da dieses Komitee offiziell allerdings nicht existierte, wurde Bathow polizeilich gezwungen, das Geld herauszugeben. Der Verbleib und die Summe des gesammelten Geldes blieben ungeklärt, nach widersprüchlichen Meldungen wurde es entweder 1854 beim Stadtgericht deponiert oder ging in die Pensionskasse der Schutzleute über. Die Einziehung des Geldes führte dazu, dass es kein Denkmal zum Jahrestag der Revolution gab; zu diesem Datum waren noch nicht einmal alle Gräber mit einfachen Holzkreuzen bestückt und die Stadtregierung wollte diese nicht finanzieren. So wurden die fehlenden rund 60 Kreuze durch eine spontane Sammlung zwischen dem 18. und 22. März 1849 aufgebracht. Aufgrund der politischen Entwicklung bis zum ersten Jahrestag der Revolution rechneten sowohl Magistrat als auch Stadtverordnetenversammlung mit erneuten Aufständen in Berlin. Aus diesem Grunde wurde die Besatzungsstärke des Militärs und der Polizei massiv aufgestockt. Die Vossische Zeitung schrieb am 20. März 1849: Trotz dieser Präsenz von Militär und Polizei zogen am 18. März Tausende zu den Gräbern der Märzgefallenen. Dabei handelte es sich vor allem um Arbeiter. Bereits in der vorhergehenden Nacht wurden die Gräber mit Blumen geschmückt und Mitarbeiter der Borsigwerke stellten an den vier Ecken des Friedhofs je eine stählerne Säule auf, die mit zwei Fackeln bestückt wurde. Am Nachmittag des Tages kam es tatsächlich zu den befürchteten Zusammenstößen zwischen Demonstranten und den Schutzleuten, die jedoch verhältnismäßig glimpflich ausgingen. [Bearbeiten] Von 1849 bis 1900 Um in den folgenden Jahren Ausschreitungen zu vermeiden, wurde das Betreten des Friedhofes am 18. März 1850 und zu den Jahrestagen der folgenden Jahre vom Preußischen Staatsministerium verboten. Bereits am 17. März 1850 wurden alle Zugänge von Polizeikräften abgesperrt. Am gleichen und am folgenden Tag trafen Arbeiter am Park ein und versuchten, auf die Friedhofsanlage zu gelangen, um dort Blumen und Kränze nieder zu legen. Die Gedenkveranstaltungen fanden daraufhin in den umliegenden Gartenlokalen statt, und es kam auch in diesem Jahr zu Auseinandersetzungen zwischen der Polizei und den Demonstranten. Am 20. März 1850 verkündete die Königlich-Privilegierte Zeitung, dass der Friedhof der Märzgefallenen planiert und die Begrabenen umgelagert werden sollten. Der Platz sollte einem Bahnhofsbau weichen. Diese Ankündigung wurde jedoch nie realisiert, und so kamen auch am 18. März 1851 viele Arbeiter zum Friedhof. Dieser Tag endete wieder in Ausschreitungen, die diesmal nicht ohne Verletzte endeten. Bis zum 18. März 1852 wurden alle Wege zum Friedhof mit Ausnahme des Hauptweges vom Landsberger Tor mit Blumen bepflanzt und damit unbegehbar gemacht. Im Vorfeld des Kölner Kommunistenprozesses kamen jedoch in diesem Jahr 10.000 Demonstranten in den Park, und wiederum endete der Tag in Gewalt. Ab 1853 war der gesamte Park mit einem hohen Bretterzaun, später einem Stangenzaun, abgeriegelt. Auf diese Weise wurde in dem Jahr eine Versammlung am Friedhof verhindert. Über den geplanten Bahnhofsbau wurde erst im Februar 1854 erneut berichtet, nachdem 1853 der Bau eines Waisenhauses am Rand des Parks mit der Begründung abgelehnt wurde, dass der Anblick des Friedhofes die Jugend täglich an die Märzrevolution 1848 erinnern und so erneut zur Rebellion verleiten könne. Auch hierauf kam es nicht zu einer Verlegung, und bis zum Jahr 1856 versammelten sich jedes Jahr etliche Menschen zum Gedenken an die Revolution und an die Gefallenen am Friedhof. In einem Schreiben vom 22. Oktober 1856 forderte der Polizeipräsident von Berlin den Magistrat der Stadt auf, durch die Pflanzung einer dornigen Hecke den Zugang zu dem Friedhof unmöglich zu machen in „der Absicht, jenen Platz möglichst der Vergessenheit anheimfallen zu lassen.“ Der Magistrat lehnte diese Pläne ab und schlug erneut eine Umlagerung der Toten vor, der der Polizeipräsident zustimmte unter der Voraussetzung, dass dies möglichst ohne großes Aufsehen geschehen sollte. Im Oktober 1857 bekam die Presse und damit die Öffentlichkeit Kenntnis von den Plänen des Magistrats durch Angehörige der Toten, von denen der Magistrat eine Einwilligung zur Verlegung der Toten gegen die Zahlung von Geldern bekommen wollte. Im September 1858 legte der Magistrat der Stadtverordnetenversammlung einen Plan zur möglichst baldigen Verlegung vor, den diese auch beschloss. Daraufhin wurde eine unbekannte Anzahl von Särgen auch ausgegraben, eine Komplettverlegung fand jedoch nicht statt. Am 15. Mai 1861 verkündete die Königlich-Privilegierte Zeitung, dass der Zutritt zum Friedhof wieder uneingeschränkt erlaubt sei. In den Jahren von 1868 bis 1874 erfolgte der Bau des städtischen Krankenhauses Friedrichshain an der Landsberger Allee in direkter Nachbarschaft des Friedhofs. Der Friedhof selbst liegt seitdem bis heute direkt an der Krankenhausmauer, durch die Zufahrtsstraße zum Haupteingang des Krankenhauses vom restlichen Volkspark abgetrennt. Der nächste wichtige Termin für den Friedhof war der 18. März 1873, der 25. Jahrestag der Revolution. Zugleich wurde dieser Tag ein Gedenktag für die Pariser Kommune von 1871. Der Friedhof der Märzgefallenen wurde zum Treffpunkt einer großen Menschenmenge, und das Jubiläum führte erneut zu starken Auseinandersetzungen zwischen Demonstranten und der Polizei. Diese ließ den Park am späten Nachmittag gewaltsam räumen. Auch in den folgenden Jahren wurde der Friedhof alljährlich von Tausenden von Besuchern aufgesucht, vor allem von kommunistischen und sozialdemokratischen Arbeitern. Auch Lokalpolitiker sowie die sozialdemokratische Reichstagsfraktion ehrten die Toten wiederholt durch Niederlegung von Kränzen. Zum 50. Jahrestag 1898 kam es zu einem Streit zwischen den städtischen Behörden und dem Polizeipräsidium Berlins um die Neugestaltung des Friedhofs. Der Berliner Magistrat wollte einen Umbau des Geländes durchführen, bei dem der Friedhof den anderen Berliner Friedhöfen angepasst werden sollte. Teil des Planes war ein Eingangsportal mit eisernem Tor sowie eine erneuerte Umzäunung. Ein Gedenkstein, den die Stadtverordnetenversammlung errichten wollte, wurde vom Magistrat abgelehnt, da er durch eine Unterstreichung der Denkwürdigkeit der Revolution gegen die Obrigkeit weitere Aufstände befürchtete. Ein Entwurf für das Eingangsportal wurde 1898 von Ludwig Hoffmann erarbeitet, aufgrund einer Verzögerung der Entscheidung wurde er bis zum 50. Jahrestag jedoch nicht umgesetzt. 1899 kochte der Streit erneut auf, als statt eines Denkmals die Platzierung einer Gedenktafel am Eingangsportal angeregt wurde. Die Bauerlaubnis wurde daraufhin vom Polizeipräsidium mit der Begründung verweigert, dass Trotz einer Klage des Magistrats und besonders der Stadtverordnetenversammlung wurde eine Ehrung der Märzgefallenen weiterhin abgelehnt, und der Friedhof wurde in einen „ordnungsgemäßen“ Zustand versetzt, ohne Bezug auf die historische Besonderheit zu nehmen. Bezugnehmend auf diese Streitigkeiten um das Denkmal lautete die Beschriftung des Kranzes der sozialdemokratischen Fraktion der Stadtverordneten: Der marxistische Historiker Franz Mehring fasste 1897/1898 in seiner Geschichte der Sozialdemokratie die Geschichte des Friedhofs empathisch zusammen: [Bearbeiten] 1900 bis 1945 Im Jahr 1908 und somit zum 60-jährigen Bestehen des Friedhofs fiel das Jubiläum in die Zeit des politischen Streits um das Wahlrecht in Deutschland. Die Sozialdemokraten verabschiedeten im März an den Gräbern der Märzgefallenen ihre Resolution zu diesem Thema als Märzresolution, in der sie das allgemeine, gleiche, geheime und direkte Wahlrecht in Deutschland forderten. Auf dem Friedhof wurden Kränze niedergelegt und mehrere Tausend Menschen hatten sich hier versammelt. Besonders die Schleifen an den Kränzen wiesen auf die Forderungen der Menschen und ganz besonders auf die Wahlrechtsforderungen hin. So konnte man auf einem der Kränze, die von der Redaktion der Zeitung Vorwärts abgelegt wurden, die Widmung Den ersten Wahlrechtskämpfern lesen. Etwa 60 Schleifen wurden von der Polizei aufgrund der Aufschriften entfernt, Ausschreitungen der Besucher gegen die Polizeikräfte waren die Folge. Am 18. März 1917 wurde der traditionelle jährliche Gang der Arbeiter an die Gräber mit einer Solidaritätsbekundung zur Februarrevolution in Russland verbunden. Im November des nachfolgenden Jahres 1918 kam es auch in Deutschland zur Revolution, die als Novemberrevolution bekannt wurde. Am 20. dieses Monats wurden sieben Tote dieser Aufstände auf dem Friedhof der Märzgefallenen in einem separaten Gräberbereich begraben, um die Verbindung beider Revolutionen zu verdeutlichen und zu untermauern. Die Trauerfeier, bei der einige Redner die Parallelen zwischen den beiden Revolutionen betonten, fand auf dem Tempelhofer Feld statt, an ihr sowie an dem folgenden Trauerzug nahmen etliche Tausend Menschen teil. Angeführt wurde der Zug von einer Ehrenkompanie des Alexander-Regiments, gefolgt von einer große Menge von Kranzträgern, Vertretern der Reichs-, Länder- und Stadtbehörden, der Sozialdemokratischen Partei sowie der Gewerkschaften. Erst danach kamen die Wagen mit den Särgen und den Angehörigen der Gefallenen sowie eine Sonderkompanie von Matrosen. Die Arbeiterschaft folgte mit roten und schwarzen Fahnen. Als gegen 15:00 Uhr der erste Sarg in die Grube gelassen wurde, hielt Karl Liebknecht die Trauerrede für die Toten, außerdem sprachen Luise Zietz (USPD) und Emil Barth (USPD, Rat der Volksbeauftragten). Vom 6. bis zum 11. Dezember 1918 kam es zu Konflikten mit konterrevolutionären Truppenteilen in Berlin. Bei einer gewalttätigen Auseinandersetzung am 6. Dezember im Bereich der Invalidenstraße kamen 14 Revolutionäre ums Leben, darunter auch Mitglieder des Soldatenbundes. Willi Budich, führendes Mitglied des Spartakusbundes und einer der beiden Vorsitzenden des Soldatenbundes wurde verwundet. Die Opfer dieses Angriffs wurden am 21. Dezember ebenfalls auf dem Friedhof beerdigt. Am 24. Dezember kam es zum Angriff von Regierungstruppen auf die Volksmarinedivision, die im Berliner Stadtschloss stationiert war und als spartakistisch galt. Bei den erfolgreichen Abwehrkämpfen der Matrosen kamen weitere Menschen ums Leben, die am 29. Dezember in einer dritten Grube auf dem Friedhof der Märzgefallenen beerdigt wurden. In der Weimarer Republik wurde der Friedhof wieder alljährlich als Gedenkstätte von Arbeitern, aber auch von Vertretern der SPD, der KPD, der Gewerkschaften und vom Reichsbanner Schwarz-Rot-Gold besucht. Zum Ende des Betriebsjahres 1923 beschloss die von SPD und KPD dominierte Bezirksregierung, dem Friedhof ein „würdiges Aussehen zu verleihen“. Dies bezog sich vor allem auf die Neugestaltung des Eingangstores nach der Vorlage von Ludwig Hoffmann. Am 11. Oktober 1925 wurde das neue Tor von Hoffmann als dessen letztes Bauprojekt und mit einer Kundgebung zu Ehren der „Kämpfer für die deutsche Freiheit“ (Ansprache durch Bezirksbürgermeister Mielitz) festlich eingeweiht. Nach Angaben der Zeitung „Vorwärts“ fand dies unter Teilnahme einer „großen Menschenmasse“ statt, vor der Enthüllung des neuen Portals zogen 10.000 Männer der Berliner Kameradschaft des Reichsbanners mit gesenkten Fahnen und unter Trommelwirbel an diesem vorbei. Hoffmann war zu diesem Zeitpunkt bereits seit einem Jahr nicht mehr im Amt als Stadtbaurat der Stadt Berlin. Das Tor selbst war aus Eisen geschmiedet und an beiden Seiten von Säulen gehalten, auf denen sich jeweils kniend und nackt die Gestalt des griechischen Todesgottes Thanatos auf eine gesenkte Fackel stützte. Der „Vorwärts“ schrieb: Außerdem wurden die noch verbliebenen Grabsteine und -kreuze in der bis heute zu sehenden Weise an drei Seiten des Friedhofs angeordnet. Während des nationalsozialistischen Regimes wurde der Friedhof kaum beachtet und geriet in weiten Teilen der Bevölkerung in Vergessenheit. Eine öffentliche Ehrung der Gefallenen der Revolutionen konnte zu politischer Verfolgung führen, aus Angst blieben auch die sozialdemokratischen und kommunistischen Gegner der Nazis fern. [Bearbeiten] Nach 1945 Nach dem Ende des Zweiten Weltkrieges rückte auch der Friedhof wieder mehr ins öffentliche Bewusstsein. Bereits 1947 wurde im Berliner Magistrat ein Entwurf zur Gestaltung des 100.�Jahrestages der Revolution und vor allem zur Umgestaltung des Friedhofes erarbeitet. Das Bezirksamt Friedrichshain schlug vor, die engen Wege des Friedhofes zugunsten eines zentralen Versammlungsplatzes zu beseitigen und im Zentrum einen Gedenkstein aufzustellen. Das geschmückte Tor nach Hoffmanns Vorlage existierte zu diesem Zeitpunkt noch und sollte bei dieser Umgestaltung durch eine schlichtere Variante ausgetauscht werden, stattdessen wurden jedoch erst nur die zierenden Figuren entfernt: Am 18. März 1948 wurde dann tatsächlich zu Beginn der Feierlichkeiten an zentraler Stelle der neue Gedenkstein enthüllt. Die Fläche war in der heute noch existierenden Form mit Rasen bepflanzt worden, und ein schmaler Weg führte zum Gedenkstein. Die Rückseite des Steines von Peter Steinhoff ist beschriftet mit den Namen von 249 Märzgefallenen von 1848. Auf der Vorderseite des Steines steht zu lesen: Eine erneute Umgestaltung bekam der Friedhof in den Jahren 1956/57 in Vorbereitung auf den 40. Jahrestag der Novemberrevolution. Unter Leitung von Franz Kurth wurde der westliche Teil mit drei Grabplatten als Gedenksteine für die Opfer von 1918 ausgestattet. Auch das Tor wurde jetzt gänzlich ersetzt durch ein neues, vier Meter breites Eingangstor, welches zur damaligen Leninallee wies. Im Jahr 1960 wurde direkt vor dem Eingang die von dem Berliner Bildhauer Hans Kies aus Bronze gefertigte Figur „Roter Matrose“ aufgestellt. Überlebensgroß stellt sie einen bewaffneten Matrosen der Novemberrevolution dar. Während der gesamten DDR-Zeit fanden auf dem Friedhof alljährlich Gedenkfeiern und Kranzniederlegungen statt, die jedoch selten aufsehenerregend waren. Seit 1979 veranstaltete unabhängig davon auch die West-Berliner Initiative „Aktion 18. März“ jährlich eine Kranzniederlegung auf dem Friedhof, was von DDR-Behörden zwar nicht gern gesehen, aber geduldet wurde. Seit 1992 gibt es vom zuständigen Bezirksamt und der Initiative gemeinsam organisierte Gedenkfeiern. [Bearbeiten] Der Friedhof heute Der Friedhof der Märzgefallenen liegt heute im südlichen Teil des Volksparks Friedrichshain. Er ist vom Rest des Parks durch die Zufahrtsstraße zum Krankenhaus, den Ernst-Zinna-Weg, abgetrennt. Diese wurde am 18. März 2000 nach dem Schlossergesellen Ernst Zinna benannt, der am 19. März 1848 in Folge der Kämpfe starb. Der Friedhof ist rechteckig, hat eine Größe von etwa 30 x 40 m und ist von einem niedrigen Steinmäuerchen umgeben. Vom ursprünglichen Bestand sind noch 18 steinerne Grabplatten, drei Grabkreuze aus Eisen, eine Stele und zwei Grabdenkmäler erhalten, die in den dreiseitig umlaufenden Beeten, die mit Büschen und Bäumen bepflanzt sind, angeordnet sind. Im Zentrum der Anlage steht der 1948 enthüllte Gedenkstein, dessen Rückseite 249 Namen von Märzgefallenen trägt, ergänzt durch den Zusatz „ein Unbekannter“. Einige der Namen auf den erhalten gebliebenen Grabsteinen weichen von denen auf dem Gedenkstein ab. Die drei Grabplatten für die Opfer der Novemberrevolution liegen im westlichen Teil der Anlage. Während der linke mit einem Spruch von Karl Liebknecht und der rechte mit einem Spruch von Walter Ulbricht bedeckt sind, trägt der mittlere 33 Namen von Opfern der Novemberrevolution, deren bekanntester Erich Habersaath ist, der als erstes Berliner Opfer der Novemberrevolution am 9. November 1918 erschossen wurde. Auf der südwestlichen Ecke des den Friedhof umgebenden Mäuerchens steht die Bronzeplastik des Roten Matrosen. Der Friedhof gehört auf Grund seiner etwas abseitigen Lage zu den ruhigsten Teilen des Volksparks.","Der Friedhof der Märzgefallenen ist ein Friedhof im Volkspark Friedrichshain im Berliner Ortsteil Friedrichshain. Er wurde für die Opfer der Märzrevolution vom 18. März 1848, die Märzgefallenen, angelegt. 1925 gestaltete der Berliner Architekt Ludwig Hoffmann die Anlage um und brachte sie in die heute noch bestehende dreiseitig gefasste Form. Weitere Umgestaltungen fanden 1948 und 1957 statt. Nach der Novemberrevolution 1918 wurden hier auch die ersten Berliner Gefallenen dieses Aufstands beerdigt, an die die 1960 aufgestellte Bronzefigur „Roter Matrose“ von Hans Kies erinnern soll. 1948 wurde zum 100-jährigen Bestehen des Friedhofs ein Gedenkstein mit den Namen der Märzgefallenen aufgestellt. Heute existieren noch 18 Grabplatten, drei eiserne Grabkreuze, eine Stele und zwei Grabdenkmäler aus Gusseisen. Der Friedhof der Märzgefallenen ist heute eine Gedenkstätte und ein Gartendenkmal." de,c81959dc6a9ddc915d1dffbea4899569,"[Bearbeiten] Geographie [Bearbeiten] Ausdehnung und Lage Die Osterinsel sitzt dem Ostpazifischen Rücken auf. Der für viele pazifische Inseln charakteristische Küstensaum fehlt, die Küste fällt steil bis zu einer Meerestiefe von 3000 Metern ab. Kleine Sandstrände sind nur an wenigen Stellen zu finden, z.�B. an der Nordküste, am Palmenwäldchen von Anakena. Die Osterinsel hat etwa die Form eines rechtwinkligen Dreiecks mit einer maximalen Länge von 24 Kilometern, einer maximalen Breite von 13�km und einer Fläche von 162,5�km². Die Landschaft ist durch ihren vulkanischen Ursprung geprägt und besteht im Wesentlichen aus den drei erloschenen Vulkanen Rano Kao im Südwesten, Maunga Puakatiki auf der Poike-Halbinsel im Osten und Maunga Terevaka im Norden. Er ist mit 507,41 Metern die höchste Erhebung der Osterinsel. Im Südwesten sind der Osterinsel die kleinen, unbewohnten Inseln Motu Iti, Motu Kau Kau und Motu Nui vorgelagert, im Westen Motu Tautara und vor der Halbinsel Poike Motu Marotiri. [Bearbeiten] Klima Das Klima ist subtropisch warm, die Jahreszeiten sind nur gering ausgeprägt. Starke Passatwinde herrschen vor. Die Niederschläge betragen etwa 1.150�mm im Jahr. Die Jahresdurchschnittstemperatur liegt bei 21�°C. Die kältesten Monate sind Juli und August, die wärmsten Januar und Februar. Die regenreichsten Monate sind der April und Mai, die regenärmsten November und Februar. Die durchschnittliche Wassertemperatur beträgt 18�°C. [Bearbeiten] Flora Die Osterinsel gehört zu den artenärmsten Inseln des Südpazifiks. Es sind weniger als 30 indigene Samenpflanzen (Spermatophyta) bekannt. Das ist hauptsächlich eine Folge der isolierten Lage, die Insel war niemals mit einer kontinentalen Landmasse verbunden. Vögel, Wind und ozeanische Strömungen konnten nur in weit geringerem Maße als bei anderen Inseln Samen eintragen. Der erfolgreichste Überträger von Pflanzenmaterial dürfte daher der Mensch gewesen sein. Bereits die ersten Siedler haben Nutzpflanzen auf die Insel gebracht, wie die Legende von Hotu Matua berichtet. Die Legende dürfte insoweit auf einem wahren Kern beruhen. Zahlreiche Nutzpflanzen existierten bereits, bevor die Europäer die Insel erreichten, wie mehreren Berichten – zum Beispiel von Roggeveen, Forster und anderen frühen Entdeckern – zu entnehmen ist. Dazu gehörten zum Beispiel: Papiermaulbeerbaum, Süßkartoffel, Yams und Taro. Aber auch die Europäer trugen in umfangreichem Maße Pflanzen ein, zum Beispiel verschiedene Grasarten als Weidepflanzen für die Schafe und Rinder. Die heute vorherrschende Vegetation entspricht nicht der ursprünglichen. Sie ist das Ergebnis massiver menschlicher Eingriffe in das Ökosystem. Archäobotanische Befunde belegen, dass die Insel einst dicht mit Palmwäldern der Gattung Jubaea, einer nahen Verwandten der Honigpalme Jubaea chilensis, bedeckt war. In Proben von Rano Kao wurde nachgewiesen, dass eine Entwaldung über einen längeren Zeitraum ab dem Jahr 1010 (± 70 Jahre) stattfand. Man schätzt, dass in dieser Zeit mehr als 10 Millionen Palmen auf der Insel gefällt wurden. Der Verlust des Palmenwaldes, der die Kulturpflanzen vor dem ständig wehenden Wind und vor Austrocknung geschützt hatte, führte zu einer umfangreichen Bodenerosion, die wiederum entscheidende Auswirkung auf die Nahrungsmittelversorgung und damit auf den rapiden Rückgang der Bevölkerung gehabt haben dürfte. Das Totora-Schilf (Scirpus californicus) ist als Rest der ursprünglichen Vegetation in den Kraterseen des Rano-Kao und des Rano-Raraku erhalten. Totora-Schilf wurde von den Ureinwohnern vielfältig genutzt, zum Beispiel zum Bau der charakteristischen bootsförmigen Häuser (Paenga-Haus). Von großer ritueller Bedeutung war der Toromiro-Baum (Sophora toromiro), ein in der freien Natur ausgestorbener Schmetterlingsblütler. Das harte und feinporige Holz wurde vielfältig genutzt, insbesondere für kultische Schnitzereien. Exemplare dieser endemischen Baumart haben lediglich in Botanischen Gärten (z. B.: Göteborg, Bonn, London, Valparaíso) überlebt. Auffallend ist der geringe Bestand an Farnen. Lediglich 15 Spezies wurden entdeckt, vier davon sind endemisch. Im Vergleich zu anderen Inseln des Südpazifiks (z.�B. Marquesas mit 27 Familien, 55 Gattungen und 117 Arten von Farnen ) ist das sehr wenig. Eine weitere indigene Pflanze, die auf der Osterinsel nur noch in wenigen Exemplaren als kleinwüchsiger Busch vorkommt, ist die zu den Lindengewächsen (Tiliaceae) gehörende Triumfetta semitriloba. Pollenanalysen haben ergeben, dass die Pflanze bereits seit 35.000 Jahren auf der Insel wächst. Aus den speziell behandelten Fasern der Rinde knüpften die Rapanui ihre Fischernetze und möglicherweise die Transportseile für die Moai. Heute ist die Landschaft der Osterinsel überwiegend von ausgedehnten Grasflächen geprägt. Die häufigsten vorkommenden Pflanzenfamilien sind die der Süßgräser (Poaceae), von denen nur vier Spezies indigen sind, und die der Sauergrasgewächse (Cyperaceae). Eine weitere häufige Pflanzenfamilie ist die der Korbblütler (Asteraceae), deren heute vorkommende Arten ausschließlich anthropochore Pflanzen sind. Über größere Bereiche im Südwesten haben sich vom Menschen eingeführte Guavenbüsche ausgebreitet. In den letzten Jahren hat es Aufforstungen mit Eukalyptus gegeben. Bei Anakena ist ein Palmenhain mit der ursprünglich nicht auf der Insel vorkommenden Kokospalme entstanden. Als Nutzpflanzen werden heute für den Eigenbedarf Kartoffeln, Taro, Yams, Zuckerrohr sowie subtropische Früchte angebaut. Eine wichtige Nahrungspflanze, oft zubereitet in einem Erdofen (umu), ist die ursprünglich aus Mittelamerika stammende Süßkartoffel. Sie ist bereits seit Jahrhunderten in der gesamten Südsee und im südasiatischen Raum verbreitet. Flaschenkürbis, Gemüse- und scharfe Paprika sind weitere südamerikanische Pflanzen, die inzwischen auf der Osterinsel wachsen. Der Anbau von Kulturpflanzen in historischer Zeit erfolgte nach Berichten der europäischen Entdecker in sorgfältig bearbeiteten und abgegrenzten Feldern. La Pérouse schätzte, dass etwa ein Zehntel des Areales, insbesondere die tiefer gelegenen Bereiche der Küstenregion, mit Nutzpflanzen bebaut waren. Das würde etwa 20 km² Anbaufläche entsprechen und ausreichen, um eine Bevölkerung von mehreren Tausend Menschen zu ernähren. Der Ackerbau erfolgte mit der einfachsten Methode, dem Grabstock bzw. aus Mangel an Holz mit einem entsprechend hergerichteten Stein. Den vulkanischen Boden der Osterinsel durchziehen zahlreiche Lavaröhren. Durch Erosion stürzte an manchen Stellen die Decke ein, sodass sich dolinenartige Spalten bildeten, die sich allmählich mit Humus füllten. Da die ständig wehenden Winde den Anbau von Nahrungspflanzen erschwerten, nutzte man die Bodensenken als ertragreiche Tiefbeete unterhalb des Bodenniveaus (manavai) für die Kultivierung größerer Pflanzen, insbesondere von Bananen. Einige werden heute noch genutzt, so beispielsweise in der Nähe der Anlage Vinapu. [Bearbeiten] Fauna Menschliche Eingriffe blieben auch nicht ohne Folgen für die Fauna. Archäologische Grabungen belegen, dass auf der Osterinsel vor der polynesischen Besiedlung 25�Spezies von See- und 6�Spezies von Landvögeln heimisch waren. Davon sind heute auf der Insel selbst (ohne vorgelagerte Motus) nur drei Seevogelarten und vier Landvogelarten verblieben, keine davon indigen oder endemisch. Von den Säugetieren kommen lediglich eingeführte Haustiere –�Pferde, Schafe, Rinder, Schweine�– vor. Die ausgewilderten Pferde haben sich mittlerweile zu einem Problem entwickelt. Sie sorgen für die Verbreitung der Guavenbüsche, indem sie die Früchte fressen und die Samen an anderer Stelle ausscheiden. Außerdem reiben sie sich an den liegengebliebenen Statuen und leisten so der allmählichen Erosion Vorschub. Die Pazifische Ratte (Rattus exulans), die vermutlich als Nahrungstier von den ersten Siedlern mitgeführt wurde, ist inzwischen ausgestorben bzw. von europäischen Rattenarten verdrängt worden. Auf der Osterinsel gibt es keine für den Menschen unmittelbar gefährlichen Tiere oder Überträger von Infektionskrankheiten. Unter den Reptilien ist die Echse Ablepharus boutonii aus der Gattung der Natternaugen-Skinke erwähnenswert. Ihr Name auf Rapanui ist moko. Das etwa 12�cm lange Tier von goldbrauner Farbe genoss offenbar religiöse Verehrung, denn es sind mehrere, sorgfältig aus Toromiro-Holz geschnitzte, anthropomorphe Figuren als Zeremonialobjekte erhalten (z.�B. Musées Royaux d’Art et d’Histoire, Brüssel). Auf den vorgelagerten Motus nisten zahlreiche Seevögel, darunter Fregattvögel, Sturmtaucher, Tölpel sowie Ruß- und Feenseeschwalben. An dem steil abfallenden Lavasockel bildete sich kein Korallensaum. Das vielfältige Ökosystem eines Korallenmeeres mit seiner artenreichen Population von Meereslebewesen konnte sich nicht entwickeln. In der Umgebung der Osterinsel wurden 164 Fischarten gezählt, davon 107 Spezies von Küstenfischen. Das ist vergleichsweise wenig, in den Gewässern rund um die Fidschi-Inseln gibt es mehr als 1.000 Fischarten. James Cook schrieb dazu in seinem Logbuch: Die relative Artenarmut könnte eine der Ursachen für den Bevölkerungsrückgang und den damit verbundenen Kulturverfall auf der Osterinsel gewesen sein. Nicht selten sind Pottwale zu beobachten. Man vermutet, dass in den Tiefen auch der Riesenkalmar vorkommt. Die Tiefsee weist die bisher dichteste bekannte Konzentration von Schwarzen Rauchern auf, aktive Vulkanschlote, aus denen heißes, mineralreiches Wasser aus dem Erdinneren sprudelt und um die sich bizarre Lebensgemeinschaften gebildet haben. Im Jahr 2005 wurde 1.500�km südlich der Osterinsel eine neue Spezies entdeckt, die so genannte Yeti-Krabbe (Kiwa hirsuta). Von besonderem Interesse ist eine endemische Kaurischnecken-Art, die nach Pater Englert benannte Cypraea englerti, die nur vor der Osterinsel und der unbewohnten Insel Sala y Gómez, 400�km östlich, vorkommt. [Bearbeiten] Geschichte [Bearbeiten] Frühgeschichte Die Frühgeschichte der Osterinsel ist schwierig zu rekonstruieren, da schriftliche Aufzeichnungen völlig fehlen. Bereits die Besiedlungsgeschichte ist umstritten. Sowohl die Mono- als auch die Multibesiedlungsthese wurde vertreten. Thor Heyerdahl postulierte in der Inselgeschichte eine frühe Periode im 1.�Jahrtausend n.�Chr. und eine mittlere Periode zwischen 1100 und 1600�n.�Chr. In beiden Perioden gab es seiner Ansicht nach Einwanderungen mit einem deutlichen Bezug nach Südamerika. Eine weitere Besiedlung soll in der Spätperiode ab 1680 von Polynesien aus erfolgt sein. Diese Theorie war nicht lange haltbar. Ausgehend von der Legende von Hotu Matua und gestützt auf archäologische, genealogische und sprachwissenschaftliche Befunde konnte sich die Annahme einer Besiedelung im Rahmen der Polynesischen Expansion von Westen, von Mangareva oder den Marquesas, durchsetzen. Sie soll relativ spät in zwei Wellen erfolgt sein, die Erstbesiedlung im 5. oder 6.�Jahrhundert, die zweite Besiedlungswelle im 14.�Jahrhundert. Die Einbeziehung genetischer Untersuchungen in den 1990er Jahren bewies zweifelsfrei die Herkunft der Osterinsel-Bevölkerung aus dem polynesischen Raum und nicht aus Südamerika. Mittlerweile wird (wieder) die Monobesiedlungsthese bevorzugt, mit nur einer Besiedlung von den Marquesas – evtl. über Mangareva – im 5.�Jahrhundert. Völlig anderer Auffassung ist allerdings der amerikanische Archäologe Terry L. Hunt, der, gestützt auf stratigraphische Grabungen am Anakena-Strand, die erste Besiedlung im 13.�Jahrhundert annimmt. Es entwickelte sich eine streng stratifizierte Gesellschaft mit 10 unabhängigen Stämmen (máta), die mit verschiedenen Teilen der Insel assoziiert waren, obwohl es keine definierten Grenzen gab. Besiedelt wurde zunächst nur die Küstenregion. Ab etwa 1100 n. Chr. begann die Konstruktion großtechnischer Bauwerke, der Zeremonialplattformen (ahu), der steinernen Statuen (moai), von Zisternen und Beobachtungstürmen (turtle towers). Diese Zeit der Kulturblüte dauerte bis zur Mitte des 17. Jahrhunderts, wobei gegen Ende der Periode zunehmend Anzeichen der Degeneration erkennbar waren: Es ist heftig umstritten, wo die Wurzeln für diesen Kulturverfall zu suchen sind, die Mehrzahl der Forscher geht jedoch heute davon aus, dass die Probleme von den Insulanern selbst verursacht wurden. Derzeit sehr populär ist die von Jared Diamond publizierte These des Raubbaus an den natürlichen Ressourcen, der zur Störung des ökologischen Gleichgewichtes auf der isolierten Insel geführt hat. Weitere Theorien gehen davon aus, dass – in unterschiedlichem Umfang – andere Auswirkungen, z.�B.: eine mehrjährige Dürre, die Kleine Eiszeit, die von den ersten Siedlern eingeschleppte Polynesische Ratte, der europäische Einfluss auf die Kultur, eine andauernde Hungersnot oder ein Religionskrieg ganz oder teilweise Ursachen für den Niedergang der Osterinselkultur gesetzt haben. [Bearbeiten] Entdeckung und Nutzung durch die Europäer Der erste Europäer, der die Osterinsel sah, war vermutlich der Pirat Edward Davis, der mit seinem Schiff Bachelors Delight 1687 von den Galápagos-Inseln kommend Kap Hoorn umsegeln wollte. Er sichtete die Insel eher zufällig und glaubte, den sagenhaften Südkontinent gefunden zu haben, landete jedoch nicht. Ihren heutigen Namen erhielt die Osterinsel von dem Holländer Jakob Roggeveen, der im Auftrag der Westindischen Handelskompanie am Ostersonntag, dem 5. April 1722 mit drei Schiffen dort landete. Er nannte sie Paasch-Eyland (Osterinsel), nach dem Tag der Entdeckung. An der Expedition nahm der Mecklenburger Carl Friedrich Behrens teil, dessen in Leipzig verlegter Bericht die Aufmerksamkeit Europas auf die bis dahin unbekannte Insel lenkte. Der Katalane Manuel d’Amat i de Junyent (1704–1782, Gouverneur von Chile und Vizekönig von Peru) hatte die Bestrebung, den Einfluss Spaniens in Südamerika (gegen England) zu festigen und nach Ozeanien zu erweitern. Er beauftragte Don Felipe Gonzales de Haedo, bis zur Magellanstraße zu segeln und dabei u.�a. die „Erde Davis“ für die spanische Krone zu annektieren. Gonzales landete am 15. November 1770 mit dem Linienschiff San Lorenzo und der Fregatte Santa Rosalia auf der Osterinsel, errichtete als Zeichen des spanischen Anspruches mehrere Kreuze an markanten Punkten und gab ihr den Namen San Carlos. Spanien verlor allerdings in den Folgejahren das Interesse an den ozeanischen Visionen Amats und erneuerte seinen Anspruch auf die Osterinsel nicht. Während seiner zweiten Südseeexpedition besuchte James Cook vom 13. bis 17. März 1774 die Osterinsel. Er war von der Insel nicht begeistert und schrieb in sein Logbuch: Dennoch brachte der Aufenthalt wesentliche Erkenntnisse über die geologische Beschaffenheit, die Vegetation, die Bevölkerung und die Statuen (die in der Mehrzahl bereits umgeworfen waren). Wir verdanken sie dem deutschen Naturforscher Johann Reinhold Forster und seinem Sohn Johann Georg Adam Forster, die an der Cook-Expedition teilnahmen. Reinhold Forster fertigte auch erste Skizzen der Moais, die, als Kupferstiche in damals typischer romantischer Überhöhung veröffentlicht, in den Salons Aufsehen erregten. Im Jahr 1786 landete der Franzose Graf Jean-François de La Pérouse bei einer Weltumsegelung auf Befehl von Ludwig XVI. auf der Osterinsel. La Pérouse hatte den Auftrag, genaue Karten zu zeichnen und mit der Erforschung der Völker der Südsee zur Bildung des Dauphins beizutragen. Die von den europäischen Entdeckern eingeschleppten Krankheiten wie Grippe und Syphilis bewirkten einen stetigen Bevölkerungsrückgang auf der Osterinsel. Ein besonders dunkles Kapitel sind die Raubzüge peruanischer Sklavenhändler in den Jahren 1859 bis 1861, die vermutlich mehr als 1.500 Insulaner als Zwangsarbeiter zum Guano-Abbau auf die Chincha-Inseln (Islas Chincha) vor Peru verschleppten. Dies und die Verbreitung der Pocken durch die wenigen Rückkehrer führten zu einem weiteren dramatischen Bevölkerungsrückgang. 1866 kam der Franzose Dutroux-Bornier, ein ehemaliger französischer Offizier, der nach dem Krimkrieg nach Tahiti übergesiedelt war, mit seinem britisch-tahitischen Geschäftspartner Brander auf die Osterinsel. In den folgenden Jahren übernahm die Firma umfangreiche Ländereien von den Häuptlingen. Bornier ließ sich auf der Insel nieder und errichtete eine Schreckensherrschaft. Er vertrieb die Insulaner aus ihren Siedlungen und wies ihnen ein nur kleines Gebiet an der Westküste (im Bereich des heutigen Hangaroa) zu, während der Rest der Insel als Weide für Schafe und Rinder genutzt wurde. Das Betreten dieses Teils war den Rapanui unter Androhung von Strafe verboten. Als die Verhältnisse schließlich unerträglich wurden, ermordeten die Insulaner 1876 den Despoten Bornier, ein Jahr später starb Brander eines natürlichen Todes. Die Insel blieb nach einem längeren Rechtsstreit der Erben vor französischen Gerichten im Besitz der Familie Brander. 1877 lebten nur noch 111 Personen auf der Insel. Vom 20. bis 25. September 1882 besuchte das deutsche Kanonenboot SMS Hyäne im Rahmen einer ausgedehnten Südseeexpedition die Osterinsel. Kapitänleutnant Geiseler hatte den Auftrag der kaiserlichen Admiralität, wissenschaftliche Untersuchungen für die ethnologische Abteilung der königlich preußischen Museen in Berlin vorzunehmen. Die Expedition lieferte u.�a. detailgenaue Beschreibungen der Sitten und Gebräuche, Sprache und Schrift der Osterinsel, außerdem exakte Zeichnungen verschiedener kultischer Objekte, von Moais, von Hausgrundrissen sowie einen detaillierten Lageplan der Kultstätte Orongo. Die ersten Fotos der Moais fertigte der Schiffsarzt William Thomson, der 1886 an Bord des US-amerikanischen Schiffes Mohican die Osterinsel besuchte. [Bearbeiten] Seit der Annexion durch Chile Am 9. September 1888 annektierte Chile die Insel. Die chilenische Regierung war dem Vorschlag des Korvettenkapitäns Policarpo Toro gefolgt, der glaubte, die Insel sei von strategischem Wert. Es wurde ein Vertrag in spanischer und polynesischer Sprache geschlossen, den Toro und 20 Stammeshäuptlinge an Bord des Kriegsschiffes Angamos unterzeichneten. Der Grund für den Vertragsabschluss war wohl die Hoffnung der Rapanui, sich mit Hilfe der chilenischen Regierung besser gegen Übergriffe wehren zu können. 1895 verpachtete die chilenische Regierung die Insel an den Geschäftsmann Enrique Merlet, der die Viehzucht weiterhin betrieb. 1903 verkaufte er seine Besitzansprüche an das britische Handelshaus Williamson-Balfour. 1911 erreichte eine wissenschaftliche Kommission unter der Leitung des Deutsch-Chilenen Dr. Walter Knoche die Insel, um dort eine meteorologische und seismische Station zu errichten und erstmals fächerübergreifend biologische, ethnologische und archäologische Forschungen zu betreiben. Die verschiedenen europäischen Besucher, aber insbesondere die Rückkehrer aus peruanischer Sklaverei, brachten Infektionskrankheiten auf die Insel, die sich rasch verbreiteten und die Bevölkerung dezimierten. Ab etwa 1900 breitete sich auch die Lepra, vermutlich von Tahiti eingeschleppt, auf der Osterinsel aus. Abseits von Hangaroa wurde daher eine Leprakolonie errichtet, in der – nach Erzählungen der Einwohner – die Firma auch missliebige Personen isolierte, die sich dort erst mit der Krankheit ansteckten. Im Ersten Weltkrieg spielte die Insel eine nicht unbedeutende Rolle im Seekrieg. Von Tahiti kommend traf sich ein Geschwader mit den Panzerkreuzern SMS Scharnhorst und SMS Gneisenau, dem kleinen Kreuzer Leipzig sowie Begleitschiffen mit aus dem Atlantik kommenden Transportschiffen, um Brennstoff und Lebensmittel zu übernehmen. Der Aufenthalt vor der Insel dauerte vom 12. bis 19. Oktober 1914. Am 23. Dezember 1914 versenkte der deutsche Hilfskreuzer SMS Prinz Eitel Friedrich das französische Handelsschiff Jean unmittelbar vor der Bucht von Hangaroa. Die Mannschaft des versenkten Schiffes wurde auf der Insel zurückgelassen. Als der deutsche Hilfskreuzer Seeadler des „Seeteufels“ Felix Graf von Luckner 1917 vor Mopelia (Gesellschaftsinseln) sank, segelte die Mannschaft mit dem gekaperten britischen Schiff Fortuna zur Osterinsel. Das Schiff trieb beim Versuch des Anlandens auf die Klippen und sank. Die Besatzung rettete sich auf die Insel und lebte dort vier Monate, bis sie schließlich im neutralen Chile arretiert wurde. Als die angeblich seherisch begabte, betagte Osterinsulanerin Angata 1914 träumte, Gott habe die gesamte Insel wieder den Rapanui zugesprochen, brach ein Aufstand aus. Die Insulaner wollten nicht länger hinnehmen, dass ihnen das Betreten des größten Teils der Insel untersagt wurde. Als Angata zudem behauptete, dass Gott die Aufständischen kugelfest gemacht habe und ihnen daher nichts geschehen könne, eskalierte der Konflikt. Der Aufstand wurde durch den Einsatz eines chilenischen Kriegsschiffes beendet, dessen Kommandant aber die unerträglichen Verhältnisse erkannte und Kritik an der Verwaltung der Schaffarm übte. An den räumlichen Beschränkungen änderte sich nichts, die Regierung setzte jedoch einen von der Firma unabhängigen Verwalter ein. Bis zum Jahre 1967 herrschte auf der Insel das chilenische Kriegsrecht. Die Bewohner der Insel unterstanden einer restriktiven militärischen Verwaltung mit einem von Chile eingesetzten Militärgouverneur an der Spitze. Obwohl chilenische Staatsbürger, hatten die Insulaner kein Anrecht auf einen chilenischen Pass und durften die Osterinsel nicht verlassen. Ihr Aufenthalt war auf ein umzäuntes und bewachtes Gebiet um Hangaroa beschränkt, der übrige Teil der Insel durfte nur mit Erlaubnis des Gouverneurs betreten werden. Eigenständige, demokratische Strukturen in der lokalen Verwaltung wurden erst Ende der 1960er Jahre zugelassen. Im Rahmen eines Forschungsprojektes der Universität Chile kam 1935 der deutschstämmige Kapuzinerpater Sebastian Englert auf die Osterinsel. Er blieb dort als Seelsorger bis zu seinem Tod im Jahre 1969. Pater Englert sah seine Aufgabe nicht ausschließlich in der Missionierung, er kümmerte sich auch um soziale Belange, Gesundheitsvorsorge und Bildung der Insulaner. Auf den vielseitig Interessierten gehen bedeutende Aufzeichnungen archäologischer, linguistischer, kulturgeschichtlicher und botanischer Erkenntnisse zurück. Seine systematische Sammlung von Artefakten bildet heute den Grundstock des nach ihm benannten Museums in Hanga Roa. In der ersten Hälfte des 20. Jahrhunderts gab es mehrere Forschungsexpeditionen zur Osterinsel. Erwähnenswerte Forscher sind die Engländerin Katherine Routledge, der Franzose Alfred Métraux und der Deutsche Thomas Barthel von der Eberhard-Karls-Universität Tübingen, der die wesentlichen Ansätze zur Entschlüsselung der geheimnisvollen Osterinsel-Schrift fand. Thor Heyerdahl hielt sich von 1955 bis 1956 auf der Osterinsel auf. Er führte Ausgrabungen und praktische Experimente durch und richtete den ersten Moai wieder auf. Am 21. Mai 1960 verwüstete ein Erdbeben der Stärke 9,5 die Stadt Conception in Chile. Das Beben löste eine Tsunami aus, der die Südküste der Osterinsel traf und den erst einige Jahre zuvor restaurierten Ahu Tongariki völlig zerstörte. Die tonnenschweren Moai wurden mehr als 100 Meter ins Landesinnere geschleudert. Mit japanischer Unterstützung konnten die Schäden in den Folgejahren beseitigt werden, sodass sich die Anlage heute wieder im ursprünglichen Zustand präsentiert. 1967/68 errichtete das US-Militär am Rano Kao eine geheime Abhörstation. Mit ihr kamen amerikanische Militärangehörige auf die Insel, die für einen kleinen wirtschaftlichen Aufschwung sorgten. Unter der Regierung Allende wurde die Basis wieder aufgegeben. Es ist eine Ironie der Geschichte, dass die stufenweise Entwicklung zur Eigenständigkeit der Osterinsel ausgerechnet mit dem Diktator Augusto Pinochet beginnt. General Pinochet hatte ein besonderes Wohlwollen für die Osterinsel entwickelt. Er war der erste chilenische Präsident, der 1974 die Insel besuchte und er kehrte zweimal, 1980 und 1987, zurück. Unter seiner Regierungszeit wurden erhebliche Mittel in die Verbesserung der Infrastruktur investiert und er ernannte 1984 den ersten ethnischen Rapanui, den in den USA ausgebildeten Archäologen Sergio Rapu, zum Gouverneur der Osterinsel. 1989 veranstaltete das Senckenbergmuseum in Frankfurt am Main eine richtungweisende Ausstellung, in der erstmals einige der über die ganze Welt verstreuten Relikte der Osterinsel-Kultur zusammen geführt wurden. 1994 wurde die Osterinsel durch den Film Rapa Nui – Rebellion im Paradies, produziert u.�a. von Hollywood-Star Kevin Costner, weltweit in die öffentliche Aufmerksamkeit gerückt. Der Film zeigt, eingebettet in viele Landschaftsaufnahmen der Insel, in spielfilmtypisch dramatischer Zuspitzung die Errichtung der Moai, die Eingriffe der Menschen in die Natur und die damit verbundenen negativen Folgen. Eine weiteres Filmprojekt, eine Seifenoper von Chiles nationaler Fernsehrstation TVN mit dem Titel: „Iorana, Bienvenido al Amor“, machte die Osterinsel in Chile bekannt. Seit der Ausstrahlung 1997/98 (mit mehreren Wiederholungen) hat sich die Zahl der chilenischen Touristen vervielfacht. [Bearbeiten] Kunst und Kultur Die Bewohner der Osterinsel haben Objekte sowohl aus Stein als auch aus Holz hergestellt. Die erhaltenen Holzschnitzereien gelangten durch Kauf oder Tausch mit den europäischen Expeditionen in den Bestand der Sammlungen. [Bearbeiten] Die Moais → Hauptartikel: Moai Die weltbekannten, kolossalen Steinstatuen der Osterinsel werden Moais (Einzahl Moai) genannt. Pater Sebastian Englert nummerierte und katalogisierte 638 Statuen, vermutlich waren es jedoch ursprünglich über 1000. Trotz umfangreicher Forschungen ist ihr eigentlicher Zweck und die genaue Zeit ihrer Errichtung unter den Experten immer noch umstritten. Man geht heute davon aus, dass sie berühmte Häuptlinge oder allseits verehrte Ahnen darstellen, die als Bindeglied zwischen diesseitiger und jenseitiger Welt fungierten. [Bearbeiten] Rongorongo-Schrift → Hauptartikel: Rongorongo Die Osterinselkultur verfügt als einzige im Pazifik über eine eigene Schrift, die Rongorongo-Schrift. Es ist eine mit Lautzeichen durchsetzte Bilderschrift. Geschrieben wird in Zeilen in einer Variante des Bustrophedon: Jede Zeile steht gegenüber der vorhergehenden auf dem Kopf und ist gegenläufig geschrieben. Es wird von links nach rechts gelesen und am Ende der Zeile wird die Tafel um 180 Grad gedreht. Der Beginn ist links unten. Die durchschnittlich einen Zentimeter hohen Schriftzeichen zeigen grafische Symbole, Vogelmänner, Menschen, Tiere, Körperteile, astronomische Symbole und Geräte des täglichen Gebrauchs (Boot, Haus, Speer, Steinbeil, Paddel). Die Bilderschrift setzt sich jedoch nicht aus Piktogrammen, die unmittelbar reale Objekte abbilden, zusammen. Thomas Barthel, der wohl profundeste Kenner der Osterinsel-Schrift, hält sie lediglich für eine Gedächtnisstütze, d.�h. es sind Kernbegriffe abgebildet, um die herum Wörter und Sätze aus dem Gedächtnis zu ergänzen sind. Der Archäologe Kenneth P. Emory vom Bishop Museum in Hawaii vertritt allerdings eine völlig andere Auffassung. Aus der Tatsache, dass die wenigen erhaltenen Rongorongo-Tafeln nachweislich zwischen 1722 und 1868 aufgefunden wurden, zieht er den Schluss, bei der Schrift handele es sich lediglich um eine Nachahmung europäischer Schriftzeugnisse. Die vollständige Entzifferung der Osterinsel-Schrift galt lange als ungelöstes Problem, insbesondere, da die Schriftkultur im Südseeraum keine Parallelen hat. Erst der systematische Vergleich mit Kalenderwissen und die Einbeziehung mündlicher Überlieferungen brachte erste Ansätze zur inhaltlichen Deutung. Bereits Thomas Barthel vermutete zumindest in Teilen in einer Schrifttafel, genannt Tablet Mamari (heute im Archiv der Congregazione dei SS Cuori in Grottaferrata bei Rom), einen Mondkalender, da die Zeilen 6 bis 9 der Vorderseite auffallend viele astronomische Zeichen und Mondsymbole zeigen. Diese Ansicht wurde inzwischen bestätigt. Weltweit sind nur 24 als authentisch geltende Schriftzeugnisse auf Holztafeln, den Rongorongo-Tafeln, aber auch auf anderen Kultgegenständen (Rei-Miro in London, Vogelmann in New York und Zeremonialstab in Santiago de Chile) bekannt. Die erhaltenen Rongorongo-Tafeln sind überwiegend aus Toromiro-Holz geschnitzt. Die Schriftzeichen wurden vermutlich mit Obsidiansplittern oder Haifischzähnen eingraviert, Kenneth P. Emory behauptet, mit eisernen Werkzeugen europäischen Ursprunges. Die Schrifttafeln sind heute über Museen und Sammlungen der ganzen Welt verstreut. Die Deutungsversuche sind zahllos, insbesondere seit sich Laienforscher daran versuchen. Die seriösen Erklärungen für die aufgezeichneten Texte reichen von Genealogien bis zu rituellen Gesängen. Bislang ist es jedoch immer noch nicht gelungen, die Texte Zeile für Zeile zu übersetzen. [Bearbeiten] Orongo und der Vogelmannkult → Hauptartikel: Orongo (Osterinsel) Am Hang des Rano Kao, gefährlich nah an einer 300 Meter abfallenden Klippe, befinden sich die bekannten Orongo-Petroglyphen. Das Hauptmotiv ist das des Vogelmannes (polynesisch: Tangata Manu), ein Mischwesen aus Mensch und Fregattvogel. Der Kult um den Vogelmann erlangte ab etwa 1500 n. Chr. zunehmende Bedeutung. Die Gründe für die Abkehr von der alten Religion der Ahnenverehrung, die letztendlich auch das spätere Umstürzen der Moais zur Folge hatte, sind unbekannt. Die Archäologin Georgia Lee, Herausgeberin des Rapa-Nui-Journals, vertritt die Auffassung, dass dies mit der Machtübernahme durch eine Kriegerkaste als Folge der ökologischen Zerstörung in Zusammenhang zu bringen ist. Andere, zum Beispiel Alfred Métraux, nehmen an, dass Ahnenverehrung und Vogelmannkult zumindest eine Zeitlang parallel bestanden haben. In jedem Frühjahr schwammen junge Männer von Orongo aus zum vorgelagerten Motu Nui, um das erste Ei der Rußseeschwalbe (Sterna fuscata) zu finden. Wer als erster ein unbeschädigtes Ei zurückbrachte, wurde zum Vogelmann erklärt, stand rituellen Opfern vor und erfreute sich besonderer Privilegien. Vogelmannfiguren sind in der gesamten Südsee (Samoa, Sepik-Region in Neuguinea) verbreitet. Ein weiteres Motiv der Felsritzungen bei Orongo ist Makemake, ein maskenhaftes Gesicht mit großen, eulenartigen Augen, das den Schöpfergott darstellt. Es sind auch Tierdarstellungen zu finden (Vögel, Wale, Haie, Schildkröten) sowie grafische Motive. Zur Kultstätte Orongo gehören sorgfältig errichtete steinerne Hütten, mit einem Dach aus Grassoden, die nicht ständig bewohnt, sondern nur zu kultischen Zwecken genutzt wurden. [Bearbeiten] Rei-Miro → Hauptartikel: Rei-Miro Rei Miro ist ein nur in der Kultur der Osterinsel bekanntes hölzernes Pektoral, vorwiegend aus Toromiro-Holz geschnitzt. Es hat eine mondsichelartige Form, die aber auch als Bootskörper gedeutet werden kann. Die beiden Enden sind häufig als menschliche oder tierische Köpfe mit feinen Gesichtszügen ausgebildet. An den oberen Enden befinden sich Löcher für eine Umhängeschnur. Einige Pektorale sind mit Schriftzeichen versehen. Rei Miro von der Osterinsel finden sich in den verschiedensten Museen der Welt. Ihre Bedeutung (Kultgegenstand, Schmuck oder Rangabzeichen) ist unbekannt. [Bearbeiten] Ao und Rapa → Hauptartikel: Ao und Rapa Ao und Rapa sind paddelförmige, aus Holz geschnitzte Ritualobjekte, die als Rangabzeichen hoher Würdenträger, aber auch bei rituellen Tänzen verwendet wurden. [Bearbeiten] Kulthöhlen Der vulkanische Ursprung der Insel hat zur Folge, dass sich im Gestein zahlreiche Höhlen und Klüfte gebildet haben. Die Höhlen wurden als Kultstätten genutzt, wie zahlreiche Felsmalereien beweisen. Die Motive haben ihren Ursprung überwiegend im Vogelmannkult. Thor Heyerdahl fand in den Höhlen noch zahlreiche steinerne Kleinplastiken mit den unterschiedlichsten Motiven: Vogelmanndarstellungen, Moais, Kopfplastiken, anthropomorphe und zoomorphe Figuren bis hin zu Darstellungen von Segelschiffen. Die geheimen Höhlen sind einzelnen Familien zugeordnet. Das Wissen darüber wurde jeweils mündlich an besonders ausgesuchte Mitglieder der Nachfolgegeneration vermittelt. Knochenfunde beweisen, dass die Höhlen auch als Begräbnisstätten genutzt wurden, jedoch vermutlich nur in der Spätperiode. Der Überlieferung der Inselbewohner nach dienten die Höhlen in der Zeit des Kulturverfalls und der nachfolgenden Bürgerkriege auch als Zufluchtsstätten. Eine von Touristen häufig besuchte Kulthöhle mit zahlreichen Felsbildern ist Ana Kai Tangata, die sogenannte „Menschenfresserhöhle“, bei Mataveri an der Westküste. [Bearbeiten] Die Osterinsel heute [Bearbeiten] Verwaltung Politisch gehört die Osterinsel heute zu Chile. Sie hat den Status eines Departamento der Región de Valparaíso. Das Departamento wird nicht wie die meisten übrigen Departamentos Chiles weiter in Gemeinden untergliedert, sondern entspricht einer Gemeinde. Zu dem Departamento gehört auch die 400�km weiter östlich gelegene winzige Insel Sala y Gomez. Ein bei der chilenischen Regierung akkreditierter Gouverneur verwaltet die Insel. Seit 1984 ist das immer ein Insulaner. Seit 1966 wird alle vier Jahre in der Gemeinde Hanga Roa ein Gemeinderat aus 6 Personen gewählt, einer davon wird zum Bürgermeister ernannt. Auf der Insel sind etwa zwei Dutzend Polizisten stationiert, die auch für die Flughafensicherheit verantwortlich sind. Das chilenische Militär ist insbesondere mit der Marine präsent. Die Marinestation verfügt über ein Patrouillenboot, das auch für die Seenotrettung zuständig ist. Währung ist der Chilenische Peso, der US-Dollar hat sich aber inzwischen zu einer Nebenwährung entwickelt und wird überall akzeptiert. Die Osterinsel ist zollfreies Gebiet, sodass die Einnahmen durch Steuern und Abgaben verhältnismäßig gering sind. Der öffentliche Haushalt wird in hohem Maße von Chile subventioniert. [Bearbeiten] Infrastruktur Den Flugplatz Mataveri Intl. (IATA-Code IPC) gibt es noch nicht lange. Das erste Flugzeug landete in den 1950er Jahren auf einem notdürftig hergerichteten Grasstreifen bei Mataveri. In den 1960er Jahren erkannte Chile die Bedeutung der Osterinsel als Zwischenstation in einem transpazifischen Luftnetzwerk, nicht zuletzt unter militärischen Gesichtspunkten. Nachdem Pläne für einen Neubau bei Anakena als zu teuer verworfen wurden, erweiterte und asphaltierte man die Graspiste in Mataveri. Der Hauptzweck des von der chilenischen Luftwaffe betriebenen Flugplatzes war jedoch die Versorgung der amerikanischen Basis. Als der Flughafen Mataveri 1984 von der NASA als Notlandeplatz für die Raumfähren ausgebaut wurde, konnten dort auch Großraumflugzeuge landen. Das hat zu einem deutlichen Anstieg des Tourismus geführt, heute die Haupteinnahmequelle der Insel. Mehrmals pro Woche gibt es eine Flugverbindung von und nach Santiago de Chile, der Flug dauert gut viereinhalb Stunden. Zweimal pro Woche gibt es eine Flugverbindung von und nach Papeete auf Tahiti, der Flug dauert rund sechs Stunden. Mittlerweile gibt es ein zentrales Wasserleitungssystem, bis dahin war man auf die Vorräte in den Kraterseen bzw. an der Küste aussickerndes Grundwasser angewiesen. An das mit Dieselgeneratoren betriebene Stromversorgungsnetz sind auch im Außenbereich liegende Anwesen angeschlossen. Befestigte Straßen findet man im unmittelbaren Bereich von Hanga Roa und Mataveri. Auch die Strecken von Hanga Roa zum Strand von Anakena und entlang der Südküste zur Halbinsel Poike sind inzwischen geteert. Alle Straßen in Hangaroa haben einen Namen, doch sind sie nicht auf Straßenschildern angegeben. In der Nähe des Flughafens befindet sich die einzige Tankstelle, es gibt jedoch keinen Autohändler. Öffentliche Verkehrsmittel gibt es ebenfalls nicht. Einige Taxis, Mietwagen und Mietfahrräder stehen zur Verfügung. Manche der einheimischen Familien halten Pferde, die als alltägliches Fortbewegungsmittel dienen, oder fahren mit dem Motorrad. An den fünf Schulen in Hangaroa können alle Bildungsabschlüsse bis zur Hochschulreife (Prueba de Aptitud, entspricht dem deutschen Abitur und der österreichischen/schweizerischen Matura) erworben werden. Ein Fach- oder Hochschulstudium ist jedoch nur auf dem Festland möglich. In einer der Grundschulen gibt es einen von der UNESCO unterstützten Schulversuch bilingualen Unterrichts mit Rapa Nui und Spanisch. Problematisch ist, dass es auf Rapa Nui keine Druckerei gibt – alle Druckerzeugnisse auf Rapa Nui müssen auf dem chilenischen Festland gedruckt werden, was die Herstellung erheblich verteuert. Die Gesundheitsversorgung ist weitaus besser als in anderen abgelegenen Regionen von Chile. 1964 kam eine kanadische wissenschaftliche Kommission (Medical Expedition to Easter Island – METEI) im Auftrag der UN auf die Osterinsel, um in einem Pilotprojekt den Zusammenhang zwischen Vererbung, Umwelt und Krankheiten zu untersuchen. Als sie 1964 die Insel verließ, blieben die in einige Containern untergebrachten modernen medizinischen Einrichtungen zurück. Sie bildeten den Grundstock für die Gesundheitsversorgung der Insel nach neuzeitlichem Standard. Unter Augusto Pinochet wurde 1975 das kleine Krankenhausgebäude errichtet, das heute einen Arzt, einen Zahnarzt, eine Hebamme sowie einen Pflegedienst beherbergt. Dort ist auch ein Ambulanzwagen stationiert. Ein Augenarzt kommt regelmäßig vom chilenischen Festland und hält Sprechstunden ab. Die weitere Infrastruktur mit Kirche, Post, Bank, Apotheke, kleinen Geschäften, einigen kleinen Supermärkten, Snack-Bars und Restaurants hat sich seit den sechziger Jahren erheblich verbessert, nicht zuletzt zur Befriedigung der Bedürfnisse des Tourismus. Die meisten Geschäfte befinden sich in der Avenida Atamu Tekena, der Hauptstraße des Dorfes. Am Hafen wird morgens frischer Fisch verkauft, doch sind Auswahl und angebotene Menge gering. Vor einigen Häusern sind Stände aufgebaut, an denen Einheimische selbst gezogenes Obst und Gemüse feilbieten. Satellitentelefon, Internet und E-Mails sind selbstverständlich. Inzwischen gibt es sogar eine Diskothek für die jüngeren Inselbewohner. [Bearbeiten] Bevölkerung Man schätzt, dass die Osterinsel zur Zeit der Kulturblüte im 16. und 17. Jahrhundert etwa 10.000 Einwohner hatte. Als Folge der vom Menschen ausgelösten ökologischen Katastrophe, der Nahrungsknappheit und kriegerischer Auseinandersetzungen reduzierte sich diese Zahl auf etwa 2.000 bis 3.000 vor Ankunft der Europäer. Die Deportation als Zwangsarbeiter nach Peru verringerte die Einwohnerzahl auf etwa 900 im Jahre 1868 und die von den wenigen Rückkehrern eingeschleppten Krankheiten führten zu einem weiteren Bevölkerungsrückgang. Die Ausbeutung der Insel durch die intensive Schafzucht eines europäischen Konsortiums hatte ein Zurückdrängen der Einwohner auf ein Siedlungsgebiet mit geringer Ausdehnung im Nordwesten der Insel zur Folge. Dieser Interessenkonflikt führte dazu, dass 168 Bewohner im Jahr 1871 mit Hilfe von Missionaren auswanderten. 1877 betrug die Einwohnerzahl nur noch 111. Danach erholte sich die Bevölkerung langsam. 1888, im Jahr der Annexion durch Chile, wurden 178 Einwohner gezählt. Zu Beginn des zwanzigsten Jahrhunderts gab es –�insbesondere unter der jungen Bevölkerung�– den verbreiteten Wunsch, die Insel zu verlassen. Entsprechende Bestrebungen wurden jedoch von der chilenischen Militärverwaltung unterbunden. Erst in den 1950er Jahren besserten sich die Lebensumstände und auch die Einwohnerzahl nahm zu. 1960 wurden bereits über 1.000 Einwohner gezählt. Heute hat die Osterinsel, nach einer Zählung aus dem Jahr 2002, 3.791 Einwohner. Im Jahre 1988 waren es auf der Osterinsel lediglich 1.938 gewesen. Die erhebliche Zunahme innerhalb weniger Jahre beruht hauptsächlich auf der Zuwanderung vom chilenischen Festland. Die Folge davon ist, dass sich die demografische Zusammensetzung der Bevölkerung zu Lasten der polynesischen Ureinwohner, der Rapanui, verändert. 1982 waren 70 Prozent der Einwohner Rapanui, im Jahre 2002 betrug ihr Anteil nur noch 60 Prozent. 39 Prozent waren europäischen Typs (vorwiegend zeitweilige Residenten, wie Verwaltungsbeamte, Militärpersonal, Wissenschaftler und deren Angehörige) und 1 Prozent sonstige. In den letzten Jahrzehnten gab es aber nicht nur Zuwanderungen. Einwohner der Osterinsel sind auch zum Festland emigriert. Bei der Volkszählung 2002 wurde festgestellt, dass 2.269 Rapanui außerhalb der Osterinsel in Chile lebten. Die Bevölkerungsdichte auf der Osterinsel beträgt nur 23 Einwohner pro km² (zum Vergleich Deutschland: 230, Schweiz: 181). Mitte des 19. Jahrhunderts gab es noch sechs Siedlungen: Anakena, Tongariki, Vaihu, Vinapu, Mataveri und Hanga Roa. Heute konzentrieren sich die Bewohner auf die Dörfer Hanga Roa und Mataveri im Südwesten, die allerdings so zusammen gewachsen sind, dass sie als eine Siedlung angesehen werden. In den restlichen Regionen der Insel gibt es nur wenige Streusiedlungen. Die Amtssprache ist spanisch, im Alltag wird allerdings häufig Rapanui, ein ostpolynesischer Dialekt, gesprochen. [Bearbeiten] Tourismus Tourismus in nennenswertem Umfang gibt es erst seit 1967, als die erste Passagiermaschine auf der Insel landete. Auch heute noch ist die Osterinsel per Flugzeug ausschließlich mit der Fluggesellschaft LAN Chile von Santiago de Chile oder von Tahiti aus zu erreichen. Allerdings ist die Zahl der Touristen im Vergleich zu anderen Urlaubsinseln immer noch sehr gering. Die Osterinsel verfügt nur über einen Hafen für kleine Boote. Eine regelmäßige Schiffsverbindung gibt es nicht. Kreuzfahrtschiffe liegen vor Hanga Roa auf Reede. Die Passagiere werden ausgebootet, was bei der durchweg rauen See häufig nicht angenehm ist. Die Unterbringung von Touristen reicht von Privatquartieren bis hin zu Hotels, deren Komfort etwa der Dreisterne-Kategorie (nach mitteleuropäischem Standard) entspricht. Die Mehrzahl der Touristen bleibt jedoch im Rahmen von Rundreisen nur zwei oder drei Tage auf der Insel. Zum Verständnis für das hohe Preisniveau sollte der Besucher wissen, dass alles –�einige landwirtschaftliche Produkte ausgenommen�– zu hohen Preisen vom Festland importiert werden muss. Da die Bevölkerung heute überwiegend vom Tourismus lebt, gibt es kundige einheimische Reiseführer für alle gängigen Sprachen, auch für Deutsch. Die Sehenswürdigkeiten sind mit dem Geländewagen, zu Pferd und für geübte Wanderer auch zu Fuß erreichbar. [Bearbeiten] Touristische Ziele [Bearbeiten] Literatur [Bearbeiten] Filme Die Osterinsel bildete für eine Reihe von Filmen den Hintergrund. In der Folge 42 Chile und die Osterinseln (Erstausstrahlung am 1. Januar 2002) der Fernsehserie des ZDF Das Traumschiff, die seit 1981 nach einer Idee von Wolfgang Rademann produziert wird, wird die Osterinsel thematisiert. Der Film Rapa Nui von Kevin Reynolds thematisiert eine der Legenden.","Die Osterinsel (spanisch Isla de Pascua, rapanui Rapa Nui) ist eine isoliert gelegene Insel im Südostpazifik, die politisch zu Chile gehört. Sie liegt südlich des südlichen Wendekreises bei 27°�09′ südlicher Breite und 109°�25′ westlicher Länge. Der Hauptort Hanga Roa (27°�9′�S, 109°�25′�W-27.154166666667-109.42472222222) ist 3526�km von der chilenischen Küste (oder 3833 km in genauer Ostrichtung bis zur Küste) und 4251�km von Tahiti entfernt. Das nächstgelegene bewohnte Eiland ist Pitcairn im Westen, in einer Entfernung von 2078 Kilometern. 2002 lebten auf der Osterinsel 3791 Menschen. Bekannt ist die Insel vor allem wegen der monumentalen Steinskulpturen, die Moais genannt werden. Seit 1995 ist die Osterinsel als Nationalpark Rapa Nui Teil des UNESCO-Welterbes." de,9c707c150950d370bde738cf8e285182,"[Bearbeiten] Leben Seit dem letzten Viertel des 19.�Jahrhunderts waren im Auftrag der Niederländisch-Ostindischen Kolonialregierung professionelle Vermessungsexpeditionen tätig, die in jahrzehntelanger Arbeit weite Gebiete des Malaiischen Archipels aufgenommen und in Karte gebracht haben. Umso mehr verdienen die Leistungen von Karl Helbig Anerkennung, dem es noch in den 1930er Jahren gelang, mit traditioneller Feldforschung weiße Flecken zu tilgen. Dies gelang ihm nicht nur auf der Insel Borneo, deren Inneres auf weite Strecken noch unerforscht war, sondern – im Anschluss an die in den südlichen Batakländern begonnenen Forschungen von Franz Wilhelm Junghuhn und Hermann von Rosenberg – auch auf der damals schon relativ gut erschlossenen Insel Sumatra. Nicht minder bedeutend waren seine Reisen in Mittelamerika. Auch hier wurden von Helbig noch unerforschte Gebiete betreten. In Chiapas und in Nordost-Honduras führten seine Forschungen zu einer grundlegenden Überarbeitung des seinerzeit vorhandenen Kartenmaterials. Helbigs Forschungen beschränkten sich jedoch nicht nur auf Landesaufnahmen, die er – auf sich allein gestellt – nur in großen Zügen durchführen konnte, sondern schlossen auch geologische, botanische, klimatographische, ethnologische und wirtschaftsgeographische Untersuchungen ein. In seinem Bestreben, allumfassende Gesamtdarstellungen zu entwerfen, sah er sich oftmals als Nachfolger seines Vorbilds Junghuhn, dessen Schriften er bewunderte. Mit welcher Intensität er für diese Vielseitigkeit alle erreichbaren Quellen studierte, zeigen seine beiden thematisch geordneten und kommentierten Bibliographien über Hinter- und Inselindien und Borneo. [Bearbeiten] Jugendjahre Karl Helbig wurde am 18.�März 1903 als Sohn des Ingenieurs Otto Helbig und dessen Ehefrau Ida, geborene Manß, in Hildesheim geboren. Im Jahr 1912 wechselte er von der Vorschule in das dortige Realgymnasium und legte 1921 die Reifeprüfung ab. Zwischendurch, von 1919 bis 1920, diente er als Freiwilliger im Grenzschutz Ost. Es folgte für Helbig eine schwere Zeit. Im Winter 1921 arbeitete er in bis zu 900 Meter Tiefe bei 42°�C als Fördermann in einem Kalischacht bei Diekholzen. Ende 1921 starb seine Mutter, und nachdem im Frühjahr 1922 sein Vater einen schweren Herzanfall erlitt, war er gezwungen, allein für den Unterhalt seiner Schwester Elisabeth, seines Vaters und für sich selbst zu sorgen. Nach Tätigkeiten als Ausfahrer in einer Thüringer Ziegelei, als Arbeiter auf einem Hof bei Peine und als Helfer auf einem Gestüt bei Celle begann er im Herbst 1922 ein landwirtschaftliches Studium an der Universität Göttingen. Sein Versuch, das Studium und den Familienunterhalt als Heizer in einem Göttinger Krankenhaus zu finanzieren, scheiterte wegen der Inflation, worauf er im Sommer 1923 das Studium abbrechen musste. Sein unwiderstehlicher Drang, die weite Welt kennenzulernen, brachte ihn schließlich zur Handelsschifffahrt, in der er bis 1951 als Kohlentrimmer und Schiffsheizer und danach als Schmierer und Zahlmeisterassistent diente. Seine Passagen nach Übersee waren damit kostenlos und mit der Heuer konnte er wenigstens teilweise seine mit minimalem Aufwand durchgeführten Exkursionen finanzieren. Seine erste Fahrt ging 1923 auf dem Dampfer „Drachenfels“ durch das Rote Meer nach Indien, mit Stationen in Karatschi, Bombay, Colombo und Kalkutta. Im Hafen von Kalkutta wurde ihm ein Brief von seiner Schwester mit der Nachricht vom Tod des Vaters ausgehändigt. Nach Hamburg zurückgekehrt, waren die beiden Geschwister durch die Inflation derart mittellos geworden, dass die Urne mit der Asche des Vaters im Eisenacher Familiengrab heimlich in der Nacht vergraben werden musste. Bis zu seinem Studienaufenthalt auf Java folgten acht weitere Seereisen. Über 60 Häfen im Malaiischen Archipel, in Mexiko und Westindien, im Mittelmeer in Istanbul und an der Levanteküste wurden angelaufen. [Bearbeiten] Studium und Dissertation Im Herbst 1927 schrieb sich Helbig zum Studium an der Universität Hamburg ein. Bei Siegfried Passarge hörte er Geographie, bei Schultz und Schott Meereskunde, bei Lütgens Wirtschaftsgeographie, bei Kuhlbrodt Klimatologie, bei Gürich, Gripp und Wysogorski Geologie und Paläontologie, bei Dempwolff und Aichele indonesische Sprachen. Sein Studium finanzierte er sich mit Spät- und Nachtschichten als Hafenarbeiter. Im Sommersemester 1929 war Helbig beurlaubt. Mit Einverständnis seines Doktorvaters Siegfried Passarge reiste er als Heizer auf dem Dampfer „Menes“ nach Java. Neun Monate hielt er sich in Batavia und dessen Umgebung auf. Finanziell unterstützt von Emil Helfferich, Direktor eines deutschen Pflanzungssyndikats, sammelte Helbig Material für seine Dissertation, welche die Entwicklung, die baulichen Strukturen, sowie die wirtschaftliche, koloniale und kulturelle Bedeutung der Hauptstadt Niederländisch-Ostindiens zum Thema hatte. Das Ergebnis dieser Arbeit, die mit Bildern, Karten und Zeichnungen versehene Dissertation „Batavia. Eine tropische Stadtlandschaftskunde im Rahmen der Insel Java“, wurde am 28.�Juni 1930 von der mathematisch/naturwissenschaftlichen Fakultät der Universität Hamburg mit Auszeichnung bewertet; es war die erste wissenschaftliche Darstellung einer tropischen Stadtlandschaft überhaupt. Da für die Entwicklung der Stadt Batavia auch dessen Einflussgebiet von Bedeutung war, wurden im Rahmen dieser Studien auch Reisen auf Java und auf dessen Nachbarinsel Madura unternommen. Mehrere Vulkane und Hochplateaus wurden erstiegen und wenig begangene Rückzugsgebiete untersucht. Im Jahr 1929 erschien seine erste Arbeit „Eine Diengwanderung“, dem 1935 die Aufsätze „Der Kendeng, eine Kalklandschaft auf Südostjava“ und „Bau und Bild der Insel Java“ folgten. Als eine der gelungensten belletristischen Veröffentlichungen gilt sein Buch „Ferne Tropen-Insel Java“, eine Jugenderzählung über das Leben eines Bauernjungen in einem Dorf am Westhang des Vulkans Merapi. Seine Reiseerlebnisse hielt er in seinem Buch Zu Mahamerus Füßen. Wanderungen auf Java fest. [Bearbeiten] Forschungen auf Sumatra Am 4.�September 1930 fuhr Helbig als Aufwäscher auf dem Dampfer „S.�S.�Menes“ von Hamburg nach Sumatra. Der Hafen von Medan, Belawan-Deli, wurde am 19.�Oktober erreicht. Fast ein Jahr lang wurden ausgedehnte Gebiete südöstlich und südlich des Tobasees und die Insel Nias vor der Westküste durchforscht. Von nur einem einheimischen Träger begleitet, legte Helbig auf teilweise noch unbekannten Wegen mehr als 2.000�Kilometer zu Fuß zurück. Das Forschungsgebiet erstreckte sich einerseits auf die in gesunder Höhenlage liegenden Batakländer südlich und südöstlich des Tobasees, andererseits auf die im heißen und ungesunden Tiefland liegenden Sultanate Asahan, Kualu, Bila, Kota Pinang und Pane in der damaligen Provinz „Ostküste von Sumatra“. Diese Landschaften waren vor Helbigs Forschungen noch nie zusammenhängend beschrieben worden, und das ausgedehnte Simanalaksagebirge, vielfach auch als „Bila-Ketten“ bezeichnet, sowie große Teile der Landschaften Habinsaran und Dolok waren geographisch und geologisch noch unbekannt. Als Standquartier wählte Helbig ein Missionshaus in Parsoburan in Habinsaran. Sein längster Marsch, den er von hier aus unternahm, dauerte über drei Monate. Ethnologisch bedeutsam war im Sommer 1931 sein dreiwöchiger Besuch der Orang Lubu, einem Rest der Urbevölkerung Nordsumatras, die mit ihren nur noch 2.190 Individuen die östlichen Hänge des Steppentals Mandailing in Zentralsumatra bewohnten. Sein Hauptziel war hier, die Sprache dieses aussterbenden Volkes für die Nachwelt festzuhalten. Erst nach seiner Rückkehr von Sumatra, am 14.�Januar 1932, wurde ihm in Hamburg seine Promotionsurkunde überreicht. Die Ergebnisse dieser Reisen waren beträchtlich. Zwanzig Aufsätze wurden in Fachzeitschriften, Tageszeitungen und anderen Organen veröffentlicht. Wissenschaftlich am wertvollsten ist die Studie „Beiträge zur Landeskunde von Sumatra. Beobachtungen zwischen Asahan und Barumun, Tobasee und Malakastraße“. Wertvoll sind auch die fast in Vergessenheit geratenen acht Beiträge, die Helbig 1931 unter dem bescheidenen Sammeltitel „Weniger bekannte Teilgebiete der Bataklande auf Sumatra“ in der Zeitschrift „Deutsche Wacht“ in Batavia publizierte: „Habinsaran“, „Am Oberlauf des Koealoe“, „Die Bila-Ketten“, „Das Tal des Pahae“, „Das Hochtal von Sipirok“, „Das Bergland des Dolok“, „Die Gras-Steppen der Padang Lawas“, „Das Pane- und Bila-Gebiet“. Zu diesen geographisch-geologischen Darstellungen kamen völkerkundliche Aufsätze über die Toba-Batak hinzu, die alle Aspekte ihres täglichen Lebens von der Naturanschauung und Religion über Siedlungs- und Hausbau bis zu den sittlichen Zuständen behandeln. Eine geographisch und ethnologisch reichhaltige Reisebeschreibung erschien unter dem Titel „Tuan Gila – ein verrückter Herr wandert am Äquator“. Im Hochland von Nordsumatra stieß Helbig auf eine Teeplantage, die von der deutschen Familie Heinrich Gundert geführt wurde. Inspiriert von einer tiefen Freundschaft mit dem fünfjährigen Sohn dieser Familie, die bis zum Ende seines Lebens währte, entstand sein Jugendbuch „Til kommt nach Sumatra. Das Leben eines deutschen Jungen in den Tropen.“ [Bearbeiten] Durchquerung der Insel Borneo Nach Schiffsreisen in die Karibik, zum europäischen Nordkap, nach Leningrad und ein weiteres Mal nach Mittelamerika trat Helbig im November 1936 seine größte und beschwerlichste Reise an. Als weltweit einziger Schiffsheizer mit Promotion reiste er auf dem Frachtschiff „Hanau“ nach Batavia. Nach anfänglichen Studien in Westjava und auf den Zinn-Inseln Bangka und Belitung traf er im April 1937 in Pontianak an der Westküste Borneos ein. Von hier aus begann er eine der mutigsten Expeditionen der Vorkriegszeit: Während andere Forscher fast ausnahmslos die Wasserwege in Anspruch nahmen, durchquerte Helbig als Erster die Insel Borneo auf einem 3.000 Kilometer langen Zickzack-Weg durch unwegsamen Urwald überwiegend zu Fuß. Diese Leistung gelang ihm mit nur einem weißen Begleiter, dem deutschen Seefahrtskameraden Erich Schreiter, und mit drei, im Höchstfall vier einheimischen, meist weiblichen Trägern, die von Dorf zu Dorf gewechselt wurden. Selten wurde eine Forschungsreise in diesem Ausmaß mit so geringem materiellen Aufwand durchgeführt. Die Expedition führte zunächst entlang der Westküste in Richtung Sarawak nach Norden. In den Bergen im Nordwesten der damaligen „Wester-Afdeeling“ (West-Abteilung) wurden die Dayak-Stämme der Songkong, Ketungan und Iban besucht. Von dort ging die Wanderung nach Sanggau, Sekadau und Sintang am Kapuas-Fluss und erneut nach Norden in Richtung Sarawak. Nach Umrundung des Seengebietes des oberen Kapuas wurde Putussibau am Oberlauf dieses Flusses erreicht; danach wurde in südlicher Richtung das Madi-Plateau durchzogen. In Begleitung von nur drei Trägern wurde das Schwaner-Gebirge überwunden, ein Unternehmen, das wegen der Mitnahme eines Bootes mit großen Strapazen verbunden war. Jenseits dieser Wasserscheide, in der „Zuider- en Ooster-Afdeeling“ (Süd- und Ost-Abteilung), fuhren Helbig und Schreiter den Kahayan-Fluss abwärts, besuchten die Ngaju- und Ot-Danum-Dayak und nahmen in Tumbang-Mahuroi an einem nächtlichen Totenritual teil. In östlicher Richtung weiterziehend, überquerten sie die Quellflüsse des „kleinen“ Kapuas und des Barito und erreichten bei Tering und Longiram den oberen Mahakam. Diesem Fluss stromabwärts folgend, kamen sie in das weite Seengebiet an seinem Unterlauf und befuhren in einem Boot den Jempang-See. Endpunkt der mit zahlreichen Umwegen und Abstechern vollzogenen West-Ost-Durchquerung war die Stadt Samarinda oberhalb des Mahakam-Deltas. Von hier aus folgte eine Durchquerung des Südostteils von Borneo, entlang einer Erdöl-Pipeline durch das Kohlen- und Erdölgebiet zwischen Samarinda und Balikpapan, durch das von mohammedanischen Kutai und Pasiresen bewohnte Grassteppenland Pasir und über das Meratus-Gebirge in das dicht besiedelte Stromgebiet des unteren Barito. Im November 1937, acht Monate nach dem Aufbruch in Pontianak, endete die Expedition in Banjarmasin im Süden Borneos. Über diese Reise wurde Helbig im Alter von 86 Jahren in seiner Wohnung in Hamburg-Altona von der Filmproduzentin Sonja Balbach interviewt. Die Durchquerung von Borneo lag 52�Jahre zurück. Als Ergebnis dieses Interviews wurde am 15.�Januar 1990 vom Fernsehsender Südwest�3 der Film Borneo. Auf den Spuren von Karl Helbig ausgestrahlt. Abgesehen von zahlreichen Vorträgen und Publikationen in in- und ausländischen Jugend- und Fachzeitschriften, Tageszeitungen und Journalen und dem volkstümlichen Reisebericht „Urwaldwildnis Borneo“ wurden die wissenschaftlichen Ergebnisse dieser Expedition erst 45�Jahre später den deutschen Lesern vorgelegt. Im Jahr 1982 erschien beim Verlag Dietrich Reimer in Berlin das zweibändige Werk „Eine Durchquerung der Insel Borneo (Kalimantan). Nach den Tagebüchern aus dem Jahre 1937“. Mit seinen fast 800 Seiten in Groß-Oktav, reich illustriert mit Zeichnungen, Karten und fotografischen Abbildungen und versehen mit wertvollen wissenschaftlichen Anhängen, ist es noch heute ein bedeutendes Buch für den Borneo-Interessierten. „Die beiden Bände besitzen den Rang eines für die Kalimantan-Forschung unentbehrlichen Standardwerkes. Sie weisen den Autor erneut als einen der besten Indonesien-Kenner im deutschen Sprachraum während der Vorkriegszeit aus“ (Werner Röll). Die Ursachen für die Verzögerung der Veröffentlichung dieses Werkes hat Helbig im ersten Band erklärt: Bis Anfang Februar 1938 blieb Helbig in Niederländisch-Ostindien. Ein weiteres Mal durchreiste er Java, sodann die Insel Bali und deren Nachbarinsel Nusa Penida. Bali. Erfüllungen und Enttäuschungen, Bali: Eine tropische Insel landschaftlicher Gegensätze, Nusa Penida, die Insel der „Banditen“ und Nusa Penida. Eine tropische Karstinsel sind seine wichtigsten Aufsätze über die zuletzt genannten Inseln. Mitte 1938 traf Helbig nach eineinhalbjähriger Abwesenheit wieder in Hamburg ein. Es war seine letzte Reise nach Südostasien. [Bearbeiten] Habilitation Im Jahre 1940 wurde von der Philosophischen Fakultät der Universität Marburg Helbigs Habilitationsschrift angenommen. Sie trägt den Titel: „Die Insel Bangka. Beispiel des Landschafts- und Bedeutungswandels auf Grund einer geographischen Zufallsform“. Das Material zu dieser Arbeit sammelte er auf Bangka vor Antritt seiner Borneo-Expedition. Hinzu kam der am 2.�Dezember 1940 in Marburg gehaltene Habilitations-Vortrag „Menschen im Urwald. Bericht über eine Reise zu den Dayak auf Borneo“. Helbig aber weigerte sich, der von ihm verachteten NSDAP beizutreten, und so blieben ihm die Universitäten als Hochschullehrer verschlossen. [Bearbeiten] Kriegs- und Nachkriegszeit Während des Zweiten Weltkriegs war Helbig als Zivilist im Rahmen der Wehrbetreuung mit der geographischen Schulung von Offizieren und Soldaten in Norwegen, Rumänien, Holland, Frankreich, Belgien, Russland und anderen europäischen Ländern tätig. Im Winter 1944 erlebte er den Rückzug der deutschen Armee und der deutschen Flüchtlinge. Erst 1951, nachdem er abermals als Heizer auf einem Frachter nach Nordamerika gereist war, wurden ihm Lehrstühle - in beiden deutschen Staaten - von den Universitäten Hamburg, Leipzig, Jena, Rostock und Greifswald angeboten. Trotzdem blieb Helbig weiterhin freischaffend. Das zwang ihn bis zum Ende seines Lebens zu größtmöglicher Sparsamkeit. [Bearbeiten] Forschungen in Mittelamerika Auf Anregung des Direktors des Hamburger Museums für Völkerkunde, Franz Termer, wandte sich Helbig wissenschaftlichen Studien in Mittelamerika zu. Seine erste landeskundliche, von der Deutschen Forschungsgemeinschaft unterstützte Studienreise führte 1953/54, mit Zwischenaufenthalten in Mexiko, Guatemala und San Salvador, in die damals in der geographischen Wissenschaft kaum bekannten Nordostprovinzen der Republik Honduras, die sieben Monate lang überwiegend zu Fuß, auf einigen größeren Flüssen und in den Küstenlagunen im Boot durchzogen wurden. Einen Teil seiner wissenschaftlichen Ergebnisse veröffentlichte er in seinen Arbeiten „Die Landschaften von Nordost-Honduras auf Grund einer geographischen Studienreise im Jahre 1953“ und „Antiguales (Altertümer) der Paya-Region und die Paya-Indianer von Nordost-Honduras“. Grundlegende Korrekturen des bis dahin über dieses Gebiet vorhandenen Kartenmaterials brachte Helbigs mehrfach gefaltete farbige Karte „Entwurf einer topographischen Übersicht von Nordost-Honduras mit der Mosquitia“: Die Höhe und Anordnung der Gebirge, der Verlauf der Flüsse, die Gestalt der Lagunen, die Lage der Siedlungen sowie Verkehrsverbindungen und Ortsnamen wurden berichtigt. Ein bis dahin namenloser Gebirgskomplex erhielt von Helbig die Bezeichnung „Montaňas del Patuca“. Von seinen populärwissenschaftlichen Veröffentlichungen über diese Reisen sind am bekanntesten die Bücher „Von Mexiko bis zur Mosquitia“ und „Indioland am Karibischen Meer“. Seine nächste Reise führte ihn 1957/58 nach Mittel- und Südmexiko. Schwerpunkt seiner Forschungen war der Bundesstaat Chiapas. Im Anschluss an Leo Waibels Arbeiten in der Sierra Madre de Chiapas, wurden die nördlich an diese Gebirgskette sich anschließenden Gebiete der großen Depression des oberen Rio Grijalva und der Mesa Central, sowie die jüngeren Veränderungen in den Kaffeeanbaugebieten der Sierra Madre de Chiapas durch Krieg, Agrarreform, Neuerschließungen und Wanderungsbewegungen untersucht. Wissenschaftlich wertvoll sind seine Monographien „Die Landschaft Soconusco im Staate Chiapas, Süd-Mexico, und ihre Kaffeezone“ und „Das Stromgebiet des Rio Grijalva; eine Landschaftsstudie aus Chiapas, Süd-Mexiko“. Neben weiteren Aufsätzen in Journalen und Zeitungen resultiert aus diesen Reisen auch die erste Ausgabe seines erfolgreichen Buches „So sah ich Mexiko“ mit dem Untertitel „Forschungsfahrt von Tampico bis Chiapas“. Erneut unterstützt von der Deutschen Forschungsgemeinschaft, reiste Helbig in den Jahren 1962 bis 1963 von Mexiko durch Guatemala, San Salvador, Britisch-Honduras, Nicaragua und Costa Rica bis in das östliche Panama. Das Ziel dieser Reisen war eine geographische und wirtschaftliche Überschau von ganz Zentralamerika, die Beobachtung des Landschaftswandels durch die Einflüsse der sich ausbreitenden Landwirtschaft und die Erkundung von Möglichkeiten für die künftige planmäßige Entwicklung dieses Gebietes. Zu diesem Zweck unternahm Helbig zum Abschluss seiner Studien eine ergänzende Fahrt nach Nordmexiko bis Monterrey. Die wissenschaftlichen Resultate wurden in den Werken „Zentralamerika. Natürliche Grundlagen, ihre gegenwärtige und künftig mögliche Auswertung“ und „Die Wirtschaft Zentralamerikas. Kartographisch dargestellt und erläutert“ veröffentlicht. Das Buch „So sah ich Mexiko“ wurde überarbeitet und 1967 mit dem Untertitel „Von Monterrey bis Tapachula“ erneut publiziert. Im Jahre 1971 wurde Helbig von der mexikanischen Regierung mit der geographischen Erforschung des Bundesstaates Chiapas beauftragt. Umfangreiche Feldforschungen mussten durchgeführt werden. Wie bei allen vorangegangenen Exkursionen auf sich allein gestellt, arbeitete er fünf Jahre lang an diesem großen Projekt. Seine Ergebnisse fasste er in der dreibändigen Regionalmonographie „Chiapas. Geografia de un Estado Mexicano“ zusammen, dessen Druck und Herausgabe er in Mexiko-Stadt persönlich überwachte. In Würdigung dieses großen Folio-Werkes, das nur in spanischer Sprache erschien, wurde ihm der „Staatspreis Chiapas, Abteilung Wissenschaft“ verliehen. [Bearbeiten] Letzte Lebensjahre Am 21.�Dezember 1973 starb seine Haushälterin Emma Mahler, geborene Fillsack (* 1884), die er in einer Widmung in seinem zweibändigen Borneo-Werk als seine „… mich fast fünf Jahrzehnte begleitende Betreuerin und selbstlose Gefährtin“ bezeichnet hat. Für ihre Beisetzung kaufte er auf dem Altonaer Friedhof gegenüber seiner letzten Wohnung gleich zwei Grabstätten: Eine für Frau Mahler und daneben eine für sich selbst. Sein letztes Werk trägt den Titel „Seefahrt vor den Feuern. Erinnerungen eines Schiffsheizers“. In diesem Buch, welches im Romanstil geschrieben ist und die Reise eines Dampfers nach Mittelamerika in den 1920er Jahren beschreibt, wird nicht nur über die Technik und Handhabung der Kesselanlagen und Antriebsmaschinen in Dampfschiffen berichtet, sondern auch über die bis dahin kaum jemals gewürdigte Schwerarbeit der Kohlentrimmer und Schiffsheizer in Hitze und Staub. Die Präsentation dieses Buches fand im Hafen von Travemünde an Bord des Dampfeisbrechers „Stettin“ statt, ein Anlass, bei dem der 84-jährige Helbig noch einmal selbst „vor den Feuern“ aktiv geworden ist: „Mit jugendlichem Schwung“, so schilderte ihn sein Verleger Hans Georg Prager, führte er den Gästen alle für das sachkundige „Feuerpflegen“ erforderlichen Tätigkeiten vor, von der Überwachung des Dampfdrucks und der Wasserstände in den Kesseln über das Einschaufeln der Kohle bis zum Brechen der Schlacke und Ziehen der Asche. Im Juli 1988, auf einer Fahrt der „Stettin“ von Kiel nach Travemünde, zeigte er im Alter von 85 Jahren zum letzten Mal sein Können als Schiffsheizer zur See. Im Herbst 1987 interviewte der TV-Journalist Eberhard Fechner elf Seefahrer, die noch die Zeit der Segel- und Dampfschiffe erlebt hatten. Neben vier Kapitänen, zwei Schiffsingenieuren, einem Schiffskoch, einem Segelmacher, einem Obersteward und einem Schiffszimmermann war Helbig als Trimmer und Heizer dabei. Am 1.�Februar 1989 wurde Fechners Reportage von der ARD und dem WDR in zwei Teilen unter dem Titel „La Paloma“ ausgestrahlt. Daraufhin erschien in der Zeitschrift „Der Spiegel“ der Artikel „Fernsehen. Halber Weg zur Karibik“, in welchem „der streng dreinblickende Mann mit den kantigen Zügen“ als „Fechners heimlicher Held“ bezeichnet worden ist. In den letzten Jahren seines reichen Forscherlebens war Helbig rast- und ruhelos mit dem Ordnen seines ethnographischen und literarischen Nachlasses beschäftigt. Die von ihm gesammelten Ethnographica gelangten in das Museum für Völkerkunde Hamburg und das Museum für Völkerkunde Stuttgart sowie in die völkerkundliche Sammlung des Roemer- und Pelizaeus-Museums zu Hildesheim. Das letztgenannte Museum verwahrt auch sein literarisches Werk, seine Fotosammlung und seine Bibliothek. In Würdigung seiner Verdienste auf kulturell-geographischem Gebiet wurde Helbig am 18. Juli 1988 im Rahmen eines Festaktes im Rathaus seiner Heimatstadt Hildesheim mit dem Bundesverdienstkreuz am Bande ausgezeichnet. Nach Abschluss der Festreden meldete sich Helbig selbst zu Wort. Am darauffolgenden Tag wurde von der „Hildesheimer Allgemeinen Zeitung“ seinen Erzählungen fast eine ganze Seite eingeräumt. Am 9.�Oktober 1991 erlag Helbig einem Herzschlag in seiner Wohnung in Hamburg-Altona. Er starb in den Armen von Helmut Gundert, jenes Mannes, den er als fünfjährigen Sohn des Plantagenbesitzers Heinrich Gundert 1931 auf Sumatra kennengelernt hatte und den er als „Til“ in Artikeln und Büchern der Nachwelt erhalten hat. In seinem letzten Willen hatte Helbig verfügt, dass die Öffentlichkeit erst drei Wochen später von seinem Ableben in Kenntnis gesetzt wird. Die Trauerfeier am 22.�Oktober auf dem Altonaer Friedhof zwischen der Bernadottestraße und der Bleickenallee fand deshalb in aller Stille statt: Nur 14 Personen haben sich in die Kondolenzliste eingetragen. Auch die „Hildesheimer Allgemeine Zeitung“ respektierte Helbigs letzten Willen und veröffentlichte die Todesanzeige erst am 30.�Oktober 1991. Vom 20.�bis 22.�März 2003, anlässlich seines 100.�Geburtstages, ehrte ihn seine Geburtsstadt Hildesheim mit einem wissenschaftlichen Kolloquium. An seinem letzten Wohnort in Hamburg-Altona, Bleickenallee 22, erinnert eine Gedenktafel aus Messing an Karl Helbig. [Bearbeiten] Expeditionen, Forschungs- und Studienreisen [Bearbeiten] Schiffe, auf denen Karl Helbig angeheuert hatte (Auswahl) [Bearbeiten] Werke [Bearbeiten] Bücher und größere Aufsätze über Niederländisch-Indien (Indonesien) [Bearbeiten] Bücher und größere Aufsätze über Mittelamerika [Bearbeiten] Bücher und größere Aufsätze über sonstige Themen Einige Bücher wurden in die tschechische, slowakische, schwedische und russische Sprache, Arbeiten über Mittelamerika in die spanische Sprache übersetzt. Jahrzehntelang hat Frau Gertrud Tischner, Gattin des Südseeforschers Herbert Tischner, als Buchillustratorin mitgewirkt. [Bearbeiten] Kleinere Schriften Etwa 600 Aufsätze, Abhandlungen, Unterrichtsvorlagen und Buchbesprechungen wurden in Jugend- und Fachzeitschriften, sowie in in- und ausländischen Tageszeitungen veröffentlicht. Eines der wichtigsten Organe für Helbigs frühe Artikel war die in Batavia erschienene Zeitschrift „Deutsche Wacht“. Herausragend sind die zahlreichen illustrierten Beiträge, die von 1948 bis 1974 in der Jahrbuch-Reihe „Durch die weite Welt“, Stuttgart, Franckh’sche Verlagshandlung, erschienen sind.","Karl Martin Alexander Helbig (* 18. März 1903 in Hildesheim; † 9. Oktober 1991 in Hamburg) war ein deutscher Wissenschaftler, Forschungsreisender, Geograph und Ethnologe. Seine Forschungsreisen führten ihn unter anderem nach Java, Sumatra, Borneo und Mittelamerika. Seine Werke zeichnen sich durch scharfe Beobachtungsgabe, lehrreiche Inhalte und eine klare, verständliche Sprache aus. Neben seinen wissenschaftlichen Arbeiten zur Geographie und Ethnographie verfasste er volkstümliche Reiseberichte, Jugendbücher und Abenteuernovellen, in denen er seine Erlebnisse auf eindringliche und unterhaltsame Weise präsentierte. Gleiches gilt für seine Vorträge, die er im In- und Ausland in Schulen und wissenschaftlichen Instituten hielt. Helbig wurde mit dem Bundesverdienstkreuz am Bande und mit dem Staatspreis für Wissenschaft des Landes Mexiko ausgezeichnet." el,6e9bfd57cf631d844410e61082b8997d,"[Επεξεργασία] Περιγραφή Σύμφωνα με τις μέχρι τώρα εκτιμήσεις, το βιβλίο αρχικά αποτελείτο από 272 σελίδες περγαμηνής δεμένες σε 17 16σέλιδα . Σήμερα σώζονται γύρω στις 240 σελίδες, και ορισμένα κενά στην αρίθμησή τους (που έγινε μεταγενέστερα από τη συγγραφή του) δείχνουν ότι αρκετές σελίδες ήδη έλειπαν, όταν το απόκτησε ο Βόινιτς. Υπάρχουν επίσης ισχυρές ενδείξεις ότι σε κάποια στιγμή οι σελίδες του χειρογράφου αναδιευθετήθηκαν . Για τη δημιουργία του κειμένου και των εικόνων χρησιμοποιήθηκε πένα από φτερό και οι εικόνες χρωματίστηκαν με μπογιά (με κάπως άτεχνο τρόπο), πιθανώς αργότερα από τη δημιουργία τους. [Επεξεργασία] Εικόνες Οι εικόνες του βιβλίου δε βοηθούν ιδιαίτερα στην κατανόηση του περιεχομένου, δείχνουν όμως ότι αποτελείται από έξι ""ενότητες"" με διαφορετικό αντικείμενο και στυλ. Εκτός από την τελευταία ενότητα, που αποτελείται μόνο από κείμενο, σχεδόν κάθε σελίδα του βιβλίου περιέχει τουλάχιστον μια εικονογράφηση. Οι ενότητες, και τα ονόματα που τους έχουν αποδοθεί, είναι: [Επεξεργασία] Το κείμενο Το κείμενο έχει προφανώς γραφτεί από τα αριστερά προς τα δεξιά, με ένα κάπως ατημέλητο δεξί περιθώριο. Οι μεγάλες ενότητες χωρίζονται σε παραγράφους, που μερικές φορές σημαδεύονται από κουκκίδα στο αριστερό περιθώριο. Δεν υπάρχει εμφανής στίξη. Η σύνθεση ductus (λατ. ρημ. duco + carmen π.χ συνθέτω ποίημα) (η ταχύτητα, επιμέλεια και απόσταση των χαρακτήρων) ρέει στρωτά, όπως συμβαίνει όταν ο συγγραφέας καταλαβαίνει τι γράφει· το χειρόγραφο δίνει την εντύπωση ότι κάθε χαρακτήρας αποτυπώθηκε με τρόπο φυσικό, χωρίς προηγούμενη σκέψη. Το κείμενο περιέχει πάνω από 170.000 διακριτές γλυφές, που συνήθως διαχωρίζονται από μικρά κενά. Οι περισσότερες γλυφές έχουν γραφεί με μια ή δυο κινήσεις της πένας. Αν και υπάρχει κάποια διαφωνία για το κατά πόσο οι γλυφές είναι διάκριτες ή όχι, ένα ""αλφάβητο"" με 20-30 σύμβολα θα αρκούσε για να γραφεί όλο το κείμενο, με εξαίρεση μερικούς ""περίεργους"" χαρακτήρες που εμφανίζονται μόνο μια ή δυο φορές. Μεγαλύτερα κενά χωρίζουν το κείμενο σε περίπου 35.000 ""λέξεις"" που ποικίλλουν σε μέγεθος. Οι λέξεις μοιάζουν να ακολουθούν κάποιους φωνητικούς και ορθογραφικούς κανόνες. Για παράδειγμα, κάποιοι χαρακτήρες υπάρχουν σε όλες τις λέξεις (όπως τα φωνήεντα στα ελληνικά), κάποιοι χαρακτήρες ποτέ δεν γράφονται μετά από κάποιους άλλους, μερικοί μπορεί να είναι διπλοί ενώ άλλοι όχι. Η στατιστική ανάλυση των λέξεων του κειμένου έδειξε ότι ακολουθούν την κατανομή μιας φυσικής γλώσσας . Για παράδειγμα, η συχνότητα των λέξεων ακολουθεί το νόμο του Ζιπφ και η εντροπία (περίπου 10 bits ανά λέξη) είναι παρόμοια με αυτή της αγγλικής ή της λατινικής γλώσσας. Μερικές λέξεις συναντώνται μόνο σε συγκεκριμένες ενότητες, ενώ άλλες σε ολόκληρο το χειρόγραφο. Υπάρχουν ελάχιστες επαναλήψεις στις ""λεζάντες"" που συνοδεύουν τις εικόνες. Στη ""βοτανική"" ενότητα, η πρώτη λέξη κάθε σελίδας συναντάται μόνο στη συγκεκριμένη σελίδα και μπορεί να είναι το όνομα του φυτού. Από την άλλη, η ""γλώσσα"" του χειρόγραφου έχει αρκετές διαφορές με τις ευρωπαϊκές γλώσσες. Για παράδειγμα, δεν υπάρχουν λέξεις με περισσότερα από δέκα ""γράμματα"", ενώ υπάρχουν λίγες λέξεις με ένα ή δυο γράμματα. Η κατανομή των γραμμάτων μέσα στις λέξεις είναι επίσης κάπως περίεργη: κάποιοι χαρακτήρες υπάρχουν μόνο στην αρχή των λέξεων, κάποιοι μόνο στο τέλος, και άλλοι μόνο στη μέση-μια κατανομή που απαντάται στα αραβικά, αλλά όχι στο Ρωμαϊκό, Ελληνικό ή Κυριλλικό αλφάβητο (πρέπει να σημειωθεί πάντως ότι το (τελικό) σίγμα γράφεται στα ελληνικά με διαφορετική μορφή όταν είναι στο τέλος μιας λέξης. Όμοια, ακόμα και στα αγγλικά τα κεφαλαία γράμματα, που συνήθως βρίσκονται μόνο στην αρχή των λέξεων, μπορεί να διαφέρουν δραματικά από τα αντίστοιχα μικρά). Οι επαναλήψεις των λέξεων φαίνονται πιο συχνές απ' ότι στις ευρωπαϊκές γλώσσες: υπάρχουν περιπτώσεις όπου μια λέξη εμφανίζεται μέχρι και τρεις φορές στη σειρά. Λέξεις που διαφέρουν μόνο κατά ένα γράμμα επίσης επαναλαμβάνονται με ασυνήθιστη συχνότητα. Υπάρχουν μόνο λίγες λέξεις στο χειρόγραφο γραμμένες σε κάτι που μοιάζει με Λατινική γραφή. Στην τελευταία σελίδα υπάρχουν τέσσερις γραμμές κειμένου, γραμμένες με (κάπως παραμορφωμένα) λατινικά γράμματα, εκτός από δυο λέξεις που είναι στην γραφή του υπόλοιπου κειμένου. Το κείμενο των γραμμών αυτών μοιάζει με τα Ευρωπαϊκά αλφάβητα του 15ου αιώνα, αλλά οι λέξεις δεν βγάζουν νόημα σε καμία γλώσσα . Επίσης, σε μια σειρά διαγραμμάτων στην ""αστρονομική"" ενότητα τα ονόματα δέκα μηνών (Μάρτη έως Δεκέμβρη) είναι γραμμένα στο Λατινικό σύστημα, με ορθογραφία που παραπέμπει στις μεσαιωνικές γλώσσες της Γαλλίας ή της Ιβηρικής χερσονήσου . Όμως δεν είναι γνωστό αν αυτά τα ψίχουλα Λατινικής γραφής ήταν μέρος του αρχικού κειμένου ή προστέθηκαν αργότερα. [Επεξεργασία] Ιστορία Η ιστορία του χειρόγραφου είναι ακόμα γεμάτη κενά, ειδικά σε ότι αφορά τις απαρχές της . Από τη στιγμή που το αλφάβητο δεν ανήκει σε καμιά γνωστή γλώσσα και το κείμενο δεν έχει αποκρυπτογραφηθεί, η μόνη χρήσιμη πληροφορία για την προέλευση και την ηλικία του βιβλίου είναι οι εικόνες - ειδικά τα ρούχα και οι κομμώσεις των ανθρώπων που εικονίζονται, και ένα-δυο κάστρα που περιλαμβάνονται στα διαγράμματα. Όλα αυτά είναι Ευρωπαϊκά, και βασισμένοι σε αυτές τις ενδείξεις οι περισσότεροι ειδικοί χρονολογούν το χειρόγραφο μεταξύ του 1450 και του 1520. Η εκτίμηση αυτή υποστηρίζεται από άλλες, δευτερεύουσες ενδείξεις. Ο πρώτος γνωστός ιδιοκτήτης του χειρόγραφου ήταν ο Γκέοργκ Μπάρες (Georg Baresch), ένας αλχημιστής που έζησε στην Πράγα στις αρχές του 17ου αιώνα και για τον οποίο λίγα πράγματα είναι γνωστά. Ο Μπάρες κατά πάσα πιθανότητα ήταν το ίδιο μπερδεμένος όσο και εμείς για τη φύση του βιβλίου. Όταν έμαθε ότι ο Αθανάσιος Κίρχερ, ένας Ιησουίτης λόγιος από το Κολλέτζιο Ρομάνο της Ρώμης είχε εκδώσει ένα λεξικό της Κοπτικής γλώσσας (Αιθιοπικά) και είχε ""αποκρυπτογραφήσει"" τα Αιγυπτιακά ιερογλυφικά, του έστειλε (δυο φορές) ένα μικρό αντιγραμμένο τμήμα του χειρόγραφου ρωτώντας τον τη γνώμη του. Το γράμμα του 1639 προς τον Κίρχερ, που εντοπίστηκε πρόσφατα, είναι η πιο παλιά αναφορά στο χειρόγραφο που έχει βρεθεί μέχρι σήμερα. Δεν είναι γνωστό αν ο Κίρχερ απάντησε στο ερώτημα του Μπάρες, αλλά κατά τα φαινόμενα ενδιαφέρθηκε αρκετά ώστε να προσπαθήσει να αποκτήσει το βιβλίο, το οποίο ο Μπάρες αρνήθηκε να του δώσει. Όταν ο Μπάρες πέθανε, το χειρόγραφο πέρασε στην κατοχή του φίλου του Γιάν Μάρτσι, τότε πρύτανη του πανεπιστημίου του Καρόλου στην Πράγα. Αυτός με τη σειρά του έστειλε το βιβλίο στον Κίρχερ, με τον οποίο διατηρούσε μακρόχρονη φιλική σχέση και αλληλογραφία. Το γράμμα του Μάρτσι που συνόδευε το χειρόγραφο αποτελεί ακόμα και τώρα μέρος του βιβλίου. Τα ίχνη του βιβλίου χάνονται για τα επόμενα 200 χρόνια, αλλά κατά πάσα πιθανότητα διατηρήθηκε, μαζί με την αλληλογραφία του Κίρχερ, στη βιβλιοθήκη του Κολέτζιο Ρομάνο. Μάλλον έμεινε εκεί μέχρις ότου τα στρατεύματα του Βίκτωρα Εμμανουήλ κυρίευσαν τη Ρώμη το 1870 και την προσάρτησαν στο ιταλικό βασίλειο. Η νέα ιταλική κυβέρνηση αποφάσισε να δημεύσει αρκετά περιουσιακά στοιχεία της εκκλησίας, ανάμεσα στα οποία και τη βιβλιοθήκη του Κολεγίου. Σύμφωνα με τις έρευνες του Χαβιέ Τσεκάλντι και άλλων, λίγο πριν να συμβεί αυτό πολλά βιβλία από τη βιβλιοθήκη του πανεπιστήμιου μεταφέρθηκαν στις προσωπικές βιβλιοθήκες των ακαδημαϊκών, που εξαιρούνταν από τη δήμευση. Η αλληλογραφία του Κίρχερ ήταν ανάμεσα σε αυτά τα βιβλία και προφανώς και το χειρόγραφο Βόινιτς, καθώς ακόμα φέρει τον αριθμό καταλόγου της βιβλιοθήκης του Πίετερ Μπεξ (Pieter Beckx), επικεφαλής των Ιησουιτών και πρύτανη του Πανεπιστήμιου εκείνη την εποχή. Η προσωπική βιβλιοθήκη του Μπεξ μεταφέρθηκε στη Βίλλα Φρασκάτι, μια μεγάλη αγροικία κοντά στη Ρώμη που είχαν αγοράσει οι Ιησουίτες το 1866 και στέγαζε τη διοίκηση του Ιησουιτικού Κολλέτζιο Γκισλέρι. Γύρω στα 1912 το Κολλέτζιο Ρομάνο είχε οικονομικές δυσκολίες και αποφάσισε να πουλήσει (κάτω από άκρα μυστικότητα) μερικά από τα περιουσιακά του στοιχεία. Ο Βίλφριντ Βόινιτς αγόρασε 30 χειρόγραφα, ανάμεσα στα οποία και εκείνο που σήμερα είναι γνωστό με το όνομά του. Το 1930, μετά το θάνατό του, το χειρόγραφο κληρονόμησε η χήρα του, συγγραφέας Έθελ Λίλιαν Βόινιτς. Αυτή πέθανε το 1960, αφήνοντας το χειρόγραφο στη φίλη της Αν Νιλ. Το 1961, η Νιλ πούλησε το βιβλίο στον παλαιοπώλη βιβλίων Χανς Κράους, ο οποίος, μη μπορώντας να βρει αγοραστή, δώρισε το χειρόγραφο στο Πανεπιστήμιο του Γέιλ το 1969. [Επεξεργασία] Υποθέσεις για τον συγγραφέα Πολλά ονόματα έχουν προταθεί για τον πιθανό συγγραφέα του χειρογράφου. Αυτά που ακολουθούν είναι μόνο τα πιο γνωστά. [Επεξεργασία] Ρότζερ Μπέικον Το γράμμα του Μάρτσι προς τον Κίρχερ του 1665 αναφέρει ότι, σύμφωνα με το φίλο του Ραφαήλ Μνισόβσκι, το βιβλίο κάποτε είχε αγοραστεί από τον Αυτοκράτορα Ροδόλφο το Β΄ (1552-1612) για 600 δουκάτα (γύρω στα 30.000 δολάρια σε τιμές του 2005). Σύμφωνα με το γράμμα, ο Ροδόλφος (ή ίσως ο Ραφαήλ) πίστευε ότι ο συγγραφέας ήταν ο Φραγκισκανός κοσμοκαλόγερος και λόγιος Ρότζερ Μπέικον (Roger Bacon, 1214-1294). Αν και ο Μάρτσι είχε επιφυλάξεις ως προς τον ισχυρισμό αυτό, ο Βόινιτς πίστεψε ότι ήταν βάσιμος και έκανε ότι μπορούσε για να τον επιβεβαιώσει. Η πεποίθησή του αυτή επηρέασε τις περισσότερες προσπάθειες αποκρυπτογράφησης για τα επόμενα 80 χρόνια. Ωστόσο, μελετητές που έχουν εξετάσει το χειρόγραφο και είναι εξοικειωμένοι με το έργο του Μπέικον έχουν ρητά απορρίψει αυτή την πιθανότητα. Πρέπει επίσης να σημειωθεί ότι ο Μνισόβσκι πέθανε το 1644, και η αγορά στην οποία αναφέρεται πρέπει αναγκαστικά να έγινε πριν την εκδίωξη του Ροδόλφου το 1611, τουλάχιστον 55 χρόνια πριν από το γράμμα του Μάρτσι. [Επεξεργασία] Τζων Ντη Η υπόθεση ότι ο Ρότζερ Μπέικον ήταν ο συγγραφέας του βιβλίου, οδήγησε τον Βόινιτς στο συμπέρασμα ότι αυτός που πούλησε το χειρόγραφο στον Ροδόλφο δεν θα μπορούσε να είναι άλλος από τον Τζων Ντη (John Dee), μαθηματικό και αστρολόγο στην αυλή της Βασίλισσας Ελισάβετ της Α΄, που κατείχε μεγάλο αριθμό χειρογράφων του Μπέικον. Ο Ντη και το διάμεσό του, Έντουαρντ Κέλλυ έζησαν στη Βοημία για πολλά χρόνια, ελπίζοντας να προσφέρουν έμμισθες υπηρεσίες στον Αυτοκράτορα. Όμως, το σχολαστικά ενημερωμένο ημερολόγιο του Ντη δεν αναφέρει πουθενά την πώληση του βιβλίου, πράγμα που την κάνει μάλλον απίθανη. Έτσι κι αλλιώς όμως, αν ο συγγραφέας δεν είναι ο Μπέικον, η σχέση του χειρόγραφου με τον Ντη είναι ουσιαστικά ανύπαρκτη. Από την άλλη, μπορεί να το έγραψε ο ίδιος ο Ντη και να διέδωσε ότι ήταν έργο του Μπέικον, ελπίζοντας να το πουλήσει αργότερα. Αρκετοί επίσης αποδίδουν την αρίθμηση των σελίδων του βιβλίου (που έγινε μεταγενέστερα από τη συγγραφή του) στον Ντη. [Επεξεργασία] Έντουαρντ Κέλλυ Ο συνεργάτης του Ντη στη Πράγα, Έντουαρντ Κέλλυ, ήταν ένας αυτοδίδακτος αλχημιστής που ισχυριζόταν ότι μπορούσε να μετατρέψει το χαλκό σε χρυσό χρησιμοποιώντας μια μαγική σκόνη που είχε ξεθάψει απ' τον τάφο ενός Αρχιεπίσκοπου στην Ουαλία. Ως διάμεσο του Ντη, έλεγε πως μπορούσε να καλέσει αγγέλους μέσα από μια κρυστάλλινη σφαίρα και να έχει μαζί τους μακροσκελείς συζητήσεις, τις οποίες ο Ντη κατέγραφε επιμελώς. Η γλώσσα των αγγέλων λεγόταν Ενωχική, κατά τον Ενώχ, μυθικό πατέρα του Μαθουσάλα. Σύμφωνα με το μύθο, οι άγγελοι τον είχαν πάρει μια βόλτα στον παράδεισο, κι αργότερα έγραψε το Βιβλίο του Ενώχ όπου περιέγραφε αυτά που είχε δει εκεί. Πολλοί μελετητές (βλ. παρακάτω) υποθέτουν ότι, κατά τον ίδιο τρόπο που ο Κέλλυ επινόησε τα ""Ενωχικά"" για να εξαπατήσει τον Ντη, θα μπορούσε να είχε κατασκευάσει το χειρόγραφο για να εξαπατήσει και τον Αυτοκράτορα (που ήδη χρηματοδοτούσε τον Κέλλυ για τα υποτιθέμενα κατορθώματά του στην αλχημεία). Όμως, αν ο Ρότζερ Μπέικον δεν είναι ο συγγραφέας του βιβλίου, η σχέση του Κέλλυ με το χειρόγραφο είναι το ίδιο απίθανη όσο και αυτή του Ντη. [Επεξεργασία] Βίλφριντ Βόινιτς Πολλοί υποπτεύθηκαν ότι ο ίδιος ο Βόινιτς πλαστογράφησε το χειρόγραφο. Σαν έμπειρος παλαιοπώλης βιβλίων, πιθανότατα είχε και τις γνώσεις και τα μέσα για κάτι τέτοιο· κι ένα ""χαμένο βιβλίο"" του Ρότζερ Μπέικον θα άξιζε μια περιουσία. Όμως, με τη χρονολόγηση του χειρόγραφου από ειδικούς και την πρόσφατη ανακάλυψη του γράμματος του Μπάρες στον Κίρχερ, αποκλείστηκε κι αυτή η πιθανότητα. [Επεξεργασία] Γιάκομπους Σινάπιους Ένα φωτοστατικό αντίγραφο της πρώτης σελίδας του χειρόγραφου, που έγινε από τον Βόινιτς κάποια στιγμή πριν το 1921, έδειξε ότι υπήρχε κάποια επιγραφή που σχεδόν είχε σβήσει. Με τη χρήση χημικών, στο κείμενο εμφανίστηκε το όνομα Jacobj `a Tepenece. Το όνομα αυτό αποδίδεται στον Jakub Horcicky του Tepenec, γνωστό και με το λατινικό του όνομα: Γιάκομπους Σινάπιους (Jacobus Sinapius). Ήταν ειδικός στη βοτανολογία, προσωπικός γιατρός του Ροδόλφου του Β' και επιστάτης των βοτανικών του κήπων. Ο Βόινιτς, και πολλοί μετά από αυτόν, συμπέραναν από αυτή την επιγραφή ότι ο Γιάκομπους κατείχε το βιβλίο πριν από τον Μπάρες, και σε αυτό το γεγονός είδαν την επιβεβαίωση της ιστορίας του Ραφαήλ. Άλλοι πρότειναν ότι ο ίδιος ο Γιάκομπους θα μπορούσε να είναι ο συγγραφέας. Όμως, ο γραφικός χαρακτήρας της επιγραφής δε μοιάζει με την υπογραφή του Γιάκομπους, που βρέθηκε πρόσφατα σε ένα έγγραφο . Έτσι, είναι επίσης πιθανό ότι η επιγραφή στη σελίδα f1r προστέθηκε από έναν μεταγενέστερο ιδιοκτήτη ή βιβλιοθηκάριο, και εκφράζει μόνο την άποψη αυτού του προσώπου για την πατρότητα του βιβλίου (στα Ιησουιτικά βιβλία ιστορίας που ήταν διαθέσιμα στον Κίρχερ, ο μορφωμένος από Ιησουίτες Γιάκομπους είναι ο μόνος αλχημιστής-γιατρός από την αυλή του Ροδόλφου που κρίνεται άξιος μιας σελίδας κειμένου, ενώ για παράδειγμα για τον Τύχο Μπράχε υπάρχει μια απλή αναφορά). Επιπλέον, τα χημικά που χρησιμοποίησε ο Βόινιτς κατέστρεψαν τον πάπυρο, έτσι ώστε μόνο ένα ίχνος της υπογραφής φαίνεται σήμερα· αυτός είναι ο λόγος για τον οποίο υφίσταται η υποψία πως η υπογραφή προστέθηκε από τον Βόινιτς προκειμένου να ενισχύσει τη θεωρία της προέλευσης του κειμένου από τον Ρότζερ Μπέικον. [Επεξεργασία] Γιάν Μάρτσι Ο Γιάν Μάρτσι (Jan Marek Marci) γνώρισε τον Κίρχερ όταν ηγήθηκε μιας αντιπροσωπείας από το Πανεπιστήμιο του Καρόλου στη Ρώμη το 1638, και στα επόμενα 27 χρόνια οι δυο λόγιοι αντάλλαξαν πολλά γράμματα με τις απόψεις τους για διάφορα επιστημονικά θέματα. Το ταξίδι του Μάρτσι ήταν μέρος ενός συνεχούς αγώνα του κοσμικού μέρους του πανεπιστήμιου να διατηρήσει την ανεξαρτησία του από τους Ιησουίτες, που διηύθυναν το αντίπαλο Κολλέγιο Κλεμέντινουμ στην Πράγα. Παρά αυτές τις προσπάθειες, τα δυο πανεπιστήμια συγχωνεύτηκαν το 1654, και τέθηκαν υπό τον έλεγχο των Ιησουιτών. Έτσι διατυπώθηκε η υπόθεση ότι λόγω της έχθρας του προς τους Ιησουίτες, ο Μάρτσι πλαστογράφησε τα γράμματα του Μπάρες, και αργότερα και το χειρόγραφο Βόινιτς, με σκοπό να εκθέσει και να μειώσει το ""αστέρι"" τους, τον Κίρχερ. Η προσωπικότητα και οι γνώσεις του Μάρτσι φαίνονται ικανές για αυτή την ενέργεια· και ο Κίρχερ, ένα είδος ""παντογνώστη"" της εποχής, που σήμερα είναι γνωστός περισσότερο για τα χονδροειδή σφάλματά του παρά για τα επιτεύγματά του, ήταν εύκολος στόχος. Πράγματι, το γράμμα του Μπάρες έχει κάποια ομοιότητα με μια φάρσα που ο Αντρέας Μέλλερ κάποτε σκάρωσε στον Κίρχερ. Κατασκεύασε ένα χειρόγραφο με ακατανόητο περιεχόμενο και το έστειλε στον Κίρχερ, υποστηρίζοντας ότι προέρχεται από την Αίγυπτο. Ζήτησε από τον Κίρχερ να το μεταφράσει, κάτι που ο τελευταίος, σύμφωνα με αναφορές, έκανε αμέσως. Είναι άξιο αναφοράς ότι η μόνη απόδειξη για την ύπαρξη του Μπάρες είναι τα τρία γράμματα που στάλθηκαν στον Κίρχερ: ένα από τον ίδιο (1639) και δυο από τον Μάρτσι (περίπου ένα χρόνο αργότερα). Είναι επίσης περίεργο το γεγονός ότι η αλληλογραφία μεταξύ Μάρτσι και Κίρχερ τελείωσε το 1665, ακριβώς όταν στάλθηκε το γράμμα που σήμερα συνοδεύει το χειρόγραφο Βόινιτς. Όμως, η κρυφή έχθρα του Μάρτσι κατά των Ιησουιτών είναι απλή εκτίμηση: όντας πιστός Καθολικός, μελέτησε ώστε να γίνει Ιησουίτης, και λίγο πριν το θάνατό του το 1667 έγινε επίτιμο μέλος του Τάγματος. [Επεξεργασία] Ραφαήλ Μνισόβσκι Ο Ραφαήλ Μνισόβσκι (Raphael Mnishovsky), ο φίλος του Μάρτσι που εμφανίζεται σαν η πηγή της ιστορίας περί Μπέικον, ήταν μεταξύ άλλων και κρυπτογράφος, και είχε εφεύρει ένα κρυπτοσύστημα που ισχυριζόταν ότι ήταν απαραβίαστο (γύρω στα 1618). Αυτό οδήγησε στην υπόθεση ότι δημιούργησε το χειρόγραφο σαν πρακτική εφαρμογή του συστήματός του και έκανε τον Μπάρες ""πειραματόζωό"" του. Όταν ο Κίρχερ κυκλοφόρησε το βιβλίο του για τα Κοπτικά (υποστηρίζει η θεωρία) ο Ραφαήλ μπορεί να σκέφτηκε ότι το να τον φέρει σε αμηχανία θα ήταν πολύ μεγαλύτερο έπαθλο, και έπεισε τον αλχημιστή να ζητήσει τη βοήθεια του Ιησουίτη, σκαρώνοντας την ιστορία με τον Μπέικον σαν κίνητρο. Πράγματι, στοιχεία στις επιστολές του Μάρτσι ίσως δείχνουν ότι υποπτευόταν απάτη. Πάντως, δεν υπάρχουν απτές αποδείξεις γι' αυτή την υπόθεση. [Επεξεργασία] Άντονι Άσαμ Ο Δρ. Λέονελ Στρονγκ, γιατρός και ερασιτέχνης κρυπτογράφος, προσπάθησε να αποκρυπτογραφήσει το χειρόγραφο. Κατέληξε στο ότι η λύση για τον κώδικα ήταν ""ένα περίεργο διπλό σύστημα αριθμητικών προόδων πάνω σ' ένα πολλαπλό αλφάβητο"". Ο ίδιος ισχυρίστηκε πως το κείμενο αποκάλυπτε ότι το χειρόγραφο ήταν έργο του Άγγλου συγγραφέα του 16ου αιώνα Άντονι Άσαμ (Anthony Ascham), στα έργα του οποίου συγκαταλέγεται και ένα ""Μικρό Βοτανολόγιο"", που κυκλοφόρησε το 1550. Αν και το χειρόγραφο Βόινιτς περιέχει τμήματα που μοιάζουν με βοτανολόγιο, το κύριο επιχείρημα κατά αυτής της υπόθεσης είναι το ότι είναι άγνωστο πως και πότε ο Άσαμ μπόρεσε να αποκτήσει τις γνώσεις κρυπτογραφίας που απαιτούνταν για ένα τέτοιο έργο. [Επεξεργασία] Πολλοί συγγραφείς Ο Πρέσκοτ Κάριερ, κρυπτογράφος του Αμερικανικού Ναυτικού που ασχολήθηκε με το χειρόγραφο τη δεκαετία του '70, παρατήρησε ότι οι σελίδες της ""βοτανικής"" ενότητας μπορούσαν να χωριστούν σε δυο σετ, ""Α"" και ""Β"", με διαφορετικές στατιστικές λέξεων και φαινομενικά διαφορετικούς γραφικούς χαρακτήρες. Συμπέρανε ότι το χειρόγραφο ήταν έργο δυο ή περισσότερων συγγραφέων που χρησιμοποιούσαν διαφορετική διάλεκτο ή ορθογραφία, αλλά το ίδιο σύστημα γραφής. Όμως, πρόσφατες μελέτες έχουν αμφισβητήσει αυτό το συμπέρασμα. Κάποιος γραφολόγος που εξέτασε το χειρόγραφο είδε μόνο έναν συγγραφέα σε όλο το βιβλίο. Επίσης, όταν εξεταστούν όλες οι ενότητες, διαφαίνεται μια πιο σταδιακή μετάβαση, με τη βοτανική ""Α"" και ""Β"" να αποτελούν τα δυο αντίθετα άκρα. Έτσι, οι παρατηρήσεις του Κάριερ μπορεί απλά να σημαίνουν ότι τα δυο μέρη της ""βοτανικής"" ενότητας γράφτηκαν με μεγάλη χρονική διαφορά. [Επεξεργασία] Θεωρίες για το περιεχόμενο και τον σκοπό του βιβλίου Η συνολική εντύπωση που δίνεται από τις σωζόμενες σελίδες του χειρογράφου δείχνει ότι προοριζόταν για χρήση ως φαρμακολόγιο ή περιγράφει θέματα μεσαιωνικής ή πρώιμης σύγχρονης ιατρικής. Παρόλα αυτά, οι μπερδεμένες λεπτομέρειες των εικονογραφήσεων έχουν δώσει τροφή για πολλές θεωρίες σχετικά με την προέλευση του βιβλίου, το περιεχόμενό του, και το σκοπό για τον οποίο δημιουργήθηκε. Ακολουθούν μερικές μόνο: [Επεξεργασία] Βοτανολόγιο Η πρώτη ενότητα του βιβλίου είναι σχεδόν σίγουρα ένα βοτανολόγιο, αλλά οι προσπάθειες να αναγνωριστούν τα φυτά, είτε συγκρίνοντάς τα με πραγματικά δείγματα είτε με τις εικόνες βοτανολογίων της εποχής έχουν γενικά αποτύχει. Μόνο ένα ή δυο φυτά (μια βιολέτα και ένα είδος φτέρης) μπορούν να ταυτοποιηθούν με κάποια βεβαιότητα. Οι ""βοτανικές"" εικόνες που αναφέρονται και στη ""φαρμακευτική"" ενότητα φαίνονται σαν πιστά αντίγραφα των δεύτερων, εκτός από το γεγονός ότι τα μέρη των φυτών που λείπουν έχουν συμπληρωθεί με λάθος λεπτομέρειες. Μάλιστα, πολλά από τα φυτά φαίνονται να είναι σύνθετα: οι ρίζες ενός είδους έχουν ""κολληθεί"" στον κορμό ενός άλλου, με λουλούδια από ένα τρίτο. [Επεξεργασία] Αλχημεία Οι λίμνες και οι σωλήνες στη ""βιολογική"" ενότητα μοιάζουν να παραπέμπουν στην αλχημεία, που θα ήταν επίσης σχετική αν το βιβλίο περιείχε οδηγίες για την παρασκευή φαρμακευτικών ουσιών. Όμως, τα αλχημιστικά βιβλία της εποχής μοιράζονται μια κοινή γλώσσα εικόνων και συμβόλων, όπου οι διαδικασίες και τα υλικά αντιπροσωπεύονται από συγκεκριμένες εικόνες (αετός, βάτραχος, ο άντρας στον τάφο, το ζευγάρι στο κρεβάτι κλπ) ή καθορισμένους χαρακτήρες (κύκλος με σταυρό κλπ), και τίποτα απ' αυτά δεν έχει ουσιαστικά βρεθεί στο χειρόγραφο Βόινιτς. [Επεξεργασία] Αλχημιστικό βοτανολόγιο Ο Σέρτζιο Τορεζέλλα, ειδικός στα αρχαία βότανα, επεσήμανε ότι το χειρόγραφο θα μπορούσε να είναι ""αλχημιστικό βοτανολόγιο"", που στην πραγματικότητα δεν είχε καμία σχέση με αλχημεία, αλλά ήταν απλά ένα ψεύτικο βοτανολόγιο με επινοημένες εικόνες, που κάποιος κομπογιαννίτης γιατρός χρησιμοποιούσε για να εντυπωσιάζει τους πελάτες του. Φαίνεται ότι υπήρχε μια μικρή ""βιομηχανία"" τέτοιων βιβλίων κάπου στη Βόρεια Ιταλία, σχεδόν την ίδια εποχή με το βιβλίο. Όμως, εκείνα τα βιβλία διαφέρουν από το χειρόγραφο σε στυλ και μορφή, και ήταν όλα γραμμένα σε απλή γλώσσα. [Επεξεργασία] Αστρολογικό βοτανολόγιο Οι αστρολογικές προβλέψεις πάντα έπαιζαν σημαντικό ρόλο στη συγκομιδή των βοτάνων, την αφαίμαξη και άλλες ιατρικές διαδικασίες που συνηθίζονταν την εποχή που δημιουργήθηκε το βιβλίο. Πάντως, εκτός από τα γνωστά Ζωδιακά σύμβολα, και ένα διάγραμμα που πιθανόν απεικονίζει τους κλασσικούς πλανήτες, κανείς δεν μπόρεσε να ερμηνεύσει τις εικόνες με βάση τις γνωστές αστρολογικές παραδόσεις (ευρωπαϊκές ή άλλες). [Επεξεργασία] Μικροσκόπια και τηλεσκόπια Μια κυκλική εικόνα στην ""αστρονομική"" ενότητα δείχνει ένα αντικείμενο ακαθόριστου σχήματος με τέσσερις κυρτούς ""βραχίονες"", κάτι που μερικοί έχουν ερμηνεύσει σαν απεικόνιση ενός γαλαξία, που θα μπορούσε να παρατηρηθεί μόνο με τηλεσκόπιο. Άλλες εικόνες ερμηνεύτηκαν σαν κύτταρα, παρατηρημένα με μικροσκόπιο. Αυτό θα σήμαινε ότι το χειρόγραφο δημιουργήθηκε στην πρώιμη σύγχρονη αντί για τη μεσαιωνική εποχή. Όμως, οι ομοιότητες αυτές των εικόνων με γαλαξίες και κύτταρα είναι αμφισβητούμενες: με πιο προσεκτική παρατήρηση, το κέντρο του ""γαλαξία"" φαίνεται περισσότερο σαν λίμνη με νερό. [Επεξεργασία] Θεωρίες για τη γλώσσα Πολλές θεωρίες έχουν προταθεί όσον αφορά τη ""γλώσσα"" στην οποία είναι γραμμένη το χειρόγραφο. Αυτός είναι μόνο ένας ενδεικτικός κατάλογος. [Επεξεργασία] Κώδικας αντικατάστασης Σύμφωνα με αυτή τη θεωρία, το χειρόγραφο περιέχει κείμενο κατανοητό σε κάποια Ευρωπαϊκή γλώσσα, που σκόπιμα παραποιήθηκε και έγινε ακατανόητο με τη μετατροπή του στο ""αλφάβητο"" Βόινιτς δια μέσω κάποιου είδους κρυπτοσυστήματος, ενός αλγόριθμου που δρούσε σε μεμονωμένα γράμματα. Αυτή ήταν και η υπόθεση εργασίας για τις περισσότερες προσπάθειες αποκρυπτογράφησης που έγιναν κατά τον εικοστό αιώνα, μια από τις οποίες από (ανεπίσημη) ομάδα μελών του NSA υπό την ηγεσία του Γουίλιαμ Φρίντμαν στις αρχές της δεκαετίας του '50. Οι απλοί κώδικες αντικατάστασης μπορούν να αποκλειστούν, επειδή είναι πολύ εύκολο να σπάσουν. Έτσι οι προσπάθειες κρυπτανάλυσης επικεντρώθηκαν στους πολυαλφαβητικούς κώδικες, που επινοήθηκαν από τον Λεόνε Μπατίστα Αλμπέρτι στα 1460. Σε αυτούς συμπεριλαμβάνεται ο περίφημος κώδικας Βιτζενέρε, που θα μπορούσε να είχε ενισχυθεί με τη χρήση τυφλών ή/και ισοδύναμων συμβόλων, αναγραμματισμών, παραπειστικών διαστημάτων ανάμεσα στις λέξεις κ.α. Κάποιοι υπέθεσαν ότι τα φωνήεντα σβήστηκαν πριν κρυπτογραφηθεί το κείμενο. Πολλές παρόμοιες υποθέσεις έχουν γίνει, αλλά καμία δεν έγινε πλατιά δεκτή, κυρίως επειδή οι προτεινόμενοι αλγόριθμοι κρυπτογράφησης εξαρτώνται από τόσες πολλές υποθέσεις από την πλευρά του χρήστη, που θα μπορούσε να εξαχθεί κατανοητό κείμενο από οποιαδήποτε τυχαία σειρά χαρακτήρων. Το κύριο επιχείρημα αυτής της θεωρίας είναι ότι η χρήση ενός περίεργου αλφάβητου από έναν Ευρωπαίο συγγραφέα δεν εξηγείται παρά μόνο σαν προσπάθεια να αποκρυφτούν οι πληροφορίες. Πράγματι, ο Ρότζερ Μπέικον είχε κρυπτογραφικές γνώσεις, και η εκτιμώμενη ημερομηνία δημιουργίας του εγγράφου συμπίπτει χοντρικά με την γέννηση της κρυπτογραφίας σαν συστηματική επιστήμη. Εναντίον αυτής της θεωρίας υπάρχει το επιχείρημα ότι η χρήση ενός πολυαλφαβητικού κώδικα θα κατέστρεφε τα ""φυσιολογικά"" στατιστικά χαρακτηριστικά του χειρογράφου, όπως το ότι ακολουθεί το Νόμο του Ζιπφ. Επίσης, αν και οι πολυαλφαβητικοί κώδικες αντικατάστασης εφευρέθηκαν γύρω στο 1467, οι παραλλαγές τους έγιναν δημοφιλείς τον 16ο αιώνα, κάπως αργά σε σχέση με την εκτιμώμενη χρονολογία δημιουργίας του βιβλίου. [Επεξεργασία] Κώδικας σημειωματάριου Σύμφωνα με αυτή τη θεωρία, οι ""λέξεις"" του χειρόγραφου Βόινιτς στην πραγματικότητα είναι κώδικες που αντιστοιχούν σε άλλες λέξεις ενός ""λεξικού"" ή ""σημειωματάριου"" όπου βρίσκονται οι αντίστοιχες κανονικές λέξεις. Η κυριότερη απόδειξη για αυτή τη θεωρία είναι ότι η εσωτερική δομή και η κατανομή μηκών των λέξεων είναι παρόμοιες με αυτές των ρωμαϊκών αριθμών που, εκείνη την εποχή, θα ήταν φυσική επιλογή για τους κώδικες. Όμως, οι κώδικες που βασίζονται σε βιβλία είναι κατάλληλοι μόνο για σύντομα μηνύματα, επειδή είναι δύσκολο να γραφούν και να διαβαστούν. [Επεξεργασία] Οπτικός κώδικας Ο Τζέιμς Φιν, στο βιβλίο του ""Η ελπίδα της Πανδώρας"" του 2004 προτείνει ότι το χειρόγραφο είναι στην πραγματικότητα κωδικοποιημένα Εβραϊκά. Αν τα γράμματα του βιβλίου μεταγραφούν σύμφωνα με το Ευρωπαϊκό Αλφάβητο Βόινιτς, πολλές από τις λέξεις του μπορούν να θεωρηθούν εβραϊκές, που επαναλαμβάνονται με διάφορες παραμορφώσεις για να μπερδέψουν τον αναγνώστη. Για παράδειγμα, η λέξη ΑΙΝ από το χειρόγραφο είναι η εβραϊκή λέξη για το ""μάτι"", και εμφανίζεται σε διάφορες παραλλαγές όπως ""aiin"" ή ""aiiin"", έτσι ώστε να φανεί ότι πρόκειται για διαφορετικές λέξεις. Χρησιμοποιούνται επίσης κι άλλες μέθοδοι οπτικής κρυπτογράφησης. Το κύριο επιχείρημα υπέρ αυτής της θεωρίας είναι το ότι θα εξηγούσε την αποτυχία των περισσότερων ερευνητών στην αποκρυπτογράφηση του χειρόγραφου, καθώς βασίζονται σε πιο μαθηματικοποιημένες μεθόδους. Το κύριο επιχείρημα εναντίον της είναι ότι μια τέτοια ποιοτική κρυπτογράφηση θα δυσκόλευε πάρα πολύ έναν αποκωδικοποιητή, με δεδομένες τις πολλές διαφορετικές οπτικές ερμηνείες ενός συγκεκριμένου κειμένου. Θα ήταν δύσκολο να ξεχωρίσει κανείς τι ποσοστό της ερμηνείας θα βασιζόταν στο αυθεντικό κείμενο, και τι ποσοστό θα ήταν απλή αντανάκλαση της υποκειμενικής προδιάθεσης του αποκωδικοποιητή. [Επεξεργασία] Μικρογραφία Μετά την επανεμφάνιση του χειρόγραφου το 1912, μια από τις πρώτες προσπάθειες να αποκαλυφθεί το μυστικό του βιβλίου (και μια από τις πρώτες διαβεβαιώσεις για την αποκρυπτογράφησή του) έγινε το 1921 από τον Ουίλιαμ Νιούμπολντ του Πανεπιστημίου της Πενσυλβάνια. Η υπόθεσή του ήταν ότι το κείμενο δεν είχε κάποιο συγκεκριμένο νόημα, αλλά το κάθε ""γράμμα"" στην πραγματικότητα αποτελούνταν από μια σειρά μικροσκοπικών χαρακτήρων, ορατών μόνο με μεγέθυνση. Αυτά τα σύμβολα, που βασίζονταν στην αρχαία ελληνική στενογραφία, υποτίθεται ότι συγκροτούσαν ένα δεύτερο επίπεδο κειμένου που περιείχε το πραγματικό περιεχόμενο των γραφομένων. Με βάση αυτά, ο Νιούμπολντ ισχυρίστηκε ότι αποκρυπτογράφησε ολόκληρες παραγράφους, που αποδείκνυαν όχι μόνο ότι ο Μπέικον έγραψε το βιβλίο, αλλά και ότι είχε χρησιμοποιήσει μικροσκόπιο τετρακόσια χρόνια πριν απ' τον Λέβενχουκ. Παρόλα αυτά, ο Τζον Μάνλυ του Πανεπιστημίου του Σικάγο επεσήμανε σημαντικές αδυναμίες σε αυτή τη θεωρία. Κάθε στενογραφικός χαρακτήρας μπορούσε να έχει πολλές ερμηνείες, χωρίς να υπάρχει αξιόπιστος τρόπος να καθοριστεί ποια από αυτές ίσχυε κάθε φορά. Επίσης, η μέθοδος του Νιούμπολντ απαιτούσε την αναδιάταξη των γραμμάτων κατά βούληση μέχρις ότου παράγονταν κατανοητά Λατινικά. Αυτοί και μόνο οι παράγοντες έδιναν στο σύστημα τόση ελαστικότητα, ώστε σχεδόν οτιδήποτε θα μπορούσε να ""διαβαστεί"" στα μικροσκοπικά σύμβολα, που έτσι κι αλλιώς ήταν από μόνα τους παραπλανητικά. Αν και υπάρχει μια εβραϊκή παράδοση στη μικρογραφία, δεν είναι ούτε στο ελάχιστο τόσο πολύπλοκη και συμπυκνωμένη όσο υποστήριξε ο Νιούμπολντ. Με μια κοντινότερη ματιά, οι ""χαρακτήρες"" φαίνονται να είναι απλό αποτέλεσμα του τρόπου με τον οποίο το μελάνι ραγίζει καθώς στεγνώνει πάνω στην περγαμηνή. Χάρη στην πλήρη κατάρριψη της θεωρίας από τον Μάνλυ, το ενδεχόμενο της μικρογραφίας σήμερα θεωρείται εκτός συζήτησης. [Επεξεργασία] Στεγανογραφία Αυτή η θεωρία υποστηρίζει ότι το κείμενο του χειρόγραφου είναι ως επί το πλείστον χωρίς νόημα, αλλά περιέχει χρήσιμη πληροφορία κρυμμένη σε δευτερεύουσες λεπτομέρειες-για παράδειγμα, στο δεύτερο γράμμα κάθε λέξης, ή τον αριθμό των γραμμάτων κάθε γραμμής. Αυτή η πρακτική, που λέγεται στεγανογραφία, είναι πολύ παλιά και περιγράφεται από τον Γιοχάννες Τριθέμιους (Johannes Trithemius) στα 1499. Κάποιοι υποστήριξαν ότι το κείμενο εξάγεται με κάποιου είδους πλέγμα Κάρνταν. Αυτή η θεωρία είναι δύσκολο είτε να αποδειχθεί είτε να διαψευσθεί, καθώς οι στεγανογραφίες ποικίλλουν ως προς το βαθμό δυσκολίας της αποκρυπτογράφησης. Ένα επιχείρημα εναντίον της είναι ότι η χρήση ενός φαινομενικά κρυπτογραφημένου κειμένου ως κάλυψη αντίκειται στο βασικό σκοπό της στεγανογραφίας, που είναι να κρύψει την ίδια την ύπαρξη κρυφού μηνύματος. Κάποιοι πρότειναν ότι το κατανοητό κείμενο θα μπορούσε να κρύβεται στο μήκος ή το σχήμα ορισμένων σημαδιών της πένας. Υπάρχουν πράγματι παραδείγματα στεγανογραφίας από εκείνη την εποχή που χρησιμοποιούν το σχήμα των γραμμάτων (πλάγια γραφή αντί για κανονική) για να κρύψουν πληροφορία. Όμως, όταν εξεταστούν σε μεγάλη μεγέθυνση, οι χαρακτήρες του χειρόγραφου φαίνονται σχετικά φυσικοί, απλά κάπως επηρεασμένοι από την ανώμαλη επιφάνεια της περγαμηνής. [Επεξεργασία] Εξωτική φυσική γλώσσα Ο γλωσσολόγος Ζακ Γκέϊ κάποτε πρότεινε ότι το κείμενο του βιβλίου μπορεί να είναι κάποια εξωτική φυσική γλώσσα, γραμμένη σαν κείμενο με ένα τεχνητό αλφάβητο. Η λεξική δομή είναι πράγματι παρόμοια με αυτή πολλών γλωσσών που ανήκουν στις οικογένειες της Ανατολικής και Κεντρικής Ασίας, κυρίως των Σινοθιβετικών γλωσσών (Κινέζικα, Θιβετιανά και Βιρμανικά), των Αυστροασιατικών γλωσσών, (Βιετναμέζικα, Χμερ κλπ) και πιθανά των Ταϊλανδικών γλωσσών (Ταϊλανδική γλώσσα, Λαοτινή γλώσσα). Σε πολλές από αυτές τις γλώσσες, οι λέξεις έχουν μόνο μια συλλαβή, και οι συλλαβές έχουν μια μάλλον πλούσια δομή, που περιλαμβάνει τονικά πρότυπα. Η θεωρία έχει κάποια ιστορική βάση. Αν και αυτές οι γλώσσες κατά κύριο λόγο είχαν δικά τους συστήματα γραφής, αυτά ήταν πολύ δύσκολα για τους Δυτικούς επισκέπτες. Αυτό οδήγησε στην επινόηση πολλών φωνητικών αλφαβήτων, κυρίως με Λατινικά γράμματα, μερικές όμως φορές και με τεχνητά. Αν και τα γνωστά παραδείγματα χρονολογούνται πολύ αργότερα από το χειρόγραφο Βόινιτς, υπάρχουν αναφορές για εκατοντάδες εξερευνητές και ιεραπόστολους που θα μπορούσαν να είχαν κάνει κάτι τέτοιο-ακόμα και πριν το ταξίδι του Μάρκο Πόλο τον 13ο αιώνα, αλλά ειδικά μετά την ανακάλυψη του δρόμου προς την Ανατολή από τον Βάσκο ντα Γκάμα το 1499. Ο συγγραφέας του χειρόγραφου θα μπορούσε επίσης να είναι κάποιος ιθαγενής από την ανατολική Ασία που ζούσε στην Ευρώπη, ή που μορφώθηκε σε κάποια Ευρωπαϊκή αποστολή. Το κύριο επιχείρημα υπέρ της θεωρίας είναι ότι συνάδει με όλα τα στατιστικά χαρακτηριστικά του χειρόγραφου που έχουν ελεγχθεί μέχρι τώρα, συμπεριλαμβανομένων και των διπλών και τριπλών λέξεων (που σε Κινεζικά και Βιετναμέζικα κείμενα απαντώνται με περίπου την ίδια συχνότητα που υπάρχουν και στο χειρόγραφο Βόινιτς). Εξηγεί επίσης την έλλειψη αριθμών και Δυτικών συντακτικών χαρακτηριστικών (όπως τα άρθρα και τα επιρρήματα) και το ακατανόητο των εικονογραφήσεων. Ένα άλλο πιθανό στοιχείο είναι δύο μεγάλα κόκκινα σύμβολα στην πρώτη σελίδα, που έχουν παρομοιαστεί με τίτλο βιβλίου σε Κινέζικο στυλ, ανάποδα και κακογραμμένα. Επίσης, η φαινομενική διαίρεση του χρόνου σε 360 υποδιαιρέσεις (αντί για 365), σε ομάδες των 15 που ξεκινούν από τους Ιχθύες, είναι χαρακτηριστικό του Κινέζικου αγροτικού ημερολογίου (jie q`i). Το κύριο επιχείρημα κατά της θεωρίας είναι ότι κανείς (συμπεριλαμβανομένων επιστημόνων της Κινεζικής Ακαδημίας Επιστημών του Πεκίνου) δεν μπόρεσε να διακρίνει κάποια ξεκάθαρα δείγματα Ασιατικού συμβολισμού ή Ασιατικής επιστήμης στις εικονογραφήσεις. Στα τέλη του 2003, ο Πολωνός Ζμπίγκνιου Μπάνασικ υποστήριξε ότι το χειρόγραφο είναι κείμενο στη γλώσσα Μαντσού και κυκλοφόρησε μια ημιτελή μετάφραση της πρώτης σελίδας του χειρόγραφου . [Επεξεργασία] Τεχνητή γλώσσα Η περίεργη εσωτερική δομή των ""λέξεων"" του χειρόγραφου οδήγησε τους Γουίλιαμ Φρίντμαν και Τζον Τίλτμαν στο συμπέρασμα ότι το κείμενο είναι μια τεχνητή γλώσσα-ειδικότερα, μια ""φιλοσοφική"" τεχνητή γλώσσα. Σε γλώσσες αυτής της κατηγορίας, το λεξιλόγιο οργανώνεται σύμφωνα με ένα σύστημα κατηγοριοποίησης, έτσι ώστε το γενικότερο νόημα μιας λέξης να μπορεί να εξαχθεί από την ακολουθία των γραμμάτων. Για παράδειγμα, στη σύγχρονη τεχνητή γλώσσα Ρο, το πρόθεμα bofo- χαρακτηρίζει την κατηγορία των χρωμάτων, και κάθε λέξη που ξεκινά με αυτά τα γράμματα αναφέρεται σε ένα χρώμα: το""κόκκινο"" είναι bofoc, και το ""κίτρινο"" bofof. (Αυτή είναι μια ακραία παραλλαγή του Συστήματος κατηγοριοποίησης της Βιβλιοθήκης του Κογκρέσου που χρησιμοποιείται από πολλές βιβλιοθήκες. Σ' αυτό το σύστημα, το ""Ρ"" αντιπροσωπεύει την κατηγορία ""γλώσσα και λογοτεχνία"", το ""ΡΑ"" την Ελληνική γλώσσα και τα Λατινικά, κλπ). Η ιδέα αυτή είναι αρκετά παλιά και ανήκει στον Τζον Ουίλκινς (John Wilkins) από τα 1668, μεταγενέστερα βέβαια της δημιουργίας του χειρόγραφου κατά δύο αιώνες. Στα περισσότερα γνωστά παραδείγματα, οι κατηγορίες υποδιαιρούνται βάσει των καταλήξεων των λέξεων. Έτσι, ένα κείμενο που πραγματεύεται ένα συγκεκριμένο θέμα θα περιείχε πολλές λέξεις με το ίδιο πρόθεμα: για παράδειγμα, όλα τα ονόματα φυτών θα ξεκινούσαν με τα ίδια γράμματα, το ίδιο και οι αρρώστιες κλπ. Αυτό θα μπορούσε να εξηγήσει την επαναληπτική φύση του κειμένου Βόινιτς. Πάντως, κανείς δεν μπόρεσε ακόμα να αποδώσει ένα συγκεκριμένο νόημα σε κάποια πρόθεση ή κατάληξη λέξεων του χειρογράφου. [Επεξεργασία] Γλωσσολαλιά Στο βιβλίο τους, οι Κέννεντυ και Τσώρτσιλ επισημαίνουν την πιθανότητα το χειρόγραφο να είναι προϊόν μιας περίπτωσης γλωσσολαλιάς, επικοινωνίας με το υπερπέραν ή τέχνης του περιθωρίου. Αν έτσι έχουν τα πράγματα, ο συγγραφέας του βιβλίου αναγκάστηκε να γράψει μεγάλα κομμάτια κειμένου κατά ένα τρόπο που θυμίζει την αυτόματη γραφή, είτε υπακούοντας σε κάποιες ""φωνές"" είτε λόγω εσωτερικής παρόρμησης. Αν και στη γλωσσολαλιά το κείμενο συχνά γράφεται σε μια επινοημένη γλώσσα (που συνήθως είναι φτιαγμένη από κομμάτια της γλώσσας που μιλάει ο συγγραφέας), παρόλα αυτά η επινόηση ενός συστήματος γραφής γι' αυτό το σκοπό είναι σπάνιο φαινόμενο. Οι Κέννεντυ και Τσώρτσιλ φέρνουν σαν παράδειγμα τα έργα της Χίλντεγκαρντ του Μπίνγκεν και παραλληλίζουν τις εικόνες που έφτιαχνε όταν υπέφερε από σοβαρή ημικρανία με ορισμένες εικονογραφήσεις του χειρόγραφου, ειδικά με τους ""ποταμούς αστεριών"" που απαντώνται συχνά και την επαναλαμβανόμενη εμφάνιση των ""νυμφών"" στη βιολογική ενότητα. Η θεωρία είναι ουσιαστικά αδύνατο να επιβεβαιωθεί ή να διαψευσθεί, από τη στιγμή που δεν έχει αποκρυπτογραφηθεί το κείμενο· οι ίδιοι οι Κέννεντυ και Τσώρτσιλ δεν έχουν πειστεί για την ορθότητά της, αλλά την εξετάζουν σαν σοβαρή πιθανότητα. Ένα από τα προβλήματα αυτής της θεωρίας είναι ότι δεν μπορεί να εξηγήσει την σκόπιμη διάρθρωση του βιβλίου και τις προσεκτικά κατασκευασμένες ενότητες της βοτανικής και της κοσμολογίας. [Επεξεργασία] Απάτη Τα περίεργα χαρακτηριστικά του κειμένου (όπως οι διπλές και τριπλές λέξεις), το ύποπτο περιεχόμενο των εικονογραφήσεων (όπως τα ""συγκολλημένα"" φυτά), η απουσία ιστορικών αναφορών και σθεναρή αντίστασή του στις προσπάθειες αποκωδικοποίησης έχουν οδηγήσει πολλούς στο συμπέρασμα ότι το χειρόγραφο μπορεί να είναι απάτη. Το 2003, ο επιστήμονας της πληροφορικής Γκόρντον Ραγκ (Gordon Rugg) έδειξε ότι μπορούσε να κατασκευάσει κείμενο παρόμοιο με αυτό του χειρόγραφου, χρησιμοποιώντας πίνακες με προθέματα, θέματα και καταλήξεις λέξεων που επιλέγονταν και συνδυάζονταν με ένα διάτρητο χάρτινο πλαίσιο. Ο μηχανισμός αυτός, γνωστός σαν πλέγμα Κάρνταν (Cardan grille), εφευρέθηκε γύρω στα 1550 σαν εργαλείο κρυπτογράφησης, λίγο μεταγενέστερα αλλά πάντως την ίδια εποχή με την εκτιμώμενη χρονολογία δημιουργίας του χειρόγραφου. Μερικοί όμως ισχυρίζονται ότι από τη στιγμή που τα ψευδοκείμενα που δημιούργησε στα πειράματά του ο Ραγκ δεν έχουν τις ίδιες λέξεις και την ίδια στατιστική με το χειρόγραφο Βόινιτς, η ομοιότητά τους με τα ""Βοϊνιτσιανά"" είναι επιφανειακή. Το κύριο επιχείρημα για την αυθεντικότητα του κειμένου είναι γενικά ότι το χειρόγραφο είναι πολύ περίπλοκο για να κατασκευάστηκε με σκοπό την εξαπάτηση. Όπως αναφέρθηκε, πολλοί σοβαροί γλωσσολόγοι και ιστορικοί έχουν διαπιστώσει ότι το χειρόγραφο είναι πολύ περίπλοκο και ενδιαφέρον. Οι απάτες, ειδικά εκείνης της εποχής, τείνουν να είναι άτεχνες και χοντροκομμένες. Αν το χειρόγραφο είναι όντως απάτη, είναι παρόλα αυτά μια πολύ περίτεχνη απάτη, και το ερώτημα του γιατί δημιουργήθηκε παραμένει σε κάθε περίπτωση αναπάντητο. Οι μελετητές γλωσσών έχουν επισημάνει ότι το χειρόγραφο διαθέτει ορισμένες στατιστικές λέξεων που απαντώνται στις φυσικές γλώσσες, και τις οποίες δεν έχει, γενικά, το τυχαία δημιουργημένο κείμενο. Από την άλλη, κάποιες έρευνες δείχνουν ότι το τυχαίο κείμενο μπορεί να παρουσιάσει τέτοια χαρακτηριστικά . Όπως κι ο ίδιος ο Ραγκ παραδέχεται, η δυνατότητα κατασκευής ενός τέτοιου χειρογράφου με τεχνικές εκείνης της εποχής δεν σημαίνει απαραίτητα ότι το ίδιο το χειρόγραφο Βόινιτς είναι απάτη. Ούτε είναι αδύνατο, αν και όχι πολύ πιθανό, το τυχαίο κείμενο να παρουσιάζει κάποια στατιστική ομοιότητα με τις φυσικές γλώσσες. Έτσι, καμία από αυτές τις δυο θέσεις δεν μπορούμε να πούμε ότι κλείνει το θέμα. Το Απρίλιο του 2007, μια μελέτη του αυστριακού ερευνητή Αντρέας Τσίνερ (Andreas Schinner) που εκδόθηκε στο Cryptologia υποστήριξε την υπόθεση της απάτης . Ο Τσίνερ θεώρησε πως απέδειξε ότι οι στατιστικές ιδιότητες του κειμένου του χειρογράφου ήταν ασυνάρτητες φράσεις που παρήχθησαν από μία ημιστοχαστική μέθοδο σαν και αυτή που περιέγραψε ο Ραγκ, Ωστόσο, η σύγκρισή του είναι έγκυρη μόνο για κείμενα γραμμένα σε ευρωπαϊκές γλώσσες ή κείμενα κρυπτογραφημένα δι' απλής αντικατάστασης και όχι για την ιδιαίτερα σύνθετη κρυπτογραφική μέθοδο του χειρογράφου, αν υφίσταται βεβαίως κάτι τέτοιο. Στα τέλη του 2007 ο Κλωντ Μαρτάν (Claude Martin) ισχυρίστηκε επίσης ότι το χειρόγραφο είναι απάτη στηριγμένη σε αλγόριθμο για αναγραμματισμό. Παρόλο που μια τέτοια μέθοδος θα μπορούσε να παράγει κείμενο παρόμοιο με αυτό του χειρογράφου, δεν εξηγεί ικανοποιητικά γιατί θα έπρεπε να χρησιμοποιηθεί μια τόσο δύσκολη και χρονοβόρα μέθοδος για μια απάτη, συν το γεγονός ότι τέτοια μέθοδος δε χρησιμοποιείτο κατά τον μεσαίωνα . Σε αυτή την περίπτωση το σημαντικότερο πιθανώς είναι ότι ο Μαρτάν αποφεύγει να εκθέσει τη λογική επαγωγή που τον οδήγησε σε αυτό το συμπέρασμα. [Επεξεργασία] Λογοτεχνία Το χειρόγραφο Βόινιτς έχει χρησιμοποιηθεί και ως το κύριο στοιχείο σε βιβλίο Έλληνα συγγραφέα .","Το χειρόγραφο Βόινιτς είναι ένα μυστηριώδες εικονογραφημένο βιβλίο με ακατανόητο περιεχόμενο. Θεωρείται ότι γράφτηκε πριν από αιώνες (400 έως 800 χρόνια περίπου) από κάποιον άγνωστο συγγραφέα που χρησιμοποίησε ένα άγνωστο σύστημα γραφής και ακατανόητη γλώσσα . Κατά τη διάρκεια της γνωστής ιστορίας του, το χειρόγραφο αποτέλεσε αντικείμενο εντατικής μελέτης από πολλούς επαγγελματίες και ερασιτέχνες κρυπταναλυτές, μεταξύ των οποίων μερικοί από τους κορυφαίους Αμερικανούς και Βρετανούς αποκωδικοποιητές του Β' Παγκόσμιου Πόλεμου, κανείς τους όμως δεν κατάφερε να αποκρυπτογραφήσει έστω και μια λέξη. Αυτές οι επανειλημμένες αποτυχίες έχουν κάνει το χειρόγραφο Βόινιτς ξακουστό στην ιστορία της κρυπτογραφίας , έδωσαν όμως βάση και στην άποψη ότι το βιβλίο δεν είναι τίποτε περισσότερο από μια περίτεχνη απάτη, μια δίχως νόημα εναλλαγή τυχαίων χαρακτήρων . Το βιβλίο είναι γνωστό με το όνομα του Πολωνο-αμερικάνου παλαιοπώλη βιβλίων Βίλφριντ Βόινιτς (Wilfrid Voynich), που το αγόρασε το 1912 . Σήμερα βρίσκεται στη βιβλιοθήκη του πανεπιστημίου του Γέιλ καταλογογραφημένο σαν αντικείμενο MS408 της Βιβλιοθήκης Σπανίων και Χειρογράφων Beinecke. Η πρώτη αναπαραγωγή του κυκλοφόρησε το 2005 ." el,242424914004d4870b483c72b9c949ba,"[Επεξεργασία] Προγενέστερα ημερολογιακά συστήματα Οι ανθρωπολόγοι έχουν παρατηρήσει ότι ημερολογιακές υποδιαιρέσεις διαφορετικές από την επταήμερη εβδομάδα (από τρεις μέχρι και οκτώ ημέρες) συναντώνται σε διάφορες αρχαίες κοινωνίες. Ένα αξιοπαρατήρητο κοινό σημείο είναι ότι συχνά η λέξη για την «εβδομάδα» συμπίπτει με τη λέξη για την «ημέρα τής αγοράς (ή της εμποροπανήγυρης)», πράγμα που αποτελεί ένδειξη ότι η εν λόγω έννοια αναπτύχθηκε σε αγροτικές ή προ-αγροτικές κοινωνίες, στις οποίες υπήρχε τόσο «αγορά» όσο και «ημέρα αγοράς». Σε αραιοκατοικημένες περιοχές, στις οποίες δεν διεξάγονται καθημερινά εμπορικές δραστηριότητες, ήταν ουσιώδες για τους παραγωγούς και τους καταναλωτές να καταλήξουν σε μια εκ των προτέρων συμφωνηθείσα ημέρα συναλλαγών, ειδικώς αν ο δρόμος προς την αγορά διαρκούσε αρκετές ώρες ή ημέρες. Η εβδομάδα (ως καθορισμένο διάστημα ημερών) αποτελούσε πολύ απλούστερο και ακριβέστερο τρόπο υπολογισμού τού χρόνου εν σχέσει με το σύστημα που βασιζόταν στο σεληνιακό ημερολόγιο ή στην εποχική (φαινόμενη) περιστροφή τής ουράνιας σφαίρας (του στερεώματος). Το μόνο μειονέκτημα ήταν ότι η εβδομάδα δεν είχε «ουράνια» προέλευση, αλλά στηριζόταν σε υπολογισμούς ανθρώπων μάλλον παρά στην κίνηση της σελήνης και των άστρων. Στην παραδοσιακή επταήμερη εβδομάδα, το μειονέκτημα αυτό ξεπεράστηκε με την αντιστοίχιση του ηλίου, της σελήνης και πέντε πλανητών γνωστών στους αρχαίους (Ερμής, Αφροδίτη, Άρης, Δίας, Κρόνος) σε κάθε μια από τις επτά ημέρες. [Επεξεργασία] Η επταήμερη εβδομάδα στους μη ινδοευρωπαϊκούς πολιτισμούς Οι αρχαίοι Χαλδαίοι/Βαβυλώνιοι φαίνεται ότι διέθεταν επταήμερη εβδομάδα, κατά την οποία κάθε ημέρα ήταν αφιερωμένη σε διαφορετική θεότητα. Η σπουδαιότητα του αριθμού επτά στη χαλδαϊκή αστρολογία και αστρονομία ήταν αξιοσημείωτη λόγω των επτά ουρανίων σωμάτων ή φωστήρων που φαίνονται κανονικά με γυμνό μάτι (ήλιος, σελήνη και πέντε πλανήτες) και συσχετίστηκαν με θεότητες. Η κινεζική χρήση τής επταήμερης εβδομάδας (και των πολιτισμών τής Κορέας, της Ιαπωνίας, του Θιβέτ και του Βιετνάμ) ανάγεται στο 600 π.Χ. περίπου, όταν η βαβυλωνιακή έννοια των επτά «φωστήρων» εισέδυσε και διαδόθηκε στην Κίνα. Μολονότι σε κάθε ημέρα αντιστοιχήθηκε ένας από τους φωστήρες, η εβδομάδα δεν επηρέασε την κοινωνική ζωή ή το επίσημο ημερολόγιο. Συνήθως χρησιμοποιείται για αστρολογικούς σκοπούς ή παρατίθεται σε βουδιστικά κείμενα, μέχρις ότου οι Ιησουίτες επανεισήγαγαν την έννοια τον 16ο αιώνα. Ως αποτέλεσμα, όταν τον 16ο αιώνα οι Ιάπωνες ήλθαν για πρώτη φορά σε επαφή με τους Ευρωπαίους, διαπίστωσαν έκπληκτοι ότι τα δικά τους ονόματα για τις ημέρες τής εβδομάδας αντιστοιχούσαν στα αγγλικά ονόματα (και στην πραγματικότητα διατηρούσαν πιστότερα τις αρχικές βαβυλωνιακές έννοιες, διότι στην Αγγλική είχαν εν τω μεταξύ εισέλθει θεωνύμια από τη σκανδιναβική μυθολογία). [Επεξεργασία] Η προέλευση του εβδομαδιαίου συστήματος Η εβδομάδα ως επταήμερο σύστημα υπολογισμού του χρόνου έχει φθάσει στον Δυτικό πολιτισμό με αφετηρία το εβραϊκό ημερολόγιο. Οι Ινδοευρωπαίοι δεν φαίνεται να είχαν ενδιάμεση μονάδα μετρήσεως του χρόνου μεταξύ τού μήνα και της ημέρας, πράγμα που εξηγεί γιατί η λ. ἑβδομάς και αντίστοιχοι όροι των ινδοευρωπαϊκών γλωσσών (λ.χ. λατ. septimāna) συναντώνται από την ελληνιστική / χριστιανική εποχή και μετά με τη σημασία των επτά ημερών. Η όποια διαίρεση του μηνός σε υποδιαστήματα κατά την εποχή πριν από την κατίσχυση του εβραϊκού ημερολογίου θα πρέπει να βασιζόταν, όπως δέχονται οι μελετητές, στην παρατήρηση των φάσεων της σελήνης και γενικότερα στο σεληνιακό σύστημα. Μολονότι ορισμένες θεωρίες εικάζουν ότι το επταήμερο σύστημα αποτελεί απλουστευτικά το ένα τέταρτο του σεληνιακού μήνα, αυτό δεν ερμηνεύει ικανοποιητικά τα παρακάτω δεδομένα. Οι Ινδοί, όπως δείχνει η σανσκριτική γλώσσα, διαιρούσαν τον μήνα σε δύο ίσα μέρη (paks'a «πτέρυγα, τμήμα»), τα οποία κατονόμαζαν με όρους που σημαίνουν «αύξουσα σελήνη» και «φθίνουσα σελήνη». Όμοια διαίρεση φαίνεται ότι είχαν υιοθετήσει οι Κέλτες, ενώ τόσο οι αρχαίοι Έλληνες όσο και οι Ρωμαίοι διαιρούσαν τον μήνα με βάση τις φάσεις της σελήνης και τις αντίστοιχες εορτές. Η διαίρεσή τους χαρακτηριζόταν από μάλλον ατελή υπολογισμό, πράγμα αναμενόμενο για κάθε σεληνοκεντρικό σύστημα· θα μπορούσαμε να υποστηρίξουμε ότι χώριζαν τον μήνα σε τρία δεκαήμερα (πβ. λατ. nundinum «διάστημα εννέα ημερών (μεταξύ δύο εορτασμών)»). Κατάλοιπο της αρχικά σεληνιακής βάσεως της υποδιαίρεσης είναι οι λέξεις των γερμανικών γλωσσών για την εβδομάδα, οι οποίες έχουν ως αφετηρία τον αρχ. γερμανικό όρο wika-, που ίσως σημαίνει «αλλαγή, μεταβολή, τροπή (της σελήνης)». Σε αυτόν έχουν την απώτερη αναγωγή τους οι ομόρριζες λέξεις Woche (γερμ.), week (αγγλ.), vecka (σουηδ.), uge (δαν.) κ.ά. Η ιστορικοσυγκριτική γλωσσολογία δέχεται, με βάση αυτές και άλλες παρατηρήσεις, ότι η επταήμερη εβδομάδα ήταν άγνωστη στον ινδοευρωπαϊκό κόσμο πριν από την είσοδο του εβραϊκού ημερολογίου και τις Βιβλικές μαρτυρίες για αυτό. Το εβραϊκό ημερολόγιο είχε ως σημείο αναφοράς το Σάββατο (εβρ. שׁבת «ανάπαυση») και αριθμούσε τις ημέρες με βάση αυτό. Ως αποτέλεσμα, η ελληνιστική λέξη σάββατον δήλωνε την «ημέρα τού Σαββάτου», το «έβδομο έτος αγραναπαύσεως» (Wayyiqra’ 26:43 והארץ תעזב מהם ותרץ את־שׁבתתיה, τονίζω τη βασική ρίζα τής λέξης שׁבת που εδώ είναι σε πληθυντικό· Μετάφρ. των LXX, Λευιτικόν 26:43 τότε προσδέξεται ἡ γῆ τὰ σάββατα αὐτῆς ἐν τῷ ἐρημωθῆναι αὐτὴν δι΄ αὐτούς), αλλά και ολόκληρη την επταήμερη «εβδομάδα» (Κ.Δ., Κατὰ Λουκᾶν 18:12: νηστεύω δὶς τοῦ σαββάτου, που δεν εννοεί «δύο φορές το Σάββατο», αλλά «δύο φορές την εβδομάδα»). Εφόσον το Σάββατο αποτελούσε σημείο αναφοράς στο εβραϊκό ημερολόγιο, εύκολα κατανοούμε γιατί οι υπόλοιπες ημέρες κατονομάζονταν (στην ελληνιστική Κοινή) με αυτήν ως επίκεντρο: μία σαββάτων, δευτέρα σαββάτων, τρίτη σαββάτων…, ενώ η ημέρα πριν από το Σάββατο αποκλήθηκε αρχικώς προσάββατον και κατόπιν παρασκευή «προετοιμασία (για το Σάββατο)». [Επεξεργασία] Λειτουργική εβδομάδα Στη Χριστιανική Λειτουργική ζωή, η Κυριακή, με την ιδιαίτερη θρησκευτική σημασία της, δεσπόζει των υπόλοιπων ημερών της εβδομάδας. Ο ιερός ρυθμός της εβδομάδας είχε πρωταρχική σημασία στα ήθη και τις θρησκευτικές πράξεις των Εβραίων, καθώς συσχετίστηκε με τη δραστηριότητα του δημιουργού Θεού και την ιερή ανάπαυσή του (Γέν. 2:2). Το γεγονός αυτό οδήγησε στην αργία του Σαββάτου που εμφανίζεται ήδη στα αρχαιότερα κείμενα του ιουδαϊκού Νόμου (Έξ. 20:8) και στην Παλαιά Διαθήκη. Οι πρώτοι μεταστραφέντες Ιουδαίοι Χριστιανοί έμειναν, καθώς φαίνεται, προσκολλημένοι στα έθιμα με τα οποία είχαν ανατραφεί (εφ' όσον αυτά ήταν συμβατά με το νόμο του Ευαγγελίου) και συνέχισαν αρχικά να θεωρούν σημαντικό το Σάββατο (Ματθ. 28:1, Μάρκ. 15:42, 16:1, Ιωάν. 19:42). Σύντομα, όμως, ημέρα λατρείας της Εκκλησίας γίνεται η πρώτη μέρα της εβδομάδας, η Κυριακή, ως ""ημέρα του Κυρίου"" (Πράξ. 20:7, Α' Κορ. 16:2, Αποκ. 1:10). Παρ' όλ' αυτά, ο κύκλος των επτά ημερών παρέμεινε και συνέχισε να ισχύει όπως και πριν. Κατά τον 1ο και 2ο αιώνα μ.Χ., οι εορτασμοί των σημαντικών χριστιανικών μυστηρίων είναι πιθανό ότι είχαν εβδομαδιαία περιοδικότητα. Για παράδειγμα, η Κυριακή, σύμφωνα με την Επιστολή Βαρνάβα (xv), ""ἔστιν ἄλλου κόσμου ἀρχή"", και όπως αναφέρει ο συγγραφέας της επιστολής: Και πάλι, ένα άλλο έργο με γενικό τίτλο Διδαχαί των αποστόλων, που αν και ψευδεπίγραφο ήταν ιδιαίτερα διαδεδομένο μεταξύ των Χριστιανών των πρώτων αιώνων μ.Χ., ορίζει: ενώ στο κεφ. xiv προτρέπει: Συνολικά, μέσα από τα κείμενα του Τερτυλλιανού, τους Αποστολικούς κανόνες και άλλα πρωτοχριστιανικά έργα, γίνεται ξεκάθαρη η συνάφεια της Ανάστασης του Κυρίου με την Κυριακή, η οποία έγινε ημέρα λατρείας, όπως και η σύνδεση της Τετάρτης και της Παρασκευής με την προδοσία του Ιούδα και το Πάθος του Χριστού αντίστοιχα. Αν και αυτή η αρχαία αντίληψη υποχώρησε σταδιακά δίνοντας τη θέση της σε έναν ετήσιο κύκλο νέων επετείων και εορτασμών, η εβδομάδα διατήρησε τη σπουδαιότητά της όπως δείχνουν οι ακολουθίες των λεγόμενων Κανονικών Ωρών (Divine Office), όπου στη Ρωμαιοκαθολική Εκκλησία επτά (7) υποδιαιρέσεις της ημέρας έχουν οριστεί για προσευχή, αλλά και η υποχρεωτική εβδομαδιαία ανάγνωση ολόκληρου του Ψαλτηρίου, που, όπως μαθαίνουμε από τον λειτουργικό συγγραφέα Αμαλάριο του Μετς, του 9ου αιώνα, έγινε αποδεκτή στο βασιλικό παρεκκλήσιο του Άαχεν το έτος 802. Η διαίρεση αυτή του Ψαλτηρίου σε γενικές γραμμές ήταν ίδια με αυτήν που περιείχε η Ρωμαιοκαθολική Σύνοψη μέχρι την έκδοση των Αποστολικών κανόνων, ""Θεία Έμπνευση"", της 1ης Νοεμβρίου 1911. Επιπλέον, όπως αναφέρει ο Αμαλάριος, η λειτουργική αυτή διαίρεση που είχε δεχτεί η Εκκλησία της Ρώμης ήταν ουσιαστικά ίδια με των Καρλοβιγγειανών, αν και από τον 6ο αιώνα ο Άγιος Βενέδικτος είχε καθορίσει σαφώς τον κανόνα σύμφωνα με τον οποίο ολόκληρο το Ψαλτήριο θα έπρεπε να αναγνωσθεί τουλάχιστον μία φορά την εβδομάδα, ενώ μια τέτοια ρύθμιση αποδίδεται και στον Πάπα Δάμασο (ή Δαμάσο) (366-384). Η αφιέρωση συγκεκριμένων ημερών της εβδομάδας σε εκδηλώσεις της Ρωμαιοκαθολικής λειτουργικής ζωής γίνεται φανερή με ακολουθίες όπως της Υπεραγίας Θεοτόκου κάθε Σάββατο, τις λειτουργίες των Παθών κάθε Παρασκευή κατά τη διάρκεια της Τεσσαρακοστής, και με την καθιέρωση ακολουθιών σε συγκεκριμένες ημέρες της εβδομάδας (όπως π.χ. η ακολουθία των Αγίων Αγγέλων τη Δευτέρα, η ακολουθία των Αγίων Αποστόλων την Τρίτη κλπ.), που την καθιέρωσή τους ενέκρινε ο Πάπας Λέων ο 13ος. Ανάλογη αφιέρωση ημερών υπάρχει και στην Ορθόδοξη Εκκλησία, όπου η Δευτέρα είναι αφιερωμένη στους Αρχαγγέλους, η Τρίτη στον Τίμιο Πρόδρομο, η Τετάρτη και η Παρασκευή στο Σταυρό, η Πέμπτη στους Αποστόλους και το Σάββατο στους Μάρτυρες. Για μεγάλο χρονικό διάστημα κατά τον πρώιμο Μεσαίωνα, η Πέμπτη θεωρήθηκε στη Δύση ως ""μικρή Κυριακή"", πιθανότατα επειδή έγινε αποδεκτή ως η ημέρα της Αναλήψεως του Κυρίου (βλ. Bede, ""Hist. Eccl."", IV, 25). Μετά τη Σύνοδο του Τρέντο εγκρίθηκε η προσθήκη επιπλέον ακολουθιών στη Ρωμαιοκαθολική Σύνοψη, όπως τα Μνημόσυνα υπέρ των κεκοιμημένων, οι Αναβαθμοί (σύνολο από 15 ψαλμούς) κλπ., που τελούνται μία φορά την εβδομάδα, ιδιαίτερα τις Δευτέρες, σε όλη τη διάρκεια της προ των Χριστουγέννων νηστείας (περίοδος 21-28 ημερών) και κατά τη διάρκεια της Τεσσαρακοστής. [Επεξεργασία] Οι ημέρες τής εβδομάδας Στα εβδομαδιαία συστήματα υπολογισμού τού χρόνου που αναπτύχθηκαν στις επί μέρους γλώσσες είναι προφανής η επιρροή τού ημερολογίου που εισήχθη από την Ανατολή. Εκτός από το εβραϊκό ημερολόγιο, που μνημονεύθηκε παραπάνω, αξιοσημείωτη επίδραση άσκησε επίσης το πλανητικό ημερολόγιο, το οποίο πιθανώς είχε ως βάση τις αστρολογικές προλήψεις των Χαλδαίων. Το σύστημα αυτό κατονόμαζε τις ημέρες με αφετηρία διαφορετική θεότητα για κάθε ημέρα και προφανώς αντικατέστησε τα ανατολικά ονόματα με θεότητες διαφόρων μυθολογιών οικείων στους Ινδοευρωπαίους (όπως του Δωδεκαθέου, του σκανδιναβικού πανθέου κτλ.). Για τον λόγο αυτόν, υποστηρίζεται ότι το πλανητικό / αστρολογικό ημερολόγιο πρέπει να έγινε αισθητό στον ινδοευρωπαϊκό κόσμο συγχρόνως με την έλευση του εβραϊκού ημερολογίου και τη διάδοσή του μέσω του Χριστιανισμού ή λίγο αργότερα . Το εκκλησιαστικό λατινικό ημερολόγιο στηρίχθηκε στο αντίστοιχο ελληνιστικό-χριστιανικό. Οι χριστιανικές εκκλησίες υιοθέτησαν το ιουδαϊκό σύστημα μετονομάζοντας την πρώτη ημέρα (μία σαββάτων) σε Κυριακή «ημέρα Κυρίου» (του οποίου μετάφραση αποτελεί το εκκλησ. λατ. Dominica). Συνεπώς, κατά τους πρώτους αιώνες μ.Χ. συνυπήρχαν στην υστερολατινική γλώσσα δύο ημερολογιακά συστήματα, το εκκλησιαστικό-χριστιανικό και το πλανητικό-αστρολογικό. Όπως θα φανεί από την επί μέρους ανάλυση, ονομασίες διαφόρων ημερών στην ύστερη λατινική γλώσσα συνυπήρξαν με το εκκλησιαστικό ημερολόγιο και άφησαν αξιοσημείωτα ίχνη σε αρκετές γλώσσες. Συνοπτικά: [Επεξεργασία] Σάββατο Στην ονομασία σάββατον (μέσω του λατ. sabbatum) φαίνεται ότι έχουν την αφετηρία τους οι περισσότερες σύγχρονες ινδοευρωπαϊκές γλώσσες, χωρίς ωστόσο να λείπουν οι εξαιρέσεις. Χαρακτηριστική είναι η περίπτωση των γερμανικών γλωσσών, οι οποίες έχουν διασπαστεί στη δήλωση της συγκεκριμένης ημέρας και απηχούν διαφορετική αφετηρία ανάλογα με την περίπτωση. [Επεξεργασία] Κυριακή Η ονομασία Κυριακή χρησιμοποιήθηκε κατά τους πρώτους αιώνες μ.Χ. προκειμένου να αντικαταστήσει την ημέρα που αρχικώς απεκαλείτο μία σαββάτων (λατ. una sabbati ή dies prima) και αποδόθηκε κατάλληλα στη Λατινική ως dies dominica. H διπλή παρουσία τού εκκλησιαστικού και του πλανητικού συστήματος στην ύστερη Λατινική αποτυπώνεται ως εξής στις διάφορες γλώσσες: [Επεξεργασία] Δευτέρα Για την ονομασία αυτής της ημέρας στην πλειονότητα των γλωσσών επικράτησε το πλανητικό-αστρολογικό σύστημα, καθ’ ότι το εκκλησιαστικό (εβραιογενές) ημερολόγιο την προσδιόριζε απλώς αριθμητικά: [Επεξεργασία] Τρίτη Για την ονομασία αυτής της ημέρας στην πλειονότητα των γλωσσών επικράτησε το πλανητικό-αστρολογικό σύστημα, καθ’ ότι το εκκλησιαστικό (εβραιογενές) ημερολόγιο την προσδιόριζε απλώς αριθμητικά: [Επεξεργασία] Τετάρτη Εκτός από τις ονομασίες τού εκκλησιαστικού και του πλανητικού συστήματος, παρατηρούμε εδώ την τάση ορισμένων γλωσσών να αναγνωρίσουν αυτή την ημέρα ως «μέσο» τής εβδομάδας, πράγμα που από ορισμένους μελετητές αποδίδεται στη μεταγενέστερη εκκλησιαστική χρήση τού ημερολογίου και στον προσδιορισμό των νηστειών. Για τον λόγο αυτόν, οι γλώσσες που ονομάζουν την Τετάρτη «μεσαία» ημέρα εντάσσονται στον υπότιτλο του εκκλησιαστικού συστήματος. [Επεξεργασία] Πέμπτη Εκτός από τις ονομασίες τού εκκλησιαστικού και του πλανητικού συστήματος, παρατηρούμε ότι ορισμένες γλώσσες κατονομάζουν τη συγκεκριμένη ημέρα με βάση τις προγραμματισμένες νηστείες ή τη σχέση της με την Κυριακή. Επειδή και η εν λόγω ονομασία αντανακλά θρησκευτική χρήση τού ημερολογίου, οι γλώσσες που την εφαρμόζουν θα αναφερθούν στον υπότιτλο του εκκλησιαστικού συστήματος. [Επεξεργασία] Παρασκευή Εκτός από τις ονομασίες τού εκκλησιαστικού και του πλανητικού συστήματος, παρατηρούμε ότι ορισμένες γλώσσες κατονομάζουν τη συγκεκριμένη ημέρα με βάση τις προγραμματισμένες νηστείες ή τη σχέση της με το Σάββατο ή την Κυριακή. Επειδή και η εν λόγω ονομασία αντανακλά θρησκευτική χρήση τού ημερολογίου, οι γλώσσες που την εφαρμόζουν θα αναφερθούν στον υπότιτλο του εκκλησιαστικού συστήματος.","Ως εβδομάδα ορίζεται το χρονικό διάστημα που απαρτίζεται από επτά συνεχόμενα ημερονύκτια. Ο κύκλος επτά ημερών τρέχει ανεξάρτητα από τον κύκλο ενός ημερολογίου. Οι ημέρες της εβδομάδας σήμερα στην Ελληνική φέρουν τα ονόματα: Κυριακή, Δευτέρα, Τρίτη, Τετάρτη, Πέμπτη, Παρασκευή και Σάββατο, ενώ σε άλλες γλώσσες φέρουν τα ονόματα πλανητών. Υπάρχουν διάφορες εξηγήσεις για τον λόγο που ο αριθμός των ημερών είναι επτά, όπως η αντιστοίχιση του ηλίου, της σελήνης και πέντε πλανητών γνωστών στους αρχαίους (Ερμής, Αφροδίτη, Άρης, Δίας, Κρόνος) σε κάθε μια από τις επτά ημέρες. Επίσης ο αριθμός επτά διαιρείται σχετικά ίσα από την διάρκεια του σεληνιακού μήνα και του έτους: ο σεληνιακός μήνας είναι περίπου τέσσερις εβδομάδες (28 ημέρες αντί 29,53 ημερών) και το έτος είναι περίπου 52 εβδομάδες (364 ημέρες αντί 365,24 ημέρες)." el,d51ab3cf3b7b10ff54d1071189bfbe10,"[Επεξεργασία] Δομή και υπόθεση Η Πάπισσα Ιωάννα έχει τον υπότιτλο «μεσαιωνική μελέτη» και το βιβλίο, εκτός από την καθαυτό αφήγηση (στην οποία υπάρχουν συχνά υποσημειώσεις με επιπρόσθετο πληροφοριακό υλικό), συνοδεύεται από άλλες τρεις ενότητες: έναν πρόλογο του συγγραφέα προς τους αναγνώστες με πληροφορίες ενημερωτικές για την προϊστορία του έργου, την έρευνα, τις πηγές, το ύφος αλλά και την κριτική διάθεση με την οποία αντιμετώπιζε τα εκκλησιαστικά πράγματα, μία εκτενή εισαγωγή με παρουσίαση όλων των μαρτυριών για την ύπαρξη της Πάπισσας Ιωάννας και την ιστορίας της, και μία ενότητα με εκτενείς σημειώσεις στο τέλος του έργου, όπου παρατίθενται άλλα ιστορικά στοιχεία και σχόλια. Η κυρίως αφήγηση εξιστορεί τη ζωή της Ιωάννας από τη γέννηση έως το τέλος της ζωής της. Ξεκινά από την ιστορία των γονέων της, δύο ιεραποστόλων και συνεχίζει με την ένταξή της στον βίο της μοναχής σε νεαρή ηλικία, τη γνωριμία και τον έρωτά της για τον μοναχό Φρουμέντιο, τα ταξίδια τους -με την Ιωάννα μεταμφιεσμένη σε άντρα- στη Γερμανία, στην Ελβετία και τη Γαλλία, τη μακροχρόνια παραμονή τους στην Αθήνα και την εγκατάσταση της Ιωάννας στη Ρώμη, την άνοδό της στην εκκλησιαστική ιεραρχία που την οδήγησε τελικά στο παπικό αξίωμα, την ερωτική της σχέση με τον θαλαμηπόλο της, την εγκυμοσύνη και τέλος την αποβολή και τον θάνατό της κατά τη διάρκεια μιας λιτανείας. [Επεξεργασία] Ιστορία του έργου Ο Ροΐδης στον πρόλογο του έργου ισχυρίζεται ότι άκουσε για πρώτη φορά τον μεσαιωνικό θρύλο για την Πάπισσα Ιωάννα όταν ήταν παιδί στη Γένοβα, όπου ζούσε με την οικογένειά του. Η ιστορία τον εντυπωσίασε και όταν αργότερα σπούδαζε στη Γερμανία συγκέντρωσε υλικό για την εποχή, το οποίο αξιοποίησε στο μυθιστόρημα. Ο μύθος της Πάπισσας Ιωάννας ήταν αρκετά διαδεδομένος και είχε απασχολήσει και στο παρελθόν ιστορικούς και λογοτέχνες, επομένως ο Ροΐδης είχε στη διάθεσή του αρκετά κείμενα από τα οποία άντλησε υλικό για το θέμα του. Τα κείμενα που χρησιμοποίησε κυρίως ο Ροΐδης είναι η μελέτη του Fr. Spanheim (1631) Disquisitio historica de papa foemina inter Leonem IV et Benedictum III, για τις ιστορικές πληροφορίες της εισαγωγής, και το έμμετρο αφήγημα Papessa (1804), του Giambattista Casti. Η δημοσίευση του έργου αντιμετώπισε αμέσως αρνητική κριτική από εκπροσώπους της Εκκλησίας, εξαιτίας της τολμηρότητας κάποιων σκηνών και κυρίως της κριτικής που ασκούσε ο Ροΐδης σε συγκεκριμένες πρακτικές της Ορθόδοξης Εκκλησίας. Στις επιθέσεις εναντίον του Ροΐδη πρωτοστάτησε αρχικά ο κληρικός Μακάριος ο Καρυστίας, με άρθρα στον τύπο, και αργότερα ενεπλάκη και η Ιερά Σύνοδος που με εγκύκλιό της αναθεμάτισε το έργο ως «κακόηθες και βλάσφημον» και ζήτησε την παρέμβαση του κράτους για την απαγόρευση της κυκλοφορίας του βιβλίου, κάτι που τελικά δεν έγινε. Το θέμα αυτό φαίνεται πως απασχόλησε για αρκετό καιρό τον τύπο της εποχής, αλλά οι απόψεις των αρθρογράφων ήταν διχασμένες. Ο Ροΐδης απάντησε στις επιθέσεις αρχικά με τα σατιρικά κείμενα «Η Πάπισσα Ιωάννα και η ηθική. Επιστολαί ενός Αγρινιώτου» και στη συνέχεια με το κείμενο «Ολίγαι λέξεις εις απάντησιν της υπ' αρ. 5688 εγκυκλίου της Ιεράς Συνόδου κατά της Παπίσσης Ιωάννας». Στο πρώτο κείμενο εξέταζε την Πάπισσα παράλληλα με άλλα σατιρικά κείμενα της ευρωπαϊκής λογοτεχνίας, με κύριο στόχο να αποδείξει σε όσους επαινούσαν μεν το έργο, αλλά κατηγορούσαν την αθυροστομία του, ότι σε όλα τα σατιρικά κείμενα η αθυροστομία ήταν αναγκαία, ενώ στο δεύτερο ανασκεύαζε τις κατηγορίες της Ιεράς Συνόδου, διανθίζοντας παράλληλα την επιχειρηματολογία του με χιούμορ: για παράδειγμα αναγνώριζε ότι χάρη στην Ιερά Σύνοδο το βιβλίο του αναγνώστηκε και έγινε διάσημο στο ευρύ κοινό, ενώ αλλιώς θα παρέμενε γνωστό μόνο σε κάποιους λογίους . Βεβαίως, η κριτική στο έργο αυτό δεν ασκήθηκε μόνο από την Εκκλησία, αλλά και από πολλούς λόγιους της εποχής, στην Ελλάδα και στο εξωτερικό. Μια από τις πιο χαρακτηριστικές διενέξεις ήταν εκείνη μεταξύ του Γάλλου Jules-Barbey d'Aureville και του Ροΐδη. Ο D'Aureville είχε επιτεθεί εναντίον του Ροΐδη με άρθρο του στην εφημερίδα Constitutionel των Παρισίων (9 Απριλίου 1878). Μεταξύ άλλων, έγραφε: Σε αντίθεση με την απάντηση του προς την Εκκλησία, η αντίδραση του Ροΐδη περιορίσθηκε σε μια επιστολή προς τον D'Aureville, με ημερομηνία 1 Μαΐου 1878. Χαρακτηριστικό είναι ότι στο γράμμα του αυτό λέει πως η Πάπισσα Ιωάννα είναι νεανικό του αμάρτημα: Αντιδράσεις για την Πάπισσα δεν έλειψαν ούτε και στον 20ο αι.: το 1940, όταν ετοιμαζόταν έκδοση των Απάντων του Ροΐδη, η κυβέρνηση απαγόρευσε την επανέκδοση του μυθιστορήματος . Η Πάπισσα έγινε δημοφιλές ανάγνωσμα μετά την πρώτη έκδοσή της και άρχισε να μεταφράζεται ήδη από τον 19ο αιώνα, με τις μεταφράσεις της να σημειώνουν εκδοτική επιτυχία και στο εξωτερικό . Ο Ροΐδης αντιμετώπισε αντιδράσεις και για την λογοτεχνική πλευρά του έργου, αφού κατηγορήθηκε για «λογοκλοπή» από τις πηγές που χρησιμοποίησε . Παράλληλα όμως η Πάπισσα Ιωάννα αναγνωρίστηκε ως ένα από τα πιο πρωτοποριακά μυθιστορήματα της ελληνικής πεζογραφίας του 19ου αι. όχι μόνο χάρη στο επιμελημένο ύφος αλλά και εξαιτίας της αντιρομαντικής διάθεσης που θεωρήθηκε πρόδρομος της στροφής προς τον ρεαλισμό που πραγματοποιήθηκε στην ελληνική πεζογραφία μετά την εμφάνιση της γενιάς του 1880 . [Επεξεργασία] Μεταγλωττίσεις του έργου στη νεότερη ελληνική Κατά καιρούς, πολλοί συγγραφείς θέλησαν να αποδώσουν την ""Πάπισσα Ιωάννα"" στην καθομιλουμένη. Αξίζει να αναφερθεί η απόδοση του Γ. Τσουκαλά το 1954, που γνώρισε πολλές επανεκδόσεις, του Αντ. Σιμιτζή (Λιβάνης 1993), του Μάριου Βερέττα (αντικριστά με το πρωτότυπο) και, πιο πρόσφατα, του Δημήτρη Καλοκύρη (Ελληνικά Γράμματα, 2005) . Οι προσπάθειες αυτές, που υπαγορεύονται εξίσου από την υπαρκτή ανάγκη να γίνει προσιτό το κείμενο σε νεότερους αναγνώστες όσο και από την επιθυμία των μεταφραστών να αναμετρηθούν με το πνεύμα του Ροΐδη, έγιναν δεκτές με επιφύλαξη από την κριτική. [Επεξεργασία] Το ζήτημα του αφορισμού Η υπόθεση του αφορισμού του μυθιστορήματος Πάπισσα Ιωάννα, είχε δημιουργήσει κάποια σύγχυση ως προς το σε ποιον απευθυνόταν ο αφορισμός της εγκυκλίου της Ι. Συνόδου. Για παράδειγμα, στην αθηναϊκή εφημερίδα Σκριπ, φύλλο της 9ης Ιανουαρίου 1904, σελ. 1 αναφέρεται: Εν τούτοις, για το ζήτημα αυτό, ο βιογράφος και ανεψιός του Ροΐδη, Ανδρέας Ανδρεάδης, αναφέρει: Πράγματι, φαίνεται πως η εγκύκλιος στρεφόταν μόνο κατά του βιβλίου και όχι κατά του ιδίου του Ροΐδη . [Επεξεργασία] Χαρακτήρας [Επεξεργασία] Ύφος Το κυριότερο χαρακτηριστικό των κειμένων του Ροΐδη είναι η ιδιαιτερότητα του ύφους του. Για τον τρόπο γραφής του έχει ειπωθεί «εισήγαγε στη λογοτεχνία το νόημα του ύφους» . Τα δύο βασικά στοιχεία του ιδιαίτερου ύφους του, που εντοπίζονται και στην Πάπισσα Ιωάννα αλλά και στα άλλα κείμενά του, με αποτέλεσμα περιπαικτικό και κωμικό, είναι: Στον πρόλογο της Πάπισσας ερμηνεύει αυτές τις υφολογικές επιλογές ως τρόπο να διατηρήσει αμείωτο το ενδιαφέρον του αναγνώστη: Οι παρομοιώσεις και τα άλλα χιουμοριστικά τεχνάσματα του Ροΐδη χαρακτηρίστηκαν συχνά από μελετητές ως επίδειξη πνεύματος , αλλά αναγνωρίζονται από άλλους ως οργανικό στοιχείο της γραφής που εξυπηρετεί συγκεκριμένη λειτουργικότητα, αυτήν της άσκησης κριτικής . [Επεξεργασία] Τεχνική Εκτός από το ύφος της Πάπισσας, ιδιάζουσα είναι και η τεχνική της. Η αφήγηση ακολουθεί ευθύγραμμη πορεία, από την ιστορία των γονέων της Ιωάννας έως και τον θάνατό της. Σε μερικά σημεία όμως γίνονται κάποιες προδρομικές αφηγήσεις που αναφέρονται στην μελλοντική εξέλιξη της Ιωάννας και την ανάρρησή της στον παπικό θρόνο. Αυτό το γεγονός εξάλλου είναι ήδη γνωστό σε όσους είχαν διαβάσει τον πρόλογο και την εισαγωγή του έργου. Ένα άλλο ιδιαίτερο χαρακτηριστικό είναι η απουσία διαλόγου μεταξύ των προσώπων. Αυτό, σε συνδυασμό με την απουσία πλοκής (αφού το τέλος του έργου είναι ήδη γνωστό) υπονομεύει τις καθιερωμένες λογοτεχνικές συμβάσεις και φέρνει το μυθιστόρημα πιο κοντά στην ιστοριογραφία. . Παράλληλα, το μυθιστόρημα παρουσιάζει μια ιδιόρρυθμη σχέση με τις πηγές του. Τα κείμενα από τα οποία άντλησε το υλικό του ο Ροΐδης συμπλέκονται στην σύνθεση της Πάπισσας με ποικίλους τρόπους: πολλά σημεία είναι χωρία αυτούσια ειλημμένα από άλλα κείμενα, κάτι που επισημαίνεται από τον Ροΐδη στο παράρτημα με τις σημειώσεις. Πολλές φορές τα λόγια των ηρώων είναι αποσπάσματα λειτουργικών και άλλων θρησκευτικών κειμένων. Ιδιαίτερος είναι και ο ρόλος των υποσημειώσεων, οι οποίες συχνά διορθώνουν ή διαψεύδουν γεγονότα που αναφέρθηκαν στην κυρίως αφήγηση ή συνεχίζουν την εξιστόρηση περιστατικών της κυρίως αφήγησης . Τέλος, πρωτοποριακό γνώρισμα της σύνθεσης του μυθιστορήματος είναι η αυτοαναφορικότητα, δηλαδή η εμπλοκή του συγγραφέα στην αφήγηση με αποστροφές προς τον αναγνώστη και με αναφορές στην διαδικασία γραφής του έργου που διαλύουν την εντύπωση της αληθοφάνειας των γραφομένων, που ήταν κυρίαρχη σύμβαση του μυθιστορήματος. Για αυτές τις ιδιάζουσες τεχνικές αλλά και για το έντονο στοιχείο της παρωδίας η Πάπισσα Ιωάννα έχει χαρακτηριστεί από την κριτική ως «αντιμυθιστόρημα» ή «μεταμυθιστόρημα» . [Επεξεργασία] Το αντικείμενο και τα μέσα της κριτικής Η σημασία της Πάπισσας Ιωάννας μπορεί να ερμηνευτεί μέσα από την εξέταση του πνευματικού κλίματος της εποχής όπου γράφτηκε. Στην ελληνική λογοτεχνία από το 1830 έως το 1880 κυριαρχούσε ο ρομαντισμός και οι κύριες τάσεις της πεζογραφίας της περιόδου αυτής ήταν οι ρομαντικές ερωτικές ιστορίες και τα ιστορικά μυθιστορήματα. Παράλληλα, ο ευρωπαϊκός ρομαντισμός είχε στρέψει το ενδιαφέρον του στον μεσαίωνα, για τον οποίο είχε καλλιεργήσει μία εξιδανικευμένη εικόνα, ενώ τα ίδια χρόνια στην Ελλάδα αρκετοί λόγιοι έθεταν το ζήτημα της «αποκατάστασης» της θέσης του Βυζαντίου στην ελληνική ιστορία, για την οποία διαμορφωνόταν η τριμερής διαίρεση «αρχαιότητα-μέσοι χρόνοι-νεότερη εποχή». Ο Ροΐδης, που ήταν κριτική προσωπικότητα και σε όλα τα κείμενά του σχολίαζε -συχνά σατιρίζοντας- την πνευματική και κοινωνική κατάσταση της χώρας, με την Πάπισσα Ιωάννα εξέφρασε την αντίθεσή του στις κυρίαρχες ιδεολογικές και λογοτεχνικές τάσεις της εποχής. [Επεξεργασία] Το αντικείμενο της κριτικής Ήδη από τον πρόλογο ο Ροΐδης προϊδεάζει τους αναγνώστες ότι είναι πιθανό να ενοχληθούν από την ελευθεριότητα κάποιων σκηνών του βιβλίου αλλά κυρίως από την παρουσίαση των αρνητικών πλευρών της μεσαιωνικής εκκλησιαστικής ιστορίας (τις οποίες ονομάζει «εκκλησιαστικόν βόρβορον») και κάποιες κριτικές παρατηρήσεις για την σύγχρονή του Ορθόδοξη Εκκλησία. Διευκρινίζει όμως ότι η διάθεσή του δεν είναι πολεμική εναντίον της Εκκλησίας, αλλά αξιοποιεί οποιοδήποτε περιστατικό θεωρεί αξιοκατάκριτο και σατιρίζει οτιδήποτε είναι δυνατό να προκαλέσει γέλιο, ανεξαρτήτως από το περιβάλλον από το οποίο προέρχεται. Στην συνέχεια παραθέτει κάποιες σκέψεις του για τις πρακτικές της Ορθόδοξης Εκκλησίας, οι οποίες κατά την γνώμη του καθιστούν την άσκηση της λατρείας απεχθή για τους πιστούς . Στην καθαυτό αφήγηση, ακριβώς όπως είχε προεξαγγείλει στον πρόλογο, παρουσιάζει μία άκρως αρνητική εικόνα του δυτικού κυρίως, αλλά και του ελληνικού μεσαίωνα, καθώς και της σύγχρονης εκκλησιαστικής ζωής. Ένα στοιχείο στο οποίο επιμένει ιδιαίτερα είναι η ερωτική δραστηριότητα των μοναχών: ο πατέρας της Ιωάννας ήταν μοναχός που γνώρισε την μητέρα της όταν τού την πρόσφερε ένας υπηρέτης με αντάλλαγμα το δόντι ενός Αγίου · η Ιωάννα ακολούθησε την μοναστική ζωή επειδή στον ύπνο της εμφανίστηκε μία Αγία που της εκθείασε τα αγαθά της ζωής στο μοναστήρι λέγοντας ότι οι μοναχές απολαμβάνουν τις επισκέψεις εραστών και πολυτελή ζωή, ενώ διαδίδουν το ψεύδος ότι περνούν τη ζωή τους με προσευχές και στερήσεις . Επιπλέον ο Ροΐδης παρουσιάζει τους καθολικούς ιερείς ως αγράμματους , πρόθυμους να παραβιάσουν τη νηστεία βαφτίζοντας ψάρι το κρέας , και τους ανώτερους κληρικούς ενδιαφερόμενους μόνο για ραδιουργίες, υλικές απολαύσεις και απόκτηση δόξας και χρημάτων . Στο κεφάλαιο όπου αφηγείται την παραμονή της Ιωάννας στην Αθήνα ο Ροΐδης αναφέρεται εκτενώς στην Ορθόδοξη Εκκλησία και με πολλές αφορμές παρουσιάζει και τους ορθόδοξους ιερείς ενδιαφερόμενους μόνο για τα επίγεια αγαθά, επιρρεπείς στην παραβίαση της νηστείας και στις ερωτικές προσφορές της Ιωάννας , κυρίως όμως κατηγορεί την Ορθόδοξη Εκκλησία τυπολατρία και συντηρητισμό και για χαρακτηριστικά που κατά τη γνώμη του απομακρύνουν τους πιστούς από την άσκηση της λατρείας, όπως η μεγάλη διάρκεια της λειτουργίας και η αισθητική των αγιογραφιών και της βυζαντινής ψαλμωδίας (την οποία ονομάζει «ρινοφωνία») . Στην απάντησή του προς την εγκύκλιο της Ιεράς Συνόδου διατυπώνει παρόμοιες απόψεις, υποστηρίζοντας ότι στόχος της κριτικής του δεν ήταν η θρησκεία και η πίστη, αλλά όσες πρακτικές θεωρούσε ότι ήταν διαστρεβλώσεις του νοήματος της θρησκείας . Όμως η κριτική του Ροΐδη δεν στρέφεται μόνο εναντίον του μεσαίωνα, αλλά κυρίως στοχεύει στην σύγχρονη με αυτόν εποχή. Αντικείμενο της κριτικής του, εκτός από την Εκκλησία, είναι καταστάσεις και προσωπικότητες της σύγχρονης κοινωνικής και πνευματικής ζωής, καθώς και οι συμβάσεις των λογοτεχνικών έργων. Συχνά αντιμετωπίζει ειρωνικά τους αρχαϊστές: «ὁ βήχας, ἤ ὁ βὴξ, ἄν ἀρχαΐζης, ἀναγνῶστα» . Εξάλλου ο ίδιος ήταν υποστηρικτής της δημοτικής στα θεωρητικά του κείμενα, αν και έγραφε μόνο στην καθαρεύουσα αφού, όπως τόνιζε, δεν είχε διδαχθεί ποτέ να χρησιμοποεί τη δημοτική. Με μεγαλύτερη ειρωνεία αντιμετωπίζει τους υποστηρικτές της αρχαΐζουσας στις Επιστολές ενός Αγρινιώτου, στις οποίες χρησιμοποιεί και απλούστερη γλώσσα, υποδυόμενος έναν απλό γιατρό και όχι κάποιον λόγιο. Πολύ συχνά αναφέρεται στο ρομαντικό κλίμα της λογοτεχνίας της εποχής, στις ερωτικές ιστορίες που διάβαζαν με ευχαρίστηση οι αναγνώστες και στις υπερβολές των ρομαντικών συγγραφέων (χαρακτήριζε «δίποδα του ρομαντικού θηριοτροφείου» τους απελπισμένους ερωτευμένους ήρωες) και κυρίως του Παναγιώτη Σούτσου, για τον οποίο έλεγε ότι κατασκεύαζε «ποιήματα ἄνευ ποιήσεως». [Επεξεργασία] Σάτιρα και παρωδία Η κριτική, εκτός από την άμεση έκθεση περιστατικών, επιτυγχάνεται με τους διαρκείς συσχετισμούς που κάνει ο συγγραφέας ανάμεσα στην εποχή στην οποία διαδραματίζεται το έργο και στο παρόν της συγγραφής του, που εμφανίζονται κυρίως με την μορφή παρομοιώσεων . Για παράδειγμα, σε μία περιγραφή γαλήνιας θάλασσας, γράφει: «ἡ θάλασσα ἐκοιμᾶτο ὡς ἐπίσκοπος μετὰ τὸ γεῦμα» , ενώ εξιστορώντας ένα δύσκολο ταξίδι των ηρώων χαρακτηρίζει τον δρόμο σκοτεινό και δύσβατο «ὡς τὸ ὕφος τῆς Νέας Σχολῆς» , αναφερόμενος στο δοκίμιο Νέα Σχολή του γραφομένου λόγου του Παναγιώτη Σούτσου, ο οποίος υποστήριζε την «ανάσταση» της αρχαίας ελληνικής γλώσσας. Μία άλλη ανάλογη λειτουργία των παρομοιώσεων είναι η σύγκριση στοιχείων που προέρχονται από διαφορετικά περιβάλλοντα, με αποτέλεσμα συχνά κωμικό, που γελοιοποιεί το πρώτο σκέλος της σύγκρισης: «Ἡ Ἀγγλία εἶχε τότε τὸ μονοπώλιον τῶν θεολόγων ὡς σήμερον τὸ τῶν ἀτμομηχανῶν» . Παράλληλα με την κριτική μέσω της σάτιρας ο Ροΐδης αξιοποιεί και την παρωδία, με στόχο να ειρωνευτεί τις συμβάσεις των λογοτεχνικών και άλλων κειμένων, την σοβαρότητα των γεγονότων που αφηγείται και κατ' επέκταση και την σπουδαιότητα του ιστορικού παρελθόντος . Ενδεικτικό παράδειγμα είναι η χρήση αποσπασμάτων από θρησκευτικά κείμενα σε τελείως διαφορετικά περιβάλλοντα, όπως σε σκηνές γευμάτων ή σε ερωτικές επιστολές.","H Πάπισσα Ιωάννα είναι μυθιστόρημα του Εμμανουήλ Ροΐδη που δημοσιεύτηκε το 1866 με το χαρακτηρισμό «μεσαιωνική μελέτη» σύμφωνα με την άποψη του ίδιου του συγγραφέα . Σε αυτό εξιστορείται ο βίος της Ιωάννας, μίας γυναίκας που κατάφερε να αναρριχηθεί στην ιεραρχία της Ρωμαιοκαθολικής εκκλησίας και να φτάσει μέχρι και το αξίωμα του Πάπα, προσποιούμενη ότι ήταν άντρας. Το μυθιστόρημα βασίζεται στο σχετικό μεσαιωνικό θρύλο της Πάπισσας Ιωάννας, σύμφωνα με τον οποίο μια γυναίκα βρέθηκε στο θρόνο του Βατικανού κατά την περίοδο 855 - 858. Το μυθιστόρημα αυτό θεωρείται το σημαντικότερο από τα έργα του Ροΐδη και ένα από τα σπουδαιότερα ελληνικά μυθιστορήματα, το οποίο τελικά αφορίστηκε ""ως αντιχριστιανικόν και κακόηθες"", με την υπ' αριθ. 5688/4-4-1866 εγκύκλιο της Ι. Συνόδου της Εκκλησίας της Ελλάδος, ενώ ο ίδιος ο Ροΐδης διώχθηκε δικαστικά." en,d001f49995ba852bf59acef99745a5b7,"[edit] Grand Staircase The rocks exposed in Bryce Canyon are about 100 million years younger than those in nearby Zion National Park, and the rocks exposed in Zion are younger than those in the Grand Canyon to the south. There are, however, shared rock units between all three, creating a supersequence of formations that geologists call the Grand Staircase. Together the formations of the Grand Staircase record nearly 2000 million years of the Earth's history. Bryce Canyon's formations are the youngest known units in the Grand Staircase. Younger rock units, if they ever existed, have been removed by erosion. [edit] Cretaceous Seaway [edit] Advance In the Cretaceous a shallow seaway spread into the interior of North America from the Gulf of Mexico in the south into Utah and later to the Arctic Ocean in the far north. Geologists call this shallow sea the Cretaceous Seaway or Western Interior Seaway. Whatever its name, the seaway divided North America into two halves; an eastern portion dominated by the already ancient Appalachian Mountains and a western part composed primarily of the still growing Sevier Mountains; formed from shallow thrust faulting caused by the Sevier orogeny. As the shoreline moved back and forth, the Bryce area alternated from being part of the Sevier landmass to being under the Cretaceous Seaway. Alternating layers of nonmarine, intertidal, and marine sediments lay on top of each other as a result. Conglomerate, siltstone, and fossil-rich sandstone that together are up to 300�feet (90�m) thick mark the arrival of the Cretaceous Seaway. Called the Dakota Sandstone, it is the oldest formation exposed in the Bryce Canyon area but the youngest one exposed in the Zion and Kolob canyons area to the southwest. Abundant amounts of petrified wood, oyster beds containing millions of fossils and coal are all found in the Dakota. In the Bryce Canyon area this formation can be seen in the Paria Valley where it is found as a lithified blanket sand that probably accumulated on beaches, in lagoons, and vast coal-producing swamps as the Cretaceous Seaway transgressed (advanced inland) over the region and later retreated. It sits unconformably on much older Jurassic formations that are not exposed in the immediate area (see geology of the Zion and Kolob canyons area for a discussion about these older sediments). Mud and silt were deposited on top of the Dakota Formation as the seaway became deeper and calmer in the area. The resulting dark gray to black Tropic Shale records the maximum transgression of the seaway into Utah and is 1,000�feet (300�m) thick in the Paria Amphitheater. It forms the unvegetated badlands seen in the Tropic Valley and is perhaps the most fossil-rich formation in the area; containing numerous straight-shelled and coiled ammonites. [edit] Retreat The Cretaceous Seaway was already retreating east and to the south by the time the locally 1,700�feet (520�m) thick Straight Cliffs Formation was deposited. Its members represent various stages in this process. The cliff-forming sandstone of the Tibbet Canyon Member was conformably deposited on top of the Tropic Shale in shallow marine and later near shore environments. Shale and sandstone from the Smoky Hollow Member were deposited on top of its basal layer of coal-rich mudstone in coastal swamps and lagoons on the shore of the seaway. While the alternating layers of shale and sandstone mixed with massive coal deposits of the John Henry Member were laid down in swamps, lagoons and fluvial environments one member, the Drip Tank, is not found in the Bryce Canyon area. This formation erodes into almost unclimbable cliffs and escarpments of whitish to yellow-gray sandstones with comparatively thin interbedded layers of shale and mudstone. Shark teeth are found in the lower parts of the formation. Lakes and east-flowing rivers became the dominant resting place for sediment following the retreat of the Cretaceous Seaway. The shales and sandstones of the locally 700�feet (210�m) thick Wahweap Formation were deposited in moving water (fluvial setting). This formation is part of the Grey Cliffs of the Grand Staircase mentioned previously. It contains abundant fossils of vertebrates, including dinosaurs such as the hadrosaurs. [edit] Continental deposition [edit] Flood plains uplift and erode A flood plain crossed by rivers and lakes developed in the area. Mud and sand accumulated in this setting to become the gray sandstones and mudstones of the Kaiparowits Formation. This formation is up to 100�feet (30�m) thick in the Bryce Canyon area but other parts of the Kaiparowits in the region are several hundreds of feet (tens of meters) thick. Two formations, the Canaan Peak and the Pine Hollow, sit on top of the Kaiparowits elsewhere in the region but are absent in the Bryce Canyon area. The sandstones and conglomerates of these formations record stream and river deposition starting in the Paleocene epoch. Uplift caused by a mountain-building episode called the Laramide orogeny lasted from the late Cretaceous around 70�mya to the early Paleocene. This hoisted the once lower uplands skyward while low-lying basins between them gradually subsided. Compression from the Laramide event deformed the land in the area to form the up to 5° dipping Bryce Canyon Anticline. All of the Canaan Peak, Pine Hollow, Kaiparowits, and Waheap formations, along with part of the underlying Straight Cliffs, were removed from the anticline's crest by erosion before the Claron Formation was deposited. An angular unconformity therefore exists along the anticline's crest. The park also sits on the western gently dipping flank of the much larger Kaibab uplift, which was also formed as a result of the Laramide. [edit] Claron flood plain and lake system Uplift from the Laramide paused briefly in the Eocene. Meandering streams flowed slowly over the resulting broad and almost featureless plains. Periodic but extensive floods inundated large areas perhaps once every 1,000 years; spreading mud, cobbles and fine silt over the plains. Erosion incised these deposits between flood events and plant growth was abundant. Oxidation of the iron in the mud and silt turned the soil into hematite, giving it a pink and red hue. These sediments were later lithified into the up to 700�feet (210�m) thick Pink Member of the locally Eocene-aged Claron Formation (previously called the Wasatch Formation). Channelized conglomerates of this member can be easily seen in Red Canyon along State Route 12 while its silt and mudstones compose most of the park's fragile and colorful spires called hoodoos. Geologist Clarence Dutton called the iron oxide-rich lower member of the Claron the Pink Cliffs series due to its colorful appearance. A large system of shallow but expansive lakes and associated deltas covered several thousand square miles of what is now northwest Colorado and southwest Utah and Wyoming. These lakes existed from the Paleocene to mid Oligocene but did not spread to the Bryce Canyon area until Eocene time. Large quantities of lakebed sediments were laid down in this system during the 20 million years of its existence from about 60 to 40�mya. Climate change and cycles caused the lakes in the system to expand and shrink through time. As they did so, they left beds of differing thickness and composition stacked atop one another; The limey ooses and mud were later lithified into the limestone and interbedded siltstone of the up to 300�foot (90�m) thick White Member of the Claron. This member erodes into white-colored monoliths that are only found at the highest elevations of the Paunsaugunt Plateau. Fossils are rare in the White Member and mainly consist of freshwater snails and clams, indicating that the lakes supported little life. Most arches and natural bridges in the park, including the famous Natural Bridge, were carved from sandstone beds in the Claron. [edit] Marysvale volcanics A gap in the geologic record following deposition of the Claron Formation was interrupted 34 to 31�mya by eruptions from the nearby Marysvale volcanic field, which is located northwest of the park. Volcanic ash and lava from these flows are found less than 20�miles (30�km) from Bryce Canyon but at least some volcanic material was likely deposited directly in the park area only to be later removed by erosion. Most of the activity at the Marysvale volcanic field occurred during three separate intervals; ~34–22�mya, 22–14�mya and 9–5�mya. Dacites and andesites were erupted above an evolving batholith in the first interval. Crystal-rich ash from the 27�million year old (myo) Three Creeks caldera, 24�myo Big John caldera and 23�myo Monroe Peak caldera hardened into tuff. The second and third intervals saw eruptions of great quantities of rhyolites. Alkali-rich rhyolite erupted in the second interval from the 19�myo Mount Belknap caldera. The Marysvale volcanic field collapsed under its own weight around 20�mya; likely due to weaknesses in the evaporites of the Carmel Formation some 5,000�feet (1,500�m) below. Folding and faulting of the Claron Formation from the collapse created Ruby's Inn thrust. A slight downwarp running east–west and perpendicular to the thrust motion called the Bryce syncline was also created. Volcanic activity in the Marysvale and Bryce area ceased some 500,000 years ago. Basaltic rocks of the same age can be seen along the Sevier Fault near the entrance to Red Canyon; the dark colored volcanic rocks have been displaced by the fault some 900�feet (300�m) and are now in direct contact with the much older Claron Formation. [edit] Late Cenozoic tectonics [edit] Formation of the High Plateaus Younger rock units were laid down but were mostly removed by subsequent uplift-accelerated erosion. Outcrops of these formations can be found in the northern part of the park and in a few places on the plateau rim. Among these are the 50- to 100-foot-thick (15 to 30�m) Oligocene or Miocene-aged Boat Mesa Conglomerate and the Pliocene to early Pleistocene-aged Sevier River Formation. The Boat Mesa is made mostly of conglomerates with minor amounts of sandstone and some limestone from lakes, representing stream and overbank flood deposits. The brownish-gray sandstone and gravels of the Sevier River Formation were laid down in valleys that were part of the ancestral Sevier River drainage system. Around 15�mya in Miocene time, tensional forces in Nevada to the west were so great that the crust was spread thin, creating the Basin and Range Province. These same forces segmented what is now the western part of the Colorado Plateau into nine different smaller plateaus, including the Paunsaugunt that the park sits astride. Long, north–south-trending normal faults were either newly created or reactivated from older pre-existing faults; a plateau rose on one side of each fault while valleys subsided on the other as the crust was extended in an east-west direction. Two of these faults bound the Paunsaugunt Plateau; the Sevier on the west and the Paunsaugunt on the east. Movement along these two faults has displaced the Claron Formation by 2,000�feet (600�m) relative to the Paria and Sevier valleys. The Hurricane Fault marks the west edge of the Markagunt Plateau and is the topographic boundary between the Basin and Range and the Colorado Plateaus provinces. Cedar Breaks National Monument, which shares almost the same exposed geology and erosional features as Bryce Canyon National Park, sits on the west edge of the Markagunt. The entire Colorado Plateau then started to uplift from near sea level to several thousand feet (over a kilometer) in elevation. An alternate theory is that the Laramide orogeny uplifted what is today the Basin and Range and the Colorado Plateau and that the tensional forces that formed the Basin and Range caused that region to subside relative to the Colorado Plateau. Whatever the order of events were, the High Plateaus region of the Colorado Plateau were by now nearly complete. [edit] Modern drainage and erosion Drainage of the Colorado Plateau was significantly altered by the opening of the Gulf of California. Rifting tore Baja California Peninsula northwestward from the Mexican mainland starting some 10 to 5�mya. The ancestral Colorado River responded to the regional downwarping by taking a shortcut to the sea by flowing into the new gulf. This significantly decreased the distance from the river's headwaters and its delta at the sea. Water in the Colorado and its tributaries moved faster as a result and cut down deeper, creating the canyonland topography. Formation of approximately the current depth of the Colorado River's Grand Canyon by 1.2 mya further caused its tributaries to cut down even deeper. Headward erosion of one of those tributaries, the Paria River, eroded north-northwestward toward what is now Paria Amphitheater. The river took a route roughly parallel to and east of the Paunsaugunt Fault. Erosion from snow and rain that fall directly on the east-facing rim of the Paunsaugunt Plateau forms gullies that widen into alcoves and amphitheaters while differential erosion and frost wedging create the hoodoos. Streams on the plateau do not contribute to the formation of alcoves or amphitheaters because they flow away from the rim. Erosion continues in this fashion today. [edit] Hoodoo formation in Bryce Canyon The Pink Member of the Claron Formation is largely composed of easily eroded and relatively soft limestone. When rain combines with carbon dioxide it forms a weak solution of carbonic acid. This acid helps to slowly dissolve the limestone in the Claron Formation grain by grain. It is this process of chemical weathering that rounds the edges of hoodoos and gives them their lumpy and bulging profiles. In the winter, melting snow seeps into cracks and joints and freezes at night. The force of the expanding ice helps to erode the rock of the Claron Formation. Over 200 of these freeze/thaw cycles occur each year in Bryce Canyon. Frost wedging exploits and widens the nearly vertical joint planes that divide the Pink Member of the Claron Formation. Internal layers of mudstone, conglomerate and siltstone interrupt the limestone horizontally. These layers are more resistant to attack by carbonic acid and they can therefore act as protective capstones of fins, windows and hoodoos. Many of the more durable hoodoos are capped with a type of magnesium-rich limestone called dolomite. Dolomite dissolves at a much slower rate, and consequently protects the weaker limestone underneath. However, the same processes that create hoodoos will also eventually destroy them. In the case of Bryce Canyon, the hoodoos' rate of erosion is 2–4�feet (0.6–1.3�m) every 100 years. As the canyon continues to erode to the west it will eventually capture (in perhaps 3 million years) the watershed of the East Fork of the Sevier River. Once this river flows through Bryce Amphitheater it will dominate the erosional pattern; replacing hoodoos with a V-shaped canyon and steep cliff walls typical of the weathering and erosional patterns created by rivers. A foreshadowing of this can be observed in Water Canyon while hiking the Mossy Cave Trail. A diversion canal has been taking a portion of the East Fork of the Sevier River through this section of the park for over 100 years.","The exposed geology of the Bryce Canyon area in Utah shows a record of deposition that covers the last part of the Cretaceous Period and the first half of the Cenozoic era in that part of North America. The ancient depositional environment of the region around what is now Bryce Canyon National Park varied from the warm shallow sea (called the Cretaceous Seaway) in which the Dakota Sandstone and the Tropic Shale were deposited to the cool streams and lakes that contributed sediment to the colorful Claron Formation that dominates the park's amphitheaters. Other formations were also formed but were mostly eroded following uplift from the Laramide orogeny which started around 70�million years ago (mya). This event created the Rocky Mountains far to the east and helped to close the sea that covered the area. A large part of western North America started to stretch itself into the nearby Basin and Range topography around 15�mya. While not part of this region, the greater Bryce area was stretched into the High Plateaus by the same forces. Uplift of the Colorado Plateaus and the opening of the Gulf of California by 5�mya changed the drainage of the Colorado River and its tributaries, including the Paria River, which is eroding headward in between two plateaus adjacent to the park. The uplift caused vertical joints to form which were later preferentially eroded to form the free-standing pinnacles called hoodoos, badlands, and monoliths we see today. The formations exposed in the area of the park are part of the Grand Staircase. The oldest members of this supersequence of rock units are exposed in the Grand Canyon, the intermediate ones in Zion National Park, and its youngest parts are laid bare in Bryce Canyon area. A small amount of overlap occurs in and around each park." en,99004576a291de95aa7a719119d59ecc,"[edit] Background The First Indochina War had raged, as guerrilla warfare, since 19 December 1946. From 1949, it evolved into conventional warfare, due largely to aid from the People's Republic of China (""PRC"") to the north. Subsequently, the French strategy of occupying small, poorly defended outposts throughout Indochina, particularly along the Vietnamese-Chinese border, was failing. Thanks to the terrain and the close border with China, the Viet Minh had succeeded in turning a ""clandestine guerrilla movement into a powerful conventional army"", something which previously had never been encountered by the western world. In October 1952, fighting around the Red River Delta spread into the Thai Highlands, resulting in the battle of Na San, at which the Viet Minh were defeated. The French used the lessons learned at Na San – strong ground bases, versatile air support, and a model based on the British Burma campaign – as the basis for their new strategy. The Viet Minh, however, remained unbeatable in the highland regions of Vietnam, and the French ""could not offset the fundamental disadvantages of a roadbound army facing a hill and forest army in a country which had few roads but a great many hills and forests"". In May 1953, General Henri Navarre arrived to take command of the French forces, replacing General Raoul Salan. Navarre spoke of a new offensive spirit in Indochina – based on strong, fast-moving forces – and the media quickly took Operation Camargue to be the ""practical realization"" of that. [edit] Chinese and American backing Following the Communist victory in the Chinese Civil War in 1949, the Viet Minh established close ties with China. It enabled the Chinese to expand their area of influence into Indochina and the Viet Minh to receive much needed Chinese matériel and strategical planning support. From mid-1950, PRC military advisers were seconded to the Viet Minh at battalion, regiment and divisional level. The common border meant that ""China became a 'sanctuary' where the Viet Minh could be trained and refitted"". When the Korean War broke out, Indochina became ""an important pawn in cold war strategy"". In December 1950, the United States, concerned about growing Chinese Communist influence, started providing military aid to the French, with a first payment of US$15 million. In the spring of 1953, the Viet Minh launched campaigns in Laos and succeeded in linking up Laotian territorial gains with their bases in north-western Vietnam. Meanwhile, the winding down of the Korean War meant that China was able ""to give much more attention to its southern neighbour"". Similarly, the US ""released from its heavy burden in the Korean conflict ... dramatically increased its military and financial support"" to the French. By June 1953, the US ""had sent: 1,224 tanks and combat vehicles; 120,792 rifles and machine guns; more than 200 million rifle and machine gun cartridges; more than five million artillery projectiles; 302 boats and 304 aircraft"" (by end of the war, total US aid would amount to nearly four billion dollars). [edit] Prelude to the battle Route One, also known as Route Coloniale One (or RC1), had been the main north–south artery along the coastline of North Vietnam since the outbreak of violence in 1949. Communications and convoys along these lines suffered from regular attacks by Viet Minh irregulars, despite efforts by the French during 1952 in Operation Sauterelle. The Viet Minh paramilitary forces around Road One originated mainly from a region of fortified villages dispersed along sand dunes and salt marshes between Hué to the south, and Quang-Tri to the north. French forces had suffered from Viet Minh ambushes, an attack that the latter had become very proficient at throughout the war, most notably in the annihilation of Group Mobiles 42 and 100. The roads in Vietnam were almost all closed during the night and ""abandoned to the enemy"". Between 1952 and 1954, 398 armored vehicles were destroyed, 84% of them from mines and booby traps. Typically, the Viet Minh ambushed convoys by obstructing the road with a fallen tree or pile of boulders, and then destroying the first and last vehicles of the halted convey with remote mines. Caltraps, mines and the steep cliff faces naturally found at the road side aided in funneling the target convoy into a small area, where machine guns, mortars and recoilless rifles were trained. Viet Minh Regiment 95 repeatedly deployed these tactics, inflicting severe losses on the French forces passing along Road One, which led to its French nickname of la rue sans joie (""the street without joy""). Regiment 95 was, along with Regiments 18 and 101, part of the Viet Minh Division 325, commanded by General Tran Quy Ha. The division was formed in 1951 from pre-existing units in Thua Thien just north of Road One, and became operational in the summer of 1952. By early summer 1953, thanks in part to the wind-down of hostilities in the Korean War, the French command had ""sufficient reserves"" at hand to begin clearing the Viet Minh back from Road One. They assembled 30 battalions, two armored regiments and two artillery regiments for one of the largest operations of the conflict. Called Operation Camargue, it was named for the sandy marshland to the west of Marseilles, France. The difficult terrain was to prove the decisive factor and gave a major advantage to the one Viet Minh regiment tasked with defending the Street Without Joy. From a 100-meter (109�yd) deep beach of ""hard sand"" the French landing forces were to advance through a series of dunes. The dunes were up to 20�meters (22�yd) high and interspersed with precipices, ditches and a handful of small villages. Beyond this was an 800-meter (875�yd) belt of pagodas and temples, which war correspondent Bernard Fall describes as having excellent defensive potential. Beyond these temples was Road One itself with a series of closely packed and fortified villages, including Tan An, My Thuy, Van Trinh and Lai-Ha. This network of villages and hedgerows made both ground and air surveillance difficult. Across from Road One the villages continued amid an area of quicksand, swamps and bogs, which would stop all but a few of the vehicles at the disposal of the French. Although there were roads, most were mined or damaged. Throughout the area, the civilian population remained and provided a further complication for the French high command. [edit] French order of battle The French divided their forces into four Groupement mobiles (""mobile groups""): A through D. Group A consisted of Mobile Group 14, which contained 3rd Amphibious Group, 2nd Marine Commando, 2nd Battalion 1st Colonial Parachute Regiment, and 3rd Vietnamese Parachute Battalion. Operation Camargue was to be one of the final proving grounds for the use of French armor during the war. It was to land on the beach in line with the center of Road One. Meanwhile, Group B was to advance over land from the west of the north-east facing beach. This group consisted of Mobile Group Central Vietnam's 6th Moroccan Spahis, 2nd Amphibious Group, a tank platoon from 1st Foreign Cavalry Regiment, and two infantry companies from the Quang-Tri military base. Group C was to advance from the south-west into the back of Van Trinh through the swamps, and consisted of the 9th Moroccan Tabor, 27th Vietnamese Infantry Battalion, 2nd Battalion of the 4th Moroccan Rifle Regiment, 1 Commando, a tank platoon of the Moroccan Colonials, an Armored Patrol Boat Platoon, and an LCM Platoon. Group D consisted of 3rd Battalion of the 3rd Algerian Rifles, the 7th Amphibious Group, and a Commando group, and was to land at the south-east end of the beach, below Group A. These forces in total formed ""two amphibious forces, three land-borne groupments and one airborne force"" all of which was commanded by General Leblanc. This French force, vastly outnumbering the Viet Minh regiment opposing it, was tasked with sealing the Communist forces into a tight pocket, and systematically destroying them, as well as capturing as many prisoners, arms caches and as much equipment as possible. [edit] Securing the Street Without Joy [edit] French landing On 27 July 1953, the French landing craft departed from their assembly points, and by 04:00 on the following had begun disembarking 160 amphibious landing craft belonging to Group A's 3rd Amphibious opposite the coastline. By 06:00, these vehicles had landed on the beach and proceeded to occupy sand ridges overlooking the dunes beyond. Proceeding into the dunes, the vehicles of 3rd Amphibious became stuck in the sand; in the meantime, other regular infantry elements of Group A were experiencing more difficulties in the sea, taking two extra hours to reach the beach. Thus unsupported, elements of 3rd Amphibious that either disembarked floundering vehicles or were pushed, managed to escape the dunes and advance between Tan An and My Thuy. The French amphibious vehicles were the World War II-era 29-C cargo carriers, nicknamed the Crab or Crabe and LVT 4 or 4As, known as the Alligator. The latter was armed with two .30 caliber and two .50 caliber Browning machine guns and an M20 recoilless rifle. While the Alligators were heavily armored and well suited to the water, they struggled on land. In contrast, the Crab had difficulty in water and its large size presented too great a target on land; however, it was lighter and more maneuverable, except in paddy fields where its suspension became clogged with vegetation. While Group A's forward elements were breaching the dune barrier unopposed, two of Group B's battalions crossed the Van Trinh Canal. By 07:45, when they made visual contact with the Crabs and Alligators of Group A, they had succeeded in sealing off the northern escape route of Regiment 95. By 08:30, the 6th Moroccan Spahis also reached the canal, having had difficulty crossing the swamps on the landward side with their M24 Chaffee tanks. No French units, as yet, had made any major contact with the Viet Minh. A minor fire-fight had taken place on the southern edge of Group B's advance when an Algerian company exchanged fire with 20–30 Viet Minh and suffered the first French fatalities. Simultaneously, Group C had advanced into the center of the area of operation, and executed ""the most complicated maneuver of the operation"". This involved crossing Road One and sealing off the land side of the operational area, and was completed by 08:30. Group D, finally, was tasked with advancing south from its landing point to close off an escape route that ran between the sea and an inland lagoon towards the city of Hué. Landing at 04:30, the group made quick progress through the beach and dunes, secured the small city of Thé Chi Dong and hit the north coast of the lagoon by 05:30, thereby sealing off that escape route with no enemy contact. The final act of sealing the noose was to move some of the French Navy vessels north to the Vietnamese villages of Ba-Lang and An-Hoi where any attempt by Regiment 95 to flee by sea would have taken place. [edit] Tightening the loop With the landings and the encirclement of Regiment 95 complete and the net deemed secure, the French forces began the second phase of the operation and began to sweep through the area for the encircled Viet Minh. Each French group began to move through the villages around Road One in an attempt to locate the Viet Minh forces. Group B, which was lined up along the canal – the jump-off point for the second phase of the operation – moved to sweep the northern villages while Group C did the same further south. The method of searching each village was to seal it off entirely with encircling troops, and then inspect it with a heavily armed unit of minesweepers and K-9 teams. Men of military age were arrested and screened by intelligence officers. This process was time-consuming, and by 11:00 Group B had traveled 7�kilometers (4.3�mi) through the network of villages with no results or resistance. At this time, the 6th Moroccan Spahis entered the village of Dong-Qué with their M-24 tanks and the support of the 1st Battalion of the Moroccan Rifles and the artillery of Colonel Piroth (later commander of the artillery at the battle of Dien Bien Phu) and his 69th African Artillery Regiment. The Moroccan infantry took the lead, and the French commanders sealed themselves in their tank turrets and advanced behind. Viet Minh forces, which were waiting in ambush, fired almost the same instant as the lead Moroccan units who noticed their presence. The Moroccan forces spread out into the surrounding rice paddies, and the bazookas of the Viet Minh missed the French tanks. The French commander called in Piroth's artillery and Dong-Qué ""disintegrated under the impact of their high-angle fire"", particularly when a French shell found the Viet Minh ammunition depot. As the French tanks approached, the Viet Minh drove the civilians out to clog up the entrance to the village, however as the Viet Minh retreated they were spotted through the civilians by the Moroccan infantry and killed by 13:00. During this battle, however, most of the Regiment 95 personnel who had been elsewhere managed to escape towards the southern end of the French encirclement. Leblanc had realized the intentions of Regiment 95's commander, and had requested one of the two reserve paratroop units to be deployed at the border between the network of temples and the dune-filled area in front of where Group D had originally landed. This paratroop unit, 2nd Battalion of the 1st Colonial Parachute Regiment, began to advance towards the canal at 10:45, 15 minutes before Group B entered Dong-Qué. Group C's 9th Tabor had also, like the M-24's of Group B, struggled through the marshes during the first phase of the operation, and were late in arriving at the jumping-off point for phase two, the canal. At 08:45, Moroccan units of Group C were investigating the village of Phu-An on the opposite side of the lagoon from Group D's landing area, when they came under heavy fire. Despite being nearer to Group D, the engaged units radioed their immediate commanders back in Group C, who were by now some distance away, further inland. This delay, coupled with the failure of many of the units SCR300 radios, meant that these advance elements of Group C failed to get through until 09:10. At 09:40, the commander of Group C called up various reinforcements from Hué including two companies of Vietnamese trainee NCOs and five infantry companies, two of which came via landing craft and did not reach the beleaguered elements of Group C until 18:00, half an hour after the Moroccans had finally counter-attacked and occupied Phu-An. The 2nd Battalion of the Parachute Chasseurs Regiment had been requested to drop at 14:00 to support the advanced elements of Group C but did not jump until 16:50 and thus failed to assemble before the Moroccans themselves occupied Phu-An. With the final capture of Phu-An, the extreme southern tip of the encirclement, the pincer movement was complete. [edit] Escape of Regiment 95 By 17:30, with Phu-An captured, all French reserves now committed, and one half of the pocket fully swept by Groups B and A at the northern end of the battlefield, the French appeared to have gained the upper hand. By now, the expected windfall of arms caches and prisoners should have taken place. However, the unexpected time taken to capture Phu-An, and the delayed arrival of the paratroop reinforcements who had been scattered by the winds, had left a gap between Phu-An and the southern edge of the lagoon. This 12-kilometer (7.5�mi) gap was eventually covered by only four French battalions, leaving gaps through which the Viet Minh could escape. Crabs and Alligators were stationed on, or in some cases in, the canal network, and French infantry were scattered across the edge of the pocket throughout that night in order to detect escaping Viet Minh. However, despite the occasional shot, flare and searchlight, no Viet Minh were detected. On the morning of 29 July 1953, the French forces continued to advance into the remaining 23-square-kilometer (9�sq�mi) pocket, encountering neither Viet Minh nor civilian. Groups A, B and D reached the edge of the canal opposite Group C by 13:00, having retrieved a small number of suspected Viet Minh and a ""few weapons"". At this time, however, a Morane aircraft detected the movement of elements of Regiment 95 towards An-Hoi on the extreme northern corner of the operational area, outside of the pocket. The French carried out a raid on An-Hoi by commando groups and elements of Group A, which took place at 15:00 and returned with suspected Viet Minh by 18:00. The French then undertook a methodical house-to-house search of the entire area, sweeping each village, and the surrounding paddy fields and jungle, risking encounter with Viet Minh caltrops. Meanwhile, 2nd and 3rd Amphibious used their Crabs and Alligators to herd prisoners towards Trung-An for interrogation. By the end of 29 July, with resistance to the French forces having ceased, a general withdrawal of paratroopers, amphibious groups and marines began. [edit] Aftermath [edit] Rebuilding and reaction After the departure of all but regular French infantry, efforts to make the area suitable for permanent occupation by French forces and French-friendly civilians began. This involved the rebuilding of road and rail links (a rail line ran alongside Road One), the repairing of infrastructure, demining, the installation of new Vietnamese government administrators, and the provision of ""everything from rice to anti-malaria tablets"". Over 24 villages were placed under the authority of the Vietnamese government, and Regiment 95 had been driven from the area. In comparison to Fall, South Vietnamese general Lam Quang Thi states in his memoirs that Operation Camargue was ""one of the most successful French military operations during the Indochina war"" in the area of Road One. Newspapers stated that the operation had been a ""total success, demonstrating once more the new aggressiveness and mobility"" of the French forces. However, in the days following the end of the fighting, press reports on the French failure to capture the anticipated large numbers of Viet Minh began to appear though the British newspaper, The Times, did publish claimed casualty figures of 1,550 for the Viet Minh, 200 of which killed. This estimate was altered by the French the next day to 600 killed or wounded and 900 captured, and it was suggested that the operation did ""not appear to have been successful"". In contrast to these figures, Bernard Fall records 182 Viet Minh casualties and 387 prisoners. He also notes that ""51 rifles, eight sub-machine guns, two mortars, and five BARs"" were captured. Of the prisoners, however, it is not recorded how many were confirmed to be members of Regiment 95. Both Fall and the newspapers published in the days following the official termination of the operation on 10 August 1953, give French casualties as 17 dead and 100 wounded. Giap wrote ""it was announced we suffered heavy losses although in fact our losses were insignificant ... their troops had to withdraw with heavy losses"". Fall goes on to record that the ""major defect"" of Operation Camargue was that the French had nothing like the numerical superiority to encircle a force in the terrain around Road One, 15:1 as opposed to the 20:1 or 25:1 that he believed required. He states that the slow French progress (around 1,500 yards an hour) and the large distances each unit had to guard from Viet Minh infiltration meant that the Viet Minh could easily escape the net. He also states that Viet Minh intelligence were always aware of French movements, as the size of French units and the complex technology involved in the operation gave its presence and intentions away almost immediately, whereas in contrast the simpler Viet Minh operations were far more difficult to detect. [edit] Road One and Regiment 95 Regiment 95 survived Operation Camargue and resumed ambushes in 1954, as well as assaulting a Vietnamese garrison near Hué. The regiment remained in the area, taking part in General Giap's 1954 campaign season, until Vietnam was split into North and South Vietnam by the cease-fire, whereupon it infiltrated back to the north along Road One during broad daylight, leaving small cells of guerillas in the area. The regiment returned to resume ambushes of the South Vietnamese Army in 1962.","Operation Camargue was one of the largest operations by the French Far East Expeditionary Corps and Vietnamese National Army in the First Indochina War. It took place from 28 July until 10 August 1953. French armored platoons, airborne units and troops delivered by landing craft to the coast of central Annam, modern-day Vietnam, attempted to sweep forces of the communist Viet Minh from the critical Road One. The first landings took place in the early morning on 28 July, and reached the first objectives, an inland canal, without major incident. A secondary phase of mopping-up operations began in a ""labyrinth of tiny villages"" where French armored forces suffered a series of ambushes. Reinforced by paratroopers, the French and their Vietnamese allies tightened a net around the defending Viet Minh, but delays in the movement of French forces left gaps through which most of the Viet Minh guerillas, and many of the arms caches the operation was expected to seize, escaped. For the French, this validated the claim that it was impossible to operate tight ensnaring operations in Vietnam's jungle, due to the slow movement of their troops, and a foreknowledge by the enemy, which was difficult to prevent. From then on, the French focused on creating strong fortified positions, against which Viet Minh General Giap could pit his forces, culminating in Opération Castor and the battle of Dien Bien Phu. With the French forces withdrawn from the operation by the late summer of 1953, Viet Minh Regiment 95 re-infiltrated Road One and resumed ambushes of French convoys, retrieving weapons caches missed by the French forces. Regiment 95 occupied the area for the remainder of the First Indochina War and were still operating there as late as 1962 against the South Vietnamese Army during the Second Indochina, or Vietnam War." en,35dce579446a88568fc61494a64c5203,"[edit] History In the mid-1770s, the British government levied taxes that impeded Providence's maritime, fishing and agricultural industries, the mainstay of the city's economy. One example was the Sugar Act, which was a tax levied against Providence's distilleries that adversely affected its trade in rum and slaves. These taxes caused Providence to join the other colonies in renouncing allegiance to the British Crown. In response to enforcement of unpopular trade laws, Providence residents spilled the first blood of the American Revolution in the notorious Gaspée Affair of 1772. Though during the Revolutionary War the city escaped enemy occupation, the capture of nearby Newport disrupted industry and kept the population on alert. Troops were quartered for various campaigns and Brown University's University Hall was used as a barracks and military hospital. After departing from Newport, French troops sent by King Louis XVI and commanded by the Comte de Rochambeau passed through Providence on their way to join the attack against British forces. The march from Newport to Providence was the beginning of a campaign led jointly by General George Washington in a decisive march that ended with the defeat of General Cornwallis in the Siege of Yorktown at Yorktown, Virginia and the Battle of the Chesapeake. Following the war, the economy shifted from maritime endeavors to manufacturing, particularly machinery, tools, silverware, jewelry and textiles. At one time, Providence boasted some of the largest manufacturing plants in the country, including Brown & Sharpe, Nicholson File, and Gorham Silverware, and with 7,614 people, was the country's ninth-largest city.b[›] The city's industries attracted many immigrants from Ireland, Germany, Sweden, England, Italy, Portugal, Cape Verde, and French Canada. Economic and demographic shifts caused social strife, notably with a series of race riots between whites and blacks during the 1820s. In response to these troubles and the economic growth, Providence residents ratified a city charter in 1831 as the population passed 17,000. During the Civil War, local politics split over slavery as many had ties to Southern cotton. Despite ambivalence concerning the war, the number of military volunteers routinely exceeded quota, and the city's manufacturing proved invaluable to the Union. Postwar, horsecar lines covering the city enabled its growth and Providence thrived with waves of immigrants and land annexations bringing the population from 54,595 in 1865 to 175,597 by 1900. The city's boom began to wane in the mid-1920s as industries, notably textiles, shut down. Jewelry manufacturing continued to grow, taking up the slack and employing many of the city's new immigrants, coming from Portuguese, Italian, Polish, Lithuanian and Jewish backgrounds. A number of hospitals also opened. The Great Depression hit the city hard, and Providence's downtown was subsequently flooded by the New England Hurricane of 1938. Though the city received a boost from World War II, this ended with the war. The city saw further decline as a result of nation-wide trends, with the construction of highways and increased suburbanization. The population would drop by 38% over the next three decades. From the 1950s to the 1980s, Providence was a notorious bastion of organized crime. The mafia boss Raymond L.S. Patriarca ruled a vast criminal enterprise. The city's eponymous ""Renaissance"" began in the 1970s. From 1975 until 1982, $606 million of local and national Community Development funds were invested throughout the city, and the hitherto falling population began to stabilize. In the 1990s, Mayor Vincent Cianci, Jr showcased the city's strength in arts and pushed for further revitalization, ultimately resulting in the uncovering of the city's natural rivers (which had been paved over), relocation of a large section of railroad underground, creation of Waterplace Park and river walks along the river's banks, and construction of the Fleet Skating Rink (now the Bank of America Skating Rink) downtown and the 1.4 million ft² Providence Place Mall. New investment triggered within the city, with new construction including numerous condo projects, hotels, and a new office high-rise all filling in the freed space. Despite new investment, poverty remains an entrenched problem as it does in most post-industrial New England cities. Nearly 30 percent of the city population lives below the poverty line. Recent increases in real estate values further exacerbate problems for those at marginal income levels, as Providence had the highest rise in median housing price of any city in the United States from 2004 to 2005. [edit] Geography The Providence city limits enclose a small geographic region, with a total area of 20.5�square miles (53.2�km²). 18.5�square miles (47.8�km²) of it is land and the remaining 2.1�square miles (5.3�km²) (roughly 10%) of it is water. Providence is located at the head of Narragansett Bay, with the Providence River running into the bay through the center of the city, formed by the confluence of the Moshassuck and Woonasquatucket Rivers. The Waterplace Park amphitheater and riverwalks line the river's banks through downtown. Constitution Hill (near downtown), College (or Prospect) Hill (east of the Providence River), and Federal Hill (west of downtown and is New England's largest Italian district) are the most prominent of the city's hills. The remaining hills include Tockwotten Hill at Fox Point, Smith Hill (where the State House is located), Christian Hill at Hoyle Square (junction of Cranston & Westminster Streets), and Weybosset Hill at the lower end of Weybosset Street, which was leveled in the early 1880s. [edit] Neighborhoods Providence has 25 official neighborhoods, though these neighborhoods are often grouped together and referred to collectively: [edit] Cityscape The city of Providence is geographically very compact, characteristic of eastern seaboard cities which developed prior to use of the automobile. It is among the most densely populated cities in the country. For this reason, Providence has the eighth-highest percentage of pedestrian commuters. The street layout is somewhat chaotic—over one thousand streets (a great number for the city's size) run haphazardly, connecting and radiating from traditionally bustling places like Market Square. Downtown Providence has numerous 19th century mercantile buildings in the Federal and Victorian architectural styles, as well as several post-modern and modernist buildings, are located throughout this area. In particular, a fairly clear spatial separation appears between the areas of pre-1980s development and post-1980s development. West Exchange Street and Exchange Terrace serve as rough boundaries between the two. The newer area, sometimes called ""Capitol Center"", includes Providence Place Mall (1999), a Westin hotel (1993) and The Residences at the Westin (2007), GTECH (2006), Waterplace condominiums (2007), and Waterplace Park (1994); the area tends toward newer development since much of it is land reclaimed in the 1970s from a mass of railroad tracks which was referred to colloquially as the ""Chinese Wall"". This part of Downtown is characterized by open spaces, wide roads, and intent landscaping. The historic part of downtown has many streetscapes that look as they did eighty years ago. Many of the state's tallest buildings are found here. The largest structure, to date, is the art-deco-styled former Industrial Trust Tower, currently the Bank of America Building at 426 feet (130 m). By contrast, nearby to it is the second tallest One Financial Plaza, designed in modern taut-skin cladding, constructed a half century later. In between the two is 50 Kennedy Plaza. The Textron Tower is also a core building to the modest Providence skyline. Downtown is also the home of the Providence Biltmore and Westminster Arcade, the oldest enclosed shopping mall in the U.S., built in 1828. The city's southern waterfront, away from the downtown core, is the location of many oil tanks, a docking station for a ferry boat, a decommissioned Russian submarine, a non-profit sailing center, bars, strip clubs, and power plants. The Fox Point Hurricane Barrier is also found here, built to protect Providence from storm surge, like that it had endured in the 1938 New England Hurricane and again in 1954 from Hurricane Carol. The majority of the cityscape comprises abandoned and revitalized industrial mills, double and triple decker housing (though the row houses found so commonly in other Northeast cities, are notably rare here), a small number of high-rise buildings (predominantly for housing the elderly), and single family homes. I-95 serves as a physical barrier between the city's commercial core and neighborhoods such as Federal Hill and the West End. [edit] Climate Providence's climate is between humid continental climate and humid subtropical climate, with warm summers, cold winters, and high humidity year-round. The USDA rates the city at Zone 6a, which is an ""in-between"" climate. The influence of the Atlantic Ocean keeps Providence, and the rest of the state of Rhode Island, warmer than many inland locales in New England. January is the coldest month with average high temperatures of 37�°F (3�°C) and average low temperatures of 20 °F (-7 °C). July is the warmest month with average high temperatures of 83 °F (28 °C) and average low temperatures of 64 °F (18 °C). The record high temperature in the city was 104 °F (40 °C) recorded in 1975. The record low temperature in the city was -17 °F (-27 °C) recorded in 1934. As with the rest of the northeastern seaboard, Providence receives ample precipitation year-round. Monthly precipitation ranges from a high of 4.43 inches (112.5�mm) in March to a low of 3.17�inches (80.5�mm) in July. Precipitation levels are generally slightly lesser in the summer months than the winter months when powerful storms known as Nor'easters can cause significant snowfall and blizzard conditions. Although hurricanes are not frequent in coastal New England, Providence's location at the head of Narragansett Bay makes it vulnerable to them. According to Forbes.com, the Providence-New Bedford-Fall River metropolitan area is ranked 30 on America's Most Toxic Cities [edit] Demographics As of the census of 2000, the population comprised 173,618 people, 62,389 households, and 35,859 families. The population density was 3,629.4/km² (9,401.7/sq�mi), characteristic of comparatively older cities in New England such as New Haven, Connecticut; Boston, Massachusetts and Hartford, Connecticut. Also like these cities, its population peaked in the 1940s just prior to the nationwide period of rapid suburbanization. Providence has had a substantial Italian population since the turn of the century, with 14% (a pluralityc[›]) of the population claiming Italian ancestry. Italian influence manifests itself in Providence's Little Italy in Federal Hill. Irish immigrants have also had considerable influence on the city's history, with 8% of residents claiming Irish heritage. Belying Providence's traditionally white makeup is the sizable minority presence it has acquired in the last twenty years. Though nearby cities like Boston and Hartford have longer-standing black and Latino communities, Providence now surpasses both in the density of its minority population, with non-Hispanic whites comprising less than half (40.9%) of the population. Though salient contributions to this growth have been among Asians and unspecified races, the most dramatic change comes from Hispanics, whose presence has increased fivefold. Having origins in Puerto Rico, Colombia, Bolivia, the Dominican Republic, and Central America (particularly Guatemala), Hispanics have strong influence in the neighborhoods of Elmwood, the West End, and Upper and Lower South Providence. Hispanic impact is even larger in the city's schools. Hispanics represent over half (55%) of all students in the city's school system while comprising only 36% of Providence's population. In addition, Providence, like the nearby Massachusetts cities of Fall River and New Bedford, has a considerable community of immigrants from various Portuguese-speaking countries, living mostly in the areas of Washington Park and Fox Point. Portuguese is the city's third-largest nationality, (after Italian and Irish) at 4% of the population while Cape Verdeans make up another 2%. African Americans constitute approximately 17% of the city with the largest percentages in Mount Hope and Upper and Lower South Providence neighborhoods. Asians are 6% of Providence's population and have enclaves scattered throughout the city. Another 6% of the city has multiracial ancestry. Native Americans and Pacific Islanders make up the remaining 1.3%. With Liberians comprising .4% of the population, the city is home to the one of the three largest Liberian immigrant populations in the country. The Providence metropolitan area, which includes Providence, Fall River, Massachusetts, and Warwick is estimated to be 1,622,520. In 2006, this area was officially added to the Boston Combined Statistical Area (CSA), the fifth-largest CSA in the country. In the last fifteen years, Providence has experienced a sizable growth in its under-18 population, attributed to the influx of Hispanics. The median age of the city is 28 years, while the largest age cohort is 20 to 24 year olds, owing to the city's large student population. The per capita income, as of the 2000 census, was $15,525, which is well below both the state average of $29,113, and the national average of $21,587. The median income for a household was $26,867, and the median income for a family in Providence was $32,058, according to the 2000 census. The city has one of the highest rates of poverty in the nation with 29.1% of the population and 23.9% of families living below the poverty line in 2000, the largest concentrations being found in the city's Olneyville, and Upper and Lower South Providence areas. Poverty has affected children at a disproportionately higher rate with 40.1% of those under the age of 18 living below the poverty line, concentrated particularly west of downtown in the neighborhoods of Hartford, Federal Hill, and Olneyville. [edit] Crime Compared to the national average, Providence has a higher than average rate of property crime and an average rate of violent crime per 100,000 inhabitants. In 2009, there were 24 murders, the highest number since 2000 and a jump from the previous year's 13. Crime in all categories had been dropping substantially during 2002-2007, contrary to national trends. The nearby city of Worcester, Massachusetts which is about the same size had six murders in 2009 by comparison. The much larger city of Boston had 42. The police chief asserted that such violence was not stranger-to-stranger, but relationship driven. The pattern of violent crime was highly specific by neighborhood with vast majority of the murders taking place in the poorest sections of Providence, such as Washington Park, Elmwood, South Providence and the West End. In 2003, of the 239 United States cities with populations over 100,000, Providence's violent crime rate ranked 84th, as compared with New York City at 94th and Boston at 28th. Providence has the fifth-highest rate of property crime per 100,000 inhabitants in the country. Burglary and car theft, in particular constitute 1.12 and 2.49 times the national average. [edit] Economy Providence was one of the first cities to industrialize in the United States. By 1830, the city had manufacturing industries in metals, machinery, textiles, jewelry, and silverware. Though manufacturing has declined, the city is still one of the largest centers for jewelry and silverware design and manufacturing. Services, particularly education, health care, and finance, also make up a large portion of the city's economy. Providence also is the site of a sectional center facility, a regional hub for the U.S. Postal Service. Since it is the capital of Rhode Island, Providence's economy additionally consists of government services. The Fortune 500 conglomerate Textron and Fortune 1000 company Nortek Incorporated are both headquartered in the city, and GTECH's world headquarters has recently been moved to downtown Providence. Citizens Bank is also headquartered in Providence. Another company whose origins were in the city is Fleet Bank. Once Rhode Island's largest bank, it moved its headquarters to Boston, Massachusetts, after acquiring Shawmut Bank in 1995. Before its acquisition by Bank of America, Fleet merged with BankBoston to become New England's largest commercial bank. The city is home to the Rhode Island Convention Center, which opened in December 1993. Along with a hotel, the convention center is connected to the Providence Place Mall, a major retail center, through a skywalk. The Port of Providence, the second largest deepwater seaport in New England, handles cargo such as cement, chemicals, heavy machinery, petroleum, and scrap metal. [edit] Government Providence serves as Rhode Island's capital, housing the Rhode Island General Assembly as well as the offices of the Governor and the Lieutenant Governor in the Rhode Island State House. Providence's city government has a mayor-council form of government. The Providence City Council consists of fifteen city councilors, one for each of the city's wards. The council is tasked with enacting ordinances and passing an annual budget. Providence also has probate and superior courts. The U.S. District Court for the District of Rhode Island is located downtown across from City Hall adjacent to Kennedy Plaza. David N. Cicilline was elected mayor by a large margin in 2002 and was re-elected without any major opposition in 2006. Cicilline is the first and only openly gay mayor of an American state capital. Providence was the largest American city to have an openly gay mayor, until Sam Adams took office in Portland, Oregon on January 1, 2009. [edit] Education [edit] Postsecondary Seven of the fourteen institutions of higher learning in Rhode Island have campuses in Providence (city proper): Between these schools the number of postsecondary students is approximately 44,000, or 25% the population of Providence. Compounded by Brown University's being the second-largest employer, higher education exerts a considerable presence in the city's politics and economy. [edit] Private and charter schools Several private schools, including Moses Brown, the Lincoln School, and the Wheeler School, are in the city's East Side. LaSalle Academy is located in the Elmhurst area of the city near Providence College. The public charter schools Time Squared Academy (K-12) and Textron Chamber of Commerce (9-12) are funded by GTECH and Textron respectively. In addition, the city's South Side houses Community Preparatory School, a private school serving primarily low-income students in grades 3-8. Within the semi-private schools, The Metropolitan Regional Career and Technical Center (The Met) and The Big Picture Company schools serve students through real world experiences and project-based learning. There are two separate centers for students with special needs. [edit] Public schools The Providence Public School District serves about 26,000 students from pre-Kindergarten to grade 12. The district has 25 elementary schools, nine middle schools, and thirteen high schools. The Providence Public School District features magnet schools at the middle and high school level, Nathanael Greene and Classical respectively. The overall graduation rate as of 2007 is 70.1%, which is close to the statewide rate of 71% and the national average of 70%. [edit] Culture Much of Providence culture is synonymous with Rhode Island culture. Like the state, the city has a non-rhotic accent which can be heard on local media. Providence also shares Rhode Island's affinity for coffee, as the former has the most coffee/doughnut shops per capita of any city in the country. Providence is also reputed to have the highest number of restaurants per capita, many of which are founded and/or staffed by its own Johnson & Wales graduates. Providence has several ethnic neighborhoods, notably Federal Hill and the North End (Italian), Fox Point (Cape Verdean and Portuguese), West End (mainly Central American and Asians), and Smith Hill (Irish with miscellaneous enclaves of other groups). There are also many dedicated community organizations and arts associations located in the city. The city gained the reputation as one of the most active and growing LGBT communities in the Northeast; the rate of reported gay and lesbian relationships is 75% higher than the national average and Providence has been named among the ""Best Lesbian Places to Live"". The current mayor, David Cicilline, won his election running as an openly gay man, making him the first openly gay mayor of a U.S. state capital. Former Mayor Cianci instituted the position of Mayor's Liaison to the Gay and Lesbian community in the 1990s. There are numerous social and community organizations supporting the gay, lesbian, bisexual, and transgender community. Providence is home to the largest gay bathhouse in New England. During the summer months, the city regularly hosts WaterFire, an environmental art installation that consists of about 100 bonfires that blaze just above the surface of the three rivers that pass through the middle of downtown Providence. There are multiple Waterfire events that are accompanied by various pieces of classical and world music. The public art displays, most notably sculptures, change on a regular basis. The city is also the home of the Tony Award-winning theater group Trinity Repertory Company, the Providence Black Repertory Company, and the Rhode Island Philharmonic Orchestra. Providence is also the home of several performing arts centers such as the Veterans Memorial Auditorium, the Providence Performing Arts Center, and the Providence Festival Ballet. The city's underground music scene, centered around artist-run spaces such as the now-defunct Fort Thunder, is known in underground music circles. [edit] Sites of interest Providence is home to an 1,200-acre (4.9�km2) park system, notably Waterplace Park and Riverwalk, Roger Williams Park, Roger Williams National Memorial, and Prospect Terrace Park, the latter featuring expansive views of the downtown area. As one of the first cities in the country, Providence contains many historic buildings while the East Side neighborhood in particular includes the largest contiguous area of buildings listed on the National Register of Historic Places in the U.S. with many pre-revolutionary houses. The East Side is also home to the First Baptist Church in America, the oldest Baptist church in the Americas, founded by Roger Williams in 1638, as well as the Old State House, which served as the state's capitol from 1762 to 1904. Nearby is Roger Williams National Memorial. Downcity Providence is home to the fourth largest unsupported dome in the world (the second largest marble dome after St. Peter's Basilica in Rome), as well as the Westminster Arcade, which is the oldest enclosed shopping center in the U.S. The main art museum is the Rhode Island School of Design Museum, which has the twentieth largest collection in the country. The city's southern waterfront hosts a decommissioned Cold War era Russian submarine. In addition to the Providence Public Library and its nine branches, the city is home to the Providence Athenæum, the fourth oldest library in the country. Here, on one of his many visits to Providence, Edgar Allan Poe, met and courted a love interest named Sarah Helen Whitman. Poe was a regular fixture there, as was H. P. Lovecraft; both of them influential writers of gothic literature. The Bank of America Skating Center, formerly the Fleet Skating Center, is located near Kennedy Plaza in the downtown district, connected by pedestrian tunnel to Waterplace Park, a cobblestone and concrete park below street traffic that abuts Providence's three rivers. The southern part of the city is home to the famous roadside attraction Nibbles Woodaway (also known as the ""Big Blue Bug""), the world's largest termite, as well as the aforementioned Roger Williams Park, which contains a zoo, a botanical center, and the Museum of Natural History and Planetarium. [edit] Sports The city is home to the American Hockey League team Providence Bruins, which plays at the Dunkin' Donuts Center (formerly the Providence Civic Center). From 1926 to 1972, the AHL's Providence Reds (renamed the Rhode Island Reds in their last years) played at the Rhode Island Auditorium. In 1972, the team relocated to the Providence Civic Center, where they played until moving to Binghamton, New York, in 1977. Providence has its own roller derby league. Formed in 2004, it currently has four teams: the Providence Mob Squad, the Sakonnet River Roller Rats, the Old Money Honeys, and the Rhode Island Riveters. The NFL's New England Patriots and MLS's New England Revolution play in Foxborough, Massachusetts, which is situated halfway between Providence and Boston. Providence was formerly home to two major league franchises: the NFL's Providence Steam Roller in the 1920s and 1930s, and the NBA's Providence Steamrollers in the 1940s. The city is also where Rocky Marciano won 29 of his 49 fights. The city's defunct baseball team, the Providence Grays, competed in the National League from 1879 through 1885. The team defeated the New York Metropolitans in baseball's first successful ""world championship series"" in 1884. In 1914, after the Boston Red Sox purchased Babe Ruth from the then-minor league Baltimore Orioles, the team prepared Ruth for the major leagues by sending him to finish the season playing for a minor league team in Providence that was also known as the Grays. Today, professional baseball is offered by the Pawtucket Red Sox, the AAA affiliate of the Boston Red Sox which plays in nearby Pawtucket. Most baseball fans—along with the local media—tend to follow the Boston Red Sox. Major colleges and universities fielding NCAA Division I athletic teams are Brown University and Providence College. The latter is a member of the Big East Conference. Much local hype is associated with games between these two schools or the University of Rhode Island. Providence has also hosted the alternative sports event Gravity Games from 1999 to 2001, and was also the first host of ESPN's X Games, known in its first edition as the Extreme Games, in 1995. [edit] Infrastructure [edit] Health and medicine Providence is home to eight hospitals, most prominently Rhode Island Hospital, the largest general acute care hospital in the state. The hospital is in a complex along I-95 that includes Hasbro Children's Hospital and Women and Infants Hospital. The city is also home to the Roger Williams Medical Center, St. Joseph Hospital For Specialty Care (a division of St. Joseph Health Services Of Rhode Island), The Miriam Hospital, a major teaching affiliate associated with the Alpert Medical School of Brown University, as well as a VA medical center. Providence is home to the Quality Assurance Review Center (QARC), which performs thousands of radiotherapy reviews per year. QARC is primarily supported by grants from the National Cancer Institute (NCI) and contracts from the pharmaceutical industry. It receives radiotherapy data from around one-thousand hospitals in both the United States and abroad. The center also maintains a strategic affiliation with the University of Massachusetts Medical School in Worcester, Massachusetts. The Rhode Island Blood Center has its main headquarters in Providence. Since 1979, the Rhode Island Blood Center has been the sole organization in charge of blood collection and testing and distribution of blood products to 11 hospitals in Rhode Island. [edit] Transportation Providence is served by air primarily by the commercial airfield T. F. Green Airport in nearby Warwick. General aviation fields also serve the region. Due to overcrowding and Big Dig complications in Boston, Massport has been promoting T.F. Green as an alternative to Boston's Logan International Airport. Providence Station, located between the Rhode Island State House and the downtown district, is served by Amtrak and MBTA Commuter Rail services, with a commuter rail running to Boston. Approximately 2400 passengers daily pass through the station. Additionally, funds have been allocated to extend the commuter rail from Providence to T. F. Green Airport terminating at a $222.5 million intermodal station to be completed in 2009. I-95 runs from north to south through Providence while I-195 connects the city to eastern Rhode Island and southeastern Massachusetts, including New Bedford, Massachusetts, and Cape Cod. I-295 encircles Providence while RI 146 provides a direct connection with Worcester, Massachusetts. The city has commissioned and begun a long-term project, the Iway, to move I-195 not only for safety reasons, but also to free up land and to reunify the Jewelry District with Downcity Providence, which had been split from one another by the highway. The project is estimated to cost $446 million and be completed in 2012. Kennedy Plaza, in downtown Providence, serves as a transportation hub for local public transit as well as a departure point for Peter Pan and Greyhound bus lines. Public transit is managed by Rhode Island Public Transit Authority (RIPTA). Through RIPTA alone Kennedy Plaza serves over 71,000 people a day. The majority of the area covered by RIPTA is served by traditional buses. Of particular note is the East Side Trolley Tunnel running under College Hill, the use of which is reserved for RIPTA buses. RIPTA also operates the Providence LINK, a system of tourist trolleys in downtown Providence, as well as a ferry to Newport between May and October. [edit] Utilities Electricity and natural gas are provided by Narragansett Electric Company which is owned by National Grid USA. Providence Water is responsible for the distribution of drinking water, ninety percent of which comes from the Scituate Reservoir about ten miles (16�km) west of downtown, with contributions coming from four smaller bodies of water. [edit] Sister cities Providence has four sister cities designated by Sister Cities International:","Providence is the capital and the most populous city of the U.S. state of Rhode Island, and one of the first cities established in the United States. Located in Providence County, it is the estimated second or third largest citya[›] in the New England region. Despite the city proper only having an estimated population of 171,557 as of 2008, it anchors the 36th largest metropolitan population in the country, with an estimated MSA population of 1,600,856, exceeding that of Rhode Island by about 60% due to its reaching into southern Massachusetts. Situated at the mouth of the Providence River, at the head of Narragansett Bay, the city's small footprint is crisscrossed by seemingly erratic streets and contains a rapidly changing demographic. Providence was founded in 1636 by Roger Williams, a religious exile from the Massachusetts Bay Colony. He named the area in honor of ""God's merciful Providence"" which he believed was responsible for revealing such a haven for him and his followers to settle. After being one of the first cities in the country to industrialize, Providence became noted for its jewelry and silverware industry. Today, the City of Providence is home to eight hospitals and seven institutions of higher learning, which has shifted the city's economy into service industries, though it still retains significant manufacturing work. Once nicknamed the ""Beehive of Industry"", Providence began rebranding itself as the ""Creative Capital"" in 2009 to emphasize its educational resources and arts community. Its previous moniker was ""The Renaissance City"", though its 2000 poverty rate was still among the ten highest for cities over 100,000." eo,1f132ab8be0266f03f8ef6332ad90c83,"[redakti] Historio La vorto aikido devenas de la tri Kanjiaj signoj (合気道) ofte okcidentigata kiel aj ki do. Tio povas tradukiĝi per: La vojo de amo «�l'expression de l'amour�» laŭ majstro Ueshiba. Ĝi aludas al la tekniko de aikido, per kiu oni povas regi atakanton per regado kaj alidirektado de ties energio, anstataŭ blokante ĝin. Analogio ofte estas dirata, ke saliko fleksiĝos en ventego, sed kverko rompiĝos kaze de tro forta vento. Morihei Ueshiba disvolvis aikidon ĉefe el Daito-Ryu Aikijujutsu (speco de ĵuĵicuo lernita ĉe la majstro Sokaku Takeda), aldonante trejn-movadojn por yari (lanco), tantoo (japana tranĉilo), jo (mezlonga bastono), juken (bajoneto), aŭ aliaj diversaj armiloj. Sed eble la plej forta tekniko estas por la katana (katano, japana glavo). La aikidisto multe moviĝas kiel senarma glavisto. Multaj senarmaj atakoj disvolviĝis el armecaj atakoj. Iuj skoloj (ryu, en la japana) de aikido ne trejnadas armile iel ajn. Aliaj kiel ""Iwama Ryu"" norme trejnas multe kun bokken (ligna japana glavo), jo, kaj tantoo. Laŭ iuj skoloj de aikido ĉiuj teknikoj povas esti uzataj egale bone perglave aŭ senarme. [redakti] Filozofio Aikido validas kiel pacema luktoarto. Batalanto provas regule ne vundi la atakanton, sed konduki lin al situo, en kiu li povas trankviliĝi. Tiel atakanto ricevas la eblecon kapti pripenson kaj tiel eviti pluan atakon. Do la batalantoj havas la eblecon grave vundi aŭ eĉ mortigi la alian, sed tio estas for de la filozofio de aikido. Ueshiba Morihei akcentis pri la mensa venko kaj li tre forte interesiĝis pri budo. La filozofio kaj la principoj de aikido estis skizataj laŭ budo: ne ekzistas sportaj konkursoj kaj medaloj en la kutima senco. [redakti] Senarma praktiko La fondinto de aikido ne volis, ke iu parolu pri konkurso, sed emfazis la evoluadon de la individuo, korpe kaj spirite. Dum la kursoj, la kursanoj observas la majstron, kiu demonstras teknikon, kaj poste ili pare kunlaboras por repliki ĝin. Tiel ili plibonigas sian teknikon kaj sian komprenon de la arto. Movo, lokiĝo, precizeco kaj ritmo estas ĉiuj gravaj aspektoj por la elfarado de la teknikoj. La aikidistoj trejniĝas pare, kiel kunlaborantoj. La atakanto (japane uke aŭ ""la akceptanto, la falanto""; egale alte aŭ ""donanto de la mano"") ekatakas la defendanton (japane tori, shi aŭ nage), kiu sendanĝerigas sin per aikida tekniko. [redakti] Studmetodo Ĝenerale oni studas la teknikon tiel: la instruisto montras la movon, poste la uke-o atakas la tori-on kvar fojojn, laŭvice dekstre kaj maldekstre. Poste la kunluktantoj interŝanĝas siajn rolojn por kvar novaj atakoj, ktp. Post kelkaj movoj per la sama atako la instruisto povas instigi ""liberan teknikon"" (jiu waza) — la roloj de uke-o kaj tori-o ne interŝanĝiĝas, uke-o restariĝas post ĉiu movo, kaj tuj reatakas tori-on, kiu uzas laŭvole iun ajn teknikon. Tiu ĉi laboro ĉefe plibonigas la lokigon kaj movon de la korpo, kaj ankaŭ la eltenemon. Iufoje la tori-on atakas kelkaj uke-oj, por ekzerci la reagon al atako fare de grupo. Tiun ĉi laboron oni nomas japane randori. [redakti] Komponantoj de movo La atakoj de aikido enhavas laŭtipajn frapojn kaj prenojn: Ĝenerale estas tri paŝoj de aikida defendo: [redakti] Movaro [redakti] Omote kaj ura Plejparte oni povas pratiki la teknikojn laŭ du manieroj: pasante antaŭ uke-on (omote) aŭ malantaŭ uke-on (ura). Pasante antaŭ la kontraŭulon oni riskas atakon, tiele tiaj teknikoj necesigas, ke la tori-o atingu frapon por surprizigi kaj malstabiligi uke-on. La teknikojn de omote kvankam pli danĝeraj instruas la aikidaj lernejoj, ĉar ili postulas pli da rigoreco kaj pli da precizeco. [redakti] Irimi kaj tenkan La ĉefa motoro de la teknikoj konsistas el la movado de la koksoj (goshi) de tori-o, aŭ por malproksimiĝi (irimi), aŭ por turniĝi (tenkan). Fakte la koksoj estas movitaj de la kruroj, kiuj havas la plej fortajn muskolojn de la korpo: la cetero de la korpo (torso, brakoj) uziĝas por kunligi la koksojn de uke-o al tiuj de tori-o, por transigi la movon kaj provoki falon. Laŭ japana simbolismo la ""centro de energioj"" de tori-o, aŭ seika tanden en la ventro (do asociita kun la koksoj) estas la centro de movado. Pro tio ĉiuj movoj estas kombinado irimi-tenkan. La teknikoj estas: [redakti] Teknikoj stare kaj surgenue La japanoj ofte sidas sur la grundo, pro tio ili elvolvis teknikojn por alfronti atakon siante (dum sidado). La historia kialo estas, ke la gardistoj de la imperiestro devis sidante ĉirkaŭ tablo ekzemple kaj sen verŝi sangon defendi sian majstron. La movoj efikas, kiam la du kunluktantoj staras (tachi waza, 立技), kiam ambaŭ sidas (suwari waza, 座技), aŭ eĉ kiam tori-o (defendanto) sidas kaj uke-o (atakanto) staras (hanmihandachi waza, 半身はんだち技). [redakti] Laboro surgenue: Suwari waza - 座技 'Sidante' fakte signifas surgenue, en pozicio seiza, kie la supropiedo estas sur la grundo; (kiza): oni premas sur la piedfingroj. La sidvangoj kaj la pezo de la korpo tiel baziĝas sur la kalkanoj, unu genuo antaŭen, la du femuroj farante preskaŭ 40°-an angulon. La piedoj povas esti plate je la komenco de la teknikoj, sed esence la laboro plenumiĝis kun la piedoj sur la piedfingroj. Aikido enhavas teknikojn por translokiĝi surgenue (shikko). Por la baza translokiĝo antaŭigante la malantaŭan kokson oni komencas pivotan movon ĉirkaŭ la antaŭa genuo. La piedoj devus resti kune, tiel proksimaj kiel eble unu al la alia. La piedo komence de malantaue pasas antauen kaj alkroĉiĝas al la grundo per la piedfingroj. La tuta korpo antaŭeniras, sen treni la alian piedon, kaj la genuo delikate surteriĝas. Kvankam la milita utileco de la surgenuaj teknikoj ne gravas hodiaŭ (nuntempe, preskaŭ ĉiu sidas sur seĝo...), tamen la teknikoj utilas por: [redakti] Laboro surgenue: Hanmi handachi waza - 半身はんだち技 Laboro, kie uke-o starante atakas surgenuan tori-on. En tiu ĉi laboro multas la malfacilaĵoj de la laboro surgenue, ĉar starante uke-o havas avantaĝon de forteco kaj ebleco de translokiĝo. Pro tio tiu ĉi laboro bezonas grandan rigorecon obtenante la malstabiliĝon de uke-o, kaj grandajn dislokiĝojn de la genuoj. [redakti] Rolo de la atakanto, uke Aikido insistas pri la fakto, ke, kvankam tori-o faras la teknikon de aikido, kaj teorie eliras kiel ""venkanto"" el ĉiu renkontiĝo, uke-o ankaŭ venkas: ĝuste sekvante la teknikon, li/ŝi gajnas sperton kaj flekseblecon per adaj ĵetadoj, alkondukoj al la grundo aŭ per ripetaj manprenoj kontraŭ li/ŝi. Plue la aktiva partopreno de uke-o estas nepre necesa, por ke tori-o povu fari la teknikojn. Uke-o devas resti konstante aktiva, ĉiam gardante militan atakemon. Li daŭre serĉu mankon por frapi tori-on, kaj renversi la situacion. Plue estas kontraŭteknikoj (gaeshi waza): uke-o ne povas renversi la situacion, krom se li havas perfektan sintenon. La eskap-provo el la ago de tori-o estas la motoro por kelkaj movoj, kiel irimi nage, kie kiam tori-o alkondukas uke-on al la grundo, pivotante, uke-o provas restariĝi. Tori-o povas uzi tiun movon por malantaŭen-ĵeti uke-on, kaj se uke-o ne provus restariĝi, li trovus sin en pli malbon pozicio kaj ne povas eviti atemi-on. Dum reala renkonto la sperta aikidisto devas esti kapabla tuj remeti sin singarda, post ĵetado. [redakti] Riĉeco de kombinoj Fakte ne estas pli ol kelkaj teknikoj, sed ĉiun teknikon oni povas praktiki komencante kun preno aŭ malsamaj frapoj, de uke-o, pozicie omote aŭ ura, starante aŭ sidante (surgenue). Tiel la nombro de situacioj estas fakte tre granda. Plue ĉe altnivelaj praktikantoj estas ebleco ŝanĝi teknikon dum la renkonto aŭ eĉ renversi la situacion (gaeshi waza): uke-o reprenas la avantaĝon kaj iĝas tori-o. Ueshiba Morihei nomis tiun eblecon de ""senfina kreado"", takemusu siki. La termino priskribas pli amplekse aikidon kiel fonton de ĉiu lukt-arto, ne historie, sed kiel arto kiu enhavas la bazajn aspektojn de ĉiuj lukt-artoj: posturo-regon, distancojn, ktp, eĉ se la pozoj kaj distancoj estas malsamaj en la aliaj artoj. [redakti] Ekzemplo Ikkyo (unua principo)�: artika levigo por alkonduki la atakanton al la grundo, tori-o regas la pojnon kaj la kubuton. La fundamenta tekniko ikkyo, laŭvorte ""unua principo"" estas artika levigo, kiu kapabligas tori-on alkonduki uke-on al la grundo, regante la pojnon de uke-o, kaj farante arkon de cirklo per la kubuto, direkte al lia kapo. Tori-o faras movon kiel tranĉo per sabro. Ikkoyo-on oni povas fari tiel: Ikkyo Formo omote (antaŭe) kaj ura (malantaue). Tiel ikkyo-o povas konsisti el: [redakti] Armila ekzerco Krom senarmilaj teknikoj aikido ankaŭ inkluzivas studadon de manipulado de lignaj armiloj: la sabro aŭ bokken uzata sen sabringo; la mezlonga bastono aŭ jo kaj la tranĉilo aŭ tanto. La perarma ekzercado instruas al la lernanto pri la distancoj inter li kaj unu aŭ kelkaj kontraŭuloj, pri la ĝusta sinteno (shisei) kaj pri la venkado de la timo pri armiloj. Tiel tiu ekzerco estas kompletigo de la senarma ekzercado. Fakte multaj movoj elvenas el teknikoj uzataj de armitaj militistoj, inter alie la teknikoj uzataj por senarmigi la kontraŭulon. Plue la mensa bildigo de movo kun sabro donas pli klaran bildon de movoj farendaj senarme. Ja la sabroteknikoj havas grandan gravecon laŭ la ellaborado de aikido fare de majstro Ueshiba. En Usono, kelkaj dojo-oj (aikidaj lernejoj, vojejoj, studejoj) instruas teknikojn por la senarmigo de kontraŭulo armita de pistolo (el ligno aŭ spongokaŭĉuko!), kaj en Afriko oni lernas teknikojn kontraŭ battranĉiloj. [redakti] Rangoj Same kiel ĉiuj nuntempaj budo-oj oni komencas ĉe la rango de 6-a kyū kaj antaŭeniras ĝis la 1-a kyū. Ĉe la dōjō (lernejo) la instruisto mem donas la rangojn. Poste la lernanto trapasas de 1-a dan ĝis 10-a dan, la plej alta rango. La dan-ojn aljuĝas federa komisiono: aikikai. Ĝenerale aikido havas nur du zonokolorojn: blanka por la rangoj 6-a ĝis 1-a kyū; nigra por la rangoj 1-a ĝis 10-a dan. Tamen por infanoj kelkaj lernejoj uzas zonojn el aliaj koloroj por doni gvidsignojn al la junuloj de ilia progreso. Rimarkinde estas, ke la nigra zono ne estas signo de majstreco, la 1-an dan-on portas lernanto akirinta la bazojn. Oni konsideras, ke estas depost la 1-a dan, kiam la ""reala"" pratiko de aikido komenciĝas. Nigra zono unua dan estas en la japana lingvo shodan, tio signifas: la nivelo de la komencanto. Vestoj: la praktikantoj portantaj kyu-rangon portas blankan kimono-n, kiun la japanoj nomas keikogi (laborvestaĵo). La dan-ranguloj portas plie hakama-on; tio estas nigra aŭ malhelblua tre larĝa pantalono. Vidu la bildojn.","Aikido, aŭ Ajkido, estas moderna japana luktarto kompilita de Ueshiba Morihei dum la periodo inter la 1930-aj jaroj ĝis 1960-aj jaroj. Ĝi estas senperforta kaj multaj el ĝiaj teĥnikoj evoluis el Daito-Rjuo (speco de ĵuĵicuo) kaj el glava batalado. La filozofio de aikido devenis ĉefe de la religio Oomoto pro la kontaktoj inter O´Sensei (""granda majstro"", esprimo uzata de la aikidistoj por nomi Morihei) kaj Deguchi Sensei el Oomoto. Oni konsideras, ke aikidisto havu iom da spiriteco, interalie pri la uzo de la Ĉi, ĝi postulas nenuran teknikan trejnon. La nepo de la kreinto, Ueshiba Moriteru, nun estas unu el la ĉefaj mastroj de aikido. Ĉar Deguchi Sensei enkondukis Esperanton en Oomoto-n en la jaro 1923 kaj ĉar O'Sensei kaj Deguchi Sensei vivis tiam dum 20 jaroj kiel fratoj, oni povas supozi, ke O'Sensei aŭdis pri Esperanto. Pridemandite pri tio en 1989 en Bazelo (Svislando) la nepo de O'Sensei, Ueshiba Moriteru, respondis jene: ""Povas esti.""" eo,3b57ed89471d48df41096e09bb77bfac,"[redakti] Kadro [redakti] Ekonomihistoria La alaska orimpetego estas nur ĉenero de tiaj grandskalaj eventoj, kiaj komenciĝis per la unua orimpetego de Minas-Ĝerajso en Brazilo en la jaroj 1693 ĝis 1695. En la dua jardeko de la 19-a jarcento la ĉiujara tutmonda orminado atingis minimumon kun nur ĉ. 10 tunoj da produktado. Tiu ŝanĝiĝis ekde la fino de la 1840-aj jaroj, kiam ortrovaĵoj okazis en Kalifornio kaj Aŭstralio, ekde la 1850-aj jaroj ankaŭ en Kanado. En la jaroj 1881 ĝis 1890 la jara elminadkvanto atingis preskaŭ 160 tunojn. Ĝi duobliĝis en la sekva jardeko, dum samtempe ĉesis altiĝo de la arĝentminado. Tial malkreskis la orprezo rilate al la tiu de arĝento. Tamen baldaŭ la arĝentminado tiom kreskis, ekz. pro arĝenttrovaĵoj en Nevado, ke la arĝentprezo tute malaltiĝis kaj la plej multaj industrilandoj enkondukis orbazon. De 1873 ĝis 1876 la germana imperio, kiel unua nacio, enkondukis la orbazon, kaj sekvis aliaj nordeŭropaj landoj. Ĝis la komenco de la 1890-aj jaroj la plej multaj industriaj landoj sekvis tion, dum pli agrarekonomiaj landoj konservis sistemon de duobla bazo, t.e. de oraj kaj arĝentaj moneroj. Tiuepoke establiĝis la orbazo, kio signifas, ke monbiletoj estis nur eldonitaj en difinita rilato al la orrezervoj de la lando. Laŭ la tiamo teorio tio stabiligis la valutrilaton pro la oraŭtomatismo. Tio tamen postulis, ke la centraj bankoj respektis striktajn regulojn. Kiam malfortiĝis valuto, tio kreis laŭ tiu teorio rilatan orfluon direkten al la pli forta valuto, tial oni devis malplialtigi la eldonon de monbiletoj laŭ la malpli grandaj orrezervoj. Tio altigis la interezojn kaj malaltigis la prezojn. En la lando, al kiu fluis la oro, okazis kontraŭe pli granda cirkulado de papermono, kiu malaltigis la interezojn kaj altigis la prezojn. Kiam estis atingita certa punkto, la orfluo renversiĝis. La pagobalanco ekvilibriĝis, la valutoj stabiliĝis. Tamen sufiĉe ofte la centraj bankoj ne respektis la kondiĉojn. Tamen la sistemo sukcesis, ĉar oni kredis je la ĉiam garantiita interŝanĝeblo de papermono al oro. La bezono je oro estis do alta. Sekve ne devis okazi manko da oro dum tiuj jardekoj. En Kanado estiĝis tial grandaj serĉadoj, kiuj post kelkaj jaroj sukcesis. Ili lanĉis ĉenon de orimpetegoj, kiuj movigis pli kaj pli da homoj, multaj el kiuj kuris de unu orkampo al la sekva. Aldone al Sudafriko la serĉistoj koncentriĝis pli kaj pli je Kanado kiel liverejo por la necesa oro. La rezistanco kontraŭ la orbazo, kiu ĉe tro malalta oroferto povis stranguli la ekonomion, estis forta. Ankoraŭ la 9-an de julio 1896 paroladis William Jennings Bryan antaŭ kunveno de la Demokrata Partio en Ĉikago forte kontraŭ la ""dornokrono""“, kiun oni volas premi sur la ""brovojn de laboro"". La homaro ne estu krucumita je ora kruco. Bryan estis kandidato al la prezidanteco en 1896 kaj 1900, perdis tamen ambaŭ balotojn. En la jaro 1900 la orbazo estis enkondukita, kio verŝajne ne eblus sen la ortrovoj ĉe la Klondike. [redakti] Politika Ekde la Sendependencmilito, Usono plurfoje envolviĝis en militistaj aŭ diplomataj konfliktoj kontraŭ la koloniisma potenco de Britujo, kiu regis la nordan parton de Ameriko. Sekve la Kompanio de la Hudsona Golfo, kiu estris la plej grandan parton de Kanado kaj la nordokcidenton de Usono, devis en 1846 forlasi siajn fortikaĵojn sude de la latitudo 49°. Tiam grupo sub gvidado de la guberniisto James Douglas faris ĉion por eviti la transprenon de Brita Kolumbio fare de Usono. Kiam en 1867 Usono aĉetis Alaskon de Rusujo, multaj antaŭvidis, ke Kanado iam estos prto de Usono. Tia opinio plifortiĝis en okcidenta Kanado, kiam miloj da orserĉistoj strebis norden por serĉi oron ĉe la Fraser kaj en la regiono Karibu. Ne nur indianoj iĝis malplimulto, sed ankaŭ britoj. Tiuj provis starigi kontraŭpezon stimulante enmigradon el Eŭropo. Kiam Kanado estis fondita en 1867 laŭ inico de Londono por bremsi la ekspansion de Usono al nordo, necesis atendi la jaron 1871 por ke Brita Kolumbio - nur kontraŭ altaj koncesioj - pretis ani la konfederacion. La registaro de la provinco Brita Kolumbio provis kontroli la amasmoviĝojn per ĉeesto de polico kaj severa regulado de la longaj alvenvojoj, kaj samtempe ricevi impostojn sur la ortrovaĵoj. Iuj orserĉistoj tamen venis el Alasko, kiu estris la ĉefan parton de la marbordo tuj okcidente la regiono de Klondike. Tie kreiĝis en 1867 la departemento de Alasko, sed nur en 1884 komenciĝis vera administracio fare de Usono. Estiĝis tiam la distrikto de Alasko, kies havenoj ofertis pli facilan aliron al la Klondike ol tiuj de Kanado. Kvankam la landlimo inter la ĉefa parto de Alasko kaj Kanado jam en 1825 estis difinita de rusoj kaj britoj laŭ la longitudo 141°, la limo de la tiel nomata Alaska Panhandle (Alaska pattenilo), kiu situas oriente de tiu longitudo kaj etendiĝas fore suden, ne estis detale fiksita. La tiel rezultanta konflikto estis solvita nur en 1903 kaj pro tio ambaŭ ŝtatoj detale sekvis la okazaĵojn ĉe la limtransira Jukono kaj ĉefe ĉe la Klondike. Kontrolo de tuta limo estis neebla kaj la orserĉistoj ne sciis, kaj eĉ ne havis intereson scii, ĉu ili estis sur la teritorio de Usono aŭ Kanado. [redakti] Antaŭa situacio en la regiono [redakti] Indianoj Tie, kie situis la centro de la orimpetego, ĉe la kunfluejo de la Klondike kaj de la Jukono, troviĝis ĝis 1896 vilaĝo ĉe somera fiŝkaptejo de la etno Han, nomita Tr'ochëk, kiu nun apartenas al la Tr’ondëk Hwëch’in, unu el la unuaj nacioj de Kanado. La estro de la vilaĝo, kiu troviĝis ĉe la sudorienta rando de la tradicia regiono de la Tr'ondëk Hwëchin, tuj norde de Dawson sur la alia flanko de la Klondike, estis dum la orimpetego Ĉefo Isaak. Pro traktado kun la anglika eklezio kaj la polico, Isaak sukcesis ricevi novan ejon, Moosehide, kelkajn kilometrojn rivermalsupre. Ankaŭ ĉi tie vivis, kiel en la forlasita vilaĝo, indianoj jam de ĉirkaŭ 8.000 jaroj. El la iama vilaĝo kreiĝis la onta Klondike City. Jam antaŭ la konstruo de Fort Reliance en 1874 fare de la Kompanio de la Hudsona Golfo, ekzistis aktiva komerco, ekzemple pri tabako kaj teo. Ankaŭ malgrandaj orkvantoj estis negociitaj kaj la metalo jam altiris unuopajn orserĉistojn al la regiono. La nuraj indianoj, kiuj rajtis komerci ĝis la Ĉilkot-intermonto, unu el la pasejoj al la kontinenta regiono, estis la ĉe la marbordo loĝantaj Tlingitoj. La Ĉilkotoj kaj la Ĉilkatoj de la okcidenta brako de la Lynn-kanalo, kiuj apartenis al tiu etno kontrolis la transiron al la internlando. Tiel ili havis monopolon pri la komerco inter Alasko kaj Jukonio. Ankaŭ la unuaj blankaj komercistoj kaj la Tuĉonoj kaj Tagiŝoj de la internlando, kiuj atendis la varojn de la blankuloj, dependis de iliaj kondiĉoj. La Tuĉonoj liveris felojn kaj peltojn ne nur de alkoj, boacoj kaj ŝafoj, sed ankaŭ de kastoroj, linkoj, ondatroj, lutrok kaj neĝoŝuaj leporoj. Aldone ili liveris la maloftan kupron kaj flavajn likenojn, kiujn la ĉilkatoj uzis por farbi kovrilojn. Interŝanĝe la ĉilkatoj liveris manĝeblajn algojn, korbojn el lignaj fibroj, konkojn prilaboritajn kiel ornamaĵoj, sklavojn, eŭropajn varojn kaj la ŝatata graso de la kandelfiŝo (Thaleichthys pacificus). Tiu lasta estis tiom grava kaj estis transportitaj tiom grandkvante, ke la padoj estis nomitaj graspadoj (angle: grease trails). La eŭropaj varoj inkluzivis interalie kovrilojn, ŝtofojn, potegojn, hakilojn, tranĉilojn, kaptilojn, pafilojn, aliajn metalaĵojn, kafon, teon, farunon kaj tabakon. La akvovojoj ĉe la Ĉilkot-pado estis tre gravaj, ĉar oni povis navigacii sur ili per trunkoboato kaj kanuo. La ĉilkotoj aĉetis de la tlingitoj el Yakutat boatoj el rosmara haŭto. Tamen tiaj boatoj estis tro malpezaj por la peza ekipaĵo de orserĉistoj. La ĉilkotoj ne hezitis defendi sian monopolon per armiloj. Kiam Robert Campbell, komercisto de la Kompanio de la Hudsona Golfo fondis komercejon ĉe Fort Selkirk en 1848, proksime de la kunfluejo de la Jukono kaj de la Pelly, li minacis ilian monopolon kaj ili sekve neniigis la ejon en 1852. En 1878 tamen, George Holt sukcesis nerimarkite transiri la Ĉilkot-intermonton kun malgranda kvanto da oro. Sed tio sufiĉis por alogi kelkajn orserĉistojn en la regionon. Samtempe anglikanaj misiistoj alvenis, kiuj rapide baptis homojn por antaŭi siajn katolikajn konkurenculojn. Charles Consantine, kiu estris la unuan polictrupon de la Mounted Police, plendis pri la episkopo William Bompas pro troa zorgado pri la indianoj. Li ankaŭ plendis pri usondevenaj indianoj, kiuj vivis pro prostitucio de siaj ""squaw""-oj al la orserĉistoj. Samtempe estiĝis duobla moralo, ĉar tiuj viroj, kiuj utilis la servojn de indianinoj, malestimis la virojn, kiuj translokiĝis ĉe la indianoj, nomante ilin ""squaw-viroj"". Estis tia viro, George Carmack, kiu estigis la plej grandan orimpetegon de Kanado. Ekde 1880 pli kaj pli da serĉistoj alvenis al Jukonio kaj la ĉilkotoj gajnis bone kiel portistoj. Helpis la fakto, ke kelkaj inter ili rapide lernis la anglan. Komence ili postulis 12 cendojn por unu funto da ekipaĵo transportota 40 km trans la intermonton ĝis la lago Lindeman. Fine de la unua jaro de la impetego la postulo altiĝis jam je 38 cendoj, sed multe pli por grandaj varoj kiel fornoj, pianoj aŭ ligno. Kiel kristanoj ili ne devis labori dimanĉo, kaj tiel la orserĉistoj devis mem porti siajn pakaĵojn en tiu tago. La barbohavaj viroj (ili portis almenaŭ lipharojn) portis ĝis 200 funtoj, virinoj kaj junuloj ĝis 75 funtoj. La blankuloj rimarkis, ke ili ofte fiŝon kaj ŝajnis malpuraspektaj, ĉar ili uzis ŝmiraĵon el foka oleo kaj fulgo por protekti sin kontraŭ la suno kaj insektoj. Ĉar la nigra farbo similis al masko, la gubernisto de Alasko, Alfred P. Swineford tutsimple malpermesis uzi la ŝmiraĵon. Problemo estiĝis el la fakto, ke la indianoj kolektis orajn kar arĝentajn monerojn, kaj tiel cirkulis nesufiĉe da mono. Ili gajnis inter 4 kaj 8 dolaroj ĉiutage, blankuloj inter 6 kaj 10. Ankaŭ la virinoj bone gajnis, ĉar ili vendis ĉapelojn, gantojn kaj mukluk-ojn, speco de aparte varmaj botoj. Sed kiam la nombro de viroj sen pretendaĵoj kreskis en Jukonio, malplialtiĝis la salajroj. La indianoj, kiuj reprezentis 80% de la loĝantaro en Jukonio antaŭ 1896, estis nur iom pli ol 10% en 1901. Iliaj infanoj estis akceptitaj nek en lernejoj de blankuloj, nek en malsanulejoj. En 1886 okazis la unua pli granda ortrovaĵo ĉe la Fortymile kaj centoj da viroj translokiĝis tien. La indianoj liveris fiŝojn, viandon kaj la vintre vivnecesajn peltojn. Ili ricevis interŝanĝe por ili altvalorajn vitrajn perlojn, metalaĵojn kaj alkoholaĵojn. Sed pro la homamaso sovaĝaj bestoj forlasis la lokon kaj la indianoj pli kaj pli dependiĝis. La blankuloj rapide eluzis la lignon por hejti la dometojn kaj la indianoj mortis pro malsanoj ĝis tiam nekonataj de ili. Ĉefo Isaako sukcesis konservi rompiĝeman pacon dum la jaroj de la orimpetego. Li gvidis la tribon ĝis 1932 kaj fariĝis honora membro de la Yukon Order of Pioneers (pionira ordeno de Jukonio). Printempe 1897 la indianoj setliĝis kvin kilometrojn rivermalsupre. Ekde majo 1997 la iama ejo estas protektita kaj ekis arkeologia esploro grava kaj por la indiana kulturo, kaj por la historio de la orimpetego. [redakti] Orserĉistoj Jam delonge antaŭ la 16-a de aŭgusto 1896, la komenco de la orimpetego, viroj serĉis oron en la regiono. Famoj aŭdiĝis jam en la 1850-aj jaroj kaj en 1864 skribis dungito de la Kompanio de la Hudsona Golfo, ke ekzistas oro grandkvante. Sed li ne pluesploris pri tiaj trovaĵoj. Unu el la unuaj orserĉistoj estis Leroy Napoleon McQuesten, kiu preferis la personan nomon ""Jack"" [ĝak], kaj kiun oni poste nomis la patron de la Jukono. Jam en 1872 li serĉis ĉe la Jukono. Li devenis de novangla kamparana familio, kaj serĉis oron jam en 1849 en Kalifornio, ĉeestis la Fraser-Canyon-orimpetegon kaj tiun de la Finlay en la nordo de Brita Kolumbio. Fine de aŭgusto 1874 Jack starigis komercejon ĉe Fort Reliance, ĉ. 10 km malsupre de la enfluejo de la Klondike. Dum kelka tempo li kaj liaj partneroj vivis de komerco kaj aĉetis grandan kvanton de peltoj. Tamen jam baldaŭ li serĉis denove en multaj lokoj kaj la riveroj Fortymiles (kvardek mejloj kaj Sixtymiles (sesdek mejloj) ricevis siajn nomojn rilate al la distanco de tiu ejo: Fortymiles situis rivermalsupre kaj Sixtymiles riversupre. Liaj partneroj estis Arthure Harper, nordirlandano, kiu elmigris kiel knabo en 1832 kaj kiu unua havis la ideon serĉi oron en la Roka Montaro, kaj Alfred Mayo, vokita Al Mayo, cirkusakrobato el Kentucky. Kune ili venis en 1873 en la regionon kaj ĉiuj tri edziĝis al indianinoj. La edzino de McQuestens nomiĝis Satejdenalno Nagetah, sed li preferis nomi ŝin Katerina. Ŝi estis 24 jarojn pli juna ol sia edzo kaj apartenis al la tribo de la Kojukon-atapaskoj, verŝajne el Nulato. Ŝia patro estis ruso, ŝi kreskis en la misiejo Ikogmiut kaj parolis la atapaskan, la rusan kaj la anglan. La du aliaj virinoj nomiĝis Jenny Harper (Seentahna) kaj Margaret Mayo (Neehunilthnoh), kiu same havis rusan patron; la du virinoj ests kuzinoj. Kiam ili renkontis la virojn, kiuj estis 27, 38 kaj 39-jaraj, ĉiu el la tri estis nur 14-jara. Ankaŭ la patro de John Minook, tradukisto de McQuesten estis ruso. Kvankam McQuesten traserĉintis la regionon ĉe la Klondike, li opiniis ke tie nenio troveblos inda je la peno. En 1873 li serĉis kelkajn 130 km super la Klondike, ĉe la White River. Tamen tiuj viroj jam kreis maldikan liverreton, kiu iam helpos la alvenontajn orserĉistojn. La unua, kies ortrovaĵoj estis rimarkitaj ankaŭ ekster la lando, estis George Holt. Li estis la unua, kiu malgraŭ la atentemo de la tlingitoj, ĉilkatoj kaj ĉilkotoj transiris la Ĉilkot-intermonton, kaj sekvis aliaj viroj. Iuj inter ili travintris en Jukonio por ne transiri la intermonton, kiu poste estos konata kiel poor man's route (vojo de la malriĉuloj; ĉar ĝi estis pli pena, sed malpli multekosta) ĉiuprintempe. En 1882 ĉ. 50 blankuloj daŭre loĝis en la regiono, inter ili Joseph Ladue, konata kiel fondinto de Dawson. Lia grupo renkontiĝis McQuesten en Fort Reliance, kie jam certaj ke okazos nova impetego, ili elpensis leĝojn. Laŭ spertoj de aliaj orimpetegoj ili sciis, ke la grandeco de la pretendaĵoj kaj la proceduro estu fiksitaj de la registaro, por malhelpi perfortaĵojn. Sed tia ŝtata aŭtoritato ankoraŭ ne ekzistis en Jukonio. En 1883 venis la germano George Pilz el Juneau, kie li jam trovis oron, traserĉis laŭdire la regiono de Klondike, sed trovis nenion altvaloran. Maje 1886 ankaŭ Peter Nelson, Dan Sprague, Joe Ladue kaj John Nelson serĉis proksime al la Klondike. Eble Henry Willet kaj Joe Wilson trovis oron, tamen se estas tiel, ilia trovaĵo restis sensekva. En 1885 troviĝis ĉe la rivero Stewart oro en valoro de kelkaj miloj da dolaroj, sed jam en 1886 la trovejoj estis denove forlastitoj kiam oni trovis oron ĉe la Fortymile. Tie laboris inter 1887 kaj 1888 inter 100 kaj 350 orserĉistoj, kiuj en 1887 elfosis oron valoran 100.000 dolarojn, sed sekvajare valoran nur 20.000. Inundo minacis la virojn somere. Fondiĝis la urbo Forty Mile, kiun ligis riverboato al Saint Michael ĉe la Norton Sound, kelkajn 2.500 km malsupre la Jukono. En 1892 denove estis trovita oro en la Sixtymile-orkampo. Jam somere 1885 evidentiĝis al McQuesten, ke por la komerckompanioj komerco kun la orserĉistoj baldaŭ estos pli grava ol la felkomerco kun la indianoj. Li vojaĝis al Sanfrancisko kaj konvinkis la direktorojn de la Alaska Commercial Company ŝanĝiĝi tiendirekten. Li revenis kun 50 tunoj da ekipaĵo por orserĉado al Fort Reliance, sed translokis sian komercejon jam en 1886 al Fort Nelson ĉe la Stewart. De tiam la komercejoj sekvis la ortrovaĵojn. Harry Madison kaj Howard Franklin, en 1882 partneroj de Ladue, malkovris en 1886 granda orkvanto ĉe la Jukono sed en usona teritorio. McQuesten tuj sekvis kun la komercejo de la rivero Stewart al la enfluejo de la Fortymile. Fortymile restis ĝis 1896 al plej grava komercejo en Jukonio kaj situanta en Kanado, ties unua daŭra setlejo en la nordokcidento. Vintre 1886/1887 restis tie ĉ. 500 viroj. Malgraŭ la trovaĵoj ne eblis paroli pri orimpeto. La unua provo porti la novaĵon al eksterlando fiaskis, kiam iu Williams mortis dum transiro de Ĉilkot-intermonto en januaro 1887. Tamen George Dawson anoncis grandan estontecon al la regiono. Jam en 1894 ĉ. mil orserĉistoj vivis en Jukonio, el kiuj ĉ. 250 travintris tie kaj la unuaj venigis siajn edzinojn. Printempe inspektoro Constantine kaj sergento Brown estis senditaj de la registaro al Jukonio por kolekti impostojn. En 1896 D. W. Davis iĝis impostkolektisto. En tiu jaro la valoro de ĉiuj ortrovaĵoj sumiĝis je ĉ. 125.000 dolaroj. En la sekva jaro temis jam pri 250.000, en 1896 300.000 dolaroj. Tiam 12 balenkaptistaj boatoj kaj la misiisto C. E. Whittaker de la Canadian Church Missionary Association estis ĉe la insulo Herschel. La balenkaptistoj forlasis la boatojn kaj preferis serĉi oron. Tio okazis dum pluraj sinsekvaj jaroj. [redakti] Historio [redakti] Malkovro En aŭgusto 1896 tri homoj gvidataj de Keish (Skookum Jim Mason), indiano de la Tagiŝoj (unuaj nacioj, iris norden, malsupren laŭ la Jukono, serĉante sian fratinon Kate kaj ties edzon George Carmack. Inter la tri estis Skookum Jim, lia kuzo konata kiel Dawson Charlie (aŭ foje Tagiŝ-Charlie), kaj lia nevo Patsy Henderson. Post renkontiĝo kun George kaj Kate, kiu fiŝkaptadis salmojn ĉe la enfluejo de la rivero Klondike, ili renkontis Robert Henderson el Nov-Skotlando, kiu serĉadis oron ĉe la rivero Indian, sude de la Klondike. Henderson rakontis al george Carmack, pri tio, kion li serĉis, sed ne volis, ke iuj ""Siwashes"", t.e. indianoj, estu apud li. La 16-an de aŭgusto 1896 la grupo de Skookum malkovris multan oron en la Bonanza Creek. Ne certas, kiu fakte malkovris la oron, iuj diras ke estis Kate Carmack, dum aliaj mencias Skookum Jim. Oficiale, George Carmack estis la malkovrinto, ĉar la pretendaĵo estis enskribita al lia nomo. La aliaj konsentis pri tio, ĉar ili timis, ke pretendaĵo je la nomo de indiano ne estos agnoskita de aliaj orserĉistoj pro la tiama granda rasismo. [redakti] Komenco de la impetego La novaĵo disvastiĝis al aliaj tendaroj en la valo de la Jukono. La rivereto Bonanza, kie oni trovis la unuan oron, antaŭe nomiĝis Rabbit Creek, sed pro la ortrovaĵo ĉiu nomis ĝin Bonanza. Ĉe la riveroj Eldorado kaj Hunker rapide alvenis aliaj orserĉistoj, kiuj antaŭe laboris ĉe la riveroj Fortymile kaj Stewart. La novaĵo alvenis al Usono julie 1897 ĉe la klimakso de serio de financaj skandaloj kaj bankbankrotoj en la 1890-aj jaroj. La panikoj de 1893 kaj 1896 skuegis la usonan ekonomion kaj kaŭzis vastajn maldungojn. Multaj de tiuj, kiuj suferis de tiuj krizoj motiviĝis por serĉi riĉecon en la orkampoj. La unuaj sukcesaj ministoj alvenis al Sanfrancisko, Kalifornio, la 15-an de julio kaj al Seattle, Vaŝingtonio, la 17-an de julio. En 1898 la loĝantaro de la regiono de Klondike jam atingis 40.000 kaj tial minacis malsatego. Homoj el ĉiuj sociaj tavoloj kaj el ĉiuj regionoj - tiom foraj, kiom Novjorko, Britujo kaj Aŭstralio - impetis al Jukonio. Granda parto inter ili estis instruistoj aŭ doktoroj, eĉ oficiroj forlasis belan profesian karieron por ekveturi. La plej multaj konsciis, ke la ŝanco trovi grandan orkvanton estis sufiĉe malalta aŭ eĉ tute ne ekzista, sed alogis ilin la aventuro. Almenaŭ duono de tiuj, kiuj alvenis en Dawson, eĉ neniam serĉis oron, sed alportis novajn entreprenojn al la regiono. La orimpetego grave kontribuis al la ekonomia evoluo de la regionoj de okcidenta Kanado, Alasko kaj la nordokcidenta Pacifiko. [redakti] Survoje La plej multaj orserĉistoj alteriĝis ĉe la alaskaj havenurboj de Skagway kaj Dyea. De tie ili transiris la Ĉilkot-intermonton aŭ piediris al la Blanka intermonto (White Pass) kaj de tie al la lago Lindeman aŭ Bennett. La vojo tra la Blanka intermonto estis pli facila, kvankam pli longa, tamen tiu tra Ĉilkot-intermonto, pli mallonga, sed pli kruta, tamen estis la malpli multekosta kaj iĝis la pli populara kaj la plej uzata el ĉiuj vojoj. Por ricevi permeson transiri la limon al Kanado, ĉiu devis kunporti nutraĵojn por tuta jaro, t.e. ĉirkaŭ 500 kg kaj aldone 500 kg da materialo kaj necesaĵoj. Jen listo de sugestitaj eroj por la eniro en Kanadon: Sur la intermontoj atendis la orserĉistojn la Nordokcidenta Rajda Polico sub komando de Sam Steele por pesi kaj kontroli la ekipaĵojn. Tiaj reguloj estis starigitaj pro spertoj de antaŭaj orimpetoj kaj por malhelpi malsategojn, kiuj okazis dum la du antaŭaj vintroj en Dawson. La kunporto de pafiloj, ĉefe pistoloj kaj revolveroj, estis malpermesita por malhelpi krimojn, kiuj okazis en Skagway kaj aliaj jukonaj havenoj, kaj ankaŭ ĉar la britaj kaj kanadaj aŭtoritatoj timis perfortan ŝtelon de la tuta regiono de la orkampoj fare de Usono. Multaj el tiuj, kiuj ne povis pagi portistojn, devis ree kaj ree malsupren kaj suprengrimpi por transporti ĉiujn siajn pakaĵojn sur la monton. Ĉe la lagoj, kelkajn 40 ĝis 56 km for de ilia alteriĝejo, la orserĉistoj konstruis boatojn por veturi dum la 800 aŭ pli da km ĝis Dawson, proksima al la orkampoj. Dum la vintro de 1897/98 tendumis ĉe la lagoj ĉ. 10.000 homoj. Maje 1898 ĉ. 7.000 boatoj malsupreniris la riveron. Necesis ĉirkaŭ tri semajnoj kaj trapasi multajn rapidejojn kiel tiujn de Miles Canyon, White Horse, Five Fingers kaj The Rink. Aliaj provis trairi Kanadon, sed multaj alvenis nur post unu aŭ du jaroj. La ministro pri internaj afaroj de Kanado, Clifford Sifton, diris en 1897 ke la penoj de tiaj vojaĝoj estis nepriskribeblaj. Tiom multaj ĉevaloj mortis ĉe la intermontoj, ke Jack London alinomigis la White Pass al Dead Horse Pass (intermonto de la mortintaj ĉevaloj). Tiuj, kiuj malsukcesis, faris tion ĉefe pro la intermontoj. Ĉe la plej krutaj ejoj oni fiksis ŝnuregojn. La 3-an de aprilo 1898 lavango mortigis 63 virojn ĉe la Ĉilkot. Tiu, kiu ne plu havis monon, dungiĝis kiel portisto, kiel faris la najbaraj tribanoj, la stikinoj, ĉilkotoj kaj ĉilkatoj. La prezoj estis altaj, similaj al la riskoj kaj penoj. Alveninte en Dawson la plej multaj orserĉistoj konstatis, ke preskaŭ ĉiuj pretendaĵoj jam estis disdonitaj. La prezoj por ĉiaj varoj rapidege altiĝis. Multaj vendis la ekipaĵojn, kiujn ili tiom pene venigis al Dawson, kaj forlasis la urbon por hejmenvojaĝi. Aliaj dungiĝis kiel fosistoj aŭ proponis aliajn servojn al tiuj, kiuj estis bonŝancaj ricevi pretendaĵon. Entute la orserĉistoj elspezis 50 milionojn da dolaroj por alveni al Klondike, t.e. ĉirkaŭ la valoro de la oro, kiujn ili elportis el la unuaj kvin jaroj el la regiono. Ĉiujn urbojn laŭvoje al Klondike inundis la orserĉistoj, el kiuj multaj restis surloke. Tiel okazis al Seattle, sed ankaŭ al Viktorio kaj ĉefe Vankuvero. Aliflanke la sukcesintaj orserĉistoj revenis kun multe da oro, kiu helpis la lokan ekonomion. La havenoj profitis de la homamaso kaj la orserĉistoj pretis pagi preskaŭ ĉian prezon. En tiuj lokoj, kiuj prezentis funelon aŭ kudriltruon, multaj metiistoj kaj vendistoj setlis. Ili proponis ekipaĵojn, sed ankaŭ librojn kaj gvidlibrojn al Klondike, kiel Clements’ Guide to the Klondike (La gvidlibro de Clements al la Klondike; Los Angeles: B. R. Baumgardt and Co., 1897). Cooper and Levy en Seattle kaj Levi Strauss & Co. en Sanfrancisko profitis la okazon. Ĉefe Skagway, de kie oni atingis la White Pass, kaj Dyea, de kie la vojo iris al Ĉilkot-intermonto, la enirejoj de la ankoraŭ 1000 km foraj orkampoj, kreskis rapide. Krom tiuj du ĉefaj vojoj tra la Ĉilkot- kaj la Blanka intermonto ekzistis aliaj alvenvojoj. Iu sekvis la riveron Copper aŭ la Teslin-vojon laŭ la rivero Stikine kaj la lago Teslin. Aliaj alvenis sur vojoj tutkanadaj el Edmonton kaj Ashcroft, nomitaj la vagonvojo de la boacoj. Iuj preferis sekvi vojon laŭ la rivero Mackenzie norde de Edmonton kaj poste transiri la Mackenzie-montaron en la nordokcidentaj teritorioj. Fine alia ĉefa vojo estis surmara kaj per vaporŝipo. Ĝi vojaĝis laŭ la marbordo de Brita Kolumbio ĝis la enfluejo de la Jukono, vojo ĉirkaŭ 2.600 km longa. En 1897 multaj orserĉistoj, kiuj alvenis tro malfrue estis kaptitaj de la glacioj ĉe Fort Jukono en Alasko. Tiu vojo tamen ebligis la malkovron de novaj ortrovejoj ĉe Nome, Saint Michael kaj Fairbanks. Ĉirkaŭ 100.000 personoj partoprenis la alaskan orimpetegon, 30.000 el ili en la regiono de Dawson en 1898. En 1901, tamen, dum la unua popolnombrado la loĝantaro jam malpligrandiĝis al 9.000. [redakti] Surloke Kiam alvenis la plej multaj orserĉistoj en Dawson, ĉiuj pretendaĵoj (angle: claim) de la regiono, jam estis disdonitaj. Ili devis aŭ kontentiĝi pri pli fora pretendaĵo aŭ trovi alian manieron prilabori sian vivon. Joseph Ladue, reveninte de Novjorko al Jukonio en 1896 aŭdis pri la ortravaĵoj de George Carmack, Skookum Jim kaj Dawson Charlie, li haste aĉetis 160 akreojn da grundo ĉe la enfluejo de la Klondike kontraŭ 1.600 dolaroj. La 1-an de septembro li translokigis sian segilejon de Sixtymile al Dawson kaj tiel kreis la unuan konstruaĵon de la estonta urbo. Aldoniĝis vendejo kaj unua drinkejo (angle: saloon), la Pioniro. William Ogilvie raportis, ke ĉiuj stratoj de Dawson estis paralela al la rivero, 66 futojn longaj kaj ortangule al la 50 futojn longaj terenoj, kiuj apartenis al Ladue. Li vendis ilin kontraŭ po 5.000 dolaroj. Ladue orname kaj flate priskribis la ortrovaĵojn de la proksima ĉirkaŭaĵo al la aĉetantoj, por ke kiel eble pli da orserĉisto restu proksime. En 1897 Ladue kaj Harper nomis la urbon laŭ George M. Dawson, kiu esploris la regionon geologie. La 14-an de julio 1897 Ladue estis unu el la riĉuloj, kiuj atingis Sanfranciskon, kaj la gazetoj nomis lin la urbestron de Dawson. Decembre li edziĝis al Anna Mason, filino de riĉulo. La intertempe de Ladue fondita novjorka Ladue Gold Mining & Development Co. valoris 5 milionojn da dolaroj. Dum la periodo de la orimpetego la Reĝa Kanada Rajda Polico sub komando de Charles Constantine kaj de ties tre konata posteulo, Sam Steele, firme estris la agadojn de la orserĉistoj, ne nur ĉe la limtransirejoj kaj survoje, sed ankaŭ en la uro de Dawson. La Mounties, kromnomo donita al la policanoj, estis respektataj kaj famiĝis pro sia kapablo estri la situacion. La unua virino de la rajda polico (dungita por zorgi pri malliberulinoj) estis Katherine Ryan, konata kiel Klondike Kate. Ŝi ne nur obtenis tri pretendaĵojn en la regiono de Klondike, sed estis ankaŭ inspektoro de la minejoj kaj politikisto. Tiuepoke tiaj agadoj estis nekutimaj por virinoj, sed ŝia frapfrazo estis: ""Mi ne estis farita por iri malantaŭen. Kiam mi faris unu paŝon antaŭen, mi devas pluiri antaŭen."" Sed ankaŭ Kathleen E. Rockwell, dancistino, kiu elmigris al Dawson por tie amuzi la orserĉistoj, estis nomita Klondike Kate. [redakti] Minadtekniko La procedo por trovi la oron estis unue tre simpla. La serĉistoj serĉis la oron en sablo kaj ŝtonoj de la riveroj. Ili uzis por tio patojn, skutablojn kaj defluilojn, el kiuj oni forprenis permane oron en formo de pecetoj, sed pli ofte de pecetegoj. Pli profunde kuŝantan oron, ekz. en multjare frostiĝinta tero, estis elĉerpita per same simpla procedo. Ekde 1887 oni bruligis fajrojn ĉe Forty Mile por malfrostigi la grundon. Poste la ministoj konstruis akvodefluilojn por ellavi la oron. Nur tiumomente, kiam la akvonivelo de la riveroj estis sufiĉe alta, kutime printempe, necesis havi multajn laboristojn. Fine oni konstruis akvolavujojn, kiuj tralavis grandajn kvantojn de ŝtonaĵoj, kaj oni konstruis orminejojn, sed tio ne eblis sen grandaj spertoj, maŝinoj kaj evidente pli da financoj. Krom la pretendaĵo (angle: claim) necesis konstruaĵoj, unue simplaj kabanoj el arbotrunkoj. Aldone kreiĝis fervojlinioj, kiel la Klondike Mines Railway en 1899, kiu ligis Sulphur Springs al Dawson de 1905 al 1913, aŭ la White Pass and Yukon Railway, kies societo estis fondita en 1898 en Londono kaj kies trajnoj ankoraŭ nun ligas Whitehorse al Skagway. [redakti] Medicinsistemo Komence tute ne ekzistis medicinsistemo surloke. La pastro Robert Dickey el Skagway anoncis en la presbiterana gazeto The Westminister, ke serĉatas flegistinoj. La edzino de la generalguberniestro, Ishbel Aberdeen, trovis kvar virinojn, kiuj pretis provi la aventuron. Ili estis Rachel Hanna, Georgia Powell, Margaret Payson kaj Amy Scott. Ili forlasis Otavo-n en aprilo 1898, akompanitaj de 200-vira trupo de la Yukon Field Force. Restas al ni la taglibro de Georgia Powell. Alveninte al Vinipego la virinoj ricevis de la Kompanio de la Hudsona Golfo (angle: Hudson’s Bay Company) mantelon el lavurspelto. Survoje al la nordokcidento ili flegis ne nur la virojn de la trupo, sed alvenis ankaŭ multaj homoj el granda ĉirkaŭaĵo laŭ la vojo por esti flegitaj. Iom antaŭ Fort Selkirk, la celo de la vojaĝo, ĉio estis lavita kaj purigita por montri bonan aspekton, sed la fortikaĵo estis preskaŭ senhoma, ĉar la plej multaj viroj jam foriris al Dawson. Tiel la trupo kaj la flegistinoj jam septembre pluvojaĝis tien kaj trovis flegejon plenplenan. [redakti] Kultura postefiko Dum kelkaj jaroj Skagway en Alasko (la ĉefa havenurbo de Jukonio) kaj Dawson estis ero de la ""Grand Tour"" (france: granda rondvojaĝo), ĉirkaŭmonda vojaĝo de riĉuloj akompanataj de amuzistoj kaj artistoj. Muzikistoj kaj aliaj artistoj kiel la fama Anna Pavlova veturis la longan vojon por viziti tiujn urbojn, kies stratoj estis orpavitaj. Oni ja trovis en la minejoj, el kiuj venis la materialo por asfalti la stratojn, procente pli da oro ol en la ekspluatitaj koncesioj. Iom post iom la urbo ŝanĝiĝis. El nenio antaŭ la impetego, ĝi iĝis moderna urbo kun elektro, telefono kaj kinejo. Drinkejoj, dancejoj kaj ludejoj estis malfermitaj - krom dimanĉe. Oni eĉ toleris prostitucion. Pro loĝantaro de 30.000 ĝi estis dummomente la plej granda komunumo norde de Seattle kaj okcidente de Winnipeg. La minejoj de la Klondike daŭre estas espluatataj nuntempe, kvankam la plej multaj ordeponoj jam estis malplenigitaj komence de la 19-a jarcento, kiam industriaj metodoj anstataŭigis individuajn orserĉistojn. [redakti] Verkistoj en Klondike Inter la partoprenantoj de la Klondike-orimpetego troviĝis ankaŭ la verkisto Jack London, kies verkoj White Fang (Blanka Kaniko aŭ Luposango), The Call of the Wild (La voko de la sovaĝejo), Smoke Bellew (...) kaj To Build a Fire (Konstrui fajron) fontis el liaj propraj spertoj kaj tiuj de „Swiftwater“ Bill Gates. La unua parto de la romano Burning Daylight (...) eldonita en 1910 temas nur pri la orimpetego. Poste okazis adaptigo al filmo, kiel Luposango en 1991. La kabanoj de Jack London kaj de Robert W. Service daŭre staras en Dawson. Unu el la plej disvastiĝintaj rakontoj de la orimpetego estas Klondike de Pierre Berton, kiu aperis en Usono sub la titolo The Klondike Fever (La Klondike-febro). Berton kreskis en Jukonio kaj priskribis detale la eventoj ĉe Dawson ĝis ĉirkaŭ la jaro 1904. Lia patrino, Laura Berton verkis I Married The Klondike (Mi edziniĝis al la Klondike), kie ŝi priskribis siajn proprajn spertojn. [redakti] Filmoj Ne nur en literaturo, sed ankaŭ en filmoj la Klondike-impetego lasis spurojn. La muta filmo The Gold Rush (La orimpetego) de Charlie Chaplin el la jaro 1925 kaj The Trail of '98 de 1928 montris bildojn pri la malfacile imagebla afero. Same pri la filmo Klondike Annie de Mae West el la jaro 1936. En 1957 la National Film Board of Canada premiis dokumentarion nomitan City of Gold (La orurbo), prezentita de Pierre Berton. La usona ekvivalento estas The Far Country (La fora lando) kun James Stewart kiel ĉefrolulo. [redakti] Bildstrioj Famiĝis la Klondike-orimpetego interalie pro la Disney-komiksoj kaj ties riĉegulo Scrooge McDuck. Unue la Klondike estis citita kiel fonto de la riĉeco de McDuck en la rakonto Only a poor old man (Nur malriĉa maljunulo) de Carl Barks en 1951. Unu jaron poste aperis Back to the Klondike (Reen al Klondike), kie la maljanulo rakontas pri sia vivo kiel sukcesa orserĉisto. Sekve diversaj desegnistoj kiel Tony Strobl kaj Romano Scarpa desegnis bildojn pri la Klondike-periodo de McDuck. En la McDuck-biografio de Don Rosa The Life and Times of Scrooge McDuck (Vivo kaj epokoj de Scrooge McDuck la ĉapitro pri Klondike montras la plej gravan parton de la vivo de McDuck. Rosa klopodis - kiel eble plej multe - pri historia vero. La en 1995 aperinta aldona ĉapitro Hearts of the Yukon (Koroj de la Jukono) estis mendita okaze de la centjariĝo de la orimpetego. [redakti] Festoj Kvankam la plej multaj estis nur puŝitaj de aventuro kaj avido, orserĉistoj estas ĝenerale admirataj. Tiel en Edmonton oni daŭre festas la Klondike-tagon (Klondike Day), ĉar de tie ĉ. 1.600, el kiuj alvenis nur ĉiu 10-a, tiel nomataj Overlanders (tralandistoj) ekvojaĝis al nordo. [redakti] Radio Policoj, kiel la posta Reĝa Kanada Rajda Polico gajnis aparte pozitivan bildon, pro sia sukcesa kontrolo, kanaligo kaj malarmigo de usonaj krimuloj. Radioelsendoj kiel Challenge of the Yukon subtenis tion.","La alaska orimpetego aŭ Klondike-orimpetego estis unu el la plej sukcesaj orimpetegoj. Ĝi venigis ekde 1896 pli ol cent mil orserĉistojn al la Klondike ĉe la urbo Dawson. Ĝi estis kaŭzo de la fondo de Jukonio kaj de la firmigo de la landlimo inter Alasko kaj Kanado. Ĝi okazis dum ekonomia krizo en Usono, tial ke multaj homoj provis trovi riĉecon ĉe la Klondike. Aldone ĝia sukceso venigis grandegajn orkvantojn al la monda merkato, entute estis trovitaj ĉ. 12,5 milionoj da uncoj, t.e. volumeno de pli ol 20�m³, kaj post ĝia fino okazis grava krizo pri likvidebleco. La vivmaniero de la indianoj, nomitaj unuaj nacioj en Kanado, ŝanĝiĝegis. Ilia nutraĵbazo, la boacoaroj, draste malpligrandiĝis, kelkaj triboj unuan fojon malnomadiĝis, ili ekkonis monekonomion kaj multaj mortis pro importitaj malsanoj. Malgraŭ tio, la Tr'ondek Hwech’in (tribo el la unuaj nacioj), kiuj vivis ĉirkaŭ Dawson, sukcesis parte eviti la negativajn sekvojn kaj konservi sian kulturon." eo,58a46895216b72db30c1d0da4b94a230,"[redakti] Origino de la vorto «Armenio» La origina nomo en la armena lingvo por nomi la landon estis «Hayk‘» (hajk). Tiu ĉi nomo evoluis dum la Mezepoko al «Hayastan», kio estas kombino de la vortoj Hayasa (Հայասա) aŭ Hayk‘ (Հայկ) kun la persa sufikso «-stan» kiu signifas «tero». La nomo estis tradicie derivata de Haik aŭ Hayq -Hajko - (Հայկ), legenda patriarko de la armenoj, kiu laŭ la tradicio Hajko estis la pra-pranepo de Noa. Estis proponita de la armenaj kredantoj al Armenio kiel la loko kie estis la biblia ĝardeno (Edeno) kaj tre populare ili kredas ke la monto Ararato . estas la biblia monto sur kiu ripozis la arkeo de Noa post la universala diluvo (Genezo 8:4). Hajko estis kaziko de la «armens», armena tribo el la Aratta epoko (la nomo ankaŭ similas al Ararat, kaj fakte la monto situas en la loko kie eble iam estis Aratta). La persa termino estas «armani», unue registrita en la inskripcio de Behistuno (521 a. K.). La greka termino «Armenoi» estas konfirmita en la skriboj de Herodoto Ἀρμένιοι δὲ κατά περ Φρύγες ἐσεσάχατο, ἐόντες Φρυγῶν ἄποικοι., kiu diras ke la armenoj estis kolonoj de Frigio. Laŭ la historiistoj, la unua mencio de la vorto «Armina» aperis en la kojnoskriboj de la epoko de la reĝo Dario la 1-a de Persio (6a kaj 5a jc. a. K.). Sed la nomo donita al la armenoj «Gai» (aŭ Jai), venas de la lando Gaiasa aŭ Jaiasa, menciita en la keramikaj hititaj skriboj de la 12-a jarcento a.K. Kelkaj jardekoj poste, Jenofonto, greka generalo, kiu batalis kontraŭ la persoj, priskribas multajn aspektojn de la vivo de la armena popolo kaj de ĝia gastamo. Li rakontas ke la popolo parolas lingvon similan, laŭ la akĉento, al la lingvo de la persoj. Kelkaj judaj kaj kristanaj erudiciuloj skribas ke la nomo «Armenio» venas de Har-Minni, tio estas, la «Minni-montaro» (aŭ de Mannai). Pluraj armenaj erudiciuloj inkluzive de Ishkhanyan (1989), identigas la persan terminon kun «Armani» (Armanum, kiu ankaŭ legeblas kiel Armanim) menciata inter la venkitaj malamikoj far la akadia reĝo Naram-Sin (2300 a. K.), situigante ĝin en la montaro de la norda Armenio. La historiisto Arnold Toynbee diras ke «Armenio» povas veni de «Erimena», patro de la lasta regento de Urarto, Russas la 3-a. Li aldonas ke alia alternativo estas «Aruma-ni», kio signifas «lando de la arameoj», popolo kiu alvenis el la nordo de la arabaj stepoj kaj fine de la 11-a aŭ komence de la 10-a jarcentoj konkeris Nairi-n [redakti] Historio [redakti] Antikveco Armenio estis loĝata ekde prahistoriaj epokoj. La arkeologoj daŭre trovas restaĵojn kiuj demonstras ke Armenio kaj ĝia montaro estis inter la unuaj lokoj kie la homa civilizo ekloĝis. Ekde 4000 a. K. ĝis 1000 a. K., la iloj kaj ornamaĵoj el kupro, bronzo kaj fero estis ellaborataj en Armenio kaj ofte vendataj en najbaraj regionoj kie tiuj materialoj estis malabundaj. La teritorio de Armenio ankaŭ estas fama pro la gastado de la monto Ararato al la Arkeo de Noa post la universala diluvo rakontata en la Biblio kaj en multaj aliaj skribaĵoj. Dum la Bronzepoko, kelkaj ŝtatoj prosperis, inkluzive de la Hitita Imperio (en ĝia pleja splendoro), Mitano (historia Armenio en sudokcidento) kaj de Hayasa-Azzi (15-a jarcento a.K.) kaj en la Ferepoko, la hindeŭropaj frigoj kaj muŝkioj alvenis kaj detruis la reĝlandon Mitano, ankaŭ floris la popolo de Nairi (jc. 12a a.K.) kaj la reĝlando Urarto. (jc. 9a a.K.), sed la aldonaĵo de ĉiu popolo en la formado de la armena popolo ankoraŭ ne estas certa. Kelkaj diskutas pri pli da influo de la Huritoj en la frua Armenio, sed bazata laŭ diversaj drastaj patronoj de la lingvo, la plimulto akceptas ke la armenoj apartenas al la aro de hindeŭropaj popoloj dume Urarto apartenas al la Huro-Urartana familio. Erevano, la moderna ĉefurbo de Armenio, estis fondata en 782 a. K. de la reĝo Argiŝto la 1-a de Urarto. Ĉirkaŭ la jaro 600 a. K., estis establita la Armena Reĝlando sub la Orontida Dinastio kaj ĝi ekzistis sub pluraj lokaj dinastioj ĝis 428. Post la detruado de la Seleŭka Imperio, la sukceda ŝtato de la imperio de Aleksandro la Granda, helena armena ŝtato, estis fondata ĉ. 190 a.K., kun Artashes kiel la una reĝo kaj al la fondinto de la dinastio Artashesid (190�a.�C.). Samtempe, nova ŝtato disigita sub Zariadris, kiu estis konata kiel «malgranda Armenio» dume la ĉefa reĝlando akiris la nomon Granda Armenio La Reĝlando Armenio atingis sian plejan ekspansion inter la 95a a.K. kaj 66a a.K. sub la regado de Tigranes la Granda el la Artaksia Dinastio, kiam konvertiĝis en unu el la reĝlandoj kiuj plej ekspansiiĝis en sia epoko. Tra ĝia historio, la reĝlando Armenio ĝuis portempajn sendependajn periodojn kaj aŭtonomiajn periodojn de la tiutempaj imperioj. Reĝoj, apogataj aŭ altrudataj de la Romia Imperio aŭ de Partujo, aŭ konsentite inter ambaŭ, fondis kaj detruis dinastiojn, kiaj la Arsakida Dinastio establita ekde la jaro 53 de ‎Tiridates la 1-a de Armenio. La strategia situo de Armenio inter la du kontinentoj (Eŭropo kaj Azio) fariĝis ĝin scenejo de sinsekvaj invadoj de la imperioj, inkluzive de la asiria, helena, romia, bizanca, araba, mongola, persa, otomana kaj rusa. En la jaro 301, Armenio konvertiĝis en la unua lando de la tuta mondo kiu adoptis la kristanismon kiel oficiala religio, de la ŝtato pro la influo de Sankta Gregorio la Iluminanto hodiaŭ konsiderata kiel sankta patrono de la Armena Apostola Eklezio kaj de Armenio. Tiridates la 3-a de Armenio (238-314) estis la unua reganto kiu oficiale proponis kristanigi la popolon kaj lia kristaniĝo okazis dek jarojn antaŭ la toleremo koncedita al la kristanismo fare de la Romia Imperio sub Galerio kaj 36 jarojn antaŭ la baptado de Konstantinopolo. En la jaro 405, Mesrop Maŝtoc kreis la armenan alfabeton . [redakti] Persa Armenio Post la falo de la armena reĝlando en la jaro 428, la plejparto de Armenio estis aneksita kiel marzpanato ene de la Sasanida Imperio , regata de marzpanestro. Post armena ribeliĝo en la jaro 451, la kristanaj armenoj konservis la religian liberecon, dume Armenio gajnis aŭtonomion kaj la rajton esti regata de armena marzpanestro, kiam tiutempe aliaj imperiaj teritorioj estis ekskluzive regata de persoj. La Armena Marzpanato ekzistis ĝis 630, kiam la Sasanida Persio estis detruata de la Araba Kalifato. Post la Araba konkero de Armenio kaj post la marzpanata periodo (428-636), Armenio estiĝis aŭtonoma princlando ene de la Araba Imperio , kunigante ankaŭ la antaŭajn konkeritajn armenajn teritoriojn de la Bizanca Imperio. La princlando estis regata de armena princo, agnoskata de la kalifo kaj la bizanca imperiestro. Ĝi estis parto de la emirlando kreata de la araboj, kiu ankaŭ inkluzivis teritoriojn de Kartvelio kaj de Kaŭkaza Albanio kaj havis sian centron en la armena urbo Dvin. La Armena princlando ekzistis ĝis la jaro 884, kiam ĝi rekuperis la sendependiĝon de la malforta Araba Imperio. [redakti] Mezepoko La armena reĝlando reaperis regata de la Bagratida dinastio, kiu regis ĝis 1045. Samtempe, pluraj regionoj de la bagratida Armenio estis disigitaj formante sendependajn reĝlandojn kaj princlandojn kiel la reĝlando Vaspurakano regata de la nobeldomo Arcruni, sed ĉiuj agnoskis la plejaltan regadon de la bagratidaj reĝoj. En 1045, la Bizanca Imperio konkeris la bagratidan Armenion. Baldaŭ, la aliaj armenaj ŝtatoj falis sub la bizanca kontrolo. La bizanca dominado estis mallonga ĉar la turkoj venkis en 1071 la bizancanojn kaj konkeris Armenion dum la batalo de Manzikert, formante la Selĝukan Imperion. Pro eskapado de la morto aŭ sklavigado de tiuj kiuj murdis lian parencon Gagiko la 2-a, reĝo de Ani, armeno nomata Rubeno la 1-a de Armenio eniris tra la montaro Taŭruso kun kelkaj sampatrianoj. Poste li alvenis al Tarsus, en Kilikio, kie la bizanca reganto protektis lin kaj kie estis finfine establita la Armena reĝlando en Kilikio. La Selĝuka Imperio baldaŭ ekdetruiĝis. Komence de la jaro 1100, la armenaj princoj de la nobelaj zakaridoj establis duonsendependan armenan princlandon en norda kaj orienta Armenio, konata kiel Zakarida Armenio . La nobela familio Orbeliano kundividis la regadon kun la Zakarida en kelkaj regionoj de la lando, speciale en Vajoco-Dzoro kaj Sjuniko. Tamen la sudo de Armenio restis sub la regado de la kurdaj dinastioj Ŝadadids kaj Ajubids. [redakti] Eksterlanda okupado En 1230 la mongola kanato konkeris la Princlandon Zakarjano, same kiel la reston de Armenio. La mongolaj invadoj baldaŭ estis sekvataj de aliaj centr-aziaj triboj, kiuj daŭris de 1200 ĝis 1400. Post senfinaj invadoj, pro ĉiu detruo okazigata al la lando, Armenio malfortiĝis. En la jaro 1500, la Otomana Imperio kaj la Safavida Persio disdonis Armenion inter si. La Rusa Imperio pli malfrue aneksis la orientan Armenion (kiu konsistis el la kanatoj de Erivano kaj de Karabaĥo ene de Persio) en 1813 kaj 1828. [redakti] Otomana Armenio Armenio fariĝis ano de la Otomana Imperio per la regado de Selimo la 2-a (1524—1574). Tamen, la komenca aneksiĝo ekis dum la regado de Meĥmedo la 2-a (15-a jc.), kiu ofertis la protektadon de la imperio al la Armena Patriarkato de Konstantinopolo. Tiu ĉi situacio daŭris 300 jarojn, ĝis la Ruso-Turka Milito (1828-1829), kiam la orienta teritorio de Armenio estis cedata al la Rusa Imperio. La resto, ankaŭ konata kiel Otomana Armenio aŭ okcidenta Armenio, restis sub la regado de la Otomana Imperio ĝis la fino de la Unua mondmilito. [redakti] Unua Mondmilito kaj Armena Genocido Dum la ekdetruado de la imperio la Junaj Turkoj venkis la registaron de la sultano Abd-ul-Hamid la 2-a. La armenoj kiuj loĝis en la imperio esperis favoran ŝanĝon de ilia duaklasa stato. Tamen, pro la impakto de la Unua mondmilito kaj la invado de la otomana imperio sur la rusan imperion, la nova registaro ekrigardis la armenojn per malkonfido. Tio ŝuldiĝis al tio ke la rusaj trupoj havis armenan kontingenton. La 24-an de aprilo 1915 la otomanaj aŭtoritatoj ekarestis la armenajn intelektulojn. Per la Tehcir-leĝo, granda kvanto da armenoj kiuj loĝis en Anatolio forpasis kiel rezultato de la armena genocido. Sed estis loka armena rezistado en la regiono, disvolvita kontraŭ la aktivecoj de la otomana imperio. La okazintaĵoj de 1915 al 1917 estis konsiderataj de la armenoj kaj la plimulto de la okcidentaj historiistoj kiel amasmurdadoj gvidataj de la ŝtato (armena genocido) . Malgraŭ la evidencoj de la genocido, la turkaj aŭtoritatoj neas tiun fakton kaj asertas ke tiuj forpasoj estis la konsekvencoj de intercivitana milito, kune kun la malsato kaj malsanoj, inkluzive de la forpaso kaj de armenoj kaj de turkoj. La plejmulto de la ĉirkaŭkalkuloj rilate al la nombro de mortigitaj armenoj komenciĝas je 650.000 ĝis miliono kaj duono da personoj. Armenio kaj ĝia armena diasporo ade kampanjas, dum pli ol 30 jaroj, serĉante la oficialan agnoskadon de tiuj okazintaĵoj kiel genocido. Tiu ĉi genocido estas solene memorata ĉiujare la 24-an de aprilo, la kristana armena tago de la Martiro aŭ de la armena genocido. Kvankam la rusa armeo sukcesis okupi la plejparton de Armenio dum la Unua mondmilito, ĝiaj gajnitaĵoj estis perditaj pro la rusa revolucio. En tiu momento, Armenio, Kartvelio, kaj orienta Azerbajĝano regata de la rusoj, intencis arigi ilin en unusola lando: Transkaŭkaza Federacia Demokratia Respubliko. Tiu ĉi federacio, tamen, nur ekzistis de februaro al majo 1918, kiam la tri partioj decidis disigi ĝin. Kiel rezulto, orienta Armenia sendependiĝis kiel Armena Demokratia Respubliko (DRA) la 28-a de majo. [redakti] Armena Demokratia Respubliko Malbonŝance, la mallonga sendependiĝo de la DRA finis per milito, teritoriaj konfliktoj, amasa enmigrado de rifuĝintoj de la turka Armenio, malsanoj kaj malsato. Malgraŭ tio, la Entento, hororigata de la agado de la otomana registaro, intencis helpi la novan ŝtaton pere de fondusoj kaj aliaj rimedoj. Post la fino de la milito, oni decidis disigi la otomanan imperion. Subskribata inter la aliancitaj potencoj kaj la otomana imperio en Sèvres la 10-a de aŭgusto 1920, la Traktato de Sèvres promesis restigi la ekzistadon de la Armena Demokratia Respubliko kaj aneksi la teritoriojn kiuj apartenis al la turka Armenio al la respubliko. Pro tio ke la novaj landlimoj devis esti desegnataj de la usona prezidanto Woodrow Wilson, la Otomana Armenio ankaŭ estas konata kiel la «Wilsona Armenio». Eĉ estis konsiderata la eblon konverti Armenion en usona protektorato. La traktato, tamen, estis rifuzita de la nacia turka movado kaj neniam efektiviĝis. La movado gvidata de Mustafa Kemal (Atatürk), uzis la traktaton kiel la okazo por deklari la laŭleĝan registaron de Turkio kaj anstataŭis la monarkion kaj ĉefurbon en Istanbulo al respubliko kun ĉefurbo en Ankaro. En 1920, Armenio kaj Turkio ekmilitis, akra konflikto kiuj finiĝis per la Traktato de Aleksandropolo (la 2-a de decembro 1920). La Traktato de Aleksandropolo devigis al Armenio senarmigi la plimulton de ĝia armeo, cedi pli ol 50% de ĝia teritorio antaŭ la milito, rezigni ĉiujn teritoriojn ceditajn je ĝia favoro per la Traktato de Sèvres. Samtempe, la Dekunua Soveta Armeo sub la gvido de Grigorij Orĝonikidze, invadis Armenion en Karavansarai (nuna Ijevan) la 29-a de novembro. La 4-an de decembro la trupoj de Ordzhonikidze eniris en Erevanon kaj la efemera Armena Respubliko malaperis. [redakti] Soveta Armenio En 1920, Armenio kaj Turkio konfrontiĝis en la Turko-Armena Milito (1920), akra konflikto kiu finiĝis per la Traktato de Aleksandropolo per kiu la armenoj liveris la plimulton de ĝiaj armiloj kaj teritorio al la turkoj. Samfoje, Armenio estis invadita de la Ruĝa Armeo, kio kondukis al la establiĝo de soveta dominado en Armenio en decembro 1920. Dum pluraj monatoj la armenaj naciistoj kontrolis la regionon Montara Karabaĥo, kiuj fine estis okupata de la komunistoj. La Traktato de Aleksandropolo, subskribata de la antaŭaj armenaj funkciuloj (forigataj pro la establiĝo de soveta registaro), neniam estis ratifita de la nova komunisma registaro. En 1922, la lando estis aneksita al Sovetio kiel parto de la Transkaŭkaza Socialisma Soveta Respubliko, je mallonga ekzistado, kune al Kartvelio kaj Azerbajĝano. La Traktato de Aleksandropolo tiam anstataŭita de la Traktato de Kars, inter Turkio kaj Sovetio. Per ĝi, Turkio cedis la provincon Ajaro al Sovetio ŝanĝe de la suvereneco de la teritorioj Kars, Ardahan kaj Iğdır. Ĝis la nuntempo Armenio ne agnoskas tiun traktaton kiel valida, ĉar la armenoj ne partoprenis ĝin. Tamen, ĝis nun Armenio ne reklamis tiujn provincojn kiuj transiris al Turkio. La Transkaŭkaza Soveta Respubliko ekzistis de 1922 ĝis 1936, kiam ĝi estis dividita en tri apartaj respublikoj (SSR Armenio, SSR Azerbajĝano inkluzive de la armena aŭtonoma regiono Montara Karabaĥo, kaj SSR Kartvelio. La armenoj ĝuis relativan stabilan periodon dum la soveta regado. La lando ricevis medicinojn, nutraĵojn kaj aliajn provizojn el Moskvo, kaj la komunisma dominado estis balzamo kontraste kun la lastaj jaroj de la Osmanida Imperio. La situacio estis malfacila por la eklezio, kiu batalis sub la soveta regado. Post la forpaso de Lenin, Stalin ekregis Sovetion kaj komencis timan kaj hororan epokon renovigata por la armenoj. Kiel aliaj etnaj malplimultoj kaj eĉ la rusoj mem, travivis grandan purigadon de Stalin; dek mil armenoj estis ekzekutitaj aŭ deportitaj. La timoj malpliiĝis kiam Stalin forpasis en 1953 kaj Nikita Ĥruŝĉov iĝis la nova reganto de la lando. [redakti] Nikita Ĥruŝĉov Post la forpaso de Stalin en 1953, Nikita Ĥruŝĉov fariĝis la nova reganto de la lando. La soveta registaro iĝis multe pli permisiva antaŭ la naciismaj demonstradoj de la diversaj respublikoj. La proceso pri senstalinigado promociita de Ĥruŝĉov mildigis la timojn de multaj sovetianoj. Krome, li uzis pli da rimedoj por la produktado de komsumaĵoj. Dum tiu ĉi epoko. Armenio ĝuis kreskantan kulturan kaj ekonomian renaskiĝon, kie estis permesataj la religiaj praktikadoj kiuj videblis per la entroniĝo de la armena katolikoso Vazgen la 1-a en 1955. La 24-a de aprilo 1965, miloj da armenoj surstrate manifestaciiĝis en Erevano okaze de la 50a datreveno de la armena genocido. La sovetaj trupoj eniris en la urbon kaj intencis ordigi ĝin. Por preventado kontraŭ nova tia manifestado, la Soveta registaro akceptis la konstruadon de monumento honore al la viktimoj dum tiuj amasmurdadoj far la turka registaro. En 1967, la monumento, verkata de la arkitektoj Kalaŝjan kaj Mkrĉjan estis finita en Erevano. La monumento je 44 metroj signifis la nacian renaskiĝon de la armenoj. Estis metitaj 12 encirklaj sojloj, reprezentante la 12 perditajn provincojn, ankoraŭ en turka teritorio. En la centro de la cirklo, kun 1,5 metroj profonde estas la eterna flamo. Laŭlonge de la memorejo estas 100-metra muro kun la nomoj de la vilaĝoj kie la amasmurdadoj okazis. [redakti] Perestrojko La politiko de Miĥail Gorbaĉov, la t.n. Perestrojko, nutrigis la esperon pri pli bona vivnivelo sub la sovetia regado en Armenio. La hamŝenizoj kiuj estis deportitaj far Stalin al Kazaĥio petis la rajton je reveno al la patrolando, reveno kiu ne estis akceptata de la supera soveta registaro pro timo je konfliktoj inter la islamaj armenoj (hamŝenizoj) kaj la kristanaj armenoj loĝantaj en Armenio. La armenoj de la regionoj Montara Karabaĥo, kiu estis promesita al Armenio de la bolŝevikoj sed aneksata al Azerbajĝano de Stalin, komencis pacan kaj demokratian movadon por unuigi la regionon al Armenio. La plimulto de la armena loĝantaro ne plu eltenis la perfortan adaptadon al la kulturo de Azerbajĝano. La 20-a de februaro 1988, la armenaj diputitoj de la Nacia Konsilio de Montara Karabaĥo votis por la unuiĝo kun Armenio. Tamen, la etnaj konfliktoj baldaŭ akriĝis per rompado inter la loĝantaro de Armenio kaj Azerbajĝano kio malebigis la pacan kunvivadon en la regiono. [redakti] Sendependiĝo La regperiodo de Gorbaĉov en la 80-aj jaroj, karakteriziĝis je la streĉaj rilatoj inter Armenio kaj Azerbajĝano rilate al la regiono Montara Karabaĥo . En 1991, la Armena Soveta Socialista Respubliko, oficiale deklaras sian sendependon. En 1992 Armenio kun apogo de Karabaĥo deklaras malferman militon kontraŭ Azerbajĝano , kiu ricevas la apogon de Turkio. En la milito partoprenis ĉeĉenajn batalantojn kaj afganajn muhadijojn, malgraŭ tio, Armenio sukcesis liberigi Arcaĥon kaj okupi regionojn kiuj historie apartenis al ĝi, kiel sekur-ŝnuro. La milito finiĝis en 1994 pro perado de Rusio. Ekde tiam, Armenio kaj ĝia najbaro negocadas la pacon pere de la Organizo por la Sekureco kaj Kunlaborado en Eŭropo. La ŝtato Karabaĥo ankoraŭ estas nedeterminata kaj la ekonomio de ambaŭ landoj estas damaĝataj pro manko de kompleta rezolucio. Tamen, malgraŭ la alta maldungado, Armenio povis efektivigi kelkajn ekonomiajn reformojn kaj en 2006, estis klasigita kiel la 27a ŝtato «ekonomie plej libera» en la mondo. Ĝiaj rilatoj kun Eŭropo, Meza Oriento, kaj la Komunumo de Sendependaj Ŝtatoj, permesis la pliiĝon de la armena komerco. La gaso, petrolo kaj aliaj energifontoj estas ricevataj tra du gravaj vojoj: Irano kaj Kartvelio, kun kiuj Armenio havas bonajn rilatojn. [redakti] Registaro kaj politiko La politiko de Armenio estas efektivigata kadre de prezidanto de la demokratia respubliko. Laŭ la armena konstitucio, la prezidanto estas la ŝtatestro el plurpartia sistemo. La leĝdona sistemo estas kontrolata de la registaro kaj la leĝdona sistemo de la Registaro kaj la Parlamento. La unuĉambra parlamento (ankaŭ nomata Azgayin Zhoghov aŭ Nacia Asembleo) estas formata de koalicio de tri politikaj partioj: la konservativa Respublikana Partio, la Prospera Armenio kaj la Armena Revolucia Federacio. La ĉefaj opoziciaj partianoj estas Artur Baghdasarian el Rajto-Ŝtato kaj Raffi Hovannisian de Armenia Heredaĵo, kiu favorigas la aliĝon de Armenio kiel membro de la Eŭropa Unio kaj NATO. La ĉefa celo de la armena registaro estas la konstruado de okcidentstila parlamenta demokratio kiel bazo por la enlanda regado. Tamen, la internaciaj observantoj de la Konsilio de Eŭropo kaj la Ŝtata Departemento de Usono dubas pri la politika travideblo de Armenio dum la lastaj prezidentaj kaj parlamentaj balotadoj kaj de la konstitucia referendumo ekde 1995, pro dubindaj balotadoj, la manko de kunlaborado flanke de la Elekta Komisiono kaj la malbonkvalita konservado de la balotaj listoj kaj de la balotejoj [redakti] Registaro La prezidanto de Armenio estas la ŝtatestro, elektata rekte per universala voĉdonrajto. La plej alta leĝdona organismo estas la Nacia Asembleo. En 1990 okazis la unuaj demokratiaj balotadoj kaj en 1991 estis elektata la unua prezidanto de la Respubliko. La prezidanto nomumas la ĉefministron, kiu samtempe elektas la registarajn ministrojn. Armenio estas membro de la Komunumo de Sendependaj Ŝtatoj (KSŜ). Robert Koĉarjan, la nuna prezidanto de la lando ekde 1998, ne estas ano de la komunisma partio, ankoraŭ tre forta pro la heredo kiun lasis la eksa Sovetio en Armenio. Tiu ĉi registaro estas konsiderata kiel naciisma. Konstitucio: 5-a de julio 1995.Laŭleĝa sistemo por voĉdonrajto: 18 jaroj, universala.Plenumpova sistemo: Prezidento de la Respubliko (Ŝtatestro, Vic-prezidento, Ĉefministro kaj Konsilio de Ministroj.Leĝdona sistemo: Nacia Asembleo (190 membra)Jura sistemo: Supera Kortumo, Ĝenerala Prokuroro kaj malgrandaj kortumoj.Politika divido: 10 regionoj kaj 21 urboj.Subdivida registaro: ĉiu distrikto havas siajn proprajn lokajn registarojn. [redakti] Internacia politiko Nuntempe Armenio havas bonajn rilatojn kun preskaŭ ĉiuj landoj de la mondo , kun la grava escepto de ĝiaj du proksimaj najbaroj, Turkio kaj Azerbajĝano. La streĉaj rilatoj kreskis inter la armenoj kaj la azeroj dum la lastaj jaroj de Sovetio. La milito en Montara Karabaĥo regis la politikon de la regiono dum la 90-a jardeko. La landlimo inter du rivalaj landoj restas fermata ĝis la nuntempo, sen trovado de solvo por fini la konflikton malgraŭ la perado de kelkaj organizaĵoj kaj landoj. Turkio havas longan historion je malbonaj rilatoj kun Armenio ĉefe pro la neado de la armena genocido de 1915. La konflikto en Karabaĥo fariĝis ekskuzo por fermi la landlimon kun Armenio en 1993. Ankoraŭ ĝi ne retiris la blokadon malgraŭ la internaj interesoj en la armena merkato. Pro ĝia situo inter Turkio kaj Azerbajĝano, Armenio havas mallarĝajn sekurec-rilatojn kun Rusio. Je peto de la armena registaro, Rusio havas militbazon en la nordoriento de la armena urbo Gyumri kiel preventiva elemento kontraŭ Turkio. Malgraŭ tio, Armenio alproksimiĝis al la eŭroatlantikaj strukturoj en la lastaj jaroj. Ĝi havas bonajn rilatojn kun Usono, ĉefe pro la armena diasporo. Laŭ la censo de 2000 Usono, ĉ. 385.488 armenoj loĝas en Usono. Armenio estas ano de la Konsilio de Eŭropo , ĝi havas amikajn rilatojn kun Eŭropa Unio , speciale kun du el la membroŝtatoj, Francio kaj Grekio, ĉar enketo de 2005 informis ke 64% de la armena loĝantaro favoras aŭ deziras la aliĝon al la Eŭropa Unio kaj pluraj funkciuloj esprimis ilian deziron ke Armenio fariĝu membroŝtato, ĉar kelkaj antaŭvidas oficialan oferton post kelkaj jaroj. Granda parto de la armena socio ankaŭ deziras aliĝi al NATO . Tamen, la prezidanto Robert Koĉarjan deziras restigi Armenion en rilatoj kun Rusio kaj la Komunumo de Sendependaj Ŝtatoj. [redakti] Armeo La armena armeo, la aera armeo, la aera defenda armeo kaj la landlima gardistaro estas la kvar branĉoj de la tuta armena armeo . Tiu ĉi strukturo de la armenaj militistoj estis pretigata post la malapero de Sovetunio en 1991 per la kreado de la Ministerio de Defendo en 1992. La Ĉefkomandanto estas la prezidanto de Armenio, Robert Koĉarjan. La Ministerio de Defendo okupiĝas pri la politika gvidado, nuntempe gvidata de Serzh Sargsyan, dume ekzistas militkomando sub la Plejalta Ŝtato, gvidata de la Kolonelo Generalo Mikael Harutiunian. La aktiva armeo havas ĉ. 60.000 soldatojn, kun aldona rezervo je 32.000, kaj «rezervo de la rezervo» de 350.000. La landlimaj gardistoj okupiĝas pri la sekureco kaj gvidado de la landlimoj Kartvelio kaj Azerbajĝano, dume la rusaj trupoj okupiĝas pri la landlimoj kun Irano kaj Turkio. En la supozata kazo je eventuala invado, Armenio estas preparata por la mobilizado de ĉiu sana viro inter 15 kaj 59, ĉiuj kun antaŭaj militistaj studoj. [redakti] Ekonomio Antaŭ ĝia sendependo, la ekonomio de Armenio baziĝis sur la industria produktado de kemiaĵoj, elektronikaĵoj, maŝinoj, procesitaj nutraĵoj, sinteta kaŭĉuko kaj teksaĵoj, cetere, ĝi estis alte sendependa de eksteraj rimedoj. La terkultivado nur kontribuis la 20% de la Malneta Enlanda Produkto kaj la 10% de la dungado antaŭ la malapero de Sovetio en 1991. La respubliko disvolvigis modernan industrian sektoron kiu eksportis al la proksimaj sovetaj respublikoj kiel interŝanĝo de la materialoj kaj energio. La armenaj minejoj enhavas kupron, zinkon, oron, kaj plumbon. La plejparto de la energio estas generata per la importado el Rusio, inkluzive de la gaso kaj nuklea energifonto (por la sola atomenergia planto). En junio 1994 estis aprobata liberala leĝo favore de la eksterlanda investado, kaj en 1997 estis adoptata leĝo pri la privatigo. La daŭra progreso dependos de la kapablo de la registaro konsolidi la makroekonomion, plibonigi la investadon kaj grandaj paŝoj kontraŭ koruptado. En la internacia ĉarto 2005 de la CPI de la ekonomia travideblo (indekso laŭ la opinio pri koruptado), Armenio estis en la rango 88a (de 1 al 158), kio signifas ke ĝi estas unu el la malplej koruptaj landoj inter la antaŭaj sovetaj respublikoj. Laŭ la informo pri homa disvolvo de 2005 UN., Armenio estas en la rango 83a (de 1 al 177) la plej alta inter la transkaŭkazaj landoj. En la listo de 2006 pri la ekonomia libereco, Armenio estis en la rango 27a, la plej bona kune al Japanio kaj antaŭ landoj kiel Norvegio, Hispanio, Portugalio kaj Italio. Kio faras ĝin la plej ekonomie libera el la Komunumo de Sendependaj Ŝtatoj . [redakti] «Nederlanda malsano» de Armenio Kiel informas armena fakulo Grigor Badaljan , ekde 2005 la loka valuto signife plifortiĝis, montrante probleman situacion, kiun Badalan nomas «nederlanda malsano» de ekonomio. Ekzistas unu tre floranta sektoro de la ekonomio, kiu negative influas la aliajn, artefarite plifortigas la lokan valuton kaj povas kaŭzi krizon. Temas pri konstrua industrio, kiu kreskis je 42% dum la jaro 2005. La signifa kresko en konstruado estas kaŭzita de nestabila situacio en Libano kaj Irano, kiu igas multajn etnajn armenojn el ekster Armenio investi en nemoveblaĵojn en sia «metropolio». Alfluo de valuto el ekster la lando kaŭzas pli altan mendadon de dramo, la loka valuto, kiu rezulte kreskas rilate la ceterajn valutojn. [redakti] Teritoria organizo Armenio dividiĝas en 11 provincoj. Ili nomiĝas marzer (մարզէր) aŭ singulare marz (մարզ) en la armena lingvo. [redakti] Geografio Nuntempe Armenio estas lando sen marelirejo situtanta en Malgranda Azio, inter la maroj Nigra kaj Kaspia. Ĝi havas limojn norde kaj oriente kun Kartvelio kaj Azerbajĝano, kaj sude kaj okcidente kun Irano kaj Turkio. La armena teritorio estas ĉefe montara, kun mallongaj riveroj kaj malmultaj arbaroj. La klimato estas kontinenta: varmaj someroj kaj malvarmaj vintroj. Neniu punkto de la lando estas sub 400 metroj sur la marnivelo. La monto Ararato, armena simbolo, estas la plej alta monto de la regiono kaj de longa tempo troviĝas en turka teritorio. La poluado rezulto de la toksiaj kemiaĵoj, kiel DDT, malfavoras la riĉigadon de la armena grundo kiu estas malbonkvalita. Pro komunikadblokado de Turkio okaze de la konlikto kun Azerbajĝano, rezultigis procezon de senarbarigadon. Armenio intencas solvi ĝiajn naturmediajn problemojn. Estis kreata la Ministerio por la Naturprotektado, samtempe estis kreataj impostoj pro la poluado de la aero kaj akvo, kaj ankaŭ pro la verŝado de solidaj toksiaj restaĵoj, kies kolekto estas uzata por naturmediaj projektoj kaj naturmedia rekuperado. La armena registaro intencas fermi la solan nuklea-energian bazon de la lando, kiu datiĝas el la soveta epoko, kiam estos atingata la uzado de aliaj alternativaj energifontoj. [redakti] Flaŭro kaj faŭno La teritorio de la Armena Respubliko estas riĉa je multnombraj endemiaj specoj. Ĉe la valo Arakso troviĝas halofitaj plantoj. Ekde altaĵo je 1400 m estas komunaj la artemizioj. En la montara areo kreskas multaj dornaj arbustoj kaj aliaj plantoj. En la alta montaro troviĝas la kserofitoj. Ĉirkaŭ la jaroj 1900 la arboj kaj arbustoj kovris proksimume 25�% de la areo, en 1964 ĉ. 15�% kaj en 2005 nur inter 8 kaj 10�%. En Sangesur, en la suda parto de la lando, la limoj de la arbaro atingas 2400 alte. Inter la bestaro abundas la reptilioj, inter ili la armena roka lacerto kaj kelkaj venenaj serpentoj. Ankaŭ araneoidoj, kiaj la skorpioj. Ĉe la humidaj valoj vivas la sovaĝaj porkoj, ŝakaloj, cervoj, musteloj kaj agloj; sur la stepoj vivas montaraj ronĝuloj; kaj en la arbaroj siriaj brunaj ursoj, sovaĝaj katoj kaj lupoj. En la protektata areo Chosrow ankoraŭ troveblas linkoj kaj kelkaj kaŭkaziaj leopardoj. La latinlingva vorto por abrikoto, venas de la armena. La abrikoto havas grandan famon kaj apartenas al la naciaj simboloj de Armenio, reprezentata de la koloro de la malsupera strio en la flago. [redakti] Ĉirkaŭo Armenio situas en Transkaŭkazio, la regiono de la sudoriento de Rusio, inter la Nigra Maro kaj la Kaspia Maro. La moderna Armenio okupas parton de la historia Armenio, kies centro estis en la valo de la rivero Arakso kaj la regiono ĉirkaŭ la Lago Van en Turkio. [redakti] Loĝantaro Armenio havas 3.215.800 loĝantojn laŭ la censo de aprilo 2006, kaj ĝi estas la dua plej dense loĝata lando el la eks-sovetaj respublikoj. Tamen, ekestis problemo pro la malpliiĝo de la loĝantaro pro la kreskanta pliiĝo de la elmigrado post la malapero de Sovetio. Tamen, la elmigrado kaj malpliiĝo de la loĝantaro draste reduktiĝis dum la lastaj jaroj, per moderata alveno de armenoj kiuj revenas al Armenio; oni esperas la daŭron de tiu alveno. Fakte, Armenio atendas pozitivan kreskadon de la loĝantaro en 2010. La 97,9% de la loĝantaro estas el armena etno. La jezidoj konsistas el 1,3%, kaj la rusoj la 0,5%. Aliaj malplimultoj inkluzivas la asirianojn, ukrainojn, grekojn, kurdojn, kartvelojn kaj belorusojn. Ankaŭ ekzistas pola kaj germana malplimultoj el Kaŭkazio, kvankam tre rusigitaj. Dum la soveta epoko, la azeroj estis la historie dua etno kiu plej loĝis la landon (ĉ. 10% en 1939 . La azeroj kiuj loĝis en Armenio pro la konflikto kun Azerbajĝano pro la Montara Karabaĥo, preskaŭ ĉiuj elmigris de Armenio. Male, Armenio ricevis grandan nombron de armenaj rifuĝintoj de Azerbajĝano kiu pliigis la armenojn. Armenio havas grandan diasporon (8 milionoj lau kelkaj estimaĵoj, kiu amplekse superas la loĝantaron de la lando mem), kun komunumoj en la tuta mondo. La plej multnombraj komunumoj troviĝas en Rusio, Francio, Irano, Usono, Kartvelio, Sirio, Libano, Argentino, Aŭstralio, Kanado, Cipro, Ukrainio kaj Israelo. Oni ankaŭ devas konsideri la nombron de 40.000 al 70.000 armenoj kiuj ankoraŭ loĝas en Turkio (la plimulto en Istanbulo). Cetere, ĉ. 130.000 armenoj loĝas en la disputata regiono Montara Karabaĥo, kie estas la plimulta etno. [redakti] Kulturo La armenoj havas siajn proprajn alfabeton kaj lingvon kiuj distingas ilin. La alfabeto estis ellaborata de Mesrop Maŝtoc kaj konsistas el 36 literoj, du el ili estis aldonataj dum la ekzistado de la Kilikio. 96�% de la enlandaj loĝantoj parolas la armenan lingvon, dume 75,8�% de la loĝantaro ankaŭ parolas la rusan rezulte de la soveta lingva politiko. La adolta alfabetismo en Armenio estas je 98�% . La plimulto de la adoltoj de Erevano povas komunikiĝi en la rusa, dume la populareco de la angla kreskas. [redakti] Arkitekturo Armenio posedas riĉan arkitektan heredaĵon konsistante el monaĥejoj, preĝejoj kaj kapeloj. Oni trovas kaj en la lando kaj en la historia armena teritorio — tipan armenan arkitekturon ĉefe eklezia. La otomana regado bremsis la disvolviĝon de la armena arkitekturo kaj tio ŝajnas kvazaŭ paŭzo en la kronologio de la arkitektura armena historio ekde la 14-a jarcento ĝis la invado de la turananoj al la reĝlando Malgranda Armenio. Post efemera sendependeco post la armena genocido far la turka registaro, Armenio fariĝis membro de Sovetio. La soveta influo estis tiom granda ke ĝi estis la sola arta inspiro ĝis la sendependeco en 1991. [redakti] Literaturo La literaturo komenciĝis en Armenio ĉirkaŭ la jaro 400 a.K. La plimulto de la literaturaĵoj estis kreataj ĉirkaŭ Moseo de Ĥoreno, en la 5-a jarcento. Kun la paso de la jaroj, la elementoj de la origina armena literaturo ŝanĝis kiaj la historioj kaj mitoj kiuj estis tre gravaj tra la generacioj. Dum la 19-a jarcento, la verkisto Mikael Nalbandian agadis por la kreado de literatura armena identeco. La poemo de Nalbandian «kanto de la itala knabino» eble estis la inspiro por la nacia armena himno, Mer Hayreniq. En la 12-a kaj 13-a jarcentoj rimarkeblas renaskiĝon de la armena literaturo kiu estas konsiderata kiel la arĝenta epoko de la literaturo en Armenio kies ĉefaj temoj estas religio kaj historio. Dum tiu epoko elstaras Nerses la 4-a Schnorhali (1102-1172), poligrafo, aŭtoro de religiaj poemoj, prievangeliaj komentoj kaj historio de la armenoj. De la 13-a jarcento ekiĝas lirika popola poezio, plena de sensual mistikismo, kun eksterlandaj influoj, ĉefe de la trobadoroj. La pleja reprezentanto de tiu epoko estos Arutjun Sajadjan (1712-1795), nomata Sajat Nova; menciendas, pro la verkaĵo pri profana amorado, al Nahapet Kuchak. Oni supozas ke en tiu epoko naskiĝis la populara epopeo de Davido de Sasuno, kiu konserviĝis kiel pervoĉa tradicio ĝis 1873 . La politikaj okazintaĵoj je la fino de la 14-a jarcento okazigas literaturan dekadencon kiu daŭras ĉirkaŭ 4 jarcentoj, sed la historia literatura tradicio ne interrompiĝas. La renaskiĝo de la literaturo kaj de la klasika lingvo ŝuldiĝas al la agado de Meĥitaro (1676-1749), aŭtoro de klasika gramatiko, kaj de lia kongregacio (meĥitaranoj), kiu establiĝis en Venecio, ĝi havis humanistan influon, ĉefe en la literatura aspekto; al ili oni ŝuldas gravan vortaron kaj la presadon de originalaj kaj klasikaj verkaĵoj. Aldonendas grava faktoro por la literatura disvolvado: disvastigado de la preso kaj pliiĝo de lernejoj en Armenio dum la 19-a jarcento. Ekde tiu dato la literaturo en Armenio sekulariĝas kaj spertas proceson de alproksimiĝo al la okcidenta literaturo. En la orienta flanko, Armenio trovas inspiron en Rusio, dume la okcidenta trovas ĝin en Francio. En la moderna lirteraturo videblas unua ŝtupo kie regas tadiciismo kaj patriotismo sekvataj poste de realismo. Inter la ĉefaj aŭtoroj menciindas Ĥaĉaturo Abovjan (1805-1848), kiun oni konsideras kiel la patro de la armena literaturo, aŭtoro de patriotismaj verkaĵoj; inter la poetoj el realisma skolo troviĝas Daniel Varuĵan (1884-1915). En la rakonta ĝenro elstaras Akop Paronjan (1842-1891), dramaturgo el popola stilo; la literatura kritikanto Ĉobanjan, kaj la plej fama romanverkisto, Akop Melik-Akopjan (1835-1888), nomata Raffi. Ankaŭ menciidas la plej elstara dramaturgo, Gabriel Sundukjan (1825-1912), kiu bildigas la armenan socion loĝanta en Tbiliso (Kartvelio). Inter la elstaruloj dum la soveta Armenio troviĝas Avetik Isaakjan (1875-1957). [redakti] Muziko Armenio estas la patrolando de la komponisto kaj klasika-nuntempa muzikestro Aram Ĥaĉaturjan. Ĥaĉaturjan estas unu el la grandaj muzikistoj de la 20-a jarcento. Lia kariero ĉefe disvolviĝis en Moskvo. Li populariĝis danke al la popularega Sabra Danco kaj al la elektado de kelkaj eroj de lia verkaĵo far la genia Stanley Kubrick por la muzikbando de 2001 'Galaksia Odiseado'. Inter liaj verkaĵoj elstaras, Gayaneh, Spartako kaj kontribuado per liaj partituroj al la soveta baleto. En Armenio, ekzistas pluraj muzikgrupoj kaj soluloj kiuj interpretas modernajn kaj tradiciajn stilojn . Inter ili elstaras Hajko, Arsen Safarjan, Miŝo, Nana, Arminka, Siruŝo kiu reprezentis Armenion en Eŭrovido 2008, Inga kaj Anuŝ (Eŭrovido 2009), Sofi Mĥejan, Ŝuŝan Petrosjan, Alla Levonjan kaj aliaj. [redakti] Kuirarto La armena kuirarto baziĝas sur la pladoj kaj kuirarta tradicio de la armena popolo , inkluzive de la armena diasporo. La historio de Armenio rakontas ke post la detruado de la Seleŭka imperio naskiĝis la unua armena sendependa ŝtato, fondita en 190 a.K de la Artaksia Dinastio kaj poste en la 20a jarcento membro de Sovetio, lasta okazaĵo kiu markis kelkajn kuirartajn tradiciojn en tiu ĉi lando kaj fiksis ŝanĝon en la tradicioj de multaj jarcentoj. La armena kuirarto estas en la mezo de la mediteranea kuirarto kaj la kaŭkaza, do, ĝi estas aro da ellaboraĵoj de nomada loĝantaro kiu loĝas en malvarma regiono. Kun granda influo de la mezorienta kuirarto, rusa kaj balkana. [redakti] Religio La ĉefa religio de Armenio estas la kristanismo . La radikoj de la armena eklezio komenciĝas en la 1-a jarcento. Laŭ la tradicio, la armena eklezio estis fondita de du el la dek du apostoloj de Kristo, Judaso Tadeo kaj Bartolomeo, kiuj predikis la kristanismon en Armenio inter la jaroj 40 kaj 60. Pro tiuj du apostoloj, la oficiala nomo de la armena eklezio estas Armena Apostola Eklezio . Armenio estis la unua nacio kiu adoptis la kristanismon kiel ŝtata religio, en la jaroj 301. Ĉirkaŭ 93% de armenaj kristanoj apartenas al la Armena Apostola Eklezio, unu el la antikvaj orientaj eklezioj same kiel la Kopta Eklezio kaj Siria Ortodoksa Eklezio. Armenio ankaŭ havas romkatolikajn kredantojn (Armena Katolika Eklezio) kiuj estas ĉ. 180.000 kaj evangelianoj. La jezidoj, kiuj loĝas en la okcidenta parto de la lando, praktitas la propran antaŭislaman kredon. Plejmulto da jezidoj-islamanoj rifuĝas el Armenio en 1980-aj. Fine 1990-aj en la lando restis ĉ. 1000 jezidoj-islamanoj . La hierarkio de la Armena Katolika Eklezio troviĝas en Bzoummar, Libano. [redakti] Sportoj En Armenio estas ludataj multaj sportludoj inter la plej menciindaj estas la vrestlingo, el halterlevo, ĵudo, futbalo, ŝakludo kaj boksado. . Armenio estas montara lando kaj adekvatas por kelkaj sportoj kiaj skiado kaj alpismo estu amase praktikataj. Malgraŭ ĝi ne havas marelirejon, la akvaj sportoj nur povas esti praktikataj en lagoj, ĉefe en la lago Sevan. Konkurence, Armenio sukcesas en halterlevo kaj vrestlingo. Armenio estas aktiva partoprenanto en la internacia sportiva komunumo kiu plene apartenas al la Unuiĝo de Eŭropaj Futbal-Asocioj. Tamen, Armenio estas monda potenco rilate al la ŝakludo. Dum la lasta Ŝak-Olimpiado celebrata en Torino, la malina teamo proklamiĝis ĉampiono kaj la ina atingis la sepan lokon. Levon Aronjan, Vladimir Akopjan, Karen Asrjan, Smbat Lputjan, Gabriel Sarkissjan kaj Artaŝes Minasjan formis la malinan teamon. Lilit Mkrtĉjan, Elina Danielan, Nelli Aginjan kaj Siranuŝ Andriasjan la inan. La teknika skipo estis formata de Arĵak Petrosjan kaj Tigran Nalbandjan. [redakti] Armendevenaj famuloj [redakti] Esperanto Armenia Esperanto-Asocio estis fondita en 1991 kaj aliĝis al UEA en 1997.","Armenio aŭ Armenujo (en armena lingvo Հայաստան, Hayastan, el Հայք Hayq), oficiale Armena Respubliko, estas montara lando, ŝtato sen marelirejo, situanta en suda Kaŭkazio . Ĝi kundividas landlimojn okcidente kun Turkio , norde kun Kartvelio , oriente kun Azerbajĝano kaj Irano , kaj sude kun la azera enklavo Naĥiĉevano . Armenio estas eks-soveta respubliko, unitara, plurpartia kaj demokratia ŝtato kiu originas el unu el la plej antikvaj civilizoj de la mondo. Donacata de riĉa kulturheredaĵo, elstaris kiel la unua nacio en la adoptado de la kristanismo kiel oficiala religio. Kulture, politike kaj historie, Armenio sin konsideras parto de Eŭropo . Tamen, ĝia situo en la suda Kaŭkazio situas ĝin en la arbitra landlimo inter Eŭropo kaj Azio: kio igas ĝin transkontinenta nacio . Nuntempe, Armenio estas membro de pli ol 35 internaciaj organizaĵoj, inkluzive de Unuiĝintaj Nacioj, la Konsilio de Eŭropo, la Banko por Azia Disvolviĝo, la Komunumo de Sendependaj Ŝtatoj, la Monda Organizaĵo pri Komerco kaj la Organizo por la Ekonomia Kunlaboro de la Nigra Maro." es,ee893a659a0adeeb1e32c20f576eea02,"[editar] Inicios Menor de ocho hermanos, era hijo de un carpintero-carretero, familia trabajadora de la clase media preponderante en un pueblo de casi 3000 habitantes. Tres de sus hermanos fueron religiosos y una hermana, monja clarisa. En Granátula había recibido clases de latín y humanidades con su vecino Antonio Meoro, preceptor de Gramática, con gran fama en la zona, dado que preparaba a los chicos para acceder a estudios superiores. De hecho nombraría posteriormente al hijo de éste, Anacleto Meoro, obispo de Almería. Cursó sus primeros estudios oficiales en la Universidad Nuestra Señora del Rosario de Almagro, donde residía un hermano suyo dominico, y obtuvo el título de Bachiller en Artes y Filosofía. Almagro contaba con su propia Universidad desde 1553 por Real Cédula de Carlos I y era una ciudad muy activa y próspera. Su padre deseaba para Espartero una formación eclesiástica, pero el destino truncó esa posibilidad. En 1808 se alistó en el ejército para formar parte de las fuerzas que combatieron tras el levantamiento del 2 de mayo en Madrid contra la ocupación napoleónica. Las universidades habían sido cerradas el año anterior por Carlos IV y la propia Almagro había sido ocupada por los franceses. Fue reclutado junto a un numeroso grupo de jóvenes por la Junta Suprema Central que se había constituido en Aranjuez bajo la autoridad del entonces ya anciano Conde de Floridablanca, con el fin de detener en La Mancha al invasor antes de que las tropas enemigas llegasen a Andalucía. Fue alistado en el Regimiento de Infantería Ciudad Rodrigo en calidad de Soldado Distinguido, grado que adquirió por haber cursado estudios universitarios. Durante el tiempo que estuvo en las líneas del frente en la zona centro-sur de España, participó en la Batalla de Ocaña, donde las fuerzas españolas fueron derrotadas. De nuevo su condición de universitario le permitió formar parte del Batallón de Voluntarios Universitarios que se agrupó en torno a la Universidad de Toledo en agosto de 1808, pero el avance francés le llevó hasta Cádiz donde cumplía su unidad funciones de defensa de la Junta Suprema Central. Las necesidades perentorias de un ejército casi destruido por el enemigo obligaron a la formación rápida de oficiales que se instruyeran en técnica militar. La formación universitaria previa de Espartero permitió que el coronel de artillería, Mariano Gil de Bernabé, lo seleccionara junto a otro grupo de jóvenes entusiastas en la recién creada Academia Militar de Sevilla. El nuevo destino no evitó que actuase desde el primer momento en escaramuzas con el enemigo durante su formación como cadete, y así consta en su hoja de servicios. Se le integró, junto a otros cuarenta y ocho cadetes, en la Academia de Ingenieros el 11 de septiembre de 1811 y ascendió a subteniente el 1 de enero del siguiente año. Suspendió el segundo curso, pero se le ofreció como alternativa incorporarse al arma de infantería, al igual que a otros subtenientes. Tomó parte en destacadas operaciones militares en Chiclana, lo que le valió su primera condecoración: Cruz de Chiclana. Sitiado por los ejércitos franceses desde 1810, fue espectador de primera línea de los debates de las Cortes de Cádiz en la redacción de la primera constitución española, lo que marcó su decidida defensa del liberalismo y el patriotismo. Mientras la guerra tocaba a su fin, estuvo destinado en el Regimiento de Infantería de Soria, y con dicha unidad se desplazó a Cataluña combatiendo en Tortosa, Cherta y Amposta, hasta regresar con el Regimiento a Madrid. [editar] Camino de América Terminada la guerra, y deseoso de proseguir su carrera militar, se alistó Espartero en septiembre de 1814 -al tiempo que era ascendido a teniente- en el Regimiento Extremadura, embarcando en la fragata Carlota hacia América el 1 de febrero de 1815 para reprimir la rebelión independentista de las colonias. La corte fernandina había conseguido desplazar a ultramar a seis regimientos de infantería y dos de caballería. A las órdenes del general Miguel Tacón y Rosique, Espartero quedó integrado en una de las divisiones formadas con el Regimiento Extremadura que se dirigió hacia el Perú desde Panamá. Llegaron al puerto de El Callao el 14 de septiembre y se presentaron en Lima, con la orden de sustituir al Marqués de la Concordia como virrey del Perú por el general Joaquín de la Pezuela, victorioso en la zona. Los mayores problemas se concentraban en la penetración de fuerzas hostiles desde Chile y las Provincias Unidas de Sud América al mando del general José de San Martín. Para obstaculizar los movimientos, se decidió fortificar Arequipa, Potosí y Charcas, trabajo para el cual la única persona con conocimientos técnicos de todo el Ejército del Alto Perú era Espartero, por tener dos años de formación en la escuela de ingenieros. El éxito de la empresa le valió el ascenso a capitán el 19 de septiembre de 1816 y, aún antes de cumplir un año, el de segundo comandante. [editar] Táctica militar Tras el pronunciamiento de Riego y la jura de la Constitución gaditana por el rey, las tropas peninsulares en América se dividieron definitivamente entre realistas y constitucionalistas. San Martín aprovechó estas circunstancias de división interna para continuar su acoso al enemigo y avanzar, ante lo cual un numeroso grupo de oficiales destituyó a Pezuela como virrey el 29 de enero de 1821, nombrando en su lugar al general José de la Serna e Hinojosa. Se desconoce con exactitud el papel que en este movimiento jugó Espartero, aunque su unidad en conjunto fue leal al nuevo virrey. Sea como fuere, el que sería más tarde Duque de la Victoria se empleó a fondo en el sur del Perú y este de Bolivia en un modo de combate singular caracterizado por escasas tropas y acciones rápidas donde el conocimiento del terreno y la capacidad de aprovechar al máximo los recursos a mano eran determinantes. Este modo de operar será el que más tarde desarrolle también en la guerra en España. Los ascensos de Espartero por acciones de guerra fueron constantes. En 1823 era ya coronel de Infantería a cargo del Batallón del Centro del ejército del Alto Perú. Cuando el general insurrecto Alvarado trató de penetrar con fuerzas muy superiores por las fortificaciones de Arequipa y Potosí, de las que se sentía especialmente orgulloso Espartero, el general Jerónimo Valdés no dudó en encargar a éste la defensa de la posición de Torata, con apenas cuatrocientos hombres, con el fin de hostigar desde ella al enemigo, al tiempo que Valdés organizaba una encerrona. Al llegar los sublevados, Espartero mantuvo durante dos horas la posición causando importantes bajas y replegándose a órdenes de Valdés de manera ordenada, mientras éste salía al encuentro del enemigo sin permitirle avanzar y, en un error del general Alvarado al desplegar una línea de frente excesiva, Valdés lanzó un ataque desde el que desbarató las pretensiones de penetración. Tras la llegada de José de Canterac, el enemigo fue puesto en fuga, siendo el Batallón de Espartero uno de los que persiguió a las fuerzas que huían por Moquehua y destacó por destruir por completo la llamada Legión Peruana. El general Valdés consignó en sus calificaciones sobre Espartero: A su valentía se unía una gran sangre fría y capacidad de engaño al enemigo, infiltrándose entre los sublevados para más tarde arrestarlos y, en juicio sumarísimo, condenarlos a muerte y ejecutarlos. Este modo de proceder sería una constante en su carrera militar. [editar] Fin de la etapa americana y regreso a España El 9 de octubre de 1823, el victorioso comandante fue ascendido a brigadier otorgándosele el mando del Estado Mayor del Ejército del Alto Perú. Tras finalizar labores de control de los restos de insurgentes, La Serna lo envió a la conferencia de Salta como representante plenipotenciario del virrey para la firma de un armisticio que permitiese la extensión de los acuerdos con los insurrectos de Buenos Aires al Perú. En Salta se reunió Espartero con el general José Santos Las Heras, que actuaba en nombre de los comisarios regios. Acreditado, Espartero comunicó a Las Heras que el acuerdo no era posible, pues las fuerzas enemigas carecían de toda capacidad operativa y no se sentía el Virrey obligado a otorgar más que la generosidad con la que habían sido tratados. La actitud hostil de La Serna y el propio Espartero hacia los delegados en nombre del rey Fernando se ha interpretado como una afrenta a la Corona para algunos, o como una medida de contención de las aspiraciones independentistas para otros. La figura de Espartero a esta edad fue trazada por el conde de Romanones como la de: El fin del Trienio Liberal y el retorno al absolutismo volvieron a dividir al ejército expedicionario. La Serna envió a Espartero a Madrid con el encargo de recibir instrucciones precisas de la Corona, partiendo para la capital desde el puerto de Quilca el 5 de junio de 1824 en un barco inglés. Llegó a Cádiz el 28 de septiembre y se presentó en Madrid el 12 de octubre. Aunque obtuvo para el Virrey la confianza de la Corona, no le fue posible garantizar los refuerzos pedidos. Embarcó en Burdeos camino de América el 9 de diciembre, coincidiendo con la pérdida del Virreinato del Perú. Arribó a Quilca el 5 de mayo de 1825 sin noticias del desastre de Ayacucho, y fue hecho prisionero por orden de Simón Bolívar. Liberado, regresó a España con un numeroso grupo de compañeros de armas. A su llegada fue destinado a Pamplona y posteriormente fijó su residencia en Logroño, muy a su pesar. Allí contrajo matrimonio el 13 de septiembre de 1827 con María Jacinta Martínez de Sicilia, rica heredera de la ciudad y gracias a la cual se convirtió en un hacendado. [editar] La impronta de la experiencia americana Aunque no participó en la decisiva batalla -lo que provocaba sus iras al serle mencionado-, sí que lo hizo en muchos otros enfrentamientos y, de hecho, él y muchos de los oficiales que le acompañaban serían conocidos en España como los ayacuchos, en recuerdo de su pasado americano y de la influencia que sobre sus ideas políticas tuvieron otros militares liberales que participaron en aquella guerra. Su actividad en la campaña americana fue febril y destacada por sus conocimientos en topografía y construcción de instalaciones militares, su capacidad de actuar rápido y con pocos efectivos, la virtud de movilizar con prontitud tropas y la autoridad que le reconocían sus soldados. Los méritos de guerra fueron numerosos, aunque hizo poca mención de ellos en los años posteriores. [editar] En lucha contra los carlistas A pesar de los favorables informes de sus superiores, de regreso en la península hubo de desempeñar funciones burocráticas y destinos menores, lo que le irritaba. Aprovechó para ordenar su nueva hacienda constituida por la fortuna heredada de su esposa, María Jacinta, y que consistía en un mayorazgo y diversos bienes vinculados donde se encontraban importantes fincas rústicas y urbanas y cerca de un millón y medio de reales procedentes también de los beneficios en las inversiones que los tutores de su esposa habían realizado durante la minoría de edad de ésta. En 1828 fue nombrado Comandante de armas y presidente de la Junta de Agravios de Logroño y después se le destinó al Regimiento Soria destacado en Barcelona primero, y Palma de Mallorca más tarde. Pero la historia quiso que se le ofreciera una oportunidad en forma de conflicto civil. A la muerte de Fernando VII, Espartero apoyó la causa de Isabel II y de la regente María Cristina de Borbón frente al hermano del difunto rey Fernando, Carlos María Isidro. Entre los cambios en la dirección del Ejército que la regente María Cristina adoptó en los primeros días de gobierno para eliminar a los elementos carlistas, Espartero fue nombrado Comandante General de Vizcaya en 1834, bajo las órdenes de un antiguo jefe suyo, Jerónimo Valdés, que lo había reclamado para el servicio en campaña. Participó así en el frente norte durante la Primera Guerra Carlista, desempeñando un destacado papel, no sin antes haber puesto en fuga distintas partidas carlistas en Onteniente. Sus primeras medidas recuerdan mucho la etapa americana. Al frente de una pequeña división, ordenó la fortificación de Bilbao, Durango y Guernica para defenderlas de las incursiones carlistas, y persiguió las pequeñas partidas que se iban formando en distintos puntos. La primera operación de envergadura enfrentándose al grueso de las tropas enemigas tuvo como escenario Guernica en febrero de 1834. Sitiados los cristinos por una columna de seis mil hombres, Espartero liberó la ciudad el día 24 con cinco veces menos fuerzas que los atacantes, lo que le valió el ascenso a Mariscal de Campo. [editar] La primera derrota En mayo se le otorgó la Comandancia General de todas las Provincias Vascongadas. La segunda gran acción que recibió como encargo fue a mediados de 1835. El general carlista Zumalacárregui había conseguido agrupar las partidas de voluntarios en un ejército bien organizado. Los cristinos, sin embargo, pasaban por una grave crisis al haber sido cambiados los mandos en varias ocasiones por la propia situación de conflictividad que vivía Madrid. En estas circunstancias, Zumalacárregui emprendió una ofensiva que le llevó a fijar posiciones avanzadas en Villafranca de Ordicia, dominando así una amplia zona de movimientos. Espartero recibió el encargo de Valdés de enfrentarse a Zumalacárregui, para lo que contaba con dos divisiones y un batallón, más otras dos divisiones que se aproximaban desde el valle del Baztán. El 2 de junio consiguió sin esfuerzo situarse en un alto a la vista de Villafranca, en el camino de Vergara. Aseguró las posiciones a la espera de los refuerzos, pero cambió de parecer y se dirigió a Vergara. Al estar a la vista del general carlista Francisco Benito Eraso, éste aprovechó la vulnerabilidad del batallón de retaguardia para atacarlo en su repliegue con poco más de tres compañías de infantería. La impresión de los atacados fue que el grueso carlista era numeroso y, poco a poco, se extendió el pánico entre la tropa que llegó a huir de manera desordenada hacia Bilbao. Éste fue el primer fracaso militar de Espartero, y la primera vez en la que se le encomendaba un ejército numeroso que debía combatir a la manera tradicional. Las consecuencias de la derrota fueron muy graves, ya que los carlistas, con poco más de ochocientos hombres, habían ocupado, no sólo Villafranca, sino también Durango y Tolosa. [editar] El desarrollo de la guerra Los éxitos carlistas colocaron a Espartero en una situación propicia a su modo de combatir: fortificaciones aisladas, pocos hombres, ciudades asediadas, terrenos abruptos. Todo aquello que le hacía recordar sus años americanos. Su valentía y arrojo fueron incuestionables, pero también su crueldad y el sacrificio de vidas humanas en el campo de batalla en momentos críticos, como en el primer sitio de Bilbao, que consiguió levantar, y en la batalla de Mendigorría, donde los cristinos obtuvieron su primera gran victoria en la guerra. Espartero debió enfrentarse desde ese momento a su superior, Luis Fernández de Córdoba, en una pugna entre ambos por recibir los méritos de las acciones de campaña. En Bilbao de nuevo, cuando catorce batallones carlistas asediaban la ciudad el 24 de agosto de 1835, Espartero participó activamente en el levantamiento del cerco sin apenas esfuerzo. De camino a Vitoria tras salir de Bilbao el 11 de septiembre, batallones carlistas se opusieron a sus unidades, por lo que ordenó arremeter contra ellos persiguiéndolos hasta Arrigorriaga, donde se encontró con importantes fuerzas carlistas que le obligaron a retroceder hasta la capital vizcaína. En este repliegue encontró tomada la entrada a la ciudad, con lo que recibió ataques por vanguardia y retaguardia. Acorralado, Espartero decidió enfrentarse a las tropas que en el puente sobre el río Nervión le cortaban el paso, pudiendo cruzar al fin camino de la ciudad en una brillante acción que le valió la Cruz Laureada de San Fernando y la Gran Cruz de Carlos III, además de una herida en el brazo. No obstante su desafiante capacidad, sus mandos no lo consideraban capaz de dirigir el grueso de los ejércitos cristinos dado su ímpetu alocado y sus reiterados actos de desobediencia a los superiores. En 1836 el Ejército del Norte quedó en manos del general Lacy Evans, con Luis Fernández de Córdoba como General en Jefe. Recibidas órdenes de atacar al enemigo en cualquier situación de ventaja, Espartero ocupó en marzo el puerto de Orduña con fuerzas menguadas, ganando así una ventajosa posición para el ejército, lo que le valió una nueva Laureada de San Fernando y la posibilidad de efectuar una nueva acción días después sobre Amurrio. Tras las acciones con la III División al abrir franco el paso a Vizcaya, Fernández de Córdoba le propuso, muy a su pesar, para el ascenso a Teniente General el 20 de junio. Aún le permitió la guerra obtener el acta de Diputado por Logroño a las Cortes Generales en las elecciones celebradas el 3 de octubre de 1836 junto a quien sería otro gran adalid del liberalismo, Salustiano de Olózaga. Todavía sería elegido en otras tres ocasiones a lo largo de su vida, aunque no ocupó jamás su escaño y renunció en favor de otras provincias. En el verano Espartero cayó enfermo y se desplazó a Logroño para recuperarse. Los movimientos liberales en toda España se sucedieron mientras descansaba. Los éxitos militares logrados le catapultaron finalmente a ser nombrado General en Jefe del Ejército del Norte y Virrey de Navarra en sustitución de Fernández de Córdoba. El motín de la Granja de San Ildefonso, que había colocado a la Regente en la necesidad de abandonar el Estatuto Real y dar más protagonismo a los liberales con el restablecimiento de la norma constitucional gaditana, favoreció también el nombramiento. [editar] El General en Jefe Alcanzar el grado de General en Jefe hizo que el futuro Duque de la Victoria moderase su crueldad, limitase sus acciones impetuosas y dedicase un tiempo a reorganizar el ejército isabelino que contaba con dos problemas graves: uno, la necesidad de moverse por un territorio, el carlista, bien asentado, donde las fuerzas leales a María Cristina sólo contaban con algunas grandes ciudades y fortificaciones, pero no libertad de movimientos; en segundo lugar, la falta de recursos para equipar las tropas y la ausencia de disciplina interna. [editar] Bilbao de nuevo Casi sin actividad bélica, los carlistas aprovecharon para reorganizarse y volvieron a sitiar Bilbao en 1836 con más fuerzas y mejor organizados que en la primera ocasión. Desde el Ebro y sin usar el camino de Vitoria, Espartero dirigió catorce batallones camino de la capital vizcaína en un viaje lento y tormentoso, concentrándose en el valle de Mena en noviembre, dado que no disponía todavía de información suficiente sobre los posibles movimientos del enemigo. Finalmente, mientras la flota hispano-británica le esperaba en Castro Urdiales, consiguió llegar el día 20 de noviembre y embarcar a su ejército, con trescientos jinetes más, camino de Portugalete, donde arribó el 27. Tomó los altos de Baracaldo pero le rechazaron los carlistas en el primer intento de entrar en Bilbao. Aunque el 30 la mayoría de los generales aconsejaron a Espartero que abandonase el intento de levantar el sitio, decidió no hacer caso: ordenó construir un puente de barcas sobre el Nervión y el 1 de diciembre el ejército isabelino se encontraba al otro lado, debiendo mantener las posiciones contra el incesante fuego enemigo. El segundo intento de levantar el cerco volvió a fracasar y la moral de la tropa decayó. Falto de dinero, que no llegó hasta mediados de mes, Espartero trazó un plan que le permitió atacar a un tiempo por las dos orillas del Nervión. El 19 de diciembre, los cañones de la Armada Española e inglesa apoyaron la operación de avance y la ciudad fue liberada en una acción meritoria, con Espartero enfermo y a la cabeza, entrando por el puente de Luchana el día de Navidad. Fruto de esta acción la reina regente le otorgó el título de Conde de Luchana. Especialmente satisfecho, un oficial emitió según sus instrucciones el siguiente Oficio al Gobierno del que se extrae lo sustancial: [editar] Hacia el final de la guerra Después de Luchana, la guerra tocaba a su fin. Las fuerzas leales a Isabel II eran superiores en número y capacidad operativa. Desde Bilbao, Espartero se trasladó por el norte del País Vasco hasta Navarra, concentró y organizó a las tropas, se dirigió al Maestrazgo y se vio obligado a enfrentarse con la denominada Expedición Real encabezada por el pretendiente carlista, último intento de éste de conquistar Madrid y obtener la victoria en la guerra. Espartero les alcanzó a las puertas de la capital, donde se libró la batalla de Aranzueque con victoria del general cristino. El éxito le colocó en una posición dominante entre los liberales, pero también entre todos los ciudadanos agradecidos por haberles salvado de la incursión y haber provocado el desmoronamiento del ejército enemigo. Los homenajes y agradecimientos públicos y privados convencieron a Espartero de que la popularidad obtenida era un equipaje muy valioso para alcanzar el poder político. Entre 1837 y 1839, al tiempo que formó un gobierno fugaz por falta de sostén parlamentario suficiente, derrotó a las tropas carlistas en Peñacerrada, en Ramales —que se llamó Ramales de la Victoria desde entonces— y en Guardamino. Fomentó la división entre los carlistas y firmó la paz, promovida muy activamente por el representante militar de Gran Bretaña en Bilbao, lord John Hay, con el general carlista Rafael Maroto mediante el Convenio de Oñate el 29 de agosto de 1839, confirmado con el abrazo que se dieron estos dos generales dos días más tarde ante las tropas de ambos ejércitos reunidas en los campos de Vergara, acto que se conoce como el Abrazo de Vergara. El final victorioso de la guerra le valió el título de Grande de España y Duque de la Victoria, amén de los de Vizconde de Banderas y Duque de Morella. Muchos años más tarde, el rey Amadeo I le concedió también el de Príncipe de Vergara. La firma del acuerdo de paz con Maroto había sido contestada por muchos sectores carlistas, entre los que se encontraba el general Ramón Cabrera que, refugiado en el Maestrazgo, plantó cara a Espartero hasta que fue derrotado con la conquista de Morella el 30 de mayo de 1840, acción por la cual la Reina Isabel le concedió el título de Duque de Morella y el Toisón de Oro. Cabrera huyó hacía Cataluña con la mayor parte de los restos del Ejército del Norte, siendo perseguido por el general O'Donnell. [editar] El político radical Terminada la guerra, Espartero había alcanzado gloria y fama entre todo el pueblo y, lo que es más importante, en el seno del ejército. En agosto de 1837 se había unido al Partido Progresista por rechazo a la inestabilidad que propugnaban los moderados. Sus enfrentamientos con Ramón María Narváez venían desde años atrás, cuando no se le suministraban las mismas tropas, material y fondos que al Espadón de Loja. Las incursiones de Espartero en política desde 1839 eran duramente contestadas por la prensa moderada. Consciente de su poder y opuesto al conservadurismo de María Cristina, tras las revueltas de 1840 consiguió ser nombrado Presidente del Consejo de Ministros, pero el insuficiente apoyo le obligó a dimitir. Espartero lideraba sin oposición el Partido Progresista y necesitaba una mayoría suficiente en las Cortes. El motín de la Granja de San Ildefonso había llamado la atención a los moderados sobre la fortaleza de los liberales y, por tanto, del propio Espartero. Así, el enfrentamiento con la Regente acerca del papel de la Milicia Nacional y de la autonomía de los Ayuntamientos, concluyó en una sublevación generalizada contra María Cristina en las ciudades más importantes —Barcelona, Zaragoza y Madrid, las más destacadas— y en la renuncia y entrega de ésta de la Regencia y custodia de sus hijas, incluida la Reina Isabel, en manos del general. [editar] Espartero regente de España Espartero alcanzó la Regencia mientras María Cristina marchaba al exilio en Francia. No obstante, el Partido Progresista se encontraba dividido respecto a cómo ocupar el espacio dejado por la madre de Isabel II. Por un lado, los llamados trinitarios abogaban por el nombramiento de una Regencia compartida por tres miembros. Por otro, los unitarios capitaneados por el propio Espartero mantenían la necesidad de una Regencia unipersonal sólida. Finalmente, Espartero fue elegido el 8 de marzo de 1841 Regente único del Reino por 169 votos de las Cortes Generales contra 103 votos que obtuvo Agustín Argüelles. La fortaleza del general le permitió alcanzar la Regencia no sin antes haberse enemistado con una parte significativa del Partido Progresista, que veía en el general un autoritarismo latente. Su modo de gobernar dictatorial, personalista y militarista provocó la enemistad con muchos de sus partidarios. Esta situación de tensión interna entre los progresistas fue aprovechada por los moderados con el levantamiento de O'Donnell en 1841, que se saldó con el fusilamiento de algunos destacados y apreciados miembros del ejército, como Diego de León. Con posterioridad, el alzamiento de Barcelona en noviembre de 1842, provocado por la crisis del sector algodonero, fue reprimido con dureza por el Regente al bombardear la ciudad el 3 de diciembre con cuantiosas víctimas. Suya es la frase ""a Barcelona hay que bombardearla al menos una vez cada 50 años"", siendo el preludio del fin de su Regencia. El general Prim se sublevó en Barcelona, y le siguieron, entre otras ciudades, Granada y la propia Madrid. En 1843 se vio obligado a disolver las Cortes, ante la hostilidad de las mismas. Narváez y Serrano encabezaron un pronunciamiento conjunto de militares moderados y progresistas, en el que las fuerzas propias del Regente se pasaron al enemigo en Torrejón de Ardoz. [editar] Exiliado en Inglaterra Tras huir por Cádiz, marchó al exilio en Inglaterra el 30 de julio. Las nuevas autoridades ordenaron que, de ser hallado en la península, fuera ""pasado por las armas"" sin esperar otras instrucciones. Pero las maniobras de Luis González Bravo y del propio Narváez contra los progresistas, en especial contra Salustiano Olózaga, hicieron que éstos no tardaran en reclamar de Espartero, exiliado, el liderazgo de los liberales. En Inglaterra Espartero vivió una vida austera, aunque era agasajado constantemente por la Corte británica y toda la nobleza. No perdió de vista la política nacional y, sin duda, buena parte de las acciones civiles y militares de los progresistas en este periodo contaron con su beneplácito. La Constitución moderada de 1845 no aseguró la estabilidad política. Antes al contrario, la distancia entre liberales y moderados se agrandó. Isabel II, aconsejada por su madre, trató de acercar a Espartero de nuevo hacia la Corona, sabedora de que, más temprano que tarde, habría de contar con un hombre admirado por su pueblo y de tan importante influencia. Así, el 3 de septiembre de 1847, el entonces Presidente del Gobierno, Joaquín Francisco Pacheco, le expidió el Decreto por el cual la Reina le nombraba Senador y, poco más tarde, embajador plenipotenciario en Gran Bretaña. Era el tiempo de la reconciliación. [editar] Reconciliado con la Reina En 1849 fue restituido en sus honores y regresó a España, refugiándose en Logroño y abandonando la vida pública. Reapareció de forma esporádica junto a Leopoldo O'Donnell después de la revolución de 1854, con quien compartió el liderazgo político en el llamado Bienio Progresista (1854-1856), años en los que fue nuevamente presidente del gobierno. Después del retiro, el Duque de la Victoria se sintió con fuerzas para esta nueva llamada a la responsabilidad pública, haciendo a sus conciudadanos una breve proclama: Pero el propio O'Donnell terminó por desplazarlo del poder con su proyecto de Unión Liberal, tramando desde su puesto como Ministro de la Guerra cuanto convenía a sus intereses. Espartero ya no era el hombre capaz de agotarse hasta el extremo y comprendió que la reina Isabel había colocado, al decir de Romanones, «dos gallos en el mismo gallinero» para mantener a dos de los más prestigiosos generales de su lado. [editar] Una Corona para el militar Cuando fue destronada la reina Isabel II por la revolución de 1868, Juan Prim y Pascual Madoz le ofrecieron la Corona de España, cargo que no aceptó. Los años habían hecho mella en su persona y no se consideraba con fuerzas para tan alta empresa. La ciudadanía y buena parte de la prensa liberal reclamaba al viejo general octogenario para ser proclamado Rey. Panfletos, artículos -sobre todo en los diarios La Independencia y El Progreso- e incluso canciones con mejor o peor fortuna y gusto pedían en las grandes ciudades que se ofreciera al general la Corona. En la primavera de 1870, una comisión de Diputados viajó camino del retiro del general en Logroño para pedirle que aceptara la empresa. Portaban una carta del entonces Presidente del Consejo, Juan Prim, en la que se leía: La carta, pues, invitaba a ser candidato, más que a ser Rey, con la prevención de que no se sublevase si no era elegido. Tal era el temor que el viejo Capitán General todavía producía en las filas de algunos mandos del ejército. Envió una breve respuesta negativa y cortés a Prim, y a Nicolás Salmerón que encabezaba la delegación parlamentaria le expresó, entre otras cosas Les advertía así sobre el alcance funesto que podía tener para España una monarquía extranjera y la frustración que entre el pueblo eso iba a generar. [editar] Cumplimentado por los Jefes de Estado que se sucedieron Elegido Amadeo de Saboya como Rey de España, en septiembre de 1871 anunció públicamente su voluntad de acudir a visitar al general Espartero en su residencia de Logroño. Se desconoce si fue aconsejado para hacerlo, pero en el convulso periodo del Sexenio Democrático y con un Rey atípico elegido en Cortes, pareció conveniente al monarca ganarse la confianza de quien era una leyenda del liberalismo. El propio Duque de la Victoria fue a recibirlo a la estación de ferrocarril vestido con traje de gala como Capitán General, acompañado de autoridades civiles y militares de la ciudad y recorrieron juntos el trayecto hasta la casa del Duque en medio del júbilo de la población que aclamó a ambos. Pasó dos días alojado el monarca en la residencia de Espartero y apenas tuvo más contacto con la población que asistir a dos actos protocolarios. Se desconoce el contenido de las conversaciones durante el tiempo que estuvieron juntos, pero Espartero, cuando lo acompañó de regreso a la estación de tren, dio muestras de alegría, respeto y lo trató como Rey legítimo de los españoles, reconocimiento que muy bien podría ser el que buscaba Amadeo. A su regreso a Madrid, el Rey le concedió el título de Príncipe de Vergara (2 de enero de 1872), con tratamiento de Alteza Real. Aún recibiría en su hogar al propio Estanislao Figueras tras la proclamación de la Primera República Española y a otro Rey que vendría a cumplimentarlo por tres veces: Alfonso XII. El Rey Alfonso acudió por vez primera el mismo año de su elección, el 9 de febrero de 1875, acompañado del Ministro de Marina y también pasó, como Amadeo, la noche en casa del Duque. La delicada salud del viejo general le impidió acudir a recibir al monarca, que encontró a un hombre envejecido pero que guardaba parte de sus antiguas fuerzas. El Rey le comunicó la concesión de la Gran Cruz de San Fernando, a lo que el propio Espartero hizo buscar entre sus condecoraciones alguna de las ganadas con anterioridad y quiso imponérsela a Alfonso XII para, en sus propias palabras. Regresó el monarca el 6 de septiembre de 1876 para comunicar al victorioso general de la Primera Guerra Carlista que, nuevamente, el carlismo había sido vencido, y tiempo después, el 1 de octubre de 1878, celebrándose una ceremonia religiosa por las almas de las esposas de ambos, fallecidas hacía poco tiempo. Pasó los últimos años de su vida en su hogar, rodeado del afecto de sus paisanos, siendo referente de muchos de los políticos de la época. Su conocida altanería dio paso a un hombre de estado, consejero para todos y que manifestó en cuantas ocasiones pudo su deseo de que las desavenencias entre las distintas facciones políticas no se solventasen más por la vía de las armas. La muerte de su esposa Jacinta le sumió en un profundo pesar y ya no atendió más que a su propio final. Su testamento había sido otorgado el 15 de junio de 1878, apenas seis meses antes de fallecer y poco después de la muerte de su esposa. Al no tener hijos, Espartero nombró heredera universal a su sobrina Eladia Espartero Fernández y Blanco, por quien sentía gran predilección. La herencia, constituida por una gran fortuna, iba acompañada de todos los títulos y honores. Al resto de sobrinos y al personal de su casa les dio mandas y legados, y a su antiguo ayudante, el Marqués de Murrieta, le otorgó la espada con la que Bilbao le obsequió y la estatua ecuestre que le regaló la ciudad de Madrid, además de otras pertenencias militares menores.","Joaquín Baldomero Fernández-Espartero Álvarez de Toro (Granátula de Calatrava (Ciudad Real), 27 de febrero de 1793 - Logroño, 8 de enero de 1879). Príncipe de Vergara, Duque de la Victoria, Duque de Morella, Conde de Luchana y Vizconde de Banderas, títulos concedidos por su carrera como General y Regente de España. Su padre había encauzado su formación para un destino eclesiástico pero la Guerra de la Independencia le arrastró desde muy joven al frente de batalla, que no abandonó hasta veinticinco años después. Combatiente en tres de los cuatro conflictos más importantes de España en el siglo XIX, fue soldado en la guerra contra la invasión del francés, oficial durante la guerra colonial en el Perú y General en Jefe en la guerra civil. Vivió en Cádiz el nacimiento del liberalismo español, senda que no abandonaría jamás. Hombre extremadamente duro en el trato, valoraba la lealtad de sus compañeros de armas —término que no gustaban de oír los demás generales— tanto como la eficacia. Combatió en primera línea, fue herido en ocho ocasiones y su carácter altivo y exigente le llevó a cometer excesos, en ocasiones muy sangrientos, en la disciplina militar. Convencido de que su destino era gobernar a los españoles, fue por dos veces Presidente del Consejo de Ministros y llegó a la Jefatura del Estado como Regente durante la minoría de edad de Isabel II. Ha sido el único militar español con tratamiento de Alteza Real y, a pesar de todas sus contradicciones, supo pasar desapercibido los últimos veintiocho años. Rechazó la Corona de España y fue tratado como una leyenda desde bien joven." es,9be9c6f21e8f289c9507b4f40c4bca73,"[editar] Propiedades físicas y químicas El tecnecio es un metal radiactivo de color gris plateado con una apariencia similar al platino. Sin embargo, cuando se obtiene generalmente tiene la forma de polvo grisáceo. Su posición en la tabla periódica está entre el renio y el manganeso, y como predicen las leyes periódicas, sus propiedades son intermedias a estos dos metales. El tecnecio, al igual que el prometio, son excepcionales entre los elementos ligeros, ya que no poseen ningún isótopo estable (y, sin embargo, están rodeados por elementos que sí los tienen). Dada su inestabilidad, el tecnecio es extremadamente poco abundante en la Tierra. No desempeña ningún papel biológico y, en condiciones normales, no se encuentra en el cuerpo humano. La forma metálica del tecnecio se desluce rápidamente en presencia de aire húmedo. Sus óxidos son el TcO2 y el Tc2O7. Bajo condiciones oxidantes, el tecnecio (VII) existe en forma de anión pertecnetato, TcO4-. Los estados de oxidación más habituales del tecnecio son 0, +2, +4, +5, +6 y +7. Cuando el tecnecio está pulverizado, arde en presencia de oxígeno. Se disuelve en agua regia, ácido nítrico y en ácido sulfúrico concentrado, pero no en ácido clorhídrico. Posee líneas espectrales características a las siguientes longitudes de onda: 363 nm, 403 nm, 410 nm, 426 nm, 430 nm y 485 nm. La forma metálica es ligeramente paramagnética, es decir, sus dipolos magnéticos se alinean con los campos magnéticos externos, a pesar de que el tecnecio normalmente no es magnético. La estructura cristalina del metal presenta un empaquetamiento hexagonal compacto. Un cristal aislado de puro tecnecio metálico se convierte en un superconductor de tipo II a una temperatura de 7,46 K; la irregularidad de los cristales y las trazas de impurezas elevan este valor a 11,2 K para el caso de un tecnecio pulverizado de una pureza del 99,9%. Por debajo de esta temperatura, el tecnecio posee una muy alta profundidad de penetración magnética, la mayor de todos los elementos después del niobio. El tecnecio es generado en los procesos de fisión nuclear, y se propaga más fácilmente que otros muchos radionúclidos. Es importante la comprensión de su toxicidad en animales y humanos, pero las pruebas experimentales son escasas. Parece tener baja toxicidad química. Su toxicidad radiológica (por unidad de masa) varía en función del compuesto, el tipo de radiación del isótopo en cuestión y su periodo de semidesintegración. El 99mTc es particularmente atractivo por sus aplicaciones médicas. La máxima radiación que presenta este isótopo es de rayos gamma con la misma longitud de onda que los rayos X empleados para el diagnóstico común, ofreciendo la penetración adecuada y causando daños míninos. Todo esto, unido al corto período de semidesintegración de su isómero nuclear metaestable y al relativamente largo período de semidesintegración del isótopo producido 99Tc que permite que sea eliminado del organismo antes de que se desintegre, hace que un escáner nuclear de 99mTc típico suponga una dosis relativamente baja de radiación administrada. (Ver más sobre este tema más abajo) Todos los isótopos del tecnecio debe ser manejados con cuidado. El más común de ellos, el 99Tc, es un débil emisor de partículas beta; este tipo de radiación puede ser detenida por las paredes del instrumental de cristal del laboratorio. Cuando son detenidas, se emiten rayos X de baja intensidad, pero una separación de unos 30 cm basta para que afecte a nuestro organismo. El riesgo principal cuando se trabaja con tecnecio es la inhalación del polvo; la contaminación radiactiva que esto produce en los pulmones supone un riesgo muy significativo de cáncer. Para la mayoría de trabajos con tecnecio, la manipulación cuidadosa bajo una campana extractora suele ser suficiente; no se requiere el uso de una cámara seca con guantes. [editar] Aplicaciones [editar] Medicina nuclear El 99mTc (la ""m"" indica que es un isómero nuclear metaestable) es el radioisótopo más utilizado en la práctica diagnóstica, estimándose que el 80% de los procedimientos de medicina nuclear lo utilizan. Se usa principalmente en procedimientos de diagnóstico de funcionamiento de órganos del cuerpo humano, por ejemplo, como marcador radiactivo que el equipamiento médico puede detectar en el cuerpo humano. Este isótopo se adapta muy bien a su uso, ya que emite rayos gamma fácilmente detectables con una energía de 140 keV, y su período de semidesintegración es de 6,0058 horas (es decir, en 24 horas se desintegran quince dieciseisavos del total para originar 99Tc). El libro ""Technetium"", de Klaus Schwochau, enumera 31 radiofármacos basados en el 99mTc usados en estudios funcionales del cerebro, el miocardio, la glándula tiroidea, los pulmones, el hígado, la vesícula biliar, los riñones, el esqueleto, la sangre y los tumores. La inmunoescintografía incorpora 99mTc a un anticuerpo monoclonal, una proteína del sistema inmunológico capaz de unirse a células cancerosas. Pocas horas después de la inyección, se detectan los rayos gamma emitidos por el 99mTc con el correspondiente equipo médico; altas concentraciones indican dónde se localiza el tumor. Esta técnica es particularmente útil para detectar tumores difíciles de localizar, como los que afectan al intestino. Estos anticuerpos modificados son comercializados por la empresa alemana Hoechst bajo el nombre de ""Scintium"". Cuando el 99mTc se combina con un compuesto de estaño, se une a los eritrocitos y puede usarse para localizar desórdenes del sistema circulatorio. Se usa normalmente para detectar hemorragias gastrointestintales. El ión pirofosfato combinado con el 99mTc se adhiere a los depósitos de calcio del músculo cardíaco dañado, algo útil para evaluar el daño producido tras un ataque cardíaco. El coloide de azufre con 99mTc es filtrado por el bazo, haciendo posible la visualización de la estructura de este órgano. La exposición a la radiación debido al tratamiento diagnóstico con 99mTc puede mantenerse dentro de niveles bajos. Debido al corto período de semidesintegración, su rápida desintegración para originar el 99Tc -mucho menos radiactivo- hace que la dosis total de radiación recibida por el paciente (por unidad de actividad inicial tras la administración) sea relativamente baja. En la forma en la que se administra, generalmente como pertecnetato, ambos isótopos son eliminados rápidamente del organismo en unos pocos días. El tecnecio empleado en medicina nuclear se suele extraer de los generadores de 99mTc. El 95mTc, con un período de semidesintegración de 61 días, se usa como marcador radiactivo para estudiar la difusión del tecnecio en el ambiente y en sistemas animales y vegetales. [editar] Uso industrial El 99Tc se desintegra emitiendo partículas beta de baja energía y sin presencia de rayos gamma. Además, su largo período de semidesintegración conlleva que su emisión decrece muy lentamente con el tiempo. También puede extraerse tecnecio de gran pureza química e isotópica a partir de residuos nucleares. Por todas estas razones, el 99Tc es un patrón de emisión beta, usado para la calibración de equipos científicos. Se ha estudiado la posibilidad de emplear el 99Tc en baterías nucleares optoeléctricas. [editar] Uso químico Como el renio y el paladio, el tecnecio puede usarse como catalizador. Para algunas reacciones, por ejemplo la deshidrogenación del alcohol isopropílico, supone un catalizador mucho más efectivo que el renio o el paladio. Por supuesto, su radiactividad es el mayor problema a la hora de encontrar aplicaciones seguras. Bajo ciertas circunstancias, una pequeña concentración (5·10-5 mol·l-1) del anión pertecnetato en agua puede proteger hierros y aceros al carbono de la corrosión. Por esta razón, el pertecnetato puede emplearse como inhibidor de la corrosión anódica para el acero, pero la radiactividad del tecnecio presenta ciertos problemas a la hora de usarlo para aplicaciones estrictamente químicas como ésta. Aunque (por ejemplo) el anión CrO42- puede también inhibir la corrosión, se requieren concentraciones hasta diez veces mayores. En un experimento, una muestra se mantuvo en una disolución acuosa de pertecnetato durante 20 años y no sufrió corrosión alguna. El mecanismo mediante el cual el anión pertecnetato previene la corrosión no se conoce muy bien, pero parece implicar la formación de una delgada capa superficial. Una teoría mantiene que el pertecnetato reacciona con la superficie del acero formando una capa de dióxido de tecnecio que previene una posterior corrosión; el mismo efecto explica como el hierro en polvo puede utilizarse para eliminar el pertecnetato del agua (el carbón activado también puede usarse para ese fin). El efecto desaparece rápidamente si la concentración de pertecnetato cae por debajo de un mínimo o si se añade una alta concentración de otros iones. Evidentemente, la naturaleza radiactiva del tecnecio (3 MBq por litro para la concentración requerida) hace este tipo de protección impracticable en casi todas las situaciones. Sin embargo, la protección ante la corrosión usando aniones pertecnetato se ha sugerido (aunque nunca aplicado) para su uso en reactores de agua en ebullición. En los últimos años de la década de 1970, se efectuó con éxito la electrodeposición del tecnecio sobre varios sustratos, llevada a cabo por Lichtenberger en la Universidad de Virginia como parte de un estudio de investigación sobre el uso de emisiones beta débiles para evitar la degradación biológica de instrumentación marina. Estos estudios fueron frustrados por la baja estabilidad en el agua marina. [editar] Historia [editar] La búsqueda del elemento 43 Durante muchos años existió un espacio vacante en la tabla periódica entre el molibdeno (elemento 42) y el rutenio (elemento 44). Muchos investigadores de la época estaban ansiosos por ser los primeros en descubrir y poner nombre al elemento 43; su localización en la tabla sugería que debía ser más fácil de descubrir que otros elementos aún no hallados. En 1828, se creyó haber encontrado en menas de platino. Se le dio el nombre de polinio, pero finalmente resultó ser iridio impuro. Más tarde, en 1846 de nuevo se afirmó haber descubierto el elemento que nombraron ilmenio, pero se determinó que era niobio impuro. Ese error fue cometido de nuevo en 1847 cuando se aseguró haber descubierto el llamado pelopio. Dimitri Mendeleev predijo que ese elemento 43 debía ser químicamente similar al manganeso, y lo llamó eka - manganeso. En 1877, el químico ruso Serge Kern informó del descubrimiento del elemento en un mineral de platino. Kern lo bautizó con el nombre de davyo, en honor al destacado químico inglés Sir Humphry Davy, pero se determinó que en realidad se trataba de una mezcla de iridio, rodio y hierro. Otro candidato, el lucio, fue el siguiente en 1896, pero resultó ser itrio. Más tarde, en 1908 el químico japonés Masataka Ogawa encontró una evidencia en una muestra de un mineral llamado torianita que parecía indicar la presencia del elemento 43. Ogawa le puso el nombre de niponio, en honor de Japón (Nippon en japonés). En el año 2004, H. K. Yoshihara revisó una copia del espectro de rayos X de la muestra de torianita en la que Ogawa encontró el niponio grabada en una placa fotográfica preservada por la familia del químico japonés. El espectro fue reinterpretado e indicaba la presencia del elemento 75 (renio), en lugar del elemento 43. Los químicos alemanes Walter Noddack, Otto Berg e Ida Tacke (quien más tarde sería la esposa de Noddack) informaron del descubrimento de los elemento 75 y 43 en 1925, nombrando a éste último con el nombre de masurio (en honor a Masuria, en el este de Prusia, actualmente territorio polaco, la región de donde procedía la familia de Noddack). El grupo de químicos bombardeó muestras de columbita con un haz de electrones y dedujeron la presencia del elemento 43 al examinar espectros de difracción de rayos X. La longitud de onda de los rayos X está relacionada con el número atómico a través de una expresión deducida por Henry Moseley en 1913. El equipo afirmó haber detectado una leve señal de rayos X a la longitud de onda correspondiente al elemento 43. Otros investigadores contemporáneos no han sido capaces de reproducir este experimento y, de hecho, fue considerado como un error durante muchos años. En 1998, John T. Armstrong del Instituto Nacional de Estándares y Tecnología, efectuó simulaciones informáticas de los experimentos de 1925 y obtuvo resultados muy similares a los conseguidos por el equipo de Noddack, y aseguró que estaban respaldados por el trabajo publicado por David Curtis del Laboratorio Nacional Los Álamos sobre la medida de la abundancia natural del tecnecio. Sin embargo, los resultados experimentales de Noddack nunca han sido reproducidos, y nunca fueron capaces de aislar el elemento 43. La idea de que Noddack podría efectivamente haber obtenido muestras tecnecio fue propuesta por el físico belga Pieter van Assche. Assche intentó efectuar un análisis a posteriori de los datos de Noddack para demostrar que el límite de detección del método analítico de Noddack podría haber sido del orden de 1000 veces inferior al valor propuesto en sus trabajos (10-9). Estos valores fueron usados por Armstrong para simular el espectro de rayos X original. Armstrong afirmó haber obtenido resultados muy similares al espectro original sin hacer ninguna referencia a dónde fueron publicados los datos originales. De esta forma, ofreció un apoyo convincente a la idea de que Noddack efectivamente identificó la fisión del masurio, basándose en datos espectrales. Sin embargo, Gunter Herrmann, de la Universidad de Mainz, después de un minucioso estudio demostró que los argumentos de van Assche tuvieron que ser desarrollados ad hoc para adecuarse de manera un tanto forzada a los resultados previamente establecidos. Además, el contenido en 99Tc esperado en una muestra típica de pechblenda (50�% de uranio) es aproximadamente de 10-10 g·(kg de mineral)-1 y, puesto que el uranio nunca excedió el 5�% (aproximadamente) en las muestras de columbita de Noddack, la cantidad de elemento 43 no pudo exceder los 3·10-11 μg·(kg de mineral)-1. Es claro que tan nimia cantidad no pudo ser pesada, ni a partir de ella pudieron obtenerse líneas espectrales de rayos X que pudieran ser claramente distinguidas del ruido. La única forma de detectar su presencia es a partir de medidas de radiactividad, una técnica que Noddack no empleó, pero que sí lo hicieron Segrè y Perrier. [editar] Descubrimiento oficial e historia posterior El descubrimiento del elemento 43 fue finalmente confirmado en un experimento en 1937 llevado a cabo en la Universidad de Palermo (Sicilia), por Carlo Perrier y Emilio Segrè. En verano de 1936, Segrè y su esposa visitaron los Estados Unidos. Primero estuvieron en Nueva York, en la Universidad de Columbia, donde Segrè había pasado el verano anterior, y después en Berkeley en el Laboratorio de Radiación Ernest O. Lawrence. Segrè convenció al inventor del ciclotrón, Lawrence, para que le cediera alguna de las partes descartadas del ciclotrón que se habían vuelto radiactivas. A principios de 1937, Lawrence le envió una hoja de molibdeno que formaba parte del deflector del ciclotrón. Segrè animó a su experimentado colega Perrier a que le ayudara a intentar demostrar mediante química comparativa que la actividad del molibdeno era en realidad causada por un elemento con Z = 43, elemento inexistente en la naturaleza debido a la inestabilidad que presenta por la desintegración nuclear. Con una considerable dificultad, fueron capaces de aislar tres períodos de desintegración distintos (90, 80 y 50 días) que correspondían a los isótopos 95Tc y 97Tc del tecnecio, nombre dado más tarde por Perrier y Segrè al primer elemento químico sintetizado por el hombre. La Universidad de Palermo oficialmente quiso que el elemento fuera bautizado como panormio, ya que el nombre en latín de Palermo es Panormus. En lugar de ese nombre, los investigadores decidieron nombrar al nuevo elemento usando la palabra griega technètos, que significa ""artificial"", por ser el primer elemento producido de forma artificial. Segrè volvió a Berkeley e inmediatamente buscó a Glenn T. Seaborg. Allí aislaron el isótopo 99mTc, que ahora se usa en más de 10 000 000 de procedimientos médicos diagnósticos al año. En 1952, el astrónomo Paul W. Merrill en California detectó la señal espectral del tecnecio (en concreto, a las longitudes de 403,1 nm, 423,8 nm, 426,8 nm y 429,7 nm) en la luz emitida por gigantes rojas del tipo S. Estas estrellas masivas cercanas al final de su vida eran ricas en este elemento de vida corta, lo que significaba que las reacciones nucleares que tienen lugar en las estrellas podían generarlo. Esta evidencia fue usada para respaldar la teoría no probada de que en las estrellas se produce la nucleosíntesis de elementos pesados. Más recientemente, dichas observaciones proporcionaron las pruebas de que los elementos eran formados por la captura de neutrones en el proceso-S. Desde este descubrimiento, se han intentando buscar fuentes naturales de tecnecio en materiales terrestres. En 1962, fue aislado e identificado 99Tc en una muestra de pechblenda procedente del Congo Belga, en muy bajas concentraciones (aproximadamente 0,2 ng·kg-1); su presencia era debida a la fisión espontánea del 238U. Este descubrimiento fue hecho por B. T. Kenna y P. K. Kuroda. Hay pruebas de que en el reactor natural de fisión natural de Oklo se han producido cantidades significativas de 99Tc, que se desintegraron originando 99Ru. [editar] Abundancia y obtención [editar] Obtención natural Puesto que el tecnecio es inestable, sólo existen pequeñísimas trazas en la corteza terrestre originadas por la fisión espontánea del uranio. En 1999, David Curtis (ver arriba) estimó que en un kilogramo de uranio está contenido aproximadamente 1 ng (10-9 g) de tecnecio. Se ha encontrado tecnecio de origen extraterrestre en estrellas gigantes rojas (tipos S, M y N) mediante el análisis del espectro de la luz emitida por las mismas. [editar] Subproducto en residuos de fisión nuclear En contraste con la escasa abundancia natural, cada año se obtienen grandes cantidades de 99Tc a partir de varillas de combustible nuclear usadas, que contienen varios productos de fisión. La fisión de un gramo del isótopo 235U en los reactores nucleares produce 27 mg de 99Tc, dando un rendimiento total en tecnecio del 6,1%. Otros isótopos fisibles también producen rendimientos similares. Se estima que hasta el año 1994, se habían producido unas 78 toneladas métricas de tecnecio en los reactores nucleares, que son la principal fuente de este elemento en la Tierra. Sin embargo, sólo una fracción del total de la producción de tecnecio es usada comercialmente. Desde el año 2005, el 99Tc se encuentra a disposición de aquellos que posean un permiso de la autoridad competente por un precio aproximado de $83 por gramo, más gastos de embalaje. La fisión nuclear del 235U y del 239Pu deja un rendimiento moderado de tecnecio (99Tc), así que este elemento está presente en los residuos radiactivos de los reactores de fisión, y también es producido tras la detonación de una bomba de fisión. La cantidad de tecnecio producido artificialmente en la naturaleza sobrepasa la cantidad de tecnecio natural en gran medida. Esto se debe a la liberación producida en las pruebas nucleares llevadas a cabo al aire libre, así como en los procesos de tratamiento de residuos nucleares. El 99Tc supone el principal componente de la basura nuclear, en parte debido a su relativamente grande período de semidesintegración. Su desintegración, medida en becquerels por cantidad de combustible gastado, alcanza valores muy importantes incluso entre 104 y 106 años después de la generación de los residuos nucleares. Se estima que hasta el año 1994 se han liberado al ambiente unos 250 kg de 99Tc como resultado de la realización de pruebas nucleares. La cantidad de 99Tc liberada por los reactores nucleares hasta 1986 se estima que es del orden de 1600 kg, principalmente en el reprocesamiento del combustible nuclear; la mayor parte fue vertida al mar. En los últimos años, los métodos de reprocesamiento han mejorado para reducir las emisiones, pero desde el año 2005 la principal fuente de liberación de 99Tc a la naturaleza es la planta de Sellafield, que liberó unos 900 kg entre los años 1995 y 1999 al mar de Irlanda. A partir de 2000 se ha regulado la cantidad que se libera al ambiente, limitándola a unos 140 kg al año. Como resultado del reprocesamiento del combustible nuclear, el tecnecio se ha vertido al mar en numerosos lugares, y algunos mariscos contienen cantidades pequeñas, pero detectables. Por ejemplo, la langosta de Cumbria occidental contiene pequeñas cantidades de este elemento. Las bacterias anaeróbicas del género Clostridium son capaces de reducir el Tc(VII) hasta Tc(IV). Dichas bacterias juegan un importante papel en la reducción del hierro, manganeso y uranio, modificando la solubilidad de estos elementos en los suelos y sedimentos. Su capacidad para reducir el tecnecio puede determinar en gran medida la localización de los residuos industriales. El largo período de semidesintegración del 99Tc y su capacidad para formar especies aniónicas (junto con el 129I) son dos características importantes a tener en cuenta a la hora del almacenamiento a largo plazo de residuos nucleares de alta radiactividad. Además, muchos de los métodos diseñados para eliminar productos de fisión en corrientes de procesos de plantas de reprocesamiento se basan en eliminar especies catiónicas como el cesio (por ejemplo, el 137Cs) y el estroncio (por ejemplo, el 90Sr). Eliminadas dichas especies catiónicas, el tecnecio puede quedar en la forma de pertecnatio aniónico. Las actuales opciones en el almacenamiento de residuos nucleares se decantan por el enterramiento en roca geológicamente estable. El riesgo principal en el almacenamiento es que los residuos probablemente entren en contacto con el agua, lo que podría provocar la propagación ambiental de la contaminación radiactiva. El pertecnetato aniónico y el yoduro son más difíciles de adsorber sobre las superficies de los minerales y por ello tienen mucha más movilidad. En comparación, el plutonio, el uranio y el cesio tienen mucha mayor capacidad para unirse a partículas del suelo. Por este motivo, la química ambiental del tecnecio es un área activa de investigación. Un método alternativo para el almacenamiento de residuos, la transmutación, fue llevado a cabo en el CERN para el 99Tc. En este proceso de transmutación, el tecnecio (99Tc como ""blanco"") es bombardeado con neutrones formando el isótopo 100Tc (período de semidesintegración = 16 s) que sufre una desintegración beta hasta rutenio (100Ru). Un inconveniente de este proceso es la necesidad de tener un tecnecio de muy alta pureza como blanco. Mientras que la presencia de trazas de otros productos de fisión son capaces de aumentar ligeramente la actividad del blanco irradiado, si dichas trazas son de actínidos menores (tales como americio y curio) se dará un proceso de fisión que originará los productos de fisión correspondientes. De esta manera, la presencia de una pequeña cantidad de actínidos menores conduce a un altísimo nivel de radiactividad en el blanco irradiado. La formación de 106Ru (período de semidesintegración: 374 días) a partir de la fisión es capaz de aumentar la actividad del rutenio metálico final, que requerirá después un largo tiempo de enfriamiento tras la irradiación para poder ser usado. La producción real del 99Tc a partir de combustible nuclear gastado es un proceso largo. Durante el reprocesamiento del combustible, el 99Tc aparece en el líquido residual, que es altamente radiactivo. Después de varios años de almacenamiento, la radiactividad decae hasta un punto en el que la extracción de los isótopos de vida larga, incluyendo el 99Tc, es factible. Se emplean numerosos procesos químicos de extracción para obtener 99Tc metálico de alta pureza. [editar] Activación neutrónica del molibdeno u otros elementos puros El isótopo metaestable (el núcleo se encuentra en estado excitado) 99mTc se genera como producto a partir de la fisión del uranio o el plutonio en los reactores nucleares. Ya que está permitido almacenar el combustible nuclear usado durante años antes de ser reprocesado, todo el 99Mo y el 99mTc habrán decaído cuando dichos productos de fisión sean separados de los otros actínidos en el reprocesamiento nuclear convencional. El rafinato PUREX contendrá una alta concentración de tecnecio en la forma de TcO4-, siendo en su gran parte 99Tc. La inmensa mayoría del 99mTc usado con fines médicos se origina a partir de 99Mo que se crea a partir de la activación neutrónica del 98Mo. El 99Mo posee un período de semidesintegración de 67 horas, y el 99mTc (con un período de semidesintegración de tan solo 6 horas) se origina continuamente a partir de su desintegración. Los hospitales extraen después químicamente el tecnecio de la solución usando un generador de 99mTc. El generador de tecnecio más común es una columna de alúmina que contiene 98Mo; en la medida que el aluminio posee una sección transversal de captura neutrónica pequeña, es conveniente que una columna de alúmina contenga 98Mo inactivo para ser irradiado con neutrones, dando lugar a una columna de 99Mo radiactivo, para el generador de tecnecio. Trabajando de este modo, no hay necesidad de efectuar complejos procedimientos químicos que podrían requerir separar el molibdeno de la mezcla de productos de fisión. Este método alternativo requiere que un blanco de uranio enriquecido sea irradiado con neutrones para formar 99Mo como producto de fisión que posteriormente es separado. Existen otros isótopos del tecnecio, pero no se obtienen en cantidades significativas por fisión; cuando se necesitan, se obtienen por irradiación con neutrones de isótopos de la misma familia (por ejemplo, el 97Tc se puede originar irradiando con neutrones el 96Ru). [editar] Isótopos El tecnecio es uno de los dos elementos, dentro de los 82 primeros, que no posee isótopos estables (de hecho, es elemento con el número atómico más bajo que es exclusivamente radiactivo); el otro elemento es el promecio. Los radioisótopos más estables del tecnecio son el 98Tc (período de semidesintegración: 4,2 millones de años), el 97Tc (período de semidesintegración: 2,6 millones de años) y el 99Tc (período de semidesintegración: 211,1 miles de años). Se han caracterizado otros veintidós radioisótopos con masas atómicas que abarcan desde las 87,933 u (88Tc) hasta las 112,931 u (113Tc). La mayoría de sus períodos de semidesintegración son menores a una hora; las excepciones son el 93Tc (período de semidesintegración: 2,75 horas), 94Tc (período de semidesintegración: 4,883 horas), 95Tc (período de semidesintegración: 20 horas) y 96Tc (período de semidesintegración: 4,28 días). El tecnecio posee también numerosos meta-estados. El 97mTc es el más estable, con un período de semidesintegración de 90,1 días (0,097 eV). Le sigue el 95mTc (período de semidesintegración: 61 días, 0,038 eV), el 99mTc (período de semidesintegración: 6,01 horas, 0,143 eV). El 99mTc sólo emite rayos gamma, desintegrándose hasta 99Tc. Para los isótopos más ligeros que el isótopo 98Tc, el modo primario de desintegración es la captura electrónica, originando molibdeno. Para los isótopos más pesados, el modo primario es la emisión beta, originando rutenio, con la excepción del 100Tc que puede desintegrarse tanto por emisión beta como por captura electrónica. El 99Tc es el isótopo más común y el más fácil de obtener, ya que es producto mayoritario de la fisión del 235U. Un gramo de 99Tc produce 6,2·108 desintegraciones por segundo (esto es 0,62 GBq·g-1). [editar] Estabilidad de los isótopos del tecnecio El tecnecio y el promecio son elementos ligeros poco convencionales, ya que no poseen isótopos estables. El porqué de este hecho es algo complicado. Usando el modelo de la gota líquida para los núcleos atómicos, se puede obtener una fórmula semi-empírica para la energía de enlace de un núcleo. Esta fórmula predice un ""valle de estabilidad beta"" así como qué núclidos no sufren desintegración beta. Los núclidos que sobrepasan las fronteras del valle tienden a desintegrarse con emisión beta, dirigiéndose hacia el centro del valle (emitiendo un electrón, un positrón, o capturando un electrón). Para un número fijo de nucleones A, las energías de enlace están descritas por una o más parábolas, con el núclido más estable en el fondo. Puede haber más de una parábola porque los isótopos con un número par de protones y un número par de neutrones son más estable que los isótopos con un número impar de neutrones y un número par de protones. Una sola emisión beta transforma, por tanto, un núclido de un tipo en un núclido del otro tipo. Cuando sólo hay una parábola, sólo puede haber un isótopo estable cuya energía es descrita por la misma. Cuando hay dos parábolas, esto es, cuando el número de nucleones es par, puede ocurrir (raramente) que haya un núcleo estable con un número impar de neutrones y un número impar de protones (aunque esto sólo ocurre en cuatro casos). Sin embargo, si esto sucede, no puede haber isótopos estables con un número par de neutrones y un número par de protones. Para el tecnecio (Z=43), el valle de estabilidad beta está centrado alrededor de los 98 nucleones. Sin embargo, para cada número de nucleones desde el 95 al 102, ya hay al menos un núclido estable tanto para el molibdeno (Z=42) como para el rutenio (Z=44). Para los isótopos con número impar de nucleones, esto inmediatamente impide la posibilidad de un isótopo estable de tecnecio, ya que sólo puede haber un núclido estable con un número impar fijo de nucleones. Para los isótopos con un número par de nucleones, puesto que el tecnecio posee un número impar de protones, cualquier isótopo debe tener también un número impar de neutrones. En este caso, la presencia de un núclido estable con el mismo número de nucleones y un número par de protones hace imposible que el núcleo sea estable.","El tecnecio es el más ligero de los elementos químicos que no cuentan con isótopos estables y el primer elemento sintético que se encuentra en la tabla periódica. Su número atómico es el 43 y su símbolo es Tc. Las propiedades químicas de este metal de transición cristalino de color gris plateado son intermedias a las del renio y las del manganeso. Su isómero nuclear 99mTc, de muy corta vida y emisor de rayos gamma, se usa en medicina nuclear para efectuar una amplia variedad de pruebas diagnósticas. El 99Tc se usa como fuente de partículas beta libre de la emisión de rayos gamma. El anión pertecnetato (TcO4-) se emplea como inhibidor de corrosión anódica para aceros. Antes de que fuera descubierto, muchas de las propiedades del elemento 43 fueron predichas por Dmitri Mendeleev. Mendeleev reservó un espacio en su tabla periódica para un hipotético elemento que llamó eka - manganeso. En 1937, el isótopo 97Tc se convirtió en el primer elemento producido de forma predominantemente artificial, de ahí su nombre (del griego τεχνητός, que sigfnifica ""artificial""). La mayoría del tecnecio producido en la Tierra se obtiene como subproducto de la fisión del 235U en los reactores nucleares y se extrae de las varillas de combustible nuclear. Ningún isótopo del tecnecio posee un periodo de semidesintegración mayor de 4,2 millones de años (el caso concreto del 98Tc), así que su detección en gigantes rojas en 1952 ayudó a reforzar la teoría de que en las estrellas pueden generarse elementos pesados. En la Tierra, el tecnecio se encuentra en trazas detectables como producto de la fisión espontánea en minerales de uranio por acción de la captura de neutrones en menas de molibdeno." es,9ca0c374a00f9e8e41b3221cb2793ed4,"[editar] Orígenes [editar] Juegos antiguos similares La actividad más antigua que se asemeje al fútbol asociación o a algún otro código de la cual se tenga conocimiento data de los siglos III y II�a.�C. Estos datos se basan en un manual de ejercicios militares correspondientes a la dinastía Han de la antigua China. El juego era llamado ts'uh Kúh (también se puede encontrar como tsu chu o cuju), y consistía en lanzar una pelota con los pies hacia una pequeña red. Una variante agregaba una modalidad donde el jugador debía sortear el ataque de sus rivales. También en el Lejano Oriente, aunque unos cinco o seis siglos después del juego mencionado anteriormente, existía una variante japonesa llamada kemari, la cual tenía un carácter más ceremonial, siendo el objetivo del juego mantener una pelota en el aire pasándosela entre los jugadores. En el Mediterráneo, Serca de la Laguna Vaquera en Europa se destacaron dos formas de juegos: el harpastum en Roma y el epislcyros en Grecia, sobre el cual se tiene muy poca información. El mencionado en primer término era disputado por dos equipos en un terreno rectangular demarcado y dividido a la mitad por una línea. Los jugadores de cada equipo podían pasarse un pequeño balón entre ellos, y el objetivo era enviarlo al campo contrario. Esta variante fue muy popular entre los años 700 y 800, y a pesar de haber sido introducida en las Islas Británicas su ascendencia hacia el fútbol actual es dudosa. Durante la Era de los descubrimientos se comenzaron a conocer deportes provenientes del Nuevo Mundo. Se estima que el pok ta pok de la cultura maya tendría 3.000 años de antigüedad. En Groenlandia también se jugaba un deporte que se asemejaba al fútbol, mientras que el juego denominado marngrook de Oceanía tenía características que lo asemejaban más al fútbol australiano. En lo que hoy es Estados Unidos los aborígenes practicaban otros juegos: el pasuckuakohowog en el área continental y el asqaqtuk en Alaska. Si bien todos estos juegos tenían ciertas características que se asemejan al fútbol asociación y a otros códigos modernos, la incidencia de los mismos en los deportes actuales es discutible, ya que prácticamente no hay vinculación de los mismos con las Islas Británicas, el hogar del fútbol moderno. [editar] Edad Media Se conoce como fútbol medieval a los diferentes códigos practicados en la Europa de la Edad Media, particularmente en las Islas Británicas y zonas aledañas. El registro más antiguo de una actividad similar al fútbol moderno en la época surgió en los años 1170 de la mano de un texto de William FitzStephen, donde explicaba la realización de un juego de pelota (no se usaba la palabra fútbol) practicado por los jóvenes londinenses. La violencia de estos juegos y la necesidad de que los soldados practicaran la arquería en lugar de lo primero llevaron a que Eduardo II de Inglaterra prohibiera el juego en 1314. Desde entonces los juegos continuaron en forma ilegal. El soule era un juego de pelota francés que se practicaba a través de los prados, los bosques, landas y hasta las villas o estanques. El fin era devolver el balón en un lugar indicado, el fogón de una casa por ejemplo. En ciertos casos, hasta había que mojar el soule en una fuente antes de alojarlo en la ceniza. El juego era pues sólo una galopada inmensa entrecortada de peleas (scroumages o mêlées) más o menos encarnizadas. El instrumento de juego podía ser una pelota de cuero, una vejiga de cerdo llena de heno, una pelota de tela o una bola de madera. Uno de los documentos más antiguos que conciernen a la soule es una ordenanza del rey Carlos V de Francia de 3 de abril de 1365, en la que precisa ""que no puede figurar entre los juegos que sirven el ejercicio del cuerpo"". En 1440, otra interdicción hecha por el obispo de Tréguier precisa que este juego ya se practica desde hace muchísimo tiempo y amenaza a los jugadores con la excomunión y 100 sueldos de multa, lo que prueba que la soule fue muy apreciada en aquella época: había que inspirar el miedo para terminar con el juego. El fútbol de carnaval era practicado en las Islas Británicas y estaba carente de regulación. El número de participantes por equipo era por lo general ilimitado, llegando incluso participar pueblos enteros. Prácticamente cualquier forma de trasladar el balón a la meta contraria, a veces ubicada en el pueblo rival, era válida, aunque no se permitía asesinar a otra persona. Los orígenes del fútbol de carnaval son inciertos, aunque existe una hipótesis que afirma que provenía del norte de Francia. Algunas de estas variantes se continúan practicando la época previa a la cuaresma (shrovetide en inglés), siendo una de las más conocida el Ashbourne Shrovetide Football, deporte practicado en el pueblo inglés de Ashbourne. Los equipos están conformados por personas nacidas a uno y otro lado del río Henmore, y el objetivo del juego es llevar una pelota hasta la meta contraria, un monumento de piedra ubicado en el agua, y golpear el balón 3 veces contra el mismo. En Italia se practicaba una variante del fútbol medieval llamada calcio florentino, deporte más organizado y menos violento que sus pares británicos. El deporte tuvo sus orígenes en Florencia en el siglo XVI, siendo 1580 el año en que Giovanni Bardi presentó el primer juego de reglas. Se jugaba con dos equipos de 27 jugadores cada uno, y el objetivo era sumar más puntos que el equipo rival. Para esto se colocaba un agujero a cada lado del campo de juego, el cual era de dimensiones similares a un campo de fútbol actual, pero cubierto de arena. Utilizando cualquier parte del cuerpo se debía introducir la pelota en dichos agujeros, con lo cual se obtenían 2 puntos, pero si se fallaba el tiro se sumaba medio punto al equipo rival. El encuentro duraba 50 minutos y era controlado por 8 árbitros. Los torneos que se han disputado hasta la actualidad constan de 4 equipos, representados por ciertos colores, uno para cada zona de la ciudad. Un tratado de 1561 asegura que el deporte tuvo incidencia en una variante del fútbol de carnaval británico. En 1930 el juego se volvió a practicar tras 200 años de ausencia, esta vez como autopromoción de la cultura italiana a cargo de Benito Mussolini. [editar] Escuelas británicas Durante el siglo XVI las variantes del fútbol de carnaval, caracterizadas hasta el momento por su violencia, desorganización y constantes prohibiciones debido a los puntos antes mencionados, comenzaron a formar parte de las actividades de recreación y educación física estudiantiles de las distintas escuelas privadas de las Islas Británicas, conocidas en ese lugar como escuelas públicas, siendo supervisadas y legisladas por las autoridades escolares. Durante los siglos XVIII y XIX los distintos colegios fueron oficializando sus juegos de reglas. Las escuelas de Rugby, Marlborough y Cheltenham desarrollaron juegos donde se permitía el uso de los pies y las manos; Shrewsbury y Winchester primaban el uso de los pies para patear y trasladar la pelota (driblear); Charterhouse disputaba sus encuentros en los claustros de los monasterios; Eton y Harrow introdujeron la disputa de encuentros en grandes terrenos al aire libre, lo cual fomentaba el lanzamiento del balón a grandes distancias utilizando los pies; Westminster (Cambridge) utilizaba un juego más rudo, donde se permitían los tackles. En 1848 varios de estos colegios se dieron cita en la Universidad de Cambridge para unificar sus códigos y crear un juego de reglas estándar: las Reglas de Cambridge. En la primera mitad del siglo XIX se reglamentaron las primeras reglas del fuera de juego. Se podían apreciar distintas variedades de leyes, muchas de las cuales han evolucionado a las reglas actuales de off-side de varios códigos del fútbol. De los distintos códigos escolares actualmente sólo tres colegios continúan disputando encuentros en forma regular con esas reglas: Eton, Harrow y Winchester. Eton posee dos variantes: el juego de campo, muy similar al fútbol actual aunque con aspectos del rugby como los scrums y los tries, y el juego de la pared, un deporte que se juega en un campo alargado y muy estrecho con un muro a su lado y cuyo objetivo es llevar el balón al extremo contrario. El fútbol en Harrow se juega principalmente con los pies, aunque se pueden utilizar las manos para detener el balón o para empujar a un adversario, y su objetivo es hacer pasar la pelota entre dos postes verticales ubicados en los extremos del terreno. El juego de Winchester se juega en un terreno de 73 por 24,5 metros, el cual posee redes en sus laterales para impedir que el balón abandone el campo. Combina aspectos del fútbol y el rugby, y tiene como principal característica que un jugador de un equipo no puede tocar el balón después de que haya sido tocado por un compañero. [editar] Unificaciones del siglo XIX A mediados del siglo XIX en Gran Bretaña comenzó un proceso regulador del fútbol de carnaval, estableciendo reglas escritas que pudieran ser compartidas ampliamente. Por entonces el fútbol era practicado entre los estudiantes de las escuelas secundarias privadas con reglas muy imprecisas que variaban considerablemente de escuela a escuela. En algunas escuelas se podía correr con la pelota en las manos, mientras en otras no; en algunas había una línea de fuera de juego, pero en otras no; en algunas se podía tomar, placar (tacklear) y patear al jugador contrario, pero en otras no; algunas promovían un juego más grupal basado en el pase, incluido el pase hace adelante (pass forward), mientras otras promovían un juego más individual basado en la habilidad (dribbling, regate o gambeta) y la fuerza de cada jugador. Y en cada escuela existían infinitas variantes y modificaciones. En los años 1840 Gran Bretaña tuvo un gran desarrollo de su red ferroviaria que permitió a las personas trasladarse a mayores distancias. Este proceso hizo posible la realización de competencias intercolegiales, pero al poco tiempo se hizo evidente que era necesario unificar las reglas, porque aunque las mismas solían acordarse antes de cada encuentro, ello no lograba evitar los reclamos y discusiones sobre lo que se podía y lo que no se podía hacer. Si bien las leyes del fútbol asociación fueron oficializadas en 1863, las reglas de Cambridge fueron tomadas como base para la creación del código actual. Otro reglamento popular en la época, las reglas de Sheffield, también aportó características importantes al nuevo deporte. [editar] Reglas de Cambridge Los registros de la práctica de diferentes códigos de fútbol en la Universidad de Cambridge se remontan al año 1579. Desde entonces hasta mediados del siglo XIX cada equipo de la zona disputaba sus partidos con su propio juego de reglas. Fue en 1848 cuando dos estudiantes de la universidad, Henry de Winton y John Charles Thring, hicieron un llamado a miembros de otras escuelas para definir un único juego de reglas: las reglas de Cambridge, creadas junto al University Foot Ball Club. Aparte de Cambridge, también participaron Eton, Harrow, Winchester, Shrewsbury y Rugby. Actualmente no se conserva ninguna copia de las reglas de 1848, aunque todavía existe una que corresponde a 1856, posiblemente diferente en cuanto a contenido, que se conserva en Shrewsbury. Las reglas de Cambridge fueron tomadas como base para la creación del fútbol asociación y de la Football Association en 1863. Las únicas diferencias radicaron en que las reglas de la Asociación no permitían el juego brusco y la utilización de las manos para trasladar el balón. Las reglas de 1856, las más antiguas que se conservan, contemplaban diferentes aspectos del juego: el inicio y reanudación del juego tras cada gol, los saques de meta y de banda, la utilización de las manos para tocar el balón y empujar o sujetar a los rivales, la definición de los encuentros e incluso una regla de fuera de juego. En 1862 Thring presentó un juego de reglas simples que reducían la cantidad de texto y de número de reglas. Una vez establecidas las reglas de Cambridge, las mismas fueron clavadas en los árboles de Parker's Piece, un amplio parque en la ciudad usado para los juegos populares, y allí se jugó el primer partido siguiendo las nuevas reglas. Por esta razón los habitantes de Cambridge colocaron una placa recordatoria en el parque que dice: [editar] Reglas de Sheffield Otro código que tuvo incidencia en la creación del fútbol asociación fueron las reglas de Sheffield. Si bien desde 1855 varios miembros del Sheffield Cricket Club comenzaron a practicar juegos de pelota sin reglas fijas, la fundación de este código se dio el día 24 de octubre de 1857 por Nathaniel Creswick y William Prest. La creación del código incluyó la formación del Sheffield Football Club, reconocido por la FIFA, con una Orden de Mérito, y la Football Association como el club de fútbol más antiguo del mundo. En 1867 fue fundada la Sheffield Football Association, actual Sheffield and Hallamshire County Football Association, órgano que rige en la actualidad el fútbol del área de Sheffield. El código Sheffield aportó varias reglas que actualmente se utilizan en el fútbol moderno. La utilización de un travesaño de material sólido para unir los postes verticales de la portería, la introducción de los saques de esquina, los tiros libres tras recibir una falta y los saques de banda, los primeros partidos con iluminación artificial y los sistemas de desempate, incluida la noción de prórroga y el gol de oro. Estas reglas también se utilizaron para la disputa del primer torneo de cualquier código que incluyó un trofeo: la Copa Tommy Youdan. Participaron 12 clubes de la Sheffield FA en el formato de eliminación directa y la final se disputó en Bramall Lane, actual estadio del Sheffield United Football Club. En la misma el Hallam Football Club empató sin goles ante Norfolk, obteniendo el título los primeros por 2 rogues a 1. Al año siguiente se disputó otro torneo, la Copa Oliver Cromwell, la cual quedó en manos de The Wednesday tras vencer a su rival con lo que hoy se conoce como gol de oro, luego de empatar 0 a 0 con 0 rogues a 0 en el tiempo reglamentario ante Garrick. [editar] El fútbol asociación y la Football Association Si bien es difícil establecer una fecha exacta y aceptada en general, el nacimiento del fútbol suele fecharse el 26 de octubre de 1863, día de la fundación de The Football Association. Poco antes de esa fecha Ebenezer Cobb Morley había hecho un llamado a las distintas escuelas y clubes de Londres para efectuar una reunión con el objetivo de reglamentar un nuevo código del fútbol. Desde el 26 de octubre hasta el 8 de diciembre de 1863 se realizaron seis reuniones en la Taberna Freemason's con el objetivo de reglamentar el código y crear un órgano que rigiera el nuevo deporte. Participaron doce clubes de distintos puntos de Londres: Barnes, Blackheath, Blackheath Proprietary School, Charterhouse, Civil Services (más conocido como War Office Club), Crystal Palace (fundado en 1861, no confundir con el actual Crystal Palace), Forest of Leytonstone (futuro Wanderers FC), Kensington, NN Football Club, Perceval House, Surbiton y The Crusaders. En la última reunión fue definido el reglamento del nuevo deporte, el cual recibiría el nombre de association football (fútbol asociación en español ), para diferenciarlo de otros códigos de fútbol de la época. Durante las últimas reuniones el Blackheath Football Club abandonaría la FA desconforme con la prohibición de los tackles; dicho club se convertiría en uno de los fundadores de la Rugby Football Union, el máximo órgano del rugby inglés. Las 13 reglas oficializadas durante las reuniones fueron creadas tomando como base el código Cambridge, el cual era considerado como el más apto por la FA. Las reglas consideraban varios aspecto del juego: las medidas del campo de juego y las metas, el sorteo y comienzo del encuentro, las situaciones tras un gol, el gol marcado, los saques de banda, el fuera de juego, los saques de meta, las marcas, la prohibición de correr con el balón en manos, de golpear o agarrar con las manos al adversario, de utilizar las manos para lanzar o pasar el balón, de tomar el balón desde el suelo con las manos, el derecho a pasar el balón si se toma tras una marca o el primer rebote y los materiales del calzado. Con la creación del juego también se formó la Football Association, que hasta la actualidad rige el fútbol en Inglaterra. El primer presidente de la asociación fue Arthur Pember, mientras que el cargo de secretario lo ocupó por primera vez Ebenezer Cobb Morley. A pesar de la unificación en un solo código, las disputas sobre la creación de un código definitivo y universal continuaron hasta finales de los años 1870, particularmente con los seguidores de las reglas de Sheffield. En 1878 se dio la fusión definitiva entre Sheffield y Londres (FA). La creación de la International Football Association Board puso fin a todas las diferencias. En los años 1880 un estudiante y futbolista llamado Charles Wreford-Brown habría sido el creador del término soccer, palabra que se mantiene hasta la actualidad como sustantivo para denominar al fútbol asociación. El término se utiliza de la misma forma que rugger (rugby-er) es usado para denominar al rugby, pero utilizando la combinación de asocc (por association football, fútbol asociación en inglés) y el sufijo -er. [editar] Profesionalismo y amateurismo Desde sus comienzos el fútbol en Inglaterra se caracterizó por ser amateur, sin embargo, desde la creación de la FA Cup en 1871 y el cobro de boletos para presenciar los encuentros, los futbolistas comenzaron a recibir ofertas económicas por jugar. Esto recibió un amplio rechazo por parte de la Football Association, al límite de prohibir el profesionalismo en el fútbol. El primer club con jugadores profesionales habría sido el Darwen Football Club, que en 1878 contrató a dos jugadores escoceses: James Love y Fergus Suter. La contratación pagada se mantuvo en secreto, aunque se levantaron sospechas cuando Fergus abandonó su trabajo como picapedrero. En años posteriores otros clubes siguieron los pasos de Darwen FC, aunque recibiendo suspensiones por parte de las autoridades al admitir la utilización de jugadores pagos. En 1884 varios clubes formaron una asociación escindida de la Football Association: la British Football Association, en respuesta a la prohibición del profesionalismo. Finalmente el 20 de julio de 1885 la Football Association se vio forzada a oficializar el profesionalismo, aunque mantuvo restricciones económicas, geográficas e incluso sus dirigentes desalentaban esta práctica en el fútbol. Para financiar la paga de jugadores los clubes más poderosos organizaron una serie de encuentros en el formato de todos contra todos: la Football League, la primera competición de liga de la historia. [editar] Primeros eventos Tras la oficialización del nuevo código, el 19 de diciembre de 1863 se disputó el primer partido oficial de este nuevo deporte: Barnes Rugby Football Club empató sin goles con el Richmond Football Club en un encuentro disputado en Mortlake, Londres, Inglaterra. A nivel de selecciones nacionales la Football Association había disputado varios encuentros no oficiales entre su selección y un equipo conformado por jugadores londinense con raíces escocesas en los primeros años de existencia del fútbol asociación. El primer encuentro oficial entre selecciones llegaría el 30 de noviembre de 1872, partido que fue disputado en Hamilton Crescent (actual campo de críquet), Partick, Escocia: ante 4.000 personas Escocia e Inglaterra igualaron sin goles. Ambos equipos lucieron la indumentaria que mantienen en la actualidad. El 20 de julio de 1871 el Secretario Honorario de la Football Association, Charles Alcock, hizo un llamado para organizar un campeonato entre los clubes de la asociación: la FA Cup, el torneo más antiguo de la historia de este deporte. El 11 de noviembre de ése año, 15 equipos comenzaron la disputa de la primera edición de este torneo, la cual fue ganada por el Wanderers Football Club. Gracias a la unificación de reglas por parte de las asociaciones británicas en 1882, que posteriormente resultaría en la fundación de la International Football Association Board, se celebraría la primera edición del British Home Championship en 1884. El torneo se realizó entre enero y marzo, y fue obtenido por la selección escocesa en forma invicta, ganando todos sus encuentros. Este torneo fue el más antiguo de la historia a nivel de selecciones hasta su desaparición en 1984, año en que la Copa América pasaría a ostentar dicho logro. Desde que el fútbol se hizo profesional en Inglaterra en 1885, la realización de encuentros amistosos se hacía muy difícil debido a la poca organización de los clubes. Para remediar esto, William McGregor, dirigente del Aston Villa, convocó a otros clubes a una reunión el 22 de marzo de 1888 para organizar la primera competición de liga: la Football League. La competición se inició el 8 de septiembre de 1888. La primera edición contó con la participación de 12 clubes y fue obtenida en forma invicta por el Preston North End Football Club. Cada equipo disputó un encuentro como local y otro como visitante ante cada uno de los demás participantes, totalizando 22 encuentros por club. [editar] Expansión internacional [editar] IFAB y las reglas del juego Desde la unificación de reglas de 1863 por parte de la Football Association de Inglaterra, cada asociación del Reino Unido de Gran Bretaña e Irlanda jugaba sus encuentros con reglas levemente diferentes, lo cual causaba problemas al momento de disputar encuentros entre sí. Para remediar esto los ingleses hicieron un llamado a las demás asociaciones para crear una serie de reglas universales. El primer paso para lograrlo se dio el 6 de diciembre de 1882, cuando en una conferencia en Mánchester las cuatro asociaciones se pusieron de acuerdo y elaboraron un juego de reglas para ser utilizado en todo el reino. La fundación del Board como tal se dio cuatro años más tarde: el 2 de junio de 1886 en Londres la Scottish Football Association (Escocia), la Football Association of Wales (Gales), la Football Association (Inglaterra) y la Irish Football Association (toda Irlanda hasta 1921 y solo Irlanda del Norte desde la división de la isla) celebraron la primera reunión oficial. El acercamiento de las Home Nations, apodo de las cuatro asociaciones, dio lugar a la creación del British Home Championship, que se comenzó a disputar en 1884 y perduró por 101 años. En 1912 un petitorio de la FIFA para ingresar como miembro del Board fue rechazado aludiendo que el momento no era el más adecuado. Durante una reunión especial de 1913 el tema fue tratado nuevamente, aunque esta vez se dio un plazo de tiempo para que las Home Nations analizaran el tema internamente. Finalmente el 4 de abril de 1913 la FIFA pasó a formar parte del IFAB y en junio de ese mismo año participó por primera vez como miembro en una reunión oficial. El funcionamiento de la IFAB consta de dos reuniones ordinarias: entre febrero y marzo de cada año se lleva a cabo la Reunión General Anual, donde se discuten los cambios a las reglas del juego, y entre septiembre y octubre la Reunión Anual de Negocios es el centro de debate de temas relacionados al funcionamiento del Board, pero no se permiten cambios a las reglas del juego. [editar] Desarrollo fuera del Reino Unido El fútbol se fue extendiendo paulatinamente al resto de los países europeos a finales del siglo XIX gracias a la actividad de los soldados, marineros, funcionarios de las colonias, hombres de negocios, ingenieros y maestros ingleses, que practicaban el nuevo deporte y promovían su difusión entre los locales, tal cual había sucedido con otros deportes, como el críquet. Los primeros países europeos en recibir al fútbol fueron los de la zona central. Dinamarca y los Países Bajos, ambos en 1889, fueron los primeros en formar sus asociaciones. La gran colonia británica en Austria inició el fútbol en ese país, donde se destacó la presencia de Hugo Meisl, figura de la creación de la Copa Mitropa, el prototipo de los eventos europeos de clubes modernos. A finales de siglo el deporte ya se había arraigado en varios países además de los ya mencionados: Italia, Hungría e incluso Rusia. A principios del siglo XX Alemania, Bélgica, Noruega, Checoslovaquia, entre otros, también comenzarían a tener una práctica habitual del fútbol. En América del Sur los marineros británicos introdujeron el fútbol a los habitantes del Cono Sur a partir de los años 1870, principalmente en el sur de Brasil y en la zona del Río de la Plata: Argentina y Uruguay. Paulatinamente el juego se fue expandiendo a otros países, como fue el caso de Paraguay a comienzos del siglo XX. En 1901 Uruguay y Argentina se enfrentaron por primera vez, siendo éste el primer partido internacional fuera de las Islas Británicas; este clásico se convirtió en el encuentro internacional más jugado de la historia del fútbol. En América del Norte y Oceanía el crecimiento del deporte ha sido considerablemente más lento, aun con la gran influencia inglesa que hay en estas zonas. En Estados Unidos los primeros eventos relacionados con el fútbol datan de los años 1860. En África el movimiento colonial británico tuvo una gran notoriedad en la introducción del fútbol, pero el deporte ha tenido un crecimiento más lento en esta zona. En Asia el fútbol no pudo salir del ámbito universitario hasta los años 1980, cuando el crecimiento económico y las relaciones con occidente permitieron un mejor avance del juego. [editar] FIFA La Fédération Internationale de Football Association, mejor conocida por su acrónimo FIFA, fue fundada el 21 de mayo de 1904 en París, Francia, por representantes de 7 países: Bélgica (Union Belge des Sociétés de Sports), Dinamarca (Dansk Boldspil Union), España (Madrid Football Club), Francia (Union des Sociétés Françaises de Sports Athlétiques), Países Bajos (Nederlandsche Voetbal Bond), Suecia (Svenska Bollspells Förbundet) y Suiza (Association Suisse de Football); Alemania (Deutscher Fußball-Bund) confirmó su afiliación el mismo día por telegrama. Su fundación comenzó a perfilarse ante la realización de los primeros encuentros internacionales entre selecciones no pertenecientes al Reino Unido de Gran Bretaña e Irlanda; las pertenecientes al mismo rechazaron la idea de un órgano mundial de fútbol. Dos días después de la fundación Robert Guérin fue nombrado primer presidente de la FIFA. El primer gran logro del organismo fue la afiliación de The Football Association como miembro pleno, a la cual se sumaron años después las otras asociaciones británicas. Durante los años 1910 se afiliaron miembros de fuera de Europa, siendo el primero de ellos Sudáfrica entre 1909 y 1910. La realización de un torneo de carácter mundial en 1906 falló, mientras que el fútbol en los Juegos Olímpicos no tenía la envergadura esperada por la FIFA para un torneo de clase mundial. Durante la Primera Guerra Mundial la FIFA estuvo a punto de desaparecer, aunque esto no pasó gracias al trabajo de Carl Anton Wilhelm Hirschmann. El 1 de marzo de 1921 sería una fecha de vital importancia para la historia del fútbol: Jules Rimet asumía como tercer presidente de la FIFA. En 1929 en Barcelona, Uruguay fue elegido sede de la primera Copa Mundial de Fútbol, a disputarse en 1930. Si bien Uruguay pagaría todos los gastos de los participantes, muchas selecciones europeas se abstuvieron de participar debido a la crisis post guerra que vivía el viejo continente. La Segunda Guerra Mundial frenaría nuevamente el crecimiento de la FIFA, pero gracias a los fondos recaudados por el denominado Partido del Siglo la organización pudo salir adelante. Dicho encuentro se disputó el 10 de mayo de 1947 entre Gran Bretaña y un combinado del resto de Europa. Ante 135.000 personas los británicos golearon por 6 goles a 1. Este encuentro y la realización de la Copa Mundial de 1950 en Brasil darían el puntapié inicial para la etapa de mayor éxito de la FIFA. En 1954 Jules Rimet, El padre del Campeonato Mundial, dejaría su cargo, siendo condecorado con el título de Presidente Honorario de la FIFA. Desde entonces el crecimiento de la FIFA ha sido imparable, llegando a tener 208 asociaciones divididas en 6 confederaciones. [editar] Juegos Olímpicos La primera edición de los Juegos Olímpicos modernos, disputada en 1896, no tuvo al fútbol como evento. El deporte formó parte del calendario en 1900 y 1904 como deporte de exhibición y en los Juegos Intercalados de 1906, aunque en carácter no oficial. Todos estos torneos fueron disputados por equipos de diferentes tipos: selecciones nacionales, regionales, clubes y combinados que incluso utilizaban jugadores de más de un país en ocasiones. El Comité Olímpico Internacional reconoce las ediciones de 1900 y 1904 y las incluye en el medallero. La edición de 1908 fue la primera de carácter oficial y reconocida por la FIFA, además es considerada la primera edición de un campeonato de nivel mundial. El título quedó en manos de la selección del Reino Unido. A partir de 1924 el torneo comenzó a ser organizado por la FIFA, y las ediciones de 1924 y 1928, ambas obtenidas por Uruguay, serían reconocidas como Campeonatos mundiales de fútbol. El torneo quedó relegado a partir de 1930 cuando se realizó la Primera Copa Mundial de Fútbol en Uruguay. En principio el torneo estaba abierto a jugadores de cualquier nivel, pero desde 1936 hasta 1980 se limitó únicamente a jugadores amateurs. En 1984 y 1988 se permitió el uso de futbolistas profesionales, excepto jugadores de Europa y Sudamérica que habían participado en alguna Copa Mundial de Fútbol. En 1992 se introdujo el sistema actual: se permiten jugadores de cualquier tipo con 23 años o menos de edad, aunque se podrán presentar hasta 3 futbolistas que sobrepasen dicha edad. Desde 1996 también se celebra una edición femenina del torneo, la cual está abierta a jugadoras de cualquier condición y edad. [editar] Copa del Mundo La incursión de la FIFA en los Juegos Olímpicos a partir de 1924 motivó la creación de un torneo propio y de mayor nivel. Gracias al trabajo de Jules Rimet, el 28 de mayo de 1928 en Ámsterdam fue aprobada la realización de una Copa Mundial de Fútbol cada cuatro años. El 18 de mayo del año siguiente en el Congreso de la FIFA en Barcelona se definió que Uruguay fuera sede de la Primera Copa Jules Rimet, a disputarse en 1930. La gran actuación uruguaya en los Juegos Olímpicos, el buen estado económico que disfrutaba el país sudamericano y la coincidencia con el centenario de la jura de la primera Constitución uruguaya llevaron a que los otros candidatos cedieran el honor al país sudamericano. La selección local obtendría la primera edición de la Copa tras vencer a Argentina por 4 goles a 2 en el recién construido Estadio Centenario. Luego del éxito de la primera edición, la segunda edición celebrada en Italia en 1934 vio como campeón a la escuadra italiana, aunque las amenazas y dudas que generaron la realización del torneo deslucieron el título azzurro. Una situación similar ocurrió durante la Copa Mundial de Francia 1938, donde el seleccionado italiano, esta vez vestido de negro, repitió el título. El ambiente político inestable que se vivió en las últimas Copas Mundiales sería común denominador de los años siguientes, donde la Segunda Guerra Mundial llevó a la suspensión del torneo. Brasil tendría el honor de llevar a cabo la primera edición de la Copa Mundial tras la guerra en 1950. La gran fiesta que se vivía en el país se vio estropeada cuando la selección uruguaya se llevó el título en el recordado Maracanazo. La Copa Mundial de Fútbol de 1954 en Suiza traería aún más momentos inolvidables. La selección húngara era la gran favorita del torneo, pero sin embargo el combinado de Alemania daría la sorpresa y se quedaría con el título en el momento que quedó inmortalizado como El milagro alemán. Tras los duros golpes recibidos en las ediciones pasadas, Brasil se eregiría como la gran potencia del fútbol mundial, particularmente por las grandes actuaciones de Pelé. Épocas posteriores mostraron un claro dominio de Alemania y Argentina, los cuales se coronaron en dos ocasiones cada uno. Brasil volvería a la gloria años más tarde tras vencer en dos de tres finales consecutivas durante el final y el comienzo del nuevo milenio. Por su parte Francia se sumaría al círculo de gloria al convertirse en el séptimo campeón mundial tras golear a Brasil en la final de la Copa Mundial de 1998 que se disputó en suelo galo. El éxito de la Copa Mundial la convirtió en uno de los eventos más importantes del planeta, siendo el de mayor audiencia: la Copa Mundial de Fútbol de 2006 en Alemania tuvo una audiencia acumulada de más de 26 mil millones de personas. La creación del torneo masculino ha generado otras competiciones internacionales que amplían el abanico de edades y de género. Desde 1977 se disputa la Copa Mundial de Fútbol Sub-20, mientras que su equivalente en Sub-17 hace lo propio desde 1985. El fútbol femenino vio realizado su sueño en 1991 cuando se realizó la primera edición de la Copa Mundial Femenina de Fútbol. A partir de 2002 también entraría en disputa la Copa Mundial Femenina de Fútbol Sub-20, la cual tendría su versión en Sub-17 a partir de 2008. [editar] Consolidación [editar] Confederaciones Debido a la cantidad de asociaciones nacionales existentes, desde principios y sobre todo en la mitad del siglo XX se comenzaron a crear sub organizaciones afiliadas a la FIFA con el objetivo de organizar el fútbol en las distintas regiones del planeta. El primer continente en agrupar a sus asociaciones nacionales fue América del Sur, que el 9 de julio de 1916 (fecha del centenario de la Declaración de independencia de la Argentina), durante el desarrollo del Campeonato Sudamericano 1916 en Buenos Aires, vio nacer a la Confederación Sudamericana de Fútbol. Sus miembros fundadores fueron: Argentina, Brasil, Chile y Uruguay; su primer Presidente fue el uruguayo Héctor Rivadavia Gómez. Asia organizó su fútbol el 8 de mayo de 1954 en Manila, Filipinas, bajo el nombre de Confederación Asiática de Fútbol (AFC). Los países fundadores fueron Afganistán, Burma, Corea del Sur, Filipinas, Hong Kong, India, Indonesia, Japón, Pakistán, República de China (China Taipei), Singapur y Vietnam. El 15 de junio de 1954 en Basilea, Suiza, fue fundada la organización europea: la Union des Associations Européennes de Football, más conocida por su acrónimo UEFA. La iniciativa se dio por miembros de las asociaciones nacionales de fútbol de Bélgica, Dinamarca, Francia e Italia. El danés Ebbe Schwartz fue el primer Presidente, mientras que el francés Henri Delaunay ocupó el cargo de Secretario General. El continente africano sería el siguiente en formar su confederación. El 2 de agosto de 1957 la Confédération Africaine de Football (CAF) fue fundada por las cuatro asociaciones africanas afiliadas a la FIFA en ese momento: Egipto, Etiopía, Sudáfrica y Sudán. Su primer Presidente, designado en 1957, fue el egipcio Abdel Aziz Abdallah Salem, mientras que su primer Secretario General fue Youssef Mohamed, de la misma nacionalidad. Las organizaciones de fútbol de América del Norte, la North American Football Confederation, y de América Central y el Caribe, la Confederación Centroamericana y del Caribe de Fútbol, dieron origen a la Confederación de Fútbol de Norte, Centroamérica y el Caribe, más conocida por su acrónimo Concacaf, tras fusionarse en 1961. La más joven de las confederaciones es la correspondiente a Oceanía: la Oceania Football Confederation (OFC). Durante 1964 las asociaciones de Australia y Nueva Zelanda habían pedido incorporarse a la AFC, pero su pedido fue rechazado. Esto motivó a que en 1966 se creara una organización propia para el continente oceánico. Sus miembros fundadores fueron Australia (actualmente afiliada a la AFC), Fiyi, Nueva Zelanda y Papúa Nueva Guinea. [editar] Campeonatos regionales [editar] Selecciones El continente que más temprano inició su torneo regional fue América del Sur. Durante 1910 la Copa Centenario Revolución de Mayo, de carácter amistoso, se convertiría en el torneo sudamericano más antiguo de la historia. El mismo se disputó en Argentina y la selección local obtuvo el título. El torneo sirvió como antecesor del futuro Campeonato Sudamericano de Selecciones de la Confederación Sudamericana de Fútbol, que se disputaría por primera vez en 1916, también en Argentina, aunque esta vez quedaría en manos de Uruguay. El continente asiático celebraría su propio torneo oficial dos años después de la fundación de la Confederación Asiática de Fútbol (AFC), en 1956. La primera edición de la Copa Asiática de 1956 se realizó en Hong Kong con la participación de 7 de las 12 asociaciones afiliadas en el momento y quedó en manos de la selección de Corea del Sur. También durante los años 1950 se disputarían los primeros torneos de las asociaciones regionales de la AFC. La Copa Africana de Naciones tuvo su primera edición en el año 1957. El primer torneo organizado por la Confederación Africana de Fútbol contó con la participación de Egipto, Etiopía y Sudán (Sudáfrica había sido descalificada por el apartheid). La copa disputada en Sudán quedó en manos de la selección egipcia. Durante los años 1970 también se originaron los primeros torneos regionales dentro de África. Tras la creación de la UEFA en 1954, la realización de un torneo europeo tuvo que esperar hasta 1960, cuando se realizó la primera edición de la Copa de Naciones de Europa, aunque cabe destacar que el proceso clasificatorio se inició dos años antes, en 1958. La fase final del torneo se disputó en Francia, en parte gracias al trabajo de Henri Delaunay. En la final la Unión Soviética logró el título ante Yugoslavia tras la prórroga. La Concacaf realizó su propio torneo en 1963: la Copa Concacaf. Previamente, antes de la fusión de la CCCF (América Central y el Caribe) y la NAFC (América del Norte), estas organizaciones disputaron la Copa CCCF, desde 1941, y la Copa NAFC, desde 1947. La Copa Concacaf se disputó por última vez en 1971, y desde entonces el ganador de la zona de la Concacaf de la clasificación para la Copa Mundial de Fútbol sería considerado el Campeón de Concacaf. A partir de 1991 la Copa de Oro de la Concacaf se convertiría en el evento máximo para esta zona del mundo futbolístico. A partir de 1973, 7 años después de la fundación de la Confederación de Fútbol de Oceanía, daría inicio la Copa de las Naciones de la OFC, el máximo evento del fútbol de Oceanía. Australia (actualmente afiliada a la AFC) y Nueva Zelanda han sido los únicos campeones de este torneo, que además a partir de 2002 se juega en conjunto con la clasificación para la Copa Mundial de Fútbol de la zona. Los campeones de estos torneos disputan desde 1992 la Copa FIFA Confederaciones, competición organizada por la FIFA cada cuatro años que desde 2005 se disputa en el país que recibirá a la Copa Mundial de Fútbol al año próximo. [editar] Clubes La creación de las confederaciones, que ya había motivado la creación de los distintos torneos regionales para selecciones, hizo lo propio a nivel de clubes. Tras la fundación de la confederación europea, la UEFA, sus dirigentes estaban más interesados en crear un torneo a nivel de selecciones, dejando de lado la idea de uno de clubes. Fue por esto que la iniciativa para la creación de la Copa de Campeones de Europa en 1955 no correspondió a la UEFA, sino a un diario francés: L'Équipe. Conocida desde 1992 como Liga de Campeones de la UEFA, es actualmente el torneo de fútbol europeo más importante a nivel de clubes. La Recopa de Europa clasificaba, principalmente, a los ganadores de las competiciones de Copa de cada país. Desde su creación hasta la realización de la Copa de la UEFA fue el torneo más importante tras la Liga de Campeones. La Copa de la UEFA, sucesora de la Copa de Ferias, quedaría como el segundo torneo más importante. Sudamérica ya había experimentado la realización de un torneo a nivel de clubes en 1948 con la realización de la Copa de Campeones, pero la actual Copa Libertadores de América nació en realidad por la necesidad de que el Campeón europeo tuviera un rival en la Copa Intercontinental. En 1959 la CONMEBOL autorizó la realización del máximo evento de clubes sudamericanos y al año siguiente se realizó la primera edición. Desde 1992 se disputaría la Copa Conmebol, una competición al estilo de la Copa de la UEFA europea donde podían participar equipos que también disputaran la Libertadores, aunque las asociaciones solían destinar los cupos de la copa mencionada en segundo término para los mejores equipos de sus campeonatos, por lo cual la nueva copa no siempre recibiría a equipos que estaban ubicados en las posiciones de vanguardia de sus países. El poco interés que recibió la dejó a un nivel inferior al máximo torneo. En los últimos años de este torneo se comenzaron a disputar otros torneos regionales: la Copa Mercosur y Merconorte, que quedarían como torneos secundarios y no lograrían el interés deseado. Tras la abolición de todos estos torneos regionales se creó la actual Copa Sudamericana, la cual se convirtió en la segunda competición en importancia. La Concacaf comenzaría la disputa de su Copa de Campeones en 1962, torneo que se mantiene en la actualidad como el único a nivel de clubes organizado por la Concacaf. En 1991 el fútbol de La Confederación tendría su primera competición secundaria: la Recopa de la Concacaf. El torneo gozó de poca popularidad y apenas se disputaron la mitad de sus ediciones. En 2001 se disputaría la primera y única edición de la Copa de Gigantes, torneo donde participaban los equipos de acuerdo a los niveles de espectadores en sus ligas. La primera edición de la Liga de Campeones de la CAF, el torneo de fútbol más importante de la confederación de África, la CAF, daría inicio en el año 1964. Desde 1975 la Copa Africana de Ganadores de Copa recibiría únicamente a los ganadores de las competiciones de Copa de los países, y se convertiría en la segunda competición en importancia. Otra competición secundaria, la Copa CAF, se comenzaría a jugar en 1992 en un formato similar al de la Copa de la UEFA. En 2004 los dos torneos secundarios se fusionarían y darían lugar a la Copa Confederación de la CAF. La Confederación Asiática de Fútbol dio inicio a su propio torneo en 1967 con la primera edición de la Copa de Campeones de la AFC. En 1990 se comenzó a disputar la Copa de Campeones de Copa de la AFC, un torneo reservado únicamente para campeones de torneos de Copa de cada país. A partir de la temporada 2002/2003 ambos torneos se fusionarían y darían lugar a la Liga de Campeones de la AFC. Desde 2004 este nuevo torneo estaría al alcance únicamente de los clubes de las denominadas asociaciones maduras, dejando a las denominadas asociaciones en desarrollo la disputa de la Copa AFC y a las emergentes la Copa Presidente de la AFC. Por último, la Confederación de Fútbol de Oceanía alcanzaría el sueño de su propio torneo recién en el año 1987, cuando se realizó el primer Campeonato de Clubes de Oceanía, denominado Liga de Campeones de la OFC o Liga-O a partir de 2007. [editar] Copa Intercontinental y Mundial de Clubes La idea de un campeonato que definiera al Campeón del Mundo a nivel de clubes se remonta al año 1887. El 13 de agosto se enfrentaron en el Hibernian Park de Edinburgo el campeón de la Copa de Escocia, el Hibernian Football Club, y el Preston North End Football Club, considerado el mejor club inglés de la época: el encuentro terminó con victoria del equipo escocés por 2 a 1 y dicho partido fue conocido como el Campeonato del Mundo. A mediados del siglo XX se disputaron dos torneos amistosos que también recibieron el nombre de Campeonatos del Mundo: la Copa Río de Janeiro, disputada desde 1951, y la Pequeña Copa del Mundo de Clubes, disputada por primera vez en 1952. Ambos torneos presentaron equipos tanto de América del Sur como de Europa. La Copa Europea/Sudamericana, mejor conocida como Copa Intercontinental, recibiría a partir de 1960 a los mejores equipos de los continentes más poderosos del fútbol internacional: el campeón de la Copa Libertadores por América del Sur y el de la Liga de Campeones por Europa. El torneo gozó de gran popularidad durante los años 1960, pero la negativa de algunos clubes europeos de no participar debilitaron el mismo durante los 70. Estos problemas fueron resueltos gracias a la decisión de definir al campeón en un encuentro único disputado en terreno neutral: Tokio, Japón, recibiría a partir de 1980 a la ahora denominada Copa Toyota. En 2000 se disputó la primera edición de la Copa Mundial de Clubes de la FIFA, que pretendía reemplazar a la Copa Intercontinental al extender la participación en la misma a clubes de otros continentes. Durante ese año se disputaron ambos torneos. Finalmente a partir de 2005 el Mundial de Clubes reemplazaría la Copa Intercontinental y se alzaría como el máximo evento a nivel de clubes. [editar] Fútbol femenino Los registros más antiguos de juegos similares al fútbol asociación con participación femenina ocurrieron durante la dinastía Tang (618-907) en China en el juego denominado cuju (o Tsu Chu). En las Islas Británicas existen registros de juegos femeninos anuales de alguna variante del fútbol que datan de los años 1790, más precisamente los correspondientes a Midlothian, Escocia. Tras la unificación de códigos de 1863, donde se oficializaron las reglas del fútbol asociación, el primer encuentro registrado bajo este juego de reglas ocurrió en 1892 en Glasgow, Escocia, mientras que el primer encuentro en Inglaterra sucedió en 1895. A comienzos del siglo XX el fútbol femenino estaba en duda debido a que las asociaciones británicas no fomentaban la realización de estos encuentros con motivos benéficos y en general esta variante femenina no tenía una aceptación universal. Sin embargo la Primera Guerra Mundial, particularmente gracias a la incorporación de mano de obra femenina al sector industrial, revivió al fútbol femenino. El equipo más popular de la época fue el Dick, Kerr's Ladies, conformado por trabajadoras de la empresa Dick, Kerr & Co. En 1920 este equipo disputó los primeros encuentros internacionales: frente a un representativo de Escocia, logrando una victoria por 22 goles a 0, y ante un equipo francés, venciendo por 2 a 0. Ese mismo año el equipo marcó el récord de público para un encuentro femenino en Inglaterra, el cual se mantiene en la actualidad: 53.000 personas. En diciembre de 1921 la Football Association prohibió la realización de partidos de mujeres en los estadios de la Football League, gracias a lo cual bajó la popularidad de los encuentros femeninos. No obstante el deporte continuó existiendo durante décadas posteriores. En 1969 se fundó un equivalente femenino a la Football Association: la Women's Football Association. En 1971 se levantó el bloqueo puesto en 1921 y un año después, en noviembre de 1972, se realizó el primer encuentro oficial internacional entre selecciones, casualmente 100 años después de su equivalente masculino: Inglaterra venció a Escocia por 3 a 2 en un encuentro disputado en Greenock, Escocia. La aceptación de la rama femenina en Inglaterra llevó a que en noviembre de 1971 la UEFA recomendara a sus asociaciones controlar y desarrollar el fútbol femenino en sus respectivos países. En 1990 el departamento de entrenamiento y educación de la FA contrató a mujeres para distintos cargos ejecutivos, fomentando de esta forma aún más la incorporación femenina en todos los aspectos del juego. Tras la iniciativa de la UEFA se comenzaron a disputar los primeros torneos regionales entre selecciones. El primer torneo a nivel de confederaciones fue en Asia, donde el Campeonato Femenino de la AFC se comenzó a disputar en 1975; Oceanía dio inicio a su Campeonato Femenino de la OFC en 1983; la realización de un torneo en Europa fue en 1985 con el primer Campeonato para Representativos de Equipos Femeninos, que más tarde se conocería como Campeonato Femenino de la UEFA o simplemente la Euro Femenina; el resto de los continentes empezaron sus torneos en 1991: el Campeonato Sudamericano Femenino, el Campeonato Femenino Africano de Fútbol y el Campeonato Femenino de la Concacaf, más tarde llamado Copa de Oro Femenina de la Concacaf. Durante los años 1970 y 80 se disputaron varios torneos mundiales femeninos de carácter no oficial, donde se destacó el Mundialito Femenino de Italia, disputado en 5 ocasiones, y un torneo de carácter amistoso organizado por la FIFA en 1988. En 1991 por iniciativa del presidente de la FIFA, João Havelange, se realizó la primera edición de la Copa Mundial Femenina de Fútbol. El evento se desarrolló en la República Popular China y quedó en manos de Estados Unidos, que derrotó en la final a Noruega ante 65.000 personas. Las jóvenes y adolescentes se incorporarían a la actividad mundial con la disputa de la Copa Mundial Femenina Sub-20 a partir de 2002 y la Copa Mundial Femenina Sub-17 a partir de 2008. Desde 1996 el fútbol femenino también forma parte de los Juegos Olímpicos de verano. [editar] Las reglas del juego [editar] Terreno de juego Las primeras reglas del fútbol asociación de 1863 mostraban un terreno de juego simple: un rectángulo cuyo largo máximo era de 200 yardas (unos 183 metros) y su ancho máximo 100 yardas (91,5 metros). Las cuatro esquinas se marcaban con banderines y no se pintaban ni las líneas de banda, ni las de meta. La portería constaba de dos postes verticales separados por 8 yardas (7,32 metros) sin ninguna cinta o travesaño que los uniera. La altura de los mismos no estaba determinada. En 1891, ya con la IFAB, se instauraron grandes cambios respecto al campo de juego, principalmente por la introducción de los tiros penales. Se oficializaron las medidas mínimas del largo (100 yardas o 91,5 metros) y ancho (50 yardas o 45,75 metros) del campo; todas las líneas de banda y meta se debían marcar. El centro del campo se debía marcar con un punto y un círculo de 10 yardas (9,15 metros) con centro en el mismo. También se agregó un travesaño horizontal que uniera los postes verticales; la distancia del mismo al suelo era de 8 pies (2,44 metros). A 12 yardas (11 metros) de cada línea de meta y adentrándose en el terreno se trazaba una línea paralela: la línea penal. Desde la base de cada poste vertical se trazaba una semi-circunferencia de 6 yardas (5,5 metros) hacía adentro del campo. La unión de ambas formaban un área en forma de M arqueada. También se introdujeron las redes para las metas. En 1897 se modificó el largo y ancho del campo y se dieron longitudes para ser utilizadas en partidos internacionales. Estas longitudes se mantienen en la actualidad. En 1901 se agregó una línea punteada paralela a la de meta a 18 yardas (16,5 metros) de la misma, que no tenía que ocupar todo el ancho del terreno necesariamente. En 1902 se haría el último gran cambio a las reglas del campo de juego. Se crearon las áreas penales y de meta y se agregó la línea central. El modelo de terreno de ése año prácticamente no tendría cambios hasta la actualidad. La única variación importante desde entonces se produjo en 1937, cuando se agregó la semi-circunferencia al borde de las áreas penales, con centro en el punto penal y un radio de 10 yardas (9,15 metros). En 1977 se adoptaron las marcas a 10 yardas (9,15 metros) de los arcos de las esquinas para ser utilizadas durante los saques desde ese lugar, aunque su uso no sería obligatorio. En 1988 se decidió que las metas deberían ser blancas. A principios de los años 1980 se comenzó a experimentar con la utilización de césped artificial en los campos de fútbol de Inglaterra. Desde entonces el nuevo material no colmaría las expectativas del ambiente del fútbol, ya que incluso era propenso a causar lesiones. Esto causó que el césped sintético fuera prohibido por la FIFA a comienzos de los años 1990. En 2001 el mencionado órgano introdujo estándares de calidad para la instalación y mantenimiento del césped artificial y en 2004 la International Football Association Board introdujo el concepto del material a las Reglas del Juego. El césped artificial se utilizó por primera vez en una competición internacional durante la Copa Mundial de Fútbol Sub-17 de 2003. [editar] Pelota Hasta mediados del siglo XIX las pelotas utilizadas para los diferentes códigos de fútbol estaban hechas de vejigas de puercos, por lo cual su forma y movilidad eran muy inestables. Gracias al descubrimiento de la vulcanización del caucho por Charles Goodyear en 1836 se pudieron crear pelotas más esféricas. El mismo Goodyear diseñó y creó la primera pelota de fútbol en el año 1855. La misma se utilizó oficialmente por primera vez el 7 de noviembre de 1863 en un encuentro amistoso en Boston, Estados Unidos. A su vez el balón sirvió como trofeo para el ganador del partido. El primer encuentro de baloncesto de la historia se jugó con la pelota diseñada por Goodyear. Durante los años 1860 y 70 la familia Lindon de la ciudad de Rugby comenzó a distribuir las primeras pelotas con válvula inflable, la cual permitiría mantener por más tiempo la forma de los balones. Las primeras reglas del fútbol asociación de 1863 no especificaban estándares para los balones, aunque una revisión de 1872 definió que los balones debían tener forma esférica, una circunferencia de entre 27 y 28 pulgadas (68,58 y 71,12 centímetros respectivamente) y un peso de entre 13 y 15 onzas (368,5 y 425,2 gramos respectivamente). Los requisitos se han mantenido prácticamente iguales hasta la actualidad. Desde entonces los únicos cambios importantes han sido en cuanto a los materiales de fabricación y la forma de los gajos. El balón de Goodyear presentaba gajos similares a los de las actuales pelotas de baloncesto. Más adelante los gajos se ubicaron en pares o tríos en seis paneles alrededor del balón. Los gajos se cosían a mano desde su interior y luego el revestimiento total se cosía desde el exterior dejando una característica cicatriz a la vista. Durante los años 1950 Richard Buckminster Fuller diseñaría la denominada buckyball, la cual ubicaba sus gajos según la estructura del buckminsterfulereno: 20 hexágonos y 12 pentágonos. En 2006 adidas introduciría la Teamgeist, la cual consta de 16 gajos curvos. Las antiguas pelotas de cuero tenían el defecto de absorber mucha agua, pero esto fue solucionado en los años 1960 con la introducción de los balones fabricados 100% de cuero sintético. [editar] Desarrollo del encuentro Desde sus inicios el juego se ha iniciado con un saque desde el centro del terreno, el cual no ha sufrido modificaciones hasta la actualidad (ver más abajo). En un principio la duración de los encuentros no estaba fijada, aunque ya desde 1866 el tiempo de 90 minutos comenzaba a ser un estándar. En 1897 ésto se hizo oficial y además se definió que el entretiempo no debía superar los 5 minutos. Para 1995 el tiempo de descanso aumentó a un máximo de 15 minutos para adaptarse a las exigencias actuales. Originalmente se podía convertir un gol cuando se hacía pasar la pelota entre dos postes verticales, independientemente de a qué altura pasaba. En 1866 se agregó una cinta entre los postes a 8 pies de altura (2,44 metros) para delimitar el área del posible gol, la cual sería sustituida en 1891 por un poste horizontal (travesaño o larguero) rígido. Cuando un partido termina empatado en una competición de eliminación directa se recurren a diferentes métodos de desempate. La FA Cup, el torneo más antiguo del mundo, utilizaba desde sus orígenes el tiempo extra, la repetición de partidos y los sorteos para desempatar encuentros. A partir de 1970 se eliminaron los sorteos y se comenzaron a utilizar las definiciones por penales. En 1993 se comenzaron a disputar tiempos extra con gol de oro, mientras que en 2002 el gol de plata también se empezó a utilizar, pero únicamente en la UEFA. Ambos fueron abolidos en 2004. En 1967 la UEFA utilizó por primera vez la regla del gol de visitante. En 1903 se autorizó al árbitro central a permitir que el juego continúe si un equipo saca ventaja del juego tras una infracción de un jugador rival, lo que se conoce popularmente como ley de la ventaja. La regla del fuera de juego, también conocida como offside, en 1863 no permitía que un jugador ubicado entre la pelota y la línea de meta rival participara de la jugada, ya sea tocando el balón o interfiriendo de alguna forma en el desarrollo del juego. No se podía estar en offside si se recibía el balón directamente desde un saque de meta. En 1887 esta regla fue modificada, por lo cual un jugador estaba fuera de juego si participaba de la jugada, se ubicaba por delante de la pelota al momento del pase, tenía a menos de 3 rivales delante y no estaba en su mitad del terreno. En 1925 el número de rivales por delante de la línea de la pelota se redujo a 2. Finalmente la última modificación a esta regla ocurrió en 1990, donde se definió que si un jugador estaba por delante de la línea de la pelota al momento del pase y ubicado al mismo nivel (o en la misma línea) que el penúltimo rival estaría habilitado. [editar] Jugadores y árbitros Desde sus inicios el número de jugadores por equipo se solía definir entre los capitanes, y no era normal que se disputaran encuentros con un número desigual de futbolistas por bando. En 1897 el número de 11 por equipo se hizo obligatorio para todos los partidos oficiales. Durante los años 1960 los cambios de jugadores durante los partidos fueron gradualmente aceptados, aunque con constantes modificaciones y restricciones. En 1994 se permitió un cambio más a los dos ya permitidos, aunque uno de los mismos estaba destinado únicamente al guardameta. Finalmente en 1995 las tres sustituciones permitidas se abrieron a cualquier tipo de jugador. Las primeras reglas de la FA no diferenciaban entre las ocupaciones de cada jugador. Se jugaba principalmente con los pies, aunque el uso de las manos estaba permitido para detener el balón. A comienzos de los años 1870 se comenzó a definir una posición particular: el guardameta. A diferencia de los demás jugadores éste tenía la posibilidad de utilizar sus manos en todo el terreno, lo cual se delimitó a su mitad de cancha en 1887 y a su área penal en 1913. En 1983 se definió que una vez que el guardameta controlase el balón con sus manos no podría dar más de cuatro pasos con el mismo antes de soltar la pelota. Anteriormente quedaba a discreción del juez si el portero estaba o no tratando de ganar tiempo al no jugar la pelota. Desde 1993 tampoco podría recibir un pase con el pie de un compañero y tomar el balón con sus manos. Por último en 2000 la regla de los cuatro pasos fue cambiada por una similar, pero con la restricción de seis segundos de posesión. En un principio no había árbitros de ningún tipo, ya que las disputas reglamentarias eran discutidas entre los capitanes. Más adelante el uso de dos umpires, uno por cada equipo, comenzó a ser normal en Gran Bretaña; los mismos no tomaban decisiones, pero eran consultados en caso de que surgieran dudas. Extrañamente la primera mención de los umpires en las reglas del juego surgió recién en 1874. A final de los años 1860, por iniciativa de Sheffield, el uso de una tercera persona neutral (un referee) para dirigir los encuentros comenzó a ser estudiado. En 1881 surgió la primera aparición de un referee en las reglas del juego, aunque aún con poca autoridad; hacía 1884 los mismos ya podían tomar decisiones por cuenta propia, sin consultar a los participantes. En 1891 el referee, que se ubicaba afuera del campo, entraría al mismo, mientras que los umpires pasarían a ser jueces de línea. Desde este momento el referee, posteriormente conocido como árbitro principal o simplemente árbitro en español, tomaría las decisiones más importantes, como amonestar o expulsar, ya sea por doble amonestación o una infracción grave, a un futbolista. El uso de tarjetas amarillas y rojas para indicar ésto último surgió por iniciativa del árbitro inglés Ken Aston a finales de los años 1960. A partir de 1961 los jueces de línea dejarían de tomar decisiones, para simplemente indicar sobre las posibles infracciones al árbitro central. En 1993 y 2007 se sumarían el cuarto y quinto árbitro respectivamente, los cuales son opcionales, cumplen funciones administrativas y sirven como posibles reemplazos de sus colegas en caso de lesión. [editar] Inicio y reanudación del juego Desde 1863 el inicio del encuentro no ha sufrido modificaciones: un sorteo define qué equipo elegirá su mitad del campo y cuál dará el puntapié inicial. Ningún jugador del equipo contrario al que realiza el saque podrá acercarse a menos de 9,15 metros del balón hasta que éste esté en juego. Tras cada gol los equipos cambiaban de mitad y el bando que recibía el gol ejecutaba un nuevo saque central. A partir de 1875 sólo se cambiarían de mitad en el entretiempo, donde el equipo que no realizó el saque inicial en el primer tiempo lo haría al comienzo del segundo. Originalmente cuando la pelota salía de los límites del terreno el primer equipo que la tocara accedía a un tiro libre, independientemente de que futbolista hubiera lanzado el balón afuera. Si el esférico salía por una de las líneas laterales se marcaba un tiro libre desde el punto donde salió; el saque debía ser perpendicular a las bandas. Si la pelota abandonaba el terreno por una línea de meta (excepto entre los postes) y un defensor luego obtenía la pelota se daba un saque de meta a favor del equipo del jugador, el cual se ejecutaba sobre su propia línea de meta. Para el caso de los atacantes se adjudicaba un tiro libre a 15 yardas de la meta rival, lugar donde los contrarios debían permanecer hasta la ejecución. En 1872 se cambió a un sistema donde el hecho de qué jugador tocaba el balón antes de salir del terreno indicaba que acción se debía tomar luego. Si un jugador lanzaba la pelota por detrás de la línea de meta rival el otro equipo obtenía un saque de meta dentro de su línea de 6 yardas; si lo hacía un defensa se marcaba un saque de esquina para el equipo atacante. Los saques de banda también se adjudicaban al equipo rival del último jugador en tocar la pelota. A partir de 1877 los laterales se ejecutarían con una mano, pudiéndose usar las dos a partir de 1883. Cuando un jugador obtenía una marca lograba un tiro libre a favor suyo, durante el cual todos los rivales debían permanecer detrás de la pelota hasta la ejecución. Este regla original de 1863 fue eliminada poco después, en 1866. En 1891 se introdujeron los penales, los cuales se adjudicaban a un jugador cuando le cometían una infracción dentro de la zona de 12 yardas rival. El balón se debía patear desde cualquier lugar de la mencionada línea, mientras el resto de los jugadores, salvo el guardameta rival, debían estar por detrás de la línea de 18 yardas. El guardameta se podía acercar hasta la línea de 6 yardas. Con la introducción de las áreas de 1902 la zona para la posible infracción se extendió a toda el área penal, sólo el ejecutante y el guardameta rival podrían estar dentro del área, y el balón debía patearse desde el punto penal. Desde 1929 el portero debe mantener sus pies sobre la línea de meta hasta la realización del tiro. Durante 1903 se comenzó a diferenciar desde qué tiros libres se podía convertir directamente un gol, lo que hoy se conoce como tiro libre directo e indirecto.","La historia del fútbol asociación, conocido simplemente como fútbol, suele considerarse a partir de 1863, año de fundación de The Football Association, aunque sus orígenes, al igual que los de los demás códigos de fútbol, se pueden remontar varios siglos en el pasado, particularmente en las Islas Británicas durante la Edad Media. Si bien existían puntos en común entre diferentes juegos de pelota que se desarrollaron desde el siglo III�a.�C. y el fútbol actual, el deporte tal como se lo conoce hoy tiene sus orígenes en las Islas Británicas. Los primeros códigos británicos que dieron origen al fútbol asociación se caracterizaban por su poca organización y violencia extrema. No obstante, también existían otros códigos menos violentos y mejor organizados: quizás uno de los más conocidos fue el calcio florentino, deporte de equipo muy popular en Italia que tuvo incidencia en los códigos de algunas escuelas británicas. La formación definitiva del fútbol asociación tuvo su momento culminante durante el Siglo XIX. En 1848 representantes de diferentes colegios ingleses se dieron cita en la Universidad de Cambridge para crear el código Cambridge, que funcionaría como base para la creación del reglamento del fútbol moderno. Finalmente en 1863 en Londres se oficializaron las primeras reglas del fútbol asociación. Desde entonces el fútbol ha tenido un crecimiento constante, hasta llegar a ser el deporte más popular del mundo con unas 270 millones de personas involucradas. Con la realización de la primera reunión de la International Football Association Board en 1886 y la fundación de la FIFA en 1904, el deporte se ha expandido hasta llegar a todos los rincones del mundo. A partir de 1930 se comenzaría a disputar la Copa Mundial de Fútbol, que se convertiría en el evento deportivo con mayor audiencia del planeta." eu,8f1b031e05b34dbc04c10f536838047c,"[aldatu] Bizitza Sherlock Holmes, William Sherlock Scott Holmes bezala bataiatua izan zena, Yorkshiren jaio zen, North Ridingeko bere gurasoen etxaldean, 1854ko urtarrilaren 6an. Bere aita, Siger, erretiratutako militarra zen eta bere ama, Violet, Sir Edward Sherrinford-en alaba. Bi anaia zituen: Sherrinford, 1845eko azaroaren 30ean jaioa, eta Mycroft, 1847ko otsailaren 12an jaioa. 1855eko uztailaren eta 1864ko irailaren artean, Holmes familia Frantzian bizitzen egon zen. Hiri desberdinetan bizi izan ziren: Burdeux, Pau, Montpellier eta Paris. Frantzian senideak zituzten, Vernetarrak, eta haietako bat ere, bere lehengusua, oso famatua egin zen: Challenger irakaslea. 1864 eta 1872 urte bitartean, Ingalaterrara bueltatu ziren eta Sherlock Holmes barnetegi batetara bidali zuten. 14 urterekin Frantziara bueltatu zen, Paura, non alemaniera, frantsesa, borroka-arte eta esgrima ikasketak sakondu zituen, azkenengo biak bere izaera fisikoa indartzeko. Ingalaterrara bueltatu ondoren, James Moriarty irakaslearen klase partikularrak jaso zituen. 1872 eta 1877 bitartean, Oxford eta Cambridgeko unibertsitateetan ikasi zuen. Hala ere, ez zuen karrera zehatz bat jarraitu, baizik eta ikasgai desberdinak aukeratu zituen, bai ikasgai zientifikoak zein ikasgai filosofiko eta musikalak. Gainera zenbait kirol ere praktikatu zituen: xakea, arrauna, defentsa pertsonala… Garai horretan zenbait polizia kasuetan parte hartu zuen, non bere metodoaren ezaugarriak erakutsi zituen. 1877ko ekainean, Londonera joan zen, non Montague Street-en gela batzuk alokatu zituen “detektibe aholkulari” gisa lan egiteko. Hasieran zailtasunez izan zituen. Denbora galduetan, irakurri eta idatzi egiten zuen, eta antzerkiaren artea ere ikasi zuen Sasanoff Konpainia Shakespearianan lan eginez. 1879 eta 1880 bitartean, konpainiarekin Estatu Batuetan zehar bira bat egin zuen eta bertan kasu batzuk argitu zituen. Bere itzuleratik 1881eko urtarrilera arte, bere “detektibe aholkulari” lanera itzuli zen arrakasta handiagoarekin. 1881eko urtarrilaren hasieran John Watson doktorea ezagutu zuen, mediku militarra, zeinekin etxebizitza partekatu zuen Baker Streeteko 221Bn. Watson doktorearekin batera kasu asko argitu zituen eta argitutako horietaik 60 idatzi zituen. 1891ko maiatzaren 4an, 37 urterekin, Sherlock Holmes Reichenbacheko ur-jauzietan desagertu zen. Watson doktoreak, Sherlock Holmesek utzitako mezu bati esker, gertatutakoaren berri eman zion munduari. Bertan Moriarty irakaslearekin elkartu eta berarekin borroka bat eduki zuela esaten zuen. Ia hiru urtez ez zen Sherlock Holmesi buruz ezer jakin, 1894ko apirilaren 5ean berragertu zen arte. Sherlock Holmesek Moriarty irakaslearekin izandako borrokan bizirik atera zela aitortu zuen eta horren ondoren atseden hartzea erabaki zuela. Behin betiko lanera itzulita, 1903ko urrira arte lanean jarraitu zuen. Urte horretan, 49 urterekin, Sherlock Holmes Sussexeko etxetxo batetara erretiratu zen bere giltzainarekin, Hudson andereñoarekin, erlezaintzaren ikerketan jarduteko. 1912 eta 1913 bitartean, Chicagon egon zen bizitzen beste izen batekin eta bi Mundu Gerratan parte hartu zuela esaten da. 1914tik 1957ra arte, hil zen urtea, bere bizitza lasaia eta barea izan zen. [aldatu] Deskripzioa Sherlock Holmes altua eta argala da. Aurpegi estua, bekoki zabala, ile beltza, bekain ilunak eta lodiak ditu. Sudurra mehea eta makoa du, arrano baten modukoa; ezpainak meheak eta trinkoak, bere ahotsa ozena eta zaratatsua da eta begi grisak eta zorrotzak ditu, harago ikustearen ikuspegia hartzen dutenak. Izaera biko pertsona da: ez du ezerk nekatzen lan egin behar duenean, baina behin eta berriro krisiak izaten ditu. Egongelako sofan etzanda egunak pasa zitzakeen ezer esan gabe edota mugitu barik. Izaera aldaketa hauetan, aspertuta zegoenean edota kasu bakar bat ere ez zuenean kokaina kontsumitzen zuen�%7ko disoluzioan; ohitura honek bere laguna zen Watson doktorea kezkatu egiten zuen. Kontsumitu ondoren apalaldi batean erortzen zen eta bertatik kasu baten bidez soilik atera zitekeen. Bere ahalmenak jasanezinak bihurtzen zitzaizkion erabiltzen ez zituenean: «Mi mente se rebela ante el estancamiento»; eta haserretu eta samindu egiten zen lanik ezaren neke jasanezinen aurrean: «Mi mente es como un motor de carreras, que se rompe en pedazos porque no está conectado con el trabajo para el que fue construido». Gainera, animaliak ehizatzeko irrika zuen: «El hombre es nada, el trabajo lo es todo», «El trabajo es el mejor antídoto para la alimentación», «Un cambio de trabajo es el mejor descanso». Zenbaitetan zakar samarra zen baina adeitsua zen emakumeekin, nahiz eta beraietaz ez fida. Watson doktoreak “Un Escandalo en Bohemia”n emakume eder bat nabarmentzen zuen, Irene Adler, Sherlock Holmesek “Emakumea” bezala deitzen zuena. Bere ezaugarririk nabariena bere metodo deduktiboa da. Metodo horren bitartez arrasto txikietatik kasu bat argitu dezake. Bere lanbidearen sortzailea da, “Detektibe aholkularia”, poliziei, Scotland Yardi edota detektibe pribatuei kasuetan laguntza ematea dela. Orokorrean tweeds konbentzional edo lebitarekin janzten zen. Hala ere, zenbaitetan Ulster bat janzten zuen eta txabusina bat erabiltzen zuen etxean. Kalera irteten zenean, kapa luze eta gris bat eta itxiera bakarreko azal-hegaleko txano bat janzten zituen. [aldatu] Ezagupenak ""Estudio en escarlata""n Watson doktoreak Sherlock Holmesen ezagupenen azterketa bat egiten du eta hauxe da: Watson doktoreak egindako zerrendaz aparte, Sherlock Holmesen ezagupenak handiagoak dira: [aldatu] Hobiak Gainera, Sherlock Holmes mozorroaren maisu da: [aldatu] Lanak Sherlock Holmes liburu askoren idazlea izan zen, guztiak gai teknikoei buruzkoak (izenburuak gazteleraz): [aldatu] Bere inguruko pertsonak [aldatu] Watson doktorea ‎John Hamish Watson 1847ko abuztuaren 7an jaio zen. Bere aita Henry eta bere ama Ella ziren. Jaio eta denbora gutxira bere ama hil egin zen eta bere aitak Australiara joatea erabaki zuen, non bizi izan zen 1865era arte Watson doktorea. Anai bat izan zuen, Henry, baina 1888an hil zen alkoholaren eraginez. 18 urterekin Ingalaterrara bueltatu zen medikuntza ikasteko Wellington Unibertsitatean. 1872an militar kirurgian espezializatu zen, bere ikasketak klase praktikoekin txandakatuz Londreseko St. Bartholomew Ospitalean. 1878an lizentziatu zen eta Netleyra joan zen militar kurtso praktiko bat egitera. Urte horretako azaroan “Nourtumberlandeko Fusilarien 5. konpainia”ra bidali zuten eta Afganistanera joan zen. 1880ko uztailaren 27an, Maiwadeko Bataila odoltsua gertatu zen. Watson doktorea zauritua izan zen batailan parte hartzeagatik. Murrayri bere laguntzaileari esker, Watson doktorea britainiar mugara itzuli ahal izan zen. Hurrengo lau hilabeteetan kalbario handia jasan zuen ospitaleetan, heriotzatik oso hurbil egon baitzen zenbait alditan. Azkenean, tribunal militar batek erretiratu zuen eta Ingalaterrara bueltatu zen pentsio apal batekin. 1881eko urtarrilaren hasieran, bere aurreikuspen faltagatik lagun baten bila hasi zen gela batzuk alokatzeko eta horrela ezagutu zuen Sherlock Holmes. Urte horretatik 1903ra arte bere kasuak argitzen lagundu zion lagunari. 1884 eta 1886 bitartean, Estatu Batuetara joan zen eta kontsulta bat ireki zuen San Frantziskon. Bertan Constance Adams andereñoa ezagutu eta Ingalaterrara bueltatu ziren 1886ko azaroaren 1ean ezkontzeko. Zoritxarrez bere emaztea 1887ko abenduan hil egin zen. Atsekabeturik, Watson doktoreak Baker Street utzi eta kontsulta bat ireki zuen Kensingtonen, hala ere bere lagunari kasuak argitzen laguntzen jarraitu zion. 1889ko maiatzaren 1ean, berriro ezkondu zen Mary Morstanekin, “El signo de los cuatro” kasuan ezagutu zuena. Berriz utzi zuen Baker Street Paddingtonen mediku gisa ezartzeko. 1891ko maiatzean, Sherlock Holmes desagertu ondoren, bere kronista ofizial izatea onartu zuen eta horretarako Paddington utzi eta Kensingtonera bueltatu zen, bertan bezero gutxiago zituelako eta, beraz, denbora gehiago Sherlock Holmesen istorioak idazteko. 1892aren hasieran, Mary Morstan bihotzekoak jota hil zen, 31 urterekin. 1894tik, Sherlock Holmes bueltatu zen urtean, 1902ra arte Baker Streeten bizitzen egon zen. 1902an, Queen Ana Streeteko logeletara bizitzera joan zen eta urte berean bere laguna heriotzatik salbatu zuen, honen eta bala baten artean jarriz. Tiroak hankan eman zion eta motelki sendatu zitzaion. Urte horretan, berriro ezkondu zen, baina ez dakigu norekin, baliteke Violet de Merville edo Lady Frances Carfax izatea, baina ez da segurua. 1903tik 1929ko uztailaren 24ra arte, hil zen eguna, bere lagunaren istorioak idazten aritu zen. [aldatu] Irene Adler Irene Adler Tretonen, New Jersey, jaio zen 1860ko irailaren 7an. Musika eta kantua ikasi zituen, eta laster operaren munduan sartu zen Verdi eta Meyerbeerren lanetan parte hartuz. Emakume oso ederra eta azkarra izan zen. Pertsona garrantzitsuen, printzipe, orkestretako zuzendari, abokatu eta detektibeen laguna eta maitalea izan zen. Topaketa hauetako batean, Irene Adlerrek Sherlock Holmes ezagutu zuen 1887ko maiatzean. Hortik aurrera, bien arteko maitasuna nabaria izango zen. Sherlock Holmes Moriartyrekin izandako borrokaren ondoren, Montenegro eta Parisen topatu ziren berriz. Elkarketa hau 1892ren erdialdean apurtu zen. Urte horren amaieran, Irene Adler Estatu Batuetara joan zen, Hobokenera, New Jersey, eta bertan seme bat eduki zuen. Irene Adler Tretonen hil zen, 1903ko urriaren 8an. [aldatu] James Moriarty James Moriarty 1846ko urriaren 31n jaio zen. Sherlock Holmesen etsairik garrantzitsuena izan zen. Ez dakigu zehazki non jaio zen baina da mendebaldeko hiri ingeles batean jaio zela esaten. Bi anaia izan zituen, biak ere izen berekoak. 1872an, Sherlock Holmesen zientzia eta matematiketako irakaslea izan zen. Bere ikasleari ezaguera gehiago eman ezin izan zuenean irakasteari utzi zion. 1891ko maiatzaren 4an desagertu zen eta hilda bezala ematen zaio Reichenbacheko ur-jauzietatik erortzerakoan. Sherlock Holmesek “El Napoleon del Crimen” deitzen dio eta krimen guztiekin zerikusia zuela zirudien. [aldatu] Mycroft Holmes Mycroft Holmes Sherlock Holmes bigarren anaia da. 1847ko otsailaren 12an jaio zen. Bere izena familiak Yorkshiren zeuzkaten lur batzuen omenezkoa zen, “Mycroft” (nire lursailtxoa) deituak. Sherlock Holmesen aburuz, Mycroft hiru anaietatik azkarrena zen. 1868an, Mycroft Oxforden sartu zen eta gero Cambridgera joan zen, non Ekonomian eta Politikan doktoratu zen, hizkuntzetan eta harreman internazionaletan espezializatuz. Hortik gutxira, “Foreing Office”n, Ingalaterrako Kanpoko Arazoetako Ministerioa, sartu zen ministro aholkulari bikainean bihurtuz. 1874tik 1946ra arte, Londreseko Diogenes Klubeko kide izan zen, non isiltasuna nagusia den eta bere kideak ez duten haien artean hitz egiten. Bertan eta goi-mailako bulegoetan igaro zuen bizitza osoa. Araututako ohitura pertsona zen. Oso altua eta pixka bat loditxoa, dotorea eta umila izanik ere, analitikoa izatearen dohaina zeukana: Sherlock Holmesek berarekin hitz egiten zuenean, kasua nahiko zaila zelako zen. Sherlock Holmes eta Watson doktorearen azkeneko abentura idatzi zuen. 1946ko azaroaren 19an hil zen, 99 urterekin. [aldatu] Lestrade Inspektorea Ez dakigu bere izena, baina ""La caja de Carton""en bere izenaren iniziala ""G"" bat dela dakigu: ""G. Inspector de Scotland Yard"". Lestrade inspektoreak 40 urte inguru izango zituen Sherlcok Holmes ezagutu zuenean. Bere erabakietan nahiko presatsua zen. Denborarekin bere jarrera hobetu zuen eta Sherlock Holmes detektibe bikaina bezala onartu zuen. Sherlock Holmesek bufoi bati zion estimu bera zion, baina gehiago estimatzen zuen bere itzuleratik etorri ondoren Lestrade inspektorearen detektibe kalitatea hobetu ez arren. [aldatu] Hudson andereñoa Hudson andereñoa, izenez Marta, Sherlock Holmes eta Watson doktorearen giltzazaina zen. Ez dakigu alarguna edo ezkongabea zen, ezta Baker Streeteko etxea berarena zen edo herentziaz lortu zuen ere. Emakume ona, beldurtia eta xarmangarria zen, bere errentariak maitasun isil eta adeitsu batekin estimatzen zituena. Gosari interesgarriak prestatu eta gelak garbitzen zizkien. Sherlock Holmes Sussexeko etxera joan zenean lagundu egin zion. [aldatu] ""Irregularrak"" ""Irregularrak"" kaleko mutil talde bat zen: eskaleak edo eskaleen semeak, Londoneko behe gizarteko semeak ziren. Oinutsik joaten ziren eta gosea bezain azkarrak ziren. Ez zuten izenik eta betierekoak ziren. Beti zeuden Sherlock Holmesi laguntzeko prest txanpon eta irribarre baten truke. [aldatu] Toby Txakur bat izanagatik ere, Sherlock Holmes eta Schopenhauerren lagun onena da. Txakur ikaragarri itsusia, azkarra eta makurra da. [aldatu] Bere metodoa Sherlock Holmesek esan zuen: ""Logikalari batek Atlantikoaren eta Niagararen existentziaren posibilitatea ondorioztatu dezake, nahiz eta biak inoiz ez ikusi"". Holmesen historiak beti bere metodoaren erakustaldi batekin hasten dira. Metodo hau praktikoak diren printzipioetan oinarritutako inferentziak margotzean datza, ikerketa induktibo baten emaitza dena. Beraz, Holmesen metodoa honetan datza (modus ponens): ""p"" badago ""q"" egon behar da, non ""p"" ikusten diren probak baitira eta ""q"" proba horiek adierazten dutena. Beste kasu batzuetan, Holmesen metodoa oso zaila izaten da, non ezin baitira printzipio nagusiak aplikatu. Holmes proba asko dituenean hasten da ondorioztatzen, proba horiei azalpenak ematen saiatuko da azalpen egokiena aurkitu arte (Cuando se elimina lo imposible, lo que queda, por improbable que parezca, es la verdad). Baina, bere metodoa aplikatzeko jakintza handia eduki behar da eta gainera, probak. Izan ere, ezin baita probarik gabe ondorioztatu (Es un error capital el teorizar antes de poseer datos. Insensiblemente uno comienza a alterar los hechos para encajarlos en las teorías, en lugar encajar las teorías en los hechos). [aldatu] Abenturak Arthur Conan Doylek Sherlock Holmesi buruzko 60 abentura idatzi zituen, horietatik 4 eleberriak dira eta 56 ipuinak. Abentura hauek 9 liburutan kaleratu zituen, denak batera ""Canon Holmesiano""a osatzen dutelarik. Hala ere, izena laburtu egin da eta orain ""Canon"" bezala ezagutzen da. Abentura guztiak ""The Strand Magazine"" astekarian kaleratu ziren. Honakoak dira abentura guztiak (izenburuak gazteleraz): [aldatu] Abenturak orden kronologikoan [aldatu] Bitxikeriak Aipatu beharrekoa da Sherlock Holmesek inoiz ez duela esaten «Elemental, (mi) querido Watson». Baina aurkitu dezakegu esaldi horren parekoren bat, zehazki, “El Sabueso de los Baskerville” eta “El hombre encorvado”ren hasieran. Beraz, esaldi famatu honen asmakizuna eta nagusitasuna zinemari zor diogu. Gainera, Sherlock Holmesen txano famatua ere, liburuen irudietatik hartua izan zena, zinemak asmatu eta nagusitu zuen. Bai Sherlock Holmesek bai Watson doktoreak zigarroak, puroak, pipak eta tabako hautsa erretzen zuten. Sherlock Holmesek zenbait pipa ditu, baina ez da inoiz izan pelikuletan agertzen dena bezalakoa, horren errua Billy Wilderri dagokio, berak aukeratu baitzuen pipa forma hori “La vida secreta de Sherlock Holmes” pelikula egiterakoan. Harrigarria da Watson doktorea eta bere emazteen zorte txarra, izan ere guztiak hiltzen zaizkio ezkondu eta denbora gutxira. Agian horregatik ez zuen inoiz bere azken emaztearen izena esan eta idatzi, inolako zorte txarrik eduki ez zezan. Batzuk diote, desagertuta egondako hiru urteetan Sherlock Holmes Irene Adlerrekin egon zela, zeinarekin seme bat eduki zuen. Beste batzuek, berriz, Sigmund Freud medikuarekin egon zela bere drogazaletasunetik ateratzeko. Sherlock Holmes eta Watson doktorearen sexualitateaz asko idatzi da, baina ez da inoiz ziurtatu biak homosexualak zirenik. Kontutan eduki behar dugu aro victoriarretik hogeigarren hamarkada zoriontsura arte homosexualitatea unibertsitateko giroan onartuta zegoela. Gero, heldutasunarekin, emaztea hartzen zen, seme-alabak edukitzen ziren eta bisexualitatearen erabilera ezkutuan sustatzen jarraitzen zen. Sherlock Holmes eta Watson doktoreak 60 kasuak argitzeko 227 egun behar izan zituzten, batezbeste hiru egun eta erdi kasuko. Kasurik luzeena 26 egunekoa izan zen eta laburrena 3 ordukoa. Langile normal batek bezala lan egin izan balu, hau da, astean bost egun lan eginez eta urtean 30 egun libre hartuz, 60 kasuak 347 egunetan argituko zituzkeen. Gainera, hemezortzi egun libre edukiko zituzkeen, jaiegunak izan zitezkeenak. Sherlock Holmesek 10-20 libera inguru kobratuko lituzke kasuko, beraz, 800 libera inguru urtean. Horiei 10000 libera gehiago gehitu behar zaie sari gisa. Kantitate hauek eurora pasatuz, Sherlock Holmesek 100-130 € inguru kobratuko lituzke kasuko, beraz, 7500 € urtean, eta sariak gehitzen badizkiegu 12000 € izango lirateke. Baina hauek bakarrik usteak dira, izan ere ez dakigu zehazki zenbat kobratzen zuen kasuko eta saririk jasotzen ote zuen. Hala ere, Sherlock Holmes ez zen pertsona aberatsa, baliteke familiako errenta bat jaso izana herentzia bezala, baina ez oso altua. Horretaz aparte, diru kopuru bat jaso behar izango zuen kaleratutako liburuengatik eta Watson doktoreak kaleratutako abenturengatik. Gainera ondo administratzen zuen bere dirua, ez Watson doktoreak bezala, nork zaldi lasterketetan, loterian eta beste jolasetan jokatzen zuen. Usteak erdia ustel, Sherlock Holmes eta Watson doktorea larri-larri heltzen baitziren hilabete amaierara. [aldatu] Agerpenak Hain handia izan zen eta da Sherlock Holmesen fama ezen berari buruzko liburu, pelikula, telesail, webgune, jokoak… egin baitira. Sir Arthur Conan Doyle eta gero, askok idatzi dituzte berari buruzko liburuak, baina agian onena William S.Baring-Goulden “Sherlock Holmes de Baker Street” liburua da. Bertan idazle honek “Canon”ean agertzen ez diren Sherlock Holmes eta Watson doktoreari buruzko gauza asko kontatzen dizkigu Pelikula eta telesailen artean hiru aktore goraipatu behar ditugu, izan ere Sherlock Holmesen ordezkari hoberenak izan baitira. Lehenengoa Peter Cushing izan zen “El Perro de Baskervilles” pelikulan, non Christopher Lee Sir. Baskervillenen papera egiten zuen. Bigarrena Robert Stephens izan zen “La vida privada de Sherlock Holmes” pelikularekin, non Billy Wilder zuzendaria eta produktorea zen. Hirugarrena eta azkena, Jeremy Brett izan zen. Jeremy Brettek Sherlock Holmesen telesailik onena egin zuen, bertan landu baitziren Sir Arthur Conan Doylen ia titulu guztiak zehatz-mehatz. Hiru aktore hauetaz aparte, Steven Spielbergek Sherlock Holmesen gaztaro imaginario bat kontatu zigun “El Secreto de la Piramide” pelikulan. Telesailen artean ere umeentzako Sherlock Holmesen bertsio dibertigarri bat topa genezake, Hayao Miyazaki zuzendariaren eskutik (“Porco Rosso”, “El viaje de Chichiro”, “La princesa Mononoke” eta “El castillo ambulante”ren zuzendaria). Bideojokoen artean, bat topa dezakegu: “Sherlock Holmes: El pendiente de plata”. Berataz aparte, bere metodoa ere oso famatua izan da eta horri buruz telebistako beste telesail asko egin dira: “Se ha escrito un Crimen” Jessica Fletcher (Angela Lansbury) detektibea dena, “Monk” Adrian Monk (Tony Shalhoub) detektibea dena eta “House” Gregory House (Hugh Laurie) doktorea protagonista dena. Azken hau, esan dezakegu, XXI. mendeko Sherlock Holmes dela, izan ere Sherlock Holmesen oso parekoa baita (ikus taula). Egia esan, Bryan Singerrek (House telesailaren zuzendari eta produktoreak), horrelako analogia bat egin nahi zuen. Adibidez, fonologiari erreparatuko bagenio ""Holms"" (Holmes) eta ""Hous"" (House) oso antzekoak dira. Watson eta Wilson ere fonologikoki oso antzekoak dira.","Sherlock Holmes historiako detektiberik ezagunena da. Akatsik gabeko logika zientifikoaz eta zorroztasun psikologikoaz argitzen zituen agertzen zitzaizkion kasu guztiak. Gainera, fikziozko eta misteriozko 4 nobela eta 56 ipuinen protagonista nagusia da zeinak ""Canon Sherlockiano""an bilduta dauden. 1887an sortua izan zen Sir Arthur Conan Doylen eskutik. Sherlock Holmesena detektibeei buruzko literaturako zutaberik garrantzitsuena izan zen, izan ere berarekin fama eta zabalkuntza handiagoa lortu baitzuen. Hala ere, genero literario honen sortzailea Edgar Allan Poe dugu, berak sorturiko detektibeak, August Dupinek, ez zuen Sherlock Holmesek adina fama lortu ordea." eu,5b88c6261d19ece6ee9d9993f0902f3b,"[aldatu] Xabierko Frantziskoren garai historikoa Frantzisko Xabier 1506an jaio zen. Sei urte geroago, 1512an, Fadrique Álvarez de Toledo Albako Dukearen gidaritzapean zeuden Gaztela-Aragoiko Koroaren tropek Nafarroako Erresuma konkistatzen dute, Fernando Katolikoaren aginduz eta beaumondarren laguntzaz. Azken hauek Agramondarren aurka borrokatu berriak ziren Nafarroako Gerra Zibilean. Inbasioaren ondoren zenbait nafar kontraeraso gertatu ziren, baina azkenik Gaztelako Erresumak Nafarroa Garaiaren bereganatze edo anexioa gauzatu zuen. Nafarroa Beherea berriz, Pirinioen iparraldera egonik, erresuma independente bezala mantenduko zen 1620. urte ingurura arte. Frantzisko Xabierkoa agramondar familia nabarmen bateko senide zen. Bere aita, Joanes Jatsu, Labriteko Joanes III.a erregearen Errege Kontseiluko Presidentea izan zen, hortaz, inbasioaren ondoren familiak Biarnora erbesteratu behar izan zuen, handik denbora gutxira aita hilko zelarik. Bere anaiak, Miguel eta Joanes, Joanes III.a erregearen eta Foixko Katalina erreginaren tropetako gerlari izan ziren, Erresuma Zaharra berreskuratzeko kontraeraso askotan parte hartuz. 1521. urtean, Iruñeko gotorleku gaztelarreko Loiolako Inazio kapitainaren aurka borrokatu zen, azken hau erasoan larriki zaurituta gelditu zelarik. Gerora Loiolako Inaziok Jesusen Lagundia sortuko zuen, bere aldamenean Xabierko Frantzisko lankide eta lagun-mina izango zuelarik. Aurrerago, Noaingo guduan, gaztelar tropek nafar-gaskoiak garaitu zituzten, Nafarroako Erresumaren etorkizuna zeharo baldintzatuz. 1516an, Xabierko gaztelua Nafarroako beste gainontzeko gotorlekuen antzera, inausia izan zen eta bere erretena estalia, Cisneros kardinalaren aginduz. [aldatu] Biografia Xabierko Frantzisko, 1506ko apirilaren 17an jaio zen, Nafarroako Xabier herrian dagoen Xabierko gazteluan, orduko Nafarroako Erresuma independentea zenean eta familia noble baten altzoan. Bere aita, Joanes Jatsu, Labriteko Joanes III. erregearen, Errege Kontseiluko Presidentea zen. Bere ama Maria Azpilikueta familia noblekoa zen, bere senidetako bat doctor navarrus izendapena zuen Martin Azpilikueta zelarik. Frantzisko Xabierkoa bost anai-arreben artean gazteena zen: Magdalena, Ana, Miguel, Juan eta berau. Bere haurtzaroa Nafarroako Erresumaren independentzia galaraziko zuten gertakari historikoez asaldatua egon zen, bere familia gertakari horietan nahaspilatuta egon baitzen. Bere jaiotetxea Labritarren aldekoen bilgunea izanik, familiak porrotaren galera jasan zuen, gaztelarren mendekuaren bidez. Bere anaiak Joanes III.a erregearen gudarosteko partaide izan ziren, eta arrazoi honegatik espetxeratuak. Gertakari horiek guztiek Frantzisko gaztea ikasketa erlijiosoak egitera bultzatu zuten. Xabierko Frantziskok bere bidaia ebanjelizatzaile guztiak Portugaldar banderapean egin zituen. [aldatu] Pariseko ikasketak 1524an, Frantzisko Xabierkoak Paris-eko, Sorbona unibertsitatera joateko erabakia hartzen du. Aurretik nafar hiri ezberdinetan ikasketak burutu zituelarik, Iruñean amaituaz. 1525ko irailean Parisera doa, eta han bere lagun-mina izango zena topatuko du bigarren aldiz: Loiolako Inazio, etorkizunean San Inazio Loiolakoa. Parisko garai zail eta gogorretan Inazio Loiolakoak ez zuen inoiz Frantzisko Xabierkoa bere buruz bakarrik utzi eta beti lagundu zion, adibidez, Xabierrek arazo ekonomikoak izan zituenean. Han osatuko da, beste bost adiskiderekin batera, Jesusen Lagundiaren enbrioia izango zena. 1534ko abuztuaren 15an, ikasketak bukatu ostean, karitate eta kastitate zina egin zuten, Lur Santura bidaiatzeko hitza ere eman zutelarik. Hau dena Montmartre paristar elizan gertatu zen. Frantzisko Parisen gelditzen da Teologia ikasten beste bi urtez, Inazio Loiolakoarekin Gogoeta Espiritual batzuetan parte hartu ondoren. 1537an berriz ere Inazio Loiolakoarekin elkartzen da Italiara bidaiatzeko. Erroman, Lur Santura joan baino lehen Paulo III.a Aita Santua bisitatzen dute bere bedeinkapena eskatzeko, baina bidaia hau bertan behera geldituko zen Venezia Turkiarekin gudan hastean. Biak Veneziara ailegatu eta ekainaren 24an Frantzisko Xabierkoa apaiztu egin zen. Euren Veneziako egonaldian, itsasontziaren zain zeudela, bere adiskideekin batera inguruko herrietan predikatzen ibiliko da. Bidaiaren atzeratzea zela eta, Erromara itzuli eta beren burua eskaintzen diote Aita Santuari, berak nahi duen herrialdera bidal ditzan. Handik Lisboara zuzentzen da 1540an, bere bizitzako aldi garrantzitsuena hasteko: misiolariarena. Portugalerako bidaia, Pedro Mascareñas Erroman zegoen portugaldar enbaxadorearen eskaerari zor zaio. Enbaxadore honek Portugaleko Joao I.a erregearen izenean honako hau eskatu zion Inazio Loiolakoari: Bere gizonetako batzuk Sortaldeko Indietara bidal zitzan. Bidaia honetarako, Aita Santuak Frantzisko Itsaso Gorria, Pertsiar Golkoa eta Ozeaniako, eta Gangeseko bi ibai-ertzetako ordezkari izendatu zuen. [aldatu] Bere misio bidaiak Lisboarako bidaia lurrez egin eta Azpeitian geldialdia egin zuen (Gipuzkoa), Inazio Loiolakoaren gutunak bere familiari emateko. Lisboan denbora batez egon ziren, Frantzisko Indietarako ordezkari izendatzeko lain. Aldi horretan hiriko txiroei ebanjelioa gelditu gabe predikatzen igaro zuten. 1541eko apirilaren 7an, bere 35. urtebetetzean, espedizioa itsasoratu eta abenduaren 22an Mozambikera ailegatu zen. Han hurrengo urteko otsailera arte gelditu zen. Egonaldi hartan ospitalean lagundu eta beltzei ematen zitzaien tratuaren errealitateaz ohartzen da, honek bere lehenengo salaketak eragingo zituen. Melinde eta Sokotoran zenbait geldiune egin ostean, Goara ailegatuko da (India Portugaldarraren hiriburu izango zena) 1542ko maiatzaren 6an. Juan Barros-en katekismoan oinarritutako testu bat prestatu eta argitaratu zuen, eta hirian zehar dotrina katolikoa predikatzen hasiko da, denbora berean hilzorian daudenei lagundu, presoak bisitatu eta behartsuei laguntza eskainiz. Hurbilketa sakonago bat lortu nahian herrialdeko hizkuntza ikasten du. San Pauloren mintegiaren zuzendari-lanari ezezkoa eman ondoren, 1542ko urrian Peskeria Uharteetara joateko asmoarekin itsasoratzen da, han urtebetez egongo delarik. Parava indiarrak ebanjelizatu eta Tuticorrin, Trichendur, Manapar eta Combuture hirietan barna ibiliko da. Eskualde honetako pagodak bizileku zituzten Brahmanen etsaigoa aurkituko du. Tamilera ikasi ondoren, zerua eta infernuari buruzko hitzaldi bat eta testu kristauen itzulpenak egin zituen hizkuntza horretan. 1543ko azaroan, Micer Paulo eta Mansilla bere adiskideekin elkartuko da Goan eta hiri honetako Juan de Alburquerque gotzainarekin elkarrizketatuko da misiolarien eskean. Gotzainak sei apaiz igorri zituen lan horretarako. Lagun berriekin berriz ere Peskeria uhartera itzuliko da. Bidaldi denboran zenbait gutun idatziko ditu bere Erromako lagunei, hauetan honakoa dio: Peskerian kide bat lurralde izendapen sistemaren ordezkari izendatzen du; honek zereginaren inguruko guztiaren berri eman behar zion. Lurraldea antolatu ostean, Manapar eta hegoaldeko eremura doa. Makuekin hilabeteko egonaldia egiten du, 10.000 gizon-emakume baino gehiago bataiatuz. 1544. urtean zehar, hogeiren bat ebanjelizazio bidaia burutzen ditu. Zeilango kristauen hilketen albisteen aurrean, Frantzisko Goara doa eta agintariarekin hitz egiten du, Jafnapatan erregeak kristauen aurka eginiko ekintzak zigortzeko bidali behar ziren gudarosteekin bat egin dezaten. Hainbat arrazoiengatik ekintza hori ez zen inoiz gauzatu. 1545an Moluka uharteetara joango da Juan Eiroren konpainiarekin, handik gutxira Malakara iritsiz. Hiru hilabetetan Frantzisko Xabierkoak bertako hizkuntzaren oinarri bat ikastea lortzen du eta lekuko kulturarekin hartu-emanetan jarriko da; jende jakintsuaren laguntzaz, dotrina kristauaren testuen oinarrizko zatiaren itzulpena egingo du bertako hizkuntzara. Urte honetan Portugalgo erregeari Bere Maiestatearen ofizialek ezartzen dituzten laido eta injustiziei"" buruz idatziko dio. 1546ko urtarrilean, Amborio eta Ternate uharteetara joateko asmoz itsasoratuko da, Jesusen Lagundiko katekistentzako argibideak prestatu ondoren. Hilabete eta erdi igarota bere helmugara iritsi zen. Eskualdeko hainbat uhartetatik ibiliko da eta Baranulan (Ceran), tradizioak dioenez, ekaitz batean galdutako gurutze bat itzuli zion karramarro batek. Ekainean Ternate-ra ailegatu zen, gune komertzial aberatsa espezieetan eta portugaldar azken jabetza; han hiru hilabetez egon zen. Handik Moro uharteetara joan zen, hiru hilabeteko egonaldia eginez. Moro uharteetatik Cochinera bueltan bidaiatzen du, 1548ko urtarrilaren 13an iritsiko delarik. India eta Moluka uharteetan ezarritako misioen berrantolatze eta gainbegiratze lanak egin ondoren, nahigabeturik sentitzen da hauek jasandako narriadurarekin, bere gutunetan erakusten duen moduan, horregatik Cosme de Torres eta Juan Fernández bere adiskideekin Japonia aldera ateratzen da, 1549ko Erramu igande batean, abuztuaren 15erako japoniar lurretara ailegatuz. Kagoshiman lur hartzen dute, orduko Hegoaldeko Japoniar erresumaren hiriburua. Hiri honetan urtebetez egon zen eta japoniar lurretan bi urte eta hiru hilabetez. Bere adiskide Pablo de Santa Fe-ren laguntzaz japoniar lurraldeak ebanjelizatu eta Fede artikuluen Aldarrikapena lanaren itzulpenak burutu zituen, hauek buruz ikasi eta bazter guztietan errezitatzen zituelarik. Oinezkoen galderei erantzuteko itzultzaile batez baliatzen zen. Misioaren porrotaren aurrean, eskualde hartako erregearekin elkarrizketatzea pentsatu zuen, hau katolizismora bilakatuko balitz, herria ere hala bilakatuko zen itxaropenez. 1550an asmo horrekin iparralderantz zuzendu zen. Hirado-n kristau kolektibitate txiki bat sortu zuen. Yamaguchira iritsi zen, gero Sakaira eta azkenik Meaco-ra, non bertako erregeak harrera egin ziezaion saiatu zen, lortu gabe. 1551ko irailean, Bungo printzeak deitzen du, uharteetara predikatzera joateko baimena emanaz. Hilabete bat geroago eta zenbait konbertitu utzi ondoren, Xabierko Frantzisko Indiara itzultzen da entzundako albisteek larrituta. Itzulerako bidaia Diego Pereirak gidatutako Santa Cruz ontzian egin zen, eta honek Portugalgo erregearen izenean bake negoziazioak bideratzeko enbaxada bat antolatzeko ideia eman zion Frantzisko Xabierkoari. Malakara ailegatzean, Indian Portugaldik independentea den probintzia jesuita izendatu dela jakinarazten zaio eta bera dela herrialde hartako probintzial edo arduraduna. 1552ko urtarrilaren Cochinera iritsi zen eta otsailaren 18an Goara. Misioetako arazo batzuk konpondu eta Txinarako bidaia prestatu ondoren, apirilaren 14an herrialde hartara abiatzen dira. Abentura honetan Gago aita, Álvaro de Ferreira anaiak, Antonio de Santa Fe (txinatar jatorrikoa) eta Cristóbal deituriko indiar morroia ditu bidelagun, eta Pereidak gidatutako Santa Cruz itsasontzian itsasoratzen dira. Malakara ailegatzean, Mares itsasontziaren Alvaro de Ataide kapitainarekin arazoak dituzte. Arazo hauengatik bidaia bi hilabetez atzeratzen da eta Pereida ontziaren gidaritzapean jarraitzeko aukera eragotzi egiten da. 1552ko abuztuaren amaieran Shangchuan uhartera heldu ziren. Uharte hau txinatar eta portugaldar merkatarien bilgunea zen. Ezkutuan kontinentean barneratu behar dituen txinatar itsasontziaren zain egoten dira. Urte hartako abenduaren 3an gaixotu eta hil zen Xabierko Frantzisko, 46 urterekin. Kondairaren arabera, Xabierko Frantziskoren hil aurreko azken hitzak bere ama hizkuntzan izan ziren, euskaraz. Bere gorpua Goara eraman zuten, 1554ko udaberrian heldu zelarik, bertan lurperatzeko. [aldatu] Heriotza 1553 urtean Frantziskoren gorpua Goara (India) eraman eta bertan hobiratu zuten Bom Jesus basilikan. Beirazko hilkutxan sartua dago eta gorputza ustelgabea du, santutasun seinale. 1622ko martxoaren 12an Gregorio XV.a aita santuak Inazio Loiolakoarekin batera santifikatu zuen. [aldatu] Kanonizazioa, zaindaritza eta jaiak 1622. urtean Gregorio XV.a Aita Santuak kanonizatu zuen Inazio Loiolakoa, Santa Teresa Jesuskoa, San Isidro eta Filipe Nerirekin batera. Honako leku eta erakundeen zaindari edo patroi izendatua izan da: San Frantzisko Xabierren eguna Abenduaren 3a da, santu euskalduna egun honetan zendu baitzen. Gaur egun, martxoko lehen asteburuetan Xabierko Gaztelura erromeri jendetsuak egin ohi dira urtero, Xabierraldiak izenaz ezagutzen direnak, ohitura herrikoi honek jarraitzaile ugari ditu, batez ere Nafarroan. [aldatu] Ikonografia eta margolanak Lan askok irudikatu dute Indietako Apostulua bai margoetan bai eta eskulturan. Murillo, Rubens, Van Dyck, Lucca Giordano eta Goya bezalako artista ospetsuek beren isipuekin Xabierko Santua betikotu dute. XVI. mendetik aurrera Xabierko Frantzisko, lur jentil edo paganoetara doan misiolariak jarraitu beharreko ideala irudikatu zuen. Honek pertsonari buruzko idazlan ugari eta oparoak eman ditu. Mota guztietako idazlanak, bereziki epistolarra, Jesusen Lagundiko kideek jarraitu beharreko adibide gisa jarri baitzuten. Xabier izan zen Goan lehendabiziko apaiztegia ezarri eta bertakoak apaizteko bokazioa bultzatu zuena, honekin batean katekizazio zuzena eta testu liturgikoak tokian-tokiko hizkuntzarako itzulpenak proposatu zituen. Xabierko Frantziskoren idatzitako lana bere kide eta ebanjelizazio arduradunekin izandako gutunen elkar trukean oinarritzen da. Katixima Txikia (1542), Katixima Handia (1546) eta Jesusen Lagundiaren katekistentzako argibidea (1545) bezala ezagutzen diren idazlan txikiak badaude.","Frantzisko Xabierkoa, benetako izenez Frantzisko Jatsu Azpilikueta, (Xabier, Nafarroako Erresuma, 1506ko apirilaren 7 - Shangchuan uhartea, Txina, 1552ko abenduaren 3) santu nafar euskalduna zen, San Inazio Loiolakoarekin batera Jesusen Lagundia sortu zuena eta misiolari izandakoa India, Malaysia, Txina eta Japonian. Arrazoi honengatik Indietako Apostolua ezizena ezarri zioten. Eliza katolikoak San Frantzisko Xabier izendapenez santifikatu zuen. Nafarroako eta Euskal Herriko zaindaria da eta abenduaren 3an ospatzen da bere eguna. Euskararen santu ofiziala ere bada, Euskararen Nazioarteko Eguna (ENE) abenduaren 3an baita." eu,3b567b1bf3bc4b49d50577c2e11029af,"[aldatu] Ezaugarriak Ezaugarri nagusia martsupio izeneko poltsa antzekoa da, sabelaldean kokatua eta aurrerantz irekia, non kume jaio berriak sartu eta leku batetik bestera garraiatzen dituzten . Barruan lau titi daude eta hortik kumeak elikatzen dira. Kumeak jaiotzean 3 cm luze dira. 12 edo 18 hilabete irauten du, amaren esnea edoskitzen. Orokorrean,Macropolido familiako kide handienak bakarrik ezagutzen dira kanguru gisa, baina berez talde taxonomiko horretako guztiak lirateke. Gizakia baino garaiagoak dira, atzeko hankak oso indartsu eta luzeak dira eta aurrekoak baino garatuagoak daude. Honek, 9 m baino gehiagoko jauziak egiten laguntzen dio. Buztana, luzea eta nahiko gihartsua, kanguru handi batean 1,5 m luze da eta orekatzeko erabiltzen dute jauzi egitean. Burua txikia dute, ardi baten itxurakoa eta belarriak handiak. Erdiko ebakortzak, goikoak zein behekoak, oso handiak dituzte. Atzeko hankeko bigarren eta hirugarren behatzak larru berdinarekin lotuta daude baina azkazal bananduekin. Honek, ilearen garbiketarako “orrazi” erabilgarri bat eratzen du. Larrua gogorra eta ilez estalita dago, normalki marroia da baina batzuetan zuria, grisa edo horixkak izan ahal dira. Estepa, baso-soilune eta lautada irekietan bizi dira, Dendrolagus generokoak izan ezik, hauek zuhaiztarrak baitira. [aldatu] Historia Australia kanguruen mundua da. Kanguruak armarri nazionalaren zati dira , tribu indigena gehienen animalia totemikoak dira eta gainera, koalarekin batera Australiak sinbolo gisa esportatzen duen irudia da. Kanguru batzuk basamortu erdian bizi diren bitartean, beste batzuk baso hezeetan daude. Lehen aipatu bezala, gehienak belarjaleak dira, nahiz eta espezieren bat intsektuetaz ere baliatzen den elikatzeko. Australian soilik aurkitzen direnez, zibilizazio europarrean berandu ezagutu ziren kanguruak. 1629an Francisco Pelsaert holandarra, ""Batavia"" itsasontziarekin Wallaby (Mendebaldeko Australia) uhartera heldu zen. Holandar honen bidaia historiara hiru arrazoirengatik pasa zen: XVII. mendean zehar katu, txakur, erbi edo arkume arraroei buruzko esamesak zabaldu ziren, baina 140 urte igaro ziren beste nabigazio istripu bat gertatu eta ondorioz europarrek kanguruak behin-betiko aurkitu aurretik. James Cook kapitainaren agindupean zegoen ""Endeavour"" itsasontzia 1770. urtean iritsi zen Australiara eta bere tripulazioak hiru hilabetez bertan egon behar izan zuen. Denbora horretan zehar idatzi zuen Cookek animalia batzuei buruz. Bere esanetan, atzeko hanken gainean korrika eta saltoka mugitzen ziren eta gainera, ez zuten animalia europarren antzik. Animalia hauen tamaina handia ere azpimarratzen zuen. Cook izan zen Kangaroo izenez deitu zien lehena indigenen izendatze ez oso argian oinarrituz . Urte gutxi batzuk beranduago, lehen aldiz Ingalaterrara eraman ziren animalia honen hainbat espezie George III.a erregeari oparitu asmoz . 1794an ugaldu ziren Australiatik kanpo lehenengo aldiz. [aldatu] Kanguruen sailkapena Kanguruen familiaren barnean hiru azpifamilia bereiz daitezke beraien ezaugarriak direla eta. Arratoi kanguruek bere itxurarekin familiako handiek jarraituko zuten bide ebolutiboa erakusten dute. Antzinean oso ugariak ziren, gizakiak eramandako azeri eta katuen presentzia jasan behar izan dute, espezie batzuk desagertzeraino. Oihan tropikala izan ezik Australiako biotopo guztiak populatzen dituzte eta belarrezko kabi eta beraiek eraikitako lurrazpiko gordelekuetan gordeta denbora asko pasatzen dute. 5 generotan taldekatutako 8 espezie daude: Wallabyak, kanguru handiak eta kanguru zuhaiztarrak Grzimekek 11 generotan taldekatzen ditu eta Frith eta Calabyk 13 generotan. Azken autore hauen sailkapena ondorengoa da: [aldatu] Kanguru gorriaren mundua Kontinente australiarraren mapa arretaz begiratuko bagenu kanguru handien barreiadura ondo definitutako hiru taldetan banatzen dela ikusiko genuke. Kanguru gorriak kontinentearen bihotzean daude, grisak hegoaldeko eta ekialdeko zonalde hezeetan eta wallaroo edo euroak leku guztietan pixka bat. Autore batzuek hiru espezietan banatzen dituzte (Megaleia rufa edo Macropus rufus, Macropus giganteus eta Macropus robustus), baina beste batzuk superespezieak direla baieztatzen dute eta espezie gehiago bereizten dituzte. Honela egiten dute Frith eta Calaby-k: Kanguru grisak landaredi askoko zonaldeetan eta euroak zonalde harkaiztsu eta menditsuetan aurkitzen diren bezala, kanguru gorriak lautada irekietan egoten dira. Europarren etorreratik kanguru gorriaren mundua handiagoa da, basoen ebakitze, landareen erretze sistematiko eta untxien ugalketaren ondoriozko estepa eta bazkalekuen basamortuetarako eraldaketa izan dira honen arrazoia. Hau kanguru gris eta wallaby espezie anitzen kalterako izan da. Hala ere, ezin pentsa genezake ganadu eta gizon zuriaren ohitura suntsitzaileak onuragarriak izan direnik kanguru gorrientzat. Abeltzain gehienak eskopeta bat eramaten dute kotxean, urak untxiak hiltzeko pozoinduak egoten dira, animalia basatien lekualdaketa ohiturak eragozteko harresi eta alanbradak daude, zonalde asko betirako degradatu edo suntsituak izan dira eta kanguruek behar duten belarra mantentzeko ere ez dira gai, granjetako txakurrak harrapari beldurgarriak dira… Belar motza, babespea eta ura kanguru gorriaren munduaren ezinbesteko osagaiak dira. Hori dela eta, bere barreiadura zonaldea oso handia bada ere (etenik gabeko bi milioi km² baino gehiago) bere dentsitatea leku batetik bestera aldakorra da. Oro har, zonalde hezeetan lehorretan baino ugariagoa da, basamortu hutsean aldiz ez dira hain ohikoak. Kanguru gorrien dentsitatea aldakorra da leku berean urte sasoi batetik bestera, hala ere, ezin aipa genezake migraziorik. Norako zehatzik gabeko nomadak dira, bazkaleku onen bila ibiltzen dira eta leku batetik bestera kilometro asko egiteko gai dira belar berriaren bila. Ehundaka eta milaka kanguru biltzen dira puntu berde hauetan eta honek bi okerreko sinesmen sortu ditu: kanguruak suntsitu beharreko izurri bat direla eta talde oso handietan bizi direla. Bazkaleku berde eta freskoak bilatzen badituzte ere eta egun bero eta lehorrenetan ureztatutako baratzetan sartzen badira ere, kanguru gorriek ur gutxi behar izaten dute. Ez da bere beharrei buruzko ikerketa sakonik egin, baina bere gernu kontzentrazioa euroena baino handiagoa da eta basamortuko ugaztunenen antzekoa. Honek, muturreko lehorteko giroetara eboluzionatu duela adieraz lezake. [aldatu] Eguneroko bizitza Gaueko animaliatzat jotzen den arren, kanguruari eguneko argiak baino gehiago eragiten dio tenperaturak. Australiaren bihotzean bero sargoriari aurre egiteko, iluntzen duenean irteten dira ura edan eta gau osoa bazkatzen igarotzeko berriro bere eguneko babeslekura itzuli aurretik. Baldintza klimatikoak hain gogorrak ez diren garaietan, egunez zein gauez ikus daitezke kanguru aktiboak . Klima lehor eta beroetara egokituta dauden animaliez sarritan aurkakoa pentsatzen den arren, kanguruek itzala bilatzen dute eguneko ordu beroenak igarotzeko . Sastraka baten babesean, hondarra zulatzen dute ohe moduko bat egin arte eta ondoren, bertan etzaten dira atseden hartzera. Lozorro garaietan ere taldeko kide bat beti zainketa lanetan gelditzen da. Bestalde, lozorroa ez da jarraia izaten. Noizbehinka kanguru bat altxa, bere ingurua miatu eta burua altxatzen du haizea arnasteko berriro etzan aurretik. Beste batzuetan, jauzi txikien bidez gertuen duen itzalera hurbiltzen da, bertan ohe berri bat eraikiz eta ordura arte ohe izandakoa ahaztuz. Zainketan dagoen kanguruak edo taldeko beste kideren batek atseden orduetan edo elikatzen ari direnean ustezko etsairen bat atzematen badu, besteei jakinarazten die segituan. Entzumenak ikusmenak baino garrantzi handiagoa du zainketa lanetan eta badirudi arrak emeak baino izutiagoak direla orokorrean. Alarma kasuetan, ar zein emeek eztul ozen bat botatzen dute, arrek borroka egiten dutenean entzuten denaren oso antzekoa. Orduan taldearen barreiatze desordenatua gertatzen da. Kanguruek jauzika egiten dute ihes . Bere ezohiko anatomiak bere lokomozioa ere nahiko berezia izango dela adierazten du. Bere atzeko gorputzadarrak eta buztana erabiliz, kanguru handi batek 9 metro luzerako eta 3 metro altuerako jauzia egin dezake. Ihesaldi etsitu hauetan lortzen den abiadura 50 km/h-ko izatera iritsi daiteke. Hala ere, abiadura hau minutu bakar batzuetan bakarra mantendu dezakete . Taldearen desplazamendu normaletan abiadura 13 km/h-koa izaten da orokorrean eta jauziak 2 metro ingurukoak. Bazkatzen ari diren bitartean desplazatu egiten dira, baina oso astiro, makurtuta, aurreko hankekin lurra ukituz eta tarteka, gorputzaren pisua buztanaren gainean jarriz atseden hartzeko. Buztanak halaber, hankekin batera, tente dagoenean oreka mantentzen laguntzen dio. Isatsak lokomozioan garrantzi handia duen arren, kanguruak berau gabe ere jauzi egitera egokitu daitezke. Jauzikako desplazamenduak eta tente mantentzeko ohiturak, jaten edo zainketan ari diren bitartean, kanguruak bizi diren habitat lau eta biluziarekin erlazionatuta daude. Toki oso lehorretan bizi diren arren, kanguruek ez diote urari beldurrik eta askotan hartzen dute bainua aukera hori ematen dieten zooetan. Txakurrak atzetik jarraika dituztenean ere uretan murgildu ohi dira. Oso animalia txukunak dira eta egunaren zati bat ilea garbitzeko erabiltzen dute. Horretarako, orrazi moduan atzeko hanken bigarren eta hirugarren behatzak erabiltzen dituzte eta hauek iristen ez diren lekuetan, aurreko hanken bost behatzak. [aldatu] Ugalketa portaera Zonalde hezeetako kanguruek zonalde lehorretakoek baino lehenago eskuratzen dute heldutasun sexuala, batez ere emeen kasuan, arrak erregularragoak baitira. Populazio baten barnean kide goiztiarrenek 20 hilabetetatik aurrera lortzen dute heldutasuna, atzeratuenek aldiz, denbora horren bikoitza edo gehiago behar dute. Kasu guztietan, lehorte luzeek heldutasuna atzeratzen dute, agian garai hauetan elikadura ez delako behar adinakoa . Arrak araldi edo altan dagoen emea bere usainarengatik ezagutzen du. Ernalketa gertatu aurreko bi orduetan, emeari atzetik jarraika hasten zaio, soinu ahulak igorriz eta buztanetik heltzen saiatuz. Emea inguratuta sentitzen denean arra beldurtzeko soinu larri bat igortzen du, baina honek arra gehiago berotzen du. Azkenik, emeak aurreko hankak lurrean jarri eta jarrera otzan bat hartzen du arrari ernalketarako prest dagoela adieraziz. Oro har, 15-20 minutu irauten du honek eta emeak ematen dio bukaera. Beti gertatzen ez den arren, sarritan bikote bila dabiltzan arren artean liskarrak sortzen dira. Liskar hauetan aurreko hankekin elkar heltzen dira eta jauziak ematen dituzte atzeko hankekin aurkariaren sabela zauritu nahian. Odol asko isurtzen den borroka gupidagabeei buruz kontu asko entzuten diren arren, kanguru ar batek beste bat hil izanaren kasu bat besterik ez da ezagutzen eta hau kautibitatean izan zen non galtzaileak ez zuen ihes egiteko aukerarik izan. Jarrera bortitz hau beste etsai batzuen aurrean ere ager dezakete, hala nola, txakur edo gizakiarekin. Beraz, zirku askotan kanguruek euren aurreko hankekin “boxeatu” egiten dutela dioen baieztapenak ez du inongo oinarririk. Kanguru espezie desberdinen haurdunaldi denbora 30-40 egun artekoa da eta kanguru gorriaren kasu konkretuan 33 egunetakoa. Hala ere, hilabeteetan arrekin kontakturik eduki gabeko emeek erditu izanaren berriak entzun ziren denbora askoan zehar. 50 urtetako behaketen ondoren, orkatz, azkonar eta lepahoriek bezala kanguruetan ernaldutako arrautzak emearen umetokiaren paretan ezartzeko denbora aldakorra behar duela konturatu ziren. Fenomeno hau “ezarketa atzeratu” gisa ezagutzen da. Gaur egun badakigu kumearen jaiotza gertatu eta egun gutxitara, kanguru ama berriro haurdun geratzen dela. Hala ere, ernaldutako obuluaren garapena ez da emango jaiotako kumea amaren poltsatik kanpo bizitzeko gai ez den bitartean. Beraz, eme bat aldi berean poltsatik kanpo bizi den kume bat zaindu, poltsaren barnean beste bat mantendu eta obulu ernaldu bat izateko gai da. Kanguru emea haurdun dagoenaren seinalerik ez da egongo. Ama poltsa martsupiala garbitzen hasten denean konturatuko gara erditzea gerturatzen ari dela. Kanguruek poltsa hau aurrerantz irekita dute barnean lau titimuturrekin, hauetatik bik etengabe esnea ematen dutelarik. Haurdunaldiaren erdialdera poltsa geruza ilun batez estaltzen da eta erditu aurreko 24 orduetan emea bizkarraren gainean etzaten da burua poltsaren barruan sartuz garbitzeko. Momentu hau hurbildu ahala, garbiketa lana azkarrago eta urduritasun handiagoarekin hasten da egiten, ordura arte garbiketatik at utzi dituen zonalde urogenital, bular, oinazpi eta buztanaren hasiera ere barne hartuz. [aldatu] Jaiotza XIX. mendean John Henderson-ek kanguru txiki bat bere amaren poltsan ikusi zuenean lehen aldiz, martsupialen ugalketari buruzko fantasiazko teoria bat garatu zuen. Bere esanetan, poltsa umetoki ireki bat da non haurdunaldia beste ugaztun batzuetan bezala gertatzen den. Umetoki ireki honen barnean bi bular daude eta kanguruak fetu bakarra sortzen du. Gaur egungo ezagupenekin, Henderson-en ideiak (indigena australiarren berdinak zirenak) irribarre bat sortarazten diguten arren, ez direla erabat zentzugabeak esan genezake. Kanguruak 0,75-1 gramo artean pisatzen ditu jaiotzean, hau da, bere amak baino 30.000 aldiz gutxiago gutxi gorabehera. Ez du ilerik, begiak eta belarriak ondo eratu gabe daude eta atzeko hankak ez dira aurrekoak baino luzeagoak; garapenaren lehen faseetan dagoen ugaztun baten fetua dirudi. Hala ere, poltsa martsupialaren barruan dago, bere amaren titi mutur bati hain gogorki helduta ezen bananduz gero odol tanta txiki batzuk sortzen baitira. Baina nola heltzen da jaioberria bertaraino? Jaiotza oro abentura miragarri bat bada, martsupialena are eta miragarriagoa da.Oso txikiak izanik, lehen begirada batean edozein mugimendu koordinatu egiteko gauzeztanak dirudite, baina amaren poltsara heldu eta bertan babesteko gai dira jaio orduko. Denbora askoan zehar, zientzialariek amak ahoarekin hartu eta poltsa martsupialean sartzen zuela uste izan zuten. Gero, Sharman eta Frith-ek kanguru gorri baten jaiotza filmatu zuten misterioa bertan behera utziz. Usaimenaren laguntzaz, gainerako zentzumenen organoak ez baitira oraindik funtzionalak, zilborreste zati bati lotuta dagoen kanguru gaztea bere bizitzako bidaia garrantzitsuena izango dena egiten hasten da. Emearen sabeleko ileari helduta igotzen da narrastien mugimenduak imitatuz eta 3 minuturen buruan heltzen da poltsaren ertzera. Behin barrura sartuta, titi mutur batetara lotzen da eta hau ez du askatuko 200 bat egun beranduago poltsa uzten duen arte. Kanguru gorri jaioberriek aurreko hankeko bost behatzak azkazal indartsuekin ondo garatuak dituzte. Atzeko hankeko lau behatzek aldiz ez dute azkazalik. Horregatik, kumeak aurreko hankak bakarrik erabiltzen ditu poltsara igotzeko. Badirudi emeak kumeari poltsara heltzen laguntzen diola batzuetan, baina kanguru txiki bat jaio eta titi muturrera bakarrik heltzeko gai da amaren laguntzarik gabe. Lehen kumearen igoera amak seinalatutako aztarnari jarraituz egiten zela uste zen, seguruenik erditzearen aurretik eta ondoren amak sabelaldea mihiarekin garbitzearen ondorioz. Ia beti kume bakarra jaiotzen da. Hala ere, Londoneko zooan behin baino gehiagotan jaio izan dira bikiak zein hirukiak. Filadelfiako zooan, bikiak izan zituen ama batek kumeetako bat poltsatik kanpora jaurti zuen bestea bakarrik haziz . [aldatu] Hazkuntza Jaiotzaren ondoren, amak ordubete inguruz odola miazkatu eta garbitzen jarraitzen du. Bere kumeaz ahaztu dela dirudien arren, egunean hainbat alditan garbitzen du poltsa bere hazkuntzan zehar. Kanguru gazteak ez du ilerik izango eta hori dela eta, amak ez du berarekiko afekturik erakusten. Aitzitik egoera hau erabat aldatzen da txikiak, jadanik ilez erabat estalita dagoenak, lehen aldiz poltsa uzten duenean minutu batzuetarako. Hau 190 egunetara gertatzen da gutxi gorabehera. Adin honetatik aurrera, kanguru gazteak poltsako egonaldiak kanpoko egonaldi gero eta luzeagoekin txandakatzen ditu. Taldea lekuz aldatzera doanean edo arriskuren bat sumatzen dutenean, amak kumeari deitzen dio eta hau jauzika hurbildu eta amaren poltsan sartzen da. Kumeak buruz egiten du salto poltsara, behin barruen dagoelarik bira oso bat ematen du burua eta aurreko hankak kanpoan dituela geratuz. Txikia galduz gero garrasi ozen bat botatzen du. Garrasi hori amaren poltsan zegoelarik ere botatzen zuen, baina orduan ez zuen inongo erreakziorik sortzen amarengan. Oraingoan aldiz, ez amarengan bakarrik baizik eta taldeko eme guztiengan izango du eragina. Ohikoa izan ohi da baita ere kumea galdu duen amak oihu boteretsuen bidez deitzea eta alde batetik bestera korrika hastea bere bila. Kanguru gorriak 235 egun inguru dituenean, 3 eta 4 kilo artean pisatzen ditu eta behin betiko utziko du poltsa . Hau aldakorra da kanguru espezieen arabera. Oraindik ere, bere amak berriro erditu eta poltsan kume berri bat duen arren, kanguru gazteak bularra hartzen jarraitzen du eta horretarako, buru poltsan sartzen du titi muturraren bila. Kanguru batentzat, poltsan 2 edo 3 kiloko kume bat eramatea antilope edo tamaina handiko beste belarjale batentzat haurdun egotea bezain deserosoa eta arriskutsua da. Mugimenduak zaildu eta ihesaldia mantsotzen baitu. Aitzitik, haurdun dagoen gazela batek gepardo bat jarraika duenean “gehiegizko pisu” hori utzi ezin duen bezala, kanguruak bere kumea alde batera utz dezake ehiztariak bere txakurrekin jarraika baditu. Oro har, mugimendu azkarrekin kumea poltsatik atera eta kanpora jaurtitzen duen kanguru ama bere bila itzultzen dela uste da, baina errealitatea gordinagoa da kume gizagaixoarentzat. Lasterketa gori-gori dagoenean oso zaila da gerora amak kumea utzi duen lekua aurkitzea. Normalean, hau bere gisara bizitzeko nahikoa handia da bere ama itzuli bitartean, baina biluzik dauden txikiek ez dute poltsatik kanpo bizirauteko inongo aukerarik. Batzuetan ihesaldiak ama kumearengandik hainbat kilometrotara eramaten du, honek elkarketa ia ezinezko bihurtzen du eta baita kumearen biziraupena ere nahiz eta hau handia izan. Hain zuzen ere, inoiz ez dira kanguru txiki bakartiak ikusten. Askotan kanguru gaztea poltsan sartzen saiatzen da horretarako handiegia denean. Kasu horietan, amak aurreko hanketatik helduz galarazten dio. Edoskitzeak kumeak urtebete egin arte irauten du. [aldatu] Ardien eragina kanguru populazioan Australiako larreak ardien abeltzaintzarako erabiltzen hasi zirenean arazoak sortu ziren abeltzain eta kanguruak babestearen alde zeudenen artean. Azken hauek, martsupialek ardiekin lehiatuko zirela uste baitzuten bazkaleku horiengatik. Aitzitik, arazo hau konplexuagoa da, ardi eta kanguruen elikadura, landareak lortzeko modua eta aprobetxamendua ere kontutan hartu behar baitira. Kanguru gorriaren urdailean materia berdea aurkitu izan da eta badirudi belar motz eta freskoa bakarrik kontsumitzen dutela. Eskualde oso lehorretan ere belar berdea aurkitzeko gai dira. Ardiak aldiz beste landare batzuetaz elikatzen dira, ez dira hain selektiboak. Gainera, ardien hazkuntza laburragoa izanik eta bikien kasuak ere ugariagoak, zonalde lehorrenetan kanguruen ugalketa azkarragoa da lehen aipatutako ezarketa atzeratu fenomenoari esker. Lehorte gogor baten ondoren, ardiek hurrengo araldira arte itxaron behar dute ugaltzeko, martsupialak aldiz, momentuan ugaltzen dira. Frith eta Calaby-k kanguruaren aldeko eta aurkako kanpainen arinkeriak salatu dituzten arren, beraien ustez animalia hauen elikadurari buruzko ikerketa gutxi egin baitira, gaur egun gai honi buruz gauza dezente dakizkigu. Esaterako, Amphipogon cariginus ardiek jaten duten eta kanguruek gutxiesten duten belarra da, Themeda australis aldiz, martsupialek oso estimatua den arren ardiek ez dute gustuko. Bai ardiak zein kanguruak, muturreko egoeratan bizitzeko gai dira. Lehortearen gogortasunari aurre egiteko kanguruak dituzten mekanismoak oso espezializatuta daude. Txakurrek bezala bero egiten duenean arnasoska egiten dute freskatzeko eta aurreko hanka, beso eta bularra miazkatzen dira, listua lurrintzean bere larruko tenperatura jaisteko. Kanguru eta ardien arteko borroka honetan beste aurkikuntza garrantzitsu bat kanguruak muskulu proportzio handi batez eratuta daudela da, hau da, ganaduak baino proteina jangarri gehiago dituzte . Kanguru baten gorpuak�%52ko masa muskularra du, txerriarenak�%32 edo ardiarenak�%27 besterik ez duenean. Hala ere, kanguruaren haragia ezta giza kontsumorako erabili ohi, ganadu eta txakurren elikadurarako baizik. Kanguru asko ganaduari leku gehiago utzi edo bere haragia edo larrua saldu ahal izateko pozoinduak edo tiro bidez erahilak izan diren arren, kanguru espezie batzuk soilik daude desagertzeko zorian. Kanguru handiak aldiz, hain ugariak dira zonalde batzuetan non zalantzarik gabe edozein sarraski kanpainari aurre egiteko gai izango liratekeen hurrengo urteetan. [aldatu] Kanguruen berezko etsaiak Gizakia eta bere animalien etorreraren aurretik kanguru handiek ez zuten harraparirik, otso martsupialak ere ezin zezakeen sasoi ertainean zegoen kanguru bat harrapatzearekin amets egin. Egoera horretan, baldintza klimatiko eta landarediaz gain gaixotasunak bakarrik muga zezaketen kanguruen populazioa Australian. Lehenengo giza biztanleen etorrerak egoera hau aldatu egin zuen. Ez zuzenean lehenengo gizon australiarrek, hauek ehizarako arma eta teknika primitiboak erabiltzen baitzituzten, baina bai martsupialentzat harraparia izango zen lehen animalia sartzeak, txakurra. Hau da hain zuzen ere, dingoa (Australiako txakur basatia) bertara heldu ziren lehen gizonek ekarri zuten txakurraren forma basatia dela azaltzeko erabiltzen duten teoria . Dena dela, dingoa harrapari australiar garrantzitsuena da eta martsupialen populazioaren erregulazioan paper garrantzitsua dauka. Frith eta Calabyk diote nahiz eta inoiz ez duten ikusi, ziur daudela dingoek kanguru taldeak jarraitu eta hiltzen dituztela, behin baino gehiagotan ikusi baitira txakur basati hauek kanguru gorri handi baten gorpuaren gainean elikatzen. Arrano oldarkorrek ere sarritan harrapatzen dituzte kanguruak. Arrano hauen kabietan kanguruen hezurrak aurkitu izan dira, batez ere, kanguru kumeenak. Hala ere, sarraskijale hauen ohiturak direla eta zaila da jakitea hezur hauek bizirik edo hilda zeuden kanguruetatik lortu zituzten. Beste espezie askotan bezala, kanguruak beraien artean etsaiak dira populazio dentsitatea handiegia denean.","Kangurua (Macropus) Australian eta Ginea Berrian bizi den ugaztuna da, martsupiala . Duela 15 milioi urte agertu ziren Australian. Gehienak belarjaleak dira. Baina batzuk, txikienek, zomorroak jan ahal dituzte . 65 kanguru espezie inguru daude, esate baterako Kanguru Gorria, Kanguru Grisa, Walabia eta Kuoka . Kanguru 10 espezie mota galzorian daude ehiza dela-eta . Tamaina handienekoak Kanguru Gorria eta Kanguru Grisa dira. 2 m luze izatera iritsi daitezke eta 85 kilo pisatzen dute. Kanguru txikienak, 30 cm neurtzen dute eta sagu itxura dute. Koalarekin batera, Australiako animalia ezagunenetakoa da ." fa,8ee87bd927f3012b38894288545fad6b,"[ویرایش] واژه براق در مورد ریشه‌شناسی واژه براق اختلاف نظر وجود دارد. برخی آن را از کلمه بارَق فارسی میانه به معنی مرکب گرفته‌اند و برخی آن را از ریشه «بَرق» عربی و به معنای «درخشش» یا «آذرخش» گرفته‌اند. برخی این امکان را نیز در نظر گرفته‌اند که ریشه کلمه به دوران قبل از اسلام بازگشته که اسناد آن امروزه در اختیار ما نیست. واژه عربی رفرف (تخت و سریر) را نیز بجای براق بکار برده‌اند. اگر چه دهخدا رفرف و براق را دومرکب پیامبر در معراج می‌داند و رفرف را تخت روانی دانسته که محمد را به معراج برده‌است. [ویرایش] توصیفات ظاهری در روایاتی که اوصاف براق را ذکر کرده‌اند تفاوت‌های بسیاری است و به همین سبب، نمی‌توان تصویر روشنی از این مرکب ارائه کرد. بنابر بیشتر روایات، براق از چهارپایان بهشت و بسیار تندرو است که جثه‌ای کشیده و بزرگتر از درازگوش و کوچکتر از اَسَتر دارد، یالش پرمو و رنگ بدنش سپید و نزدیک‌ ران‌هایش دو بال‌ دارد و در هر گام به اندازه میدان دید خود پیش می‌رود. طبری در تفسیر قرآنش آن را اسبی با گوشهای لرزان توصیف کرده و ابن سعد گوش‌های او را دراز و پشت او را کشیده دانسته است. در دیگر روایات او صورتی چون صورت انسان داشته و مانند انسان قادر به فهم آنچه‌است که می‌شنود. برخی سبب رنگ سفید براق را، سرعت بیش از حد یا درخشندگی زیاد آن دانسته‌اند. اگر چه سیره‌نویسانی مانند ابن هشام، طبری و ابن سعد بال‌هایی روی پای براق توصیف می‌کنند که با استفاده از آنها پاهایش را به سمت جلو می‌برد، ولی محقق رودی پارِت معتقد است که این توصیفات فقط به معنی سرعت حرکت زیاد براق بوده و متون قدیمی براق را بدون بال دانسته‌اند. در حالی که متون قدیمی‌تر صعود محمد به آسمان‌ها را از طریق نردبانی توصیف می‌کنند، برخی از متون متأخرتر صعود او را به کمک براق (که دارای بال بوده) وصف نموده‌اند. همچنین در برخی دیگر از باورهای مسلمانان، براق، مرکبی با سر یک زن یا فرشته و دم یک طاووس تصویر شده‌است که این تصویر از براق در اغلب نگاره‌ها و مینیاتورهای اسلامی مربوط به معراج به‌کار رفته‌است. در روایاتی در مجمع البیان اضافه بر توصیف فوق، براق را با دمی چون دم گاو و پاهایی مانند پای شتر و یالی چون یال اسب معرفی می‌کند. بنظر می‌رسد که ابن بلخی نیز در فارسنامه با توجه به همین روایات، صورت براق را به صورت آدمیان توصیف نموده، با ریش و جعد و تاج بر سر نهاده و اندام چهار دست و پای او همچنان گاو و دنبال او همچون ذنب(دم) گاو. و حتی مجسمه‌های سر ستونهای تخت جمشید را، با چهره انسانی و تن و دمی مانند گاو، براق نامیده‌است. گرایش به توجیه عرفانی واژه «براق» و «معراج» و تفسیر آن به عنوان تمثیلی از مفاهیم غیرمادی، در برخی نوشته‌های فلسفی و عرفانی همچون «معراج‌نامه» ابن سینا نیز دیده می‌شود. هرچند ناقلان و شارحان احادیث و حتی برخی از حکما این روش را نپذیرفته‌اند و این روایات را بدون تأویل و توجیه نقل می‌کنند. البته برخی بر این نظرند که بر پاره‌ای از این روایات از نظر سند، ایراداتی وارد است. مورخین غربی مانند آرمند آبل براق را موجودی افسانه‌ای می‌دانند. به نظر طباطبایی، یکی از مفسرین اخیر شیعه، اختلافات موجود در روایات معراج موجب شده‌است تا برخی از مفسرین وجود و توصیفات از براق را تمثیل بدانند. از جمله این اختلافات می‌توان به روایاتی اشاره کرد که صعود محمد را بر روی بال جبرئیل بیان داشته‌اند، برخی دیگر آن را توسط نردبانی دانسته‌اند که یک سرش روی صخره‌ای در بیت المقدس و سر دیگرش بر بام آسمانهاست. او با بررسی دیگر تفاسیر چنین نتیجه می‌گیرد، که منظور از این بیانات، مجسم ساختن امری غیرجسمی و غیر مادی بصورت امری مادی به شیوه تمثیل است. [ویرایش] براق در روایات اسراء و معراج براق در اصل اوّلین بار در سفر شبانه محمد (اسراء) از مکه به مسجد الاقصی ظاهر شد. حضور مرکبی با چنین مشخصات می‌تواند توضیحی بر امکان طی کردن مسافت طولانی بین این دو شهر در یک شب توسط پیامبر باشد. در بیشتر روایات مربوط به سفر شبانه محمد، براق را مرکب پیامبر از مکه تا بیت المقدس و برعکس دانسته‌اند و صعود به آسمان را از طریق «معراج» که برخی از روایات به نردبان یا «سُلَم» اشاره کرده‌اند و برخی دیگر معراج را بر بال جبرئیل دانسته‌اند. در روایات معراج که مسلمانان معتقدند غالباً از خود محمد نقل شده، آمده‌است که زمانی که جبرئیل براق را برای او آورد، ابتدا سرکشی می‌کرد اما پس از نهیب و شناختن راکب خود، پیامبر، رام شد. محمد در بیت المَقْدِس از براق فرود آمد، افسار آن را به حلقه‌ای که پیامبران افسار مرکب خود را بدان می‌بستند بست، آنگاه داخل مسجد الاقصی شد و پس از گزاردن نماز، گردش آسمانی را به همراهی جبرئیل آغاز کرد. بر طبق شواهد و روایاتی، برخی معتقدند که سفر شبانه محمد یا اسراء از پرستش‌گاه مقدس (مسجدالحرام) به پرستش‌گاهی در دوردست (مسجدالاقصی)، با داستان سفر او به عرش (معراج)، تدریجاً به‌هم پیوسته‌است و بهمین سبب است که براق، که وسیله سفر شبانه بود، در روایاتی دیگر در سفر دوم (معراج) به‌جای نردبان، به عنوان وسیله صعود محمد به عرش، حضور می‌یابد. محمد حسین طباطبایی یکی از مفسران شیعه با اشاره و ذکر اختلاف در روایات مختلف درباره نحوه سفر که بوسیله براق بوده یا نردبان و یا بر بال جبرئیل، این طور می‌نویسد: [ویرایش] براق در فرهنگ و هنر اسلامی [ویرایش] نگارگری از حدود سده چهاردهم میلادی به بعد، با الهام از مجسم سازی و نگاره‌های افسانه‌های باستان همچون شیر دال، ابوالهول و سانتور و بر اساس توصیفات ظاهری در روایات، براق نیز در دنیای اسلام به تصویر کشیده شد و به موضوعی محبوب در نقاشی مینیاتورهای ایرانی تبدیل گشت. کهنترین آن را در نسخه‌ای خطی از جامع‌التواریخ نوشته رشیدالدین فضل‌الله رجل سیاسی و تاریخ‌نگار ایرانی و متعلق به سال ۷۱۴ ه.ق (موجود در کتابخانه دانشگاه ادینبرو) می‌دانند. شیعیان از مجسمه یا تصویر براق به عنوان اسب پیامبر و موجودی فرشته‌گونه و نمادین در ساخت عَلَم برای مراسم عاشورا استفاده می‌کنند. [ویرایش] ادبیات براق در ادبیات فارسی و اشعار شعرای پارسی، در معنای اصلی و یا استعاره از اسب و مرکب تندرو یا مرکبی برای سفرهای روحانی بکار برده شده‌است و یا بصورت ترکیبات کنایی ؛ «براق جم» و «براق سلیمان» کنایه از باد است که تخت سلیمان را جابجا می‌کند. یا «براق چهارم فلک» کنایه از آفتاب و «براق برق تاز» اشاره به اسب جَلد دونده، نیز ساخته شده‌است. چنانکه جلال‌الدین بلخی (مولوی) در غزلیات خود می‌نویسد: همچنین: نمونه‌های دیگر از اشعاری که نام از براق می‌برند: عمان سامانی در گنجینة الاسرار، دیگر اسب مشهور و محبوب میان شیعیان، ذوالجناح را که مرکب حسین بن علی در روز عاشوراست را به براق تشبیه می‌کند. [منبع بهتر] [ویرایش] سایر کاربردها در دنیای امروز دو شرکت هواپیمایی اسلامی نام خود را از براق گرفته‌اند. شرکت هواپیمایی لبیایی بنام براق ایر در حال حاضر فعال است و شرکت اندوزیایی هواپیمایی اندونزی براق نیز تا سال ۲۰۰۷ به این نام فعالیت داشت. [ویرایش] دیوار براق در بخشی از احادیث معراج از قول محمد آمده‌است که او در بیت المَقْدِس از براق فرود آمد، افسار آن را به حلقه‌ای که پیامبران افسار مرکب خود را بدان می‌بستند بست ، آنگاه داخل مسجد شد و پس از گزاردن نماز، گردش آسمانی را به همراهی جبرئیل آغاز کرد. از این رو مسلمانان دیوار غربی حرم مسجد الاقصی را دیوار براق نام نهادند و ادعا می‌کنند که زمینهای‌ اطراف‌ آن‌ نیز همگی‌ از اوقاف‌ مسلمانان بوده‌است. این دیوار در بین یهودیان به دیوار ندبه مشهور است و آن را بخشی از هیکل سلیمان می‌شناسند و برای آنان نیز مقدس است. درگیری شدیدی میان مسلمانان و یهودیان نیز برای تصاحب دیوار براق در سپتامبر ۱۹۲۲ (شهریور ۱۳۰۱) به ثبت رسیده که‌ در آن‌ عده‌ای‌ از دو طرف‌ به‌ قتل‌ رسیدند و در منابع‌ فلسطینی از آن‌ به‌ «انقلاب‌ براق‌» یاد شده‌ است‌. [ویرایش] براق در سایر روایات بنابر پاره‌ای از روایات، براق در صعود از بلندیها دودستش کوتاهتر از دوپایش می‌شود و در موقع فرود، عکس آن روی می‌دهد تا سوار همواره در حالت افقی بماند. در بیشتر روایات آمده که براق جثّه‌ای کشیده و بزرگتر از درازگوش و کوچکتر از استر دارد، یال آن پرمو و رنگ پوستش سفید است و در میان حیوانات بهترین رنگ را دارد. این مرکب را اسب نیز خوانده‌اند. براق را مرکب پیامبران دیگر نیز دانسته‌اند و دیوار براق اشاره‌ای به این موضوع دارد. بنابر روایات مرکب ابراهیم نیز بوده‌است چنانکه او هر گاه می‌خواست همسرش هاجر و فرزندش اسماعیل را ببیند، براق را برای او می‌آوردند. او هنگام صبح از سرزمین شام سوار بر براق می‌شد و پیش از ظهر در مکه، اسماعیل و هاجر را دیدار می‌کرد و شب هنگام با براق به نزد ساره در شام بازمی‌گشت. در برخی احادیث اسلامی بُراق همچنین مرکب محمد در روز قیامت و مرکب ابراهیم برای سفر از فلسطین به مکه در زمان انتقال هاجر و اسماعیل و حتی همه سفرهای او به مکه نام برده شده‌است. [ویرایش] براق در کتب مسیحی و یهودی همچنین در برخی کتب مسیحی و یهودی، موسوم به سوداپیگرافا، همچون کتاب عهد ابراهیم، کتاب خنوخ و مکاشفات پولس، چنین ذکر شده‌است که ابراهیم، خنوخ و پولس بر مرکبهای مشابهی سوار شده و آسمانهای مختلف را سیر کرده‌اند یا به نقاط دیگری روی زمین رفته‌اند. و اصل واژه براق را برخی از واژه باراق (به عبری: ברק) دانسته‌اند.","بُراق در سنت اسلامی، نام مرکبی آسمانی است که محمد بنیان‌گذار آیین اسلام در سفر شبانه خود معراج، مسیر بین مسجدالحرام در مکه تا مسجدالاقصی را با آن پیمود. در کهن‌ترین‌ روایات‌ اسلامی موجود از واقعه معراج‌، از این مرکوب یاد شده‌ است‌؛ گرچه‌ در جزئیات‌ موضوع‌ و توصیفات ظاهری آن اختلاف‌ بسیار است‌. در‌ بیشتر روایات‌، جانوری‌ سپیدرنگ‌ با جثه‌ای میان‌ اَسَتر و درازگوش‌ توصیف گشته که‌ نزدیک رانهایش‌ دو بال‌ داشته‌، و در هر گام به اندازه میدان دید خود پیش می‌رفته است. در برخی روایت‌ها،‌ براق‌ مرکوب‌ پیامبران‌ دیگر به ویژه ابراهیم نیز بوده است. همچنین گرایش به توجیه عرفانی واژه «براق» و «معراج» و تفسیر آن به عنوان تمثیل در برخی متون چون معراج‌نامه ابن سینا نیز دیده می‌شود. از حدود سده چهاردهم میلادی به بعد، براق در هنرهای اسلامی، به ویژه در مینیاتورهای ایرانی به تصویر در آمد. مسلمانان دیوار غربی حرم مسجدالاقصی را دیوار براق نام نهاده‌اند." fa,c7f9c36529a1b16e4fedfff6093dc12a,"[ویرایش] پیش از اسلام در اوستا به درفشی به شکل گاو بالدار (درفشا) اشاره شده‌است. پرچم دوران هخامنشی به احتمال زیاد عقابی با بال‏های گشوده با قرص خورشیدی در پشت سر عقاب بوده‌است. در زمان اشکانیان پرچمی استفاده می‌شد که به خورشید مزین بوده‌است. دسته‌های هزار تایی ارتش اشکانی نیز دارای پرچمی ابریشمی مزین به اژدها بودند. در کتیبه‌های سنگی دوران ساسانی نقش چهار پرچم را می‌توان یافت. یکی در بیستون مربوط به شاپور دوم است که پرچم ترسیم شده گشوده نمی‌باشد. سه پرچم دیگر نیز در نقش رستم حک شده‌است. یکی متعلق به هرمز دوم منقش به چلیپای (صلیب) افقی که دارای سه دنباله آویزان است. در نقش مربوط به بهرام دوم بر بالای سر نیزه بهرام حلقه‌ای دیده می‌شود که دو پارچه از آن آویزان است که دارای خطوطی عرضی می‌باشند و منگوله‌هایی نیز به آنها متصل می‌باشند. در نقش شاپور دوم در نقش رستم، پرچم دارای یک چلیپا و منگوله‌هایی آویزان سه گوی راه راه مشابه گوی موجود درتاج پادشاهان ساسانی می‌باشند. بنا به گفته کاوه فرخ منبع عمده ما از نشان‌های اشراف دوره ساسانی و درفشهای دوره ساسانی هجده مهر مربوط به دوره ساسانی است که در اطراف دریاچه آرال پیدا شده‌است و همچنین کتیبه‌های ساسانی و پاره‌ای اشارات منابع رومی اطلاعاتی در این زمینه به ما می‌دهند. [ویرایش] درفش کاویان [ویرایش] در اسطوره ها اشاره به درفش کاویانی در اساطیر ایران، به قیام کاوه آهنگر علیه ظلم و ستم آژی‌دهاک (ضحاک) برمی‌گردد. در آن هنگام، کاوه برای آن که مردم را علیه ضحاک بشوراند، پیش‌بند چرمی خود را بر سر چوبی کرد و آن را بالا گرفت تا مردم گرد او جمع شوند. سپس کاخ فرمانروای خونخوار را در هم کوبید و فریدون را بر تخت شاهی نشانید. فریدون نیز پس از آنکه فرمان داد تا پاره چرم پیش‌بند کاوه را با دیباهای زرد و سرخ و بنفش آراستند و در و گوهر به آن افزودند، آن را درفش شاهی خواند و بدین سان درفش کاویانی پدید آمد. بعدها نیز هر پادشاهی بدان گوهری به آن می‌افزود بگونه‌ای که در شب نیز درفش کاویان می‌درخشید. درفش کاویان نشان جمشید و نشان فریدون نیز نامیده می‌شد. [ویرایش] تاریخ از نظر تاریخی در متون اوستایی و هیچ یک از نوشته‌های بجا مانده از دوران هخامنشی، سلوکی و اشکانی اشاره مستقیمی به درفش کاویانی نشده‌است. پژوهشگران امروزی در مورد اینکه آیا درفش کاویانی جدا از روایتهای اسطوره‌ای یک واقعیت تاریخی بوده‌است محتاطانه برخورد می‌کنند. بیشتر دانش ما در مورد درفش کاویانی به منابع اسلامی بر می‌گردد. محمد بن جریر طبری در کتاب خود به نام تاریخ الامم و الملوک می‌نویسد: درفش کاویان از پوست پلنگ درست شده، به درازای دوازده ارش که اگر هر ارش را که فاصله بین نوک انگشتان دست تا بندگاه آرنج است، ۶۰ سانتی متر به حساب آوریم، تقریباً پنج متر عرض و هفت متر طول می‌شود. ابوالحسن مسعودی نیز به همین موضوع اشاره می‌کند. ابن خلدون گزارش می‌کند که درفش کاویانی دارای ستاره‌ای بود و چنین اعتقادی وجود داشت که تا زمانی که کسی که این درفش را حمل می‌کند شکست ناپذیر است. کاوه فرخ بیان می‌کند که بالاترین نشان دوره ساسانی درفش کاویانی می‌باشد و تصویری بازسازی شده‌ای از درفش کاویان بر اساس شاهنامه ارایه می‌دهد. به هنگام حمله اعراب به ایران، در جنگ قادسیه درفش کاویان به دست آنان افتاد و چون آن را نزد عمر بن خطاب، خلیفه مسلمانان، بردند، وی از بسیاری گوهرها، درها و جواهراتی که به درفش آویخته شده بود، دچار شگفتی شد و به نوشته تاریخ بلعمی عمر خلیفه مسلمین دستور داد تا گوهرهای آنرا بردارند و آنرا بسوزانند. [ویرایش] پرچم ایران پس از فتح ایران توسط اعراب تا زمان صفویه پرچم امویان بر طبق گفته طبری سفید بوده‌است هرچند تاریخ بلعمی این پرچم را سبز رنگ توصیف کرده‌است. طبری نقل می‌کند که ابومسلم خراسانی دو پرچم می‌افراشت یکی سیاه رنگ و دیگری پرچمی سفید رنگ مزین به یک آیه قرآنی. نشان عباسیان نیز سیاه رنگ بود که به عبارت محمد رسول الله مزین بود. مخالفین عباسیون نیز به نشانه اعتراض از رنگهایی دیگر استفاده می‌کردند. بطور مثال فاطمیون مصر از پرچمی به رنگ سبز و علویان و بسیاری از شورشیان ایرانی از پرچمهای سفید رنگ استفاده می‌کردند. تصاویر پرچم بر روی اشیاء باستانی بدست آمده از کشورهای اسلامی (و خصوصاً بر روی مینیاتورها) یافت می‌شود. از جمله قدیمی ترین آنها بشقاب براق ایرانی متعلق به قرن دهم میلادی است. در زمان مامون خلیفه عباسی رنگ سبز رنگ شیعه بوده‌است. هنگامی که امام رضا به ولایت عهدی رسید بر خلاف سنت عباسیان رنگ سبز را به عنوان رنگ خود برگزید و در نتیجه به پیروی به سنت‌های ایران پیش از اسلام متهم شد. گفته می‌شود او پس از این اعتراضات رنگ سیاه عباسیان را پذیرفت. بر طبق تصویری در کتاب تاریخ رشید الدین پرچم غزنویان معمولا قرمز و غزنویان اغلب از طرح شطرنجی به عنوان نشان استفاده می‌کردند. هر چند بعضی نوشته‌های موجود مربوط به آن زمان چنین می‌نمایاند که آنان پرچمی مزین به همای طلایی یا شیر طلایی حمل می‌کردند. قزوینی در قرن ششم هجری چنین نقل می‌کند در آن زمان پادشاهان شیعی پرچم‌هایی به رنگهای سبز و سفید و سایر پادشاهان کماکان به رسم عباسیان پرچمی سیاه رنگ داشتند. به نوشته بیهقی سران قبایل سلجوقی علامتها یا بیرقهای مخصوص داشته‌اند. درباره نقش این پرچمها سندی موجود نیست. پس از آن که سلسله سلجوقی در خراسان پدید آمد و خلافت عباسی عملاً تابع طغرل بیگ شد، سلجوقیان از آداب عباسی- غزنوی -سامانی تقلید کردند و مظاهر حکومتیشان رنگ اسلامی گرفت . باوجود این، برخی سنتهای قبیله‌ای را حفظ کردند، از جمله این که طغرل به عنوان مهراز نقش چماق استفاده می‌کرده‌است . لیکن از زمان الب ارسلان، مهرها شکل اسلامی یافت. سلجوقیان از زمان طغرل پرچم سیاه را همراه با سایر نشانهای قدرت از خلفای عباسی گرفتند. ازرقی در قصیده‌ای در رسای طغانشاه، پرچم سپاه او را قرمز خوانده‌است. با این حال رنگ پرچم رسمی سلجوقیان معلوم نیست و به احتمال زیاد، همان رنگ رسمی عباسیان و غزنویان، یعنی سیاه بوده‌است. از اشعار شاعران آن دوره، چون انوری و ظهیر فاریابی، برمی آید که پرچمها نقشهایی از قبیل ماه، اژدها، شیر، پلنگ و هما داشته‌اند، اما معلوم نیست که این نقشها بر روی پرچمها ترسیم گردیده یا بر بالای چوب پرچم نصب شده بوده‌اند و احتمالاً به هر دو صورت وجود داشته‌است. «امیرِ علَم» (بیرقدار) در تشکیلات سلجوقیان مقام مهمی داشته‌است. پرچم خوارزمشاهیان در نگاره‌ای ایرانی که بخارا را در محاصره مغولها نشان می‌دهد، به رنگ زرد نشان داده شده‌است، ولی چون این نقاشی در عصر خوارزمشاهیان ترسیم نشده‌است، نمی‌توان آنرا (قاطعانه) مطابق با واقع دانست. اما بنابر پاره‌ای شواهد می‌توان سیاه بودن پرچم را نیز در این دوره محتمل دانست. [ویرایش] افزوده شدن نقش شیر و خورشید حجم عظیم شواهد تاریخی و متون ادبی و باستان شناسی که احمد کسروی، مجتبی مینوی و سعید نفیسی گردآوری و بررسی کرده‌اند، نشان می‌دهد که خورشید در صورت فلکیِ اسد در منطقةالبروج از قرن هفتم هجری نقشی نمادین و رایج شد. تحقیقات مینوی، نفیسی و کسروی نشان می‌دهد که این نشان از ستاره بینی وارد فرهنگ عام، نشان‌ها و نقوش هنری شده‌است و از آنجا به تدریج و در حدود قرن نهم هجری معادل قرن پانزده میلادی به نقوش پرچم ‏ها وارد می‌شود. بگفته شاپور شهبازی در ایرانیکا «این نماد تلفیقی از سنن کهن ایران و عرب و ترک و مغول بود.» قدیمی ترین پرچم شیر و خورشید دار شناخته شده به سال ۸۲۶ هجری قمری (حدود ۱۴۲۳ میلادی) همزمان با دورهٔ تیموریان بر می‌گردد. این پرچم در مینیاتوری از شاهنامه شمس الدین کاشانی (یک منظومه از جهانگشایی مغولان) به تصویر کشیده شده‌است. این مینیاتور که حمله مغولان به حصار شهر نیشابور را نشان می‌دهد. سربازان (مغول؟) را نشان می‌دهد که پرچمی مزین به نشان شیر و خورشید در کنار پرچمی دیگر مزین به هلال ماه حمل می‌کنند. فواد کوپریلی در نوشتاری که در مورد پرچم قبایل ترک دارد، در مورد پرچم‌های دوره ایلخانان و تیموریان می‌نویسد: «در نقاشیهای برخی از نسخه‌های فارسی راجع به تاریخ مغول، پرچمی با زمینه آبی و تصویر گرگ و سایر نقوش مشاهده می‌شود که اثبات مطابقت آنها با واقعیات تاریخی نیاز به تحقیق دارد. به نوشته حافظ ابرو، امیراحمد خلج پرچم سرخ داشته‌است. در سپاه از پرچمهایی به رنگهای زرد و قرمز نیز استفاده می‌شده و روی آنها تصاویر گوناگونی از قبیل اژدها، شیر، قره قوش (نوعی عقاب) و شیر و خورشید منقوش بوده‌است. احتمال زیاد می‌رود که تمغاهای خصوصی نیز روی پرچمها به کار می‌رفته‌است. در این دوره، به مقامات بلندپایه پرچم و طبل و علَم نظامی (به مغولی: توغ و کورْگه) داده می‌شده‌است. ایلخانیان از سویی تحت تأثیر آداب و رسوم کهن مغول ـ ترک و از سوی دیگر تحت تأثیر غزنویان و سلجوقیان بودند و بویژه در مظاهر حقوقی و علامات حکومتی از تمدن سلجوقیان متأثر بودند. بر نوک پرچمها، هلال («ماهچة عَلَم») فلزی نصب می‌شد.» راهبی اسپانیایی که در قرن هشتم در کتابش تصویری از پرچم ایران با زمینه زرد و تمگای (تمغا) چهارگوش قرمز در وسط ارائه می‌کند که به احتمال زیاد به دوره ایلخانیان تعلق دارد. در نسخه‌ای از شاهنامه نوشته شده در قرن نهم (زمان مغولها) نگاره‌ای بچشم می‌خورد که پرچمی را با تصویر شیر و خورشید در وسط نمایش می‌دهد. این پرچم به احتمال زیاد متعلق به ایلخانیان است، زیرا این نقش، نقشی رایج روی سکه‌های ایلخانان بوده‌است. فواد کوپریلی همچنین می‌گوید: با توجه به این پرچم و نمونه‌های مشابه آن در قرن نهم هجری قمری (پانزده میلادی)، بسیاری از مراجع معتبر مانند دانشنامه بریتانیکا و دانشنامه ایرانیکا زمان اولین مدارک موجود از استفاده شیر و خورشید در پرچمهای ایران را این دوران می‌دانند. [ویرایش] پرچم در دوران صفویان و افشار در میان شاهان سلسله صفویان که حدود ۲۳۰ سال بر ایران حاکم بودند، شاه اسماعیل اول بر روی پرچم خود نقش شیر و خورشید نداشت. شاه تهماسب صفوی نیز چون خود زاده ماه فروردین(برج حمل) بود، دستور داد به جای شیر و خورشید تصویر گوسفند (نماد برج حمل) را هم بر روی پرچمها و هم بر سکه‌ها ترسیم کنند. هر چند صفویان از علم‌ها و پرچمهای متفاوتی استفاده می‌نمودند، چنین می‌نماید که تا زمان شاه عباس کبیر پرچم شیر وخورشید پرچم اصلی صفوی می‌شود. در این زمان اروپاییانی که از ایران بازدید کرده‌اند پرچمهای ایران را سه گوش ، مزین به نقش‏های شیر وخورشید، ذوالفقار یا آیات قرآنی توصیف کرده‌اند. در این زمان این نشان تفسیری شیعی پیدا می‌کند. آنگونه که پیدا است صفویان شیر موجود در شیر و خورشید را مظهر امام علی، و خورشید را مظهر فر دین یا عظمت خداوندی بود که همان تغییر شکل یافته فر‌ایزدی است می‌باشد. بگفته افسانه نجم آبادی، استاد دانشگاه هاوارد، شیر و خورشید مظهر دو پایه ایران آن زمان بود. مذهب و حکومت. در درفش شاهی یا بیرق سلطنتی نادرشاه افشار از رنگ سبز دوران صفوی که در آن زمان نشان تشیع بوده‌است استفاده نمی‌شده‌است. نادر شاه از دو پرچم استاندارد استفاده می‌کرد. درفشی سه رنگ با رنگهای قرمز، آبی و سفید و دیگری درفشی چهار رنگ که دارای رنگهای قرمز، آبی، سفید و طلایی بود. اما مهر نادر نشان شیر و خورشید با عبارت «الله الملک» بوده‌است. [ویرایش] پرچم ایران از دوره قاجار تا پایان سلسله پهلوی [ویرایش] پرچم شیر و خورشید با شیر شمشیردار این نقش در اوایل دوره قاجار به شکلی کاملاً ناهمسان روی سکه‌ها، نشانها و پرچمها ظاهر شد. فتحعلی شاه قاجار به تقلید از نشان لژیون دونور فرانسه، نشان شیر و خورشید ایرانی را در ۱۲۲۲-۱۲۲۵ پدید آورد تا به دیپلماتها و مقامات اروپایی اعطا کند. به این ترتیب ایران دارای پرچمی رسمی با نشان شیر و خورشید شد. بدین سان است که یک قرن بعد نویسنده‌ای اروپایی می‌نویسد: «ایران امروزه به سرزمین شیر و خورشید معروف است». گاسپار دروویل که در ۱۸۱۲-۱۸۱۳ در ارتش ایران خدمت کرده بود، گزارش می‌دهد که پرچم‌ها و نشان‌های ایرانیان دارای نشان زرهی کشور، یعنی یک شیر خوابیده و خورشید در حال طلوع همراه با عبارت سلطان بن سلطان فتحعلی شاه قاجار است. پرچمها قرمز رنگ اند و در تارک آنها یک دست نقره‌ای به نشانه دست علی به چشم می‌خورد. لویی دوبو می‌گوید که محمدشاه قاجار (جانشین فتحعلی شاه) دو پرچم داشته‌است: «یکی با نقش شمشیر علی ، که دو لبه‌است» و دیگری «با نقش یک شیر خوابیده و خورشیدی که از پشت آن طلوع می‌کند». پرچم دوم پرچم اصلی کشور بود. دروویل تصاویر جالبی از پرچم ایران آورده‌است. در یکی از این تصاویر شیر با شمشیری در دست تصویر شده‌است. این نخستین باری است که با ظهور شیر شمشیر در دست روبه رو می‌شویم؛ نمادی که از عصر محمدشاه قاجار به بعد به نشان متعارف ملی ایران تبدیل شد. گویا از اواخر دوران فتحعلی شاه به تدریج دو پرچم شیر و خورشید و ذوالفقار علی با هم تلفیق می‌شود و شیر که مظهر علی بوده‌است شمشیر دریافت می‌کند. تغییر دیگری که در این زمان در درفش و علامت دولت ایران رخ داد، در وضع تصویر شیر بود، بدین معنی که قبل از اواسط سلطنت فتحعلی شاه، همیشه شیری که در سکه‌ها و درفشهای ایران نقش می‌گردید، شیر ایرانی بود، زیرا «شیرهای ایرانی چه نر و چه ماده، بی یال بوده‌اند نه همچون شیرهای آفریقا که نرهایشان یالدار و ماده شان بی یالست» از این زمان با تاثیر گرفتن از اروپاییان تصویر شیر بر اساس شیرهای نر آفریقایی که دارای یال بودند ترسیم می‌شود. افسانه نجم آبادی تغییراتی که در عرصه اجتماعی سیاسی ایران از زمان فتحعلی شاه شروع می‌شود را عامل تغییرات اعمال شده بر نشان شیر و خورشید می‌داند. افسانه نجم‌آبادی می‌نویسد که از زمان فتحعلی شاه به تدریج جنبه مذهبی حکومت و شاهان ایران کمرنگ می‌شود و به دنبال آن تفسیر شیعی شیر و خورشید جایش را به تفسیری ملی گرایانه می‌دهد. نوشته‌های باز مانده از آن زمان از جمله شعری به قلم خود شاه ایران نشان می‌دهد که خورشید در آن زمان استعاره از شاه ایران است و اشاره به جمشید، شاه اسطوره‌ای ایران در شاهنامه فردوسی داشت. در این نوشتارهای برجامانده از آن زمان به شیر نیز استعاره‌ای برگرفته از اسطوره‌های شاهنامه نسبت داده‌اند. شیر در آن زمان اشاره به رستم داشت که شیر نشان او بود و نشانگر پهلوانان و دلاوران ایرانی داشت که آماده برای پاسداری از ایران بودند. شهبازی با نقل فرمانی از زمان محمد شاه نشان می‌دهد که چگونه در اثر مراودات ایرانیان با اروپاییان و آشنایی مجدد شاهان ایران با عظمت ایران باستان نشان شیر وخورشید تعبیری ملی گرایانه پیدا می‌کند. گویا محمدشاه در سال ۱۲۵۲ فرمانی رسمی صادر کرد که شکل و کارکرد انواع نشان‌های شیر و خورشید را تعیین و تعبیری ملی گرایانه از این نشان ارائه می‌دهد. برای نخستین بار از زمان محمدشاه قاجار است که در بسیاری از سکه‏ها و نشان‌ها تاجی بر بالای خورشید قرار داده شد. [ویرایش] پرچم سه رنگ ایران یحیی ذکاء تصویر دو پرچم از مهمترین پرچمهای رایج در روزگار قاجار مربوط به سال ۱۳۰۶ هجری قمری، ۱۸۸۶ میلادی را آورده‌است. اولین پرچم مربع شکل است که نوار بالایی آن سبز و پایینی قرمز است، زمینه پرچم سفید رنگ است و در مرکز آن یک شیروخورشید قرار دارد. از این پرچم برای ساختمان‌های دولتی و یادمان‌های سلطنتی، قلعه‌ها و بنادر و هرآنچه به دولت و سلطنت مربوط بود استفاده می‌کردند. پرچم دیگر نیز سه رنگ است با این تفاوت که پهنای نوارها مساوی است. شیر و خورشید چنان در میان این پرچم جای گرفته که هر سه رنگ را دربر می‌گیرد. این پرچم را می‌توان نخستین پرچم «سه رنگ» ایران دانست، ولی سالها طول می‌کشد تا این پرچمها کاملاً جا بیافتد. اینکه این سه رنگ با چه تعبیری در آن زمان انتخاب شده‌است محل اختلاف نظر است. ولی رنگ انتخاب رنگهای سبز و سفید بی ارتباط با سنت‌های شیعی و اسلامی نبوده و قرمز نشان دهنده قدرت نظامی بوده‌است. بعدها نشان پرچم تعبیری منطقی بدین صورت یافت که رنگ سبز به عنوان نشان اسلام، رنگ سفید نشان صلح و قرمز نشان رشادت و دلاوری تفسیر شد. این ترسیم پرچم تا زمان انقلاب مشروطیت ادامه پیدا می‌کند. هرچند در ابتدای مشروطیت عده‌ای قصد داشتند که پرچمی قرمز رنگ با نشان شیر و خورشید را جایگزین پرچم سه رنگ کنند. ولی سرانجام الحاقیه پنجم قانون اساسی ۱۲۸۵/۱۹۰۶ مشروطه پرچم سه رنگ سبز و سفید و سرخ بصورتی که اکنون می‌شناسیم همراه با شیر و خورشید را نشان رسمی ایران اعلام می‌کند. [ویرایش] پرچم دوره پهلوی در زمان رضا شاه پهلوی پرچم مشروطه حفظ شد با این تفاوت که که شیر چهره واقعی تری ترسیم می‌شد و دیگر خورشید بصورت زنانه ترسیم نمی‌گردید و خورشید تنها دارای انواری بود. در این زمان در بسیاری از موقعیتها نظیر استفاده‌های نظامی پرچم دارای تاج پهلوی نیز بوده‌است. در همین زمان واژه‌های مصطلح در زبان فارسی شامل درفش (فارسی)، علم (عربی) و بیرق (ترکی) توسط فرهنگستان زبان فارسی با واژه پرچم که واژه‌ای با ریشه ترکی است جایگزین می‏شود. این اقدام اعتراض نافرجام بعضی فرهیختگان از جمله پور داوود را در بر داشت. استاندارد اندازه پرچم‏ها مجدداً در ۱۳۳۶ هجری شمسی و در زمان نخست وزیری اقبال مجددا تعین شد. مدتی از دوره محمدرضا پهلوی، ایران دارای سه پرچم رسمی بوده‌است. «پرچم ملی» که فقط دارای سه قسمت مساوی به رنگ سبز، سفید و سرخ بود. «پرچم دولتی» که تنها تفاوت آن با پرچم ملی در نقش شیر و خورشید آن بود و مخصوص ادارات و دستگاه‌های دولتی و روابط خارجی بود و در نهایت «پرچم سلطنتی» که به رنگ آبی آسمانی بوده و در گوشه سمت چپ آن تاج پهلوی نقش شده بود. [ویرایش] پرچم بعد از انقلاب ۵۷ در اصل هجدهم قانون اساسی جمهوری اسلامی ایران مصوب سال ۱۳۵۸ (۱۹۷۹ میلادی) در مورد پرچم گفته شده‌است که پرچم جمهوری اسلامی از سه رنگ سبز، سفید و سرخ تشکیل می‌شود و نشان جمهوری اسلامی (تشکیل شده با حرف الله) در وسط آن قرار دارد. یک نشان هم اکنون و بعد از انقلاب ۱۳۵۷ نشانی که بیان‌گر «الله» و شعار «لا اله الا الله» و نمایشگر لاله که سمبل خون شهید است به رنگ قرمز در میان پرچم و روی رنگ سفید قرار گرفته‌است. همچنین ۲۲ «الله‌اکبر» به رنگ سفید و به نشانه پیروزی انقلاب در روز ۲۲ بهمن، در حاشیه پایین رنگ سبز و حاشیه بالای رنگ قرمز با خط بنایی نوشته شده‌است که تعبیر رسمی این پرچم به تفصیل در اصل ۱۸ فصل دوم شرح داده شده‌است. طراح آرم پرچم، حمید ندیمی، دانشیار دانشکده معماری و شهرسازی دانشگاه شهید بهشتی می‌باشد. بنابر استاندارد موجود در ایران علامت مخصوص جمهوری اسلامی ایران به رنگ سرخ در وسط پرچم قرار می‌گیرد. شعار «الله اکبر به رنگ سفید و یا خط بنائی (یعنی همان خطی که شعار الله اکبر را بر مناره‌های مساجد اسلامی نقش می‌کند) تکرار می‌شود. شعار «الله اکبر» به نشانه بیست و دوم بهمن (یازدهمین ماه سال) یازده بار در رنگ سبز و یازده بار در رنگ سرخ یعنی بیست و دو بار به صورت حاشیه در مرز رنگ سرخ و سبز با رنگ سفید تکرار می‌گردد. طبق استاندارد رسمی کشور ایران پارچه پرچم باید از نخ پنبه‌ای خالص سفید و مرسریزه شده و یا مخلوط پنبه - پلی است و ویسکوز- پلی استر (معمولا به نسبت ۶۵-۳۵ درصد) تهیه شود در ضمن از ابریشم و پشم نیز می‌توان استفاده نمود، ولی پارچه پرچم نباید از ویسکوز خالص باشد. بافت پارچه مورد استفاده برای پرچم ساده و از نوع تاری و پودی است. بعضی به شباهت ظاهری این پرچم با آرم فرقه سیک‏های هند اشاره می‌کنند. اما حمید ندیمی طراح آرم پرچم طی مصاحبه‌ای که سالها پس از طراحی آرم پرچم انجام داد چنین تفسیری ارایه نداده‌است.","پرچم ایران، از دوره ناصرالدین شاه قاجار سه رنگ و دارای رنگ‌های سبز، سفید، و قرمز می‌باشد. نشان فعلی موجود در پرچم نشان جمهوری اسلامی نام دارد که شرح و تفسیر رسمی آن در اصل ۱۸ قانون اساسی آمده‌است. اما بطور خلاصه این نشان بیان‌گر لغت عربی «الله» و شعار اسلامی «لا اله الا الله» به زبان عربی، است که روی رنگ سفید پرچم قرار گرفته‌است. همچنین ۲۲ «الله‌اکبر» به رنگ سفید و به نشانه پیروزی انقلاب در روز ۲۲ بهمن، در حاشیه پایین رنگ سبز و حاشیه بالای رنگ قرمز نوشته شده‌است. پرچم دوران هخامنشی به احتمال زیاد عقابی با بال‏های گشوده با قرص خورشیدی در پشت سر عقاب بوده‌است و در زمان اشکانیان پرچمی استفاده می‌شد که به خورشید مزین بوده‌است. منبع عمده ما از نشانه‏های اشراف دوره ساسانی و درفشهای دوره ساسانی شاهنامه و منابع اسلامی می‌باشد. همچنین هجده مهر مربوط به دوره ساسانی است که در اطراف دریاچه خوارزم پیدا شده‌است و کتیبه‌های ساسانی و پاره‌ای اشارات موجود در منابع رومی که اطلاعاتی در این زمینه به ما می‌دهند. در قرون اولیه بعد از اسلام رنگ سیاه رنگ خلفای عباسی و پیروان و طرفداران آنها بوده و رنگهای سبز و سفید نیز رنگ مورد علاقه در پرچمهای مخالفین عباسیان مانند علویان، فاطمیان مصر و شورشیان ایرانی بوده‌است. از حدود قرن ۹ هجری (پانزده میلادی) نشان شیر و خورشید نشان محبوبی درپرچمهای ایران بوده‌است. این نشان در دوره‌های مختلف و نزد سلسله‌های شاهی مختلف به صورتهای متفاوتی تعبیر شده‌است. این نشان در ابتدا تنها سمبلی ستاره‌بینی بود نه نشانه سلطنت، ولی بعدها تعبیری اسلامی-شیعی پیدا نمود. تعبیرهای ملی‌گرایانه و سلطنتی از این نشان بعدها در دوران‌های قاجار و پهلوی به این نشان داده‌شد. در زمان فتحعلی شاه قاجار شمشیری به دست شیر داده می‌شود و استفاده از این نشان تا انقلاب ۱۳۵۷ ادامه پیدا می‌کند. نشان شیر وخورشید بعد از انقلاب ۱۳۵۷ با نشان جمهوری اسلامی جایگزین می‌گردد." fa,0b4fe38a4379d7f9e8df81d21ea9047e,"[ویرایش] کاربرد در سال ۲۰۰۴ انرژی هسته‌ای در تولید کل انرژی مصرفی جهان سهمی در حدود ۶٫۵٪، و در تولید انرژی الکتریکی سهمی در حدود ۱۵٫۷٪ داشته‌است که کشورهای ایالات متحده، فرانسه، و ژاپن در مجموع حدود ۵۷٪ از کل انرژی الکتریکی هسته‌ای جهان را به خود اختصاص داده‌اند. در سال ۲۰۰۷ آژانس بین‌المللی انرژی هسته‌ای از وجود ۴۳۹ راکتور هسته‌ای در حال ساخت در ۳۱ کشور در سراسر جهان خبر داد. ایالات متحده آمریکا با تولید حدود ۲۰٪ انرژی مورد نیاز خود از راکتورهای هسته‌ای در میزان کل تولید انرژی هسته‌ای جایگاه اول جهان را داراست، حال آن که فرانسه با تولید ۸۰٪ انرژی الکتریکی مورد نیاز خود در ۱۶ نیروگاه هسته‌ای از نظر درصد دارای رتبه اول در جهان است. این درحالی است که در کل اروپا، انرژی هسته‌ای ۳۰٪ برق مصرفی این قاره را تامین می‌کند. البته سیاست‌های هسته‌ای در کشورهای اروپایی با هم متفاوتند طوری که در کشورهایی نظیر ایرلند یا اتریش هیچ راکتور هسته‌ای فعالی وجود ندارد. همچنین در بسیاری از کشتی‌ها و زیردریایی‌های نظامی و یا حتی غیرنظامی (کشتی‌های یخ شکن) از انرژی هسته‌ای به عنوان نیروی محرکه استفاده می‌شود. به دلیل مزیت‌های بی‌شمار انرژی هسته‌ای، امروزه استفاده از این فناوری روز به روز گسترش بیشتری می‌یابد و بر روش‌های استفاده‌ صلح‌آمیز از آن (مانند استفاده از انرژی هسته‌ای برای گرمایش یا نمک‌زدایی آب) افزوده می‌شود. [ویرایش] تاریخچه [ویرایش] منشأ درسال ۱۹۳۸ زمانی‌که شیمیدان آلمانی اتو هان (به آلمانی: Otto Hahn) و فریتس اشتراسمان (به آلمانی: Fritz Straßmann) فیزیکدان اتریشی لیزه میتنر (به انگلیسی: Lise Meitner) و اتو روبرت فریش (به انگلیسی: Otto Robert Frisch) در حال آزمایش بر روی اورانیوم بمباران شده بودند متوجه شدند که نوترون شلیک شده می‌تواند نتیجه‌ای باورنکردنی داشته باشد و هسته اورانیوم را به دو یا چند قسمت تقسیم کند. بعدها دانشمندان زیادی (و در صدر آن‌ها لیو زیلارد) دریافتند که پخش تعدادی نوترون در فضا هنگام یک شکافت هسته‌ای می‌تواند واکنشی زنجیره‌ای را از این قابلیت به وجود آورد. این کشف دانشمندان را در برخی کشورها (از جمله ایالات متحده، انگلستان، فرانسه، آلمان و اتحاد جماهیر شوروی) بر آن داشت تا از دولت‌های خود برای ادامه تحقیقات در این زمینه درخواست پشتیبانی مالی کنند. انرژی هسته‌ای نخستین بار به وسیله انریکو فرمی در سال ۱۹۳۴ در یکی از آزمایشگاه‌های دانشگاه شیکاگو تولید شد. این اتفاق زمانی رخ داد که تیم او مشغول بمباران کردن هسته اورانیوم با نوترون بودند. این پروژه (که با نام Chicago Pile-1 شناخته شد) با فوریت تمام در ۲ دسامبر ۱۹۴۲ به بهره‌برداری رسید و بعدها به بخشی از پروژه منهتن تبدیل شد. طی این پروژه راکتورهای بزرگی را برای دستیابی به پلوتونیوم و استفاده از آن در سلاح هسته‌ای در هانفورد واشینگتن راه‌اندازی کردند. پس از جنگ جهانی دوم دولت ایالات متحده که می‌ترسید تحقیقات هسته‌ای باعث انتشار دانش هسته‌ای و در نتیجه سلاح هسته‌ای شود کنترل‌های سخت‌گیرانه‌ای در مورد تحقیقات هسته‌ای اعمال کرد و به طور کلی بیشتر تحقیقات هسته‌ای بر روی اهداف نظامی متمرکز شوند. در ۲۰ دسامبر ۱۹۵۱ برای اولین بار در یک پایگاه آزمایشگاهی با نام EBR-I از راکتور هسته‌ای برای تولید انرژی الکتریکی (در حدود ۱۰۰ کیلووات) استفاده شد. [ویرایش] سال‌های آغازین در ۱۹۵۴ لوییس اشتراوس و پس از آن چیرمن رییس کمسیون انرژی اتمی ایالات متحده آمریکا درباره تولید انرژی الکتریکی به وسیله انرژی هسته‌ای گفتگوهایی را انجام دادند و در رابطه با تولید انرژی الکتریکی ارزان‌تر مطالبی را شرح دادند. اما مسئولین آن زمان ایالات متحده بدلیل بد گمانی درباره انرژی هسته‌ای بیشتر تمایل داشتند تا از همجوشی هسته‌ای برای این کار استفاده کنند و بنابراین فرصت را از دست دادند. سرانجام در ۲۷ ژوئن ۱۹۵۴ اولین نیروگاه هسته‌ای جهان که به شبکه برق متصل گردید در اتحاد جماهیر شوروی به بهره‌برداری رسید. این نیروگاه توانی در حدود ۵ مگاوات تولید می‌کرد. در ۱۹۵۶ اولین نیروگاه تجاری هسته‌ای جهان در انگلستان به بهره‌برداری رسید که توانی در حدود ۵۰ مگاوات تولید می‌کرد. یکی از سازمانهایی که برای اولین بار شروع به توسعه دانش هسته‌ای کرد نیروی دریایی ایالات متحده آمریکا بود که در نظر داشت از انرژی هسته‌ای به عنوان سوخت زیردریایی‌ها و ناوهای هواپیمابر استفاده کند. عملکرد مناسب این سازمان و پافشاری دریاسالار هیمن ریکوور باعث شد تا سر انجام اولین زیردریایی اتمی جهان با نام ناتیلوس (به انگلیسی: USS Nautilus) در دسامبر ۱۹۵۴ به آب انداخته شود. [ویرایش] پیشرفت با راه‌اندازی اولین نیروگاه‌های هسته‌ای استفاده از این نیروگاه‌ها شتاب گرفت به طوری که استفاده از برق هسته‌ای از کمتر از ۱ گیگاوات در دهه ۱۹۶۰ به بیش از ۱۰۰ گیگاوات در دهه ۱۹۷۰ و نزدیک به ۳۰۰ گیگاوات در اواخر دهه ۱۹۸۰ رسید. البته در اواخر دهه ۱۹۸۰ از شتاب رشد استفاده از برق هسته‌ای به شدت کاسته شد و به این ترتیب به حدود ۳۶۶ گیگاوات در سال ۲۰۰۵ رسید که بیشترین گسترش پس از دهه ۱۹۸۰ مربوط به جمهوری خلق چین است. باید به این نکته نیز اشاره کرد که بیش از دو سوم از طرح‌های مربوط به احداث نیروگاه هسته‌ای که شروع اجرای آنها پس از ۱۹۷۰ بود، لغو شدند. در طول دهه‌های ۱۹۷۰ و ۱۹۸۰ کاهش قیمت سوخت‌های فسیلی و افزایش قیمت ساخت یک نیروگاه هسته‌ای از تمایل دولت‌ها برای ساخت نیروگاه هسته‌ای به شدت کاست. البته بحران سوخت ۱۹۷۳ باعث شد تا کشورهایی مانند فرانسه و ژاپن که از منابع نفت زیادی برخوردار نیستند به فکر ساخت نیروگاه‌های هسته‌ای بیشتری بیفتند به طوری که این دو کشور به ترتیب ۸۰٪ و ۳۰٪ از انرژی الکتریکی حال حاضر خود را از این منابع تامین می‌کنند. در سی سال انتهایی قرن بیستم ترس از حوادث هسته‌ای مانند فاجعه چرنوبیل در ۱۹۸۶، مشکلات مربوط به دفع زباله‌های هسته‌ای، بیماری‌های ناشی از تشعشع هسته‌ای و... باعث به وجود آمدن جنبش‌هایی برای مقابله با توسعه نیروگاه‌های هسته‌ای شد و این خود از دلایل کاهش توسعه نیروگاه‌های هسته‌ای در بسیاری از کشورها بود. [ویرایش] آینده تا سال ۲۰۰۷ آخرین راکتور هسته‌ای مورد بهره‌برداری قرار گرفته در ایالات متحده راکتور Watts Bar ۱ در تنسی بود که در ۱۹۹۶ به شبکه متصل شد و این مدرک محکمی بر موفقیت تلاش‌های ضد گسترش نیروگاه‌های هسته‌ای است. با این حال تلاش‌ها در برابر گسترش نیروگاه‌های هسته‌ای تنها در برخی کشورهای اروپایی، فیلیپین، نیوزیلند و ایالات متحده موفق بوده‌است و در عین حال در این کشورها نیز این جنبش‌ها نتوانستند تحقیقات هسته‌ای را متوقف کنند و تحقیقات مربوط به انرژی هسته‌ای کماکان ادامه دارد. برخی کارشناسان پیش‌بینی می‌کنند که نیاز روز افزون به منابع انرژی، افزایش قیمت سوخت و بحران افزایش دمای زمین در اثر استفاده از سوخت‌های فسیلی باعث شود که بقیه کشورها نیز به سوی استفاده از نیروگاه‌های هسته‌ای روی آورند و همچنین باید یادآوری کرد که با پیشرفت تکنولوژی هسته‌ای، امروزه امکان بروز فجایع هسته‌ای بسیار کمتر شده‌است. بر طبق پیش‌بینی اتحادیه جهانی هسته‌ای در سال ۲۰۱۵ به طور متوسط هر ۵ روز یک‌بار یک نیروگاه هسته‌ای در جهان افتتاح خواهد شد. با تمام مخالفت‌ها، بسیاری از کشورها در گسترش نیروگاه‌های هسته‌ای ثابت قدم بوده‌اند از جمله این کشورها می‌توان به ژاپن، چین، و هند اشاره کرد. در بسیاری از کشورهای دیگر جهان نیز طرح‌های وسیعی برای گسترش استفاده از انرژی هسته‌ای در حال تدوین است. [ویرایش] فناوری راکتور هسته‌ای تمامی نیروگاه‌های گرمایی متداول از نوعی سوخت برای تولید گرما استفاده می‌کنند برای مثال گاز طبیعی، زغال سنگ یا نفت. در یک نیروگاه هسته‌ای این گرما از شکافت هسته‌ای که در داخل راکتور صورت می‌گیرد تامین می‌شود. هنگامی که یک هسته نسبتاً بزرگ قابل شکافت مورد برخورد نوترون قرار می‌گیرد به دو یا چند قسمت کوچک‌تر تقسیم می‌شود و در این فرآیند که به آن شکافت هسته‌ای می‌گویند تعدادی نوترون و مقدار نسبتاً زیادی انرژی آزاد می‌شود. نوترون‌های آزاد شده از یک شکافت هسته‌ای در مرحله بعد خود با برخورد به دیگر هسته‌ها موجب شکافت‌های دیگری می‌شوند و به این ترتیب یک فرآیند زنجیره‌ای به وجود می‌آید. زمانی که این فرآیند زنجیره‌ای کنترل شود می‌توان از انرژی آزاد شده در هر شکافت (که بیشتر آن به صورت گرماست) برای تبخیر آب و چرخاندن توربین‌های بخار و در نهایت تولید انرژی الکتریکی استفاده کرد. در صورتی که در یک راکتور از سوختی یکنواخت اورانیوم-۲۳۵ یا پلوتونیوم-۲۳۹ استفاده شود بر اثر افزایش غیرقابل کنترل تعداد شکافت‌های هسته‌ای بر اثر فرآیند زنجیره‌ای، انفجار هسته‌ای ایجاد می‌شود. اما فرآیند زنجیره‌ای موجب ایجاد انفجار هسته‌ای در یک راکتور نخواهد شد چراکه تعداد شکافت‌های راکتور به اندازه‌ای زیاد نخواهد بود که موجب انفجار شوند و این به دلیل درجه غنی سازی پایین سوخت راکتورهای هسته‌ای است. اورانیوم طبیعی دارای درصد اندکی (کمتر از ۱٪) از اورانیوم-۲۳۵ است و بقیه آن اورانیوم-۲۳۸ است(زیرا اورانیوم-۲۳۸ توانایی شکافت‌پذیری ندارد ). اکثر راکتورها نیروگاه‌های هسته‌ای از اورانیوم با درصد غنی‌سازی بین ۳٪ تا ۴٪ استفاده می‌کنند اما برخی از آنها طوری طراحی شده‌اند که با اورانیوم طبیعی کار کنند و برخی از آنها نیز به سوخت‌های با درصد غنی‌سازی بالاتر نیاز دارند. راکتورهای موجود در زیردریایی‌های هسته‌ای و کشتی‌های بزرگ مانند ناوهای هواپمابر معمولاً از اورانیوم با درصد غنی‌سازی بالا استفاده می‌کنند. با اینکه قیمت اورانیوم با غنی‌سازی بالاتر بیشتر است اما استفاده از این نوع سوخت‌ها دفعات سوختگیری را کاهش می‌دهد و این قابلیت برای کشتی‌های نظامی بسیار پر اهمیت است. راکتورهای CANDU قابلیت دارند تا از اورانیوم غنی‌نشده استفاده کنند و دلیل این قابلیت استفاده آب سنگین به جای آب سبک برای تعدیل سازی و خنک کنندگی است چراکه آب سنگین مانند آب سبک نوترون‌ها را جذب نمی‌کند. کنترل فرآیند شکافت زنجیره‌ای با استفاده از موادی که می‌توانند نوترون‌ها را جذب کنند (در اکثر موارد کادمیوم) ممکن می‌شود. سرعت نوترون‌ها در راکتور باید کاهش یابد چراکه احتمال اینکه یک نوترون با سرعت کمتر در لحظه تصادم با هسته اورانیوم-۲۳۵ موجب شکافت هسته‌ای گردد بیشتر است. در راکتورهای آب سبک از آب معمولی برای کم کردن سرعت نوترون‌ها و همچنین خنک کردن راکتور استفاده می‌شود.‍ اما زمانی که دمای آب افزایش می‌یابد چگالی آب کاهش می‌یابد و تعداد سرعت کمتری نوترون به اندازه کافی کم می‌شود و به این ترتیب تعداد شکافت‌های کاهش می‌یابند بنابراین یک بازخور منفی همیشه ثبات سیستم را تثبیت می‌کند. در این حالت برای آنکه بتوان دوباره تعداد شکافت‌های صورت گرفته را افزایش داد باید دمای آب را کاهش داد که به این کار ایجاد چرخه شکافت می‌گویند. [ویرایش] چرخه سوخت هسته‌ای شکافت هسته‌ای صورت گرفته در یک راکتور فقط بخشی از یک چرخه هسته‌ای است. این چرخه از معادن شروع می‌شود. اورانیوم استخراج شده از معدن معمولاً فرمی پایدار و فشرده مانند کیک زرد دارد. این اورانیوم معدنی به تأسیسات فرآوری فرستاده می‌شود و در آنجا کیک زرد به هگزافلوراید اورانیوم (که پس از غنی سازی به عنوان سوخت راکتورها مورد استفاده قرار می‌گیرد) تبدیل می‌گردد. در این مرحله درجه غنی‌سازی اورانیوم یعنی درصد اورانیوم-۲۳۵ در حدود ۰٫۷٪ است. در صورت نیاز بسته به نوع سوخت نیروگاه (درصد غنی سازی لازم برای سوخت نیروگاه) اورانیوم غنی سازی شده و سپس از آن برای تولید میل‌های سوختی مورد استفاده در نیروگاه (شکل میله‌ها در نیروگاه‌های مختلف متفاوت است) استفاده می‌کنند. عمر هر میل تقریباً سه سال است به طوری که حدود ۳٪ از اورانیوم موجود در آن مورد مصرف قرار گیرد. پس از گذشت امر اورانیوم، آن را به حوضچه سوخت مصرف شده می‌برند. اورانیوم باید حداقل ۵ سال در این حوضچه‌ها باقی بماند تا ایزوتوپ‌های به وجود آمده در اثر شکافت هسته‌ای از آن جدا شوند. پس از گذشت این زمان اورانیوم را در بشکه‌های خشک انبار می‌کنند و یا اینکه دوباره آن را به چرخه سوخت باز می‌گردانند. [ویرایش] منابع سوخت میزان اورانیوم موجود در پوسته زمین نسبتاً‌ زیاد است به طوری که با منابع فلزاتی همچون قلع و ژرمانیوم برابری می‌کند و تقریباً ۳۵ برابر میزان نقره موجود در پوسته زمین است. اورانیوم ماده تشکیل دهنده بسیاری از اجسام اطراف ما مانند سنگ‌ها و خاک است. طبق آمارگیری جهانی معادن شناخته شده جهان در حال حاضر برای تامین بیش از ۷۰ سال انرژی الکتریکی جهان کافی هستند. بهای متوسط اورانیوم در حال حاضر ۱۳۰ دلار آمریکا به ازای هر کیلوگرم است. به این ترتیب ثبات تامین سوخت هسته‌ای از بسیاری از دیگر مواد معدنی بیشتر است. به تناسب دیگر مواد معدنی با افزایش دو برابری هزینه تامین سوخت، می‌توان به ده برابر منابع کنونی اورانیوم دست یافت. باید توجه داشت که قیمت تامین سوخت در یک نیروگاه هسته‌ای نسبت به دیگر تجهیزات موجود نسبتاً اندک است و بنابراین چند برابر شدن قیمت اورانیوم تأثیر چندانی بر روی قیمت انرژی الکتریکی تولیدی نخواهد داشت. برای مثال افزایش دو برابری در قیمت سوخت مصرفی یک نیروگاه هسته‌ای آب سبک هزینه راکتورها را در حدود ۲۶٪ و هزینه برق تولیدی را در حدود ۷٪ افزایش می‌دهد در حالی که افزایش دوبرابری قیمت سوخت در یک نیروگاه گازی قیمت برق تولیدی را تا ۷۰٪ افزایش می‌دهد. نیروگاه‌های آب سبک موجود در استفاده از سوخت هسته‌ای بهره‌وری پایینی دارند چراکه تنها قابلیت ایجاد شکافت هسته‌ای در ایزوتوپ‌های اورانیوم-۲۳۵ (حدود ۰٫۷٪ از اورانیوم معدنی) را دارند. در مقابل راکتورهای متداول آب سبک برخی راکتورهای هسته‌ای می‌توانند از اورانیوم-۲۳۸ استفاده نیز استفاده کنند که حدود ۹۹٫۳٪ از اورانیوم معدنی معدنی را تشکیل می‌دهد. قبل از استفاده از اورانیوم-۲۳۸ در طی فرآیندی از آن برای تولید پلوتونیم-۲۳۸ استفاده می‌کنند و سپس از پلوتونیم در راکتورهای هسته‌ای مورد استفاده قرار می‌گیرد. طبق برآیند گرفته شده با مصرف کنونی نیروگاه‌های جهان اورانیوم-۲۳۸ می‌تواند برای ۵ میلیون سال انرژی مورد نیاز این نیروگاه‌ها را تامین کند. این تکنولوژی در بسیاری از راکتورهای هسته‌ای مورد استفاده قرار گرفته‌است، اما هزینه بالای فرابری سوخت این نیروگاه‌ها (۲۰۰ دلار به ازای هر کیلوگرم) استفاده از آنها را با مشکل مواجه کرده. تا سال ۲۰۰۵ تنها در راکتور نیروگاه BN-۶۰۰ در «بلویارسک» روسیه از این تکنولوژی برای تولید برق استفاده شده بود، که البته روسیه برنامه‌ریزی‌های مربوط به ساخت نیروگاه دیگری از این نوع با نام BN-۸۰۰ را انجام داده‌است. ژاپن نیز قصد دارد تا پروژه راکتور Monju را مجدداً شروع کند (این پروژه از سال ۱۹۹۵ تعطیل شده‌است) و همچنین چین و هند نیز قصد دارند تا از این تکنولوژی برای سوخت‌رسانی به راکتورها استفاده کنند. راه حل دیگری که در این زمینه وجود دارد استفاده از اورانیوم-۲۳۳ است که از توریوم به دست می‌آید. توریم حدوداً ۳٫۵ برابر بیشتر از اورانیوم در پوسته زمین وجود دارد و پراکندگی جغرافیایی متفاوتی نسبت به اورانیوم دارد. استفاده از این ماده می‌تواند میزان منابع سوخت‌های شکافت یافتنی را تا ۴۵۰٪ افزایش دهد. برعکس اورانیوم-۲۳۸ که برای مصرف آن را باید به صورت پلوتنیوم-۲۳۸ درآورد، اورانیوم-۲۳۳ نیازی به تبدیل ندارد. در حال حاضر کشور هند علاقه زیادی برای استفاده از این روش دارد چراکه این کشور دارای معادن بسیار زیاد توریم است درحالی که معادن اورانیوم این کشور اندک هستند. [ویرایش] جوانب اقتصادی یکی از مسائل نیروگاه هسته‌ای هزینه ساخت آن است که شامل هزینه ساخت راکتور، هزینه مسائل امنیتی، هزینه ساخت مراکز معدنی، هزینه ساخت مراکز تبدیل مواد خام به سوخت هسته‌ای، هزینه ساخت مراکز بازپروری هسته‌ای و انبارهای هسته‌ای برای دفن ضایعات هسته‌ای است. خرج تولید الکتریسیته با نیروی هسته‌ای در سال ۲۰۰۷ حدود ۰٫۰۱۷۶ دلار برای هر کیلووات ساعت بود، در صورتیکه این مقدار برای ذغال سنگ، گاز طبیعی، و نفت بترتیب ۰٫۰۲۴۷ دلار، ۰٫۰۶۷۸ دلار، و ۰٫۱۰۲۶ دلار بود. [ویرایش] امنیت نیروگاه هسته‌ای از خطرهایی که همواره بیم آن می‌رود، حمله احتمالی تروریستی به نیروگاه‌های هسته‌ای است، چرا با انفجار نیروگاه محوطه‌ای به شعاع ۲۰ کیلومتر بشدت آلوده می‌شود و هیچ موجود زنده‌ای را باقی نمی‌گذارد و در اثرات تخریبی ژنتیکی تا ۱۰ نسل را بر روی محوطهٔ بزرگتری در حدود شعاع ۴۰ کیلومتر باقی خواهد گذاشت [ویرایش] نیروگاه‌های متحرک یکی از وسیعترین کاربردهای نیروگاه‌های هسته‌ای، استفاده از انرژی هسته‌ای جهت رانش ناوها و زیردریایی‌ها است. در این راستا، آدمیرال هیمن ریکوور برای نخستین بار این ایده را در نیروی دریایی ایالات متحده آمریکا پیاده و عملی نمود. امروزه اکثر ناوها و تجهیزات نیروی دریایی آمریکا از نیروگاه‌های متراکم PWR استفاده می‌کنند. [ویرایش] پسماند هسته‌ای نیروگاه‌ها یافتن راهی ارزان و ایمن برای انبار کردن زباله‌های هسته‌ای چالشی پر اهمیت در زمینه چرخه سوخت هسته‌ای است زیرا این ضایعات تا ۱۰٬۰۰۰ سال نیز تشعشعهای خطرناک دارند [ویرایش] نگرانی‌های محیط زیستی مهمترین مسئله‌ای که مخالفان انرژی هسته‌ای بیان می‌دارند امنیت محیط زیستی نیروگاه هسته‌ای است زیرا با کوچکترین اشتباه فجایعی مانند فاجعه چرنوبیل قابلیت رخ دادن خواهند داشت. آلایش هسته‌ای همواره از نگرانیهای این نوع صنعت بطور کل بوده‌است. [پیوند مرده] با اینحال برخی مطالعات حاکی از قابل مقایسه بودن دیگر صنایع تولید انرژی با نیروگاه‌های هسته‌ای می‌باشند. [ویرایش] حوادث هسته‌ای [ویرایش] حادثه تری مایل آیلند (۱۹۷۹) در سال ۱۹۷۹ بخشی از هسته اصلی واحد ۲ در نیروگاه تری مایل آیلند در ایالت پنسیلوانیا در آمریکا ذوب شد که باعث نشت ۳ میلیون کوری گاز رادیواکتیو به بیرون از نیروگاه گردید. در پی این حادثه حدود ۱۴۰٬۰۰۰ نفر از اهالی منطقه خانه‌های خود را ترک کردند. پس از حادثه تری مایلی آیلند، ساخت نیروگاه‌های هسته‌ای برای مدتی در آمریکا متوقف شد. [ویرایش] حادثه چرنوبیل (۱۹۸۶) حادثه چرنوبیل در سال ۱۹۸۶ و در چرنوبیل (در شوروی سابق و اوکراین کنونی) اتفاق افتاد به طوری کنترل نیروگاه در ساعت ۱:۴۰ بامداد خارج شد و بتن آرمه یک متری گنبد را ذوب نمود و اتفاقات پس از آن موجب شد تا در کل اروپا وضعیت اضطراری اعلام شود. [ویرایش] نیروگاه‌های هسته‌ای در ایران برنامه هسته‌ای ایران در دهه ۱۹۵۰ با کمک ایالات متحده به عنوان بخشی از برنامه «اتم برای صلح» آغاز شد. امروزه دولت ایران بر صلح آمیز بودن برنامه هسته‌ای خود پافشاری می‌کند و هدف از ایجاد کل این تأسیسات را دستیابی به نیروگاه هسته‌ای و تولید انرژی الکتریکی از انرژی هسته‌ای می‌داند. با این حال ایالات متحده و برخی از دیگر کشورها هدف از این برنامه ایران را دستیابی مخفیانه به سلاح هسته‌ای می‌دانند.","نیروگاه هسته‌ای به تأسیساتی صنعتی و نیروگاهی می‌گویند که بر پایهٔ فناوری هسته‌ای و با کنترل فرآیند شکافت هسته‌ای، از گرمای تولید شده آن اقدام به تولید انرژی الکتریکی می‌کند. کنترل انرژی هسته‌ای با حفظ تعادل در فرآیند شکافت هسته‌ای همراه است که با استفاده از گرمای تولیدی برای تولید بخار آب (مانند بیشتر نیروگاه‌های گرمایی) اقدام به چرخاندن توربین‌های بخار و به دنبال آن ژنراتورها می‌کند. در سال ۲۰۰۴ انرژی هسته‌ای در تولید کل انرژی مصرفی جهان سهمی در حدود ۶٫۵٪، و در تولید انرژی الکتریکی سهمی در حدود ۱۵٫۷٪ داشته‌است و نخستین بار به وسیله انریکو فرمی در سال ۱۹۳۴ در یکی از آزمایشگاه‌های دانشگاه شیکاگو تولید شد. این اتفاق زمانی رخ داد که تیم او مشغول بمباران کردن هسته اورانیوم با نوترون بودند. بر طبق پیش‌بینی اتحادیه جهانی هسته‌ای در سال ۲۰۱۵ به طور متوسط هر ۵ روز یک‌بار یک نیروگاه هسته‌ای در جهان افتتاح خواهد شد.شکافت هسته‌ای صورت گرفته در یک راکتور فقط بخشی از یک چرخه هسته‌ای است. این چرخه از معادن شروع می‌شود.میزان اورانیوم موجود در پوسته زمین نسبتاً‌ زیاد است به طوری که با منابع فلزاتی همچون قلع و ژرمانیوم برابری می‌کند و تقریباً ۳۵ برابر میزان نقره موجود در پوسته زمین است. اورانیوم ماده تشکیل دهنده بسیاری از اجسام اطراف ما مانند سنگ‌ها و خاک است. طبق آمارگیری جهانی معادن شناخته شده جهان در حال حاضر برای تامین بیش از ۷۰ سال انرژی الکتریکی جهان کافی هستند. بهای متوسط اورانیوم در حال حاضر ۱۳۰ دلار آمریکا به ازای هر کیلوگرم است. به این ترتیب ثبات تامین سوخت هسته‌ای از بسیاری از دیگر مواد معدنی بیشتر است. مهمترین مسئله‌ای که مخالفان انرژی هسته‌ای بیان می‌دارند امنیت محیط زیستی نیروگاه هسته‌ای است زیرا با کوچکترین اشتباه فجایعی مانند فاجعه چرنوبیل قابلیت رخ دادن خواهند داشت." fi,55519b497713d600abda871164bb766c,"[muokkaa] Tausta Aleksanteri Suuren isä Filippos II oli suunnitellut hyökkäystä Persian valtakuntaa vastaan. Filippos oli vuonna 338 eaa. koonnut kaikki Kreikan kaupunkivaltiot Spartaa lukuun ottamatta niin sanottuun Korintin liittoon, jonka avulla hän aikoi kukistaa Persian valtakunnan. Vuonna 336 eaa. Filippos lähetti Hellespontoksen yli Parmenionin johtaman armeijan. Parmenion valtasi Vähän-Aasian luoteisrannikon, mutta kärsi tappioita persialaisten etevää sotapäällikköä Memnonia vastaan. Kun Filippos murhattiin vuoden 336 eaa. lokakuussa, tuli vain 20-vuotiaasta Aleksanterista uusi kuningas. Saatuaan kreikkalaiset ja Makedonian lähialueiden kansat valtansa alle Aleksanteri päätti toteuttaa isänsä suunnitteleman hyökkäyksen Persiaan. Aleksanterin joukot kukistivat Vähän-Aasian satraapit Granikosjoen taistelussa vuonna 334 eaa. ja jatkoivat valtaamalla Vähän-Aasian länsirannikon. Vuoden 333 eaa. aikana vallattiin koko Vähän-Aasian sisämaa. Persian kuningas Dareios III nimitti Memnonin Vähässä-Aasiassa olleiden persialaisten joukkojen ylipäälliköksi ja antoi tälle tehtäväksi viivytellä Aleksanteria sillä aikaa kun kuningas itse kokosi armeijan. Memnonia avusti Välimerellä toimiva suuri persialainen laivasto, joka pystyi uhkaamaan makedonialaisten selustaa ja heidän huoltoyhteyksiään Hellespontoksen yli. Aleksanterin sotaretken onnistumisen kannalta oli tärkeää, että laivaston tukikohdat Välimeren rannalla vallattiin. [muokkaa] Armeijoiden liikkeet ennen taistelua Makedonialaiset saapuivat Kilikiaan vuoden 333 eaa. elokuussa. Kilikian pääkaupungissa Tarsoksessa he saivat kuulla, että Dareios III oli saapunut Damaskokseen suuren armeijan kanssa. Aleksanteri lähetti Parmenionin valtaamaan Issoksen lahden rannikon ja ""Assyrian porttina"" tunnetun solan, joka johti Issoksesta etelään. Dareios päätti hyökätä Kilikiaan pohjoisempana olevan solan kautta ja johti armeijansa Damaskoksesta Sokhoin kaupunkiin. Kuullessaan Dareioksen olevan Sokhoissa Aleksanteri päätti koota armeijansa ja marssia etelään, kohti Assyrian porttia. Dareios johti kuitenkin armeijansa Kilikiaan pohjoisempaa reittiä pitkin ja sai vallattua ilman taistelua Issoksen kaupungin, jonka Aleksanteri oli aikaisemmin jättänyt. Kaupunkiin jätetyt sairaat ja haavoittuneet makedonialaiset ja kreikkalaiset tapettiin. Dareios pääsi näin kiertämään Aleksanterin armeijan selustaan ja katkaisi sen tärkeät huoltoyhteydet. Dareios marssi armeijoineen etelää kohti ja asettui puolustusasemiin Pinarosjoen rannalle Issoksen lahden ja läheisten vuorten väliselle tasangolle. Kun Aleksanteri sai kuulla, että Dareios oli päässyt kiertämään hänen selustaansa, määräsi hän joukon toveriratsuväen sotilaita hankkimaan vahvistuksen uutiselle. Aleksanterin lähettämät sotilaat soutivat Issosta kohti ja näkivät Darioksen armeijan. Varmistettuaan, että Dareios tosiaan oli päässyt kiertämään heidän selustaansa, Aleksanteri marssi armeijansa kanssa tätä vastaan. [muokkaa] Aleksanterin puhe joukoilleen Ennen taistelua Aleksanteri puhutteli sotapäällikköjään ja liittolaistensa päällikköjä. Hän painotti erityisesti sitä, että he saivat taistella heille itselleen edullisessa maastossa. Makedonialaiseen propagandaan kuului myös haukkua persialaisia naismaisiksi ja ylellisyyksiin tottuneiksi laiskureiksi. Aleksanterin armeijaan kuului taas traakialaisia ja illyrialaisia, joita pidettiin Euroopan sotaisimpina kansoina. Aleksanteri muistutti myös joukkojaan siitä, että tulevassa taistelussa vapaat miehet tulivat taistelemaan suurkuninkaan orjia vastaan. Oli myös mahdollista, että kreikkalaiset tulivat taistelemaan toisia kreikkalaisia vastaan, sillä Darioksen armeijassa palveli suuri määrä kreikkalaisia palkkasotilaita. Aleksanteri muistutti tämän takia miehiään siitä, että he taistelivat omasta tahdostaan, kun taas toiset taistelivat palkasta. Aleksanteri mainitsi myös Ksenofonin kymmenentuhatta kreikkalaista palkkasotilasta ja heidän sotaretkensä Persiaa vastaan. Aleksanteri antoi tämän jälkeen sotilaidensa syödä päivällistä, samalla kun hän lähetti ratsumiehiä ja jousimiehiä tiedustelemaan edessä olevaa reittiä. Armeija lähti marssimaan persialaisia vastaan yötä myöten. Keskiyön aikaan armeija pääsi Assyrian porteille, jossa se lepäsi yön yli. Aamun koittaessa Aleksanteri johti armeijansa alas solasta. Heti, kun maasto salli, hän antoi armeijan levittäytyä rintamaksi. [muokkaa] Taistelukenttä Taistelu käytiin pienen Pinaros-joen rannalla, Issoksen kaupungin eteläpuolella, nykyisen İskenderunin lähistöllä. Vuoriston ja Issoksen lahden välinen maakaistale on vain 2,5�km leveä, joten Dareios ei pystynyt käyttämään hyväkseen suurta ylivoimaansa. Pinaroksen tarkka sijainti on ollut pitkään kiistanalainen. Aikaisemmin luultiin että Pinaros oli nykyinen Deli Tchai -joki, mutta historioitsijat N.G.L. Hammond ja A.M. Devine ovat esittäneet että Pinaros itse asiassa on nykyinen Payas. Heidän väitteensä perustuvat taistelukentän maastoon ja etäisyyksiin, jotka mainitaan eri lähteissä. [muokkaa] Joukot [muokkaa] Dareioksen armeija Arrianos ja Plutarkhos kertovat Dareioksen armeijan käsittäneen 600�000 sotilasta. Tämä luku on varmastikin liian suuri. Diodoros kertoo persialaisia olleen yhteensä 500�000 ja Justinus ilmoittaa Dareioksella olleen 400�000 jalkaväkeä ja 100�000 ratsumiestä ja Quintus Curtius Rufus mainitsee sotilaiden määrän olleen 250�000. Arrianos kertoo Dareioksen armeijaan kuuluneen 30�000 kreikkalaista palkkasotilasta ja 60�000 raskaasti aseistettua sotilasta, joita kutsuttiin nimellä kardakes. Nämä parhaat jalkaväkijoukkonsa Dareios asetti rintaman keskelle. Vasemmalla siivellään oleville vuorille Dareios lähetti pienen joukon uhkaamaan makedonialaisten oikeaa siipeä. Persialaisen ratsuväkensä Dareios määräsi oikealle siivelleen ja falanginsa meren väliselle alueelle. Dareios itse taisteli persialaisen tavan mukaan armeijansa keskellä. Kreikkalaisten hopliittien ja persialaisen raskaan jalkaväen taakse Dareios määräsi loput armeijansa sotilaista. Arrianoksen mukaan nämä olivat ryhmittyneet kansoittain syviin muodostelmiin, joista ei taistelussa ollut mitään hyötyä. Kun Dareios sai kuulla, että Aleksanteri valmistautui hyökkäykseen, lähetti hän 30�000 ratsumiestä ja 20�000 kevyesti aseistettua Pinaroksen yli suojaamaan hänen oman armeijansa valmistelut. Kun Dareios oli saanut armeijansa järjestykseen, veti hän takaisin joen yli lähettämänsä ratsuväen sekä kevytaseiset ja lähetti heidät armeijansa oikealle siivelle. [muokkaa] Aleksanteri Suuren armeija Aleksanteri Suuren armeija iskukykyisin joukko Issoksen taistelussa olivat niin kutsuttu toveriratsuväki (hetairoi), joita taisteluun otti osaa noin 3000. Toveriratsuväen komentajana toimi Filotas, mutta Issoksen taistelussa Aleksanteri johti ratsuväkeään itse. Toveriratsuväki hyökkäsi makedonialaisten oikealla siivellä niin sanottujen kilvenkantajien (hypaspistai) kanssa, joita johti Parmenionin poika Nikanor. Toinen iskukykyinen joukko oli noin 1500 ratsumiestä käsittänyt thessalialainen ratsuväki, jota pidettiin makedonialaisen ratsuväen veroisena. Makedonialainen jalkaväki koostui falangissa taistelevasta raskaasta jalkaväestä (pezhetairoi), jonka tärkein aseistus oli 4–5 metriä pitkä sarisa-keihäs. Jalkaväki oli jaettu 1500 miestä käsittäneisiin osastoihin (taksis). Arrianoksen mukaan Issoksen taisteluun osallistuneita osastoja johtivat oikealla siivellä Koinos ja Perdikkas. Vasemmalla siivellä taistelivat Meleagroksen, Ptolemaioksen ja Amyntaan osastot. Krateros johti kaikkea vasemman siiven jalkaväkeä. Parmenion johti liittolaisten ratsuväkeä ja koko armeijan vasenta siipeä. Vasemmalla siivellä taistelivat myös Korintin liiton lähettämät kreikkalaiset sotilaat. [muokkaa] Taistelun kulku Juuri ennen taistelun alkua Aleksanteri lähetti thessalialaisen ratsuväkensä vasemmalle siivelle avustamaan Parmenionia. Aleksanteria huolestutti se, että Dareios oli koonnut suurimman osan ratsuväestään Parmenionin ratsuväkeä vastapäätä. Oikealla siivellä olevan ratsuväen edelle hän määräsi makedonialaisen kevyen ratsuväen ja paionialaisen ratsuväen sekä jousimiehet ja kevyesti aseistetut agrianit. Hän lähetti myös ratsuväkeä ja jousimiehiä niitä persialaisia vastaan, jotka olivat kiivenneet makedonialaisten oikealla puolella oleville vuorille. Vasemman siiven etupuolelle Aleksanteri lähetti kreetalaiset ja traakialaiset kevytaseiset. Makedonialaisten oikean siiven sivulla olleet persialaiset joukot pakenivat, kun Aleksanteri lähetti agrianit ja jousimiehiä heitä vastaan. Persialaiset pakenivat kukkuloilta korkeammalle vuorille, ja Aleksanteri jätti vain 300 ratsumiestä vahtimaan heitä. Tämän jälkeen Aleksanteri johti hitaasti joukkonsa persialaisia vastaan. Dareios ei antanut omien joukkojensa hyökätä, vaan odotti maltillisesti Pinaroksen toisella rannalla. Joen ranta oli paikoin jyrkkä ja Dareios oli antanut rakentaa valleja niille kohdille, joista joki oli helposti ylitettävä. Armeijan päästessä nuolenkantaman päähän vihollisesta antoi Aleksanteri hyökkäyskäskyn. Aleksanteri johti itse falangin oikean siiven hyökkäystä Pinaroksen yli. Oikealla siivellä makedonialaiset pääsivät joen yli ja löivät persialaiset pakosalle. Falagin keskiosa ei kuitenkaan päässyt joen yli. Dareioksen kreikkalaiset palkkasotilaat kävivät vastahyökkäyksen vihollisten ollessa vielä joen rannalla. Vaikka vain osa makedonialaisten falangista oli päässyt joen yli, saivat he kuitenkin kreikkalaiset lyötyä takaisin. Pinaroksen rannalla kaatui Arrianoksen mukaan 120 makedonialaista. Kreikkalainen historioitsija Diodoros Sisilialainen kertoo, että Aleksanteri hyökkäsi ratsuväkensä kanssa suoraan Dareiosta kohti heti, kun hän huomasi tämän. Dareioksen veli Oksathres yritti puolustaa veljeään makedonialaisten hyökkäystä vastaan. Aleksanterin ratsuväki oli kuitenkin persialaisia parempi, ja pian Darioksen vaunun ympärillä oli kasoittain ruumiita. Oletettavasti juuri tämä kohtaus on kuvattu niin sanotussa Aleksanteri-mosaiikissa, joka on löydetty Pompejista. Dareioksen vaunua vetäneet hevoset vauhkoontuivat saamistaan haavoista, ja taistelun sekasorron keskellä hänen oli siirryttävä toiseen sotavaunuun. Diodoroksen mukaan muut persialaiset lähtivät pakoon sen jälkeen, kun he näkivät kuninkaan olevan kauhuissaan. Diodoroksen versio taistelusta poikkeaa kuitenkin esimerkiksi Arrianoksen kuvauksesta. Diodoros ei mainitse, että Dareios pääsi kiertämään Aleksanterin selustaan, eikä hän mainitse että taistelu käytiin Pinaroksen varrella. Plutarkhos mainitsee myös, että historioitsija Khares Mytileneläinen kertoo Aleksanteri Suuren käyneen kaksintaistelun Dareioksen kanssa ja saaneen haavan reiteen Dareioksen miekasta. Arrianoksen versiossa Dareioksen vasemmalla siivellä olleet persialaiset joukot antoivat periksi makedonialaisten hyökkäyksille ja pian koko vasen siipi oli sekasorron vallassa. Ainoastaan kreikkalaiset palkkasotilaat pysyivät paikoillaan. Persialaisten paettua makedonialaiset pääsivät kiertämään kreikkalaisten palkkasotilaiden selustaan. Dareios lähti pakoon nähtyään hajalle lyödyn vasemman siipensä. Aleksanterin falangin ylittäessä Pinaroksen hyökkäsi Dareioksen oikealla siivellä ollut ratsuväki joen yli Parmenionin thessalialaista ratsuväkeä vastaan. Syntyi kiivas ratsuväkitaistelu, joka ei ratkennut ennen kuin persialaiset näkivät Dareioksen pakenevan taistelukentältä. [muokkaa] Tappiot Plutarkhoksen mukaan taistelussa kaatui yli 120�000 persialaista. Arrianoksen mukaan taistelussa kuolivat Arsames, Rheomithres ja Atizyes, jotka olivat johtaneet ratsuväkeä Granikoksen taistelussa. Taistelussa kaatui myös Egyptin satraappi Sauakes. Arrianos kertoo myös, että taistelussa kaatui 100�000 persialaista sotilasta, joista 10�000 oli ratsuväkeä. Diodoroksen mukaan kaatuneita oli 100�000 jalkaväkisotilasta ja 10�000 ratsuväkeä. Arrianos siteeraa Ptolemaiosta, jonka mukaan ruumiita oli niin paljon, että makedonialaiset pystyivät ylittämään rotkon täyttämällä sen kuolleilla. Justinuksen mukaan persialaiset menettivät 61�000 jalkaväkisotilasta ja 10�000 ratsumiestä. Vangiksi jäi 40�000 sotilasta. Makedonialaisia Diodoroksen mukaan kaatui 300 jalkaväestä ja 150 ratsuväestä. Junianus Justinus kertoo taistelussa kaatuneen jalkaväkeä 130 henkeä ja ratsuväkeä 150. Arrianoksen kertoman mukaan Aleksanteri Suuren henkivartija Ptolemaios Seleukoksen poika kaatui taistelussa ja makedonialaisia kuolleita oli yhteensä 120. Curtiuksen mukaan makedonialaisten tappiot olivat 150 kuollutta ja 4�500 haavoittunutta. [muokkaa] Taistelun jälkeiset tapahtumat Taistelun jälkeen makedonialaiset valtasivat persialaisten leirin, josta he löysivät suunnattomia määriä kultaa ja muita rikkauksia. Arrianoksen mukaan leiristä löytyi 3�000 talentin verran kultaa. Taistelun jälkeen otettiin vangiksi myös Dareioksen äiti Sisygambis, hänen vaimonsa Statira ja kaksi hänen tytärtään. Aluksi Dareioksen perhe luuli että tämä oli kuollut taistelussa, mutta Aleksanteri lähetti heille viestin että Dareios oli elossa ja että heidän ei tulisi olla peloissaan. Erään kertomuksen mukaan Aleksanteri meni Hefaistionin kanssa tapaamaan Dareioksen perhettä taistelua seuranneena päivänä. Darioksen äiti heittäytyi maahan Hefaistionin edessä, koska tämä oli Aleksanteria pidempi. Palvelijat kertoivat Sisygambikselle kumpi vierailijoista oli kuningas, mutta Aleksanteri lepytteli häntä sanomalla, että Hefaisition myös oli Aleksanteri. Aleksanteri osoitti näin myötätuntoa Darioksen äidille ja arvostusta ystävälleen. Taistelun jälkeen Dareios pakeni aluksi Eufratille. Matkan varrella hän keräsi mukaansa 4�000 taistelusta paennutta sotilasta. Aleksanterin puolestaan jatkoi matkaa Foinikiaan ja myöhemmin Egyptiin. Tämän jälkeen persialaiset laivastot eivät enää pystyneet toimimaan Välimerellä ja ne eivät enää olleet uhka Kreikkaa vastaan. Vuonna 331 eaa. Aleksanteri hyökkäsi suoraan Persian valtakunnan sydämeen ja kukisti Dareioksen toistamiseen Gaugamelan taistelussa, minkä jälkeen hän valtasi koko Persian valtakunnan. [muokkaa] Issoksen taistelu taiteessa Plinius vanhempi kertoo, että tunnettu kreikkalainen taiteilija Filoksenos Eretrialainen maalasi Issoksen taistelusta kuuluisan taulun 300-luvun lopulla. Filoksenos maalasi taulun Kassandrokselle, joka tuolloin oli Makedonian kuningas. Tämä maalaus ei ole säilynyt nykyaikaan, mutta Pompejista on löydetty niin sanottu Aleksanteri-mosaiikki, joka on ehkä tehty aikaisemman maalauksen mukaan. Mosaiikki saattaa myös esittää Gaugamelan taistelua, jossa Aleksanteri Suuri lopullisesti kukisti Dareioksen. Mosaiikki löydettiin niin sanotusta Faunin talosta, ja se kuvaa Aleksanteri Suurta ja Dareios III:a keskellä taistelua. Mosaiikki on 100-luvulta eaa. ja se löydettiin vuonna 1831. Se on nykyään esillä Napolin kansallismuseossa. Toinen antiikin aikainen taideteos, joka luultavasti kuvaa Issoksen taistelua on niin sanottu ""Aleksanteri-sarkofagi"". Hellenistiseen tyyliin tehty sarkofagi kuului Sidonin viimeiselle kuninkaalle Abdalonymokselle. Sarkofagin kyljissä olevat kohokuvat kuvaavat Aleksanteri Suurta taistelussa persialaisten kanssa. Sarkofagi on nykyään nähtävänä Istanbulin arkeologisessa museossa. Issoksen taistelua kuvaa myös renessanssimaalari Albrecht Altdorferin taulu ""Issoksen taistelu"" (Die Schlacht bei Issus) tai ""Aleksanterin taistelu"" (Alexanderschlacht). Maalauksen kuvaamalla taistelulla ei kuitenkaan ole paljon mitään yhteistä todellisen Issoksen taistelun kanssa. Taulu on nykyään nähtävillä Munchenin Alte Pinakothekissa. Toinen renessanssiaikainen kuvaus taistelusta on Jan Brueghel vanhemman ""Issoksen taistelu"" (La bataille d'Issus) vuodelta 1602. Tämä maalaus on nähtävillä Pariisin Louvressa. [muokkaa] Antiikin lähteet Tärkein lähde Issoksen taistelusta on roomalainen historioitsija Arrianos, joka eli 100-luvulla jaa. Arrianos käytti lähteenään Ptolemaiosta, joka oli yksi Aleksanterin jalkaväen komentajista taistelun aikana. Ptolemaioksesta tuli myöhemmin Egyptin hallitsija, mutta hänen kirjoittamansa Aleksanteri Suuren elämäkerta ei ole säilynyt nykypäivään. Myös Plutarkhos, Diodoros Sisilialainen, Junianus Justinus ja Quintus Curtius Rufus ovat jättäneet taistelusta kuvauksen. Diodoroksen ja Curtiuksen kuvaus taistelusta poikkeaa kuitenkin suurilta osin Arrianoksesta. Plutarkhos ja Justinus taas eivät kuvaa taistelua läheskään yhtä tarkasti kuin Arrianos ja Diodoros.","Issoksen taistelu käytiin vuonna 333 eaa. Makedonian kuninkaan Aleksanteri Suuren johtama makedonialaisista ja kreikkalaisista koostunut armeija kukisti Dareios III:n johtaman persialaisen armeijan. Taistelu käytiin marraskuussa Issoksen kaupungin eteläpuolella Pindaros-joen varrella. Vähälukuisempi makedonialainen armeija kukisti monta kertaa suuremman vastustajansa suotuisan maaston ja hyvän kurinsa ansiosta. Aleksanteri Suuren joukot olivat vuonna 334 eaa. hyökänneet Vähään-Aasiaan ja kukistaneet persialaiset satraapit Granikosjoen taistelussa. Tämän jälkeen makedonialaiset olivat vallanneet miltei koko Vähän-Aasian. Persian kuningas Dareios III oli koonnut valtavan armeijan jolla hän aikoi kukistaa hyökkääjät. Taistelussa Aleksanterin johtamat joukot mursivat persialaisten rivistön, mikä sai Dareioksen pakenemaan taistelukentältä. Taistelun jälkeen Aleksanterin joukot valtasivat Foinikian ja myöhemmin myös Egyptin. Tämän jälkeen persialaiset laivastot eivät enää pystyneet toimimaan Välimerellä ja ne eivät enää olleet uhka Kreikkaa vastaan. Vuonna 331 eaa. Aleksanteri hyökkäsi suoraan Persian valtakunnan sydämeen ja kukisti Dareioksen toistamiseen Gaugamelan taistelussa, jonka jälkeen hän valtasi koko Persian valtakunnan." fi,e3fff106c7bd241a2b68bc6e76ba5980,"[muokkaa] Etymologia ""Viikinki"" on mahdollisesti peräisin muinaisnorjan sanasta vík, joka tarkoittaa lahtea tai poukamaa. Vikingr (viikinki) tarkoitti siten mahdollisesti henkilöä, joka toimi lahdessa tai poukamassa. Myöhemmin viikingistä tuli synonyymi vesitse tapahtuvalle tutkimus- ja ryöstöretkille, jolloin vikingr oli henkilö, joka osallistui tällaisille retkille. Toisen tulkinnan mukaan termi on johdettu muinaisenglannin sanasta wíc, joka tarkoitti kauppapaikkaa (vrt. latinan sanaan vicus, ""kylä"").lähde? Muitakin etymologioita on esitetty. Sana viikinki esiintyy useissa riimukivissä ympäri Skandinaviaa. Islantilaisissa saagoissa viikinki tarkoittaa merellistä tutkimusmatkailua (vrt. muinaisnorjan sanontaan farar i vikingr ""mennä tutkimusmatkalle""). Muinaisenglannissa sana wicing esiintyy ensimmäisen kerran 500- tai 600-luvulle ajoitetussa anglosaksisessa runossa Widsith. Keskiaikaisessa kirjallisuudessa viikingiksi kutsutaan rosvoa, eikä tiettyä kansaa tai kulttuuria kokonaisuudessaan.lähde? Sana viikinki tuli uudelleen esiin romantiikan aikakaudella 1700-luvun lopulta lähtien. 1800-luvulla sanan merkitys laajennettiin koskemaan ryöstelijöiden sijaan koko aikakautta. Käsite viikinkiaika on säilynyt käytössä näihin päiviin saakka. Nykyisin viikinki-nimitys yhdistetään myös skandinaavisiin kauppamiehiin, varjageihin, jotka kävivät kauppaa Venäjän jokien varsilla aina Bysanttia myöten ja perustivat siirtokuntia itään. Kuitenkaan vanhoissa kirjallisissa lähteissä Viinimaasta, ruseista tai varjageista puhuttaessa ei käytetä termiä viikinki. [muokkaa] Historialliset maininnat Varhaisin mainittu päivämäärä viikinkien ryöstöretkelle on 787, jolloin Anglosaksien kronikan mukaan joukko norjalaisia miehiä purjehti Portlandin saarelle, joka sijaitsee Dorsetissa. Siellä heitä luultiin ensin kauppiaiksi, ja he tappoivat paikallisen virkamiehen tämän yrittäessä saada heitä kuninkaan kartanolle verollepantavaksi. Seuraava taltioitu ja ensimmäinen varmana pidetty hyökkäys tapahtui 8. kesäkuuta 793, kun Lindisfarnen luostari Englannin itärannikolla ryöstettiin. Tämän jälkeen kronikat ja asiakirjalähteet ovat yli 200 vuoden ajan täynnä merkintöjä viikingeistä ja heidän ryöstelystään. [muokkaa] Adam Bremeniläinen Saksalainen pappi Adam Bremeniläinen kirjoitti 1000-luvulla teoksensa Gesta Hammaburgensis Ecclesiae Pontificum neljännessä osassa: [muokkaa] Riimukivet Eri puolilta Skandinaviaa löytyy runsaasti riimukiviä, joihin on tallennettu viikinkiretkien osanottajien nimiä. Olemassa on myös riimukiviä, jotka kertovat näillä retkillä kuolleiden nimiä. Riimukivet on kirjoitettu riimuilla, vanhoilla germaanisilla ja skandinaavisilla aakkosilla. Riimukiviä on eniten Keski-Ruotsissa, missä niitä pystytettiin 1000-luvulla, viikinkiajan loppuvaiheessa. Riimukirjaimet ovat germaaninen muunnelma latinalaisista aakkosista. Varhaisimmat tunnetut riimukirjoitukset on löydetty Tanskasta, ja ne ajoittuvat jo 200-luvulle jaa. (roomalainen rautakausi). [muokkaa] Saagat Saagat ovat 1100–1400-luvuilla syntyneitä islantilaisia käsikirjoituksia, jotka kertovat viikinkimenneisyyteen sijoittuvia sankaritarinoita. Saagat perustuivat suullisiin perimätietoihin, joita ilmeisesti on kuitenkin kirjoittamisen yhteydessä muokattu. Kuulusimpia islantilaisia saagakirjailijoita olivat Snorri Sturluson ja Sæmundr fróði. [muokkaa] Viikinkien yhteiskunta Viikinkien juuret olivat nykyisten Tanskan, Norjan ja Ruotsin alueilla, mutta he eivät itse ajatelleet itseään tanskalaisina, norjalaisina tai ruotsalaisina. Kansallisvaltioiden idea ja kansallisuuskäsitteet syntyivät vasta myöhemmin. Skandinaavisten keskiajan valtakuntien alkujuuria voi etsiä viikinkiajalta ja osittain ehkä kaukaisemmastakin menneisyydestä, mutta viikinkien valtakunnat luonnollisesti erosivat hyvin paljon myöhempien aikojen valtio-organisaatioista. Vaikka pohjanmiehet sotivat usein keskenään, heillä oli kuitenkin paljon yhteistä, kuten kieli ja pääpiirteissään samanlainen uskonto. Heidän yhteiskuntansa olivat suurin piirtein samanlaisia. Karkeasti voidaan erottaa kolme eri yhteiskuntaluokkaa: soturien yläluokka, vapaiden miesten eli lähinnä talonpoikien laaja luokka sekä kolmantena ryhmänä orjat ja puolivapaat. Orjuus oli yleistä. Orjia hankittiin ryöstöretkiltä ja ostamalla. Naisilla oli tärkeä asema yhteiskunnassa, varsinkin miesten ollessa matkoilla. Sikäli kuin tiedetään, thingiin eli käräjille saattoi osallistua jokainen vapaa mies, joskin ylimykset luultavasti kykenivät melko pitkälle kontrolloimaan yhteistä päätöksentekoa. Euroopan vanhin kansalliskokous, althing, kokoontui saagojen mukaan vuodesta 902 alkaen Islannissa. [muokkaa] Viikinkiaika Viikinkiaika kesti 700-luvun lopulta noin 1000-luvun puoliväliin saakka. Ajan symbolisena aloituksena pidetään joskus Lindisfarnen luostarin ryöstöä vuonna 793 ja päätöksenä Stamford Bridgen taistelua vuonna 1066. Skandinaavit tekivät sekä kauppa-, ryöstö- että valloitusretkiä. On esitetty useita, joskus ristiriitaisiakin teorioita siitä, mikä ajoi viikingit retkilleen. Syyksi on arveltu mm. ilmastonmuutosta, ruoan ali- tai liikatuotantoa, kelvottomia hallitsijoita, merikaupan kasvun suomia ryöstelymahdollisuuksia, merikaupan laman aiheuttamaa ryöstelytarvetta, väestön tungosta ja viikinkien perusruoan, sillin, kantojen romahdustalähde?. On spekuloitu, että tyypillinen viikinkiretkille lähtijä oli hyvin ravittu perheen nuorempi poika, joka oli jäänyt osattomaksi perinnöstä vanhimman pojan periessä perhetilan, ja joka toivoi löytävänsä itselleen omaa maata ja omaisuuden.lähde? Länsi-Euroopassa viikinkien ryöstelyt ja valloitukset olivat kiihkeimmillään noin vuosien 830–900 välisenä aikana. 900-luvun lopulla hyökkäykset Pohjanmeren alueella alkoivat uudestaan ja huipentuivat lopulta Knuut Suuren valloituksiin. Viikinkiajan päättymiseen oli monia syitä, joista tärkein oli ehkä Euroopan poliittinen kehitys. Puolustuksen tehostuessa ryöstelylle ei enää ollut samanlaisia mahdollisuuksia kuin aiemmin. Venäjän jokireiteillä ja Mustallamerellä viikinkien liikehdintä ilmeisesti väheni dramaattisesti 900-luvun lopulla. Viikingit toimivat kauttaaltaan Irlannin ja Skotlannin rannikkoseuduilla, ja valloittivat sekä asuttivat laajoja alueita Englannista. He matkasivat myös ylös Ranskan ja Espanjan jokia, sekä saivat hallintaansa laajoja alueita Venäjältä sekä Baltian rannikolta. Lähteet kertovat myös ryöstöretkistä Välimerellä sekä Kaspianmerellä saakka. Viikingit vaikuttivat suoraan tai välillisesti monen valtakunnan muotoutumiseen (esimerkiksi Englanti, Irlanti, Venäjä). Viikingit perustivat siirtokuntia, mutta sulautuivat monessa paikassa kantaväestöön. Viikingit asuttivat myös Färsaaret, Shetlandin saaret, Orkneysaaret, Hebridit, Islannin sekä Etelä-Grönlantia, josta skandinaavinen asutus kuitenkin katosi 1400-luvulla ilmaston kylmetessä. Nykyään viikinkiaikaan palautuvaa skandinaavista kieltä puhutaan vain Färsaarilla ja Islannissa. Leif Eriksson (n. 975 – n. 1020, isl. Leifr Eiríksson), Erik Punaisen poika saattoi olla ensimmäinen viikinki ja eurooppalainen Amerikan mantereella. Hän kävi sotureineen vuoden 1000 tienoilla Pohjois-Amerikassa alueilla, joita he nimittivät Marklandiksi (nykyinen Nova Scotia) ja Vinlandiksi (nykyinen Newfoundland). Viinimaa oli todennäköisesti nykyisen Newfoundlandin pohjoisosa ja se on voinut tarkoittaa muinaisnorjaksi ""laidunmaata"". Viinirypäleitä Newfoundlandissa tuskin kasvoi. Aiemmin rannikon oli saagojen mukaan nähnyt Bjarni Herjolfsson, mutta hän ei ollut pystynyt tutkimaan maata.lähde? Lisäksi viikingit tekivät retkiä Jäämerellä, muttei ole todisteita siitä, että he olisivat juurikaan käyneet Vienanmerta ja Kuolan niemimaata idempänä. [muokkaa] Viikinkiajan loppu Kristinusko alkoi toden teolla levittäytyä Skandinaviaan 900-luvulla. Kristinuskoon käännyttäminen saatiin pohjolassa suurelta osin päätökseen seuraavien parin vuosisadan kuluessa. Skandinaaviset kansat alkoivat nähdä itsensä osana laajempaa eurooppalaista sivilisaatiota, ""kristikuntaa"". [muokkaa] Viikinkien laivanrakennus ja merenkulku [muokkaa] Laivanrakennustekniikka Viikinkiretket tulivat mahdollisiksi laivanrakennustekniikan kehittyessä. maston ja airojen yhdistelmä oli viikinkialusten salaisuus. Viikinkiveneissä oli mastot, jotka voitiin helposti laskea alas tuulen vastuksen vähentämiseksi, sekä vakauden lisäämiseksi, kun alusta soudettiin, tai kun oli tarpeen pitää matalaa profiilia yllätyshyökkäykseen ryhdyttäessä. Viikinkien pitkät veneet kehittyivät silloiseen olomuotoonsa juuri viikinkiaikaa edeltävänä aikana pohjanmiesten laivanrakennustekniikan kehittyessä huippuunsa. Veneiden selkäranka oli pitkä köli joka leikattiin yhdestä suorasta puunrungosta. Veneiden kaaret muotoiltiin oksista jotka olivat valmiiksi halutun muotoisia. Tavoitteena oli notkeus ja taipuisuus, kylkilaudat veistettiin ohuiksi suurinta mahdollista joustavuutta silmällä pitäen, koska alusten runkojen tuli purjehtia kevyesti aalloilla, eikä taistella niitä vastaan. Reilunkokoisen sota-aluksen rakennukseen käytettiin noin tusina tammea. Pohjoisemmassa, missä tammea ei kasvanut, käytettiin mäntyä. [muokkaa] Purjehduksesta Viikingit tekivät matkansa purjelaivoilla, joita voitiin myös soutaa. Tyypillinen viikinkien sota-alus oli noin 30 metriä pitkä ja siihen mahtui 32 soutajaa. Kuitenkin saagojen mukaan rakennettiin jopa yli 50-metrisiä sota-aluksia. Vene tehtiin tammesta, jos sitä vain oli saatavilla. Se oli matala ja vakaa, ja sillä pystyi rantautumaan helposti. Joettomien taipaleiden yli veneet siirrettiin vetämällä tai kantamalla hankainreikiin työnnettyjen airojen avulla. Tosin osa arkeologeista epäilee viimeksi mainittua, sillä käytännön kokeissa se on osoittautunut hankalaksi. Valtaosa viikinkien retkistä tehtiin rannikkoa seuraillen, maamerkkejä tarkkailemalla saattoi selvittää kuinka pitkälle oltiin edetty. Rannikkoa pitkin tehdyillä retkillä tilaa vievää ruokaa ei tarvinnut lastata, sillä tarvittava ravinto saatiin rannikon pysähdyspaikoista. Matkat Atlantin yli Islantiin ja Grönlantiin olivat huomattavasti haasteellisempia, koska merellä oltiin useita päiviä sekä öitä. Ruoaksi viikingit söivät pitkillä retkillä kuivattua kalaa tai lihaa ja hapattamatonta leipää. Nahkaleileistä he joivat vettä, maitoa tai olutta. Aavoilla merillä viikingeillä oli omat suuntimis- ja matkanmittauskeinonsa. Vaikka monia teorioita on esitetty siitä, kuinka viikingit navigoivat aavalla merellä, teorioiden tueksi ei ole löydetty arkeologista todistusaineistoa mistään navigointivälineistä. On luultavaa, että he selvisivät auringon ja pohjantähden asemaa seuraamalla, sekä tarkkailemalla luontoa: linnut ja valaat esiintyivät rannikkojen läheisyydessä, sekä aallot muodostuivat eri tavalla merenpohjan kohotessa rannikkoa lähestyttäessä. Kokenut purjehtija osasi myös tarkkailla taivaanrannassa näkyvää jääkenttien heijastusta. Kokeilut nykyaikana tehdyillä viikinkialusten kopioilla ovat osoittaneet, että aluksilla voi saavuttaa yli 10 solmun (18,5�km/h) nopeuden hyvissä olosuhteissa, ja pitkiä matkoja kuljettaessa voitiin edetä 200�km tai enemmänkin 24 tunnissa.lähde? [muokkaa] Viikinkien mytologia ja taikuuden harjoitus [muokkaa] Viikinkien uskonto Viikinkien maailma ei erotellut uskontoa ja maallisia asioita. Erikoistunutta papistoa ei tiettävästi ollut. Palvontapaikoista tiedetään jonkin verran arkeologisten löytöjen perusteella. Uskomukset tunkeutuivat elämän jokaiselle osa-alueelle. Rituaalit suoritettiin usein taivasalla, monesti myös asumuksissa tai pihapiirissä. Erityisten kulttirakennuksien, ""temppeleiden"", olemassaoloa epäiltiin pitkään, mutta sellaisistakin on 1990-luvulta lähtien saatu kasvava määrä arkeologisia tietoa. Viikinkiajan loppuvaiheeseen kuului jo kristinuskon nopea leviäminen Skandinaviassa. [muokkaa] Mytologia Viikinkien mytologia ja uskonto oli hyvin moni-ilmeinen. Tunnettuja ovat muun muassa sodan jumala Odin, ukkosen jumala Thor ja hedelmällisyyden jumalatar Freija sekä Valhalla (kaatuneiden sali), jonne Odinin neidot, valkyyriat johdattivat taistelussa kuolleet soturit. Kristinusko alkoi levitä Skandinaviaan viikinkiajan kuluessa. 900-luvun jälkipuoliskolta lähtien skandinaaviset kuninkaat ja ylimykset alkoivat yleisesti kääntyä kristinuskoon. [muokkaa] Uhrit Uhraus oli keskeinen osa viikinkien elämää, ja sillä oli monia ilmenemismuotoja. Suurimmat rituaalit pidettiin vuodenaikojen taitekohdissa, ja niihin otti osaa koko yhteisö. Yleinen uhripaikka oli paikallisen hallitsijan sali, jonka ympärille uhrattujen veri siunattuna ripoteltiin. Uhrauksen jälkeen pidettiin yleensä suuri juhla, jossa uhrieläinten ruhot syötiin. Saagoissa mainitaan myös miestietäjien ennustaneen tulevaisuutta uhrijuhlissa. Suuria uhrijuhlia pidettiin muun muassa Uppsalassa Ruotsissa ja Lejressä Tanskassa. Molemmista on säilynyt vain kristittyjen kirjoittajien kuvauksia, joten tiedot voivat olla vääristyneitä. Molemmat juhlat pidettiin joka yhdeksäs vuosi ja ihmisiä kuin myös eläimiä uhrattiin. Numerolla yhdeksän oli jonkinlaista maagista merkitystä: Lejressä sanottiin uhratun 99 ihmistä, hevosta, koiraa ja kukkoa. Uppsalassa uhrattiin yhdeksän koirasta joka lajia (myös ihmisiä), yhteensä 72, ja uhrien ruumiit ripustettiin roikkumaan uhrilehtoon.lähde? Muualla uhraus ei ollut yhtä laajamittaista. Esimerkiksi Volgaa matkaavat rus-kauppiaat asettivat puisia jumalankuvia ja uhrasivat niille lampaita ja karjaa varmistaakseen kauppaonnen. [muokkaa] Taikuuden harjoitus Taikuus oli läheisesti läsnä viikinkien elämässä ja tarinoissa. Taikuutta käytettiin ennustamiseen ja elämän sekä luonnonkierron tapahtumien yhteydessä. Taikuudella oli myös vahingoittavia käyttötarkoituksia. Yksi pelätyimmistä taikuuden muodoista oli nimeltään seid, joka oli yleensä luonteeltaan vahingoittavaa taikuutta. Monet tutkijat ovat verranneet seidiä šamanismiin. Skandinaavien naapureina eläneet saamelaiset tunnettiin šamaanikulttuurinsa johdosta skandinaavien tarustossa ennen kaikkia taikavoimistaan. Saamelaisten vaikutus viikinkien taikuuskäsityksiin saattoi olla hyvin suuri. Saamelaisten taikuuteen väitettiin monien, ennen kaikkea vihollisten, turvautuneen. Joissain saagoissa kerrotut taikuudet, kuten valaaksi muuttuminen, ratsastus vainajien maahan, ja noidannuolet, ovat ehkä lainaa saamelaisista uskomuksista. Seidiä arvostettiin ja pelättiin läpi viikinkiajan. Naiset saattoivat harjoittaa seidiä yhteisön tuomitsematta yleensä ennustamiseen, mutta miesharjoittajia ei katsottu hyvällä: eräs kronikka kertoo Norjan ensimmäisen kuninkaan Harald Kaunotukan sytyttäneen poikansa talon tuleen kun tämä oli turvautunut seidiin. Poika ja hänen 80 kannattajaansa poltettiin elävältä. Miehille tämän katsottiin olevan sopimatonta, koska taikuuden manipuloivan luonteen takia sitä pidettiin ristiriidassa miehisen ihanteen, avoimuuden ja rehellisyyden, kanssa. Ilmeisesti miesten harjoittamaan seidiin liittyi myös assosiaatio naisen seksuaalisen roolin ottamisesta eli passiivisesta homoseksuaalisuudesta, jota viikinkikulttuurissa nähtävästi pidettiin miehelle häpeällisenä. Mahdollisesti ajatus šamanistisesta hengen valtaan joutumisesta assosioitiin vastaanottavaan eli feminiiniseen rooliin seksuaaliyhteydessä. Aktiivista homoseksuaalisuutta ei välttämättä paheksuttu ainakaan yhtä jyrkästi, koska siinä miehisen roolin katsottiin säilyvän. Naisennustajia, jotka kiersivät talosta taloon ennustaen ihmisten ja yhteisöjen tulevaisuutta, kutsuttiin sanalla völva. Ainoa yksityiskohtainen lähde, joka kertoo völvan työskentelystä, on 1200-luvulta peräisin oleva Erik Punaisen Saaga. Völuspá kertoo pohjanmiesten käsityksen maailman synnystä ja lopusta. Runo on esitetty völvan näkeminä näkyinä, joista Odin palkitsi tietäjän koruilla. [muokkaa] Riimumagia Paitsi että riimuja käytettiin asioiden muistiinmerkitsemiseen, ne olivat pohjanmiesten perinteessä myös maagisia. Niillä saattoi tylsyttää vihollisen miekat, murtaa kahleet tai saada nainen rakastumaan. Riimut paransivat myös sairauksia, suojelivat taistelussa, tyynnyttivät myrskyjä tai puolustivat noitia vastaan. [muokkaa] Viikinkejä koskevia myyttejä [muokkaa] Sarvekkaat kypärät Ei ole todisteita, että viikingit olisivat pitäneet sarvekkaita kypäriä. Tämä on myöhemmin 1800-luvulla romantiikan ajalla Ruotsissa muotoutunut myytti, joka perustui skandinaaviselta pronssikaudelta peräisin oleviin aitoihin esinelöytöihin . Tuolloin todella käytettiin sarvikypäriä, luultavasti seremoniallisissa yhteyksissä. Sarvikypärät saattoivat kuulua myös myöhäisroomalaisiin paraativarusteisiin. Kansainvaellus- ja merovingiajalla Odin-jumala kuvattiin toisinaan sarvipäisenä tai sarvikypäräisenä. Wagnerin oopperassa viikingeillä oli sarvekkaat kypärät ja ihmiset mielsivät virheellisesti, että menneessä ajassa viikinkien kypärissä oli sarvet. Mielikuva sarvikypäröistä on saanut lisäpohjaa populaarikulttuurin viikinkihahmoista, kuten muassa Harald Hirmuinen -sarjakuvasankarista. [muokkaa] Ihmiskallojen käyttö kuppeina Ei myöskään ole historiallisia todisteita sille, että viikingit käyttivät ihmisten kalloja juomakuppeina. Tämän myytin alkuna luultavasti on islantilaisen kenningin virheellinen käännös, sekä Magnús Ólafssonin kuvaus sotureista, jotka joivat ""kallon kaarevista osista"" (eli sarvista), joka kääntyi muotoon ""tapettujen kalloista"". Historioitsijat Herodotos ja Strabo mainitsevat joidenkin todella juoneen kallokupeista, mm. skyyttien on sanottu juoneen vihollisten kalloista. [muokkaa] Sivistymättömät, likaiset raakalaiset Viikingit kuvataan joskus populaarikulttuurissa villeiksi ja likaisiksi raakalaisiksi. Viikingit käyttivät kuitenkin monenlaisia siistiytymisvälineitä, kuten kampoja, partateriä ja ""korvalusikoita"", joilla ehkä puhdistettiin korvakäytävät vaikusta. Kampoja löytyy viikinkiaikaisista haudoista niin paljon, että voisi kuvitella jokaisen miehen ja naisen käyttäneen niitä. Arabialainen matkamies Ibn Fadlan kuvailee matkakertomuksessaan rusien likaisuutta monin värikkäin kuvauksin. Hän esim. mainitsee inhoten, kuinka miehet ja naiset pesevät naamansa samassa astiassa aamuisin. Muslimimaailmassa tärkeä ajatus henkilökohtaisesta hygieniasta oli tuolloin ilmeisen vieras kaikkialla Euroopassa, mutta Ibn Fadlanin mukaan rusit joka tapauksessa olisivat peseytyneet joka aamu. [muokkaa] Viikinkien perintö Suullisesti välittyneet tarinat viikinkiajasta kirjoitettiin myöhemmin, 1200-luvulta alkaen, saagoiksi muinaisnorjan kielellä. Saagat kertovat usein oikeasti eläneistä ihmisistä, joskin niitä on pidettävä pikemminkin kaunokirjallisina teoksina kuin yksityiskohdissaan luotettavina dokumentteina viikinkiajan elämästä.lähde? Pohjanmiesten esikristillisten uskomusjärjestelmien (kts. blót, vanha germaaninen uhritoimitus jumalille) piirteitä säilyi kansanuskomuksissa 1800-luvulle saakka. Nykyisin uuspakanallinen suuntaus nimeltä asatru (""aasainusko"") pyrkii entistämään ja elvyttämään vanhaa skandinaavista esikristillistä uskomusjärjestelmää. [muokkaa] Viikingit modernissa kulttuurissa [muokkaa] Viikinkimyytin juuret Varhaisimmat uuden ajan julkaisut, jotka käsittelivät viikinkikulttuuria, ilmestyivät 1500-luvulla. Näitä olivat Historia de gentibus septentrionalibus (Olaus Magnus, 1555) ja vuonna 1514 painettuna julkaistu Saxo Grammaticuksen Gesta Danorum, joka oli peräisin 1200-luvun alusta. Julkaisujen määrä lisääntyi 1600-luvulta lähtien, jolloin latinaksi käännetyt Eddat julkaistiin. Muinaisten sankareiden uroteot muodostuivat tärkeäksi osaksi Ruotsin ja Tanskan kansallisvaltioiden omakuvaa. [muokkaa] Skandinaavinen romantiikka Viikinki sanana tuli yleiseen tietoisuuteen positiivisessa merkityksessä Erik Gustaf Geijerin vuonna 1811 kirjoittaman runon Viikinki myötä. Sanaa käytettiin puhuttaessa romantisoiduista merenkävijöistä, joilla oli hyvin vähän yhteistä historiallisen viikinkikulttuurin kanssa. Tällä romanttisella mielikuvalla oli poliittisiakin vaikutuksia. Ruotsissa haaveiltiin vuonna 1809 Suomen sodassa menetetyn Suomen takaisinvaltaamisesta. Tuolloin haluttiin ylläpitää myyttiä tarunhohtoisesta, urheasta soturikansamenneisyydestä. Nationalistinen viikinkimyytti nousi erittäin tärkeäksi myös Islannissa, Tanskassa ja Norjassa sekä Suomenkin svekomaanisissa piireissä. Norjassa tehtiin merkittävä arkeologinen löytö, Osebergin viikinkilaiva, juuri maan itsenäistymisen aikoihin vuonna 1905. Norjassa viikinkejä käytettiin natsivallan aikana (1940–1945) niin merkittävänä propaganda-aseena, että sodan jälkeen oli havaittavissa jopa pientä viikinkiväsymystä. Viikingit olivat myös brittiläisten romantikkojen suosiossa erityisesti viktoriaanisella ajalla. Saksassa Richard Wagnerin monet työt ovat saaneet vahvoja vaikutteita skandinaavisesta mytologiasta. Ruotsalaisen Frans G. Bengtssonin vuonna 1941 julkaisemasta historiallisesta viikinkiromaanista Orm Punainen tuli Ruotsissa suuri menestys. Kirja käännettiinkin maailmansodasta huolimatta useille kielille. [muokkaa] Saksalainen nationalismi ja kansallissosialismi Romanttiset kuvitelmat germaanisista, sankarillisista viikingeistä sekä wagneriaaninen germaanimytologia vetosivat Kolmannen Valtakunnan ajattelijoihin. Ne ovat nähtävissä esim. SS-järjestön tunnuksessa, joka muodostuu kahdesta sig-riimusta. [muokkaa] Kirjallisuutta ja viikingit löivät toisiaan joka päivä.","Viikinki tarkoittaa skandinaavista alkuperää olevaa aseistautunutta merenkulkijaa 700–1000-luvuilla. Skandinaaviset aikalaiset ilmeisesti käyttivät riimukirjoituksissa ja myöhemmissä saagoissa esiintyvää nimitystä viikinki vain ryöstö- ja sotaretkien osanottajista. Sanalla on tällöin saattanut olla kielteinenkin merkitys, kuten nykyisin sanalla merirosvo. Nykyisin viikinkikäsite on kuitenkin laajentunut tarkoittamaan myös kaupparetkien ja tutkimusmatkojen osanottajia tai jopa skandinaavista väestöä kokonaisuudessaan. Viikinkejä muistuttavia, merillä liikkuvia kauppiaita ja rosvoja asui Pohjois-Euroopassa myös slaavilaisten, balttilaisten ja suomensukuisten väestöjen keskuudessa, mutta näitä ei historiankirjoituksessa yleensä kutsuta viikingeiksi. Hyvin luultavasti skandinaavistenkin viikinkien joukkoon silti sulautui ei-skandinaavisia aineksia. Länsi-Euroopassa puhutaan skandinaavisten viikinkien osalta normanneista, Bysantissa ja nykyään Venäjällä varjageista. Muinoin Venäjällä viikingit olivat ruseja. Rus-sanan merkitys kuitenkin muuttui samalla kun viikinkien vaikutus Venäjällä loppui." fi,dc346caab7179a8d922071709076381a,"[muokkaa] Pelaaminen Aikansa muista roolipeleistä Final Fantasy VI:n on sanottu eroavan siten, että pelaajalle annetaan useita eri vaihtoehtoja edetä pelissä. Pääjuonen lisäksi suoritettavana on lukuisia sivutehtäviä, jotka antavat lisätietoa päähenkilöiden taustasta. Tarinan etenemiseen tarvittavaa informaatiota saadaan hahmojen välisistä dialogeista. Pelin ylhäältä kuvatut liikkuma-alueet jakautuvat maailmankarttaan, kaupunkeihin ja muihin asutettuihin alueisiin sekä luolastoihin. Maailmankarttaa käytetään yksittäisten paikkojen välisenä reittinä, jolla voidaan liikkua joko jalan tai kahdenlaisella kulkuneuvolla, chocobolla ja ilmalaivalla. Kaupungeissa on mahdollista kerätä tietoa NPC-hahmoilta, parantaa pelihahmoja majataloissa lepäämällä ja ostaa taisteluissa hyödynnettäviä esineitä. Luolasto-osuuksissa voidaan taas etsiä harvinaisia esineitä tai jotain tarinan kannalta merkityksellistä kohdetta, jonka löytäminen vie pelin tapahtumia eteenpäin. Pelin tallentaminen on mahdollista maailmankartalla ja tallennuspisteissä. Hahmonkehitys perustuu Final Fantasy VI:ssa tasopohjaiseen järjestelmään, jossa hahmot voimistuvat korottaessaan tasoaan taisteluista karttuvilla kokemuspisteillä. Tasojen parantamat ominaisuudet, kuten osumapisteet, vahvuus ja kestävyys, painottuvat eri lailla hahmojen kesken. Tasojen yläraja on 99. Hahmon kehittämisen lisäksi tämän ominaisuuksia voidaan parantaa erilaisilla varusteilla, jotka liitetään valikon kautta. Hyökkäyksiä on mahdollista tehostaa aseilla ja puolustusta taas suojuksilla, jotka jakautuvat kilpiin, päähineisiin ja vartalosuojiin. Muita varusteita ovat taikoja opettavat magicite-kivet sekä reliikkeinä tunnetut asusteet, jotka antavat hahmolle jonkin erikoiskyvyn, kuten uuden taistelukomennon tai immuniteetin jotain heikentävää vaivaa vastaan. Kun hahmo yhdistetään magiciteen, tämä saa taisteluista taikapisteitä, joita tarvitaan loitsujen vakituiseen oppimiseen. Toisin kuin muut pelihahmot, Terra ja Celes omaksuvat muutamia loitsuja pelkästään tasoaan kasvattamalla. Valikolla on hahmojen varustamisen ohella useita muita tehtäviä. Sen kautta voidaan käyttää esineitä ja taikoja lisäämään hahmojen vähentyneitä osumapisteitä tai parantamaan poikkeava terveydentila. ""Status""-alavalikosta voidaan tarkkailla hahmojen ominaisuuksien numeerisia arvoja sekä seuraavaan tasonnostoon vaadittuja kokemuspisteitä. Muita toimintoja ovat peliasetusten säätäminen ja pelin tallentaminen. [muokkaa] Taistelut Kuten muissa Super Nintendolle kehitetyssä Final Fantasy -peleissä, Final Fantasy VI:n taisteluissa käytetään Active Time Battle -järjestelmää: kullakin pelihahmolla on oman nopeuden perusteella etenevä mittari, jonka täyttyessä voidaan valita haluttu komento näyttöön ilmestyvästä ikkunasta. Peruskomentoja ovat fyysinen isku, vihollisen hyökkäystä lieventävä puolustus, hahmon siirtäminen etu- tai takariviin, varusteen vaihtaminen sekä omat alavalikkonsa muodostavat esineet ja taiat. Pelin loitsut on jaettu parantavaan valkoiseen, vahingoittavaan mustaan sekä hahmon statusta muuttavaan harmaaseen magiaan. Taikavalikon kautta voidaan käyttää myös sen esperin hyökkäystä, joka hahmolle on sillä hetkellä valittu, mutta vain kerran taistelua kohden. Mainittujen vaihtoehtojen lisäksi valittavana on hahmokohtainen erityiskomento. Jos hahmon osumapisteet ovat alhaiset, tämä saattaa käyttää tavallista voimakkaampaa hyökkäystä. Taisteluja esiintyy maailmankartalla ja luolastoissa. Niihin voi kerralla osallistua enintään neljä hahmoa, ja tietylle pelin henkilölle puhumalla pelaaja voi muodostaa haluamansa ryhmän. Hahmot voidaan taistelun ajaksi laittaa joko etu- tai takariviin. Järjestys vaikuttaa heidän hyökkäys- ja puolustuskykyynsä: edessä olevat hahmot tekevät vihollisille enemmän vahinkoa, kun taas taakse asetetut suojautuvat vastustajien hyökkäyksiltä paremmin. Kun ryhmä voittaa taistelun, kertyy tälle kokemus- ja taikapisteiden ohella rahaa. Pelihahmojen osumapisteiden ehtyessä taistelu hävitään, ja peli on aloitettava viimeisimmästä tallennuspaikasta. [muokkaa] Juoni [muokkaa] Hahmot Final Fantasy VI sisältää enemmän pelattavia hahmoja kuin mikään muu Final Fantasy -pääsarjan osista. Yhteensä heitä on neljätoista: Terra Branford, syntymästään lähtien taikuutta taitanut nuori nainen, joka manipuloituna taisteli vuosia Imperiumin puolesta; Locke Cole, vastuuntuntoinen, ""aarteenmetsästäjän"" tittelistään erittäin tarkka nuorukainen; Edgar Roni Figaro, Figaron valtakunnan kuningas, joka hyvillä suhteillaan Imperiumiin yritää peitellä Returnersille antamaansa tukea; Sabin Rene Figaro, Edgarin lihaksikas pikkuveli, joka lähti nuorena kodistaan karuimmille seuduille opettelemaan taistelulajeja; Celes Chere, aiemmin Imperiumia palvellut kenraali, joka menneisyytensä takia joutuu usein todistamaan uskollisuuttaan uutta seuruettaan kohtaan; Shadow, palkkasoturina toimeentulonsa ansaitseva ninja, joka suorittaa palveluksia milloin Returnersille, milloin Imperiumille päätyen lopulta ensimmäisen puolelle; Cyan Garamonde, samuraioppien mukaisesti koulutettu Doman kuningaskunnan ritari, joka liittyy Returnersiin kostaakseen Imperiumille perheensä kuoleman; Gau, orpo, koko ikänsä korvessa viettänyt poika; Setzer Gabbiani, jännitystä etsivä rikas uhkapeluri, joka on erikoistunut kortteihin myös aseina; Strago Magus, maagien sodassa taistelleista sotureista polveutuva vanhus; Relm Arrowny, Stragon 10-vuotias ja taiteellisesti lahjakas lapsenlapsi; Mog, ihmisten kieltä puhuva ja tanssiliikkeillä taisteleva moogle; Umaro, luukaiverruksia ihaileva Mogin jetiystävä; Gogo, muiden ryhmäläisten hyökkäyksiä jäljittelevä salaperäinen muukalainen. Mog, Umaro ja Gogo ovat vapaavalintaisesti hankittavia hahmoja. Väliaikaisesti ohjattavissa ovat myös Terran sotilaskumppanit Biggs ja Wedge, Returnersin johtaja Banon sekä kenraali Leo Cristophe. Maailman hallintaa havittelevat Returnersin arkkiviholliset ovat Imperiumin keisari Gestahl sekä tämän sosiopaattisesti käyttäytyvä hovimaagi Kefka Palazzo. Muutamaan otteeseen kohdataan paha-aikeinen Ultros-mustekala, joka pyrkimyksenä on yleensä vaikeuttaa päähenkilöiden tehtävää. Final Fantasyn Cid-nimisen hahmon perinnettä pitää yllä magitek-tutkija Cid del Norte Marguez. Pelin monipuolisena pidetyn hahmosuunnittelun on sanottu syventyneen hahmojen inhimillisiin piirteisiin eikä vain pelillisiin ominaisuuksiin. Hahmojen graafinen suunnittelija Yoshitaka Amano on kaikista suunnittelemistaan hahmoista valinnut suosikikseen Final Fantasy VI:n Terran. Toukokuussa 2008 IGN-verkkosivusto esitteli mielestään 25 parasta Final Fantasy -hahmoa, joiden joukkoon olivat Final Fantasy VI:sta päässeet Ultros, Celes, Setzer ja parhaimapana Kefka, joka sijoittui kuudenneksi. IGN piti Kefkaa myös pelisarjan suurimpana pahantekijänä ja yhtenä ikimuistettavimmista roolipelien antagonisteista. Pelin hahmoista Terra, Celes, Kefka ja Ultros ovat esiintyneet GameFAQsin suosituimpia pelihahmoja mittaavissa ""Character Battle"" ja ""Got Villains?"" -kilpailuissa. [muokkaa] Maailma ja historia Aiempiin sarjan osiin verrattuna Final Fantasy VI:n miljöö on siitä poikkeuksellinen, että siihen sisältyy fantasia-ainesten ohella science fictionin piirteitä. Tarinan alussa pelin maailma koostuu kahdesta suuresta mantereesta, joiden yhteisnimitys on tasapainon maailma (engl. World of Balance). Nimellä Imperiumi tunnettu maailmanvalta pitää hallussaan eteläistä mannerta, jossa sijaitsevat pääkaupunki Vectorin lisäksi espereiden suljettu maa sekä kolme kaupunkia, Maranda, Albrook ja Tzen. Poh","Final Fantasy VI (jap. ファイナルファンタジーVI) on Squaren kehittämä konsoliroolipeli, joka julkaistiin vuonna 1994 Super Nintendo Entertainment Systemille. Peli on kuudes osa Square Enixin omistamassa Final Fantasy -sarjassa ja ensimmäinen muun kuin sarjan luoneen Hironobu Sakaguchin ohjaama osa. Sen tarina rakentuu esper-olentojen avustaman kapinallisliiton yritykseen kumota maailmaa koettelevan imperiumin ylivalta. Pohjois-Amerikassa Final Fantasy VI julkaistiin Super Nintendolle nimellä Final Fantasy III, sillä peli oli kolmas mantereella ilmestynyt sarjansa osa. Alkuperäinen järjestysnumero otettiin käyttöön myöhemmissä versioissa, jotka julkaistiin PlayStationille ja Game Boy Advancelle. Final Fantasy VI on saanut huomiota epälineaarisesta rakenteestaan ja kattavasta hahmovalikoimastaan. Peli on alustansa myydyimpiä nimikkeitä, ja monet arvostelijat antoivat sille kiittävän arvion. Final Fantasy VI:n laajuutta, juonta ja musiikkia on pidetty erityisesti arvossa." fr,b07a21927657de5c71622b06334aee9f,"[modifier] Origines L'époque d'apparition des trières n'est pas très bien connue. Thucydide en mentionne les premières à Corinthe au VIIIe�siècle av. J.-C. où, selon la tradition grecque, l'architecte naval Améinoclès en aurait construit quatre vers 704 av. J.-C., destinées aux Samiens. Une telle croyance des Grecs est compréhensible par le fait qu'à cette époque les Corinthiens, profitant de l'emplacement avantageux de leurs cités qui contrôlent l'ensemble de l'isthme reliant le Péloponnèse au reste de la Grèce, étendent leur domination commerciale grâce entre autres à leur flotte qui lutte activement contre la piraterie. Néanmoins cette information concernant Améinoclès est fortement sujette à caution et l'on se limite aujourd'hui à avancer le VIe�siècle av. J.-C. comme date d'apparition de la trière dans l'espace grec, plus précisément en Ionie et peut-être introduite par un autre peuple. [modifier] Développement C'est effectivement durant ce siècle que Samos développe sa puissance sur la mer Égée et il apparaît que ce n'est qu'en 525 av. J.-C. que les trières sont réellement utilisées au combat, lorsque le tyran de cette ville, Polycrate, en aligne 40 pour une expédition contre l'Égypte qui est relatée par Hérodote . Les années qui suivent voient en Grèce une généralisation de l'utilisation de ce type de navire qui relègue les anciens vaisseaux longs de combat aux oubliettes . [modifier] À Athènes Au début du Ve�siècle av. J.-C. la flotte athénienne n'est encore équipée que de quelques trières, l'essentiel de sa flotte était constituée de pentécontères et de triacontères �; mais la guerre qu'elle mène à ce moment-là contre Égine et le danger perse qui subsiste après l'épisode de Marathon lui impose de moderniser ses forces navales. La découverte à la fin du VIe�siècle av. J.-C. à Maronée dans le Laurion d'un important filon d'argent va lui en donner l'occasion�: en 483 le stratège Thémistocle parvient à convaincre sa cité de cette nécessité et il lance sur un peu plus de deux ans un vaste programme de renouvellement de la flotte, financé par le métal extrait des mines�: C'est ainsi qu'en 480 av. J.-C. à la bataille de Salamine, 150 des 310 trières alignées par les Grecs sont athéniennes. Mais ces navires, parmi les premiers de ce type de la cité, ne sont «�pas encore pontés sur toute leur longueur �» comme ce sera le cas un demi-siècle plus tard. La rapidité de la trière, sa maniabilité, sa solidité relativement aux modèles antérieurs plus longs, sa facilité de construction font qu'elle est souvent considérée comme l'une des inventions les plus importantes du monde grec antique. Elle est sans conteste l'instrument qui permet à Athènes d'étendre son hégémonie sur mer au cours du Ve�siècle av. J.-C.. [modifier] Évolutions ultérieures Si la flotte athénienne perd sa supériorité en Sicile face à Sparte et ses alliés lors de la bataille des Épipoles en 413 av. J.-C. durant la guerre du Péloponnèse, les trières restent toutefois toujours maîtresses des mers. Mais déjà Denys l'Ancien innove dès les premières années du siècle suivant en dotant Syracuse de tétrères et pentères plus grandes. Le premier déclin effectif des trières intervient lors de la période hellénistique, quand chaque nation d'importance construit des galères plus lourdes comme la quinquérème qui s'appuient plutôt sur l'abordage et l'artillerie qui permettent de désorganiser les rameurs de l'adversaire. Les Romains perfectionnent alors cette technique avec l'usage du corbeau. La trière continue à être utilisée comme auxiliaire aux grosses unités et une fois l'Empire établi, redevient prédominante du fait de son plus faible coût, la maîtrise des mers étant désormais assurée. Au long des siècles, la trière connaît peu de modifications. Tout au plus voit-on le pont courir sur toute la longueur du navire et des panneaux être fixés pour protéger les rameurs des vagues et des traits dès le Ve�siècle av. J.-C.. On observe aussi que le gréement est parfois composé d'un mât, d'autres fois de deux. Au cours du IVe�siècle elle cède la place aux liburnes, moins rapides mais encore plus légères et agiles qui sont, elles, à l'origine des dromons byzantins. [modifier] Construction Aucun texte ancien ne donne de description précise de la trière, que ce soit sur ses dimensions, sa technique de fabrication comme de ses formes. Déjà à la fin du IVe�siècle, soit à peine sept décennies après leur dernière utilisation avérée , une large part des connaissances est perdue�: Jusqu'au XIXe�siècle, les spécialistes ont tenté d'imaginer comment pouvait être faites ces embarcations d'après les sources littéraires antiques, souvent interprétées. Depuis le XXe�siècle, les historiens étudient de façon rigoureuse ces mêmes textes et s'appuient sur les dernières découvertes archéologiques. Ainsi, les céramiques peintes ou la mise à jour de bas-reliefs, ne donnant toujours qu'une vue incomplète, permettent cependant d'infirmer ou confirmer les modèles proposés. [modifier] Dimensions et formes Grâce à la mise à jour en 1885 par Dragátsis et W.�Dörpfeld de cales couvertes à Zéa, l'un des ports militaires du Pirée, et aux campagnes de fouilles qui y sont menées depuis 2000, nous avons enfin une idée assez précise des dimensions d'une trière. Longue d'environ 36�m, elle a une largeur hors-tout proche des 5�m. La hauteur sous toit des cales étant parfaitement connue (4,026�m), on estime celle de la coque hors de l'eau à 2,15�m. Le tirant d'eau est quant à lui faible, à peine 1�m comme l'attestent les textes qui mentionnent des hoplites venant de la plage et embarquant sur les navires à flot�: Cette capacité à s'approcher très près de la côte s'explique par un fond pratiquement plat, sans quille, qui a l'avantage de faciliter la mise au sec de l'embarcation, celle-ci restant sensiblement droite une fois sur la terre ferme. La forme arrondie de la poupe, caractéristique des navires antiques, aide aussi à cette manœuvre puisque la trière est disposée face à la mer. Des historiens pensent d'autre part que cet arrière relevé serait la conséquence d'un choix technique dans la construction�: les bordages sont rectangulaires (ils ne s'affinent pas à leurs extrémités) et obligent à les disposer de cette manière. La méthode d'assemblage de ces bordages, elle-même, ne fait l'objet d'aucune certitude. Des spécialistes supputent qu'ils sont joints et maintenus entre eux par un système de tenons et de mortaises , éventuellement renforcés par des chevilles. Sur l'étrave est fixé un rostre de bronze destiné aux manœuvres d'éperonnage, tactique qui se généralise avec ce navire agile. Il est placé au niveau de la ligne de flottaison afin d'infliger de plus grands dégâts à l'adversaire pour le couler. [modifier] La question des parexérésiai Les parexérésiai sont des pièces de bois longitudinales qui supportent les rames des thranites. Ce terme est équivalent aux apostis des galères des XVIIe et XVIIIe�siècles . En l'absence de références littéraires ou iconographiques précises, les historiens se sont jusque récemment contentés d'avancer des hypothèses. Il a ainsi longtemps été imaginé que la trière avait l'aspect d'une pentécontère à laquelle auraient simplement été rajoutés deux rangs de rameurs superposés, la coque étant sensiblement lisse à l'extérieur. Par une nouvelle étude de l'ensemble des documents et en s'aidant de l'expérience des galères modernes, on est presque certain à présent que ces parexérésiai sont renvoyés près d'un mètre à l'extérieur de la coque, les bancs de nage des thranites se situant sensiblement au niveau des bordages inférieurs. [modifier] Les rames La question de la position des parexérésiai est étroitement liée aux rames�: si ces supports sont accolés à la coque, les avirons du rang le plus haut doivent avoir une longueur supérieure afin de pénétrer dans l'eau de la même manière et ne pas s'entrecroiser avec ceux des niveaux inférieurs. Or le général des galères de Louis XIV, Jean-Antoine de Barras de la Penne, affirme que des rames qui n'ont pas des dimensions identiques suivant les rangs ne permettent pas de maintenir la cadence. Cette nécessité, tirée de l'expérience, confirme donc le modèle adopté aujourd'hui des parexérésiai largement à l'extérieur de la coque. Chaque rame est manipulée par un seul homme�: le coussin devant servir à l'assise et la courroie à maintenir l'aviron au niveau de l'apostis. Les rames, dont 30 supplémentaires à fin de rechange sont embarquées, ont une longueur de 4,17�m. Des auteurs antiques indiquent d'autre part qu'au centre du navire les matelots des trois rangs actionnent des avirons plus longs, mesurant 4,40�m. La direction du navire, elle, se fait par le biais d'un gouvernail, sorte d'aviron à la forme différente qui est manœuvrée depuis le pont arrière. Au moins par mauvais temps, la trière est équipée de deux gouvernails, le second placé vers la proue�: Ceci n'excluant pas de voir des navires avec deux systèmes de direction placés conjointement à l'arrière. [modifier] Les mâts et voiles Si l'on sait que la trirème romaine dispose de deux mâts, le principal à la verticale sensiblement au centre et un second à l'avant et incliné, les spécialistes ont des doutes en ce qui concerne la trière grecque. [modifier] Les deux voiles D'après les textes de l'époque classique, ces navires embarquent deux voiles�: la grand-voile de forme carrée soutenue par une vergue a environ 22�m de largeur et 8�m de hauteur, la seconde, l’akateion, restant toujours à bord, sert par gros temps ou à la fuite lors d'une bataille, surtout si la trière est incapable de manœuvrer à la rame suite aux dégâts qui lui ont été infligés. En prévision d'un combat naval, le gréement principal est effectivement déposé à terre, car trop encombrant dans l'embarcation exiguë, afin que la marche ne soit pas tributaire des caprices du vent. Les incertitudes portent sur le second mât dont on ne sait quelle position il avait à bord�: vertical à l'avant du grand mât, incliné comme sur les trirèmes romaines ou encore remplaçant le mât principal dans son orifice lors des assauts, J.�Taillardat penchant pour cette option. Si l'une des deux premières hypothèses devait être véridique, on ne sait pas davantage si les marins utilisaient les deux voiles au même moment. Quoi qu'il en soit, la petite voile et son mât sont délaissés à l'époque hellénistique puisqu'ils ne sont plus mentionnés dans les inventaires des arsenaux, conséquence peut-être du rôle secondaire joué par les trières au profit d'unités au tonnage plus important. Ils refont leur apparition sur les trirèmes romaines sur lesquels ils seront placés à l'avant au-dessus de la proue. [modifier] La navigation normale Ici aussi, les doutes subsistent�: nous n'avons aucun détail sur les moyens mis en œuvre pour mouvoir le navire lors des navigations. Pour atteindre les performances annoncées par Xénophon , des historiens comme A.�Cartault pensent que la voile est secondée par les rameurs, ces derniers ne pouvant physiquement soutenir seuls le rythme durant toute une journée et l'utilisation exclusive de la voile ne permettant pas d'atteindre cette vitesse. [modifier] Les éléments de décoration Les figures de proues s'appellent des Ophthalmoi. [modifier] Les performances D'après des estimations fondées sur l'affirmation de Xénophon, on obtient une vitesse de 10�nœuds en navigation, ce qui n'est matériellement pas possible si un seul des moyens de propulsion est mis en œuvre. Selon des calculs, on obtient effectivement un peu plus de 5�nœuds avec l'ensemble des matelots aux rames et environ 8�nœuds à la voile sous une jolie brise (vent de 20 à 28�km/h). Au cours des traversées, les forces des rameurs sont par ailleurs économisées comme nous l'indique le même auteur�: Pour les performances de la trière lors des combats, donc mues par la seule force des bras, on peut imaginer, au vu de la vitesse atteinte par l'Olympias dans les années 1980–1990, qu'elle doit dépasser les 10�nœuds au moment du sprint que représente l'éperonnage, la cadence des coups de rame augmentant lors de ces manœuvres. [modifier] Équipage [modifier] Le triérarque Une trière athénienne est financée par un citoyen ou un métèque riche, pas obligatoirement un marin, membre de la classe des pentacosiomédimnes, et nommé «�triérarque�». Il reçoit son navire de la cité et en est responsable devant elle, doit payer les éventuelles réparations et la solde de l'équipage quand la cité ne le peut pas. Il doit aussi le cas échéant faire face aux dépenses imprévues. Cette liturgie est donc la plus coûteuse qui soit, le triérarque jouissant en conséquence d'un prestige considérable dans la cité, auprès de ses concitoyens. Malgré cela, il semblerait que ce ne soit pas une charge enviée au vu des vers qu'Aristophane met dans la bouche d'Eschyle dans un passage des Grenouilles�: Après le Ve siècle av. J.-C., la triérarchie devient une charge financière trop pesante pour un homme et les triérarques commencent à se regrouper afin d'armer un navire. [modifier] Composition de l'équipage Durant la guerre du Péloponnèse, la trière athénienne emporte en son sein plusieurs classes bien distinctes de personnels�: Le total se porte donc à 200 hommes pour l'ensemble de l'équipage à cette période, ce qui est considérable pour un navire. Pour armer une flotte de 200 trières, il faut donc 40�000 citoyens�: on peut prendre la mesure face à ce chiffre du désastre que représente pour Athènes la bataille d'Aigos Potamos en 405 avant J.-C. avec la perte, certes de 160 navires, mais surtout des équipages, pris et exécutés. Le nombre d'hommes à bord n'est cependant pas fixe et varie au cours des ans en raison du nombre d'épibates embarqués. [modifier] Les épibates Cette infanterie de marine est ainsi plus nombreuse dans les premières années du Ve�siècle av. J.-C.. quand l'éperonnage ne s'est pas encore imposé en tant que standard dans le combat naval, comme par exemple durant les guerres médiques en 494 a. J.-C. lors de la bataille de Ladé�: À quelques années de là, à Salamine, les nefs athéniennes portent 14�hoplites et 4�archers . À ces soldats peuvent aussi être adjoints des combattants porteurs de javelot , mais la règle générale plus tard, même si elle peut varier, est cependant de 10�épibates et adoptée par l'ensemble de la Grèce�: Issus comme les rameurs de la classe censitaire des citoyens les plus modestes, c'est-à-dire les thètes, les épibates n'ont pas à payer leur équipement de hoplite qui leur est fourni par la cité, au contraire des fantassins combattant sur la seule terre ferme. [modifier] Les rameurs L'agencement de la force vive au sein de la trière a longtemps été sujette à discussions parmi des spécialistes, point qui semble néanmoins faire à présent l'unanimité. Les rameurs travaillent dos à la marche, comme les rameurs modernes. Leur coussin était considéré comme un élément essentiel, pour leur confort bien sûr, mais aussi pour leur efficacité. Il a été proposé que ce coussin était huilé et glissant, comparable aux sièges mobiles utilisés en aviron moderne[réf.�nécessaire]. Au plus haut des trois niveaux prennent place sur des tabourets 31�thranites (thranitai) sur chaque bord, assis à 89�cm l'un de l'autre . Afin que leurs rames n'interfèrent pas avec celles des niveaux inférieurs, ils sont installés dans un dispositif surélevé dépassant de la coque et largement ouvert au vent. Au rang intermédiaire et à l'intérieur de la coque sur les baux se situent 27�rameurs, appelés «�zygites�» (zygioi), légèrement décalés par rapport à leurs voisins supérieurs afin de profiter au mieux de l'espace vertical et qui passent leurs avirons par un arrangement de la coque en claire-voie. Au niveau inférieur, dans la cale, 27�«�thalamites�» (thalamioi), eux aussi décalés pour les mêmes raisons, actionnent leurs rames au travers de sabords de nage, des ouvertures circulaires situées à environ 45�cm de la surface. Au Ve siècle av. J.-C. à Athènes, tant que la cité pouvait fournir la main-d'œuvre, c'est-à-dire jusqu'à la seconde phase de la guerre du Péloponnèse, les rameurs étaient tous des citoyens libres, éventuellement renforcés par des métèques et rémunérés par une solde équivalente à celle des troupes terrestres, soit une drachme par jour au moment de l'expédition de Sicile à laquelle s'ajoutait, pour cette opération spécifique, une indemnité versée aux seuls thranites par les triérarques . Ce sont donc des hommes motivés et entraînés qui prennent place sur les bancs de nage pour protéger les intérêts de leur cité, ce qui explique les performances que peuvent atteindre ces navires en termes de vitesse, de maintien de la cadence, de manœuvrabilité et de promptitude dans l'exécution des ordres. [modifier] La condition des rameurs à bord Au vu de l'espacement longitudinal entre les hommes et de la hauteur hors de l'eau du bâtiment (environ 2,15�m), espace dans lequel doivent prendre place trois niveaux de rameurs sur leurs bancs, la trière est donc exiguë et particulièrement inconfortable lors d'une navigation qui peut durer «�une longue journée �», soit environ 16�heures. Aristophane fait dire à ce sujet par Dionysos, l'un de ses personnages�: —�Les Grenouilles, v. 1073-1074�; Embrener a pour strict équivalent, au propre comme au figuré, emmerder en français moderne. Quand la mer est grosse, en raison des deux rangs supérieurs exposés à tous les vents comme des sabords des thalamites disposés près de la surface, les embruns qui frappent les flancs du navire trempent les marins et pénètrent à l'intérieur où ils s'accumulent dans la sentine, le fond de la cale, ce qui alourdit l'embarcation. À l'époque classique, on attribue au général athénien Chabrias la découverte de la solution pour remédier à ces problèmes�: —�Polyen, Stratagèmes, III, 11, 13. Employant ici un système mobile , les trières peuvent aussi être équipées de panneaux fixes et rigides offrant une meilleure protection contre les embruns et les traits ennemis. Celles bénéficiant de ce dispositif utilisé au moins dès la guerre du Péloponnèse sont appelées cataphractes, par opposition aux galères aphractes qui en sont dépourvues. [modifier] Impact social Le rôle grandissant de la classe sociale des thètes dans les affaires militaires au Ve siècle av. J.-C. n'est pas sans provoquer des bouleversements au niveau politique de la cité, principalement à Athènes où ces hommes sont l'instrument essentiel de ses succès sur mer�: comme c'est le cas un siècle plus tôt avec les zeugites qui s'équipent à leurs frais en hoplites, unités terrestres décisives, les thètes voient leur rôle social croître. [modifier] Tactiques Alors que jusqu'au VIe�siècle av. J.-C., les batailles navales se limitent principalement à une manœuvre d'abordage et, une fois cela fait, à un combat d'infanterie embarquée se déroulant sur l'un ou l'autre des navires, l'utilisation du rostre, grâce à la manœuvrabilité de la trière, s'impose par la suite. D'autre part et à l'instar de ce qui se fait avec la phalange hoplitique à terre, le combat sur mer est mené en ligne. Au contraire, Athènes, exploitant au mieux les avantages procurés par cette embarcation, développe de nouvelles tactiques par le biais d'une disposition originale de la flotte rangée en colonnes ou tout au moins devient maîtresse dans l'utilisation de ces tactiques mal exploitées jusque là. Durant la préparation à un combat, le gréement est déposé à terre car inutile à la manœuvre effectuée grâce à la seule force des bras. La trière se transforme alors en un navire redoutable car sa légèreté et ses rameurs la rendent indépendante du vent et lui fournissent la vitesse et la manœuvrabilité nécessaire pour utiliser l'éperon en bronze situé à la proue. Ne dédaignant pas utiliser l'abordage quand l'occasion se présente afin de saisir le navire ennemi, l'éperonnage est cependant la base du combat des trières qui permet soit de couler, soit d'immobiliser l'adversaire en lui brisant ses rames sur un flanc. Mais cette manœuvre n'est pas sans dangers puisqu'un rostre, après avoir broyé le flanc de l'ennemi et si celui-ci coule rapidement, peut en restant accroché à la victime entraîner l'attaquant au fond. Il est donc essentiel pour ce dernier d'effectuer une rapide marche arrière afin de se dégager du péril, nécessitant pour cela une prompte réaction de l'équipage. Pour diminuer ce risque, un dispositif est rapidement développé afin d'éviter une pénétration trop profonde de l'éperon. Toutes les tactiques navales élaborées à cette époque découlent du but recherché�: l'éperonnage. On utilise alors�: —�Polybe, Histoire, I, 1, 51, 9. —�Thucydide, Histoire de la guerre du Péloponnèse, II, 83, 5�; 84, 1-33. La réussite de ces manœuvres dépend principalement de la qualité et de la gestion des rameurs, ce qui permet d'aller plus vite que l'adversaire, mais aussi d'effectuer de brusques changements de direction et d'accélération pour éperonner. On perçoit là toute la clairvoyance des stratèges athéniens qui ont su développer leur flotte, instrument de leur puissance, en n'employant à bord que des hommes libres rémunérés, gages de dévouement, discipline et motivation lors des combats. Ce n'est que dans la seconde partie de la guerre du Péloponnèse, lorsque Athènes ne parvient plus à soutenir l'effort de guerre et se voit contrainte à utiliser des étrangers, voire des prisonniers de guerre pour armer ses navires, que l'efficacité de sa flotte chute et ne peut plus faire face aux forces adverses. L'épisode tragique de Sicile, quand Nicias fait porter en 414 av. J.-C. à Athènes un message de demande de secours, est révélateur de l'état dans lequel se trouve la flotte�: —�Thucydide, Histoire de la guerre du Péloponnèse, VII, 13, 2. Et un peu plus loin�: —�Thucydide, Histoire de la guerre du Péloponnèse, VII, 14, 1. Ces passages illustrent la profonde désorganisation qui règne au sein des équipages athéniens durant ces dernières années du conflit, accrue par de graves problèmes techniques de maintien en condition des navires. [modifier] Défauts de la trière La trière n'est effectivement pas un navire solide et de ses qualités résultent aussi des défauts, nombreux. [modifier] Les défauts de la structure Légère afin d'être rapide et agile, elle est en contrepartie fragile, surtout aux chocs latéraux, ce qui explique aussi la standardisation de la tactique d'éperonnage. Prompte à être construite, sa structure souffre lors d'une durée prolongée dans la mer qui provoque un travail du bois, déformant les bordages et a pour conséquence une perte d'étanchéité. De plus, c'est un navire qui vieillit mal et qui pourrit au bout de quelques années. Pour pallier ce défaut le bois employé pour construire les trières est du sapin ou du pin noir, imputrescibles, provenant de Macédoine. Le lin des voiles est lui-même importé d'Égypte. Le coût de fabrication est donc extrêmement élevé, les matériaux utilisés étant rares et leur importation soumise à de multiples aléas. Nicias, parti pour la Sicile avec des navires en parfaite condition, nous donne un aperçu de ces effets après un an de campagne dans son même message aux Athéniens�: —�Thucydide, Histoire de la guerre du Péloponnèse, VII, 12, 3-4. Pour les raisons mentionnées plus haut, la trière doit donc souvent être tirée au sec afin de faire sécher le bois, opération facilitée par son fond pratiquement plat, mais qui fatigue prématurément la structure. [modifier] La trière sur mer Cependant, cette forme de la coque, alliée à la légèreté de l'embarcation, fait qu'elle tient mal la mer en cas de tempêtes, or celles-ci sont fréquentes dans la mer Égée en août et septembre et expliquent les désastres que subissent des flottes entières prises dans la tourmente. Si le fond plat à faible tirant d'eau du navire favorise une rapide remise à l'horizontale de celui-ci par petite houle, le résultat est dramatique si la gîte devient importante car le mouvement de bascule ne peut plus être stoppé. Quand les vents ne sont pas favorables, c'est aux hommes qu'il est fait appel pour atteindre la destination�: la trière est effectivement incapable de louvoyer en raison de la piètre efficacité de son gouvernail. Ses faiblesses maritimes font qu'elle n'est donc pas destinée à naviguer en haute mer et se limite généralement au cabotage. [modifier] Les limitations dues à l'exiguïté Outre le fait qu'il faille faire sécher la trière, ses dimensions et son inconfort ne permettent pas à l'équipage d'y passer la nuit ni d'emporter d'importantes provisions de nourriture et d'eau, ce qui met un autre frein aux grandes expéditions sans s'être assuré au préalable des possibilités de relâche dans un port ami chaque soir. La traversée de l'importante flotte athénienne lors de l'expédition de Sicile en 415 av. J.-C. illustre les mesures prises afin de garantir la sécurité et la sûreté durant ces entreprises�: —�Thucydide, Histoire de la guerre du Péloponnèse, VI, 42, 1-2. [modifier] Reconstructions modernes [modifier] Conceptions erronées jusqu'au XIXe siècle Les auteurs antiques n'ayant pas laissé de description précise de la trière, on n'a encore aujourd'hui aucune certitude quant à la forme exacte de ce navire. Les dernières découvertes permettent cependant de rejeter certains modèles proposés par le passé. Dans l'exemple ci-contre datant de 1883, on peut noter plusieurs erreurs résultant d'une mauvaise interprétation des textes ou d'une étude trop peu approfondie de l'iconographie disponible (ou non encore découverte à l'époque)�: Même au XXe�siècle on peut encore voir circuler des dessins erronés de trière ne tenant pas compte de toutes les sources disponibles. [modifier] L'Olympias En 1985, une association se crée pour reconstruire un trière athénienne, financée par le banquier britannique Frank Welsh. Sous la direction de deux historiens, J.�S. Morrison et John�F. Coates, qui utilisent les résultats des fouilles archéologiques, une galère nommée l'Olympias est lancée au chantier naval du Pirée. En 1988, les premiers essais sont menés avec 170 rameurs volontaires�: l’Olympias parvient à atteindre neuf nœuds, mais seulement sur quelques dizaines de mètres. D'autres essais sont menés jusqu'en 1994. Les résultats des essais semblent confirmer la disposition avec trois avirons mus chacun par un rameur, le manque d'expérience de l'équipage et sa plus grande taille moyenne (environ 20�cm) que celle des rameurs de l'époque empêchant cependant de reproduire les performances de leurs navires. En 2004, l'Olympias transporta la flamme olympique lors de la cérémonie d'ouverture des jeux.","Une trière (du grec ancien τριήρης / triếrês), ou trirème, ce dernier terme étant l'appellation latine, est une galère de combat antique, développée à partir de la pentécontère. Plus court que son prédécesseur, c'est un navire équipé d'une voile dans lequel prennent place 170 rameurs étagés sur trois rangs, d'où son nom. Léger et agile, il permet le développement de la manœuvre d'éperonnage grâce au rostre de bronze monté sur sa proue, technique qui donne lieu aux premières batailles à caractère réellement naval. Les trières apparaissent en Ionie et deviennent le navire de guerre dominant en Méditerranée de la fin du VIe�siècle av. J.-C. au IVe�siècle av. J.-C. puis à nouveau, du fait de leur efficacité, sous l'empire romain jusqu'au IVe�siècle. La première et plus célèbre bataille navale de l'Antiquité utilisant des trières demeure celle de Salamine en 480 av. J.-C. qui met aux prises la flotte grecque, principalement athénienne, face à l'armada perse numériquement très supérieure. La victoire des Grecs donne un coup d'arrêt à la deuxième expédition achéménide censée venger l'affront de Marathon. D'autres batailles navales sont relatées en détail, notamment la bataille des Épipoles au cours de laquelle Athéniens et Syracusains s'affrontent dans le port de Syracuse en 413 av. J.-C. pendant la guerre du Péloponnèse." fr,54f1a28a7e2329dcdcb1135fb20e50a6,"[modifier] La communauté du Kérala Il existait, jusqu'à leur émigration vers Israël, trois communautés juives vivant à Cochin, organisées dans un système de castes inspirées du modèle indien. [modifier] Les origines Les relations marchandes entre les mondes méditerranéen et indien sont très anciennes. Ce dernier fournissait depuis l'Antiquité aux pays méditerranéens des matières premières et des produits finis. Certaines de ces matières premières étaient plus ou moins des monopoles indiens: Parmi les produits finis dont le monde méditerranéen appréciait la qualité: Ce commerce florissant nécessitait un réseau organisé de marchands, et c'est peut-être l'une des raisons de la présence d'une communauté juive très ancienne en Inde du Sud-Ouest, sur la côte de Malabar. D'après leur tradition, les Juifs de Cochin seraient présents dans cette région depuis le destruction du second Temple de Jérusalem. Cette destruction date de 70, quand la ville fut conquise par les armées de Titus Vespasien. La communauté se serait d'abord concentrée à Cranganore (Kodungallur) où, d'après sa tradition, elle aurait même eu une principauté autonome. Outre l'accueil des premiers Juifs, c'est aussi en ces lieux que l'apôtre Thomas est censé avoir accosté en Inde pour l'évangéliser, débutant d'ailleurs par la communauté juive qui y vivait. Cranganore est aussi le siège traditionnel de ce qui serait la plus vieille mosquée construite en Inde (construite par Malik Ibn Dinar durant les années 640 d'après la tradition). Vraies ou fausses, ces traditions présentant le Kérala comme la porte d'entrée en Inde des nouvelles religions juive, chrétienne et musulmane, en disent beaucoup sur la tolérance religieuse qu'a connu et que connaît toujours le Kérala. [modifier] L'histoire Si l'histoire ancienne des Juifs du Kérala est inconnue, leur présence est attestée de façon certaine depuis le Xe�siècle, lorsque qu'un râja de la dynastie Chera, qui dominait le Malabar, accorde une charte aux Juifs - ainsi d'ailleurs qu'aux Chrétiens nestoriens - qui vivent sur son territoire. Cette charte venait probablement en remerciement pour l'aide militaire qu'ils lui auraient apportée dans sa résistance contre le pouvoir grandissant des Chola voisins. Cette charte, gravée sur plaques de cuivre, est toujours conservée dans la synagogue de Cochin. (Anquetil-Duperron, de passage dans la ville, en fera une traduction). Les inscriptions ont été datées entre 974 et 1020. Le Xe�siècle marque donc l'entrée des Juifs du Kérala dans l'histoire écrite. Avant cette date, il est impossible de dire précisément à quand remontait leur implantation, et ce que furent leurs vies. Benjamin de Tudèle, dans son compte-rendu sur l'Inde (vers 1170), déclare qu'il y avait dans cette région environ 1�000 Juifs, noirs comme leurs voisins, qui observaient la Torah et avaient une petite connaissance de la loi orale juive. Si elle s'est, comme on le pense, fondée sur le commerce, la communauté des Juifs du Kérala va en tout cas finir par ne plus y jouer un rôle. C'est la communauté musulmane qui va gagner en importance dans ce domaine par sa maîtrise du commerce maritime. Les hindouistes, eux, abandonnent ou n'investissent pas dans cette activité, car le franchissement des océans est considéré par eux comme source d'impureté. [modifier] Un isolement relatif On peut noter que les malabari, quoique très isolés des autres communautés juives, ont maintenu des contacts avec le Yémen, d'où ils faisaient venir leurs textes juifs. C'est sans doute l'une des deux raisons de la non-assimilation d'un groupe numériquement assez faible. L'autre étant le système des castes indiennes, qui impose une stricte Endogamie, ce qui s'oppose fortement à l'assimilation d'une communauté ethnique ou religieuse. [modifier] L'émigration vers Cochin La communauté juive émigre de Cranganore à Cochin, après avoir subi un raid musulman en 1524. Les Musulmans reprochaient aux Juifs d'intervenir dans leur commerce du poivre. Les Juifs s'installent donc près de Cochin, à Mattancheri, sur des terres contiguës au palais du râja, et construisent une synagogue. Ils montreront la même loyauté envers le râja de Cochin que celle dont ils avaient fait preuve à celui de Cranganore, et ce jusqu'à l'indépendance de l'Inde. [modifier] L'arrivée des occidentaux A peu près à la même époque que les Juifs à Cochin, les Portugais s'installèrent dans la région. Au Portugal, les Juifs avaient été expulsés en 1493. La politique des Portugais à l'égard des Juifs de la région fut donc empreinte d'hostilité. La période portugaise (1502-1663) ne fut pas heureuse pour la communauté de Cochin. Seule la protection du râja leur permit de ne pas subir les méfaits de l'inquisition. Dans une enquête légale concernant le statut des Juifs et des Meshuchrarim noirs faite par David ben Solomon Ibn Abi Zimra et par Rabbi Jacob ben Abraham Castro, à Alexandrie autour de 1600, le nombre de Juifs de Cochin est estimé à 900 familles. En 1663, les Portugais furent remplacés dans la région par les Hollandais. Ceux-ci, protestants, étaient très tolérants à l'égard des Juifs: les Pays-Bas avaient d'ailleurs servi de refuge à beaucoup de Juifs expulsés d'Espagne ou du Portugal. La situation des Juifs s'améliora donc. La période hollandaise est même considérée comme un deuxième âge d'or, après celui, mythique, où la communauté aurait possédé un royaume dans la région de Cranganore. De plus, en entrant en contact avec la communauté juive d'Amsterdam, largement originaire d'Espagne et actionnaire jusqu'à hauteur du quart de la Compagnie hollandaise des Indes orientales, les Juifs de Cochin purent lier d'importants contacts commerciaux et s'approvisionner plus facilement en textes religieux. Ainsi, en 1686, la communauté juive d'origine portugaise d'Amsterdam envoya une délégation à Cochin, dirigée par Moses Pereira de Paiva. Le but était de prendre contact avec la communauté juive locale, et de rassembler des données sur son histoire et sa façon de vivre. Les visiteurs eurent un impact considérable sur la communauté juive de Cochin, en particulier du fait de la collection de livres en hébreu remis à la communauté. Le jour anniversaire de leur arrivée a longtemps été l'occasion d'un festival commémoratif à Cochin. Les contacts resteront réguliers entre les Juifs de Cochin et ceux des Pays-Bas jusqu'à la période britannique. En 1781, le Gouverneur hollandais, A. Moens, mentionne 422 familles, soit environ 2 000 personnes vivant au sein de la communauté. Au cours de ce même XVIIIe�siècle, des émissaires sont même envoyés en terre sainte. En 1795, après la conquête française des Pays-Bas, la région passe sous influence britannique, et le reste jusqu'à l'indépendance de l'Inde, en 1947. Les relations du pouvoir britannique avec les Juifs locaux sont également très correctes. A Cochin, la première organisation sioniste est fondée en 1923. [modifier] Les trois castes Toutes les communautés juives vivant dans un pays pendant des siècles ont été influencées par la culture de celui-ci. Les Juifs du Kérala n'ont pas fait exception à cette règle. Leurs habitudes de vie connurent une influence des pratiques brahmaniques, comme le fait par exemple de se déchausser en entrant dans la synagogue. On note aussi une exclusion des femmes de la vie sociale pendant leurs menstruations, plus sévère que celle recommandée par le judaïsme traditionnel. Mais l'influence la plus marquante est celle du système des castes. [modifier] Les deux castes malabari Les Juifs de Cochin parlaient la langue locale, le malayalam, et s'habillaient à l'indienne. Leur apparence physique est celle des Dravidiens du sud de l'Inde, avec une peau foncée. Les conversions, peut-être dans des buts de mariage, ont donc été importantes dans la formation de la communauté. Fait le plus marquant pour des Juifs originaires d'autres pays, les Juifs du Kérala étaient divisés à l'indienne, en deux castes. La première est aujourd'hui appelée ""Juifs noirs"", alors même qu'elle n'a pas de spécificité physique. C'était la caste dominante. La seconde caste était celle des ""Meshuchrarim"", les affranchis. Ils étaient, semble-t-il, les descendants d'esclaves locaux affranchis par leur maîtres juifs. Leur statut social était très inférieur, et jusqu'en 1932, ils n'avaient pas le droit de s'asseoir dans les synagogues de leurs anciens maîtres. Conformément à la pratique indienne des castes, les mariages entre les deux groupes étaient interdits. Ces deux groupes sont parfois appelés les malabari (85% de la population au XXe�siècle), par opposition aux ""Juifs blancs"" ou paradesi (ou pardeshi, étranger) (15% de la population juive). [modifier] Juifs blancs ou paradesi Ceux-ci ont commencé à arriver à Cochin au XVIe�siècle, en petit nombre, et ont été renforcés par de nouvelles arrivées, aux XVIIe et XVIIIe�siècles. Bien que pour des raisons géographiques on les classe dans les Juifs de Cochin, ils constituent en fait un quatrième groupe de Juifs en Inde, avec les malabari, les Bene Israël et les baghdadi. Les paradesi sont à la base surtout des réfugiés séfarades en provenance de la péninsule Ibérique au XVIe�siècle. D'après la plaque qui est aujourd'hui apposée dessus, leur première synagogue fut construite en 1568 . Puis sont venus des Juifs des Pays-Bas (eux-mêmes descendants de réfugiés d'Espagne et du Portugal), qui ont été rejoints plus tard par des Juifs d'Allemagne (ashkénazes) ou moyens-orientaux (de rite également séfarade). Malgré ces origines quelques peu mélangées, les paradesi ont formé un groupe homogène, dont les pratiques religieuses étaient séfarades, avec quelques composants ashkénazes. L'arrivée des Hollandais dans les années 1660 leur a donné un coup de fouet, renforçant leur petit groupe. Les paradesi ont rapidement constitué une nouvelle caste, supérieure à celle des ""noirs"". Ce statut supérieur leur venait d'une plus grande richesse, elle-même liée à une meilleure connexion sur le commerce international. Leur peau beaucoup plus claire et leur culture plus occidentalisée les différenciaient nettement de leurs coreligionnaires de souche indienne. Les mariages avec les malabari étaient interdits, chaque groupe pratiquait son culte dans des synagogues séparées. On remarquera que le castéisme indien, tout en respectant la liberté religieuse, a contaminé toutes les communautés religieuses qui se sont installées au Kérala de longue date. Les chrétiens de Saint-Thomas et les musulmans ont reproduit, comme les Juifs, le système des castes. On voit ainsi des chrétiens blancs et noirs, et des musulmans aschraf et ajlaf (les premiers subdivisés eux-mêmes en thangals, arabes et malabari). Ces groupes sont endogames et non commensaux. Aux yeux des hindous, les juifs, chrétiens et musulmans ne formaient que des jāti de plus. Cette situation de stricte division interne à la communauté sera d'ailleurs maintes fois condamnée par les autorités religieuses juives extérieures à Cochin. Les communautés de Cochin n'avaient pas de rabbin, faute de séminaire religieux pour les former, et elles étaient gouvernées par des anciens, à l'image des panchayats indiens. Un chef traditionnel, le mudaliar faisait la liaison avec le râja, puis avec les puissances européennes colonisatrices. Comptant 2�500 membres en 1945, les communautés de Cochin finiront par émigrer en masse en Israël après la création de l'État en 1948, et seules resteront sur place des vieilles personnes refusant de changer d'environnement et de mode de vie. Dès 1951, 85% des Juifs de Cochin avaient émigré. Leur nombre ne fera plus que décroître, passant de 370 en 1951 à 112 en 1971, puis 50 en 1982 et 20 en 1992. Les détails de leur histoire sont difficiles à reconstituer, la plus grande partie des documents ayant été détruits lors des raids arabes ou portugais. En Israël, ils seraient entre 5�000 et 8�000 en 2005. [modifier] Les Bene Israël Les Bene Israël — les fils d'Israël — sont un groupe de Juifs qui, au milieu du XXe�siècle, vivaient principalement à Bombay, Kolkata, Delhi et Ahmadabad. Leur langue maternelle était le marathi, alors que les Juifs de Cochin parlaient le malayalam. [modifier] Origines Les Bene Israël affirment descendre de Juifs ayant fui des persécutions syriennes en Galilée au IIe�siècle. Certains affirment, en revanche, descendre des dix tribus perdues d'Israël. Les Bene Israël pensent que leurs ancêtres arrivèrent dans le pays konkan (la côte au sud de Bombay) à la suite d'un naufrage. Sept hommes et sept femmes auraient survécu et seraient à l'origine de l'actuelle population. En pratique, on ne dispose pas de sources documentaires permettant de savoir depuis quand la communauté vit en Inde. Physiquement, les Bene Israël sont semblables aux Marathes (les habitants de la région) non-juifs, ce qui indique qu'ils se sont mêlés aux populations indiennes. Ils ont également pratiquement les mêmes coutumes. Ce fort degré d'assimilation laisse donc penser qu'ils sont en Inde depuis longtemps. Des marchands juifs provenant d'Europe voyagèrent jusqu'en Inde au Moyen Âge pour raison de commerce, mais on ne sait pas avec certitude s'ils installèrent des comptoirs permanents en Asie du sud. Au XIIe�siècle, la référence à une communauté juive indienne par Abraham ibn Daoud est malheureusement extrêmement vague, puis restera sans écho durant plusieurs siècles. Les Bene Israël furent découverts et identifiés en tant que Juifs au XVIIIe�siècle par des marchands venus de Bagdad. Assez rapidement, des Juifs vinrent de Calcutta (les Baghdadi) et de Cochin, aux XVIIIe et XIXe�siècles pour parfaire leur éducation religieuse. À cette date, les Bene Israël étaient connus comme une caste de presseurs d'huile (telis). Ils étaient distingués des autres castes de presseurs d'huile sous le nom de Shanivari telis, c'est-à-dire les presseurs d'huile du samedi (Shanivar), parce qu'ils respectaient le Shabbat du samedi. Les patronymes sont basés sur le nom du village d'origine, avec le suffixe ""kar"" (Penkar: du village de Pen). Il y a plus d'une centaine de noms de villages identifiés, ce qui donne une indication sur la répartition historique de la communauté, somme toute modeste eu égard à la taille de l'Inde. [modifier] La fin de l'isolement Lorsqu'ils sont entrés en contact avec les Juifs de Cochin et les Juifs Baghdadi («�de Bagdad�», mais dont certains étaient en train de s'installer à Calcutta), au XVIIIe�siècle, les Bene Israël étaient une communauté ayant conservé seulement certaines traditions hébraïques: Ces pratiques résiduelles ont permis de les identifier comme juifs, mais avec certains doutes quant à leur «�pureté�». Comme pour les Juifs de Cochin, la pratique indienne des castes (qui interdit les mariages inter-castes) leur a probablement permis de survivre dans un milieu qui les auraient sans cela sans doute assimilé. Comme les Juifs indigènes de Cochin, ils étaient également divisés en deux sous-groupes: les Gora, ou «�blancs�» (très majoritaires), supposés être de souche «�pure�», et les Kala (ou Kalu), ou «�noirs�» (moins nombreux), supposés être issus de mariages mixtes ou d'adultères. Les couleurs «�blanches�» et «�noirs�» n'impliquaient aucune différence dans les apparences physiques. Elle renvoyaient par contre à un statut social supérieur ou inférieur (dans le système des castes indiennes, ou Varna, ou «�couleurs�», le blanc est la couleur des castes les plus élevées, regroupées dans le varna des Brahmanes, et le noir est la couleur des paysans, les Sudra). On retrouve encore ici la pratique indienne des castes endogames. Même s'ils ne se mariaient pas entre eux et avaient des statuts différents, les membres des deux sous-castes appartenaient bien à une même communauté, et partageaient les mêmes lieux de culte. À compter du XVIIIe�siècle et au début du XIXe�siècle, des Juifs viennent de Cochin, puis d'autres communautés (en particulier les Baghdadi), pour leur apprendre les pratiques du judaisme: lois religieuses, fêtes juives, hébreu. À compter du XIXe�siècle, il y a aussi des contacts avec l'importante communauté juive sépharade yéménite (qui était de longue date une source importante de textes sacrés pour les Juifs de Cochin). Toutes ces évolutions expliquent la perte progressive de statut des kajis, jusqu'à leur disparition. Pendant longtemps, l'encadrement religieux des Bene Israël a surtout été constitué de Juifs Bagdhadi, de Cochin et du Yémen. Bien qu'ils aient été «�rejudaïsés�», ces Juifs les regardaient avec une certaine réserve, compte tenu de leur longue ignorance des lois juives. Ainsi par exemple, les Baghdadi de Calcutta refusaient tout mariage avec eux, compte tenu des doutes quant à leur «�pureté�» en tant que Juifs. Sous l'influence des Juifs de Cochin ou des Bagdhadi de Calcutta, sépharades, les Bene Israël ont opté pour le rite sépharade, avec certaines particularités propres à la communauté. Un autre facteur de modernisation est le contact avec les missionnaires britanniques, qui ont traduit la Bible en marathi, fondé des écoles en langue anglaise, ce qui explique, par la suite, la relation assez forte entre les Bene Israël et le pouvoir colonial britannique. Pour cette petite caste indienne modeste et isolée, cela représente une ouverture importante sur le monde. [modifier] La période moderne Si on sait peu de choses des Bene Israël avant le XVIIIe�siècle, leur développement est mieux connu à partir de cette époque. Partis de leurs villages de la côte (district de Kolaba, aujourd'hui Raigad), ils s'installent progressivement dans les villes, en particulier à Bombay (on les appelle d'ailleurs parfois les «�Juifs de Bombay�»), mais aussi à Delhi, voire à Karachi dans l'actuel Pakistan. La première famille connue à s'installer à Bombay est la famille Divekar («�du village de Dive�»), en 1746. À la fin du XVIIIe�siècle est fondée la première synagogue Bene Israël de Bombay. À compter de la fin du XVIIIe�siècle, beaucoup entrent dans l'armée britannique. À la fin du XIXe�siècle, ils sont nombreux à devenir de petits fonctionnaires de l'empire britannique, ou des employés de bureau. Cette évolution sociale est le produit de l'éducation dans les écoles missionnaires britanniques, mais marque aussi l'influence des Juifs de Calcutta (Bagdhadi) et de Cochin, très connectés sur le commerce international. Pour l'ancienne, modeste et isolée caste des «�presseurs d'huile�», il s'agit d'une révolution sociale importante. À compter du XXe�siècle apparaissent des médecins et des avocats. En 1875, les Bene Israël établiront une «�école israélite�», en langue anglaise, la première école «�moderne�» sous leur contrôle. On estime que les Bene Israël étaient au nombre de 6 000 dans les années 1830, 10�000 au tournant du siècle, et en 1948 - lorsque leur communauté était la plus nombreuse en Inde - on comptait 20�000 individus. Depuis, leur population n'a cessé de diminuer (en Inde), principalement du fait de l'émigration vers Israël, aussi vers les États-Unis, le Canada et le Royaume-Uni, et ils seraient moins de 5 000 en Inde au début du XXIe�siècle. [modifier] L'émigration vers Israël En 1897, les Bene Israël avaient été invités à participer au Premier congrès sioniste de Bâle, mais avaient décliné l'invitation. Dès la création d'Israël, en 1948, les Bene Israël ont commencé à émigrer vers Israël. Débute alors une controverse de plusieurs années. L'origine juive des Bene Israël ne faisait pas débat. Mais le rabbinat s'interrogeait pour savoir s'ils étaient encore pleinement juifs. En effet, pendant des siècles, les Bene Israël avaient vécu sans rabbin ni connaissance de la loi juive (Halakha). Leurs mariages, leurs conversions d'Indiens (considérées comme probables compte tenu de leur apparence physique) étaient donc suspects. En Israël, les rabbins ont le monopole sur le mariage des juifs. Du fait de leurs doutes sur la judaïté des Bene Israël, ces derniers avaient du mal à se marier en Israël. Ces problèmes vont freiner leur émigration. En 1964, les Bene Israël sont reconnus comme pleinement juifs par le grand rabbinat d'Israël, ce qui a réglé ces problèmes de statuts personnels, et a facilité leur immigration dans le pays. En 2005, ils seraient 60�000 en Israël, 5�000 en Inde et 2�000 dans divers pays anglophones (Royaume-Uni, Canada, États-Unis,...). [modifier] La communauté baghdadi Les Baghdadi sont des Juifs de langue arabe qui ont émigré depuis l'Irak, il y a quelques 250 ans et qui se sont installés dans les villes de Bombay et de Calcutta. Commerçants avisés, ils sont rapidement devenus une des communautés les plus prospères de la ville et y ont fait œuvre de philanthropes. Les membres les plus connus de cette communauté sont David Sassoon (Bagdad, 1792- Pune (Inde), 1864) et son fils Albert Sassoon (Bagdad, 1818 - Brighton, 1896). La communauté baghdadi comptait, à son apogée dans les années 1940, quelques 7 000 membres. Cependant, après une forte émigration en Israël, elle est au début du XXIe�siècle en extinction, avec moins de 50 personnes. Les Baghdadi étaient beaucoup plus stricts concernant la religion que les Bene Israël avec lesquels ils ne se mêlaient pas, introduisant un castéisme inconnu dans le judaïsme, faisant penser à celui de Cochin. Les Baghdadi n'autorisaient pas les mariages entre leurs enfants et les enfants de la communauté Bene Israël, ils ne consommaient pas de nourriture préparée par un membre de cette communauté et refusaient de compter un Bene Israël comme élément du miniane, les dix hommes nécessaires pour commencer une prière. Les Bene Israël étaient en fait considérés comme des Juifs impurs. Les descendants de David Sassoon créèrent une banque renommée en Asie. L'un des descendants, Victor Sassoon, vécut à Shanghai. Victor Sassoon(1881 – 1961) eut un rôle important dans le développement initial de Shanghai. Sa fortune lui permis d'aider les milliers de Juifs qui purent se réfugier à Shanghai pendant la Seconde Guerre mondiale. [modifier] Autres groupes se réclamant du Judaïsme Si les groupes précédemment cités sont les seuls à avoir eu une vie juive historiquement identifiée en Inde, 2 groupes aux origines obscures ont récemment revendiqué leur appartenance au Judaïsme. [modifier] Bnei Menashe Les Bnei Menashe («�enfants de Menashe�», hébreu בני מנשה) sont un groupe de Mizo habitant le Nord-Est de l'Inde, sur la frontière Birmane, à Manipur et dans le Mizoram, qui a commencé à s'intéresser au judaïsme dans les années 1950. La référence que le groupe fait à la tribu de Manassé vient de la proximité avec le nom de «�Matmase, un ancêtre que l'on appelait à l'aide, autrefois, dans les situations difficiles ou au cours des cérémonies religieuses �». Cette région du pays a été rattaché à l'empire des Indes par la couronne Britannique, mais ne relève pas historiquement de la culture hindoue. Le rattachement de cette région à l'Inde est donc plus politique que culturel. Dans ces régions de montagne, les populations ont été christianisées dans la première moitié du XXe�siècle par les missionnaires britanniques. C'est dans les années 1950 qu'un groupe du peuple Mizo a affirmé trouver des correspondances entre certaines coutumes Mizo et les coutumes juives décrites dans l'Ancien Testament chrétien auquel ils avaient dorénavant accès. La connaissance de la Bible chrétienne semble en effet avoir joué un rôle important dans la redéfinition «�juive�» de l'identité du groupe. «�Dans cette région où chacun connaît la Bible sur le bout des doigts, la plupart disent en effet avoir abandonné le christianisme en raison de ses ""inconsistances"". ""l'Église ne suit pas ce que dit la Bible, accuse ainsi Abraham Fanai, propriétaire d'une petite échoppe de trottoir. Le Livre parle d'un seul Dieu, mais à la messe on nous parle de Trinité. Jésus célébrait sabbat, mais les chrétiens prient le dimanche"" �». Ainsi «�dans les années 1950, un villageois du nord du Mizoram, Chala, a eu un rêve dans lequel Dieu lui aurait promis de ramener les enfants de Matmase en Israël. Le mythe de la tribu perdue était né �». Ce groupe s'est alors proclamé descendant des hébreux de la tribu de Manassé. «�Ce n'est toutefois que dans les années 1970 que de plus en plus de Mizo se sont mis à pratiquer le judaïsme �». Le groupe s'organise alors de façon plus structurée, et apprend les bases du Judaïsme orthodoxe. A compter du début des années 1990, certains rabbins acceptent de convertir des membres du groupe, et les premières émigrations vers Israël commencent en 1994. Entre la fin des années 1990 et 2003, le gouvernement israélien a accepté l'immigration de 100 convertis par année, freinant délibérément l'immigration devant la crainte de voir les conversions devenir un moyen d'immigration économique en Israël. Les nouveaux immigrants se sont souvent implantés dans des colonies israéliennes, en particulier à Gaza, alimentant l'hostilité des mouvements palestiniens et des israéliens défavorables aux implantations juives. Ces derniers ont souvent accusés le camp nationaliste religieux de soutenir la conversion des Bnei Menashe pour des raisons politiques�: le renforcement des implantations juives. Le premier rabbin Bnei Menashe régulièrement ordonné est d'ailleurs Yehuda Gin, qui vit au sein de l'implantation sioniste religieuse de Hébron depuis le début des années 1990 . En 2005, les 146 Bnei Menashe vivant dans la bande de Gaza ont finalement dû quitter celle-ci lors de l'évacuation de ses colonies juives . «�En 2003, le ministère israélien de l'intérieur a [...] interdit toute nouvelle immigration, en attendant de vérifier la filiation juive �». «�En mars 2005, après avoir étudié la question, [le grand rabbin séfarade d'Israël, Rabbi Shlomo Amar] a formellement identifié le Bnei Menashe en tant que ""descendants d'Israël"", confirmant leur revendication à une ascendance juive�» . Le gouvernement israélien reste cependant réservé. Ainsi, en août 2005, plusieurs mois après la décision du grand rabbinat (qui en droit ne s'impose pas à l'État d'Israël), «�l'ambassade d'Israël de New Delhi, [...] continue d'affirmer que “cette histoire n'est pas claire du tout” �». Autre cause de l'arrêt de l'immigration, les conversions ont pratiquement cessé devant l'opposition du gouvernement indien à tout prosélytisme religieux venu de l'étranger. En novembre 2005, le gouvernement israélien a d'ailleurs accepté sous la pression du gouvernement indien de retirer ses «�missionnaires�», et les rabbins israéliens qui convertissaient les Bnei Menashe quittent le pays. Fin 2006, un groupe de 218 personnes récemment convertis lors d'une visite de rabbins en Inde a cependant pu immigrer. Environs 1 000 Bnei Menashe vivent fin 2006 en Israël, officiellement convertis. Sept mille autres vivent toujours dans le Mizoram, attendant une conversion officielle. Début 2007, la situation des Bnei Menashe semble bloquée�: le gouvernement israélien refuse en effet leur immigration avant conversion, et le gouvernement indien refuse que des religieux viennent de l'étranger pour les convertir, au nom de la lutte contre le prosélytisme, une question sensible en Inde, même si elle vise généralement plutôt les missionnaires chrétiens. Le refus des rabbins étrangers est d'ailleurs soutenu par les organisations de chrétiens évangéliques Mizo , dont certains pasteurs critiquent «�le travail des démons qui tentent d'égarer les esprits �». Shavei Israel, une organisation israélienne consacrée à l'aide au Bnei Menashe et dirigée par Michaël Freund, éditorialiste au Jerusalem Post, fait un lobbying incessant en faveur de l'immigration des Bnei Menashe. L'association a ainsi obtenu à l'été 2007 un assouplissement de la position du gouvernement israélien. Celui-ci a accepté de faire venir en août 2007 118 Bnei Menashe avant leur conversation (à laquelle s'oppose le gouvernement indien), sous simple visa de tourisme. «�Ils passeront les mois à venir à étudier l'hébreu et le judaïsme sous les auspices de Shavei Israel, avant de subir une conversion formelle par le grand rabbinat�». Cent treize autres doivent les rejoindre rapidement, ce qui en fait le plus important groupe à immigrer en si peu de temps . [modifier] Bene Ephraïm Les Bene Ephraïm (ou Juifs Telugu), sont un petit groupe parlant le Telugu et vivant dans l'état indien de l'Andhra Pradesh, dont l'observance du judaïsme date de 1981. Ils ont été convertis au christianisme aux XIXe�siècle, mais affirment avoir des origines juives. En 1981, une cinquantaine de familles ont décidé de pratiquer le judaïsme, et d'apprendre l'hébreu. Ils ne sont pas reconnus comme juifs par Israël ou les autres communautés indiennes.","On distingue trois communautés juives en Inde totalisant 6 000 membres (1997), chacune dans une aire géographique très déterminée�: la communauté de Cochin dans le sud du sous-continent, les Bene Israël dans les environs de Bombay et la communauté baghdadi aux alentours de Calcutta. Les Juifs noirs de Cochin et les Bene Israël remontent à une période inconnue mais supposée assez ancienne. Les juifs baghdadi et les juifs blanc de Cochin ont une origine plus récente, liée à l'expansion occidentale dans la région. La particularité des religions indiennes, non missionnaires et à réalisation personnelle, font que ces communautés ont pu se structurer en castes endogames bien insérées dans le tissu social indien, sans subir aucune persécution ou antisémitisme , si l'on excepte la période de la colonisation portugaise, où l'Inquisition fut transplantée en terre indienne, dans les environs de Cochin. La majorité des Juifs indiens ont émigré vers Israël après la création de l'État. Outre les membres Juifs des divers corps diplomatiques, il existe également deux autres groupes se réclamant aujourd'hui du Judaïsme�: les Bnei Menashe, de langue Mizo, vivant à Manipur et dans le Mizoram. Ils se sont proclamés juifs dans les années 1950, et disent descendre de la tribu de Manassé. Les Bene Ephraïm (ou Juifs Telugu), sont un petit groupe parlant le Telugu, dont l'observance du judaïsme date de 1981." fr,29d00feb23fca84d928ed2a56f0b4dcd,"[modifier] Histoire [modifier] Sources et historiographie [modifier] Accès à la documentation La recherche historique a été pendant longtemps entravée par le régime soviétique�: effacement des preuves des crimes, propagande intérieure et à destination de l’Occident , censure et terreur ont rendu problématique le traitement des documents historiques. Il fallut attendre la Glasnost pour que les informations sur les goulags se multiplient en Union soviétique. Avec l’ouverture de la Russie, les archives ne sont plus secrètes et les universitaires peuvent travailler plus librement sur les comptes et les rapports du Goulag. Devant le manque relatif de documents[réf.�nécessaire], les historiens font appel aux témoignages des survivants pour reconstituer la vie dans les Goulags. [modifier] L’intérêt du sujet Même si le terme «�goulag�» est peu employé avant 1973 et la parution de L’Archipel du Goulag d'Alexandre Soljenitsyne, des témoignages et études sur les camps de travail forcé en URSS apparaissent dès la fin des années 1920 , puis au cours des années 1930 et 1940. Ce travail est souvent le fait de militants occidentaux peu nombreux, de gauche ou d’extrême gauche, résolument anti-staliniens, étant parfois en lien avec des dissidents russes. Mais jusque dans les années 1960, en Occident, les témoignages sur les exactions du régime soviétique ne sont souvent pas crus, alors qu'ils étaient fondés, et surtout ces témoignages ne touchent pas réellement le grand public. En 1967, paraît le témoignage d’Evguénia Guinzbourg. Mais, c’est dans les années 1970 avec Alexandre Soljenitsyne que le sujet atteint vraiment le grand public, et avec la glasnost dans les années 1980 que l’étude se systématise. Si la littérature soviétique n'a pu approcher que clandestinement le sujet jusqu'à la perestroïka, hors d'URSS la littérature a peu abordé le sujet (citons par exemple le roman de Martin Amis, Koba the Dread (2002). En URSS, circulant sous le manteau, sous la forme de samizdat par exemple, les textes les plus importants sont souvent à la frontière entre le témoignage et la reconstruction fictionnelle d'événements réels et de vies détruites. Ce sont ainsi le roman d’Alexandre Soljenitsyne Une journée d’Ivan Denissovitch, publié en 1962 par la revue Novy Mir ou les textes de Varlam Chalamov évoquant les camps de la Kolyma ou de l'Oural�: Récits de la Kolyma , Vichera . [modifier] Les débats historiographiques La comparaison entre les camps nazis et les camps soviétiques a donné lieu à controverse . Pour certains historiens (Stéphane Courtois[réf.�nécessaire]), les points communs ne manquent pas�: notamment, le goulag est contemporain des camps de concentration allemands. Hitler faisait enfermer et déporter des hommes pour ce qu’ils étaient («�asociaux�», Juifs, homosexuels, opposants) et ce qu'ils faisaient (résistants, saboteurs pendant la Seconde Guerre mondiale)�; le régime soviétique a déporté des minorités ethniques, comme les nationalistes Ukrainiens, des Pays Baltes et de Biélorussie dans les années 1930-40 (puisque susceptibles de s'allier à l'Allemagne contre la Russie), puis les Juifs du Comité juif antifasciste en 1946�; des «�ennemis du peuple�», catégorie vague qui englobait les anciens aristocrates, les bourgeois, les koulaks, dissidents, opposants et renégats . D'après Alexandre Zinoviev, le phénomène communaliste pourrait également jouer, en dehors de la politique et des phénomènes extraordinaires, un grand rôle dans cette concentration importantes de prisonniers. En effet de nombreuses personnes ont été emprisonnées au camp de Goulag pour des faits que l'on pourrait qualifier d'anecdotiques, absurdes et sans intérêts. Cette concentration n'est pas issu d'un programme d'extermination comme ce fut le cas pour les camps nazis, mais de causes sociologiques du stalinisme avec des conséquences sociologiques dans ces cellules de population de ce type. Les deux systèmes ont cherché à déshumaniser les victimes dans le langage utilisé aussi bien que dans les méthodes visant à l’humiliation. Cependant, le Goulag se démarquait des camps nazis sur plusieurs points�: d’abord, le système concentrationnaire soviétique a duré beaucoup plus longtemps que le système nazi. Ensuite, tous les prisonniers soviétiques n’étaient pas maltraités et beaucoup ont même été libérés par les autorités. En 1976, dans un appendice à Si c’est un homme, l'écrivain rescapé des camps nazis Primo Levi apporte d'autres éléments�: le fait d'être condamné à une peine prédéfinie pour le Goulag, ou encore le taux de mortalité largement supérieur dans les camps nazis que dans ceux d'Union soviétique. Levi indique à ce sujet�: «�En Union soviétique, il semble que dans les pires moments la mortalité ait atteint environ 30�% du total des entrants, et c'est déjà un chiffre intolérablement élevé�; mais dans les Lager allemands, la mortalité était de 90 à 98�%�». Pour Levi, «�il n'était pas prévu d'autre issue que la mort�» dans les camps nazis, alors qu'au Goulag la mort n'était pas «�un but déclaré�»�: c'était «�un accident assez fréquent, accepté avec une indifférence brutale, mais qui n'était pas une conséquence expressément voulue�». Par ailleurs, des témoignages de prisonniers de guerre allemands ou italiens en URSS (par exemple, Eugenio Corti dans Le Cheval Rouge), décrivent des conditions de vie n'ayant rien à envier à ceux des prisonniers russes en Allemagne. Ou, par exemple, l'écrivain russe Evguénia Guinzbourg raconte avoir rencontré en prison des communistes allemands ayant échappé aux nazis et espérant trouver refuge en URSS, qui constataient la similitude des méthodes entre celles de la Gestapo et celles du NKVD. L’autre débat historiographique concerne le nombre des victimes du Goulag. L’historien et dissident Roy Medvedev affirmait que, durant les Grandes Purges de 1937-1938, le nombre de détenus au Goulag avait augmenté de plusieurs millions, et que cinq à sept millions de personnes avaient été victimes de la répression. Grâce à l’ouverture des archives soviétiques, des données fiables existent pour la période du 1er�janvier 1934 au 31 décembre 1947�: elles montrent que, dans l’ensemble des camps du Goulag, 963�866 prisonniers[réf.�nécessaire] sont morts. Soljenitsyne évaluait à 10 millions le nombre de personnes étant passées dans les camps soviétiques�; aujourd’hui, les historiens parlent de 15 à 18 millions de détenus au total . Mais il faudrait aussi tenir compte des gens morts pendant le transport et des exilés spéciaux. De son côté, le chercheur Nicolas Werth indique que la grande majorité des personnes déportées dans les années 1930 étaient des condamnés de droit commun, c'est-à-dire des innocents pris pour compléter les quotas de déportation, qui purgeaient, sauf exception, des peines n’excédant pas cinq ans. Il s’agissait d’une abondante main-d’œuvre gratuite pour les gigantesques chantiers de l'URSS. Le renouvellement considérable de la population des camps a conduit à des confusions entre le nombre total de personnes déportées pendant la période stalinienne et le nombre de personnes détenues à un moment donné, ce qui a produit des estimations très exagérées du nombre de victimes, même chez des auteurs dont le sérieux est indiscutable, mais qui ont travaillé avant 1991, comme Rudolph Joseph Rummel , professeur émérite à l’université d’Hawaï. [modifier] Les camps soviétiques, vus de l’Occident En mai 1944, le vice-président américain Henry Wallace se rend dans la région de la Kolyma. Les autorités soviétiques lui font visiter la ville de Magadan en prenant soin de cacher les prisonniers. Des membres des jeunesses communistes se déguisent en mineurs et répondent à ses questions. Il repart admiratif, mais trompé, et les États-Unis continuent à envoyer de la nourriture et du matériel à son allié soviétique pour terminer la guerre. Avec la guerre froide, les choses changent�: en 1949, la bibliothèque du Congrès et l’AFL présentent un rapport à l’ONU dénonçant les goulags . En France, une partie de la gauche a longtemps refusé de reconnaître les crimes soviétiques�: en 1945, Staline apparaît comme le libérateur de l’Europe de l’Est. Par aveuglement idéologique, cette gauche refuse de voir la réalité des camps de travail forcé et refuse de croire les survivants des goulags. En 1946, Victor Kravtchenko, haut fonctionnaire soviétique, publie J’ai choisi la liberté aux États-Unis où il est réfugié. Il y décrit la terreur stalinienne et les goulags. En France, l’éditeur reçoit des menaces et les Lettres françaises traitent l’auteur de menteur et l’attaquent en justice . David Rousset, ancien déporté, crée en octobre 1950 la Commission internationale contre le régime concentrationnaire (CICRC), qui entreprend des enquêtes sur les situations espagnole, grecque, yougoslave et soviétique. Pour la première fois en France, il utilise le terme de Goulag pour désigner le système concentrationnaire soviétique. Ceci lui vaudra d’être traité de «�trotskyste falsificateur�» par les Lettres françaises à qui, il intentera un procès qu’il gagnera en 1951. Lors des audiences, la députée communiste Marie-Claude Vaillant-Couturier déclare�: «�Je considère le système pénitentiaire soviétique comme indiscutablement le plus souhaitable dans le monde entier�» . À la lecture du rapport secret du XXe congrès du Parti communiste d’Union soviétique publié dans le journal Le Monde en juin 1956, Maurice Thorez et Jacques Duclos crient au faux grossier . Il faut attendre les années 1960 pour voir se développer les critiques à l’encontre du Goulag. Les écrits d’Alexandre Soljenitsyne, les mémoires des détenus paraissent en Occident et décrivent les conditions de vie des zeks. Les procès de plusieurs écrivains russes soulèvent l’indignation�: l’internement de Jaurès Medvedev en hôpital psychiatrique provoque de nombreuses protestations. La dissidence soviétique informe le public au moyen des samizdats qui sont des journaux clandestins. Dans les années 1970, les rapports d’Amnesty International révèlent la réalité du système concentrationnaire. Les États-Unis défendent les refuzniks et dénoncent les atteintes aux Accords d’Helsinki. Le 9 octobre 1975, le prix Nobel de la paix est attribué à Andreï Dmitrievitch Sakharov�; son exil à Gorki dans les années 1980 provoquent des mouvements de soutiens internationaux. [modifier] Du Katorga tsariste au Goulag soviétique L’évolution du goulag a suivi l’histoire du pays. Les premiers «�camp de concentration�» sont créés par les deux camps en lutte aux cours de la guerre civile russe, bolcheviques et Russes blancs . Les camps mis en place par les bolcheviques étaient situés à l’extérieur des villes et destinés à accueillir les «�éléments peu sûrs�» (aristocrates, marchands, etc.) pour un régime menacé par la guerre civile. Les protagonistes du conflit reprenaient ainsi à leur compte le système carcéral des camps de travail, les katorgas, qui existaient déjà dans la Russie tsariste. L’Empire russe utilisait en effet depuis le XVIIe�siècle des brigades de travail forcé en Sibérie . Les objectifs assignés aux camps de travail n’avaient pas changé depuis l’époque impériale�: éloigner les opposants politiques , et sous Staline, les marginaux, peupler de façon autoritaire les régions vides, exploiter les ressources de l’immense Russie et terroriser la population. Staline ajouta aussi la fonction de rééducation�: le travail forcé devait transformer le monde ancien et forger un «�Homme nouveau�». [modifier] La Terreur rouge Pendant la guerre civile russe (1918-1921), la Terreur rouge, en réaction à la Terreur blanche, expédie dans les camps un total de 150�000 à 400�000 personnes qualifiées d’«�ennemis du peuple�»�: mencheviks, contre-révolutionnaires, membres déviationnistes du parti communiste, victimes de l’épuration politique. Lénine engagea la répression pour sauver la Révolution russe et maintenir au pouvoir les bolchéviques. Il décide en janvier 1918, en accord avec le gouvernement révolutionnaire, «�l’arrestation des saboteurs-millionnaires, qui voyageaient en train dans des compartiments de première ou deuxième classe�: «�Je suggère de les condamner à six mois de travaux forcés dans une mine�» . Les catégories arrêtées par la police politique (la Tchéka) sont dès le départ très floues et aléatoires�: l’expression «�ennemi de classe�» est employée de manière arbitraire, comme sous la Terreur de la Révolution française. Les condamnations des tribunaux révolutionnaires se font dans la précipitation. Des banquiers, des marchands, des prêtres sont alors expédiés dans les prisons qui sont vite surpeuplées. Trotski puis Lénine décident d’utiliser des «�camps de concentration�» (kontslaguer) en reprenant l’infrastructure des camps de prisonniers de guerre qui viennent d’être vidés après le traité de Brest-Litovsk (3�mars�1918). Le 15�avril�1919, le décret n°45 paraît dans le n°81 des Izvestia, l'organe du gouvernement soviétique, sous le titre«�Au sujet des camps de travaux forcés�». Il est signé par le chef de l'État, Mikhaïl Kalinine. Sa rédaction est du chef de la Tchéka, Félix Dzerjinski, appliquant la directive de Lénine et du gouvernement. L'article 5 stipule�: «�La gestion des camps de travaux forcés, sur l'ensemble du territoire de la République soviétique fédérale de Russie, sera assurée par une direction centrale des camps instituée par le commissariat du peuple à l'Intérieur (NKVD). Cette direction centrale prendra le nom de Goulag.�» Entre 1920 et 1923, la Russie soviétique compte 84 camps regroupant environ 25�000 prisonniers, soit un peu plus du tiers de la population carcérale en Russie soviétique estimée à 70�000 détenus . Mais bientôt, la place venant à manquer, il fallut créer des camps spécifiquement soviétiques�: en 1923, les camps des îles Solovetski deviennent un modèle pour le régime. Soljenitsyne utilisera par ailleurs le mot «�archipel�» pour désigner le goulag. Afin de stimuler la production, les rations alimentaires sont distribuées en fonction du travail effectué . [modifier] Le Goulag soviétique L’arrivée au pouvoir de Staline en 1927 aggrave encore la situation. La collectivisation et la planification de l’économie marquent un «�grand tournant�» dans l’histoire soviétique. Le régime passe à une répression systématique et organisée. En 1928, la commission Ianson est chargée par le politburo de réfléchir à l’organisation générale des camps de travail. Leurs travaux vont être largement infléchis par les nouvelles orientations du camp «�laboratoire�» des Solovki, sous l'influence d'un ancien déporté, devenu en moins de trois ans chef de camp, Naftaly Frenkel. Selon Anne Applebaum, même si Frenkel n'a pas inventé chaque aspect du système, il a trouvé le moyen de faire d'un camp de prisonniers une institution économique rentable, et il le fit à un moment, en un lieu et d'une manière qui ne pouvaient qu'attirer l'attention de Staline . Selon ce système, le travail se payait en nourriture à partir d'une distribution très précise des vivres. Frenkel divisa les prisonniers du SLON en trois groupes�: Chaque groupe recevait des tâches différentes, des normes à satisfaire — et une ration leur correspondant et établissant des différences drastiques entre les déportés . En somme, les invalides recevaient une ration réduite de moitié par rapport aux déportés les plus forts . En pratique, le système partageait les prisonniers très rapidement entre ceux qui survivraient et les autres. Sous les ordres de Frenkel, la nature même du travail réservé aux prisonniers changea, depuis l'élevage de bêtes à fourrures ou la culture de plantes tropicales vers la construction de routes ou l'abattage des arbres. Dès lors, le régime du camp changea également et évolua vers la rentabilité du travail et le SLON se développa au-delà de l'archipel des Solovki jusque dans la région d'Arkhangelsk, sur le continent, et de là à des milliers de kilomètres des îles Solovetski, où Frenkel envoya des équipes de forçats . En revanche, tout ce qui ne contribuait pas directement à l'économie du camp fut abandonné�: ainsi, toute prétention de rééducation tomba — fait général aux camps du Goulag à partir des années 30. Par un décret officiel en date du 7�avril�1930, Staline et ses collaborateurs fondent l’institution que l’on connaît sous le nom de Goulag, confiant successivement sa gestion à la Guépéou, au NKVD, puis enfin au MVD. Des camps sont ouverts en Russie d’Europe et en Sibérie, en Biélorussie, Ukraine, Kazakhstan, Mongolie, et plus tard en Tchécoslovaquie, Hongrie et Pologne. Staline s’intéressa de près à l’administration et aux performances des camps, en particulier ceux des canaux et ceux de la Kolyma. Les prisonniers travaillant sur le canal de la mer Blanche sont vite appelés «�zek�» du sigle du chantier («�z/k�» pour zaklioutchonny) qui sera par la suite attribué à tous les détenus du goulag. L’industrialisation rapide voulue par Staline donne lieu à des erreurs qui sont imputées aux «�saboteurs�» de toutes sortes. Le stakhanovisme ne supporte aucun échec et les ouvriers qui ne travaillent pas assez sont envoyés au goulag. L’exploitation des mines d’or de la Kolyma par les prisonniers répond à la volonté de Staline de faire de l’URSS une puissance industrielle. Face aux menaces de boycott des produits soviétiques à l’étranger , Staline décide de renommer les camps de concentration (kontslaguer) en «�camps de redressement par le travail�». Dès la fin des années 1920, des milliers de communistes — notamment de la gauche liée à Léon Trotski sont déportés�; beaucoup sont exécutés durant les années 1930. [modifier] La dékoulakisation L’instauration du Goulag rend la répression encore plus féroce. Ainsi, le premier Plan quinquennal donne le coup d’envoi de la collectivisation des terres. Les paysans russes résistent et Staline veut la liquidation des koulaks, les paysans aisés. La loi du 7 juillet 1932 prévoit la peine de mort ou le goulag pour «�toute escroquerie au préjudice d'un kolkhoze�». En 1930-1932, 2 millions de paysans (soit 380�000 foyers) sont déportés dans des villages d’exilés , 100�000 dans les camps du goulag . On évalue à 10% par an la mortalité des ""déplacés spéciaux"" . «�L'opération koulak�» définie par le décret n°00447 du 30�juillet�1937 fit le plus grand nombre de victimes. Elle visait les éléments socialement nuisibles et appartenant au passé�: les ex-koulaks enfuis cherchant du travail (Les sources policières indiquent 600�000 ex-koulaks assignés à résidence). Pour cette opération, des quotas par régions et des catégories (la première catégorie signifiant l'exécution, la seconde, une peine de dix ans de camp) furent établis par Staline auprès des dirigeants du Parti. Les quotas furent largement dépassés par les responsables locaux voulant afficher leur zèle. Les suppléments demandés furent souvent ratifiés par le Politburo. Devant l'engorgement des prisons, la catégorie n°1 fut augmentée. Au lieu des 4 mois prévus, l'opération en dura 15. Les quotas initiaux furent pulvérisés: 387�000 personnes furent fusillées et non pas 75�950, 380�000 déportées et non pas 193�500. Selon les chiffres du NKVD, des opérations similaires entre juillet 1937 et novembre 1938 comptabilisèrent l'arrestation de 335�513 personnes, dont 75�% furent classées catégorie n°1 . [modifier] La Grande Terreur et les purges (1936-1938) En 1936-1938, Staline décide d’éliminer ses ennemis réels et supposés par une vague de répression. Durant la Grande Terreur, c’est surtout l’élite soviétique qui fut visée�; les victimes du goulag ont aussi été des fonctionnaires, des membres du PCUS, des militants du KPD ayant fui le nazisme, des officiers, des journalistes, des scientifiques et des historiens, la plupart des militants communistes qui ont fait la révolution. La période est marquée par les procès de Moscou et animée par la volonté de tuer des prisonniers directement ou indirectement�: «�Dès 1937, il [Staline] signa des ordres adressés aux patrons régionaux du NKVD, indiquant des quotas de gens à arrêter (sans préciser la cause) dans telle ou telle région�» . Les purges staliniennes de ces années ont fait 35�000 morts et ont envoyé 700�000 personnes au goulag, dont 140�000 Polonais , 172�000 personnes d'origine coréenne de la région de Vladivostok , et 30�000 citoyens soviétiques d'origine finlandaise de la province de Leningrad . [modifier] La Seconde Guerre mondiale Suite au Pacte germano-soviétique d'août 1939, l'URSS entre en guerre le 17�septembre�1939. Elle occupe la moitié-est de la Pologne, et, en 1940, les Pays baltes, la Bessarabie et la Bukovine du nord. En janvier 1941, 500�000 habitants de ces régions sont déjà déportés. En juin 1941, l’Allemagne nazie envahit l’URSS�: le 28�août�1941, les Allemands de la Volga sont internés. Une partie des Ukrainiens voyaient les Allemands comme des libérateurs. Face à la progression allemande, le chef du NKVD Lavrenti Beria ordonna le déplacement de centaines de milliers de prisonniers vers l’est du pays, loin du front. Plusieurs usines durent être déménagées et reconverties pour fabriquer du matériel militaire. La répression et la propagande de guerre s’accrurent et des milliers de citoyens soviétiques furent emmenés au goulag pour «�propagande défaitiste�» ou «�sabotage de l’effort de guerre�». Pendant la Seconde Guerre mondiale, la mortalité augmenta fortement dans les goulags soviétiques�: pendant l’hiver 1941-1942, 25�% des décès dans les camps étaient dus à la famine . Les historiens estiment qu’il y eut deux millions de morts dans les camps et les colonies du Goulag . Comme dans le reste du pays, les pénuries de toutes sortes se firent sentir. Lorsque Staline reprend l’avantage sur les nazis et reconquiert les régions perdues, il fait déporter les peuples accusés de trahison. Entre l'été 1941 et l'automne 1944, les troupes spéciales du NKVD avaient organisé la déportation par vagues successives de peuples entiers au nom de la lutte contre l'ennemi intérieur. Dès les premiers mois, 82�% de la population allemande d'URSS soit 1,2 million de personnes, principalement installés dans les alentours de la Volga, sont déportés. Entre novembre 1943 et juin 1944, 900�000 Ukrainiens, Tchétchènes, Ingouches, Tatars de Crimée, Karatchaïs, Balkars, Kalmouks, arrivent dans les goulags. À l'automne 1944, 130�000 Grecs, Bulgares, Arméniens, Turcs et Kurdes sont arrêtés et déportés . En 1944, le gouvernement crée un département spécial pour les prisonniers de guerre, distinct de la bureaucratie du Goulag. En 1945, on estime à quatre millions le nombre de prisonniers de guerre en Union soviétique . Après la guerre, le nombre de zeks augmente encore. En 1946, le NKVD change de nom et le Goulag passe sous le contrôle du ministère des Affaires intérieures (MVD) qui dirigera le système carcéral jusqu’à la fin de l’URSS. Dans les pays contrôlés par l’Armée rouge, des camps de concentration sont créés sur le modèle soviétique. En 1946, les 4,2 millions d'anciens prisonniers de guerre soviétiques dans le Troisième Reich sont suspectés d'avoir collaboré. Si la majorité de ces anciens détenus rentrèrent chez eux, 8,5�% furent envoyés au Goulag pour trahison de la patrie. Parmi les déportés figure le général Andreï Vlassov, qui s'était engagé du côté allemand. [modifier] Apogée du Goulag (1945-1953) L’administration du Goulag est réorganisée�: en 1946, le NKVD est scindé en deux et le Goulag dépend désormais du MVD, le Ministère des Affaires Intérieures. Les années qui suivent la Seconde Guerre mondiale marquent l’apogée du système concentrationnaire�: le nombre de détenus augmente jusqu’en 1950 pour dépasser les deux millions. La course aux armements déclenchée par la Guerre froide nécessite une quantité de main d’œuvre servile toujours plus importante. La fermeture du pays aux influences occidentales, en particulier américaines, entraîne des mesures radicales à l’encontre des étrangers. Des camps spéciaux sont mis en place et accueillent les prisonniers politiques condamnés à de longues peines. Le régime crée des lagpounkts disciplinaires. Dans la compétition qui oppose Staline aux États-Unis, les grands travaux sont relancés pour le prestige de l’URSS (port de Donetsk, grands canaux, barrages, etc.) pour lesquels les zeks sont réquisitionnés. Les révoltes, les grèves du travail ou les grèves de la faim secouent les camps. Durant l’hiver 1949-1950, les prisonniers de la Kolyma se soulèvent. La fin de règne de Staline est marquée par le complot des blouses blanches qui provoque l’arrestation de centaines de médecins juifs. [modifier] Mort de Staline, fin du Goulag�? Khrouchtchev succède à Staline de 1953 à 1964. Il amorce la déstalinisation, condamnant surtout le caractère dictatorial et répressif du pouvoir stalinien. L’attaque la plus sérieuse a lieu lors d’une séance de nuit du XXe congrès du Parti communiste d’Union soviétique (24 au 25 février 1956), il lit un rapport dévastateur sur les crimes et les écarts de Staline par rapport à la légalité socialiste. Les grèves et les rébellions dans les camps poussent également le Goulag à la réforme. Les grands équipements pharaoniques sont suspendus et la discipline dans les camps est assouplie. Le temps de travail est réduit et les camps spéciaux supprimés. Plusieurs complexes de travail sont démantelés. Surtout, des amnisties de masse sont prononcées�: ainsi, le 27�mars�1953, 1,2 million de détenus sont libérés . On réhabilite des centaines de milliers de personnes. Mais ceux qui sortent des camps ont du mal à retrouver une vie normale par manque d’argent et subissent la méfiance des autres citoyens. En 1958, le Goulag est rebaptisé «�colonie de redressement par le travail�», et placé cette fois-ci sous la tutelle du ministère de la justice de l’URSS. La direction centrale des camps est dissoute. Bien que la proportion de prisonniers politiques ait très largement diminuée, elle n'est pas nulle. Ainsi Leonid Brejnev (1964-1982) utilisait régulièrement le système concentrationnaire pour faire taire les opposants. Les dissidents (militants des droits de l’Homme, religieux) tels que Joseph Brodsky, Andreï Sinyavsky, Alexander Ginzburg ou Iouli Daniel sont condamnés aux travaux forcés. Mais le goulag stalinien n’existe plus�: les dissidents sont condamnés au cours de procès publics, savent pourquoi ils sont incarcérés, et peuvent faire valoir des droits (par exemple, entretien privé sans limite de temps avec un avocat, visites de la famille, et même sortie des colonies dans certains cas). Leur sort intéresse davantage l’Occident grâce aux témoignages d’anciens prisonniers (Soljenitsyne, Chalamov) et aux samizdats. Le travail est moins pénible en général que dans les années 1930-1950�: les prisonniers travaillent dans des ateliers ou des usines, et perçoivent une rémunération. Pourtant, les grèves de prisonniers existent toujours dans les années 1960 et 70. Enfin, plusieurs centaines de dissidents sont enfermés en hôpital psychiatrique (psikhushka) relevant du MVD�: l’écrivain Jaurès Medvedev ou le général Pyotr Grigorenko sont internés pour «�schizophrénie larvée�» (ou «�torpide�» ). Les hôpitaux psychiatriques spéciaux comme celui d’Orel sont gardés comme des camps et protégés par des barbelés. On cherche à obtenir la rétractation des prisonniers au moyen de drogues et d’électrochocs . Pendant la première moitié des années 1980, l’URSS vit l’une des périodes les plus répressives de l’ère post-stalinienne�: la dissidence est peu nombreuse, surveillée et réduite au silence . Il faut attendre l’arrivée au pouvoir de Mikhaïl Gorbatchev et la glasnost pour que tous les camps de prisonniers politiques soient supprimés. Des milliers d’opposants sont libérés des hôpitaux psychiatriques. La censure des écrits dissidents est levée et les réhabilitations se multiplient. Andreï Sakharov, jusque là tenu en résidence surveillée à Gorki, est libéré en décembre 1986. La Déclaration des droits et libertés de l’individu est adoptée en 1991. Aujourd’hui, de nombreuses prisons russes offrent toujours des conditions de vie déplorables, mais le travail forcé est officiellement aboli. Les débats publics sur le Goulag restent rares et les mémoriaux sont encore peu nombreux�: celui de la place Dzerjinski à Moscou est constitué d’une pierre provenant des îles Solovetski, berceau des camps de concentration soviétiques. Il n’existe aucun musée national dédié aux camps de concentration. La commission nationale de réhabilitation continue son travail. Le Goulag a entraîné des avatars dans d'autre pays. Au Viêt Nam, après 1975 et pendant de nombreuses années ont existé des camps dits de «�rééducation par le travail�». [modifier] Les camps [modifier] Géographie Il existait plusieurs types de camps, spécialisés dans un secteur de l’économie�: Les détenus ont également construit de nombreuses villes (Komsomolsk-sur-l’Amour, Petchora, Inta, Magadan, Vorkouta, Norilsk, etc.). [modifier] Administration et fonctionnement du goulag Le goulag constituait une direction administrative du NKVD�; il était subdivisé en directions principales par branches économiques qui étaient sous les ordres de l’administration centrale située à Moscou. En 1953, le goulag gérait 146 camps de travail correctif (Ispravitelno Troudovoï Lagpunty, abrévié «�ITL�») ainsi que leurs filiales et annexes. Les complexes regroupant plusieurs camps étaient désignés par un nom d’activités ou de lieu auquel on ajoutait le suffixe «�lag�» ( Dmitlag, Dallag, Steplag, Minlag, Intlag, Birlag, Karlag, etc.). Le goulag administrait également quelque 687 colonies de travail correctif (Ispravitelno Troudovaïa Kolonia – abrévié «�ITK�») pour des condamnés à des peines inférieures à cinq ans. Il avait enfin la garde des zones spéciales et des villages de travail destinés à accueillir les déportés. Les camps dépendaient de directions régionales (par exemple la Direction sibérienne des camps ou Siblag OGPU). Des formations paramilitaires («�commandements�» ou komendatury en russe) administraient les colonies spéciales et jouissaient d’un statut d’exterritorialité . Nicolas Werth estime que 200�000 personnes étaient employées par le goulag vers 1953 . Le contrôle de Moscou sur les camps se renforça avec Staline, en particulier pendant la Seconde Guerre mondiale�: cela entraîna un renforcement de la bureaucratie et des visites des inspecteurs venus de la capitale. En principe, les zeks avaient le droit de se plaindre des mauvais traitements aux commissions des camps. Mais en réalité, un petit nombre de ces plaintes aboutissaient finalement à des sanctions à l’encontre du personnel encadrant. Les procureurs du goulag étaient chargés de faire connaître les rapports d’inspection des camps. [modifier] Description des camps [modifier] Diversité Il existait une grande variété de camps de travail en URSS�: il est donc difficile de dresser une typologie complète de plusieurs centaines de goulags. Les plus grands camps pouvaient concentrer plusieurs milliers de détenus. D’autres étaient plus petits et isolés dans la taïga (les «�lagpoukts�»). La nature des camps dépend également de leur activité�: certains étaient liés à une usine, au travail agricole, d’autres étaient temporaires (pour la construction d’une route ou d’une voie ferrée). [modifier] Plan général La plupart des camps des années 30 avaient un plan carré ou rectangulaire. À l’entrée se trouvaient le poste de contrôle et un panneau annonçant un slogan�: déjà aux Solovki, on pouvait lire «�D’une poigne de fer, nous conduirons l’humanité vers le bonheur�!�» ou encore «�Par le travail, la liberté�!�» , à rapprocher de la devise «�Arbeit macht frei�» à l’entrée des camps nazis. La zone carcérale («�zona�») est entourée d’une clôture, de barbelés ou de murs, et surveillée par des miradors. Toutefois, aux Solovki, par exemple, cette forme n'a pas grand sens�: tout l'archipel constitue le camp, les baraquements construits peu à peu pour accueillir une population toujours croissante viennent s'ajouter aux nombreux bâtiments monastiques et ermitages dispersés sur les îles et utilisés soit comme logement soit comme bases par les différentes équipes de travail, quand ce n'est pas comme isolateur . Les gardes ont l’ordre de tirer sur les fugitifs. Les tentatives d’évasion ont existé , mais, dans les camps sibériens, les zeks étaient découragés de s’enfuir par l’isolement des camps et les contraintes naturelles. [modifier] Les baraquements Il subsiste bien peu de baraquements de l’époque stalinienne et il faut recourir aux témoignages de détenus pour s’en faire une idée. Les prisonniers vivaient dans des baraques en bois ou en pierre (dans la toundra). Certains abris n’avaient que des sols en terre battue, d’autres disposaient de plancher en bois. [modifier] Les bains, les latrines, l’infirmerie, les entrepôts et les ateliers Ils étaient séparés des baraquements. [modifier] Le cachot Les cachots ou «�isolateurs disciplinaires�» (abréviation�: CHIZO) étaient construits en pierre ou en brique. Il isolait totalement les prisonniers réfractaires au travail ou les auteurs de délits et de crimes dans le camp. Au siège du complexe concentrationnaire se trouvait un bloc central, c’est-à-dire une grande prison. Enfin, il existait des camps disciplinaires, parmi lesquels celui du Dalstroï (Kolyma) était l’un des plus redoutés . [modifier] Efficacité économique des camps Après l'invasion allemande du 22�juin�1941, Béria décrète la loi martiale au Goulag. Les conditions de détention se dégradent�: la journée de travail s'allonge jusqu'à 10 heures, les jours fériés sont supprimés. Les éléments suspects sont systématiquement «�épurés�». Le travail s'intensifie�: les camps fournissent le front en charbon, munitions, uniformes, céréales… En 1943, le bagne est créé pour des coupables de haute trahison (12h/jour, rations réduites). Dans certains camps la journée de travail est estimée à 16h/jour (par exemple au Viatlag). Pour équilibrer les pertes au front, des détenus et des gardes y sont envoyés (975�000 détenus et 93�000 gardes). Jean-Jacques Marie estime à 40�% le poids du Goulag dans l'économie de l'URSS. Mais le Goulag n'atteint que 1,2�% de la production industrielle nationale et 12�% de la production du bois. Les détenus n'ont qu'une faible productivité, inférieure à celle des travailleurs libres�; cette productivité ne compense même pas le peu que coûte la main-d'œuvre. Les camps coûtent davantage à l'État qu'ils n'apportent de bénéfices. Le sabotage, l'encadrement coûteux et la négligence en sont partiellement les causes. Seulement 70�% de détenus travaillent�: certains d'entre eux sont enfermés en isolateurs, d'autres sont handicapés, la pègre tout comme l'administration ne travaillent pas. Les mauvaises conditions de vie ne font qu'affaiblir les détenus. Certains chantiers se révèlent impraticables et vains. Staline fait exécuter plusieurs hauts dirigeants du Goulag pour sabotage. La mort de Staline et la prise de consciences des défauts dans le fonctionnement et la contestation croissante dans les camps accélèrent son démantèlement. En 1953, Béria décrète une amnistie partielle et les détenus sont relâchés dans un grand chaos et sans mesures d'accompagnement. Elle est suivie en 1955 d'une amnistie quasi générale, ne concernant pas les collaborateurs condamnés à plus de dix ans de prison. Le Goulag perd ainsi sa fonction économique et ne se cantonne plus qu'à sa fonction répressive. Les camps du Goulag sont renommés «�camps de redressement par le travail�», où on continue d'interner des opposants politiques sous Brejnev. L'autre moyen de neutraliser les dissidents est de les enfermer dans des hôpitaux psychiatriques. Le système concentrationnaire soviétique n’a jamais été assez efficace pour les dirigeants. Les causes de cet échec sont diverses�: corruption des gardiens, vols, règles non appliquées, conditions extrêmes, manque d’équipement moderne, mauvaise gestion, pénuries, etc. Au total, le travail est rarement productif malgré les efforts des autorités. Avec le «�Grand Tournant�» de 1929, Staline cherche à accroître les rendements et impose des cadences infernales aux prisonniers . Au cours de la «�Grande Terreur�» (1937-1938), il fait exécuter plusieurs hauts responsables du goulag pour «�sabotage�». Le manque de préparation, d’ingénieurs, de techniciens et de spécialistes dans les camps explique un gaspillage important du travail�: de grands projets comme le canal de la mer Blanche ou le port du cap Kammeni à l’embouchure de l’Ob se sont finalement révélés inadaptés. Quant à la voie ferrée Salekhard-Igarka entre l'Ob et l'Ienisseï, appelée «�route de la mort�», on se rendit compte après plusieurs mois de travaux qu’elle était irréalisable du fait des contraintes naturelles de la toundra. Le projet fut abandonné en 1953 après avoir fait des dizaines de milliers de morts et coûté 40 milliards de roubles . [modifier] La vie dans les goulags sous Staline [modifier] Les prisonniers [modifier] Statistiques D'après l'historienne Anne Applebaum, 18 millions de personnes sont passées par les goulags sous la dictature de Staline. Les effectifs des prisonniers n’ont jamais dépassé les deux millions sur une année, prisonniers de droit commun et politiques confondus. Cela s’explique par un renouvellement constant des détenus alimenté par des libérations compensées par de nouvelles arrestations. Les zeks pouvaient quitter les camps pour intégrer l’armée, parce qu’ils étaient invalides ou incapables de travailler (femmes enceintes). Mais un à deux millions de personnes n’ont pas survécu. L’analyse du graphique ci-contre montre la fluctuation des effectifs détenus dans les goulags sous Staline�: en 1941, on assiste à une augmentation qui est la conséquence de l’invasion du territoire soviétique par les nazis. La fin du règne de Staline marque l’apogée du système avec plus de 2,5 millions de détenus et 2,75 millions de «�déplacés spéciaux�» . [modifier] Sociologie Dans l’URSS de Staline, la grande majorité des zeks était des gens ordinaires, paysans ou ouvriers condamnés pour sabotage, espionnage ou crimes contre-révolutionnaires. Varlam Chalamov, dans ces Récits de la Kolyma, témoigne de la diversité sociologique des détenus�: [modifier] Arrestation et transport des prisonniers La plupart des prisonniers arrivaient dans les camps après un passage en prison. Ils étaient interrogés et avouaient leur «�crime�» sous la pression, le harcèlement ou la torture. Les procédures judiciaires étaient rapides ou truquées. Les chefs d’accusation étaient souvent absurdes ou vagues�: sous Staline, la liste des «�suspects�» comportait les étrangers (espionnage) ou les personnes en relation avec des étrangers (collectionneurs de timbres, espérantistes ). Les Russes pouvaient être condamnés à une peine de camp pour avoir raconté une blague sur Staline ou pour «�crime contre-révolutionnaire�» . La délation ou le simple soupçon envoyaient des innocents au Goulag. Les arrestations et les perquisitions avaient lieu souvent la nuit. Pendant la Seconde Guerre mondiale, un retard à l’usine pouvait envoyer l’ouvrier dans un camp pour plusieurs années. Beaucoup d’étrangers, et surtout les ressortissants des pays de l’Axe, ont été emprisonnés. Après 1942, lorsque les Soviétiques repoussent les Allemands, les rafles dans les territoires occupés par l’Armée rouge ont particulièrement touché les Polonais, les Ukrainiens et les ressortissants des pays baltes. La mortalité était très forte pendant le transfert des détenus vers leur camp de travail�: ainsi, dans les années 1930, sur les 16�000 prisonniers envoyés dans la région de la Kolyma, seuls 9�928 étaient arrivés vivants . Dans les trains de prisonniers, le manque d’eau, de nourriture et d’hygiène affaiblissait les passagers . Le voyage pouvait durer plusieurs semaines. Pour rejoindre leur camp, les convois utilisaient le bateau sur les fleuves sibériens ou en Extrême-Orient. Les témoignages décrivent des conditions effrayantes�: promiscuité, viol des femmes, indifférence des gardiens, froid, etc. À leur arrivée au camp, les prisonniers étaient dans un état physique et psychologique déplorable�: certains devaient d’abord passer par la quarantaine pour récupérer. Les autres étaient entièrement rasés et lavés. Ils recevaient un uniforme déchiré ou trop court, afin de les humilier, comme en témoigne Anna Andreïevna, épouse de l’écrivain Daniel Andreïev et condamnée au camp de travail�: Les prisonniers étaient ensuite classés en catégories de travail, en fonction de leurs capacités physiques et de leur crime. [modifier] Le travail au quotidien [modifier] La vie des zeks en Sibérie [modifier] Des conditions de vie plus ou moins bonnes Les conditions de vie variaient en fonction des époques et surtout des catégories de prisonniers�: si le taux de mortalité est en moyenne de 4�% par an sous Staline, il atteint 20�% à 25�% pendant la Seconde Guerre mondiale . Sous Lénine, les prisonniers politiques socialistes étaient relativement bien traités�: dans les camps des îles Solovetski, ils profitaient de la bibliothèque, des pièces de théâtre jouées par les autres détenus, des colis envoyés par les familles . Au Vichlag, les détenus pouvaient profiter du cinéma . Les plus fortunés réussissaient à améliorer leur sort en soudoyant les gardes. Les meilleurs travailleurs, les invalides et le médecin du camp étaient mieux logés que les autres. Les conditions d’existence dépendaient également de la cruauté des gardes et des dirigeants du camp�: certains utilisaient la torture . En outre, la plupart du temps, le travail permettait aux prisonniers les plus zélés d’obtenir des privilèges (nourriture meilleure, vêtements, colis, visites). [modifier] Activités dans le camp Les prisonniers devaient entretenir le camp (préparer les repas, nettoyer les toilettes, faire la vaisselle, enlever la neige, etc.). Les rixes et les violences étaient nombreuses, étant donné que les prisonniers politiques étaient mélangés avec les criminels et les délinquants. Les zeks occupaient leur temps libre à jouer aux cartes, écrire des poèmes, nettoyer leur baraquement, fabriquer ou sculpter des objets ou encore dessiner . Enfin, les détenus assistaient à des messes organisées dans les baraquements par les prêtres déportés. [modifier] Mortalité Le taux de mortalité annuel est estimé à 40 pour mille et jusqu'à 200 pour mille en 1941-1942 . En 1941, l'Allemagne fait la guerre à l'URSS. Ainsi, les décès dans les camps augmentaient avec la famine, le froid, les épidémies (typhus) ou encore les vagues d’exécutions. Les cadavres étaient enterrés dans des fosses communes ou dans les cimetières du camp. Edward Buca témoigne de ces inhumations collectives�: [modifier] Dormir, se laver, manger Lorsque les constructions manquaient, les détenus dormaient sous des tentes ou construisaient leurs propres abris pour la nuit�: dans le complexe du Siblag, certains détenus dormaient dans des gourbis sans aucun confort, creusés dans la terre . Les plus chanceux dormaient dans une couchette individuelle, mais le plus souvent, les zeks partageaient un même matelas ou dorment à même le sol. Malgré la présence de poêles métalliques et de quelques lampes, l’intérieur des baraquements était froid, humide et mal éclairé. Les détenus font leurs besoins dans des tinettes pour éviter de sortir dans le froid. Normalement, les vêtements des zeks devaient être bouillis régulièrement par mesure d’hygiène. Les détenus disposent d’un petit savon pour se laver et faire leur lessive. Thomas Sgovio décrit les bains dans son camp de la Kolyma�: Les repas sont pris dans un réfectoire�: une bouillie à base de céréales est servie le matin, une soupe le midi et le soir. L’approvisionnement et la gestion des denrées alimentaires restent souvent problématiques. En Sibérie, les provisions gèlent en hiver et pourrissent en été. Pendant la Seconde Guerre mondiale, certains camps ne reçoivent aucune marchandise pendant plusieurs jours, ce qui aggrave les pénuries. Si bien que de nombreux camps créent leur propre kolkhoze pour assurer leur ravitaillement . Les zeks souffrent de malnutrition voire de faim et développent des maladies liées aux carences (pellagre, scorbut). Les rations sont proportionnelles aux efforts fournis dans le travail forcé. [modifier] Séparation entre hommes et femmes En principe, les hommes et les femmes sont séparés dans des zones ou des camps différents . Les femmes étaient minoritaires et très peu nombreuses dans les goulags du Grand Nord. Cependant, il arrivait que certaines femmes tombent enceinte dans les camps�: elles accouchaient dans les hôpitaux des complexes concentrationnaires. Il existait des crèches dans certains camps puis les enfants étaient envoyés dans des orphelinats. Les foyers accueillaient les enfants des camps ou les enfants des zeks. Les enfants délinquants et criminels étaient enfermés dans des colonies spéciales . [modifier] Le personnel du camp La VOKHR (garde armée des camps) était composée d’hommes libérés du Goulag ou d’anciens membres de la police secrète tombés en disgrâce. Pendant l’ère stalinienne, on envoie les incompétents, les suspects ou les ivrognes encadrer les camps . L’encadrement des camps a toujours souffert du manque de volontaires�; cette situation s’explique par les conditions de vie difficile et le manque de prestige de la fonction. La ration reçue par chaque garde était proportionnelle à son grade . Les journées de travail étaient interminables et les maladies touchaient tout le personnel du camp. Cependant, certains commandants de complexes concentrationnaires pouvaient vivre dans le luxe. Les comptables, les techniciens, les normeurs, les médecins ou les instructeurs du camp de la KVTCH vivaient sans doute un peu mieux que les gardes. La direction du Goulag chercha constamment à limiter les mauvais traitements sur les prisonniers. La propagande poussait les gardiens à détester les «�ennemis du peuple�». Les objectifs de production devaient être réalisés par tous les moyens. Enfin, les gardes les plus méritants pouvaient monter en grade.","Le Goulag (acronyme venant du russe�: Главное Управление Лагерей, Glavnoïe Oupravlenie Laguereï, «�Direction principale des camps (de travail)�») était l’organisme gérant les camps de travail forcé en Union soviétique. Souvent, on peut entendre parler de goulag en tant que camp (plus spécifiquement Camp correctionnel de travail, en russe�: Исправительно-трудовой лагерь). Il s'agit d'un abus de langage, l'appellation d'un tel camp étant «�camp du Goulag�». Considérés comme caractéristiques de l’exercice du pouvoir par le régime soviétique, les camps de travail du Goulag ont reçu quantité de victimes du système totalitaire installé , et de criminels, des dissidents ou des opposants de toutes sortes — jusqu’en 1953 (voir infra) . Un grand nombre de camps se trouvaient dans les régions arctiques et subarctiques, comme les camps célèbres de l’Oural septentrional�: Vorkouta et le réseau du bassin de la Petchora, les îles Solovetski en mer Blanche, et un grand nombre en Sibérie (notamment ceux de la Kolyma). Au total, probablement 10 à 18 millions de personnes passèrent par les camps du Goulag , et plusieurs autres millions furent exilées ou déportées dans d'autres régions de l'Union soviétique , ." he,f57763935a9046fb86703cf94f5e1c8e,"[עריכה] אבולוציה הזאב הטסמני התפתח לצורתו המודרנית לפני כארבעה מיליוני שנים. מינים ממשפחת זאבי הכיס החלו להופיע בתחילת תקופת המיוקן; מאז תחילת שנות ה-90, התגלו לפחות שבעה מאובנים בריברסליי (Riversleigh), חלק מפארק לאומי בצפון - מזרח קווינסלנד . המין הקדום ביותר מבין שבעת מיני המאובנים, Nimbacinus dicksoni, תוארך לתקופה של לפני 23 מיליוני שנים. עם זאת, זאב כיס זה היה קטן יותר מזאבי הכיס שהופיעו אחריו . זאב הכיס הגדול ביותר, Thylacinus potens, שהיה בגודל של זאב, היה המין היחיד ששרד עד סוף תקופת המיוקן . בסוף תקופת הפליסטוקן ובתחילת תקופת ההולוקן, היה הזאב הטסמני נפוץ ברחבי אוסטרליה וגינאה החדשה . הזאב הטסמני דמה לחברי משפחת הכלביים (Canidae) בחצי הכדור הצפוני במובנים רבים: שיניו היו חדות, מלתעותיו היו חזקות, עקביו היו מורמים (הלך על קצות אצבעותיו) וצורת גופו הכללית דמתה לזו של הכלביים. דמיון זה הוא דוגמה לאבולוציה מתכנסת: מכיוון שזאב הכיס מילא באוסטרליה אותו תפקיד אקולוגי שמילאו הכלבים בכל מקום אחר, פיתח הזאב הטסמני מאפיינים דומים לאלו של הכלביים. יחד עם זאת, הזאב הטסמני אינו קשור באופן ישיר לאף אחד מהטורפים בחצי הכדור הצפוני - המין החי הקרוב ביותר אליו הוא השד הטסמני (Sarcophilus harrisii) . [עריכה] גילוי וטקסונומיה הילידים האוסטרלים, האבוריג'ינים, היו בני-האדם הראשונים שחיו לצד הזאב הטסמני. עדויות לכך ניתן למצוא, בין השאר, בגילופים ואמנות על סלעים, שתוארכו לסביבות סוף האלף השני לפני הספירה . פטרוגליפים של הזאב נמצאו באוסטרליה המערבית. בזמן שהחוקרים הראשונים הגיעו, היה הזאב הטסמני כבר נדיר בטסמניה. הפגישה הראשונה של אירופאים עם הזאב הטסמני הייתה כאשר אבל טסמן הגיע לטסמניה. אחדים מאנשיו דיווחו כי ראו את עקבותיהם של ""חיות פרא בעלות טפרים כשל נמר"" עם זאת, מתיאורם של אנשיו של טסמן לא ניתן לקבוע בוודאות כי הם ראו את עקבותיו של זאב טסמני, שכן באותו אזור חי מין של נמיית כיס (Dasyurus maculatus) שתואר באופן דומה. המפגש הראשון הוודאי עם הזאב הטסמני היה של חוקרים צרפתים ב-13 במאי 1792, כפי שצוין על ידי הנטורליסט ז'אק לָבִּיָארְדִייֵר (Jacques Labillardiere). עם זאת, רק ב-1805 שלח ויליאם פטרסון, המשנה למושלה של טסמניה, תיאור מפורט שיועד לפרסום בעיתונות. התיאור המדעי הראשון של הזאב הטסמני ניתן על ידי חוקר הטבע הטסמני ג'ורג' האריס ב-1808, כחמש שנים מראשית ההתיישבות המבוססת באי. במקור, האריס מיקם את הזאב הטסמני בסוג Didelphis – השם המדעי שהעניק לינאוס לאופוסום. השם המדעי המלא שניתן לו הוא Didelphis cynocephala, שמשמעותו ""אופוסום בעל ראש כלב"". ב-1796 הבינו כי הזאב הטסמני שונה באופן מהותי מהאופוסומים. כתוצאה מכך, שייך אטיין ז'ופרואה סנט-אילר את השד הטסמני לסוג Dasyurus ב-1810. כדי לשמור על עקביות בשפתו של השם המדעי החדש, שהורכב ממילה לטינית וממילה יוונית, הוחלט לשנות את שמו הספציפי של המין ל-cynocephalus. ב-1824 הוא הופרד לסוג משלו, Thylacinus, על ידי הזואולוג הגרמני קונראד יאקוב טמינק. מקור שם הסוג הוא במילה היוונית ""θύλακος"", שמשמעותה ""כיס"" או ""שק"" . [עריכה] תיאור הנתונים אודות הזאב הטסמני משתנים מתיאור לתיאור, שכן העדויות לגביו מוגבלות לזאבים טסמניים צעירים ששומרו, וכן למאובנים, לשאריות של עור ושל שלד, לתמונות שחור-לבן, לסרט המציג את הזאב בשבייה וכן לדוחות שהוכנו בסביבתו הטבעית של הזאב. הזאב הטסמני דמה לכלב גדול בעל שיער קצר וזנב קשיח. על פרוותו החומה-צהובה נמצאו 13 עד 21 פסים כהים ברורים באזור הגב, האחוריים ובסיס הזנב. הפסים היו ברורים יותר בזאבים צעירים, והם הלכו והיטשטשו בזאבים בוגרים. פרוות גופו הייתה צפופה ורכה, ועובייה הגיע ל-15 מילימטרים. אצל הפרטים הצעירים, בקצה הזנב הייתה ציצית פרוותית. אוזניו המעוגלות והזקורות הגיעו לאורך של שמונה סנטימטרים, והן כוסו בפרווה קצרה. צבעם של הזאבים הטסמניים השתנה בין חום - צהוב בהיר לבין חום כהה; פרוות הבטן הייתה בצבע קרם . אורכו של זאב טסמני בוגר נע בין 100 ל-180 סנטימטרים, כולל זנב שהגיע לאורך של 50 - 65 סנטימטרים. הפרט הגדול ביותר שנמדד הגיע לאורך עצום של שני מטרים ותשעים סנטימטרים, מהאף ועד לקצה הזנב. גובה כתפם של פרטים בוגרים היה 60 סנטימטרים, ומשקלם היה 20 - 30 קילוגרמים. הדימורפיזם הזוויגי היה קטן יחסית - הנקבות היו קטנות רק במעט מהזכרים. לנקבת הזאב הטסמני היה כיס ובו ארבע פטמות, אולם בשונה מחיות כיס אחרות, פתח הכיס של נקבת הזאב הטסמני היה מופנה לאחור. הזאב הטסמני היה יכול לפעור את פיו לרווחה, והזווית המרבית בין לסתותיו הגיעה ל-120 מעלות. יכולת זאת תועדה בסרטו של דיוויד פליי (David Fleay) משנת 1933. לסתותיו היו שריריות וחזקות, והן הכילו 46 שיניים. עקבותיו של הזאב היו מובחנות בבירור מעקבותיהם של בעלי חיים אחרים שחיו באזור: החלק המרכזי של כפות רגליו היה גדול מאוד, וניתן היה להבחין בארבע אצבעות ברורות. כפות הרגליים האחוריות דמו לאלו הקדמיות, אלא שבקדמיות היו חמש אצבעות ולא ארבע. טפריהם לא היו ניתנים לשליפה, כשל החתוליים למשל. מחקרים מוקדמים הציעו כי הזאב הטסמני הוא בעל חוש ריח מדויק ומפותח, אשר איפשר לו לעקוב אחר טרפו , אולם ניתוח של מבנה המוח שלו גילה כי פקעות ההרחה (Olfactory bulb) לא היו מפותחות. לכן, סביר כי הזאב הסתמך על חושי הראייה והשמיעה בעת הציד. צופים אחדים בזאב הטסמני תיארו אותו כבעל ריח חזק וייחודי, אחרים תיארוהו כבעל ניחוח קל בלבד, בעוד שאחרים ציינו כי אין לו ריח כלל. ייתכן כי הזאב הטסמני, בדומה לקרובו השד הטסמני, הפיץ ריח כאשר היה נסער (Paddle 2000). צורת התנועה של הזאב הטסמני הייתה קשיחה ומגושמת, ובשל כך הוא לא היה יכול לרוץ במהירות גבוהה. בנוסף, הוא יכול היה לבצע דילוג דו-רגלי באופן הדומה לזה של הקנגורו, כפי שנצפה כמה פעמים בפרטים ששהו בשבייה. אריק גיילר הניח כי דילוג זה שימש את הזאב הטסמני כצורת תנועה מהירה, כאשר הוא הרגיש מאוים. כמו כן, הזאב יכול היה לעמוד על שתי רגליו האחוריות בצורה אנכית לפרקי זמן קצרים . אף שלא קיימות הקלטות של הקולות שמשמיע הזאב הטסמני, צופיו של הזאב בסביבתו הטבעית ובשבייה ציינו כי הזאב השמיע קולות נהמה ושריקה כאשר היה נסער או נרגש. במהלך הציד, הוא השמיע סדרה של קולות מהירים הנשמעים כנביחות גרוניות המזכירות שיעול, שכנראה שמשו את הזאב ליצירת תקשורת עם חברי הלהקה האחרים. קולות אחרים שהשמיע הזאב הטסמני כללו יללות, שנועדו לזיהוי ממרחק רב, ואנפוף, שנועד לצורכי תקשורת בין בני המשפחה (Paddle 2000). [עריכה] אקולוגיה והתנהגות מעט ידוע על ההתנהגות ועל בתי הגידול של הזאבים הטסמניים. תצפיות ספורות נערכו על החיה בשבייה, אולם קיימות רק עדויות מעטות באשר להתנהגות החיה בטבע. בנוסף, מרבית התצפיות נערכו במשך היום, בעוד שהזאב הטסמני היה דווקא פעיל בלילה. מספר מאפיינים התנהגותיים נקשרו לזאב הטסמני לאחר שהושלכו עליו מקרובו, השד הטסמני. ככל הנראה, הזאב הטסמני העדיף את יערות האקליפטוס היבשים ואת אדמות הביצה והמרעה באוסטרליה. ציורי סלע של ילידים אוסטרלים מצביעים על כך שהזאב הטסמני חי באוסטרליה ובגינאה החדשה. הוכחה לקיומו של הזאב באוסטרליה עצמה נתגלתה ב-1990, כאשר עצמות זאב טסמני התגלו במערה במישור נלארבור (Nullarbor Plain) שבאוסטרליה המערבית; בדיקה באמצעות תיארוך פחמן-14 העלתה כי השלד הוא בן 3,300 שנים לערך . בטסמניה העדיף הזאב הטסמני את השטחים המיוערים שבמרכז האי ואת שדות הבור שלאורך החופים. שטחים אלו עניינו את המתיישבים הבריטים, שחיפשו אחר אדמות מרעה למשקם . תחום המחיה הטיפוסי שלהם היה בגודל של 40 עד 80 קמ""ר . נראה שהוא לא היה אחוז התנהגות טריטוריאלית; לעתים נצפו קבוצות גדולות של זאבים, שכמותם הייתה גדולה מזו של משפחה (Paddle 2000). הזאב הטסמני היה בעל חיים שצד בשעות בין הערביים ובלילה, ובמהלך היום בילה במערות קטנות או בגזעי עץ חלולים. במשך היום היה מוצא מחסה בגבעות וביערות, ובערבים יצא לצוד בשדות הפתוחים. לפי תצפיות מוקדמות, היה הזאב הטסמני בעל חיים ביישן, והיה מודע לנוכחותם של בני אדם בקרבתו. לרוב הוא נמנע מקשר עם האדם, אולם לעתים גילה יצר חטטני. קיימות עדויות לכך שהזאב הטסמני עשוי היה להזדווג במשך כל השנה, אולם נראה כי שיא ההזדווגויות נרשם בעונות החורף והאביב. הנקבה המליטה עד ארבעה גורים בכל המלטה (לרוב שניים או שלושה). היא נהגה לשאת אותם בכיסה למשך שלושה חודשים לכל היותר, והגנה עליהם עד שהגיעו למחצית מגודלו של פרט בוגר. גורים צעירים היו חסרי שיער ועיוורים, אולם כאשר עזבו את כיס אמם, עיניהם היו פקוחות וגופם היה מכוסה כולו בפרווה. לאחר שעזבו את כיס האם ועד שהיו מספיק מפותחים על מנת לצאת לשטח בעצמם, הם היו נשארים במאורה, כאשר אמם יצאה לצוד (Paddle 2000). הזאב הטסמני התרבה בשבייה בהצלחה רק פעם אחת, שהתרחשה ב-1899 בגן החיות של מלבורן. תוחלת חייהם המשוערת בטבע נעה בין חמש לשבע שנים, בעוד שפרטים שחיו בשבייה הגיעו לגיל תשע שנים. [עריכה] תזונה הזאב הטסמני היה טורף באופן בלעדי. קיבתו הייתה שרירית, והיא יכולה הייתה להתרחב על מנת לאפשר לזאב לאכול כמויות גדולות של מזון. ייתכן כי יכולת זו התפתחה כהתאמה למצבים שבהם במשך תקופות ארוכות הציד היה לא מוצלח והמזון היה חסר. ניתוח תצפיות ומבנה גוף הראה כי הזאב היה מתמקד בבעל חיים אחד, ורודף אחריו עד להתשתו. יתר על כן, נראה כי צד בקבוצות משפחתיות קטנות, כאשר אחד הפרטים היה אורב לטרף ושאר הלהקה מבריחה את הטרף בכיוון הכללי של המארב. דיווחים של לוכדי בעלי חיים ציינו גם כי הזאב משתמש בשיטת ציד הכוללת מארב. טרפו של הזאב הטסמני כלל קנגורו, וולאבי, וומבט, עופות ובעלי חיים קטנים כמו חולדות כיס ופוסומים אוסטרליים. טרף שהיה מועדף על הזאב היה האמו הטסמני, שבעבר היה נפוץ בטסמניה. האמו היה עוף גדול חסר יכולת תעופה, שחלק את תחום תפוצתו עם הזאב הטסמני. הוא ניצוד עד להכחדתו בסביבות שנת 1850, התקופה שבה החלה הירידה בכמות הזאבים הטסמניים (Paddle 2000). הזאב הטסמני התחרה על האמו מול שועלים ומול כלבי דינגו, שידוע כי היו ניזונים גם הם מהאמו. המתיישבים האירופאיים באוסטרליה האמינו כי הזאב הטסמני טרף את כבשיהם ואת עופותיהם. בשבייה, הזאבים הטסמניים ניזונו ממגוון של מזונות, ביניהם ארנבים מתים, וולאבים, בשר בקר, בשר כבש ובשר סוס. [עריכה] הכחדה הזאב הטסמני נכחד מאוסטרליה עצמה לפני כ-2,000 שנים, ועוד מוקדם יותר בגינאה החדשה. הכחדה זו מיוחסת לתחרות מצד בני האדם ומצד כלבי הדינגו הפולשניים. עם זאת, קיימים ספקות לגבי השפעתו של הדינגו, שכן התחרות בין שני המינים לא הייתה ישירה: הדינגו הוא פעיל יום בדרך כלל, בעוד הזאב הטסמני צד בשעות הערב והלילה. בנוסף, מבנה גופו של הזאב הטסמני היה חסון וחזק יותר, מה שעשוי היה להקנות לו יתרון בעימותים עם כלבי הדינגו. ציורים על סלעים בפארק הלאומי קאקאדו מוכיחים ללא צל של ספק כי האדם נהג לצוד את הזאב הטסמני (Paddle 2000), ועל פיהם נראה כי הזאב והדינגו התחרו על אותם מיני טרף. תחומי המחיה שלהם חפפו בבירור: מאובני זאב טסמני שתהליך התאבנותם לא הושלם התגלו בסמוך למאובנים דומים של כלבי דינגו. לא רק זאת, אימוצו של הדינגו ככלב ציד ושמירה על ידי האדם הקנה לו יתרון נוסף במאבק שאפשר שהתרחש בין שני המינים . כאמור, הזאב הטסמני נכחד מאוסטרליה לפני זמן רב, אולם בטסמניה הוא שרד עד שנות ה-30 של המאה ה-20. בזמן ההתיישבות הראשונה באזור, הוא היה נפוץ בצפון האי ובסמוך לאזור זה . כבר בימיה הראשונים של ההתיישבות האירופית, נצפה הזאב פעמים מעטות בלבד, אולם תקיפות של כבשים יוחסו לו במידה שהלכה וגברה. בעקבות מצב זה, התעורר לכאורה צורך לשלוט במספר הזאבים הטסמניים, ולכן הוצעו פרסים כספיים לכל מי שיצוד אותם: חברת ""Van Dieman's Land"" הציעה פרס כספי החל מ-1830 עבור ציד של זאבים טסמניים, ובין השנים 1888 ו-1909 הציעה ממשלת טסמניה לירה שטרלינג אחת עבור כל פרט שניצוד. בסך הכול ניצודו כ-2,184 פרטים שכאלו, אולם ההערכה היא כי ניצוד מספר רב עוד יותר של זאבים. אף על פי כן, הציידים לא היו היחידים שהביאו להכחדת הזאב הטסמני, והיו לכך גורמים נוספים: תחרות עם כלבי הדינגו, הרס בתי גידול, היעלמות מיני הטרף שלהם ומחלה דמוית-כלבת שהופיעה גם אצל פרטים ששהו בשבייה. הסיבות האמורות לעיל הביאו לכך שבסוף שנות ה-20 של המאה ה-20 היה הזאב הטסמני נדיר מאוד בטבע. משום כך, הושקעו מאמצים בשמירה על המין. רשומות של הנהלת שמורת וילסון פרום (Wilsons Promontory) מ-1908 והלאה כללו המלצות שתכליתן להשיב את הזאב הטסמני לאזורים מתאימים בויקטוריה. ב-1928, המליצה הוועדה המייעצת לענייני פאונה מקומית של טסמניה להגן על הזאבים הטסמניים הנותרים בשמורה ובאתרים אפשריים המתאימים לזאב . הזאב הטסמני האחרון הידוע שחי בטבע ניצוד ב-1930 על ידי חוואי בשם ווילף באטי במאובנה שבטסמניה. לפני הריגתו הוא נראה מסתובב בסמוך ללול של באטי במשך מספר שבועות . הזאב הטסמני האחרון, שמינו לא אושר מעולם, נלכד ב-1933 ונשלח לגן החיות הובארט (Hobart Zoo), שם חי עד למותו ב-7 בספטמבר 1936. הסברה היא כי זאב זה מת בעקבות הזנחה - הוא היה חשוף למזג אוויר קיצוני: חום נורא בימים וטמפרטורות מקפיאות בלילות (Paddle 2000). קטע הסרט האחרון הידוע שבו צולם זאב טסמני הוסרט בשחור-לבן ב-1933 ואורכו 62 שניות, בהן ניתן לראות את הזאב צועד הלוך ושוב בשטח שהוקצה לו . פעילי שימור החלו לבקש להגן על הזאב הטסמני ב-1901, אולם קשיים פוליטיים מנעו את הוצאתן לפועל של תוכניות שימור עד 1936. כך, הממשלה הטסמנית הנהיגה הגנה רשמית על הזאב רק ב-10 ביולי 1936, 59 ימים לפני שהפרט האחרון הידוע מת בשבייה. כמה חיפושים שנערכו בסמוך זה לזה העלו כי קיימת אפשרות שהזאב הטסמני עדיין היה קיים בטסמניה עוד בשנות ה-60. בחיפושים שערכו ד""ר אריק גאילר ודיוויד פליי בצפון-מערב טסמניה נמצאו עקבות וגללים שייתכן והיו שייכים לזאבים טסמניים. כמו כן, הם שמעו קולות שהזכירו את תיאור הקולות שמשמיע הזאב הטסמני, וכן הם שמעו עדויות מאנשים שדיווחו כי ראו את בעל החיים. למרות חיפושים אלו, לא נמצאה ראיה חותכת שהצביעה על כך שהזאב הטסמני המשיך להתקיים בטבע . מצב השימור של המין הוגדר כמין הנתון בסכנת הכחדה (Endangered Species) עד 1986. לפי סטנדרטים בינלאומיים, מין מוגדר כ""נכחד"" כאשר עברו 50 שנה מאז הפעם האחרונה שבה תועד פרט חי של המין. מאחר שלא נמצאה ראיה לכך שהזאב הטסמני התקיים מאז 1936, הוא עמד בקריטריון הרשמי והוכרז כנכחד על ידי איגוד השימור העולמי (IUCN). אמנת וושינגטון לחיות מוגנות (CITES) נקטה קו זהיר יותר, וקבעה כי הזאב הטסמני הוא בגדר מין ש""ייתכן שנכחד"". [עריכה] תצפיות לא מאושרות אף על פי שהזאב הטסמני הוגדר, כאמור, כמין נכחד באופן רשמי, אנשים רבים מאמינים כי הוא עדיין חי וקיים. דיווחים רבים התקבלו על מקרי צפייה לכאורה בזאב, שהתרחשו לא רק בטסמניה, אלא גם בחלקים מאוסטרליה ואף באיריאן ג'איה (Irian Jaya) שבאינדונזיה. האיגוד האוסטרלי למחקר בעלי חיים נדירים דיווח על 3,800 תצפיות מדווחות מאוסטרליה עצמה מאז תאריך ההכחדה ב-1936, בעוד שהמרכז למחקר בעלי חיים מסתוריים באוסטרליה דיווח על 138 תצפיות שדווחו עד שנת 1998. עד אותה שנה, תיעדה המחלקה לשימור ולניהול קרקעות 65 תצפיות מדווחות. צמד החוקרים באק וג'ואן אמבורג, שהסתמכו על נתונים שעובדו ממספר מקורות, דיווחו על 360 תצפיות מדווחות בטסמניה מאז תאריך הכחדתו של הזאב הטסמני, ועל 269 תצפיות מקבילות באוסטרליה . על אף שאת מרבית התצפיות פטרו כלאחר יד, תצפיות אחדות זכו לפרסום רב. ב-1982 חוקר מטעם שירות הפארקים וחיי הבר של טסמניה, האנס נרדינג, צפה בבעל חיים שהוא מאמין שהיה זאב טסמני למשך שלוש דקות בלילה באתר הסמוך לנהר ארתור בצפון-מערב המדינה. בעקבות דיווח זה, מימנה ממשלת טסמניה חיפוש מקיף שארך כשנה . קלאוס אמריכס, תייר גרמני, טען בפברואר 2005 כי צילם תמונות דיגיטליות של הזאב הטסמני שראה לטענתו ליד הפארק הלאומי קריידל מאונטיין-לייק סנט קלייר. עם זאת, אמינות התמונות מוטלת בספק. התמונות פורסמו רק באפריל 2006, כ-14 חודשים לאחר הצפייה המדוברת בזאב הטסמני. התמונות, שבהן נראה רק גבו של הזאב, לא היוו הוכחה חד-משמעית לכך שהזאב הטסמני לא נכחד מהעולם . [עריכה] פרסים ב-1983, הציע טד טרנר פרס בסך 100,000 דולרים עבור הוכחה שהזאב הטסמני עודנו קיים. עם זאת, בשנת 2000 קיבל מחפש זאבים טסמניים מכתב תגובה שציין כי ההצעה לפרס הכספי כבר איננה בתוקף . במרץ 2005, מגזין חדשות אוסטרלי בשם ""The Bulletin"" הציע 1.25 מיליון דולר בעבור לכידה של זאב טסמני חי. לאחר מכן, מפעיל תיירות טסמני הציע 1.75 מיליון דולר עבור לכידה דומה. [עריכה] מחקר מודרני ופרויקטים המוזיאון האוסטרלי שבסידני פתח ב-1999 בפרויקט שמטרתו לשבט זאב טסמני . יעדו של הפרויקט היה להשתמש בחומר גנטי מפרטים ששומרו מתחילת המאה ה-20 על מנת לשבט פרטים חדשים ולהשיב את המין מהמתים. מספר מיקרוביולוגים רציניים פטרו את הפרויקט כלהטוט יחסי ציבור. תומכו הנלהב של הפרויקט, פרופסור מייק ארצ'ר, היה מועמד ב-2002 לקבלת פרס ""Bent Spoon"" (ראו Bent Spoon Award) בעבור החלק שלו ב""שטויות הפסבדו-מדעיות"", לדבריהם . בסוף שנת 2002 נחלו החוקרים הצלחה חלקית, לאחר שהצליחו לחלץ DNA שניתן להעתיקו של הזאב הטסמני . ב-15 בפברואר 2005 הודיע המוזיאון על עצירת הפרויקט לאחר שבדיקות הראו כי ה-DNA שחולץ היה באיכות נמוכה מדי . במאי 2005 הודיע ארצ'ר כי העבודה על הפרויקט חודשה על ידי קבוצה של אוניברסיטאות ומכון מחקר שהיו מעוניינים בנושא . באפריל 2005 הושלמה הקמתו של מאגר מידע על פרטי זאבים טסמניים לאחר פרויקט-מחקר שנמשך ארבע שנים. במסגרת הפרויקט, נערך קטלוג המכיל את כל החומר הידוע שהוחזק באוניברסיטאות, במוזיאונים ובאוספים פרטיים. הרשומות המקוריות של המאגר נמצאות אצל החברה הזואולוגית של לונדון. [עריכה] הזאב הטסמני בתרבות בזאב הטסמני נעשה שימוש נרחב כסמל טסמניה. הוא מופיע על סמלה הרשמי של טסמניה, וכן על סמלילים רשמיים כמו זה של מועצת העיר לאונססטון. מאז 1998, הוא מופיע בצורה בולטת על לוחיות רישוי של כלי רכב טסמניים. מצוקתו של הזאב הטסמני הוצגה במהלך קמפיין של "" The Wilderness Society"" שנקרא "" We used to hunt Thylacines"" (תרגום חופשי: ""אנחנו נהגנו לצוד זאבים טסמניים""). הוא הוצג על מוצריה של מבשלת השיכר "" Cascade Brewery"" ובפרסומות שלה בטלוויזיה. כמו כן, אחת הדמויות בסדרת משחקי הווידאו קראש בנדיקוט הייתה זאב טסמני. גם בסדרת הטלוויזיה ""טזמניה"" הופיע זאב טסמני בדמותו של ""וונדל וולף"". הוא אף משמש כקמע של קבוצת קריקט טסמנית, וכן הופיע על בולי דואר באוסטרליה, בגינאה המשוונית ובמיקרונזיה .","זאב טסמני או נמר טסמני (שם מדעי: Thylacinus cynocephalus) הוא יונק שככל הנראה נכחד מן העולם במהלך המאה ה-20. הוא מסווג כחיית כיס ונחשב לטורף הכיס הגדול ביותר בעידן המודרני. הזאב הטסמני היה אנדמי לאוסטרליה ולגינאה החדשה, והוא היה השריד האחרון בסוג זאב כיס (Thylacinus). הזאב הטסמני נכחד מאוסטרליה כמה אלפי שנים לפני בוא מתיישבים אירופאים ליבשת, אולם הוא שרד בטסמניה, לצד מינים אנדמיים אחרים כמו השד הטסמני. משערים שהוא נכחד לחלוטין בשנות ה-30 של המאה ה-20, בעיקר כתוצאה מציד אינטנסיבי שזכה לעידוד בדמות פרסים כספיים. גורמים נוספים שתרמו לכך הם מחלות, הגעתם של הכלבים (ובראשם הדינגו), וכן חדירת האדם לתחומי מחייתו של הזאב. על אף שסווג באופן רשמי כחיה נכחדת ב-1996 (50 שנה לאחר מותו של הפרט האחרון הידוע), מטיילים וקריפטו-זואולוגים מדווחים עד היום על צפייה בפרטי זאב טסמני." he,fa4adef35d424f1f054700aa93f819e1,"[עריכה] ביוגרפיה [עריכה] שנים מוקדמות, 1466 - 1452 לאונרדו די סר פיירו דה וינצ'י נולד ב-15 באפריל 1452, ככל הנראה בכפר אנקיאנו, סמוך לנהר הארנו שבחבל טוסקנה, כשלושה קילומטרים וחצי מצפון לעיירה וינצ'י שהייתה בתחום שליטתה של פירנצה. הוא היה ילד בלתי חוקי לסר פיירו דה וינצ'י, נוטריון פלורנטיני, ולקתרינה, כפרייה, ככל הנראה, אותה לא הסכים לשאת האב פיירו לאישה. מעט ידוע על שנות חייו הראשונות. במשך חמש שנותיו הראשונות התגורר עם אמו, ולאחר מכן עבר לגור עם משפחת אביו. באותה שנה נשא סר פיירו לאישה בת של נוטריון עשיר מפירנצה, וקתרינה הושאה לתושב האזור, אקטבריגה (כינוי שפירושו ""איש מדון""), שהיה מפעיל כבשן. לאונרדו אמנם גדל בין יתר בני המשפחה וזכה לחינוך כמו שאר אחיו, אך העובדה שנולד מחוץ למסגרת הנישואים, ריחפה מעליו בכל שנות ילדותו. לאונרדו התייחס בכתביו המאוחרים רק לשני אירועים מתקופת ילדותו: הראשון הוא זיכרון מתקופת ינקותו, אותו ראה לאונרדו בדיעבד כאות מבשר, ובו בז ירד מהשמיים וקרב לעריסתו, פתח את פיו בעזרת זנבו והכה בין שפתיו בזנבו . התקרית השנייה התרחשה בעת ששהה בהרים. בעת שיטוטיו מצא ""מערה ענקית, ובחזיתה עמדתי זמן מה, המום מן המקום שלא ידעתי על קיומו עד כה [...] כך עמדתי זמן מה, עד אשר לפתע ניעורו בי שני דברים, פחד ותשוקה – פחד מפני המערה האפלה, המאיימת; ותשוקה לראות אם יש בתוכה משהו נפלא"" . שתי התקריות היוו בסיס לפרשנויות פסיכולוגיסטיות של אישיותו ומיניותו של לאונרדו, המפורסמת שבהן, ניתוח תקרית הבז של פרויד, ""זיכרון הילדות הראשון של לאונרדו דה וינצ'י"", שפורסם בשנת 1910. [עריכה] בסדנה של ורוקיו, 1476 - 1466 לאונרדו היה נער חברותי ורב קסם. בין תחביביו היו מוזיקה, רישום וקדרות. אביו, שהתפעל מכמה מעבודותיו של הבן, הראה את רישומיו של לאונרדו בן ה-15 לאחד מאמני העיר הגדולים באותה תקופה, הצורף, הפסל והצייר אנדריאה דל ורוקיו. ורוקיו הבחין מיד בכישרונו של הנער והסכים לקבלו בתור מתלמד בבית המלאכה שברשותו, בעיר פירנצה, בשנת 1466. סדנתו של ורוקיו שכנה במרכז האינטלקטואלי של העיר שנודעה לעתיד כ""ערש הרנסאנס"". בעיר, שקו הרקיע שלה נשלט זה חמישים שנה על ידי כיפת הקתדרלה של פירנצה שבנה פיליפו ברונלסקי, פעלו באותן שנים מלומדים ואמנים רבים, בהם הפילוסוף מרסיליו פִּ‏יצִ'ינוֹ‏, המלומד ואיש המדע פאולו דל פּ‏וֹ‏צוֹ‏ טוֹ‏סקַ‏נֶ‏לִי, האמן ואיש האשכולות לאונה בטיסטה אלברטי, הפסל הקשיש דונטלו, האמנים הצעירים דומניקו גירלנדיו וסנדרו בוטיצ'לי - האחרון התמחה בעבר אצל ורוקיו. בסדנה של ורוקיו התמחו במקביל ללאונרדו אמנים ידועים כפרוג'ינו ולורנצו די קרדי. במאה ה-15, פועלים בסדנה כזו של ורוקיו נתפסו כאומנים וכבעלי מלאכה, ורק למאסטר, מנהל הסדנה, היה מעמד חברתי גבוה. הסדנה ייצרה עבודות כעיצובי ניסים ושלטי גיבורים, ציורי ארגזים לאכסון הנדוניה, תפאורות, ציורי מזבח, פורטרטים קטנים ופסלים משיש, עץ וחרס. חניכים הוכשרו לעתים רק בתחום מומחיות צר, כגון ייצור מסגרות או יציקות נחושת, אך לאונרדו הוכשר לעסוק בכל המלאכות הללו, ונחשף למגוון רחב של מיומנויות טכניות, שהיוו את בסיס הידע המדעי שלו. אף שסדנתו של ורוקיו נחשבה לפורה, רק ציורים מעטים ניתן לייחס לה כיום. אחד הציורים הוא ""הטבלת ישו"", שעל פי וזארי לאונרדו הצעיר נטל חלק בעשייתו, בציור המלאך הצעיר האוחז בגלימתו של ישו. יצירה אחרת של ורוקיו, הקשורה גם היא ללאונרדו, היא פסל דוד, המצוי כעת במוזיאון ברג'לו. עבודה זו ראויה לציון, מעבר לאיכותה המצוינת, משום שיש הטוענים שהיא פורטרט של לאונרדו כנער. דוד-לאונרדו נראה כנער רזה אך שרירי, בשונה מפסל דוד העגלגל והאנדרוגני שפיסל מורו של ורוקיו, דונטלו. העבודה המתוארכת המוקדמת ביותר של לאונרדו היא רישום בדיו של עמק הארנו, שצויר ב-5 באוגוסט 1472 . לאונרדו יצר ודאי כמה ציורים במסגרת עבודתו בסדנה, אך הבולט מכולם הוא ""הבשורה למריה"", שצויר ככל הנראה עבור מנזר סן ברתולומאו במונטה אוליוֶטו שבדרום-מערב פירנצה. בראשית אפריל 1476 הואשם לאונרדו, יחד עם עוד שלושה גברים, במעשה סדום. באותן שנים הומוסקסואליות הייתה נפוצה מאוד בפירנצה, ואף נחשבה לאחד ממאפייניה של העיר, אך להלכה נחשב המין האנלי בין גברים, לפשע. המורשעים נידונו לתשלומי קנסות, להשפלה פומבית, לסימון בברזל מלובן, להגליה ואף למיתה על המוקד. ישנה סבירות גבוהה שלאונרדו נעצר לזמן קצר בעקבות הלשנה בעילום שם, אך כעבור חודשיים, ב-7 ביוני, בוטלה רשמית התביעה נגדו ונגד השלושה האחרים עקב חוסר בראיות או עדויות. לאונרדו השתלם אצל ורוקיו עד שנת 1476, וכבר בשנת 1472 התקבל לגילדת לוקס הקדוש, גילדת הציירים והרופאים של פירנצה. [עריכה] עבודה כאמן עצמאי, 1482 - 1477 ‏בשנותיו האחרונות בסטודיו של ורוקיו החל לאונרדו לצייר את הפורטרט השלם הראשון שלו, ""ג'ינברה דה בנצ'י"" (1476-1478 לערך), דיוקן של בת למשפחת סוחרים פלורנטינים עשירה, ורעייתו של סוחר אריגים. לאחר שעזב את ורוקיו, הקים לאונרדו בית מלאכה משלו ופעל בעיר כאמן עצמאי. ב-10 בינואר 1478 קיבל הזמנה ראשונה כצייר עצמאי - הזמנה מהסניורֶה לקישוט מזבח בקפלה של הפאלאצו וקיו, הקפלה די סן ברנרדו. לאונרדו לא סיים את העבודה המוזמנת, זניחה ראשונה בסדרה של עבודות שנטש לאורך הקריירה שלו. בשנת 1480 החל לעבוד על התמונה ""הירונימוס הקדוש"", השמורה כיום בוותיקן. בציור הלא-גמור נראה הקדוש הירונימוס הגרום מכה את עצמו באבן, בהתאם לאיקונוגרפיה שלו כחוזר בתשובה, ולצדו גולגולת ואריה. הציור נותר רק בשלב של ציור הכנה בגוון אחד. במרץ 1481 קיבל לאונרדו הזמנה לצייר קישוט מזבח עבור המנזר האוגוסטיני סן דונטו בסקוֹ‏פֶּ‏טו, הסמוך לפירנצה.‏‏ הציור ""הערצת חכמי הקדם"", המצוי כיום בגלריה אופיצי, היה אמור להיות הגדול מכל ציורי הכן של לאונרדו. אך גם ציור זה לא הושלם, ונותר בשלב ההכנה בלבד, בעת שעזב לאונרדו את פירנצה, בראשית 1482. [עריכה] מגורים במילנו - בשירות בית ספורצה, 1499 - 1482 בשנת 1482 לערך עזב לאונרדו את פירנצה ועבר להתגורר במילאנו. זמן קצר לפני שיצא את עירו הכין לאונרדו מכתב, המנוסח בביטחון רב וברטוריקה המציגה יכולות בלי גבול. המכתב תיאר את כישוריו ומיומנויותיו ויועד לשליט מילנו, לודוביקו ספורצה. במכתב מציג עצמו לאונרדו כממציא ומהנדס צבאי בראש ובראשונה: ברשימה פורש לאונרדו את יכולותיו לבנות גשרים קלים לניוד בעת מרדף, לרוקן חפירות ממים בעת מצור, לפתח שיטות להריסת מבצרים, לבנות תותחים קלים היורים אבנים קטנות ומטילים אימה, לחפור בשקט מנהרות תת-קרקעיות, לבנות כלי רכב משוריינים העמידים בפני כל התקפה, מכונות ללחימה בים ושאר מכונות... ""בקצרה, ביכולתי להמציא מגוון רחב של מכונות לתקיפה ולהגנה"". רק בסוף המכתב מזכיר לאונרדו את כישוריו כאדריכל וכאמן, שביכולתו לעשות כל דבר שאפשר לעשות בציור. במילנו חברו ללאונרדו כשותפים בסדנה המקומית שני אחים בני משפחת דה פּרֶדיס. ‏‏ב-25 באפריל 1483 חתם יחד עם אוונג'ליסטה ואמברוג'יו דה פרדיס, חוזה בו התחייבו להכין ציור מזבח בן שלושה לוחות לקישוט הקפלה של ""אגודת ההתעברות ללא רבב"" בכנסיית סן פרנצ'סקו גרנדה. הציור שיצרו בעקבות אותו חוזה, ""הבתולה של הסלעים"", שונה בבירור מהנחיות הלקוח בחוזה. לציור כמה גרסאות, שהיחס ביניהן אינו ברור לחלוטין. הראשונה (המצויה כיום בלובר) מיוחסת בעיקר ללאונרדו, והיא נמסרה ללקוח בשנת 1485 לערך, אך לא ברור אם זה הסכים לשלם את מלוא התשלום עבורה ואם היא הועברה לרשותו. את הגרסה השנייה של הציור (המצויה בלונדון) החלו לצייר ככל הנראה בין השנים 1493 ל-1499, לאחר התדיינות משפטית ארוכה, והיא צוירה ברובה על ידי אמברוג'יו דה פרדיס. למרות רשימת היכולות הצבאיות שהציג, ההזמנה הראשונה שקיבל מלודוביקו הייתה ציור דיוקן של פילגשו הצעירה והיפה צ'יצ'ילה גלראני, פורטרט המוכר בשם ""הגבירה עם החולד"" מהשנים 1488 - 1490. סדנתו של לאונרדו במילנו הפיקה מספר יצירות, בעיקר דיוקנאות של אנשי חצר וציורים דתיים, חלקם מעשה ידיו של לאונרדו וחלקם נעשו על פי סגנונו ובהנחייתו של המאסטרו, אך בידי עוזרים. מיצירות הסדנה המיוחסות ללאונרדו ניתן למנות את ""המוזיקאי"", ו""בֶּ‏‏לֶ‏ה פֶרוֹניֶרֶה"", עוד פילגש צעירה של לודוביקו ספורצה. ‏‏‏‏מבין העוזרים שצורפו לסדנה ראוי להזכיר את ג'ובאני ג'קומו די פייטרו קפרוטי, שכונה על ידי לאונרדו ""סָלָאי"" (""שד קטן""), והיה ללאונרדו עוזר, תלמיד ואולי מאהב, ובן לוויה שובב ומחוצף עד למותו של האמן. למרות הקשר ההדוק ביניהם לא נכח סלאי ליד לאונרדו כשזה נפח את נשמתו. מלאונרדו הוא ירש רק את הכרם שנתנה לו על ידי לודוביקו ספורצה. סלאי נישא אך כהולל ידוע לשמצה, נרצח לאחר מספר שנים. סלאי נודע לימים גם כצייר, אך לא השכיל להטמיע את כשרונו הייחודי של מורו וללמוד ממנו. אחת מיצירותיו הידועות ביותר מתייחסת למונה ליזה שאותה ניסה להעתיק. ‏‏ בשנת 1489 הזמין העוצר ספורצה מלאונרדו אנדרטה לזכר אביו, הדוכס פרנצ'סקו ספורצה, כפרש על סוס. להזמנה שני שלבים: ראשית הוזמן דגם חומר של הפסל בגודל מלא, שאמור היה לשמש בשלב השני כבסיס לתבנית יציקת הברונזה. לאונרדו תכנן בתחילה פסל דרמטי של סוס על שתי רגליו האחוריות, אך לאחר שנתקל בקשיים טכניים חזר לדמות הפרש המקובלת, בה הסוס מטופף על שלוש רגליים. לשם הקמת הפסל הענק - הפסל התנשא לגובה שבעה מטרים ומחצה - קיבל לאונרדו מהעוצר בית מפואר ורחב מידות. מודל החמר הושלם בשלהי 1493 וזכה לקילוסים רבים, וכבר ב-1492 החל לאונרדו לתכנן את היציקה המורכבת. במסגרת העבודה חקר והמציא מכשירים שונים: עגורנים, דיסקיות, שרשראות וברגים. הפסל שילב רבים מתחומי העניין שלו - מכניקה, אנטומיה, פיסול ותיאטרון. ואולם, בטרם הספיק לאונרדו להשלים את מלאכת היציקה, החרים לודוביקו את הברונזה שיועדה לפסל, כדי לכסות על חוב שחב לדוכס פרארה. גם גורלו של הדגם לא שפר: בשנת 1499 פלשו כובשים צרפתים לעיר והרסו את פסל החומר. בשנת 1496 התיידד דה וינצ'י עם הנזיר המתמטיקאי הנודד לוקה פאצ'ולי, שהוזמן למילאנו על ידי לודוביקו. לאונרדו הכיר כבר את ספריו, ופאצ'ולי הפך למורהו למתמטיקה וגאומטריה, ויחדיו חקרו את כללי ההרמוניה והפרופורציה. ישנה סברה לפיה תכננו שני המלומדים להקים יחד אקדמיה, אך לא ברור אם התוכנית זכתה למימוש כלשהו. בין השנים 1496 - 1499 שקד פאצ'ולי על כתיבת יצירת המופת שלו ""על הפרופורציה האלוהית"" (De divina proportione), ולאונרדו הוסיף איורים גאומטריים לספר, ובהם לא פחות מ-60 איורי פאונים. איורים אלו הם היצירות המודפסות הראשונות של לאונרדו. על תרומתו פאצ'ולי מודה לו במילים חמות: בשנת 1494 הוזמן לצייר ציור קיר גדול בכנסיית סנטה מריה דלה גרציה, לאחר שיפוץ גדול שעברה הכנסייה בהוראת לודוביקו, שייעד אותה להיות המאוזוליאום המשפחתי. על הקיר הצפוני של חדר האוכל צייר לאונרדו את יצירת המופת ""הסעודה האחרונה"", המתאר את סעודתו האחרונה של ישו, בה הודיע לתלמידיו כי אחד מהם יבגוד בו (מתי, כו, 21 - 23). הציור החל להיסדק ולהתפורר כבר בימי חייו של האמן, משום שזה מיאן להשתמש בטכניקת הפרסקו המקובלת באותם ימים ובמקום זאת השתמש בתערובת של טמפרה וצבעי שמן. הטכניקה החדשנית אפשרה לו לעבוד לאט יותר, ולהוסיף שכבות זו על זו, אך תוך זמן קצר התגלתה כהרסנית, בעת ששכבות הצבע החלו להתקלף. בציור יוצר לאונרדו אשליה כאילו משטח היצירה הוא המשכו של אולם חדר האוכל, אך הודות לעיוות פרספקטיבי, מאפשר למסתכל לראות את אשר על השולחן שגבוה מעיניו. בעקבות ספרו של דן בראון ""צופן דה וינצ'י"", התרבו הפרשנויות הטוענות כי הדמות היושבת מימינו של ישו (לפי עיני המסתכל - משמאלו) היא אשה. בשנת 1498 הכריזה הנסיכות על תחרות נגינה בנבל. לתחרות באו שמונים מתחרים וביניהם דה וינצ'י, שלהפתעת הכול הביא איתו נבל מיוחד שבנה בעצמו. אף אחד לא ידע מתי ובאיזו הזדמנות למד דה וינצ'י לנגן בנבל, אבל הוא עשה זאת בצורה מושלמת כל כך, שיתר המתחרים הודו בתבוסתם. ב-1499 נפלה מילנו בידי לואי השנים עשר, מלך צרפת. ייתכן שלאונרדו יצר קשר עם הכובשים הצרפתים, ואולי נפגש כבר אז עם צ'זארה בורג'ה, שפיקד על גדוד צרפתי. בסוף אותה שנה עזב את העיר לאחר שמונה-עשרה שנות שהות בה. [עריכה] מאנטובה, ונציה, פירנצה, צ'זארה בורג'ה, 1506 - 1500 לאחר עזיבתו את מילאנו שהה דה וינצ'י במאנטובה, אצל המרקיזה ופטרונית האמנות איזבלה ד'אסטה, שהזמינה אצלו דיוקן שלה בתמורה (הדיוקן, אם צויר, אבד. נותר רישום של ד'אסטה המצוי בלובר). לאחר מכן נדד לוונציה, אולי כמהנדס שהוזמן לייעץ לעיר בנושא ביצורים וסכרים. בשנת 1500 שב להתגורר בפירנצה, כששמו כאמן הולך לפניו, והוזמן לצייר את ציור המזבח הראשי בכנסיית אַ‏נוּ‏נְצִיאָ‏טָ‏ה. לאונרדו הכין רישום הכנה גדול בנושא מריה עם ישו העולל ועם הקדושה אנה, שאבד לימים. במקביל עבד על ציור קטן של מריה וישו העולל, שזכה לשם המדונה של הפלך. בשנת 1502 שוב העמיד דה וינצ'י את כישוריו לשירותו של שליט עריץ ואכזר, צ'זארה בורג'ה, דוכס רומאניה וולנצ'יה, מפקד כוחות הכנסייה, ובנו הלא חוקי של האפיפיור, ששמו נודע לשמצה בשל עורמתו, רצחנותו ואורח חייו המופקר. לאונרדו עבד ככרטוגרף וכמהנדס צבאי אצל בורג'ה, שמינה אותו למנהל של מספר עבודות ביצורים באזור שליטתו. בנוסף, נלווה לדוכס בכמה מסעות כיבוש ודיכוי מרידות. בחצרו של בורג'ה הכיר את ניקולו מקיאוולי, ששירת שם כשגריר פירנצה. מאוחר יותר יעבוד כמהנדס אצל מקיאוולי במערכה כנגד העיר פיזה. בראשית 1503 עזב לאונרדו את חצרו של בורג'ה, זמן קצר לפני שהעריץ החל לאבד את בסיס כוחו כתוצאה ממות אביו, האפיפיור. במרץ 1503 שב לאונרדו לפירנצה ונטל חלק, יחד עם מקיאוולי, בתכנון מיזם שאפתני וכושל, שנועד להסיט את נתיבו של נהר הארנו, לנתק את פיזה מגישה לים, כחלק ממאבק ותיק בין הערים, ולבסוף להעניק לפירנצה גישה משלה לים. לאונרדו תכנן את הנתיבים, הסכרים ומכונות החפירה למפעל. בסוף אותה שנה הוזמן מטעם מועצת העיר (הסיניוריה) לצייר ציור קיר ענק באולם המועצה בארמון ""פאלאצו וקיו"", אודות ניצחון פירנצה ב""קרב אנגיארי"". יחד עם לאונרדו הוזמן יריבו הפיורנטיני הצעיר, מיכלאנג'לו, להכין ציור מקביל על קיר סמוך באותו אולם. לאונרדו הכין מתווה בגודל מלא של היצירה, וטרח על עבודתו עד שנת 1506 אך הציור לא הושלם מעולם. כעבור חצי מאה נעלם המתווה, משום שציור אחר צויר על גביו. אי השלמת היצירה גרמה לסכסוך בין לאונרדו לבין הסניורה, ששילמה לו כסף רב מראש בעבורה. בשנת 1503 לערך החל דה וינצ'י לצייר את ה""מונה ליזה"", ציור זה הפך לאחד המפורסמים והמשועתקים ביותר בעולם. כנראה זהו דיוקנה של ליזה גרארדיני, אשת סוחר הבדים פרנצ'סקו דל ג'וקונדו, ומכאן שמה באיטלקית, ""לה ג'וקונדה"" (La Gioconda), שם תואר שפרושו גם ""העליזה"". תיאור מוקדם של הציור מעלה סברה לפיה לא הבעל הוא שהזמין את הציור, אלא ג'וליאנו דה מדיצ'י, שחשק בפורטרט של מאהבתו. בשנת 1504 החל ככל הנראה לעבוד על ציורו שאבד לימים, לדה והברבור. [עריכה] מילאנו, 1513 - 1506 בשלהי מאי 1506 עזב לאונרדו את פירנצה למילאנו, עם אישור זמני בלבד מאת הסיניוריה של פירנצה, שכן היה מחויב להשלים עבורה את ציור הפרסקו ""קרב אנגיארי"", עליו קיבל כבר חלק מהתשלום. במילאנו התקבל בחום על ידי המושל הצרפתי, היה אורח של כבוד בארמונותיו, וקיבל קצבה שנתית מאוצר מלך צרפת. גם במילנו היה עדיין מסובך בוויכוח משפטי סביב ציור הבתולה של הסלעים, ונדרש להמשיך לעבוד על אחת הגרסאות. במקביל עבד דה וינצ'י על הגרסא הסופית לציור מריה וישו עם הקדושה אנה (מצוי כיום בלובר) ועל ציורו לדה והברבור. בחסות הצרפתים, הצליח לחמוק מדרישות פירנצה להשיבו לעיר לשם השלמת ה""אנגיארי"". לאונרדו עבד גם כאדריכל בשרות הצרפתים, ותכנן לשליטים בתי מידות. בשנת 1507, חבר לפמלייתו פרנצ'סקו מליצי, בן אצולה ומשכיל, שהייה לבן לווייתו המסור, מזכירו ואיש סודו, ומי שבידיו הפקיד לאונרדו את כל כתביו לאחר מותו. באותה שנה, לאחר מות דודו האהוב, פרנצ'סקו, שהוריש לו את כל הונו, שב לאונרדו לפירנצה, בשל מחלוקת משפטית שנתגלעה בינו לבין אחיו החורגים, אשר נושלו מהירושה. בעודו בפירנצה, חזר לעסוק ביתר שאת במחקריו באנטומיה, אותם המשיך מאוחר יותר בפאביה, בתיעוד ניתוח גוויות באוניברסיטה שבעיר. בשנים הבאות נדד לאונרדו בין ערי איטליה, אך מקום מושבו המרכזי הפך להיות מילנו. [עריכה] רומא, 1515 - 1513 בשנת 1512 שבו בני מדיצ'י לשלוט בפירנצה וב-1513 נבחר ג'ובאני דה מדיצ'י לאפיפיור ליאו העשירי. אחי האפיפיור, ג'וליאנו דה מדיצ'י עבר להתגורר ברומא, לאחר שמונה לגונפלונייר של צבא האפיפיור, והזמין את לאונרדו להצטרף אליו. ברומא עסק לאונרדו בניסויים מטאורולוגיים, משחקים גאומטריים בצורת רישומי ירחים, וניסויים באקוסטיקה. ב-1515 הזמין האפיפיור מלאונרדו ציור של יוחנן המטביל, פטרון עירו פירנצה. על היצירה המשיך לעבוד דה וינצ'י עד ימיו האחרונים, בצרפת. יוחנן של לאונרדו הוא דמות אנדרוגנית ומינית. ישנו עוד ציור של יוחנן המיוחס ללאונרדו משנים אלו, בו מופיע הקדוש עם אטריבוטים של בכחוס. [עריכה] צרפת, אצל פרנסואה הראשון, 1519 - 1516 בדצמבר 1515 עזב לאונרדו את רומא, כחבר בפמליה האפיפיורית שיצאה לפירנצה ובולוניה, בדרכה למפגש חשוב בין האפיפיור למלך צרפת החדש, פרנסואה הראשון, שהפך לפטרונו האחרון והמסור של לאונרדו. פרנסואה התוודע בעבר ליצירותיו של האמן והמהנדס האיטלקי, וייתכן שהזמינו לגור בארמונותיו בצרפת, ואולם אין בידינו כל תיעוד להזמנה כזו. לאונרדו חזר לרומא עם הפמליה האפיפיורית, אך מקץ זמן קצר, בקיץ 1516 עזב את העיר ויצא למסעו האחרון והארוך ביותר לעבר צרפת. לקראת סוף השנה התיישב לאונרדו בעמק הלואר, ליד המאחז המלכותי באמבואז, בבית אחוזה שקיבל מהמלך בקלו. הוא מונה ל""צייר המלך"", וקיבל קצבה של אלף סקודי בשנה. באחוזה בקלו חי עד מותו ב-2 במאי 1519, על פי האגדה, בזרועותיו של מלך צרפת. הוא נקבר בכנסיית סן פלורנטין שבאמבואז, אך בימי המהפכה הצרפתית נחרב המקום ומקום קבורתו לא נודע עוד. ב-1863 טען אדם שערך חפירות באזור בו עמדה הכנסייה שמצא את עצמות לאונרדו, שכן מצא גולגולת ""מלכותית"", המעוצבת ""בצורה נפלאה כל כך"". את העצמות קבר בקפלה של כנסיית סן הובר. [עריכה] כתביו ומחברותיו של לאונרדו בשנות השמונים של המאה ה-15 החל לאונרדו לנהל מחברות. המחברת המוקדמת ביותר ששרדה היא ככל הנראה מהשנים 1487-1490, והיא מצויה כיום במכון הצרפתי. אלפי כתבי היד שלו, שחלקם אבד, מציגים טווח אדיר של תחומי עניין ועיסוק, מנושאים שגרתיים כרשימת קניות ואנשים שחייבים לו כסף ועד לעיצוב כנפיים לטיסה ותכנון נעליים להליכה במים. במחברות מצויים מתווים לקומפוזיציות, הכנות לציורים, בחינה של פרטים ופרצופים לקראת ציור, תצפיות, שרטוטים, תוכניות צבאיות, מחשבות, רישום ועוד. את יומניו ורשימותיו, תוצאות המחקרים בהם עסק מרבית חייו, הוריש לאונרדו למזכירו ותלמידו, ‏פראנצ'סקו מֶליצי. מחברותיו של לאונרדו כתובות ברובן בכתב ראי. יש המפרשים זאת כנסיון להצפין את סודותיו, אך הסיבה, ככל הנראה, נעוצה בהיותו שמאלי, כך שהיה לו קל יותר לכתוב מימין לשמאל. לאונרדו היה רושם בדייקנות תבליטים מוזרים של סלעים ויצורים נדירים וקלסתרי פנים יוצאי דופן של בריות בהן נתקל. כתביו בנושאי האמנות שימשו בסיס ל""מסה על הציור"" שהודפסה בשנת 1651. הוא הרבה לחקור את מהות היופי והכיעור בתופעות הטבע ובעולם הצורות. [עריכה] אוספי כתבי היד של לאונרדו כיום כתבי היד של לאונרדו שרדו בשלושה אופנים: באוספים כרוכים, במחברות ובעמודים נפרדים. סך כל כתבי היד של לאונרדו שנותרו מגיע לכ-7,200 עמודים . [עריכה] אוספים [עריכה] מחברות עדי ראיה תיארו את לאונרדו כש""ספר קטן משתלשל תמיד מחגורתו"" . במחברות אלו, שלוו אותו תמיד, רשם מחשבות, הערות ורישומים. כעשרים וחמש מחברות שרדו, חלקן פורקו, הורכבו מחדש או צורפו לקודקסים ואוספים אחרים. כמה מהמחברות הן מעין מסות שלמות סביב נושא מוגדר, שאת חלקן לפחות התכוון לאונרדו לפרסם, אך בפועל אין כמעט מחברת שלמה העוסקת בנושא יחיד. הריכוז הגדול ביותר של מחברותיו מצוי במכון הצרפתי בפריז, לשם הגיעו בשנות התשעים של המאה ה-18, כחלק משלל נפוליון שנגזל מהביבליוטקה אמברוזיאנה במילנו. כמה ממחברות פריז: [עריכה] כתבים אחרים [עריכה] לאונרדו כמדען לאונרדו שלח ידו לשלל נושאים מעבר לעיסוקו כאמן. נושאים אלו נכללים היום בדיסציפלינות מדעיות מוגדרות, כגון פיזיקה, כימיה, אופטיקה, אסטרונומיה, זואולוגיה, מכניקה, בליסטיקה, אווירונאוטיקה ועוד. יחד עם זאת, נראה כי עבור לאונרדו, בדומה לבני זמנו, לא הייתה הפרדה ברורה בין המחקר המדעי לבין האמנויות היפות. כל התחומים הללו משתלבים בתפיסתו של לאונרדו את תפקיד ""הצייר-הפילוסוף"", שאומנותו מושתתת על ידע מדעי רחב. לעומת זאת, ישנם חוקרים הרואים בעיסוקו המדעי גורם מחליש ומפריע, שהוביל להקטנה בתפוקה האומנותית שלו. לאונרדו היה אוטודידקט, ולא למד מדע בצורה מסודרת. הוא הגדיר את עצמו כ""אדם חסר השכלה"" (omo sanza lettere)‏ , אך הכוונה אינה שהחשיב את עצמו כבור, אלא שלא למד לטינית, שפת המלומדים דאז, ולא קיבל הכשרה גבוהה בשבע האמנויות החופשיות (דקדוק, לוגיקה, רטוריקה, אריתמטיקה, גאומטריה, מוזיקה ואסטרונומיה). במסגרת הכשרתו כצייר בסדנתו של ורוקיו, נחשף למגוון רחב של מיומנויות טכניות, ודרכם למד גם כימיה, מֶטָלוּרְגְּיָה, עיבוד עור, מכניקה, נגרות, לצד המיומנויות האמנותיות הרגילות כמו ציור, רישום ופיסול. אך השכלה זו הייתה מעשית ולא אינטלקטואלית באופיה. לאונרדו אינו מוריד מערך עצמו משום שהיה ""אדם חסר השכלה"", אלא דווקא מצהיר על עצמאותו ומתגאה בכך שאת ידיעותיו רכש בעצמו, מתוך תצפית ובחינה, ולא על ידי קבלתה מן המוכן מידי אחרים . העדפתו לבחון דברים בעצמו, ולא להסתמך על ידע קודם, היא אחד הגורמים לחידושיו ולאורח מחשבתו המקורי ופורץ הדרך. דה וינצ'י הוקסם מרעיון התעופה, וחקר את מעוף הציפורים. הוא תכנן ""מטוסים"" שונים, בהם גם הליקופטר אותו ניתן להרים לשמים בעזרת רוטור המונע בידי אדם, וכן מצנח וגלשן שיכלו לעוף בעקרון. דה וינצ'י כתב חיבור מדעי מוקפד על אופטיקה וגאומטריה. בדומה למחקרו האנטומי, גם חיבור זה היה חלק מרעיון המדע-לרשות-הצייר, ובו המשיך לפתח את התאוריה שלו בדבר יצירת אשליית תחושת העומק והמרחב בציור בעזרת שינויי גוון, בהירות וצבע נוף הרקע. גישתו של דה וינצ'י למדעים הייתה תצפיתית: הוא ניסה להבין תופעות על ידי תיאור מפורט שלהן ופחות על ידי הסברים תאורטיים. הוא תכנן לפרסם מספר מסות במגוון נושאים, אך רובם לא שרד ולא ראה אור בחייו. כנראה הצליח לאונרדו לסיים את מסתו על האנטומיה, אותה ראה בשנת 1517 מזכירו של הקרדינל לואי ד'ארגון . דה וינצ'י לא פרסם ספרים, וכל מחקריו, תצפיותיו והגיגיו רוכזו בעשרות מחברות שכתב במהלך חייו. חלק מהמחברות נערכו והוכנו על ידו לפרסום, אך כאמור, לא ראו אור בחייו. [עריכה] אנטומיה [עריכה] אנטומיה אנושית תרומתו הממשית והבולטת ביותר של דה וינצ'י למדע מצויה במחקריו האנטומיים; הוא מיפה ותיעד את גוף האדם בצורה קפדנית ומפורטת יותר מכל אנטומאי לפניו . הוא לא רק תיאר את אברי הגוף האנושי, אלא המציא שפה חזותית חדשה לתיאור הגוף; היה עליו למצוא טכניקה דיאגרמתית שתשלב הן את פרטי המעטה החיצוני והן את האיברים הפנימיים. דה וינצ'י שאף ליצור תיאור חזותי שלם ומפורט של כל מנגנוני הגוף - לא רק תיאור מילולי שלהם, כנהוג בטקסטים בנושא זה בימי הביניים, שכן לדעתו הלשון אינה הכלי המתאים לעבודה מעין זו. משפט מפורסם של לאונרדו, אותו מרבים לצטט, נכתב לצד ציור אנטומי של לב בשנת 1513: ""כיצד תתאר את הלב הזה במילים בלא למלא ספר שלם?"" ובמקום אחר כתב: את הכשרתו הבסיסית רכש לאונרדו בעת חונכותו בסדנה של אנדריאה דל ורוקיו, ששם דגש רב על הפירוט האנטומי והתעקש שחניכיו ילמדו אנטומיה. ואכן, למחקריו האנטומיים ייחס תפקיד חשוב גם בעבודתו כצייר; מתחת לרישום האנטומי של מערכת העצבים בצוואר כתב לאונרדו ""הצגה זו חיונית לרַשָם הטוב לא פחות מששורשי המילים בלטינית חיוניים לאיש הדקדוק הטוב"" .‏‏ האנטומיה של לאונרדו מהווה גם דוגמה לאמונתו בחקירה מעשית, אמפירית, מכלי ראשון, ולדרישתו להעמיד במבחן את הידע שהתקבל מימי קדם - ידע שהיווה עדיין את ליבת לימודי הרפואה בימיו. מחקרו האנטומי דרש ממנו אומץ לב, שכן התנהל תחת איסורים דתיים אורתודוקסיים, ואף הוביל אותו פעם אחת לידי עימות עם הכנסייה, לאחר שיריב ""הפריע לי בעבודת האנטומיה והוקיע אותה בפני האפיפיור ובבתי החולים"" . מחקרו העצמאי בתחום החל, ככל הנראה, בשנות השמונים המאוחרות של המאה ה-15. ישנן ראיות שתכנן לפרסם מסה בכתב יד על הנושא בשנת 1489. באותה שנה הרבה לעסוק בחקר הראש, הפנים והגולגולת; הוא שרטט גולגולות בחתכי רוחב, חזית ובמבטים מזוויות שונות, הראה את כלי הדם ואת עצבי הראש. למחקריו האנטומיים ניתן להוסיף גם רישומים של מידות הגוף וחישובי היחסים המתמטיים בין איבריו השונים, כפי שמודגם ברישום הידוע האדם הויטרובי, משנת 1490 לערך. בשנת 1507, בעת שהחל לנסות לערוך ולסדר את כתביו, חזר לאונרדו לעסוק באנטומיה במרץ, תוך ניתוח גוויות רבות; במסמך משנת 1508 הוא טען כי ניתח אישית יותר מעשר גופות. כעבור תשע שנים נקב במספר של שלושים ניתוחים. מחקריו המאוחרים מתאפיינים בגישה מעשית, בניגוד למחקרים המוקדמים, שבהם הוא נוקט בגישה מטאפיזית יותר (חיפוש מקום הנשמה, תיאור ""זרימת החושים"" ותנועת ""רוחות החיים""). בין מנותחיו היו אדם זקן, שבותר מיד לאחר פטירתו, ילד בן שנתיים ונשים שבהן חקר את אברי מינן. הגופות נותחו בבית החולים סנטה מריה נואבה, תחת רישיון מיוחד, אך חלקם נערכו, ככל הנראה, בחשאי בביתו או בסדנה שלו. החל משנת 1509 חבר לאונרדו לאנטומאי מַרקַנטוניו דלה טוֹרֶה באוניברסיטת פאביה העתיקה. בשיעוריו נערכו ניתוחי גוויות, וייתכן שרישומים אנטומיים רבים צויירו במהירות על ידי לאונרדו במהלך ההרצאות. [עריכה] אנטומיה של בעלי חיים דה וינצ'י לא חקר רק את האנטומיה האנושית, אלא גם את האנטומיה של חיות רבות אחרות. הוא ניתח פרות, ציפורים, קופים וצפרדעים, והשווה בציוריו את המבנה האנטומי שלהם לזה של האדם. באחד מדפי מחברותיו צייר פרופיל של חמישה סוסים זועמים וחשופי שיניים, ובהשוואה אליהם רשם אריה נוהם ואדם נוחר: בשנות התשעים המוקדמות של המאה ה-15, הוזמן דה וינצ'י ליצור פסל של פרש גדול מידות לזכרו של פרנצ'סקו ספורצה. במחברותיו ישנו מספר רב של מחקרים אנטומיים של סוסים שנערכו במסגרת עבודה זו. ישנם רישומים רבים של ראשי סוסים, פרסות, זוויות ופרופורציות של סוסים העומדים על רגליהם האחוריות. מחקרים אחרים מציגים אנטומיה של דוב, רחם של פרה הרה ומערכת השרירים של כלב. [עריכה] תעופה התשוקה לעוף באה לידי ביטוי במחקרים ורישומים רבים שהותיר דה וינצ'י. מגיל צעיר הוא הוקסם מרעיון התעופה, וחקר את מעוף הציפורים. הזיכרון הראשון שלו, כך ציין בכתביו, היה על ציפור. כבר במחברות המוקדמות שלו (1480-1478) ניתן למצוא רישומים של מכונות תעופה שכנפיהן מעוצבות על פי כנף העטלף. עיקר עיסוקו בנושא היה בשנת 1505, ורוכז במחברת המכונה קודקס טורינו, שם חקר בצורה שיטתית ומפורטת ציפורים ועטלפים, ותכנן מספר עיצובים של ""מטוסי-ציפור"". ""מטוסים"" אלו כללו מכונות שבהן הטייס שוכב ועל גבו קשורות כנפיים מכניות שאותן הוא מניע בעזרת דוושות וידיות, או מכונות שבהן הטייס עומד ומשתמש בראשו ובידיו כדי להניע את הכנפיים. אחד מתכנוניו מראה הליקופטר אותו ניתן להרים לשמים באמצעות רוטור המונע בידי אדם. תכנונו לא יכול היה לפעול, משום שגוף המסוק עצמו היה מסתובב בכיוון המנוגד לזה של הרוטור. לצד תכנון מכונות התעופה בעלות כנפיים מתנופפות המונעות בכוח יד אדם, תכנן לאונרדו גם מצנח וגלשן שיכלו לעוף בעקרון. בשלהי המאה ה-20 ניסו הרפתקנים וחוקרים לבנות מכונות שונות על פי רישומיו של דה וינצ'י, וב-26 ביוני 2000 ערך צנחן חופשי קפיצת מבחן מוצלחת עם מצנח שבנה על פי הדגם שעיצב דה וינצ'י. [עריכה] אור עיקר מחקרו של לאונרדו על התנהגות האור מרוכז במחברת שכותרתה ""ספר על הצל ועל האור"", המצוי כיום בפריז (ומכונה MS C). זהו חיבור מדעי מחמיר ומוקפד, יחסית לרשימותיו המפוזרות בדרך כלל, בעל דיאגרמות מדוקדקות המשלבות ידע באופטיקה ובגאומטריה. בדומה למחקרו האנטומי, גם מסה זו הייתה חלק מרעיון המדע-לרשות-הצייר. עבור צייר העובד במאה ה-15 היה מחקר על אופי האור דבר חיוני, שכן בעזרת איור האופן בו נופל האור על פני שטחם של דברים הושגה אשליית תלת-מימד בציור דו-ממדי. במסה מנסח לאונרדו את חוקי ההצללה, שהם ""האמצעי הבטוח ביותר שבעזרתו נחשפת צורתו של כל גוף"", ומגדיר את טכניקת ה""ספומאטו"", הסגנון ה""עשן"" בו מתמזגים הצללים והאורות זה בזה ללא קו מתאר מוגדר. במקום אחר הגדיר לאונרדו את ""פרספקטיבת האובדן"" (prospettivo de'perdimenti), לפיה לחפצים קרובים יותר יש גבולות ברורים וחדים, בעוד שלחפצים מרוחקים יש ""גבולות עשנים, מטושטשים"" . אשליית תחושת העומק והמרחב בציור צריכה להיות מושגת, לפיכך, בעזרת שינויי הגוון, הבהירות והצבע של נוף ברקע. הדרך בה טיפל לאונרדו באור בציורים כבתולה של הסלעים ומונה ליזה שינתה את אופן התפיסה והשימוש באור על ידי ציירים. מבין כל תרומותיו המדעיות של דה וינצ'י, לזו הייתה קרוב לודאי ההשפעה המיידית והבולטת ביותר. [עריכה] הידרודינמיקה בין רישומיו של לאונרדו רבים עוסקים במחקר אודות תנועת המים, במיוחד הצורות שנוצרות על ידי מים הזורמים במהירות על פני משטחים מסוגים שונים. בחלק נכבד מהן מתואר הטבע הלולייני והסחרחר של המים. הצורה הספירלית נלמדה באמנות יוון העתיקה ומידות מתמטיות קפדניות ניתנו ליישומיה באמנות ובאדריכלות. בראשית הרנסאנס הייתה החייאה לא מודעת של חוקי פרופורציה אלו. את רישומיו של לאונרדו מחקר הספירלה שנוצרת במים. לאחת ממחברותיו, שכתב בשנת 1508, העניק את הכותרת ""על העולם ומימיו"" (Di mondo ed acque. מצויה כיום בפריז, תחת השם MS F), שם רשם לעצמו: למחקריו על המים היה גם אופי אומנותי ומעשי; מחקרי המים הביאו אותו לתכנן מכונות שניצלו את כוחם. מרבית עבודות ההידראוליקה שלו נוצרו עבור לודוביקו ספורצה. מחקרים אלו שימשו מחד כבסיס לציור הנהרות והאגמים שבכמה מציוריו, ומאידך סייעו לו בשכלול מפעל תיעול נהר הארנו, בו נטל חלק. בערוב ימיו עסק באינטנסיביות בנושא ""המבול""; רישומי סערות וסופות מערבוליות, רישומים של מים נופלים מגובה רב, סוערים, מתפרצים ומתפתלים מעלה בצורות לולייניות. רישומים אלו נוצרו כנראה במסגרת ציור שתכנן ליצור בנושא התנכ""י. זהו ניסיון אומנותי ומדעי בו זמנית; ניסיון לתאר במדויק, ומכאן גם להבין במדויק, את התופעות האטמוספיריות הטבעיות. יחד עם זאת, לרישומים אלו איכות הזייתית, אפוקליפטית, שנפרדת מתיאור מדעי גרידא. [עריכה] המצאות לאונרדו היה מומחה בעקרונות המכניקה. הוא המציא והשתמש במנופים ותומכות, גלגלות, ארכובות, גלגלי שיניים, מערכות הילוכים ומתלים; הוא המציא מכונות שפעלו על עקרונות הצנטריפוגה והמומנטום. חלק לא מבוטל מהמצאותיו עסק בהנדסה צבאית, וכלל רעיונות לבניית טנקים, צוללות, מטוסים, משוריינים ועוד שלל רב של תוכניות בהם ""משולבים יחדיו המצאה מעשית, תקדים עתיק וחוסר סבירות עתיר דמיון"" . מאחר שהמצאותיו נוצרו לפני כינונה של סוגיית הפטנט, קשה ואף בלתי אפשרי להעריך בוודאות אילו וכמה מהמצאותיו עברו לכלל שימוש פרקטי, ולפיכך היו בעלות השפעה ממשית על מהלך החיים. [עריכה] מחקרים אחרים ידיעותיו בגאוגרפיה תרמו להכנסת שיטות מיפוי חדישות. הוא התעניין באופן מעמיק בהתנהגות האור ובמבנה העין ובפעולתה, והניח שהעין היא איבר הקולט קרני אור, זאת בשונה מהתפיסה המקובלת בימי הביניים, לפיה העין מפיצה קרניים בלתי נראות. דה וינצ'י ערך ניסויים מדעיים שבאמצעותם חקר את עולם הצמחים והתעניין לא מעט בגאולוגיה, במבנה הקרקע ובחקר מאובנים, בתופעת הגאות והשפל והשפעת הירח על תנודות אלו. הוא המציא כלי נגינה, ובכתבי היד שהותיר אחריו ישנם רישומים מדעיים ותוכניות של מערכות השקיה, ביצורי ערים, כלי נשק כמו קשת אופקית ענקית ואף חליפת אמודאים. לאונרדו החל ללמוד מתמטיקה וגאומטריה אצל הנזיר הנודד לוקה פאצ'ולי, מאבות שיטת ""הנהלת החשבונות הכפולה"", משנת 1496. יחד עבדו על יצירת המופת של פאצ'ולי, ""על הפרופורציה האלוהית"" (Divina proportione), ודה וינצ'י הוסיף לספר איורים גאומטריים של פאונים. הספר עוסק ביחס הזהב, שלאונרדו השתמש בו, על פי הערכות, כדי לצייר חלק מיצירותיו. אחת מהן היא הציור של הירונימוס הקדוש, שבו מוצג שימוש במלבן זהב. הידע שרכש במתמטיקה סייע לו בהבנת הכוחות הפועלים בטבע. לאונרדו דה וינצ'י היה יחיד בדורו, אך בתחום ההנדסה הוא ואחרים לא השכילו ליישם את רעיונותיו, ומרביתם נותרו רק כתוכניות על הנייר. לאונרדו דה וינצ'י נחשב למי שתכנן וצייר את הרובוט הראשון. לכן, כאשר פותח רובוט רפואי מנתח, בחרו לקרוא לטכנולוגיה רפואית זו על שמו ‏ .","לאונרדו די סר פיירו דה וינצ'י (באיטלקית: Leonardo di ser Piero da Vinci, להאזנה (מידע · עזרה)) ‏ (15 באפריל 1452 - 2 במאי 1519) היה איש אשכולות איטלקי, מגדולי אמני הרנסאנס, שקנה לו מקום ייחודי בתולדות האנושות כאדם הבקיא במרבית תחומי הידע האנושי בזמנו. במהלך חייו הועלה לאונרדו דה וינצ'י על נס כמדען, מתמטיקאי, מהנדס, ממציא, אנטומאי, צייר, פסל, אדריכל ומוזיקאי מצטיין. לא אחת מתואר לאונרדו כארכיטיפ של איש הרנסאנס או הגאון האוניברסלי, אדם שסקרנותו האין-סופית משתווה רק לכוח ההמצאה שלו. לאונרדו נחשב לאחד הציירים הדגולים בכל הזמנים. ללאונרדו לא היה שם משפחה במובן המודרני של המושג – ""דה וינצ'י"" פירושו ""מווינצ'י"", ושמו המלא היה ""לאונרדו די סר פיירו דה וינצ'י"", שפירושו ""לאונרדו בנו של אדון פיירו מווינצ'י""." he,46601807d75589eebff52c0b2fb09a2e,"[עריכה] שם החוק השם ""חוק ההסדרים"" הוא השם הנפוץ לחוק זה (והוא מהווה קיצור לשמו המלא - ""חוק הסדרים במשק המדינה""), אם כי בשנים שונות הובא החוק גם בשמות אחרים, כגון ""חוק המדיניות הכלכלית"" או ""חוק להגברת הצמיחה והתעסוקה ולהשגת יעדי התקציב"". [עריכה] התפתחות חוק ההסדרים לאורך השנים חוק ההסדרים הראשון אושר בכנסת ה-11 בקיץ 1985, לאחר שהוגש ביוזמת ראש הממשלה שמעון פרס ושר האוצר יצחק מודעי, במסגרת תוכנית הייצוב הכלכלית של 1985. בתחילה, אישרה הממשלה את סעיפי החוק כתקנות שעת חירום, לאחר שאף היועץ המשפטי לממשלה יצחק זמיר קבע כי ""הממשלה צריכה להיות משוכנעת שאנחנו בשעת חירום כלכלית ושעת חירום כלכלית מצדיקה תקנות שעת חירום. ואם הממשלה כך משוכנעת, הסמכות נתונה לה... אני באופן אישי סבור שהמשק נמצא לפני אסון כלכלי"" . בעוד שחוק ההסדרים הראשון עסק כולו בנושאים הקשורים בתקציב המדינה לשנת 1986, בהמשך, ובמיוחד לאחר נפילת ממשלת האחדות ב-1990, החלה הממשלה להכניס במסגרת הצעת החוק יוזמות שונות הקשורות בקידום מדיניותה - הכלכלית ושאינה כלכלית. בשלהי 1994 משכה הממשלה את חוק ההסדרים במהלכה של הקריאה השנייה, שמא לא יעבור ללא הסתייגותם של חברי הכנסת אלי דיין ורפאל אדרי בקשר ליום לימודים ארוך, והתקציב לאותה שנה אושר ללא חוק זה. בשנים 2002 ו-2003 יזמה הממשלה הצעות חוק הדומות במהותן לחוק ההסדרים, בנוסף לו (חוק תוכנית החירום הכלכלית (תיקוני חקיקה להשגת יעדי התקציב והמדיניות הכלכלית לשנות הכספים 2002 ו-2003) וחוק התוכנית להבראת כלכלת ישראל (תיקוני חקיקה להשגת יעדי התקציב והמדיניות הכלכלית לשנות הכספים 2003 ו-2004)). הצעות אלה נדונו במהלך השנה ובמנותק מתקציב המדינה. בשנים 2006 ו-2009 חוקק חוק ההסדרים באמצע השנה, לאחר הקמת הממשלות בעקבות הבחירות לכנסת ה-17 וה-18, בהתאמה. [עריכה] צמצום השימוש בחוק ההסדרים במהלך כהונתה של הכנסת ה-15 דנה ועדת החוקה חוק ומשפט בהצעתו של חבר הכנסת חיים כץ, לתיקון חוק יסוד: משק המדינה. לפי ההצעה, חוק הסדרים יהיה חייב לכלול רק נושאים הקשורים ישירות לתקציב, תוקף הוראותיו יוגבל לשנה אחת וסעיפים בו המתקנים חוקים קיימים יידונו בוועדה שבה נדונו אותם חוקים. ההצעה אושרה בקריאה ראשונה חרף התנגדות הממשלה, אך הכנסת התפזרה בטרם הסתיימו הדיונים בה, ובכנסת ה-16 היא לא קודמה עוד. הצעות חוק ברוח זו הוגשו מאז, אך אף אחת מהן לא קודמה. בתחילת המאה ה-21 חלה התפתחות בהליך אישור חוק ההסדרים, שבאה למצוא איזון בין הרצון לאפשר לממשלה לקדם את מדיניותה הכלכלית, התקציבית והמשקית, לבין הצורך לקיים דיון רציני בשינויי החקיקה בכנסת. תהליך זה כולל סינון שעושה היועץ המשפטי לממשלה של הנושאים שיועלו לדיון בישיבת הממשלה על התקציב. בשנת 2006 פרסמה היועצת המשפטית לכנסת נורית אלשטיין חוות דעת ובה הציעה מנגנונים לקביעת החלקים בחוק ההסדרים שיש להעביר למסלול חקיקה רגיל. לפי חוות הדעת, יש לבחון לגבי כל סעיף האם מתקיימת בינו לבין הצעת התקציב לאותה שנת כספים זיקה ישירה והכרחית בכפוף לתכליתו של החוק אותו הוא מתקן. בחינת הזיקה תיעשה באמצעות מבחני משנה משפטיים וכלכליים. בשנה שבה הוצגה חוות הדעת, השימוש בה היה מוגבל יחסית, אך במהלך הדיונים בהצעת חוק ההסדרים של שנת 2008, נעשה בה שימוש נרחב יותר. הצעת חוק ההסדרים לשנה זו הייתה, חרף הביקורת הציבורית, רחבה בהיקפה מקודמותיה. עם זאת, בניגוד לשנים קודמות, בשנה זו נאבקו יו""ר הכנסת, דליה איציק ויו""ר ועדת הכנסת דוד טל ביוזמות האוצר, והצליחו להביא לקיצוץ משמעותי במספר הסעיפים שיידונו בסופו של דבר במסגרת הדיונים בהצעת החוק . בסופו של דבר, נוסח הצעת החוק שהונח על שולחן הכנסת לקריאה השנייה והשלישית מנה 23 סעיפים בלבד , מתוך 136 סעיפים שאושרו בקריאה הראשונה. עם זאת, גם בחוק זה נכללו סעיפים שונים שאינם קשורים בתקציב, כגון הסעיף האוסר על קופות החולים להציע תרופות מצילות ומאריכות חיים במסגרת הביטוח המשלים. בניגוד למגמת הצמצום, חוק ההסדרים לשנים 2009 ו-2010 הוא הגדול ביותר אי פעם. הצעת החוק השתרעה על פני כ-370 עמודים והכילה 268 סעיפיםשגיאת ציטוט: חסרה תגית המתאימה לתגית . לעתים, מכילים חוקי ההסדרים סעיפים שהקשר בינם לבין התקציב הוא אפסי. כך, למשל, כלל חוק ההסדרים של 2007 סעיף העוסק בסמכותו של שר השיכון להרחיב מתחמים של פינוי-בינוי, ואילו בהצעת החוק של 2008 נכללו סעיפים שנועדו להסדיר טכנית את ההחלטה לבטל את משרד הדתות, שהתקבלה ויושמה 4 שנים קודם לכן. הסדרים מסוימים מובאים אך ורק בהצעות חוק ההסדרים למיניהן, והממשלה כלל לא מנסה ליזום אותם בהליך של חקיקה רגילה. דוגמאות לכך ניתן למצוא ברפורמות שונות שהממשלה מנסה ליזום במועצות הדתיות, או בצמצום סמכויותיה של הוועדה לשמירה על קרקע חקלאית ושטחים פתוחים - מהלך שהממשלה ניסתה לקדם בכמה חוקי הסדרים, והוא צלח בסופו של דבר בחוק ההסדרים של 2006. בניגוד לרושם המתקבל מהפרסומים בתקשורת הישראלית , לא כל הוראות חוק ההסדרים הן בגדר ""גזירות"", וחלקן כוללות גם הטבות לציבור. דוגמה לכך היא ההצעה לאפשר גם לעולים שאינם זכאי חוק השבות, הכוונה היא לבני הפלשמורה, ליהנות מזכויות עולים אחרים, כמופיע בהצעה לשנת 2006. בחוק ההסדרים של שנת 2008 בוטל מס המעסיקים. [עריכה] הליך חקיקתו של חוק ההסדרים הליך החקיקה של חוק ההסדרים שונה מהליכי החקיקה הרגילים במספר פרמטרים, כמפורט להלן: [עריכה] הכנת הצעת החוק בממשלה הכנת הצעת חוק ההסדרים בממשלה מתבצעת בהליך מקוצר לעומת הליכי החקיקה הרגילים. בטרם הכנת הצעת החוק, מקבלת הממשלה שורה של החלטות עקרוניות לגבי הנושאים אותם היא מעוניינת לכלול בתוכה. לאחר מכן, מגבש משרד האוצר את נוסח הצעת החוק, ומביא אותו לאישורה של ועדת שרים מיוחדת . זאת, בניגוד לחקיקה ממשלתית רגילה, שבאה בדרך כלל ביוזמת המשרד הממונה על יישום החוק, ולאחר התייעצות עם יתר משרדי הממשלה מובאת לאישורה של ועדת השרים לענייני חקיקה. להליך החקיקה המקוצר בממשלה מספר השלכות, כמפורט להלן. מבקר המדינה אליעזר גולדברג בחן בדו""ח שנתי 53ב , שהוגש בשנת 2003, את עבודת המטה של משרד האוצר לקראת הגשת הצעת חוק ההסדרים. המבקר מצא כי במקרים רבים מביא משרד האוצר הצעות החלטה רבות המאושרות כמקשה אחת, ולעתים ללא כל התייעצות עם המשרד הממשלתי הנוגע בדבר. הוא אף מצטט פנייה של היועץ המשפטי לממשלה, אליקים רובינשטיין לשר האוצר, שבה הלין על כך ש""אישור הממשלה ניתן במסגרת דיוני התקציב, בשעה שעשרות רבות של הצעות החלטה מובאות בפני שרי הממשלה בעת ובעונה אחת. הצעות ההחלטה מופצות לשרים ימים ספורים בלבד לפני ישיבת הממשלה... ככל הנראה, לא רק מתוך אילוץ (אף כי אין חולק על כך שאנשי האוצר מקדישים עבודה רבה, תוך לחץ זמן, להכנת ההצעות), אלא כתוצאה ממדיניות לפיה אין זה רצוי שהצעות ההחלטה יגיעו לידי השרים ויועציהם יותר מימים אחדים לפני הדיון..."". חברת הכנסת שלי יחימוביץ' ועוזרה הפרלמנטרי עמית בן צור מתחו אף הם ביקורת על הליך אישור הצעת החוק בממשלה: העובדה שאת הצעת החוק יוזם משרד האוצר ולא המשרד הממשלתי הממונה על יישומו מביאה לעתים לאבסורד - אף נציגי הממשלה עצמם מביעים את התנגדותם לסעיפים שונים בהצעת החוק. דוגמה למקרה כזה ניתן למצוא בדיון שקיימה ועדת הפנים והגנת הסביבה בסעיף בחוק ההסדרים לשנת 2007, שעסק בעובדים זרים בתחום הסיעוד. נציג משרד הפנים, שנכח בדיון, טען כי משרד האוצר הציע את ההצעה שלא על דעתו של משרד הפנים, וכי הדבר נודע רק במקרה . [עריכה] הדיונים בוועדות הכנסת עד 1998 נדונו כל סעיפי חוק ההסדרים בוועדת הכספים. לקביעת הוועדות שדנות בסעיפיה השונים של הצעת חוק ההסדרים משמעות מכרעת. כבר בשנת 1987 הביעה חברת הכנסת אורה נמיר את מורת רוחה מכך שסעיף בחוק ההסדרים המתקן את חוק הביטוח הלאומי הועבר לדיון בוועדת הכספים, וציינה כי בשנת 1998 נתן היועץ המשפטי לכנסת, צבי ענבר, חוות דעת לפיה בסמכותה של ועדת הכנסת לחלק את הצעת החוק בין ועדות שונות. מאז, מקובל שועדת הכנסת מפזרת פרקים שונים מתוך חוק ההסדרים בין ועדות הכנסת הרלוונטיות, כך שבניגוד לעבר לא כל הדיון מתקיים בוועדת הכספים. עם זאת, תיקון אמיתי לבעיה שהעלתה חברת הכנסת נמיר לא הובא. במקומות שבהם הממשלה סבורה כי יושב ראש של ועדה פלונית עלול שלא לקדם סעיפים בהצעת החוק שהועברו אליה, היא תשתמש ברוב הקואליציוני שיש לה בוועדת הכנסת על מנת להעביר את הדיונים לוועדת הכספים, הנוחה לה יותר. הצעת החוק של חבר הכנסת חיים כץ, שהוזכרה לעיל, הייתה אמורה להביא לכך שסעיפי חוק ההסדרים יידונו בוועדה שבה נדונו החוקים אליהם הם מתייחסים, אך כאמור, הצעת חוק זו לא קודמה. במהלך הדיונים בוועדות, חלק מסעיפי הצעת החוק יורדים מסדר היום ואינם מופיעים בסופו של דבר בנוסח הסופי של החוק. בחלק מהמקרים, הדבר נעשה כתוצאה ממהלך הדיונים בוועדות, אך במקרים רבים מדובר בפשרות פוליטיות שמושגות מחוץ לכתלי הוועדות, לעתים עוד בטרם החלו הדיונים. במקרים רבים, כתוצאה מפשרות אלה, הוועדות מלכתחילה לא דנות בסעיפים מסוימים. נוהג זה של משא ומתן, גורם לכך שהאוצר נוהג להכניס בהצעות החוק סעיפים רבים שאין לו כל כוונה להביא לחקיקתם, והם נועדו רק כדי שניתן יהיה לשאת ולתת עליהם, ולהותיר בנוסח הסופי של החוק את הסעיפים שחשובים לו באמת. הסעיפים שמוכנסים להצעת החוק על מנת שניתן יהיה להוציאם מכונים ""עזים"". עדות לנוהג זה ניתן למצוא בדבריו של בכיר במשרד האוצר: ""זה נכון שבוועדת הכספים ובמליאה כמה מהדברים נופלים, אבל בדיוק בגלל זה כבר בהתחלה חוק ההסדרים מלא ברפורמות - גם כאלה שאין כל כוונה להעביר"" . [עריכה] הדיון במליאה בקריאה שנייה ושלישית אלמנט נוסף המאפיין את חוק ההסדרים הוא הדיון הממושך במליאת הכנסת לקראת ההצבעה בקריאה שנייה ושלישית. לאחר שחברי האופוזיציה לא הצליחו לסכל את הצעת חוק ההסדרים בדיוני הוועדות, הם מנסים להתיש את הממשלה באמצעות פיליבסטר במליאת הכנסת. הפיליבסטר מתבצע בשתי דרכים. הדרך האחת היא באמצעות הגשת הסתייגויות, שכל אחת מהן מזכה את המגיש אותה, על פי תקנון הכנסת, ב-5 דקות דיבור לשם נימוקן. מאחר שמדובר בהצעת חוק ארוכה, אין זה מסובך מבחינה טכנית להגיש הסתייגויות רבות. חלק מההסתייגויות נועדו לקנטר את הממשלה ולמחות נגד השימוש במנגנון חוק ההסדרים. דוגמה לכך ניתן למצוא בהסתייגויות שהגישה סיעת מרצ לחוק ההסדרים של שנת 2005. חברי הסיעה הציעו להחליף את שם החוק ל""מן הגורן ומן היקב - אוסף חוקים למדיניות הממשלה לשנת 2005"" ולהחליף את נוסח סעיף מטרת החוק בנוסח הבא: ""חוק זה בא לבטל הוראות בחוקים שונים, במטרה להשיג את יעדי התקציב במסגרת התוכנית הכלכלית לשנת הכספים 2005, והכל לשם השגת כל מה שרוצים ולא יכולים להעביר בדרך מוסדרת וראויה"". הדרך השנייה שבה משתמשים חברי האופוזיציה לקיום פיליבסטר היא הגשת בקשה להצבעה שמית על כל הסתייגות. די בדרישה של 20 חברי כנסת כדי לקיים הצבעה כזו. האופוזיציה לא מניחה שבאמצעות הפיליבסטר תצליח להפיל את הצעת החוק, אך היא משתמשת בו ככלי פרלמנטרי שיכול להשיג עבורה ניצחונות קטנים. ב-2002, למשל, הודיעה האופוזיציה כי תוותר על דרישתה להצבעה שמית אם ראש הממשלה, אריאל שרון, ייפגש עם ראשי ארגוני הנכים. ב-2003 כמעט שהושג הסכם על משיכת כל ההסתייגויות בתמורה לביטול מס הבריאות על עקרות הבית. גם כשהאופוזיציה לא מגיעה להישגים, בהתנהלות המתישה של ההצבעות על התקציב, קורה, לעתים, שהסתייגות מסוימת, הגם שאינה מהותית, מצליחה לעבור. עבור אופוזיציה חלשה, עצם המבוכה הנגרמת בכך לקואליציה יכולה להיחשב הישג. בשנות ה-90 ובראשית העשור הנוכחי נערכו פיליבסטרים ארוכים במיוחד בדיונים על חוק ההסדרים. חבר הכנסת מיכאל איתן מחזיק בשיא לעניין זה, לאחר שנאם במשך 10 שעות ו-7 דקות בשנת 1992. זהו הנאום הארוך ביותר שנישא אי פעם בכנסת. בשנת 2003 הגישה האופוזיציה כ-8,000 הסתייגויות. הפרקטיקה הנוהגת בשנים האחרונות היא שוועדת הכנסת מגבשת סדרי דיון המקובלים הן על האופוזיציה והן על הקואליציה, בהתאם לסמכותה לפי סעיף 131 לתקנון הכנסת. הסדרים אלה מבטלים, למעשה, את האפשרות לנהל פיליבסטר במליאה. [עריכה] ביקורת על תהליך החקיקה של חוק ההסדרים במהלך השנים נמתחה ביקורת ציבורית נרחבת נגד היבטים שונים בהליך חקיקתו של חוק ההסדרים. נגד החוק נטען כי הליך החקיקה החפוז אינו מאפשר דיון מהותי בגופם של סעיפי החוק השונים, שחלקם עוסקים ברפורמות גדולות במשק. בנוסף, נטען כי הליך חקיקתו אינו מאפשר שקיפות מינימלית ובקורת ציבורית נאותה ובכך מערער את היסודות הדמוקרטיים של הליך החקיקה. פעמים רבות, חברי כנסת מהאופוזיציה מותחים ביקורת נוקבת על חוק ההסדרים, אך כאשר הם הופכים לחלק מהקואליציה, הם מצביעים בעדו, ולהפך. חבר הכנסת עזמי בשארה התייחס לעניין זה, וטען כי את הביקורת אין להפנות כלפי הממשלה, כי אם כלפי הכנסת עצמה: ביקורת על הליכי החקיקה השמיעה השופטת דליה דורנר בכנס שנערך במכללה האקדמית למשפטים ברמת גן ב-23 בדצמבר 2003: ביקורת זו קיבלה ביטוי מאוחר יותר בפסק הדין בעניין ארגון מגדלי העופות, בו קבעה השופטת דורית ביניש כי עם זאת, ועל אף הביקורת שמתח על חוק ההסדרים, סירב בית המשפט העליון לפסול אותו בשל פגם בהליכי חקיקה. התייחסה לעניין זה היועצת המשפטית לכנסת ב-2006, נורית אלשטיין: טענה נוספת שנשמעת היא כי חברי הכנסת אינם מכירים את סעיפיו השונים של חוק ההסדרים, וניתן להם זמן מועט בלבד לבחון את סעיפי החוק ולהציע הסתייגויות. עדות לכך ניתן למצוא בעתירה שהגישה האגודה לזכויות האזרח נגד חוק המדיניות הכלכלית של 2004. עתירה זו נתמכה ב-11 תצהירים של חברי כנסת, בהם טענו כי הצביעו על הצעת החוק בלא שהתאפשר להם לבחון אותה לעומקה. גם נגיד בנק ישראל, סטנלי פישר, שציין כי הוא תומך בתכניו של החוק, הכיר בכך שדרך חקיקתו בעייתית. בדיון בוועדת הכספים אמר פישר כי הוא ""בעד חלק גדול של הרפורמות בחוק ההסדרים, אני מקווה שיום אחד נגלה דרך יותר טובה להביא אותן"" . [עריכה] פגיעה בעיקרון הדמוקרטי טענות נוספות שנשמעות נגד חוק ההסדרים הוא פגיעתו בעיקרון הדמוקרטי. פגיעה זו באה לידי ביטוי במספר אופנים. בעיה אחת נובעת מהצמדתו של חוק ההסדרים לחוק התקציב השנתי. כאמור, סעיף 36א לחוק יסוד: הכנסת קובע כי אם לא אישרה הכנסת את תקציב המדינה עד ה-31 במרץ, הכנסת מתפזרת. בשל כך, לחבר הכנסת מהקואליציה אין אינטרס להצביע נגדו, אף אם הדבר מנוגד לאידאולוגיה שלו, שבשמה נבחר. ניתן למצוא לכך הצדקה, ככל שמדובר בתיקוני חקיקה הקשורים קשר ישיר לתקציב. לא כך הדבר כאשר מדובר בתיקוני חקיקה אחרים, שניתן היה להציעם במהלך השנה ללא כל קשר לתקציב. הבאתם של חוקים מסוג זה בחוק ההסדרים יוצרת את הרושם שהדבר נועד להבטיח את אישורם בידי הכנסת, במקרים בהם הממשלה סבורה כי לא יעלה בידה לעשות זאת בחקיקה רגילה. עניין זה מקבל משנה תוקף כאשר מוצע בחוק ההסדרים לבטל חקיקה שהכנסת כבר אישרה, ושבעצם אישורה הביעה את עמדתה לגביה כאשר היא משוחררת מלחצי הממשלה. בפועל, עקב הליך הכנת הצעת חוק ההסדרים בממשלה, המשמעות חמורה הרבה יותר - מדובר בכפיית עמדת פקידי האוצר על נבחרי ציבור . יושב ראש הכנסת ראובן ריבלין, אף כינה את חוק ההסדרים ""חוק עוקף כנסת"" . בעיה נוספת היא הפגיעה בעקרון ההשתתפות של חברי הכנסת. כאשר חבר הכנסת מצביע על חוק ההסדרים בקריאה הראשונה ובקריאה השלישית, הוא מצביע בהצבעה אחת על שורה ארוכה של נושאים שאינם קשורים זה בזה, וייתכן שיש לו לגביהם עמדות שונות. לדוגמה, ייתכן שחבר כנסת פלוני תומך בהסדרת חופי הכנרת אך מתנגד לאיחוד מועצות דתיות (שני נושאים שהובאו בהצעת חוק ההסדרים לשנת 2008). במקרה זה, אין הוא יכול לתת ביטוי לעמדתו, משום שהוא נאלץ להצביע בעד שני הנושאים יחדיו או נגד שני הנושאים יחדיו. [עריכה] עמדות התומכים בחוק ההסדרים מול הביקורת שנמתחה על חוק ההסדרים, טוענים התומכים במנגנון זה כי הוא כלי חשוב לשם יישום מדיניות שאינה פופולרית, אך חיונית לדעתם למשק המדינה, ושלא ניתן היה לקדמה בהליכי חקיקה רגילים . טענה נוספת שמשמיעים התומכים בחוק ההסדרים היא שהליכי החקיקה הרגילים עלולים לעכב רפורמות חשובות במשך זמן רב, כפי שטען בנימין נתניהו, כשהופיע כשר האוצר בפני הוועדה לענייני ביקורת המדינה של הכנסת: נתניהו אף טען כי ""ביטולו של חוק ההסדרים במשק פירושו לדון את מדינת ישראל לעוני, מצוקה והעדר צמיחה"" נשיא איגוד לשכות המסחר, חבר הכנסת לשעבר אוריאל לין, טען כי חוק ההסדרים כשלעצמו אינו מהווה פגיעה בדמוקרטיה. לין טוען כי יש בעיה עמוקה יותר באופן שבו מתנהלים דיוני ועדות הכנסת, ושדווקא דיון מרוכז בוועדת הכספים יהיה מקצועי יותר. אף הוא טוען כי לא ניתן לקדם מדיניות כלכלית ללא חוק ההסדרים . גם בין המתנגדים לחוק ההסדרים במתכונתו הנוכחית, יש הרואים את הכלי עצמו כמכשיר חקיקה נחוץ, ומתנגדים רק לניצולו לרעה ולהיבטים מסוימים בו. כך למשל אמר חבר הכנסת אופיר פינס-פז: [עריכה] חוקים דומים לחוק ההסדרים במדינות אחרות לאורך ההיסטוריה ובמדינות אחרות קיימים הסדרים המזכירים את חוק ההסדרים במאפיינים שונים. כבר ברומא העתיקה נדרשו לסוגיה דומה, ובשנת 98 לפנה""ס נחקק ה-Lex Caecilia Didia, שאסר על חקיקת חוקים העוסקים בנושאים רבים שאינם קשורים זה לזה . גם בתקופת המנדט הבריטי נאסר על הנציב העליון ""לערבב עניינים שונים בפקודה אחת"" . במהלך המאה העשרים עברו הליכי החקיקה בעולם תהליכים שונים. אחד מהם הוא מגמה להסדיר באמצעותה יותר ויותר מתחומי החיים. כתוצאה מכך, נוצר עומס רב על הפרלמנטים בעולם, וחלק מהמדינות פותחו מנגנונים שיאפשרו חקיקה של נושאים רבים בתוך זמן קצר. יחד עם זאת קיימים הבדלים חשובים בין חוקים אלה לבין חוק ההסדרים. [עריכה] בלגיה המדינה שבה חוק ההסדרים הוא הדומה ביותר לחוק ההסדרים הישראלי היא בלגיה, שם הוא מכונה ""Loi Programme"" (""חוק התוכנית"") וחוקים בדמותו מכונים ""Lois Mosaïques"" (""חוקי פסיפס""). בדומה לישראל, גם בבלגיה נמתחה ביקורת על השימוש בכלי זה. בשנת 2002 יזמו חברי פרלמנט ממפלגת CD&V הנוצרית-דמוקרטית תיקון לתקנון בית הנבחרים שיאסור על הכללת סעיפים שאינם קשורים ישירות לתקציב בחוק התוכנית. הצעה זו נדחתה, ואולם בשנת 2005, נקבע כי אם סיעה כלשהי סבורה כי יש סעיף כזה בחוק, הנושא יידון בפני פורום ראשי הסיעות, והוא שיכריע האם להמשיך בחקיקתו. [עריכה] ספרד עד 1993 נהגו בספרד להכניס במסגרת חוק התקציב תיקוני חקיקה שונים. באותה שנה, קבע בית הדין לחוקה כי חקיקה מסוג זה (אותה כינה ""שיירי החקיקה של השנה"") היא אמנם חוקתית, אך אינה ראויה . בעקבות פסק הדין, הוגש החל משנת 1994 חוק נפרד בשם ""Ley de Acompañamiento"" (""חוק התוספת""), הדומה במהותו לחוק ההסדרים. בדומה לישראל, תפח החוק בהדרגה, ואם בתחילה כלל 43 סעיפים, הרי שתוך 4 שנים עמד מספרם על 150. למעשה, ניתן לומר שהפרלמנט הספרדי שינה את דרכיו בעקבות פסיקת בית הדין במישור הפורמלי בלבד, אך במישור המהותי לא השתנה דבר. השימוש ב""חוק התוספת"" היה אחד הנושאים במערכת הבחירות של 2004. יו""ר המפלגה הסוציאליסטית, חוסה לואיס רודריגס ספאטרו הצהיר כי אם ייבחר לראש הממשלה, יבטל את החוק. התקציב הראשון שהגישה ממשלתו לאחר שנבחר לא לווה אמנם בחוק התוספת, ואולם שוב נכללו במסגרת חוק התקציב סעיפים שאינם קשורים בו, ובמקביל הוגשה הצעת חוק שנועדה לבצע רפורמה במיסוי. עקב כך, עתרה המפלגה העממית (Partido Popular) האופוזיציונית לבית הדין לחוקה. [עריכה] אוסטריה באוסטריה חוקים הנלווים לחוק התקציב, דוגמת חוק ההסדרים, Loi Programme או Ley de Acompañamiento אינם מקובלים. עם זאת, כאשר הממשלה מעוניינת בקידום שורה של רפורמות, במיוחד לאחר חילופי שלטון, מקובל לכלול אותן בחקיקה נרחבת. כך למשל היה עם חקיקתם של ה-Strukturanpassungsgesetz (""חוק התאמת המבנה"") ב-1996 וה-Budgetbegleitgesetz (""החוק הנלווה לתקציב"") ב-2001. השימוש בחקיקה מסוג זה אינו נפוץ באוסטריה, מטעמים מעשיים - החקיקה הממשלתית באה כיוזמה של הממשלה כולה ולא של משרד ממשלתי מסוים, ועל כן דרוש תיאום רב המקשה על חקיקת חוקים מורכבים. [עריכה] ארצות הברית בארצות הברית, חוקים דמויי חוק הסדרים מכונים Omnibus Laws. בניגוד לישראל ולדמוקרטיות פרלמנטריות אחרות, מרבית חוקי האומניבוס הם יוזמה של חברי הקונגרס, ולא של משרד האוצר. באמצעות צירוף הצעות חוק רבות זו לזו, הם יכולים להבטיח את אישורן של הצעות חוק שלא היו מאושרות באופן עצמאי, וכן להימנע מהטלת וטו של הנשיא על הצעת חוק שהוא מעוניין ברוב סעיפיה. המקרים הדומים יותר לחוק ההסדרים הישראלי הם חוקי ההקצבה (Appropriations Acts) וחוקי ההתאמה (Reconciliation Legislation). הצעות אלה כוללות תיקוני חקיקה שונים, שנועדו לאפשר את יישום התקציב, והן מגובשות במהלך הדיונים בו בבתי הקונגרס. בדרך כלל, מפוצלים הדיונים בין ועדות שונות. כך, למשל, תוכניתו הכלכלית של רונלד רייגן לאחר בחירתו ב-1981 נדונה ב-15 ועדות בבית הנבחרים וב-14 ועדות בסנאט, ואילו תוכניתו של ביל קלינטון לאחר בחירתו ב-1993 נדונה ב-13 ועדות של בית הנבחרים וב-12 ועדות של הסנאט. ב-1985 קבע הסנאט את מה שמוכר כ""כלל בירד"", לפיו אם סבור סנאטור כי תיקון מסוים בחוק ההתאמה אינו קשור לתקציב, עליו לפנות לוועדת התקציב של הסנאט. לאחר דיון בוועדה זו, מחליט יו""ר הוועדה האם להמשיך בחקיקת התיקון או לא. הסנאט יכול לשנות את החלטתו רק ברוב של 60 מחבריו. גם בקונגרס הליכי החקיקה של חוקי האומניבוס מזורזים, ונשמעות טענות על כך שחברי הקונגרס אינם מכירים את כל פרטיהם. הסנאטור רוברט בירד העיד על כך: (""האם אני יודע מה יש בחוק הזה? אתם צוחקים? לא. רק אלוהים יודע מה יש במפלצת הזו""). עם זאת, חוקי האומניבוס נתפשים כחלק לגיטימי בכללי המשחק הפוליטיים של הבית.","בישראל, חוק ההסדרים הוא כינוי לחוק שיוזמת הממשלה מדי שנה מאז 1985, העוסק במגוון רחב של נושאים שהממשלה מעוניינת לקדם, באמצעות תיקוני חקיקה נרחבים. חלק מהסעיפים הכלולים בו נועדו להקטין את ההוצאה התקציבית לשנה אליה הוא מתייחס, אך חלקם נועדו לקדם רפורמות במשק, כמו הפרטות וצעדים נאו ליברלים אחרים שיש להם משמעויות ארוכות טווח, לעתים תוך ביטול חוקים שונים שהכנסת חוקקה. על השימוש בחוק ההסדרים למטרות ארוכות טווח נמתחה ביקורת רבה לאורך השנים. הדיונים בחוק ההסדרים נערכים בדרך כלל במקביל לדיונים בחוק התקציב, וזאת משני טעמים עיקריים: ברמה ההצהרתית, טוענת הממשלה כי החוק נועד לאפשר את יישום מדיניותה הכלכלית, כפי שהיא מתבטאת בתקציב. באופן פרקטי, מאחר שלפי סעיף 36א לחוק יסוד: הכנסת, אי אישורו של תקציב המדינה פירושו פיזור הכנסת והקדמת הבחירות, הבאתו של חוק ההסדרים לאישור הכנסת ביחד עם חוק התקציב מבטיחה את אכיפתה של המשמעת הקואליציונית גם לגבי חוק זה." hr,722efbdb768b5da1392966f189610546,"[uredi] Izvori Glavna su vrela o povijesnom Isusu novozavjetni spisi (evanđelja i poslanice), a od nekršćanskih antičkih izvora Tacit, Plinije Mlađi, Svetonije, Josip Flavije i Talmud. Rimski povjesničar Tacit u svojim Analima, napisanim od 116. do 117. spominje Isusa i navodi, da je po nalogu Poncija Pilata raspet na križ. Židovski povjesničar Josip Flavije dva puta spominje Isusa u svom djelu Antiquitates Judaicae. O Isusu govori i Kuran. [uredi] Život Vidi i: Rodoslovlje Isusa Krista [uredi] Začeće i rođenje Prema Evanđelju po Luki, anđeo Gabrijel navijestio je Mariji, da je ona izabrana biti majkom Isusa, Sina Božjega. Tijekom stoljeća, ljudi su iščekivali obećanoga Spasitelja. Marija je pristala: „Evo službenice Gospodnje, neka mi bude po riječi tvojoj (Lk 1,38)” i začela Isusa po Duhu Svetome, bez ljudskoga udjela. Isus se utjelovio, da ljude pomiri s Bogom. U jednoj osobi, spojio je ljudsko i božansko. Marijin zaručnik Josip, prema običajima toga vremena, mogao je napustiti Mariju, no nakon što je u snu saznao Božji plan, odlučio je uzeti Mariju za svoju ženu. Za vrijeme trudnoće, Marija je posjetila svoju rođakinju Elizabetu, koja će ubrzo roditi Ivana Krstitelja. Prema Novom zavjetu, Isus se rodio u judejskom gradu Betlehemu u Palestini, za vladavine rimskog cara Augusta i judejskog kralja Heroda. Prema Luki Josip i Marija morali su putovati iz svoga grada Nazareta u Betlehem, radi popisa stanovništva. Djevica Marija rodila ga je u staji, jer u svratištima nije bilo mjesta. Tamo su ga pohodili pastiri koju su u onom kraju čuvali ovce. Prema Mateju Josip i Marija su živjeli u Betlehemu kada se rodio Isus, kojeg su zatim pohodila tri kralja s istoka i darovali mu tri dara: tamjan (kao Bogu), zlato (kao kralju) i plemenitu mast, smirnu (kao čovjeku). Oni su predstavnici poganskih naroda, koje je Bog pozvao u svoje kraljevstvo, time što im je javio rođenje Spasitelja. Od godine njegova rođenja računa se kršćanska era (po novijim proračunima Isus je rođen nekoliko godina prije). Kršćansko brojanje godina, uspostavio je monah Dionizije Mali u 6. stoljeću. Datum rođenja nije poznat, ali se tradicionalno uzima 25. prosinca (Božić). [uredi] Rani život Odrastao je u židovskoj obitelji u Nazaretu, pa se u evanđeljima naziva Isusom iz Nazareta ili Isusom Nazarećaninom. O njegovom zanimanju postoji više teorija koje se uglavnom vežu za zanimanje njegovog poočima Josipa, oko kojega također postoje nedoumice, naime grčka riječ techton, koja je prevedena kao tesar, znači graditelj, ali ne precizira s kojim materijalom. Shodno tome, Josip je mogao biti i graditelj u kamenu, što je teorija koju zastupa dio teoretičara . Majka mu je bila Marija. O njegovu životu do njegove tridesete godine ne zna se mnogo. Proveo je te godine u poslušnosti, radu i molitvi. Kada je imao četrdeset dana, prikazan je Bogu, u hramu u Jeruzalemu. Isusa je u naručje uzeo starac Šimun, kojemu je Bog obećao, da neće umrijeti, dok ne vidi Spasitelja. Uz njega, bila je i starica Ana. Obrezan je kao znak pripadnosti židovskome narodu. S Josipom i Marijom bježao je u Egipat, zbog Herodova pokolja svih dječaka u dobi do dvije godine u Betlehemu i okolici. Već to je navijestilo, da će Kristov život biti u znaku progonstva. U Egiptu su živjeli do Herodove smrti, kada su se vratili u Nazaret. Povratak iz Egipta, podsjeća na povratak izraelskog naroda iz ropstva u Egiptu. Kada je Isus navršio dvanaest godina, po propisu zakona o blagdanu Pashe s Marijom i Josipom išao je u hram u Jeruzalem. Ostao je u hramu i nakon što su se Marija i Josip vratili kući. Našli su ga nakon tri dana potrage, kako u hramu raspravlja s učiteljima i pismoznancima. [uredi] Isusovo javno djelovanje Nakon krštenja u rijeci Jordanu i kušnje u pustinji, počinje njegovo javno djelovanje u Galileji, Judeji i Jeruzalemu. Povremeno je zalazio i u poganske krajeve (Tir, Sidon, Dekapol, Cezareja Filipova). Tada mu je bilo 30. godina i to je vrijeme 15. godine vladanja rimskog cara Tiberija. Ivan Krstitelj krstio je Isusa. On je navijestio njegov dolazak, propovijedajući u judejskoj pustinji. Prema Evanđelju po Marku, prilikom Isusova krštenja, otvorilo nebo i sišao je Duh Sveti u obliku goluba te se čuo glas nebeskog Oca: „Ovo je Sin moj ljubljeni, u njemu mi sva milina (Mk 1, 11)”. Četrdeset dana proveo je u pustinji, gdje nije ništa jeo. Sotona ga je tri puta iskušavao, ali Isus ga je svaki put odbio. Sotona ga je napastovao, da iskuša njegovu poslušnost poslanju, koje mu je povjereno. Isus je imao skupinu učenika, koji su s njim putovali, od kojih je izabrao dvanaest apostola. Poslije toga, izabrao je drugih sedamdeset dvoje učenika i poslao ih po dvoje, pred sobom u svaki grad, kamo je planirao doći. Naviještao je svoj nauk, svima koji su ga dolazili slušati. Često je govorio u prispodobama, jednostavno i jasno, tako da su i obični ljudi mogli razumijeti. Među najpoznatijima je prispodoba o razmetnom sinu. Činio je mnoga čuda, kako bi potvrdio, da je Mesija. Prvo čudo je bilo na svadbi u Kani Galilejskoj, kada je vodu pretvorio u vino. Zauzimao se za obespravljene ljude, koje su pripadnici viših slojeva, farizeji i saduceji, izbjegavali i prezirali. Liječio je bolesne, slijepe i gluhe, gubavce, padavičare, uzete, pomagao siromasima, grešnike je obratio, hodao je po vodi, istjerivao zle duhove iz opsjednutih ljudi, a jednom je i oživio Lazara, koji je umro. Ozdravljao je samo neke ljude, jer nije došao iskorijeniti sva zla, nego osloboditi čovjekovu dušu od ropstva grijeha. Isus je pozvao sa sobom na goru Petra, Ivana i Jakova. Molio se i izgled mu se izmijenio, pokazao se u slavi, s njim su bili Mojsije i Ilija. Preobrazio se pred učenicima, kako bi oni kasnije bolje razumijeli njegovu muku i uskrsnuće. Isus više puta učenicima navješćuje svoju smrt, objašnjava im da će mnogo trpjeti, biti ubijen i nakon tri dana će uskrsnuti. [uredi] Uhićenje, muka i smrt Posljednje je dane prije muke i smrti proveo u Jeruzalemu. Trijumfalno je ušao u grad u dane prije Pashe. Narod je dočekao Isusa, mašući palminim i maslinovim grančicama i rasprostirući svoje haljine, putem kojim je Isus išao jašući na magarcu. Na Posljednjoj večeri ustanovio je Euharistiju i svećenički red. Blagovao je s apostolima vazmeno janje, a kasnije im je oprao noge. Prorekovao je, da će ga jedan od apostola izdati. Uzeo je u ruke kruh, blagoslovio ga i rekao: „Uzmite i jedite, ovo je moje tijelo (Mt 26, 26)”. Zatim je uzeo kalež s vinom, blagoslovio ga i rekao: „Ovo je krv moja, krv Saveza koja se za mnoge prolijeva na otpuštenje grijeha (Mt 26, 28)”. Isus na Maslinskoj gori molio je, da ga mimoiđe muka, ali neka bude volja Božja. Osjetio je smrtnu muku i oblio ga je krvav znoj. Došao je Juda Iškariotski s četom vojnika po nalogu židovskih vjerskih poglavara te izdao Isusa poljupcem. Židovski svećenički poglavari i veliki svećenik Kajfa ispitivali su Isusa i kada je potvrdio, da je Krist, Sin Božji, odveli su ga u tamnicu. Optužili su Isusa, da krši židovski zakon, oskvrnjuje hram, a posebice da djeluje protiv vjere u jednoga Boga proglašavajući sebe Sinom Božjim. Isus nije bio kriv ni za jednu od tih optužbi, jer nije kršio židovski zakon, već ga je ispunio i dao mu konačno tumačenje. Hram je častio i u njemu naučavao, a nije djelovao ni protiv vjere u jednoga Boga. Isusova muka i smrt, ne pripisuje se Židovima, već svakom grešnom čovjeku. Sljedeći dan, u petak predan je rimskom upravitelju Ponciju Pilatu. Ispitao ga je i nije našao nikakve krivice, ali je pod pritiskom naroda i svećenstva osudio Isusa na smrt razapinjanjem na križ. Vojnici su ga bičevali, stavili mu trnovu krunu oko glave i rugali mu se. Do gore Kalvarije, nosio je teški križ, pod kojim je više puta padao na zemlju. Šimun Cirenac pomogao mu je nositi križ, a pobožne jeruzalemske žene su ga žalile i oplakivale. Veronika mu je pružila rubac, da obriše krvavo lice. Na gori Kalvariji, vojnici su mu dali ocat pomiješan sa žuči, koji je okusio. Svukli su mu odjeću, razapeli ga na križ i pribili mu čavlima ruke i noge. Nad glavu su mu stavili natpis „Isus Nazarećanin, kralj židovski”. Razapeli su dva zločinca, jednog Isusu s desne strane, a drugog s lijeve. Vojnici su razdijelili među sobom Isusovu odjeću. Pod križem je bilo mnoštvo ljudi, među kojima i Marija, apostol Ivan i Marija Magdalena. Isus je rekao Mariji: „Ženo, evo ti sina! (Iv 19, 26)”, a apostolu Ivanu: „Evo ti majke! (Iv 19, 26)”. Oko podneva je nastala tama i trajala je do tri sata popodne. Isus je povikao: „Oče, u ruke Tvoje predajem duh svoj! (Lk 23, 46). ” Priklonio je glavu i preminuo. Nastao je potres. Prije nego su mu skinuli tijelo s križa, vojnik mu je probo kopljem srce, iz kojeg je potekla krv i voda. Nakon smrti, Isus je sašao nad pakao, oslobodio pravednike i otvorio im vrata neba. Predvečer su Josip iz Arimateje i još jedan čovjek, dobili dozvolu Poncija Pilata, da smiju ukopati Isusa. Skinuli su tijelo, pomazali mirisnim uljima i položili u grob, koji je bio vlasništvo Josipa iz Arimateje. Sutradan su vjerski poglavari zapečatili grob i postavili stražu. [uredi] Uskrsnuće i uzašašće Prema kršćanskom vjerovanju uskrsnuo je treći dan i slavno izašao iz groba. Pobožne žene našle su prazan grob i javile apostolima Petru i Ivanu, koji su odmah došli i vidjeli plahte i ubrus, koji je bio na Isusovoj glavi. Nekoliko dana nakon toga, dvojica učenika išla su u Emaus kraj Jeruzalema. Razgovarali su, a putem im se pridružio Isus. Nisu ga odmah prepoznali. Objasnio im je svoje uskrsnuće. Prepoznali su ga tek za vrijeme večere u Emausu. Uskoro nakon toga, Isus se susreo s apostolima u kući u Jeruzalemu. Pokazao im je ruke i noge i blagovao s njima pečene ribe i med. Dahnuo je u apostole i rekao: „Primite Duha Svetoga! Kojima oprostite grijehe, oprostit će im se, a kojima zadržite, zadržat će se. (Iv 20, 22-23)”. Ustanovio je Crkvu, postavio je apostola Petra za prvog poglavara Crkve (papu), a apostolima je poručio da naviještaju evanđelje svim narodima i da ih krste u ime Oca, Sina i Duha Svetoga. Isusovo tijelo nakon uskrsnuća je ono koje je bilo raspeto, ali je i proslavljeno pa je slobodan ukazivati se učenicima kako i gdje hoće u različitim obličjima. Nakon četrdeset dana uzašao je na nebo na Malinskoj gori pred svojim učenicima, kao iščekivani Mesija ili Krist te sjedi s desna Ocu: „Kad to reče, bi na njihove oči uzdignut u zrak, i oblak ga otme očima njihovim (Dj 1,9)”. [uredi] Nauk U svome javnom djelovanju i propovijedanju Isus je nastupio naviještajući kraljevstvo Božje. U taj je starozavjetni pojam unio nove sadržaje i nijanse. Nije više riječ o iščekivanju ovozemaljskog kraljevstva, već duhovnoga. Na ovom se svijetu očituje u obraćenju (metanoja), a na drugome u vječnom blaženstvu na nebu. Starozavjetnom je legalizmu suprotstavio unutarnji stav i čistoću srca, a religiji zatvorenoj u etničke granice univerzalnost evanđelja i ljubav prema bližnjemu. Objavljuje tko je Bog i koji su Božji planovi sa svakim čovjekom: „Bog je tako ljubio svijet, da je dao svoga Sina Jedinorođenca, da nijedan koji u njega vjeruje ne propadne, nego ima vječni život (Iv 3,16)”. Srž je Isusove poruke izražena u Govoru na gori i blaženstvima. U njima je oslikan životni ideal, kojem treba težiti. Dao je zlatno pravilo: „Sve dakle, što želite da ljudi vama čine, činite i vi njima. To je, doista Zakon i Proroci (Mt 7,12)” i novu zapovijed: „Ljubite jedni druge, kao što sam ja ljubio vas (Iv 13, 34)”. Isus poziva na obraćenje sve pa i najveće grešnike, koje drugi izbjegavaju. Isključeni su jedino oni, koji se ne odazovu pozivu. Suprostavlja se nasilju i osveti, poziva na oproštenje i milosrđe: „Budite milosrdni kao što je milosrdan Otac vaš (Lk 6,36)” U Isusovo vrijeme, djeca su smatrana nevažnim bićima. Isus ih promatra na drugačiji način, poziva ih k sebi, na čuđenje drugih, čak odraslima daje djecu za primjer: „Zaista, kažem vam, ako ponovo ne postanete kao mala djeca, sigurno nećete ući u kraljevstvo nebesko (Mt 18, 3)”. U odnosu prema ženama, traži da se promijeni stav prema ženama na lošem glasu i osuđuje kamenovanje, zaštićuje žene od zloupotrebe muške vlasti, kada su muškarci napuštali žene. Za bračne parove kaže, da nisu više dvoje, nego jedno tijelo i „što je Bog združio, čovjek neka ne rastavlja (Mk 10, 9)”. Dosljedan je u svojim objavama, da Bog voli sve ljudi. Liječio je pogane, razgovarao s njima, što je bilo revolucionarno i novo za to doba, kada vjernici nisu željeli imati doticaja s poganima. Isus ne isključuje bogataše, ne traži ni da se odreknu svojih dobara, ali ih upozorava, da se ne oglušuju na potrebe siromaha i da ne zaborave ono bitno: „Ne sabirajte blago na zemlji, gdje ga izgriza moljac...nego sabirajte sebi blago na nebu (Mt 6, 19-20)”. Osobno je bio radnik tesar, prihvatio je i posvetio ljudski rad. Cijenio je prijateljstvo, ljubio je svoj narod, ali i sve ostale narode. Mnogo se molio i naučio ljude tada novu molitvu „Oče naš”. Isus poziva svoje učenike, da uzmu svoj križ i da ga slijede, jer ih tako želi pridružiti svojoj otkupiteljskoj žrtvi. Isus je žrtvom na križu, otkupio ljude na jedinstven i konačan način i otvorio im pristup zajedništvu s Bogom. Isus je obećao, da će biti uvijek prisutan: „I evo, ja sam s vama u sve dane do svršetka svijeta (Mt 28, 20)”. Prisutan je u molitvi: „Gdje su dvojica ili trojica sabrana u moje ime, tu sam i ja među njima (Mt 18, 20), pod prilikama kruha i vina: „Ovo je tijelo moje! Ovo je krv moja!"" te u ljudima, koji su u potrebi: „Što god ste učinili jednome od ove moje najmanje braće, meni ste učinili (Mt 25, 40).” Isus nije ništa napisao, a njegovu su poruku (Evanđelje) poslije zabilježili njegovi učenici, apostoli i evanđelisti, u Novom zavjetu. Ondje je Isus prikazan i kao začetnik novog poimanja Boga (Trojstvo), utemeljitelj Crkve (Dvanaestorica, Dvanaest apostola). [uredi] Povijesni uvid Povjesničari osnovnim povijesnim metodama rekonstruiraju Isusov život. Neki razlikuju povijesnu osobu Isusa od teološkog poimanja Isusa, a neki ga gledaju kao cjelinu. Glavni izvor informacija Isusovog života i učenja biblijska su Evanđelja po Luki, Mateju, Marku i Ivanu. Jedna nedavna studija, potvrdila je da bibliolozi i većina povjesničara, potvrđuju povijesno postojanje Isusa . Većina ga smatra propovjednikom i vođom religijskoga pokreta, koji je nastao unutar židovstva . Prema Bibliji, Isusa je krstio Ivan Krstitelj na rijeci Jordan, naučavao je u parabolama i aforizmima, kritizirao je loše pojave tadašnje tradicije i socijalnog uređenja, raspet je na križ. Povjesničari su podijeljeni oko toga, da li je ozdravljao bolesnike i izgonio zle duhove. Povjesničari se slažu, da je Evanđelje po Marku napisano prvo oko 70. godine, u vrijeme rimskog razaranja židovskog hrama, a da su ostala Evanđelja pisana između 70. i 100. godine . Mnogi znanstvenici pokušali su rekonstruirati Isusov život uzimajući u obzir političke, kulturne i religijske prilike u doba Isusovog rođenja, uključujući razlike između Galileje i Judeje te različitih stranki toga vremena poput farizeja, esena, saduceja i zelota, te u okviru rimske okupacije židovskog teritorija. [uredi] Isus i Crkva Novi zavjet također govori o Isusovim ukazanjima njegovim učenicima nakon uskrsnuća, kada je povjerio misiju apostolima i cijeloj Crkvi, da svijetom pronesu proglas o njemu i njegovu Evanđelju, o spasenju i oslobođenju od zla i grijeha svih ljudi. Svećenicima je dao udio u svojoj vlasti, da poučavaju, odrešuju od grijeha te izgrađuju i upravljaju Crkvom. Isus je, osobito prema Pavlovim poslanicama, Glava Crkve, a čitava zajednica vjernika njegovo je Tijelo. Na taj se način kršćani nakon Isusove smrti i uskrsnuća osjećaju bitno združeni s njime. Ova vjera u Isusovu prisutnost u zajednici Crkve osobito se, kod tradicionalnih crkava, očituje u vjeri u sedam svetih sakramenata po kojima Krist djeluje. Osobito je u tom smislu Euharistija sasvim osobiti način Kristove prisutnosti među svojim vjernicima. [uredi] Isus sudac Kršćani vjeruju i da će Isus�»doći u slavi suditi žive i mrtve«�(usp. Nicejsko-carigradsko vjerovanjetekst. Riječ je o njegovu drugom dolasku (grč. parusia), na kraju vjekova, kada će svatko biti suđen prema svojoj vjernosti Isusu. Ne zna se dan, kada će se to dogoditi: „I vi budite pripravni, jer u čas i kad ne mislite Sin Čovječji dolazi (Lk 12,40).” Oni koji žive dostojno Krista, vjeruju da će se naći u njegovu kraljevstvu, te skupa s njime kraljevati dovijeka. Biblija govori o uskrsnuću kao jedinoj nadi u novi život. U knjizi Otkrivenja, slikovito se opisuje Isusov ponovni dolazak. Apostolsko vjerovanje govori sljedeće ""i opet će doći u slavi, suditi žive i mrtve"", drugim riječima, da će mrtvi i živi biti suđeni njegovim dolaskom, a ne nakon nekog vremena poslije smrti. Već su prvi kršćani radosno i s puno vjere i nade, očekivali ponovni Isusov dolazak. [uredi] Stav drugih vjera [uredi] Islam Isa, sin Merjemin' (ar. Isa ibn Maryam) zauzima jedinstveno uzvišeno mjesto u islamu. Kuran kazuje, da je Isaa rodila djevica, da je on ""Duh od Boga (udahnut)"" (Ruhun mina'Llah) i ""Riječ Božja"" (Kalimatu-Lllah). On se obično naziva ""Isa, sin Merjemin"", a u njegove titule pripadaju: Mesih, vjerovjesnik, Božji poslanik, i ""jedan od Allahu bliskih"". Prema Kuranu izvodio je različita čuda: oživljavao je mrtve, donio objavljenu knjigu Indžil (Evanđelje). U islamu, Isa je imao misiju kao Poslanik (Resul) najvišeg stupnja, koji donosi obnovu Božje vjere. Također po islamu, Isa nije umro na križu. Vratit će se prije sudnjeg dana i uništit će Dedžala, koji će se pojaviti pred kraj vremena, predstavljajući izopačenu verziju duhovnosti, zavodeći ljudski rod u konačnu i kobnu iluziju. Postoje određene predaje koje kažu, da Isa i Merjem nisu zaplakali, kada su rođeni. Sva ostala djeca to učine, jer po simboličnom tumačenju, dodirne ih šejtan prilikom dolaska na ovaj svijet. Po riječima poslanika Muhameda, Isa i Merjem jedina su bića u povijesti, koja su rođena u takvom stanju bezgriješnosti. Premda je pozicija Isaa u islamu na mnogo načina posebna, u potpunosti se odbacuje bilo kakva ideja o njegovoj Božanstvenosti ili prihvaćanje da je Božji Sin. [uredi] Judaizam Judaizam odbacuje ideje, da je Isus Bog, dio Presvetog Trojstva ili Mesija. Smatraju, da je posljednji prorok bio Malahija i da nakon njega nije bilo proroka, uključujući i Isusa. Reformirani Židovi (moderni pokret) smatraju, da onaj tko izjavi, da je Isus Spasitelj, prestaje biti Židov. [uredi] Budizam Isus se ne spominje u budističkim tekstovima. Moguće je naći dodirne točke između Isusa i Bude. Oboje uvode novosti u vjeri i koriste poneke slične metafore u prispodobama. Neki vjeruje, da postoji veza između budizma i gnostičkih tekstova. [uredi] Hinduizam Mišljenja hinduista o Isusu se razlikuju. Neki ga smatraju primjerom snage i savršenstva ili reinkarnacijom Ilije. Mahatma Gandhi, indijski vođa, Isusa smatra jednim od svojih učitelja i inspiracijom za nenasilan otpor. Izjavio je: ""Volim vašeg Krista, ne volim vaše kršćane. Vaši kršćani su tako različiti vašem Kristu"". [uredi] Isusovi nazivi [uredi] Isus u umjetnosti Vrlo rano Isus je postao predmetom umjetničkog stvaralaštva. Njime su inspirirane brojne freske, mozaici, slike i kipovi. Duga je tradicija prikazivanja Isusova lika od rimskih katakombi i pravoslavnih ikona do modernih djela. Teme obuhvaćaju rođenje, život, muku, uskrsnuće i uzašašće. U književnost je ušao već po novozavjetnim knjigama u 1. stoljeću. U glazbi je temom mnogih gregorijanskih himana i antifona, a od renesanse i baroka i polifonih melodija. Osobito su poznati Bachovi oratoriji. U novije vrijeme postoje i mjuzikli. Mnogi filmovi su inspirirani Isusom kao što su: Pasija, Najveća priča ikad ispričana, Isus iz Nazareta, Posljednja večera, Kralj kraljeva, Ben-Hur. [uredi] Relikvije Postoje mnoge relikvije vezane uz Isusa, za koje se vjeruje, da su autentične i u skladu s biblijskim tekstovima.Torinsko platno jedna je od najpoznatijih relikvija. To je komad platna, na kojem se nalaze obrisi muškoga tijela. Vjeruje se, da je u njega bilo zamotano Isusovo tijelo, nakon skidanja s križa. Čuva se u katedrali sv. Ivana Krstitelja u Torinu, u Italiji. Znanstvenici su istraživali torinsko platno različitim metodama, jedni potvrđuju, a drugi negiraju autentičnost. Postoje mnoge legende o svetom kaležu ili svetom gralu, iz kojeg je Isus pio vino za vrijeme Posljednje večere. Ostaci križa, na kojem je Isus bio raspet čuvaju se u stotinama crkvi u Europi, ali svi oni zajedno čine tek mali dio križa. Najveći dijelovi čuvaju se na brdu Athosu u Grčkoj, u Rimu, Bruxellesu, Veneciji, Gentu i Parizu.Bazilika Svetoga groba je kršćanska crkva u Jeruzalemu u kojoj se štuje Kalvarija i Isusov grob. Kršćani je štuju kao neprikosnovenu svetinju. Nalazi se na mjestu gdje se nalazila Golgota, brdo Kristove Kalvarije. Postoji još mnogo relikvija poput Veronikinog rubca ili Oviedskog platna. U Ludbregu u crkvi Presvetog Trojstva čuva se relikvija Predragocjene Krvi Kristove. Potječe iz 1411. godine. Tada se dogodio, čudesan događaj pojave Presvete Krvi Kristove, o kojemu je papa Leon X., 1513. godine izdao bulu.","Isus Krist (grč.: Ἰησοῦς Χριστός, lat.: Iesus Christus, heb. i aram.: ישוע , latinično: Ješua) (Betlehem, oko 4. pr. Kr.- Jeruzalem, 30.), također Isus iz Nazareta ili Isus Nazarećanin, utemeljitelj kršćanstva i važna figura u nekoliko drugih religija. Prema kršćanskom vjerovanju utjelovljeni Sin Božji , utjelovljena Božja Riječ (utjelovljenje), Mesija, Spasitelj i Otkupitelj svijeta. Ime Isus osobno je ime povijesnog Isusa iz Nazareta, a vjeroispovjedni naslov Krist (grč. Χριστός Hristos,�»Pomazanik«, što prevodi aramejski Mešija, to jest�»Mesija«) s vremenom je postao drugom sastavnicom udvojenog imena. Odnos ljudske i božanske naravi u Isusu Kristu proučava kristologija, a spasenjsku stranu njegova djela soteriologija." hr,692971f8767fc021fbdc03d6bd2bb445,"Djetinjstvo Charlie Chaplin rođen je 16. travnja 1889. u Walworthu u Londonu. Njegovi roditelji bili su zabavljači u varijeteu, a rastali su se prije nego što je Charlie navršio tri godine. Od roditelja je naučio pjevanje. Popis stanovništva iz 1891. pokazuje da je njegova majka, glumica Lily Harvey (Hannah Harriet Hall), živjela s Charliejem i njegovim starijim bratom Sydneyjem u ulici Barlow, u Walworthu. Kao dijete je Charlie s majkom živio i na drugim adresama u i oko Kennington Roada u Lambethu. Njegov otac Charles Chaplin stariji bio je romskog podrijetla. Bio je alkoholičar te je slabo kontaktirao sa sinom, iako su Charlie i njegov brat kratko živjeli s njim i njegovom ljubavnicom. Tamo su poslani kad im je majka doživjela živčani slom nakon čega je poslana u umobolnicu. Ljubavnica Charliejeva oca poslala ga je u školu na Kenningotn Roadu. Chaplinov otac umro je kad je Charlieju bilo dvanaest, 1901. Bolest grla okončala je pjevačku karijeru Chaplinove majke. Hannina prva kriza došla je 1894. kad je nastupala u The Canteenu, vojnom kazalištu blizu Londona. U kazalište su obično zalazili pijanci i vojnici, a bilo je to najgore mjesto za nastup. Hannah je bila teško ozlijeđena nakon što su na nju počeli bacati razne predmete te je potjerana s pozornice. Iza pozornice, plakala je i svađala se sa svojim menadžerom. U međuvremenu, petogodišnji Chaplin izašao je na pozornicu i počeo pjevati u to vrijeme dobro poznatu pjesmu, ""Jack Jones"". Hannah Chaplin ponovno je poslana u umobolnicu. Chaplin je završio u sirotištu u Lambethu u Londonu, a nakon nekoliko tjedana završio je u londonskoj školi za siromašne. Mlada braća Chaplin držali su se zajedno kako bi preživili. Dok su bili dječaci, odlazili su u varijete, a obojica su se dokazala na pozornici. Chaplinove rane godine očajnog siromaštva izvršile su veliki utjecaj na njegove likove. Teme u njegovim filmovima u kasnijim godinama oživit će scene njegova djetinjstva u siromašnom Lambethu. Iako to Charlie i Sydney nisu znali, imali su polubrata preko njihove majke, Wheelera Drydena, koji je odrastao u inozemstvu s ocem. Poslije se pomirio s obitelji i radio za Chaplina u njegovom holivudskom studiju. Chaplinova majka umrla je 1928. u Hollywoodu, sedam godina nakon što su je sinovi doveli u SAD. Iako je kršten u Engleskoj Crkvi, Chaplin je veći dio života bio agnostik. Amerika Chaplin je prvi put nastupao u Americi s glumačkom družinom Freda Karnoa od 1910. do 1912. Tada, nakon nekoliko mjeseci nazad u Engleskoj, vratio se s družinom Karno u SAD 2. listopada 1912. U družini su bili Arthur Stanley Jefferson, koji će kasnije postati poznat kao Stan Laurel (Stanlio). Chaplin i Laurel bili su cimeri u pansionu. Stan Laurel vratio se u Englesku, ali Chaplin je ostao u Americi. Krajem 1913., Chaplinov nastup s družinom vidio je filmski producent Marc Sennett, koji ga je angažirao za filmski studio Keystone Film Company. Chaplin je prvi put nastupio na filmu u komediji Making a Living, objavljenoj 2. veljače 1914. Pionir filmske umjetnosti Chaplinovi prvi filmovi (1914.) bili su u produkciji Keystone Studios, gdje je kreirao svoj lik Skitnice i vrlo brzo svladao umijeće snimanja filmova. Skitnica se prvi put pojavio pred publikom u Chaplinovu drugom filmu Kid Auto Races at Venice (objavljen 7. veljače 1914.), dok je Mabel's Strange Predicament, njegov treći film, (objavljen 9. veljače 1914.) bio produciran nekoliko dana prije. Za ovaj film je Chaplin smislio i odglumio lik Skitnice. Chaplin se u svojoj autobiografiji sjetio: Krajem godine u Keystoneu, režirao je i montirao vlastite filmove. Odmah je ostvario uspjeh kod publike. 1915. je počeo jednogodišnji ugovor sa studijom Essanay; poboljšao je vlastite vještine i unio malo kompleksnosti u jeftine komedije u Keystone-stilu. 1916. je potpisao unosan ugovor s Mutual Film Corporation kako bi producirao desetak zahtjevnijih komedija. Dali su mu gotovo potpunu umjetničku kontrolu, a snimio je dvanaest filmova u osamnaest mjeseci od kojih se neki smatraju najutjecajnijim komedijama u povijesti filma. Chaplin je poslije rekao kako mu je razdoblje u Mutualu bilo najsretnije u karijeri. Većinu svojih filmova snimio je za Keystone, Essanay i Mutual. Nakon što je 1918. preuzeo kontrolu nad svojim produkcijama (i ostavio prikazivače i publiku da ih čekaju), poduzetnici su poslušali zahtjeve za Chaplinom prikazujući njegove stare komedije. Filmovi su prerađeni, promijenjena su im imena, a izdavani su po nekoliko puta, prvo u kazalištima, zatim za kućnu upotrebu, a u zadnje vrijeme za VHS i DVD tržište. 12 komedija iz Mutuala 1933. su čak obnovljene kao zvučni filmovi kad im je producent Amadee J. Van Beuren dodao orkestralnu glazbu i zvučne efekte. Popis desetaka Chaplinovih filmova i alternativnih verzija može se naći u knjizi Teda Okude i Davida Maska, Charlie Chaplin at Keystone and Essanay: Dawn of the Tramp. Kreativna kontrola Na kraju ugovora s Mutualom, 1917., Chaplin je potpisao ugovor s kućom First National kako bi producirao osam filmova. First National producirao je i distribuirao ove filmove (1918.-1923.), ali mu i dao potpunu kreativnu kontrolu oko produkcije. Chaplin je sagradio vlastiti holivudski studio te koristio svoju neovisnost kako bi stvorio jedinstven, bezvremenski opus koji ostaje zabavan i utjecajan. Iako je First National očekivao da će Chaplin snimiti kratke komedije kao u Mutualu, Chaplin je ambiciozno proširio većinu svojih osobnih projekata u dugometražne filmove, kao što su O desno rame (1918.), Dokoličar (1923.) i dugometražni klasik Mališan (1921.). 1919. je Chaplin zajedno s Mary Pickford, Douglasom Fairbanksom i D.W. Griffithom osnovao kompaniju United Artists. Svi oni su bježali od sve većeg utjecaja i moći filmskih distributera i financijera koji su se udruživali i stvarali holivudski studijski sustav. Ovaj potez, zajedno s potpunom kontrolom produkcije svojih filmova, osigurao je Chaplinovu neovisnost kao filmašu. Bio je jedan od čelnih ljudi studija sve do početka pedesetih. Svi Chaplinovi filmovi pod markom United Artists su bili dugometražni, počevši s Parižankom (1923.). Taj film su slijedili klasici Zlatna groznica (1925.) i Cirkus (1928.). Nakon dolaska zvučnog filma, snimio je Svjetla velegrada (1931.), kao i Moderna vremena (1936.) prije nego što je prešao na zvuk. Bili su to nijemi filmovi u kojima su se pojavili njegova glazba i zvučni efekti. Svjetla velegrada je vjerojatno bio savršena ravnoteža komedije i osjećajnosti. Za zadnju scenu je kritičar časopisa Life, James Agee, 1949. napisao kako je to bila ""najbolja gluma ikad zabilježena na celuloidnoj vrpci"". Njegovi zvučni filmovi snimljeni u Hollywoodu bili su Veliki diktator (1940.), Gospodin Verdoux (1947.) i Svjetla pozornice (1952.). Iako su Moderna vremena (1936.) nijemi film, u njemu se ipak govori - obično to dolazi iz beživotnih predmeta kao što su radio ili TV monitor. To je napravljeno zbog publike tridesetih koja se odvikla od nijemih filmova. Moderna vremena je bio prvi film u kojem se čuje Chaplinov glas (u besmislenoj pjesmi na kraju). Međutim, mnogi ga gledatelji smatraju nijemim filmom - i krajem te ere. Iako su zvučni filmovi postali dominantni nakon pojave 1927., Chaplin nije htio snimati takve filmove i kroz tridesete. Smatrao je kako je film prvenstveno pantomimička umjetnost. Rekao je: ""Kretnje se općenito bolje razumiju nego riječi. Kao i kineski simboli, uvijek će značiti različite stvari ovisno o konotaciji. Poslušajte opis neke nepoznate životinje-afričke divlje svinje, na primjer. Zatim pogledajte sliku životinje i vidite kako ste iznenađeni."" Još jedan primjer Chaplinove svestranosti bila je uvodna špica za film Svjetla pozornice (1952.) na kojoj je potpisan kao koreograf, a za film Cirkus iz 1928. je otpjevao naslovnu pjesmu. Najpoznatija od nekoliko pjesama koje je skladao je Smile, za film Moderna vremena, kojoj su dodani stihovi kako bi uspješnije promovirala ponovno prikazivanje filma u pedesetima. Pjesmu je otpjevao Nat King Cole. ""This Is My Song"" iz Chaplinova zadnjeg filma, Grofica iz Hong Konga, bio je hit broj jedan na raznim jezicima u šezdesetima, a Chaplinova tema iz Svjetla pozornice je bila hit u pedesetima pod nazivom ""Eternally"". Chaplinova glazba za film Svjetla pozornice bila je 1972. nominirana za Oscara zbog odgode premijere u Los Angelesu koja je potrajala dva desetljeća. Veliki diktator Detaljniji članak o ovoj temi: Veliki diktator Njegov prvi zvučni film, Veliki diktator (1940.), bio je čin prkosa protiv Adolfa Hitlera i nacizma, a sniman je i objavljen u Sjedinjenim Državama godinu dana prije nego što je SAD napustio svoju politiku izolacionizma kako bi ušao u Drugi svjetski rat. Paulette Goddard ponovno je snimala s Chaplinom, portretiravši ženu u getu. Film je u to vrijeme opisan kao hrabar čin s obzirom na politički ambijent, zbog izrugivanja nacizmu i prikaza progona Židova. Chaplin je glumio oba glavna lika, diktatora Adenoida Hynkela, koji je očigledno temeljen na Hitleru, i židovskog brijača koji fizički podsjeća na Chaplinova Skitnicu, ali to ipak nije Skitnica. Na kraju, dva lika koja je utjelovio Chaplin mijenjaju pozicije kroz složenu radnju. Chaplin je zatim napustio komičarski lik kako bi se izravno mogao obratiti publici. Zanimljivo, Chaplin je rođen 4 dana prije Hitlera. Politika Chaplinove političke simpatije su uvijek naginjale lijevo. Njegovi stavovi su se prilagođavali modernim standardima, ali u četrdesetima (u vezi s njegovim utjecajem, slavom i statusom u Sjedinjenim Državama kao strani državljanin) su viđena kao komunistička. Njegovi nijemi filmovi prije Velike depresije nisu nosili političke teme ili poruke, ali njegovi filmovi iz tridesetih su bili više politički otvoreni. Moderna vremena opisuje radnike i siromahe u strašnim uvjetima. Posljednji dramatični govor u Velikom diktatoru, koji je bio kritičan prema nacionalizmu bez pitanja, i njegova javna podrška otvaranju drugog europskog fronta 1942. kako bi se pomoglo Sovjetskom Savezu u 2. svjetskom ratu bili su kontroverzni. U bar jednom od ovih govora, prema člancima u Daily Workeru, je navijestio kako bi komunizam mogao zahvatiti cijeli svijet nakon rata te ga izjednačio s ""ljudskim napretkom"". Zasebno od njegovih kontroverznih govora iz 1942., Chaplin je odbio dati potporu ratnim naporima kao što je napravio za vrijeme Prvog svjetskog rata, što je dovelo do javnog gnjeva, iako su dva njegova sina služila u vojsci u Europi. Tijekom većeg dijela rata, borio se protiv teških optužbi povezanih s njegovom kratkom aferom s glumicom Joan Berry. Nakon rata, suočio se s protestima u mnogim američkim gradovima zbog crne komedije Gospodin Verdoux (1947.), u kojoj je izrazio svoje poglede na kapitalizam. Kao rezultat, Chaplinov posljednji američki filma, Svjetla pozornice, bio je manje političan i više autobiografski. Njegov sljedeći film snimljen u Europi, Kralj u New Yorku (1957.), bio je satira političkog progona i paranoje koji su ga prisilili da napusti SAD pet godina prije. Nakon ovog filma, Chaplin više nije davao javne političke izjave, rekavši kasnije kako bi komičari i klauni trebali biti ""iznad politike"". McCarthyizam Iako je Chaplin ostvario veliki uspjeh u Sjedinjenim Državama te je bio stanovnik od 1914. do 1952., zadržao je britansku nacionalnost. Tijekom ere mcCarthyizma, Chaplin je bio optužen za ""neameričke aktivnosti"" i osumnjičen da je komunistički simpatizer, a J. Edgar Hoover, koji je naredio FBI-ju da vodi tajne dokumente o njemu, pokušao ga je istjerati iz zemlje. FBI-jeva kampanja protiv Chaplina se pojačala nakon njegove kampanje iz 1942. za otvaranje drugog europskog fronta u ratu, a vrhunac je dosegnula krajem četrdesetih, kad su mu kongresnici prijetili da će ga pozvati kao svjedoka na saslušanjima. To se nikad nije ni dogodilo, vjerojatno zbog straha od Chaplinove sposobnosti da ismije istražitelje. Bila je to vjerojatno mudra odluka, a Chaplin je kasnije rekao, da su ga pozvali, da bi se pojavio odjeven u kostim Skitnice. 1952. je Chaplin napustio Ameriku na ono što je trebalo biti kratki put kući u Englesku; Hoover je doznao za to i nagodio se s Imigracijskim uredom da mu ponište dozvolu za ponovni ulazak. Chaplin se odlučio ne vratiti u Sjedinjene Države, napisavši, ""... Od kraja zadnjeg svjetskog rata, bio sam predmet laži i propagande od strane moćnih revolucionarnih grupa koje su, svojim utjecajem i uz pomoč američkog žutog tiska, stvorile nezdravu atmosferu u kojoj se liberali mogu izdvojiti i kazneno goniti. Shvatio sam da je praktički nemoguće nastaviti moj rad na filmu te sam se odrekao svog boravišta u Sjedinjenim Državama."" Chaplin se zatim odselio u Vevey u Švicarsku. Vratio se nakratko u Sjedinjene Države u travnju 1972., sa svojom ženom, kako bi primio Oscar za životno djelo. Međutim, u to vrijeme animoziteti prema tada starijem i apolitičnom Chaplinu su nestali, a njegov posjet bio je trijumf. Posljednji radovi Posljednja dva Chaplinova filma snimljena su u Londonu: Kralj u New Yorku (1957.) u kojem je nastupio u glavnoj ulozi, te ga napisao, režirao i producirao; i Grofica iz Hong Konga (1967.), sa Sophiom Loren i Marlonom Brandom u glavnim ulogama, u kojem se Chaplin posljednji put pojavio na filmu u maloj cameo ulozi, kao konobar koji pati od morske bolesti, a kojeg je režirao, producirao i napisao scenarij. U svojoj autobiografskoj knjizi, My Life in Pictures, objavljenoj 1974., Chaplin je odao kako je napisao scenarij za svoju najmlađu kćer, Victoriju. U filmu nazvanom The Freak Victoria je trebala glumiti anđela. Prema Chaplinu, scenarij je bio dovršen te su počele probe (u knjizi se nalazi fotografija Victorije u kostimu), ali je otkazan kad se Victoria udala. ""Namjeravam ga završiti jednog dana"", napisao je Chaplin; međutim, zdravlje mu se pogoršalo u sedamdesetima te je umro prije nego što se to dogodilo. U sedamdesetima, Chaplin je skladao originalnu glazbu za svoje nijeme filmove te ih ponovno objavio. Skladao je aranžmane za sve svoje filmove koje je snimio za First National te za Mališana i Cirkus. Jedan od zadnjih Chaplnovih kompletiranih radova, aranžman za svoj neuspješni film iz 1923., Parižanka, dovršen je 1976. Odnosi sa ženama Chaplinove veze s raznim ženama bile su važan dio njegova života i karijere, u pozitivnom i negativnom smislu. Hetty Kelly Hetty Kelly je bila Chaplinova prva ""prava"" ljubav, plesačica u koju se Chaplin zaljubio kad je imala 15 godina, dok je njemu bilo 19, kad je Kelly nastupala prije njega u londonskom varijeteu. Chaplin ju je upitao hoće li se naći s njim sljedećeg vikenda, a ona je pristala. Chaplin se ozbiljno zaljubio u nju i zaprosio je. Kad ga je odbila, Chaplin je predložio kako bi najbolje bilo da se nikad više ne vide. Bio je shrvan kad je ona pristala. Godinama kasnije, uspomena na nju postat će 'fetiš' za njega. Bio je slomljen kad je 1921. saznao da je umrla od gripe tijekom velike epidemije 1918. Edna Purviance Chaplin i njegova prva velika glavna glumica, Edna Purviance, bili su u vezi tijekom produkcije njegovih filmova za Essanay i Mutual 1916. i 1917. Čini se da je romansa pukla 1918., a Chaplinov brak s Mildred Harris krajem 1918. otklonio je svaku mogućnost pomirenja. Purviance je nastupala kao glavna glumica u njegovim filmovima sve do 1923., a ostat će na njegovom platnom spisku sve do svoje smrti 1958. Ona i Chaplin su se uvažavali do kraja života. Mildred Harris 3. listopada 1918., 29-godišnji Chaplin oženio se s 16-godišnjom popularnom dječjom glumicom, Mildred Harris. Do braka je došlo nakon što je Harrisova ustvrdila da je trudna, što se pokazalo lažnim. Imali su jedno dijete, Normana Spencera Chaplina (poznatog kao ""Mali miš""), koji je umro u ranom djetinjstvu; razveli su se 1920. Tijekom razvoda, Chaplin je tvrdio da je Harris imala lezbijsku aferu s poznatom glumicom u to vrijeme, Allom Nazimovom, koja je bila poznata po zavođenju mladih glumica. Harris je uzvratila tvrdnjom da je Chaplin seksualni ovisnik. Pola Negri Chaplin se našao u vrlo javnoj vezi s glumicom Polom Negri, s kojom je bio i zaručen. Negri je bila poljska glumica koja je nedugo prije toga stigla u Hollywood. Burne zaruke koje su se svako malo prekidale pa nastavljale, okončane su nakon nekih devet mjeseci, ali su nagovijestile moderne stereotipe o vezama holivudskih zvijezda. Chaplinova javna veza s Negri bila je jedinstvena u njegovom javnom životu. Svoje druge veze je pokušavao održati diskretnima i privatnima (obično neuspješno). Mnogi biografi zaključili su kako mu je veza s Negri poslužila kako bi privukao pozornost. Marion Davies 1924. je Chaplin imao flert s glumicom Marion Davies, pratiljom Williama Randolpha Hearsta, u isto vrijeme kad je bio u vezi s maloljetnom Litom Grey. I Davies i Chaplin bili su na Hearstovoj jahti u vrijeme misteriozne smrti Thomasa Harpera Incea. Charlie je pokušao nagovoriti da ostavi Hearsta i ostane s njim, ali ona nije htjela te je ostala s Hearstom sve do njegove smrti, 1951. Chaplin se pojavio u rijetkoj cameo ulozi u Daviesinom filmu iz 1928., Show People, a prema nekim izvorima ostao je s njom u vezi sve do 1931. Lita Grey Chaplin je upoznao Litu Gray na snimanju Mališana. Tri godine poslije, s 35 godina, spetljao se s 16-godišnjom Grey tijekom priprema za Zlatnu groznicu u kojem je ona trebala nastupiti u glavnoj ženskoj ulozi. Vjenčali su se 26. studenog 1924. nakon što je ona zatrudnila (pa nije ni nastupila u filmu). Dobili su dva sina, glumca Charlesa Chaplina mlađeg (1925.-1968.) i Sydneyja Earle Chaplina (1926.-). Brak je bio katastrofa jer su im se karakteri dosta razlikovali. 1928. su se razveli, a Chaplin je morao platiti 825 tisuća dolara, što je tada bio rekord, uz gotovo milijun dolara sudskih troškova. Od stresa senzacionalnog razvoda i prepirke oko plaćanja federalnog poreza, Chaplin je posijedio. Georgia Hale Zamjena za Litu Grey na Zlatnoj groznici bila je Georgia Hale. U dokumentarcu Unknown Chaplin, u intervjuu iz osamdesetih, ona je izjavila da se divila Chaplinu još od djetinjstva i da su tada 19-godišnja glumica i Chaplin počeli vezu koja se nastavila još nekoliko godina, koju je opisala u svojim memoarima, Charlie Chaplin: Inmate Close-Ups. Tijekom produkcije Chaplinova filma Svjetla velegrada od 1929. do 1930., Hale je pozvana da zamijeni Virginiju Cherrill u ulozi prodavačice cvijeća. May Reeves May Reeves je angažirana za Chaplinovu tajnicu na njegovom dužem putu po Europi 1931. i 1932., a trebala je čitati njegova pisma. Radila je samo jedno jutro, a kad se upoznala s Chaplinom, zaslijepila ga je. May je postala njegova pratilja i ljubavnica na putovanju, što nije bilo po volji njegovu bratu Sydu. Kad se Reeves spetljala i sa Sydom, Chaplin je okončao vezu, ona je napustila njegovo putovanje. Reeves je zabilježila njihovu kratku vezu u svojoj knjizi, ""The Intimate Charlie Chaplin"". Paulette Juliet Goddard Chaplin i glumica Paulette Goddard bili su u romantičnoj i profesionalnoj vezi između 1932. i 1940., a Goddard je većinom živjela s Chaplinom u njegovom domu na Beverly Hillsu. Chaplin je ""otkrio"" Goddard i dao joj glavne uloge u Modernim vremenima i Velikom diktatoru. Često se govorilo kako nije uzeta u obzir za ulogu Scarlett O'Hare u filmu Zameo ih vjetar jer nije htjela potvrditi da se udala za njega. Nakon što je veza završila 1940., Chaplin i Goddard su javno potvrdili kako su se tajno vjenčali 1936. Ove izjave mogu biti i zajednički napor da se spriječi bilo kakva šteta karijeri Goddardove, jer je Chaplin privatno potvrdio kako se nikad nisu službeno vjenčali. U svakom slučaju, njihov zakonski brak završio je prijateljski 1942., a Goddardovoj je odobrena nagodba. Nastavila je s velikom karijerom u Paramountovim filmovima u četrdesetima, radeći nekoliko puta s Cecilom B. DeMilleom. Kasnije je, kao i Chaplin, živjela u Švicarskoj. Joan Barry Chaplin je 1942. imao kratku aferu s Joan Berry, koju je imao u vidu za glavnu ulogu u planiranom filmu, ali njihova veza je završila kad ga je ona počela uznemiravati i počela pokazivati znakove ozbiljnog mentalnog poremećaja (kao i njegova majka). Chaplinova kratka veza s Berry pokazala se kao noćna mora za njega. Nakon što je dobila dijete, 1943. ga je tužila zbog očinstva. Iako su krvni testovi pokazali da Chaplin nije otac Berrynog djeteta, testovi tada nisu bili dokaz na sudu pa mu je naređeno da mora uzdržavati dijete. Ta nepravda je kasnije dovela do promjene u kalifornijskom zakonu pa su testovi postali dokaz na sudu. Federalni tužitelji su ga optužili i za ropstvo u vezi Berryjeve 1944., ali je oslobođen optužbi. Chaplinov imidž u Americi bio je teško narušen ovim senzacionalnim suđenjima. Berry je institucionalizirana 1953. nakon što je pronađena kako hoda bosa ulicama, noseći par dječjih sandala i zvečaljku, i mrmlja: ""Ovo je čarolija."" Oona O'Neill Tijekom pravnih zavrzlama s Berry, upoznao je Oonu O'Neill, kćer Eugenea O'Neilla, te se oženio njome 16. lipnja 1943. Njemu su bile 54, a ona je tek navršila 18. Stari O'Neill je nakon braka prekinuo sve veze s Oonom, sve do svoje smrti. Činilo se da O'Neill i Chaplin daju jedno drugom ono što im je oboma nedostajalo: ona je žudila za očinskom figurom, a Chaplin je tražio njezinu odanost i potporu kad mu je opala popularnost. Brak je bio dug i sretan, s osmero djece. Imali su tri sina: Christophera, Eugenea i Michaela Chaplina i pet kćeriju: Geraldine, Josephine, Jane, Victoriju i Annette-Emilie Chaplin. Oona je nadživjela Chaplina za 14 godina, ali su joj posljednje godine bile nesretne - žalost zbog Chaplinove smrti odvela ju je prema alkoholizmu. Umrla je od raka gušterače 1991. Smrt Chaplin je plivao, igrao tenis, malo pušio i rijetko pio. Međutim, njegovo zdravlje počelo se pogoršavati krajem šezdesetih, nakon završetka njegova zadnjeg filma, Grofice iz Hong Konga. U zadnjim godinama je jako oslabio te je umro u snu na Božić 1977., u Veveyju u Švicarskoj, u dobi od 88 godina. Pokopan je na groblju Corsier-Sur-Vevey u Corsier-Sur-Veveyju, Vaud. 1. ožujka 1978. njegovo tijelo je ukrala skupina poljskih i bugarskih mehaničara u pokušaju da iznude nešto novca od njegove obitelji. Plan je propao, lopovi su uhićeni, a tijelo je ponovno pokopano 11 tjedana poslije blizu Ženevskog jezera. Ovaj put je tijelo pokopano ispod debelog sloja betona kako bi se spriječili mogući ponovni pokušaji. Filmografija Detaljniji članak o ovoj temi: Filmografija Charlesa Chaplina","Charles Spencer Chaplin (London, 16. travnja 1889. - Cousier-sur-Vevey, 25. prosinca 1977.), poznatiji kao Charlie Chaplin, engleski glumac, zvijezda nijemog filma, redatelj, scenarist i glazbenik. Chaplin je jedan od najkreativnijih i najutjecajnijih osoba u eri nijemog filma. U svojim filmovima je nastupao kao glumac, redatelj, scenarist, producent i skladatelj glazbe. Karijera mu se protegnula na 65 godina, od kazališta u Engleskoj u kojima je nastupao kao dječak, pa sve skoro do smrti u 88. godini. Njegov glavni lik bio je ""Skitnica"", lutalica otmjenog držanja i džentlmenskog ponašanja. Lik nosi uski kaput, prevelike hlače i cipele, polucilindar te bambusov štap, a zaštitni znak su mu potkresani brkovi." hr,27fb5248f0f9b7feaf7206652ef2b93b,"[uredi] Povijest Iako su Švicarci kao vojnici služili pape još od početka XIV. stoljeća, do njihova pravog osnutka kao vojske podložne izravno papi došlo je tek za pape Julija II. (1503. - 1513.). Na temelju ugovora s kantonima Züricha i Luzerna, on je zatražio da u Rim dođe 200 vojnika pod zapovjedništvom Petera von Hertensteina kao condottiera i Caspara von Silenena kao kapetana. U Rim su stigli 22. siječnja 1506. i sam ih je papa blagoslovio na Trgu sv. Petra. Upravo se taj datum smatra danom službenog osnutka te najstarije vojne postrojbe na svijetu. Najcrnji dan u povijesti Švicarske garde dogodio se 1998. godine kada je gardist Cedric Tornay na misteriozan način ubio zapovjednika Aloisa Estermanna i njegovu ženu, a potom i sebe. Vatikan je tada objavio da je Tornay potpuno izgubio razum jer ga Estermann nije promaknuo, no njegova obitelj sumnja u službenu verziju crkvenog vrha [uredi] Švicarska garda u Francuskoj Švicarski plaćenici odigrali su važnu ulogu u francuskoj vojnoj povijesti za vrijeme starog režima (fran. Ancien Régime). Iako su francuski kraljevi često u svojim ratnim pohodima unajmljivali švicarske vojnike, postojale su dvije postrojbe švicarskih plaćenika koje su bile u službi francuskih kraljeva: Cent-Suisses (Stotina Švicaraca), koji su služili unutar kraljevske palače kao tjelesna straža i ceremonijalna postrojba, te Gardes Suisses (Švicarski gardisti), koji su čuvali ulaz i vanjski pojas palače. Gardes Suisses također su služili i kao borbena postrojba u vrijeme rata. Cent Suisses ustanovio je 1496. kralj Karlo VIII.. Oni su služili kao dvorska straža, bio su dio garde du dedans du Palais (unutrašnja garda Palače), iako su u ranijoj povijesti pratili kralja za vrijeme njegovih ratnih pohoda. Tako je, primjerice, u bitci kod Pavia 1525. mora biti slomljen otpor ovih vojnika, kako bi Španjolci uspjeli zarobiti kralja Franju I. Cent Suisses dijelili su dužnost zaštite dvorske unutrašnjosti zajedno s kraljevom osobnom tjelesnom stražom (Gardes du Corps), koji su činili isključivo Francuzi. Godine 1616. Luj XIII. nadjenuo je pukovniji švicarskog pješaštva ime Gardes suisse. Nova je postrojba imala primarnu zadaću štitit ulaze i vanjski obrub kraljevskih palača. Iako se radilo prvenstveno oporbenoj postrojbi, ona je bila pridružena postrojba kraljeve vojne pratnje. Naime, obje ove postrojbe bile su dio maison militaire du roi, vojnog dijela Kraljevske kuće. [uredi] Služba na drugim dvorovima Postrojbe švicarske garde, slične onima koje su služile u Francuskoj, služile su i na nekoliko drugih europskih dvorova sve do početka 19. stoljeća: [uredi] Današnja Papinska švicarska garda [uredi] Pravila službe Točno za 500-ti rođendan Garde papa Benedikt XVI. donio je 22. siječnja 2006. nova Personalna, stegovna i administrativna pravila (njem. Personal-, Disziplinar- und Administrativreglement). To su šesta po redu pravila službe, a ranija su donesena 1858., 1878., 1914., 1959. i 1976. godine. Nova pravila ne donose fundamentalne promjene, već se radi o doradi i osuvremenjivanju starih odredbi. [uredi] Uvjeti za službu Za služenje u Papinskoj Švicarskoj gardi svaki kandidat mora ispunjavati sljedeće uvjete: mora biti katolik, besprijekornog vladanja, neoženjen, imati švicarsko državljanstvo, završiti vojnu školu u Švicarskoj. Kandidat mora biti star između 19 i 30 godina, visok najmanje 174 cm, i mora biti obrazovan (najmanje srednjoškolsko obrazovanje). Žene ne mogu služiti u gardi. Svaki kandidat mora se prijaviti za služenje u gardi. Nakon što budu primljeni, novi gardisti polažu prisegu na vjernost papi. Prisega se polaže 6. svibnja svake godine. Ceremonija prisege odvija se u dvorištu San Damaso u Vatikanu. Vojni kapelan na glas pročita tekst prisege na jeziku gardista (uglavnom na njemačkom, ponekad na francuskom ili talijanskom). Služba u Gardi traje najmanje dvije godine (potpisuje se ugovor), a većina pripadnika odlazi nakon isteka tog perioda. [uredi] Činovi i zapovjedna struktura U Švicarskoj gardi postoje slijedeći činovi: Časnici Dočasnici Gardisti Zapovjednu strukturu Švicarske garde čine Zapovjednik, njegov zamjenik, tri časnika te dočasnici. Kapelan, koji ima isti rang kao zamjenik zapovjednika, zadužen je za dušebrižništvo. Gardisti su raspoređeni u tri voda (njemački Geschwader - eskadrila). U Prvom vodu su uglavnom njemački govornici, u Drugom francuski, a u Trećem su vodu gardisti koji govore različitim materinjim jezicima (uglavnom pripadnici vojnog orkestra). Zapovjednik, s činom brigadira, odgovoran je za dobro vođenje i disciplinu u Gardi. On zastupa Gardu izvan Vatikana. Pukovnik obnaša dužnost zamjenika zapovjednika, a njegova uloga može se usporediti s načelnikom glavnog stožera vojske. On je ujedno zapovjednik Drugog voda. Bojnik zapovijeda Trećim vodom. Osim toga, zadužen je i za opremanje Garde te vođenje arhive. Jedan od satnik zadužen je za sve administrativne i financijske poslove, dok je drugi satnik zapovjednik Prvog voda, ali i zadužen za logistiku (struktura, podrška, nabava hrane i pića). Časnički namjesnik, kao prvi dočasnik, zadužen je za sve kadrovske poslove. Osim toga zadužen je za vođenje svakodnevnih poslova. [uredi] Dosadašnji zapovjednici Švicarske garde [uredi] Odore Danas ne postoji pisani trag kako su izgledale odore švicarskih gardista kada su 1506. godine ušli u Vatikan, ali vrlo je vjerojatno da su izgledale poput ostalih vojnih odora toga vremena (vjerojatno su na prsima imali iscrtan ili švicarski bijeli križ, ili papinske ukrižene ključeve). Ono što se jedino sa sigurnošću može reći jest to da je opremanje vojnika bila papinska obveza i trošak. Vojnici su bili naoružani helebardama i širokim mačevima, a ramena, prsa i ruke su im bila zaštićeni metalnim oklopom. Dizajn odora mijenjao tijekom stoljeća i djelomično je ovisio o modi određenog vremena, o čemu svjedoče brojne freske i slike, a dodavani su i vrlo praktični detalji, a bilo je pokušaja kopiranja nekih dijelova odora drugih vojski. Za današnji izgled odora pripadnika Garde zaslužan je zapovjednik Jules Repond (1910. – 1921.), a uvedene su u uporabu oko 1914. godine. Pripadnici Garde danas nose živopisne renesansne plavo-žuto-crvene odore, koje se ponekad vjeruje da ih je osmislio Michelangelo, iako je mnogo vjerojatnije da je na njihov razvoj utjecao Rafael, čije je slike proučavao Repond. Boje na odori u uskoj su vezi s obitelji Medici. Načelno postoje dvije vrste odora, svečana i radna, među kojima postoje određene razlike u dizajnu i boji. [uredi] Svečana odora Na svečanosti polaganja prisege 6. svibnja gardisti nose metalni oklop na prsima, kao i kacigu (tzv. Grangala odora). [uredi] Radna odora Plavu radnu odoru nose časnici te ostali gardisti u raznim ne-svečanim prilikama. One se nose na vježbi, u noćnoj službi, te nedjeljom i praznicima na straži pred vatikanskim vratima Sant'Anna. [uredi] Beretke - kacige Tamnoplave beretke s oznakama činova sastavni su dio i svečane i radne odore. U posebnim prilikama, kao sastavni dio svečane odore, na glavi se nosi metalna kaciga bijele (metalne) boje, dok se nedjeljom i praznicima nosi kaciga crne boje, s nojevim perjem na vrhu (bijelo za brigadira i časničkog namjesnika, ljubičasto za časnike, crveno za ostale dočasnike i gardiste, prljavo-žuto za pripadnike vojnog orkestra - bubnjare). Časnici i časnički namjesnik nose civilnu odjeću dok obavljaju svakodnevne dužnosti. Odoru nose u svečanim formalnim prilika (svečanu odoru) te kad su na vježbi (radnu odoru). Gardisti koji su zaduženi za neposrednu tjelesnu zaštitu Svetog Oca također nose civilnu odjeću. [uredi] Zastava Zastava Švicarske garde promjenjiva je, jer su njezini sastavni dijelovi grb trenutnog pape i trenutnog zapovjednika. Izgled zastave Švicarske garde propisan je člankom 3. Pravila službe, u kojem stoji da zastavu dijeli bijeli križ na četiri polja. Na prvom, gornjem lijevom polju (polje bliže koplju) nalazi se grb trenutnog pape, a na četvrtom polju (polje dolje desno) grb je pape Julija II., osnivača Garde. Ta su oba polja crvene boje. Drugo i treće polje sadrže boje Garde - plavu, žutu i crvenu. U sredini zastave nalazi se grb trenutačnog zapovjednika. Grb zapovjednika temelji se na tradicionalnim bojama švicarskog kantona iz kojega dolazi. Dimenzije zastave su 2,2 m x 2,2 m. Zastava je izrađena od svilenog damasta. Boje zastave podsjećaju na Sacco di Roma (pljačka Rima), kada su pripadnici Švicarske garde spasili papu Klementa VII., inače potomka obitelji Medici (krsno mu je ime Giulio de Medici), pretrpjevši velike gubitke. Prilikom polaganja prisege, novi gardisti drže lijevom rukom zastavu. Na posebne blagdane i svečanosti zastava je izvješena iznad Portone di Bronzo (Brončana vrata). [uredi] Naoružanje Pripadnici Papinske Švicarske garde naoružani su tradicionalnim oružjem - helebardama i mačevima - koje danas služi uglavnom u ceremonijalne svrhe, odnosno kao sastavni dio odore. Helebarde, koje su stoljećima bile sastavni dio naoružanja osobnih straža na europskim dvorovima, dugačke su preko dva metara, a na vrhu imaju oštricu s četiri vrha. Helebarda se nosi s desne strane. Mač je sastavni dio svečane časničke odore (rapir ili duža sablja), ali i viših do-časničkih. Danas su pripadnici Garde naoružani i suvremenim vatrenim oružjem - pištoljima (vjerojatno P220 i Sturmgewehr 550) i automatskim puškama (vjerojatno švicarskom Herstellers SIG), budući da osim ceremonijalne uloge imaju i zaštitnu ulogu, tj. služe kao osobna tjelesna straža Svetog Oca. [uredi] Dužnosti Glavna je zadaća Papinske Švicarske garde skrb za sigurnost Svetog Oca te njegovih rezidencija. Druge zadaće uključuju praćenje Svetog Oca na njegovim putovanjima, nadziranje ulaza u Državu Vatikanskog Grada, te obavljanje drugih službenih i ceremonijalnih dužnosti (kao što su držanje počasne straže). Za vrijeme audijencija i misa, pripadnici Garde nadgledaju sudionike na ulazu. Oni osiguravaju da ulazi i izlazi budu slobodni, te osiguravaju komunikaciju, posebice s medicinskom službom. Od svog je osnutka Švicarska garda imala zadaću obavljanja počasne straže, iako je to samo manji dio posla. Pripadnik Garde koji drži helebardu nalazi se na straži. Počasna garda obavlja svoju dužnost u posebnim prigodama, kao i kada u službeni posjet Svetom Ocu dolaze šefovi država, veleposlanici, ministri te drugi duhovni i sekularni dužnosnici. Neposredna zaštita Svetog Oca je isključiva zadaća Švicarske garde. Za to su zaduženi stariji dočasnici koji su za to posebno trenirani. Najveći dio svakodnevnog posla odnosi se na zaštitu ulaza u Vatikan te Apostolsku palaču (prije svega dvorište San Damaso, dvorište Belvedere, na katovima raznih ""Loggias"", u Sali Regia, ispred ureda državnog tajnika, kao i ispred ulaza u Papin privatni apartman). Gardisti se nalaze i na ulazima u Vatikan - Arco delle Campane, Portone di Bronzo te Sant'Ann, ispred kojih se nalazi po jedan od mlađih pripadnika Garde. Područja unutar Vatikana koja su pod nadzorom Švicarske garde nisu otvorena za javnost. Ovisno o zoni, postoje mjesta na koja ne mogu ulaziti niti članovi Rimske Kurije, osim onih koji su na to posebno ovlašteni, stoga gardisti moraju znati prepoznati one kojima je dopušten ulazak, a ostale spriječiti. Ostala područja u Vatikanu koja nisu pod nadzorom Garde, nalaze se pod nadzorom vatikanske žandarmerije. Dvije trećine gardista potrebno je za redovno obavljanje svih svakodnevnih dužnosti. Ostali se nalaze na vježbama, učenju talijanskog (mlađi pripadnici), te slobodnim aktivnostima.","Švicarska garda je švicarska plaćenička vojska koja je još od srednjeg vijeka služila u vojskama mnogih europskih zemalja, sukladno ugovorima koje su sklapali pojedini njihovi kantoni. Među najpoznatijim plaćeničkim postrojbama bile su one u službi francuskog monarha i pape. Papinska Švicarska garda (lat. Pontificia Cohors Helvetica, također i Cohors Pedestris Helvetiorum a Sacra Custodia Pontificis; tal. Guardia Svizzera Pontificia) jedini je ostatak nekadašnje švicarske vojne tradicije, jer švicarski ustav, osim za Vatikan, više ne dopušta novačenje svojih građana u strane vojne postrojbe. Današnju postrojbu papinske Švicarske garde u pravilu čine pet časnika, 26 dočasnika i 78 helebardira, i jedina je na svijetu kojoj se zastava mijenja, s obzirom na to da su joj sastavni dijelovi grbovi i trenutačnog pape i njihova zapovjednika. Papinska Švicarska garda zadužena je za sigurnost Apostolske palače, ulaze u Vatikanski Grad, ali i za sigurnost samog Pape." hu,353718c4ec174702888968f3c8cd2c1d,"[szerkesztés] Története A területen már legalább a XII. dinasztia óta Ámon szent helye, és korábban is templomok álltak itt; Hatsepszut is folytatott itt nagyobb építkezéseket, de ezeknek az épületeknek a nagy része nem maradt fenn. A ma álló templomot III. Amenhotep idején kezdték el építeni. A munkálatokat fáraó főépítészei, egy testvérpár, Szuti és Hór irányították. Először az épület legdélebbi magva épült fel, mely megemelt talapzaton áll, majd ez elé északra egy ún, napudvart építtetett, melyet minden oldalról oszlopsor övezett, és délen egy 32 oszlopos kisebb udvarba nyílt, mely a templomba vezetett. Megkezdődött egy 100 méter hosszú, 14 papiruszoszlopból (papiruszt utánzó formájú oszlopból) álló oszlopsor építése is, melyet – az Amarna-kor után – Tutanhamon uralkodása alatt fejeztek be. Az Amarna-korban Ehnaton napszentélyt építtetett a luxori templom mellett; ezt később, Horemheb uralkodása idején lebontották, hasonlóan Ehnaton más építményeihez. II. Ramszesz idején az oszlopsortól északra újabb oszlopokkal körülvett udvar épült, elé a templom új főbejárata, hatalmas pülónokkal. Ez az udvar nem a templom eddigi tengelyére épült, hanem kicsit attól elfordulva, hogy Karnak felé nézzen, és hogy magába foglalhassa a már korábban, Hatsepszut és III. Thotmesz idején Ámon, Mut és Honszu szent bárkáinak emelt bárkaszentélyeket, melyeket Ramszesz később újjáépíttetett. Ezek a bárkaszentélyek voltak az utolsók abból a hat állomásból, amik a Karnakból Luxorba vezető felvonulási út mentén álltak. A későkorban Sabaka emeltetett oszlopos pavilont a pülónok elé, majd I. Nektanebó – aki szfinxeket állíttatott a Karnakba vezető út mellé – előudvart építtetett ide. A templom a 290-es években, Diocletianus császár uralkodása idején történt átépítése után egy katonai tábor, castrum részét képezte. Mai neve ennek köszönhető: az erődítményt jelentő arab al-ukszur szóból származik. Később keresztény templom és kolostor épült a templom területén, majd a 13. században felépült a ma is használatos Abu el-Haggag mecset. 1989-ben a napudvarban elásva 26 szobrot találtak – istenek, istennők, királyok, királynék, istenített uralkodók, háromságok szobrait, köztük III. Amenhotep hatalmas kvarcitszobrát. Ezeket a 4. században rejthették el itt. Ma a Luxor Múzeumban őrzik őket. 2007 szeptemberében az Abu el-Haggag mecsetnek egy tűzeset utáni helyreállítása során eddig fel nem fedezett ókori domborműveket, feliratokat és oszloprészeket találtak, melyek II. Ramszesz idején készültek, és jó állapotban fennmaradtak, annak köszönhetően, hogy a mecset építői nem pusztították el, hanem csak vakolattal letakarták őket. A vakolatréteg megvédte az ábrázolásokat és feliratokat, melyek többek közt azt ábrázolják, ahogy Ramszesz felállítja két, Ámon-Rének ajánlott obeliszkjét. A feliratok különösen érdekesek, mivel a kriptografikus írásmód legszebb példái közé tartoznak, azaz minden egyes hieroglifa egy teljes szót, kifejezést vagy fogalmat jelenthet. A lelet dilemmát vetett fel, mert az iszlám tiltja az emberek és állatok ábrázolását, és a jelenetek közt ilyenek is láthatóak, eltávolításuk azonban veszélyeztetné a mecset épségét. A kutatók megkezdték a tárgyalást a mecset vezetőivel, a kompromisszumos javaslatok közt szerepel, hogy az ábrázolásokat letakarják. [szerkesztés] Felépítése A templomig szfinxekkel szegélyezett sugárút vezet, mely egykor egészen a karnaki templomig ért. Ezt az utat a XXX. dinasztia idején I. Nektanebó újíttatta fel és vette körül szfinxekkel, de már korábban is létezhetett. A templom első pülónját, mely 24 méter magas, II. Ramszesz emeltette. Mint Ramszesz legtöbb építményét, ezt is a kádesi csata és Ramszesz más csatái ábrázolásai díszítik; később más fáraók is felvésették ide győzelmeiket. Előtte eredetileg Ramszesz hat kolosszusa – két ülő, négy álló; mára csak a két ülő maradt meg –, valamint két rózsaszín gránitobeliszkje állt. Az obeliszkek közül az egyiket 1835-ben Párizsba vitték, ahol a Place de la Concorde-on állították föl, a másik, mely több mint 25 méter magas, ma is Luxorban áll. (A két obeliszk nem egyforma magas.) A templom előtti udvarra a római kori erőd téglafalának kapuján át vezet az út. A falba több korábbi épület is beépült – például egy Taharka korabeli Hathor-kápolna –, melyek már nem léteznek. Az északkeleti sarokban még áll egy Hadrianus által építtetett kis Szerapisz-szentély. Az udvarban egy keresztény templom is épült. Az udvar déli, a templom felőli oldalát a két monumentális pülón határolja, melyeket II. Ramszesz emeltetett. Egykor négy hatalmas cédrusfa zászlórúd is állt hozzájuk erősítve. A pülónon áthaladva jutunk a szintén Ramszesz által építtetett oszlopos udvarba, melyet minden oldalról két sor papiruszforma oszlop határol. A paralelogramma formájú udvar 57×50,9 méter területű. Belőle nyílik a hármas bárkaszentély, előtte négyoszlopos folyosóval, ezt a III. Thotmesz és Hatsepszut korabeli bárkaszentély helyén építtette újjá II. Ramszesz. Az oszlopos udvar északkeleti részén épült később az a keresztény templom, melyre később a mecset épült. Az oszlopos udvar déli részének oszlopai közt Ramszesz hatalmas szobrai állnak, lábainál Nofertari kisebb szobrai. A nyugati kolosszus neve Az uralkodók Réje, ezt a nevet Ramszesz több kolosszusa is viselte. Itt áthaladva jutunk a templom régebbi részébe, melyet nagyrészt III. Amenhotep építtetett és még a XVIII. dinasztia uralkodói idején fejeztek be. A 100 méter hosszú, kétoldalt 7-7 papiruszforma, 19 m magas oszloppal és domborműves fallal szegélyezett széles út, mely a templomot megelőző napudvarhoz vezet, III. Amenhotep uralkodása alatt kezdett el épülni, de a király nem sokkal ezután meghalt. Ehnaton uralkodása alatt nem épült tovább a templom, így a ma látható díszítéseken III. Amenhotepen kívül az oszlopsort befejeztető Tutanhamon alakja jelenik meg. A díszítéseket Ay fejeztette be, mivel Tutanhamon is meghalt, mielőtt teljesen elkészültek volna, nevüket azonban Horemheb a sajátjáéval cserélte fel, így most az ő kártusa látható itt. Az oszlopsor déli végének jeleneteit végül I. Széthi alatt fejezték be. A fal domborművei az Opet-ünnep eseményeit ábrázolják: Ámon érkezését szent bárkáján Karnakból Luxorba, majd visszatérését (a szemközti falon). Az oszlopsor déli végében Ámon és Mut hatalmas ülőszobrai találhatók. Az oszlopsor után a 45×56 méteres napudvar nyílik. Ezt III. Amenhotep építtette, és hasonlít halotti templomához – mindkettő optikai illúziót kelt azzal, hogy elöl szélesebb, mint hátul. Déli végében oszlopcsarnokban folytatódik, ez a megjelenések csarnoka (weszkhet hait), mely nyolcszor négy papiruszforma oszlopból áll, teteje mára elpusztult. Falainak díszítése Amenhotepet ábrázolja Théba istenei előtt, valamint a nomoszok megszemélyesített alakjait. Ebből az oszlopcsarnokból egy kisebb csarnok nyílt, mely eredetileg a templom belsejének nyolcoszlopos előcsarnoka volt, és Mut, valamint Honszu kápolnái nyíltak belőle, az itt állomásozó római katonák azonban az istenített császár kultusza kápolnájává alakították át, és eltávolították a szobrokat, déli ajtajából szentélyt alakítottak ki, ahol ma Diocletianust és három társcsászárát ábrázolják a festmények. Innen négyszögletes csarnokba jutunk, melyben négy oszlop állt. Kelet felé (balra) nyílik belőle az Amenhotep isteni fogantatását és születését bemutató helyiség, melynek díszítési témáját az adja, hogy Ámon teherbe ejti Mutemwia királynét, aki ezután megszüli a leendő fáraót, Amenhotepet. A templomnak ez a része ott épült, ahol a hit szerint maga Ámon született. A négyszögletes csarnokból nyugatra kisebb helyiségek nyílnak. Magát a csarnokot a római időkben stukkóval díszítették; ez volt az a hely, ahol a keresztényüldözések során a helyi keresztények egy utolsó lehetőséget kaptak, hogy megtagadják hitüket és elfogadják a hivatalos vallást. Továbbhaladva egy újabb négyszögletes csarnokba jutunk, melyben eredetileg szintén négy oszlop állt, ezeknek ma már csak alapjuk látható. Ez egy bárkaszentély volt, melyet később Nagy Sándor átalakíttatott; ma látható díszítései Ámont és a fáraónak öltözött Sándort ábrázolják. Kétoldalt három-három oszlop és négy-négy kisebb helyiség található. Emögött széles, tizenkét oszlopos csarnok húzódik meg, ez a weszkhet hotep, az áldozatok csarnoka. Gyakran órák csarnokának is nevezik, mert az oszlopok feltehetőleg a nappali órákat jelképezik, a csarnok díszítései ugyanis a bárkákat ábrázolják, melyeken a napisten a nappal és az éjszaka tizenkét órájában halad. Ezen túl található maga a szentély, ahol az isten hatalmas ülőszobra állt. Körülötte kisebb helyiségek találhatóak. A szentély azon a helyen épült, ahol az egyiptomiak hite szerint a teremtés zajlott. [szerkesztés] Vallási jelentősége A templom a király isteni ka-lelkének kultuszközpontja volt; az a hely, ahol a királyi hatalom Ámon segítségével évente megújul az Opet-ünnep keretén belül. Az Opet- (vagy Ipet-) ünnepen, melyet Hatsepszut uralkodása alatt rendeztek meg először, megismétlődik a fáraó isteni fogantatása (Hatsepszut uralkodása alatt alakult ki az a vallási nézet, hogy a fáraót maga Ámon nemzette). Az ünnep során Ámon szobrát a szent bárkán Karnakból Luxorba viszik, ahol a belső szentélyben az isten rituálisan egyesül az uralkodó anyjával, aki így ismét életet ad a fáraó kájának. A király a szentélyben eggyé válik újjászületett kájával, és ereje megújul. A templom ábrázolásainak ezek a szertartások adják a témáját.","A luxori templom (egyiptomi nyelven Ipet reszut, „déli hárem” ) ókori egyiptomi templomkomplexum a Nílus keleti partján, Luxor városában (az ókori Thébában). A thébai háromság, Ámon, Mut és Honszu tiszteletére épült, akárcsak a közeli karnaki templomegyüttes. Az Újbirodalom idején az Opet-ünnep fő helyszíne volt. A területen már a Középbirodalom kora óta templomok álltak. A ma álló templomot III. Amenhotep kezdte építeni uralkodásának közepe táján; a szentélyek, köztük az Amenhotep isteni születését ábrázoló képekkel díszített helyiség már a 30. évre, az uralkodó első szed-ünnepére elkészültek. II. Ramszesz idején a templom jelentős bővítésen esett át, később több uralkodó is kisebb bővítéseket végzett rajta. A 3. század végétől 7. századig római (bizánci) katonai táborként funkcionált, amelynek központi részén egy rövid ideig pogány templom, majd keresztény szentély is működött, majd az arab hódítás után az Abu el-Haggag mecset épült efölé. Így a luxori templom gyakorlatilag több mint 3000 éve megszakítás nélkül vallási jelentőségű helyként funkcionál. A templom teljes hossza 189,89 méter, legnagyobb szélessége 55,17 méter." hu,d3b277e4b80ff0c7c4f35f49ed5d1b47,"[szerkesztés] Fekvése A 179,5�km² területű város Kolozs megye székhelye. Nagyváradtól 152�km-re délkeletre a történelmi Erdély szívében, az Erdélyi-középhegység és az Erdélyi-medence közötti területen helyezkedik el. A Kis-Szamos és a Nádas-patak völgyében található, de egyes városnegyedei átnyúlnak a szomszédos patakok (Kajántó-patak, Borháncs-patak) völgyébe is. Három oldalról dombok veszik körül, amelyeknek magassága 500 és 825 méter között van. Délkelet irányában a 825 méter magas Feleki-domb északi lejtőjére kapaszkodik, tőle keletre a Szamos-fennsík húzódik. Észak felé a legmagasabb dombok a Lomb-tető (684 méter) és a Csiga-domb (617 m). Nyugat felé a Hója-domb (506 m) és a Gorbó-domb (570 m) helyezkedik el. Egykor a városon kívül volt a Kálvária-domb és a Fellegvár is, de ezek ma már a város belterületének számítanak. A város mérsékelt kontinentális éghajlatát az Erdélyi-középhegység közelsége befolyásolja. Az éves középhőmérséklet 8,2�°C, az éves átlagos csapadékmennyiség 663�mm. [szerkesztés] Nevének eredete A név latin melléknévként (Clusiensis) (a.m. körülzárt?) már 1177-ben felbukkant írásos formában. Főnévként az első említése 1213-ból maradt fent: de castro Clus. A magyar Kulusuar első ismert előfordulása 1257-es. A Kolos előtag az eredeti Clus-ból fejlődött ki. Nem csak Kolozsvár nevében jelenik meg, hanem előfordul Vas és Zala megyében is. Egy mára már túlhaladott álláspont szerint a Clus a latin clausa szóból alakult, tehát a város neve „dombokkal körülvett zárt terület” lenne. Ezt a nézetet a hangtani átalakulások szabályszerűségei nem támasztják alá. Másik vélemény szerint a felnémet klus (= hegyszoros, hegyi patak vizét felduzzasztó zsilip, gát) szóból átvett szláv kluzs-ból való, melynek ugyanaz a jelentése. A nyelvészet mai álláspontja szerint a helynév személynévből származik, abban azonban nincs egyetértés, hogy az eredet a német Nikolaus, a szláv Miklus vagy az Árpád-kori magyar Miklus lenne. Régi latin neve, a Napoca vitatott feltételezések szerint dák nemzetségnév lehetett. 1974-ben, az egykori Napoca római municípiumi rangra való emelésének 1850. évfordulója tiszteletére illesztették nevéhez a Napoca utótagot. [szerkesztés] Története A város területén a legrégibb leletek a középső paleolitikumból származnak. Az ásatások tanúsága szerint folyamatosan lakott volt a neolitikum, bronzkor, vaskor idején is. Az ókorban a római birodalom része volt a város helyén álló Napoca, melyet Traianus császár alapított, majd 124-ben Hadrianus császár municípium rangra emelte. A 3. században Észak-Dacia székhelyévé vált, Marcus Aureliustól colonia rangot kapott, de 271-ben a rómaiak kiürítették. Hét és fél évszázaddal később Szent István a kolozsi várispánság székhelyévé tette. Maga a város a 11. század első felében alakult ki. Vára a mai belváros északnyugati részén volt, egyik tornya máig megmaradt. Ez idő tájt alapította Szent László király a kolozsmonostori apátságot is. 1241-ben a tatárok ezt a várost is feldúlták, így a lakosságot pótolandó 1272-ben V. István szászokat telepített ide. Zsigmond király elrendelte a település megerősítését, majd 1405-ben szabad királyi várossá tette. A megerősítések ellenére 1437-ben Budai Nagy Antal parasztserege elfoglalta Kolozsvárt, de december 10–14-én a szintén itt zajló döntő ütközetben leverték a felkelést, s visszafoglalták a várost. A 15. században a város lakossága felerészben magyar, felerészben szász volt. Ezt tanúsítja Szilágyi Mihály 1458-ból fennmaradt rendelete, amely szerint a város vezetőségét (centumvirátus) ötven magyar és ötven szász alkotta, a bírót pedig a két nemzet évenként felváltva adta. Ebben az időben a városlakók nagy része kézműves volt, akik céhekbe szerveződtek. Kialakult egy számban nem nagy, de erős kereskedőréteg is, amely különböző kiváltságokat harcolt ki magának. Az 1468-ben a Hunyadi Mátyás elleni felkelés vezetőit a főtéren végezték ki 1468. január 19-én. Városfala 1470-ben készült el. 1514-ben a Lőrinc pap vezette parasztsereg itt szenvedett vereséget a nemesi hadaktól, Lőrinc papot pedig a főtéren égették meg. Az önálló Erdélyi Fejedelemség kora egyben Kolozsvár fellendülését is jelentette - ebből az időszakból származik a Kincses Kolozsvár megnevezés. Noha a székváros Gyulafehérvár volt, Kolozsvár több országos jelentőségű esemény színhelye lett: 1551-ben itt adta át a koronát Izabella királyné Castaldo tábornoknak. 1575-ben a főtéren végeztette ki Báthory István az elfogott trónkövetelőket. Itt választották fejedelemmé Bethlen Gábort és I. Rákóczi Györgyöt. 1585-ben itt alapította Báthori István Erdély első egyetemét, amelyet a jezsuiták vezettek. Itt fejeztette le Báthory Zsigmond fejedelem 1594. augusztus 31-én a lázadó nemeseket. A fejedelemség fennállása alatt összesen 37 országgyűlést tartottak Kolozsvárott. Az 1623. június 18-án Kolozsvárott kelt oklevelével Bethlen Gábor engedélyezte a zsidók letelepedését, szabad kereskedését és vallásgyakorlását Erdélyben, s a szokásos zsidójel viselésétől is mentesítette őket. Bethlen Gábor építtette újjá a nevét viselő délkeleti sarokbástyát és a Szent Mihály-székesegyházat. I. Rákóczi György javíttatta ki a várfalakat és a bástyákat. 1661. szeptember 15. és 17. között Kemény János, 1662-ben I. Apafi Mihály ostromolta. 1687. október 18-án ellenállás nélkül adta meg magát a császáriaknak. Csak 1790-ben lett ismét Erdély fővárosa. 1792 decemberében a Belső Szén (Jókai, ma Napoca) utcai Rhédey-ház tánctermében tartotta első előadását az Erdélyi Magyar Nemes Színjátszó Társaság. 1803. július 13-án öt főúr a Farkas utcában kettős telket vásárolt a Református Kollégiumtól állandó színház építésére, a telket átadták a „theatralis comissió”-nak. 1821. március 12-én nyitották meg a gyűjtésből épülő Farkas (ma Kogălniceanu) utcai kőszínházat, a legelső magyar színházépületet. 1822. december 26-án itt mutatták be az első magyar operát, Ruzitska József művét, a Béla futását. 1827. december 31-én este a város piacán és főbb utcáin 247 lámpással elkezdődött a közvilágítás. 1907-ben már 218 utcában 1416 villanyégő volt. 1848. május 29-én itt mondták ki az uniót Magyarország és Erdély között. 1894. május 17. és 25. között itt folyt a Memorandum-per a Román Nemzeti Párt vezetői ellen, akiket több évi börtönnel sújtottak, pártjukat pedig június 18-án betiltották. A kiegyezést követően a város ismét a gazdasági fellendülés korszakát élte. Sorra alakultak az ipari cégek, így többek között a papírgyár, a téglagyár, a vasgyár, a villamosművek, a szeszgyár, a bőrgyár és a gyufagyár. A 20. század elején már 17 hitelintézet állt a vállalkozók rendelkezésére. 1910-ben 60�808 lakosából 50�704 magyar, 7562 román, 1676 német, 371 cigány és 107 szlovák volt. 1918-ban elfoglalták a románok, 1940. augusztus 30-tól kezdve viszont a II. bécsi döntés értelmében ismét Magyarországhoz került. 1940. Szeptember 11-én a magyar csapatok bevonulnak Kolozsvárra. 1944. március 27-én a német csapatok bevonultak Kolozsvárra. 1944. május 3-án elkezdődött a városban a zsidók (több mint 16�000 személy) gettóba gyűjtése. 1944. május 18-án Márton Áron római katolikus püspök a főtéri templomban mondott szentbeszédében megdöbbenését fejezte ki a zsidóellenes intézkedések miatt, május 22-én pedig levélben szólította fel a miniszterelnököt, a belügyminisztert, a főispáni hivatalt és a rendőrkapitányságot, hogy akadályozzák meg a zsidók elhurcolását. 1944. május 25-től kezdve hat vonatszerelvénnyel szállították német haláltáborba a kolozsvári gettóba gyűjtött zsidókat. 1944. június 2-án a vasútállomást bombatámadás érte. Az esemény következtében több százan haltak meg, többek között egy vöröskeresztes jelzésű sebesültszállító vonatot is telitalálat ért. 1944. október 10-én a magyar csapatok feladták Kolozsvárt, s másnap a Malinovszkij marsall vezette szovjet-ukrán csapatok bevonultak oda. 1944. október 12-től 1945. március 13-ig Kolozsvár – Észak-Erdéllyel együtt – szovjet fennhatóság alatt autonóm helyzetbe került, a román közigazgatás március közepén vette át. A második világháború utáni kommunista rendszer várospolitikáját az erőteljes iparosítás jellemezte. Ebben az időszakban létesült a Carbochim köszörűkőgyár, a Tehnofrig hűtőgépgyár, illetve a Nehézgépgyár. Ezzel párhuzamosan, a bővülő lakosság számára új lakótelepek épültek a város peremén: Monostor, Donát, Györgyfalvi, Mărăşti, Hajnal. Mivel a II. világháború után is egy rövid ideig a lakosság legnagyobb részét magyarok tették ki, rengeteg román családot telepítettek be Kolozsvárra, legtöbbet Moldova területéről, de más vidékekről is (így például az Erdélyi-érchegységből), így teljesen megváltoztatva a város nemzetiségi arculatát. [szerkesztés] Lakossága A 2002-es népszámlálási adatok szerint Kolozsvár lakossága 317�953 fő volt. Ezzel Románia 3. legnagyobb városa volt, csupán Bukarest (1�926�334 fő) illetve Jászvásár (320�888) előzte meg. A 2007. januári adatok szerint lakossága csökkent ugyan (311�400 fő), azonban ezzel a második helyre került. A különbség azonban olyan kicsi Jászvásárhoz képest, hogy 2007. júliusi adatok szerint ismét megfordult a rangsor. Marosvásárhely után Kolozsvárott él a legnagyobb létszámú magyar közösség Romániában: 60�287 fő (2002-ben, ami 19%-os, 14�000 fős csökkenést jelent 1992-hez képest). Ez a 60�000-es közösség képezi a város 18,96%-át. A lakosság növekedése és ezen belül a magyarok arányának váltakozása : [szerkesztés] Nevezetességei [szerkesztés] Közigazgatása A város polgármestere Sorin Apostu (PD-L). A városnak két alpolgármestere van: László Attila (RMDSZ) és Radu Moisin (PD-L). A helyi tanácsban a Demokrata Párt (PD-L), a Nemzeti Liberális Párt (PNL), az RMDSZ-nek, és a Szociáldemokrata Pártnak (PSD) van tanácsosa. A város több városnegyedből áll, a történelem folyamán kerületei is voltak a városnak, ami a magyar közigazgatás örökségének tudható be. [szerkesztés] Városnegyedek A várost alkotó 13 hagyományos és 5 frissen alapított negyed az egykori történelmi városrészek összevonásából vagy kiépítése során alakult ki. A mai városközpontot, azaz Belvárost, a történelmi Belváros (a középkori falak közötti városrész, melynek része az Óvár is) illetve a Kisszamos és Állomás-tér közötti a Fellegvár tövében fekvő Hídelve alkotják. A város legnagyobb negyede a Monostori lakótelep, amely az egykori Kolozsmonostor beépítésével és lakosságának felduzzasztásával alakult ki az 1970-es és 1980-as években. A város ellentétes, keleti oldalán alakult ki a város másik nagy tömbháznegyede, a Mărăşti lakótelep a történelmi Hóstát területén. Ettől délre találhatók a Tóköz és Györgyfalvi negyedek, melyek szintén tömbháznegyedek. Nagyrészt tömbházakból áll a Házsongárdi temető felett kiépült Hajnal-negyed, valamint a Hója-erdő aljában levő Donát-negyed is. A város északi oldalán fekvő Kerekdomb és Írisz negyedek valamint a Bulgária-telep elsősorban ipari jellegű telepek. A város keleti végén található Szamosfalvának még napjainkban is falusias jellege van, hiszen csak az 1970-es években csatolták a városhoz. A városnak két patinásabb, szinte kizárólag magánházakból álló negyede van: a Fellegvár (a város központi részén) illetve az Andrei Mureşanu/József Attila negyed, a Belvárostól délre. A 2000 utáni gazdasági fellendülést követően a városban robbanásszerűen megnőtt az új lakóházak építése, ami indokolttá tette 5 új negyed elkülönítését. Ebből négy (Szopori negyed, Borháncs negyed, Jó Napot/Békás negyed, Európa negyed) a város déli részén lévő régi mezőgazdasági jellegű határrészeken alakult ki, míg az ötödik (Bükki-erdő) a Monostori lakóteleptől dél-délnyugatra fekvő Bükki-erdő területén alakult ki, elsősorban a területen épített hétvégi házak számbeli növekedése miatt. A városnegyedeket és városrészeket övező határrészek megnevezéseit napjainkban is használják a város mezőgazdasági területeinek megkülönböztetése céljából. [szerkesztés] Gazdaság A város gazdaságában a feldolgozóipar van túlsúlyban. 2000 végén a városban 23�843 magántulajdonban levő, 56 állami tulajdonú és 146 egyéb cég működött. A külföldi befektetések névértéke ugyanebben az időpontban 156 millió USD volt. A legfontosabb külföldi befektetők Magyarországról, Luxemburgból, Olaszországból és az Amerikai Egyesült Államokból jöttek. A város gazdasági életében szintén jelentős részt képviselnek a pénzügyi és számítástechnikai szolgáltatások. 2005-ben a számítástechnika területén két fontos tranzakció történt: a UPC felvásárolta az Astral céget, illetve az RTC a Sistec céget. Fontos cégek: Ardaf (biztosítás), Brinel (számítástechnika), Farmec(kozmetikumok), Jolidon (fehérnemű), Napolact (tejipar) és Ursus (sör). A Capital című gazdasági lap 2006 elején végzett felmérése szerint Kolozsvár a legdrágább város Romániában. A felmérésben Bukarest nem volt benne, de a Hotnews.ro internetes portál szerint ugyanazzal a számítási módszerrel a főváros csak a második lenne. A drágasághoz hozzájárul a diákok nagy száma is: Kolozsvárott található az ország legnagyobb egyeteme. A leggazdagabb 300 román listáján 19 kolozsvári üzletember található. Szintén a Capital készítette 2007 őszén azt az összehasonlítást, amelyben Románia 150�000 lakos feletti városait rangsorolták a gazdasági növekedés dinamikája szempontjából a 2006. október - 2007. szeptember időszakban. Figyelembe vették a beruházásokat, a városi költségvetés egy főre vetített összegének alakulását (ez Kolozsvárott 60%-kal nőtt az előző évhez képest), az indított nagyméretű projektek számát. Az összehasonlításban Kolozsvár a második helyen végzett Bukarest mögött. [szerkesztés] Munkanélküliség Az utóbbi években a kolozsvári munkanélküliségi ráta a következőképpen alakult: : 2007-ben az új beruházásokhoz (Bechtel, Nokia, Siemens, Emerson, Trelleborg, Carrefour, Auchan) szükséges munkaerő-felvételi kampányok után a munkanélküliségi ráta 0,2%-re csökkent. A gazdasági világválság következtében a munkanélküliség jelentősen megnőtt, de még pontosan nem tudni, mennyivel. [szerkesztés] Közlekedés Kolozsvárott keresztül halad az E60-as európai út (Bécs–Nagyvárad–Kolozsvár–Bukarest). Ugyanakkor hiányzik az összeköttetés az európai 4-es folyosóval (Arad–Déva–Gyulafehérvár–Segesvár–Brassó–Bukarest–Konstanca), illetve az ország északkeleti részén húzódó európai 9-es folyosóval. Az áthaladó közúti áruforgalom terjedelme és a megfelelő elkerülő körgyűrű hiánya megterhelik a város belső forgalmát és szennyezik a környezetet. A vasúti közlekedés tekintetében a város közvetlen összeköttetéssel rendelkezik Románia összes nagyobb városával. A Kolozsvár–Budapest útvonalon már négy nemzetközi vonat közlekedik (Corona, Bihar, Hargita és Ady Endre). A központi pályaudvar mellett a városnak még két vasúti pályaudvara is van: a kolozsvári „kis” állomás és a Cluj-Napoca Est-nek vagyis Kelet-Kolozsvárnak nevezett szamosfalvi állomás. A városnak nemzetközi repülőtere van, amely Kolozsvár keleti felén helyezkedik el, 6 kilométerre a központtól. A repülőtér forgalma évente kb. 800�000 utas, ennek kétharmada nemzetközi járatokon utazik. A város utcahálózata 662�km hosszú, ebből 443�km van korszerűen felszerelve. A tömegközlekedés 342 kilométernyi útvonalon zajlik, autóbuszok, trolibuszok és villamosok segítségével. 2004-ben megkezdődtek egy új autópálya munkálatai a Bukarest–Brassó–Kolozsvár–Nagyvárad útvonalon. 2005-ben az erdélyi autópálya építését finanszírozási okok miatt felfüggesztették, 2006 áprilisában viszont az építkezés újraindult, miután a román kormány és az amerikai Bechtel cég megállapodásra jutottak. [szerkesztés] Kultúra és oktatás [szerkesztés] Színházak és operák [szerkesztés] Múzeumok [szerkesztés] Egyetemek Állami egyetemek: Magánegyetemek: [szerkesztés] Legfontosabb középiskolák [szerkesztés] Sajtó A példányszám alapján a legolvasottabb napilapok a Făclia és a Ziua de Cluj. Szintén itt jelennek meg a Monitorul de Cluj és a Gazeta de Cluj napilapok. A Clujeanul hetilap, amelyet a MediaPro cég ad ki, 2008-ban havi átlagban 6�-�8000 példányban jelent meg. Legolvasottabb magyar nyelvű napilapok a Szabadság és a Krónika. A városban található az Erdélyi Napló című hetilap, illetve a Korunk folyóirat szerkesztősége is. Szintén Kolozsvárott székel a Romániai Magyar Nyelvű Helyi és Regionális Lapkiadók Egyesülete, amely magába tömöríti a romániai magyar napilappiac mintegy 90%-át. Kolozsvár első teljes adásidőben magyar nyelven szóró rádióadója a Paprika Rádió. Az Euréka Egyesület indított és működtetett rádió 2006 november 23.-án reggel hat órakor sugározta első adását. A tulajdonosok - kolozsvári magyar vállalkozók - az arculattervezéssel és a rádió beindításával Illés Márton magyarországi rádiós szakembert bízták meg. Egyéb média és sajtóorgánumok: [szerkesztés] Sport A legismertebb labdarúgó csapatok az első osztályban játszó CFR 1907 Kolozsvár, amely 2004-2005-ben az UEFA intertotó kupa döntőjében játszott, illetve az egyetemi sportklub immár elsőosztályú csapata, az FC Universitatea. Az U Cluj néven emlegetett egyetemi csapat a régebbi időkben sok sikert ért el: 1932-33-ban a román bajnokság második helyén végzett, 1964-65-ben a román kupagyőztes volt, ezt követően pedig eljutott az Európai Kupa nyolcaddöntőjébe. Noha Romániában valószínűleg a labdarúgás a legnépszerűbb sport, az utóbbi időben Kolozsvár inkább más területeken jeleskedett: A város első olimpiai érmese dr. Somodi István volt, aki az 1908-as londoni olimpián magasugrásban lett második. A hajdan népszerű KMSC (Kolozsvári Munkás Sport Club) atlétikában több kiválóságot nevelt ki: többek között tagja volt Silai Ilona, az 1968-as mexikói olimpián ezüstérmet szerzett középtávfutó. [szerkesztés] Híres emberek Kolozsvárott születtek:","Koordináták: é. sz. 46°�46′�48″, k. h. 23°�33′�34″46.78, 23.5594444444 Kolozsvár (románul 1974-ig Cluj, ma Cluj-Napoca, németül Klausenburg, néha Clausenburg, latinul Claudiopolis, erdélyi szász nyelven Kleusenburch) város Romániában. Erdély történelmi központja és legjelentősebb városa. Az egykori Kolozs vármegye, ma Kolozs megye székhelye. A 2002-es népszámlálási adatok szerint Bukarest és Jászvásár után Románia harmadik legnépesebb városa volt. Az Európai Unió 96. legnépesebb városa. Két színházával, két operájával, tizenegy felsőfokú oktatási intézményével és számos középiskolájával az ország fontos kulturális központja. Egyike volt annak a hét erődített városnak, amelyekről Erdély német nevét (Siebenbürgen) kapta. Híres ezen kívül Mátyás király és Bocskai István fejedelem szülővárosaként, illetve az unitárius vallás bölcsőjeként. Számos műemléke közül a legnevezetesebbek a Szent Mihály-templom, előtte Fadrusz János Mátyás szobrával, a Farkas utcai református templom, illetve a Bánffy-palota." hu,74da5f469182e43ee960f9904003f5ab,"[szerkesztés] Története [szerkesztés] Építése A mai 147-es számú vasútvonal több részben épült ki. Első szakaszát, a Kiskunfélegyháza–Csongrád vonalat az Osztrák-Magyar Államvasút-Társaság (OÁVT vagy OMÁV, a nevével ellentétben magánvasút volt) építette 1888-ban. Csongrád az 1880-as évekre a térség jelentős településévé vált 15 000 lakosával. A járási székhelyen téglagyár, gőzmalom és fűrészmalom is működött. A város – elsősorban mezőgazdasági – termékeinek piacra kerüléséhez azonban hiányzott a vasút, ami a nehézkes hajózással és a szekéren fuvarozással szemben állandó, megbízható kapcsolatot jelentett. Az OÁVT - aki akkor már a Cegléd–Szeged vonalat üzemeltette - jó üzletet látott egy leendő csongrádi szárnyvonalban, így megalapította a saját tulajdonú Félegyháza–Csongrád Helyi Érdekű Gőzmozdonyú Vasút társaságot, és elkezdte a vonal tervezését. A vonal engedélyezési tárgyalását 1887. július 9-én tartották, az engedélyokiratot 1887. szeptember 17-én keltezte Baross Gábor miniszter. A forgalom 1888. szeptember 16-án indult meg. Az eredeti vágány „m” rendszerű volt 21,75�kg/m tömegű sínekkel, 7,50 méter hosszú mezők alatt 10 db talpfa volt. A felépítmény 25�cm-es bányakavics ágyazatra került. A pálya 24 842 méter hosszú, szinte teljesen sík: 5‰-nél nagyobb lejtése nincs, az ívek is mind 300 m-nél nagyobb sugarúnak épültek. Két állomás épült: a kiskunszállási (ma Gátér) 330 méteres, a csongrádi 400 méteres kitérőkkel. Csongrádon, a végállomáson az Osztrák-Magyar Államvasutak szabványa szerinti I. osztályú felvételi épület épült, valamint kétállásos mozdonyszín fordítókoronggal. A teljes építési költség 579 654 osztrák forint volt. Az OÁVT eredetileg nem kívánt Csongrádnál megállni, tovább kívánt terjeszkedni Szentesig. A magántársaság felajánlotta, hogy ha Szentes városa 160 000 Ft-tal hozzájárul az építkezésekhez, valamint a határában ingyen földterületet biztosít a vasútnak, kiépíti azt a Tisza-híddal együtt. Szentes támogatta a tervet, azonban a kormány nem. Az országgyűlés 1884. évi költségvetési vitájában Törs Kálmán képviselő felszólalt a tervezett vonal hasznosságát hangoztatva; válaszában báró Kemény Gábor közlekedési miniszter azzal indokolta az engegély megtagadását, hogy az Államvasút-társaság a MÁV-nak túlzott konkurrenciát jelentene, ha a Tisza bal partjára is kiterjesztené a működését. 1887-ben megnyílt a Szentes és Kunszentmárton közötti helyiérdekű vasút, mely Szentes város tulajdonában volt, így a város is ellenérdekeltté vált a folytatás kiépítésében - még a Csongrádig tartó szakasz is konkurrenciát jelentett a saját vasútjának. Az OÁVT viszont ki akarta használni a helyzetét, és tervezte a csongrádi vonal meghosszabbítását a szentesi tiszai átkelőhöz, a Bődi révhez. Ez a terv viszont nem teljesült. Az Államvasút-Társaságot rövidesen, 1891-ben államosították, vonalait a MÁV vette át. A Szentest Orosházával összekötő vasútvonal kiépítését a helyi érdekeltek már 1887-től szorgalmazták, de az építkezést tőkehiány és a vonalvezetéssel kapcsolatos viták hátráltatták. Gádoros község érdeke a települést érintő nyomvonal volt, míg a mágocsi Károlyi-féle uradalom a rövidebb, Derekegyházon és Nagymágocson keresztül vezető vasútépítést szorgalmazta. A vasútvonal építésére és üzembentartására Gerster Béla és Török Emil budapesti mérnökök kaptak engedélyt, és létrehozták az Orosháza–Szentes–Csongrádi Helyiérdekű Vasút Részvénytársaságot. Részvényesek voltak: Békés és Csongrád vármegyék, Szentes város, Gádoros és Orosháza községek, valamint az érintett nagybirtokosok. A vasútvonal építéséhez szükséges tőkét 3 884 000 koronában határozta meg a minisztérium, melyből 238 000 koronát járműbeszerzésre kellett fordítani, 70 000 koronát tartalékalapba kellett csoportosítani, így magára az építésre 3 576 000 K jutott. Sikerült az érdekelteknek a vonalvezetés mikéntjéről is megegyezniük: a HÉV fővonala Orosháza–Gádoros–Fábiánpuszta–Szentes útvonalon halad, Fábián állomásból kiágazva pedig szárnyvonalat építenek, mely az uradalmakat szolgálja ki. Az építést a 1906. évi XVII. törvénycikk engedélyezte: Az építkezés 1905 áprilisában kezdődött el. A kor színvonalának megfelelően kézi erővel végezték a munkát, és alig 9 hónap alatt, 1906. január 4-ére el is készült a 40 kilométer hosszú vasútvonal. Fábiánban és Gádoroson ún. ötödosztályú felvételi épületet emeltek. Fábiánban gőzmozdonyos fűtőház létesült, mely szolgálati lakásként ma is megvan. A nyomvonal kezdetben Orosháza és Szentes között nem érintett közvetlenül települést: Gádorostól egy kilométeres távolságra vezetett, Fábiánsebestyén falu ekkor még nem épült meg. Gádoros lakói kérvényt adtak be nyomvonalmódosításra, hogy a vasutat északabbra vezessék, érintve a település szélét, de ezt elutasították. Ebben az esetben a falu mai központjában haladhatna a vasút, mivel az vasútépítés idején a szélső házak álltak ott. Napjainkra Gádoros dél felé a vasútig terjeszkedett, így a vonal ma már érinti a szélét. A Csongrád–Szentes vasútvonal egyszerre épült a Szentes–Orosháza szakasszal, azonban néhány hónappal később, 1906. szeptember 21-én adták át. Kiépítése megegyezett a pálya orosházi felével, 23�kg/m tömegű „i” rendszerű sínekből épült. Ezzel a szakasszal vált teljessé a pálya Kiskunfélegyházától Orosházáig. 1906. december 5-én a kapcsolódó Fábián–Zoltántér szárnyvonalat avatták fel. 1908-ban kisebb bővítés történt, mely során a csongrádi vonalat egy Tisza-parti vágánnyal toldották meg a híd szentesi oldalánál. A vágány áthaladt a Tisza-híd alatt, majd kétvágányos kitérővel ért véget. Főleg gabonarakodásra használták. Rövid életű volt, 1925-ben szedték fel. A HÉV által épített vasúti pályák teljesen új anyagból, a helyiérdekű vasúti szabvány alapján könnyű, 9 méteres, 23,6�kg/m tömegű „i” rendszerű sínekből készültek, bányakavics ágyazatban, mezőnként 13 talpfával. Ez már akkor sem számított korszerűnek, kihordási idejét is csak 25 évre tervezték. A vonalakon a legnagyobb menetsebességet a hatóság 40�km/órában határozta meg, a tengelyterhelést pedig 12 tonnában. A vonalon található legjelentősebb műtárgy, a Csongrád és Szentes közötti Tisza-híd már 1903-ban megépült. Kezdetektől fogva tervezték a vasút átvezetését rajta. Az első három évben közúti hídként, majd 1906-tól 1981-ig közös közúti-vasúti hídként üzemelt. [szerkesztés] Az első évtizedek A Kiskunfélegyháza–Csongrád vasútvonal csak 3 évig volt az Osztrák-Magyar Államvasút-Társaságé: 1891. január 1-jével államosították az ekkor 1214�km-es vonalhálózattal bíró - nevével ellentétben magánvasúti - társaságot, így a MÁV tulajdonába került. A vonal engedélyokiratában a következő díjszabás szerepelt - még az OÁVT részéről: Személyszállítás I. osztályon 4,75 krajcár/km; másodosztályon 3,56 kr/km; harmadosztályon 2,37 kr/km. Áruszállítás: I. áruosztály 0,79 kr/100�kg/km; II. áruosztály 0,53 kr/100�kg/km; terjedelmes áruk 1,06 kr/100�kg/km. Teljes kocsirakományú áruk (pl. szén, tűzifa, kő, mész, tégla) 0,41 kr/100�kg/km. A forgalmat az első években vegyesvonatokkal szervezték meg, az 1894-es menetrend szerint naponta 2 pár vegyesvonat járt a vonalon. Az 1901-es menetrend már Kónyaszéket is jelöli megállóhelyként az addigi egyetlen köztes gátéri állomás mellett. A MÁV-on belül kezdetben a Szegedi Üzletvezetőséghez, később egy ideig a Budapest-balparti Üzletvezetőséghez, majd Aradhoz tartozott a vonal. Az I. világháború kezdetekor újra Szegedhez került, ami később már nem változott. Csongrád áruforgalma növekedett, míg személyforgalma 25-30 000 fő/év körül mozgott. A kapcsolódó Csongrád-Szentes szakasz elkészülte jelentős lökést adott a forgalomnak: 1910-ben a személyforgalom 72 000 főre nőtt: Kiskunfélegyháza felé 42 000-en, Szentes felé harmincezren utaztak. Ebben az évben 730 tehervonat és 4234 személyszállító vonat közlekedett (közülük 2435 motorvonat). Az Orosháza-Csongrád HÉV megépültével jelentek meg a síneken a gőzmotorkocsik a lassú vegyesvonatok kiváltására: 1908-ban már 6 gőzmotorkocsi szolgál a vonalon. Az Orosháza–Szentes–Csongrádi HÉV Rt. szabványszerződés alapján a MÁV-ra bízta a vonalai üzemeltetését. Kezdetben a teherforgalmat gőzmozdonyokkal, a személyforgalmat gőzmotorkocsikkal bonyolították le. Az első két gőzmotorkocsi Cmot sorozatú volt, (07 315 és 07 316 pályaszámokkal) De Dion gőzfejlesztővel és 50 LE-s motorral rendelkeztek. Az 1906-os menetrend szerint 3 pár személyvonat (egy évvel később már 4 pár) és egy pár tehervonat közlekedett a vonalon. A menetidő 2,5 óra volt. Nyaranta 100-150 utas is utazott 1-1 vonaton. A gádorosi állomás hamar kicsinek bizonyult: már 1906-ban megnagyobbították, majd 1912-ben új váróteremmel bővítették, így elnyerte mai formáját. A gőzmotorkocsik idővel megbízhatatlannak bizonyultak, a kiforratlan konstrukció számos meghibásodással küzdött. Ezért az állami vasúttársaság a motorkocsi üzem helyett a kis teljesítményű mozdonyos vonatok üzemeltetésében látta a megoldást, melyek bevált műszaki megoldásokkal tudják elvégezni a motorkocsik feladatát, és gazdaságosabbak a meglévő mellékvonali mozdonyoknál. Ezeket a mozdonyokat feladatuk alapján motorpótló mozdonynak nevezték. 1910-ben készült el MÁV 11-es (MIa) mozdonysorozata, mely már ebben az évben munkába állt a vonalon a motorkocsik kiváltására. A gőzmotorkocsikat a MÁV 1913 májusában vonta ki a forgalomból. 1919-ben heves csata alakult ki a Magyar Tanácsköztársaság és a megszálló román hadsereg között a Tisza-hídnál, melynek során felrobbantották annak egyik ártéri szerkezetét. A román megszállás alatt a pályát is elbontották Szentes-Csongrád között több 100 méter hosszan Hékéd megállóhelynél. A román hadsereg többek közt a Szentes-Orosháza vonalat is használta a hazánkból elrabolt javak elszállítására. A híd újjáépítését a MÁV saját költségén végezte el 1920-ban. A felbontott vágány csak 1925-ben épült vissza, addig a párhuzamos Szentes-Kunszentmárton vonalat használták a vonatok. 1925-ben a HÉV 367 200 utast és 137 597 tonna árut szállított, évi tiszta nyeresége elérte a 35 650 aranykoronát. 1926-tól jelentek meg a síneken a BCmot motorvonatok, majd 1928-ban megépült a MÁV szentesi motorgarázsa, amely mindmáig a Dél-Alföld motorvonatainak fő karbantartó műhelye. Az 1930-as években Gyopárosfürdőre is járt „filléres gyors”. A forgalom nagysága a kezdetekkor körülbelül a maival egyezett meg, a vállalkozás a takarékos üzemvitelnek köszönhetően mégis nyereséges volt. Az Orosháza–Csongrádi HÉV-et a gazdasági világválság idején, 1931. október 1-jével államosították – vele együtt az Szentes másik két helyiérdekű vasútját is. Így már nem csak üzemeltető, hanem tulajdonos is lett a MÁV. Szentes és Orosháza között már a kezdetektől fogva meghatározó volt a cukorrépa-szállítás, ami szorosan összefonódott száz éven keresztül ezzel a vonallal. Justhmajor és Lapistó rakodóhelyek is elsősorban réparakodási célból épültek. A Szolnoki Cukorgyár 1941-ben Szentes–Fábiánsebestyén között Kórógyrakodó néven répaberakó állomást létesített szekérhídmérleggel. Már a 20. század első évtizedeiben szükségessé vált a vasútvonalak átépítése a megnövekedett forgalom és az elhasználódás miatt. 1910-ben talpfasűrítést végeztek Kiskunfélegyháza és Csongrád között: a sínszálak alá az addigi 10 mellé még két talpfát húztak be. A teljes síncserét az 1920-as évek második felében végezték el: az addigi ""m"" (21,75 kg/m) rendszerű pályát 1927-ben fővonalakból kikerült 12 m hosszú ""c"" (34,5 kg/m) sínekre cserélték Kiskunfélegyháza és Gátér (bezárólag) között. Továbbhaladva 1928-ban Gátér és Csongrád között is folytatódtak a cserék, de itt csak 9 m hosszú sínekkel. A sínleerősítés sínszeges és síncsavaros volt, az ágyazat bányakavics maradt. A csongrádi állomás 1925-ben villanyvilágítást, 1934-ben új vágányhídmérleget kapott. Ezután a Csongrád–Szentes szakasz vált szűk keresztmetszetté a 12 tonnás maximális engedélyezett tengelyterhelésével. Az átépítést 1936-ban végezték el. Az eredeti ""i"" (23,6 kg/m) síneket fővonalból kinyert 11 méter hosszúságúra vágott „I” rendszerű (42,8 kg/m) sínekre cserélték. Mezőnként 15 talpfa támasztotta alá a sínszálakat, sínvégeknél ikertalpfás leerősítéssel. Az addigi bányakavics ágyazatot is zúzottkőre cserélték. A Tisza-hídra 24 méteres ""c"" sínek kerültek. A hídon a sínek közé kiskockakő, a síneken kívülre makadámburkolat került a közúti forgalom miatt. A hatósági pályavizsgálatot és próbamenetet 1936. december 17-én tartották, amely során az átépített szakaszon 55 km/h sebességet és 16 tonna tengelyterhelést engedélyeztek. Az 1941. évi előírások szerint Kiskunfélegyháza-Szentes között a motorvonatok 55, a mozdonyvontatású személyvonatok 50, a tehervonatok 30 km/óra sebességgel közlekedhettek. A második világháború idején 1944-ben szovjet irányítással Orosházán működött a Dél-Alföld vasúthálózatát kezelő Üzemvezetőségi Kirendeltség. A szervezettséget tükrözi, hogy a kórógyi rakodónál két tehervonat egymással szembehaladva összeütközött. A Tisza-hidat 1944. október 8-án felrobbantották a visszavonuló német csapatok, így két évig szünetelt a forgalom Szentes és Csongrád között. A híd eredeti formájában már nem épült vissza, a hiányzó részeit 1946-ban a magyarcsanádi vasúti Maros-híddal és egy hadihídszerkezettel pótolták. Ezt a megoldást ideiglenesnek szánták, azonban 40 évig maradt a helyén. [szerkesztés] A II. világháború után Az ötvenes években az újonnan alakult termelőszövetkezeti csoportok, földművesszövetkezetek és tüzépek lettek a vasútvonal fuvaroztatói, az Újvárosi Állami Gazdaság saját rakodóvágányt épített az újvárosi megállónál 1954-ben. Régi fuvaroztatóként megmaradt az eperjesi kendergyár Gádoros állomáson. 1947-ben épült meg a kónyaszéki rakodóvágány, a kónyaszéki megállóhelytől kb. fél km-re Csongrád felé. A síneket Gyalupusztáról (ma Kungyalu alsó vasútmegálló a Szolnok–Makó-vasútvonalon, Kunszentmártontól északra) hozták az ottani mellékvágány felszedéséből. A rakodóvágány nem volt hosszú életű, 1964 környékén szedték fel. Csongrád és Szentes között 1952–53-ban az összes talpfát főleg „e” jelű, kisebb részben „B” jelű betonaljakra cserélték egyenkénti cserével. Ma is ez a vonal egyetlen összefüggő hosszabb betonaljas szakasza. Az eredeti aljak jó része ma is megvan, de a csere folyamatos. Az 1970-es évek elején 24 méteresre hegesztett, szintén ""c"" sínekre cserélték a Kiskunfélegyháza-Gátér szakasz 12 méteres vágányait és az ágyazatot zúzottkőre cserélték. Azért volt ilyen visszafogott a felújítás, mert a csongrádi vízlépcső megépítéséhez kapcsolódóan tervezték a vonal nagyszabású felújítását. Az építkezéshez iparvágány ágazott volna ki Csongrád alsó és Kónyaszék között Saroktanya felé. A vízlépcső építésének meghiúsulásával a vonal átépítése is elmaradt. 1959-ben a vonal orosházi felén lévő összes kitérőt 34�kg/fm sínrendszerűekre cserélték. A hatvanas években erre közlekedtek az Orosházi Üveggyár szerelvényei, a tehervonatokat M28-as mozdonyok vontatták – többször párban is. A motorkocsikra engedélyezett sebességet néhány évtizeden keresztül 50�km/h-ra növelték. A személyszállítás fellendülését hozta a vidéki ipartelepítés és a szakképzés kiterjesztése a hatvanas években: az utazóközönség nagy részét a Szentesre és Orosházára bejáró dolgozók és diákok alkották. A ’60-as évek közepétől viszont megindult a térségben a vasúti közlekedés leépülése: először a kendergyárhoz vezető kisvasút szűnt meg Gádoroson, majd a rakodóhelyek körzetesítésével felszedték Justhmajor (1967) és Kórógy (1968) mellékvágányait. Az 1968-as közlekedéspolitikai koncepció a 147-es vonalat fenntartandó és felújítandó vonalnak jelölte, viszont a Fábiánsebestyénnél elágazó és Árpádhalomig vezető szárnyvonalat, amely akkor még jelentős forgalmat bonyolított le, kis forgalomra hivatkozva szüntették meg 1972-ben a koncepció alapján. 1976-ban Orosháza Külső (ma Szentetornya) kitérővágányát is felszedték. 1977-ben az újvárosi rakodóvágányt is meg akarta szüntetni a pályafenntartás, de az állami gazdaság ragaszkodott hozzá, így ma is megvan. Kisebb átépítések is történtek: 1964-65-ben Gádoros állomáson betonaljakra cserélték a talpfákat, 1967-ben a Mágocs-ér 2 méter átmérőjű betoncső-átereszét 4 méter nyílású vasbeton hídra cserélték. 1972-ben épült meg az új szentesi téglagyár iparvágánya, ami a vonal orosháza felőli becsatlakozásának átépítésével járt. A nyíltvonalat új ívre helyezték át, míg a régi ív a téglagyári iparvágány része lett. Az évek során a járműállomány is megváltozott: a 375 sorozatú gőzmozdonyok leállításával a ’70-es években az MDmot, a ’80-as években a Bzmot szerelvények jelentek meg a síneken. A kiskunfélegyházi vonalrész teherforgalmát a környező települések, főleg Csongrád adta; erre szállították a helyi üzemek – mint például a bútorgyár, malom – és a Tüzép nyersanyagait és áruit. Élő halat is szállítottak speciális kocsikon a Tömörkényi Halgazdaságból. Gátéren terményt és műtrágyát rakodtak, Kiskunfélegyházán a Gabonaforgalmi és Malomipari Vállalathoz vezetett iparvágány. (Erről ma már csak egy vonalban maradt váltó tanúskodik, a vágányt 1997-ben felszedték.) Az 1970-es évektől több síncsere is folyt Kiskunfélegyháza és Szentes között: 1975-81 között Gátér és Csongrád között 24 méteres ""c"" sínekre cserélték az addigi 9 métereseket. A Kiskunfélegyháza-Városi Park szakasz 48�kg/fm síneket kapott a kapcsolódó iparvágányok miatt. 1974 és 1976 között a 11 méteres ""I"" síneket 24 méteresre hegesztett ""I"" sínekre cserélték Csongrád és Szentes között; azonban már a 70-es évek elejétől megindult ugyanitt a csere a korszerűbb 48�kg/m-es rendszerre. A munka többszöri szünet után csak 2004 novemberében lett készen. Az 1990-es évek elején Csongrád és Csongrád alsó közé is 48�kg/m sínek kerültek. Az orosházi vonalrész állapota a ’80-as évekre leromlott, így megérett az idő a felújításra. 1983–89 között az összes kitérőt 48-as sínrendszerűre cserélték (használt anyagból). Ugyanezen időszakban több kilométer hosszan cserélték a sáros kavicságyazatot zúzottkőre, de nem végig. A nyíltvonal cseréje 48�kg-os sínre 1985-ben Szentestől kiindulva elkezdődött, azonban 1-2 kilométer után a munka abbamaradt. 1988-ban a pálya sebességét 30�km/h-ban korlátozták a felújítás kiharcolása céljából. Bár átfogó felújítást nem értek el, 1991-től kezdve kisebb síncserék történtek. A rendszerváltozás, gazdasági átalakulás miatt az átépítésből nem lett semmi: a privatizált cégek átpártoltak a közúti közlekedéshez, az eperjesi kendergyár pedig megszűnt. Jelentős esemény volt a vasútvonal életében a Tisza-híd felújítása. A két város között 1981-ben készült el a különálló közúti Tisza-híd, ami tehermentesítette az addig közútiként is használt vasúti hidat. A híd állapota az évek során nagyon leromlott, a cseréje halaszthatatlanná vált. Moldova György az 1977-ben megjelent Akit a mozdony füstje megcsapott című könyvében így írt róla: A közúti híd után 1986-ban a vasúti hidat is újjáépítették 600 millió Ft költséggel. Az új híd közvetlenül a régi déli oldalánál készült el, így rajta áthaladva észak felé nézve még láthatók a régi híd pillérei és a hídfők mellvédjei. A hídépítéssel egy időben pályakorrekciót tartottak a csongrádi oldalon, 2,7 km-en átépítették a pályát 48 kg/fm sínekkel és LM betonaljakkal. Az íveket úgy alakították ki, hogy alkalmasak legyenek a 100 km/h sebességre. Magára a hídra 54 kg/fm sínanyag került. [szerkesztés] Felújítás vagy megszüntetés 1996–97-ben napirendre került a Szentes-Orosháza szakasz megszüntetése. 1997. június 1-jétől Gádoros és Orosháza között egy lassújellel 9,5 km hosszon 10 km/h-ban szabták meg a legnagyobb sebességet. A MÁV illetékesei vasútpótló (tehát nem vonatpótló) buszjárat szervezésébe kezdtek. A megszüntetés terve és az elriasztó menetidő ellen tiltakozás és aláírásgyűjtés tiltakozás kezdődött, ami sikerrel járt: a vonalrész megmaradt, több helyen sín- és ágyazatcserével javítottak a minőségén. Ekkor épült át 48�kg/fm sínrendszerre Gyopárosfürdő mh. környéke, ami 7000 talpfa cseréjével járt. A síncserék a következő években is folytatódtak; emellett a táblás megállóhelyek is emelt utasperont kaptak. A síncserék anyaga fővonali felújítások vissznyereményéből illetve bontásból került ki, például a megszűnt Solt–Dunaföldvár-vasútvonal anyagának egy része is ide került. 2005 nyarára a szakasz hosszának fele, azaz 20�km vágány épült át. Ezeken a részeken a pályaszerkezet elbírná a 60 kilométer/órás sebességet. 1999-ben felmerült a vasúti személyforgalom leállítása 1000 kilométeren – amiben a teljes vasútvonal is benne volt – azonban a terv nem valósult meg. 2006. január 7-én ünnepelték a Szentes-Orosháza vasútvonal fennállásának 100. évfordulóját. Az évforduló alkalmából nosztalgiavonat közlekedett, valamint emléktáblát avattak a fábiánsebestyéni és szentesi vasútállomáson. 2006 nyarán újra felmerült személyforgalom leállítása az orosházi részen – ezúttal a „vasúti reform” részeként további 27 mellékvonallal együtt tervezték a leállítást – de végül kikerült a szakasz az első körben 2007. március 3-ával megszüntetett 14 mellékvonal közül. Azonban ez nem jelentett végleges nyugalmat: az egész vonal sorsa kérdéses maradt az újabb vonalbezárási tervezetek miatt. A Gazdasági és Közlekedési Minisztérium szerint a vasútvonalon az országos közforgalmú személyszállítás fenntartása nem indokolt. 2007 őszén új tervek láttak napvilágot, miszerint a decemberi menetrendváltástól 38 mellékvonalon áll le a személyszállítás. Ebben a tervezetben a teljes 147-es vonal benne volt, azonban a GKM elállt a megszüntetéstől. 2006 szeptemberében a csongrádi vasútállomáson forgatták Koltai Róbert Megy a gőzös című filmjét. Az állomás a filmben Iharos és Szikhalom neveken szerepel. A rendező állítása szerint azért választotta a helyszínt, mert az 1920-as évek hangulatát idézi. 2008-2009-ben a MÁV pályavasút „hálózat-racionalizálási” programot hajtott végre, mely mellékvonali állomások bezárásával és elbontásával járt az ország több pontján. Fő cél a vonali személyzet csökkentése volt. Ennek esett áldozatául Fábiánsebestyén állomás, melyet 2009. július 8-ával megszüntettek, továbbiakban mint megállóhely üzemel. Az állomás felszámolása során a mellékvágányok váltóit és a bejárati jelzőket elbontották, az állomásról kezelt sorompókat vonat által kezelt fénysorompókra cserélték. Így a teherforgalom későbbi felvétele lehetetlenné vált, az így létrejött hosszú Szentes–Gádoros állomásköz miatt nőtt a vasútvonal zavarérzékenysége és csökkent az áteresztőképessége. Ezzel együtt Szentes és Orosháza között bevezették a mellékvonali forgalomirányítást (MEFI). Gádoros állomáson rugós váltókat helyeztek üzembe, hogy a keresztezések a vonatszemélyzet által lebonyolíthatók legyenek. Ez az állomás MEFI-állomásként személyzet nélkül üzemel tovább. [szerkesztés] Egykori kapcsolódó vasútvonalak [szerkesztés] Az árpádhalmi szárnyvonal A vasútvonalnak volt egy leágazása, ami Fábiánsebestyént kötötte össze Zoltántérrel (Árpádhalom külterülete a falutól 1,5–2 km-re nyugatra). Ez a szakasz szintén 1906-ban épült, főleg a grófi uradalom szállítási igényeire. A két végállomás között 2 megálló volt Nádas-halomnál és Lajostanya majornál (Nagymágocs mh.); utóbbinál kisvasúti csatlakozás volt Nagymágocs felé. A 8,5 km-es szakaszon a forgalom 1906. november 5-én indult meg. Végzetét az 1968-as közlekedéspolitikai koncepció jelentette, mely a vasúti forgalom közútra terelését szorgalmazta, ami országszerte vonalbezárásokkal járt. A forgalom 1972. szeptember 30-án állt le, egy év múlva a síneket is felszedték. [szerkesztés] A Csongrád–felgyői gazdasági vasút 1923-24-ben épült meg a Csongrád állomásról kiinduló 600�mm nyomtávolságú kisvasút, ami a gróf Károlyi-féle ófelgyői uradalomba vezetett 17 kilométer hosszúságban. Később a Felgyői Állami Gazdaság kezelésébe került. A forgalom az 1960-as évek közepére elsorvadt (teherautók, traktorok térhódítása miatt), a vágányokat 1968-ban felszedték. Töltése Csongrádon a Szentesre vezető 451-es út fénysorompója mellett, a nagyvasút déli oldalán épségben megvan kb. 100 m hosszúságban. [szerkesztés] Fábiánsebestyén kisvasútjai Sváb János földbirtokosnak hatalmas földterülete volt a 20. század elején Fábiánsebestyén környékén. 1922-ben a nagyvasúti és a birtokon belüli szállítás megkönnyítésére kisvasutat építtetett, melynek központja és átrakóállomása Fábián (akkor még nem Fábiánsebestyén) állomáson, a felvételi épülettel szemben volt. A kisvasúti átrakás céljára épült az állomáson egy ötödik vágány, illetve két keskeny vágány. (Ma már egyik sincs meg.) A kisvasútnak két ága volt: az északi a falutól 2�km-re északra található Koticzki-majorban ért véget, a déli ág a Mágocsi majorig vezetett kb. 7�km hosszan. Ez utóbbi szintben keresztezte az árpádhalmi nagyvasutat is. Nem sokáig működött ebben a formában a vasútüzem, mert Sváb János eladta a birtoka egy részét Koticzki Mihálynak, míg másik részét Rosenthal Adolfnak. A kisvasút az árpádhalmi vonal keresztezésnél a birtokkal együtt kétfelé szakadt. Mivel a Rosenthal-féle csonka vasútnak nem lett nagyvasúti kapcsolata, ő észak felé, Mikecz-csárdánál építtetett 2�km hosszan csatlakozást 1926-ban. A Koticzki-féle vasút az 1930-as évek közepére elvesztette jelentőségét, a birtokos nem használta: a vágányok az 1940-es évek elejére el lettek bontva. A mikeccsárdai kisvasút 1940 tavaszán szűnt meg, mert a birtokot felparcellázta a birtokos és eladta. Ugyanekkor szűnt meg a nagyvasút mikeccsárdai kitérője is. A kitérő nyomai ma is láthatók, mivel a kavicságyazatú szakaszon a váltók helyére zúzottkövet terítettek. [szerkesztés] Nagymágocs és Árpádhalom kisvasútjai Nagymágocs első, 600�mm nyomtávú kisvasúti vonalát a nagymágocsi Károlyi-uradalom építtette a mezőgazdasági termények szállítására 1899-ben. A hálózat a következő években tovább bővült, a helyiérdekű vasút kiépülésével 1907-ben Lajostanya majornál kapcsolatot teremtett a Fábiánsebestyén–Zoltántér major vasútvonallal. Az ötvenes évek elején a vasúthálózat a Nagymágocsi Állami Gazdaság tulajdonába került. 1955-ben felmerült a 760�mm nyomtávúra átépítés terve, de kapacitáshiány miatt a munkához nem tudtak hozzákezdeni. A kisvasút a 1960-as évek elején szűnt meg. A falut érintette a Szegvári Gazdasági Vasút 40�km hosszú 760�mm-es kisvasúti hálózatának fő vonala (Szegvár–Nagymágocs–Árpádhalom), melyen személyszállítás is folyt Árpádhalom és Nagymágocs között. Ez a vasúthálózat Zoltántér (későbbi nevén Árpádhalom) állomáson csatlakozott a Fábián–Zoltántér nagyvasúti vonalhoz. A személyforgalom 1971. január 1-jével szűnt meg, a síneket 1972 áprilisára szedték fel. [szerkesztés] A Gádoros–eperjesi kendergyári kisvasút Gádoros állomástól kiindulva 1916-18-ban kisvasút épült 600�mm nyomtávolsággal a Gádorostól északnyugatra elterülő földterületek felé a mai Eperjes község területéig. A kisvasút tulajdonosa a Mezőgazdasági Kenderipar Rt volt. A kendergyár megépülte után (1920-as évek) 760�mm nyomtávolságúra építették át. A kezdetben teljesen ló- és szamárvontatású vasúton a II. világháború után jelentek meg motoros mozdonyok, de továbbra is megmaradt az állati vontatás. 1949-ben államosították a vasutat. 1965-ben felszedték a kisvasútnak a Gádoros állomás–Kendergyár szakaszát, de a Kendergyáron belüli vonalhálózata (amely több kilométer vágány volt) továbbra is üzemben maradt és 1975 körül szűnt meg. A gyár 1989-ben zárt be. [szerkesztés] A szentetornyai kisvasút A szentetornyai kisvasutat Rosenthal és Haraszti nevű birtokosok építtették 1926-ban. A szentetornyai állomásról indult, majd egy őrház mellett szintben keresztezte a nagyvasutat. Keleti majd északi irányba haladt kb. 6�km hosszan a nevezett birtokosok földjén az Eötvös-majort is érintve (nem a nagyvasúti megállót, hanem magát a majort). Az évek során a birtokosok a földet sok-sok kisbirtokra parcellázva eladták, emiatt nem volt hosszú életű a vasút: az 1940-es évek elejére megszűnt. [szerkesztés] Alföldi Első Gazdasági Vasút A Dél-Alföld legnagyobb kisvasúti hálózatával, az AEGV-vel (későbbi nevén MÁV Alföldi Kisvasút) Orosháza állomáson volt kapcsolata a vonalnak. A két vasút kb. 600 méter hosszon párhuzamosan futott egymással Orosháza és Gyopárosfürdő között. Az AEGV kisvasúti vonalai egész Békés megyét behálózták közel 140�km hosszúságban – emellett más gazdasági vasutakkal is kapcsolatban volt (pl. Sarkadi GV). Az első, 15 kilométeres kisvasúti vonal 1899-ben készült el Mezőkovácsháza és Cikóhalom között, melyet a hálózat gerincét képező 55 kilométeres Mezőkovácsháza–Békéscsaba vonal követett. Orosházát 1925-ben, Gyopárosfürdőt 1926-ban érte el a vonalhálózat. Ennek a kisvasútnak is az 1968-as közlekedéspolitikai koncepció jelentette vesztét, a vonalakat fokozatosan a 70-es évek közepére megszüntették. [szerkesztés] A pálya állapota [szerkesztés] A forgalom A vonatok a Kiskunfélegyháza–Szentes szakaszt (39�km) 55, míg a Szentes–Orosháza szakaszt (40�km) 1 óra 14 perc alatt teszik meg. 2007 végén sebességrendezést tartottak Szentes és Orosháza között, amely során az egységes 40�km/h-ról az átépített szakaszokon 50�km/h-ra emelték, az eredeti, átépítetlen szakaszokon viszont 30�km/h-ra csökkentették a sebességet. A személyforgalmat manapság Bzmot és 6341 („Uzsgyi”) sorozatú motorvonatok látják el, régebben közlekedtek MDmot, M41 és M43 vontatta vonatok. A teherforgalom időszakos. Ez főleg cukorrépaszállítást jelentett az orosházi szakaszon, de a 2000-es évek közepén nagyrészt megszűnt.","A 147-es számú Kiskunfélegyháza–Orosháza vasútvonal egy 79�km hosszú vasúti mellékvonal a Dél-Alföldön. Kiskunfélegyháza–Csongrád között 1888-ban indult meg a forgalom, a Csongrád–Orosháza összeköttetés 1906-ban készült el. Menetrendi, utasforgalmi szempontból két részre osztható: a Kiskunfélegyháza–Szentes és Szentes–Orosháza szakaszra. A vonal nagy része – a kor szokásának megfelelően – helyiérdekű vasútként épült meg, csak az 1930-as évek elején került a Magyar Királyi Államvasutak tulajdonába. Építésének fő a helyi áru- és személyszállítás lebonyolítása volt, a ’70-es évekig több gazdasági kisvasúti hálózat csatlakozott hozzá – emellett Tisza-hídja fontos átkelő volt a párhuzamos közúti híd megépültéig. A mai forgalom nagyrészt a személyszállításra korlátozódik, Szentes és Csongrád lakosainak biztosít összeköttetést a fővárossal. Gazdaságtalanságra hivatkozva a rendszerváltozás után többször felmerült a vasúti forgalom teljes vagy részleges megszüntetése, de ezidáig egyetlen ilyen terv sem valósult meg. Emellett az utóbbi években több korszerűsítést, átépítést is végeztek a vasútvonalon a műszaki állapot javítására." id,c23c1515a07ce367303cd53c809bcb14,"[sunting] Sinopsis Buku ini bercerita tentang perjalanan seorang tokoh bernama Minke. Minke adalah salah satu anak pribumi yang sekolah di HBS. Pada masa itu, yang dapat masuk ke sekolah HBS adalah orang-orang keturunan Eropa. Minke adalah seorang pribumi yang pandai, ia sangat pandai menulis. Tulisannya bisa membuat orang sampai terkagum-kagum dan dimuat di berbagai Koran Belanda pada saat itu. Sebagai seorang pribumi, ia kurang disukai oleh siswa-siswi Eropa lainnya. Minke digambarkan sebagai seorang revolusioner di buku ini. Ia berani melawan ketidakadilan yang terjadi pada bangsanya. Ia juga berani memberontak terhadap kebudayaan Jawa, yang membuatnya selalu dibawah. Selain tokoh Minke, buku ini juga menggambarkan seorang ""Nyai"" yang bernama Nyai Ontosoroh. Nyai pada saat itu dianggap sebagai perempuan yang tidak memiliki norma kesusilaan karena statusnya sebagai istri simpanan. Statusnya sebagai seorang Nyai telah membuatnya sangat menderita, karena ia tidak memiliki hak asasi manusia yang sepantasnya. Tetapi, yang menariknya adalah Nyai Ontosoroh sadar akan kondisi tersebut sehingga dia berusaha keras dengan terus-menerus belajar, agar dapat diakui sebagai seorang manusia. Nyai Ontosoroh berpendapat, untuk melawan penghinaan, kebodohan, kemiskinan, dan sebagainya hanyalah dengan belajar. Mingke juga menjalin asmara dan akhirnya menikah dengan Anneliesse, anak dari Nyai Ontosoroh dan tuan Millema. Melalui buku ini, Pram menggambarkan bagaimana keadaan pemerintahan kolonialisme Belanda pada saat itu secara hidup. Pram, menunjukan betapa pentingnya belajar. Dengan belajar, dapat mengubah nasib. Seperti didalam buku ini, Nyai yang tidak bersekolah, dapat menjadi seorang guru yang hebat bagi siswa HBS dan Minke. Bahkan pengetahuan si nyai itu, yang didapat dari pengalaman, dari buku-buku, dan dari kehidupan sehari-hari, ternyata lebih luas dari guru-guru sekolah HBS. [sunting] Menerbitkan karya eks-tapol Bulan April 1980 selepas dari tahanan, Hasjim Rachman, mantan pemimpin redaksi Bintang Timur, dan Pramoedya menemui Joesoef Isak, mantan wartawan Merdeka yang belasan tahun mendekam di Rutan Salemba. Diskusi berkembang, dan kesepakatan dicapai untuk menerbitkan karya eks-tapol yang selama ini tidak mendapat sambutan dari penerbit lain. Naskah pertama terpilih untuk diterbitkan adalah Bumi Manusia. Pramoedya kembali bekerja keras memilah tumpukan kertas doorslag yang berhasil diselamatkannya dari Pulau Buru. Hampir semua naskah aslinya ditahan oleh petugas penjara dan sampai tidak pernah dikembalikan. Dalam waktu tiga bulan ia berhasil menyalin kembali dan merajut tumpukan kertas lusuh yang dimakan cuaca menjadi naskah buku. Sementara itu, Hasjim dan Joesoef berkeliling menemui beberapa pejabat pemerintah, termasuk wakil presiden Adam Malik, yang ternyata memberikan sambutan baik. Awal Juli 1980 naskah Bumi Manusia dikirim ke percetakan Aga Press dengan harapan terbit menjelang peringatan Proklamasi. Cetakan pertama keluar tanggal 25 Agustus, meleset dari rencana semula. Sampul cetakan pertama ini masih sangat sederhana, hanya berupa tulisan saja. Bagi Pramoedya penerbitan Bumi Manusia, seperti yang dicatatnya, berarti ""suatu kebulatan tekad, keikhlasan, dan sekaligus ketabahan untuk memberikan saham pada perkembangan demokrasi di Indonesia – dan bukan demokrasi warisan sah kolonial, demokrasi hasil keringat sendiri"". Dalam waktu 12 hari sekitar 5.000 eksemplar habis terjual. Hanya beberapa bulan setelah Bumi Manusia keluar, sejumlah penerbit di Hongkong, Malaysia, Belanda dan Australia mendekati Hasta Mitra untuk mendapat hak terjemahan. Pramoedya sebagai penulis tetap mendapat royalti sementara Hasta Mitra hanya bertindak sebagai perantara. Penerbit Wira Karya di Malaysia membayar royalti sebesar 12% langsung kepada Pramoedya. Dalam bulan November Hasta Mitra sudah membuat cetakan ketiga, dan berhasil menjual sekurangnya 10.000 eksemplar. Dan sambutan pun semakin ramai, mulai dari kritikus Jakob Soemardjo dan Parakitri Simbolon sampai artis remaja Yessy Gusman yang menyebutnya ""karya sastra yang terbagus saat ini."" Harian Angkatan Bersenjata yang dikelola Markas besar ABRI pun sempat menyebutnya sebagai ""sumbangan baru untuk khasanah sastra Indonesia"". [sunting] Pelarangan Buku ini dilarang oleh Kejaksaan Agung tahun 1981, dengan tuduhan mempropagandakan ajaran-ajaran Marxisme-Leninisme dan Komunisme, walaupun dalam buku ini tidak disebut-sebut sedikit pun tentang ajaran-ajaran Marxisme-Leninisme atau komunisme, yang disebut hanya Nasionalisme. Awalnya Percetakan Ampat Lima yang memproduksi Bumi Manusia diminta agar tidak mencetak terbitan Hasta Mitra. Redaktur media massa ditelepon agar tidak memuat resensi apalagi pujian bagi karya Pramoedya ini. Pada April 1981 beberapa organisasi pemuda bentukan Orde Baru menggelar diskusi yang isinya mengecam karya Pramoedya. Hasil diskusi ini kemudian disiarkan melalui media massa sebagai bukti keresahan masyarakat, modal penting bagi Kejaksaan Agung untuk menetapkan larangan. Suratkabar pendukung Orde Baru seperti Suara Karya, Pelita dan Karya Dharma mulai menerbitkan kecaman terhadap Bumi Manusia dan pengarangnya. Ikatan Penerbit Indonesia (IKAPI) yang akan menyelenggarakan pameran buku tahunan, tiba-tiba mengirim surat pembatalan ke alamat Hasta Mitra. Padahal sebelumnya panitia kelihatan sangat bergairah mengajak penerbit itu menjadi anggota dan turut serta dalam kegiatan-kegiatannya. Suratkabar yang semula simpati semakin jarang memberi tempat dan bahkan beberapa tulisan yang siap naik cetak tiba-tiba dibatalkan, hanya karena penulisnya memuji kedua karya Pramoedya. Akhirnya, 29 Mei 1981, Jaksa Agung mengeluarkan SK-052/JA/5/1981 tentang pelarangan Bumi Manusia dan Anak Semua Bangsa. Dalam surat itu antara lain disebutkan sepucuk surat dari Kopkamtib yang keluar seminggu sebelumnya, dan Rapat koordinasi Polkam tanggal 18 Mei 1981. Pelarangan itu sepenuhnya adalah keputusan politik dan tidak ada kaitannya dengan nilai sastra, argumentasi ilmiah serta alasan-alasan yang dikemukakan sebelumnya. Semua agen dan toko buku didatangi oleh Kejaksaan Agung yang menyita semua eksemplar Bumi Manusia dan Anak Semua Bangsa. Beberapa di antaranya malah mengambil inisiatif menyerahkannya secara sukarela. Tapi sampai Agustus 1981, hanya ada 972 eksemplar yang diterima oleh Kejaksaan Agung, dari sekitar 20.000 eksemplar yang beredar. Bulan September 1981, penerjemah Bumi Manusia ke dalam bahasa Inggris, Maxwell Lane, yang juga staf kedutaan besar Australia di Jakarta, dipulangkan oleh pemerintahnya. Perusahaan Ampat Lima yang mencetak kedua karya pertama juga akhirnya mundur karena tekanan dari Kejaksaan dan aparat keamanan. [sunting] Terbitan dalam berbagai bahasa [sunting] Pementasan teater Bumi Manusia dengan tokoh utamanya Nyai Ontosoroh dipentaskan dalam bentuk teater pada bulan Desember 2006 di 12 kota secara serentak (Padang, Lampung, Bandung, Semarang, Solo, Jogja, Surabaya, Denpasar, Mataram, Makassar, Kendari, Pontianak). Naskah adaptasi ditulis oleh Faiza Mardzoeki dan disesuaikan dengan budaya setempat di kota-kota tersebut. Khusus untuk pementasan di Jakarta dilakukan pada bulan Agustus 2007 dengan sutradara Wawan Sofwan. Pementasan Nyai Ontosoroh ini sekaligus merupakan satu ajang berkesenian untuk memperingati perayaan Hari Hak Asasi Manusia dan Hari Perempuan Indonesia yang kedua-duanya jatuh pada bulan Desember. Nyai Ontosoroh adalah figur yang mempunyai pendirian kuat, ulet dan pantang menyerah dalam berjuang, rasional dan mempunyai visi kebangsaan. Nyai Ontosoroh adalah simbol perlawanan terhadap kesewenang-wenangan kekuasaan, terhadap harga diri sebuah bangsa. Yang cukup menonjol pada naskah Nyai Ontosoroh adalah proses pembangunan karakter berdaulat yang mampu menghadapi dan melawan kekuasaan dengan tanpa mencabik-cabik integritas perorangan maupun kelas. Apalagi proses pembangunan karakter tersebut dikenakan pada konteks sejarah penjajahan, yang masih relevan dalam kajian sosial-budaya masa kini sekalipun. Pementasan ini merupakan hasil produksi dari Perguruan Rakyat Merdeka bekerjasama dengan banyak lembaga ataupun individu yaitu Elsam, Institut Ungu, Jaringan Nasional Perempuan Mahardhika, JARI, Kalyanamitra, Komunitas Ciliwung, Pramoedya Institute, Pantau, Perkumpulan Praxis, Perkumpulan Seni Indonesia dan Solidaritas Perempuan. Sutradara: Wawan Sofwan Naskah: Faiza Mardzoeki Eksekutif Produser: Myra Diarsi, Warsito Ellwein, Ayi Bunyamin, Agung Yudha, Yeni Rosa Damayanti Produser: Faiza Mardzoeki dan Andi K. Yuwono Pemain: Ine Febriyanti, David Chalid, Maryam Supraba, Happy Salma, Zainal Abidin Domba, Jajang C. Noer, dll. [sunting] Film Bumi Manusia ini juga akan difilmkan. Sejak pertengahan tahun 2004 proses pembuatannya sudah mulai dilakukan. Hatoek Soebroto, seorang produser film, bersama PT. Elang Perkasa telah menandatangani kontrak pembuatan film itu bersama dengan pihak keluarga Pramoedya, pada 3 September 2004. PT. Elang Perkasa bekerja sama dengan perusahaan film milik Deddy Mizwar Citra Sinema dalam proses pembuatannya. Pencarian lokasi sudah dimulai sejak akhir 2005. Awal 2006 proses produksi dimulai dengan penulisan skenario oleh Jujur Prananto, penulis skenario Ada Apa dengan Cinta?. Garin Nugroho akan menyutradarai film ini.","Bumi Manusia adalah buku pertama dari Tetralogi Buru karya Pramoedya Ananta Toer yang pertama kali diterbitkan oleh Hasta Mitra pada tahun 1980. Buku ini ditulis Pramoedya Ananta Toer ketika masih mendekam di Pulau Buru. Sebelum ditulis pada tahun 1975, sejak tahun 1973 terlebih dahulu telah diceritakan ulang kepada teman-temannya. Setelah diterbitkan, Bumi Manusia kemudian dilarang beredar setahun kemudian atas perintah Jaksa Agung. Sebelum dilarang, buku ini sukses dengan 10 kali cetak ulang dalam setahun pada 1980-1981. Sampai tahun 2005, buku ini telah diterbitkan dalam 33 bahasa. Pada September 2005, buku ini diterbitkan kembali di Indonesia oleh Lentera Dipantara. Buku ini melingkupi masa kejadian antara tahun 1898 hingga tahun 1918, masa ini adalah masa munculnya pemikiran politik etis dan masa awal periode Kebangkitan Nasional. Masa ini juga menjadi awal masuknya pemikiran rasional ke Hindia Belanda, masa awal pertumbuhan organisasi-organisasi modern yang juga merupakan awal kelahiran demokrasi pola Revolusi Perancis." id,188223ac4196ed2e0cb96a34a7860565,"[sunting] Ideologi dan tema perjuangan dalam gerakan ini Gerakan antiglobalisasi berkembang pada akhir abad ke-20 untuk melawan globalisasi aktivitas ekonomi korporasi dan perdagangan bebas dengan negara-negara berkembang yang dapat ditimbulkan oleh aktivitas tersebut. Para anggota gerakan anti-globalisasi ini biasanya mendukung alternatif-alternatif sosialis atau sosial demokrat terhadap ekonomi kapitalis, dan berusaha melindungi penduduk dunia dan lingkungan hidup dari apa yang mereka yakini sebagai dampak globalisasi yang merusak. Dukungan untuk LSM hak asasi manusia adalah batu penjuru yang lain dari agenda gerakan anti-globalisasi. Mereka mendukung hak-hak buruh, gerakan untuk pelestarian lingkungan hidup, feminisme, kebebasan untuk migrasi, pelestarian budaya masyarakat adat, keanekaragaman hayati, keanekaragaman budaya, keamanan makanan, dan mengakhiri atau memperbarui kapitalisme. Banyak dari para penentang antiglobalisasi ini adalah veteran dalam kampanye-kampanye dengan tema tunggal, termasuk aktivis anti penebangan liar, upah yang layak, mengorganisasi serikat buruh, dan kampanye anti-pabrik garmen biaya rendah. Meskipun kebanyakan anggota gerakan menganggap kebanyakan atau semua tujuan yang disebut di atas saling melengkapi yang lainnya, sejumlah masalah (dan kadang-kadang masalah yang kontradiktif) telah membangkitkan kritik bahwa gerakan ini tidak memiliki tema perjuangan yang konsisten, utuh, atau realistik. Meskipun para pendukung gerakan ini sering bekerja bersama-sama, gerakan itu sendiri heterogen. Ia mencakup pemahaman yang berbeda-beda dan kadang-kadang malah saling berlawanan tentang proses globalisas, dan memadukan visi-visi, strategi, dan taktik alternatif. Banyak dari kelompok dan organisasi ini yang dianggap sebagaib agian dari gerakan ini tidak dibentuk sebagai antiglobalis, tetapi mempunyai akar dalam berbagai gerakan-gerakan sosial dan politk yang telah ada sebelumnya (kecuali mungkin ATTAC). Pendahulu gerakan antiglobalisasi ini adalah gerakan 1968 di Eropa dan protes melawan Perang Vietnam di Amerika Serikat. Gerakan antiglobalisasi seperti yang dikenal sekarang berasal dari bertemunya berbagai pengalaman politik ini ketika para anggotanya mulai melakukan unjuk rasa bersama pada pertemuan-pertemuan internasional seperti pertemuan WTO 1999 di Seattle atau Pertemuan Puncak Genoa G/8 [sunting] Oposisi terhadap lembaga keuangan internasional dan perusahaan transnasional Pada umumnya, para pengunjuk rasa percaya bahwa lembaga-lembaga keuangan internasional dan perjanjian-perjanjian internasional merusakkan metode-metode pengambilan keputusan lokal. Banyak pemerintah dan lembaga-lembaga perdagangan bebas yang dilihat bertindak untuk kebaikan perusahaan-perusahaan transnasional (atau multinasional) (misalnya Microsoft dan Monsanto). Perusahaan-perusahaan ini dianggap mempunyai hak-hak istimewa yang tidak dimiliki oleh kebanyakan manusia: bergerak bebas melintasi perbatasan, menggali sumber-sumber alam yang diingini, dan memanfaatkan keanekaragaman sumber-sumber manusia. Mereka dianggap mampu bergerak terus setelah melakukan kerusakan yang permanen terhadap modal alam dan keanekaragaman hayati suatu negara, dalam cara yang tidak mungkin dilakukan oleh warganegara di tempat itu. Para aktivis juga mengklaim bahwa perusahaan-perusahaan itu memaksakan suatu ""monokultur global"". Karenanya, tujuan bersama dari sebagian gerakan itu adalah mengakhiri status hukum perusahaan-perusahaan itu sebagai subyek hukum dan pembubaran atau pembaruan dramatis atas Bank Dunia, IMF, dan WTO. Para aktivis secara khusus menggugat apa yang mereka lihat sebagai ""penyalahgunaan globalisasi"" dan institusi-institusi internasional yang dirasa mempromosikan neoliberalisme tanpa rasa hormat terhadap standart adat. Target umum meliputi Bank Dunia, Dana Moneter Internasional (IMF), Organisation for Economic Co-operation and Development (OECD) dan Organisasi Perdagangan Dunia (WTO) serta perjanjian ""pasar bebas"" seperti NAFTA, FTAA, Multilateral Agreement on Investment (MAI) dan GATS. Mengingat kesenjangan ekonomi antara negara-negara kaya dan miskin, penganut gerakan ini mengklaim bahwa ""pasar bebas"" sesungguhnya akan menyebabkan bertambahnya kekuasaan negara-negara industri (sering diistilahkan sebagai ""Utara"" sebagai tandingan ""Selatan"" yang terdiri atas negara-negara berkembang). Para aktivis juga sering menentang aliansi bisnis seperti Forum Ekonomi Dunia (WEF), Trans Atlantic Business Dialogue (TABD) dan Asia Pacific Economic Cooperation (APEC), maupun pemerintah-pemerintah yang mempromosikan persetujuan-persetujuan atau institusi-institusi seperti itu. Yang lainnya berpendapat bahwa, jika perbatasan dibuka bagi modal, perbatasan pun harus dibuka dengan cara yang sama untuk memungkinkan para migran dan pengungsi secara bebas serta berpindah-pindah dan memilih tempat tinggalnya. Para aktivis seperti ini cenderung menjadikan sasaran organisasi-orgasisasi seperti International Organization for Migration dan Schengen Information System. Terkadang ada juga argumentasi bahwa AS mempunyai keuntungan khusus dalam ekonomi global karena hegemoni dolar. Klaim ini menyatakan bahwa dominasi dolar bukanlah semata-mata konsekuensi dari keunggulan ekonomi AS. Sejarahwan globalisasi mengakui bahwa dominasi dolar juga didapat melalui kesepakatan politis seperti Bretton Woods System dan pedagangan minyak OPEC hanya dalam dolar, setelah AS meninggalkan standar emas dan menggantikannya dengan dollar. [sunting] Antiglobalisasi sebagai Antineoliberalisme Banyak pihak melihat gerakan ini sebagai tanggapan kritis terhadap pengembangan neoliberalisme, yang secara luas dianggap telah dimulai oleh kebijakan Margaret Thatcher dan Ronald Reagan menuju kapitalisme laissez faire pada tingkat global dengan mengembangkan privatisasi ekonomi negara-negara dan melemahkan peraturan perdagangan dan bisnis. Para penganjur neoliberal berpendapat bahwa peningkatan perdagangan bebas dan pengurangan sektor publik akan membawa manfaat bagi negara-negara miskin dan kepada orang-orang yang miskin di negara-negara kaya. Kebanyakan pendukung antiglobalisasi sangat tidak sependapat, dan menambahkan bahwa kebijakan neoliberal dapat menyebabkan hilangnya kedaulatan lembaga-lembaga demokratis. [sunting] Pengembangan ""antiperang"" Pada 2003, banyak bagian dari gerakan ini yang menunjukkan perlawanan luas terhadap perang Irak 2003. Banyak dari mereka bergabung dengan sekitar 10 juta atau lebih pengunjuk rasa dalam protes global anti perang Irak pada akhir pekan tanggal 15 Februari. Sebuah editorial New York Times menyebutnya sebagai ""adikuasa kedua dunia"". Pertemuan pencinta damai lainnya telah diorganisir gerakan antiglobalisasi dalam cara yang sama. Misalnya demonstrasi besar anti perang Irak yang terjadi di Forum Sosial Eropa pada November 2002 di Florence, Italia. Kaum militan anti-globalisasi kuatir akan berfungsinya lemaga-lembaga demokratis sebagaimana mestinya, ketika para pemimpin dari banyak negara-negara demokratis (Spanyol, Italia, Polandia) bertindak melawan keinginan mayoritas rakyat mereka dengan mendukung peperangan. Noam Chomsky memaparkan bahwa para pemimpin ini ""menghina demokrasi"". Para pengkritik argumentasi seperti ini cenderung menunjuk bahwa ini adalah kritik yang lazim dalam demokrasi perwakilan — suatu pemerintahan yang terpilih tidak akan selalu bertindak searah dengan pendukung publik terbesar — dan karena itu, posisi para pemimpin itu tidak berarti tidak konsisten, karena memang negara-negara ini menganut sistem demokrasi parlementer. Dalam pandangan banyak orang di dalam gerakan ini, isu-isu ekonomi erat terkait dengan isu-isu militer. [sunting] Ketepatan istilah Banyak pihak mempertimbangkan istilah ""antiglobalisasi"" tidak tepat, dan istilah itu telah digunakan untuk kritik yang tidak akurat bagi gerakan ini. Misalnya, mereka mengatakan istilah ini menyiratkan suatu perspektif negatif bahwa gerakan ini hanya membela proteksionisme atau bahkan nasionalisme. Kenyataannya, demikian kata mereka, gerakan ini sesungguhnya secara sadar bersifat internasionalis, mengorganisir serentak dan memihak orang-orang tertindas di seluruh dunia. Satu unsur yang ikut membentuk gerakan ini adalah Jaringan Tanpa Perbatasan, yang berjuang untuk migrasi yang tidak terbatas dan penghapusan semua perbatasan nasional. Sementara istilah ""antiglobalisasi"" muncul dari perlawanan gerakan ini terhadap perjanjian-perjanjian pasar bebas (yang sering dianggap sebagai bagian dari apa yang disebut ""globalisasi""), banyak peserta yang berpendapat bahwa mereka menentang hanya aspek-aspek tertentu saja dari globalisasi dan sebaliknya menyebut diri mereka sebagai ""anti-kapitalis"", ""antiplutokrasi"", atau ""antikorporasi"". Dua pendekatan utama untuk mendapatkan sebuah istilah umum bagi gerakan ini dapat dibedakan menjadi: gerakan yang dapat digambarkan sebagai antiglobalis atau regionalis, atau gerakan yang memeluk beberapa aspek globalisasi (seperti pertukaran informasi antar budaya atau pengurangan peran negara kebangsaan) sementara menolak yang lainnya (misalnya ekonomi neoliberal). Sementara pendukung kedua pendekatan itu sering beerja sama dan menjadi sebuah reaksi terhadap fenomena yang sama, perbedaan mereka bisa jadi lebih besar dari landasan bersama mereka. Pendekatan gerakan yang pertama dapat digambarkan sebagai antiglobalis total (pada umumnya termasuk apa yang dianggap sebagai ""Amerikanisasi"" kebudayaan), sementara pendekatan yang kedua lebih tepat disebut ""kritikus globalisasi"". Namun pada prakteknya, tidak ada batasan yang jelas antara kedua pendekatan ini, dan istilah ""anti globalisasi"" sering digunakan tanpa peduli terhadap perbedaan-perbedaan dari keduanya. Keprihatinan lain dari sejumlah aktivis tentang istilah ""antiglobalisasi"" adalah bahwa istilah itu tidak membedakan posisi mereka dari perlawanan yang bersifat nasionalis semata-mata terhadap globalisasi. Banyak gerakan nasionalis seperti Front Nasional Perancis yang juga menentang globalisasi, tapi berpendapat bahwa alternatif bagi globalisasi adalah perlindungan terhadap negara kebangsaan, kadang-kadang dengan pengertian-pengertian yang jelas-jelas rasis atau fasis. Beberapa kelompok fasis yang dipengaruhi oleh Posisi Ketiga telah berusaha menyesuaikan pesan mereka agar memikat gerakan antiglobalisasi. Namun gerakan ekstrem kanan ini ditolak mentah-mentah oleh gerakan antiglobalisasi, ditandai dengan Peoples Global Action yang dengan tegas menolak rasisme, dan banyak di dalam gerakan yang juga aktif dalam kelompok anti-fasis seperti ANTIFA. [sunting] Pengaruh gerakan antiglobalisasi Beberapa tulisan kritis yang berpengaruh telah mengilhami gerakan antiglobalisasi. No Logo, buku karangan wartawan Kanada, Naomi Klein, yang mengkritik praktek produksi perusahaan-perusahaan multinasional dan kehadiran pemasarannya yang didorong oleh merek dimana-mana dalam budaya populer, telah menjadi sebuah ""manifesto"" dari gerakan ini, menyajikan dalam cara yang sederhana tema-tema yang dengan lebih akurat telah dikembangkan dalam tulisan-tulisan yang lain. Di India, beberapa acuan intelektual dari gerakan ini dapat ditemukan pada tulisan-tulisan Vandhana Shiva, seorang ahli lingkungan hidup dan feminis, yang dalam bukunya Biopiracy mendokumentasikan bagaimana kapital alam masyarakat pribumi dan ecoregion telah diubah ke dalam bentuk-bentuk kapital intelektual, yang kemudian diakui sebagai properti komersial tanpa membagikan manfaat pribadi yang telah diperolehnya dengan asalnya. Penulis Arundhati Roy terkenal dengan aktivitas dan posisi anti-nuklirnya menentang proyek bendungan pembangkit tenaga listrik raksasa di India yang disponsori oleh Bank Dunia. Di Perancis majalah bulanan terkenal Le Monde Diplomatique mendukung perjuangan anti-globalisasi dan sebuah editorial yang dituliso oleh salah seorang direkturnya, Ignacio Ramonet menghasilkan dasar bagi pembentukan ATTAC. Tulisan-tulisan dari Jean Ziegler dan Immanuel Wallerstein memberikan rincian mengenai keterbelakangan dan ketergantungan dunia yang dikuasai oleh sistem kapitalis. Tradisi pasifis dan anti-imperialis sudah betul-betul mempengaruhi gerakan ini. Para pengecam kebijakan luar negeri AS seperti Noam Chomsky, dan almarhumah Susan Sontag, serta perusak komputer anti-globalis The Yes Men telah secara luas diterima di dalam gerakan. Walaupun mereka mungkin tidak menyebut diri mereka sebagai antiglobalis dan kenyataannya adalah pro-kapitalisme, beberapa ekonom yang tidak sepakat dengan pendekatan neoliberal terhadap lembaga-lembaga ekonomi internasional sudah sangat mempengaruhi gerakan ini. Development as Freedom karangan Amartya Sen (pemenang penghargaan Nobel dalam Ilmu Ekonomi) berpendapat bahwa pembangunan negara dunia ketiga harus dipahami sebagai perluasan kemampuan manusia, bukan semata-mata sebagai peningkatan pendapatan perkapita nasional, dan oleh sebab itu memerlukan kebijakan-kebijakan yang juga mempertimbangkan kesehatan dan pendidikan, tidak hanya PDB. Usul penerima Penghargaan Nobel dalam Ilmu Ekonomi, James Tobin, untuk mengenakan pajak terhadap transaksi finansial (kemudian dikenal dengan Pajak Tobin) telah menjadi bagian dari agenda gerakan. George Soros, Joseph E. Stiglitz (peraih Nobel lainnya, pernah menjabat di Bank Dunia, penulis Globalization and Its Discontents) dan David Korten telah membuat argumen untuk meningkatkan transparansi secara drastis, untuk penghapusan utang, reformasi agraria, dan restrukturisasi sistem pertanggung jawaban perusahaan. Sumbangan Korten dan Stiglitz terhadap gerakan ini termasuk ikut serta dalam aksi langsung dan protes jalanan. Beberapa negara Katolik Roma seperti Italia dirasakan pula pengaruh peranan agama, terutama dari para misionaris yang lama tinggal di Dunia Ketiga (yang paling terkenal adalah Alex Zanotelli). Pertemuan antara tradisi ini dan tradisi pasca-komunis sering dirasa aneh, tetapi tidak sepenuhnya berselisih. Sumber internet dan situs web yang memberikan informasi bebas, seperti Indymedia, adalah sarana penyebaran gagasan bagi gerakan ini. Kumpulan materi-materi yang luas tentang gerakan spiritual, anarkisme, sosialisme libertarian, dan Gerakan Hijau yang sekarang tersedia di internet mungkin lebih berpengaruh daripada buku cetakan. Tulisan-tulisan Arundhati Roy, Starhawk, dan John Zerzan, khususnya, yang mulanya tidak dikenal, telah mengilhami kritik yang membela feminisme, proses konsensus dan pemisahan diri politik. [sunting] Organisasi Walaupun tahun-tahun sebelumnya penekanan lebih telah diberikan untuk alternatif kontruksi akar rumput bagi globalisasi (kapitalis), gerakan ini semakin besar dan terbuka dalam mengorganisir massa pendukung dengan kampanye luas untuk aksi-aksi langsung dan pembangkangan sipil. Model pengorganisiran seperti ini, terkadang dibawah jaringan Peoples' Global Action, berusaha menyatukan berbagai kasus berbeda untuk bergabung bersama dalam satu perjuangan global. Dalam beberapa hal, proses pengorganisiran dapat menjadi lebih penting bagi para aktivis, dibandingkan dengan gol atau pencapaian bagi komponen-komponen dalam gerakan. Pada pertemuan-pertemuan korporasi, tujuan yang dinyatakan oleh kebanyakan demonstran adalah untuk menghentikan cara-cara bekerja korporasi. Walaupun demonstrasi jarang sekali berhasil lebih dari menunda atau mengganggu pertemuan-pertemuan itu, hal ini memotivasi mobilisasi dan memberikan mereka sebuah pandangan tujuan jangka pendek. Walau tidak didukung oleh banyak pihak di gerakan, bentrokan tetap terjadi di Genoa, Seattle, dan London dan kerusakan yang besar dapat terjadi di wilayah tersebut, terutama target ""kapitalis"" seperti restoran McDonalds. Karena tidak adanya badan resmi yang mengkoordinir, justru gerakan ini berhasil melaksanakan protes-protes besar dalam sebuah basis global, menggunakan teknologi informasi untuk menyebarkan informasi dan mengatur gerakan. Pengunjuk rasa mengatur diri mereka sendiri dalam ""kelompok kecil"" (affinity groups), dengan ciri khas sebagai kelompok-kelompok tanpa hirarki dengan orang-orang dekat dan berbagi suatu tujuan politis umum. Kelompok-kelompok kecil ini kemudian akan mengirimkan wakilnya ke pertemuan perencanaan. Bagaimanapun juga, karena kelompok-kelompok kecil ini masik dapat disusupi aparat intelijen, rencana yang penting dari aksi protes sering tidak dibuat sampai menit terakhir. Salah satu taktik yang umum digunakan dalam aksi protes adalah memecah dengan kesadaran untuk melawan hukum. Ini dirancang, dengan berbagai keberhasilan, untuk melindungi risiko secara fisik dan ancaman hukum akibat konfrontasi dengan aparat. Sebagai contoh, di Praha sepanjang protes anti IMF dan World Bank pada September 2000, pengunjuk rasa memecah menjadi tiga kelompok yang terpisah, mendekata pusat konferensi dari tiga penjuru: satu dengan berbagai bentuk pembangkangan sipil (pawai gerakan Kuning), satu (pawai gerakan Pink/Silver) dengan ""tactical frivolity"" (kostum, tarian, teater, musik, dan seni) dan satu lagi (gerakan Biru) tergabung dalam konflik kekerasan dengan polisi yang dipersenjatai, dimana pengunjuk rasa melemparkan batu-batu kerikil yang didapat dari jalanan. Demonstrasi-demonstrasi ini tumbuh menjadi sebuah masyarakat kecil. Banyak pengunjuk rasa mengambil pelatihan pertolongan pertama dan bertindak sebagai medis bagi pengunjuk rasa lainnya yang terluka. Beberapa organisasi seperti National Lawyer's Guild dan ACLU menyediakan bantuan hukum bila terjadi konfrontasi dengan aparat. Pengunjuk rasa mengaku bahwa media-media massa besar tidak sungguh-sungguh melakukan liputan, oleh karena itu, sebagian dari mereka kemudian mendirikan Independent Media Center, sebuah kolektif pengunjuk rasa yang dapat meliput berita saat aksi sedang berlangsung. [sunting] Demonstrasi dan Pertemuan [sunting] J18 Salah satu protes Antiglobalisasi berskala internasional pertama yang diorganisir di belasan kota di seluruh dunia pada 18 Juni 1999, terutama London, Inggris dan Eugene, Oregon. Protes di Eugene, Oregon berubah menjadi kekacauan ketika kelompok anarkis lokal menggiring polisi keluar dari sebuah taman kecil. Seorang anarkis, Robert Thaxton ditangkap dan dihukum karena melemparkan batu ke arah polisi. [sunting] Seattle/N30 Mobilisasi besar yang kedua dari gerakan ini, dikenal sebagai N30, terjadi pada 30 November 1999, ketika para pengunjuk rasa menutup pintu masuk delegasi menuju pertemuan WTO di Seattle, Amerika Serikat. Pengunjuk rasa memaksakan pembatalan upacara pembukaan dan terus bertahan sepanjang pertemuan sampai 3 Desember. Sebuah aksi besar diijinkan, dilakukan oleh anggota AFL-CIO, dan aksi besar lainnya yang tanpa ijin terbagi dalam berbagai kelompok. Para pengunjuk rasa dan polisi anti huru-hara Seattle bentrok di jalan-jalan setelah polisi menembakkan gas air mata pada pengunjuk rasa yang menutup jalan. Lebih dari 600 pengunjuk rasa telah ditangkap dan puluhan terluka. Tiga orang polisi terluka oleh tembakan sesama polisi, dan satu orang terkena lemparan batu. Kaum anarkhis Black Bloc menghancurkan jendela toko dari bisnis yang dimiliki atau yang merupakan waralaba dari perusahaan-perusahaan sasaran seperti sebuah toko besar Nike dan beberapa jendela Starbucks. Walikota kemudian menempatkan kota besar itu dalam apa yang setara dengan undang-undang darurat dan mengumumkan jam malam. Sejak 2002, kota Seattle telah membayar lebih dari $200.000 dalam penyelesaian tuntutan perkara terhadap Departemen Polisi Seattle untuk penyerangan dan penangkapan yang tidak sah, dengan suatu tuntutan class action yang masih menunggu keputusan. [sunting] Reaksi penegak hukum Meskipun polisi setempat terpana oleh besarnya N30, para penegak hukum telah bereaksi di seluruh dunia untuk mencegah gangguan terhadap peristiwa-peristiwa di masa depan dengan berbagai taktik, termasuk dengan mengerahkan jumlah yang sangat besar, perembesan ke dalam kelompok-kelompok untuk mengetahui rencana-rencana mereka, dan persiapan-persiapan untuk menggunakan kekerasan untuk menyingkirkan para demonstran. Di sejumlah tempat demonstrasi, polisi telah menggunakan gas air mata, semprotan cabe, granat yang menyebabkan gegar otak, peluru karet dan kayu, tongkat malam, meriam air, anjing, kuda, dan sesekali peluru hidup untuk mengusir para pengunjuk rasa. Setelah protes November 2000 G-8 di Montreal, di mana sejumlah demonstran dipukuli, diinjak-injak, dan ditangkap dalam apa yang dimaksudkan sebagai pesta unjuk rasa, diperkenalkanlah taktik memilah-milah para pemrotes menjadi zona-zona ""hijau"" (diizinkan), ""kuning"" (resminya tidak diizikan tetapi dengan sedikit konfrontasi dan risiko kecil ditangkap), dan ""merah"" (melibatkan konfrontasi langsung). Di Quebec City, para pejabat pemerintah kota membangun dinding setinggi 3 m lebih di sekitar bagian kota tempat berlangsungnya Pertemuan Puncak Negara-negara Amerika. Hanya penghuni, delegasi ke pertemuan itu, dan beberapa wartawan yang terakreditasi yang boleh melewatinya. Meskipun polisi mengklaim bahwa unsur-unsur kekerasan di antara para demonstran harus dihadapi dengan tegas, mereka konon menembakkan gas air mata dan peluru karet dengan sembarangan, membubarkan kelompok-kelompok damai dan bahkan tim-tim medis yang membantu mereka yang terluka. Diklaim pula bahwa mereka melemparkan gas air mata ke daerah-daerah yang tidak terlibat dalam protes itu, menembakkan dari puncak gunung tempat berlangsungnya konfrontasi ke kota di bawahnya. [sunting] Genoa Protes KTT G8 di Genoa pada 18 Juli hingga 22 Juli 2001 adalah salah satu protes yang paling berdarah dalam sejarah terbaru Eropa Barat, terbukti dengan terbunuhnya seorang pemuda penduduk Genoa bernama Carlo Giuliani saat demonstrasi dan dirawatnya beberapa pengunjuk rasa di rumah sakit. Setelah itu polisi dituduh brutal, menyiksa, dan menindak terlalu jauh terhadap aksi damai. Beberapa ratus demonstran dan polisi terluka dan ratusan lainnya ditangkap selama hari-hari pertemuan G8; kebanyakan dari mereka yang ditangkap kemudian didakwa dengan pasal ""asosiasi kriminal"" di bawah undang-undang Anti-Mafia Italia dan Anti-Teroris . Sebagai bagian dari lanjutan penyelidikan, polisi kemudian menggerebek pusat sosial, pusat media, gedung-gedung serikat buruh, dan kantor hukum terus berlanjut di seluruh Italia sejak pertemuan puncak G8 di Genoa. Banyak petugas polisi atau pejabat terkait yang hadir di Genoa sepanjang pertemuan puncak G8, yang kini disediliki oleh hakim Italia, dan beberapa di antara mereka mengundurkan diri. Sejak itu, beberapa orang telah mengakui bahwa mereka menempatkan sejumlah bom Molotov untuk mengesahkan penggerebekan Sekolah Diaz, serta melaporkan berita bohong tentang penikaman atas seorang polisi untuk menyudutkan para aktivis . [sunting] Gleneagles Di seluruh Skotlandia, berbagai macam organisasi seperti jaringan akar rumput Dissent dan koalisi konservatif besar ""make poverty history"" melakukan protes menentang pertemuan G8 yang ke 31, yang berlangsung di Gleneagles pada 2 Juli hingga 8 Juli 2005. Protes dimulai akhir pekan sebelumnya dengan demonstrasi Make Poverty History di Edinburgh dengan sekitar 200.000 orang yang memakai t-shirts putih. Keesokan harinya, juga terjadi demonstrasi di Glasgow dengan tema Make Borders History yang menyoroti racist asylum dan politik imigrasi negara-negara G8 dan negara lain yang menutup perbatasan mereka bagi orang-orang yang ingin melepaskan diri dari kemiskinan dan penyiksaan politis, dan ini menjadi awal dari tiga konferensi tandingan di Edinburgh. Hari-hari berikutnya para pengunjuk rasa menduduki gerbang Faslane, kompleks kapal selam nuklir, karnaval di Edinburg, demonstrasi di Penjara Dungavel, dan ribuan pengunjuk rasa berusaha mendekati lokasi pertemuan di Gleneagles Hotel. Bob Geldof mengadakan konser Live 8, mengingatkan para pemimpin negara G8 dengan mengangkat tema Make Poverty History. [sunting] Jerman [sunting] Hong Kong Konferensi Tingkat Menteri ke-6 WTO berlangsung pada 13-18 Desember 2005 di Hong Kong. Negosisai berlanjut pada titik-titik isu kontroversial seputar pertanian, jasa, dan akses pasar bagi industri barang dan sumber daya alam. Ribuan pengunjuk rasa yang diorganisir oleh Hong Kong People’s Alliance on WTO berpusat di Victoria Park. Aksi protes pada konferensi kali ini ternyata adalah rentetan protes yang paling dapat mendekati lokasi pertemuan sepanjang sejarah konferensi WTO. Polisi menggunakan cairan merica dan gas air mata untuk mencegah pengunjuk rasa mendobrak membuka jalan menuju lokasi konferensi WTO, Hong Kong Convention and Exhibition Centre. Setelah rententan bentrokan antara pengunjuk rasa dan polisi, pada 18 Desember lebih dari 1.000 pengunjuk rasa, mayoritas dari petani Korea Selatan, ditangkap dan puluhan lainnya terluka. Petani, buruh migran, dan aktivis dari Indonesia turut serta dalam rentetan aksi ini. 22 orang pengunjuk rasa dari Indonesia juga sempat ditangkap dan ditahan. [sunting] Jakarta Federasi Serikat Petani Indonesia (FSPI) bersama dengan La Via Campesina mengadakan ""Konferensi Rakyat Asia Pasifik untuk Beras dan Kedaulatan Pangan"" (The Asia-Pacific People’s Conference on Rice and Food Sovereignty) yang diselenggarakan di Jakarta, 14 hingga 18 Mei 2006, bersamaan dengan ""FAO Regional Conference for Asia and the Pacific"" yang juga berlangsung di Jakarta. Konferensi selama lima hari ini bertujuan terutama untuk menekan FAO agar mengadopsi konsep kedaulatan pangan, menekan pemerintah untuk tidak melakukan impor beras, dan menyebarkan informasi secara luas mengenai dampak buruk liberalisasi perdagangan pertanian melalui GATT dan WTO. Konferensi ini juga akan membahas tuntas mengenai konsep alternatif dari petani, yakni kedaulatan pangan (food sovereignty) yang merupakan konsep yang berpihak kepada petani, dan bukan pada pedagang dan korporasi. Konferensi rakyat ini dihadiri oleh 10 organisasi petani anggota La Via Campesina dari 9 negara di Asia Pasifik, 12 serikat petani anggota FSPI dari 12 propinsi di Indonesia, dan LSM Internasional. Mereka yang hadir antara lain, organisasi petani dari Filipina (Paragos dan KMP), Thailand (AOP), Korea Selatan (KPL dan KWPA), Jepang (Nouminren), India (KKRS), Srilangka (Monlar), Nepal (ANPA), Banglades (BKF), Amerika Serikat NCFFC), Indonesia (FSPI), Timor Leste (Hasatil) dan Vietnam (VNFU). Hadir pula Front Mahasiswa Nasional(FMN) yang berwatak demokrasi nasional. Tergabung dalam International Leagues People Struggle(ILPS) yang bersifat Global. FMN sendiri mempunyai garis anti Imperialisme, anti Feodalisme, dan anti Kapitalis Birokrat. FMN lahir pada tahun 2003 yang isinya berupa gabungan beberapa organisasi dari seluruh wilayah dan daerah diIndonesia. Pada Tahun 2006, FMN melaksanakan Kongres II diBandung. [sunting] Batam Berbarengan dengan pertemuan IMF dan Bank Dunia di Singapura, di Batam dilangsungkan ""International Peoples Forum vs the IMF & World Bank"" yang dihadiri oleh LSM dari berbagai negara pada 15-17 September 2006. Pertemuan ini akan membahas berbagai persoalan global, mulai dari kebijakan Bank Dunia IMF terhadap negara ketiga. Juga membahas berbagai isu sosial yang merebak di berbagai belahan dunia, termasuk di Indonesia. Pada pembukaan pertemuan itu 15 September 2006, diisi dengan pembicara Walden Bello dan Kwik Kian Gie. Walden Bello merupakan pengamat ekonomi internasional yang dikenal dengan sikapnya yang kritis terhadap berbagai kebijakan Bank Dunia, WTO dan IMF terhadap negara ketiga. Seluruh rangkaian rencananya akan berpusat di kompleks Asrama Haji Batam Centre. [sunting] Forum-forum sosial internasional Lihat artikel penting: Forum Sosial Dunia, Forum Sosial Eropa, Forum Sosial Asia Rencana penting pertemuan antiglobalisasi militan telah terwujud dalam Forum Sosial Dunia (WSF). WSF yang pertama merupakan suatu prakarsa pemerintah Porto Alegre di Brasil. Semboyan Forum Sosial Dunia adalah ""Another World Is Possible"". Di sinilah Charter of Principles dari WSF telah diadopsi untuk menjadi kerangka bagi forum-forum. WSF menjadi suatu pertemuan berkala: pada 2002 dan 2003 diselenggarakan kembali di Porto Alegre dan menjadi suatu titik pertemuan bagi protes di seluruh dunia melawan invasi Amerika ke Irak. Pada 2004 pertemuan berpindah ke Mumbai (dahulu dikenal dengan Bombay, di India), agar menjadikan pertemuan ini semakin mudah diakses oleh populasi dari Asia dan Afrika. Pertemuan terakhir ini dihadiri oleh 75.000 delegasi. Pada waktu bersamaan, forum-forum regional terselenggara dengan mencontoh WSF, mengadopsi Charter of Principles. Forum Sosial Eropa (ESF) pertama diselenggarakan pada November 2002 di Florence. Semboyannya adalah ""Melawan perang, melawan rasisme dan melawan neoliberalisme"". Tercatat keikutsertaan 60.000 delegasi dan diakhiri dengan suatu demonstrasi anti perang yang sangat besar (melibatkan 1.000.000 orang, menurut organisator). Dua pelaksanaan ESF lainnya mengambil tempat di Paris dan London, berturut-turut pada 2003 dan 2004. Baru-Baru ini telah ada beberapa diskusi di balik gerakan tentang peran forum-forum sosial itu. Beberapa pihak melihatnya sebagai sebuah ""universitas rakyat"", suatu kesempatan untuk membuat banyak orang sadar akan permasalahan globalisasi. Yang lainnya lebih suka bila delegasi memusatkan perhatian pada usaha mereka untuk mengkoordinasi dan mengorganisasi gerakan serta merencanakan kampanye baru. [sunting] Pengaruh bagi negara-negara berkembang Sebagian orang mengklaim bahwa di negara-negara maju umumnya yang memiliki tradisi yang kuat dalam kebebasan berpendapat, pengendalian atas polisi, hak-hak sipil, dan penegakan hukum, terjadi mobilisasi besar-besaran. Di negara-negaraini, salah satu tujuannya adalah membuktikan bahwa para pengunjuk rasa ini lebih dapat mengatur dirinya dibandingkan apabila mereka dikendalikan dengan kekerasan. Pada 15 Maret 2002 di Barcelona, 250.000 orang ""mengadakan kerusuhan"" selama beberapa hari tanpa menimbulkan cedera kepada siapapun pada kedua belah pihak. Dibandingkan kerusuhan sepak bola yang sering terjadi di Eropa, cedera yang terjadi jauh lebih sedikit. Namun demikian beberapa kerusakan hak milik pribadi dan masyarakat toh terjadi, yang mestinya dapat dihindari dalam sebuah unjuk rasa masyarakat. Di Argentina, pada krisis ekonomi 2001/2002, jutaan warga biasa turun ke jalan selama beberapa hari, dengan hasil yang sama dengan protes di Barcelona, yang hasilnya sejumlah perubahan dalam pemerintahan federal. Pada 19 dan 20 Desember 2001, kerusuhan di Buenos Aires dan sejumlah kota besar lainnya menyebabkan presiden Fernando de la Rúa yang saat itu berkuasa, mengundurkan diri, meskipun 32 orang demonstran terbunuh. Pada saat yang sama dan juga selama 2002, ribuan rakyat kelas menengah turun ke jalan menentang lembaga-lembaga keuangan dan perusahaan-perusahaan asing sambil memukuli poci dan panci (hal ini menyebabkan timbulnya istilah cacerolazo), untuk memprotes pembekuan rekening-rekening bank mereka dalam apa yang disebut corralito. Pada bulan-bulan berikutnya, rakyat Argentina mengembangkan sejumlah sistem ekonomi alternatif, struktur sosial dan sistem pemerintahan otonom sendiri yang berbasis lingkungan. Slogan yang populer dalam gerakan tersebut adalah ¡Que se vayan todos! (""Semua keluar [dari pemerintahan]!""), menunjukkan frustrasi para demonstran bukan hanya terhadap korupsi dalam pemerintahan, tetapi juga dengan kseluruhan struktur pemerintahan. Di India, pandangan-pandangan Vandana Shiva, Amartya Sen dan Arundhati Roy sangat populer, dan memperoleh status selebriti penuh. Gagasan-gagasan mereka yang diterima dan diminati, seperti halnya juga dengan gagasan-gagasan Mohandas Gandhi menjadi tantangan besar dan spesifik terhadap fundamentalisme Hindu dan Muslim. Ketiganya juga menghasilkan dampak yang cukup besar di dalam gerakan ""antiglobalisasi"". [sunting] Mobilisasi Catatan bahwa dimulainya garis waktu ini hanyalah mencerminkan awal dari mobilisasi utama di Amerika; mobilisasi antikorporasi globalisasi internasional yang terjadi setelah Seattle. artikel utama: S11","Antiglobalisasi adalah suatu istilah yang umum digunakan untuk memaparkan sikap politis orang-orang dan kelompok yang menentang perjanjian dagang global dan lembaga-lembaga yang mengatur perdagangan antar negara seperti Organisasi Perdagangan Dunia (WTO). ""Antiglobalisasi"" dianggap oleh sebagian orang sebagai gerakan sosial, sementara yang lainnya menganggapnya sebagai istilah umum yang mencakup sejumlah gerakan sosial yang berbeda-beda. Apapun juga maksudnya, para peserta dipersatukan dalam perlawanan terhadap ekonomi dan sistem perdagangan global saat ini, yang menurut mereka mengikis lingkungan hidup, hak-hak buruh, kedaulatan nasional, dunia ketiga, dan banyak lagi penyebab-penyebab lainnya. Namun, orang-orang yang dicap ""antiglobalisasi"" sering menolak istilah itu, dan mereka lebih suka menyebut diri mereka sebagai Gerakan Keadilan Global, Gerakan dari Semua Gerakan atau sejumlah istilah lainnya." id,071a6de52c121f7b3abac44cb77b714b,"[sunting] Sejarah Tainan adalah kota tertua di Taiwan, menyebabkan kota ini kaya akan peninggalan bersejarah. Tainan juga merupakan ibukota pemerintahan daerah Taiwan di zaman Dinasti Qing sampai pada tahun 1895 sewaktu Jepang memindahkan pusat pemerintahan ke Kota Taipei di utara. [sunting] Zaman Pendudukan Belanda (1622 - 1662) Pada tahun 1622, Tainan diduduki oleh Belanda yang mundur dari Pescadores setelah diusir oleh armada Dinasti Ming. Belanda kemudian mendirikan benteng pertahanan yang semula dinamakan Port Orange, kemudian berganti nama menjadi Port Zeelandia di wilayah Anping sekarang. Port Zeelandia sekarang telah berganti nama menjadi Kastil Kuno Anping. Belanda juga membangun jalan yang menghubungkan antara wilayah Anping dengan Kompleks Provintia di pusat kota Tainan, menjadi apa yang dikenal sebagai Gedung Chihkan sekarang. Negeri Belanda meletakkan administrasi Formosa di bawah penguasaan VOC yang berkedudukan di Batavia. Jadi secara tidak langsung, Formosa pada zaman pendudukan Belanda adalah termasuk wilayah Hindia Belanda. Namun kekuasaan mereka tidak bertahan lama yang diakhiri dengan penyerahan tanpa syarat kepada Jenderal Koxinga, seorang jenderal Ming yang menyerang Tainan pada tahun 1661. [sunting] Zaman Dinasti Ming (1662 - 1682) Setelah pengusiran Belanda oleh Koxinga pada tahun 1661, Koxinga kemudian bertekad meneruskan Dinasti Ming di Tainan karena Dinasti Qing telah menguasai hampir seluruh Tiongkok pada masa itu. Koxinga kemudian mendirikan Karesidenan Chengtian yang berpusat di Kompleks Provintia. Kompleks Provintia kemudian berganti nama menjadi Gedung Chihkan sampai sekarang (Hanzi: 赤崁樓). Ia juga menggantikan nama Fort Zeelandia menjadi Kampung Anping. Ia mendirikan Kuil Kongtzu (Hanzi: 孔子廟) di Tainan dan menjadikannya yang pertama di Taiwan yang sebenarnya berfungsi utama sebagai sekolah pada tahun 1665. Ia juga menjalankan kebijakan moderat terhadap kaum aborigin yang merasa terdesak oleh pendatang sejak masa pendudukan Belanda. Koxinga juga membangun sistem irigasi dan memperluas sistem pertanian, menjadikan Tainan sebuah surga baru bagi orang Han. Sepeninggal Koxinga, ia digantikan oleh anaknya, Zheng Jing. Zheng Jing melanjutkan kebijakan pemerintahan ayahnya. Ia juga mengangkat Chen Yonghua sebagai penasehatnya. Pada tahun 1682, Pemerintah Qing yang telah menguasai seluruh Tiongkok melancarkan serangan untuk menaklukkan Tainan. Mereka kemudian berhasil mengakhiri Dinasti Ming secara menyeluruh setelah menaklukkan Zheng Jing. [sunting] Zaman Dinasti Qing (1683 - 1895) Pemerintah Qing mengubah Karesidenan Chengtian menjadi Karesidenan Taiwan di bawah administrasi Provinsi Fujian. Dinasti Qing juga memperbolehkan Inggris mendirikan perwakilan dagang di Anping. Membangun Kastil Emas Abadi (Hanzi: 億載金城) yang berfungsi sebagai kastil pertahanan bagi wilayah Tainan. Gedung Chihkan juga direnovasi menjadi bentuknya sekarang dengan arsitektur Tiongkok. Tahun 1885, Karesidenan Taiwan dinaikkan statusnya menjadi Provinsi Taiwan. Pada waktu yang bersamaan, Tainan juga ditingkatkan statusnya menjadi Karesidenan Tainan dan menjadi ibukota Provinsi Taiwan. [sunting] Masa Pendudukan Jepang (1895 - 1945) Peperangan Jiawu pada tahun 1894 yang berakibat kekalahan Qing dari Jepang menjadikan Taiwan, Pescadores, Senkaku dan Ryukyu harus diberikan kepada Jepang tanpa syarat. Pada saat ini, status Tainan sebagai ibukota digantikan oleh Kota Taipei di utara Taiwan yang secara geografis letaknya lebih dekat dengan Jepang. Depot dagang Inggris ditutup oleh Jepang. Stasiun KA Tainan dibangun dan status Tainan dinaikkan menjadi kotamadya setingkat di bawah Prefektur Taiwan. Tainan di bawah pemerintahan Jepang mendapatkan wajah modernnya sekarang. [sunting] Zaman Republik China Tahun 1945, Jepang kalah Perang Dunia II dan menyerah tanpa syarat. Taiwan, Pescadores dan Senkaku dikembalikan ke pemerintahan nasionalis yang menjadi pemerintah resmi Tiongkok waktu itu. Tainan mendapatkan status sebagai kotamadya setingkat di bawah Provinsi Taiwan. Tainan pada mulanya tetap merupakan kota terbesar kedua di Taiwan, namun selanjutnya karena pembangunan pesat di kota-kota lainnya menjadikan Tainan kehilangan daya saing dalam bidang perekonomian. Untuk selanjutnya, Tainan menjadi kota terbesar keempat di bawah Kota Taipei, Kota Kaohsiung dan Kota Taichung. [sunting] Letak geografis dan temperatur Kota Tainan terletak di 120° 14' 70"" Bujur Timur�; 22° 59' 50"" Lintang Utara. Kota Tainan membujur dari utara ke selatan. Di sebelah utara dan timur berbatasan dengan Kabupaten Tainan, di sebelah Selatan berbatasan dengan Kabupaten Kaohsiung dan di sebelah Barat berbatasan dengan Selat Taiwan. Kota Tainan berlokasi di Dataran Rendah Chianan yang meliputi Kabupaten Yunlin, Kabupaten Chiayi, Kota Chiayi, Kabupaten Tainan dan Kota Tainan. Kota Tainan mempunyai ketinggian 0 meter - 30 meter dari permukaan laut. Ada 6 sungai besar kecil yang melewati Kota Tainan: Kota Tainan terletak di daerah iklim sub-tropis, suhu rata-rata per tahunnya adalah 28,3 derajat Celcius. Curah hujan sangat tidak rata sepanjang tahun, 80% dari curah hujan per tahunnya biasanya jatuh pada musim penghujan antara bulan Mei sampai September. Curah hujan per tahunnya mencapai 1570 mm. [sunting] Politik dan administrasi Kota Tainan terbagi atas 6 distrik: Distrik Annan sebelumnya adalah termasuk wilayah Desa Ansun, Kabupaten Tainan, namun dimasukkan dalam pemekaran Kota Tainan menjadi Distrik Annan pada tahun 1946. Distrik Tengah dan Barat semulanya merupakan 2 distrik terpisah, namun pada tahun 2004 atas dasar kemudahan administrasi kedua distrik tadi digabung menjadi satu. Pusat pemerintahan yang sebelumnya berlokasi di Distrik Tengah dipindahkan ke Distrik Anping karena kemudahan perencanaan. Distrik Tengah-Barat tetap menjadi pusat komersial sampai sekarang ini. Distrik Timur merupakan pusat pendidikan dan pemukiman. Distrik Anping, Selatan dan Annan menjadi pusat pertanian, perikanan dan industri. Walikota Tainan sekarang adalah Tain-Tsair Hsu, yang merupakan walikota dari Partai Progresif Demokratik yang terpilih sejak tahun 2001. Walikota dipilih secara langsung 4 tahun sekali. Tain-Tsair Hsu terpilih kembali pada pemilihan walikota pada Desember 2005 dan akan melanjutkan jabatannya untuk 4 tahun ke depan. Dewan Kota Tainan adalah sebuah dewan perwakilan rakyat daerah yang bertugas mengawasi jalannya pemerintahan kota. Anggota dewan dipilih 3 tahun sekali, terakhir dipilih Desember 2005. Jumlah anggota dewan adalah 41 orang yang mewakili masing-masing distrik sesuai komposisi penduduk tiap distrik. Sedangkan komposisi kursi perwakilan partai di Dewan Kota adalah KMT 15 kursi, DPP 14 kursi, PFP 3 kursi dan 9 kursi dari wakil non-partisan. [sunting] Ekonomi Kota Tainan selain sebagai pusat kebudayaan juga mempunyai kawasan industri dan perkantoran yang menjadi pusat mata pencaharian bagi penduduk Kota Tainan dan sekitarnya. Kawasan perkantoran terutama terpusat di Distrik Tengah-Barat dan Utara. Kawasan industri di Kota Tainan ada 2 yaitu: Selain itu, Kota Tainan juga terkenal akan penganan kecil tradisionalnya. Ini juga menyebabkan seluruh di pelosok kota dapat ditemukan toko-toko menjual penganan tradisional khas Tainan dan merupakan salah satu kontribusi perputaran roda ekonomi yang penting. Kawasan bisnis di sekitar Universitas Nasional Cheng Kung dan Stasiun Kereta Api Tainan juga merupakan pusat komersial selain kawasan bisnis Chungcheng. Pusat perbelanjaan berupa mal di antaranya: Pusat perbelanjaan berupa grosir di antaranya: [sunting] Demografi Kota Tainan merupakan salah satu kota terpadat di Taiwan dengan total jumlah penduduk 757.089 jiwa (Maret 2006). Konsentrasi penduduk terutama adalah di distrik di pusat dan timur kota. Komposisi penduduk menurut umur adalah: Komposisi penduduk menurut jenis kelamin adalah: [sunting] Pendidikan Kota Tainan merupakan kota pendidikan ditandai dengan Kuil Kongtzu yang berumur 300 tahun lebih merupakan sekolah pertama di seluruh Taiwan. Ada 5 universitas dan sekolah tinggi di Kota Tainan: Ada 13 sekolah menengah, 4 di antaranya merupakan sekolah menengah nasional, 2 sekolah menengah kota dan sisanya sekolah menengah swasta. Universitas Nasional Cheng Kung dan Sekolah Menengah Atas Pertama Tainan yang berlokasi di Distrik Timur menjadikan distrik ini terkenal sebagai distrik pendidikan. Universitas Nasional Cheng Kung merupakan universitas yang terbuka bagi pengunjung luar. Perpustakaan Kota Tainan berpusat di sebelah Taman Tainan. Di beberapa distrik, juga ada cabang perpustakaan kota yang melayani penduduk masing-masing distrik. Di samping itu, Perpustakaan Universitas Nasional Cheng Kung selain melayani mahasiswa universitas sendiri, juga melayani secara terbatas pengunjung-pengunjung luar sekolah yang ingin mencari informasi yang lebih lengkap. [sunting] Sosial Budaya Kota Tainan mempunyai beberapa gedung pusat kebudayaan di antaranya: Di bidang olahraga, ada sebuah Stadion Bisbol Kota Tainan yang beralamat di Jalan Jiankang. Beberapa kolam renang pemerintah maupun swasta melayani kebutuhan penduduk di pelosok Kota Tainan. Kota Tainan sebagai pusat kebudayaan tradisional di Taiwan masih kental akan kebudayaan dan cara hidup tradisional sesuai Konfusianisme. Di bidang religius, mayoritas penduduk masih memeluk kepercayaan tradisional yang merupakan sinkretisme antara Taoisme, Buddhisme dan Konfusianisme dari zaman Ming. Di Tainan banyak sekali kelenteng-kelenteng yang menjadi pusat religius maupun wisata, beberapa di antaranya bahkan merupakan kelenteng tertua di Taiwan. [sunting] Transportasi Letak Kota Tainan yang strategis menjadikannya sebagai tempat transit utama berbagai sistem lalu lintas Taiwan. [sunting] Transportasi darat Tainan memiliki jalan bebas hambatan sebesar 142.9 km, termasuk jalan bebas hambatan nasional, lokal dan pedalaman. Jalan Negara Nomor 1 merupakan jalan bebas hambatan yang menghubungkan Kota Keelung dengan Kota Kaohsiung. Jalan ini membuka 2 pintu khusus untuk Kota Tainan. Di samping itu, ada pula sejumlah stasiun bus antar kota yang berpusat di sekitar Stasiun KA Tainan. Selain itu, juga ada Jalan Negara Nomor 8, Jalan Express Nomor 61 dan Jalan Express Nomor 86. Kota Tainan juga dilewati oleh beberapa jalan provinsi seperti Jalan Provinsi Nomor 1, Nomor 17, Nomor 19 dan Nomor 20. Untuk dalam kota Tainan, Perusahaan Bus Dalam Kota Tainan mempunyai 11 rute yang menghubungkan pelosok kota. Ada pula Perusahaan Bus Hsingnan yang melayani rute Kota Tainan dengan Kabupaten Tainan. Stasiun KA Tainan juga merupakan salah satu stasiun utama di dalam rute KA Taiwan. Stasiun KA yang bertetangga dengan Universitas Nasional Cheng Kung menjadikan kawasan sekitarnya menjadi sebuah kawasan bisnis. Stasiun Kereta Api Express Taiwan untuk Tainan dibangun di daerah Guanmiao, Kabupaten Tainan. Sistem Kereta Api Express ini direncanakan akan mulai beroperasi mulai Oktober 2005. Di samping itu, terdapat rencana untuk sistem MRT Tainan. Namun, tidak ada perkembangan mengenai isu ini. [sunting] Transportasi udara Kota Tainan mempunyai satu bandara domestik yang menghubungkannya dengan beberapa kota besar di seluruh Taiwan. Bandara Domestik Tainan berlokasi di Distrik Selatan, merupakan sebuah bandar udara sipil yang meminjam fasilitas kepada pangkalan militer. Bandara Tainan kini mengoperasikan penerbangan ke Kinmen dan Makung. Sebelumnya juga terdapat pelayanan ke Bandara Songshan di Taipei, tetapi pendapatannya jatuh (umumnya disetujui sebagai akibat dari operasi kerata api kecepatan tinggi dan meningkatnya harga bahan bakar). [sunting] Transportasi laut Kota Tainan mempunyai sebuah pelabuhan laut, Pelabuhan Anping yang melayani rute laut domestik ke Penghu dan Kaohsiung. [sunting] Objek pariwisata Kota Tainan mempunyai banyak sekali situs pariwisata yang merupakan warisan budaya dan sejarah. Banyak di antaranya telah ditetapkan sebagai Peninggalan Sejarah Kategori 1 yang merupakan kategori tertinggi dan menikmati perlindungan dari pemerintah kota. [sunting] Situs sejarah dan wisata Situs-situs sejarah yang juga merupakan situs wisata terkenal adalah: Situs-situs wisata terkenal misalnya: Di samping itu, Kota Tainan juga terkenal akan atraksi pasar malam yang hampir ada setiap malam. Pasar malam yang besar dan terkenal misalnya: [sunting] Penganan tradisional Kota Tainan juga terkenal akan penganan tradisionalnya, banyak pengunjung dari luar kota datang berpesiar ke Kota Tainan hanya demi menikmati penganan tradisional tersebut. Penganan terkenal seperti: [sunting] Akomodasi Kota Tainan mempunyai beberapa hotel berbintang yang menjadi pilihan pebisnis luar negeri yang mengunjungi Taman Sains Tainan di Kabupaten Tainan ataupun turis yang mengunjungi Kota Tainan. Hotel-hotel berbintang di Kota Tainan: [sunting] Tokoh-tokoh terkenal dari Tainan [sunting] Kota-kota kembar Berikut adalah kota kembar Tainan:","Kota Tainan (Hanzi: 台南市, Bahasa Minnan: Tailam Chi) adalah kota tertua yang didiami oleh bangsa Han di Taiwan dalam sejarahnya. . Pertama dipilih Belanda sebagai benteng pertahanannya di Taiwan dengan mendirikan Port Zeelandia di Anping sekarang pada tahun 1634. Berlokasi di Taiwan sebelah barat daya dengan 754 ribu jiwa penduduk menjadikannya kota terbesar keempat di Taiwan. Kota Tainan dan Kabupaten Tainan direncanakan akan bergabung menjadi kota setingkat provinsi pada tanggal 25 Desember 2010. Penggabungan ini berdasarkan keputusan Eksekutif Yuan pada tanggal 29 Juni 2009 yang juga menetapkan keputusan penggabungan Kota Taichung dan Kabupaten Taichung, Kota Kaohsiung dan Kabupaten Kaohsiung serta penaikan status Kabupaten Taipei menjadi daerah administrasi setingkat provinsi." it,6344763cba154dc21183b9aaaec0033b,"[modifica] Geografia fisica [modifica] Territorio Firenze si trova in una posizione scenografica, al centro di un'ampia conca ad anfiteatro, circondata su tre lati dalle incantevoli colline argillose di Cercina, appena sopra il quartiere popolare di Rifredi e l'ospedale di Careggi (a nord), dalle colline di Fiesole (a nord-est), di Settignano (a est), e di Arcetri, Poggio Imperiale e Bellosguardo (a sud). La piana dove sorge la città è attraversata dall'Arno (la città stessa divide il suo corso fra Valdarno superiore e Valdarno inferiore) e da corsi d'acqua minori come il Mugnone, il Terzolle e il fiume Greve. L'Area metropolitana Firenze - Prato - Pistoia istituita dal Consiglio Regionale della Toscana il 29/03/2000 è un'area molto popolata e comprende interamente le provincie di Firenze, Prato e Pistoia, con una popolazione di circa 1.500.000 abitanti. Le zone pianeggianti dell'area metropolitana costituiscono un ambiente fortemente antropizzato con presenza di ampie zone industriali e commerciali, dove gli spazi naturali sono ridotti. Le zone collinari hanno da secoli una vocazione agricola e abitativa, con i boschi originari fortemente ridotti, specialmente nelle zone a sud e ad est della città. Nella piana sono presenti aree umide non urbanizzate nella zona ad ovest della città lungo il fiume Arno. [modifica] Clima Firenze ha un clima temperato continentale con estati molto calde e talvolta afose e inverni freddi e umidi. La temperatura può scendere sotto lo zero, anche se le nevicate sono scarse e non frequenti, mentre in estate può superare i 35�°C e talvolta toccare anche i 40�°C. Le precipitazioni risultano concentrate prevalentemente in primavera (massimo secondario per accumulo con numero massimo di giorni di pioggia stagionali) ed autunno, stagione durante la quale possono risultare abbondanti. Nella tabella sottostante sono riportati i valori medi registrati nel trentennio 1961-1990 presso la stazione meteorologica di Peretola, ufficialmente riconosciuta dall'organizzazione meteorologica mondiale , oltre ai valori estremi minimi e massimi mensili dal 1951 in poi . Per la scarsa ventilazione dovuta alla posizione riparata della città, le temperature estive sono sensibilmente più alte di quelle che si registrano lungo la costa toscana, soprattutto nei valori massimi che possono raggiungere i 40�°C in presenza dell'anticiclone subtropicale africano. Al contrario, nei mesi invernali, le temperature minime possono scendere di alcuni gradi sotto lo zero per l'inversione termica. A tal proposito, vanno ricordati i valori massimi e minimi assoluti che hanno portato il termometro a salire verso i 43�°C nel luglio 1983 e a scendere al di sotto dei −23�°C nel gennaio 1985 (entrambi i valori risultano essere prossimi agli estremi assoluti dell'intero territorio nazionale italiano registrati in aree pianeggianti). La continentalità del clima di Firenze può essere riassunta osservando i valori massimi e minimi assoluti mensili della tabella soprastante. Analizzando tali dati, si può verificare che i record di caldo superati negli ultimi anni sono soltanto quello delle temperature massime assolute di agosto e di novembre, registrati rispettivamente nel 2003 con 41,1�°C (record precedente i 40�°C del 1974) e nel 2004 con 27�°C (record precedente nel 1984 con 25�°C). Al tempo stesso, nell'ultimo decennio sono stati superati anche i record di freddo per i mesi di aprile e di dicembre, rispettivamente nel 2003 con −3,2�°C e nel 2005 con −10�°C. Tutto ciò rientra nelle normali casistiche a livello statistico, che si limitano peraltro al periodo successivo al 1951, senza poter verificare eventuali valori superiori o inferiori che potrebbero essere stati registrati nella storia, nel periodo antecedente al 1950. [modifica] Precipitazioni nevose Durante gli inverni il cielo sopra Firenze si ricopre spesso di nuvole bianco-grigiastre che danno talvolta luogo a delle precipitazioni nevose, che però hanno per lo più scarsa intensità. Raramente la neve riesce ad attaccare al suolo, perciò l'immagine di Firenze ricoperta dalla neve è un evento piuttosto raro. Anche di recente ci sono stati comunque episodi di una certa rilevanza. [modifica] Storia La storia conosciuta di Firenze comincia nel 59 a.C., con la fondazione di un villaggio (""Florentia"") per veterani romani. Sede di una diocesi a partire dal IV secolo, la città passò attraverso periodi di dominazione bizantina, ostrogota, longobarda e franca, durante i quali la popolazione a volte scese fino ad appena 1000 persone. A partire dal X secolo la città si sviluppò, e dal 1115 si rese un Comune autonomo. Nel XIII secolo fu divisa dalla lotta intestina tra i Ghibellini, sostenitori dell'imperatore del Sacro Romano Impero, e i Guelfi, a favore del Papato romano. Dopo alterne vicende, i Guelfi vinsero (Colle Val d'Elsa 17 giugno 1269), ma presto si divisero internamente in ""Bianchi e Neri"". La conflittualità politica interna non impedì alla città di svilupparsi fino a diventare una delle più potenti e prospere in Europa, assistita dalla sua propria valuta in oro, il fiorino (introdotto nel 1252), dalla decadenza della sua rivale Pisa (sconfitta da Genova nel 1284 e comprata da Firenze nel 1406), e dalla sua potenza mercantile risultante da una costituzione anti-aristocratica, i cosiddetti ""Ordinamenti di giustizia"" di Giano della Bella (1293). A fronte di una popolazione stimata di 80.000 persone prima della peste nera del 1348 (immediatamente dopo Venezia, e subito prima di Milano e Bologna, era la maggiore città italiana dell'epoca per popolazione), 25.000 persone lavoravano nell'industria della lana. Nel 1345 Firenze fu teatro di un sciopero da parte dei Ciompi, che nel 1378 organizzarono una breve rivolta contro il dominio oligarchico della città. Dopo la repressione, la città cadde sotto il dominio della famiglia Albizi (1382-1434), acerrimi nemici ma anche precursori dei Medici. Nel corso del XV secolo Firenze da sola aveva un reddito superiore a quello dell'intera Inghilterra, grazie alle industrie e alle grandi banche di cui se ne contavano circa ottanta tra sedi e filiali, le ultime sparse in buona parte dell'Europa. Il primo periodo del dominio dei Medici terminò con il ritorno di un governo repubblicano, influenzato dagli insegnamenti del radicale priore Domenicano Girolamo Savonarola (che fu giustiziato nel 1498 e che prima di morire lasciò un trattato sul governo di Firenze), nelle cui parole si ritrovano spesso argomenti che saranno oggetto di controversie religiose dei secoli seguenti. Un altro personaggio importante fu Niccolò Machiavelli, le cui indicazioni per il governo di Firenze da parte di una figura forte sono spesso lette come una legittimazione delle tortuosità e anche degli abusi dei politici. Il 16 maggio 1527 i fiorentini estromisero nuovamente i Medici - riportati al potere dagli spagnoli nel 1512 - e ristabilirono una repubblica. Rimessi al loro posto per la seconda volta nel 1530, con il sostegno sia dell'Imperatore sia del Papa, i Medici diventarono nel 1537 duchi ereditari di Firenze, conquistarono la Repubblica di Siena nel 1555 sempre con l'aiuto imperiale e Montalcino nel 1559, arrivando a governare due Stati: lo Stato ""Vecchio"" di Firenze e lo Stato ""Nuovo"" di Siena, separati nelle strutture politiche ed istituzionali, ma riuniti nell'unica persona del Sovrano. Questa situazione fu poi sancita nel 1569 con la creazione del titolo di granduchi di Toscana (dignità mai esistita prima di quel momento in Italia). Firenze nel corso dei secoli arrivò a regnare su tutta la Toscana, ad eccezione della Repubblica di Lucca, che rimase indipendente e sovrana fino al diciottesimo secolo (con l'arrivo in Italia di Napoleone Bonaparte), e del Ducato di Massa e Principato di Carrara, indipendente fino al 1829, quando fu assorbito dal Ducato di Modena. L'estinzione della dinastia dei Medici e l'ascensione nel 1737 di Francesco Stefano, duca di Lorena e marito di Maria Teresa d'Austria, portò all'inclusione della Toscana nei territori della sfera d'influenza asburgica. Il granduca Pietro Leopoldo il 30 novembre del 1786, promulgò il nuovo codice criminale, grazie al quale, per la prima volta nella storia degli stati moderni, furono abolite la pena di morte e la tortura. Il regno della dinastia austriaca finì prima per mano della Francia e poi definitivamente quando 1859, la Toscana venne annessa, tramite plebiscito, al Regno di Sardegna poco prima che diventasse Regno d'Italia nel 1861. Firenze prese il posto di Torino come capitale d'Italia nel 1865, su richiesta di Napoleone III in base alla Convenzione di settembre, finché l'ambìto ruolo non fu trasferito a Roma cinque anni dopo, quando la città papalina fu annessa al regno. Nel XIX secolo la popolazione di Firenze raddoppiò e triplicò nel XX con la crescita del turismo, del commercio, dei servizi finanziari e dell'industria. Durante la seconda guerra mondiale la città fu occupata per un anno dai Tedeschi (1943-1944), per poi essere liberata dalla lotta delle brigate partigiane il giorno dell'11 agosto. Firenze è tra le Città decorate al Valor Militare per la Guerra di Liberazione perché è stata insignita della Medaglia d'Oro al Valor Militare per i sacrifici della sua popolazione e per la sua attività nella lotta partigiana durante la seconda guerra mondiale. Il 4 novembre 1966 i fiorentini lo ricordano come il giorno dell'alluvione di Firenze. Gran parte del centro fu invaso dell'acqua del fiume Arno. La furia delle acque portò una grande devastazione e alcuni morti, invase le chiese, i palazzi e i musei distruggendo archivi ed opere d'arte, allagò i depositi della Biblioteca Nazionale danneggiando molti preziosi volumi. Mischiata alla nafta, per via della rottura delle cisterne di combustibile, l'acqua del fiume s'inerpicò velocemente nei vicoli del centro storico, nei fondi commerciali. Il prezioso Crocifisso di Santa Croce di Cimabue venne deturpato dalla fanghiglia, divenendo presto un simbolo della devastazione. Questo immenso dramma venne vissuto dal mondo con una partecipazione unica, dando ben presto l'avvio ad una incredibile gara di solidarietà che vide la nascita dei famosi angeli del fango, giovani provenienti da ogni dove che si adoperarono nella difficile opera del recupero dei tesori artistici danneggiati. Divenuta Capitale europea della cultura nel 1986, nel 2002 Firenze ha ospitato il primo grande European Social Forum. [modifica] Firenze e il Rinascimento Firenze è conosciuta come la culla del Rinascimento: la città è ovunque caratterizzata da quello straordinario sviluppo letterario, artistico e scientifico che ebbe luogo nel XIV-XVI secolo. Tra i fatti antecedenti questo periodo di splendore, rinascita e rinnovamento troviamo la crisi della Chiesa cattolica (specialmente la controversia sul Papato di Avignone in Francia e lo Scisma d'Occidente) e i disastrosi effetti della peste nera, che portarono ad un riesame critico dei valori medioevali, risultando in una rivalutazione di quelli dell'antichità classica. Firenze, con i propri artisti, pensatori, letterati, scienziati di fama mondiale (basti pensare a Leonardo da Vinci che qui creò i suoi capolavori come per esempio la Gioconda, Michelangelo, Raffaello, Sandro Botticelli, Niccolò Machiavelli, Filippo Brunelleschi, Galileo tra i tanti) beneficiò sotto tutti gli aspetti, materialmente e spiritualmente, di questo grande cambiamento sociale e divenne uno dei luoghi catalizzatori di quella corrente di pensiero, costituendo uno dei più importanti centri di rinascita della cultura mondiale. [modifica] Simboli Il simbolo sullo stemma e sul gonfalone è il giglio di Firenze, simbolo della città fin dal secolo XI. Oggi il giglio è rosso su fondo bianco anche se anticamente i colori erano invertiti proprio in riferimento al colore del giaggiolo ""Iris florentina"". I colori attuali risalgono al 1251 quando i Ghibellini, in esilio da Firenze, continuavano a ostentare il simbolo di Firenze come proprio. Fu allora che i Guelfi, che controllavano Firenze, si distinsero dai propri avversari invertendo i colori che poi sono rimasti fino ai giorni nostri. Il tradizionale simbolo fiorentino subì nel 1809 un attacco da parte di Napoleone Bonaparte che, con un decreto, provò a imporre un nuovo simbolo per Firenze: una pianta di giglio fiorito su un prato verde e uno sfondo argentato sormontato da una fascia rossa e tre api dorate (simbolo dedicato alle grandi città dell'impero napoleonico). Il dissenso fiorentino non fece dare seguito al decreto. [modifica] Commedia dell'arte Nella tradizione della commedia dell'arte, la maschera che simboleggia Firenze è Stenterello. [modifica] Onorificenze [modifica] Monumenti e luoghi d'interesse Firenze è universalmente riconosciuta come città dell'Arte, con un inestimabile patrimonio di architetture, dipinti, sculture, memorie storiche e scientifiche, che formano il tessuto cittadino, come in un pulsante museo diffuso. Il cuore di Firenze è piazza della Signoria, col maestoso Palazzo Vecchio, con la galleria di capolavori scultorei nella Loggia dei Lanzi e la vicina Galleria degli Uffizi, uno dei musei d'arte più rinomati al mondo. Poco lontano si trova il centro religioso della cattedrale di Santa Maria del Fiore, con la maestosa cupola (la più grande mai costruita) che, ai tempi del Granducato, si diceva che con la sua ombra arrivasse a coprire tutta la Toscana; l'enorme Duomo è magnificamente corredato dal Campanile di Giotto, uno dei più belli d'Italia, e dal Battistero di San Giovanni, con le celebri porte bronzee tra le quali spicca la dorata porta del Paradiso. Il fiume Arno, che passa in mezzo alla città, occupa un posto nella storia fiorentina alla pari con la gente che ci vive. Storicamente, la popolazione locale ha una relazione di odio-amore con l'Arno, il quale ha portato alternativamente i vantaggi del commercio, e i disastri delle alluvioni. Tra i ponti che lo attraversano il Ponte Vecchio è unico al mondo, con le caratteristiche botteghe di gioiellieri nelle casette costruite su di esso. Attraversato dal nobile Corridoio vasariano, è l'unico ponte della città ad essere passato indenne attraverso la seconda guerra mondiale. Oltre agli Uffizi, Firenze conta altri musei che sarebbero l'attrazione artistica principale di quasi ogni altra grande città del mondo: la Galleria dell'Accademia, il Bargello o la reggia di Palazzo Pitti con i suoi otto musei tra cui la Galleria Palatina. I fiorentini si vantano di possedere il migliore esempio di bellezza nell'arte sia femminile (la Venere del Botticelli) sia maschile (il David di Michelangelo). La riva sinistra dell'Arno, (l'Oltrarno) è una zona ricca di monumenti dove ancora oggi si respira, tra le sue secolari botteghe artigiane, l'atmosfera della Firenze di un tempo, descritta per esempio da Vasco Pratolini. Ma numerosi sono gli spunti letterari in tutta la città: dai quartieri delle case torri, dove le lapidi ricordano i versi che proprio questi luoghi ispirarono a Dante Alighieri, alla serenità delle ville medicee, dove spesso si riuniva l'accademia neoplatonica di Lorenzo il Magnifico, fino ai teatri alla Pergola e del Giardino di Boboli, dove vennero messi in scene per la prima volta i melodrammi che portarono all'opera lirica. Firenze come ""culla del Rinascimento"" ha i suoi capolavori nelle opere di Filippo Brunelleschi (lo Spedale degli Innocenti, la chiesa di San Lorenzo e quella di Santo Spirito) e di Leon Battista Alberti (la facciata di Santa Maria Novella e Palazzo Rucellai), ma anche altri periodi artistici hanno lasciato i loro capolavori assoluti: dal romanico di San Miniato al Monte, al gotico di Santa Croce (dove si trovano le sepolture delle italiche glorie, come le definì Ugo Foscolo, pure lui ivi sepolto), alle stravaganze del Manierismo del Giambologna o di Bernardo Buontalenti (come la Fontana del Nettuno o il Giardino di Boboli), fino ai capolavori dei grandi architetti italiani del Novecento come la stazione di Santa Maria Novella e lo Stadio Artemio Franchi, rispettivamente di Giovanni Michelucci e Pier Luigi Nervi. Il centro di Firenze con le sue centinaia di attività commerciali è un paradiso per lo shopping e lo svago, dalle eleganti boutique d'alta moda e i caffè storici da concerto ai vivaci mercati storici all'aperto, oltre che ad ospitare numerosissimi locali notturni, discoteche, american-bar, lounge-bar e luoghi d'incontro per l'aperitivo (il famoso cocktail Negroni è nato qui). [modifica] Architetture religiose [modifica] Chiese [modifica] Chiese ortodosse [modifica] Sinagoghe [modifica] Cimiteri monumentali Altri cimiteri sono: il Florence War Cemetery, il Florence American Cemetery and Memorial, il Cimitero Israelitico, il Cimitero delle Ballodole e il Cimitero dei Pinti. Va ricordato che la Basilica di Santa Croce ospita molte sepolture e cenotafi dei più grandi personaggi della storia come: Michelangelo Buonarroti, Niccolò Machiavelli, Enrico Fermi, Galileo Galilei, Ugo Foscolo, Guglielmo Marconi, Luigi Cherubini, Leon Battista Alberti, Vittorio Alfieri, Gioacchino Rossini, Lorenzo Ghiberti, Lorenzo Bartolini, Pier Antonio Micheli, Bartolomeo Cristofori, Giovanni Gentile e moltissimi altri. Nella cattedrale di Santa Maria del Fiore sono sepolti Filippo Brunelleschi e Giotto, mentre le cappelle medicee contengono le tombe di Donatello, Lorenzo il Magnifico e degli altri Medici. [modifica] Architetture civili [modifica] Palazzi [modifica] Ville [modifica] Ville medicee Sulle colline e nelle campagne attorno a Firenze sorgono alcune delle dimore storiche dei Medici. Di seguito sono riportate le ville ubicate nel territorio comunale di Firenze, alcune delle quali vengono regolarmente aperte al pubblico mentre altre sono di proprietà privata. [modifica] Altre ville [modifica] Torri [modifica] Archi [modifica] Teatri storici Sono molti i teatri storici presenti a Firenze, ai quali si affiancano i teatri costruiti in epoca moderna (consultare la voce Teatri di Firenze per una panoramica più esaustiva), alcuni dei principali sono: [modifica] Ponti I ponti sul territorio fiorentino in totale sono quattordici, considerando tra questi il ponte costruito alle Cascine per la tramvia, la passerella dell'Isolotto, il ponte sull'autostrada A1 e, vicino a Rovezzano, il ponte per la ferrovia dell'Alta Velocità. Completano la lista dei ponti il Ponte di Varlungo, il Ponte Giovanni da Verrazzano, il Ponte Amerigo Vespucci e il Ponte all'Indiano (il più grande ponte strallato d'Italia). [modifica] Architetture militari [modifica] Mura e porte della città Le Mura di Firenze sono l'antica cerchia difensiva della città. Create con la città stessa, si sono contati sei tracciati diversi, l'ultimo dei quali risale alla metà del Cinquecento. Nelle mura sono anche presenti varie porte e torri: [modifica] Fortezza da Basso La Fortezza da Basso, circondata dai Viali di Circonvallazione e vicina alla grande stazione di Santa Maria Novella, è la maggiore opera di fortificazione alla moderna con annessi Giardini della Fortezza, inserita nelle mura trecentesche di Firenze, oggi sede di numerosi convegni, meeting, concerti, discoteche ed iniziative nazionali ed internazionali. [modifica] Altro [modifica] Piazze [modifica] Vie e viali [modifica] Caffè storici Firenze conta diverse attività storiche come i caffè concerto, soprattutto nel centro, punto di ritrovo per artisti, letterati e uomini di cultura, tra i quali i Futuristi e nelle quali si formarono nuove correnti artistiche fiorentine, come quella dei Macchiaioli. In uno di questi, il Caffè Casoni, venne ideato dal conte Camillo Negroni l'omonimo cocktail Negroni. I principali caffè storici si trovano in piazza della Repubblica (il salotto buono degli intellettuali ed artisti fiorentini), in piazza della Signoria, in via Cavour e via de' Tornabuoni, anche se sono presenti un po' in tutto il centro storico del capoluogo. Ecco un elenco dei più famosi caffè storici della città: Piazza della Repubblica: Via de' Tornabuoni: Altri luoghi del centro storico: [modifica] Firenze in futuro A Firenze sono in corso diversi progetti urbanistici e di sviluppo, improntati a far crescere ulteriormente il paesaggio metropolitano. [modifica] Progetti [modifica] Aree naturali Altre aree naturali di interesse a Firenze sono: il giardino di Palazzo dei Medici Riccardi, il giardino in Villa della Petraia e il giardino alla Villa di Castello. [modifica] Società [modifica] Evoluzione demografica Abitanti censiti Come molte altre città in Italia la popolazione di pensionati è di molto superiore a quella dei minori di 14 anni ed in costante invecchiamento. Si riportano i dati nel particolare aggiornati a maggio 2006 . Nel 2006 i nati sono stati 2.752 (7,5‰), i morti 4.287 (11,7‰) con un incremento naturale di -1.535 unità rispetto al 2005 (-4,2‰). Le famiglie contano in media 2 componenti. Il 31 dicembre 2006 su una popolazione di 365.966 abitanti si contavano 34.939 stranieri (9,5‰). [modifica] Struttura di età [modifica] Famiglie [modifica] Etnie La popolazione di Firenze è per circa il 91.5% di origine italiana. Molto attiva e presente è la comunità inglese, soprattutto dalla seconda metà del XIX secolo, stabilitisi nell'allora Capitale d'Italia. La popolazione straniera ammonta a 33.603 individui di cui: [senza�fonte] [modifica] Lingue e dialetti Il vernacolo fiorentino è la lingua da cui è nato il moderno italiano, scelto soprattutto per il prestigio culturale di cui era portatore. Il fiorentino illustre era in effetti la lingua nella quale scrissero Francesco Petrarca e Giovanni Boccaccio, considerati due fra i massimi scrittori italiani e soprattutto il più grande poeta nazionale Dante Alighieri che scrisse la Divina Commedia in volgare fiorentino. Naturalmente, era anche la lingua colta della città di Firenze, stimata per la sua prosperità culturale lungo i secoli e per la sua splendida architettura. [modifica] Istituzioni, enti associazioni [modifica] Istituzioni A Firenze, oltre che il Comune di Firenze che è ospitato in palazzo Vecchio, sono presenti anche le sedi della provincia di Firenze nel Palazzo Medici Riccardi in via Cavour, e la sede della Regione Toscana nel Palazzo Strozzi Sacrati in piazza del Duomo. Per quanto riguarda la prefettura l'ufficio del prefetto è nel palazzo Medici-Riccardi in via Cavour 1, mentre gli uffici amministrativi sono in via Antonio Giacomini 8. La Ragioneria provinciale dello Stato, così come la direzione regionale dell'Agenzia delle entrate si trovano in via della Fortezza 8. Gli uffici della motorizzazione civile sono nella zona dell'Osmannoro, mentre la sede dell'ACI si trova in viale Giovanni Amendola e il Pubblico Registro Automobilistico provinciale si trova in via Gabriele D´Annunzio 99. Nel capoluogo toscano ha sede l' Agenzia Italiana per la Sicurezza delle ferrovie. Ha sede centrale a Firenze l'Istituto Buddista Italiano Soka Gakkai. [modifica] Enti internazionali A Firenze ha sede: [modifica] Consolati A Firenze sono presenti numerosi consolati, eccone l'elenco: [modifica] Uffici turistici Gli uffici turistici del comune di Firenze sono situati in: Mentre gli uffici turistici dell'APT di Firenze (Agenzia Per il Turismo) sono in: [modifica] Associazioni Ecco un elenco delle principali associazioni di Firenze. [modifica] Strutture sanitarie A Firenze sono presenti numerosi centri sanitari pubblici e privati. Tra gli ospedali ci sono: Nel centro di Firenze in piazza SS Annunziata è presente lo Spedale degli Innocenti: progettato da Filippo Brunelleschi a partire dal 1419 fu il primo orfanotrofio d'Europa, ed è tutt'ora in attività ospitando oltre ad un museo (il complesso conta opere anche di Andrea della Robbia), ospita gli uffici di ricerca dell'Unicef, due asili nido, una scuola materna, tre case famiglia. Inoltre nello Spedale degli Innocenti ha sede il Centro Nazionale di Documentazione e Analisi sull'Infanzia e l'Adolescenza, punto di riferimento nazionale ed europeo per la promozione della cura dei diritti dell'infanzia. [modifica] Cultura [modifica] Istruzione Firenze è un antico centro universitario e sede di rinomate istituzioni educative e di ricerca. Molte università non italiane hanno una sede o un legame con la città, specialmente per quel riguarda studi storici, artistici e letterali. La città ospita, nel Parco delle Cascine, la Scuola Militare Aeronautica Giulio Douhet. [modifica] Biblioteche [modifica] Scuole [modifica] Ricerca [modifica] Università L'Università degli Studi di Firenze è uno dei più antichi e prestigiosi atenei italiani. Ad oggi ospita, nelle sue 12 facoltà, quasi 60.000 studenti, sia italiani che stranieri. Oltre a questa ha sede a Firenze l'European University Institute, un ente internazionale di formazione per corsi di specializzazione postuniversitari indirizzati ai possessori di PhD, e la European School of Economics, che tiene corsi di laurea e master nel settore economico che portano al conseguimento di titoli britannici. Molte università straniere hanno una rappresentanza a Firenze per studi riguardanti la storia del Rinascimento o attività artistiche. Inoltre ci sono sedi di università straniere in tutta la città come l'Harvard University, ha una sede nella Villa I Tatti nella zona di Settignano. A Firenze inoltre è presente il maggior numero di Università americane al mondo al di fuori degli Stati Uniti . A Firenze ha sede l'Accademia dei Georgofili la storica istituzione che da 250 anni promuove, tra studiosi e proprietari agrari, gli studi di agronomia, selvicoltura, economia e geografia agraria. [modifica] Musei Capitale mondiale dell'arte, Firenze data l'enorme ricchezza artistica della città, ha un elevato numero di importanti musei e gallerie d'arte che contengono alcune delle opere più famose e preziose del mondo. [modifica] Media Firenze è sede di numerose attività nel settore della comunicazione e dei media, sia nel campo tv e radio, che nella carta stampata con storiche case editrici e vari quotidiani. [modifica] Radio Oltre alle stazioni radiofoniche nazionali a Firenze sono presenti numerose radio locali, tra le quali: [modifica] Stampa [modifica] Giornali Diversi giornalisti fiorentini sono stimati a livello nazionale, come Oriana Fallaci, Indro Montanelli o Tiziano Terzani. Nella carta stampata, oltre alle edizioni locali dei principali giornali nazionali, sono vari i quotidiani con sede a Firenze: [modifica] Periodici [modifica] Case Editrici Le seguenti storiche case editrici italiane sono di Firenze: [modifica] Cinema Sono molti gli attori e registi fiorentini a livello nazionale ed internazionale, come Roberto Benigni, Leonardo Pieraccioni, Giorgio Panariello, Francesco Nuti, Massimo Ceccherini, Alessandro Paci, Paolo Hendel, Elena Sofia Ricci, Vittoria Puccini e tanti altri. Inoltre a Firenze sono presenti diverse scuole di cinema, come la Scuola Nazionale Cinema Indipendente, la Scuola di Cinema Immagina, l' Accademia delle Arti Digitali, il Mohole, e il CUEA. In città nell'ambito della 50 giorni di cinema internazionale si tengono molti eventi cinematografici. Elenco di alcuni dei tanti film girati a Firenze: Per l'elenco completo di tutti i film girati nel capoluogo toscano consultare l'apposita voce: Film girati a Firenze. Vittorio Gassman dal 1979 al 1991, con la Bottega Teatrale da lui fondata e diretta in via Santa Maria, è stato un protagonista del mondo culturale fiorentino, che ha richiamato a Firenze moltissimi dei nomi più noti del teatro e del cinema italiano e mondiale: da Giorgio Albertazzi (per molti anni vicedirettore) a Orazio Costa, da Antonella Daviso a Ettore Scola, da Yoves Le Bretton a Siro Ferrone, solo per ricordarne alcuni. [modifica] Cineteche [modifica] Televisione Oltre alla sede regionale della RAI, la città ospita diverse stazioni televisive. A copertura regionale: [modifica] Musica La musica a Firenze vede una sua prima importante manifestazione nella Camerata fiorentina che, nella metà del XVI secolo, metteva in scena favole dell'antica Grecia accompagnate dalla musica, componendo così le prime opere e fornendo uno spunto alla nascita anche delle sinfonie dei secoli successivi. Dalla Camerata nacque a Firenze il melodramma, antesignano dell'opera, con la rappresentazione de La favola di Dafne di Ottavio Rinuccini nel 1594 a Palazzo Corsi-Tornabuoni. A Firenze è presente il Conservatorio Luigi Cherubini, nello stesso isolato dell'Accademia di Belle Arti, del Museo dell'Accademia e dell'Opificio delle Pietre Dure, che incorpora anche il Museo degli strumenti musicali antichi che custode soprattutto strumenti settecenteschi, come violini, viole e violoncelli, alcuni dei quali realizzati dal più importante liutaio della storia Stradivari, nonché numerose curiosità musicali, come il clavicembalo di Bartolomeo Cristofori, inventore del pianoforte. Firenze vanta una delle più prestigiose orchestre del mondo, la celeberrima Orchestra del Maggio Musicale. In epoca moderna sono molti i musicisti fiorentini che si sono affermati ad alti livelli, come Marco Masini, Piero Pelù, Litfiba, Diaframma, Bandabardò, Pupo, Mario Del Monaco (Tenore), Mike Francis, Irene Grandi,e i Dennis and the jets e molti altri. [modifica] Cucina La cucina fiorentina è caratterizzata da quattro elementi fondamentali: il pane toscano (piatto, senza sale, ben cotto con una crosta croccante e un interno leggero); l'olio extra-vergine d'oliva; la carne (alla griglia, bistecche di manzo alla fiorentina, selvaggina arrostita o brasata col vino come il cinghiale, il coniglio e il cervo); ed infine il vino Chianti. Ecco un elenco dei principali piatti fiorentini: [modifica] Personalità legate a Firenze Sono numerose e varie le personalità celebri che a Firenze sono nate, hanno vissuto a lungo o comunque hanno operato significativamente ed hanno stabilito dei saldi rapporti con la città, il suo spirito ed i suoi ruoli. Per l'elenco si rimanda alla voce Personalità legate a Firenze, oppure consultare le suddivisioni tematiche: [modifica] Eventi Firenze è un importante centro congressuale e fieristico. Molte manifestazioni si tengono nel centro espositivo di Firenze Fiera, formato dalla Fortezza da Basso, il Palazzo dei Congressi e il Palazzo degli Affari, come Pitti Immagine e la Mostra internazionale dell'artigianato. Altri eventi si svolgono nella struttura polifunzionale del Parterre, dinnanzi a Piazza della Libertà (che nel periodo natalizio ospita anche una pista di pattinaggio sul ghiaccio), e nello spazio polivalente della Stazione Leopolda (oggi struttura espositiva e congressuale), così come nel grande Nelson Mandela Forum. Durante l'anno sono numerose le manifestazioni culturali e folkloristiche, le più importanti delle quali sono il Maggio musicale fiorentino e il calcio in costume, che si svolge nel mese di giugno in Piazza Santa Croce. Per approfondire tutti i numerosi eventi che si tengono a Firenze consultare l'apposita voce. [modifica] Eventi tradizionali fiorentini [modifica] Festa della Rificolona La festa della Rificolona, organizzata dall'amministrazione comunale ogni 7 settembre, per il calendario liturgico vigilia della natività di Maria, è una tradizione popolare ancora sentita, di antico folklore. La festa anche ai nostri giorni continua a vedere protagoniste le rificolone, anche se la loro forma non è più quella di una volta. Dalle classiche sagome delle goffe montanine si passò poi a raffigurare fette di cocomero, mezzelune, fanali, che molto spesso gli stessi ragazzi realizzavano con carta colorata su un telaio di stecche di canna e fil di ferro. Adesso il ""fai da te"" non è quasi più di moda, e ""l'acquista e getta"" ha dato mercato alle rificolone cinesi d'importazione e a quelle più sofisticate rappresentanti aerei, missili e personaggi tipici dei fumetti, costruite industrialmente. Comunque, comprati o no, i lampioncini variopinti si vedono ancora appesi un po' ovunque, alle finestre dei palazzi, nelle case popolari, sui lungarni e per le strade dove risuona sempre l'antica cantilena di ""ona, ona, ona ma che bella rificolona..."" , e si consumano i consueti incendi delle rificolone, provocati non più da smodati lanci di bucce di cocomero ma da precisi tiri effettuati con raffinate cerbottane. Negli anni cinquanta questa pittoresca festa fiorentina si svolse anche sull'Arno e precisamente a monte del fiume, nel tratto fra Bellariva e la pescaia di San Niccolò. Si assisté così alla sfilata delle ""rificolone in edizione fluviale"": allegorie in cartapesta su maestosi barconi infiorati e illuminati da centinaia di multicolori lampioncini di carta che scivolavano lenti sull'acqua assieme a piccole barchette amorevolmente artigianali, riscuotendo, nel breve viaggio, applausi dall'una all'altra riva. [modifica] Capodanno fiorentino Il Capodanno fiorentino è una delle festività ufficiali del Comune di Firenze e si celebra il 25 marzo di ogni anno. Tale festività ricorda che, per la Città di Firenze, l'anno civile, fino al 1570, cominciava il 25 marzo, giorno in cui la Chiesa cattolica aveva collocato la Festa dell'Annunciazione. La festa era stata collocata al 25 marzo in corrispondenza del nono mese antecedente la nascità di Gesù ad indicare la sua Incarnazione. Firenze, legata da sempre al culto della Madonna, decise di considerare proprio la data del 25 marzo come inizio dell'anno fin quando nel novembre 1749, il Granduca Francesco II emise un decreto che fissava anche per Firenze il 1º gennaio come data iniziale dell'anno civile. [modifica] Scoppio del Carro Lo Scoppio del Carro è una cerimonia che risale addirittura ai lontani tempi della prima crociata, indetta per liberare il Santo Sepolcro dalle mani degli infedeli. Attualmente nella mattina di Pasqua, scortato da 150 fra armati, musici e sbandieratori del calcio storico fiorentino, il carro del fuoco pasquale, detto affettuosamente dai fiorentini ""Brindellone"", si muove dal piazzale del Prato trainato da due paia di candidi bovi infiorati ed arriva al solito posto, in piazza del Duomo, fra il Battistero e la Cattedrale. I bovi vengono prontamente staccati ed un più moderno filo di ferro, che sostituisce la corda sugnata, viene teso a circa sette metri di altezza, da una colonna di legno, posta per l'occasione al centro del coro, fino a giungere al carro. Mentre si procede a questa sistemazione, dalla Chiesa dei Santi Apostoli, nella piazzetta del Limbo, ha principio il corteo-processione preceduto dal gonfalone di Firenze e dalla bandiera della famiglia Pazzi, con sacerdoti ed autorità, diretto al Battistero dove incominciano le funzioni religiose. Quindi il corteo si trasferisce in Duomo e, alle ore undici, al canto del Gloria in excelsis Deo, viene dato fuoco alla miccia della colombina che, sibilando, va ad incendiare i mortaretti ed i fuochi d'artificio sapientemente disposti sul Brindellone. Inizia con fragore lo scoppio assordante e, sia pure in maniera simbolica, la distribuzione a tutta la città del fuoco benedetto. L'imponente mole dell'antico carro si avvolge puntualmente di nubi e scoppi come se l'aria stessa emettesse scintille sempre più luminose. Scintille che ad un tratto non parranno più piccole luci distinte ma una vera pioggia di viola, di rosa, di rosso, di verde, di bianco e di blu. Il profilo del Brindellone scompare del tutto in questo caleidoscopico gioco di colori che, pian piano, unitamente al fumo ed agli assordanti scoppi, si dissipa rendendo nuovamente visibili i marmi del Battistero, della Cattedrale di Santa Maria del Fiore e del Campanile di Giotto. [modifica] Festa del grillo La festa del grillo viene celebrata ogni anno la domenica successiva al giorno dell'Ascensione nel Parco delle Cascine. La festa del grillo è oggigiorno celebrata dall'acquisto da parte dei genitori ai propri bambini di piccole gabbiette al cui interno porre un grillo trovato nel Parco delle Cascine. Tale usanza ha perso nel corso del tempo il suo fascino, cosicché si è assistito per alcuni anni alla vendita sia della gabbietta che dei grilli. Dal 1999 il Comune di Firenze ha varato un regolamento sulla tutela degli animali, vietando di fatto la vendita dei grilli. Dal 1999 pertanto nella gabbietta vengono inserite riproduzioni grafiche e/o sonore dei grilli. Per questo motivo la festa del grillo ha perso quasi del tutto il proprio fascino diventando né più né meno che una giornata con bancarelle. [modifica] Festa di Sant'Anna La festa di Sant'Anna si svolge il 26 luglio ed è una delle feste più significative della città poiché in onore a una santa che anticamente veniva venerata allo stesso modo del Santo Patrono di Firenze, San Giovanni, ma che nel tempo è stata man mano dimenticata. Oggi questa festa è tornata in auge e ha molto successo durante l'estate fiorentina. Per primi furono i Medici, durante gli inizi del Cinquecento, a celebrare questa festa, in seguito alla rivolta fiorentina a Gualtieri di Brienne, datata proprio il 26 luglio. Ogni anno il Corteo del Calcio storico fiorentino sfila lungo le strade del centro storico di Firenze assieme ad altri cortei storici, come il corteo storico di Signa dando vita ad una manifestazione che, iniziando dal Palagio di Parte Guelfa con più di 150 figuranti, musici e sbandieratori, passa per Palazzo Vecchio e piazza del Duomo, in un suggestivo spettacolo, tra il fragore dei tamburi e gli squilli delle chiarine, la marea delle fiaccole e i bagliori delle armature, fino ad arrivare in Orsanmichele in cui si svolge la cerimonia in onore di Sant'Anna. Altre feste delle tradizione fiorentina sono: la Commemorazione di Ugo di Toscana (21 Dicembre), la Festa degli Omaggi (20 Dicembre), la Festa della Toscana (30 Novembre), la Festa di Santa Reparata (5 - 8 Ottobre), il Bacco Artigiano (27 Settembre), la Festa di San Lorenzo (10 Agosto), il Torneo del Calcio Storico (24 Giugno), il Palio dei Navicelli (giugno), la Fiorita (23 Maggio), il Palio del Baluardo (18 Maggio), il Trofeo Marzocco (10 Maggio), in ricordo di Anna Maria Luisa de' Medici (17 Febbraio) e la Cavalcata dei Magi (6 Gennaio). [modifica] Maggio musicale fiorentino Il Maggio musicale fiorentino è una delle manifestazioni artistiche fra le più prestigiose, a livello mondiale ed altro non è che il frutto moderno di un'antica gioia di vivere che in primavera vede cadenzare annualmente la sua ciclica rinascita e che una Firenze antica, inondata da fiori, onorava principalmente con balli, musiche e rappresentazioni teatrali. Il ""Calendimaggio"", antica festa della primavera, si celebrava infatti a Firenze, ""città del fiore"", il primo giorno di maggio - calende di maggio - con festeggiamenti che si prolungavano praticamente per tutto il mese. La festa cominciava il 30 aprile con la sospensione di ogni attività mercantile e artigiana e l'inizio di sfilate e cortei per le vie cittadine fra l'allegria della folla che colmava le strade, le finestre e i balconi, ornati per l'occasione da festoni di alloro, arazzi e bandiere. [modifica] Eventi e meeting moderni A Firenze si svolgono numerose fiere e meeting di livello nazionale ed internazionale. [modifica] Eventi di cinema A Firenze ogni anno si tiene la 50 giorni di cinema internazionale, con i seguenti eventi: [modifica] Eventi di musica [modifica] Eventi di danza [modifica] Eventi di moda [modifica] Eventi d'arte [modifica] Firenzestate Ogni anno a Firenze si svolge Firenzestate, 4 mesi di musica, teatro, poesia e danza, con grandi concerti di artisti internazionali (soprattutto al Mandela Forum, Stadio Artemio Franchi e piazzale Michelangelo) oltre che a varie manifestazioni, festival, eventi culturali e di svago. [modifica] Firenze in altre lingue [modifica] Geografia antropica [modifica] Suddivisioni storiche La città ha una suddivisione storica nei quattro quartieri del Calcio Storico Fiorentino che si scontrano annualmente in piazza Santa Croce nella manifestazione del Calcio in costume: I quartieri, che insieme corrispondono all'odierno Quartiere 1 della città cioè il centro storico, presero il nome dalle principali basiliche ed architetture religiose di riferimento presenti: la basilica di Santa Maria Novella, la basilica di Santo Spirito, la basilica di Santa Croce, ed il battistero di San Giovanni. [modifica] Suddivisioni amministrative Il comune di Firenze è diviso ufficialmente in cinque quartieri, che a loro volta individuano entità minori, come le frazioni. Oggi attorno ai quattro antichi quartieri storici che adesso formano il Quartiere 1 di Firenze, si sono formati altri quattro grandi quartieri o suddivisioni amministrative che vanno a formare insieme al centro storico i cinque quartieri della Firenze odierna. Come sopracitato il Quartiere 1 è il Centro Storico, anima della città, frequentatissima meta di turismo e inestimabile patrimonio dell'umanità dell'UNESCO, è sede di importanti musei come la Galleria degli Uffizi, delle principali istituzioni, della stazione centrale di Firenze e di numerose attività, il Quartiere 2 è Campo di Marte in cui si trovano le principali strutture sportive della città tra le quali lo Stadio Artemio Franchi e il Nelson Mandela Forum oltre che all'omonima importante stazione ferroviaria, il Quartiere 3 che è composto dalle zone Gavinana e Galluzzo nella zona sud della città, il Quartiere 4 è Isolotto e Legnaia, posto vicino all'inizio della SGC FI-PI-LI e all'autostrada del Sole A1, il Quartiere 5 è Rifredi nella quale si trovano il grande policlinico Careggi, un grande polo universitario, l'omonima importante stazione ferroviaria, e l'area di Novoli che è una delle zone più in via di definizione strutturale della città, con le numerose opere pubbliche che vi si stanno costruendo come il grande Palazzo di Giustizia, parchi ed edifici residenziali, oltre ad essere posto vicino all'Aeroporto di Firenze e l'inizio dell'autostrada A11. [modifica] Economia [modifica] Industria e servizi Firenze ha un'importante economia diversificata attiva soprattutto nel settore terziario. Importante centro ferroviario e stradale (vi passano l'Autostrada del Sole e la Firenze Mare), la città è anche sede di attività industriali meccaniche e meccaniche specializzate (come le Officine Galileo o la Nuovo Pignone), chimiche, cosmesi (Proraso, Neutro Roberts), chimiche-farmaceutiche (la Eli Lilly che è il centro di biotecnologia più grande d'Italia, e la Menarini per esempio), internet (il Gruppo Dada), di lavorazione del cuoio, dell'abbigliamento (spesso nel comparto dell'alta moda, come la Gucci, Roberto Cavalli, Salvatore Ferragamo, Enrico Coveri), alimentare (come la Mukki o l'Acqua Panna), della fotografia immagini e comunicazione (la Fratelli Alinari la più antica del mondo), orologeria (Officine Panerai), delle porcellane (Richard Ginori), del mobile. Numerose sono le industrie tipografiche e editoriali, con storiche case editrici. Di antica tradizione e molto variegato è l'artigianato fiorentino, soprattutto nel settore mobiliero (ebanisteria e intaglio), della carta decorata, del bronzo e dell'oreficeria (famosi i gioiellieri del Ponte Vecchio); tradizionale è la fabbricazione dei cappelli di paglia, oggi però una tradizione quasi scomparsa. L'azienda di gestione, raccolta e smaltimento rifiuti è la Quadrifoglio S.p.A.. In passato la città ha avuto una notevole industria automobilistica: qui sono nate ed hanno avuto sede la Florentia, la Adami e le Officine Ermini Firenze; motociclistica con la Sanvenero e nell'area metropolitana la Beta Motor. Nel settore dei servizi sono anche importanti il settore bancario e creditizio (Banca Toscana, Banca CR Firenze, Findomestic) e assicurativo (La Fondiaria). [modifica] Commercio La città è un importante centro di commercio, con attività ad alta specializzazione e molto diversificate. La zona centrale, oltre alle attività legate al turismo e all'accoglienza, ospita molte attività commerciali sia tradizionali (negozi di artigianato e di produzioni tipiche) e legate alla storia cittadina (negozi e locali storici spesso a conduzione familiare attivi in vari settori). Gli ultimi decenni del XX secolo hanno visto però l'erosione degli spazi delle attività storiche in favore delle grandi catene internazionali attive soprattutto nel settore della moda che, insieme ai negozi legati alle marche più importanti del settore, hanno costituito nell'area sud-occidentale del centro (soprattutto via de' Tornabuoni, via della Vigna Nuova, via degli Strozzi) un distretto di commercio di lusso. Il centro storico rappresenta un autentico paradiso dello shopping di ogni tipo, da quello elegante delle boutique d'alta moda e i gioiellieri (soprattutto sul Ponte Vecchio), ai prodotti artigianali dei mercati e negozi (molto sviluppati i negozi artigianali di prodotti in pelle). La grande distribuzione è attiva per lo più nelle aree esterne al centro cittadino e, in periferia, concentra molte sue attività nell'area direzionale e industriale dell'Osmannoro, dove è situato anche l'Aeroporto di Firenze-Peretola. [modifica] Moda Firenze ha una grande tradizione nella moda, che la rende una delle più attive nel paese e non solo. Oltre alle botteghe artigianali, soprattutto di articoli in pelle (numerosi sono tra piazza Santa Croce e Borgo de'Greci), molto importante è l'industria dell'Alta moda: infatti la città vanta stilisti del calibro di Gucci, Enrico Coveri, Roberto Cavalli, Salvatore Ferragamo, Patrizia Pepe, Emilio Pucci, Roy Rogers, Conte of Florence e molti altri. Le maggiori boutique d'alta moda sono concentrate nel distretto commerciale del lusso, in via de' Tornabuoni e via della Vigna Nuova. La città ha l'unico museo italiano dedicato alla moda, la Galleria del Costume, che traccia una storia dettagliata delle mode che si sono susseguite nel tempo, con una collezione che arriva a più di 6000 manufatti, fra abiti antichi, accessori, costumi teatrali e cinematografici di grande rilevanza documentaria, e numerosi esemplari prestigiosi di stilisti italiani e stranieri. Inoltre è presente il museo Salvatore Ferragamo nel palazzo Spini-Feroni in via de' Tornabuoni e in questa città si tenne in via dei Serragli nel 1953 la prima sfilata d'Alta Moda italiana. Firenze ospita ogni anno una serie di eventi di moda che sono tra i più prestigiosi ed importanti del panorama internazionale: Pitti Immagine. La kermesse è composta tra gli altri dagli eventi: Pitti Immagine Uomo (giunto alla 65° edizione), Pitti_W Woman Pre-collections (3° edizione), Pitti Immagine Bimbo (68° edizione), Pitti Immagine Filati (64° edizione), Pitti Immagine Fragranze (7° edizione), Pitti Immagine Casa, Pitti Immagine ModaPelle, ed ospita migliaia di esposizioni, sfilate e congressi dei più importanti stilisti e personalità italiani e stranieri la cui partecipazione espositiva è esclusivamente su invito. Attorno all'evento durante Pitti Immagine vengono organizzate vernissage, gran gala, presentazioni, sfilate, eventi mondani e party esclusivi in tutta la città ed area metropolitana. La serie di eventi si tengono in varie location di Firenze, tra le quali oltre alla Sala Bianca di Palazzo Pitti, anche alla Fortezza da Basso, Cinema Odeon, Piazza Santa Croce, Palagio di Parte Guelfa, Salone dei Cinquecento di Palazzo Vecchio, stazione Leopolda, Ponte Vecchio, oltre che a moltissime discoteche, locali notturni e store e boutique di moda della città. Inoltre a Firenze ogni anno si svolge il Percorsi di moda a Firenze, una serie di visite guidate che permettono di visitare i luoghi dove vengono creati i prodotti di moda che hanno fatto e fanno tuttora la storia della città. Oltre sessanta gli appuntamenti per venti percorsi, che portano a conoscere ventisei atelier (sartorie, camicie realizzate a mano, abiti da sposa, biancheria e corredi su misura, tessuti d'arte, calzature su misura, gioielli e pietre, essenze e profumi personalizzati), dieci luoghi d'arte e quattro musei della città legati alla moda fiorentina. L'iniziativa è promossa dall'Assessorato alle Attività Produttive e al sistema moda del Comune di Firenze, nell'ambito del progetto Mestieri della Moda, che punta a far conoscere ai turisti di tutto il mondo oltre la Firenze della grande arte anche quella dell'importante tradizione nel campo della moda. Ha sede a Firenze l'importante scuola di moda: Polimoda - Istituto internazionale fashion design & marketing, oltre che al Centro di documentazione Matteo Lanzoni di Polimoda che rappresenta una grande banca dati a servizio di coloro che si occupano di moda, dagli studenti ai designer, dagli studiosi agli addetti del settore. Inoltre in piazza Pitti è presente l'Accademia Italiana, una scuola di Moda che tiene corsi di stilismo di moda, grafica e comunicazione visiva, e design del tessuto, ed organizza master di Arte della moda, e design del prodotto d'arredo, e in piazza Santa Croce è presente la Scuola del Cuoio, oltre che la IED Moda Lab che a Firenze organizza corsi annuali specializzati in fashion design e marketing. A Firenze ha sede il Centro di Firenze per la Moda Italiana, un'associazione senza fine di lucro che ha lo scopo di promuovere e internazionalizzare il sistema moda italiano e fornisce le linee generali di politica fieristica e promozionale di Pitti Immagine, insieme all'altra associazione di moda fiorentina EMI-Ente Moda Italia. [modifica] Mercati Nel centro storico della città, ma non solo, sono presenti diversi mercati all'aperto oppure ospitati sotto logge, od ancora in strutture apposite. Ecco i principali: Durante il periodo natalizio si svolge in piazza Santa Croce il mercatino natalizio Heildeberg, uno dei più antichi mercati tedeschi che vanta 500 anni di storia. Tra aprile e maggio si tengono, sempre in piazza Santa Croce, lo Slow market e il Mercatale di Firenze. [modifica] Turismo Risorsa notevole della città è il turismo, con circa 35.000 posti letto alberghieri e 23.000 extralberghieri (campeggi, affittacamere e agriturismi). Le presenze (numero totale dei pernottamenti) nel totale degli esercizi alberghieri ed extra alberghieri arrivano a sfiorare i 10 milioni all'anno ponendo la città come una delle più visitate. Poco meno di un terzo dei turisti è rappresentato dagli italiani, mentre la restante parte è composta da stranieri, con le maggiori presenze di: Vista l'enorme ricchezza artistica della città (Firenze ha la più grande concentrazione mondiale di opere d'arte in proporzione alla sua estensione), il turismo culturale è molto forte, basti pensare che la Galleria degli Uffizi (il museo d'arte italiano più visitato), maggiore museo cittadino e tra i più famosi del mondo, stacca qualcosa come più di un milione e cinquecentomila biglietti all'anno, a cui si affiancano gli altri importanti musei cittadini. Per dare un'idea della grandezza di questo grande patrimonio basta notare che nella classifica dei 15 musei d'arte italiani più visitati, ben un terzo è rappresentato da musei fiorentini . Il settore del turismo congressuale e fieristico (la fiera di Firenze si tiene nella Fortezza da Basso , nel Palazzo dei Congresi e nel Palazzo degli Affari, che sono tra di loro contigui) ha conosciuto un enorme incremento con la ristrutturazione del centro congressi nei primi anni '90, e vede esposizioni, congressi, meeting, social forum, concerti, e manifestazioni internazionali in ogni periodo dell'anno. [modifica] Infrastrutture e trasporti Firenze si trova sulla principale direttrice dei collegamenti nord-sud d'Italia ed è per questo toccata dalle principali e maggiori reti infrastrutturali e di trasporto. Per approfondimenti riguardo i trasporti fiorentini suddivisi per tipo cosultare l'apposita voce: trasporti di Firenze. [modifica] Strade La città è servita da due autostrade, l'A1 (autostrada del Sole) e l'A11 (Firenze-Mare), che la collegano rispettivamente al nord e al sud d'Italia e alla costa toscana. Inoltre, oltre alle strade statali e regionali che la uniscono al resto della Toscana e all'Emilia-Romagna, la città è collegata a Siena tramite il raccordo autostradale Firenze-Siena, e a Pisa e Livorno attraversando il valdarno inferiore con la S.G.C. Fi-Pi-Li. Importante snodo viario, Firenze è punto di partenza e di passaggio di diverse strade statali: la Strada Statale 2 Via Cassia conduce a Roma, la Strada Statale 65 della Futa collega la città a Bologna, la Strada Statale 66 Pistoiese (nel tratto cittadino Via Pistoiese) porta alla Strada Statale 12 dell'Abetone e del Brennero presso San Marcello Pistoiese e la Strada Statale 67 Tosco Romagnola attraversa la città nel suo percorso est-ovest, collegandola con Forlì. Fra le statali di minore rilevanza ci sono la Strada Statale 222 Chiantigiana verso sud e la Strada Statale 302 Brighellese - Ravennate per Faenza e la Romagna. Per il trasporto urbano le principali arterie di Firenze sono i viali di Circonvallazione, grandi viali da 4 a 6 corsie per senso di marcia. [modifica] Distanza dalle principali città italiane [modifica] Ferrovie Trenitalia è il gestore di trasporti ferroviari operante su Firenze e la città conta ben tre stazioni di testa (con l'ulteriore grande stazione di Firenze Belfiore). Le stazioni sul territorio comunale sono: Firenze ha un importante servizio ferroviario metropolitano, che è in continua espansione, e che andrà ad integrarsi con con il servizio tramviario dal 2009, con la creazione di nuove stazioni ferroviarie metropolitane. La realizzazione, che inizierà a luglio 2009, del tratto interrato dell'Alta Velocità, da Campo Marte a oltre Rifredi, permetterà di utilizzare i binari di superficie per potenziare il servizio ferroviario della città. Il sotto-attraversamento della città, compresa la nuova stazione Alta-Velocità Firenze Belfiore di Norman Foster , sarà presumibilmente operativo per il 2014. Nonostante il prossimo avvio dei lavori, è arrivata recentemente alla cronaca e ha arricchito il dibattito elettorale per le amministrative del 2009 la proposta di una variante di superficie, meno impattante e costosa, che potrebbe migliorare anche il trasporto metropolitano, con l'introduzione del cosiddetto Metrotreno. Anche da parte della nuova Amministrazione della città sono giunte perplessità sulla realizzazione dela stazione sotterranea. [modifica] TAV Con l'entrata in funzione del TAV la città è servita dalla dorsale principale Torino-Milano-Napoli: da dicembre 2009 la tratta Firenze-Bologna è coperta in 35 minuti, e la tratta Firenze-Milano in 1 ora 35'. [modifica] Aeroporti La città di Firenze è servita dall'Aeroporto Amerigo Vespucci, che si trova nel quartiere di Peretola, ed offre collegamenti di tipo nazionale ed europeo utilizzando maggiormente compagnie di bandiera, ed è collegato al centro della città tramite Bus ed in futuro dalla linea 2 della tramvia. Esistono però collegamenti, sia ferroviari che autobus dalla stazione di Firenze Santa Maria Novella, anche con il maggiore scalo toscano, l'Aeroporto Galileo Galilei di Pisa. Infatti l'aeroporto di Peretola, a causa del ridotto numero di piste non è il maggiore aeroporto toscano. [modifica] Mobilità urbana [modifica] Rete tranviaria A Firenze per far fronte alla congestione cronica di vie e viali cittadini causata dal trasporto privato, è stata progettata la realizzazione di una tramvia di Firenze, composta di tre linee. La Linea T1 è entrata in funzione il 14 febbraio 2010 mentre le altre due sono nella fase iniziale di costruzione. La tramvia utilizzerà tram di ultima generazione, con la possibilità in alcuni tratti di essere alimentato a batterie, eliminando quindi tutti i cavi elettrici. È allo studio anche la possibilità di integrare la rete di autobus con la rete ferroviaria tramite l'utilizzo delle piccole stazioni cittadine. [modifica] Bus I trasporti urbani a Firenze sono costituiti da una serie di linee di autobus, gestite dall'ATAF che esercita oltre che al trasporto urbano anche due linee turistiche con autobus bipiano scoperti citysightseeing e dalla Li-nea. Ci sono anche fermate di autobus a lunga percorrenza; le principali aziende sono SITA, Copit, CAP e Lazzi. All'interno del centro storico a sua volta, ci sono tre linee di bus elettrici ecologici, e tra gli altri i terminal bus sono in piazza Adua di fronte al palazzo degli Affari e la grande stazione di Firenze Santa Maria Novella. [modifica] Le alternative Piste ciclabili In città sono presenti 65 km di piste ciclabili, che diventeranno 78 a metà del 2009, ma a parte nel centro storico e dintorni, in periferia diversi tratti non sono sicuri e sono di solito mal tenuti, per non parlare dei collegamenti fra le varie piste. È presente il servizio di noleggio bici e le principali postazioni di noleggio sono: la stazione centrale di Santa Maria Novella, la stazione di Campo di Marte, la stazione di Rifredi, il Parterre dinnanzi piazza della Libertà, piazza della Calza e la piazza di Cestello. Car Sharing A Firenze è attivo inoltre un servizio di car sharing, e sono presenti circa 21 parcheggi appositi, senza contare quelli presenti nell'area metropolitana a Scandicci e Sesto Fiorentino. [modifica] ZTL e ZCS Il centro storico della città è chiuso al traffico, eccetto gli autobus, i taxi e i residenti in possesso dell'apposito permesso. Questa zona è chiamata ""ZTL"" (Zona a Traffico Limitato) ed è divisa in 5 settori. L'ingresso è protetto da porte telematiche. L'orario di validità della ZTL è dalle ore 7,30 alle ore 19,30 dei giorni feriali, mentre il sabato termina alle ore 18.00. Nel periodo estivo (generalmente da aprile ad ottobre) è estesa alle ore notturne dalle 00:00 alle 4:00 nei giorni di Venerdì, Sabato e Domenica . L'orario di validità dei parcheggi riservati ai residenti è dalle ore 0 alle ore 24. Da giugno ad ottobre in genere ogni anno viene istituita la ZTL Estiva in diverse aree del centro e lungarni. Il futuro della ZTL a Firenze è incerto, soprattutto con la manifestazione della nuova amministrazione insediatasi a giugno 2009 di modificarla. Fuori dal centro storico esiste invece la ""ZCS"" (Zona a Controllo Sosta), che si tratta di una suddivisione in 14 zone della restante parte della città. La ZCS è gestita dalla società ""Servizi alla Strada S.P.A."" (sito) e si occupa di controllare i parcheggi della città. I residenti possono richiedere al comune l'apposito permesso per poter parcheggiare la proprio macchina entro i limiti della zona in cui sono residenti; fuori dall'area il parcheggio diventa a pagamento sia per i fiorentini che per stranieri. In città sono presenti diversi grandi parcheggi a pagamento di cui molti sotterranei gestiti da Firenze Parcheggi, i principali sono quelli situati: stazione Firenze Santa Maria Novella (sotterraneo), Fortezza da Basso (sotterraneo), Sant'Ambrogio (sotterraneo, sotto piazza Annigoni), piazza Beccaria (sotterraneo), Alberti (struttura multipiano di superficie), Parterre in piazza della Libertà (sotterraneo), Porta al Prato, Oltrarno (piazza della Calza), Meyer (di superficie in viale Pieraccini), Bandino Giannotti, viale Europa, stazione Binario 16 (piazzale Montelungo). [modifica] Amministrazione Sindaco: Matteo Renzi (Partito Democratico) dal 22/06/2009Centralino del comune: 055 27681Posta elettronica: segreteria.urp@comune.firenze.it [modifica] Amministrazioni precedenti L'amministrazione di Firenze è legata alla storia della sinistra italiana. Nel secondo dopoguerra, dopo i primi sindaci, appartenuti al Partito Socialista Italiano, al Partito Comunista Italiano e alla Democrazia Cristiana, si sono sempre susseguiti sindaci di centro-sinistra. [modifica] Gemellaggi La città di Firenze è gemellata con numerose città . [modifica] Sport [modifica] Impianti sportivi Le attività sportive praticate a Firenze sono diversificate e dotate di una certa varietà di strutture. La zona sportiva principale è quella di Campo di Marte, nella zona nord-orientale della città. Qui si trovano lo Stadio Artemio Franchi per il calcio, lo stadio di atletica, quello per il baseball, piscine e campi da tennis. La città ha anche tradizione nel canottaggio e nell'ippica (Ippodromo delle Cascine). In città sono presenti anche strutture per sport come il golf, il basket e la scherma. È in progetto la costruzione nella parte nord della città un nuovo moderno stadio di 40-50.000 posti, che si ubicherà all'interno di un centro polivalente da 1 miliardo di euro, di cui faranno parte anche un centro commerciale, impianti per lo sport, una ""downtown"" nella quale ricreare un habitat cittadino con negozi, degli hotel per la ricettività e un parco di divertimenti a tema calcistico, il primo al mondo. Sulla scia dell'alluvione del 1966 in città nacque un comitato promotore per le olimpiadi del 1976 (Firenze 1976), a favore della candidatura del capoluogo toscano iniziarono quindi le costruzioni del palasport, inizialmente progettato come piscina olimpica e degli altri impianti che dovevano far parte del villaggio olimpico di Campo di Marte e Coverciano. I giochi olimpici del 1976 furono poi assegnati a Montreal e gli impianti fiorentini furono terminati con ritardo mentre alcuni non vennero costruiti. Oggi il palasport porta il nome di Nelson Mandela Forum, cittadino onorario di Firenze. È uno dei più grandi palasport d'Italia, ed oltre ad ospitare gare di basket è sede di numerosi concerti, manifestazioni e congressi nazionali ed internazionali. Per l'elenco completo delle strutture sportive della città e delle società e manifestazioni sportive di Firenze consultare: l'apposita voce: Sport a Firenze. [modifica] Calcio [modifica] ACF Fiorentina La ACF Fiorentina (già Associazione Calcio Fiorentina e Florentia Viola) o più comunemente chiamata Fiorentina è la principale società calcistica di Firenze, fondata il 26 agosto 1926 dal marchese Luigi Ridolfi. Nel suo palmares, oltre a due successi in campo internazionale nella Coppa delle Coppe e la Mitropa Cup, vi è la conquista di due scudetti (uno nella stagione 1955-56 e l'altro in quella stagione 1968-69) di sei Coppe Italia e di una Supercoppa Italiana, oltre ad essere stata la prima squadra italiana a raggiungere la finale della UEFA Champions League. L'attuale presidente della Fiorentina è Andrea Della Valle, il direttore sportivo Pantaleo Corvino, e l'allenatore Cesare Prandelli. Il rapporto tra la città e la propria squadra è molto stretto, passionale; quasi ai limiti della morbosità. Firenze è stata definita ""Una città sempre pronta ad innamorarsi dei suoi numeri 10"", intendendo con questo la lunga e prestigiosa serie di calciatori, quasi senza soluzione di continuità, che da Miguel Montuori negli anni '50 arriva fino a Manuel Rui Costa negli anni '90, passando per Giancarlo De Sisti, Giancarlo Antognoni, Roberto Baggio, Gabriel Batistuta e Adrian Mutu. A Firenze si trova il Centro Tecnico della Nazionale di calcio italiana nel quartiere di Coverciano, con annesso museo. [modifica] Calcio storico Il Calcio ""storico"" fiorentino, conosciuto anche col nome di ""Calcio in livrea"" o ""Calcio in costume"", è una disciplina sportiva che affonda le sue origini in tempi molto antichi. Ad oggi è riconosciuto da molti come il padre del gioco del calcio, anche se almeno nei fondamentali ricorda molto più il rugby. Agli inizi del medioevo, il calcio si era talmente diffuso tra i giovani fiorentini, che questi lo praticavano quotidianamente in ogni strada o piazza della città. Con il passare del tempo però, soprattutto per problemi di ordine pubblico, si andò verso una maggiore organizzazione e il calcio cominciò ad essere praticato soprattutto nelle piazze più importanti della città. I giocatori (calcianti) che scendevano in campo erano perlopiù nobili (anche futuri papi) dai 18 a i 45 anni e vestivano le sfarzose livree dell'epoca, che diedero poi il nome a questo sport. Le partite venivano organizzate solitamente nel periodo del Carnevale ma non solo. La più famosa è sicuramente quella giocata il 17 febbraio 1530, cui si ispira la moderna rievocazione, quando i fiorentini assediati dalle truppe papali diedero sfoggio di noncuranza mettendosi a giocare alla palla in Piazza Santa Croce (vedi sezione sulle partite celebri). La popolarità di questo gioco durò per tutto il Seicento, ma nel secolo successivo cominciò un lento declino che lo portò di lì a poco alla scomparsa, almeno come evento organizzato. L'ultima partita ufficiale di cui si ha notizia, se si escludono due giocate alla fine dell'Ottocento, venne disputata nel gennaio del 1739 nella piazza di Santa Croce. Passarono quasi due secoli prima che la città di Firenze potesse veder risorgere il suo antico gioco. Così come accade oggi nelle nostre città per il calcio moderno, anche nel calcio fiorentino qualsiasi spazio aperto poteva essere utilizzato come campo di gioco dove improvvisare partite più o meno importanti. Nel medioevo, durante il periodo di sua massima popolarità, il Calcio era talmente diffuso che i signori della città, per garantire la tranquillità degli abitanti, presero a collocare in prossimità dei luoghi dove abitualmente si giocava per strada, dei bandi in pietra che vietavano espressamente tale gioco. Tuttavia, se si escludono occasioni eccezionali come le partite giocate sull'Arno ghiacciato, le zone preferite per giocare restavano le grandi piazze della città. In particolare erano quattro i campi di gioco preferiti dai fiorentini: piazza Santo Spirito, piazza Santa Maria Novella, il ""Prato"" (nell'ampio spazio presso la omonima porta) e piazza Santa Croce che veniva considerato, dopo i fatti del 1530, il campo più prestigioso, dove appunto si svolgevano le partite di grande importanza e dove tuttora viene giocato il Torneo dei Quattro Quartieri. [modifica] Golf Potendo contare la prima associazione golfistica italiana, il Florence Golf Club, a Firenze esiste in città un altro circolo di golf, il Golf Club Parco di Firenze. Il campo dell'Ugolino,è annoverato dallo scrittore americano Chris Santella tra i 50 campi più belli al mondo. Ogni anno si tiene una delle manifestazioni di golf più suggestive del mondo: il Conte of Florence International Approach Championship, un torneo che si svolge sull'Arno nei pressi del Ponte Vecchio con buche che galleggiano sull'acqua. Di durata di tre giorni, in genere i primi due sono riservate al torneo dei professionisti, mentre l'ultimo ai vip, giornalisti e personalità conosciute. [modifica] Atletica leggera In città, si svolgono annualmente diverse manifestazioni sportive fra le quali la Firenze Half Marathon Vivicittà, la Notturna di San Giovanni (giunta alla 70° edizione), e l'importante Maratona di Firenze che ha come partenza piazzale Michelangelo ed arrivo piazza Santa Croce. [modifica] Ciclismo Firenze è stata più volte arrivo di tappa e arrivo finale del Giro d'Italia: Firenze inoltre è candidata come sede dei mondiali di ciclismo del 2013. [modifica] Pallanuoto In Serie A1 maschile troviamo la centenaria società gigliata Rari Nantes Florentia, che ha terminato al sesto posto la stagione 2006-07. Tre, invece, sono le squadre militanti nel campionato di massima serie della Pallanuoto Femminile: la Fiorentina Waterpolo - Campione d'Europa (prima volta assoluta per una squadra fiorentina) e d'Italia nel 2007, la Rari Nantes Florentia (conosciuta anche come ""RariGirls"") e la McDonald's Firenze Pallanuoto. [modifica] Basket La principale squadra di pallacanestro di Firenze è la Nuova Pallacanestro Firenze. [modifica] Rugby [modifica] Baseball [modifica] Football americano [modifica] Pallamano [modifica] Canottaggio [modifica] Canoa [modifica] Pattinaggio [modifica] Taekwondo Quest'arte marziale, a Firenze annovera ottimi centri per l'apprendimento. È il fiorentino Tommaso Pierini il campione italiano assoluto di Taekwondo 2007. [modifica] Personalità sportive legate a Firenze Sono diversi i personaggi sportivi legati alla città di Firenze, per l'elenco consultare l'apposita voce: Personalità sportive legate a Firenze.","Firenze /fiˈrɛnʦe/ (Fiorenza nell'italiano poetico) è una città metropolitana di 371.060 abitanti dell'Italia centrale, cuore di un'area metropolitana di oltre 1.500.000 abitanti, capoluogo dell'omonima provincia e della regione Toscana, della quale è la città più grande e popolosa, nonché fulcro storico, artistico, fieristico ed economico. Capitale d'Italia (1865-1871) dopo l'unificazione dell'Italia, è stata nel Medioevo un importante centro culturale, commerciale, economico e finanziario, ricoprendo nell'età moderna il ruolo di capitale del Granducato di Toscana sotto il dominio delle famiglie dei Medici e dei Lorena. Importante centro universitario, è considerata il luogo d'origine del Rinascimento ed è universalmente riconosciuta come una delle culle dell'arte e dell'architettura, nonché rinomata come una delle più belle città del pianeta. Infatti, grazie ai suoi numerosi monumenti e musei - tra i quali il Duomo, Santa Croce, gli Uffizi, Ponte Vecchio, Piazza della Signoria e Palazzo Pitti - è una delle più belle ed importanti mete turistiche d'Italia e del mondo." it,f3470d294e325d02bc7629fd184559b2,"[modifica] Storia [modifica] La costruzione delle Ferrovie Reali La Sardegna, subito dopo l'Unità d'Italia, si ritrovò a essere l'unico territorio del Regno sprovvisto di una rete ferroviaria per il trasporto pubblico: le uniche linee presenti erano infatti ferrovie private a utilizzo industriale. A tal proposito la prima ferrovia in assoluto a entrare in funzione nell'isola fu quella tra la miniera di San Leone e il molo di La Maddalena, nei pressi di Capoterra, linea aperta al traffico nel 1862. La mancanza di una rete ferroviaria pubblica portò più volte i deputati eletti nell'isola (tra cui Giuseppe Garibaldi) a sollecitare un intervento del governo per concedere questo servizio anche all'isola. Dopo parecchi tentennamenti da parte dei politici nazionali , nel 1862 una cordata italo-inglese, capitanata dal cavalier Gaetano Semenza, ottenne la concessione per la costruzione della rete che avrebbe unito Cagliari a Iglesias, Porto Torres e Terranova Pausania (l'attuale Olbia). La cordata costituì a Londra la Compagnia Reale delle Ferrovie Sarde, che tra studi dei percorsi, problemi di convenzioni con lo Stato e intoppi vari, aprì il primo tratto di ferrovia (Cagliari-Villasor) solo nell'aprile 1871. La costruzione delle linee previste, basate su un progetto dell'ingegnere inglese Benjamin Piercy, terminò nel 1881, ma nel frattempo per il traffico di passeggeri verso il continente fu deciso di utilizzare il nuovo attracco marittimo di Golfo Aranci al posto di quello di Terranova. Il fatto rese necessaria la costruzione di un prolungamento della ferrovia, che congiunse i due porti galluresi nel 1883. La Sardegna aveva finalmente le sue ferrovie, e al 31 dicembre 1899 sulle Ferrovie Reali circolavano 30 locomotive a vapore, 106 carrozze, 23 bagagliai e 436 carri per il servizio merci. [modifica] Il collegamento delle zone periferiche Il tracciato della rete delle Ferrovie Reali escludeva però gran parte del territorio dell'isola dalla possibilità di utilizzare i treni. Infatti erano tanti i centri a lamentare il fatto di essere stati tagliati fuori da questo importantissimo progresso nei trasporti isolani , per via della distanza dai tracciati della ferrovia. Fu così deciso nel 1885, con la Legge 3011 del 22 marzo di quell'anno, di concedere la possibilità di costruire una rete secondaria che collegasse i centri più isolati con le città principali e con la rete delle Ferrovie Reali. Vista la specifica richiesta di una costruzione in economia, fu deciso l'utilizzo di uno scartamento da 950 mm, che avrebbe inoltre aiutato gli ingegneri nella progettazione dei percorsi nelle impervie zone interne della Sardegna. L'anno successivo i lavori furono affidati alla ""Società italiana per le Strade Ferrate Secondarie della Sardegna"" (SFSS), che, costruendo a ritmi sostenuti, inaugurò le sue prime linee dopo soli 17 mesi. Infatti già il 15 febbraio 1888 le SFSS aprirono all'esercizio la Cagliari-Isili e la linea da Tempio Pausania alla stazione SFSS di Monti, confinante con l'omonimo scalo delle Ferrovie Reali. Entro la fine del decennio furono inaugurate anche la Bosa-Macomer-Nuoro e la Sassari-Alghero, mentre la ferrovia per Isili fu prolungata sino a Sorgono. Prima della fine del secolo vennero inaugurate anche la Mandas-Arbatax e la sua diramazione Gairo-Jerzu, inoltre venne aperta al traffico un'altra bretella di congiunzione tra la rete principale e quella secondaria, collegante la stazione del Tirso della Macomer-Nuoro allo strategico scalo di Chilivani. In tutto furono costruiti 590 km di strada ferrata, e in molti casi i lavori furono completati con netto anticipo, anche grazie agli operai che arrivarono a costruire mediamente ben 300 metri di linea al giorno . Questa cifra è ancora più significativa se si considerano la morfologia dei territori dove le linee furono realizzate e lo sforzo fisico che gli scavi e le trivellazioni nella roccia richiedevano alle squadre di operai. Il progetto però non fu esente da critiche da parte di molti utenti, che contestavano l'eccessiva distanza di buona parte delle stazioni dai rispettivi abitati , fatto che fu ricollegato allo sfruttamento dei boschi interni dell'isola, il cui pregiato legname veniva trasportato proprio tramite la nuova ferrovia . Inoltre anche le velocità medie tenute dai treni delle SFSS, non certo elevatissime, crearono qualche malcontento tra i passeggeri . Nel 1898 intanto l'estensione della rete a scartamento ordinario crebbe di 6 km, quelli della nuova porzione di strada ferrata aperta tra Iglesias e la sua frazione Monteponi, strategicamente importante per il trasporto dei minerali che venivano estratti in questa località e nel circondario. [modifica] Dall'inizio del Novecento alla Seconda guerra mondiale Nonostante le lamentele, entrambe le reti raggiunsero in pieno lo scopo per cui erano nate, ovvero favorire il trasporto di persone e merci tra le varie zone della Sardegna , sino ad allora legate solo ai mezzi a trazione animale. L'importanza della ferrovia per l'isola si può intuire dalla durata dei viaggi, che non si misuravano più in giorni, ma in ore. Le zone isolate dalla ferrovia in ogni caso erano ancora parecchie, e negli anni immediatamente precedenti la Prima guerra mondiale le autorità regionali richiesero ai vari sindaci proposte e consigli per nuove linee ferroviarie. Tra le ferrovie consigliate molte, come quella proposta nel Sarrabus, furono scartate per mancanza di fondi. Altre linee furono progettate, come quelle del Sulcis, ma la guerra impose un rinvio dei lavori. Così in quegli anni le sole ferrovie a vedere la luce furono la Isili-Villacidro e la sua diramazione Villamar-Ales. Il progetto di realizzazione di queste linee fu approvato nel 1912, e la costruzione venne affidata alla ""Società per le Ferrovie Complementari della Sardegna"" (FCS). Il progetto prevedeva tra l'altro per la Isili-Villacidro l'utilizzo di 5 km della Cagliari-Sorgono, nel tratto compreso tra Isili e la stazione del Sarcidano (dove iniziava di fatto la nuova ferrovia), fatto che portò alla gestione comune di questa porzione di linea con le SFSS. L'inaugurazione delle due linee risale al 21 giugno 1915, e i primi passeggeri dei treni furono i militari in partenza per i campi di battaglia del primo conflitto mondiale. Terminata la guerra, nel 1920 la convenzione della Compagnia Reale delle Ferrovie Sarde terminò e non venne rinnovata, e così la rete a scartamento ordinario dell'isola passò alle Ferrovie dello Stato. Nel 1921 inoltre le FCS assorbirono le SFSS, prendendo quindi il controllo dell'intera rete a scartamento ridotto sarda. Due anni più tardi la Società anonima Ferrovie Meridionali Sarde (FMS), fondata nel 1914, poté finalmente iniziare i lavori per la ferrovia sulcitana che la guerra aveva rinviato. Basata su un progetto datato 1911, tra il 1923 e il 1926 una nuova ferrovia fu costruita per collegare il porto di Calasetta con Siliqua e la rete FS, con inoltre una diramazione tra l'allora Palmas Suergiu (oggi San Giovanni Suergiu) e la nuova stazione FMS di Iglesias, sita come nel caso di Siliqua di fronte all'omonimo scalo delle Ferrovie dello Stato. La costruzione della linea per Iglesias in particolare fu possibile anche per l'assegnazione della tratta FS Iglesias-Monteponi alle FMS, che la riconvertirono a scartamento ridotto. Il 23 maggio 1926 anche i 113 km della rete FMS furono aperti al traffico. L'attenzione delle autorità si spostò verso il nord, e alla ""Società anonima Ferrovie Settentrionali Sarde"" spettò la costruzione di nuovi collegamenti ferroviari su linee a scartamento ridotto per Sassari. Nel 1930 il capoluogo provinciale fu collegato a Sorso, e sfruttando la porzione di linea delle FCS tra Tempio e Luras, nel 1932 fu aperta anche la linea per Palau. L'anno dopo il termine dei lavori la società fu acquisita dalle ""Strade Ferrate Pugliesi"", che mutarono il proprio nome in ""Società anonima Strade Ferrate Sarde"" (SFS), acquisendo inoltre il pacchetto di maggioranza delle FCS. Sempre dalle FCS le SFS ottennero la gestione diretta della Sassari-Alghero e della Monti-Tempio nel 1941. Riguardo il materiale rotabile utilizzato, a metà degli anni trenta fecero la comparsa sulla rete FS e su alcune linee secondarie le prime automotrici diesel, che ruppero il monopolio della trazione a vapore sino ad allora utilizzata nell'isola. Più precisamente i primi rotabili a motore diesel a entrare in servizio effettivo sui binari sardi furono le tre automotrici Emmine che dal 21 febbraio 1935 iniziarono a essere impiegate lungo la Macomer-Nuoro e la Macomer-Bosa. Nel 1940 sul tronco Carbonia-Sant'Antioco Ponti delle FMS venne attivato l'esercizio a doppio binario, si tratta del primo raddoppio di tracciato nell'isola. In questi decenni va inoltre segnalato come più volte si invocò invano la creazione di ferrovie di raccordo tra le varie linee a scartamento ridotto esistenti, all'epoca divise in 4 tronconi non interconnessi direttamente tra loro. [modifica] Il dopoguerra: le difficoltà delle ferrovie secondarie Durante la Seconda guerra mondiale la Sardegna fu pesantemente bombardata, e a farne le spese fu anche la rete ferroviaria: sia quella FS che quella secondaria furono danneggiate dai raid aerei. Folle di persone, nella speranza di scappare da quella pioggia di fuoco, assediarono le stazioni dei grandi centri per raggiungere l'interno dell'isola, costringendo i treni a viaggiare sempre a pieno carico. Tornata la pace e riparati i danni della guerra il servizio riprese regolarmente, grazie anche a un piano di ristrutturazione governativo per la rete sarda con il quale oltre al ripristino delle infrastrutture danneggiate durante la guerra, fu potenziato l'armamento di molte linee e per alcune di esse (Cagliari-Isili, Macomer-Nuoro, Sassari-Alghero) furono anche realizzate delle varianti di tracciato. Ma i treni dovettero nel frattempo scontrarsi con le più economiche autolinee, e con il boom economico che permise la motorizzazione di massa. Le FS ebbero minori problemi, forti all'epoca del loro status di ente statale, tanto da aprire nel 1956 una nuova diramazione sulla Cagliari-Iglesias che avrebbe collegato Villamassargia a Carbonia, i cui lavori erano stati avviati nel 1940. Inoltre nel 1961 fu inaugurato il servizio di motonavi delle FS tra Golfo Aranci e Civitavecchia, che incrementò il traffico merci verso il continente. Invece per le SFS e le FCS, in quanto società private, quel periodo segnò l'inizio di una progressiva chiusura di buona parte delle linee a scartamento ridotto: nel 1956 toccò alla Isili-Villacidro-Ales e alla Gairo-Jerzu, due anni dopo chiuse i battenti il tronco Monti-Luras della Monti-Tempio. Non meglio se la passavano le Meridionali Sarde, che dovettero subire anche il crollo del traffico merci dovuto alla chiusura di buona parte delle miniere di carbone sulcitane in quegli anni. L'azienda venne infatti rilevata dal governo che la commissariò nel 1955, e ne tentò il rilancio negli anni successivi. Tra la fine degli anni cinquanta e la prima metà degli anni sessanta sull'intera rete a scartamento ridotto venne aggiornato il parco mezzi, con l'introduzione di nuove automotrici termiche(le ADe e ADm) e dei primi locomotori diesel (gli LDe, in dotazione solo a FCS e SFS). Anche le Ferrovie dello Stato iniziarono dal 1961 a sostituire gradatamente nell'isola le locomotive a vapore coi locomotori a motore termico, affiancando questi ultimi alle automotrici che già da decenni venivano impiegate sulla rete sarda. Nel biennio 1968-1969 le FMS dovettero chiudere le tratte Monteponi-Iglesias (crollo di una galleria) e Narcao-Siliqua (costruzione di una diga nei pressi della ferrovia), col risultato che la rete sulcitana perse i due scali in cui era collegata alla rete delle FS. La lista delle dismissioni si allungò il 31 dicembre 1969, quando per l'ultima volta i treni coprirono la tratta Tirso-Chilivani, inoltre nel 1971 anche le SFS e le FCS furono statalizzate e affidate a un commissario governativo. Nuove chiusure si registreranno nel settembre 1974, con la cessazione del servizio sulla Narcao-Calasetta e sulla San Giovanni Suergiu-Monteponi. [modifica] Dal tentativo di elettrificazione ad oggi Per quel che concerne le FS, sul finire degli anni settanta, prendeva corpo a livello nazionale l'idea di costruire linee ferroviarie con mezzi alimentati da corrente alternata invece che continua come avveniva sino ad allora in Italia. Per sperimentare ciò, fu scelta proprio la rete sarda (in particolare la Dorsale Sarda), separata per via dell'insularità dal resto della rete italiana e priva di elettrificazione. Per l'occasione furono realizzate 6 locomotive passeggeri E492 e 19 locomotori E491 per il trasporto merci, e dopo alcuni collaudi in continente, nel 1989 iniziarono i primi test sulla tratta da Cagliari a Decimomannu (divenuta a doppio binario nel 1984), che nel frattempo era stata elettrificata insieme a quella da Villasor a Sanluri. Il progetto, per motivazioni di carattere economico e tecnico, fu però abortito nel 1990. Nel 1981 le FCS chiusero al traffico anche la Macomer-Bosa per via delle cattive condizioni dell'armamento , salvo poi riaprire dopo la sostituzione delle rotaie il tronco da Macomer a Tresnuraghes l'anno seguente. La rete secondaria, se da un lato registrava un progressivo calo dell'utenza, dall'altro cominciava a diventare meta di turisti attratti dalla particolarità dei percorsi attraversati dai treni FCS ed SFS. Col contributo della Regione, della Comunità Europea e il patrocino di WWF Italia e Italia Nostra, furono ristrutturate locomotive a vapore, carrozze d'epoca e stazioni, creando così il servizio turistico denominato Trenino Verde. Nell'ambito di questo progetto fu ristrutturata e riaperta nel 1995 al solo traffico turistico la Tresnuraghes-Bosa Marina. A livello societario nel 1989 si registrò la fusione delle FCS e con le SFS, che vennero riunite in una nuova gestione governativa, le Ferrovie della Sardegna (FdS), che nel 1997 passarono sotto il controllo delle FS. Lo stesso anno vennero chiuse all'esercizio regolare le tratte da Isili a Sorgono, da Mandas ad Arbatax, da Macomer a Tresnuraghes e da Nulvi a Palau: tutte queste linee restano comunque attive ancora oggi per il servizio turistico delle FdS, le quali nel 2002 ritornarono ad essere gestite da un commissario nominato dal Ministero dei Trasporti. Nel 2001 le FS cessarono il servizio passeggeri sulle navi da Golfo Aranci a Civitavecchia, e si poté negli anni registrare un notevole ridimensionamento del traffico merci, con la chiusura al traffico regolare di molti scali attrezzati, e la riduzione delle corse marittime da e per Golfo Aranci, rimasto l'unico porto nell'isola ad ospitare i treni merci dopo la chiusura negli anni degli scali marittimi di Cagliari, Olbia, Porto Torres (attivo per il solo traffico passeggeri) ed Arbatax (sulla rete FdS). Nel 2008, con l'inaugurazione della metrotranvia di Cagliari, veniva inoltre chiusa al traffico ferroviario la tratta Cagliari-Monserrato delle FdS. Queste ultime, nel giugno dello stesso anno, passavano sotto il controllo della Regione Autonoma della Sardegna, che ne mutava la ragione sociale in ARST Gestione FdS s.r.l., società interamente controllata dall'ARST. [modifica] Estensione della rete Le rete ferroviaria sarda nel corso degli anni è rimasta in buona parte immutata come percorso: non considerando la chiusura di alcune tratte, le uniche variazioni ai tracciati hanno riguardato soprattutto varianti di piccole/medie dimensioni e lavori di rettificazione per velocizzare le percorrenze. In ogni caso, la totale mancanza di elettrificazione della rete e la tortuosità delle linee in certe zone fanno si che le velocità medie dei treni siano piuttosto basse rispetto al continente, fatto che in taluni casi ha compromesso la competitività della ferrovia nei confronti delle autolinee. Comunemente la rete sarda viene suddivisa nella rete principale (quella delle FS), e in quella secondaria (delle FdS). [modifica] Rete a scartamento ordinario [modifica] Cagliari-Chilivani-Golfo Aranci/Porto Torres Inaugurata progressivamente tra il 1871 e il 1883, la dorsale principale della regione, caratterizzata da una forma ad Y, collega Cagliari allo snodo di Ozieri Chilivani, da cui poi la linea si biforca per raggiungere Olbia e il porto di Golfo Aranci andando verso est, e Sassari e il porto di Porto Torres nella diramazione ovest. La stazione di Chilivani dista circa 206 km (effettivi, 213 stando ai progressivi chilometrici) dal capoluogo di regione, mentre le due diramazioni sono lunghe rispettivamente 67 km (Chilivani - Porto Torres Marittima) e 96 km (Chilivani - Golfo Aranci Marittima). Partendo da Cagliari il tracciato della ferrovia segue la pianura del Campidano andando verso nord-ovest passando per Decimomannu, Sanluri e San Gavino Monreale, sino a Oristano. Da qui la ferrovia rientra verso l'interno raggiungendo Macomer (punto di scambio con la rete FdS), sino ad arrivare alla stazione di Chilivani, nel comune di Ozieri. Qui la linea si biforca, e il tracciato a ovest continua a salire verso la stazione di Sassari (condivisa con le FdS) e verso il capolinea di Porto Torres. Proseguendo verso est da Chilivani si attraversano le zone interne della Gallura sino a giungere ad Olbia, da cui poi si riparte verso nord est per arrivare al capolinea di Golfo Aranci, dopo che la linea ha costeggiato il mare per un buon tratto, tanto che sono state istituite delle fermate in presenza di alcune località balneari (come quella di Cala Sabina, raggiungibile quasi esclusivamente col treno). Il porto di Golfo Aranci è l'unico nella regione attrezzato per ospitare le navi delle FS che eseguono trasporto merci, seppur nel corso degli anni questo tipo di traffico è andato progressivamente in diminuzione sino alla quasi completa chiusura del servizio, che oggi avviene solo a chiamata. Da sottolineare come la porzione di linea che collega Cagliari con Decimomannu) sia soggetta a un vasto traffico di pendolari, tanto che questo breve tragitto (17 km a doppio binario) viene considerato come servizio metropolitano . La linea è spesso oggetto di critiche da parte dei viaggiatori per i tempi di percorrenza (dalle 3 ore in su per giungere da Cagliari a Sassari), così nel corso degli anni sono state varie le iniziative che sono state prese per ovviare al problema: negli ultimi anni è stata costruita una variante tra Campeda e Bonorva, un'altra variante aperta al traffico nel 2006 poco prima di Chilivani permette ora di evitare questa stazione ai diretti per Sassari. In particolare quest'ultima modifica è legata al fatto che l'ingresso a Chilivani implica l'inversione del senso di marcia per i treni che dal sud devono raggiungere la diramazione verso Porto Torres, con le conseguenti perdite di tempo. Una terza variante, tra Sanluri e Pabillonis, è stata inaugurata nel settembre 2007, con la porzione tra Sanluri e la nuova stazione di San Gavino Monreale realizzata a doppio binario . Altri progetti sono tuttora in fase di studio per velocizzare le relazioni nord-sud: l'obiettivo della Regione è di ridurre i tempi di percorrenza a 2 ore e 15 minuti per la tratta Cagliari-Sassari e 2 ore e 30 minuti per la Cagliari-Olbia . [modifica] Cagliari-Decimomannu-Villamassargia-Iglesias/Carbonia L'altra dorsale delle FS è quella che da Cagliari porta a Iglesias e, tramite una diramazione che ha inizio a Villamassargia, all'altro capolinea di Carbonia. Iglesias dista 55 km dal capoluogo regionale, mentre Carbonia ne dista 68 (la bretella tra quest'ultima e Villamassargia è lunga 22 km). Partendo dal capoluogo regionale, per 17 km i mezzi dal percorrono la linea a doppio binario per Porto Torres e Golfo Aranci. Nella stazione di Decimomannu la linea per Iglesias, aperta al traffico nel 1872, si distacca dalla principale, e diventando a binario unico sino ai 2 capolinea, prosegue verso ovest, scorrendo parallela per un buon tratto alla SS 130. Dopo aver attraversato Siliqua, la ferrovia giunge nella stazione di Villamassargia, e continua con un andamento rettilineo verso il capolinea di Iglesias. La diramazione da Villamassargia per Carbonia, inaugurata il 2 novembre 1956 , piega invece verso sud scorrendo nelle campagne al confine tra i due comuni capoluogo della Provincia di Carbonia-Iglesias, per poi giungere nella città mineraria. Mediamente sono necessari 50 minuti per arrivare da Cagliari a Iglesias e viceversa, mentre i tempi per compiere l'intera tratta tra Carbonia e Cagliari oscillano tra i 50 e gli 80 minuti circa. La linea dalla fondazione a oggi ha mantenuto pressoché inalterato il suo tracciato, l'unica modifica di rilievo fu il passaggio della tratta da Iglesias a Monteponi alla nuova rete a scartamento ridotto delle Ferrovie Meridionali Sarde nel 1926, oltre come già detto all'apertura della diramazione per Carbonia negli anni cinquanta. Sempre a proposito di riconversioni, la legge che cessò l'attività ferroviaria delle FMS nel 1974 prevedeva che la tratta da Carbonia a Sant'Antioco fosse trasformata a scartamento ordinario e allacciata alla diramazione FS esistente per Villamassargia . Nonostante ciò, la riconversione non venne mai attuata. [modifica] Mezzi in servizio (dati al 1 febbraio 2010) [modifica] Rete a scartamento ridotto La rete a scartamento ridotto, nata per raggiungere le zone non attraversate dalla rete principale, ad oggi è formata da tre tronchi non interconnessi tra loro, ognuno gestito da un compartimento dell'ARST Gestione FdS. [modifica] Compartimento di Cagliari: Monserrato-Isili Il compartimento di Cagliari ha in gestione la tratta che dalla vicina Monserrato arriva a Isili, più le due tratte turistiche da Isili a Sorgono e da Mandas al porto di Arbatax. Aperta al traffico nel 1888, la linea partiva dalla stazione delle allora Ferrovie Secondarie della Sardegna di viale Bonaria a Cagliari, per poi attraversare la zona nord-est della città e salire verso Pirri e la allora frazione di Monserrato. Da qui il tracciato prosegue verso nord, in direzione di Settimo San Pietro e Dolianova, per poi farsi più tortuoso man mano che prosegue la sua salita verso i comuni di Donorì e Barrali. La linea continua ad arrampicarsi nel cuore dell'isola in direzione nord, giungendo infine allo scalo di Mandas, nei cui pressi la linea si biforca. Seguendo la diramazione est si va verso Arbatax (diramazione che dal 1997 è attiva solo come linea turistica), i treni ordinari invece proseguono sulla linea principale per Sorgono, e giungono a Isili, che dal 1997 è il capolinea del servizio ferroviario di trasporto pubblico. Anche il tratto di ferrovia che da Isili prosegue verso il vecchio capolinea di Sorgono è attualmente utilizzato come linea turistica. Lo sviluppo delle rete ha presentato alcune modifiche nel tracciato: infatti nell'immediato dopoguerra 18 varianti furono realizzate lungo il tracciato. A metà degli anni novanta nuove varianti tra Settimo San Pietro e Senorbì furono realizzate per rettificare porzioni di ferrovia particolarmente tortuose. Anche nel tracciato cittadino di Cagliari si sono verificate delle modifiche: nel 1968 infatti la stazione di viale Bonaria venne chiusa e in seguito demolita, e il capolinea fu spostato a circa un chilometro di distanza in piazza Repubblica. Allo stesso tempo i depositi dei mezzi furono spostati nella nuova stazione della vicina Monserrato. Un nuovo spostamento di capolinea è stato dettato dalla riconversione a tranvia dei quasi 7 km di linea tra Cagliari-piazza Repubblica e Monserrato nell'ambito del progetto di metrotranvia delle FdS, avviato nel 2004. Per questo il capolinea della linea per Isili è stato fissato nella fermata cagliaritana di largo Gennari, e all'apertura della metrotranvia, avvenuto nel 2008, è stato spostato nella fermata di Monserrato Gottardo, nell'area della stazione ferroviaria. [modifica] Compartimento di Macomer: Macomer-Nuoro Il compartimento di Macomer controlla la linea ordinaria che da Macomer porta a Nuoro, e quella turistica da Macomer verso Bosa Marina. La linea per Nuoro fu inaugurata nel 1889, ma la prima parte di ferrovia, tra Macomer e la stazione di Tirso, fu aperta al traffico già nel 1888. Partendo da Nuoro, la linea (lunga oggi 58 km) procede con un andamento piuttosto rettilineo verso ovest, passando tra raggiungendo tra gli altri gli scali di Prato Sardo (zona industriale della città nuorese), Iscra, Tirso (dove si innestava una linea verso Chilivani), e Bortigali. Il treno prosegue sempre in direzione ovest verso Birori, ultima fermata prima della stazione FdS di Macomer, posta di fronte a quella FS, a cui è stata a lungo collegata tramite un breve raccordo . La linea è stata oggetto di alcuni importanti lavori sia nel dopoguerra che a metà degli anni novanta, che in entrambe le occasioni ne hanno modificato il tracciato originario . [modifica] Compartimento di Sassari: linee per Alghero, Nulvi e Sorso Sono tre le linee passeggeri gestite dal compartimento FdS di Sassari, colleganti il capoluogo provinciale con Alghero, Sorso e Nulvi. A questo compartimento spetta inoltre la gestione della linea turistica Sassari-Nulvi-Tempio-Palau Marina L'inaugurazione della Sassari-Alghero, costruita dalle Strade Ferrate Secondarie della Sardegna, risale al 1º marzo 1889, e la ferrovia misura oggi 28 km. Partendo dalla stazione di Sassari, la linea procede verso sud, e nei pressi della fermata di Sassari Santa Maria piega verso ovest, per poi proseguire in direzione sud est con un lungo rettilineo. Attraversata Olmedo, la ferrovia termina nella stazione Sant'Agostino di Alghero. Sino al 1988 il capolinea era situato nel porto di Alghero, ma per motivi di urbanistica e di traffico il tratto dalla stazione di Sant'Agostino a quella del porto (con in mezzo la fermata di San Giovanni) venne smantellato. Il tracciato della ferrovia ha subito alcuni cambiamenti nel dopoguerra e a metà degli anni novanta, con la realizzazione di alcune varianti nella parte centrale della linea . La Sassari-Nulvi, lunga 35 km, è una porzione della linea che sino al 1997 collegava il centro sassarese con Palau, trasformata poi in buona parte in linea turistica. La linea per Nulvi venne inaugurata nel novembre 1931 dalle allora Ferrovie Settentrionali Sarde, quando la ferrovia giunse a Tempio Pausania, pochi mesi dopo sarebbe stato completato anche il rimanente tratto di ferrovia per Palau. Partendo dal capoluogo, la linea viaggia verso est nell'Anglona, passando per Osilo, da cui la linea comincia a dirigersi verso sud est raggiungendo la fermata di Fenosu, dove il viaggio riprende verso nord giungendo all'attuale capolinea di Nulvi. Infine la linea verso Sorso, aperta al traffico nel 1930, è la più breve tra quelle tuttora attive in Sardegna (10 km). [modifica] Linee turistiche L'ARST Gestione FdS svolge anche un servizio turistico, denominato Trenino Verde, su alcune tratte chiuse al traffico ordinario nel 1997. Questo servizio è attivo in determinati periodi dell'anno, in particolar modo d'estate e occasionalmente in alcuni giorni festivi. È tuttavia possibile noleggiare durante tutto l'anno un convoglio da parte delle comitive di turisti, con la possibilità di personalizzare il viaggio (composizione del treno, lunghezza del tragitto e fermate da effettuare). In alcuni viaggi si utilizza materiale ferroviario d'epoca restaurato (comprese delle locomotive a vapore), cosa che non è però possibile nel periodo estivo a causa delle leggi regionali in materia di prevenzione degli incendi. Isili-Sorgono: La linea che da Isili porta a Sorgono (83 km), nacque come prolungamento della Cagliari-Isili, e fu aperta al traffico nel 1889. Lasciando Isili, la linea sale verso nord costeggiando la diga di Is Baroccus e arrivando alla stazione campestre del Sarcidano, dove un tempo si innestava la linea per Villacidro e Ales. Proseguendo a nord verso il Mandrolisai, la linea raggiunge, con un tracciato piuttosto tormentato, i centri di Nurallao e Laconi, per poi salire verso nord est in direzione di Belvì e Aritzo. Il percorso si fa man mano più tortuoso e prosegue verso ovest, per poi ripuntare verso nord raggiungendo la stazione di Sorgono. Mandas-Arbatax: La più lunga tra le ferrovie turistiche d'Italia (159 km), venne realizzata tra il 1893 e il 1894 come diramazione della allora Cagliari-Sorgono. Partendo dalla stazione di Mandas, lungo la Monserrato-Isili, i treni per Arbatax prendono la diramazione est proseguendo verso Orroli, dove la linea risale verso nord ovest in direzione di Nurri e Villanova Tulo. Costeggiato il lago del Flumendosa, la ferrovia prosegue verso l'interno con un andamento estremamente tormentato, attraversando tra gli altri i territori di Esterzili, Sadali, e Seui. Aggirato il monte Arbo, si giunge a Gairo, dove sino al 1956 si innestava una breve diramazione per Jerzu. Lasciato lo scalo di Gairo, la linea sale verso la stazione di Villagrande Strisaili, a poca distanza dal lago alto del Flumendosa, per poi scendere verso sud est, raggiungendo Arzana. Dagli oltre 800 metri della stazione arzanese, la linea inizia qui una costante discesa altimetrica verso il livello del mare, e dopo la spirale di Pitzu 'e Cuccu (dove la ferrovia passa sotto se stessa), i treni prendono la direzione nord ovest verso Lanusei. La linea comincia a farsi man mano meno tortuosa con lo scendere dell'altimetria e l'avvicinarsi alla costa. Dopo essere risalita verso Elini, la ferrovia vira verso nord-est, e dopo un ultimo tratto di curve, raggiunge finalmente la pianura attraversando Tortolì e la sua frazione Arbatax, nel cui porto ha termine la linea, coi binari che nei pressi della stazione scorrono vicinissimi all'acqua. Macomer-Bosa: Inaugurata il 26 dicembre 1888, la linea, lunga 46 km, parte dalla stazione FdS di Macomer. Dopo aver incrociato la linea FS per Chilivani in un caratteristico ponte, il treno prosegue verso ovest incrociando più volte gli affluenti del Temo, per poi scendere verso la stazione di Tresnuraghes. Poco dopo aver lasciato questo paese la ferrovia riprende a risalire verso nord, e dopo una serie di curve nei pressi della stazione di Modolo, la linea costeggia il mare per poi giungere al capolinea di Bosa Marina. Sino al 1981 , quando la Macomer-Bosa fu chiusa (riaprì sino a Tresnuraghes nel 1982), questa stazione era la penultima della tratta, che costeggiando il Temo proseguiva sino al centro di Bosa. Alla riapertura della linea al solo traffico turistico, nel 1995, la ferrovia fu arrestata nella frazione marittima di Bosa. Nulvi-Tempio-Palau: Completata nel 1932 ad opera delle Ferrovie Settentrionali Sarde, si estende da Nulvi sino al porto di Palau, per complessivi 116 km. Dopo essere partiti da Sassari ed aver coperto la tratta ordinaria per Nulvi, la ferrovia prosegue verso nord est, incrociando il Coghinas e i suoi affluenti, e raggiungendo la Gallura. Attraversati alcuni centri e parecchie gallerie (tra cui quella a spirale nei pressi di Bortigiadas), il treno giunge nel capoluogo di provincia Tempio Pausania, e in seguito supera Luras, da cui un tempo si diramava la vecchia ferrovia per Monti. Raggiunti gli abitati di Calangianus e Sant'Antonio di Gallura, la linea prosegue verso la Costa Smeralda, passando per Arzachena, ultimo centro raggiunto prima delle due stazioni di Palau. I treni, dopo aver lasciato la stazione nel centro di Palau, grazie a uno scambio ad asta di manovra giungono infine al capolinea nella stazione di Palau Marina, proprio di fronte al porto. [modifica] Mezzi in servizio (dati al 13 novembre 2007) [modifica] Linee soppresse Varie le linee che dal secondo dopoguerra in poi hanno chiuso i battenti e sono state in seguito smantellate, o per via della scelta di convertire i servizi al trasporto su gomma, ritenuto più economico, o nei casi delle ferrovie industriali per la cessata attività delle società che se ne servivano. I sedimi e le opere infrastrutturali (ponti, gallerie) sono tuttavia ancora presenti, e in più di un caso è stata avanzata la proposta di recuperare questi percorsi come piste ciclabili . Trasporto Pubblico: Ferrovie Industriali [modifica] Caratteristiche tecniche [modifica] Rete Le rete sarda, nonostante la sua estensione, risente di un forte divario strutturale e tecnico se paragonata alla situazione del resto d'Italia. La Sardegna infatti è priva di tracciati elettrificati, e dopo il fallimento del tentativo effettuato sul finire degli anni ottanta sulla rete RFI non ci sono segnali che lascino presagire a un miglioramento in tal senso. Di fatto i servizi di trasporto pubblico e di trasporto merci sono monopolizzati da veicoli a trazione diesel. Da sottolineare inoltre come la densità ferroviaria della rete a scartamento ordinario sia oltre 3 volte più bassa rispetto alla media nazionale (17,8 m/km² contro i 55 m/km² medi dell'Italia ). Oltre a questo, la quasi totalità delle linee ferroviarie è a binario unico, attualmente infatti solo i 50 km tra Cagliari e San Gavino Monreale sono a doppio binario (circa l'11,7% della rete RFI in Sardegna, il 4,8% dell'intera rete sarda esistente), raddoppio oltretutto non ancora completamente attivo tra Decimomannu e Samassi per via di alcuni tratti a binario unico in corrispondenza delle stazioni interessate ai lavori di adeguamento. Riguardo l'armamento, i binari utilizzano rotaie da 60 e 50 Kg/m, con traversine prevalentemente in cemento armato precompresso . A livello di controllo del movimento sulla rete del gruppo FS buona parte delle stazioni è priva di personale addetto (i capostazione), e le varie operazioni sono da qualche anno comandate dal DCO di Cagliari, fatte salve le stazioni principali e quelle dove si innestano le diramazioni. Se la rete principale paga un certo ritardo nei confronti della media nazionale, la rete FdS (la più estesa rete ferroviaria italiana dopo quella del gruppo FS) a livello infrastrutturale è in una situazione di arretratezza ancor maggiore , fatto che nel corso degli anni ne ha compromesso la competitività rispetto al trasporto su gomma. Interamente a binario unico non elettrificato (se si escludono le tratte attrezzate per i test tramviari nei pressi di Cagliari e Sassari), la rete a scartamento ridotto utilizza in buona parte binari con rotaie da 36 kg/m con traverse biblocco in cemento, ma in parecchi tratti si sfruttano ancora binari con armamento da 27 kg/m con traverse in legno . Il caso limite si riscontra nelle linee turistiche, in cui in alcuni casi si sfruttano ancora le rotaie posate a fine Ottocento . Il sistema di segnalazioni e precedenze in certe tratte si basa ancora sugli ordini di servizio (come il caso della Nuoro-Macomer, reso noto alle cronache dopo lo scontro tra due treni nel giugno 2007 costato la vita a 3 persone ). [modifica] Mezzi Sia Trenitalia che l' ARST Gestione FdS utilizzano esclusivamente locomotive e automotrici diesel per i propri servizi, fatto che spiega in parte le non eccezionali velocità con cui vengono coperte le linee. Riguardo Trenitalia, la maggior parte del materiale utilizzato è stato prodotto negli anni ottanta, seppur la flotta passeggeri sia stata interamente sottoposta a restyling all'inizio del nuovo millennio. Solo i Minuetto in circolazione dal dicembre 2005 sono di recente costruzione, ed è forse per questo motivo che il loro inserimento nel parco treni regionale ha avuto un certo impatto sull'utenza. A livello di velocità, i mezzi raggiungono punte comprese tra i 120 e i 130 km/h, ma le asperità dei tracciati, specie nella parte settentrionale dell'isola, e il tipo di trazione fanno si che le velocità commerciali siano piuttosto basse: a titolo di esempio, il più rapido dei treni Cagliari-Sassari presenti nell'orario del primo semestre 2010 copre il tracciato in 2 ore e 50 minuti effettuando 3 fermate intermedie, con una media effettiva di 88,4 km/h, e solo pochi treni si avvicinano alla soglia dei 100 km/h di media nella parte meridionale dell'isola. La rete FdS utilizza materiale decisamente più datato (buona parte dei mezzi è stata prodotta alla fine degli anni cinquanta), e solo poche automotrici sono abbastanza recenti (metà anni novanta). Sommando a questo fatto la tortuosità di molti percorsi e l'utilizzo dello scartamento ridotto, si spiegano le velocità di punta inferiori ai 100 km/h, e le medie ben al di sotto dei 60 km/h che vengono raggiunte dai convogli delle ferrovie secondarie. [modifica] Traffico passeggeri Secondo i dati della Regione Autonoma della Sardegna basati sull'anno 2006 sulla rete RFI sarda, dotata di 40 tra fermate e stazioni , hanno viaggiato circa 4.410.000 passeggeri, ed è in costante, seppur lieve, crescita dal 2003, picco negativo del periodo 1993-2006 con un totale di 4.283.000 passeggeri trasportati in quell'anno (il picco massimo raggiunto nel periodo in analisi si è avuto nel 1996 con 5.716.000 passeggeri trasportati dai treni FS durante l'anno). Di questo traffico, circa l'82%"" è concentrato sulle tratte a sud di Oristano. Ulteriori dati del Ministero dei Trasporti, relativi all'anno 2000 , quantificano il numero degli abbonati in 2.100.000, a fronte di 4.708.000 viaggiatori . Sempre considerando i dati ministeriali, Il traffico passeggeri è di tipologia prettamente pendolare, risulta infatti che il tragitto medio percorso dai viaggiatori sia di circa 40 km, ed in particolar modo la stazione FS di Cagliari è la meta della gran parte di questo traffico, che ha attirato 170.000 unità al mese (il 32% dell'intera regione) tra arrivi e partenze, in gran parte provenienti dal Campidano e dal Sulcis - Iglesiente. Su base mensile sono infatti 26.000 gli utenti in viaggio da e verso San Gavino Monreale, 25.000 da e verso Iglesias e Carbonia, 19.000 quelli da e verso Oristano. Decisamente minore il numero di passeggeri che raggiungono il capoluogo dal nord e viceversa: sono 2.000 al mese gli utenti che utilizzano i treni da e per Sassari e Porto Torres, 1.300 quelli in arrivo o diretti ad Olbia e Golfo Aranci. Il traffico sulla rete secondaria è anch'esso in buona parte pendolare, seppur la mole di passeggeri sia decisamente inferiore rispetto a quella della rete primaria: secondo i dati 2005 , sulle linee di trasporto pubblico delle FdS hanno viaggiato 1.356.654 passeggeri, di cui 474.607 sulla allora Cagliari-Isili, 135.942 sulla Macomer-Nuoro e 746.105 nelle linee del compartimeno di Sassari. Considerando anche i passeggeri delle linee turistiche (circa 60.000), nel 2005 sulla rete complementare hanno viaggiato in tutto 1.417.425 passeggeri [modifica] Prospettive future Negli ultimi anni sono parecchi i progetti di ammodernamento che sono stati finanziati a vari livelli (UE, Stato, Regione, province, comuni, RFI) per migliorare la rete sarda a scartamento ordinario. A livello di linee sono attualmente previsti vari interventi di velocizzazione dei tracciati , sia realizzando rettifiche di tracciato (come tra Abbasanta e Macomer, Mores e Ardara, Su Canale e Olbia e Villaspeciosa e Siliqua), sia intervenendo sull'infrastruttura ferroviaria, con l'utilizzo di deviatoi che favoriscono maggiori velocità di ingresso in stazione. Scopo del progetto è l'abbattimento dei tempi di percorrenza delle relazioni, specie per quelle che collegano il sud con il nord dell'isola. È inoltre prossima al completamento la realizzazione del raddoppio tra Decimomannu e San Gavino Monreale. A lavori ultimati saranno così 50 i chilometri di linee a doppio binario attivi tra Cagliari e il centro del Medio Campidano. Molte le stazioni che stanno subendo o subiranno degli interventi di adeguamento, così come in varie fasi di avanzamento si trovano i progetti di costruzione dei nuovi centri intermodali, ovvero stazioni ospitanti non solo i treni ma anche i mezzi di trasporto su gomma. Fanno riferimento a questa tipologia le nuove stazioni di San Gavino Monreale (inaugurata nel settembre 2007), di Carbonia (i cui lavori sono iniziati nell'ottobre 2007 ), e di Oristano, Macomer, Olbia, e Iglesias (in fase di progettazione). Sulla tratta metropolitana tra Decimomannu e Cagliari alle 7 fermate attualmente presenti si aggiungerà una fermata situata presso l'aeroporto di Cagliari-Elmas . Riguardo il materiale ferroviario di Trenitalia, dopo aver beneficiato dell'immissione nella rete sarda di vari esemplari di Minuetto negli ultimi anni, nei prossimi anni verranno immessi in circolazioni 8 treni pendolanti realizzati dalla CAF, acquistati dalla Regione . Questi mezzi (che saranno in parte costruiti dalla Keller a Villacidro), destinati soprattutto ai collegamenti nord-sud, permetteranno un'importante riduzione dei tempi di percorrenza: per la relazione Cagliari-Sassari con due fermate intermedie si ipotizzano tempi di 2 ore e 7 minuti . Preliminarmente alla gara d'appalto che ha assegnato la commessa alla CAF, una serie di test condotti con un Talgo XXI tra maggio e giugno del 2008 ha permesso di percorrere la stessa tratta in circa 2 ore e 15 minuti , tempo che ha risentito dal rallentamento in un tratto causato dai lavori di raddoppio del tratto da San Gavino Monreale e Decimomannu. Per quel che concerne le FdS, parte delle tratte verranno presumibilmente convertite in futuro a metrotranvia, come il caso della Sassari-Alghero (che raggiungerà anche l'aeroporto di Fertilia) e della Sassari-Sorso , quest'ultima già in parte attraversata anche dai tram sassaresi. A sud anche la tratta da Monserrato a Dolianova (ed eventualmente sino a Senorbì) ospiterà in futuro i tram della metrotranvia di Cagliari. Dal punto di vista infrastrutturale sono in vari stadi alcuni interventi di potenziamento e miglioramento della rete: per tutte le linee è previsto il potenziamento dell'armamento , in primis per la Monserrato-Isili e la Macomer-Nuoro . Queste due linee saranno inoltre oggetto di importanti interventi di aggiornamento per permettere la gestione centralizzata del traffico ferroviario e per la realizzazione di un nuovo sistema di segnalamento . Infine è prevista la costruzione di un centro intermodale a Nuoro, oltre ad altri interventi minori in altre stazioni FdS. Per quel che concerne i rotabili, è in atto un programma per l'immissione nella rete FdS di nuovi rotabili. Tra questi, vi sono le automotrici UD6 a 2 casse della Firema , che anche in questo caso saranno realizzati con la collaborazione della Keller, mezzi destinati a entrare in servizio nei prossimi anni nei compartimenti di Cagliari e Macomer. [modifica] Stazioni principali [modifica] Metrotranvie In Sardegna sono presenti due metrotranvie, entrambe denominate ufficialmente metropolitane leggere, nelle due maggiori città dell'isola, Cagliari e Sassari. [modifica] Cagliari Dopo essere stata a lungo attraversata dai tram, dal 1893 sino agli anni settanta , negli ultimi anni un nuovo progetto di trasporto urbano su rotaia è stato portato avanti nel capoluogo sardo. Affidata alle FdS, la metrotranvia è divenuta operativa nel marzo 2008, con l'apertura della prima linea al pubblico. [modifica] Sassari La metrotranvia di Sassari, basata su tram e gestita dalle FdS, è stata inaugurata nel 2006. Nel 2009, sfruttando una porzione della linea ferroviaria per Sorso, è stato avviato un servizio di tram-treno, l'unico attualmente attivo in Italia. [modifica] Industria Ferroviaria A Villacidro è presente uno stabilimento industriale di produzione di mezzi ferroviari di proprietà della Keller Elettromeccanica SpA.","La rete ferroviaria della Sardegna comprende attualmente linee che si sviluppano per un totale di circa 1.035 km di lunghezza, di cui 429 km a scartamento ordinario e 606 km a scartamento ridotto (950 mm), con una densità media di 43 m di ferrovia per ogni km², cifra che scende a 26 m/km² considerando le sole linee di trasporto pubblico. L'esercizio dell'attività ferroviaria nell'isola è attualmente di competenza di due società. La prima, il gruppo Ferrovie dello Stato, gestisce tramite le controllate RFI e Trenitalia le 4 linee ferroviarie a scartamento ordinario che compongono la rete principale dell'isola. Le restanti 5 tratte attive nel trasporto pubblico, tutte a scartamento ridotto, costituiscono la rete secondaria, estesa per 202 km ed interamente gestita dall'ARST Gestione FdS (meglio nota col vecchio nome di Ferrovie della Sardegna o FdS). Questa società controlla inoltre 404 km di linee turistiche, sempre a scartamento ridotto, attive soprattutto in estate e su richiesta delle comitive di turisti. La rete ferroviaria sarda è presente in tutte le 8 province, anche se non mancano le zone prive di strade ferrate. Varie sono inoltre le ferrovie (tutte a scartamento ridotto) che nel corso dei decenni sono state chiuse e smantellate." it,e535ffba459ecbb10f7ea3d716b166a0,"[modifica] Biografia [modifica] Origini Maggioriano proveniva dall'aristocrazia militare: il suo omonimo nonno materno era il magister militum di Teodosio I e, in qualità di comandante delle truppe dell'Illirico, assistette alla elevazione al trono dell'imperatore a Sirmio, nel 379. La figlia del magister militum Maggioriano sposò poi un ufficiale, probabilmente di nome Donnino, che si occupava di finanze nell'amministrazione di Flavio Ezio, magister militum d'Occidente, cui diede un figlio, chiamato Maggioriano in onore del nonno. Maggioriano iniziò la carriera militare proprio sotto Ezio, in Gallia, assieme a due barbari che avrebbero successivamente ricoperto posti di rilievo nell'amministrazione imperiale, lo suebo-visigoto Ricimero e il gallo Egidio. Maggioriano si distinse particolarmente per la difesa della città di Turonensis (Tours) e in uno scontro con i Franchi di re Clodione presso un luogo chiamato Vicus Helena (447 o 448), in cui svolse un ruolo di primo piano: mentre Ezio controllava la via d'uscita, Maggioriano combatté personalmente tra i ranghi della cavalleria sotto il suo comando sul vicino ponte. Intorno al 450, l'imperatore d'Occidente Valentiniano III prese in considerazione la possibilità di dare in sposa la propria figlia minore Placidia proprio a Maggioriano. L'imperatore non aveva figli maschi e sperava quindi che questo giovane comandante avrebbe messo fine alla successione di potenti generali che intendevano controllare l'imperatore (tra cui lo stesso Ezio); Maggioriano avrebbe avuto infatti la capacità di condurre di persona l'esercito romano, e risolvere contemporaneamente il problema della successione. Questo proposito, sebbene indirizzato a prevenire o limitare la conquista del potere da parte di Unerico o Attila, possibili successori di Ezio, cozzava col desiderio del generale di imparentarsi con la famiglia imperiale: Ezio pose quindi fine della carriera militare di Maggioriano allontanandolo dal proprio seguito e costringendolo a ritirarsi nella sua proprietà in campagna. Solo nel 454 Maggioriano tornò alla vita pubblica, quando, dopo aver ucciso Ezio con le proprie mani, Valentiniano III lo chiamò a sedare i malumori delle irrequiete truppe fedeli al magister militum assassinato. Nel 455 Valentiniano III fu assassinato a sua volta e si aprì la lotta per la successione. Maggioriano vi ebbe il ruolo di candidato di Licinia Eudossia, la vedova dell'imperatore, e del proprio amico Ricimero, che puntava a divenire il nuovo Ezio. Alla fine fu eletto imperatore il senatore Petronio Massimo, che costrinse Eudossia a sposarlo, e che nominò Maggioriano comes domesticorum (""conte dei domestici"", cioè comandante della guardia imperiale), forse a parziale compensazione. Petronio morì in occasione del sacco di Roma (maggio 455) da parte dei Vandali: se Maggioriano ebbe delle velleità di succedergli al trono, queste furono frustrate dall'elezione ad augusto del nobile gallo-romano Avito, che godeva del sostegno delle truppe dei Visigoti. I due uomini forti dell'impero, Maggioriano e Ricimero, sostennero inizialmente il nuovo sovrano, ma quando l'appoggio dei Visigoti svanì, decisero di rovesciare l'imperatore: prima assassinarono Remisto, il magister peditum incaricato da Avito di tenere Ravenna, poi le truppe di Ricimero sconfissero quelle di Avito vicino Piacenza, permettendo a Maggioriano e al comes di costringere l'imperatore a rinunciare alla corona; infine Maggioriano causò la morte di Avito, forse per fame (inizio 457). [modifica] Ascesa al trono Dopo la morte di Avito, Maggioriano non avanzò formalmente la propria candidatura alla porpora imperiale, se ne aveva l'intenzione: formalmente spettava al sovrano d'Oriente, che all'inizio del 457 era Marciano, designare il proprio collega d'Occidente. Marciano non poté nominare un collega, perché morì il 27 gennaio 457; a succedergli fu nominato un generale, Leone I, il quale non scelse il nuovo imperatore d'Occidente, forse allo scopo di regnare da solo. Leone decise, però, di compensare in qualche modo Maggioriano e Ricimero: il primo fu infatti nominato magister militum, il secondo patricius e magister militum (28 febbraio 457). L'unico evento di rilievo accaduto dopo la nomina a magister fu l'invasione dell'Italia da parte di 900 Alemanni, che dalla Rezia penetrarono fino al Lago Maggiore: qui si scontrarono con il contingente del comes Burcone, inviato dal proprio magister militum Maggioriano, e furono sconfitti. La vittoria fu attribuita a Maggioriano stesso, che fu acclamato augusto il 1º aprile dall'esercito, a sei miglia da Ravenna, in un luogo chiamato ad Columellas. La scelta dell'imperatore tra i candidati Maggioriano e Ricimero era in realtà obbligata, in quanto l'origine barbarica del secondo gli precludeva la porpora imperiale; non di meno Ricimero riteneva di poter esercitare un'enorme influenza sul nuovo augusto, sia in virtù degli antichi legami iniziati quando avevano entrambi servito sotto Flavio Ezio, sia in forza del controllo esercitato sull'esercito in qualità di magister militum. Sebbene il panegirista Sidonio Apollinare affermi che Maggioriano inizialmente rifiutò l'acclamazione, si ritiene che in realtà fosse stato Leone a non riconoscere il nuovo augusto d'Occidente. Va anche considerato, però, che Maggioriano era per Leone l'unico candidato alla porpora accettabile: da una parte la deposizione di Avito non era certamente stata vista negativamente dalla corte orientale, dall'altra l'unico candidato alternativo, Anicio Olibrio, aveva un indesiderabile legame di parentela con il sovrano vandalo Genserico e non aveva il sostegno dell'esercito come Maggioriano. Ad indizio del ritardo nel riconoscimento di Maggioriano, va segnalato che la sua elevazione al trono avvenne solo il 28 dicembre e che Maggioriano esercitò il proprio primo consolato, assieme a Leone I che lo riconobbe, nel 458: era infatti consuetudine che un nuovo imperatore fosse console per il primo anno iniziato essendo già augusto. [modifica] Politica estera L'11 gennaio 458, Maggioriano fece leggere il proprio messaggio al Senato romano, in cui esprimeva il manifesto del proprio regno. Dal tenore di questo messaggio si comprende come l'intenzione di Ricimero e del nuovo sovrano fosse di regnare insieme, Maggioriano in qualità di imperatore e Ricimero come magister militum e patricius. [modifica] Difesa dell'Italia Uno dei primi compiti che il nuovo imperatore si trovò ad affrontare fu quello di consolidare il dominio sull'Italia e riprendere il controllo della Gallia, che gli si era ribellata dopo la morte dell'imperatore gallo-romano Avito; i tentativi di riconquista della Hispania e dell'Africa erano progetti in là nel futuro. Nell'estate del 458 un gruppo di Vandali, guidato dal cognato di Genserico, sbarcò in Campania alla foce del Liri o del Garigliano, e devastò la regione saccheggiandola: la minaccia fu debellata dall'intervento dell'esercito imperiale, comandato da Maggioriano in persona, che sconfisse i Vandali nei pressi di Sinuessa e li inseguì, mentre erano appesantiti dal bottino, fino alle navi, uccidendone molti tra cui il comandante. Maggioriano capì che doveva prendere l'iniziativa e difendere il cuore del suo impero, l'unico territorio effettivamente in suo possesso, rafforzandone le difese. Innanzitutto ripristinò una legge di Valentiniano III riguardo la possibilità di portare le armi; si tratta della Novella Maioriani 8, altrimenti nota come De reddito iure armorum (""Ritorno del diritto di portare armi""), che riprendeva una legge omonima di Valentiniano del 440, la Novella Valentiniani 9, promulgata anche questa dopo un attacco dei Vandali; probabilmente sempre allo stesso periodo risale la legge nota come De aurigis et seditiosis (""Aurighi e sediziosi""), la Novella Maioriani 12, contro i disordini in occasione delle gare di carri: entrambe le leggi non sono pervenute. Come seconda disposizione si curò di rinforzare l'esercito, assoldando un forte contingente di mercenari barbari; tra questi c'erano Gepidi, Ostrogoti, Rugi, Burgundi, Unni, Bastarni, Suebi, Sciti e Alani. Infine riorganizzò due flotte, probabilmente quelle di Miseno e Ravenna, in quanto i Vandali erano forti per mare. [modifica] Conquista della Gallia Si rivolse poi alla Gallia, che aveva rifiutato di riconoscerlo come il successore dell'imperatore gallo-romano Avito: è noto che un'iscrizione del 458 ritrovata in Gallia fu datata col solo consolato di Leone I, che una delegazione della città di Lione, la quale si era lasciata occupare dai Burgundi di re Gundioco alla morte di Avito, si rivolse all'imperatore d'Oriente per avere l'esenzione dalle tasse e che in Gallia vi fu persino un tentativo di usurpazione. Nel tardo 458 Maggioriano portò il suo esercito, rafforzato dal contingente di barbari, in Gallia: l'imperatore condusse personalmente l'azione, lasciando persino Ricimero in Italia e avvalendosi della collaborazione di Egidio e del magister militiae Nepoziano. L'attacco imperiale scacciò i Visigoti di Teodorico II da Arelate, costringendoli a ritornare nella condizione di foederati e di riconsegnare la diocesi di Spagna, che Teodorico aveva conquistato tre anni prima a nome di Avito; l'imperatore mise il proprio ex-commilitone Egidio a capo della provincia, nominandolo magister militum per Gallias e inviò dei messi in Hispania ad annunciare la propria vittoria sui Visigoti e l'accordo raggiunto con Teodorico. Con l'aiuto dei suoi nuovi foederati, Maggioriano penetrò poi nella valle del Rodano, conquistandola sia con la forza che con la diplomazia: sconfisse infatti i Burgundi e riprese Lione dopo un assedio, condannando la città a pagare una forte indennità di guerra, mentre i Bagaudi furono convinti a schierarsi con l'impero. L'intenzione di Maggioriano era però quella di riconciliarsi con la Gallia, malgrado la nobiltà gallo-romana avesse preso le parti di Avito: significativo è il fatto che il genero dell'imperatore gallico, il poeta Sidonio Apollinare, ottenesse di poter declamare un panegirico all'imperatore (inizio di gennaio 459), ricevendo probabilmente in cambio il titolo di comes spectabilis; sicuramente molto più efficace fu la concessione della esenzione dalle tasse alla città di Lione. [modifica] Contro i Vandali Il passo successivo fu l'attacco contro i Visigoti, che avevano occupato la Spagna approfittando della confusione seguita al sacco di Roma (455); la Spagna avrebbe poi fornito la base per l'offensiva contro i Vandali, che tenevano la provincia più ricca dell'Impero d'Occidente, quell'Africa che era anche fonte della fornitura di grano per la città di Roma. Lo storico Procopio di Cesarea racconta che Maggioriano, volendo scoprire il grado di preparazione militare dei Vandali, si tinse di nero i capelli biondi per cui era famoso e, fingendosi un ambasciatore, andò personalmentedal re vandalo Genserico in Africa, dove gli furono mostrate le armi dei barbari; al di là della veridicità di questo episodio (non si può non notare che Procopio stesso racconta un episodio simile riguardo lo stesso Genserico e Marciano), è vero che Maggioriano si premurò di curare attentamente la spedizione, raccogliendo informazioni sul nemico e organizzando una flotta di trecento navi con compiti di sostegno alla conquista della Spagna e di invasione dell'Africa. Fu probabilmente in questa occasione che inviò il comes e patricius Occidentis Marcellino in Sicilia, ad invadere l'isola occupata dai Vandali con un esercito di Unni. Marcellino era il comes rei militaris (governatore) della provincia dell'Illiria, ma di fatto, a partire dalla morte di Flavio Ezio, si era reso indipendente grazie al controllo di un forte esercito, non riconoscendo l'autorità imperiale: Maggioriano era riuscito a convincerlo a riconoscere nuovamente l'autorità dell'imperatore, e persino a collaborare militarmente agli sforzi dell'Impero. Dopo dei preparativi iniziali durati tutto il 459 sotto il comando di Nepoziano e del comes goto Sunierico e volti contro i Suebi, Maggioriano raccolse dunque l'esercito in Liguria e iniziò l'occupazione della Spagna, passando dall'Aquitania e dalla Novempopulana e provenendo dunque dalla corte di Teodorico a Tolosa (maggio 460). Nel frattempo Genserico, temendo l'invasione romana, cercò di negoziare una pace con Maggioriano, il quale la rifiutò; il re dei Vandali decise allora di distruggere tutte le fonti di approvvigionamento nella Mauretania, in quanto riteneva che quello fosse il luogo dove Maggioriano e il suo esercito sarebbero sbarcati per invadere l'Africa, e fece fare delle incursioni alla propria flotta nelle acque vicine alla zona di sbarco. Intanto Maggioriano stava conquistando la Spagna: mentre Nepoziano e Sunierico sconfiggevano i Suebi a Lucus Augusti e conquistavano Scallabis in Lusitania, l'imperatore passò da Caesaraugusta (Saragozza), dove fece un adventus imperiale formale, e aveva raggiunto la Cartaginense, quando la sua flotta, attraccata a Portus Illicitanus (vicino Elx), fu distrutta per mano di traditori al soldo dei Vandali. Maggioriano, privato di quella flotta che gli era necessaria per l'invasione, annullò l'attacco ai Vandali e si mise sulla via del ritorno: quando ricevette gli ambasciatori di Genserico, accettò di stipulare la pace, che probabilmente prevedeva il riconoscimento romano dell'occupazione de facto della Mauretania da parte vandala. Sulla via per l'Italia l'imperatore si fermò ad Arelate. [modifica] Politica interna La politica interna di Maggioriano è meglio nota di quella degli altri imperatori della sua epoca in quanto alcune sue leggi, note come Novellae, furono copiate in un'opera intitolata Breviarium e compilata da giuristi gallo-romani nel 506 per volere del re dei Visigoti Alarico II. [modifica] Politica fiscale e monetazione A differenza dei suoi predecessori, Maggioriano comprese che avrebbe potuto governare efficacemente solo con l'appoggio della aristocrazia senatoriale, cui intese restituire un ruolo di rilievo; contemporaneamente, l'imperatore volle anche contenerne gli abusi, in quanto molti senatori erano ormai abituati a coltivare il proprio potere locale a scapito del potere centrale, giungendo persino a non pagare le tasse e a non rimettere allo stato centrale quelle riscosse. Questo atteggiamento danneggiava tutto l'apparato statale, poiché il peso delle tasse ricadeva sui possidenti terrieri di rango inferiore, sui cittadini e sui funzionari locali, come i decurioni, responsabili di rifondere tutte le tasse non esatte, portando ad un fenomeno di abbandono della carica cui aveva già dovuto fare fronte l'imperatore Giuliano (361-363). Del resto, dato l'elevato credito fiscale pregresso, l'imperatore era cosciente del fatto che una politica di rigore nell'esazione delle tasse non avrebbe avuto successo senza un condono che cancellasse gli enormi debiti dell'aristocrazia con l'erario statale. L'11 marzo 458 fu promulgata la Novella Maioriani 2, intitolata De indulgentiis reliquorum (""Remissione dei debiti pregressi""), una legge con la quale l'imperatore rimise tutti i debiti fiscali maturati fino al 1° gennaio di quell'anno da parte dei proprietari terrieri; la stessa legge toglieva il diritto di esigere le tasse a tutti gli ufficiali pubblici, che avevano dimostrato di tenere per sé la maggior parte delle tasse raccolte, riconsegnandolo ai soli governatori. Anche la successiva Novella Maioriani 5, promulgata il 4 settembre e intitolata De bonis caducis sive proscriptorum (""Le proprietà abbandonate e quelle appartenenti ai proscritti""), aveva lo scopo di riordinare il fisco imperiale, proibendo abusi nella raccolta: ordinava al comes privatae largitionis Ennodio di ammonire i giudici provinciali a non perpetrare frodi ai danni del fisco imperiale trattenendo per sé parte delle tasse esatte. L'8 maggio 458 fu promulgata la Novella Maioriani 3, De defensoribus civitatum (""I difensori civici""), con la quale l'imperatore intendeva rinvigorire la figura del defensor civitatis, nata per rappresentare gli interessi dei cittadini vessati dall'amministrazione pubblica, specie per quanto riguardava le questioni fiscali: la figura non era caduta in disuso, ma aveva perso di efficacia in quanto tale carica era ricoperta proprio da coloro che vessavano la popolazione. Il 6 novembre dello stesso anno Maggioriano promulgò la Novella Maioriani 7, intitolata ""I decurioni e la ricezione in eredità e l'alienazione delle proprietà e altre questioni"", con la quale perdonava le passate infrazioni ma impediva ai decurioni di abbandonare il proprio rango sposando schiave o donne imparentate con umili fattori e proibiva loro di alienare i propri terreni. Maggioriano coniò monete d'oro, argento e bronzo. La monetazione aurea, coniata in grandi quantità, lo raffigura, con poche eccezioni, con un ritratto con elmo, lancia e scudo con chi-rho, girato verso destra; si tratta di una tipologia derivata da una rara emissione di Ravenna di Onorio e utilizzata in quantità solo da Maggioriano, mentre fu abbandonata dai suoi successori. Le prime emissioni di solidi furono probabilmente prodotte a Ravenna, e mostrano al rovescio i ritratti di Maggioriano e Leone I, suggerendo il mutuo riconoscimento dei due imperatori. Le zecche di Ravenna e Milano produssero entrambe, sin dall'inizio del suo regno, sia solidi che tremissi; non sono note emissioni di semissi, in quanto queste erano tradizionalmente coniate a Roma e la zecca dell'Urbe non produsse emissioni auree per Maggioriano, forse in quanto non si recò mai nell'antica capitale imperiale. Nel 458 la produzione di solidi è attestata anche per la zeccha di Arelate, a testimoniare la presenza dell'imperatore in Gallia; la produzione fu ripresa poi nel 460, al ritorno dell'imperatore dalla campagna in Spagna. I Visigoti coniarono delle riproduzioni di suoi solidi; il modello furono proprio le monete di Maggioriano coniate ad Arelate: queste erano solo solidi, e quindi le imitazioni visigote usarono i disegni dei solidi anche per i tremissi. La monetazione argentea fu prodotta quasi esclusivamente dalle zecche galliche; si ritiene che sia possibile che queste monete non fossero prodotte affatto da Maggioriano, ma piuttosto fossero coniate da Egidio dopo la morte del suo imperatore, per dimostrare il mancato riconoscimento del suo successore, Libio Severo. Maggioriano produsse grandi quantità di nummi di gran peso, principalmente nelle zecche di Milano e Ravenna, e alcuni contorniati, principalmente a Roma ma probabilmente anche a Ravenna. [modifica] Politica sociale Con l'avvento del cristianesimo, si diffuse tra le famiglie facoltose la pratica di far prendere i voti alle proprie figlie, allo scopo di non disperdere il patrimonio famigliare. Maggioriano considerò questa pratica dannosa per lo Stato: sia perché impediva a giovani donne romane di procreare dei figli, utili all'Impero, sia in quanto riteneva che l'obbligo di prendere il voto di castità spingesse queste ragazze verso unioni illegali. Il 26 ottobre 468 l'imperatore indirizzò al prefetto del pretorio Basilio la Novella Maioriani 6, in cui fissava l'età minima per prendere i voti a 40 anni, età alla quale riteneva che le pulsioni sessuali delle iniziate fossero ormai sopite; concesse inoltre alle donne che erano state obbligate a prendere i voti, ed erano state successivamente diseredate, di avere gli stessi diritti dei propri fratelli e sorelle sull'eredità dei genitori. Sempre allo scopo di risolvere il problema del declino della popolazione romana, specie rispetto alla crescita delle popolazioni barbare stanziate all'interno dei confini imperiali, Maggioriano affrontò il problema delle donne rimaste vedove da giovani e senza figli che non si risposavano a causa dell'influenza del clero religioso, cui destinavano nei testamenti i propri beni: anche alle giovani vedove fu quindi proibito di prendere i voti. Con lo stesso provvedimento, e distinguendosi in questo dalla politica dell'Impero d'Oriente, Maggioriano ribadì che un matrimonio senza scambi di dote e doni pre-nuziali (la prima dalla famiglia della sposa a quella dello sposo, i secondi nel verso opposto) non era valido; contemporaneamente pose fine alla pratica di richiedere doni pre-nuziali di valore notevolmente superiore alla dote. [modifica] Rapporti con l'aristocrazia senatoriale Maggioriano comprese anche che uno degli errori del suo predecessore Avito era stato quello di fare affidamento sull'aristocrazia senatoriale di una sola parte dell'impero, nel caso di Avito la Gallia, che invece non aveva riconosciuto Maggioriano. Quando dunque riprese militarmente il controllo di questa regione, decise di guadagnarsi il favore dell'aristocrazia senatoriale locale rendendola compartecipe alla gestione del potere assieme a quella italica, che invece lo aveva sostenuto sin dall'inizio. Un indizio di questa politica è data dalla provenienza dei quattro consoli designati da Maggioriano e degli alti funzionari della sua corte: dopo la scelta tradizionale di sé stesso per il primo anno (458) e di colui col quale effettivamente divideva il potere, Ricimero, per il secondo, Maggioriano scelse come console per il 460 il senatore gallico Magno, che aveva già elevato alla prefettura del pretorio delle Gallie nel 458, e per il 461 il senatore di origine italica Severino, che già aveva ricoperto delle cariche sotto Avito; alla prefettura del pretorio d'Italia era stato nominato Cecina Decio Basilio, che aveva dei rapporti con il gallico Sidonio Apollinare, mentre il comes privatae largitionis era Ennodio, imparentato con una famiglia che aveva degli interessi ad Arelate. Una testimonianza del suo atteggiamento verso i senatori è costituita dal messaggio che inviò al Senato al momento della sua elezione a imperatore, in cui prometteva che non avrebbe prestato orecchio ai delatori, molto temuti in quanto causa, talvolta artificiosamente creata dagli imperatori stessi, della caduta di personaggi importanti. Che Maggioriano abbia tenuto fede alla sua promessa è attestato da un episodio riportato da Sidonio Apollinare, in cui al poeta sarebbe stato attribuito un libello anonimo contro alcuni personaggi di rilievo: Maggioriano, invitato a pranzo il poeta, disinnescò con arguzia l'attacco. [modifica] Protezione dei monumenti di Roma Già a partire dall'inizio del IV secolo i monumenti di Roma e, in genere gli edifici di certo pregio rimasti in stato di abbandono per cause diverse, erano utilizzati in misura crescente come vere e proprie cave per materiali edilizi pregiati, in quanto tale pratica risultava più economica e pratica rispetto all'importazione da da luoghi remoti, talora resi difficili o impossibili da raggiungere nelle province (specie a seguito del «regime di quasi autarchia imposto alla penisola dai Vandali»); i magistrati romani concedevano, dietro petizione, l'uso di marmi, pietre e mattoni di recupero da demolizione per lavori di costruzione, consentendo così la distruzione degli antichi monumenti. Per far fronte a questo fenomeno Maggioriano promulgò allora una legge (Novella Maioriani 4, promulgata a Ravenna l'11 luglio 459) che riservava all'imperatore o ai senatori la potestà di decidere se vi fossero le condizioni estreme che giustificassero la demolizione di un edificio antico; la pena per i magistrati che si arrogavano il diritto di concedere i permessi era di 50 libbre d'oro, mentre i loro subordinati sarebbero stati frustati e avrebbero avuto entrambe le mani amputate. [modifica] Morte L'ironia della sorte volle che come il destino del suo predecessore Avito era stato segnato dal tradimento di Ricimero e di Maggioriano e dal congedo della sua guardia germanica dell'imperatore, così il fato di Maggioriano stesso fu deciso dal congedo del suo esercito e dal complotto di Ricimero. Mentre, infatti, l'imperatore era stato impegnato lontano dall'Italia, il patricius et magister militum barbaro aveva coagulato intorno a sé l'opposizione a quello che tempo prima era stato suo commilitone e col quale, appena pochi anni prima, aveva coltivato sogni di potere: la politica di Maggioriano aveva dimostrato infatti che l'imperatore aveva intenzione di intervenire decisamente sulle problematiche che affliggevano l'impero, anche a costo di colpire gli interessi di influenti aristocratici. Dopo aver passato del tempo ad Arelate, sua base alla fine dell'operazione contro i Vandali in Spagna, Maggioriano congedò i propri mercenari barbari, e, accompagnato da alcune guardie del corpo, si mise in viaggio per Roma, dove intendeva effettuare delle riforme. Ricimero andò incontro a Maggioriano con un contingente e, raggiuntolo nei pressi di Tortona (non molto distante da Piacenza, dove era stato ucciso Avito), lo fece arrestare e deporre (2 agosto). L'imperatore, privato della veste e del diadema, fu picchiato e torturato e poi, dopo cinque giorni, decapitato nei pressi del fiume Ira (7 agosto 461): aveva circa quarant'anni e aveva regnato per quattro. La città di Tortona ospita, nella chiesa di San Matteo, una costruzione tradizionalmente identificata come il ""mausoleo di Maggioriano"". Dopo la morte di Maggioriano, Ricimero decise di mettere sul trono imperiale qualcuno che riteneva in grado di poter manipolare, e scelse il senatore Libio Severo, che non aveva alcuna distinzione: il nuovo imperatore non fu però riconosciuto da nessuno dei collaboratori militari di Maggioriano, né da Egidio in Gallia, né da Marcellino in Sicilia e Illiria, né da Nepoziano in Hispania. [modifica] Giudizi su Maggioriano Si afferma talvolta che Maggioriano fu un imperatore voluto dal potente generale barbaro Ricimero il quale, impossibilitato ad avocare a sé il titolo imperiale, avrebbe posto il suo ex-commilitone sul trono, ma avrebbe poi regnato di fatto, o per lo meno che questa fosse la sua intenzione. Sebbene questo punto di vista trovi qualche conferma nella elezione da parte di Ricimero di ""imperatori-marionetta"", come Libio Severo e Anicio Olibrio, non è verosimile che il magister militum pensasse di fare lo stesso con Maggioriano, il quale era un militare esperto, comandante della guardia imperiale, inserito nell'aristocrazia italica. Più verosimile è che Ricimero si rendesse conto delle difficoltà incontrate in quanto barbaro e ariano e che intendesse dividere il potere con Maggioriano, esercitando la propria influenza in maniera non dissimile da come avevano fatto prima di lui Stilicone ed Ezio. Sotto un diverso profilo, Maggioriano è considerato un precursore della tutela dei monumenti dell'antica Roma; promulgò infatti un editto con cui arginava perentoriamente il diffuso e crescente malcostume secondo il quale, anche con il consenso delle autorità, si praticava la demolizione di monumenti - da lui viceversa riconosciuti come degne testimonianze del passato - al fine di reimpiegare il materiale di spoglio nelle nuove costruzioni. In generale, Maggioriano riscosse il favore di molti storici, antichi e moderni. Gaio Sollio Sidonio Apollinare, poeta gallo-romano schieratosi dalla parte di Avito che si trovava a Lione quando questa fu conquistata da Maggioriano, descrive ampiamente l'imperatore nel panegirico e nelle lettere; racconta persino di una cena tenutasi ad Arelate nel 461 e alla quale partecipò alla mensa di Maggioriano, in cui il sovrano si dimostrò istruito, educato e affabile, ignorando le accuse di alcuni delatori contro il poeta. Procopio di Cesarea, storico di Giustiniano I e che quindi scriveva un secolo dopo i fatti, affermò: Lo storico britannico Edward Gibbon (1737-1794), autore di una monumentale e influente Storia del declino e della caduta dell'impero romano, si espresse entusiasticamente nei confronti di questo imperatore:","Giulio Valerio Maggioriano (latino: Iulius Valerius Maiorianus; 420 circa – Tortona, 7 agosto 461) è stato un imperatore romano�d'Occidente dal 457 al 461. Comandante militare di un certo successo, salì al trono dopo aver deposto l'imperatore Avito. Il suo regno fu caratterizzato da una politica estera volta a restaurare il controllo romano sulle province perdute – in particolare Gallia, Hispania e Africa – e da una politica interna avente lo scopo di risollevare le finanze imperiali, garantendo al contempo equità e giustizia. Il suo tentativo fu frustrato dai tradimenti: di alcuni suoi soldati, che causarono la perdita della flotta necessaria a strappare l'Africa ai Vandali, e del suo generale Ricimero, che lo catturò e lo uccise. Fu l'ultimo imperatore capace di tentare di risollevare le sorti dell'Impero romano d'Occidente con le proprie risorse: gli imperatori che gli succedettero fino alla caduta dell'impero nel 476/480 non ebbero il potere effettivo, ma furono strumenti di potere di generali di origine barbarica o imposti e appoggiati da Costantinopoli." ja,f52c8ba08d3b7f28601b266345ac2840,"[編集] 地理 [編集] 位置 バリ島は、アルプス・ヒマラヤ造山帯に属する小スンダ列島の西端に位置している。島の西にはバリ海峡を挟んで大スンダ列島に属するジャワ島が、東にはロンボク海峡を挟んでロンボク島を含むヌサ・トゥンガラ諸島があり、帯状の列島のひとつをなしている。バリ海峡の最も狭いところは3kmほどであり、バリの海岸からはジャワ島の姿形をとらえることができる。 このような地理的関係にあるバリ島は、広くはインド洋を中心にフィリピンから紅海までをつなぐ「ひとつの海」の周縁に位置し、他の東南アジア地域と同様、古来より、この広大な海における交易を介した人と物、言葉と思想の移動、交通の一地点となった。そして、この交易を統制するとともに、人びとの生活の小宇宙を形成する王国が誕生し、バリ島の「歴史」が紡がれ始める。 [編集] 地形 バリ島の面積は5,633km²。島の北部を東西に火山脈が走り、バリ・ヒンドゥーにおいて信仰の山とされるアグン山(標高3,142m)やキンタマーニ高原で知られるバトゥール山(標高1,717m)など多くの火山を有している。バトゥール山近辺には温泉も湧出している。この火山帯の活動により、バリ島の土壌はきわめて肥沃なものとなってきたと同時に、時に人びとに災害をもたらしてきた。 そして、バリ島の南部では、火山脈に位置するブラタン湖などの湖水からの流れが下流域に向かって分岐している。その分岐と水量は古来より計算通りに案配されてきたものであり、スバックと呼ばれる伝統的な水利組織によって21世紀初頭までその自然環境とともに維持されている。そして、この水系によって島の南側全体が緑にあふれる土地になっている。 これに対して北部では雨こそ少ないが、コプラやコーヒーが栽培され(キンタマーニ・コーヒーなど)、牧畜も行われている。また、島の西部は、ほとんどが深い森林に覆われた最高1,000m前後の丘陵地帯になっており、海岸沿いの漁村を除けば、ほとんど無人である。今日一大観光地として発展しているバドゥン半島も乾燥地帯である。 したがって、バリの村落の大半は、一部の都市地域を除けば農村であり、土地の農業利用率が極めて高い。農業は水耕農作が中心であり、とりわけ、棚田で知られるバリ島中南部の斜面一帯では、上にみたように年間を通じて安定した水の供給がなされ、二期作から三期作が可能となっている。ただし、21世紀初頭では平野部を中心に急速に宅地化が進んでもいる 。 [編集] 気候 バリ島周辺はサバナ気候に属し、その季節は、北西季節風の吹く雨季(10月 - 3月)と、南東季節風の吹く乾季(4月 - 9月)とに明確に分かれる(この季節風による荒波によって海上交通が困難であったことが一因となって、以下に見るようにバリ島は島外世界から相対的に独立性を保った歴史的発展をとげることになった)。乾期の間は東部、北部を中心にたびたび水不足に陥る。また雨季といっても、一日中雨が降るわけではなく、実際には多くても一日に2 - 3時間のスコールである。ただし、ひどいときには道路が30cmほど浸水することもある。 一年を通じて気温の変化はほとんどなく、年間の最低平均気温は約24度、最高平均気温は約31度、また、平均湿度は約78%である 。いつでも暑く湿度も高いが、体に感じる暑さは、海からの風によってやわらげられている 。 [編集] 生態 バリ島の動植物のほとんどはアジアの他の諸島から渡ってきたものであり、バリ島原産のものはまれで、アジアに特徴的にみられる動物相、植物相が広がっている(東のロンボク島との間に生物地理区の境界を表わすウォレス線が走っている) 。 動物については、古くから、トラ、野牛、猿、キツツキ、パイソン、ヤモリなどが数多く棲息し 、300種類以上の鳥類が観察できるが 、1940年頃にはバリトラが絶滅し、鳥類で唯一の原産種でありバリ州の州鳥であるカンムリシロムクもまた近絶滅種となっている。さらには、近代農業の進展やリゾート地での殺虫剤の散布などによる生態系の変化も見られる 。バリで唯一の原野が残されている西部国立公園では、灰色の猿やリス、イグアナなどの野生生物が生息している。また、バリの人びとにとって馴染み深いのは、トッケイヤモリと呼ばれる大型のトカゲであり、鳴き声を7回連続で聞くと幸福が訪れるという言い伝えがあるほか、害虫を補食することから大切に扱われている。 植物では、ワリンギンと呼ばれるベンガルボダイジュがインド文化の影響から霊木として扱われ、香しいジュプン(プルメリア)とともに寺院や民家の庭などで広く見られる。また、バンブー(竹)も多く生息しており、儀礼の開始の合図として用いられるガムランの笛の材料になっている。他には、多種多様のヤシが実っており、ココナツ、砂糖、燃料、繊維などが採出されている。 [編集] 歴史 [編集] 有史以前 紀元前2000年頃には、台湾起源のオーストロネシア語族が居住していたとされ 、紀元前1世紀ごろから交易を介してインドや中国の影響を受けるようになり、ドンソン文化の影響を受けた銅鼓が発見されるなど、古くから人が住み稲作を中心とした文明が開けていた。 4世紀に入ると、ヒンドゥー教に属するジャワの人びとが来住し、ヒンドゥー・ジャワ時代をむかえ、その初期からジャワ王の支配下のもとで発展を続けた。そして、西暦913年頃に、ようやく、スリ・クサリ・ワルマデワによって独自のワルマデワ王朝が築かれたとされている。 [編集] ジャワ王朝の影響(11世紀 - 16世紀) 11世紀に入るとバリ島の王朝は東ジャワのクディリ王国とのつながりを強めるようになる。スバックなど21世紀初頭でも続いている伝統的な文化・慣習の起源は少なくともこの頃にまで遡ることができ、たとえば、カヤンガン・ティガや家寺院の建立は、この頃にジャワから渡ったヒンドゥーの僧侶クトゥランが広めた慣行とされている 。1248年には、クディリ王国を滅ぼしたジャワのシンガサリ王国クルタナガラ王の軍隊によって征服され服属するも、その8年後には、当のシンガサリ王国が新王国マジャパヒトによって滅ぼされたために、再び自由を手にする。 しかし、1342年、今度はマジャパヒト王国に侵攻され、ついに400年近く続いたワルマデワ王朝は終焉をむかえる。マジャパヒト王国は、クディリ王国末裔ムプ・クレスナ・クパキサンの第四子スリ・クトゥット・クレスナ・クパキサンを遣わしゲルゲル王国を築かせ 、バリ島はマジャパヒト王国の間接的な支配下におかれることとなったのである。 しかし、16世紀にマジャパヒト王国がイスラム勢力の侵入により衰亡すると、王国の廷臣、僧侶、工芸師たちがバリに逃れてくるようになる。そして、彼らの影響によって、古典文学や影絵芝居、音楽や彫刻などヒンドゥー・ジャワの影響を受けた文化が花開いた。さらには、ジャワから渡来したヒンドゥーの高僧ダン・ヒャン・ニラルタがタナロット寺院やウルワツ寺院など数々の寺院を建立するなど、宗教面での発展も見られた。 [編集] 群雄割拠による王国時代(17世紀 - 19世紀) しかし、ゲルゲル王国の黄金時代は長くは続かず、1651年、ゲルゲルの王が家臣の謀反をきっかけとしてクルンクン(現在のスマラプラ)に遷都すると、その実権は各地に拠点をおいた貴族家の手に移ってしまう。そして、17世紀から18世紀にかけて、各地の貴族は自らがマジャパヒト征服時の貴族(とりわけ、ヒンドゥー教高僧ワオ・ラオ)の正統な末裔であることを自称するようになり 、クルンクン王国のほかに7つの小国(タバナン王国、バドゥン王国、ギアニャール王国、カランガスム王国、バンリ王国、ムンウィ王国)が乱立し、バリ島は群雄割拠の時代を迎えることとなった。 17世紀には、オランダ東インド会社を始めとしたヨーロッパ勢力の進出が見られたが、これといった特産品のないバリ島は植民地統治上特に重視されず、各地方の王族の支配によるバリ人による自治が長く続いた(ちなみに、バリ島に最初に上陸したヨーロッパ人は、1597年のオランダ商船乗組員であった)。 このバリの王国の権力構造を分析した人類学者のクリフォード・ギアツは、それを「劇場国家」のメタファーで描き出している。すなわち、ギアツによれば、 こうしたギアツの劇場国家論は、確かに象徴人類学の金字塔であったが、しかし、その後、「洗練された象徴世界の解読は時間なき固定化された世界を描き出し、実践が生み出される歴史過程を喪失」 しているとの批判が生まれた。そして、21世紀初頭では、儀礼世界と権力世界との二項対立を乗り越えた分析によって王国の歴史的過程には大きな流動性が存在していたことが明らかにされ、「王国の流動性を制するからこそ王の存在とその力は明らかとなり、その力によって階層秩序が支えられている」 ことが描き出されている。 [編集] オランダによる植民地化とバリ・ルネッサンス(19世紀末 - 20世紀前半) 19世紀末になると、当時の帝国主義的風潮の下、オランダがバリ島の植民地化を進め、各地の王家を武力により支配下に置き始める。まず1846年にバリ島側の難破船引き上げ要請を口実として、東北部に軍隊を上陸させ、ブレレンとジュンブラナを制圧。徐々に侵攻を進め、1908年には、最後に残ったクルンクン王国を滅ぼし、全土を植民地とするに至った。しかし、この際にバリ島の王侯貴族らがみせたププタン(無抵抗の大量自決)によってオランダは国際的な非難を浴びることとなり、オランダ植民地政府は現地伝統文化を保全する方針を打ち出すことになった。 この伝統文化保護政策にとって大きな影響を与えたのが、1917年のバリ島南部大地震以降の厄災である。この地震による死者・負傷者はそれぞれ1000名を上回り、翌1918年には世界的に流行したインフルエンザがバリにも波及、さらに1919年には南部バリでネズミが大量発生し穀物の収穫量が激減した。こうした災難を当時のバリの人びとは、当時の政治的・社会的な混乱の中で神々に対する儀礼をおざなりにしていたことに対する神の怒りとして捉えた 。そこで、清浄化のために、バロンの練り歩きやサンヒャン・ドゥダリ(憑依舞踊)が盛んに行われるようになり、呪術的な儀礼、演劇活動がバリ中で活性化することになった。ところが、こうした一時的な現象を、オランダ人たちはバリの伝統文化として理解し表象し 、震災復興とともに保護を進めたのである。とりわけ復興計画の中心人物だった建築家のモーエンは、バリの真正な伝統文化の存在を信じ、地震前のバリが中国文化やヨーロッパ文化を移入していたことを問題視して、こうした「あやまち」を復興の過程で排除することを目指したが、結局のところ、彼もまたオリエンタリズムの枠組みから逃れることはできなかったとの評価がされている 。 以上のようなオランダの文化保護政策を背景として、バリ島は「最後の楽園」のキャッチ・コピーならびに「上半身裸体の婦女」のイメージとともに欧米に紹介され 、とりわけグレゴール・クラウゼの写真集『バリ島』に魅せられた欧米の芸術家が来島するようになった(1924年にバタビア - シガラジャ間の定期船の就航が始まっている)。たとえば、1932年にバリを訪れたチャールズ・チャップリンは、「バリ行きを決めたのは(兄の)シドニーだった。この島はまだ文明の手が及んでおらず、島の美しいおんなたちは胸もあらわだというのだ。こんな話が僕の興味をかきたてた」 と記している(なお、この間の観光客数は、1920年代には年間1,200 - 3,000人ほどであったが、1930年代中盤には年間3万人に達したとする統計も見られる )。 こうして、彼ら欧米人の影響を受け、1930年代のバリは「バリ・ルネッサンス」の時代を迎え、現在の観光の目玉である音楽(ガムラン等)、舞踏(レゴン、ケチャ等)、絵画の様式が確立することとなった。この中心にいたのは、ウブドの領主であるチョコルダ・スカワティ一族に招待されたドイツ人の画家で音楽家であるヴァルター・シュピースである。彼の家には、メキシコの画家ミゲル・コバルビアスやカナダの音楽研究家コリン・マックフィー、人類学者のマーガレット・ミード、グレゴリー・ベイトソン、オーストリアの作家ヴィッキイ・バウムなどが集った。彼/彼女らは、総じて「真正なバリ」へとそのまなざしを向け、「バリのバリ化」を進めることになった 。 また、オランダは、カーストの位階秩序を固定化し、各地の王族を通した間接支配を行い、灌漑・道路等農業設備を整理しアヘンやコーヒーといった商品作物の栽培を奨励するとともに、学校の設営、風俗改革(裸身の禁止)等のヨーロッパ的近代化政策も実施した。また、貴族と平民の間の格差が強調される一方で、奴隷制が廃止されるなど平民間の身分間の違いが薄まったことで、「平等的な村落社会」という特質が強化されることにもなった 。 [編集] 第二次世界大戦と日本軍の占領統治(1942 - 1945年) 太平洋戦争中にバリ島は日本の占領下に置かれた。1942年2月、日本軍が侵攻を開始。オランダ軍が駐屯していなかったため、日本軍にはほとんど被害がなく、バリ島沖海戦の勝利を経て、わずか20日でオランダ軍は全面降伏した。現地人は反植民地主義の「解放者」として出迎えるも、同年6月にはオランダと同様の統治体制が敷かれることになった。この際には、戦前からバリ島で商売を営み信望を集めていた民間人・三浦襄が日本軍の民政部顧問として、軍部と現地社会との仲介役、緩衝役となって活躍した 。 しかし、戦況の悪化に伴い物資、労働の徴集が強圧的に進められるようになると、現地の生活は困窮を極めることとなり、1944年の半ばからはジャワと連携した反日本軍運動も見られるようになった 。同年9月、インドネシア独立を容認する小磯声明が出され、1945年4月にはスカルノが来島しインドネシア独立に向けて演説。民族団結の気運がにわかに高まり、7月に「小スンダ建国同志会」が結成される。 三浦は日本人として唯一、この同志会に加わり、事務総長に就任、インドネシア独立に向けて活動した。しかし、まもなく敗戦を迎え、独立計画は頓挫。1945年9月7日、三浦は、バリの人びとに対して、日本の国策を押しつけ無理な協力をさせたことを謝罪して自害した。 [編集] ングラ・ライの玉砕とインドネシア独立(20世紀中葉) 1945年8月17日、ジャカルタでスカルノがインドネシア共和国の独立を宣言。「小スンダ州」とされたバリでは親共和国派による統治体制の確立が画策されていた。しかし、戦前以来の旧体制の切り崩しが進まず、1946年3月には再びオランダが上陸し、親共和国派の企図は失敗に終わる。このオランダ上陸に対しては激しいゲリラ戦が展開され、そのクライマックスである1946年11月20日には、バリ島西部のマルガにて、グスティ・ングラ・ライ中佐が壮烈な戦死を遂げ、彼の率いていたゲリラ部隊も全滅した(しかし、その勇名は今日のバリ島の国際的な玄関口であるングラ・ライ空港(デンパサール国際空港の現地正式名称)にとどめられている。なお、この際には旧日本軍の残留日本兵の加勢がみられ 、このこともあってか現在のバリの人びとの対日感情は良好である)。 このゲリラ戦を鎮圧したオランダは、1946年12月、バリを親オランダの「東インドネシア国」に帰属する自治地域として宣言し、旧体制を利用したオランダによる間接統治が敷かれることになった。ただし、このなかでも共和国派と親オランダ派の抗争は続き、1949年にオランダがインドネシア共和国に主権委譲をした後は共和国派が優勢になり、1950年の独立をもって、ついにバリは共和国に組み込まれることになった。 しかし、スカルノ時代のバリ島社会は大いに乱れ、とりわけ国民党と共産党による政治的な対立が地域社会にまで及んだ。1965年の9月30日事件に端を発する共産党狩りの際には、一説によるとバリ島だけで10万人が虐殺された 。 [編集] スハルト体制下の観光開発(20世紀後半) スハルトによる開発独裁の時代に入ると、バリ島はようやく平穏を取り戻す。そして、インドネシア政府の周到な配慮の下、観光による外貨獲得を最大の目的とした観光開発が始まり、1970年代以降、世界的な観光地へと成長することとなった 。 1963年、日本からの戦争賠償金によりサヌールにバリ・ビーチ・ホテルが建設され、1966年に開業。1967年にングラ・ライ空港が開港すると、サヌールがバリ島へのマス・ツーリズムの最初のメッカとなった。 ただし、当時のサヌールやクタでは無計画な開発が進みインフラ面でも大きな支障が出ていたことから、ジャカルタ中央政府は新たにヌサドゥアをパッケージ型の高級リゾートとして開発することを決定。日本のパシフィックコンサルタンツインターナショナルが具体的な計画策定を担当した 。ただし、当時のオイル・ショックなど世界的な経済不況により開発は進まず、1983年になり、わずか450室の客室とともにヌサドゥア・ビーチが開業した。しかし、その後、ヌサドゥアは世界有数のホテルが林立する一大リゾートへと発展していく。 このようにバリ島の観光開発は長らく中央政府主導で集権的に進められ、観光関連の税収のほとんども中央に吸い上げられてきた 。しかし、現地の人びとは、このように中央主導によって「創られた伝統」をそのまま受け止めることはなく、逆に自らの伝統の価値に自覚的な関心を持つようになり、画一的なイメージや「観光のまなざし」と向き合いながら、自身の文化を巧みに鍛え上げることにもなった 。 1989年に入ると、バリ州政府は、独自に観光開発のマスタープランの見直しを行い、ガジャマダ大学から総合観光村タイプの開発が提唱され、これを採用。ヌサドゥアのような大規模開発とは対極をなす、バリの村の日常的な生活、文化を観光客が体験できるような「観光村」の整備が開始され、2008年現在、プングリプラン、ジャティルイの二村が完成している。 [編集] 地域自治の動きとテロリズム(20世紀末 - 21世紀初頭) スハルト政権末期には、中央主導による大規模な開発に対する反対の声が強まり、アダットに根ざした環境保護運動となってあらわれ 、1998年のスハルト政権の崩壊後は、1999年の地方分権法を経て、地域自治の動きが強まっている。そして、その動きを加速させたのが、二度にわたるテロ事件である。バリ島は、欧米先進国からの裕福な白人系観光客が集まるとともに、異教徒であるヒンドゥー教圏であることから、2001年のアメリカ同時多発テロ事件以降のイスラム過激派による国際テロリズムの格好の標的とされたのである。そして、以下の二度の大規模な無差別テロ事件が発生した。 いずれもイスラム過激派ジェマ・イスラミアによるものとされる、この二度のテロ事件によりバリ島の観光業は深刻な影響を受けることになったが、2007年には過去最高の外国人旅行者数を記録するなど、今ではかつての賑わいを取り戻している。しかし、他方で現地社会では、ジャワ島他からのイスラム教徒の移民労働者の増加に対する社会不安が高まる一方である 。 [編集] 生活と宗教 - バリ・ヒンドゥーの世界 [編集] 地域生活 バリ島の地域社会では、バリ・ヒンドゥーに基づく独特な慣習様式(アダット)に従った生活が営まれており、オランダ植民地化以後も近代行政(ディナス)と併存するかたちで続いている 。21世紀に入ってもなお、バンジャールやデサと呼ばれる地域コミュニティをベースとして、さまざまな労働作業(ゴトン・ロヨン)や宗教儀礼が共同で執り行われており 、バンジャールからの追放は「死」に等しいとまでされているほどである。 また、バリの人びとは、特定の目的ごとに「スカ」ないし「スカハ」と呼ばれるグループを形成して対応することが多い。たとえば、ガムラン演奏団、青年団、舞踊団、自警団、合唱団といった具合に、スカはときにバンジャールを超えて形成され、多くはバンジャールと異なり加入・脱退が自由である。こうしたありようをギアツは「多元的集団性」と呼んでいる。 このように、人びとはバンジャールなどの地域組織に属することで小さい頃から隣人との助け合いの心を身につけており、喧嘩を好まない。このような背景もあって、住民の性格は非常に温厚である。 [編集] 宗教 詳細は「バリ・ヒンドゥー」を参照 「神々の島」とも形容されるバリ島では、人びとのおよそ90%が、バリ土着の信仰とインド仏教やヒンドゥー教の習合によって成り立つバリ・ヒンドゥーと呼ばれる信仰を奉じている。バリの慣習村(デサ・アダット)では、土地や祖先神への信仰が生きており、人びとはデサ・アダットの土地を清浄に保ち、穢れを避ける義務を負っている。このために、古くからの慣習(アダット)もかなり色濃く残されており、店や家の前には毎朝チャナンと呼ばれるお供え物をするなど、宗教的な活動に多くの時間が使われ、したがって、バリ島では毎日、島のどこかで祭りが行われているのである。バリ人は祭りごとが大好きであるとの話がよく耳にされるが、バリ人にとってのお祭り(ウパチャラ)とはあくまで以上のような宗教的な儀式なのである。こうした背景から、バリ人は非常に精神的に満足した者が多いといわれる。 また、バリ・ヒンドゥーの世界観は方角によっても支えられている。とりわけ重要なのが「カジャ」(山側)と「クロッド」(海側)の組み合わせである。カジャとクロッドの対比は、上と下、優と劣、清浄と不浄といった象徴的価値観と密接につながっており、寺院の位置や葬儀の場所、屋敷の構造などが、この対比に従って決められている。また、この秩序観から、人の頭を触ったり頭の上に手をかざすことや、左手で金銭を扱ったり食事をすることがタブーとされている。 このようにバリ島はバリ・ヒンドゥーのコスモロジーに根ざした世界が広がっているが、1990年代以降、ジャワ島を中心として数多くの人びとが、観光産業での労働従事を目的として移り住み始めるようになっており、イスラム教徒が急増している 。 [編集] 言語 伝統的な言語としてバリ語が存在し、多くの人びとはバリ語を用いてきたが、公式的にはインドネシアの公用語であるインドネシア語が用いられたり、学校教育や主要マス・メディアもインドネシア語が利用されている。都市部ではインドネシア語を主として用いる層も増えている 。ただし、2000年代からの地方分権化を背景としたバリ文化再興の運動(アジェグ・バリ)の一環として、義務教育でバリ文字が教えられるようになっている。そして、2006年からはバリ・ポストから「オルティ・バリ」というバリ語の新聞が週刊で復刊され、バリの文芸作家たちが作品を発表していたり、バリ語のラジオ放送が盛んになったり、バリ語のポップ歌謡も流行りだしている 。 [編集] 文化と芸術 - 観光文化としての伝統文化 先に見たように島南部を中心として土地が肥沃であったことから、昔からバリの人びとは余裕を持った生活を送ることができた。そこで、農民は朝夕それぞれ2、3時間働くと、その日の残りは絵画、彫刻、音楽、ダンスなどの創作活動に当てるなど、美術・芸術活動にも勤しんでいた。 バリの美術には、古くからのインド的性格が残存しており、時代が新しくなるにつれ、バリ島独自の土着的な性格が強くなっていく。インド色の濃い遺品として、たとえば、ペジュン出土の粘土製の奉納板(8世紀ごろ)にはインドのパーラ朝美術を思わせる仏教尊像が描かれている。さらにインド・ヒンドゥーの石彫であるドゥルガー像(11世紀ころ)が傑作として挙げられる。 ただし、今日のバリで見られる、とりわけ観光客向けの芸能・美術のほとんどは、1920年代以降のオランダ植民地時代以降の歴史のなかでバリを訪れた欧米人との共同作業によって構築されたものである 。そして、これらの文化芸能は、当時の欧米人によっても、また戦後のインドネシア政府によっても、さらには大衆観光客によっても、バリの「伝統文化」として表象され、「ツーリスト・パフォーマンスが、いまやバリの伝統として認められている」 。今日のバリの「伝統文化」は「観光文化」にほかならないのである 。 さらに、スハルト体制崩壊後は、分権化の流れの中で、地域自治の確立を目指す動きがインドネシア社会全体でみられるようになり、バリでは、その一環として地域文化の振興が掲げられ、『バリポスト』を中心として、バリTVが創設されるなど、アジェグ・バリの運動が起きている 。もちろん、現在のバリでも近代的な西洋文化を巧みに取り込み続けており、街では携帯電話を手にメールを打つ姿なども多く見られるし、また、島民の移動手段は主にオートバイとなっている。 [編集] 舞踊・音楽 バリ島の祭礼や儀礼には、必ず舞踊が伴う。そうした舞踏・音楽芸能についていえば、舞踊芸術のケチャやレゴン、バロン・ダンス、憑依舞踊のサンヒャン・ドゥダリ、そして、これらの伴奏にも使われるガムランやジュゴグ(竹のガムラン)がよく知られている。これらは、確かに元来は共同体の宗教儀礼として行なわれてきたものであるが、実際に観光客に見せているのは、共同体の祭祀からは切り離され観光用に仕組まれたレパートリーである。 その成立過程を見てみると、オランダ植民統治時代に当時の中心地シガラジャでクビヤールと呼ばれる舞踊・音楽・ガムラン編成が生まれている。そして、1920年代後半に観光客を運ぶ運転手を通じて瞬く間に南部にも広がり、観光のための創作活動が盛んになり、こうして舞踊芸術が宗教的文脈から切り離されていったのである 。 たとえば、バロンとランダの戦いをモチーフとしたチャロナラン劇は、そもそもは宗教儀礼として19世紀末に成立したものであるが、トランス状態に陥った男性がクリスで胸を突くといった場面が見られる今日の演劇性に富んだ形態は、1930年代前後に「観光客に分かりやすく見せるために」成立し島内に広まったものである 。 今日のバリの舞踊芸術は、宗教的な重要性に応じて、以下の3段階に区分されている。 [編集] 影絵芝居 影絵芝居(ワヤン・クリ)は、バリの人びとにとって、時空を超えた知識と教養の源泉である。すなわち、芸能としてワヤンは、それを鑑賞する人間の意識の底に次第に堆積されてゆく、潜在的な価値の体系なのである。ワヤンのストーリーは、主に古代インドの叙事詩である『ラーマーヤナ』、『マハーバーラタ』であり、人形使いのダランは、サンスクリットの知識を有した特別な僧侶であるプダンダが務める 。また1990年代後半頃から、ワヤン・チェン・ブロンと呼ばれる娯楽化したワヤンが若者の支持を集めるようになり、伝統的なワヤンは衰退の一途をたどっている 。 [編集] 工芸 バリ島の伝統工芸の起原は、火葬などの宗教儀礼時の供物にある。したがって、いかに精緻に作られていようとも、強度に対する関心は低い。木彫りについては、装飾工芸として、扉や柱などの建築物、彫像、小物、演劇の仮面などで日常的に利用されてきたが、今日の動物の愛らしい彫像はやはり「バリ島ルネッサンス」の時代に生まれたものである。布地では、シーツやタオルなど幅広く用いられるサロン、織物では「ジャワ更」とも呼ばれるバティック(ならびにイカット織)がよく知られている。ほかには、チュルク村の銀細工も歴史的によく知られている。しかし、工芸品の製作者たちのほとんどは自らの創造性を生かした創作活動に励んでいるわけではなく、その作品は値切って買いたたかれるような代物になっている 。 [編集] バリ絵画 色彩豊かで緻密な描写が特徴であるバリ絵画の原点は、16世紀後半のマジャパヒト王国時代のころとされ、王宮向けの装飾絵画として発展し、『ラーマーヤナ』、『マハーバーラタ』やヒンドゥーの多神教の神々などが題材とされてきた。当時から伝わるバリ絵画の技法はカマサン・スタイルと呼ばれ、基本的には5色(黒、白、黄、青、茶色)を使用し遠近法を用いず平面的に描かれることが多い。特にカマサン村では、伝統的な技法の継承に加え、新しい感性を加味し発展させている。 オランダ支配時代の1920年代に来島した前述のヴァルター・シュピースやオランダ人の画家ルドルフ・ボネらと、グスティ・ニョマン・レンパッドに代表される地元作家との交流から芸術家協会(ピタ・マハ協会)が生まれ、遠近法などの新しい技法が加わることでさらに発展し、バリ絵画は国際的な水準にまで引き上げられた。1930年代のピーク時には、100名以上の芸術家がピタ・マハ協会に所属していた。この間に生まれた画法としては、墨絵のような細密画を特徴とするバトゥアン・スタイル、ボネの指導によって生まれた、日常の風景を題材とするウブド・スタイルなどがある。 また、商取引によるバリ絵画作品の散逸を防ぐ動きが現地の画商の間で見られている。そのさきがけとなったのが、ウブドの画商パンデ・ワヤン・ステジョ・ネカであり、ウブドでは彼の設立したネカ美術館が運営されている。ほかには、かつてルドルフ・ボネらが1956年に開設したウブド絵画美術館(プリ・ルキサン)、デンパサールのバリ博物館、バリ文化センター、そして、1932年からサヌール海岸に居を構えたベルギー人画家ル・メイヨールの作品を収めたル・メイヨール絵画美術館などがある。しかし、他方では、高名な画家の作品を手に入れた美術品店が、それをモデルにして若い絵師に贋作を作らせ観光客に売りつけるケースもあり、美術品店嫌いの画家も多い 。 [編集] 経済と観光 - バリ島経済を支える観光業 芸能・芸術の島として知られ、かつ、早くからビーチ・リゾートが開発されてきたバリは、世界的な観光地となっており、東南アジア各地のビーチ・リゾートのモデルとなっている。先進国の経済的価値を基準として比較すると物価水準がかなり低廉であり、比較的若年層でも十分楽しめることも人気の一要素である。訪れる観光客で一番多いのが日本人であり、二番目はオーストラリア人である 。したがって、バリ島の貨幣経済は観光収入で成立するものとなっており、財政面でもバリ州の収入の3分の2が観光関連によるものとなっている 。 バリ島は古くから農業中心であったが、バリ州の産業部門別就業人口の推移を見てみると、1971年には農林漁業が66.7%、商業・飲食・ホテル・サービス業が18.8%であり、1980年でも農林漁業が50.7%、商業・飲食・ホテル・サービス業が29.8%であったのが、2004年には農林漁業が35.3%にまで減少し、商業・飲食・ホテル・サービス業が36.4%に達している 。農民の平均月収が50ドル(約5,000円)未満であるのに対して、観光業従事者のそれは50 - 150ドル(約5,000 - 15,000円)に達する 。バリ州全体の域内総生産高でみると、農業はなお全体の20%以上を占め、観光業もバリ州のフォーマルな経済活動の40%を占めるに至っており、また、工芸品の輸出額は年額15億ドル以上にのぼる 。 [編集] 農業 先に述べたようにバリ島経済の中心には農業(水田耕作)が伝統的に位置してきたが、世界的な観光地として成長した今でもなお、30%以上が農林漁業に従事している。スハルト体制以来の観光開発が南部バリの一部地域で集中的に行われたためである。水田耕作のほかには、ココナッツやコーヒーの栽培が盛んであり、樹園地ではバナナ、オレンジ、マンゴーが、畑では大豆、サツマイモ、落花生、キャベツ、トマトなどが栽培されている 。 また、1985年から2004年の間にバリ州における水田の面積は98,830から82,053へと16,741ヘクタールが減少し、その分、屋敷地および建築用地は27,761から45,746へと17,985ヘクタール増加しており、水田の宅地化が進んでいることが分かる(しかし、この間の収穫量は品種改良によって増加している) 。こうした中で、土地所有層は地価の上昇による様々な利殖の機会を手にするようになっているが、他方でスバックのメンバーの圧倒的多数を占める小作人にとっては、農地の宅地化、近代化は失業を意味し、深刻な問題となっている 。 [編集] 観光業 - 主な観光地と観光産業 [編集] 島南部のビーチ・リゾート すでに見たように、バリ島の観光開発は、1969年のデンパサール国際空港の開港によってマス・ツーリズム向けの大規模開発が始まり、当初は、サヌールとクタが観光のメッカとなった。やがて、1980年代に入るとヌサ・ドゥアで高級リゾート向けの計画的な開発が進められ、1990年代に入ると、開発の波はこれらの地域を越えるようになり、主にクタの南北に広がり、スミニャック、レギャン、ジンバランからタンジュン・ブノアに至るまで沿岸部に広大な観光地帯が形成されるようになった。スミニャックの北部には、タナロット寺院が位置している。サヌールやクタでは、爆弾テロ事件前後から当局と現地社会による治安維持のための取り締まりが進み、屋台なども排除されるようになっている。 バリ島は、これら島南部の海岸を舞台としたサーフィンのメッカとなっており、乾季・雨季を問わず良質な波を求めて世界各国からサーファーが訪れている。サーフポイントも多く波質もさまざまである。最近ではサーフィンで生計を立てている者も多く、サーフショップやサーフガイド、またはサーフィン関連のスポンサーから収入を得ているプロサーファーも多い。 [編集] 州都デンパサール 州都デンパサールは、現地社会の商業中心地域であり、現地住民の通うショッピング・モール(バリ・モール、マタハリなど)、市場(手工芸品、織物市場のパサール・クンバサリや中央食品市場のパサール・バドゥンなど)、レストラン、公園が数多くある。その他、バリ州国立博物館やププタン広場などの観光地もある。 [編集] ウブド、山岳地帯 他方で、山側へ向かえば、山側のリゾート地域としてのバリ島の姿をみることができる。その代表がウブドである。この「芸術の村」はオランダ植民地時代から知られており、今日では、質の高いバリ舞踊やバリ・アート、バティック等の染色技術、竹製の製品等、伝統的な文化や民芸品の数々を目にすることができる。ウブド南部には、木彫の村マスも栄えている。 こうした山あいの地域では、物質文明・近代文明のしがらみに疲れた西洋人や日本人が長期滞在しバリの文化を学んで行くケースも多く、数ヵ月から数年バリに滞在する者たちの中には、絵画、音楽、彫刻、ダンスなどを学び、さらには独自の芸術的な活動を始める人びとも見られる。ウブドには、ダルム・アグン寺院の位置するモンキーフォレストや、ネカ美術館などの美術館も建てられている。 そして、バトゥール山のそびえるバリ中部の山岳地帯は、キンタマーニ高原、ブラタン湖、タンブリンガン湖やジャティルウィの棚田など、バリ島の自然の骨格が表れた地域となっている。 [編集] 島東部、北部 また、島の東部、北部の海岸地帯でも、1970年代以降ビーチ・リゾートとして静かに開発が進んでいる地域がある。代表的なのは、バリ島東部のチャンディダサ、アメッド、バリ島北部のロヴィナ・ビーチ、バリ島北西部のプムトゥランなどである。これらの地域は、スキューバダイビング、シュノーケリングのスポットとして有名な海辺が複数ある。その中で、バリ島東部のトランベンでは、日本軍の攻撃によって座礁したアメリカの輸送船リバティ号が、その後の火山噴火で海底に沈んでおり、ダイバーの間では非常によく知られている。 また、バリ島東部にはアグン山およびブサキ寺院が、島北部には、旧都シガラジャの港町も位置している。 [編集] 交通 [編集] 島外との交通 バリ島の玄関口であるデンパサール国際空港が島南部(クタのすぐ南)に位置しており、ジャカルタ、成田、シンガポール、シドニー、ロンドンなどの各地と航空路が結ばれている。開港当時は国策によりバリ島への直行便がなかったが、やがて解禁され、多くの観光客はこの直行便やジャカルタ経由便を利用するようになった。またインドネシアの島々を結ぶ国内線フライトの便数も多い。 海路については、ジャワ島(ギリマヌク - クタパン)、ロンボク島(パダンバイ、ベノア - レンバル港)ほかインドネシアの各島とフェリーで接続されており、便数も多い。インドネシア東部諸島へは長距離航路の船も運航されている。 [編集] 島内交通 島内には鉄道が走っておらず、したがって、ほとんどの移動は自動車を用いることになる。バリ島の道路事情については、まず、 ほぼ海岸に沿って主要地域を結びながら一周する道路がある。内陸部では、特に島の大部を占める南斜面の河川が南北に深く谷を刻んでいるため、それにしたがって道路が南北に走っているが、東西に走る道路はあまりない。村と村を結ぶ道路や、村内の各地域を結ぶ道路はほぼ舗装されており、自動車の通行に問題はない。中産階級以下の現地住民の主たる交通手段は、オートバイやベモである。また、オジェと呼ばれるバイク・タクシーや、ドッカルと呼ばれるポニーの馬車も一部地域では見られる。 長距離移動の場合には、主要地域間のみバスが運行しており、運賃はベモよりも安いもののエアコンはない。また、ある地域から別の地域へ移動するためには、たいていの場合、デンパサールのターミナルを介さなければならない。そこで、観光客向けには、島内の観光地を結ぶ冷房付きのシャトルバスが毎日数本、運行されている。また、南部の主要観光地、すなわち、デンパサール、クタ、サヌール周辺ではメーター付きタクシーも走っている。 [編集] 治安と犯罪 [編集] 観光客に対する犯罪 欧米やオーストラリアと比べてもバリ島の治安は良好であるが、観光地では観光客を狙った犯罪が数多く発生しており、主にクタ、レギャンの海辺のバーなどでの詐欺を始めとして、一般観光客の金を狙った盗みや詐欺が後を絶たない 。主な手口は、いかさま賭博、パンク強盗、ひったくり、強引な物売り(三つ編みやマニキュア等のサービスの押しつけ)、麻薬及び禁制品の販売 などである。また、「ビーチボーイ」などと呼ばれるジゴロ による日本人女性を狙ったナンパ行動やさらには性犯罪も多数発生しており、2003年には事態を重く見た日本領事館が地元警察に対して捜査の徹底を申し入れている 。 これらの犯罪は、バリ人の仕業であると解釈されがちであるが、実際のところ、バリ島の観光客目当てに周辺の島からやってくる出稼ぎの若者によるものであることが多いとされており、多くのバリ人は被害者意識を持っている 。また、以上の犯罪は、経済面での金銭的価値観が異なる観光客の金回りの良さ が助長している可能性もある。 日本では、このような背景もあってか、バリ島を犯罪や出会いの場としてネガティブにとらえた報道が1990年代の一時期にみられた。たとえば、『週刊新潮』(1995年9月7日号)の「『バリ島の妻』となった日本人女性二百人の生活」では、日本人女性がバリでセックス・ハントを行ない、その結果、バリ人との結婚が急増しているが、「楽園」の夢が醒めたバリでの実際の結婚生活は必ずしも幸せなものになっていないなどと報じられた。これは現地日本人社会で大きな反発を呼び、バリ日本人会を通じて正式な抗議がなされるまでに至った 。 [編集] 現地社会の対応 こうした問題に対して、1999年以降の分権化を背景として、バリ州政府も観光収入を確保するため、地域社会と警察の連携を進めるなど、治安の維持に力を入れている 。とりわけ、慣習村(デサ・アダット)の自警団(プチャラン)がバリ州条例によって法的正統性が付され、警察との連携が進められている 。こうして治安の面でも、伝統的な慣習(アダット)と近代行政(ディナス)の区分が融解をみせている 。とりわけこの動きは、爆弾テロ事件後に顕著に現れ始め、バリの「伝統」文化の鼓舞が、「悪」の排除を目指すという政治社会的な意味を有するようになっている 。 [編集] 関連書籍 (古典) (概説書) (小説)",バリ島 (Pulau Bali) は、東南アジアのインドネシア共和国に属する島で、首都ジャカルタのあるジャワ島のすぐ東側に位置する。周辺の諸島とともに、第一級地方自治体 (Daerah Tingkat I) であるバリ州を構成し、人口は約320万人。バリ・ヒンドゥーに根ざした世界として知られるが、1990年代以降、イスラム教徒の移民流入が目立つようになっている。 ja,fd0b1931e46563eadae2ef0dbe6104fc,"[編集] 概要 ""D.C."" は ""The District of Columbia""(コロンビア特別区)の略で、南アメリカのコロンビア共和国と同様、アメリカ大陸の発見者クリストファー・コロンブスにちなんだ名である。日本のマスメディアなどでは、ワシントンD.C.のことを単に「ワシントン」と呼び、ワシントン州のことはワシントンD.C.との混同を避けるべく常に「州」を付して「ワシントン州」と呼ぶのが一般的である。「首都ワシントン」とも呼ぶ。なお、漢字による当て字は華盛頓で、華府と略す。 コロンビア特別区は1790年7月16日に設立された。ワシントン市(The City of Washington)はコロンビア特別区内の独立した地方自治体であったが、1871年の連邦法により、この領域全体を統治する単一の政府が設立され、ワシントン市とコロンビア特別区が統合された。 ポトマック川の北岸に位置し、南西をバージニア州に、その他の方角をメリーランド州に接している。人口は572,059人(2000年国勢調査) であるが、労働時間帯には近郊からの通勤者により100万人を超える。ワシントンD.C.を中心に、メリーランド州、バージニア州北部、さらにはウェストバージニア州の極東部2郡をも含む首都圏は4,796,183人(2000年国勢調査) の人口を抱え、アメリカ合衆国内で7番目に人口の多い都市圏である。北東約65kmにはワシントンD.C.より人口規模の大きい、メリーランド州の最大都市ボルチモア(人口651,154人、2000年国勢調査 )が位置している。ボルチモアとワシントンD.C.の都市圏をあわせたボルチモア・ワシントン複合都市圏(正式名称: ワシントン・ボルチモア・北バージニア広域都市圏 )の人口は7,572,647人(2000年国勢調査)を数える。 アメリカ合衆国憲法1条により、各州とは別に、恒久的な首都としての役割を果たすため連邦の管轄する区域が与えられている。アメリカ合衆国政府の三権の最高機関(大統領官邸である「ホワイトハウス」、連邦議会議事堂、連邦最高裁判所)や中央官庁などの行政機関が集まるほか、多くの国の記念建造物や博物館(スミソニアン博物館など)も置かれている。同市のナショナル・モールにおける博物館群は質・量ともに世界でもトップクラスであり、観光資源にもなっている。ポトマック川の入り江であるタイダルベイスンの畔にある桜の木々は、アメリカ合衆国内で有数の桜の花見の名所である。 172か国の大使館に加え、世界銀行、国際通貨基金(IMF)、米州機構(OAS)、米州開発銀行、汎アメリカ保健機関(PAHO)の本部も置かれている。労働組合、ロビー団体、職業組合など、各種団体の本部もある。 連邦議会がワシントンD.C.における最高権限を有しているので、同区の居住者は各州の居住者と比べ自治権を与えられていない。連邦議会に関してワシントンD.C.は、下院に本会議での投票権を有しない市代表(代議員)を選出しているものの、上院議員の議席は与えられていない。ワシントンD.C.が州であったとすれば、面積ではロードアイランド州に後れて最下位、人口では最下位から2番目(最下位はワイオミング州)であるが、人口密度では1位、州民総生産では35位、また黒人の比率では1位であり、国全体のマジョリティ(非ヒスパニック系白人)とマイノリティとは反転している。 首都としての機能を果たすべく設計された、計画都市である 。 現在、ワシントンD.C.においては死刑制度が廃止されている。 [編集] 歴史 詳細は「ワシントンD.C.の歴史」を参照 アメリカ合衆国憲法第1条第8節第17項によって、連邦議会にアメリカ合衆国の首都を設立する権限が与えられた。同条によれば、「ある州が譲渡し、連邦議会が受諾することにより、合衆国政府の所在地となる地区(ただし10マイル四方を超えてはならない)」が認められた 。ジェームズ・マディスンは、1788年1月23日の『ザ・フェデラリスト』第43篇で、合衆国の首都は、その持続と安全のため、各州からは別個のものとすべきだとして、連邦の管轄する区域の必要性を説明した 。1783年には、フィラデルフィアに置かれていた連邦議会に対し、兵士らの暴動により攻撃が加えられたことも、合衆国政府が安全に配慮する必要性があることを強調することとなった 。 憲法は新たな首都の場所を特定していなかったが、マディスン、トーマス・ジェファーソン及びアレクサンダー・ハミルトンの3人は、1790年、首都を南部に置くことを条件に、合衆国が州の発行した戦時負債を肩代わりするとの合意に達した(後に1790年協定として知られる。) 。 1790年7月16日、合衆国首都設置法(The Residence Act)により、新しい恒久的な首都がポトマック川河畔に置かれることになり、詳細はジョージ・ワシントン大統領により選定されることとなった 。当初の形は、合衆国憲法により認められていたとおり、一辺が10マイル(16 km)のダイヤモンド型で、100平方マイル(260 km2)であった。新首都建設のためメリーランド州とバージニア州が領土の一部を割譲し、新しい「連邦の市」はそのうちポトマック川の北岸に建設されることとなった。もっとも、同じ100平方マイルの地区内には既に二つの独立した自治体(1749年に設立されたアレクサンドリア市 と、1751年に設立されたジョージタウン市 )があった。1791年9月9日、この連邦の市はジョージ・ワシントンに敬意を表してワシントン市と命名され、この100平方マイルの地区全体はコロンビア区 (Territory of Columbia) と名付けられた (コロンビアは、当時合衆国を指す詩的な名称として使われていた言葉である。)。連邦議会は、1800年11月17日、ワシントンで最初の議会を開催した 。 1801年のコロンビア特別区基本法 (The Organic Act) により、正式にコロンビア特別区が編制され、アレクサンドリア市、ジョージタウン市、ワシントン市を含む連邦の管轄地域全体が、連邦議会の排他的支配下に置かれた 。さらに、特別区内で自治体に組み込まれていない領域は、二つの郡 (county) に組織された。すなわち、ポトマック川北岸のワシントン郡と南岸のアレクサンドリア郡である。同法制定後は、特別区内の市民はメリーランド州やバージニア州の住民ではなくなり、議会の代表権もなくなることとなった 。 米英戦争の中、1814年8月24日から25日にかけて、イギリス軍がアメリカ軍によるヨーク(現在のトロント)焼き討ちの報復として首都を焼き討ちした。議会議事堂、財務省、ホワイトハウスはこの攻撃の中で焼かれ、破壊された 。ほとんどの政府の建物は速やかに修復されたが、議事堂は大規模な建設工事が行われ、1868年になって初めて完成を見た 。 1830年代、特別区の南にあるアレクサンドリア郡は、より内陸に位置しチェサピーク・オハイオ運河に面したジョージタウン港との厳しい競争などにより経済的に落ち込んでいた 。当時、アレクサンドリアは奴隷貿易の主要な市場であったが、奴隷廃止論者が首都における奴隷制を終わらせようとしているとの噂が流れた 。富をもたらす奴隷貿易ができなくなることを避ける目的もあって、1846年、アレクサンドリアのバージニア州への返還の可否について住民投票が行われ、可決された。同年7月9日、連邦議会は、特別区のうちポトマック川より南の領域(約100km2)をバージニア州に返還することに同意した 。この土地は現在はアーリントン郡に属し、アレクサンドリア市の一部をなす。この結果、ワシントンD.C.は、頂点を北に向けた正方形のうち、南西部の川に区切られた区画を除いた形をなすことになった。なお、その4年後、1850年協定により、特別区内における奴隷貿易(奴隷制そのものではない)が禁止された 。 ワシントンは、1861年の南北戦争勃発までは小さな町であった。南北戦争の結果、合衆国政府は大きく膨張し、それにより町の人口も著しく増大した。解放奴隷の大量の流入もこれに寄与した 。1870年までに、特別区の人口は、13万2000人近くにまで増えた 。しかし町の成長にもかかわらず、ワシントンの道路は未舗装であり、基本的な衛生設備もないなど、条件が非常に悪かったため、首都を別の場所に移転することを提案する連邦議会の議員もいた 。 1871年のコロンビア特別区基本法 (the Organic Act of 1871) により、連邦議会は、特別区全体の新しい政府を創設し、ワシントン市、ジョージタウン市及びワシントン郡を一つの自治体に統合した 。この町が「ワシントン」と「コロンビア特別区」の両方の名前で知られているのはこのためである。同じ法律の中で、連邦議会は公共事業委員会を設立し、町の近代化に当たらせた 。1873年、ユリシーズ・グラント大統領は、同委員会の最も有力なメンバーであるアレクサンダー・シェパードを新たに設置された知事職に任命した。その年、シェパードは2000万ドルを公共事業に費やし(2007年は3億5700万ドル) 、ワシントンの近代化を行ったが、同時に財政を破綻させることにもなった。1874年、連邦議会はシェパードの知事職を廃止して直接統治を選んだ 。更なる町の改修作業は、1901年に行われたマクミラン・プラン (McMillan Plan) を待たなければならなかった 。 特別区の人口は、しばらくの間比較的安定していたが、1930年代の世界恐慌において、フランクリン・ルーズベルト大統領のニューディール政策立法により、ワシントンの官僚が増加した。第2次世界大戦で政府の活動は更に増大し、首都における政府職員の数も増加した 。1950年までに、特別区の人口は80万2178人というピークに達した 。 1961年、アメリカ合衆国憲法修正第23条 により、ワシントンD.C.市民に初めて大統領選挙の選挙権が与えらえた。コロンビア特別区全体に対して、人口の最も少ない州に与えられる、選挙人3人の定数が確保された。 公民権運動の指導者マーティン・ルーサー・キング・ジュニアが1968年4月4日に暗殺された後、特別区(主に北西地区のUストリート、14番ストリート、7番ストリート)で暴動が発生した。暴動は3日間続き、1万3000人以上の連邦警備隊とコロンビア特別区州兵がようやく鎮圧に成功した。多くの店やその他の建物が焼かれ、多くが1990年代後半に再建されるまで荒廃したままであった 。 1973年、連邦議会はコロンビア特別区地方自治法(Home Rule Act)を制定し、特別区に公選制の市長と議会を導入することとした 。1974年、市長の公選が行われ、1975年、行政委員会委員長であった民主党のウォルター・ワシントン (Walter Washington) が特別区初めての公選の市長、かつ特別区初めての黒人の市長となった 。 1979年、マリオン・バリー (Marion Barry) が市長に選ばれ、4年間の任期を3期続けて務めた。しかし、1991年、3期目の任期中に、麻薬の使用によりFBIのおとり捜査で逮捕され、コカイン所持により6か月の懲役刑を受けた。この問題のためバリーは再選挙には出馬しなかった 。 1991年、次に市長となったシャロン・プラット・ケリー (Sharon Pratt Kelly) は、アメリカの大都市で初めて市長になった黒人女性である 。1994年、ケリーの任期が満了すると、マリオン・バリーが市長に返り咲いた 。1998年、エール大学卒の弁護士、アンソニー・ウィリアムス (Anthony Williams) が市長に選ばれて2期務め、2007年1月からは現在のアドリアン・フェンティ (Adrian Fenty) が市長を務めている 。 1995年までに、市は債務超過のため支払不能になりかけていた 。これを受けて、連邦議会はコロンビア特別区財政管理委員会を設立し、市のすべての支出を監督させることとした 。特別区は、2001年9月に財政管理権限を回復し、同委員会の活動は中止された 。 2001年9月11日、テロリストがアメリカン航空77便をハイジャックし、ワシントンD.C.郊外のバージニア州アーリントンにある国防総省(ペンタゴン)に航空機を突入させた。ユナイテッド航空93便もホワイトハウス又は連邦議会議事堂のいずれかを標的としていたが、同機はペンシルベニア州シャンクスヴィル近くで墜落した 。ペンタゴンへの攻撃が行われた場所には、2008年9月11日、ペンタゴン記念館がオープンした [編集] 地理 [編集] 市域 ワシントンD.C.は、全部で68.3平方マイル(177 km2)の市域を有し、そのうち61.4平方マイル(159 km2)が陸地、6.9平方マイル(18 km2、10.16%)が水面である 。特別区は、当初100平方マイル(260�km2)の面積を有していたが、1846年に南の一部をバージニア州に返還したため、この面積となっている。現在の市域は、メリーランド州から割譲された領域のみから成っている 。そのため、ワシントンD.C.は南東・北東・北西をメリーランド州に、南西をバージニア州に囲まれている。特別区内には、三つの大きな天然の河川がある。ポトマック川、アナコスティア川、ロック・クリークである。アナコスティア川とロック・クリークはポトマック川の支流である 。 合衆国首都設置法は、ワシントン大統領に、東はアナコスティア川の河口までの範囲で新しい首都の正確な位置を選ぶ権限を与えた。しかし、ワシントン大統領は、区の南端にアレクサンドリア市を含むようにするため、この連邦の領域の境界を南東に動かした。1791年、連邦議会はワシントン大統領の選んだ区域を認めるため、合衆国首都設置法を修正し、これによりバージニアから割譲された領域も含まれることとなった 。この場所は、多くの利点を有していた。ポトマック川は特別区まで航行可能であり、船による交通が可能であった。また、アレクサンドリアとジョージタウンの既成の港は、市にとって重要な経済的な基盤を提供した。さらに、内陸の特別区は、北西部領土に近かった 。1791年から1792年にかけて、アンドリュー・エリコットとベンジャミン・バネカーが特別区の境界を調査し、1マイルごとに境界石を設置した。その多くが今も残っている 。 都市伝説として伝えられるところとは異なり、ワシントンD.C.は沼地を埋め立てて建設されたわけではない 。確かに二つの川とその他の小川に沿って湿地が広がっていたものの、特別区の領域のほとんどは農地と樹木に覆われた丘から成っていた 。特別区内で、自然の状態で最も高い地点は、海抜125メートルのテンリータウンである 。最も低い地点は海水面と同じポトマック川である。ワシントンD.C.の地理的な中心点は、北西地区の4番ストリートとLストリートの交差点付近に位置する 。 [編集] 自然 アメリカ合衆国国立公園局は、ロック・クリーク公園、チェサピーク・オハイオ運河自然歴史公園、ナショナル・モール、セオドア・ルーズベルト島、アナコスティア公園など、ワシントンD.C.の自然生育地のほとんどを管理する 。国立公園局による管理外の重要な自然生育地としては、農務省の管轄である国立森林公園があるのみである 。ポトマック川の上流(ワシントンD.C.の北西)にはグレイト・フォールズ(Great Falls)がある。19世紀には、輸送船の交通がこの滝を迂回できるようにするため、ジョージタウンに端を発するチェサピーク・オハイオ運河が用いられた 。 1965年、リンドン・ジョンソン大統領はポトマック川を「国の恥」と呼び、1966年の清流回復法(the Clean Water Restoration Act)の必要性を訴える材料とした 。現在では、この川は活気のある暖水漁業の場となっており、自然に繁殖したハクトウワシも川岸に戻った 。高度に都市化した景観にもかかわらず、ワシントンD.C.は、都市における野生生物の管理、外来種の管理、都市流水の回復、都市流水における水エコロジーなどの研究の中心地となっている 。国立公園局の都市エコロジーセンターは、この地域における専門的知見と応用科学を提供する場となっている 。 [編集] 気候 ワシントンD.C.の気候は、ケッペンの気候区分によれば温暖湿潤気候(Cfa)であり、これはアメリカの中部大西洋岸諸州のうち海域から離れた地域に典型的に見られる気候である。四季がはっきり分かれており、春と秋は温暖で湿度も低いのに対し、冬は低温が続き、1年に平均420mmも降雪量がある 。冬の最低気温は、12月中旬から2月中旬にかけては零下1�°C(30�°F)くらいになることが多い。まれではあるが、猛烈なふぶきが2、3年ごとにワシントンD.C.を襲い、最低気温は-15度を下回る。最も激しい嵐は、ノーイースターと呼ばれ、これはアメリカ東海岸全体に影響を及ぼすのが普通である 。夏は高温多湿となる傾向があり、7月と8月の日中最高気温は平均30�°C前後(80�°F台)である 。夏には高温・多湿という組み合わせのため、激しい雷雨が非常に頻繁に発生し、場合によってはこの地域に竜巻を発生させることもある。 ハリケーン(熱帯低気圧)ないしそれが温帯低気圧化したものが、夏の終わりから初秋にかけてこの地域を通過することが時々ある。ワシントンD.C.は内陸に位置していることもあって、ハリケーンはここに来るころには勢力が弱まっていることが多い。しかし、満潮・高潮・雨水が合わさることによって引き起こされるポトマック川の氾濫は、ジョージタウンやバージニア州アレクサンドリア近くにまで大規模な財産的被害をもたらすことが知られている 。 記録されている史上最高気温は1930年7月20日と1918年8月6日の41�°C(106�°F)である。史上最低気温は1899年2月11日の零下26.1�°C(-15�°F)であり、これは1899年の記録的猛ふぶき(the Great Blizzard)の時のものである。32�°C(90�°F)を超える日数は平均36.7日であり、氷点下となる夜は平均64.4日である 。 [編集] 町並み [編集] 都市設計 ワシントンD.C.は計画都市である。ワシントン市の設計は、ピエール・シャルル・ランファンの労によるところが大きい。ランファンはフランス生まれの建築家・技師・都市設計家であり、当初、軍の技師としてラファイエットとともにアメリカ植民地に来た。1791年、ランファンはバロック様式をもとに基本計画を作成した。これは、環状交差路から放射状に広い街路が伸びているものであり、開かれた空間と景観作りを最大限に重視したものであった 。しかし、20世紀初頭には、開放された公園と壮麗な国の記念建造物というランファンの都市計画の構想は、スラム街や乱開発された建物によって損なわれてしまっていた。その中にはナショナル・モールの中の鉄道の駅もあった 。1900年、連邦議会は、ジェームズ・マクミラン上院議員率いる両院合同協議会を設置し、ワシントンD.C.の儀礼の中心地の美化に当たらせた。マクミラン計画として知られるこの計画は1901年に仕上がり、その中には連邦議会議事堂の敷地やナショナル・モールの景観再整備、新しい連邦の建物・記念館の建設、スラム街の一掃、全市を横断する新しい公園のシステムの構築が含まれていた。委員会から任命された建築家たちは市の本来の設計には手を加えなかった。建築家たちのなすべきことは、ランファンの意図したデザインの壮大な仕上げをすることであると考えられた 。 1899年に12階建てのカイロ・アパートメント・ビルが建設された後、連邦議会は建造物の高さを制限する法律(the Heights of Buildings Act)を可決し、連邦議会議事堂より高い建物を建ててはならないと宣言した。この法律は1910年に改正され、建物の高さが、面する道路の幅員に20フィート(6.1m)を加えた長さを超えないよう規制された 。今日、ワシントンD.C.の建物群のシルエットは低く広がっており、トーマス・ジェファーソンの、ワシントンD.C.を「低層で便利な」建物と「明るく風通しのよい」街路を備えた「アメリカのパリ」にしたいという願いに忠実である 。その結果、ワシントン記念塔がずっとワシントンD.C.で最も高い建造物のままである 。しかしながら、ワシントンD.C.の高さ制限は、同市で廉価な住宅が限られていることやスプロール現象による交通問題の発生の最大の原因であるとして、批判されている 。ワシントンD.C.の高さ制限を逃れるため、ダウンタウンの近くとしては、ポトマック川の対岸であるバージニア州ロズリンに高層の建物が建てられることが多い 。 [編集] 街路 ワシントンD.C.は四つの地区(quadrant)に不均等に分かれている。北西地区(Northwest)、北東地区(Northeast)、南東地区(Southeast)、南西地区(Southwest)である。各地区の境界を画す軸は連邦議会議事堂から放射状に伸びている 。すべての通りの名称には、地区名の省略形(NWなど)が付いており、その場所を明らかにしている。市内のほとんどの地域で、街路は碁盤目状に整備されており、東西方向の通りにはアルファベットで(例えばC Street SW)、南北方向の通りには数字で(例えば4th Street NW)名前が付けられている 。環状交差路から放射状に伸びる街路には、主に各州の名前が付けられており、50州すべてが名称の中に含まれている。ワシントンD.C.の街路の中には、特に注目すべきものがある。ペンシルベニア通り(Pennsylvania Avenue)は、ホワイトハウスと連邦議会議事堂をつないでおり、Kストリートには多くのロビー団体の事務所が入居している 。ワシントンD.C.には172か国の外国の大使館 があるが、そのうち57の大使館はマサチューセッツ通り(Massachusetts Avenue)の地区にあり、正式名称ではないが大使館通り(Embassy Row)として知られている 。 [編集] 建築 ワシントンD.C.の建築物はバラエティに富んでいる。アメリカ建築家協会が選ぶ2007年の「アメリカ建築傑作選」では、10位までにランクされた建物のうち6つがワシントンD.C.にある 。すなわち、ホワイトハウス、ワシントン大聖堂、トマス・ジェファーソン記念館、連邦議会議事堂、リンカーン記念館、ベトナム戦争戦没者慰霊碑である。これら6つの建築はすべて新古典主義、ジョージ王朝様式、ゴシック様式および近代建築のスタイルを反映しており、他のワシントンD.C.の主要な建物も同様である。特筆すべき例外としては、第二帝政様式によるアイゼンハワー行政府ビル(旧行政府ビル)やアメリカ議会図書館などがある 。 ワシントンD.C.の中心市街を離れると、建築様式はさらに多様化する。「オールド・シティー」(ランファンによって設計された地域)では、歴史的建造物は主にアン女王様式、シャトーエスク様式、リチャードソン・ロマネスク様式、新ジョージア王朝様式、ボザール様式、また様々なビクトリア朝様式で設計されている。オールド・シティーでは19世紀からのロウハウス(長屋)が特に目立っており、連邦様式や後期ビクトリア朝様式に従うものが多い 。ジョージタウンは、ワシントン市よりも先に建設されたため、この地域はワシントンD.C.の中でも最も古い建築物を誇る。ジョージタウンのオールド・ストーン・ハウスは1765年に建てられ、市内で最古の遺構となっている 。もっとも、この地域における現在の住宅のほとんどは1870年代になって初めて建てられたもので、当時の後期ビクトリア朝様式を反映している。1789年に創立されたジョージタウン大学は、周囲の建物とはさらに一線を画しており、ロマネスク様式とゴシック・リヴァイヴァル建築が融合した建築が特徴である 。 [編集] 人口動態 2007年のアメリカ合衆国国勢調査局の推計によれば、ワシントンD.C.の居住者人口は588,292人であり、2000年の国勢調査で572,059人以来、増加傾向が続いている。これは50年間の減少傾向からの反転である 。他方、労働時間帯には、近郊からの通勤により、ワシントンD.C.の人口は推計で71.8%膨らみ、日中人口は100万人を超えるとされている 。周辺のメリーランド州やバージニア州の郡を含むワシントン首都圏は、2007年の推計で約530万人の居住者を有し、アメリカで8番目に大きな都市圏である(2000年国勢調査時には約470万人、第7位)。ボルチモア及びその近郊も合わせたボルチモア・ワシントン複合都市圏(ワシントン・ボルチモア・北バージニア広域都市圏)は、2007年の推計では約820万人(2000年国勢調査時には約750万人)を超える居住者人口を抱え、ニューヨーク、ロサンゼルス、シカゴに次ぐ、アメリカ合衆国内第4の広域都市圏である 。 以下にワシントンD.C.における1800年から2007年までの人口推移を表で、また1850年以降の人口推移をグラフで示す 。なお、2007年の数値は推計である 。 [編集] 人口構成 2006年における人口の割合は、55.4%がアフリカ系アメリカ人(黒人)、34.5%がコーカサス系(白人)、8.2%がヒスパニック(人種は様々)、5.1%がその他(インディアン、アラスカ先住民、ハワイ先住民、南洋諸島先住民など)、3.4%がアジア系、1.5%が混血である 。黒人はワシントンD.C.で最も多くを占めるものの、郊外へ去る者が多いため、その人口は一貫して減少傾向にある。同時に、ワシントンD.C.で昔から黒人の居住地域であった多くの場所が高級住宅化していることもあり、白人の人口は一貫して増加傾向にある 。このことは、2000年と比べて、アフリカ系アメリカ人の人口が6.2%減少し、反対にコーカサス系は13.8%増加していることに表れている 。移民の主な出身地としては、エルサルバドル、ベトナム、エチオピアなどがあり、エルサルバドル人はマウント・プレザント近辺に集まっている 。 2000年の国勢調査によって、ワシントンD.C.の成人のうち推計3万3000人が自らをゲイ、レズビアン又はバイセクシュアルであると考えていることが明らかになった。これは市の成人人口の8.1%に当たる 。このようにLGBTの人口は相当大きく、また政治的風土もリベラルであるが、連邦議会における反対論も原因して、同性結婚はワシントンD.C.の法律では認められていない 。しかし、家庭内パートナーシップ法(Domestic partnership law)によって、同性のカップルも、他の法域で認められているシビル・ユニオン(civil union)と似た法的取扱いを受けることができる 。 2007年の報告によって、ワシントンD.C.の居住者の3分の1が機能的非識字(仕事や日常生活上の読み書き能力が不十分である状態)であることが分かった。これに対し、全国における割合は5分の1である。英語に習熟していない移民も、その一つの原因であると考えられている 。2005年に行われた研究では、ワシントンD.C.の5歳以上の居住者のうち85.16%が家で英語のみを使用しており、8.78%がスペイン語を使用していることが分かった。フランス語がそれに次いで1.35%である 。機能的文盲率の高さとは対照的に、ワシントンD.C.の居住者のうち45%が少なくとも4年制大学の学位を持っており、国内で4番目に高い割合である 。 また、2000年のデータによると、半数以上の居住者が自分をキリスト教徒であると考えている。28%がカトリック、6.8%が南部バプテスト連盟、1.3%が正教会(ギリシャ正教)又は東方諸教会、21.8%が他のプロテスタント教派である。イスラム教徒は人口の10.6%、ユダヤ教徒は4.5%、26.8%は無宗教である 。 [編集] インディアン部族 この地に先住したインディアン部族はコノイ族、デラウェア族、ナンチコーク族、ポウハタン族、ショーニー族、サスケハンナ族など。そのことごとくがアメリカ政府に虐殺され、19世紀には他州へと強制移住させられた。この地に残ったインディアン部族はすべて「絶滅部族」とみなされ、保留地(Reservation)を没収されていて、部族単位では存在しないことになっている。 1944年にワシントンD.C.に結成された「アメリカインディアン国民会議(National Congress of American Indians)」は、インディアン寄宿学校で白人同化教育を受けた、全米のインディアンたちによる初の本格的なロビー運動組織である。彼らは「大声でほえまくる赤い番犬」と呼ばれたが、活動自体は保守的で、AIMなどとは違い、若い世代からは「白人寄り」と批判された。 2004年には、この地に全米のインディアン部族の文化展示を目的とした「国立アメリカ・インディアン博物館」が開設された。 ≪アメリカ連邦政府に公認要求中のインディアン部族≫ [編集] インディアン・カジノ 現在のところ、ワシントンD.C.でインディアン部族が運営する「インディアン・カジノ」は一軒もない。同地ではインディアン部族は存在しないことになっており、今後も開設される望みは薄い。 [編集] 内務省BIA ワシントンD.C.にはアメリカ内務省、BIA(インディアン管理局)がある。BIAは内務省の出先機関であり、インディアン部族の公認権限を持ち、彼らに「連邦が保留した土地」(Reservation)を「与え」、その保留地に管理官を駐在させて部族政府の監視・管理を行う行政機関であり、インディアンの生殺与奪権を握るアメリカ合衆国内のインディアン行政官庁の総本山である。 1824年の発足以来、BIAはインディアンの権利を搾取する官僚組織として腐敗し続け、インディアンたちからは、「インディアンのバスティーユ監獄」と呼ばれた。1973年のラコタ・スー族の「ウーンデッド・ニー占拠」の際には腐敗したオグララ部族政府を援助し、部族政府によるスー族部族員へのテロ弾圧を支援している。このBIA局長には20世紀になってからインディアンの個人が選ばれるようになったが、官僚機構の中の傀儡、お飾りに過ぎず、しばしば部族会議との癒着などが批判されたのである。 ポーニー族出身のBIA副長官、ケビン・ガバー(1997~2001年まで就任)が、2世紀近くにわたる内務省BIAの対インディアン政策の犯罪性を認め、その施政を正式に民族浄化であるとし、「歴史的謝罪」を行ったのは、ようやく21世紀を前にした、2000年になってからのことであった。 [編集] インディアンによる内務省BIA本部ビル占拠 1972年、全米最大のインディアン権利団体「アメリカインディアン運動(AIM)」は、ワシントンD.C.にある「アメリカインディアン国民会議」の建物に対議院活動事務所の設置を企画し、ニューメキシコに本部を置く「全米インディアン若者会議(National Indian Youth Council)」と合同で「破られた条約の旅(Trail of Broken Treaties)」を決行した。 この「破られた条約の旅」は、10月末の大統領選の日に合わせてロサンゼルス、シアトル、サンフランシスコの三地点から自動車キャラバン隊が同時出発し、途中各地のインディアン保留地で文化交流を行うとともに参加者を募り、ワシントンD.C.まで行進するという平和的な非暴力要求デモだった。ミネソタ州セントポールで合流した一隊は、インディアンと連邦政府間の条約事項の尊重と権利の保護を20項目の条文にまとめ、10月3日、ワシントンD.C.に到着し、内務省BIA本部ビルへ向かった。彼らは内務省BIAに以下の20項目の要求を突きつけた。 しかし、内務省はこの「破られた条約の旅」への一切の援助を禁ずる通達を各官庁・団体に出し、これを無視する構えを採った。インディアンデモ隊はやむなくBIA本部へ押し掛け、ここにバリケードを張ってビル占拠を行った。彼らは20項目の要求をBIAに突きつけ、籠城・交渉は一か月続いた。インディアンたちは「我々はここを死守する。死ぬにはもってこいの日だ」と宣言、死を覚悟して顔を塗装して「死の歌(インディアンたちの辞世の歌)」を歌い、ビルを包囲した警官隊との睨み合いは全米に連日中継報道された。 アメリカ合衆国は大統領選を控え、強硬策を回避した。11月7日、リチャード・ニクソン大統領が再選され、内務省は20項目について検討することを条件に翌日の占拠解除を求める手打ちを行った。インディアンたちは帰路の経費6万4千ドルを要求、ニクソン大統領は選挙予算からこれを支出した。 AIMのデニス・バンクス、ラッセル・ミーンズらはBIAビル占拠中に、BIAとその傀儡である各地の保留地の部族政府との癒着、不正経理、横領を示す重要書類をごっそり持ち帰り、BIAを激怒させた。以後、内務省は反AIMキャンペーンを行いこれを攻撃した。 [編集] インディアンによる「ロンゲスト・ウォーク」 1977年、カーター政権で、アメリカ上下院はインディアン絶滅方針を強化し、「部族に対する連邦公認の打ち切り」、「保留地の縮小・解消」、「自治権の剥奪」などの重要法案が次々に議会小委員会に提出された。これに危機感を募らせたAIMのデニス・バンクスは、この絶滅政策に対抗する運動として、アルカトラズ島からワシントンD.C.までの命がけの徒歩横断行進を提唱、全米のインディアン・非インディアンに呼びかけ、大きな賛同と志願者を得た。これは「インディアン移住法」下での、涙の道などの19世紀の全米のインディアン部族に対する保留地強制移住を再現させる試みでもあった。 1978年2月11日、アルカトラズ島占拠事件の記念の地であるアルカトラズ島を起点に「第1回ロンゲスト・ウォーク(最長の徒歩)」は決行され、極寒と酷暑の中を徒歩で大陸横断すべく、インディアンとその賛同者の白人、黒人、アジア人、日本人、また豪州のアボリジニなど各国の先住民たちが一路ワシントンD.C.を目指した。インディアンたちは伝統の儀式でこの行進を鼓舞し、朝夕に欠かさずパイプによる精霊への祈りを捧げた。 1978年7月15日、5カ月かけた大陸徒歩横断ののち、4000人に膨れ上がった行進隊はついにワシントンD.C.に到着。このニュースは全米に報じられた。そしてこの非暴力抗議運動は、議会の反インディアン法案を黙らせたのである。以来「ロンゲスト・ウォーク」は毎年続けられている。 [編集] 治安 1990年代初頭に凶悪犯罪の波が訪れた時、ワシントンD.C.はアメリカの「殺人首都」(murder capital)として知られ、殺人事件の発生数において、ルイジアナ州ニューオーリンズとしばしば肩を並べていた 。謀殺(計画的殺人)の発生件数は1991年に482件であったが、1990年代を通じて犯罪の激しさは大幅に緩和した。2006年までに、市内における謀殺の件数は169件にまで減少した 。窃盗や強盗など各種の財産犯も、同様の割合で減少した 。 多くの大都市と同様、犯罪の発生率が高いのは違法薬物やギャングと関係のある地域である。より富裕な地域であるワシントンD.C.北西地区(高級住宅街であるジョージタウンなど)では犯罪発生率は低いが、東に行くに従って増加する。コロンビア・ハイツやローガン・サークルのように、一時は凶悪犯罪がはびこったものの、ジェントリフィケーション(高級住宅化)の影響を受けて安全と活気を取り戻しつつある地域も多い。その結果、ワシントンD.C.における犯罪は、さらに東方、メリーランド州プリンスジョージ郡との境界を越えるところまで追い払われつつある 。 特に危険なのは市南東部のアナコスティア地区(Anacostia)である。ワシントンD.C.で起こる殺人の約3分の1はこのアナコスティア地区内で発生している 。1950年代までは白人の中流階級の住宅地であったが、州間高速道路の発達により人口が郊外へ流出、住民層が大きく変わり、治安が著しく悪化した。現在、この地区の黒人人口率は92%に達する。また、市の北東部も治安の悪い地域である(右図参照)。市境を越え、メリーランド州側にも治安の良くないエリアが広がっている。 2008年6月26日、連邦最高裁判所は、ワシントンD.C.対ヘラー事件において、ワシントンD.C.が1976年に行った拳銃の所持禁止は、アメリカ合衆国憲法修正第2条で定められた銃所持の権利を侵すものであると判示した 。もっとも、この判決は、どのような形での銃規制も一律に禁止するものではない。銃器の登録制を定める法律は依然有効であり、ワシントンD.C.による殺傷能力の高い攻撃用武器の禁止も有効である 。 治安機関として自治体警察ワシントンD.C.首都警察が置かれている。 [編集] 経済 ワシントンD.C.では、経済が多角的に成長しつつあり、専門的職業やホワイトカラーのサービス業の割合が増加している 。ワシントンD.C.の2007年における州民総生産は938億ドルであり、これは50州と比較すると35位に位置づけられる 。2008年3月の時点で、連邦政府がワシントンD.C.における雇用の27%を占めている 。このために、ワシントンD.C.は全国的な経済の停滞の影響を受けていないと考えられている。連邦政府の活動は景気後退期においても継続するからである 。もっとも、2007年1月時点で、ワシントン地域の連邦職員は、全米の連邦職員数の14%を占めるにすぎない 。法律事務所、独立契約就業者(インディペンデント・コントラクター。軍事関係と非軍事の双方がある。)、非営利団体、ロビー団体、全国労働組合、職業団体といった多くの組織が、連邦政府に近接した場所を求めて、ワシントンD.C.内又はその近郊に本部を置いている 。2008年5月現在、ワシントン首都圏の失業率は3.5%であり、国内40の大都市圏の中で最も低い。これは、同時期の全国平均失業率の5.2%と比べても低い 。 ワシントンD.C.では政府関連の産業、特に教育、金融、科学研究の分野が成長している。非政府関連としては、ジョージ・ワシントン大学、ジョージタウン大学、ワシントン病院センター、ハワード大学、連邦住宅抵当公庫が市内における雇用主体の上位5位である 。ワシントンに本拠を置くフォーチュン1000企業(フォーチュン誌が選ぶ上位1000企業)は5社あり、そのうち2社はフォーチュン500にも入っている 。ワシントンD.C.は、国際不動産投資においてはロンドン、ニューヨーク、パリに次ぐ先進的地位を得ている 。2006年、「エクスパンション・マガジン」誌は、D.C.を国内で最もビジネスの拡大に適した10の地域の一つに挙げた 。ワシントンは、商業オフィスの面積に関しては、ニューヨーク、シカゴに次いでアメリカで第3に大きい商業地域を有している 。 ワシントンD.C.では、ジェントリフィケーション(高級住宅化)の努力が実りつつあり、特にローガン・サークル、ショー、コロンビアハイツ、Uストリート地帯、14番ストリート地帯の近隣で著しい 。いくつかの地域では、1990年代末の地下鉄(メトロ)グリーンラインの敷設により開発が進んだ。地下鉄網によって、これらの地域は商業地域と結ばれた 。2008年3月にコロンビアハイツにできた新しいショッピングモールは、ワシントンD.C.で40年ぶりの新しい大規模ショッピングセンターとなった 。多くの都市と同様、ジェントリフィケーションはワシントンD.C.の経済を活性化させているが、その利益が均等に配分されているとはいえず、貧困層にとっては直接の救いになっていない 。例えば、ワシントンD.C.の失業率は市の中で大きく異なっている。2008年5月において、北西地区北部の裕福な第3地区では失業率が1.7%であったのに対し、南東地区の貧しい第8地区では17.2%であった 。2005年において、アメリカの50州と比較すると、ワシントンD.C.は1人当たり収入が高いものの、貧困率もまた高く、全住民における経済的格差を際だたせている 。 [編集] 文化 [編集] 史跡・博物館 ナショナル・モールは、ワシントンD.C.の中心にある、広大で開放されたエリアである。モールの中心にはワシントン記念塔がある。また、モールの中には、リフレクティング・プールの西端と東端にリンカーン記念館と第二次世界大戦記念碑があるほか、朝鮮戦争戦没者慰霊碑、ベトナム戦争戦没者慰霊碑、アルバート・アインシュタイン記念碑もある 。国立公文書館には、アメリカ史にとって重要な何千もの文書が収蔵されており、その中にアメリカ独立宣言、アメリカ合衆国憲法、権利章典の原本も含まれている 。 モールのすぐ南、タイダル・ベイスン(ポトマック川に隣接する池)は、桜並木で彩られている。この桜は日本から贈られたものである。タイダル・ベイスンの周りには、フランクリン・ルーズベルト記念公園、トマス・ジェファーソン記念館、D.C.戦争記念碑がある 。 スミソニアン協会は、1846年に連邦議会によって創設された教育目的の基金で、ワシントンD.C.内にある国立の博物館・美術館のほとんどを管理している。アメリカ合衆国政府がスミソニアン協会に一部資金を提供しており、収蔵品を入場料無料で公開しているのはこのためである 。スミソニアンの博物館の中でも最も来場者が多いのが、ナショナル・モール内にある国立自然史博物館である 。このほかに、モール内にあるスミソニアンの博物館・美術館としては、国立航空宇宙博物館、国立アフリカ美術館、国立アメリカ歴史博物館、国立アメリカ・インディアン博物館、アーサー・M・サックラー・ギャラリー、フリーア美術館(サックラー・ギャラリーとフリーア・ギャラリーはいずれもアジアの美術・文化に焦点を当てている)、ハーシュホーン博物館と彫刻の庭、芸術産業館、スミソニアン協会本部(「キャッスル」とも呼ばれる)がある 。 スミソニアン・アメリカ美術館(正式には国立アメリカ美術館、National Museum of American Art)と国立肖像画美術館(National Portrait Gallery)は、ドナルド・レイノルズ・センターという、チャイナタウン近くの同じ建物に入っている 。レイノルズ・センターは旧特許庁ビルとも呼ばれている 。レンウィック・ギャラリー(Renwick Gallery)は、正式にはスミソニアン・アメリカ美術館の一部だが、ホワイトハウス近くの分館にある。その他のスミソニアン博物館・美術館としては、南東地区のアナコスティア博物館、ユニオン駅近くの国立郵便博物館、ウッドリー公園内の国立動物園がある。 ナショナル・ギャラリーは、ナショナル・モール内の連邦議会議事堂近くにあるが、スミソニアン協会のものではない。完全にアメリカ合衆国政府が所有しており、そのためこれも入場料が無料となっている。ギャラリーの西館では、19世紀のアメリカ、ヨーロッパ美術の収蔵品にスポットが当てられている 。東館は、建築家のイオ・ミン・ペイによって設計されたもので、現代美術を取り扱っている 。スミソニアン・アメリカ美術館と国立肖像画美術館はよくナショナル・ギャラリーと間違われるが、実際は完全に別の組織である。ジュディシャリー・スクエア近くのナショナル・ビルディング博物館(National Building Museum)は連邦議会が創設したもので、その時々の特別展を行っている。 ワシントンD.C.には私設の美術館も多く、重要な収蔵品・展示品を一般に公開している。女性芸術美術館(National Museum of Women in the Arts)、コーコラン・ギャラリー(Corcoran Gallery。ワシントンD.C.で最大の私設の美術館)、デュポン・サークルにあるフィリップス・コレクション(Phillips Collection。アメリカで最初の、現代美術を扱う美術館) などである。その他、ワシントンD.C.内の私設の博物館としては、ニュージアム(Newseum)、国際スパイ博物館(International Spy Museum)、ナショナルジオグラフィック協会博物館、科学博物館(Marian Koshland Science Museum)がある。ナショナル・モール近くのホロコースト記念博物館(Holocaust Memorial Museum)では、ホロコーストに関する展示品、文書、工作物が保管されている 。 [編集] 舞台芸術・音楽 ワシントンD.C.は、国内の芸術の中心地の一つである。ジョン・F・ケネディ・センターは、ワシントン・ナショナル交響楽団、ワシントン・ナショナル・オペラ(Washington National Opera)、ワシントン・バレエ(Washington Ballet)の本拠地である。毎年、舞台芸術の分野でアメリカの文化に大きく貢献した人に対し、ケネディ・センター名誉賞が与えられる 。大統領とファーストレディーが名誉賞の授賞式に出席するのが通例である。これは、ファーストレディーがケネディ・センター理事会の名誉会長であるためである 。 アリーナ・ステージ(Arena Stage)は、アメリカで最も早い時期にできた非営利の地方劇場の一つで、1シーズンに古典的作品や新しいアメリカ演劇などを取り上げた八つの舞台を上演する 。シェークスピア劇場(Shakespeare Theatre)は、1985年に設立された非営利の劇場であり、その古典的演劇に対する再解釈や演出手法に対しては、評論家から「世界で最も素晴らしい三つのシェークスピア劇場のうちの一つ」と評価されている 。 ワシントン北西地区のUストリート地帯は、「ワシントンのブラック・ブロードウェイ」として知られる。ボヘミアン・カバンズ(Bohemian Caverns、ナイトクラブ)やリンカーン・シアター(Lincoln Theatre)があり、そこではワシントン生まれのデューク・エリントン、ジョン・コルトレーン、マイルス・デイヴィスなど音楽史の伝説的人物が演奏していた 。その他のジャズクラブとして、アダムズ・モーガンにあるマダムズ・オーガン(Madam's Organ)やジョージタウンにあるブルース・アリーなどがあり、モダン・ブルースが演奏されている。 ワシントンD.C.には、ここで生まれたゴーゴー(Go-go)と呼ばれる固有の音楽ジャンルがある。ファンクを受け継ぎ、駆り立てるようなパーカッションとR&Bの味わいが、ライブのセッションと激しいダンスのリズムを一体化させている。最も成功したミュージシャンが、D.C.のバンドを率いたチャック・ブラウン(Chuck Brown)であり、彼は1979年のレコード""Bustin' Loose""でゴーゴーを全国の注目の的とした 。 ワシントンD.C.は、アメリカのインディーズ文化・音楽にとっても重要な中心地である。イアン・マッケイの作ったディスコード・レコードは、1980年代のパンク・ロックや、更には1990年代のインディー・ロックが生まれる上で最も重要な役割を担ったインディーズ・レーベルの一つである 。ワシントンのインディーズ・レーベルの歴史には、ティーンビート・レコード、ディスコード・レコード、シンプル・マシンズ、ESLミュージックなどが登場する。Uストリート近くのブラックキャット(The Black Cat)や9:30クラブ(9:30 Club)といった、現代のオルタナティブ・ミュージックやインディーズ音楽を演奏するナイトクラブの存在によって、大衆的な音楽は、より小規模でうち解けた雰囲気のクラブに持ち込まれている 。 [編集] マスメディア [編集] 新聞 ワシントンD.C.は、国内そして国際メディアの一大中心地である。ワシントン・ポストは1877年に創刊され、ワシントンD.C.で最も歴史があり、かつ最も読まれている日刊地方紙である 。同紙で最も注目されるのは、国内・国際政治についての取材範囲の広さ、そしてウォーターゲート事件の暴露であろう 。同紙――「ザ・ポスト」と広く呼ばれている――は、ずっと三つの版しか印刷していない。それぞれワシントンD.C.、メリーランド州、バージニア州向けのものである。広域の全国版はないにもかかわらず、同紙は2008年3月現在において国内の全日刊紙の中で6番目に多い発行部数を誇っている 。国内で最大の発行部数を有する日刊紙であるUSAトゥデイは、本部をバージニア州マクリーン近郊に置いている 。ワシントン・ポスト社は、「エクスプレス」というフリーの通勤客向け日刊紙を発行しており、時事、スポーツ、エンターテイメントを短くまとめている。また同社はスペイン語紙El Tiempo latinoも発行している。 そのほかの日刊地方紙としてワシントン・タイムズ、週刊のオルタナティブ紙 としてワシントン・シティ・ペーパーの両紙も、ワシントン地域で相当数の読者を得ている 。 また、地域や文化的なテーマに焦点を当てたコミュニティ紙、専門紙も多い。週刊のワシントン・ブレード紙とメトロ・ウィークリー紙は、LGBTに関する話題を取り上げたものである。ワシントン・インフォーマー紙とワシントン・アフロ・アメリカン紙は、黒人コミュニティにとっての関心事項にスポットを当てたものである。そのほか、カレント・ニューズペーパーが発行するいくつかの地区新聞がある。ヒル紙とロール・コール紙は、連邦議会と連邦政府に関する話題のみに的を絞ったものである。 [編集] 放送 ワシントン首都圏は、230万8290世帯(アメリカ人口の2.05%)を擁する、アメリカで9番目に大きなテレビのマーケットである 。いくつかのメディア会社とケーブルテレビのチャンネルがワシントンD.C.に本社を置いている。C-SPAN、ブラック・エンターテインメント・テレビジョン(BET)、ナショナルジオグラフィックチャンネル、スミソニアン・ネットワークス、XMサテライト・ラジオ、ナショナル・パブリック・ラジオ(NPR)、ディスカバリー・コミュニケーションズ社(メリーランド州シルバー・スプリングに所在)、公共放送サービス(PBS。バージニア州アーリントンに所在)などがある。アメリカ政府の国際ニュースサービスであるボイス・オブ・アメリカ(VOA)は、本部を連邦議会議事堂近くの南西地区に置いている。同じくD.C.に本拠地を置くラジオ・ワンは、アメリカで最大のアフリカ系アメリカ人向けテレビ・ラジオの複合企業であり、メディア界の大物キャシー・ヒューズによって設立された 。 参照:ワシントンD.C.のラジオ放送局の一覧 [編集] スポーツ ワシントンD.C.は、五つの大きなプロスポーツチームの本拠地となっている。バスケットボールのワシントン・ウィザーズ(NBA)とアイスホッケーのワシントン・キャピタルズ(NHL)は、いずれもチャイナタウンにあるベライゾン・センターでプレーしている。2008年にD.C.南東地区にオープンしたナショナルズ・パークは、ワシントン・ナショナルズ(メジャーリーグベースボール)の本拠地である。D.C. ユナイテッド(メジャーリーグサッカー)は、ロバート・F・ケネディ・メモリアル・スタジアムでプレーしている。フットボールのワシントン・レッドスキンズ(NFL)は、メリーランド州ランドーバーにあるフェデックスフィールドである。 ワシントン地域には、女子プロスポーツチームもたくさんある。バスケットボールのワシントン・ミスティクス(WNBA)はベライゾン・センターで、ソフトボールのワシントン・グローリー(ナショナル・プロ・ファストピッチ)はウェストフィールド・ハイスクール・スポーツ・コンプレックス(バージニア州フェアファクス郡)でそれぞれプレーしている。サッカーのワシントン・フリーダムは、2009年から始まる女子プロサッカーリーグ(アメリカ女子プロサッカー、アメリカ女子サッカーリーグ(WUSA)の後を継ぐ団体)で復活する予定である 。 そのほかにワシントンに本拠を置くプロ又はセミプロのチームとしては、次のものがある。 アメリカンフットボール、バスケットボール、野球、アイスホッケーという4大メジャースポーツリーグのチームがすべてそろっている都市はアメリカには13しかなく、ワシントンD.C.はそのうちの一つである。これにサッカーを加えると、すべてそろっているのはワシントンD.C.を含む8都市となる。ワシントンD.C.のスポーツチームは、総計すると11回のリーグでの優勝を手にしている。そのうち4回がD.C.ユナイテッドが勝ち取ったものである(メジャーリーグサッカー史上最多である) 。またワシントン・レッドスキンズが3回 、ワシントン・ベイホークスが2回 、ワシントン・ウィザーズとワシントン・グローリーがそれぞれ1回である 。 そのほか、ロック・クリーク公園にあるフィッツジェラルド・テニス・センターでは、レッグ・メイソン・テニス・クラシック(Legg Mason Tennis Classic)の大会が開催される。マリン・コープス・マラソン(Marine Corps Marathon)とナショナル・マラソン(National Marathon)の二つもワシントンで毎年開催される。また、ワシントン地域には、コムキャスト・スポーツネット(CSN)というスポーツ専門の地方テレビ局があり、メリーランド州ベセスダに本拠がある。 [編集] 観光 ナショナル・モールとその周辺には、多くの観光スポットが集中している。モール内にはワシントン記念塔、リンカーン記念館などのモニュメントがあり、その周辺にはスミソニアン博物館、ナショナル・ギャラリーを代表として、多数の博物館・美術館がある。また、ホワイトハウス(モールの北側)や、アメリカ合衆国議会議事堂、アメリカ合衆国最高裁判所(モールの東側)などの政府機関も一般に公開されており(ただしホワイト・ハウスは2001年9月の同時多発テロ以降、一般観光客の見学はできなくなっている )、観光名所として人気がある。 モールを離れて北側のダウンタウン(ナショナル・ジオグラフィック協会など)や、北西側のジョージタウン(ワシントン大聖堂など)も、観光名所は集中していないものの、それぞれ独自の町並みを見せており、これらの地域を訪れる人も多い。さらに、バージニア州アーリントン(アーリントン国立墓地など)や、アレキサンドリア(オールド・タウンと呼ばれる古い町並みが残る)まで足を伸ばすこともできる。 モールを中心に、これらの観光名所を解説を交えながら巡回する観光用バスが多数走っており、ツアーモービル、オールド・タウン・トロリー、グレイライン・レッド・トロリー、ダックツアーなどがある 。 [編集] 政治 [編集] 政府 アメリカ合衆国憲法1条8節17項 は、合衆国の連邦議会に、ワシントンD.C.に対する最高の権限を与えている。1973年のコロンビア特別区地方自治法により、連邦議会の一定の権限が特別区の地方政府(ワシントンD.C.政府)に委譲され、同政府は、公選の市長(現在はアドリアン・フェンティ)と、13人の議員によって構成される市議会によって運営されることとなった。もっとも、連邦議会は、市議会の作った法律を審査・破棄し、また市の問題について介入する権限を有している。八つの選挙区 ごとに1人の市議会議員が選ばれ、これとは別に全域から議長を含む5人の議員が選ばれる 。また、小地区ごとに、地区諮問委員会(ANC)の37人の委員が選挙される。ANCは伝統的に多大な影響力を行使しており、市政府はANCの助言に十分に配慮するのが通例である 。 市長と市議会が予算を採択したとき、連邦議会はそれを変更する権限を有している。地方の所得税、売上税及び資産税が、市政府の部局や行政サービスに当てるための収入の大部分を占める。50州と同様、ワシントンD.C.は老齢者医療保険制度(Medicare)のような連邦政府補助金プログラムからの資金を受けている。連邦議会は、このほかに市の経費の一部を補助するため、資金を直接交付しており、これは2007年度では3800万ドル(D.C.の予算の約0.5%)となっている 。しかし、これらの資金提供とは別に、連邦政府が特別区裁判所(2008年で2億7200万ドルの予算)や、連邦公園警察のような連邦警察機構を運営しており、これらが市の治安の維持に貢献している 。 歴史的には、市の地方政府は失策や浪費で悪名を得てきており、特にマリオン・バリー市長の時代はそうであった。1997年7月20日のワシントン・ポスト紙は、1面記事で、ワシントンD.C.の行政サービスは全国でもコストが最高で質は最低だと報じた 。アンソニー・ウィリアムス市長の時代になって成功を見るようになり、都市の再生も進み、1990年代に財政の黒字化も実現し、それが今日まで続いている 。2007年末に、捜査当局の調べで、租税・歳入事務所の複数の職員が、虚偽の税金還付の小切手を作出することにより、4400万ドル以上を詐取していたことが発覚した。このスキャンダルはフェンティ市政にとっての汚点となり、市民の信頼回復が最重要課題となっている 。 ワシントンD.C.は、すべての連邦の休日(Federal holiday)に従っている。そのほかに、1862年(奴隷解放宣言の9か月前)に奴隷解放補償法がアブラハム・リンカーン大統領によって署名されたのを記念して、4月16日の奴隷解放記念日を祝日としている。この法律により、D.C.での奴隷制は終わりを迎え、およそ3100人の奴隷が解放された 。 [編集] 代表・課税問題 ワシントンD.C.の市民は、連邦議会に投票権のある議員を送っていない。下院では、投票権のない代議員(準議員)1名が市を代表しており、現在はエレナー・ホームズ・ノートン(民主党、D.C.全体選出)がこれを務めている。代議員は、下院で委員会に出席し、議論に参加し、法案を提出する権限はあるが、議場で投票に加わることができない。また上院には全く代表を送っていない。プエルトリコやグアムのようなアメリカ合衆国の領域も下院に投票権のない代議員を送っているが、両地域と異なり、ワシントンD.C.の市民はすべての連邦法と課税に服している 。2007年度において、D.C.の住民と企業は204億ドルの連邦税を支払っており、これより少ない州は19州ある上、1人当たりの納税額では最大である 。 2005年の世論調査で、アメリカ人の78%が、ワシントンD.C.の住民が連邦議会での代表について50州よりも低い地位しか与えられていないことを知らなかったと答えた 。この問題についての認識を高めてもらおうとする努力もされており、草の根の組織によるキャンペーンが行われるほか、市の「代表なき課税(代表なくして課税なし)」という非公式のモットーを、ワシントンD.C.の車のナンバープレートに入れてアピールしている 。ビル・クリントン大統領は、ワシントンD.C.への支持を表して、「代表なくして課税なし」のプレートを大統領専用リムジンに使用していた。しかし、ジョージ・W・ブッシュ大統領は、就任後すぐ、このモットーが入っていないものに取り替えてしまった 。 ワシントンD.C.に連邦議会での投票権を与えることについては、全国的に容認されており、これには根拠がある。様々な世論調査によれば、アメリカ人の61%ないし82%が、D.C.は連邦議会での投票権付き代表を認められるべきだと信じている 。大衆の支持にもかかわらず、D.C.に投票権付き代表を与えようとする試みは成功していない。その中には、D.C.州昇格運動もあり、またD.C.に投票権を付与する憲法修正案も提出されたが、いずれも成功を見ていない。D.C.に投票権を与えることに対する反対論者は、アメリカ合衆国建国の父たちはD.C.の住民が連邦議会での投票権を持つことを全く意図していなかった、なぜなら憲法は代表は各州の出身でなければならないと明確に規定しているからであると主張する。また、D.C.を州に昇格させることに対する反対論者は、そのような運動は、州から切り離された国の首都という概念を破壊することになる、州とすることは一つの市に上院の代表権を与えることになり不公平であると主張する 。ワシントンD.C.の住民は、1961年までは大統領選挙への投票からも除外されていた。しかし、アメリカ合衆国憲法修正第23条 によって、D.C.にも選挙人団の中に3人の投票権が与えられた。 [編集] 教育・医療 コロンビア特別区パブリックスクールズ(DCPS)が、市の公立学校システムを運営しており、これは167の学校と学習センターから成る。2007年度では、4万9076人の生徒が公立学校システムに登録されている。DCPSへの登録は一貫して減少しており、次の年までに全登録生徒数が4万7700人にまで減少するだろうと市では予測している 。DCPSは、インフラの面でも、生徒の成績の面でも、国内でコストが最も高い割に成果が最も乏しい学校システムの一つであるといわざるを得ない 。市議会は、2007年に市の学校システムの大改革を行うに当たり、市長に対し公立学校についてのほぼ完全な権限を与えた。フェンティ市長が指名したDCPSの新しい最高責任者であるミシェル・リー長官(Michelle Rhee)は、一部の学校を民間経営会社に委ねたり、校長を解任したり、教師を入れ替えたりするなど、徹底的な改革を行った 。 公立学校システムの問題点から、公立のチャーター・スクールの登録数が、2001年以来、年々13%の割合で増加している 。コロンビア特別区公立チャーター・スクール委員会は、市内の56校の公立チャーター・スクールを監督している。2007年秋の時点で、D.C.のチャーター・スクールには全部で2万1859人が登録している 。ワシントンD.C.には、国内で最も有名な私立高校もいくつかある。多くの著名人やその子弟が、シドウェル・フレンズ校のような私立高校に通ってきた。チェルシー・クリントンもその一人で、父ビル・クリントンの大統領在職期間中、シドウェル校に通っていた 。 ワシントンD.C.には、多くの著名な大学がある。ジョージタウン大学(GU)、ジョージ・ワシントン大学(GW)、アメリカン大学(AU)、アメリカカトリック大学(CUA)、ハワード大学(Howard University)、ギャラデット大学(Gallaudet University)、ジョンズ・ホプキンス大学発展的国際研究スクール(SAIS)などがある。コーコラン美術デザイン大学(Corcoran College of Art and Design)では専門的な美術の授業を行っているほか、他の高等教育機関でも、継続的教育、遠隔地教育、社会人向け教育を提供している。コロンビア特別区大学(UDC)は国によるランドグランド大学で、どこの州にも属さないために州立大学というものを持たないこのワシントンD.C.において、公的な高等教育の機会を与えている。 ワシントンD.C.には、16の医療センターと病院があり、患者のケアと医学研究の全国的な中心地となっている 。アメリカ国立衛生研究所はメリーランド州ベセスダの近くにある。ワシントン・ホスピタル・センター(WHC)は、D.C.で最大の敷地を持つ病院であり、私立病院としても、非営利病院としても最大である。WHCのすぐ隣には、国立子ども医療センター(Children's National Medical Center)がある。同センターは、USニューズ&ワールド・レポート誌によれば、アメリカ国内で最も高いランクを与えられている小児科病院の一つである 。ジョージタウン大学、ジョージ・ワシントン大学、ハワード大学など、多くの有名大学も、メディカル・スクールとその附属病院を設けている。ウォルター・リード軍医療センター(Walter Reed Army Medical Center)は、ワシントンD.C.北西地区にあり、現役・退役の軍人とその家族に対し医療サービスを提供している。 [編集] 州兵 コロンビア特別行政区(ワシントンDC)には、2つの州兵組織が存在する。 [編集] 空軍 コロンビア特別区空軍州兵 [編集] 陸軍 コロンビア特別区州兵 [編集] 交通 [編集] 鉄道・バス ワシントンD.C.は、国内でも最悪クラスの交通事情と混雑でよく引き合いに出される。2007年、ワシントンの自動車は年あたり60時間の間渋滞に巻き込まれており、これはロサンゼルスに次いで国内で最悪の交通事情と結びついている 。一方で、ワシントンの通勤者の37.7%が通勤に公共交通機関を利用しており、これも国内で2番目に高い割合である 。 ワシントン首都圏交通局(WMATA)は、市の地下鉄網であるメトロレール(「メトロ」と呼ばれることが多い)と、メトロバスを運営している。地下鉄とバス網は、ワシントンD.C.のほか、メリーランド州とバージニア州の近郊地域にもサービスを提供している。メトロレールが開業したのは1976年3月27日で、現在、駅の数は87、線路の全長は171.1kmである 。2008年において、平日には平均すると1日のべ95万人が利用しており、メトロレールはニューヨーク市地下鉄に次いで全国で2番目に繁忙な地下鉄となっている 。 WMATAでは、2030年までに地下鉄の利用客は1日平均100万人になると見ている。輸送能力を拡張する必要があることから、220の車両を追加するとともに、繁忙駅の混雑を緩和するために迂回ルートを作るよう計画が更新された 。この地域の人口増加を受け、メトロの路線を二つ新たに建設するという取組みがよみがえった 。それとともに、町と町を結ぶ新たなライトレール網も計画されている。最初の路面電車の路線は、2009年末にオープンする見通しである 。ワシントンの周辺地域にも、ローカルなバス網がある。メリーランド州モンゴメリー郡にはライド・オンというバスが走っており、WMATAのサービスを補完している。メトロレール、メトロバス及びその他のローカルな公共バスでは、「スマートリップ」(SmarTrip)という、繰り返しチャージ可能な乗車券(ICカード)が利用できる 。 ユニオン駅は、アメリカでニューヨークのペンシルベニア駅(ペン・ステーション)に次いで2番目に賑わった鉄道駅であり、アムトラックのノースイースト・コリダーとアセラ・エクスプレスのターミナル駅となっている。メリーランド州のメリーランド・レール・コミューター(MARC)とバージニア州のバージニア・レールウェイ・エクスプレス(VRE)の通勤用電車、並びにメトロのレッド・ラインもユニオン駅に乗り入れている 。都市間バスは、グレイハウンド、ピーターパン、ボルトバス、メガバス、その他多数のチャイナタウン・バスラインによって運行されている。 [編集] 空港 ワシントンD.C.へのアクセスには三つの大きな空港があり、一つがメリーランド州、他の二つがバージニア州にある。ロナルド・レーガン・ワシントン・ナショナル空港は、D.C.の中心地からポトマック川を渡ってすぐの、バージニア州アーリントン郡にある。レーガン空港は、ワシントンエリアの中でメトロレールの駅がある唯一の空港である。D.C.に近接していることから、レーガン空港は、防空識別圏のために特別なセキュリティ警戒が要求されている上 、追加的な騒音規制も課せられている 。レーガン空港にはアメリカ合衆国税関・国境警備局がないので、カナダ線、カリブ海域諸島線など、プリクリアランス(搭乗前の入国審査、通関手続等)が許可されている航空機に限って国際線サービスを提供している 。 主な国際線は、ワシントン・ダレス国際空港に発着する。ダレス空港はD.C.から42.3km西の、バージニア州フェアファクス郡とラウダウン郡にある。同空港はアメリカ合衆国東海岸におけるユナイテッド航空の主要なハブ空港として機能している。ボルチモア・ワシントン国際空港はD.C.から51km北東、メリーランド州アン・アランデル郡にあり、サウスウエスト航空とエアトラン航空のハブ空港となっている。日本へは全日空、ユナイテッド航空がそれぞれ成田へ直行便を運行している。 [編集] 高速道路 ワシントンD.C.付近を通る主要な州間高速道路としては、次のものがある。 [編集] 姉妹都市 ワシントンD.C.には12の姉妹都市がある 。パリは、その町(コミューン)の方針のために「パートナー都市」となっている 。","ワシントンD.C.(Washington, D.C.)は、アメリカ合衆国の首都である。正式名称はワシントン・コロンビア特別区(ワシントン・コロンビアとくべつく、Washington, District of Columbia)という。ワシントン市という表記がなされることもある。同国東海岸、ポトマック川河畔に位置する。国際的に強大な政治的影響力があり、2008年には、グローバリゼーションと世界都市の研究グループおよびネットワーク(GaWC)により、第2級世界都市+に選ばれている 。" ja,6120e9af4efe90de4f95654e34472844,"[編集] 教派と信徒数 [編集] 教派 詳細は「キリスト教諸教派の一覧」を参照 キリスト教は、その歴史とともに様々な教派に分かれており、現在はおおむね次のように分類されている 。 [編集] 信徒数 [編集] 世界全体 世界におけるキリスト教徒(キリスト教信者)の数は、2002年の集計で約20.4億人(うち、カトリック約10.8億人、プロテスタント諸派計約3.5億人、正教会約2.2億人、その他教派約3.9億人)であり、イスラム教徒11億人、ヒンドゥー教徒10.5億人を超えて、世界で最大の信者を擁する宗教である。なお、ここでいうキリスト教信者とは、洗礼を受ける等公式に信者と認められた者の意で、必ずしも積極的に信者として活動しているものを意味しない。 [編集] アジア地域 「中国のキリスト教」、「韓国のキリスト教」、および「タイのカトリック」も参照 アジア諸国をみると、韓国は第二次世界大戦後に福音派のリバイバル運動でキリスト教徒の数が急増し、仏教徒25%に対して、プロテスタント20%・カトリック7.4%となっている 。フィリピンは、カトリック83%、それ以外のキリスト教10%、イスラム教5%となっている 。その一方で、ベトナムは仏教徒が80% であり、中国は公式統計は不詳だが無宗教が多数派とみられ、それ以外では歴史的にも道教・仏教が主であってキリスト教の信徒数は極めて少ないと推定される。また、中央アジアでは正教会、西アジアでは東方諸教会の信徒が少ない割合で存在している。韓国・フィリピン・東ティモールを除けばアジア諸国では、仏教、道教、ヒンドゥー教、イスラム教のいずれかの信徒が多数派を構成していて、キリスト教の信徒は少数派である。 [編集] 日本国内 日本国内ではキリスト教の信徒数は約260万人程度であり、神道約1億600万人あるいは仏教約9,200万人という数字に比すと少数派である。G8の国々の中で、人口構成上キリスト教徒が多数派でない国は東アジアの一員である日本だけという特徴がある。なお、これらの数値を合計すると日本の人口を遥かに超えるが、これは神道と仏教のいずれにも帰属意識を持つ者が多く存在する為である。 [編集] 教義 キリスト教は、ユダヤ教から派生した一神教である。正統教義では、神には同一の本質を持ちつつも互いに混同し得ない、区別された三つの位格、父なる神と子なる神(キリスト)と聖霊なる神がある(三位一体)とする 。アダムとイヴの堕罪以降、子孫である全ての人間は生まれながらにして罪に陥っている存在であるが(原罪または陥罪)、(神にして)人であるイエス・キリストの死はこれを贖い、イエスをキリストと信じるものは罪の赦しを得て永遠の生命に入る、という信仰がキリスト教の根幹をなしている。 キリスト教の正統教義を最も簡潔に述べているものが信条(信経)である 。もっとも重要なものとしてニカイア・コンスタンティノポリス信条(381年に成立)と、それとほぼ同じ内容を含むがやや簡略で、西方教会で広く用いられる使徒信条(成立時期不明。2世紀から4世紀頃か)がある。 信条は教会内に存在した異端を否定するために成立した経緯があり 、現在も洗礼式や礼拝で信仰告白のために用いられる。これら信条は現在のキリスト教の主流派のほとんどの教派が共有する 。 [編集] 信条 以下に、ニカイア・コンスタンティノポリス信条によるキリスト教の基本教義を示す。 またこれに加えキリストの死(ないし犠牲)を記憶することも信者の重要な義務である。これは礼拝においてパンとぶどう酒を用いてなされる。プロテスタント以前に成立した教会では、パンとぶどう酒が祈りによりキリストの体(聖体)と血に変化すると信じる。カトリックでいうミサ、正教会でいう聖体礼儀はこの記憶を行うための礼拝である。教義を異にし聖体の概念を否定するプロテスタントでも、類似の儀式を行う。これを聖餐という。キリスト教最大の祭である復活祭は、この聖餐をキリストが復活したと信じられる日に行うもので、毎年春に行われる。 教義には教派ごとに若干の変異がみられる。ローマ・カトリック、聖公会、プロテスタントなどの西方教会は、聖霊を「父と子両者から発し」とし、東方の「父から」のみ発するとする立場に対立する。またプロテスタントとローマ・カトリック他の伝統的教会では教会についての教義に差があり、使徒の精神を共有することをもって使徒性と解するプロテスタントに対し、カトリック他では聖職者が先任者から任命されることに神聖な意義を認め、その系譜が使徒にまでさかのぼること(使徒継承性)を教会の正統性の上で重視する。また聖餐論においても、カトリックや正教会など伝統的教会とプロテスタント諸派の間には大きな意見の差がある。詳しくはそれぞれの教派の項を参照されたい。 [編集] 異端 上記の多数派と異なる教義を有し、かつキリスト教を自認する教派(セクト)は、多数派から「異端」と呼ばれることもある(自称することはない)。 「神概念を多神論的に解釈する」、「キリストの人性のみか逆に神性のみしか認めない」、「キリストの十字架(贖罪死)と復活を認めない」、「聖霊を人格的存在ではなく神の活動力とする」、「キリストを被造物とする」などの特徴がある。 聖霊を神の活動力とし、キリストを被造物とする理由からエホバの証人が、三位一体を否定し聖書以外に聖典を持つ理由から「モルモン教」がこれに該当し、多くの正統キリスト教から異端とされている。「統一教会」に至っては、異端でさえなく全く異質な団体とされている。 歴史的には、異端と正統の違いは、視点の違いが含まれていた点にも留意されたい。 モルモン教については「末日聖徒イエス・キリスト教会」を参照 統一教会については「世界基督教統一神霊協会」を参照 [編集] 他宗教との関係 [編集] ユダヤ教・イスラム教との関係 キリスト教、ユダヤ教、イスラム教(イスラーム)は類縁関係を強調されることがある。唯一神信仰を持ち、聖典の一部を共有しているからである。 キリスト教はユダヤ教の一宗派として誕生している。『福音書』や『使徒言行録』に描かれているとおり、ナザレのイエス自身もその弟子達も皆がユダヤ人でユダヤ教徒であり、エルサレム神殿で礼拝を行い、その宣教活動も主にユダヤ人を対象としたものだった。当時のユダヤ教には多くの立場が存在し、神殿祭儀を中心にしていたサドカイ派、禁欲主義のエッセネ派、在俗の律法主義を担ったパリサイ派などが活動しており 、イエスの信奉者達の集団もそうした一宗派と見なされた。今日、彼らはパリサイ派のヒレル学派と似た立場にあったと考えられているが、それはキリスト教の特徴とされる博愛と慈愛の強調や、ナザレのイエスが示した律法の尊重はヒレル学派の特徴でもあったからである 。とはいえ、イエスの死後のかなり早い時期にステファノがエルサレムで論争の末に殺害されたことなど 、ユダヤ教主流派とイエス信奉者たちとの軋轢は存在した。正統的なユダヤ教の教義からは、ナザレのイエスという男が神の子であったというイエス信奉者たちの見解は容認しがたいものだったのである。 1世紀頃のローマ帝国内におけるユダヤ人は、全人口の1割程度を占めていたという推定があるほどに、ユダヤ属州外でもユダヤ人は勢力を誇っていた。そして、ユダヤ教の信仰生活に興味を示してユダヤ教に改宗する異邦人も多かっただろうとされている 。しかし、こうした異邦人への宣教活動はキリスト教で盛んとなり、ユダヤ教をはるかに上回る異邦人改宗者をキリスト教は獲得することになる 。『使徒言行録』に記されたように、キリスト教は改宗者への割礼を強制しなくなり、厳しい食物規制も緩め 、それがギリシャ語圏の人間も改宗しやすくさせたものと考えられている 。 そしてユダヤ教は神殿崩壊後の1世紀末にヨハナン・ベン・ザッカイの指導の下、神殿中心の体制を放棄して各地のシナゴーグを中心としたコミュニティに重きを置く体制に移行し 、世界宗教への指向を放棄して民族主義宗教の中に戻っていった 。こうしたユダヤ教再編の中で80年代にはキリスト教はユダヤ教から正式に閉め出され 、またキリスト教側もユダヤ人からの入信者が激減して異邦人入信者が多数を占めることで、ユダヤ教から離脱していくのである 。また、ヘレニズム思想と最終的に折り合うことができなかったユダヤ教とは異なり、キリスト教はそれに成功してローマ・ヘレニズム文化の中で独自の思想を発展させた 。ユダヤ教の聖典はそのままキリスト教にも用いられて『旧約聖書』となり、ユダヤ教の典礼や習慣の多くがそのままキリスト教に引き継がれたが、キリスト教の教父たちはユダヤ人たちがキリストを十字架刑に追いやったとしてユダヤ人を厳しく糾弾し、これがキリスト教社会におけるユダヤ人差別を準備することになる 。 イスラームはユダヤ教やキリスト教の影響を受けて成立した。イスラームはこの2つの先行宗教を共通の始祖アブラハムを戴くアブラハムの宗教であり、信徒は唯一神から啓示を受けて聖典を授かった啓典の民であるとして、根本的にはイスラームと異ならないものとしていた。イスラームによれば、モーセなどの旧約の預言者も、イエスもアッラーフの預言者なのである 。そして、アッラーフはユダヤ人やキリスト教徒に対してそれぞれに『聖書』を与え、アラビア人には『クルアーン』が与えられたのだとしている 。 しかし、ムハンマドが口述する『クルアーン』にはユダヤ教とキリスト教に関する誤解が多く含まれており、メディナのユダヤ教徒はこれを嘲笑したという 。政治的にもユダヤ教とイスラームは対立するようになり、624年にはそれまでエルサレムに向かって行っていた礼拝(キブラ)がメッカに向かって行われ始め、ユダヤ教から独立した宗教を形成していくことになる 。続いて、イスラームはキリスト教とも対立関係に入り、それ以降に口述された『クルアーン』にはユダヤ教とキリスト教に対する罵倒が頻繁に登場するようになる 。 この後の長い歴史の中でキリスト教やイスラームはユダヤ教を差別し、キリスト教とイスラームも激しい敵対を繰り返した。現代の政治や社会問題にも、これらの宗教間対立は暗い影を落としている。 [編集] ミトラ教との関係 西方ミトラ教はローマ帝国で兵士を中心に流行したペルシャ系の密儀宗教であり、3~4世紀頃にはやはり帝国内で流行していたキリスト教と激しく競合した。ミトラ教は、アケメネス朝ペルシャのオリエント征服と共に帝国内で広がったゾロアスター教などのペルシャ系の宗教を土台にして、セム系などのオリエント諸宗教が混宗して出来た宗教と考えられているが、その成立過程についてはよく分かっていない 。 セム系のユダヤ教を母体としながら、やはり同時期のオリエント諸宗教の要素を取り込んで成立したキリスト教は、結果としてミトラ教と共通する要素が多々ある。これは古くから指摘されており、秘密の集会、教団内の堅いメンバーシップ、洗礼、堅信礼、日曜日の神聖視、12月25日を祝日とすること、厳格な道徳律、禁欲と純潔の重視、無欲と自戒の指導、天と地獄の概念、歴史の始まりにあった大洪水、原初の啓示、霊魂の不滅、来世の報い、最後の審判と死者の復活を信じることなど、両者の共通項は多岐にわたっている 。このために、少なくともキリスト教側はミトラ教の儀式を「悪魔的な模倣」と呼んで非難したし、文献は残っていないがミトラ教側もキリスト教を非難しただろうと考えられている 。これらの共通性は、両者の発祥の地となったオリエントでの同時代性をまず考えるべきであるし、どちらがどちらに影響したということは資料が少なすぎてほとんど分かっていない。少なくとも朝昼晩の一日三回祈る習慣や、冬至(当時は12月25日)を祝日とすることを、ミトラ教からキリスト教が真似たことは確からしい 。 この二つの宗教の対立がピークに達するのは4世紀のことであり、コンスタンティヌス1世 (306 - 337) のときにキリスト教が公認され、ミトラ教に入信していたユリアヌス帝 (355 - 361) がそれを取り消し、それが次代でもういちど覆り、グラティアヌス帝 (375 - 383) が382年に出した勅令でミトラ教はもとよりすべての密儀宗教は禁止された。キリスト教の国教化とほぼ同時期にミトラ教は衰退したのである。 [編集] マニ教との関係 マニ教は3世紀のバビロニアでマーニーによって創始された宗教であり、グノーシス主義、ユダヤ教、キリスト教、ゾロアスター教、仏教などを統合・混淆し、ササン朝ペルシャで栄えた 。マニ教はペルシャ国外に広く伝播して成功した世界宗教でもある。ローマ帝国内ではシリアや北アフリカから入ってスペイン、ギリシャ、イタリアへと広がりキリスト教と衝突し、激しい論争が交わされた。ローマ帝国下でこの2宗教はときには同じようなものとみなされて同時に弾圧もされている 。キリスト教神学の大成者であるアウグスティヌスも青年時代にはマニ教の信者(聴聞者)であったが、後にキリスト教に回心してマニ教を論難する書物を著した 。マニ教のバックボーンとなるグノーシス主義はキリスト教神学の中では異端であり、マニ教が教えるアダムやイエスのグノーシス主義的解釈はキリスト教の教義としては受け入れられるものではなかったのである。キリスト教がローマ帝国で国教化されると、他の宗教と同様に西方のマニ教も衰退した。しかし、7世紀にアルメニアで栄えたパウロ派と、10世紀にブルガリアで栄えたボゴミル派は、マニ教のテーマの一部を復活させたものと見ることができる 。 [編集] 組織 [編集] 職制 信者は、古代教会に直接連なる教会では、平信徒と聖職者に分かれる。聖職者は、輔祭(助祭)・司祭・主教(司教)の三階級に大別される。大司教、枢機卿、教皇等の区別は、教会の組織的発展の結果、教会行政的必要性から、主教職が細分されたものである。一方、宗教改革以降成立したプロテスタント諸教会には、万人祭司の教理から聖職者を設けず、教職として按手礼を受けた牧師をおくものが多い。教職の他に教会政治(管理)に長老、監督といった役職を置く事もある。 伝統的な教会においては、女性は聖職者になることができない が、プロテスタントでは女性教職は珍しくない 。現代では教派によらず、聖職・教職に就くには神学校等で数年の専門的訓練を受けるのが一般的である。 正教会・東方諸教会・カトリック教会・聖公会・一部のルーテル教会には神に生涯を捧げる信者がいる。これを修道者という。修道者は必ずしも聖職者ではなく、多くは平信徒である。修道者は独身でなければならない。修道生活は3世紀ごろ、他宗教の先行例を模倣しつつエジプトで始まったと考えられている。元来は砂漠で一人行われることが多かったが、すでに古代に集団生活をする例が知られており、中世以降、修道院で行われることが普通である。カトリックにおいては、修道会という独自の組織があり、ローマ教皇に直属する。現代のカトリックでは、修道士・修道女はなんらかの修道会に所属している。どの教派においても、正式に修道者となるためには、数年の準備期間があり、十分な準備が出来たもののみが修道生活に入る。準備段階、またまれに修道者となった後で、世俗の生活に戻るものもある。 [編集] 教会 一般的な教派では、信者はみなどこか特定の教会に所属している。これを教会員制という。欧米では洗礼記録により、必要に応じて信者であることの証明(洗礼証明書)を受けることが出来る。日本の教会では教会籍という制度で、洗礼による教会員の新規入会、転会、死去などを記録、管理する例が多い 。 教会員の多くは、居住地近隣の教会に所属するが、自宅からもっとも近くの教会に属す義務があるわけではない。教会の規模はまちまちであり、日本では、都市部の巨大教会では、1万人を超える信者が所属するところもあり、地方の小教会では信者が10人前後の場合もある。 複数の教会を持つ教派では、管轄範囲を地理的区分によって分けることが多い。これを教区という。カトリック・正教会・聖公会など監督制教会の場合、教区の中心となるのは、主教(司教)座聖堂である。教区にはいくつかの教会が所属する。一部教派では、教区はさらに教会を単位とする小教区に細分される。また、いくつかの教区をさらに統括する区分を設置する場合もある。複数の教会からなる教会(教派)に対し、ひとつの教会だけで一教派をなすものを単立教会という。単立教会は原理的にプロテスタントである。教義の近い単立教会が連合した協力組織も存在する。 信徒が自分の籍を置いていない教会の礼拝に参加することは、同じ教派の教会でなくても、まったく問題はない。また転居などに伴い、同一教派の教会から他の教会に移籍すること(転会)も必要に応じて行われる。これに対して、所属教派自体を変えることは、場合によっては宗教を変える(改宗)に等しいインパクトを持って受け取られる。カトリックでは自教派に改宗することを「帰一」、正教では「帰正」という。プロテスタント教会では多くは単に転会という。洗礼は大抵の教会間で他の教会のものも有効と認めるが、他の秘跡については認めないことが多い。聖餐の共有は聖餐理解が教派ごとに異なることを反映して複雑であり、本項では詳述しない。 [編集] キリスト教徒の生活 「キリスト教徒」も参照 本項ではキリスト教徒の生活について解説する 。 キリスト教の信者をキリスト教徒またはクリスチャン(ハリスティアニン)という。『使徒行伝』によると、この呼称は1世紀半ばにアンティオキアで初めて用いられた。原義はキリスト支持者というほどの意味である 。日本ではかつて「キリシタン」と呼ばれた 。 多様化する現代のキリスト教世界において、キリスト教信者の一般的な生活を描くことは、それが細部に及べば及ぶほど、困難である。以下の記述は最大公約数を述べたものであって、これに当てはまらないキリスト教徒も一定数いる。 クリスチャンの範囲については、伝統的には洗礼を受けたもののみを信者とみなしているが、最近では特に自由主義神学といわれるキリスト教徒のなかに、(少数ではあるが)ナザレのイエスに従う者は信仰・洗礼の有無によらずクリスチャンであると主張するものもいる 。プロテスタントのなかには洗礼を行わない教派もあるが、1846年の福音主義同盟の会議は洗礼の義務と永続性を確認している。また福音派は新生を強調する。 将来的に洗礼を受けることを前提に、教会と交わる者を求道者(きゅうどうしゃ、カトリックおよびプロテスタントの用語)、啓蒙者(正教会の用語) などという。洗礼を受けるための条件やその式次第などは、教派によって異なる。詳しくは、洗礼の項を参照。 信者が行う祈祷行為のうち、司祭や牧師らにより執行される公のものを公祈祷・典礼・奉神礼等という。信者でないものも列席することができるが、聖餐には与ることが出来ないのが一般的である。ほとんどの教派では定期的な公の礼拝を行う。公の礼拝は形式があらかじめ定められていることが一般的である。典型的な形を示すと、祈祷・聖書の朗読・聖体ないし聖餐にかかわる儀式がなされ、また司祭や牧師らによる説教が行われる。ここでの祈祷はしばしば歌唱を伴った聖歌や賛美歌のかたちで行われる。席上、信者からの献金が集められることが普通であるが、献金は義務ではない。聖餐のあと、短い祈りがあり、終了が告げられて礼拝が終わる。礼拝全体の時間は、教派によって異なるが、1時間から2時間ほどである。ほとんどの教派は日曜日を重視し、これを主日と呼んで共同の礼拝を行うが、少数ながら土曜日を公の礼拝の日とする教派も存在する。詳しくは、祈祷・典礼・奉神礼の項を参照。 信者となったものは、それぞれの教派の聖餐に与ることができる。パンとぶどう酒がキリストのまことの肉と血になるという聖体の教義をもつ教派では、これを、ミサ、聖体礼儀と呼ぶ。他教派の類似の儀式に参加を許されるかどうか、また自教派が特定他教派の類似の儀式に参加を許すかどうかは、それぞれの教派によって考え方を異にする。またプロテスタントの教会のなかには、洗礼を受けていないものにも聖餐への参加を許すものがある。 最初期の教会では、ミサ(聖体礼儀)などの礼拝行為への参加、定期的な断食などの義務があった。これと歴史的に連なる伝統的な諸教派では、信者に、年に決まった数以上の聖体拝領・断食・告悔(痛悔)の義務などの信仰実践が教会法によって義務付けられている。その一方で、現代は各教派とも、あまりこうしたことを強調しない傾向がある。それぞれの教派ごとに課せられる信仰実践の義務と恩沢については、秘跡および各教派ごとの記事を参照されたい。 公の礼拝行為のほかに、ほとんどの教派では、私的な祈りを共同で行う会や勉強会などを開いている。こうした会合はあまり大々的に宣伝されることがないが、たいていの場合、信者以外でも参加することが出来る。宿泊を伴うものもある。修道院をもつ教派では、教会のほか、修道院でも修道会に所属しない一般信者を対象にそうした集まりを主宰することがある。 信者は所属する教会を中心に、年齢別・性別の任意団体に加わることができる。児童たちは一般の礼拝と別に開かれる日曜学校(教会学校)に参加して簡単な教義を教えられ 、青年会、婦人会や壮年会が分担して施設の清掃・維持・修繕、典礼の補助、教会の運営、他教会との交流行事などを行っている 。多くの教会では、こうした団体への参加は義務ではない。 また、教義上の義務ではないが、キリスト教は、隣人や貧者への善行を伝統的に奨励しており 、このため病人や旅行者あるいは貧者を対象とするキリスト教関係者の慈善活動は古来より盛んに行われた。現在慈善の意でもっぱら使われる「チャリティー」はラテン語で愛(ギ・アガペー)を意味するカリタスが英語化したものである。このような流れは、現代における社会福祉活動にも少なからず繋がっている。 [編集] 近世までのキリスト教の歴史 詳細は「キリスト教の歴史」を参照 紀元1世紀、イエスの死後に起こった弟子の運動(初期キリスト教運動)が、キリスト教の直接的な起源である。この時期のキリスト教徒はユダヤ教との分離の意識をもたなかったとする学説が現在は主流を占める。それによれば、70年のエルサレム神殿崩壊後、ユダヤ教から排除され、またキリスト教徒のほうでも独立を志向して、キリスト教としての自覚を持つに到ったとされる。 ローマ帝国治下でキリスト教は既存の多神教文化と相容れず、また皇帝崇拝を拒んだため、社会の異分子としてしばしば注目された。キリスト教は国家に反逆する禁教とされ、信徒は何度かのいわゆる大迫害を経験した。しかし4世紀初めにコンスタンティヌス1世により公認され、その後テオドシウス1世によりローマ帝国の国教とされ、キリスト教以外の他宗教(ミトラ教など)を圧倒するに到った。 キリスト教は歴史上、5回の大きな分裂を経験した。ただし教会歴史学者の多くは、第1回から第3回までを「異端の糾弾」として捉えて、第4回と第5回のみを「分裂」としてみている。しかしこの捉え方は、中世以降に多数派となったカトリックや正教会が自己の正統性を主張する観点に立ったもので、わずかな信徒数を残すのみとなったネストリウス派ならびに単性論教会、そして完全に消滅したアリウス派を「異端」として一方的に蔑視しており、中立的な歴史観ではない。 [編集] アリウス派とアタナシウス派 最初(1回目)の分裂は4世紀半ばのアリウス派とアタナシウス派の分裂である。厳格な一神教論(唯一神教)に基づいて創造神である聖父のみ唯一神(イザヤ書43章10節)として神性を認めて被造物キリストの人性を主張したアリウス派は、神学・教義も強固だったうえ、最初のローマ皇帝の入信(コンスタンティヌス1世の受洗)やゲルマン人に多くの信徒を得るなど歴史的な意義も大きかった。しかし、西暦325年の第1ニカイア公会議で三位一体論に基づいたアタナシウス派の聖子キリストの両性(神性・人性)が正統教義とされ、アリウス派は異端とされた。その後もガリア地方などでゲルマン人の信徒を拡大して一時的に教勢は増したものの、やがてローマ教皇下でアタナシウス派が積極的な布教活動に出て、中世までにはゲルマン人がアリウス派からアタナシウス派(中世以降のローマ・カトリック教会)に改宗していったため、今日ではアリウス派の教会・信徒は、もはや消滅している。 [編集] ネストリウス派 2回目の分裂は、5世紀半ばのネストリウス派の離脱である。ネストリウス派はキリストの両性を認めたものの、神性・人性の区分を主張し、マリアは人性においての母であって、「キリストの母(クリストトコス)」とまでは認めても、「神の母(テオトコス)」というかたちでのマリア崇敬を拒否した。431年のエフェソス公会議でキリストの神性・人性は不可分という説が正統教義とされ、ネストリウス派は異端とされた。現代の研究では、これは教義の問題だけでなくむしろ政治的な事情により大きくよるものであるとする指摘がある。ネストリウス派はローマ帝国を離れて、その後アジアで多くの信徒を獲得した。ペルシア帝国内では、ゾロアスター教、マニ教に並ぶ大きな宗教勢力となり、中央アジアや中国(景教)にも伝道した。一時は隆盛を誇り、信徒の分布からいえば世界最大のキリスト教勢力であったが、イスラム教の台頭により著しく衰退した。今日では、アッシリア東方教会等、中東を中心に少数の信徒がいる。 [編集] 非カルケドン派(単性論教会) 3回目の分裂は、東方教会におけるエジプトやシリアの教会といった非カルケドン派(東方諸教会、いわゆる単性論教会)の離脱である。キリストにおいて人性は神性に吸収され一つの神性を持つという単性論は、451年のカルケドン公会議で異端とされた。但し、これらの教会は自らの教義を「単性論」とみなす事を否定している。現在では「互いに相違のない同じ信仰を、異なった表現で説明した為に起こった不幸な誤解と分裂」という認識が東方諸教会と両性説の教会の間で強くなってきている。東方教会の分裂は、中近東地域でのキリスト教ひいては東ローマ帝国の弱体化につながり、やがて7世紀にはこの地方でイスラム教に勢力を奪われる結果となった。現在、非カルケドン派諸教会にはアルメニア使徒教会、シリア正教会、コプト正教会、エチオピア正教会等がある。 [編集] 東西教会の分裂 4回目の分裂は、東西教会の分裂(大シスマ)である 。9世紀ごろから対立が顕在化し、1054年にローマ教皇とコンスタンディヌーポリ全地総主教が相互破門しあうに至る。教義的には、東方教会が聖霊の流出を「父から」とするのに対して、ローマ教会が「父と子から」と改変したことに起因する(フィリオクェ問題)。西方教会側からは分裂の主な要因を政治的・文化的な問題、つまり西ローマ帝国崩壊後に神聖ローマ皇帝の下に徐々に政治的に結集してきた西ヨーロッパ世界が、東ローマ帝国に独立・挑戦したこととみなす傾向が強いが、東方教会側は教皇首位説などについての教義的な要因を主なものと看做す傾向が強い。但し、1054年の「相互破門」は20世紀になって両教会から相互に解かれているが、分裂の解消にまでは至っていない。 詳細は「東西教会の分裂」を参照 [編集] カトリックとプロテスタント(宗教改革) 5回目の分裂は、16世紀に起こった西方教会での宗教改革によるプロテスタント諸教会の誕生である。宗教改革によるプロテスタンティズムの誕生は、やがて近代ヨーロッパのヒューマニズム興隆や政教分離へと繋がることになる。 これらの分裂の結果、現在、キリスト教世界には、東地中海沿岸や東欧諸国などに広まる正教会、ローマ教皇を中心とするカトリック教会、それに対抗して発生した多くの諸教会、諸教団(総称してプロテスタントと呼ぶ)のほか、イラクのアッシリア東方教会(ネストリウス派)およびその分枝であるインドのトマス派教会(マラバル派)、非カルケドン派であるエジプトのコプト正教会・その姉妹教会エチオピア正教会・シリアのシリア正教会(ヤコブ派)・コーカサス地方のアルメニア使徒教会などの東方諸教会が存在する。 [編集] キリスト教発展の理由 ユダヤ教内の一分派から出発したキリスト教が、世界最大の宗教に発展した理由はもちろん単純なものではない。歴史的にみても、何度かあった社会環境や世界情勢の変化にキリスト教はその都度上手く適応していった。 まず、『使徒言行録』の中にも描かれているように、キリスト教会はかなり初期の段階でユダヤ文化の外部にいる異邦人への宣教を積極的に行った。そして、異邦人改宗者に対してはユダヤ教の定める割礼や、細かな食物禁忌を緩めた。これが、ユダヤ教の枠を超えてキリスト教が地中海世界に広がっていく条件を整えたとされている。 当時のヘレニズム・ローマ時代は密儀宗教が流行していたが、これらは主にオリエントを起源としながら普遍主義的な目的を説いていた。エジプト起源のオシリス・イシス教、プリュギア起源のアッティス教、ペルシア起源のミトラ教、あるいはギリシア起源のディオニュソス教などである。キリストの死と復活を思い起こしながら、パンとぶどう酒をキリストの肉と血として共食する聖餐式を持つキリスト教もまた、こうした密儀宗教のひとつとして広がったと考えられている 。 キリスト教は皇帝崇拝を拒否したことでローマ帝国内で迫害されたが、こうした競合宗教から抜きん出た発展を遂げて国教化される。これについては、キリスト教化された後の護教論的説明かもしれないが、寡婦・孤児・老人の世話を行い、疫病や戦災にあたっては負傷者を看護して死者を葬るような、平等と慈愛と同胞愛を実践するよく組織化された共同体を作り上げることにキリスト教が成功したからだと説明されている 。また、いったん公認されていたキリスト教の特権を破棄したことで有名な「背教者」ユリアヌス帝も、キリスト教徒は救護施設を運営して他者に対する人間愛を実践し、死者の弔いに対して丁寧であり、真面目な生活倫理をもっていると書簡の中で認めている 。 西ローマ帝国滅亡後の西方においては、教会は人々の誕生(洗礼)、結婚、死(葬儀)に関与し、人々の生活を律する組織として機能して、その地位を揺ぎ無いものとした。さらには修道院という組織を確立した西方キリスト教は、ヨーロッパ中世において学問を独占し、その影響力を強化した。 東方においては、キリスト教は中東・アフリカではイスラームに押されて衰退したものの、東ローマ帝国内では正教会が修道院を西方より早く発展させ、修道院は奉神礼を整備・発展させた。また古典文化もマケドニア朝ルネサンス・パレオロゴス朝ルネサンスにみられるように保存され、文化先進地域として周辺異民族を惹きつけつつ、主に東ヨーロッパへと布教範囲を広げていった。 近代になると、西欧諸国はアジア・アフリカ・ラテンアメリカなどの各地を侵略して植民地化を推進し、それと平行して西方教会の海外宣教が進んでいく。圧倒的に優勢な軍事支配力や科学技術力、その他を背景に、世界各地の西欧文明化とキリスト教化が政教両面での支配が図られた。しかしながら、イスラム教や仏教、ヒンドゥー教など高度に体系化された宗教が浸透していた地域では,キリスト教への改宗は小規模にとどまることが殆どだった。 [編集] 近現代におけるキリスト教の展開 宗教改革後の啓蒙時代に入ると、神による啓示を基礎に置いた従来のキリスト教のあり方に疑問が出されるようになる。人格神を否定する理神論から始まり、啓蒙期以降は神を論じることの無意味さを説いた不可知論、汎神論、あるいは無神論など、それまでのキリスト教神学に収まりきらない思想が展開される。そして、フランス革命などの市民革命によって西ヨーロッパ社会が大きく脱教会化され、民衆のキリスト教離れが進行した。マルクスは「聖書は神聖だが、宗教はアヘン」とする共産主義を標榜し、原始キリスト教と同様の共有を理想に掲げ、キリスト教と競合する社会運動として現れる。キリスト教が社会に対してその影響力を大きく減じていくことになる中で、各宗派がいかに展開してきたかを以下に概観する。 [編集] カトリック教会の展開 カトリックでは宗教改革に対抗する形で組織強化が行われ(対抗改革)、イエズス会やフランシスコ会などが尖兵となって海外宣教などを積極的に展開した。しかし、世俗社会への影響力は近代を通じて確実に減じて行ったのが実情である。ローマ教皇領はナポレオン1世によって没収され、ウィーン会議で復活するものの普仏戦争で縮小し、1861年のイタリア王国の成立で消滅に至る。1929年のラテラノ条約でバチカン市国が成立しているが、これは象徴的な独立国家でしかない。 こうした傾向に危機感を抱き、ローマ教皇への権力集中を唱えるウルトラモンタニズムが勢いを増し、カトリックは反近代指向を強めていった。1846年には啓蒙主義、自由主義、共産主義を排斥するための「誤謬表」(sillabo、シッラボ)を公布し、教皇首位説と教皇不可謬説を公式教義とし、他教派に対して不寛容な態度を取り続けた。さらに第一次世界大戦以降イタリア、ドイツ、スペインなどのファシズムに妥協的または協力的態度を取り、特にスペイン内戦ではフランコ派に協力し、第二次世界大戦ではナチスのユダヤ人虐殺ほかの残虐行為を黙認したとされる。 しかし第二次世界大戦後、カトリック教会内部から大規模な改革の必要が叫ばれ、1960年代に至ってヨハネ23世の元で開会した第2バチカン公会議にて現代に生きるカトリック教会の方向性が定められた。その中ではプロテスタントや東方諸教会との対話であるエキュメニズムに加え、他宗教との対話の必要性も唱えられた。また科学と聖書学の尊重、各国語による典礼実施の推進、現代社会との連帯という方向性を確認した。この改革が規模と内容において16世紀の宗教改革にも匹敵することから、「第二の宗教改革」と呼ばれることもある。ガリレオ・ガリレイの宗教裁判の見直しと撤回(1992年)などに、こうしたカトリック教会の過去の過ちを認めて自ら正すという姿勢が見られる。 現在もカトリック教会は避妊や妊娠中絶を認めず、時代錯誤だと批判されることも多い。また、司祭の独身制の堅持についても批判されている。特に近年の米国において、カトリック聖職者による性的幼児虐待が多数明るみに出たことで、その歪が批判されている。これに応じて西ヨーロッパでの教勢は全く衰弱し、フランス、イタリアでは日曜礼拝に参加する信者や全くの少数派に転落し、かつては強勢を誇ったスペインやアイルランドでも少数派に転落した。 「教会の危機」も参照 中南米は、スペイン・ポルトガルの植民地であった関係上、カトリック宣教がもっとも成功した地域であり、信者が減少しつつある現在でも比率は大変に高い。この地域では20世紀になって解放の神学と呼ばれる思想が起こった。これはキリスト教社会主義運動の一形態とみられており、民衆の中での社会運動の実践こそが福音そのものであるという立場を取る。その左翼的側面から中傷されることも多く、カトリック内でも拒否反応を示す聖職者も少なくない。 アジア地域でのカトリック宣教が成功したのは、やはりスペインやポルトガルの植民地であったフィリピンと東チモールであり、その他の地域のカトリック人口はマイナーなものに留まった。例外は大韓民国であり、第2次世界大戦後プロテスタントと共に信徒数が急増している。中国においては1949年に共産党政権が成立すると外国人司教は全て国外に退去し、1951年中国とバチカンは断交した。その後、中国はローマ教皇の任命する司教や司祭を一切認めず、政府公認の中国天主教愛国会のみをカトリック教会として扱うようになり、カトリック信徒を政府のコントロール下においた。だが政府に従わない地下教会が組織化されているとも見られており、この問題については今も中国とローマ教皇庁との間で政治交渉が続いている。 [編集] プロテスタントの展開 プロテスタントではルター派がドイツ北部や北欧に広がり、それとは別にカルヴァンの影響を受けて改革派教会(カルヴァン主義)が大陸で展開した。そしてジョン・ノックスのスコットランドを経由した長老派教会はイギリスやアメリカにも広がった。また、イギリスではイングランド国教会(聖公会)が1534年にカトリックから分離しておりプロテスタントに分類されている。 またアメリカ合衆国では建国以来、信教の自由を保障したことと移民を広く受け入れてきたことからプロテスタント系諸教派が競い合って、多様なキリスト教信仰が展開している。教派を跨る形で大覚醒(Great Awakening)を代表とする信仰復興運動、再臨運動、異言を伴うペンテコステ運動などが起こり、これが新たな教派を形成し、ヨーロッパなどにも波及した。 さらにマックス・ヴェーバーの有名な学説『プロテスタンティズムの倫理と資本主義の精神』が指摘したように、ピューリタン(主に長老派信徒)の影響が強いイギリスとアメリカで資本主義が驚異的に発展する。そして、それらの富める国力とアメリカで勃興した信仰復興運動を背景にプロテスタントも19世紀頃から海外宣教に積極的に乗り出していくことになる。 ドイツに発した自由主義神学に対し、英国の福音主義同盟は1846年、9ヶ条からなるプロテスタント福音主義信仰の基準を告白した。また20世紀初頭、アメリカ合衆国では自由主義神学の是非を巡ってプロテスタント教派(長老派教会、ルター派、メソジスト、聖公会)間で教義論争(メイチェン論争など)が行われ、自由主義神学(リベラリズム)を採用する主流各教派(メインライン)と、聖書の無誤無謬を主張した福音主義(ファンダメンタリズム=根本主義など)とに教派が二分された。しばらくの間メインラインのリベラル派は多数派として政治的主導権を有していたがベトナム戦争が膠着化した1970年代頃のカウンターカルチャー(対抗文化運動)の興勢の中で影響を減じて世俗化し、信者は現在減少傾向にある。 その一方で福音派は、ビリー・グラハムに代表される大衆伝道者などによる大規模な伝道集会や聖会、テレビなどのメディアでの活動や、地域伝道、個人伝道により、多くの改宗者を獲得し、第四次大覚醒とも呼ばれている。またウェストミンスター神学校、ホィートン・カレッジ、フラー神学大学など神学教育機関を充実させ、福音派のクリスチャニティ・トゥディはキリスト教の代表的な雑誌となった 。 1974年にはローザンヌ世界伝道会議が開催された。ここに世界中から福音主義プロテスタントが集ってローザンヌ誓約が結ばれ、福音主義信仰が確認された。福音派は大宣教命令から、海外宣教とりわけ東欧圏・アジア・アフリカなどでの活動にも熱心である。 アメリカにおいて1980年代以降は保守的キリスト教やキリスト教右派と呼ばれる勢力が政治的な影響力を持つようになった。彼らの多くは創造論を奉じて進化論を『聖書』と矛盾するものとして退ける。また福音派、キリスト教根本主義、キリスト教右派、ローマ・カトリック、正教は、人工妊娠中絶の合法化をめぐる議論に中絶反対の立場から発言を行っている。 2009年、アメリカにおいて正教会、カトリック教会、福音派の指導者が共同でマンハッタン宣言を発表し、生命の神聖、結婚の尊厳、信教の自由を守るものがキリスト教の立場であることを示し、中絶、同性愛など性的罪を強制する勢力に対して、立ち向かうと表明した。 アメリカにおける近現代史の詳細についてはアメリカ合衆国の現代キリスト教も参照されたい。 [編集] 正教会の展開 詳細は「ロシア正教会」、「ギリシャ正教会」、「ルーマニア正教会」をそれぞれ参照 ここではロシア正教会と、ギリシャも含めたバルカン半島における正教会の、近現代史の一部概要のみを記す 。 ピョートル大帝以降のロマノフ朝の西欧型近代化政策により、ロシア正教会は国家の保護に入ると共に国家の強力な統制を受ける事となった。1721年にはモスクワ総主教座が廃止される。このような統制下でも、18世紀後半にはアトス山から正教修道精神の復興が起きた事も影響し、ロシア正教会の修道精神はなお盛んであった。この頃の著名な修道士にサロフの聖セラフィムなどがいる。 西方教会の影響を脱し正教の伝統的な精神を復興する事が企図された、正教聖師父の信仰を伝える書『フィロカリア』が1792年に出版されると、1793年には教会スラヴ語に翻訳され、ロシア正教会の精神的な再生に寄与した 。 20世紀になると共産主義革命によってロシア正教は大きな打撃を受け厳しい状況を耐え忍ぶことになった 。弾圧の程度は時期により強弱はあったものの、恒常的に教会は強力な弾圧の下にあった。聖堂外で司祭が祭服を着用して儀礼を行う事は許されず、墓地で正教会の司祭が埋葬の祈りを行う事すらも禁じられていた。それでもロシア正教会は一定の存在力を示し続け、1961年には世界教会協議会に加入した。ソ連崩壊後は、急速に勢力を回復している。 オスマン帝国の支配下にあった地域にあった正教会はコンスタンディヌーポリ総主教庁の管轄下にあったが、1830年にギリシャが王国として独立した事に伴い、ギリシャ正教会はコンスタンディヌーポリ総主教庁から1850年にアテネ大主教を首座とする独立教会としての地位を承認を得た。オスマン帝国の支配下にあったバルカン半島地域がナショナリズムの勃興によって独立国家群を形成していくなか、紆余曲折を経つつ、ブルガリア正教会、ルーマニア正教会、セルビア正教会などが独立教会としての組織を整えていく事になった。これらの教会もバルカン半島における共産主義政権のもとで辛酸をなめた事、共産主義政権の崩壊後に復活を遂げつつあることはロシア正教会と同様である 。 現在、正教会には9つの総主教座がある。その中ではロシア正教会が最大の信徒数を抱えており、教会に通う信徒数が3000万~4000万人、洗礼を受けた信徒数は約1億人ともされる 。このほかの総主教座ではルーマニア正教会の1500万人、セルビア正教会(地域としては旧ユーゴスラビア圏内等)の800万人、ブルガリア正教会の600万人なども抱え 、地盤の深さを示している。 [編集] 東方諸教会の展開 エフェソスおよびカルケドン公会議が異端として排斥したいわゆる東方諸教会の信徒数は必ずしも多くない。しかし、いくつかの地域ではその地域での最も信徒数の多いキリスト教教派でありつづけている。地域宗教の色彩が濃い東方諸教会ではあるが、19世紀以降、アメリカ合衆国やオーストラリアといった移民の多い国では、移民によって教会が立てられ、信徒の分布は広がりをみせている。 [編集] エキュメニズムへの取り組み プロテスタントは、1910年にエディンバラで世界キリスト教会議を開催し、カトリックと正教会の代表に加えて、非キリスト教の諸宗教の代表も招き、教会の対話と一致を協議した。その結果、1948年には世界教会協議会(WCC)が誕生し、エキュメニカル運動(教会一致運動)が推進された 。プロテスタント諸教会は洗礼・聖餐・職制(叙階)において一致するために「リマ文書」を作成し、それを用いて諸教会の合同礼拝を行っている。また、各国でプロテスタント諸教派による合同教会(United Church)が誕生している(ただし、その要因は主流派諸教会の信徒数減少による)。 カトリックでは1960年代の第2バチカン公会議において、エキュメニズムへの取り組みを本格化させた。プロテスタント諸派とは相互聖餐の関係樹立を目指して、教派別に神学的作業が進められている。1990年代には、ルーテル派とカトリックの間において、16世紀の宗教改革の最大の争点となった「信仰義認」の教義について、現在の両教会の見解の間には本質的相違が存在しないことが確認されているが、全教会規模での相互聖餐には至っていない。また、聖公会とカトリックの間にも、相互倍餐の関係を模索する動きがあるが、秘跡論の違いに加え、カトリックが同性愛者を否定しているのに対し、聖公会が同性愛者および、女性を司祭や主教(司教)に叙階していることが、両教会の完全な合同に対する越えがたい障害となっている。 また、近世以降カトリックは、ローマの首位権を認めることを条件に、東方典礼という形で東方教会の一部を取り込んできた(帰一教会)。しかし20世紀において、将来の一致を目標としつつ、現状においては東方教会のそれぞれの教派を独自性をもつ教会として扱うに至った。現在のカトリック教会は、すべての東方教会の信徒に、止むを得ない場合という留保つきではあるが、聖体拝領を認めている 。ただし、こうしたカトリックのいうエキュメニズムは単に他教派のローマ帰一を最終的な目標とするもの(カトリック・エキュメニズム)であり、相互の教理理解に必ずしも基づかないとの警戒も他教派には存在する。 東方諸教会と、かつての正統教会の後裔であるカトリックと正教会、またプロテスタント教会との間の対話も活発化している。正教会と非カルケドン派教会は第2次大戦後、おもに中東地区で対話をすすめ、20世紀末には正教会とシリア正教会が教義についての合意を正式に文書で確認し合うに至った。その文書では、キリスト論などの教義の違いは神学的相違というよりはむしろその表現の相違であり、根底において教義を共有し合っていることを認めた。ただし教会としての全面的な一致には至っていないため、教会の方針としては完全な相互領聖には至っていない。 非カルケドン派教会のひとつ、エジプトのコプト正教会は世界教会評議会での熱心な活動で知られ、特にアフリカ地区での他教会との交流に力を入れている。これは他の教会での礼拝への陪席などを含んでいる。 [編集] 日本とキリスト教 [編集] 歴史 詳細は「日本キリスト教史」を参照 [編集] キリスト教伝来 日本にいつキリスト教が到来したかということに関しては、中国で景教と呼ばれたネストリウス派キリスト教が5世紀頃、秦河勝などによって日本に伝えられたとする説がある 。 史実として確認されている日本へのキリスト教の最初の宣教は、16世紀のカトリック教会の司祭、イエズス会のフランシスコ・ザビエルらによるものである。キリスト教は当時、九州から西日本、近畿地方を中心に多くの信徒を獲得した。この頃、キリスト教は「耶蘇教」(やそきょう、耶蘇はラテン語 Jesusの中国音訳「耶蘇」の音読み)、キリスト教徒は「切支丹」(キリシタン)、キリスト教宣教師は「伴天連」(バテレン)と呼ばれた。宣教師に対して好意的だった織田信長の政策を踏襲した豊臣秀吉もキリスト教を保護した。 しかし、九州においてキリシタン大名が仏教徒や神道徒を迫害、さらにポルトガル商人によって日本人が海外に奴隷として売られている事を知った秀吉は、当時の布教責任者であるガスパール・コエリョに問いただしたところ、奴隷をポルトガル商人に売る日本人が悪いと発言し、これが秀吉を逆なですることとなり、1587年にはバテレン追放令を発布した。しかし、その後もキリスト教は秀吉のポルトガルとの南蛮貿易を優先する政策のため事実上黙認されていた 。 [編集] 鎖国とキリスト教禁止 徳川家康が権力の座についた当初もキリスト教に対しては寛容な態度がとられていたが、1614年に大量のキリシタンを保護していた日野江藩(後の島原藩)主であり、キリシタン大名の有馬晴信が岡本大八事件で不正な賄賂を受け取ったとして追放され、有馬家は転封されることになり松倉重政が新たに島原藩主となる。重政は幕府の中での地位向上を図り、江戸城改築の公儀普請役やルソン遠征計画、島原城新築のための過重な年貢の取立てに始め、キリシタンに対しても厳しい弾圧が行われた。 息子の松倉勝家の代に変わってもこの政策は続けられていたが百姓達の不満が爆発し、これが原因となり1637年には、百姓やキリシタンを中心とした島原の乱が引き起こされ、キリシタン以外にも有馬氏や小西氏の元家臣であった浪人や土着の領主である天草氏や志岐氏なども加わり総勢約3万7千人の軍勢にも膨らみ、旧藩主有馬家の居城であった廃城の原城に立て篭もる大規模一揆へと発展していき、ついには幕府が13万にも上る軍勢を派遣しようやく鎮圧に成功する。 その後、島原の乱を引き起こす要因を作った松倉勝家は処罰され、国内のキリスト教徒の増加と団結は幕藩体制を揺るがすとして禁教令が出され 、当時アジアの植民地化を狙っていた西欧諸国との付き合いにも慎重となり鎖国政策へと向かわせる事となる。 以後キリスト教徒の探索と迫害が行われた。激しい迫害によってキリスト教は根絶させられたかのように見えたが、長崎などで一部の信徒が地下にもぐり、潜伏キリシタンとして信仰を守り続けた。 禁教令からおよそ250年後の幕末1865年3月、出来たばかりの長崎・大浦天主堂にてフランス人ベルナール・プティジャン神父(後に司教)の前に隠れキリシタンが現れて信仰告白を行い(信徒の発見と大浦天主堂)、その後、続々と隠れキリシタンが神父の元に詰めかけた。そして彼らが祈りと洗礼の儀式と四旬節などの典礼暦を守ってきたことが明らかになり、「信徒発見」のニュースが欧米に伝えられた。 隠れキリシタンの多くはカトリック教会に合流したが、同時に寺請制度を拒否したために長崎奉行所が迫害に乗り出し(浦上四番崩れ)、1867年に成立した明治政府もこれを継続し、水責め・火責めなどの拷問、3400名に及ぶ流刑などが行われた 。また他の地方でも東北で正教会への日本人改宗者が投獄されるなど、キリスト教弾圧が全国的に行われた。 [編集] 明治維新後 欧米諸国からの強い抗議を受けて、1873年に明治政府はキリスト教禁制の高札を撤去することとなる。 キリスト教への禁止撤廃後は、キリスト教とその教会は、純粋な宗教的動機にとどまらず、西洋文化に触れる目的でまずやってくる日本人をもひきつけるようになる。カトリック、プロテスタント、正教会とも禁教時代から宣教師を日本へ派遣しており、前述のようにそのなかには秘密裡に宣教をするものもあったが、いまや公に日本人信徒を獲得すべく、教会、伝道所を立てて宣教を行った。また海外からの宣教とは独立して、内村鑑三らによる無教会という信仰のあり方も主張された。 カトリックとプロテスタント諸教派は、宣教の補助手段またキリスト教の社会実践として、学校(ミッションスクール)や病院をたて、活動を行った。こうした学校を通じ、とくに都市部の知識層において、学校教育を通じてキリスト教とその文化に触れ、影響をうけるものが出た。またキリスト教実践の延長として社会福祉活動を行うものもいた。セツルメント運動や神戸・灘での生活協同組合(現コープこうべ)などを、キリスト教文化の影響下に生まれた運動としてあげることができる。 戦前を通じ、キリスト教に対して社会の環境は厳しいものであった。キリスト教諸派に対する政府の統制は1930年代からとりわけ厳しさを増し、各教派とも難しい状態におかれた。キリスト教徒にも靖国参拝が強制され、解散を命じられた教派も出た。プロテスタント諸教派は政府の誘導下に合同教会「日本基督教団」を設立した。日本基督教団は富田満統理を指導者として神社参拝、宮城遥拝を率先して行ったが、それを拒んだ聖職者や信徒のなかには、官憲の追及を受け、逮捕・投獄されるものもおり、取調べによる死者も出ている。 [編集] 現代日本のキリスト教 2004年現在日本の総人口の約1%がキリスト教徒である。そのうちカトリックが約45万人、プロテスタント諸派が計約65万人、プロテスタントで最も信徒数の多いエキュメニカル派の合同教会、日本基督教団が約10万人である 。プロテスタントのうち教会員数は日本基督教団が多いものの、礼拝に出席する信徒の実数は福音派の日本福音同盟の方が多い 。また聖霊派の日本リバイバル同盟も教勢を伸ばしている。正教会(日本ハリストス正教会)は約2.5万人。 尚、異端とされる教派についても言及すると、末日聖徒イエス・キリスト教会(モルモン教)が公称約12万人、最大勢力とされるエホバの証人が約22万人とされている。通常この2派は正統派の立場からはキリスト教徒総人口には含めない。 20世紀後半以降の日本はクリスマスやバレンタインデーのように年中行事として、或いはキリスト教会での結婚式の選択やキリスト教系ミッションスク-ル人気などの形で純粋な信仰とは別にキリスト教の文化・行事が国民の間に浸透しつつある 。 [編集] カトリック 1932年に上智大生靖国神社参拝拒否事件が起こり、太平洋戦争前、靖国神社参拝が強要された折に、反対をした学生への弾圧を受けて日本のカトリック教会は「靖国参拝は宗教活動に当たらない」との見解「「第一聖省訓令」「祖国に対する信者のつとめ」を出し、以後戦争については沈黙した。ただ、司祭や信徒の中には天皇の神性を否定して逮捕された者もいる。また横浜の神父は射殺された。なお、終戦直後に靖国神社の扱いが問題になった際には、カトリックの当時教皇庁駐日代表だったブルーノ・ビッター神父が靖国存続意見を提出した。今日、この対応には、他宗教への寛容、保守的風土の考慮という点での支持と、アメリカの反共戦略への協力という点での批判がそれぞれある。 中華人民共和国の成立に伴い、中国大陸での布教が事実上不可能となり、また、北朝鮮においても布教ができなくなったため、多くの宣教師が日本を新たな布教先として選んだ。カトリックの場合、当時の教皇であったピウス12世の方針もあり、日本のカトリック教会は政治・社会問題については消極的で、きわめて保守的な態度をとった。フランスやイタリアで興った社会主義とカトリックとの共存を目指す動きは、学生を中心とする知識人の一部には伝わったが、その力は大きくはなかった。 1960年代に入ると、教会内部では第2バチカン公会議に代表されるような自己刷新の動きがあり、また、ベトナム戦争についても、アメリカやヨーロッパ各地でカトリック信仰に基づく反戦運動が紹介され、日本のカトリック教会は多様化する。具体的には、信徒の参加と日本独自の文化への配慮を重視するようになり(インカルチュレーション)、仏式・神式の儀式への参列・焼香等が一定の条件付で許可されるようになった。 カトリック正義と平和協議会も、公の組織として活動している。 [編集] プロテスタント プロテスタント(戦時中はその多くが皇紀二千六百年奉祝全国基督教信徒大会の宣言により日本基督教団に合同)もカトリックと同様の立場を取り神社参拝を行ったが、殆ど全ての教会に求道者を装った特高の密偵が入り厳しい監視下に置かれた。そのため、日本基督教団では会堂に神棚を設置し、礼拝前に宮城遥拝など国民儀礼を行うなどして保身を図った。また日本基督教団は政府の政策に協力して軍用機「日本基督教団号」を献納し、さらに「日本基督教団より大東亜共栄圏に在る基督教徒に送る書翰」を出して大東亜戦争は聖戦であると主張し、神社参拝を強要するなど、アジアのクリスチャンへの弾圧に加担した。しかし、偶像を否定する者や再臨信仰を持つ教会では牧師連行などの弾圧を受けた 。 殊に、四重の福音(新生、聖化、神癒、再臨)という信仰のスローガンで知られるホーリネスの日本基督教団第六部(元日本聖教会)、同第九部(元きよめ教会)、宗教結社東洋宣教会きよめ教会の3派は、その再臨信仰により国体否定・神宮冒涜の不穏結社とされ、1942年11月、一斉検挙により結社禁止・教会解散・牧師長期拘置などの厳しい弾圧を受け、7名の牧師が殉教した。 救世軍は1940年7月、イギリス軍スパイの容疑をかけられ外国人士官(宣教師)が逮捕され、また、「皇軍以外に『軍』を名乗る組織があるのはけしからん」という理由で敗戦まで「日本救世団」に名称変更を強制された。セブンスデー・アドベンチスト教会も再臨信仰が不敬に当たるとして活動禁止を余儀なくされた。 また神社参拝を偶像崇拝として拒否した美濃ミッションら少数のキリスト者は激しい迫害にあった。 戦後は合同教会としての日本基督教団の組織はGHQの意向により存続し、アメリカのエキュメニカル運動体の支援により、再建。連絡組織としてエキュメニカル派ではカトリックなども包含する日本キリスト教協議会(NCC)がある。 また各教派の教会も再建して日本基督教団の偶像崇拝と決別し、救世軍など活動を禁止されていた教派も活動を再開した。福音派の連絡機関としては日本福音同盟(JEA)が結成されている。日本の福音派の特徴は聖書信仰と偶像崇拝の拒否である 。 日本キリスト教連合会は、カトリックやプロテスタントも含まれるが、国への対応機関であり、上記のNCCやJEAとは性格が異なる。 政治運動ではなく、さまざまな手段を用いた布教を主たる活動とする教会の台頭も著しい。キリスト者自らがイエス・キリストについての『聖書』の言葉を聞き、イエス・キリストが自らの救い主であることを受け入れ、人生観、人生がいかに変化したかを語る証しによって、キリスト者になる者が一部の教会では増えている。近年、海外のキリスト教の助力により、パワーフォーリビング(2007年に配布開始)やラブソナタなどの大規模な布教が行われている 。 [編集] 正教会 詳細は「日本ハリストス正教会」を参照 日本の正教会は19世紀半ば以来の歴史を持つ 。 発足間もない時代、日本の正教会はニコライ・カサートキンら神品を最初に派遣したロシア正教会の指導下におかれていた。19世紀半ばに函館から始まった日本正教会の伝道は、明治末には日本全国におよび、北海道・東北・東京・関西・九州を中心に教会が建てられた。主にロシアからの資金援助により、東京神田に壮麗な大聖堂:ニコライ堂も建設された。しかし1917年のロシア革命によりロシアからの資金と宣教の両面での援助が断たれたことから、日本の正教会は苦しい立場におかれた。加えて、ロシア政府と教会の関係に厳しい目を向けていた日本政府は、ロシアの共産化以後、さらに正教会を厳しく監視するようになる。このため第2代日本府主教であるセルギイ府主教は、政府の圧力により退位を余儀なくされた 。 また、関東大震災で東京復活大聖堂(ニコライ堂)も含む東京市内のほとんどの教会が破壊された。資金難の困難な情勢の中でニコライ堂は再建されたが、他の東京市内の教会の殆どは再建されず、東京市内の教会は神田の東京復活大聖堂の教会に再編された 。 第二次世界大戦後日ソの外交関係が途絶しアメリカを中心とする連合軍が日本に入ると、日本の正教会はアメリカ合衆国に所在する正教会(アメリカ正教会の前身)の管轄下に一時的におかれた。アメリカから高位聖職者が来日し、日本の正教会の指導に当たった。また日本からニューヨークのウラジーミル神学校に多数の若い神学生が留学した。その後、1970年に日本教会はモスクワ総主教庁の庇護下で聖自治教会となり、自身で主教を選出する権限を得た。東京、仙台、京都が主教座教会となっている。また、ロシア正教会の直接の管轄を継続すべきとするグループは「モスクワ総主教庁駐日ポドヴォリエ」に再編成された。紆余曲折があったが、現在では日本正教会と駐日ポドヴォリエの関係は良好である。 [編集] エキュメニカル派 日本におけるエキュメニカル派の動きとしては、教役者や学者の間での交流と、信徒を中心とした交流が指摘される。元々、戦時中の政府の政策で一本化された日本基督教団であるが、エキュメニカル派の教団として現在も存続している。 1960年代の学生運動のときには、靖国神社参拝をめぐり、プロテスタントとカトリックの大学生を中心とする信徒が合同で活動をおこなった。一方教会間の交流としては『新共同訳聖書』の共同翻訳事業が特筆される。この『新共同訳聖書』においては、プロテスタント諸派の一部が「外典(アポクリファ)」として『聖書』から除外したもの(『集会の書』『マナセの祈り』など)を「旧約聖書続編」としてまとめている。これは日本の聖書翻訳事業においては画期的なことである。 また2006年8月には京都で世界宗教者会議が行われ、他宗教を含めた交流の場がもたれた。 [編集] キリスト教の文化的影響 [編集] 建築への影響 中世のヨーロッパにおいて大規模な建築は教会や修道院に限られたために、ある時期までのヨーロッパ建築史は教会建築史に重ねられる。特に11世紀よりロマネスク様式、12世紀末よりゴシック様式、15世紀からはルネサンス様式の大聖堂がヨーロッパ各地で盛んに建造された。「神の家」を視覚化した壮麗な建築は今も見る者を圧倒する。それらは現在も教会として使用されつつ、各都市のシンボルとして保存され、ヨーロッパ都市の原風景の一部となっている。 さらにキリスト教の教会に由来する共同体概念、とりわけプロテスタントの理念である「見えざる教会(Unsichtbare Kirche)」は、バウハウスなど近代建築にも影響を与えた。ヴァルター・グロピウスはバウハウスの雑誌の表紙に教会を現した自作の版画を沿え、「見えざる教会」がバウハウス運動の理念でもあると語っている。 東欧ではビザンティン建築が独自の発展を遂げたが、近現代に至って新古典主義の影響を西欧から若干受けている。 [編集] 美術への影響 初期キリスト教美術はローマ美術をもとに始まったが、やがて写実性より精神性などを重視するようになり様式化が進んだ。中世西ヨーロッパではキリスト教は美術の最大の需要を生み出していたといえる。上記の聖堂には、聖人の肖像画や聖伝を描いた壁画や絵画、窓にはめ込まれたステンドグラス、聖像、祭壇や様々な聖具類が供えられた。また祈祷書などの写本への挿絵も描かれた。これらはヨーロッパ美術史の中でも重要な位置を占める。 一方、ローマ帝国時代に盛んだった室内装飾などの世俗美術は、中世初期にはいったん廃れた。しかし、12世紀頃より古典古代への関心が復活(12世紀ルネサンス)するとともに異教のテーマに基づいた絵画が現れはじめ、13世紀後半から公然と描かれるようになった(たとえばボッティチェッリ『ヴィーナスの誕生』)。そして西ヨーロッパにおいては、世俗の美術がキリスト教美術を量的に圧倒するようになっただけではなく、その様式が宗教画に逆に取り入れられるようにもなった。 対して東方教会では、イコン(聖像)の規範性を重んじ、古来の型を保つことを教義の一部としたため、教会美術は時代による変化をあまりこうむらなかった。しかしルネサンス以後の西方美術は東方にも影響を与え、特に18世紀以降、ロシアを中心に、印象派風の筆致を持ちやや写実的な聖像表現も行われた。また近世以降はヴィクトル・ヴァスネツォフなどのように、イコンから離れた美術の領域で正教会の題材を用いる藝術家も現れた。 [編集] 音楽への影響 詳細は「キリスト教音楽」を参照 キリスト教会では典礼での必要上、独特の教会音楽を発展させた。聖句を詠唱するための節回しがかなり早い時期に規定された。高低アクセントをもつギリシア語を公用語としたギリシア教会では、8種類からなる教会旋法が整備され、韻文で書かれたすべての祈祷文を、そのどれかにあてはめて歌うことが出来るシステムが確立した。これはラテン教会にも影響を与え、後者は今日グレゴリオ聖歌として知られている。グレゴリオ聖歌は単旋律(モノフォニー)であるが、9世紀頃には、これにオルガヌム声部を加えた複旋律(ポリフォニー)が現れる。同時に、それまでは口承されていた旋律を正確に記録するための楽譜が考案され、理論化が行われるようになる。教会音楽とは神の国の秩序を音で模倣するものであり、理想的で正確に記述されるべきものという信念が背景にあったと考えられているのだが、これらが今日の五線譜を用いた記譜法、和声法や対位法などの音楽理論へと発展していくことになる。 教会の外部にも世俗的な音楽がヨーロッパに存在していたことは確かなことではあるが、記譜法と理論を兼ね揃えた教会音楽は後世への影響力という点では圧倒的に優勢であった。14世紀頃より、こうした教会の音楽理論が世俗音楽へ流れ始め、やがて教会の外で西洋音楽は発展していくことになる 。 作曲家で言えば、16世紀に対位法・ポリフォニーにおいてイタリアのパレストリーナやスペインのヴィクトリアといった大家が現れた。しかしバッハやヘンデルまでは教会音楽が作曲活動の中で重要な位置を占めていたが、それ以降は教会音楽の比率は小さいものとなる。とはいえミサ曲やレクイエムはベルリオーズやブルックナーをはじめとした数々の作曲家にとって重要なテーマであり続けたし、キリスト教関連のテーマを使った曲はその後も続いていく。また器楽曲では、西方教会ではパイプオルガンが好んで用いられ、各地域で優れた大型のオルガンへの需要を生み出した。ヨーロッパでは16世紀、17世紀に建造されたオルガンが補修を受けながら現在も使われていることが多い。 また20世紀に入るとアメリカのアフリカ系市民の間で歌われていた賛美歌(ゴスペル)が、レイ・チャールズなどの手によってポップ・ミュージックに導入された。一方で、古楽への一般的な関心の高まりをも反映して、グレゴリオ聖歌などの古い宗教曲が意識的に聴かれるようになり、教会旋法の要素を取り入れる作曲家などもみられる。 一方、器楽の使用を原則として禁じた正教会においては、東ローマ帝国地域でビザンティン聖歌が独自の発展を遂げた。正教が伝播したロシアでは、ビザンティン聖歌にロシア固有の要素を取り入れたズナメニ聖歌といわれる無伴奏声楽曲が発達した。ビザンティン聖歌もズナメニ聖歌も四線譜もしくは五線譜を用いず、それぞれ「ネウマ」と「クリュキー」と呼ばれる記譜法を保持していた。 18世紀以降になると西方との交流によって、イタリア的要素を取り入れた宗教曲が作られ、19世紀初頭にはロシアでボルトニャンスキーが活躍。チャイコフスキーやリムスキー=コルサコフといった作曲家達を生み出す土壌となった。正教会聖歌ではラフマニノフの『徹夜禱』が有名であり、聖歌を専門にした作曲家ではアルハンゲルスキーが著名であるが、ブルガリアのフリストフやセルビアのフリスティッチ、エストニアのペルトも正教会聖歌を作曲するなど、その発展はロシアに限定されず東欧全域に及んでいる。また、西欧的な要素を取り入れつつも新たな伝統復興を模索する動きが19世紀後半から正教会では行われていたが、共産主義政権の弾圧による研究の中断があったものの、共産主義政権の崩壊後にそうした復興運動は再活性化を見せている 。 正教会聖歌作曲家の一覧はCategory:正教会聖歌作曲家を参照 [編集] 文学への影響 中世のキリスト教文化の中では、聖人伝という形で多くの民間説話が語られて、流通した。それらの多くはウォラギネの『黄金伝説』(13世紀)の中に収められており、後のヨーロッパ文学に大きな影響を与えている 。 また、キリスト教の聖典自体が物語を豊富に擁しており、『旧約聖書』の『創世記』、ノアの箱舟、モーセの出エジプト、士師たちの年代記、そして教義の根幹を支える『福音書』の受難物語などは、現代に至るまで文学者たちにインスピレーションを与え続けてきた。ジョン・ミルトンの『失楽園』、オスカー・ワイルドの『サロメ』などが有名であるが、プロットの借用という程度であれば現代日本のライトノベルに至るまで多くの分野に影響は及んでいる。 キリスト教思想に真っ向から取り組んだ作品としては、フランシスコ会の神学を参照しつつキリスト教的世界像を提出するダンテの『神曲』、悪魔と契約を結んだ知識人が最後に救済されるゲーテの『ファウスト』、キリストと異端審問官とを対決させたドストエフスキーの『カラマーゾフの兄弟』(「大審問官」の章)などが有名である。 また、アウグスティヌスやイグナティウス・ロヨラなどの告白録は、自己内省で構成される告白文学という形式が西ヨーロッパで成立するにあたり、大きな影響を与えた。 [編集] 哲学への影響 西ヨーロッパ中世ではリベラル・アーツ(自由七科)を統括する学問として哲学は尊重されたが、キリスト教の秩序のなかでは「哲学は神学の婢(はしため)」(ペトルス・ダミアノ)であった。 11世紀頃より西ヨーロッパではスコラ学が興隆し学問的方法論が整備されて、哲学はキリスト教の枠内であるにせよ発展する。アラビア語から翻訳されてヨーロッパに紹介されたアリストテレス哲学をキリスト教神学に融合させたトマス・アクィナスの業績は、ことに有名である。すでにイスラム世界で行われていたイスラム教学とアリストテレス哲学の整合性と融合に関する議論に多くその源を求められるとしても、彼が創り上げた壮大な神学大系は余人の追従を許していない。また、普遍概念は実在するのか(実念論)、名前だけなのか(唯名論)を争った普遍論争など、哲学史に残る重要な議論がこの時代に行われている。 15世紀頃より、人文主義者たちはスコラ哲学を旧弊として敵視し、キリスト教の枠から離れて思想を展開していくことになるが、キリスト教社会で長年に渡って重ねられてきた一神教的・二元論的世界観にヨーロッパ社会は永く拘束された。 [編集] 科学への影響 ある種の特徴のある自然哲学者を、他の自然哲学者から区別するために「scientist」という名称がヒューウェルによって造語され用いられ始めたのは19世紀のことだが、その後も彼らの実際的な社会的認知度・社会的地位のほうはすぐには上がったわけではなかった。そのように社会的地位を向上させようともがいている段階の科学関係者(科学者、科学史家ら)は、世間の人々に対して、""カトリック教会に代表される旧弊因習に、科学者たちが立ち向かって近代科学を発展させてきた""という図式で、ものごとを説明したがる傾向があった。そして、そのような図式を描くためには、大抵、迫害を恐れて自説を公表しなかったコペルニクスや、ガリレオ・ガリレイの事例を、ある特有のやり方で 取り上げ、強調した。結果として、""キリスト教(カトリック)は科学に対してひたすら抑圧的であった""といったような単純化された乱暴な説明ばかりが(科学関係者の文章を中心として)まことしやかに流布することになった 。現代の日本でも、科学に興味を持った青少年はそういった主旨の文章に触れる機会は多く、同様のイメージが形成される傾向がある。 だが近年、過去の行政文書や科学者の私信や草稿等の原文の緻密で真摯な学問的研究が進むにつれ、キリスト教と自然哲学や科学の関係は、そのような単純なものではなかったことが知られるようになってきている。キリスト教と科学の関係はもっと豊穣で複雑なものであったのである(これは欧米の研究者によっても明らかにされてきている)。日本でも同様に、例えば科学史家村上陽一郎がヨーロッパ近代科学を支えたのはキリスト教の精神であったと指摘している 。実用的かどうかはいったん度外視して「真理」自体を情熱的に追求するのがヨーロッパ近代科学の特徴であり、他地域の科学から大きく抜きん出た要因でもあるとし、それはキリスト教で培われた一神教神学への情熱がそのまま科学へ転用されたのではないかという指摘である。科学者達の多くは決して非キリスト教徒ではなく、むしろ熱心な信徒であり「神の御業」を追求したものであった点は指摘されなければならない 。また、渡辺正雄も、近世における科学の発展の背後には「神による啓示の書として自然界と聖書がある」というクリスチャンの意識があって、神をよりよく知るために自然への探求が始まったと指摘している 。また東京聖書学院の教授である千代崎秀雄は、その著書の中で、宗教と科学の担当する範囲が違うので衝突するはずがないと主張している。天動説の裁判における混乱については、中世のカトリック教会が神学の解釈を広げ、科学の領域に踏み込んだことが発端であるとしている 。 現代科学では、牧師であったロバート・スターリングがスターリングエンジンを1816年に発明したのは、教区の労働者が蒸気機関の爆発事故で怪我をしたり命を落としたりするのに直面し心を痛め、安全性が高く効率的な動力源を開発しようとした事がきっかけであった。1847年にイギリスの医師ジェームズ・シンプソンの麻酔薬発明が許可されたのは、『聖書』中の「主なる神はそこで、人を深い眠りに落とされた」 という記述が根拠になった 。また、『ネイチャー』が物理学者や数学者など1000人に行ったアンケートでは「神を信じる」との回答が39パーセントであった 。 また、修道院が先進技術の発展に貢献した例が多数ある。14世紀・15世紀において戦乱によって農業技術の革新が遅れていたロシアに西欧の輪作技術を導入したのは、ロシア正教会の荒野修道院群であった。カトリック教会・聖アウグスチノ修道会の修道士かつ司祭であり、のちには修道院長も務めたグレゴール・ヨハン・メンデルは、遺伝に関する法則(メンデルの法則、1865年に報告)を発見した事で有名である。 ただし、現代において創造論と進化論や、クローン技術、脳科学、同性愛等の研究分野においてプロテスタントの一部に根強い聖書主義の立場から、大きな反対運動が起こっており、これが科学の発展を阻害していると見ることもできる。実際に巨大な政治力と支持基盤を背景に、アメリカ合衆国の一部の州ではこれらの研究そのものを禁止する、もしくは阻害する法案や運動が存在し、裁判に発展すること(進化論裁判)も稀ではない。これらの問題は個人が自身の常識に対して他を認めないという点において、キリスト教に関わらず、全ての宗教や思想、文化において起こりえる事である。しかし、その中でもキリスト教は規模と政治力が巨大なため、しばしば世界的な問題に発展するのである。 [編集] 生活・その他への影響 医療・病院のルーツの多くが修道院にある。旅人を宿泊させる巡礼者を歓待する修道院、巡礼教会をいうホスピス(hospice)が、がんで余命いくばくもない人が最後の時間を心やすく過ごすための施設、ホスピスに転嫁したこと、歓待する(hospitality)が、病院(hospital)の語源でもあることはあまり知られていない。 修道院でリキュール(薬草酒として発達した面もある)が製造されているのもこうした医療行為に由来し、今日でも多くのリキュール・ワイン・ビールといったアルコール類が一部の修道院で醸造されている(ワインはミサ・聖餐式・聖体礼儀用でもある)。これらの酒類の中には、シャルトリューズなど有名なブランドとなっているものも珍しく無い。 [編集] キリスト教に基づくとされている習俗 キリスト教は独自の典礼暦を用いて教義に基づく祭礼を行い 、またそれによって信者の生活を規定するが、一方で各地の習俗と融合した教義と無関係な慣習も多く見られる。以下に、現代の日本でキリスト教に基づくものと一般に理解されている習俗を取り上げキリスト教との関係などを概説するが、この他にも、日本では一般的ではない習俗は多数存在しており、クリスマス前のアドベント(待降節)、公現祭、謝肉祭(カーニバル)、灰の水曜日、枝の主日/聖枝祭、ペンテコステ、各種の行列、大勢の特定聖人の祝日などの祭日、また四旬節/大斎や曜日を定めての節制などがある。これらに関しては典礼暦を参照されたい。 [編集] クリスマス 詳細は「クリスマス」を参照 「神現祭」も参照 クリスマスはイエス・キリストの生誕を祝う記念日であるが、イエスの誕生日は知られていない。ローマ帝国時代、ミトラ教の冬至の祭りがキリスト教に取り入れられたと考えられている。この祭りは西方で始まり、12月25日に行われた。一方、東方では、元来、キリストの生誕は洗礼とともに1月6日に祝われていたが、4世紀には次第に12月25日が生誕を祝う日として定着していく。ヨハネス・クリュソストモスは12月25日をクリスマスとすることを支持した386年の説教で、この祭りをローマの習慣であるとし、アンティオキアでは10年前から始まったとしている。 また、クリスマスに付随する習俗の多くは、キリスト教の教義とは無関係であり、キリスト教が布教されるにあたって土着の習俗を飲み込んでいったことを物語る。たとえばクリスマスツリーを飾る習慣は15世紀に南ドイツで現れ、ハノーヴァー朝とともにイギリスに渡り、そこからキリスト教社会に広がったものである。サンタクロースは聖ニコラスの伝説や、イギリスの Father Christmass の伝承などを使ってニューヨークの百貨店が19世紀に作り上げ、世界中に広まったキャラクターである 。 [編集] イースター 詳細は「復活祭」を参照 復活祭(イースター、復活大祭、パスハ)はイエス・キリストの復活を祝うキリスト教最大の祝祭日であり、かつもっとも古く成立した祭のひとつであるが、現在の習慣にはゲルマン民族の春の祭りの影響が指摘されている。色をつけた卵(イースターエッグ)を配るなどの習俗がそれに該当する 。なおユダヤ教の過ぎ越しにも、ゆで卵を食べる習慣があり(塩水に入れた卵を紅海を渡るユダヤ人に見立てる)、ゆで卵の習慣はユダヤ由来であるとする説もある。 [編集] 結婚式 宗教改革以前から存在する教会では、婚姻は7つの秘跡(機密)のうちの一つとして位置づけられている。世俗婚とは別に、同教派の信者同士の結婚式は教会の典礼として行われる。結婚する当事者の片方あるいは両方が信者でない場合、カトリックでは典礼は略式化され、東方教会・正教会では奉神礼の執行そのものを拒否される場合がある。非信者同士の結婚式を引き受けるかどうかは教派・教会によって異なり、キリスト教に触れる良い機会であるとして受け入れる立場と、それは教会や聖職者の仕事ではないとして受け入れない立場が両方存在する。プロテスタントにおける結婚は、カトリックの秘跡に相当する聖礼典には含まれない(そのため、聖礼典執行資格のない伝道師など下位教職でもこれを行うことが出来る)。ただし、人生の節目であることに違いはなく、新たに結婚する二人を祝福する 。 キリスト教式の結婚式では、「誓いのキス」が必須であると思われることがときにあるが、主要教派の典礼は基本的にそのようなものを含まないことが多い 。ただし、正教会では婚配機密の最後にキスをする。 現代の日本では、結婚式をキリスト教のスタイルで行うことが盛んになっており、結婚式場などに併設されたチャペルで派遣業者から斡旋された「牧師」の下に司式されることが多い。そういった司式者の資格やそうやって行われた結婚式の有効性についての議論も存在する。 [編集] バレンタインデー 詳細は「バレンタインデー」を参照 西方教会地域の一部には、男女の愛の誓いの日として2月14日に親しい男女間で贈り物をする習慣がある。これもキリスト教の教義には根拠がなく、もともとはローマ帝国時代の女神ユノの祝日が起源であり、それが後になって殉教聖人のバレンタインに結び付けられたのだろうと言われている。 日本には製菓会社が盛んにプロモーションを行って女性から男性へチョコレートを贈る習慣が定着したが、1990年代ごろから他の業界も積極的に販売政策に利用するようになってきている。俳句の季語に取り入れられるほどになじみのある行事となっているが、これもまたキリスト教の教義には根拠がない。 [編集] ハロウィーン 詳細は「ハロウィーン」を参照 ハロウィーンはイングランド・アイルランドおよびその移民の間で行われた民間の祭りであり、直接はキリスト教と全く関係がない。ハロウィーンで出てくる幽霊、精霊、魔女などは明らかに非キリスト教的存在である。この祭りの起源は元々ケルト人のドルイド教の祭だっただろうと推定されているが、カトリックの諸聖人の日(万聖節)と日付の上で結びついており、その前晩である10月31日に行われる。イングランドでは中世以降廃れたが、アイルランドに残っていた習俗が移民を通じてアメリカ合衆国で広まった。近年はヨーロッパや日本でもカボチャのランタン(ジャックランタン、ジャック・オ・ランターン)を飾るなど、一部の習俗が入ってきている。",キリスト教(キリストきょう、基督教、英語: Christianity)は、ナザレのイエスを救世主イエス・キリスト(メシア)と信じ、『旧約聖書』に加えて、イエスや使徒たちの言行を記した『新約聖書』を基準とし、隣人愛・愛(アガペー)を説く伝統的世界宗教である 。世界における信者数は20億人を超えており、すべての宗教の中で最も多い 。 ka,4ac2262bdb1e80f06848191d19517056,"[რედაქტირება] წინაისტორია III საუკუნისთვის რომაელებმა უკვე მთლიანად დაიმორჩილეს აპენინებზე მცხოვრები ერები, გალების გარდა. ამ პერიოდისთვის მათ უკვე მოგერიებული ჰყავდათ იმ დროის ერთ-ერთი ყველაზე წარმატებული მხედართმთავარი პიროსი ეპიროსიდან. ამ ეტაპზე მათი ინტერესების სფეროში არა მხოლოდ ნახევარკუნძული, არამედ სამხრეთით მდებარე კუნძული სიცილია მოექცა. სიცილიას აკონტროლებდა რომის მოკავშირე სახელმწიფო კართაგენი, რომელთანაც რომს ოდითგანვე მეგობრობა აკავშირებდა. კართაგენი ამ პერიოდისთვის სიძლიერით არ ჩამოუვარდებოდა რომს. მისი ჰეგემონია ვრცელდებოდა ჩრდილო-დასავლეთ აფრიკაზე, ძლიერი ფლოტი კი აკონტროლებდა დასავლეთ ხმელთაშუა ზღვას და მათ უკვე ჰქონდათ კოლონიები სიცილიაზე, სარდინიაზე, კორსიკაზე და პირენეის ნახევარკუნძულზე. ამ დროისთვის რომს ჰყავდა კარგად გაწვრთნილი არმია და შედარებით სუსტი ფლოტი. ეს ომი არ გამოირჩეოდა დიდი ბრძოლებით. უმეტესად ხდებოდა ქალაქების ხანგძლივი ალყა, კომუნიკაციებისთვის ბრძოლა და უპრეცენდენტო მაშტაბების საზღვაო ბრძოლები. ომის მსვლელობისას რომაელებმა ისწავლეს ახალი ტიპის გემების მშვენებლობა, როგორიცაა კვინკერემები, გეკსერები და გეპტერები. ასევე შეიმუშავეს ყვავებით გემების აბორდაჟზე აღება. ადრე თუ გვიან ეს ორი სახელმწიფო უნდა დაპირისპირებოდა ერთმანეთს ხმელთაშუა ზღვაში ბატონობის მოსაპოვებლად. ომის დაწყების საბაბად სიცილიაში დაწყებული კონფლიქტი გამოდგა. სირაკუზების ტირან აგაფოკლეს გარდაცვალების შემდეგ, კამკპანიელი დაქირავებული მეომრები უნდა დაბრუნებულიყვნენ იტალიაში. მაგრამ ამის ნაცვლად, ისინი თავს დაესხნენ სიცილიურ ქალაქ მესინას და აიღეს იგი. რეგიუმის მოსახლეობა შეშინდა კამპანიელების თარეშით, და მათ დაცვა და დახმარება რომს სთხოვეს. რომაელებმა გამოგზავნეს 4000-კაციანი გარნიზონი დეციუს იუბელიუს კამპანუსის მეთაურობით. გარნიზონი ცოტა ხანში აჯანყდა და რეგიის მოსახლეობა დაარბია. აჯანყების ჩასახშობად რომაელებმა ჯარები გააგზავნეს. აჯანყებულთა დამარცხების შემდეგ ისინი სამაგალითოდ დასაჯეს, ხოლო ქალაქი მის მკვიდრ მოსახლეობას დაუბრუნეს. მესინაში გამაგრებული კამპანიელების წინააღმდეგ კი სირაკუზების ახალი ტირანი გიერონი იბრძოდა. როდესაც კამპენიელები დამარცხების პირას იყვნენ, მათმა ნაწილმა დახმარება კართაგენს სთხოვა, ნაწილმა კი რომს. რომაელები თავდაპირველად ორჭოფობდნენ, ვინაიდან არ ამართლებდნენ კამპანიელებს, მაგრამ მათი არ დახმარება ნიშნავდა კუნძულზე კართაგენის ჰეგემონიას. ამიტომ ძვ. წ. 264 წელს რომაელები დათანხმდნენ დახმარების აღმოჩენაზე, მიუხედავათ იმისა, რომ ამით მათ დაარღვიეს ძვ. წ. 306 წლის შეთანხმება, რომლის თანახმად მათ ჯარებს არ უნდა დაედგათ ფეხი სიცილიაზე. [რედაქტირება] ომის დაწყება [რედაქტირება] მესინა ძვ. წ. 264 წელს როდესაც კამპანიელებმა დახმარებისთვის კართაგენელებს მიმართეს, მათ დაუყონებლივ ჩააყენეს თავისი ჯარები ჰანონის მეთაურობით მესინაში. . რომაელებმა, კამპანიელთა ნაწილის დახმარებით ჩაიგდო ქალაქი ხელში, ჰანონი კი ტყვედ აიყვანეს და აიძულეს ებრძანა კართაგენელი ჯარისკაცებისთვის დაეტოვებინა ქალაქი. ამის შემდეგ გათავისუფლებული ჰანონი პუნებმა სიკვდილით დასაჯეს, ხოლო მის ადგილას ჰანონი, ჰანიბალის ძე გამოაგზავნეს. მან განამტკიცა კავშირები სიცილიის ქალაქებთან, ახალი ხელშეკრულება დადო სირაკუზების მეფე გიერონთან და ამის შემდეგ დაიწყო მესინას ალყა. კართაგენელები ქალაქის ჩრდილოეთით გამაგრდნენ, ხოლო სირაკუზელები სამხრეთით, კართაგენული ფლოტი კი სიცილიის ჩრდილო სანაპიროსთან განლაგდა. ამ მოვლენებმა განაპირობა რომიში სახალხო კომიციის მიერ ომის დაწყების გამოცხადება და ორი ლეგიონი კონსულ აპიუს კლავდიუს კაუდექსის მეთაურობით ჩავიდა სიცილიაში და დაიწყო მესინას გასათავისუფლებლად ბრძოლა. მესინასთვის ბრძოლის შესახებ ცნობები ძალიან არეულია და არ ემთხვევა ერთმანეთს. პოლიბიუსის ვერსიით, აპიუს კლავდიუსი ჯერ ცდილობდა მოლაპარაკებებით მოეგვარებინა საქმე, ხოლო როდესაც მისმა მცდელობებმა წარუმატებლობას განიცადა, დაიწყო ბრძოლა სირაკუზელებთან. ხანგძლივი ბრძოლის შემდეგ სირაკუზელები დამარცხდნენ და დატოვეს ალყა. მეორე დღესვე კლავდიუსმა კართაგენელებს შეუტია და დაამარცხა. ამის შემდეგ სირაკუზებამდე ვერავინ ბედავდა მისთვის წინააღმდეგობის გაწევას. [რედაქტირება] შემდეგი საბრძოლო მოქმედებები სიცილიაში მესინასთვის ბრძოლების შემდეგ მოვლენების ზუსტი აღდგენა შეუძლებელია, ვინაიდან იმ დროინდელი ისტორიკოსების მონაყოლები ერთმანეთს არ ემთხვევა. ვარაუდობენ რომ რომაელებმა სცადეს ქალაქ ეხტელას აღება, ასევე სირაკუზებსაც შემოარტყეს ალყა, თუმცა მათი მოქმედებები აღარ იყო უწინდებურად წარმატებული. აპიუს კლავდიუსი კინაღამ ბერძენთა ტყვეობაში მოხვდა და სავარაუდოთ რეგიიში დაბრუნება მოუწია. შემდეგი ძვ. წ. 263 წლის კონსულები გახდნენ მანიუს ვალერიუს მაქსიმუსი და მანიუს ოტაცილიუს კრასუსი. ისინი 4 ლეგიონით და დამხმარე ჯარებით სიცილიაში ჩავიდნენ. მათ მოუარეს მთა ეტნას, აიღეს გადრანა და კენტორინი. სხვა ქალაქები კი კეთილი ნებით დაემორჩილნენ. სულ დიოდორეს ცნობებით 67 ქალაქი გადავიდა რომაელთა მხარეს. რომაელები სირაკუზებამდე მისულნი არც იყვნენ, როდესაც გიერონმა ჩათვალა რომ მათთან დაპირისპირებას ზავი ჯობია და კონსულებთან ელჩები გაუშვა. ზღვაზე კართაგენელთა უპირატესობის გამო, რომაულ ჯარებს სერიოზული პრობლემა შეექმნათ მომარაგებაში, ამიტომ მათ აწყობდათ გიერონთან კავშირი და ისინი დათანხვდნენ. სირაკუზებს რომაელთათვის კონტრიბუცია უნდა გადაეხადათ. კონტრიბუციის რაოდენობას სხვადასხვა ავტორი სხვადასხვანაერად ასახელებს. გიერონთან სამშვიდობო ხელშეკრულების დადბის შემდეგ სიცილიაში 4 ლეგიონის ნაცვლად მხოლოდ 2 დარჩა, ხოლო კართაგენელთა სამხედრო კონტიკენტი სიცილიაზე პირიქით - გაიზარდა. თავის ფორპოსტად მათ ქალაქი აგრიგენტუმი აირჩიეს. დასავლეთ სიცილიაში რომაელებსა და კართაგენელებს შორის მიმდინარეობდა ბრძოლები ცალკეული ქალაქებისთვის. დიოდორეს ცნობებით, რომაელები ხანგძლივად და უშედეგოდ ცდილობდნენ მაკელას აღებას. ეგესტა და ალიკა თავისი ნებით გადავიდნენ რომაელთა მხარეს. ილარი, ტირიტი და ასკელი კი რომაელებმა ძალის გამოყენებით აიღეს. [რედაქტირება] აგრიგენტუმის ალყა ძვ. წ. 262 წელს რომაელების ყურადღების კონცენტრაცია სწორედ ამ ქალაქზე მოხდა, რომელშიც კართაგენელები იყვნენ გამაგრებულნი. ახალი კონსულები ოთხივე ლეგიონით ქალაქისკენ გაემართნენ და დაახლოვებით 1,5 კმ-ში დაბანაკდნენ. რომაელი ჯარისკაცები მიმოიფანტნენ მინდვრების საძარცვათ, კართაგენელებმა ეს რომ დაინახეს, გამოვიდნენ ქალაქიდან და თასვს დაესხნენ მიმოფანტულ ჯარისკაცებს და უკუაქციეს ისინი. შემდეგ ბანაკს დაესხნენ თავს, მაგრამ რომაული დისციპლინის წყალობით, მათ შეძლეს ბანაკის შენარჩუნება და საბოლოოდ უკუ აქციეს კართაგენელები. ამის შემდეგ კართაგენელები ერიდებოდნენ დიდი ბრძოლების გამართვას. ამის გამო რომაელებმა ბანაკი ორად გაყვეს და ქალაქის სხვადასხვა მხარეს განალაგეს, ხოლო ბანაკებს შოტრის მანძილი მათ თხრილებით გაამაგრეს. ამრიგად ქალაქი სრულ ალყაში აღმოჩნდა. შემდეგი 5ვ თვის მანძილზე არანაერი ცვლილებები არ მომხდარა. რადგან ქალაქში დაახლოვებით 50 000 ადამიანი იყო ჩაკეტილი იქ შიმშილი დაიწყო. კართაგენელთა მხედართმთავარი ჰანიბალ გისკო ხვდებოდა რომ მდგომარეობიდან დამოუკიდებლად ვერ გამოვიდოდა და კართაგენში შიკრიგებს აგზავნიდა დახმარების თხოვნით. კართაგენიდან სიცილიაში ჰანონთან ჩამოვიდა ჯარები და სპილოები. ამ უკანასკნელმა 30 000 ფეხოსნით, 1500 მხედრით და 50 სპილოთი აიღო ქალაქი ჰერაკლიუმი, სადაც რომაული არმიის სურსათ-სანოვაგე ინახებოდა. რომაელებსაც რთული დღეები დაუდგათ, მაგრამ ისინი გიერონმა იხსნა. ამასობაში რომაელი ჯარისკაცები საკმაოდ დასუსტებულები იყვნენ ავადმყოფობებით. ჰანონმა ჩათვალა რომ ბრძოლისთვის ხელსაყრელი დრო დადგა და და სცადა რომაელთა საბრძოლველად გამოწვევა, მაგრამ ეს უკანასკნელნი არ წამოეგნენ პროვოკაციას. კიდევ ორი თვე გავიდა. ქალაქში შიმშილი გაუსაძლისი გახდა. რომაელებისთვისაც გაუსაძლისი გახდა ალყა, ამიტომ ორივე მხარეს აწყობდა ბრძოლის დაწყება. მხარეები ბანაკენის წინ დაეწყვნენ და ბრძოლა დაიწყო. წომაელებმა მოახერხეს კართაგენელთა წინა ფლანგის გარღვევა და არეულობა შეიტანეს მათ მწყობრში. ფინიკიელთა უმეტესობა განადგურებულ იქნა, უმცირესობამ თავი ჰერაკლიუმს შეაფარა. კართაგენელთა დანაკარგების შესახებ სხვადასხვა ავტორები სხვადასხვანაერად წერენ, თუმცა ერთი რაც ცხადია, მათ ძალიან მძიმე დანაკარგი განიცადეს. იმავე ღამეს, ჰანიბალი ქალაქში მყოფი ჯარებით ჩუმად გავიდა ქალაქიდან. რომაელებმა გვიან აღმოაჩიონეს ეს და უკანა რიგებს დაესხნენ თავს. შემდეგ კი უბრძოლველად აიღეს ქალაქი. აგრიგენტუმის აღების შემდეგ რომში დაბრუნებულმა კონსულებმა ტრიუმფი გადაიხადეს. [რედაქტირება] ზღვაზე საომარი მოქმედებები აგრიგენტუმის შემდეგ სიცილიის არაზღვისპირა ქალაქები რომაელთა მხარეს გადავიდნენ, ხოლო ზღვისპირა ქალაქები მხარს კართაგენს უჭერდნენ, ვინაიდან ამ უკანასკნელთ ძლიერი ფლოტი ჰყავდათ და ზღვას უწინდებურად აკონტროლებდნენ. ამის გარდა, კართაგენის ფლოტი თავს იტალიის ზღვისპირა ქალაქებსაც ესხმოდა.ამ გარემოებებმა რომაელები აიძულა ფლოტის მშენებლობა დაეწყოთ. ომის დასაწყისისთვის მათ საერთოდ არ ყავდათ საკუთარი გემები და სიცილიაში ჯარების გადასაყვანად ნეაპოლელთა და ტარანტელთა გემებით სარგებლობდნენ. რომაელებმა განიძრახეს 20 სამგემბანიანი და 100 ხუთგემბანიანი გემის აშენება. საქმეს ისიც ართულებდა, რომ ხუთგემბანიანი გემების მშენებლობა იტალიაში არ იცოდნენ. ახლად აგებული ფლოტის მეთაური გნეუს კორნელიუს სციპიონი გახდა. იგი ფლოტითურთ მესინასკენ გაემართა. მაგ განიძრახა ლიპარის კუნძულების დაკავება და 16 გემით გაემართა იქეთ. ამის შესახებ შეიტყო ჰანიბალმა, რომელიც პანორმაში იყო და გაუშვა 20 გემი რომაელებისკენ ბოოდესის მეთაურობით. ღამე ბოოდესმა გნეუს კორნელიუსის გემები ჩაკეტა. რომაელები დანებდნენ და კორნელიუსი ტყვედ ჩავარდა. ცოტა მოგვიანებით ჰანიბალი თავს ესხმოდა იტალიის სანაპიროებს და რომაულ ფლოტს გადაეყარა. გემების უმეტესობა დაკარგა და თავს ძლივს უშველა. რომის ფლოტის ახალი მეთაური გაიუს დუილიუსი გახდა. რომაელებმა დაამუშავეს გემის აბორდაჟით აღების ტექნიკა, რათა საზღვაო ბრძოლებში ჩვეული სახმელეთო ბრძოლის მეთოდები გამოეყენებინათ. აბორდაჟულ კაუჭებს ყვავები უწოდეს. სწორედ ასე აღჭურვა დუილიუსმა ფლოტი. კართაგენული ფლოტი ქალაქ მილის მიდამოებში თარეშობდა. რომაული ფლოტი მათკენ გაემართა. გათამამებული კართაგენელები 130 გემით გამოვიდნენ ზღვაში. ისინი საკუთარ უპირატესობაში იმდენად დაჯერებული იყვნენ რომ, პოლიბიუსის ცნობით, არც იცავდნენ საბრძოლო წყობას. რომაელებმა კართაგენელთა ავანგარდი, 30 გემი აიღეს ამ ბრძოლაში, ჰანიბალმა საკუთარი გემი მიატოვა და ნავით გაიქცა. რომაელები კართაგენულ გემებს აბორდაჟით იღებდნენ. საერთო ჯამში, რომაელებმა ხელში 31 გემი ჩაიგდეს, 14 ჩაძირეს, ტყვედ 7 000 აიყვანეს და მოკლეს 3 000. ჰანიბალი კი დარჩენილი ფლოტით დაბრუნდა კართაგენში, საიდანაც უფრო მრავალრიცხოვანი ჯარით სარდინიაში გადავიდა (ძვ. წ. 258). სარდინიაზე ჰანიბალი რომაელებმა დაამარცხეს, და ამ უკანასკნელმა ფლოტის დაკარგვის შემდეგ თავი კართაგენს შეაფარა, სადაც იგი სიკვდილით დასაჯეს. ხოლო დუილიუსი პირველი მხედართმთავარი გახდა, ვინც ტრიუმფი საზღვაო ბრძოლისთვის მოიპოვა. მას პატივისცემის ნიშნით რომაელებმა მეჩირაღდნე და მესალამურე მიუჩინეს, რომლებიც ქეიფის შემდეგ სახლში აცილებდნენ. [რედაქტირება] საბრძოლო მოქმედებები სიცილიაში ზღვაზე გამარჯვებამ რომაელები კიდევ უფრო შეაგულიანა. მათ ეგესტო ალყისგან გაათავისუფლეს და აიღეს მაკელა. რომაელებსა და მათ მოკავშირეებს შორის დავა მოხდა, თუ ვისი დამსახურება იყო მილთან გამარჯვება. ამ დავის გამო მათ ცალცალკე გაშალეს ბანაკები პაროპსა და ტერმას შორის. ჰამილკარი, კართაგენული სახმელეთო ჯარების მხედართმთავარი, მათ მოულოდნელად დაესხა თავს ბანაკის გაშლისას და სხვადასხვა ცნობებით რომაელთა დანაკარგები 4000-დან 6000-მდე იყო. ძვ. წ. 259 წელს სიცილიაში საომარ მოქმედებებს რომაელთა მხარეს ხელმძღვანელობდნენ კოსულები ლუციუს კორნელიუს სციპიონი და გაიუს აკვილიუს ფლორუსი. კართაგენელებმა აიღეს მაზარა და შეიჭრნენ აღმოსავლეთ სიცილიაში, თუმცა ფლორუსმა ხელი შეუშალა მათ წინსვლას. სციპიონი კი კორსიკაზე საკმაოდ წატმატებულად იბრძოდა. მან ასევე დაამარცხა საზღვაო ბრძოლაში კართაგენელთა ახალი ადმირალი ჰანონი. შემდეგ სციპიონი სარდინიაში გადავიდა, სადაც არანაკლები წარმატებით იბრძოდა და კუნძულის ჩრდილო-დასავლეთი დაიკავა. რომში იგი ტრიუმფით დაბრუნდა. შემდეგ ძვ. წ. 258 წელს რომაელებმა ახალი კონსულების, ალულუს ატილუს კალატინუსისა და გაიუს სულპიციუს პატერკულუსის მეთაურობით, შეუტიეს პანორმას, სადაც კართაგენელთა ბაზა იყო. კართაგანელებმა ბრძოლა არ მიიღეს, რომაელებს კი არ სურდათ ქალაქის ალყა, ისინი ქალაქ გიპანისკენ გაემართნენ და აიღეს იგი. მათ ასევე ქალაქები მიტისტატი, კამარინა და ენა აიღეს და ლიპარების აღება სცადეს, მაგრამ ჰამილკარმარმა დაასწრო მათ. ამასობაში კონსული სულპიციუსი სარდინიაში მოქმედებდა. მას აფრიკაში გადასვლა უნდოდა, მაგრამ ვერ მოახერხა. კართაგენელებმა კუნძულზე ჰანონი გააგზავნეს, მან დაამარცხა რომაელები, და მათ სარდინიაზე დროებით უკან დახევა მოუწიათ. შემდეგ წელს, რომაულ ფლოტს კონსული გაიუს ატილიუს რეგულუსი მეთაურობდა. იგი სიცილიის ჩრდილოეთ სანაპირო ქალაქ ტინდარისთან იდგა. მისი ბაზის გასწვრივ კართაგენული ფლოტი მიემართებოდა. კონსულმა ბრძანა სასწრაფოდ დადევნებოდნენ წინა გემებს. კართაგენელებმა დაინახეს რომ 10 გემი მათ დაედევნა, როდესაც ძირითადი ძალები პორტიდან არ იყვნნ გამოსული. მათ შემოატრიალეს ფლოტი და ბრძოლა გამართეს. რომაელებმა ფიასკო განიცადეს, კონსულის გემიც კინაღამ მტრის ხელში აღმოჩნდა. ამასობაში დანარჩენი რომაული ფლოტიც მოვიდა შემთხვევის ადგილზე. მათ 10 კართაგენული გემი ჩაძირეს და 8 ხელში ჩაიგდეს. კართაგენელებმა დაიხიეს ლიპარის კუნძულებისკენ. ამ ბრძოლაში გამარჯვებას ორივე მხარე ისაკუთრებდა. [რედაქტირება] ომის აფრიკაში გადატანა ამ რიგად, წინა წლების საბრძოლო მოქმედებების შედეგად, რომაელთა უპირატესობა სიცილიაზე ცხადი გახდა. რომაელთა შემდეგი მიზანი უკვე ლივია იყო. კართაგენელებისთვის ცხადი იყო, რომ, თუ რომაელები ლივიაში გადმოსხდომას შეძლებდნენ, მაშინ ადგილობრივი მოსახლეობა მათ წინააღმდეგობას არ გაუწევდა, ამიტომ კართაგენელებმა მთელი ყურადღება ზღვაზე გადაიტანეს, რათა რომაელთა აფრიკაში გადმოსვლა არ დაეშვათ. [რედაქტირება] ეკნომის კონცხთან ბრძოლა ძვ. წ. 256 წელს სიცილიის სამხრეთ ნაპირებთან, ეკნომის კონცხთან შეხვდნნ რომაული და კართაგენული ფლოტები. რომაელთა ფლოტში 330 გემი იყო, და მათ კონსულები მარკუს ატილიუს რეგულუსი და ლუციუს მანლიუს ვულსონი ხელმძღვანელობდნენ. კართაგენელთა 350 გემიან ფლოტს კი ჰანონი და ჰამილკარი მეთაურობდნენ. კართაგენული ფლოტი ერთ ხაზად დაეწყო, ხოლო რომაული სოლისებრად. ბრძოლა რომაელებმა დაიწყეს. კართაგენული ცენტრი დაიშალა, რომაელებმა მათ დევნა დაუწყეს, რამაც ფლოტის გაყოფა გამოიწვია. როდესაც რომაული ფლოტის ნაწილებს შორის მანძილი გაიზარდა, ჰამილკარმა კართაგენელებს სიგნალი მისცა და კართაგენული ფლოტი თავს დაესხა წინ მყოფ რომაულ გემებს. კართაგენული ფლოტის მეორე ნაწილმა კი ჰანონის მეთაურობით, შეუტია უკან დარჩენილ რომაულ გემებს. მიუხედავად ამ მდგომარეობისა, რომაელებმა ჯერ ჰამილკარის ფლოტი სძლიეს, ხოლო შემდეგ ჰანონის. ბრძოლის შედეგად რომაელებმა 24 გემი დაკარგეს, ხოლო კართაგენელებმა 30-ზე მეტი, და რომაელებმა 64 გემი ჩაიგდეს ხელში. [რედაქტირება] ლივიაში გადასვლა ბრძოლის შედეგად დაზიანებული გემების შეკეთების შემდეგ, რომაელები ლივიისკენ გაეშურნენ და ქალაქ ასპიდომსთან გადმოსხდნენ. ალყის შედეგად ქალაქი რომაელთა ხელში გადავიდა. რომიდან მოსული ბრძანების თანახმად ლუციუს მანლიუსი ფლოტით და ნადავლით დაბუნდა რომში. აფრიკაში რომაელთა და კართაგენელთა პირველი შეხვედრა ქალაქ ადისთან მოხდა. რომაელები კართაგენელთა ბანაკს ორი მხრიდან დაესხნენ. რელიეფის გამო კართაგენელებმა მხედრები და სპილოები სათანადოდ ვერ გამოიყენეს. რომაულმა პირველმა ლეგიონმა უკან დაიხია და კართაგენელები დაედევნენ, მაგრამ მდევრებს უკნიდან მეორე ლეგიონმა შეუტია და სასტიკად დამარცხა. კართაგენელებმა 18 000 მოკლულით და 5 000 ტყვეებით დაკარგეს. რომაელებმა გაძარცვეს კართაგენელთა ბანაკი. ამის შემდეგ რაღაც პერიოდი კართაგენელები ვეღარ უწევდნენ რომაელებს წინააღმდეგობას. სხვადასხვა ცნობებით რეგულისმა 74-დან 200-მდე ქალაქი ჩაიგდო ხელში. ძვ. წ. 255 წელს დაიწყო სამშვიდობო მოლაპარაკებები. რეგულისმა შემდეგი პირობები დააყენა: კართაგენს რომისთვის უნდა გადაეცა სიცილია და სარდინია, არ ეწარმოებინა ომები რომის ნებართვის გარეშე და რომისთვის სამხედრო დახმარება უნდა აღმოეჩინა. კართაგენელები არ დათანხმდნენ ამ პირობებზე და მოლაპარაკებები ჩაიშალა. ამასობაში კართაგენელთა ჯარებს ბერძენი დაქირავებული ჯარისკაცები შეემატნენ. მათ შორის იყო ლაკონიელი ქსანთიპოსი. იგი სათავეში ჩაუდგა კართაგენელებს და რომაელებს შეებრძოლა ქალაქ ტანეტთან. პოლიბიუსის ცნობებით, კართაგენელებს 12 000 ქვეითი, 4 000 მხედარი და 100 სპილო ყავდათ. ბრძოლა ტუნისის ტბასთან დაბლობზე გაიმართა, სადაც კართაგენელებს მაქსიმალურად ეფექტურად შეეძლოთ სპილოების და მხედრების გამოყენება. ბრძოლის ადგილამდე რომაელებს გრძელი მარშის გაკეთება მოუწიათ, თან გზაზე მათ მიმდებარე გორებიდან ქვებს ესვროდნენ. ამიტომ ბრძოლის დაწყებისას ისინი უკვე დაღლილები იყვნენ. რომაელებს იმედი ჰქონდათ რომ სწრაფი იერიშით დააბნევდნენ მტერს. კართაგენელებმა წინ სპილოები დააყენეს, უკან კი ქვეითები იყვნენ, ფლანგებზე კი მხედრობა და მსუბუქად შეიარაღებული დაქირავებული ჯარები განალაგეს. რომაული წყობა ტრადციული იყო, წინ მსუბუქად შეიარაღებული ქვეითები, უკან მძიმედ შეიარაღებულნი, ფლანგებზე კი ცხენოსნები. კართაგენულმა მხედრებმა საკმაოდ მალე უკუაქციეს რომაელი მხედრები. მარცხენა ფლაგნის რომაელმა ქვეითებმა დაარტყეს კართაგენულ მარჯვენა ფრთას და უკუაქციეს. რომაელთა პირველი როგები სპილოებმა გადათელა. ხოლო ვინც სპილოებს გადაურჩა, კართაგენელთა ხელში აღმოჩნდა. რომაული ქვეითების უკანა რიგები კი კართაგენული ცხენოსნების ალყაში აღმოჩნდნენ. კონსული მარკუსი და 500 ლეგიონერი კართაგენელებმა ტყვედ აიყვანეს. რომაული არმიიდან 2000 ჯარისკაცი გადარჩა. ასე დასრულდა რეგულუსის აფრიკული ექსპედიცია. კართაგენელბმა სასტიკად დასაჯეს რომაელთა მხარეს გადასული ადგილობრივი მოსახლეობა. რომაელებმა გადარჩენილი ჯარისკაცების დასახსნელად ფლოტი გაუშვეს ასპიდისკენ და გადარჩენილი ჯარისკაცებითურთ დაბრუნდნენ სიცილიაში. [რედაქტირება] დაპირისპირება ისევ სიცილიაში კართაგენული ფლოტი ჰასდრუბალის მეთაურობით დაბანაკდა ლილიბეუმთან. კართაგენიდან წამოსული რომაული ფლოტი კი სიცილიის ნაპირებთან ქარიშხალში მოყვა და თითქმის მთლიანად განადგურდა. რომაელებმა 3 თვეში 200 გემი ააშენეს და კონსულების ალულუს ატილუს კალატინუსის და გნეუს კორნელიუს სციპიონ ასინას მეთაურობით სიცილიისგენ გააგზავნეს. ამ ფლოტს ქარიშხალში გადარჩენილებიც შეუერთდნენ და პანორმისკენ გაემართნენ, პანორმა ამ დროისთვის კუნძულზე კართაგენელთა უდიდესი ქალაქი იყო. ალყის და ხანგძლივი ბრძოლის შედეგად რომაელებმა აიღეს ქალაქი. კართაგენელთა ხელში კუნძულის მხოლოდ დასავლეთი ნაწილი დარჩა. ძვ. წ. 253 - ძვ. წ. 252 წლებში რომაელებმა ისევ სცადეს აფრიკაში გადასხდომა, მაგერამ უშედეგოდ. საბოლოოდ მათი ფლოტი ისევ ქარიშხალმა იმსხვერპლა და მათ დროებით საზღვაო უპირატესობისთვის ბრძოლაზე უარის თქმა მოუწიათ. ამასობაში კი სიცილიაში რომაელები საკმაოდ წარმატებულად იბრძოდნენ. ძვ. წ. 251 წელს ჰასდრუბალმა ისევ შეუტია პანორმას, სადაც კონსული ლუციუს ცეცილიუს მეტელუსი იყო გამაგრებული. რომაელები ისრებს ესროდნენ სპილოებს, სპილოები უკან გაიქცნენ და არიეს კართაგენელთა რიგები. მხოლოდ ამის შემდეგ შეუტიეს რომაელებმა და ალყაში მოაქციეს კართაგენელთა არმია. კართაგენელთა დანაკარგები სხვადასხვა ავტორებთან სხვადასხვაა. ცეცილიუს მეტელუსი რომში ტრიუმფით დაბრუნდა. [რედაქტირება] რომაელთა წარუმატებლობა ზღვაზე ამ გამარჯვებამ რომაელები გაათამამა და მათ თავიდან აღჭურვეს ფლოტი და ძვ. წ. 250 წელს ლილიბეუმის ალყა დაიწყეს. რომაელებს მეთაურობდნენ კონსულები გაიუს ატილიუს რეგულუსი და ლუციუს მანლიუს ვულსონი. რომაელები ორ ბანაკად დაბანაკდნენ. დრო და დრო რომაელთა და კართაგენელთა შორის პატარა ბრძოლები იმართებოდა. ქალაქი კინაღამ ჩააბარეს შეთქმულმა დაქირავებულმა ჯარებმა, მაგრამ კართაგენელებმა დროულად შეიტყვეს შეთქმულების შესახებ და აღკვეთეს იგი. კართაგენულმა ფლოტმა ატარბალის მეთაურობით გაარღვიეს ალყა და ქალაქში შეიტანეს სურსათი და ფული, თან არმიას ჯარისკაცები შეემატნენ. რომაელები პერმანენტულად ცდილობდნენ ლილიბეუმის ბუხტის გამაგრებას, მაგრამ კართაგენელები დრო და დრო ახერხებდნენ ბლოკადის გაერღვევას. რომაელებმა ქალაქის კედლის აღებაც სცადეს, მაგრამ უშედეგოდ. ქარიშხლით ისარგებლეს კართაგენელებმა და ცეცხლი წაუკიდეს რომაულ ციხეების დასანგრევ მანქანებს. მთელი ტექნიკა განადგურდა. დრეპანიდან კართაგენული მხედრები ხელს უშლიდნენ რომაელებს მოეპოვებინათ საკვები. ბოლო ბოლო შიმშილისგან რომაელები გიერონმა იხსნა, თუმცა ეს არ იყო საკმარისი და რომაელებს ბოლო ბოლო მოუწიათ ალყის მოხსნა. ლილიბეუმის ალყის წარუმატებლობის გამო, რომაელებმა გადაწყვიტეს იერიში კართაგენელთა სხვა ფორპოსტზე - დრეპანაზე მიეტანათ. რომაულ ფლოტს პუბლიუს კლავდიუს პულქერი მეთაურობდა. რომაელები 123 გემით მიადგნენ დრეპანას. პუბლიუსს უნდოდა კართაგენელებს უეცრად დასხმოდა თავს, მაგრამ არ გამოუვიდა, ატარბალმა მოასწრო ფლოტის გამზადება და ბუხტიდან გამოყვანა. კართაგენელებმა რომაელები ნაპირისკენ შეავიწროვეს და დაამარცხეს. რომაული ფლოტიდან მხოლოდ 30 გემი გადარჩა. 93 გემი დაიღუპა. რომაელებმა 8 000 დაკარგეს დაღუპულებით და 20 000 ტყვედ ჩავარდა. იმავე ძვ. წ. 249 წელს კიდევ ერთი საზღვაო შეტაკება მოხდა ფინტიუმთან. ამ შეტაკების შესახებ სხვადასხვა ისტორიკოსების ცნობები განსხვავდება. პოლიბიუსის თანახმად იგი უშედეგო აღმოჩნდა ორივე მხარისთვის, რომაელები ნაპირზე გადავიდნენ და იქედან გემებს კატაპულტებით ესროდნენ, ხოლო დიოდორეს თანახმად რომაელები აქაც სასტიკად დამარცხდნენ. ამ უბედურებას რომის დანარჩენი ფლოტის ქარიშხალში დაღუპვაც მიემატა. ამავე წელს წარუმატებელი კომპანიის გასაუმჯობესებლად რომაელებმა დანიშნეს დიქტატორი ალულუს ატილუს კალატინუსი, იგი ჩავიდა სიცილიაში, მაგრამ საქმეს ვერაფრით ვერ უშველა. ძვ. წ. 248 წელს სიცილიაში კართაგენელებს უკვე ჰამილკარ ბარკა ხელმძღვანელობდა. მან ჩაახშო დაქირავებულ ჯარებში ამბოხი გადაუხდელი ხელფასების გამო. ამავე წელს ამოიწურა რომსა და სირაკუზებს შორის სამშვიდობო ხელშეკრულების ვადა, რომაელებმა სამუდამო სამშვიდობო ხელშეკრულება დადეს ჰიორინემესთან. 249 წლის წარუმატებლობების გამო რომაელებმა უარი თქვეს საზღვაო ბრძოლებზე, მაგრამ კერძო პირები მაინც აშენებდნენ გემებს და აწუხებდნენ აფრიკის სანაპიროებს. ჰამილკარ ბარკა კი თავს ესხმოდა იტალიის სანაპიროებს. პანორმასთან კი აწუხებდა რომაელ ლეგიონერებს. მთა ერკტესთან ხდებოდა პერიოდულად შეტაკებები, სამი წლის მანძილზე აქ რომაელები და კართაგენელები თითქმის ყოველ დღე მართავდნენ შეტაკებებს, მაგრამ გადამწყვეტ ბრძოლამდე საქმე არ მისულა. [რედაქტირება] სახმელეთო ოპერაციები სიცილიაში ამ პერიოდში უკვე ოროვე სახელმწიფო გამოიფიტა ომისგან, ფინანსური პრობლემები უფრო სახიფათო იყო კართაგენისთვის, ვინაიდან ის დაქირავებულ ჯარებს ეყრდნობოდა. ამრიგად, რომაელთა იმედი რომ ომს სახმელეთო ჯარებით მოიგებენ, არ გამართლდა. კართაგენელებმა სცადეს ეგვიპტისგან აეღოთ სესხი. პტოლომეუსმა ფულის მიცემაზე უარი თქვა, მან სცადა შუამავლობა, სამშვიდობო მოლაპარაკებების დასაწყებად, მაგრამ უშედეგოდ. ფინანსური სირთულეების გამო კართაგენული ფლოტის აქტივობა საგრძნობლად შემცირდა. ჰამილკარ ბარკამ აიღო ქალაქი ერექსი. რომაული ჯარი მთაზე იყო განლაგებული, ბარკან მთის მისადგომები გაამაგრა. პირველ ბრძოლაში რომაელებმა სძლიეს, მაგრამ მეორე ბრძოლაში დამარცხდნენ. ამ ბრძოლებში რომაელებმა გადმოიბირეს გალი დაქირავებული ჯარისკაცები, აქამდე რომაულ არმიაში არ იყო დაქირავების პრაქტიკა. [რედაქტირება] საზღვაო ომის განახლება და რომის გამარჯვება სახმელეთო ოპერაციების წარუმატებლობის გამო ძვ. წ. 242 წელს რომში იმ დასკვნამდე მივიდნენ რომ ფლოტის გარეშე გამარჯვება შეუძლებელია. ახალი ფლოტის ასაშენებლად რომის სახელმწიფოს არ ჰქონდა ფული, ამიტომ სენატმა დაავალა მდიდარ მოქალაქეებს საკუთარი ხარჯებით აეშენებინათ ფლოტი, ანაზღაურებას მხოლოდ გამარჯვების შემთხვევაში დაპირდნენ. რომაელებმა ისარგებლეს იმით რომ კართაგენელთა ფლოტი აღარ იდგა ლილიბეუმთან და დრეპანთან, და ზღვიდან ჩაკეტეს ისინი. თუმცა დრეპანის აღება ამჯერადაც ვერ მოახერხეს. რომაელები დარწმუნდნენ რომ გადამწყვეტი ბრძოლა ზღვაზე უნდა მოხდეს, ამიტომ ისინი საგანგებოდ ავარჯიშებდნენ მეზღვაურებს და ჯარისკაცებს. კართაგენელებმაც გამოუშვეს ფლოტი ჰანონის მეთაურობით. ჰანონს განძრახული ჰქონდა ჩასულიყო სიცილიაში და შეერთებულიყო იქ არსებულ ჯართან, რომელსაც ბარკა ხელმძღვანელობდა. რომის კონსული გაიუს ლუტაციუს კატულუსი მიხვდა ამ განძრახვას და გადაწყვიტა გზა მოეჭრა ჰანონისთვის. ამოცანას ქარიც ართულებდა, მაგრამ კონსულმა რისკი არჩია. დრეპანასგან განსხვავებით, რომაული გემები უკეთესი კონსტრუქციის იყო და პერსონალი ბევრად უკეთ იყო გაწვრთნილი, ხოლო კართაგენელები დატვირთულები მოდიოდნენ, რაც ურთულებდა მათ საქმეს. ამის გარდა, რომაულ გემებზე საუკეთესო ჯარისკაცები იყვნენ, ხოლო კართაგენულზე ახალბედები. ეგუსას კუნძულთან რომაელებმა მოუჭრეს კართაგენელებს გზა. წინა წლების მარცხების შემდეგ კართაგენელები ზერელედ იყირებდნენ რომაულ ფლოტს და არ ელოდნენ მათგან სერიოზულ ხიფათს. ეგატის კუნძულებთან ბრძოლაში კართაგენი სასტიკად დამარცხდა, რომაელებმა 50 გემი ჩაძირეს, 70 გემი და 10 000 ჯარისკაცი ტყვედ ჩაიგდეს . დამარცხების შემდეგ კართაგენელებს აღაარ შეეძლოთ სიცილიაში მყოფი არმიის შენახვა, ამიტომ ბარკას განუსაზღვრელი ძალაუფლება მიანიჭეს. ბარკას კი აღარც მატერიალური აღარც ადამიანური რესურსები არ ჰქონდა რათა გაეგრძელებინა ბრძოლა, ამიტომ ლუტაციუსს გაუგზავნა ელჩები სამშვიდობო მოლაპარაკებებისთვის. რომიც უკვე ძალიან გამოფიტული იყო, და დათანხვდა მოლაპარაკებებზე. [რედაქტირება] სამშვიდობო ხელშეკრულება ლუტაციუსი და ჰამილკარი შემდეგ პირობებზე შეთანხმდნენ: კართაგენელები უნდა წასულიყვნენ სიცილიიდან, გამოსასყიდის გარეშე გაეთავისუფლებინათ ტყვეები, არ უნდა ეომათ სირაკუზებთან და რომის სხვა მოკავშირეებთან, ამასთან ერთად 20 წლის მანძილზე უნდა გადაეხადათ 2200 ტალანტი ვერცხლი. რომში სახალხო კრებამ არ მოიწონა ეს პირობები და სიცილიაზე გამოსაძიებლად 10 კაციანი კომისია გაგზავნეს. კომისიამ კონტრიბუციას 1000 ტალანტი მიამატა და გადახდის ვადა 10 წლით შეამცირა, პირობებს კი დაამატა, რომ სიცილიის გარდა რომისთვის უნდა გადაეცათ იტალიასა და სიცილიას შორის მოქცეული სხვა კუნძულებიც. ასე დამთავრდა პირველი პუნიკური ომი. ბარკა გადადგა მხედართმთავრის თანამდებობიდან, ხოლო ლუტაციუსი რომში ტრიუმფით დაბრუნდა. აპიანე წერს, რომ კართაგენიდან რომში ელჩობა სამშვიდობო მოლაპარაკებებისთვის ჩამოვიდა. დელეგაციის შემადგენლობაში იყო ტუნისის ბრძოლის შედეგად დატყვევებული, მარკუს ატილიუს რეგულუსიც. მან გაუმხილა სენატორებს კართაგენის სავალალო მდგომარეობა, და დაარწმუნა ისინი ან გაეგრძელებინათ ომი, ან გაემკაცრებინათ პირობები. პირველი პუნიკური ომი, რომელიც 24 წელი გრძელდებოდა, პირველი იყო, რომელშიც რომმა აპენინის ნახევარკუნძულის გარეთ ექსპანსია დაიწყო. გამართლდა პიროსის სიტყვები იმის შესახებ, რომ იგი მშვენიერ სარბიელს უტოვებდა რომს და კართაგენს. ეს ორი სახელმწიფო ერთმანეთის უტოლდებოდა სამხედრო ძალით, შესაბამისად, ბრძოლა მძიმე და თანაბარი იყო. რომისთვის გამარჯვება არ იყო ადვილი. ამ გამარჯვებამ რომს უბიძგა გაეგრძელებინა ხმელთაშუა ზღვის კუნძულებზე ექსპანსია, მითუმეტეს მას უკვე შესანიშნავი ფლოტი და ზღვის ბრძოლების გამოცდილება ჰქონდა. ამრიგად ეს ომი იყო ხმელთაშუა ზღვისპირეთში ჰეგემონიისკენ გადადგმული პირველი ნაბიჯი.","პირველი პუნიკური ომი — ძვ. წ. 264-ძვ. წ. 241 წლებში რომაელებსა და კართაგენს შორის დასავლეთ ხმელთაშუაზღვისპირეთში ბატონობისთვის განხორციელებულ ბრძოლათა სერია. ისტორიაში პუნიკური ომების სახელით შევიდა რომაელებსა და კართაგენელებს შორის მომხდარი ძვ. წ. III - ძვ. წ. II საუკუნეებში სამი ომი. რომლებშიც რომაელებმა მოიპოვეს გამარჯვება, ხოლო მესამე პუნიკური ომის შედეგად კართაგენი სრულიად განადგურდა და მისი ტერიტორიები რომს ერგო. 23 წლის განმავლობაში ორივე მხარე ცდილობდა კონტროლი მოეპოვებინა ხმელთაშუა ზღვაზე. კართაგენი, რომელიც მდებარეობდა ხამხრეთ ხმელთაშუა ზღვისპირეთში, დღევანდელი ტუნისის ადგილას, კონფილიქტის დასაწყისში წარმოადგენდა წარმოადგენდა მნიშვნელოვან ძალას დასავლეთ ხმელთაშუა ზღვისპირეთის ქვეყნებში. ამის მიუხედავად რომმა საბოლოოდ მოწინააღმდეგეს აჯობა, როგორც საზღვაო ისე ხმელეთზე ბრძოლაში და დააკასრა მძიმე ფინანსური ჯარიმა. რომსა და კართაგენს შორის ომების სერიას ეწოდა ""პუნიკური"", კართაგენელების ლათუნური სახელწოდების, პუბების გამო." ka,e02e8239610acad7d6e899fe1736527a,"[რედაქტირება] წინაისტორია ძვ. წ. III საუკუნისთვის რომაელემა უკვე გაავრცეეს თავისი ჰეგემონია აპენინის ნახევარკუნძულის დიდ ნაწილზე. ლათინური ომის შედეგად მათ დაიმორჩილეს ლათინური ქალაქები, სამნიტური ომების და ეტრუსკებთან ომის შედეგად კი ლაციუმის ჩრდილოეთით და სამხრეთით მცხოვრები ეტრუსკები და სამნიტები სასტიკად დაამარცხეს და გაავცელეს მათზე თავისი ძალაუფლება. იტალიაში თითქოს და აღარ დარჩა სერიოზული ძალა, რომელიც შეძლებდა მზარდ რომის სახელმწიფოსთან შებრძოლებას. თუმცა იტალიის უკიდურეს ჩრდილეთით ცხოვრობდნენ გალები, რომაელთა ისტორიული მტრები, თუმცა ძვ. წ. IV საუკუნის მეორე ნახევრის ომების ქარცეცხლში მათაც არაერთხელ განიცადეს რომაელთაგან დამარცხება და არ სურდათ რომაელებთან ახალ ომში ჩაბმა. ნახევარკუნძულის სამხრეთით კი იყო დაუმორჩილებელი ""დიდი საბერძნეთი"", ბერძნული ქალაქ სახელმწიფოები, რომლებსაც რომთან ჯერ არ უომიათ. კიდევ უფრო სამხრეთით კი მდებარეობდა მდიდარი კუნძული სიცილია, სადაც ბერძენი კოლონისტები ცდილობდნენ შეწინაღმდეგებოდნენ კართაგენის ჰეგემონიას. [რედაქტირება] ტარენტუმთან კონფლიქტი ძვ. წ. 282 წელს ტარენტინელები თავს დაესხნენ რომაულ ფლოტს და მოკლეს დუომვირი. ამის საპასუხოდ სენატიდან ტარენტუმში გაგზავნილ იყვნენ ელჩები დაკმაყოფილების მოსათხოვნელად, მაგრამ ტერენტიელებმა გააგდეს ისინი, რის შედეგადაც რომაელებმა მათ ომი გამოუცხადეს. ამით ისარგებლეს სამნიტებმა და ეტრუსკებმა და რომს დაუმორჩილებლობა გამოუცხადეს. ტარენტინელები ხვდებოდნენ რომ საკუთარი ძალებით, თუნდაც სამნიტებთან და ეტრუსკებთან კავშირში ისინი რომს ვერ გაუმკლავდებოდნენ, ამიტომ ომის მომხრებმა შემოიტანეს წინადადება რომ დახმარება იმ დროისთვის საუკეთესო ბერძენი მხედართმთავრისთვის პიროსისთვის ეთხოვნათ. მიუხედავად იმისა რომ ამ წინადადებას საკმაოდ ბევრი მოწინააღმდეგე ყავდა, ტარენტინელებმა გაგზავნეს ელჩობა ეპიროსში, აღუქვეს პიროს სხვა ბერძნული ქალაქების და სამნიტების დახმარება და სთხოვეს იტალიაში ჩამოსვლა. პიროსი ამ მოწვევას დიდი სიხარულით შეხვდა. პიროსმა ტარენტუმში ჯერ გააგზავნა 3 000 ჯარისკაცი, შემდეგ გემებზე აიყვანა 20 სპილო, 3 000 მხედარი, 20 000 ქვეითი, 2 000 მშვილდოსანი და 500 შუბოსანი. როდესაც ყველაფერი მზად იყო პიროსის ფლოტი ზღვაში გავიდა. ბერძნებს პირველი სირთულე ჯერ კიდევ მგზავრობისას შეხვდათ. წელიწადის ამ დროისთვის არნახული შტორმი დაიწყო და გემების უმეტესობა დაიღუპა. პიროსმა და მისმა მცველებმა კი იტალიის ნაპირს ცურვით მიაღწიეს. ქალიშხლის შედეგად პიროსის არმიიდან გადარჩა მხოლოდ რამდენიმე ათეული მხედარი, 2 000ზე ნაკლები ქვეითი და 2 სპილო. [რედაქტირება] ომის დაწყება ტარენტუმში ჩასვლისას პიროსი მიხვდა რომ ტარენტუმელებს სულაც არ სურდათ ბრძოლა და მას მხოლოდ იმისთვის დაუძახეს რომ მათ ნაცვლად იომოს. პიროსმა დაიწყო ტარენტუმელების უშეღავათოდ ჯარში გაწვევა. ამასობაში მოვიდა ცნობა, რომ რომაელები იბრძოდნენ ლუკანელების წინააღმდეგ და აპირებდნენ ტარენტუმისკენ დაძვრას. პიროსმა გაუგზავნა რომაელებს ელჩი შთავაზებით რომ კონფლიქტო ომის გარეშე მოგვარებულიყო და საკუთარ თავს მედიატორად სთავაზობდა. რომაელებმა უარყვეს ეს წინადადება და პიროსმა გაილაშქრა მათ წინააღმდეგ. პიროსი დაბანაკდა პანდოსიუმსა და ჰერაკლიუმს შორის, რომაელთა ბანაკის მახლობლად. პიროსმა ღამით დაზვერა რომაელთა ბანაკი და როდესაც ნახა თუ რა წესრიგი სუფევდა იქ გადაწყვიტა დალოდებოდა მოკავშირეებს და მხოლოდ შემდეგ დაეწო ბრძოლა, მაგრამ რომაელებმა არ აცალეს მას და მალევე გადმოკვეთეს მდინარე. რომაელებსა და ბერძნებს შორის გაიმართა ბრძოლა, პიროსი გამოირჩეოდა თავისი სამოსით და იარაღით, იგი ყველგან ასწრებდა მისვლას და ხელმძღვანელობდა ბრძოლას. ბრძოლის დროს ერთერთი იტალიელი დაედევნა პიროს და სცადა მისი მოკვლა, მაგრამ დროულად იქნა შემჩნეული ბერძნების მიერ და მოკლული. ამის შემდეგ პიროსმა თავის მიახლოვებულ პირს მეგაკლოსს გაუცვალა ტანსაცმელი და იარაღი, თვითონ კი შეუტია რომაელებს. რომაელებსა და ბერძნებს შორის სასტიკი ბრძოლა გაიმართა, ამბობდნენ რომ მათ ერთმანეთს შვიდჯერ დაახევინეს უკან. იარაღის გაცვლამ კი კინაღამ დაღუპა პიროსი. რომაელები გაეკიდნენ მეგაკლოსს და მოკლეს იგი. პიროსის მუზარადი ხელიდან ხელში გადადიოდა, რომაელებმა ხმამაღალი ყვირილით აღნიშნეს მეფის სიკვდილი, ბერძნები კი დაითრგუნნენ. პიროსს მოუწია მეომართა რიგებში გავლა რათა მათ დაეჯერებინათ რომ იგი ცოცხალია. ასე პიროსმა შეძლო მდგომარეობის გამოსწორება. ბრძოლის ბოლოს რომაელები შეავიწროვეს სპილოებმა. რომაელებს არ ყავდათ მანამდე ნანახი ეს ცხოველები და უცნობმა ცხოველებმა ისინი ძალიან შეაშინა, ცხენები კი სპილოების დანახვისას გიჟებივით გარბოდნენ და აღარ ემორჩილებოდნენ მხედრებს. პიროსი თესალიელ მხედრებთან ერთად თავს დაესხა არეულ რომაულ ჯარს და გააქცია ისინი. ამ გამარჯვების შედეგად პიროსის მხარეს გადავიდა რომის მოკავშირე ბევრი ქალაქი. პიროსმა წინ წაიწია ისე რომ რომიდან მას მხოლოდ 55 კილომეტრი აშორებდა. [რედაქტირება] ჩაშლილი მოლაპარაკება რომაელთა მხედართმთავარი კონსული პუბლიუს ვალერიუს ლევინუსი დიდი სირცხვილით დაბრუნდა რომში. არჩევნების შემდეგ ახალმა კონსულებმა პუბლიუს დეციუს მუსმა და პუბლიუს სულპიციუს სავერიოსმა აქტიურად დაიწყეს ომისთვის მომზადება. მიუხედავად გამარჯვებისა, პიროსმა სწორად შეაფასა რომაელთა ძალები და გადაწყვიტა, რომ არსებული ძალებით იგი ვერ შეძლებს რომაელებთან ბრძოლას და რომის აღებას. მან რომში გაგზავნა ელჩები სამშვიდობო ხელშეკრულების დასადებად. პიროსის ელჩი შეხვდა გამოჩენილ რომაეებს, მათ ცოლშვილებს კი მეფისგან მდიდრული საჩუქრები გადასცა. საჩუქრები არავინ მიიღო, ელჩს კი შეუთვალეს, რომ თუ კი რომი დადებს პიროსთან ხელშეკრულებას, ისინი მზად არიან გახდნენ მეფის მეგობრები. ამის შემდეგ ელჩი მივიდა სენატში და პიროსის სახელით აღუთქვა ტყვეების უსასყიდლოდ გაშვება და იტალიის დაპყრობაში დახმარება ტარენტიუმის ხელშეუხებლობის პირობით. ბევრი სენატორი მიემხრო ამ წინადადებას, რადგან მათ მიიჩნიეს რომ გადამწყვეტი ბრძოლა წააგეს და იტალიკების ღალატის შემდეგ პიროსთან ბრძოლა ძალიან რთული იქნება. ელჩის ჩამოსვლის და სენატთან მოლაპარაკებების შესახებ შეიტყო აპიუს კლავდიუსმა, რომელიც ცენზორი იყო. იგი დიდი ხნით ადრე დაბრმავდა და ჩამოშორდა სახელმწიფო საქმიანობას, მაგრამ ახლა მონების მეშვეობით მივიდა სენატში და სიტყვა წარმოთქვა, რომლითაც გადააფიქრებინა სენატორებს პიროსის პირობზე დათანხმება. საბოლოოდ სენატორებმა უპასუხეს ელჩს რომ მეგობრობაზე პიროსთან საუბარი ექნებათ მხოლოდ იმის შემდეგ როდესაც პიროსი დატოვებს იტალიას, ხოლო მანამდე ისინი განაგრძობენ ბრძოლას რათაც არ უნდა დაუჯდეთ. [რედაქტირება] გაიუს ფაბრიციუსი ამ მოლაპარაკებების შემდეგ უკვე რომაელებმა გაგზავნეს პიროსთან ელჩობა ტყვეების შესახებ მოსალაპარაკებლად. რომაულ დელეგაციაში იყო გაიუს ფაბრიციუსი, რომელიც განთქმული იყო თავისი უკიდურესი პატიოსნებით. მის სიტყვას ძალიან დიდი მნიშვნელობა ჰქონდა რომაელებისთვის, მიუხედავად ამისა იგი ძალიან ღარიბი იყო. პიროსმა სცადა ჯერ ფულით ეცდუნებინა ფაბრიციუსი, მან შესთავაზა გაიუსს დიდძალი ოქრო მეგობრობის ნიშნად, მაგრამ ცივი უარი მიიღო. მეორე დღეს მან გადაწყვიტა რომაელის გაკვირვება სპილოთი, ისე რომ მოლაპარაკებებისას სპილო ფარდის უკან უნდა დაემალათ და მოულოდნელად გამოეჩინათ. როდესაც ფაბრიციუსმა უეცრად დაინახა სპილო, მან არ გამოხატა გაკვირვება. პიროსი აღფრთოვანდა ფაბრიციუსით და გაუშვა ტყვეები ოჯახების მოსანახულებლად და სატურნალიების აღსანიშნავად. შემდეგ კი სენატმა თვითონ მოსთხოვა ტყვეებს პიროსთან დაბრუნება. ძვ. წ. 278 წელს რომაელთა მხედართმთავარი გახდა ფაბრიციუსი, რომელიც კონსულად იქნა არჩეული. მას ბანაკში მისწერა პიროსის ექიმმა წერილი, რომელშიც სთავაზობდა დიდი ანაზღაურების საფასურად პიროსის მოწამვლას. ფაბრიციუსმა კიდევ ერთხელ გამოავლინა თავისი პატიოსნება, მან პიროსს გაუგზავნა წერილი, რომელშიც გააფრთხილა ექიმის ვერაგობის შესახებ, თან კი ექიმის წერილი დაურთო, თავისი საქციელი კი მან გაამართლა პატიოსან ბრძოლაში ვერაგობის გარეშე გამარჯვების სურვილით. პიროსმა დასაჯა ექიმი, რომაელებს კი მადლობის ნიშნად ტყვეები დაუბრუნა და კიდევ სცადა სამშვიდობო მოლაპარაკებების დაწყება, მაგრამ რომაელებმა ისევ იგივე პასუხი გასცეს, რომ სანამ პიროსი იტალიას არ დატოვებს, ისინი მშვიდობაზე არ დათანხვდებიან. ტყვეები კი უკან გააგზავნეს. [რედაქტირება] ასკულუმთან ბრძოლა მეორე ბრძოლა ქალაქ ასკულუმთან გაიმართა. რომაელებმა პიროსი აიძულეს დაბლობიდან მდინარის ტყიან ნაპირზე გადასულიყო, საიდანაც სპილოები ვერ მოახერხებდნენ თავდასხმას. ბრძოლა ღამემდე გაგრძელდა და გაურკვეველი იყო გამარჯვებული. მეორე დღეს პიროსმა შეძლო დაბლობზე გადმონაცვლება. ყველაზე სუსტ ადგილებში ყარაული დააყენა, სპილოებს შორის მან შუბოსნები და მშვილდოსნები ჩააყენა, და სწრაფად შეუტია რომაელებს. რომაელებმა ვერ შეძლეს ფლანგიდან შეტევა, როგორც წინა ბრძოლაში და პირისპირ შეხვდნენ მეტოქეს და სცადეს მძიმე ქვეუთების დამარცხება, სანამ მათ სპილოები არ მოეშველებოდნენ. პიროსმა კი სპილოებით შეუტია რომაელებს და უკუაქცია ისინი. რომაელები გაიქცნენ ბანაკში. ამ დღეს დაიღუპა 6000 რომაელი და 3500 ბერძენი. მიუხედავად გამარჯვებისა, პიროსს ისეთი დანაკარგები ჰქონდა, რომ ომის ასე გაგრძელებას იგი ვეღარ შეძლებდა. ისტორიაში შევიდა მის მიერ წარმოთქმული ფრაზა ""თუ კიდევ ერთხელ ასე გავიმარჯვებთ რომაელებთან, საბოლოოდ დაიღუპებით"". დაიღუპა მის მიერ ჩამოყვანილი ჯარების დიდი ნაწილი და მისი მიახლოვებული მხედართმთავრები. რომაელები კი ამ დამარცხებამ არ მოტეხა, მათ მხოლოდ უფრო მეტად სურდათ გამარჯვება. [რედაქტირება] სიცილიის კამპანია ასკულუმთან ბრძოლის შემდეგ პიროსი სიცილიაში გაემგზავრა, სადაც მას კართაგენის წინააღმდეგ გახმარება სთხოვეს. მან ისარგებლა ამ საბაბით რათა დაეტოვებინა ირალია, სადაც რომაელთა წინააღმდეგ ბრძოლის უნარი აღარ ჰქონდა. სიცილიაში პიროსს წინააღმდეგობა არავინ გაუწია, ამიტომ მან მალევე დაიკავა მთელი კუნძული. რომაელებმა კი კართაგენთან ურთიერთდახმარების ხელშეკრულება დადეს 12 წლით. ამ წარმატების შემდეგ მან განიძრახა კართაგენზე გალაშქრება. პიროსმა დაიწყო სიცილიური ქალაქებიდან ჯარების შევსება, ამასთან იგი სასტიკად და დესპოტურად მოქმედებდა. სიცილიელებმა ამას დიდხანს ვერ გაუძლეს და დაიწყეს აჯანყება. ამასობაში პიროსს სამნიუმიდან და ტარენტუნუმელებისგან წერილი მოუვიდა, სადაც ისინი მეფეს დაბრუნებას სთხოვდნენ, რადგან რომაელებმა ისინი დაამარცხეს და ჩამოართვეს მიწები. პიროსმა ისარგებლა ამით და აჯანყებული სიცილიიდან დაბრუნდა იტალიაში. როდესაც პიროსმა გასცურა სიცილიიდან, კართაგენულმა ფლოტმა გადაუკეტა მას გზა და შეებრძოლა ზღვაში. პიროსმა ამ ბრძოლასი ბევრი გემი დაკარგა, ნაპირზე გადმოსვლისას კი მას სიცილიელები შეებრძოლნენ. პიროსმა დაამარცხა სიცილიელები, თუმცა თვითონ დაიჭრა. [რედაქტირება] ბენევენტუმთან ბრძოლა ძვ. წ. 275 წელს ტარენტუმში პიროსი 20 000ანი ლაშქარით ჩავიდა. აქ მან შეავსო ჯარი და წავიდა სამნიუმში, სადაც რომაელები იყვნენ დაბანაკებულნი. სამნიტების საქმე ამ დროისთვის ძალიან ცუდად იყო, რომაელებმა ისინი არაერთხელ დაამარცხეს. პიროსმა ჯარი ორად გაყო, ერთი ნაწილი ლუკანიაში გაუშვა რათა ისინი მეორე კონსულის კორნელიუს ლენტულუს კაუდინუსის ჯარებს შეხვედროდნენ და არ მიეცათ კონსულ მანიუს კურიუს დენტატუსის ჯართან შეერთების საშუალება. მეორე ნაწილს კი თვითონ გაუძღვა სამნიუმში, სადაც რომაელები ქალაქ ბენევენტუმთან იყვნენ დაბანაკებულნი. პიროსმა განიძრახა თავს დასხმოდა რომაელებს სანამ მათ დამატებითი ჯარები მოუვიდოდათ, ამიტომ მან შეკრიბა საუკეთესო მეომრები და ყველაზე ავი სპილოები და ღამით სურდა ბანაკზე თავდასხმა. მაგრამ გზა გრძელი იყო და ტყით უნდა გაევლოთ, მეომრები დაიკარგნენ და დროც დაიკარგა. დილით რომაელებმა თვითონ დაიწყეს შეტევა და პიროსის ჯარისკაცებს უკან დაახევინეს. სხვა ფლანგებზე კი სპილოებმა რომაელები შეავიწროვეს. რომაელებმა სპილოებს შუბები დაუშინეს და უკუაქციეს, ცხოველების უწესრიგო რბენამ არეულობა გამოიწვია პიროსის ჯარებში. [რედაქტირება] ომის შედეგები ასე დაამარცხეს რომაელებმა პიროსი, რომელმაც ამ ბრძოლის წაგებით ყოველგვარი იმედი დაკარგა იტალიაში ბატონობაზე და დაბრუნდა საბერძნეთში. ამ ომით დასრულდა რომაელების მიერ იტალიის დაპყრობა. რომაელებმა კი პირიქით, ირწმუნეს თავისი სიძლიერე და ჩათვალეს რომ ამ ომმა საბოლოოდ გადაჭრა საკითხი, თუ ვინ უნდა ბატონობდეს იტალიაში. მათ ადვილად დაიმორჩილეს ""დიდი საბერძნეთი"" და სიცილიაზეც გაიჩნდათ პრეტენზიები, სადაც მოგვიანებით ისინი კართაგენს დაუპირისპირდნენ.","პიროსთან ომები იყო ომების სერია ძვ. წ. 280 - ძვ. წ. 275 წლებში რომაელებს, ""დიდ საბერძნეთს"", სამნიტებს, ეტრუსკებს და კართაგენს შორის. ომი თავდაპირველად დაიწყო რომსა და ბერძნულ ქალაქ ტარენტუმთან კონფლიქტით. ტარენტუმელებმა კი დახმარება ეპიროსის მეფეს პიროსს სთხოვეს, რომელიც ამ დროისთვის ყველაზე გამოჩენილი ბერძენი მხედართმთავარი იყო. დაწყებულ სამხედრო კონფლიქტში მალევე ჩაერთვნენ სხვა ბერძნული ქალაქებიც. რომაელებისგან კი არაერთგზის დამარცხებულმა სამნიტებმა და ეტრუსკებმა ისარგებლეს სიტუაციით და ჩაერთვნენ ომში ბერძნების მხარეზე. პიროსის მიზანი კი იყო მდიდარი სიცილიის დამორჩილება, რომელიც კართაგენის კოლონია იყო. ამ მიზეზით კართაგენელებიც აღმოჩნდნენ ომში ჩაბმული რომაელთა მხარეს. ამის მიუხედავად რომი და კართაგენი ომში მჭიდრო მოკავშირეებს არ წარმოადგენდნენ, ფაქტობრივად ისინი პიროსს სხვადასხვა ფრონტზე ებრძოდნენ. პიროსმა იტალიაში რომაელთა წინააღმდეგ ბრძოლები მოიგო, მაგრამ ისეთი დიდი დანაკარგებით, რომ ეს მოგება წაგების ტოლფასი იყო. სწორედ აქედან შემოვიდა გამოტქმა ""პიროსის გამარჯვება""." ka,a980a61f37a323860218b99765cf017a,"[რედაქტირება] წინაისტორია 60-იანი წლების დასაწყისისათვის საბჭოთა კავშირმა დიდ წარმატებებს მიაღწია კოსმოსის ათვისებაში და ამ მხრივ აშშ-ს გაუსწრო. 1957 წელს საბჭოთა კავშირმა გაუშვა მსოფლიოში პირველი ხელოვნური თანამგზავრი, 1961 წელს კი პირველი ადამიანი კოსმოსში — იური გაგარინი. 1961 წლის 25 მაისს აშშ-ის პრეზიდენტმა ჯონ ფიცჯერალდ კენედიმ გამოაცხადა, რომ აშშ შეეცდებოდა 60-იანი წლების ბოლომდე ადამიანის გაშვებას მთვარეზე. ამ დროისათვის აშშ-ის პილოტირებულ კოსმოსურ ფრენაში მეტად მცირე გამოცდილება ჰქონდა. 5 მაისს პირველი ამერიკელი ასტრონავტი ალან შეპარდი გაფრინდა კოსმოსში ხომალდ „ფრიდომ-7“ სუბორბიტალურ ტრაექტორიაზე, რომელიც სულ 15 წუთი გაგრძელდა. იმ დროს არავითარ რაკეტას არ შეეძლო ადამიანის მთვარეზე გაგზავნა, მით უმეტეს ერთ ჯერზე. სატურნ-I მაშინ უკვე მუშავდებოდა, მაგრამ ჯერ გამოცდილი არ იყო და რადგან იგი მეტად მცირე ზომის იყო, საჭირო გახდებოდა მისი რამდენიმეჯერ კოსმოსში გაშვება და მთვარის კოსმოსური ხომალდის ორბიტაზე აწყობა. თავდაპირველად ნასა ამუშავებდა მთვარეზე გაფრენის სამ ძირითად გზას: აწყობა დედამიწის ორბიტაზე, პირდაპირი ასვლა და აწყობა მთვარის ორბიტაზე. მიუხედავად იმისა, რომ ნანსამ თავიდან უარყო ეს გეგმა, საბოლოო ჯამში ისინი მივიდნენ იმ დასკვნამდე, რომ სწორედ ეს გზა იქნებოდა ყველაზე იოლი და სწრაფი დასახული მიზნის მისაღწევად. [რედაქტირება] დამუშავება [რედაქტირება] C-1-დან C-4 1960-1962 წლებში მარშალის კოსმოსური გაფრენის ცენტრმა შექმნა რაკეტები, რომელთა გამოყენება შესაძლებელი იყო სხვადასხვა მიზნისათვის. C-1 რაკეტა დამუშავების შედეგად შეიქმნა როგორც სატურნ-I, ხოლო C-2 რაკეტის დამუშავება შეწყდა C-3 რაკეტა|C-3 რაკეტის გულისთვის]], რომელსაც გეგმის თანახმად უნდა გამოეყენებინა ორი F-1 ძრავა მისი პირველი საფეხურისათვის, ოთხი J-2 ძრავა მისი მეორე საფეხურისათვის და მესამე, S-IV საფეხურისათვის ექვსი RL-10 ძრავა. ნასა გეგმავდა C-3 რაკეტის გამოყენებას ""აწყობა დედამიწის ორბიტაზე"" კონცეფციის ფარგლებში, რომლისათვისაც ოთხი ან ხუთი რაკეტის გაშვება იქნებოდა საჭირო ერთი გაფრენისათვის მთვარეზე, მაგრამ მარშალის კოსმოსური გაფრენის ცენტრი უკვე გეგმავდა უფრო დიდი რაკეტის C-4 გამოყენებას, რომელიც გამოიყენებდა ოთხ F-1 ძრავას მისი პირველი საფეხურისათვის, ზომაში გადიდებულ C-3 რაკეტას მეორე საფეხურად და S-IVB მესამე საფეხურად ერთი J-2 ძრავით. ""აწყობა დედამიწის ორბიტაზე"" კონცეფციის ფარგლებში მოითხოვდა მხოლოდ ორი ასეთი რაკეტის გაშვებას მთვარეზე გასაფრენად. [რედაქტირება] C-5 1962 წლის 10 იანვარს ნასამ გამოაცხადა, რომ C-5 რაკეტის შექმნას გეგმავდა. მას ექნებოდა ხუთი F-1 ძრავა პირველ საფეხურზე, ხუთი J-2 ძრავა მეორე საფეხურზე და S-IVB მესამე საფეხურად. თავდაპირველად, ეს რაკეტა უნდა გამოცდილიყო ოთხი გაშვების დროს. ამას მოჰყვებოდა უპილოტო ფრენა მთვარის გარშემო. ხოლო პილოტორებული გაფრენა დაგეგმილი იყო 1969 წლისათვის. 1962 წლის შუაში ნასამ გადაწყვიტა, რომ რაკეტა მისი სამივე საფეხურით გამოეცადა პირველივე გაშვებაზე. ეს მნიშვნელოვნად შეამცირებდა გამოცდების და დამუშავებისთვის საჭირო დროს და აგრეთვე გამოსაცდელი რაკეტების რიცხვს 25-იდან 15-ამდე, მაგრამ ამავდროულად სამივე საფეხურს პირველივე გაშვებაზე უნაკლოდ უნდა ემუშავა. 1963 წელს C-5 გადაერქვა სახელი, იგი სატურნ-V იწოდა და კომპანიამ Rocketdyne გამოუშვა პირველი ძრავები. 1966 წელს F-1 ძრავამ გაიარა ნასას შემოწმება და იგი ვარგისად იქნა ცნობილი პილოტირებული გაფრენებისათვის. სატურნ-V პირველად სტარტი აიღო 1967 წლის 9 ნოემბერს და მან კოსმოსში გაიტანა ""აპოლო-4"" უპილოტო კოსმოსური ხომალდი. სატურნ-V-ის პირველი პილოტირებული გაფრენა განხორციელდა 1968 წლის დეკემბერში, როცა მთვარის გარშემო ორბიტაზე გაუშვეს კოსმოსური ხომალდი ""აპოლო-8"". [რედაქტირება] ტექნოლოგია სატურნ-V უეჭველად ერთ-ერთი ყველაზე უფრო შთამბეჭდავი მანქანა იყო კაცობრობის ისტორიაში. 110.6 მეტრი სიმაღლის, 10 მეტრი დიამეტრის, საერთო მასით თითქმის 3 000 ტონა და ორბიტაზე გატანილი სასარგებლო ტვირთის რაოდენობით 118 ტონა იგი ჩრდილავდა მანამდე არსებულ ყველა სხვა რაკეტას. სატურნ-V ძირითადად დამუშავდა მარშალის კოსმოსური გაფრენის ცენტრის მიერ, ალაბამას შტატში, თუმცა ამ რაკეტის ბევრი სხვა ნაწილი დამუშავდა სხვა, კონტრაქტით მომუშავე კომპანიების მიერ. სატურნ-V იყენებდა განახლებულ F-1 და J-2 ძრავებს. ცდების დროს ეს ძრავები იწვევდნენ რყევებს ნიადაგში, რომლის შეგრძნება 80 კილომეტრზე იყო შესაძლებელი. კონსტრუქტორებმა გადაწყვიტეს, რომ მაქსიმალურად გამოეყენებინათ სატურნ-I ტექნოლოგია. მაგალითად, სატურნ V-ის მესამე საფეხური S-IVB განვითარდა სატურნ-I-ის მეორე საფეხურისგან S-IV. სატურნ-V მართვის მოწყობილობებს ბევრი საერთო ჰქოდათ სატურნ-I მართვის მოწყობილობებთან. [რედაქტირება] საფეხურები სატურნ-V შედგებოდა სამი საფეხურისგან: პირველი საფეხური S-IC, მეორე საფეხური S-II და მესამე საფეხური S-IVB, და ინსტრუმენტალური განყოფილებისგან. სამივე საფეხური იყენებდა თხევად ჟანგბადს მჟანგველად. რაც შეეხება საწვავს, პირველი საფეხური იყენებდა ნავთს, ხოლო მეორე და მესამე თხევად წყალბადს. სამივე საფეხური იყენებდა მყარსაწვავიან რაკეტებს, რომლებიც გამოიყენებოდა იმისათვის, რომ საფეხურები დაეცილებინა ერთმანეთისათვის ფრენის განმავლობაში. [რედაქტირება] პირველი საფეხური (S-IC) პირველი საფეხური S-IC შეიქმნა კომპანიის ""ბოინგი"" მიერ. ყველა სხვა რაკეტის მსგავსად მისი მასის (ორი ათასი ტონა) დიდი ნაწილი გაშვებისას იყო საწვავი-ნავთი და მჟანგველი-თხევადი ჟანგბადი. მისი სიმაღლე იყო 42 მეტრი, დიამეტრი 10 მეტრი და წევა 34.02 მეგანიუტონი, რომელსაც სატურნ-V აჰყავდა 61 კილომეტრ სიმაღლეზე. ხუთი F-1 ძრავა განლაგებული იყო ჯვარედინად. შუა ძრავა უძრავად იყო დამაგრებული, ხოლო დანარჩენი ოთხი გარე ძრავა იყო მოძრავი, რაკეტის სამართავად. [რედაქტირება] მეორე საფეხური (S-II) მეორე საფეხური S-II შეიქმნა კომპანიის North American Aviation მიერ. იგი იყენებდა თხევად ჟანგბადს და თხევად წყალბადს და ხუთ J-2 ძრავას, რომელიც პირველ საფეხურზე არსებული ძრავების მსგავსად იყო განლაგებული. მეორე საფეხური ავითარებდა 5 მეგანიუტონ წევას და სატრუნ-V ატმოსფეროს მაღალ ფენებში აჰყავდა. ავსებისას მეორე საფეხურის მასის 97�%-ს იკავებდა საწვავი და მჟანგველი. [რედაქტირება] მესამე საფეხური (S-IVB) მესამე საფეხური S-IVB შეიქმნა კომპანიის Douglas Aircraft Company მიერ. მას ჰქონდა ერთი J-2 ძრავა და იყენებდა იგივე საწვავს და მჟანგველს, რასაც მეორე საფეხური. ეს საფეხური გაფრენის დროს ორჯერ გამოიყენებოდა: პირველად ხომალდის ორბიტაზე გასაყვანად და მეორედ მის მთვარისკენ მიმავალ ტრაექტორიაზე გადასაყვანად. S-IVB იყო სატურნ-V ერთადერთი საფეხური, რომლის შედარებით მცირე ზომის გამო იგი გადაჰქონდათ სატვირთო თვითმფრინავის Super Guppy მეშვეობით. [რედაქტირება] მართვის მოწყობილობების განყოფილება სატურნ-V მართვის მოწყობილობები დამზადებულ იქნა აი-ბი-ემის მიერ და იგი დაყენებული იყო მესამე საფეხურის თავზე. ეს კომპიუტერი აკონტროლებდა სატურნ-V რაკეტის მუშაობას ჯერ კიდევ აფრენის დაწყებამდე მისი მესამე საფეხურის მოშორებამდე. რაკეტის კონტროლი მოიცავდა როგორც მის მიმართვას საჭირო ტრაექტორიაზე, ასევე ტელემეტრიული სისტემის მომსახურებას. აჩქარების და რაკეტის სიმაღლის გაზომვით მას შეეძლო გამოეთვალა რაკეტის მიმდინარე სიჩქარე და მდებარეობა და საჭიროების შემთხვევაში ფრენის კურსის შესწორება. [რედაქტირება] უსაფრთხოება ფრენის გაუქმების შემთხვევაში, როცა რაკეტის განადგურება იყო საჭირო, დედამიწიდან გაიცემოდა სიგნალი ასაფეთქებელი მუხტებისკენ, რომლებიც რაკეტის გარშემო იყო დამაგრებული. ამას მოჰყვებოდა საწვავის და მჟანგველის ავზების ერთმანეთისგან დაცილება და საწვავის და მჟანგველის გაბნევა ისე, რომ ისინი ერთმანეთს არ შერეოდნენ. [რედაქტირება] შედარებები სხვა რაკეტებთან ამერიკული სატურნ-V საბჭოთა მეტოქე იყო ნ-1. სატურნ-V უფრო მაღალი, მძიმე, მეტი წევის გამავითარებელი და კოსმოსში მეტი ტვირთის გამტანი რაკეტა იყო, მაგრამ ნ-1-ის პირველ საფეხურს უფრო მეტი დიამეტრი ჰქონდა. ნ-1 ოთხჯერ გაუშვეს კოსმოსში. მან გამართულად ვერცერთხელ იმუშავა, პირველი საფეხურის მოცილებამდეც კი. ამ ოთხიდან ყველაზე წარმატებული გაშვების დროს პირველი საფეხურის ჩამოცილებამდე სულ 10 წამი იყო დარჩენილი. სატურნ-V პირველი საფეხური იყენებდა ხუთ ძალიან მძლავრ ძრავას მაშინ როცა ნ-1 პირველ საფეხურზე 30 სუსტი ძრავა იყო დაყენებული, რადგან საბჭოთა კონსტრუქტორებმა 60-იან წლებში არ შემქნეს ისეთი მძლავრი ძრავა როგორიც იყო ამერიკული F-1. ორი გაშვების დროს, კერძოდ ""აპოლო-6"" და ""აპოლო-13"" სატურნ-V შეძლო ფრენა, მიუხედავად მისი ძრავების გაუმართაობისა. ასეთი შემთხვევებისათვის ნ-1 ჰქონდა კომპიუტერი მაგრამ ეს რაკეტა საერთოდ ცუდად იყო დაპროექტებული და მისმა კომპიუტერმა ვერ შეძლო ეხსნა რაკეტა კატასტროფისგან გაშვების დროს. ამ რაკეტის მეორე გაშვების დროს (1969 წლის 3 ივლისს) მისმა კომპიუტერმა გასცა პირველი საფეხურის ყველა ძრავის გამორთვის მცდარი ბრძანება, რასაც რაკეტის დაცემა და სასტარტო მოედნის მთლიანად განადგურება მოჰყვა. საბოლოო ჯამში ნ-1 წარუმატებლობის მიზეზი, როგორც ჩანს, იყო პირველი საფეხურის არასაკმარისი გამოცდები, რაც თავის მხრივ არასაკმარისი დაფინანსების შედეგი იყო. სამსაფეხურიანი რაკეტის სატურნ-V მაქსიმალური წევა იყო 34.02 მეგანიუტონი და მას შეეძლო 118 000 კილოგრამი სასარგებლო ტვირთის გატანა კოსმოსში. ""აპოლო-15"" მისიის დროს წევის მაჩვენებელი ადიოდა 34.8 მეგანიუტონამდე. არცერთ სხვა რაკეტას არ გადაუჭარბებია სატურნ-V-ისთვის სიმაღლის, მასის და კოსმოსში გატანილი სასარგებლო ტვირთის მაჩვენებლით. მხოლოდ საბჭოთა რაკეტა-მატარებელ ""ენერგიას"" ჰქონდა წევის მაჩვენებლი ოდნავ მეტი — 35.1 მეგანიუტონი. საბჭოთა ""ენერგიის"" მომავალ ""ვულკანის"" კონფიგურაციას (რაც ვერ განხორციელდა) შესაძლებლობა ექნებოდა განევითარებინა უფრო მაღალი წევა-46 მეგანიუტონი და ორბიტაზე გაეტანა 175 ტონა სასარგებლო ტვირთი. სატურნ-V შეეძლო მომავალში გამოეყენებინა გაუმჯობესებული F-1A ძრავები რაც საშუალებას მისცემდა სატურნ-V განევითარებინა 18�%-ით მეტი წევა და ორბიტაზე 137 250 კგ სასარგებლო ტვირთი გაეტანა. NASA განიხილავდა სატურნის ტიპის სხვადასხვა რაკეტების (მ.შ. რაკეტა-მატარებელი ""ნოვა"") შექმნის გეგმებს, მაგრამ ეს რაკეტები არასოდეს აუგიათ. კოსმოსურ შატლს (Space Shuttle) შეუძლია განავითაროს მაქსიმალური წევა 30,1 მეგანიუტონი და ორბიტაზე გაიტანოს 28 800 კგ სასარგებლო ტვირთი (თავად ხომალდის ჩაუთვლელად). ზოგიერთი შედარებით ახალი რაკეტა ბევრად სუსტია სატურნ-V-სთან შედარებით. ევროპულ არიან-5-ს, მისი უახლოესი ვერსიით არიან-5 ECA, შეუძლია გეოსტაციონარულ გადასაყვან ორბიტაზე 10 000 კგ სასარგებლო ტვირთი გაიტანოს. ამერიკული დელტა-4 გეოსინქრონულ გადასაყვან ორბიტაზე 13 100 კგ ტვირთი გააქვს. ატლას-V რაკეტას (იგი რუსულ ძრავებს იყენებს) გეოსტაციონარულ გადასაყვან ორბიტაზე 13 605 კგ ტვირთი გააქვს, ხოლო დედამიწის ირგვლივ ორბიტაზე 25 000 კგ. [რედაქტირება] აწყობა საფეხურების დამზადების შემდეგ ისინი იგზავნებოდა კენედის სახელობის კოსმოდრომზე, ფლორიდის შტატში. პირველი ორი საფეხური იმდენად დიდი ზომის იყო, რომ ისინი ბარჟით გადაჰქონდათ. პირველ საფეხურს ახალ ორლეანში აწყობდნენ და იგი მექსიკის ყურით გადაჰქონდათ. მეორე საფეხური მზადდებოდა კალიფორნიაში და კოსმოდრომზე პანამის არხის გავლით იგზავნებოდა. მესამე საფეხური და მართვის მოწყობილობების განყოფილება თვითმფრინავით იგზავნებოდა. კოსმოდრომზე ჩამოტანის შემდეგ საფეხურები ჯერ ჰორიზონტალურ მდგომარეობაში ისინჯებოდა და მერე მათ ვერტიკალურად აყენებდნენ. NASA ამზადებდა ცილინდრისებული ფორმის კონსტრუქციებს, რომელთაც შეეძლო რომელიმე საფეხურის დროებით შეცვლა, თუკი რაღაც მიზეზის გამო ეს საფეხური მზად არ იყო დაგეგმილი დროისათვის. ამ კონსტრუქციებს ჰქონდა იგივე სიმაღლე და მასა და მსგავსი ელექტრული სადენები, როგორიც ნამდვილ საფეხურებს. NASA იყენებდა მოძრავ გასაშვებ კოშკს. ეს ნიშნავდა რომ რაკეტა იწყობოდა ვერტიკალური აწყობის შენობაში (Vertical Assembly Building) და მერე მოძრავი კოშკის მეშვეობით იგზავნებოდა სასტარტო მოედანზე. დღესაც ასე ხდება ""სპეის შატლის"" მიმართ. ეს მოძრავი კოშკი ფარავდა დაახლოებით 5 კმ მანძილს სასტარტო მოედნამდე და რაკეტა კი ამ დროს მასზე ვერტიკალურ მდგომარეობაში იდო. [რედაქტირება] მთვარისკენ გაფრენა სატურნ-V ""აპოლოს"" პროგრამის ფარგლებში ასტრონავტები მთვარისკენ მიჰყავდა. ყველა ეს მისია სტარტს იღებდა გასაშვებ კომპლექს N 39 კენედის სახელობის კოსმოდრომზე. როგორც კი რაკეტა მოშორდებოდა სასტარტო მოედანს, გაფრენაზე კონტროლი გადადიოდა ჯონსონის სახელობის კოსმოსური ცენტრის ხელში, ჰიუსტონში, ტეხასი. ""აპოლოს"" მისია რაკეტა სატურნ-V-ს იყენებდა დაახლოებით 20 წუთის განმავლობაში. თუმცა აპოლო-6 და აპოლო-13 დროს სატურნ-V-ს ერთ-ერთმა ძრავამ უმტყუნა. რაკეტის კომპიუტერებმა შეძლეს მ��","სატურნ V (Saturn V) — აშშ-ის მრავალსაფეხურიანი თხევადსაწვავიანი რაკეტა-მატარებელი, რომელიც გამოიყენებოდა „აპოლოსა“ და „სკაილების“ კოსმოსური პროგრამისათვის 1967-1973 წლებში. სატურნ-V შეიქმნა ვერნერ ფონ ბრაუნის ხელმძღვანელობით, კომპანიებთან ბოინგი, North American Aviation, Douglas Aircraft Company და აი-ბი-ემი თანამშრომლობით. მისი გაბარიტებით, მასით და კოსმოსში გატანილი სასარგებლო ტვირთის რაოდენობით ის დღემდე რჩება კაცობრიობის ისტორიაში უძლიერეს რაკეტა-მატარებლად, თუმცა საბჭოთა რაკეტა-მატარებელ „ენერგიას“, რომელიც მხოლოდ ორჯერ გაფრინდა კოსმოსში (1987 და 1988 წლებში) ოდნავ მეტი წევა ჰქონდა." ko,dcaba50b2395c63780c7f2998554a28d,"[편집] 기원 《사우스 파크》는 1992년 콜로라도 대학교 영화과 학생이던 트레이 파커와 맷 스톤이 만든 〈예수 대 눈사람 Jesus VS Frosty〉이라는 단편으로 시작되었다. 폭스 방송의 임원들이 이 영화를 봤고, 1995년에 임원 브라이언 그레이든이 친지들에게 비디오로 된 크리스마스 카드를 주려고 파커와 스톤에게 두 번째 단편을 의뢰했다. 〈크리스마스 정신〉으로 이름 붙인 단편은 이후의 《사우스 파크》 시리즈와 매우 닮았다. 크리스마스의 진정한 의미를 둘러싼 예수와 산타클로스의 결투와 화해를 그리고 있다. 이 단편은 엄청나게 인기를 끌었고, 복제되어 인터넷에 널리 퍼졌다. 처음에는 폭스 사에서 시리즈를 만들자고 했으나 결국 코미디 센트럴에서 1997년 8월 13일 첫 방송을 하게 된다. [편집] 역사 도발적이고 성인 취향의 이 쇼는, 프로그램이 공격적이라고 생각하는 여러 분야의 대변자들에게 항의를 받았다. 《사우스 파크》 상품(특히 티셔츠)은 많은 공립학교, 탁아소와 공공장소에서 금지되었다. 이것은 《심슨 가족》이 청소년 범죄를 조장한다고 비난 받은 뒤, 바트 심슨 티셔츠가 금지된 것과 같은 모습이었다. 코미디 센트럴은 《사우스 파크》가 어린이용이 아니라 '성인용'이며 《사우스 파크》 자체도 어린이들이 보기 힘든 밤에만 방송된다는 점을 지적했다. 실제로 《사우스 파크》는 처음에는 시리즈의 예고편이 오후 7시 이전에 방송되지 않았다. 1998년 2월, “Cartman's Mom is a Dirty Slut” 에피소드에서 에릭 카트먼의 아버지가 누군지에 대한 질문을 남겼다. 이 에피소드는 3주 후에 방송되는 다음 에피소드에서 진실이 밝혀질 것이라고 끝마쳤다. 예상된 에피소드 대신에 테렌스와 필립(소년들이 우상시하는 두 가상의 캐나다 코미디언들)에 대한 “Terrance and Phillip in Not Without My Anus” 에피소드의 방송은 분노를 일으켰다. 코미디 센트럴은 진짜 시즌 초연(“Cartman's Mom is Still a Dirty Slut”)을 예상보다 앞당겨 방송할 수밖에 없었다. 그것은 잘 이식된 만우절 개그이자 한 시즌을 감질나게 마무리하려고 한 것이었다. 이런 장난은 “Cartoon Wars Part II”에서 반복되었다. 이 에피소드에선 코미디 센트럴이 이 에피소드를 방송하기를 거부했다고 시청자를 속여서, 테렌스와 필립이 나오는 무함마드에 대한 단편의 예고편으로 연결되었다. 이런 장난은 “Professor Chaos”의 마지막에서 다른 방식으로 나타난다. 이 에피소드에서는 세 가지 의문이 나오는데, 다음 에피소드에서 답변이 나올 것처럼 보인다. 하지만 크레디트가 올라가자마자 답이 나온다. “It Hits the Fan” 에피소드에서, 《사우스 파크》는 162회의 ‘shit’을 삭제하지 않음으로써, 기록을 갱신했다. 이 22분짜리 에피소드는 평균 8초마다 한 번씩 ‘shit’이 나왔고, 이 횟수가 화면에 표시되었다. 미스터 게리슨이 부른 노래는 ‘shit’이 얼마나 다양하게 쓰일 수 있는지 보여주는 좋은 예였다. 이 노래엔(《치티 치티 뱅 뱅》(Chitty Chitty Bang Bang)의 주제가음에 맞춰서) “Hey, there, shitty shitty fag fag, shitty shitty fag fag, how do you do?”라는 가사가 4절까지 반복된다. 이것은 이 에피소드 직전에 방송된 Chicago Hope의 에피소드에 대한 풍자의 의미였다. 이 에피소드에선 주연 중 한 명이 ‘shit happens’라는 말이 검열당하지 않았으며, 몇 주 동안 사람들이 떠들어 댔다. 이 에피소드에서 또 하나의 개그는 동성애적이거나 양성애적인 등장인물은 ‘남성동성애자(fag)’라는 말을 자유스럽게 했으나, 이성애적인 등장인물은 같은 단어를 말하려고 할 때 삑 소리를 내는 것이었다(이 에피소드에선 스탠의 삼촌 짐보가 ‘fag’라는 단어를 삑 소리 대신 제대로 말함으로써 그가 실제로 게이라는 것을 추측케 했다). 2005년 9월 9일, 코미디 센트럴은 파커, 스톤과 세 시즌을 추가 계약했다. 회사는 다음 해 3년 동안 세 시즌을 계약했으며, 파커와 스톤은 모든 에피소드의 극본, 감독, 편집을 계속할 것이다. 에피소드들의 덜 “문제를 일으키는” 판의 《사우스 파크》는 TV-14 등급으로 미국 내 여러 지역 채널에서 2005년 9월 9일부터 방송하였다. 2007년 8월 26일, 코미디 센트럴은 추가로 세 시즌을 계약했다. 이로서 《사우스 파크》는 시즌 15(2011년 예정)까지 방영되는 것이 확정되었다. 이와 더불어, 코미디 센트럴과 파커, 스톤은 조인트 벤처를 통해 인터넷, 모바일, 비디오 게임 등등으로 《사우스 파크》와 관련된 모든 상품을 퍼트릴 수 있게 하는 중추를 조성하는 데 합의했다. 이를 통해 벌어들인 수익은 코미디 센트럴과 파커, 스톤이 50:50으로 분배하게 된다. 또한, 캘리포니아에 위치한 사우스 파크 스튜디오에서는 주인공들이 언젠가 성인이 되었을 때의 코미디 개념을 《사우스 파크》에 반영할 인큐베이터의 역할을 하게 된다. 2008년부터, 《사우스 파크》는 전 에피소드를 공식 홈페이지에서 공개하고 있다. [편집] 진화 《사우스 파크》는 초기부터 충격적인 소재를 다룬다. 특히 시즌 8 부터 풍자를 많이 사용했다. 마이클 잭슨이 사우스 파크를 방문한 에피소드(“The Jeffersons”), 주인공들이 《패션 오브 크라이스트》(The Passion of the Christ)를 보는 에피소드(“The Passion of the Jew”), 사우스 파크의 육체노동자들이 미래에서 온 이민자들에게 직업을 잃는 에피소드(“Goobacks”), 패리스 힐튼이 비디오카메라를 가지고 장난치는 에피소드(“Stupid Spoiled Whore Video Playset”) 등이다. 《사우스 파크》에 등장하는 인물과 배경은 매우 조잡하다. 파커와 스톤의 첫 작품인 《크리스마스 정신》과, 마수걸이 에피소드“Cartman Gets an Anal Probe”는 색도화지를 사용한 컷아웃 기술로 만들어졌다. 그러나 최근 에피소드는 최신 컴퓨터 애니메이션 도구를 사용해서 (유치해 보이는) 첫 에피소드와 비슷하게 만든다. 코렐드로우로 인물을 만들고 애니메이션화를 위한 도구로는 처음에는 파워애니메이터를 사용했으나 나중에는 마야를 사용 하였다. 파커와 스톤은 VH1 특집, Inside South Park에서 이 작업을 '불도저로 모래성 쌓기'라고 표현했다. 이러한 기법은 제작자들이 시사에 빠르게 반응할 수 있도록 제작 기간을 짧게 한다. 《심슨 가족》은 제작기간이 6~8개월 가량이지만, 《사우스 파크》는 빠르면 5일 안에 완성된다. 예를 들어, 2003년 12월 17일에 방송된 에피소드(“It's Christmas in Canada”)는 사담 후세인 체포를 묘사한다. 이는 실제 미군이 후세인을 체포한 지 사흘 만에 방영한 에피소드였으며 그가 발견된 땅굴도 묘사했다. 이 에피소드 외에 엘리안 곤살레스(Elián González)가 등장한 에피소드(“Quintuplets 2000”)에서 제작자들은 에피소드를 현 상황에 알맞게 하기 위해 제작을 중단하고 내용을 바꾸기도 했다. 다른 사례로 “Trapper Keeper”가 있는데, 2000년 미국 대통령 선거 후 겨우 8일 만에 방송된 에피소드이다. 이 에피소드에서 “플로라”라는 소녀가 결정을 못 내려 유치원 반장선거가 연기되었는데, 이것은 플로리다 주의 선거 결과를 확정하지 못한 상황을 풍자한 것이다. 코미디 효과에서 애니메이션의 발전이 많이 드러난다. 카드보드로 만들었던 불은 미리 제작된 폭발 효과로 바뀌었고, “활기”차거나 영화와 같은 움직임과 에릭 카트먼의 화려한 자세를 위해 “light shading”과 같은 특수 효과가 사용되었다. 예를 들면, “Tweek vs. Craig”과 “Mr. Garrison's Fancy New Vagina” 에피소드에서처럼 일부 에피소드는 라이브 액션(Liveaction)을 이용한 장면을 사용하였다. 《사우스 파크》에서 사용된 애니메이션 스타일은 《몬티 파이슨의 나는 서커스》(Monty Python's Flying Circus)에서 테리 길리엄이 사용한 종이 자르기 만화(paper cut-out cartoons)에서 영향을 받았다. 트레이 파커와 맷 스톤은 몬티 파이슨의 광팬이다. 4번째 시즌 DVD의 음성 해설에서 파커와 스톤은 “Chef Goes Nanners” 에피소드를 시작하며, 잡다한 부차적인 줄거리보다는 하나의 사건에 집중하도록 에피소드들을 만든다고 말한다. 2002년에는 에피소드 “Free Hat”이 방송되었다. 이 에피소드에선 《E.T》의 수정이 《레이더스》(Raiders of the Lost Ark)의 수정처럼 될 것이라는 테드 코펠의 《나이트라인》에 대한 카일의 논평이 나왔다. 《사우스 파크》에 묘사된 조지 루카스와 스티븐 스필버그는 《레이더스》를 수정하기로 결정한다. 이 에피소드가 방송된 지 얼마 후, 실제 루카스와 스필버그는 유언비어와는 달리 DVD 출시를 위해 《레이더스》를 수정하지 않을 것이라고 성명을 냈다. 나중에 VH1 특집, Inside South Park에 나온 스톤과 파커는 그 에피소드가 없었다면 수정되었을 것이라고 주장했다. [편집] 검열 코미디 센트럴의 다른 쇼들처럼, 《사우스 파크》는 특정한 단어를 ‘삐’ 소리로 바꿈으로써 의외로 적은 검열을 당했다. 그러나 《사우스 파크》도 무제한으로 허락 받지 못했다. “Jared Has Aides” 에피소드는 코미디 센트럴에서 재방송되지 못했는데, 버터스를 욕보이고 에이즈를 경시했기 때문이다(지역 방송에서는 재방송되었다). 일부의 사람들은 서브웨이의 보도 자료 때문에 금지된 것이라고 주장한다. “asshole,” “bastard”와 “bitch” 등과 같은 단어는 항상 제대로 나온다(“asshole”을 연이어 말할 때에는 “ass” 대신 보통 “hole”이 검열된다). “shit”은 대부분의 에피소드에서 검열되었다. “fuck”은 모든 에피소드에서 검열되었으나 극장판 사우스 파크에서는 그렇지 않았다(케니는 “fuck”을 말한다고 알고 있지만, 우물거리면서 말해서 제대로 들리지 않는다). 코미디 센트럴에서 자정 이후에 몇 차례 방송한 Secret Stash에선 검열되지 않았다. “cock”은 종종 ‘삐’ 소리로 대체되었지만 “It Hits the Fan” 에피소드처럼 일부는 제대로 나온다. “With Apologies to Jesse Jackson” 에피소드에서는, “nigger”라는 단어는 총 43회 등장하는데, 단 한 차례도 검열되지 않았다. “Le Petit Tourette” 에피소드에서, 카트먼은 투렛증후군에 걸린 척하면서 온갖 욕들을 쏟아내는데, 이 단어들은 ‘삐’ 소리 등의 아무런 필터링 없이 그대로 방송되었다. 일부 지방 방송은 원본에서 검열되지 않은 단어들을 ‘삐’ 소리로 만들기도 한다. 2005년 《사우스 파크》는 U.S. broadcast stations과 신디케이트 배급사들에서 방송되기 시작했는데, 전 디즈니 임원이자 트리뷴 엔터테인먼트(Tribune Entertainment)와 관계있는 모트 마커스(Mort Marcus)가 쇼가 방송에 적합한지 판별하는 방송사 대표들의 위원단을 조직했다. 쇼의 제작자들이 내용 수정을 거부했기 때문에, 일부 에피소드는 방송되지 못했다. 신디케이트 방송국에서 재방송된 많은 에피소드는 인종에 대한 유머와 소수자에 대한 비꼼을 빼거나 생략했다. 특히 “Here Comes the Neighborhood” 에피소드에서 미스터 개리슨의 “nigger”라는 말을 잘라냈다(반대로 릴 킴(Lil' Kim)이 에피소드 내내 “nigger”라고 말하고 있는 “You Got F'd in the A”에선 잘라내지 않았다). [편집] 대한민국에서의 검열 《사우스 파크》는 대한민국에서 2000년 3월 5일부터 매주 일요일 오후 9시에 캐치원(현 캐치온)에서 방영되었다. 같은 해 4월 대한민국 방송위원회로부터 징계를 받고 방영이 중단된다. 이후, 투니버스에서 다시 방영되었으나, 2001년 4월 24일에 방영된 “날 좀 죽여줘요” 에피소드로 말미암아 2001년 5월 14일, 방송위원회로부터 중징계를 받고 최종적으로 방영이 중단되었다. [편집] 논쟁 이 쇼는 사이언톨로지나 가톨릭과 지구 온난화 등의 주제를 풍자할 때 상스러운 표현을 씀으로써, 시작부터 수많은 논쟁에 휩싸였다. [편집] 유대교 《사우스 파크》의 제작자인 맷 스톤이 유대인임에도 불구하고, 자주 (주로 에릭 카트먼이) 유대교를 조롱한다. 특히, 카일과 카트먼이 주인공인 에피소드에서 더욱 두드러진다. [편집] 사이언톨로지 2005년 11월, 《사우스 파크》는 “Trapped in the Closet” 에피소드에서 사이언톨로지와 톰 크루즈, 존 트라볼타와 R&B 스타 알 켈리 등 연예인 추종자들을 풍자했다. 이 에피소드에서 사이언톨로지 지도자는 스탠이 초대 교주의 환생이라고 주장한다. 그동안 크루즈는 스탠의 옷장에서 나오려 하지 않는다. “옷장에서 나오기”(Come out of the Closet)는 동성애자들이 스스로의 정체성을 나타내는 의미로 널리 쓰인다. 톰 크루즈와 알 켈리, 존 트라볼타는 게이라는 유언비어가 있다. 로스앤젤레스 타임스가 “옷장 사건”라고 이름을 지은, 이 논쟁 때문에 코미디 센트럴은 2006년 5월 15일 예정된 재방송을 마지막 1분을 남겨놓고 취소했다. 이 에피소드를 방송한다면, 톰 크루즈가 《미션 임파서블 3》의 홍보를 하지 않겠다고 파라마운트 픽쳐스를 협박했다는 소문이 있다(비아컴이 파라마운트사와 코미디 센트럴을 가지고 있다). 파라마운트와 크루즈의 대변인은 이런 주장을 부인했지만 인디펜던트지는 “아무도 그 말을 믿지 않는다.”라고 보도했다. 전형적인 풍자 형식을 통해, 사이언톨로지에 조롱하는 투로 다음과 같은 말을 했다. 로스앤젤레스 타임스는 사우스 파크가 사이언톨로지에 대해 계속하여 풍자한다는 것을 고려한다면 제작진들이 무한한 소재 거리를 찾을 수 있기 때문에 “스톤과 파커에게는 옷장사건은 영감을 주는 선물이 될 것이다.”라고 보도했다. 이 에피소드는 에미상 후보에 올랐다. 그리고 이 에피소드는 2006년 5월 12일 캐나다의 코미디 네트워크와 8월 29일 오스트레일리아의 SBS에서 방송되었다. 2006년 7월 19일 코미디 센트럴은 미국 태평양 표준시 오후 10시와 2006년 7월 23일 미국 태평양 표준시 오후 11시에 이 에피소드를 재방송했다. “Trapped In The Closet” 에피소드는 “사우스 파크 특집: 1편”이라 불리는 《사우스 파크》의 10주년 기념 DVD에도 들어갔다. 이 에피소드는 2006년 8월 18일과 9월 24일에도 코미디 센트럴에서 방송되었다. 잠재적인 소송을 막기 위한 패러디로 이 에피소드의 제작진 소개에는 아무개 씨(John Smith, Jane Smith)라고만 나오며 어떠한 실명도 나오지 않는다. [편집] 반응 [편집] 가톨릭 2005년 12월 “종교와 인권을 위한 가톨릭 연맹”(Catholic League for Religious and Civil Rights)은 아홉 번째 시즌의 마지막 에피소드인 “Bloody Mary”에 대해 항의했다. 성처녀 마리아의 상이 항문에서 피를 흘리는 것으로 묘사하였기 때문이었다. 코미디 센트럴이 우연히 크리스마스 명절 기간에 재방송 계획을 취소하자 이 가톨릭 단체는 자신들의 승리라고 선언했다. 하지만 코미디 센트럴은 2006년 초에, 앞으로 재방송과 DVD 발매에서 이 단체의 요구에 따를 것이라는 소문을 부인했다. 뉴질랜드에선 C4 가톨릭 주교단이 방송사와 광고주에 대해 불매 운동을 벌였지만 이 에피소드가 방송되었다. 이러한 불매 운동으로 인해 이 에피소드는 오히려 이전보다 6배의 시청자가 보았다. 가톨릭 단체가 좌지우지하는 방송 규범국(Broadcasting Standards Authority)이 나중에 이 에피소드에 대해 언급했다. “이 만화에 묘사된 소재들은 우스꽝스럽고, 부조리하며 비현실적인 특성을 가지고 있지만 이 특성은 에피소드 상황에서 일반적인 행동과 크게 어긋나지 않는다.” “Trapped in the Closet” 에피소드와의 최근 문제 때문인지, 오스트레일리아의 SBS 방송국은 이 에피소드의 방송을 미루고 있다. 오스트레일리아에서 이 에피소드는 유료 텔레비전 채널인 코미디 센트럴에서 방송되었다. 2006년 2월 필리핀에서는, 로마 가톨릭 국가의 감수성을 모욕했기 때문에, 《사우스 파크》의 텔레비전 방송을 금지할 것이라고 당국자들이 위협했다. 필리핀에서는 《사우스 파크》가 정치적인 문제를 일으키고 있지만, 여전히 1시간에 두 에피소드를 묶어서 방송되고 있다. 필리핀에서 《사우스 파크》의 미래는 불투명하다. 2006년 8월 2일, 코미디 센트럴은 이 에피소드를 미국 동부시간 오후 10시에 재방송했다. 2007년 3월 28일 미국 동부시간 오후 9시 30분에도 재방송하였다. 예수는 《사우스 파크》에 다양한 역할로 등장한다. 사우스 파크의 TV 토크쇼를 진행하기도 하고, 사탄과 권투 경기를 하기도 하며(“Damien”), 산타를 구하기 위해 이라크로 갔다 죽기도 한다(“Red Sleigh Down”). “Fantastic Easter Special” 에피소드의 경우, 교황이라 자처하던 윌리엄 도나휴(William A. Donohue)를 무기를 사용하여 죽이기도 하였다. [편집] 이슬람 가장 최근, 《사우스 파크》가 간접적으로 늘어나는 검열을 비판한 것은 2006년 4월 5일 에피소드 “Cartoon Wars Part I”이다. 이 2부작 에피소드는 덴마크의 시사만화에서 무함마드를 풍자적인 방법으로 묘사한 후 일어난 논란이 있은 지 몇 개월 후에 방송된 에피소드이다. 이 에피소드는 코미디 센트럴이 “겁쟁이”가 아니라면 2부작의 두 번째가 방송될 것이라는 말로 끝난다. 2006년 4월 12일에 방송된 2부작의 두 번째 에피소드 “Cartoon Wars Part II”는 《패밀리 가이》(Family Guy)에 나온 무함마드의 장면을 메시지로 바꿨다. 메시지는 코미디 센트럴이 무함마드에 대한 묘사를 보여주기를 거부한다는 것이었다. 결국 “겁쟁이”가 된 것이다. 이 에피소드에서, 사우스 파크 소년들은 검열에 반대하는 격렬한 탄원을 더그(Doug)라는 이름의 방송사 임원에게 보낸다. 이 이름은 코미디 센트럴 회장 더그 헤르조그(Doug Herzog)의 이름을 딴 것이다. 더그는 실제로 에피소드 “Smug Alert!”의 시즌 10의 시작 크레디트에서도 볼 수 있다. 또 2001년 7월 4일에 방송된 “Super Best Friends” 에피소드에도 출연했는데, 무함마드 묘사에 대한 논란이 일어나기 전이다. AP 텔레비전 작가 데이비드 바우어(David Bauder)가 밝힌 바에 따르면, 코미디 센트럴은 “Cartoon Wars Part II” 에피소드를 방송 시 나타날 수 있는 안전 문제를 거론하며, 무함마드의 풍자를 검열했다고 하였다. 그러나 코미디 센트럴의 이런 주장과는 달리 안전 문제를 일으킬 수 있는 예수나 미국 대통령, 미국 국기에 대한 이미지 풍자는 검열하지 않았다. 스톤과 파커의 선택은 《사우스 파크》 단골 비평가인 반(反)명예 훼손 단체인 가톨릭 연맹의 윌리엄 도나휴(William A. Donohue)의 공격을 받았다. 도나휴는 파커와 스톤이 원칙에서 벗어났다고 말했다. 한 가지의 종교를 조롱하는 것의 검열이 위선임을 보여주기 위해 파커와 스톤은 그리스도를 조롱했다. 그러나 사이언톨로지에 대해서도 그들이 같은 자세를 반영한다는 것을 주의해야 한다. [편집] 반복되는 주제 [편집] 정치 쟁점 스톤과 파커는 과거보다 최근에 더 많이 시사와 최신 사건을 다루고 있다. 일부 팬들은 이를 비난했지만, 이 때문에 새로운 팬들이 늘게 되었다. 《사우스 파크》는 제작자들의 정치적인 신념을 반영한다. 두 제작자는 종종 자신들이 자유주의자라고 주장하였다. 정치적으로 활동적인 연예인들은 《사우스 파크》에서 그들의 자유방임적이거나 보수주의적인 전형적인 생각과 행동을 조롱 받았다. 에피소드 “Smug Alert”의 제목은 조지 클루니의 아카데미상 수락 연설에서의 “독선”(smug)을 따왔다. 빌 클린턴도 종종 조롱 받았으나 조지 W. 부시는 (한 에피소드에서 사탄의 도구로 나온 적이 있지만) 상대적으로 덜 조롱 받았다. 자유주의자들은 거만한 히피들이거나 여피족으로, 보수주의자들은 성질부리는 노동자로 묘사된다. 각각은 “늙어가는 히피족 자유주의자”(Aging Hippie Liberal Douche)와 “열 받은 백인 쓰레기 노동자 보수파”의 캐릭터로 표현된다. 양쪽 모두 상대에게 자신의 관점을 강요하며 보통 매우 나쁜 영향을 끼치는 것으로 비춰진다. 2000년 미국 대통령 선거 다음 주에 방송된 에피소드는 학급 선거를 사용해서 승자를 뽑지 못한 플로리다 주와, 선거 결과에 대한 항의한 앨 고어를 우스갯거리로 만들었다. 이 에피소드에는 앨 고어를 두둔하는 성난 로지 오도넬(Rosie O'Donnell)이 등장한다. 이 에피소드는 《사우스 파크》에서 정치적인 연예인들을 어떻게 비판하는지 보여주는 또 하나의 예이다. “사우스 파크 공화당원”은, 2001년 파커와 스톤이 자유주의 대변 단체인 “People For the American Way”(PFAW)에서 상을 받으며 만들어 낸 말이다. PFAW의 설립자이자 TV 제작자인 노먼 리어(Norman Lear)를 그들의 영웅이라고 말하였는데, 리어는 자주 《사우스 파크》에서 일했다. 또한, 최근 젊은이들에게 《사우스 파크》의 정치적 관점을 지지하는 “사우스 파크 보수주의자”라는 운동이 생겨났다. 이들은 지구 온난화가 동성애자 인권을 지지하는 측에서 만들어낸 신화라고 믿는다. 2006년 3월 13일 타임지에서 파커와 스톤의 대담을 실었다. 스톤은 쇼가 반자유주의적이라는 평가에 대해, 쇼의 일부 에피소드는 보수적인 성향을 가진 이들을 웃음거리로 만들었기 때문에 자유주의적이라고도 볼 수 있다고 하였다. 하지만 금연법과 히피들에 대해 조롱하는 유일한 쇼라는 점 때문에 반자유주의적이라는 평가를 받지 않았겠느냐고 답하였다. 파커가 “우리는 모든 사람들이 나쁘게 태어났고 사회에 의해 선해진다고 믿습니다. 반대가 아니라요.”라고 빈정댔고 스톤이 “실제로 그게 우리가 보수주의자라는 증거라고 생각해요.”라고 덧붙이며 대담을 끝냈다. 스톤은 또한 “난 보수주의자가 싫어요. 하지만 자유주의자는 진짜 지긋지긋하게 싫어요.”라고 말했다. [편집] 동성애자 인권 파커와 스톤이 자유주의자로 생각되지만, 《사우스 파크》는 동성애자 인권을 드러내놓고 지지하지 않는다. “Follow That Egg!” 에피소드에선, 동성 결혼은 종교가 있는 사람들에게 “너무 공격적인” 것으로 간주되어서 뭔가 다른 이름으로 바꿔야 한다고 제안한다. 그러나 이 에피소드의 마지막에선, 동성애자들도 아이를 기를 수 있는 것으로 나오고, 사우스 파크에서 동성 결혼은 합법적이 된다. “Mr. Garrison's Fancy New Vagina” 에피소드는 자연스러운 육체를 바꾸는 트랜스젠더에 대한 비평이다. 그러나 마지막에선 다른 육체가 불편하게 느껴진다면, 바꾸는 것도 나쁘지 않다고 끝맺는다. 미스터 게리슨은 마지막에 여성으로 남기로 했고, 그 다음 에피소드부터 쭉 여성으로 나온다. “Cripple Fight” 에피소드에선, 제작자들이, 조직에서 동성애자들을 내보내려는 보이스카우트들을 흉내 내면서, 보이스카우트 단체는 동성애자들에게 스카우트마스터(Scoutmaster)가 되도록 강요해서는 안 된다는 입장을 보인다. 그들은 결혼한 이성애자이자 아동학대자의 예를 들면서 아동 학대가 성정체성의 문제가 아님을 보여준다. 더욱더, 이전의 에피소드인 “Big Gay Al's Big Gay Boat Ride”에서, 동성애 혐오를 냉소적으로 묘사했다. 여기서 스탠이 미스터 게리슨에게 동성애가 무엇이냐고 묻자, 라고 대답한다. 나중의 에피소드에서, 미스터 게리슨은 동성애자로 “커밍아웃”한다. 이 에피소드에서 스탠은 동성애자가 되는 것도 나쁘지 않겠다고 말한다. [편집] 아동 학대와 방임 아동 성학대와 아동 방임은 《사우스 파크》에서 반복적으로 나오는 주제 요소이다. 버터스는 부모에게서 정서적으로나 언어적으로 또 육체적으로 학대받는다. 카트먼은, 무언지도 모르고 NAMBLA에 가입했을 때처럼, 성학대를 당하거나 당할 뻔했다. “Simpsons Already Did It” 에피소드에서 그가 성학대를 당했다는 다른 증거가 있다. 정자 은행에서 정자(“sea-men”처럼 들린다.)를 얻은 후, 그는 수조에 그의 “바다 인간”(sea people)을 채운다. 그 다음 자기 친구들에게 나머지 정자들을 얻은 방법을 말하는데, 복도에 있는 어떤 이가 카트먼에게 말하길 “눈을 감고 바지 밖으로 빨아내라.”라고 했다는 것이다. 이 장면은 일부 지역 방송에선 부분적으로 검열되었다. “Fun with Veal” 에피소드에서는 카트먼이 자다가 “싫어요, 제시 삼촌! 싫어요!”라고 울부짖는다. “Super Best Friends” 에피소드에서는 자다가 “싫어요, 폴라 파운드스톤(Paula Poundstone)! 날 내버려 둬요!”라고 울부짖는다. 이 주제의 치료는 현실적인 것부터 만화적인 것까지 다양하다. 예를 들면 등장인물 버터스 스토치(Butters Stotch)은 부모에게서 받은 학대 결과로 인한 심리학적인 문제를 갖는데, 그는 요실금 환자이다( “AWESOM-O” 에피소드에서, 카트먼은 그의 항문에 좌약을 넣는다.). 버터스는 자존감이 적고, (슬픈 나머지) 손을 꽉 쥔다(하지만, 이상하게도, 버터스는 끊임없이 낙관적인 성격이고, 온 마을에서 몇 안 되는 진짜 멋진 사람 중 하나이다. 이것이 그를 항상 조롱과 학대의 대상이 되게 한다). 그러나 패리스 힐튼에게 버터스를 팔려고 할 때, 그에 대한 그의 부모의 정서적인 조종은 완전히 “몰상식”한 것으로 보인다. 버터스는 수사관들이 어린이들에게 쉐프가 강간했는지 물어보자 삼촌에게 구강성교를 당했다고 폭로한다. “Butters' Very Own Episode” 에피소드에선 그의 아빠의 동성애 목욕 취향을 알자마자 그의 엄마가 완전히 미쳐서 버터스를 죽이려고 한다(버터스의 부모는 오 제이 심프슨, 개리 컨딧(Gary Condit)과 존베넷 램지(JonBenet Ramsey)의 부모들의 방문을 받는다. 이들 모두는 “어떤 푸에르토리코인들”은 그들이 피소된 범죄를 반드시 저질렀을 것이라는 것에 동의한다). 부모들이 공개적으로 무엇이 일어났는지 시인할 때까지, 물론 버터스는 뭐가 일어나는지 아무것도 모르면서 살아남는다(그러나 제대로 된 가족을 원하는 버터스의 희망은 이루어지지 않는다). 버터스의 부모는 그가 원하던 베니건스에 데려다 준다. 카트먼과 버터스와는 달리, 케니와 스탠, 카일은 우스갯거리로 사용되는 학대를 당한다. 케니는 가난한 가정 출신이라서, 결과적으로 그의 형제들은 가난 때문에 영양실조에 걸린다. 그의 아버지는 실업자이고, 거의 술에 절어 있으며, 케니에게 직접적으로 학대를 하진 않지만, 아내와 항상 언쟁을 하거나, 또는 그녀에게 모욕을 당한다. 스탠은 미묘한 형태의 아동 방임을 당한다. 그의 아버지는 파티를 좋아한다(아내 샤론과 이혼한 다음, 카트먼의 “클럽하우스”에서 나이 어린 사람들과 파티에 참가한다). 그는 술을 많이 마시지만, 알코올 의존증인 케니의 아버지 스튜어트 매코믹과는 달리 가족을 부양할 수 있다. 스탠의 큰 누나 셸리는 반사회적 이상 성격자에 가깝다. 그녀는 종종 스탠을 물리적으로 학대하며, 동생을 인간 이하의 존재로 대한다. “Clubhouses” 에피소드에서, 언젠가 스탠의 엄마가 그녀의 행복이 스탠의 행복보다 중요하다고 말한 후, 스탠과 엄마는 껄끄러운 관계가 된다. 스탠의 부모는 누나가 스탠을 학대하는 것을 나몰라라 한다. 카일은 카트먼에게 계속되는 인종 차별적인 모욕을 당한다. 카일의 엄마는 과보호적이며, 자기 아들과 다른 모든 어린이의 생활에 간섭하려 한다. 그녀는 자신의 도덕적인 열정에 대한 믿음이 너무 지나쳐 테렌스와 필립의 영화 《Asses of Fire》 때문에 캐나다와 전쟁을 시작하기까지 한다. [편집] 수간 또 하나 반복되는 주제는 수간이다. 이것은 진짜 성행위(“Chickenlover”), 자위행위(“Proper Condom Use,” 여기서 나이 많은 소년들이 카트먼과 케니에게 소젖 짜는 것처럼 하면 된다며 손으로 개를 만족시키는 것을 가르친다.) 교접(“An Elephant Makes Love to a Pig”), 구강성교(“Scott Tenorman Must Die,” 얼룩말이 핫도그를 빨면서 흉내 낸다.) 또는 단순히 동성애 행위를 하는 개를 발견하는 것(“Big Gay Al's Big Gay Boat Ride”)을 포함한다. “Douche and Turd” 에피소드에서 《사우스 파크》는 동물 권리 조직인 PETA를 조롱한다. 삼림 기지내의 PETA 조직원이 동물 성애 관점에서 동물들에게 육체적으로 친밀해지는 것을 스탠이 발견한다. 다른 에피소드들도 이 주제를 포함한다. “Woodland Critter Christmas”에선 한 무리의 말하는 마수(魔獸)들이 “피의 사육제”에 참가한다. 1시즌 5번째 에피소드“An elephant makes love to a pig”에서도 이러한면이 나타나는데, 카일의 코끼리와 카트맨의 돼지를 이종교배해서 낳은 새끼가 게리슨 선생의 얼굴을 하고 있다. [편집] 종교 로마 가톨릭, 모르몬교, 이슬람, 유대교, 기독교 근본주의, (제작자들은 이단이라고 생각하는) 사이언톨로지와 같은 종교의 교조적인 교리를 폭로하는 에피소드들은 더욱 쇼의 근본 신념체계의 편견을 굳게 한다. 많은 에피소드는 이단의 논리적 기반과, 돈을 위해 추종자들을 좇는 종교 지도자들, 신앙을 교조적으로 믿어서 생기는 일반적인 문제들에 딴죽을 놓는다. 종교에 대한 가장 직설적인 풍자는, 아마도 다양한 동물의 괴상한 합성물로 묘사된 신의 실존적인 모습이다. 이 풍자의 백미는 신이 자신이 불교도라고 말하는 것이다. 이 쇼는 한때 우스갯거리로, 천국은 열광적으로 찬송하며 나뭇조각을 하는 모르몬교도들로 가득하다고 했다(모르몬교가 유일하게 “옳은” 종교이기 때문에 이렇게 된다는 것을 암시한다). 이것은 반어적인데, “All About Mormons” 에피소드에서는 모르몬교가 완벽한 거짓말쟁이인 누군가가 만든 “완전” 사기라는 것을 암시했기 때문이다. 예수는 사우스 파크에 살고 있고, 토크 쇼(예수와 친구들)에서 시청자 참여 전화를 운영하고 있다. 그리고 한 에피소드에선 사탄과 싸우는 등 많이 출연한다(《사우스 파크》의 세계에서 예수는 산타클로스를 이라크에서 구하며 2002년에 죽었다. 산타는 “이제부터 크리스마스는 예수의 축일이 될 것이다.”라고 말했다). 세 번째 시즌 에피소드 “Jewbilee”의 유대 스카우트 훈련소에서 모세는 영화 트론의 주요 제어 프로그램의 모습으로 나타난다. 모여든 어린이들에게 불길한 목소리로 “나는 갈망한다. … 마카로니 사진들을.”이라고 말한다. 그는 “Super Best Friends”에서도 VCR에서 똑같은 방법으로 나타난다. 또한 무신론에 대한 비판도 있다. “All About Mormons” 에피소드에선 스탠이 증거도 없는 이야기를 믿는다며 모르몬교도들을 조롱한다. 그러나 마지막에, 에피소드 내내 스탠과 함께 다니던 개리라는 모르몬교도가 자기 종교의 이야기를 들려준다. 《사우스 파크》는 (“Red Hot Catholic Love” 에피소드에서처럼) 종종 종교적인 사람들은 비논리적이며, 무신론자들은 지나치게 오만하다고 암시한다. 비슷하게, 기성 종교처럼 되어가는 개인숭배도 희화화된다. 세금 면제를 인정받지 못한다면 집단 자살을 하겠다는 (카리스마적인 마술사 데이비드 블레인(David Blaine)의 이름을 딴) ‘Blaintologists’ 숭배가 나오는 에피소드에서 이것을 볼 수 있다. 보수적인 종교 단체들은 이 쇼에 종종 나오는 사탄의 묘사에 대해 비판을 해왔다. 사탄은 힘든 일을 하며, 일반적으로 멋지고, 태평스러운 남자이다. 그는 지옥에서 하와이식 파티를 열고, 사담 후세인 등 일부 지옥 주민과 동성애 관계를 갖는다. 후세인은 그 관계에서 주도권을 쥔 쪽이며, 정신적으로나 말로나 사탄을 학대하다가 죽음을 당해 결국엔 사탄은 독신이 된다. 사탄은 크리스와 관계를 맺는데, (천국을 방문해서 신에게 조언을 얻은 다음) 크리스가 “얼간이”라는 것을 알게 되자 관계를 끝낸다. [편집] 환경주의 《사우스 파크》의 많은 에피소드에서 반(反)환경주의적인 주제를 볼 수 있다. 그러나 반(反)환경적인 태도를 후원하기보다는 환경주의자의 젠체하는 모습을 풍자하는 것이다. 1999년 에피소드 “Rainforest Schmainforest”에선, 제니퍼 애니스톤이 목소리를 낸 환경 운동가가 아이들과 함께 코스타리카의 우림으로 비참한 여행을 떠난다. 이 여행의 경험으로 그녀는 우림이 “엿 같다”는 결론을 내린다. 열대 우림의 파괴를 정당화하는 것이라기보다는, 사람들이 지지하는 것에 대한 무지와 ‘시류에 편승’하는 비꼬는 것으로 보인다. 2001년 에피소드 “Terrance and Phillip: Behind the Blow”는 사우스 파크에서 열린 지구의 날(Earth Day) “세뇌 축제”에 대한 것이다. 여기선 환경 보호론자 단체가 군중들이 환경에 대해 관심을 갖도록 세뇌하려고 한다. 2005년 에피소드 “Two Days Before the Day After Tomorrow”는 2005년 대서양 태풍 철과 지구 온난화의 연관성을 풍자한다. 제목과 몇몇 줄거리 요소들은 영화 《The Day After Tomorrow》에서 따온 것이다. 2006년 에피소드 “Smug Alert”는 (“스모그” 대신 “스머그” 를 일으키는) 하이브리드 자동차를 모는 사람들의 자기만족과 ‘스머그함’을 흉내 낸다. 여기선 “스머그”의 위험에 큰 공헌을 한 조지 클루니의 아카데미상 수상 연설이 포함되었다. 하이브리드 자동차와 환경에 작용하는 기초적인 상품의 중요성을, 에피소드의 마지막에서 강조한다. 이 에피소드에서 풍자하는 것은 환경주의가 아니라 바로 환경주의자임을 시사한다. 2006년 에피소드 “Manbearpig”에선, “화제를 좇는” 앨 고어의 지구 온난화에 대해 과장된 말투를 흉내 낸다. 이 에피소드는 앨 고어가 “… 영화를 만들고 있으며, … 그것은 자신에 대한 영화이다.”라는 것으로 끝나는데, 이것은 영화 《불편한 진실》(An Inconvenient Truth)에 대한 일격이다. [편집] 에피소드 목록 1997년 8월 13일에 첫 에피소드를 방송한 이후, 《사우스 파크》는 매 시즌마다 십여개의 에피소드를 방송하고 있다. 7번째 시즌 이후로는 상반기와 하반기를 나누어 각각 7개 가량의 에피소드를 1주일 간격으로 방송한다. [편집] 등장인물 맷 스톤은 버터스을 비롯한 케니, 카일, 제랄드 브로플로프스키(Gerald Broflovski), 스튜어트 매코믹, 짐보 컨(Jimbo Kern), 예수, 사담 후세인, 빅 게이 알(Big Gay Al)(말할 때 목소리), 핍, 테렌스, 트윅(Tweek)과 기타 많은 등장인물의 목소리를 냈다. 트레이 파커는 카트먼을 비롯한 스탠, 랜디 마시, 그랜파 마시(Grampa Marsh), 빅 게이 알(노래할 때 목소리), 크레이그, 알폰스 메피스토 박사, 미스터 게리슨, 미스터 행키, 미스터 맥키, 촉손딕 여사(Ms. Choksondik), 필립, 티미, 지미, 사탄, 바브래디 경관과 그밖에 많은 인물의 목소리를 냈다. 다른 목소리는 에이프릴 스튜어트(April Stewart, 리안 카트먼, 샤론 마시, 매코믹 부인, 셸리 마시, 맥다니엘 시장, 빅토리아 교장, 베로니카 크랩트리 부인, 웬디 테스터버거와 다른 이들), 모나 마샬(Mona Marshall, 쉴라 브로플로프스키, 린다 스토치와 다른 이들), 아드리엔 비어드(Adrien Beard, 토큰)와 아이작 헤이즈(Isaac Hayes) (쉐프). 종종 새넌 캐시디(Shannen Cassidy)라고 제작진 소개에 나온 메리 케이 버그만(Mary Kay Bergman)은 1997년부터 (자살한) 1999년까지 대부분의 여성 등장인물의 목소리를 냈다(일명 푸른 소녀). 엘리자 슈나이더는 1999년부터 2003년까지 여성 인물들의 목소리를 냈다. 애니메이션 감독 에릭 스토(Eric Stough)는 버터스의 캐릭터의 영감을 주었다. [편집] 주요 인물 이 쇼의 주요 등장인물은 네 명의 초등학교 학생이다(모임을 쉽게 언급하기 위해 종종 “소년들”이라고 불린다.): [편집] 조연과 연예인 이 쇼의 초현실적인 면은 시리즈에 등장하는 조연들에게서 유래한다. 일부는 다음과 같다. [편집] 음악 이 쇼의 시작 주제가는 얼터너티브 락 밴드 프라이머스(Primus)가 작곡한 고유의 음악이다. 이 노래는 시리즈의 코스에서 두 번 편곡되었고 몇몇 가사가 바뀌었다. 쇼에서 케니의 목소리처럼, 그의 대사는 눈만 빼고 얼굴을 다 가리는 파카 모자에 의해 우물거리게 된다(“The Jeffersons”에서 대사 두 줄과 《극장판 사우스 파크》에서 “얘들아, 안녕히.”라고 말한 것이 예외이다). 케니는 실제로 첫 번째 시즌부터 두 번째 시즌까지 “왕가슴 여자애들이 좋아. X가 깊은 여자애들이 좋아.”라고 말한다. 세 번째 시즌부터 다섯 번째 시즌까지는 “내 고추는 10인치이다. 닦아보고 싶으면 네 입을 써봐.”라고 말하며, 여섯 번째 시즌에서는 티미가 케니를 대신하여 자신의 이름인 티미를 외친다. 일곱 번째 시즌부터는 “언젠가는 내 고추로 브리트니 스피어스의 엉덩이에 넣어볼 정도가 될 거야.”라고 말한다. 열 번째 시즌의 가을 방송부터는 “난 멍청한 XX년과 섹스하는 것을 좋아해, 왜냐면 내 자지가 좋아한다는 걸 알거든.”이라고 말한다. 케니의 대사의 요점은 쉽게 이해할 수 있었지만, 일반적으로 불명료한 것 때문에 텔레비전 방송사들로부터 검열되지 않았다. 문맥을 고려하면, 때때로 대사를 쉽게 유추할 수 있다. 〈Kyle's Mom is a Stupid Bitch〉와 같은 인기 있는 노래는 독자적으로 만든 것이다. 그러나 제작자의 음악적인 능력은 《극장판 사우스 파크》의 개봉 이후로는 자주 쓰이지 않았다. 파커와 스톤은 때때로 DVDA라는 밴드 이름으로 위의 노래와 (〈Dead Dead Dead〉와 같이, 일부 쇼와 관련이 없는) 다른 노래들을 부른다. 쇼에서, 에릭 카트먼은 그의 동기와 모순되는, 잘못된 이타주의나 낙관주의를 전하기 위해 갑작스레 노래를 부른다. “Red Sleigh Down” 에피소드에선, 낙담시키는 크리스마스 캐롤인 〈Poo-Choo Train〉라는 노래를 부른다. 크리스마스 선물 때문에 중요시하는 미스터 행키와 산타클로스를 설득시키기 위해서였다. “I'm A Little Bit Country” 에피소드에선, 카트먼은 누군가를 죽을 때까지 패면서 폴라 콜(Paula Cole)의 반전 가요 〈I Don't Want to Wait〉를 부른다 (카트먼은 “Trapper-Keeper” 에피소드에서 그의 도슨의 청춘일기(Dawson's Creek) 책가방(trapper-keeper)에 대한 존경의 표시로서 이 노래를 부른다). “The Death of Eric Cartman” 에피소드에선 그의 죄를 중재하려는 미약한 의도로 버터스와 함께 〈Make It Right〉를 부른다. 치즈 푸푸의 오디션 동안, 오래된 도나 섬머(Donna Summer)의 노래 〈She Works Hard For The Money〉를 부른다. “Simpsons Already Did It” 에피소드에선, 카트먼은 어떻게 바다 인간들이 “히피들로 가득한 지랄 맞은 행성에서 그들 데려가”는지에 대한 노래를 불렀다. “Ginger Kids” 에피소드에선, 인내심에 대한 노래를 불렀다. 마을에서 “Ginger”가 아닌 사람들을 제거하기 위해, 모든 “Ginger” 사람을 확인할 때, 그가 “Ginger”가 아님을 깨닫자 부른 것이다. “Kenny Dies” 에피소드에선, 미국 상원이 줄기 세포 연구를 승인하도록 확신시키기 위해 〈Heat of the Moment〉라는 노래를 부른다. “Cartman's Mother is Still Dirty Slut” 에피소드에서, 카트먼은 다른 사람들이 노래 앞부분의 몇 소절만을 부르면, 이를 마무리하려고 노력하는 정신적인 기벽을 가지고 있다. 이렇게 되자 카트먼을 싫어하는 카일은, 스틱스(Styx) 밴드의 〈Come Sail Away〉의 앞부분만 불러, 카트먼이 강제로 노래를 끝마치게 한다. 카트먼은 Faith + 1 밴드의 리드 싱어이다. 이 밴드는 “Christian Rock Hard” 에피소드에서 버터스와 토큰과 함께 결성했다. 이들은 성적인 노래를 골라 “연인(baby)”을 “예수”로 바꿔서, 예수에 대해 몇몇 “기독교적인” 노래를 부른다. 결과적으로 예수에 대한 정신적인 사랑 대신 성적이고 육체적인 사랑을 노래한다. “Fat Butt and Pancake Head” 에피소드에서는, 카트먼의 (자기 이름이 “제니퍼 로페즈”라고 말하고, 나중에 변태성욕자로 밝혀지는) 꼭두각시 인형이 〈Taco Flavored Kisses〉라는 제목의 히트곡을 취입한다. 인형은 실제 제니퍼 로페즈의 분노를 유발하고 벤 에플랙의 성적인 구애를 받는다(로페즈는 경력을 망치고, 타코 레스토랑에서 일하는 것으로 끝맺는다). 마지막이 되면, 카트먼이 “로페즈 양”을 조종한다고 주장하던 카일이 주장을 철회한다. 그러자 확실히 “로페즈 양”을 조종하던 것을 부인해 온 카트먼이 “하하하! 다 속였지롱!(Hah hah hah! I fooled you kinda!)”이라고 소리 지른다. 카트먼은 속일 수만 있으면 언제나 다른 이들을 속인다. 프라이머스 밴드와 지금은 그만둔 아이작 헤이즈가 쇼에 대한 추가적인 음악의 공헌을 했다. 전자는 오프닝과 엔딩 테마 음악을 작곡했고, 후자는 소년들에게 성인 주제를 설명해주는 보통-성적인 노래를 불러주는 쉐프를 연기했다. 많은 에피소드는 장면의 감정적인 내용을 코믹하게 과장하기 위해 매우 감정적인 음악을 포함한다. (예를 들면 “Hellen Keller! the Musical” 에피소드에서, 티미가 사랑하는 애완용 칠면조 고블즈를 떠나보내야 할 때 우울한 배경 음악이 나온다.)","《사우스 파크》(South Park)는 미국의 텔레비전 코미디 프로그램으로, 애니메이션으로 제작된 것이 특징이다. 맷 스톤과 트레이 파커가 제작, 각본, 성우를 맡고 있다. 1997년부터 코미디 센트럴을 통해 방송되었으며, 피버디 상과 에미상을 수상하였다. 《사우스 파크》는 콜로라도 주 사우스 파크라는 작은 마을에 살고 있는 초등학생 네 명의 모험을 그리고 있다. 《사우스 파크》는 (때때로 초현실적으로) 미국 대중문화와 시사에 대해 빈정거리기도 하고 패러디와 블랙 코미디를 통해 뿌리 깊은 아집과 금기들에 도전하기도 한다. 시사와 대중문화의 패러디를 솔직하게 다루는 것으로 유명하다. 《사우스 파크》는 평론가들에게 많은 비판을 받아왔다. 이 평론가들은 종교인부터 시작하여 《사우스 파크》가 비도덕적이며 때로 반미적이라고 부르는 사람들까지 다양하다. 시즌 4부터 현재까지 각 시즌은 봄과 가을에 둘로 나뉘어 방송하였으며 현재는 시즌 13까지 방영을 마쳤다. 코미디 센트럴에서 시즌 15까지의 방송이 예정되어 있다. 이렇게 되면 《심슨 가족》 다음으로 미국 방송 역사상 두 번째로 오래 방송한 애니 시리즈가 될 것이다. 2005년 3월, 《사우스 파크》는 Channel 4에서 선정한 위대한 만화 영화 100선(100 Greatest Cartoons)에서 3등을 차지했다 ." ko,246078b05be3b6c8560e0f91624da6f6,"[편집] 개발 시절과 판매 개시 엑스박스의 후계 기종으로 정식 모델명을 발표하기 전에는 가칭으로 엑스박스 FS, 엑스박스 넥스트, 넥스트박스 엑스박스 2, 제논 등으로 불렸다. 2003년 2월, 제논 소프트웨어 플랫폼에 대한 계획이 마이크로소프트 부사장 제임스 알라드의 지휘 아래 시작됨과 동시에 마이크로소프트사는 개발자 채용을 위해 워싱턴 주, 벨뷰에서 행사를 개최하기도 했다. 이 달에 전 세가 북미지사장이었던 피터 무어가 마이크로소프트사에 입사했다. 2003년 8월 12일 ATI사와 새로운 콘솔제품에 대한 그래픽 프로세서 공급 계약을 맺었다. 출시 전 애플 파워 맥 G5의 하드웨어를 이용한 몇몇의 초기 개발품이 포착되기도 했는데, IBM 제논 프로세서와 같은 파워피시 아키텍처로 작동되기 때문이었다. 제논 프로세서의 코어는 플레이스테이션 3의 셀 프로세서의 PPE 아키텍처를 약간 개조해서 개발됐다. IBM직원들은 이 사실을 당시 소니와 도시바로부터 숨겼다고 한다. 차세대 게임기로 패권을 다투는 소니의 플레이스테이션 3보다 앞서 발매되었다. 2005년 5월 12일, MTV에서 〈MTV Presents: The Next Generation Xbox Revealed〉(MTV 제공: 차세대 엑스박스 공개)라는 프로그램에서 배우 일라이저 우드(Elijah Wood)가 출연하고, 킬러스가 음악을 선보이며 공식적인 발표가 있었다. 엑스박스 360은 2005년 5월 23일 발행한 《타임》의 표지를 장식했다. 2005년 말에 미국과 캐나다부터 출시되었으며, 염가판 '코어 시스템'도 같이 발매되었다. 대한민국의 경우 2006년 2월 24일에 엑스박스 360은 41만 9천 원, 코어 시스템은 33만 9천 원에 판매를 시작했다. 대한민국의 경우 온라인 사전 예약 구매자에게 패키지와 CGV 영화 관람권 2매, 한정판 페이스 플레이트를 제공했는데 판매 시작 9시간 만에 매진되기도 했다. [편집] 제품 구성 현재 엑스박스 360은 ""아케이드"", ""프로"", ""엘리트"" 총 세 종류를 판매하고 있다. 당초 '코어' 모델이 있었으나 2007년 10월부터는 코어 시스템은 단종되고 아케이드가 그 역할을 대신 맡게 되었다. 2007년 7월부터는 프로에서 ""제퍼"" 모델부터는 HDMI 1.2 출력을 지원하는데, 엘리트 모델을 제외하고 나머지 모델은 HDMI 케이블이 동봉되지 않고, 별도로 구매해야 한다. 2008년 8월 1일부터 20GB 엑스박스 360은 단종되었고, 같은 가격에 60GB 하드 디스크를 판매하고 있다. [편집] 특별판 [편집] 홀리데이 패키지 대한민국에 엑스박스 360이 출시된 해인 2006년, 한국마이크로소프트는 엑스박스 360 《데드 오브 얼라이브 4》 한정판을 홀리데이 패키지 형식으로 한정 판매했다. 2007년에는 《포르자 모터스포츠 2》와 《마벨 얼티메이트 앨리언스》가 포함된 홀리데이 패키지가 발매 (대한민국에는 《비바 파냐타》와 《포르자 모터스포츠 2》가 포함 )되었고, 2008년 프로와 엘리트 홀리데이 패키지에는 《레고 인디아나 존스: 더 오리지널 어드벤처》와 《쿵푸 팬더》, 아케이드 홀리데이 패키지에는 《세가 슈퍼스타 테니스》가 같이 제공되었다. [편집] 하드웨어 [편집] 본체 흰색 또는 검은색 본체에 하드 드라이브(20GB, 60GB, 120GB)를 장착할 수 있는 포트가 본체 윗부분에 장착되어 있다. 기본으로 무선 컨트롤러를 채용하였고, 추가로 유선 컨트롤러를 구입해 사용할 수 있다. 안에는 CPU 제논 프로세서와, 10메가바이트의 e-DRAM을 가진 ATI의 제노스가 그래픽 연산을 담당하며 GDDR3 512MB 메모리가 탑재되어 있다. 전면에는 DVD±R과 DVD±RW는 물론 CD-R/RW, WMA-CD, MP3-CD 그리고 JPEG 사진을 담은 CD 등을 읽을 수 있는 DVD 드라이브가 장착되어 있어, 게임 소프트웨어는 물론, 영화나 음악도 재생할 수 있다. 한때 마이크로소프트는 이와 별도로 USB 단자를 사용해 본체에 연결하는 외장 HD-DVD 플레이어를 별도 판매했는데, 이 HD-DVD 플레이어로는 게임을 실행할 수 없었던 것은 물론, 현재는 단종된 상태이다. 두 개의 메모리 카드 슬롯이 탑재되어 있어 엑스박스 360에서부터 다른 곳으로 개인 게임 정보를 옮기는 데 사용할 수 있다. 현재 ""아케이드"" 모델은 256MB의 메모리 유닛이 같이 제공된다. 메모리 유닛은 최대 512MB까지 확장할 수 있다. 이더넷 10/100 어댑터가 내장되어 유선 랜을 이용해 인터넷 접속을 할 수 있다. 무선 랜을 이용하려면 별도로 무선 네트워크 어댑터를 구매해서 사용할 수 있다. 컨트롤러의 경우, 모든 제품에 무선 컨트롤러가 포함되어 제공되며 무선 컨트롤러만 구성할 경우 최대 4대, 유선 컨트롤러의 경우 최대 3대(USB 허브를 사용할 경우 4대)까지 한 대의 본체에 연결하여 사용할 수 있다. [편집] 액세서리 엑스박스 360에서 사용할 수 있는 다양한 액세서리를 별도로 판매하고 있다. 기본적으로 제공되는 컨트롤러를 추가로 구입할 수 있으며 화면과 음성 연결을 위한 S-비디오, 컴포넌트 비디오, VGA, HDMI 등의 케이블, 무선 컨트롤러에 연결해 게임을 하면서 배터리를 충전할 수 있는 플레이 앤 차지(Play and Charge) 킷, 유니버설 미디어 리모컨, 엑스박스 라이브에서 문자로 채팅할 때 사용할 수 있는 키보드와 음성 채팅을 위한 유/무선 헤드셋, 레이싱 게임에 사용할 수 있는 무선 레이싱 휠, 엑스박스 라이브 비전 카메라, 802.11a, b, g를 지원하는 공식 무선 네트워크 어댑터, 탈착할 수 있는 하드 드라이브(20GB, 60GB, 120GB)와 메모리 유닛(64, 256, 512MB) , 본체 전면 페이스플레이트(faceplate) 등을 판매한다. 엑스박스 360 컨트롤러의 경우 게임 포 윈도로 지정된 게임에서도 사용이 가능하기 때문에 PC에서 사용하기 위해 본체 없이 컨트롤러만 구매하는 경우도 있다. 그리고 엑스박스 360용 외장형 HD-DVD 플레이어도 있다. 2006년 11월 출시되었으며 (대한민국에는 2007년 3월 출시 ) USB를 통해 엑스박스 360에 연결해 영상과 음성 신호를 전송한다. HD DVD 플레이어는 두 개의 USB 단자가 있었는데 여기에 무선 네트워크 어댑터 같은 것을 장착할 수 있었다. 이 플레이어는 게임 타이틀을 읽을 수 없으며, 지금은 단종되어 생산하지 않는다. [편집] 프로젝트 나탈 프로젝트 나탈(Project Natal)은 콘트롤러 없이 이용자의 신체를 이용하여 게임과 엔터테인먼트를 경험할 수 있도록 개발 중인 프로젝트이다. 2009년 6월 1일 E3에서 처음 발표했으며, 엑스박스 360 전 기종과 호환될 예정이다. 정확한 발매 날짜는 아직 알려지지 않았다. [편집] 소프트웨어 [편집] 대시보드 '대시보드'는 엑스박스 360의 핵심적인 그래픽 유저 인터페이스(GUI)다. 디스크를 넣지 않거나 디스크 트레이를 연 상태에서 전원을 켜게 되면 자동적으로 표시된다(본체 설정을 통해 디스크가 넣어진 상태에서도 대시보드가 표시되게 설정 가능). 하지만, 디스크가 삽입되었을 경우 게임이 자동적으로 실행된다. 그렇지만 언제든지 컨트롤러의 엑스박스 가이드 버튼을 누르면 간단한 대시보드가 표시된다. 간단한 대시보드에서는 사용자의 게이머 카드, 엑스박스 라이브 메시지와 친구 목록, 음악 재생, 음성이나 영상 대화와 관련된 설정이 있으며, 여기에서 주 대시보드로 돌아갈 수도 있다. 콘솔 발매 이후 마이크로소프트는 대시보드 소프트웨어에 대한 업데이트를 주기적으로 실시해 왔다. 이 업데이트는 콘솔에 대한 새 기능 추가, 새 액세서리에 대한 호환성 추가, 소프트웨어 버그 수정 같은 것이다. 2008년 11월 19일 대시보드는 준이나 윈도 미디어 센터에서 사용하던 ""블레이드""라고 불리는 인터페이스로 전환했으며, 역시 업데이트를 통해 업데이트를 한 사용자들에게 적용되었는데, 최근에 이루어진 대시보드 업데이트는 2008년 11월 19일에 이루어진 2.0.7357.0판이다. [편집] 새로운 엑스박스 경험 E3 2008에서 마이크로소프트는 엑스박스 360의 새로운 모습인 ""새로운 엑스박스 경험""(New Xbox Experience, 줄여서 NXE)을 발표했다. 업데이트의 모습은 콘솔을 둘러보기 쉽게 하는 것이었다. 그래픽 유저 인터페이스(GUI)는 기존 윈도 미디어 센터와 준에서 사용하던 트위스트 UI를 사용한다. 기존 ""블레이드"" 인터페이스는 새로운 엑스박스 가이드에서 그대로 사용한다. 새 가이드 버튼은 디스크를 빼지 않거나 마켓플레이스를 방문하는 도중에도 대시보드에서 하던 모든 것을 하게 해준다. GUI 업데이트는 물론이고, 새로운 엑스박스 경험에서는 다양한 기능을 선보인다. 먼저, 디스크에서 하드 드라이브에 게임을 설치할 수 있다. 게임을 하드 드라이브에 설치하면 불러오는 시간과 디스크를 구동할 때 나는 소음을 줄인다. 하지만 게임을 실행하기 위해서는 하드 드라이브에 설치했더라도 디스크를 넣어야 한다. 또 새 커뮤니티 시스템은 디지털 아바타를 생성할 수 있게 해 게이머는 자신만의 아바타를 만들어 사진을 공유하거나 1 대 100 같은 아케이드 게임에 사용할 수 있다. 이 업데이트는 2008년 11월 19일에 발표했다. 이전 업데이트가 내장 메모리에 저장되었던 것과는 달리 이 업데이트는 최초로 저장 장치를 필요로 한다. 이 업데이트는 최소 128MB의 여유 공간이 있는 메모리 카드나 하드 드라이브가 있어야 한다. [편집] 호환성 엑스박스와 호환성을 가지고 있으나 구조적인 호환성이 없으며, 플레이스테이션 2처럼 하드웨어에 하위 기종의 기능을 내장하고 있지는 않다. 따라서 호환성을 실현하기 위해서는 엑스박스 360의 하드 디스크 드라이브에 에뮬레이터의 설치가 필요하며, 이 에뮬레이터는 엑스박스 라이브에 접속해서 다운로드하거나, Xbox.com에서 설치 파일을 내려 받아 CD나 DVD로 레코딩해서 엑스박스 360에 설치할 수 있다. 엑스박스 컨트롤러는 연결부와 버튼 레이아웃이 달라 엑스박스 360과 호환되지 않는다. 흰색과 검은색 버튼은 엑스박스 360 컨트롤러에서 각각 왼쪽과 오른쪽 트리거로 대체되었다. 엑스박스 360에서 플레이할 수 있는 엑스박스 게임의 목록은 여기에서 확인할 수 있다. [편집] 멀티미디어 엑스박스 360은 2007년 봄에 있었던 대시보드 업데이트로 .wmv 동영상, H.264, MPEG-4, 플레이포슈어(PlaysForSure) WMV 동영상 재생을 지원하게 된다. 2007년 12월에 있었던 대시보드 업데이트를 적용하면 MPEG-4 ASP 포맷의 동영상도 재생할 수 있게 되었다. 또 사진을 볼 수 있으며 다양한 효과와 함께 슬라이드 쇼 기능을 사용할 수 있으며, 음악 재생도 지원한다. 플레이어는 엑스박스 360의 가이드 버튼을 통해 접근하여 조작할 수 있다. 게이머는 자신이 좋아하는 음악을 게임을 플레이하는 도중에, 대시보드에서, 그리고 시각화 기능과 함께 재생할 수 있다. 음악, 사진, 동영상은 엑스박스 360에 연결된 표준 USB 대용량 저장소 장치로부터 재생할 수 있으며 엑스박스 360 자체 메모리 카드나 하드 드라이브, 그리고 윈도 미디어 센터나 윈도 XP 서비스 팩 2 이상을 사용하는 컴퓨터와 랜을 통해서 스트리밍 방식으로 재생이 가능하다. [편집] 게임 엑스박스 360은 북미에서 14개, 유럽에서 13개의 게임 타이틀과 함께 출시되었다. 《데드 오어 얼라이브 4》나 《인챈티드 암스》 같은 여섯 종류의 게임 타이틀은 일본에서 처음 출시되기도 했다. 대한민국에서는 《퍼펙트 다크 제로》, 《프로젝트 고담 레이싱 3》 등 총 20 여 개의 타이틀이 엑스박스 360과 함께 출시되었다. 그 해 12월까지 《기어즈 오브 워》나 《데드 오어 얼라이브 익스트림 2》 등을 포함해 61개의 게임 타이틀이 출시되었다. 《기어즈 오브 워》의 경우, 출시 2주 만에 100만 장, 발매 6주 만에 200만 장을 돌파한 이후 10주 만에 300만 장 이상 판매한 기록을 세웠다. 당초 플레이스테이션 3 독점으로 발매될 예정이었던 게임들도 엑스박스 360으로 즐길 수 있게 되었는데, 데빌 메이 크라이 4 , 철권 6 , 파이널 판타지 13 이 대표적이다. 2007년 10월 말까지 엑스박스 360용 소프트웨어는 1,340만 장이 판매됐는데 2007년 10월 25일 출시된 1인칭 슈팅 게임인 헤일로 3는 발매 첫 주 만에 3억여 달러의 매출을 기록하며 연말까지 810만 장 이상 팔렸다. 2008년, 샌프란시스코에서 열린 게임 개발자 컨퍼런스(GDC)에서 그 해 말까지 유저가 게임 제작 애플리케이션인 XNA 게임 스튜디오 2.0을 통해 제작한 1,000개 이상의 UCG(User Created Game, 사용자 제작 게임) 타이틀을 만나볼 수 있을 것이라고 전망하기도 했다. [편집] 엑스박스 라이브 엑스박스 360 발매와 함께 마이크로소프트는 엑스박스 라이브를 24시간 동안 서비스 중단하고 업데이트에 들어갔다. ‘실버’ 등급 사용자는 무료이며 모든 기종에서 사용할 수 있다. 사용자 프로필, 엑스박스 라이브 아케이드와 마켓플레이스에 접속할 수 있으며 다른 사용자와 대화할 수 있다. ‘실버’ 등급 사용자는 《비바 파냐타》와 같이 게임 자체에서 온라인 기능을 사용하거나 EA 스포츠 게임과 같이 배급사가 자체적인 온라인 서비스를 제공하는 게임을 제외하면 온라인을 통한 멀티플레이가 불가능하다. USB로 연결해서 사용하는 웹캠인 엑스박스 라이브 비전이 출시되면서 사용자 간의 영상·음성 대화가 가능하게 되었다. 엑스박스 라이브 골드 이용자는 실버와 같은 기능에 온라인 게임 플레이 등의 기능이 추가되었다. 골드 등급이 되려면 골드 이용권을 구매해야 한다. 골드 이용권은 1개월, 3개월, 12개월 단위로 판매된다. 한편 마이크로소프트는 이전 엑스박스 라이브 이용자들에게 프로필과 친구 목록, 게임 기록을 엑스박스 라이브 골드로 옮길 수 있도록 하였다. 엑스박스 라이브 계정을 새 시스템으로 옮기려면 사용자는 윈도 라이브 ID를 Xbox.com의 게이머태그에 연결시켜야 한다. [편집] 마켓플레이스 엑스박스 라이브 마켓플레이스는 엑스박스 라이브 사용자가 콘텐츠를 구매하거나 다운로드할 수 있는 가상의 상점이다. 여기서는 영화, 게임 트레일러, 게임 데모, 게이머태그 이미지, 대시보드 테마는 물론 게임 추가 콘텐츠 등을 제공한다. 마켓플레이스에서 콘텐츠를 다운로드하려면 하드 드라이브나 메모리 유닛 같은 저장 장치가 있어야 한다. 유료 콘텐츠의 경우, 반드시 현금이 아닌 마이크로소프트 포인트를 통해 결제해야 한다. 사용자가 PC를 통해 Xbox.com 웹사이트의 마켓플레이스에서 구매할 콘텐츠를 결정하면 자동적으로 엑스박스 360의 다운로드 대기열에 추가되며 다운로드를 받게 된다. 2006년 11월 6일에 마이크로소프트는 비디오 마켓플레이스 내 비디오 스토어를 열겠다고 밝혔다. 11월 22일 미국에서 처음 비디오 스토어가 생겼고, 미국에 거주하는 사용자는 그곳을 통해 고화질과 표준 화질의 텔레비전 프로그램이나 영화를 시청할 수 있다. 분량이 짧은 것을 제외하면 스트리밍은 불가능하고 반드시 다운로드한 다음 재생이 가능하다. 영화 대여 시청도 가능하다. 다운로드한 파일은 5.1 서라운드 오디오에 VC-1 코덱으로 720p로 인코딩되었으며, 비트레이트는 초당 6.8메가비트이다. 다운로드 후 14일 동안 보관이 가능하며 영화를 재생하기 시작한 지 24시간이 지나면 더 이상 볼 수 없다. [편집] 아케이드 엑스박스 라이브 아케이드는 마이크로소프트가 엑스박스 및 엑스박스 360 소유자에게 제공하는 온라인 서비스다. 팩맨 같은 고전 게임은 물론, 새로 나온 아케이드 게임도 제공한다. 라이브 아케이드에서는 다른 콘솔로 출시되었던 게임들도 제공하고 있는데, 플레이스테이션용으로 나왔던 《캐슬배니아: 밤의 교향곡》이 대표적이다. 이 서비스는 2004년 11월 3일에 공개되었다. 2005년 11월 22일에 엑스박스 360용으로 개편되었으며 현재는 대시보드와 통합되어 있다. 게임들은 캐주얼 게이머들에게 맞추어져 있다. 인기 있는 타이틀로는 《지오메트리 워즈 레트로 이볼브드》(Geometry Wars Retro Evolved), 《스트리트 파이터 2: 하이퍼 파이터 에디션》(Street Fighter 2: Hyper Fighter Edition), 《우노》(UNO)이다. [편집] 판매량 2005년 마이크로소프트는 엑스박스 360을 북미 시장에서 출시 3개월 만에 300만 대 팔겠다는 계획을 세웠지만 공급 부족으로 실질적으로는 목표량의 절반 정도 판매되었다. 2006년 빌 게이츠는 E3 브리핑에서 경쟁사 제품이 시장에 진입하기 전 1천만 대 이상 판매할 구상을 발표했는데 2008년 5월 미국에서 엑스박스 360의 판매량이 1천만 대를 돌파했고 , 2009년 1월 현재 엑스박스 360의 누적 판매량은 2천 8백만 대로 플레이스테이션 3의 누적 판매량인 2천만 대보다 약 8백만 대 가량 많은 것으로 알려졌다. 한편 이러한 판매량에도 불구하고 마이크로소프트의 게임 사업부는 돈을 잃었는데, 2005년 한 해 동안 엑스박스 게임 사업부는 4백만 달러 손실을 봤지만 2008년에 들어와서 최초로 영업 이익을 거두었다. 다음은 지금까지 집계된 지역별 판매량이다. [편집] 성능 비교 [편집] 기술적 문제 초기 출시 이후부터 엑스박스 360 사용자들로부터 많이 보고된 기술적 문제는 바로 ‘빨간색 등 세 개가 깜박이는 것’(일명 ‘죽음의 레드링’)이다. 마이크로스프트는 이와 관련한 소비자 불만에 대처하기 위해 2007년 당초 1년이었던 무상 수리 기간을 3년으로 연장하고, 유상으로 수리했던 사용자로부터 받은 수리비를 환불해주기로 결정했다. 다른 문제에 대해서는 3년 무상 수리 혜택을 받을 수 없다. 빨간색 등 세 개가 깜박이는 원인은 발열로 인한 과열 때문인데, 2007년 6월에는 방열 시스템을 개선하려는 움직임이 포착되었고 같은 해 가을에는 발열과 소음 문제, 전력 소모량을 개선하고 CPU에 65나노미터 공정을 채용한 ‘팔콘’ 모델이 시장에 나오기 시작했으며 2008년부터는 CPU와 GPU 모두 65나노미터 공정을 채용한 ‘제스퍼’ 모델이 판매되기 시작했다. 이 두 모델은 ‘신공정’으로 분류된다. 발열로 인한 과열 외에도 전원 케이블 연결 불량 등으로 빨간색 등 세개가 깜박이는 경우가 있는데, 이 경우에는 본체를 재부팅하거나, 전원 케이블을 제대로 연결해줌으로써 해결할 수 있다. 새로운 엑스박스 경험(NXE) 업데이트 이후로는 초기 버전에서 드물게 나타나던 E74 오류 발생 보고가 눈에 띄게 증가하고 있다. 죽음의 레드링 문제와 달리 이 오류는 빨간 색 등이 한 개만 나타나며, E74라는 코드와 함께 여러 언어로 오류 메시지가 화면에 출력된다. 이 문제와 관련된 무상 수리 기간은 당초 1년이었으나 2009년 4월 마이크로소프트 빨간색 등 세 개가 깜박이는 오류와 마찬가지로 무상 수리 기간을 3년으로 연장했다. 이외에도 디스크 트레이가 닫히지 않거나 열리지 않는 경우 도 있으며, 디스크를 읽는 도중에 게임기를 옮기거나 수직으로 세운 상태에서 실수로 넘어뜨릴 경우 디스크에 스크래치가 생겨 심할 경우 디스크를 못 읽는 문제도 있다. 마이크로소프트에서는 이 문제를 출시 전부터 인지하고 있었지만 디스크 스크래치에 대해서 소비자 과실로 보고 스크래치에 대한 처리를 해 주지 않고 있다.","엑스박스 360(Xbox 360)은 마이크로소프트가 엑스박스에 이어 두 번째로 개발한 가정용 게임기이다. 하드웨어와 연계된 엑스박스 라이브 서비스로 플레이어들이 온라인에서 대전하거나 아케이드 게임, 게임 데모, 트레일러 같은 콘텐츠를 다운로드할 수 있다. 윈도 미디어 센터와 연계된 멀티미디어 기능, 거의 모든 게임을 고화질로 즐길 수 있고, 마켓플레이스를 통해 영화를 대여할 수도 있으며, HD-DVD 플레이어를 별도로 설치하면 HD-DVD 영화를 볼 수 있다. 소니의 플레이스테이션 3, 닌텐도의 Wii와 경쟁하고 있다. 엑스박스 360은 2005년 5월 12일 MTV를 통해 공개되었으며 같은 달에 열린 E3를 통해 발매와 게임에 대한 정보를 공개했다. 미국에서는 2005년 11월 22일에, 유럽에서는 12월 2일, 일본에서는 12월 10일, 대한민국에서는 2006년 2월 24일에 발매 되었으며 현재 ""아케이드"", ""프로"", ""엘리트"" 세 가지 구성으로 나누어 판매하고 있다. 2009년 8월 28일부로 프로 모델은 생산 중단되었지만, 재고가 소진될 때까지 판매가 계속될 것이다." ko,f2007f0dec7ee9f3fa787a7ecb7ee6bb,"[편집] 생애 [편집] 초기 (1813~1841년) 덴마크의 수도 코펜하겐의 부유한 집안에서 태어났다. 그의 어머니인 아네 쇠렌다테르 룬 키르케고르(Ane Sørensdatter Lund Kierkegaard)는 쇠렌의 아버지와 결혼하기 이전에는 그 집안의 하녀로 일했다. 그녀는 겸손한 모습이어서, 조용하고 평범했으나 정식으로 교육을 받지는 않았다. 그녀가 키르케고르의 후기 저작에 감명을 받았지만, 키르케고르의 저작이 출간되었을 때 곧장 주목하지는 않았다. 키르케고르의 어머니는 1834년 7월 31일 66세에 사망하였다. 아버지 미카엘 페데르센 키르케고르(Michael Pedersen Kierkegaard)는 우울했고, 걱정이 많았으며, 종교심이 깊었고, 매우 총명한 사람이었다. 그는 자신이 신의 진노를 샀다고 확신했기 때문에 그는 자기 자녀들이 예수 그리스도가 이 세상에 살다간 나이인 33세를 넘기지 못하리라고 믿었다. 그는 자신이 죄를 지었다고 믿었는데, 예를 들면 자신이 어렸을 때 신의 이름을 함부로 일컫고 그 이름을 저주했다는 것이다. 더욱이 혼외정사로 아내를 임신시킨 것은 어떤 형태로든지 처벌을 받을 수밖에 없다고 생각했다. 그의 일곱 자녀 중 상당수가 어린 나이에 죽었지만, 자녀 중 두 명이 33세를 넘어서 생존했을 때 그의 믿음은 틀렸음이 증명되었다. 그 나이를 넘긴 두 사람은, 쇠렌과 쇠렌의 몇 살 위의 형인 페테르 크리스티안(Peter Christian Kierkegaard)이었다. 페테르는 신학자로 정부에서도 활동했으며, 루터교 주교를 지냈다. 어린 시절부터 이러한 죄와 아버지로부터 자신에 이르는 죄와의 관계를 보아 왔기 때문에 키르케고르는 여러 작품에 그 경험을 반영할 수밖에 없었다. 그의 아버지가 때때로 종교적인 우울증에 시달렸음에도 불구하고, 키르케고르와 그의 아버지는 상당히 가까운 사이이었다. 키르케고르는 그의 아버지와 함께 놀면서 상상력을 키워 나갔다. 키르케고르의 아버지는 82세의 나이로 1838년 8월 9일에 사망하였다. 그는 죽기 전에, 쇠렌 키르케고르에게 목사가 될 것이냐고 물었다. 쇠렌은 아버지의 종교적인 경험과 삶에 깊은 영향을 받았고, 아버지의 바람에 충실히 따라야 할 의무감을 느꼈다. 이틀이 지나고, 8월 11일 키르케고르는 다음과 같이 적었다. 키르케고르는 시민 윤리 학교에 다녔다. 그곳에서 라틴어와 역사에 뛰어난 실력을 보였다. 1830년 그는 코펜하겐 대학에서 신학을 공부하게 되었지만 철학과 문학에 더 깊이 빠져들었다. 그곳에서 키르케고르는 논문 〈아이러니의 개념 - 소크라테스를 염두에 두고〉를 썼다. 이 논문은 대학의 심사 교수들이 주목할 만큼 잘 만들어졌다는 평가를 받았지만, 너무 길고, 철학적인 논문치고는 문학적인 성격이 강했다. 키르케고르는 1841년 10월 20일 철학 박사학위를 받고 졸업했다. 그의 가족은 대략 31,000 덴마크 리그스달러(Danish rigsdaler) 정도의 유산을 상속했고, 그것은 키르케고르가 교육을 받고 생계를 유지하며 그의 여러 초기 저서를 출판하는 데 밑천이 되었다. [편집] 레기네 올젠 (1837~1841년) 일반적으로 그의 작업에 주요한 영향을 끼쳤다고 간주되는, 키르케고르 생애에서 또 다른 중요한 장면은, 레기네 올젠과의 파혼이다. 키르케고르는 5월 8일에 레기네를 만났고, 즉각적으로 그녀의 매력에 이끌렸는데, 그것은 그녀 또한 마찬가지였다. 그는 일기장에 올젠을 향한 사랑을 다음과 같이 남겼다. 1840년 9월 8일 키르케고르는 정식으로 레기네에게 청혼했다. 그러나 키르케고르는 곧 결혼에 대해서 환멸을 느끼고 우울해했다. 그가 청혼한 지 1년이 가기도 전에, 1841년 8월 11일 파혼했다. 일기장에 키르케고르는 자신이 지닌 “우울함”이 결혼에 대해서 그를 불안정하게 만들었다고 믿는다는 말을 남겼다. 하지만 그가 파혼한 정확한 이유는 알 수 없다. 일반적으로 두 사람이 깊은 사랑에 빠졌다고 생각하며, 아마도 그 사랑은 그녀가 요한 프레데릭 슐레겔(Johan Frederik Schlegel) 과 결혼한 후에도 지속되었을 것이다. 슐레겔은 뛰어난 공무원이었다. 그 후 평생 두 사람이 서로 만날 수 있었던 공간은, 코펜하겐의 거리로 제한되었다. 몇 년이 지나고 키르케고르는 레기네의 남편에게 그녀와 이야기를 나눌 수 있게 해달라고 부탁했지만, 슐레겔은 거절했다. 그 일이 있은 후, 슐레겔 부부는 코펜하겐을 떠나게 되었다. 슐레겔이 덴마크령 서인도 지역의 총독으로 임명되었기 때문이다. 시간이 흘러 레기네가 덴마크로 돌아왔을 때, 키르케고르는 사망한 후였다. 레기네 슐레겔은 1904년까지 살았으며, 죽은 후에 코펜하겐의 아시스텐즈 묘지에 묻힌 키르케고르 근처에 묻혔다. [편집] 초기 저작 (1841~1846년) 키르케고르가 정치·여성 및 유년 시절의 오락과 대학 시절에 대한 글을 몇 편 썼음에도 불구하고, 키르케고르의 첫 번째 탁월한 작품을 1841년에 출간된 대학 논문 〈아이러니의 개념-소크라테스를 염두에 두고〉 또는 1843년에 출간된 《이것이냐, 저것이냐》로 보는 학자들이 많다. 앞 책을 선택한 입장의 학자는 소크라테스를 서양철학의 주요 인물로 보며, 뒤의 책을 선택한 입장의 학자는 헤겔이 중요하다고 생각한다. 어떤 입장을 취하든지 간에, 학자들은 각각의 저서 모두가 키르케고르의 독특한 글쓰기 형식을 모범적으로 보여주며, 그가 초창기에 이미 글쓰기에서 어느 정도 성숙한 경지에 이르렀다고 본다. 《이것이냐, 저것이냐》의 대부분은 베를린에 머무는 동안에 저술되었으며 1842년 가을에 완성되었다. 《이것이냐, 저것이냐》가 출간된 그 해에, 키르케고르는 레기네가 슐레겔과 결혼하기로 약속했다는 사실을 알았다. 이 사실이 키르케고르 자신과 그의 다음 저서들에 깊게 영향을 끼쳤다. 1843년 후반기에 출간된 《공포와 전율》에서, 누구든 그 책의 메시지를 다음과 같이 해석할 수 있다. ‘키르케고르는 신적 행위를 통해서 레기네가 자신에게 돌아오기를 기대한다.’ 《공포와 전율》과 매우 가까운 시기에 출판된 《반복》은, 사랑하는 사람을 떠나보낸 젊은 신사에 대해 쓰고 있다. 이 기간에 쓴 다른 여러 저서도 비슷하게 키르케고르와 레기네의 관계를 함축하고 있다. 그 기간에 쓴 다른 두드러진 작품들은 헤겔을 비판하는 데 집중하며, 실존주의 철학의 기본을 형성한다. 《철학적 단편》, 《불안의 개념》과 《인생행로의 여러 단계》는 한 사람의 삶 가운데 개인이 삶에서 직면하게 되는 느낌과 생각들, 실존적인 선택과 그것의 결과, 그리고 종교인 특히 기독교인인지 아닌지의 여부(‘진정한 기독교인은 누구인가?’) 등에 대해 쓴 책들이다. 헤겔주의에 대한 가장 용감한 도전은 아마도 키르케고르가 쓴 책 《철학적 단편에 비과학적인 해설을 덧붙여 끝내기》(Concluding Unscientific Postscript to Philosophical Fragments|Concluding Unscientific Postscript to Philosophical Fragments)일 것이다. 이 책에서 키르케고르는 개인과 진리로서의 주체성이 지닌 중요성을 논하면서, “이성이 진실이고 진실은 이성이다.”라고 했다. 즉 있음과 앎이 같다고 말한 것이다. 결국 키르케고르는 개체로서의 인간이 지니는 실존의 의미를 배제한 헤겔에 맞서 있음과 앎이 같으며 각 개인의 삶이 고유하며 인간이 실존한다는 것을 주장하였다. 이 책의 대부분은 사실상 철학적이고, 간접적으로 필명을 사용하여 기록되었으며, 삶의 방식에 대한 다른 관점을 나타낸다. 그러나 키르케고르는 각각의 철학적인 작업에 맞추어 두세 권 정도의 신학적 논설을 실명으로 출간했다. . 키르케고르는 필명으로 쓴 책에 나타난 철학적 관점을 명확히 하려고 이러한 논설들을 썼고, 그 작업의 신학적인 관점을 논했으며, 독자의 정신을 일깨우려 했다. [편집] 《해적선》 사건 (1845~1846년) 1845년 12월 22일 페테르 루드비히 묄러가 《인생행로의 여러 단계》를 비평하는 글을 출간했다. 이 글은 “단계들”에 대한 형편없는 감상문으로, 키르케고르 사상을 전혀 이해하지 못한 글이었다. 묄러는 유명 인사들을 풍자하는 덴마크어 풍자잡지 《해적선》의 기고가이기도 하였다. 키르케고르는 묄러의 비웃음으로부터 자신의 사상을 지키기 위하여 응답하는 글을 썼고, 《해적선》과의 논쟁에서 이기려고 애쓰다가 그 잡지와 잡지의 편집장 마이르 아아론 골드슈미츠(Meïr Aaron Goldschmidt)에게 화를 내기도 하였다 키르케고르가 묄러에 답하기 위해 쓴 글은 〈여행하는 미학자의 활동〉과 〈문학적 군사행동의 변증적 결과〉로 오직 두 편뿐이다. 첫 번째 글은 묄러의 정직성을 공격하고 그의 비평에 대응하는 데 초점이 맞추어져 있다. 두 번째 글은 키르케고르를 공공연하게 풍자하려 했던 《해적선》을 정면으로 공격하고 있다. 몇 달이 채 가기도 전에, 《해적선》은 모욕을 주겠다는 키르케고르의 공격에 대응했다. 그 잡지는 키르케고르의 외모와 목소리, 습관을 우스갯소리로 만들어 시리즈로 세상에 퍼뜨렸다. 몇 달 동안 키르케고르는 덴마크의 거리를 거닐 때마다 놀림감이 되어야 했다. 1846년 일기 전체를 통해, 키르케고르는 길고도 상세하게 묄러와 《해적선》을 비판했다. 또한 이러한 비판 과정에서 자신이 더 이상 간접적으로 필명을 쓰는 의사소통 방식을 그만두게 되었다고 말했다. [편집] 후기 저작 (1846~1853) 키르케고르의 첫 번째 저작이 헤겔 철학을 반대하는 것에 초점이 맞추어졌다면, 이 시기 저작에서는 기독교계의 위선을 비판하는 데 초점이 맞추어져 있었다. 키르케고르가 기독교 자체를 공격하지 않았음을 기독교계가 인식하는 것이 중요하다. 키르케고르가 표적으로 삼은 것은, 교회와 그가 살던 사회에서 드러난 종교의 현실적인 모습이었다. 해적선 사건 이후에 키르케고르는 “일반 대중” 및 대중과 개인의 상호작용에 관심이 생겼다. 이 시기에 그가 처음으로 쓴 글은, 《두 시대:문학적 감상문》이었다. 이 글은 토마신 크리스틴 길렘부르크 에흐렌스뵈르트(Thomasine Christine Gyllembourg-Ehrensvärd)가 쓴 소설 《두 시대》 에 대한 비평이었다. 이 글을 쓴 이후에, 키르케고르는 그 시대 사람들의 본성과 그들이 지닌 삶에 대해 열정을 느끼지 않는 무관심한 태도에 대해 여러 통찰력 있는 관찰을 할 수 있었다. 근대성에 대한 그의 불평 중 하나는, 그것이 이 세계에 대해 별다른 열정이 없는 세계관을 지니고 있다는 것이다. 키르케고르는 다음과 같이 썼다. “현재는 열정이 없는, 본질적으로 합리적인 시기이다. … 오늘날의 유행은 수학적 같음을 가리키는 방향으로 흐르고 있는데, 그 결과로 모든 계층에서 한결같이 비슷비슷한 익명의 개인이 탄생하게 되었다.” 이 글에서 키르케고르는 개인을 무관심한 대중으로 바꾸어 가는 체제 순응성과 문화적 동화를 공격하고 있다. 비록 키르케고르가 대중을 공격하기는 했지만, 그는 개인들이 자신들의 다양성과 유일무이함을 지킬 수 있는 공동체를 지지했다. 다른 저서들은 계속해서 대중의 천박함이 유일무이한 개인을 억압하려고 시도하는 것에 집중했다. 《아들러에 관한 책》은, 교회의 성스러움을 침해하는 계시를 언급한 아돌프 피터 아들러(Adolf Peter Adler) 목사의 주장을 담은 책이다. 아들러 목사는 그런 주장을 한 결과로 목사직에서 쫓겨나고 출교 당했다. 대중에 대한 그의 분석에서, 키르케고르는 기독교 교회의 부패와 몰락을 인식했고, 특히 그것은 덴마크 국교회를 겨냥하였다. 키르케고르는 기독교계가 기독교 신앙에 대해서 “자신의 길을 잃어 버렸다.”라고 믿었다. 이 시기 기독교계는 기독교의 원래 가르침을 적당히 무시하거나, 왜곡하거나, 아니면 단지 입에 발린 말(‘lip service’) 정도로 취급했다. 키르케고르는 후기에 이르러서 소위 “기독교인으로서의 삶”이라 불리는 것의 어두운 이면을, 다른 이들에게 알려야 한다는 의무감을 느꼈다. 그는 당대 기독교를 비판하는, 《기독교인 담론》(Christian Discourses), 《사랑의 역사》, 그리고 《다른 종류의 영혼을 계발하기 위한 담론》(Edifying Discourses in Diverse Spirits) 등등의 여러 글을 썼다. 《죽음에 이르는 병》은 키르케고르가 이 시기에 쓴 책 중 가장 대중적인 것에 속한다. 비록 그 시대의 일부 무신론적 철학자들과 심리학자들이, 키르케고르가 제안한 해결책이 신앙이라는 사실을 간과해 버렸음에도 불구하고, 실존적인 절망의 본성에 대한 그의 분석은 주체에 대한 최고의 설명 중 하나이다. 그의 분석은 또한 뒤이어서 등장하는 철학자들의 설명과 우열을 다투어 왔다. 예를 들면, 마르틴 하이데거의 실존적인 죄(existential guilt) 개념과 장 폴 사르트르의 “사르트르와 불신”(Sartre and bad faith)을 들 수 있다. 1848년 키르케고르는 《기독교의 실천》(Practice in Christianity), 《자기반성을 위하여》, 그리고 《너 스스로를 판단하라》와 같은 그의 책에서 덴마크 국교회를 공격하기 시작했다. 그 책들을 통해, 그는 기독교인이 본받아야 할 모범으로 예수를 제시하면서, 기독교의 진정한 본질을 설명하려고 시도하였다. [편집] 기독교계에 대한 공격 (1854~1855년) 키르케고르는 말년에 이르러 꾸준히 덴마크 교회를 비판했다. 《조국》이란 이름의 신문에 기사를 쓰기도 했고, 《순간》(Øjeblikket)이란 제목의 잡지를 직접 발간하기도 하였다. 또한 키르케고르는 덴마크 교회의 그리스도인들이 성서를 인용할때에 성서본문의 뜻과는 아무 상관이 없는 엉뚱한 해석을 하는 문제 그러니까 성서를 자신의 견해를 정당화하기 위한 도구로 이용하는 성서의 도구화에 대해서도 지적하였다. 실제로 키르케고르는 자신이 다니는 교회의 목사가 '예수가 나사로를 살릴때에 그의 시신을 옮기게 했다'는 요한복음서 이야기를 인용해서 묘지를 이동시키도록 한 묘지법을 지지한 일을 자신의 책에서 인용했다. 키르케고르는 한스 라센 마르텐센(Hans Lassen Martensen) 교수가 교회에서 최근에 사망한 야코프 P. 민스터(Jakob P. Mynster) 전 주교를 “진리의 목격자, 진실한 진리의 증인 중 한 사람”이라 부르는 연설을 하자 행동하기 시작하였다. 키르케고르는 민스터를 좋게 생각하고 있었지만, 그가 지닌 기독교의 개념에 비추어 볼 때, 신의 입장이 아니라 인간의 입장에서 민스터의 삶을 ‘진리의 목격자’와 비교할 만한 그 어떠한 이유도 없었다. 《순간》 제10호가 출간되기 전에, 키르케고르는 거리에서 쓰러졌고, 결국 병원으로 실려 갔다. 그는 병원에 한 달도 넘게 입원해 있었다. 그곳에서 그는 그가 단지 공무원에 불과할 뿐 신의 종이 아니라고 여겼던, 목사에게서 성만찬을 받는 것을 거절했다. 그는 에밀 보에센(Emil Boesen)과 이야기를 나누었다. 에밀은 키르케고르와 어렸을 때부터 친구였고, 키르케고르와의 대화를 기록했으며, 그 자신이 목사인 사람이었다. 키르케고르는 그에게 자신의 삶은 엄청나고 알 수 없는 고통을 지닌 것이었다고 언급하였다. 다른 사람에게 그것이 아무것도 아닌 것처럼 보이겠지만, 자신에게는 그렇지 않았다고 말했다. 키르케고르는 한 달을 넘게 그곳에 있다가, 프레데릭의 병원에서 사망하였다. 그는 코펜하겐에 있는 뇌레브로(Nørrebro) 구역의 아씨스텐스 묘지에 묻혔다. 키르케고르의 장례식에서, 그의 조카인 헨릭 룬트는 소란을 피웠다. 키르케고르가 그의 삶에서 비난하고 그곳으로부터 탈출하려고 애썼던 것이 덴마크의 국교회인데, 그 교회가 키르케고르를 묻는 것에 반발했기 때문이었다. 얼마 후에 룬트는 그런 상황을 받아들였다. [편집] 사상 키르케고르는 철학자이자 신학자로 불려 왔다. 그를 부르는 또 다른 이름들에는, 실존주의의 아버지, 문학 평론가, 유머가 넘치는 사람, 심리학자, 그리고 시인이 있다. 가장 널리 알려진 그의 두 가지 사상은 “주체성”에 대한 논의이다. 그리고 “신앙을 향한 도약(비약)”은 널리 언급되는 용어로서, “신앙의 도약”이란 말로 표현되기도 한다. “신앙의 도약”은 한 개인이 어떻게 신을 믿는가 또는 한 개인이 어떻게 사랑으로 행동하는가에 대한 그의 개념이다. 그것은 이성적인 결정이 아니고, 좀 더 위험하고 초자연적인 것으로 이성을 초월하는 것이다. 그것이 신앙이다. 이러한 그의 사상에서 신앙을 갖는 것은 동시에 의심을 갖는 것이다. 예를 들면, 진실로 신을 믿는 사람이 있다면, 그는 신의 존재를 의심하고 있다. 의심은 인간의 사고에서 이성적인 부분으로, 그곳에서 신앙은 진짜 내용을 갖고 있지 않을 수 없다. 따라서 의심은 (참된) 신앙의 필수적인 요소이며, 신앙을 유지시켜 주는 버팀목이다. 쉽게 말해서, 신의 존재나 선함에 대해 어떠한 의심도 하지 않고, 신이 존재한다고 믿는다면, 그런 맹목적인 신앙은 믿을 만한 가치가 없다. 예를 들어, 신앙이 누군가가 직접 보고 만진 후에 연필이나 책상이 있다고 믿는 것과 같은 차원이라면, 그런 것을 신앙이라고 부를 수 없다. 신앙, 즉 신을 믿고 믿음을 가지는 일은, 눈에 보이지도 손으로 만져지지도 않으며 신에게 접근할 수 없어도, 여전히 신을 믿는 것이다. 키르케고르는 또한 자기비판과 내적 성찰에서, 기반이 되는 존재로서의 자아의 중요성과 자아가 세계와 맺는 관계를 강조했다. 그는 《철학적 단편에 비과학적인 해설을 덧붙여 끝내기》에서 “주체성이 진리다.”와 “진리는 주체성이다.”라고 주장했다. 이러한 주장은 객관적인 진리라는 것과, 개인적인 주체성과 진리와의 관계(무관심하거나 참여하는 것)의 구별과 연관된다. “어떤 감각” 안에 있는 사람들은 동일한 것들이 매우 다르게 여러 형태의 믿음과 관계한다고 믿는다. 두 개인이 아마도 그들 주위에 많은 사람이 도움을 필요로 하는 가난한 사람이라는 점을 함께 믿는다고 하더라도, 이 지식은 둘 중 오직 한 사람만이 실제로 가난한 사람을 돕는 결정을 내리게 인도할 것이다. 그러나 키르케고르는 기본적으로 주체성이 종교적인 문제로 간주되어야 한다고 본다. 이미 적었듯이, 그는 의심이 신앙의 요소이고, 그 의심이 신의 존재나 구세주의 삶과 같은 종교적인 교리들에 대해 그 어떠한 객관적인 확실성도 획득하지 못하게 한다고 보았다. 대부분의 경우에 기독교인은 기독교 교리가 진리라는 것이 논리적으로 합당하다는 결론을 희망한다. 그런데 만약 한 사람이 그러한 교리를 진리인 것 같아 보인다는 정도로 믿는다면, 그/그녀는 진정으로 전혀 종교적이지 않은 사람이다. 신앙은 이러한 교리에 대한 절대적인 참여의 주체적 관계에 있다. [편집] 간접적인 의사전달 방식과 익명의 저작 키르케고르가 쓴 책의 절반가량이, 그가 서로 다른 사고방식을 나타내기 위해 창조한 여러 익명 인물의 이름으로 기록되었다. 이것은 키르케고르의 간접적 의사전달 방식을 보여 준다. “저자로서 나의 저서에 대한 관점”과 같이, 그의 책과 일기 중 여러 부분에서, 키르케고르는 그의 저서가 체계적인 구조를 갖춘 철학적 체계로 취급되는 것을 막기 위해서 그런 식으로 글을 썼다. 키르케고르가 간접적인 의사전달 방식을 사용한 이유는, 자신이 쓴 글이 어떤 관점을 드러내고 있는지 간에, 그것을 독자가 파악하기 어렵게 만들려고 했기 때문이다. 그는 독자가 그의 삶에 어떤 부분이 글에 반영되었는지를 생각하지 않고, 그저 글의 표면적인 의미만 간단히 읽어내기를 원했다. 키르케고르는 또한 그의 독자가 그의 사상을 권위적인 체계로 여기지 않기를 원했고, 그런 식으로 신봉하기보다는 차라리 독자 자신의 해석으로 자신의 글을 읽어 내려가는 것이 낫다고 보았다. 아도르노 같은 초기 키르케고르 연구자들은, 필명으로 글을 쓴 것이 키르케고르의 의도라고 생각하지 않았고, 전체 저작이 키르케고르의 개인적이고 종교적인 견해를 반영하는 것으로 여겨야 한다고 주장했다. 이런 견해 탓에 독자들은 많은 혼란을 겪었고, 키르케고르가 논리적인 일관성이 부족한 면이 있어서 그의 저작에 상호 모순되는 내용이 드러난다고 여기게 되었다. 그러나 후기 구조주의자들을 비롯한 많은 후기 연구자는 키르케고르의 의도가 있었음을 인정하고, 익명의 저서들이 각 저자마다 그들 나름의 관점에서 기록한 것으로 해석하고 있다. 키르케고르가 만들어낸 주요 필명을 연대기적 순서로 배열하면 다음과 같다. [편집] 일기 키르케고르의 일기는 그와 그의 글을 이해하는 데 필수이다. 그는 7000쪽이 넘은 일기를 썼다. 그의 글을 이해하는 열쇠가 되는, 중요한 사건이나 명상, 생각 들이 그 일기장에 빼곡히 담겨 있는 것이다. 덴마크어로 기록된 일기의 전체 모음은 13권으로 편집되어 출간되었다. 그 책은 색인을 포함하는 25개의 분리된 항목으로 구성되었다. 첫 번째 영문판 편집은 알렉산더 드루가 했고, 1938년에 출간되었다. 그의 일기는 여러 가지 다른 모습의 키르케고르를 드러내며, 그의 생각을 명확하게 파악하는 것을 돕는다. 그의 일기가 지닌 형식은 그의 글 중에서 가장 시적이고 우아하다. 키르케고르는 그의 일기를 진지하게 기록했으며, 자신의 일기를 “가장 믿을 수 있는 신실한 친구”라고 부르기까지 했다. 그의 일기는 키르케고르의 전매특허인 수많은 경구(警句)의 원천이다. 다음에 나오는 구절은 아마도 키르케고르의 일기 중에서 가장 널리 인용되는 것으로, 실존주의자 연구에서 항상 중요하게 인용된다. 그의 일기가 그의 삶과 사사의 여러 측면을 명확하게 해주는데도 불구하고, 키르케고르는 많은 부분을 밝히지 않았다. 사상의 갑작스러운 변화, 반복되는 글쓰기, 그리고 특별한 구절의 전환은, 독자를 정돈되고 체계적인 독서의 길에서 내팽개쳐 버리려고 그가 사용하는 많은 잔재주 중 일부이다. 결과적으로 그의 일기에 대해서는 여러 다양한 해석이 가능하다. 그러나 키르케고르는 미래에 그의 일기가 중요해지리라는 점을 의심하지 않았다. 1849년에 그는 다음과 같이 적었다. [편집] 키르케고르와 기독교계 위에서 언급한 대로, 키르케고르는 말년에 이르러 지속적으로 정치적인 실체로서의 기독교계와 기독교를 비판했다. 19세기에 대부분의 덴마크인은 덴마크의 시민이자 필수적으로 덴마크 국립교회의 구성원이었다. 키르케고르는 이러한 국립교회 연합을 받아들일 수 없었고, 그것이 기독교의 진정한 의미를 왜곡시킨다고 보았다. 그의 비판에서 가장 중요한 요점은 다음과 같다. 기독교 교회의 무능과 부패를 비판하는 모습에서, 키르케고르는 기독교를 비판하는 프리드리히 니체 같은 철학자의 등장을 예견한 것처럼 보인다. [편집] 비판 20세기에 이루어진 키르케고르에 대한 유명한 철학적 비판에는, 테오도어 아도르노와 엠마누엘 레비나스의 것이 포함된다. 장 폴 사르트르와 같은 무신론적 철학자들과 마르틴 하이데거와 같은 불가지론자 철학자들은, 대부분 키르케고르의 철학적 견해를 지지했지만, 그의 종교적인 견해는 거부했다. 아도르노가 키르케고르의 철학에 가한 비판은, 원래 키르케고르의 의도보다는 덜 신실한 것이었다. 최소한 아도르노의 비평 중 하나인 그의 책인 《키르케고르: 미학의 구조》는 “키르케고르에 대한 책 중에서 가장 무책임한 것”으로 간주된다. 왜냐하면 아도르노는 키르케고르의 익명 저서들을 문자적으로 이해했고, 그런 이해에 근거하여 키르케고르의 전체 철학을 구성하는 바람에, 키르케고르의 철학을 논리적인 일관성이 부족하고 이해하기 어려운 것으로 보이게 만들었기 때문이다. 그런 식의 이해 방식은, 윌리엄 셰익스피어와 그 가 쓴 작품의 주인공인 오셀로를 혼동하거나, 도스토옙스키와 그가 쓴 소설 《죄와 벌》의 주인공인 라스콜리니코프를 같은 사람으로 여기는 착각과 같은 것이다. 또 다른 비평가는 다음과 같이 언급했다. “아도르노는 오늘날 우리가 가진, 키르케고르의 모음집에 대한 신뢰할 만한 해석이나 번역과는 거리가 멀었다.” 레비나스가 키르케고르에게 가한 비판의 주요한 내용은, 그의 윤리적이고 종교적인 단계들에 집중하였다. 특히 《공포와 전율》에 대해서 그러했다. 레비나스는 신앙의 도약을 비판했는데, 그가 보기에 이러한 윤리적인 매달리기와 신앙으로의 도약은 폭력의 일종이라는 것이다. 레비나스는 기독교인의 신앙이 아브라함에게 이삭을 바치라고 처음 언급한 신과, 천사를 보내 아브라함이 이삭을 죽이지 못하게 한 그 신을 믿는 것이라고 지적한다. 만약에 아브라함이 정말 종교적인 단계에 있었다면, 그는 아들을 죽이려는 자신을 멈추게 한 천사의 음성에 귀 기울이지 않았을 것이고, 계속하여 이삭을 죽여 버렸을 것이다.“초월적인 윤리학”은 마치 살인자들을 그들의 범죄로부터 용서해 주기 위해 생긴 구멍처럼 보이고, 따라서 그것은 수용되기 어렵다. 키르케고르의 종교적 관점에 대해, 사르트르는 신의 존재에 반대하는 논쟁을 제기한다. 만약에 실존이 본질에 앞선다면, 그것은 감각이 있는 존재가 완전할 수 없다는, 감각에 관한 용어의 의미로부터 뒤따르는 것이다. 《존재와 무》에서, 사르트르는 신이 “Pour soi” 즉 혼자 힘으로 존재하는 하나의 의식(감각)이며 또한 “en-soi” 즉 본질적으로 하나의 존재로서 하나의 사물이라는 것은, 말에서 모순된다고 언급했다. 사르트르는 아브라함이 불안 을 견뎌야 했다는, 키르케고르의 분석에 동의했다. 그러나 사르트르는 신이 아브라함에게 그렇게 하도록 말했다는 데에는 동의하지 않았다. 그의 강의록인 《실존주의는 인본주의이다》에서 그는 다음과 같이 말했다. 키르케고르의 시각에서, 아브라함의 확신은 ‘내면의 목소리’로부터 유래한 것으로, 그 목소리는 실제로 다른 이들이 그 존재를 증명하거나 들을 수 없는 것이다.(“문제는 아브라함이 이해받기를 원하자마자 다가온다.”) 키르케고르에게, 모든 외부의 “증거”나 정의는 단지 주체의 바깥에 있는 것일 따름이었다. 예를 들어, 영혼의 불멸에 대한 키르케고르의 증거는, 인간이 지닌 영원히 살고 싶어 하는 마음에 근거한다. [편집] 영향과 평판 키르케고르의 저서들은 그의 사후 수십 년이 지날 때까지도 널리 유용하게 쓰이지 못했다. 그가 죽은 지 얼마 되지 않아서, 당시 덴마크 내에 주요한 조직 중 하나였던 덴마크 국교회는, 될 수 있으면 키르케고르의 책을 언급하지 않고 회피하려 했고, 다른 덴마크인들도 그렇게 하기를 권했다. 게다가 독일어나 프랑스어, 영어 같은 주요한 언어권에서 덴마크 언어가 널리 쓰이는 말이 아니어서, 덴마크어 사용자가 아닌 독자들이 키르케고르를 가까이하여 알기란 거의 불가능한 일이었다. 첫 번째 학구적인 관심이, 독일어를 덴마크어만큼 잘했던, 그의 동료인 덴마크인 게오르크 브란데스(Georg Brandes)의 활약 덕분에 키르케고르에게 주어졌다. 브란데스는 키르케고르에 관한 첫 공식적인 강의를 했고, 유럽의 다른 지역에서 키르케고르에 대한 관심이 생기게끔 도왔다. 1877년 브란데스는 또한 키르케고르의 철학과 삶에 대한 첫 번째 책을 출간하였다. 희곡작가 헨리크 입센도 키르케고르에 흥미를 갖고, 그의 저서들을 나머지 스칸디나비아 반도 지역에 소개하였다. 1870년대에 키르케고르 저서 중 일부가 독립적으로 독일어로 번역되기 시작하였고, 키르케고르 저서 전체에 대한 학문적인 독일어 번역은 1910년대에 이르러서야 실현되었다. 이 번역들은 키르케고르가 20세기에 독일, 프랑스, 영국의 지식인과 작가 등에게 막대한 영향력을 발휘하는 데 중요한 역할을 수행했다. 1930년대에, 첫 번째 학문적인 영역본이 나왔다. 번역한 사람들은 알렉산더 드루, 데이비드 F. 스웬선, 더글러스 V. 스티어, 그리고 월터 라우리였고, 옥스퍼드 대학 출판부에서 일하는 찰스 윌리엄이 편집자로 수고했다. 이차적이고 최근에 광범위하게 인용되는 학문적인 영어 번역본은 프리스턴 대학 출판부에서 1970년대, 1980년대, 1990년대에 출간하였다. 하워드 V. 홍과 에드나 H. 홍이 감수하였다. 세 번째 공식적 번역은 쇠렌 키르케고르 연구 센터의 지도로, 55권 분량으로 확대되어 출간될 예정이며, 2009년 이후에 완성되리라 여겨진다. 그들이 유신론자이든 무신론자이든지 간에 많은 20세기 철학자와 신학자는, 키르케고르로부터 여러 개념을 끌어오곤 한다. 분노·절망의 개념이라든가, 개인의 중요성에 대한 논의를 예로 들 수 있다. 철학자로서 키르케고르가 지닌 명성은, 1930년대에 대단했다. 왜냐하면 당시 타오르기 시작한 실존주의 운동이 그를 선구자로서 주목했기 때문이었다. 물론 지금도 그는 여전히 매우 중요하고 영향력 있는 사상가이다. 키르케고르는 루터교 교회의 성인 달력에서 교사로서 11월 11일에 기념되고 있다. 키르케고르에게 영향을 받은 철학자와 신학자들은 다음과 같다. 한스 우르스 폰 발터사르(Hans Urs von Balthasar), 칼 바르트, 시몬 드 보부아르, 닐스 보어, 디트리히 본회퍼, 에밀 브루너, 마르틴 부버, 루돌프 불트만, 알베르 카뮈, 마르틴 하이데거, 아브라함 조슈아 헤셸, 카를 야스퍼스, 가브리엘 마르셀(Gabriel Marcel), 메를로 퐁티(Maurice Merleau-Ponty), 라인홀트 니부어, 프란츠 로젠웨이크(Franz Rosenzweig), 장 폴 사르트르, 조셉 솔로베이치크(Joseph Soloveitchik), 파울 틸리히, 미구엘 드 우나무노(Miguel de Unamuno) 등이 있다. 파울 파이어아벤트(Paul Feyerabend)의 과학적인 무정부주의는 키르케고르가 언급한 진리로서의 주체성에 영감을 받았다. 루트비히 비트겐슈타인도 키르케고르에게 막대한 영향을 받았다. 그는 “키르케고르는 나에게 멀고도 깊었다. 그가 지닌 영혼의 깊이가 좋은 결과를 나타내는 것이 아니어도, 그는 나를 당황하게 했다.”라고 주장했다. 칼 포퍼는 키르케고르를 “기독교 윤리의 위대한 개혁자, 당시 관료적인 기독교의 도덕성이 사실은 반(反)기독교적이고 비인간적인 위선이라고 폭로한 사람”이라고 언급했다. 현대 철학자 중 엠마누엘 레비나스, 한스 게오르크 가다머, 자크 데리다, 위르겐 하버마스, 알라스대어 맥킨타이어(Alasdair MacIntyre), 그리고 리처드 로티 같은 사람들은, 때때로 매우 비판적이지만, 그들 또한 키르케고르의 통찰 중 일부를 수용하고 있다. 제리 표도르는 키르케고르가 “대가이며, 다른 철학자들이 뛰노는 무대에서 빠져나온 사람”이라고 적었다. 키르케고르는 또한 20세기 문학에 영향을 준 것으로 평가된다. 키르케고르에게 영향을 받은 모습을 보이는 작가로는 W. H. 아우덴(W. H. Auden), 호르헤 루이스 보르헤스, 헤르만 헤세, 프란츠 카프카 데이비드 로게(David Lodge), 플래너리 오코너(Flannery O'Connor), 월커 퍼시(Walker Percy), 라이너 마리아 릴케, 존 업다이크(John Updike) 등이 있다. 키르케고르는 또한 심리학에 두드러진 영향을 끼쳤고, 기독교 심리학의 설립자로 불리기도 한다. 실존주의적 심리학과 실존주의적인 치료 요법에도 영향을 주었다. 실존주의자(때때로 “인본주의적”이라 불리는) 심리학자와 치료자에는 루드비히 빈스방거(Ludwig Binswanger)를 비롯하여 빅토르 프랭클(Viktor Frankl), 에리히 프롬, 칼 로저스(Carl Rogers) 및 롤로 메이(Rollo May)가 포함된다. 메이가 주장한 “불안의 의미”는 키르케고르의 불안의 개념에 그 근거를 두고 있다. 키르케고르의 사회학적 작업은 〈두 시대: 혁명 시대와 현재 시대〉라는 글을 통해, 우리에게 근대성에 대한 흥미로운 비판을 제공해 준다. 키르케고르는 포스트모더니즘의 선구자로 여겨지기도 한다. 키르케고르는 그가 죽은 후에 얻을 명성을 예견했고, 그의 책들이 주체에 대한 치열한 탐구로 여겨질 것이라고 생각했다. 그의 일기에서 그는 이렇게 적었다.","쇠렌 오뷔에 키르케고르(Søren Aabye Kierkegaard IPA: [ˈsœːɔn ˈkʰiɔ̯ɡ̊əˌɡ̊ɔːˀ], 듣기�(도움말·정보) 1813년 5월 5일~1855년 11월 11일)는 19세기 덴마크 철학자이자, 신학자이다. 그는 실존주의의 선구자로 여겨진다. 키르케고르는 헤겔의 관념론과 당시 덴마크 루터교회의 무의미한 형식주의에 반대하였다. 그의 작품 중 많은 수가 신앙의 본질, 기독교 교회의 제도, 기독교 윤리와 신학, 그리고 삶에서 결정을 내려야 할 순간에 개인이 직면하게 되는 감정과 감각 같은 종교적 문제를 다루고 있다. 이 때문에 키르케고르는 무신론적 실존주의자에 속하는 사르트르나 니체와 달리 ‘기독교 실존주의자’로 평가되기도 한다. 그의 초기 저작들은 다양한 필명으로 기록되었으며, 그 이름들은 복잡한 대화에서 그들 각자가 지니는 특유의 관점을 드러낸다. 그는 많은 작품을 익명으로 남겼으며, 그가 익명으로 쓴 작품을 비판하는 또 다른 익명의 작품을 출판하기도 하였다. 키르케고르는 독자에게 의미를 찾아야 하는 과제를 남겼다. 그것은 “과제란 어려워야만 하고, 오직 어려움만이 고상한 마음에 영감을 불어넣기” 때문이다. 그 뒤에 많은 사람은 키르케고르가 실존주의자, 신정통주의자, 포스트모더니스트, 휴머니즘적인 심리학을 한 인본주의자, 개인주의자 등등이었다고 해석한다. 키르케고르가 철학과 신학, 심리학 그리고 문학의 경계를 넘나들었기 때문에, 그는 현대 사상에서 매우 중요하고 영향력 있는 인물로 여겨졌다." ml,130f1010d93e8b75cfef6450f76f46f1,"[ത രുത്തുക] പ ര നു പ ന്ന ല്‍ ഇറ്റ ല യന്‍ പര്യവ ഷകനു ഭൂപടന ര്‍മ ത വുമ യ അമ ര ഗ വ സ്പൂച്ച യുട ഓര്‍മ്മയ്ക്ക യ ണ് അമ ര ക്ക എന്ന പ ര്‍ വന്നത് എന്ന ണ് പ രമ്പര്യമ യ കരുത പ്പ രുന്നത്. 1507ല്‍ ജര്‍മന്‍ ഭൂപടന ര്‍മ്മ ത വ യ മ ര്‍ട്ട ന്‍ വ ഡ്സ മുള്ളര്‍ ന ര്‍മ ച്ച ല കഭൂപടത്ത ല്‍ ഭൂമ യുട പ ശ്ച ത്യ അര്‍ദ്ധഗ ളത്ത ലുള്ള ദ്വ പുകള വ സ്പൂച്ച യുട സ്മരണയ്ക്ക് അമ ര ക്ക എന്നു ന മകരണ ച യ്തു 1776 ജൂല 4ന്‌ മുന്‍ ബ്ര ട്ട ഷ് ക ളന കള യ രുന്ന 13 സ സ്ഥ നങ്ങള്‍ ഔദ്യ ഗ കമ യ യുണ റ്റഡ് സ്റ്റ റ്റ്സ് ഓഫ് അമ ര ക്ക എന്ന ന മ തങ്ങളുട സ്വ തന്ത്ര്യപ്രഖ പനത്ത ല്‍ ഉള്‍പ്പ ടുത്ത . ഇന്ന് ന ലവ ലുള്ള ര ത യ ല്‍ ഈ ന മ ഉപയ ഗ ക്ക ന്‍ ഔദ്യ ഗ കമ യ ത രുമ നമ യത് 1777 നവ ബര്‍ 15ന്‌ രണ്ട ക ണ്ട നന്റല്‍ ക ണ്‍ഗ്രസ് ആര്‍ട്ട ക്ക്ല്സ് ഓഫ് ക ണ്‍ഫ ഡ റ ഷന്‍ അ ഗ കര ച്ചത ട യ ണ്‌. യുണ റ്റഡ് സ്റ്റ റ്റ്സ് ഓഫ് അമ ര ക്ക എന്നത ന്റ മലയ ള വ വര്‍ത്തനമ ണ്‌ അമ ര ക്കന്‍ ഐക്യന ടുകള്‍. ച മ്പന്‍ ഏറ ക് (Eric the Red) എന്ന ആദ്യക ല ന വ കന്റ പ ര ല ണ് ഈ പ്രദ ശത്ത ന് അമ ര ക്ക എന്ന പ ര്‍ വ ണത് എന്ന് വ ശ്വസ ക്കുന്നവരു ഉണ്ട്. സ്ക ന്‍ഡ ന വ യന്‍ ഭ ഷയ ല്‍ ആമ്റ്റ് എന്ന ല്‍ ജ ല്ല എന്ന ണ് (സ്ഥല ) അത ന്റ കൂട ഏറ ക്ക് എന്നു ച ര്‍ത്ത് അമ്റ്റ റ ക്ക എന്ന് എറ ക്ക ന്റ സ്ഥല എന്നര്‍ത്ഥത്ത ല്‍ വ ള ച്ചു വന്നത് അമ ര ക്ക ആയ പര മണ ച്ചു എന്ന ണ് കരുതുന്നത്. എന്ന ല്‍ വ റ ച ലര്‍ ഓമ റ ക്ക (Ommerike (oh-MEH-ric-eh)) ന ക്ക ത്ത ദൂരത്ത ത ര എന്നര്ത്ഥമുള്ള പഴയ ന ര്‍ഡ ക്ക് ഭ ഷയ ല്‍ ന ന്ന ണ് ഈ പ ര് വന്നത ന്ന ണ് കരുതുന്നത്. വ റ ച ലര്‍ ആകട്ട Ommerike എന്ന വ ക്ക് സ്വര്‍ഗ്ഗര ജ്യ എന്ന ഗ ത്ത ക്ക് വ ക്ക ല്‍ ന ന്ന ണ് ഉത്ഭവ ച്ചത് എന്ന ണ് കരുതുന്നത്. [ത രുത്തുക] ചര ത്ര [ത രുത്തുക] കണ്ട ത്തല്‍ 1492-ല് സ്പ ന ഷ് സര്‍ക്ക ര ന്റ ക ഴ ല്‍ കപ്പ ത്ത ന യ സ വന ച യ്ത രുന്ന ക്ര സ്റ്റഫര്‍ ക ള ബസ് ഇപ്പ ഴത്ത ബഹ മ സ് ദ്വ പുകള്‍ കണ്ട ത്തുന്നത ട യ ണ് അമ ര ക്കയുട ആധുന ക ചര ത്ര തുടങ്ങുന്നത്. ഇന്ത്യയ ല ക്കുള്ള സമുദ്രമ ര്‍ഗ്ഗ ത ട യ ണ് അദ്ദ ഹ പുറപ്പ ട്ടത്. എന്ന ല്‍ അത നു മുന്‍പ തന്ന കുട യ റ്റങ്ങള്‍ ആര ഭ ച്ച രുന്നു. ച മ്പന്‍ ഏറ ക് എന്നയ ളുട ന തൃത്വത്ത ല്‍ ഒരു സ ഘ വ ക്ക ങ്ങുകള്‍ പത്ത ശതകത്ത ല മറ്റ വടക്കന്‍ അമ ര ക്കയുട ത രങ്ങള ല്‍ ച ന്ന റങ്ങ യത യു ത ള വുകള്‍ ഉണ്ട്. [ത രുത്തുക] പുര തന ക ല കുട യ റ്റങ്ങളുട ചര ത്ര ഭൂമ യ ണ്‌ അമ ര ക്ക. പത ന യ ര മുതല്‍ ന ല്‍പത ന യ ര വര വര്‍ഷങ്ങള്‍ക്കു മുന്‍പ്‌ തുടങ്ങ യത ണ്‌ ഈ കുട യ റ്റ ചര ത്ര . ഏഷ്യയ ല്‍ ന ന്നുള്ള മ ഗ ള വ ശജര ണ്‌ അമ ര ക്കയ ല ക്ക്‌ ആദ്യമ ത്ത യത്‌ എന്നു കരുതപ്പ ടുന്നു. ക്ര സ്റ്റഫര്‍ ക ള ബസ് അമ ര ക്കയ ല്‍ എത്ത യപ്പ ള്‍ ഇന്ത്യയുട എത ത രത്ത ണ് തങ്ങള്‍ എന്ന ണ് അവര്‍ കരുത യത്. അത ന ല്‍ അവ ട കണ്ട ഈ വര്‍ഗ്ഗക്ക ര അവര്‍ ഇന്ത്യക്ക ര്‍ എന്ന് വ ള ച്ചു. ഇവര്‍ ക്രമ ണ ഈ ഭൂഖണ്ഡത്ത ന്റ സ്വ ഭ വ ക ജനതയ യ മ റ . ജനസ ഖ്യയ ല്‍ മൂന്നുക ട യ ളമുണ്ട യ രുന്ന ഇവര്‍ക്ക് ന യതമ യ സ സ്ക രവു ജ വ ത ര ത കളുമുണ്ട യ രുന്നത യ ആധുന ക ക ലത്ത് നടത്ത യ ഗവ ഷണങ്ങള്‍ സൂച പ്പ ക്കുന്നു. ഭൂല കത്ത ന്റ മറ്റു ഭ ഗങ്ങള ല്‍ ന ന്നു മറഞ്ഞ് സ്വ രമ യ കഴ ഞ്ഞ രുന്ന സ്വ ഭ വ ക ജനതയുട ചര ത്ര അവസ ന ക്കുന്നത് യൂറ പ്യന്‍ കുട യ റ്റത്ത ട യ ണ്. [ത രുത്തുക] യൂറ പ്യന്‍ അധ ന വ ശങ്ങള്‍ അമ ര ക്ക എന്ന ഭൂപ്രദ ശത്ത ന്റ ഗത മ റ്റ യ ഴുത യ അധ ന വ ശങ്ങള യ രുന്നു പ ന്ന ട്‌. ക്ര സ്തുവര്‍ഷ 1500നു 1600നു ഇടയ ല്‍ ഇന്നത്ത അമ ര ക്കയുട ത ക്കുപട ഞ്ഞ റ യ വന്നുവ സമുറപ്പ ച്ച സ്പ ന ഷ്‌ കുട യ റ്റക്കര ണ്‌ ആദ്യമ ത്ത യ യൂറ പ്യന്മ ര്‍. സ ന്റ ഫ , ഫ്ല റ ഡയ ല സ ന്റ്‌.അഗസ്റ്റ ന്‍ എന്ന വയ യ രുന്നു പ്രധ ന സ്പ ന ഷ്‌ ത വളങ്ങള്‍. വ ര്‍ജ ന യയ ല ജയ സ്‌ ട ണ ല ണ്‌ ഇ ഗ്ല ഷുക ര്‍ 1607-ല്‍ ആദ്യമ യ വന്നു ത വളമട ച്ചത്‌.104 പ രുള്ള ഒരു സ ഘമ യ രുന്നു അത്. ആ ക ന്ദ്ര ബ ന്ദുവ നു ചൂറ്റുമ യ അമ ര ക്ക വളര്‍ന്ന് പന്തല ക്ക ന്‍ തുടങ്ങ . പ ന്ന ടുള്ള ദശകങ്ങള ല്‍ ഫ്രഞ്ചുക രു ഡച്ചുക രു പല പ്രദ ശങ്ങളു ക ക്കല ക്ക . 1820 നു 1910 നു ഇടയ്ക്ക് 280 ലക്ഷ അധ ന വ ശകര്‍ ഇവ ട എത്ത . ഇത ല്‍ 87ലക്ഷ പ ര്‍ 1900 മുതല്‍ പത്തു വര്‍ഷ ക ണ്ട ണ് എത്ത യത്. മ ന റ്റ ന് മൂന്നുപ ര്‍ എന്ന മട്ട ല്‍ ജനങ്ങള്‍ ഇവ ട യ്ക്ക് അക്ക ലത്ത് ഇറങ്ങ ക്ക ണ്ട രുന്നു. മതപ ഡനങ്ങള ലു മറ്റു ഭയന്നു ത ഴ ലുത ട യുമ ണ് അവര്‍ പ്രധ നമ യു ഇവ ട യ്ക്ക് എത്ത യത്. അമ ര ക്ക സ്വ തന്ത്ര്യവു വ ഗത്ത ല്‍ പണക്ക രന ക നുള്ള സ കര്യവു അവര്‍ക്ക് ഒരുക്ക ക്ക ടുത്തു. [ത രുത്തുക] സ്പ യ ന്‍‍ക ര്‍ പത ന റ ശതകത്ത ല്‍ ഏറ്റവു വല യ യൂറ പ്യന്‍ ശക്ത യ യ രുന്ന സ്പ യ ന്‍ ക ള ബസ ന്റ കണ്ട ത്തല ന തുടര്‍ന്ന് അമ ര ക്കയ ല യ്ക്ക് മൂന്നു വട്ട യ ത്ര ച യ്തു. എന്ന ല്‍ അമ ര ക്കയുട മധ്യ ദക്ഷ ണ ഭ ഗത്ത യ്ക്ക ണ് അവര്‍ പ യത്. കടല്‍ക്ക റ്റ ന്റ ഗത യ ണ് അവര ത ക്ക ട്ട് നയ ച്ചത്. അമ ര ക്കയുട മധ്യ ദക്ഷ ണ ഭ ഗങ്ങള ല യ്ക്കു വ സ്റ്റ് ഇന്‍ഡ സ് ദ്വ പ്, മ ക്സ ക്ക എന്ന വ ടങ്ങള ല യ്ക്കുമ ണ് അവര്‍ പ്രധ നമ യു പ യത്. അമ ര ക്കയൂട മറ്റു ഭ ഗങ്ങള്‍ അവര സ ബന്ധ ച്സ ടത്ത ള അജ്ഞ തമ യ രുന്നു. അമൂല്യമ യ സമ്പത്ത് കണ്ട ത്ത യത ട മധ്യ അമ ര ക്കയ ലു ത ക്ക അമ ര ക്കയ ലു അവര്‍ തങ്ങളുട ക ളന വത്കരണ തുടങ്ങ . 1521-ല് മ ക്സ ക്ക ക ഴടക്ക , 1531നു ശ ഷ പ റുവു ക വശപ്പ ടുത്ത . 1538-ല് അമ ര്‍ക്കയുട മധ്യ ഭ ഗത്ത് ഫ്ല റ ഡയ ല്‍, ഡ സ്സ ട്ട യുട ന തൃത്വത്ത ല്‍ അവര്‍ ഒരു ക ളന സ്ഥ പ ച്ചു. 1513-ല് അവ ട എത്ത യ ഒരു സ്പ ന ഷ സഞ്ച ര യൂട ഒര്‍മ്മക യ ണ് അത് സ്ഥ പ ച്ചത്. അത് കണ്ട ത്ത യ ന ള്‍ കുരുത്ത ല പ രുന്ന ള്‍ ദ നമ യ രുന്നു(സ്പ ന ഷ ല്‍ പ സ്ക വ ഫ്ല റ ഡ) അത ന ല്‍ ഫ്ല റ ഡ എന്ന് പ ര് വയ്ക്കുകയു ച യ്തു. [ത രുത്തുക] ഫ്രഞ്ചുക ര്‍ അമ ര ക്കയ ല ത്ത യ രണ്ട മത്ത യൂറ പ്യന്‍ ശക്ത . സ്പ യ ന്‍‍കരന യ പ സ റ പ റുവ ല്‍ എത്ത യ അത സമയത്ത് ഷ ക്ക് ക ത്ത യ ര്‍(Jaqueus Cartier)എന്ന ന വ കന്‍ സ ന്‍റ് ല റന്‍സ് ഉള്‍ക്കടല ല്‍ അമ ര ക്കയുട പൂര്‍വ്വ ത രങ്ങള്‍ കണ്ട ത്ത ന്‍ ശ്രമ നടത്തുകയ യ രുന്നു. 1585-ല് അദ്ദ ഹ ഇന്നത്ത ക്യൂബ ക്ക് സ്ഥ ത ച യ്യുന്ന സ്ഥല വര എത്ത ച്ച ര്‍ന്നു. എന്ന ല്‍ 1603-ല ണ് ഫ്രഞ്ചുക ര്‍ ഇവ ട യ്ക്ക് ക ര്യമ യ പ്രവ ശ ക്ക ന്‍ തുടങ്ങ യത്. 1608-ല് സ മുവ ല്‍ ഷ മ്പ്ല യ ന്‍ ക്യൂബ ക്ക ല്‍ ആദ്യത്ത ഫ്രഞ്ചു ക ളന സ്ഥ പ ച്ചു. 1669-ല് ഒഹ യ നദ കണ്ടു പ ട ച്ചു, മ സ സ പ്പ യുട ത രത്തുകൂട അവര്‍ അധ ന വ ശ തുടര്‍ന്നു. മ സ സ പ്പ യുട പതനപ്രദ ശത്ത് എത്ത ച്ച ര്‍ന്ന ല സല്ല എന്ന ഫ്രഞ്ചു കപ്പ ത്ത ന്‍ ഈ സ്ഥലത്ത ന് ഫ്രഞ്ചു ര ജ വ ന ട് (ലൂയ ) ഉള്ള ആദര സൂചകമ യ ലൂയ സ യ ന എന്ന് പ ര ട്ടു. 1718- ഈ ത രങ്ങള ല്‍ തന്ന ന്യൂ ഓര്‍ല യന്‍സ് എന്ന നഗര ഉയര്‍ന്നു. ഈ പ്രദ ശ മ ത്ത ഫ്രഞ്ചുക ര്‍ക്ക് അധ നത്ത ല യ . [ത രുത്തുക] ഇ ഗ്ല ഷുക ര്‍ ഹ ന്‍‍റ ഏഴ മന്റ പ്ര ത്സ ഹനത്ത ട ജ ണ്‍ ക ബട്ട് എന്ന ന വ കന്‍ ന്യൂഫ ണ്ട് ല ന്‍ഡ ല്‍ എത്ത ച്ച ര്‍ന്നു. എന്ന ല്‍ ക ര്യമ യ സമ്പത്ത് ഇല്ല ത്തത ന ല്‍ പുത യ ല കത്ത ല്‍ വല്യ തതല്പര്യമ ന്നു ഇ ഗ്ല ഷുക ര്‍ ക ണ ച്ച ല്ല. എന്ന ല്‍ കനക ന റഞ്ഞ ഇന്‍ഡ സ് ദ്വ പുകള ല്‍ ന ന്ന് സ്പ യ ന്‍‍ക ര്‍ ഉണ്ട ക്ക ഉണ്ട ക്ക യ ന ട്ടത്ത ക്കുറ ച്ച് അവര്‍ വ വല ത പ ട്ട ല്ല. എല സബത്ത് ര ജ്ഞ യുട ക ലത്തു വല യ പ്ര ധ ന്യ കല്പ ക്കപ്പ ട്ട ല്ല. എന്നല്‍ ഹ ന്‍‍റ എട്ട മന്റ ക ലത്ത് കടല്‍ക ള്ള മൂല ധ ര ള സമ്പത്ത് വന്ന് ച ര്‍ന്നത് പുത യ ല കത്ത യ്ക്ക് ഒര ത്ത ന ട്ട അന വ ര്യമ ക്ക . 1585-ല് അവര്‍ ആദ്യമ യ അധ ന വ ശത്ത ന് ശ്രമ ച്ച ങ്ക ലു പര ജയമ യ രുന്നു. പ ന്ന ട് ജ യ സ് ഒന്ന മന്റ ക ലത്ത് ഇ ഗ്ലണ്ട ല ധന കര യ വ്യ പ ര കള്‍ ലണ്ടന്‍ കമ്പന എന്ന പ ര ല്‍ വടക്ക അമ ര ക്കയുമ യ വ്യ പ ര നടത്ത ന്‍ ആര ഭ ച്ചു. പ ന്ന ട് ഇത് വ ര്‍ജ ന യ കമ്പന എന്ന ക്ക . 1607-ല് 104 പ രുമ യ അവര്‍ വ ര്‍ജ ന യ എന്ന സ്ഥലത്ത് എത്ത ച്ച ര്‍ന്നു. ജ യ സ് ട ണ്‍ എന്ന പ ര ല്‍ കുട യ ര പ്പ് ആര ഭ ച്ചു. ര ഗവു ഇന്ത്യക്ക രുട ആക്രമണവു വളര യ റ പ്പ ര ക ന്ന ടുക്ക . ച ലര്‍ മടങ്ങ പ്പ യ എങ്ക ലു വ ണ്ടു വ ണ്ടു കുട യ റ്റങ്ങള്‍ നടന്നു ക ണ്ട രുന്നു. 1620-ല് മത ത വ്രവ ദ കള്‍ എന്ന് അന്ന് അറ യപ്പ ട്ട രുന്ന് മറ്റ രു വ ഭ ഗ ഇ ഗ്ലണ്ട ല നവ ത്ഥ ന പ്രസ്ഥ നങ്ങള്‍ക്കു ശ ഷ അമ ര ക്കയ ല ക്ക് പുറപ്പ ട്ടു. മ യ്ഫ്ലവര്‍ എന്ന കപ്പല ല്‍ അവര്‍ മസ്സ ച്ച്യുസ റ്റ്സ ല പ്ല മത്ത ല ണ് എത്ത പ്പ ട്ടത്. 1628 മുതല്‍ മസ്സ ച്ച്യൂസ റ്റ്സ് ക ളന വന്‍ ശക്ത യ യ വളര്‍ന്നു തുടങ്ങ . അവര്‍ ഇ ഗ്ലണ്ട ല ല ങ്കണ്‍ഷയറ ല ബ സ്റ്റണ ല്‍ ന ന്ന് വന്നവര യ രുന്നത ന ല്‍ ആസ്ഥലത്ത ന് ബ സ്റ്റണ്‍ എന്ന് ന മകരണ ച യ്തു. എന്ന ല്‍ അമ ര ക്കയ ല്‍ മത പ ഡനത്ത ല്‍ ന ന്ന് രക്ഷപ്പ ട ന ത്ത യ അവര്‍ തന്ന മത പ ഡകര യ ഭരണ തുടര്‍ന്നു. ഇ ഗ്ല ഷുക ര്‍ തുടര്‍ന്ന് ന രവധ ക ളന കള്‍ സ്ഥ പ ച്ചു. ഇവയ ല്‍ റ ഡ് ദ്വ പുകള്‍, കണക്റ്റ ക്കട്ട്, ന്യൂ പ്ല മത്ത് എന്ന വ ഉള്‍പ്പ ടു . ഇവര്‍ പ ന്ന ട് കണ്ട ത്ത യ ഹഡ്സണ്‍ നദ യുട ത രങ്ങള ലു ആവ സ ക ന്ദ്രങ്ങള്‍ സ്ഥ പ ച്ചു. ഇവരുട കൂട സ്വ ഡന്‍‍ക രു ഹ ളണ്ടുക രു ഉണ്ട യ രുന്നു. പ ന്ന ട് സ്ഥലത്ത ന്റ പ ര ലു അവക ശങ്ങളുട പ ര ലു ഇ ഗ്ല ഷുക ര്‍ സ്വ ഡന്‍‍ക രു ഡച്ചുക രുമ യു യുദ്ധങ്ങള്‍ നടത്ത . [ത രുത്തുക] ബ്ര ട്ടന ത ര പടയ രുക്ക അപ്പല ച്ച്യന്‍ പര്‍വ്വതന രകളുട ക ഴക്കു ഭ ഗത്ത ണ് ആദ്യത്ത കുട യ ര പ്പുകള്‍ (settlements) ആര ഭ ച്ചത്. ആദ്യത്ത പത മൂന്നു ക ളന കളു ഈ സമതലത്ത ല ണ് വ കസ ച്ചത്. എന്ന ല്‍ ക ലക്രമ ണ അപ്പല ച്ച്യന്‍ മലകള്‍ക്കപ്പുറത്ത യ്ക്ക് അത ര്‍ത്ത കള്‍ കടന്നു ച ന്ന രുന്നു. റ ഡുകളു റ യ ല്‍ പ തകളു വ്യ പ ര സുഗമമ ക്ക . യൂറ പ്യന്‍ ര ജ്യങ്ങളുട ക ളന കള യ കുഴപ്പങ്ങള ല്ല ത കഴ യുകയ യ രുന്നു ഇവ ടുത്ത ജനത. എന്ന ല്‍ ഫ്രഞ്ച്‌-ഇന്ത്യന്‍ യുദ്ധത്ത ല്‍ ബ്ര ട്ട ഷുക ര്‍ ഫ്ര ന്‍സ നുമ ല്‍ വ ജയ ന ട യത ട കഥയ ക മ റ . കര ബ യന്‍ ദ്വ പുകള ഴ ക വടക്ക അമ ര ക്കയ ല ഒട്ടുമ ക്ക പ്രദ ശങ്ങളു ഫ്ര ന്‍സ നു നഷ്ടമ വുകയു ച യ്തു. ഈ വ ജയത്ത നുശ ഷ യുദ്ധച്ച ലവ ന്ന പ ര ല്‍ ബ്ര ട്ടണ്‍ 13 ക ളന കള ല്‍ ന കുത പ്പ ര വ് നടപ്പ ക്ക . എന്ന ല്‍ ബ്ര ട്ട ഷ് പ ര്‍ലമ ന്റ ല മറ്റ് അധ ക രസ്ഥ പനങ്ങള ല പ്ര ത ന ധ്യമ ല്ല ത്തത ന ല്‍ ന കുത ചുമത്തുന്നത് അന്യ യമ ണ ന്ന് ഈ ക ളന യ ല തദ്ദ ശ യര യ ജനങ്ങള്‍ വ ദ ച്ചു. ഈ പ്രത ഷ ധ ബ്ര ട്ടന ത ര യുള്ള പടയ രുക്കമ യ മ റ . ക ളന കള്‍ നടത്ത യ ഈ വ പ്ലവ മുന്ന റ്റ ക ള ണ യല്‍ ശക്ത കളുട ആധ പത്യ മ ക്കവ റു അവസ ന പ്പ ച്ചു. [ത രുത്തുക] സപ്തവത്സരയുദ്ധങ്ങള്‍ പത ന ട്ട ശതകത്ത ല്‍ ഫ്രഞ്ചുക രു ഇ ഗ്ല ഷുക രു തമ്മ ല്‍ മൂന്ന് വന്‍‍ക ട യുദ്ധങ്ങള്‍ നടന്നു.) ജ ര്‍ജ്ജ് വ ഷ ങ്ടണ്‍ ആദ്യമ യ പ്രത്യക്ഷപ്പ ടുന്നത് ഈ ക ലത്ത ണ്. ഇ ഗ്ല ഷുക ര്‍ അപ്പല ച്ച്യന്‍ പര്‍വ്വതന രകള്‍ കടന്നപ്പ ള്‍ ഫ്രഞ്ചുക ര്‍ ഒഹ യ നദ ത രത്ത യ്ക്ക് വ്യ പ ക്കുകയ യ രുന്നു. ഇവര്‍ തമ്മ ല്‍ അവസ നത്ത യുദ്ധ 1756-ല് തുടങ്ങ യ സപ്തവത്സര യുദ്ധ ആയ രുന്നു. ഈ യുദ്ധങ്ങള ല്‍ ആദ്യ പര ജയത്ത ന് ശ ഷ ബ്ര ട്ട ഷുക ര്‍ ഫ്രഞ്ചുക ര അപ്പ ട പര ജയപ്പ ടുത്ത . ഒട്ടുമ ക്ക ഫ്രഞ്ച് അധ ന പ്രദ ശങ്ങളു ഇ ഗ്ല ഷുക ര്‍ പ ട ച്ച ടുത്തു. ഇത് അമ ര ക്കന്‍ ചര ത്രത്ത ല വഴ ത്ത ര വ യ രുന്നു. യുദ്ധ അവസ ന പ്പ ച്ച് 1763-ല് പ ര സ് ഉടമ്പട ഒപ്പുവയ്ക്കപ്പ ട്ടു. [ത രുത്തുക] അമ ര ക്കന്‍ വ പ്ലവ വ പ്ലവ സ ബന്ധ യയ സ ഭവങ്ങള്‍ 1763 നു ശ ഷമുള്ള 20 വര്‍ഷങ്ങള ല യ വ്യ പ ച്ചു ക ടക്കുന്നു. ഇ ഗ്ലണ്ട ല സര്‍ക്ക ര ന് വ്യ പ രമ ഖലയ ലല്ല ത ക ളന കളുട മ ല്‍ ന യന്ത്രണമുണ്ട യ രുന്ന ല്ല. ക ളന വ സ കള്‍ എല്ല തന്ന ഊര്‍ജ്ജ്വ സ്വലരു അധ്വ നശ ലരു ആയ രുന്നു. അവര്‍ക്ക് വ ണ്ടുന്ന ന യമങ്ങള്‍ അവര്‍ ഉണ്ട ക്ക യ ജനക യ അസ ബ്ല കള്‍ ന ര്‍മ്മ ച്ചു പ ന്നു. എന്ന ല്‍ ക ളന കള ല ഗവര്‍ണ്ണര്‍മ ര ന യമ ച്ച രുന്നത് ഇ ഗ്ലണ്ട ല ര ജ വ യ രുന്നു. ഗര്‍ണ്ണര്‍മ രു അസ ബ്ല കളു അധ ക രത്ത ന യ മത്സര ഉണ്ട യ ക ണ്ട രുന്നു. റ എന്ന മദ്യമുണ്ട ക്ക യ രുന്ന മ ള സ്സസ നുമ ല്‍ ഇ ഗ്ല ഷ് സര്‍ക്ക ര്‍ ചുമത്ത യ ചുങ്ക മറ്റ രു പ്രത സന്ധ സൃഷ്ട ച്ചു. ഇത്തര പല വ്യ പ ര ന യമങ്ങളു ക ളന കള ല കുട യ റ്റ കര്‍ഷകര്‍ക്ക് ബുദ്ധ മുട്ട യ ത്ത ന്ന ത്തുടങ്ങ . പ ന്ന ട് ഗ്ര ന്‍‍വ ല്‍ സ്റ്റ മ്പു ന യമ പ്രത ഷ ധത്ത ന്റ ത ആള ക്കത്ത ച്ചു. ന രവധ പ ര്‍ പങ്ക ടുത്ത സമരങ്ങളു പ്രക്ഷ ഭങ്ങളു സ ഘട പ്പ ക്കപ്പ ട്ടു. ക ളന വ സ കളുട മ ല്‍ ന കുത ചുമത്ത ന്‍ ബ്ര ട്ടന് അധ ക രമ ല്ല എന്ന യ രുന്നു അവരുട അവക ശ വ ദ . 1773 ന ര്‍ത്ത് പ്രഭുവ ന്റ ന ര്‍ദ്ദ ശ പ്രക ര ത യ ല ന കുത ന യമ പ സ്സ ക്കപ്പ ട്ടു. ഒരുപ ടു ത യ ല ബ്ര ട്ട ഷ് കമ്പന യ യ ഈസ്റ്റ് ഇന്ത്യ കമ്പന യുട ക വശ ഉണ്ട യ രുന്നു. ഇത് അമ ര ക്കക്ക ര്‍ക്ക് കള്ളക്കടത്തല ലൂട ലഭ ക്കുന്ന ത യ ലയ ക്ക ല്‍ വ ല കുറച്ച് വ ല്‍ക മ ന്ന യ രുന്ന് അവര്‍ വ ച ര ച്ചത്. എന്ന ല്‍ 1773-ല് ത യ ല കപ്പലുകള്‍ ബ സ്റ്റണ്‍ തുറമുഖത്ത ത്ത യപ്പ ള്‍ ത യ ല വ ങ്ങ ന്‍ ആരു എത്ത യ ല്ല. ഇന്ത്യന്‍ വര്‍ഗ്ഗക്ക രുട വ ഷ ധര ച്ച ഒരു വല യ ജനക്കൂട്ട ത യ ലക്കപ്പലുകള ല്‍ ഒന്നടങ്ക പ്രവ ശ ച്ച ത യ ലപ്പ ട്ട കള്‍ കടല ല യ്ക്ക് മറച്ച ട്ടു. ഈ സ ഭവ ബ സ്റ്റണ്‍ ട പ ര്‍ട്ട എന്ന സ ഘ ആണ് ന ര്‍വ്വഹ ച്ചത്. ക ളന കളുട ആദ്യത്ത പ്രത ന ധ യ ഗ 1774-ല് ഫ ല ഡ ല്‍ഫ യയ ല്‍ വച്ച് ക ണ്ട ന ന്‍റല്‍ ക ണ്‍ഗസ് എന്ന പ ര ല്‍ ആര ഭ ച്ചു. പ ല്‍ക്ക ലത്ത സ്വ തന്ത്ര്യസമരത്ത ലു ഐക്യന ടുകളുട ഭരണചര ത്രത്ത ലു പ്രമുഖമ യ പങ്കു വഹ ച്ച ജ ര്‍ജ് വ ഷ ഗ്ടണ്‍ (വ ര്‍ജ ന യ), സ മുവല്‍ ആഡ സ് (മസ്സ ച്ചുസ റ്റ്സ്), ജ ണ്‍ ജ യ് (ന്യൂ ഇ ഗ്ലണ്ട്) തുടങ്ങ യ വ്യക്ത കള്‍ അന്ന് പങ്ക ടുത്ത രുന്നു. 1776-ല്‍ 13 ക ളന കള്‍ ച ര്‍ന്ന് ബ്ര ട്ടന ല്‍ ന ന്നു സ്വ തന്ത്ര്യ പ്രഖ്യ പ ച്ച് യുണ റ്റഡ് സ്റ്റ റ്റ്സ് എന്ന പ ര ല്‍ ല കത്ത ല ആദ്യത്ത ക ന്ദ്ര കൃത ജന ധ പത്യ ര ജ്യ സ്ഥ പ ച്ചു. തുടക്കത്ത ല്‍ പലര ജ്യങ്ങളുട കൂട്ട യ്മ എന്ന ന ലയ ല യ രുന്നു പ്രവര്‍ത്തനമ ങ്ക ലു 1789-ല്‍ ഭരണഘടന നുസൃതമ യ ഫ ഡറല്‍ സ്വഭ വ ക വര ച്ചു. ആദ്യത്ത പത മൂന്ന് സ സ്ഥ നങ്ങള്‍ [ത രുത്തുക] അമ ര ക്കന്‍ ആഭ്യന്തര യുദ്ധ 1750 ആയപ്പ ഴ ക്കു ഇ ഗ്ല ഷ് ക ളന കള ല്‍ ആക ജനസ ഖ്യ പത നഞ്ചു ലക്ഷ ആയ രുന്നു അത ല്‍ തന്ന മൂനു ലക്ഷ പ ര്‍ അട മപ്പണ ക്ക് ആഫ്ര ക്കയ ല്‍ ന ന്ന് ക ണ്ടുവന്ന ന ഗ്ര കള്‍ ആയ രുന്നു. അട മത്തത്ത ച്ച ല്ല യ ണ് അമ ര ക്കയ ല്‍ ആദ്യത്ത ആഭ്യന്തര യുദ്ധ പ ട്ട പ്പുറപ്പ ടുന്നത്. പത്ത മ്പത നൂറ്റ ണ്ട ന്റ മധ്യത്ത ല യ രുന്നു ഇത്. വടക്കുള്ള സ സ്ഥ നങ്ങള്‍ അട മപ്പണ ക്ക് എത ര യ രുന്ന ങ്ക ല്‍ കൃഷ മുഖ്യ ത ഴ ല ക്ക യ രുന്ന ത ക്കന്‍ പ്രദ ശങ്ങള്‍ അട മപ്പണ ഒരു അന വ ര്യതയ യ കണക്ക ക്ക . ഈ തര്‍ക്ക ആഭ്യന്തര കല പമ യ . 1861-ല്‍ ഏഴ് വടക്കന്‍ സ സ്ഥ നങ്ങള്‍ അമ ര ക്കയ ല്‍ന ന്നു വ ട്ടുപ ന്നു. ഇത് ആഭ്യന്തര യുദ്ധത്ത ല ക്ക് നയ ച്ചു. ഈ യുദ്ധത്ത ന ടയ ല ണ് എബ്രഹ ല ങ്കണ്‍ ചര ത്രപ്രസ ദ്ധമ യ ‘അട മത്ത വ മ ചന പ്രഖ്യ പന ’ നടത്ത യത്. ഫ ഡറല്‍ സ്വഭ വത്ത പ്പറ്റ യുള്ള ചര്‍ച്ചകള്‍ക്ക് ചൂടുപ ട പ്പ ച്ച ണ് ആഭ്യന്തരയുദ്ധ അവസ ന ക്കുന്നത്. ഏത യ ലു സ സ്ഥ നങ്ങള ക്ക ള്‍ ഫ ഡറല്‍ ഗവണ്‍‌മ ന്റ ന്റ അധ ക രങ്ങള്‍ക്ക് പ്ര ധ ന്യമ റ . [ത രുത്തുക] വ പുല കരണ പത്ത ന്‍‌പത നൂറ്റ ണ്ട ല്‍ കൂടുതല്‍ പ്രദ ശങ്ങള്‍ സ സ്ഥ നങ്ങള യ ച ര്‍ക്കപ്പ ട്ടു. തുടക്ക മുതലുണ്ട യ രുന്ന 13 ക ഴക്കന്‍ സ സ്ഥ നങ്ങള ലു കുട യ റ്റ മൂല ജനസ ഖ്യ പ രുക യത ട കൂടുതല്‍ പ്രദ ശങ്ങള്‍ വ ട്ട പ്പ ട ക്ക ന്‍ തുടങ്ങ . അമ ര ക്കയ ല യഥ ര്‍ഥ ജനതയ യ അമ ര ക്കന്‍ ഇന്ത്യക്ക ര്‍ മ ക്കവയു ത ക്കു പട ഞ്ഞ റ് ഭ ഗങ്ങള ല യ രുന്നു വ്യ പ ച്ച രുന്നത്. മൂന്നു ക ട യ ളമുണ്ട യ രുന്ന ഇവര ല്‍ അധ കവു യൂറ പ്യന്‍ കുട യ റ്റ സമ്മ ന ച്ച സ ക്രമ ക ര ഗങ്ങള്‍മൂല ചത്ത ടുങ്ങ . ശ ഷ ച്ച പ്രദ ശങ്ങള്‍ പുത യ ‘’യുണ റ്റഡ് സ്റ്റ റ്റ്സ്‘’ വ ട്ട പ്പ ട ച്ചു. പത്ത ന്‍‌പത നൂറ്റ ണ്ട ന്റ അവസ നത്ത ട ഒട്ടുമ ക്ക അമ ര ക്കന്‍ ഇന്ത്യന്‍ പ്രദ ശങ്ങളു ന മ വശ ഷമ യ . അമ ര ക്കന്‍ ഇന്ത്യക്ക ര്‍ ന്യൂനപക്ഷമ യ ചുരുക്കപ്പ ടുകയു ച യ്തു. വടക്ക അമ ര ക്കന്‍ ഭൂഖണ്ഡത്ത ല്‍ ക ഴക്കുമുതല്‍ പട ഞ്ഞ റുവര യുള്ള മ ക്കപ്രദ ശങ്ങളു യുണ റ്റഡ് സ്റ്റ റ്റ്സ നു ക ഴ ല യ . [ത രുത്തുക] വന്‍ശക്ത യ യ വളരുന്നു ഇരുപത നൂറ്റ ണ്ട ല ണ് അമ ര ക്ക ആഗ ള ശക്ത യ യ വളര്‍ന്നു വന്നത്. വ്യ വസ യ ക, സ ങ്ക ത ക മ ഖലകള ല്‍ ക വര ച്ച വളര്‍ച്ച അമ ര ക്കയുട കുത ച്ചുകയറ്റത്ത നു ക രണമ യ . ഒന്നു രണ്ടു ല കമഹ യുദ്ധങ്ങള യ രുന്നു അമ ര ക്കയുട കുത ച്ചുകയറ്റത്ത ന് മറ്റ രു ക രണ . രണ്ട് ല ക മഹ യുദ്ധങ്ങള ലു അവര്‍ പങ്ക ടുത്ത ങ്ക ലു സ്വന്ത ഭൂമ യ ല്‍ പടവ ട്ട ണ്ട വന്ന ല്ല. സഖ്യകക്ഷ കളുട മണ്ണ ല യ രുന്നു അവരുട പ ര ട്ടങ്ങളത്രയു . ഇത ന ല്‍ യുദ്ധത്ത ന്റ ദുര തങ്ങള്‍ അമ ര ക്കയ സ്പര്‍ശ ച്ചത യ ല്ല. എന്ന ല്‍ അതുവര മ ധ വ ത്വ പുലര്‍ത്ത യ രുന്ന യൂറ പ്യന്‍ ര ജ്യങ്ങള ‍കട്ട യുദ്ധത്ത ന്റ അനന്തരഫലമ യ വ ട്ട മുറ ക്കപ്പ ടുകയു സ മ്പത്ത കമ യ തളരുകയു ച യ്തു. 1929 മുതല്‍ 1939 വര ല കമ മ്പ ടു രൂപ ക ണ്ട സ മ്പത്ത ക മ ന്ദ്യവു അമ ര ക്കയ്ക്ക് പ റല ല്‍പ്പ ച്ച ല്ല. ചുരുക്കത്ത ല്‍ 1950കള ല്‍ ആഗ ള സമ്പത്ത ന്റ സ ഹഭ ഗവു ക ന്ദ്ര കര ച്ച രുന്നത് അമ ര ക്കയ ല യ രുന്നു. [ത രുത്തുക] ശ തയുദ്ധ സ വ്യറ്റ് യൂണ യന ല്‍ ന ന്നുമ ത്രമ ണ് ഈ ക ലഘട്ടത്ത ല്‍ അമ ര ക്ക ക ര്യമ യ വ ല്ലുവ ള ന ര ട്ടത്. ശ സ്ത്ര, സ ങ്ക ത ക മ ഖലകള ല്‍ ഇരു ര ജ്യങ്ങളു തമ്മ ല്‍ അത ശക്തമ യ മത്സര ഉടല ടുത്തു. ല ക രണ്ട് വന്‍ ശക്ത കള്‍ക്കു ക ഴ ല യ വ ഭജ ക്കപ്പ ട്ടു. സ വ്യറ്റ് യൂണ യനു അമ ര ക്കയു തമ്മ ല്‍ ന ലന ന്ന രുന്ന ക ടമത്സരത്ത ‘ശ തയുദ്ധ ‘ എന്ന ണ് ചര ത്രക രന്മ ര്‍ വ ശ ഷ പ്പ ക്കുന്നത്. എന്ന ല്‍ 1990കള ല്‍ സ വ്യറ്റ് യൂണ യന്‍ ശ ഥ ലമ യത ട അമ ര ക്കന്‍ ഐക്യന ടുകള്‍ ആഗ ള പ ല സ യ വളര്‍ന്നു. സമസ്ത മ ഖലകള ലു അമ ര ക്കന്‍ അധ ശത്വ ന ലവ ല്‍‌വന്നു. ര ജ്യ ന്തര പ്രശ്നങ്ങള ല്‍ അമ ര ക്ക ഇടപ ട ന്‍ തുടങ്ങ . മ ക്കയ ടങ്ങള ലു അമ ര ക്കയുട ഇടപ ടലുകള്‍ സ ഘര്‍ഷ സൃഷ്ട ക്കുകയു ച യ്തു. [ത രുത്തുക] ഇരുപത്ത ന്ന നൂറ്റ ണ്ട ല്‍ 2001 സ പ്റ്റ ബര്‍ 11ന് ന്യൂയ ര്‍ക്ക ല ല കവ്യ പ ര ക ന്ദ്രത്ത നു ന ര ഇസ്ല മ ക ത വ്രവ ദ കള്‍ നടത്ത യ ആക്രമണമ ണ് ഈ ര ജ്യ ന ര ട്ട കടുത്ത വ ല്ലുവ ള . സ പ്റ്റ ബര്‍ 11ല ഭ കര ക്രമണത്ത നു ശ ഷ അമ ര ക്ക നടത്ത യ ഭ കരവ ദത്ത ന ത ര യ യുദ്ധ അഫ്ഗ ന സ്ഥ ന ല ത ല ബ ന്‍ ഭരണത്ത ന് അവസ ന കുറ ച്ചു. അത വ ന ശക ര യ യ ആയുധങ്ങള്‍ ന ര്‍മ്മ ക്കുന്നുണ്ട ന്ന് ആര പ ച്ച് ഇറ ഖ ന ത ര യു അമ ര ക്ക ആക്രമണ നടത്ത . 2008ല ആഗ ള സ മ്പത്ത ക മ ന്ദ്യ ച ല അമ ര ക്കന്‍ കമ്പന കളുട തകര്‍ച്ചക്ക് ഇടയ ക്ക . 2009ല്‍ അമ ര ക്കന്‍ ചര ത്രത്ത ല ആദ്യത്ത ആഫ്ര -അമ ര ക്കന്‍ പ്രസ ഡന്റ യ ബറ ക്ക് ഒബ മ അധ ക രമ റ്റു. പ്രത്യ ക ച്ച് ന്യ യ കരണങ്ങള ന്നുമ ല്ല ത രുന്ന ട്ടു അമ ര ക്ക നടത്ത യ ആക്രമണങ്ങള എത ര്‍ക്ക ന്‍ ഭൂമുഖത്ത് ആരു തന്ന യ ല്ല എന്നത് ഈ നൂറ്റ ണ്ട ലു അവരുട ആധ പത്യത്ത ന് അട വരയ ടുന്നു.[അവല ബ ആവശ്യമ ണ്] [ത രുത്തുക] ഭൂമ ശ സ്ത്ര അമ ര ക്കന്‍ ഐക്യന ടുകളുട പ്രത്യ കത അത ന്റ ഭൂപ്രകൃത യ ണ്. അല സ്കയു ഹ വ യ യു ഉള്‍പ്പ ട ആക വ സ്തൃത 9,629,091ചതുരശ്ര ക ല മ റ്റര്‍. റഷ്യ ഒഴ ക യുള്ള യൂറ പ്പ ന്റ വ സ്തൃത ഇത ന്റ പകുത യ വരൂ. ട ക്സ സ് എന്ന സ സ്ഥ നത്ത ന്‍ ഇ ഗ്ലണ്ട ന്റ ഇരട്ട വല പ്പമുണ്ട്. എന്ന ല്‍ ഒരു ര ജ്യത്ത ന്റ വ സ്തൃത മ ത്ര ന ക്ക ആരു അങ്ങ ട്ട് കുട യ റ റ ല്ല. അമ ര ക്കയൂട സമശ ത ഷ്ണ വു വ വ ധ്യമ ര്‍ന്നതുമ യ ക ലവസ്ഥയയണ് കൂട യ റ്റക്ക ര ആകര്‍ഷ ച്ചത്. വടക്ക് ക നഡ,(അത ര്‍ത്ത -3000 മ ല്‍) ത ക്ക് മ ക്സ ക്ക എന്ന വയ ണ് അമ ര ക്കയുട കര ത ര്‍ത്ത കള്‍. റഷ്യ, ബഹ മ സ് എന്ന ര ജ്യങ്ങളുമ യ ജല ത ര്‍ത്ത യുമുണ്ട്. ക ഴക്കു പട ഞ്ഞ റു ത ക്കു സമുദ്രത്ത ല്‍ ചുറ്റപ്പ ട്ട ര ക്കുന്നു. ഇത ന് 1500 മ ല്‍ ന ളമുണ്ട്. പട ഞ്ഞ റ് പസഫ ക് മഹ സമുദ്ര , ബ റ ങ്ങ് കടല്‍, വടക്കു ക ഴക്ക് ആര്‍ട്ട ക് മഹ സമുദ്ര , ക ഴക്ക്, ത ക്കുക ഴക്ക് ഭ ഗങ്ങള ല യ അറ്റ്‌ല ന്റ ക് മഹ സമുദ്ര , മ ക്സ ക്കന്‍ കടല്‍, കര ബ യന്‍ കടല്‍ എന്ന വയ ണ് പ്രധ ന സമുദ്ര ത ര്‍ത്ത കള്‍. 50 സ സ്ഥ നങ്ങള ല്‍ 48 എണ്ണവു ക നഡയ്ക്കു മ ക്സ ക്ക യ്ക്കുമ ടയ ലുള്ള ഭൂപ്രദ ശത്ത് വ്യ പ ച്ചുക ടക്കുന്നു. ഈ 48 സ സ്ഥ നങ്ങള ല്‍ ന ന്ന് അകല വടക്കുപട ഞ്ഞ റ യ ണ് അല സ്കയുട സ്ഥ ന . ക നഡ അല സ്കയ മറ്റ് സ സ്ഥ നങ്ങള ല്‍ ന ന്നു വ ര്‍ത ര ക്കുന്നു. പസഫ ക് മഹ സമുദ്രത്ത ലുള്ള ദ്വ പു സമൂഹമ ണ് മറ്റ രു സ സ്ഥ നമ യ ഹവ യ . ഭൂപ്രകൃത യുട വ്യത്യ സങ്ങള്‍ക്ക ണ്ട് ശ്രദ്ധ യമ ണ് അമ ര ക്കന്‍ ഐക്യന ടുകള്‍. അത ശ ത്യ പ്രദ ശങ്ങള്‍, തട കപ്രദ ശങ്ങള്‍, പ ഠഭൂമ കള്‍, മരുഭൂമ കള്‍, മഴക്ക ടുകള്‍, മലന രകള്‍ എന്നു തുടങ്ങ ഭൂപ്രകൃത യുട എല്ല വ ഭ ഗങ്ങളു ഇവ ട ക ക ര്‍ക്കുന്നു. മൂന്ന് ലക്ഷണങ്ങള്‍ ശ്രദ്ധ യമ ണ്. ഒന്ന്, അപ്പല ച്യന്‍ പര്‍വ്വത ന ര, ക ഴക്ക കടല്‍ അത ര്‍ത്ത യുട അത്ര തന്ന പരന്നു ക ടക്കുന്നു. രണ്ട്, ഈ പര്‍വ്വത്ന ര്‍ക്ക് പട ഞ്ഞ റുള്ള മ സ്സ സ്സ പ്പ നദ യുട ത ഴ്വ രങ്ങള്‍ മുന്ന മത്, ഈ ത ഴ്വ രത്ത നു പട ഞ്ഞ റ ത രത്ത നു മധ്യ സ്ഥ ത ച യ്യുന്ന റ ക്ക സ് പര്‍വ്വത ന രകള്‍. ഈ പ്രദ ശ സമുദ്രന രപ്പ ല്‍ ന ന്നു 3000 അട ഉയരത്ത ല ണ്. ഇത ല തന്ന ച ല ക ടുമുട കള്‍ 14000 അട യ ള ഉയരമുള്ളവയ ണ്. അല സ്കയു ഹ വയ യു ഒഴ ച്ചുള്ള പ്രദ ശങ്ങള്‍ സമശ ത ഷ്ണ മ ഖലയ ല്‍ സ്ഥ ത ച യ്യുന്നു. എന്ന ല്‍ 24 ഡ ഗ്ര യ ള അക്ഷ ശ പര ധ യു 35 ഡ ഗ്ര യ ള ര ഖ ശ പര ധ യു ഉള്ളത ന ല്‍ ഒര ക ലത്ത് തന്ന ഒരു ഭൂഭ ഗത്ത് മഞ്ഞു മറ്റ ര ടത്ത് അത്യുഷണവു അനുഭവപ്പ ടുന്നു. [ത രുത്തുക] ക ല വസ്ഥ ഭൂപ്രകൃത യ ല വ്യത്യ സ മൂല ക ല വസ്ഥയ ലു ഏക കൃത സ്വഭ വമ ല്ല.ത ക്കന്‍ സ സ്ഥ നങ്ങളധ കവു (ഉദ :ഫ്ല റ ഡ, അര സ ണ) ഉഷ്ണമ ഖലകള ണ ങ്ക ല്‍ വടക്ക് അല സ്കയ ല ത്തുമ്പ ള്‍ അത ശ ത്യമ യ . ത ക്കു പസഫ ക് ത രത്തുമുള്ള സ സ്ഥ നങ്ങള ല ഴ ക മ ക്കയ ടങ്ങള ലു ഈര്‍പ്പ കുറഞ്ഞ അന്തര ക്ഷവുമ ണ്. ഫ്ല റ ഡ, ട ക്സ സ്, ലൂസ യ ന, ന്യൂമ ക്സ ക്ക , അര സ ണ, ക ല ഫ ര്‍ണ യ എന്ന സ സ്ഥ നങ്ങള ല്‍ കനത്ത ചൂട് അനുഭവപ്പ ടുന്നു. ആര്‍ട്ട ക് സമുദ്രത്ത ടു ച ര്‍ന്നുക ടക്കുന്ന വടക്കു ക ഴക്കന്‍ സ സ്ഥ നങ്ങള ല്‍ തണുത്ത ദ നങ്ങള ണധ കവു . അറ്റ്ല ന്റ ക് മഹ സമുദ്രത്ത ല്‍ ന ന്നു രൂപ ക ള്ളുന്ന ചുഴല ക്ക റ്റ ണ് ക ല വസ്ഥയുട ഗത മ റ്റുന്ന മറ്റ രു പ്രധ ന ഘടക . വര്‍ഷത്ത ല്‍ പത്ത ല റ ത്തവണ ഇത്തര ചുഴല ക്ക ടുങ്ക റ്റുകള്‍ രൂപ ക ള്ളുന്നുണ്ട്. [ത രുത്തുക] ഔദ്യ ഗ ക അമ ര ക്കന്‍ ഐക്യന ടുകളുട ഒരു ഔദ്യ ഗ ക ച ഹ്നമ യ അ ഗ കര ക്കപ്പ ട്ട മനുഷ്യരൂപമ ണ്‌ അങ്ക ള്‍ സ . [ത രുത്തുക] സ സ്ഥ നങ്ങള്‍ [ത രുത്തുക] ഭരണക്രമ പ്രസ ഡന്റ് ക ന്ദ്ര കൃത ജന ധ പത്യ ര ജ്യമ ണ് അമ ര ക്ക. അമ ര ക്കന്‍ ഭരണക്രമത്ത മൂന്ന യ ത ര ക്ക . ഫ ഡറല്‍ ഗവണ്‍‌മ ന്റുകള്‍, സ സ്ഥ ന ഗവണ്‍‌മ ന്റുകള്‍, പ്ര ദ ശ ക ഗവണ്‍‌മ ന്റുകള്‍. മൂന്നു തലങ്ങള ല ക്കു വ ട്ട ടുപ്പ ലൂട യ ണ് ആള കണ്ട ത്തുന്നത്. ല കത്ത ല ഏറ്റവു പഴക്കമ റ യ ജന ധ പത്യ സ വ ധ നങ്ങള ല ന്ന യ അമ ര ക്കയ വ ശ ഷ പ്പ ക്ക മ ങ്ക ലു സ ര്‍വത്ര ക വ ട്ടവക ശ ഏറ വ ക യ ണ് ഇവ ട നടപ്പ ക്ക യത് എന്നതു വ സ്മര ച്ചുകൂട . തുടക്കത്ത ല്‍ വ ള്ളക്ക ര്‍ക്കു മ ത്രമ യ രുന്നു വ ട്ടവക ശ . 1870-ല്‍ ഭരണഘടനയുട പത നഞ്ച ഭ ദഗത യ ലൂട കറുത്തവര്‍ക്കു വ ട്ടവക ശ നല്‍ക . സ്ത്ര കള്‍ക്ക് വ ട്ടവക ശത്ത ന യ ഇരുപത നൂറ്റ ണ്ടുവര ക ത്ത ര ക്ക ണ്ട വന്നു. ഇരുപത നൂറ്റ ണ്ട ന്റ തുടക്കത്ത ല്‍ ഭരണഘടനയുട പത്ത ന്‍പത ഭ ദഗത യ ലൂട യ ണ് ഇത് സ ധ്യമ ക്ക യത്. കുറ്റവ ള കള്‍ക്ക് ഇന്നു വ ട്ടവക ശമ ല്ല. [ത രുത്തുക] ഫ ഡറല്‍ ഗവണ്‍‌മ ന്റ് ഫ ഡറല്‍ ഗവണ്‍‌മ ന്റ ന (ക ന്ദ്ര ഗവണ്‍‌മ ന്റ്) മൂന്നു വ ഭ ഗങ്ങള യ ത ര ച്ച ര ക്കുന്നു. ന യമന ര്‍മ്മ ണ വ ഭ ഗ , ഭരണ ന ര്‍വഹണ വ ഭ ഗ , ന ത ന്യ യ വ ഭ ഗ . യഥ ക്രമ പ്രത ന ധ സഭ(ഹ സ് ഓഫ് റ പ്രസ ന്റ റ്റ വ്സ്), പ്രസ ഡന്റ്, സുപ്ര ക ടത എന്ന വയ ണ് ഇവയ നയ ക്കുന്നത്. പ്രത ര ധ , വ ദ ശക ര്യ , ന ണയ , സ സ്ഥ നങ്ങള്‍ തമ്മ ലുള്ള വ ണ ജ്യ ബന്ധങ്ങളുട ഏക പന , പ ര വക ശ സ ര ക്ഷണ എന്ന ചുമതലകള ണ് ഭരണഘടന ഫ ഡറല്‍ ഗവണ്‍‌മ ന്റ നു നല്‍കുന്നത്. മറ്റ ല്ല പ്രധ ന അധ ക രങ്ങളു സ സ്ഥ ന ഗവണ്‍‌മ ന്റുകളുട ന യന്ത്രണത്ത ല ണ്. എന്ന ല്‍ സ മൂഹ ക ക്ഷ മ വ ദ്യ ഭ്യ സ എന്ന മ ഖലകള ല ക്കു ഫ ഡറല്‍ അധ ക ര സ മ ച ലപ്പ ള്‍ വ്യ പ ക്ക റുണ്ട്. [ത രുത്തുക] സ സ്ഥ ന ഗവണ്‍‌മ ന്റുകള്‍ ജനങ്ങളുട ദ ന ദ ന ജ വ തത്ത ല്‍ ഏറ്റവു സ്വ ധ ന ച ലുത്തുന്നത് സ സ്ഥ ന ഗവണ്‍‌മ ന്റുകള ണ്. ഓര സ സ്ഥ നത്ത നു സ്വന്ത ഭരണഘടനയു ന യമസ ഹ തകളുമുണ്ട്. ഓര സ സ്ഥ നത്ത ന്റ യു ഭരണഘടനകള്‍ തമ്മ ല്‍ പ്രകടമ യ അന്തരവുമുണ്ട്. ഉദ ഹരണത്ത ന് ക ല ഫ ര്‍ണ യ പ ലുള്ള സ സ്ഥ നങ്ങള ല്‍ ജനപ്രത ന ധ യ ത ര ച്ചുവ ള ക്ക നുള്ള സ വ ധ നമുണ്ട്. ന യമവ ഴ്ച, സമ്പത്ത്, വ ദ്യ ഭ്യ സ എന്ന വയ ലു ഓര സ സ്ഥ നത്ത യു ന യമങ്ങള്‍ തമ്മ ല്‍ ഒട്ട റ വ്യത്യ സങ്ങളുണ്ട്. ഗവര്‍ണറ ണ് സ സ്ഥ ന ഭരണത്തലവന്‍. ന ബ്ര സ്ക ഒഴ ക എല്ല സ സ്ഥ നങ്ങള ലു ദ്വ മണ്ഡല ന യമന ര്‍മ്മ ണ സഭയ ണ്. [ത രുത്തുക] പ്ര ദ ശ ക ഗവണ്‍‌മ ന്റുകള്‍ സ സ്ഥ ന ഗവണ്‍‌മ ന്റുകള്‍ക്കു ത ഴ യ യ ക ണ്ട , സ റ്റ , ട ണ്‍ എന്ന ങ്ങന പ്ര ദ ശ ക ഭരണ സ വ ധ നങ്ങളുണ്ട്. ഗത ഗത ന യന്ത്രണ , ജലവ തരണ എന്ന ങ്ങന യുള്ള ചുമതലകള ണ് പ്രധ നമ യു പ്ര ദ ശ ക ഗവണ്‍‌മ ന്റുകള്‍ക്കുള്ളത്. [ത രുത്തുക] കുറ്റകൃത്യങ്ങള്‍ 1994ല കണക്കനുസര ച്ച് ഓര 17 സ ക്കന്റ ലു ഒരു കുറ്റകൃത്യ നടക്കുന്നുണ്ട ന്ന് കണക്ക ക്കപ്പ ടുന്ന ഇവ ട ഓര ദ വസവു 1871 സ്ത്ര കള്‍ ബല ല്‍സ ഗ ച യ്യപ്പ ടുന്നത യ സ്ഥ ത വ വരക്കണക്കുകള്‍ സൂച പ്പ ക്കുന്നു.","വടക്ക അമ ര ക്കന്‍ ഭൂഖണ്ഡത്ത ലുളള 50 സ സ്ഥ നങ്ങള്‍ ച ര്‍ന്നുള്ള ഫ ഡറല്‍ റ പ്പബ്ല ക്ക്‌ ആണ്‌ അമ ര ക്കന്‍ ഐക്യന ടുകള്‍ അഥവ യുണ റ്റഡ്‌ സ്റ്റ റ്റ്‌സ്‌ ഓഫ്‌ അമ ര ക്ക (പ തുവ യു.എസ്‌.എ., യു.എസ്‌., അമ ര ക്ക എന്ന ങ്ങന യു അറ യപ്പ ടുന്നു). വടക്ക അമ ര ക്കയുട മദ്ധ്യഭ ഗത്ത യ ഭൂമ ശ സ്ത്രപരമ യ ഒരുമ ച്ചുക ടക്കുന്ന 48 സ സ്ഥ നങ്ങളു തലസ്ഥ നമ യ വ ഷ ഗ്ടണ്‍ ഡ .സ .യു സ്ഥ ത ച യ്യുന്നു. ശ ന്തസമുദ്രത്ത നു അറ്റ്ല ന്റ ക്ക് സമുദ്രത്ത നു മദ്ധ്യ വടക്ക് ക നഡയ്ക്കു ത ക്ക് മ ക്സ ക്ക യ്ക്കു ഇടയ്ക്ക ണ്‌ ഈ പ്രദ ശ . അല സ്ക സ സ്ഥ ന ഭൂഖണ്ഡത്ത ന്റ വടക്കുപട ഞ്ഞ റ യ ക നഡയ്ക്ക് പട ഞ്ഞ റ്, ബ റ ങ് സ്ട്ര യ്റ്റ നു കുറുക , റഷ്യയ്ക്ക് ക ഴക്ക യ സ്ഥ ത ച യ്യുന്നു. ഹവ യ സ സ്ഥ ന ശ ന്തസമുദ്രത്ത ന്റ മദ്ധ്യഭ ഗത്ത യ സ്ഥ ത ച യ്യുന്ന ഒരു ദ്വ പസമൂഹമ ണ്‌. ഇവകൂട ത കര ബ യന ലു ശ ന്തസമുദ്രത്ത ലു അന ക ക വശ വക ശപ്രദ ശങ്ങളു സ്വന്തമ യുണ്ട്. 3.79 ദശലക്ഷ ചതുരശ്രമ ല്‍ (9.83 ദശലക്ഷ ച.ക .) വ സ്ത ര്‍ണ്ണമുള്ള അമ ര ക്കന്‍ ഐക്യന ടുകള്‍ ക വശമുള്ള മ ത്ത കരയുട വ സ്ത ര്‍ണ്ണത്ത ന്റ ക ര്യത്ത ല്‍ ല കത്ത മൂന്ന മത്ത ഏറ്റവു വല യ ര ജ്യവു (ച ല പ്രദ ശങ്ങളുട മ ലുള്ള ച നയുട അവക ശവ ദ കണക്ക ക്ക യ ല്‍ ന ല മത്ത ഏറ്റവു വല യ ര ജ്യ ) ജനസ ഖ്യയുട ക ര്യത്ത ല്‍ ല കത്ത ല മൂന്ന മത്ത ഏറ്റവു വല യ ര ജ്യവു ആണ്‌. പല ര ജ്യങ്ങള ല്‍ന ന്നുള്ള കുട യ റ്റത്ത ന്റ ഫലമ യ ല കത്ത് ഏറ്റവു അധ ക സ സ്ക ര കവ വ ധ്യമുള്ള ര ജ്യവുമ ണ്‌ അമ ര ക്കന്‍ ഐക്യന ടുകള്‍. 2008ല്‍ 14.3 ട്ര ല്യണ്‍ അമ ര ക്കന്‍ ഡ ളര്‍ എന്നു കണക്ക ക്കപ്പ ട്ട ര ക്കുന്ന വ ര്‍ഷ ക മ ത്ത ആഭ്യന്തര ഉത്പ ദനമുള്ള (GDP) (ല കത്ത ന്റ മ ത്ത 23% ന മമ ത്ര മ ത്ത ആഭ്യന്തര ഉത്പ ദന ; 21% വ ങ്ങല്‍ ശ ഷ ) അമ ര ക്ക ല കത്ത ഏറ്റവു വല യ സ മ്പത്ത കശക്ത യു സ സ്ക ര ക ര ഷ്ട്ര യ സ ന ക ശക്ത യുമ ണ്‌." ml,26aaace92aa6d9dd7c11c31dac583c9c,"[ത രുത്തുക] പ ര നു പ ന്ന ല്‍ ച ലക്കുട എന്ന പ ര ന്റ ഉല്പത്ത യ ക്കുറ ച്ച് പല അഭ പ്ര യങ്ങള്‍ ഉണ്ട്. [ത രുത്തുക] ചര ത്ര സ ഘക ലങ്ങള ല്‍ ഈ പ്രദ ശ അടവൂര്‍ എന്ന ഗ്ര മത്ത ന്റ ഭ ഗമ യ രുന്നു (ക്ര .വ. 500). അടവൂര്‍ ആണ് പ ന്ന ട് അടൂര്‍ആയ മ ടറ യത്. ക്ര .വ.. 16 17 നൂറ്റ ണ്ടുകള്‍ വര ഈ പ്രദ ശ ക ടശ്ശ ര ന ട് എന്ന ണ് അറ യപ്പ ട്ട രുന്നത്. ഇക്ക ലത്ത് ക ച്ച ര ജ്യത്ത നു ക ഴ ല യ രുന്നു ഈ പ്രദ ശ . 17 ആ നൂറ്റ ണ്ട ല്‍ ക ച്ച ര ജ്യത്ത പ്രദ ശങ്ങള്‍ എല്ല അഞ്ച് പ്രവ ശ്യകള യ ത ര ക്കപ്പ ട്ടു. 1) തലപ്പ ള്ള 2) തൃശ്ശ വപ രൂര്‍ 3) മുകുന്ദപുര 4) ആലുവ 3) കണയന്നൂര്‍ എന്ന വയ ണവ. ഇത് അഞ്ച ക മള്‍മ ര്‍ എന്നറ യപ്പ ട്ട രുന്ന ന ടുവ ഴ കള ണ് ഭര ച്ച രുന്നത്. ച ലക്കുട യുട അധ ക ര ഉണ്ട യ രുന്ന ക മള്‍മ ര്‍ ക ടശ്ശ ര കര്‍ത്ത ക്കള്‍ എന്നറ യപ്പ ട്ട രുന്നു. ഇര ങ്ങ ലക്കുട തച്ചുടയ ക മള്‍‍മ രു ഭര ച്ചുപ ന്നു. വടക്ക മലബ റ ല തലശ്ശ ര യ ല ല കന ര്‍ക വ് എന്ന ബുദ്ധ സങ്ക തത്ത നു അടുത്ത് ത മസ ച്ച രുന്ന ക ടശ്ശ ര കര്‍ത്ത ക്കന്മ രുട (ക മള്‍) കുടു ബ കടത്തന ട്ട് ര ജ വ ന ട് പ ണങ്ങ ച ലക്കുട യ ല ക ഴക്ക മലയ ര ഭ ഗത്ത് വന്ന് ത മസ ക്കുകയ ണ് ഉണ്ട യത്. അങ്ങന യ ണ് ഈ പ്രദ ശത്ത ന് ക ടശ്ശ ര എന്ന പ ര് വന്നത്. ഡച്ചുക രു പ ര്‍ത്തുഗ സുക രുമ യ ഈ ക മള്‍മ ര്‍ ന ര ട്ട് ബന്ധ പുലര്‍ത്തുകയു വന വ ഭവങ്ങള്‍ വ റ്റ് ക ശ ക്കുകയു ച യ്ത രുന്നു. ക ല്ല നു ക ലക്കു അധ ക രമുണ്ട യ രുന്ന ഇവര്‍ ക ച്ച ര ജ വ ന ത ര യു വ ധ്വ സക പ്രവര്‍ത്തനത്ത ല്‍ ഏര്‍പ്പ ട ന്‍ തുടങ്ങ . ഇവരുട ക ലത്ത് ന ടുകളുട ഭരണ ധ ക രത്ത ല്‍ ക ച്ച ര ജ വ ന്റ പങ്ക് കുറവ യ രുന്നു. മ ര്‍ത്ത ണ്ഡവര്‍മ്മ തടവ ല്‍ പ ര്‍പ്പ ച്ച രുന്ന അമ്പലപ്പുഴര ജ വ് തടവുച ട ഈ ക ടശ്ശ ര കര്‍ത്ത ക്കള്‍മ ര യു , ക രട്ട ക മള യു പ ല യത്തച്ചന യു മറ്റു കണ്ട് മ ര്‍ത്ത ണ്ഡവര്‍മ്മയ്ക്ക ത ര യ യുദ്ധത്ത നു ഗൂഢ ല ചന കൂട യ രുന്നു. എന്ന ല്‍ യുദ്ധത്ത ല്‍ ക ടശ്ശ ര കര്‍ത്ത ക്കള മ ര്‍ത്ത ണ്ഡവര്‍മ്മ തടവുക രന ക്ക . പ ന്ന ട് ക ച്ച ര ജ വ യ രുന്ന ശക്തന്‍ തമ്പുര ന്‍ ന ടുവ ഴ കളുട യു ദ ശവ ഴ കളുട യു മറ്റു ഭരണ അവസ ന പ്പ ച്ചപ്പ ള്‍ അതുവര ഇടപ്രഭുക്കന്മ ര യ രുന്ന കര്‍ത്ത ക്കന്മ ര്‍ വ റു ജന്മ മ രു സ മന്തന്മ രു മ ത്രമ യ ത്ത ര്‍ന്നു. ഇത് ക ല്ല വര്‍ഷ 977ല യ രുന്നു. ന രവധ യ ഗങ്ങള്‍ക്കു മറ്റു അക്ക ലത്ത് ച ലക്കുട പുഴ സ ക്ഷ്യ വഹ ച്ച ട്ടുണ്ട്. ക്ര .വ. 800-നു 1100-നു ഇടക്ക് അടുത്ത പ്രദ ശമ യ അങ്കമ ല യ ല പ്രസ ദ്ധമ യ മൂഴ ക്കുള യ ഗശ ലയ ല്‍ ആയുധ , വ ദ എന്ന വ പഠ ക്ക ന യ ന രവധ വ ദ്യ ര്‍ത്ഥ കള്‍ ഇവ ട എത്ത യ രുന്നു. അവര്‍ക്ക് ത മസ ഒരുക്ക യ രുന്നത് ച ലക്കുട പ്പുഴയുട ത രങ്ങള ല യ രുന്നു. ഇത് കുട എന്നപ ര ല്‍ അറ യപ്പ ട്ടു. അന്നത്ത നമ്പൂത ര പ ഠ്യശ ലകള്‍ ‘ശ ല ’ എന്ന ണ് അറ യപ്പ ട്ട രുന്നത്. ആദ്യക ലങ്ങള ല്‍ ‘പ ന്ന ’ എന്ന ണ് ച ലക്കുട പുഴ അറ യപ്പ ട്ട രുന്നത്. ശക്തന്‍ തമ്പുര ന്‍ ച ലക്കുട യ ല കുന്നത്തങ്ങ ട യ ല്‍ പ ണ്ട കശ ല ആര ഭ ക്കുകയു വ്യ പ ര വശ്യങ്ങള്‍ക്ക യ അന്നത്ത വ്യ പ ര പ്രബലര യ രുന്ന സുറ യ ന ക്ര സ്ത്യ ന കള കുട യ രുത്തുകയു ച യ്തു. ശക്തന്‍ തമ്പുര ന്റ ക ലത്ത ണ് ച ലക്കുട യ ല്‍ വ കസന പ്രവര്‍ത്തനങ്ങള്‍ കൂടുതലു നടന്നത്. ശക്തന്‍ തമ്പുര ന്റ ക ലത്ത് ക രളത്ത ല പ്രധ ന ചന്തകള ല ന്ന യ രുന്നു ച ലക്കുട ചന്ത.ശക്തന്‍ തമ്പുര ന്‍ അദ്ദ ഹത്ത ന്റ വ നല്‍ക്ക ല വസത യ യ ഇന്നത്ത പര യ ര ഗ്ര മത്ത ല്‍ ക ട്ട ര പണ യുകയു അവ ട ത മസ ച്ച് ന യ ട്ടു മറ്റു നടത്ത വര കയു ച യ്ത രുന്നു. ന ട്ടുക ര്‍ക്ക് സങ്കട ഉണര്‍ത്ത ക്ക ന്‍ പ്രത്യ ക സമയ ഉണ്ട യ രുന്നു എന്നു എന്ത നു പര ഹ ര ക ട്ട യ രുന്നതു ക ണ്ട് ഈ സ്ഥലത്ത ന് പര ഹ ര എന്ന് പ ര് വ ഴുകയു അത് പര യ ര ആയ മ റുകയു ച യ്തു എന്ന് കരുതുന്നു. [ത രുത്തുക] ന ടുങ്ക ട്ട ച ലക്കുട ക്കടുത്തുള്ള ന ടുങ്ക ട്ടയ ണ് 1789-ല്‍ ട പ്പു സുല്‍ത്ത ന്‍ ക ച്ച യ ആക്രമ ക്കുന്നത ന യ പുറപ്പ ട്ട വഴ യ ല്‍ പ്രധ ന തടസ്സമ യ രുന്നത്. ഇത് ധര്‍മ്മര ജ വ് ന ര്‍മ്മ ച്ച കൂറ്റന്‍ ക ട്ടയ യ രുന്നു. ക രളത്ത ന് കുറുക യുള്ള കുന്നുകളു മലകളു മറ്റു ബന്ധ പ്പ ച്ച ണ് ഇത് ന ര്‍മ്മ ച്ച ര ക്കുന്നത്. ച ലക്കുട യ ല മുര ങ്ങൂര ല ക ട്ടമുറ എന്ന് സ്ഥലത്ത് വച്ച് ട പ്പു സുല്‍ത്ത ന്‍ ന ടുങ്ക ട്ട ഭ ദ ക്കുകയു പ ന്ന ട് ക ട്ട മ ത്തമ യ പ ട ച്ചടക്കുകയു ച യ്തു. [ത രുത്തുക] ബ്ര ട്ട ഷ് ഭരണക ല ഇ ഗ്ല ഷുക രുട ക ലത്ത് ച ലക്കുട ക്ക് ക ഴക്കുള്ള അത രപ്പ ള്ള വ ള്ളച്ച ട്ടവു മറ്റു ഒരു സന്ദര്‍ശന സ്ഥലമ ന്ന ര ത യ ല്‍ വ കസ പ്പ ക്കപ്പ ട്ടു. മലക്കപ്പ റ, ഷ ളയ ര്‍ എന്ന വ ടങ്ങള ല്‍ ഇ ഗ്ല ഷുക ര്‍ അണക്ക ട്ടുകള്‍ പണ തു. മലക്കപ്പ റയ ലു മറ്റു ത യ ലത്ത ട്ടങ്ങള്‍ സ്ഥ പ ക്കുകയു ക പ്പ യു മറ്റു വച്ചുപ ട പ്പ ക്കുകയു ച യ്തു. [ത രുത്തുക] ട്ര പ തകള്‍ ഷ ളയ ര്‍ ക ടുകള ല്‍ ന ന്ന് മരങ്ങളു മറ്റു ദ്രവ്യങ്ങളു ക ണ്ടുവരുന്നത ന യ ച ലക്കുട പട്ടണത്ത ല്‍ ന ന്ന് ഒരു ട്ര പ ത (Tram) ഇ ഗ്ല ഷുക ര്‍ 1901-ല്‍ ന ര്‍മ്മ ച്ചു. ആര്‍.വ .ഹ റ്റ്ഫ ല്‍ഡ് എന്ന ന ര്‍മ്മ ണ വ ദഗ്ദ്ധന ണ ത് ന ര്‍മ്മ ച്ചത്. മലമുകള ല്‍ ന ന്ന് ഭ ര വഹ ച്ച് ത ഴ ക്ക് വരുന്ന ഒരു ട്ര , കയറുപയ ഗ ച്ച് ബന്ധ പ്പ ച്ച ര ക്കുന്ന മറ്റ രു ട്ര മ ന ത ഴ ന ന്ന് മുകള ല ക്ക ത്ത ക്കുന്നു. ഈ ര ത യ ല്‍ പ്രത്യ ക ച്ച് ഇന്ധനമ ന്നുമ ല്ല ത ഗുരുത്വ കര്‍ഷണ ഉപയ ഗപ്പ ടുത്ത യ ണ് ഈ ട്ര മുകള്‍ ഓട യ രുന്നത്. ഈ ട്ര മ ന്റ ഒരു മ തൃക ‍തൃശൂര്‍ ക ഴ്ചബ ഗ്ല വ ല്‍ പ്രദര്‍ശ പ്പ ച്ച ട്ടുണ്ട്. ഇത് 1960-കള്‍ വര ന ലവ ലുണ്ട യ രുന്നു. ട്ര മ നുപയ ഗ ച്ച രുന്ന പ തകള്‍ ഇന്നു ന ലന ല്‍ക്കുന്നുണ്ട്. ട്ര വ എന്ന പ ര ല്‍ത്തന്ന യ ണ് ഇന്നു ഈ പ ത അറ യപ്പ ടുന്നത്. ഇപ്പ ള്‍ ട്ര വ യ ല റ യ ല്‍ പ ളങ്ങള്‍ക്കു മുകള ലൂട ട റ ങ്ങ് വന്നു കഴ ഞ്ഞു. [ത രുത്തുക] ഭരണസ്ഥ പനങ്ങളുട രൂപവത്കരണ 1914-ല ക ച്ച വ ല്ല ജ്-പഞ്ച യത്ത് ആക്ട് പ്രക ര ഇന്നത്ത ന ലു വ ല്ല ജുകള്‍ 2 ഗ്രൂപ്പ് പഞ്ച യത്തുകള യ ണ് പ്രവര്‍ത്ത ച്ച രുന്നത്. പട ഞ്ഞ റ ച ലക്കുട വ ല്ല ജ്, അണ്ണല്ലൂര്‍, ത ഴ ക്ക ട് എന്ന വ ല്ല ജുകള്‍ ച ര്‍ന്ന് പട ഞ്ഞ റ ച ലക്കുട ഗ്രൂപ്പു ക ഴക്ക ച ലക്കുട , പ ട്ട, പ ര മ്പ്ര എന്ന വ ച ര്‍ന്ന് ക ഴക്ക ച ലക്കുട ഗ്രൂപ്പ് പഞ്ച യത്ത് എന്ന പ ര ലു അറ യപ്പ ട്ടു. 1941 ഏപ്ര ല്‍ 11 മുതല്‍ ക ഴക്കു-പട ഞ്ഞ റു ച ലക്കുട വ ല്ല ജ ന്റ ച ല ഭ ഗങ്ങള്‍ ഉള്‍പ്പ ടുത്ത ഒരു പട്ടണസമ ത രൂപവത്കര ച്ചുവ ങ്ക ലു പ്രവര്‍ത്തനങ്ങള്‍ ഒന്നു നടന്ന ല്ല. 1948-ല്‍ ച ലക്കുട പഞ്ച യത്ത് പുന:സ ‌വ ധ ന ച യ്തു. 1950-ല്‍ ത രുക്ക ച്ച പഞ്ച യത്ത് ന യമ പ്രക ര ച ലക്കുട പഞ്ച യത്ത് രൂപ കൃതമ യ . 10 വ ര്‍ഡുകള്‍ ഉണ്ട യ രുന്നു. 1953-ല്‍ ന കുത സ ‌വ ധ ന ഏര്‍പ്പ ടുത്ത . പ ന്ന ട് 1966ല് പഞ്ച യത്ത് സമ ത ക ക്ക ണ്ട ത രുമ നപ്രക ര 1970 ഏപ്ര ല്‍ 1ന്‌ ഒന്ന ഗ്ര ഡ് പഞ്ച യത്ത് അയ രുന്ന ച ലക്കുട യ ക രളത്ത ല 26 ആമത്ത മുന്‍സ പ്പ ല റ്റ യ യ ഉയര്‍ത്ത . ഇത ന്റ പ്രഖ്യ പന ച ലക്കുട വ ക്ക ഷണല്‍ ഹയര്‍ സ ക്കന്‍ഡറ സ്കൂള ല്‍ വച്ച് അന്നത്ത മുഖ്യമന്ത്ര സ . അച്യുതമ ന ന്‍ ന ര്‍വ്വഹ ച്ചു. [ത രുത്തുക] ആധുന ക ചര ത്ര ച ലക്കുട പണ്ടു മുതല ര ഷ്ട്ര യ പ്രബുദ്ധതയുള്ള ന ട യ രുന്നു. 1929-ല്‍ മഹ ത്മ ഗ ന്ധ ച ലക്കുട സന്ദര്‍ശ ച്ച് ഹര ജന ദ്ധ രണ പ്രബ ധന നടത്ത യ ട്ടുണ്ട്. ആ സ്ഥലത്ത ണ് ഇന്ന് നഗരസഭ ക ര്യ ലയ പ്രവര്‍ത്ത ക്കുന്നത്. ക ന്ദ്രമന്ത്ര യ യ രുന്ന പനമ്പ ള്ള ഗ വ ന്ദമ ന ന്റ ജന്മദ ശവുമ ണ വ ട . 1947-ല്‍ ച ലക്കുട യ ല അബ്ദുള്‍ റഹ മ ന്‍ നഗറ ല്‍ വച്ച ണ് പ്രജ മണ്ഡലത്ത ന്റ മൂന്ന വ ര്‍ഷ ക സമ്മ ളന നടന്നത്. ആ സമ്മ ളനത്ത ല്‍ മദ്ര സ് പ്രവ ശ്യയ ല മന്ത്ര യു മുന്‍ ര ഷ്ട്രപത യു ആയ വ .വ . ഗ ര , ബ്ര ട്ട ഷ് ഇടക്ക ല സര്‍ക്ക റ ല്‍ മന്ത്ര യു ഇന്ത്യയുട ആദ്യത്ത ര ഷ്ട്രപത യുമ യ ഡ . ര ജ ന്ദ്രപ്രസ ദ് എന്ന വര്‍ പങ്ക ടുക്കുകയുണ്ട യ . ച ലക്കുട ഉള്‍പ്പ ടുന്നത ണ് മുകുന്ദപുര ല ക്സഭ മണ്ഡല . ല ക്സഭ മണ്ഡലങ്ങള ല യു ന യമസഭ മണ്ഡലങ്ങള ല യു ചര ത്ര പര ശ ധ ച്ച ല്‍ ആദ്യത്ത ത രഞ്ഞ ടുപ്പ ല്‍ ഇടതുപക്ഷ ജയ ച്ച ങ്ക ലു പ ന്ന ട് ച ലക്കുട ക ണ്‍ഗ്രസ്സ ന്റ ശക്ത ക ന്ദ്രമ യ മ റുകയ യ രുന്നു എന്നു ക ണ . ഇക്കഴ ഞ്ഞ ല ക്‌സഭ -ന യമസഭ ത രഞ്ഞ ടുപ്പുകള ണ് അത ന രു അപവ ദ . സ .ജ ജ ന ര്‍ദ്ദനന്‍, പ .ക ച ത്തന്‍ മ സ്റ്റര്‍, ക .ക ബ ലകൃഷ്ണന്‍, പ .പ .ജ ര്‍ജ്ജ്(മൂന്നു തവണ), പ .ക . ഇട്ടൂപ്പ്, ക .ക . ജ ര്‍ജ്ജ്, റ സമ്മ ച ക്ക , സ വ ത്ര ലക്ഷ്മണന്‍, ബ .ഡ . ദ വസ്സ (ഇപ്പ ഴത്ത എ .എല്‍.എ) എന്ന വര ണ് യഥ ക്രമ ഇവ ട ന ന്ന് ന യമസഭയ ല യ്ക്ക് ത രഞ്ഞ ടുക്കപ്പ ട്ടവര്‍. 1939, 1945 എന്ന വര്‍ഷങ്ങള ല ല ക മഹ യുദ്ധങ്ങള്‍ക്കു ശ ഷ ച ലക്കുട ക്ക് ക ഴക്കുള്ള പര യ ര എന്ന സ്ഥല വ മുക്തഭടന്മ ര്‍ക്ക് പത ച്ചു ക ടുക്കുകയുണ്ട യ . അക്ക ലത്ത് വനമ യ രുന്ന ഈ ഭൂപ്രദ ശ ഇന്ന് പര ഷ്‌കൃതമ യ ന ട്ട ന്‍പുറമ യ ത്ത ര്‍ന്ന ര ക്കുന്നു. പ ര്‍ലമ നട് ന യ ജക മണ്ഡലപുനര്‍ന ര്‍ണ്ണയ കമ്മ ഷന്റ പുത യ ശുപ ര്‍ശ പ്രക ര മുകുന്ദപുര ന യ ജകമണ്ഡലത്ത ല്‍ ന ന്ന് അടര്‍ത്ത ച ലക്കുട പ ര്‍ലമ നട് ന യ ജകമണ്ഡല രൂപവത്കര ക്ക ന്‍ ക ന്ദ്ര സര്‍ക്ക ര്‍ 2008 ജനുവര യ ല്‍ അ ഗ ക ര നല്‍ക . [ത രുത്തുക] ഭൂമ ശ സ്ത്ര ഭൂപ്രകൃത യനുസര ച്ച് ച ലക്കുട യ ന ല യ ത ര ക്ക 1) മലപ്രദ ശ 2) പ ഠഭൂമ 3) സമതല 4) ത ഴ്ന്ന ഭൂവ ഭ ഗ . [ത രുത്തുക] മലമ്പ്രദ ശങ്ങള്‍ ച ലക്കുട യുട വ സ്തൃത യുട മ ത്ത 16�% ത്ത ള ഈ ഭൂവ ഭഗമ ണ്. വ ജയര ഘവപുര , ഉറുമ്പു കുന്ന്, വ ഴക്കുന്ന്, ത ണ പ്പ റക്കുന്ന്, ആശ ര പ്പ റക്കുന്ന്, കണല ക്കുന്ന് എന്ന ങ്ങന യുള്ള ച റ യ മലകള്‍ അടങ്ങ യത ണ് ഇത്. സമതലമ യ മുകള്‍ ഭ ഗവു ച ങ്കുത്തല്ല ത്ത വശങ്ങളു ഉള്ള കുന്നുകള ണ വ. വളര ഫലഭൂയ ഷ്ടമ യ പ്രദ ശങ്ങള ണ വ. ഉയര്‍ന്ന പ്രദ ശങ്ങള ല്‍ ജല ദ ര്‍ലഭ്യ ന ര ടുമ ങ്ക ലു നഗരസഭ ജലസ ചന നടത്തുന്നുണ്ട്. ച ല കുന്നുകള ല്‍ കര ങ്കല്‍ മടകള്‍ പ്രവര്‍ത്ത ക്കുന്നു. മറ്റു ച ലവയ ല്‍ കൃഷ യു നടക്കുന്നുണ്ട്. ത ങ്ങ്,കവുങ്ങ്, പ്ല വ്, റബ്ബര്‍, കശുമ വ് തുടങ്ങ യവ കൃഷ ച യ്യപ്പ ടുന്നു. [ത രുത്തുക] പ ഠഭൂമ ച ലക്കുട യുട ആക വ സ്ത ര്‍ണ്ണത്ത ന്റ 22% ഭ ഗ പ ഠഭൂമ യ ണ്. പുത്തുപറമ്പ്, കുന്നുപ റ, പനമ്പ ള്ള കല ലയ പര സര . ഈ പ്രദ ശത്തുകൂട ഷ ളയ ര്‍ അണക്ക ട്ട ല്‍ ന ന്നുള്ള കന ല്‍ ഒഴുകുന്നു. [ത രുത്തുക] സമതലങ്ങള്‍ 35% വരുന്ന ഈ പ്രദ ശത്ത് 2% ച ങ്കുത്ത യ കയറ്റങ്ങള്‍ ഉണ്ട്.ത ണ പ്പ റയ ലു ആശ ര പ്പ റയ ലു ച ങ്കുത്ത യ ച ല ച ര വുകള്‍ ഉണ്ട ങ്ക ലു മ ക്ക ഭ ഗങ്ങളു സമതലങ്ങള്‍ ആണ്. എല്ല ത്തര കൃഷ കളു ഇവ ട ക ണപ്പ ടുന്നു. മ ക്കഭ ഗങ്ങള ലു ച ങ്കല്ല് കലര്‍ന്ന മണ്ണ ണ ങ്ക ലു ചരലു , എക്കല്‍ മണ്ണു കലര്‍ന്ന കള മണ്ണു മറ്റു ച ല ഭ ഗങ്ങള ല്‍ ക ണുന്നു. അത ന ല്‍ വളര ഫലഭൂയ ഷ്ടമ ണ് ഈ പ്രദ ശങ്ങള്‍. ത മ ല , മ ല എന്ന ത്തര കൃഷ കള്‍ നടത്ത യ രുന്ന ഇവ ട ഇന്ന് ആവ സക ന്ദ്രങ്ങള്‍ ആയ മ റ യ ര ക്കുന്നു. ച ലക്കുട യ ല നഗരപ്രദ ശ , പുഴക്കു ത ക്കു വടക്കുമുള്ള ഭ ഗങ്ങള്‍ എന്ന വ സമതലങ്ങള ണ്. [ത രുത്തുക] സമുദ്രന രപ്പ ലുള്ള പ്രദ ശങ്ങള്‍ 25�% ത്ത ള വരുന്ന ഈ ഭൂവ ഭ ഗ രണ്ട യ ക ണപ്പ ടുന്നു. സ ധ രണ ന ല്പ ടങ്ങളു അത നു ത ഴ യ യ ക ണുന്ന പുഞ്ചപ്പ ടങ്ങളു ഈ വ ഭ ഗത്ത ല്‍ പ ടുന്നു. വര്‍ഷത്ത ല്‍ രണ്ടു മൂന്നു പ്ര വശ്യ കൃഷ യ റക്ക ന്‍ ശ ഷ യുള്ള ഇവ ടങ്ങള ല മണ്ണ്‌ കള മണ്ണ് കലര്‍ന്നത ണ്. ക ട്ട റ്റ് എന്ന സ്ഥലത്ത് ഇത്തര മണ്ണ ന്റ ലഭ്യത മൂല ധ ര ള ഓട്ടു കമ്പന കള്‍ പ്രവര്‍ത്ത ക്കുന്നുണ്ട്. [ത രുത്തുക] പട്ടണപ്രദ ശ ച ലക്കുട പട്ടണ പ്രസ ദ്ധമ ണ്. മലഞ്ചരക്കുകളു സുഗന്ധ ദ്രവ്യങ്ങളുമ ണ് ഇവ ട പ്രധ നമ യു കച്ചവട ച യ്യപ്പ ടുന്നത്. ഉപഭ ക്തൃ സ സ്ക രത്ത ന് ത ള വ യ പ്രത ശ ര്‍ഷവരുമ നത്ത ക്ക ള്‍ ച ലവു കൂട യത ന് 1994-ല്‍ ഇന്ത്യയ ല പട്ടണങ്ങള ല്‍ ഒന്ന സ്ഥ നത്ത യ രുന്നു ഈ പട്ടണ ന വ സ കള്‍. വടക്ക് ആനമല ജങ്ക്ഷന്‍ മുതല്‍ ത ക്ക് ച ലക്കുട പ ല വര യു പട്ടണപ്രദ ശമ ണ്. ഇത ന ടയ ലുള്ള രണ്ട് പ്രധ ന ക ന്ദ്രങ്ങള യ ന ര്‍ത്ത്, സ ത്ത് ജങ്ക്ഷനുകള ല യ ണ് പ്രധ ന വ്യ പ രക ന്ദ്രങ്ങള്‍ സ്ഥ ത ച യ്യുന്നത്. സ ത്ത് ജങ്ക്ഷന ല യ ണ് സ്വക ര്യ, സര്‍ക്ക ര്‍ ബസ് സ്റ്റ ഷനുകള്‍. ന ര്‍ത്ത് ജങ്ക്ഷന ല യ ണ് ചന്ത സ്ഥ ത ച യ്യുന്നത്. [ത രുത്തുക] ജലസ ചന 12 ക .മ . ന ളത്ത ല്‍ പ്രധ ന കന ലു മറ്റ് അഞ്ച് ച ല്ലക്കന ലുകളു ഉണ്ട്. ച ലക്കുട , പ ട്ട, പ ര മ്പ്ര, ആര്യങ്ക ല, പര യ ര എന്ന വ ടങ്ങള ല ണ് ഈ കന ലുകള്‍. ഈ കന ലുകള ല്‍ പലതു ജനങ്ങള്‍ കയ്യ റ യത ന ല്‍ ഉദ്ദ ശ ച്ച ര ത യ ല്‍ ജനസ ചന നടക്കുന്ന ല്ല. കന ലുകളുട ഇരു വശത്തു കുട യ റ്റക്ക ര്‍‍ കുട ലുകള്‍ ക ട്ട യ ര ക്കുന്നു. [ത രുത്തുക] കുളങ്ങള്‍ ച ലക്കുട യ ല്‍ ച റുതു വലുതുമ യ 16-നു മ ല്‍ കുളങ്ങള്‍ ഉണ്ട്. ഇതു ന രവധ ക യ റ്റങ്ങള്‍ക്ക് വ ധ യമ യ ര ക്കുന്നു. കുളങ്ങള ല യ്ക്ക് വരുന്ന ച ല ത ടുകളു പലരു അനധ കൃതമ യ ക വശ വച്ച ര ക്കുന്നു. [ത രുത്തുക] ച ലക്കുട പ്പുഴ ച ലക്കുട യുട പ്രത്യ കത ഈ പുഴയ ണ്. ഏകദ ശ 144 ക .മ ന ളമുള്ള ഈ നദ ച ലക്കുട യുട സമ്പദ് വ്യവസ്ഥയ ല്‍ നല്ല പങ്കു വഹ ക്കുന്നു. ഇത് വളര യധ ക ജ വവ വ ധ്യ ക ണ്ട് സമ്പന്നമ ണ്. പുഴയ ല്‍ എക്ക ലവു വ ള്ള ഉള്ളത ന ല്‍ പര സരങ്ങള ല്‍ വ ള്ളത്ത ന് ബുദ്ധ മുട്ട് അനുഭവപ്പ ട റ ല്ല. ക ല ക ലങ്ങള ല്‍ നടന്ന ദ ക്ഷ ണ്യമ ല്ല ത്ത മണല്‍ വ രല്‍ മൂല ച ലക്കുട പ്പുഴ 5 മ റ്ററ ള ത ഴ്ന്ന ട്ടുണ്ട്. ഇക്ക രണത്ത ല്‍ പര സരപ്രദ ശങ്ങള ല ക ണറുകള ല്‍ ന ര്‍വ ര്‍ച്ച ന ലച്ചത ട വ നല്‍ക്ക ലത്ത് ജലദ ര്‍‍ലഭ്യ അനുഭവ‍പ്പ ടുന്നുണ്ട്. പുഴയ ര ഇട യുന്നത നു ഈ മണല്‍ വ രല്‍ ക രണമ യ ട്ടുണ്ട്. ല ഫ്റ്റ് ഇറ ഗ ഷന്‍ പദ്ധത കള്‍ പുഴയ ല ‍ ജലക്ഷ മത്ത ന് മറ്റ രു ക രണമ ണ്‌. ച ലക്കുട യ ല ന ര്‍ദ്ദ ഷ്ട ജല്വ ദ്യുത പദ്ധത വ വ ദത്ത ന്‌ കളമ രുക്ക യ ട്ടുണ്ട്. അത ന തടയ ന യ ജനങ്ങള്‍ ച ലക്കുട പുഴ സ ‌രക്ഷണ സമ ത രൂപവത്കര ച്ച് പ്രവര്‍ത്തനങ്ങള്‍ നടത്തുന്നു. ഷ ളയ ര്‍ പ ര ങ്ങല്‍ക്കുത്ത് ജലവ ദ്യുതപദ്ധത കള്‍ ച ലക്കുട പ്പുഴയ ല വ ള്ളത്ത ല്‍ ന ന്ന ണു പ്രവര്‍ത്ത ക്കുന്നത്. പറമ്പ ക്കുള പുഴ, ഷ ളയ ര്‍, കരപ്പ റപ്പുഴ, ആനക്കയ തുടങ്ങ യവ ഈ പുഴയുട പ ഷക നദ കള ണ്. പ്രസ ദ്ധമ യ അത രപ്പ ള്ള , ഷ ളയ ര്‍, ച ര്‍പ്പ വ ള്ളച്ച ട്ടങ്ങള്‍ ഈ നദ യ മന ഹരമ ക്കുന്നു. പഴയ ക ച്ച ര ജ്യത്ത ന്റ ഭ ഗമ യ രുന്ന ച ല‍ക്കുട ക ച്ച യ ല ഭരണ ധ പന്മ രുട സുഖവ സക ന്ദ്രമ യ രുന്നു. ആ സുഖവ സക ന്ദ്രങ്ങള്‍ ഇന്നു സ രക്ഷ ക്കപ്പ ട്ടു വരുന്നു. [ത രുത്തുക] ക ല വസ്ഥ ത പന ലയ ല്‍ വ്യത്യസ്ത ക ലവസ്ഥകള ല്‍ 8-9 ഡ ഗ്ര സ ല്‍‍ഷ്യസ ല്‍ കൂടുതല്‍ വ്യത്യ സ വര റ ല്ല. അധ ക വ യര്‍ക്ക ത്തതു എന്ന ല്‍ ഉണങ്ങ വരള ത്തതുമ യ ഹൃദ്യമ യ ക ലവസ്ഥ ച ലക്കുട പ്പുഴ മൂല ലഭ്യമ കുന്നു. മഴക്ക ല ക രളത്ത ന്റ മറ്റു ഭ ഗങ്ങള ല ന്ന പ ല ജൂണ്‍ മുതല്‍ സ പ്റ്റ ബര്‍ വര യ ണ്. ഏറ്റവു കൂടുതല്‍ മഴ ലഭ ക്കുന്നത് ജൂല മ സത്ത ല ണ്. നവ ബര്‍ മുതല്‍ ഫ ബ്രുവര വര മഞ്ഞുക ലമ ണ്. [ത രുത്തുക] ഭരണ സ വ ധ ന തൃശൂര്‍ ജ ല്ലയ ല 5 നഗരസഭകള ല്‍ ഒന്ന ണ് ച ലക്കുട . ച ലക്കുട ത ലൂക്ക നു വ ണ്ട ജനങ്ങള്‍ ശബ്ദ ഉയര്‍ത്ത ന്‍ തുടങ്ങ യ ട്ട്‌ ന ളുകള യ ങ്ക ലു ഇപ്പ ഴ ണു ആ ദ ശയ ല്‍ ച ല മ റ്റങ്ങള്‍ ഉണ്ട യത്. ച ലക്കുട ത ലൂക്ക് അനുവദ ച്ച ട്ടുണ്ട ങ്ക ലു അത ന്റ ത യ ക ര്യ ലയങ്ങളു മറ്റു ഇതുവര പ്രവര്‍ത്തന ആര ഭ ച്ച ട്ട ല്ല. നഗരസഭ ഇപ്പ ള്‍ ഇടതുപക്ഷഭരണത്ത ല ണ്. [ത രുത്തുക] കല ക യ ക സ സ്ക ര ക ന ടക വതരണത്ത ന്റ യു ക ല്‍‌പന്തുകള യുട യു ക ള ക ന്ദ്രമ യ രുന്നു ച ലക്കുട . ക രളത്ത ല വ വ ധ കല രൂപങ്ങള യ കഥകള , ഓട്ടന്‍ തുള്ളല്‍, കുറത്ത യ ട്ട , മ ഹ ന യ ട്ട , സ ഘ കള തുടങ്ങ യവ വ വ ധ ക്ഷ ത്രങ്ങള ടനുബന്ധ ച്ച് ഇവ ട നടത്ത വന്ന രുന്നു. പറയ-പുലയ സമുദ യങ്ങളുട ഇടയ ല്‍ ന ലന ന്ന രുന്ന ക ടതുള്ളല്‍, ക ളക്കള , വ ഷ കള തുടങ്ങ യവയു ച ലക്കുട യ ല്‍ പ്രദര്‍ശ പ്പ ച്ച രുന്നു. 1926-ല്‍ സ പ ന എന്ന പ ര ല്‍ ഒരു മ സ ക അന്നത്ത ഹ സ്കൂള്‍ അദ്ധ്യ പകന യ രുന്ന ജ . ശങ്കരക്കുറുപ്പ് പ്രസ ദ്ധ കര ച്ച രുന്നു. സ ഹ ത്യര ഗത്ത് പ്രത ഭകള യ നടുവ കവ കള്‍ ഇവ ട യ ണ് ജ വ ച്ച രുന്നത്. മലന ട് വ ര ക, കഥകള മ സ ക, ച ങ്കത ര്‍ എന്ന ര ഷ്ട്ര യ മ സ ക തൂടങ്ങ യവ ഇവ ട ന ന്നു പ്രസ ദ്ധ കര ച്ച രുന്ന ആനുക ല കങ്ങള്‍ ആണ്. [ത രുത്തുക] ന ടക ര ഗ ച ലക്കുട ന ടക ര ഗത്ത് ന രവധ പ്രത ഭകള സൃഷ്ട ച്ച ട്ടുണ്ട്. മലയ ള ന ടകവ ദ ക്ക് പുത്തനുണര്‍വ് നല്‍ക യ ന ടക സമ ത യ ണ് എ .എ. ആന്റണ യുട ന തൃത്വത്ത ല്‍ പ്രവര്‍ത്ത ച്ച രുന്ന മര ള ക ത യ റ്റര്‍. മറ്റ രു സ ഘമ യ സ ര്‍ഥ ത യ റ്റര്‍ ആണ് പ്രശസ്തമ യ ‘ഫ വ് സ്റ്റ ര്‍ ഹ സ്പ റ്റല്‍‘ എന്ന ന ടക അവതര പ്പ ച്ച ട്ടുള്ളത്. 416 സ്റ്റ ജുകള ല്‍ പ്രദര്‍ശ പ്പ ച്ച ന ടകമ ണത്. 1994-95 വര്‍ഷത്ത ക ന്ദ്ര അമ ച്ച്വര്‍ ന ടക് വ ദ യുട ഏറ്റവു മ കച്ച ന ടക രചയ ത വ നുള്ള അവ ര്‍ഡ് ച ലക്കുട യ ല ക . ര ധ കൃഷണന ണ് ലഭ ച്ചത്(സ ന്തര എന്ന ന ടകത്ത ന്). [ത രുത്തുക] ചലച്ച ത്രര ഗ യ ശുദ സ ന ട പ്പ ന രവധ ര ഗവ ദ കള ല്‍ സ ഗ ത പകരണങ്ങള്‍ വ യ ച്ച ട്ടുള്ള പ്രഗല്ഭര ണ് ജ ര്‍ജ്-പ റ്റര്‍ സഹ ദരങ്ങള്‍. ന ടക ഭ നയത്ത ലൂട സ ന മയ ല്‍ എത്ത യ ഹ സ്യ ഭ ന ത വ ണ് ജ സ് പ ല്ല ശ്ശ ര . പ്രശസ്ത സ ‌വ ധ യകര യ ല ഹ തദ സ്, സുന്ദര്‍ദ സ് എന്ന വരു ച ലക്കുട ക്ക ര്‍ തന്ന . കല ഭവന്‍ മണ എന്ന ഹ സ്യ ത രവു , ഗ യകന്‍ മധു ബ ലകൃഷ്ണനു ച ലക്കുട യുട പുത യ സ ഭ വനകള ണ്. സ ന മ ര ഗത്ത് പ്രശസ്തര യ മറ്റുള്ളവര്‍ ജന ബ് വ .എ . മുഹമ്മദ്, ഷ ലജ, ന ര്‍മ്മ ത വ യ എ .ക ഇസ്മ യ ല്‍ തുടങ്ങ യവര ണ് [ത രുത്തുക] ക യ കര ഗ ച ലക്കുട യ ല ക ര്‍മല്‍ സ്റ്റ ഡ യ ഒട്ടനവധ ഫുട്ബ ള്‍ മത്സരങ്ങൾക്ക് വ ദ യ ക റുണ്ട്. ഇവ ടത്ത എല്ല പ്രമുഖ വ ദ്യ ലയങ്ങള ലു ഈ ക യ ക വ ന ദ പ്ര ത്സ ഹ പ്പ ക്കപ്പ ടുന്നു. പഴയ ക ല ത രങ്ങള യ ക .എ. വറ ത്, എ .ജ മ ത്യു, ട .വ . വ ദ്യന ഥന്‍ എന്ന വര്‍ മ കച്ച സ ഭ വനകള്‍ നല്‍ക യ ട്ടുള്ളവര ണ്. ഇന്ന് ട .ക . ച ത്തുണ്ണ , ക .ജ . വ ജയന്‍, പ .വ . ര മകൃഷ്ണന്‍, ജ സ് മഞ്ഞള , എ .എല്‍ ജ ക്കബ്, ജ ഷ്വ എന്ന വര്‍ അറ യപ്പ ടുന്ന ത രങ്ങള ണ്. സ സ്ഥ നതല സ്കൂൾ ക യ കമ ള പ ല പ്രമുഖ ക യ കമത്സരങ്ങൾക്ക് പലപ്പ ഴു ച ലക്കുട വ ദ യ യ ട്ടുണ്ട്. [ത രുത്തുക] സ ഗ ത-നൃത്ത ര ഗ പ്രശസ്ത വയല ന്‍ വ ദ്വ ന്‍ ച ലക്കുട ന ര യണസ്വ മ , വ ദ്യ പകരണ വ ദഗ്ദ്ധന്‍ നമ്പ ശന്‍, ജ ര്‍ജ്, പ റ്റര്‍ എന്ന വര്‍ ച ലക്കുട യുട സ ഭ വനകള ണ്. 1976-ല്‍ കൂടപ്പുഴയ ല്‍ സ്ഥ പ ക്കപ്പ ട്ട ഫ സ് ക്ലബ്ബ ലൂട സ ഗ തത്ത നു നൃത്തത്ത നു ക്ല സ്സുകള്‍ നടത്തുകയു പ്ര ത്സ ഹന നല്‍കുകയു ച യ്യുന്നു. ന രവധ നൃത്ത വ ദ കള ല്‍ ഇവ ട ന ന്നുമുള്ള വ ദ്യ ര്‍ത്ഥ കള്‍ സമ്മ ന ര്‍ഹര യ ട്ടുണ്ട്. ക രള സ ഗ ത ന ടക അക്ക ദമ യുട അ ഗ ക ര ഉള്ള നൃത്ത-സ ഗ ത വ ദ്യ ലയവു ഈ ക്ലബ്ബ നു ക ഴ ല്‍ പ്രവര്‍ത്ത ക്കുന്നു [ത രുത്തുക] സ സ്ക ര ക ന ന ജ ത മതസ്ഥരു മത സ ഹ ര്‍ദ്ദപരമ യ ജ വ ക്കുന്ന ച ലക്കുട യ മത സ ഘര്‍ഷങ്ങള്‍ ഉണ്ട യ ട്ട ല്ല. ഇന്ത്യയ ല തന്ന പ രു ക ട്ട ധ്യ നക ന്ദ്രങ്ങള യ പ ട്ട ധ്യ നക ന്ദ്ര മുര ങ്ങൂര്‍ ഡ വ ന്‍ ധ്യ നക ന്ദ്ര എന്ന വ ച ലക്കുട യ ല ണ്. ഇന്ത്യയ ല്‍ ന ന്നു മ ത്രമല്ല അയല്‍ ര ജ്യങ്ങള ല്‍ ന ന്നു വര ധ്യ ന ര്‍ത്ഥ കള്‍ ഇവ ട യ ത്തുന്നു. പ്രസ ദ്ധമ യ ഇര ങ്ങ ലക്കുട കൂടല്‍മ ണ ക്യ ക്ഷ ത്രത്ത ല ശ സ്ത വ ന്റ ആറ ട്ട് നടത്തുന്നത് ച ലക്കുട പ്പുഴയ ല ണ്. ക്ഷ ത്രത്ത ല്‍ ന ന്ന് ആഘ ഷപൂര്‍വ്വ ആനയ ക്കുന്ന വ ഗ്രഹ ഒന്ന ടവ ട്ട വര്‍ഷങ്ങള ല്‍ ച ലക്കുട കൂടപ്പുഴയ ല ആറ ട്ടുകടവ ലു , ച ലക്കുട പ്പുഴയുട തന്ന പ ഷകനദ യ യ കരുവന്നൂര്‍ പുഴയ ല ആറ ട്ടുകടവ ലുമ ണ് ആറ ടുന്നത്. ഇര ങ്ങ ലക്കുടയ ല്‍ ന ന്ന് ആനപ്പുറത്ത ഴുന്നള്ള ക്കുന്ന വ ഗ്രഹത്ത ന് ക ല്‍നടയ യ നൂറുകണക്ക ന ളുകളു അകമ്പട സ വ ക്കുന്നു. ആറ ട്ടുപുഴ പൂര എന്നറ യപ്പ ടുന്ന ഇത ല്‍ 3 ക്ഷ ത്രങ്ങള ല ദ വതകള്‍ ന ര ടുന്നു, ആത ഥ യത്വ വഹ ക്കുന്നത് ആറ ട്ടുപുഴ ശ സ്ത വ ണ്. ആറ ട്ട നു ശ ഷ പ ള ക ണ്ട് ഉണ്ട ക്ക യ പ ത്രത്ത ല്‍ കഞ്ഞ യു മുത രപ്പുഴുക്കു ഏവര്‍ക്കു വ ളമ്പുന്നു. പ ളക്കഞ്ഞ എന്ന ണ്‌ ഇത നു പറയുന്നത്. ച ലക്കുട യ ല യു പര സരപ്രദ ശങ്ങള ല യു പ്രധ ന ആര ധന ലയങ്ങള്‍ ത ഴ ക്ക ടുത്ത ര ക്കുന്നു. [ത രുത്തുക] കണ്ണമ്പുഴ ഭഗവത ക്ഷ ത്ര ച ലക്കുട യ ല ഒരു പ്രധ ന ക്ഷ ത്രമ യ കണ്ണമ്പുഴ ഭഗവത ക്ഷ ത്രത്ത ല ഉത്സവ ഫ ബ്രുവര മ സത്ത ല ണ്. ഭഗവത യ ണ്‌ ഈ ക്ഷ ത്രത്ത ല പ്രത ഷ്ഠ. കൂടപ്പുഴ സുബ്രഹ്മണ്യസ്വ മ ക്ഷ ത്രത്ത ല ക വട ഉത്സവവു പ്രശസ്തമ ണ്. [ത രുത്തുക] സ ന്‍റ് മ ര സ് ഫ റ ന പള്ള ച ലക്കുട യ ല സ ന്‍റ് മ ര സ് ഫ റ ന പള്ള യ ല അമ്പു ത രുന ള്‍ ജ ത മത ഭ ദമന്യ ആഘ ഷ ക്കപ്പ ടുന്നു. മര യന്‍ ത ര്‍ത്ഥ ടന ക ന്ദ്രമ യ അറ യപ്പ ടുന്ന ഈ പള്ള യ ല്‍ അടുത്ത ക ലത്ത് ക ട കള്‍ ച ലവഴ ച്ച് ബ ബ ള്‍ ഗ്ര മ ന ര്‍മ്മ ക്കപ്പ ട്ടു. ഇത് സന്ദര്‍ശകര ഇവ ട ക്ക് ആകര്‍ഷ ക്കുന്ന ഒരു ഘടകമ ണ്. [ത രുത്തുക] പട ഞ്ഞ റ ച ലക്കുട ന ത്യസഹ യമ ത പള്ള പട ഞ്ഞ റ ച ലക്കുട ന ത്യസഹ യമ ത പള്ള യ ല അമ്പു ത രുന ള്‍ ജ ത മത ഭ ദമന്യ ജനുവര അവസ ന ശന ഞ യര്‍ ദ വസങ്ങല്ള ല്‍ ‍‍ ആഘ ഷ ക്കപ്പ ടുന്നു. ഈ പള്ള യ ല്‍ അടുത്ത ക ലത്ത് ലക്ഷങ്ങള്‍ ച ലവഴ ച്ച് പണുത ന ത്യസഹ യമ ത ഗ്ര ട്ട വളര ആകര്‍ഷകമ ണ്‌.‍ ‍ ‍ [ത രുത്തുക] അമ്പഴക്ക ട് വ . ത മ ശ്ല ഹ പള്ള ക്ര .വ. 300 ല് സ്ഥ പ ക്കപ്പ ട്ട പള്ള യ ണ് ഇത്.മദ്ധ്യക രളത്ത ല പ്രഥമ ക്ര സ്ത്യന്‍ പള്ള . ത മ ശ്ല ഹയുട പ്രത ഷ്ഠയുള്ള പള്ള യ ണ് ഇത്.. പ രുന്ന ള്‍ ജൂല മൂന്ന ന ണ്. ത ഴ ക്ക ട് പള്ള യ ല ശ ല ശ സനത്ത ല്‍ ഈ പള്ള യ ക്കുറ ച്ച് പര മര്‍ശ ഉണ്ട്. [ത രുത്തുക] സ മ്പ ളൂര്‍ പള്ള 16-ആ നൂറ്റ ണ്ട ല്‍ യൂറ പ്യന്‍ സ ന്യ സ മ ര ല്‍ സ്ഥ പ ക്കപ്പ ട്ട പള്ള യു സ മ ന ര യുമച്ചൂകൂടവു ആണ് ഇവ ട ഉണ്ട യ രുന്നത്. ഇത് 1789 ല്ല് ട പ്പു സുല്‍ത്ത ന്റ ആക്രമണത്ത ല്‍ തകര്‍ക്കപ്പ ട്ടു. അന്ന് തകര്‍ക്കപ്പ ട്ട പള്ള യുട അള്‍ത്ത ര യുട ശ ഷ ക്കുന്ന ഭ ഗ ഇന്ന് പുത യ പള്ള ക്ക് സമ പ സ ‍രക്ഷ ക്കപ്പ ട്ട ര ക്കുന്നു. അര്‍ണ്ണ സ് പ ത ര ഇവ ടത്ത പള്ള യ ല ണ് ആദ്യ പ്രവര്‍ത്തന ആര ഭ ച്ചത്. [ത രുത്തുക] ത ഴ ക്ക ട് പള്ള ക്ര .വ. അഞ്ഞൂറ ല്‍ ക രളര ജ വ യ രുന്ന ര ജസ ഹപ രുമ ള ന്റ സഹ യത്ത ല് സ്ഥ പ ക്കപ്പ ട്ട ഈ ദ വ ല യ ച ലക്കുട ക്ക് പട ഞ്ഞ റ് കല്ല റ്റു കര ക്കടുത്ത ണ്. വ . സ ബ സ്റ്റ്യ ന സ ന്റ പ ര ല ണ് ഈ പള്ള . മ യ് 2, 3, 4 ത യത കള ല ണ് ഇവ ടത്ത പ രുന്ന ള യ അമ്പുപ രുന്ന ള്‍ ആഘ ഷ ക്കുന്നത്. പള്ള മുറ്റത്തുള്ള ശ ല ല ഖ ത ത ഴ ക്ക ട് ശ സന എന്ന പ ര ല ണ് അറ യപ്പ ടുന്നത്. ഇത് ഇന്ന് പുര വസ്തു വകുപ്പ ന്റ ക ഴ ലുള്ള സ ‍രക്ഷണത്ത ന്‍ ക ഴ ല ണ്. അക്ക ലത്ത് കൃസ്ത യ മതത്ത ന ടു ക ണ ച്ച രുന്ന സഹ ഷ്ണൂതക്ക് ഇത് ഉത്തമ ദ ഹരണമ ണ്. [ത രുത്തുക] ക രട്ട മുത്ത പള്ള ച ലക്കുട പട്ടണത്ത ല്‍ ന ന്ന് ആറുക ല മ റ്റര്‍ അകല യ ണ് ക രട്ട പള്ള . അല്‍ഭുതപ്രവര്‍ത്തക എന്ന് ക രട്ട പള്ള യ ല പര ശുദ്ധ മ ത വ ന (ക്ര സ്തുവ ന്റ അമ്മയ യ മറ യ ) വ ശ ഷ പ്പ ക്കുന്നു. ക രട്ട മുത്ത എന്നു ക രട്ട പള്ള യ ല മ ത വ് അറ യപ്പ ടുന്നു. ക രട്ട പള്ള യ ല പ രുന്ന ള്‍ പ്രശസ്തമ ണ്. ക രളത്ത ന്റ പലഭ ഗങ്ങള ലു ന ന്ന് ജ ത മതഭ ദമന്യ പ രുന്ന ള ന് ഭക്തജനങ്ങള്‍ എത്ത ച്ച രുന്നു. [ത രുത്തുക] ക മ്പട ഞ്ഞ മ ക്കല്‍ ജൂമ മസ്‍ജ ദ് 500 വര്‍ഷത്ത നുമ ല്‍ പഴക്കമുള്ള ഈ മുസ്ല പള്ള യ ല ണ് സുല്‍ത്ത ല്‍ ബദറുദ്ദ ന്‍ പ ഷയ കബറടക്ക യ ര ക്കുന്നത്. മകരമ സ 15 ന ണ് ചന്ദനക്കുട പ രുന്ന ള്‍. [ത രുത്തുക] അര്യങ്ക ല മുസ്ല പള്ള 1906-ല്‍ സ്ഥ പ ക്കപ്പ ട്ട മുസ്ല പള്ള യ യ അര്യങ്ക ല മുസ്ല പള്ള 2 ഏക്കര്‍ സ്ഥലത്ത യ വ്യ പ ച്ചു ക ടക്കുന്നു. [ത രുത്തുക] ആ ഗ്ല ഇന്ത്യന്‍ പള്ള ആ ഗ്ല ഇന്ത്യന്‍ സമൂഹവു അവര്‍ക്ക യ ഒരു പള്ള യു ച ലക്കുട യ ലുണ്ട്. [ത രുത്തുക] ഐര ണ ക്കുള ശ്ര മഹ ദ വക്ഷ ത്ര [ത രുത്തുക] കൂടപ്പുഴ ശ്ര സുബ്രമണ്യക്ഷ ത്ര സുബ്രഹ്മണ്യനു ധ്വജവു പ്രത ഷ്ഠയ യുള്ള ക്ഷ ത്രമ ണ ത്. ഇവ ടത്ത ക വട മഹ ല്‍സവ പ്രശസ്തമ ണ്‌. മകര 5 ന ണ് മ സത്ത ല ണ്‌ ഈ ഉല്‍സവ നടക്കുന്നത്. കൂടപ്പുഴയ ല മൂന്ന ടങ്ങള ല്‍ ന ന്നു വരുന്ന ക വട സ ഘങ്ങള്‍ ഉല്‍സവദ വസ ഉച്ചക്ക് ക്ഷ ത്രത്ത ല ത്തുന്നു. തുടര്‍ന്ന് വ കുന്ന ര ച ലക്കുട സ ത്ത് ജങ്ഷന ല്‍ ന ന്നു എല്ല ക വട സ ഘങ്ങളു ഒരുമ ച്ച് നഗരപ്രദക്ഷ ണ നടത്ത ര ത്ര യ ട ക്ഷ ത്രത്ത ല ത്തുന്നു. [ത രുത്തുക] കനകമല കുര ശുമുട മലയ റ്റൂര്‍ കുര ശുമുട ക്ക പ്പ പ്ര ധ ന്യമുള്ള ഒന്ന ണ് കനകമല കുര ശുമുട . ഏപ്ര ല്‍ മ സത്ത ല്‍ ഇവ ട മല കയറ ന ത്തുന്നവരുട എണ്ണ വളര യധ കമ ണ്. പത ന ലു കുര ശുകള്‍ കയറ മലമുകള ല ച പ്പല ല്‍ ച ന്നു പ്ര ര്‍ത്ഥ ച്ച ല്‍ ച യ്ത പ പങ്ങള ക്ക യു ത രു എന്ന ണ് വ ശ്വ സ . [ത രുത്തുക] ആറ ശ്വര ധര്‍മ്മശ സ്ത ക്ഷ ത്ര മലമുകള ല്‍ സ്ഥ ത ച യ്യുന്ന ഒരു പ്രധ ന ഹ ന്ദു ക്ഷ ത്രമ ണ് ആറ ശ്വര . ഇവ ടുത്ത പുനര്‍ജന വളര പ്രശസ്തമ ണ്. ശബര മലക്കു ന മ്പു ന ല്‍ക്കുന്നവര ണ് സ ധ രണ പുനര്‍ജന നൂഴുന്നത്. എന്ന ല്‍ 41 ദ വസത്ത ന മ്പ ടുക്കുന്ന ആര്‍ക്കു പുനര്‍ജന നൂഴ ന്‍ സ ധ ക്കു . പുനര്‍ജന യ ലൂട കടന്നു വരുന്ന ഭക്തന്റ പൂര്‍വ്വ പ പങ്ങള യ ക്ക ത ര്‍ത്ത് ഒരു പുത യ മനുഷ്യന ക്ക ത ര്‍ക്കുന്നു എന്നു വ ശ്വ സ . [ത രുത്തുക] വടമ പ മ്പു മ ക്ക ട് ക്ഷ ത്ര ച ലക്കുട യ ല്‍ ന ന്ന് എട്ട് ക .മ . അകല മ ളക്കടുത്ത് വടമയ ല ണ് പ മ്പുമ യ്ക്ക ട് മനയു സര്‍പ്പക്ക വു സ്ഥ ത ച്ച യ്യുന്നത്. ഐത ഹ്യങ്ങള്‍ ന റഞ്ഞ ‘പ മ്പ് മ യ്ക്ക ട് ’ ഒരു ക ലത്ത് ‘മ യ്ക്ക ട്’ മന മ ത്രമ യ രുന്നു. മ യ്ക്ക ട് മനയ ല്‍ സര്‍പ്പസ ന്ന ദ്ധ്യവു സര്‍പ്പ നുഗ്രഹവു അനുഭവപ്പ ട്ടത ടു കൂട യ ണ് പ മ്പ് മ യ്ക്ക ട് എന്നറ യപ്പ ട ന്‍ തുടങ്ങ യത്. വൃശ്ച ക ഒന്ന ത യത യ ണ് ഇവ ടത്ത വ ശ ഷദ നങ്ങള ല്‍ ഏറ്റവു പ്ര ധ ന്യമര്‍ഹ ക്കുന്നത്.അന്ന് സര്‍പ്പങ്ങള്‍ക്ക് നൂറു പ ലു ഊട്ടുന്ന ചടങ്ങ് ഉണ്ട്. ഇതു കൂട ത കന്ന മ സത്ത ല ആയ ല്യ ന ള ലു ഇവ ട സര്‍പ്പങ്ങള്‍ക്ക് നൂറു പ ലു നല്‍ക വരുന്നുണ്ട്. സര്‍പ്പ പ്രത ഷ്ഠകള മ ത്രമല്ല, ജ വനുള്ള പ മ്പുകള കൂട ആര ധ ക്കുന്നു എന്നത ണ് ഈ ക വ ന്റ സവ ശ ഷത. [ത രുത്തുക] പ ഷ ര ക്കല്‍ ഭഗവത ക്ഷ ത്ര [ത രുത്തുക] ധനവ്യയ ഉപഭ ക്തൃ സ സ്ക ര കൂടുതല യുള്ള സ്ഥലമ ണ ത്. കൃഷ ക്ക ര ക്ക ള്‍ വ ണ ജ്യവു വ്യവസ യവുമ ണ് ഇന്ന് കൂടുതല്‍. വ ണ ജ്യ ച ലക്കുട ചന്തയ ക ന്ദ്ര കര ച്ച ണ് നടക്കുന്നത്. [ത രുത്തുക] വ്യവസ യ വ ണ ജ്യ കൃഷ സമ പത്ത മുന സ പ്പല റ്റ കളുമ യ ത രതമ്യ ച യ്യുമ്പ ള്‍ പര ത പകരമ ണ് വ്യവസ യ കര ഗത്ത ച ലക്കുട യുട അവസ്ഥ. ഒര ക്കല്‍ ട്ര വന്‍‍കൂര്‍ ട നറ സ്, ക ച്ച ന്‍ പ ര്‍ട്ടറ സ്, ട്ര വര്‍ക്ക്‌ഷ പ്പ്, ക ച്ച ന്‍ റബ്ബര്‍ വര്‍ക്സ്, ക ച്ച ന്‍ ക മ ക്കത്സ്, ട പ യ ക്ക പ്ര ഡക്റ്റ്സ് ഒഫ് ഇന്ത്യ, ശ്ര ന വ സ് ട ബര്‍ പ്ര ഡക്റ്റ്സ്, പ്ല വുഡ് ഫ ക്ടറ എന്ന വ ന ലവ ല രുന്ന സ്ഥലത്ത് ഇന്ന് വ രല ല ണ്ണ വുന്ന വ്യ വസ യ ക സ്ഥ പനങ്ങള ന ലവ ലുള്ളൂ. ഇത ക്ക യ ണ ങ്ക ലു ജ വ ത ന ലവ ര സൂച കയ ല്‍ ക രളത്ത ല്‍ മുന്‍പത്ത യ ല്‍ ന ല്‍ക്കുന്ന ഒരു സ്ഥലമ ണ്‌ ച ലക്കുട . മദ്യ വ ലപനയ ലു മുന്‍പന്ത യ ല ണ് ച ലക്കുട . അദ്യക ലങ്ങള ല്‍ കുന്നത്തങ്ങ ട എന്നറ യപ്പ ടുന്ന ച ലക്കുട ചന്തയ ക ന്ദ്ര കര ച്ച് നടന്ന രുന്ന വ്യ പ രങ്ങള്‍ റ ഡ് വ കസന മൂല തകര ന ടയ യ . പുത യ മ ര്‍ക്കറ്റ് സമുച്ചയ 1928-ല് പണ തു പുനുരുജ്ജ വന ശ്രമങ്ങള്‍ നടന്നു. ച വ്വ. വ ള്ള എന്ന ദ വസങ്ങള ല ണ് ഇവ ട ചന്ത കൂടുന്നത്. കുറ വര്‍ഷങ്ങള യ ക രളത്ത ല്‍ ഏറ്റവു കൂടുതല്‍ വ ദ ശ മദ്യ വ ല്പന നടക്കുന്നത് ച ലക്കുട യ ല ണ്‌. 2007 ക്ര സ്മസ് തല ന്ന് 10.45 ലക്ഷത്ത നു ക്ര സ്മസ ന്‌ 8.57 ലക്ഷത്ത നുമ ണ്‌ വ ദ ശമദ്യ ച ലക്കുട യ ല്‍ വ റ്റുപ യത്. 2008 ല ക്ര സ്തുമസ് ആഘ ഷക്ക ലത്ത് ഏറ്റവു കൂടുതല്‍ മദ്യവ ല്പന ര ഖപ്പ ടുത്ത യത് ച ലക്കുട യ ല യ രുന്നു. [ത രുത്തുക] മറ്റു വ്യവസ യ സ്ഥ പനങ്ങള്‍ [ത രുത്തുക] എഡ്ഡ കറന്‍റ് കണ്ട്ര ള്‍സ് ഇന്ത്യയുട വ ഹന ചര ത്രത്ത ല്‍ ഒരു കുത ച്ചു ച ട്ട നടത്ത യ വ ദ്യുത ക ര്‍ ആദ്യമ യ വ കസ പ്പ ച്ച ടുത്തത് ഇവ ട യ ണ് . 1971-ല്‍ 40 ത ഴ ല ള കളുമ യ ആര ഭ ച്ച ഇവ ട വ ദ്യുത സ ബന്ധമ യ ഉത്പ ദനമ ണ് നടക്കുന്നത്. ഡ ന മ , ബ റ്ററ കള്‍ എന്ന വയ ണ് ന ര്‍മ്മ ക്കുന്നത്. സര്‍ക്ക ര ന വശ്യമ യ വ ദ്യുത ഉപകരണങ്ങള്‍ ഇവ ട ന ര്‍മ്മ ക്കുന്നുണ്ട്. 1987-ല്‍ ത ഴ ല്‍ തര്‍ക്കത്ത തുടര്‍ന്ന് പൂട്ട യ ട്ട ങ്ക ലു ഇന്ന് ബ ഗളൂര്‍ ക ന്ദ്രമ ക്ക പ്രവര്‍ത്തന നടക്കുന്നു. ച ലക്കുട യ ല്‍ ഇന്ന് പ്രവര്‍ത്തന പര മ തമ ണ്. [ത രുത്തുക] തട വ്യവസ യ പണ്ടു മുതല്‍ക്ക തട വ്യവസ യത്ത ന് ച ലക്കുട പ രുക ട്ടത ണ്. ബ്ര ട്ട ഷുക ര്‍ ക ടുകള ല്‍ ന ന്ന് തട കള്‍ ക ണ്ടുവര ന യ ന ര്‍മ്മ ച്ച ട്ര പ്രവര്‍ത്തന രഹ തമ യ ങ്ക ലു ഇന്നു ഇവ ട ക ണ . അനുബന്ധ വ്യവസ യമ യ മരസ മ നങ്ങളു ഗൃഹ പകരണങ്ങളു ന ര്‍മ്മ ക്കുന്ന ന ര്‍വധ സ്ഥലങ്ങള്‍ ഇന്ന വ ട യുണ്ട്. സഹകരണ അട സ്ഥ നത്ത ല്‍ ച ലക്കുട -കുന്നത്തുന ട് സങ്ക ത ക സഹകരണ സ ഘത്ത ന്റ ക ഴ ല്‍ ഉള്ള ഫര്‍ണ ച്ചര്‍ യൂണ റ്റ് ല ഭകരമ യ പ്രവര്‍ത്ത ക്കുന്നു. [ത രുത്തുക] പ്ല വുഡ് ഇന്ത്യയ ല ആദ്യത്ത പ്ല വുഡ് ന ര്‍മ്മ ണ ശ ല ഇവ ട യ ണ്. സ്റ്റ ന്‍‍ഡ ര്‍ഡ് ഫര്‍ണ ച്ചര്‍ കമ്പന എന്ന പ ര ല്‍ വ .ക . മ ന ന്‍ 1943-ല്‍ ആര ഭ ച്ച ഇത് ഇന്ന് യുണ റ്റഡ് പ്ല വുഡ് എന്ന കമ്പന ഏറ്റ ടുത്തു നടത്തുകയു ഉല്പന്നങ്ങള്‍ കയറ്റു മത ച യ്യുകയു ച യ്യുന്നു. [ത രുത്തുക] വ ദ്യ ഭ്യ സ ര ഗ 1890-ല്‍ ആണ് ആദ്യത്ത സ്കൂള്‍ ഇവ ട സ്ഥ പ ക്കപ്പ ടുന്നത്. സ .എ .എസ്. ഇ ഗ്ല ഷ് മ ധ്യമ എല്‍.പ . സ്കൂള യ രുന്നു അത്. ന ലുവര്‍ഷത്ത നുശ ഷ അത് ന ര്‍ത്തല ക്ക . 1895-ല്‍ പുത്തുപറമ്പ ല്‍ സ്ഥ പ ക്കപ്പ ട്ട മറ്റ രു സര്‍ക്ക ര്‍ പ്ര ഥമ ക വ ദ്യ ലയ 1919-ല്‍ ഹ സ്കൂള യ മ റ . പ ന്ന ട് ഇവ ട ഒരു അദ്ധ്യ പക പര ശ ലന ക ന്ദവു ആര ഭ ച്ചു. ഇന്ന് ഇത് വ ക്ക ഷണല്‍ ഹയ്യര്‍ സ ക്കണ്ടറ സ്കൂള്‍ ആണ്. പ ണ്‍കുട്ട കള്‍ക്ക് മ ത്രമ യ സര്‍ക്ക ര ന്റ ക ഴ ല്‍ ഈസ്റ്റ് ഹ സ്കൂള്‍ ന ലവ ലുണ്ട്. സ ന്‍റ് മ ര സ് എന്ന പ ര ല്‍ 1895-ല്‍ സ്വക ര്യ മ ഖലയ ല്‍ തുടങ്ങ യ ഈ വ ദ്യ ലയ സര്‍ക്ക ര്‍ പ ന്ന ട് ഏറ്റ ടുത്തത ണ്. 1957-ല്‍ സ ങ്ക ത ക ത ഴ ല്‍ വ ഭ ഗങ്ങള്‍ പര ശ ല പ്പ ക്കുന്നത ന യ അന്നത്ത വന വകുപ്പ ന്റ സ്ഥലത്ത് ഗവര്‍ണ്മ ന്‍റ് ഇന്‍ഡസ്റ്റ്ര യല്‍ ട്ര യ ന ങ്ങ് ഇന്‍സ്റ്റ റ്റ്യൂട്ട് (ഐ.ട .ഐ.) എന്ന പ ര ല്‍ ആദ്യത്ത സ ങ്ക ത ക വ ദ്യ ലയ സ്ഥ പ തമ യ . ഇന്ന് ഇത് 18 വ ഭ ഗങ്ങള ല യ 900-ത്ത ള ഉദ്യ ഗ ര്‍ത്ഥ കള വര്‍ഷ ത റു പുറത്ത റക്ക ക്ക ണ്ട് ക രളത്ത ല ഒന്ന ക ട ഐ.ട .ഐ.യ യ ന ല ക ള്ളുന്നു. വന തകള്‍ക്ക് മ ത്രമ യ മറ്റ രു ഐ.ട .ഐ.യു ച ലക്കുട യ ല്‍ ഉണ്ട്. സ ങ്ക ത ക ര ഗത്ത് മറ്റ രു മ കച്ച സ്വക ര്യ സ്ഥ പനമ യ സത ണ്‍ എയറ ന ട്ട ക്കല്‍ ഇന്‍സ്റ്റ റ്റ്യൂട്ട് വ മ ന യന്ത്ര സ ങ്ക ത ക ര ഗത്ത് ക രളത്ത ല്‍ തന്ന വ രല ല ണ്ണ വുന്ന കല ലയങ്ങള ല്‍ ഒന്ന ണ്. അന്യര ജ്യങ്ങള ല്‍ ന ന്നുമുള്ള വ ദ്യ ര്‍ത്ഥ കള്‍ വര ഇവ ട പഠ ക്കുന്നുണ്ട്. [ത രുത്തുക] സ്കൂളുകള്‍ ച ലക്കുട യ ല സ്കൂളുകള്‍ ത ഴ പ്പറയുന്നവയ ണ് [ത രുത്തുക] കല ലയങ്ങള്‍ ച ലക്കുട യ ല കല ലയങ്ങള്‍ ത ഴ പ്പറയുന്നവയ ണ് [ത രുത്തുക] ആര ഗ്യ ര ഗ ച ലക്കുട യ ല്‍ സര്‍ക്ക ര്‍ ക ഴ ലുള്ള ത ലൂക്ക് ഹ ഡ് ക്വ ര്‍ട്ട ര്‍സ് ന ലയ ലുള്ള ആശുപത്ര ഉണ്ട്. ഇത് സ ധ രണക്ക രന്റ ആര ഗ്യ പര പ ലനത്ത ന യ സ്ഥ പ ക്കപ്പ ട്ട ട്ടുള്ളത ണ്. സ്വക ര്യമ ഖലയ ല്‍ സ ന്‍റ്.ജ സ്, ധന്യ മ ഷന്‍, സ .സ .എ .ക ., സഫല്‍ മ ഷന്‍, ക .ജ ., തുടങ്ങ യ ആശുപത്ര കളു ന ലവ ലുണ്ട്. ഇത ല്‍ സ ന്‍റ്. ജ സ് ആശുപത്ര യുട കൂട നര്‍സ ങ്ങ് ക ള ജു പ്രവര്‍ത്ത ക്കുന്നു. കന്നുക ല കളുട പര പ ലനത്ത ന യ ഒരു മൃഗ ശുപത്ര യു ബ ജബ ങ്കു ച ലക്കുട യ ല്‍ സര്‍ക്ക ര ന്‍റ ത യ പ്രവര്‍ത്ത ക്കുന്നുണ്ട്. ആയുര്‍വ ദര ഗത്ത് പ്രസ ദ്ധന യ ര ഘവന്‍ ത രുമുല്‍‍പ്പ ട്, മറ്റു ആയുര്‍വ ദ ഭ ഷഗ്വരന്മ ര്‍ തുടങ്ങ ഒട്ടനവധ ആയുര്‍വ ദ ച ക ത്സ ര ഗങ്ങളു ച ലക്കുട യ ല്‍ സ വന അനുഷ്ഠ ച്ചു വരുന്നു. [ത രുത്തുക] ആവ സ വ്യവസ്ഥ [ത രുത്തുക] ഗത ഗത സ വ ധ ന ശക്തന്‍ തമ്പുര ന്റ ക ലത്ത് ച ലക്കുട യ ല്‍ ക ല്‍ നടയു കുത രവണ്ട യു ആയ രുന്നു പ്രധ ന സഞ്ച രമ ര്‍ഗ്ഗങ്ങള്‍. ച ലക്കുട പ്പുഴയ ലൂട ത ണ കളു മറ്റു ഉപയ ഗ ച്ച് ചരക്കുകളു മറ്റു ക ണ്ടു വന്ന രുന്നു. 1902 ല ണ് ച ലക്കുട യ ല്‍ ത വണ്ട ഗത ഗത ന ലവ ല്‍ വന്നത്. 1890 കള ല്‍ പണ തുടങ്ങ യ റ യ ല്‍വ പ ല പണ പൂര്‍ത്ത യ യത് അപ്പ ഴ ണ്. അന്നു മുതല്‍ ത ക്ക് ന ന്നുമുള്ള ഗത ഗത ത്വര തമ യ . ആദ്യക ലങ്ങള ല്‍ ത വണ്ട പ ലത്ത ലൂട തന്ന യ യ രുന്നു മറ്റു വ ഹനങ്ങളു കടന്നു പ യ രുന്നത്. ഇത് 1970 വര തുടര്‍ന്നു. പ ന്ന ട് ച ലക്കുട പ ല പണ പൂര്‍ത്ത യ യത നുശ ഷ പ്രധ ന ഉപര തല ഗത ഗത റ ഡു വഴ യ വുകയു ച യ്തു. 1915-20 ക ലത്ത് പ്രധ ന റ ഡ് ന ലവ ല്‍ വന്ന രുന്നു. ഇത് ഇന്നത്ത മ ര്‍ക്കറ്റ് റ ഡ ണ്. ഈ വഴ യ ലൂട വന്ന രുന്ന വ ഹനങ്ങള്‍ റ യ ല്‍വ മ ല്‍‍പ്പ ല വഴ യ ണ് ത ക്ക ട്ട് പ യ രുന്നത്.","ദ ശ യപ ത 47-ന് അര ക ല യ തൃശൂര്‍ ജ ല്ലയുട ത ക്ക അത ര്‍ത്ത യ ല്‍ സ്ഥ ത ച യ്യുന്ന ഒരു പട്ടണമ ണ് ച ലക്കുട (ഇ ഗ്ല ഷ്:Chalakudy). ക രളത്ത ല ഒരു ല കസഭ മണ്ഡല കൂട യ ണ്‌ ച ലക്കുട .ന ര്‍ദ്ദ ഷ്ട ച ലക്കുട ത ലൂക്ക ന്റ ക ഴക്ക അത ര് തമ ഴ്‌ന ട ണ്. പട ഞ്ഞ റു ക ടുങ്ങല്ലൂരു വടക്കു തൃശ്ശൂരു ത ക്കു എറണ കുള ജ ല്ലയുട ഭ ഗമ യ അങ്കമ ല യു സ്ഥ ത ച യ്യുന്നു. ചര ത്രപ്രധ നമ യ ച ലക്കുട , ഇന്ന് അത രപ്പ ള്ള വ ള്ളച്ച ട്ടങ്ങള്‍, പ ട്ട, മുര ങ്ങൂര്‍ എന്ന വ ടങ്ങള ല ക്ര സ്ത യധ്യ നക ന്ദ്രങ്ങള്‍, ചലച്ച ത്രത രങ്ങള്‍ എന്ന വ മൂലമ ണ് പ്രസ ദ്ധമ യ ര ക്കുന്നത്. ച ലക്കുട പുഴയ ട് ബന്ധപ്പ ട്ട പുത യ ജലവ ദ്യുതപദ്ധത കളു വ വ ദങ്ങളു സമ പക ലത്ത് ചൂടു പ ട പ്പ ക്കുന്ന ചര്‍ച്ച വ ഷയങ്ങള ണ്. അടുത്ത ക ലത്ത യ ന ര്‍ദ്ദ ഷ്ട അത രപ്പ ള്ള ജലവ ദ്യുത പദ്ധത ക്ക് ക ന്ദ്ര അനുമത ന ഷ ധ ച്ചതു വ ര്‍ത്തയ യ രുന്നു. , ക രളത്ത ല്‍ ഏറ്റവു കൂടുതല്‍ വ ദ ശമദ്യ വ്യ പ ര നടക്കുന്നതു ച ലക്കുട യ ല ണ്‌" ml,e822241a9ec76e21a65a2c0eae7225f2,"[ത രുത്തുക] പര ണ മശ സ്ത്ര ന ട്ടുപൂച്ചയു അത ന്റ പര ണ മത്ത ല ഏറ്റവു അടുത്തുള്ള വര്‍ഗ്ഗമ യ ക ട്ടു പൂച്ചയു 38 ക്ര മ സ മുകള്‍ വ ത ഉള്ളവര ണ്. പൂച്ചയുട ക്ര മസ മുകള ല്‍ മനുഷ്യര്‍ക്ക് ഉള്ളതുപ ല യുള്ള 200 ജന തകവ കല്യങ്ങള്‍ ഇതുവര കണ്ടുപ ട ക്കപ്പ ട്ട ട്ടുണ്ട്. പൂച്ചകള്‍ക്കുണ്ട കുന്ന അസുഖങ്ങള ല്‍ പലത നു ന ദ നമ യ ജന തകതകര റുകള്‍ ഇത ന ടക ശ സ്ത്രല ക മനസ്സ ല ക്ക ക്കഴ ഞ്ഞു. ര മങ്ങളുട ന റങ്ങള്‍ക്ക് ക രണമ യ ജ നുകള യു ത ര ച്ചറ ഞ്ഞ ട്ടുണ്ട്. ഈ ജ നുകളുട ച ര്‍ച്ചയ ലൂട വ്യത്യസ്ത ഫ ന ട പ്പുകള്‍ ഉണ്ട ക . ച ല അല്ല ലുകള്‍(Alleles) മുട യുട ന ള , ന റ എന്ന വയു വ ല ന്റ വല പ്പ /വ ല്‍ തന്ന ഇല്ല ത ര ക്കല്‍ എന്ന വയ ത രുമ ന ക്ക നുള്ള കഴ വുണ്ട ന്നു പ ള ജ നുകള്‍ക്ക് മ ല്പറഞ്ഞവയ സ്വ ധ ന ക്ക നു ശ ഷ യൂണ്ട ന്നു കണ്ട ത്ത യ ട്ടുണ്ട്. അമ ര ക്കയ ല ന ഷണല്‍ ക്യ ന്‍സര്‍ ഇന്‍സ്റ്റ റ്റ്യൂട്ട്-ഫ്ര ഡ റ ക്ക് ക ന്‍സര്‍ റ സര്‍ച്ച് ആന്റ് ഡ വലപ്മ റ്റ് സ ന്ററ ന്റ (സ്ഥല : മ ര ല ന്റ ലുള്ള ഫ്ര ഡ റ ക്ക്) മ ല്‍ന ട്ടത്ത ല്‍ നടക്കുന്ന ക റ്റ് ജ ന പ്ര ജക്റ്റ്, മനുഷ്യര്‍ക്ക് ഉണ്ട കുന്ന ജന തക വ കല്യങ്ങളു പകര്‍ച്ചവ്യ ധ കളു , ജ നുകളുട പര ണ മവു എല്ല മനസ്സ ല ക്ക ന്‍ പൂച്ചയ പഠനവ ധ യമ ക്കുന്നു. ന ലക്കണ്ണുകള്‍ ഉള്ള എല്ല വ ളുത്ത പൂച്ചകളു ബധ രര്‍ ആണ ന്നുള്ള ഒരു അന്ധവ ശ്വ സ ന ലവ ലുണ്ട്. അതുക ണ്ട് തന്ന പൂച്ചകള വളര്‍ത്തുന്നവര്‍ ഇത്തര പൂച്ചകള ഒഴ വ ക്ക റുമുണ്ട്. എന്ന ല്‍ ന ലക്കണ്ണുകളുള്ള അധ ക പൂച്ചകള്‍ക്കു നന്ന യ ത്തന്ന ച വ ക ള്‍ക്ക ന്‍ സ ധ ക്കു . എന്ന ല്‍, വ ള്ളന റമുള്ള പൂച്ചകള ല്‍, ന ലക്കണ്ണുകള്‍ ഉള്ള പൂച്ചകള്‍ക്ക് മറ്റ് ന റങ്ങള്‍ കണ്ണ നുള്ളവര ക്ക ള്‍ ക ള്‍വ ശക്ത കുറയുവ നുള്ള ജന തക വ കല്യ ഉണ്ട കു .[അവല ബ ആവശ്യമ ണ്] പൂ‍ച്ച ജ ത കള ല്‍ ഒന്ന നു മധുര അറ യ നുള്ള കഴ വ് ഇല്ല ജന തകത്തകര റുമൂല ലഭ ച്ച ട്ട ല്ല; ഇതുക ണ്ട്തന്ന ഫലങ്ങള്‍ അടക്കമുള്ള മധുരമുള്ള ഭക്ഷണങ്ങള്‍ പൂച്ചകള്‍ക്ക് പഥ്യമ ക റ ല്ല. [ത രുത്തുക] ചര ത്ര പുര തന ഈജ പ്റ്റ ല ജനങ്ങള്‍ അവ ട ത്തന്ന യുള്ള ഒരു വ ഭ ഗ മൃഗത്ത ഇണക്ക യ ടുത്ത് വ ട്ടുമൃഗങ്ങള ക്ക യത ണ് പൂച്ചകള ന്ന ണ് അടുത്തക ല വര വ ശ്വസ ച്ച രുന്നത്. പക്ഷ സയന്‍സ് എക്സ്പ്രസ് മ സ കയ ല്‍ ന ഷണല്‍ ക്യ ന്‍സര്‍ ഇന്‍സ്റ്റ റ്റ്യൂട്ട് 2007-ല്‍ പ്രസ ദ്ധ കര ച്ച ഒരു പഠനത്ത ല്‍ പറയുന്നത് 10,000 വര്‍ഷങ്ങള്‍ക്ക് മുന്‍പ് സ്വയ ഇണങ്ങുന്നതര ക ട്ടുപൂച്ചകള ല്‍ (Felis silvestris lybica) ന ന്ന് പര ണ മപ്പ ട്ടു വന്നത ണ് പൂച്ചകള്‍ എന്ന ണ്. ക ട്ടുപൂച്ചകളുട എല്ല ഉപവ ഭ ഗങ്ങള്‍ തമ്മ ലു ഇണച രുമ ങ്ക ലു ന ട്ടുപൂച്ചകള്‍ ഫ ല സ് സ ല്വ സ്റ്റ്ര സ് ല്യ്ബ ക എന്ന വ ഭ ഗത്ത ല്‍ ഉള്ളവര ല്‍ മ ത്രമ ഇണ ച രൂ എന്നു പഠന പറയുന്നു. [ത രുത്തുക] വ തരണ (ആവ സവ്യവസ്ഥ) ഇന്നത്ത ന ട്ടുപൂച്ചയുട പൂര്‍വ്വ കര യ ആഫ്ര ക്കന്‍ ക ട്ട് പൂച്ച (Felis silvestris lybica) മരുഭൂമ സമ നമ യ ക ല വസ്ഥയ ല്‍ ജ വ ച്ച രുന്നവയ ണ്. ഇന്നത്ത പൂച്ചയുട പല സ്വഭ വഗുണങ്ങള ല്‍ ന ന്നു അത് വ്യക്തമ കുന്നുണ്ട്. ക ട്ടുപൂച്ചകള്‍ (Felis sylvestris) ഓസ്ട്ര ല യയു അന്റ ര്‍ട്ട ക്കയു ഒഴ ക യുള്ള എല്ല ഭൂഖണ്ഡങ്ങള ലു കണ്ടുവരുന്നു. എന്ന ല്‍ ഫ റല്‍ പൂച്ചകള്‍ (feral cats) ഓസ്ട്ര ല യന്‍ പ്ര ന്ത്രപ്രദ ശങ്ങള ല ണ് കണ്ട് വരുന്നത്. വരണ്ടുണങ്ങ യ മുഖപ്രകൃത യ ണ് ഇവയ്ക്ക്. ഇവയ്ക്ക് മുഖ മണല ല്‍ പൂഴ്ത വച്ച് ഇര ക്ക ന്‍ വല യ ത ത്പര്യമ ണ്. ജല പരമ വധ ശര രത്ത ല്‍ തന്ന സ രക്ഷ ക്ക ന യ ഇവയുട മൂത്ര കുറുക യ ര ക്കു . ഇരയ പ ട ക്ക ന യ പതുങ്ങ യ ര ക്കുന്ന സമയത്ത് വളര യധ ക ന ര ഒരു അനക്കവു കൂട ത യ ര ക്ക ന്‍ ഈ പൂച്ചയ്ക്ക് കഴ യു . വടക്ക ആഫ്ര ക്കയ ല്‍ ഇന്നത്ത വ ട്ട് പൂച്ചകളുട പൂര്‍വ കരുമ യ ബന്ധമുള്ള ച റ യ ക ട്ടുപൂച്ചകള്‍ ഇന്നു ക ണപ്പ ടുന്നുണ്ട്. മരുഭൂമ യ ല്‍ ജ വ ച്ചവര യ രുന്നു പൂച്ചകളുട പൂര്‍വ്വ കര്‍ എന്നത ന ല്‍ പൂച്ചകള്‍ക്ക് ചൂടുള്ള ക ല വസ്ഥ വളര ഇഷ്ടമ ണ്. പകല്‍ സമയത്ത് പൂച്ചകള്‍ വ യ ല്‍ ക ഞ്ഞ് ക ടക്ക റുണ്ട്. 44.5�°C (112�°F) ത പന ല മനുഷ്യര്‍ക്ക് അസഹന യമ യ ത ന്ന ത്തുടങ്ങുമ ങ്ക ലു 52�°C (126�°F) വര പൂച്ചകള്‍ക്ക് സുഖകരമ യ ത പന ലയ ണ്. ചൂട് പ ല തന്ന തണുപ്പു പൂച്ചകള്‍ക്ക് സഹ ക്ക ന്‍ എളുപ്പമ ണ്; തണുപ്പു കുറ ന രത്ത യ്ക്ക് പ ട ല്ല എന്ന് മ ത്ര . ന ര്‍വ ജ യന്‍ ക ട്ട് പൂച്ചയ്ക്കു മ ന്‍ കൂണ്‍ എന്നയ ന പൂച്ചയ്ക്കു മറ്റ് പൂച്ചകള ക്ക ളധ ക ര മ ക ണപ്പ ടുന്നുവ ങ്ക ലു ഇവയ്ക്കു തണുപ്പ ന (മഴ, മഞ്ഞ്, മൂടല്‍മഞ്ഞ്) പ്രത ര ധ ക്ക നുള്ള ശക്ത കുറവ ണ്. അങ്ങന യുള്ള ക ല വസ്ഥയ ല്‍ പൂച്ചയുട ശര രത പന ലയ യ 39�°C (102�°F) ന ലന ര്‍ത്ത ന്‍ ബുദ്ധ മുട്ട ണ്. വ ള്ളത്ത ല്‍ മുങ്ങ ക്ക ടക്കുന്നത് പ തുവ പൂച്ചകള്‍ക്ക് ഇഷ്ടമല്ല. എന്ന ല്‍ ടര്‍ക്ക ഷ് വ ന്‍ എന്നയ ന പൂച്ചയ്ക്ക് മ ത്ര വ ള്ളത്ത ന ട് ത ത്പര്യമ ണ്. അബ സ ന യന്‍ (Abyssinians) എന്നയ ന പൂച്ചയ്ക്കു ബ ഗ ള്‍ പൂച്ചയ്ക്കു ഇതുപ ല തന്ന മറ്റ് പൂച്ചകള്‍ക്കുള്ളയത്ര വ ള്ളത്ത ന ട് വ ര ധ ഉണ്ട ക റ ല്ല. [ത രുത്തുക] വ വരണ [ത രുത്തുക] വല പ്പ പൂച്ചകള്‍ക്ക് സ ധ രണഗത യ ല്‍ 2.5 ക ല ഗ്ര മുതല്‍ 7 ക ല ഗ്ര വര ഭ ര ഉണ്ട ക റുണ്ട്. എന്ന ല്‍ മ ന്‍ കൂണ്‍ (Maine Coon) പ ല യുള്ള ച ല ജനുസ്സുകള്‍ക്ക് 11.3 ക ല ഗ്ര മ ല്‍ക്കൂടുതല്‍ തൂക്ക വര ഉണ്ട കു . അമ തമ യ ഭക്ഷണ കഴ ക്കുന്ന ച ല പൂച്ചകള്‍ക്ക് 23 ക ല ഗ്ര വര ഭ ര ഉണ്ട യ ട്ടുള്ളത യ കണ്ട ട്ടുണ്ട്. അതുപ ല , 1.8 ക ല ഗ്ര മ ല്‍ ത ഴ ഭ രമുള്ള പൂച്ചകളു ഉണ്ട ന്ന് ചൂണ്ട ക്ക ണ ക്കപ്പ ടുന്നു. ലഭ്യമ യ ര ഖകളനുസര ച്ച് ഏറ്റവു ഭ രമ റ യ പൂച്ചയ്ക്ക് 21.297 ക ല ഗ്ര മ ണ് തൂക്കമുള്ളത്. [ത രുത്തുക] അസ്ഥ കൂട പൂച്ചകള്‍ക്ക് എല്ല സസ്തന കള യു പ ല 7 നട്ട ല്ലുകള്‍ കഴുത്ത ലു (cervical vertebrae) 13 നട്ട ല്ലുകള്‍ ന ഞ്ച ലു (thoracic vertebrae)൧ 7 തണ്ട ല്ലുകളു (lumbar vertebrae)൨ മറ്റ് സസ്തന കള പ്പ ല 3 നട്ട ല്ലുകള്‍ പ്രഷ്ഠഭ ഗത്തു ഉണ്ട്. (sacral vertebrae)൩ മ ന്‍‌ക്സ് പൂച്ചകള്‍ (Manx cats) ഒഴ ക യുള്ളവയ്ക്ക് 22-ഓ 23-ഓ ക ഡല്‍ വ ര്‍ട്ട ബ്രകളു (caudal vertebrae)൪ ആണ് ഉണ്ട കുക. മനുഷ്യര ക്ക ള്‍ കൂടുതല്‍ തണ്ട ല്ലുകളു ന ഞ്ച ല നട്ട ല്ലുകളു ഉള്ളതുക ണ്ട ണ് പൂച്ചകള്‍ക്ക് മനുഷ്യര ക്ക ള്‍ വഴക്കവു ചലനസ കര്യവു ലഭ ക്കുന്നത്. വ ഗത്ത ല്‍ ചല ക്കുന്ന സമയത്ത് ശര രത്ത സന്തുല തമ യ ന ര്‍ത്തുവ നുപയ ഗ ക്കുന്ന വ ല്‍ പൂച്ചയുട നട്ട ല്ലുകളുട ഭ ഗമ ണ് . സ്വതന്ത്രമ യ ന ല്‍ക്കുന്ന ക്ല വ ക്ക ല്‍ എല്ലുകള്‍, തല കടക്ക ന്‍ മ ത്ര സ്ഥല ഉള്ള ഏത ര ടത്തു അവയുട ശര ര കടത്ത ന്‍ പൂച്ചകള സഹ യ ക്കുന്നു. [ത രുത്തുക] വ യ മ സ കട ച്ചുമുറ ക്ക ന്‍ പ കത്ത നുള്ള പല്ലുകള ണ് പൂച്ചകള്‍ക്കുള്ളത്. പ്ര മ ള റ് പല്ലുകളു പ്രഥമ മ ള റ് പല്ലുകളു വ യയുട ഇരുഭ ഗത്തുന ന്നുമ യ കത്ര ക പ ല കൂട ച്ച ര്‍ന്ന് മ സ കട ച്ചുമുറ ക്ക ന യ പൂച്ചകള സഹ യ ര ക്കുന്നു. മ സ പൂര്‍ണ്ണമ യു പറ ച്ച ടുക്ക ന യ പൂച്ചകളുട ന വ ല്‍ ന റയ മൂര്‍ച്ചയുള്ള മുകുളങ്ങളുണ്ട്. ഇവ പ റക ല ട്ട് ന ല്‍ക്കുന്ന ക ളുത്തുകള്‍ പ ല യ ണ്. അത ല്‍ ക ര റ്റ ന്‍ ഉള്ളത ന ല്‍ ര മങ്ങള്‍ വൃത്ത യ ക്ക നു പൂച്ചകള്‍ സ്വന്ത ന ക്ക് ഉപയ ഗ ക്കുന്നു. മ്യ വൂ എന്ന ശബ്ദ , പര്ര്ര്ര് എന്ന ശബ്ദ ഉണ്ട ക്കുക, ഹ സ്സ് ശബ്ദ ഉണ്ട ക്കുക, മുരളുക, സ്കവ ക്ക് ശബ്ദ ഉണ്ട ക്കുക, ച ര്‍പ്പ് ശബ്ദ ഉണ്ട ക്കുക, ക്ല ക്ക് ശബ്ദ ഉണ്ട ക്കുക, മുറുമുറുക്കുക തുടങ്ങ യവ ഉണ്ട ക്ക ന്‍ ഇവയ്ക്ക് സഹ യകമ കുന്നതു വ യയുട ഈ പ്രത്യ കതകള്‍ തന്ന യ ണ്. [ത രുത്തുക] ച വ കള്‍ പൂച്ചയുട ച വ യ ല്‍ 32 വ്യത്യസ്ത പ ശ കളുണ്ട്. ഇവയ്ക്ക് ഓര ച വ യു സ്വതന്ത്രമ യ ചല പ്പ ക്ക ന കു . ഇതുക ണ്ട് തന്ന ശര ര ഒരു വശത്ത യ്ക്കു ച വ കള്‍ മറുവശത്ത യു ചല പ്പ ക്ക നു സ ധ ക്കു . മ ക്ക പൂച്ചകള്‍ക്കു മുകള ല യ്ക്ക് ചൂണ്ടുന്നതരത്ത ലുള്ള ന ര യുള്ള ച വ കള ണുള്ളത്. ന യകള്‍ക്ക് ഉള്ളതുപ ല മടങ്ങ യച വ കള്‍ വളര അപൂര്‍വ്വമ യ ഇവയ്ക്കുണ്ട ക റുള്ളൂ. (സ്ക ട്ട ഷ് ഫ ള്‍ഡ്സ് അത്തര പൂച്ചയ ണ്.) പ ട ച്ച ര ക്കുമ്പ ഴു ദ ഷ്യ വന്ന ര ക്കുമ്പ ഴു പൂച്ച തന്റ ച വ പ ന്ന ല യ്ക്ക് ത ര ച്ച് വ യ്ക്കു . കള ക്കുമ്പ ഴു പ ന്ന ല്‍ ന ന്നുള്ള ശബ്ദ ശ്രവ ക്ക ണ്ടപ്പ ഴു പൂച്ച ഇതുപ ല ച വ പ ന്ന ല യ്ക്ക് ത ര ച്ച് വ യ്ക്ക റുണ്ട്. പൂച്ചയുട ച വ എങ്ങന , ഏത് ഭ ഗത്ത യ്ക്ക് ത ര ഞ്ഞ് ന ല്‍ക്കുന്നു എന്നത ല്‍ന ന്ന് പൂച്ചയുട വ ക ര മനസ്സ ല ക്ക ന കു . [ത രുത്തുക] ക ‍ലുകള്‍ പട്ട കള പ്പ ല തന്ന പൂച്ചകളു തങ്ങളുട ഉപ്പൂറ്റ ന ലത്തൂന്ന ത യ ണ് നടക്കുക, അത യത് തങ്ങളുട പ ദത്ത ന്റ മുന്‍‌ഭ ഗ (toe) മ ത്ര ന ലത്തുമുട്ടുന്നതരത്ത ല്‍. പൂച്ചകളുട നടത്ത വളര കൃത്യമ യ ചുവടുവയ്പ്പുകള ടുകൂട യ ണ്. പൂച്ച തന്റ പ ന്‍‌ക ലുകള്‍, മുന്‍‌ക ലുകള്‍ വച്ചയ ടത്ത് തന്ന വച്ച ണ് നടക്കുക. ഇത് പൂച്ചയ്ക്ക് നടക്കുമ്പ ഴുണ്ട കുന്ന ശബ്ദ കുറയ്ക്ക നു , ക ല്‍പ്പ ടുകള്‍ കുറയ്ക്ക നു സഹ യ ക്കുന്നു. അത്ര സുഖകരമല്ല ത്ത പ്രതലങ്ങള ല്‍ സഞ്ചര ക്കുമ്പ ള്‍ പ ന്ന ല ക ല് മ ശമ യ എവ ട യ ങ്ക ലു വച്ച് അപകട പറ്റ ത ര ക്ക നു ഈ കൃത്യമ യ ചുവടുവയ്പ്പ് പൂച്ചയ സഹ യ ക്കുന്നു. പട്ട കളുള്‍പ്പ ട യുള്ള മ ക്ക സസ്തന കളു ഒരു വശത്ത മുന്‍ക ല്‍ മുന്ന ട് വയ്ക്കുമ്പ ള്‍ മറുവശത്ത പ ന്‍‌ക ല്‍ ആണ് മുന്ന ട്ട് വയ്ക്കുക. എന്ന ല്‍ പൂച്ചകള്‍ മുന്ന ട്ട് ന ക്കുന്നക ലുകള്‍ രണ്ടു ഒന്ന ച്ച് തന്ന യ യ ര ക്കു . ഒട്ടകങ്ങള്‍, ജ റ ഫുകള്‍, പ സ ര്‍സ് പ ല യുള്ള ച ല കുത രകള്‍ തുടങ്ങ യ ചുരുക്ക ച ല മൃഗങ്ങള്‍ മ ത്രമ പൂച്ചകളുട തു പ ല ഇങ്ങന ക ല്‍ ചല പ്പ ക്ക റുള്ളൂ. പക്ഷ ഈ മൃഗങ്ങളുമ യ പൂച്ചക്ക് ഇത ലൂട എന്ത ങ്ക ലു ബന്ധ ഉണ്ട ന്ന് ചൂണ്ട ക്ക ണ ക്ക ന്‍ ഇതുവര കഴ ഞ്ഞ ട്ട ല്ല. പൂച്ചക്കുടു ‌ബത്ത ലുള്ള മറ്റ് മൃഗങ്ങള പ്പ ല (ച റ്റപ്പുല കള്‍ ഒഴ ച്ച്) പൂച്ചയ്ക്കു തങ്ങളുട നഖങ്ങള്‍ ക ല ന്റ അകത്ത യ്ക്കു പുറത്ത യ്ക്കു ആവശ്യ നുസരണ ന ക്ക ന്‍ കഴ യു . വ ശ്രമ ക്കുന്ന അവസ്ഥയ ല്‍ പൂച്ചയുട നഖങ്ങള്‍ അകത്ത യ്ക്ക് വല ഞ്ഞ് ത്വക്കു ര മങ്ങളു ച ര്‍ന്ന് മൂടപ്പ ട്ട ര ക്കു . ഇത് തങ്ങളുട നഖങ്ങള്‍ക്ക് ത യ്മ ന ഉണ്ട കുന്നത് കുറയ്ക്ക നു നടക്കുമ്പ ള്‍ ശബ്ദ കുറയ്ക്ക നു പൂച്ചകള സഹ യ ക്കുന്നു. മുന്‍‌ക ലുകള ല നഖങ്ങള്‍ പ ന്‍‌ക ലുകള ല്‍ ഉള്ളത ന ക്ക ല്‍ മൂര്‍ച്ച ഉള്ളവയ യ ര ക്കു . ഒരു ക ല ല ത് മ ത്രമ യ അല്ല ങ്ക ല്‍ കൂട്ടമ യ തങ്ങളുട ഇഷ്ടപ്രക ര നഖങ്ങള്‍ അകത്ത യ്ക്കു പുറത്ത യ്ക്കു ന ക്കുന്നത് ന യന്ത്ര ക്ക ന്‍ പൂച്ചയ്ക്ക് കഴ വുണ്ട്. ഇരത ടുമ്പ ഴു പ്രത ര ധ ആവശ്യമ കുമ്പ ഴു മര കയറുമ്പ ഴു പുതപ്പ്, വസ്ത്രങ്ങള്‍ എന്ന വയടക്കമുള്ള ‍മ നുസമുള്ള പ്രതലങ്ങള ല്‍ നടക്കുമ്പ ഴു തങ്ങളുട നഖങ്ങള്‍ പൂച്ച പുറത്ത യ്ക്ക് ന ട്ട റുണ്ട്. ഇക്ക രണത്ത ല്‍ പരവത ന യ ലു മറ്റു നടക്കുമ്പ ള്‍ വളഞ്ഞ് പുറത്ത യ്ക്ക് ന ണ്ട് ന ല്‍ക്കുന്ന നഖങ്ങള്‍ നൂല ല മറ്റ കുടുങ്ങുമ്പ ള്‍ രക്ഷപ ട നുള്ള തത്രപ്പ ട ല്‍ പൂച്ചകള്‍ക്ക് അപകടവു സ ഭവ ക്ക റുണ്ട്. പൂച്ചയുട ക ല ന്റ മുകള ലു ത ഴ യുമ യ പത യ അമര്‍ത്ത നമുക്ക് അവയുട നഖങ്ങള്‍ പുറത്ത യ്ക്ക് ക ണ്ട് വര ന്‍ സ ധ ക്കു . മ ക്ക പൂച്ചകള്‍ക്കു മുന്‍‌ക ലുകള ല്‍ അഞ്ച് നഖങ്ങളു പ ന്‍‌ക ലുകള ല്‍ ന ല അഞ്ച നഖങ്ങളു ആണ് ഉണ്ട കുക. മനുഷ്യര്‍ക്ക് ഉണ്ട കുന്നതുപ ല ച ലപ്പ ള്‍ വ ട്ടുപൂച്ചകള്‍ക്ക് അഞ്ച ലധ ക നഖങ്ങള്‍ അപൂര്‍വ്വമ യ ഉണ്ട യ എന്ന് വര . മുന്‍‌ക ലുകളുട അട യ ല്‍ കട്ട യുള്ള ത്വക്കു ഉണ്ട ക റുണ്ട് പൂച്ചകള്‍ക്ക്. നടക്കുമ്പ ള്‍ ഇവക ണ്ട് പൂച്ചകള്‍ക്ക് ഉപക ര ഒന്നു ഇല്ല ങ്ക ലു ച ട വ ഴുമ്പ ള്‍ ത ന്നല്‍ ഒഴ വ ക്ക ന യ ഇത് പൂച്ചയ സഹ യ ക്കുമ ന്ന് കരുതപ്പ ടുന്നു. [ത രുത്തുക] ത്വക്ക് പൂച്ചകളുട ത്വക്ക് വളര അയഞ്ഞത ണ്. ഇത് പൂച്ചകള പ ട മുറുക്ക വച്ച ര ക്കുന്ന ശത്രുക്കളുട ബന്ധനത്ത ല്‍ ന ന്ന് മ യ്‌വഴക്കത്ത ട ത ര ഞ്ഞ് പ്രത്യ ക്രമ ക്ക ന്‍ പൂച്ചകള സഹ യ ക്കുന്നു. ത്വക്ക ന്റ പ്രത്യ കത കുത്ത വയ്പ്പ് നടത്ത ണ്ടുന്ന അവസരങ്ങള ല്‍ വളര സഹ യകരമ ണ്. കഴുത്ത നു പ ന്ന ലുള്ള പൂച്ചയുട അയഞ്ഞ ത്വക്ക ണ് തള്ളപ്പൂച്ച തങ്ങളുട കുഞ്ഞുങ്ങള ക ണ്ട് നടക്കുമ്പ ള്‍ കട ച്ച് പ ട ക്ക ന്‍ ഉപയ ഗ ക്കുന്നത്. അതുക ണ്ട് തന്ന ഈ ഭ ഗത്തുള്ള ത്വക്ക ല്‍ പ ട ച്ച ല്‍ പൂച്ച വളര അടക്കവു ഒതുക്കവു ക ണ ക്കു . ആക്രമണക ര യ യ പൂച്ചയ അടക്ക ന ര്‍ത്ത ന്‍ ഈ പ്രത്യ കത ഉപയ ഗ ക്ക വുന്നത ണ്. പക്ഷ വല യ പൂച്ചകള്‍ക്ക് കുഞ്ഞ് പൂച്ചകള ക്ക ള്‍ ഭ ര കൂടുതല്‍ ഉള്ളത ന ല്‍, മനുഷ്യര്‍ക്ക് പൂച്ചകള എടുക്ക ന്‍ ഈ ത്വക്ക ല്‍ പ ട ച്ച് ഉയര്‍ത്തുന്നത നുപകര പൃഷ്ടത്ത ന്റ ഭ ഗത്ത് ഒരു ക യ്യു മുന്‍‌ക ലുകളുട യു ന ഞ്ച ന്റ യു ഇടയ ല്‍ മറ്റ തു വച്ച് ഉയര്‍ത്തുന്നത കു ഉച ത . ക ച്ച് കുട്ട കള പ്പ ല പൂച്ച അപ്പ ള്‍ തന്റ തലയു മുന്‍‌ക ലുകളു തന്ന എടുക്കുന്ന മനുഷ്യന്റ ത ള ലു പ ന്‍‌ക ലുകളു പൃഷ്ടവു ഈ വ്യക്ത യുട കയ്യ ല ന്ന ര ത യ ലു ആയ സുഖകരമ യ ക ടക്കു . ഇണ ച രുമ്പ ള്‍ ആണ്‍പൂച്ച പ ണ്‍പൂച്ചയുട കഴുത്ത നുകട ച്ചുപ ട ച്ച് പ ണ്‍പൂച്ച അനങ്ങുന്നത ന തടയുന്നതു ത്വക്ക ന്റ ഈ പ്രത്യ കത ഉപയ ഗപ്പ ടുത്ത യ ണ്‌. [ത രുത്തുക] ഇന്ദ്ര യങ്ങള്‍ പൂച്ചയുട ഇന്ദ്ര യങ്ങള്‍ അവയ വ ട്ടയ ടല നു സഹ യ ക്കുന്നു. ക ള്‍വ ശക്ത , ക ഴ്ചശക്ത , രുച യറ യ നുള്ള ശക്ത , സ്പര്‍ശനസ വ ദന കള്‍ എന്ന വ വളര യധ ക പുര ഗമ ച്ചവയ യത ന ല്‍ പൂച്ച സസ്തന കളുട ഇടയ ല ഏറ്റവു കഴ വുള്ള മൃഗങ്ങള ല ന്ന ണ്. മനുഷ്യന ക്ക ള്‍ പകല്‍ക്ക ഴ്ച കുറവ ണ ങ്ക ലു ര ത്ര യ ലുള്ള ക ഴ്ച ‍മനുഷ്യന ക്ക ള്‍ വളര യധ ക മ കച്ചത ണ്. ക ള്‍വ ശക്ത യുട കുറഞ്ഞ പര ധ മനുഷ്യരുട ത നു തുല്യമ ണ ങ്ക ലു മനുഷ്യര്‍ക്ക് ക ള്‍ക്ക വുന്നത ലു വളര ഉയര്‍ന്ന ആവൃത യ ലുള്ള ശബ്ദങ്ങള്‍ (64 ക ല ഹ ര്‍ട്സ് വര ) പൂച്ചയ്ക്ക് ക ള്‍ക്ക ന കു . ഇത് (1.6 ഒക്റ്റ വ്) മനുഷ്യന്റ പര ധ യ ക്ക ളു ഒരു ഒക്റ്റ വ് പട്ട യുട പര ധ യ ക്ക ളു കൂടുതല ണ്. മണക്കുവ നുള്ള പൂച്ചയുട കഴ വ് മനുഷ്യന ക്ക ള്‍ പത ന ലു ഇരട്ട അധ കമ ണ്. പൂച്ചയ്ക്ക് മുഖത്തു ശര രത്ത ലു ഉള്ള പല സ്പര്‍ശനസ വ ദ കള യ ര മങ്ങള്‍ (മ ശര മങ്ങള്‍ പ ല ) പൂച്ചയ പര സര മനസ്സ ല ക്ക ന്‍ സഹ യ ക്കുന്നു. ഇന്നത്ത പൂച്ചകള ല യ്ക്കുള്ള പര ണ മപക്ര യയ ല്‍ എപ്പ ഴ പൂച്ചയ്ക്ക് മധുര മനസ്സ ല ക്ക നുള്ള രണ്ടു ജ നുകള ല്‍ ഒന്ന് നഷ്ടപ്പ ട്ടത യ കരുതപ്പ ടുന്നു. [ത രുത്തുക] ചയ പചയ മറ്റുമൃഗങ്ങള ക്ക ള്‍ കൂടുതല്‍ ന ര ഉറങ്ങ യ ണ് പൂച്ചകള്‍ തങ്ങളുട ഊര്‍ജ്ജ സ രക്ഷ ക്കുന്നത്. പ്ര യമ കു ത റുമ ണ് ഇവ ഉറങ്ങ ന്‍ കൂടുതല്‍ ത ത്പര്യ ക ണ ക്കുന്നത്. 13-14 മണ ക്കൂര്‍ ആണ് ശര ശര ഉറക്കസമയമ ങ്ക ലു ദ ര്‍ഘ്യ 12 മുതല്‍ 16 മണ ക്കൂറ് വര വ്യത്യ സപ്പ ട്ട് ക ണ റുണ്ട്. ഒരു ദ വസ ഇരുപത് മണ ക്കൂര്‍ വര ച ല പൂച്ചകള്‍ ഉറങ്ങ റുണ്ട്. വളര കുറച്ച് സമയത്ത യ്ക്ക് ഉറങ്ങ നുള്ള പൂച്ചയുട കഴ വ ന പൂച്ചയുറക്ക എന്ന ണ് വ ശ ഷ പ്പ ക്ക റുള്ളത്. വളര ക്കുറച്ച് സമയ മനുഷ്യര്‍ ഉറങ്ങുമ്പ ള്‍ അത ന പൂച്ചയുറക്ക എന്ന് വ ശ ഷ പ്പ ക്ക റുണ്ട്. പൂച്ചകള്‍ വ കുന്ന രവു അത ര വ ല യുമ ണ് കൂടുതല യ ഊര്‍ജ്ജ്വസ്വലര യ ക ണപ്പ ട റുള്ളത്. ശ ര്യ അവയുട സഹവ സവു ജ ത യുമനുസര ച്ച് വ്യത്യ സപ്പ ട്ട ര ക്കു . ഏഷ്യന്‍ ര ജ്യങ്ങള ല്‍ ക ണപ്പ ടുന്നവ മ ല ഞ്ഞതു കൂടുതല്‍ ചുറുചുറുക്കുള്ളവയുമ ണ ങ്ക ല്‍ മറ്റുള്ളവ വണ്ണമുള്ളതു എന്ന ല്‍ ഊര്‍ജ്ജസ്വലത കുറവുള്ളവയുമ ണ് പൂച്ചയുട സ്വ ഭ വ കമ യ ശര രത പന ല 38 ഡ ഗ്ര സ ന്റ ഗ്ര ഡ നു 39 ഡ ഗ്ര സ ന്റ ഗ്ര ഡ നു ഇടയ ല ണ്. മനുഷ്യരുട ശര ശര ശര രത പന ല 36.8 ഡ ഗ്ര സ ന്റ ഗ്ര ഡ് ആണ്. ഒരു വ ട്ടുപൂച്ചയുട സ്വ ഭ വ കമ യ ഹൃദയമ ട പ്പ് ഒരു മ നുട്ട ല്‍ 140 മുതല്‍ 220 മ ട പ്പ് വര യ ണ്. ഇത് പൂച്ചയുട അപ്പ ഴത്ത വ ക രന ല അനുസര ച്ച യ ര ക്കു . വ ശ്രമ ക്കുന്ന അവസ്ഥയ ല്‍ മ ന ട്ട ല്‍ 150 മുതല്‍ 180 മ ട പ്പ് വര യ ണ് പൂച്ചകള്‍ക്ക് ഉണ്ട കുക. ഇത് മനുഷ്യരുട ത ന്റ ഇരട്ട യ ണ്. [ത രുത്തുക] വൃക്കകള്‍ വൃക്കകള്‍ തകര റ ല യ പൂച്ചകളുട ജ വന്‍ വര്‍ഷങ്ങള ളു ന ട്ട ക്ക ണ്ട് പ ക ന്‍ സ്ഥ ര‍മ യുള്ള കുത്ത വയ്പ്പ് ക ണ്ട് സ ധ ക്കു . അതുക ണ്ട് തന്ന പൂച്ചകള്‍ക്ക് ഡയ ല സ സ് വ ണ്ട വര റ ല്ല. [ത രുത്തുക] ഭക്ഷണ പൂച്ചകള്‍ മ സ ഹ രപ്രമുഖര ണ്. സസ്യഭക്ഷണ ദഹ ക്ക നുള്ളതരത്ത ല്‍ അല്ല അവയുട ദഹന ന്ദ്ര യങ്ങള്‍. അതുക ണ്ട് തന്ന മ സഭുക്ക് ആയ ട്ട ണ് പൂച്ചയ കണക്ക ക്കുന്നത്. അത്യ വശ്യ അമ ന അമ്ലങ്ങ:ള ല ന്ന യ ട റ ന്‍ ഉത്പ ദ പ്പ ക്ക നുള്ള കഴ വ ല്ല ത്തത ന ല്‍ അത നുവ ണ്ട മറ്റ് മ സങ്ങള ആശ്രയ ച്ച മത യ കൂ. [അവല ബ ആവശ്യമ ണ്]. പൂച്ചയുട പല്ലുകള്‍ മ സ ഹ രത്ത നനുയ ജ്യമ യ ര ത യ ല്‍ ജന തകമ യ പര ണമ ച്ചതുപ ല തന്ന പൂച്ചയുട കുടല ല്‍ മ സ ഹ ര ദഹ ക്ക ണ്ട ഭ ഗ ഒഴ ക യുള്ള ഭ ഗങ്ങള്‍ പര ണ മപ്രക്ര യയ ല്‍ ച റുത യതു പൂച്ചയ മ സ ഹ രപ്ര യന്‍ ആക്കുന്നു. ഇതുമൂല സസ്യ ഹ ര ദഹ പ്പ ക്ക നുള്ള പൂച്ചയുട കഴ വ് വളര പര മ തമ ണ്. ഉദ ഹരണത്ത ന്, ട റ ന്‍ സസ്യവര്‍ഗ്ഗങ്ങള ല്‍ കുറവു മ സഭക്ഷണത്ത ല്‍ ത രതമ്യ ന കൂടുതലുമ ണ്. കണ്ണുകളുട ആര ഗ്യത്ത നു ക ഴ്ചശക്ത ക്കു വളര യധ ക ആവശ്യമുള്ള ഒരു പ്രധ ന അമ ന സള്‍ഫ ണ ക്ക് അമ്ലമ ണ് ട റ ന്‍‍. ഇത ന്‍റ അഭ വ കണ്ണ ല റ റ്റ ന ച റുത ക നു നശ ച്ചുപ ‍ക നു തന്മൂല ഒര ക്കലു ഭ ദമ ക ത്തര ത യ ല്‍ ക ഴ്ചശക്ത തന്ന ഇല്ല ത യ പ്പ ക നു ക രണമ കു . മ സ ഹ രത്ത നു ഇത്രയധ ക യ ജ ച്ച ശര രപ്രകൃത ആണ ങ്ക ലു , പൂച്ച തന്റ ഭക്ഷണത്ത ല്‍ ച റ യ അളവ ല്‍ ച ട കള്‍, ഇലകള്‍, പുല്ലുകള്‍ തുടങ്ങ യ സസ്യഭക്ഷണ ഉള്‍പ്പ ടുത്ത റുണ്ട്. വയറ് ക ട ക്കുമ്പ ള്‍ അത് ഭ ദമ ക്ക ന ണ് പൂച്ചകള്‍ ഇങ്ങന ച യ്യുന്നത ന്നു , അതല്ല, ഭക്ഷണത്ത ല്‍ ന രുകളു ധ തുക്കളു ഉള്‍പ്പ ടുത്ത ന്‍ ആണ് ഇത് ച യ്യുന്നത ന്നു രണ്ട് വ ദങ്ങളുണ്ട്. ച ല ച ട കള്‍ പൂച്ചയുട ആര ഗ്യത്ത നു മ ശമ യത ന ല്‍ പൂച്ചകള വളര്‍ത്തുന്നവര്‍ ശ്രദ്ധ ക്ക ണ്ടത ണ് ഇത്. ഉദ ഹരണത്ത നു, ഈസ്റ്റര്‍ ല ല്ല ച ട കഴ ക്കുന്നത് പൂച്ചകള്‍ക്ക് സ രമ യ വൃക്കതകര റ് ഉണ്ട ക്ക ന്‍ സ ധ്യതയുണ്ട്. ഫ ല ഡ ന്‍ഡ്ര ണ്‍ എന്ന ച ട യു പൂച്ചകള സ ബന്ധ ച്ച ടത്ത ള വ ഷച്ച ട യ ണ്. പൂച്ചപ്ര മ കളുട അസ്സ സ യ ഷന്‍ പൂച്ചയ്ക്ക് കഴ ക്കുവ ന്‍ പ ട ല്ല ത്ത സസ്യങ്ങളുട ഒരു പട്ട ക തന്ന തയ്യ റ ക്ക യ ട്ടുണ്ട്. എത്രയധ ക സസ്യ ഹ ര ക ടുത്ത ലു പൂച്ചയ്ക്ക് വ ണ്ടുന്നത്ര പ ഷക ലഭ ക്കുകയ ല്ല. [അവല ബ ആവശ്യമ ണ്] എന്ന ല്‍ കൃത്ര മമ യ ട റ ന്‍ ച ര്‍ത്തപലതര സസ്യഭക്ഷണങ്ങള്‍ പൂച്ചയ്ക്ക യ വ പണ യ ല്‍ ലഭ്യമ ണ്; ഇത് ഒരു പര ധ വര പ ഷകക്കുറവ് ന കത്ത യ ക്ക . വ ട്ട ല്‍ വളര്‍ത്തുന്ന പൂച്ചകള്‍ക്ക് വ ട്ട ല്‍ ഉണ്ട ക്കുന്ന ഭക്ഷണത്ത ന ട് പ്ര യ ഉണ്ട ക റുണ്ട്, പ്രത്യ ക ച്ച് പ്ര ട്ട നു ക ഴുപ്പു ന റഞ്ഞ ഭക്ഷണങ്ങള ട്. എങ്ക ലു മനുഷ്യരുട ഭക്ഷണ മ ത്ര പൂച്ചയ്ക്ക് വ ണ്ടുന്ന സമ്പൂര്‍ണ്ണ ഹ രമ കുന്ന ല്ല, അത് മ സ ഹ ര ആണ ങ്ക ല്‍കൂട .[അവല ബ ആവശ്യമ ണ്] തങ്ങളുട ആവശ്യത്ത നനുസര ച്ച് മ ത്രമ പൂച്ചകള്‍ ഭക്ഷണ കഴ ക്ക റുള്ളുവ ങ്ക ലു കൂടുതല യ ഭക്ഷണ ക ടുത്ത ല്‍ പൂച്ചകള്‍ വല്ല ത തട ക്ക റുണ്ട്. വയസ്സ കുന്ത റുമ ണ് പൂച്ചകള്‍ കൂടുതല യ ഈ സ്വഭ വസവ ശ ഷത ക ണ ക്ക റുള്ളത്.[അവല ബ ആവശ്യമ ണ്] ഇത് പ്രമ ഹ അടക്കമുള്ള പല ആര ഗ്യപ്രശ്നങ്ങളു പൂച്ചയ്ക്ക് ഉണ്ട ക ന്‍ ക രണമ കുന്നു. അതുക ണ്ട് തന്ന വ ട്ട ന്റ അകത്ത് മ ത്ര കഴ യുന്ന പൂച്ചകള്‍ക്ക് വ ട്ട ല്‍ തന്ന ച റ യ വ്യ യ മങ്ങള്‍ നല്‍ക ണ്ടുന്നതു ഭക്ഷണ ക്രമ കര ക്ക ണ്ടതു ആവശ്യമ ണ്. ഭക്ഷണക്ക ര്യത്ത ല്‍ പൂച്ചയ്ക്ക് തന്റ ഇഷ്ട ന ഷ്ടങ്ങളുണ്ട്. ഇത് മധുര ത ര ച്ചറ യ നുള്ള കഴ വ് പൂച്ചയ്ക്ക് ഇല്ല ത്തതുക ണ്ട ക . മറ്റ് സസ്തന കള്‍ക്ക ല്ല ത്ത ഒരു പ്രത്യ കത പൂച്ചകള്‍ക്കുണ്ട്. മന പൂര്‍വ പൂച്ച പട്ട ണ ക ടക്ക റുണ്ട്. ത ന്‍ മുന്‍പ് കഴ ച്ച ട്ടുള്ള രുച കരമ യ ഭക്ഷണ ക ടുത്ത ല്‍പ്പ ലു അപ്പ ള്‍ പൂച്ച കഴ ക്ക ന്‍ കൂട്ട ക്ക യ ല്ല എന്ന് വരു . ഇത് പൂച്ചയുട ദഹന ന്ദ്ര യത്ത ന് (vomeronasal or Jacobson's organ) ഒരു പ്രത്യ ക ഭക്ഷണ ശ ലമ യതുക ണ്ട അല്ല ങ്ക ല്‍ പൂച്ചയുട ഉടമസ്ഥര ല്‍ ന ന്ന് അത രു പ്രത്യ ക ഭക്ഷണ പ്രത ക്ഷ ക്കുന്നതുക ണ്ട ആയ ര ക്കു .[അവല ബ ആവശ്യമ ണ്] സ്ഥ രമ യ കഴ ക്കുന്ന ഭക്ഷണത്ത ന ടുള്ള മടുപ്പ് ക രണ വ ണ്ടു അത് കഴ ക്ക ന്‍ ത ന്നുന്നതുവര പട്ട ണ ക ടക്ക ന്‍ പൂച്ച തയ്യ റ കു .[അവല ബ ആവശ്യമ ണ്] തന്റ ആര ഗ്യ വഷള കുന്നതുവര പട്ട ണ ക ടക്ക ന്‍ പൂച്ചകള്‍ സ്വയ തയ്യ റ കുന്നത് വളര അപൂര്‍വ്വമ ണ്. പൂച്ചയുട ഭ ര പ ട്ട ന്ന് വളര യധ ക കുറഞ്ഞ ല്‍ ഹ പ്പ റ്റ ക് ല പ്പ ഡ സ സ്(hepatic lipidosis) എന്ന മ രകമ യ അവസ്ഥ ഉണ്ട ക ന്‍ സ ധ്യത ഉണ്ട്. വ ണ്ടു പട്ട ണ ക ടക്ക ന്‍ ന ര്‍ബന്ധ തന ക്കുന്ന തരത്ത ല്‍ വ ശപ്പ ന ഇല്ല ത ക്കുന്ന കരള ന്റ വ കല്യമ ണ് അത്. 48 മണ ക്കൂറ നുള്ള ല്‍ മരണ വര സ ഭവ ച്ച ക്ക വുന്നതരത്ത ല്‍ മ രകമ ണ് ഈ ര ഗ . ക റ്റ്ന പ്പ് (catnip) ച ട യ ട് ച ല പൂച്ചകള്‍ക്ക് ഒരു പ്രത്യ ക ത ത്പര്യ ത ന്ന റുണ്ട്. ഈ ച ട പൂച്ച കഴ ക്ക റ ല്ല ങ്ക ലു ഇത ന തട്ട ക്കള ക്ക നു അത ന്റ മുകള ല്‍ ക ടന്നുരുള നു ഇടയ്ക്ക ന്ന് ചവയ്ക്ക നു ഒക്ക പൂച്ചയ്ക്ക് രസമ ണ്. കുറച്ച് ന മ ഷങ്ങള്‍ മ ത്രമ പൂച്ച ഈ ത ത്പര്യ പ്രകട പ്പ ക്ക റുള്ളൂ. ഒന്ന് രണ്ട് മണ ക്കൂര്‍ കഴ യുമ്പ ള്‍ പൂച്ചയ്ക്ക് വ ണ്ടു ത ത്പര്യ ത ന്ന ഇത് തന്ന വ ണ്ടു ച യ്യു . ഇത്രയധ ക ത ത്പര്യ ഇല്ല ങ്ക ലു , ച റ യ രളവ ല്‍ Mmint, Valerian എന്ന ച ട കള ടു പൂച്ചയ്ക്ക് ക തുകമുണ്ട ക റുണ്ട്. അസ്വ ഭ വ കമ യ ഭക്ഷണ കഴ ക്കുന്ന സ്വഭ വവു പൂച്ചകള്‍ ക ണ ക്ക റുണ്ട്. പ്ല സ്റ്റ ക്, തുണ ത്തരങ്ങള്‍, കമ്പ ള എന്ന വയ ക്ക ച ലപ്പ ള്‍ പൂച്ച കഴ ക്കു . ഇത് വല യ രളവ് വര ദഹ ക്ക ത പുറത്ത യ്ക്ക് പ കുന്നത ന ല്‍ ഇത രു ആര ഗ്യപ്രശ്ന ആക റ ല്ല. എന്ന ലു വല യ അളവ ല്‍ ഇത് കഴ ച്ച ല്‍, ഉദ ഹരണത്ത നു ഒരു സ ക്സ് മുഴുവന യ കഴ ച്ച ല്‍, പൂച്ചയ്ക്ക് ഇത് മ രകമ കു . ഈ സ്വഭ വസവ ശ ഷത ബര്‍മ്മ സ്, ഓറ യ ന്ററ്റ്, സയ മ സ് എന്ന വര്‍ഗ്ഗങ്ങള ലു , ഇവയുട ത വഴ കള ല്‍ ഉള്ള മറ്റ് വര്‍ഗ്ഗങ്ങള ലുമ ണ് കൂടുതല യ ക ണപ്പ ട റുള്ളത്.[അവല ബ ആവശ്യമ ണ്] [ത രുത്തുക] വ ഷപദ ര്‍ത്ഥങ്ങള്‍ പൂച്ചയുട കരള്‍ മറ്റ് മൃഗങ്ങളുട തുപ ല വ ഷപദ ര്‍ത്ഥങ്ങള പ്രത ര ധ ക്ക ന്‍ ശക്ത ഉള്ളവയല്ല. അതുക ണ്ട് തന്ന വ ട്ട ല്‍ ഉപയ ഗ ക്കപ്പ ടുന്ന പല പദ ര്‍ത്ഥങ്ങളു പൂച്ചയ്ക്ക് ഹ ന കരമ യ ക്ക . പൂച്ചകള്‍ ഉള്ള വ ട്ട ല്‍ ഇങ്ങന യുള്ള പദ ര്‍ത്ഥങ്ങളുണ്ട എന്ന് പര ശ ധ ക്കുകയു , ഉണ്ട ങ്ക ല്‍ അവ ഒഴ വ ക്ക ണ്ടതുമ ണ്. സ്ഥ രമ യ ര ഗഗ്രസ്തര യ പൂച്ചകള്‍ ക ണപ്പ ടുന്നുണ്ട ങ്ക ല്‍ ഇങ്ങന യുള്ള വ ഷപദ ര്‍ത്ഥങ്ങളുട സ ന്ന ധ്യ വ ട്ട ല്‍ ഉണ്ട വ ന്‍ സ ധ്യതയുണ്ട്. ഉദ ഹരണത്ത ന്, വ ദനസ ഹ ര യ യ പ രസ റ്റമ ള്‍, അസ റ്റമ ന ഫ ന്‍, എന്ന വയ ക്ക പൂച്ചയ്ക്ക് വളര യധ ക ഹ ന കരമ ണ്. ഇവ പുറ തള്ള നുള്ള ര സത്വര ക പൂച്ചകള്‍ക്ക് ഉത്പ ദ പ്പ ക്ക നുള്ള കഴ വ ല്ല ത്തത ന ല്‍ വളര ച റ യ അളവ ല്‍ ഇവ അകത്ത് ച ല്ലുന്നതുതന്ന പൂച്ചയ അപകട വസ്ഥയ ല ക്കു . പൂച്ച ഇവ കഴ ച്ച ന്ന് സ ശയ ത ന്ന യ ല്‍ ഉടന മൃഗഡ ക്റ്ററ ക ണ ക്ക ണ്ടത ണ്. വ തത്ത ന്റ ച ക ത്സക്ക യ ക ടുക്കുന്ന ആസ്പ ര ന്‍ പ ലു പൂച്ചയ്ക്ക് അളവ ല്‍ കൂട യ ല്‍ അപകടമ ണ ന്നത ന ല്‍ ശ്രദ്ധ ച്ച് ക ടുക്ക ണ്ടത ണ്. അതുപ ല മുട ക ഴ ച്ച ല ന യ ഉപയ ഗ ക്കുന്ന മ ന ക്സ ഡ ല്‍ പൂച്ചയുട ത്വക്ക ല്‍ പുരട്ട യതുക രണ പൂച്ചകള്‍ക്ക് സ രമ യ ആര ഗ്യപ്രശ്നങ്ങള്‍ ഉണ്ട യത യ ക ണപ്പ ട്ട ട്ടുണ്ട്. ക ടന ശ ന കളു കളന ശ ന കളു പ ല യുള്ള സ്പക്ഷ്ടമ യ വ ഷപദ ര്‍ത്ഥങ്ങള്‍ കൂട ത പൂച്ചകള്‍ക്ക് അപകടകരമ ‍യ വ ട്ടുസ ധനങ്ങള ല്‍ മ ത്ത്ബ ള്‍ (mothball), ന ഫ്തല ന്‍ ഉത്പന്നങ്ങളു ഫ ന ള്‍, ഡ റ്റ ള്‍, ല സ ള്‍ തുടങ്ങ യ തറ തുടയ്ക്കുന്ന ഉത്പന്നങ്ങളു ഉള്‍പ്പ ടുന്നു. . . മഞ്ഞ് ഉരുക്ക ന്‍ ഉപയ ഗ ക്കുന്ന എത ല ന്‍ ഗ്ല ക്ക ള്‍ പൂച്ചകള്‍ക്ക് ഇഷ്ടമ ണ ങ്ക ലു ഒരു സ്പൂണ്‍ ന റയ ഇത് കഴ ക്കുന്നതുപ ലു പൂച്ചയ്ക്ക് ഹ ന കരമ യ ക്ക . മനുഷ്യരുട ഭക്ഷണപദ ര്‍ത്ഥങ്ങളു പൂച്ചകള്‍ക്ക് ഹ ന കരമ ക റുണ്ട്. വളര ക്കുറച്ച് പൂച്ചകള ച ക്കള റ്റ് കഴ ക്ക റുള്ളുവ ങ്ക ലു ച ക്കള റ്റ ല്‍ ഉണ്ട കുന്ന ത യ ബ്ര മ ന്‍ പൂച്ചയ്ക്ക് വ ഷബ ധയുണ്ട ക്ക യ ക്ക . ഉള്ള യു ഇഞ്ച യു കൂട യ അളവ ല്‍ കഴ ച്ച പൂച്ചകള ല്‍ വ ഷബ ധ ഉണ്ട യ ട്ടുള്ളത യ കണ്ട ട്ടുണ്ട്. ഫ ന ള്‍ കലര്‍ന്ന ബ സ്പ ന ള്‍ എ എന്ന പദ ര്‍ത്ഥ ഉപയ ഗ ച്ച് സ ല്‍ ച യ്യുന്ന ട ന്ന ല്‍ ക ട്ടുന്ന പൂച്ചഭക്ഷണ വര പൂച്ചകള്‍ക്ക് മ ശമ യ ഭവ ക്ക റുണ്ട്, ശ സ്ത്ര യമ യ ക രണ ത ള യ ക്കപ്പ ട്ട ട്ട ല്ല ങ്ക ലു . പൂച്ചയടക്കമുള്ള പല മൃഗജ ത കള്‍ക്കു വ ട്ട ല്‍ വളര്‍ത്തുന്ന അലങ്ക രച്ച ട കള്‍ ആര ഗ്യപ്രശ്നങ്ങള്‍ ഉണ്ട ക്ക റുണ്ട്. . പൂച്ചകള്‍ ഇത്തര ച ട കള്‍ കഴ ക്കുന്നത് എന്തുക ണ്ടു ഒഴ വ ക്ക ണ്ടത ണ്. [ത രുത്തുക] സ്വഭ വ [ത രുത്തുക] സ മൂഹ ക ജ വ ത ആയ രക്കണക്ക ന് വര്‍ഷങ്ങള യ മനുഷ്യരുട യു മനുഷ്യരുട യു മറ്റ് വളര്‍ത്തു മൃഗങ്ങളുട യു സഹവ സ മൂല ഒരു ന ട്ടുമൃഗമ യ മ രുങ്ങ ന്‍ പൂച്ചയ്ക്ക് കഴ ഞ്ഞ ട്ടുണ്ട്. പൂച്ചയ വളര്‍ത്തുന്ന വ്യക്ത യ പൂച്ച തങ്ങളുട അമ്മയ യ ന്നപ ല സ്ന ഹ ക്കുമ ന്നു കരുതപ്പ ടുന്നു. അതുപ ല തന്ന , പൂച്ചകള്‍ വലുത യ ലു അവരുട ച റുപ്പക്ക ലത്തുള്ളതുപ ല തന്ന ജ വ ക്കുന്നുവ ന്നു കണ്ടുപ ട ക്കപ്പ ട്ട ട്ടുണ്ട്. പ തുവ പൂച്ചകള്‍ നന്ന യ ഇണങ്ങുന്നവര ണ ങ്ക ലു മനുഷ്യരുമ യ ഇണങ്ങ ത ജ വ ക്കുന്ന പൂച്ചകളുട എണ്ണവു കുറവല്ല. മുത ര്‍ന്ന പൂച്ചകള്‍ ച റ യ പൂച്ചകള ട് അസഹ ഷ്ണുതയ ട പ രുമ റുന്നത യു ച ലപ്പ ള്‍ മ ന്ത യു കട ച്ചു അവയ ആക്രമ ക്കുന്നത യു ക ണപ്പ ട റുണ്ട്. [ത രുത്തുക] സഹജ വന പൂച്ചകളുട സ മൂഹ കസ്വഭ വ മനസ്സ ല ക്ക നുള്ള ഒരു വഴ അവയ ന ര ക്ഷ ക്കല ണ്. വളര്ത്ത്പൂച്ചകള്‍, ക ളന കള്‍ എന്നപ ല തങ്ങളുട പ്രദ ശപര ധ അവര്‍ തന്ന ന ശ്ചയ ച്ച ട്ടുണ്ട കു . ഇത ല്‍ ല ഗ കപരമ യ സജ വമ യ പൂച്ചകളുട ത് വല യ ക ളന കളു അല്ല ത്തവയുട ത് ച റ യ ക ളന കളു ആയ ര ക്കു . ഇവയുട ഇടയ ല്‍ ആരുട യു സ്വന്തമല്ല ത്ത സ്ഥലങ്ങളു ഉണ്ട കു . ഇവ ട പൂച്ചകള്‍ സമ ധ നപരമ യ പ രുമ റു . പക്ഷ സ്വന്ത ക ളന യ ല്‍ വരുന്ന മറ്റ് പൂച്ചകള പൂച്ച വ രട്ട ഓട ക്കു . ആദ്യ തുറ ച്ചു ന ക്ക യു ഒച്ചയുണ്ട ക്ക യു മുറുമുറുത്തു തന്റ ശത്രുവ ന ഓട ക്ക ന്‍ ശ്രമ ക്കുകയു , വഴങ്ങ യ ല്ല ങ്ക ല്‍ ഒച്ചയുണ്ട ക്ക ആക്രമ ക്കുകയു ആണ് പൂച്ച ച യ്യുക. ഇങ്ങന ജ വ ക്കുന്നതുക ണ്ട ക , പൂച്ചകള്‍ക്ക് ജ വ ക്ക ന യ ഒന്ന ച്ച് ന ല്‍ക്കുന്ന സ്വഭ വ ഇല്ല. അത യത് ഭക്ഷണ കണ്ട ത്ത നു സ്വന്ത രക്ഷയ്ക്കു മറ്റു ഒരു പൂച്ച മറ്റ രു പൂച്ചയ ആശ്രയ ക്ക ല്ല. പട്ട യ പ്പ ല യ സ ഹത്ത പ്പ ല യ കൂട്ടമ യ ഇരത ട ന്‍ പൂച്ച പ ക റ ല്ല. (സ്വയ നക്ക ശര ര എപ്പ ഴു ശുച യ യ വയ്ക്കുന്ന പൂച്ചയുട സ്വഭ വ ഇത ന ട് ച ര്‍ത്ത് വ യ ക്ക വുന്നത ണ്. ഇങ്ങന ച യ്യുന്നത ലൂട പൂച്ചയുട ഉമ ന ര്‍ പൂച്ചയുട ന റ്റ ഒഴ വ ക്ക , തന്ന ശത്രുക്കള്‍ കണ്ട്പ ട ക്കുനത ല്‍ ന ന്ന് രക്ഷ ക്കുന്നു. എന്ന ല്‍ പട്ട യ്ക്ക് ശര രദുര്‍ഗന്ധ ഉള്ളത് ഇരപ ട ക്കുമ്പ ള്‍ സഹ യകരമ കുകയ ണ് ച യ്യുക. ഒരു പട്ട യുട ന റ്റ മനസ്സ ല ക്ക അവ ട ന ന്ന് രക്ഷപ ട ന്‍ ന ക്കുമ്പ ള്‍ മറ്റ് പട്ട കളുട കയ്യ ല്‍ പ ടുകയ ണ് പട്ട യുട ഇരയ്ക്ക് സ ഭവ ക്കുക. പക്ഷ ഇത നു തങ്ങളുട ഇടയ ലുള്ള വ ന മയ നന്ന യ ര ക്കണ . പട്ട കളുട കൂട്ടത്ത ന് ഇത് നല്ലവണ്ണ ഉണ്ട ങ്ക ലു പൂച്ചയ്ക്ക് ഈ കഴ വ് ഇല്ല ത്തത ന ല്‍ പൂച്ച ഒറ്റയ്ക്ക ഇര ത ടുകയുള്ളൂ) [ത രുത്തുക] ആക്രമണ ത്സുകത അത ര്‍ത്ത യുട പ ര ല , ഇണയുട പ ര ല , മറ്റ ര ള ത ല്‍പ്പ ക്ക ണ , എത ര്‍ത്ത് ന ല്‍ക്ക ന ഒക്ക യ യ പൂച്ചകള്‍ തമ്മ ല്‍ ആക്രമണത്ത ല്‍ ഏര്‍പ്പ ടുമ്പ ള്‍ പൂച്ചകള്‍ സ ധ രണയ യ തങ്ങളുട ശര ര വളച്ച് ര മങ്ങള്‍ ഉയര്‍ത്ത ന ര്‍ത്ത തങ്ങളുട ശര രവല പ്പത്ത ന പ രുപ്പ ച്ച് ക ണ ക്ക റുണ്ട്. ക കള്‍ ക ണ്ട് ശക്ത യ യ എത ര ള യുട മുഖത്തു ശര രത്ത ലു അട ച്ചു കട ച്ചു ഒക്ക യ ണ് പൂച്ചക്കള്‍ ആക്രമ ക്കുക. സ ധ രണ ത ല്‍ക്കു എന്നുറപ്പ യ ല്‍ സ രമ യ മുറ വുകള്‍ എല്‍ക്കുന്നത നുമുന്‍പ് തന്ന പൂച്ച രക്ഷപ്പ ട റ ണ് പത വ ങ്ക ലു അപൂര്‍വ്വമ യ മ രകമ യ മുറ വ് തന്റ എത ര ള യ ല്‍ ഏല്‍പ്പ ക്ക ന്‍ പൂച്ചകള്‍ക്ക് സ ധ ക്ക റുണ്ട്. മുഖത്തു ച വ കള ലുമ ക്ക യ യ ച റ യ മുറ വ പൂച്ചയ്ക്ക് എല്‍ക്ക റുള്ളുവ ങ്ക ലു ആ മുറ വ ല്‍ അണുബ ധ ഉണ്ട യ പൂച്ചകള്‍ക്ക് അപകട സ ഭവ ക്ക നു സ ധ്യതയുണ്ട്. ഇങ്ങന യുള്ള ആക്രമണമ ണ് ഫ ല ന്‍ ഇമ്യൂണ ഡ ഫ ഷ്യന്‍സ വ റസ് (FIV) എന്ന ക ട ണുവ ന്റ പ്രചരണത്ത ന്റ മുഖ്യക രണ എന്നു വ ശ്വസ പ്പ ക്കപ്പ ടുന്നു. ല ഗ കപരമ യ സജ വമ യ ആണ്‍ പൂച്ചകള്‍ തങ്ങളുട ജ വ തക ലത്ത ല്‍ പല പൂച്ചകളുമ യു ആക്രമണത്ത ല്‍ ഏര്‍പ്പ ടുന്നതുക ണ്ട് തങ്ങളുട മുഖത്ത ലു ച വ കള ലു ഒക്ക പല മുറ വ ന്റ പ ടുകളു ശ ഷ പ്പ ക്കു . തങ്ങളുട കുട്ട കള രക്ഷ ക്ക നു തങ്ങളുട അത ര്‍ത്ത സ രക്ഷ ക്ക ന യു ഒക്ക പ ണ്‍പൂച്ചകളു മറ്റുള്ളവര ആക്രമ ക്ക റുണ്ട്. [ത രുത്തുക] കള കള്‍ വളര്‍ത്ത് പൂച്ചകള്‍, പ്രത്യ ക ച്ചു പൂച്ചക്കുട്ട കള്‍ കള കള ല്‍ ഏര്‍പ്പ ടുന്നത് സ ധ രണമ ണ്. ഈ പ രുമ റ്റ ഇരപ ട ക്കല ന്റ ഒരുതര അനുകരണമ ണ്. അതുക ണ്ട് തന്ന ഇത്തര കള കള്‍ പൂച്ചയ്ക്ക പതുങ്ങ യ ര ക്ക നു , ഇരപ ട ക്ക നു , ഇരയ ക ല്ലുവ നു ഒക്ക യുള്ള പര ശ ലനവു ആകുന്നു. തൂങ്ങ ക്ക ടക്കുന്ന ഒരു നൂല വള്ള യ , ന ലത്ത് അശ്രദ്ധമ യ ക ടക്കുന്ന ഒരു ചരട , അങ്ങന എന്ത ങ്ക ലു മത ഒരു പൂച്ചയ ക തുകപ്പ ടുത്ത ന്‍. ഇങ്ങന നൂലുകളുമ യ പൂച്ച കള ക്കുന്നത് പല ക ര്‍ട്ടൂണുകള ലു ച ത്രങ്ങള ലു വ ഷയമ യ ട്ടുണ്ട്. അമ്മപ്പൂച്ചയുട വ ലു ഇങ്ങന പൂച്ച തട്ട ക്കള ക്ക റുണ്ട്. എന്ന ല്‍ ഈ നൂല് വ ഴുങ്ങുന്നത് പൂച്ചയ്ക്ക് ആപത്കരമ ണ്. അത് വയറ ല്‍ കുടുങ്ങ ര ഗങ്ങള മരണമ ഒക്ക യു സ ഭവ ക്ക ന്‍ സ ധ്യതയുണ്ട്. അതുക ണ്ട് വളര്‍ത്ത് പൂച്ചകള്‍ക്ക് കള ക്ക ന യ ഉടമകള്‍ ന രത്ത ല സര്‍ രശ്മ കള്‍ ക ണ്ട് ന ലത്ത് വരയ്ക്ക റുണ്ട്, പൂച്ചയ്ക്ക് ആ ല സര്‍ ബ ന്ദുവ ന പ ന്തുടരുന്നത് ഇഷ്ടമ ണ്. ഈ ല സര്‍ ക ണ്ട് പൂച്ചയുട കണ്ണ ന് എന്ത ങ്ക ലു അപകട പ ണഞ്ഞത യ അറ വ ല്ല. ല സര്‍ പ നകള്‍ പ്രച രത്ത ന കുന്നത നുമുന്‍പ് ട ര്‍ച്ച ന്റ വ ള ച്ചവു ഈര്‍ക്ക ലു ഓലയു ഒക്ക ഇത ന യ ഉപയ ഗ ക്കപ്പ ട്ട രുന്നു. ഇത കള യുട ഭ ഗമ യ പൂച്ചകള്‍ തമ്മ ല്‍തമ്മ ലു ഉടമയ ടു ഒക്ക അട കൂട റുണ്ട്. എങ്ക ലു പൂച്ചകള്‍ക്ക് ദ ഷ്യ വന്ന് നഖങ്ങള്‍ പുറത്ത ക്ക് ന ട്ട ആക്രമ ക്ക ന്‍ ഏത് ന മ ഷവു സ ധ്യത ഉള്ളത ന ല്‍ മനുഷ്യര്‍ പൂച്ചകളുമ യ അടുക്കുമ്പ ള്‍ ഒരു അകല പ ല ക്കുന്നത് നല്ലത ണ്. [ത രുത്തുക] ഇര ത ടല്‍ വല യ പൂച്ചകള പ്പ ല ത്തന്ന (സ ഹ , പുല ) വ ട്ട ല്‍ വളര്‍ത്തുന്ന പൂച്ചകളു ഇരപ ട ക്ക ന്‍ സമര്‍ത്ഥര ണ്. കടുവയ യു പുല യ യു പ ല പതുങ്ങ യ രുന്ന്‍ ഇരയ ക ത്ത രുന്ന്, ഇരവരുമ്പ ള്‍ പ ട്ട ന്ന് ആക്രമ ച്ച് ക ഴടക്കുന്ന വ ദ്യയ ണ് പൂച്ചയുട യു ആയുധ . ഇങ്ങന ക ഴടക്ക യ തന്റ ഇരയുട കഴുത്ത നു കട ച്ച് കുടഞ്ഞ് നട്ട ല്ല് തകര്‍ത്ത് പര ല സ സ് വരുത്തുകയ കര ട്ട ഡ് ആര്‍ട്ടറ യു ജുഗുല ര്‍ ഞരമ്പു മുറ ച്ച് രക്ത നഷ്ടപ്പ ടുത്ത ക്കുകയ , അല്ല ങ്ക ല്‍ ഇരയുട ശ്വ സക ശന ള (Vertebrate trachea) തകര്‍ക്കുകയ ച യ്ത് പൂച്ച ഇരയുട കഥ കഴ ക്കുന്നു. പൂച്ച തന്റ ഉടമയ്ക്ക് ത ന്‍ പ ട ച്ച ഇരയ നല്‍കുന്നത് എന്ത ന ന്നത ന ക്കുറ ച്ച് അധ ക വ വരങ്ങള്‍ മനസ്സ ല ക്കപ്പ ട്ട ട്ട ല്ല. എത്ത ളജ സ്റ്റ യ പ ള്‍ ല ഹസന്‍ പറയുന്നത് പൂച്ചകള്‍ മനുഷ്യര തങ്ങളുട സമൂഹത്ത ല ഒരു അ ഗമ ന്നര ത യ ല്‍ ക ണുന്നത ന്റ തുടര്‍ച്ചയ ണ് അധ ക വന്ന ഇരയ മനുഷ്യരുമ യ പങ്കുവയ്ക്കുന്നത് എന്ന ണ്. എന്ന ല്‍ അന്ത്ര പ്പ ളജ സ്റ്റ യ ഡ സ്മണ്ട് മ റ സ് 1986-ല്‍ എഴുത യ ക റ്റ് വ ച്ച ങ്ങ് എന്ന പുസ്തകത്ത ല്‍ പറയുന്നത് പൂച്ചകള്‍ ഇരപ ട ക്ക ന്‍ സമര്‍ത്ഥരല്ല ത്ത മനുഷ്യര ഇരപ ട ക്ക ന്‍ പഠ പ്പ ക്കുന്നത നുവ ണ്ട യ ണ് തങ്ങള്‍ പ ട ച്ച എല കള യു പക്ഷ കള യു വ ട്ട ല്‍ ക ണ്ടു വരുന്നത് എന്ന ണ്. ഇരപ ട ക്ക ന്‍ കഴ വ ല്ല ത്ത വല യ പൂച്ചക്കുട്ട എന്നര ത യ ല്‍ മനുഷ്യര്‍ക്ക് ഭക്ഷണ നല്‍കുന്നത വ ഇത ന്നു അദ്ദ ഹ ഇത പുസ്തകത്ത ല്‍ പറയുകയുണ്ട യ . മറ്റ രു സ ധ്യത ഉള്ളത്, തങ്ങള്‍ക്ക് ഇരപ ട ക്ക നുള്ള കഴ വ യ എന്ന് തങ്ങളുട അമ്മയ്ക്ക് മുന്ന ല്‍ ത ള യ ക്കുന്ന പൂച്ചയുട അത മനശ്ശ സ്ത്രമ കു മനുഷ്യരുട മുന്ന ല്‍ തങ്ങള്‍ പ ട ച്ച ഇരയ ക ഴ്ചവയ്ക്കുന്നത നു പ ന്ന ലു എന്ന ണ്. വ ട്ട ല്‍ വളര്‍ത്തുന്ന പൂച്ചകള്‍, ഇരയ ക്കൂട ത വ ച്ചുകള്‍, പ നകള്‍, പ ന്‍സ ലുകള്‍ എന്ന ങ്ങന വ യ ല്‍ ക ള്ള വുന്ന എന്തു തങ്ങളുട ഉടമയ്ക്ക് ക ണ്ടുപ യ ക ടുക്ക റുണ്ട്. [ത രുത്തുക] പ്രത്യുത്പ ദന പൂച്ചയ്ക്ക് വര്‍ഷത്ത ല്‍ ഒന്ന ല്‍ക്കൂടുതല്‍ പ്രജനനക ല ഉണ്ട കു . ഇരച രുകയ ണ ങ്ക ല്‍ ഓര ന്നു ന ലു മുതല്‍ ഏഴ് ദ വസ വര ന ണ്ട് ന ല്‍ക്കു , ഇണ ച ര്‍ന്ന ല്ല ങ്ക ല്‍ അത ല്‍ക്കൂടുതലു . പ ണ്‍പൂച്ചയ ട് പല ആണ്‍ പൂച്ചകളു ഇണ ച ര ന്‍ ആഗ്രഹ ക്കു . ഇവര്‍ തമ്മ ല്‍ പ രുത വ ജയ യ കുന്ന പൂച്ചയ്ക്ക ണ് ഇണച ര ന്‍ അവസര ഉണ്ട കുക. ആദ്യ ന രസ ക ണ ക്കുമ ങ്ക ലു പ ണ്‍പൂച്ചകള്‍ പ ന്ന ട് ഇണച ര ന്‍ ന ന്ന് ക ടുക്കു . ഇണച രുന്ന സമയത്ത് പ ണ്‍പൂച്ചകള്‍ ഉച്ചത്ത ല്‍ കരയ റുണ്ട്. ഇണച രല നുശ ഷ പ ണ്‍പൂച്ച തന്റ ശര ര നക്ക വൃത്ത യ ക്കു . ഈ സമയത്ത് ഏത ങ്ക ലു ആണ്‍പൂച്ച ഇണച ര ന യ ശ്രമ ച്ച ല്‍ പ ണ്‍പൂച്ച ആ ആണ്‍പൂച്ചയ ആക്രമ ക്കു . പക്ഷ ശര രശുച കരണത്ത നുശ ഷ പ ണ്‍പൂച്ച വ ണ്ടു ഇണച ര ന്‍ സന്നദ്ധയ കു . ആണ്‍പൂച്ചയുട ല ഗത്ത ല്‍ പ റക ല യ്ക്ക് ന ല്‍ക്കുന്ന മുളളുകള്‍ ഉണ്ട കു . ഇണച ര്‍ന്ന് കഴ ഞ്ഞ് ഈ ല ഗ പ റക ട്ട ടുക്കുമ്പ ള്‍ ഈ മുളളുകള്‍ പ ണ്‍പൂച്ചയുട യ ന യ ല്‍ ഉരഞ്ഞ് പ ണ്‍പൂച്ചയ്ക്ക് അണ്ഡവ സര്‍ജ്ജന (ovulation) ഉണ്ട ക ന്‍ സഹ യ ക്കുന്നു.ഇത ന ല ണ് ല ഗ കബന്ധത്ത ല്‍ ഏര്‍പ്പടു ബ ള്‍ പ ണ്‍പൂച്ചകള്‍ ഉച്ചത്ത ല്‍ കരയുനനത്. ഇത് എല്ല യ്പ്പ ഴു സ ഭവ ക്ക ത്തതുക ണ്ട് തന്ന ട് ആദ്യ ഇണച ര്‍ന്ന പൂച്ചയ ല്‍ ന ന്ന് തന്ന പ ണ്‍പൂച്ച എല്ല യ്പ്പ ഴു ഗര്‍ഭ ധര ക്കണമ ന്ന ല്ല. അതുപ ല തന്ന , തന്റ ഇണച രല്‍ ക ലഘട്ടത്ത ല്‍ പല ആണ്‍പൂച്ചകളുമ യു പ ണ്‍പൂച്ച ഇണച രു എന്നുള്ളതുക ണ്ട് തന ക്ക് പ്രസവത്ത ല്‍ ഉണ്ട കുന്ന എല്ല കുഞ്ഞുങ്ങള്‍ക്കു ഒര അച്ഛന്‍ തന്ന ആയ ര ക്കണമ ന്ന ല്ല. പൂച്ചയുട ആര്‍ത്തവചക്ര ഏത ണ്ട് 63–65 ദ വസമ ണ്. ഒരു പ്രസവത്ത ല്‍ പൂച്ചയ്ക്ക് മൂന്ന് മുതല്‍ അഞ്ച് കുഞ്ഞുങ്ങള്‍ വര ഉണ്ട ക . ഇത ല്‍ ആദ്യത്ത കുഞ്ഞ് മറ്റ് കുഞ്ഞുങ്ങള ക്ക ള്‍ ച റുത യ ര ക്കു . ആറ് ആഴ്ചയ്ക്കു ഏഴ് ആഴ്ചയ്ക്കു ഇടയ ല്‍ പൂച്ച ഇവര മുലയൂട്ടുന്നത് ന ത്തു . ല ഗ കപരമ യ വളര്‍ച്ച പൂര്‍ണ്ണമ ക ന്‍ പ ണ്‍പൂച്ചകള്‍ക്ക് 4–10 മ സവു ആണ്‍പൂച്ചകള്‍ക്ക് 5–7 മ സവു എടുക്കു . പ്രന്ത്രണ്ട് മ സ പ്ര യമ കുമ്പ ള്‍ പൂച്ചക്കുഞ്ഞ ന മറ്റ രുടമയ്ക്ക് ക മ റ . അത നുമുന്ന തന്ന തള്ളപ്പൂച്ചയുട അടുത്ത് ന ന്ന് മ റ ന ല്‍ക്ക ന്‍ തുടങ്ങ യ ല്‍ അപ്പ ഴ പൂച്ചയ മ റ്റ ത്ത മസ പ്പ ക്ക വുന്നത ‍ണ്. പൂച്ചയ്ക്ക് കുഞ്ഞുങ്ങളുണ്ട ക ത ര ക്ക ന്‍ ച യ്യുന്ന ശസ്ത്രക്ര യ പൂച്ചയ്ക്ക് 6-8 മ സ ആകുമ്പ ള്‍ ച യ്യ വുന്നത ണ്. ഇങ്ങന ച യ്യുന്നതുവഴ ആണ്‍പൂച്ചകള്‍ മൂത്ര ഒഴ ച്ചു പ ണ്‍പൂ‍ച്ചകള്‍ ഒച്ചയുണ്ട ക്ക യു തങ്ങളുട പ്രദ ശ അടയ ളപ്പ ടുന്ന സ്വഭ വ ഇല്ല ത യ ക്ക വുന്നത ണ്. എന്ന ല്‍ പൂച്ച ഈ സ്വഭ വ പ്രദര്‍ശ പ്പ ച്ചത നുശ ഷമ ണ് പ്രത്യുത്പ ദനശ ഷ ഇല്ല ത യ ക്കുന്നത ങ്ക ല്‍ ഈ സ്വഭ വ പൂച്ച തുടര ന്‍ സ ധ്യതയുണ്ട്. [ത രുത്തുക] ശുച ത്വ പൂച്ചയ്ക്ക് ശുച ത്വ വളര പ്രധ നപ്പ ട്ടത ണ്. തങ്ങളുട ന ക്ക ലുള്ള മുകുളങ്ങള്‍ ഒരു ച പ്പ് പ ല പ്രവര്‍ത്ത ച്ച് ര മങ്ങള്‍ ഒതുക്ക വയ്ക്ക ന്‍ പൂച്ചയ സഹ യ ക്കുന്നു.ഇതു മ ര്‍ജ്ജ ര വ ശത്ത ലുളള എല്ല ജ വ കള ലു ക ണപ്പടുന്നുണ്ട്പൂച്ചയുട ഉമ ന ര്‍ അഴുക്ക് കളയ നു വ യര്‍പ്പ് ന റ്റ ഇല്ല ത യ ക്ക നു പൂച്ചയ സ ബന്ധ ച്ച ടത്ത ള ഉത്തമമ ണ്. പൂച്ചകള്‍ക്ക് മറ്റ് പൂച്ചകള യു മനുഷ്യര യു നക്ക വൃത്ത യ ക്കുന്നതു ഇഷ്ടമ ണ്. മറ്റ് പൂച്ചകള നക്ക വൃത്ത യ ക്കുന്നത നുപ ന്ന ല്‍ തങ്ങളുട മ ല്‍ക്ക യ്മ ഉറപ്പ ക്കുക എന്ന രുദ്ദ ശ്യവു പൂച്ചയ്ക്ക് ഉണ്ട്. ഇങ്ങന വൃത്ത യ ക്കുന്നത ന ടയ ല്‍ തന്റ വയറ്റ ല്‍ എത്തുന്ന ര മങ്ങള്‍ പൂച്ച പ ന്ന ട് ഒരു ര മഗ ളമ യ ചര്‍ദ്ദ ക്ക റുണ്ട്. ന ളമുള്ള ര മ ഉള്ള പൂച്ചകള ണ് ച റ യ ര മമുള്ള പൂച്ചകള ക്ക ള്‍ ഇങ്ങന ച യ്യ റ്. സ്ഥ രമ യ പൂച്ചയുട ര മ ച ക വൃത്ത യ ക്ക ക്ക ടുത്ത വയറ ല്‍ ര മ കുമ ഞ്ഞ് കൂടുത്തത് ഒഴ വ ക്കുന്ന തര ഭക്ഷണ ക ടുത്ത ഇത് ഇല്ല ത യ ക്ക വുന്നത ണ്. [ത രുത്തുക] മ ന്തല്‍ നഖ പുറത്ത യ്ക്ക് ന ട്ട കട്ട യ യ പ്രതലങ്ങള ല്‍ ഉരക്കുന്ന സ്വഭ വമുണ്ട് പൂച്ചകള്‍ക്ക്. ഇത് നഖത്ത ന്റ യട യ ല്‍ ഉള്ള അഴുക്ക് ഒഴ വ ക്ക നു ക ലുകള്‍ക്ക് നല്ല വ്യ യ മ ക ട്ട നു ആയ ട്ട ണ് പൂച്ച ച യ്യുന്നത്. ഇങ്ങന ച യ്യുന്നത് പൂച്ചകള്‍ നന്ന യ ആസ്വദ ക്കുന്നു. നഖങ്ങള്‍ ഇല്ല ത യ യ പൂച്ചകള്‍ പ ലു ഇങ്ങന ച യ്ത് ആനന്ദ കണ്ട ത്ത റുണ്ട്. പൂച്ചയുട ക ല ന്റ അട യ ലുള്ള വ യര്‍പ്പ് ഗ്രന്ധ യ ല്‍ ന ന്ന് വ യര്‍പ്പ് വ ണ് തന്റ പ്രദ ശ അടയ ളപ്പ ടുത്ത ന ണ് പൂച്ച ഇത് ച യ്യുന്നത ന്നു വ ശ്വസ ക്കപ്പ ടുന്നു. [ത രുത്തുക] ഉയരങ്ങള ടുള്ള ഇഷ്ട ഉയര കൂട യ സ്ഥലത്ത് പ യ ഇര ക്ക ന്‍ പൂച്ചക്കള്‍ക്ക് ഇഷ്ടമ ണ്. ഉയരത്ത ല്‍ ന ന്ന് തന്റ പ്രദ ശ മ ത്ത ന ര ക്ഷ ക്ക ന ണ് പൂച്ചകള്‍ ഇത് ച യ്യുന്നത ന്ന ണ് കരുതപ്പ ടുന്നത്. ച റ്റപ്പുല യ പ്പ ല , ക ട്ട ല്‍ ഉള്ള പൂച്ചകള്‍ മുകള ല്‍ ഒള ഞ്ഞ് ന ന്ന് ത ഴ യുള്ള ഇരയ ച ട വ ണ് ആക്രമ ക്ക നു ഇങ്ങന ഉയരമുള്ള മരത്ത ലു മറ്റു കയറ ന ല്‍ക്ക റുണ്ട്. അതുക ണ്ട് തന്ന ഉയര , പൂച്ചയ്ക്ക് അന്തസ്സു സുരക്ഷ തത്വവു കൂട നല്‍കുന്നു. ഉയരമുള്ള പ്രതലത്ത ല്‍ ന ന്ന് എങ്ങന വ ണ ലു പൂച്ചയ്ക്ക് ശര ര വളച്ച് ന ലുക ല ല്‍ത്തന്ന ന ലത്ത് വ ഴ നുള്ള കഴ വുണ്ട്. ഇങ്ങന ച യ്യ നുള്ള സമയ ക ട്ട യ ല്‍ മ ത്രമ പൂച്ചയ്ക്ക് ന ലുക ല ല്‍ വ ഴ ന്‍ പറ്റുകയുള്ളൂ. അത ന യ 90 cm (3 അട ) ഉയരമ ങ്ക ലു പൂച്ചയ്ക്ക് വ ണ . ഈ പ്രവര്‍ത്ത ക്ക് പൂച്ച തന്റ വ ല്‍ ഉപയ ഗ ക്ക റ ല്ല എന്നതുക ണ്ട് വ ല ല്ല ത്ത പൂച്ചയ്ക്കു ഇങ്ങന ന ലുക ല ല്‍ വ ഴ ന്‍ സ ധ ക്കു . പൂച്ചയുട ഈ ത ത്പര്യ ച ലപ്പ ല്‍ പൂച്ചയ്ക്ക് തന്ന അപകടകരമ യ ക്ക . അമ ര ക്കന്‍ സ സ റ്റ ഫ ര്‍ ദ പ്ര വ ന്‍ഷന്‍ ഓഫ് ക്രുവല്‍റ്റ റ്റു ആന മത്സ് എന്ന സ ഘടന പൂച്ച ഉടമകള ട് വ ട്ട ല്‍ അധ ക ഉയരമുള്ള ഒന്നു വയ്ക്കരുത ന്ന് പറയുന്നു. ആത്മവ ശ്വ സ കൂടുതല യ പൂച്ചകള്‍ അത ന്റ മുകള ല്‍ കയറ ത ഴ വ ണ് അപകട ഉണ്ട ക ത ര ക്ക ന ണ് ഈ മുന്‍‌കരുതല്‍. [ത രുത്തുക] വ ട്ടയുട ഫലങ്ങള്‍ വ ട്ട ല്‍ വളര്‍ത്തുന്ന പൂച്ചകള്‍ ആയ രത്ത ലധ ക ജനുസ്സ ല്‍ പ ടുന്ന ജ വ കള ക ന്ന് ത ന്ന റുണ്ട്. ഇവയ ലധ കവു നട്ട ല്ല ല്ല ത്ത ജ വ കള ണ്, കൂടുതലു ഷഡ്പദങ്ങള്‍. വല യ പൂച്ചകള്‍ (പുല , സ ഹ , തുടങ്ങ യവ) നൂറ ല്‍ ത ഴ ജനുസ്സ ല്‍ പ ടുന്ന ജ വ കള യ ത ന്ന റുള്ളൂ. പൂച്ചകള പ്പ ല പലവര്‍ഗ്ഗങ്ങള ല്‍‍പ്പ ട്ട ജ വ കള ക ന്ന് ത ന്ന നുള്ള കഴ വുണ്ട ങ്ക ലു അവയ ക ന്ന് ത ന്ന നുള്ള ശ്രമത്ത ന ട് തട്ട ച്ച് ന ക്കുമ്പ ള്‍ അവയ ലുണ്ട കുന്ന പ ഷണ വളര കുറവ യത ന ല്‍ വല യ പൂച്ചകള്‍ അവയ ഒഴ വ ക്ക റ ണ് പത വ്. ഇത ന രപവ ദമുള്ളത് പുള്ള പ്പുല ആണ്. പുള്ള പ്പുല മുയലുകള പ്പ ല യുള്ള ച റ യ ജ വ കള യു വ ട്ടയ ട ത ന്ന റുണ്ട്. വ ട്ട ല്‍ നന്ന യ ഭക്ഷണ ക ടുത്ത് വളര്‍ത്തുന്ന പൂച്ചകള്‍ പ ലു തര ക ട്ട യ ല്‍ പക്ഷ കള്‍, എല കള്‍, ത ളുകള്‍, പ റ്റകള്‍, പുല്‍ച്ച ട കള്‍ എന്ന ങ്ങന യുള്ള ച റ യ ജ വ കള വ ട്ടയ ട റുണ്ട്. ഇങ്ങന എല്ല ‍ത്തര ച റ യ ജ വ കള യു ക ന്ന് ത ന്ന നുള്ള കഴ വു ക രണ പൂച്ചകള്‍ ഇല്ല ത രുന്ന പുത യ ഒരു ആവ സവ്യവസ്ഥയ ല യ്ക്ക് ഒരു പൂച്ച കടന്ന് വന്ന ല്‍ അവ ട അവ മ രകമ യ പ്രഹര ഏല്‍പ്പ ക്ക ന്‍ വര സ ധ്യതയുണ്ട്. ച ലയ ടങ്ങള ല്‍ പൂച്ചകള്‍ ക രണ മറ്റ് ജ വ കള്‍ക്ക് വ ശന ശ വര സ ഭവ ച്ച ട്ടുണ്ട്. സ്റ്റ ഫന്‍സ് ഐലന്റ് വ്ര ണ്‍ എന്ന ജ വ ഉദ ഹരണ . ഈ ക രണങ്ങള്‍ ക ണ്ട് പല ര ജ്യങ്ങള ലു ഫ റല്‍ പൂച്ചകള ക ടങ്ങളുട കൂട്ടത്ത ല ണ് കൂട്ട യ ട്ടുള്ളത്. വ ട്ട് പൂച്ചകള യു ച ലപ്പ ള്‍ കൂട്ട നുള്ള ല്‍ പൂട്ട യ ട ണ്ട വര റുണ്ട്. പുറത്തുള്ള വ ശന ശഭ ഷണ ന ര ടുന്ന പക്ഷ മൃഗ ദ കള്‍ക്ക് ഇവ ഒരു ഭ ഷണ ആകു എന്നത ണ് ക രണ . ഓസ്ട്ര ല യയ ല പല മുന സ പ്പ ല റ്റ കള ലു അങ്ങന ന യമ പ ലു ന ലവ ലുണ്ട്. പൂച്ചയുട വരവറ യ ക്ക ന യ പൂച്ചയുട കഴുത്ത ല്‍ മണ ക ട്ട റുണ്ട് ച ല ഉടമകള്‍. പക്ഷ ഈ മണ യുട പ്രവര്‍ത്തന ര ത മനസ്സ ല ക്ക അത് ശബ്ദമുണ്ട ക്ക ത്ത തരത്ത ല്‍ നടക്ക ന്‍ പഠ ക്ക ന്‍ പൂച്ചകള്‍ സമര്‍ത്ഥര ണ്. [ത രുത്തുക] വ ട്ട് പൂച്ചകള്‍ [ത രുത്തുക] ഇണക്ക വളര്‍ത്തല്‍ 2004-ല്‍ സ പ്രസ്സ ല്‍ ഒരു മനുഷ്യനു പൂച്ചയു അടുത്തടുത്ത് ക ടക്കുന്ന ഒരു കുഴ മ ട ഗവ ഷകര്‍ കണ്ട ടുക്കുകയുണ്ട യ . ഈ കുഴ മ ടത്ത നു ഉദ്ദ ശ 9,500 വര്‍ഷത്ത പഴക്കമുണ്ട ന്ന ണ് അവരുട അനുമ ന . ഇത ല്‍ ന ന്ന് മനുഷ്യനു പൂച്ചയു ഒന്ന ച്ച് കഴ യ ന്‍ തുടങ്ങ യ ക ലഘട്ട ഇതുവര കരുത യ രുന്നത ലു വളര മുന്ന ആണ ന്ന് കണ്ട് പ ട ക്കുകയുണ്ട യ . വ ട്ട ല്‍ വളര്‍ത്തുന്ന പൂച്ചകള്‍ 14 മുതല്‍ 20 വര്‍ഷ വര ജ വ ക്കു . 36-ആ വയസ്സു വര ജ വ ച്ച ഒരു പൂച്ചയ്ക്ക ണ് ഏറ്റവു പ്ര യമ റ യ പൂച്ചയ യ കരുതപ്പ ടുന്നത്. പുറത്ത ങ്ങു വ ട ത വളര്‍ത്തുന്ന പൂച്ചകള്‍ക്ക് ആയുസ്സ് കൂടുതല യ ര ക്കു . മറ്റ് പൂച്ചകളുമ യ വഴക്കു അതുമൂലമുണ്ട കുന്ന അസുഖങ്ങളു ഒന്നു ഇല്ല ത ര ക്കുന്നതുക ണ്ട ണ് അത്. വന്ധ്യവത്‌കര ച്ച പൂച്ചകള്‍ക്കു ആയുസ്സ് മറ്റ് പൂച്ചകള ക്ക ള്‍ കൂടുതല യ ര ക്കു . വന്ധ്യവത്‌കര ക്കുന്നതുക ണ്ടുള്ള മറ്റ് ഗുണങ്ങള്‍ എന്ത ന്ന ല്‍ ആണ്‍പൂച്ചകള്‍ക്ക് വൃക്ഷണ ക്യ ന്‍സറു പ ണ്‍പൂച്ചകള്‍ക്ക് ഗര്‍ഭ ശയ ക്യ ന്‍സറു ആണ്‍പ ണ്‍ ഭ ദമ ല്ല ത സ്തന ര്‍ബുദവു വര ല്ല എന്നത ണ്. മറ്റ് വ ട്ടുമൃഗങ്ങള പ്പ ല പൂച്ചകളു മനുഷ്യനുമ യ വളര ഇണങ്ങ ച്ച ര്‍ന്ന ണ് ജ വ ക്കുക. ക ട്ട് പൂച്ചകള ട് പ രുത ന ന്ന ഒരു ക ലത്ത് ന ന്നു അവര മ രുക്ക വ ട്ടുമൃഗങ്ങള ക്ക ന്‍ പ ട്ട പ്രയ സങ്ങള്‍, അവ ഇന്ന് മനുഷ്യര്‍ക്ക് ച യ്ത് തരുന്ന ഉപക രങ്ങള ട് തട്ട ച്ച് ന ക്കുമ്പ ള്‍ ന സ്സ രമ ന്ന് പറയ ണ്ട വരു . പൂച്ചകള പ്പ ല ത്തന്ന വ ട്ട ല എല കള യു മറ്റു ക ടങ്ങള യു ക ല്ലുന്നത ല്‍ പട്ട കളു മനുഷ്യര സഹ യ ക്കുമ ങ്ക ലു , വ ട്ട ലുള്ള ധ ന്യങ്ങള്‍, പഴങ്ങള്‍, പച്ചക്കറ കള്‍ എന്ന വ കട്ട് ത ന്നുന്ന സ്വഭ വ പൂച്ചയ്ക്ക് ഇല്ല ത്തത ന ല്‍ പൂച്ചകള യ ണ് വ ട്ട നുള്ള ല്‍ വളര്‍ത്ത ന്‍ കൂടുതല്‍ അഭ ക മ്യ . ഇന്നത്ത ക്ക ലത്തു പല ഉള്‍ന ടന്‍ പ്രദ ശങ്ങള ലു പൂര്‍ണ്ണമ യു മ രുങ്ങ ത്ത പൂച്ചകള്‍ ക ണപ്പ ടുന്നു. അവ ധ ന്യവ ളകളുട ഇടയ ല്‍ കഴ യുന്ന ക ടങ്ങള ക ന്ന് ത ന്ന് കര്‍ഷകര സഹ യ ക്കുന്നു. വ ട്ട ല്‍ വളര്‍ത്തുന്ന പൂച്ചകളു മുയലുകള്‍, ക ടങ്ങള്‍, പക്ഷ കള്‍, പല്ല കള്‍, മ നുകള്‍, ഷഡ്പദങ്ങള്‍ എന്ന ജ വ കള വ ട്ടയ ട ക ല്ലുമ ങ്ക ലു ഇവയ കഴ ക്ക റ ല്ല. നഗരങ്ങള ല ജനങ്ങള്‍ക്ക് അലഞ്ഞ് ത ര ഞ്ഞ് നടക്കുന്ന പൂച്ചകള്‍ ശല്യമ ക റുണ്ട്. പൂച്ചകളുട വ സര്‍ജ്യവു അവ ര ത്ര ഉണ്ട ക്കുന്ന ശബ്ദങ്ങളു തങ്ങളുട പ്രദ ശ അടയ ളപ്പ ടുത്ത വയ്ക്ക ന്‍ അവര്‍ മൂത്ര ഒഴ ച്ച് വയ്ക്കുന്നതു ഒക്ക ഒഴ വ ക്ക ന യ പലരു പൂച്ചയ അകറ്റ ന ര്‍ത്ത നുള്ള യന്ത്രങ്ങള്‍ വ ട്ട ല്‍ ഉപയ ഗ ക്കുക വര ച യ്യ റുണ്ട്. [ത രുത്തുക] മനുഷ്യരുമ യുള്ള ഇടപഴകല്‍ മനുഷ്യര്‍ പല ര ത യ ല ണ് പൂച്ചകളുമ യ ഇടപഴകുക. വ ട്ട ല്‍ പൂച്ചകള വളര്‍ത്തുന്നത് ഇഷ്ടപ്പ ടുന്നവര ണ് ച ലര്‍ അധ ക ഗ രവമ ല്ല ത ക ണുമ ങ്ക ലു ച ലര്‍ അവയ സ്വന്ത മക്കള പ്പ ല ത ല ല ക്കു . സ്വന്ത പൂച്ചയ ഒരുക്ക പൂച്ചപ്രദര്‍ശനത്ത നു ക ണ്ടുപ കുന്നവരു കുറവല്ല. പൂച്ചകളുട ശര രവല പ്പ വളര കുറവ യത ന ല്‍ മുത ര്‍ന്ന ഒരു മനുഷ്യന് പൂച്ച യ ത രു ര ത യ ലു ഉള്ള അപകട ഉണ്ട ക്ക ല്ല. പൂച്ചകളുട മ ന്തല ല്‍ ന ന്നുള്ള മുറ വുകള പൂച്ചയുട കട മൂല പ വ ഷ ഏല്‍ക്കുന്നത ഒക്ക യ ണ് പൂച്ചകള ല്‍ ന ന്ന് മനുഷ്യനുണ്ട ക വുന്ന വ ല്ലുവ ള കള്‍. പട്ട കളുമ യ വഴക്കുണ്ട ക്കുമ്പ ള്‍ പൂച്ച കരുത ക്കൂട്ട ത്തന്ന പട്ട യുട കണ്ണ ല്‍ മ ന്ത അവയ്ക്ക് അന്ധത ഉണ്ട ക്ക യ അവസ്ഥ ഉണ്ട യ ട്ടുണ്ട്. പക്ഷ മനുഷ്യര ട് ഇങ്ങന പൂച്ചകള്‍ ച യ്തത യ അധ ക ക ണപ്പ ട്ട ട്ട ല്ല. മ്യ വൂ, പര്ര്ര്ര്, ഹ സ്സ്, സ്കവ ക്ക്, ച ര്‍പ്പ്, ക്ല ക്ക് തുടങ്ങ യ ശബ്ദങ്ങള്‍ ഉണ്ട ക്കുക, മുറുമുറുക്കുക, മുരളുക, തുടങ്ങ യ ആശയവ ന മയത്ത നുതകുന്ന ശബ്ദങ്ങള്‍ പൂച്ചകള്‍ ഉപയ ഗ ക്കുന്നുണ്ട്. [ത രുത്തുക] അലര്‍ജ കള്‍/ര ഗങ്ങള്‍ ത ള ഞ്ഞ കണ്ണുകള്‍, ഈര്‍പ്പമുള്ള മൂക്ക്, വൃത്ത യുള്ള ച വ , പ ങ്ക് ന റത്ത ലുള്ള മ ണകളു വൃത്ത യു മ നുസവുമുള്ള ചര്‍മ്മ , എന്ന വയ ണ്‌ ആര ഗ്യമുള്ള പൂച്ചയുട ലക്ഷണങ്ങള്‍ . ഫ ല ന്‍ ഇന്‍ഫ ഷ്യസ് എന്റ റ റ്റ സ്, ഫ ല ന്‍ ലൂക്ക പ ന യ, ക്യ റ്റ് ഫ്ലൂ, പ വ ഷബ ധ, ത ല പ്പുറമ യുള്ള ഫ ഗസ് ബ ധ, മ യ ഞ്ച്, ട ക്സ പ്ല സ്മ ര ഗ ; എന്ന വയ ണ്‌ പൂച്ചകള ല്‍ ക ണുന്ന പ്രധ ന ര ഗങ്ങള്‍. ഇവയ ല്‍ ട ക്സ പ്ല സ്മ എന്ന ര ഗ ഗര്‍ഭ ണ കള ല്‍ ഗര്‍ഭ അലസുന്നത ന്‌ ക രണമ യ ത്ത രു . അത ന ല്‍ ഗര്‍ഭ ണ കള്‍ പൂച്ചകളുമ യ അകല പ ല ക്ക ണ്ടത ണ്‌. പ വ ഷത്ത ന ത ര ന യകള്‍ക്ക് എടുക്കുന്നതുപ ല യുള്ള പ്രത ര ധ കുത്ത വയ്പ്പ് എടുക്ക ണ്ടത ണ്‌. മൂക്ക ല പ്പ്, ജലദ ഷ എന്ന വ ക്യ റ്റ് ഫ്ലൂവ ന്റ ലക്ഷണങ്ങള ണ്‌. ഭക്ഷണത്ത ടുള്ള വ രക്ത , പന , ഛര്‍ദ്ദ , വയറ ളക്ക എന്ന വ ഫ ല ന്‍ ഇന്‍സ ഷ്യസ് എന്ററ റ്റ സ ന്റ ലക്ഷണങ്ങള ണ്‌. മൂക്ക ന്റ അഗ്രത്ത ലു ച വ യുട അഗ്രത്ത ലു ച റ ച്ച ല്‍, ര മ ക ഴ ഞ്ഞുപ ക്ക് എന്ന വ മ യ്ഞ്ച് ര ഗത്ത ന്റ യ ഫ ഗസ് ബ ധയുട ത ആക . ഈ ര ഗ ച ക ത്സ ച്ച് ഭ ദമ ക്ക വുന്നതുമ ണ്‌ . പൂച്ചയുട ര മങ്ങള ടു ഉമ ന ര ന ടു ഉള്ള അലര്‍ജ ക രണമ ണ് അധ ക ആളുകളു പൂച്ചകള ഇഷ്ടപ്പ ട ത്തത്. ത്വക്ക ന്‍പുറത്തുണ്ട കുന്ന അലജ , ആസ്ത്മ തുടങ്ങ യ അസുഖങ്ങള്‍ ഉള്ളവര്‍ക്ക് പ തുവ പൂച്ചകള ട് അലര്‍ജ ഉണ്ട യ ര ക്കുമ ങ്ക ലു തന്റ വ ട്ട ല്‍ വളര്‍ത്തുന്ന പൂച്ചകളുമ യ ഇണങ്ങ വസ ക്ക ന്‍ കഴ യ റുണ്ട്. ഇത് എല്ല യ്പ്പ ഴു സ ഭവ ക്കണമ ന്ന ല്ല ത്തത ന ല്‍ പൂച്ചകള അത്തര അസുഖമുള്ളവര്‍ വ ട്ട ല്‍ വളര്‍ത്ത ത ര ക്കുന്നത ണ് നല്ലത്. ഇത്തര അലര്‍ജ ഉണ്ട യ ട്ടുപ ലു പൂച്ചകള ടുള്ള സ്ന ഹ മൂത്ത് അവര വളര്‍ത്തുന്നവരുണ്ട്. അങ്ങന യുള്ളവര അലര്‍ജ ക്ക് മരുന്ന് കഴ ച്ചു പൂച്ചകള സ്ഥ രമ യ കുള പ്പ ച്ച് വൃത്ത യ ക്കുയു ഒക്ക യ ണ് തങ്ങളുട അലര്‍ജ യ ട് പ രുതുന്നത്. ആഴ്ചയ ല്‍ ഒര ക്കല്‍ കുള പ്പ ച്ച ല്‍ വ ട്ട നകത്ത പൂച്ചകളുട 90% മുട ക ഴ ച്ച ല്‍ ഇല്ല ത യ ക്ക . അലര്‍ജ ഉണ്ട ക്ക ത്തതര പൂച്ചകള ഉണ്ട ക്ക ന്‍ ഇപ്പ ള്‍ ഗവ ഷണങ്ങളു നടക്കുന്നുണ്ട്. [ത രുത്തുക] പര ശ ല പ്പ ക്കല്‍ പട്ട കള പ്പ ല ച ട നു മറ്റുമുള്ള അഭ്യ സമുറകള്‍ പൂച്ചകള പഠ പ്പ ക്ക ന്‍ ച ലര്‍ ശ്രമ ച്ച് ക ണ റുണ്ട്. ച ല പൂച്ചകള്‍ ഇങ്ങന യുള്ള ച ല അഭ്യ സങ്ങള്‍ പഠ ക്ക റുമുണ്ട്. പഠ പ്പ ക്കുന്നയ ള നു ക്ഷമ ഉണ്ട ങ്ക ല്‍ ഇര ക്കുക, ന ല്‍ക്കുക, ഭക്ഷണ കഴ ക്ക ന്‍ വര ക എന്ന ങ്ങന യുള്ള ച റ യ ന ര്‍ദ്ദ ശങ്ങള്‍ അനുസര ക്ക ന്‍ പൂച്ചകള പഠ പ്പ ക്ക ന്‍ കഴ യു . [ത രുത്തുക] മ ന്തല്‍ നഖങ്ങള്‍ വൃത്ത യ ക്ക ന്‍ അനുയ ജ്യമ യ പ്രതലങ്ങള്‍ ന ക്ക മ ന്തുന്നത് പൂച്ചകളുട ഒരു ശ ലമ ണ്. വ ട്ട ല പരവത ന യു വ ട്ടുസ ധനങ്ങളു ഇങ്ങന പൂച്ച മ ന്ത നശ പ്പ ക്ക ത ര ക്ക ന്‍ പൂച്ചകള്‍ക്ക് മ ന്ത ന്‍ പ കത്ത ല്‍ എന്ത ങ്ക ലു വ ട്ട ല്‍ വയ്ക്കുന്നത് നല്ലത ണ്. സ്ക്ര ച്ച ങ്ങ് പ സ്റ്റ്സ് എന്ന പ ര ല്‍ ഇങ്ങന യുള്ള സ ധങ്ങള്‍ വ പണ യ ല്‍ ലഭ്യമ ണ്. സ ധ രണയ യുള്ള മ ന്തല്‍ ഉപകരണങ്ങള്‍ പരവത ന ക ണ്ട അലങ്ക രതുണ ക ണ്ട മൂടപ്പ ട്ടത യ ര ക്കു . പക്ഷ ഇങ്ങന യുള്ള വസ്തുക്കള്‍ കണ്ട ല്‍ അവ പൂച്ചയ്ക്ക് മ ന്ത ന യ വച്ചത ണ ന്ന് പൂച്ചയ്ക്ക് മനസ്സ ല കണമ ന്ന ല്ല എന്നതുക ണ്ട് മരത്ത ന്റ വ ട്ടുസ ധനങ്ങള അല്ല ങ്ക ല്‍ പരവത ന ത ര ച്ച് വച്ച് അത ന്റ അട യ ലുള്ള കട്ട യുള്ള ഭ ഗ പുറമ ക ണുന്ന ര ത യ ല്‍ വച്ച സ ധങ്ങള ആവു അഭ ക മ്യ എന്ന് വ ദഗ്ദ്ധര്‍ അഭ പ്ര യപ്പ ടുന്നു. ന രുകള്‍ ക ണ്ട ക ര്‍ഡ്‌ബ ര്‍ഡ് ക ണ്ട ഉണ്ട ക്ക യ ഉപകരണങ്ങളു വ ല്‍ക്കപ്പ ട റുണ്ട്. എന്ന ല്‍ പുറത്ത് വളര്‍ന്ന് വ ട്ടുപൂച്ചയ ക്ക യ പൂച്ചകള്‍ ഇങ്ങന യുള്ള ഉപകരണങ്ങള ല്‍ ആകൃഷ്ടര വണമ ന്ന ല്ല. മ ന്തുന്നത് പൂച്ചകളുട നഖ വളരുന്നത് ഒരു പര ധ വര കുറയ്ക്കുമ ങ്ക ലു വ ണമ ന്നുണ്ട ങ്ക ല്‍ പൂച്ചയുട നഖ വ ട്ട ക്ക ടുക്ക വുന്നത ണ്. മനുഷ്യരുപയ ഗ ക്കുന്ന നഖ വ ട്ട യ അല്ല ങ്ക ല്‍ മൃഗങ്ങള്‍ക്കുപയ ഗ ക്ക നുള്ള നഖ വ ട്ട യ ഇത ന യ ഉപയ ഗ ക്ക വുന്നത ണ്. പക്ഷ നഖ വ ട്ടുമ്പ ള്‍ നഖത്ത നട യ ലുള്ള ത്വക്ക് മുറ യ ത ര ക്ക ന്‍ പ്രത്യ ക ശ്രദ്ധ ക്കണ .മറുവശ ക ണ ന്‍ പറ്റുന്നതരത്ത ലുള്ള പൂച്ചകളുട നഖ വ ട്ടുമ്പ ള്‍ ഇക്ക ര്യ ശ്രദ്ധ ക്ക ന്‍ എളുപ്പമ ണ്, പക്ഷ കട്ട യ ‍യ നഖമ ണ് പൂച്ചയ്ക്ക ങ്ക ല്‍ അധ ക ന ളത്ത ല്‍ നഖ വ ട്ട ത ര ക്കുന്നത ണ് നല്ലത്. പൂച്ചയുട മ ന്തല്‍ ഒഴ വ ക്ക ന യ പല മ ര്‍ഗ്ഗങ്ങളു ഉണ്ട്. പൂച്ച മ ന്തുമ്പ ള്‍ അവ ട വ ള്ള തള ക്കുന്നത ണ് ഒരു മ ര്‍ഗ്ഗ . മ നുസമുള്ള ട പ്പ് പൂച്ച മ ന്തുന്ന സ്ഥലങ്ങള ല്‍ ഒട്ട ക്കുന്നത ണ് മറ്റ ന്ന്. ന രങ്ങയുട മണ പൂച്ചകള്‍ക്ക് ഇഷ്ടമല്ല ത്തത ന ല്‍ പൂച്ച മ ന്ത ന്‍ ഇടയുള്ള ളത്ത് ന രങ്ങ മണമുള്ള എന്ത ങ്ക ലു വയ്ക്കുന്നതു ഫലപ്രദമ യ ഒരു മ ര്‍ഗ്ഗമ ണ്. കയ്പ്പ റ യ ആപ്പ ള്‍ സത്തു പൂച്ചകള അകറ്റ ന്‍ നല്ലത ണ്. [ത രുത്തുക] ഡ ക്ര ള ങ്ങ് പൂച്ചയുട വ രലുകള ല്‍ ന ന്ന് നഖവു ആദ്യത്ത എല്ലു ന ക്ക ച യ്യുന്ന ഒരു ശസ്ത്രക്ര യയ യ ണ് ഡ ക്ര ള ങ്ങ് എന്ന് വ ള ക്കുന്നത്. ഇത് പൂച്ചയുട മുന്‍‌ക ലുകള ല്‍ മ ത്രമ മുഖ്യമ യു ച യ്യ റുള്ളൂ. പൂച്ച വ ട്ടുസ ധങ്ങള്‍ നശ പ്പ ക്കുന്നത് ഒഴ വ ക്ക ന്‍ ഈ ശസ്ത്രക്ര യ ച യ്യ വുന്നത ണ്. ആക്രമണക ര യ യ പൂച്ചകള്‍ മറ്റ് ജ വ കള യു പൂച്ചകള യു മുറ വ ല്‍പ്പ ക്കുന്നത് തടയ നു ഈ ശസ്ത്രക്ര യ ഉപയ ഗ ക്ക റുണ്ട്. വ ട്ടയ ട ന്‍ സമര്‍ത്ഥര യ പൂച്ചകള , ആ കഴ വ് കുറയ്ക്ക നു ച ലപ്പ ള്‍ ഡ ക്ര ള ങ്ങ് ച യ്യ ണ്ട വരു . അമ ര ക്കയ ല്‍ ച ല വ ട്ടുടമകള്‍ വ ടകക്ക രുട പൂച്ചകള ഡ ക്ര ള ങ്ങ് ച യ്യണമ ന്ന് ശഠ ക്ക റുണ്ട്. വടക്ക അമ ര ക്കയ്ക്ക് പുറത്ത് എവ ട യു ഡ ക്ര ള ങ്ങ് അധ ക പ്രച രത്ത ലല്ല. മൃഗങ്ങള്‍ക്ക ത ര ഉള്ള ക്രൂരതയ യ ട്ട് ഇത ന കണക്ക ക്കുന്നത ന ല്‍ പലയ ടത്തു ഇത് ന ര ധ ക്കപ്പ ട്ട ര ക്കുന്നു. [ത രുത്തുക] വ സര്‍ജ്ജന വ ട്ട് പൂച്ചകള്‍ക്ക് ഉപയ ഗ ക്ക ന യ ല റ്റര്‍ ബ ക്സ് വ ട്ട ല്‍ വയ്ക്ക റുണ്ട് ഉടമകള്‍. മണല്‍, ച റുത യ മുറ ച്ച കടല സ് കഷ്ണങ്ങള്‍, മരക്കഷ്ണങ്ങള്‍, ബ ന്റ ണ റ്റ് എന്ന ങ്ങന വ ള്ള വല ച്ച ടുക്കുന്നതര വസ്തുക്കള ണ് ഇത ല്‍ ഉണ്ട കുക. മനുഷ്യരുട ട യ ലന്റ ന്റ അത ഉപയ ഗമ ണ് ഇത നു . ഇത് വൃത്ത യ ക്ക വയ്ക്ക ണ്ടത് അത്യ വശ്യമ ണ് ക രണ പൂച്ചയ്ക്ക് മല മസമ യ ല റ്റര്‍ ബ ക്സ് ഇഷ്ടമ യ ല്ല ങ്ക ല്‍ വ സര്‍ജനത്ത നു മറ്റു സ്ഥലങ്ങള്‍ തപ്പ പ്പ ക ന്‍ ഇടയുണ്ട്. കൂട ത , പൂച്ചയ്ക്ക് വയറ ളക്ക വരുന്നതു ല റ്റര്‍ ബ ക്സ ല മല ന കരണ അസഹന യ ആകുന്നതു ഒര സമയത്ത് സ ഭവ ച്ച ല്‍ ഈ ല റ്റര്‍ബ ക്സ ണ് തന ക്ക് അസുഖ ഉണ്ട ക ന്‍ ക രണ എന്നു പൂച്ച കരുത ന്‍ ഇടയുണ്ട്. വ ട്ട നു പുറത്ത് വളരുന്ന പൂച്ചകള്‍ക്കു ല റ്റര്‍ ബ ക്സ് അഭ ക മ്യമ ണ്. പൂച്ചയുട ആര ഗ്യസ്ഥ ത മനസ്സ ല ക്ക നു ല റ്റര്‍ ബ ക്സ് ഉപയ ഗ ക്ക വുന്നത ണ്. പല തരത്ത ലുള്ള ല റ്റര്‍ ബ ക്സ് ഇന്ന് വ പണ യ ല്‍ ലഭ ക്കു , ച ലത ല്‍ സ്വയ വൃത്ത യ ക്ക നുള്ള സ കര്യ പ ലുമുണ്ട്. ബ ന്റ ന റ്റ് പ ല നന്ന യ വ ള്ള വല ച്ച ടുക്കുന്ന പദ ര്‍ത്ഥങ്ങള്‍ ഉപയ ഗ ക്കുന്നത് ഇങ്ങന സ്വയ വൃത്ത യ ക്കുന്ന ല റ്റര്‍ ബ ക്സുകള ല്‍ ഉപയ ഗ ക്കപ്പ ടുന്നുണ്ട ങ്ക ലു ഇത പദ ര്‍ത്ഥ ച ല പൂച്ചകള ല്‍ ആര ഗ്യ പ്രശ്ന ഉണ്ട ക്ക റുണ്ട ന്നു സ ശയ ക്കപ്പ ട റുണ്ട്. ട ക്സ പ്ല സ്മ സ സ് ബ ധ ച്ച പൂച്ചകളുട മ ല ന്യ , കടല്‍ ഒട്ടര്‍ (sea otter) എന്ന ജ വ ക്ക് ആപത്കരമ കു എന്നതുക ണ്ട് സ ഓട്ടര്‍ ക ണപ്പ ടുന്ന കടല്‍ക്കരയ ല്‍ ജ വ ക്കുന്ന പൂച്ചകളുട മ ല ന്യ കടല ല്‍ ഒഴുക്ക ത മറ്റ വ ട യ ങ്ക ലു കളയ ണ്ട വരു . ല റ്റര്‍ ബ ക്സ് വഴ ട ക്സ പ്ല സ്മ സ സ് എന്ന ര ഗ പൂച്ചയ ല്‍ ന ന്ന് ഗര്‍ഭ ണ കള യ സ്ത്ര കള്‍ക്കു പ്രത ര ധശ ഷ കുറഞ്ഞ മനുഷ്യര്‍ക്കു പകര നുള്ള സ ധ്യതയുണ്ട്. അധ ക പൂച്ചകള്‍ക്കു ഈ അസുഖ ഉണ്ട ക റ ല്ല ങ്ക ലു സ്ഥ രമ യ ല റ്റര്‍ബ ക്സ്, മ ല്‍പ്പറഞ്ഞ പ്രശ്നങ്ങള്‍ ഇല്ല ത്തവര്‍ വൃത്ത യ ക്ക വയ്ക്കുന്നതുക ണ്ട് ഈ അസുഖ വര നുള്ള സ ധ്യത ഇല്ല ത യ ക്ക വുന്നത ണ്. മനുഷ്യരുട ട യ ലറ്റ് ഉപയ ഗ ക്ക ന്‍ പൂച്ചകള പഠ പ്പ ക്ക ന്‍ സ ധ ക്കു . ഇതുവഴ ല റ്റര്‍ ബ ക്സ ന്റ ബുദ്ധ മുട്ടുകള്‍ ഒഴ വ ക്ക . ഇത ന യുള്ള പര ശ ലന ല റ്റര്‍ ബ ക്സ് പതുക്ക മുകള ല യ്ക്ക് ന ക്ക ന ക്ക ട യ ലറ്റ ന്റ അടുത്തു പ ന്ന ട് മറ്റ ന്ത ങ്ക ലു ത ങ്ങ ന്റ സഹ യത്ത ട ട യ ലറ്റ ന്റ മുകള ലു വയ്ക്കുന്ന ര ത യ ല്‍ നല്‍ക വുന്നത ണ്. ഇങ്ങന പര ശ ല പ്പ ച്ച ടുക്ക ന്‍ ആറ് ആഴ്ചകള ള ഉള്ള ശ്രമ മത യ കു . ഇങ്ങന പൂച്ചയ്ക്ക് പര ശ ലന നല്‍ക ന്‍ സഹ യ ക്കുന്ന പല ഉപ ധ കളു ഇന്ന് കടകള ല്‍ വ ങ്ങ ന്‍ ലഭ ക്കു . [ത രുത്തുക] പലതര വ ട്ട് പൂച്ചകള്‍ പലതര ജനുസ്സുകള ലുള്ള പൂച്ചക്കള ഇന്ന് മനുഷ്യര്‍ വളര്‍ത്ത റുണ്ട്. മൃഗങ്ങള വ ല്‍ക്കുന്നവര്‍ ഇന്ന് ഏത ണ്ട് 30-40 തര പൂച്ചകള വ ല്‍ക്ക റുണ്ട്. പല പുത യ ജനുസ്സുകള സൃഷ്ട ക്ക നു ഉള്ള ശ്രമങ്ങള്‍ നടക്കുന്നു. വര്‍ഷത്ത ല്‍ പുത യ ഒരു ജനുസ്സ ങ്ക ലു ഇപ്പ ള്‍ ഉണ്ട കുന്നു എന്ന ണ് കണക്ക്. സ ന്ദര്യമുള്ള പൂച്ചകള്‍ക്ക യ ഇന്ന് വ പണ യ ല്‍ നല്ല മത്സരമ ണ്. വ ടുകള ല്‍ വളര്‍ത്തുന്ന പല തര ജനുസ്സുകള്‍ ഇണ ച ര്‍ന്ന് പുത യ ജനുസ്സ് ഉണ്ട ക റുമുണ്ട്. അവയ തര ത ര ക്ക ന യ ന ളന്‍ മുട യുള്ള പൂച്ചകള്‍, ച റ യ മുട ഉള്ള പൂച്ചകള്‍ എന്ന ങ്ങന യുള്ള വ ര്‍ത ര വ് ഉപയ ഗ ക്കുന്നു. ഓസ്ട്ര ല യയ ലു , ഇ ഗ്ലണ്ട ലു ഇങ്ങന ശുദ്ധജനുസ്സ ലല്ല ത്ത പൂച്ചകള മ ഗ എന്ന് വ ള ക്ക റുണ്ട്. (മ ഗ എന്നത് മ ര്‍ഗരറ്റ് എന്നത ന്റ ചുരുക്കമ ണ്. 18-ആ നൂറ്റ ണ്ട ല്‍ പശുക്കള്‍ക്കു പശുക്ക ട ങ്ങള്‍ക്കു വ ള ച്ച രുന്ന പ ര ണ് ഇത്. പ ന്ന ട് വ ക്റ്റ റ യന്‍ ക ലഘട്ടത്ത ല്‍ ഇത് പൂച്ചയുട മറുപ ര യ ). അമ ര ക്കയ ല്‍ ശുദ്ധജനുസ്സല്ല ത്ത പൂച്ചകള ബ ണ്‍ എന്നു ആല ക്യ റ്റ് എന്നുമ ണ് വ ള ക്ക റുള്ളത്. പൂച്ചകള്‍ക്ക് പല ന റങ്ങളു പ റ്റ ണുകളു ഉണ്ട ക റുണ്ട്. ഇങ്ങന യുള്ള ശ ര ര കപ്രത്യ കതകള്‍ ജനുസ്സ യ ത റ്റ ദ്ധര ക്കപ്പ ട റുണ്ട്. [ത രുത്തുക] ര മങ്ങളുട പ റ്റ ണ്‍ പൂച്ചകളുട ര മങ്ങളുട ന റങ്ങള ല്‍ ഉള്ള പ റ്റ ണ്‍ അനുസര ച്ച് പൂച്ചകള പലത യ തര ത ര ക്ക . മുഖ്യമ യത് ചുവട : [ത രുത്തുക] ശ ര ര ക ഘടന പല തരത്ത ലുള്ള പൂച്ചകള്‍ ഉണ്ട കുമ ങ്ക ലു ശര രത്ത ന്റ വ്യത്യ സ അനുസര ച്ച് അവയ രണ്ട് അറ്റമ യ തര ത ര ച്ച ര ക്കുന്നു: [ത രുത്തുക] ക ട്ടു പൂച്ച ക ട്ടുപൂച്ചകള്‍ ഒറ്റയ്ക്കു ജ വ ക്ക റുണ്ട ങ്ക ലു അധ കവു കൂട്ടമ യ ട്ട ണ് കണ്ടുവര റ്. വ ട്ട ല്‍ ന ന്ന് പുറത്ത ക്കപ്പ ടുന്ന പൂച്ചകള്‍ പത യ ഇങ്ങന യുള്ള ക ട്ട്പൂച്ചകളുട കൂട്ടത്ത ല്‍ ച ര റുണ്ട്. വല യ പട്ടണങ്ങള ലു ഇതുപ ല ക ട്ടുപൂച്ചകളുട ക ളന കള്‍ ഉണ്ട ക റുണ്ട്. റ മ ല ക ള സ്സ യവു ഫ റ റ മ നു ഇത നു ഉദ ഹരണ . പക്ഷ റ മ ലുള്ള പൂച്ചകള അവ ടത്ത ആളുകള്‍ ത റ്റ പ്പ റ്റ റുണ്ട് എന്നത ന ല്‍ ഇവ പൂര്‍ണ്ണമ യു ക ട്ടുപൂച്ചകള്‍ എന്ന് പറയ ന ക ല്ല. പര സരവുമ യ ഇണങ്ങ ന്‍ പൂച്ചകള്‍ക്ക് നല്ല മ ടുക്ക ണുള്ളത്. അതുക ണ്ട് തന്ന മനുഷ്യരുമ യ ഇണങ്ങ ജ വ ച്ച ല്‍ അവര ല്‍ ന ന്ന് ഭക്ഷണ ക ട്ടുമ ന്ന് പൂച്ചകള്‍ എളുപ്പ മനസ്സ ല ക്കു . അലഞ്ഞ് ത ര യുന്ന പൂച്ചകള്‍ക്ക് പ ലു ഭക്ഷണ ക ടുക്ക ന്‍ ആളുകള്‍ തയ്യ റ കു . പൂച്ചകള്‍ നന്ന യ പര സരവുമ യ ഇണങ്ങുമ ങ്ക ലു തണുപ്പ് അധ ക ഉള്ള സ്ഥലങ്ങള്‍ പൂച്ചയ്ക്ക് പറ്റ യതല്ല. കൂട ത നല്ലവണ്ണ പ്ര ട്ട നുകള്‍ ആവശ്യമ യത ന ല്‍ ഭക്ഷണ കുറവ് ക ട്ടുന്ന പട്ടണങ്ങളു ഇവയ്ക്ക് അനുയ ജ്യമല്ല. നഗരങ്ങള ള പൂച്ചകള്‍ പട്ട കള ലു വ ഹനങ്ങള ലു ക ല്ലപ്പ ട റുണ്ട്. എങ്ക ലു ഉടമസ്ഥര ല്ല ത്ത പൂച്ചകള ദത്ത ടുക്ക നു ഭക്ഷണ നല്‍ക നു പകര്‍ച്ചവ്യ ധ കള ല്‍ ന ന്ന് രക്ഷപ്പ ടുവ നുള്ള കുത്ത വയ്ക്ക് നല്‍കുവ നു ഒക്ക സന്നദ്ധര യ പല മൃഗങ്ങള്‍ക്ക് വ ണ്ട യുള്ള സ ഘടനകളു ഉണ്ട ന്നുള്ളത് ആശ്വ സമ കുന്നു. ഇങ്ങന യുള്ള പൂച്ചകള അവയുട പൂര്‍ണ്ണമ യ ആര ഗ്യ വ ണ്ട ടുപ്പ ച്ച് ത ര ച്ച് വ ടുകയ ണ് ച യ്യ റ്. വ ണ്ടു അവ പ ട ക്കപ്പ ട ത ര ക്ക ന്‍ ഈ പൂച്ചകളുട ച വ യുട ഒരറ്റ ച റുത യ മുറ ച്ച ണ് അവര്‍ പൂച്ചയ ത ര ക വ ട റ്. ഇങ്ങന പൂച്ചകള്‍ക്ക് ആവശ്യത്ത നു പര ചരണ ക ടുക്കുന്നതുവഴ അവയുട ജ വ തക ല കൂട റുണ്ട്. അതുകൂട ത ഭക്ഷണത്ത ന യു മറ്റു വഴക്ക് കൂടുന്ന ശ ലവു ഒരുപര ധ വര ഇല്ല ത യ ക്ക ന്‍ ഈ പര ചരണ സഹ യ ക്കുന്നു. [ത രുത്തുക] പര സരത്ത നുണ്ട കുന്ന സ്വ ധ ന ഹവ യ യുട ത രങ്ങള ലു ക ടുകള ലു ഉള്ള വ ട്ടക്ക ര ല്‍ ഏറ്റവു മുഖ്യ എന്ന് തന്ന പറയ വുന്ന ജ വ യ ണ് ക ട്ട് പൂച്ച. ക ട്ട ലുള്ള പല പക്ഷ കളു കടല ലുള്ള പല പക്ഷ കളു ഒക്ക എണ്ണത്ത ല്‍ കുറവ ക ന്‍ ക രണമ യ ജ വ കള ല്‍ ക ട്ട്പൂച്ചയു പ ടുന്നു. ഒര ക്കല്‍ 56 ക ട്ടുപൂച്ചകളുട ഉച്ച ഷ്ടങ്ങള്‍ പഠനവ ധ യമ ക്ക യപ്പ ള്‍ അത ല്‍ ന ല്‍പ്പത്ത ന ലു പക്ഷ കളുട അവശ ഷ്ടങ്ങള്‍ ക ണപ്പ ടുകയുണ്ട യ . അത ല്‍ 40 എണ്ണ അന്യ ന ന്നുപ ക ന്‍ സ ധ്യതയുണ്ട ന്ന് കരുതപ്പ ടുന്ന പക്ഷ കള ണ്. ദക്ഷ ണ ഭൂഗ ളത്ത ല്‍, പൂച്ച വര്‍ഗ്ഗത്ത ല്‍ പ ട്ട ജ വ കള്‍ ഒര ക്കലു ഉണ്ട യ ട്ട ല്ല ത്ത പല പ്രദ ശങ്ങളു ഉണ്ട്. ഓസ്ട്ര ല യ ഒരു ഉദ ഹരണമ ണ്. അതുക ണ്ട് തന്ന അവ ടങ്ങള ലുള്ള മറ്റ് ജ വ കള്‍ക്ക് പൂച്ചകള ട് അധ ക പ ട യുണ്ട ക റ ല്ല. ഈ സ്ഥലങ്ങള ലുള്ള പല ജ വ കളുട യു വ ശന ശ ക ട്ടുപൂച്ചകള്‍ വരുത്ത വയ്ക്ക റുണ്ട്. ഓസ്ട്ര ല യയ ല്‍ മ ത്ര പല പക്ഷ കളു , ഉരഗങ്ങളു ഒക്ക ക ട്ടുപൂച്ചകള ല്‍ ഇല്ല ത യ യ ക്കഴ ഞ്ഞു. ക ട്ടുപൂച്ചകള ല്‍ ന ന്ന് മറ്റ് ജ വ കള സ രക്ഷ ക്ക ന്‍ വല യ വ ല ക ട്ട യ പ ര്‍പ്പ ടങ്ങള്‍ ഉണ്ട ക്കുകയ ണ് ഇപ്പ ള്‍ പല സ ഘടനകളു . ഇത ല്‍ ച ലത് ദ്വ പുകളുമ ണ്. [ത രുത്തുക] ക ട്ടുപൂച്ചകള ക്കുറ ച്ചുള്ള മനുഷ്യരുട പ ട കള്‍ പൂച്ചകള്‍ മനുഷ്യര ല്‍ ഉണ്ട ക്കുന്ന വ ക രങ്ങള ല്‍ പ്രധ നമ യുള്ളത് രണ്ട ണ്ണമ ണ്. മനുഷ്യര്‍ക്ക് പൂച്ചകള ട് സ്വ ഭ വ ക പ ട ഉണ്ട കുന്നത ണ് ഒന്ന്. പൂച്ചകള്‍ ക രണ മറ്റ് ജ വ കള്‍ക്ക് വ ശന ശ വരുമ ന്ന പ ട യ ണ് രണ്ട മത്ത ത്. പൂച്ചകള്‍ മറ്റ് ജ വ കളുട ജ വ തത്ത നു ഭ ക്ഷണ യ കുന്നത് പല സ ഹചര്യങ്ങള്‍ അനുസര ച്ച ര ക്കു . ദ്വ പുപ ല യുള്ള പ്രദ ശങ്ങള ല ണ് ഇവ മുഖ്യമ യു ഭ ഷണ യുയര്‍ത്തുന്നത്. എന്ന ല്‍ പൂച്ചകള്‍ വളര ക്ക ലമ യ ജ വ ച്ചുപ രുന്ന ബ്ര ട്ടണ്‍ പ ല യുള്ള സ്ഥലങ്ങള ല്‍ പൂച്ച ക ര്യമ യ പ ര സ്ഥ ത കപ്രശ്നങ്ങള്‍ ഉണ്ട ക്കുന്ന ല്ല. ഇതുരണ്ടു കൂട ത ഈ പൂച്ചകള ഇരത ട ന യ മറ്റ് വല യ മൃഗങ്ങള്‍ വരുന്നതു പൂച്ചകള ല്‍ പകര്‍ച്ചവ്യ ധ കള്‍ പകരുന്നതുമ ക്ക യ ണ് പൂച്ചകള സ ബന്ധ ച്ച് മനുഷ്യര്‍ക്കുണ്ട കുന്ന മറ്റ് പ ട കള്‍. ക യ ട്ട്സ് (Coyotes) എന്ന ജ വ യ ണ് വ ട്ടുപൂ‍ച്ചകള മുഖ്യമ യ ക ല്ലുന്നത്. FELV (feline leukemia), FIV (feline immunodeficiency virus), പ വ ഷബ ധ എന്ന വയ ണ് പൂച്ചകള്‍ക്ക് വരുന്ന മ രകര ഗങ്ങള്‍. ഈ ക രണങ്ങള്‍ ക ണ്ട് വ ട്ട്പൂച്ചകള അധ ക പുറത്ത യ്ക്ക് വ ട ത ര ക്കുന്നത ണ് നല്ലത്. പൂച്ചകളുട സ ഖ്യ കൂടുന്നതു ച ലപ്പ ള്‍ പ്രശ്നമ ക റുണ്ട്. അമ ര ക്കയ ല ഒരു സ ഘടനയുട (Humane Society of the United States) അഭ പ്ര യത്ത ല്‍ 30–40 ലക്ഷ ‍ പൂച്ചകളു പട്ട കളുമ ണ് ഓര വര്‍ഷവു വ ട്ടുമൃഗങ്ങള ക്കപ്പ ടുന്നത്. വ ടുകള ക്ക ള്‍ കൂടുതല്‍ മൃഗങ്ങള്‍ ഉണ്ട കുന്നതുവഴ പല വ ട്ടുമൃഗങ്ങള യു കൂട്ട നുള്ള ല്‍ തന്ന പൂട്ട യ ട ന്‍ വ ട്ടുക ര്‍ ന ര്‍ബന്ധ തര യ ര ക്കുന്ന അവസ്ഥയ ണ് അവ ട . ഈ വ ട്ടുമൃഗങ്ങള വന്ധ്യ കര ക്കുന്നത് ഇവയുട സ ഖ്യ കുറയ്ക്ക ന്‍ സഹ യ ക്കു . 1992-ല്‍ അമ ര ക്കയ ല്‍ നടത്ത യ ഒരു പഠനത്ത ല്‍ മനസ്സ ല ക്ക ന്‍ കഴ ഞ്ഞത് അവ ട യുള്ള് 12,893 (29.4%) വളര്‍ത്ത് മൃഗങ്ങളു , 26.9% പട്ട കളു 32.6% പൂച്ചകളു വന്ധ്യ കര ച്ച ട്ടുണ്ട് എന്ന ണ്. പൂച്ചകള ടുള്ള അമ തമ യ പ ട , ഐലുറ ഫ ബ യ (ailurophobia) എന്ന പ ര ല്‍ അറ യപ്പ ടുന്നു. [ത രുത്തുക] ശ സ്ത്ര യമ യ തര ത ര വ് 1758-ല്‍ പുറത്ത റങ്ങ യ സ സ്റ്റമ ന ച്ചുറ (Systema Naturae) എന്ന പുസ്തകത്ത ന്റ പത്ത വ ള്യത്ത ല്‍ വളര്‍ത്ത്പൂച്ചയ ഫ ല സ് ക റ്റസ് (Felis catus) എന്ന വ ഭ ഗത്ത ല ണ് ക ര ളസ് ല ന്യസ് (Carolus Linnaeus) ഉള്‍പ്പ ടുത്ത യ ര ക്കുന്നത്. എന്ന ല്‍ പ ന്ന ടുണ്ട യ ട്ട ച ല പഠനങ്ങള ല്‍ ന ട്ടുപൂച്ചകള്‍, ക ട്ടുപൂച്ചകളുട അത വര്‍ഗ്ഗത്ത ല്‍പ്പ ട്ടതുതന്ന യ ണ ന്നുള്ള ത ള വുകള്‍ കണ്ട ത്ത യ രുന്നു . 1777-ല്‍ ജ ഹ ന്‍ ക്ര സ്ത്യന്‍ ഡ ന യ ല്‍ വ ണ്‍ ഷ്ര ബര്‍ വ ട്ടുപൂച്ചകള ഫ ല സ് സ ല്‍‌വ സ്റ്റ്ര സ് (Felis silvestris) എന്ന ഗണത്ത ല്‍ പ ടുത്തണമ ന്ന് ന ര്‍ദ്ദ ശ ച്ചു. പൂച്ചയുട ഗണമ യ ഈ രണ്ട് പ രുകളു ഇന്ന് മ റ മ റ ഉപയ ഗ ക്കപ്പ ടുന്നു. വളര്‍ത്ത് പൂച്ചകള്‍ F. silvestris എന്ന ഗണത്ത ന്റ ഉപവ ഭ ഗമ യ F. s. catus എന്ന ഗണമ യു കണക്ക ക്കപ്പ ട റുണ്ട്. അതുപ ല ത്തന്ന ക ട്ടുപൂച്ചകള്‍ F. catus എന്ന വ ഭ ഗത്ത ന്റ പല ഉപവ ഭ ഗങ്ങള ല്‍പ്പ ട്ടവയ ണ ന്നു കണക്ക ക്കപ്പ ട്ട രുന്നു. എന്ന ല്‍ 200-ല്‍, ICZN (International Commission on Zoological Nomenclature)-ന്റ Opinion 2027 എന്ന ക ണ്‍ഫറന്‍സ് ക ട്ടുപൂച്ചകളുട വ ഭ ഗമ യ F. silvestris എന്ന് ന ശ്ചയ ച്ചത ട ഈ ബുദ്ധ മുട്ടുകള്‍ ഒഴ വ യ . എങ്ക ല്‍പ്പ ലു ഇന്നു വളര്‍ത്ത്പൂച്ചകളുട പ ര യ F. catus എന്ന ണ് മുഖ്യമ യു ഉപയ ഗ ക്കപ്പ ടുന്നത്. ജ ഹന്‍ ക്ര സ്ത്യന്‍ പ ള ക ര്‍പ് എക്സ്ല ബ ന്‍ 1777-ല്‍ പ്രസ ദ്ധ കര ച്ച Anfangsgründe der Naturlehre and Systema regni animalis എന്ന പുസ്തകത്ത ല്‍ വളര്‍ത്ത്പൂച്ചകള Felis domesticus എന്ന വ ഭ ഗത്ത ല്‍ ആയ രുന്നു ഉള്‍പ്പ ടുത്ത യ രുന്നത്. ഇതു , ഇത ന്റ പല വകഭ ദങ്ങള യ Felis catus domesticus എന്നു Felis silvestris domesticus എന്നു പലപ്പ ഴ യ പലയ ടത്തു പ്രയ ഗ ച്ച് ക ണ റുണ്ട ങ്ക ലു International Code of Zoological Nomenclature എന്ന സ ഘടനയുട ന യമവല പ്രക ര ഇത ന്നു ശ സ്ത്ര യന മങ്ങള യ പര ഗണ ക്ക ന വ ല്ല. [ത രുത്തുക] പുര ണങ്ങള ലുള്ള സ്ഥ ന പുര തന ഈജ പ്റ്റ് മുതല്‍ക്ക തന്ന പൂച്ചകള മനുഷ്യര്‍ വളര്‍ത്ത്മൃഗങ്ങള യ ഉപയ ഗ ച്ച രുന്നു. ബ സ്റ്റ് എന്ന പ ര ല്‍ ഒരു പൂച്ചദ വവു അവര്‍ക്ക് ഉണ്ട യ രുന്നു. ബ സ്റ്റ ന വ ട ന്റ യു , വ ട്ട്പൂച്ചകളുട യു കൃഷ യ ടങ്ങളുട യു ഒക്ക രക്ഷകന യ ട്ട ണ് അവര്‍ കരുത യ രുന്നത്. ഈജ പ്റ്റ യന്‍ ജനങ്ങള എല കള ല്‍ ന ന്ന് പകരുന്ന അസുഖങ്ങള ല്‍ രക്ഷ ച്ചതുക ണ്ട ക അവര്‍ക്ക് പൂച്ചകള ട് സ്ന ഹവു ആര ധനയു ത ന്ന നു പ ന്ന ട് ഒരു ദ വരൂപത്ത ല്‍ ഒരു പൂച്ചയ പ്രത ഷ്ഠ ക്ക നു ഇടയ ക്ക യത്. ഈജ പ്റ്റ്യന്‍ പുര ണങ്ങള ല്‍ ബ സ്റ്റ് എന്ന ഈ പൂച്ച, ര എന്ന സൂര്യഭഗവ ന്റ മകള യ രുന്നു. ഈജ പ്റ്റ്യന്‍ മതത്ത ന്റ വളര്‍ച്ചയ ല്‍ ബ സ്റ്റ ന് ശ്രദ്ധ യമ യ പങ്കുണ്ട്. ക ന യയുട ദ്വ പുകള യ ല മു (Lamu Archipelago) എന്നയ ടത്തുള്ള പൂച്ചകള്‍ മ ത്രമ ണ് പുര തന ഈജ പ്റ്റ ലുണ്ട യ രുന്ന പൂച്ചകളുട ജ വ ച്ച ര ക്കുന്ന ബന്ധുക്കള്‍ എന്ന് വ ശ്വസ ക്കപ്പ ടുന്നു. പൂച്ചകള ക്കുറ ച്ച് പല പുര തന മതങ്ങള ലു വ വ ധ വ ശ്വ സങ്ങള്‍ ന ലവ ലുണ്ട യ രുന്നു. പൂച്ചകള്‍ വ ശുദ്ധര യ ആത്മ ക്കള ണ ന്നു , മനുഷ്യരുട സഹച ര കളു വഴ ക ട്ട കളു ആണ ന്നു , എല്ല അറ യുന്നവര ണ് പൂച്ചകള ങ്ക ലു സ സ രശ ഷ ഇല്ല ത്തത ന ല്‍ മനുഷ്യരുട ത രുമ നങ്ങള സ്വ ധ ‍ന ക്ക ന്‍ കഴ യ ല്ല ന്നു ഒക്ക യുള്ള വ ശ്വ സങ്ങള ണ് അത ല്‍ പ്രധ ന . പൂച്ചകള ക്കുറ ച്ച് മ ശമ യ അന്ധവ ശ്വ സങ്ങളു പല സ സ്ക രങ്ങള ലു ന ലവ ലുണ്ട്. കറുത്ത പൂച്ചയുട പ ത കുറുക കടക്കുന്നത് കഷ്ടക ലത്ത ന ടവരുത്തുമ ന്നത ണ് അത ല ന്ന്. ദുര്‍മന്ത്രവ ദങ്ങള്‍ക്കു ച ലയ ടങ്ങള ല്‍ പൂച്ചയ ഉപയ ഗ ക്ക റുണ്ട്. ഇങ്ങന യുള്ള വ ശ്വ സങ്ങള്‍ മ ഡ വല്‍ ക ലഘട്ടത്ത ല്‍ യൂറ പ്പ ല്‍ ന ന്ന് പൂച്ചകള ഇല്ല ത യ ക്ക ന്‍ വര വഴ യ രുക്ക . ഇങ്ങന പൂച്ചകള വല യ സഖ്യയ ല്‍ ഒഴ വ ക്ക യ ഇടങ്ങള ല്‍ എല കള ല്‍ ന ന്ന് പകരുന്ന പ്ല ഗ് പ ല യുള്ള അസുഖങ്ങള്‍ കൂടുതല യ ക ണപ്പ ട്ട രുന്നു. [ത രുത്തുക] മതങ്ങള ലുള്ള സ്ഥ ന [ത രുത്തുക] ഒന്‍പത് ജ വ ത പൂച്ചകള്‍ക്ക് ഒന്‍പത് ജ വ തങ്ങള്‍ ഉള്ളത യ ച ലയ ടങ്ങള ല്‍ വ ശ്വസ ക്കപ്പ ടുന്നു. ഏഴ് ജ വ തങ്ങള്‍ എന്ന് വ ശ്വസ ക്കുന്നവരു ഉണ്ട്. ജ വഹ ന വര സ ഭവ ക്ക വുന്ന ഇടങ്ങള ല്‍ ന ന്ന്‍ സമര്‍ത്ഥമ യ രക്ഷപ്പ ട നുള്ള പൂച്ചയുട കഴ വ ണ് ഇങ്ങന ഒരു വ ശ്വ സ പ്രചര ക്ക ന്‍ ഇടയ ക്ക യത്. ഉയരങ്ങള ല്‍ ന ന്ന് എങ്ങന വ ണ ലു ത ഴ ന ലുക ല ല്‍ തന്ന വ ഴ നുള്ള പൂച്ചയുട കഴ വു ഈ വ ശ്വ സത്ത ന്റ പ റവ ക്ക് ക രണമ യ . [ത രുത്തുക] ച ല്ലുകള്‍ പൂച്ചയുമ യ ബന്ധപ്പ ട്ട ന രവധ ച ല്ലുകള്‍ മലയ ളത്ത ല്‍ ലഭ്യമ ണ്‌. അവയ ല്‍ ച ലവ ത ഴ ക്ക ടുക്കുന്നു.","മനുഷ്യര്‍ വളര്‍ത്തുന്ന ഒരു ഓമനമൃഗമ ണ്‌പൂച്ച (ഇ ഗ്ല ഷ്: Cat/House Cat, ശ സ്ത്ര യന മ : ഫ ല സ് ക തുസ് - Felis catus) എല യ പ ട ക്കുവ നു കൂട്ട നുമ യ ണ് പൂച്ചയ വളര്‍ത്തുന്നത്. മനുഷ്യനുമ യ 9,500-ഓള വര്‍ഷത്ത ബന്ധമുണ്ട് ഇവയ്ക്ക്. . 10,000 വര്‍ഷങ്ങള്‍ക്ക് മുന്‍പ് സ്വയ ഇണങ്ങുന്നതര ക ട്ടുപൂച്ചകള ല്‍ (Felis silvestris lybica) ന ന്ന് പര ണ മപ്പ ട്ടു വന്നത യ ര ക്ക ഇന്നത്ത പൂച്ചകള്‍ എന്നു കരുതുന്നു. മനുഷ്യര്‍ക്ക് ക ള്‍ക്ക വുന്നത ലു വളര ഉയര്‍ന്ന ആവൃത യ ലുള്ള ശബ്ദങ്ങള്‍ (64 ക ല ഹ ര്‍ട്സ് വര ) പൂച്ചയ്ക്ക് ക ള്‍ക്ക ന കു . സ മ ന്യബുദ്ധ പ്രകട പ്പ ക്കുന്ന പൂച്ചയ ലള തമ യ ആജ്ഞകള്‍ അനുസര ക്കുന്ന ര ത യ ല്‍ പര ശ ല പ്പ ക്കുവ ന്‍ സ ധ ക്കു . ലള തമ യ ഉപകരണങ്ങള്‍ പ്രവര്‍ത്ത പ്പ ക്കുവ നു ച ല പൂച്ചകള ക്ക ണ്ട് സ ധ ച്ച ട്ടുണ്ട്. വ വ ധതരത്ത ലുള്ള ശബ്ദങ്ങളു പല ശര ര ചലനങ്ങളു ഇവ ആശയവ ന മയത്ത നുവ ണ്ട ഉപയ ഗ ക്കുന്നു. അമ ര ക്കയ ല ക റ്റ് ജ ന പ്ര ജക്റ്റ്, മനുഷ്യര്‍ക്ക് ഉണ്ട കുന്ന ജന തക വ കല്യങ്ങളു പകര്‍ച്ചവ്യ ധ കളു , ജ നുകളുട പര ണ മവു എല്ല മനസ്സ ല ക്ക ന്‍ പൂച്ചയ പഠനവ ധ യമ ക്കുന്നു. മ സ ഹ രപ്രമുഖര യ പൂച്ചക്ക് സസ്യ ഹ ര ദഹ പ്പ ക്ക നുള്ള കഴ വു കുറവ ണ്. മധുര ത ര ച്ചറ യ നു ഇവക്ക് കഴ വ ല്ല." ms,bb3d38e5cb21f7bdf18f161a038a6600,"[sunting] Latarbelakang Express Rail Link Sdn Bhd (ERL) adalah sebuah syarikat swasta milik bersama YTL Corporation Berhad, Lembaga Tabung Haji dan Trisilco Equity Sdn Bhd dengan masing-masing mempunyai nilai pegangan saham sebanyak 50%, 40% dan 10%. Pada 25 Ogos 1997, kerajaan Malaysia telah menyerahkan konsesi 30 tahun kepada syarikat tersebut untuk membiayai, membina, mengendali dan mengawal selia sistem dan perkhidmatan rel penghubung Kuala Lumpur-Lapangan Terbang Antarabangsa KL. Kerja-kerja pembinaan pula bermula pada bulan Mei 1997 dan siap lima tahun kemudian. Ia diserahkan kepada konsortium SYZ, sebuah konsortium usahasama diantara syarikat Jerman dan Malaysia iaitu Siemens AG, Siemens Electric Engineering Sdn Bhd dan Syarikat Pembinaan Yeoh Tiong Lay Sdn Bhd. ERL Maintenance Support Sdn Bhd ditubuhkan pada tahun 1999 bertanggungjawab terhadap operasi dan selenggaraan tren milik syarikat induk berkenaan. Ia pada mulanya adalah sebuah syarikat usahasama diantara Express Rail Link Sdn Bhd dan Siemens AG tetapi kini dimiliki sepenuhnya oleh Express Rail Link Sdn Bhd. Krisis kewangan yang melanda rantau Asia pada tahun 1997 menyebabkan projek tersebut tergendala seketika. Walaubagaimanapun, atas sokongan padu kerajaan Malaysia projek rel penghubung Kuala Lumpur-Lapangan Terbang Antarabangsa KL diteruskan. Nilai keseluruhan projek tersebut menelan belanja sebanyak RM2.4 bilion yang dibiayai melalui pengabungan ekuiti (RM500 juta), pinjaman kewangan sebanyak RM940 juta daripada Bank Pembangunan Dan Infrastruktur Malaysia Berhad (Bank Pembangunan) dan baki selebihnya melalui kemudahan eksport kredit daripada empat institusi kewangan Jerman. Express Rail Link Sdn Bhd mencapai keuntungan pada tahun 2003 setelah hanya satu tahun beroperasi. [sunting] KLIA Transit Perkhidmatan komersil pertama KLIA Transit bermula pada 1 Jun 2002 sebagai pengangkutan rel penghubung utama bagi bandar raya Kuala Lumpur, Bandar Tasik Selatan, Putrajaya, Cyberjaya, Salak Tinggi dan Lapangan Terbang Antarabangsa KL. Kumpulan penumpang sasaran KLIA Transit ialah penduduk di sekitar kawasan stesen perhentian KLIA Transit, kakitangan Lapangan Terbang Antarabangsa KL, kakitangan kerajaan di Putrajaya, golongan pelajar dan warga pekerja di Cyberjaya yang kerap berulak-alik menggunakan perkhidmatan rel pengantara tersebut. Selain itu, KLIA Transit juga adalah pengangkutan awam alternatif bagi menyaksikan perlumbaan kereta Formula Satu di Litar Antarabangsa Sepang. [sunting] Butiran Perkhidmatan KLIA Transit beroperasi dengan menggunakan empat buah tren elektrik empat gerabak Desiro, sebuah model kereta api buatan dan rekaan syarikat dari Jerman. Perkhidmatan KLIA Ekspres dan KLIA Transit beroperasi di atas landasan dan menggunakan sistem yang sama. Selain itu, tren kedua-dua perkhidmatan rel tersebut berkongsi ciri-ciri fizikal dan luaran yang sama. Misalnya, bahagian hadapan tren diubahsuai bagi kelihatan lebih aerodinamik dan menarik. Ia satu perbezaan yang minima jika dibandingkan dengan model rekaan asas tren tersebut. Hiasan dan rekaan bahagian dalam tren KLIA Transit berbeza dengan KLIA Ekspres. Antara perbezaan yang ketara ialah aturan, bilangan, sususan dan warna kerusi penumpang. Selain itu, penumpang KLIA Transit perlu menekan butang pintu bagi membuka pintu keluar masuk tren secara manual berbeza dengan operasi pintu KLIA Ekspres. Tren-tren KLIA Transit juga tidak mempunyai kemudahan tandas, ruang khusus bagasi daftar masuk dan ruang simpanan bagasi dalam gerabak. Ia bertujuan bagi menjimatkan penggunaan ruang lantai sekaligus memaksimumkan jumlah bilangan penumpang. Setiap unit tren KLIA Transit mempunyai keupayaan maksimum membawa sehingga 540 orang penumpang pada satu-satu masa. Jumlah tersebut dapat digandakan sehingga lebih 1,000 orang penumpang dengan keupayaaan tingkat naik lapan gerabak bagi setiap unit tren berdasarkan kepada pelan perancangan masa hadapan KLIA Transit. [sunting] Tambang & tiket Perkhidmatan KLIA Transit menggunakan sistem tiket tertutup yang memerlukan penumpang membeli tiket perjalanan sebelum menaiki dan penggunakan perkhidmatan rel pengantara tersebut. Kadar tambang dan tiket KLIA Transit ditentukan mengikut jarak di antara dua buah stesen perhentian dan kumpulan umur penumpang iaitu dewasa, kanak-kanak dan warga tua serta kadar tambang perjalanan istimewa untuk kakitangan Lapangan Terbang Antarabangsa KL. Selain itu, pakej istimewa Putrajaya dan formula 1 juga turut ditawarkan kepada penumpang. [sunting] Tiket Pembelian tiket perjalanan KLIA Transit boleh dilakukan di kaunter jualan tiket atau mesin tiket otomatik di semua stesen perhentian KLIA Transit dengan pilihan tiket perjalanan sehala, dua hala atau nilai tersimpan (kad kembara KLIA Transit). Bagi pembelian tiket perjalanan tambang istimewa, penumpang diminta menunjukkan dokumen atau pengenalan diri yang sah. [sunting] Tiket nilai tersimpan Tiket nilai tersimpan atau kad kembara KLIA Transit ditawarkan khusus kepada penumpang yang kerap menggunakan perkhidmatan KLIA Transit dengan dua pilihan kad kembara mingguan atau bulanan. Kad kembara mingguan pempunyai tempoh sah laku 7 hari untuk 14 perjalanan sehala manakala kad kembara bulanan pula dengan tempoh sah laku selama 31 hari untuk 60 perjalanan sehala. Penggunaannya tidak terhad kepada perjalanan di antara dua buah stesen perhentian pilihan penumpang, tetapi tambang penggunaan ke atas mana-mana stesen bukan pilihan akan dipotong mengikut kadar biasa sepertimana tiket perjalanan sehala. Pembelian kad kembara KLIA Transit boleh dilakukan di kaunter jualan tiket stesen-stesen perhentian KLIA Transit. Harga kad kembara berbeza bergantung kepada tempoh sah laku dan jarak di antara dua buah stesen perhentian pilihan penumpang. Terdapat empat jenis kad kembara yang ditawarkan Express Rail Link Sdn Bhd iaitu kad kembara bulanan Lapangan Terbang Antarabangsa KL dan Salak Tinggi serta kad kembara mingguan atau bulanan Putrajaya sesuai untuk kakitangan kerajaan di Putrajaya, golongan pelajar dan warga pekerja di Cyberjaya. [sunting] Mesin tiket otomatik Selain daripada kaunter jualan tiket, pembelian tiket perjalanan KLIA Transit juga boleh dilakukan di mesin tiket otomatik yang menerima pembayaran secara tunai atau melalui penggunaan kad kredit atau debit. Walaubagaimanapun, ia terhad untuk pembelian tiket perjalanan sehala dan dua hala dewasa dan kanak-kanak sahaja. Pembelian tiket perjalanan yang lain hanya boleh dilakukan melalui kaunter jualan tiket. [sunting] Harga tambang Berikut adalah jadual harga tambang perjalanan sehala dan nilai tersimpan (kad kembara) KLIA Transit. [sunting] Jadual perjalanan Perkhidmatan tren pertama dari Stesen Sentral Kuala Lumpur ke Lapangan Terbang Antarabangsa KL berlepas pada pukul 5.33 pagi dan tren terakhir bertolak pada pukul 12.03 pagi dengan kekerapan perlepasan setiap 30 minit. Tempoh perjalanan keseluruhan ialah 36 minit termasuk masa hentian segera di tiga stesen perhentian KLIA Transit. Perkhidmatan tren pertama dari Lapangan Terbang Antarabangsa KL pula berlepas pada pukul 5.52 pagi dan tren terakhir bertolak pada pukul 1.03 pagi dengan kekerapan dan tempoh perjalanan yang sama. [sunting] Stesen perhentian Secara keseluruhannya terdapat 5 stesen perhentian KLIA Transit termasuk 3 stesen hentian segera. [sunting] Stesen Sentral Kuala Lumpur Stesen Sentral Kuala Lumpur adalah sebuah hab pengangkutan rel bersepadu di Kuala Lumpur. Ia dibuka pada 16 April 2001 sebagai ganti kepada Stesen Keretapi Kuala Lumpur. Stesen Sentral Kuala Lumpur menghubungkan rangkaian perkhidmatan rel, bas dan teksi di bawah satu bumbung. Perkhidmatan KLIA Transit di Stesen Sentral Kuala Lumpur berlepas dan tiba di pelantar khusus yang dibuka kepada orang ramai pada 1 Jun 2002. [sunting] Stesen Bandar Tasik Selatan Stesen Bandar Tasik Selatan KLIA Transit merupakan satu daripada tiga stesen hentian segera perkhidmatan KLIA Transit. Ia dibuka kepada orang ramai pada 1 Jun 2002 dan bakal dibangunkan menjadi terminal pengangkutan bersepadu, sebuah hab pengangkutan awam di bahagian selatan Kuala Lumpur dalam Rancangan Malaysia Ke-9. Stesen Bandar Tasik Selatan KLIA Transit menyedia perkhidmatan rel pengantara yang menghubungkan Lapangan Terbang Antarabangsa KL dengan ibu negara kepada penduduk sekitar kawasan berkenaan. [sunting] Stesen Putrajaya & Cyberjaya Stesen Putrajaya & Cyberjaya KLIA Transit di Putrajaya Sentral adalah stesen hentian segera kedua perkhidmatan KLIA Transit. Perkhidmatan KLIA Transit di Putrajaya Sentral beroperasi melalui pelantar khusus yang dibuka kepada orang ramai pada 1 Jun 2002. Putrajaya Sentral merupakan hab pengangkutan awam bersepadu di Putrajaya yang dahulunya dikenali sebagai Terminal Pengangkutan Barat. Ia menyediakan rangkaian perkhidmatan bas, teksi dan rel pengantara kepada penduduk Putrajaya, Cyberjaya dan kawasan sekitarnya. Putrajaya Sentral terletak di Presint 7, Putrajaya berhampiran dengan Hospital Putrajaya dan Jabatan Bomba & Penyelamat Putrajaya. [sunting] Stesen Salak Tinggi Stesen Salak Tinggi KLIA Transit merupakan stesen hentian segera terakhir perkhidmatan KLIA Transit sebelum menamatkan perjalanannya di Lapangan Terbang Antarabangsa KL. Ia dibuka kepada umum pada 1 Jun 2002 dan merupakan pusat operasi utama Express Rail Link Sdn Bhd. Sebuah pusat kejuruteraan dan penyelenggaraan tren Express Rail Link Sdn Bhd iaitu Kompleks Rel Udara turut didirikan berhampiran dengan kawasan stesen berkenaan. Stesen Salak Tinggi KLIA Transit yang terletak di mukim Dengkil menyediakan perkhidmatan rel pengantara kepada penduduk sekitar kawasan berkenaan.","KLIA Transit adalah perkhidmatan kereta api laju pengantara yang menghubungkan bandar raya Kuala Lumpur dengan Lapangan Terbang Antarabangsa KL (KLIA). Ia membuat tiga hentian segera di Bandar Tasik Selatan, Putrajaya dan Salak Tinggi. KLIA Transit dikendalikan Express Rail Link Sdn Bhd yang turut mengendalikan perkhidmatan kereta api laju tanpa henti, KLIA Ekspres." ms,4584e7899bca1e7065dbcb03813a1e95,"[sunting] Latar belakang [sunting] Akibat Peperangan Suez 1956 Peperangan Suez 1956 merupakan satu kekalahan ketenteraan bagi Mesir, tetapi juga satu kemenangan politik kepada mereka. Tekanan diplomatik daripada kedua-dua Amerika Syarikat dan Kesatuan Soviet memaksa Israel untuk berundur daripada Semenanjung Sinai. Selepas peperangan 1956, Mesir bersetuju untuk meletakkan pasukan pengaman PBB di Sinai,U.N.E.F. (United Nations Emergency Force), untuk memastikan kawasan sempadan tersebut bebas tentera, dan juga menghalang kumpulan gerila daripada menyeberang sempadan ke dalam Israel. Hasilnya, keadaan sempadan antara Mesir dan Israel tenang untuk seketika. Akibat peperangan 1956 menyaksikan kawasan berkenaan kembali kepada ketidakseimbangan tanpa apa-apa resolusi daripada kesulitan.of the region's difficulties. Pada masa itu, tiada negara Arab yang telah mengiktiraf Israel. Syria, bersekutu dengan blok Soviet, telah mula untuk menaja serbuan-serbuan gerila ke atas Israel pada awal 60-an sebagai sebahagian daripada ""peperangan pembebasan rakyat"", dirangka untuk mengalihkan sokongan pembangkang ke Parti Ba'ath. [sunting] Pengangkut Air Kebangsaan Israel Dalam tahun 1964, Israel telah mula untuk mengalihkan air daripada Sungai Jordan kepada Pengangkut Air Kebangsaan. Tahun berikutnya, negara-negara Arab mula membina Pelan Pengalihan Punca Air, apabila siap nanti akan mengalihkan punca air Dan Banias supaya air berkenaan tidak boleh memasuki Israel, dan Laut Galilee, tetapi mengalir masuk ke dalam satu empangan di Mukhaiba bagi Jordan dan Syria, dan mengalihkan air daripada Hasbani ke dalam sungai Litani, di Lubnan. Kerja-kerja pengalihan ini akan mengurangkan kapasiti pengangkut Israel sebanyak 35 peratus. Pasukan Pertahanan Israel (IDF) menyerang kerja-kerja pengalihan di Syria dalam bulan Mac, Mei, dan Ogos 1965, mengekalkan satu rantai keganasan di sepanjang sempadan yang bersambung terus dengan peristiwa-peristiwa yang membawa kepada peperangan. [sunting] Israel dan Jordan: Peristiwa Samu Pada 12 November, 1966 seorang askar sempadan Israel telah melanggar satu periuk api, membunuh tiga askar dan mencederakan enam yang lain.Pihak Israel percaya bahawa periuk berkenaan telah ditanam oleh pengganas daripada Es Samu di Tebing Barat. Pada awal pagi 13 November, Raja Hussein, yang telah mengadakan mesyuarat rahsia dengan Abba Eban dan Golda Meir bagi tiga tahun berkaitan dengan keamanan dan keselamatan sempadan, menerima mesej yang tidak diminta daripada kenalan Israel menyatakan bahawa Israel tidak mempunyai niat untuk menyerang Jordan Walau bagaimanapun, pada 5:30 a.m. dalam apa yang Hussein lihat sebagai suatu tindakan ""di bawah preteks 'tindakbalas terhadap aktiviti-aktiviti P.L.O.' pasukan Israel menyerang Es Samu, satu perkampungan Jordan yang mempunyai 4,000 penduduk, kesemuanya pelarian Palestin yang mana Israeli menuduh mereka sebagai tempat pelabuhan pengganas-pengganas dari Syria"". ""Operasi Shredder"", operasi ketenteraan Israel terbesar sejak 1956 dan hingga ke konflik 2006 Israel-Lebanon, satu pasukan sekitar 3,000-4,000 askar yang disokong oleh kereta kebal dan kapalterbang ini dibahagikan kepada pasukan simpanan, yang mana masih tinggal di bahagian sempadan Israel, dan dua pasukan penyerbu, meyeberang ke Tebing Barat. Pasukan yang lebih besar, lapan kereta kebal Centurion diikuti oleh 400 pemayung terjun yang dimuatkan dalam 40 separuh trak dan 60 jurutera dalam 10 separuh trak lagi menghala ke Samu, manakala satu pasukan kecil terdiri daripada 3 kereta kebal dan 100 pemayung terjun dan jurutera-jurutera menghala ke dua kampung yang lebih kecil , Kirbet El-Markas dan Kirbet Jimba, dalam satu misi untuk meletukan rumah-rumah. Di Samu, askar-askar Israel menghancurkan satu-satunya klinik kampung, satu sekolah perempuan,pejabat pos, perpustakaan, satu kedai kopi dan rumah sekitar 140 buah. Laporan berbeza mengenai peristiwa ini telah dibuat. Merujuk kepada buku Terrence Prittie, Eshkol: The Man and the Nation 50 buah rumah telah diletupkan tetapi penghuni-penghuni rumah berkenaan telah dipindahkan beberapa jam sebelumnya. Batalion Infantri tentera Jordan ke-48, yang diarahkan oleh Major Asad Ghanma, lari ke pasukan tentera Israeli di barat laut Samu dan dua kompeni mendekati daripada timur laut telah diserbu oleh Israeli, manakala satu platun Jordan yang bersenjatakan dengan dua 106 mm recoilless guns memasuki Samu. Dalam pertempuran 'ensuing' tiga rakyat awam Jordan dan limabelas askar telah terbunuh; lima puluh empat askar lain dam sembilan puluh enam orang awam telah tercedera. Komander batalion paratroop Israel, Colonel Yoav Shaham, telah terbunuh dan sembilan askar lain telah tercedera. Merujuk kepada kerajaan Israel, lima puluh tentera Jordan telah terbunuh tetapi bilangan sebenar telah dirahsiakan demi menjaga moral dan keyakinan dalam rejim Raja Hussein. Dua hari kemudian dalam satu memo kepada Presiden Johnson, penolong khasnya, Walt Rostow telah menulis ""tindakan balas bukan keutamaan bagi kes ini. Serangan 3000 orang dengan kereta-kereta kebal dan kapalterbang-kapalterbang telah lebih melebihi nisbah kepada provokasi dan telah ditujukan kepada ""sasaran yang salah"" dan terus menggambarkan kemusnahan kepada kepentingan Amerika Syarikat dan Israel:""Mereka telah memusnahkan satu sistem kejasama yang bagus di antara Hussein dan pihak Israel... Mereka telah mematahkan Hussein. Kita telah membelanjakan $500 juta untuk membina beliau sebagai satu faktor kestabilan pada sempadan Israel yang terpanjang dan melalui Syria dan Iraq. Serangan dari kerajaan Israel meningkatkan tekanan terhadap beliau untuk menyerang balik bukan hanya dari kerajaan Arab yang radikal dan juga orang Palestin di Jordan tetapi juga daripada tentera, yang mana menjadi sumber sokongan kepada beliau dan mungkin memaksa satu peluang untuk mendapatkan kembali kekalahan pada hari Ahad...Mereka telah menetapkan kembali kemajuan ke belakang terhadap kompromi dengan orang-orang Arab. Mereka mungkin telah memujuk Syria yang merupakan pengacau utama, bahawa Israel tidak berani menyerang Syria yang dilindungi oleh Soviet tetapi boleh menyerang Jordan yang disokong oleh Amerika Syarikat tanpa apa-apa hukuman."" Menghadap satu ribut of kritisisme daripada orang Jordan\, Palestinians 320 November, jiran-jiran Arabnya neighbours for failing to protect Samu, Hussein kerana diarahkan untuk menggerakkan satu mobill bbordered a nation-wide mobilization on 20 November. Pada 25 November, Majlis Keselamatan PBB menggunapakai Resolusi 228 sebulat suara menyesali ""kehilangan nyawa dan kerosakan besar kepada harta benda hasil daripada tindakan kerajaan Israel pada 13�November 1966"", mengecam ""Israel kerana tindakan ketenteraan berskala besar dalam mencabuli Piagam PBB dan Perjanjian Ketenteraan Awam di antara Israel dan Jordan"" dan menekankan ""kepada Israel bahawa tindakan balas ketenteraan tidak boleh diterima dan bahawa, jika mereka mengulangi lagi,Majlis Keselamatan akan mempertimbangkan langkah-langkah efektif seperti yang dibayangkan di dalam Piagam untuk memastikan pencegahan terhadap pengulangan tindakan yang sedemikian."" Dalam satu telegram kepada Jabatan Negara pada 18 Mei, 1967 Duta A.S. di Amman, Findley Burns, telah melaporkan bahawa Hussein telah sudah pun menjelaskan pandangannya dalam satu perbualan sehari sebelumnya bahawa ""Jordan hanyalah satu sasaran dalam jangka pendeka dan, dalam pandangan beliau lagi, ia pasti berlaku dalam jangka panjang....Israel mempunyai julat keperluan tradisi ekonomi dan ketenteraan yang panjang serta tradisi agama dan aspirasi sejarah yang tertentu yang mana pada pandangan beliau mereka masih lagi belum berpuas hati dan sedari. Cara tunggal yang membolehkan matlamat ini dijayakan, kata beliau adalah dengan mengubah status Tebing Barat, Jordan. Oleh itu pandangan Raja itu lagi, adalah sesuatu yang semulajadi bagi Israel untuk mengambil kelebihan daripada apa-apapeluang dan memaksa apa-apakeadaan yang mana membolehkan mereka lebih dekat kepada matlamat berkenaan. Apa yang dikhuatirkan oleh beliau adalah keadaan-keadaan masakini membolehkan mereka dengan hanya peluang-peluang keganasan, penyeludupan dan ketidaksatuan di kalangan orang-orang Arab adalah sangat jelas,"" dan mengenangkan peristiwa Samu ""Hussein telah nyatakan bahawa jika Israel melancarkan serangan berskala Samu terhadap Jordan beliau mungkin tiada pilihan untuk menyerang balas atau menghadapi satu pemberontakan dalaman. Jika Jordan menyerang balas, tanya Hussein, adakah ini akan memberikan Israel suatu helah untuk menakluk dan memegang wilayah Jordan? Atau, kata Hussein lagi, Israel mungkin menyerang jenis serangan tembak-dan-lari hanya untuk menakluki dan memegang wilayah dalam kejadian pertama. Beliau telah berkata beliau tidak mungkin mengeluarkan kemungkinan-kemungkinan ini daripada pengiraan beliau dan mendesak kami supaya jangan berbuat demkian walaupun kita hanya ingin merasakannya."" [sunting] Israel dan Syria Penambahan kepada penajaan serangan terhadap Israel (selalu menerusi kawasan Jordan, lebih kepada kekesalan Raja Hussein), Syria juga mula membedil komuniti awam Israel di timur laut Galilee, daripada kedudukannya di Bukit Golan, sebagai sebahagian daripada perselisihan terhadap penguasaan terhadap Zon Demilitarized (DMZs), cebisan-cebisan tanah yang didakwa oleh kedua-dua Israel dan Syria. Dalam tahun 1966, Mesir dan Syria menandatangani persekutuan tentera, yang dimulakan dengan kedua-dua belah sama salah seorang daripada pihaknya pergi berperang. Merujuk kepada Menteri Luar Mesir Mahmoud Riad, Mesir telah dipujuk untuk memasuki pakatan pertahanan bersama oleh Soviet Union. Daripada perspektif Soviet pakatan itu mempunyai dua objektif: (1) untuk mengurangkan peluang serangan membinasa kepada Syria oleh Israel dan (2) untuk membawa Syria di bawah apa yang pertimbangkan sebagai pengaruh Presiden Mesir Gamal Abdel Nasser yang sederhana. Semasa lawatan ke London dalm bulan Februari 1967, Menteri Luar Israel Abba Eban memaklumkan kepada wartawan tentang ""harapan dan ketakutan"", menerangkan kepada mereka yang hadir walaupun kerajaan-kerajaan Lubnan, Jordan dan Republik Kesatuan Arab seperti membuat keputusan menentang berkonfrontasi dengan Israel, ianya masih dilihat samada Syria boleh mengekalkan satu aras kawalan yang minimum yang dapay mengekang permusuhan kepada retorik semata-mata. Pada April 7, 1967, satu peristiwa kecil di sempadan telah menjalar kepada satu pertempuran udara berskala penuh terhadap Bukit Golan, mengakibatkan kehilangan enam MiG-21milik Syria kepada Tentera Udara Israel (IAF) Dassault Mirage III, dan penerbangannya kepada Damsyik. Kereta kebal, bedilan mortar, dan artileri telah digunakan dalam pelbagai seksyen di sepanjang 47 batu (76 km) sempadan dalam apa yang disifatkan sebagai ""satu pertelingkahan terhadap hak menanam dalam kawasan bebas tentera tenggara Tasik Tiberias."" Awal minggu ini, Syria telah dua kali menyerang satu traktor Israel yang bekerja di dalam kawasan berkenaan dan apabila ia kembali di sebelah padi 7 April pihak Syria telah melepaskan tembakan sekali lagi. Pihak Israel telah membalas dengan menghantar traktor berperisai untuk menyambung kembali membajak, mengakibatkan berbalas-balas tembakan. Pesawat Israel telah mengebom kedudukan Syrian dengan bom-bom beratnya 250 dan 500kg. Pihak Syria telah membalas dengan membedil penempatan di sempadan Israel dan jet-jet Israel telah bertindakbalas dengan mengebom perkampungan Sqoufiye memusnahkan 40 buah rumah. Pada 1519 bedilan Syria telah mula jatuh di Kibbutz Gadot; sebanyak 300 telah jatuh di dalam perkampungan kibbutz dalam 40 minit. UNTSO telah cuba untuk menyusun satu gencatan senjata, tetapi Syria telah menolak untuk bekerjasama selagi kerja-kerja pertanian Israel dihentikan. Bercakap kepada mesyuarat parti Mapai di Jerusalem pada 11 Mei, Levi Eshkol, Perdana Menteri Israel memberi amaran bahawa Israel tidak teragak-agak untuk menggunakan kuasa udara pada skala 7 April sebagai gerak balas terhadap terorisme sempadan yang berterusan. Pada hari yang sama, Gideon Rafael, utusan Israel, menyampaikan surat kepada presiden Majlis Keselamatan PBB dan memberi amaran bahawa Israel akan ""bertindak untuk mempertahankan diri sebagaimana yang keadaan-keadaan mewajarkan"". Menulis dari Tel Aviv pada 12 Mei, James Feron melaporkan bahawa sesetengah pemimpin Israel telah memutuskan untuk menggunakan kuasa ""yang amat kuat tetapi untuk tempoh yang singkat dan kawasan yang terhad"" terhadap Syria. Laporan itu juga memetik ""seorang pemerhati yang berwibawa"" yang ""berkata bahawa Republik Arab Bersatu, sekutu Syria yang paling rapat di dunia Arab, tidak akan bercampur tangan kecuali serangan Israel adalah meluas"". Pada awal bulan Mei, kabinet Israel memberikan kuasa untuk serangan yang terhad terhadap Syria, tetapi desakan semula oleh Rabin untuk menyerang secara besar-besaran supaya dapat mencemarkan nama atau menggulingkan rejim Ba'ath ditentang oleh Eshkol. Kejadian-kejadian di sempadan berganda dan banyak pemimpin Arab, termasuk para pemimpin politik dan tentera, meminta untuk menamatkan tindakan balas Israel. Mesir, yang ketika itu mencuba merebut kedudukan yang utama di dalam dunia Arab di bawah Nasser, turut menyertai pengisytiharan-pengisytiharan itu dengan rancangan untuk menenterakan semula Sinai. Syria berkongsi pandangan-pandangan itu, walaupun tidak menyediakan diri untuk serangan segera. Kesatuan Soviet menyokong keperluan tentera negara-negara Arab secara aktif. Laporan risikan Soviet yang mendakwa bahawa angkatan-angkatan tentera Israel sedang berkumpul di sepanjang sempadan Syria diberikan kepada Naib Presiden Mesir, Anwar Sadat, oleh Nikolai Podgorny, Presiden Soviet. Pada 13 Mei, laporan Soviet yang bohong itu didedahkan. [sunting] Pengunduran Pasukan Kecemasan PBB Pada pukul 10.00 malam 16 Mei, Jeneral Indar Jit Rikhye, komander Pasukan Darurat PBB Pertama (UNEF), diberikan sepucuk surat daripada Jeneral Mohammed Fawzy, Ketua Turus Kesatuan Republik Arab, yang berbunyi: ""Untuk makluman anda, saya telah mengarahkan semua angkatan tentera Kesatuan Republic Arab supaya menyediakan diri untuk tindakan terhadap Israel jika negara itu melakukan sebarang tindakan yang agresif terhadap mana-mana satu negara Arab. Disebabkan arahan-arahan ini, angkatan-angkatan tentera kita kini tertumpu di sempadan timur kita di Sinai. Atas kepentingan keselamatan yang menyeluruh bagi pasukan-pasukan darurat PBB yang ditempatkan di kubu-kubu pengawasan pada sepanjang sempadan kita, saya meminta agar anda mengarahkan pengunduran semua angkatan tentera itu dengan segera."" Rikhye berkata bahawa beliau akan melaporkan kepada Setiausaha Agung untuk mendapat arahan-arahan lanjutan. U Thant, Setiausaha Agung PBB, mencuba untuk berunding dengan kerajaan Mesir tetapi pada 18 Mei, Menteri Luar Negeri Mesir memberitahu negara-negara yang mempunyai angkatan tentera di UNEF bahawa misi UNEF di Mesir dan Jalur Gaza telah ditamatkan dan mereka itu harus bertolak dengan serta merta. Angkatan tentera Mesir juga menghalang angkatan-angkatan tentera UNEF daripada memasuki kubu-kubu mereka. Kerajaan-kerajaan India dan Yugoslavia memutuskan untuk menarik balik semua angkatan tentera mereka daripada UNEF, tanpa mengira keputusan U Thant. Ketika kesemua ini sedang berlangsung, U Thant mencadangkan bahawa UNEF berpindah ke sebelah sempadan Israel, tetapi Israel menolak cadangan ini. Wakil Tetap Mesir kemudian memberitahu U Thant bahawa kerajaan Mesir telah memutuskan untuk menamatkan kehadiran UNEF di Sinai dan Jalur Gaza, dan meminta langkah-langkah diambil untuk semua pasukan darurat berundur dengan secepat mungkin. Pada 19 Mei, komander UNEF diberikan perintah untuk berundur. Gamal Abdel Nasser, Presiden Mesir, kemudian memulakan penenteraan semula Sinai, dan menumpukan kereta-kereta kebal dan angkatan-angkatan tentera di sempadannya dengan Israel. [sunting] Selat Tiran Pada 22 Mei, Mesir mengumumkan bahawa mulai dari 23 Mei, Selat Tiran akan ditutup untuk ""semua kapal yang mengibarkan bendera Israel atau membawa bahan-bahan strategik"". Nasser juga menyatakan, ""Jangan sekali-kali membenarkan bendera Israel melalui Teluk Aqaba."" Sedangkan kebanyakan perdagangan Israel menggunakan pelabuhan-pelabuhan Mediterranean, dan menurut John Quigley, walaupun kapal-kapal dengan bendera Israel tidak pernah menggunakan pelabuhan Eilat sejak dua tahun sebelum Jun 1967, minyak yang dibawa oleh kapal-kapal dengan bendera bukan Israel merupakan import yang amat penting kepada Israel. Terdapat kekaburan tentang darjah keketatan kepungan itu, khususnya tentang soalan adakah itu juga melibatkan kapal-kapal bukan bendera Israel. Memetik undang-undang antarabangsa, Israel menganggap bahawa Mesir telah menyalahi undang-undang apabila negara itu menutup Selat Tiran, dan menyatakan bahawa ia akan menganggap kepungan itu sebagai suatu casus belli pada tahun 1957 apabila ia berundur dari Sinai dan Gaza. Negara-negara Arab mempertikaikan hak laluan Israel terhadap Selat Tiran kerana mereka tidak memeterai Konvensyen Laut Wilayah dan Zon Berdampingan khususnya kerana Perkara 16(4) memberikan hak itu kepada Israel. Dalam perdebatan-perdebatan Perhimpunan Agung PBB sejurus selepas perang, banyak negara mengemukakan alasan bahawa walaupun jika undang-undang antarabangsa memberikan hak laluan kepada Israel, Israel tidak berhak menyerang Mesir untuk menuntut haknya kerana penutupan itu tidak merupakan ""serangan bersenjata"" seperti yang ditakrifkan oleh Perkara 51 dalam Piagam PBB. Begitu juga, John Quigley, profesor undang-undang antarabangsa memperdebatkan bahawa di bawah doktrin kekadaran, Israel hanya berhak untuk menggunakan kuasa yang mencukupi untuk memperoleh hak laluannya. Israel melihatkan penutupan selat itu dengan cemas dan meminta Amerika Syarikat dan United Kingdom untuk membuka Selat Tiran seperti yang dijamin oleh mereka pada tahun 1957. Cadangan Harold Wilson untuk sebuah angkatan tentera laut antarabangsa yang dapat mematahkan krisis ini diterimaguna oleh Presiden Johnson tetapi tidak menerima banyak sokongan, dengan hanya Britain dan Belanda menawarkan sumbangan kapal-kapal. [sunting] Mesir dan Jordan Ideoologi Nasser berbentuk pan-Arabisme telah mendapat banyak sokongan di Jordan (di sebalik Hussein, yang merasakan ia mencabar kewibawaannya); dan oleh itu, pada 30 Mei, Jordan telah menandatangani satu pakatan ketenteraan dengan Mesir, oleh itu ia bergabung dengan persekutuan tentera di antara Mesir dan Jordan. Presiden Nasser, yang mana telah melabel Raja Hussein seorang ""imperialist lackey"" beberapa hari awal sebelumnya, mengisytiharkan: ""Objektif asas kita adalah kemusnahan Israel. Orang-orang Arab ingin berperang."" Pada hujung 1967, tentera-tentera Jordan telah diletakkan dibawah Jeneral Mesir, Jeneral Abdul Munim Riad. Ini meletakkan tentera-tentera Arab hanya 17 kilometer daripada teluk Israel, satu titik jump-off daripada serangan yang dirancang dengan sempurna boleh membelah Israel kepada dua dalam setengah jam. Serangan yang dirancang seperti itu dipandang berat oelh pemerintah Israel sebagai satu ancaman kepada kewujudan Israel. Pada hari yang sama, Nasser mendakwa: ""Tentera-tentera Mesir, Jordan, Syria dan Lubnan are poised on the borders of Israel ... untuk menghadapi cabaran, manakala berdiri di belakang kita adalah tentera-tentera Iraq, Algeria, Kuwait, Sudan dan seluruh Arab. Tindakan ini akan memeranjatkan dunia. Hari ini mereka akan kenal bahawa orang-orang Arab telah disusun rapi untuk pertempuran, masa kritikal telah pun sampai. Kami telah sampai ke peringkat tindakan serius dan bukan hanya declarasi-deklarasi."" Israel elah menyeru Jordan beberapa kali untuk menahan diri daripada permusuhan. Bagaimanapun, Hussein, telah berada di hujung tanduk, berada di dalam dilema: membenarkan Jordan dibawa ke dalam peperangan dan menerima padah daripada tindakbalas Israel, atau mengekalkan keneutralan dan menerima risiko berskala penuh kebangkitan daripada orang-orangnya sendiri. Army Commander-in-Chief General Sharif Zaid Ben Shaker warned in a press conference that ""If Jordan does not join the war a civil war will erupt in Jordan"". Israel mempunyai pandangannya sendiri berkenaan dengan peranan masa depan Jordan yang mengawal Tebing Barat. Ini akan meletakkan askar-askar Arab hanya 17 kilometer daripada pantai Israel, satu titik perubahan di mana satu serangan kereta kebal terancang boleh membelah Israel kepada dua dalam masa dua jam. Walaupun saiz tentera Jordan bermakna bahawa Jordan mungkin tidak berupaya melaksanakan latihan ketenteraan berkenaan, negara berkenaan dianggap sebagai mempunyai sau sejarah dipergunakan oleh negara-negara Arab yang lain sebagai pentas bagi operasi melawan Israel; oleh itu, serangan daripada Tebing Barat dilihat oleh Israel sebagai satu ancaman bagi kewujudan Israel. Pada masa yang sama negar-negara Arab yang tidak bersempadan dengan Israel, termasuklah Iraq, Sudan, Kuwait dan Algeria, mula menggerakkan tentera mereka. [sunting] Aliran kepada peperangan Dalam ucapannya kepada orang-orang Arab kesatuan peniagaan pada Mei 26, Nasser mengisytiharkan: ""Sekiranya Israel memulakan kekasarannya terhadap Syria atau Mesir, pertempuran ini akan menjadi sesuatu yang umum... dan objektif dasar kita adalah untuk menghancurkan Israel."" Menteri Luar Israel Abba Eban telah menulis di dalam biografinya bahawa apabila dia telah diberitahu oleh U Thant mengenai janji Nasser untuk tidak menyerang Israel beliau telah dapati jaminan yang meyakinkan bahawa ""...Nasser tidak mahu peperangan; beliau hanya inginkan kemenangan tanpa peperangan"". Menulis dari Mesir pada 4 Jun 1967 New York Times wartawan James Reston mempunyai pandangan�: ""Kaherah tidak mahu peperangan dan ia sudah tentu tidak bersedia untuk peperangan. Tetapi ia telah pun menerima kemungkinan, walaupun hanya kemungkinan, seperti peperangan, seolah-olah ia telah kehilangan kawalan."" Dalam satu ucapan di Kolej Pertahanan Kebangsaan Israel, Menachem Begin telah menyatakan bahawa Israel telah merupakan seorang yang telah membuat keputusan untuk menyerang: ""Kepadatan Tentera Mesir di Sinai tidak membuktikan bahawa Nasser betul-betul untuk menyerang mereka. Kita mesti jujur dengan diri kita. Kita telah mengambil keputusan untuk menyerang mereka."" Walau bagaimanapun, beliau telah mengingatkan penontonnya kepada peperangan-peperangan lalu di mana orang-orang Arab yang merupakan orang yang telah membuat keputusan terakhir untuk menyerang . Setiap daripada mereka telah membuat jenayah dahsyat kepada nyawa manusia di Israel, naik kepada 1% daripada jumlah populasi dalam Peperangan Kemerdekaan. Sebagai contoh ini, beliau telah merasakan bahawa pre-emptive yelah dijustikfikasikan, dan oleh itu dengan cepat-cepat mereka menambah: ""Ini merupakan satu peperangan pertahanan diri dalam satu bentuk yang paling mulia."" Menulis dalam tahun 2002 orang Amerika wartawan Radio Awam KebangsaanMike Shuster telah menzahirkan pandangan bahawa satu pandangan yang penting di Israel sebelum peperangan ialah negara ""telah dikelilingi oleh negara-negara Arab yang berdedikasi kepada kemusnahan yang diperintah oleh Mesir yang diperintah oleh Gamal Abdel Nasser, seorang nasionalisme di mana tentera Mesir di mana ia nmerupakan tentera yang paling kuat di negara-negara Arab Teluk. Syria telah diperintah oleh Parti Ba'ath yang radikal, tidak henti-henti menghantar ancaman-ancaman menolak Israel ke dalam laut."" Dengan apa yang Israel nampak sebagai satu tindakan provokasi oleh Nasser, termasuklah penyekatan Teluk dan pergerakan askar di Sinai, mencipta tekanan ketenteraan dan ekonomi, dan Amerika Syarikat berlengah-lengah disebabkan mereka terperangkap di dalam Perang Vietnam, elit ketenteraan dan elit politik Israel telah mula untuk merasakan bahawa penjadualan pintas (preemptive) bukan hanya lebih disukai, tetapi transformatif. [sunting] Diplomasi dan pengiraan risikan Kabinet Israel telah membuat satu perjumpaan pada 23 Mei dan telah membuat keputusan untuk melancarkan serangan terlebih dahulu sekiranya Selat Tiran tidak dibuka pada 25 Mei. Berikutan satu pendekatan daripada Setiausaha Negara AS Eugene Rostow untuk membenarkan masa untuk rundingan sebagai satu penyelesaian tanpa keganasan, Israel telah bersetuju untuk menangguhkan serangan daripada sepuluh hari kepada dua minggu. Pada 26 Mei 1967, Menteri Luar Israel Abba Eban telah mendarat di Washington untuk memberitahu pentadbiran Amerika tentang keputusan muktamad tentang matlamat kedudukannya dalam peristiwa yang menyebabkan merebaknya peperangan ini. Sebaik sahaja Eban sampai, beliau telah diberikan satu pesanan kawat daripada kerajaan Israel. Pesanan itu menyatakan bahawa Israel telah mempelajari rancangan Mesir dan Syria untuk melancarkan satu peperangan kemusnahan terhadap Israel di dalam 48 jam yang akan datang. Eban telah bertemu dengan Setiasaha Negera Dean Rusk, Setiausaha Pertahanan Robert McNamara, dan akhirnya dengan Presiden Johnson. Pihak Amerika telah memaklumkan sumber risikan bahawa mereka tidak dapat menyokong dakwaan itu; kedudukan pihak Mesir masih lagi dalam kedudukan bertahan. Eban meninggalkan Rumah Putih dalam keadaan tidak keruan. Sejarawan Michael Oren menerangkan reaksi beliau: ""Eban telah meradang. Tidak yakin bahawa samada Nasser bertekad atau malah boleh menyerang, beliau sekarang nampak bahawa pihak Israel membesar-besarkan ancaman Mesir - dan menayang-nayangkan kelemahan mereka - bagi menarik satu gesaan bahawa Presiden, dibatasi Kongres, tidak pernah membuatnya. 'Satu tindakan ketidaktanggungjawaban penting ... ganjil,aneh...' adalah perkataan-perkataan untuk kawat berkenaan, yang mana, beliau telah menulis, 'kurang bijaksana, kurang tepay dan kurang kefahaman taktikal. Tiada siapa yang benar mengenainya'."" Dalam satu syarahan pada tahun 2002, Oren telah berkata, ""Johnson telah duduk sekeliling penasihat-penasihatnya dam berkata, ‘Macam mana sekiranya punca-punca risikan mereka lebih baik daripada kita?’ Johnson memutuskan untuk menghantar pesanan Hotline kepada rakan sejawatnya di Kremlin, Alexey Kosygin, dalam mana beliau telah berkata, ‘Kami dengar daripada Israel, tetapi kami tidak akan mengesahkannya, bahawa proksi anda di Timur Tengah, Mesir, sedang merancang untuk menyerang Israel dalam 48 jam yang akan datang. Jika kamu tidak mahu memulakan krisis global , halang mereka daripada berbuat demikian.’ At 2:30 a.m. on 27 May, Pesuruhjaya Soviet ke Mesir Dimitri Pojidaev telah mengetuk pintu Nasser dan telah membacakan satu surat peribadi daripada Kosygin yang mana beliau telah berkata, ‘Kita tidak mahu Mesir dari disalahkan kerana memulakan satu peperangan di Timur Tengah. Jika awak melancarkan serangan itu, kami tidak dapat menyokong kamu.’ `Amer berunding dengan rakannya di Kremlin, dan mereka telah mengesahkan bahan pesanan Kosygin. Putus harapan, Amer mengarahkan komander udara Mesir, Major Jeneral Mahmud Sidqi, bahawa operasi itu dibatalkan."" Merujuk kepada Timbalan Presiden Mesir Hussein al Shafei sebaik sahaja Nasser tahu apa yang Amer telah rancangkan beliau telah membatalkan operasi itu. Pada 30 Mei Nasser telah membalas permintaan Johnson sebelas hari sebelum itu dan bersetuju untuk menghantar timbalannya, Zakkariya Muhieddin, ke Washington pada 7 Jun untuk mengintai satu penyelesaian diplomatik dalam ""pembukaan Rumah Putih yang nampak"". Setiausaha Negara AS Dean Rusk sangat kecewa dengan serangan terdahulu Israel pada 5 Jun yang mana beliau berupaya untuk mendapatkan penyelesaian diplomatik sekiranya mesyuarat itu diteruskan . Sejarawan Michael Oren telah mencatatkan bahawa Rusk telah ""tersangat marah "" dan Johnson kemudiannya telah menulis bahawa ""Saya tidak dapat menyembunyikan rasa kekesalan saya bahawa Israel telah memutuskan untuk melakukan apa yang telah dibuatnya"". Di kalangan ahli politik Israel, adalah diputuskan bahawa jika AS tidak bertindak, dan jika UN tidak dapat bertindak, maka Israel akan bertindak. On 1 Jun, Moshe Dayan telah dilantik sebagai Menteri Pertahanan Israel, dan pada 3 Jun, pentadbiran Johnson memberikan satu penyataan yang kabur; Israel kembali kepada persediaan untuk perang. Serangan Israel terhadap Mesir Jun 5 bermula apa yang disebut sebagai Perang Enam-Hari. Martin van Creveld menerangkan dorongan kepada peperangan: ""...konsep bagi 'sempadan yang dipilih' bukan sebahagian daripada peperangan. Beliau juga bukan sebahagian daripada kamus IDF sendiri. Sesiapa yang melihat kepada falsafah tentera pada masa itu akan melakukannya dalam kesakitan. Dalam pada itu, komander-komander Israel berdasarkan pemikiran mereka pada perang 1948 terutamanya, kejayaan pada tahun 1956 ke atas Mesir. Apabila krisis 1967 meletus mereka merasakan mereka yakin akan kebolehan mereka untuk memenangi satu kemenangan yang 'betul, cepat and bergaya', sebagai satu daripada anggota mereka, Jeneral Haim Bar Lev, letakkannya, dan menekan kerajaan mereka untuk memulakan peperangan secepat yang mungkin"". [sunting] Askar-askar tempur Beberapa komander Nasser mempercayai bahawa Mesir tidak berada di dalam kedudukan untuk berperang. Sepertiga daripada pasukannya menjadi buntu dalam satu peperangan saudara di believedYaman, manakala komunikasi tentera dan laluan bekalan mereka dalam keadaan yang teruk. Dalam bulan Mei 1967 tentera Mesir telah mempunyai kekuatan sebanyak 150,000, tetapi 50,000-70,000 askar, termasuklah unit-unit elit, telah berperang di Yaman. Keambivalenan sikap Nasser terhadap matlamat dan objektifnya telah dicerminkan dalam arahannya kepada tentera. Staf jeneral telah menukar rancangan operasinya empat kali dalam bulan Mei 1967, dengan setiap perubahannya memerlukan kependudukan askar-askarnya pada lokasi yang baru, dengan harga yang tinggi kepada kedua-dua askar dan kenderaannya. Menjelang Mei Nasser akhirnya melarang staf jeneral dari meneruskan rancangan Qahir (""Kemenangan""), yang mana memanggil skrin infantri dalam pengubuan hadapan dalam pukal pasukan telah dihalang daripada memimpin serangan besar-besaran kembali terhadap kemajuan Israel apabila dikenalpasti, dan telah mengarahkan satu pertahanan hadapan Sinai. Dalam pada masa yang sama, beliau berniat untuk menambah aras mobilasi Mesir, Syria dan Jordan, dalam usaha untuk menambah tekanan takterhingga kepada Israel. Tentera Jordan mempunyai kekuatan sebanyak 55,000, tetapi ia juga telah terlibat dalam peperangan di Yaman. Tentera Syria mempunyai 75,000 ahli. . Tentera Israel mempunyai sejumlah kekuatan termasuklah simpanan sebanyak 264,000. James Reston, menulis dalam New York Times pada 23 Mei 1967 bertulis, ""Dalam disiplin, latihan, moral, peralatan dan persaingan umum tentera [Nasser] dan pasukan-pasukan Arab, tanpa pertolongan langsung daripada Kesatuan Soviet, tidak dapat menandingi tentera Israel... walaupun dengan pasukan sebanyak 50,000 dan dengan jeneral-jeneral dan tentera udara di Yaman, beliau tidak berupaya untuk menyelesaikan caranya di dalam negara yang begitu kecil dan primitif, malah usahanya untuk membantu pemberontak Congo adalah satu kegagalan."" Pada petang 1 Jun, menteri pertahanan Israel Moshe Dayan telah memanggil Ketua Staff Yitzhak Rabin dan GOC, Southern Command Brigadier General Yeshayahu Gavish untuk mempersembahkan rancangan-rancangan yang boleh dilaksananakan terhadap Mesir. Rabin telah sudah mencipta satu rancangan yang mana Southern Command dapat melawan sehingga ke Jalur Gaza dan kemudian memegang wilayah tersebut dan menjadikan warga di sana sebagai tebusan sehingga Mesir bersetuju untuk membuka kembali Selat Tiran manakala Gavish telah sudah mempunyai satu rancangan yang lebih komprehensif yang menyeru kepada kemusnahan askar-askar Mesir di Sinai. Rabin bersetuju dengan rancangan Gavish, yang kemudiannya telah diluluskan oleh Dayan dengan perhatian bahawa apa-apa tentangan serentak terhadap Syria seharusnya dielakkan. [sunting] Taktik peperangan [sunting] Serangan Udara Awal Pergerakan Israel yang pertama dan paling penting adalah serangan pre-emptif terhadap Tentera Udara Mesir. Ia merupakan tentera udara termoden dan terbesar di kalangan tentera udara Arab, mengandungi lebih kurang 450 pesawat kombat, kesemuanya merupakan buatan Soviet dan baru. Satu daripada yang dikhuatiri oleh Israel adalah 30 buah pengebom sederhana TU-16 Badger, yang berkebolehan untuk memberikan kerosakan besar kepada pusat awam dan ketenteraan Israel. Pada 5 Jun pukul 7:45 masa Israel, Siren pertahanan awam telah dibunyikan seluruh Israel, Tentera Udara Israel (IAF) telah melancarkan Operasi Fokus (Moked). Keseluruhan 200 jet kecuali 12 yang boleh beroperasi telah meninggalkan kawasan udara Israel dalam satu serangan massa menentang lapangan udara Mesir. Infrastruktur pertahanan Mesir memang amat lemah, dan tiada lapangan terbang udara masih belum lagi dilengkapi dengan bunker bersenjata yang berkebolehan untuk mempertahankan kapalterbang-kapalterbang tentera udara Mesir dalam satu serangan. Kapalterbang-kapalterbang udara Israel telah menuju ke LautMediterranean sebelum berpusing ke Mesir. Dalam pada itu, pihak Mesir menghalang pertahanan mereka sendiri dengan menutup keseluruhan pertahanan udara secara efektif: mereka takut jika penentang Mesir akan menembak jatuh kapalterbang yang membawa seluruh Field Marshal Amer dan Lt-Gen. Sidqi Mahmoud, yang berada di dalam perjalanan daripada al Maza ke Bir Tamada dalam Sinai untuk bertemu dengan komander yang bertugas di sana. Dalam peristiwa ini memang tidak banyak bezanya kerana juruterbang-juruterbang terbang di bawah liputan radar dan sesuai di bawah titik terendah yang mana bateri misil SA-2 daratan-ke-udara akan menjatuhkan kapalterbang tersebut. Israel telah menggunakan strategi serangan campuran; pengeboman dan tembakan yang bertubi-tubi terhadap pesawat, dengan bom penembusan landasan terbang digunakan yang menyebabkan landasan terbang tidak berguna kepada pesawat-pesawat yang tidak musnah dan oleh itu, menjadikannya sasaran yang tidak berupaya untuk gelombang-gelombang serangan Israel yang kemudian. Kejayaan serangan itu menjangkaui apa-apa yang diharapkan oleh perancang-perancangnya. Ia memusnahkan hampir seluruh Tentera Udara Mesir di daratan, tanpa banyak pengorbanan Israel. Melebihi 300 buah pesawat Mesir dimusnahkan, dengan 100 orang juruterbang Mesir dibunuh. Israel hilang 19 buah pesawat dengan kebanyakannya merupakan kehilangan pengendalian, iaitu kegagalan mekanik, kemalangan, dan sebagainya. Serangan ini menjamin keunggulan udara Israel pada sepanjang perang yang berikut. Sebelum peperangan ini, para kakitangan di lapangan telah berlatih dengan bersungguh-sungguh untuk memasang pulih dengan pantas pesawat-pesawat yang pulang daripada serangan utara dan oleh itu, membolehkan setiap pesawat membuat serangan utara sehingga empat kali sehari (bertentangan dengan norma tentera udara Arab yang hanya dapat membuat satu atau dua serangan udara setiap hari). Ini membolehkan IAF menurunkan banyak gelombang serangan terhadap lapangan-lapangan terbang Mesir pada hari perang yang pertama, dan mengalahkan Tentera Udara Mesir. Ini juga menyebabkan orang Arab mempercayai bahawa IAF dibantu oleh tentera-tentera utara yang asing (sila lihat di bahagian bawah). Menyusul kejayaan gelombang-gelombang serangan permulaan terhadap lapangan-lapangan terbang Mesir yang utama, serangan-serangan susulan dibuat pada akhir hari pertama terhadap lapangan-lapangan terbang yang lebih kecil serta lapangan-lapangan Jordan, Syria, dan juga Iraq. Pada sepanjang tempoh perang, pesawat-pesawat Israel meneruskan tembakan yang bertubi-tubi terhadap landasan-landasan terbang Mesir untuk mencegah pemulihannya. [sunting] Kesimpulan pertempuran dan keadaan pasca peperangan Menjelang 10 Jun, Israel telah siap serangan terakhirnya di Bukit Golan dan satu gencatan senjata dimeterai pada hari yang berikut. Ketika itu, Israel telah menawan Jalur Gaza, Semenanjung Sinai, Tebing Barat di Sungai Jordan (termasuk Jerusalem Timur), dan Bukit Golan. Pada keseluruhannya, kawasan wilayah Israel bertambah tiga kali ganda, termasuk lebih kurang sejuta orang Arab yang diletakkan di bawah kawalan langsung Israel di wilayah-wilayah yang baru ditawan. Kawasan Israel bertambah sehingga sekurang-kurang 300 kilometer ke selatan, 60 kilometer ke timur, dan 20 kilometer ke utara. Kawasan utara ini yang mempunyai rupa bumi yang amat berceranggah merupakan aset keselamatan yang terbukti amat berguna dalam Perang Arab-Israel 1973 pada enam tahun kemudian. Pentingnya Perang 1967 dari segi politik amat besar. Israel telah menunjukkan bahawa ia bukan sahaja dapat, tetapi juga sudi memulakan serangan-serangan strategik yang dapat mengubahkan keseimbangan wilayah. Mesir dan Syria membelajari pengajaran taktikal, tetapi mungkin bukannya yang strategik, dan kemudian melancarkan serangan pada tahun 1973 dalam satu percubaan untuk menuntut semula wilayah yang ditawan oleh Israel. Menurut Chaim Herzog: Menurut apa yang dirancang, keputusan Israel akan disampaikan ke negara-negara Arab melalui Amerika Syarikat. Bagaimanapun, walaupun Amerika Syarikat diberitahu tentang keputusan ini, ia tidak diberitahu bahawa Israel memerlukan bantuannya untuk menyampaikan keputusan ini kepada Mesir dan Syria. Oleh itu, sesetengah ahli sejarah mendakwa bahawa Mesir dan Syria tidak pernah menerima tawaran itu. Kemudian, Persidangan Kemuncak Arab Khartoum membuat ketetapan bahawa ""tidak akan adanya sebarang keamanan, pengiktirafan, atau perundingan dengan Israel"". Bagaimanapun, sebagaimana yang Avraham Sela memerhatikan, persidangan Khartom menandakan secara berkesan suatu peralihan tanggapan pertempuran negara-negara Arab daripada persoalan tentang kesahan Israel kepada persoalan wilayah dan sempadan dan ini ditegaskan pada 22 November ketika Mesir dan Jordan menerima Ketetapan 242. Keputusan kabinet pada 19 Jun tidak merangkumi Jalur Gaza dan oleh itu, mengakibatkan kemungkinan Israel untuk memperoleh sebahagian Tebing Barat secara kekal. Pada 25 - 27 Jun, Israel menggabungkan Jerusalem Timur bersama kawasan-kawasan Tebing Barat di utara dan selatan ke dalam kawasan perbandaran Jerusalemnya melalui sempadan-sempadan yang baru. Lagi satu aspek peperangan adalah mengenai para penduduk yang menghuni di wilayah-wilayah yang ditawan: antara sekitar sejuta orang Palestin di Tebing Barat, 300,000 (menurut Jabatan Negara Amerika Syarikat) melarikan diri ke Jordan dan menyumbangkan kepada pergolakan yang semakin bertambah di sana. 600,000 orang yang lain kekal di Tebing Barat. Di Dataran Tinggi Golan, sebanyak 80,000 orang Syria dianggarkan melarikan diri. Hanya para penghuni Jerusalem Timur dan Dataran Tinggi Golan dibenarkan menerima hak kediaman Israel yang terhad apabila Israel mengilhakkan wilayah-wilayah tersebut pada awal dekad 1980-an. Lihat juga Pertempuran Israel-Palestin. Kedua-dua Jordan dan Mesir akhirnya menarik balik tuntutan masing-masing terhadap Tebing Barat dan Gaza (Sinai dikembalikan berdasarkan Perjanjian Kem David pada tahun 1978, dan persoalan Dataran Tinggi Golah masih dirundingkan dengan Syria). Selepas penaklukan 'wilayah-wilayah' baru ini oleh Israel, sebuah usaha penempatan yang besar dilancarkan oleh Israel untuk bertapak secara kekal. Terdapat ratusan ribu peneroka Israel di wilayah-wilayah tersebut pada hari ini, walaupun petempatan-petempatan Israel di Gaza telah dipindahkan dan dimusnahkan pada Ogos 2005 sebagai sebahagian rancangan pengunduran satu pihak Israel. Korban perang, jauh daripada jangkaan Israel yang teruk, adalah agak rendah, dengan 338 orang askar di bunuh di barisan hadapan Mesir, 300 orang di barisan hadapan Jordan, dan 141 orang di barisan hadapan Syria. Mesir hilang 80% daripada kelengkapan tenteranya, dengan 10,000 orang askar dan 1,500 orang pegawai dibunuh, 5,000 orang askar dan 500 orang pegawai ditangkap, serta 20,000 orang tercedera. Jordan mengalami 6,000-7,000 orang askar dibunuh dan mungkin antara 12,000 - 20,000 orang tercedera. Syria pula mengalami 2,500 orang askar terbunuh dan 5,000 orang tercedera, dengan separuh daripada jumlah kereta kebalnya serta hampir seluruh meriam yang terletak di Dataran Tinggi Golan dimusnahkan. Pengiraan rasmi korban Iraq ialah 10 orang askar dibunuh dan lebih kurang 30 orang tercedera. Perang 1967 juga menyediakan asas untuk perbalahan masa hadapan di kawasan ini. Pada 22 November 1967, Majlis Keselamatan PBB meluluskan Ketetapan 242, formula ""tanah untuk keamanan"", yang memerlukan pengunduran Israel ""dari wilayah-wilayah yang diduduki"" pada tahun 1967 sebagai balasan untuk ""penamatan semua tuntutan atau keadaan perang"". Walaupun demikian, para pencipta Ketetapan 242 mengesan bahawa setakat penyesuaian wilayah mungkin diperlukan dan oleh itu, dengan sengaja tidak memasukkan perkataan ""all"" atau ""the"" (iaitu semua) dalam versi teks bahasa Inggeris yang rasmi ketika merujuk kepada ""wilayah-wilayah yang diduduki"" semasa perang, walaupun perkataan padanan tersebut dimasukkan dalam versi-versi yang lain, khususnya versi-versi Perancis, Sepanyol, dan Rusia. Ketetapan tersebut mengiktiraf hak ""setiap negara di kawasan itu"" — khususnya Israel — untuk ""mendiami dalam keamanan di dalam sempadan-sempadan yang selamat dan diiktiraf, bebas daripada semua ancaman atau tindakan kuasa."" Israel memulangkan Sinai kepada Mesir pada tahun 1978 selepas Persetujuan Kem David, dan mengundurkan diri sama sekali dari Jalur Gaza pada musim panas tahun 2005. [sunting] Pertuduhan dan pendakwaan kontroversi Peristiwa-peristiwa Perang Enam Hari yang dramatik telah menimbulkan sebilangan tuduhan terhadap kekejaman serta dakwaan-dakwaan dan teori-teori yang penuh dengan perbalahan. [sunting] Angkatan Tentera Israel membunuh tawanan perang Mesir Dalam sebuah temu bual untuk Radio Israel pada 16 Ogos 1995, Aryeh Yitzhaki yang dahulu bertugas di Pusat Pengajian Sejarah IDF di Universiti Bar-Ilan mendakwa bahawa unit-unit IDF membunuh sehingga 1,000 orang Mesir yang telah meninggalkan senjata mereka dan melarikan diri masuk ke dalam gurun semasa peperangan. Dakwaan-dakwaan itu menerima perhatian yang meluas di Israel serta di seluruh dunia. Bagaimanapun, Yitzhaki kemudian kedapatan merupakan seorang ahli Parti Tsomet yang diketuai oleh Rafael Eitan. Bekas majikannya, Meir Pa'il, mengagak bahawa Yitzhaki mempunyai niat terselindung untuk mengalihkan perhatian awam daripada pendedahan oleh pesara Jeneral Arye Biro tentang pembabitan Yitzhaki dalam pembunuhan 49 orang tawanan perang dalam peperangan 1956. Walaupun dakwaan Yitzhaki bahawa sehingga 1,000 orang tawanan telah dibunuh tidak pernah disahkan, banyak orang askar tampil ke depan semasa perdebatan negara di Israel yang penuh dengan perbalahan untuk mengatakan bahawa mereka telah menyaksikan pembunuhan tawanan tidak bersenjata. Pembalasan awam yang lama disekat telah bermula. Ahli sejarah ketenteraan Israel, Uri Milstein, dilaporkan berkata bahawa banyak kejadian yang serupa telah berlaku dalam peperangan itu: ""Itu bukan dasar rasmi, tetapi terdapat suasana bahawa perbuatan itu tidak salah. Sesetengah komander memutuskan untuk membuatnya; ada yang enggan berbuat demikian. Tetapi setiap orang tahu akan perkara itu"". Suatu perintah umum IDF pada 11 Jun 1967 khususnya melarang sebarang pembunuhan tawanan, dan menjelaskan kedudukan rasmi Israel. Bagaimanapun, tidak terdapat sebarang dokumen rasmi Israel yang membenarkan skala pembunuhan untuk ditaksirkan dengan tepat. Menurut laporan akhbar New York Times pada 21 September 1995, kerajaan Mesir telah mengumumkan penemuan dua buah kubur beramai-ramai yang tidak dalam di El Arish, Sinai, yang mengandungi jasad 30-60 tawanan Mesir yang ditembak oleh askar-askar Israel semasa peperangan 1967. Israel dilaporkan menawarkan ganti rugi kepada keluarga mangsa-mangsa tersebut. Menurut rekod-rekod rasmi Israel, sebanyak 4,338 askar Mesir telah ditangkap oleh IDF, manakala hanya 11 orang askar Israel telah ditangkap oleh angkatan tentera Mesir. Pertukaran tawanan disiapkan pada 23 Januari 1968. [sunting] Sokongan Amerika Syarikat dan British Sesetengah orang Arab mempercayai bahawa Amerika Syarikat dan Britain memberikan sokongan yang aktif kepada Tentera Udara Israel. Dakwaan-dakwaan tentang sokongan pertempuran Amerika Syarikat dan British kepada Israel bermula pada hari kedua peperangan tersebut. Radio Cairo dan akhbar kerajaan Al-Ahram membuat sebilangan dakwaan, antaranya: Kedua-dua Syria dan Jordan membuat laporan-laporan yang serupa dalam siaran-siaran Radio Damascus dan Radio Amman. Dakwaan-dakwaan ini juga diulangi oleh Presiden Mesir, Gamal Abdel Nasser, dalam ucapan peletakan jawatannya pada 9 Jun (peletakan jawatannya ditolak). Kedua-dua London dan Washington menafikan dakwaan-dakwaan ini dengan kuat, dan tidak terdapat sebarang bukti untuk menyokong dakwaan tersebut. Dalam lingkungan kerajaan Amerika Syarikat dan British, dakwaan-dakwaan ini dengan cepatnya dikenali sebagai 'bohong besar'. Walaupun begitu, dakwaan-dakwaan bahawa orang-orang Arab sedang bertempur dengan Amerika Syarikat serta Britain, dan bukannya hanya dengan Israel, berterusan dalam dunia Arab. Menurut Elie Podeh, ahli sejarah Israel: ""Semua buku teks sejarah Mesir selepas 1967 mengulangi dakwaan bahawa Israel melancarkan peperangan itu dengan sokongan daripada Britain dan Amerika Syarikat. Pemerihalan itu juga mengasaskan perkaitan langsung antara peperangan 1967 dengan percubaan-percubaan imperialis yang dahulu untuk menguasai dunia Arab, dan menggambarkan Israel sebagai satu konco imperialis. Pengulangan kisah dongeng ini, dengan hanya sedikit perubahan, dalam semua buku teks sejarah bermaksud bahawa semua kanak-kanak sekolah Mesir telah didedahkan dan diindoktrinasikan dengan cerita pakatan sulit itu."" Sebuah telegram bimbingan British ke kubu-kubu Timur Tengah menyimpul: ""Keengganan Arab untuk menolak semua versi bohong besar itu berasal sebahagiannya daripada keperluan untuk mempercayai bahawa askar-askar Israel tidak dapat menewaskan mereka dengan begitu teruk tanpa bantuan luar."" Ahli-ahli sejarah seperti Michael Oren memperdebatkan bahawa dengan mengenakan tuduhan salah terhadap Amerika Syarikat dan Britain kerana membantu Israel secara langsung, pemimpin-pemimpin Arab sedang mencuba memperoleh bantuan ketenteraan yang aktif daripada Kesatuan Soviet untuk diri sendiri. Bagaimanapun, pihak Soviet mengetahui bahawa dakwaan-dakwaan bantuan asing terhadap Israel itu tidak berasas, dan memberitahu diplomat-diplomat Arab di Moscow tentang fakta ini. Walaupun kerajaan Soviet tidak mempercayai tuduhan-tuduhan itu, media Soviet meneruskan pemetikan tuduhan-tuduhan tersebut dan dengan itu, mengukuhkan kebolehpercayaan laporan-laporan itu. Sebagai tindak balas terhadap dakwaan-dakwaan itu, negara-negara pengeluar minyak Arab kemudian mengumumkan sekatan minyak. Dalam sebuah temu bual pada tahun 1993, Robert McNamara, Menteri Pertahanan Amerika Syarikat, mendedahkan bahawa keputusan untuk menempatkan Armada Keenam Amerika Syarikat di Mediterranean Timur untuk mempertahankan Israel, jika perlu, telah mencetuskan krisis antara Amerika Syarikat dan Kesatuan Soviet. Armada tersebut sedang menjalani latihan tentera laut berhampiran dengan Gibraltar ketika itu. McNamara tidak menerangkan bagaimana krisis itu diatasi. Dalam bukunya, Enam Hari, Jeremy Bowen, wartawan BBC, mendakwa bahawa semasa krisis itu, kapal-kapal dan pesawat-pesawat Israel membawa simpanan senjata British dan Amerika Syarikat dari tanah British. [sunting] Desakan Soviet Terdapat teori-teori bahawa seluruh Perang 1967 merupakan satu percubaan yang tidak senonoh oleh Kesatuan Soviet untuk mengakibatkan ketegangan antara Jerman Barat dengan negara-negara Arab melalui menonjolkan sokongan Jerman Barat terhadap Israel. Dalam sebuah makalah pada tahun 2003, Isabella Ginor membutirkan dokumen-dokumen GRU Soviet yang mencadangkan rancangan tersebut. Beliau juga memperincikan risikan salah yang diberi kepada Mesir yang mendakwa tentang pembesaran angkatan tentera berhampiran dengan Bukit Golan, Syria.","Perang Enam-Hari (B. Ibrani: מלחמת ששת הימים Milkhemet Sheshet HaYamim, B. Arab: حرب الأيام الستة ḥarb al-ayyām al-sittaṯ), juga dikenali sebagai Perang Arab-Israel 1967, merupakan peperangan antara Israel dan negeri-negeri Arab, iaitu Mesir, Jordan, dan Syria. Apabila Mesir mengusir keluar Pasukan Kecemasan PBB dari sempadan Mesir-Israel dan menambahkan bilangan angkatan tenteraannya dekat sempadan, Israel melancarkan serangan terhadap pangkalan angkatan tentera udara Mesir kerana bimbang serangan akan dilakukan oleh Mesir. Jordan pula menyerang bandar Israel Baitulmuqaddis dan Netanya. Pada akhir perang, Israel berjaya menguasai Jalur Gaza, Semenanjung Sinai, Tebing Barat, dan Bukit Golan. Kesan perang ini mempengaruhi geopolitik kawasan Timur Tengah sehingga hari ini." ms,54ac9df78c278c13bea31d333cfad822,"Tarikh perayaan Tarikh hari tahun Baru Cina dari 1996 hingga 2019 (dalam kalendar Gregory) adalah disenaraikan seperti berikut, besertakan lambang haiwan dalam zodiak Cina dan lambang dahan buminya. Nama-nama dahan bumi tersebut bukan perkataan bahasa Cina bagi haiwan-haiwan tersebut. Sejarah Sebelum Dinasti Qin, tarikh perayaan permulaan sesuatu tahun adalah tidak jelas. Barangkalinya, awal tahun ini bermula dengan bulan 1 ketika Dinasti Xia, bulan 12 ketika Dinasti Shang, dan bulan 11 ketika Dinasti Zhou di China. Namun, adalah diketahui bahawa ""bulan lompat"" yang dipakai untuk memastikan kalendar qamari selari dengan matahari, sentiasa ditambah selepas bulan 12 ketika Dinasti Shang (menurut catatan tulang orakel yang masih wujud) dan Zhou (menurut Sima Qian). Maharaja pertama China Qin Shi Huang menukar dan menetapkan awal tahun pada bulan 10 pada 221 SM. Sama ada Tahun Baru diraikan pada awal bulan 10 atau bulan 1, atau kedua-duanya, itu tidak diketahui. Pada 104 SM, Maharaja Wu yang memerintah sewaktu Dinasti Han menetapkan bulan 1 sebagai awal tahun, yang masih kekal sampai masa ini. Mitos Menurut legenda, pada zaman dahulu, Nián (年) ialah seekor raksasa pemakan manusia dari pergunungan (dalam versi-versi lain, dari bawah laut), yang muncul setiap 11 tahun, sekitar musim sejuk, untuk memburu manusia. Orang ramai kemudiannya percaya bahawa raksasa Nian sukar menahan bunyi bising dan warna merah, maka mereka mengusirnya dengan letupan, bunga api dan penggunaan warna merah secara meluas. Adat-adat inilah yang membawa kepada perayaan Tahun Baru yang sulung. Guò nián (Cina Tradisional: 過年, Cina Ringkas: 过年), yang bermaksud ""menyambut tahun baru"", membawa erti harfiah ""meredah raksasa Nian"". Sambutan perayaan Sambutan Tahun Baru Cina ditandakan oleh penziarahan ahli keluarga saudara-mara dan sahabat, serta penggunaan warna merah yang berlebihan. Ang pau diberi kepada orang muda dan kanak-kanak oleh orang tua dan yang telah kahwin. Sebelum Tahun Baru Pada hari-hari sebelum Tahun Baru, keluarga-keluarga Cina membersihkan rumah mereka secara menyeluruh, kerana mereka percaya bahawa pembersihan ini menghalau nasib malang dan musibah yang menimpa pada tahun yang berlalu serta menyediakan rumah mereka untuk menjemput nasib baik. Penyapu dan pengumpul habuk disimpan pada malam sebelum Tahun Baru dan hari pertama agar nasib baik itu tidak boleh disapu keluar. Ada orang yang mengecat rumah, pintu dan sisi tingkap dengan warna merah. Rumah dihiasi potongan kertas yang ditulis pepatah mengucap kebahagiaan dan kemakmuran dalam bahasa Cina. Acara terbesar pada malam Tahun Baru Cina ialah jamuan pertemuan semula. Hidangan yang terdiri daripada ikan terdapat di atas meja makan untuk tujuan paparan sempena jamuan ini. Di China utara, adalah juga menjadi adat untuk memakan ladu untuk jamuan ini. Ladu melambangkan kemewahan kerana bentuknya berupa tongkol emas Cina. Ang pau bagi ahli terdekat dalam keluarga kadang-kadang diberi sewaktu jamuan pertemuan semula. Paket ini sering mengandungi duit dalam bilangan nombor tertentu yang mencerminkan tuah dan kehormatan. Hari pertama Hari pertama adalah hari bagi mengundang dewa-dewi dari kayangan dan bumi. Kebanyakan orang yang meraikannya, terutamanya penganut agama Buddha, menghindari diri daripada memakan daging pada hari ini kerana adalah dipercayai bahawa ini memastikan mereka akan lanjut usia. Yang paling penting, hari pertama Tahun Baru Cina merupakan masa apabila keluarga Cina menziarahi orang tua mereka dan ahli keluarga paling senior dalam seluruh keluarga mereka, biasanya ibu bapa, datuk nenek atau moyang. Terdapat juga keluarga yang mengundang tarian singa sebagai upacara simbolik untuk menyambut tahun baru sambil menghalau puaka dan musibah dari rumah. Hari ke-2 Hari kedua Tahun Baru Cina atau hari ""membuka tahun"" (Cina Tradisional: 開年, Cina Ringkas: 开年, kāi nián) menyaksikan anak perempuan yang telah kahwin untuk menziarahi ibu bapa kandung mereka. Menurut tradisi, anak perempuan yang telah kahwin mungkin tidak banyak berpeluang menziarahi keluarga kandung sendiri. Hari ke-3 Hari ketiga perayaan ini dipercayai ramai sebagai hari yang tidak sesuai untuk menziarahi saudara mara atas kepercayaan berikut: Hari ini dikenali sebagai ""mulut merah"" (赤口 chì kǒu), yang bermaksud bahawa adalah amat mudah untuk terlibat dalam pergaduhan, maka hari ini tidak sesuai untuk ziarah-menziarahi, sebaliknya berdiam di rumah sahaja Keluarga yang mengalami kematian ahli terdekat dalam jangka masa tiga tahun lalu tidak akan menziarahi rumah sesiapa sebagai tanda penghormatan kepada si mati. Hari ketiga Tahun Baru wajar dijadikan hari menziarahi kubur. Hari ke-5 Di bahagian utara China, ladu (Cina Tradisional: 餃子, Cina Ringkas: 饺子, jiǎozi) dijadikan sarapan pada pagi ""pecah lima"" (破五, pò wǔ). Ini juga merupakan ulang tahun hari lahir Cai Shen, dewa kekayaan Cina. Di Taiwan, perniagaan biasanya dibuka semula pada hari tersebut dan diserikan oleh pemetik api. Hari ke-7 Hari ketujuh dikenali sebagai hari jadi orang ramai (人日, pinyin: rén rì, Kantonis: yan yat), iaitu hari yang mana usia setiap orang ditambah lagi setahun menurut pengiraan kalendar qamari Cina. Inilah harinya bila salad ikan mentah lambung, yee sang, dimakan. Kaum sekeluarga berkumpul untuk melambung salad berwarna-warni dan menyampaikan hajat bagi menambahkan kekayaan dan kemakmuran. ini merupakan adat resam yang terutamanya diamalkan oleh kaum Cina di rantau Asia Tenggara, seperti Malaysia dan Singapura, tetapi jarang diamalkan oleh kaum Cina di merata dunia selain rantau tersebut. Hari ke-9 Hari kesembilan tahun baru merupakan hari bagi kaum Cina untuk menyembah Maharaja Jed di Kayangan (天公 tiān gōng) di tokong agama Tao. Tambahan pula, hari ini dianggap sebagai ""tahun baru"" suku kaum Hokkien. Apabila tibanya tengah malam pada hari kelapan tahun baru, suku Hokkien menyembahkan doa syukur kepada Maharaja tersebut. Penyembahan ini termasuk tebu kerana tebu pernah digunakan untuk melindungi suku Hokkien dari ancaman penghapusan beberapa generasi lalu. Teh dituang sebagai adat bagi menghormati orang ternama. Hari ke-15 Ini adalah hari terakhir perayaan Tahun Baru Cina yang diraikan sebagai Yuánxiāo jié (Cina Tradisional: 元宵節, Cina Ringkas: 元宵节), atau Chap Goh Mei (十五暝) dalam bahasa Hokkien, versi Cina bagi Hari Valentine. Tāngyuán (Cina Tradisional: 湯圓, Cina Ringkas: 汤圆), bebola pulut manis dalam sup, dimakan pada hari ini.Tāngyuán ialah sejenis makanan Cina yang diperbuat daripada tepung pulut. Tepung pulut ini dicampur dengan sedikit air untuk membentuk bebola, kemudian dimasak dan dihidangkan dalam air yang mendidih. Tangyuan bolehlah sama ada berisi atau tanpa isi. Bergantung kepada amalan setempat, hari yang sama ini juga dikenali sebagai Perayaan Tanglung. Hidangan Tahun Baru Jamuan pertemuan semula Jamuan pertemuan semula (Cina Tradisional: 團圓飯, Cina Ringkas: 团圆饭 tuányuán fàn) diadakan pada malam sebelum Tahun Baru, ketika semua ahli keluarga, sama ada tinggal di rumah atau jauh dari kampung halaman, bertemu untuk perayaan. Jamuan ini biasanya diadakan di rumah yang didiami anggota keluarga paling tua. Jamuan ini amat kaya dengan makanan yang lazimnya merangkumi daging ayam dan ikan. Ikan (Cina Tradisional: 魚, Cina Ringkas: 鱼, pinyin: yú) sebagai makanan penting, tidak dimakan sampai habis (sebaliknya, bakinya disimpan semalaman), bak pepatah Cina nián nián yǒu yú (Cina Tradisional: 年年有餘, Cina Ringkas: 年年有余), yang bermakna ""semoga ada lebihnya setiap tahun"", yang sama bunyinya dengan ""semoga ada ikan setiap tahun."" Intisari makanan [*]: Tulisan Cina diberi (tulisan Cina ringkas disediakan dalam kurungan jika berlainan dari bentuk tradisionalnya) diikuti pinyin. Amalan Tahun Baru Ang pau Secara tradisi, ang pau atau sampul merah (Cina Tradisional: 紅包, Cina Ringkas: 红包, pinyin: hóng bāo, bahasa Hokkien (POJ): âng-pau; bahasa Hakka: hung bao; 利是, 利市 atau 利事, bahasa Kantonis: lai shi atau lai see) diedarkan sepanjang sambutan Tahun Baru Cina, oleh pasangan suami isteri atau orang tua kepada muda-mudi yang belum berkahwin. Adalah satu kebiasaan untuk orang dewasa memberi sampul merah ini kepada kanak-kanak. Sampul merah ini sentiasa mengandungi wang, sama ada dua ataupun seratus ringgit. Jumlah wang dalam angpau sepatutnya bermula (bukan berakhir) dengan angka genap, kerana angka ganjil dikaitkan dengan wang tunai yang ditukarkan dalam upacara pengebumian (帛金, bó jīn). Oleh sebab angka 4 dianggap membawa sial, kerana perkataan untuk empat sama bunyinya dengan mati, maka wang dalam angpau tidak boleh berjumlah 4 ringgit. Sementara itu, angka 8 dianggap bertuah (kerana sama bunyinya dengan ""kaya""), maka 8 ringgit selalu didapati dalam angpau. Kadang-kala syiling coklat dimasukkan dalam angpau. Pasar Tahun Baru Pasar khas didirikan menjelang Tahun Baru untuk menjual barangan Tahun Baru. Pasar ini biasanya berbentuk pasar terbuka dan menampilkan barangan bunga, mainan, pakaian dan sebagainya kepada para pembeli untuk membeli hadiah untuk kunjungan tahun baru atau sebagai hiasan rumah. Bunga api Pada zaman silam, batang buluh yang berisi serbuk meriam dan dibakar untuk menghasilkan letupan kecil pernah digunakan di China untuk mengusir puaka. Pada zaman moden pula, kaedah ini berubah menjadi penggunaan mercun pada musim perayaan. Mercun biasanya diikat pada tali panjang berlakur yang digantung. Setiap batang mercun digulungkan dalam kertas merah kerana warna merah itu bertuah, dan berisi serbuk merian dalam terasnya. Apabila dibakar, mercun melepaskan bunyi meletup-letup yang kuat. Oleh sebab mercun biasanya berangkai dalam bilangan ratusan, mercun menghasilkan letupan memekakkan yang dipercayai boleh mengusir roh-roh jahat. Penyalaan mercun juga melambangkan peristiwa yang ria dan menjadi satu aspek penting dalam sambutan Tahun Baru Cina. Larangan mercun Meskipun penggunaan mercun adalah sebahagian amalan tradisi dalam sambutan tahun baru, namun selama ini telah menyaksikan kejadian yang memilukan. Setiap tahun adanya laporan mengenai pengguna mercun hilang penglihatan, anggota badan, atau menderita akibat kecederaan serius yang lain, terutamanya pada musim perayaan. Maka, kerajaan-kerajaan dan pihak-pihak berkuasa akhirnya menguatkuasakan undang-undang yang mengharamkan sepenuhnya penggunaan mercun untuk tujuan peribadi, terutamanya atas sebab-sebab keselamatan. Pakaian Pemakaian yang melebihkan warna merah sering dipakai sepanjang Tahun Baru Cina kerana dipercayai warna merah akan menakutkan roh jahat dan nasib malang. Tambahan, orang yang memakai baju baru dari kepala hingga kaki pula melambangkan permulaan baru pada tahun baru. Shou Sui Shou Sui (Cina Tradisional: 守歲, Cina Ringkas: 守岁) berlangsung apabila ahli keluarga berkumpul bersama pada malam selepas makan malam bersama dan mengenangkan tahun yang telah berlalu sementara menyambut tahun yang akan tiba. Sesetengahnya percaya bahawa anak-anak yang Shou Sui akan memanjangkan usia ibu bapa. Simbol Sepanjang 15 hari Tahun Baru Cina, orang akan mula melihat pantang larang atau kepercayaan budaya tradisional dengan maksudnya yang boleh mengelirukan orang yang tidak menyambutnya. terdapat sebab yang menerangkan semuanya, bukan sekadar hiasan, yang berputarkan warna merah. Pada satu-satu masa, emas merupakan warna pendamping bagi sebab yang sangat jelas. Satu sebab baik dan biasa bagi poster merah berbentuk berlian dengan aksara 福 (fú), atau ""tuah"" yang dipamerkan sekitar rumah dan pintu. Tanda ini sering kelihatan tergantung terbalik, memandangkan perkataan Cina 倒 (dǎo), atau ""terbalik"", berbunyi sama dengan 到 (dào), atau ""tiba"". Maka, fú dào melambangkan ketibaan tuah, kegembiraan dan kemakmuran. Bunga Berikut merupakan hiasan bunga yang paling biasa pada Tahun Baru dan sering dijual ketika pasaran tahun baru. Ikon dan hiasan Balik kampung Waktu Tahun Baru Cina juga menyaksikan penghijrahan manusia bermusim yang terbesar, apabila warga luar bandar yang bekerja di kawasan bandar China, serta juga orang Cina seberang laut di seluruh dunia pulang ke kampung halaman untuk berjamuan bersama sanak saudara pada malam tahun Baru. Tempoh ini dipanggil ""Chunyun"" (Cina Tradisional: 春運, Cina Ringkas: 春运) dan boleh disamakan dengan fenomena ""balik kampung"" sewaktu masyarakat Melayu menyambut Aidilfitri. Masyarakat Cina Malaysia tidak terkecuali daripada balik kampung, maka timbulnya keperluan mengetatkan kawalan keselamatan jalan raya khususnya untuk perayaan ini seperti mana yang dijalankan ketika Aidilfitri. Rumah terbuka Ketika menyambut perayaan utama di Malaysia, rumah terbuka diadakan oleh golongan pembesar negeri untuk menjemput rakyat berbilang kaum dan agama, dan juga pelancong asing, beraya bersama-sama. Tahun Baru Cina tidak terkecuali, dan rumah terbuka perayaan ini dianjurkan oleh pembesar kaum Cina. Ucapan Tahun Baru Cina diserikan dengan ucapan yang diucap dengan kuat dan ghairah, yang dikenali sebagai ""ungkapan pembawa tuah"" (Cina Tradisional: 吉祥話, Cina Ringkas: 吉祥话, pinyin: jíxiáng hùa). Selamat Tahun Baru ""Selamat Tahun Baru"" (Tulisan Cina Tradisional: 新年快樂; Tulisan Cina Ringkas: 新年快乐; pinyin: xīnnián kuàilè; Bahasa Kantonis (Yale): sānnìhn faailohk; bahasa Hokkien (POJ): Sin-nî khòai-lo̍k) ialah ucapan kontemporari yang mencerminkan pengaruh barat ini diterjemah secara literal dari ucapan Happy new year yang kerap didengar di negara Barat. Namun di bahagian utara China, ""guò nián hǎo"" (Cina Tradisional: 過年好, Cina Ringkas: 过年好) yang dijadikan ucapan tradisi, bagi membezakannya dari Tahun Baru antarabangsa, boleh dipakai dari hari pertama hingga hari kelima tahun baru. Gong xi fa cai ""Gong xi fa cai"" (Tulisan Cina Tradisional: 恭喜發財; Tulisan Cina Ringkas: 恭喜发财; pinyin: gōngxǐ fācái; Bahasa Kantonis (Yale): gūnghéi faatchòih; bahasa Hokkien (POJ): Kiong-hí hoat-châi; bahasa Hakka: Kung hei fat choi), yang diterjemah sebagai ""Tahniah dan semoga mendapat rezeki"". Ungkapan ini yang sering tersalah angggap sebagai bersinonim dengan ""Selamat tahun baru"" mula digunakan berabad-abad lalu. Dua aksara pertama ungkapan ini mempunyai kepentingan sejarah yang lebih lama (menurut legenda, ucapan tahniah adalah bagi kejayaan menghadapi raksasa Nian dengan selamat, namun secara praktis ini juga boleh melibatkan kejayaan mengharungi keadaan musim sejuk yang teruk) ; manakala dua aksara terakhir ditambah sebagai menyentuh idea kapitalisme dan konsumerisme yang makin penting di kalangan masyarakt Cina seluruh dunia. Ucapan ini kerap didengar di kalangan komuniti yang berbahasa Inggeris sewaktu Tahun Baru Cina di beberapa tempat dsi dunia yang mempunyai komuniti berbahasa Cina yang ketara, termasuk komuniti pendatang Cina yang lama menetap selama beberapa generasi, serta pendatang baru dari tanah besar China, Hong Kong, Macau dan Taiwan, dan pendatang transit (khususnya golongan siswa). Ucapan lain Terdapat ucapan lain bagi Tahun Baru Cina, antaranya boleh dijerit dengan sekuatnya tanpa mengira penerima dalam situasi tertentu. Contohnya, memecah objek ketika tahun baru dianggap tidak bagus, dan jika berlakunya sedemikian ""Suìsuì píng'ān"" (Cina Tradisional: 歲歲平安, Cina Ringkas: 岁岁平安) diucapkan serta-merta, yang bermakna ""semoga keamanan berkekalan tahun demi tahun"". 歲 (Suì, bermaksud ""usia"") sama bunyi dengan 碎 (""pecah""), sebagai demonstrasi bagi kegemaran orang Cina ""bermain-main"" dengan perkataan dalam bahasa mereka. Melalui cara yang sama, 年年有餘 (Niánnián yǒuyú), hajat penambahan hasil setiap tahun, memanipulasi suku kata yú yang juga ditulis 魚 (ikan), menjadikannya ungkapan utama bagi sajian tahun baru berikan dan juga lukisan dan grafik ikan yang digantung pada dinding atau dijadikan hadiah. Ucapan-ucapan ini juga diujar sebelum menerima angpau oleh kanak-kanak, apabila bertukar hadiah, menziarahi tokong, atau ketika melambung ramuan-ramuan yee sang di Malaysia dan Singapura. Kanak-kanak nakal sering berjenaka dengan mengucap (Cina Tradisional: 恭喜發財,紅包拿來, Cina Ringkas: 恭喜发财,红包拿来, pinyin: Gōngxǐ fācái, hóngbāo nálái), yang diterjemah menjadi ""Tahniah dan semoga peroleh rezeki, mintalah bagi ang pau.""","Tahun Baru Cina merupakan perayaan terpenting orang Cina bagi menyambut tahun baru dalam kalendar qamari Cina. Kalendar qamari Cina terbahagi kepada kitaran 12 tahun dan dinamakan sempena nama haiwan. (Lihat Tarikh perayaan di bawah.) Tahun Baru Cina melambangkan permulaan, titik permulaan dalam nasib dan kehidupan. Sebelum hari tahun baru bermula, sanak saudara yang jauh akan kembali berkumpul. Rumah akan dicuci dan segala hutang-piutang dikutip atau dibayar agar mereka tidak sentiasa dikelilingi hutang sepanjang tahun yang baru. Mercun dibakar pada tengah malam bagi menandakan bermulanya tahun baru dan bagi menghalau puaka dan nasib malang. Rumah-rumah dihiasi dengan buah limau sebagai simbol murah rezeki, bunga dan pokok limau. Tahun Baru Cina diraikan dengan jamuan yee sang dan kuih bakul. Kaum keluarga akan makan besar dengan masakan tradisi seperti daging itik, daging salai, sosej, kuih pulut, dan limau mandarin. Golongan muda pula akan melawat golongan tua dan menerima wang ang pau dalam sampul merah bagi melambangkan nasib baik, yang diberikan oleh orang yang berkeluarga kepada mereka yang masih belum kahwin. Perarakan tarian naga atau singa akan diadakan, dengan kereta berhias yang diiringi bunyi gendang. Lima belas hari selepas perayaan Tahun Baru Cina, perayaan Tahun Baru Cina ditamatkan dengan perayaan Chap Goh Mei. Tahun Baru Cina bukan sahaja diraikan oleh kaum Cina di merata dunia, malah turut dirayakan oleh bangsa Korea, Vietnam, Mongol dan Miao (Hmong China) yang dipengaruhi oleh China dari segi kebudayaan dan keagamaan, maka turut memakai kalendar qamari Cina." nl,5aebbca8373c70e7a925f8d620776a7e,"[bewerken] Strijd om het tweede front Sinds de Duitse aanval op de Sovjet-Unie in 1941 (Operatie Barbarossa), hadden de Sovjets de last van de strijd tegen nazi-Duitsland vrijwel alleen gedragen. De Amerikaanse president Franklin Roosevelt en de Britse premier Winston Churchill hadden namens de Verenigde Staten en het Verenigd Koninkrijk beloofd op het Europese vasteland een tweede front te openen om de wanhopige situatie van de Sovjet-Unie te verlichten. Deze belofte uit 1942 stuitte echter op grote praktische bezwaren omdat de Britten onvoldoende waren uitgerust voor een dergelijke operatie en de V.S. geen kans zagen op korte termijn genoeg materieel aan te voeren, hoewel men de noodzaak voor een tweede front inzag. [bewerken] Operaties Bolero, Roundup en Sledgehammer Om deze reden werd tijdens een topconferentie in Washington D.C. (Kerst 1941) besloten tot Operatie Bolero (naar de Bolero van Ravel), die erop gericht was alle noodzakelijke materialen aan te voeren voor een aanval op West-Europa. In de Noord-Atlantische Oceaan woedde echter de strijd tegen de U-boot-vloot van Duitsland en er heerste een groot gebrek aan vrachtruimte. Bovendien moesten de VS hun aandacht tussen de strijd in Europa en die in Japan verdelen. Dit had tot gevolg dat het grootste deel van het door de Verenigde Staten geproduceerde materieel werkeloos in opslag stond. Zonder een nieuw groot strijdtoneel kon het geallieerde productieoverwicht niet tot gelding komen. Hierover bestonden eind 1941 twee meningen. De Amerikanen, onder leiding van Dwight D. Eisenhower kwamen met een plan voor een directe aanval op de stranden van Calais en Dieppe (Operatie Roundup) en een kleinere landing in de omgeving van Cherbourg onder de naam Operatie Sledgehammer, terwijl de Britten een sterke voorkeur hadden voor een aanval op Noord-Afrika om Rommel de pas af te snijden, het Vichy-regime onder druk te zetten en vandaar door het minder sterk verdedigde zuiden van Europa te kunnen oprukken. [bewerken] Onenigheid De drie grootmachten waren allesbehalve eensgezind. Aan Britse zijde heerste het gevoel dat Amerikanen en Russen de moeilijkheden onderschatten die een amfibische operatie opleveren. Admiraal Ramsay schreef in de zomer van 1942: Aan de andere kant waren de Amerikanen geenszins van de Britse bedoelingen overtuigd, maar waren de mening toegedaan dat de Britten voor alles hun Empire wensten te behouden. Hun gevoelens werden vertolkt door Generaal Albert C. Wedemeyer, lid van de sectie Operaties: De Sovjets waren er ten slotte van overtuigd dat de westerse geallieerden het openen van een tweede front zo lang mogelijk wilden uitstellen, zodat het Rode Leger het vuile werk kon opknappen. Ze waren ongevoelig voor het Britse argument dat een amfibische aanval uit zou lopen op een bloederige nederlaag. De wanhopige pogingen van Vjatsjeslav Molotov om in mei 1942 de VS en het Verenigd Koninkrijk de noodzaak van het tweede front te laten inzien hadden enig succes, mede door de druk van de publieke opinie in het Verenigd Koninkrijk. [bewerken] Dieppe en Operatie Toorts Het Britse opperbevel heeft, onder druk van de Amerikanen, de Sovjets en de publieke opinie in het Verenigd Koninkrijk zelf besloten tot een groots opgezette aanval, deels als verkenning, deels om te zien in hoeverre de geallieerde tactieken opgewassen waren tegen de Atlantikwall. De aanval op Dieppe op 19 augustus 1942 liep uit op een ramp. Van de 6100 manschappen werden er 3500 gedood, gewond of gevangengenomen en 108 geallieerde toestellen werden neergehaald tegenover 48 van de Luftwaffe. In Noord-Afrika was het fortuin de geallieerden echter gunstiger gezind. Op 8 november 1942 vonden de eerste grootscheepse landingen in de Tweede Wereldoorlog plaats bij Casablanca, Oran en Algiers. De laatste twee werden vanuit Engeland ondernomen, de eerste rechtstreeks vanuit de VS. De troepen van Vichy boden slechts symbolisch weerstand en de springplank over de Middellandse zee lag gereed. Hoewel de Amerikanen op dit punt nog geenszins overtuigd waren van de soft underbelly tactiek van Churchill, zagen de Duitsers de implicaties onmiddellijk en bezetten inderhaast de rest van Frankrijk. De landingen, hoewel in het geval van Dieppe met desastreus resultaat, hadden enkele belangrijke voordelen. Op de eerste plaats verkregen de geallieerden voldoende ervaring en oefening in dit soort grootschalige amfibische operaties. Bovendien werd het duidelijk dat een rechtstreekse aanval op een versterkte haven grote verliezen met zich meebracht. Ten tweede, hoewel het geen tweede front genoemd kon worden, dwong het de asmogendheden versterkingen te sturen naar Noord-Afrika, die aan het oostfront nauwelijks gemist konden worden. [bewerken] De conferenties van Casablanca, Québec en Teheran [bewerken] De conferentie van Casablanca In januari 1943 vond de Conferentie van Casablanca plaats, bijgewoond door Roosevelt, Churchill en de verzamelde chef-stafs. Tijdens deze conferentie werd duidelijk dat de Britten de Amerikaanse druk voor een tweede front niet langer konden weerstaan. Ondanks het feit dat de strijd in Noord-Afrika nog in volle gang was en ondanks de Britse ervaringen in Dieppe, hielden de Amerikanen vast aan Roundup. De Amerikanen waren weliswaar bereid de strijd in de Middellandse Zee voort te zetten met landingen op Sicilië of Sardinië, waarvoor Eisenhower zelfs plannen had, maar Churchill zag zich gedwongen te benadrukken dat Roundup het hoofddoel van de geallieerde inspanningen moest zijn. De operatie werd hernoemd naar Overlord en de datum werd vastgesteld op 1 mei 1944. [bewerken] De conferentie van Québec Tussen 17 en 24 augustus, 1943 vond er in Québec (Canada) een conferentie plaats tussen de staatshoofden van het Verenigd Koninkrijk en de Verenigde Staten. De hoofdvertegenwoordigers waren Winston Churchill (Verenigd Koninkrijk), Franklin Delano Roosevelt (Verenigde Staten) en William Lyon Mackenzie King (Canada). De belangrijkste besluiten die hier werden genomen gingen voornamelijk over het uitbreiden van de troepensterkte in Italië en het Verenigd Koninkrijk, met het oog op een invasie in Normandië. Daarnaast was Morgans plan voor Operatie Overlord zo goed als gereed. Een ander belangrijk punt was het verhevigen van de bombardementen op Duitsland. [bewerken] De conferentie van Teheran De conferentie van Teheran vond plaats tussen 28 november en 1 december 1943. Tijdens deze conferentie, waaraan Stalin, Roosevelt en Churchill deelnamen, werden veel dingen besloten voor na de oorlog, voornamelijk de verdeling van Duitsland en het vastleggen van grenzen van andere landen werd besproken. Wat belangrijk was voor de invasie was voornamelijk dat de invasie in mei 1944 gelanceerd zou worden, tezamen met een offensief tegen Vichy-Frankrijk. [bewerken] Plan [bewerken] Keuze van de landingsplaats Door het beperkte vliegbereik van de geallieerde jachtvliegtuigen Spitfire en Hawker Typhoon was de keuze van de landingsplaatsen beperkt. Geografische omstandigheden beperkten de keuze tot het Nauw van Calais en de stranden van Normandië. Calais lag het dichtst bij het Verenigd Koninkrijk, de stranden daar waren het meest geschikt om te landen en de marsroute naar Duitsland was het kortst. Maar omdat een landing op deze kust erg voor de hand lag en Hitler ervan overtuigd was dat de geallieerden hier zouden landen, was dit stuk kust ook het zwaarst verdedigd. Dit gaf de doorslag in de keuze voor Normandië. Als gevolg van de mislukte Canadese aanval op Dieppe in 1942, werd besloten geen directe aanval op een havenstad te ondernemen. Landingen over een breed front in Normandië moesten een bedreiging vormen voor de haven van Cherbourg en havens in Bretagne. Daarna zou een aanval via Parijs naar de grens van Duitsland volgen. Normandië was minder zwaar verdedigd dan het Nauw van Calais en vormde een onverwachte maar strategische springplank die de Duitsers zou verwarren en tot versnippering van hun troepen zou kunnen leiden. Voor een geslaagde operatie was het nodig om gedetailleerde kaarten van de kustlijn te hebben. Maar aangezien de beschikbare Franse stafkaarten (1:80�000) dateerden van rond 1890 en niet voldoende detail bevatten, was het noodzakelijk nieuwe kaarten te maken. Met hulp van het Franse verzet en Britse verkenningsvluchten met Spitfires waarbij luchtfoto's werden genomen werd de geografie en bewapening in kaart gebracht. De militaire cartografie is van cruciaal belang geweest voor het slagen van de invasie. Reeds in 1942 werd begonnen met het verzamelen van alle informatie en het maken van kaarten. [bewerken] Sterkte van de aanval In december 1943 werd generaal Eisenhower tot opperbevelhebber van de geallieerde invasiestrijdkrachten benoemd. In januari 1944 volgde de benoeming van generaal Montgomery als bevelhebber van de grondstrijdkrachten. Aanvankelijk zouden drie divisies vanuit zee landen, ondersteund door twee luchtlandingsbrigades. Montgomery breidde dit snel uit tot vijf divisies over zee en drie via de lucht. In totaal zouden 47 divisies voor de operatie worden ingezet; 26 divisies van Britten, Canadezen, Commonwealth-troepen en vrije Europeanen, en 21 Amerikaanse divisies. Onder bevel van admiraal Sir Bertram Ramsay zouden bij de invasie meer dan 6000 vaartuigen worden ingezet, waaronder 4000 landingsvaartuigen en 130 oorlogsschepen voor de beschieting van de kust. Daarnaast zouden 12�000 vliegtuigen onder bevel van luchtmaarschalk Sir Trafford Leigh-Mallory worden ingezet om de landingen te ondersteunen, inclusief 1000 transportvliegtuigen om de 20�000 parachutisten en luchtlandingstroepen over te brengen. 5000 ton bommen werd tegen de Duitse kustverdediging ingezet. Volgens documenten uit het Generaal Eisenhower Archief hebben (in totaliteit) 7000 schepen aan de invasie meegedaan, zowel de direct als niet-direct betrokken schepen. [bewerken] Doelen In de eerste veertig dagen moesten de volgende doelen worden bereikt: Na drie maanden moest een gebied zijn ingenomen dat werd begrensd door de rivieren de Loire in het zuiden en de Seine in het noordoosten. [bewerken] Afleidingsplan Om de Duitsers te misleiden zetten de geallieerden een massale afleidingscampagne op. De campagne kreeg de naam Operatie Fortitude en werd in twee delen gesplitst: Noord en Zuid. Operatie Fortitude Noord was bedoeld om de indruk te wekken dat de geallieerden Noorwegen wilden binnenvallen in samenwerking met de Russen. De Schotse generaal Sir Andrew Thorne had de leiding over deze operatie. Er werd een Vierde Leger in het leven geroepen dat bestond uit acht divisies. Er werd een hoop nep-radioverkeer geproduceerd, dat de Duitsers af zouden moeten luisteren. Twee divisies moesten de haven van Narvik binnenvallen en de rest zou zich concentreren op Stavanger, verder in het zuiden. Door de Duitse spionnen in Groot-Brittannië, die inmiddels al betrapt waren en nu als dubbelspion werkten, werd gemeld dat er Russische officieren in Edinburgh waren. Enkele eenheden die deel zouden nemen aan de invasie in Normandië doorliepen hun training in Schotland, waardoor de het leek alsof er een grote troepenconcentratie was in het noorden van Groot-Brittannië. Hitler, die er zelf al van overtuigd was dat de geallieerden Noorwegen zouden binnenvallen en daarin nu werd bevestigd, bracht een aanzienlijk deel van zijn zee- en landstrijdkrachten naar Noorwegen, ver van de uiteindelijke plaats van de invasie. Het andere deel van het plan, Operatie Fortitude Zuid, behelsde een veel grotere list en was bedoeld om de Duitsers wijs te maken dat de invasie bij het Nauw van Calais zou plaatsvinden. In de buurt van Dover werd een geheel fictief Eerste Amerikaanse Legerkorps gecreëerd, met nepgebouwen, nepuitrusting (waaronder opblaastanks) en misleidend radioverkeer. Generaal Patton werd als commandant van de eenheid genoemd. De Duitsers deden hun uiterste best om de juiste landingsplek te ontdekken en hadden een uitgebreid netwerk van geheim agenten in Zuid-Engeland. Deze waren allemaal ontmaskerd door de Britten, en werden ingezet als dubbelspionnen om de Duitsers te misleiden. Ze bevestigden de Duitse vermoedens dat de invasie bij het Nauw van Calais zou plaatsvinden. Om deze illusie in stand te houden werd voorafgaand aan de eigenlijke invasie het gebied rond Calais veel zwaarder gebombardeerd dan de landingszones in Normandië. Op de avond van de landing wierpen geallieerde vliegtuigen namaak-parachutisten af boven Calais om verwarring te zaaien. Ook na 6 juni bleven de geallieerden radarinstallaties en verdedigingswerken rondom Calais intensief bombarderen. Lange tijd verkeerden de Duitsers in de veronderstelling dat de aanval in Normandië slechts een afleidingsmanoeuvre was. Op bevel van Hitler werden tankeenheden achter de hand gehouden om tegen de verwachte aanval bij Calais te worden ingezet. Omdat de geallieerden in de weken die voorafgingen aan de invasie vaak voor een vals alarm hadden gezorgd, werd het 'echte' alarm niet meer geloofd door het Duitse Zevende Leger, waardoor dit er te laat achterkwam dat de invasie wel degelijk was begonnen. [bewerken] Speciale voorbereidingen Voor de landing in Normandië en het opruimen van de door de Duitsers aangelegde versperringen, werd onder leiding van Generaal-Majoor Percy Hobart een aantal speciale voertuigen ontwikkeld; onder meer de Duplex Drive Shermantank die bleef drijven en varend het strand kon bereiken; de Sherman Crab, een normale Shermantank met een (dors)vlegel voor de tank die alle mijnen opruimde zonder de tank te beschadigen; bruggenleggende Churchilltanks; en tanks die loopgraven konden opvullen en rijpaden konden aanleggen. Deze voertuigen werden ook wel Hobart's Funnies genoemd. Het plan voorzag ook in de bouw van twee kunstmatige Mulberryhavens om gedurende de eerste paar weken van de campagne, als er nog geen zeehavens veroverd zouden zijn, de noodzakelijke voorraden zo snel en efficiënt mogelijk aan land te kunnen brengen. Operatie PLUTO (Pipe Line Under The Ocean) bestond uit een serie onderzeese pijpleidingen die brandstof uit Engeland naar de invasiestrijdkrachten zou overbrengen. [bewerken] Geallieerde slagorde De slagorde was ongeveer als volgt, van oost naar west: [bewerken] Maquis Activiteiten van het Franse verzet, de Maquis, hielpen om de Duitse communicatie en aanvoerlijnen te ontregelen. Het Franse verzet had op 1 en 3 juni 1944 en dus enige dagen voor de landing - via de BBC-radio - het volgende codewoord (uit het gedicht Chanson d'automne van Paul Verlaine) ontvangen: ""Les sanglots longs des violons de l'automne."" Dat betekende dat de invasie binnen 48 uur zou plaatsvinden. Op 5 juni 1944 werd het tweede deel van het codewoord uitgezonden door Londen: ""Blessent mon coeur d'une langueur monotone."" De landing zou nu binnen 24 uur plaatsvinden. De Duitse inlichtingendienst was al achter deze codewoorden gekomen en wist ook dat de landing aanstaande was. De Duitse inlichtingendienst merkte op dat het Franse verzet in opperste staat van paraatheid was gebracht en dat de codes van de geallieerden eerder waren gewijzigd dan voorheen het geval was. Dit alles maakte de invasie alleen maar waarschijnlijker. Maar hoe goed men van Duitse zijde ook was ingelicht, er werd niet goed op de waarschuwing van een naderende invasie gereageerd. Zelfs niet, toen de invasie in volle gang was.[bron?] Het gehele kustgebied was door de Duitsers uitgebreid versterkt, als onderdeel van hun Atlantikwall. Dit gold ook voor de stranden en de zee vlak voor de kust. Hierdoor was het noodzakelijk de aanval bij laag water uit te voeren, om de versperringen te kunnen ontdekken en onschadelijk te kunnen maken. Het gebied werd door vier divisies bewaakt, waarvan er slechts één (de Duitse 352e infanteriedivisie) in goede conditie was. Veel andere divisies bevatten Duitse manschappen die om medische redenen niet geschikt geacht werden voor actieve dienst aan het oostfront, en andere nationaliteiten, vooral Russen, die liever in Duitse dienst getreden waren dan hun leven in een krijgsgevangenkamp door te brengen. De 21e Panzerdivision bewaakte Caen, en de 12e SS Panzerdivision was in het zuidoosten gestationeerd. De soldaten van deze laatste waren allen in 1943 op 16-jarige leeftijd direct uit de Hitlerjugend gerekruteerd. In de komende gevechten zouden ze een reputatie van felheid en fanatisme verwerven. Een gedeelte van het gebied achter Utah Beach was door de Duitsers onder water gezet (inundatie) als voorzorgsmaatregel tegen parachutistenlandingen. Voorafgaand aan de strijd hadden de geallieerden het gebied zorgvuldig in kaart gebracht, waarbij ook veel zorg besteed was aan de weersgesteldheid rond Het Kanaal. Voor de operatie was eb nodig en goed zicht. D-Day werd oorspronkelijk bepaald op 5 juni 1944, maar slecht weer noopte tot uitstel. Op 6 juni waren de weersomstandigheden niet veel beter, maar generaal Eisenhower koos ervoor om niet tot de volgende volle maan te wachten. Deze beslissing hielp bij het verrassen van de Duitsers, omdat hun experts, gelet op de weersomstandigheden, geen aanval verwachtten. Rommel was zelfs op 4 juni naar Duitsland vertrokken om thuis de 50e verjaardag van zijn vrouw te vieren. [bewerken] Duitse verdediging [bewerken] Duitse voorbereidingen In november 1943 besloot Hitler dat de dreiging van een invasie in Frankrijk niet langer kon worden genegeerd. Alles wat Duitsland nog aan pantserreserves kon vrijmaken, werd gereserveerd voor de opbouw van een pantserstrijdmacht in Frankrijk. Zo had alleen al de dreiging van een invasie als gevolg dat Duitsland aan het oostfront geen enkel strategisch initiatief kon ondernemen. Veldmaarschalk Erwin Rommel werd aangesteld als Inspecteur van de kustverdediging en later als commandant van Legergroep B, de grondstrijdkrachten die waren belast met de verdediging van Noord-Frankrijk. Rommel was ervan overtuigd dat een invasie alleen kon worden gestopt door een tegenaanval op de stranden. Dit diende zo vroeg mogelijk te geschieden, met pantservoertuigen of met sterke ondersteuning daardoor, als de vijand nog geen gelegenheid had gehad een stevig bruggenhoofd op te bouwen. Rommel wilde dan ook de beschikbare pantsereenheden zo dicht mogelijk bij de kust stationeren. Maar Rommels bevoegdheden waren tamelijk beperkt, doordat hij geen opperbevelhebber van de Duitse strijdkrachten in het westen was: die titel was voorbehouden aan veldmaarschalk Gerd von Rundstedt. Von Rundstedt gaf de voorkeur aan een legering van de pantsertroepen dieper in het achterland, zodat eerst de aanvalsrichting van de vijandelijke troepen kon worden bepaald, waarna een krachtige tegenaanval kon worden gelanceerd. Von Rundstedt werd in zijn visie gesteund door de commandant van 'Pantsergroep West', Geyr von Schweppenburg, die op zijn beurt gesteund werd door generaal-kolonel Heinz Guderian, de inspecteur-generaal van de pantsertroepen. Dit verschil in opvattingen had te maken met de oorlogservaring van de verschillende bevelhebbers. Von Rundstedt en Guderian hadden hun frontervaring opgedaan in een periode dat de Luftwaffe een overweldigend luchtoverwicht had. Rommel had juist ervaren hoezeer de geallieerden hun overwicht in de lucht wisten uit te buiten. Ten tijde van de invasie bestond de Duitse luchtverdediging van de Noord-Franse kust uit slechts 169 vliegtuigen, omdat de vliegvelden in dit gebied reeds lang onderhevig waren aan voortdurende geallieerde bombardementen. De Luftwaffe zou op 6 juni slechts twee acties uitvoeren. Om aan de discussie een eind te maken, splitste Hitler de zes beschikbare pantserdivisies in Noord-Frankrijk op. Drie werden onder direct bevel van Rommel geplaatst; de andere drie werden op afstand gelegerd en konden niet zonder de directe toestemming van Hitlers persoonlijke staf worden ingezet. [bewerken] Kustlijn Het Duitse opperbevel kampte met een tekort aan manschappen en probeerde dit gebrek te verhelpen met het bouwen van bunkers voor meerdere doeleinden. Deze muur van bunkers werd de Atlantikwall genoemd, omdat het van Noord-Noorwegen tot aan de grens van Frankrijk met Spanje liep. De plannen om een groot aantal versterkte posities, bunkers, artilleriestukken, luchtafweergeschut, versperringen en barrières vlak langs de kust te bouwen, waren al eind 1941 gereed. Noorwegen had toen al een verdedigingslinie aan de kust liggen. Deze was al direct na de Duitse inval opgezet. Zoals eerder bij de bouw van soortgelijke installaties in Noorwegen, werden in de daaropvolgende jaren honderdduizenden buitenlandse en Duitse arbeidskrachten ingezet om de Atlantikwall te bouwen. Deze (dwang)arbeiders stond onder toezicht van Organisation Todt. De hoofddoelen waren: Er werd in een zeer hoog tempo gebouwd. Dit zorgde ervoor dat op de dag dat de invasie plaatsvond, er 12.247 van de 15.000 geplande verdedigingswerken klaar waren. Ook waren er 943 fortificaties aan de Middellandse Zeekust gebouwd. Tevens hadden de Duitsers op de verschillende stranden meer dan 500.000 versperringen gebouwd en 6,5 miljoen mijnen gelegd. Dit was allemaal het idee van veldmaarschalk Rommel, die er alles aan deed om de kust te veranderen in één groot verdedigingswerk. Echter, Rommel was er van overtuigd, net als de andere Duitse legerleiders, dat de landing zou plaatsvinden in het Nauw van Calais. Dit had tot gevolg dat hij dit gebied, waar het 15de leger was gestationeerd, het zwaarst liet versterken. Daardoor was de verdediging van het 7e Leger, waar de geallieerden daadwerkelijk aan land kwamen, verzwakt. Dit waren echter niet de enige problemen. De Duitsers hadden grote problemen met het kustgeschut, dat een groot bereik over zee moest hebben. Dit was niet het geval en daarbij kwam ook nog het feit dat de tweede verdedigingslinie, die 20 tot 30 kilometer landinwaarts was aangebracht, slechts voor een deel klaar was. Verder had het versterken van de grote havens in Cherbourg, Brest, Lorient en Saint-Nazaire erg veel mankracht en materieel opgeslokt, omdat de Duitsers dachten dat de geallieerden dicht bij een grote haven zouden landen. De Duitsers hadden veel hindernissen aan de kust opgesteld. Deze vormden voor de geallieerden op D-Day een groot probleem. De hindernissen waren primitief en vergden veel arbeidskracht, maar de versperringen waren goedkoop, makkelijk te maken en, wellicht het belangrijkste, zeer effectief. De hindernissen waren bij vloed niet te herkennen en alleen bij eb zichtbaar. De Duitsers hadden de verdedigingslinie als volgt opgebouwd: De mijnen werden door de Duitsers ook gebruikt op verschillende soorten mijnvlotten. Dit waren goed doordachte constructies die bedoeld waren om landingsvaartuigen al ver voor de kust op te blazen. Achter deze verdedigingswerken, verder landinwaarts, stonden de verschillende divisies van het leger al klaar om met de doorgebroken vijand af te rekenen. Maar in Normandië waren deze divisies erg zwak, aangezien de Duitse legerleiding dacht dat de invasie zou plaatsvinden rond de grote havens of in het Nauw van Calais. Daardoor hadden ze de sterkere divisies rondom de havenplaatsen gestationeerd en de zwakkere divisies aan de Normandische kust neergezet. [bewerken] Divisies in het kustgebied [bewerken] Divisies in het achterland [bewerken] Landingen [bewerken] Luchtlandingen Het succes van de amfibische landing hing voor een groot deel af van de luchtlandingen. De luchtlandingstroepen kregen de taak om achter de kustverdediging enkele belangrijke punten in te nemen, zoals bruggen en wegen. Deze punten moesten later helpen de vorming en uitbreiding van het bruggenhoofd te versnellen. Ook moest het ervoor zorgen dat de Duitsers geen grootschalige tegenaanvallen konden lanceren. De troepen die op de stranden landden waren namelijk, zonder stevig bruggenhoofd, zeer kwetsbaar bij een tegenaanval. Ook werden de troepen achter de stranden gedropt om zo de druk tijdens de landing al te verlagen. In enkele gevallen wisten de troepen ook de Duitse kustverdediging te neutraliseren. De Amerikaanse luchtlandingstroepen, de 82e en 101e Luchtlandingsdivisie, kregen taken toegewezen ten westen van Utah Beach. De Britse 6e Luchtlandingsdivisie kreeg doelen toegewezen aan de oostelijke flank van de landingsplaatsen. [bewerken] Britse luchtlandingen De Britse 6e Luchtlandingsdivisie was de eerste grote eenheid die in actie kwam, namelijk om 00.10. Hun doelen waren de Pegasusbrug en andere bruggen over de rivieren die de oostflank van het landingsgebied bestreken, en een geschutsbatterij bij Merville. De kanonnen van de batterij werden vernield, en de bruggen werden gehouden tot de divisie later op 6 juni werd afgelost. Aan de oostelijke flank was het open, vlakke gebied tussen de Orne en Dives ideaal voor Duitse tegenaanvallen. Tussen het amfibische landingsgebied en deze vlakte liep de Orne, die vanuit Caen in noordoostelijke richting naar de baai van de Seine loopt. De enige manier voor de Duitsers om deze rivier over te steken, was over de bruggen nabij Bénouville en Ranville. Deze lagen zeven kilometer van de kust verwijderd, maar was voor de Duitsers de enige weg om een tegenaanval te lanceren op de oostelijke flank. De bruggen waren voor de geallieerden eveneens van vitaal belang. Ze hadden de bruggen nodig bij een aanval op Caen, indien deze vanuit het oosten zou worden gelanceerd. De geallieerden besloten daarop om luchtlandingstroepen in te zetten. Aangezien dit gebied direct achter de Brits-Canadese sector lag, werd besloten om hier Britse luchtlandingstroepen in te zetten. De Britse 6e Luchtlandingsdivisie kregen de volgende tactische doelen: De luchtlandingstroepen landden kort na middernacht op 6 juni en kwamen direct in aanraking met Duitse troepen van de 716e Infanteriedivisie. Bij het aanbreken van de dag ondernam de Duitse 21e Pantserdivisie een tegenaanval vanuit het zuiden. De tegenaanval vond plaats aan beide zijdes van de Orne. De luchtlandingstroepen hadden inmiddels al een verdedigingsgordel opgezet rond de bruggen. Ondanks zware verliezen wisten de Britse troepen stand te houden. Later op de dag werden de troepen aangesterkt met commando's van de 1st Special Service Brigade. De Duitsers lanceerden nog kleine tegenaanvallen, maar de Britten wisten eenvoudig stand te houden. Aan het einde van D-Day had de 6e Luchtlandingsdivisie al haar doelen bereikt. In de volgende dagen wisten de Britten, ondanks verwoede Duitse tegenaanvallen, stand te houden. De eerste dagen probeerden de Duitsers de Britten nog van hun posities te verdrijven, maar na 12 juni ondernamen de Duitse troepen geen serieuze acties meer om het Britse bruggenhoofd bij Ranville te doorbreken. De luchtlandingstroepen, inmiddels aangevuld met grondtroepen, hielden tot begin september stand, alvorens ze definitief werden ontzet. [bewerken] Amerikaanse luchtlandingen De Amerikaanse 82e en 101e Luchtlandingsdivisie, gezamenlijk ongeveer 14.000 manschappen, hadden het minder makkelijk. De troepen landden gedeeltelijk als gevolg van de onervarenheid van de piloten en gedeeltelijk vanwege het moeilijke terrein zeer verspreid en ongeorganiseerd. Sommigen kwamen in de onder water gezette gebieden of zelfs in zee terecht. Het werd al snel duidelijk dat niet alle doelen op tijd gerealiseerd konden worden. Als eerste werden drie regimenten van de 101e Luchtlandingsdivisie gedropt. Dit gebeurde tussen 00:48 en 01:40 uur. Ze werden snel gevolgd door troepen van de 82e Luchtlandingsdivisie, die landden tussen 01:51 en 02:42. Elke operatie omvatte ongeveer 400 C-47's. Vlak voor het aanbreken van de dag landden ook nog troepen per zweefvliegtuigen, die antitankwapens en extra munitie meebrachten. Tijdens de avond landden nog eens twee artilleriebataljons per zweefvliegtuig. Ze namen 24 houwitsers met zich mee, die de komende dagen ingezet zouden worden. Na 24 uur kwamen slechts 2.000 man van de 82e en 2.500 man van 101e Luchtlandingsdivisie georganiseerd in actie. Vele andere zwierven en vochten nog dagen na de landing ongeorganiseerd achter de Duitse linies. Het feit dat de Amerikanen overal verspreid waren geland had de Duitsers echter ook verward, zodat ze geen grootschalige tegenaanvallen durfden te ondernemen. Ook hielp het dat de Duitsers gebieden onder water hadden gezet. Aanvankelijk hadden ze dit gedaan voor hun eigen verdediging, maar naderhand hielp het de Amerikaanse troepen. Het gebied dat onder water was gezet, dekte de Amerikaanse zuidelijke flank. De luchtlandingstroepen vochten enkele dagen achter de vijandelijke linies. Veelal werd er geopereerd in kleine groepen. Vaak waren het ook nog mannen uit verschillende compagnieën, bataljons, regimenten of zelfs divisies. De 82e Luchtlandingsdivisie bezette de plaats Sainte-Mère-Église op de vroege morgen van 6 juni, wat de stad de titel van eerste bevrijde stad van de invasie opleverde. [bewerken] Amfibische landingen [bewerken] Ouistreham De vierde commando-eenheid ging aan land, geleid door eenheden van de Vrije Franse strijdkrachten, zoals zij onderling waren overeengekomen. De troepen hadden afzonderlijke doelen in Ouistreham; de Fransen een kazemat en het casino, dat als hoofdkwartier van de Duitsers fungeerde, en de Britten twee batterijen die het landingsgebied bestreken. De kazemat bleek te sterk voor de PIAT (Projector Infantry Anti Tank) draagbare granaatwerpers, maar het casino werd genomen met hulp van een Centaur genietank. De Britse commando's bereikten beide batterijen en ontdekten dat de kanonnen waren verwijderd. Het afronden van de operatie aan de infanterie overlatend, trokken de commando's zich uit Ouistreham terug om zich bij de parachutisten van de zesde luchtlandingsdivisie te voegen. [bewerken] Sword Beach Op Sword Beach kwamen de Britten met flinke verliezen aan land. De Duitse verdedigingswerken bij la Bréche werden om 10.00 uur veroverd. Door Duitse tegenaanvallen kwamen de troepen een paar minuten te laat op Sword aan, maar nog wel op tijd om te helpen bij de verdediging van de bruggen bij Bénouville. Hierna boekten ze echter slechts langzaam voortgang. Aan het eind van de dag waren ze nog geen acht kilometer landinwaarts opgerukt. Ook Caen, een belangrijk doelwit, was aan het eind van de dag nog in Duitse handen. [bewerken] Juno Beach De Canadese en Britse strijdkrachten die op Juno Beach landden, werden geconfronteerd met 11 zware batterijen van 155mm geschut en negen middelzware batterijen met 75mm kanonnen, evenals met machinegeweernesten, geschutsbunkers, en andere betonnen fortificaties, en een zeemuur die twee keer zo hoog was als op Omaha Beach. De eerste aanvalsgolf leed 50% verlies, het hoogste percentage van alle stranden, met uitzondering van Omaha Beach. Ondanks de tegenstand, de Duitse versterkingen en de obstakels, slaagden de Canadezen en Britten er binnen enkele uren in om het strand achter zich te laten en hun opmars landinwaarts te beginnen. De 1st Hussars van het zesde Canadese pantserregiment waren de enige Geallieerde eenheid die op 6 juni de gestelde doelen voor de dag haalden, toen ze de weg Caen-Bayeux, 12�km landinwaarts, bereikten. Tegen het eind van D-Day waren er 14.000 Canadezen aan land gegaan, en de derde Canadese divisie was verder in Frankrijk doorgedrongen dan welke andere geallieerde eenheid ook. [bewerken] Gold Beach Op Gold waren de verliezen ook zeer hoog, gedeeltelijk doordat de drijvende Shermantanks vertraging opliepen, gedeeltelijk doordat de Duitsers een direct aan zee liggend dorp zwaar hadden versterkt. De 50e divisie overwon evenwel deze problemen en was aan het eind van de dag bijna tot de buitenwijken van Bayeux gevorderd. Na de Canadezen kwamen zij het dichtst bij de gestelde doelen. Commando-eenheid No.47 was de laatste Britse commando-eenheid om aan land te gaan op Gold, ten oosten van Le Hamel. Hun taak was om landinwaarts op te rukken, en dan af te slaan naar het westen. Hier dienden zij 10 mijl door vijandelijk gebied op te rukken en de kusthaven van Port en Bessin vanaf de landzijde aan te vallen. Deze kleine haven, aan de uiterste westelijke zijde van de Britten, lag goed verscholen tussen de kalkrotsen. [bewerken] Omaha Beach Op Omaha Beach had de Amerikaanse 1e infanteriedivisie het zwaar te verduren. De drijvende Shermantanks waren vrijwel allemaal al voor het bereiken van de kust verloren gegaan. Het zeer zware bombardement had de Duitse versterkingen gemist. Hun tegenstander, de 352ste infanteriedivisie, was de beste van alle divisies die langs de stranden gelegerd waren, en had posities op steile kliffen die het strand overzagen. De divisie verloor meer dan 4000 man. Desondanks hergroepeerden de overlevenden zich, wisten door de strandverdediging te breken en begonnen landinwaarts op te rukken. Een beslissende rol hierbij speelden de geallieerde torpedobootjagers, die, voor zover hun diepgang dat toestond, de Duitse kazematten zo dicht mogelijk naderden en ze dan met direct vuur het zwijgen oplegden. Eisenhower had al op het punt gestaan verdere landingen op deze plek af te gelasten. [bewerken] Utah Beach In schrille tegenstelling hiermee stonden de verliezen op Utah Beach. Van de 23.000 man die aan land gingen, kwam slechts 197 man om; de geringste verliezen van alle stranden. Hier had het bombardement door middelzware bommenwerpers zijn doel wél getroffen en waren de landingstroepen per ongeluk op een betere plaats geland. De beoogde landingsplaats was 1�km naar het noorden waar betere verdedigingswerken en meer bunkers lagen. De aanval op Utah Beach verliep in vier verschillende golven: Ook in de sector Utah rukten de troepen landinwaarts op en maakten verbinding met een deel van de luchtlandingsdivisies aldaar. [bewerken] Pointe du Hoc Het doel van het Amerikaanse tweede Ranger-bataljon was de massieve betonnen rotsbatterij bij Pointe du Hoc. De taak was om onder vijandelijk vuur de 30 meter hoge kliffen met touwen en ladders te beklimmen, en dan de kanonnen aan te vallen en te vernietigen. Men nam aan dat deze zowel de Omaha- als Utah-sector bestreken. De versterkte posities werden bereikt, maar de kanonnen werden niet vernietigd want ze waren op een eerder moment door de Duitsers verplaatst. De verliezen van de groep bedroegen bijna 50 procent. [bewerken] Nederlandse betrokkenheid De Nederlandse betrokkenheid bij de invasie was bescheiden en bestond aanvankelijk alleen uit een klein aantal schepen en vliegtuigen. De kanonneerboten Flores en Soemba, die zich eerder de bijnaam Terrible Twins hadden verworven, gaven, dicht onder de Franse kust, vuursteun. De kruiser Sumatra werd voor de kust van Normandië tot zinken gebracht om te dienen als kunstmatige golfbreker om het aanleggen van een tijdelijke haven te vergemakkelijken. In de lucht was het Nederlandse 320e squadron van de Marine Luchtvaartdienst, dat B-25 Mitchell-bommenwerpers vloog, onder de eerste eenheden die aan D-Day deelnamen. Het squadron leed (verhoudingsgewijs) forse verliezen bij de invasie: 25 man en acht B-25's. Verder waren dertien Nederlandse motortorpedoboten betrokken om landingsschepen te beschermen en nam een twintigtal schepen van de Nederlandse koopvaardij deel. In augustus kreeg de operatie een Nederlandse impuls. Op 26 augustus bevrijdde de Prinses Irene Brigade Pont-Audemer. De Fransen schrijven deze bevrijding van het plaatsje toe aan de Nederlanders, ook al beweerden de Belgen enkele jaren geleden dat de prestatie op het conto kwam van het tweede peloton van het Belgische Eskadron pantserwagens.[bron?] Volgens generaal Rudi Hemmes, destijds zelf ter plekke, ging het echter om Belgische voertuigen met daarin Nederlandse soldaten. De brigade bestond uit 1200 man. [bewerken] Belgische betrokkenheid Op 22 augustus 1944 bevrijdden 2500 soldaten van de Belgische 1e Infanteriebrigade (ook Brigade Piron genoemd) de badplaats Deauville. Ook namen het 349ste en het 350ste Belgische luchtmacht eskader deel aan D-Day. Ze gaven luchtdekking aan troepen op de grond. [bewerken] Cijfers Hieronder een overzicht in cijfers van de landingen op 6 juni. [bewerken] Duitse acties op D-Day [bewerken] Wehrmacht Veldmaarschalk Rommel, opperbevelhebber van Heeresgruppe B (7e en 15e leger), die de Noord-Franse kust moest verdedigen, was op het moment van de invasie in Herrlingen om de 50ste verjaardag van zijn vrouw, Lucie, te vieren. In de loop van de ochtend, rond 10:15, werd hij geïnformeerd door Chefstaf legergroep B, Hans Speidel. Rommel wilde de Führer ervan overtuigen dat de verplaatsing van de pantserdivisies, die als OKW-reserve in het achterland van Frankrijk waren gestationeerd, naar de Franse kust noodzakelijk was. Hitler weigerde en gaf Rommel de helft van de pantserdivisies die beschikbaar waren in het gebied. De andere helft werd in reserve gehouden en stond onder het directe commando van Von Rundstedt. Vanaf 1:15 uur kwamen van het 7e leger meldingen binnengestroomd over Geallieerde luchtlandingen in het zuidoostelijk deel van het schiereiland Cotentin en bij Caen. Rommel, luitenant-generaal Speidel en veldmaarschalk Von Rundstedt dachten aanvankelijk dat het om een afleidingsmanoeuvre ging. Ze rekenden erop dat de Geallieerde invasie plaats zou vinden in het gebied tussen de Seine en de Schelde. Daarom luidde Speidels eerste bevel dat twee van de op de Cotentin gelegerde divisies (91e en 709e infanteriedivisie) met hun mobiele reserves moesten optreden tegen de luchtlandingstroepen. De 21e Pantserdivisie, die ten zuiden van Caen lag, moest haar Bereitsstellungsraum betrekken om ook hier de uit de lucht gelande tegenstander te kunnen vernietigen. Toen de meldingen van luchtlandingen maar bleven binnenstromen en er zelfs aanwijzingen en meldingen kwamen dat er van zee uit Geallieerde versterkingen waren te verwachten, achtte men het raadzaam om de twee in de buurt van Chartres en Evreux gelegerde pantserdivisies van de OKW-reserves naar het gebied waar de landing werd verwacht te sturen. Speidel liet dit direct aan Von Rundstedt en zijn staf weten. Hij stelde voor om de 12e SS-Panzerdivisie ""Hitlerjugend"" het bevel te geven om op te rukken naar het zuiden van Caen. Tegelijkertijd wilde hij de Panzer-Lehr-Divisie voorbereidingen laten treffen voor de verplaatsing. De OKW wees zijn voorstellen direct af, omdat de pantserdivisies alleen met uitdrukkelijke toestemming van Hitler mochten worden verplaatst. Speidel had het bevel tot oprukken echter al gegeven. Daardoor was de 12e Panzerdivisie al opgerukt tot Lisieux, maar daar moest ze stoppen, aangezien er geen orders kwamen van Hitler. De Panzer-Lehr-Divison bleef op haar plaats staan. Twee sterke pantserdivisies werden zodoende buiten de strijd gelaten, terwijl het zwaar bewolkt was en de divisies zonder gehinderd te worden door de geallieerde luchtmacht hadden kunnen oprukken. Speidel bracht Rommel na zes uur telefonisch op de hoogte van de situatie en de getroffen maatregelen. Rommel brak zijn reis naar Hitler af en wees op het feit dat de 21. Panzerdivison een tegenaanval moest lanceren. Hitler gaf na 15:00 uur het bevel om de reservepantserdivisies in te zetten. De lucht was echter al grotendeels opgeklaard en de pantsertroepen waren zeer kwetsbaar voor luchtaanvallen. De verplaatsing van de divisies moest worden verschoven naar de avond, waardoor ze niet meer konden worden ingezet op de eerste en beslissende dag. De 21. Panzerdivision was de enige pantserdivisie die deel nam aan de strijd op 6 juni, omdat deze onder direct commando van Rommel stond. De divisie kreeg als eerste de taak om de parachutisten nabij de Orne uit te schakelen. Op bevel van generaal Marcks werd de divisie echter teruggenomen en ten koste van veel verliezen (luchtaanvallen) via de enige nog bruikbare weg over de westelijke oever van de Orne geloodst. Dit om door middel van een tegenaanval de bedreiging af te wenden van het belangrijke verkeersknooppunt bij Caen. De pantserdivisie werd pas daadwerkelijk omstreeks 15:00 uur ingezet en kreeg de opdracht om door te stoten naar de kust. De troepen wisten zich een weg te banen tot aan de kust en maakten contact met in hun steunpunten geïsoleerde troepen van de 716e infanteriedivisie. Echter toen de Britten later op de dag aan beide oevers van de Orne en achter de Duitse pantsereenheden nog meer parachutisten dropten, werd de aanval afgebroken om de verbinding met de achterhoede te behouden en indien nodig te herstellen. De aan de kust gelegerde Duitse divisies, die tot taak hadden de tegenstander op te houden tot de komst van de eigen pantsertroepen, hadden met hun beperkte mobiele reserves nauwelijks de mogelijkheid offensief op te treden tegen de gelande strijdkrachten. Bovendien bleef de situatie in hun gebied zeer verwarrend. Van de gebeurtenissen aan de oostkust van de Contentin, waar de Amerikanen na een doeltreffend bombardement van de 709e divisie waren doorgebroken, kreeg het 84e legerkorps pas laat bericht, omdat de verbindingen door de vijand waren ontwricht. In de vroege morgen werd er besloten om tot een aanval op Sainte Mère-Eglise over te gaan. Snelle eenheden ter sterkte van een regiment van de 709e infanteriedivisie en de 91e infanteriedivisie en het als korpsreserve ingezette 6e parachutistenregiment moesten oprukken vanuit het noorden (Montebourg), het westen en het zuiden (Carentan). De aanval werd echter ernstig vertraagd, omdat de bevelen zo moeizaam doorkwamen. Bovendien hadden de Amerikanen optimaal gebruik gemaakt van het heggenlandschap. Voor de aanvallende partij is hier nauwelijks door te komen, aangezien de verliezen hoog zullen zijn. De volgende dag werd de aanval voortgezet. De troepen waren versterkt met een regiment van de 243e infanteriedivisie. Ze stuitten echter al direct op Amerikaanse troepen en de opmars werd wederom ernstig vertraagd. De Duitsers wisten de Amerikanen bij het landingsfront Vierville - Saint Laurent (Omaha Beach) lang tegen te houden. De Amerikanen stuitten onverwachts op de Duitse 352e infanteriedivisie, die aan de aandacht van de inlichtingendienst was ontsnapt. Omdat hier de meeste kustverdedigingswerken, ondanks verschillende bombardementen vanuit lucht en zee, nog intact waren, kwamen de Amerikaanse aanvalstroepen al vast op het strand te liggen, waardoor ze aanzienlijke verliezen leden. De mobiele reserve van het 84e legerkorps was het 915e regiment, die in de sector van de 352e infanteriedivisie lag. Omdat de 352e infanteriedivisie eenvoudig overeind bleef, werd het regiment overgebracht naar de sector van de 716e infanteriedivisie, aangezien de Duitsers het daar stukken zwaarder hadden. De Britten waren al in de eerste uren diep gepenetreerd in de Duitse linies. Het regiment moest een tegenaanval inzetten ten oosten van Bayeux, waar de Britten een vrije doortocht naar het stadje hadden. Maar omdat het 915e regiment al om vier uur de andere kant, richting Carentan, was opgestuurd om de daar gemelde luchtlandingen te bestrijden en enkele uren onbereikbaar was geweest, kon het pas in de namiddag tot de tegenaanval nabij Bayeux overgaan. Toen het de aanval inzette, stuitte het op een steeds verder groeiende geallieerde overmacht. Na hevige gevechten werd het regiment in zijn totaliteit vernietigd door de geallieerde troepen. Al op de weg naar Bayeux moest het regiment in de sector van de 352e infanteriedivisie een bataljon achterlaten. In deze sector waren de Amerikanen na een vernietigend bombardement vanuit zee door de Duitse linies gebroken en landinwaarts getrokken. Door het zware bombardement had de 352 infanteriedivisie dusdanige verliezen geleden, dat er dringend versterkingen nodig waren. De 30e Mobiele Brigade, gelegerd als korpsreserve bij Coutances, werd als directe versterking naar het gebied gestuurd. Het kon daar echter niet zijn voor de morgen van 7 juni. Generaloberst Dollmann, opperbevelhebber van het 7e leger, nam nog op 6 juni maatregelen om het zwaartepunt van zijn krachten te verleggen naar Normandië. Zo werden in Bretagne de mobiele gevechtsgroepen van de 265e en 275e divisie gereed gehouden voor verplaatsing. Het aantrekken van nog een gevechtsgroep van de 266e divisie, zoals Dollmann had voorgesteld, alsmede de gehele 77e infanteriedivisie uit Bretagne, achtte Rommel te voorbarig. Hij wilde nog voldoende troepen in Bretagne houden omdat hij ook rekening hield met luchtlandingen aldaar. [bewerken] Luftwaffe Tijdens D-Day waren er slechts 2 Duitse jachtbommenwerpers die het strand konden bestoken. Daarnaast waren er enkele verkenningsvluchten boven Het Kanaal om de grootte van de Geallieerde vlucht vast te stellen en voor andere bombardeer- en verkenningsmissies. Enkele andere missies werden geannuleerd, door omstandigheden tegengehouden of neergeschoten voordat ze van enig nut konden zijn. In Noord-Frankrijk en België waren ongeveer 200 vliegtuigen, waarvan 140 paraat. Deze vluchten werden echter tegengehouden omdat het Duitse hoofdkwartier eerst duidelijkheid wilde over de invasie en vooral rekende op de Duitse versterkingen die onderweg waren. Ze wilden de vliegtuigen alleen in het uiterste noodgeval gebruiken. In totaal had de Luftwaffe, op 6 juni, 319 toestellen in de lucht, tegenover 10.500 Geallieerde vluchten. De Luftwaffe kon de eigen troepen nauwelijks hulp bieden, omdat ze nog voor ze hun doelen hadden bereikt, al in luchtgevechten gewikkeld waren met een superieure tegenstander. Tijdens de gehele Slag om Normandië bleven de geallieerden superieur in de lucht en konden de Duitsers alleen nog 's nachts de geallieerde stellingen bombarderen. Het Britse Sword Beach was een belangrijk doelwit voor de Duitse bommenwerpers, die al in de eerst nacht, van 6 op 7 juni, het strand onder vuur namen. [bewerken] Kriegsmarine Ook de Kriegsmarine kwam nauwelijks tot noemenswaardige daden op de eerste dag. In de vroege ochtenduren alarmeerde de marine de U-Bootgruppe West, die in verschillende Atlantische havens gestationeerd was, riep ze het torpedobootjagersflottielje van Royan naar Brest en gaf ze het bevel tot uitvaren aan de motortorpedoboten (MTB) die aan de Normandische kust lagen. Terwijl de MTB's uit Cherbourg wegens de zware zee onverrichter zake moesten terugkeren, stootten die uit Le Havre op een overmacht geallieerde zeestrijdkrachten. Ze brachten één Britse torpedobootjager tot zinken en keerden naar Le Havre terug, toen ze hun torpedo's hadden afgevuurd. Al voor de invasie, in mei 1944, had de Kriegsmarine een groep met U-Boten geformeerd, waarvan zes met een snuiver. Deze waren gestationeerd in de Golf van Biskaje en moesten een mogelijke amfibische landing tegenhouden. Deze groep duikboten kon echter niets uitbrengen tegen de overmacht van de Geallieerde vloot en zes dagen na de invasie waren twaalf duikboten reeds vernietigd (allen zonder snuiver). De overige vierentwintig zonder snuiver gingen terug naar naar de haven, zonder een enkel schip tot zinken te hebben gebracht. De zes onderzeeërs met snuiver wisten de vloot niet eens te bereiken. [bewerken] Opbouw van het geallieerde bruggenhoofd [bewerken] Samenvoegen Op de eerste dag van de landing waren enkele essentiële doelen door de geallieerden niet gehaald. Zo was de stad Caen nog niet ingenomen en waren de landingsgebieden niet samengevoegd tot één doorlopend bruggenhoofd. Daar tegenover stond wel dat alle landingen succesvol waren verlopen en de verliezen lager waren dan verwacht. Montgomery, als bevelhebber van de grondtroepen, moest ervoor zorgen dat de landingsgebieden zo snel mogelijk werden samengevoegd, omdat de verwachtingen waren dat de Duitsers een poging zouden doen om de geallieerden terug de zee in te drijven. Voor beide partijen was het van belang dat ze over een overmacht konden beschikken. Rommel, verantwoordelijk voor de kustverdediging, wist dit en had daarom al eerder aangedrongen op het feit dat hij enkele pantserdivisies dichterbij de kust wilde hebben. Hij kreeg echter maar de helft van de troepen waar hij om vroeg. Ook de geallieerden waren zich ervan bewust dat men zo snel mogelijk een grote troepenmacht aan land moest zetten. Bovendien hadden ze al maanden van tevoren maatregelen genomen om de snelle opbouw van een Duitse troepenmacht te verijdelen. De geallieerden hadden in de eerste plaats de suggestie gewekt dat na de landing in Normandië al vrij snel een tweede en grotere landing zou plaatsvinden ten noorden van de Seine. Dit had als gevolg dat de Duitsers lange tijd bleven denken dat de hoofdlanding nog moest komen. Ze durfden dus niet alle troepen naar het Normandische slagveld te verplaatsen. In de tweede plaats hadden de geallieerden Normandië zoveel mogelijk willen isoleren door stelselmatig alle verbindingswegen onbruikbaar te maken. Zowel voor als na de landing werden bruggen, stations, verkeersknooppunten en tunnels gebombardeerd. Het luchtvoordeel zorgde ervoor dat Duits vervoer overdag vrijwel onmogelijk was. 's Nachts kon het, door de zware beschadigingen aan de weg, vaak alleen via omwegen op de plaats van bestemming komen. Dit waren de belangrijkste oorzaken voor het feit dat het de Duitsers niet lukte om een grote troepenmacht op te bouwen in Normandië. Op 7 juni bezocht generaal Eisenhower de stranden, nadat hij eerst op zee had gesproken met Montgomery en Bradley, bevelhebber van het Amerikaanse 1e Leger. Vooral de sector Omaha, dat 's morgens nog altijd onder Duits vuur lag, baarde de generaals veel zorgen. De bevelhebbers waren het er over eens dat de landingsgebieden zo snel mogelijk tot één doorlopend bruggenhoofd moesten worden verenigd. Tegen de avond van 7 juni hadden de Britten een doorlopend bruggenhoofd van ongeveer 35 kilometer breed en was de stad Bayeux veroverd. Op datzelfde moment lagen de Amerikaanse sectoren nog ver van elkaar verwijderd en was er ook geen aansluiting met een Britse sector. In de morgen van 8 juni was er een verbinding tussen de Amerikaanse sector ""Omaha"" en de Britten in de sector ""Gold"". Nadat deze verbinding tot stand was gekomen, ging Bradley aan de slag om contact te maken tussen de sectoren Omaha en Utah. Op 10 juni werd het eerste contact tussen deze twee sectoren gelegd. Echter, dit was via een landweg en om een goede verbinding te hebben, moest eerst het verkeersknooppunt Carentan worden ingenomen. Deze volledige aansluiting vond plaats op 12 juni toen de slag om Carentan in Amerikaans voordeel was beslist. Op de zevende dag na de landing werd dus volledige aansluiting tussen alle sectoren bereikt en was er een bruggenhoofd gevormd van 125�km breed. [bewerken] Amerikaanse doorbraak Waar de Amerikanen na de volledige aansluiting gestaag terreinwinst boekten, gebeurde in de Britse sector betrekkelijk weinig. De Duitsers hadden zich geconcentreerd rondom Caen, het wegen- en spoorwegencentrum van Normandië. Met de inname van Caen lag de weg naar de Seine open. De Duitsers wisten dit en waren dan ook niet bereid de stad zomaar op te geven. De Duitsers namen aan dat de geallieerden van plan waren na de inname van Caen uit te breken naar Rouen en Parijs. Dit lag voor de hand en de Duitsers kwamen dan ook vrij snel tot de conclusie dat Caen van vitaal belang was voor de geallieerde operatie. Het grootste deel van de Duitse troepenmacht werd daarom rond Caen gestationeerd. Montgomery had de logische Duitse reactie al maandenlang zien aankomen. Hij had hier zijn strategie op bepaald en aangepast. Het befaamde ""scharnierplan"" werd begin april uitgewerkt. De geallieerden zouden dreigen met een doorbraak in de sector bij Caen. Ze dwongen daarmee de Duitsers reserves naar die sector te sturen. De Britten en Canadezen zouden dan enkele schijnaanvallen uitvoeren, waarna de Amerikanen in hun eigen sector, die inmiddels was verzwakt door de afwezigheid van de Duitse reserves, een doorbraak forceerden. De Duitsers dachten een doorbraak bij Caen te hebben verijdeld, maar speelden de geallieerden juist in de kaart. Op 15 juni stonden er tegenover de Amerikanen nog maar zeventig tanks, terwijl het aantal tegenover de Britten inmiddels was opgelopen tot 520 tanks. De zwakke sector tegenover de Amerikanen kwam de Duitsers duur te staan. De Amerikanen trokken gestaag op en dwongen de Duitsers ver terug te trekken. Doordat de Britten en Canadezen bleven dreigen een doorbraak bij Caen te forceren, durfden de Duitsers nauwelijks reserves richting de Amerikaanse sector te sturen. Deze tactiek betekende echter wel dat de Britten en Canadezen geringe terreinwinst boekten. In de tweede week na de landing zette Montgomery zijn verbindingsactie voort. De Duitse tanks die hem terug de zee in hadden moeten drijven, moesten nu ingezet worden ter verdediging van Caen. De Amerikanen, onder leiding van Omar Bradley, kwamen in het westen goed vooruit in het lastige heggenlandschap. Het terrein in de Cotentin is verdeeld in veel kleine akkers die van elkaar gescheiden zijn door hoge, begroeide aardwallen, hetgeen in het voordeel is van de verdedigende partij. Tanks waren zeer kwetsbaar in dit landschap. Dit zorgde ervoor dat de verliezen aan Amerikaanse zijde relatief hoog waren. Toch konden de Amerikanen gestaag terreinwinst boeken. Op 17 juni hadden de Amerikanen Barneville, aan de andere kant van de Cotentin, bereikt. Hierdoor was het noordelijke deel van de Cotentin, met Cherbourg als belangrijke stad, geïsoleerd. [bewerken] Geallieerde aanvoerproblemen [bewerken] Storm Nadat het noordelijk deel van de Cotentin door de Amerikanen was afgesneden, stelden de geallieerden twee nieuwe doelen. Het was nu van groot belang dat Cherbourg en Caen werden ingenomen. Caen vanwege het feit dat het een belangrijk centrum van (spoor)wegen is en Cherbourg vanwege het feit dat er een zeehaven ligt, die van groot belang was voor de aanvoer van materieel en troepen. Het behalen van deze doelen werd echter vertraagd, want op 19 juni vond er een zeer zware storm plaats. Deze storm was zo hevig, dat daarbij de Mulberryhaven van Arromanches (Mulberry B) zwaar beschadigd werd en de Mullberryhaven voor de kust van Saint-Laurent (Mulberry A) volledig vernield werd. De totale verliezen waren 800 schepen, 20.000 voertuigen en 140.000 ton aan goederen. Deze verliezen plus het feit dat de nodige versterkingen voor de aanvallen op de steden Caen en Cherbourg niet aangevoerd konden worden, zorgden voor een flinke vertraging. Vier dagen lang was er geen verbinding tussen Engeland en het vasteland. Deze dagen zouden ideaal zijn geweest voor een Duitse tegenaanval. Echter, de Duitsers waren al flink verzwakt en wisten niet hoe ernstig de situatie was voor de geallieerden. Waar voor de storm de aanvoer gemiddeld op 11.430 manschappen, 7670 ton goederen en 1970 voertuigen per dag lag, liepen de aantallen in de dagen na de storm met ruim 90% terug. Besloten werd om de Mulberry A vanwege de zware schade af te breken. Mulberry B werd met onderdelen van Mullberry A versterkt en hersteld. Door de storm was de munitiepositie van de geallieerden ernstig bedreigd. De Amerikanen waren enkele uren voor het opsteken van de storm begonnen aan de grootschalige aanval op Cherbourg. Door de lucht wisten de Amerikanen drie dagen lang 500 ton munitie aan te voeren. In Normandië namen antitank- en luchtafweerbataljons tijdelijk de taak van de veldartillerie over, zodat het tekort aan artilleriegranaten minder voelbaar was. [bewerken] Herstel De vierdaagse storm heeft ruim 800 schepen van de transportvloot zwaar getroffen. Binnen één week na de storm waren alweer 600 klaar om te varen en een week later was dit aantal opgelopen tot 700 schepen. Op 23 juni werd voor het eerst weer door schepen gelost. Om de achterstand weg te werken en door het verlies van Mullberry A, werd er gebruik gemaakt van de kleine havens in Grandcamp-Maisy en Isigny-sur-Mer. Die twee havens, gelegen tussen Utah en Omaha, konden samen 3.500 ton per dag verwerken. De Amerikanen stuurden bovendien extra liberty-schepen en LST's naar het gebied om de achterstand weg te werken. Waar op 18 juli een inkrimping van de vloot stond gepland, werd deze ook voor onbepaalde tijd uitgesteld. In de laatste week van juni verwerkte Omaha en Utah respectievelijk 13.500 ton en 7.000 ton per dag. Dat was gemiddeld 20% meer dan gepland. De Duitsers capituleerden diezelfde week nog in Cherbourg, waardoor de geallieerden ook nog eens een belangrijke zeehaven tot hun beschikking kregen. Hitler had echter het bevel gegeven om de haven vol te leggen met mijnen, waardoor de geallieerden deze eerst moesten opruimen, alvorens ze de haven konden gebruiken. Bovendien was de haven van Cherbourg zwaar beschadigd achtergelaten door de Duitsers. Om de haven weer bevaarbaar te maken moesten ook diverse schepen worden opgeruimd. Dit werd met behulp van duikers en sleepboten bewerkstelligd. Tevens moesten beschadigde of vernietigde gebouwen worden gerepareerd. Vijftien dagen na de verovering van Cherbourg was de haven zover opgeknapt, dat de eerste schepen weer toegang hadden tot de haven. Echter, pas na drie maanden was de gehele haven weer toegankelijk voor schepen. Het was van essentieel belang dat de haven in gebruik kon worden genomen voor het aanvoeren van troepen en voorraden. [bewerken] Brandstof Ook de brandstoftoevoer was van essentieel belang voor het slagen van de operatie. Alle gelande voertuigen waren volgetankt en beschikten daarnaast over drie tot vijf jerrycans, met een inhoud van 14 liter. De bevoorrading geschiedde aanvankelijk alleen via vaten, die vanuit Engeland over zee werden getransporteerd. Door de storm was het enkele dagen onmogelijk om brandstof aan te leveren. Eind juni werd er ook gestart met Tombola. Via pijpleidingen werden tankers op zee leeggepompt en de brandstof aan land opgeslagen in de daarvoor bestemde opslagtanks. Op 25 juni was de pijpleiding naar Port-en-Bessin gereed en op 2 juli was er eenzelfde pijpleiding aangelegd naar Sainte-Honorine. Op 14 juli werden er extra pijpleidingen aangelegd op beide plaatsen. Toen bleek dat men nog niet over Cherbourg kon beschikken, werd de opslagcapaciteit van 9.700 ton opgevoerd tot 25.500 ton. Eind augustus was 175 miljoen liter brandstof via Tombola en 181 miljoen liter in vaten aangevoerd naar Normandië. Dit bleek aanvankelijk ruim voldoende. Echter, toen de uitbraak uit Normandië kwam en de geallieerden door konden stoten naar het hart van Frankrijk, veranderde de situatie aanzienlijk. De aanvoerlijnen werden steeds langer en omdat de Duitsers zich sneller terugtrokken dan in Normandië het geval was, ontstond er het gevaar van een brandstoftekort. Inmiddels was ook de brandstofaanvoer via Cherbourg op gang gekomen. Via PLUTO (Pipe Line Under The Ocean), honderd kilometer lange pijpleidingen over de bodem van Het Kanaal, werd de brandstofaanvoer flink opgeschroefd. De PLUTO-pijpleidingen werden gedurende de hele oorlog gebruikt. [bewerken] Operaties in Normandië [bewerken] Eerste Duitse aanvallen De Duitse aanvallen op 6 juni waren vrijwel allemaal slecht georganiseerd en hadden daarom weinig effect. Op 8 juni lanceerden de Duitsers het eerste georganiseerde offensief om het geallieerde invasiefront in tweeën te splitsen. Tijdens die aanval, uitgevoerd door de 21e Pantserdivisie en delen van de 12e SS-Pantserdivisie en de Panzer-Lehr-Divisie, boekten de Duitsers maar moeizaam terreinwinst. Ze bleven steken in vijandelijk vuur en werden zelfs teruggedrongen. Het was aanvankelijke de bedoeling dat de Panzer-Lehr-Divisie Bayeux zou heroveren, maar bij Tilly-sur-Mer kwam deze divisie al tot staan en moest de aanval voortijdig worden afgeblazen. Voor de nacht van 11 juni was er bij Caen een nieuwe aanval gepland. Het 1e SS-Pantserkorps, bestaande uit de 12e SS-Pantserdivisie en de Panzer-Lehr-Divisie, zou de hoofdmacht vormen van deze aanval. Echter, toen de Britten ten zuiden van Bayeux doorbraken in de richting van Villers-Bocage, moesten de Duitsers dit plan laten varen en trokken ze zich diep terug om een sterk verdedigingsfront op te bouwen. Het plan van een geconcentreerde tegenaanval werd voor onbepaalde tijd aan de kant geschoven. [bewerken] Duitsers moeten in de verdediging Erwin Rommel, die het bevel voerde over de troepen in Normandië, zag als belangrijkste gevaar een doorbraak van de Britten nabij Caen, waardoor de weg naar Parijs voor de geallieerden open lag. Om zijn front op deze plaats te versterken, vroeg Rommel extra divisies aan die waren gestationeerd bij de Kanaalkust. Echter, zowel Hitler als het OKW, waren van mening dat er nog een landing zou plaatsvinden op de Kanaalkust. Rommel kreeg geen extra divisies vanuit deze sector. Hij kreeg wel divisies beschikbaar die waren gestationeerd in Bretagne en het zuiden van Frankrijk. De opmars van deze troepen verliep echter zo traag, dat in de nacht van 9 juni de Britten bij Port-en-Bessin contact maakten met Amerikaanse troepen. [bewerken] Carentan [bewerken] Geallieerde acties De Amerikaanse sector Omaha had inmiddels bij Port-en-Bessin contact gemaakt met de Britten uit de Gold-sector. De twee Amerikaanse sectoren waren echter nog altijd van elkaar gescheiden en voor een verbinding was de inname van Carentan essentieel. Al direct na de landing werden er voorbereidingen getroffen om Carentan, belangrijk vanwege het verkeersknooppunt, in te nemen. Vier dagen na de landing, op 10 juni, openden de Amerikanen het vuur op de Duitsers. Aanvankelijk verliep de aanval moeizaam, maar later op de dag wisten de Amerikanen na meerdere aanvallen de Duitsers in het nauw te drijven. Echter pas op 12 juni wisten Amerikaanse troepen, na hevig artillerievuur en een aanval op de linkerflank, een klein bruggenhoofd te vormen. Vanaf die plek werden nieuwe aanvallen gelanceerd. Met verscheidene aanvallen op de Duitse versterkingen wisten de Amerikanen uiteindelijk de meeste Duitsers uit de stad te verdrijven. Enkele Duitse eenheden wisten 's nachts naar het zuiden te ontsnappen en konden zich later weer aansluiten bij de Duitse troepen aan het front. Het zou nog tot 15 juni duren voordat de gehele stad was gezuiverd van Duitse troepen. De verliezen voor de Duitsers waren hoog en ook de Amerikanen leden gevoelige verliezen. [bewerken] Duitse acties Nadat de Amerikanen en Britten contact hadden gemaakt bij Port-en-Bessin, trokken de Duitsers zich ver terug in steden als Caen en Carentan. De verdediging van het laatstgenoemde stadje was van essentieel belang om de verbinding van de Amerikaanse sectoren Omaha en Utah te voorkomen. De Duitsers versterkten daarom hun positie in deze stad. Bij verlies van Carentan konden de Amerikanen in zuidwestelijke richting doorstoten naar Lessay, waardoor het schiereiland Cotentin afgesneden zou worden. Op 10 juni openden de Amerikanen het vuur op de Duitsers. Door middel van verscheidene aanvallen werden de Duitsers teruggedreven en vormden Amerikaanse troepen een klein bruggenhoofd als operatiebasis. De Duitsers, kampend met munitiegebrek, trokken zich vervolgens terug naar het zuidwesten van de stad. Toen de 17e pantsergrenadiersdivisie op 13 juni vanuit Zuid-Frankrijk ter versterking arriveerde, was Carentan al in Amerikaanse handen gevallen. De divisie kreeg opdracht direct over te gaan tot een aanval om Carentan te heroveren. De aanval had echter geen effect waardoor deze laatste poging van de Duitsers om de Amerikaanse sectoren van elkaar gescheiden te houden mislukte. [bewerken] Cotentin en Cherbourg [bewerken] Geallieerde acties Achter de westelijke invasiestranden moesten de Amerikaanse troepen het schiereiland Cotentin bezetten. Cherbourg was een belangrijke plaats in dit gebied, omdat het de geallieerden een zeehaven kon verschaffen. Het gebied achter Utah Beach en Omaha Beach werd gekenmerkt door een besloten heggenlandschap. De Amerikanen vorderden hierdoor langzaam en verloren veel manschappen. Om die redenen werd de hulp ingeroepen van luchtlandingstroepen. Op 18 juni werd het meest westelijke gedeelte van het schiereiland bereikt. Hitler verbood de Duitse troepen om terug te trekken naar de verdedigingswerken van de Atlantikwall in Cherbourg. Op 20 juni bereikten de Amerikaanse troepen echter Cherbourg en op 22 juni werd de aanval ingezet. Op 26 juni capituleerde de commandant van Cherbourg, Karl-Wilhelm von Schlieben en op 29 juni werden de laatste stellingen ingenomen. De haven was echter dusdanig beschadigd dat ze pas in augustus 1944 weer bruikbaar was. Bij Cherbourg werden enkele V-1 en V-2 stellingen veroverd door de geallieerden. [bewerken] Duitse acties De Duitse troepen op Cotentin beschikte nauwelijks over pantserondersteuning, aangezien men deze meer nodig achtte voor de verdediging van Caen. Bovendien kregen de Duitsers in dit gebied met zware verliezen te kampen en kwam versterking in de vorm van infanterie maar traag op gang. Daarbij werkte het onderwater gezette gebied nu in het nadeel van de Duitsers aangezien het water de zuidelijke flank van de Amerikanen dekte, die hierdoor was afgeschermd voor een Duitse aanval vanuit het zuiden. Voor de strijd in Cherbourg losbarstte verwierp de Duitse bevelhebber van de stad, Von Schlieben, een voorstel om zich eervol over te geven. Dit ondanks de tekorten aan onder andere voedsel en munitie. De Duitsers begonnen al in een vroeg stadium met het vernielen van de haven om deze onbruikbaar te maken voor de geallieerden. Op 23 juni startten de Duitsers een tegenoffensief. Dat had echter nauwelijks effect omdat de Amerikanen desondanks kans zagen verder op te blijven rukken. Drie dagen lang duurde de strijd in en om Cherbourg. Op 26 juni gaf de Duitse bevelhebber zich over, maar sommige Duitse eenheden bleven nog enkele dagen weerstand bieden. Op 29 juni was Cherbourg volledig opgegeven en in Amerikaanse handen. Twee dagen later, op 1 juli, waren de laatste Duitse eenheden van het schiereiland Cotentin verdreven. [bewerken] Saint-Lô [bewerken] Geallieerde acties In de nacht na de landingen, van 6 op 7 juni, werd Saint-Lô door de geallieerden zeer zwaar gebombardeerd. Ongeveer 2000 bommenwerpers vielen de stad aan en verwoestte deze voor ongeveer 95%. Saint-Lô was voor de Amerikanen van strategisch belang vanwege het knooppunt van verkeerswegen. De stad moest, koste wat kost, worden ingenomen. Nadat de Amerikanen het bruggenhoofd in de sector Omaha hadden gestabiliseerd, poogden ze door middel van kleine aanvallen Saint-Lô in te nemen. Toen dit niet lukte, werd de aandacht voorlopig naar het Cotentin schiereiland met Cherbourg verlegd. Aan het eind van juni ondernamen de Amerikanen opnieuw aanvallen op Saint-Lô. De Duitsers hadden inmiddels een flinke verdedigingsgordel opgebouwd, die sterker bleek dan de Amerikanen hadden verwacht. De Duitsers hadden zich verschanst tussen de ruïnes van de stad. De Amerikanen poogden hen door middel van kleine aanvallen uit de stad te verdrijven, maar ze boden fel weerstand. Dit bewoog de Amerikaanse legerleiding ertoe om op 3 juli een grootschalig offensief te openen. Deze aanval mondde uit in gevechten tussen de ruïnes van Saint-Lô. De Amerikanen wisten de Duitsers op 18 juli definitief uit de stad te verdrijven, maar dit ging ten koste van zware verliezen. Maar liefst 11.000 man werden gedood of gewond. Ondanks deze verliezen lanceerden de Amerikanen enkele dagen later Operatie Cobra. [bewerken] Duitse acties Tijdens de eerste dagen van de landing hadden de Duitsers twee operatiebevelen buitgemaakt waaruit de belangrijkste doelen van de Amerikanen konden worden opgemaakt. De Amerikanen hadden, zo werd duidelijk, naast Carentan twee andere belangrijke doelen, namelijk Cherbourg en Saint-Lô. Ter bescherming van de sleutelpositie Saint-Lô bouwde de op 10 juni aangekomen 3e Parachustistendivisie, een keurkorps, samen met de restanten van de 352e Infanteriedivisie een verdedigingsgordel ten zuiden en ten westen van de stad. Ter versterking werden mobiele gevechtseenheden van de de 353e Infanteriedivisie vanuit Brest naar Saint-Lô gestuurd. Daarnaast werden de 265e Infanteriedivisie uit Lorient en de 274e Infanteriedivisie uit Redon naar de verdedigingsgordel gedirigeerd. De Duitsers wisten enkele Amerikaanse aanvallen af te slaan en hielden het gebied rondom Saint-Lô in handen. Vanaf 18 juni richtten de Amerikanen hun zich vooral op het voor hen zo belangrijke Cherbourg. De Duitsers kregen eind juni opnieuw te maken met Amerikaanse aanvallen. De verdedigers hadden zich in de stad verschanst. De aanvallen hielden enkele dagen aan en op 3 juli werden de Duitsers echt in de verdediging gedrukt. De Amerikanen lanceerden een grote aanval, die uitmondde in straatgevechten. De Duitse verdediging was stukken sterker dan de Amerikanen hadden verwacht en de Duitsers brachten de Amerikaanse eenheden dan ook gevoelige verliezen toe. Op 18 juli brak het verzet van de Duitsers. Het belangrijke knooppunt Saint-Lô moest worden opgegeven en de Duitse troepen werden teruggetrokken naar een volgende verdedigingsgordel. [bewerken] Caen [bewerken] Geallieerde acties Veldmaarschalk Montgomery zag Caen als punt van cruciaal belang in Normandië en wilde koste wat kost de stad innemen. De voorbereidingen kregen de codenaam Operatie Perch. Het doel was om van Bayeux door te stoten tot Villers-Bocage en van daaruit naar de Orne en Caen te trekken. De Britse troepen moesten echter halt houden in Villers-Bocage. Tussen 19 en 23 juni woedde er een storm, waarna de Duitsers in de tegenaanval gingen. Toen deze was afgeslagen werd tussen 26 juni en 30 juni Operatie Epsom gelanceerd. Het Britse tweede leger voerde een aanval uit richting de Odon, een zijrivier van de Orne. In het begin vorderden het snel, maar later ondervond men hevige weerstand. Ondanks deze tegenstand wisten de Britten heuvel 112 in te nemen. De Duitsers probeerden een tegenaanval met de 9e- en de 10e SS Pantserdivisie. Deze kon worden afgeslagen maar de Britten leden hevige verliezen. Generaal Miles Dempsey gaf het bevel om terug te trekken. Nadat de Britten zich hadden gereorganiseerd werd een volgende operatie gelanceerd genaamd Operatie Charnwood. Deze duurde van 7 juli tot 9 juli. Caen werd gebombardeerd en de geallieerde troepen wisten onder dekking van het bombardement de noordoever van de Orne te bezetten. Direct daarop volgde de laatste operatie, Operatie Goodwood. De drie Britse pantserdivisies in het gebied voerden vanaf 18 juli een aanval uit op Caen en wisten de overblijfselen van de stad op 20 juli te veroveren. [bewerken] Duitse acties De Duitsers wisten dat Caen een essentiële rol speelde in de plannen van de geallieerden. De plaats werd daarom zwaar verdedigd, een grote Duitse troepenmacht had zich in en rond de stad verzameld. Al snel na de eerste landingen volgden diverse aanvallen van Britse troepen. De Duitsers sloegen deze aanvallen betrekkelijk eenvoudig af. Toen een zware storm tussen 19 en 23 juni over Normandië raasde, poogden de Duitsers het front in tweeën te splijten. Een grote aanval werd echter door de Britten al in een vroeg stadium afgeslagen. De Duitsers trokken zich na hun mislukte aanval direct weer terug op de stad. Tussen 7 en 9 juli werd Caen zwaar gebombardeerd door de geallieerden. De Duitsers leden hierdoor gevoelige verliezen en de geallieerden trokken op naar de noordkant van de Orne. De Duitsers trokken zich diep in de stad terug. Toen de Britten op 18 juli de grootscheepse aanval op Caen begonnen werd er, hevige weerstand geboden. Beide partijen leden zware verliezen maar de Duitsers moesten zich uiteindelijk op 20 juli terugtrekken uit de stad. Enkele eenheden bleven nog weerstand bieden totdat zij na enige dagen werden overmeesterd. [bewerken] Doorbraak van het bruggenhoofd Een belangrijk element van Montgomery's strategie was om de Duitsers te laten geloven dat er in het oostelijk deel van Normandië een doorbraakpoging zou plaatsvinden. De Duitsers zouden daardoor hun reserves in het oosten laten, waardoor een doorbraak in het westen eenvoudiger werd. Aan het einde van Operatie Goodwood, zoals de acties in het oostelijk deel genoemd werden, hadden de Duitsers hun meeste reserves in het oosten staan; er werden zes en een halve pantserdivisie ingezet om de Britse en Canadese troepen tot staan te brengen, terwijl de Amerikaanse sector in het westen slechts werd verdedigd door anderhalve pantserdivisie. Op 24 juli werd door het Amerikaanse leger Operation Cobra gelanceerd. Op 1 augustus werd het achtste korps onderdeel van het nieuwe Amerikaanse Derde Leger, dat onder leiding van George S. Patton stond. Op 4 augustus veranderde Montgomery het oorspronkelijke invasieplan door in plaats van meerdere, slechts één korps achter te laten in Bretagne. Dit korps moest Bretagne veroveren en de Duitse troepen in de Bretonse havensteden omsingelen. De rest van het Amerikaanse derde leger trok direct zuidwaarts. Omdat de Duitsers de grootste troepenmacht ten zuiden van Caen hadden staan, besloot Montgomery tot Operatie Bluecoat (30 juli - 7 augustus), een strategische manoeuvre waarbij pantsertroepen westelijk langs het front verplaatst werden, om zo de druk op de Amerikaanse troepen te verhogen en in het oosten de Britten meer ruimte te geven. De Duitsers reageerden door strijdmachten naar het westen te sturen. Op 7 augustus lanceerden de Britten Operation Totalize. [bewerken] De zak van Falaise Omdat de Duitse troepen niet mochten terugtrekken naar tactische stellingen hadden de Amerikaanse eenheden, onder leiding van George Patton, op hun zuidflank bijna geen tegenstand ondervonden. De Britten hadden tijdens de Amerikaanse uitbraak hun Operation Totalize gelanceerd en die bracht de Britse pantserdivisie ver genoeg naar voren om de achterliggende Duitse troepen te bedreigen. Door de combinatie van deze aanvallen, liepen de Duitse 28e infanteriedivisie en de 11e pantserdivisie het risico in een tangbeweging te worden genomen. De Duitsers lanceerden als reactie daarom in de nacht van 6 op 7 augustus een aanval, met de bedoeling de Amerikaanse doorbraak zo snel mogelijk af te snijden. De Duitsers wilden met het 7e leger de Geallieerde linie in zuidwestelijke richting doorbreken en zo de toegang tot het schiereiland Cotentin afsnijden. Hierdoor zouden de doorgebroken Amerikaanse eenheden van hun bevoorrading worden afgesneden. De Duitse aanval, die de naam Operatie Lüttich droeg, verliep aanvankelijk voorspoedig en de Duitsers boekten terreinwinst. In de middag van 7 augustus werden de Duitsers echter door de Geallieerde luchtmacht onder vuur genomen en stokte de opmars. De daarop volgende dagen lanceerden de Duitsers nog wel enige aanvallen, maar deze hadden nauwelijks effect meer. Op 8 augustus bereikte Pattons 5e pantserdivisie Le Mans, om daar bij de Franse 2e pantserdivisie onder Leclerc aan te sluiten. Bradley en Montgomery kwamen op dezelfde dag overeen te proberen het Duitse leger ten westen van de Seine in te sluiten. Pattons pantserdivisies zouden daar op Montgomery's troepen aansluiten. Pattons 15e korps veranderde daarop 90 graden van koers om richting Argentan op te trekken, terwijl zijn overige divisies naar de Seine doorstoten. Hierdoor kon Bradley zowel een korte als een lange tangbeweging opzetten. De lange tangbeweging was bedoeld om de Duitse troepen die uit de eerste omsingeling ontsnapten alsnog in te kunnen sluiten. Dwight D. Eisenhower zei op 23 augustus het volgende: Bradley gaf Pattons 15e korps opdracht ten noorden van Argentan halt te houden. Hierdoor bleef een strook van 25 kilometer breed open waardoor Duitse troepen konden proberen te ontkomen. Vooral delen van de 12e SS Pantserdivisie ""Hitlerjugend"" en het 1e Canadese leger leverden daar gedurende verschillende dagen hevige gevechten, maar de Canadezen wisten de omsingeling niet de sluiten. De Poolse 1e Pantserdivisie wist dit wel te bewerkstelligen. Echter, onder de geconcentreerde aanvallen van de 2e SS-pantserdivisie en andere SS-divisies konden ook de geharde en ervaren Polen, die zelf omsingeld waren geraakt bij Mont Ormel, niet verhinderen dat een aantal SS-eenheden uitbraken. Deze eenheden leden grote verliezen, maar wisten er wel voor te zorgen dat de strook waaruit de Duitsers konden ontsnappen acht kilometer breed bleef. Ondanks dat dit gebied zwaar werd beschoten door de geallieerden wisten, in navolging van de 2e SS-pantserdivisie, tussen 18 en 21 augustus nog enkele Duitse eenheden te ontkomen. Op 21 augustus eindigde de strijd en bleek het Duitse 7e leger praktisch vernietigd te zijn. [bewerken] Bevrijding van Parijs Met de geallieerden in aantocht gingen diverse instanties in de stad in staking en kwam het verzet in actie. Op 18 augustus was de staking algemeen en werden barricaden opgericht. Het stadhuis van Parijs werd door het verzet ingenomen en vandaar uit opereerde en coördineerde het de opstand. Vanaf 19 augustus vonden steeds meer confrontaties plaats tussen het Parijse verzet en de Duitse troepen in de stad. De gevechten bereikten op 22 augustus een hoogtepunt. De geallieerden waren door deze opstand gedwongen hun plannen te herzien. Het geallieerde strijdplan voorzag in een omtrekkende beweging rond Parijs om stadsgevechten, die gewoonlijk veel mensenlevens eisen, te vermijden. Omdat de Duitsers dreigden de opstand keihard neer te slaan moest dit plan herzien worden. De Franse 2e Pantserdivisie, onder leiding van Leclerc, kreeg de opdracht om de stad binnen te trekken. Er volgden zware gevechten in de stad. Ondanks de opdracht van Hitler aan generaal Dietrich von Choltitz om Parijs ten koste van alles te houden en de stad te vernietigen, gaf deze de stad op 25 augustus over. Dezelfde dag trok Charles de Gaulle, leider van de vrije Franse strijdkrachten, de stad binnen en nam zijn intrek in het ministerie van Oorlog in de Rue Saint-Dominique. Ondanks de overgave was het gevaar nog niet geweken. Duitse sluipschutters (die niet op de hoogte waren van de overgave van de Duitsers)bleven nog enkele dagen actief in de stad. Pas 29 augustus was de stad vrijwel geheel gezuiverd van Duitse strijdkrachten. De verliezen onder het verzet en de burgerbevolking worden geschat op 1500 personen. De Duitsers verloren 10.000 manschappen, voornamelijk in krijgsgevangenschap. Men beschouwt de bevrijding van Parijs in het algemeen als het einde van Operatie Overlord. [bewerken] Chronologie [bewerken] 1941 [bewerken] 1942 [bewerken] 1943 [bewerken] 1944 Juni Juli Augustus [bewerken] Gevolgen [bewerken] Verliezen [bewerken] Geallieerden De geallieerden verloren veel manschappen in de strijd in Normandië. Al voor de invasie werden er verliezen geleden tijdens operaties die de weg naar Operatie Overlord leidden. In april en mei 1944 sneuvelden ca. 12.000 manschappen van de geallieerde luchtmachten, samen met 2000 vliegtuigen. In totaal zijn de geallieerde verliezen geschat op 10.000 tijdens de invasie, waarvan ca. 6600 Amerikaans, ca. 2700 Brits en ruim 900 Canadees. Bij de Amerikanen waren 1465 doden, 3184 gewonden, 1928 vermist en 26 gevangenen. Van de Amerikaanse verliezen waren 2499 (238 doden) van de Amerikaanse paratroepen. Op Utah Beach waren de minste verliezen te betreuren, 'slechts' 197, waarvan 60 vermisten, terwijl op Omaha Beach de Amerikaanse 1e en 29e divisies samen ruim 2000 verliezen hadden. In totaal hadden de Amerikanen 125.847 doden en gewonden te betreuren. Op de twee Britse stranden (Gold Beach en Sword Beach) vielen 1000 doden. De overige verliezen waren van de Britse paratroepen, 600 werden gedood of gewond, en 600 anderen werden vermist. Daarnaast werden er ook ruim 100 piloten opgegeven als vermist. Op het Canadese strand (Juno Beach) werden er 340 doden, 574 gewonden en 47 gevangen opgegeven, allen van de Canadese 3e divisie. Tijdens de Slag om Normandië zonken 24 slagschepen en 35 vrachtschepen. Verder raakten 120 schepen beschadigd. Naast schepen gingen er ongeveer 3000 pantservoertuigen en 2000 vliegtuigen verloren. Daarnaast waren er nog militaire slachtoffers van diverse landen, zoals Polen, Frankrijk en Nederland. In totaal waren er 209.000 geallieerde slachtoffers, waarvan 37.000 doden van de grondtroepen en 16.714 doden van de luchttroepen. 83.045 slachtoffers waren van de 21e Legergroep (Britse, Canadese en Poolse troepen) en 125.847 van de Amerikaanse troepen. Ook onder de Franse burgers vielen veel slachtoffers. De schattingen lopen uiteen van 15.000 tot 20.000 doden. Daarnaast waren de grote steden vaak zeer zwaar getroffen door bombardementen en gevechten. Maar liefst 120.000 gebouwen werden verwoest en 270.000 zwaar beschadigd. Daarnaast vluchtten veel mensen uit hun huizen uit angst voor de gevechten. [bewerken] Duitsers De Duitse verliezen op D-Day zijn niet bekend, maar worden geschat tussen de 4000 en 9000 man. De Duitsers verloren in totaal 393.689 manschappen. Hiervan werden 200.000 manschappen gevangengenomen door de geallieerden. De Duitsers verloren vooral veel manschappen op het einde, tijdens de inname van de zak van Falaise, ruim 90.000, inclusief gevangenen. Naast de enorme hoeveelheid aan manschappen, verloor het Duitse leger ook veel aan materialen. Ongeveer 1.500 tanks, 2.000 kanonnen en 20.000 voertuigen werden vernietigd of achtergelaten tijdens de strijd in Normandië. [bewerken] Oorlog [bewerken] De inname van Le Havre Het gevecht om Le Havre werd voorafgegaan door een week van luchtaanvallen en bombardementen. Door deze bombardementen werd het grootste gedeelte van de stad verwoest en kwamen ruim 1500 Franse inwoners om. Op militair gebied maakten deze bombardementen nauwelijks verschil. Na deze bombardementen werd Le Havre omsingeld en geïsoleerd van de buitenwereld. Het belang van Le Havre was de haven, die voor snellere aanvoerlijnen kon zorgen. Het Britse Eerste Legerkorps begon met de aanval op 10 september 1944, met als ondersteunend materieel Churchill tanks (infanterie, Crocodile Flamethrowers en AVRE's) en Sherman Crabs. De Duitsers konden niet beschikken over ondersteuning of troepenversterking want door de bombardementen waren hun communicatielijnen afgesneden. Binnen 48 uur, op 12 september 1944 werd Le Havre veroverd door de geallieerden en kon de haven worden hersteld. [bewerken] Verdere verloop Nog tijdens Operatie Overlord, op 15 augustus, landden de geallieerden ook in Zuid-Frankrijk. Tijdens Operatie Dragoon werd er een tweede front in Frankrijk geopend, waardoor de Duitsers de troepen nog meer moesten verspreiden. Dit kwam de snelle opmars van de geallieerden ten goede. Na de inname van Parijs en Le Havre lag de weg naar Duitsland open. Veel steden, waaronder de grote en belangrijke havenstad Antwerpen, werden zonder noemenswaardige tegenstand bevrijd. In september volgde de gewaagde operatie Market Garden. Deze gedurfde aanval van de geallieerden liep uit op een mislukking. Toen de Duitsers het Ardennenoffensief in de winter lanceerden en dit op een debacle uitliep voor het Duitse leger, was de oorlog beslist. Toch duurde het nog tot mei 1945 voordat Duitsland, Noord-Nederland en andere bezette gebieden in handen van de geallieerden vielen. [bewerken] Bekende personen [bewerken] Oorlogsmonumenten en verwijzingen In Normandië zijn veel monumenten die herinneren aan 6 juni 1944 en de strijd die daarop volgde. De meest herkenbare zijn zeker de vijf landingsstranden. Op landkaarten worden ze nog steeds benoemd bij hun codenamen die ze in de Tweede Wereldoorlog kregen. Ook de enorme militaire begraafplaatsen in Normandië zijn erg populair bij toeristen. De meest in het oog springende is zonder meer de Amerikaanse begraafplaats in Colleville-sur-Mer. Deze begraafplaats bevat rijen van identieke witte kruisen en Davidsterren, ter nagedachtenis aan de overleden Amerikaanse soldaten in Normandië. De graven van de Gemenebest hebben op veel locaties een witte grafsteen, met daarin het symbool van de religieuze groep en de eenheid waartoe ze behoorden. De grootste begraafplaats in Normandië is de Duitse militaire begraafplaats in La Cambe. Op deze begraafplaats liggen 21.160 Duitse soldaten begraven. Kenmerkend voor deze begraafplaats zijn de granieten grafstenen en de korte lengte ervan. In totaal zijn er 27 begraafplaatsen, waarop meer dan 110.000 doden begraven zijn: 77.866 Duits, 9386 Amerikaans, 17.769 Brits, 5002 Canadees en 650 Polen. In Bedford, Virginia staat het National D-Day Memorial. Dit is een nationaal gedenkteken voor de Amerikaanse veteranen van D-Day. De plaats (Bedford) is uitgekozen omdat het in verhouding de meeste verliezen leed tijdens de invasie. Naast de opvallende aspecten zijn er ook minder opvallende verwijzingen naar de strijd. Zo komt het vaak voor dat in de buurt van de stranden de straatnamen zijn vernoemd naar eenheden die er hebben gevochten (bijvoorbeeld de Rue de 505 Airborne in Sainte-Mère-Église). Op de belangrijke punten, zoals Pointe du Hoc en de Pegasusbrug, zijn grote gedenktekens en musea te vinden. Delen van de mulberryhaven zijn nog steeds aanwezig en liggen vlak voor de kust van Arromanches. In Sainte-Mère-Église hangt een etalagepop als parachutist aan de kerktoren. Dit ter nagedachtenis aan soldaat John Steel, die daar een tijd verbleef. Op Juno Beach heeft de Canadese overheid een informatiecentrum laten bouwen. In Caen is het Museum voor Vrede te vinden, welke staat voor vrede in het algemeen. [bewerken] Media Operatie Overlord is een populair item bij verschillende media. Doordat de interesse van met name de westerse wereld in dit onderwerp groot is, zijn er verschillende films, documentaires en computergames verschenen over Operatie Overlord. Hieronder staat een selectie van films, documentaires en computergames.","Operatie Overlord was tijdens de Tweede Wereldoorlog de codenaam voor de invasie door de westerse geallieerden in het door Duitsland bezette West-Europa. Operatie Overlord begon op 6 juni 1944 en eindigde op 25 augustus 1944, toen Parijs werd bevrijd. De operatie startte met luchtlandingen en een massale amfibische aanval in de vroege morgen van 6 juni. Na de landing werd allereerst gepoogd het Normandische bruggenhoofd te behouden en uit te breiden. Diverse operaties werden hiervoor ondernomen en tijdens Operatie Cobra braken de geallieerden definitief door de Duitse linies. Toen de Duitsers in de val kwamen bij Falaise, was de strijd in geallieerd voordeel beslist. De weg naar Parijs lag open en de Franse hoofdstad aan de Seine werd ingenomen. Men beschouwt de bevrijding van Parijs over het algemeen als het einde van Operatie Overlord. De eerste dag van Overlord werd aangeduid met 'D-Day', een term die vaak wordt geassocieerd met de hele operatie." nl,f0266656f5ae729bd03c61917bfc4ac7,"[bewerken] Teelt Suikerbieten worden vooral geteeld in de gematigde klimaatzone. Het wereldareaal bedroeg in 2004 7 miljoen hectare met een opbrengst van 249 miljoen ton bieten. De suikerbiet houdt van een losse, vochtige grond en kan slecht tegen vorst. Als de suikerbiet bevriest sterft de biet af en verliest tot drie keer meer suiker dan een levende biet. Daarnaast zal een biet die bevroren is geweest hierdoor snel gaan rotten. Met name het bevriezen van een berg reeds geoogste bieten is zeer schadelijk omdat een hele oogst verloren kan gaan. Om dit tegen te gaan kan een zeil over de bieten geplaatst worden. De grootste productie vindt plaats op het noordelijk halfrond, waarbij Frankrijk, Duitsland, Verenigde Staten en Rusland de grootste suikerbietenproducenten zijn (in 2007). De Europese Unie is de derde grootste suikerproducent, na Brazilië en India, die vooral suikerriet telen. Het zaaien gebeurt in de lente terwijl de bieten in de herfst geoogst kunnen worden. Het bietenzaad komt uit landen met een warmer klimaat dan Nederland of België, zoals Frankrijk. De suikerbiet is een tweejarige plant. In het eerste jaar worden reservestoffen opgeslagen in de wortel, die het jaar daarop worden gebruikt voor de bloei en de zaadproductie. Er komen echter ook planten voor, die in het eerste jaar onder ongunstige omstandigheden een bloeiwijze vormen (schieten). Deze bieten moeten verwijderd worden voordat ze zaad vormen, om opslag (onkruidbieten) in het volgende gewas te voorkomen. Bovendien zijn ze ongewenst tijdens de oogst en verwerking van de rest van de bieten. De oogst vindt plaats in de herfst (vanaf september), waarbij de wortelopbrengst per hectare gemiddeld in Nederland 65 ton was in de jaren 2003 tot en met 2007. De meeste bieten worden geoogst met een zesrijige bietenrooier, waarbij de biet wordt ontbladerd en daarna met messen wordt gekopt. Voor goed kopwerk is een regelmatige stand van de bieten noodzakelijk; bij te kleine bieten blijft er nog blad aan de biet zitten en bij te grote bieten wordt er teveel biet weggekopt. De bladeren die vrijkomen bij het koppen worden niet weggegooid maar op het land uitgestrooid als mest. De teelt van suikerbieten geschiedt geheel machinaal. Voor het machinaal kunnen verzaaien worden de zaden, eigenlijk zaadkluwens met tegenwoordig één kiem, gepilleerd. Pilleren is het opvullen/omhullen van onregelmatige gevormde zaden, met als doel het zaad beter, sneller en preciezer te kunnen verzaaien. Een ander doel is het meegeven van fungiciden en insekticiden om de plant gedurende de eerste groeifase te beschermen tegen schadelijke schimmels en insecten. Bij de teelt van suikerbieten kunnen talloze ziekten optreden, zoals bladziekten, veroorzaakt door Cercospora, meeldauw, of wortelziekten, bijvoorbeeld rotting veroorzaakt door Rhizoctonia solani. Ook kan er schade ontstaan door aaltjes en insectenlarven, zoals ritnaalden en het bietenkevertje (Atomaria linearis) eten van de bietenplanten. Zie ook onder het kopje ziekten en aantastingen. Gemiddeld bedroeg de opbrengst in Nederland in 2005 11.100 kg, in 2006 10.900 kg en in 2007 11.100 kg suiker per ha. De gemiddelde suikerbietopbrengst was in 2007 64.000 kg per hectare met een suikergehalte van 17,4%. De gemiddelde uitbetaalde suikerbietenprijs was in 2007 € 41,31 per 1000 kg bieten. De prijs hangt af van het suikerpercentage van de biet, het gehalte aan amino-stikstof, kalium en natrium en de hoeveelheid meegeleverde tarra. [bewerken] Samenstelling De biet van suikerbieten bevat gemiddeld: [bewerken] Suikerfabrieken en bietencampagne Suikerfabrieken zijn gevestigd in de teeltgebieden van de suikerbiet. In Nederland zijn deze gevestigd in Hoogkerk (Suiker Unie) en Dinteloord (Suiker Unie), in België o.a. in Tienen. In suikerfabrieken wordt de suiker uit de bieten gehaald en geraffineerd. Tijdens de zogenaamde bietencampagne in de herfst worden de grote hoeveelheden bieten naar de fabrieken gebracht. Dat de bietencampagne gestart is, valt vaak op doordat de binnenwegen waarover de bieten vervoerd worden zijn bedekt met een laag modder. Daarnaast vormen afgevallen bieten, die relatief groot en zeer hard zijn, een mogelijk gevaar voor het verkeer. Het overgrote deel van de bieten wordt geoogst tussen half september en half november. Later oogsten geeft risico's omdat de biet slecht tegen vorst kan. De verwerking vindt plaats van half september tot half januari. In deze periode wordt suiker uit de bieten gehaald. De rest van het jaar wordt gebruikt om de fabriek schoon te maken, te onderhouden en klaar te maken voor de volgende campagne. In de fabriek worden de bieten eerst gewassen en in reepjes gesneden (snijdsel). De suiker wordt aan de fijngesneden biet onttrokken met warm water. Het zo ontstane ruwsap moet echter eerst gezuiverd worden, men voegt daar onder andere kalk voor toe, dat later als schuimaarde in de landbouw wordt gebruikt, zie carbonatatie. Daarna dikt men het sap in tot diksap, waarin bij verder indikken de suikerkristallen gevormd worden. Om de vorming van kristallen te stimuleren wordt een beetje poedersuiker toegevoegd. Door centrifugeren scheidt men de kristallen van de overgebleven stroop, die melasse genoemd wordt en apart wordt verkocht, bijvoorbeeld voor de productie van alcohol. Melasse kan ook worden verwerkt in veevoer; doordat het kleverig is kunnen er korrels van worden gemaakt. De kristalsuiker wordt goed gedroogd en opgeslagen in silo's. Gedurende de loop van het jaar wordt de suiker verpakt en vervoerd. Het snijdsel waaraan de suiker is onttrokken (pulp) dient als veevoeder. Uit kristalsuiker worden diverse andere producten gemaakt, zoals basterdsuiker, poedersuiker en suikerklontjes. Ook bij de productie van minder voor de hand liggende suikerhoudende producten zoals verf, papier en tandpasta wordt suiker gebruikt. In Nederland worden de bieten direct tot suiker verwerkt. In het buitenland vindt soms een deel van de verwerking van het diksap buiten de campagne plaats. [bewerken] Geschiedenis Voor de ontdekking van de suikerbiet als suikerbron was suikerriet na honing de voornaamste zoetstof. Suikerriet werd in Nederland geïmporteerd vanuit tropische landen. Na de Franse Revolutie kwam door de Britse blokkade van continentaal Europa de invoer van rietsuiker onder druk te staan, en werd de prijs zeer hoog. Men ging daarom op zoek naar vervanging van suikerriet door een alternatief. Eerder, aan het begin van de 17e eeuw, had de Fransman Olivier de Serres al suikerkristallen in bieten ontdekt. De Duitser Andreas Marggraf slaagde er in 1747 in om het sap uit de bieten en wortelen te halen en de suiker te kristalliseren. Franz Carl Achard verbeterde door selectieve teelt het suikergehalte van de Silezische voederbiet, zodat de ""suikerbiet"" ontstond en hij stichtte in 1802 de eerste suikerfabriek. De suikerbieten bevatten toen nog slechts 6% suiker. Benjamin Delessert verbeterde de zuivering. Napoleon kreeg interesse in het nieuwe product en wees veel gebieden aan waarop voortaan suikerbieten moesten worden geteeld. Charles-François Lebrun, de prins-stadhouder propageerde de suikerbiet in de Nederlanden. Toen de oorlogen waren afgelopen, stortte de teelt van suikerbieten weer in, omdat rietsuiker weer goedkoop werd. Na de afschaffing van de slavernij steeg de prijs van het suikerriet opnieuw. De suikerriet plantages werden namelijk voordien bemand met slaven, een zeer goedkope vorm van arbeid. In de 20e eeuw maakt landbouwmechanisatie en éénkiemig zaad de bietenteelt veel eenvoudiger. De teelt van suikerbieten is sinds 1968 afhankelijk van de marktpolitiek van de Europese Unie. Sinds 2006 is een hervorming van de suikermarkt in de EU gaande met lagere prijzen voor suiker en suikerbieten. Boeren mogen daarnaast een maximale hoeveelheid suiker produceren via een quota-systeem. Het areaal krimpt zover dat de EU netto importeur van suiker gaat worden. Hoewel suikerbieten niet te eten zijn vanwege hun hardheid, werden ze tijdens de hongerwinter in de Tweede Wereldoorlog wel gegeten, net als tulpenbollen. Men had er speciale raspen voor. De wereldsuikerproductie verzevenvoudigde tussen 1900 en 1964. In de westerse wereld daalt de consumptie inmiddels licht vanwege gezondsheidsperikelen en het gebruik van kunstmatige zoetstoffen. De toename van de wereldsuikerconsumptie zit vooral in landen als China en India. [bewerken] Suikerbietenprijs De suikerbietenprijs wordt vanaf 2006 in stappen verlaagd, tegelijkertijd krijgen de boeren de verlaging gedeeltelijk gecompenseerd. In de volgende tabel staat de prijsverlaging en de compensatie per ton (1000 kg) bieten met een suikerpercentage van 16%. [bewerken] Suiker in België In België zijn suikerfabrieken in onder meer Tienen, Fontenoy, Wanze en Oerle. Er wordt ongeveer 90.000 hectare (zo'n 20% van de beschikbare landbouwgrond) gebruikt om suikerbieten te verbouwen, wat een productie van ongeveer 6 miljoen ton bieten per jaar oplevert (cijfers 2004). [bewerken] Suiker in Nederland In Nederland wordt jaarlijks ongeveer 72.000 ha suikerbieten geteeld. Nederland kent nog één concern die suikerbieten tot suiker verwerkt: Suiker Unie. Suiker Unie is op coöperatieve leest geschoeid en is een dochteronderneming van Royal Cosun. In 2006 werd de suikerdivisie van CSM overgenomen door Cosun (Suiker Unie) voor ruim 200 mln euro (+cash saldo). Ongeveer 13.500 suikerbietentelers zijn lid van de Koninklijke Coöperatie Cosun U.A. die de bieten bij Suiker Unie laten verwerken in de suikerfabrieken bij Dinteloord en Hoogkerk (Vierverlaten). De fabriek bij Puttershoek is eind 2004 gesloten en de fabriek bij Groningen heeft in 2007 haar laatste campagne verwerkt. CSM Suiker bv. had één suikerfabriek in Hoogkerk (Vierverlaten), ten westen van Groningen. Deze fabriek is inmiddels overgedragen aan Suiker Unie. De fabriek in Breda is begin 2005 gesloten, hoewel de productie van vloeibare suiker voor de voedingsmiddelenindustrie, basterdsuiker en stroop (vooralsnog) gehandhaafd blijft. In Limburg verzorgt de coöperatie Covas voor 1.100 leden de complete afzet van in totaal 6.000 hectare suikerbieten. Covas beschikt daartoe over een verlaadstation in Born. Het verlaadstation beschikt over een installatie voor het uitschonen van grond. De bieten gaan verder per schip naar Suiker Unie. Naast deze transportactiviteiten verzorgt Covas ook teeltbegeleiding en de verkoop van een aantal bijproducten van de suikerindustrie, zoals bietenpulp voor veevoer en de kalkmeststof BETACAL (schuimaarde) voor bouwland. Voor een goede marktwerking in suikerreferenties beschikt Covas over een Suikerbeurs. Verder verzorgt Covas de afzet van 700 hectare cichorei naar Sensus en 450 hectare brouwgerst voor de Limburgse bieren van Gulpener. Covas draait op een team van acht personen, dat in de oogstperiode wordt aangevuld met ongeveer honderdvijfentwintig campagne-medewerkers. CSV is een suikerbietentelerscoöperatie in Oost-Brabant met 1.300 leden die hun bieten van in totaal 5.200 hectare aan CSV leveren. De activiteiten van CSV staan in het teken hiervan. Dat gaat vanaf de zaadbestellingen, via de intensieve teeltbegeleiding tot uiteindelijk de uitbetaling volgens ons eigen uitbetalingssysteem. CSV biedt een intensieve begeleiding van telers en teeltomgeving (bijvoorbeeld loonwerkers), waardoor een optimaal rendement voor de teler gerealiseerd wordt. CSV kent de bietenteelt als kernactiviteit en heeft als nevenactiviteiten een breed scala aan onderwerpen dat daarmee verband houdt. CSV heeft een aantal dochterondernemingen: Nevenproductenhandel bv (NPH), Aardappeltelers Zuid Nederland bv (AZN) en Euro Ginseng bv (Euro Ginseng). Deze ondernemingen richten zich op andere activiteiten dan suikerbieten (o.a. handel in Betacal en andere meststoffen, teelt cichorei, teelt en handel aardappelen en de bewerking en verkoop van ginsengwortels en -producten). [bewerken] Geschiedenis in Nederland In vergelijking met de rest van Europa kwam de productie van suiker in Nederland laat op gang. In 1858 wordt in Zevenbergen de eerste Nederlandse suikerfabriek opgericht. Rond 1874 zijn er 23 fabrieken. Technische en chemische vernieuwingen waren voor een aantal fabrieken niet op te brengen, en een aantal sloten hun poorten. In 1890 waren er in de provincie Noord-Brabant, toen de provincie met de meeste suikerfabrieken, 21 fabrieken: Bergen op Zoom (3), Oud en Nieuw Gastel (3), Roosendaal (3), Zevenbergen (3), Oudenbosch (2), Steenbergen, Geertruidenberg, Oosterhout, Princenhage, Standdaarbuiten, Werkendam en Etten-Leur. Ook werden er fabrieken opgericht in Sas van Gent (2), Oud-Beijerland, Puttershoek, Halfweg, Hoogkerk en Groningen. Geleidelijk werden als gevolg van schaalvergroting steeds meer fabrieken gesloten. [bewerken] Ziekten en aantastingen Suikerbietplanten kunnen aangetast worden door verschillende ziekten en plagen, o.a.","De suikerbiet of beetwortel is een wortelgewas dat wordt geteeld voor de winning van suiker. De plant is een kweekproduct binnen de biet (Beta vulgaris subsp. vulgaris). Er zijn tal van rassen, die verenigd worden in de cultivargroep Altissima. In het verleden is de suikerbiet wel beschreven als variëteit (Beta vulgaris var. altissima). De suikerbiet is in Nederland een belangrijke bron van suiker. De suikerbiet is niet eetbaar, daar is de biet veel te hard voor. Om de suiker uit de suikerbieten te winnen vindt een complex productieproces plaats waarbij de bieten worden gesneden en gekookt en het sap wordt gecentrifugeerd. Tijdens het proces komen verschillende bijproducten vrij die echter niet worden weggegooid maar in andere producten worden verwerkt. De plant wordt tot 80 centimeter hoog, de bloemen zijn geplaatst op een steel en zijn klein, ze hebben geen opvallende kleuren. Van de suikerbiet wordt wel beweerd dat de plant meer CO2 zou wegvangen dan andere gewassen, maar dit is onjuist." nl,b4fe30f8d71c8c626b7a6e75afa1b4fc,"[bewerken] Naam De plaatsnaam Haarlem is waarschijnlijk een verbastering van Harloheim. Het in het Nederlands verouderde heim hangt samen met heem, dat ""woonplaats"" betekent. De naam als geheel betekent waarschijnlijk ""woonplaats gelegen op een hoge zandgrond (haar) in het bos (lo)"". Of dit de precieze oorsprong van de naam is echter niet helemaal duidelijk. Dit komt doordat het woord haar destijds veel verschillende betekenissen had. De naam Haralem werd aan het begin van de 10e eeuw voor het eerst op papier gezet door een geestelijke van de Sint Maartenskerk te Utrecht, die een inventarisatie moest maken van alle kerkelijke bezittingen. Op deze lijst wordt de plaats Haralem met drie boerderijen genoemd. De ligging aan de rivier het Spaarne heeft de stad de bijnaam Spaarnestad opgeleverd. Een inwoner van de stad is een Haarlemmer, maar wordt schertsend ook wel mug genoemd. De herkomst hiervan is niet helemaal bekend, maar al in de 14e of 15e eeuw werd 'mug' gebruikt als scheldwoord. Een logische verklaring ligt in het feit dat er vroeger veel muggen in Haarlem waren. Als alternatieve verklaringen worden het muggenziften van de Haarlemmers en een sage over een heks die de inwoners van de stad dreigde te veranderen in muggen als ze niet naar haar zouden luisteren genoemd. In de Vroegmoderne Tijd stond Haarlem bekend als de schildersstad. Dankzij zijn ligging in het noorden van de Bollenstreek heeft de stad tegenwoordig ook de reputatie de Bloemenstad te zijn. Tijdens het carnaval heet de stad Muggendonk. In 1658 stichtte Peter Stuyvesant Nieuw Haarlem aan de oostkust van de Verenigde Staten. In 1664 namen de Engelsen de kolonie over en doopten de plaats om tot Harlem. Harlem, dat in het noorden van de borough Manhattan ligt, maakt nu deel uit van de stad New York. [bewerken] Geschiedenis [bewerken] Middeleeuwen In de 10e eeuw komt Haarlem voor het eerst voor in literatuur. In de bron wordt de plaats vermeld onder de naam 'Haralem'. Uit archeologisch onderzoek blijkt dat er 1500 jaar voor onze jaartelling al sprake was van bewoning in de omgeving van het Spaarne. De plaats ontstond als geestnederzetting op een strandwal, waarover een landweg liep die het noorden van Holland met het zuiden verbond. De stad werd de zetel van de graven van Holland en in 1245 verleende Graaf Willem II Haarlem stadsrechten. Door de gunstige ligging aan het Spaarne en door de hierboven genoemde verbindingsweg kon de stad zich snel ontwikkelen. De economie van de stad draaide in de 13e en 14e eeuw vooral op het brouwen van bier, scheepsbouw en lakennijverheid. In de 15e eeuw liep de economie terug. Dit was mede te wijten aan de onlusten in die periode in Holland en West-Friesland. [bewerken] Vroegmoderne tijd In 1572 koos Haarlem in de Tachtigjarige Oorlog partij voor de opstandelingen van Willem van Oranje en tegen de Spaanse koning. Aan het eind van dat jaar begon, onder leiding van Don Fadrique Álvarez de Toledo, de belegering van de stad door de Spanjaarden en in juni 1573 gaf de stad zich over, na vrijwel uitgehongerd te zijn. 700 verdedigers werden onthoofd. In 1576 vond in Haarlem een grote stadsbrand plaats. In 1577 vertrokken de Spanjaarden en kwam de stad weer aan de zijde van Willem van Oranje. Haarlem had als katholieke stad zwaar te lijden onder de reformatie. In het Akkoord van Veere, dat in datzelfde jaar werd gesloten, werden de gelijke rechten tussen katholieken en protestanten vastgesteld. Daarmee was Haarlem de enige Hollandse stad waar in die tijd godsdienstvrede was. In juni 1578 bestormden protestanten de toen nog katholieke Grote Kerk op de Grote Markt. Ze plunderden de kerk en doodden de priester. Ook de kloosters werden daarna geplunderd en deels vernield, bedoeld als opstand. In 1581 werd het Akkoord van Veere beëindigd. Vanaf die tijd was in Haarlem nog maar één godsdienst toegestaan: de Gereformeerde. Het katholieke leven ging ondergronds: in schuilkerken, zoals de Oud Katholieke Kerk van St. Anna en Maria aan de Bakenessergracht, bleven de katholieken in het geheim bijeen komen. Nadat de rust was teruggekeerd zagen veel Vlamingen en Fransen hun kans en trokken naar Haarlem. Zij bezorgden de Haarlemse linnennijverheid een nieuwe bloeiperiode. De schilder Frans Hals was een zoon van één van deze Vlaamse immigranten. De stad kende na 1577 een periode van enorme bloei. Het aantal inwoners groeide binnen 50 jaar van 18.000 naar 40.000, wat Haarlem tot één van de grootste steden van Holland maakte. De economische bloei was vooral te danken aan de textielnijverheid. In 1631 werd begonnen met de aanleg van een trekvaart tussen Haarlem en Amsterdam en in 1657 werd er een trekvaart gegraven tussen Haarlem en Leiden. Aan het einde van de 17e eeuw was het inwonertal van de stad gegroeid tot 55.000. [bewerken] Moderne tijd Na 1680 ging het zowel in Leiden als in Haarlem slecht met de textielnijverheid. Het aantal inwoners van Haarlem daalde in 1815 tot onder de 20.000. In 1839 reed de eerste Nederlandse trein tussen Amsterdam en Haarlem en in 1843 werd het spoor verlengd tot Leiden. De Oude Lijn, zoals deze lijn werd genoemd, en de spoorlijnen in de omgeving van Haarlem werden geëxploiteerd door de HSM. Alle breedspoorlijnen waren tegen 1866 omgebouwd naar normaalspoor. Het oorspronkelijke station van Haarlem was gelegen op de plaats van het huidige revisiebedrijf van NedTrain. Op 28 mei 1878 werd de eerste paardentramlijn tussen Station Haarlem en Dreef geopend door de HlTyM (De Haarlemsche Tramway-Maatschappij). In 1913 werd deze paardentram geëlektrificeerd en verlengd. Op 1 juli 1881 werd de stoomtramlijn Haarlem - Leiden geopend door de NZHSTM. Deze lijn werd in 1932 geëlektrificeerd, waarna de blauwe trams er gingen rijden. Alle betrokken tramwegmaatschappijen fuseerden uiteindelijk in de NZHSTM. In 1853 werd het bisdom Haarlem gesticht en tussen 1895 en 1930 werd aan de toenmalige rand van de stad een nieuwe kathedraal gebouwd. Pas in de tweede helft van de 19e eeuw begon de economie van de stad weer op te krabbelen. Er ontstonden nieuwe industrieën, waaronder de rijtuigen- en spoorwagenfabriek Beijnes, de machinefabriek van Figee en de drukkerij van Joh. Enschedé. Op 1 mei 1927 werd de gemeente Schoten een deel van Haarlem. Ook werden delen van andere omliggende gemeenten geannexeerd. In de jaren '30 leed ook Haarlem onder de slechte economie en na de Tweede Wereldoorlog verdwenen de grote industriële bedrijven uit de stad. Haarlem werd een stad van diensten, scholen en overheidsinstellingen. Sinds 2000 wordt er in Haarlem gewerkt aan een aantal grootschalige bouwprojecten, zoals het project van de Mariastichting, het nieuwbouwplan Raaks en het masterplan Spoorzone. [bewerken] Geografie [bewerken] Topografie Haarlem ligt in de noordvleugel van de Randstad. De gemeente grenst met de klok mee aan de gemeentes Velsen, Haarlemmerliede en Spaarnwoude, Haarlemmermeer, Heemstede en Bloemendaal. Oostwaarts liggen Amsterdam (19�km) en Schiphol (13�km). De havens van IJmuiden liggen 10�km naar het noorden en de Noordzeekust ligt ongeveer 7�km naar het westen. Haarlem heeft een belangrijke regionale functie. Het primaire verzorgingsgebied bestaat uit het noordelijke deel van de Zuid-Hollandse Bollenstreek, met in het bijzonder de gemeente Hillegom, Zuid-Kennemerland, IJmond en een deel van de Haarlemmermeer. De stad is bisschopszetel van het Bisdom Haarlem-Amsterdam De agglomeratie Haarlem maakt op haar beurt weer deel uit van een grotere agglomeratie, de Metropoolregio Amsterdam. Deze regio beslaat een groot deel van de noordvleugel van de Randstad en heeft meer dan 2 miljoen inwoners. Het Spaarne is de belangrijkste rivier die door Haarlem heen stroomt. Aan het Spaarne staan veel oude loodsen, de Droste-fabriek en andere historische panden. De rivier wordt vooral in de zomermaanden veel gebruikt door pleziervaart. Ook de Mooie Nel aan de noordoostkant van de stad biedt een groot open vaarwater. Vanaf het Spaarne is via Spaarndam het Noordzeekanaal bereikbaar en via de Ringvaart zijn de plassen van Zuid-Holland te bereiken. De grachten en singels in en rondom de binnenstad zijn bereikbaar voor boten met een geringe doorvaarthoogte. [bewerken] Geologie en landschap Het centrum van Haarlem, Haarlem-Noord en het Haarlemmerhoutkwartier liggen op een oude, afgegraven strandwal ten westen van de rivier het Spaarne. Op deze strandwal liggen ook de dorpen Heemstede en Bennebroek. De westelijke wijken van de stad liggen in de laagveenvlakte tussen deze strandwal en de oude duinen waarop o.a. de dorpen Aerdenhout, Overveen, Bloemendaal en Santpoort liggen. Ten westen van deze dorpen liggen de jonge, vooral onbebouwde duinen. De wijken Haarlem-Oost en Schalkwijk, die ten oosten van het Spaarne liggen, zijn gebouwd op laagveenafzettingen. Ten noorden van Haarlem liggen de zeekleipolders van het voormalige IJ. Ten oosten van Haarlem ligt de droogmakerij de Haarlemmermeer. Ten noorden en ten oosten van Haarlem liggen grote weidegebieden die een groene buffer vormen tussen de stad en Amsterdam. De Haarlemmermeer ten zuidoosten van de stad herbergt veelal akkerland. Ten zuidwesten van Haarlem liggen bosgebieden en tuinbouwgronden waaronder veel bollenvelden. Tussen Haarlem en Leiden ligt namelijk de Bollenstreek, waar in de lente vele tulpen, narcissen en hyacinten in bloei staan. Het gebied ten westen van de stad bestaat uit bossen en duinen. Van de totale oppervlakte van Haarlem, 32,12�km², bestaat 91,3% (29,32�km²) uit land en 8,7% (2,8�km²) uit water. 53% (17,02�km²) van de grond is, anno 2003, bebouwd. [bewerken] Stadsindeling De gemeente Haarlem is opgedeeld in 5 stadsdelen, 9 wijken en 40 buurten. [bewerken] Stadsbeeld [bewerken] Centrum Het stadscentrum van Haarlem, 12.000 inwoners, bestaat uit de historische binnenstad en de buurt tussen het station en de Nieuwe Gracht. De historische binnenstad, die omringd is door grachten en singels, wordt gekenmerkt door vele oude straatjes en monumenten. In het hart van het de binnenstad ligt de Grote Markt waaraan enkele bijzondere historische gebouwen staan waaronder het stadhuis, de Vleeshal en de Grote of St. Bavokerk. De skyline van de binnenstad wordt gedomineerd door deze enorme kerk met zijn bijna 80 meter hoge toren. Veel bekende musici waaronder Mozart hebben op het wereldberoemde Müllerorgel in de kerk gespeeld. Het eerste Nederlandse vliegtuig, de Spin van Anthony Fokker, vloog op een eerste vlucht boven de Haarlemse binnenstad en rond de Grote of St. Bavokerk. Op de Grote Markt is twee keer per week markt en door het jaar heen vinden er verschillende evenementen plaats waaronder de jaarlijkse kermis. Vanaf de Grote Markt lopen in drie richtingen belangrijke winkelstraten namelijk de Grote Houtstraat, de Barteljorisstraat en de Zijlstraat. De rivier het Spaarne scheidt de binnenstad in twee delen. Ten westen van de rivier ligt het grootste deel van de binnenstad. Ten oosten het deel dat ook wel de Spaarnwouderbuurt wordt genoemd. In dit deel is onder andere de enige overgebleven stadspoort van Haarlem te vinden de Spaarnwouder- of Amsterdamse Poort. Ook bevinden zich hier de molen De Adriaan en Koepelgevangenis. Beide oevers van het Spaarne worden door twee monumentale draaibruggenbruggen, een klein ophaalbruggetje genaamd de Gravestenenbrug en een moderne ophaalbrug met elkaar verbonden. Deze laatste brug, die in de volksmond de 'Verfroller' wordt genoemd, heet officieel de Lange Brug. Veel van de gebouwen in de binnenstad stammen uit de 16e, 17e, 18e en 19e eeuw. Er is echter ook veel moderne architectuur te vinden, zoals de Toneelschuur en de nieuwbouw rond de Appelaar. De buurt die tussen de Nieuwe Gracht en het station, de Stationbuurt, werd gebouwd in de tweede helft 19e eeuw. Langs de Nieuwe Gracht staan veel grote patriciërswoningen. In de jaren '60 en '70 van de 19e eeuw kwamen de villa’s aan het Kenaupark en het Ripperdapark en op de Bolwerken tot stand. Het ontwerp van deze villaparken is van de hand van de Haarlemse (tuin)architect Louis Paul Zocher. In 1908 kwam het nieuwe station aan het Stationsplein tot stand. Het stationsgebouw is gebouwd in Art Nouveau-stijl en is een ontwerp van D.A.N. Margadant. [bewerken] Zuid-West Dit stadsdeel, dat bestaat uit de wijken ten zuiden en ten westen van de Haarlemse binnenstad heeft ongeveer 32.000 inwoners. Ten zuiden van het centrum ligt de Haarlemmerhout. Aan dit stadspark ligt het 18e-eeuwse neoclassicistische Paviljoen Welgelegen, dat thans deel uitmaakt van het provinciehuis van Noord-Holland. Welgelegen werd gebouwd door bankier Henry Hope en werd tijdens de Franse tijd bewoond door Lodewijk Napoleon. Rondom het park liggen de Koninginnebuurt en Den Hout, de duurste buurten van de stad. Veel van de vroeg 20e-eeuwse villa’s zijn nu in gebruik als kantoorpand. Ingeklemd tussen het centrum, het Spaarne en de Haarlemmerhout ligt het Rozenprieel, een laat 19e-eeuwse arbeidersbuurt. Veel van de oude woningen in de buurt zijn gedurende de laatste decennia gesloopt en vervangen door nieuwbouw. Ten westen van het centrum ligt een andere laat 19e-eeuwse arbeiderswijk, de Leidsebuurt. In deze buurt, die tussen de Leidsevaart en de spoorbaan naar Leiden in ligt, staan nog een groot deel van de oorspronkelijke verbouwing overeind. Ten zuiden van deze buurt werd eind 19e eeuw begonnen met de bouw van de Kathedraal St. Bavo. Ten westen van de spoorbaan ligt het uit 1927 daterende openluchtzwembad de Houtvaart. Tijdens de Olympische Zomerspelen van 1928 die in Amsterdam werden gehouden, trainde hier de Amerikaanse zwemploeg. Aan de westrand van Haarlem het aan de duinen grenzende Westelijk Tuinbouwgebied één van de weinige landbouwgronden binnen de gemeente. De Westelijke Randweg vormt een scheiding tussen stad en land. Midden in dit tuinbouwgebied ligt het tuindorp Ramplaankwartier. In het zuidwestelijkste puntje van Haarlem staat Haarlem-Hoog, één van de eerste en hoogste flatgebouwen van de stad. Het is één van de weinige flats in dit stadsdeel dat vooral wordt gedomineerd door eengezinswoningen. [bewerken] Oost In dit oostelijke stadsdeel met ruim 20.000 inwoners bevinden zich een aantal arbeidersbuurten. Ze zijn gebouwd tijdens de eerste helft van de 20e eeuw. Vanwege de vochtige grond hebben veel huizen hier, die op houten palen zijn gefundeerd, last van palenpest. In dit deel van de stad bevond zich vroeger ook het slachthuis. Rond 1960 is ten oosten van de arbeidersbuurten Parkwijk gebouwd, een buurt die wordt gekenmerkt door flats en seriebebouwing. De laatste grote uitbreiding vormde de buurt Zuiderpolder, die gebouwd is in de jaren '90 van de 20e eeuw. Op de grens van Haarlem-Oost en het centrum bevindt zich de karakteristieke Koepelgevangenis. Ten noorden van de Amsterdamse Vaart ligt het industriegebied Waarderpolder. Dit gebied huisvest veelal detail- en groothandelsbedrijven, bedrijven uit de bouwnijverheid en lichte industrie. De oostoever van het Noorder Buiten Spaarne, zoals het Spaarne ten noorden van de binnenstad heet, wordt gekenmerkt door oude veelal monumentale fabrieksgebouwen en loodsen. Voorbeelden zijn de Lichtfabriek, het vroegere Energiebedrijf Haarlem, de gebouwen van de voormalige Droste fabriek en de enorme bedrijfshal van Figee, die thans is verbouwd tot een bedrijfsgebouw met bedrijfsruimten en lofts. Aan de oostkant van de Waarderpolder bevindt zich het hoogste bouwwerk van Haarlem de 149 meter hoge KPN Toren. [bewerken] Noord Dit stadsdeel met ruim 51.000 inwoners behoorde tot 1927 voor het grootste gedeelte tot de gemeente Schoten. Het gebied net ten noorden van het station was al in 1884 geannexeerd. Hier verrezen in rap tempo de Frans Halsbuurt en Kleverparkbuurt. In 1882 werd begonnen met de bouw van de Ripperdakazerne. Na de annexatie van Schoten is de voormalige gemeente binnen 25 jaar bijna helemaal volgebouwd. Er staan veelal eengezinswoningen uit de jaren '30, '40 en '50. Je vindt er de langste winkelstraat van Nederland, de Cronjestraat, de stadskweektuinen van Huis ter Kleef en drie grote begraafplaatsen. In Haarlem-Noord bevinden zich enkele belangrijke sportaccommodaties. Voetbalclub HFC Haarlem heeft er zijn stadion en ook Hockeyclub Haarlem, de honk- en softbalclub Sparks Haarlem en honkbalclub Kinheim zijn er gevestigd. Aan de westrand van het stadsdeel liggen het Pim Mulierstadion en de deels overkapte kunstijsbaan. In Haarlem-Noord bevindt zich tevens de kleinste officiële dierentuin van Nederland: Stichting Artisklas Haarlem. [bewerken] Schalkwijk In 1963 werd Schalkwijk, dat tot die tijd een deel was van de gemeente Haarlemmerliede en Spaarnwoude, geannexeerd door Haarlem. Het stadsdeel heeft ongeveer 31.000 inwoners. De in het zuidoosten van de gemeente gelegen wijk werd gedurende de jaren '60, '70 en '80 volgebouwd. In de wijk staan veel hoge galerijflats, lage portiekflats en sobere seriebebouwing. Schalkwijk wordt ook gekenmerkt door het vele groen dat de flatgebouwen omringt en het goede doorgaande wegennet. Midden in Schalkwijk ligt een groot winkelcentrum met meer dan 125 winkels. Schalkwijk wordt aan drie kanten omringd door water. Ten westen van het stadsdeel ligt het Spaarne, ten zuiden de Molenplas en de Meerwijkplas en de oosten ligt de Ringvaart. Aan de noordrand langs de Schipholweg ligt de locatie van één van Haarlems laatste grote stadsuitbreidingen: 023 Haarlem. [bewerken] Beschermd stadsgezicht De oude kern van de stad, de Haarlemmerhout en het gebied tussen de Hout en de binnenstad zijn op 5 december 1990 aangewezen als beschermd stadsgezicht. Zo wil men de historische stedenbouwkundige structuur en het historisch stadsbeeld zo goed mogelijk beschermen. Het gaat dus niet alleen om al de monumenten die de stad rijk is, maar om het totaalbeeld dat wordt gevormd door gebouwen, straten, pleinen, grachten en bruggen. Het dorp Spaarndam heeft al sinds 1971 de status beschermd dorpsgezicht. Komende jaren zal het beschermd stadsgezicht worden uitgebreid met enkele buurten in de stadsdelen Noord en Zuid-West, waaronder Patrimoniumbuurt, Kleverpark, Bomenbuurt, Koninginnebuurt en Den Hout. [bewerken] Parken en recreatiegebieden In Haarlem bevinden zich verscheidene parken en recreatiegebieden. Hiervan is de Haarlemmerhout toch de bekendste. De Haarlemmerhout is een stadsbos aan de rand van Haarlem. Het bos bestaat al sinds het begin van onze jaartelling. Vooral in de Gouden Eeuw gold dit bos als trekpleister voor rijke mensen die hier en vlakbij het Spaarne wilden wonen. Paviljoen Welgelegen is te vinden in dit park. Het Kenaupark, ontworpen in 1865, is het op één na bekendste park in Haarlem. De naam heeft het te danken aan Kenau Simonsdochter Hasselaer, die leefde van 1526 tot 1588 of 1589. Zij speelde een grote rol tijdens het Beleg van Haarlem. Andere parken in Haarlem zijn onder andere het Frederikspark, de Bolwerken, het Molenplaspark in Haarlem-Zuid en het Schoterbos. In de omgeving zijn nog meer natuurgebieden en parken te vinden. De grootste is het Nationaal Park Zuid-Kennemerland in Velsen, Bloemendaal en Zandvoort. Recreatiegebied Spaarnwoude is te vinden in Haarlemmerliede en Spaarnwoude. Het Haarlemmermeerse Bos bevindt zich nabij Hoofddorp in de gemeente Haarlemmermeer. [bewerken] Demografie Haarlem heeft per 1 januari 2010 149.516 inwoners en is daarmee, na Amsterdam, naar inwonertal de tweede stad van Noord-Holland. In Nederland is Haarlem naar inwonertal de dertiende gemeente. Aangezien de grenzen van de stad en de gemeente gelijk lopen, scoort Haarlem als enkel naar de stedelijke kernen wordt gekeken nog hoger: het is naar inwonertal de tiende stad van Nederland. In de jaren '70 werd een trend van negatieve bevolkingsgroei ingezet, die pas recent weer is gestopt. Na een dieptepunt van 146.739 inwoners in 2004, was het inwonertal in 2008 weer gestegen tot boven de 148.200. Met een bevolkingsdichtheid van 5.036 inwoners per km² land - voor Nederland in zijn geheel is de bevolkingsdichtheid 486 inwoners per km² - is Haarlem één van de dichtstbevolkte steden van het land. De omgevingsadressendichtheid, een andere indicator voor de stedelijkheid, bedroeg in 2006 3.130. [bewerken] Samenstelling Van de bijna 150.000 Haarlemmers is 21,7 procent 19 jaar of jonger, oftewel 32.131 inwoners. De groep van 20- tot en met 44-jarigen telt 54.224 mensen en vormt daarmee 36,6 procent van de totale bevolking; dat percentage ligt boven het Nederlandse gemiddelde van 34,0 procent. 39.222 Haarlemmers (26,5%) vallen binnen de categorie van de 45- tot en met 64-jarigen en 22.624 (15,3%) van de inwoners is 65 jaar of ouder. Op 1 januari 2009 telde Haarlem 148.201 inwoners, van wie 72.027 mannen (48,6%) en 76.174 vrouwen (51,4%). Per 1 januari 2008 waren er 71.749 huishoudens, met een gemiddelde grootte van 2,05 persoon; 21,8% van de totale bevolking wordt gevormd door eenpersoonshuishoudens. 24% van de bevolking is allochtoon, tegenover 20% in heel Nederland. In de buurten Parkwijk, Boerhaavewijk en Meerwijk is meer dan 40% van de bevolking van buitenlandse afkomst. [bewerken] Bevolkingsontwikkeling In de jaren '20 van de 20e eeuw groeide het Haarlemse bevolkingscijfer voorbij de grens van 100.000 inwoners. In 1967 bereikte Haarlem het hoogste aantal inwoners: 173.133. Daarna was er gedurende enkele decennia sprake van een bevolkingsdaling, doordat er steeds meer bedrijvigheid uit de stad vertrok en er dus minder werk was. In 1994 zakte het inwonertal onder de 150.000, waarna de bevolkingsdaling stagneerde. Het ligt in de verwachting dat de Haarlemse bevolking deze en de komende jaren weer zal groeien. Haarlem fungeert sinds eind jaren '90 als 'overloop' van Amsterdam. Omdat in Amsterdam de huizen schaars en duur zijn, kozen steeds meer voormalige Amsterdammers voor Haarlem. De huizenprijzen in Haarlem zijn daardoor gestegen. In de onderstaande grafiek is de ontwikkeling van het bevolkingsaantal van Haarlem weergegeven. [bewerken] Religie Volgens het Permanent Onderzoek Leefsituatie (POLS) van het (CBS) uit 2001–2003 was in deze periode bijna twee derde van de bevolking van de agglomeratie Haarlem - 64,4% - niet kerkelijk gezind. 18,2% van de bevolking is rooms-katholiek, 6,3% Nederlands Hervormd, 2,8% gereformeerd en 6,4% islamitisch. De heilige Bavo is de beschermheilige van de stad. De verering van Sint Bavo is overgenomen uit Gent, een stad die vanwege de lakenindustrie goede banden onderhield met Haarlem. Haarlem is sinds 1853 de zetel van het rooms-katholieke bisdom Haarlem, dat sinds 1 januari 2009 de naam bisdom Haarlem-Amsterdam draagt. De kathedraal van het bisdom is de Kathedrale Basiliek Sint Bavo aan de Leidsevaart. Voor de bouw van de Basiliek Sint Bavo was de zetel van het bisdom Haarlem gevestigd in het Bisdommelijk of Bisschoppelijk Paleis aan de Nieuwe Gracht 80 te Haarlem, het pand doet nog steeds dienst als bisschopshuis. [bewerken] Taal Het stadsdialect van Haarlem is het Haarlems, een Zuid-Hollands dialect dat echter ook kenmerken deelt met het Amsterdams. In het verleden sloot het Haarlems redelijk aan bij het Kennemerlands. Door dialectverandering is daar nu niets speciaals meer van te merken. De Haarlemse fonologie wordt gekenmerkt door een stemloze articulatie van fricatieven die in de standaardtaal stemhebbend zijn (v, z, g > f, s, ch), de relatief gesloten uitspraak van de korte e (dat wil zeggen: pet gaat de richting op van pit) en de gepalataliseerde realisatie van de d, t en n. Haarlem heeft de reputatie dat er het ""zuiverste"" Nederlands wordt gesproken. Hoewel het dialect van de plaats inderdaad niet veel van het Standaardnederlands afwijkt, is het niet zo dat men naar Haarlem moet afreizen om juist daar het zuivere Nederlands te horen. De reputatie heeft de stad waarschijnlijk te danken aan Johan Winkler, die in de 19e eeuw in zijn Dialecticon schreef dat de plaatselijke volkstaal veel leek op het ""modern Hollandsch"" en dat dit moderne Nederlands al door de helft van de Haarlemse bevolking werd gesproken. [bewerken] Politiek en bestuur [bewerken] Stad- en provinciebestuur Haarlem is de provinciehoofdstad van Noord-Holland. Het provinciehuis is het Paviljoen Welgelegen in de Haarlemmerhout. De gemeenteraad van Haarlem bestaat uit 39 leden en wordt sinds 4 juli 2006 voorgezeten door de huidige burgemeester, Bernt Schneiders. De raad telt 10 verschillende fracties. De stad wordt bestuurd door het college van burgemeester en wethouders, dat voor de periode 2006-2010 bestaat uit de burgemeester en vier wethouders uit de coalitiepartijen PvdA, SP en VVD. De drie partijen bezitten samen 25 van de 39 zetels in de raad. De burgemeester van Haarlem is Bernt Schneiders van de Partij van de Arbeid. Schneider is sinds het aantreden van Jan Reehorst in 1977 al de vierde PvdA-burgemeester voor de stad op rij. Het College van B&W bestaat uit de volgende vijf personen: De uitslag (in procenten) en zetelverdeling van de gemeenteraadsverkiezingen van 1990, 1994, 1998, 2002, 2006 en 2010 was als volgt: [bewerken] Stedenbanden Haarlem heeft samenwerkingsverbanden met meerdere steden. Er zijn jumelages met drie steden: Osnabrück (Duitsland) , sinds 1961, Angers (Frankrijk), sinds 1964 en Emirdağ (Turkije). Daarnaast zijn er nog twee banden op particulier initiatief met het Zimbabwaanse Mutare en Rivas in Nicaragua. Haarlem heeft samen met Emirdağ gewerkt aan een project genaamd ""Towards a New Waste Management Policy"" , dat draait om een afvalbeleid. Nu wordt er gewerkt aan werkafspraken en een totstandkoming van een afvalverwerkingsplan. Emirdağ heeft aangegeven verder te willen werken met Haarlem. Dit allemaal wordt gedaan met het doel om integratie en uitwisseling op de terreinen van cultuur, onderwijs, gezondheid en ouderenzorg tussen Haarlem en Emirdağ te bevorderen. [bewerken] Symboliek Het wapen van Haarlem bestaat uit een rood veld met daarin een zwaard met daarboven een kruis. Het zwaard wordt geflankeerd door vier sterren. De sterren duiden op de verbondenheid van de stad met de zee. Het zwaard zou zijn toegevoegd door keizer Frederik II uit dank voor de verovering van Damiate in 1219. De patriarch van Jeruzalem zou uit dank het kruis hebben toegevoegd. Het rode veld met het zwaard, de vier sterren en het kruis geldt ook als de vlag van de stad. De wapenspreuk van Haarlem is Vicit vim virtus, Latijn voor Dapperheid heeft geweld overwonnen. [bewerken] Cultuur [bewerken] Bekende bouwwerken Haarlem is de zesde monumentenstad van Nederland. De stad telt 1149 rijksmonumenten. Daarnaast telt de stad zo’n 80 gemeentelijke monumenten. Deze lijst zal de komende jaren met 650 objecten worden uitgebreid. Bovendien is de historische binnenstad aangewezen als beschermd stadsgezicht. In de binnenstad staan dan ook de meeste van de monumenten, zoals de Grote of Sint-Bavokerk, het Stadhuis en de Vleeshal. De stad kent echter ook een aantal toonaangevende moderne bouwwerken, zoals de Toneelschuur, het Patronaat, de nieuwbouw van de Stadsschouwburg en het kantoor van de ING Bank aan de Wilhelminastraat. De Grote Markt ligt centraal in de oude binnenstad van Haarlem en wordt gedomineerd door de Sint-Bavokerk. Aan de westzijde bevindt zich het stadhuis, een rechthoekig gebouw met kantelen en een toren. Op de plaats waar het stadhuis is gebouwd stond vroeger een jachtslot van de Graven van Holland. De Hoofdwacht, eveneens gelegen aan de Grote Markt, is gebouwd in de 13e eeuw en daarmee één van de oudste monumenten in de stad. De Vleeshal en Vishal zijn twee gebouwen waarin vroeger, zoals de naam al zegt, vlees en vis werden verkocht. Naast de Vleeshal ligt de Verweyhal, in de 19e eeuw gebouwd als herensociëteit. Andere bekende straten in de stad zijn de Botermarkt, Nieuwe Gracht, Gedempte Oude Gracht en de Jansstraat. De Barteljorisstraat, de Grote Houtstraat en de Zijlweg komen voor in het bordspel Monopoly. Van de kerken in Haarlem zijn de Grote of Sint-Bavokerk, gebouwd tussen 1370-1520 en de Kathedrale Basiliek Sint Bavo, gebouwd in 1930, de bekendste twee. Aangezien beide kerken de heiligennaam 'Bavo' dragen, worden ze ook wel Oude en Nieuwe Baaf genoemd. In de Sint-Bavokerk klinken elke avond tussen negen en half tien de Damiaatjes, ter herinnering aan de verovering van de Egyptische stad Damietta. Aan de Jansstraat ligt de Janskerk, met aangrenzend een klooster dat tegenwoordig het Noord-Hollands Archief huisvest. De Groenmarktkerk is de op één na oudste katholiek gebleven kerk in Haarlem. Eveneens in het centrum van de stad bevindt zich de Bakenesserkerk, die opvalt door zijn witte toren die lijkt op die van de Sint-Bavokerk. Andere kerken in Haarlem zijn de St. Josephkerk, Waalse Kerk, Lutherse Kerk, De Grote Vermaning, Remonstrantse Kerk, Oud-Katholieke Kerk en Nieuwe Kerk. Haarlem telt 22 hofjes. In de 17e eeuw waren er meer dan 40, maar in de 18e en 19e eeuw is er veel verdwenen. Ook het oudste hofje van Nederland is in het Haarlem, het Hofje van Bakenes uit 1395. Haarlem heeft verschillende molens, waarvan de Eenhoorn (gebouwd in 1776 aan het Spaarne) de oudste is. In 1926 - 1927 is er een elektrische zagerij bij gebouwd. Vereniging De Hollandsche Molen heeft De Eenhoorn in 1927 opgekocht om de molen zo te bewaren. De Adriaan, een achtkantige stellingmolen, is gebouwd in 1779. De molen is in 2001 herbouwd nadat op 23 april 1932 de molen was afgebrand. Nu is het een museum en trouwgelegenheid. Ook De Hommel is een keer afgebrand, na blikseminslag. In 1972 en 1991 is de molen gerestaureerd. Molen De Veer is een grondzeiler, gebouwd in 2001. De originele Vijfhuizer Molen is afgebrand in 1859; de nu bestaande versie is gebouwd in 1875. De Stoop of Schoterveense Molen, gebouwd in de 17e eeuw, is een wipmolen. Haarlem telt ook een aantal gebouwen die vroeger bedrijven of winkels herbergden. Een voorbeeld van zo'n gebouw is De Olyphant, waar vroeger een bierbrouwerij in gevestigd was. De Droste-fabriek aan het Spaarne is een oude fabriek die nog deels overeind staat. Aan het Spaarne liggen ook het Teylers Museum en de Waag. De Spaarnwouder- of Amsterdamse Poort is gebouwd in 1355 en is de enige nog overgebleven stadspoort van de twaalf die de stad in totaal gekend heeft. De Koepelgevangenis werd gebouwd tussen 1899 en 1901 en is nog altijd in gebruik. Het is één van de drie koepelgevangenissen in Nederland. Een wat kleiner pand is de drogisterij Van der Pigge, gebouwd in 1849. Deze drogisterij is het enige pand dat bewaard is gebleven nadat de Vroom & Dreesmann zich daar heeft gevestigd. De drogisterij bezit nog steeds de originele gaper. Er zijn in Haarlem ook exemplaren van moderne architectuur te vinden. Een voorbeeld daarvan is de Toneelschuur, dat functioneert als theater en filmhuis en in 2003 werd gebouwd naar een ontwerp van Joost Swarte. Naast de Toneelschuur bevindt zich de Nieuwe Philharmonie, dat aan het begin van de twintigste eeuw is gerenoveerd. Het Gerechtsgebouw Haarlem, het Patronaat, het ING-kantoor en Stadsschouwburg zijn eveneens in moderne stijl opgetrokken. Buiten het centrum bevinden zich onder andere de Ripperda Kazerne, Huis ter Kleef en het Paviljoen Welgelegen. In de nabije omgeving kunnen meerdere forten en kastelen worden bezichtigd. Een hiervan is de Ruïne van Brederode, liggend in Santpoort-Zuid. Vroeger stond daar Kasteel Brederode, gesticht door Willem van Brederode in de tweede helft van de 13e eeuw. Een ander voormalig kasteel is het Slot Heemstede te Heemstede, dat tegenwoordig een landgoed met de naam Het Oude Slot is. Landgoed Elswout in Overveen is een landgoed in Franse stijl dat een paar weilanden, een stuk bos en een groot landhuis omvat. Gemaal De Cruquius in Cruquius, beide vernoemd naar Nicolaus Cruquius, is gebouwd in 1849 en is één van de drie gemalen die het Haarlemmermeer hebben drooggelegd. De forten van de Stelling van Amsterdam zijn de laatste grote bezienswaardigheden in de omgeving van Haarlem. [bewerken] Musea en galerieën Haarlem telt in totaal 22 musea en expositieruimten. Het Teylers Museum aan het Spaarne bestaat sinds 1784 en is daarmee het oudste museum van Nederland. De collectie van het museum is gericht op kunst en wetenschap en omvat onder andere schetsen van de Italiaanse kunstenaar Michelangelo. Een ander bekend museum in de stad is het Frans Hals Museum. Dit museum werd opgericht in 1862 en was destijds gevestigd in het stadhuis; het is in 1913 verplaatst naar een hofje uit de 17de eeuw. Het beheert een grote collectie schilderkunst uit de Gouden Eeuw, waaronder veel werk van naamgever Frans Hals. Museum De Hallen is een dependance van het Frans Hals Museum in twee panden aan de Grote Markt. Hier wordt hedendaagse en moderne kunst tentoongesteld. Er zijn nog meer meer musea. De geschiedenis van de stad wordt uitgebreid belicht in het Historisch Museum Haarlem. Bodemschatten uit de omgeving zijn te vinden in het Archeologisch Museum. Het Dolhuys is het nationaal museum van de psychiatrie. Op het terrein van de vroegere tramremise van de NZHM aan de Leidsevaart zit tegenwoordig het NZH-Vervoermuseum, dat een aantal trams en autobussen beheert. Het Corrie ten Boom Museum is gewijd aan verzetsstrijder Corrie ten Boom en haar evangelisatiewerk. In het Theo Swagemakers Museum worden portretten, stillevens en landschappen van de schilder getoond. De collectie van het Draaiorgelmuseum Haarlem omvat negen draaiorgels. Het Spaarnestad Fotoarchief herbergt miljoenen pers- en documentaire foto’s uit de twintigste eeuw en daarvoor. Een regionaal archief is het Noord-Hollands Archief, dat gegevens over de stad, de regio en de provincie in het archief heeft. Onder andere De Vishal, het ABC Architectuurcentrum en Galerie Pietershuis doen dienst als expositieruimte. [bewerken] Beeldende kunsten Haarlem is al eeuwenlang een typische schildersstad geweest. De stad was op dit gebied in de Noordelijke Nederlanden zelfs toonaangevend en in de jaren 1580-1630 belangrijker dan bijvoorbeeld Amsterdam. De reputatie van schilderstad kreeg Haarlem van kunstenaars als Jacob van Ruisdael en Frans Hals, Pieter Saenredam, al werden de laatste twee beide niet in de stad zelf geboren. In het Frans Hals Museum zijn veel werken van Haarlemse schilders te bezichtigen. Ook in de openbare ruimte is er veel kunst in Haarlem te bezichtigen. Er zijn in de gemeente zes gedenktekens die herinneren aan Laurens Janszoon Coster, die wordt beschouwd als uitvinder van de boekdrukkunst in Nederland. Het oudste daarvan is een beeld uit 1722, dat gemaakt werd door Gerrit van Heerstal en is geplaatst in de hortus van het Stedelijk Gymnasium Haarlem. Het oudste beeld in de stad is het standbeeld van Justitia in het stadhuis, het werd geplaatst omstreeks 1633. Verder zijn er beelden te vinden van onder andere Frans Hals, Godfried Bomans Kenau Simonsdochter Hasselaer. Van de Haarlemse beeldhouwers Mari Andriessen, Theo Mulder, Eric Claus en Kees Verkade zijn meerdere beelden in de stad te vinden. [bewerken] Literatuur De Haarlemmer Laurens Janszoon Coster zou begin 15e eeuw de boekdrukkunst hebben uitgevonden. De Duitser Johannes Gutenberg wordt echter algemeen als de uitvinder gezien. In Haarlem staan enkele monumenten ter nagedachtenis aan Coster, wie nog steeds, en vooral door Haarlemmers, wordt gezien als de uitvinder van de boekdrukkunst. Na de vestiging van de drukkerij van Joh. Enschedé kreeg de stad de blijvende reputatie van drukkersstad. Ook heeft Haarlem de reputatie als schrijversstad. Veel bekende Nederlandse schrijvers zijn er geboren of werkten er, onder wie Nicolaas Beets, Lodewijk van Deyssel, Godfried Bomans, Louis Ferron, Harry Mulisch, L.H. Wiener en Lennaert Nijgh. [bewerken] Media Het Haarlems Dagblad is de regionale krant voor Haarlem en omstreken en geldt als de oudste, nog steeds bestaande krant ter wereld (sinds 1656). Het Haarlems Weekblad en Haarlem dit Weekend zijn gratis kranten die iedere week verschijnen. Een ander wekelijks verschijnend gratis nieuwsblad is de De Haarlemmer. De Stadskrant maakt deel uit van De Haarlemmer en publiceert wekelijks alle gemeentelijke mededelingen. Haarlem 105 is actief op zowel radio als televisie: Haarlem 105 Televisie onderhoudt een kabelkrant en Haarlem 105 Radio zendt uit in de Ether op 105.1 fm en via de lokale kabel op 103.3 fm. [bewerken] Theater, film en culturele centra Meerdere theaters, bioscopen en andere culturele bezienswaardigheden bevinden zich in Haarlem. De Philharmonie is in dit rijtje het oudste gebouw, welke stamt uit 1872. In 2001 is dit gebouw vernieuwd en uitgebreid. Het nieuwe gebouw is om het oude deel heen gebouwd. Tot 2002 was dit het concertgebouw Haarlem. Ook de Toneelschuur/De Filmschuur is verplaatst. De huidige Toneelschuur zit in het gebouw naast de Philharmonie. Dit is gebeurd in 2003. Het gebouw valt onder bouwproject Appelaar, dat volledig afgerond is in 2007. Het Patronaat in Haarlem is een poppodium. Het werd opgericht in 1984 en was lange tijd gehuisvest in een oud schoolgebouw. Sinds 2005 is een nieuw, modern onderkomen in gebruik. Het Patronaat is één van de 10 belangrijkste poppodia in Nederland en beschikt over twee zalen en een muziekcafé. Cinema Palace is een bioscoop uit 1915 en is daarmee één van de oudste bioscopen in Nederland. Het gebouw bevat één filmzaal, maar deze kan wel 550 mensen huisvesten en is daarmee de grootste bioscoopzaal in Haarlem. De andere bioscopen in de stad zijn de Brinkmann-bioscoop, die 768 zitplaatsen aanbiedt, verdeeld over vijf zalen, en de al genoemde Filmschuur. [bewerken] Evenementen In april trekt jaarlijks het bloemencorso van Noordwijk naar Haarlem. De dag na de corso zijn de praalwagens nog te bezichtigen in de binnenstad. Het jaarlijkse Bevrijdingspop op 5 mei is één van de grootste bevrijdingsfestivals van Nederland. In 1980 werd het voor de eerste keer georganiseerd en daarmee is het het oudste bevrijdingsfestival van Nederland. Bevrijdingspop vindt plaats in de Haarlemmerhout. Hier vinden ook het jaarlijkse multiculturele Haarlemmerhoutfestival en kleinschalige concerten plaats. Ook vindt er in april een grote kermis plaats op de Grote Markt en ook op de Zaanenlaan in Haarlem Noord. Op de Grote Markt vinden jaarlijks ook verschillende publieksevenementen plaats waaronder Haarlem Jazzstad, Haarlem Culinair en Haarlemse Stripdagen. Naast culturele evenementen vinden in Haarlem jaarlijks ook enkele sportevenementen plaats. Het bekendst op dit gebied zijn de Haarlemse Honkbalweek, de Haarlemse Basketbalweek (om het jaar in Haarlem en Amsterdam) en de Zilveren Kruis Achmea Loop. [bewerken] Economie Tegenwoordig is Haarlem een stad die vooral bedrijven uit de dienstensector, zoals winkels, horeca en zakelijke dienstverleners, en publieke instellingen als scholen en overheidsinstellingen huisvest. Ook bevinden zich in de stad enkele industriële bedrijven. Ook toerisme vormt een belangrijke tak binnen de Haarlemse economie. In de periode van maart 2005 tot maart 2006 brachten ruim 700.000 buitenlandse toeristen een bezoek aan Haarlem. [bewerken] Bedrijvigheid Van de 13e tot en met de 17e eeuw was Haarlem een belangrijke textielstad. In de stad zijn gedurende vier eeuwen vooral laken, linnen en wol geproduceerd. Ook was gedurende de middeleeuwen het brouwen van bier één van de belangrijkste economieën in de stad. Het water uit het Spaarne werd hiervoor gebruikt. Maar nadat het water uit de rivier te vervuild werd, is er een vaart gegraven die Haarlem met de duinen moest verbinden. Deze naam kreeg toepasselijk de naam Brouwersvaart en moest de Haarlemse bierbrouwerijen zuiver duinwater leveren. Het Haarlemse biermerk Jopen herinnert aan de rijke historie van het brouwen van bier in de stad. Na de industriële revolutie van de 19e eeuw werd Haarlem een echte industriestad. Verschillende bedrijven vestigden zich in de stad en langs het Spaarne. Deze rivier vormde samen met de in de 19e eeuw aangelegde spoorverbindingen met Amsterdam en Leiden de belangrijkste verbindingen met de rest van westelijk Nederland. De fabriek van J.J. Beijnes fabriceerde van oorsprong rijtuigen en trams en is later onder de naam Koninklijke Fabriek van Rijtuigen en Spoorwagen ook treinstellen gaan produceren. De in 1838 opgerichte fabriek verhuisde in 1950 naar Beverwijk en sloot in 1963. De aan het Spaarne gevestigde fabriek van Hendrik Figee begon als kistenfabriek en groeide uit tot een producent van hefkranen, heimachines en baggermolens. Haarlem kreeg internationale reputatie op het gebied van grafische industrie dankzij de drukkerij van Joh. Enschedé. In 1890 werd in Haarlem het chocoladebedrijf Droste opgericht. Het bedrijf vestigde zich aan het Spaarne. Het bedrijf is tegenwoordig gevestigd in Vaassen. Tegenwoordig zijn er enkele farmaceutische bedrijven en bouwnijverheidsbedrijven in Haarlem gevestigd. Ook is de drukkerij Joh. Enschedé nog steeds in de stad gevestigd. Verder bevinden zich er nog vele andere commerciële bedrijven in de stad, vooral bedrijven uit de detail- en groothandel. Ook kent Haarlem een groot aantal bedrijven die zijn gespecialiseerd in de zakelijke dienstverlening. [bewerken] Werk en inkomen De inwoners van Haarlem werken vooral in de industrie, de handel, de zakelijke dienstverlening, bij overheidsinstellingen, in het onderwijs en in de gezondheids- en welzijnszorg. De overige inwoners werken in overige sectoren zoals bouwnijverheid, horeca en transport. In 2007 bood de stad ruim 66.000 arbeidsplaatsen. Een deel van de in Haarlem werkzame mensen zijn afkomstig uit omliggende gemeenten als Heemstede, Bloemendaal en Velsen. Een groot deel van de Haarlemmers werkt niet binnen de eigen gemeente. Veel Haarlemmers reizen dagelijks voor hun werk naar Amsterdam, Schiphol, Hoofddorp, Velsen en Leiden. Het gemiddeld besteedbaar inkomen per huishouden bedroeg in 2005 ongeveer € 29.000, dat is iets onder het Nederlands gemiddelde van € 30.100. Het gemiddeld besteedbaar inkomen per persoon met 52 weken inkomen bedroeg € 18.800, het Nederlands gemiddelde bedroeg hier € 18.200. [bewerken] Kleinhandel Haarlem werd in 1994, 2004 en 2005 door het Centraal Bureau voor de Statistiek uitgeroepen tot beste winkelstad van Nederland. Haarlem biedt een grote hoeveelheid en variëteit aan winkels. In de binnenstad zitten exclusieve woonwinkels, kledingzaken en verschillende antiek- en curiosawinkeltjes en een groot scala speciaalzaken. Verder kent Haarlem een groot aantal horecazaken en zijn er onder andere op de Grote Markt veel terrasjes te vinden. Daarnaast maken ook de culturele voorzieningen en de historische binnenstad Haarlem tot een aantrekkelijke winkelstad, zo oordeelt het CBS. Het overdekte winkelcentrum van Schalkwijk is één van de beste winkelcentra van Nederland. De winkels in de binnenstad zijn iedere eerste zondag van de maand (koopzondag) en op donderdagavond (koopavond) geopend. Naast de vele winkels is er nagenoeg elke dag in de week wel ergens in de stad een markt. Op de Botermarkt is er verder op iedere vrijdag een biologische boerenmarkt en op woensdag een boekenmarkt. De volgende markten worden wekelijks gehouden in Haarlem: [bewerken] Toerisme Het toerisme wordt steeds belangrijker in Haarlem, in vergelijking met 2000 en 2001 is het aantal toeristen in enkele jaren verdrievoudigd: in de periode 2005 tot maart 2006 werd Haarlem door ruim 720.000 mensen bezocht. Haarlem heeft na de vier grote steden (Amsterdam, Rotterdam, Den Haag en Utrecht) de meeste buitenlandse toeristen per jaar. Dit grote aantal buitenlandse bezoekers kan verklaard worden door de gunstige ligging nabij Schiphol en Amsterdam én nabij de kust en het brede aanbod van cultuurhistorie, winkels en horeca. Als belangrijkste attractie geldt de historische binnenstad, die een groot aantal monumentale bouwwerken, waaronder veel kerken en hofjes, telt en de status van beschermd stadsgezicht heeft. Ook biedt de stad een aantal belangrijke musea: het Frans Hals Museum & de Hallen en het Teylers Museum hoorden in 2007 beide bij de 10 meest bezochte musea van Noord-Holland buiten Amsterdam. Op evenementengebied behoren het bloemencorso tussen Noordwijk en Haarlem, Jazzstad, het Bloemenweekend en Bevrijdingspop tot de top 10 van Noord-Holland (wederom uitgezonderd Amsterdam); het bloemencorso is met ca. 1 miljoen bezoekers zelfs het grootste evenement van de provincie. In 2007 had de stad een hotelcapaciteit van 731 kamers. Ongeveer 4.500 Haarlemmers zijn werkzaam in de toeristische sector. [bewerken] Verkeer en vervoer [bewerken] Wegverkeer Haarlem is vanuit het noorden en oosten bereikbaar via autosnelwegen. Vanuit het zuiden en westen is de stad bereikbaar via provinciale wegen. De meeste wegen in en rond de stad hebben de functie als aan- en afvoerweg. Een aantal wegen vervullen echter de functie van doorvoerweg van en naar de kust. Strandgangers gebruiken de wegen om ’s zomers naar de stranden van Zandvoort en Bloemendaal aan Zee te rijden, wat vaak voor verkeersopstoppingen leidt op de wegen rond het centrum. Om deze reden zijn er plannen om een zuidelijke randweg aan te leggen vanaf de Schipholweg naar de Westelijke Randweg, die met een tunnel onder het Spaarne doorgaat. In januari 2009 heeft de gemeente 20.000 euro in een onderzoek naar de haalbaarheid van deze tunnel gestoken. Ook is er ter verbetering van de doorstroming tussen de Waarderpolder en Haarlem-Noord door de gemeente een plan ontwikkeld voor de bouw van een brug over het Spaarne, de Schoterbrug, en de aanleg van de Oostweg, een oostelijke randweg door de Waarderpolder. Rondom Haarlem liggen de volgende rijks- en provinciale wegen: [bewerken] Spoorwegen De gemeente Haarlem telt twee spoorwegstations. Het grootste is station Haarlem, dat ten noorden van de binnenstad ligt op 10 minuten loopafstand van de Grote Markt. Dit rijksmonument dateert uit 1906-08 en is ontworpen door D.A.N. Margadant. Het is het knooppunt van de ""Oude lijn"" Amsterdam - Rotterdam en de lijnen Haarlem - Uitgeest en Haarlem - Zandvoort. Vanaf dit station rijden intercity’s en stoptreinen in de richtingen Amsterdam, Alkmaar (en verder), Leiden (en verder) en Zandvoort aan Zee. Het tweede station - geopend in 1998 - is station Haarlem Spaarnwoude. Op dit station stoppen alleen stoptreinen. Station Bloemendaal ligt op de gemeentegrens tussen Haarlem en Bloemendaal. Station Overveen ligt net over de gemeentegrens met Bloemendaal. Aan beide stations stoppen alleen stoptreinen. Het station Heemstede-Aerdenhout, dat net over de gemeentegrens met Heemstede ligt, is een belangrijk station voor inwoners uit het zuiden van Haarlem. Hier stoppen sneltreinen en stoptreinen in de richtingen Haarlem / Amsterdam, Leiden (en verder) en Alkmaar (en verder). [bewerken] Stads- en streekvervoer Het stads- en streekvervoer in en rondom de stad wordt verzorgd door vervoersbedrijf Connexxion en bestaat uit vervoer met stadsbussen en streekbussen. Er zijn diverse stadsbuslijnen in Haarlem. Verder zijn er verbindingen met Heemstede (lijn 3), IJmuiden (lijn 4, 75 en 575), Leiden (lijn 50 en 51), Uitgeest (lijn 73), Amsterdam (lijn 80), Zandvoort (lijn 81), Den Haag (lijn 90), Uithoorn (lijn 140), Schiphol-Oost (lijn 236), Amsterdam-Zuidoost (lijn 300, Zuidtangent) en Heemstede (lijn 680). Een aantal van deze lijnen wordt verzorgd door Connexxion als onderdeel van RegioNet. De Zuidtangent (lijn 300) is een snelle tangentiële busverbinding vanaf Station Haarlem via onder meer Hoofddorp en Schiphol naar Station Amsterdam Bijlmer ArenA. In de toekomst komt er misschien een tunnel onder de Haarlemse binnenstad om zo kruispunten en het Spaarne te ontwijken. [bewerken] Scheepvaart Al sinds de middeleeuwen wordt het Spaarne gebruikt als vaarroute voor goederenschepen. Sinds de drooglegging van de Haarlemmermeer slibde de rivier steeds verder dicht. Door de komst van industriële bedrijven begin 20e eeuw, was de gemeente genoodzaakt het Spaarne uit te diepen, zodat deze geschikt werd voor vrachtvervoer over water. Het bedrijventerrein Waarderpolder dat langs de rivier ligt heeft een haven voor vrachtschepen, de Industriehaven. Vrachtvervoer van en naar het Spaarne vindt vooral plaats in noordelijke richting. Het Noordzeekanaal is bereikbaar via het IJ bij Spaarndam en Zijkanaal C. [bewerken] Onderwijs, welzijn en sport [bewerken] Onderwijs Hieronder staat per soort onderwijs welke scholen zich bevinden in Haarlem. Binnen het Voortgezet onderwijs liggen het Coornhert Lyceum, Eerste Christelijk Lyceum, Lyceum Sancta Maria, Mendelcollege, Schoter Scholengemeenschap, Laurens Janszoon Coster College (LJC2), Kennemer Lyceum, Stedelijk Gymnasium, Sterren College, Rudolf Steinerschool, Daaf Gelukschool en Paulus Mavo in Haarlem. De enige school voor middelbaar beroepsonderwijs is het Nova College, dat zich in acht verschillende gebouwen, verspreid over de stad bevindt. Elk pand huist een aantal verschillende opleidingen. Er zijn twee scholen voor hoger onderwijs in Haarlem. De eerste is Hogeschool INHolland (ruim 7.300 studenten ) en de tweede is de Kunstacademie Haarlem. [bewerken] Gezondheidszorg Het Kennemer Gasthuis is een belangrijk ziekenhuis en grote werkgever binnen de regio. Het ziekenhuis is op twee plaatsen in Haarlem gevestigd, met een locatie zuid en een locatie noord. De GGD in Haarlem valt net als de Brandweer Kennemerland onder Veiligheidsregio Kennemerland. Het verzorgingsgebied telt ruim 500.000 inwoners en is één van de meest risicovolle veiligheidsregio's in Nederland, vanwege het risico op natuurbranden, de aanwezigheid van luchthaven Schiphol, de ligging onder zeeniveau en het daarmee gepaard gaande overstromingsgevaar en nog enkele andere risico's. Regio Kennemerland heeft drie ambulancediensten. Ambulancedienst Kennemerland is een particulier bedrijf en onderdeel van Connexxion Ambulancezorg. Bij Ambulancedienst Kennemerland wordt gewerkt vanuit Velsen en Heemskerk. Ook de GGD Kennemerland heeft een ambulancedienst en verzorgt de dienst vanaf de post in Haarlem. De derde, namelijk VZA Hoofddorp, is actief in de gemeente Haarlemmermeer. De drie werken samen om in het gehele gebied mensen optijd te kunnen helpen. Ook hoeft geen van de bedrijven zijn ambulances heel ver te laten rijden, omdat het gebied in drie verzorgingsgebieden verdeeld is. [bewerken] Sport Veel verschillende sporten zijn in Haarlem vertegenwoordigd. De stad heeft van een paar sporten zelfs de oudste nog bestaande vereniging in Nederland. De Koninklijke HFC bestaat sinds 1879 en is daarmee de oudste voetbalclub van Nederland Tennisclub HLTC Haarlem, in bedrijf sinds 1884, en judovereniging Kenamju, opgericht in 1948, zijn eveneens de oudste Nederlandse vereniging in hun sporttak. De lange sportgeschiedenis van Haarlem is mede te danken aan Pim Mulier, die aan het eind van de 19e eeuw vanuit Haarlem veel tot dan toe onbekende sporten in Nederland introduceerde. Hij was betrokken bij de oprichting van de Koninklijke HFC en HLTC en de sportorganisaties NAVB en het NOC*NSF. De Koninlijke HFC, begonnen als rugbyclub, werd in de voetbalseizoenen 1889/90, 1892/93 en 1894/95 officieus landskampioen en won drie keer de Holdertbeker, de voorloper van de KNVB beker. Later werd stadsgenoot HFC Haarlem succesvoller: deze club won twee maal de beker en in 1945/46 de kampioenscompetitie. HFC speelde vanaf de invoering van het betaald voetbal jarenlang in de Eredivisie en kwam in 1982/83 zelfs uit in de UEFA Cup. Vanaf 1990 speelde de club in de Eerste divisie, tot het faillissement op 25 januari 2010. Haarlem heeft veel meer sportclubs, zoals badmintonvereniging en meervoudig landskampioen BC Duinwijck. Honk en Softbalclub Kinheim bestaat sinds 1935 en speelt in de Nederlandse hoofdklasse. Ook IJsclub Haarlem, anno 1869, en Hockeyclub Haarlem zijn te vinden in Haarlem. De Kunstijsbaan Kennemerland is in 1977 geopend en sinds 2006 overkapt. Er zijn zes zwembaden in de stad te vinden, waarvan er drie door de gemeente worden beheerd. Onder de gemeentelijke zwembaden is ook een openluchtzwembad, ""De Houtvaart"" genaamd. [bewerken] Bekende Haarlemmers Haarlem heeft meerdere nationale of soms zelfs internationale beroemdheden voortgebracht, vooral op het gebied van de kunsten. Schilders als Cornelis Corneliszoon, Jacob Isaacksz. van Ruisdael en Jan de Bray gaven Haarlem in de 16e en 17e eeuw de reputatie van schilderstad; andere schilders, zoals Frans Hals, Pieter Claesz en Pieter Jansz. Saenredam werden weliswaar niet geboren in Haarlem, maar brachten er wel een deel van hun leven door. Jacob van Campen, de ontwerper van het Paleis op de Dam en het Mauritshuis, is geboren in de stad, evenals architect Pieter Post en boekdrukker Laurens Janszoon Coster. De schrijvers Nicolaas Beets, Arthur Japin, Harry Mulisch en Lennaert Nijgh komen eveneens uit Haarlem. Verder noemenswaardig zijn de verzetsstrijders Kenau Simonsdochter Hasselaer, bij de verdediging van Haarlem tijdens de Tachtigjarige Oorlog, en Corrie ten Boom en Hannie Schaft, tijdens de Tweede Wereldoorlog. Tegenwoordig genieten verder onder andere de uit Haarlem afkomstige politici Job Cohen, Femke Halsema, Fred Teeven en Joop Wijn een meer dan plaatselijke bekendheid. Op radio- en televisiegebied zijn de Haarlemmers Giel Beelen, Beau van Erven Dorens, Caroline Tensen, Rob Trip, Jon van Eerd, en Paul Witteman bekende personen.","Haarlem (�uitspraak�(info·uitleg)) is een stad en gemeente in Nederland en de hoofdstad van de provincie Noord-Holland. De stad ligt aan de rivier het Spaarne en in de regio Kennemerland. Haarlem behoort tot de middelgrote steden in de Randstad. Tot de gemeente Haarlem behoren de stad Haarlem en het westelijke deel van het dorp Spaarndam. De gemeente telt 149.516 inwoners en is daarmee na Amsterdam de tweede stad van Noord-Holland en de tiende van Nederland. De grootstedelijke agglomeratie Haarlem (Haarlem, Heemstede en Bloemendaal) telt ongeveer 190.000 inwoners en het stadsgewest Haarlem (Zuid-Kennemerland en IJmond) ruim 400.000 inwoners. Haarlem wordt voor het eerst genoemd in een document uit de 10e eeuw. In 1245 kreeg het stadsrechten van Willem II van Holland. Aan het eind van de middeleeuwen was Haarlem één van de belangrijkste steden van Holland geworden. In de vroegmoderne tijd ontwikkelde de stad zich op industrieel gebied als textielstad en op cultureel gebied als schildersstad." nn,5d955c822c53c0904cd2f74827408882,"[endre] Tidleg liv Qutb vart fødd i 1906 i Mush, ei lita bygd i Asyut-regionen i Egypt. Far hans, ein landeigar av mellomklassen, var ein religiøs mann som òg var aktivt med i det nasjonalistiske Wafd-partiet, som stod for sjølvstende og parlamentarisme for Egypt. Familien åt Qutb hadde vore rik ein gong, men dei kom i pengevanskar då han var ung og måtte selja størstedelen av landet sitt. Qutb studerte på ein verdsleg skule, men fekk òg religiøs undervising heime. Som tenåring flytta han til Kairo for å studera på ein høgare allmennskule. Han gjekk ut i 1929 og byrja på Dar al-'Ulum, ein høgskule som på den tida vart sett på som ein mellomting mellom religiøse universitet som Al-Azhar og dei nye vestlege universiteta. På Dar al-'Ulum byrja Qutb å skriva dikt, romanar og litteraturkritikk, og han heldt fram med det på 1930-talet. Desse tidlegaste verka var for det meste verdslege og viser ein tendens til eksistensialisme. [endre] Vegen til islamismen Etter studia vart Qutb lærar og i 1939 fekk han jobb ved utdanningsdepartementet i Egypt. Han vart medlem i Wafd-partiet, og byrja å engasjera seg i kulturell nasjonalisme. I nokre artiklar skrivne i 1938, som svar til Taha Husayn si bok Framtida for kulturen i Egypt, hevda Qutb at Vesten stod for materialismen, medan Austen hadde eit meir åndrikt syn. Han meinte at det var uvitig for eit land å apa etter Vesten utan å tenkja på sin eigen arv. Han viser den same haldninga i to bøker som han skreiv om kunstnariske og litterære sider ved Koranen på midten av 1940-talet. Bøkene var ikkje ortodokse og vart skrivne frå ein litteraturkritisk synstad, men dei viser at Qutb vørde Koranen som ein av dei viktigaste delane av kulturen sin. Hendingar i Midtausten etter slutten av andre verdskrigen skapte eit skarpt brigde i Qutb si meining. Krigen stogga ikkje europeisk imperialisme, som mange hadde trudd. Qutb vart òg svært arg over danninga av Israel som ein jødisk stat i 1948 med støtte frå Vesten. I tillegg var den egyptiske staten ureieleg og korrupt, og uroa i samfunnet voks. Alt dette var for han eit teikn på at det vestlege systemet ikkje var gagnleg for Egypt, og at det berre var islam som kunne lindra nauda i Egypt. I 1948 skreiv Qutb si første radikale islamistiske bok, Sosial rettferd i islam. Idéane som Qutb la fram i denne boka er svært forskjellige frå dei som står i dei tidlegare verka hans. Boka viser at Qutb hadde kome til å avsky materialismen og alle vestlege levemåtar, som etter synet hans var ei plage frå Vesten som voks styrlaust og vilt i Egypt. Han sa at den einaste løysinga var å gjenbyggja islam som ein ny, sterkare religion berre basert på Koranen. Han meinte at den einaste gongen menneske budde i eit fullkome samfunn, var i det 7. hundreåret medan det første kalifatet herska over Midtausten. Sidan kristendommen fekk makt over verda hadde dei fleste menneska levd i trældom under andre menneske, og under verdslege krav og press. Kapitalismen, kommunismen og andre vestlege system hadde ikkje evne til å fri menneske frå denne trældommen. Det var berre islam som kunne gjera det, fordi det berre var islam som prøvde å fri sjela åt menneskja frå å vera slavar. Alle andre religionar hadde enten mist eller rengd openberringa som Gud gav dei, eller fortapt seg i materialismen. Islam måtte difor gjenopplivast som eit nytt sosialt, politisk og økonomisk føredøme. Qutb trudde at dette var både naturleg og uavvendeleg, fordi det islamske systemet var det einaste som kunne skapa eit rettferdig samfunn. Han føresåg likevel at å prøva å gjenbyggja islam ville avla strid mellom dei som gjorde det på den eine sida, og kommunismen, kapitalismen og materialismen på den andre. [endre] Radikalisering I 1948 drog Qutb til USA for å studera utdanningssystemet der. Han var i USA i 20 månader. Han vitja New York, Washington, Denver og California, men budde lengst i Greeley, ein småby i Colorado, og fekk til slutt ein mastergrad ved Colorado State College of Education (no University of Northern Colorado) der. For Qutb vart det han såg og opplevde på reisa eit prov på det han hadde hevda i Sosial rettferd i islam. Sjølv om USA var eit rikt land og hadde vorte svært velståande, såg han ingenting ynskjeleg eller roseleg i det amerikanske samfunnet. Amerikanarar var i oppfatninga hans altfor overflatiske og verdslege. Dei hadde få kulturelle prestasjonar eller dugleikar å visa fram. Alt dei kunne gjera, og alt dei sette pris på, var å tena pengar og å få verdslege ting. Han stygdest også ved umoralen som han merka seg i det amerikanske samfunnet, særleg når det gjaldt seksualitet. Religion hadde også forsvunne. Han sa at kyrkjene minte han om ein marknadsplass der prestar tevla for å få den største kundekrinsen. Sosial rettferd i islam viser at det ikkje var USA-reisa som fekk han til å verta islamist, som nokre hevdar, men det er klart at reisa fekk han til å verta meir sikker på at vestlege levemåtar måtte avvisast. I 1949, medan Qutb var i USA, vart Hasan al-Banna, grunnleggjaren av Det muslimske brorskapet, snikmyrda av den egyptiske staten. For Qutb var det eit teikn på at han måtte velja kva for ei side han stod på. I 1952 vart han medlem i Det muslimske brorskapet. Han vart redaktør av bladet deira, og vart snart kjend som ein av hovudideologane av islamismen i midtausten. I desse åra slutta Qutb heilt å byggja eit kulturelt grunnlag for å gje islam den viktigaste rolla i samfunnet. Istaden byrja han å berre leggja fram religiøse og teologiske årsaker for det same. Ein ser brigdet i synet hans i endringane han gjorde i kvar ei ny utgåve av Sosial rettferd i islam. Sjølv om den første utgåva av Sosial rettferd i islam var bygd på eit sterkt religiøst grunnlag, var ho likevel mildare og mindre ortodoks enn seinare utgåver, særleg den sjette utgåva som kom ut i 1964. I den første utgåva la Qutb vekt på det at systemet som islam skapar var betre enn det dei vestlege systema kunne skapa. Men i seinare utgåver framheva han i staden at islam var eit fullkome og uklanderleg system som hadde ein makelaus plass i verda fordi, og berre fordi, Gud hadde ordna det slik. Han lét enno vel over dei mange dygdene åt det islamske systemet, men han brukte ikkje dei som ei årsak for å skuva islam fram. Islam måtte gjenopplivast fordi Gud hadde ordna det som systemet som var best tilpassa menneskja, og menneskja var bundne til å leva og arbeida som Gud hadde ordna. [endre] «Ein ny jahiliyya» Qutb og Brorskapet stødde Nasser i statskuppet mot kongen i 1952. Mange venta at Qutb skulle verta utnemnd til utdanningsminister, men det skjedde ikkje. Det var for mange politiske saker som Brorskapet og Nasser var ueinige om, og dei byrja snart å stå direkte mot kvarandre. Nasser slo ned på Brorskapet i 1954. Mange medlemmar, mellom anna Qutb sin bror, flykta til andre arabiske land. Qutb sjølv nekta å forlata Egypt, og var mellom dei som vart arresterte og sende i fengsel. Tilstandane i fengselet var barske, og tortur var vanleg. I 1957 vart 20 fangar frå Brorskapet drepne i eit opprør i fengsel. Vaktarane såg hendinga gå føre seg, men prøvde ikkje å hindra drapa. Ein trur at desse erfaringane gjorde Qutb endå meir radikal. Det var etter desse hendingane at Qutb skreiv hovudverket sitt, I skuggen åt Koranen, ein kommentar i 30 band over heile Koranen som vart skriven og smugla ut frå fengselet. Kommentaren la det teologiske grunnlaget for Qutb sitt politisk manifest. Koranen bruker eit spesielt ord, jahiliyya, for å skildra arabisk kultur slik han var før den islamske tida. Ordet er vanlegvis tolka som «barbarisme». Qutb gav ordet ei ny tyding — herredømet av mann over mann. Kjerna åt jahiliyya i tolkinga hans var at eit jahili-samfunn ikkje såg på Gud som den einaste makthavaren over menneskja. Istaden gav eit slikt samfunn vanlege menneske suverenitet. Heile den moderne levemåten var ordna for å gjera kvart menneske til makthavar over seg sjølv og andre menneske. Heile verda var difor «ein ny jahiliyya». Qutb sa at den nye jahiliyyaen hadde skapt ei stor krise for menneskja. Menneskja vart skapte for å verta Gud sine viseregentar på jorda. Men i dei noverande samfunna hadde dei i staden vorte verre enn udyr. Det moderne livet hadde gått vekk frå menneskenaturen, og kunne ikkje sameinast med han lenger. Qutb meinte at grunnen til det var at menneskja hadde slutta å følgja vegen som Gud hadde valt ut for dei. Fordi menneskja ikkje hadde vore trufaste mot Gud hadde dei skilt kyrkja frå staten. Denne skiljinga hadde skapt ein fæl, smittande schizofreni som no fenga heile verda. Menneskja lengta etter Gud og eit liv ordna etter Gud, men i dei moderne samfunna var eit slikt liv sett på som ein motsetning til vitskap og framsteg. Denne striden leidde menneskja og samfunnet til galskap, og til å mista det som gjorde menneskja høgare enn dyr. Qutb meinte at islam lét menneskja sameina desse to sidene av seg sjølv, fordi islam sameina alt og alle under hakimiyya, Gud sin herredom. Menneskja hadde gjort størst framsteg i islam sine tidlegaste dagar, då muslimar levde berre for Gud. Men skiljinga, som opphavleg var kristendommen sin feil, hadde òg infisert islam. Qutb sa at å skilja det heilage frå det verdslege, eller å godta andre kjelder enn Koran for lovar, etikk eller moral, var å nekta at berre Gud var herre. Å gjera det, sa han, var det verste lovbrotet i islam, sjirk, å avslå Gud. Sidan alle muslimske land, og alle muslimar, godtok og var glad i sjirk og jahiliyya, kunne dei ikkje kalla seg muslimar lenger. Islam, sa Qutb, var utdøydd. At islam var utdøydd, var heilt katastrofalt, sa Qutb, fordi islam var så makelaus at det berre var dei som var praktiserande som kunne skjøna han. Ein som ikkje følgde Koranen sin veg var dømd til å misforstå kva islam tydde. Qutb sa at kvar ein som var glad i Koranen, og ville underkasta seg Gud og ta vegane hans, bar ei spesiell plikt på grunn av denne tilstaden. Koranen ba menneskja om å ikkje tola jahiliyya eller sjirk, og å arbeida for Gud si skuld. Alle som ville verta muslimar var difor bundne, som ei religiøs plikt, til å motstå det moderne samfunnet, og kjempa for å gjenoppliva ein ekte islam berre basert på Koranen. [endre] Jihadplikt I 1964 vart Qutb sluppen fri frå fengsel. Snart etterpå gav han ut ei bok under tittelen Milestolpar på vegen, som var eit politisk manifest for ytterleggåande islam. Qutb hadde hevda i I Koranen sin skugge at muslimar var bundne til å arbeida og kjempa for å etablera eit islamsk miljø over heile jorda, for å fri menneske frå tralldom åt moderniteten. Milstolpar tok opp igjen denne saka, og skildra kvifor og korleis muslimar burde utføra det. Qutb sa at den sosiale tilstanden i alle land i verda, som inkluderte dei såkalte muslimske landa, var uislamsk og i strid med islam. Denne nye jahiliyyaen var så gjennomtrengande at eit islamsk miljø ikkje kunne etablerast medan han heldt fram. Korleis kunne muslimar motstå han då? Mange hadde spurd dette spørsmålet før Qutb, og føreslått politikk og lovar basert på sjaria som svar. Qutb vraka dette svaret. I staden skildra han ein veg som muslimar måtte gå steg for steg. Boka greidde ut om forskjellige «milestolpar» som markerte kvart av desse stega. Det første steget var å forma ein fortropp som kunne byrja arbeidet for å setja eit nytt samfunn i staden for det noverande uislamske samfunnet. Jahiliyya var fienden åt islam, og ville gjera alt som mogleg for å stogga islam. Difor turvtest det ofseleg at fortroppen tok seg ut og stod vekk frå jahili-samfunnet. Alle muslimar som eigentleg trudde at «det er ingen Gud bortsett frå Gud, og Mohammed er profeten hans» måtte nekta å ha kontakt, venskap eller slektskap med jahili-samfunnet. Den einaste truskapen dei burde bara var til islamen, og til fortroppen som arbeidde for islam si framtid. Det neste steget på vegen var jihad, ein strid mot jahiliyya i resten av verda. Dette jihadet var ikkje berre ein strid av idéane. I ei god verd kunne mennskja overvinnast til islam, men ikkje i ein jahiliyya. Eit jahili-samfunn tvingar folk til sjølv å vera jahili. Kvar ei norm, skipnad og ordning i eit slikt samfunn, i grunnen oppbygginga åt heile samfunnet, er bygd for å motstå islam og stogga veksten hans. Det er difor turvande å bruka knusande makt mot desse jahili-samfunna for å bryta evna deira og gjera menneske fri. Det, sa Qutb, var ikkje berre den einaste moglege løysinga, det var ei religiøs plikt som islam og muslimar bar åt Gud, som hadde bunde dei til denne vegen for heile verda si skuld. Det tredje steget var å etablera islam sin veg, vegen av undergjevnad til Gud. Dette målet kunne ikkje nåast ved å innføra sjaria, som mange tidlegare islamistar hadde hevda. Målet åt jihaden må istaden vera å få heile verda til tilstanden der ho godtek at Gud er den einaste ekte makthavaren over menneske, med ein makelaus suverenitet. Då, sa han, ville dei neste stega følgja av seg sjølve. Gud sine universelle lovar ville etablerast. Ein islamsk kultur, som er menneskja sin ekte kultur, ville syna seg og skapa store brigde i den menneskelege tilstanden. Islam skal stå vinnande, og menneske skal få den ekte røyndommen hans. Desse synene var for radikale for den egyptiske staten. Qutb vart arrestert igjen i 1965. I 1966 vart han dømt skuldig i samansverjing mot Egypt. Han var gjeven dødsdom, og vart hengt den 29. august 1966. [endre] Qutb sine tankar i dag Forsøket på å stilna Qutb mislukkast. For islamistar vart han ein martyr. Tankane hans, og særleg dei i Milstolpar, vekte ein generasjon radikale. Boka vart omsett til mange tylfter språk og vart svært populære, særleg mellom muslimsk ungdom. Det som skilde Qutb sine tankar frå tankane åt tidligare islamistar var dei nye tolkingane han gav mange kjende islamske omgrep, særleg jahiliyya, hakimmiyah, takfir, sjirk og jihad, og det var det som gjorde tankane hans så populære. Det var ei tid av misnøye, og boka gav både ei form til misnøyet og von om at det kunne lindrast. Tankane åt Qutb har gjeve eldhug til både fredelege og terroristiske rørsler. Poenga som skil terrorrørsler sine tolkingar av islam frå meir rimelege tolkingar er svært like Qutb sine ord, særleg når det gjeld tilstanden åt verda og bruk av makt. På den same tida er det også mange som hevdar at Qutb sjølv ikkje stødde terrorisme. Den engelske omsetjaren av I Koranen sin skugge seier at han sjølv høyrde Qutb eggja radikale ungdom til å velja fredelege vegar. Han, og andre moderate islamistar, seier at når Qutb tala om bruk av makt meinte han berre at muslimar måtte vera klare til å bruka makt viss det turvtest. Dei hevda at han alltid tykte at makta berre måtte brukast ifølgje dei koranske reglane, som vernar borgarar og dei som ikkje er soldatar. Dei hevda difor at terroristane har misforstått Qutb si meining. Men til og med dei moderate muslimar godtek dei fleste av Qutb sine tankar, at verda i dag er eigentleg jahiliyya, og at det er berre islam som kan redda menneskja. Det er difor uansett klart at Qutb var ein av dei største islamistar i det siste hundreåret, som gjenskapte radikal islam og gav han eit konkret manifest som enno har stor påverking på verda. [endre] Kjelder [endre] Bakgrunnsstoff Denne artikkelen er rekna som ein god artikkel på nynorsk Wikipedia.","Sayyid Qutb (9. oktober�1906–29. august�1966), ar. سيد قطب, IPA ['saɪjɪd 'qʊtˁb], var ein egyptisk, muslimsk tenkjar som frå 1940-åra vart ein av hovudpersonane i den egyptiske organisasjonen Det muslimske brorskapet. Synet hans hadde vidfemnande og djuptgåande verknad på dagens religiøse vekkingspredikantar i Midtausten. Det vert i dag sett på som ein del av den grunnleggjande ideologien bak islamismen, og det har eggja mange fundamentalistiske rørsler, både fredelege og opprørske." nn,dfaef75e1bc27b7ea8d55c6167230ab1,"[endre] Historie [endre] Før første verdskrigen I krigane mellom Hellas og Persarriket i 499–448 f.Kr. og dei peleponnesiske krigane vart det brukt landgangsoperasjonar. Den første amfibiske operasjonen ein kjenner til er då grekarane, ifølgje Homer i Iliaden, sette styrkar i land på stranda nær Troja. Det første kjende åtaket på ei strand var i slaget ved Maraton i 490 f.Kr.. Persarane etablerte eit bruhovud i eit forsøk på å invadera Hellas. Dei hadde modifiserte skip med ramper for hestane, ein forgjengar til moderne landgangsfarty. Romarane tok Kartago med ein landgangsoperasjon i 202 f.Kr., og Julius Cæsar gav jamvel styrkane sine særskilt trening i landgangar før han invaderte England i 55 f.Kr.[manglar�kjelde]. Engelskmenna vart òg slegne av Vilhelm Erobraren etter ein landgang ved Hastings i 1066[manglar�kjelde]. Mongolane freista å ta Japan med en invasjonsflåte på 1200-talet, men lukkast ikkje[manglar�kjelde]. Japanarane invaderte Korea seint på 1500-talet men vart slegne attende to gonger av flåten til den koreanske admiralen I Sun-sin[manglar�kjelde]. Under den amerikanske revolusjonen i 1776 storma amerikanske styrkar Britisk Bahamas[manglar�kjelde]. Skipskanoner gjorde no at flåten kunne stø soldatane som gjekk i land, men samstundes vart det utvikla kystartilleri, som var eit trugsmål mot flåten. Krigsskip måtte no byrja å eskortera handelsskipa som kom med menn, utstyr og forsyningar. Under den amerikanske borgarkrigen sette nordstatsmarinen gong på gong små styrkar i land både langs kysten og oppover elvane. Sørstatsgeneralen Robert E. Lee uttalte at «Kvar flåten enn kan sendast kan me ikkje stå imot landsetjingane... Me har ingenting som kan stå imot det tunge skytset hans.» Under den spansk-amerikanske krigen utvikla marinen i USA nye taktikkar for landsetjingar. Dei mest kjende trefningane er då 650 marineinfanteristar tok Guantánamo Bay og 16�000 soldatar vart landsette ved Santiago på Cuba, sjølv om den sistnemnde styrken stort sett mislukkast i krigsmåla sine[manglar�kjelde]. [endre] Første verdskrigen og mellomkrigstida Under første verdskrigen var moderne amfibisk krigføring enno eit ungt felt. Både taktikk og utstyr var enkelt og ofte improvisert. Under denne perioden var britiske Royal Marine Light Infantry (RMLI) stort sett i bruk som militærpoliti og kanonmannskap ombord på krigsskip. Dei vart i 1914 slegne saman med divisjonen Royal Naval Division, som var sett opp av Royal Navy. Meininga var at dei skulle kjempa på land. Trass i dette måtte hærstyrkar utgjera hovudtyngda av kampstyrkane i landgangsoperasjonar gjennom krigen. RMLI vart på 1920-talet slege saman med Royal Marine Artillery til Royal Marines. Den første landgangen i første verdskrigen var i 1914 og enda i katastrofe. Ein større styrke frå den den britisk-indiske hæren vart sende for å gå i land ved byen Tanga i det som då heitte Tysk Austafrika. Tyskarane der oppdaga dei britiske førebuingane og rakk å førebu seg på invasjonen. Resultatet var at dei britisk-indiske styrkane måtte trekkja seg ut med store tap og utan det tyngre utstyret sitt[manglar�kjelde]. Den allierte invasjonen mot Det osmanske riket i slaget om Gallipoli i 1915 var ein enno større katastrofe enn Tanga. Soldatar rodde i land i opne kvalbåtar eller vart frakta inn med slepebåtar. Dei uerfarne allierte soldatane vart praktisk talt slakta ned av dei osmanske forsvararane. Mange kom seg ikkje eingong ut av båtane. Ved den andre landgangen ved Suvla i august var dei utstyrte med føregjengaren til moderne landgangsfarty, den pansra «Beetle» (engelsk: Billa). 489�000 soldatar vart sette inn på alliert sida, og av desse vart 252�000 drepne, skadde eller sjuke. Tala for dei tyrkiske forsvararane var rundt ein halv million mann i forsvar, og rundt halvparten av desse drepne, skadde eller sjuke[manglar�kjelde]. I mellomkrigstida utvikla USA spesialisert utstyr for landgangar. Nye landgangsfarty og amfibiske køyrety vart prøvde ut. Skipa vart lasta slik at ein kunne lossa dei på ein føremålstenleg måte; ikkje slik som tidlegare, då ein berre la vekt på å få med seg mest mogleg. I 1910 hadde marinekorpset etablert skulen for amfibiekrigføring som dei hadde i New London i Connecticut. Under general John Lejeune utvikla dei ein ny doktrine, publisert i 1934 som Tentative Landing Operations Manual, ein manual som til ein viss grad er aktuell den dag i dag. [endre] Andre verdskrigen I løpet av stillehavskrigen vart det gjennomført eit utal landgangsoperasjonar, først under den japanske ekspansjonen, deretter under den allierte «øyhoppinga» for å driva japanarane attende. Japanarane lot dei amfibiske styrkane sine svinna vekk etter framgangen dei hadde hatt fram til 1942, og førebudde seg heller på statisk forsvar av områda dei hadde vunne[manglar�kjelde]. I mellomtida perfeksjonerte marinekorpset og hæren til USA landgangsoperasjonar. På grunn av den avgrensa storleiken til marinekorpset hadde hæren både fleire landgangsoperasjonar og fleire skip enn marinekorpset. På denne tida tok ein òg i bruk luftborne åtak bak strandlinja i samspel med landgangen. Presis nærstønad både frå skipsartilleri og fly frå hangarskip hjelpte angriparane i å overvelda forsvararane. Samvirket mellom dei amerikanske våpengreinene sette standarden også for ettertida. I Europa innsåg dei allierte etter det mislukka Diepperaidet i 1942 at vidareutvikling av amfibisk krigføring var heilt naudsynt før ein kunne setja i verk ein invasjon av det europeiske fastlandet. Ein av dei direkte følgene av dette var at det vart utvikla mange spesialkøyrety, særleg for amfibiske operasjonar. Først av desse var Amtrac (kort for Amphibious Tractor), eit amfibisk pansra køyrety. Marineinfanteriet hadde no eit visst vern i den sårbare perioden fram til dei kom opp på stranda. Amfibielastebilen GMC DUKW, kalla Duck ('and') til vanleg, vart òg teken fram og mykje brukt. Stridsvogner vart også tilpassa symjing eller spesielle oppdrag på stranda. Dette inkluderte «teppelegging» for å betra underlaget for andre køyrety, fylling av grøfter med røyrbuntar (fascine), minerydding og berging av andre køyrety. Dei nye køyretya spelte ei viktig rolla då invasjonen av det europeiske kontinentet endeleg vart sett i verk gjennom den største landgangsoperasjonen i historia, den allierte landgangen i Normandie. To arméar, ein britisk og ein amerikansk, vart sette i land. Frå 6. juni til slutten av månaden hadde dei allierte fått i land 850�000 mann og 150�000 køyrety på det europeiske fastlandet[manglar�kjelde]. Andre kjende landgangar under andre verdskrigen var operasjon Torch i Nordafrika i 1942, landgangen på Sicilia i 1943 og landgangen ved Anzio i 1944. [endre] Nyare tid Etter andre verdskrigen vart amfibiske operasjonar mindre viktige, men ikkje uaktuelle. Framleis var det nyttig å halda fienden på tå hev gjennom å kunna trua kystlinene hans. Berre USA oppretthaldt amfibiske styrkar i same skala som under andre verdskrigen, men fekk berre brukt dei til éin stor operasjon i etterkrigstida, nemleg ved Inchon i 1950 under Koreakrigen. Der vart 70�000 mann sette i land bak nordkoreanske liner, noko som letta trykket på SN-styrkane i Pusan og var eit vendepunkt i krigen[manglar�kjelde]. Etter dette hadde US-amerikanske flåtar marineinfanteri klåre med utstyret sitt på skip i Stillehavet og Middelhavet. Det vart brukt ein eller fleire forsterka bataljonar på rundt 1�800 mann per flåte. Amfibiske styrkar leia operasjonar i Den dominikanske republikken i 1965[manglar�kjelde], i Suez-krisa i 1956[manglar�kjelde] og under Falklandskrigen i 1982[manglar�kjelde]. Under Golfkrigen deltok ein landsetjingsstyrke på 43 skip med 18�000 marineinfanteristar frå USA[manglar�kjelde]. Denne styrken batt opp mellom sju og elleve irakiske divisjonar som førebudde seg på ei landsetjing som aldri kom. Under heile den kalde krigen hadde Warszawapakta ståande amfibiske styrkar for å truga Noreg og landa rundt Austersjøen, Svartehavet og Middelhavet. NATO hadde sine styrkar ståande klåre for mottrekk i de same områda. Amfibiestyrkane vart spådd ei kort framtid under heile etterkrigstida, men finst enno. [endre] Amfibiske operasjonar Amfibiske operasjonar vert delte inn i fleire typar, oftast desse fire: Amfibisk landsetjing, amfibisk tilbaketrekking, amfibisk demonstrasjon og amfibisk raid. Amfibiske styrkar vert òg brukte til andre oppgåver, til dømes evakuering av sivile frå krigssoner og elveoperasjonar. Dette siste har vorte mykje brukt dei siste 20 åra, fordi amfibiske styrkar ofte er dei som eignar seg best til denne typen operasjonar. Eit døme frå nyare tid er då USA, Frankrike og Storbritannia henta ut om lag 4�000 sivile frå Elfenbeinskysten i november 2004[manglar�kjelde]. Eit anna døme er Operation Assured Response, der USA henta ut 2�440 sivile frå Monrovia i Liberia mellom april og juni 1996[manglar�kjelde]. Under planlegging av amfibieoperasjonen skal ein koordinere sjøstyrkar, landstyrkar og luftstyrkar. Dette er eit av dei vanskelegaste punkta, og det finst fleire historiske døme på at det kan gå gale. Ulike metodar vert praktiserte, men ein utnemner vanlegvis ein maritim styrkesjef og ein landstyrkesjef. Før styrkane er sette i land er det ofte den maritime styrkesjefen som har kommandoen over landstyrkane. I planleggingsfasen tek ein høgd for ein del ulike faktorar i tillegg til vanlege militære operasjonar. Nokre av desse er: [endre] Amfibisk landsetjing Amfibisk landsetjing vert rekna for å vera den vanlegaste forma for amfibieoperasjon. Det er ein operasjon gjort frå sjøen mot eit fiendtleg område. I samband med landsetjingsoperasjonar vert det ofte landsett styrkar frå lufta, bak fienden sine linjer. Dette er for å sikra eigne styrkar for motåtak og for generelt å skapa kaos for fienden. Operasjonen vert nesten alltid understøtta av fly i taktiske og strategiske operasjonar, for å oppretta eit luftherredøme over landgangsområdet. Konseptet har vore i bruk sidan før Kristi fødsel, og romarane gjorde til dømes bruk av det i eit åtak på Storbritannia i 1. århundre f. Kr[manglar�kjelde]. I moderne tid vert troppar som skal føreta sjølve landgangen transporterte til kysten av større skip (til dømes eit amfibisk åtaksskip), for deretter å gå ombord i mindre båtar eller amfibiske køyrety, som kan gå heilt inntil landingsstaden. I dei tilfella der helikopter vert brukte, er dette for å gje sikring til sjølve landgangen eller som ein mindre, avgrensa redningsoperasjon. Det finst òg spesialbygde skip som kan transportera utstyret og soldatane direkte til landingsstaden. USA, Storbritannia og Russland brukar i stor grad luftputefarty i slike operasjonar, av di dei har høg fart og kan brukast også på land (og slik landsetja styrkane eit godt stykke inn på stranda), i tillegg til «konvensjonelle» skip. [endre] Døme på landsetjing av US Marine Corps United States Marine Corps er den dominerande amfibiestyrken i verda i dag. Mange andre nasjonar brukar metodar dei har utvikla, men då i mindre skala enn i dette dømet. Dømet skildrar ein Marine Expedionary Force (MEF) i eit tenkt åtak på en forsvart kyst i moderne tid. Ein MEF er på storleik med ein divisjon, og vert frakta på over 60 skip, med over eit dusin krigsskip som eskorte. Styrken som nærmar seg den fiendtlege kysten har planlagt operasjonen minst ei veka på førehand. Før dei forlet det amerikanske fastlandet har dei ein travel periode. Skipa som skal brukast kjem dit i tilfeldig rekkjefølgje, men alt utstyret må pakkast på best mogleg måte for landgangsoperasjonen. Viss det er tid gjer divisjonen ein øvingslandgang saman. Det er sjeldan øvingar på divisjonsnivå, så om styrken kan øva saman før den skarpe operasjonen kan ein kanskje unngå dyre og fatale feil. I mellomtida jobbar etterretningsstyrkane hardt for å kartleggja fienden sine posisjonar og moglege mottrekk. På veg mot kysten gjer flåten forsøk på å anten unngå å verta oppdaga eller å skjula føremålet sitt for fienden. Den samla flåten ynskjer å bruka berre ein dag eller to på å nå den fiendtlege kysten, eit tidsrom som gjev tid for avleiingsmanøvrar, men som likevel gjer tida brukt på sjøen så kort som mogleg. Når styrken nærmar seg kysten går fly frå hangarskipa i gong med åtaket på fienden. Rundt 40 kilometer frå stranda går skipa ut i åtaksformasjon. I teorien er det då berre nokre få timar til heile åtaksstyrken er på land. To tredelar av soldatane skal landsetjast over stranda – den siste tredelen med helikopter. Minesveiparar har rydda ein serie leier (tilkomstvegar) mot stranda, kvar av dei ein kilometer brei. Sjølve bruhovudet på stranda er rundt fire kilometer breitt. På kvar sida av desse leiene ligg eit kontrollskip. Det eine inneheld den primære kontrolloffiseren og staben hans. Dei ligg fire kilometer ut; utanfor rekkjevidda til maskingeværa, men ikkje utanfor artilleriet si rekkjevidda. Dei to regimenta som skal setjast i land over stranda lastar opp to av dei tre bataljonane sine, klåre til å gå inn i den første angrepsbølgja. Desse to bataljonane sender inn to kompani kvar. Av ein styrke på 54�000 mann er det om lag to dusin LVTP7 landgangskøyrety med rundt 700 passasjerar som er den første angrepsbølgja. Den første bølgja brukar rundt 25 minutt på å koma i land. Med intervall på to minutt kjem dei neste bølgjene inn, følgd av stridsvognene, støtteavdelingar og anna personell. I løpet av åtte minutt har 3�000 mann og meir enn 150 pansra køyrety og artilleri kome i land. I bakre lina ligg seks jagarar og to kryssarar. I lufta er opp til 400 kampfly klåre. Det tredje regimentet har i mellomtida vorte sette i land med helikopter. Dei har landa 10 til 30 km inne i landet, godt hjelpne av jagarbombarar og kamphelikopter. Den første bølgja er samansett av 65 helikopter som bér ein infanteribataljon og eit batteri med artilleri. Somme gonger er det fleire landingsområde. Målet no er å rydda stranda og få kopla saman dei ulike bruhovuda. Kamphandlingar føregår til ein har teke eit stort nok bruhovud. Det må kunna romma ein flyplass og eit drivstofflager utanfor rekkjevidda til fiendtleg artilleri. Ein flyplass er på plass i løpet av eit par-tre dagar, og då trekk hangarskipet seg attende. Flyplassen er viktig fordi transporten av forsterkningar og forsyningar over stranda fører til stor slitasje på utstyret. Tap på grunn av mekaniske feil er like store sakn som tap i kamp. [endre] Amfibisk tilbaketrekking Ved ei amfibisk tilbaketrekking tek ein ut eigne styrkar frå ein fiendtleg kyst eller ein kyst ein reknar med er fiendtleg. Dette gjer ein for å evakuera slagmarka, flytta styrkane raskt til ein annan stad eller rett og slett for å henta ut styrkar som har gjennomført oppdraget sitt. Ein kompliserande faktor her kan vera at styrkane ein hentar ut ikkje er trena i amfibiestrid, noko som gjer jobben til marinestyrkane vanskelegare. Den mest kjende operasjonen av denne typen er tilbaketrekkinga frå Dunkerque i 1940, der britane måtte mobilisera så å seie alt som kunne flyta på kanalkysten for å henta ut slegne britiske og allierte styrkar frå Dunkerque under åtak frå tyske styrkar. [endre] Amfibisk demonstrasjon Dette er ein villeiande operasjon for å forvirra fienden. Han kan gjennomførast for å maskera føremålet sitt eller storleiken på sine eigne styrkar. Gjennomføringa kan vera ved å segla styrken mot ein annan stad enn der landsetjinga skal finna stad, eller å setja i land mindre styrkar. I Golfkrigen i 1991 praktiserte USA denne taktikken i stor skala, og batt opp nesten ein firedel av styrkane Irak hadde i området[manglar�kjelde]. [endre] Amfibisk raid Et amfibisk raid eller strandhogg er ein operasjon som utnyttar skjul og snøggleik for å overraska motstandaren. Målområdet vert berre okkupert mellombels, og operasjonen vert følgd av ei rask planlagd tilbaketrekking. Denne taktikken vart praktisert av norske vikingar frå seint i jarnalderen. I nyare tid vart det utført ein del raid på norskekysten av britiske og norske kommandosoldatar under andre verdskrigen. Det mest kjende er kanhende Måløyraidet[manglar�kjelde]. [endre] Teknologi [endre] Farty Det har alltid vore trong for spesialfarty ved amfibieoperasjonar. Eit tidleg døme på dette er langskipa til vikingane. Kombinasjonen av god framdrift både med segl og årer og flat botn gjorde dei godt eigna til landsetjing. I nyare tid var andre verdskrigen perioden der farty for amfibiekrigføring hadde størst utvikling. Det er mange ulike typar og kategoriar. Ein kan dela dei grovt inn i større farty som er eigna for oversjøisk fart og mindre farkostar som vert brukte til å føra i land folk og materiell frå dei større fartya. Større amfibiske farty kan delast inn i åtte kategoriar: Moderne landgangsfarkostar kan delast inn i tre hovudgrupper; LCU, LCAC og LCVP. [endre] Køyrety [endre] LVT-/AAVP-serien USA har utvikla ein serie av amfibiske køyrety for å ta infanteriet relativt verna opp på stranda. Den siste inkarnasjonen er AAVP7A1. Den første forgjengaren var Roebling Alligator, utvikla mellom 1932 og 1937. Farten i vatnet var først om lag 4 km/t, noko som var lite praktisk. Med større maskinar gjekk det litt fortare, og etterfølgjaren Crocodile kom i 1940 og kunne nå om lag 15 km/t i vatn og 40 km/t på land. LVT-1 var ein kopi av Crocodile, bortsett frå at han var laga i stål i staden for aluminium. Han var difor tyngre, og hadde litt dårlegare yteevne. Dei var ikkje væpna, og vart i byrjinga berre brukte til å føra fram forsyningar. Ved slaget om Tarawa vart panserplater bolta på og ein del .30 kaliber mitraljøser hengde på. LVT-1 var i produksjon frå 1941 til 1943. Neste generasjon var LVT-2, i produksjon frå 1942 til 1945. Dei vart produserte i ei rekkje variantar og vart seinare oppdaterte og var i teneste til midt på 1950-talet. Seinare kom LVT-3, LVT-4 og LVT-5, og midt på 1950-talet kom den nye LVTP5-serien. Etter den kom LVTP7, som skifta namn til AAVP7, som er den versjonen som er i teneste i dag. [endre] Andre køyrety Sovjetiske pansra personellkøyrety var i etterkrigstida tradisjonelt amfibiske. Dette vart hovudsakleg gjort for å letta elvekryssingar, men då Sovjetunionen oppretta marineinfanteriet sitt att i 1961 utnytta dei òg eigenskapane til desse køyretya. BTR-60 var i teneste frå 1961, og den nye og betre varianten BTR-60PB vart standardkøyrety for marineinfanteriet. Dette køyretyet og seinare variantar (BTR-70 og BTR-80) har åtte hjul, med styring på dei to fremre akslane, både på land og i vatn. Ein vassjet sørgjer for framdrifta i vatnet. BTR-ane opererte saman med den amfibiske lette stridsvogna PT-76 i landsetjingsfasen, men vart forsterka med konvensjonelle stridsvogner og andre kampkøyrety så snart som mogleg. Ei rekkje andre lettare pansra køyrety, både i Vesten og austblokka, er òg amfibiske, men dette har som regel vore for at dei skal kunna ta seg over elvar og vatn. Amfibiske upansra køyrety eksisterer òg, til dømes Hägglunds Bv206 som er i bruk mellom anna av det norske forsvaret. [endre] Kjende amfibieavdelingar [endre] Kjende amfibiske operasjonar [endre] Bakgrunnsstoff [endre] Kjelder Denne artikkelen er rekna som ein god artikkel på nynorsk Wikipedia.","Amfibisk krigføring innebèr åtak på landbaserte mål med militære styrkar frå skip. Amfibisk krigføring krev landgangsfarty eller helikopter for å transportera soldatar til land frå skipa som har ført dei til området. Målet med å setja soldatar i land frå skip er å avslutta konfliktar. Rein sjøkrig har sjeldan ein avgjerande effekt, og marsj over land er ikkje alltid eit alternativ. Mange land har eigne styrkar med marineinfanteri for dette føremålet. For tida er USA sitt United States Marine Corps det største, og det einaste med eige flyvåpen. Halvparten av marineinfanteristane i verda høyrer heime i denne avdelinga. Eit amfibisk åtak er ein av dei mest vanskelege militære operasjonane. Det krevst koordinering av eld frå skip og luftfarty, medan bakkestyrkane skal setjast i land på ei kystlina som er kontrollert av fienden – som ofte har ein enorm fordel på grunn av det opne landskapet på dei fleste strender. Invasjonen av Normandie, Slaget om Iwo Jima og Falklandskrigen er nokre av dei mest vidgjetne amfibiske operasjonane i historia. Ei planlagd militær landsetjing som går føre seg utan kamphandlingar vert kalla ei administrativ landsetjing." nn,9a08428ff16bd6a338325444f2d5da19,"[endre] Bakgrunn og barndom Håkon vart fødd i 1204 i det som i dag er Eidsberg kommune i Østfold. Mora til Håkon var Inga frå Varteig. Ho hevda at faren var birkebeinarkongen Håkon Sverresson. Han hadde vitja Varteig året før og hatt Inga som frille ei stund. Håkon Sverresson var død då Håkon vart fødd, men fleire av mennene hans stadfesta Inga sine påstandar, og birkebeinane anerkjente Håkon som kongsson. Borgarkrigstida i Noreg varte frå om lag 1130 til 1240. I denne tida pågjekk det mange ulike strider av ulikt omfang og styrke. Bakgrunnen for desse stridene var dei uklare norske tronfylgjelovene, sosiale forhold og kampen mellom ulike aristokratiske parti og mellom kyrkja og kongen. Det var for det meste to ulike flokkar, kjent ved ulike navn. Til slutt sto striden mellom birkebeinar og baglar. Midtpunktet for flokkane var som oftast ein kongsson som vart sett opp som kongsemnet til flokken. Håkon Sverresson var leiarar for birkebeinane. I den korte regjeringstida si hadde han nedkjempa baglarane sitt kongsemne og forlikt seg med biskopane, som hadde vore i eksil. Håkon døydde tidleg og ugift, utan nokon klar arving. Dermed starta ei ny baglar-reising, som førte til ei deling av landet, med eit baglar-kongedøme på Austlandet og rundt Oslofjorden, og eit birkebein-kongedøme på Vestlandet og Trøndelag. Håkon Håkonsson vart fødd i område som vart kontrollert av baglane, og det at han var son til ein birkebeinarkonge sette både han og mora i ein svært farleg situasjon. Difor flykta ho nordover med guten, mot Trøndelag. Ein del av denne ferda i 1206, då birkebeinane Torstein Skeivla og Skjervald Skrukka bar kongssonen med seg på ski gjennom dårleg ver for å bringa han i tryggleik, vert minna kvart år gjennom skiløpet birkebeinerrennet. [endre] Tidleg regjeringstid Slik kom Håkon Håkonsson fram til birkebeinarkongen Inge Bårdsson, som anerkjente Håkon som kongsson. Då Inge døydde i 1217 vart Håkon vald til konge, framfor Inge sin halvbror, jarlen Skule Bårdsson, som òg kravde trona. I samband med striden rundt kongevalet måtte Inga frå Varteig bera jarn for å prova Håkon sitt farskap, i Bergen i 1218. Kyrkja var i byrjinga negativt innstilt til Håkon, delvis fordi han var uekte fødd. I 1223 vart det heldt eit riksmøte med alle biskopar, jarlar, lendmenn og andre framståande menn, i Bergen for endeleg å avgjera om Håkon var rett konge eller ikkje. I tillegg til Skule kravde òg Guttorm, ein uekte son av kong Inge, Knut Håkonsson, ein nevø av kong Inge, og Sigurd Ribbung som påsto å vera soneson til kong Magnus Erlingsson trona. Men kyrkja hadde no stilt seg på Håkon si side, og retten hans til trona vart stadfesta av erkebiskopen. Han vart likevel ikkje krona før i 1247. I 1217 døydde òg Filippus Simonsson, den siste baglarkongen. Skule Bårdsson handla raskt og tilbydde baglarane forsoning under Håkon som konge. Baglarane godtok dette, oppløyste flokken sin og gav seg under kong Håkon. Dermed var Noreg igjen samla under ein konge. Enkelte gamle baglarar som kom dårleg ut av forliket fann eit nytt kongsemne, Sigurd Ribbung, som dei sa var son av baglarkongen Erling Steinvegg, og reiste ein ny opprørsflokk, ribbungane. Sigurd Ribbung gjekk etter kvart med på å overgi seg til Skule, og tok del i riksmøtet i Bergen i 1223. Seinare rømte han og fornya opprøret sitt. Etter at han døydde av sjukdom tok ribbungane Knut Håkonsson som kongsemne. Dei vart endeleg slått i 1227 då Knut overgav seg til kong Håkon og fekk forlik med han. I starten på Håkon si regjeringstid hadde Skule mykje av den verkelege makta. Då Håkon vart konge vart det bestemt at Skule skulle regjera over ein tredel av riket, som jarl. I førstninga var denne tredelen Oslofjord-området, men i 1223 fekk Skule Trøndelag som sin del av riket, og hadde setet sitt oftast i Nidaros. Etter kvart som Håkon vart vaksen tok han over meir og meir av riksstyringa sjølv, noko som førte til konflikter med Skule. Som forsøk på å forsona dei to vart Håkon i 1225 gift med Skule si dotter, Margrete Skulesdotter (Margrét Skúladóttir). Forholdet mellom Håkon og Skule var likevel anstrengt. I 1237 fekk Skule tittelen hertug, som første i Noreg. Om lag samstundes vart det ordna slik at han ikkje lenger skulle styra Trøndelag som sin tredel av riket, men ha ein tredel av alle syssel i landet. Slik fekk han ikkje lenger eit samanhengande maktområde, noko som har vorte tolka som at stillinga hans vart svekka. I 1239 fekk Skule gitt seg sjølv kongsnamn på Øyrating, og gjekk til open krig mot Håkon. Håkon fekk då gitt sonen sin, Håkon Unge, kongsnamn. Skule freista å få Knut Håkonsson med seg, men han valde Håkon si side, og Håkon utnevnte han til jarl. Håkon vann over Skule i slaget i Oslo i 1240, og seinare same året vart Skule drepen i Nidaros. Etter dette var det ingen lenger som truga Håkon sin maktposisjon i Noreg. Skule sitt opprør vert ofte rekna som å vera slutten på borgarkrigstida i norsk historie. Som ein konsekvens av striden mellom Håkon og Skule vart Snorre Sturlason, som hadde vore Skule sin mann, drepen av ein av Håkon sine menn på Island. [endre] Seinare regjeringstid Frå 1240 var Håkon si regjeringstid prega av indre fred og konsolidering av kongedømmet. Dette var starten på det som har vorte kalla gullalderen til det norske mellomalderkongedømet. I 1247 oppnådde Håkon endeleg å bli anerkjent av paven som norsk konge. Paven sende kardinalen Vilhjalm av Sabina (Wilhelm) til Bergen for å krona han. I 1256 baud Håkon ut leidang og reiste på hærferd til det danske området Halland. I 1261 gjekk grønlendingane med på å gi seg inn under kongen av Noreg, og i 1262 gjorde Island det same, noko som lenge hadde vore eit mål for Håkon. Noregsveldet hadde no den største geografiske utstrekninga nokon gong. I 1263 rusta Håkon ut ein stor leidangsflåte og reiste til Skottland, for å beskytta Sudrøyane, (Hebridane), som hadde kome under angrep av skottekongen Alexander III. Med hjelp av vassallane sine, kongen av Sudrøyane og kongen av Man, gjenoppretta Håkon kontroll over Sudrøyane og sende og styrkar innover i landet. Forhandlingar med skottekongen vart trekt ut av skottane, fordi dei visste at Håkon til slutt ville få problem med å halda flåten sin samla så langt heimefrå. Ein del av flåten hans utkjempa ein trefning med ein større skotsk styrke ved Largs, i det som seinare har vorte kalla Slaget ved Largs, og vorte hevda som ein siger av både skottar og nordmenn. Ein irsk delegasjon kom til Håkon og tilbydde å husa han og flåten hans gjennom vinteren dersom Håkon ville hjelpa dei mot engelskmennene. Håkon ser ut til å ha vore interessert i forslaget, men mennene hans nekta. Då vinteren kom hadde han ikkje klard å tvinga fram ei avgjersle i striden med skottekongen. Han sjølv reiste tilbake til Orknøyane for vinteren, medan mesteparten av flåten vende heim til Noreg. Medan Håkon var på Orknøyane vart han sjuk, og døydde 16. desember 1263. Han vart gravlagd for vinteren i St Magnus-katedralen i Kirkwall. Då våren kom vart lekamen hans brakt attende til Noreg og han vart gravlagd i Kristkyrkja på Holmen i Bergen. Denne kyrkja vart riven i 1531, staden der ho sto, på det som i dag er Bergenhus festning, er i dag avmerka med ein minnestein. På dødsleiet stadfesta Håkon at han berre visste om ein son som overlevde han, Magnus, som vart konge etter han. [endre] Syn på Håkon sitt styre Norske historikarar har hatt svært ulike syn på Håkon Håkonsson si regjeringstid. På 1800-talet, då nasjonsbyggjing var eit viktig mål for historikarar, vart Håkon sett som den mektige kongen som avslutta borgarkrigane, og regjerte over det største norske riket nokonsinne. P.A. Munch er representativ for dette synet. Tidleg på 1900-talet kom ein reaksjon mot dette synet. Håkon vart no sett som ein uviktig og gjennomsnittleg mann, som tilfeldigvis var konge då det var gode tider for det norske kongedømet. Dette var særskilt synet til marxistiske historikarar, som med sin historiske materialisme gjerne tonar ned betydninga til enkeltpersonar i forhold til større historiske og økonomiske prosessar. Halvdan Koht var typisk for dette synet. Koht, og mange andre historikarar, vurderte dessutan Håkon opp mot Skule, og valde side i denne 700 år gamle strida. Håkon vert òg ofte samanlikna med farfaren, kong Sverre, og mange meiner at han ikkje var ein like dynamisk og karismatisk leiar som Sverre var. I nyare tid har Sverre Bagge påpeika at det meste av det me veit om både Håkon og Sverre kjem frå sogene deira, som er å rekna som offisielle biografiar. Difor veit me ikkje meir om deira karakterdrag og personlegdom enn det forfattarane av sogene har vald å fortelja oss, og dette igjen kjem an på kva forfattarane sitt mål var med å skriva sogene. Me har difor eit tynt grunnlag for å samanlikna Håkon og Sverre, og ei slik samanlikning kan verka lite meiningsfylt. Det som er klart er at Håkon vart fødd inn i eit samfunn herja av krig, væpna gjengar og krigsherrar, og døydde som den uomstridde herskaren over eit stort og internasjonalt respektert kongedøme, der kongemakta hadde vorte klart styrka. Håkon mottok sendemenn og utveksla gåver med herskarar så langt borte som Tunis, Novgorod og Castilla. Ved hoffet hans vart høvisk ridder-litteratur frå kontinentet og bibelske soger omsett til gamalnorsk. Han sto for større byggeprosjekt i stein, noko som var kostbart i Noreg på denne tida. Han fekk mellom anna bygd Håkonshallen i kongsgarden på Holmen i Bergen. Håkon sto òg for større lovarbeid, mellom anna vart blodhemn forbode. [endre] Etterkomarar Med frilla Kanga Unge: Med kona, Margrete Skulesdotter (Margrét Skúladóttir): Håkon Unge og Magnus vart gitt kongsnamn medan faren endå levde for å sikra ei fredeleg arvefylgje når Håkon døydde, men så lenge han sjølv var i live var det Håkon som var den øvste herskaren. [endre] Litteratur Hovudkjelda vår til kunnskap om Håkon er Hákonar saga Hákonarsonar (Soga om Håkon Håkonsson), som vart skriven i 1260-åra, berre få år etter Håkon sin død. Soga vart bestilt av sonen hans, Magnus Lagabøte, og vart skriven av den islandske sogeskrivaren og høvdingen Sturla Þórðarson, ein nevø av Snorre Sturlason. Ei litterær behandling av Håkon sin strid med Skule finn me i Henrik Ibsen sitt skodespel Kongsemnerne, frå 1863. [endre] Kjelder Denne artikkelen er rekna som ein god artikkel på nynorsk Wikipedia.","Håkon IV Håkonsson (1204–1263) var konge av Noreg i perioden 1217–1263. Han var son av Håkon Sverresson og Inga frå Varteig, og vart vald til konge av birkebeinarane i 1217. I løpet av Håkon si regjeringstid vart det slutt på borgarkrigane. Det siste opprøret vart leia av svigerfar hans, hertug Skule, som vart drepen i 1240. I 1247 vart Håkon krona av kardinal Vilhelm av Sabina i Bjørgvin, og den siste halvparten av regjeringstida hans var ei tid av fred og konsolidering av kongedømmet. Symbolet på denne perioden er Håkonshallen i Bergen." no,4e30b753019a2c55394cf56382e436b6,"[rediger] Biografi [rediger] Oppvekst og utdanning Ludvig Holberg ble født i Bergen som sønn av en oberstløytnant av bondeslekt, Christian Nielsen Holberg. Moren, Karen Lem, var datter av sognepresten i Fana. Han ble døpt i Nykirken. Ettersom Nykirkens ministerialbøker mangler for perioden 1677-1700, var man frem til 1862 ukjent med med fødselsdatoen. Holberg selv visste ikke engang hvilket år han var født, før han som eldre mann fikk det undersøkt: «Jeg haver selv paa et Haar ikke vidst det rette Datum, men alleeneste sat det Aar 1685, hvorudi jeg meenede at være kommen til Verden. Men da jeg for kort Tid siden lod mig tilskikke Udskrift af Kirke-Bogen i Bergen udi Norge, merkede jeg Vildfarelse, og fandt at jeg er fød Ao. 1684, saa at jeg nu ikke er langt fra 70 Aar.» Welhavens bok om Holberg, som ble utgitt i 1854, hevdet at han var født i juli. Begge foreldrene døde i løpet av barndommen hans; først faren, som etterlot seg en betydelig formue, og da Holberg var ti år gammel mistet han også moren. Før morens død hadde familien også mistet store rikdommer i en brann som herjet flere bygninger i Bergen, men moren etterlot seg allikevel en liten formue til sine seks barn. I 1695 flyttet Holberg inn hos sin onkel, Peter Lem, som sendte ham på latinskolen (Katedralskolen), og forberedte ham på et yrke som soldat. Men like etter dette ble han adoptert av sin fetter Otto Munthe i Gudbrandsdalen. Ludvigs store kunnskapstørst brakte ham snart tilbake til onkelen i Bergen, hvor han ble værende, og han studerte flittig ved katedralskolen til byen brant ned i 1702. Han ble da sendt til Københavns Universitet. Men han brukte raskt opp sine midler, og uten noe å leve av var han glad for å komme seg raskt tilbake til Norge, hvor han tok imot en stilling som huslærer hos en prost på Voss. Han reiste snart tilbake til København, hvor han i 1704 tok teologisk embedseksamen, og samtidig lærte seg engelsk, fransk og italiensk. Men han måtte ha noe å leve av, så han tok igjen imot en huslærerstilling, denne gangen hos Smith i Bergen. [rediger] Videre studier og undervisning Smiths samling av reiseskildringer og notater fra reiser vekket en reiselyst hos unge Holberg. På slutten av året 1704 gikk han med ytterst små midler om bord på et skip som skulle til Nederland. Han kom så langt som til Aachen, hvor han fikk en febersykdom, og led så mye av svakhet og fattigdom at han på egen hånd spaserte til Amsterdam og reiste tilbake til Norge. Flau over å måtte returnere så raskt til Bergen, stanset han i Christianssand, hvor han bodde gjennom vinteren og levde av å undervise i fransk. Våren 1706 reiste han sammen med en student som het Brix, via London til Oxford, hvor han studerte i to år og tjente til livets opphold ved å undervise i fiolin- og fløytespill. Han nevner takknemlig de verdifulle bibliotekene i Oxford, og det var der det først gikk opp for ham, som han sier: «hvor utmerket og strålende ville det ikke vært å ta plass blant disse forfatterne». Via London og Helsingør reiste han omsider til København for tredje gang, og han begynte å forelese ved universitetet. Folk møtte opp på hans forelesninger, men han fikk ingen betaling. [rediger] De første arbeidene I 1709 ble Holberg spurt om å følge en rik ung mann til Dresden, og på hjemreisen foreleste han i Leipzig, Halle og Hamburg. I København begynte han å skrive og i 1711 kom hans første arbeid; En introduksjon til historien til Europas nasjoner. Han fikk tillatelse til å presentere to essaymanuskripter for kong Fredrik IV — om Kristian IV og Fredrik III. Kongen utnevnte ham like etter til professor, og han mottok dessuten et reisestipend. I 1714 besøkte Holberg flere land i Europa, og han tilbakela store avstander til fots. Han lånte passet til sin venn Mikkel Røg, og reiste under navnet Michel Recco. Fra Amsterdam gikk han gjennom Rotterdam til Antwerpen, tok en båt til Brussel, gikk videre til fots til Paris, Marseille, og tok så sjøveien til Genova. På den siste turen fikk han et alvorlig feberanfall. Under rekonvalesensen reiste han videre til Civita Vecchia og Roma. Inspirert av Romas syv høyder, ble han den første som snakket om «Bergens syv fjell». Da våren kom, var han fortsatt svært fattig og ved dårlig helse, men han tok fatt på hjemreisen til fots via Firenze, Bologna, Parma, Piacenza, Torino, over Alpene, gjennom Savoia og Dauphiné til Lyon, og til slutt til Paris, hvor han ankom med utmerket helse. Etter å ha tilbrakt en måned i Paris, gikk han til Amsterdam, seilte til Hamburg, og kom så tilbake til Danmark i 1716. Han tilbrakte de neste to årene i ekstrem fattigdom, og publiserte sin Introduction Til Naturens- Og Folke-Rettens Kundskab. I 1718 ble Holberg utnevnt til professor i metafysikk ved Universitetet i København, og i 1720 fikk han det attraktive vervet som folkets talerør i kirkerådet. Dette gjorde at tiden med pengeproblemer nå var over. [rediger] «Den poetiske raptus», 1722-1727 Hittil hadde Holberg kun skrevet om rettsvitenskap, historie og filologi, men i en krangel med juristen Anders Højer fra Flensborg viste han sine satiriske evner. Fram til 1728 lagde han verk som var en ny stil av humoristisk litteratur, under pseudonymet Hans Mikkelsen. Det komisk-episke diktet Peder Paars, den første av de dansk-norske klassikerne, kom i 1719. Dette diktet var en briljant satire på datidens manerer, og det nøt en uovertruffen suksess. Men det fornærmet flere mektige mennesker som truet ham på livet, og om ikke grev Danneskjold hadde fortalt kongen om ham, er det mulig Holbergs karriere kunne blitt kortvarig. De neste to årene skrev han fem kortere satirer som alle ble vel mottatt av publikum. Den store begivenheten i 1722 var opprettelsen av Danmarks første offentlige teater i Grønnegade i København. Holberg ble teaterets første husdikter. Enkeltstående verk, som for eksempel Karrig Niding av Hieronymus Justesen Ranch forekommer, men i hovedsak kjente danskene teateret gjennom kontinentale teatertrupper som spilte på fransk eller tysk. Holberg bestemte seg for å bruke sitt talent til å bygge opp en egen dansk komedie. Det første av stykkene hans som ble framført, var Den politiske Kandestøber. Han skrev nå komedier i et rasende tempo, og før utgangen av 1722 hadde teateret med stor suksess oppført bl.a. Den Vægelsindede, Jean de France, Jeppe paa Bierget og Gert Westphaler. I løpet av 1723 fulgte så Barselstuen, Den ellevte Juli, Jacob von Thyboe, Den Stundesløse, Erasmus Montanus, Don Ranudo, Ulysses av Ithaca, Uden Hoved eller Hale og flere. Det mest kjente stykket fra 1724 er Henrik og Pernille. Men til tross for denne uovertrufne oppblomstringen av dramatisk genialitet, havnet teateret i økonomiske vanskeligheter og måtte stenge. Kraftanstrengelsen hadde også tatt på Holbergs helse, og han la ut på en ny utenlandstur. Han vandret gjennom Belgia til Paris, hvor han tilbrakte vinteren. Våren 1726 vendte han tilbake til København, legemlig og åndelig restituert. Den store bybrannen i København i 1728 tok ikke bare Holbergs hus og det meste av hans eiendeler, men den førte også landet ut i en nasjonal fattigdom og depresjon. En følge av krisen var at pietismen vant fotfeste ved hoffet og også i folket. Pietistene var naturlig nok lite sympatisk innstilt til komedier, og han fant det best å avslutte sin poetiske raptus. Det gjorde han med en samleutgave av sine dramatiske verk i 1731, med et tillegg av fem stykker som aldri ble oppført i hans levetid. [rediger] «Den historiske raptus», 1730-1745 I de følgende femten årene henga Holberg seg så til verker av historisk, filosofisk og statistisk art. I denne perioden publiserte han en politisk satire kalt Metamorphosis (1726), en Beskrivelse af Danmark og Norge (1729), Danmarks Historie, en kirkehistorie, biografier om berømte menn, Moralske Tanker, en Beskrivelse af Bergen (1737), en Jødenes Historie, og andre lærde og tidkrevende arbeider. Holbergs eneste skjønnlitterære verk fra denne perioden var Nicolai Klimii iter subterraneum (1741), senere oversatt av Baggesen til Niels Klims underjordiske Rejse. Etter Kristian VIs død i 1747 tapte pietismen fotfeste ved hoffet, og teateret ble gjenåpnet med Holberg som direktør, men han trakk seg snart tilbake fra stillingen. Hans siste verk er fem bind med Epistler, det siste utgitt posthumt i 1754. I 1747 ble han utnevnt til Baron af Holberg. Han levde nå tilbaketrukket på godset sitt på Sorø på Sjælland, og døde i København den 28. januar 1754, i sitt syttiende år. Filosofene som Holberg fremhevet betydningen av fornuften, sansen og forstanden. Han har blant annet sagt om forstanden at: «Når lykken vil favorisere forstanden, kan man gjøre store ting med liten kunst!» Mange mener at han har fått disse idéene fra den greske filosofen Aristoteles. [rediger] Våpenskjold Før utnevnelsen til baron brukte Holberg segl med blant annet en fjelltopp (berg) som figur. Komponeringen av våpenskjoldet han ble tildelt som baron skal han selv ha hatt en viss innflytelse på. Våpenet har skjoldet firedelt av sølv og rødt, med et grønt grantre i 1. og 4. felt (symbol for norsk opprinnelse) og en lyre under en stjerne i 2. og 3. felt (symbol for diktning), begge av gull. Midt på er det et blått hjerteskjold med et sølv fjell med åpent rom midt på (symbol for navnet, «hult berg»). Våpenet har to hjelmer hver med en rangkrone for friherre, den 1. har hjelmtegn med et grønt grantre, og den 2. med lyren under stjernen, begge gull . Som en form for skjoldholdere er det på hver side av skjoldet en framkommende og liggende sølv sfinx. Våpenet er et såkalt talende våpen, der figuren i hjerteskjoldet henspiller på navnet. [rediger] Forfatterskap Holbergs reiser var til stor nytte i det senere forfatterskapet - de mange inntrykkene modnet ham også kunstnerisk og moralsk. Holberg lot seg inspirere av de gamle latinske komediene og franske komedier han hadde sett i Paris. Forfatterskapet kan deles opp i tre perioder; den historiske, den poetisk/komiske og den filosofiske. Den poetiske raptus var da han i samtiden satte produksjonsrekord med de komiske dramaene. De er samtidig også det han i ettertiden er blitt mest kjent for. Det er forøvrig også viktig å notere seg at han i en av de siste bøkene han skrev om livet sitt, innrømmet at han var sjalu og svært redd for at det andre skrev, skulle være bedre enn det han selv skapte. Dette kan være en kilde til å forstå forfatterskapet hans - hans irritasjon til dels over samfunnet, og til dels over andre lektorer og universitetet, gjorde ham skarp. Dette var en gjennomgående drivkraft i Holbergs forfatterskap. [rediger] Ideologi – opplysningstidas mann Holberg traff under et opphold i Paris den danske vitenskapsmannen Jacob Winsløw, som var katolikk. Winsløw prøvde å omvende Holberg, men dette resulterte bare i at Holberg ble antikatolikk og bevarte denne holdningen for all ettertid. Det er dermed ikke sagt at Holberg var hedning eller ikke-troende, han tilhørte den lutherske tro. Holberg kritiserte skolenes undervisning i kristendom: «Børn maa giøres til Mennesker, førend de blive Christne» og «hvis een lærer Theologie, førend han lærer at blive Menneske, bliver han aldrig Menneske». Holberg trodde på fornuftens guddommelige lys i vårt indre, og for ham var undervisningens første mål at elevene lærte å bruke sine sanser og sin forstand, i stedet for nytteløs terping av ei lærebok. Dette var en ny, moderne oppfatning av religionsspørsmålet, og den kjennetegner Holberg som en mann av sin tid, opplysningstiden. Holberg var for øvrig interessert i fornuften fordi han mente at det var denne som bandt samfunnet sammen. Dessuten undret det Holberg at det kunne finnes så mye ondskap i samtiden, når man jo bare kunne la fornuften råde i stedet. Man kan altså si at han beveget seg vekk fra en religiøs forklaring på ondskap hen imot en rasjonalistisk /empirisk tenkemåte. Holberg hadde en positiv holdning til bibelkritikken, han ble heller ikke foruroliget av det nye heliosentriske verdensbilde, som står i kontrast til Bibelens omtale av jorda som ubevegelig, han skrev i en av sine epistler om dette: «de hellige Bøger ere ikke skrevne for at oplyse Mennesker udi Astronomie, men for at veyvise dem udi Saligheds Sager.» Holbergs religiøsitet representerte i det store og hele det man kaller deisme. Han forholdt seg kritisk til forestillingen om arvesynden, og nærte tillit til menneskets frie vilje. Holbergs erklærte hensikt med sin forfattervirksomhet var for øvrig å spre opplysning til gagn for allmennheten og til nytte for samfunnet. Dette stemmer overens med bildet av Holberg som framskrittets og opplysningstidens mann. Det er verdt å notere seg at Holberg fant seg best til rette i storbyer med stor kultur, småbyer og natur interesserte ham ikke, naturen fant han heslig. [rediger] Innflytelse på vitenskapen Før Holbergs tid hadde vitenskapen vært underlagt teologien, og dens forestillinger, for eksempel om verdensbildet, var uangripelige. 1700-tallets opplysning betydde at vitenskapen ble gjort mer folkelig, og var et framskritt for den erfaringsbaserte undersøkelsen, empirismen, som ikke minst ga vitenskapen nytt grunnlag og nye muligheter. Holberg bidro prinsipielt til denne utviklinga. Holbergs ideal for vitenskap var at den skulle gå induktivt (det vil si erfaring bygd på observasjoner) fram og være til praktisk nytte, noe vi ser et morsomt eksempel på i hans Betænkning over den nu regierende Qvæg-Syge (1745), hvor han resonnerte seg fram til at smitten mest sannsynlig stammer fra mikroorganismer.","Ludvig Holberg (født 3.�desemberjul./ 13.�desember�1684greg. i Bergen , død 28. januar 1754 i København) var en Norsk forfatter og historiker som levde mesteparten av sitt voksne liv i Danmark. Holberg var preget av humanismen, opplysningstiden og barokken. Han var filosof og historiker, men det er hans skjønnlitterære forfatterskap som ruver høyest. Han skrev satirer, blant parodien på antikkens og renessansens helteepos i Peder Paars, en utopisk roman i Nils Klims underjordiske reise som gjorde ham berømt. Men hovedvekten ligger på hans komedier, 26 stykker i alt, som kan deles i to grupper; intrigekomedier i en eller tre akter, og de store komediene i fem akter hvor hovedvekten ligger på satiren, som Den politiske Kandestøper, Den stundesløse og Erasmus Montanus. Han var en forfatter av europeisk format, større enn både Danmark og Norge, og hans verker ble oversatt til flere europeiske språk." no,7025532f59bfbd45cba5b49e4e536097,"[rediger] Tidlig liv [rediger] Omdiskutert fødselsår På grunn av mangelen av kirkedokumenter fra perioden er historikerne ikke samstemte på årstallet for Anne Boleyns fødsel. Bevis fra 1500-tallet er motstridende og ulike årstall har blitt fremmet av forskjellige forfattere. En italiensk historiker (1600) antydet at hun ble født i 1499, mens Thomas Mores svigersønn antydet et meget senere årstall som 1512. Alle de øvrige gjetningene faller innenfor disse to ekstreme angivelsene. I våre dager har den akademiske debatten vært sentrert rundt to nøkkelår: 1501 og 1507. Det sistnevnte året 1507 ble først fremmet av en elisabethansk antikvar, William Camden, og var foretrukket inntil kunsthistorikeren Hugh Paget argumenterte mot den i 1981 . To autoriteter på perioden, Eric Ives og Retha Warnicke (som begge har skrevet hver sin biografi om Anne Boleyn) er uenige. Ives, en britisk historiker og juridisk ekspert, fremmer 1501 mens Retha Warnicke, en amerikansk forsker og kvinnehistoriker, foretrekker 1507. Det viktigste overlevende beviset i argumentasjonen er et brev Anne skrev ca 1514. Hun skrev det på fransk, hennes andre språk, til sin far som da levde i England mens hun selv fullførte sin utdannelse i Nederlandene. Professor Ives har pekt på at brevets stil og dets voksne håndskrift beviser at Anne må ha vært eldre enn 13 år da brevet ble skrevet . Dette blir støttet av en kronikør fra slutten av 1500-tallet som skrev at Anne var tyve da hun kom tilbake fra Frankrike . Disse grunnene blir avvist av Warnicke i flere bøker og artikler og er også samme konklusjon som de fleste historikere støtter. Det nøyaktige fødselsåret vil kanskje aldri bli kjent. [rediger] Fødsel og familie Anne var datter av Thomas Boleyn, senere jarl av Wiltshire og Osmonde, og dennes hustru Elizabeth Boleyn (født Elizabeth Howard), datter av Thomas Howard, 2. hertug av Norfolk. Det er ikke kjent hvor hun ble født, men det var antagelig enten ved hennes families herskapsbolig Blickling Hall i Norfolk, eller deres foretrukne hjem Hever Castle i Kent. Det ble senere spredt rykter om at hun led av polydaktyli ved at hun skal ha hatt seks fingre på venstre hånd (på en tid da det ble betraktet som et tegn på djevelen). Selv om dette ryktet har vært populært og ofte gjentatt har det blitt betvilt i moderne tid ved at det finnes ingen samtidige bevis som støtter påstanden. Ingen av de mange vitnene som har nedtegnet møter med Anne Boleyn, ofte pinlig detaljerte, noen ganger nevnt deformasjoner, enn mindre en sjette finger. Ettersom en fysisk deformasjon ble betraktet som et tegn på ondskap er det lite sannsynlig at hun noen ganger vil ha møtt Henrik VIII og tiltrukket hans romantiske oppmerksomhet om hun hadde noen deformasjoner. På grunnlag av dette har de fleste akademikere avvist ryktet . Hun hadde to søsken. Som med henne selv er fødselsdatoene deres usikre, men det synes klart at hennes søster Mary Boleyn var eldre enn henne. Marys barn har vært overbevist om at deres mor var den eldste søsteren, og det samme var Annes datter Elizabeth . Deres bror George Boleyn, vicomte av Rochford, kan ha vært den eldste, avhengig av når man mener at Anne selv ble født ettersom George helt klart ble født en gang rundt 1504 . Senere i livet hadde Anne ikke et spesielt nært forhold til sin far, men i sin barndom synes hun å ha vært ivrig etter å glede ham. Hennes forhold til sin søster Mary var i begynnelsen varmt, men de kranglet over hennes valg av ektefelle og var absolutt ikke på talefot da hun døde. Anne hadde totalt sett et lykkeligere forhold til sin mor og bror, og var tilsynelatende svært knyttet til begge. På den tiden da Anne ble født var Boleyn-familien sett på som en av de mest respektable familiene i det engelske aristokratiet selv om de kun hadde hatt en adelstittel i fire generasjoner. Senere ble de kritisert for å ha vært sosiale klatrere, men det var et politisk angrep på dem. I ordene til en av hennes biografer: «Tradisjonen forteller oss også at familien Boleyn var en handelsfamilie fra London, men igjen leder tradisjonen oss på avveier: Anne Boleyn var født som en høyverdig aristokratisk dame» . Hennes forfedre inkluderte en borgermester av London, en hertug, to aristokratiske kvinner og en jarl, og blant hennes slektninger på morssiden var den mektige familien Howard. Anne Boleyn var faktisk mer aristokratisk enn både Jane Seymour og Katarina Parr, to av Henrik VIIIs andre hustruer. Annes far var en respektert diplomat med en begavelse for språk. Han var også en som hadde kong Henrik VIIs gunst, og kongen sendte ham på mange diplomatiske reiser til utlandet. Han fortsatte sin karriere under Henrik VIII som ble kronet i 1509. I Europa vant Thomas Boleyns sjarm og profesjonalitet ham mange beundrere, blant annet erkehertuginne Margarete av Østerrike, datteren til keiser Maximilian I av det tysk-romerske rike. Hun styrte Nederlandene på vegne av sin far og var så imponert over Boleyn at hun tilbød hans yngste datter en posisjon i sin husholdning. Normalt måtte en pike være 12 år for en slik ære, men Anne kan ha vært yngre ettersom Margarete refererte varmt til henne som «La petite Boleyn» (skjønt det kan vise både til hennes alder og hennes høyde) . Anne skal ha gitt et godt inntrykk i Nederlandene for sine manerer og flid til å lære. Hun levde der fra våren 1513 og til hennes far sørget for at hun kunne studere videre i Paris fra vinteren 1514. I Frankrike ble hun en foretrukket hoffpike for dronning Claude av Frankrike og fungerte også som oversetter når det kom engelske besøkende av høy rang til det franske hoffet. I dronningens husholdning fortsatte hun sin læring av fransk språk, og fikk en gjennomgående kjennskap til fransk kultur og etikette. Hun utviklet også en interesse for moter og religiøs filosofi som senere bidro til en reformering av den engelske kirke. Hennes europeiske utdannelse ble avsluttet i 1521 da hun ble kalt tilbake til England på henstilling fra hennes far. Hun seilte fra Calais, som da fortsatt var underlagt England, i januar 1522. [rediger] Opptreden og personlighet Anne Boleyn ble ikke ansett som en skjønnhet i sin tid. Hun var for tynn og hennes farge ble betraktet av mange som for mørk i en periode da lys hud og hår ble foretrukket. Imidlertid var det mange observatører som var imponert av hennes mørke øyne og lange, sorte hår. En italiener som møtte henne i 1532 skrev at hun var «ikke av de vakreste kvinner i verden», men andre mente at hun var «competent belle» («ganske vakker») og «ung og pen». En historiker har sammensatt alle disse beskrivelsene og konkludert følgende: Folk synes hovedsakelig å ha blitt tiltrukket av Annes karisma. Hun ga et godt inntrykk med sin sikre sans for moter og inspirerte mange nye trender blant hoffdamene. I etterpåklokskapens lys kan man si at hun var det største moteikonet i England tidlig på 1500-tallet. William Forrest, forfatter av et samtidig dikt om Katarina av Aragon komplimenterte Annes evne som en danser. «Her», skrev han, «var en frisk, ung dame som kunne trippe og gå» . Hun var en from kristen i den nye tradisjonen av renessansens humanisme (å kalle henne for en protestant vil være en overdrivelse). Hun ga også sjenerøst til veldedighet og ga almisser til de fattige. I sin ungdom var hun «søt og glad» og likte å spille, drikke vin og sladre . Hun var også modig og følsom, skjønt i følge hennes fiender kunne hun også sløse, være nevrotisk, ondskapsfull og snarsint. [rediger] Henrik VIII [rediger] En kongelig kjærlighetshistorie På den tiden som Anne Boleyn kom til hoffet var Henriks første dronning Katarina av Aragon populær hos mange, skjønt hun ikke var aktiv i politikken og ei heller deltok i hofflivet. Alle hennes sønner med Henrik hadde dødd i spedbarnsalderen og Henrik var utålmodig etter å skaffe seg en mannlig arving til sin trone for å opprettholde sitt dynasti og hindre borgerkrig. Anne Boleyn gjorde sin debut ved hoffet i et maskeradeball i mars 1522 hvor hun utførte en detaljrik dans sammen med kongens yngre søster, flere andre hoffdamer og kongens elskerinne – Annes egen søster Mary. I løpet av et par uker etter denne opptreden var hun kjent som den mest fasjonable og dyktige kvinnen ved hoffet og hun har blitt referert til som et «glass of fashion». I løpet av denne tiden ble hun oppvartet av Henry Percy, sønnen til jarlen av Northumberland. I hvilken grad deres forhold var seriøst er uklart. Mange skjønnlitterære fortellinger og filmatiseringer av Annes liv har romantisert denne fortellingen ved å beskrive hvordan de to unge elskede kom sammen i sin kjærlighet. Det er dog verd å nevne at det ville ha vært umulig for dem å bryte sin forlovelse om de allerede hadde vært intime og flere av de som har skrevet biografien hennes har pekt på at Anne hadde sett for mange omdømmer bli ødelagt til at hun ville risikere sitt eget. En katolsk forfatter, George Cavendish, som mislikte Anne Boleyn men var en venn av Henry Percy, slo senere kategorisk fast at de to aldri hadde vært intime elskere. Det synes derfor meget usannsynlig at deres forhold hadde vært av seksuell art. Forholdet ble brutt i 1523 da Henry Percys far nektet å støtte forlovelsen. En romantisk myte har påstått at forholdet ble brutt av kardinal Thomas Wolsey, kong Henriks førsteminister, ettersom kongen begjærte Anne selv. Det er ikke mulig å avgjøre dette, og historikerne er delt i synet på dette spørsmålet. I henhold til George Cavendish ble Anne for en kort tid sendt fra hoffet og til familiens eiendommer på landet, men det er ikke kjent hvor lenge oppholdet varte. Da hun kom tilbake samlet hun en gruppe med kvinnelige venner og mannlige beundrere rundt seg, men ble også kjent for sin vilje til å holde menn på behørig avstand. Poeten Thomas Wyatt, som skrev om henne i diktet Whoso List to Hunt, beskrev henne som utilgjengelig og målbevisst til tross for at hun virket bluferdig og stille . I 1525 ble Henrik VIII forelsket i henne og begynte å gi henne oppmerksomhet. Annes søster Mary hadde tidligere vært kongens elskerinne for en kortere tid mens hun var gift med William Carey, en herre i kongens råd. Det har gått rykter om det ene eller begge barna til Mary Boleyn hadde Henrik VIII som far. Noen historikere som Alison Weir har stilt spørsmål om Marys sønn Henry Carey faktisk hadde Henrik VIII som far . Det er antatt at kongens forhold til Mary ble avsluttet lenge før han ble involvert med hennes yngre søster Anne. Anne motsatte seg hans forsøk på å forføre henne og avslo å bli hans elskerinne. Hun avviste hans innledende tilnærmelser ved å si «Jeg bønnfaller Deres høyhet helt ærlig om å avstå, og dette er for meg et svar i beste mening. Jeg ville heller miste mitt liv enn min ærlighet». Kongen ble mer tiltrukket av henne på grunn av hennes avvisning og han svermet om henne uten stans, selv etter at hun hadde forlatt hoffet for å dra tilbake til Kent. Historikerne er delt i synet på grunnene til at Anne avviste kongen. Noen mener det var av dydighet og andre mener det var kalkulert beregning grunnet hennes ambisjoner. Til slutt ga hun likevel etter da han fridde til henne, men var fortsatt bestemt på å ikke gå til sengs med ham før etter de var gift. En graviditet før ekteskap kunne bety at barnet ikke ville bli regnet som legitimt. Det er ofte hevdet at Henriks heftige forelskelse i henne ledet ham til å søke en måte å få sitt første ekteskap opphevet. Det er dog gode bevis for at Henrik tok beslutningen om å avslutte dette ekteskapet fordi dronning Katarina ikke hadde gitt ham en arving. I 1527 søkte han og hans ministere om en annullering av ekteskapet fra Vatikanet. Dette ble imidlertid ikke innvilget i første omgang. I begynnelsen ble Anne Boleyn holdt i bakgrunnen, men i løpet av 1528 var det alminnelig kjent at Henrik aktet å gifte seg med henne. Annes slektninger støttet hennes sak og de hadde mange tilhengere ved hoffet. Innledningsvis distanserte Anne seg fra politikken. Hun omga seg med luksus i sin nye livsstil og kongen betalte for hva som helst. Hun skaffet seg en stor garderobe av festkjoler, pels og juveler. Hun fikk også tildelt sin egen stab av tjenere, flere hoffdamer og nye palassværelser. [rediger] Makten bak tronen I 1529 virket det som om pave Klemens VII ikke var nærmere til å gi Henrik en annullering av ekteskapet enn han hadde vært i 1527. Annes spioner rapporterte at deler av problemet var at Katarina av Aragons nevø, Karl V av det tysk-romerske rike, hadde tatt paven til fange. Henrik innså at det var utenkelig at paven ville gi ham en annullering av ekteskapet fra keiserens tante. Etter som de politiske spenningene økte på kontinentet oppsto det forvirring i det engelske hoffet da kardinal Wolseys lojalitet til Anne Boleyn ble betvilt. Boleyn-fraksjonen var overbevist om at han var forræderisk, og opprettholdt sitt press inntil Wolsey fikk avskjed fra stillingen under kongen i 1529. Etter å ha blitt avskjedet bønnfalt kardinalen Anne Boleyn om å hjelpe ham tilbake til makten, men hun nektet. Han begynte da en hemmelig konspirasjon for å tvinge Anne i eksil ved å korrespondere med både paven og dronning Katarina. Da dette ble oppdaget ga Henrik ordre om å arrestere Wolsey og hadde det ikke vært for at han døde av en alvorlig sykdom i 1530 ville han ha blitt henrettet for forræderi. Et år senere ble dronning Katarina forvist fra hoffet og hennes gamle rom ble gitt til Anne. Med Wolsey ute av vegen ble Anne Boleyn den mektigste personen ved hoffet. Hun hadde betydelig makt over utnevnelser til regjeringen og i politiske saker. Hennes voldsomme irritasjon over at Vatikanet nektet å gjøre henne til dronning fikk henne til å foreslå et nytt alternativ for kongen. Hun antydet at han burde følge rådene til religiøse radikale som William Tyndale som bestred pavens autoritet og mente at det var monarken som burde være kirkens overhode. Da William Warham, den konservative erkebiskopen av Canterbury, døde, fikk Anne Boleyn familiens prest – Thomas Cranmer – utpekt til den ledige posisjonen. Hun støttet også at den radikale og lavadelige Thomas Cromwell skulle kunne klatre i sosial og politisk betydning, og medvirket til at han endte som kongens nye favorittrådgiver. I løpet av denne perioden spilte Anne også en stor rolle i engelsk utenrikspolitikk ved å sikre en allianse med Frankrike. Hun etablerte en utmerket kontakt med den franske ambassadøren Giles de la Pommeraye som var betatt av henne. Med dennes hjelp arrangerte hun en internasjonal konferanse i Calais vinteren 1532 hvor Henrik håpet at han kunne få den franske kongens, Frans I, støtte for sitt nye ekteskap. Før Henrik reiste til Calais utnevnte han Anne til markise av Pembroke, og gjorde henne derved til den første engelske kvinne og borger som vi kjenner til som ble adelig i egen rett enn via arv. Annes familie profitterte også på forholdet. Hennes far, allerede vicomte Rochford, ble utnevnt til jarl av Wiltshire og, med støtte fra en overenskomst med kongen og Annes irske slektninger, Butler-familien, også jarl av Ormonde. Takket være Annes innflytelse fikk hennes fraskilte søster Mary en årlig pensjon på £100, og Marys sønn, Henry Carey, fikk sin utdannelse på et prestisjefylt cistercienskloster. [rediger] Ekteskap Konferansen ved Calais var en politisk triumf ettersom den franske regjeringen til slutt ga sin støtte for Henrik VIIIs ekteskap. Rett etter at de kom tilbake til Dover i England gjennomførte Henrik og Anne en hemmelig ekteskapspakt og han kunne endelig gå til sengs med henne etter syv års avholdenhet. Hun ble gravid i løpet av noen få måneder og, som vanlig var med kongelige, ble det gjennomført et andre bryllup i London den 25. januar 1533. Hendelsene begynte nå å komme i hurtig rekkefølge. Den 23. mai 1533 nedsatte erkebiskopen av Canterbury, Thomas Cranmer, et eget råd i Dunstable oppnevnt av kongen for å bestemme gyldigheten av kongens ekteskap med Katarina av Aragon, og erklærte ekteskapet for dødt og ugyldig. Fem dager senere, den 28. mai 1533, erklærte Cranmer ekteskapet til Henrik og Anne for å være riktig og gyldig. Etter syv lange år ble Anne endelig juridisk Henriks hustru og dronning av England. Katarina ble formelt fratatt sin tittel som dronning i tide for Annes kroning den 1. juni 1533. På tross av paven erklærte Cranmer nå at den engelske kirken sto under kong Henrik VIIIs kontroll, og ikke under Den hellige stol. Dette var det berømte «bruddet med Roma» som signaliserte slutten på Englands historie som en romersk-katolsk nasjon. Få var oppmerksom på den historiske betydningen, og enda færre var forberedt på å forsvare pavens autoritet. Dronning Anne var lykkelig over utviklingen, selv om hun forble katolsk mente hun at pavedømmet hadde en korrumperende innflytelse på kristendommen. Hennes rest av katolske tanker kan bli sett i den prangende andakten for Jomfru Maria under hennes kroningsseremoni. Etter kroningen trakk hun seg tilbake i stillhet for å forberede seg for fødselen. Hun ble dypt bekymret da Henrik ble forgapet i en hoffdame og det førte til deres første sammenstøt. Kongens utroskap var kortvaring ettersom Henrik ikke ønsket på noen måte å sette dronningens graviditet i fare. Henrik og Annes barn ble født litt for tidlig den 7. september 1533 ved kongens favorittbosted, Greenwich Palace. Barnet ble døpt Elizabeth til ære for Henriks mor Elizabeth av York. Hun fikk en strålende dåpsseremoni, men Anne fryktet at Katarinas datter Maria ville true Elizabeths posisjon. Henrik døyvet dronningens frykt ved å frata Maria hennes tjenere og sende henne til Hatfield House som hoffpike for prinsesse Elizabeth som levde med sin egen storstilte tjenerstab. Den landlige luften var bedre for det nyfødte barnets helse og Anne var en hengiven mor som ofte besøkte sin datter . Hennes besøk betydde også friksjoner mellom henne og stedatteren Maria, som tidligere hadde hatt kongens hengivenhet, og som refererte til dronningen som «min fars elskerinne» mens Anne på sin side kalte Maria for «den forbannede lausungen». [rediger] Livet som dronning Anne Boleyn hadde en større stab enn Katarina med over 250 tjenere for hennes personlige behov, alt fra prester til stallgutter. Det var også 60 hoffdamer som tjente henne og fulgte henne til sosiale begivenheter. I bytte for dette håpet deres foreldre at dronningen ville fungere som en god husfrue og sørge for gode ekteskap for dem. Hun opprettholdt en streng kontroll over hoffdamenes moral og åndelige velvære og tuktet Margaret Shelton da denne ble grepet i å skrive dikt i sin bønnebok. Hun ansatte også flere prester som mottok hennes skriftemål. Hennes favoritt var den religiøst moderate Matthew Parker som kom til å bli en av hovedarkitektene til den moderne engelske kirke under hennes datter Elizabeth I. Hennes omdømme som en religiøs reformator spredde seg over Europa og hun ble hyllet som heltinne for protestantiske lederskikkelser, selv Martin Luther så på hennes kroning som dronning som et godt tegn. Hun grep inn da den franske radikale Nicholas Bourbon ble dømt til døden av den franske inkvisisjonen. Hennes appell til den franske kongefamilien reddet livet til Bourbon, som benådet ham som en gunst til den engelske dronningen. Bourbon ville senere referere til henne som «dronningen som Gud elsker». Selv om hun selv fremmet religiøse reformer, spesielt ved å sørge for en oversettelse av Bibelen til engelsk, utfordret hun ikke den hellige katolske doktrinen om forvandling av brød og vin til Kristi legeme. Hun var også en sjenerøs velynder av veldedighet, og ga store midler til hjelp for fattige og til utdanning. Som dronning førte hun an for et strålende hoff. På 1500-tallet var de kongelige forventet å være ekstravagante for å kunne framvise monarkiets styrke. Anne brukte store summer på kostbare kjoler, smykker og hårfrisyrer, strutsefjær, rideutstyr og det fineste møblement og møbelstoff fra hele verden, men hun satte seg i respekt over de som ble for joviale med henne eller hennes hoffdamer. Det er ingenting nytt i dette, for en gruppe av unge menn hadde også oppbevartet Katarina av Aragon på 1510-tallet. Hennes ekteskap var også konfliktfylt: det hadde perioder av ro og ømhet, men Henriks stadige sidesprang opprørte henne og hun reagerte med tårer og raseri for hver ny elskerinne. For sin egen del fant Henriks hennes meninger om religion og politikk irriterende, og han så på hennes manglende evne til å gi ham en sønn som forræderi. Hennes andre graviditet endte i en spontanabort sommeren 1534. Ambassadøren Eustace Chapuys, kjent for sin utførlige korrespondanse om engelske forhold, rapporterte om en kjølig atmosfære mellom det kongelige ekteparet ved en bankett i 1535. Da han nevnte dette for Anne senere på kvelden skal hun ha sagt at hun følte seg ytterst alene og at hun kunne føle øynene fra hele hoffet spionere på henne. Dette presset økte hennes temperament og hun hadde et sammenstøt med sin onkel Thomas Howard, 3. hertug av Norfolk, da hun begynte å tvile på hans lojalitet. Ved nyttår 1535 rapporterte Chapuys at en av hans kilder hadde fortalt hvordan Anne hadde «brukt et mer fornærmende språk» mot Howard «enn hva man ville ha brukt mot en hund, slik at han var nødtvunget til å forlate rommet». I sitt raseri hadde Howard senere kalt henne for, blant annet, «en stor hore!» Chapuys rapporterte også at Anne brukte «dag og natt» for kunne knuse sin onkel. Da hennes søster Mary i hemmelighet giftet seg med en vanlig borger forviste hun søsteren fra hoffet. Begge søstrene nektet å unnskylde den andre og Mary skrev et brev hvor hun opprettholdt sin kjærlighet for sin nye ektemann. Da Mary kom i økonomiske vanskeligheter var det likevel Anne som sendte henne en kostbar presang, men hun tillot henne aldri å komme tilbake til hoffet. Anne Boleyn ble også anklaget for å være medvirkende til Henriks regjering tyranniske styre. Det ble sagt at det var henne som hadde presset Henrik til signere ordren om dødsdom for sin gamle rådgiver Thomas More da han ble halshugd i 1535 for å ha nektet å bryte sin lojalitet til paven. Selv om Anne ikke likte More er det ingen bevis som støtter at hun skal ha vært involvert i hans død. Faktisk hadde han anerkjent henne som dronning framfor Katarina av Aragon. [rediger] Katarina av Aragons død I januar 1536 døde Katarina av Aragon av kreft. Da nyheten om hennes død nådde Henrik og Anne skal de ha kledd seg skinnende gule klær. Noen historikere har tolket dette som offentlig gledesytring, men andre har pekt på at gult var Spanias nasjonale sørgefarge i denne perioden og ble benyttet i respekt for de døde. Det er diskutert om de kongelige ville offentlig feire Katarinas død ettersom Henrik betraktet henne som enke etter hans bror prins Arthur. Det gikk rykter om at Katarina hadde blitt forgiftet og både Anne og Henrik ble anklaget. Ryktene oppsto etter at det under balsameringen ble oppdaget at hennes hjerte var blitt svart. Moderne medisinske eksperter er enige om at svartfargen ikke hadde sin årsak i forgiftning, men var en følge av kreften. I tiden etter Katarinas død forsøkte Anne å bedre forholdet til Katarinas datter Maria, men ble avvist. På dagen for Katarinas gravferd, den 29. januar 1536, spontanaborterte Anne en sønn. For de fleste observatører var dette personlige tapet begynnelsen på slutten for ekteskapet. Hva som skjedde etterpå er blant de mest kontroversielle periodene av engelsk historie, både som en personlig tragedie og som en indikasjon på de store politiske omveltninger som regjerte Tudormonarkiet. Mens Anne hvilte ut fra aborten erklærte kongen selv at hans ekteskap var forbannet av Gud. Jane Seymour ble flyttet inn i nye leiligheter og Annes bror ble nektet en høyt ansett ære, Hosebåndsordenen, og som betegnende ble isteden gitt til Jane Seymours bror. Ved flere anledninger i de påfølgende månedene uttrykte Anne frykt for at hun ville bli skilt. [rediger] Anne Boleyns fall I de siste dagene av april 1536 ble en flamsk musiker i Annes tjeneste, Mark Smeaton, arrestert og torturert av Thomas Cromwell. Smeaton nektet i begynnelsen for at han var dronningens elsker, men tilsto under tortur. Han oppga også navn på andre hoffmenn, Sir Henry Norreys (eller Norris), en gammel venn av både Anne og kongen. Norris ble arrestert den 1. mai, men siden han var adelig kunne han ikke bli torturert. Han nektet for all skyld og sverget at Anne også var uskyldig. Sir Francis Weston ble arrestert to dager senere med samme anklage. William Brereton, en offiser ved kongens råd, ble også arrestert under anklagen om hor, men det synes at han var kun et offer for gammelt nag fra Thomas Cromwells side. Den siste anklagende var dronning Annes egen bror, arrestert på tiltalen om incest og forræderi. Han ble anklaget for å ha hatt et seksuelt forhold til sin søster i løpet av de siste tolv månedene. Allerede da Smeaton ble arrestert forsto Anne Boleyn alvoret i komplottet mot henne. Den samme dagen tok hun lille Elizabeth i armene og bønnfalt kong Henrik om nåde, men forgjeves. Den 2. mai 1536 ble hun arrestert mens hun spiste lunsj og fraktet til Tower of London. Hun ble forhørt av sin onkel, hertugen av Norfolk, som øyensynlig nøt at rollene var blitt snudd om. I fengselet fikk hun et mindre nervøst sammenbrudd og forlangte å vite alle detaljer om sin familie og anklagene mot henne. Fire av mennene ble tiltalt ved Westminster den 12. mai 1536. Weston, Brereton og Norris opprettholdt deres uskyld og kun under tortur sa Smeaton seg skyldig. Tre dager senere ble Anne og George Boleyn tiltalt hver for seg i Tower of London, hun først og han etterpå. Hun ble tiltalt for hor, incest, hekseri og høyforræderi. Henrik og hans elskerinne Jane Seymour ble sett ved en bankett på Thames på samme tid. Flere pamfletter sirkulerte rundt i London og gjorde narr av rettsaken og støttet dronningen. Ettersom hun var adelig ble hun tiltalt av 26 lorder, og den sermonielle lederen var hennes onkel hertugen av Norfolk. Ettersom Earl Marshal av England måtte være tilstede, og ettersom Norfolk hadde denne posisjonen, overtok hans sønn, Henry Howard, jarl av Surrey, denne posisjonen ved rettsaken, og tok således sete nedenfor sin far. Henry Percy var også en av de som var nødt til å bli medlem av den juryen som dømte henne. Da dommen var satt besvimte Henry og ble båret ut. [rediger] Henrettelsen George Boleyn og de andre tiltalte mennene ble henrettet den 17. mai. Bestyreren av fengselet rapporterte at Anne tilsynelatende var glad og klar til å si farvel til livet. Hun skal etter sigende ha sagt da hun fikk høre at kongen hadde dømt henne fra brenning til halshogging og ansatt en sverdmann fra Calais (for at dronningen ikke skulle bli skilt fra sitt hode med en ordinær øks): «Han skal ikke ha store vanskeligheter for jeg har en liten nakke. Jeg skal bli kjent som La Reine sans tête (den hodeløse dronning)». De kom for å hente Anne om morgenen den 19. mai for å frakte henne til Tower Green, slik at hun skulle slippe nedverdigelsen av en offentlig henrettelse. Fengselets konstabel skrev dette om henne: Anne bar et «rødt underskjørt under en løs, mørkegrå langkjole av damask trimmet i pels». Hennes mørke hår var bundet opp og hun bar sitt sedvanlige franske hodeplagg. Ved skafottet ga hun en kort tale: Hun bøyde seg deretter i stående posisjon forover ettersom i henhold til franske henrettelser med sverd var det ikke behov for en blokk. Hennes siste bønner besto av at hun gjentok «Til Jesus Kristus overgir jeg min sjel; Herre Jesus, motta min sjel!» Hennes hoffdamer fjernet hennes hodeplagg og bant et bind for øynene hennes. Henrettelsen var rask og besto av ett eneste hogg. I henhold til en fortelling var sverdmannen så merket av henne at han sa «Hvor er mitt sverd?» og deretter øyeblikklig hogde hodet av henne slik at hun skulle tro at hun hadde en kort stund til å leve og således ikke merke at sverdet kom susende mot henne. På andre siden av elven spaserte den skotske reformatoren Alexander Alesius sammen med Thomas Cranmer i hagen ved Lambeth Palace. De hørte kanonen fyre fra Tower of London og således signalisere at Anne Boleyns liv var avsluttet, og erkebiskopen skottet opp og proklamerte: «Hun som har vært dronning av England på jorden vil i dag bli en dronning i himmelen». Han skal deretter ha satt seg på en benk og grått. Regjeringen hadde glemt å skaffe en skikkelig kiste for Anne og hennes lik og hode ble lagt i en pilkiste og gravlagt i en umerket grav i kapellet i St Peter ad Vincula. Hennes lik ble senere identifisert ved en renovasjon av kapellet under dronning Victoria, og hennes siste hvilested er nå merket i marmorgulvet. Katarina Howard skulle senere også bli gravlagt her. Anne var dronning i bare 1000 dager. [rediger] Omdømme Historikere fortsetter å diskutere hvorfor Anne Boleyn falt i unåde. Det er fire hovedteorier om hennes skjebne som Oxford-historikeren Steven J. Gunn har karakterisert som en historisk «skyttergravskrig». I de tyve årene etter hennes død ble Anne Boleyn sjelden diskutert, skjønt i ultra-katolske kretser ble flere mørke myter om henne bevisst dyrket, spesielt til fortellinger om hennes deformasjoner som skulle bevise at hun var forbundet med djevelen. I henhold til Maria av Østerrike, søster av keiser Karl V, led Anne «ingen urett». Om hennes forbrytelser ikke passet var hennes straff passende ettersom «hun var kjent for å ha vært et verdiløst menneske». En landflyktig jesuittprest, fader Nicholas Sanders, utga sin historie om Henrik VIII i 1576 og som ble utgitt på nytt i 1988 under tittelen The Rise and Growth of the Anglican Schism. Selv om Sander ikke nevner at Anne Boleyn var en heks, og isteden sier at hun «omfavnet Luthers kjetteri for å gjøre sitt liv og meninger sammenhengende», kommer han med påstanden om at Anne Boleyn både hadde vært kongens biologiske datter og var meget seksuelt promiskuøs. I henhold til Sander ble Anne født mens Thomas Boleyn var i Frankrike i to år og at Henrik selv hadde sørget for å holde diplomaten unna sin hustru da han kom tilbake og fant Anne, og at Thomas’ hustru skal selv ha innrømmet at det var kongen som var far til datteren. Sanders skrev også at Anne hadde vært seksuelt aktiv siden hun var 15 år gammel, gått til sengs med farens tjener og prest, og ved det franske hoffet skal hun ha vært kjent som «den engelske merra», og etter å ha blitt kjent med den franske kongen, «merra til kongen av Frankrike». Imidlertid kan dette ansees som injuriende sladder. Det var ikke Anne, men hennes søster Mary som var blitt kjent ved disse nedsettende navnene. Mary hadde vært en tid ved det franske hoffet sammen med Anne, men ble kalt hjem grunnet sin ukyske oppførsel. Sanders bok synes å danne grunnlaget for senere verker på 1600-tallet hvor katolske historikere som har skrevet om reformasjonen har anklaget Anne for å ha vært en promiskuøs og umoralsk kvinne, men unnlot å antyde at hun var en heks. Dette kritiske synet har vært uttrykt av flere historikere siden, skjønt de uttrykte ikke lenger deres syn basert på politisk-religiøst forutinntatthet. Den ekstreme kritikken av Anne dannet siden grunnlaget for en meget fiktiv britisk roman som solgte godt, The Other Boleyn Girl (2002) av Philippa Gregory. Etter 1558 ble Anne aktet som en martyr og heltinne av den engelske protestantisme, spesielt gjennom verkene til den ultrakonservative propagandisten John Foxe som argumenterte for at Anne hadde reddet England fra ondskapen til den romerske katolisismen og at Gud hadde skaffet bevis for hennes uskyld og dyd ved å sikre at hennes datter Elizabeth senere ble dronning av England. Som et resultat av dette synet ble det vanlig av mange engelske adelige å henge opp bilder av Anne Boleyn i sine hjem for å framvise sin lojalitet til dronning Elizabeth og det protestantiske monarkiet. Selv om denne høyaktelsen av Anne svant hen på 1700- og 1800-tallet har ideen om henne som en protestantisk heltinne blitt nylig fremmet av en engelsk historiker, Joanna Denny. Et mer vanlig syn på 1700- og 1800-tallet var oppfattelsen av Anne som en romantisk martyr, en viljesterk og vakker kvinne som ble knust og ødelagt av sin ektemann som ble presentert som en brutal tyrann av de fleste populærhistorikere. En biografi om henne fra 1800-tallet av Margaret Benger var spesielt lovprisende og tilsvarende var en med tittelen Star of the Court (Stjerne ved hoffet), ved Serena Banbury. Berømte forfattere som støttet dette synet på Anne var blant annet Jane Austen, Agnes Strickland, Jean Plaidy og Maxwell Anderson. Skuespillet og den Oscarvinnende filmen Anne of the Thousand Days er inspirert av denne fortolkningen av Annes liv. Det samme er Gaetano Donizettis opera Anna Bolena (1830). Flere populære romaner har også overtatt denne sympatiske ideen om Anne Boleyn. På siste halvdel av 1900-tallet begynte akademiske historikere, som studerte Henrik VIIIs regjering og hoff som seriøse politiske og kulturelle institusjoner, å argumentere for at Anne Boleyn hadde vært en av de mest ambisiøse, intelligente og viktigste dronningene i europeisk historie noensinne. De etterforsket hennes politiske sympatier, nettverk av beskyttere og innflytelse på utenlandsk politikk og religiøse anliggender. Dette førte til flere akademiske studier av hennes liv, mest berømt er to biografier skrevet av Eric Ives. En annen historiker, David Starkey, har også fremmet denne fortolkningen av Anne Boleyn. Kombinert med den intellektuelle styrken av feminisme, som har fortolket Anne i et imøtekommende lys, har de fleste moderne historikere skrevet om henne med respekt og sympati. En amerikansk akademiker, Retha Warnicke, har fokusert på kjønnsfordommer tidlig på 1500-tallet og deres betydning for Annes klatring mot toppen og påfølgende nedgang. Det har vært flere behandlinger om hennes liv av populærhistorikere som Marie Louise Bruce, Hester W. Chapman, Norah Lofts, Carolly Erickson, Alison Weir, Antonia Fraser og Joanna Denny. I filmer, fjernsyn og teater har hun blitt portrettert av en rekke kjente skuespillere, blant annet Clara Kimball Young, Henny Porten, Merle Oberon (Oscar-nominert), Geneviève Bujold (Oscar-nominert), Dame Dorothy Tutin, Dame Joan Sutherland, Charlotte Rampling, Vanessa Redgrave, Helena Bonham Carter, Jodhi May, Natalie Portman og Natalie Dormer.","Anne Boleyn, 1. markise av Pembroke (født ca. 1507 , død 19. mai 1536) var Henrik VIIIs andre hustru og mor til dronning Elizabeth I. Kong Henrik VIIIs ekteskap med Anne og hennes påfølgende henrettelse var delvis den kompliserte begynnelsen på en politisk og religiøs omveltning, reformasjonen i England, hvor Anne selv aktivt satte i gang kirkereformer. Hun hadde stor politisk påvirkning og har blitt kalt for «den mest innflytelsesrike og viktigste ektefelle en konge av England noen gang har hatt». Anne Boleyn er mest kjent for sin dramatiske død. Hun ble henrettet for utroskap, incest og forræderi den 18. mai 1536. Det er utbredt antatt at hun var uskyldig i det hun ble tiltalt for, og hun har senere blitt regnet som en martyr av de engelske protestantene, delvis grunnet verkene til John Foxe. Hennes liv har vært utgangspunkt for utallige romaner, skuespill, operaer, fjernsynsdramaer og spillefilmer." no,38500983a71ef5a30ab474811a15e57c,"[rediger] Historie Tower ble grunnlagt av Vilhelm Erobreren etter hans seier i 1066, antagelig med byggestart i 1078. Det å bygge festninger var et sentralt element i normannernes krigføring. Angelsakserne hadde mange små festninger i tre, men disse var svake og man hadde ikke utarbeidet gode metoder for å forsvare dem. Normannerne var derimot svært opptatt av å sikre områder ved å bygge festninger, som de kunne føle seg trygge i dersom angelsakserne gjorde opprør. I begynnelsen var Tower et mindre fort av tre. Vilhelm beordret etter hvert at fortet av tre skulle rives og erstattes av noe mer solid. Det skulle, som han uttrykte det, være et symbol på hans makt, en festning som forsvar og et fengsel for hans fiender . White Tower stod klart omkring 20 år senere. I det neste århundret bestod Tower of London bare av denne ene bygningen med en liten borggård og en enkel ringmur. [rediger] Første utvidelse Den første utvidelsen ble påbegynt i 1189 av rikskansleren William Longchamp mens Rikard I var på korstog. Borggården rundt White Tower ble dobbelt så stor, og det kom opp en ny ringmur med tårn omkranset av en ny vollgrav. Den ble fullført i 1199 av Rikards bror og etterfølger, Johan. Under Henrik III (1216–1272) ble det først fokus på slottets rolle som kongelig palass. Mellom White Tower og elven ble det reist nye kongelige leiligheter. Kongen opprettet også et menasjeri for å ha underholdning innenfor murene. Etter at denne utvidelsen var ferdig, kom Henrik i strid med sine baroner, og følte behov for en ny kraftig utvidelse. Igjen ble arealet fordoblet, denne gang til alle tre sider på land slik at White Tower ble stående i midten. Det kom også opp en ny ringmur og vollgrav. [rediger] Slottet fullføres Under Edward I (1272–1307) fikk Tower omtrent den størrelse det har i dag. Mellom 1275 og 1285 brukte kongen mer enn dobbelt så mye ressurser på Tower som det hans far hadde gjort i hele sin lange regjeringstid. Det ble anlagt enda en ny vollgrav og reist en ny ringmur, som også gikk langs elven. I muren mot Themsen ble det laget nye kongelige leiligheter. Den nye hovedporten mot land ble kraftig befestet. [rediger] Festningen inntatt Under bondeopprøret i 1381 ble Tower inntatt av opprørerne, og Simon Sudbury, erkebiskop av Canterbury og rikskansler, ble myrdet. Dette skyldtes ikke svakheter i forsvarsverkene, men at garnisonen ikke forsvarte slottet. Da slottet ble inntatt, hadde kong Rikard II forlatt det for å forhandle med opprørerne, og da en stor folkemengde kom til Tower, fryktet soldatene at de ville sette kongens liv i fare dersom de gjorde motstand. Tower ble igjen tatt i 1460, under rosekrigene. Det ble da bombardert og beleiret, og garnisonen valgte å kapitulere med gode vilkår fremfor å kjempe en kamp de ikke kunne vinne. [rediger] Flere funksjoner Etter at Edvard I hadde utvidet Tower ble flere viktige institusjoner lagt dit: Det største kongelige skattkammeret og det største myntslageriet, rikets hovedarsenal og et lager for offentlige dokumenter. Bryggene ble utvidet langs hele elvebredden for å gjøre det lettere å transportere ting inn og ut av Tower. Det var også i denne perioden at Tower først ble tatt i bruk som fengsel (se nedenfor), noe som skulle bli en svært viktig funksjon i tudortiden og elisabethansk tid. [rediger] Ny karakter Ved restaurasjonen i 1660 begynte en ny fase i Towers historie. Under Karl II ble det utført store forandringer. Hans far, Karl I hadde mistet kontroll over London under den engelske borgerkrig, og Karl II ønsket å forhindre at dette skjedde igjen. Slottet ble kraftig opprustet med artilleri og arsenalet ble utvidet. Samtidig begynte man å åpne slottet for besøkende. Kronregaliene ble utstilt, og det ble opprettet en utstilling av historiske våpen. Tower ble samtidig fortsatt brukt som fengsel, men i langt mindre grad enn under Tudormonarkene. Det var nå først og fremst under større nasjonale kriser, som jakobittopprørene i 1715 og 1745, og den franske revolusjon, at man plasserte fanger der. Royal Mint og dokumentlageret var fortsatt i Tower. Det militære aspektet ble igjen styrket i 1826, da hertugen av Wellington ble konstabel av Tower of London. Han trodde, som mange andre, at en revolusjon når som helst kunne bryte ut i England, og mente at sikring av Tower var sentralt. Royal Mint hadde da allerede flyttet ut; Wellington fikk også nedlagt menasjeriet og flyttet dokumentlageret. Da Grand Storehouse, den største arsenalbygningen, ble ødelagt av brann i 1841 fikk han bygget en ny stor arsenal- og brakkebygning. Wellington mente også at publikum ikke måtte ha adgang til Tower, men dette fikk han ikke gehør for. [rediger] Turistattraksjon Da Wellington døde i 1852 fryktet man ikke lenger en revolusjon. Tower hadde lenge vært en turistattraksjon, men når man ikke lenger hadde noe militært behov for Tower, kunne dette aspektet videreutvikles. Prins Albert, dronning Victorias gemal, oppfordret til at Tower skulle omformes til et nasjonalt monument, og fikk støtte for dette. Arsenalbygningene ble gradvis revet, og middelalderstrukturene ble restaurert eller gjenoppbygget. Ved slutten av Victorias regjeringstid i 1901, hadde Tower en halv million besøkende hvert år, et enormt antall på en tid hvor masseturismen ennå ikke hadde gjort sitt inntog. På slutten av 1990-årene hadde antallet besøkende økt til over to millioner årlig, hvorav tre fjerdedeler var utlendinger. [rediger] Verdenskrigene Under første verdenskrig forble Tower åpent for publikum. Men et nytt element i krigføringen, luftangrep, førte til at man noen ganger måtte stenge. Den tyske keiseren hadde ved begynnelsen av krigen gitt klar ordre om at historiske monumenter og kongelige slott i London ikke skulle være bombemål, men siktemetodene var lite presise, og Tower ligger nær Londons økonomiske sentrum og nær et industriområde på sørsiden av Themsen. Den 13. juni 1917 falt en bombe i vollgraven ved Legge's Mount; den eksploderte ikke, og de eneste skadde var to duer. Under senere bomberaid fikk Tower noen skader. En skade, på Bowyer Tower, ble ikke forårsaket av noen tysk bombe, men av en luftverngranat avfyrt fra Tower Bridge som ikke hadde eksplodert som den skulle og falt ned på tårnet. Kanonen ble kommandert av Charles ffoulkes, kuratoren for Tower Armouries, og stillingen ble kjent da den 19. mai 1918 skjøt ned et bombefly, det eneste som ble skutt ned over London under første verdenskrig. Tower ble også brukt som fengsel igjen under første verdenskrig. Elleve tyske spioner ble henrettet ved skyting der mellom november 1914 og april 1916. Noen av dem ble skutt i vollgraven, andre på den lille skytebanen som ble opprettet så soldatene kunne trene. Den mest kjente fangen i denne perioden var sir Roger Casement, en irsk nasjonalist som ble funnet skyldig i høyforræderi. Etter noen dager i Tower ble han henrettet i Pentonville fengsel den 3. august 1916. Under andre verdenskrig ble Tower et oppsamlingssenter for krigsfanger. Omkring 180 fanger var innom Tower på vei til krigsfangeleire i det nordlige England, de fleste av dem fra Luftwaffe eller fra ubåter. To av fangene var spesielle: Den tyske generalkonsulen til Island, Dr. Gerlach, satt der i tre og en halv måned i 1940, og Rudolf Hess satt i Queen's House i fire dager i april 1941. Rollen som fengsel ble avsluttet med henrettelsen av spionen Josef Jakobs på skytebanen den 14. august 1941. Bombing forårsaket omfattende skader på Tower, spesielt fra september til november 1941. Omkring femten høyeksplosive bomber og et stort antall brannbomber traff Tower. Flere bygninger ble helt ødelagt, blant annet North Bastion og Master of Assay Office. Under denne krigen ble Tower stengt for publikum fra starten av, og åpnet ikke før 1. januar 1946. [rediger] Etter andre verdenskrig I etterkrigstiden har det blitt foretatt mye restaurering og renovasjon i Tower. Det mest synlige for turistene er at flere århundrers sot har blitt skrapt av murene. Det ble også fjernet noen midlertidige installasjoner fra krigen; den siste bunkeren ble revet i 1959. 17. juli 1974 ble Morterrommet i White Tower rammet av en bombeeksplosjon. En person ble drept, og 41 skadet. Ingen tok på seg ansvaret for bomben, men politiet mente at det var Den provisoriske IRA som stod bak Det er ikke lenger noen kongelig leilighet i Tower of London, men det er fortsatt et kongelig palass. Derfor er det alltid to gardister fra Dronningens garde tilstede mens Tower er åpent for publikum, en utenfor Jewel House og en ved Queen's House. [rediger] Fengsel og rettersted [rediger] Fanger i Tower Tower ble brukt som fengsel for personer av høy rang, og for religiøse dissidenter. Fanger av høy rang, som i enkelte tilfeller til og med var av kongelig byrd, ble gjerne plassert i nokså komfortable forhold, mens religiøse fanger hadde kummerligere forhold. Den første fangen som ble satt i Tower var Ranulf Flambard, som var biskop av Durham. Han ble i 1100 funnet skyldig i utpressing. Ranulf hadde selv vært ansvarlig for deler av utviklingen av Tower etter at den første arkitekten, Gundulf, flyttet tilbake til Rochester. Han ble også den første som flyktet fra Tower, noe han klarte å gjøre ved å klatre ned muren med et tau som ble smuglet inn i cellen i en vintønne. At ingen så noe unormalt i at en tønne vin ble levert til en fange sier også noe om komfortnivået han sonet under. Blant andre kjente fanger finner man: Formelt opphørte Tower å være et fengsel i 1820, men som listen viser, ble det i noen helt spesielle tilfeller brukt også etter dette. [rediger] Tortur Towers torturkammer er beryktet, men var langt sjeldnere i bruk enn mytene sier. Bruken av tortur ble tidlig begrenset i England, og det var først og fremst fanger som havnet i Tower av religiøse grunner som ble utsatt for det. Det var faktisk ikke noe permanent innredet torturkammer; man brukte kjelleren i White Tower eller torturerte fangene i deres celler. Blant instrumentene som fantes var en strekkbenk og Scavengers datter, to torturinstrumenter med motsatt funksjon: Førstnevnte strakk fangens kropp, mens sistnevnte presset den sammen. Begge forårsaket uutholdelige smerter og skader som ofte var permanente. Anne Askew er den eneste kvinnen man kan dokumentere at ble torturert i Tower. Hun ble satt der i 1546 etter å ha blitt tiltalt for heresi. Sir Anthony Kingston, som var konstabel av Tower, fikk ordre om å utføre avhør under tortur for å få henne til å navngi andre protestanter. Hun ble lagt på strekkbenken, og holdt ut på en måte som fikk Kingston til å beundre henne. Han nektet å fortsette å pine kvinnen, og rikskansleren Thomas Wriothesley, måtte ta over. [rediger] Henrettelser Kriminelle fra de lavere klasser ble gjerne henrettet ved hengning på Tyburn eller et annet rettersted i byen, mens dødsdømte av høyere rang ble halshugget på Tower Hill rett utenfor Tower. Syv personer ble i stedet henrettet inne i Tower. Fem av dem var kvinner; mens kvinner fra lavere klasser ble hengt offentlig, ble ingen kvinner av høyere byrd henrettet på Tower Hill, men ble istedet skjermet innenfor murene. De ble henrettet på Tower Green, og deretter gravlagt i det kongelige kapellet St Peter ad Vincula rett ved siden av. Enkelte adelige som ble henrettet på Tower Hill er også stedt til hvile i dette kapellet. Merkingen av retterstedet med et skilt er noe upresis; det var ikke noe permanent skafott på Tower Green, og plasseringen av det midlertidige skafottet varierte noe. De syv, som alle ble henrettet for høyforræderi, var: George Plantagenet, 1. hertug av Clarence, broren til Edvard IV av England, ble henrettet for høyforræderi i Tower i februar 1478, men ikke ved halshogging. William Shakespeares versjon, hvor han ble druknet i en tønne malvasiavin, er nok ren fantasi, men hans død bar nok mer preg av å være et mord enn en judisiell henrettelse. To andre kongelige fanger som antas å ha blitt myrdet i Tower er prinsene i Tower, Edvard V og hans yngre bror Richard av Shrewsbury, 1. hertug av York. Ifølge Thomas Mores History of Richard III leide deres onkel Rikard III inn mordere som kvalte dem med puter. Under begge verdenskriger ble det også utført henrettelse av spioner i Tower, på en liten skytebane som nå er fjernet. Den siste henrettelsen der ble utført 15. august 1941, da den tyske agenten Josef Jakobs ble skutt av en pelotong fra Scots Guards. [rediger] Bygninger [rediger] Det hvite tårnet Det hvite tårnet eller The White Tower er den eldste bygningen, påbegynt omkring 1078 under Gundulf av Rochesters ledelse, og antagelig fullført omkring 1097. Tårnet ble bygget for å være en bolig for kongen og konstabelen, med kongen på øverste nivå og konstabelen nede. Da Tower ble utvidet under Rikard I flyttet konstabelen ut, til en ny leilighet ved ringmuren. Kongen flyttet også, til et nytt palassbygg. White Tower var fortsatt, med sine tykke murer, et sikkert sted for monarken og Det kongelige råd i krisetider. De kongelige leilighetene ble til tider brukt til fanger av høy rang; det var her Ranulf Flambard ble plassert i 1100, og flere andre geistlige og kongelige skulle følge. Det hendte også at mindre heldige fanger ble plassert i kjelleren, men det var ikke noe permanent fangehull der. Innen slutten av Elizabeth Is regjeringstid hadde White Tower blitt et arsenal, lager for slottets ubrukte møbler og kongelig garderobe. I løpet av det 18. århundre ble de fleste av rommene tatt i bruk som militære lagre, og det ble utført flere strukturelle endringer. Til sist ble lagrene flyttet ut, og Royal Armouries' utstilling av våpen ble flyttet inn. Tårnet er 27,4 m høyt, og 35,9 m fra øst til vest og 32,6 m fra nord til sør. Murene er 4,6 m tykke ved bakken, og 3,3 m på toppen. Materialet er såkalt Kentish rag, en kraftig kalkstein fra området rundt Maidstone. I noen deler av bygningen er det brukt en finere kalkstein fra Caen i Normandie. Veggene ble hvitkalket, hvilket er opphavet til navnet. Det er tårn i alle fire hjørner, tre rektangulære og ett rundt (nordøst). I 1675 brukte astronomen John Flamsteed det runde tårnet som observatorium, før han flyttet til Greenwich. Tårnenes kupler er fra Henrik VIIIs tid. I 1715 ble vinduene forstørret. Dette gjorde White Tower mindre egnet som festning, men gav langt mer lys i rommene. To par av de originale normanniske vinduene er bevart i toppetasjen over inngangspartiet. Inngangen som nå brukes er den opprinnelige, men trappen er en rekonstruksjon. Den er plassert høyt over bakken for å gjøre det vanskelig å bruke rambukk mot den. [rediger] St. Johannes' kapell St. Johannes' kapell i White Tower er et godt bevart eksempel på tidlig normannisk kirkearkitektur. Det er i kalkstein fra Caen, som er udekorert med unntak av kapitélene. Proporsjonene er perfekte, og leder blikket mot apsis med alteret. Som et kongelig kapell var det rikt dekorert, og den enkle tilstanden det er i nå er derfor villedende. All dekorasjon ble fjernet i 1550, under reformasjonen. Etter hvert ble kapellet tatt i bruk som dokumentlager. Da dokumentene ble flyttet til en bygning utenfor Tower i 1857, ble det foreslått at kapellet skulle bli et kleslager for hæren. Men det ble i stedet restaurert og tatt i bruk som kapell igjen. Kapellet har status som Royal Peculiar, og brukes ved spesielle anledninger. [rediger] Wakefield Tower Wakefield Tower ble bygget mellom 1220 og 1240, under Henrik III. Kongen bodde selv i tårnet, som er det største i Tower of London med unntak av White Tower. Det var hjertet i Henrik IIIs Tower, og et av hovedpunktene i hans forsvarsverker med kontroll over hovedporten ved elvebredden, som senere ble innlemmet i Bloody Tower. Det nedre kammeret hadde oversikt over elven inntil omkring 1280, da det ble fylt ut mot elven. Det øvre kammeret var Henrik IIIs soverom, med store vinduer mot landsiden og en stor peis. Selv om det meste av dekoren er borte, vet man fra instruksjonene Henrik III gav omtrent hvordan det så ut. Under Edvard I ble tårnet det øvre kammeret er forværelse til den nye kongelige leiligheten i St. Thomas's Tower, og det er mulig at det ble brukt som tron- eller audienskammer. En trone, kopiert fra St. Edvards stol i Westminster Abbey, står i dag i rommet. I østveggen er det et stort vindu med glassmaleri, der kongens oratorium eller privatkapell lå. Man kan se enkelte rester av denne bruken, blant annet et sakrarium (vask for liturgiske kar) og en sedilia (sete for presten som forrettet). Kapellet er særlig knyttet til Henrik VI. Etter at han ble tatt til fange av Edvard IV i 1471, under rosekrigene, ble han holdt fanget i Wakefield Tower. Han ble etter kort tid myrdet mens han bad i kapellet. Tårnet ble i lang tid, fra før Henrik VI ble fengslet der, brukt som dokumentlager, men i det 19. århundre ble det i stedet utstillingslokale for kronregaliene. De ble flyttet til Jewel House i 1967. Det har blitt restaurert, blant annet ved at det originale murarbeidet, med steinhoggermerker, har blitt blottlagt og at tømmertaket har blitt satt i stand. [rediger] Lanthorn Tower Lanthorn Tower ble bygget samtidig som Wakefield Tower. Det ble ødelagt av brann i 1774, og ruinene ble etter kort tid revet. Den nåværende bygningen er en rekonstruksjon fra viktoriansk tid, med en utstilling som gir en introduksjon til den innerste borggården og middelalderpalasset. Flere gjenstander fra det 13. århundre er utstilt der. Det er sannsynlig at det var i dette tårnet Elizabeth I satt som prinsesse under Maria I. Tårnet var i det 18. århundre kjent som Queen Elizabeth's Tower, og standarden var høy nok for en prinsesse som ikke var fengslet for forræderi, men som måtte holdes vekk for at hun ikke skulle konspirere. [rediger] Salt Tower Salt Tower ble reist omkring 1238. En av de første som bodde i det store kammeret der var John Balliol, Skottlands avsatte konge. Han var fengslet der fra 1297 til 1299. I tudortiden var kammeret i konstant bruk som fengsel, og er spesielt kjent for at katolske prester satt der under Elizabeth I. Blant annet ble John Gerard torturert i Salt Tower. Noen innskrifter på veggene fra denne perioden er bevart, blant annet en med et IHS-monogram, navnet Maria og jesuittordenens motto Ad maiorem Dei gloriam. [rediger] Broad Arrow Tower Broad Arrow Tower har i dag en utstilling som gjenskaper kammeret slik det kan ha sett ut da sir Simon de Burley bodde der. Han var privatlærer for den unge Rikard II og måtte søke tilflukt der under bondeopprøret i 1381. [rediger] Constable Tower Tårnet ble reist under Edvard I, men slik det fremstår i dag, er det for det meste en gjenoppbygging fra det 19. århundre. [rediger] Martin Tower I tudortiden ble tårnet brukt som fengsel, og flere innskrifter fra denne tiden er bevart. Martin Tower var det første stedet hvor kronregaliene ble utstilt, i 1669. De var først på bakkenivå, mens vokteren, Keeper of the Regalia, bodde i etasjen over. I 1671 stjal Thomas Blood regaliene fra tårnet, men kom seg ikke ut av festningen. [rediger] Brick Tower, Flint Tower og Bowyer Tower Brick Tower, Flint Tower og øverste etasje av Bowyer Tower ble gjenoppbygget i det 19. århundre. Det skal ha vært i Bowyer Tower at George Plantagenet, 1. hertug av Clarence ble henrettet eller myrdet i 1478. [rediger] Devereaux Tower Devereaux Tower har navn etter Elizabeth Is yndling Robert Devereux, 2. jarl av Essex, som var fange der etter sitt fall; han ble henrettet på Tower Green. Det står ved det nordvestlige hjørnet av den indre borggården, mot City of London. [rediger] Beauchamp Tower Beauchamp Tower ble bygget av Edvard I omkring 1281, og erstattet porthuset fra Henrik IIIs utvidelse. Interiøret viser at det ble brukt mye tegl, noe som er et kjennetegn på bygningene fra Edvard Is tid, og på den tid en innovasjon i engelsk slottsbygging. Det har navn etter Thomas de Beauchamp, 12. jarl av Warwick, som ble fengslet der av Rikard II fra 1397 til 1399. Det var spesielt egnet for fanger av høy rang, fordi det hadde et stort kammer, og fordi det lå rett ved boligen til konstabelen. Senere satt blant annet John Dudley, 1. hertug av Northumberland og hans fem sønner der, og under Elizabeth I døde Philip Howard, 20. jarl av Arundel i tårnet. [rediger] Bell Tower Bell Tower og ringmuren bort til Bloody Tower stammer fra den første utvidelsen av Tower of London i 1190-årene. De stod da helt nede ved elven. Tårnet ble antagelig bygget i to faser; den nederste etasjen er polygonal, mens den øverste er rund. I de siste fem århundrer har en klokke ringt hver dag når portforbudet inntrer i Tower; den nåværende klokken er fra 1651. I tudortiden satt en rekke høytstående personer fengslet i Bell Tower, blant annet Thomas More, Arbella Stuart og antagelig James Scott, 1. hertug av Monmouth. Ifølge tradisjonen skal også Elizabeth I ha sittet der som prinsesse i Maria Is regjeringstid. Et stykke av muren utenfor kalles av den grunn Elizabeth Walk. Det er dog mer sannsynlig at hun satt i Lanthorn Tower, som hadde en langt høyere standard . [rediger] Bloody Tower Bloody Tower var den opprinnelige porten til den indre borggården fra elvesiden, inntil St. Thomas's Tower ble reist. Det øvre nivået ble ombygget under Edvard III, omkring 1360. På nederste nivå er vinsjen som kontrollerer porten; opprinnelig var det også en indre port. Kammeret i tårnet var en luksusleilighet. Det ble brukt til flere fanger av høy rang, som erkebiskopene Thomas Cranmer og William Laud av Canterbury, og George Jeffreys, 1. baron Jeffreys. Opprinnelig het det Garden Tower, fordi det ligger ved siden av løytnantens hage, men i løpet av tudortiden fikk det navnet Bloody Tower, «Det blodige tårnet», fordi Jakob I under et besøk i 1604 ble fortalt at det var der prinsene i Tower ble myrdet. Om dette er tilfelle vites ikke; to skjeletter som kan være prinsenes ble funnet i nærheten av White Tower i 1674, og det er ingenting annet enn et gammelt rykte som knytter dem til Bloody Tower. To andre dødsfall fant derimot sikkert sted i Bloody Tower: Henry Percy, 8. jarl av Northumberland skjøt seg antagelig der i 1585 for å slippe å bli dømt for høyforræderi og dermed få slektens eiendommer inndratt (han kan også ha blitt myrdet), og i Jakob Is regjeringstid ble sir Thomas Overbury forgiftet i tårnet. Tårnet er nå møblert slik det kan ha sett ut mens sir Walter Raleigh satt fengslet der i tretten år, fra 1603 til 1616. I denne perioden ble tårnet forhøyet og en etasje til ble satt inn, slik at Raleigh og hans familie, som bodde hos ham, skulle få nok plass. [rediger] Queen's House Queen's House er en L-formet bindingsverksbygning i tudorstil. Den var opprinnelig kjent som Lieutenant's House, og fikk sitt nåværende navn først under dronning Victoria. Bygningen skifter navn etter hvilket kjønn monarken har. Resident Governor of the Tower of London, løytnantens moderne sidestykke, har sin bolig der og huset er derfor ikke åpent for publikum. Også i denne bygningen ble mange viktige fanger plassert, direkte under løytnantens oppsyn. Ifølge tradisjonen var den første av dem Anne Boleyn og den neste Katarina Howard, Henrik VIIIs henholdsvis andre og femte hustru som begge ble henrettet på Tower Green. Det er mulig at Katarina ble holdt der, men historien om Anne stemmer ikke; bygningen ble reist i 1540, fire år etter at hun ble henrettet. Det kan være en kjerne av sannhet i historien, dersom hun ble plassert i bygningen som tidligere lå på stedet, men det virker usannsynlig at den hadde høy nok standard for en dronning, selv en som var dømt for høyforræderi. I rådskammeret i den øvre etasjen er et minnesmerke over kruttkomplottet; Guy Fawkes ble avhørt i dette rommet både før og etter han ble torturert. Den siste fangen i bygningen var Rudolf Hess, som satt der i fire dager i mai 1941. [rediger] St Peter ad Vincula St Peter ad Vincula er et kongelig kapell med status som Royal Peculiar. Det er det siste hvilested for de som ble henrettet på Tower Green, og for mange som døde på Tower Hill. Den første kirken på stedet var sognekirke for området utenfor det opprinnelige Tower of London, men da Henrik III utvidet slottet kom den innenfor murene. Den nåværende bygningen er fra 1519–1520, det vil si i Henrik VIIIs regjeringstid. Kapellet inneholder en rekke monumenter over offiserer ved Tower og deres familiemedlemmer. Blant kjente personer som er stedt til hvile der er dronningene Anne Boleyn, Katarina Howard og Jane Grey, og de to katolske helgenene Thomas More og John Fisher. I 1876 ble levningene under gulvet gravet opp, med dronning Victorias godkjenning. De som kunne identifiseres, som Anne Boleyn, ble gravlagt på nytt foran alteret. [rediger] Waterloo Block og Jewel House Waterloo Block, tidligere kjent som Waterloo Barracks, er en brakke med plass til mer enn tusen soldater. Den ble reist mens hertugen av Wellington var konstabel i Tower, og er i nygotisk stil. Den vestlige enden er kjent som Jewel House, og rommer siden 1967 kronregaliene. [rediger] Royal Fusiliers Museum Royal Fusiliers Museum ligger i den tidligere offisersmessen, som nå er hovedkvarter for Royal Regiment of Fusiliers. Regimentet ble grunnlagt i Tower i 1685, først for å vokte Towers kanoner. De ble etter hvert også brukt i tjeneste andre steder, og museet viser regimentets historie både i Tower og på oppdrag i og utenfor Storbritannia. [rediger] Hospital Block Hospital Block var opprinnelig en kontorbygning for Board of Ordnance, og ble reist 1699–1700. Den ble senere sykehus for garnisonen. [rediger] New Armouries New Armouries ble bygget for Board of Ordnance 1663–1664. Den blir nå brukt av Royal Armouries. [rediger] St Thomas's Tower St Thomas's Tower står i den ytre muren mot Themsen. Tårnet ble reist av Edvard I mellom 1275 og 1279 for å erstatte Henrik IIIs kongelige leilighet i Wakefield Tower. Hallen har blitt rekonstruert, og et oratorium har fått nytt farget vindusglass. Et kammer har forblitt urestaurert, slik at man kan se hvor mye rommene har forandret seg gjennom århundrene. I forbindelse med kroningen av Anne Boleyn i 1532 ble det meste av tårnet ombygget slik at høyere hoffmedlemmer kunne få rom der. Tårnet er mest kjent for porten Traitor's Gate, «Forræderporten». Gjennom denne ankom mange av fangene i Henrik VIIIs tid med båt til Tower. Porten ble åpnet og lukket av en maskin som ble drevet enten av tidevann eller av hester, og som når porten ikke var i bruk kunne brukes til å bore ut kanonløp. Et kanonverksted ble opprettet i tårnet. Det var også en annen port, en privat inngang for kongelige som ankom fra elven. Under Edvard III ble den erstattet av en ny port i Cradle Tower, like ved Lanthorn Tower. [rediger] Well Tower Well Tower, «Brønntårnet», er muligens det eneste tårnet utenom White Tower som har beholdt sitt opprinnelige navn. Dette til tross for at det er et misvisende navn: Det er ikke noen brønn i tårnet, men sjakter som man firte ned bøtter gjennom og hentet opp vann fra Themsen. [rediger] Tidligere bygninger [rediger] Menasjeriet i Lion Tower Det kongelige menasjeriet ble opprettet i det 13. århundre, sannsynligvis omkring 1235 under Henrik III, men kanskje allerede i 1204 under Johan. De første dyrene ble hentet fra et menasjeri som Henrik I hadde opprettet i 1125 i Woodstock. I 1235 fikk Henrik III tre leoparder i bryllupsgave – muligens var det løver ettersom de to artene ofte ble blandet sammen i middelalderen – fra Frederik II av det tysk-romerske rike. I 1264 ble de flyttet til The Bulwark, som ble omdøpt til The Lion Tower. Dette tårnet lå ved den vestlige inngangen til Tower. Under Elizabeth I ble menasjeriet noen ganger åpnet for allmennheten. Det er funnet en løveskalle som er karbondatert til mellom 1280 og 1385, hvilket betyr at det er den eldste kjente forekomsten av et av de store kattedyrene på De britiske øyer . Innen 1804 hadde menasjeriet blitt åpnet for publikum på jevnlig basis. Det var i denne dyrehagen William Blake så tigeren som skal ha inspirert ham til å skrive diktet The Tyger. Den siste direktøren, Alfred Cops, som tok over i 1822 kom til et menasjeri som var i forferdelig dårlig forfatning. Han skaffet nye dyr, og publiserte en illustrert, vitenskapelig katalog. Men dyrehagens dager var snart talte, ettersom London Zoo skulle åpne i Regent's Park. Av kommersielle hensyn, hensynet til dyrenes velferd og et ønske om å oppruste Tower som festning, ble dyrene flyttet. De siste forlot Tower i 1835. Det meste av Lion Tower ble revet, slik at bare porten Lion Gate står igjen. [rediger] Yeoman Warders Tower of London er mest kjent internasjonalt for sine Yeoman Warders, for mange mer kjent som «Beefeaters». De bærer til daglig en mørk blå hverdagsuniform med monarkens monogram i rødt og røde striper. Når monarken besøker Tower, eller Warders er på vakt under en statsseremoni, bærer de tradisjonelle røde uniformer med gullstriper fra Tudor-tiden, svært lik de Yeomen of the Guard bærer. Deres opprinnelige funksjon var den britiske monarks personlige livvakter og fangevoktere. I dag har the Yeoman Wardens kun seremonielle oppgaver og fungerer stort sett som turistguider. Det er pensjonerte offiserer fra hæren og marinen som får stillingene, og det blir ansett som en ære. Den eldste og av de mest interessante seremoniene på Tower, er «Ceremony of the Keys». Dette er den seremonielle lukkingen av Tower for kvelden, og har pågått hver kveld, mer eller mindre uforandret, i 700 år. Blant Yeoman Warders har det gått sport i å fremvise den typisk britiske knusktørre humoren for turistene. Dette gjelder særlig når de skal svare på spørsmål som de har fått tusen ganger før. Et par typiske eksempler: Da en turist spurte hvor de halshogde folk, svarte vokteren «Normalt rett over skuldrene», og da en kvinne spurte om alle ravnene ble gravlagt på samme sted svarte en vokter «Nei, frue, bare de døde». [rediger] Ravnene Det er en gammel tradisjon at det skal være minst seks ravner i Tower of London. Karl II skal ha krevd at de måtte fjernes, fordi de forstyrret den kongelige astronomen John Flamsteed mens han arbeidet der (se White Tower). Men dette skjedde ikke, fordi noen fortalte kongen legenden som sier at dersom ravnene forlater Tower vil White Tower, monarkiet og riket falle. Etter borgerkrigen og henrettelsen av Karl I tok kongen ikke sjansen på å utfordre skjebnen, og fikk i stedet flyttet observatoriet til Greenwich. Towers offisielle historiker, Geoffrey Parnell, har ikke funnet noen skriftlig referanse til ravnene som er eldre enn 1895, men ingen vet når de først kom og når legenden oppstod . Ville ravner var tidligere vanlige i London, spesielt rundt kjøttmarkedene. Det er godt mulig at ravner som levde av avfall fra markedet ved Eastcheap på et tidlig tidspunkt begynte å holde til i Tower. Under andre verdenskrig døde alle unntatt en, Grip, av sjokk under bomberaidene. Før Tower ble gjenåpnet i 1946 sørget man for å ha seks ravner på plass. Det er nå åtte ravner, som har fått vingene klipt for å hindre dem i å fly avsted. De tas hånd om av en Ravenmaster, en oppgave som tildeles en av Yeoman Warders. Ravnenes navn, kjønn og alder var pr. november 2006: I 2006 ble ravnene flyttet innendørs en periode på grunn av frykt for fugleinfluensa, men siden juli samme år har de igjen gått ute på plenene. Når ravner dør, blir da gravlagt på området, og deres navn blir føyet til på et skilt ved graven. [rediger] Kronregaliene Kronregaliene, eller kronjuvelene, har vært i Tower of London siden 1303, etter at de ble stjålet fra Westminster Abbey. Det meste av dem skal ha blitt gjenfunnet etter kort tid. Etter kroningen av Karl II ble de låst inn, men publikum kunne få adgang til å se dem ved å betale en avgift til vokteren. Denne ordningen tok slutt fra Thomas Blood stjal regaliene etter å ha bundet og kneblet vokteren. Regaliene ble så oppbevart i Wakefield Tower i omtrent hundre år. De ble der beskyttet av væpnede vakter. Under andre verdenskrig ble de fjernet av sikkerhetsgrunner, og skal ha blitt oppbevart enten i velvet til Sun Life Insurance Company i Montreal i Canada sammen med Bank of Englands gullreserve, i Round Tower i Windsor Castle eller i Fort Knox i USA. Windsor er den mest sannsynlige muligheten, ettersom regaliene ikke skal forlate riket. I 1967 ble de flyttet til et nytt Jewel House i Tower, hvor de fortsatt er. For mange besøkende til Tower er det å se kronregaliene et høydepunkt, og det er ofte lange køer. For å håndtere de mange besøkende, og samtidig kunne ivareta sikkerheten, må man stå på et rullebånd som kjører sakte forbi regaliene.","Koordinater: 51°30′28.854″�N 0°4′33.748″�V Her Majesty's Royal Palace and Fortress of The Tower of London (vanligvis forkortet til Tower of London eller simpelthen Tower) er en borg i London, på Themsens nordlige bredd. Den eldste delen, White Tower, ble påbegynt under Vilhelm I. Denne er bevart, men den store festningen som møter dagens turister er et resultat av utvidelser gjennom århundrene. Slottet ble anlagt utenfor City of London, og var tidligere kjernen i Liberties of the Tower of London. Dets primære funksjon var å være et befestet palass for monarken. Etter hvert ble Tower ikke minst kjent som fengsel og rettersted, spesielt for fanger av høy status. Tower har hatt mange andre funksjoner, og er fortsatt stedet hvor Storbritannias kronregalier oppbevares. Tower står på UNESCOs liste over verdens kulturarv." pl,3e4c07125beedadf5c62da47ffdd4ffe,"[edytuj] Historia WPZiB [edytuj] Lata 1945–1969 Po II wojnie światowej państwa Europy Zachodniej zaczęły szukać sposobu zabezpieczenia się przed ewentualnym atakiem w przyszłości. Pierwszy układ zawarły Francja i Wielka Brytania 3 marca 1947 r. w Dunkierce, podpisując traktat o sojuszu i wzajemnej pomocy. Powstał on głównie z myślą o obronie przed Niemcami, jednak szybko się okazało, że zagrożenie jest związane z ekspansją komunizmu. W związku z wybuchem zimnej wojny Stany Zjednoczone naciskały na państwa Europy Zachodniej do zawiązania skuteczniejszej współpracy. 17 marca 1948 r. Francja, Wielka Brytania, Holandia, Belgia i Luksemburg zawarły Traktat Brukselski, który dotyczył m.in. kolektywnej samoobrony . Przetarł on drogę do utworzenia NATO w 1949 roku, jednak sojusz początkowo nie zawierał RFN, przez co wspólna obrona przed ewentualnym atakiem ze strony ZSRR wyglądała mało wiarygodnie. Poczucie zagrożenia nową wojną światową wzmógł dodatkowo wybuch wojny koreańskiej w czerwcu 1950 r. W takich warunkach do tej pory niechętna wzmacnianiu Niemiec Francja przedstawiła plan utworzenia Europejskiej Wspólnoty Obronnej, który przeszedł do historii jako Plan Plevena . Pomimo że podpisany w jego wyniku traktat o EWO (1952 r.) nie wszedł w życie, sprawił on iż w Europie Zachodniej narodziła się myśl stworzenia skoordynowanej polityki zagranicznej i bezpieczeństwa. Zwolennicy Europy federalnej dostrzegli możliwość wznowienia realizacji tej idei, wskutek czego w marcu 1953 r. Tymczasowe Zgromadzenie EWWiS opracowało i przedstawiło projekt Traktatu o Europejskiej Wspólnocie Politycznej. Miała ona polegać na połączeniu EWWiS i EWO oraz na koordynacji zewnętrznej polityki państw członkowskich. Wskutek osłabnięcia napięć zimnej wojny oraz wzrostu wzajemnych francusko-niemieckich niechęci do integracji polityczno-wojskowej, francuskie Zgromadzenie Narodowe odmówiło ratyfikacji traktatu o EWO. Idea unii politycznej okazała się jeszcze nierealna, jednak podpisane w 1957 roku traktaty rzymskie, ustanawiając unię gospodarczą, dały podwaliny pod integrację w kierunku politycznym. W 1961 r. w wyniku francuskiej inicjatywy, zwołano do Paryża spotkanie szefów rządów i ministrów spraw zagranicznych państw WE. Powołano na nim grupę studyjną, pod przewodnictwem Christiana Foucheta, która opracowała projekt układu ws. unii politycznej w Europie Zachodniej, znany jako Plan Foucheta. Nie został on jednak zrealizowany, gdyż Belgia i Holandia obawiały się czy integracja polityczna nie osłabi NATO, a wniesione przez Francję poprawki zostały odrzucone. Francja nie poprzestała jednak na próbach zbliżenia państw EWG i w 1962 r. przedstawiła drugi plan Foucheta, który lansował gaullistowską koncepcję Europy Ojczyzn, jednak również i on został odrzucony. W drugiej połowie lat 60. panował zastój w integracji spowodowany różnicami zdań we Wspólnotach, głównie indywidualnym stanowiskiem Francji w pewnych kwestiach. Nie chciała ona zmieniać międzyrządowego charakteru integracji, ani zwiększać kompetencji Komisji EWG. Była także przeciwna wprowadzeniu procedury głosowania większościowego. Zerwała ona obrady Rady Ministrów i przyczyniała się do bojkotu jej prac, prowadząc tzw. politykę pustego krzesła. Problemy te zostały uregulowane kompromisem luksemburskim w 1966 r. W międzyczasie, wskutek zawarcia traktatu fuzyjnego (1965) państwa członkowskie EWG, były mocno pochłonięte realizacją integracji gospodarczej, co hamowało rozwój prac nad wspólną polityką zagraniczną . [edytuj] Lata 1970–1992 W grudniu 1969 r. na spotkaniu państw Szóstki w Hadze, prezydent Francji Georges Pompidou zaproponował odbywanie regularnych spotkań ministrów spraw zagranicznych członków Wspólnot Europejskich w celu zharmonizowania polityki zagranicznej. W jego wyniku w 1970 r. prace rozpoczęła grupa urzędników pod przewodnictwem belgijskiego dyplomaty Étienne Davignona. Opracowała ona dokument, zwany Raportem luksemburskim (lub Raportem Davignona), który powołał Europejską Współpracę Polityczną. W jej ramach nastąpiła koordynacja polityki zagranicznej państw WE. Odtąd wspólnie ustalały one stanowiska w różnych kwestiach międzynarodowych. Na spotkaniu w Paryżu 19-21 października 1972 r. szefowie państw Szóstki oświadczyli, że są gotowi przekształcić wszystkie wzajemne relacje w Unię Europejską. Sprawy integracji, którymi do tamtej pory zajmowali się ministrowie spraw zagranicznych, zostały powierzone instytucjom Wspólnoty. Postanowiono również wyraźnie rozdzielić rozwój EWG i EWP, by nie wiązać ze sobą spraw gospodarczych i politycznych. Efektem dyskusji nad reformą EWP było przyjęcie 23 lipca 1973 następnego raportu wypracowanego przez Komitet Polityczny Étienne Davignona – Raportu kopenhaskiego, zwanego również drugim Raportem Davignona. Nie wprowadził on większych zmian, ale znacząco usprawnił funkcjonowanie EWP . 15 grudnia 1973 r. w Kopenhadze odbyło się spotkanie głów państw i rządów, podczas którego wypracowano Dokument o tożsamości europejskiej. Podkreślił on konieczność integracji w Europie, by jej głos liczył się w świecie. Rok później, w dniach 9-10 grudnia 1974 r. na szczycie państw Dziewiątki w Paryżu, postanowiono zinstytucjonalizować dotychczasowe nieformalne spotkania głów państw i utworzono Radę Europejską. Była ona krokiem w kierunku połączenia funkcjonowania Wspólnoty i EWP, co miało być wspomagane przez obecność ministrów spraw zagranicznych państw członkowskich na jej spotkaniach. Wówczas podjęto także decyzję o wzmocnieniu roli prezydencji. W następstwie szczytu paryskiego premier Belgii, Leo Tindemans przygotował raport nt. przyszłej Unii Europejskiej, który opublikowano 7 stycznia 1976 r. Postulował on całkowite zniesienie różnicy między spotkaniami ministrów w ramach EWP i Wspólnoty, by ujednolicić system decyzyjny, tworząc jedno miejsce, gdzie by podejmowano decyzje w najważniejszych kwestiach. Tindemans zaproponował także, by w ramach EWP państwa członkowskie były zobowiązane trzymać się wspólnych postanowień na mocy obligacji prawnych, a nie tylko politycznych, jak to miało miejsce do tamtej pory. Ważnym zapisem w raporcie było stwierdzenie, że Unia pozostanie dziełem niepełnym tak długo, jak długo nie będzie miała wspólnej polityki obronnej . Rada Europejska dyskutowała na temat raportu na spotkaniach w 1976 r., jednak ostatecznie zdecydowano jedynie o obowiązku składania przez ministrów spraw zagranicznych corocznych sprawozdań ws. postępów prac nad tworzeniem Unii Europejskiej. Na przełomie lat 70. i 80. rola EWP była bardzo niewielka i de facto ograniczała się do zapewnienia państwom członkowskim możliwości wzajemnej wymiany poglądów. W obliczu kryzysowych sytuacji na świecie, jak radziecka interwencja w Afganistanie czy irańska rewolucja islamska, państwa Dziewiątki nie potrafiły wypracować wspólnego stanowiska. Próbę reform EWP zainicjowała w 1981 r. Wielka Brytania. W wyniku dyskusji wypracowano Raport londyński, który został przyjęty 13 października 1981 r. Na skutek jego postanowień utworzony został Sekretariat Trójki, a Komisja Wspólnot Europejskich uzyskała wpływ na wszelkiego rodzaju kwestie związane z EWP. Państwa członkowskie zostały również zobowiązane do konsultowania się z partnerami przed przyjęciem ostatecznego stanowiska lub wystąpieniem z inicjatywą narodową we wszystkich ważnych kwestiach polityki zagranicznej, które są przedmiotem zainteresowania Dziesiątki jako całości . Brak sposobu egzekwowania tego zapisu sprawił jednak, że nie miał on pełnego wpływu na działania Wspólnoty i jego wykonywanie zależało tylko od dobrej woli państw członkowskich. Raport londyński wprowadził również procedurę kryzysową, która polegała na możliwości zwołania w ciągu 48 godzin Komitetu Politycznego bądź spotkania ministrów, jednak pierwsza próba zastosowania tego mechanizmu w obliczu wprowadzenia stanu wojennego w Polsce okazała się nieudana i dopiero po inwazji Izraela na Liban w czerwcu 1982 r. po raz pierwszy go uruchomiono. Wraz z bezpośrednimi zmianami w strukturach EWP miały miejsce próby utworzenia Unii Europejskiej. Ich pierwszym efektem był sformułowany 12 grudnia 1981 r. plan autorstwa ministrów spraw zagranicznych RFN i Włoch – Hansa-Dietricha Genschera i Emilia Colombo. Zawierał on propozycje nadania Parlamentowi Europejskiemu prawa debatowania nad sprawami EWP, a Radzie Europejskiej statusu formalnoprawnego, by mogła kierować zarówno Wspólnotą, jak i EWP. Obie te instytucje miały być wspomagane przez poszerzony Sekretariat EWP . Plan był krytykowany, jednak proponowany w nim Akt Europejski został ostatecznie przekształcony w Uroczystą Deklarację o Unii Europejskiej, którą podpisano 19 czerwca 1983 r. w Stuttgarcie. Nie zawierała ona jednak większości propozycji Genshera i Colombo, jedynie rozszerzała zobowiązania EWP do koordynacji w sprawach politycznych aspektów bezpieczeństwa także o ekonomiczne . Następnym projektem, który proponował zmiany w funkcjonowaniu polityki zagranicznej był raport przedstawiony przez irlandzkiego senatora, Jamesa Dooge'a, zwany od jego nazwiska Raportem Dooge'a. Zapowiedział on stopniowe likwidowanie osobnego traktowania Wspólnoty i EWP oraz zaproponował, by konsultacje na tematy bezpieczeństwa zewnętrznego objęły także wymianę strategii i technologii wojskowych oraz tworzenie wspólnych standardów zbrojeniowych. Proponował również utworzenie stałego sekretariatu, jednak jego kompetencje miały się ograniczać do wspierania prezydencji jedynie w zakresie EWP. W toku nasilających się przygotowań do utworzenia Unii Europejskiej w czerwcu 1985 r. Wielka Brytania przedłożyła projekt porozumienia odnośnie EWP, jednak wprowadzał on bardzo niewielkie zmiany w porównaniu z Raportem Dooge'a. W odpowiedzi na niego Francja i RFN wspólnie przedstawiły własny Projekt Traktatu o Unii Europejskiej, który proponował przekształcenie bez zwłoki całości stosunków między państwami w Unię Europejską, co miało się stać w oparciu o podstawy prawne Wspólnoty i EWP. Projekt zakładał również utworzeniu Sekretariatu Generalnego Rady Unii Europejskiej, który miał zastąpić Radę Europejską, a jego zadaniem byłoby kierowanie EWP. Z tego właśnie powodu projekt ten został skrytykowany przez pozostałe państwa, które obawiały się, że zbytnia uwaga zostanie skupiona na EWP, przy zaniedbaniu postępów w ramach Wspólnoty. Na Konferencji Międzyrządowej w Luksemburgu, odbywającej się w wrześniu 1985 r. podjęto dalsze decyzje w sprawach integracji europejskiej, których efektem było podpisanie 17 lutego 1986 r. Jednolitego Aktu Europejskiego. Rewidował on postanowienia traktatów rzymskich, regulując działania Wspólnoty i EWP. W kwestiach polityki zagranicznej najważniejszymi regułami ustanowił zgodność i solidarność działań, które miały chronić wspólne interesy Europy, a także obronę pokoju, demokracji i praw człowieka na świecie. Zakres działań EWP został określony jako wszelkie sprawy z dziedziny polityki zagranicznej, stanowiące przedmiot ogólnego zainteresowania . Podstawowymi instrumentami EWP uczyniono wspólne stanowiska i wspólne działania. JAE usankcjonował wspólne prowadzenie EWP i Wspólnotami, powierzając Komisji oraz Prezydencji obowiązek dbania o zgodność obu dziedzin . Ważną zmianą w sferze instytucjonalnej EWP było wprowadzenie stałego sekretariatu z siedzibą w Brukseli. Otrzymał on kompetencje w kwestiach administracyjnych i jako wsparcie dla prezydencji, nie miał jednak udziału w procesie legislacyjnym i nie mógł on reprezentować Dwunastki. Jednolity Akt Europejski stanowił kolejny krok w ujednolicaniu dotychczasowych praktyk i instytucji, jednak zabrakło w nim jednoznacznego określenia na czym miałaby polegać spójność działań Wspólnot i EWP, co czasami prowadziło do zakłóceń w procesie decyzyjnym. Rozwój sytuacji politycznej na świecie na przełomie lat 80. i 90., m.in. Jesień Ludów i wojna w Zatoce Perskiej postawiły państwa Dwunastki w obliczu nowych wyzwań. Potrzeba umacniania EWP przyspieszała prace nad tworzeniem Unii Europejskiej. 19 kwietnia 1990 r. prezydent Francji François Mitterrand oraz kanclerz Niemiec Helmut Kohl zaproponowali zwołanie międzynarodowej konferencji ws. utworzenia Unii Europejskiej. Jednym z proponowanych jej celów było ustanowienie wspólnej polityki zagranicznej i bezpieczeństwa, która stanowiłaby rozwinięcie EWP, by Unia mogła skuteczniej działać w obliczu niestabilnej sytuacji politycznej na świecie. Projekt został skrytykowany przez premier Wielkiej Brytanii Margaret Thatcher, która sprzeciwiała się tworzeniu unii politycznej. W dniach 14-15 grudnia 1990 na drugim posiedzeniu Rady Europejskiej w Rzymie rozpoczęto konferencję ws. utworzenia Unii Europejskiej. Wśród najbardziej spornych kwestii był dylemat czy w skład wspólnej polityki zagranicznej i bezpieczeństwa włączyć kwestie obronne, co rozstrzygnęło spotkanie ministrów spraw zagranicznych i obrony w Vianden 27 czerwca 1991 r., na którym ustalono, że sprawy obrony powinny być włączone do zakresu działania UE, a Unia Zachodnioeuropejska powinna stanowić jej uzupełnienie. W kwietniu 1991 r. Luksemburg przedstawił projekt zbudowania Unii Europejskiej w oparciu o 3 filary, z których drugi miała stanowić wspólna polityka zagraniczna i bezpieczeństwa. Po długich negocjacjach Radzie Europejskiej udało się na spotkaniu w Maastricht 9-10 grudnia ustalić ostateczną wersję Traktatu o Unii Europejskiej, który podpisano 7 lutego 1992 r., a wszedł w życie 1 listopada 1993 r. [edytuj] Traktat z Maastricht Traktat z Maastricht został podpisany 7 lutego 1992 r., a wszedł w życie 1 listopada 1993 r. Jego Tytuł V ustanowił wspólną polityką zagraniczną i bezpieczeństwa, której najważniejszymi celami określił: WPZiB stanowi wyraz dążeń Unii do podniesienia jej pozycji na świecie, o czym mówi artykuł 2, definiujący, że jednym z celów Wspólnoty jest potwierdzanie swej tożsamości na arenie międzynarodowej, zwłaszcza poprzez realizację wspólnej polityki zagranicznej i bezpieczeństwa, w tym stopniowe określanie wspólnej polityki obronnej, która zgodnie z artykułem 17 mogłaby prowadzić do wspólnej obrony. W podobny sposób wyraża się preambuła do traktatu, która zapowiada także tworzenie wspólnej polityki obronnej, mającej prowadzić do wspólnej obrony . Od wejścia w życie traktatu decyzje w sprawach polityki zagranicznej są podejmowane przez Radę, nie przez państwa członkowskie. W ten sposób ujednolicono zasady funkcjonowania polityki, które do tej pory były różniły Wspólnotę i Europejską Współpracę Polityczną. Traktat przyznał także większe uprawnienia Komisji i Parlamentowi Europejskiemu. Dostały one udział w tworzeniu i wykonywaniu WPZiB, choć ograniczony. Traktat z Maastricht uznał Unię Zachodnioeuropejską za zbrojne ramię UE, co jednak nie stanowiło zmian de facto, jedynie zinstytucjonalizowało już istniejący stan . [edytuj] Traktat amsterdamski Traktat amsterdamski został podpisany 2 października 1997 r., a wszedł w życie 1 maja 1999 r. W znaczący sposób zmienił tekst Traktatu o Unii Europejskiej, jednak wprowadził niewiele zmian merytorycznych. Dokonał pogrupowania istniejących zapisów, dzięki czemu całość nabrała przejrzystości. Najważniejsze zmiany w zakresie II filaru, jakie wprowadził to: [edytuj] Traktat nicejski Traktat nicejski został podpisany 26 lutego 2001 r., a wszedł w życie 1 lutego 2003 r. W zakresie WPZiB wprowadził niewiele zmian, m.in.: [edytuj] Traktat lizboński i przyszłość WPZiB Traktat lizboński został podpisany 13 grudnia 2007 r. Miał on wejść w życie 1 stycznia 2009 r., jednak z uwagi na odrzucenie go przez Irlandię podczas referendum w 2008 roku i przyjęcie dopiero w roku 2009, ostatnie państwo - Czechy - ratyfikowało go dopiero w listopadzie 2009, w wyniku czego traktat wszedł w życie 1 grudnia 2009. Zniósł on system filarowy, jednak pozostawił WPZiB, wprowadzając w niej duże zmiany: [edytuj] Organy WPZiB [edytuj] Rada Europejska Rada Europejska jest najważniejszym organem Unii Europejskiej, będącym spotkaniami głów i rządów państw członkowskich oraz przewodniczącego Komisji. Powstała ona z nieformalnych spotkań głów państw EWG, odbywających się od 1974 r. Status formalnoprawny uzyskała na mocy Jednolitego Aktu Europejskiego w 1987 r., a w 1993 r. zapisami w Traktacie o Unii Europejskiej stała się organem unijnym. Początkowo miała się zbierać dwa razy do roku, a zgodnie z decyzją podjętą w Sewilli 26 czerwca 2002 r. spotyka się na rutynowych spotkaniach cztery razy do roku, a jeśli zajdzie potrzeba, także na nadzwyczajnych . W jej skład wchodzą szefowie państw lub rządów Państw Członkowskich, jak również jej przewodniczący oraz przewodniczący Komisji. W jej pracach uczestniczy także wysoki przedstawiciel Unii do spraw zagranicznych i polityki bezpieczeństwa . Jej obradom przewodniczy państwo aktualnie sprawujące urząd prezydencji. Decyzje podejmuje na zasadzie konsensusu, o ile Traktaty nie stanowią inaczej . Rada Europejska wraz z Radą, stanowiąc jednomyślnie, określa i realizuje WPZiB, o ile Traktaty nie stanowią inaczej . Jej zadaniem jest nadawanie Unii impulsów do rozwoju oraz określanie kierunków politycznych, w jakich Unia będzie się rozwijać . Rada Europejska ustala zasady i ogólne wytyczne, jakimi będzie się kierować WPZiB . Może doprowadzić do stworzenia wspólnej obrony, jeżeli jednomyślnie podejmie taką decyzję . W ramach Rady Europejskiej bądź Rady wszystkie państwa muszą się konsultować przed podjęciem wszelkich decyzji lub zobowiązań mających wpływ na interesy Unii. Rada Europejska może wówczas określić wspólne podejście UE w danej sprawie . Do kompetencji Rady Europejskiej należy również mianowanie wysokiego przedstawiciela Unii do spraw WPZiB; może ona również zakończyć jego kadencję . W przypadku zajścia takiej potrzeby, przewodniczący Rady Europejskiej może zwołać nadzwyczajne posiedzenie Rady Europejskiej w celu określenia strategicznych kierunków polityki Unii w obliczu takiej sytuacji . Przewodniczący Rady Europejskiej pełni również funkcje reprezentowania Unii na zewnątrz w sprawach dotyczących wspólnej polityki zagranicznej i bezpieczeństwa, bez uszczerbku dla uprawnień wysokiego przedstawiciela Unii do spraw WPZiB . [edytuj] Rada Unii Europejskiej Rada Unii Europejskiej w zakresie WPZiB pełni funkcje określania polityki i koordynacji . Składa się z przedstawicieli szczebla ministerialnego państw członkowskich (po jednym z każdego), którzy mają upoważnienie do zaciągania zobowiązań w imieniu rządu ich państwa . W ramach Rady funkcjonują Rada do Spraw Ogólnych i Rada do Spraw Zagranicznych. Rada do Spraw Ogólnych ma za zadanie zapewniać spójność prac różnych składów Rady. Przygotowuje także posiedzenia Rady Europejskiej i zapewnia ich ciągłość, w powiązaniu z przewodniczącym Rady Europejskiej i Komisją. Do zadań Rady do Spraw Zagranicznych należy opracowywanie działań zewnętrznych Unii na podstawie strategicznych kierunków określonych przez Radę Europejską oraz zapewnianie spójności działań Unii . Posiedzenia Rady zwołuje jej przewodniczący, z własnej inicjatywy lub na wniosek jednego z członków Rady albo Komisji . Spotkania odbywają się zazwyczaj raz na miesiąc. Do najważniejszych funkcji Rady w zakresie WPZiB należą: Decyzje w Radzie są na ogół podejmowane kwalifikowaną większością głosów, jeżeli Traktaty nie stanowią inaczej. Jeżeli przyjęcie uchwały wymaga zwykłej większości, Rada stanowi większością członków wchodzących w jej skład . Jeżeli jakieś państwo wstrzyma się od głosu, nie stanowi to przeszkody w przyjęciu uchwały, która wymaga jednomyślności . Posiedzenia Rady są jawne, kiedy obraduje i głosuje ona nad projektem aktu prawodawczego. Posiedzenia takie składają się z dwóch części, poświęconych odpowiednio: obradom nad aktami prawodawczymi Unii i działaniom o charakterze nieprawodawczym . Podczas głosowania każdy członek Rady może otrzymać pełnomocnictwo od innego z pozostałych, ale tylko od jednego . Prezydencja Rady Unii Europejskiej nie stanowi instytucji Unii Europejskiej . Od wejścia w życie Traktatu lizbońskiego ma ona bardzo niewielkie kompetencje, a jej znaczenie jest głównie honorowe. Urząd prezydencji (z wyjątkiem Rady do Spraw Zagranicznych) sprawują wszystkie państwa członkowskie na zasadzie równej rotacji przy uwzględnieniu ich różnorodności i równowagi geograficznej i demograficznej w ramach Unii. Reprezentant w Radzie Europejskiej państwa pełniącego urząd prezydencji może zastępować przewodniczącego Rady Europejskiej w sytuacji gdy nie może on sprawować funkcji z powodu choroby, w przypadku jego śmierci lub w przypadku pozbawienia go mandatu . [edytuj] Wysoki przedstawiciel Unii do spraw zagranicznych i polityki bezpieczeństwa Urząd wysokiego przedstawiciela do spraw wspólnej polityki zagranicznej i bezpieczeństwa nie stanowi instytucji Unii Europejskiej , jednak jest on najważniejszym organem UE w zakresie WPZiB. Został on powołany na mocy Traktatu amsterdamskiego. Zadaniem tego organu, zwanego potocznie Monsieur PESC , jest dowodzenie unijną dyplomacją. Działa on z upoważnienia Rady. Jest mianowany przez Radę Europejską, która wybiera go kwalifikowaną większością głosów, za zgodą przewodniczącego Komisji. Jego wybór musi zostać zatwierdzony przez Parlament Europejski . Jego kadencja może zostać zakończona w ten sam sposób . W wykonywaniu jego obowiązków wspiera go Europejska Służba Działań Zewnętrznych, która współpracuje ze służbami dyplomatycznymi państw członkowskich. Składa się ona z urzędników właściwych służb Sekretariatu Generalnego Rady i Komisji oraz osób wyznaczonych przez krajowe służby dyplomatyczne . Stanowisko wysokiego przedstawiciela UE ds. WPZiB piastuje obecnie (od 1 grudnia 2009 roku) Brytyjka Catherine Ashton. Kompetencje: [edytuj] Komisja Europejska Wspólna polityka zagraniczna i bezpieczeństwa jest jedyną dziedziną, w której Komisja nie reprezentuje Unii na zewnątrz . W wielu kwestiach pełni ona jedynie funkcje pomocnicze. Przewodniczący Komisji wchodzi w skład Rady Europejskiej ; jeżeli wymaga tego porządek obrad, może mu towarzyszyć inny członek Komisji . Jednym z jej wiceprzewodniczących jest wysoki przedstawiciel UE ds. WPZiB , który jako jedyny spośród nich nie jest mianowany przez przewodniczącego Komisji . W ramach swoich zadań i kompetencji w zakresie WPZiB Komisja: [edytuj] Parlament Europejski Parlament Europejski posiada funkcje głównie prawodawcze, kontrolne i doradcze. Jego kompetencje: [edytuj] Instrumentarium WPZiB Zgodnie z artykułem 25. Traktatu o Unii Europejskiej Unia prowadzi wspólną politykę zagraniczną i bezpieczeństwa poprzez: [edytuj] Ogólne wytyczne Od czasów traktatu z Maastricht ogólne wytyczne dla Unii określa Rada Europejska. Traktat amsterdamski do wcześniejszych jej kompetencji, dotyczących decydowania w sprawach politycznych, dodał także kwestie wspólnej obronności. Sprawiło to, iż WPZiB otrzymała bardziej dynamiczny charakter, gdyż głowy państw Unii mogą ustalać kierunki rozwoju działalności dyplomatycznej, a nie tylko podejmować działania wobec zaistniałych wydarzeń, jak to miało miejsce za czasów EWP . Na podstawie wytycznych, ustalonych przez Radę Europejską, Rada UE podejmuje decyzje służące określeniu i wprowadzaniu w życie WPZiB . [edytuj] Działania Traktat z Maastricht wprowadził tzw. wspólne działania i uczynił z nich wiążący dla państw członkowskich instrument spajania WPZiB. Traktat lizboński zlikwidował nazwę wspólne działania, jednak pozostawił je nazywając przyjmowanie decyzji określających działania, które powinny być prowadzone przez Unię . O podjęciu tych decyzji decyduje Rada UE w sytuacjach, w których niezbędne jest podjęcie działań operacyjnych. Wówczas przyjmuje ona niezbędne decyzje, które określają zasięg działań, cele, zakres i środki, jakie mają być oddane do dyspozycji Unii, warunki wprowadzania ich w życie oraz – w razie potrzeby – czas ich trwania. Państwa członkowskie muszą zastosować się do podjętych decyzji przy określaniu krajowej polityki zagranicznej . Państwa członkowskie muszą także informować Radę o działaniach, jakie podejmują w sprawie realizacji ustanowionych wspólnych działań Unii. Nie dotyczy to prostych środków stanowiących jedynie wykonanie decyzji podjętych przez Radę . W przypadku zmiany sytuacji na świecie w kwestii, do której odnoszą się wspólne działania, Rada UE dokonuje rewizji sytuacji, modyfikując zasady i cele działania . Dopóki jednak tego nie zrobi, w mocy pozostaje dotychczas ustalone działanie. Jeżeli gwałtowny rozwój zdarzeń wymusi podjęcie natychmiastowych działań, wobec których nie ma jeszcze ustaleń Rady, państwo członkowskie może zastosować samodzielnie ustalone środki, które będą uwzględniać ogólne założenia wspólnego podejścia Unii do danej sprawy. W takim przypadku państwo to musi niezwłocznie poinformować o tym Radę . W przypadku, gdy któreś z państw członkowskich ma problemy z wykonywaniem decyzji, informuję o tym Radę, która poszukuje rozwiązania. Nie mogą być ono sprzeczne z celami decyzji ani szkodzić jego skuteczności . W razie sytuacji wymagających szybkiej decyzji wysoki przedstawiciel może zwołać, z inicjatywy własnej albo na wniosek państwa członkowskiego, w ciągu 48 godzin lub – w razie bezwzględnej potrzeby – w krótszym terminie, nadzwyczajne posiedzenie Rady . [edytuj] Stanowiska Podobnie jak w przypadku działań, stanowiska, które powinny być podjęte przez Unię do czasu wejścia w życie traktatu lizbońskiego, były nazywane wspólnymi stanowiskami. W ramach kompetencji Rady wchodzi przyjmowanie decyzji, które określają podejście Unii do danego problemu o charakterze geograficznym lub przedmiotowym . W jej ramach wszystkie państwa członkowskie wspólnie uzgadniają wszelkie kwestie polityki zagranicznej i bezpieczeństwa, stanowiące przedmiot ogólnego zainteresowania, w celu określenia wspólnego podejścia. Państwa członkowskie muszą zapewnić zgodność swych polityk krajowych ze stanowiskami Unii . Zobowiązane są także popierać je na forach organizacji i konferencji międzynarodowych. Francja i Wielka Brytania, jako stali członkowie Rady Bezpieczeństwa ONZ są dodatkowo zobowiązani do działania wewnątrz tego organu wedle wytycznych Unii i bronić jej interesów, przestrzegając jednocześnie Karty Narodów Zjednoczonych. Muszą również informować wysokiego przedstawiciela o wszelkich działaniach. Jeżeli Unia określi stanowisko w kwestii wpisanej do porządku obrad Rady Bezpieczeństwa ONZ, państwa członkowskie, które w niej zasiadają (stali i niestali członkowie), wnoszą o zaproszenie wysokiego przedstawiciela do przedstawienia stanowiska Unii . W razie sytuacji wymagających szybkiej decyzji, podobnie jak przypadku działań, wysoki przedstawiciel może zwołać nadzwyczajne posiedzenie Rady UE . [edytuj] Zasady wykonania działań i stanowisk Przed podjęciem jakichkolwiek działań na arenie międzynarodowej lub zaciągnięciem wszelkich zobowiązań, które mogłyby wpłynąć na interesy Unii, każde państwo musi konsultować się z pozostałymi w ramach Rady Europejskiej lub Rady. Państwa w ten sposób, poprzez zbieżne działania, zapewniają możliwość realizacji przez Unię jej interesów i wartości na arenie międzynarodowej . Wszelkie placówki dyplomatyczne i konsularne państw członkowskich oraz delegatury Unii w państwach trzecich i na konferencjach międzynarodowych, a także ich przedstawicielstwa w organizacjach międzynarodowych również muszą współpracować ze sobą tak, aby zapewnić poszanowanie i wykonanie decyzji określających stanowiska i działania. Umacniają one współpracę, wymieniając informacje i dokonując wspólnych ocen . Ponadto do określania polityk Unii przyczynia się także Komitet Polityczny i Bezpieczeństwa, który wydaje opinie dla Rady. Zajmuje się on również wprowadzaniem w życie uzgodnionych polityk i sprawuje pod kierunkiem Rady i wysokiego przedstawiciela, kontrolę polityczną i kierownictwo strategiczne nad operacjami zarządzania kryzysowego . [edytuj] Umacnianie systematycznej współpracy Traktat z Maastricht jako jeden z instrumentów działania Unii wymienił systematyczną współpracę, co traktat amsterdamski zmienił na umacnianie systematycznej współpracy. Instrument ten, w przeciwieństwie do pozostałych, nie przybiera żadnej konkretnej formy, dlatego bywa różnie rozumiany. Niektórzy uważają, iż chodzi tu o ogólne sposoby osiągania celów Unii, inni widzą w nim bliski związek z wypracowywaniem wspólnych stanowisk . W kwestii praktycznego umacniania współpracy Traktat o Unii Europejskiej zawiera zapisy nakazujące państwom członkowskim do aktywnego, solidarnego i lojalnego poparcia bez zastrzeżeń polityki zewnętrznej i bezpieczeństwa Unii. Są one zobowiązane do działania na rzecz umacniania współpracy i powstrzymywania się od działań, które mogłyby zaszkodzić skuteczności siły Unii polegającej na spójności . Muszą się one także wzajemnie informować na forum Rady UE i uzgadniać tam kwestie polityki zagranicznej i bezpieczeństwa, by przez zgodne działania zapewnić jak największy wpływ Unii na bieżące wydarzenia. Jeżeli Rada Europejska lub Rada określą wspólne podejście Unii, wysoki przedstawiciel i ministrowie spraw zagranicznych państw członkowskich koordynują swoją działalność w Radzie . [edytuj] Finansowanie WPZiB Finansowanie wspólnej polityki zagranicznej i Bezpieczeństwa od początku rodziło spory, zwłaszcza, że jej koszty ciągle rosną. Traktat o Unii Europejskiej mówi, że wydatki związane z administracją są pokrywane z budżetu Unii , natomiast wydatki na cele operacyjne są pokrywane albo również z budżetu Unii, albo, w przypadku jednomyślnej decyzji Rady UE, z budżetu państw członkowskich według kryterium produktu krajowego brutto, chyba że Rada, stanowiąc jednomyślnie, postanowi inaczej. Państwa członkowskie, których przedstawiciele w Radzie złożyli formalne oświadczenie o wstrzymaniu się od udziału, nie są zobowiązane do wnoszenia wkładu w finansowanie operacji mających wpływ na kwestie wojskowe lub polityczno-obronne . Brak jednoznacznego określenia, co jest wydatkami administracyjnymi, a co operacyjnymi, spowodował, że Rada UE wolała jak najszerzej pojmować te pierwsze. Wprawdzie Parlament zobowiązał się do nieingerowania w wydatki administracyjne Rady UE, od początku między tymi dwoma instytucjami powstawały rozdźwięki w kwestiach finansowania WPZiB z budżetu UE. Parlament nie był jednak spójny pod względem stanowiska i zarysowały się w nim różnice w zdaniach Komisji Budżetowej i Komisji Spraw Zagranicznych i Bezpieczeństwa. Problemy powstawały również poza organami Unii. Państwa członkowskie wiele razy zwlekały z przekazaniem środków na cele operacyjne, przez co powstawały opóźnienia. By zapobiec dalszym problemom, na Konferencji Międzyrządowej w 1996 r. ustalono, że wydatki na cele operacyjne także będą pokrywane z budżetu Unii, z wyjątkiem tych operacji, które mają implikacje wojskowe lub obronne. Państwa członkowskie mogą ponieść koszty działań także w przypadku jednomyślnej decyzji Rady . Nowe problemy związane z finansowaniem WPZiB powstały na początku 2003 r., gdy rozpoczęto misje petersberskie. Wzrost kosztów operacji, których nie można było pokrywać z budżetu UE, stał się zagrożeniem dla ich skuteczności. Z tego powodu w lutym 2004 r. Rada Unii Europejskiej stworzyła mechanizm ATHENA, którego zadaniem jest administracja nad wspólnymi kosztami operacji mających implikacje wojskowe lub obronne. Jest sterowany przez Komitet Specjalny, który zarządza każdą operacją od zaplanowania po zakończenie działań. W finansowaniu mogą brać udział także państwa spoza Unii, jednak nie mają wtedy prawa głosu w Komitecie . Żeby zagwarantować szybki dostęp do środków budżetowych Unii przeznaczonych na natychmiastowe finansowanie inicjatyw w ramach WPZiB, a zwłaszcza działań przygotowawczych do misji utrzymania pokoju, zapobiegania konfliktom i wzmacniania międzynarodowego bezpieczeństwa Rada podejmuje decyzje po konsultacji z Parlamentem Europejskim. Działania przygotowawcze do tych misji, które nie obciążają budżetu Unii są finansowane z funduszu początkowego utworzonego ze składek państw członkowskich. W razie zaistnienia potrzeby utworzenia takiego funduszu wysoki przedstawiciel przedstawia Radzie wniosek, a ta wówczas przyjmuje większością kwalifikowaną decyzje ustanawiające: Jeżeli misja tego typu nie może być finansowana z budżetu Unii, Rada upoważnia wysokiego przedstawiciela do wykorzystania tego funduszu. Wysoki przedstawiciel musi później złożyć Radzie sprawozdanie z wykonania tego upoważnienia . [edytuj] Agencje wspólnej polityki zagranicznej i bezpieczeństwa [edytuj] Wspólna polityka bezpieczeństwa i obrony Wspólna polityka bezpieczeństwa (do 1 grudnia 2009 jako Europejska Polityka Bezpieczeństwa i Obrony) i obrony stanowi integralną część WPZiB. Obejmuje stopniowe określanie wspólnej polityki obronnej Unii. Może ona doprowadzić do stworzenia wspólnej obrony, jeżeli Rada Europejska tak zadecyduje. Zobowiązania państw UE w WPBiO nie mają wpływu na ich przynależność do NATO . Decyzje odnośnie WPBiO są podejmowane przez Radę stanowiącą jednomyślnie na wniosek wysokiego przedstawiciela lub z inicjatywy państwa członkowskiego . Artykuł 42 ustęp 7. Traktatu lizbońskiego wprowadził w Unii Europejskiej zasadę analogiczną do tej, zawartej w art. 5 Traktatu Waszyngtońskiego, o solidarności wszystkich państw w przypadku zbrojnej napaści na którekolwiek z nich: Co jednak nie zmieniło faktu, że podstawą wspólnej obrony państw należących do NATO pozostaje właśnie ono. [edytuj] Misje zagraniczne WPBiO zapewnia Unii zdolność operacyjną opartą na środkach cywilnych i wojskowych. Unia może z nich korzystać w przeprowadzanych poza swoimi granicami misjach utrzymania pokoju, zapobiegania konfliktom i wzmacniania międzynarodowego bezpieczeństwa . Mogą one obejmować wspólne działania rozbrojeniowe, misje humanitarne i ratunkowe, misje wojskowego doradztwa i wsparcia, misje zapobiegania konfliktom i utrzymywania pokoju, misje zbrojne służące zarządzaniu kryzysowemu, w tym misje przywracania pokoju i operacje stabilizacji sytuacji po zakończeniu konfliktów. Wszystkie te misje mogą przyczyniać się do walki z terroryzmem, w tym poprzez wspieranie państw trzecich w zwalczaniu terroryzmu na ich terytoriach . Decyzje dotyczące misji przyjmuje Rada, określając ich cel i zakres, jak również ogólne warunki ich przeprowadzania. Wysoki przedstawiciel, pod kierunkiem Rady oraz w ścisłym i stałym porozumieniu z Komitetem Politycznym i Bezpieczeństwa, czuwa nad koordynacją cywilnych i wojskowych aspektów tych misji . Misja tak może zostać powierzona grupie państw członkowskich, które wyrażą taką wolę i które dysponują zdolnościami wymaganymi dla tej misji. Państwa te, wspólnie z wysokim przedstawicielem, uzgadniają między sobą sposób zarządzania misją . W trakcie wykonywania misji muszą regularnie informować Radę o jej przebiegu. W przypadku komplikacji, wymagających zmiany warunków misji, również informują one Radę, która podejmuje odpowiednie decyzje . Środki potrzebne do realizacji zadań są zapewniane przez państwa członkowskie . Państwa wspólnie powołujące siły wielonarodowe mogą również przekazać je do dyspozycji WPBiO . [edytuj] Europejska Agencja Obrony Traktat lizboński nadał Europejskiej Agencji Obrony prawne umocowanie w Traktacie jako Agencja do spraw Rozwoju Zdolności Obronnych, Badań, Zakupów i Uzbrojenia. Jest otwarta dla wszystkich państw członkowskich pragnących uczestniczyć w jej pracach. W ramach Agencji tworzy się specjalne grupy skupiające państwa członkowskie uczestniczące we wspólnych projektach. Wykonuje ona swoje działania, w miarę potrzeby, w powiązaniu z Komisją. Agencja ona za zadanie: [edytuj] Stała współpraca strukturalna Między państwami, które spełniają kryteria zdolności wojskowej i które zaciągnęły w tej dziedzinie dalej idące zobowiązania mając na względzie najbardziej wymagające misje, ustanawiana jest stała współpraca strukturalna w ramach Unii . Aby wziąć w niej udział dane państwo musi przedstawić swój zamiar Radzie i wysokiemu przedstawicielowi . Wówczas Rada po konsultacji z wysokim przedstawicielem w ciągu trzech miesięcy podejmuję decyzję o ustanowieniu stałej współpracy strukturalnej, podając listę państw w niej uczestniczących . W późniejszym terminie również możliwe jest przystąpienie do tej współpracy. Państwo takie, jeżeli spełnia odpowiednie kryteria, musi poinformować Radę o chęci przyłączenia się, a ona po konsultacji z wysokim przedstawicielem podejmuję decyzję w tej sprawie. W takim przypadku w głosowaniu biorą udział tylko członkowie Rady reprezentujący państwa już uczestniczące w stałej współpracy strukturalnej . Wyłączenie państwa ze stałej współpracy strukturalnej możliwe jest w dwóch przypadkach: [edytuj] Wspólna polityka bezpieczeństwa w latach 90. Na mocy traktatu z Maastricht polityka obronna UE miała być wykonywana przez Unię Zachodnioeuropejską. Na początku lat 90. XX w. rozpoczęto prace mające na celu ustanowienie wspólnej polityki obronnościowej. 19 czerwca 1992 r. Rada Ministerialna UZE zadecydowała o utworzeniu europejskich sił zbrojnych o nazwie Forces Answerable to WEU (FAWEU), które miały służyć wspólnej obronie w razie zaistnienia potrzeby oraz prowadzeniu misji petersberskich. Skład sił został ustalony 19 maja 1993 r. w Rzymie i zatwierdzony 22 listopada 1993 r. przez UZE. Wojska te składały się z ponad 2000 jednostek i mogły być używane także przez NATO. Ich realne wykorzystanie było jednak niewielkie: w latach 1992-1995 siły morskie nadzorowały wody Adriatyku, egzekwując embargo na dostawy broni do byłej Jugosławii i sankcje ekonomiczne przeciwko Federacyjnej Republice Jugosławii; w latach 1993-2001 prowadzono operacje policyjne kolejno: na Dunaju, w Mostarze, i w Albanii; w latach 1998-1999 prowadzono obserwacje stanu bezpieczeństwa w Kosowie, a w latach 1999-2001 rozminowywano pola w Chorwacji. Traktat amsterdamski, mimo zmian, nie usprawnił znacząco funkcjonowania polityki obronnej UE. Ustanowił wysokiego przedstawiciela ds. WPZiB i Komórkę Planowania i Wczesnego Ostrzegania, zawarł w TUE postanowienie o stopniowym określaniu wspólnej polityki obronnej, by podnieść znaczenie UE oraz ustanowił misje petersberskie. Unii wciąż jednak brakowało spójności do skuteczności działań operacyjnych. W październiku 1998 r. na szczycie UE w Pörtschach premier Wielkiej Brytanii, Tony Blair, zaproponował zmianę obecnego kształtu WPZiB poprzez m.in. ustanowienie europejskiej zdolności obronnej, by można prowadzić wspólne operacje wojskowe. Kilka tygodni później odbył się szczyt Wielkiej Brytanii i Francji, podczas którego przywódcy obu państw wydali deklarację podkreślającą konieczność niezależnych działań UE w oparciu o solidne siły zbrojne przy jednoczesnym liczeniu się z rolą NATO. W 1996 r. Niemcy zaproponowały włączenie UZE do UE, a w 1999 r. podczas przewodnictwa obu tych organizacjach włączyły do swojego programu rozważania nad europejską polityką obronną. Francja wówczas popierała niemieckie propozycje, jednak w opozycji stała Wielka Brytania, która nie chciała włączać UZE do UE, lecz ustanowić w ramach NATO specjalny europejski filar, będący do dyspozycji UE. Na spotkaniu Radu Europejskiej w Kolonii w dniach 3-4 czerwca 1999 r. przywódcy państw UE przyjęli deklarację o umacnianiu wspólnej europejskiej polityki w dziedzinie bezpieczeństwa i obrony, w której oświadczono, że UE musi móc w pełni decydować o prowadzeniu operacji zapobiegania konfliktom i zarządzania kryzysowego, dlatego powinna dysponować swoimi siłami, które będą działać niezależnie od NATO. UE miała przejąć od UZE funkcje operacyjne, m.in. misje petersberskie, jednak również potwierdzono rolę NATO jako najważniejszego elementu wspólnej obrony . [edytuj] Ustanowienie Wspólnej Europejskiej Polityki Bezpieczeństwa i Obrony W dniach 10-11 grudnia 1999 r. w Helsinkach odbył się kolejny szczyt Rady Europejskiej, na którym oficjalnie ogłoszono ustanowienie Europejskiej Polityki Bezpieczeństwa i Obrony. Jej celami stały się przede wszystkim zwiększenie zdolności UE do prowadzenia samodzielnych działań operacyjnych i podejmowania decyzji w razie zaistnienia kryzysu. Chociaż postanowienia te miały na celu uniezależnienie się od tego, czy NATO podejmuje decyzję w danej sprawie, Sojusz Północnoatlantycki pozostał podstawą wspólnej obronności. Zadeklarowano zwiększenie współpracy z NATO, lepsze wykorzystanie potencjału, jakim UE dysponuje i zwiększenie szybkości reakcji na kryzysy. By móc lepiej realizować misje petersberskie, proklamowano tzw. Europejski Cel Operacyjny/Zasadniczy. Zakładał on, że do końca 2003 r. zostanie utworzony korpus liczący 50-60 tysięcy żołnierzy, który będzie zdolny w ciągu 60 dni przeprowadzić dowolną misję petersberską, trwającą przynajmniej rok. Wojska te miały obejmować siły lądowe, morskie i lotnicze. Podczas realizacji celu powstały trudności, które sprawiły, że trzeba było wydłużyć docelowy termin i 18 czerwca 2004 r. zastąpiono stary cel Celem Operacyjnym 2010. Podczas spotkania ministrów obrony UE w Sintrze 28 lutego 2000 r. postanowiono, że wspólne siły zbrojne będą wykorzystywane na większą skalę do prowadzenia operacji w Europie i na jej obrzeżach, a w mniejszych ilościach na całym świecie. Ostateczna wersja Raportu prezydencji na temat Wspólnej Europejskiej Polityki Bezpieczeństwa i Obrony została wraz z dokumentami towarzyszący przyjęta na spotkaniu Rady Europejskiej w Feira 19-20 czerwca 2000 r. Wówczas określono również zasady, na jakich pozaunijne państwa NATO i kandydaci do UE będą mogli współdziałać w misjach UE . [edytuj] Europejska strategia bezpieczeństwa 12 grudnia 2003 r. na posiedzeniu w Brukseli Rada Europejska przyjęła dokument określający wspólną strategię bezpieczeństwa o nazwie Bezpieczna Europa w lepszym świecie: europejska strategia bezpieczeństwa . Określał on strategiczne cele dla UE: Strategia bezpieczeństwa formułuje także wnioski dla przyszłych działań UE i zapowiada, co Wspólnota zamierza dokonać, by realizować ustalone cele: [edytuj] Organy EPBiO Pierwszą próbę instytucjonalizacji EPBiO podjęto w dniach 14-15 lutego 2000 r., gdy Rada do Spraw Ogólnych podjęła decyzję o ustanowieniu tymczasowych organów: Komitetu Politycznego i Bezpieczeństwa oraz Struktury Wojskowej, a także o przydzieleniu z państw członkowskich grupy ekspertów, którzy mieli pracować dla Sekretariatu Generalnego Rady. Następnie 22 maja ustanowiono również stały Komitet do spraw Cywilnych Aspektów Zarządzania Kryzysowego (CivCom). Na szczycie w Nicei w grudniu 2000 r. Rada Europejska ustaliła wytyczne, na podstawie których 22 stycznia 2001 r. tymczasowe organy przekształcono w Komitet Polityczny i Bezpieczeństwa, Komitet Wojskowy Unii Europejskiej (EUMC), Sztab Wojskowy Unii Europejskiej (EUMS) i Komórka Policyjna. Praktyka funkcjonowanie EPBiO, w szczególności misji petersberskich, ukazała potrzebę utworzenia dodatkowych instytucji. 12 lipca 2004 r. ustanowiono Europejską Agencję Obrony, której celem jest rozwój przemysłu obronnego UE i dbanie o wyposażenie sił szybkiego reagowania w odpowiednią broń. W styczniu 2005 r. rozpoczęto tworzenie Komórki Cywilno-Wojskowej, posiadającej możliwość tworzenia Centrów Operacyjnych. 3 listopada 2005 r. ustanowiono Stały Zespół Łącznikowy NATO przy Sztabie Wojskowym UE, a 1 marca 2006 r. utworzono zaś Komórkę Planistyczną Unii Europejskiej, znajdującą się w Kwaterze Głównej NATO. By móc lepiej przygotowywać się do operacji zarządzania kryzysowego, UE 18 lipca 2005 r. utworzyła Europejskie Kolegium Bezpieczeństwa i Obrony, które jest złożone z współpracujących ze sobą krajowych instytucji państw członkowskich UE. Ponadto dla WPBiO działają również agencje WPZiB, przejęte od UZE: Centrum Satelitarne Unii Europejskiej i Instytut Unii Europejskiej Studiów nad Bezpieczeństwem . [edytuj] Zasoby i zdolności UE w ramach WPBiO [edytuj] Wojskowe W ramach realizacji Europejskiego Celu Operacyjnego, UE rozpoczęła tworzenie europejskich sił szybkiego reagowania. Ich struktura opiera się na związku niezależnych jednostek narodowych armii, nie stanowią one jednolitej formacji. W latach 2000-2004 r. w Brukseli odbyły się 4 konferencje planistyczne poświęcone rozbudowie europejskich zdolności obronnych: Państwa członkowskie zadeklarowały na nich udziały, jakie wniosą w tworzenie wspólnych sił . Po raz pierwszy częściową zdolność do działań operacyjnych Unia osiągnęła pod koniec 2001 r., o czym Rada Europejska poinformowała na spotkaniu w Laeken 15 grudnia. W maju 2002 r. przeprowadzono pierwsze ćwiczenia sztabowe (CME 02), a w listopadzie 2003 r. pierwsze wspólne manewry (CME/CMX 03). Ponadto do wiosny 2003 r. zostały wypracowane zasady koncepcyjne m.in. działania wojskowego planowania strategicznego, procedury reagowania kryzysowego czy program ćwiczeń wojskowych. Ustalono także szczegółowe procedury odnośnie m.in. współpracy cywilno-wojskowej, logistyki i zasad używania siły. W maju 2003 r. Rada UE przyjęła projekt ćwiczeń wspólnych wojskowych na lata 2004-2008, informując o nim NATO, a w czerwcu 2004 r. zatwierdzono dokument współpracy z ONZ w prowadzeniu wojskowych operacji zarządzania kryzysowego, będący wynikiem wspólnej deklaracji obu organizacji z 24 września 2003 r. Podczas drugiej konferencji planistycznej Holandia zaproponowała przyjęcie planu, który by skoordynował wszystkie inicjatywy i uzupełnił braki w poziomie dotychczasowych zdolności obronnych. Pomysł ten został zrealizowany w grudniu 2001 r., gdy na szczycie w Laeken przyjęto Plan działania na rzecz europejskich zdolności obronnych (ECAP ). W jego wyniku rozpoczęto wypełnianie niedoborów w siłach zbrojnych, rozpoczynając od marynarki wojennej i lotnictwa. W siłach lądowych, mimo stwierdzenia 20 braków, opracowano plany jedynie dla trzech, a dla wielu problemowych obszarów nie ustalono żadnej idei działania. Z tego powodu Unia, która do tamtej pory nie osiągnęła pełnej zdolności operacyjnej, nie mogła jeszcze przez jakiś czas samodzielnie prowadzić misji petersberskich wszystkich typów, pozostając zależna od NATO. By temu zaradzić pojawiła się propozycja, by wszystkie państwa powieliły dotychczasową holenderska praktykę, polegającą na oferowaniu możliwości udostępnienia dowolnych własnych jednostek na potrzeby wspólnych działań (tzw. skrzynka z narzędziami). Przed trzecią konferencją planistyczną panele robocze ds. likwidacji niedoborów w zasobach przedstawiły raporty ze swoich prac, co umożliwiło przejście do drugiego etapu prac nad ECAP. Na konferencji zostały utworzone grupy projektowe, którym powierzono realizację różnych zadań, m.in.: zakup sprzętu czy koordynacja współpracy. Wówczas oświadczono także, że Unia osiągnęła wreszcie pełną zdolność operacyjną i jest gotowa do prowadzenia misji petersberskich. Od tego czasu UE jest w stanie prowadzić misje humanitarne i ratownicze, choć jej zdolność w zakresie wprowadzania pokoju wciąż jest ograniczona. Unia Europejska realizuje politykę obronną powoli i z licznymi oporami. Jedną z prób zmienienia tego podjęto w październiku 2003 r. w Rzymie, gdy podczas spotkania ministrów obrony państw UE ustalono rok 2010 jako punkt graniczny, do którego w znaczącym stopniu wypełni się braki w ECAP. Cel Operacyjny 2003 został zmieniony na Cel Operacyjny 2010 i przyjęty przez Radę UE 17 maja 2004 r. W maju 2003 r. podczas posiedzenia Rady UE zakończono pracę nad Koncepcją Szybkiej Odpowiedzi Militarnej UE. Ustalono potrzebę utworzenia sił szybkiego reagowania, mogących w ciągu najwyżej 5 dni rozpoczynać operacje. Podkreślono przy tym, że nie powinny one dublować kompetencji NATOwskich Sił Odpowiedzi, choć w praktyce może do tego dojść. Kolejny pomysł zwiększenia zdolności wojskowych UE zgłosiły w lutym 2004 r. Francja, Niemcy i Wielka Brytania. Dotyczył on utworzenia Grup bojowych UE, które by służyły do prowadzenia misji petersberskich. Składają się one z maksymalnie 1500 żołnierzy i są zdolne do rozmieszczenia się w ciągu 5-10 dni od podjęcia decyzji o prowadzeniu operacji. Do początku 2007 r. osiągnęły one pełną zdolność operacyjną. Obecnie trwają prace nad nowymi rodzajami sił szybkiego reagowania, m.in. marynarki wojennej i lotnictwa . [edytuj] Cywilne Cywilne zdolności UE do podejmowania działań operacyjnych są tworzone w oparciu o decyzje Rady Europejskiej, podjęte na spotkaniu w Feira w czerwcu 2000 r. Odnoszą się one do czterech dziedzin: policji, umacniania rządów prawa, umacniania administracji cywilnej i ochrony ludności. Największe znaczenie mają siły policyjne, mogące zostać wysyłane na misje. Na konferencji planistycznej 19 listopada 2001 r. w Brukseli zdecydowano, że będą one liczyć 5 tys. policjantów, którzy będą mogli być wysyłani od 2003 r. W czerwcu 2004 r. przyjęto Plan działania na rzecz cywilnych aspektów EPBiO , który zawierał program działań, jakie Unia miała podejmować w celu realizacji swoich postanowień. W listopadzie 2004 r., na drugiej konferencji planistycznej, ogłoszono dotychczasowe ich rezultaty. Na potrzeby misji udało się uzbierać prawie 12 tys. osób, z czego niemal połowę stanowili policjanci, co przekroczyło pierwotne założenia odnośnie ilości personelu na misje . Mimo to zdolność do rozmieszczenia tych sił oraz ich przygotowanie są niskie i brakuje planów ich użycia. 17 grudnia 2004 r. Rada Europejska ustaliła Cywilny Cel Operacyjny 2008, który określił jakimi środkami Unia będzie dążyć do realizacji misji zarządzania kryzysowego w całym czasie ich trwania, jakimi zasadami będzie się kierować i do jakich będzie dążyć celów. Realizując jego postanowienia, UE do końca 2006 r. ustanowiła blisko 100-osobowy zespół ekspertów, mogących być wysłanych na misje w ciągu 5 dni. Ponadto Komórka Policyjna i państwa członkowskie ustaliły struktury jednostek policyjnych, które mają działać w terenie. Na ministerialnej konferencji planistycznej, która odbyła się 13 listopada 2006 r. w Brukseli wyznaczono kilka kwestii, na których poprawę UE powinna zwrócić szczególną uwagę. Dotyczyły one głównie braków w personelu sądowniczym i więziennym, policji i kontroli granicznej. Inną formą realizacji cywilnego aspektu misji operacyjnych UE są Siły Żandarmerii Europejskiej, powołane na spotkaniu ministrów obrony w Noordwijk 17 września 2004 r. Zostały one założone przez Francję, Włochy, Hiszpanię, Portugalię i Holandię, a ich celem ma być stabilizowanie sytuacji po zakończeniu konfliktów. Mają one liczyć 800-900 osób (z możliwością powiększenia do 2300) i być w stanie rozmieścić się w ciągu 30 dni. Żandarmeria ta nie stanowi sił unijnych, jest jedynie formacją złożoną z żandarmów z wielu państw. Może być wykorzystywana także przez ONZ, NATO i OBWE, oficjalnie są to siły policyjne mające status wojskowy. Mają one strzec porządku po zakończeniu operacji działając pomiędzy kompetencjami wojska i policji .","Wspólna polityka zagraniczna i bezpieczeństwa (WPZiB, ang. Common Foreign and Security Policy, CFSP) stanowi jeden z obszarów działalności Unii Europejskiej, który obejmuje wszelkie dziedziny polityki zagranicznej i ogół kwestii dotyczących bezpieczeństwa Unii, w tym stopniowe określanie wspólnej polityki obronnej, która może prowadzić do wspólnej obrony . Została powołana na mocy traktatu z Maastricht, podpisanego 7 lutego 1992 roku, a następnie rozwinięta przez traktaty z Amsterdamu (1997 r.), z Nicei (2001 r.) oraz z Lizbony (2007 r.). Jej podstawowym zadaniem jest koordynowanie polityki zagranicznej oraz bezpieczeństwa zewnętrznego państw członkowskich Unii Europejskiej w celu ochrony wspólnych wartości, podstawowych interesów, niezawisłości i integralności Unii. Współpracując w jej ramach, państwa członkowskie starają się wspólnie skuteczniej wpływać na globalną politykę i umacniać pozycję Europy na arenie międzynarodowej, dbając o pokój, przestrzeganie praw człowieka i rządów prawa na całym świecie." pl,f5cb911fd65c0934950a5de515bd0e09,"[edytuj] Wstąpienie na tron Anglii Henryk urodził się w 1133 r. jako najstarszy z trzech synów Godfryda V Plantageneta i jego żony Matyldy, królewny angielskiej. Imię otrzymał po swoim dziadku macierzystym, Henryku I Beauclerc. Miał dwóch młodszych braci: Godfryda i Wilhelma. Jego matka była wyznaczona przez króla Henryka I na następczynię tronu, ale po jego śmierci, która nastąpiła w 1135 roku, tron zagarnął jej cioteczny brat, Stefan z Blois. Matylda rozpoczęła z nim wojnę, która trwała praktycznie przez całe panowanie króla Stefana. Henryk dorastał w rodowych posiadłościach swojego ojca, w hrabstwie Andegawenii, którego był dziedzicem. W 1141 r. Henryk towarzyszył matce w wyprawie do Anglii, w celu wyegzekwowania przez Matyldę jej praw do tronu. Wyprawa zakończyła się niepowodzeniem. Henryk pobierał przez ten czas nauki w Bristolu, pod opieką kanclerza swojej matki, Mateusza (innym jego wychowawcą był Piotr de Saintes). Anglię opuścił w 1142 r. Powrócił tam w 1149 r. Opiekę nad nim sprawował wówczas król Szkocji Dawid I Święty. Henryk został przezeń pasowany na rycerza. W 1150 r. Henryk został księciem Normandii. Rok później zmarł ojciec i Henryk odziedziczył jego posiadłości – Andegawenię, Maine i Turenii. 18 maja 1152 r., po ślubie z Eleonorą Akwitańską przyłączył do swoich posiadłości Akwitanię, Gaskonię, Poitou i Owernię, stając się jednym z najpotężniejszych feudałów we Francji. W 1152 r. samodzielnie podjął kolejną próbę ataku na Anglię, jednak jego flotę rozproszyła burza i Henryk wylądował w Anglii z niewielkimi siłami. Oblegał zamek Malmesbury, spod którego wycofał się na wieść o zbliżaniu się wojsk króla Stefana. Henryk nie przyjął również bitwy pod Wallingford. Zamiast tego doszło do rokowań. Sprzyjał temu fakt, że król Stefan był zmęczony ciągłymi wojnami, a na dodatek stracił swojego najstarszego syna, Eustachego. Traktat został spisany w listopadzie 1153 r. w Winchesterze, a podpisany niedługo później w Wallingford. Traktat ten wyznaczał Henryka następcą Stefana. Rok później król Stefan zmarł i 19 grudnia 1154 r. Henryk został koronowany na króla Anglii. [edytuj] Henryk i Anglicy Gdy w 1154 roku Henryk wstępował na tron Anglii, nie znał języka angielskiego. Nauczył się go, uważał jednak język angielski za prostacki i posługiwał się francuskim. Henryk rekrutował swoich urzędników z ziem zarówno angielskich jak i francuskich, toteż przyczynił się do nowej fali migracyjnej, zwłaszcza masowego napływu do kraju Andegaweńczyków i Akwitańczyków. Ponieważ pochodził z Francji było dlań oczywiste, że mimo całej swej wielkości jest jedynie wasalem króla Francji. Dlatego też postanowił uniezależnić się jako król Anglii. Polityka Henryka spowodowała wzrost wpływów francuskich na dworze angielskim. Aż do czasów Edwarda I królowie Anglii nie posługiwali się praktycznie językiem angielskim. [edytuj] Imperium andegaweńskie Objęcie tronu Anglii uczyniło Henryka jednym z ważniejszych europejskich monarchów. Jego potęga była nie w smak królowi Francji, Ludwikowi VII Młodemu, poprzedniemu mężowi Eleonory Akwitańskiej. W dodatku Henryk, jako książę Normandii i hrabia Andegawenii, był lennikiem korony francuskiej, z czego jednak się nie wywiązywał. Ludwik zdawał sobie sprawę, że skumulowanie władzy w ręku Henryka stwarza śmiertelne niebezpieczeństwo dla monarchii Kapetyngów i jej planów zjednoczenia ziem francuskich pod własnym berłem. Kapetyngowie byli jednak dużo słabsi od Andegawenów, dlatego Ludwik starał się szkodzić Henrykowi podsycając wewnętrzne konflikty w jego rozległym państwie. Wkrótce po ślubie Henryka i Eleonory, Ludwik zdecydował się działać zbrojnie. Utworzył koalicję w skład której weszli król Stefan; Henryk I, hrabia Szampanii; syn Stefana – hrabia Eustachy IV z Boulogne; Robert I de Dreux, młodszy brat Ludwika VII; i Godfryd, młodszy brat Henryka II Plantageneta, który miał za złe bratu, że nie podzielił się z nim władzą w Andegawenii. W lipcu 1152 r. wojska francuskie zaatakowały Akwitanię, Godfryd wywołał bunt w Andegawenii, zaś pozostali koalicjanci ruszyli na Normandię. Henryk przebywał wówczas w Anglii. Udał się jednak na kontynent, przywrócił porządek w Andegawenii i powrócił do Anglii. Po siedmiu miesiącach starć i dyplomatycznych zabiegów udało mu się dojść do porozumienia z królem Stefanem (traktat w Willingford). Zawarciu porozumienia sprzyjała choroba króla Ludwika i nagła śmierć hrabiego Eustechego. Z pierwszej próby Henryk wyszedł obronną ręką. Niedługo po objęciu tronu Anglii, w Andegawenii ponownie zbuntował się Godfryd, jednak bezskutecznie. W 1156 r. jeszcze raz spróbował szczęścia, z podobnym rezultatem. Mimo mediacji matki, spór między braćmi nie wygasał i zakończył się dopiero wraz z nagłą śmiercią Godfryda w 1158 r. W następnych latach Henryk wciąż poszerzał swoje imperium. Francję udało się na pewien czas uspokoić hołdem lennym z Akwitanii, Andegawenii i Normandii oraz zaręczynami syna Henryka z córką Ludwika VII, Małgorzatą. Henryk poszerzał również swoje wpływy polityczne. W 1159 r. zmarł ostatni z synów króla Stefana Wilhelm z Blois, który był hrabią Mortain i Boulogne. Henryk przekazał te hrabstwa jego siostrze, Marii, ożenionej z Mateuszem, młodszym synem Thierry'ego, hrabiego Flandrii. Dzięki temu posunięciu Henryk zyskał we Flandrii sojusznika, w czym pomogły mu ekonomiczne powiązania Anglii i Flandrii. Henryk roztoczył swoje wpływy również na Bretanię, która była pogrążona w wojnie domowej. Henryk doprowadził do uspokojenia sytuacji i zaręczył swojego syna, Godfryda, z Konstancją, dziedziczką księstwa Bretanii. Dzięki silnemu oparciu w Akwitanii w 1173 r. Henryk zhołdował sobie hrabiego Tuluzy. Pierwszą, nieudaną próbę podjął w 1159 r. Jednak wycofał się, gdyż, jak sam uzasadniał, nie chciał walczyć przeciwko swojemu zwierzchnikowi. Był nim król Ludwik VII, który na wieść o działaniach Henryka wyruszył do Tuluzy. Henryk dążył również do podporządkowania sobie Szkocji. W 1157 r. zmusił jej króla, Malcolma IV do oddania Anglii Cumberlandu, Westmorlandu i Northumberlandu, które przejął jego dziadek, król Dawid I, dzięki małżeństwu z Matyldą, dziedziczką tych ziem. Kolejny król Szkocji, Wilhelm I Lew, w 1173 r. przyłączył się do koalicji przeciw Henrykowi, ale jego dwa najazdy (w 1173 i 1174 r.) zakończyły się niepowodzeniem, a podczas tego drugiego król dostał się do niewoli i w 1174 r. został zmuszony do podpisania upokarzającego traktatu w Falaise, w którym oddawał Anglii zamki Stirling, Edynburg, Roxburgh, Jedburgh i Berwick. Nie poszło tak łatwo Henrykowi podczas prób podporządkowania Walii. Trzy wyprawy (w latach 1157, 1158 i 1163) przyniosły tylko połowiczne rezultaty, a Walijczycy zrzucali angielską zwierzchność, gdy tylko oddaliły się wojska Henryka II. Mimo to Anglicy wdzierali się coraz głębiej w walijskie terytorium. W 1158 r. opanowano część ziem na północy, utraconych jeszcze za panowania króla Stefana. Rok 1165 przyniósł Henrykowi formalne zwierzchnictwo nad walijskimi królami. Szczególne miejsce w planach Henryka zajmowała Irlandia. Już od początku swojego panowania Henryk dążył do podboju wyspy. Niedługo po koronacji wysłał posłów (min. Thomasa Becketa) do papieża Hadriana IV (zresztą Anglika) by poparł plany królewskie, co papież istotnie uczynił bullą z 1155 r. Akcję królewską poprzedziły działania jego baronów. W 1166 r. król Leinster, Dermot MacMurrough, został wygnany ze swego królestwa i udał się na dwór Henryka do Akwitanii, prosząc o pomoc. Król przychylił się do tej prośby i dał wygnańcowi pomoc swoich wasali. Jednym z nich był Richard de Clare, 2. hrabia Pembroke, który za swoją lojalność otrzymał od Dermota rękę jego córki i tytuł dziedzica królestwa. Anglicy szybko przywrócili Dermotowi jego królestwo. Zdobyto również Wexford i Waterford oraz splądrowano Dublin. Sami Anglicy również zajęli wiele ziem irlandzkich. W październiku 1171 r. na wyspę przybył król Henryk i odebrał hołd od angielskich posiadaczy na wyspie. Odparto również atak Wielkiego Króla Irlandii Rory'ego O'Connora i zmuszono władców irlandzkich do płacenia trybutu Anglii. Henryk zwołał również synod w Cashel, na którym podporządkował irlandzki Kościół Rzymowi, utworzył 4 metropolie i narzucił obrządek łaciński. Dublin i okolice stały się domeną królewską i zostały zasiedlone przez Anglików, wywodzących się głównie z Bristolu. Okolice Dublina zostały podzielone między drobnych angielskich rycerzy. Tereny zamieszkane przez Anglików odgrodzono od reszty Irlandii palisadą, stąd pierwsza angielska kolonia w Irlandii nosiła nazwę ""The Pale"". W 1177 r. Henryk przeznaczył Irlandię jako lenno dla swojego najmłodszego syna, Jana. Wkrótce jednak wielu angielskich osadników zasymilowało się z miejscową ludnością, stając się gorliwymi rzecznikami niepodległości Irlandii. Na pełne podporządkowanie wyspy imperium Plantagenetów było jeszcze za słabe i zbyt zaabsorbowane sprawami kontynentu. [edytuj] Polityka wewnętrzna Pierwszym zadaniem Henryka w polityce wewnętrznej było odbudowanie prestiżu monarchii, nadwątlonego w okresie panowania króla Stefana, za panowania którego baronowie zyskali rozległe przywileje i posiadłości ziemskie; król odstąpił im nawet swoje regalia, takie jak bicie monety, budowa zamków i sądownictwo. Zwłaszcza to drugie było nadmiernie praktykowane i kiedy Henryk został królem jedną z jego pierwszych decyzji było wyburzenie nielegalnie zbudowanych zamków. Starał się również przywrócić sądownictwo władzy królewskiej i wprowadzić powszechne prawo (common law) dla wszystkich mieszkańców. Legiści króla po wnikliwym studiowaniu prawa rzymskiego uznali, że każdy ma prawo do sprawiedliwości u króla (po uiszczeniu, rzecz jasna, pewnej opłaty). Za czasów Henryka powstaje Główny Sąd Królewski, zajmujący się rozpatrywaniem apelacji. Po hrabstwach rozjeżdżali się królewscy sędziowie wędrowni (iudices itinerantes), którzy sądzili w oparciu o prawa królewskie. Zniesiono instytucję ordaliów (sądów bożych) i wprowadzono ławy przysięgłych, rekrutujących się z miejscowej wolnej ludności. Wprowadzono instytucję Najwyższego Sędziego (Justiciar), który miał zastępować króla podczas jego nieobecności w Anglii. Pierwszym Sędzią został Richard de Lucy. Reformy objęły również sprawy skarbowe. Utrzymano powołany przez Henryka I trybunał Szachownicy. W 1163 r. zaprzestano pobierania Danegeldu. Prekaria feudalna (aide) uzyskała rangę powszechnego podatku. Wprowadzono również tarczowe (scutagium), czyli podatek płacony w zamian za zwolnienie ze służby rycerskiej (Henryk wolał najemną armię od pocztów feudalnych). Rosły podatki z tytułu dziedziczenia lenn; branie w królewską opiekę wdów, sierot i instytucji kościelnych służyło głównie wyciśnięciu z nich jak największej ilości pieniędzy. [edytuj] Zatarg z Kościołem Celem Henryka była również sakralizacja osoby króla, jaka miała miejsce w domu Kapetyngów. Tutaj na przeszkodzie stanęły emancypacyjne dążenia Kościoła. Opozycja antykrólewska istniała również na dworze, brakowało jednolitej koncepcji władzy królewskiej, a znakomity uczony Jan z Salisbury napisał traktat Polycraticus, w którym uzasadniał konieczność prymatu władzy kościelnej nad świecką i usprawiedliwiał ""tyranobójstwo"". Ponadto Henryk popadł w zatarg z Kościołem na tle sądownictwa: od czasów Wilhelma Zdobywcy Kościół zyskał szeroką autonomię w sprawach sądowych, uzyskując zwolnienie duchownych spod jurysdykcji świeckiej, ale także uzyskując możliwość powoływania osób świeckich przed trybunały kościelne. W 1164 r. Henryk wydał konstytucje clarendońskie, w których zabraniał powoływania osób świeckich przed kościelne sądy, nakazywał odpowiedzialność karną duchownych przed sądami świeckimi, umacniał wpływ króla na elekcje biskupów i zabraniał apelacji do Rzymu bez zgody monarchy. Opór tym postanowieniom dał nowy arcybiskup Canterbury Thomas Becket, były współpracownik króla, od 1162 r. arcybiskup i obrońca prerogatyw Kościoła. W wyniku sporu, arcybiskup znalazł się na wygnaniu we Francji. Papież Aleksander III toczył właśnie walkę z cesarzem Fryderykiem Barbarossą i nie chciał zrażać króla Anglii. Zaproponował kompromis i arcybiskup wrócił do Anglii. Wkrótce jednak znowu popadł w konflikt z monarchą i ponownie znalazł się na wygnaniu. Wrócił w 1170 r. i dalej działał wbrew woli króla (np. sprzeciwił się koronacji następcy Henryka). Pewnego razu podczas uczty Henryk miał wykrzyknąć ""Któż uwolni mnie od tego mącicielskiego klechy?"" (Will no one rid me of this meddlesome priest?). Czterech rycerzy (Reginald Fitzurse, Hugh de Moreville, Wilhelm de Tracy i Richard le Breton) licząc na nagrodę 29 grudnia 1170 r. zarąbało mieczami arcybiskupa przed ołtarzem katedry w Canterbury. W wyniku tego morderstwa kościelna polityka króla załamała się. Opór feudałów, kleru i papiestwa, grożącego ekskomuniką, zmusiły Henryka do upokarzającej ceremonii pokutnej. 21 maja 1172 r. został wychłostany leżąc nago przed katedrą w Avranches. Musiał również odbyć pielgrzymkę do grobu Becketa (kanonizowanego w 1173 r.). Konstytucje clarendońskie zostały odwołane, król utrzymał tylko prawo wpływu na nominacje dostojników kościelnych. Zobowiązał się również udać na wyprawę krzyżową i wysłać pieniądze do państw krzyżowych na Wschodzie. Henryk nigdy nie udał się na krucjatę, mimo iż proponowano mu nawet koronę Jerozolimy. W 1188 r. odmówił płacenia podatku na rzecz odbicia Świętego Miasta (tzw. ""podatku saladyńskiego""). Jego śmierć, rok później, została przez niektórych zinterpretowana jako kara boża za niewspomożenie planów odbicia Jerozolimy. [edytuj] Konflikt z synami Henryk miał pięciu synów, z których czterech dożyło lat sprawnych do rządzenia. Stosunki między ojcem a synami były złe. Synowie odziedziczyli po ojcu ogromne ambicje i dążyli do tego, aby wcześnie uzyskać pod własną władzę jakąkolwiek część terytorium ojca. Te rodzinne animozje były wykorzystywane przez siły wrogie Andegawenom – niezadowolonych feudałów i królów Francji, najpierw Ludwika VII, od 1180 r. jego syna Filipa Augusta. Następcą Henryka II, był jego najstarszy syn, Henryk, zwany Młodym Królem, ukoronowany już w 1170 r., również zięć króla Francji. Młodszy Henryk otrzymał po koronacji współwładztwo w Andegawenii, ale młody król chciał rządzić samodzielnie. Dodatkowo, w 1173 r. Henryk II nosił się z planem wydzielenia części Andegawenii jako uposażenie swojemu najmłodszemu synowi Janowi, lub też oddania mu całego hrabstwa. Henryk Młody Król odczuł to bardzo dotkliwie i zaczął spiskować przeciwko ojcu. Miał poparcie matki, skłóconej z mężem, większości feudałów, króla Francji, króla Szkocji oraz hrabiów Flandrii, Blois i Boulogne. Rewolta rozpoczęła się w 1173 r. od ataku Filipa z Flandrii i Mateusza II z Boulogne na Normandię. 29 czerwca Filip rozpoczął oblężenie Aumele. Jednocześnie Ludwik VII i młodszy Henryk zaatakowali Verneuil. Robert de Beaumont, 3. hrabia Leicester, czołowy buntownik wśród arystokracji, zebrał armię flamandzkich najemników i przeprawił się do Anglii. Został jednak pobity przez wojska Richarda de Luciego, które właśnie odparły atak Szkotów na północne pogranicze. Rok później Szkoci zaatakowali ponownie. Henryk II uporał się z atakiem na Normandię i przeprawił się do Anglii. Po pielgrzymce do grobu Becketa ruszył na północ i pojmał króla Wilhelma Lwa. Tymczasem zbuntowani baronowie i sam Henryk Młody Król poddali się zwycięzcy. Henryk II nie wyciągnął wobec pierworodnego żadnych konsekwencji. Królowa Eleonora, która odegrała niebagatelną rolę w podżeganiu syna do buntu przeciwko ojcu, została uwięziona na kilka lat. Henryk Młody Król zmarł w 1183 r. Doprowadziło to do sporów o sukcesję. Henryk widział na tronie najmłodszego Jana, swojego ulubionego syna. Eleonora Akwitańska popierała jej ulubieńca – najstarszego z żyjących synów, Ryszarda. O swoje wystąpił też trzeci z braci, Godfryd. Ten został jednak pokonany i musiał uciekać do Francji, gdzie zmarł. Ryszard, korzystając z poparcia Filipa Augusta i Eleonory, toczył walkę z ojcem. 4 czerwca 1189 r. dzięki francuskim posiłkom Ryszard pokonał ojca. Henryk wycofał się do Chinon, gdzie 6 lipca zmarł. Z jego synów czuwał przy nim tylko nieślubny Godfryd, arcybiskup Yorku. Gerald z Walii podaje, że ostatnie słowa króla brzmiały: Hańba, hańba pokonanemu królowi. Według innej wersji zwrócił się do arcybiskupa Godfryda mówiąc: Moi pozostali synowie to prawdziwe bękarty. Został pochowany w opactwie Fontevraud-l'Abbaye. Następcą Henryka na tronie Anglii został popierany przez Eleonorę Ryszard. Ulubieniec Henryka, Jan, wstąpił na tron Anglii po śmierci brata w 1199 roku. [edytuj] Król prywatnie Król Henryk posiadał wiele kochanek, spośród których najsłynniejsza jest Rosamund Clifford, zwana ""Piękną Rozamundą"", którą Henryk poznał podczas wyprawy do Walii w 1165 r. Od czasu zerwania z żoną w 1174 r. Henryk nie krył się z tym romansem, jak i z innymi. Rozamund zmarła ok. 1176 r., nie wiemy czy miała z Henrykiem dzieci. Inną jego słynną kochanką była córka Ludwika VII francuskiego Alicja, narzeczona jego syna Ryszarda. Alicja pozostała na dworze Henryka mimo iż nigdy nie poślubiła jego syna. Urodziła Henrykowi jedno dziecko. Peter z Blois tak opisał Henryka ok. 1177 r.: Pan król ma długie, rude włosy, które jednak wraz z wiekiem stają się coraz bardziej siwe. Jest średniego wzrostu, ale czasem wydaje się bardzo mały. Ma pałąkowate nogi, golenie jeźdźca, szeroką pierś i umięśnione ramiona. To wskazuje na człowieka silnego, zwinnego i śmiałego. Nigdy nie siedzi, chyba że na koniu lub przy jedzeniu. Jeśli zajdzie konieczność, potrafi w ciągu jednego dnia pokonać odległość 4-5 dni marszu i, omijając zasadzki wroga, znienacka go zaatakować. Zawsze trzyma w ręku łuk, miecz, włócznię albo strzałę, chyba że czyta książki lub uczestniczy w posiedzeniach Rady. Gerald z Walii tak opisał króla: Człek rudy i piegowaty, z dużą, okrągłą głową, szarymi oczami pałającymi zawziętością i nieopanowaniem, nabiegłymi krwią w chwilach złości. Twarz ma zapalczywą i szorstką, głos chropowaty. Jego pierś jest silna i szeroka, ramiona potężne. Ciało dobrze zbudowane, ze skłonnościami do tycia, które równoważy zamiłowanie do ćwiczeń fizycznych. Henryk był również człowiekiem wykształconym. Znał kilka języków obcych, a jego zwolennicy pisali, że włada każdymi językami używanymi między morzem Francji a Jordanem. W 1144 roku Adelard z Bath poświęcił mu swój traktat o astrolabium. [edytuj] Wywód przodków [edytuj] Rodzina 18 maja 1152 r. poślubił Eleonorę (1122 – 1 kwietnia 1204), córkę Wilhelma X Świętego, księcia Akwitanii i Eleonory, córki wicehrabiego Amalryka de Châtellerault. Henryk i Eleonora mieli razem pięciu synów i trzy córki: Henryk miał również kilkoro dzieci ze związków pozamałżeńskich: Z Idą, hrabiną Norfolk: Z Ykenai: Z Alicją, królewną francuską: Z nieznanymi kochankami:","Henryk II Plantagenet lub Andegaweński, Curtmantle, Fitzempress (ur. 5 marca 1133 w Le Mans, zm. 6 lipca 1189 w Chinon) – od 1151 hrabia Andegawenii, od 1154 król Anglii, w różnych czasach kontrolował także część Walii, Szkocji, północną Irlandię i zachodnią Francję. Syn Godfryda V Plantageneta i Matyldy, córki Henryka I Beauclerc, króla Anglii. W 1151 odziedziczył po ojcu Andegawenię, w 1152 ożenił się z Eleonorą, dziedziczką Akwitanii, a w 1154 został królem Anglii. Jako taki przeprowadził szereg reform wewnętrznych. Skonfliktowany z Thomasem Becketem, arcybiskupem Canterbury. W 1171 podbił Irlandię, w 1175 podporządkował sobie Szkocję. Od 1173 walczył z królami francuskimi, którzy popierali przeciw niemu jego zbuntowanych synów – najpierw Henryka Młodego Króla, później Ryszarda I Lwie Serce. W pamięci wielu pokoleń potomnych pozostał jedynie jako ojciec Ryszarda Lwie Serce, którego legenda zdominowała historię całego domu angielskich Plantagenetów." pl,660adbcbe35a432447ccb4aeefab27e6,"[edytuj] Obserwacje Kilka najjaśniejszych obszarów H II można zobaczyć gołym okiem, jednakże wydaje się, że żaden nie został dostrzeżony do czasu pojawienia się teleskopów we wczesnych latach XVII wieku. Nawet Galileusz nie zauważył mgławicy Oriona, gdy pierwszy raz obserwował w niej gromadę gwiazd (wcześniej skatalogowaną jako pojedyncza gwiazda θ Oriona przez Johanna Bayera). Francuskiemu obserwatorowi Nicolas-Claude Fabri de Peiresc przypisuje się odkrycie Mgławicy Oriona w 1610 roku. Od czasów tej wczesnej obserwacji, odkryto wiele obszarów H�II w Naszej Galaktyce, a także innych galaktykach. William Herschel obserwował Mgławicę Oriona w 1774 roku i opisał ją jako ""nieukształtowaną, ognistą mgiełkę, chaotyczny materiał dla przyszłych słońc"". Potwierdzenie tej hipotezy musiało czekać kolejne 100 lat, gdy William Huggins (przy udziale żony, Mary Huggins) użył spektroskopu do obserwacji różnych mgławic. Niektóre, takie jak Galaktyka Andromedy posiadały widma bardzo podobne do widm gwiazd i okazały się (później) być galaktykami, składającymi się z setek milionów pojedynczych gwiazd. Inne wyglądały zupełnie inaczej niż silne kontinuum z nałożonymi liniami absorpcyjnymi – Mgławica Oriona i inne podobne obiekty posiadały niewielką liczbę linii emisyjnych . Najjaśniejszą była linia na długości fali 500,7�nm, która nie odnosiła się do linii żadnego znanego pierwiastka chemicznego. Początkowo stawiano hipotezy, że linia ta mogła pochodzić od nieznanego pierwiastka, który nazwano nebulium – podobny pomysł doprowadził do odkrycia helu poprzez analizę widma Słońca w 1868 roku. Jednakże, o ile hel został odseparowany z powietrza krótko po odkryciu jego linii w widmie Słońca, to w przypadku nebulium już się to nie udało. We wczesnych latach 20. XX w. Henry Norris Russell zaproponował, że linia 500,7�nm nie pochodzi od nieznanego pierwiastka, a raczej od znanego pierwiastka występującego w nieznanych ówcześnie warunkach. Fizycy wykazali w latach 20. XX w., że w gazie przy ekstremalnie niskich gęstościach, elektrony mogą zapełniać metastabilne poziomy energetyczne w atomach i jonach, które przy wyższych gęstościach szybciej tracą te stany energetyczne w wyniku zderzeń . Przejścia elektronów z tych poziomów w tlenie emitują fale o długości 500,7�nm. Takie linie widmowe, które można zaobserwować tylko w przypadku gazów o niskich gęstościach, noszą nazwę linii wzbronionych. Stąd obserwacje spektroskopowe wykazały, że mgławice składają się z bardzo rozrzedzonego gazu. W XX wieku obserwacje ujawniły, że rejony H�II często zawierają gorące, jasne gwiazdy. Są one wiele razy masywniejsze od Słońca i przez to żyją znacznie krócej, a cykle ich życia wynoszą tylko kilka milionów lat (w porównaniu do gwiazd podobnych do Słońca, które żyją kilka miliardów lat). Stąd wnioskowano, że obszary H�II muszą być rejonami, w których powstają nowe gwiazdy. W ciągu kilku milionów lat gromada gwiazd uformuje się w obszarze H�II, zanim wiatr gwiazdowy i ciśnienie promieniowania od młodych, gorących gwiazd spowoduje rozproszenie mgławicy. Plejady są przykładem takiej gromady, która usunęła własny region H�II, z którego pozostały jedynie resztki mgławicy refleksyjnej. [edytuj] Pochodzenie i cykl życia Prekursorem rejonu H�II jest wielki obłok molekularny (ciemna mgławica). Wielki obłok molekularny jest bardzo zimną (10-20K) chmurą, składającą się głównie z wodoru cząsteczkowego. Takie obłoki mogą istnieć w stanie stabilnym przez długi czas, lecz fale uderzeniowe spowodowane przez wybuch supernowej, zderzenia obłoków gazu i oddziaływania magnetyczne mogą zapoczątkować zapadanie się części obłoku oraz jego fragmentację. Gdy to nastąpi, może dojść do procesu powstawania gwiazd (szerszy opis zjawiska w artykule ewolucja gwiazd). Z czasem, gdy wewnątrz mgławicy ciemnej rodzą się gwiazdy, najmasywniejsze z nich osiągną wystarczająco wysokie temperatury do zjonizowania otaczającego gazu. Niedługo potem powstanie źródła promieniowania jonizującego, emitującego wysokoenergetyczne fotony (kwanty gamma), powoduje wytworzenie frontu jonizacyjnego, który wymiata otaczający gaz przy naddźwiękowych prędkościach. Przy coraz większej odległości od jonizującej gwiazdy czoło jonizacji zwalnia, podczas gdy ciśnienie nowo zjonizowanego gazu powoduje zwiększanie jego objętości. Ostatecznie, front jonizacji zwalnia do poddźwiękowych prędkości i zostaje wyprzedzony przez falę uderzeniową spowodowaną przez ekspansję mgławicy. W ten sposób rodzi się obszar H�II . Życie obszarów H�II trwa kilka milionów lat. Ciśnienie promieniowania od młodych, gorących gwiazd ostatecznie wydmucha większą część gazu. W rzeczywistości cały proces wydaje się mało wydajny, gdyż mniej niż 10% gazu z rejonów H�II uformuje gwiazdy, zanim jego reszta zostanie rozdmuchana. Udział w wywiewaniu gazu mają także eksplozje supernowych najbardziej masywnych gwiazd, które następują już po 1–2 milionach lat. [edytuj] Gwiezdne żłobki Szczegóły narodzin gwiazd wewnątrz obszarów H�II są skryte przed nami przez gęste chmury gazu i pyłu, które otaczają powstające gwiazdy. Tylko wtedy, gdy ciśnienie promieniowania od gwiazdy rozpędzi otaczający ""kokon"", możemy ją zobaczyć. Wcześniej, gęste regiony, które zawierają młode gwiazdy są często widoczne w zarysie na tle pozostałej zjonizowanej mgławicy. Takie ciemne plamki noszą nazwę globul Boka, wywodzącą się od astronoma Barta Boka, który w latach 40. XX wieku zaproponował teorię, że mogą to być miejsca narodzin gwiazd. Potwierdzenie hipotezy Boka musiało poczekać do roku 1990, kiedy obserwacje w podczerwieni w końcu pozwoliły spenetrować grubą warstwę pyłu globul Boka, ujawniając wewnątrz obecność młodych obiektów gwiazdowych. Obecnie uważa się, że globule Boka zawierają przeciętnie około 10 mas Słońca materii zawartej w przestrzeni o rozmiarach około roku świetlnego lub więcej i że w globulach Boka powstają najczęściej podwójne lub wielokrotne układy gwiazdowe . Poza tym, że obszary H�II są miejscami narodzin gwiazd, wykazują również dowody na posiadanie systemów planetarnych. Kosmiczny Teleskop Hubble'a wykrył setki dysków protoplanetarnych w mgławicy Oriona. Przynajmniej połowa młodych gwiazd w mgławicy Oriona wydaje się być otoczona przez dyski gazu i pyłu, w takich ilościach, iż uważa się, że zawierają wielokrotnie więcej materii, niż byłoby to potrzebne do stworzenia takiego systemu planetarnego, jak nasz. [edytuj] Charakterystyka [edytuj] Charakterystyka fizyczna Obszary H�II różnią się bardzo pomiędzy sobą we własnościach fizycznych. Ich rozmiary mieszczą się w zakresie od tak zwanych regionów ""ultrazwartych"" o średnicy prawdopodobnie około roku świetlnego lub mniej, do olbrzymich rejonów H�II o średnicy kilkuset lat świetlnych. Ich gęstości wahają się od ponad miliona cząsteczek na cm³ w ultrazwartych obszarach H�II, do tylko kilku cząsteczek na cm³ w najbardziej rozległych obszarach, co sugeruje, iż posiadają masy być może pomiędzy 102 a 105 M☉. W zależności od rozmiaru rejonu H�II, może w nim występować do około tysiąca gwiazd. To sprawia, że rejony H�II są znacznie trudniejsze w zrozumieniu niż mgławice planetarne, które mają tylko jedno centralne, jonizujące źródło. Obszary H�II mają typowo temperatury rzędu 10 000�K i są w większości zjonizowane. Plazma może posiadać pole magnetyczne o sile kilkudziesięciu mikrogaussów . Pola magnetyczne są wytwarzane przez naładowane cząstki poruszające się w plazmie i niektóre obserwacje sugerują, że obszary H II zawierają też pola elektryczne . Rejony H�II składają się w 90% z wodoru. Najsilniejsze linie emisyjne wodoru przy długości 656,3�nm nadają obszarom H�II charakterystyczny czerwony kolor. Pozostała część regionów H�II składa się z helu oraz śladowych ilości cięższych pierwiastków. Zauważa się w galaktykach, że ze wzrastającą odległością od jądra galaktyki w obszarach H�II spada ilość ciężkich pierwiastków. Jest to spowodowane tym, że w przeciągu życia galaktyki tempo procesów gwiazdotwórczych było większe w gęstszych regionach centralnych, powodując większe wzbogacenie ośrodka międzygwiazdowego w produkty nukleosyntezy. [edytuj] Liczebność i rozmieszczenie Obszary H�II występują jedynie w galaktykach spiralnych, jak nasza własna Galaktyka, oraz w galaktykach nieregularnych. Nie odkryto ich do tej pory w galaktykach eliptycznych. W galaktykach nieregularnych mogą znajdować się w każdym miejscu, natomiast w galaktykach spiralnych są rozmieszczone wzdłuż ramion spiralnych. Duża galaktyka spiralna może zawierać tysiące regionów H�II. Uważa się, że powodem dla którego nie znajduje się rejonów H�II w galaktykach eliptycznych jest to, że eliptyczne powstają poprzez łączenie się galaktyk. W gromadach galaktyk takie fuzje są częste. Gdy dochodzi do zderzenia galaktyk, pojedyncze gwiazdy prawie nigdy się nie zderzają, lecz olbrzymie obłoki molekularne i obszary H�II w zderzających się galaktykach zostają poważnie zaktywizowane. W takich warunkach dochodzi do uruchomienia procesów bardzo gwałtownego tworzenia gwiazd, co zachodzi tak szybko, że większość gazu trafia do powstających gwiazd, w przeciwieństwie do 10% gazu, lub mniej, w zwykłych warunkach. Galaktyki przechodzące tak szybki proces powstawania gwiazd noszą nazwę galaktyk masywnego gwiazdotworzenia (lub galaktyk aktywnych gwiazdotwórczo, ang. starburst galaxies). Galaktyki eliptyczne po okresie kolizji zawierają bardzo niewiele gazu i przez to obszary H�II nie mogą się już tworzyć. Niedawne obserwacje wykazały, że ogólnie rzecz biorąc, bardzo niewielka liczba rejonów H�II znajduje się poza obrębem galaktyk. Takie międzygalaktyczne obszary H�II są prawdopodobnie pozostałościami mniejszych galaktyk rozerwanych przez siły pływów grawitacyjnych . [edytuj] Morfologia Obszary H�II występują w ogromnej różnorodności rozmiarów. Każda gwiazda w regionie H�II jonizuje z grubsza sferyczny obszar otaczający ją, zwany strefą Strömgrena lecz połączenie bąbli jonizacji wielokrotnych układów gwiazdowych w rejonie H�II oraz ekspansji podgrzanych mgławic w otaczające gazy o ostrych gradientach gęstości daje w wyniku skomplikowane kształty. Wybuchy supernowych także wpływają na kształt obszarów H�II. W pewnych przypadkach, powstawanie dużych gromad gwiazdowych w regionie H�II daje w rezultacie obszary wyglądające na wydrążone od środka. Tak jest w przypadku NGC 604, olbrzymiego obszaru H�II w galaktyce Trójkąta. [edytuj] Godne uwagi rejony H�II W naszej Galaktyce, najlepiej znanym obszarem H�II jest Mgławica Oriona, która leży 1500 lat świetlnych stąd. Mgławica Oriona jest częścią ogromnego obłoku molekularnego, który wypełniłby większą część gwiazdozbioru Oriona, gdyby był widzialny. Mgławica Koński Łeb i Pętla Barnarda to dwie inne oświetlone części tej chmury gazu. Wielki Obłok Magellana, galaktyka satelicka Drogi Mlecznej, zawiera ogromny obszar H�II zwany Mgławicą Tarantula. Ta mgławica jest znacznie większa niż mgławica Oriona i tworzy tysiące gwiazd; niektóre z nich posiadają masę ponad 100 mas Słońca. Gdyby mgławica Tarantula była tak blisko Ziemi, jak mgławica Oriona, świeciłaby w przybliżeniu tak jasno jak Księżyc w pełni na nocnym niebie. Supernowa SN 1987A wybuchła na obrzeżu mgławicy Tarantula. Mgławica NGC 604 jest jeszcze większa niż mgławica Tarantula, ma rozmiary rzędu 1300�lat świetlnych, chociaż zawiera mniejszą liczbę gwiazd. Jest to jeden z największych obszarów H�II w Grupie Lokalnej. [edytuj] Aktualne kwestie w badaniach nad rejonami H�II Podobnie jak w przypadku mgławic planetarnych, określenie składu pierwiastkowego w obszarach H�II jest niepewne. Istnieją dwie różne metody wyznaczenia ilości metali (tj. pierwiastków cięższych niż wodór i hel) w mgławicach, opierające się na analizie typów linii widmowych. Różnice pomiędzy wynikami obu metod wprowadzają często duże rozbieżności. Niektórzy astronomowie przypisują je obecności niewielkich fluktuacji temperatur wewnątrz obszarów H�II. Wg innych rozbieżności są zbyt duże, aby wyjaśnić je efektem temperaturowym. Prowadzi to do hipotezy głoszącej, że obserwowane różnice da się wyjaśnić istnieniem zimnych skupisk zawierających niewielkie ilości wodoru . Pełne szczegóły masywnego powstawania gwiazd w obszarach H�II nie są do tej pory dobrze poznane. Dwa główne problemy utrudniają badania na tym polu. Pierwszy, to znacząca odległość dużych obszarów H�II od Ziemi, przy czym najbliższy rejon H�II znajduje się ponad 1000 lat świetlnych stąd, a inne są położone w odległości kilka razy większej. Po drugie, powstawanie gwiazd jest silnie przesłonięte przez pył i obserwacje w świetle widzialnym są niemożliwe. Fale radiowe i światło podczerwone mogą przenikać pył, ale najmłodsze gwiazdy mogą nie emitować wystarczającej ilości energii w tych zakresach długości fali.","Obszary H II – obłoki świecącego gazu i plazmy o rozmiarach nawet kilkuset lat świetlnych, w których powstają gwiazdy. Młode, gorące, niebieskie gwiazdy, które powstały z gazu emitują pokaźną ilość promieniowania ultrafioletowego, jonizując otaczającą mgławicę. W ciągu kilku milionów lat w regionach H II może narodzić się kilka tysięcy gwiazd. Ostatecznie, eksplozje supernowych i silny wiatr gwiazdowy od najbardziej masywnych gwiazd należących do gromady gwiazdowej (wywodzącej się z obłoku H II) spowodują rozproszenie gazu należącego do tego regionu H II. Przykładem takiej gromady są Plejady. Obszary H II swoją nazwę zawdzięczają dużym ilościom zjonizowanego wodoru, jaki zawierają, oznaczanego przez astronomów jako H II (obszar H I, to obłok neutralnego wodoru atomowego, a H2 – wodoru cząsteczkowego (molekularnego)). Mamy możliwość zaobserwowania regionów H II znajdujących się we Wszechświecie w znacznej odległości od nas, co ma duże znaczenie, ponieważ dzięki temu jesteśmy w stanie ustalić odległość od innych galaktyk, a także ich skład chemiczny." pt,a58f32e7e7b969547c13bf01a2d41483,"[editar] Primeiros anos Ingres foi o primeiro de sete filhos de Jean-Marie-Joseph Ingres (1755–1814) e sua esposa Anne Moulet (1758–1817). Seu pai era um ""faz-tudo"" nas artes - pintor de miniaturas, escultor, ornatista em pedra e músico amador - mas sua mãe tinha escassa educação. O pai foi o primeiro incentivador e introdutor do jovem Ingres nas artes, através da música e do desenho.. A partir de 1786 passou a freqüentar a Ecole des Frères de l'Education Chrétienne, mas os estudos foram interrompidos com a Revolução Francesa, e desde ali sua instrução deixou de ser regular, fato que foi sempre causa de insegurança para ele. Em 1791, viajando com o pai, ingressou na academia de arte de Toulouse, onde foi aluno de Jean-Pierre Vigan, Jean Briant e Joseph Roques, artistas competentes mas de pouco gênio, mas cuja admiração por Rafael foi assimilada pelo jovem. Seu talento musical recebeu a atenção do violinista Lejeune, sendo dos 13 aos 16 anos segundo violinista da Orchestre du Capitole de Toulouse. Por ocasião das comemorações da morte de Luís XVI foi o solista de um concerto para violino de Viotti, recebendo aplausos calorosos. Era um admirador entusiasta de Gluck e por algum tempo hesitou entre a música e a pintura, optando finalmente pela última, mas levaria por toda a vida o gosto pela outra arte e pelo violino. Obtendo o primeiro prêmio em desenho na academia provincial, viajou para Paris em fins de 1796, sendo aceito por Jacques-Louis David, o mais célebre dos neoclássicos da França revolucionária, permanecendo seu discípulo por quatro anos e seguindo o estilo de seu mestre, que o reconhecera como um de seus alunos mais promissores, embora criticasse sua tendência ao exagero em seus estudos. Admitido no Departamento de Pintura da École des Beaux-Arts em 1799, obteve segundo lugar na disputa pelo Prêmio de Roma logo no ano seguinte, saindo-se vencedor em 1801 com a obra Os embaixadores de Agamemnon na tenda de Aquiles. Porém, sua viagem seria postergada até 1806, quando houve disponibilidade de fundos. A partir dali deixaria a imitação do estilo do mestre e seguiria um caminho próprio. Foi acusado de ingratidão por alguns, mas mesmo consolidando um estilo pessoal, o ensinamento de David permaneceria consigo ao longo de toda a sua carreira. Sessenta anos mais tarde exclamaria, com lágrimas nos olhos, ""…o grande David e sua grande escola!"" Em seus cadernos de notas escreveria também que David estabelecera um cânone sobre os princípios mais puros e severos. Neste ínterim trabalhou em um estúdio pago pelo Estado junto com outros alunos de David, aprimorando a pureza de seu desenho e encontrando inspiração em Rafael, nos desenhos de vasos etruscos e nas gravuras de John Flaxman. Flaxman, visitando Paris pouco depois de Ingres ter recebido o Prêmio de Roma, disse que a obra que lhe merecera a distinção fora a melhor coisa que vira na capital francesa. Sua estréia no Salão de Paris se deu em 1802 com o Retrato de uma dama, que se perdeu, e no ano seguinte foi-lhe feita a encomenda, junto com outros pintores, incluindo Greuze, de pintar o retrato de Napoleão Bonaparte como Primeiro Cônsul, obras que seriam entregues a diferentes prefeituras conquistadas pela França no Tratado de Lunéville. As circunstâncias não eram favoráveis, Napoleão não tinha paciência de posar, e concedeu-lhes apenas alguns minutos. Mais tarde apareceu por outro breve instante. Este retrato seria logo seguido de um outro, de Napoleão já entronizado. No verão de 1806 Ingres tornou-se noivo de Marie-Anne-Julie Forestier, pintora e musicista, antes de partir relutante em setembro, enfim, para Roma, perdendo com isso a abertura do Salão daquele ano, onde exporia diversos trabalhos. No Salão suas obras causaram um impressão perturbadora no público por seu estilo original e pelo uso, no retrato de Napoleão, de uma simbologia inspirada no império carolíngio. David foi um crítico implacável, junto com outros, que desdenharam nas peças do pintor ausente - já estava em Roma - a extravagância colorística, a falta de relevo escultural, a fria precisão dos contornos e a atmosfera deliberadamente arcaica. As notícias que amigos lhe mandaram destas críticas causaram profunda indignação no artista: ""Eis que o Salão se torna o palco de minha desgraça… Os patifes esperaram até que eu viajasse para assassinarem minha reputação… Jamais me senti tão infeliz!"". Jurou jamais expor novamente no Salão, e recusou-se a voltar a Paris, o que foi a causa do rompimento de seu noivado. Mas anos mais tarde quando perguntada por que se mantivera solteira após a ruptura, Mademoiselle Forestier declarou que ""quem uma vez teve a honra de ser noiva de M. Ingres não mais deseja casar"". [editar] Temporada em Roma Instalado em um atelier na Villa Medici, Ingres continuou seus estudos e, como mandavam os regulamentos de sua bolsa, enviava sua produção a Paris para que seu progresso pudesse ser avaliado. Em 1808 remeteu Édipo e a esfinge, e a Banhista de Valpinçon, para demonstrar sua maestria sobre o nu masculino e o feminino. A crítica não foi muito favorável, reconheceu alguns méritos nos trabalhos, mas também seu afastamento da escola de David, e aconselhou mais estudo dos clássicos. Produziu nesta fase diversos retratos: Madame Duvauçay, François-Marius Granet, Edme-François-Joseph Bochet, Madame Panckoucke, e Madame la Comtesse de Tournon. Sua pensão expirou em 1810, mas em vez de retornar à França preferiu permanecer na Itália e buscar patrocínio do governo francês de ocupação. Em 1811 terminou sua última obra como estudante, a monumental composição Júpiter e Tétis. Mas não foi bem recebida na capital francesa. Os juízes da Academia consideraram a obra carente de profundidade e contorno, pobre no colorido e confusa no desenho anatômico da figura de Tétis. Uma cópia de Rafael, parte do mesmo envio, foi desqualificada como insípida. Seus colegas neoclássicos franceses o consideraram um renegado. Somente alguns românticos, a quem sempre aborrecera, entre eles Eugène Delacroix, ousaram reconhecer-lhe as qualidades. Apesar de se encontrar em uma situação incerta, casou em 1813 com Madeleine Chapelle, após uma corte por correspondência e sem tê-la jamais encontrado antes. Afortunadamente seu casamento foi feliz, e Madame Ingres adquiriu uma grande confiança no seu esposo, o que o capacitou suportar com coragem e paciência uma fase difícil. Um nobre inglês tentou contratá-lo por um período de dois anos, mas deveria ficar à sua disposição e pintar o que fosse solicitado. Em meio às privações materiais, Ingres sentiu-se tentado a aceitar a oferta, mas por pressão da esposa, que se orgulhava do talento do marido e desejava preservar-lhe a honra de criador independente, recusou. Outras criações desta época, como Don Pedro de Toledo beijando a espada de Henrique IV, Rafael e a Fornarina, e diversos retratos, encontraram críticos ferozes no Salão de 1814. Apesar dos agravos generalizados à sua obra, conseguiu algumas importantes encomendas durante este período. O governador de Roma o encarregou de pintar Virgílio lendo a Eneida (1812) para sua mansão particular, e duas pinturas monumentais - A vitória de Rômulo sobre Acron (1812) e O sonho de Ossian (1813) - para Monte Cavallo, numa antiga residência papal que estava sendo reformada para se tornar o palácio de Napoleão em Roma. Estas criações epitomizam o estilo, os temas e a escala em que Ingres decidira construir sua reputação, mesmo que o mercado para obras desta envergadura e em temas históricos fosse bastante restrito até na cidade de Rafael e Michelangelo. A moda de então entre os colecionadores era cenas mitológicas amenas, imagens do cotidiano, paisagens, naturezas-mortas, ou retratos, preferências que perduraram ao longo de todo o século XIX, e para satisfazerem suas mais altas ambições os artistas deviam buscar o patrocínio do Estado ou da Igreja. Na primavera de 1814 Ingres passou a Nápoles a fim de pintar a rainha Carolina Bonaparte, e a família Murat encomendou mais retratos e outras composições, como A grande odalisca. Nunca recebeu pagamento por elas, e a queda de Napoleão em seguida o deixou de súbito sem patrono. Para sobreviver teve de fazer pequenos retratos em desenho para turistas. Apesar da irritação que isso lhe causava, os desenhos deste período são exemplos primorosos de sua habilidade, e permanecem como suas obras mais admiradas. Também dedicou-se a pequenas pinturas de gênero em estilo medievalista, como Paolo e Francesca, que só contribuíram para aumentar as críticas dos acadêmicos. Em 1817 recebeu sua primeira encomenda oficial em três anos, um Cristo dando as chaves a São Pedro, completado em 1820. A obra foi bem recebida em Roma, mas as autoridades eclesiásticas não permitiram que a enviasse a Paris, para a sua frustração. Na mesma época, outra encomenda, um retrato do Duque de Alva recebendo honras do Papa. Nem o tema nem o sujeito o agradavam, e acabou por abandonar o trabalho. Mesmo com a falta de encomendas lucrativas e a má recepção de suas peças no Salão de 1819 (A grande odalisca, Filipe V e o marechal de Bervick e Rogério libertando Angélica, tachados de ""góticos"") sua vida andava bem pelo menos no terreno das amizades, aproximando-se de Paganini e tocando violino com ele e outros músicos que compartilhavam sua admiração por Mozart, Haydn, Gluck e Beethoven. [editar] Florença e o triunfo em Paris Ingres e sua esposa se mudaram para Florença em 1820 por convite do escultor Lorenzo Bartolini, um antigo amigo de Paris, que esperava que lá o pintor pudesse melhorar suas condições financeiras. Isso não aconteceu, e a sobrevivência do casal novamente dependeu de seus desenhos para turistas. Tampouco a amizade com Bartolini, afamado em toda a Europa e muito requisitado, pôde suportar a disparidade em seu nível social. No ano seguinte um amigo de infância, Monsieur de Pastoret, requisitou-lhe três pinturas, a Entrada de Carlos V em Paris, um retrato e a Virgem do véu azul, mas a realização maior do período foi o Voto de Luís XIII, para a catedral de Montauban, encomenda conseguida com a ajuda de Pastoret e que levou quatro anos para ser terminada, levando-a então para Paris para ser exposta depois da insistência de seu amigo Delécluze. Exibido no Salão de 1824, o Voto rendeu-lhe finalmente o tão almejado sucesso de crítica. Concebida em um estilo rafaelesco e relativamente livre da arcaísmos, pelo que o autor havia sido tão fustigado nos anos anteriores, a composição foi admirada até mesmo pelos mais intransigentes Davidianos, e sua fama correu a França. Em janeiro de 1825, antes do enceramento do Salão, recebeu a Cruz da Legião de Honra e em junho foi eleito para o Instituto de França. Mesmo obras anteriormente criticadas como A grande odalisca passaram a ser bem vistas, com sua divulgação através de estampas, e se tornaram muito populares. Coroando o súbito e enorme sucesso uma encomenda do governo foi o motivo da produção da monumental Apoteose de Homero, cuja recepção foi tão favorável que muitos novos artistas acorreram a ele para serem aceitos como discípulos, fazendo com que ele abrisse seu atelier para dar aulas. Na década seguinte o estúdio de Ingres se encontrava repleto de estudantes e ele passou a ser visto como um chef d'école, uma autoridade em seu ofício, e como o campeão do classicismo contra a escola romântica. Os retratos que enviou para o Salão nesta fase foram aplaudidos pelo público, em especial o de Louis-François Bertin (1832), por causa do seu poderoso realismo. Mas mesmo aqui foram ouvidas algumas críticas, apontando como falhas o cromatismo limitado e seu naturalismo, considerado vulgar. Mas foram as críticas ao ambicioso Martírio de São Sinforiano, realizado para a catedral de Autun e mostrado no Salão de 1834 que abalaram a sua estabilidade. A obra estava sendo objeto de expectativa desde 1827, e quando foi exposta causou enorme polêmica, que ia do elogio adulatório aos insultos agressivos que o acusavam de usar manipulação política para obter sucesso. Ressentido, considerou-se desobrigado de atender ao gosto do público, pois via a si mesmo como um mestre que já dera provas de seu mérito, declarando seu afastamento dos Salões e fechando sua escola. Mesmo que mais tarde aceitasse encomendas e cargos oficiais, jamais enviou outra tela para os Salões da academia, e a partir de então só exibiria suas obras em seu atelier, salvo uma retrospectiva pública em 1855. Sua influência começou a declinar para as novas gerações, embora ainda continuasse a ser um dos nomes mais comentados pela crítica da França. Neste momento uma oportunidade se ofereceu de voltar a Roma, e foi alegremente aceita pelo artista, tornando-se o novo diretor da extensão da academia de Paris naquela cidade com a vacância de Horace Vernet. Lá, mesmo que os deveres administrativos lhe roubassem tempo para a pintura, pôde executar um Antíoco e Estratônica e um retrato de Luigi Cherubini, além de mais outras peças. Retornando à capital francesa em 1841, levou consigo o Antíoco, que exibido privadamente causou uma impressão tão favorável que todas as honras que ele imaginava serem devidas lhe foram prestadas. Foi recebido por numerosos admiradores, recebeu a homenagem de um banquete e foi convidado pelo rei para uma audiência, embora o grande público ainda se mostrasse reticente. O retrato do Duque de Orleães que realizou em seguida foi copiado diversas vezes, por força do impacto sobre a nação que sua morte por atropelamento causou. Os grandes painéis que foram encomendados para o Château de Dampierre, iniciados em 1843 com grande entusiasmo, foram contudo deixados inacabados, uma vez que o falecimento da esposa em 1849 deixou o artista em estado de grande abatimento. Depois disso produziu trabalhos em pequena escala, fez uma doação de obras à sua cidade natal, a origem do atual Museu Ingres, e em outubro de 1851 renunciou ao cargo de professor na École des Beaux-Arts. [editar] Anos finais Em 1852, já com setenta e um anos de idade, Ingres casou novamente. A escolhida foi Delphine Ramel, muito mais jovem que ele, e parente de seu amigo Marcotte d'Argenteuil. O segundo casamento foi tão bem sucedido quanto o primeiro, e lhe deu forças para produzir na década seguinte mais uma série de grandes trabalhos. Dentre os mais notáveis estão a Apoteose de Napoleão (1853) para o Hôtel de Ville em Paris, infelizmente devorado pelo fogo em 1871; o Retrato da Princesa de Broglie (1853) e Joana d'Arc (1854), este com o auxílio provável de assistentes. Em 1855 consentiu em ter uma sala especial para uma retrospectiva de suas obras na Exposição Internacional, onde ficou claro para todos que ele dava seu melhor nos retratos, apesar de o artista sempre lamentar o tempo perdido neste gênero, quando preferiria poder se dedicar mais à pintura histórica. Seu Retrato de Louis-François Bertin de imediato tornou-se um símbolo da burguesia em ascensão. Nesta ocasião foi condecorado como Grande Oficial da Legião de Honra. Novamente confiante, Ingres pôde terminar uma de suas obras mais charmosas, A fonte, retomando uma tela de nu que havia iniciado muitos anos antes. A admiração por suas obras foi renovada e recebeu o título de senador do império. Depois de A fonte Ingres voltou sua atenção para pinturas históricas, como as duas versões de Luís XIV e Molière (1857, 1860), bem como para obras religiosas, muitas retratando a Virgem Maria, retomando o modelo da Virgem de composições mais antigas. Os retratos deste período estão entre suas melhores composições no gênero: Marie-Clothilde-Inés de Foucauld, Madame Moitessier, Sentada (1856), Auto-retrato com 79 anos e Madame J.-A.-D. Ingres, née Delphine Ramel, ambos de 1859. O conhecido Banho turco também data desta época. Ingres faleceu de pneumonia com a idade de 86 anos, tendo permanecido ativo e lúcido até o final. Poucos dias antes de falecer ainda foi ao teatro assistir a uma ópera de Gluck, com tanto entusiasmo pelo compositor quanto demonstrara em sua juventude, e oferecera uma festa musical em sua casa. Foi enterrado no cemitério Père Lachaise, em Paris. O seu espólio, incluindo o conteúdo de seu atelier com grande número de pinturas e desenhos, mais seu violino, foram doados ao museu da cidade de Montauban, rebatizado como Museu Ingres. Sua morte foi lamentada como o desaparecimento do maior pintor de sua geração [editar] Apreciações [editar] Ingres professor Ingres era considerado um grande professor, e era muito admirado por seus alunos, dos quais os mais conhecidos foram Théodore Chassériau e Jean-Hippolyte Flandrin. Foi um artista de convicções fortes, mas não foi um teórico, não deixou escritos salvo algumas cartas e umas poucas notas manuscritas. Seus discípulos compilaram algum material adicional em várias frases e conceitos ouvidos em suas aulas, que são ilustrativos de sua filosofia e método de trabalho, embora não fundamentais para o conhecimento de sua arte: A sua influência sobre as gerações posteriores foi considerável, se estendendo até os modernos. O conservador do Museu Ingres, Pierre Barousse, disse que o caso de Ingres é por certo intrigante quando percebemos a variedade de artistas que se consideram seus devedores, desde Cabanel ou Bouguereau no século XIX até os mais revolucionários do século XX, como Picasso, Matisse e mesmo os Cubistas e Surrealistas. Barnett Newman o considerava o pai do expressionismo abstrato, e Willem de Kooning disse que nenhum de sua geração poderia ter existido sem ele. [editar] Técnica e estilo Formalmente Ingres consolidou um estilo muito cedo, que pouco mudou ao longo de sua carreira, mas dentro dessa unidade há muita diversidade, numa síntese extraordinariamente eclética para um artista que é comumente classificado entre os neoclássicos, incorporando, segundo Rosenblum, ""o intenso realismo descritivo dos primitivos flamengos, a elegante pureza linear das pinturas de vasos gregos, as grandiosas simetrias de Rafael, ou as sofisticadas ambiguidades dos maneiristas"", o que não traria dificuldades ao estudo se tais tendências se sucedessem linearmente, mas o que ocorre é sua justaposição, aparecendo e desaparecendo e voltando a surgir e se dissolver sem qualquer lógica aparente. Para Coli, além do paradoxo da unidade e da multiplicidade, em Ingres ocorre outro, o da dúvida associada à certeza. Suas verdades são a primazia do desenho, o belo ideal, a pincelada invisível, a natureza corrigida pela arte, a disciplina metódica, cristalizados em uma pintura de acabamento impecável. Mas ele foi um dos mais torturados artistas de seu tempo, trabalhando com lentidão, enfrentando sucessivos bloqueios e crises criativas, inseguro de poder alcançar os objetivos, fazendo várias versões de um mesmo tema e retornando muitas vezes a pinturas antigas para retrabalhá-las, mesmo depois de dadas como prontas e envernizadas, evidenciando um caráter perfeccionista e obsessivo com a correção absoluta do seu produto. Não obstante seu esforço ingente, o resultado final muitas vezes não é unificado, mas sim um mosaico de partes trabalhadas independentemente com fraco relacionamento entre si, cujo sucesso final depende mais do virtuosismo do detalhe e da beleza da linha do que de uma concepção poderosa de conjunto. Ingres não usou as dramáticas gradações de cor e luz em largas áreas típicas do romantismo, dependendo antes de um tratamento local da cor, modulada por meios-tons suaves, renunciando assim a recursos técnicos que poderiam lhe dar meios de obter uma sensação de unidade mais eficiente em composições em grande escala, agitadas e com grupos numerosos, como em O martírio de São Sinforiano e no Voto de Luís XIII, cuja debilidade neste aspecto é criticada pelos modernos. Das suas pinturas históricas e mitológicas as mais bem sucedidas são as que têm poucos personagens, como o Édipo, onde sua caracterização e descrição se tornam mais manejáveis com a técnica que preferia empregar. Tampouco nos momentos em que era necessário representar o drama e o movimento impetuoso teve um êxito completo, como se percebe em Rogério libertando Angélica - a figura feminina é perfeita em sua languidez imóvel e desamparada, mas a face do herói não é totalmente adequada ao embate mortal que se trava, e ele parece congelado, sem expressar de modo convincente a violência do momento. Seus retratos em desenho, dos quais sobrevivem cerca de 450, são justamente colocados entre suas melhores peças. Muitos deles foram produzidos em sua passagem pela Itália, no tempo das dificuldades econômicas, mas cultivou o gênero por toda a vida, conseguindo resultados que são perfeitos em seu minucioso detalhamento, em sua enorme segurança no traçado das linhas, na semelhança física conseguida e na vivacidade de expressão que sucedia em fixar e transmitir, sendo imediatamente reconhecidos como originais, atuais e impecáveis. Se suas pinturas eram muitas vezes infamadas como arcaizantes, ""góticas"", seus desenhos nunca conheceram semelhante rejeição. Para sua realização ele despendia usualmente cerca de quatro horas, divididas em turnos, e dizia que conseguia melhor captar a essência do modelo quando almoçava com ele, quando a formalidade da sessão de pose se dissolvia e as expressões naturais afloravam. Raramente fazia retoques no dia seguinte. Os materiais eram um lápis de grafite duro e um papel liso e macio, sem fibras aparentes. Seus desenhos preparatórios para as pinturas recebiam um outro tratamento. [editar] Ingres e a crítica A carreira de Ingres foi pontilhada de combates, que resultaram em momentos de grande sucesso e outros de grande fracasso junto à crítica de arte. Era considerado uma personalidade hipersensível que não conseguia lidar com a oposição da crítica, mesmo quando ao mesmo tempo encontrava apoio. Esse traço se manifestaria notoriamente em seus longos anos passados em exílio voluntário na Itália, e culminaria em 1834 no seu afastamento da cena oficial, depois do tumulto causado pela exposição do seu Martírio de São Sinforiano no Salão. Shelton em seu estudo Ingres and his critics (2005) analisou mais de 60 textos de época sobre o evento, e em cerca de metade encontrou visões negativas, mas em metade constatou aprovação, contradizendo uma tradição que se formou e que sugeria que a rejeição da obra fora completa, e por isso sua retirada teria sido mais compreensível e natural. O autor, entretanto, pensa que isso teve motivos mais amplos, e refletiria um desencanto do artista com o sistema de arte que vinha prevalecendo, com a política, com o clima de inquietação social e com a humanidade em geral. Shelton também questionou a tradição que diz que naquele impasse parte do apoio teria vindo dos românticos, a quem sempre se opôs, o que pode ter sido verdadeiro mas cuja comprovação histórica não pôde ser feita, não sobrevivendo nenhum registro textual sobre essa ""virada"" na sua recepção pela público. Na década de 1840, quando já passara a expor só em privado, começou a se formar uma espécie de lenda em torno do artista, alimentada por seus admiradores, que exaltava seu caráter pessoal contra o panorama das dificuldades que encontrara junto aos críticos, encorajando uma opinião de que sua vida e sua obra faziam parte de um todo integrado e autoexplicativo. A partir do que se viu como uma nobreza heróica em sua postura se esperava encontrar o mesmo em suas criações plásticas. Essa visão estimulou uma renovação no interesse pelo artista, e nesta época apareceram as primeiras tentativas de situá-lo e definir seu papel na corrente da história da pintura do século XIX, mas as constantes polêmicas que o envolviam, ora vendo-o como um notável chefe de escola e artista sublime, ora como um déspota egocêntrico e oportunista, e ora como um artista ""maldito"", não tornaram fácil a tarefa. Os primeiros ensaios biográficos que surgiram na imprensa parisiense oscilavam entre a sua consideração como o maior pintor de sua época e a negação inflamada de sua importância, tida como superestimada, ou ridicularizando seu status sacrossanto de gênio incompreendido. Para Théophile Gautier e Charles Baudelaire ele era uma personalidade artística ambígua e perturbadora. Baudelaire dizia que apesar de ele lutar por uma arte onde primasse a lógica, suas obras eram o produto de uma natureza profundamente sensual. Henri Delaborde, escrevendo em 1870, o considerava uma encarnação de uma unidade absoluta e transcendental entre teoria e prática da arte. Quando Henri Lapauze organizou e publicou seus cadernos de notas e outros escritos, analisando o artista contra o pano de fundo do Academismo francês, interpretou sua produção como sendo a fonte da modernidade francesa, opinião compartilhada com Edgar Degas, um grande colecionador de suas pinturas. No início do século XX, em plena efervescência do primeiro Modernismo, foi montada em Paris uma retrospectiva de Ingres, com destaque para O banho turco, que atraiu considerável atenção da crítica e do público. A exposição teve o efeito de consagrá-lo como um dos precursores do Modernismo, mesmo que a recuperação de seu trabalho tinha sido apenas parcial e seletiva, lendo obras como o Antíoco e Joana d'Arc como irremediavelmente ultrapassadas, mas apreciando aspectos gerais como sua linha magistral, sua habilidade no retrato, a originalidade da sua construção anatômica, sua ênfase na beleza e a sensualidade de suas mulheres. Suas obras exerceram influência sobre o trabalho de Matisse, Picasso e Derain, entre outros mestres modernos. Mas a recepção não foi unânime, e André Gide foi um dos que deram voz ao grupo que considerava sua ressurreição como modelo da nova escola de pintura francesa um anacronismo e um absurdo, e enquanto louvava sua habilidade no desenho, o recordava como um dogmático reacionário. Mais recentemente a crítica tem continuado a tentar compreender a natureza paradoxal de sua arte e as discrepâncias entre seu discurso e sua prática, e têm reiterado seu papel influente para a pintura moderna. Robert Rosenblum o considerava um dos precursores da linguagem visual do século XX. Para René Longa ele era um mistério, um classicista que resistia à disciplina da doutrina e oferecia exemplos de rebeldia ditados unicamente pela inspiração, relegando a um lugar secundário o absolutismo da estética. Uma conferência realizada em 2000 sob os auspícios da College Art Association em Nova Iorque fez um apelo por novos estudos que enfocassem as antinomias de seu estilo, desencadeando forte resposta dos pesquisadores, levando a uma renovação no modo de entender sua contribuição para a história da pintura. Adrian Rifkin, Susan Siegfried, Andrew Shelton e Jorge Coli, seguindo uma tendência que se tornou mais ou menos consensual, vêem em sua obra uma síntese capaz de englobar uma grande diversidade interna, onde o classicismo fica sujeito aos caprichos do temperamento e a veneração pelos mestres do passado não leva à pura imitação, sem sucumbir aos apelos da moda, do lucro ou dos ditames das instituições artísticas oficiais, aspectos surpreendentes que forçam uma revisão do pensamento tradicional sobre as relações entre sua arte e seu contexto e abalam o conceito que historicamente se formou sobre ele ser um baluarte do Neoclassicismo. Apesar de ser inegavelmente um fruto do Neoclassicismo e ver a si mesmo como um perpetuador dessa corrente, e não um inovador, seus desvios do cânone clássico foram repetidamente apontados pelos seus contemporâneos, e o ecletismo, liberdade e ambiguidades de seu estilo, sua constante busca de independência e seu inconformismo o tornam também um integrante típico da escola romântica de pintura.","Jean-Auguste Dominique Ingres (29 de Agosto de 1780, Montauban – 14 de Janeiro de 1867, Paris), mais conhecido simplesmente por Ingres, foi um celebrado pintor e desenhista francês, atuando na passagem do Neoclassicismo para o Romantismo. Foi um discípulo de David e em sua carreira encontrou grandes sucessos e grandes fracassos, mas é considerado hoje um dos mais importantes nomes da pintura do século XIX. Sua obra representa a última grande floração da veneranda tradição de pintura histórica. Também deixou obra notável no retrato e no nu feminino. Sua pintura tinha um acabamento técnico impecável e a qualidade de sua linha foi sempre altamente elogiada. Respeitava profundamente os mestres do passado, assumindo depois da morte de David o papel de paladino da ortodoxia clássica contra a ascensão do Romantismo. Esclareceu sua posição afirmando que seguia ""os grandes mestres que floresceram naquele século de gloriosa memória quando Rafael estabeleceu os eternos e incontestáveis padrões do sublime em arte… Sou, assim, um conservador de boa doutrina, e não um inovador"". Não obstante a crítica moderna tende a considerá-lo como uma encarnação do mesmo espírito romântico que ele procurava evitar - opinião que foi expressa também por vários de seus contemporâneos -, enquanto que suas distorções expressivas de forma e de espaço o tornam um precursor da arte moderna, exercendo influência sobre artistas como Degas, Picasso, Matisse e Willem de Kooning, entre outros." pt,3d4f841639ec4843235030a93967cb18,"[editar] Lincoln implementa um bloqueio em Hampton Roads Desde o início da guerra, o presidente Abraham Lincoln pôs em marcha um plano para devolver os Estados Confederados rebeldes ao seio da União. Empregaria a Marinha da União, maior e mais poderosa, para isolar a Confederação do resto do mundo, mediante um bloqueio naval da costa do Oceano Atlântico e do golfo do México. Assim mesmo controlaria a bacia do rio Mississipi com canhoneiras. Lincoln ordenou o bloqueio e se iniciou uma escalada de hostilidades. No verão de 1861, forças terrestres da Confederação conseguiram ganhar Nortfolk e a área circundante ao sul de Hampton Roads. Vendo-se obrigada a se retirar, a marinha da União incendiou os estaleiros Gosport de Nortfolk, localizados em Portsmouth, na outra margem do rio Elisabeth, destruindo nove barcos em sua retirada, inclusive a fragata USS Merrimac, construída em Boston. Com a retirada, só permaneceu sob controle da União Fort Monroe, no promontório de Old Point Comfort, sobre a margem norte de Hampton Roads, na península da Virgínia, guardando a saída ao oceano. Para implementar o bloqueio, a União enviou uma frota de barcos de madeira a Hampton Roads. A marinha da Confederação, também usando navios de madeira, controlava as águas do rio Elizabeth e do rio James. Apesar de algumas escaramuças, nenhuma das frotas parecia prevalecer sobre a outra. Esta situação se alargou até princípios de 1862. [editar] Navios couraçados: uma nova tecnologia Os couraçados eram navios chapados com pranchas de ferro grossas. As primeiras utilizações do ferro para proteção em barcos haviam acontecido no Extremo Oriente, no século XVI. O almirante coreano Yi Sun-sin construiu um barco couraçado em 1592. O primeiro navio de guerra com casco de ferro capaz de navegar pelo oceano, o francês La Gloire, tinha sido lançado ao mar em 1859. Contudo, o uso do ferro para blindar barcos convencionais, de madeira, era, ainda, uma tecnologia não desenvolvida nos Estados Unidos no início da Guerra de Secessão. No princípio de 1862, tanto o governo da União quanto o da Confederação eram conscientes de que o adversário estava desenvolvendo algum tipo de navio de guerra couraçado. A espionagem havia difundido alguns detalhes a respeito. Cada bando desejava tirar vantagem da nova tecnologia e, por sua vez, temiam as conquistas do adversário neste campo. Ainda que fossem muito diferentes entre si, os primeiros couraçados tinham uma aparência bastante estranha, se comparados com os navios contemporâneos. Nenhum dos dois havia atendido inteiramente a satisfação de seus projetistas, quando ambos zarparam de Hampton Roads. [editar] CSS Virginia Quando os unionistas incendiaram o USS Marrimack em sua retirada de Nortfolk e Portsmouth, em 1861, não poderiam imaginar que o Merrimac seria reinserido na frota e transformado no primeiro barco couraçado da marinha confederada. O Merrimac foi reconstruído nos estaleiros Gosport de Portsmouth, na primeira doca seca do país, com um recobrimento de chapas de ferro e uma estrutura reduzida extraída de seu velho casco queimado. Foi reabilitado sob o nome de CSS Virginia, em 17 de fevereiro de 1862. Prevendo que a blindagem de ferro tornaria sem efeito o fogo de artilharia, o desenhista do Virginia dotou o barco de um esporão, uma arma mais própria das galeras da antigüidade e desconhecida nos barcos contemporâneos. Apesar dos grandes esforços para terminá-lo, o Virginia ainda levava construtores a bordo em plena navegação e foi posto em serviço sem as costumeiras provas de mar e sem treinamento. [editar] USS Monitor O USS Monitor era de desenho totalmente novo. Tratava-se de um projeto apadrinhado pelo presidente Lincoln. Em seu projeto único, organizado por John Ericsson, destacava uma toreta giratória armada na qual foram instalados os canhões Dahlgren de 11 polegadas (280 mm). Assim mesmo mostrava ao inimigo um perfil baixo sobre a água, de maneira que a este, só lhe eram visíveis uma mínima parte da cobertura e a torreia armada. O casco do Monitor foi fabricado nas instalações de Greenpoint da Continental Iron Works, em Brooklyn, Nova Iorque. O barco esteve ali em 30 de janeiro de 1862. O Monitor foi um dos navios mais inovadores de todos os tempos. Suas peças foram fabricadas em nove fundições distintas e logo montadas para construir o barco. Todo o processo durou menos de 120 dias. Apesar de suas construção rápida, Lincoln se queixava de que a entrega do Monitor por parte do fabricante estava demorando. Finalmente zarpou em marchas forçadas para Hampton Roads, chegando no mesmo dia em que o couraçado confederado Virginia havia levado a cabo sua esmagadora apresentação à custa da frota da União. [editar] Primeiro choque entre couraçados [editar] 8 de março de 1862 — o Virginia golpeia os navios de madeira da União O combate começou quando o couraçado confederado, rebatizado CSS Virginia zarpou para Hampton Roads, na manhã de 8 de março de 1862, tratando de romper o bloqueio da União. O Virginia, sob o comando do capitão Franklin Buchanan, estava recebendo assistência do CSS Raleigh e do CSS Beaufort, e acompanhado pelo CSS Patrick Henry, o CSS Jameston e o CSS Teaser. Nessa manhã, o Virginia dirigiu-se diretamente até a esquadra da União. A menos de uma milha de distância abriu fogo com o USS Cumberland e deu-se início a generalização das descargas procedentes dos bloqueadores e das baterias da costa. O Virginia investiu com seu esporão ao Cumberland sob a linha de flutuação, e este naufragou rapidamente ""disparando garbosamente suas bocas de fogo"", como, mais tarde, glosaria Buchanan em tributo a um bravo adversário, ""enquanto ainda estavam sobre a água"". Em continuação, o Virginia dirigiu sua fúria até o USS Congress. Vendo a sorte do Cumberland, o capitão do Congress ordenou encalhar o barco em águas pouco profundas. O Congress e o Virginia trocaram fogo durante uma hora, depois da qual o Congress, seriamente danificado, se rendeu. Uma bateria da União abriu fogo desde o norte sobre o Virginia, enquanto os sobreviventes do Congress eram evacuados do barco. Em represália, o Virginia disparou contra o Congress com fogo nutrido e munição incendiária. O Congress explodiu quando o incêndio alcançou seu estoque de munições. O Virginia também foi deteriorado. As descargas do Cumberland, do Congress e das tropas das União haviam alcançado plenamente sua chaminé, reduzindo sua já pobre velocidade. Dois de seus canhões foram inutilizados e algumas placas da blindagem se afrouxaram. Ainda assim o capitão atacou o USS Minnesota, que havia encalhado em um banco de areia enquanto tentava escapar do Virginia. Porém o Virginia não pôde aproximar-se o suficiente para provocar-lhe danos significativos. Havendo começado a escurecer, o Virginia abandonou a zona com a esperança de voltar no dia seguinte para terminar o aniquilamento dos navios unionistas. Retirou-se para pernoitar na segurança das águas controladas pelos confederados. O Secretário da Marinha Confederada, Stephen Mallory, escreveu ao presidente da Confederação, Jefferson Davis, sobre os feitos: Aquela havia sido uma jornada trágica e desmoralizadora para a frota da União. Entrada a noite, o USS Monitor, um inovador navio couraçado construído para a União, a mando do tenente John Lorimer Worden, chegou a Hampton Roads. Este couraçado fora despachado com prontidão até Hampton Roads para que protegesse a frota da União e evitar que o Virginia ameaçasse as cidades unionistas. Foi esta a observação de um capitão a respeito: [editar] 9 de março de 1862 — o Monitor trava combate com o Virginia Na manhã seguinte, em 9 de março de 1862, depois de submeter-se a reparações, o Virginia voltou para acabar com o Minnesota, que se encontrava encalhado. Os confederados acharam que o recém chegado Monitor lhes fechava a passagem. O comandante da embarcação confederada, mais tarde, o descrevera como ""pouco mais que uma caixinha de bombons em cima de uma balsa"". Depois de combater durante horas a curta distância, nenhuma das naves conseguiu derrotar a outra. O pequeno e ágil Monitor superava a capacidade de manobra do Virginia, contudo nenhum dos barcos conseguiu infligir danos de importância ao adversário. Finalmente o Virginia se retirou, deixando o Monitor e o resto da frota em posse do ""campo de batalha"". Ambos os grupos se adjudicaram da vitória. [editar] Primavera de 1862 — empate em Hampton Roads Nos dois meses seguintes, o Virginia levou a cabo várias incursões em Hampton Roads com o objetivo de empurrar o Monitor a um combate aberto. A maior parte dos dias, o Virginia seguiria o curso do rio Elizabeth até as fortalezas confederadas da ilha Craney, ou Sewell's Point. Na outra margem de Hampton Roads, o Monitor e grande quantidade de navios de guerra da União esperavam por qualquer barco confederado que se aventurasse até o Fort Monroe. O plano da União consistia em enfrentar o Virginia em águas escolhidas pela mesma União. O Monitor havia recebido instruções do presidente de evitar o combate direto a não ser que fosse estritamente necessário. O Departamento da Marinha da União havia contratado vários vapores de grandes dimensões, com um único objetivo de arrasar o Virginia. Esperariam que o barco confederado adentrasse em águas mais profundas, onde os vapores tratariam de atropelar e ""cavalgar"" a cobertura submergida do Virginia, com a esperança de afundá-lo. Em duas oportunidades o Virginia chegou a aventurar-se em Hampton Roads, a fim de incitar o Monitor a uma batalha. A provocação ficou sem resposta devido a ordens do presidente da União. A que, seguramente, constituiu a batalha naval mais esperada de seu tempo não chegou a materializar-se. O Monitor e o Virginia não voltaram a se enfrentar. Acontecimentos havidos nos territórios adjacentes a Hampton Roads obrigaram a Confederação a retirar-se da zona de Nortfolk. Na retirada de Nortfolk e Portsmouth, em 10 de maio de 1862, a dotação do Virginia não teve alternativa. O comandante Josiah Tattnall compreendeu que seu barco não estava em condições de remontar o rio James até Richmond e, tampouco, havia possibilidade de escapar de Hampton Road burlando a frota da União, que estava aportada em frente ao Fort Monroe, com a expectativa de uma tentava semelhante. Para evitar cair em mãos inimigas, nas primeiras horas de 11 de maio de 1862, Tattnall ordenou encalhar o Virginia na ilha de Craney e incendiá-lo. Depois de uma hora ardendo violentamente, as chamas alcançaram a reserva de munições e o navio ficou destruído por meio de uma grande explosão. [editar] Impacto sobre a arte da guerra naval O profundo impacto da batalha na guerra naval ficou resumido pelo capitão Levin M. Powell, do USS Potomac, em uma carta de Veracruz: O capitão Dahlgren disse: [editar] Destino e legado dos couraçados Depois da batalha de Hampton Roads, nenhum de ambos os navios desempenhou um papel importante na guerra e nenhum perdurou para além de 1862. O CSS Virginia foi o único barco de sua classe que teve uma vida curta, mediante a sua destruição. Quando os confederados se retiraram dos estaleiros Gosport, em maio de 1862, o Virginia não se encontrava em condições de navegar o rio James. Para evitar sua captura o barco foi incendiado e destruído pelos próprios marinheiros. Mais de dez anos depois do fim das hostilidades, em 30 de maio de 1876, os destroços do Virginia foram transportados para o estaleiro de Portsmouth, onde se desmancharam. Partes do Virginia, incluindo sua couraça, âncora e canhões foram exibidos durante anos nos estaleiros de Nortfolk, em Portsmouth, e no Mariner's Museum, em Newport News. A âncora do Virginia se encontra nos jardins do Museu da Confederação, criado em Richmond, na Virginia, em 1890. O USS Monitor foi o protótipo dos barcos da classe monitor. Construiu-se muito mais, incluindo monitores fluviais, que desempenharam papéis chave nas batalhas sobre o rio Mississippi e o rio James. Contudo, ainda que seu desenho demonstrasse adaptar-se perfeitamente aos combates fluviais, seu baixo perfil e sua pesada torreia o tornavam quase incapaz de navegar em águas turbulentas. Isto, provavelmente, foi o que provocou o naufrágio prematuro do Monitor original, em dezembro de 1862, quando se inundou e afundou frente ao cabo Hatteras, na Carolina do Norte, no Oceano Atlântico. Em 1973, foi localizado o lugar do naufrágio. [editar] Comemoração da batalha [editar] Nomes históricos: Merrimack O nome do barco em serviço da Confederação na batalha de Hampton Roads tem sido uma reiterada fonte de confusões. Foi reconstruído e habilitado como barco de frota confederada, sob o nome de CSS Virginia. Não obstante, a União preferiu referir-se a ele por seu nome anterior, ""Merrimack"". Quiçá devido à vitória ulterior da União. A história dos Estados Unidos, normalmente, dá conta da versão unionista do nome. Porém, algum tempo depois, o nome se encurtou e foi eliminado o ""-k"" final. Daí que se fale ""A batalha do Monitor e do Merrimac"". [editar] O couraçado confederado A pequena comunidade de Montgomery County, na Virginia, próxima ao lugar onde se forjou o ferro para o barco confederado, é conhecida, atualmente, como Merrimac. Parte do ferro extraído ali e empregado na blindagem do Virginia está sendo exibido no estaleiro de Nortfolk. Outros elementos se encontram em exibição no Mariner's Museum de Newpot News e no Museu da Confederação, em Richmond, onde está conservada a âncora há muitos anos. [editar] A Exposição de Jamestown de 1907 A Exposição de Jamestown foi uma das muitas exposições mundiais que estavam em voga nos Estados Unidos, no princípio do século XX. Aconteceu de 26 de abril a 1 de dezembro de 1907, em Sewell's Point. Comemorava o tricentenário da fundação da colônia de Jamestown. Uma das atrações com mais êxito da exposição era a recriação da batalha de Hampton Roads, que aconteceu 40 anos antes, em um lugar que podia ser visto do local da exposição. O exterior do Edifício Merrimac-Monitor se assemelhava a um navio de guerra enquanto o interior continha uma enorme descrição da batalha. [editar] O Monitor-Merrimac Memorial Bridge Tunnel Em 1992, o Departamento de Transportes da Virginia terminou a construção de uma ponte de 7,4 km que cruzava Hampton Roads: o Monitor-Merrimac Memorial Bridge Tunnel. Este viaduto da Rodovia Interestadual 664 chega a passar muito perto do lugar onde ocorreu a batalha. Custou 400 milhões de dólares e inclui um túnel de quatro pistas, que mede 1460 m, duas ilhas artificiais e 5,1 km de pares de colunas de suporte. A circulação de veículos que se dirige ao norte tem vistas excepcionais do lugar histórico da batalha. [editar] Redescobrimento e exibição do USS Monitor Depois de descansar em leito marinho durante 111 anos, uma equipe de cientistas localizou, em 1973, os restos do Monitor a 26 km da costa do cabo Hatteras, sobre um fundo arenoso e relativamente plano, a uma profundidade de 73,2 m. O casco do Monitor se encontrava com a boca para baixo, com a cobertura repousando sobre sua torreia. Em 1987, o lugar foi declarado National Historic Landmark, o primeiro naufrágio a receber tal distinção. Devido ao grave estado de deterioração do Monitor, se fez crucial recuperar a tempo os elementos e componentes do barco significativo. Desde então, com o curso das tecnologias novas, centenas de elementos frágeis, inclusive as torreias e os canhões Dahlgren, uma âncora, sua máquina de vapor e a hélice, foram recuperados e transportados a Hampton Roads. O ""Centro USS Monitor"" é uma das seções mais visitadas e populares do Mariner's Museum de Newport News, onde também se encontram peças do Virginia.","A Batalha de Hampton Roads, popularmente conhecida como ""batalha do Monitor e do Merrimack"", foi uma batalha naval ocorrida durante a Guerra de Secessão norte-americana no dia 9 de março de 1862. A batalha aconteceu em frente ao Sewell's Point, um promontório perto da boca do canal de Hampton Roads (Virgínia), sendo esta foz a única saída das águas que alimentam o canal até a baía de Chesapeake e a mar aberto. No início da guerra, as forças unionistas se viram obrigadas a evacuar Norfolk, na Virgínia — ao sul do canal — e incendiaram seus navios para que não caíssem nas mãos da Confederação. Um desses barcos foi recuperado pelos confederados, rebatizado como CSS Virginia e recoberto com chapas de ferro, transformando-se no primeiro navio de guerra couraçado norte-americano que entrou para o combate. Em 8 de março de 1862, partiu desde Sewell's Point, em Hampton Roads, para romper o bloqueio dos barcos da União, vários dos quais tendo sido destruídos pelo ""Virginia"". No dia seguinte, entrou em combate com o USS Monitor, um couraçado recém-construído pela União. Ainda que o próprio combate não tenha arrojado um saldo claramente a favor de nenhum dos grupos, foi um marco para a história naval, ao constituir o primeiro confronto entre dois navios de guerra autopropulsados e blindados, que, mais adiante, seriam conhecidos como couraçados — anteriormente, praticamente todos os navios de guerra eram construídos com madeira. Posteriormente, a guerra naval e a construção de barcos mudaram radicalmente. Os distintos países iniciaram uma carreira que converteria suas frotas de madeira em frotas de ferro, já que os couraçados haviam demonstrado ser superiores aos navios de guerra de madeira, para resistir ao fogo de artilharia." pt,0adeb789ced3a0bb830487ba8ade6d59,"[editar] Processo de eleição O processo de eleição da cidade-sede de uma edição dos Jogos Olímpicos dura sete anos, começando com a inscrição da cidade postulante, através de seu Comitê Olímpico Nacional, e terminando com a eleição da sede, realizada durante uma Sessão do COI. O processo é regido pela Carta Olímpica, em seu quinto capítulo. Após o prazo de inscrições, as cidades postulantes respondem a um questionário com temas importantes para uma organização bem sucedida. Após um estudo detalhado dos questionários, o Comitê Executivo do COI seleciona as cidades classificadas para a fase seguinte, as candidatas oficiais. Na segunda fase, as cidades candidatas respondem a outro questionário, mais detalhado. Esses documentos são cuidadosamente estudados pela Comissão Avaliadora do COI, que também faz inspeções de quatro dias em cada uma das cidades candidatas, nas quais verifica os locais de competição planejados e conhece detalhes dos projetos. A Comissão Avaliadora divulga, cerca de um mês antes da Sessão em que vai ocorrer a votação, um relatório com as impressões do grupo. Na Sessão do COI em que ocorre a eleição, os membros ativos do Comitê Olímpico (excluindo os honorários) têm direito a um voto cada. Membros de países com cidades candidatas não podem votar enquanto estas não forem eliminadas. O processo é repetido quantas vezes for preciso até que uma candidata atinja a maioria absoluta dos votos. Se isso não acontecer na primeira rodada, a cidade com menos votos é eliminada e uma nova sessão começa. Em caso de empate no último lugar, uma rodada extra ocorre para desfazê-lo, com a vencedora se classificando para a seguinte. A cada rodada o nome da cidade eliminada é anunciado. Após o anúncio final, a cidade-sede eleita assina o ""Contrato de Cidade-sede"" com o COI, que delega as responsabilidades de organizar os Jogos ao país e ao seu respectivo CON. [editar] O processo de 2012 [editar] Potenciais candidatas Além das nove cidades que confirmaram sua inscrição, outras manifestaram interesse em participar do processo, mas não oficializaram o desejo ou não foram escolhidas internamente pelo seu CON. [editar] Avaliação das cidades postulantes O prazo final para se candidatar a sede dos Jogos Olímpicos de Verão de 2012 foi 15 de julho de 2003. As nove cidades que se inscreveram tiveram até 15 de janeiro de 2004 para responder ao primeiro questionário. Através da análise do questionário, o COI calculou a nota de cada projeto através de uma média ponderada das notas obtidas nos onze quesitos: Cidades com notas superiores a seis (marca definida pelo COI) são consideradas aptas a receber os Jogos. Em 18 de maio de 2004, o COI anunciou as notas dos projetos. Cinco cidades se classificaram e quatro foram eliminadas: As cinco finalistas tiveram assegurado o direito de usar os anéis olímpicos em seus logotipos, junto com a expressão ""Candidate City"" (""Cidade Candidata""). [editar] Avaliação das cidades candidatas Em 15 de novembro de 2004, todas as candidatas enviaram o documento de candidatura ao COI. Após um período de análise pelo órgão, as cidades foram visitadas pela Comissão Avaliadora, composta por doze membros e liderada pela ex-atleta marroquina Nawal El Moutawakel. As visitas, de quatro dias cada, ocorreram entre 3 de fevereiro e 17 de março. A candidatura parisiense sofreu dois reveses durante a visita: uma série de greves e manifestações coincidiu com a presença da Comissão, ao passo que foi divulgado um relatório declarando que Guy Drut, membro do COI e um dos principais nomes da delegação de Paris, sofreria acusações de corrupção em um partido político. Em 6 de junho de 2005, o COI divulgou os relatórios da inspeção das cinco candidatas. Ainda que não contivessem notas ou rankings, o relatório de Paris foi considerado o mais positivo, seguido de perto pelo de Londres, que obteve grandes melhorias desde a primeira avaliação, no ano anterior. Nova Iorque e Madri também obtiveram avaliações positivas, enquanto Moscou foi considerada a candidata mais fraca. No mesmo dia, a candidatura de Nova Iorque sofreu um grave infortúnio após a divulgação da notícia que o governo havia se recusado a construir o West Side Stadium, marco da candidatura. A campanha nova-iorquina apresentou um plano alternativo menos de uma semana depois, mas essa grande alteração no projeto a menos de um mês da eleição minou as chances da cidade. Durante todo o processo, Paris era vista como a favorita, principalmente porque o projeto era o terceiro nos últimos anos (a cidade também se candidatou aos Jogos de 1992 e 2008). Londres foi vista a princípio com uma grande desvantagem em relação à cidade francesa, mas a situação começou a reverter com a escolha de Sebastian Coe para liderar a delegação, em 19 de maio de 2004. No fim de agosto de 2004, a sensação era de empate entre Londres e Paris. Nas semanas que antecederam a Sessão do COI, as duas cidades apareciam com uma incrível igualdade. [editar] Processo final A cerimônia de abertura da 117ª Sessão do COI ocorreu em 5 de julho de 2005. O primeiro-ministro de Cingapura Lee Hsien Loong foi o anfitrião e abriu oficialmente a Sessão. Música, dança e artes marciais, com o tema ""Uma Voz, Um Ritmo, Um Mundo"" fizeram parte da cerimônia. Em 6 de julho, dia da eleição, a Sessão aconteceu no Raffles City Convention Centre. Foi iniciada à uma hora da manhã (UTC) com a apresentação final das cidades candidatas (uma hora para cada exposição, seguido de um encontro de meia hora com a imprensa), na seguinte ordem: Paris, Nova Iorque, Moscou, Londres e Madri. As apresentações se encerraram às nove horas com o relatório da Comissão Avaliadora, antecedendo a eleição. Dos 116 membros ativos do COI, dezessete não puderam votar na primeira rodada: Assim, a primeira rodada foi formada por 99 votos. A votação eletrônica começou às 10:26 UTC, e as três primeiras eliminadas foram, pela ordem, Moscou, Nova Iorque e Madri. Após a eliminação de uma cidade, os membros do seu país ficam aptos a votar nas rodadas seguintes. Londres e Paris chegaram à final, concluída às 10:45 UTC. Pouco mais de uma hora depois, às 11:49 UTC, Londres foi formalmente declarada vencedora pelo presidente do COI, Jacques Rogge. Aproximadamente um milhão de pessoas assistiram ao vivo ao anúncio. Após o anúncio, os resultados da votação foram divulgados: Londres obteve mais votos na primeira, na terceira e na última rodadas, enquanto Madri venceu a segunda rodada. A proximidade das candidaturas de Paris e Londres foi confirmada na final, que terminou com uma diferença de quatro votos. [editar] Candidaturas finalistas [editar] Londres Após Birmingham e Manchester falharem nas tentativas de ser a sede dos Jogos de 1992, 1996 e 2000, a Associação Olímpica Britânica decidiu que Londres seria a melhor opção para buscar o objetivo de sediar os Jogos. O projeto londrino foi baseado no Lower Lea Valley, que será transformado num Parque Olímpico. O transporte público terá a capacidade de transportar 240 mil pessoas por hora. Após o encerramento dos Jogos, a área será transformada no maior parque urbano construído na Europa em mais de 150 anos, com uma área de 2 km², abrigando a sede do Instituto Médico Olímpico, um centro de reabilitação esportiva. A candidatura prevê grandes melhorias no Metrô de Londres, que chegará a todos os locais de competição, e mais investimentos nos novos locais de competição da cidade. A comemoração na cidade foi manchada pelos atentados terroristas ao sistema de transportes. [editar] Paris O projeto de Paris previa a construção das principais instalações esportivas nas áreas norte e oeste da cidade, com a Vila Olímpica estando entre elas, a menos de 10 minutos de cada área. O documento recebeu boas notas da Comissão Avaliadora devido ao bem conservado sistema de transporte e à grande oferta de leitos no setor hoteleiro. Parisienses e franceses em geral apoiaram fortemente a candidatura. Embora uma boa parte da infraestrutura, como o Stade de France, já estivesse construída, o projeto previa a construção de locais temporários, que poderiam, após os Jogos, servir para outros fins ou mesmo ser desmontados. Contribuíram para a candidatura parisiente a sua rica cultura e a experiência em sediar grandes eventos esportivos (a cidade recebeu duas edições dos Jogos, além da final da Copa do Mundo FIFA de 1998 e o Mundial de Atletismo de 2003). [editar] Madri Em 2003, Madri derrotou Sevilha e obteve o direito de representar a Espanha no processo de eleição. O ponto forte da candidatura era a presença de todos os locais de competição concentrados em três regiões, próximas ao centro e também entre si. Instalações já existentes precisariam de pouco investimento para sediarem os Jogos, enquanto que instalações novas e permanentes proveriam um legado à cidade. Pela primeira vez na história dos Jogos, o transporte de todos os turistas seria feito inteiramente pelo serviço público. Todas as instalações e o serviço público de transporte usariam energias renováveis, tornando os Jogos de Madri ""Olimpíadas Verdes"". A cidade possui experiência em sediar vários eventos europeus e mundiais e campeonatos de diversas modalidades olímpicas. Das cinco candidatas, Madri era a que tinha o maior apoio popular, inclusive com a publicidade dada pelo ex-presidente do COI Juan Antonio Samaranch, que buscou votos para a capital espanhola. Durante as últimas etapas do processo de eleição, o membro do COI Príncipe Albert de Mônaco questionou a segurança de Madri, lembrando os atentados terroristas de 2004, que mataram 191 pessoas. A delegação espanhola considerou essa declaração muito ofensiva e atribuiu a eleição de Londres a essa declaração do Príncipe. No dia seguinte à vitória, Londres sofreu ataques terroristas que mataram 52 pessoas. [editar] Nova Iorque Nova Iorque foi selecionada em detrimento de São Francisco em votação interna. O projeto ""Olympic X"" era o principal conceito da campanha: duas rotas passariam pelas principais instalações esportivas em Manhattan, Queens, Brooklyn e East Rutherford; a Vila Olímpica, com 8550 quartos, estaria localizada no cruzamento das duas rotas. Dentro dos complexos, locais já existentes, como o Madison Square Garden, o Yankee Stadium, o Central Park e o Giants Stadium, estariam próximos a novas instalações, como o Centro Atlético Queensbridge, o Centro de Hipismo Greenbelt e o Flushing Meadows Regatta Center. A grande oferta de acomodações, a grande experiência em sediar grandes eventos e a capacidade da cidade de se projetar para o mundo foram vistas como os principais aspectos da candidatura, que ficou estremecida quando o Governo de Nova Iorque se recusou a apoiar a construção do West Side Stadium, a principal instalação do projeto, minando as chances da cidade no curto prazo. O projeto foi reavivado com o anúncio da construção de um novo estádio, que serviria para as cerimônias e para os eventos de atletismo. A cidade jamais foi vista como favorita, e suas chances diminuíram ainda mais com a escolha de Vancouver para sediar os Jogos Olímpicos de Inverno de 2010, já que seria pouco provável a escolha de duas cidades do mesmo continente para sediar Jogos consecutivos. [editar] Moscou O projeto de Moscou para sediar os Jogos de 2012 era usar como base o legado deixado pelos Jogos Olímpicos de Verão de 1980. Todas as competições seriam realizadas no entorno da cidade e nas proximidades do Rio Moscou, tornando essa edição a ""mais compacta da história dos Jogos"", segundo o chefe da delegação, Valery Shantsev. As sedes existentes seriam totalmente reformadas e novas instalações seriam construídas e testadas a tempo de receber os Jogos. O centro do projeto estava na nova Vila Olímpica, que seria construída próximo ao rio. Apesar do grande apoio popular e da experiência em eventos anteriores, Moscou sofreu com a falta de acomodações e um sistema de transporte antigo, que não seriam capazes de atender ao público dos Jogos. [editar] Polêmicas [editar] Publicidade da candidatura de Londres Em dezembro de 2003, o então primeiro-ministro britânico Tony Blair falou sobre a candidatura de Londres num café da manhã promovido por ele durante um encontro na Nigéria. Blair falou que o legado positivo deixado pelos Jogos da Commonwealth de 2002, realizados em Manchester, ajudaria o projeto londrino. Uma vez que o COI proíbe publicidade internacional antes do fim da primeira fase do processo de escolha, foi solicitado ao líder britânico que desse explicações sobre essa suposta violação. O chefe da Commonwealth Games Federation, entidade gestora dos Jogos da Commonwealth, membros da Associação Olímpica Britânica e do governo britânico negaram qualquer violação do código de ética do COI, insistindo que os comentários de Blair foram tirados de contexto, já que ele não tinha nenhuma intenção em promover a candidatura britânica. Contudo, para prevenir futuros confrontos, o barrister Michael Beloff foi nomeado comissário de ética da delegação dois meses depois. [editar] Escândalo de corrupção envolvendo Ivan Slavkov Em 4 de agosto de 2004, o programa Panorama, da BBC, apresentou o resultado de uma investigação na qual repórteres da emissora se passaram por consultores de uma empresa fictícia, a New London Ventures, que supostamente representava interessados em levar os Jogos de 2012 para Londres. A investigação demonstrou como agentes do COI poderiam assegurar votos de certos membros para a candidatura londrina, em troca de favores ou dinheiro. A equipe filmou secretamente os encontros com um desses agentes, Goran Takac, que os apresentou a Ivan Slavkov, membro do COI e presidente do Comitê Olímpico da Bulgária. Slavkov se declarou aberto a negociações, uma vez que não havia decidido seu voto na eleição de julho de 2005. Takac mencionou que a posição de Slavkov no COI dava a ele uma vantagem para transgredir as rígidas regras acerca de encontros com outros membros. Nos dias que se sucederam à apresentação do programa, a Comissão de Ética do COI abriu inquérito para investigar suas acusações. Ainda que o Panorama afirmasse que a candidatura de Londres estava associada à investigação, membros da delegação afirmaram categoricamente que não tinham nenhuma relação com o escândalo. Sebastian Coe, chefe da delegação, assegurou que a candidatura estava totalmente de acordo com a ética e com as normas do processo. Depois de assistir ao documentário, membros do COI isentaram a candidatura de qualquer responsabilidade. Dias depois, o COI suspendeu provisoriamente Ivan Slavkov e o proibiu de ir aos Jogos Olímpicos de Verão de 2004. Jacques Rogge afirmou estar aborrecido com as pessoas que não respeitam as regras e disse que, enquanto fosse presidente do COI, haveria tolerância zero a comportamentos antiéticos. Um relatório da Comissão de Ética do COI, divulgado em 25 de outubro de 2004, condenou Slavkov e comprovou a veracidade da investigação da BBC. Sabendo da acusação, Slavkov alegou que havia participado da reunião com o objetivo de tentar enquadrar os supostos corruptores, mas o relatório da Comissão de Ética afastou essa possibilidade. O documento afirmou ainda que Slavkov não tinha autorização para ""encontrar as verdadeiras raízes da corrupção"", e que apenas buscou vantagens financeiras dos serviços de Takac. O relatório concluiu que a atitude de Slavkov manchou a reputação do COI e do Movimento Olímpico. Em 7 de julho de 2005, durante a 117ª Sessão do COI, Ivan Slavkov foi suspenso por 84 votos a 12. [editar] Comentários antidesportivos de Jacques Chirac O então presidente da França Jacques Chirac se tornou o pivô de uma polêmica no dia anterior à votação. Chirac fez comentários sobre a culinária britânica, dizendo que, na Europa, só não era pior que a finlandesa e que a única contribuição do Reino Unido para a agricultura na Europa foi a doença da vaca louca. Os comentários foram considerados altamente antidesportivos, uma vez que a ética impede críticas a cidades concorrentes, além do que dois membros do COI com direito a voto eram finlandeses. A pouca diferença no final da votação entre Paris e Londres fazem crer que os comentários de Chirac poderão ter tido um certo peso. [editar] Reclamações francesas após a votação A delegação parisiense, liderada por Bertrand Delanoë, argumentou que Tony Blair e a delegação britânica haviam quebrado as regras do COI. A polêmica girou em torno da iniciativa britânica de oferecer incentivos a atletas, incluindo voos grátis, alimentação e outras ajudas financeiras. Imediatamente após a revelação da existência dos incentivos, Londres os abandonou, muito por conta das crescentes preocupações de Jacques Rogge com uma possível ""guerra de candidaturas"". Paris também argumentou que o lobby de Tony Blair era ilegal, uma acusação fortemente negada pela delegação britânica. Em 4 de agosto, Jacques Rogge declarou que a competição havia sido justa, de acordo com as regras. Os comentários de Delanoë foram questionados por líderes de partidos políticos da França, que criticaram o fato de elas terem sido feitas sem provas. Ainda antes da eleição, as tensões entre as delegações britânica e francesa cresceram. Os representantes da candidatura de Paris se queixaram dos consultores da candidatura de Londres Jim Sloman e Rod Sheard após estes terem declarado que o Stade de France não era adequado para a disputa do atletismo, um ato que vai de encontro às regras do COI, que proíbem críticas a cidades rivais. A equipe de Londres imediatamente negou que os dois homens fizessem parte da delegação naquele momento, e reforçaram que suas opiniões não refletiam a visão da delegação. [editar] Suposto erro em voto Em 23 de dezembro de 2005, Alex Gilady, israelense membro do COI e da Comissão Coordenadora de Londres 2012 do COI, sugeriu que Madri deveria ter empatado na penúltima rodada da votação, mas isso não aconteceu devido ao grego Lambis Nikolaou, que teria pressionado o botão errado na hora de votar. Posteriormente, ele declarou que se o empate tivesse acontecido, Madri teria derrotado Paris no desempate (supostamente, com votos vindo de eleitores de Londres) e, na final, derrotaria Londres (com votos vindos de eleitores de Paris). Entretanto, Craig Reedie, britânico membro do COI, minimizou o caso, declarando que era uma situação de muitos ""se"". No final de 2005, Lambis Nikolaou negou que houvesse errado, dizendo que todas as especulações envolvendo seu voto eram infundadas, até porque ele não havia votado nesta rodada. Essa afirmação foi confirmada pelos números da votação do COI, que demonstraram que, mesmo que Nikolaou tivesse votado em Madri, a cidade não conseguiria votos suficientes para não ser eliminada.","O processo de eleição da cidade-sede dos Jogos Olímpicos de Verão de 2012 contou com a inscrição de nove cidades - cinco da Europa, três da América e uma da Ásia. O Comitê Olímpico Internacional selecionou as cinco finalistas e elegeu vencedora a cidade de Londres, que será a primeira a sediar os Jogos Olímpicos por três vezes (a capital britânica sediou os Jogos de 1908 e 1948). O processo foi considerado o mais disputado da história do COI, com várias polêmicas. O prazo para a oficialização das candidaturas terminou em 15 de janeiro de 2004. Depois de uma avaliação técnica dos nove projetos, as cinco finalistas - Londres, Paris, Nova Iorque, Madri e Moscou - foram anunciadas em 18 de maio. As cidades de Havana, Istambul, Leipzig e Rio de Janeiro foram eliminadas. O fato de quatro das cinco finalistas serem reconhecidas capitais mundiais aumentou a competitividade da fase final. A cidade favorita para vencer era Paris, que tinha avaliações mais positivas dos inspetores desde o início do processo, mas o lobby londrino durante a Sessão do COI foi determinante para sua eleição. Madri também estava mais bem cotada que Londres, mas não recebeu apoio suficiente sequer para chegar à final da votação. Nos meses que se seguiram à eleição, membros da delegação francesa acusaram a delegação britânica de violar regras do COI. Os pontos-chave das acusações eram os incentivos dados a atletas e a publicidade feita pelo primeiro-ministro Tony Blair, considerados irregulares. Outras polêmicas envolveram um membro do COI acusado de corrupção e outro membro acusado de pressionar o botão errado na hora da votação. Entretanto, nenhuma das polêmicas mudou o resultado da escolha." ro,75084da756960bd1c94bfa2b300c2879,"[modifică] Descriere Acidul acetic e un compus chimic organic ce apare ca un lichid incolor, cu miros caracteristic, înţepător; se amestecă în orice proporţii cu apa. Temperaturile de topire şi fierbere sunt 16,7�°C respectiv 118,2�°C. Se fabrică prin fermentarea acetică a soluţiilor diluate de alcool, prin distilarea uscată a lemnului (v. şi acid pirolignos) sau prin oxidarea aldehidei acetice. Oţetul conţine acid acetic în concentraţie de 3–9%. Acidul acetic este: [modifică] Nomenclatură Denumirea comună este cea de acid acetic şi este preferată celei sistematice, acid etanoic. Numele derivă din latină, unde acetum înseamnă oţet. Denumirea de acid acetic glacial se referă la acidul acetic nediluat în apă şi este datorată aspectului de cristale de gheaţă pe care îl are la temperaturi mai joase decât temperatura de cristalizare (16,7�°C. Formula empirică a acidului acetic este CH2O, formula moleculară este C2H4O2 sau HC2H3O2, iar cea structurală se scrie CH3-CO2-H, CH3COOH, CH3CO2H sau HOCOCH3. Anionul rezultat prin pierderea unui H+ din acidul acetic se numeşte acetat. Tot termenul de acetat desemnează şi sarea ce conţine acest anion sau un ester al acidului acetic. [modifică] Istoric Bacteriile producătoare de acid acetic sunt prezente peste tot în lume şi orice civilizaţie umană care a cunoscut procesul de fermentaţie alcoolică pentru a produce bere sau vin a descoperit inevitabil şi oţetul, ca rezultat al expunerii acestora la aer. Utilizarea acidului acetic în alchimie coboară până în antichitate. În secolul al III-lea d.Hr., filozoful grec Teofrast a descris acţiunea oţetului asupra metalelor, producând pigmenţi utili în artă, incluzând plumbul alb (carbonat de plumb, ceruzita) şi verdele de Grecia (carbonat de cupru II, cocleala), o mixtură verde de săruri de cupru, printre care şi acetatul de cupru II. Vechii romani fierbeau vinul oţetit în vase de plumb cu scopul de a obţine un sirop foarte dulce, numit sapa. Acesta era bogat în acetat de plumb, o substanţă dulce, cunoscută ca zahăr de plumb sau zahărul lui Saturn, care a contribuit la otrăvirea cu plumb în rândul aristocraţiei romane. În secolul al VIII-lea, alchimistul arab Jabir ibn Hayyan (Geber) a fost primul care a concentrat, prin distilare, acid acetic din oţet. În epoca renascentistă, s-a obţinut acid acetic glacial prin distilarea uscată a acetaţilor metalici. În secolul al XV-lea, alchimistul german Andreas Libavius a descris o asemenea procedură şi a comparat acidul acetic glacial produs prin acest procedeu cu oţetul. Prezenţa apei în oţet avea un efect atât de puternic asupra proprietăţilor acidului acetic, încât vreme de secole mulţi chimişti au crezut că acidul acetic glacial şi acidul găsit în oţet sunt două substanţe diferite. Cel care a dovedit că sunt identice a fost chimistul francez Pierre Adet. În 1847, chimistul german Hermann Kolbe sintetizează pentru prima dată acid acetic din material anorganic. Secvenţa de reacţii a constat în clorinarea sulfurii de carbon (CS2) până la tetraclorură de carbon [CCl4], urmată de piroliză până la tetraclor-etilenă şi clorinare apoasă până la acid tricloracetic şi încheiată cu reducerea electrolitică la acid acetic. Până în 1910, acidul acetic glacial era obţinut din ""sucul pirolignos"" prin distilarea lemnului (v. mai jos). Acidul acetic era izolat ulterior prin tratarea cu lapte de var (hidroxid de calciu), iar produsul rezultat (acetat de calciu) era apoi acidifiat cu acid sulfuric obţinându-se acidul acetic. Pe atunci, Germania producea 10.000 tone de acid acetic glacial, din care cam 30�% era folosit pentru manufacturarea vopselei indigo. [modifică] Proprietăţi chimice [modifică] Aciditate Atomul de hidrogen (H) din gruparea carboxil (−COOH) ai acizilor carboxilici, cum este şi acidul acetic, poate fi eliberat ca ion (proton) H+, dându-le acestora caracterul lor acid. Acidul acetic este un acid slab, în fapt un acid monoprotic în soluţii apoase, cu o constantă de aciditate pKa de 4,8. Baza sa conjugată este acetatul (CH3COO−). O soluţie de molaritate 1.0�M (aproape concentraţia oţetului de uz casnic) are un pH de 2,4, indicând că abia 0,4�% din moleculele de acid acetic sunt disociate. [modifică] Dimer ciclic Structura cristalului de acetic acid arată că moleculele se grupează în perechi, formând dimeri conectaţi prin punţi de hidrogen. Dimerii pot fi detectaţi şi în vapori la 120�°C. De asemenea, ei pot să apară în faza lichidă din soluţiile cu solvenţi fără legături (punţi) de hidrogen, şi într-o oarecare măsură în acidul acetic pur, dar sunt desfăcuţi de către solvenţii cu punţi de hidrogen. Entalpia de disociere a dimerului este estimată la 65,0–66,0 kJ/mol, iar entropia de disociere la 154–157 Jmol–1K–1. Acest comportament de dimerizare apare şi la alţi acizi carboxilici cu catenă mică. [modifică] Solvent Acidul acetic lichid este un solventprotic hidrofil (polar), similar etanolului şi apei. Cu o constantă dielectrică (sau permitivitate relativă) moderată de 6,2, el poate dizolva nu doar compuşii polari cum ar fi sărurile anorganice şi zaharurile, dar şi compuşii nepolari ca uleiurile şi elemente ca sulful şi iodul. Se amestecă rapid cu mulţi alţi solvenţi polari şi nepolari ca apa, cloroformul şi hexanul. Acestă proprietate de dizolvare şi de miscibilitate a acidului acetic determină larga sa utilizare în industria chimică. [modifică] Reacţii chimice Acidul acetic este coroziv pentru multe metale, incluzând fierul, magneziul şi zincul, formând gaz de hidrogen şi săruri metalice numite acetaţi. Aluminiul, expus la oxigen, formează un strat subţire de oxid de aluminiu la suprafaţa sa, strat care este relativ rezistent, astfel încât cisternele de aluminiu pot fi utilizate pentru transportul acidului acetic. Acetaţii metalici se pot obţine din acid acetic şi baza corespondentă, ca în reacţia dintre bicarbonatul alimentar şi oţet. Cu excepţia acetatului de crom (II), aproape toţi acetaţii sunt solubili în apă. Acidul acetic produce reacţiile chimice tipice ale unui acid carboxilic: Dintre toate reacţiile sale, de remarcat este formarea etanolului prin reducere şi formare de derivaţi de tipul clorurii de acetil prin intermediul substituţiei nucleofilice a grupării acetil. Alte derivative de substituţie includ anhidrida acetică; această anhidridă este produsă prin pierderea apei din două molecule de acid acetic. În mod asemănător, esterii acidului acetic se pot forma prin esterificare (esterificarea Fischer); se pot obţine şi amide. Încălzit la peste 440�°C, acidul acetic se descompune în dioxid de carbon şi metan sau poate da cetonă şi apă. [modifică] Identificare Acidul acetic poate fi detectat datorită mirosului caracteristic. Dă o reacţie de culoare pentru sărurile acidului acetic, în soluţia de clorură ferică, care este de un roşu închis, ce dispare după acidificare. Acetaţii, prin încălzire în prezenţă de trioxid de arsen formează oxid de cacodil (lichidul lui Cadet) ([(CH3)2As]2O), ce poate fi detectat datorită vaporilor săi urât-mirositori. [modifică] Biochimie Gruparea acetil, derivată din acidul acetic, este de bază în biochimia tuturor formelor de viaţă. Atunci când se leagă de coenzima A, devine centrul metabolismului carbohidraţilor şi al grăsimilor. În orice caz, concentraţia de acid acetic liber în celule se păstrează la un nivel redus pentru a se evita dezechilibrul pHului din celulele care îl conţin. Spre deosebire de unii acizi carboxilici cu lanţ lung (acizii graşi), acidul acetic nu se produce în trigliceridele naturale. Triglicerida artificială numită triacetină (triacetat de glicerină) este un aditiv alimentar uzual; se regăseşte şi în cosmetice sau medicamente topice. Acidul acetic acid este produs şi excretat de către anumite bacterii, mai ales de genul Acetobacter şi Clostridium acetobutylicum. Aceste bacterii sunt ominiprezente în produsele alimentare, apă şi sol, iar acidul acetic este produs în mod natural prin alterarea fructelor sau a altor alimente. Acidul acetic este, de asemenea, un component al secreţiei vaginale la femeie şi la alte primate, unde se pare că serveşte drept agent antiseptic moderat. [modifică] Obţinere Acidul acetic este produs atât prin fermentare bacteriană, cât şi prin sinteză. La ora actuală, doar 10�% din producţia mondială de acid acetic se face pe cale biologică, cea care rămâne de bază pentru obţinerea oţetului, cu atât mai mult cu cât legislaţia multor ţări impune ca oţetul de uz alimentar să fie de origine naturală. Circa 75�% din acidul acetic produs pentru utilizarea chimică se obţine prin carbonilarea metanolului (vezi mai jos). Restul de 25�% se obţine prin metodele alternative . Producţia mondială totală de acid acetic pur este estimată la 5�Mt/an (milioane tone pe an), din care aproximativ jumătate este produsă în Statele Unite. Producţia europeană se ridică la aproximativ 1�Mt/an şi e în scădere, iar 0.7�Mt/an este produsă în Japonia. Alte 1.5�Mt sunt reciclate in fiecare an, aducând piaţa mondială totală la 6.5�Mt/an. Doi dintre cei mai mari producători de acid acetic pur sunt Celanese şi BP Chemicals. Printre alţi mari producători se numără şi: Millennium Chemicals, Sterling Chemicals, Samsung, Eastman şi Svensk Etanolkemi. [modifică] Carbonilarea metanolului Cea mai mare cantitate de acid acetic pur se obţine prin carbonilarea metanolului. În acest proces, metanolul şi monoxidul de carbon reacţionează pentru a produce acid acetic, conform ecuaţiei chimice�: Procesul implică apariţia iodometanului ca intermediar şi se realizează în trei etape. Un catalizator, de obicei un complex metalic, este necesar pentru carbonilare (etapa 2). Prin alterarea condiţiilor de reacţie, este posibilă obţinerea anhidridei acetice pe aceeaşi linie de producţie. Deoarece atât metanolul cât şi monoxidul de carbon erau materii prime ieftine, carbonilarea metanolului părea să fie de departe o metodă atractivă de obţinere a acidului acetic. Henry Drefyus de la British Celanese dezvoltă o linie prototip de carbonilare a metanolului încă din 1925. Totuşi, absenţa unor materiale capabile să găzduiască reacţia amestecului coroziv la presiunea mare cerută (de peste 200 atm) a descurajat, pentru un timp, aplicarea acestor căi la scară industrială. În 1963, a fost pus la punct de către compania chimică germană BASF primul proces tehnologic de carbonilare a metanolului care folosea un catalizator de cobalt. În 1968, este descoperit un catalizator pe bază de rodiu (cis−[Rh(CO)2I2]−). Acesta este eficient şi la presiuni mai mici, aproape fără produşi secundari. Prima linie tehnologică ce utiliza acest catalizator a fost construită de către compania chimică americană Monsanto în 1970, iar carbonilarea metanolului cu catalizator de rodiu devine metoda predominantă pentru obţinerea acidului acetic. La sfârşitul anilor '90, compania BP Chemicals exploatează profitabil catalizarea prin procedeul Cativa ([Ir(CO)2I2]−), care este indus de ruteniu. Acest proces tehnologic cu catalizator de iridiu este mai ecologic şi mai eficient şi a înlocuit pe scară largă tehnologia Monsanto, adesea utilizând aceleaşi linii de producţie. [modifică] Oxidarea acetaldehidei Înainte de aplicarea industrială a procedeului Monsanto, acidul acetic era produs, în mare parte, prin oxidarea acetaldehidei. Aceasta rămâne a doua metodă ca importanţă pentru producerea acidului acetic, deşi nu se poate compara ca eficacitate cu metoda carbonilării metanolului. Acetaldehida poate fi produsă fie prin oxidarea butanului sau a benzinei uşoare, fie prin hidratarea etilenei (etena). Când butanul sau benzina uşoară sunt încălzite cu aer în prezenţa unor diferiţi ioni metalici, printre care cei de mangan, cobalt şi crom, se formează un peroxid organic care apoi se descompune pentru a produce acid acetic, după reacţia În mod tipic, reacţia se desfăşoară în anumite condiţii de temperatură şi presiune, destinate să se obţină cea mai mare temperatură la care butanul rămâne încă lichid. Conditiţiile de reacţie clasice sunt 150�°C şi 55�atm. Se formează şi câţiva produşi secundari, printre care butanona, acetatul de etil, acidul formic şi acidul propionic. La rândul lor, aceşti produşi sunt valorificaţi, iar condiţiile de reacţie pot fi modificate cu scopul de a mări cantităţile produse, dacă acest lucru este rentabil. Totuşi, separarea acidului acetic de aceşti produşi secundari măreşte costurile de producţie. În condiţii similare şi folosind catalizatori similari ca în oxidarea butanului, acetaldehida poate fi oxidată de către oxigenul din aer pentru a produce acid acetic Folosindu-se catalizatori moderni, această reacţie poate duce la obţinerea acidului acetic cu un randament de peste 95�%. Principalii produşi secundari sunt acetatul de etil, acidul formic şi formaldehida, toţi având puncte de fierbere mai mici decât acidul acetic şi putând fi separaţi uşor prin distilare. [modifică] Oxidarea etilenei Acetaldehida poate fi obţinută din etilenă prin procedeul Wacker, iar apoi oxidată ca mai sus. Mai recent, a fost pusă la punct o conversie a etilenei la acid acetic, mai ieftină şi desfăşurată într-o singură etapă, de către compania chimică Showa Denko, care a deschis o linie de oxidare a etilenei în Ōita, Japonia, în anul 1997. Procesul este accelerat un catalizator metalic de paladiu în mediu acid (acid tungstosilicic hidratat) şi se consideră că este la fel de eficient ca procedeul carbonilării metanolului pentru liniile mai mici de producţie (100–250�kt/an), în funcţie de preţul local de achiziţie al etilenei. [modifică] Fermentaţia [modifică] Fermentaţia oxidativă Pentru o lungă perioadă a istoriei omului, acidul acetic, sub formă de oţet, a fost produs cu ajutorul bacteriilor din genul Acetobacter. În condiţiile prezenţei abundente de oxigen, aceste bacterii pot produce oţet pornind de la o largă varietate de alimente fermentabile. Produsele utilizate în mod obişnuit sunt cidrul de mere, vinul şi cerealele fermentate, malţul, orezul sau cartofii. Se obţine prin fermentaţie acetică, din etanol, conform ecuaţiei chimice generale: O soluţie diluată de alcool inoculată cu Acetobacter şi păstrată într-un loc cald şi aerat se va transforma în oţet de-a lungul a câtorva luni. Metodele de producere industrială a oţetului accelerează acest proces prin îmbunătăţirea aportului de oxigen pentru bacterii. Primele eşantioane de oţet produs prin fermentaţie au apărut probabil ca greşeli în cursul procesului de fabricare a vinului (vinificaţie). Dacă mustul este fermentat la o temperatură prea mare, Acetobacter se va multiplica în exces şi va inhiba drojdia ce apare spontan pe struguri. Ca urmare a faptului că cererea de oţet pentru uz culinar, medical şi sanitar creştea, producătorii de vin au deprins rapid să folosească şi alte materii organice pentru a fabrica oţet în timpul lunilor calde de vară, chiar înainte de coacerea viilor. Metoda era lentă şi nu întotdeauna încununată de succes, întrucât producătorii încă nu înţeleseseră fenomenul. Unul dintre primele procedee industriale a fost metoda rapidă sau metoda germană, practicată pentru prima dată în Germania în 1823. În acest proces, fermentaţia are loc într-un turn în care sunt introduse şi aşchii de lemn sau cărbune vegetal. Alimentul conţinând alcool este vărsat puţin câte puţin prin gura turnului; pe la baza turnului este introdus aer proaspăt prin convecţie naturală sau forţată. Ameliorarea aportului de aer prin acest proces reduce timpul de producere a oţetului de la câteva luni la câteva săptămâni. Astăzi, oţetul este produs în cea mai mare parte în rezervoare în care sunt scufundate culturile bacteriene, metodă care a fost pentru prima dată descrisă în 1949 de către Otto Hromatka şi Heinrich Ebner. Prin această metodă, alcoolul este fermentat până la oţet într-un rezervor în care se amestecă încontinuu, iar oxigenul este furnizat prin barbotarea aerului în această soluţie. Astfel, se poate produce oţet de concentraţie de 15�% în doar 24 ore/şarjă sau chiar oţet de 20�% în 60 ore. [modifică] Fermentaţia anaerobă Unele specii de bacterii anaerobe, incluzând pe unele din genul Clostridium, pot transforma zaharidele direct în acid acetic, fără utilizarea etanolului ca produs intermediar. Reacţia generală determinată de aceste bacterii se poate scrie: Mai interesant sub aspectul chimiei industriale este faptul că aceste bacterii acetogene pot sintetiza acid acetic pornind de la compuşi monocarbonaţi (cu un singur atom de carbon), cum ar fi metanolul, monoxidul de carbon sau o mixtură de dioxid de carbon şi hidrogen: Capacitatea bacteriilor din genul Clostridium de a utiliza direct zaharidele sau de a produce acid acetic din materii prime mai ieftine demonstrează că acestea ar putea produce acid acetic mai eficient decât oxidanţii etanolului ca Acetobacter. Totuşi, bacteriile Clostridium sunt mai puţin tolerante la mediu acid decât Acetobacter. Chiar si cele mai tolerante la acid dintre suşele de Clostridium nu pot produce decât un oţet de o concentraţie de doar câteva procente, comparativ cu unele suşe de Acetobacter care pot produce un oţet de o concentraţie de până la 20�%. La ora actuală rămâne mai rentabilă producerea oţetului cu ajutorul suşelor de Acetobacter decât prin fermentarea anaerobă urmată de concentrare. Ca urmare, cu toate că bacteriile acetogenice se cunosc încă din 1940, utilizarea lor în industrie rămâne destinată unui segment îngust de utilizări. [modifică] Distilarea uscată a lemnului În industrie, acidul acetic se obţine şi prin distilarea uscată a lemnului. Materialul lemnos se încălzeşte la 900-1000�°C, în absenţa aerului, şi astfel rezultă mai mulţi produşi: cărbunele de lemn (mangalul, folosit drept combustibil şi reducător), produşi gazoşi (CH4, CO, CO2) şi un produs lichid, numit acid pirolignos. Acesta din urmă este un amestec de substanţe, printre care acidul acetic, metanol, acetonă şi alţi acizi superiori. Din acest amestec, acidul acetic este izolat prin extracţie cu un solvent selectiv. [modifică] Utilizare Acidul acetic este folosit în alimentaţie sub formă de oţet şi ca materie primă în industria farmaceutică, la prepararea aspirinei (acid acetilsalicilic). Unele săruri ale sale (acetaţii de Fe, Cr, Al) se folosesc ca mordanţi în vopsitorie (mordanţii sunt fixatori ai culorii pe fibră). Acidul acetic se foloseşte în sinteza diferitor substanţe pe post de catalizator şi/sau solvent atunci când reacţiile se petrec în mediu anhidru. Acidul acetic este un reactant chimic utilizat pentru producerea a numeroşi compuşi chimici. Cea mai importantă întrebuinţare a acidului acetic constă în producerea monomerului de acetat de vinil (vezi mai jos), urmată îndeaproape de obţinerea anhidridei acetice şi a esterilor. Prin comparaţie, volumul de acid acetic folosit pentru producerea oţetului este mic. [modifică] Acetat de vinil Mari cantităţi de acid acetic acid se folosesc pentru fabricarea acetatului de vinil. Această întrebuinţare consumă aproximativ 40�% până la 45�% din producţia mondială de acid acetic. Reacţia porneşte de la etilenă şi acid acetic acid în prezenţa oxigenului, pe un catalizator de paladiu. Acetatul de vinil poate fi folosit ca atare în adezivi comercializaţi sub numele generic de aracet. De asemenea, poate fi polimerizat în poliacetat de vinil sau diverşi copolimeri. Aceşti polimeri sunt întrebuinţaţi în producerea de vopsele, adezivi sau diverse materiale plastice. [modifică] Producerea esterilor Majoritatea esterilor acidului acetic sunt de regulă folosiţi ca solvenţi pentru cerneluri, vopsele şi lacuri. Printre esterii acidului acetic se numără acetatul de etil, acetatul de n-butil, acetatul de izobutil şi acetatul de propil. Aceştia sunt produşi, de obicei, printr-o reacţie catalizată din acid acetic acid şi alcoolul corespunzător. De altfel, majoritatea esterilor de acetat sunt produşi din acetaldehidă prin reacţia Tişcenco . În plus, unii eteri de acetat se folosesc ca solvenţi pentru nitroceluloză, lacuri şi vopsele acrilice, decapanţi şi baiţuri pentru lemn. Primii glicol-monoeteri (diol-monoeteri) au fost produşi pornind de la oxid de etilenă sau de la oxid de propilenă şi alcool, care sunt apoi esterificaţi cu acid acetic. Cei trei produşi principali de reacţie sunt acetatul de etilen-glicol-monoetil-eter (EEA), acetatul de etilen-glicol-monobutil-eter (EBA) şi acetatul de propilen-glicol-monometil-eter (PMA). Această întrebuinţare consumă în jur de 15�%-20�% din acidul acetic mondial. Unii dintre aceşti eteri acetat, de exemplu EEA, s-au dovedit a fi nocivi pentru reproducerea umană. [modifică] Anhidrida acetică Produsul condensării a două molecule de acid acetic este anhidrida acetică. Producerea la scară mondială a anhidridei acetice reprezintă o întrebuinţare majoră care foloseşte aproximativ 25�% până la 30�% din producţia globală de acid acetic. Anhidrida acetică se poate obţine direct prin carbonilarea metanolului, şuntând acidul, iar liniile de producţie Cativa pot fi adaptate pentru fabricarea anhidridei. Anhidrida acetică este un agent puternic de acetilare. De aceea, principala sa utilizare constă în fabricarea acetatului de celuloză, o textură sintetică folosită şi pentru filmul fotografic. Anhidrida acetică este, de asemenea, unul dintre reactivii folosiţi pentru obţinerea aspirinei, heroinei şi a altor compuşi. [modifică] Oţet Sub formă de oţet, soluţiile de acid acetic (de regulă, având 5�% până la 18�% acid acetic, cu procentajul calculat de obicei în masă) sunt folosite ca atare fie pentru condimentare, fie pentru conservarea ca murături a legumelor şi a altor produse alimentare. Oţetul de masă tinde să fie mai diluat (5�%-8�% acid acetic), în timp ce murăturile comercializate folosesc în general soluţii mai concentrate. Cantitatea de acid acetic consumată ca oţet la scară mondială nu este mare, dar cronologic este de departe cea mai veche şi cea mai cunoscută întrebuinţare. [modifică] Utilizare ca solvent Acidul acetic glacial este un excelent solvent protic polar, după cum s-a menţionat mai sus. Frecvent este folosit ca solvent de recristalizare pentru purificarea compuşilor organici. Acidul acetic pur lichid se foloseşte ca solvent în fabricarea acidului tereftalic (TPA), care este materia primă pentru politereftalatului de etilenă (PET). Deşi reprezintă circa 5�%–10�% din cantitatea de acid acetic folosită în întreaga lume, se preconizează că această întrebuinţare aparte se va extinde semnificativ în următorul deceniu, pe măsură ce va creşte producţia de ambalaje fabricate din PET. Acidul acetic este utilizat adesea ca solvent pentru reacţii ce implică carbocationi, ca în alchilarea Friedel Crafts. De exemplu, una din etapele de producere manufacturieră a camforului sintetic implică o rearanjare Wagner-Meerwein a camfenei la acetat de izobornil; în acest caz acidul acetic joacă atât rolul de solvent, cât şi de nucleofil pentru a fixa carbocationul rearanjat. Acidul acetic este solvent de elecţie în reducerea unui grup aril nitrat până la anilină, folosind paladiu pe suport de cărbune activat. Acidul acetic glacial se întrebuinţează în chimia analitică ca mediu de reacţie, de exemplu pentru determinarea caracterului bazic al substanţelor slab alcaline cum sunt amidele organice. Acidul acetic glacial este o bază mult mai slabă decât apa, astfel încât în acest mediu amida se comportă ca o bază puternică. Ea poate fi atunci titrată în soluţia de acid acetic glacial cu un acid foarte puternic, cum ar fi acidul percloric. [modifică] Alte întrebuinţări Soluţiile diluate de acid acetic sunt folosite şi pentru aciditatea lor slabă. Exemple de utilizare în mediul casnic: Din acid acetic se produc săruri organice şi anorganice, printre care: Produşii de substituţie ai acidului acetic includ: Cantităţile de acid acetic folosite pentru aceste întrebuinţări (cu excepţia acidului tereftalic TPA) se ridică la 5�%–10�% din acidul acetic utilizat în întreaga lume. Nu este de aşteptat o creştere a consumului pentru aceste utilizări la fel de mare ca producerea de TPA. [modifică] Protecţia muncii Acidul acetic concentrat este coroziv şi de aceea trebuie manipulat cu precauţie, deoarece poate provoca arsuri cutanate, leziuni oculare permanente şi iritarea mucoaselor. E posibil ca aceste arsuri sau flictene să nu apară decât la câteva ore după expunere. Mănuşile de latex nu oferă protecţie; se recomandă purtarea unor mănuşi rezistente ca cele făcute din cauciuc nitril. Acidul acetic concentrat se aprinde cu dificultate în condiţii de laborator. Capătă risc de incendiu atunci când temperatura ambientală depăşeşte 39�°C, moment din care poate forma un amestec explozibil cu aerul peste această temperatură (limită explozivă: 5,4�%–16�%). Riscurile determinate de soluţiile de acid acetic depind de concentraţie. Tabelul de mai jos redă clasificarea UE pentru soluţiile de acid acetic: Soluţiile cu peste 25�% acid acetic sunt mânuite sub hotă datorită vaporilor caustici şi corozivi. Acidul acetic diluat sub formă de oţet e inofensiv. Totuşi, ingestia unor soluţii mai concentrate pune în pericol viaţa oamenilor sau a animalelor. Acest lucru poate provoca leziuni severe la nivelul sistemului digestiv şi modificarea acidităţii sângelui, potenţial letală. Din cauza incompatibilităţilor, se recomandă păstrarea acidului acetic departe de acid cromic, etilen-glicol, acid azotic, acid percloric, permanganaţi, peroxizi şi hidroxizi.","Acidul acetic este acidul carboxilic care are formula brută C2H4O2 şi formula chimică CH3-COOH. Numit şi acid etanoic, acidul acetic este un lichid incolor cu miros pătrunzător şi iritant. Acidul acetic pur (anhidru) se numeşte acid acetic glacial datorită aspectului de gheaţă al cristalelor formate la temperatura camerei. În soluţii diluate (3% - 6%) se numeşte oţet şi se foloseşte în alimentaţie. Acidul acetic este miscibil cu apa şi cu majoritatea solvenţilor organici. Este insolubil în sulfura de carbon. Acidul acetic are un coeficient de partiţie mai mare în solvenţi polari nemiscibili care conţin apă decât în apă, din această cauză se poate extrage din soluţii apoase în eter sau acetat de etil. La rândul său, acidul acetic este un bun solvent utilizat frecvent la dizolvarea răşinilor şi a uleiurilor esenţiale. Acidul acetic joacă un rol esenţial în industria chimică organică. Este utilizat atât ca solvent, deşi este puternic coroziv, cât şi la prepararea unui număr mare de compuşi importanţi, printre care acetanimida, anhidrida acetică, cetena, acetat de vinil şi acid acetil salicilic, acetat de celuloză, esteri utilizaţi în parfumerie, coloranţi." ro,afdddf939211086ed6395f8158b3ae9a,"[modifică] Obiceiul Junilor În dimineaţa sărbătorii junii coboară călare în cetate, trec pe la vătaf, armaş mare şi armaş mic (serje), după care în jurul orei 10 se îndreaptă spre Piaţa Prundului (azi Unirii) din faţa Bisericii Sfântul Nicolae, unde se înconjoară statuia eroului necunoscut,apoi fiecare grup se indreapta spre intrarea geografica a fiecaruia grup in Piata Uniri unde sunt asteptati toate grupurile de junii pentru a se incolona in ordinea stabilita din mosi batrani Urmează încolonarea grupurilor după o ordine bine stabilită şi devenită tradiţională: mai întâi Junii Tineri, urmaţi de Junii Bătrâni, Curcani, Dorobanţi, Braşovecheni, Roşiori şi Albiori. Coloana este deschisă de fanfară. Fiecare grup are în frunte vătaful , urmat de stegar, încadrat de cei doi armaşi . Vătaful poartă lenta roşie pe piept, iar armaşii mare şi mic, albastră şi galbenă, formând astfel tricolorul, ca pe vremea când aceasta era interzis. Plecând din Prund, Junii fac un popas la Troiţa Căpitanului Ilie Birt, unde cântă „Hristos a înviat!”, fiecare grup în parte, apoi coboară pe strada Mureşenilor până la Bulevardul Revoluţiei, după care urcă, ocolind pe strada Nicolae Bălcescu, trec de „Poarta Şchei”, în sus pe strada Căpitan Ilie, strada Pe Tocile spre „Capul Satului” pe strada Podul Creţului şi de aici la Pietrele lui Solomon . Pe tot parcursul călătoriei, junii sunt întâmpinaţi de locuitorii Braşovului cu urale şi aplauze, cărora junii le răspund prin a-i invita să-i însoţească „la Pietri” ca să petreacă în natura alături de ei . Odată ajunşi la Pietrele lui Solomon, într-un splendid amfiteatru natural, junii se răspândesc pe cele două platouri la locurile amenajate din moşi strămoşi, la mesele lor, care altădată erau nişte ridicături de pământ (eminente romane), dar azi s-au aşezat peste ele mese de lemn şi metal. Petrecerea începe prin ieşirea la horă şi aruncarea buzduganului, pe melodia cunoscută ca „Hora junilor”. Urmează şi alte jocuri: sârbă, brâul, breaza, bătuta ş.a., fiind invitate la joc şi fetele . O data cu ora stabilita pentru inchierea manifertari grupurile de juni de incoloneaza in orindea stabiliata si stiuta si se indreapta spre Piata Uniri unde fiecare grup canta pentru ultima data Hristos A Inviat si apoi grupurile de juni se despart luand astfel sfarsit defilarea calare a junilor Documentele atestă că în anul 1931 existau şapte organizaţii ale junilor, cea mai veche fiind cea a Junilor Tineri. Ultimul grup înfiinţat este cel din 1924 grupul Junilor Braşovecheni, format numai din bărbaţi căsătoriţi . Obiceiul junilor este considerat drept unul din ritualurile de iniţiere în rândul feciorilor, el fiind inclus în ciclul „cetelor”. Înţelesul termenului de „june” în Transilvania este cel de ""tânăr fecior neînsurat"" . Legat de acest ritual este si un obicei (de care bătrânii îşi mai amintesc încă) care se încadrează în cultul soarelui, de care pomenea si cronicarul german, ca simbol de nemurire pentru strămoşii daco-geţi. În ziua de Rusalii, bărbaţii, femeile, copiii şi tot ce era transportabil la curte plecau de cu seara spre muntele Postăvarul, după ce, în prealabil, vătaful sau alţi bărbaţi de iniţiativă, băteau din poartă în poartă, folosindu-se de ciocanul, în formă de şarpe, prezent la fiecare poartă. Pe munte aşteptau până dimineaţa, pentru ca la apariţia soarelui, sa arunce cu ce aveau la îndemână spre soare, ca nu cumva ""vârcolacii"" să răpească soarele. Era cultul soarelui de la daci, conservat simbolic în poarta maramureşană şi în efigia stemei moldoveneşti. Se ştie că geţii credeau că astrul dătător de viaţă era mâncat de balauri, iar acest cult al soarelui era celebrat mai cu seamă primăvara, încât este explicabilă prezenţa acestuia în obiceiul Junilor. Dacă acest cult al soarelui nu se mai practică azi, în schimb îngroparea vătafului, însoţit de un joc burlesc, ""căţeaua"", în care apare şi un popă mascat, îşi are sensuri care sunt cu greu înţelese azi. [modifică] Grupurile Junilor Există mai multe grupuri de juni, după cum urmează: Junii Tineri, Junii Curcani, Junii Bătrâni, Junii Dorobanţi, Junii Albiori, Junii Roşiori şi Junii Braşovecheni. [modifică] Junii Tineri Junii Tineri reprezintă vechea ceată a feciorilor, adevăraţi întemeietori ai obiceiului, fiind prezenţi pe tot parcursul anului în ritualurile junilor. Atributul de „tânăr” li s-a alăturat pentru a desemna deosebirea între cei necăsătoriţi, care, prin căsătorie erau obligaţi să iasă din rândurile companiei. În trecut, Junii Tineri, erau îmbrăcaţi în haine obişnuite româneşti: o cămaşă albă, lungă până mai sus de genunchi, fără guler, cu mâneci lungi şi largi. Aveau cioareci albi, strânşi pe picior şi erau încălţaţi unii cu opinci, alţii cu cizme. Pe cap purtau pălării cu borul larg şi calota rotundă. La brâu erau încinşi cu şerpare late „ghintuite”, în care purtau pistoale. Purtau mustăţi mari, răsucite în sus şi pletele lungi până la umeri. Se înţelege că pe vreme urâtă se îmbrăcau mocăneşte, cu cojoace şi sărici. Astăzi ei poartă o cămaşă albă, cu creţuri, lungă până la genunchi, peste care pun un „flanel” cu mâneci, acoperit de un „laibăr” şi de un „spenţer” (haină şi jachetă) de culoare vânăt-închis, cu nasturi de argint sau suflaţi cu aur. Cioarecii sunt tot albi, din dimie fină, iar în picioare, indiferent de anotimp, poartă cizme. Pe cap poartă pălării din catifea, împodobite cu panglici tricolore. Este o evidentă asemănare între acest costum şi cel al românilor din ţinutul montan al Orăştiei, ceea ce conferă o notă în plus a autohtoniei obiceiului, infirmând teoriile care susţin originea sud-dunăreană a lui. Pentru ieşirea călări la Pietrele lui Solomon, în trecut junii purtau doar „laibărul” fără „spenţere”, indiferent de vreme, lucru păstrat până astăzi. Cei trei conducători, (vătaful, armaşul mare şi armaşul mic) se deosebesc de restul companiei prin faptul că pălăriile lor sunt împodobite cu „ruji” (cocarde), trei pentru vătaf, de culoare roşie, două galbene pentru armaşul mare şi una albastră pentru armaşul mic şi poartă panglici late în „bandulieră”, de pe umărul drept în jos, pentru vătaf roşie, respectiv galbenă şi albastră pentru armaşi. La încolonare, rujile şi panglicele formau tricolorul românesc, interzis transilvănenilor în veacurile de vitregie istorică. Multe din pălăriile vechi ale Junilor Tineri poartă tricolorul în căptuşeala pălăriei. Actualul steag al Junilor Tineri a fost confecţionat în anul 1977, odată cu împlinirea centenarului Independenţei, fiind confecţionat din mătase de culoare roşie şi albastră, pe o parte având clădirea liceului Andrei Şaguna, iar pe partea opusă un june tânăr pe cal. Suportul este din material lemnos, iar în vârf are o suliţă. Pentru a putea fi purtat pe cale, s-a confecţionat o curea din piele tubulară, să susţină steagul şi echilibrul junelui. [modifică] Junii Bătrâni Bineînţeles că şi în onomastica grupului există o nepotrivire, tânăr (june) — bătrân. Istoriceşte explicaţia o găsim în necesitatea îngroşării rândurilor celor ce luptau pentru apărarea ţinutului. Organizaţia Junilor Bătrâni are ca membri, bărbaţi căsătoriţi din zona „Pe Tocile”. Vestimentar, Junii Bătrâni poartă costum identic cu cel al Junilor Tineri, dar fără panglici la pălărie, fiind şi aceasta o dovadă a originii comune a celor două grupuri. În ultimul timp, exceptând şergile, membrii companiei poartă tricolorul ca panglică în bandulieră . Pe piept poartă lenta tricolor. În vechime bătrânii, de fapt oamenii căsătoriţi însoţeau alaiul aşezându-se în urma grupurilor de juni, iar ca grup sub numele de Juni Bătrâni s-au construit doar după 1877. Ei organizează parastasul Junilor, după tradiţie, în ziua de Florii la Biserica Sfânta Treime — Pe Tocile. Jocurile strămoşeşti au loc la Crucea din Varişte, ridicată în 1816 de protopopul Voina Pitiş. Locul este cunoscut şi sub numele de „Pajiştea Mare”, şi aici sunt invitaţi şi Junii Tineri, care scot fetele la joc. Organizează şi participă de asemenea la maialuri, prilej cu care confecţionează cocardele cu tricolor şi le împart la cei prezenţi în schimbul unei danii. Unul din maialurile tradiţionale este cel din „Poarta Mică”, organizat de obicei în luna septembrie (în ultimii ani s-a renunţat la aceasta). Din bunurile păstrate azi în cadrul societăţii Junilor Bătrâni (autorizaţi în 1991), după informaţiile date de preşedintele grupului Nicolae Văcaru, deţin următoarele: steagul societăţii, confecţionat în 1977 în contextul sărbătorii centenarului Independenţei, care poartă vechiul suport de lemn ţinte, care menţionează numele tuturor membrilor; buzdugane, lente, ruji, biţcăne, o colecţie de documente; vechile tablouri ale Junilor Bătrâni. Sediul societăţii este la Biserica Sfânta Treime — Pe Tocile. Se găsesc în litigiu cu cei ce au acaparat, după „naţionalizare”, „Cabana Junilor” din Poiană şi au transformat-o în restaurant. [modifică] Junii Curcani Compania s-a format în anul 1879 din rândul bărbaţilor căsătoriţi care locuiau „Pe Coastă”. Numele de „Curcani” corespunde companiei omonimice acoperită de glorie în războiul pentru Independenţă de la 1877 a României, în condiţiile în care românii din Ardeal nu puteau participa la acest mare război, ori preluarea acestor costume la numai doi ani după marele eveniment, este evident un răspuns la participarea sufletistă a românilor din Şcheii Braşovului, costumul devenind un simbol. El este asemănător cu cel al Junilor Tineri, cu singura deosebire că, în loc de pălării, poartă nişte căciuli negre „cu ţoc”, împodobite cu pene de curcan şi susţinute sub bărbie cu o curea fină. Aceste căciuli amintesc de cea a lui Mihai Viteazul, ca şi la Junii Albiori, motiv pentru care pe steagul companiei apare chipul eroului unităţii naţionale, precum şi tricolorul românesc. Actualul steag a fost confecţionat în 1977, prilejuit de centenarul Independenţei, purtând pe o parte chipul marelui voievod Mihai Viteazul şi pe alta un june curcan, iar pe suportul de steag, numele membrilor încrustat în plăcuţe metalice. Ei organizează jocuri strămoşeşti în fiecare an, în ziua de „Sânchetru” (Sfinţii Petru şi Pavel — 29 iunie) la Crucea Muşicoiului, o impresionantă troiţă datând din anul 1671, fiind ridicată de protopopul Băilă şi refăcută de Nicolae Stinghe la 1902. În vechime organizau maialuri împreună cu Junii Dorobanţi pe Tâmpa. Cea de-a doua troiţă protejată de Junii Curcani este cea din Grui, cunoscută şi sub numele de Crucea de la Ştim, ridicată în anul 1781 de cei şapte fraţi Voina. Tot ei protejează troiţa lui Gheorghe Tănasie, ridicată pe aceeaşi stradă în anul 1867 pe locul altei troiţe (a lui Gheorghe Anania, 1761). Parastasele Junilor Curcani au loc la Biserica Sfântul Nicolae din Şcheii Braşovului. [modifică] Junii Dorobanţi Junii Dorobanţi au funcţionat împreună cu Junii Curcani din 1879, se desprind de aceştia începând cu anul 1924, devenind grup distinct. Primul steag a fost confecţionat în anul 1926. Păstrează pe actualul steag al companiei lor (alcătuit în 1977, prilejuit de centenarul Independenţei), imaginea unui erou de la 1877, descris de Vasile Alecsandri în poezia „Dorobanţul”. Vechiul steag a dispărut în condiţiile tulburi ale anului 1948, când prin decret guvernamental au fost desfiinţate toate grupurile de juni. Din 1938 au dobândit personalitate juridică. Costumul este asemănător Junilor Curcani, cu singura deosebire că poartă căciulă sură, model Mihai Viteazul, pe care apare stema Ţării Româneşti. În rândurile Dorobanţilor sunt recrutaţi juni căsătoriţi de pe străzile aparţinătoare zonei Curcanilor şi de Pe Coastă. Ei fac maialurile la „Crucea Dreptăţii” de la „Fântâniţa Popii”, ridicată în 1919 de Ioan Peligrad şi soţia sa Elena, născută Pulpaş. În 1974, prilejuit de semicentenarul înfiinţării îşi alcătuiesc un tablou festiv, aflat astăzi în Muzeul Junilor din Şcheii Braşovului. Complementar grupului Junilor Dorobanţi, funcţiona în Şchei din 1928 „Societatea Pajiştenilor — Crucea Dreptăţii” al cărui statut a fost publicat în tipografia braşoveană a lui Ioann Göth, care avea ca scop „cultivarea spiritului de societate în tinerime, nobilimea moravurilor şi dezvoltarea inteligenţei, îndemnul la muncă şi economie”. La ora actuală Junii Dorobanţi au 65 de membri, dintre care 17 juniţe, înscrise în grup. Din 1993 funcţionează cu personalitate juridică „Societatea Junilor Dorobanţi” [modifică] Junii Braşovecheni În ciuda faptului că se ştia că acest grup s-a constituit în anul 1922, obţinând statut juridic în 1929, din rândul românilor şcheieni stabiliţi în Braşovul Vechi, ca semn al trăirii istorice comune cu românii din Şcheii Braşovului, se păstrează un statut de existenţă a junilor din Braşovul Vechi de la anul 1851 similar cu al celor din Şcheii Braşovului Ei sunt o imitaţie a Junilor Bătrâni, atât în protocolul organizării, cât şi în port, cu deosebirea că în loc de pălării, poartă căciula simplă ţurcană cu „ţugui” . Maialurile le organizează la „Foişorul” din Braşovul Vechi (strada Cloşca), într-un spaţiu dominat de o frumoasă troiţă ridicată în 1910 de Ioan şi Maria Voicu. Sub îngrijirea lor se găseau şi alte troiţe. Troiţa de pe strada Sitei, ridicată în anul 1867 de Elena Radovici; Troiţa de la Paloş, ridicată de Ioan Grecu Manole, Gheorghe Achim cu soţia, Ana şi Gheorghe Perşinaru la 1850. Tot lor li se atribuie Troiţa din Răcădău, ridicată în 1866 de Petru şi Ana Olaru. În perioada interbelică, la iniţiativa Parohiei Ortodoxe Braşovul Vechi Junii Braşovecheni „pun umarul” atât fizic cât şi financiar la construcţia ""Casei Culturale Braşovul Vechi"", clădire aflată azi pe strada Bisericii Române, fiind actuala Opera Braşov. Recent în curtea Bisericii Sfânta Adormire din Braşovul Vechi s-a ridicat o troiţă păstrând următoarea inscripţie: „Glorie eternă Junilor şi credincioşilor braşoveni, care s-au jertfit pe altarul neamului şi bisericii strămoşeşti. Braşov, 15 august 1995” Steagul lor de astăzi păstrează chipul Domnitorului Alexandru Ioan Cuza şi un june braşovechean călare, reconstituit în anul 2007 după modelul celui din 1977 făcut cu prilejul centenarului Independenţei de Stat a României. Din 1929 funcţionează „Societatea Junilor Braşovecheni”, avându-l astăzi ca preşedinte pe Mihai Ioan Moraru. De curând s-a inaugurat un frumos Muzeu al Junilor Braşovecheni în incinta Bisericii Sfânta Adormire din Braşovul Vechi, muzeu în care sunt expuse documente, obiecte vestimentare, steagul din 1977 şi cel din 2007 albume foto şi tablouri ale Junilor Braşovecheni făcute de-a lungul timpului, arhiva video şi istoricul Societăţii Junilor Braşovecheni din 1851 până în prezent. [modifică] Junii Roşiori Ei constituie o a doua companie, care prin costum şi onomastică aminteşte de Războiul pentru Independenţă de la 1877. Fondată în 1908 prin desprinderea din rândul Junilor Albiori, compania Junilor Roşiori încorporează bărbaţi căsătoriţi de pe „Cracova”. În procesiunea festivă la Pietrele lui Solomon, Junii Roşiori poartă costumul cel mai pitoresc: cămaşa le este bogat brodată cu motive populare şi sute şi chiar mii de paiete din argint aurit, încinsă cu „şerpar” cusut cu mărgele şi fluturi aurii. „Laibărele” din dimie albă, cusute cu ibrişin negru sunt împodobite cu găitane, pe care vătaful îl poartă pe umărul stâng, iar ceilalţi juni pe umărul drept. Caracteristica lor — de unde şi numele — este potcapul de roşior cu „pompon roşu” . Din spusele unor bătrâni reiese că actualele pompoane sunt date ca model de Nicolae Iorga, care le procurase de la armata română cu prilejul popasului Junilor Braşoveni la Bucureşti, în cadrul serbărilor din anul 1906. Actualul steag este confecţionat din mătase la 1977, cu prilejul centenarului Independenţei, purtând pe una din feţe chipul voievodului Alexandru Ioan Cuza, iar pe cealaltă faţă, un June Roşior. Suportul steagului are placate în metal numele membrilor grupului. Anual organizează maialul la Troiţa de la Pietriş, cunoscută şi sub numele de Crucea lui Furnică, fiind ridicată de Dumitru şi Paraschiva Furnică în anul 1930, înlocuind vechea troiţă a lui Iosif Notar şi soţia sa Paraschiva, din anul 1909. Adeseori făceau maialuri în Duminica Mironosiţelor şi la Troiţa de la Şargu (actuala stradă Traian Moşoiu), ridicată de vechea familie Stinghe. În Muzeul Junilor din Şchei se păstrează cel mai vechi costum de roşior, dăruit de cunoscutul organizator şi conducător al Junilor Roşiori, Gheorghe Gal. Tot de la el se păstrează vechiul tablou al junilor, precum şi multe obiecte etnografice, legate de acest obicei. [modifică] Junii Albiori Numiţi din vechime „ăi albi”, deoarece costumul lor era alcătuit din veşminte albe, Junii Albiori (Junii Naţionali Albi) s-au construit în anul 1860 în contextul înfiinţării Asociaţiunii Transilvănene pentru Cultura şi Literatura Poporului Român (ASTRA), în marea lor majoritate făcând parte breslele măcelarilor şi negustorilor din Şcheii Braşovului. Costumul lor diferă de cel al Junilor Tineri şi Bătrâni prin cămăşile de pânză albă, scoase în afară, lungi până la genunchi şi largi, în 12 clini , împodobite cu fluturi aurii şi broderii în motive româneşti. Sunt încălţaţi cu cizme, iar pe cap poartă o căciulă de blană albă. Iniţial purtau căciula neagră, dar pentru a se distinge de celelalte grupuri şi-au confecţionat căciuli albe cu „ţoc”, ca la Junii Curcani, susţinută sub bărbie cu o curea, modelul ei amintind de căciula lui Mihai Viteazul, care în condiţiile celor trei popasuri braşovene a avut bune legături cu românii din Şcheii Braşovului. (Oferă Bisericii Sfântul Nicolae un „valtrap” — covoraş, aflat astăzi în proprietatea Bisericii Negre; este pictat de Nicolae Cretanul în tinda Bisericii din Şcheii Braşovului, pictură refăcută de Costin Petrescu la 1946; lasă drept danie pentru Biserică, moşia Micşuneşti-Ilfov; solicită ajutor junilor din Şcheii Braşovului pentru a forţa porţile cetăţii, după ce acestea au fost închise abuziv de judele braşovean, după întoarcerea lui Mihai Viteazul din Moldova.) Nu întâmplător toate grupurile de juni poartă pe steagurile lor chipul marelui voievod. La brâu, Junii Naţionali Albi au un chimir lat cusut cu motive naţionale şi numai vătaful poartă o lăibărică albă cu găitane negre şi pe margini cu cusături, ţesute cu „troaca” (un război de ţesut arhaic, cu ciocănele, care a dat şcheienilor porecla de „trocari”). Astăzi, contrar vechiului obicei, Junii Albiori, în cadrul încolonării spre Pietrele lui Solomon şi înapoi, nu mai ocupă locul al treilea, ci ultimul, permiţând Roşiorilor, Curcanilor, Dorobanţilor şi chiar Braşovechenilor să defileze în faţa lor, Abiorii încheind plutonul. Actualul steag este confecţionat în 1977, cu ocazia centenarului Războiului pentru Independenţă, purtând pe o parte portretul marelui poet al deşteptării noastre Andrei Mureşianu, iar pe cealaltă parte un June Albior. Suportul steagului, confecţionat din lemn, poartă plăcuţe metalice (ţinte) cu numele şi prenumele tuturor membrilor grupului. Ei protejează troiţa cunoscută sub numele „La ăle două Cruci”, dintre care doar una se păstrează în zona „Pe după Grădini”, ridicată la 1896 de Vasile Munteanu şi soţia sa Paraschiva, născută Pitiş.","Junii Braşoveni, Junii Braşovului sau şi mai corect spus Junii din Şcheii Braşovului şi Braşovulvechi sunt un grup de călăraşi din Şcheii Braşovului, astăzi cu funcţie ceremonială, care, an de an, defilează pe străzile Braşovului. Sărbătoarea lor reprezintă un complex de obiceiuri care combină practici pre-creştine cu manifestări creştine pentru a reda vechiul mit al morţii şi renaşterii rituale a timpului calendaristic. În fiecare an, în Şcheii Braşovului, în prima duminică de după Paştile Răsăritene — a Tomii — atât braşovenii cât şi turiştii asistă la un spectacol cu elemente de mit, rit, ceremonial şi magie. Este vorba despre defilarea junilor şi manifestarea obiceiurilor pe care aceştia le-au moştenit din timpuri străvechi. „Junii trebuie priviţi ca un rest de epocă păgână, o străveche serbare de primăvară, care serbează reînvierea naturii, învingerea soarelui asupra asprimii şi gerului iernii, începutul vieţii noi... iar serbarea trebuie considerată ca un cult religios precreştin, confirmată şi de împrejurarea că ea se petrece tot timpul pe dealuri, fiind un obicei cunoscut încă de la daci” (Julius Teutsch, cronicar sas)." ro,5591af768e2a339e9945cfcfe63c09d4,"[modifică] Istorie [modifică] De la geneză la primul titlu de campioană În 1882 Hotspur Football Club a fost creat de un grup de tineri de la o şcoală locală de gramatică şi de Clubul de Cricket Hotspur. Se crede că numele de Hotspur este asociat cu Sir Henry Percy (Sir Harry Hotspur) care a trăit în acastă locaţie în secolul al XIV-lea. Mai târziu clubul şi-a schimbat denumirea în Tottenham Hotspur pentru a se diferenţia de alt club: London Hotspur. La început Hotspur juca în echipamente de culoare albastră. Apoi culorile au variat de la albastru deschis cu alb, la tricouri de culoare roşie cu şorturi albastre, la ciocolatiu şi auriu. În sezonul 1899-1900 culorile echipamentului s-au definitivat la tricouri albe şi şorturi albastre/bleu, ca un tribut plătit clubului Preston North End, cel mai puternic club de fotbal al momentului în campionatul englez. În 1888 Tottenham şi-a mutat meciurile de acasă din câmpia River Lee în Parcul Northumberland, unde clubul a putut taxa spectatorii. Clubul a devenit profesionist chiar înainte de ziua de Crăciun din anul 1895, iar în anul 1896 a fost primit în Southern League (Liga de Sud) atrăgând circa 15,000 de spectatori la fiecare meci disputat acasă. În 1898, Charles Roberts devine preşedinte, ocupând această funcţie până în anul 1943. În 1899 Spurs a făcut ultima schimbare de stadion, mutându-se într-o fostă grădină a unei pieţe din High Road, Cartierul Tottenham. În timp, stadionul a adoptat numele unui târg local, White Hart Lane. Mutarea s-a dovedit de succes pentru că în 1900 Tottenham câştigă Shoutern League (Liga de Sud), iar anul următor triumfând şi în FA Cup (Cupa Angliei) devenind prima echipă din afara primei ligi care câştigă această competiţie. Tottenham a fost admisă în Second Division of the Football League (Liga a doua) pentru sezonul 1908-1909, reuşind promovarea în First Division (Prima Ligă) ocupând locul 2. Rezultatele clubului între anul 1910 şi Primul Război Mondial sunt slabe, în sezonul 1914-1915 când competiţia a fost suspendată, Tottehnham fiind la subsolul clasamentului. În anul 1919, Arsenal Londra – care ocupase doar locul 5 în a doua ligă – a fost admisă în prima ligă în locul lui Spurs. În sezonul 1919-1920 Tottenham câştigă liga a doua engleză şi anul viitor, pe 13 aprilie, 1921, Spurs câştigă pentru a doua oară FA Cup (Cupa Angliei), învingând în finală pe Wolves cu scorul de 1-0. În 1949 Arthur Rowe a devenit manager, acesta dezvoltând stilul tactic de joc push and run (lit: apasă şi fugi). Acest stil însemna să pasezi mingea repede unui coechipier fugind apoi pe lângă fundaşul de marcaj pentru a primi pasa returnată (practic un '1-2' clasic cu a doua pasă lungă). În 1951 Tottenham câştigă First Division Championship (Prima Ligă) devenind prima echipă care a câştigat a doua şi prima ligă în sezoane succesive. Printre cei mai importanţi jucători au fost Alf Ramsey, Ronnie Burgess, Ted Ditchburn, Len Duquemin, Sonny Walters sau Bill Nicholson. [modifică] Deceniile 1960 şi 1970 Bill Nicholsen s-a angajat la Tottenham Hotspur în 1936 ca ucenic. În următorii 68 de ani a servit clubul în toate sectoarele, de la om de serviciu la preşedinte. La primul său meci ca manager, la 11 octombrie 1958, Tottenham a învins pe Everton cu 10-4. A fost scorul record în acel moment pentru club şi un semn al lucrurilor ce aveau să urmeze. Nicholsen a condus echipa Tottenham către succese majore în 3 ani la rând la începutul anilor '60: ""dubla"" din 1960, FA Cup (Cupa Angliei) şi o semi-finală a Cupei Europei în 1962 şi Cupa Cupelor în 1963. Jucătorii importanţi ai acestei perioade au fost: Danny Blanchflower, John White, Dave Mackay, Cliff Jones şi Jimmy Greaves. După 1964, echipa a început să se dezintegreze din cauza vârstei, a accidentărilor şi a transferurilor. Nicholson a reconstruit o a doua echipă de succes cu ""importuri"" ca Alan Gilzean, Mike England, Alan Mullery, Terry Venables, Joe Kinnear şi Cyril Knowles. În 1967 au bătut pe Chelsea în finala FA Cup şi au terminat campionatul pe poziţia a treia. Nicholson a câştigat şi Cupa Ligii (1971 şi 1973) şi Cupa UEFA în 1972, înainte să demisioneze la startul sezonului 1974-1975, din cauza începutului dezastruos de sezon şi pentru că s-a simţit dezgustat faţa de manifestările huliganice ale suporterilor din Rotterdam la finala Cupei UEFA. Nicholson a câştigat 8 trofee majore în cei 16 ani de activitate, această perioadă fiind fără îndoială cea mai glorioasă din istoria clubului. Tottenham a retrogradat din prima ligă la sfârşitul sezonului 1976-1977, după 27 de ani de performanţă de top. Acest lucru a fost urmat imediat de vânzarea internaţionalului nord-irlandez Pat Jennings rivalilor de la Arsenal Londra, o mutare care i-a şocat pe fani şi care s-a dovedit a fi o eroare. Jennings a mai jucat 8 ani la cel mai înalt nivel pentru Arsenal Londra, în timp ce lui Spurs i-a luat până în 1981 să găsească un portar de clasă, în persoana lui Ray Clemence de la Liverpool. Înlocuitorul lui Nicholson, Danny Burkinshaw a promovat chiar în primul sezon ca manager. În vara anului 1978 Burkinshaw a şocat lumea fotbalistică aducând la Tottenham două ""vedete"" ale cupei mondiale, argentinienii Osvald Ardiles şi Ricardo Villa, asemenea transferuri fiind nemaivăzute la acea dată în fotbalul britanic. [modifică] Deceniul 1980 Abia în 1981 Burkinshaw a fost răsplatit cu un trofeu, FA Cup (Cupa Angliei) învingând pe Manchester City cu 3-2 într-o rejucare, meci în care Ricardo Villa a înscris un gol memorabil. Tottenham şi-a păstrat trofeul şi în anul următor, învingând tot într-o rejucare pe QPR. În acel sezon echipa s-a bătut pe patru planuri, însă la finalul sezonului a trebuit să se mulţumească cu poziţia a patra în campionat, primul loc fiind ocupat de Liverpool. În Cupa Ligii a ajuns în finală fiind egalată în ultimele 3 minute de acelaşi Liverpool şi fiind înfrântă în prelungiri. În Cupa Cupelor Europene Tottenham a pierdut în faţa Barcelonei la un singur gol (1-1 pe White Hart Lane şi 0-1 în Spania). În 1982 clubul a fost cumpărat de latifundiarul Irving Scholar. Provocarea majoră pentru Scholar a fost să refacă stabilitatea financiară a clubului, deoarece construcţia Tribunei Vestice (West Stand) adusese clubul aproape de faliment. În sezonul 1985-1986, David Pleat de la Luton Town a fost numit manager. Jucând cu 5 oameni la mijloc (Hoddle, Ardiles, Hodge, Paul Allen, Waddle), care îi furnizau mingi prolificului atacant Clive Allen, Tottenham s-a luptat pe toate fronturile. Însă Spurs a fost învinsă într-o rejucare în semi-finala Cupei Ligii cu Arsenal Londra după două egaluri în cele două manşe. În FA Cup (Cupa Angliei), deşi Tottenham era clar favorită în faţa celor de la Coventry – care juca prima finală din palmaresul său – a suferit o înfrângere cu 3-2. Terry Venables a fost succesorul lui Pleat care a clasat echipa pe poziţia a treia în sezonul 1989-1990 şi a câştigat FA Cup în 1991. Noua echipă includea jucători importanţi care au avut prestaţii excelente pentru echipa naţională a Angliei, care a ajuns în semi-finala Campionatului Mondial din 1990: Gary Lineker şi Paul Gascoigne. [modifică] Deceniul 1990 / „Era” Premier League În 1990, o eroare făcută pe piaţa imobiliară l-a lăsat pe Irving Scholar aproape falimentar, acesta fiind nevoit să vândă clubul. Venables şi-a unit forţele cu omul de afaceri Alan Sugar şi au cumpărat Tottenham Hotspur PLC (Public Limited Company) plătind şi datoriile clubului care ajungeau la 20 milioane de lire sterline, o partea din aceşti bani provenind din vânzarea vedetei Paul Gascoigne. După ce a câştigat promovarea cu WBA, fosta stea Ossie Ardiles devine managerul clubului în 1993. Ardiles a transferat trei jucători scumpi: atacantul german Jürgen Klinsmann şi duo-ul românesc Gheorghe Popescu şi Ilie Dumitrescu formând astfel ""Celebrul Cinci"": Teddy Sheringham şi Klinsmann în faţă, Nick Barmby imediat în spate, Darren Anderton pe dreapta şi Ilie Dumitrescu pe stânga. Până la urmă aceste transferuri nu au adus performanţele dorite la Tottenham, Ardiles fiind concediat în 1994. Ardiles a fost înlocuit cu fostul manager de la QPR, Gerry Francis. Tottenham a urcat pe poziţia a şaptea în campionat ajungând în semi-finalele FA Cup, unde au fost învinşi cu 4-1 de Everton. Sezonul 1996-1997 a găsit-o pe Tottenham pe poziţia a zecea. Atacantul Teddy Sheringham a fost vândut la Manchester United din cauza neînţelegerilor contractuale. În noiembrie 1997, cu echipa în pericol de retrogadare, Francis a fost concediat. Christian Gross a fost numit ca manager, acesta readucându-l la echipă pe Jürgen Klinsmann, care s-a dovedit un jucător cheie în salvarea de la retrogadare. George Graham a fost angajat să conducă echipa înainte de sezonul 1998-1999. În ciuda criticilor vehemente venite din partea fanilor, în primul sezon ca manager acesta a obţinut o poziţie sigură în clasament şi a câştigat Cupa Ligii împotriva lui Leicester City pe Wembley. Glenn Hoddle a preluat echipa în aprilie 2001, care se afla pe locul 13 în Premier League. Primul său meci a fost o înfrângere într-o semi-finală împotriva rivalei Arsenal Londra. O altă umilinţă a fost atunci când căpitanul Sol Campbell a semnat cu Arsenal Londra pe baza ""regulei Bosman"" (la expirarea contractului, fără nicio primă de transfer). Cu fonduri limitate, Hoddle şi-a îndreptat atenţia spre jucători cu experienţă ca Teddy Sheringham, Gus Poyet sau Christian Ziege. În mai 2004, Tottenham l-a numit pe antrenorul Franţei, Jacques Santini ca manager principal, cu Martin Jol în postul de asistent-manager şi Frank Arnesen ca director sportiv. Santini şi-a dat demisia într-un mod bizar doar după 13 meciuri şi a fost schimbat cu Martin Jol. Sezonul 2005-2006 s-a dovedit unul foarte bun pentru Tottenham. Echipa a stat 6 luni pe locul 4 în clasament, pe care l-au pierdut în ultima etapă în favoarea rivalilor de la Arsenal Londra, după o înfrâgere suferită în meciul cu West Ham United. Meciul a fost controversat, 10 jucători de la Tottenham având probleme misterioase cu stomacul, la timpul respectiv presupunându-se că a fost vorba de o intoxicaţie alimentară. [modifică] Sezonul 2006-2007 Pentru sezonul 2006-2007, Tottenham şi-a schimbat echipamentele de la Kappa la Puma. Echipamentului de acasă i s-au scos culorile albastre de pe umeri (s-a revenit la tradiţionalul ""Lillywhites""), iar celui din deplasare i s-a înlocuit bleul cu albastru închis. În campionat, forma echipei a fost ciudată, o performanţă fiind victoria cu Chelsea Londra – prima victorie din 1990 şi prima dată pe White Hart Lane din 1987. În FA Cup, Spurs a bătut pe Cardiff City în runda a treia şi pe Southend United în runda a patra. În runda a cincea a învins pe Fulham cu 4-0 în deplasare. Spurs a făcut 3-3 (după ce a condus cu 3-1) cu Chelsea în sferturi pe Stamford Bridge, fiind învinsă la rejucare pe White Harte Lane cu 1-2. În Cupa Ligii, Tottenham a învins pe MK Dons, Port Vale şi Southend calificându-se în semifinale contra lui Arsenal Londra. Prima manşă s-a încheiat 2-2, în retur Spurs pierzând cu 1-3 după 90 de minute şi prelungiri. În Cupa UEFA Tottenham a bătut în prima rundă pe Slavia Praga şi a câştigat toate meciurile din grupă. Datorită suspendării echipei Feyenoord, Tottenham s-a calificat direct în 16-cimi, învingând în ambele manşe pe Braga. A fost eliminată de deţinătoarea trofeului, Sevilla FC scoruri 1-2, 2-2. [modifică] Istoria stadioanelor [modifică] Tottenham Marshes Tottenham a jucat primele sale meciuri pe Tottenham Marshes, pe teren public şi a rămas aici pentru 6 ani. Aici, Tottenham a jucat pentru prima dată un meci cu rivalii de la Arsenal Londra (cunoscuţi atunci sub numele de Woolwich Arsenal), în care Spurs câştigau cu 2-1, însă meciul a fost oprit din cauza luminii slabe, oaspeţii ajungând prea târziu. Existau ocazional lupte care izbucneau pentru a se afla cine va folosi cele mai bune terenuri. Spectatorii se înmulţeau şi o nouă locaţie era necesară. [modifică] Northumberland Park În 1898 clubul s-a mutat de la Tottenham Marshes la Northumberland Park şi a început să taxeze intrarea. A rămas aici numai un an pentru că în aprilie 1899, 14,000 de fani au venit să vadă pe Spurs jucând împotriva rivalei Woolwich Arsenal. Stadionul nu mai putea face faţă la asemenea număr de spectatori astfel Tottenham s-a mutat pe stadionul curent. [modifică] White Hart Lane [modifică] Patronaj Miliardarul Joseph Lewis deţine 29,8% din acţiunile clubului prin compania sa de investiţii ENIC Sports Ltd. ENIC deţine deasemenea procente importante din acţiunile cluburilor SK Slavia Praga şi AEK Atena. Daniel Levy este Preşedinte Executiv, având un rol important în managementul clubului. Sir Alan Sugar deţine 13% din acţiuni prin Amshold Limited, iar Stelios Haji-Ioannou are 9% prin Hodram Inc. [modifică] Rivali Cea mai mare rivală a lui Tottenham este cu vecina din nordul Londrei, Arsenal. Celălalt mare rival este concitadina Chelsea. Alte derbiuri sunt împotriva echipelor Fulham, West Ham United şi Charlton Athletic. [modifică] Palmares [modifică] Statistici şi recorduri [modifică] Lotul actual [modifică] Istoria managerilor [modifică] Tottenham sub Martin Jol Meciuri* * include meciul când era manager provizoriu după resemnarea lui Santini.","Tottenham Hotspur este un club profesionist de fotbal din Londra, care activează în prima ligă engleză, Premier League. Clubul este cunoscut şi sub numele simple ca Tottenham sau Spurs în timp ce numele atribuit de fani echipei este Lilywhites, nume provenit de la echipamentele tradiţionale albe. Tottenham îşi dispută meciurile de acasă pe stadionul White Hart Lane aflat în suburbia Tottenham din nordul Londrei. Tottenham este prima echipă din secolul XX care reuşeşte să câştige, în sezonul 1960-1961, atât titlul de campioană, cât şi FA Cup (Cupa Angliei). De asemenea Tottenham este prima echipă engleză care a câştigat un trofeu european: Cupa Cupelor Europene, în 1963. Clubul are o lungă rivalitate cu vecinii de la Arsenal Londra, meciul dintre aceste două echipe fiind cunoscut ca „Derby-ul Nordului Londrei”. Deviza clubului este „Audere est facere” (în latină: „A îndrăzni înseamnă a face”), iar emblema reprezintă un cocoş luptător pe o minge." ru,b6a03a42a6913d17a8fb5c9539a8d8d0,"[править] История постройки В конце XVII века в связи с подготовкой Петра I к военным действиям против Османской империи возникла необходимость в строительстве регулярного русского военно-морского флота . В это время в Европе начинается подготовка к войне за испанское наследство . Союз Московского государства с Австрией и Венецией, заключённый против Османской империи, распадался . В таких условиях Московское государство в качестве стратегического направления выбрало борьбу со Швецией . Поэтому усиление Азовского флота многопушечными кораблями было продолжено для того, чтобы не допустить военного конфликта с Османской империей и тем самым предотвратить войну на два фронта. Организация в 1696—1697 годах кумпанств в Воронежском крае и помощь иностранных мастеров оказались недостаточно эффективными мерами для скорейшего строительства Азовского флота, поэтому флот было решено строить на средства только государства и только с помощью отечественных специалистов . Основные недостатки строительства кораблей кумпанствами стали ясны Петру�I ещё в 1698 году. Например, в письме от 28 ноября (7 декабря) 1698 года посол Священной Римской империи Гвариент сообщал в Вену : Другой проблемой стало скорое окончание контракта иностранных корабельных мастеров , которые могли воспользоваться этим и уехать прежде, чем закончат строительство начатых ими кораблей. Это заставило Петра�I приказать оцепить Воронеж и прилегающие к нему верфи заставами. В его указе под страхом смертной казни запрещалось жителям давать лошадей кому-либо из корабельных мастеров и рабочих или подвозить их на подводах без специального на то разрешения. В конце 1698 года Пётр�I находился в Воронеже вместе с вице-адмиралом Корнелиусом Крюйсом , который по приказу царя занимался наблюдением за строительством и ремонтом кораблей на верфях Воронежского адмиралтейства . Крюйсу было поручено первым делом составить два списка всех необходимых для строительства кораблей предметов. В первом списке он должен был указать предметы, необходимые для вооружения кораблей, а во втором�— предметы, нужные для их снабжения. В период подготовительных работ был обнаружен нетронутый склад леса, заготовленный для строительства казённых кораблей . Учитывая имеющиеся лесные запасы, 19�(29) ноября 1698 года под руководством Петра�I был заложен 58-пушечный корабль «Гото Предестинация» («Божье Предвидение») . При его строительстве, скорее всего, был использован английский чертёж, привезённый царём из Англии . Доказательством этой версии является наличие круглого шпигеля, который в то время был только у английских кораблей . Поскольку корабль «Гото Предестинация» предназначался для хождения по мелководью, то Пётр�I внёс в английский чертёж изменения. Осадка корабля была уменьшена. Киль «Гото Предестинации» имел уникальную для того времени конструкцию, предотвращавшую течи в корпусе корабля при ударе о грунт[прим. 2]. В журнале канцелярии Петра�I за 1698 год была сделана запись:«…ноября в 19 день на память святого мученика Авдия заложили корабль, именуемый „Божие Предвидение“. Киль положили длина 130 футов, ширина 33 фута.» . Почти одновременно были заложены ещё два корабля: «Черепаха» и «Великий галеас». Строительством «Черепахи» руководил английский мастер Осип Най, а строительством второго корабля�— венецианец Яков Моро. Строительством «Гото Предестинации» в первое время руководил Пётр I. Таким образом, благодаря одновременному строительству трёх кораблей было начато своеобразное соревнование между русскими, английскими и венецианскими корабельными мастерами . Впоследствии Пётр�I назначил вместо себя руководителем строительства «Гото Предестинации» корабельного подмастерья Федосея Моисеевича Скляева . Для того чтобы Ф.�М.�Скляев мог выполнить возложенные на него обязанности, Петру�I пришлось отозвать его из Венеции, куда он был отправлен царём за месяц до этого вместе с Лукьяном Алексеевичем Верещагиным для обучения на верфи венецианского адмиралтейства[прим. 3]. Срочно прибыть в Воронеж было приказано также и второму подмастерью, Л.�А.�Верещагину. По дороге в Воронеж в Москве Ф.�М.�Скляев и Л.�Я.�Верещагин пьяными ввязались в драку с солдатами Преображенского полка, в которой убили двух человек . За это оба виновных в драке были задержаны и высечены по приказу князя Ф.�Ю.�Ромодановского. Тем не менее, эта задержка в пути не имела никаких серьёзных последствий для Ф.�М.�Скляева. Более того Пётр�I лично ходатайствовал об их освобождении. В письме к Ромодановскому он пишет : В середине декабря 1698 года Пётр�I покинул Воронеж. Руководить строительством «Гото Предестинации» он оставил Ф.�М.�Скляева, а Л.�Я.�Верещагину было велено следить за отделкой корабля . По свидетельству англичанина Джона Перри [прим. 4] Ф.�М.�Скляеву было приказано обращаться за советами по строительству корабля к английским мастерам. В феврале 1699 года Пётр�I снова прибывает в Воронеж, с этого момента «Гото Предестинация» строилась под его личным руководством . В 2�марта (12 марта) 1700 года Пётр�I писал Ф.�А.�Головину : «Корабль, чаю при помощи Божией отделать и хочется спустить (если не помешает что) для того, что первый…». В это время, как сообщает Пётр�I, в Воронеже стояли сильные морозы, из-за которых работы по постройке корабля были отложены[прим. 5]. Корабль был готов к началу апреля (по новому стилю�— в середине этого месяца), но из-за низкого уровня воды реки спуск корпуса корабля пришлось отложить. Спуск корабля на воду был произведён 27 апреля (8 мая) 1700 года в присутствии царевича Алексея Петровича, царевны Натальи Алексеевны (сестры Петра�I), иностранных послов и других почётных гостей. На корабле был поднят трёхцветный флаг с Андреевским крестом, освящённый в Адмиралтейской церкви Митрофаном Воронежским. Существуют мнения , что этот флаг был первым утверждённым военно-морским флагом России. Сохранились хвалебные отзывы некоторых лиц, присутствовавших при спуске корабля на воду. Например, Ф.�А.�Головин писал гетману Мазепе : Интересно мнение о корабле голландского посла фон-дер-Гульста, которое он сообщил в своём донесении Генеральным Штатам после спуска «Гото Предестинации» : «…корабль сей весьма красивый… Остальные же стоят не много…» Изображение корабля было послано Петром�I голландцу Классу Полю, который был его учителем на Ост-Индской верфи. В ответном письме тот благодарил царя за оказанную честь и писал, что «корабль изряден пропорциею» . Сам Пётр�I оценивал построенный им корабль так : «…весьма красивый, зело изряден пропорцией, изрядного художества и зело размером добрым состроенный». В своих записках «Мнение о некоторых судах Воронежского флота» царь пишет : Тем не менее, уже в начале 1701 года в своих заметках Пётр�I делает запись : «Корабли к весне изготовить: Гото Предестинация, Шилпот, Воронеж, Винкельгак, Дельфин…». [править] Описание Поскольку корабль предназначался для хождения по мелководному Азовскому морю, то его осадка была уменьшена . Киль «Гото Предестинации» состоял из двух скреплённых между собой брусьев, так что при ударе о грунт повреждался лишь нижний, что не вызывало течи в корпусе корабля. Во флотах других государств подобные конструкции начали применяться лишь в 1840-х годах. Дополнительную прочность корабля обеспечивала большая кривизна бархоута , а обводы корпуса были сделаны плавными для того, чтобы корабль мог легко всходить на волну. На корабле использовали 6 якорей, среди которых 2 якоря по 72 пуда, 2 по 68 пудов и 1 весил 52 пуда 20 фунтов . Согласно историку В.�И.�Расторгуеву среди 58 пушек на корабле «Гото Предестинация» было 26 16-фунтовых, 24 8-фунтовых и 8 3-фунтовых. В архивных документах сохранилось донесение боярина С.�А.�Колычева , на котором Пётр�I написал о необходимости установить на нижнем деке корабля «Гото Предестинация» 16-фунтовые пушки, отлитые на заводах Демидовых . В 1704 году Пётр�I составляет список кораблей турецкого флота и русских кораблей[прим. 6], которые можно было бы им противопоставить. 58-пушечный корабль «Гото Предестинация» указан в нём напротив турецкого 54-пушечного корабля «Агмет-Карваз». На акварели Бергмана[прим. 7], написанной в 1700 году, видны две голубые полосы, проведённые вдоль корабельного корпуса охристого цвета . С внутренней стороны крышки пушечных портов были выкрашены в ярко-красный цвет, а с внешней�— украшены венками из золота. Благодаря наличию резных круглых венков вокруг пушечных портов на бортах корабля кораблестроители добились эффекта соединения носового украшения корабля с кормовым . Богатой была и внутренняя отделка «Гото Предестинации». По сведениям К.�де Бруина по сравнению с другими кораблями корабль «Гото Предестинация» «блистал … всеми украшениями», а капитанская каюта корабля была обита ореховым деревом . Декор кормы корабля имел центрическую композицию, подчёркнутую в центре полукруглого гакаборта овальным щитом с изображением коленопреклонённого апостола Петра, за которым по морю плыли корабли, а по безоблачному небу летел голубь с миртовой ветвью в клюве. Вокруг щита располагались резные фигуры играющих Путти с дельфинами. По бокам кровлю на корме поддерживали 4 амура, основание для которых образовывалось с помощью гармоничного перехода балкона с балясинами в штульцы. Украшением балкона служили также львиные маски, а в ночное время его освещали установленные на корме 3 фонаря. С обеих сторон от этой композиции к корпусу корабля шли плавно изогнутые ригели, опирающиеся на резных тритонов. Резные украшения в виде фигур украшали также крамболы, ограждения бортов, галс-клампы, завершения кнехтов и битенгов . [править] Флаг корабля На гравюрах Адриана Шхонебека на корабле «Гото Предестинация» подняты разные флаги. По мнению А.�Н.�Басова, автора книги «История военно-морских флагов» , на них показаны проекты военно-морских флагов. На одной из гравюр на корабле развивается флаг, в полотнище которого последовательно расположены девять горизонтальных полос белого, синего и красного цветов. На другой гравюре�— бело-синий-красный флаг с тремя горизонтальными полосами, а на третьей�— семиполосный флаг, в полотнище которого помещён косой андреевский крест и по три бело-сине-красные полосы вдоль верхней и нижней кромок. А.�Н.�Басов также считает, что и на акварели Бергмана представлены три варианта флагов. По данным историка В.�И.�Расторгуева именно семиполосный флаг с Андреевским крестом был изготовлен воронежской мастерской, освящён в Адмиралтейской церкви и поднят на корабле «Гото Предестинация» . [править] История службы 17 апреля 1702 года линейный корабль «Гото Предестинация» был переведён в устье реки Воронеж . В мае 1702 года Ф.�М.�Апраксин писал Петру�I[прим. 8]: В 1704 году был составлен список кораблей, построенных на верфях Воронежского адмиралтейства . Согласно этому документу «Гото Предестинация» вместе с тринадцатью большими кораблями продолжала находиться в устье реки Воронеж. 19�(30) апреля 1705 года в инструкции Ф.�М.�Апраксину[прим. 9] Пётр�I указывает, что необходимо завершить «…поделку корабля Божиего Предвидения» и увести его, чтобы начать строить другие корабли. Из этого документа ясно, что корабль находился в доке. В письме к Ф.�М.�Апраксину от 22�(11) июля 1705 года[прим. 10] царь ещё раз настоятельно просит закончить работу на кораблём, так как «… если сим летом не обпытаете, то целая зима и осень пропадёт.» Это же распоряжение он подтверждает и в письме к Ф.�М.�Скляеву от 7�августа (17 июля) 1705 года[прим. 11]: «Паче трудиться вам надлежит в подделках под Предестинацию, которое дело весьма надлежит сего лета отведать, хотя иные дела оставя, понеже зело нужно, о чем паки, подтверждая, пишу». В сентябре 1705 года «Гото Предестинацию» установили на камели . В 1708 году было принято решение перевести корабль в Азовское море. На время перехода почти вся команда «Гото Предестинации» была набрана из пленных шведов . По этой причине провести корабль к месту назначения Пётр�I поручил командору Кристиану Отто, шведу по национальности . Такое поручение было знаком поощрения офицера со стороны царя , так как «Гото Предестинация» считался кораблём Государевым[прим. 12]. Однако, в этом году перевод корабля в Азов не состоялся . Только в июне 1710 года «Гото Предестинация» была приведена на камелях в Азов под командованием капитана Стамати Камера . По данным историка Расторгуева в мае 1711 года «Гото Предестинацию» перевели из Азова в Троицкий . В июне 1711 года под командованием капитана Нанинга корабль находился в Таганроге в эскадре вице-адмирала Крюйса. По сведениям С.�И.�Елагина , 27 июня (6 июля) при западном ветре корабль «Гото Предестинация» был выведен на камелях на глубину Азовского моря, а 2 июля (13 июля)�— после освобождения от камелей был возвращён обратно в гавань. Во время этих работ корабли «Соединение» и «Крепость» находились под парусами мористее «Гото Предестинации» . Примерно в это время турецкий флот из 18 кораблей, 14 галер и множества мелких судов пытался настичь русские крейсеры , стремясь приблизиться к Таганрогу. 2 июля (13 июля) по неизвестным причинам турецкие корабли возвратились обратно в море. Таким образом, было выявлено неравенство в силах между русским и турецким флотами, в связи с чем было принято решение о том, что русская эскадра будет располагаться в таганрогской гавани. В течение следующих трёх недель ничего существенного не происходило, за исключением лишь захвата казаками на лодках небольшого турецкого судна, на котором находилось 15 человек. 19 июля (30 июля) по приказу турецкого адмирала к Таганрогу было отправлено 7 галер. В ответ со стороны гавани Таганрога вышли «Гото Предестинация» и три шнявы. Завидев их, турецкие галеры подняли паруса и ушли в море к своему флоту. Тем не менее, 22 июля (2 августа) турецкий флот перешёл к более активным действиям: на расстоянии 4 миль от гавани турки начали готовить десант с целью обойти Таганрог. С помощью 1 500 казаков удалось это предотвратить. 23 июля (3 августа) Ф.�М.�Апраксин приказал отправиться в погоню за мелкими турецкими судами, но отступление неприятельского флота заставило его отменить это распоряжение. Такая оборона побережья могла бы продолжаться и дальше, по-крайней мере, до осени, но из-за неудачного Прутского похода этого не произошло. Примерно через 7 дней после отступления турецкого флота Ф.�М.�Апраксин получил от Петра I указ , в котором тот сообщал об отсутствии возможности далее воевать с турками, чтобы не допустить дальнейшего кровопролития русских войск. Пётр�I приказывал согласно договорённости с султаном разорить город Азов. Апраксину было велено также все запасы и артиллерию из Азова и Таганрога перевести в Черкасск. При этом особо оговаривалась судьба кораблей «Гото Предестинация», «Ластка» и «Шпага». Все корабли, кроме них, Пётр I приказывал продать туркам, а если это не удастся, то сжечь. Корабли «Гото Предестинация», «Ластка» и «Шпага» он хотел провести через пролив Дарданеллы. О такой возможности Петр I надеялся договориться с султаном. Крюйс по поручению царя даже составил соответствующую инструкцию капитанам этих кораблей. Но переговоры привели лишь к согласию турок купить 4 корабля. Среди них была и «Гото Предестинация». Корабль прибыл в Стамбул 14 (25) апреля 1712 года , где передачу корабля туркам и окончательный расчёт проводил англичанин Симсон Андрис. От продажи было выручено 26 165 венецианских червонцев. Дальнейшая судьба «Гото Предестинации» неизвестна. Корабля с названием «Гото предестинация» («Божье предвидение») в военно-морском флоте больше не было . [править] Моделирование Чертежи линейного корабля «Гото Предестинация» были опубликованы в 1981 году в журнале «Моделист-конструктор» . При их восстановлении использовались гравюры голландского мастера Адриана Шхонебека, книга C. И. Елагина «История русского флота Период Азовский» (СПб., 1880 год)[прим. 13], книга Аллярда «Новое голландское корабельное строение» (Амстердам, 1709) и др. Рукописный документ «Таблицы пропорций и размеров русских кораблей II—VI рангов начала XVIII века» позволил создать чертёж рангоутов и такелажей. Окраска корабля была окончательно восстановлена по акварели картографа Питера Бергмана, который писал её с натуры корабля «Гото Предестинация». Публикация в журнале повлияла на популярность моделирования «Гото Предестинация» как среди любителей , увлекающихся судомоделизмом, так и профессионалов. Модель корабля продолжает выставляться на соревнованиях различного уровня. Существуют фирмы, которые делают модели этого корабля на заказ. Модели первого линейного корабля присутствуют в экспозициях Воронежского областного краеведческого музея , Большеглушицкого историко-краеведческого музея и др. [править] Память Во второй книге романа «Пётр Первый» советский писатель А.�Н.�Толстой описывает спуск двухпалубного пятидесятипушечного корабля «Предестинация». К празднованию в России 300-летия Военного-Морского флота на месте строительства «Гото Предестинации» и других кораблей Азовского флота (ныне современной Адмиралтейской площади Воронежа) была торжественно открыта ростральная колонна; в ведение Воронежско-Борисоглебской епархии была передана отреставрированная Адмиралтейская церковь, в которой был освящён флаг корабля «Гото Предестинация», один из первых утверждённых военно-морских флагов России. На одной из стен Адмиралтейской церкви была размещена памятная доска в честь строительства «Гото Предестинации». В 2000 году в Воронеже в честь 300-летия строительства «Гото Предестинации» была проведена научная конференция «Воронеж�— родина Первого линейного корабля России» . В 2001 году были выпущены почтовые блок и конверт с изображением «Гото Предестинации». В 2000 году к празднованию 300-летия Российского военно-морского флота шоколадная фабрика «Красный Октябрь» создала серию «Флотский шоколад» , посвящённая известным кораблям России. На одной из этикеток была изображена и «Гото Предестинация». В середине декабря 2009 года глава Воронежской области А.�В.�Гордеев, находясь на заседании Общественного художественного совета при главе городского округа город Воронеж, заявил, что корабль «Гото Предестинация» будет воссоздан по чертежам эпохи Петра�I . В нём после завершения всех работ разместится до сих пор не созданный воронежский музей военно-морского флота.","«Го́то Предестина́ция» (макароническое название со значением «Божье предвидение», от нем. Gott и лат.�praedestinatio[прим. 1])�— русский 58-пушечный парусный линейный корабль, спущенный на воду 27�апреля (8 мая) 1700 года на воронежской верфи Воронежского адмиралтейства. Строился по проекту русского царя Петра I под руководством известного в будущем корабельного мастера Федосея Моисеевича Скляева. Пётр�I принимал участие и в кораблестроительных работах; он же руководил церемонией закладки корпуса «Гото Предестинации» и участвовал в спуске корабля на воду. «Гото Предестинация» стал первым российским линейным кораблём и первым кораблём IV ранга по британской ранговой классификации 1706 года�(en), созданным в России без участия иностранных специалистов. Во время своей службы линейный корабль входил в состав Азовского флота. В 1711 году после неудачного Прутского похода и потери Азова корабль был продан Османской империи." ru,01758fd3c616b3744d7647653516275f,"[править] Наблюдаемая эволюция Наблюдаемые сегодня изменения в популяциях доказывают не только существование эволюции, но и существование ряда механизмов, необходимых для эволюционного происхождения всех видов от общего предка. Было установлено, что геномы подвержены разнообразным мутациям, среди которых перемещение интронов, дупликация генов, рекомбинации, транспозиции, ретровирусные вставки (горизонтальный перенос генов), замена, удаление и вставка отдельных нуклеотидов, а также хромосомные перестройки. Известны такие хромосомные перестройки, как дупликация генома (полиплоидия), неравный кроссинговер, хромосомная инверсия, транслокация, деление, слияние, дупликация и удаление хромосом . Также наблюдается изменение строения организмов и функциональные изменения — различные адаптации , появление способности усваивать новый вид пищи (в том числе — нейлон и пентахлорфенол, производство которых началось в 30-х годах прошлого века) и т. д. Кроме того, были обнаружены всевозможные промежуточные этапы возникновения новых видов, что свидетельствует о плавном характере видообразования. [править] Эволюция кишечной палочки в лаборатории Группе биологов из Университета штата Мичиган под руководством Ричарда Ленски(англ.)русск. удалось смоделировать в лаборатории процесс эволюции живых организмов на примере бактерии кишечной палочки (Escherichia coli) (см. E. coli long-term evolution experiment). В силу скорости размножения смена поколений кишечной палочки происходит крайне быстро, поэтому учёные надеялись, что длительное наблюдение продемонстрирует механизмы эволюции в действии. На первом этапе эксперимента, в 1988 году, 12 колоний бактерий были помещены в идентичные условия: изолированную питательную среду, в которой присутствовал только один источник питательных веществ — глюкоза. Кроме этого, в среде был цитрат, который в присутствии кислорода эти бактерии не могут использовать в качестве источника пищи. За прошедшие двадцать лет сменилось более 44 тысяч поколений бактерий. Ученые наблюдали за изменениями, происходящими с бактериями. Большинство из них носили одинаковый характер во всех популяциях — например, размер бактерий увеличивался, хотя и разными темпами. Однако где-то между поколениями номер 31 тысяча и 32 тысячи в одной из популяций произошли кардинальные изменения, не наблюдавшиеся в остальных. Бактерии стали способны усваивать цитрат. Используя сохранённые образцы бактерий из различных поколений, исследователям удалось установить, что начало серии изменений, которые привели к образованию новой разновидности бактерий, произошло в районе поколения номер 20 тысяч и только в этой колонии . [править] Быстрая эволюция ящериц в новых условиях Согласно опубликованному в 2008 году исследованию, у популяции стенных ящериц Podarcis sicula(англ.)русск. всего лишь за 36 лет (крайне короткого для эволюции периода) изменились размер и форма головы, увеличилась сила укуса и развились новые структуры в пищеварительном тракте. Эти физические перемены произошли одновременно с серьезными изменениями в популяционной плотности и социальной структуре. В 1971 году пять пар взрослых особей Podarcis sicula с острова Под Кописте были перевезены на соседний остров Под Маркару (эти хорватские острова находятся на юге Адриатического моря, недалеко от Ластово). Условия на новом месте были близки к привычной среде обитания, наземные хищники отсутствовали, и за три десятилетия ящерицы естественным образом распространились по острову (вытеснив при этом местную популяцию Podarcis melisellensis). Когда исследователи вернулись на Под Маркару, они обнаружили, что ящерицы на этом острове существенно отличаются от ящериц на Под Кописте. Сравнение митохондриальной ДНК показало, что популяции генетически неразличимы, но в то же время в популяции с Под Маркару средний размер особей увеличен, задние конечности короче, максимальная скорость бега меньше, а также отличается реакция на нападение хищников. Эти изменения строения и поведения объясняются меньшей активностью хищников на Под Маркару и наличием более густой растительности, способствующей маскировке. Кроме того, в новой популяции существенно изменились размер и форма головы, она стала более массивной, увеличилась сила укуса. Эти физические перемены соответствуют изменению рациона: P. sicula с Под Кописте преимущественно насекомоядные, а диета ящериц на Под Маркару в зависимости от сезона почти на две трети состоит из растительной пищи. Растения на новом месте обитания жесткие и волокнистые, а мощные челюсти позволяют качественнее откусывать и размельчать растительную еду. Наиболее неожиданным различием оказалось наличие у новой популяции илеоцекального (подвздошно-слепокишечного) клапана, предназначенного для замедления прохода пищи за счет создания в кишке камер брожения, в которых микробы могут разбивать трудно перевариваемые кусочки растительности. Эти клапаны никогда ранее не были обнаружены у этой разновидности ящериц, включая исходную популяцию с острова Под Кописте. Специалисты называют их «эволюционным новшеством, новым свойством, отсутствовавшим у предковой популяции и развившемся в ходе эволюции у этих ящериц». Кроме того, в кишечнике новой популяции присутствуют нематоды, отсутствующие у исходной популяции. Изменения в диете также вызвали изменения в плотности популяции и социальной структуре. Из-за того, что растения — это намного больший, предсказуемый и надежный источник пропитания, чем насекомые, количество ящериц увеличилось. Кроме того, пропала необходимость гоняться за добычей, что привело к тому, что ящерицы перестали агрессивно защищать свои территории. [править] Развитие устойчивости к антибиотикам и пестицидам Развитие и распространение устойчивости к антибиотикам у бактерий и устойчивых к пестицидам растений и насекомых является доказательством эволюции видов. Появление устойчивых к ванкомицину форм золотистого стафилококка и та опасность, которую они представляют для пациентов больниц — это прямой результат эволюции путем естественного отбора. Ещё один пример — развитие штаммов шигеллы, устойчивых к антибиотикам из группы сульфаниламидов . Появление малярийных комаров, устойчивых к ДДТ, и развитие у австралийских популяций кроликов устойчивости к миксоматозу демонстрируют действие эволюции в условиях давления отбора при быстрой смене поколений. За последние 50 лет зарегистрировано более 2500 случаев адаптации насекомых-вредителей к различным пестицидам. Поэтому для борьбы с вредителями вместо обычных ядов стараются использовать биологические пестициды — энтомопатогенные вирусы. В частности, для борьбы с яблонной плодожоркой Cydia pomonella (личинки которой — это те самые «червяки» в червивых яблоках) активно используется Cydia pomonella грануровирус(англ.)русск. (CpGV). Но в 2003 году были зафиксированы первые случаи снижения эффективности вируса, и к 2005 году появились популяции яблонной плодожорки, у которых устойчивость к вирусу выросла в 100000 раз по сравнению с исходной. Установлено, что причиной устойчивости является мутация в половой Z-хромосоме . [править] Примеры видообразования Согласно синтетической теории эволюции, образование новых видов происходит в результате разделения особей одного вида на группы, не скрещивающиеся между собой. Такое разделение может быть вызвано различными причинами, такими как наличие непреодолимых географических барьеров (аллопатрическое видообразование) или разделение по экологическим нишам внутри одного ареала (симпатрическое видообразование). После возникновения между популяциями различных типов изоляции, популяции начинают эволюционировать независимо, в результате чего между популяциями постепенно накапливаются генетические различия, и через некоторое время достигается генетическая несовместимость — скрещивание оказывается невозможным. Кроме того, новые виды могут возникать практически мгновенно (в геологическом масштабе времени) путём полиплоидии (кратного увеличения количества хромосом в клетке) и гибридизации (скрещивания различных видов). Наблюдения за современными видами показывают, что видообразование непрерывно происходит в существующих популяциях. [править] Промежуточные этапы видообразования В определении понятия биологического вида существенное значение имеет практически полная репродуктивная изоляция в природных условиях . Если видообразование происходит постепенно, в результате небольших последовательных изменений, то и сегодня мы должны наблюдать все возможные стадии видообразования, а значит и все возможные стадии репродуктивной изоляции: свободное скрещивание между популяциями, затрудненное скрещивание, снижение плодовитости потомства, бесплодное потомство, и наконец — полную генетическую изоляцию. Если ничего подобного среди современных видов обнаружить не удается, то тем самым опровергаются основы эволюционного учения, то есть это пример фальсифицируемости эволюционного учения . Существует множество примеров того, как разные виды могут скрещиваться в исключительных условиях. Например, у черной вороны и серой вороны разные ареалы, но на пересечении этих ареалов виды могут образовывать гибриды. Ещё один пример — различные виды рыбы рода чукучанов из реки Платт, которые живут рядом, но редко скрещиваются . Неполное видообразование можно наблюдать у различных кольцевых видов : представители вида обитают вокруг гор, водоемов и т. п., при этом соседние популяции скрещиваются между собой и незначительно различаются, а крайние формы различаются значительно и не скрещиваются (см. диаграмму). Пример кольцевого вида — безлёгочная саламандра Ensatina eschscholtzii(англ.)русск., обитающая на склонах гор близ тихоокеанского побережья Северной Америки. В зависимости от района обитания вокруг гор саламандры образуют различные формы, постепенно изменяющие свои морфологические и экологические характеристики. Крайние формы Ensatina eschscholtzii eschscholtzii и Ensatina eschscholtzii klauberi, первая из которых имеет красноватую окраску, а вторая чёрно-белую, сосуществуют в узкой зоне гор на юге Калифорнии, однако между собой не скрещиваются . Другие примеры кольцевых видов — зелёная пеночка(англ.)русск. (Phylloscopus trochiloides), оленья мышь (Реromyscus maniculatus), наземная улитка Partula olympia, дрозофила Drosophila paulistorum. У многих гибридов снижена фертильность. У гибридов землероек из рода бурозубок(англ.)русск. размножение затруднено вследствие разницы хромосомных наборов. Тот же эффект наблюдался в лаборатории при скрещивании Drosophila pseudoobscura(англ.)русск. из Юты и Калифорнии. Фертильность также снижена у гибридов лягушек из семейства бомбиновых жерлянки краснобрюхой(англ.)русск. (Bombina bombina) и жерлянки желтобрюхой(англ.)русск. (Bombina variegata) . Многие другие виды могут давать бесплодное гибридное потомство. В их числе — различные земноводные (например — некоторые виды лягушек из рода Rana) и млекопитающие (например, мул — гибрид от скрещивания лошади и осла — как правило, бесплоден). Гибриды гребенчатого тритона и мраморного тритона бесплодны вследствие наличия непарных хромосом . При скрещивании ряда других видов достигается оплодотворение, но позднее зародыш погибает. В качестве примера можно привести леопардовую лягушку(англ.)русск. (Rana pipiens) и лесную лягушку(англ.)русск. (Rana sylvatica) из рода настоящих лягушек . Аналогичная ситуация наблюдается у дрозофил и у некоторых растений, таких как хлопчатник обыкновенный (Gossypium hirsutum(англ.)русск.) и хлопчатник барбадосский (Gossypium barbadense) . Конкретным примером крупномасштабных эволюционных изменений при неполном видообразовании является белый медведь (Ursus maritimus), который, несмотря на родство с бурым медведем (Ursus arctos), очевидное в силу того факта, что эти виды могут скрещиваться и давать плодовитое потомство , приобрёл значительные физиологические различия с бурым медведем. Эти различия позволяют белому медведю комфортно жить в условиях, в которых бурый медведь не выжил бы. В частности, белый медведь способен проплыть десятки километров в ледяной воде, его окраска сливается со снегом, он не замерзает в Арктике. Всё это возможно благодаря конкретным изменениям: белая окраска способствует маскировке хищника при охоте на тюленей; полые волоски увеличивают плавучесть и сохраняют тепло; слой подкожного жира, толщина которого к зиме доходит до 10 сантиметров, обеспечивает дополнительную теплоизоляцию; удлиненная, по сравнению с другими медведями, шея позволяет легче держать голову над водой во время плавания; увеличенные лапы с перепонками действуют как весла; небольшие бугорки и полости-присоски на подошвах уменьшают опасность поскользнуться на льду, а плотная шерсть на подошвах защищает лапы от сильного холода и обеспечивает трение; уши меньше, чем у других медведей, и уменьшают потери тепла; веки действуют как солнечные очки; зубы острее, чем у других медведей, и больше подходят для полностью мясного рациона; увеличенный объём желудка позволяет голодному хищнику съесть сразу целого тюленя, кроме того, белый медведь способен обходиться без пищи до девяти месяцев за счет переработки мочевины . [править] Наблюдаемое видообразование Судя по палеонтологической летописи и по измерениям скорости мутаций, полная несовместимость геномов, делающая невозможным скрещивание, достигается в природе в среднем за 3 миллиона лет . А значит, наблюдение образования нового вида в естественных условиях в принципе возможно, но это редкое событие. В то же время, в лабораторных условиях скорость эволюционных изменений может быть увеличена, поэтому есть основания надеяться увидеть видообразование у лабораторных животных . Известны многие случаи видообразования посредством гибридизации и полиплоидизации у таких растений, как конопля, крапива, первоцвет, редька, капуста, а также у различных видов папоротников. В ряде случаев видообразование у растений происходило без гибридизации и полиплоидизации (кукуруза , стефаномерия(англ.)русск. Stephanomeria malheurensis из семейства астровых ). Дрозофилы, также известные как плодовые мухи, входят в число наиболее изученных организмов. С 70-х годов зафиксированы многие случаи видообразования у дрозофил. Видообразование происходило, в частности, за счёт пространственного разделения, разделения по экологическим нишам в одном ареале, изменения поведения при спаривании, дизруптивного отбора, а также за счет сочетания эффекта основателя с эффектом бутылочного горлышка (в ходе экспериментов founder-flush). Видообразование наблюдалось в лабораторных популяциях комнатных мух, мух Eurosta solidaginis, яблонных мух-пестрокрылок, мучных жуков, комаров и других насекомых. Известны случаи, когда в результате давления отбора (в присутствии хищников) одноклеточные зелёные водоросли из рода хлорелла образовывали многоклеточные колониальные организмы, а у бактерий в аналогичных условиях менялось строение и увеличивались размеры (c 1,5 до 20 микрометров за 8—10 недель). Являются ли эти случаи примерами видообразования, зависит от того, какое используется определение вида (при бесполом размножении нельзя использовать критерий репродуктивной изоляции) . Видообразование также наблюдалось и у млекопитающих. Шесть случаев видообразования у домовых мышей на острове Мадейра за последние 500 лет были следствием исключительно географической изоляции, генетического дрейфа и слияния хромосом. Слияние двух хромосом — это наиболее заметное различие геномов человека и шимпанзе, а у некоторых популяций мышей на Мадейре за 500 лет было девять подобных слияний . Яблонная пестрокрылка Rhagoletis pomonella(англ.)русск. является примером наблюдаемого симпатрического видообразования (то есть видообразования в результате разделения по экологическим нишам) . Первоначально вид обитал в восточной части США. До появления европейцев личинки этих мух развивались только в плодах боярышника. Однако с завозом в Америку яблонь (первое упоминание яблонь в Америке — 1647 год), открылась новая экологическая ниша. В 1864 году личинки Rhagoletis pomonella были обнаружены в яблоках, тем самым зафиксирована яблонная раса этого вида . За полтора века наблюдений расы очень сильно разошлись. Они почти не скрещиваются друг с другом (уровень гибридизации не превышает 4-6�%). Яблоневая раса спаривается почти исключительно на яблонях, а боярышниковая — на боярышнике, что, учитывая разное время созревания плодов, приводит к репродуктивной изоляции. В скором времени возможно превращение этих рас в самостоятельные виды. У пестрокрылок известно ещё несколько видов-двойников, которые живут на разных видах растений — предположительно, видообразование у них протекало именно по описанной схеме . [править] Эволюционное дерево Общепринятая в научном сообществе классификация живых организмов представляет собой многоуровневую иерархическую структуру: организмы делятся на царства, царства делятся на типы, типы — на классы, классы — на отряды, и так далее. В результате такого ветвления получается филогенетическое дерево[~ 4]. Существуют разногласия между биологами по поводу отнесения отдельных видов к конкретным группам, но эти противоречия имеют частный характер. Практика показывает, что биологические классификации, построенные на основе разных признаков, в тенденции стремятся к одной и той же древовидной иерархической схеме — естественной классификации. А значит, в основе этой классификации, возможно, существует закономерность. Именно такой результат можно ожидать при эволюционном происхождении животных от общего предка[~ 5]. Ветвление филогенетического дерева соответствует делению популяций в процессе видообразования. Как правило, объекты, возникшие не в ходе эволюции, не обладают этим свойством. Невозможно объективно построить иерархию элементарных частиц, химических элементов, планет Солнечной системы. Также не существует объективной иерархии таких сознательно созданных объектов, как книги в библиотеке, дома, мебель, машины. Можно при желании объединять эти объекты в различные иерархии, но нет единственной объективной иерархии, принципиально лучшей, чем все остальные . Существует ряд статистических методов для точной оценки того, насколько объекты с разными свойствами укладываются в ту или иную иерархию . Эти методы измеряют так называемый «филогенетический сигнал», позволяя отличить мнимые закономерности от объективных. Например, у любого «генеалогического древа» автомобилей будет низкий уровень филогенетического сигнала . У эволюционного дерева и у различных его частей, напротив, стабильно четкий филогенетический сигнал . Есть несколько источников данных, на основе которых можно делать выводы о степени родства между видами. Если существует единое эволюционное дерево, объединяющее все виды в объективную генеалогию, то все данные должны подтверждать эту генеалогию . Филогенетические деревья, построенные независимо, должны соответствовать друг другу. Наиболее простой, хотя и не очень точный способ построить такое дерево — сравнение строения организмов животных: чем меньше различий между видами, тем меньше поколений отделяют их от общего предка. Палеонтологическая летопись позволяет установить родство между классами животных. Например, найденные останки пернатых динозавров свидетельствуют о родстве между рептилиями и птицами. Биогеография и эмбриология также дают информацию об эволюционной близости видов. Наиболее точный источник данных, недоступный во времена Дарвина — сравнительный анализ геномов различных организмов. Эволюционное дерево можно построить по каждому отдельно взятому гену, также исследователи рассматривают всевозможные некодирующие белки́ последовательности. Все эти источники информации дают одинаковую картину с точностью до погрешности используемых методов. Тот факт, что эволюционные деревья, построенные по разным данным, соответствуют друг другу, объясняется эволюционной теорией. Другие объяснения отсутствуют: например, нет никаких причин, почему организмы, сходные по строению, должны иметь сходные некодирующие последовательности в геноме, если они не произошли от одного предка . [править] Палеонтологические доказательства Как правило, останки растений и животных разлагаются и исчезают без следа. Но иногда биологические ткани замещаются минеральными веществами, и образуются окаменелости. Обычно находят окаменевшие кости или раковины, то есть твёрдые части живых организмов. Иногда находят отпечатки следов животных или следы их жизнедеятельности. Ещё реже находят животное целиком — вмороженным в лёд в районах современной вечной мерзлоты, попавшим в окаменевшую позже смолу древних растений (янтарь) или в другую естественную смолу — асфальт. Изучением ископаемых останков занимается палеонтология. Как правило, осадочные породы залегают слоями, поэтому более глубокие слои содержат окаменелости из более раннего периода (принцип суперпозиции). А значит, сравнивая ископаемые формы из последовательных напластований, можно делать выводы об основных направлениях эволюции живых организмов. Для оценки возраста окаменелостей используются многочисленные методы геохронологии. При взгляде на палеонтологическую летопись можно сделать вывод, что жизнь на Земле существенно менялась. Чем глубже в прошлое мы смотрим, тем меньше видим общего с современной биосферой. Первые прокариоты (простейшие одноклеточные, не обладающие оформленным клеточным ядром) появляются приблизительно 3,5 млрд лет назад. Первые одноклеточные эукариоты появляются 2,7—1,75 млрд лет назад. Примерно через миллиард лет, 840 млн лет назад, в палеонтологической летописи появляются первые многоклеточные животные, представители хайнаньской фауны. Согласно опубликованному в 2009 году исследованию, вероятно, более 635 млн лет назад уже существовали многоклеточные, относящиеся к одному из современных типов — губки . В период «кембрийского взрыва», 540—530 млн лет назад, за геологически короткий промежуток времени, в геологической летописи появляются остатки представителей большинства современных типов, имеющих скелеты, а ещё через 15 млн лет — первые примитивные позвоночные, похожие на современных миног . Челюстноротые рыбы появляются 410 млн лет назад, насекомые — 400 млн лет назад, и ещё 100 млн лет на суше господствуют папоротниковидные, а основными группами наземной фауны остаются насекомые и земноводные. С 250 по 65 млн лет назад на Земле господствующее положение «верховных хищников» и крупных травоядных занимали динозавры и другие пресмыкающиеся, самыми распространёнными растениями были саговники и другие группы голосеменных. Первые ископаемые остатки цветковых появляются 140—130 млн лет назад, а начало их широкого распространения относится к середине мелового периода (около 100 млн лет назад). Наблюдаемая картина соответствует происхождению всех видов от одноклеточных организмов и не имеет других научных объяснений . Известное доказательство эволюции — наличие так называемых промежуточных форм, то есть организмов, сочетающих в себе характерные признаки разных видов.[~ 1] Как правило, говоря о промежуточных (или «переходных») формах имеют ввиду ископаемые виды, хотя промежуточные виды не всегда вымирают. На основе филогенетического дерева теория эволюции предсказывает, какие промежуточные формы могут быть найдены, а какие — нет. В соответствии с научным методом, сбывшиеся предсказания подтверждают теорию. Например, зная строение организмов пресмыкающихся и птиц, можно предсказать некоторые особенности переходной формы между ними. Можно прогнозировать возможность найти остатки животных, подобных рептилиям, но с перьями, или останки животных, подобных птицам, но с зубами или с длинными костяными хвостами. При этом можно предсказать, что не будут найдены переходные формы между птицами и млекопитающими, например — ископаемые млекопитающие с перьями или подобные птицам ископаемые с костями среднего уха как у млекопитающих . Вскоре после публикации «Происхождения видов» были обнаружены останки археоптерикса — промежуточной формы между рептилиями и птицами. Для археоптерикса характерно дифференцированное оперение (типичная птичья черта), а по строению скелета он слабо отличался от динозавров из группы компсогнатов. У него были когти на передних конечностях, зубы и длинный хвост с костным скелетом из позвонков, а предполагаемые уникальные «птичьи» особенности скелета позднее были выявлены у других рептилий. Позднее были найдены и другие переходные формы между рептилиями и птицами . Известно множество других переходных форм, в том числе — от беспозвоночных к рыбам, от рыб к четвероногим, от земноводных к рептилиям и от рептилий к млекопитающим . В некоторых случаях ископаемые переходные формы обнаружить не удалось, например — нет следов эволюции шимпанзе (предположительно, это объясняется отсутствием условий для образования окаменелостей в лесах, где они живут) , нет следов ресничных червей, а этот класс объединяет более 3500 видов . Разумеется, чтобы фальсифицировать теорию эволюции, недостаточно указать на подобные пробелы в палеонтологической летописи. Чтобы опровергнуть эволюционное учение, потребовалось бы предъявить скелет, не соответствующий филогенетическому дереву или не укладывающийся в хронологическую последовательность. Так, в ответ на вопрос о том, какая находка могла бы сфальсифицировать эволюционную теорию, Джон Холдейн отрезал: «Ископаемые кролики в докембрии!» Были найдены миллионы окаменелостей около 250000 ископаемых видов , и каждая находка — это проверка теории эволюции, а пройденная проверка подтверждает теорию. В тех случаях, когда палеонтологическая летопись оказывается особенно полна, появляется возможность построить так называемые филогенетические ряды, то есть ряды видов (родов и т. д.), последовательно сменяющих друг друга в процессе эволюции. Наиболее известны филогенетические ряды человека и лошади (см. ниже), также в качестве примера можно привести эволюцию китообразных . [править] Эволюция человека Первый опознанный экземпляр неандертальца был найден в 1856 году, за три года до опубликования «Происхождения видов». На момент выхода книги не было известно никаких других ископаемых, подтверждающих эволюционное происхождение человека и человекообразных обезьян от общего предка. Хотя неандерталец является независимым видом из рода людей, с тех пор было найдено множество скелетов промежуточных форм между древними антропоидами и человеком. Поскольку общий предок человека и шимпанзе передвигался на четырёх конечностях, а мозг у него был не больше чем у шимпанзе, согласно теории Дарвина в процессе эволюции должно было развиться прямохождение, а также должен был увеличиться объём мозга. Таким образом, должен был существовать один из трёх вариантов промежуточной формы: В 1920-х годах в Африке были обнаружены останки существа, которое Раймонд Дарт назвал австралопитеком. Позднее были найдены и другие останки австралопитеков, в том числе — знаменитая Люси и череп AL 444-2. Австралопитеки жили в восточной и северной Африке с 4 по 2 миллионов лет назад. Объём мозга австралопитека был немного больше, чем у шимпанзе. Кости таза по строению наиболее близки к костям таза человека. Строение черепа характерно для прямоходящих животных, что можно определить в частности по foramen magnum — отверстию в затылочной кости, соединяющему полость черепа с позвоночным каналом. Более того, в Танзании в окаменевшем вулканическом пепле были обнаружены следы, оставленные двуногими гоминидами. Возраст следов составляет 3,6 миллионов лет . Таким образом, австралопитеки представляют собой «переходную форму номер два»: у них было развито частичное прямохождение, но мозг был примерно как у шимпанзе . Позднее были найдены останки ардипитека, возраст которых составляет 4,5 миллиона лет. Анализ скелета показал, что по земле ардипитеки передвигались на двух задних конечностях, а по деревьям лазали на всех четырёх . Прямохождение у ардипитеков было слабо развито по сравнению с последующими гоминидами, они не могли преодолевать большие расстояния . Ардипитек представляет собой переходную форму между общим предком человека и шимпанзе и австралопитеком. Итак, в ходе эволюции у гоминид сначала развилось прямохождение, и только затем началось существенное увеличение объёма мозга. У австралопитеков, живших 4—2 миллиона лет назад, объём мозга был около 400 см³, примерно как у шимпанзе. Человек умелый (Homo habilis) жил 2,4—1,4 миллионов лет назад, размер мозга у него был 500—640 см³. Человек работающий (Homo ergaster) жил 1,9-1,4 миллионов лет назад, размер мозга — 700—850 см³. Человек прямоходящий (Homo erectus) жил 1,4-0,2 миллионов лет назад, размер мозга составлял от 850 см³ у ранних особей до 1100 см³ у поздних. Гейдельбергский человек (Homo heidelbergensis) жил 600—350 тысяч лет назад, размер мозга составлял 1100—1400 см³. Неандертальцы жили 350-30 тысяч лет назад, размер мозга составлял 1200—1900 см³. 200 тысяч лет назад появился человек разумный (Homo sapiens), размер мозга людей составляет 1000—1850 см³. Согласно современным представлениям, не все перечисленные виды были непосредственными предками современных людей. В частности, неандертальцы развивались параллельно с Homo sapiens. Тем не менее, на примере этих видов можно наблюдать направление эволюции гоминид. Перечисленные виды хорошо представлены в палеонтологической летописи . Согласно Дарвину, «в ряду форм, незаметно переходящих одна в другую от какого-либо обезьянообразного существа до человека в его современном состоянии, было бы невозможно точно указать, которой именно из этих форм следует впервые дать наименование „человека“» . Именно с этой проблемой и столкнулись современные палеонтологи, вынужденные делить найденные останки гоминид на разные роды. Например, черепа KNM ER 1813(англ.)русск., KNM ER 1470 и OH 24 («Твигги»)(англ.)русск. в разное время классифицировались как Australopithecus habilis и как Homo habilis, просто потому что они оказались на искусственной «границе», произвольно проведённой между практически неразличимыми видами . [править] Эволюция лошади Эволюция лошади достаточно полно прослеживается в Северной Америке. Древнейший представитель лошадиных — гиракотерий (Hyracotherium, также известный как Eohippus) — был размером с лисицу и жил в Северной Америке 54 миллиона лет назад (нижний эоцен), а затем распространился в Европу и в Азию. Это было животное стройного телосложения, с короткими ногами, но приспособленное к бегу. У него было четыре пальца на передних ногах и три пальца на задних, пальцы располагались практически вертикально. Резцы были маленькие, коренные зубы приплюснуты и покрыты сверху эмалью. Вероятный путь развития лошадей от гиракотериев к современному виду включает не менее 12 родов и несколько сотен видов. При этом произошли следующие изменения: Судя по ископаемым растениям из различных слоёв, болотистая местность, в которой обитал гиракотерий, постепенно становилась суше. Предки лошадей стали полагаться на улучшенный за счёт поднятой головы обзор и на высокую скорость бега для спасения от хищников. Если при ходьбе по мягкой болотистой почве большое число пальцев на конечностях было оправдано, то в изменённых условиях жизни для первобытных лошадей стало более выгодным, когда боковые пальцы у них стали постепенно отмирать, а средние — развиваться. Изменение строения зубов объясняется изменением рациона, а именно — переходом с мягкой растительности на траву и листья. Иногда у лошадей развиваются один или два лишних пальца, чаще всего встречается 2-й (внутренний) палец с вполне развитыми пястными или плюсневыми костями, вполне развитыми суставами пальца и копытом, которое, впрочем, редко касается земли. В случае развития двух лишних пальцев нога получает сходство с ногами предковых видов. [править] Морфологические доказательства В ходе эволюции каждый новый организм не проектируется с нуля, а получается из старого за счет последовательности небольших изменений. У образовавшихся таким образом структур есть ряд характерных особенностей, указывающих на их эволюционное происхождение. Сравнительно-анатомические исследования позволяют выявить такие особенности. В частности, эволюционное происхождение исключает возможность целенаправленного заимствования удачных конструкций у других организмов. Поэтому у различных, не близкородственных видов для решения схожих задач используются различные органы. Например, крыло бабочки и крыло птицы развиваются из разных зародышевых листков, крылья птиц представляют собой видоизменённые передние конечности, а крылья бабочки — складки хитинового покрова. Сходство между этими органами поверхностно и является следствием их конвергентного происхождения. Такие органы называют аналогичными . Противоположная ситуация наблюдается у близкородственных видов: для совершенно разных задач используются схожие по строению органы. Например, передние конечности позвоночных выполняют самые разные функции, но при этом имеют общий план строения, занимают сходное положение и развиваются из одних и тех же зачатков, то есть являются гомологичными . Сходство строения крыла летучей мыши и лапы крота невозможно объяснить с точки зрения полезности. В то же время, теория эволюции дает объяснение: единую структуру конечности четвероногие позвоночные унаследовали от общего предка . Каждый вид наследует от предкового вида большинство его свойств — в том числе иногда и те, которые для нового вида бесполезны. Изменения обычно происходят за счет постепенного последовательного преобразования признаков предкового вида. Сходство гомологичных органов, не связанное с условиями их функционирования - свидетельство их развития в ходе эволюции из общего прототипа, имевшегося у предкового вида. Другие примеры эволюционных изменений морфологии — рудименты, атавизмы, а также многочисленные случаи специфического несовершенства строения организмов. [править] Гомологичные органы Пятипалая конечность, характерная для четвероногих позвоночных — пример гомологии органов. Более того, прослеживается гомология пятипалой конечности и плавников некоторых ископаемых видов кистеперых рыб, от которых, по всей видимости, произошли первые земноводные. Конечности четвероногих различаются по форме и приспособлены к выполнению самых различных функций в самых разных условиях. На примере млекопитающих: При этом все эти конечности содержат один и тот же набор костей с одним и тем же относительным расположением . Единство структуры не может быть объяснено с точки зрения полезности, так как конечности используются для совершенно разных целей. Основные части ротового аппарата насекомых — верхняя губа, пара жвал (верхних челюстей), подглоточник (hypopharynx), две максиллы (нижние челюсти) и нижняя губа. У разных видов эти составные части различаются по форме и размеру, у многих видов некоторые из частей утрачены. Особенности строения ротового аппарата позволяют насекомым использовать различные источники пищи (см. рисунок): (A) В исходном виде (например, у кузнечика) сильные жвалы и максиллы используются для кусания и жевания. (B) Медоносная пчела использует нижнюю губу для сбора нектара, а жвалами дробит пыльцу и разминает воск. (C) У большинства бабочек верхняя губа уменьшена, жвалы отсутствуют, максиллы образуют хоботок. (D) У самок комаров верхняя губа и максиллы образуют трубку, жвалы используются для протыкания кожи. [править] Аналогичные органы Внешне схожие органы или их части, происходящие из различных исходных зачатков и имеющие неодинаковое внутреннее строение, называются аналогичными. Внешнее сходство возникает в ходе конвергентной эволюции, то есть в ходе независимого приспособления к сходным условиям существования. Примеры: Полное отсутствие целенаправленного заимствования удачных конструкций отличает эволюцию от сознательного проектирования. Например, перо — это удачная конструкция, помогающая при полете, но у млекопитающих (в том числе и у летучих мышей) перья отсутствуют. Жабры чрезвычайно полезны для водных животных, но у млекопитающих (таких как китообразные) они отсутствуют. Чтобы сфальсифицировать теорию эволюции, достаточно обнаружить перья или жабры у какого-либо вида млекопитающих . [править] Рудименты Рудиментами называются органы, утратившие своё основное значение в процессе эволюционного развития организма. Рудименты также можно определить независимо от эволюционного учения как структуры, редуцированные и обладающие меньшими возможностями по сравнению с соответствующими структурами в других организмах. Если рудимент и оказывается функциональным, то он выполняет относительно простые или малозначимые функции с помощью структур, очевидно предназначенных для более сложных целей. Хотя многие рудиментарные органы совершенно не функциональны, отсутствие функций не является необходимым условием для рудиментарности . Такие органы крайне распространены в природе . Например, птичье крыло — крайне сложная анатомическая структура, специально приспособленная для активного полета, но крылья страусов не используются для полета. Эти рудиментарные крылья могут использоваться для сравнительно простых задач, таких как поддержание равновесия на бегу и привлечение самок. Таким образом, специфическая сложность крыльев страуса неадекватна простоте задач, для которых эти крылья используются, и именно поэтому эти крылья называют рудиментами. В числе других нелетающих птиц с рудиментарными крыльями — галапагосские бакланы (Phalacrocorax harrisi), киви и какапо. Для сравнения, крыло пингвина имеет большое значение, действуя в качестве плавника, а значит не может считаться рудиментом . Примеры рудиментов: Червеобразный отросток слепой кишки (аппендикс) у некоторых травоядных животных используется для переваривания растительной пищи и имеет большую длину. Например, у коалы длина аппендикса составляет от 1 до 2 метров. Аппендикс человека имеет длину от 2 до 20 сантиметров и не участвует в расщеплении пищи. Вопреки распространенному убеждению, наличие у аппендикса второстепенных функций не означает, что он не является рудиментом. Теория эволюции предсказывает, какие рудиментарные органы могут быть найдены, а какие — принципиально невозможны. Любой рудиментарный орган организма был полностью развит у его предков. А значит, каждый обнаруженный рудимент должен соответствовать эволюционному дереву, в противном случае основы теории эволюции пришлось бы пересматривать. Это очередной пример фальсифицируемости эволюционной теории, то есть свидетельство выполнения критерия Поппера для признания теории научной . [править] Атавизмы Атавизмом называется появление у особи признаков, свойственных отдалённым предкам, но отсутствующих у ближайших. Появление атавизмов объясняется тем, что гены, отвечающие за данный признак, сохранились в ДНК, но в норме не формируют структуры, типичные для предков. Примеры атавизмов: Аргументы в пользу эволюции аналогичны аргументам для рудиментов . [править] Несовершенство строения организмов В ходе эволюции каждая новая конструкция получается из старой за счёт последовательности приспособительных изменений. Эта особенность является причиной специфических несообразностей в строении живых организмов . Например, возвратный гортанный нерв у млекопитающих идёт (в составе блуждающего нерва) от мозга к сердцу, огибает (уже в качестве самостоятельного нерва) дугу аорты и возвращается к гортани. В результате нерв проходит гораздо более длинный путь, чем необходимо, а аневризма аорты может приводить к параличу левой голосовой связки. Особенно наглядно проблема видна на примере жирафа, у которого длина возвратного нерва может достигать 4 метров, хотя расстояние от мозга до гортани — всего несколько сантиметров. Такое расположение нервов и сосудов млекопитающие унаследовали от рыб, у которых шея отсутствует . Желудочно-кишечный тракт млекопитающих пересекается с дыхательными путями, в результате мы не можем одновременно дышать и глотать, а кроме того существует опасность подавиться. Эволюционное объяснение данного обстоятельства заключается в том, что предками млекопитающих являются кистепёрые рыбы из группы остеолепиформных(англ.)русск., которые заглатывали воздух, чтобы дышать. Ещё один пример — сетчатка позвоночных и слепое пятно. У позвоночных нервные волокна и ганглиозные клетки сетчатки расположены поверх светочувствительных клеток, и свет должен пройти через несколько слоев клеток, прежде чем попадает на палочки и колбочки. Слепое пятно — это участок сетчатки, лишенный фоторецепторов, от которого отходит к мозгу зрительный нерв. Для решения многочисленных проблем, вызванных таким устройством сетчатки, у позвоночных есть ряд адаптаций. В частности, у нервных волокон, идущих поверх сетчатки, отсутствует миелиновая оболочка, что повышает их прозрачность, но снижает скорость передачи сигнала. Схожие по строению глаза головоногих лишены этого недостатка . Это наглядно показывает, что и у позвоночных, возможно, могли бы в ходе эволюции сформироваться глаза без слепых пятен . Такие частые патологии, как выпадение матки, частое воспаление носоглотки, боли в пояснице у людей отчасти связаны с тем, что мы используем для прямохождения тело, сформированное эволюцией в течение сотен миллионов лет для передвижения на четырёх конечностях . [править] Эмбриологические доказательства У всех позвоночных животных наблюдается значительное сходство зародышей на ранних стадиях развития: форма тела, зачатки жаберных дуг, хвост, один круг кровообращения и т. д. (закон зародышевого сходства Карла Максимовича Бэра).[~ 7] Однако по мере развития сходство между зародышами различных систематических групп постепенно стирается и начинают преобладать черты, свойственные их классам, семействам, родам, и, наконец, видам. Эволюционные изменения могут касаться всех фаз онтогенеза, то есть могут приводить к изменениям не только зрелых организмов, но и эмбрионов, даже на первых этапах развития. Тем не менее, более ранние фазы развития должны отличаться большим консерватизмом, чем более поздние, так как изменения на более ранних этапах развития, в свою очередь, должны привести к большим изменениям в процессе дальнейшего развития. Например, изменение типа дробления вызовет изменения в процессе гаструляции, равно как и во всех следующих стадиях. Поэтому изменения, проявляющиеся на ранних этапах, гораздо чаще оказываются летальными, чем изменения, касающиеся более поздних периодов онтогенеза. Таким образом, ранние стадии развития изменяются относительно редко, а значит, изучая эмбрионы разных видов, можно делать выводы о степени эволюционного родства. В 1837 году эмбриолог Карл Райхерт выяснил, из каких зародышевых структур развиваются квадратная и суставная кости в челюсти рептилий. У зародышей млекопитающих обнаружены те же структуры, но они развиваются в молоточек и наковальню среднего уха. Палеонтологическая летопись также подтверждает происхождение частей уха млекопитающих из костей челюсти рептилий. Есть многие другие примеры того, как эволюционная история организма проявляется в ходе его развития. У эмбрионов млекопитающих на ранних стадиях есть жаберные мешки, неотличимые по строению от жаберных мешков у водных позвоночных. Это объясняется тем, что предки млекопитающих жили в воде и дышали жабрами. Разумеется, жаберные мешки зародышей млекопитающих в ходе развития превращаются не в жабры, а в структуры, возникшие в ходе эволюции из жаберных щелей или стенок жаберных карманов, такие как евстахиевы трубы, среднее ухо, миндалины, паращитовидные железы и тимус. У эмбрионов многих видов змей и безногих ящериц (например, веретеницы ломкой) развиваются зачатки конечностей, но затем они рассасываются. Аналогично, у китов, дельфинов и морских свиней[~ 8] нет задних конечностей, но у эмбрионов китообразных начинают расти задние ноги, развиваются кости, нервы, сосуды, а затем все эти ткани рассасываются. Дарвин в качестве примера приводил наличие зубов у зародышей усатых китов. У человеческих эмбрионов на ранних этапах развития (4-5 недель) есть заметный хвост с 10-12 развивающимися хвостовыми позвонками, длина которого составляет более 10% длины эмбриона. Развиваются не только позвонки, но и спинной мозг, и ряд других структур. К восьмой неделе шесть крайних позвонков отмирают в результате гибели клеток по механизму апоптоза. 5-й и 4-й хвостовые позвонки уменьшаются, прочие структуры также отмирают и уменьшаются. Макрофаги утилизируют разрушающиеся клетки. У взрослых людей остается 4 хвостовых позвонка, которые образуют копчик. [править] Молекулярно-генетические и биохимические доказательства Дарвин опубликовал «Происхождение видов» почти за 100 лет до расшифровки структуры ДНК. Новые знания, полученные с тех пор, могли бы однозначно опровергнуть эволюционное учение, если бы оно было ложно. Вместо этого, анализ ДНК даёт доказательства теории эволюции. Сам факт наличия наследственной изменчивости необходим для эволюции, и если бы оказалось, что ДНК устойчива к изменениям, это означало бы конец теории. Но ДНК постоянно мутирует, причём эти мутации соответствуют различиям между геномами разных видов. Например, основные отличия генома человека от генома шимпанзе включают 35 миллионов замен отдельных нуклеотидов, 5 миллионов делеций (удалений) и инсерций (вставок), слияние двух хромосом и девять хромосомных инверсий. Все эти мутации наблюдаются и сегодня, в противном случае версию об эволюционном происхождении от общего предка пришлось бы пересматривать, то есть это ещё один пример фальсифицируемости теории эволюции. Различия между геномами видов должны соответствовать не только наблюдаемым мутациям, но и филогенетическому дереву, и палеонтологической летописи. Подобно тому, как анализ ДНК может установить степень родства между двумя людьми, сравнение геномов позволяет выяснить степень родства между видами, а зная количество накопленных различий, исследователи определяют время расхождения двух видов, то есть время, когда жил их последний общий предок. Например, согласно данным палеонтологии общий предок человека и шимпанзе жил примерно 6 миллионов лет назад. Для того, чтобы получилось наблюдаемое число различий между геномами, на каждый миллиард нуклеотидов должно было приходиться в среднем 20 изменений за одно поколение. Сегодня у людей скорость мутаций составляет 10-50 изменений на каждый миллиард нуклеотидов за одно поколение , то есть данные палеонтологии согласуются с результатами анализа ДНК, в строгом соответствии с теорией эволюции. [править] Биохимическое единство жизни Носителем наследственной информации во всех клетках являются молекулы ДНК, у всех известных организмов в основе размножения — репликация этой молекулы. В ДНК всех организмов используются 4 нуклеотида (аденин, гуанин, тимин, цитозин), хотя в природе встречаются не менее 102 различных нуклеотидов. Кроме того, в природе встречается 390 различных аминокислот , но белки всех организмов составляются из одного и того же набора, в котором всего 22 аминокислоты.[~ 9] При этом возможно различных информационно эквивалентных генетических кодов, использующих те же самые кодоны и аминокислоты. Если не учитывать эволюционное происхождение всех организмов от общего предка, то ничто не мешает каждому виду иметь собственный генетический код. Такое положение вещей было бы крайне выгодным, так как при этом исключалось бы преодоление вирусами межвидовых барьеров. Тем не менее, ничего подобного не наблюдается, и теория эволюции исключает такую возможность: изменения генетического кода приводят к изменению большинства белков организма, такая мутация практически всегда оказывается летальной, поэтому код не мог значительно измениться со времён последнего общего предка, что гарантирует его универсальность. Учёные, которые внесли значительный вклад в установление структуры генетического кода в 1950-х и 1960-х годах, в своих исследованиях активно использовали предположение, что код практически универсален. Фрэнсис Крик, Сидней Бреннер, Георгий Гамов и другие сделали это предположение исходя из версии об эволюционном происхождении от общего предка, не имея никаких прямых доказательств универсальности кода. Полагаясь на универсальность кода, Бреннер в 1957 году пришёл к выводу о неперекрываемости кода (один и тот же нуклеотид не может входить одновременно в состав двух или более триплетов). Работа имела большое значение, так как до неё большинство исследователей считали код перекрывающимся. В 1961 году, за пять лет до установления структуры генетического кода, Фрэнсис Крик сослался на работу Бреннера в статье «Общая природа генетического кода для белков». Основываясь на эволюционном предсказании об универсальности кода (в частности — на том, что у бактерий, табака и людей код устроен одинаково), Крик установил такие важнейшие свойства генетического кода, как триплетность (значащей единицей кода является сочетание трёх нуклеотидов — триплет, или кодон), неперекрываемость и наличие «стартовых» кодонов, с которых начинается чтение (трансляция). Также можно отметить крайне похожие пути метаболизма в клетках всех организмов. Так, гликолиз у всех эукариот и у большинства прокариот проходит за 10 одинаковых шагов, в одной и той же последовательности, с использованием одних и тех же десяти ферментов (при том что возможны тысячи различных, но термодинамически эквивалентных путей гликолиза). У всех изученных видов основным переносчиком энергии в клетке является аденозинтрифосфат (АТФ), хотя эту роль могли бы выполнять сотни других молекул. [править] 2-я хромосома человека У всех представителей семейства гоминид по 24 хромосомы, за исключением людей, у которых лишь 23 хромосомы. Человеческая 2-я хромосома, согласно широко признанной точке зрения, является результатом слияния двух хромосом предков. Доказательства слияния основываются на следующих фактах: 2-я хромосома, таким образом, представляет собой убедительное доказательство эволюционного происхождения людей и других обезьян от общего предка. [править] Эндогенные ретровирусы Эндогенные ретровирусы представляют собой следы древних вирусных инфекций в ДНК. Ретровирусы (такие как ВИЧ и Т-лимфотропный вирус человека, вызывающий лейкоз и лимфому) встраивают собственный код в геном заражённого организма. Обычно после этого клетка начинает продуцировать новые копии вируса , но в этом процессе возможны сбои: копирование встроенной вирусной последовательности подавляется клеткой хозяина, но последовательность остаётся в структуре хромосомы. Если этот процесс произошёл в стволовой половой клетке, то такую последовательность будут наследовать потомки инфицированной особи. Ретровирусы встраиваются в геном случайным образом, вероятность независимой встройки одинаковых вирусов на одинаковые позиции пренебрежимо мала. А значит, генетический код одного и того же ретровируса может присутствовать у двух животных на одной и той же позиции в ДНК только в том случае, если эти животные произошли от общего предка. Около 1�% человеческого генома занимают эндогенные ретровирусы, всего таких последовательностей в ДНК каждого человека около 30�000. Некоторые из этих ретровирусов встречаются только у человека. Другие последовательности встречаются только у шимпанзе и у человека (тем самым подтверждается происхождение человека и шимпанзе от одного предка). Также есть последовательности, встречающиеся у горилл, шимпанзе и человека, у орангутанов, горилл, шимпанзе и человека, и так далее. Распределение эндогенных ретровирусов в точности соответствует филогенетическому дереву. Также можно привести пример из семейства кошачьих. У малых кошек (точнее — у таких животных, как камышовый кот, европейская лесная кошка, степная кошка и домашняя кошка) найдена общая ретровирусная вставка. Ни у каких других хищников этот ретроген не обнаружен. [править] Биогеографические доказательства Биогеография — наука, изучающая закономерности географического распространения животных и растений, а также характер фауны и флоры отдельных территорий. Если два вида сравнительно недавно произошли от одной популяции, то они, как правило, обитают недалеко от ареала этой исходной популяции, а значит и недалеко друг от друга. Таким образом, географическое распределение видов должно быть совместимо с филогенетическим деревом. Если не принимать во внимание теорию эволюции, то разумно предположить, что виды живут в наиболее подходящих для них условиях. Теория эволюции же предсказывает, что должно быть много благоприятных для вида мест, в которых представители вида тем не менее отсутствуют, в связи с наличием географических барьеров. Именно так дело и обстоит на практике. Среди млекопитающих Австралии преобладают сумчатые. Плацентарные млекопитающие представлены китообразными, ластоногими и рукокрылыми (которые могли перебраться в Австралию сравнительно легко), а также грызунами, которые появляются в палеонтологической летописи в миоцене, когда Австралия приблизилась к Новой Гвинее. При этом природные условия Австралии благоприятны и для других видов млекопитающих. Например, завезенные на континент кролики быстро размножились, широко расселились и продолжают вытеснять аборигенные виды. В Австралии и на Новой Гвинее, на юге Южной Америки и в Африке встречаются нелетающие бескилевые птицы, свистуны (зубастые жабы) и двоякодышащие, в других частях света они отсутствуют. Условия обитания в пустынях Африки, Америки и Австралии очень похожи, и растения из одной пустыни хорошо растут в другой. Тем не менее, кактусы были обнаружены только в Америке (за исключением Rhipsalis baccifera(англ.)русск., по всей видимости занесенного в Старый Свет перелетными птицами). Многие африканские и австралийские суккуленты (то есть растения, имеющие специальные ткани для запасания воды) внешне напоминают кактусы за счет конвергентной эволюции, но относятся к другим порядкам. Морские обитатели восточных и западных берегов Южной Америки различны, за исключением некоторых моллюсков, ракообразных и иглокожих, но на противоположных берегах Панамского перешейка живёт около 30�% одних и тех же видов рыб, что объясняется недавним возникновением перешейка (около 3 миллионов лет назад). На большинстве океанических островов (то есть островов, которые никогда не были соединены с материком) отсутствуют наземные млекопитающие, земноводные и другие животные, не способные преодолевать значительные водные преграды. Видовой состав фауны таких островов беден и является результатом случайного заноса некоторых видов, обычно птиц, рептилий, насекомых. Географическое распределение видов в прошлом, которое можно частично восстановить по ископаемым останкам, также должно соответствовать филогенетическому дереву. Теория дрейфа материков и теория эволюции позволяют предсказать, где следует искать те или иные ископаемые останки. Первые окаменелости сумчатых найдены в Северной Америке, их возраст составляет около 80 миллионов лет. 40 миллионов лет назад сумчатые уже были распространены в Южной Америке, но в Австралии, где они сейчас доминируют, сумчатые появились только около 30 миллионов лет назад. Теория эволюции предсказывает, что австралийские сумчатые произошли от американских. Согласно теории дрейфа материков, 30—40 миллионов лет назад Южная Америка и Австралия ещё оставались частью Гондваны, крупного континента в южном полушарии, а между ними находилась будущая Антарктида. На основании двух теорий исследователи предсказали, что сумчатые мигрировали из Южной Америки в Австралию через Антарктиду 30—40 миллионов лет назад. Это предсказание сбылось: начиная с 1982 года на острове Сеймур, расположенном недалеко от Антарктиды, были найдены более десяти ископаемых сумчатых возрастом 35—40 миллионов лет. Наиболее близкие родственники современных людей — гориллы и шимпанзе — обитают в Африке. Исходя из этого, в 1872 году Чарлз Дарвин предположил, что и древних предков человека следует искать в Африке. Многие исследователи, такие как Луис, Мэри и Ричард Лики, Рэймонд Дарт и Роберт Брум, последовали совету Дарвина, и начиная с 1920-х годов в Африке было найдено множество промежуточных форм между человеком и человекообразными обезьянами. Если бы ископаемых австралопитеков обнаружили, например, в Австралии, а не в Африке, то представления об эволюции гоминид пришлось бы пересматривать. [править] Дарвиновы вьюрки Во время кругосветного путешествия на корабле «Бигль» Чарльз Дарвин описал 13 видов вьюрков, обитающих на Галапагосских островах. Наблюдение за этими птицами натолкнуло Дарвина на идею происхождения видов за счёт изменчивости и естественного отбора. Все галапагосские вьюрки происходят от общего предка, случайно попавшего сюда из Южной Америки. От предковой формы, питавшейся семенами, произошли три группы птиц: семяноядные земляные вьюрки, насекомоядные древесные вьюрки и славковые вьюрки, которые тоже питаются мелкими насекомыми. В результате приспособления к разным источникам пищи, вьюрки стали сильно отличаться друг от друга строением клюва. Три обычных вида земляных вьюрков — большой, средний и малый — встречаются на большинстве островов. В этом случае они хорошо различаются по размерам клюва и, соответственно, по величине предпочитаемых семян. На одном из островов обитает лишь средний земляной вьюрок, и здесь у птиц клювы меньше — в отсутствие конкурента средний земляной вьюрок занимает отчасти нишу малого вьюрка.","Доказа́тельства эволю́ции подтверждают происхождение всех живых существ на Земле от общего предка[~ 2]. Благодаря этим доказательствам основы эволюционного учения получили признание в научном сообществе, а ведущей системой представлений о процессах видообразования стала синтетическая теория эволюции [~ 3]. Эволюционные процессы наблюдаются как в естественных условиях, так и в лаборатории. Известны случаи образования новых видов . Описаны также случаи развития новых свойств посредством случайных мутаций . Факт эволюции доказан экспериментально. Чтобы получить сведения об эволюционной истории жизни, палеонтологи анализируют ископаемые останки организмов. Степень родства между современными видами можно установить, сравнивая их строение , геномы, развитие эмбрионов (эмбриогенез) . Ещё один источник информации об эволюции — закономерности географического распространения животных и растений, которые изучает биогеография . Все эти данные укладываются в единую картину — эволюционное дерево жизни." ru,3fe15db70460047e3265e4164c3eafbd,"[править] Предыстория После Русской кампании Наполеона, закончившейся уничтожением французской армии, весной 1813 года против Наполеона восстала Пруссия. Русско-прусские войска освободили Германию вплоть до реки Эльба. Наполеон, набрав новобранцев взамен погибших в России ветеранов, сумел одержать 2�победы над русско-прусскими войсками при Лютцене (2 мая) и при Бауцене (21 мая), что привело к кратковременному прекращению огня с 4 июня. Перемирие закончилось 11 августа вступлением в войну против Наполеона Австрии и Швеции. Образовавшаяся Шестая коалиция объединила против Наполеона Австрию, Великобританию, Испанию, Португалию, Пруссию, Россию, Швецию и часть мелких немецких государств-княжеств. Войска коалиции разделились на 3�армии: Северную армию под командованием шведского кронпринца Бернадота, Силезскую армию под командованием прусского фельдмаршала Блюхера и Богемскую армию под командованием австрийского фельдмаршала Шварценберга. Русские войска составляли значительные контингенты в составе всех 3-х армий, однако по политическим причинам царь Александр I не требовал командования для российских генералов. Наполеон в сражении при Дрездене 27 августа отбросил Богемскую армию союзников обратно в Австрию. Следуя стратегии Трахенбергского плана, союзники избегали прямых столкновений с Наполеоном, однако успешно сражались против его маршалов, одержав победы над маршалом Удино при Гросберене, над маршалом Макдональдом у Кацбаха, над генералом Вандамом под Кульмом и над маршалом Неем при Денневице. Затем на 3�недели наступила передышка, стороны собирались с силами. В начале октября союзники усилились свежими подкреплениями и перешли в наступление на Наполеона, державшего оборону вокруг Дрездена на востоке Саксонии. Силезская армия фельдмаршала Блюхера обошла Дрезден с севера и перешла Эльбу севернее Лейпцига. К ней присоединилась и Северная армия кронпринца Бернадота, крайне вяло продвигающего вверенную ему армию. Богемская армия фельдмаршала Шварценберга обошла Дрезден с юга и тоже двинулась в сторону Лейпцига, в тыл Наполеону. Наполеон, оставив в Дрездене сильный гарнизон и выставив заслон против Богемской армии, бросился под Лейпциг, рассчитывая сначала разбить Блюхера и Бернадота. Прусские войска наступали с севера от Вартенбурга, российские и австрийские�— с юга и запада, шведские�— с севера, во втором эшелоне после пруссаков. Наполеон искал решающей битвы, так как стратегия союзников на истощение сил обеспечивала им перевес в силу гораздо больших ресурсов. Как считают историки, роковой для Наполеона стала тактическая переоценка своих войск, вымотанных предыдущими боями и многодневными переходами, и стратегическая недооценка военной мощи союзников. Из-за неверной информации он сомневался в присутствии австрийской Богемской армии. Наполеон также ошибочно полагал, что русско-прусская Силезская армия находится значительно севернее, чем это было на самом деле. [править] Силы сторон и командующие [править] Франция и её союзники Главнокомандующим французской армией был император Наполеон I Бонапарт. Несмотря на поражение в Русской кампании 1812 года, он по-прежнему властвовал над половиной континентальной Европы. За короткое время ему удалось увеличить численность французских войск на востоке с 30 до 130�тысяч, с учётом войск союзников�— до 400�тысяч, хотя восстановить прежнюю кавалерию не удалось. Под Лейпцигом у Наполеона было 9�пехотных корпусов (более 120�тысяч), Императорская Гвардия (3�пехотных корпуса, кавалерийский корпус и артиллерийский резерв, всего до 42�тысяч), 5�кавалерийских корпусов (до 24�тысяч) и гарнизон Лейпцига (около 4�тысяч). Помимо французов, армию Наполеона составляли немцы, поляки, итальянцы, бельгийцы, голландцы. Польским контингентом (8-й пехотный корпус, около 5�тысяч), оставшимся верным Наполеону, командовал племянник короля Польши Станислава Августа князь Юзеф Понятовский. Как и большинство поляков, Понятовский приветствовал Тильзитский мир, считая его первым шагом к независимости Польши под протекторатом Франции. Отличившись при осаде Данцига и под Фридландом (1807 год), был назначен военным министром временного правительства Польши, а в 1808 году�— главнокомандующим польскими войсками. Участвовал в Русской кампании 1812 года, сражался при Бородино. После отступления из России остался верен Наполеону. В первый день Битвы народов (16 октября) стал единственным иностранцем, получившим маршальский жезл из рук Наполеона. При этом территория Польши находилась под властью императора Александра I. Король Саксонии Фридрих-Август I вынужденно держал сторону Наполеона. По Тильзитскому миру Саксония получила Котбусский округ, отнятый у Пруссии, равно как и Варшавское герцогство, образованное из польских земель, принадлежавших Пруссии, что положило начало трениям с Пруссией. Как только в 1813 году прусско-русские войска вошли в Саксонию, Фридрих-Август бежал из Дрездена, опасаясь потерять корону в случае победы Пруссии. Советники Фридриха-Августа, Лангенау и граф Зенфт, стояли за сближение с Австрией, однако король отказывался, зная, что Австрия потребует отречения от прав на Варшавское герцогство. Тем не менее, 20 апреля 1813 года была подписана тайная конвенция с Австрией, в результате чего Фридрих-Август отказал Наполеону в помощи кавалерией и запретил открывать крепость Торгау для французских войск, чем было остановлено движение маршала Нея на Берлин. После победы Наполеона в сражении при Лютцене Фридрих-Август отправил в отставку своего советника графа Зенфта и собственноручным письмом просил Наполеона о прощении. Когда Наполеон 7 октября покинул Дрезден, Фридрих-Август с семьёй последовал за ним. Саксонская дивизия входила в состав 7-го пехотного корпуса. [править] Шестая коалиция Силы союзников стягивались под Лейпциг по частям. Первыми подошли Силезская русско-прусская армия фельдмаршала Блюхера (54-60�тысяч, 315�орудий) и Богемская австро-русско-прусская армия фельдмаршала Шварценберга (133�тысячи, 578�орудий). В ходе сражения подтянулись Северная прусско-русско-шведская армия кронпринца Бернадота (58-85�тысяч, 256�орудий), Польская русская армия генерала Беннигсена (46�тысяч, 162�орудия) и 1-й австрийский корпус Коллоредо (8�тысяч, 24�орудия). Союзная армия состояла из 127�тысяч русских, 89�тысяч подданных Австрии (австрийцы, венгры, славяне), 72�тысячи пруссаков, 18�тысяч шведов. Главнокомандующим союзными войсками считался австрийский фельдмаршал князь Шварценберг. Потомок древнего рода, в кампанию 1805 года во главе дивизии успешно сражался под Ульмом против французов. Во время Русской кампании Наполеона командовал австрийским вспомогательным корпусом (около 30�тысяч) в составе Великой армии Наполеона. Действовал крайне осторожно и сумел избежать больших сражений с русскими войсками. После разгрома Наполеона в России в активных боевых действиях не участвовал, но прикрывал тыл отступающего французского корпуса Ренье. После присоединения Австрии к Шестой коалиции против Наполеона в августе 1813 года назначен командующим союзной Богемской армией. В августе 1813 года в сражении при Дрездене Богемская армия потерпела поражение и отступила в Богемию, где оставалась до начала октября. Создал себе репутацию осторожного полководца, умеющего поддерживать хорошие отношения с монархами. Хотя российскими войсками командовали генералы, из которых наиболее влиятельным был Барклай-де-Толли, император Александр I вмешивался в оперативное руководство. Александр стал основным создателем Шестой коалиции 1813 года против Наполеона. Вторжение наполеоновских армий в Россию было воспринято Александром не только как величайшая угроза России, но и как личное оскорбление, а сам Наполеон стал для него личным врагом. Александр поочерёдно отвергал все предложения мира, так как считал, что это обесценило бы все жертвы, понесённые во время войны. Много раз дипломатический характер русского монарха спасал коалицию. Наполеон считал его «изобретательным византийцем», северным Тальма, актёром, который способен играть любую заметную роль. Король Пруссии Фридрих-Вильгельм III не вмешивался в оперативное руководство прусскими войсками. Потеряв в результате Тильзитского мира половину владений, он был вынужден подписать договор, согласно которому Пруссия выставляла 20�тысяч солдат в помощь французской армии в Русском походе 1812 года. Однако некоторые антифранцузски настроенные офицеры и политики (Гнейзенау, Штейн и другие) создали русско-немецкий легион (в ноябре 1812 года насчитывал 8�тысяч солдат), воевавший с наполеоновской армией. В марте 1813 года Фридрих-Вильгельм выступил с воззванием к своему народу, которым санкционировал освободительную войну против французов. Характер прусского короля не отличался твёрдостью; он был вынужден присоединиться к восстанию своего народа против Наполеона, чтобы не потерять корону. Северную прусско-русско-шведскую армию возглавлял бывший наполеоновский маршал кронпринц Бернадот, будущий король Швеции Карл XIV Юхан. Назначенный после Тильзитского мира командующим оккупационной французской армией и наместником в Северной Германии и Дании, он быстро приобрёл симпатии местного населения, но уже тогда у него начали складываться с Наполеоном натянутые отношения. Собранный королём Швеции Карлом XIII для избрания преемника государственный совет единогласно решил предложить корону кронпринцу Бернадоту. Единственным условием было принятие им лютеранской веры. 31 октября 1810 года Бернадот был представлен собранию государственных чинов в Стокгольме, а 5 ноября усыновлён королём. В 1812 году Бернадот порвал отношения с Францией и заключил союз с Россией. Полководческих дарований нигде не проявил, но тем не менее пользовался уважением монархов Европы как бывший маршал Наполеона. В войне 1813 года старался не посылать в бой немногочисленный шведский контингент (20-24�тысячи), желая сохранить его для завоевания Норвегии. [править] Ход битвы [править] Диспозиция противников накануне битвы 15 октября Наполеон разместил свои войска вокруг Лейпцига, при этом большую часть своей армии (около 110�тысяч)�— южнее города вдоль реки Пляйсе (нем. Pleiße), от Конневитца (нем. Konnewitz) до деревни Маркклееберг (нем. Markkleeberg), затем далее на восток через деревни Вахау (нем. Wachau) и Либертвольквитц (нем. Liebertwolkwitz) до Хольцхаузена (нем. Holzhausen). Корпус генерала Бертрана (12�тысяч) у Линденау (нем. Lindenau) прикрывал дорогу на запад. На севере находились войска маршалов Мармона и Нея (50�тысяч). Союзники к этому моменту имели в наличии около 200�тысяч солдат, так как 1-й австрийский корпус Коллоредо и русская Польская армия генерала Беннигсена только подтягивались к месту битвы, равно как и кронпринц Бернадот с Северной армией. Силы союзников заключались прежде всего в Богемской армии, при которой находились русский царь Александр�I и прусский король Фридрих-Вильгельм�III. Согласно плану главнокомандующего фельдмаршала Шварценберга, основная часть армии должна была преодолеть сопротивление возле Конневитца, пробиться сквозь болотистую низину между реками Вайсе-Эльстер (нем. Weiße Elster) и Пляйсе, обойти правый фланг французов и занять кратчайшую западную дорогу на Лейпциг. Около 20�тысяч солдат под командованием австрийского маршала Гиулая должны были атаковать западный пригород Лейпцига, Линденау, а фельдмаршал Блюхер�— наступать на Лейпциг с севера, со стороны Шкойдица. После возражений Александра�I, указывавшего на сложность форсирования такой территории, для выполнения своего плана Шварценберг получил лишь 35�тысяч австрийцев из 2-го корпуса генерала Мерфельда под общим командованием наследного принца Фридриха Гессен-Гомбургского. 4-й австрийский корпус Кленау, русские войска генерала Витгенштейна и прусский корпус фельдмаршала Клейста под общим командованием российского генерала Барклая-де-Толли должны были атаковать французов в лоб с юго-востока. Таким образом, Богемская армия оказалась разделённой реками и болотами на 3 части: на западе�— австрийцы Гиулая, другая часть австрийской армии действовала на юге между реками Вайсе-Эльстер и Пляйсе, и остальная часть Богемской армии под начальством генерала Барклая-де-Толли�— на юго-востоке. [править] 16 октября День 16 октября выдался пасмурным. Ещё до рассвета русско-прусская армия Барклая-де-Толли начала выдвижение и около 8�часов утра открыла артиллерийский огонь по врагу. Авангардные колонны союзников начали наступление на позиции французских войск. Русские (14-я дивизия Хельфрайха) и прусские (12-я бригада и 4�батальона 9-й бригады) войска под командованием фельдмаршала Клейста около 9.30 захватили деревню Марклееберг (нем. Markkleeberg), обороняемую маршалом Ожеро и польским князем Понятовским: четырежды они были выбиты оттуда и четырежды вновь брали деревню штурмом. Находившаяся восточнее деревня Вахау, где стояли войска под командованием самого Наполеона, также была взята русскими (2-й пехотный корпус, около 5�тысяч; кавалерия генерала Палена�— гусары, уланы и казаки, около 2�тысяч) и прусскими (9-я бригада, до 6�тысяч) войсками под командованием российского генерала Евгения Вюртембергского. Однако из-за потерь от обстрела французской артиллерии к полудню Вахау была вновь оставлена. Несколько батальонов закрепились в лесу на границе с деревней. 5-я русская дивизия генерала Мезенцева (5�тысяч), прусские 10-я (Пирх, свыше 4�тысяч) и 11-я бригады (генерал Цитен, свыше 5�тысяч) под общим командованием генерала Горчакова и 4-й австрийский корпус Кленау (до 25�тысяч) наступали на деревню Либертвольквитц, которую обороняли 5-й пехотный корпус генерала Лористона (свыше 13�тысяч солдат, 50�орудий) и корпус маршала Макдональда (18�тысяч). После ожесточённого сражения за каждую улицу деревня была взята, однако обе стороны понесли тяжёлые потери. После подхода к французам подкрепления в виде 36-й дивизии, союзники к 11�часам были вынуждены оставить Либертвольквитц. Весь фронт союзников был так ослаблен битвой, что лишь с трудом мог защищать исходные позиции. Операция австрийских войск против Конневитца также не принесла успеха, и после полудня главнокомандующий Шварценберг направил австрийский корпус на помощь генералу Барклаю-де-Толли. Наполеон решил перейти в контрнаступление. Около 3�часов дня до 10�тысяч французской кавалерии под командованием маршала Мюрата попытались прорвать центральный фронт союзников у Вахау. Они сумели прорваться к холму, на котором находились союзные монархи и главнокомандующий Шварценберг, однако были остановлены благодаря контратаке Лейб-гвардии казачьего полка под командованием полковника Ефремова И. Е.. Также неудачей окончилась наступление французского пехотного корпуса Лористона на Гюльденгоссу. Когда Шварценберг понял стратегическую важность этой позиции, он приказал подтянуть к ней резервные части под командованием великого князя Константина. Наступление войск маршала Гиулая на Лиденау также было отбито французским генералом Бертраном, однако важного успеха добилась Силезская армия. Не дожидаясь подхода Северной армии Бернадота, Блюхер отдал приказ присоединиться к общему наступлению. Под деревнями Видериц (нем. Wideritz) и Мёкерн (нем. Möckern) его войска столкнулись с ожесточённым сопротивлением. Оборонявший деревню Видериц польский генерал Домбровский целый день удерживал её от захвата русскими войсками генерала Ланжерона. 17�тысяч солдат под командованием маршала Мармона, оборонявшие Мёкерн, получили приказ оставить свои позиции и следовать на юг к Вахау, в результате чего они покинули хорошо укреплённые позиции на севере. Узнав о приближении противника, Мармон решил задержать его и послал к маршалу Нею просьбу о помощи. Командовавший на этом участке 20-тысячным корпусом прусский генерал Йорк после многих атак взял деревню, потеряв 7�тысяч солдат. Корпус Мармона был уничтожен. Таким образом, был прорван фронт французских войск севернее Лейпцига, 2�корпуса Наполеона оказались отвлечены от участия в ключевой битве при Вахау. С наступлением ночи боевые действия затихли. Наступление стоило союзникам около 20�тысяч убитыми и ранеными. Несмотря на успешные контратаки союзников под Гюльденгоссой и в Университетском лесу (возле деревни Вахау), большая часть поля боя осталась за французами. Они оттеснили войска союзников от Вахау до Гюльгенгоссы и от Либертвольквитца до Университетского леса, однако не смогли прорвать фронт. В целом день закончился без особого преимущества для сторон. [править] 17 октября В боях накануне Наполеону не удалось разгромить противника. К союзникам шло подкрепление в 100�тысяч солдат, в то время как французский император мог рассчитывать лишь на корпус фон Дюбена. Наполеон осознавал опасность, однако, надеясь на родственные связи с императором Священной Римской империи Францем II, не покинул ставшей крайне уязвимой позиции под Лейпцигом. Через пленённого при Конневитце австрийского генерала Мерфельда поздно ночью 16 октября он передал противникам свои условия перемирия�— те самые, что уже принесли ему мир в августе. Однако в этот раз союзники не удостоили императора ответа. По мнению некоторых исследователей , предложение перемирия оказалось серьёзной психологической ошибкой Наполеона: разочарованные итогами предыдущего дня союзники поверили в слабость французов, если император первым предлагает мир. Воскресный день 17 октября прошёл по большей части спокойно, лишь на севере войска Блюхера, взяв деревни Ойтриц (нем. Eutritzsch) и Голис (нем. Golis) , подступили вплотную к Лейпцигу. В 2�часа дня в деревне Зестевит собрался военный совет союзников. В это же время было получено сообщение о прибытии Польской армии генерала Беннигсена (54�тысячи). Главнокомандующий Шварценберг хотел немедленно возобновить сражение, однако Беннигсен заявил, что его солдаты слишком устали от долгого перехода. Было решено возобновить наступление в 7�утра следующего дня. Для усиления армии Беннигсена ей передали 4-й австрийский корпус Кленау, 11-ю бригаду генерала Цитена и казаков генерала Платова, что увеличило её численность до 75�тысяч. [править] 18 октября В 2�часа ночи 18 октября Наполеон оставил свои старые позиции, защищать которые из-за недостатка войск было практически невозможно, и отступил на расстояние 1�часа пути от Лейпцига. Новая позиция оборонялась 150�тысячами солдат, что было явно недостаточно для отражения союзников, располагавших к этому моменту 300�тысячами солдат при 1400�орудиях. Несмотря на это, бои 18 октября были крайне ожесточёнными и далеко не на всех участках удачными для союзников. В 7�часов утра Шварценберг отдал приказ о наступлении. Наполеон, управляя войсками из ставки у табачной мельницы Стёттеритца (нем. Stötteritz), оборонялся гораздо более яростно, чем это было необходимо для прикрытия отступления. Колонны союзников переходили в наступление неравномерно, некоторые из них двинулись слишком поздно, из-за чего удар не был нанесён по всему фронту одновременно. Наступавшие на левом фланге австрийцы под командованием наследного принца Гессен-Гомбургского атаковали позиции французов под Дёлицем (нем. Dölitz), Дёзеном (нем. Dösen) и Лёснигом (нем. Lößnig), стремясь оттеснить французов от реки Пляйсе. Сначала был взят Дёлиц, а около 10�часов�— Дёзен. Принц Гессен-Гомбургский был тяжело ранен, командование взял на себя Коллоредо. Французские войска были оттеснены до Конневитца, однако там им на помощь пришли посланные Наполеоном 2�дивизии под командованием маршала Удино. Австрийцы были вынуждены отступить, оставив Дёзен. Перегруппировавшись, они вновь перешли в наступление и к обеду захватили Лёснинг, однако повторно взять Конневитц, обороняемый поляками и молодой гвардией под командованием маршалов Удино и Ожеро, им не удалось. Упорный бой разгорелся под Пробстхайдой (нем. Probstheida), обороняемой маршалом Виктором от генерала Барклая-де-Толли. Наполеон послал туда Старую Гвардию и гвардейскую артиллерию генерала Друо (около 150�орудий). Старая Гвардия попыталась развить контрнаступление на юг, однако была остановлена огнём артиллерии, располагавшейся на небольшом холме в 500�м от места сражения. До конца светового дня союзникам не удалось взять Пробстхайду, бой продолжился после наступления темноты. Около 2�часов дня на правом фланге армия Беннигсена, перешедшая в наступление с опозданием, захватила Цукельхаузен (нем. Zuckelhausen), Хольцхаузен и Паунсдорф (нем. Paunsdorf). В штурме Паунсдорфа, несмотря на возражения Бернадота, также участвовали части Северной армии, прусский корпус генерала Бюлова и русский корпус генерала Винцингероде. Части Силезской армии под командованием генералов Ланжерона и Сакена захватили Шёнефельд и Голис. В бою под Паунсдорофом было применено новое оружие�— английские ракетные батареи, вклад Великобритании в Битву народов (входили в Северную армию). В разгар боя вся Саксонская дивизия (3�тысячи солдат, 19�орудий), сражавшаяся в рядах наполеоновских войск, перешла на сторону союзников. Чуть позже то же совершили вюртембергские и баденские части. Последствия отказа немцев сражаться за Наполеона образно переданы следующей цитатой: К вечеру на севере и востоке французы были оттеснены на расстояние 15-минутного марша от Лейпцига. После 6�часов наступившая темнота прекратила боевые действия, войска готовились к возобновлению сражения на следующее утро. Уже после того, как Наполеон дал приказ об отступлении, начальник его артиллерии представил доклад, по которому за 5�дней боёв израсходовано 220�тысяч ядер. Осталось всего 16�тысяч, и подвоза не ожидалось. Шварценберг сомневался в необходимости принуждать всё ещё опасного противника к отчаянной битве. Маршал Гиулай получил приказ лишь наблюдать за французами и не атаковать Линденау. Благодаря этому французский генерал Бертран смог воспользоваться дорогой на Вайсенфельс (нем. Weissenfels), через Линденау в направлении Залле, куда за ним потянулись обоз и артиллерия. Ночью началось отступление всей французской армии, гвардии, кавалерии и корпусов маршалов Виктора и Ожеро, в то время как маршалы Макдональд, Ней и генерал Лористон оставались в городе для прикрытия отступления. [править] 19 октября Так как Наполеон при планировании битвы рассчитывал только на победу, то были приняты недостаточные меры по подготовке отступления. В распоряжении всех колонн оказалась только одна дорога на Вайсенфельс. Диспозиция союзников на 19 октября была составлена с расчётом на продолжение сражения. Предложения царя Александра I о форсировании Пляйсе и Блюхера о выделении 20�тысяч кавалерии для преследования неприятеля были отклонены. Когда утренний туман рассеялся, стало ясно, что штурма Лейпцига не понадобится. Король Саксонии Фридрих-Август I прислал офицера с предложением сдать город без боя, если французским войскам будет гарантировано 4�часа на отступление. Александр отклонил его и послал своих адъютантов к колоннам с приказом о наступлении в 10 часов утра. По словам британского посланника Каткарта, Фридрих-Август запросил о мире, когда союзники уже начали обстреливать Лейпциг. Российский генерал Толь, доставивший ответ Александра Фридриху-Августу, был вынужден организовать охрану саксонскому королю от русских солдат, которые стали штурмовать дворец. В то время как французская армия в толчее протискивалась через западные Рандштадские ворота, и сам Наполеон лишь с трудом смог выбраться из города, русские войска под командованием генералов Ланжерона и Сакена захватили восточный пригород Халлес (нем. Halles), пруссаки под командованием генерала Бюлова�— пригород Гриммас (нем. Grimmas), южные ворота Лейпцига�— Петерстор�— были взяты русскими войсками Беннигсена. Паника среди оставшихся защитников города достигла пика, когда по ошибке был взорван мост Эльстербрюкке, находившийся перед Рандштадскими воротами. Услышав крики «Ура!» наступающих союзников, сапёры спешно взорвали мост, несмотря на то, что в городе оставалось ещё около 20�тысяч французов, в том числе маршалы Макдональд и Понятовский и генерал Лористон. Многие, в том числе маршал Понятовский, погибли при отступлении, остальные были взяты в плен. К часу дня Лейпциг был полностью освобождён. [править] Итоги битвы [править] Исторические последствия Сражение завершилось отступлением Наполеона за Рейн во Францию. После разгрома французов под Лейпцигом на сторону Шестой коалиции перешла Бавария. Объединённый австро-баварский корпус под командованием баварского генерала Вреде попытался перерезать путь отступления французской армии на подходе к Рейну под Франкфуртом, но 31 октября был с потерями отброшен Наполеоном в сражении при Ханау. 2 ноября Наполеон переправился через Рейн во Францию, а ещё через 2�дня к Рейну подошли союзные армии и остановились там. Вскоре после отступления Наполеона от Лейпцига маршал Сен-Сир сдал Дрезден со всем огромным арсеналом. Кроме Гамбурга, где отчаянно защищался маршал Даву, все остальные французские гарнизоны в Германии сдались до начала 1814 года. Подвластный Наполеону Рейнский союз германских государств распался, была освобождена Голландия. В первых числах января союзники начали кампанию 1814 года вторжением во Францию. Наполеон остался один с Францией против наступающей Европы, что привело в апреле 1814 года к его первому отречению от престола. [править] Потери сторон Французская армия по грубым оценкам потеряла под Лейпцигом 70—80�тысяч солдат, из них примерно 40�тысяч убитыми и ранеными, 15�тысяч пленными, ещё 15�тысяч захвачено в госпиталях и до 5�тысяч саксонцев перешло на сторону союзников. Кроме боевых потерь, жизни солдат отступающей армии уносила эпидемия тифа. Известно, что Наполеон смог привести обратно во Францию только около 40�тысяч солдат. Среди погибших был и маршал Юзеф Понятовский (племянник короля Польши Станислава Августа), получивший свой маршальский жезл лишь за 2�дня до рокового дня. 325�орудий достались союзникам в качестве трофея. Потери союзников составили до 54�тысяч убитыми и ранеными, из них до 23�тысяч русских, 16�тысяч пруссаков, 15�тысяч австрийцев и только 180�шведов. Русские потери подтверждены надписью на стене галереи воинской славы в Храме Христа Спасителя , смертельно ранен герой Отечественной войны генерал-лейтенант Неверовский. Также убит генерал-лейтенант Шевич и ещё 5�генерал-майоров. За сражение 4�генерала получили орден св. Георгия 2-й степени. Исключительно высокая оценка, если учесть, что за Бородинское сражение орденом 2-й степени был удостоен всего 1�человек, а всего за 150�лет существования ордена 2-ю степень вручали лишь 125�раз. [править] Памятник Битве народов В память о кровопролитном сражении под Лейпцигом в 1898—1913 годах был сооружён памятник Битве народов. Финансирование осуществлялось за счёт специально основанной лотереи, а также за счёт пожертвований. В непосредственной близости от памятника находится камень Наполеона. На этом месте 18 октября 1813 года Наполеон расположил свою командную ставку. В эпоху ГДР руководство страны долго размышляло над тем, стоит ли снести памятник, который казался символом германского национализма. Однако благодаря тому факту, что монумент также прославлял «русско-немецкое братство во оружии», он был оставлен. На его верхней квадратной в плане платформе отсутствует запланированная при его проектировании фигура орла�— до некоторой степени имперский символ, который в годы революционного брожения в Европе оказался неуместен и памятник остался как фактически, так и зрительно вызывающе незавершённым. В 2003 году начались работы по его восстановлению, которые должны быть завершены к двойному юбилею монумента в 2013 году.","Координаты: 51°15′00″ с.�ш. 12°38′24″ в.�д. / 51.25° с.�ш. 12.64° в.�д.�(G)51.25, 12.64 Би́тва под Ле́йпцигом (также Би́тва наро́дов , нем. Völkerschlacht bei Leipzig, 16—19 октября 1813 года)�— крупнейшее сражение Наполеоновских войн и крупнейшее в мировой истории до начала Первой мировой войны, в котором император Наполеон I Бонапарт потерпел поражение от союзных армий России, Австрии, Пруссии и Швеции. Битва произошла на территории Саксонии, с обеих сторон в ней участвовали немецкие войска. В первый день сражения 16 октября Наполеон удачно атаковал, но под давлением превосходящих сил союзников вынужден был 18 октября отступить к Лейпцигу. 19 октября Наполеон с большими потерями начал отступление во Францию. Сражение завершило кампанию 1813 года тем, что под властью Наполеона осталась одна только Франция, привело к вторжению союзников в 1814 году во Францию и первому отречению Наполеона от престола." sh,cc7d8fe4908f18036539535103c56776,"[uredi - уреди] Geografija Geografski položaj Egipta izuzetno je povoljan. Sinajsko poluostrvo predstavlja kopneni most koji povezuje Egipat sa Azijom. Sredozemnim morem povezan je sa Evropom, dok Suecki kanal predstavlja važno čvorište trgovačkih puteva između kontinenata. Na severu je Sredozemno more, na istoku Gaza, Izrael i Crveno more, na jugu Sudan, a na zapadu Libija. Maksimalna dužina sever-jug iznosi 1.105 km, a maksimalna širina 1.129 km. Površina Egipta iznosi 997.739 km² (bez sporne oblasti Halaib, površine 20.580 km²). Manje od desetine od ukupne teritorije Egipta je naseljeno i kultivisano. Teritorija obuhvata dolinu i deltu Nila, kao i Suecki kanal koji povezuje Sredozemlje sa Sueckim zalivom, rukavcem Crvenog mora. [uredi - уреди] Reljef Više od 90% teritorije zauzimaju pustinje, uključujući Libijsku (tzv. Zapadnu pustinju) na zapadu; deo Sahare, Arapsku pustinju (tzv. Istočnu) koja se graniči sa Crvenim morem i Sueckim zalivom, na istoku. Libijska pustinja poznata je kao „veliko peskovito more“ u kome postoji nekoliko depresija od kojih je najveća Katara. Od pustinjskih oaza u Libijskoj pustinji najpoznatija su: Barija, Daktila, Karija, Farafra i mnoge druge. Na izrazitom jugu duž granice sa Sudanom nalazi se Nubijska pustinja, ogromna teritorija kamenih površina i peskovitih dina. Sinajsko poluostrvo obuhvata peskovite pustinje na severu i ogromne planinske vence na jugu sa vrhovima koji se izdižu i do 2.100 m iznad Crvenog mora. Planina Katarina (Džabal Katrina, 2.637 m) je najveća planina u Egiptu. Nalazi se na Sinajskom poluostrvu kao i planina Sinaj (Džabal Musa) gde je prema hebrejskoj Bibliji Mojsije primio deset Božjih zapovesti. Reka Nil ulazi u Egipat iz Sudana i teče severno prema Sredozemnom moru. Svojom celom dužinom od južne granice do Kaira Nil podseća na dugi hodnik, jer se iznad njegove doline izdižu visoke stene. Južno od grada Idfua dolina Nila retko da dostiže širinu veću od 3 km. Od Idfua do Kaira prosečna širina doline iznosi čak i do 23 km i veći deo zapadne strane je iskorišten za poljoprivredu. Oko Kaira dolina se stapa sa deltom i zauzima 250 km sredozemne obale. Nanosi aluvijalnog mulja i drugog rečnog materijala posle poplava Rozete, Damijete i drugih reka načinili su deltu najplodnijom regijom Egipta. Ipak, iako poplave donose plodan mulj, država čini sve da smanji godišnji broj poplava, zbog erozije u priobalnom području koju vrši slana voda. U Egiptu postoji mnogo jezera. Jezero Naser, ogromni rezervoar blizu Asuana, prostire se od sudanske granice. Niz plitkih i slanih jezera smešteni su na krajevima delte prema moru. Drugo veće jezero je Birkat Kvarun koje se nalazi u unutrašnjosti, tj. u pustinji severno od grada Fajum. [uredi - уреди] Klima Egipat se nalazi u suptropskom području. Klimu odlikuju vruća i suva leta i tople zime, tj. topli periodi od maja do septembra i hladni od novembra do marta. Najviše temperature u oba perioda uslovljene su severnim vetrovima. U obalnim područjima prosečne temperature kreću se od maksimalne 37�°C do minimalne 14�°C. Velika temperaturna variranja najčešća su pojava u pustinjama od maksimalne dnevne 46�°C do minimalnih 6�°C tokom noći. Tokom zimskog perioda temperature tokom noći padaju i do 0�°C. Područja sa najvećom vlažnošću nalaze se duž sredozemne obale, a prosečna količina padavina iznosi 200 mm godišnje, dok je prosečna količina padavina u Kairu samo 26 mm godišnje, a u pustinjskim oblastima kiša pada jednom u nekoliko godina. Količina padavina opada idući ka jugu, dok temperatura raste. Kamsin (suv i topao pustinjski olujni vetar) javlja se u aprilu i maju, a dostiže brzinu i do 150 km/h. [uredi - уреди] Vode Nil je druga reka po dužinina na svetu, duga 6.497 km. Njen tok kroz Egipat je dug 1.550 km, a površina delte Nila je 24.000 km². Nil ulazi u Egipat kod Vadi Halfe na njegovoj južnoj granici. Teče kroz pustinju 1,5-2 km širokom dolinom do Asuana. Od Asuana, pošto pređe svoju poslednju kataraktu, Nil teče kroz dolinu koja se širi od 5-20 km i proteže do Kaira nekih 700 km. Daljih 300 km do mora prolaze vode Nila kroz vrlo prostranu deltu, razgranatu u mnogo rukavaca. Delta završava sa lagunskom obalom dugom 250 km. Dolinu i deltu Nila pokriva izuzetno plodno zemljište koje je reka hiljadama godina taložila u sloj debeo 10—12 m. Svake godine od avgusta do oktobra vodostaj Nila poraste, reka se izlije iz korita i poplavi svoju dolinu i deltu. Posle povlačenja ostavlja za sobom mulj koji obnavlja plodnost tla. Na teritoriji Egipta Nil ne prima ni jednu stalnu pritoku. Klima koja vlada nad dolinom je izrazito topla, pustinjska. Samo morska obala poznaje kiše. U dolini Nila vlada trajna vedrina. Vegetacijsko doba uopšte se ne prekida; biljke neprestano rastu i dozrijevaju. Te prirodne okolnosti stvorile su od doline Nila najveću rečnu oazu na svetu. Koliko se može iz istorijskih izvora zaključiti ljudi se već 6.000 godina koriste tim tlom i poplavama Nila: grade kanale, podižu nasipe, izvlače vodu, sve do naših dana. Osim plodnog tla i nilske vode priroda je obdarila Egipat i značajnim rudnim bogadstvom. Na Sinajskom poluostrvu i u crvenomorskom primorju ima izdašnih izvora nafte. U tom primorju javljaju se i fosfati. Zapadno od delte u sredozemnom primorju ima kamene soli. [uredi - уреди] Flora i fauna Vegetacija Egipta ograničena je na deltu, dolinu Nila i pustinjske oaze. Najviše rasprostranjena je kokosova palma. Od ostalih vrsta drveća ovde se nalaze akacija, tamaris, karob. Drveće koje je doneto sa drugih kontinenata su čempres, eukaliptus, mimoza kao i razne vrste voćki. Aluvijalno tlo Egipta, naročito u delti, pogodno je za gajenje različitih biljaka i kultura, uključujući grožđe, razne vrste povrća, cveća poput lotusa, jasmina i ruže. U pustinjskim predelima najčešće raste šiblje i trava za stoku. Papirus, nekada zastupljen duž Nila, sada se može naći na samom jugu Egipta. Zbog pustinjske klime, Egipat ima nekoliko domaćih divljih životinja. Gazele u pustinji, kao i lisice, hijene, šakali, divlje svinje naseljavaju različita područja, uglavnom deltu i planine duž Crvenog mora. Od reptila živi nekoliko vrsta otrovnih zmija. Krokodili, nastanjeni nekad u Donjem Egiptu, danas uglavnom žive na području Gornjeg Egipta. Od ptica živi flamingo, orlovi, lešinari, pelikani i još preko 493 poznatih vrsta. Tu žive i mnogi insekti, a škorpioni žive u pustinjskim predelima. U jezerima i u Nilu živi oko 70 vrsta ribe. [uredi - уреди] Regionalna podela Gornji Egipat obuhvata dolinu Nila od južne egipatske granice pa do blizu Kaira. Zahvaljujući veštačkom navodnjavanju u tom dugom pojasu preovladava uzgajanje pamuka i šećerne trske. Pamuk je zauzeo prostrane površine u obliku monokulture. U Gornjem Egiptu znatne se površine zasavaju ječmom i prosom, a dobro uspevaju i druge žitarice (kukuruz, pšenica, pirinač). Uz kuće rastu i datuline palme. Uz rubove doline ima dobrih maslinika i agruma. Najveći grad u tom delu Egipta je Asuat. Od njega se odvaja kanal koji vodi u veliku oazu Fajum u kojoj se uzgajaju pamuk i žitarice. Na jugu uklesani su u stenama kipovi faraona, a dolinom se prostiru ruševine hramova i palata u Tebi, Luksoru i Karnaku. Usled podizanja nivoa vode izgradnjom brane Asuana mnogi spomenici su potopljeni. Donji Egipat obuhvata prostranu deltu Nila. Delta daje zimi žetvu pšenice, ječma i povrća. Letna žetva sastoji se uglavnom od pamuka i pirinča. Jesenjska donosi kukuruz i proso. Osim toga u delti rodi i razno voće (datule, banane, agrumi, smokve, kajsije, breskve, jabuke, kruške...). Donji Egipat je ispresecan gustom mrežom puteva i železničkih pruga. Nilom i brojnim kanalima plove mnoge lađe. Ovo je gusto naseljeno područje sa glavnim centrima: Kairo, politička i kulturna metropola, administrativni, trgovački i turistički centar; Aleksandrija, glavna egipatska luka, metropola trgovine pamukom, žitom, šećerom i voćem. Istočno od delte Nila proteže se zona Sueckog kanala. Taj veliki svetski morski put pod egipatskom upravom i odgovornošću angažuje na desetine hiljada egipatskih službenika i radnika. Na severnom ulazu u kanal razvila se moderna luka Port Said, a na južnom ulazu luka Suec. [uredi - уреди] Prirodne odlike i resursi Egipat se nalazi u suptropskom pojasu, obuhvata istočni deo Sahare, sa nizijama zapadno od Nila i planinskim uzvišenjima na istoku, u primorju Crvenog mora. Leti vlada velika vrućina, koja raste kako se ide prema jugu, gde praktično i nema padavina. One su retke već u delti, gde iznose oko 50 mm godišnje. Dolina Nila, korisne širine 3 - 15 km ima izuzetan značaj zbog racionalnog korišćenja poplava koje povećavaju plodnost zemljišta. Asuanska brana je regulisala navodnjavanje (obezbjeđujući istovremeno najveći deo električne energije), omogućila je dobijanje novih plodnih površina, povećala godišnji broj žetvi (ponekad i 4 godišnje). Egipat uvozi polovinu hrane koja mu je potrebna. Gotovo polovina stanovništva još uvek živi od poljoprivrede ali egzodus sa sela doprinosi bujanju gradova, u prvom redu Kaira i Aleksandrije, u kojima živi više od 50% stanovništva. Industrija je slabo razvijena, izuzev tekstilne, šećerne, metalurgije i naftne. [uredi - уреди] Istorija [uredi - уреди] Praistorija Skoro istovremeno sa pojavom paleolitskog čoveka u Evropi, tragovi ljudi se pojavljuju i u ušću Nila na egipatskoj visoravni koja je omeđena Libijskom pustinjom na zapadu, Arapskim poluostrvom na istoku, Sredozemnim morem na severu i prvom kataraktom Nila na jugu. U Gornjem Egiptu kiša gotovo nikad ne pada, dok u donjem Egiptu oko Kaira, pada povremeno i ne obilno. Zbog toga je svakogodišnja nilska poplava zaista najveći događaj u celoj zemlji, jer od nje zavisi taloženje plodonosnog mulja koji daje blagostanje. Stoga su Egipćani od najstarijih vremena Nil smatrali svetom pojavom, pa su ga čak proglasili božanstvom. Savladavanjem tehnike obrade kamena u mikrolite označen je prelaz iz paleolita u mezolit ili srednje kameno doba. Za to doba najkarakterističnija je Kapsijenska kultura. Zadnja faza Sebilijenske kulture, odgovara ranoj Natufijskoj kulturi u Palestini, pa se može datirati između 9. i 7. milenijuma p. n. e. Najstariji nalazi neolitskog čoveka Egipta pronađeni su u Fajumu i datiraju iz 4400. do 4200. godine pre nove ere. To su nalazi kamenog ručnog klina i keramičke posude u fragmentima, no one, za razliku od drugih nalazišta tog doba u Evropi, nisu bili na mestu nastanka, nego su donešeni Nilom iz gornjeg toka. Oko njih ne postoje ni kosti ni drugi ostaci čoveka ni naselja pa je teško utvrditi odakle zaista potiču, ali sa sigurnošću se može tvrditi da su nalazi zaista iz toga doba. Tek u neolitu nastaje počinje istorija Starog Egipta jer se ljudi stalno naseljavaju u dolini Nila i postaju pastiri i poljoprivrednici. Nekako u to doba, početkom 6. veka i godišnja mena Nila se ustaljuje. Sa tom predvidivom stabilnošću koju ljudi prepoznaju i koriste počinje era blagostanja za tu zemlju sve do danas. Prva eneolitska kultura starog Egipta je Badarijanska kultura koja datira pod kraj 5. milenijuma p. n. e., a ime je dobila po nalazištu El Badari. Ona traje oko 400 godina tj. od 4000. do 3600. p. n. e. Mlađa od te kulture naziva se Amratijanska kultura prema nalazištu u el Amrehu. Nakon nje sledi Gerzeanska kultura imena po nalazištu u blizini mesta Gerzeha koji se nalazi u oazi. Nju stavljamo u doba između 3600. do 3400. p. n. e. Poslednja faza te kulture, koja je ujedno i poslednja preddinastička kultura, prelazi u istorijsko razdoblje. [uredi - уреди] Drevni Egipat Pod pojmom starog Egipta podrazumeva se egipatska država i civilizacija od praistorije do rimskih osvajanja. Prva upotreba pisma, koja označava početak istorijskog perioda datirana je u doba pre ujedinjenja Egipta, u doba kulture Nakada II. Prvo poznato sređivanje pisma i pisani izvori potiču iz doba Nulte dinastije, u vreme ujedinjenja egipatske države. Oko reke Nil formirale su se dve države, Donji Egipat u području delte Nila i Gornji Egipat južno od delte Nila. Oko 3100. godine p.n.e. kralj Narmer iz Gornjeg Egipta osvojio je Donji Egipat i stvorio prvu jedinstvenu državu i utemeljio prvu dinastiju egipatskih faraona. Razdoblje prvih dveju dinastija naziva se ranim razdobljem (2925. — 2575. p.n.e). U ovom periodu je procvetala egipatska kultura, koja je jasno ostala egipatska po svojoj religija, umetnosti, jezika i običaja. Usledilo je razdoblje Starog carstva (2575 — oko 2130. p.n.e) u kojem su podignute piramide, od koje su najpoznatije Džoserova piramida iz perioda Treće dinastije i piramide u Gizi iz četvrte, i osvojena Nubija (glavni grad Memfis). Za vreme Prvog prelaznog perioda je došlo do raspada jedinstvene države, a politički prevrati su trajali oko 150 godina. Veće poplave Nila i stabilizacija vlade su vratile blagostanje u razdoblju Srednjeg carstva koje je dostiglo vrhunac pod faraonom Amenemhetom i naslednicima iz 12. dinastije (1983 — oko 1600. p.n.e). Drugi period nejedinstva omogućio je semitskim Hiksima da osvoje Egipat oko 1630. p.n.e. Hiksi su preoteli veliki deo Donjeg Egipa i osnovali novu prestonicu u Avarisu. Vladar Gornjeg Egipta Ahmos I, osnivač Osamnaeste dinastije, je proterao Hikse (do 1521. p.n.e.). Usledilo je razdoblje Novog carstva (oko 1530 — 1075. p.n.e) s glavnim gradom Tebom. U tom razdoblju Egipat dostiže vrhunac razvoja i širi se sve do Džeber Barkala na jug i Eufrata na istok, a nakon 1075. p.n.e. zbog unutrašnjih sukoba snaga kraljevstva je postepeno slabila. Ovaj period je upamćem po poznatim faraonima poput: Hatšepsut, Tutmosa III, Akhenatona i njegove supruge Nefertiti, Tutankamona i Ramzesa II. Prvo istorijsko zabeleženo izražavanje monoteizma se odigralo u ovom periodu u vidu atenizma. U trećem prelaznom periodu Egipat su najpre su ga osvojili Nubijci (oko 730 — 664. p.n.e), a potom su ih Asirci i Vavilonci sasvim potisnuli iz Azije. Godine 525. p.n.e. persijski car Kambiz II osvojio je Egipat i od njega stvorio persijsku pokrajinu. Amirtrej je 404. p.n.e. uspeo da otrgne Egipat od persijske vlasti. Trideseta dinastija je poslednja domaća dinastija koja je vladala Egiptom, pre nego što ih je ponovo pokorilo Persijsko carstvo nakon što je poslednji domaći faraon Nektaneb II poražen u bici 343. p.n.e. [uredi - уреди] Helenistički period (332. — 30. pre n. e.) Aleksandar Makedonski je osvojio Egipat 332. godine pre n. e., a posle njegove smrti 323. godine pre n. e. Egiptom počinje da vlada dinastija makedonskog porekla Lagidi ili Ptolemejidi. Tradicionalna egipatska civilizacija prihvata grčke uticaje, a Aleksandrija, grad koji je u delti Nila osnovao sam Aleksandar, ubrzo postaje najveći grad istočnog Mediterana i veliko kulturno središte helenističkog sveta. Rodonačelnik dinastije, Ptolemej I Soter (323. — 285. pre n. e.) osnovao je u 3. veku pre n. e. Aleksandrijsku biblioteku koja je predstavljala najveću biblioteku antičkog sveta. Svetionik na ostrvu Farosu nadomak aleksandrijske luke, koji je podignut sredinom 3. veka pre n. e. važio je za jedno od Sedam svetskih čuda antičkog sveta Ptolemejidi su tokom 3. veka vladali ne samo Egiptom već i Palestinom, Sirijom, Kiprom i pojedinim ostrvima Egejskog mora. Ipak, dugotrajni ratovi sa rivalskom helenističkom dinastijom Seleukida i stalni sukobi unutar same dinastije doveli su do teritorijalnih gubitaka i slabljenja centralne vlasti tokom 2. veka pre n. e. Već tada ptolemejski Egipat postaje klijentska država sve moćnije Rimske republike. Pored toga, Egipat je u toku rimskih građanskih ratova 1. veka pre n. e. uvučen u sukobe između rimskih državnika i vojskovođa. Zahvaljujući uticaju na Julija Cezara, a zatim Marka Antonija, Kleopatra VII je uspela na kratko da ponovo uspostavi svoj vladarski autoritet i obnovi spoljnopolitički prestiž. [uredi - уреди] Rimska vladavina (30. pre n. e. — 395. n. e.) Rimska vladavina Egiptom počinje 30. godine pre n. e. nakon bitke kod Akcija posle koje je Kleopatra VII, poslednji vladar iz dinastije Ptolemeida, izvršila samoubistvo. Prvi rimski car Oktavijan Avgust je ustrojio Egipat u posebnu provinciju kojom je upravljao prefekt iz konjaničkog staleža koga je lično postavljao car, dok je osobama iz senatorskog staleža bio zabranjen ulaz bez prethodnog odobrenja. U okviru Rimskog carstva Egipat je važio za najbogatiju provinciju koja je metropoli plaćala danak u žitaricama kojima je hranjen rimski plebs. Zbog toga je Egipat nazivan i žitnicom Rima. Osvajanje krajeva duž Crvenog mora okončano je tokom vlade cara Klaudija (41—54), dok je car Hadrijan (117—138) posetio Egipat u dva navrata. Tokom krize 3. veka Egipat je 269. kratkotrajno postao deo Zenobijinog Palmirskog carstva, a 298. Dioklecijan je nakon uništenja uzurpatora Domicija Domicijana podelio Egipat na tri provincije. Tokom rimskog perioda, naročito posle razaranja Jerusalima 70. godine Aleksandrija je postala intelektualni centar jevrejske dijaspore. Takođe, od 2. veka Aleksandrija je postala i važan hrišćanski centar čiju je episkopiju po legendi osnovao oko 33. godine apostol i jevanđelista sveti Marko. Najznačajniji aleksandrijski teolozi iz ranohrišćanskog perioda bili su Kliment Aleksandrijski (umro između 211. i 216) i Origen (umro oko 254). Nakon 324. godine, kada je Konstantin Veliki ujedinio Rimsko carstvo pod svojom vlašću, progon hrišćanske crkve koji je započet 303. po Dioklecijanovom nalogu je okončan. [uredi - уреди] Vizantijski period (395—642) Pošto je sredinom 4. veka Konstantinopolj postao prestonica Rimskog carstva, isporuke žita iz Egipta su preusmerene iz Rima na Konstantinov grad. Takođe, posle smrti cara Teodosija I 395. godine jedinstveno Rimsko carstvo je podeljeno na dva dela pri čemu je Egipat pripao istočnoj polovini, tj. Istočnorimskom ili Vizantijskom carstvu. Hristijanizacija Rimskog carstva je napredovala postepeno, naročito pošto je Teodosije I 391. počeo da donosi antipaganske zakone. Već za njegove vlade hrišćani su uz pomoć carske vojske uništili čuveni Serapejum, hram boga Serapisa u Aleksandriji. Međutim, odnosi između države i crkve nisu uvek išli glatko. Učenje aleksandrijskog sveštenika Arija, arijanstvo, je izazvalo dugotrajnu kontraverzu. Iako je arijanstvo osuđeno kao jeres na Prvom vaseljenskom saboru 324. u Nikeji ipak je uživalo podršku episkopa širom istoka Rimskog carstva sve do osme decenije 4. veka. Tokom ovog perioda kao uporni branilac nikejskog simbola vere istakao se veliki teolog Atanasije, episkop Aleksandrije. Atanasije je između ostalog sastavio i prvu hagiografiju u vidu Žitija svetog Antonija, jednog od prvih monaha pustinjaka koji se podvizavao upravo u pustinjama Egipta. Time je od početka 4. veka Egipat postao centar hrišćanskog monaštva i u pogledu monaha pustinjaka (eremita) i u pogledu sve većeg broja kinovitskih tj. manastirskih zajednica čiji je prvobitni osnivač bio sveti Pahomije. Drugi važan teološki spor u čijem središtu se Egipat našao bilo je pitanje Hristove prirode u kome je aleksandrijska teološka škola zauzela stav da je Hrist imao samo jednu i to božansku prirodu (monofizitizam). Ovo učenje je osuđeno 451. na Četvrtom vaseljenskom saboru u Halkedonu. Kako je monofizitizam uživao široku podršku u okviru aleksandrijske patrijaršije, carske vlasti su episkopsku stolicu silom obezbedile pristalicama Halkedonskog sabora, dok su monofiziti stvorili paralelnu crkvu, takozvanu Koptsku crkvu. Podeljenost između monofizita i pravoslavnih, između vizantijske elite i koptske većine olakšala je persijsko osvajanje Egipta 618. godine. Iako je car Iraklije (610—641) uspeo da istera Persijance 629. i obnovi vizantijsku vlast na Bliskom istoku, pa tako i u Egiptu, i Vizantijsko i Sasanidsko carstvo su se pokazale isuviše iscrpljenim za nalet novih osvajača — muslimanskih Arapa. [uredi - уреди] Rani islamski period: od osvajanja do Mameluka (642—1517) Između 623. i 642. Egipat su osvojili Arapi, koji su doneli islam i arapski jezik. Državom su u početku vladali kalifovi namesnici, a kada je sredinom 9. veka uticaj abasidskih kalifa iz Bagdada oslabio, osamostalio se pod vlašću namesnika iz dinastije Tulunida (868—905) i Ihšidida (935—969). Egipat su 969. godine osvojili severnoafrički vladari iz dinastije Fatimida, koji su bili šiiti. Pretvorili su ga u središte svoje države s prestonicom u Kairu (973. godine). Kako su 1099. krstaši su osvojili Jerusalim, a fatimidski vladar Adid uputio je 1168. kurdskog vojskovođu Saladina u rat protiv krstaša. Saladin ne samo da je bio uspešan u borbi sa krstašima, već je 1171. svrgnuo poslednjeg fatimidskog vladara, ponovno uveo sunitski islam i 1175. proglasio se sultanom. Njegovi potomci postali su poznati kao dinastija Ejubida. U toku njihove vladavine Egipat je u nekoliko navrata bio meta novih krstaških pohoda, naročito Petog i Sedmog. Vlast 1250. preuzimaju mameluci, pripadnici sultanove straže, robovi turkmenskog i mongolskog porekla. Upravo su mameluci 1277. zauzeli Akru i tako zanavek isterali krstaše iz Svete zemlje. Međutim, tokom 14. i 15. veka mamelučki sultani su usred dvorskih prevrata neretko smenjivani, a u istom periodu stanovništvo Egipta je iscrpljivano čestim epidemijama kuge. [uredi - уреди] Osmanski period (1517—1882) Godine 1517. turski sultan Selim II osvojio je Egipat. Značaj Egipta za Carstvo je bio i strateški i ekonomski. Egipat je bio važna baza za pohode u području Crvenog mora, u Jemenu, Etiopiji i Hidžazu. U toku 16. veka, luka Suec je dosta proširena, a pridodato joj je i brodogradilište. Čak je 1568. godine pokušana i izgradnja kanala kroz Suecku prevlaku. Nakon što su Portugalci osnivanjem svojih baza u Indiji zapretili muslimanskim moreplovcima presecanjem njihovih trgovačkih veza sa Indijom, Osmanlije odlučuju da učvrste svoj položaj u područjima oko Crvenog mora. Ovo je uključivalo osnivanje novih baza u Jemenu i Etiopiji. Pri osvajanju Etiopije, od strateškog značaja bile su osmanlijske baze u Egiptu. Nakon njenog osvajanja, oni u Etiopiji osnivaju 1555. godine Habeški ejalet sa sedištem u gradu Masava. Osvajanje Egipta Osmanlijama je donijelo ogromne ekonomske i finansijske prednosti. Prihodi od poreza na zemlju, carina na morskim i riječnim lukama su se koristili za finansiranje vojske, vojne pohode i rashoda namesnika i njegove porodice. Pored toga Egipat je delimično pokrivao i troškove karavana kojima su hadžije išle ka Meki, a dostavljali su i velike količine žita stanovnicima Meke i Medine. Pored toga, egipatska privreda je snabdevala Osmanlijsku prestolicu sa raznim proizvodima i namirnicama: šećerom, rižom, lećom i kafom, ali i vojsku i mornaricu sa barutom, konopima i užadima. Egipat je bio integrisan u ogromno carstvo, uživajući u dugotrajnom periodu mira, prosperiteta i dobre vlasti u odnosu na tadašnje standarde. Kairo je imao velike koristi od trgovine, koju je stimulisalo godišnje hodočašće u Meku. Zahvaljujući Osmanlijskoj moći i prestižu, te sigurnošću koja je bila veća nego u prethodnom periodu, mnogo više je vernika poduzimalo put na hadžiluk. Egipatski trgovci, ali i vlada, ostvarivali su profit od međunarodne trgovine kafom, koja je otpočela početkom 16. veka i zauzela značaj i važnost koju je dotada imala trgovina začinima. Kairo za vreme Osmanlijske vladavine je bio sedište paše i središte zemlje sa stacioniranom vojskom i birokratijom koji su trošili ogromne količine luksuzne robe. Stalne promene u vlasti uzrokovale se česte pobune u vojsci na kraju 16. i početkom 17. veka. Smatra se da su te pobune bile uglavnom iz ekonomskih razloga , međutim često su motivi bili etničke prirode. U nekoliko navrata, vojska je čak upadala u pašine odaje, pljačkajući i ubijajući neistomišljenike. Vrhunac pobuna bilo je ubistvo Ibrahim-paše 1604. godine nakon čega sve do 1609. stanje u Egiptu bilo je gotovo na rubu anarhije. Naslednik Ibrahim-paše, Muhamed-paša (vladao 1607—1611) uspeo je uz pomoć beduina i dela lojalne vojske ugušiti pobunu. Pobednički je ušao u Kairo 5. februara 1610. Kao odgovor na krizu u Carstvu, Osmanlije su krajem 16. i početkom 17. vijeka počeli postepeno pretvarati svoju imperiju od osvajačke u birokratsku državu i bedem islama. U ovom aspektu, osmanlijsko osvajanje Egipta i Hedžaza je posmatrano kao odgovornost sultana i Carstva za sigurnost islamskih svetih mesta Meke i Medine. Od značajnijih uspeha Osmanlija tokom 17. vijeka ističu se osvajanje Krita 1669 i ponovno osvajanje Bagdada 1636, za vreme vladavine sultana Murata IV. Međutim, ova osvajanja dodatno su smanjila stratešku važnost Egipta unutar Carstva. Pošto je u međuvremenu smanjena opasnost od Portugalaca u Crvenom moru, egipatske ekspedicije na tom području više nisu bile potrebne. Svi ti događaji deprimirali su vojne vođe u Egiptu, te im umanjivali vojni moral. Kao dodatni razlog demotivisanja egipatske vojske bilo je njihovo angažovanje u odbrani granica Carstva nakon katastrofalnog poraza Osmanlija u bici kod Beča 1683, kada su mnogi vojnici povučeni iz Egipta, koji se smatrao mirnim utočištem, daleko od burnih ratišta. Tokom 18. veka Egipat se sve više približavao delimičnoj autonomiji, kako je opadala važnost paša koje je vlast u Istanbulu često menjala, dok su u isto vreme rasli važnost i uticaj lokalnih mamelučkih begova i šejhova. Veoma često izbijali su sukobi između sekti, od kojih su dvije bile posebno uticajne: kasimije i fikarije. Zabeleženo je da je tokom 1711. izbio sukob između ove dve sekte koji je trajao osamdeset dana (od aprila do juna 1711). Sukob je okončan ubistvom vođe fikarija, ali neprijateljstva između ovih sekti trajaće još naredne dve decenije. Centralna osmanlijska vlast bila je nemoćna da zavede red, pa je svojim potezima, koji su uključivali ubistva vođa jedne ili druge sekte, samo izazivali proteste i otpor obeju strana. Tokom 1730-ih ove sekte su se gotovo potpuno međusobno uništile, što je dovelo na vlast sektu Kazdagli (ili Kathuda po osnivaču Mustafi Kathuda), koji su komandovali janičarskim trupama. Napoleon Bonaparta je osvojio zemlju 1798. i pokušao da pretvori Egipat u francusku koloniju. Francuzi su se povukli 1801. pred vojskom turskog generala Mehmeda Alije, koji je 1805. postao sultanov namesnik (do 1848). Novi namesnik prvo se obračunao na svirep način s Mamelucima, a zatim uveo velike reforme čime počinje uticaj zapada. Francuzi su 1854. dobili koncesiju za izgradnju Sueckog kanala (otvoren 1869), što je povećalo stratešku važnost Egipta. [uredi - уреди] Britanski protektorat Zbog velikih troškova izgradnje Sueckog kanala, egipatski kediv (potkralj) Ismail je 1875. bio primoran da proda egipatski udeo u vlasništvu Sueckog kanala Ujedinjenom Kraljevstvu. Nezadovoljstvo Ismaliovom vladavinom i dolaskom Evropljana je dovelo do osnivanja prvih nacionalnih klubova 1879. sa Ahmadom Urabijem kao najistaknutijom osobom. On je 1882. postao predsednik vlade koja je pokušala da uvedde parlamentarnu kontrolu budžeta. Plašeći se gubitka kontrole nad Sueckim kanalo, Ujedinjeno Kraljevstvo i Francuksa su vojno intervisale i porazile egipatsku vojsku u bitka kod El Kebira i postavili Ismalikovog sina Teufika na čelo de fakto britanskog protektorata. Protektorat je ozvaničen 1914, a titula šefa države je promenjena u sultana, kako s Velika Britanija je ušla u rat s vojskom Egipta 1882. Otada je većinu vlasti imao britanski upravnik, dok su egipatski potkraljevi imali uglavnom formalne dužnosti. Kada je na početku Prvog svetskog rata Otomansko carstvo stupilo u rat na strani Centralnih sila, Velika Britanija je 1914. zvanično pretvorila Egipat u protektorat, promenila titulu šefa države iz kediva u sultana kako bi istakla nezavisnost Egipta od Otomanskog carstva i preuzela kontrolu nad Sueckim kanalom. [uredi - уреди] Nezavisna kraljevina Posle rata u Egiptu je nastao masovni pokret za nezavisnost. 1919. došlo je do masovnih nemira, Egipat je 1922. postao nezavisna kraljevina pod vlašću kralja Fuada II. Posle razdoblja kraljevske diktature (1930—1935) na parlamentarnim izborima pobedila je stranka Vafd, a 1936. postignut je sporazum s Velikom Britanijom po kojem su britanske snage ostale samo na području Sueckog kanala. Na početku Drugog svetskog rata Velika Britanija je Egipat ponovno pretvorila u protektorat. Nemački pokušaj prodora do Sueskog kanala Britanci su 1942. zajedno sa saveznicima zaustavili kod El Alamejna. Posle rata egipatske političke stranke ponovno su pokušale da potisnu Britance iz Egipta, a unutrašnju situaciju bitno je pogoršao i poraz u ratu arapskih zemalja protiv Izraela (1948—1949) i sve snažniji islamski fundamentalizam. [uredi - уреди] Republika Pod vođstvom Gamal Abdel Nasera izvršen je 1952. državni udar i umesto kralja Faruka (1936 - 1952) postavljen je kralj Fuad II, iako je vlast zapravo preuzelo Revolucionarno veće pod vodstvom vrhovnog vojnog zapovednika Muhamed Nagiba. 1953. proglašena je republika. Nagib je postao predsednik republike i vlade. Posle pokušaja atentata na potpredsednika vlade Gamala Abdela Nasera (1954) Nagib je sklonjen iz politike, a Naser je postao predsednik vlade i republike. U sklopu velikih reformi 1956. započela je postupna nacionalizacija države, pa je i Suecki kanal, dotada u vlasništvu britanskih i francuskih deoničara, postao državni. Izraelska vojska je zauzela Sinaj i stigla do do Sueckog kanala, gde su svoju vojsku uputile i Velika Britanija i Francuska. Zbog opasnosti da će se uplesti i Sovjetski Savez, a po odluci UN-a, s područja kanala povukle su se sve strane jedinice. Naser je postao je tako vođa čitavog arapskog sveta. 1958. službeno je proglašeno ujedinjenje Egipta i Sirije u Ujedinjenu Arapsku Republiku (UAR), ali Sirija je 1961. istupila iz tog saveza. I pored raspada zajedničke države Egipat je naziv UAR zadržao do 1971. Naser je održavao bliske odnose sa Sovjetskim Savezom, a zajedno sa Jugoslavijom i Indijom Egipat je bio lider Pokreta nesvrstanih. Zahvljajujući sovjetskoj pomoći, Egipat je dobio Asuansku branu, jednu od najvećih na svetu. [uredi - уреди] Egipat posle Nasera U Šestodnevnom ratu (1967) Egipat je doživio katastrofalan poraz, a izraelske jedinice su za samo nekoliko dana zauzele Sinajsko poluostrvo i prodrle do Sueckog kanala. Poraz u ratu i propast zamisli „arapskog socijalizma“ poništili su početne uspehe naserizma, a Naserov naslednik Anvar el Sadat (1970—1981) jače se povezao sa Zapadom. Godine 1973. egipatskim i sirijskim napadom na Izrael počeo je Jomkipurski rat, u kojem ove dve države nisu uspele da proteraju Izrael sa Sinaja, a daljim pregovorima ipak su postigle njegovo delimično povlačenje i otvaranje Sueckog kanala. Na Sadatov podsticaj i posle dugotrajnih pregovora u Kemp Dejvidu (SAD), Egipat i Izrael potpisali su 1979. u Vašingtonu mirovni sporazum, njime je određeno da se Izrael povuče s celog Sinajskog poluostrva. Sadat je pao kao žrtva atentata islamskih ekstremista okupljenih u Muslimanskom bratstvu (6. oktobar 1981), a njegov naslednik Hosni Mubarak je umerenom liberalizacijom smanjio unutrašnje napetosti i politikom „hladnog mira“ prema Izraelu obnovio odnose s arapskim državama. Posle izbora 1978. na vlasti su Mubarakova Narodnooslobodilačka stranka i levi saveznici. Egipat krajem 90-ih godina sve više pogađaju ekonomski problemi, velike socijalne napetosti i sve izraženiji islamski fundamentalizam. Islamske grupe, koje najviše imaju podršku u Gornjem Egiptu, pribegle su terorizmu, usmerenom i protiv stranih turista. Još uvek nije rešen spor sa Sudanom zbog granice na području Halaib (20.580 km²). [uredi - уреди] Politika Po ustavu od 11. septembra 1971, Egipat je predsednička republika. Pravo glasa imaju svi državljani stariji od 18 godina. Predsednika republike predlaže parlament, a potom ga na referendumu mora potvrditi većina glasača. Njegov mandat traje šest godina. Predsednik ima vrlo velika ovlašćenja: imenuje predsednika vlade, ministre i druge visoke državne funkcionere, parlamentu predlaže nove zakone i ima pravo veta na izglasane zakone, može raspisati referendum o važnim pitanjima i raspustiti parlament (za to treba potvrdu većine glasača na referendumu), može proglasiti vanredno stanje i privremeno vladati na temelju predsedničih odluka. Jednodomnu Nacionalnu skupštinu čini 454 poslanika; 444 bira se na opštim izborima na pet godina, a 10 poslanika imenuje predsednik republike. Savetodavno veće (Šura) ima 210 članova; 153 biraju građani, a 57 imenuje predsednik republike. To je isključivo savetodavno telo bez zakonodavnih ovlašćenja. [uredi - уреди] Administrativna podela Egipat je podeljen u 29 gubernija (muhafaza), koje su dalje podeljene u regione. Svaka gubernija ima svoje administrativno sedište. [uredi - уреди] Stanovništvo Prema popisu stanovništva iz 2006. Egipat je imao 72.798.031 stanovnika. Prosečna gustina naseljenosti je 75 stanovnika/km². Stanovništvo se munjevito povećava zahvaljujući visokom natalitetu; Egipat je na primer 1976. imao tek 36.626.204 stanovnika. Procena za 2008. je 81.713.520 . Većina stanovništva živi u blizini obala reke Nila, naročito oko Kaira, Aleksandrije i u delti Nila, kao i oko Sueckog kanala. Velike površine pustinje Sahare slabo su naseljene. Oko polovine egipatskih stanovnika danas živi u urbanim sredinama, što je posledica efikasnije poljoprivrede industrijalizacije. Najveći deo stanovništva Egipta su etnički Egipćani (98%, potomci starih Egipćana koji danas govore arapskim jezikom). Najveći gradovi Egipta su: [uredi - уреди] Etničke grupe Egipćani su većinom potomci drevnih Egipćana, populacije koja je bila naseljena u severoistočnoj Africi. Blizu 4.000 arapskih konjanika zauzelo je Egipat i proširilo islam. Arapski doseljenici počeli su se mešati sa lokalnim stanovništvom, sklapajući bračne zajednice sa starosedeocima. Današnji Egipćani vode poreklo i od drugih osvajača, posebno Rimljana, Grka i Turaka. Starosedelačka grupa — Nubijci — živeli su u severnom Sudanu i južnom Egiptu. Nubijska sela poplavljena su izgradnjom Naserovog jezera u blizini Asuana. Nubijska populacija danas je skoncentrisana u Asuanu i Kairu. Vlada ih ne priznaje kao etničku manjinu. Etničke manjine u Egiptu su beduinski Arapi na Sinajskom poluostrvu i u Arapskoj pustinji, berbersko stanovnišvo u oazi Siva i Nubijci u najjužnijem delu Egipta. Mali broj Grka, Italijana, Jevreja i ostalih manjina se stopio sa domaćim hrišćanskim i muslimanskim stanovništvom, ili je emigrirao. U Egiptu živi oko 500.000 do 3.000.000 izbeglica i azilanata. Od toga je oko 70.000 palestinskih izbeglica i 150.000 iračkih izbeglica . Najveći broj izbeglica su sudanske izbeglice, čiji je broj neutvrđen, ali se procenjuje na 2 do 5 miliona. [uredi - уреди] Religija Službena religija u Egiptu je sunitski islam kojima pripada oko 90�% stanovništva. Najveća religijska manjina su Kopti kiji čine 9% od ukupnog broja stanovnika. Ostale religijske manjine su pravoslavni Grci i Jermeni, katolički Grci i Jermeni i protestanti. Na ovom prostoru živeli su Jevreji, iako u malom broju, vrlo ekonomski važni. Napustili su zemlju posle 1956. kada su oružane snage Izraela, Francuske i Velike Britanije napale Egipat. Početkom 80-ih godina islamski vojnici pripadali su islamskim grupama i džihadu. Godine 1992. počela je kampanja oružanog nasilja sa centrom u Kairu i Gornjem Egiptu čiji je cilj bio osnovati vladu striktno zasnovanu na islamskom pravu. Žrtve ovog nasilja bili su Kopti, vladini službenici i turisti. Organizacije za ljudska prava ustanovili su da egipatska vlada vrši diskriminaciju nad Koptima. Zakoni koji se tiču izgradnje crkava i otvorenog praktikovanja vere su nedvno ublaženi, ali veliki građevinski radovi na crkvama još uvek zahtevaju dozvolu vlade. [uredi - уреди] Jezik Službeni jezik u Egiptu je arapski. Egipatska verzija arapskog jezika (masri) je dominantna u arapskom svetu zahvaljujući izuzetnom značaju koji Egipat ima u medijima i obrazovanju na ovom jeziku. Egipatski arapski je usvojio elemente koptskog egipatskog jezika iz pre-islamskog vremena, kao i turskog, francuskog i engleskog jezika. Nubijci govore starim nubijskim jezikom. Berberski jezik se upotrebljava u nekoliko naselja u oazama Zapadne pustinje. Hrišćani upotrebljavaju koptski jezik za služenje liturgije. Među obrazovanim Egipćanima u upotrebi su engleski i francuski jezik. [uredi - уреди] Društvena struktura U Egiptu stanovništvo se od davnina bavilo uglavnom poljoprivredom. Pre agrarne reforme siromašni radnici nisu posedovali nikakvu zemlju. Agrarnom reformom ograničena je površina zemlje koju porodica ili pojedinac može posedovati, a te granice su još više smanjene posle 1961. i 1969. Ova ograničenja su slomila političku i društvenu moć bogatih zemljoposednika. Uprkos reformama, niži sloj opet je dobio malo ili čak nije dobio ništa od obradive zemlje. Kao posledica toga migrirali su u gradove tražeći posao da bi se prehranili. Većina ih se zaposlila u industriji koja se ubrzano razvijala zbog vladinih industrijalizacijskih programa od 1950—1960. Ipak mnogi su ostali nezaposleni, tako da je veliki broj farmera, gradskih radnika i profesionalaca migriralo u Saudijsku Arabiju, Libiju i ostale zemlje bogate naftom, tražeći posao i platu šest puta veću nego što su u Egiptu mogli zaraditi. Migracije iz sela u gradove i migracije u druge zemlje nastavljene su i 1990-ih. Samo 40�% se bavilo tradicionalnim zanimanjima (ribolovom, uzgojem biljaka i životinja), dok je 2,5 miliona Egipćana radilo u inostranstvu. [uredi - уреди] Način života Postoje dva glavna staleža. U prvi spadaju elita i obrazovana zapadna visoka i srednja klasa. Drugoj grupi, koja je znatno veća, pripadaju siromašni farmeri, gradsko stanovništvo i radnička klasa. Postoje ogromne razlike u načinu života, navikama, ishrani, oblačenju itd. 1970. vlada je predstavila liberalnu ekonomsku politiku poznatu kao «otvorena vrata». Ova politika najviše je odgovarala prvoj grupi, jer su se povezali sa stranim kapitalom i kulturom, dok drugoj grupi su znatno otežali život, jer nisu u stanju da sebi priušte ono što je predstavljeno na televiziji, gradskim bilbordima ili u novinama. U prošlosti žene iz nižih staleža radile su u poljima sa svojim muževima da bi mogli izdržavati svoju porodicu, dok su žene iz visokih staleža ostajale u kućama isticajući da su njihovi muževi dovoljno bogati da mogu sami da izdržavaju porodicu. Danas mnoge žene rade i zbog toga nose šalove oko glave koji podsjećaju da su one i dalje muslimanske žene iako rade van kuće. Najčešća jela u Egipatskoj kuhinji su palačinke, kušari (pasta sa lukom i raznim travama) i sveže voće i povrće. Čaj ili kafa je obavezan dodatak jelu. Bogati Egipćani jedu i evropska jela, posebno francuske kuhinje. [uredi - уреди] Privreda Kroz istoriju Egipta glavna privredna delatnost je bila poljoprivreda uprkos činjenici da je 95�% zemljišta pod neplodnim pustinjama. Ono što najviše uspeva na ovim prosorima je pamuk, vrlo važan izvor novca. Prva modernija industrijska postrojenja pojavila su se 1930-ih godina. Industralizacija je porasla 1960-ih kada je većina industrijskih postrojenja dospelo u državne ruke. Krajem 20. veka pojavili su se i drugi važni izvori novca od turizma i nafte. Uprkos razvoju privrede i društvenom napretku, Egipat je relativno siromašna zemlja. Nafta je zauzela prvo mesto na spisku najznačajnijih izvoznih proizvoda. Veliki deficit u spoljnotrgovinskoj razmeni ne može u potpunosti da se pokrije doznakama radnika na privremenom radu u inostranstvu, prihodom od Sueckog kanala i turizma, koji je veoma razvijen. On povećava teret spoljnog duga zemlje, koja ima nizak životni standard i u kojoj demografski rast i dalje predstavlja ključni problem. Ukupan broj radno aktivnog stanovništva iznosi 24,72 miliona. 32�% stanovništva se bavi poljoprivredom i ribolovom. U sekundarnom sektoru zaposleno je 17�% stanovništva, a u tercijarnom 51�%. Od 1961. postoji Egipatska trgovinska unija koja je pod upravom vlade. Najbogatije zemlje Afrike po izveštaju Svetske banke iz 2007. su: [uredi - уреди] Poljoprivreda 2008. ova grana privrede zajedno sa ribolovom činili su 13,4�% bruto nacionalnog dohotka. Pre industrijalizacije, najviše su se izvozili poljoprivredni proizvodi, ali taj broj se znatno smanjio posle 1998. na samo 6�%. Najvažniji poljoprivredni proizvodi su: pamuk, žitarice, voće i povrće, stočna hrana. Površina obradivog zemljišta je znatno mala, ali vrlo plodna. Zauzima prostor oko delte i čitave doline Nila. Ribolov je važna grana privrede. Velike količine ribe nalazi se u Nilu, Crvenom i Sredozemnom moru. Iako je početkom 20. veka Egipat mogao da zadovolji potrebe stanovništva žitaricama, danas 1/4 uvozi, kao i veliku količinu mesa i mlečnih proizvoda, a izvozi voće, povrće, šećer i pirinač. [uredi - уреди] Industrija i rudarstvo Industrijski proizvodi (rudarstva, manufakture i građevinarstva) činili su 37,6�% bruto nacionalnog dohotka 2008. Osnovni proizvodi su: tekstil, hemikalije, metali, petrolejski proizvodi. Nova ekonomska politika dovela je do osnivanja privatnih kompanija za proizvodnju automobila, elektronike i lekova. Većina ovih fabrika skoncentrisane su oko dva najveća centra, Kaira i Aleksandrije i u industrijskoj zoni duž Sueckog kanala. Nafta je najvažniji proizvod i važan izvor prihoda. Vlada je tokom 1980-ih podsticala proizvodnju prirodnog gasa u cilju snabdevanja domaćih potrošača energijom. Prirodni gas počeo se izvoziti 90-ih godina. Glavna naftna i gasna polja su u oblasti Crvenog mora i Libijske pustinje. Egipat je bogat i fosfatima, solima, kamenom i železnom rudom. Egipat poseduje dovoljno energije da zadovolji potrebe svih potrošača. Glavni izvori energije su hidroelektrane blizu Asuana. Količine nafte i prirodnog gasa takođe zadovoljavaju skoro većinu potrošača. [uredi - уреди] Turizam Turizam je jedna od najvažnijih privrednih grana i izvora prihoda egipatske države. Za strane turiste najprivlačniji su lokaliteti iz vremena starog Egipta blizu Kaira, Aleksandrije, Gize i Luksora. Luksor je početna tačka za krstarenja Nilom do Asuana i posetu Dolini kraljeva. Najjužnija poznata atrakcija Egipta je hram Abu Simbel blizu sudanske granice. Najvažnije letovalište je grad Hurgada na Crvenom moru. U poslednjih nekoliko godina važno letovalište je postao Šarm el Šeik na južnom delu Sinajskog poluostrva, popularno kod ronilaca. Najveći broj turista na letovanje dolazi u paket aranžmanima iz Italije, Nemačke, Rusije i drugih evropskih zemalja. Egipat je 2007. posetilo oko 9,8 miliona turista , i pored opasnosti predstavljaju islamski fundamentalisti, koji su od 1992. izveli niz napada na strane turiste. Najteži napad se odigrao 23. jula 2005. kada je od eksplozije bombe u Šarm el Šeiku poginulo 64 ljudi, a ranjeno 200. [uredi - уреди] Saobraćaj Dužina železničkih pruga iznosi 5.063 km i sve su u državnom vlasništvu. Egipatska železnica je najstarija u celoj Africi. Glavni pravci povezuju Asuan i gradove severno od Asuana sa Aleksandrijom na obali Sredozemnog mora. Dva autoputa povezuju Kairo sa Aleksandrijom, a ostali sa Port Saidom, Suecom i Fajumom. Ukupna dužina puteva iznosi 75.820 km . Većina puteva nalazi se u dolini i delti Nila. Tunel ispod Sueckog kanala povezuje centralni Egipat sa Sinajem. Rečni putevi iskorišteni su uglavnom za transport, i njima se transportuje 25�% robe u Egiptu. Najveći promet je na Nilu. Dužina unutrašnjih rečnih tokova je 3.350 kilometara. Izuzetno važna saobraćajnica je Suecki kanal dug 161 kilometar, koji povezuje Sredozemno i Crveno more. Kroz njega mogu da plove brodovi do 150.000 BRT. Najveća pomorska luka je Aleksandrija, a nešto manje su Port Said i Suec. Postoje redovni letovi iz Aleksandrije i Kaira do velikih svetskih centara. U Egipat eru, državnoj avio-kompaniji, postoje redovni domaći i strani letovi. Egipat ima 88 aerodroma, od kojih tri međunarodna koji se nalaze u Kairu, Aleksandriji i Luksoru. [uredi - уреди] Kultura Egipatska kultura baštini 5000 godina pisane istorije. Stari Egipat je bio jedna od najstarijih civilizacija i tokom milenijuma, Egipat je zadrža izvanredno kompleksnu i jaku kulturu koja je uticala na kasnije kulture Evrope, Bliskog istoka i drugih afričkih država. Posle perioda faraona, Egipat je došao pod uticaj helenske, hrišćanske i islamske kulture. Danas mnogi aspekti egipatske drevne kulture postoje u interakciji sa novim elementima, uključujući i uticaj zapadne kulture, koja i sama ima korene u starom Egiptu. Glavni grad, Egipta, Kairo, je najveći grad Afrike i vekovima je bio čuven kao centar obrazovanja, kulture i trgovine. Egipat ima najveći broj dobitnika Nobelove nagrade u Africi i arapskom svetu. Književnik Nagib Mahfuz je dobitnik Nobelove nagrade za književnost 1988. godine. Nobelovu nagradu su dobili egipatsko-američki fizičar Ahmed Zevail, političari Anvar el Sadat i Muhamed el Baradei. Neki egipatski političari su ili su bili na čelu važnih međunarodnih ogranizacija, poput Butrosa Galija koji je bio generalni sekretar Ujedinjenih nacija i Muhameda el Baradeja koji je predsednik Međunarodne organizacije za nuklearnu energiju. [uredi - уреди] Umetnost Egipat je dugo bio centar arapske i islamske književnosti, arhitekture i primenjene umetnosti. U modernom periodu mnogi elementi evropskog stila se mogu prepoznati u egipatskom kulturnom životu. Arapske pripovetke pojavile su se u Egiptu krajem 19. i početkom 20. veka. Roman Zaunab, egipatskog pisca Muhamed Husein Haukala, smatra se prvim arapskim romanom. Istaknuta ličnost je Nagib Mahfuz, dobitnik Nobelove nagrade za književnost. Islamska tradicija zabranjivala je predstavljanje ljudi i životinja u umetnosti. Kao rezultat toga u osnovi islamske umjetnosti su kaligrafija i apstraktne arabeske. U eri Fatimida i Mameluka izgrađeni su mnogi arhitektonski spomenici koji svedoče o tom dobu. Egipatska tradicionalna muzika je mešavina egipatskih, arapskih, afričkih i zapadnih uticaja. Stari Egipćani su još pre 4000 godina svirali harfe, frule i dva domaća instrumenta: nej i ud. Muzika je počela da se zapisuje u 7. veku kada je Egipat postao deo muslimanskog sveta. Od tada pa do danas, egipatska muzika se zasniva na pevanju i udaraljkama. Od 1970ih pop muzika je veoma slušana među brojnom mladom populacijom Egipta. Najpopularniji egipatski pevač je Amr Dijab. Nije sasvim izvesno da li je trbušni ples potekao iz Egipta, ali se danas Egipat smatra centrom ove vrste umetnosti. Prva moderna arapska pozorišna predstava izvedena je u Kairu 1870. Film se u Egiptu pojavio 1930ih, i od tada je u stalnom usponu . Kairo se smatra „Holivudom Srednjeg istoka“ u kome se svake godine održava Međunarodni filmski festival. Egipatska filmska industrija se smatra najvećom u arapskom svetu . U Egipatskom muzeju u Kairu nalazi se najveća svetska kolekcija drevne egipatske umetnosti, uključujući i blaga iz grobnice faraona Tutankamona. U Muzeju islamske umetnosti u Kairu, čuva se bogata kolekcija grnčarije, drvoreza i ostalih dela islamske umetnosti. Egipatska Narodna biblioteka sadrži najveće zbirke arapskih rukopisa. [uredi - уреди] Svetska baština Na listi Svetske baštine Uneska nalaze se: kompleks Abu Mena, ostaci drevne Tebe, islamske četvrti starog Kaira, Memfis, nubijski spomenici od Abu Simbela do Fila, Manastir svete Katarine sa okolinom i Dolina kitova. [uredi - уреди] Praznici Egipatski religijski praznici se računaju prema lunarnom kalendaru (Ramazanski bajram, Kurban-bajram, Maulid al Nabi). Islamski kalendar je kraći od gregorijanskog kalendara, a postoji 11 verskih praznika u toku godine. Ramazanski običaji se poštuju, iako mnogi mladi modifikuju neke običaje, kao vreme počinka. Ramazan je važno vreme za društvene kontakte i zajedničke proslave muslimana. Maulid (ar. rođenje) je mešavina vašara i verskog praznika kojim se proslavlja rođendan proroka Muhameda (Maulid al Nabi), ili nekog drugog svetog čoveka muslimanske ili koptske vere. Praznovanje Mulida se obavlja uz puno hrane, javnih priredbi i ceremonija. [uredi - уреди] Najvažniji praznici Šablon:Hidden [uredi - уреди] Obrazovanje Godine 975. osnovan je Univerzitet Al Azhar, vodeća institucija u izučavanju viših islamskih nauka. Počiva na mreži religioznih škola paralelnih državnom sistemu. Univerzitet u Kairu, osnovan 1908, takođe je vodeća institucija višeg obrazovanja. Postoji još 17 državnih univerziteta, u Kairu, Asuanu, Minufiji, Aleksandriji, Mansuri, Banhi, Heluanu, Zakaziku i Tanti. Pored državnih, postoji još 28 privatnih univerziteta i fakulteta. Brz rast populacije ozbiljno je opteretio sistem obrazovanja. Učionice su od osnovnih škola do univerziteta prepune, a školama nedostaje radni materijal za adekvatno obrazovanje. Mnogo dece pohađa školu neredovno ili je uopšte ne pohađa zato što mora da radi. Prema proceni iz 2005. 71,4�% ukupnog stanovništva je pismeno to jest, 83�% muškaraca i 59,4�% žena. [uredi - уреди] Sport Fudbal je najpopularniji sport u Egiptu, a klubovi Al-Ahli i El Zamalek su dva najpopularnija tima u zemlji. Država je bila domaćin 4 Kupa afričkih nacija, a osvojila je 6 prvenstava (1957, 1959, 1986, 1998, 2006 i 2008) i najuspešnija je na kontinentu. Rukometna reprezentacija Egipta je osvojila 5 Afričkih prvenstava i prva je neevropska reprezentacija koja je stigla do polufinala Svetskog prvenstva u rukometu (2001. u Francuskoj) Muhamed Taber Paša, nekadašnji predsednik Egipatskog olimpijskog komiteta, predložio je održavanje Mediteranskih igara u Egiptu. Prve Mediteranske igre održane su 1951. godine u Aleksandriji. [uredi - уреди] Literatura Šablon:Znanje.org","Arapska Republika Egipat (arap. جمهوريّة مصر العربيّة, مصر, Misir/Masr�, izg. na jeziku starog Egipta: Kemet�, izg. na koptskom: Kimi) je država u severoistočnoj Africi. Deo egipatske teritorije, Sinajsko poluostrvo, nalazi se na području Azije. Egipat pokriva površinu od oko 1.001.450 km². Na zapadu se graniči sa Libijom, na jugu sa Sudanom, na severu sa Sredozemnim morem, a na istoku sa Izraelom i Gazom. Nekada se u srpskom jeziku Egipat nazivao Misir i taj naziv se zadržao u starijim knjigama i poeziji. Procena broja stanovika Egipta za jul 2009. je 83.082.869 . Egipat je 16. država po broju stanovnika u svetu , a treća u Africi (posle Nigerije i Etiopije). Glavni grad je Kairo sa 17,8 miliona stanovnika u širem području . Egipat je poznat po svojoj antičkoj civilizaciji i po nekim poznatijim svetskim spomenicima. Blizu Kaira nalaze se Sfinga i Velike piramide. U okolini grada Luksora, u centralnom Egiptu, nalazi se veliki broj antičkih arheoloških nalazišta kao što su hram u Karnaku i Dolina kraljeva. Danas je Egipat važan politički i kulturni centar Bliskog istoka." sh,e2db42c7fb8c27f252cb7d10c8519cfa,"[uredi - уреди] Podregioni Zalivske Oblasti [uredi - уреди] Severni zaliv Region koji se nalazi severno od Golden Gejt mosta je poznat kao Serverni zaliv. Ova oblast se sastoji od Okruga Marin i širi se severno ka okruzima Sonma i Napa i istočno ka Solano okrugu. Severni zaliv ima, sa nekim izuzezcima, veoma visok dohodak: okrug Marin je rangiran kao najbogatiji u Sjedinjenim Državama. Severni zaliv generalno gledano najmanje urbanizovan deo Zalivske oblasti, sa mnogo neuređenih parkova i poljoprivrednih gazdinstava. To je jedini deo Zalivske oblasti u kome nema zajedničkog gradskog železničkog sistema. Nedostatak saobraćajnih servisa vezan je za nisku brojnost populacije u Severnom zalivu, kao i za činjenicu da je vodom odvojen od ostatka Zalivske oblasti. Jedina veza Severnog zaliva sa ostatkom Zalivske oblasti je preko: Golden Gejt mosta prema San Francisku, Ričmond – San Rafael i Karkinez mosta prema Ričmondu, i preko Benisija mosta koji vodi ka Martinezu. [uredi - уреди] Istočni zaliv Istočna strana zaliva, se sastoji od Almeida i Kontra Kosta okruga, i poznata je pod nazivom Istočni zaliv. Istočni zaliv je podeljen na dva regiona, unutrašnji istočni zaliv, koji se naslanja na zalivsku obalu, i spoljašnji istočni zaliv koji se sastoji od dolina odvojenih od unutrašnjeg istočnog zaliva brdima i planinama. Unutrašnji Istočni Zaliv obuhvata gradove Ouklend, Hejvard, Frimont, Union siti, Berkli i Ričmond, kao i mnogo manjih predgrađa. Unutrašnji Istočni zaliv je više urbanizovan, gušće naseljen, sa dosta predratih zgrada i etnički raznovrsnijom populacijom. U Ouklendu se nalazi najveća luka u regionu. Kao i kod mnogih urbanih zona u unutrašnjosti, Unutrašnji Istočni zaliv ima povećan procenat uličnog kriminala, kao i ostale socio – ekonomske probleme. Prema zvaničnim izveštajima FBI-a, u 2002. godini više od 50% svih ubistava u Zalivskoj oblasti se dogodilo u Ričmondu i Ouklendu. Broj ubistava se u toku vremena povećavao sve do 2005. kada je dostigao najveću vrednost, i u Ričmondu, i u Ouklendu. Spoljašnji Istočni Zaliv se sastoji od velikog broja manjih gradova. Svi su povezani sa Istočnim Zalivom sistemom BART, auto – putem, kao i Kaldekot tunelom. Spoljašnji Istočni Zaliv je prigradsko, ruralno područje i izgrađeno je posle Drugog Svetskog Rata. Bela populacija je još uvek većina u ovoj oblasti; međutim očekuje se da postane manjina za manje od deset godina. Većina bele populacije se preselila u ovu oblast iz San Franciska i Unutrašnjeg Istočnog Zaliva, da bi izbegli socio – ekonomske probleme koje zahvataju te oblasti i koje se sada šire i na Spoljašnji Istočni Zaliv. [uredi - уреди] Poluostrvo Oblast između Južnog Zaliva, grada i okruga San Francisko je poluostrvo San Francisko, lokalno poznata kao „Poluostrvo”. Ova oblast se sastoji od više manjih gradova i prigradskih opština u San Mateo okrugu i u severozapadnom delu Santa Klara okruga, uključujući Palo Alto i Univerzitet Stanford, Los Altos, Menlo Park, Mountain View, Daly City, San Bruno, San Mateo, i Foster City, Burlingame, Hillsborough, Redwood City, San Carlos, Atherton, kao i više gradova uz Pacifičku obalu, kao što su Pacifica i Half Moon Bay. Ova oblast je veoma raznolika, iako ovde živi značajna populacija zaposlenih sa visokim ličnim dohotkom. Veliki broj ovih gradova su bili centri ruralnog života sve do perioda posle Drugog svetskog rata, kada je migrirao veliki broj stanovnika Zalivske oblasti iz srednje i više klase, što je pozitivno uticalo na razvoj sela i njihov funkcijonalni prelazak u manje gradove. Od osamdesetih godina prošlog veka ova oblast je imala veliki porast porodica srednje i više klase što je direktna posledica tehnoškog buma Silikonske Doline. [uredi - уреди] Južni zaliv Opštine oko južnog dela zaliva San Francisko su poznate kao Južni Zaliv. Južni Zaliv obuhvata grad San Hoze i negova predgrađa uključujući Gilroy, Mountain View, Santa Clara, Milpitas, Cupertino, Palo Alto, Sunnyvale, Los Altos, Saratoga, Campbell i Los Gatos. U ovoj oblasti se nalazi i centar novih tehnologija Silikonska Dolina, koja se razvila iz svemirskog razvojnog centra iz vremena “hladnog rata”. Danas se rast nastavlja prevashodno zahvaljujući brzom razvoju novih tehnologija i stalnoj, i sve većoj potrebi za novom jeftinom imigrantskom radnom snagom. Rezultat tog povećanja stanovnika je veliki rast cena nekreatnina, što je primoralo mnoge porodice srednje klase da se presele u druge delove regiona. Profitirajući od naziva “Silikonska Dolina”, ova oblast je centrala velikog broja giganata iz tehnološkog sektora. Poznatije kompanije sa sedištem u Južnom Zalivu su: Intel, AMD, Cisco Systems, Hewlett-Packard, Apple Computer, Google i Yahoo!. [uredi - уреди] Santa Kruz Postoji neslaganje oko pripadanja okruga Santa Kruz Zalivskoj Oblasti. Mnogi stanovnici ovog okruga sebe ne smatraju stanovnicima ove oblasti; međutim, ne postoji zvanična definicija „Zalivske Oblasti San Francisko ”, tako da je ovaj pojam Zalivske oblasti donekle fleksibilan. Santa Kruz se obično smatra za deo Zalivske Oblasti Monterej, pošto grad leži na severnom delu Monterejskog zaliva. Grad se takođe ponegde smatra za najseverniji deo centralne obale Kalifornije, koja se pruža sve do Santa Barbare. [uredi - уреди] Prihod i troškovi života u Zalivskoj Oblasti Zalivska oblast je jedan od najbogatijih regiona u SAD-u. Po zavodu za statistiku SAD-a, od 280 definisanih metropolitskih oblasti, Zalivska oblast ima najveći prosečni dohodak po domaćinstvu sa 62,024 dolara u 2000. godini. Dok samo 26% domaćinstava na nacionalnom nivou imaju godišnji dohodak preko 75,000 dolara, u San Francisku je taj procenat čak 48%. Procenat domaćinstava čiji dohodak prelazi 100,000 dolara je duplo veći od nacionalnog proseka. Oko jedne trećine (31%) domaćinstava u Zalivskoj oblasti ima šestocifreni godišnji dohodak, za razliku od nacionalnog proseka koji je manji od 16%. U Junu 2003, studija Stanford Univerziteta podržana od strane zavoda za statistiku SAD-a je ustanovila prosečan dohodak domaćinstva u Zalivskoj oblasti, koji je za oko 60% veći nacionalnog proseka. Najveći broj domaćinstava zarađuje između 100,000 i 150,000 dolara na godišnjem nivou, što je oko 18% domaćinstava. Na nacionalnom nivou najveći broj domaćinstava ima godišnju zaradu između 30,000 i 40,000 dolara, a to je oko 13% svih domaćinstava,. Šest od deset Kalifornijskih opština sa najvećim per capita dohotkom su u Zalivskoj oblasti (Belvedere, Atherton, Woodside, Portola Valley, Diablo). Od sto okruga sa najvećim per capita dohotkom u SAD-u, šest se nalazi u Zalivskoj oblasti (Marin, San Mateo, San Francisco, Santa Clara, Contra Costa, Alameda). Čerdeset dva stanovnika Zalivske oblasti se nalazi na Forbsovoj listi 400 najbogatijih amerikanaca, publikovanoj 2006. U San Francisku živi trinaest milijardera, pa se San Francisko nalazi odmah iza Moskve i Londona kao grad sa najviše bilionera u svetu. Među četrdesetdvojicom se nalaze neka veoma poznata imena kao što su Stiven Pol Džobs, Džordž Lukas, Čarls Švab i Leri Elison. Studija nevladine organizacije Claritas ukazuje da u 2004. 5% od svih domaćinstava u San Francisko i San Hoze Metropolitanskim zonama imaju imovinu preko milion dolara, a Wells Fargo procenjuje da ima 180 hiljada milionerskih domaćinstava u Zalivskoj oblasti, od kojih 10% imaju imovinu veću od 5 miliona dolara. Visoku popularnost Zalivska oblast duguje svom blagom vremenu, svojoj kulturnoj i ekonomskoj razvijenosti, koja u kombinaciji sa ograničenim građevinskim zonama dovodi do toga da su cene nekreatnina izuzetno visoke. Naročito su visoke kupoprodajne cene stambenog prostora, kao i zakup u komercijalne svrhe. Zahvaljujući relativno nižoj ceni nekreatnina u predgrađu i ograničenog javnog transporta, duge, skupe i često neprijatne automobilske gužve su česte u regionu. Zbog tih problema mnoge druge aktivnosti su skuplje nego u ostalim delovima zemlje. Samo su kod određenog dela populacije primanja pratila porast troškova života, pa je veliki broj zaposlenih koji imaju minimalnu zaradu, pa čak i domaćinstva sa više zaposlenih članova zavedeno kao „siromašno”, dok su viši prihodi, neophodni za zadovoljavajući životni standard doveli do povećanja taksi u Zalivskoj oblasti, [uredi - уреди] Klima Iz razloga što brda, planine, i velike vodene površine prouzrokuju tako veliki geografski diverzitet u regionu, Zalivska oblast ima značajnu različitost mikroklimata. Zone blizu Tihog okeana generalno karakterišu relativno male temperaturne razlike tokom godine, sa svežim maglovitim letima i blagim kišnim zimama. Zone u unutrašnjosti, naročito one koje su planinama odvojene od okeana imaju toplija leta i niže noćne temperature tokom zime. U nekoliko stambenih zona zimi čak padne i sneg koji se maksimalno zadrži par sati, a na nekim vrhovima (St. Helena, Mount Hamilton, Mount Diablo i Mount Tamalpais) se u toku zime u više navrata zadržava sneg po nekoliko dana. [uredi - уреди] Geologija i geomorfologija Zalivske Oblasti Zalivska oblast je širom sveta poznata po kompleksnosti svoje geološke građe. Geološku građu ove oblasti sačinjavaju formacije sastavljene od sedimentnih krečnjačkih stena i peščara, metamorfnih serpentinskih stena, naslaga uglja kao i neverovatni bazaltni oblici i naslage pepela nastali erupcijom danas ugašenih vulkana u bližoj ili daljoj geološkoj prošlosti. Na nekim lokacijama su u ogromnom broju prisutni fosili sisara pleistocenske starosti. [uredi - уреди] Vertikalni reljef Nastanak nekoliko planinskih masiva kao i velikog broja grebenskih i brdskih struktura vezan je za velike sile pritiska nastale sučeljavanjem pacifičke i severnoameričke ploče. Ove strukture obezbeđuju spektakularan pogled na veliki deo Zalivske oblasti i uključuju Mount Tamalpais sa 784 metara u okrugu Marin, Mount Diablo sa 1,173 metara u okrugu Kontra Kosta, Mission Peak sa 767 metara u Alameda okrugu i Mount Hamilton sa 1,284 metara nadmorske visine u okrugu Santa Klara na kome se nalazi i čuvena Lik opservatorija. Dve glavne grbenske celine su uglavnom paralelne sa glavnim rasedima: [uredi - уреди] Rasedi Region je takođe podeljen na najmanje četiri glavna rasedna sistema sa stotinama manjih rasedlina koje pripadaju ozloglašenom San Andreas rasedu, od kojih su svi na dodiru pacifičke i severnoameričke ploče. Ovaj region je posebno izložen katastrofama povezanim sa velikim zemljotresima, kombinovanih sa više faktora: [uredi - уреди] Transport u Zalivskoj Oblasti Zalivsku oblast servisira veliki broj javnih transportnih sistema, uključujući tri internacionalna aerodroma (SFO, OAK, SJC), četiri brza tranzitna i regionalna zeleznička sistema uključujući i BART sistem, razgranat javni trajektni sistem, kao i veći broj autobuskih agencija. Sistem autoputeva je veoma razgranat; međutim na velikom broju saobraćajnica, naročito na mostovima, se za vreme špica javljaju saobraćajni kolapsi. [uredi - уреди] Visokoškolsko obrazovanje Zalivske Oblasti Region je sedište više univerziteta, među kojima najznačajnija mesta zauzimaju Stanford Univerzitet i Univerzitet Kalifornije Berkli. [uredi - уреди] Regionalni okruzi i gradovi Zalivske Oblasti Sledeća lista je na bazi definicije Zalivske oblasti sa deset okruga (u definiciji je i Santa Kruz okrug). [uredi - уреди] Okruzi [uredi - уреди] Gradovi sa više od 200.000 stanovnika [uredi - уреди] Gradovi sa 100.000 do 200.000 stanovnika [uredi - уреди] Vanjski linkovi Greška citiranja tags exist, but no tag was found; $2","Zalivska oblast San Franciska (engleski: San Francisco Bay Area), takođe poznata samo kao Zalivska oblast (Bay Area), je geografski raznovsna metropolitanska oblast koja okružuje zaliv San Franciska u severnoj Kaliforniji. Zalivska oblast je dom za više od sedam miliona ljudi, i sastoji se od gradova, vojnih baza, aerodroma, ukomponovanih sa regionalnim, državnim i nacionalnim parkovima, rasutih preko devet okruga (deset po nekim agencijama) i povezanih velikom mrežom puteva, auto-puteva, železničkih pruga i prigradskih sistema železnice. Zalivska oblast, za razliku od tipičnih metropolitanskih oblasti, sadrži nekoliko istaknutih urbanih gradskih i prigradskih centara. Iako je sada San Hoze najveći grad u Zalivskoj oblasti (prešao San Francisko na popisu 1990), kroz veći deo istorije San Francisko je bio najveći grad, a i sada je ostao glavni centar regiona. Sa procenjenom populaciom u 2005. godini na 7,168,176 stanovnika, San Hoze – San Francisko – Ouklend objedinjena statistička oblast je peta po veličini konsolidovana metropolitanska oblast u Sjedinjenim Državama." sh,1fa893ff0a19b960caeb937f7186a590,"[uredi - уреди] Istorija [uredi - уреди] Rana istorija Najraniji ostaci ljudskog stanovanja u Pekingu su nađeni u pećinama Brda zmajeve kosti kod mesta Džoukoudijen u distriktu Fangšan, u kojima je živeo pekinški čovek. Fosili homo erektusa iz ove pećine potiču iz vremena od pre 230-250.000 godina. Na lokalitetu je otkopano stotine hiljada artefakata od kamena, većinom sitno oruđe raznih oblika. Karakteristične su grube alatke većeg obima za bacanje i sečenje (rani period). Tokom poznog doba koriste se mikroliti, a česta su kamena šila. Sinantropusi su živeli uglavnom sakupljačkim načinom života, ali su se bavili i lovom. Arheološko nalazište na kome je otkriven pekinški čovek je od 1987. na listi Svetske kulturne baštine. Paleolitski homo sapiens je takođe živeo ovde pre oko 27.000 godina . U blizini Pekinga su do pre 1000. godina pre nove ere postojali gradovi, kao i glavni grad države Jan, jedne od zaraženih strana u Periodu zaraćenih država, Ji je osnovan na mestu današnjeg Pekinga. Nakon pada države Jan, potonje dinastije Ćin, Han i Jin su postavili lokalne prefekture u ovoj oblasti. Za vreme dinastije Tang, Peking je postao štab fanjaškog jiedušija, vojnog upravitelja sadašnje severne hebejske oblasti. An Lušan je odavde poveo ustanak An Ši 775. godine [uredi - уреди] Srednjovekovni period Godine 936. kasna dinastija Jin (936-947) iz severne Kine je ustupila svoje severne teritorije, uključujući današnji Peking, narodu Kitan. Godine 938. dinastija Lijao je osnovala novu prestonicu Nanking (Južna prestonica). Jurčenska dinastija Jin je zauzela teritoriju dinastije Lijao i 1153. prenela svoju prestonicu u Nanking i promenila mu ime u Džungdu. Džungdu se nalazio u području oko današnjeg Tijeningsi, malo jugozapadno od današnjeg Pekinga. Neki od najstarijih ostataka koji dana postoje u Pekingu, uključujući džamiju Nijuđije i hram Tijening, potiču iz vremena dinastije Lijao. Mongoli su spalili Džungdu do temelja 1215. i ponovo ga izgradili godine 1267. severno od prestonice Jina. U pripremama za osvajanje cele Kine, osnivač dinastije Juan Kublaj Kan je podigao grad Kanbalik i učinio ga svojom prestonicom. Izgradnja grada je završena 1293. Kanova odluka je umnogome poboljšala status grada koji se nalazio na severnim granicama Kine. Kanbalik se nalazio severno od centra današnjeg Pekinga. Centar mu se nalazio na mestu gde je sada severni deo 2. kružnog puta, a prostirao se na sever do između 3. i 4. kružnog puta. [uredi - уреди] Period dinastija Ming i Ćing Nakon pada dinastije Juan 1368, grad je obnovila dinastija Ming i osnovala prefekturu Šuntijen u oblasti oko grada. Godine 1403. treći car iz dinastije Ming Jugnle je premestio prestonicu Minga iz Nankinga u Peking. Tokom dinastije Ming, Peking je dobio današnji oblik, a zidine iz vremena Minga su služile kao gradske zidine Pekinga sve do modernih vremena, kada su porušene, a 2. kružni put je sagrađan na njihovom mestu. Veruje se da je Peking bio najveći grad na svetu od 1425. do 1650. i od 1710. do 1825. Danas je on 17. po redu najvećih svetskih gradova. Zabranjeni grad je sagrađen uskoro nakon toga (1406-1420), a pratio ga je Hram neba (1420) i brojni drugi graditeljski projekti. Tjenamen, koji je postao državni simbol Narodne Republike Kine i nalazi se na njenom grbu, je dva puta spaljen za vreme dinastije Ming, a poslednja obnova je izvršena 1651. Nakon što su Manču zbacili dinastiju Ming i uspostavili dinastiju Ćing, Peking je ostao prestonica Kine tokom vladavine dinastije Ćing. Kao i tokom prethodnih dinastija, Peking je nosio i ime Đingši, što je imalo isto značenje kao i Manču izraz G'mun H'cen. Peking su tokom Boskerskog ustanka 1900. opsele i zauzele strane armije. [uredi - уреди] Period Republike Kine Sinhajska revolucija iz 1911, čiji je cilj bio da se dinastija Ćing zameni republikom, je u početku nameravala da uspostavi svoj glavni grad u Nankingu. Nakon što je visoki zvaničnik Ćinga Juan Šikaj primorao na abdikaciju poslednjeg cara iz dinastije Ćing i osigurao uspeh revolucije, revolucionari u Nankingu su prihvatili da Juan bude predsednik nove Republike Kine, a da glavni grad ostane Peking. Juan je postepeno konsolidovao vlast, što je kulminiralo njegovim prolašenjem Kineskog carstva krajem 1915. sa njim kao carem. Ovaj potez je bio vrlo nepopularan, a sam Juan je umrlo manje od godinu dana kasnije. U Pekingu je 1919. počeo Pokret 4. maja usmeren protiv feudalizma i imperijalizma. Kina je nakon Juanove smrti potpala pod kontrolu regionalnih komandanata, a najjače frakcije su vodile česte ratove (Džilsko-anhujski rat, Prvi džilsko-fengtijenski rat i Drugi džilsko-fengtijenski rat) da bi preuzeli vlast nad Pekingom. Nakon uspeha Kuomintangove Severne ekspedicije koja je primirila komadante na severu, Nanking je zvanično proglašen prestonicom Republike Kine 1928, a Peking je preimenovan u Pejping 28. juna 1928. , što znači „severni mir“. Tokom Drugog kinesko-japanskog rata, Japanci su osvojili Pejping 29. jula 1937. Tokom okupacije, gradu je vraćeno staro ime Peking i postao je sedište Privremene Vlade Republike Kine, marionetske države koja je upravljalo kineskim delom severne Kine pod okupacijom Japana. Kasnije je ta vlada spojena sa većom vlada vladom Vang Jingveja, čije je sedište bilo u Nankingu. Carska japanska armija je u gradu osnovala centar za bakteriološko istraživanje jedinica 1855, u kom su japanski doktori proizvodili i testirali biološko i hemijsko oružje nad ljudima. Nakon predaje Japana u Drugom svetskom ratu, Pekingu je 15. avgusta 1945. opet promenjeno ime u Pejping. [uredi - уреди] Period Narodne Republike Kine Na dan 31. januara 1949, tokom Kineskog građanskog rata, komunističke snage su ušle u Peking bez borbe. Komunistička partija Kine na čelu sa Mao Cedungom je 1. oktobra 1949. na Tjenamenu objavila stvaranje Narodne Republike Kine. Samo nekoliko dana ranije, Narodna politička konsultativna konferencija Kine je odlučila da će Pejping biti glavni grad nove države i da će mu ime biti promenjeno nazad u Peking. U vreme osnivanja Narodne Republike, gradska oblast Pekinga se sastojala samo od njenog gradskog područka i okolnih predgrađa. Urbani deo je podeljen u nekoliko malih distrikta unutar onoga što je danas poznato kao 2. kružni put. Od tada je nekoliko okolnih okruga je uključeno u optšinu, proširivši površinu pekinške oblasti nekoliko puta. Gradske zidine Pekinga su porušene između 1965. i 1969, tokom Kulturne revolucije, da bi se oslobodio prostor za izgradnju 2. kružnog puta. Nakon ekonomskih reformi Deng Sjaopinga, urbano područje Pekinga se mnogo proširilo. Nekada se nalazilo u granicama 2. i 3. kružnog puta, a danas izlazi iz granica 5. i 6 kružnog puta, uz mnoga poljoprivredna područja pretvorena u stambene ili poslovne kvartove. Nova poslovna zona se razvija u oblasti Guomao, Vangfuđing i Sjidan su se preobrazili u trgovačke kvartove, dok je Džungancun postao centar elektronske industrije u Kini. Tokom poslednjih godina, širenje Pekinga je takođe donelo na videlo neke probleme urbanizacije, kao što je gust sabraćaj, loš kvalitet vazduha, gubitak istorijskih delova grada i značajan priliv migranata iz siromašnijih delova države, posebno iz seoskih krajeva. Početkom 2005. vlada Kine je odobrila plan da se konačno zaustavi nekontrolisani razvoj Pekinga u svim smerovima. Razvoj glavnog grada Kine će se sada odvijati u dva polukružna pojasa izvan centra grada (na zapad i istok), umesto u koncentričnim krugovima. [uredi - уреди] Geografija i klima Peking se nalazi u severnom vrhu približno trouglaste Severnokineske nizija, koja se otvara na jug i istok od grada. Planine na severu, severozapadu i zapadu štite grad i poljoprivredne oblasti od pustinjskih stepa. Nad severozapadnim delovima gradske oblasti, posebno okrugom Jenćing i distriktom Huaižou, dominiraju Đindu planine, dok zapadne granice oblasti uokviruju Sjišan planine. Veliki kineski zid, koji se prostire duž severnih delova gradske oblasti Pekinga, se koristio ovon neravnom topografijom da odbrani Kinu od nomadskih upada iz stepa. Vrh Dongling u vencu Sjišan i na granici sa Hebejskom oblašću je najveći vrh gradske oblasti Pekinga, sa visinom od 2303 -{m}-. Glavne reke koju protiče kroz pekinpku oblast su Jungding i Čaobai, deo sistema reke Haj, koje teku na jug. Peking je takođe sverni terminal Velikog kineskog kanala, koji je iskopan kroz Severnokinesku ravnicu do Hangdžoa. Rezervoar Mijin, izgrađen na gornjim rukavcima reke Čaobai je najveći pekinški rezervoar i od krucijalne je važnosti za snabdevanje vodom grada. Urbani deo Pekinga se nalazi u centralnom delu gradske oblasti i zauzima mali, a li sve više rastući deo gradske oblasti. Urbani deo Pekinga se širi izvan granica koncentričnih kružnih puteva, od kojih je najudaljeniji od centra 6. kružni put, koji prolazi kroz nekoliko prigradskih naselja. Kapija i trg Tjenamen se nalaze južno od Zabranjenog grada, bivše rezidencije kineskih careva. Zapadno od Tjenamena je Džungnanhai, rezidencija najviših političara Narodne Republike Kine. Kroz centar Pekinga, pravcem istok-zapad je Avenija Čang'an, jedna od glavnih ulica u Pekingu. Klima u Pekingu je monsunska vlažna kontinentalna klima, koju odlikuju topla i vlažna leta usled istočnoazijskih monsuna i uglavnom hladne, vetrovite i suve zime zbog uticaja sibirskog anticiklona. Prosečna temperatura u januaru je od -7 do -4 °-{C}-, dok je temperatura u julu 25 do 26 °-{C}-. Najviša ikad zabeležena temepratura je 42 °-{C}-, a najniža -27 °-{C}-. Godišnja količina padavina je preko 600 -{mm}-, od kojih 75% padne leti. [uredi - уреди] Zagađenje Nivo zagađenja vazduha u Pekingu je pet puta viši od standarda bezbednosti Svetske zdravstvene organizacije. Velika potrošnja uglja - glavnog izvora energije Kine - je rezultovalo zagađenjem. Uprkos obećanjima da će vazduh biti bolji do Olimpijskih igara, nivo zagađenja je ostao konstantan. Zato zvaničnici Pekinga planiraju da redukuju saobraćaj motornim vozilima na pola tokom Igara kako bi se poboljšao kvalitet vazduha. U februaru 2008. kineska vlada je objavila da će zatvoriti 144 benzinske pumpe u Pekingu, što je 10% svih benzinskih pumpi u gradu. Od 2001. kada je Peking dobio pravo da organizuje Olimpijske igre, skoro 7 milijardi dolara je utrošeno da se očisti vazduh, ali je smog i dalje ostao problem grada, zbog čega se sportisti žale. [uredi - уреди] Peščane oluje Prašina nastala erozijom pustinja u severnoj i severositočnoj Kini rezultuje sezonskim peščanim olujama koje muče grad. Pekinški ured za modifikaciju vremena ponekad veštački izaziva kišu kako bi se borili sa takvim olujama i umanjili njihove efekte. U aprilu 2002. samo jedna peščana oluja je na grad izbacila skoro 50.000 tona prašine pre nego što je krenula na Japan i Koreju.","Peking (na kineskom: 北京, -{Běijīng}- - severna prestonica) je glavni grad Narodne Republike Kine (NRK). Peking je sa 14,5 miliona stanovnika drugi najveći grad u Kini posle Šangaja. Peking je jedna od četiri gradske oblasti koje su pod direktnom kontrolom Centralne vlade. Veliki je saobraćajni centar sa mnoštvom pruga, puteva i autoputeva koji ulaze i izlaze iz njega u svim pravcima. Peking je takođe i politički, kulturni i obrazovni centar NRK, dok su Šangaj i Hong Kong značajniji ekonomski centri od Pekinga. Peking će biti domaćin Letnjih olimpijskih igara 2008." sk,c3877ccdf4e018eff46ce9ae8274c15e,"[upraviť] Dejiny [upraviť] Prvé kroky podzemnej dráhy Prvé vlaky začali premávať 10. januára 1863 na Metropolitan Railway (Metropolitná železnica) medzi stanicami Paddington a Farringdon, ktorej väčšia časť je dnes súčasťou Hammersmith & City Line. V prvý deň prevádzky prepravila dráha 40�000 cestujúcich a vlaky jazdili v intervaloch 10 minút. O necelé dve dekády, v roku 1880, prepravilo londýnske metro už 40 miliónov pasažierov ročne. Postupne sa začalo s budovaním ďalších trás a v roku 1884 bola dokončená Circle Line. Vtedajšie vlaky jazdili na parný pohon, čo vyžadovalo existenciu dômyselného systému ventilácie. S nastupujúcou elektrifikáciou železníc sa mohla dráha umiestniť hlbšie do podzemia (tzv. „deep level lines“) oproti pôvodným podpovrchovým linkám. Prvá takáto trasa – City & South London Railway, dnes súčasť trasy Northern Line bola uvedená do prevádzky v roku 1890. Na začiatku 20. storočia prevádzkovalo rôzne linky metra šesť nezávislých spoločností, čo spôsobovalo cestujúcim nemalé problémy – na mnohých miestach museli vystupovať na povrch, aby prešli medzi zastávkami rôznych spoločností. Rovnako aj údržba a prevádzka takéhoto systému bola značne nákladná, preto sa hľadali zdroje na financovanie rozšírenia trás na londýnske predmestia a na postupnú elektrifikáciu trás, na ktorých premávali ešte parné vlaky. Najvýznamnejším investorom bol Charles Yerkes, ktorý 9. apríla 1902 založil spoločnosť Underground Electric Railways of London Company Ltd. (Underground), ktorá vlastnila okrem iného – Metropolitan District Railway, rozostavanú Charing Cross, Euston & Hampstead Railway (neskôr pridružená k trase Northern Line), Great Northern & Strand Railway, Brompton & Piccadilly Circus Railway (neskôr poslúžili ako základ pre trasu Piccadilly Line) a Baker Street & Waterloo Railway (dnešná trasa Bakerloo Line). Spoločnosť taktiež vlastnila mnoho električkových liniek a London General Omnibus Company. V roku 1933 bola založená spoločnosť London Passenger Transport Board (LPTB). Do správy spoločnosti sa začlenili Underground Group, Metropolitan Railway, mestské a nezávislé autobusové a električkové linky, čo predstavuje zhruba úplný súbor činností, ktoré zaisťuje dnešná spoločnosť Transport for London (TfL). Táto spoločnosť vytvorila plán rozvoja mestskej a prímestskej hromadnej dopravy pre obdobie rokov 1935–1940, pričom plán obsahoval návrh rozšírenia a racionalizácie niektorých liniek a návrh na ich prevzatie od niektorých súkromných prevádzkovateľov. Po druhej svetovej vojne sa zvyšoval rozsah dopravy. Novovybudovaná trasa Victoria Line na osi severovýchod-juhozápad, ktorá viedla cez centrum Londýna, pokryla väčšiu časť povojnového nárastu dopravy. Trasu Piccadilly Line predĺžili k letisku Heathrow v roku 1977 a v roku 1979 bola dobudovaná Jubilee Line. V roku 1999 bola Jubilee Line na niekoľko etáp predĺžená do Východného Londýna, pričom bola kompletne prestavaná stanica Westminster. [upraviť] Súčasnosť Od januára 2003 je metro prevádzkované v rámci verejnoprávno-súkromného obchodného združenia (tzv. „Public-Private Partnership“ – PPP). Zatiaľ čo celá infraštruktúra je udržovaná spoločnosťami s kontraktom na 30 rokov, samotné metro vlastní a prevádzkuje TfL. Sieť je rozdelená na tri časti: V novembri 2006, arbiter pre Public-Private Partnership, Christ Bolt, kritizoval Metronet kvôli jeho nedostatočnému výkonu v rokoch 2003 až 2006. Metronetu vytýkal najmä neekonomické a neefektívne vynakladanie prostriedkov. V januári 2007 časopis The Londoner, vydávaný londýnskou samosprávou, uverejnil článok, v ktorom uvádza najväčšie zlyhania Metronetu za rok 2006. V júli 2007 sa objavili prvé správy o vážnych finančných problémoch Metronetu a o možnosti uvalenia nútenej správy. Táto situácia vznikla potom, čo Metronet dostal iba 122 miliónov libier z požadovaných 551 miliónov na pokrytie nákladov, ktoré vznikli prekročením plánovaného rozpočtu. 18. júla 2007 bola na spoločnosť uvalená nútená správa. Správcom sa stala spoločnosť Ernst & Young. Na rozdiel od Metronetu, spoločnosť Tube Lines dokončila všetky plánované práce načas a v stanovenom rozpočte. [upraviť] Sieť Sieť má dovedna 262 staníc a vyše 334 kilometrov liniek. Rozchod koľajníc je 1 435�mm. Londýnske metro nepremáva 24 hodín denne, na rozdiel od metra v New York City z jedného prostého dôvodu: sieť tunelov je postavená tak, že počas údržby trás nie je možné väčšinu vlakov presmerovať tak, aby mohli udržiavané úseky obísť. [upraviť] Vozový park Na trasách metra sa počas jeho existencie používali rôzne druhy súprav. Súpravy, ktoré premávajú na podpovrchových linkách sú označované podľa písmen a posledného dvojčíslia spustenia ich prevádzky, zatiaľčo súpravy na podzemných linkách sú označované rokom vzniku návrhu. Pôvodné lokomotívy jazdili na parný pohon (definitívne stiahnuté zo služby v roku 1971), prípadne na naftu a elektrický pohon (stiahnuté v roku 1962). V súčasnej dobe na podzemných linkách premávajú tieto súpravy: 1967 na Victoria Line, 1972 na Bakerloo Line, 1973 na Piccadilly Line, 1992 na Central a Waterloo & City Line, 1995 na Northern Line, 1996 na Jubilee Line a na rok 2009 sa na Victoria Line pripravuje spustenie nových súprav typu 2009. Na podpovrchových linkách premávajú súpravy A60 a A62 na Metropolitan a East London Line; súpravy C69 a C77 premávajú na Circle, Hammersmith & City a na District Line v úseku Wimbledon–Edgware Road) a D78 na ostatných úsekoch District Line. [upraviť] Linky Londýnske metro tvorí dovedna 12 liniek. Trasy metra je možné rozdeliť do dvoch typov: hĺbené – podpovrchové a razené – podzemné. Jazdné dráhy podpovrchových trás sú v úrovni cca. 5�m pod zemou a vlaky, ktoré na nich jazdia majú rovnaký profil, ako vlakové súpravy na bežných železniciach. Podzemné trasy sú v úrovni cca 20 m pod zemou a vlakové súpravy jazdia v oddelených tuneloch. Tunely týchto trás majú priemer 3,56�m takže rozmery vlakových súprav sú výrazne menšie ako u podpovrchových liniek. Trasy oboch typov vedú v prímestských častiach mimo centra mesta po povrchu, s výnimkou Victoria Line, ktorá sa nachádza pod zemou po celej svojej dĺžke (ale depo má na povrchu) a trasy Waterloo & City Line, ktorá je ale prikrátka (celkovo má iba 2�km). Z celkovej dĺžky metra sa v podzemí nachádza iba 45�%. Metro zabezpečuje dopravné spojenie s najvýznamnejšími dopravnými uzlami v meste. Prepojenie s vlakmi Eurostar sa nachádza na stanici St Pancras. Trasa Piccadilly Line spája centrum mesta s letiskom London Heathrow. Aj keď je tento spôsob dopravy mnohokrát preplnený a pomalší (cca. 52 minút do stanice Green Park) než Heathrow Express, je však oveľa lacnejší. Spojenie s letiskom Stansted zabezpečuje Stansted Express, ktorý odchádza každú polhodinu zo stanice Liverpool Street a Tottenham Hale. Na letisko Gatwick sa dostanete zo stanice Victoria vlakom Gatwick Express. Vlaky na letisko London Luton odchádzajú zo železničnej stanice Blackfriars a zo stanice Victoria. Nasledujúca tabuľka zachytáva všetky linky londýnskeho metra a ich farebné označenie na mapách, rok otvorenia prvého úseku a celkovú dĺžku trasy: [upraviť] Stanice V prípade normálnej prevádzky vlaky londýnskeho metra obsluhujú celkom 275 staníc. V súlade s trendom sprístupňovania mestskej hromadnej dopravy ľuďom s telesným postihnutím sú nové stanice budované bezbariérovo. Bohužiaľ v minulosti to tak nebolo a preto mnohé zo starších staníc ostávajú naďalej nedostupné pre telesne postihnutých ľudí. Rekonštrukcia starých staníc je však finančne náročná a v mnohých prípadoch aj technicky nemožná, najmä kvôli architektúre starých staníc. Pri vstupe na väčšinu staníc nachádzajúcich sa na povrchu je nutné prekonať minimálne niekoľko schodov, a drvivá väčšina podzemných staníc vyžaduje cestu schodami alebo jedným zo 412 eskalátorov. Avšak cesta zo staničných vestibulov neraz obsahuje ďalšie prekážky, ktoré komplikujú prístup na jednotlivé nástupištia. Schodisko smerujúce k východu zo stanice Covent Garden je také strmé, že jeho zdolanie sa dá prirovnať k výstupu na pätnáste poschodie. Cestujúcim sa kvôli hroziacemu nebezpečenstvu úrazu odporúča použiť výťah. Niektoré z eskalátorov v londýnskom metre patria medzi najdlhšie v Európe a všetky sú vyrobené na mieru. Najdlhší eskalátor sa nachádza na stanici Angel a meria 60�m, s celkovým prevýšením 27,5�m. Eskalátory počas jednej hodiny prepravia až 13�000 cestujúcich, pričom sú v prevádzke 20 hodín denne a 364 dní v roku. Konvencia hovorí, že cestujúci musí vždy na eskalátore stáť vpravo. Transport for London v súčasnosti vydáva mapy metra, kde sú vyznačené stanice, na ktoré je bezbariérový prístup. Napriek všetkej snahe je však na niektorých bezbariérových staniciach výškový rozdiel medzi nástupišťom a podlahou vlaku aj 200�mm alebo široká medzera vznikajúca medzi zahnutým nástupišťom a vlakom, čo môže značne skomplikovať osobe s invalidným vozíkom nástup do vlaku. Iba nové stanice, otvorené v roku 1999 vrámci predĺženia Jubilee Line, sú plne bezbariérové, možno s výnimkou Waterloo. [upraviť] Mind the Gap Ďalšou zvláštnosťou staníc londýnskeho metra je fráza „Mind the Gap“, slovensky: „Pozor na medzeru.“, ktorá sa používa od roku 1969 na to, aby varovala cestujúcich pred veľkou medzerou, ktorá sa nachádza medzi vlakom a zahnutým nástupišťom. Upozornenie sa nachádza namaľované na podlahe nástupištia, avšak používa sa aj zvukové pozostávajúce z niekoľko krát zopakovanej vety „Mind the gap!“, nasledovanej výzvou „Stand clear of the doors, please.“ pri odchode vlaku. Toto upozornenie má aj ďalší praktický význam – nápis na nástupišti približne korešponduje s miestom, kde sa nachádzajú dvere pristavenej súpravy, čo môže v mnohom urýchliť nástup a následné usadenie sa v rannej a poobedňajšej špičke. Fráza sa stala natoľko kultovou, že v súčasnosti ju možno nájsť na rôznych druhoch suvenírov, od tričiek cez spodnú bielizeň, šálky až po odznaky a magnetky na chladničku. [upraviť] Tarifa V londýnskom metre sa používa rozdelenie staníc do zón, tak ako je to použité v systéme TfL Travelcard. Zóna 1 je vnútorná zóna zahŕňajúca centrum mesta s hranicami zodpovedajúcimi zhruba trase Circle Line. Zóna 6 je vonkajšia zóna, ktorá obsahuje i stanice na letisku London Heathrow. Zóny 1 až 6 pokrývajú celé územie Veľkého Londýna. Iba niekoľko zástavok, ktoré sa nachádzajú za hranicami Veľkého Londýna patrí do zóny 5 alebo 6. Pre ostatné stanice mimo Veľkého Londýna sú vytvorené špeciálne zóny A, B, C a D. V zóne D sa nachádzajú najvzdialenejšie stanice, ako napríklad Amersham a Chesham nachádzajúce sa na trase Metropolitan Line. Všeobecne platí zásada, že čím väčším počtom zón prebieha cesta, tým drahšie je cestovné. Cestovné v zóne 1 je drahšie ako vo vonkajších zónach. Väčšina pamiatok a miest zaujímavých pre turistov sa nachádza v zónach 1 a 2. Lístky môžu byť zakúpené pri prepážkach, na zmluvných predajných miestach alebo v automatoch na staniciach. V Londýne, podobne ako v Moskve, sa používa zatvorený tarifný systém. Na to aby ste mohli vojsť na nástupište musíte mať vopred zakúpený lístok alebo platnú Oyster Card. [upraviť] Ikonografia Mapu Londýnskeho metra (PDF) a kruhové logo spozná okamžite každý obyvateľ Londýna, takmer každý Brit a pre veľké množstvo ľudí na celom svete je spolu s Big Benom, dvojposchodovým autobusom a červenou telefónnou búdkou jednou z najvýznamnejších kultúrnych ikon Veľkej Británie. [upraviť] Logo Pôvod okrúhleho loga nie je celkom jasný. Prvý krát sa objavilo v 19. storočí na vozidlách London General Omnibus Company. Koleso priečne preložené obdĺžnikom na sebe nieslo nápis GENERAL. Na označovanie staníc metra sa začal v roku 1913 používať červený disk s modrým obdĺžnikom a nápisom UNDERGROUND – jeden z prvých krokov budovania korporátnej identity vo svete vôbec. Logo bolo upravené Edwardom Johnsonom v roku 1919. Na každej zo staníc sa nachádza logo metra, s menom stanice umiestneným v modrom obdĺžniku, pri vchodoch do stanice a taktiež pozdĺž nástupištia, tak aby bolo ľahko viditeľné z prichádzajúcich vlakov. Okrem toho, mnohé zo staníc majú aj iné dekoračné prvky, špecifické pre tú ktorú stanicu. Napríklad, stanica metra Baker Street ma kachličky s profilom známeho románového detektíva Sherlocka Holmesa, zatiaľ čo kachličky na stanici King's Cross St Pancras sú usporiadané do tvaru kríža s malou korunkou. [upraviť] Typografia V roku 1916 Edward Johnston navrhol pre londýnsku dopravu vlastné písmo. Modifikovaná verzia tohto bezpätkového písma sa používa dodnes a nazýva sa „New Johnston“. Najvýraznejšími znakmi tohto písma sú záhyb na konci malého písmena l, ktorý sa pri ostatných bezpätkových písem nenachádza a kosoštvorcovej bodke nad malými písmenami i a j. [upraviť] Mapa Pôvodnú mapu (JPEG) z roku 1931 navrhol Harry Beck. Beck postavil svoju značne schématickú mapu na predpoklade, že reálna geografická poloha je pre človeka nachádzajúceho sa pod zemou irelevantná a zameral sa na topografiu jednotlivých staníc. Beckova mapa pozostávala zo saníc pospájaných vodorovnými, zvislými čiarami alebo čiarami v uhle 45°. Vedenie spoločnosti bolo voči novému návrhu mapy pomerne skeptické, keďže šlo iba o Beckovu voľnočasovú aktivitu. Mapa bola predstavená cestujúcej verejnosti vo forme malého letáku a stala sa okamžite populárnou. Počas rokov sa niektoré z prvkov mapy zmenili (napr. značenie prestupov medzi metrom a železničnými stanicami), avšak základná Beckova idea sa zachovala dodnes. V roku 2006 bola mapa londýnskeho metra zvolená druhou najvýznamnejšou dizajnérskou ikonou Veľkej Británie. Faksimile pôvodnej Beckovej mapy je vystavené na stanici Finchley Central, na stanici z ktorej Beck cestoval do práce. [upraviť] Bezpečnosť Londýnske metro je najstarším podzemným dopravným systémom na svete. Vlaky na jeho prvej trase premávajú už 144 rokov, ďalšie linky v týchto rokoch oslávili storočnicu svojej prevádzky – Northern Line už v roku 1990, Piccadilly a Bakerloo Line v roku 2006. Kvôli dlhodobému nedostatočnému financovaniu a napriek snahám o postupnú modernizáciu, mnohé časti systému sú stále technicky zaostalejšie ako v iných krajinách. Jedna zo spoločností sa uchýlila k nákupu náhradných dielcov cez aukčný server eBay, pretože niektoré z nich sa už vyše dvadsať rokov nevyrábali. S vekom súvisí aj pomerná nespoľahlivosť siete. Podľa nedávneho výskumu, priemerný cestujúci v roku 2006 na Metropolitan Line premárnil v dôsledku meškaní 3 dni, 10 hodín a 25 minút svojho života. Štatistika ďalej hovorí, že medzi 17. septembrom 2006 a 14. októbrom 2006 meškalo celkovo 211 vlakov viac ako 15 minút. V období svojej výstavby mnohé stanice neboli uspôsobené na to, aby zvládli taký nápor cestujúcich akému sú vystavené v súčasnosti. Na mnohých staniciach v čase špičky dochádza k preplneniu. Pracovníci monitorujú v časoch najväčšieho náporu chodby i nástupištia a v prípade potreby obmedzujú prístup ľudí do stanice. Kvôli náporu cestujúcich býva v nedeľu čiastočne uzavretá stanica Camden Town a obmedzenia sa zavádzajú i na stanici Covent Garden. Preplnenie býva nebezpečné najmä na staniciach s nástupným ostrovčekom a koľajiskom na oboch stranách. Z tohto dôvodu bola prestavaná stanica Angel, v ktorej bolo dobudované nové koľajisko. Do roku 1984 bolo cestujúcim umožnené fajčiť v niektorých častiach metra. Skúšobný zákaz fajčenia bol zavedený v júli 1984 a neskôr bol na šesť mesiacov v roku 1987 rozšírený na všetky súčasti metra. Po požiari na stanici King's Cross St Pancras v novembri 1987 bol zákaz trvalo ponechaný v platnosti. Fotografovanie pre osobnú potrebu je dovolené vo všetkých verejných priestoroch londýnskeho metra. Použitie statívov a iných podpôr je zakázané, keďže tieto zariadenia predstavujú riziko v často preplnených priestoroch metra. Použitie blesku je taktiež zakázané, keďže blesk fotoaparátu by mohol vyrušiť vodiča vchádzajúceho s vlakom do stanice. Na profesionálne fotografovanie alebo filmovanie je potrebné získať povolenie od London Underground Film Office. Transport for London udržiava niektoré opustené stanice, napr. Charing Cross na Jubilee Line práve pre potreby filmovania v metre. Spoločnosť London Underground Ltd., divízia Transport for London, bola kritizovaná pre nedostatočné dodržiavanie zásad bezpečnosti a ochrany zdravia pri práci. Súd jej v januári 2002 udelil pokutu 225 tisíc libier a sudca napomenul spoločnosť, že „obetúva bezpečnosť [svojich zamestnancov]“ v snahe udržať premávku vlakov „za každú cenu“. Niektorí zamestnanci utrpeli v dôsledku nedostatočných bezpečnostných opatrení zranenia elektrickým prúdom. [upraviť] Najväčšie nešťastia v Londýnskom metre Väčšinu tragédií, ktoré sa stanú v londýnskom metre tvoria samovraždy. Väčšina staníc má však v koľajisku kanál, ktorý bol pôvodne určený na odvod vody. Táto jama, ktorá sa označuje ako „suicide pit“ dokáže v prípade skoku alebo pádu pod vlak zvýšiť šancu na prežitie a zlepšiť prístup pomoci k obeti. Mnohé z týchto nešťastí dokážu spôsobiť výpadky a meškania vlakov na dlhé hodiny a na ich oznámenie sa používajú eufemizmy ako „passenger action“, alebo „customer incident“. Na staniciach Jubilee Line, ktoré boli otvorené v roku 1999, sa na nástupištiach nachádzajú bezpečnostné dvere, ktoré jednak zlepšujú cirkuláciu vzduchu a jednak zabraňujú samovražedným pokusom. Jedno z najhorších vlakových nešťastí v histórii londýnskeho metra sa stalo 28. februára 1975. Vlak pri vjazde do stanice Moorgate začal z neznámych príčin zrýchľovať, pričom narazil do jednej zo stien. Prvé tri vozne boli úplne zdemolované. Pri nešťastí zahynulo 43 cestujúcich vrátane vodiča vlaku. Príčina nešťastia ostáva dodnes neznáma. Vyše tisícky cestujúcich ostalo uväznených v tuneloch metra, kvôli požiaru, ktorý vypukol na stanici Oxford Circus dňa 13. novembra 1984. Za hlavnú príčinou požiaru bol označený laxný prístup k protipožiarnym opatreniam. 15 cestujúcich sa priotrávilo dymom, nezahynul nikto. O tri roky neskôr, 18. novembra 1987 vypukol na stanici metra King's Cross St Pancras ničivý požiar, ktorý si vyžiadal životy 31 ľudí. Požiar vznikol v dôsledku odhodenej zápalky, ktorá vznietila odpadky a maz pod drevenými eskalátormi. V júni 2005 sa Londýnske metro stalo terčom teroristických útokov. Séria bômb explodovala vo vlakoch medzi stanicami Aldgate a Liverpool Street, Russel Square a stanicou King's Cross St Pancras a medzi Edgware Road a Paddington. Doprava bola na niekoľko hodín odstavená a tisíce ľudí bolo na niekoľko hodín zavretých v metre. Oficiálne údaje hovoria o vyše 52 mŕtvych a 700 zranených. Prvý teroristický útok sa v metre udial už v roku 1885, keď vo vlaku Metropolitan Line vybuchla bomba. Taktiež Írska republikánska armáda (IRA) uskutočnila v priebehu rokov 1939 až 1993 spolu desať bombových útokov na londýnske metro. [upraviť] Budúcnosť metra [upraviť] Rekonštrukcie starých staníc, nové stanice a predlžovanie liniek V súčasnosti prebieha dokončovanie výstavby stanice Terminal 5 na letisku London Heathrow. Väčšina stavebných prác je v súčasnosti dokončená a so skúšobnou prevádzkou sa má začať v priebehu roka 2007. Počas výstavby stanice bol dočasne mimo prevádzky tunel medzi stanicami Terminal 4 a Terminal 1, 2 & 3, opäť ho otvorili 17. septembra 2006. Predĺženie Piccadilly Line k Terminálu 5 by mali otvoriť v marci 2008. V roku 2008 má byť na Hammersmith & City Line otvorená nová stanica Wood Lane, ktorá má obsluhovať neďaleké nákupné centrum. Stanica Shepherd's Bush na Central Line má byť kompletne prestavaná nad zemou i pod zemou. Do roku 2010 má byť dokončená prestavba vestibulov stanice King's Cross St Pancras , do roku 2014 by mala podobná rekonštrukcia prebehnúť aj na stanici Victoria . East London Line bola uzavretá v decembri 2007 , kvôli jej ďalšiemu predĺženiu severne od Whitechapel, pozdĺž starého viaduktu vedúceho nad Old Street do Dalstonu a pozdĺž North London Line smerom do stanice Highbury & Islington. Ďalej sa ráta s predĺžením trasy smerom na juh zo stanice New Cross Gate do West Croydonu, Crystal Palace až do stanice Clapham Junction. , East London Line by mala byť znovu otvorená v roku 2010 až 2011, avšak už nie ako súčasť londýnskeho metra ale ako súčasť novej siete London Overground. V horizonte roku 2025 sa uvažuje s obnovením prevádzky Bakerloo Line z jej terajšej konečnej stanice Harrow & Wealdstone do jej niekdajšej konečnej stanice Watford Junction. Bakerloo Line sem premávala až do roku 1982. [upraviť] Nové vlakové súpravy V roku 2009 sa počíta s postupnou výmenou vlakových súprav Victoria Line. Model 2009, vyrábaný spoločnosťou Bombardier Transportation, má nahradiť v súčasnosti používané súpravy typu 1967. Nové vlaky by mali byť rýchlejšie a mali by mať väčšiu kapacitu. Hneď, ako budú vymenené staré súpravy, dôjde k spusteniu nového automatizovaného systému riadenia vlakov (ATO). Frekvencia vlakov by sa mala zvýšiť z 28 na 33 vlakov za hodinu. Časť zo starých vlakov Victoria Line by sa mala presunúť na Bakerloo Line. S výmenou vlakových súprav sa ráta aj na Metropolitan, Hammersmith & City, Circle a District Line. Všetky v súčasnosti používané modely by v rozmedzí rokov 2009 až 2015 mal nahradiť nový model známy ako S. Nové súpravy by mali mať priechody medzi jednotlivými vozňami, vylepšený brzdný systém by mal zrýchliť frekvenciu vlakov a znížiť emisie oxidu uhličitého. Ako posledné by mali byť vymenené vlaky District Line, ktoré sa v súčasnosti rekonštruujú. [upraviť] Klimatizácia Počas letných mesiacov môžu teploty v niektorých častiach londýnskeho vystúpiť na veľmi nepríjemné hodnoty. Najmä kvôli veku tunelov, ich konštrukčnému riešeniu a nedostatočnej ventilácii môžu v teploty dosiahnuť až 47�°C. Takéto hodnoty boli namerané počas leta 2006. Konvenčná klimatizácia neprichádza do úvahy, keďže na podzemných trasách sú tunely primalé na to, aby okrem vlaku pojali aj klimatizačnú jednotku. Taktiež by dochádzalo k problémom s odvodom tepla vznikajúceho pri používaní klimatizačných jednotiek. S testovaním chladiaceho systému sa začalo v lete 2006 na stanici Victoria, v prípade úspechu sa testovanie rozšíri na ďalších 30 podzemných staníc. Vedenie spoločnosti v letných mesiacoch vyzýva cestujúcich aby si so sebou nosili fľašku s vodou, aby sa v prípade potreby mohli ovlažiť. Nové vlakové súpravy S, ktoré majú byť do prevádzky uvedené v rokoch 2009 až 2015, by mali byť klimatizované.","Londýnske metro (angl. London Underground, v hovorovej reči the Tube) je najstarší podzemný dopravný systém na svete. Prvý podzemný úsek bol odovzdaný do prevádzky už v druhej polovici 19. storočia, konkrétne v roku 1863. V súčasnosti má 11 liniek, metro obsluhuje 275 staníc a vyše 334 kilometrov liniek. Počas jedného dňa Londýnske metro prepraví 3,4 milióna cestujúcich. Od roku 2003 je londýnske metro súčasťou organizácie Transport for London (TfL), ktorá zabezpečuje aj autobusovú dopravu." sk,524551828f24fff71b017678cf4be21b,"[upraviť] Domestikácia mačky [upraviť] Predkovia mačiek Mačkovité šelmy patria medzi cicavce. Prvé cicavce sa vyvinuli z plazov pred asi 200 miliónmi rokov. Po vymretí dinosaurov, pred približne 65 miliónmi rokov, začali cicavce získavať dominantné postavenie, ktoré si udržali dodnes. Vyvinulo sa niekoľko mäsožravých čeľadí, kam patrí aj čeľaď Miacis. Boli to šelmy veľkosti lasice až vlka. V období raných treťohôr, čiže pred 60 – 35 miliónmi rokov sa jedinci z čeľade Miacidae rozšírili zo Severnej Ameriky cez Beringovu úžinu do celej Eurázie. Postupne sa z nich vyvinuli predchodcovia dnešných mäsožravých čeľadí, vrátane mačiek. Prvé mačkovité zvieratá sa objavili v eocéne pred asi 40 miliónmi rokov. Na rozdiel od ostatných druhov sa mačkovité druhy vyvíjali rýchlo a už v ďalšom období, v oligocéne, sa podobali dnešným mačkám. Dnes rozoznávame tri rody mačiek: Panthera, Felis a Acinonyx. Panthera sú mačky veľké a majú na spodnej časti jazyka malú jazylku, ktorá sa voľne pohybuje a môžu vďaka nej vydávať silné zvuky. Felis sú mačky malé, majú pevnú jazylku, nemôžu teda vydávať silné zvuky. Do rodu Acinonyx patrí iba gepard, pretože má pazúry, ktoré sa nedajú úplne zatiahnuť. [upraviť] Spolužitie mačky s človekom Spolužitie mačky s človekom trvá minimálne 4 500 rokov. Počas tohto obdobia mali mačky rôzne postavenie - boli zbožňované, ale aj prenasledované a zatracované. Dnes v zažívajú v mnohých kútoch sveta svoju renesanciu aj vďaka časovej nenáročnosti pri ich chove. [upraviť] Slávne mačky Podobne ako psy, aj mačky našli svoje uplatnenie aj v umení a niektoré jedince sú dodnes slávnejšie ako ich majitelia. V literatúre sa dodnes stretávame so slávnym kocúrom v čižmách, či mačkou Škľabkou z Alice v krajine zázrakov, do divadla chodíme na slávny muzikál Cats a v televízii sa smejeme na nešikovnosti kocúra Toma. [upraviť] Mačky a slávne osobnosti Americký spisovateľ Ernest Hemingway choval osem mačiek, Mark Twain ich mal vraj devätnásť a francúzsky kardinál Richelieu štrnásť. Počas vojny, keď Nemci bombardovali Londýn, si premiér Churchill dával okrem správ z frontu a vojenských depeší posielať aj informácie o tom, či je jeho ryšavý kocúr Jock v poriadku. Fyzik Isaac Newton sa zaslúžil o vynález takzvaných mačacích dvierok, keď si ako chovateľ mačiek všimol, že zatvorené dvere mačky obmedzujú v pohybe. Perzské mačky sa stali veľmi obľúbenými vo Veľkej Británii aj vďaka kráľovnej Viktórii, ktorá ich chovala a zbožňovala. Anglický kráľ Henrich III. pri pohľade na mačky omdlieval, rímsky cisár Julius Caesar a francúzsky osvietenec Voltaire mačky neznášali a hudobný skladateľ Johannes Brahms na ne poľoval zo svojho okna. Český spisovateľ Bohumil Hrabal choval niekoľko mačiek. [upraviť] Anatómia mačky Mačka domáca patrí svojím zoologickým zaradením medzi malé mačkovité šelmy. Má predĺžené telo, na pomerne nízkych nohách, s krátkym krkom a širokou, pomerne krátkou hlavou, stredne dlhým chvostom a krátkou, rovnou a priľahlou srsťou. U ušľachtilých plemien mačiek sú potom zámerne vyšľachtené niektoré odlišné telesné tvary a znaky. Mačka je predátor. Jej telo je prispôsobené k lovu. Dokonale vyvinuté zmyslové orgány jej umožňujú zaznamenať korisť na väčšiu vzdialenosť a obratne ju chytiť. Telo mačky je plné sily, elegantné a dokáže vyvinúť veľkú rýchlosť a vysoko skákať. Má ostré zuby a pazúry, lapenú korisť dokáže rýchlo zabiť. [upraviť] Fyziologické ukazovatele [upraviť] Vek mačky Traduje sa, že prepočítať vek mačky na naše ľudské roky je jednoduché. Stačí vraj vynásobiť roky jej pobytu na zemi číslom 7. Skutočnosť je však iná. Rytmus dospievania mačky prebieha inak ako u človeka. V tabuľke je uvedený prepočet približného veku mačky na vek ľudský. Mačky žijúce vonku sa priemerne dožívajú 7 až 8 rokov. U mačiek chovaných doma je priemerná dĺžka života 15 až 20 rokov. Na vek vplýva niekoľko faktorov – pohlavie mačky, životospráva, návyky a pod. Podľa štatistík sa kastrované zvieratá dožívajú vyššieho veku ako nekastrované. Zvieratá žijúce v domácnostiach sa môžu dožiť veľmi vysokého veku. Medzi chovateľmi sú známe prípady extrémne starých mačiek. [upraviť] Mladosť Malé mačiatka sa rýchlo vyvíjajú. Skutočne zrelé pre úplné odstavenie a odovzdanie novému majiteľovi sú vo veku 10 až 12 týždňov. Od narodenia po tento vek sa z bezbranného novorodeného mačiatka stane zvieratko schopné samostatného príjmu všetkých druhov potravy a má zafixované hygienické návyky. Tiež je navyknuté na človeka a vytvorilo si vzťah k iným mačkám a prípadne iným zvieratám. Okolo 3 mesiacov veku mačiatka sa predtým úzkostlivá mačka prestáva o mačiatka starať a núti ich k samostatnosti. Nasleduje obdobie rýchleho rastu. Malá mačka je zvedavá, rýchlo sa učí. Dotvára sa sfarbenie srsti a v tomto období môže dôjsť k dočasnej strate harmónie telesnej konštrukcie mačky. Okolo 5 mesiaca mačiatko mení zuby, väčšinou nenápadne a bez väčších ťažkostí. Detstvo končí zavŕšením pohlavnej dospelosti. U mačky sa prejaví prvou rujou a kocúr začína značkovať svoje teritórium. Po búrlivom období mladosti vyznačujúcom sa rýchlym vývojom nasleduje produktívny vek mačky, ktorý sa z ľudského hľadiska vyznačuje pomalším starnutím. Mačky začínajú pomaly starnúť po 10. roku života. Pokiaľ mačka netrpí nejakou chorobou, staroba sa u nej extrémne neprejavuje. Neskôr sa začínajú objavovať problémy s chrupom. Vo väčšej miere sa objavuje zubný kameň, oslabuje sa zrak, sluch aj čuch. Mačky pomaly strácajú silu a viac pospávajú. Staré mačky bývajú citlivé na zmenu prostredia a iné stresy. [upraviť] Povaha Popísať povahu mačky nie je ľahké. Existujú mačky temperamentné, flegmatické, cholerické, odvážne aj bojazlivé, náladové aj priateľské. Mačka však nie je samotárske zviera a potrebuje nadväzovať sociálne kontakty so svojím okolím. Aj medzi mačkami existujú samotárske jedince, mačka je však spoločenské zviera, čo je už dávno dokázané. U voľne žijúcich mačiek existuje zložitá sociálna štruktúra a prebiehajú rôznorodé sociálne interakcie. [upraviť] Sociálne správanie Mačka je individualista. Sama sa rozhoduje, v koho spoločnosti bude tráviť čas. Je ťažké stanoviť jej hranice, alebo ju v niečom obmedzovať. Na rozdiel od mačkovitých šeliem je mačka domáca vďaka niekoľkým storočiam spolužitia s človekom naučená vytvárať sociálne väzby so svojím okolím. Mačky žijúce polovoľne vytvárajú menšie skupinky zložené z príbuzných samíc, ich mláďat a jedného, prípadne dvoch kocúrov – ide teda o matriarchát. Kocúry sa po dosiahnutí pohlavnej dospelosti zvyknú zo spoločenstva vytratiť, mačky však ostávajú v revíre svojej matky a rozširujú skupinu. Vychovávajú spoločne mláďatá a vyháňajú votrelcov, sú však tolerantnejšie k dospelým kocúrom, keďže tí sú agresívnejší a väčší. Okrem toho nepredstavujú pre mačky konkurenciu a sú vhodnými partnermi na párenie. Mačky jedného spoločenstva sa delia o stravu, ktorú im poskytne človek, lovia však sólovo. Priplížia sa na lúke, poli, či v lese ku svojej obeti a skokom na ňu ju ulovia a usmrtia. Dospievajúce mačky sa zvyknú so svojou korisťou hrať (ak majú aj iný zdroj potravy). Mačky sú pokojné zvieratá, ktoré prespia väčšinu dňa. Pohybujú sa potichu a človek veľakrát o nich ani nevie. Samozrejme, že mačiatka sú divoké a hravé. Po prekonaní obdobia dospievania sa však upokoja. Voľne žijúce mačky koncentrujú svoju energiu na lov a prípadné boje. Mačka žijúca v zajatí však nemá možnosť lovu a tak musí svoju nahromadenú energiu vybiť inak – hrou so svojim majiteľom a šplhaním sa po škrabadle, či inom vhodnom mieste. Domáci maznáčik si zvyčajne vytvorí pevný a nežný vzťah ku svojmu majiteľovi. [upraviť] Komunikácia Mačky podobne ako ľudia nekomunikujú iba pomocou zvukov, ale aj postavením tela a chvosta, či mimikou. Postavenie uší, či rozšírenie alebo zúženie zreničiek tiež naznačujú duševné rozpoloženie mačky. Nezastupiteľným komunikačným prostriedkom sú tiež pachy produkované žľazami, ktoré mačky zanechávajú na ľuďoch, rastlinách a predmetoch otieraním, škriabaním a rozprašovaním moču. [upraviť] Gestika a mimika Rečou tela mačky vyjadrujú najmä pocity ako sú strach, radosť a agresivita. Vo všeobecnosti sa mačka snaží opticky zväčšiť, ak je agresorom, alebo ak sa teší. K tomu jej slúži srsť, ktorú je schopná naježiť a tým dosiahnuť želaný efekt. Ďalším spoľahlivým ukazovateľom nálady mačky je jej chvost. Mačka, ktorá má z niečoho radosť má vztýčenú hlavu aj chvost. Chrbát býva v tomto prípade vyklenutý a mačka sa otiera o nohy svojho pána. Keď má mačka hravú náladu, má chvost tvar otáznika, poskakuje a loví predmety vhodné k lovu. Mačka, ktorá má strach sa snaží opticky zmenšiť tým, že pokrčí nohy a uši stiahne smerom do strán. Ak chce mačka zastrašiť inú mačku, zodvihne zadnú časť tela, vzpriami chvost a jeho špičkou pohybuje zo strany na stranu. Vrcholne rozrušená mačka, čiže mačka v pohotovosti a rozhodujúca sa k činu má natiahnuté všetky končatiny, naježenú srsť, má vztýčený chvost a je nahrbená. S postavením tela úzko súvisí aj postavenie uší, hmatových chlpov, očí a tiež čela. Spokojná mačka má vzpriamené uši, uvoľnené hmatové chlpy a veľkosť zorníc zodpovedá momentálnemu osvetleniu. Nahnevaná mačka má uši sklopené dozadu, fúzy naopak napriamené smerom dopredu, zúžené zornice a pokrčený nos. Vystrašená mačka má uši sklopené do strán a rozšírené zornice. Mačky sa vo všeobecnosti snažia vyhnúť konfliktným situáciám a ak to situácia dovoľuje, radšej sa nepozorovane odplazia. Vo väčšine prípadov si mačky vyjasnia situáciu pohľadom a rečou tela. Mačky tiež špecificky prejavujú svoj vzťah k človeku. Radosť, dôveru, priateľstvo, náklonnosť prejavujú tým, že spia čo najbližšie pri človeku, otierajú sa oňho, vyhľadávajú jeho prítomnosť, olizujú ho, pradú a pod. [upraviť] Hlasové prejavy Odborníci uvádzajú okolo 16 rozličných zvukov, ktoré mačka vydáva. Niektoré zvukové signály úzko súvisia s momentálnou situáciou, v ktorej sa mačka nachádza (napr. prskanie, vrešťanie, mňaukanie, pradenie, volanie mačky v ruji). Všetky zvuky sa dajú rozdeliť do troch skupín podľa spôsobu, akým ich mačka vydáva. Označujeme ich ako vrčanie, vokály a prenikavé zvuky. Mačka vrčí so zavretou tlamou. K vrčaniu radíme zvuky ako sú pradenie a zvuky, ktoré mačka vydáva na uvítanie. K vokálom patria zvuky, ktoré mačka vydáva postupným zatváraním tlamy. Tieto zvuky sú veľmi individuálne a sú u každej mačky odlišné. Prenikavé zvuky vytvára mačka naširoko otvorenou tlamou a jednotlivé zvukové signály moduluje zmenou tvaru ústnej dutiny. Takto vznikajú rôzne zvuky – od vrčania, cez syčanie a prskanie až po vreskot. Ide o zvuky, ktoré používajú mačky najmä pri komunikácii s inými mačkami. [upraviť] Pradenie Pradenie je typickým zvukovým prejavom mačky, ktorý je úzko spätý s predstavou mačky. Je to zvuk, ktorý každý majiteľ mačky veľmi rád počuje, pretože sa pradenie vo všeobecnosti považuje za prejav spokojnosti a na ľudí pôsobí upokojujúco. V skutočnosti však mačky nepradú len keď sú spokojné, ale aj keď sú poranené, alebo trpia bolesťami, či sú dokonca zoslabnuté alebo umierajú. Existuje viacero teórií snažiacich sa vysvetliť tento jav. Pradenie sa objavuje už u malinkých mačiatok, čo pravdepodobne naznačuje mačke, že mačiatka sú v poriadku. Matka zas pradie pravdepodobne preto, aby zvýšila pocit bezpečia mačiatok. Mačky dokážu priasť veľmi dlho bezo zmeny v hlasitosti či rytmu a zaujímavé je, že neprestáva priasť ani pri nádychu či výdychu. Toto obojstranné pradenie sa vyskytuje výlučne u mačiek domácich, mačkovité šelmy ako napríklad tiger dokážu priasť výlučne pri výdychu. Odborníci najčastejšie vysvetľujú tento jav tak, že vzniká vibráciou nepravých hlasiviek, čo sú membrány nachádzajúce sa za pravými hlasivkami v hrtane. Iná teória zasa tvrdí, že pradenie vzniká fázovo posunutými sťahmi hrtanu a bránice. Pradenie sa vysvetľuje tiež turbulenciou v krvnom obehu hlavnej dutej žily, ktorou sa vracia krv k srdcu. [upraviť] Chov mačiek Podrobnejšie o chove mačiek pozri Chov mačiek (Wikibooks) Pod pojmom chov mačiek nerozumieme iba ich šľachtenie, ale aj ich spolužitie s človekom v domácnosti a to buď bez možnosti výbehu, s výbehom (čiže polovoľne) alebo voľne. Mačky, podobne ako človek, sú osobnosťami s vlastnými potrebami, ktoré treba rešpektovať. Ak sa rozhodnete chovať mačku, morálne sa zaviažete starať o zviera na približne 15 až 20 rokov, za čo vám ono dá svoju spoločnosť, lásku a oddanosť. Starostlivosť o mačku nie je len kŕmenie a vymieňanie podstielky, ale aj veterinárna starostlivosť a čas, ktorý jej treba venovať, pretože mačka je tvor spoločenský. Chov zvierat na Slovensku upravuje zákon č. 488/2002 o veterinárnej starostlivosti a zmene niektorých zákonov a to najmä §21 o ochrane zvierat. Držbu spoločenských zvierat, ako aj práva a povinnosti, či poplatky bližšie upravujú Všeobecne záväzné normy (VZN) každej obce. [upraviť] Chov mačiek bez možnosti výbehu Mačka chovaná bez možnosti výbehu sa dožíva spravidla dlhšieho veku ako mačky chované polovoľne či voľne, pretože je minimálna možnosť nákazy nebezpečnými chorobami a tiež traumatického poranenia. Takáto mačka však nemá možnosť zaobstarávať si stravu lovom a tráviť život s inými mačkami. Je potrebné jej zabezpečiť náhradnú činnosť vo forme hier (lovenie hračky, šplhanie sa do výšok, obrusovanie drápkov - škrabadlo/odpočívadlo). Najvhodnejšie a pre chovateľa aj čiastočne pohodlnejšie je chovať aspoň dve mačky. Tie sa dokážu spolu zahrať a stráviť tak činorodo čas, v ktorom by sa osamelá mačka nudila. Mačka je aktívna najmä v noci a preto v tomto čase pudovo hľadá korisť, ktorú by mohla uloviť. Ak to nie je iná mačka, či kamarát na hranie, bude loviť to, čo sa jej naskytne - môžu to byť vaše nohy, či zabudnuté viečko. Ďalším problémom pri chove mačiek bez možnosti výbehu je strava. Takáto mačka nemá možnosť výbehu a väčšej pohybovej aktivity a preto sa u nej, najmä v staršom veku a tiež u kastrovaných jedincov, môže objaviť obezita. Mačka je v prvom rade mäsožravec a preto by práve mäso malo tvoriť hlavnú časť jej jedálnička. Ako doplnok sa však mačke podávajú aj rôzne druhy zeleniny a ovocia. Mačka musí mať stály prístup k čerstvej vode a tiež tráve, ktorá jej napomáha pri vyvrátení tzv. bezoárov, ktoré vznikajú v žalúdku požitím chlpov pri čistení. Pri chove viacerých mačiek v domácnosti je tiež potrebné zabezpečiť viacero mačacích WC (pre každú mačku jedno). Do WC sa dáva tzv. podstielka. Kedysi sa používal piesok, dnes existujú rôzne druhy podstielok. Mačky chované v zajatí môžu prežiť aj bez možnosti výbehu plnohodnotný mačací život. Mačky majú veľmi rady výšky a výhľad z okna, čo sa dá veľmi dobre využiť pri umiestňovaní mačacieho stromu (škrabadla/odpočívadla). Zábavné je sledovať mačky pri šplhaní sa po takomto strome a mačacích hrách na ňom. Mačka zvyknutá na svoj strom nemá tendencie škriabať nábytok, šplhať sa po záclonách, či ničiť sedaciu súpravu. Na strome si tiež veľmi dobre precvičí svoj lovecký pud, ak sú na ňom povešané rôzne druhy hračiek. [upraviť] Polovoľný a voľný chov mačiek Najmä na dedinách bolo a v menšej miere aj dnes ešte je zvykom chovať mačky polovoľne či voľne. Ide o chov, kedy môže mačka voľne chodiť po vonku, vracia sa však ku chovateľovi zvyčajne pre jedlo a u polovoľného chovu aj pre pohladenie či miesto na spanie. Takto chované mačky sa nezvyknú dožiť veľmi vysokého veku. V dnešnej dobe zomierajú najčastejšie pod kolesami auta, ale aj na otravu, či na následky rôznych druhov týrania, ako je kŕmenie ľudskou stravou, neposkytovanie žiadnej veterinárnej starostlivosti, nekastrovanie a zabíjanie potomstva človekom. Mačka s možnosťou voľného pohybu žije plnohodnotný mačací život. Živí sa tým, čo si uloví - väčšinou ide o hlodavce a hmyz. Mestské mačky sa tiež živia odpadkami a zvyškami od stola, ktorými ich niektorí ľudia kŕmia. Nejde o vyváženú stravu. Aj preto sú niektoré voľne žijúce mačky chudé, s nekvalitnou srsťou. Ďalším dôvodom sú rôzne parazity, vnútorné aj vonkajšie, ktorými sú takéto mačky napadnuté. Pohlavný život mačiek tiež prispieva k vyčerpaniu organizmu a teda aj skoršiemu úhynu. Voľný chov mačiek sa viaže aj s niekoľkými problémami. Ide najmä o ich, v porovnaní s inými cicavcami, rýchle premnoženie. Mačka je schopná vrhnúť tri až štyrikrát ročne priemerne po štyri mláďatá. Tie pohlavne dozrejú už vo veku okolo šiestich mesiacov. Takto môže mať teoreticky jeden pár po piatich rokoch niekoľko tisíc potomkov v prípade, že všetci potomkovia prežijú a budú mať svojich potomkov. Nie všetky mačiatka sa však dožijú pohlavne dospelého života. Ďalším problémom je tiež možný prenos chorôb na človeka (toxoplazmóza, besnota). [upraviť] Výchova Mačka je tvor svojrázny a samostatný. Pri výchove mačky sa nedá postupovať ako napríklad pri výchove psa. Napriek tomu je potrebné od prvého dňa mačke dať najavo, čo sa smie a čo nie a to najmä dôslednosťou. Na rozdiel od psa, mačka voľne nežije v svorke a nepozná pojem autority či vodcovstva, nikdy nebude rešpektovať príkazy len preto že ich vydal vodca. Mačky sú citlivé na ostré zvuky a tak keď vykonáva mačka neželanú činnosť, spravidla stačí zasyčať, podobne ako to robí dospelá mačka, keď sa snaží odplašiť nepriateľa. Ak táto metóda nepomôže, používa sa tiež spŕška vody z ostrekovača na mačku. Hrubé zaobchádzanie a bitka sa môžu nevyplatiť - mačka stratí dôveru a môže sa dokonca stať bojazlivou. Okrem toho môže dôjsť k vážnemu poraneniu až úhynu zvieraťa. [upraviť] Kastrácia [upraviť] Ovariohysterektómia Ovariohysterektómia je kastrácia mačiek. Ide o chirurgické odstránenie vaječníkov, vajcovodov a maternice. Zákrok sa prevádza v narkóze a mačka sa po ňom zotavuje niekoľko dní. Kastrácia je nezvratný zákrok, po ktorom už mačka nikdy nebude mať mačiatka. Je vhodné zákrok previesť u nechovných mačiek. Odstránia sa ňou nepríjemné sprievodné príznaky mačacej ruje, mačka sa stane pokojnejšou, nemá problém s prijímaním potravy (počas ruje môže mačka neprijímať potravu a v prípade, že mačka nezabrezne, ruja sa môže opakovať každé tri týždne, aj častejšie). U polovoľne a voľne chovaných mačiek je kastrácia jediný možný spôsob, ako zabrániť nekontrolovanému rozmnožovaniu mačacej populácie. Po kastrácii odpadá možnosť ochorenia pohlavného aparátu (zápal maternice) a výskumy ukazujú, že sa výrazne redukuje možnosť vzniku rakoviny mliečnej žľazy. Existuje alternatívne riešenie ku kastrácii a tou je sterilizácia. Tá spočíva v podviazaní vaječníkov mačky, čím sa zabráni vajíčkam, aby sa dostali a uchytili v maternici. Sterilizácia však neodstráni sprievodné prejavy ruje. [upraviť] Orchiektómia Orchiektómia je kastrácia kocúrov. Ide o chirurgický zákrok, pri ktorom sa odstránia semenníky, nadsemenníky a časť semenovodov. Tento zákrok by sa mal previesť až vtedy, keď je kocúr celkom dospelý, teda najskôr vo veku 1 roka. Skoršia kastrácia môže viesť k tvorbe močových kameňov, keďže močová trubica nemala čas dostatočne sa vyvinúť a rozšíriť. Tiež môže dôjsť k zastaveniu vzniku sekundárnych znakov, ktoré vizuálne odlišujú mačku od kocúra (väčší vzrast, tzv. kocúria hlava). V prechodnom období, kedy kocúr začína značkovať svoje teritórium a nie je dostatočne starý na zákrok, sa dá použiť liek Androcur, ktorý utlmuje pohlavný pud a teda aj značkovanie teritória. Kastrácia odstraňuje nežiadúce prejavy samcov ako sú túlanie sa, vyhľadávanie mačiek v ruji, značkovanie teritória a tiež upravuje intenzívny zápach samčieho moču. Kastráti nestrácajú osobité kocúrie vlastnosti, sú však kľudnejší a radšej sa zdržujú doma, nemajú potrebu biť sa o teritórium, či mačku. S ohľadom na relatívnu jednoduchosť zákroku u kocúrov sa nezvyknú vyskytovať komplikácie a kocúr je do 24 hodín v pôvodnej kondícii. Do dvoch mesiacov po zákroku je samec ešte schopný splodiť potomstvo, keďže pri kastrácii nedochádza k odstráneniu všetkých spermií z organizmu. Existuje niekoľko povier týkajúcich sa kastrácie mačiek a kocúrov. Hovorí sa, že mačka zlenivie a stučnie a že prestane chytať myši. Obe povery sa nezakladajú na pravde. V prípade, že mačka začne priberať, stačí zmeniť spôsob kŕmenia, prípadne znížiť jeho dávky. [upraviť] Šľachtenie mačiek Vďaka šľachteniu (plemenitbe, chovu) vzniklo veľké množstvo rôznych druhov mačiek, ktoré sa od seba odlišujú nielen farbou srsti, jej kvalitou, ale aj stavbou tela, povahovými črtami, či veľkosťou a farbou očí. Šľachtením vznikajú aj dnes nové plemená. Cielený chov mačiek si vyžaduje znalosti o danom plemene, t. j. uznaného štandardu organizáciou FIFe (prípadne inými organizáciami, v ktorých je dané plemeno uznané), ale tiež znalosti z genetiky a v neposlednom rade je potrebné byť členom nejakého klubu/zväzu chovateľov (u nás sa nazývajú Základné organizácie chovateľov mačiek), ktorý tiež upravuje svojimi smernicami (tzv. chovateľský poriadok) pravidlá chovu mačiek s preukazom pôvodu. Do chovu sú v dnešnej dobe pripúšťané iba jedince zodpovedajúce platnému štandardu. To, či jedinec štandardu zodpovedá, alebo nie, určí na výstave rozhodca. Každá základná organizácia vo svojom chovateľskom poriadku ukladá chovateľovi určité práva a povinnosti, špecifikuje zásady plemenitby daného plemena, ktoré chovateľ musí dodržiavať a tiež určuje podmienky, za ktorých je možné jedinca uchovniť (koľko akých výstav s akými známkami musí jedinec absolvovať, aký musí byť jeho zdravotný stav, vek a pod.). Na dodržiavanie platných predpisov dohliada poradca chovu (skúsený človek, ktorý vystavuje potrebné dokumenty, v prípade potreby vyberá vhodných jedincov na chov, pomáha chovateľom a dohliada na ich chovateľskú činnosť). Čoraz častejšie sa hovorí o tzv. týraní chovom, kedy sa u zvierat prešľachťujú niektoré fyziologické znaky do takej miery, že im znemožňujú normálny život. Ide napríklad o perzské a exotické mačky, ktoré majú kvôli zdeformovanému nosu a tlame dýchacie problémy, často sa u nich vyskytujú kožné ochorenia a sú náchylné na nebezpečné ochorenie obličiek, tzv. PKD (Polycystic Kidney Disease = policystické ochorenie obličiek). Žiadna právna norma zatiaľ takúto formu týrania zvierat presne nedefinuje a je preto na základných chovateľských organizáciách, aby sa s týmto problémom vyrovnali. [upraviť] Genetika mačiek Chovatelia mačiek potrebujú mať pre svoju činnosť aspoň základnú znalosť zákonov dedičnosti. Tieto znalosti využije pri určovaní ""výsledkov"" svojho chovu, čiže vie predbežne určiť, aké jedince sa zo spojenia daných jedincov môžu vzniknúť. Chovateľov najviac zaujíma sfarbenie srsti mačiatok, genetika je však dôležitá aj kvôli predchádzaniu rôznym známym dedičným chorobám. Sfarbenie srsti mačiek vzniká odrazom svetla od malých pigmentovaných čiastočiek, ktoré sa nachádzajú v chlpoch. Tieto pigmentové čiastočky sa nazývajú melaníny. Môžu mať rôznu veľkosť aj tvar, byť zoskupené, alebo voľne rozprestrené po celej dĺžke chlpu. U mačiek rozoznávame dva základné melaníny - phaoemelanín (zafarbuje srsť do červena) a eumelanín (zafarbuje srsť do čierna). Šľachtením vzniklo veľké množstvo mutácií, pri ktorých menia melaníny nielen svoj tvar, ale aj umiestnenie, či tvorbu zhlukov. Čierna farba potom vyzerá ako čokoládová alebo škoricová. Pôsobením riediaceho génu (dilution, skratka dd) z čiernej vzniká modrá (napr. u kartúzskych mačiek), z čokoládovej lilavá, zo škoricovej plavá a z červenej krémová.V roku 1974 vedci objavili ďalší riediaci gén, génový modifikátor (dilution modifier, skratka Dm). Tento mení modrú, lilavú a plavú na karamelovú a krémovú na broskyňovú (aprikotovú). Problematiku farieb komplikuje aj biela farba, ktorú riadi niekoľko génov. Srsť bielych mačiek neobsahuje žiadny pigment. U bielych mačiek predovšetkým s modrými očami sa vyskytuje hluchota a seriózni chovatelia nechávajú svoje zvieratá otestovať audiometrickým testom u veterinára. Farba srsti sa viaže tiež na pohlavie (napríklad červená farba, alebo korytnačinové sfarbenie). [upraviť] Choroby [upraviť] Neinfekčné choroby Neinfekčné choroby sú také choroby, ktoré vznikajú pôsobením vonkajšieho prostredia alebo stravy na organizmus, prípadne ich spôsobuje invázia mikroorganizmov. Medzi neinfekčné choroby zaraďujeme tiež vrodené vady a poruchy. Nie sú nákazlivé. Medzi najčastejšie neinfekčné ochorenia mačiek patria: Z genetických chorôb mačiek sa častejšie vyskytujú nasledovné: [upraviť] Infekčné choroby Infekčné choroby spôsobujú mikroorganizmy alebo víry a do organizmu zvieraťa sa dostávajú prenosom z jedného zvieraťa na druhé. V niektorých prípadoch môže ísť o zoonózu, čiže ochorenie, ktoré sa prenáša na človeka. Medzi najčastejšie infekčné ochorenia u mačiek patria:","Mačka domáca (Felis silvestris f. catus) je už niekoľko storočí domestikovaný poddruh mačky divej. Po svojich predkoch zdedila vynikajúci zrak a sluch, k lovu dokonale prispôsobené telo. Ešte prednedávnom bola mačka neodmysliteľnou súčasťou každého vidieckeho domu. S rozvojom civilizácie je ale tohto vidieckeho prostredia čoraz menej a mačka stráca svoje postavenie úžitkového domáceho zvieraťa. V mestách sa pre svoju reprodukčnú schopnosť a pre potenciálne nebezpečenstvo prenosu toxoplazmózy a rozličných parazitov stáva nevítaným problémom. Na druhej strane je vďaka relatívne nenáročnej starostlivosti a schopnosti dodať príbytku teplo domova čoraz obľúbenejším domácim zvieraťom." sk,3a4e3b3499d05391da1eeb9a4826847b,"[upraviť] História Kremík (po lat. silex, silicis) prvýkrát identifikoval Antoine Lavoisier v roku 1787, a neskôr ho Humphry Davy (1800) omylom považoval za zlúčeninu. V roku 1811 Gay Lussac a Thénard pravdepodobne pripravili amorfný a nečistý kremík redukciou fluoridu kremičitého draslíkom. V roku 1824 Berzelius pripravil amorfný kremík pomocou približne rovnakej metódy ako Lussac. Berzelius tiež kremík vyčistil opakovaným premývaním . Pretože kremík (angl. silicon) je dôležitý prvok pre polovodiče a elektronické zariadenia, je región v Kalifornii, kde sú sústredené spoločnosti zaoberajúce sa vývojom takýchto zariadení, Silicon Valley (Kremíkové údolie), pomenovaný podľa tohto prvku. [upraviť] Výskyt v prírode V prírode sa stretávame iba zo zlúčeninami kremíka. Kremík je po kyslíku druhým najviac zastúpeným prvkom v zemskej kôre. Podľa posledných dostupných údajov tvorí kremík 26 – 28�% zemskej kôry . V morskej vode je jeho koncentrácia pomerne nízka, iba 3 mg Si/l, vo vesmíre pripadá na jeden atóm kremíka približne 30 000 atómov vodíka. Kremík je podstatnou zložkou veľkej väčšiny hornín tvoriacich zemskú kôru - príkladom môžu byť pieskovce, íly, žuly. Významné zastúpenie v horninách majú hlinitokremičitany, z nich uvedieme živce: ortoklas (KAlSi3O8) a plagioklas ((Na, Ca)Al1-2Si2-3O8). Mineralogicky je bezpochyby najvýznamnejším zástupcom kremeň (lat. lapis cremans), chemicky oxid kremičitý SiO2. Minerály s týmto zložením sa farebne líšia podľa prítomnosti malého množstva cudzích prvkov, ktoré spôsobujú charakteristické sfarbenie kryštalického oxidu kremičitého. Takmer čistý oxid kremičitý je označovaný ako krištáľ, do fialova je sfarbený ametyst, žltý je citrín, ružový ruženín, hnedý záhneda a napr. jaspis, sa vyskytuje v niekoľkých farebných odtieňoch. Zvláštny prípad minerálu na báze oxidu kremičitého je amorfná forma tejto zlúčeniny – opál. Tento módny polodrahokam sa vyskytuje v niekoľkých farebných odtieňoch. V súčasnosti sa najväčšie množstvo opálov doluje v Austrálii a strednej Amerike vrátane Mexika. Na Slovensku sú známe opálové bane v blízkosti Prešova (Dubník). Biologicky patrí kremík medzi biogénne prvky, aj keď jeho obsah v tkanivách živých organizmov nie je veľmi vysoký. Uvádza sa, že v tele dospelého človeka sa nachádza približne 1 g kremíka, a to predovšetkým v kostiach, chrupavkách a zubnej sklovine, je nevyhnutný pre ich zdravý rast a vývoj. Kremík hrá kľúčovú úlohu pri tvorbe kolagénu, podieľa sa na elastickosti všetkých tkanív. Zvýšený obsah kremíka v rastlinných bunkách môžeme nájsť napr. v prasličkách alebo páliacich chĺpkoch žihľavy. Kremík je mimoriadne dôležitý ako stavebný kameň jednobunkových rias rozsievok. Hlavným stavebným materiálom frustuly (bunkovej steny rozsievky) je vodnatý polymér oxidu kremičitého, príbuzný opálu. Rozsievky sú jedinou skupinou organizmov, ktorých rozvoj je úplne závislý na prítomnosti rozpustných foriem oxidu kremičitého v prostredí. Po vyčerpaní zdrojov kremíka sa zastaví replikácia DNA. Rozsievky sú významný primárny zdroj biomasy, ich biomasa tvorí až 25�% z celkového množstva biomasy vyprodukovanej rastlinami. [upraviť] Výroba a využitie Výroba kremíka v priemyselnom meradle je založená na redukcii taveniny vysoko čistého oxidu kremičitého v oblúkovej elektrickej peci. Na uhlíkovej elektróde pritom dochádza k reakcii: za vzniku kremíka o čistote 97 – 99�%. Pre potreby elektronického priemyslu je táto čistota absolútne nedostačujúca. Výroba elektronických súčiastok vyžaduje kremík s čistotou minimálne 99,9999�%, pretože aj nepatrné množstvo prímesí výrazne ovplyvňuje kvalitu vyrobených tranzistorov a ďalších elektronických súčiastok. [upraviť] Výroba vysoko čistého kremíka Jeden z najstarších spôsobov prípravy vysoko čistého kremíka je zonálne tavenie. Čistený materiál sa najskôr upraví do tvaru dlhej tenkej tyče. Tá sa potom v špeciálnej piecke postupne pretavuje tak, aby sa tavená zóna posúvala od jedného konca k druhému. Pritom sa nečistoty prítomné v materiáli sústreďujú v roztavenej zóne a postupne sa dostávajú ku koncu tyče, ktorý sa nakoniec odreže (časť nečistôt sa naopak koncentruje v tuhnúcej tavenine a na konci viacerých cyklov sa nachádza na druhom konci tyče; kvôli ekonomike sa však tento druh nečistôt obvykle odstraňuje už pri príprave suroviny chemicky). Niekoľkonásobným opakovaním tohto postupu vznikne veľmi čistý materiál. V súčasnosti sa na prípravu extrémne čistého kremíka používajú chemické metódy. V tzv. Siemensovom postupe je z kremíka najskôr pripravená nejaká plynná zlúčenina, zvyčajne trichlorsilan HSiCl3 alebo chlorid kremičitý SiCl4. Tieto zlúčeniny sa potom preženú cez vrstvu vysoko čistého kremíka s teplotou viac ako 1 100�°C. Pritom dochádza k ich rozkladu a vzniknutý vysoko čistý kremík sa ukladá v kryštalickej podobe na pôvodnú kremíkovú podložku. Reakciu trichlorsilanu opisuje rovnica: Uvedeným postupom vzniká tzv. polykryštalický kremík, ktorý zvyčajne obsahuje nečistoty v pomere 1�: 1 000 000 a úplne vyhovuje požiadavkám pre výrobu elektronických polovodičových súčiastok. Určitý čas bol alternatívou k Siemensovej metóde DuPontov postup, ktorý vychádzal z chloridu kremičitého a jeho rozkladu pri teplote 50�°C na vysoko čistom zinku podľa rovnice: Technické problémy s prchavosťou vznikajúceho chloridu zinočnatého, ktorý následne znečisťoval vyrobený čistý kremík, viedli nakoniec k tomu, že bol tento proces prakticky zavrhnutý. Ďalším krokom spracovania extrémne čistého kremíka je príprava monokryštálu riadenou kryštalizáciou z taveniny, nazývaná Czochralského proces. Pri tomto postupe je do kremíkovej taveniny vložený zárodočný kryštál vysoko čistého kremíka. Tento kryštál sa pritom otáča a vyťahuje podľa vopred presne definovaného programu; teplota taveniny je tiež veľmi pozorne sledovaná a riadená. Celý proces sa uskutočňuje v nádobách z veľmi čistého kremeňa v inertnej atmosfére argónu. Na zárodočnom kryštáli sa potom vylučujú ďalšie vrstvy mimoriadne čistého kremíka, takže výsledný produkt môže mať až 400 mm v priemere a dĺžku do 2 m. V niektorých prípadoch je potrebné predísť možnej kontaminácii kremíka materiálom kelímka, ktorý obsahuje taveninu. Pre prípravu monokryštálu je preto používaná aj metóda letmej zóny, podobná zonálnemu taveniu, pričom ingot je umiestnený zvisle a pomerne tenká roztavená zóna nie je v styku so žiadnym kelímkom ani podložkou a roztavený kremík je udržiavaný v ingote len povrchovým napätím. Vyrobený monokryštál kremíka vo forme valcového ingotu sa po vychladnutí a určení presnej kryštalografickej orientácie (označenej zbrúsením niektorej strany/strán ingotu) reže na tenké pláty (vafery), leští a použije sa ako surovina na výrobu polovodičových súčiastok. [upraviť] Slnečné (Solárne) články [upraviť] Zliatiny Metalurgický význam kremíka je iba vo výrobe niektorých špeciálnych zliatin, v ktorých sa ho aj tak vyskytuje iba niekoľko percent. Najznámejšia je ferosilícium, zliatina kremíka so železom, ktorá sa vyznačuje vysokou tvrdosťou a chemickou odolnosťou. Na zvýšenie tvrdosti sa kremík v malom množstve pridáva aj do špeciálnych ocelí a hliníkových zliatin. [upraviť] Zlúčeniny kremíka a ich význam [upraviť] Oxid kremičitý Asi najvýznamnejšia anorganická zlúčenina kremíka je oxid kremičitý, SiO2. Táto látka sa vyskytuje v mnohých modifikáciách s celkom odlišnými fyzikálno-chemickými vlastnosťami. [upraviť] Výroba skla Z technického hľadiska je sklo podchladená tekutina - nemá kryštalickú štruktúru. Sklo skutočne tečie aj keď veľmi pomaly. Môžeme to pozorovať napr. na veľmi starých okenných tabuliach, ktoré sú v dolnej časti merateľne hrubšie, ako hore. Veľké problémy spôsobuje tečenie skla v šošovkách a zrkadlách obrých optických teleskopov, kde aj zmeny rozmerov v stotinách milimetrov môžu zhoršiť optické vlastnosti prístroja. V súčasnosti sa vyrábajú stovky druhov skla pre najrôznejšie praktické aplikácie, ktoré sa líšia fyzikálnymi vlastnosťami aj vzhľadom. Základnou surovinou pre výrobu skloviny je zmes, nazývaná sklársky kmeň s približným zložením�: 50% piesok (kremeň alebo oxid kremičitý), 16% sóda (uhličitan sodný), 12% vápenec (uhličitan vápenatý), 18% recyklované sklo (rozdrvené črepy). Táto zmes sa taví pri teplote okolo 1 500�°C a ďalej sa spracováva predovšetkým na výrobu fliaš liatím alebo fúkaním. Druhy skla: [upraviť] Kremičitany Kremík vytvára celý rad kyslíkatých kyselín, z ktorých najjednoduchšia je kyselina tetrahydrogénkremičitá H4SiO4. Ďalšie kyseliny obsahujú viacero zreťazených skupín [SiO3]. Všetky sú pomerne slabé a nestále. Naopak, ich soli kremičitany, sú veľmi stabilné. Kremičitany alkalických kovov a kovov alkalických zemín sú podstatnou súčasťou vyvretých hornín, ílov, tehlárskej hliny a ďalších. Veľmi bežné sú horniny na báze hlinitokremičitanov (aluminosilikátov). Aluminosilikátové minerály sú napr. živce ortoklas KAlSi3O8 a plagioklas NaAlSi3O8. Veľmi cenné sú aluminosilikáty nazývané zeolity, ktoré vytvárajú komplikované priestorové siete, zložené z tetraédrov SiO4 a AlO4, navzájom zviazaných zdieľanými vrcholovými atómmi kyslíka. Tvoria vzájomne prepojené kanály a dutiny, ktoré obsahujú slabo viazané, teda v podstate pohyblivé, molekuly vody a katióny alkalických kovov (Na, K, Li, Cs) a kovov alkalických zemín (Ca, Mg, Ba, Sr), ktoré vyrovnávajú nenasýtenú negatívnu valenciu AlO4. Zeolity sa správajú ako prírodné ionexy alebo molekulové sitá. [upraviť] Keramika a stavebné materiály Keramika je všeobecný názov pre výrobky zhotovené vypaľovaním keramických zmesí, ktorých hlavnými zložkami sú kaolíny, íly a hliny. Keramické zmesi získajú po premiešaní s vodou plastické vlastnosti, v tom stave ich možno tvarovať a naopak po vypálení pri teplote 800 až 1500�°C plastické vlastnosti strácajú a menia sa v trvalo tvrdú látku nazývanú črep. Najhodnotnejšou keramickou hmotou je porcelán, ktorého vstupné suroviny tvoria zmes, ktorá obsahuje priemerne 50�% najčistejšieho kaolínu, 25�% kremenného piesku a 25�% živcov. Veľmi známy a hodnotný je napríklad meissenský porcelán a karlovarský porcelán. Tehlárske hliny ako menej hodnotné keramické suroviny slúžia na výrobu tehál, strešných škridľov a iných stavebných materiálov. Z ílov alebo menej hodnotného kaolínu, živca a kremeňa sa vypaľovaním pri teplote okolo 1300�°C vyrába buď obyčajná kamenina (potrubie, dlaždice) alebo jemná biela kamenina (taniere, umývadlá, kachličky, sošky). Ďalšie uplatnenie v stavebníctve nachádza kremenný piesok ako zložka malty a spájacích materiálov a predovšetkým pri výrobe betónu. [upraviť] Aerogél Hlavný článok: Aerogél Zamrznutý dym - tak pomenovali vedci špeciálny materiál, ktorý svojím výzorom skutočne pripomína dym, no svojimi vlastnosťami drží 15 svetových fyzikálnych rekordov. Je to jeden z najlepších tepelných izolantov a taktiež je aj veľmi pevná látka s najmenšou známou hustotou. Blok aerogélu o veľkosti dospelého človeka váži necelý pol kilogram a unesie váhu malého osobného auta. Pritom 99,8�% objemu tvorí obyčajný vzduch, zvyšok, čiže 0,2�%, sú kremíkové. Aerogél sa vyrába zo zmesi oxidu kremičitého (SiO2) a kvapalného oxidu uhličitého (CO2). Potom sa za obrovského tlaku z tohto gélu odstráni všetka kvapalná zložka (superkritické vysušenie). Jedine tak nedôjde k zrúteniu kremíkových buniek a následnej deformícii gélu. Vznikne tak teleso s niekoľkými miliardami buniek z kremíka, ktoré držia pokope silné molekulové väzby O-Si. Zatiaľ čo svetlo so svojou krátkou vlnovou dĺžkou prejde cez aerogél takmer bez zmeny, teplo a zvuk sa cez blok aerogélu takmer nedostane. V súčasnosti je jeho výroba veľmi nákladná a využíva sa najmä v kozmickom výskume. Je to však materiál s obrovským potenciálom využitia v budúcnosti . [upraviť] Halogenidy kremíka Kremík vytvára zlúčeniny s fluórom SiF4, chlórom SiCl4 a brómom SiBr4, ktoré sa môžu ďalej zreťaziť za vzniku vyšších halogenidov. Všetky uvedené zlúčeniny sú veľmi nestále a pri styku s vodou okamžite hydrolyzujú za vzniku gelovitej kyseliny kremičitej. Chlorid kremičitý je veľmi dôležitou zlúčeninou pri príprave čistého kremíka pre polovodičové súčiastky (pozri vyššie). Prchavosť fluoridu kremičitého sa v analytickej chémii používa k odstráneniu fluóru z jeho stabilných fluoridov AlF3 a fluoridov lantanoidov. Vzorka sa pritom varí pri asi 150�°C v 50�% kyseline sírovej v sklenenej aparatúre a vzniknutý prchavý SiF4 je okamžite odvádzaný prúdom horúcej vodnej pary do roztoku alkalického lúhu, kde je potom možné ľahšie určiť jeho obsah. [upraviť] Karbid kremíka Karbid kremičitý SiC tvorí analogickú kryštalickú štruktúru ako diamant a patrí preto medzi jedny z najtvrdších známych látok. V Mohsovej stupnici tvrdosti dosahuje stupeň 9 až 10 a nachádza preto praktické uplatnenie ako brusivo pod názvom karborundum. [upraviť] Kremíkaté analógy uhľovodíkov Pretože kremík a uhlík sa v periodickej tabuľke prvkov nachádzajú v jednej skupine pod sebou, dalo by sa usudzovať, že kremík bude rovnako ako uhlík vytvárať nesmierne pestrú škálu zlúčenín analogických organickým látkam. V staršej vedecko-fantastickej literatúre sme sa mohli pomerne často stretnúť so živými bytosťami, ktoré na rozdiel od nás majú telo zložené zo silikónových molekúl, kúpu sa v kvapalnom čpavku, dýchajú sírne výpary apod. Skutočnosť je však ďaleko prozaickejšia. Napriek tomu, že kremík dokáže vytvárať celý rad analogických zlúčenín k uhľovodíkom, nemôže ich množstvo nikdy dosiahnuť pestrosť organickej chémie. Dôvodom je predovšetkým fakt, že atómy kremíka nie sú schopné vytvárať dvojitú väzbu Si=Si a pochopiteľné ani väzbu trojitú. Ďalší významný dôvod je sila väzby medzi dvoma atómmi kremíka, ktorá je približne polovičná, ako pri väzbe C-C. V dôsledku toho sú molekuly s vysokým počtom väzieb Si-Si nestále a veľmi ľahko sa rozkladajú. Napriek tomu však existujú skupiny látok, ktoré sú analógy (?) medzi organickými zlúčeninami a podobnými zlúčeninami kremíka: [upraviť] Silany Silany sú bezfarebné látky so zložením SinH2n+2. Prvé dva silany sú plynné, od trislanu Si3H8 kvapalné. Všetky sú mimoriadne reaktívne a na vzduchu samozápalné, reakciou s kyslíkom vzniká oxid kremičitý a voda. Vo vode tiež rýchlo hydrolyzujú, pričom sa uvoľňuje plynný vodík a vzniká gél kyseliny kremičitej. Silany sú veľmi silné redukčné činidlá. S halogénmi reagujú explozívne, za istých podmienok (prítomnosť AlCl3 a vhodná teplota) je možné pripraviť molekuly s jedným atómom halogénu SiH3Cl až SiHCl3 a podobne. Silany sa uplatňujú predovšetkým ako počiatočné zlúčeniny pre výrobu zložitejších kremíkatých látok, napr. pre výrobu čistého polovodičového kremíka. [upraviť] Siloxány (silikóny) Siloxány sú zlúčeniny, ktoré obsahujú v molekule väzbu Si-O-Si. Táto chemická skupina je veľmi stabilná a môže byť preto pripravený prakticky nekonečný reťazec so zložením –(O-Si-O-Si-O)-, zostávajúce dve voľné väzby kremíkového atómu môžu byť obsadené napr. skupinami –HO alebo najčastejšie organickými ligandami ako -CH3a ďalšími. Najbežnejšie používané zlúčeniny tohto typu sú polydimetylsiloxány a majú vzorec: (CH3)3SiO[SiO(CH3)2]nSi(CH3)3. Uvedené látky sú pritom za bežných podmienok úplne stabilné a nepodliehajú rozkladu ani v prítomnosti kyslíka alebo vody. Podľa počtu siloxanových skupín a ich ligandov môžu byť výslednými produktmi ako kvapalné, tak aj pevné látky. Ich ďalšími vlastnosťami sú hydrofóbia (odpudzujú vodu) a prakticky úplná neškodnosť pre živé organizmy. Praktické využitie siloxánov je veľmi široké: [upraviť] Zdravotné riziká Kremík ani jeho bežné anorganické zlúčeniny nie sú toxické, sú natoľko inertné, že prejdú tráviacou sústavou úplne neporušené. Problémy nastávajú skôr pri dlhodobom vdychovaní mikroskopických čiastočiek, vznikajúcich pri brúsení za použitia silikátových materiálov alebo pri mechanickom opracovávaní silikátových výrobkov. Pľúcne ochorenie spôsobené dlhodobým ukladaním oxidu kremičitého do pľúc (zaprášenie pľúc) s následnou novotvorbou väziva (pneumokonióza), ktoré môže poškodiť funkciu pľúc sa nazýva silikóza. V tažších formách sa prejavuje znížením pľúcnej kapacity, kašľom, infekciami, dušnosťou a srdečnými poruchami (lat. cor pulmonale). Postihuje najčastejšie baníkov, pracovníkov v kameňolomoch a tuneloch. Pri priemyselnej výrobe a spracovaní silanov a ich chlórovaných derivátov samozrejme musia byť dodržané prísne bezpečnostné opatrenia. Ich reakcie s kyslíkom alebo vlhkosťou môžu spôsobiť výbuch a únik toxického a žieravého chlorovodíka a iných nebezpečných zlúčenín. Keďže sa kremík podieľa sa na tvorbe kostí, zabezpečuje elasticitu ciev, zúčastňuje sa na príjme vápnika z potravy a na raste vlasov a nechtov, jeho nedostatok u človeka môže zapríčiniť abnormality kostí, celkovú retardáciu rastu, neplodnosť, nedostatočný vývoj a osteoporózu. Za normálnych okolností jeho dodávanie v podobe liekov nie je potrebné. [upraviť] Iné projekty [upraviť] Dodatočný popis (legúra pre oceľ) Odkysličovadlo. Podporuje zbavovanie uhlíka. Zvyšuje hranicu elesticity a preto sa dáva do pružinových ocelí. Značne zvyšuje odolnosť proti zaoxidovaniu. Ale keďže pri velkých množstvách môže zhoršiť tvarovatelnosť ocele (aj za studena aj za horúca), treba s kremíkom opatrne. Od 12% robí ocel odolnú proti kyselinám, lenže taká ocel je zas tvrdá a krehká a dá sa obrábať len brúsením. Značne znižuje elektrickú vodivosť, koercitivitu a výkonovú stratu a preto sa dáva do elektrotechnických plechov (napr. pre transformátory).","Kremík (lat. silicium zo slov silex alebo silicis, synonymá pre kremeň) je chemický prvok v Periodickej tabuľke prvkov, ktorý má značku Si a protónové číslo 14. Je to pomerne tvrdý polokov s vysokou afinitou ku kyslíku. Elementárny kremík je na vzduchu neobmedzene stály, v okolitej prírode sa s ním však stretávame prakticky iba vo forme zlúčenín v ktorých sa vyskytuje iba s mocnosťou Si+4, s výnimkou obmedzených nálezov mikrokryštálov čistého kremíka prevažne v sopečných oblastiach (typová lokalita Nuevo Potosí na Kube). Je odolný voči väčšine minerálnych anorganických kyselín (s výnimkou zmesi kyseliny fluorovodíkovej HF a kyseliny dusičnej HNO3), veľmi ľahko sa však rozpúšťa v alkalických roztokoch za vzniku kremičitanového aniónu [SiO3]-2." sl,d6553b0912f2502573a92c02fddb3c55,"[uredi] Življenje [uredi] Mladost in šolanje Bil je sin protestantskega duhovnika Paula Eulerja, ki je tudi sam negoval precejšnjo naklonjenost do matematike. Njegova mati je bila Marguerite Brucker, duhovnikova hči. Imel je dve mlajši sestri, Anno Mario in Mario Magdaleno. Kmalu po njegovem rojstvu se je družina iz Basla preselila v Riehen, kjer je preživel večino svoje mladosti. Njegov oče je bil prijatelj družine Bernoullijev. Euler je imel srečo, da je v Baslu tedaj živel Johann Bernoulli I., tedaj eden najpomembnejših evropskih matematikov. Euler se je začel šolati v Baslu, kamor so ga poslali živet k babici po materini strani. S trinajstimi leti se je leta 1720 vpisal na Univerzo v Baslu in tam leta 1723 prejel naziv magistra filozofije z dizertacijo o primerjavi Descartesove in Newtonove filozofije. V tem času ga je ob sobotah popoldan poučeval Johann Bernoulli, ki je hitro opazil mladeničevo izredno nadarjenost in ni mu bilo težko bdeti nad trojico izredno obetavnih mladeničev, nad svojima sinovoma Nicholasom in Danielom ter Eulerjem. Vsi trije so kmalu postali vodilni matematiki tedanjega časa. Euler je tedaj na očetovo prigovarjanje in, da bi postal duhovnik, študiral teologijo, grščino in hebrejščino, vendar je Bernoulli prepričal očeta, da je njegovemu sinu usojeno postati velik matematik. V letu 1726 je Euler končal svojo doktorsko dizertacijo o širjenju zvoka z naslovom O zvoku (De Sono). Leta 1727 se je udeležil tekmovanja Francoske akademije znanosti o problemu optimalne postavitve jambora na ladji. Zasedel je drugo mesto za Bouguerom. Euler je kasneje dvanajstkrat osvojil to ugledno letno nagrado. [uredi] Sankt Peterburg Euler je 17. maja 1727 pripotoval v Rusijo na Univerzo v Sankt Peterburgu. Takrat sta na njej od leta 1725 predavala Daniel in Nicholas Bernoulli, ki sta Eulerja tudi priporočila vodstvu novoustanovljene Akademije. Julija 1726 je umrl Nicholas, njegovo mesto pa je zasedel Daniel. Novembra je Euler sprejel ponudbo, da bi zasedel Danielovo mesto predavatelja fiziologije. Pot v Rusijo je odložil, medtem pa so mu zavrnili mesto profesorja fizike na Univerzi v Baslu. Eulerjevo namero je tedaj preprečila smrt carice Katarine I., ki je po moževi smrti naprej podpirala delo na akademiji. V Rusijo je Euler prispel na dan njene smrti. Od začetnega mesta na medicinskem oddelku akademije je prešel na matematični oddelek. Nastanil se je pri Danielu in z njim pogosto skupaj delal. Obvladal je ruščino in začel živeti življenje v Sankt Peterburgu. Poleg službe na akademiji je sprejel tudi službo kot zdravnik v Ruski mornarici. Sanktpeterburška akademija, ki jo je ustanovil Peter Veliki, naj bi izboljšala izobraževanje v Rusiji in zmanjšala prepad v znanosti z Zahodno Evropo. Zaradi tega je postala zelo zanimiva za tuje znanstvenike, kot je bil Euler. Imela je veliko denarnih sredstev in obsežno knjižnico, zbrano iz zasebnih knjižnic Petra Velikega in plemstva. Da bi zmanjšali breme profesorjem, se je vpisalo zelo malo študentov, akademija pa je poudarjala raziskovanje in učnemu osebju ponudila čas in svobodo za reševanje znanstvenih problemov. Rusko plemstvo je tedaj pridobilo moč nad dvanajstletnim Petrom II.. Do tujih znanstvenikov je bilo sumničavo in je prekinilo z denarno podporo, Eulerju in njegovim tovarišem pa je povzročilo več težav. Razmere so se malo popravile po smrti Petra II. leta 1730. Euler je na akademiji kmalu napredoval in je leta 1731 postal profesor fizike. Ko se je kasneje Daniel Bernoulli, naveličan tamkajšnjih nevzdržnih razmer, cenzure in sovražnosti, leta 1733 vrnil v Basel, je Euler istega leta postal na univerzi glavni predavatelj matematike. 7. januarja 1734 se je Euler poročil s Katharino Gsell (1707–1773), hčerjo Georga Gsella, slikarja z Akademske gimnazije, ki ga je Peter Veliki povabil iz Holandije. Mladi par je kupil hišo ob Nevi. Od njunih trinajstih otrok je otroštvo preživelo le pet. Akademija znanosti v Parizu je leta 1735 razpisala nagrado za izdelavo metode določanja natančnega časa s pomočjo opazovanja višine Sonca. Eulerju je uspelo izračunati potrebne tabele po svoji novi metodi v vsega treh dneh. Žal je pri tem zaradi pretiranega dela zbolel za hudo živčno mrzlico in skoraj oslepel na desno oko. To pa ni prekinilo njegovega raziskovalnega dela in silovitega toka izdajanja matematičnih del. Za slabo stanje je sam krivil skrbno kartografsko delo, ki ga je opravljal za sanktpeterburško akademijo. [uredi] Berlin 19. junija 1741 je na povabilo Friderika II. Velikega odšel v Berlin in na pruski univerzi prevzel vodstvo matematičnega oddelka. Čeprav je tam preživel kar četrt stoletja in v tem obdobju napisal precej svojih pomembnejših del (več kot 380 člankov), se na Friderikovem dvoru ni nikoli popolnoma vživel. Dvorni blišč mu je bil tuj. Friderik ga je sicer podpiral in mu dajal v izvedbo številna pomembna javna dela, a so osebna nasprotja med njima kljub temu naraščala iz leta v leto. Tu je objavil dve deli, po katerih je najbolj znan: Uvod v neskončno analizo (Introductio in analysin infinitorum), besedilo o funkcijah, objavljeno leta 1748, in Osnove diferencialnega računa (Institutiones calculi differentialis), o diferencialnem računu, objavljeno leta 1755. Leta 1755 so ga izbrali za zunanjega člana Švedske kraljeve akademije znanosti. Poleg obveznosti na univerzi so ga prosili, naj poučuje anhalt-dessausko princeso, Friderikovo nečakinjo. Napisal ji je več kot 200 pisem in so jih kasneje zbrali v dobro prodajani knjigi Eulerjeva pisma o različnih temah iz naravoslovja naslovljena nemški princesi. To delo vsebuje Eulerjevo razlago različnih tem iz fizike in matematike, ter ponuja tudi pomemben vpogled v njegovo osebnost in religijska prepričanja. Knjigo so več brali kot katerokoli drugo njegovo matematično delo, objavljena pa je bila večkrat v Evropi in ZDA. Priljubljenost Pisem priča o Eulerjevi zmožnosti podajanja znanstvene snovi nepoznavalcem, redki zmožnosti predanega raziskovalnega znanstvenika. Navkljub Eulerjevemu ogromnemu prispevku k ugledu Akademije je moral nazadnje zapustiti Berlin. Friderik ga je imel za preprostega človeka, še posebej glede na krog filozofov, ki jih je pruski kralj pripeljal na Akademijo. Med njimi je bil Voltaire, ki je v kraljevem družbenem okolju užival odličen položaj. Euler je bil kot preprost pobožen in priden mož zelo običajen v svojih prepričanjih in nagnjenjih. V mnogočem je bil pravo nasprotje Voltairu. Ni imel kakšne posebne izobrazbe v retoriki, rad pa je razpravljal o stvareh, ki jih je slabo poznal, tako da je bil pogosta tarča Voltairove duhovitosti. Friderik je tudi izrazil nezadovoljstvo z Eulerjevimi praktičnimi tehniškimi zmožnostmi: V Berlinu se mu je vid na desnem očesu še poslabšal, tako da ga je Friderik klical�»Kiklop«. [uredi] Vrnitev v Rusijo Euler se je tako leta 1766 na povabilo Katarine II. Velike vrnil v priljubljeni Sankt Peterburg in ostal tam do smrti. Po Katarinini zasedbi prestola se je stanje v Rusiji zelo izboljšalo. Dobri dve leti po prihodu v Rusijo je zaradi sive mrene oslepel še na levo oko. Kljub popolni slepoti pa je v teh zadnjih letih s pomočjo pisarja še povečal svoje delo pri izdajanju matematičnih del. Njegov dober fotografski spomin mu je omogočal, da je svoja odkritja zasnoval kar v mislih in članke narekoval na pamet. Poleg tega je tudi računal na pamet. Lahko je na primer ponovil Vergilijevo Eneido od začetka do konca brez prestanka, ter za vsako stran v izdaji lahko povedal katera vrstica je bila prva in katera zadnja. Leta 1775 je v povprečju napisal en matematični članek na teden. Leta 1771 je njegovo hišo zajel požar, mu uničil večji del rokopisov in ga skoraj stal življenja. Kasneje mu jih je večina uspelo obnoviti in celo izboljšati. Dve leti zatem mu je leta 1773 umrla žena, na katero je bil zelo navezan in srečno poročen z njo 39 let. Tri leta po ženini smrti se je poročil z njeno polsestro Salome Abigail Gsell (1723-1794). Z njo je bil poročen do smrti. Zadnji problem, s katerim se je ukvarjal, je bil povezan s tirom tedaj novo odkritega planeta Urana. Umrl je sredi dela zaradi možganske krvavitve. Pokopali so ga ob prvi ženi na luteranskem pokopališču na Otoku Vasiljevski. V času Sovjetske zveze so pokopališče uničili in prenesli njegove ostanke v Samostan Aleksandra Nevskega. Ob njegovi smrti je matematik in filozof de Condorcet izjavil:�»...et il cessa de calculer et de vivre«�(»in prenehal je računati in živeti«). [uredi] Delo [uredi] Matematika Leta 1744 je objavil svoje najpomembnejše delo Teorija o gibanju planetov in kometov (Theoria motuum planetarum et cometarum). Leta 1748 je objavil delo Uvod v neskončno analizo (Introductio in analysin infinitorum). To delo imajo za eno najvplivnejših del sodobnega časa. V njem se prvič pojavi funkcija v vlogi temeljnega pojma matematične analize in hkrati univerzalnega povezovalca različnih matematičnih poglavij. Obsega 2. knjigi in obravnava več matematičnih področij. 1. knjiga je zbirka besedil, ki jih danes uvrščamo v algebro, teorijo enačb in trigonometrijo. V algebri je obravnaval neskončne vrste in razvoj funkcij v vrste. Tako srečamo v tem delu vrste za ex, sinx, cosx in podobno. Tudi poglavje, namenjeno verižnim ulomkom, je v tesni povezavi z razvoji v vrste. V poglavjih iz trigonometrije mu je uspelo prenesti trigonometrijo s področja astronomije in geometrije v domeno matematične analize. Kotne funkcije je kot prvi prenehal opisovati le s številskimi razmerji. V poglavjih o trigonometriji srečamo njegovo znamenito enačbo, ki jo je našel že leta 1740. Enačba povezuje med drugim dve do tedaj nevede znani transcendentni števili; osnovo naravnih logaritmov e in Ludolfovo število π: ali: Z enačbo je bilo mogoče povezati eksponentno funkcijo ex s trigonometričnimi funkcijami. To povezavo izražata Eulerjevi enačbi: Velja še na primer: 2. knjiga je namenjena analitični geometriji. Že v uvodu je med krivulje uvedel razdelitev na algebrske in transcendentne. Potem je podrobneje obravnaval algebrske krivulje 2. stopnje s splošno enačbo: Izdelal je še razporeditev algebrskih krivulj višjih stopenj. Tudi ploskve je podobno obravnaval in pri tem uvedel pomembno novost, pojem ukrivljenosti ploskve. Zaradi tega ga štejemo za začetnika diferencialne geometrije. Leta 1755 je objavil svojo drugo veliko knjigo Osnove diferencialnega računa. Predhodni Uvod si je zamislil le kot uvod za to delo. To je sploh prvi obsežnejši učbenik diferencialnega računa. Sledili so mu trije deli Osnove integralnega računa (Institutionum calculi integralis), ki so izhajali od leta 1768 do 1770. V poglavjih o diferencialnem in integralnem računu je podal mnogo novih integracijskih metod. Podobno je tudi v teoriji diferencialnih enačb, kjer je prispeval nove tehnike za reševanje enačb. Večina poglavij je bogato opremljena s slikami in s praktičnimi primeri iz matematike in fizike. Uvedel je posplošitev pojma fakultete s funkcijo Γ: kjer se zgornji integral imenuje po njem. Nepopolna funkcija Γ je določena z: posplošena nepopolna funkcija Γ pa z: Osnovne lastnosti funkcije Γ so: Znane so njegove funkcije β, definirane kot: in še nepopolna funkcija β; ter posplošena nepopolna funkcija β: Leta 1735 je določil Euler-Mascheronijevo konstanto γ kot: kjer je Hn n-to harmonično število. Ni znano ali γ spada v množico transcendentnih števil ali v množico iracionalnih števil. Danes jo lahko izračunamo na okoli 106 števk natančno. Z veliko manjšo natančnostjo pa lahko izračunamo Meissel-Mertensovo konstanto M1 ali Brunovo konstanto za praštevilske dvojčke B2 ali Brunovo konstanto za praštevilske bratrance (četvorčke) B4. Tega leta je rešil baselski problem, ki ga je leta 1644 postavil Mengoli, in našel točno vrednost vsote obratnih vrednosti kvadratov naravnih števil: Leta 1741 je zanj podal strogi dokaz. Znani so njegovi Eulerjevi polinomi, določeni z: kjer so En Eulerjeva števila. V teoriji števil je uvedel aritmetično Eulerjevo funkcijo φ(n), ki pove koliko je naravnih števil, ki so manjša od n in so številu n tuja, ali drugače, ki so manjša od n in so n relativno praštevila. Na primer φ(6) = 2, ker sta števili 1 in 5 številu 6 tuji; φ(8) = 4; φ(15) = 8 in Če je n sámo praštevilo p, velja φ(p) = p - 1. Če je n = pm potenca kakega praštevila, je φ(n) = φ(pm) = pm - 1(p - 1). Če sta si a in b tuji števili, za funkcijo velja: Leta 1732 je Euler ovgel de Fermatovo domnevo iz leta 1640, da so vsa števila oblike Fermatova praštevila. Z razcepom: je dokazal, da je F5 sestavljeno. Razcep F6 je našel šele leta 1880 F. Landry, razcep F7 sta našla leta 1971 Brillhart in Morrison z računalnikom IBM 360-91, razcep F8 sta našla leta 1981 Brent in Pollard z računalnikom Univac. Leta 1990 pa sta A. Lenstra iz družbe DEC iz New Jerseyja in M. Menejs iz Kalifornije razcepila F9, po nekaj tednih dela na mreži 1000 računalnikov s pomočjo 200 matematikov. Euler je prišel do svoje ugotovitve preko testa z deljenjem. Posebna ironija se skriva v dejstvu, da sam mali Fermatov izrek pokaže, da F5 ni praštevilo. To preverimo takole: če je p praštevilo, je . Za p = F5 dobimo , in tako F5 ne more biti praštevilo. Evklid je v 9. knjigi Elementov dokazal, če je Evklid - Mersennovo število En = 2n - 1 praštevilo, je število 2n - 1En popolno. Euler je leta 1770 v svojem delu Algebra naprej pokazal, da je takšne oblike vsako sodo popolno število. S tem je odkril tesno povezavo med Mersennovimi praštevili in popolnimi števili. Iz nje takoj izhaja, da je sedaj poznano natančno 39 sodih popolnih števil. Nismo pa našli še nobenega lihega popolnega števila. Domnevajo, da so vsa popolna števila le soda. (Mersenne, Nikomah). Ve se, da mora biti vsako liho popolno število, če obstaja, večje od 10300 in mora vsebovati najmanj 11 različnih prafaktorjev. Leta 1747 je Euler objavil seznam 30 parov prijateljskih števil. (glej al-Baghdadi, Pitagora, Tabit ibn Kora). Par največjih dveh prijateljskih števil v seznamu je bil: Od leta 1747 do 1750 je prijateljskim številom namenil 3 članke. S svojo novo metodo mu je uspelo poiskati kar 66 novih parov prijateljskih števil. Ob vsem svojem trudu in sistematičnem iskanju je spregledal 2. najmanjši par prijateljskih števil 1184 in 1210, ki ga je kasneje leta 1866 našel Paganini. Euler je posplošil mali Fermatov izrek: za vsak modul n in poljuben cel a, ki je tuj n (n in a nimata skupnega faktorja), velja , kjer je φ(n) Eulerjeva aritmetična funkcija. Na ta izrek lahko gledamo kot posledico Lagrangeovega izreka, uporabljenega na multiplikativno grupo, ki vsebuje vse razrede ostankov pri deljenju po modulu n, ki so n tuji. Lahko ga dokažemo tudi neposredno: množenje z a permutira razrede ostankov pri deljenju po modulu n, ki so n tuji. Ali z drugimi besedami, če označimo z R množico vseh takšnih razredov, sta množici in enaki. Zatorej sta tudi njuna produkta enaka. Tako je . Leta 1749 je Euler po 7. letih trdega dela dokazal Fermatovo trditev, da je vsako praštevilo oblike 4n + 1 vsota dveh kvadratov kot na primer: 4.1 + 1 = 12 + 22, 4.3 + 1 = 22 + 32, 4.9 + 1 = 12 + 62 = 37, 4.10 + 1 = 42 + 52 = 41 ali 4.25 + 1 = 12 + 102 = 101. Če število oblike 4n + 1 ni praštevilo, to seveda ne velja kot na primer 4.2 + 1 = 32 = 9 ali 4.5 + 1 = 3.7 = 21. Kot osnova naravnih logaritmov in eksponentne funkcije ex je znano Eulerjevo število, določeno z: Prvič se je pojavila leta 1736 v njegovem delu Mechanica, kjer je ex določil kot: Leta 1737 je Euler dokazal, da je e iracionalno število. V manj kot 80. urah je izračunal vseh 128 decimalk π -ja in je prvi uporabil grško črko π za oznako razmerja obsega in premera krožnice, oziroma razmerja površine in kvadrata polmera kroga, kot začetno črko grške besede periferia, kar pomeni obseg ali tudi kot začetno črko besede perimeter kot polmer. Pred njim so to stalnico označevali z π / ρ kot začetni črki besed perimetros in diametros - premer. Leta 1748 je trdil, da je logaritem števila b z osnovo a (a in b sta racionalna) ali racionalno število ali ni koren, ker: ne more veljati. Lambert je, opirajoč se na Eulerjevo delo, leta 1761 dokazal, da za racionalni x, števili ex in ne moreta biti racionalni. S tem je pokazal, da sta posebej e in π iracionalni števili. V topologiji je znan njegov Eulerjev izrek o pravilnih poliedrih, kjer za vsak pravilen konveksni polieder ali po zvezni deformaciji konveksni polieder, če je e število oglišč, k število robov in f število mejnih ploskev poliedra, velja: Postavil je trditev, da ne obstajajo rešitve enačbe: v pozitivnih celih številih. Trivialna rešitev je, ko so vsaj štirje členi enaki 0. Leta 1769 je postavil trditev, da nobena od enačb oblike: nima nobene trivialne rešitve za . Trditev sta ovrgla leta 1966 Leon J. Lander in Thomas R. Parkin s protiprimerom z n = 5: Vpeljal je oznake e za osnovo naravnih logaritmov, i za , f(x) za funkcijo spremenljivke x, a, b, c za stranice trikotnika, r, R za polmera trikotniku včrtanega in očrtanega kroga, sin, cos, tg, ctg za kotne funkcije, Σ za vsoto. Euler se je zanimal tudi za uporabo matematičnih zamisli in orodij v glasbi. Leta 1739 je napisal delo Tentamen novae theoriae musicae, z namenom, da bo nekoč teorija glasbe postala del matematike. Delo ni bilo deležno kakšne posebne pozornosti, in so ga celo opisali kot preveč matematično za glasbenike, in preveč glasbeno za matematike. [uredi] Logika Euler je s pomočjo sklenjenih krivulj prikazal silogistično sklepanje. (1768). Takšni prikazi so postali znani kot Eulerjevi diagrami. [uredi] Fizika [uredi] Mehanika Leta 1744 je zasledoval podobno načelo najmanjše akcije, ki ga je razvil tudi de Maupertuis, in imel težave zaradi nerazumevanja nekaterih matematikov in Voltairovega posmeha. Euler je sodil, da izhaja načelo iz zakona gibanja in v njem ni iskal globljega pomena. Iz zakona o gibanju je pri metu ugotovil, da je najmanjše , pri centralnem gibanju pa . Tako je dobil uporabno načelo: Načelo je zapisal še z živo silo, ki jo je izrazil z naporom: Tedaj dela in potencialne energije še niso poznali. V zadnji enačbi vidimo danes izrek o ohranitvi kinetične in potencialne energije in v konstanti polno energijo. Tako je mogoče dati načelu tudi obliko: Velja namreč: Če ima kinetična energija maksimum, ima potencialna energija minimum. Euler je uvidel, da je mogoče iz druge oblike načela ugotoviti tudi ravnovesne lege telesa. V ravnovesni legi ima potencialna energija minimum. Obstaja tudi ravnovesna lega, v kateri ima potencialna energija maksimum. Ta ustreza stožcu, ki stoji na konici, če ustreza prva stožcu, ki stoji na osnovni ploskvi. Prva je stabilna, druga labilna. Če pa je stožec zvrnjen vzdolž roba plašča je v indiferentni legi. Euler se je zavzel za de Maupertuisa, ko se je znašel v težavah. Leta 1753 je potrdil, da je on odkril načelo najmanjše akcije. De Maupertuis pa mu je priznal zasluge za njegovo obliko načela. Začetke variacijskega računa je Euler podal leta 1744 v delu Methodus inveniendi lineas curvas maximi minimive proprietate gaudentes. V njem je podal posplošene rešitve nekaterih že znanih in rešenih problemov, povezanih z iskanjem izoperimetričnih krivulj, in našel še veliko primerov njihove uporabe. Euler se je na splošno zavzel za raziskovanje variacijske naloge. To ime je dobilo s časom iskanje funkcije x(t), za katero integral doseže ekstrem, če so funkcija f = f(x,dx / dt,t) in spodnja in zgornja meja integrala x1 in x2 dane. Za izbrane primere, na primer za brahistokrono, so nalogo rešili Jakob Bernoulli in drugi. Splošno nalogo za brahistokrono je rešil Euler leta 1774. [uredi] Teorija elastičnosti Skupaj z Danielom Bernoullijem je leta 1750 pomagal razviti poenostavitev linearne teorije elastičnosti, ki je omogočila računanje obremenitev in značilnosti uklona prečnih nosilcev. V njej ima osrednjo vlogo Euler-Bernoullijeva enačba: ki opisuje zvezo med uklonom (enorazsežnega) nosilca in porazdeljeno obremenitvijo w (silo na enoto dolžine). V Eulerjevem času sta bili znanost in tehnika precej vsaka sebi, saj so menili da matematična dognanja v akademijah niso varna za praktično rabo. [uredi] Optika Euler je pomembno prispeval tudi na področje optike. Ni se strinjal z Newtonovo korpuskularno teorijo svetlobe v njegovem delu Optika, ki je bila tedaj prevladujoča teorija. Njegovi članki iz 1740-tih so pomagali razvoju valovne teorije svetlobe, ki jo je predlagal Christian Huygens. Valovna teorija svetlobe je kasneje postala glavna teorija svetlobe, vsaj do razvoja kvantne teorije svetlobe. [uredi] Astronomija Poleg uspešne rabe svojih analitičnih orodij pri problemih iz klasične mehanike je z njimi raziskoval tudi probleme v nebesni mehaniki. Njegovo delo v astronomiji je večkrat nagradila Francoska akademija znanosti. Z veliko točnostjo je določil tire kometov in drugih nebesnih teles. Razumel je naravo kometov in računal Sončevo paralakso. Njegovi izračuni so prispevali k razvoju točnih tablic za dolžino, uporabnih v navigaciji. Leta 1772 je pri raziskovanju problema treh teles uvedel sinodski vrteči koordinatni sistem, še posebej za Luno. Če bi tu nadaljeval z delom, bi verjetno odkril konstanto gibanja, ki jo je kasneje leta 1836 v drugačni obliki za siderični nepomični koordinatni sistem odkril Jacobi, in je znana kot Jacobijev integral. [uredi] Osebna filozofija in verska prepričanja Euler in Daniel sta bila nasprotnika Leibnizevega monadizma in filozofije Christiana Wolffa. Euler je vztrajal, da je temelj znanja med drugim v natančnih kvantitativnih zakonih, kar monadizem in wolffovska znanost nista mogla potrditi. Morda so se Eulerjeva religiozna nagnenja naslanjala tudi na njegovo preziranje doktrine. Šel je celo tako daleč, da je označil Wolffove ideje kot�»poganske in ateistične.« Veliko kar je znanega o njegovih religioznih prepričanjih lahko razberemo iz njegovih Pisem nemški princezi, ter njegovega zgodnejšega dela Obramba božjega razodetja pred ugovori svobodomislecev (Rettung der Göttlichen Offenbahrung Gegen die Einwürfe der Freygeister). Ti deli kažeta Eulerja kot vdanega kristjana, ki je verjel, da je Sveto pismo vir navdiha. Obramba je bila v prvi vrsti zagovor božjega svetopisemskega navdiha. Obstaja znana anegdota, ki so jo navdihnile Eulerjeve debate s posvetnimi filozofi o religiji v času njegovega drugega službovanja na sanktpeterburški akademiji. Diderot je na povabilo Katarine Velike obiskal ruski dvor. Ker so Diderotovi argumenti za ateizem močno vplivali na Katarinine dvorjane, so zaprosili Eulerja naj se sooči s francoskim filozofom. Diderota so kasneje obvestili, da je učeni matematik razdelal algebrski dokaz o obstoju boga. Pristal je na izvajanje dokaza pred celim dvorom. Euler se je pojavil in pred Diderotom samozavestno dejal:�»Gospod, , kar pomeni, da bog obstaja. Odgovorite!«�Diderot glede na anegdoto ni dobro znal matematike in je ob Eulerjevi izjavi onemel, množica pa se je začela krohotati. Eulerjeva trditev je delovala resnično in je Diderot ni mogel pobiti. Moč Eulerjeve izjave lahko bolj razumemo, če upoštevamo, da današnje matematične pisave tedaj še niso poznali, enačbe pa so bile izražene z besedami, verjetno v latinščini. Diderot je bil v zadregi in je Katarino zaprosil, če lahko takoj odpotuje iz Rusije, kar mu je ljubeznivo tudi odobrila. Čeprav je anekdota zabavna, verjetno ni resnična, saj je Diderot precej dobro znal matematiko in je celo objavil več matematičnih razprav. Zgodbo je prvi zapisal Dieudonné Thiébaut (1733-1807) in jo objavil leta 1804 v svojem delu Souvenirs de vingt ans de séjour à Berlin. Thiébaut je dobro poznal Eulerja iz Berlina, vendar zgodbi sam ni bil priča. Kasneje jo je leta 1872 z nekaj dodatki povzel De Morgan v svojem delu Zaloga paradoksov (A Budget of paradoxes). [uredi] Priznanja [uredi] Poimenovanja Po Eulerju se imenuje asteroid 2002 Euler in krater Euler na Luni. [uredi] Izbrana dela Eulerjeva najbolj znana izdana dela so:","Leonhard Paul Euler [leonhárd pául òjler], švicarski matematik, fizik in astronom, * 15. april 1707, Basel, Stara švicarska konfederacija (sedaj Švica), † 18. september (7. september, ruski koledar) 1783, Sankt Peterburg, Ruski imperij (sedaj Rusija). Euler je objavil kar približno 530 knjig, razprav in člankov. Po njegovi smrti je naraslo število objav njegovih del na skoraj 900. Njegova izbrana dela obsegajo od 60 do 80 zvezkov v četverkah. Velja za enega najpomembnejših matematikov 18. stoletja kot tudi vseh časov. Njegova odkritja sežejo na različna področja matematike, na primer v infinitezimalni račun, teorijo števil in teorijo grafov. Poleg tega je uvedel veliko sodobnih matematičnih pojmov in oznak, še posebej v matematični analizi, na primer pojem funkcije. Zelo pomembna so tudi njegova dela iz mehanike, dinamike tekočin, optike in astronomije." sl,4cd7f040a28e2ba3cff63e5af86b8091,"[uredi] Otroštvo in mladost Mary Wollstone se je rodila v Spitalfieldsu, ki je danes del Londona. Čeprav v svojih otroških letih ni trpela pomanjkanja, je njen oče družinsko imetje polagoma zapravljal za razne špekulativne in neuspele projekte in tako povzročal čedalje večjo nestabilnost v družini. Naposled je Wollstonecraftovo celo prisilil, da mu je predala denar, ki bi ga sicer podedovala ob polnoletnosti. Tudi sicer je bil nasilen, saj je v pijanosti pogosto pretepal svojo ženo. Zato je Wollstonecraftova kot najstnica pogosto ležala pred vrati spalnice svoje matere, da bi jo zaščitila. Devetnajstletna je zapustila dom, vendar se je vrnila po dveh letih in skrbela za hudo bolno mater. V svojih delih je pogosto citirala njene zadnje besede:�»Malo potrpežljivosti, pa bo vse minilo«. Enako zaščitniška in občasno materinska je bila vse življenje tudi do svojih sester Everine in Elize. Leta 1784 je Elizo, ki je najverjetneje trpela poporodno depresijo, prepričala, naj zapusti svojega moža in otroka. Tako je že zgodaj pokazala svojo pripravljenost podvomiti v družbene norme, vendar pa je bila njena sestra zato vse življenje družbeno izobčena, otrok pa je kmalu umrl. Mladost Wollstonecraftove so oblikovala številna prijateljstva. Prvo med njimi je bilo z Jane Arden v Beverleyu. Nekoč ji je pisala takole:�»Oblikovala sem si romantično predstavo o prijateljstvu ... V svojem premišljevanju o ljubezni in prijateljstvu sem nekoliko osamljena. Biti moram na prvem mestu ali pa nič.« Drugo in pomembnejše prijateljstvo je bilo z umetnico Fanny Blood. Po mnenju Wollstonecraftove ji je Fanny odprla razum za nove možnosti. Leta 1783 so Fanny, Wollstonecraftova in njeni sestri skupaj odprle šolo v Islingtonu, kasneje pa so jo preselili v Newington Green. Čez dve leti se je prezadolžena Fanny Blood poročila z irskim trgovcem Hughom Skeysom, kmalu pa se je izkazalo, da je na smrt bolna. Da bi se njeno zdravje izboljšalo, se je preselila v Lizbono, tam pa je zanosila in njeno zdravje se je še poslabšalo. Wollstonecraftova je šolo opustila in leta 1785 tudi sama odšla v Lizbono skrbet za Fanny. Ko je Fanny še istega leta umrla, jo je hudo prizadelo. O izgubi te svoje mladostne prijateljice se je deset let pozneje spominjala v Pismih s Švedske in Norveške. [uredi] Prva novega rodu Po smrti Fanny se je Wollstonecraftova decembra 1785 vrnila v Anglijo in ob vrnitvi našla Fannyjina uboga starša, ki sta se želela vrniti v svojo irsko domovino. Pogosto so ji rekli, da bi lahko služila s pisanjem, zato je napisala 162-stranski pamflet O vzgoji hčera (izvirno Thoughts on the Education of Daughters) in denar izročila prijateljičinim staršem. V vsem, kar je počela, je jasno razvidna njena čustvena, velikodušna in impulzivna narava. Skromno plačilo, ki ga je prejela za Vzgoja hčera, jo je vzpodbudilo, da je resneje začela premišljevati o služenju kruha s peresom, zaradi pamfleta pa ji je zrastel tudi učiteljski ugled. Svojo šolo je zapustila in prebila nekaj tednov na etonskem kolidžu, kjer jo je profesor Prior priporočil za guvernanto hčera lorda Kingsborougha, irskega vikonta, najstarejšega sina grofa Kingstona. Poletje 1787 je lordova družina pred odhodom na celinsko Evropo prebila skupaj z Mary Wollstonecraft v toplicah Bristol Hot-wells. Mary je tam napisala kratko zgodbo, naslovljeno Mary, izmišljena zgodba (Mary, a Fiction), ki je temeljila na njenem prijateljstvu s Fanny Blood. Margaret King, njena najljubša učenka iz tega časa, je pozneje povedala, da se je ob njej�»osvobodila vseh svojih praznoverij« V tem času se je Wollstonecraftova dokončno odločila, da postane pisateljica. To je bila resnično radikalna izkušnja, saj so se s pisateljevanjem v tistem času lahko preživljale le redke ženske. V pismu sestri Everini leta 1787 je svojo odločitev pojasnjevala s tem, da želi postati�»prva novega rodu« Preselila se je v London in si s pomočjo liberalnega založnika Josepha Johnsona poiskala stanovanje in službo. . Prevajala je različna besedila (ob tem se je naučila francoščine in nemščine) ), na primer Neckerjevo razpravo O pomenu verskih prepričanj in Salzmannovo delo Elementi morale za otroke, ter za Johnsonovo revijo Analytical Review pisala recenzije romanov in drugih besedil. Tedaj je tudi napisala svojo knjigo za otroke Izvirne zgodbe iz resničnega življenja (Original Stories from Real Life), v kateri je uporabila izkušnjo svojega dela pri družini Kingsborough. Knjigo so natisnili v devetih izdajah, zadnjič leta 1818 . Izdajo iz leta 1791 je ilustriral William Blake. Z branjem in srečevanjem z intelektualci, kot sta bila na primer Thomas Paine in William Godwin, ki so prihajali na razvpite večerje, ki jih je prirejal Johnson, si je močno razširila obzorje. V Londonu se je Wollstonecraftova zaljubila v sicer že poročenega umetnika Henryja Fuselija. Kot pravi, so jo popolnoma prevzeli veličastnost njegove duše, hitro dojemanje in ljubka simpatičnost. Zakoncema je predlagala ohlapno razmerje v troje, vendar pa je bila Fuselijeva žena zgrožena in razmerje s Fuselijem, če je sploh prišlo do njega, je propadlo. Po Fuselijevi zavrnitvi se je Wollstonecraftova zaradi ponižanja, pa tudi da bi sodelovala v razburljivih dogodkih revolucije, ki jo je proslavila v svojem nedavnem Zagovor človekovih pravic (Vindication of the Rights of Men) odločila, da odide v Francijo. Zagovor je nastal kot odziv na Razmišljanja o revoluciji v Franciji Edmunda Burka. Teme se jo posredno dotaknila tudi v Zagovoru pravic žensk (A Vindication of the Rights of Woman). Ob vsem tem težkem življenju je živela skromno, kot se je le dalo, da je pomagala družini. Vzdrževala je očeta. Financirala je svoji sestri, da sta lahko postali učiteljici. Enega brata je spravila v kraljevo mornarico, drugega, ki je opravljal pripravništvo pri odvetniku, ki ga ni maral, je plačala, da je lahko odšel drugam, ko pa se je izkazalo, da mu kljub temu ne gre, mu je omogočila emigracijo v Ameriko. Skušala je razvozlati očetove posle, vendar so bili preveč zmedeni, da bi ji to uspelo. Poleg vsega tega dela je prevzela še skrb za sedemletno siroto neke svoje prijateljice. To je bilo življenje tridesetletne Mary Wollstonecraft leta 1789, v času pred padcem Bastilje; plemenito življenje, ki se ga je pozneje dotaknil še duh francoske revolucije, ga ujel v veliki vihar, pretresel in izgubil med ruševinami. Pisma sestram in tesni prijateljicam iz tega časa niso elegantna in uradna, kot je bilo takrat v navadi, temveč izlivi čustev, v katerih jasno spoznamo njeno nesrečnost in trpljenje. Pogosto poskuša sprejeti božjo kazen in si obupno želi smrti. [uredi] Francija in Imlay Wollstonecraftova se je decembra 1792 preselila v Pariz, kak mesec pred usmrtitvijo Ludvika XVI., ko je bilo ozračje na vrelišču. Spoznala se je še z drugimi obiskovalci iz Anglije, med drugim Helen Marijo Williams, in se pridružila krogu zdomcev, ki so bili tedaj v mestu . Takrat je ravno napisala Zagovor pravic ženske (A Vindication of the Rights of Woman) in bila pripravljena postaviti svoje predstave na preizkušnjo. Ob mešanju svojih zamisli in idej francoske revolucije je poskušala s svojo doslej najbolj romantično zvezo. Spoznala je ameriškega pustolovca Gilberta Imlaya in se strastno zaljubila vanj. Še več, potem ko je Wollstonecraftova v Zagovoru pravic ženske zavrnila spolnost v razmerjih, se je ob Imlayu začela silno zanimati zanjo. Zanosila je in 14. maja rodila deklico, ki ji je po svoji mladostni prijateljici dala ime Fanny Imlay. Ko so se politične razmere zaostrile in je Anglija razglasila vojno s Francijo, so se vsi angleški državljani znašli v hudi nevarnosti. Da bi zaščitil Wollstonecraftovo, jo je Imlay leta 1793, četudi nista bila poročena, dal vpisati kot svojo ženo. Prijatelji Wollstonecraftove, npr. Thomas Paine, niso imeli take sreče in so jih pozaprli, nekatere pa celo obglavili. Ko je Wollstonecraftova zapustila Francijo, se je še naprej imenovala Mrs. Imlay, s čimer je do neke mere zaščitila svojo hčer. Imlay, ki si ni želel udomačene in materinske Wollstonecraftove, jo je končno zapustil. Obljubil ji je, da se bo vrnil v Le Havre, kjer je rodila otroka, vendar pa so jo njegove dolge zamude pri pisanju in dolge odsotnoti prepričale, da ima drugo žensko. V pismih neučakano hrepeni po njem, kar je še toliko bolj razumljivo, saj se je znašla sredi revolucije sama z dojenčkom. [uredi] Anglija in Godwin Wollstonecraftova se je aprila 1795 vrnila v London, da bi poiskala Imlaya, vendar jo je zavrnil. Maja 1795 je poskušala, morda z opijem, samomor, vendar jo je Imlay nekako (ni jasno, kako) rešil. V poslednjem poskusu, da bi ga znova pridobila, se je zanj odpravila na neka poslovna pogajanja v Skandinavijo in skušala urediti poslovne težave, ki so ga pestile. Na to težko in tvegano potovanje, med katerim je ves čas pisala Imlayu, se je podala samo s hčerkico in služabnico. Ko se je vrnila v Anglijo in dokončno spoznala, da je njunemu razmerju konec, je znova poskušala s samomorom. Na deževno noč je odšla ven in da bi se njene obleke napojile z vodo, se je okrog pol ure sprehajala in nato skočila v Temzo, vendar so jo rešili. Wollstonecraftova je svoj poskus samomora opisala kot popolnoma razumen:�»Lahko le obžalujem, da so me, ko je bila grenkoba smrti že mimo, na nečloveški način spet vrnili v življenje in trpljenje. Vendar odločenosti ne gre begati z razočaranjem, niti ne bom dopustila, da bi bil to le divji poskus, saj je šlo za eno najmirnejših dejanj razuma. Kar se tega tiče, sem odgovorna le sama sebi. Če bi me skrbelo spoštovanje, me onečaščajo druge stvari.« Wollstonecraftova se je počasi vrnila k pisateljevanju in se znova začela družiti s krogom Josepha Johnsona ter prek Williama Godwina predvsem z Mary Hays, Elizabeth Inchbald in Sarah Siddons. Godwin je bil razvpit zaradi svojega zavračanja romantike in poroke, vendar je bil v zasebnem življenju pripravljen priznati moč tudi čustvom in ne le razumu. Edinstveno razmerje med Godwinom in Wollstonecraftovo se je začelo počasi, skozi pisma, in se razvilo v strastno ljubezen. Godwin, ki je prebral pisma, ki jih je pisala Inlayu iz Skandinavije (zbrana so izšla kot Pisma, napisana med kratkim bivanjem na Švedskem, Norveškem in Danskem), je pozneje dejal:�»Če je kdaj obstajala knjiga z namenom, da bi se človek zaljubil v pisca, je to zame ta knjiga. O svoji bolečini govori na način, ki nas napolnjuje z otožnostjo in nas raztaplja v razbolelosti, hkrati pa izraža duha, ki nas napolnjuje z občudovanjem«. Ko je Wollstonecraftova zanosila, sta se odločila, da se poročita, zato da bi bil otrok zakonski. Ob tem se je razkrilo, da Wollstonecraftova ni bila nikdar poročena z Imlayem, zaradi česar sta z Godwinom izgubila številne prijatelje. Po poroki 29. marca 1797 se je par preselil v sosednji hiši, imenovani Poligon (The Polygon), da bi oba še naprej lahko ohranila svojo samostojnost. Pogosto sta se sporazumevala preko pisem. Vsekakor pa je bilo njuno, četudi žal prekratko razmerje srečno in trdno. Videti je bilo, da sta - končno - našla čustveno srečo in intelektualno ujemanje, ki sta ga oba iskala. [uredi] Smrt in Godwinovi spomini 30. avgusta 1797 je Wollstonecraftova ponovno rodila hčer, kateri je dala ime Mary. Čeprav je porod sprva potekal brez težav, se je pozneje izkazalo, da so kosi posteljice ostali v Wollstonecraftovi in se okužili. 10. septembra je zaradi poporodne mrzlice umrla. Godwin je bil obupan:�»Trdno verjamem, da na svetu ni njej enake. Izkusil sem, da sva bila ustvarjena za to, da osrečiva drug drugega, in ne pričakujem več, da bi bil kdajkoli lahko spet srečen«. Januarja 1798 je Godwin objavil Spomine na avtorico Zagovora za pravice ženske (Memoirs of the Author of a Vindication of the Rights of Woman). Čeprav je menil, da je svojo ženo upodobil z ljubeznijo, sočutjem in iskrenostjo, je bil ob razkritju Wollstonecraftovinih nezakonskih otrok, ljubezenskih afer in poskusov samomora marsikdo zgrožen . Robert Southey ga je obtožil�»želje sleči svojo umrlo ženo do golega« . Ob branju Godwinovega opisa si lahko ustvarimo sliko Wollstonecraftove kot ženske z močnimi čustvi, ki jih uravnoteža razum, pa tudi kot bolj versko skeptične, kakor bi lahko sklepali iz drugih besedil. [uredi] Glavna dela [uredi] O vzgoji hčera (1787) in Izvirne zgodbe (1788) Prvi dve knjigi Wollstonecraftove se posvečata vzgoji. Delo O vzgoji hčera (Thoughts on the Education of Daughters) je bonton, zato se ne ukvarja le z vprašanji morale , temveč tudi z izbranim oblačenjem . Taka besedila so bila priljubljena vse osemnajsto stoletje, še zlasti pri srednjem razredu, ki se je takrat začel oblikovati in je v njih videl možnost za razvoj lastnih norm vedenja v nasprotju z aristrokratskimi . Čeprav je Wolstonecraftova v tem besedilu zvečine neizvirna in površna, pa se na trenutke, npr. pri opisu trpeče samske ženske , zazdi, da ne namerava le ponavljati za drugimi. Leto kasneje je z Izvirnimi zgodbami iz resničnega življenja (Original Stories from Real Life) Wollstonecraftova napisala še eno vzgojno besedilo, tokrat za otroke. V njej modra in dobrohotna gospodična Mason svetuje deklicama Mary and Caroline (poimenovanima po hčerah Lady Kingsborough). V besedilu Wollstonecraftova poudarja pomen razumnega mišljenja pri vzgoji deklet , kar postane temeljna značilnost njenih del. Deklici spodbuja, naj bosta sočutni z živalmi in reveži, svari pa ju tudi, naj ju nikar ne odnesejo čustva. S tem ravnotežjem med razumom in strastjo lahko postaneta dobri odrasli osebi. [uredi] Zagovor pravic ljudi (1790) Leta 1790 je Edmund Burke objavil Razmišljanja o revoluciji v Franciji (Reflections on the Revolution in France). Burke, zagovornik ameriške revolucije, je z zavračanjem francoske revolucije dodobra pretresel svoje sodobnike. Knjiga je sprožila takoimenovano spornost revolucije, niz sramotilnih spisov proti Burkovemu besedilu. Zagovor pravic ljudi Wollstonecraftove je bil prvi med številnimi jeznimi odzivi v vojni, v kateri so se pojavila tudi druga znana dela kot npr. Pravice človeka Thomasa Paina. Vendar se Wollstonecraftova ni odzvala le na Razmišljanja, temveč tudi na Burkovo Filozofsko preiskovanje izvora naših idej o sublimnem in lepem (A Philosophical Enquiry into the Origin of Our Ideas of the Sublime and Beautiful; 1756), v katerem zagovarja tezo, da je lepota povezana s šibkostjo in ženskostjo, sublimno pa povezano z močjo in moškostjo. Wollstonecraftova obrne Burkovo retoriko v Razmišljanjih proti avtorju samemu; pravi, da njegova teatralnost, kot npr. pretirani in načičkani opis trpljenja Marije Antoinette, vse državljane spremeni v šibka dekletca, ki jih prepriča šov ... Zavrne tudi Burkovo razredno stališče, češ da ga je ganilo le trpljenje Marije Antoineete, mizerija revnih stradajočih francoskih žensk pa mu ne pride blizu. Namesto Burkovega zanašanja na tradicijo in vladarja se Wollstonecraftova močno zavzema za uporabo razuma. Razloži, da če bi veljal njegov sistem, bi morali še danes imeti suženjstvo, saj so jih imeli tudi v preteklosti. Wollstonecraftova ne zavrne potrebe po empatiji v človeških odnosih, vendar skoraj vselej trdi, da ta za kohezivnost družbe ni zadostna (na nekem mestu pravi:�»Taka revščina zahteva več kot solze - za trenutek se ustavim, da bi se zbrala«� ), vsak položaj je treba vedno tudi razumsko razčleniti. Zanimivo pa Zagovor pravic ljudi konča s sklicevanjem na Biblijo:�»ON se boji Boga in ljubi sobitja.—Glej vso dolžnost človeka!« Stališča v tej knjigi so bila za takratno javno mnenje izjemno napredna (esejist Horace Walpole jo je imenoval hijena), vendar so to stališča, ki so dandanes splošno sprejeta. Vsekakor danes ta stališča niso revolucionarna, razen njenega mnenja o splavu. V politiki dvesto let po izidu knjige je feministični pogled, ki bi splavu nasprotoval, večinoma pozabljen, toda Wollstonecraftova je bila goreča nasprotnica splava. Del Zagovora pravic ženske je namenjen obsojanju spolnega izkoriščanja žensk, govori pa tudi o umetni prekinitvi nosečnosti, o kateri Wollstonecraftova zapiše, da je�»kršenje zakonov narave, ki redko ostane nekaznovano«. [uredi] Zagovor pravic ženske (1792) Zagovor pravic ženske gradi mešanica zvrsti, od politične razprave prek bontona do razprave o vzgoji. Za opis položaja žensk v družbi Wollstonecraftova očrta povezave med štirimi pojmi: pravicami, razumom, vrlinami in dolžnostjo. Poudariti je treba, da so za Wollstonecraftovo pravice in dolžnosti neločljivo prepletene - kdor ima pravice, ima tudi dolžnosti. Jedrnato pravi:�»Brez pravic ne more biti dolžnosti«. Eden glavnih vidikov Zagovora je, da morajo biti ženske izobražene intelektualno, da bodo lahko prispevale k družbi. Piscem bontonov, kot sta James Fordyce in John Gregory, ki trdijo, da ženska ne potrebuje intelektualne izobrazbe, ter filozofom vzgoje, kot je Jean-Jacques Rousseau, ki v Emilu trdi, da naj se ženske vzgaja v veselje njihovih mož, odgovarja jedko in brezkompromisno. Ženske naj bodo intelektualne�»spremljevalke«�svojih mož in, morda še pomembneje, če družba prepušča vzgojo otrok ženskam, morajo biti izobražene, da bodo lahko predale znanje potomcem. Wollstonecraftova meni, da ženske niso trapaste in plitve (imenuje jih npr. tudi�»španjeli«�in�»igračke« ) zato, ker bi bile že po naravi manj razumne, temveč ker jim možje preprečujejo dostop do izobrazbe. Najbolj pa si Wollstonecraftova prizadeva pokazati na omejitve, ki so posledica neprimerne vzgoje žensk.�»Vse od rojstva poučevana, da je oblast žensk lepota, se misel prilagodi telesu, in ob potikanju po svoji zlati kletki išče le načine za oboževanje lastne ječe.« S tem skuša povedati, da bi ženske brez škodljive miselnosti, ki jim jo začnejo privzgajati že v ranem otroštvu in ki se osredotoča na lepoto in dosežke, lahko dosegle mnogo več. Ni jasno, do kolikšne mere je Wollstonecraftova verjela, da so ženske enakovredne moškim na način, kot to razumemo danes. Gotovo ni bila feministka v sodobnem pomenu besede in si v svojih besedilih ni prizadevala za enake pravice ali pravico glasovanja. Vendarle pa pravi, da so v Božjih očeh vsi ljudje enaki, saj so vsi zavezani istim moralnim zakonom. Take trditve o enakosti lahko primerjamo z njenimi mislimi o prednosti moške moči in srčnosti. Znamenita je naslednja dvoumna izjava Wollstonecraftove: �»Ne mislite, da želim obrniti red stvari. Pojasnila sem že, da so zaradi ustroja svojih teles moški po Previdnosti oblikovani tako, da lahko dosežejo večjo krepost. Govorim o spolu na splošno, niti malo pa ne mislim, da bi se morali dosežki razlikovati po svoji naravi. Kako bi se pravzaprav sploh mogli, če ima krepost le en večni standard? Zato moram iz doslednosti razuma še naprej trdno zagovarjati, da imajo isto preprosto smer, kot da obstaja Bog.” Med stvarmi, ki jih Wollstonecraftova v Zagovoru najostreje kritizira, je tudi lažna in čezmerna občutljivost, posebno pri ženskah. Mnenja je, da ženske, ki se vdajo občutljivosti,�»zamaje vsako drobno čustvo« in ker so�»plen čutov«, ne morejo razumno misliti. S tem ne škodujejo le sebi, temveč vsej družbi. To niso ženske, ki bi lahko prispevale k razvoju družbe (priljubljena ideja osemnajstega stoletja), take jo bodo kvečjemu uničile. Wollstonecraftova ne trdi, da morajo razum in čustva delovati neodvisno; namesto tega naj si bodo v medsebojno pomoč. To se jasno odraža tudi v njenem lastnem slogu, ki občasno postane zelo čustven. Poleg večjih filozofskih trditev so v Zagovoru podane tudi konkretne vzgojne smernice. V poglavju 12 (»O vzgoji naroda«) meni, da bi morali vse otroke poslati v�»državno dnevno šolo«, treba pa jih je vzgajati tudi doma, da jim�»privzgojimo ljubezen do doma in domačih veselj«. Zavzema se tudi za soizobraževalno šolanje, češ da naj bi bili moški in ženske, katerih poroka ohranja družbo, izobraženi na enak način. Wollstonecraftova je svoje besedilo napisala za srednji razred, ki je po njenem�»najnaravnejše stanje«. Vendar je na številne načine omejen in podpira buržoazni pogled na svet. Spodbuja skromnost in delavnost in napada bogate z istimi besedami, kot jih uporablja za obtožbe žensk o malovrednosti. Vendar pa ni ravno prijateljica revnih. Po njenem narodnem izobraževalnem načrtu naj bi bili revni po devetem letu starosti ločeni od bogatih in poučevani drugje.","Mary Wollstonecraft, britanska pisateljica, filozofinja in feministka, * 27. april 1759, Spitalfields, Anglija, † 10. september 1797, London, Anglija. Avtorica več romanov, razprav, potopisa, zgodovinske knjige, bontona in knjige za otroke je znana predvsem po svojem Zagovoru pravic ženske (1792). V Zagovoru je utemeljevala tezo, da je narava ženske pravzaprav posledica napačne vzgoje, ki so jo ženskam naložili moški. Zavzemala se je tudi za družbeno ureditev na temelju razuma in brez predsodkov. Wollstonecraftova se je poročila s filozofom Williamom Godwinom, enim izmed očetov anarhističnega gibanja, in je bila mati Mary Shelley, avtorice Frankensteina." sl,eced2a526eb172ac942c3c40b433f7e0,"[uredi] Telesne značilnosti So žuželke zelo raznolikih velikosti, telesna zgradba pa je kljub številu vrst zelo enotna. Najočitnejša značilnost metuljev je, da je celotno telo vključno s krili pokrito z drobnimi luskami. Najbolj se razlikujejo po velikosti, prek kril merijo od manj kot 3 milimetre (listni zavrtač iz družine Nepticulidae) do okoli 30 cm (Ornithoptera alexandrae z Nove Gvineje). Večji del razmeroma velike glave zasedajo velike sestavljene oči, sestavljene iz nekaj tisoč ocelov, poleg njih pa ima večina metuljev tudi par očesc. Oblika tipalnic se med vrstami zelo razlikuje. Pogosti dnevni metulji imajo večinoma kijaste tipalnice, pri drugih pa segajo od kratkih izrastkov pri družini Hepialidae do ogromnih peresastih tipalnic nekaterih nočnih pavlinčkov (Saturniidae). Večina vrst ima zelo dolgo sesalo (proboscis), sestavljeno iz preoblikovanega para maksil, ki se ob strani stikajo in tvorijo kanal za sesanje. Kadar se ne prehranjujejo, metulji zvijejo sesalo pod glavo s pomočjo temu namenjenih mišic in traku elastičnega tkiva pri vrhu kanala. Sesalo je pri nekaterih vrstah dolgo 15 cm ali več, kar jim omogoča sesanje nektarja iz cvetov z zelo dolgim vratom. Preostali del obustnega aparata je večinoma reduciran in nefunkcionalen. Obstaja tudi nekaj izjem - metulji iz družine Micropterigidae imajo funkcionalne tudi mandibule, pri odraslih nočnih metuljih iz družine Hepialidae pa je celoten obustni aparat zakrnel. Oprsje je pri primitivnejših predstavnikih zgrajeno iz treh med seboj podobnih členov, pri naprednejših vrstah pa je predprsje reducirano v majhen, ovratniku podoben obroč za glavo. Krila izraščajo iz sredoprsja in zaprsja.Sredoprsje je pri vseh metuljih največji člen oprsja, ki deloma prekriva bistveno manjše zaprsje. Noge so kot pri ostalih žuželkah, le pri nekaterih družinah metuljev sprednji par manjka. Sprednji par membranastih kril je pri večini skupin mnogo večji od zadnjega. Krila so porasla z drobnimi luskami, ki so nastale s preoblikovanjem dlak. Izločajo jih podkožne celice, vsaka luska je pritrjena v svoji jamici. Običajno so široke in ploske, pogosto pa tudi dolge in ozke, kar izdaja njihovo sorodnost z dlakami. Nespremenjene dlake poraščajo v glavnem oprsje in bazo kril. Luske so votle in vsebujejo pigmente, ki dajejo krilom barvo. Fina struktura lusk z vzdolžnimi grebeni vpliva na lom svetlobe, kar povzroča vpadljive mavrične barve, ki se spreminjajo v odvisnosti od položaja opazovalca. Pri nekaterih samcih najdemo tudi posebne luske (androkoniji), namenjene razširjanju feromonov, ki so povezane z žlezami v membrani kril. Metulji iz družine Micropterigidae imajo najosnovnejši vzorec ožiljenosti kril - pri njih sta tudi oba para enaka. Pri ostalih predstavnikih je ta vzorec reduciran, z veliko celico v sredini krila, od katere potekajo žile proti robu. Prečnih žil skorajda ni. Zadek je tak kot pri ostalih žuželkah, le nekateri nočni metulji imajo na njegovi bazi veliko membrano timpanalnega organa. Pri ostalih nočnih metuljih je membrana na videz na istem mestu, vendar leži ob zadnjem robu oprsja. Ličinke metuljev imenujemo gosenice (strokovno eruciformne ličinke). V splošnem imajo valjasto, členjeno telo z dobro razvito glavo, tri pare pravih nog na oprsju in po navadi od dva do pet parov mesnatih panožic na 10-členskem zadku. Na vsaki panožici je obroč kavljev, s katerim se lahko gosenica trdno pritrdi na podlago. Gosenice vseh metuljev imajo par svilnih žlez, ki so močno spremenjene žleze slinavke. Iz odprtin na bazi glave izločajo hitro sušečo se lepljivo tekočino (svilo). Odrasle metulje (image) težko zamenjamo za katero drugo skupino žuželk, le nekateri manjši nočni metulji so na prvi pogled podobni mladoletnicam, od katerih jih lahko enostavno ločimo po dolgem sesalu. Gosenice lahko zamenjamo za ličinke kožokrilcev. [uredi] Življenje Tudi po življenjski navadah so metulji zelo enoten red. Samica s pomočjo okušalnih receptorjev na nogah najde ustrezno rastlino za razvoj ličink in nanjo odloži jajčeca, ali jih samo spusti med rastlinje pri vrstah, katerih ličinke niso specializirane na določeno rastlino. Jajčeca lahko odlagajo posamič ali v skupinah, ki segajo od dveh ali treh jajčec do nekaj sto. Samice tekom življenja odložijo od 50 do preko 1000 jajčec, odvisno od velikosti. V krajih z zmernim podnebjem traja razvoj ličink med dvema in tremi tedni, razen pri vrstah, kjer osebki v jajčecu prezimijo. Ličinka se ob izvalitvi pregrize skozi jajčni ovoj in pogosto požre še preostanek jajčeca. Gosenice so po večini rastlinojede. Prehranjevanje je tudi do konca stadija ličinke skoraj edina aktivnost gosenic, zaradi česar se izredno hitro razvijajo. S prehranjevanjem prenehajo le za kakšen dan ali dva ob vsakokratni levitvi. Ker so počasne, se je pri gosenicah razvila množica obrambnih mehanizmov proti plenilcem. Mehanizmi so lahko zelo preprosti, tako se nekatere gosenice ob motnji enostavno spustijo z lista in padejo na tla, čez nekaj časa pa splezajo nazaj. Druge se zanašajo tudi na varovalno barvo - po obliki in obarvanosti se zlijejo z listom, na katerem sedijo, spominjajo na vejico, ali kakšen drug predmet. Gosenice metulja vrste Papilio demoleus tako spominjajo na ptičji iztrebek. V zadnji skupini so gosenice, poraščene s težko prebavljivimi ali celo strupenimi ščetinami, kar�»oglašujejo«�z živopisano svarilno obarvanostjo. Mnogo metuljev si ob koncu stadija ličinke zgradi kokon in se zabubi znotraj njega, ni pa to lastnost vseh metuljev. Večinoma pritrdijo kokon na rastlino, nekateri nočni metulji pa se zabubijo pod zemljo. Gosenice mravljiščarjev (rod Maculinea) se na začetku prehranjujejo z razvijajočimi se semeni hranilne rastline, nato pa se spustijo na tla. Ker izločajo posebne feromone, jih poberejo mravlje določene vrste in odnesejo v svoje mravljišče. Tam se prehranjujejo na zarodu gostiteljev ali pa jih hranijo kot ostale svoje ličinke . Glavni aktivnosti odraslih metuljev sta prehranjevanje in razmnoževanje. Ob ugodnih razmerah (suho vreme brez močnega vetra) obiskujejo cvetove gostiteljskih rastlin in sesajo nektar ali jedo cvetni prah. Nekateri metulji pred parjenjem izvajajo zapletene rituale, ki jim skupaj pravimo svatbeni ples. Partnerja se najdeta s pomočjo vonja - samica izloča feromone, ki jih lahko samci (posebej nočnih metuljev) zaznajo na zelo velike razdalje, kasneje pa je prepoznava odvisna od barvnega vzorca. Tudi metulji z na videz neugledno obarvanostjo imajo lahko impresivne vzorce v ultravijoličnem delu elektromagnetnega valovanja. Samci so lahko v obdobju parjenja tudi teritorialni, iz svojega ozemlja agresivno odganjajo morebitne tekmece. Samica prične odlagati jajčeca kmalu po parjenju. Generacijski čas metuljev je odvisen od njihove velikosti in temperature. V območjih z zmernim podnebjem lahko opazimo preko leta povečano pojavljanje posameznih vrst, ki na fenogramu številčnosti tvori vrhove. Po številu vrhov tako razlikujemo univoltine (en vrh = ena generacija letno), bivoltine (dva vrhova) in multivoltine (več vrhov) vrste. Večina metuljev ima samo eno generacijo letno, največkrat prezimijo kot jajčece. [uredi] Ekologija Metulji živijo na vseh celinah, razen na Antarktiki, v vseh tipih habitatov od puščav, pragozdov in morske obale do visokogorij v Himalaji. Posamezne vrste metuljev pa so zaradi specializiranosti gosenic na eno ali nekaj rastlinskih vrst vezane na območje razširjenosti gostiteljskih rastlin. Odrasli metulji se prehranjujejo z nektarjem, zaradi česar so pomembni opraševalci in skozi zgodovino se je razvilo mnogo parov rastlina-metulj, prilagojenih drug na drugega. Metulje pogosto vidimo, kako s sesalom ližejo mrhovino, iztrebke ali vlažen pesek. Z rastlinskim sokom, s katerim se prehranjujejo, namreč ne dobijo dovolj mineralov, predvsem dušika in natrija, zato se morajo posluževati drugotnih virov. Tudi odrasli metulji imajo različne obrambne mehanizme proti številnim plenilcem. Najpogosteje plenijo metulje drugi členonožci in ptiči. Nekateri metulji tudi kot odrasli vsebujejo zanje strupene snovi, kar tako kot gosenice razkazujejo z živimi barvami. Znani so tudi primeri mimikrije, ko nestrupeni metulji posnemajo vzorec prvih, kar odžene plenilce, ki imajo izkušnje s strupom. Nočni pavlinčki in nekateri drugi metulji imajo na zadnjem paru kril dve piki v obliki velikih očes, ki jih obrnejo proti napadalcu in ga tako prestrašijo. Drugi metulji z manj vpadljivimi barvnimi vzorci posnemajo predmete v naravi in se tako skrijejo pred nevarnostjo. [uredi] Pomen za človeka Ličinke metuljev so eni pomembnejših rastlinojedcev v ekosistemu, zaradi česar lahko povzročajo veliko škode na nasadih kulturnih rastlin. Kontrola z različnimi sredstvi predstavlja velik strošek za poljedelce. Na Havaje so tako vnesli že vsaj 84 različnih vrst organizmov za biološko kontrolo metuljev, od katerih jih je obstalo 32. Težava je nastala, ko so kontrolni organizmi napadali tudi avtohtone vrste metuljev na otokih. Bolj klasične metode vključujejo kemično zatiranje z insekticidi. V naravi obstaja ravnovesje med metulji in njihovimi rastlinskimi gostitelji, rastline, ki jih za svojo prehrano vzgaja človek, pa so optimizirane za čim večji pridelek v čim krajšem času, in njihovi obrambni mehanizmi so slabši ali neobstoječi. Zato je potrebno vlagati veliko energije in sredstev za njihovo zaščito pred škodljivci. Nasprotno od gosenic pa odrasli metulji človeku niso škodljivi, saj se prehranjujejo večinoma z nektarjem in so zato celo koristni kot opraševalci. Nekaj vrst se prehranjuje s cvetnim prahom ali napada sadje, vendar niso ekonomsko pomembne. Predvsem v kontekstu varovanja narave pa so metulji pomembni, saj so dobra indikatorska skupina, ki kaže na stopnjo hranjenosti narave in biološke raznovrstnosti. Zaščita njihovih habitatov je torej pomembna tudi za zaščito ostalih skupin organizmov, ki tam živijo. Odrasli metulji s svojimi barvami navdihujejo umetnost in modo. Veliko metuljev so raziskovali zaradi gospodarske škode, ki so jo ti povzročali v kmetijstvu. V Sloveniji so med njimi pomembnejši: [uredi] Evolucija Fosilnih ostankov metuljev je razmeroma malo, saj se je zaradi mehkega telesa ohranilo le malo primerkov. Najbolje so ohranjene hitinizirane glavine kapsule gosenic. Poleg tega ne živijo v habitatih, kjer so procesi fosilizacije najizrazitejši, jezerih in ribnikih. Kljub temu so v jantarju odkrili nekaj dobro ohranjenih fosilov, ki pričajo o evoluciji te skupine žuželk. Poleg tega so ohranjeni tudi nekateri posredni dokazi o metuljih. V fosiliziranih listih platane, starih 97 milijonov let, so tako odkrili zelo značilne tunele, ki jih vrtajo listni zavrtači iz družine Nepticulidae, in pričajo o zelo starih povezavah med posameznimi vrstami rastlin in metuljev. Najstarejši fosil metulja, osebek vrste Archaeolepis mane, datirajo v začetek jure, izpred 190 milijoni let. Obsežna radiacija vrst v kredi je sovpadala s pojavom kritosemenk in ob koncu terciarja pred 65 milijoni let je obstajala že večina modernih rodov. Primer nočnega metulja vrste Biston betularia iz družine pedicev je med najpogosteje uporabljenimi zgledi za delovanje naravne selekcije. V populaciji sta dve barvni obliki tega metulja, svetla typica in temna carbonaria. V naravi prevladuje svetla oblika, katere barva skrije metulja ob počivanju na deblu brez pred plenilci, predvsem velikimi sinicami. Razmerje pa se je med industrijsko revolucijo v Veliki Britaniji bistveno spremenilo v prid temne oblike, saj svetla barva metulja ni več skrivala na od smoga potemnelih deblih. Svetla oblika ponovno prevladuje od konca 20. stoletja zaradi zmanjšanega onesnaženja ob uvedbi naravovarstvenih ukrepov. [uredi] Sistematika Najbolj poznana je delitev metuljev na�»nočne«�in�»dnevne«�metulje, pri čemer so nočni metulji aktivni predvsem ponoči, rjavkastih barv s čokatim, zelo poraščenim telesom, nitastimi ali peresastimi tipalnicami, dnevni pa vitki, z velikimi živopisanimi krili, kijastimi antenami in aktivni podnevi. Vendar je taksonomsko gledano takšna razdelitev umetna in ne ustreza naravnemu stanju. Morfološko in evolucijsko se namreč skupini ne ločita popolnoma - mnogo�»dnevnih metuljev«�je po videzu in vedenju zelo podobnih nočnim in obratno. Naddružine Micropterigoidea, Agathiphagoidea in Heterobathmioidea predstavljajo evolucijsko zgodnje odcepe od preostalih skupin metuljev. To so morfološko najbolj raznolike skupine metuljev, ki jih združuje odsotnost zavitega sesala in jih po tej lastnosti uvrščamo v podred prametuljčkov (Aglossata). Vse tri poddružine vsebujejo le po eno družino z malo vrstami metuljev. Ostale naddružine z 98% vseh vrst uvrščamo v podred rilčastih metuljev (Glossata), ki jih najbolje ločuje mehanizem za usklajeno zamahovanje kril, večinoma v obliki kaveljčka na zadnjem robu sprednjega para, ki se pripenja na šop dlak (retinakulum) na sprednjem robu zadnjega para. Znotraj rilčastih metuljev tvorita naddružini lastovičarjev (Papilionoidea) in debeloglavčkov (Hesperioidea) skupino, ki jo poznamo kot�»dnevni metulji«�(Rhopalocera). Glede na telesno zgradbo sodi med dnevne metulje še naddružina ameriških moljev (Hedyloidea), ki pa so po obarvanosti in vedenju bolj podobni veščam in so razlog, zakaj dnevni metulji kot jih pojmujemo v vsakdanjem življenju niso naravna skupina (klad). Vse tri naddružine združuje to, da se usklajeno zamahovanje kril doseže z enostavnim prekrivanjem sprednjega in zadnjega para. Po starejši razdelitvi ločujemo metulje na skupini velikih metuljev (Macrolepidoptera) in metuljčkov (Microlepidoptera), kar pa je prav tako nenaravna delitev, a ponekod še vedno v uporabi. [uredi] Seznam naddružin [uredi] Metulji v Sloveniji V Sloveniji živijo predstavniki naddružin, ki so v zgornjem seznamu navedene tudi s slovenskim imenom. Do danes je za Slovenijo znanih okoli 3200 vrst, od tega nekaj manj kot 200 vrst, ki jih prištevamo med�»dnevne metulje«, in sedem prametuljčkov, od katerih je najpogostejši kalužni prametuljček (Micropteryx calthella). Celotno število vrst je ocenjeno na 3600. Dnevni metulji so pri nas ena najbolj raziskanih skupin žuželk. Na slovenskem jih je prvi opisoval že Scopoli. Zaradi težavnega določanja nočnih metuljev so le-ti manj zanimivi za ljubiteljske lepidopterologe in tako še vedno slabo poznani.","Metulji (znanstveno ime Lepidoptera; iz grških besed lepido - luskast in pteron - krilo) so drugi največji red v razredu žuželk (Insecta). Vanj uvrščamo preko 160.000 opisanih recentnih vrst dnevnih in nočnih metuljev, razvrščenih v 127 družin in 46 naddružin. Po številu opisanih vrst jih prekašajo le še hrošči (Coleoptera). Znanstveno ime so dobili po tem, da imajo celo telo, predvsem pa krila, poraščena z drobnimi luskicami, kar jih jasno ločuje od vseh ostalih skupin žuželk. Metulji so zaradi pisanih barv in nenevarnosti ena najbolj priljubljenih skupin živali, poleg strokovnjakov se z njimi ukvarja tudi veliko število ljubiteljskih entomologov. Veda, ki se ukvarja z metulji, je lepidopterologija." sr,49ad62a2d7fb0c3ad910b15c78b2494f,"[уреди] Географија Београд се налази на 116,75 метара надморске висине, и то на координатама 44°49'14"" северно и 20°27'44"" источно. Историјско језгро Београда (данашња Београдска тврђава) налази се на десној обали Саве. У саставу Београда су Нови Београд и Земун које су на левој обали реке Саве, па тиме и у Средњој Европи. Град лежи на ушћу двеју река, Дунава и Саве. Урбана површина града износи 359,92 квадратних километара. Београд се налази на раскрсници западне и источне европске културе. [уреди] Клима Београд има умерену континенталну климу. Просечна годишња температура је 11,7 °C, док је најтоплији месец јул, са просечном температуром од 22,1°C. Ипак, Београд у просеку има око 31 дан у години са температуром преко 30°C, а температура прелази 25°C чак 95 дана у години. Просечна годишња количина падавина је око 700 милиметара. Годишње, Београд има око 2.096 сунчаних сати, са јулом и августом као најсунчанијим, и децембром и јануаром као најмрачнијим данима, са тек 2—2,3 сунчана сата дневно. [уреди] Историја У строгом центру Београда, испод данашње палате Албанија, пронађени су, током њене градње, 1938. године скелети неандерталца који је погинуо у борби са мамутом чији је скелет нађен у близини , што говори о насељености простора данашњег Београда још у праисторијско доба. Касније се на простору Балкана, пре око 7.000 година, развила Винчанска култура, па се њени остаци могу пронаћи и у околини Београда код истоименог насеља, по коме је цела култура добила име . Насељен у трећем веку п. н. е. од стране Келта, тај простор убрзо прелази у руке Римљана и постаје насеобина Сингидунум. За владавине цара Диоклецијана, током прогона хришћана, у Сингидунуму се помињу први хришћански мученици. Једни од најстаријих по имену познатих хришћанских страдалника у овом граду су Ермил и Стратоник. Поделом римског царства остаје под контролом Византије. [уреди] Средњи век Сингидунум су освајали многи освајачи, попут Хуна, Сармата, Острогота и Авара — пре доласка Словена око 630. године нове ере. Први записи о словенском имену Београд датирају из 878. године, за време владавине Првог бугарског царства. Град је остао предмет размирица између Византије, Мађарске и Бугарске наредна четири века. Град коначно прелази под власт Срба као део Срема 1284. године. Први српски краљ који је владао Београдом био је Стефан Драгутин (1276—1282), владар Краљевине Срема, ког је добио на поклон од свог таста, мађарског краља Ладислава IV. Након великих губитака у Косовском боју 1389. године, Српско царство почиње да се распада и његови јужни делови великом брзином прелазе у руке Турака Османлија. Ипак, север је дуго одолевао. Српски деспот Стефан Лазаревић добио је Београд од угарског и римског краља Жигмунда Луксембуршког, након што је постао његов вазал. Године 1403. Стефан Лазаревић је прогласио Београд својом престоницом. У наредном периоду, Београд је доживео велики успон. Поновно су утврђене старе зидине града, заједно са замцима, а цркве и тврђаве обновљене, што је помогло да град одолева навалама Турака чак 70 година. У ово време, Београд је постао уточиште многим балканским народима који су бежали од власти Османлија. Верује се да је број становника у ово време достизао и 40.000—50.000. Током владавине Ђурађа Бранковића, већи део деспотства доспева под турску власт, међутим, Београд долази под заштиту мађарских краљева. Турци су желели да покоре Београд јер им је представљао препреку у даљем напредовању ка централној Европи. Напали су 1456. када се одиграла чувена Опсада Београда где је хришћанска војска под вођством Сибињанин Јанка успешно одбранила град од турског напада. [уреди] Османско царство Војска под вођством Сулејмана Величанственог, 28. августа 1521. је освојила Београд од Мађара, што је означило пад града под Отоманско царство. Турци Османлије након тога насељавају срушен и спаљен град, постепено га претварајући у китњасти оријентални град, чија је панорама са многобројним мунарама издалека одушевљавала многе европске путнике тог доба. Око 1571. године у Београду је било 27 насеља (махала). Град је 1594. захватила велика српска побуна (Банатска побуна) коју су Турци успели да угуше, спаљене су многе цркве, реликвије и мошти Светог Саве на Врачару. Управо због тога је ово место одабрано за градњу Храма Светог Саве. Следећих деценија град је био миран, а био је и важно седиште округа (Смедеревског санџака, познатог и као Београдски пашалук), повезан са Истанбулом Цариградским друмом. Привукао је многе трговце и становнике — Турке, Јермене, Грке, Роме и остале. Према османлијском путописцу Евлији Челебији, који је боравио у Београду 1660. године, Београд је тада имао око 98.000 становника, од којих 21.000 нису били Муслимани. Постао је више од обичног града, са исламском архитектуром, јавним купатилима и многим новим џамијама. Београд је већ концем 16. века, по својој лепоти и величини, у многоме надмашивао Будим, Софију, Сарајево, Скопље и многе друге градове европског дела Отоманског царства. Како сазнајемо из Путописа Евлије Челебије, у време када је он боравио у Београду 1660. године, у граду је било чак седамнаест дервишких текија у којима су се изучавала дела великих суфијских мислилаца. Претпоставља се да је био заступљен велики број дервишких братстава, укључујући бајрамије, меламије, бекташије, халветије, гулшеније, кадирије, хиндије, мевлевије, накшибендије, рифаије, садије, сунбулије, шабаније, шазилије и ушакије. Исти Путопис нам преноси да су у Беграду, у време Отоманског царства, постојале 273 исламске богомоље, џамије и месџиди. Највећом и најлепшом сматрана је Батал џамија, коју су путописци упоређивали са Аја Софијом. Налазила се на месту данашње Савезне скупштине, а поред ње је било гробље на коме су сахрањивани виђенији Турци. Београд је три пута од Турака освајала Аустрија (1688—1690, 1717—1739, 1789—1791), а Османлије су га поново заузимале, уз велика разарања. Београд постаје ”Дарол-џихад” – Место ратова, како су га Османлије тада називале. Током овог периода, град су захватиле две велике сеобе Срба, у којима су се стотине хиљада Срба, предвођених патријарсима, повлачили заједно са Аустријанцима у Хабзбуршко царство 1690. и 1737—39, где су се населили у данашњој Војводини и Славонији. Након турског пораза под Бечом, септембра 1688. године, Аустријанци су заузели Београд. Приликом првог аустријског освајања (1688-1690) многе џамије су порушене, а оне које су преостале, претворене су у хришћанске цркве. Након тога, за време поновне кратке османлијске владавине (1690-1717.) многе џамије су обновљене, а неке су из темеља изграђене. Када је војска Аустријског царства (у чијем су саставу били војници разних народности: Немци, Французи, Италијани, Швајцарци, Португалци, Шпанци, Мађари и други), под заповедништвом надвојводе Еугена Савојског по други пут освојила Београд (1717-1739) порушили су минарете џамија београдске тврђаве, како би панорама града изгледала више европска. Многе џамије су претворене у цркве разних хришћанских редова који су дошли заједно са војском и досељеницима: тринитарци, фрањевци, језуити, минорити и Јермени католици. Остале сачуване џамије су употребљене за војне магазине, трговине и настамбе. Тада у Београду није остало муслиманског становништва, јер су се повукли усред најезде. После победе над аустријском војском 1739. године код Гроцке, Османлије су поново загосподариле Београдом, и њиме владале наредних 50 година (1739-1789. године). За то време су поправили многе оштећене џамије и повратили у првобитно стање многе претворене у цркве. Према неким савременицима, у Београду је 1780-тих година било 50-ак џамија. У току великих борби за Београд 1739. године, страдало је око 30 џамија. У плану Београда, којег је израдио аустријски потпоручник Бруш 1789. године, уцртано је 15-ак џамија. Тај се број џамија углавном одржао до Првог српског устанка. У Првом српском устанку током борби за ослобођење Београда 1806. године, многе џамије су страдале, а оне преостале биле су претворене у бакалнице, у неким су држане свиње, једна је била претворена у православну цркву, а неке су одређене турским женама за становање. Устаници су држали град од 8. јануара 1806. до 1813, када су га поново заузеле Османлије. Повратком Османлија долази до обнављања неких оштећених џамија. Српске власти су 1836. године пописале џамије у Београду, и у том списку се налазило 16 џамија. Исељењем ""турског"" живља из Београда 1867. године (међу којима је велики број био словенског порекла) започео је крај београдских џамија. Како наводи Феликс Каниц ”где кад би ноћу случајно експлодирале мине рушећи џамије које су ометале регулацију”. Данас је једина преостала Бајракли џамија на Дорћолу. [уреди] Краљевина Србија Од 1817. био је престоница Кнежевине Србије (сем у периоду од 1818—1841, када је Крагујевац био главни град). Престоницу из Крагујевца у Београд је преместио Кнез Михајло Обреновић. Кад је Србија стекла потпуну независност 1878. и постала Краљевина Србија, Београд је опет постао кључни град на Балкану који се веома брзо развијао. Међутим, упркос изградњи железничке пруге до Ниша, укупни услови у Србији били су као и у осталим претежно пољопривредним земљама, а Београд је 1900. имао само 69.100 становника. Убрзо, 1905. број становника се повећава на преко 80.000, а на почетку Првог светског рата 1914. и до 100.000, не рачунајући Земун који је тада припадао Аустругарској. Након Првог светског рата и окупације од стране Аустро-Угарске и немачких трупа, Београд је доживео брз развој и значајну модернизацију као престоница нове Краљевине Југославије. Мало је позната чињеница да је Београд тада имао један од првих будистичких храмова у Европи . Током двадесетих и тридесетих година 20. века, број становника се попео на 239.000 до 1931. заједно са западним предграђем Земуном, који је раније био у Аустроугарској. До 1940, број становника је био око 320.000, прираштај становништва између 1921. и 1948. је износио приближно 4,08�% годишње. [уреди] Други светски рат Југославија је 25. марта 1941. потписала Тројни пакт и придружила се Силама осовине. Због овога је 27. марта уследио масовни протест у Београду и државни удар. Град је 6. и 7. априла тешко бомбардовао Луфтвафе и усмртио 2.274 људи. У бомбардовању је запаљена и изгорела Народна библиотека Србије, где су настрадале хиљаде књига и средњевековних рукописа . Југославију су напале немачке, италијанске, мађарске и бугарске снаге, уз помоћ Албанаца и Хрвата. Након капитулације Краљевине Југославије, сремска предграђа Београда (Земун) су ушла у састав Независне Државе Хрватске, нацистичке марионетске државе. У Београду и централној Србији нацисти су подржали формирање владе Милана Недића . Београдски Јевреји, Роми, комунисти, и други антифашисти одведени су у логоре Сајмиште и Бањица, кроз које је у току рата прошло око 125.000 логораша. Јеврејска заједница је од 1643. живела у четврти Дорћол поред Дунава. Пре рата ту их је било 10.400. Окупацију је преживело свега око 10% њих. На Сајмишту је страдало око 40.000 Срба и 7-8.000 Јевреја . На Бањици је убијено око 4.200 људи. Ликвидације су вршили немачки окупатори, док су логораше углавном хапсили српски квислинзи, који су чинили и администрацију Бањичког логора. Град су бомбардовали и савезници 16. и 17. априла 1944. године. Тада је погинуло 1600 људи . Борбе за ослобођење града су почеле 13. и 14. октобра, а град је коначно ослобођен 20. октобра 1944. Ослободили су га заједничким снагама партизани и Црвена армија. Губици партизана су били око 1.000 бораца, а Црвене армије око 2.000. У току целог рата, Београд је изгубио око 50.000 људи и претрпео тешка разарања . [уреди] СФР Југославија У послератном периоду Београд се развијао као главни град нове Југославије и убрзо израстао у велики индустријски центар. Године 1951 је почела изградња Новог Београда са друге стране реке Саве, где су се до тада налазиле само мочваре и трска. Град су, бар у почетку, градиле добровољне омладинске радне бригаде. Године 1961, поводом мучког убиства Патриса Лумумбе (јануар 1961), у Београду су одржане жестоке демонстрације, са више повређених. Том приликом је извршен и упад у Белгијску амбасаду. Прва конференција несврстаних одржана је у Београду 1961. године. Београд је био и поприште великих студентских демонстрација 1968. Марта 1972. Београд је био центар последње епидемије великих богиња у Европи. Епидемија, која је укључивала присилне карантине и масовне вакцинације, окончана је крајем маја. У мају 1980. умро је и доживотни председник СФРЈ, Јосип Броз Тито. Поред готово свих водећих светских државника, сахрани је присуствовало и око 700.000 грађана. [уреди] Скорашња историја Дана 9. марта 1991. у Београду су одржане велике демонстрације, предвођене Вуком Драшковићем, против режима Слободана Милошевића. Том приликом су погинуле две особе, седамнаестогодишњи средњошколац Бранивоје Милиновић, и полицајац Недељко Косовић, 203 људи је повређено, а 108 ухапшено. Према разним медијским изворима, на улицама тог дана је било између 100.000 и 150.000 људи. Касније у току дана, на улице су изведени тенкови у циљу успостављања мира. Након непризнавања резултата локалних избора 1996, опозиција је у Београду организовала свакодневне грађанске и студентске протесте против Милошевићеве владавине, у периоду између новембра 1996. и фебруара 1997. После попуштања режима и признавања резултата избора Зоран Ђинђић постаје градоначелник Београда. НАТО бомбардовање 1999. проузроковало је значајну штету градској инфраструктури. Међу погођеним објектима биле су и зграде неколико министарстава, зграда РТС у којој је погинуло 16 запослених, неколико болница, хотел „Југославија“, некадашња зграда Централног комитета, телевизијски торањ на Авали, као и кинеска амбасада на Новом Београду. Након избора 24. септембра 2000. године, Београд је постао поприште масовних демонстрација са 800.000 по полицијским проценама, а по другим изворима и до 1.000.000 учесника, које су довеле до коначног пада Милошевића са власти. [уреди] Локална самоуправа Београд има статус посебне територијалне јединице у Републици Србији, са својим посебним органима локалне самопураве. [уреди] Скупштина града Скупштина града Београда је представнички орган који врши основне функције локалне власти утврђене законом и Статутом града. Скупштина има 90 одборника који се бирају на локалним изборима, на четири године. Скупштина града састаје се по потреби, а најмање једном у три месеца. [уреди] Градоначелник Градоначелник Београда представља и заступа Град и обавља извршну функцију у Граду Београду. Градоначелник се бира истовремено кад и одборници за Скупштину града непосредним тајним гласањем на четири године. Градоначелник не може бити одборник Скупштине града, нити обављати другу јавну функцију. Градоначелник Београда, члан Демократске странке, изабран на изборима 2008. године је Драган Ђилас. [уреди] Градско веће Градско веће је орган Града Београда који усклађује остваривање функција Градоначелника и Скупштине града и врши контролно-надзорну функцију над радом Градске управе. Градско веће чине Градоначелник, заменик градоначелника и 9 чланова. Чланове Градског већа бира Скупштина града, на предлог Градоначелника, на четири године. [уреди] Градска управа Градска управа обавља управне послове у оквиру права и дужности Града Београда и одређене стручне послове за потребе Скупштине града, Градоначелника и Градског већа. Начелник Градске управе, кога поставља Скупштина града на предлог Градоначелника, руководи радом Градске управе. Начелник Градске управе може имати заменика који се поставља и разрешава на исти начин као начелник. [уреди] Градске општине Градска општина је део територије Града Београда у којој се врше одређени послови локалне самоуправе утврђени Статутом града. Грађани учествују у вршењу послова градске општине преко изабраних одборника у скупштини градске општине, путем грађанске иницијативе, збора грађана и референдума, у складу са Уставом, законом, Статутом града и актима градске општине. Већина општина се налазе јужно од Дунава и Саве, у Шумадијском региону. Три општине (Земун, Нови Београд и Сурчин) се налазе са северне стране Саве, тачније у Срему, док се општина Палилула налази на обе стране Дунава, у Шумадији и Банату. Подручје насеља Београд, ужег и урбанизованог дела укупне површине 360 km², обухвата следеће градске општине: цео Врачар, Звездару, Савски венац, Стари град, Раковицу и Нови Београд и делове Вождовца, Земуна, Палилуле и Чукарице. [уреди] Демографија Према попису становништва из 2002. године, Београд има 1.576.124 становника. Према етничким групама, становници Београда су се изјаснили као Срби (1.417.187), Југословени (22.161), Црногорци (21.190), Роми (19.191), Хрвати (10.381), Македонци (8.372) и Муслимани (4.617). Иако постоје неколико религиозних заједница у Београду, тај склоп је релативно хомоген. Православна заједница је далеко најбројнија са 1.429.170 верника. Такође има и 20.366 муслимана и 16.305 католика. Постојала је и велика јеврејска заједница, али након нацистичке окупације 1941. и велике емиграције Јевреја у Израел, њихов број је опао на 415. У Београду такође има и 3.796 протестаната. Поред рођених Београђана, град је дом и великог броја Срба са простора целе бивше Југославије, који су у град дошли било у потрази за бољим животом, било бежећи од рата и етничког чишћења. Незванично, узимајући у обзир велики број српских избеглица из Хрватске, Босне и Херцеговине као и протераних лица са Косова, студената, затим људи пописаних у местима њихових сталних пребивалишта, број становника Београда потенцијално прелази 2 милиона. У Београду такође живе и многи припадници других народа и народности бивше СФРЈ што је у великој мери производ његовог некадашњег статуса главног града мултиетничке Југославије. Такође је процењено да у Београду живи и неколико хиљада Кинеза који су у град почели да се досељавају средином деведесетих година 20. века. Новобеоградски блок 70 је међу Београђанима познат и као Кинеска четврт. Београд је дом и извесном броју Арапа који су дошли седамдесетих и осамдесетих година 20. века као студенти, али су се трајно населили и засновали породице. Већина Арапа који живе у Београду су пореклом из Сирије, Јордана и Ирака. [уреди] Економија Београд је економски најразвијенији део Србије. Више од 30�% БДП у Србији долази из Београда, који даје више од 30�% радне снаге у Србији. Током деведесетих година 20. века, град је био под санкцијама Уједињених нација, као и цела тадашња СР Југославија. Хиперинфлација југословенског динара је такође десетковала економију града. Економија града се опоравља расте брзо од 2000. године, након пада режима Слободана Милошевића и укидања санкција УН. Седиште Народне банке Србије је у Београду. Главне компаније у Београду, између осталих су: Јат Ервејз, Телеком Србија, Теленор Србија, Делта Холдинг, и многе друге. Град има прворазредни саобраћајни значај, као железничко и друмско чвориште (паневропски коридор 10). Као град на ушћу двеју река, Београд је и важно међународно речно пристаниште (паневропски коридор 7), а ту је и међународни аеродром „Никола Тесла“. Београд је такође значајан телекомуникациони центар за фиксну и мобилну телефонију и интернет. У њему су развијени значајни привредни и пољопривредни капацитети, посебно металска, металопрерађивачка и електронска индустрија, затим трговина и банкарство. На ширем подручју Београда, Смедерева и Панчева, на обалама Дунава, лоцирана је слободна трговинска зона на површини од 2.000 квадратних метара. Септембра 2006 просечан доходак у Београду је износио 40.891 динар, што је највиши просечни доходак у Србији. Просечна нето плата износила је 27.998 динара [уреди] Култура Београд је домаћин многим културним манифестацијама, укључујући ФЕСТ (Међународни филмски фестивал), БИТЕФ (Београдски интернационални театарски фестивал), БЕЛЕФ (Београдски летњи фестивал), БЕМУС (Београдске музичке свечаности), Београдски сајам књига, и Београдски фестивал пива. Добитник Нобелове награде Иво Андрић је написао своја најпознатија дела: „На Дрини ћуприја“ и „Проклета авлија“ у Призренској улици у Београду. Остали истакнути српски књижевници који су живели и радили у Београду су: Бранислав Нушић, Милош Црњански, Борислав Пекић, Милорад Павић, Меша Селимовић и многи други. Већина српске филмске индустрије се налази у Београду, а један од најпознатијих филмова снимљених овде је и филм Емира Кустирице из 1995, добитник Златне палме на Канском фестивалу — Подземље. Град је био један од главних центара југословенског „новог таласа“: ВИС Идоли, Екатарина Велика и Шарло Акробата музички бендови који су сви из Београда. Остали познати београдски рок уметници: Рибља чорба, Бајага и инструктори и остали. Током деведесетих, град је био главни центар (у бившој Југославији) музичког жанра турбофолк. Данас је центар српске хип хоп сцене, са извођачима као што су Београдски Синдикат, Шкабо, Марчело и многи други. Београд такође има много позоришта, а најпознатији међу њима су Београдско народно позориште, Југословенско драмско позориште, Звездара театар, и Атеље 212. У Београду се налази и Српска академија наука и уметности, Народна библиотека Србије и Историјски архив Београда. [уреди] Музеји Најпознатији музеј у Београду је Народни музеј, основан 1844. године. Садржи колекције више од 400.000 изложбених материјала, укључујући многа страна ремек-дела. Познато Мирослављево јеванђеље се налази у овом музеју. Војни музеј је нарочито популаран за стране туристе, највише због делова „невидљивог“ (стелт) авиона F-117 ког је југословенска противваздушна одбрана оборила у току НАТО бомбардовања 1999. У музеју се такође налази још преко 25.000 осталих изложбених предмета од којих неки датирају из римског периода. Сличан музеј је Музеј југословенског ваздухопловства који има више од 200 авиона, од којих су 50 стална поставка. Неколико авиона у Музеју су једини „преживели“ примерци тог типа, као нпр. Фијат G.50. Музеј излаже и неке делове оборених америчких и НАТО авиона. Етнографски музеј, основан 1901, садржи више од 150.000 предмета руралне и урбане културе Балкана, тачније држава бивше Југославије. Музеј савремене уметности садржи колекцију са око 8.540 примерака уметничких дела из Југославије од 1900. године Музеј Николе Тесле, основан 1952. године, чува личне ствари Николе Тесле, научника по коме је јединица Тесла добила име. Музеј чува око 160.000 оригиналних докумената и око 5.700 осталих предмета. Још један од већих београдских музеја је Музеј Вука и Доситеја, који садржи експонате који говоре о животу, делу и завештању Вука Стефановића Караџића и Доситеја Обрадовића, реформатора српског књижевног језика из 19. века који су такође уједно и били први министри српског образовања. У Београду такође постоји и Музеј афричке уметности, основан у време социјалистичке солидарности са неразвијеним нацијама Трећег света. [уреди] Образовање Београд има два државна универзитета и више приватних институција за више и високо образовање. Београдски универзитет води порекло од Велике школе, основане 1808. Први српски универзитет формално је основан 27. фебруара 1905. Више од 70.000 студената студира на Београдском универзитету. Дана 21. маја 1973. године, уметничке академије прерасле су у факултете уметности, а Уметничка академија постала је Универзитет уметности, други самостални београдски универзитет . У Београду постоји 195 основних и 85 средњих школа. Од основних, постоји 162 редовних, 14 специјалних, 15 уметничких и 4 школе за основно образовање одраслих. Средњошколски систем обухвата 51 стручну, 21 гимназију, 8 уметничких и 5 специјалних школа. 230.000 уписаних ученика учи 22.000 запослених у преко 500 зграда који покривају око 1.100.000 квадратних метара. [уреди] Ноћни живот Београд има репутацију престонице која нуди свакодневни, живописан ноћни живот, са мноштвом клубова отворених до свитања широм града. Најпрепознатљивији су клубови смештени на сплавовима дуж обала Саве и Дунава. Викенд-посетиоци, посебно они из Босне и Херцеговине, Хрватске и Словеније, сматрају Београд већом метрополом од својих престоница због пријатељске атмосфере, сјајних клубова и барова, јефтиних пића, непостојања језичке баријере, као и либералне регулативе везане за ноћни живот. Позната места за љубитеље алтернативне музике, односно културе која не потпада под мејнстрим, познати су и афирмисани клубови као што су Академија (Клуб студената на ФЛУ), смештена у подруму Факултета ликовних уметности и КСТ (Клуб студената технике), смештен у подруму зграде Техничких факултета. Једно од најпознатијих места за алтернативне културне догађаје у граду је СКЦ (Студентски културни центар), који се налази преко пута Београђанке, једне од најзнаменитијих грађевина Београда. Концерти бројних домаћих и познатих страних група се често одржавају у СКЦ-у, као и уметничке изложбе и јавне дебате и дискусије. Они који су наклоњени традиционалнијем српском ноћном животу, а љубитељи су староградске музике, типичне за северне крајеве Србије, могу да се одлуче за вече у Скадарлији, старој боемској четврти града где су се окупљали песници и уметници крајем 19. и почетком 20. века. У Скадарској улици и околини налазе се неки од најбољих и најстаријих београдских ресторана. На једном крају четврти налази се некадашња најстарија београдска пивара, основана у првој половини 19. века. [уреди] Спорт У Београду постоји око хиљаду спортских објеката, од којих многи својим капацитетом задовољавају потребе великих и готово свих врста спортских догађаја. Београд је био домаћин многим битним спортским догађајима у блиској прошлости, као што су Европско првенство у кошарци 2005. , Европско првенство у одбојци 2005., Светско првенство у ватерполу 2005. и Европски олимпијски фестивал младих 2007. Београд ће бити град домаћин Летње универзијаде 2009. године Београд се два пута неуспешно кандидовао за Летње олимпијске игре и то за Олимпијаду 1992. када је испао у трећем кругу гласања Међународног олимпијског комитета (тада су се игре одржале у Барселони) и Летње олимпијске игре 1996. када је град домаћин била Атланта. Београд је дом и два највећа и најуспешнија спортска друштва у Србији, Партизана и Црвене звезде. Два највећа фудбалска стадиона у Београду су Маракана (стадион „Црвене звезде“) и Стадион ЈНА (стадион „Партизана“). Београдска арена се користи за кошаркашке и одбојкашке утакмице, заједно са халом Пионир. , док се Спортски центар ""Ташмајдан"" користи за ватерполо утакмице. Ада Циганлија је бивше острво на реци Сави, и највећи београдски спортско-рекреативни комплекс. Након његовог повезивања с обалом, направљено је вештачко језеро. Једна је од најпознатијих дестинација за Београђане током врелог лета. Ада Циганлија има 7 километара дугу плажу и објекте за разне спортове укључујући голф, рагби, фудбал, кошарку, одбојку, бејзбол и тенис. Екстремни спортови су такође доступни, као што су банџи џампинг, скијање на води и пејнтбал На острву се налазе и стазе за вожњу бицикла, шетњу и џогирање. [уреди] Туризам Од 2000, упоредо са обнављањем дипломатских односа Србије са Западном Европом и Америком, у Београду се примећује повратак страних туриста одсутних још од ратова из деведесетих година. Историјски делови и зграде Београда су највеће градске туристичке атракције. Оне укључују Скадарлију, Народни музеј, оближње Народно позориште, Земун, Трг Николе Пашића, Милошев конак, Конак кнегиње Љубице, Теразије, Студентски трг, Калемегдан, Кнез Михаилову улицу, Дом Народне скупштине, Храм Светог Саве и Стари двор. Поред овога, постоје многи паркови, споменици, музеји, кафићи, ресторани и продавнице и то са обе стране реке Саве. Маузолеј Јосипа Броза Тита, назван Кућа цвећа, паркови, Ада Циганлија, Топчидер и Кошутњак који се налазе у близини су такође популарни, посебно посетиоцима из бивше Југославије. У последње време број младих посетилаца се веома увећао, нарочито оних из Хрватске, Словеније и Босне и Херцеговине који уживају у ноћном животу града. [уреди] Медији Београд је најзначајнији медијски центар у Србији. У Београду је седиште Радио телевизије Србије - РТС, јавног медијског сервиса, који има два ТВ програма, пет радио програма и музичку издавачку кућу ПГП РТС. Најпопуларнија комерцијална медијска организација је РТВ Пинк, српски мултинационални медиј, познат по својим популарним забавним програмима, за које неки сматрају да су сензационалистички и да су нискоквалитетни. Веома популарна комерцијална медијска организација је и Б92, која има своју телевизијску и радио станицу, издавачку делатност и један од најпосећенијих Интернет сајтова у Србији. Остале телевизијске станице у Београду су ТВ Кошава, ТВ Авала, Фокс телевизија, Студио Б и ТВ Ентер, а постоје и многи специјализовани канали као што су СОС (спорт), Метрополис (музика), Арт ТВ (уметност), Синеманија (филмови) и Хепи ТВ (дечији програми). Најпознатије радио станице у Београду су: Радио Београд 202, Радио Б92, Радио Индекс, Радио Новости, Радио Носталгија, Радио Пингвин, Радио Топ ФМ, Радио С и Радио Студио Б. Дневне новине са седиштем у Београду су: Политика, Вечерње новости, Блиц, Глас јавности, Спорт, Спортски журнал, Борба, Данас, Курир, Прес и Сутра. Бесплатне дневне новине 24 сата су основане у јесен 2006. године. Најзначајнији недељни листови су: НИН, Време, Стандард и Европа. Такође, у Београду ради и неколико новинских агенција: Танјуг, ФоНет, Бета и Тикер. [уреди] Архитектура У различитим деловима града архитектура варира од типично централноевропског стила (Земун), преко извесног броја зграда у турском стилу лоцираних у старим деловима града, до најмодерније архитектуре Новог Београда. Архитектура 19. века је доста утицала на архитектонске трендове у Србији, па и у Београду. Нарочито је видљив утицај аустроугарске архитектуре 19. века. Под комунизмом, већина кућа је грађена брзо и јефтино, што је довело до бруталистичке архитектуре блокова Новог Београда подигнутих у првим деценијама након Другог светског рата. [уреди] Саобраћај У целини гледано, саобраћај у Београду је конфузан. Београд има само један аутопут у правцу исток запад (који преко моста Газела повезује Нови Београд са старим делом града) док нема ни једну брзу саобраћајницу у правцу север-југ. Постојећи мостови су недовољни и са малом пропусном моћи (посебно стари мост на Сави). Београдски јавни превоз је заснован на аутобуском (112 линија), трамвајском (12 линија) и тролејбуском (8 линија) саобраћају. Градски аутобуски, трамвајски и тролејбуски саобраћај обавља Градско саобраћајно предузеће. На појединим линијама саобраћају и приватни превозници. Београдска приградска насеља повезана су ауто превозником „Ласта“. Београд такође има и регионалну железничку мрежу Беовоз којом управљају ЈП Железнице Србије. Београдска приградска железница, названа Беовоз, има 5 линија које повезују предграђе са центром. Тренутно саобраћа 10 гарнура у склопу градске железнице Боград. Ова железница се разликује од класичног метроа по томе што има уобичајене (а не лаке) путничке вагоне и што саобраћа са релативно малом фреквенцијом (за разлику од правог метроа који саобраћа сваких неколико минута). Београдски метро, који се планира још од 1950, предвиђао је у првој фази две линије и у перспективи мрежу од девет линија градског и регионалног метроа, али није се никада почело са изградњом. Од 2003, предвиђен је лаки шински систем који је требало да буде изграђен до 2008; његова изградња такође није отпочела. Тренутно, железничка пруга и даље пролази поред Саве а многобројни индустријски колосеци заузимају вредно грађевинско земљиште. Градска главна железничка страница повезује Београд са осталим европским престоницама, као и са много других градова у Србији, а у изградњи је станица Прокоп која ће у будућности преузети улогу главног чворишта. На жалост, станица Прокоп доста је удаљена од главне аутобуске станице, што ће у будућности отежавати путнички саобраћај. Магистрални и аутопутеви су повезани са Новим Садом и Суботицом на северу, Нишом на југу, и Загребом, главним градом Хрватске на западу, и омогућују лак прилаз аутомобилом већим градовима у региону. Београдски аеродром „Никола Тесла“, међународног карактера, налази се у близини Сурчина на 18 километара од Београда. На аеродрому се налази 18 канцеларија страних авиокомпанија и неколико рентакар компанија. Број путника од 2000. до 2004. достигао је број од 2 милиона. Нажалост, аеродром није повезан лаким железничким саобраћајем са центром града и на аеродрому не постоји ни један хотел. Између центра града и аеродрома саобраћа аутобус сваких пола сата. Такси саобраћај је нерегуларан. Спортски аеродром „13. мај“ налази се на левој страни аутопута Београд - Нови Сад, гледано из правца Београда, паралелно са пругом, 500 метара пре скретања за Батајницу. Пошто се град налази на ушћу две главне реке, Дунава и Саве, Београд има неколико мостова — два главна су Бранков мост и Газела и оба повезују центар града са Новим Београдом. Најдужи мост је Панчевачки мост, који повезује Београд са Банатом. Лука Београд се налази на Дунаву и намењена је првенствено промету роба, док је пристаниште на Сави намењено туристичким бродовима. [уреди] Знаменитости Међу страним и домаћим туристима најпознатије знаменитости Београда су: [уреди] Занимљивости о Београду [уреди] Познати о Београду [уреди] Имена кроз историју [уреди] Побратимљени градови и међународна сарадња Београд је побратимљен са следећим градовима:","Координате: 44°�49′�′′�СГШ, 20°�28′�′′�ИГД Београд је главни и највећи град Србије. Један је од најстаријих градова у Европи. Прва насеља на територији Београда датирају из праисторијске Винче, 4.800 година пре нове ере. Сам Београд су основали Келти у 3. веку пре н. е, пре него што је постао римско насеље Сингидунум. Словенско име „Белиград“ први пут је забележено 878. године. Београд је главни град Србије од 1403. године и био је престоница разних јужнословенских држава од 1918. па до 2003, као и Србије и Црне Горе од 2003. до 2006. Град лежи на ушћу Саве у Дунав у централном делу Србије, где се Панонска низија спаја са Балканским полуострвом. Број становника у Београду према попису становништва из 2002. је износио 1.576.124. Највећи је град на територији бивше Југославије и по броју становника четврти у југоисточној Европи после Истанбула, Атине и Букурешта. Град Београд има статус посебне територијалне јединице у Србији са својом локалном самоуправом. Његова територија је подељена на 17 градских општина, од којих свака има своје локалне органе власти. Београд заузима преко 3,6% територије Републике Србије, а у њему живи 21% укупног броја грађана дела Србије на коме је извршен попис 2002. године (без података за Косово и Метохију). Београд је такође економски центар Србије и средиште српске културе, образовања и науке." sr,0c110c7719546019b0dfc105ca6164e6,"[уреди] Античке олимпијске игре Прави извори о настанку античких олимпијских игара су изгубљени у вихорима векова, али постоје многе легенде и предања о њиховом настанку. Једна легенда говори да је игре установио сам Зевс као прославу своје победе, у бици за власт над оцем Хроносом. Друга каже да је Херакле победио у једној трци у Олимпији, па је одлучио да се на ту успомену сваке 4 године одржавају такве трке. Међутим, осим игара у Олимпији одржавале су се и друге конкурентске, сличне игре. То су биле Панатенеје, Питијске, Немејске и Истмијске игре, али су Олимпијске игре, сплетом политичких околности, надвладале. Све те приче у вези са античким играма доводе се у везу са старогрчким појмом олимпијског примирја, када су, према легендама, грчке државице прекидале међусобна непријатељства за време трајања игара. А први веродостојан запис о одржавању Игара у Олимпији датира из 776. п. н. е., иако није сигурно да су то биле и прве игре у античкој Грчкој. Неки историчари су склони закључку да су се слична такмичења повремено одржавала чак и од 13. века пре нове ере. На почетку су игре биле углавном догађај локалног значаја, а до XV античких олимпијских игара одржавала се само једна дисциплина — трка на 1 стадиј (нешто мање од 185 m). Онда је додана трка на 2 стадија, а прва дугопругашка трка, на 24 стадија (у метричком систему 4.420 m), одржана је 720. п. н. е. Паусанија пише да су се на почетку спортисти такмичили обучени у лагану спортску опрему, као данас. А онда је, током једне трке, тркачу Орсипу из Мегаре – спала одећа. Он је наставио да трчи го. То је од осталих атлета убрзо оберучке прихваћено, па су се такмичари од тада такмичили голи. Жене нису смеле да се такмиче, чак им није било дозвољено ни да буду гледаоци. Ипак, девојке су се смеле такмичити на Херајама, играма у част богиње Хере, које су се такође одржавале у Олимпији сваке четири године. За разлику од мушкараца, оне се нису такмичиле голе. Убрзо се је почео повећавати и број спортова: 748. п. н. е. уведен је панкратион (комбинација бокса и рвања), 708. п. н. е. класично рвање и петобој, 688. п. н. е. песничење (као данашњи бокс), 689. п. н. е. године трке кочија, итд. Било како било, игре постају све важнији моменат у историји античке Грчке, достижући свој врхунац током 6. и 5. века п. н. е. Олимпијске игре су још имале велики верски значај. Одржаване су у славу врховног бога Зевса коме је подигнута величанствена статуа у Олимпији. Број дисциплина убрзо је нарастао до двадесетак, а саме игре су се одржавале неколико дана. Олимпијски победници су ускоро постали особе свеопштег поштовања; ако је требало, рушили су се и делови градских бедема да би победници могли ући с пратњом приликом повратка у родни град (због олимпијског примирја градови нису смели ратовати), те били би опевани у песмама и подизали би им се споменици . Њихови успеси били су и материјално награђивани (разноразне бенефиције, ослобођење од пореза, итд). Усталио се ритам одржавања игара — сваке четири године, а време између прошлих и будућих игара названо је Олимпијадом. Стари Грци су те периоде — Олимпијаде користили и као једну од метода рачунања времена. Игре су полако губиле важност током римске владавине над Грчком, иако су и тада имале велики углед и значај. Прича се да је сам римски цар Тиберије маштао о наслову и части олимпијског победника, а и цар Нерон је радо посећивао олимпијска борилишта и учествовао у такмичењима. Нерон је учествовао у трци двоколица, али је пао и није завршио трку. И поред тога, Грци су га славили као победника, а Нерон их је заузврат ослободио пореза. Са појавом хришћанства, а поготово кад је оно постало државна религија (391. године) олимпијске игре су све више сматране слављењем паганских божанстава и остацима паганских ритуала, па је коначно 393. године римски цар Теодосије укинуо олимпијске игре, прекинувши тако готово 12-вековну историју овог спортског догађања. [уреди] Оживљавање олимпијских игара Олимпијски дух и олимпијска идеја нису умрли 393. године. У 17. веку у Енглеској су почеле да се одржавају Котсволдске игре, спортске приредбе донекле сличне древним старогрчким играма. Занимање за оживљавање олимпијских игара расло је како су ископавањима немачких археолога, средином 19. века откривани остаци античке Олимпије. Током следећих деценија слична спортска догађања организована су у Енглеској и у Грчкој. Грчки филантроп Евангелиос Запас је спонзорисао организовање игара посвећеним античким Олимпијским играма које су се први пут одржале 1859. на градском тргу у Атини. Запас је платио обнову античког стадиона Панатинаико, који је први пут коришћен за Игре 1870. Исти стадион је коришћен и за Прве модерне Олимпијске игре 1896. На овим играма су се такмичили спортисти из Грчке и Отоманског царства. Енглески лекар Вилијам Пени Брукс је у другој половини 19. века покренуо Годишње игре Венлочког олимпијског друштва. Те Игре 1890. године посетио је француски барон Пјер де Кубертен. Некако у исто време Кубертен је истраживао разлоге француског пораза у Француско–пруском рату (1870. — 1871). Закључио је да је разлог пораза у томе што француски војници нису имали потребну физичку припремљеност, па је настојао то побољшати. Кубертен је такође желео да зближи народе, т.ј. да се светска омладина такмичи на спортском, а не на бојном пољу. Тако је идеја о оживљавању олимпијског духа поново добила свој најдубљи смисао. На конгресу на париском универзитету Сорбони, одржаном од 16. јула до 23. јула 1894. године Кубертен је изнео своју идеју пред међународним аудиторијумом и добио је поршку. Последњег дана конгреса одлучено је да се прве Олимпијске игре модерног доба одрже 1896. године у Атини, у њиховој домовини Грчкој, где су и настале пре више од 2.600 година. Ради организације игара утемељен је Међународни олимпијски комитет (МОК), а Деметриос Викелас је, као припадник грчког народа, добио част да постане први предсједник овог комитета. Летње олимпијске игре 1896., прве Олимпијске игре модерног доба, биле су успешне. Одржане су од 5. априла до 14. априла 1896. Иако је учествовало само 285 спортиста (само мушкарци) из 13 држава, који су се такмичили у 9 спортова и 43 спортске дисциплине, било је то највеће међународно спортско такмичење икада одржано (не треба заборавити да су се на античким олимпијским играма такмичили само Грци). Грчке вође и грчка јавност били су усхићени и очекивали су да ће имати монопол над играма, односно очекивали су да ће се олимпијске игре, као некад, одржавати само у Грчкој, али МОК је одлучио другачије, па су II Олимпијске игре одржане 1900. у Паризу, у Француској. Ове игре су биле и много веће: 24 земље учеснице, 1.225 спортиста, међу њима 19 жена. Иначе, чувено олимпијско гесло: брже, више, јаче (лат. Citius, altius, fortius), које је постало мото олимпијских игара, није остало из античког доба него је то у свом говору, приликом оснивања школског спортског друштва у школи у којој је био управник, изрекао пријатељ барона де Кубертена, доминикански отац Хенри Мартин Дидон. И утешно гесло „није важно победити, важно је учествовати“, које се, погрешно, приписује самом Пјеру де Кубертену, такође је „ауторско дело“ једног свештеника – на миси за учеснике олимпијских игара у Лондону 1908. изрекао га је пенсилванијски бискуп Етелберт Талбот. [уреди] Модерне олимпијске игре Након почетног успеха, Олимпијске игре су имале потешкоћа. Игре одржане у Паризу 1900. и Сент Луису 1904. биле су у сенци, боље рећи биле су привезак светским изложбама које су у тим градовима тада одржаване. А и само трајање тих олимпијских игара говори доста: оне у Паризу трајале су пет и по месеци, а оне у Сент Луису — нешто преко четири месеца и двадесет дана. Како Енглези не би били „гори“ од Француза четврте игре, одржане у Лондону 1908, трајале су од 27. априла до 31. октобра 1908, преко 6 месеци, што је за данашње појмове несхватљиво. Трајање игара тако је варирало, неке су трајале краће, неке дуже — да би се са играма у Лос Анђелесу 1932. и у Берлину 1936. усталило време трајања игара на данашњих 15 дана. У спомен на прве Игре из 1896. одржане су, такође у Атини, 1906. године, на њихову 10. годишњицу, тзв. „међуигре“ (енгл. Intercalated games). Иако је игре организовао МОК, ова организација их не убраја међу остале „редовне“ Олимпијске игре, већ као прославу јубилеја. Има, међутим, многих савремених историчара олимпизма који се залажу за то да и те игре буду сматране званичним олимпијским играма. Свеједно, иако непризнате као службене, и те су игре допринеле популаризацији и ширењу олимпијског покрета. [уреди] Зимске олимпијске игре Кад је утемељен МОК, један од предвиђених спортова било је и клизање на леду. Прво такмичење таквог типа, одржано на играма 1908. у Лондону, биле су четири дисциплине умјетничког клизања. Предложено је оснивање посебних зимских игара, али је та идеја одбачена гласовима Скандинаваца који су протежирали своје „нордијске игре“. Ипак, неке дисциплине зимских спортова биле су уврштене у предвиђени програм игара 1916. године у Берлину (које нису одржане) и оних 1920. у Антверпену. А онда је 1924. године у Шамонију у Француској, под покровитељством МОК, организован „Међународни викенд зимских спортова“. Ово такмичење је постигло успех, па је 1925. МОК одлучио да установи посебне Зимске олимпијске игре које ће се одржавати независно од Летних олимпијских игара. На заседању МОК 1926. одлучено је да се та спортска манифестација одржана 1924. године рачуна као прве Зимске Олимпијске игре. До 1992. и летње и зимске олимпијске игре одржаване су у истој години, а онда је МОК одлучио да их раздвоји. Због тога су следеће Зимске олимпијске игре 1994., одржане само две године после претходних игара, да би од тад наставиле да се одржавају сваке четири године. [уреди] Развој Од 245 учесника (само мушкараца) из 15 држава, 1896. у Атини, игре су нарасле на 10.651 такмичара, и то 6.582 спортиста и 4.069 спортисткиња из 199 држава, 2000. у Сиднеју. Број спортиста на Зимским играма мањи је од броја спортиста на летњим: око 2.400 спортиста и спортисткиња је у 78 дисциплина учествовало на играма у Солт Лејк Ситију, 2002. године. Са преко 16.000 телевизијских кућа и новинара присутних у Сиднеју 2000, Олимпијске игре су највећи медијски догађај на свету. Процењује се да је игре у Сиднеју на телевизији гледало око 3,8 милијарди људи. Али раст олимпизма је, уз страх од тероризма, и велики проблем самом олимпијском покрету. Иако су наступи славних професионалних спортиста, те спонзорства највећих свјетских мултинационалних компанија решили финансијске проблеме Олимпијских игара, чињеница је да је огроман број спортиста, новинара и гледалаца, превелик залогај за многе градове који би радо организовали Олимпијске игре. [уреди] Политички утицај Олимпијски покрет није остао поштеђен последица политичких догађања. Идеја олимпизма је изневерена током Првог и Другог светског рата. Политика се у историју олимпијских игара умешала још неколико пута. Летње олимпијске игре 1936. у Берлину Адолф Хитлер је искористио као пропаганду своје национал-социјалистичке странке и своје идеологије. Ипак, на тим играма, Немац Луц Лонг је помогао америчком тамнопутом атлетичару Џесију Овенсу да освоју златну медаљу у скоку удаљ. Совјетски Савез није учествовао на олимпијским играма све до Летњих олимпијских игара 1952. Уместо тога, Совјетски Савез је од 1928. организовао Спартакијаде, међународно такмичење на ком су учествовали такмичари из социјалистичких земаља, или земаља блиских Совјетском Савезу. Летње олимпијске игре 1956. у Мелбурну су биле прве игре које су бојкотоване. Холандија, Шпанија и Швајцарска су бојкотовале игре због совјетске интервенције у Мађарској, док су Египат, Ирак, Либан и Камбоџа бојкотовале игре због Суецке кризе. На Летњим олимпијским играма 1968. у Мексику двојица америчких црних атлетичара, Томи Смит и Џон Карлос, су на победничком подијуму подигле песнице увис, у знак протеста против расних подела у Сједињеним Државама. Због тога је председник МОК-а Ејвери Брундинџ захтевао Олимпијског комитета Сједињених Држава да или пошаљу ову двојицу атлетичара кући, или да повуку цео атлетски тим. Олимпијски комитет Сједињених Држава се одлучио за први предлог. Касније, током 1970их и 1980их, због расних, политичких, хладноратовских и осталих подела дошло је до четири бојкота Олимпијских игара који су озбиљно запретили идеји олимпизма. Прво су Олимпијске игре у Монтреалу, 1976. бојкотовале многе афричке државе, јер није удовољено њиховом захтеву да се са игара удаљи Нови Зеланд чија је рагби репрезентација наступала у, тада расистичкој, Јужноафричкој Републици, иако рагби тада није био, као ни данас, олимпијски спорт. Тајван није учествовао на овим играма пошто је Народна Република Кина уложила протест да он не може да учествује на овим играма под именом Република Кина, упркос компромису да Тајван може да користи своју заставу и химну. Тајван је то одбио и није учествовао на олимпијским играма све до 1984. Затим су Сједињене Америчке Државе и неколико других западних земаља, као и још много држава са других континената, америчких савезница или економски блиских са САД (као нпр. Јапан), затим Кина — свеукупно 65 држава, бојкотовале Летње олимпијске игре 1980. због совјетске војне интервенције у Авганистану. Одговор је уследио 4 године касније. Совјетски Савез и земље Источног блока, осим Румуније, али зато уз социјалистичке државе Кубу, Етиопију и Сјеверне Кореје - укупно 14 држава, узвратиле су бојкотом Летњих олимпијских игара 1984. Последњи, додуше мали бојкот задесио је Летње олимпијске игре 1988. у Јужној Кореји. На овим играма нису се појавиле Северна Кореја, Куба, Етиопија и Никарагва. На Играма у Барселони 1992. репрезентативцима Савезне Републике Југославије у тимским спортовима није било дозвољено да учествују због санкција које су Уједињене нације увеле Југославији због рата у бившој СФРЈ. Такмичари из СРЈ који су наступали у појединачним спортовима су се борили под заставом Олимпијских игара. Иран, од Исламске револуције, саветује својим такмичарима да не учествују у такмичењима против олимпијаца из Израела. Због питања статуса Тибета, појавили су се апели да се бојкотују Летње олимпијске игре 2008. у Пекингу. Најтрагичнији и најгори инцидент у олимпијској историји десио се за време Олимпијских игара у Минхену, 1972. Палестински терористи из организације зване Црни септембар упали су 5. септембра, 11. дана игара, у олимпијско село, убили двојицу израелских спортиста, а деветорицу узели за таоце. У наставку драме, дошло је до покоља. На минхенском војном аеродрому, после неуспеле акције спашавања талаца, убијено је свих девет израелских спортиста, петорица терориста и један немачки полицајац. Свет је био у шоку, али су игре, после 34-сатног прекида, настављене. Почетак ОИ у Пекингу протиче у сенци рата у Јужној Осетији. То је први пут не само да је дошло до ратног стања за време ОИ још од времена старе Грчке, већ и први пут да су се почеци рата и ОИ поклопили у дан. [уреди] Олимпијски покрет Бројне организације су укључене у организацију олимпијских игара. Оне заједно чине олимпијски покрет. Правила и начела по којима делују регулисана су олимпијском повељом. На челу олимпијског покрета је Међународни олимпијски комитет (МОК), чији је тренутни председник (од 2001. године) Белгијанац Жак Рог. МОК се брине о текућим питањима и доноси важне одлуке, као што су избор града домаћина Олимпијских игара, програм игара и друге одлуке. Три групе организација делују и решавају питања из своје надлежности: [уреди] Критике Донедавно је МОК био често критикован да је затворена организација са неколико чланова „зацементираних“ у чланству до касне животне доби, па и доживотно. Нарочито је донедавни председник МОК Шпанац Хуан Антонио Самаран био честа мета критика. Под његовим вођством је олимпијски покрет веома напредовао, али му се пребацивало да се понаша аутократски, а унутар МОК се развила и корупција. Сам Самаран је био обележен хипотеком сарадње са бившом Франковом фашистичком владом у Шпанији , а и његово дуго председавање МОК-ом (21 годину, односно до своје 81. године) такође је било предмет критике. Да би се избегли будући скандали у избору града-домаћина игара, предвиђају се неке реформе, јер је у прошлости било корупције, као при избору за Солт Лејк Ситија за домаћина Зимских игара 2002. Планира да се у чланство МОК уводе бивши, али и још активни велики спортисти, јер се претпоставља да такав спортиста, који је своју спортску славу годинама мукотрпно, знојем и одрицањима стицао на спортском пољу, неће бити склон преварама. Планира се, такође, временско ограничавање чланства у МОК. [уреди] Олимпијска знамења Олимпијски покрет користи многа знамења и симболе, од којих многа представљају идеје и идеале које је Пјер де Кубертен имао у својим визијама. Свакако најпознатији симбол су олимпијски кругови. Ових пет међусобно повезаних кругова представља јединство пет насељених континената (Африка, цела Америка, Аустралија, Азија и Европа), а боје тих кругова (слева на десно: плава, жута, црна, зелена и црвена) изабране су јер свака држава света има на својој националној застави бар једну од тих боја. Олимпијски кругови су први пут представљени на Олимпијским играма у Антверпену, 1920. Олимпијски кругови се налазе и на олимпијској застави која се подиже, вијори и спушта приликом отварања, трајања, односно затварања олимпијских игара, а у олимпијски стадион се уноси док се свира свечана олимпијска химна. Службени олимпијски мото је латински израз: „брже, више, јаче“ (лат. Citius, Altius, Fortius). Идеали олимпизма су, вероватно, најбоље описани у олимпијској изјави: Олимпијски пламен пали се у грчкој Олимпији сунчевом светлошћу уз помоћ конкавног огледала. Затим тако настали пламен на олимпијској бакљи носе хиљаде тркача, штафетно, преко свих континената, до града у којем ће се одржавати олимпијске игре. На крају се пламен доноси до истакнутог места на олимпијском стадиону на ком ће горети за време одржавања игара. Први пут је пламен на отварању неких ОИ упаљен на Летњим олимпијским играма 1928., а начин штафетног преношења пламена бакљом увден је у склопу припрема и отварања Летњих олимпијских игара 1936. године. Традиција обилазака свих 5 континената је започета 2004. [уреди] Олимпијски спортови На олимпијским играма у Сиднеју спортисти су се такмичили у 28 спортова. Али само је пет спортова заступљено на олимпијским играма од 1896. године. То су атлетика, бициклизам, гимнастика, мачевање и пливање. Ту би спадало и веслање, јер су веслачка такмичења требала се одрже на првим играма, али нису због лошег времена. Стални спортови на Зимским Олимпијским играма су алпско скијање, скијашко трчање, уметничко клизање, хокеј на леду, нордијска комбинација, скијашки скокови и брзо клизање. Треба напоменути да су уметничко клизање и хокеј на леду били на распореду неких олимпијских игара и пре успостављања посебних, зимских игара. Протеклих година МОК је, нарочито због млађих гледалаца, увео и неке нове атрактивне спортове као што су сноубординг и одбојка на песку. Међутим, брзи пораст броја олимпијских дисциплина и такмичења присиљава и на мере избацивања спортова. Вероватно ће се десити да ће мање популарни спортови или застарели спортови, попут модерног петобоја, (или скупи спортови као кајак и кану на дивљим водама, за чије је одржавање потребно изградити суперскупу стазу која је касније, обично, ретко у употреби), морати да се боре свој опстанак на Олимпијским играма. МОК је искључио бејзбол и софтбол са програма ОИ 2012. До 1992. године, у циљу атрактивности, повремено, а и привремено су увођени нови, демонстрациони спортови, обично по један, по избору земље организатора игара. Циљ је био да се заинтересује углавном домаћа публика којој су ти спортови блиски. Победници у овим демонстрационим спортовима нису стицали титулу олимпијског побједника. [уреди] Аматеризам и професионализам По Кубертеновој визији на олимпијским играма спортисти треба да се такмиче из спортских идеала, а никако за новац, и зато на играма није било места професионалним спортистима. Ово начело је резултовало са неколико скандала током модерне олимпијске историје. Победник у петобоју и десетобоју на олимпијским играма у Стокхолму 1912, амерички Индијанац Џим Торп, дисквалификован је кад је откривено да је полупрофесионално играо бејзбол пре својих олимпских победа. Златне су му медаље одузете, и умро је без њих, а МОК га је рехабилитовао тек 1983. године. Двадесет и четири године касније швајцарски и аустријски скијаши бојкотовали су такмичење на Зимским олимпијским играма у Гармиш-Партенкирхену 1936, солидаришући се са својим тренерима и колегама којима је био забрањен наступ јер су зарађивали као учитељи скијања. Временом је многима постајало јасно да је многа аматерска начела прегазило време. На пример, многи спортисти источног блока водили су се као аматери, били су службено запослени при државним установама, али сав посао им је био само тренирање и били су аматери само на папиру. Свеједно, МОК је инсистирао на аматеризму. Чак је и деветоструки олимпијски победник у пливању Марк Шпиц на Летњим олимпијским играма 1972. замало био дисквалификован и остао без медаља јер је на једном проглашењу, на победничком постољу, славодобитно подигао десну руку у вис, а у руци је држао патике једне реномиране спортске куће. Током 1980их година строга аматерска правила су попуштана, наступали су све више многи спортисти за које је било јасно да зарађују искључиво бавећи се спортом. Ситуација се искристалисала 1980их и 1990их година. Многи спортисти у међувремену, више уопште нису скривали да за своје наступе примају новац. Чинили су то сви врхунски атлетичари, па и многи други. Тачка на и коначно је стављена на Летњим олимпијским играма 1992. године, наступом кошаркашког „Тима снова“, састављеног од највећих звезда америчке професионалне НБА лиге који су, и службено били професионалци. Једини спорт у којем се још увек, професионалци не такмиче је бокс, а у фудбалу се професионалци такмиче, али само до 23 године старости (свака репрезентација може позвати и тројицу играча старијих од 23 године), да максимална конкуренција најквалитетнијих такмичара на Олимпијским играма не би кварила драж такмичења на Светског првенства у фудбалу, које је иначе велики бизнис и манифестација (по гледаности, не по такмичарима, јер ту наступа пуно мање спортиста: 32 репрезентације са по 23 играча), тек нешто мања од Олимпијских игара. Међутим, правила о рекламама и рекламирању су и даље врло строга. Реклама не сме бити на самим спортским борилиштима, а службени спонзори олимпијских игара спонзоришу све такмичаре. Од личног рекламирања спортистима је једино дозвољено да на дресовима, патикама или тренеркама носе логотипе произођача, али су величине тих натписа лимитиране. [уреди] Допинг Један од највећих проблема и опасности данашњег спорта у целини, а самим тим и олимпијских игара је употреба недозвољених стимулативних средстава, дрога, хемијских и медицинских медикаментата, једном речју познатих као допинг. Узимање тих средстава на краћи рок може донети бољи резултат, ако наравно, спортиста поседује остале квалитете потребне да га учине прваком. Али на дужи рок то може довести до физиолошких, физичких, здравствених сметњи, чак и рака, а може довести и до изненадне смрти чак и за време такмичења. Врло је опасно и то што се последице могу јавити и у каснијим нараштајима. Ипак како је сан сваког спортисте да учествује и да победи на олимпијским играма, неки спортисти прибегавају свим средствима да би дошли до тог циља. Још почетком 20. века олимпијски такмичари су користили сличне медикаменте за побољшање својих способности, па тиме и резултата. Нпр. победник у маратону на Летњим олимпијским играма 1904. године, Томас Хикс као стимуланс је од свог тренера добијао стрихнин и коњак, чак и за време трке. Допинг се толерисао до краја 1960их година, када су спортске федерације почеле да увиђају опасност допинга и забрањују га, а МОК га је забранио 1967. године. Спортиста који је неславно ушао у историју као први позитиван на допинг контроли био је модерни петобојац, Швеђанин Ханс-Гунар Лиљенвал, на Летњим олимпијским играма 1968. године. Преко деведесет спортиста откривено је, попут њега, у следеће 38 година, највише у дизању тегова. Међутим, далеко „најчувенији“ случај допинга уопште у историји спорта, је случај канадског спринтера Бена Џонсона, на Летњим олимпијским играма 1988. године. Он је победио у финалу трке на 100 m, користећи недозвољену супстанцу станозолол, која, између осталог, разара јетру. Победа и златна медаља су му одузете, а светски рекорд из те трке (9,79 s) је поништен. Успркос проверама, многи спортисти користе допинг, а да не буду ухваћени „на делу“. Тек 1990их година на видело су изашли докази да су многи источнонемачки спортисти користили анаболичке стероиде и многа друга средства медицинске и хемијске природе, а у томе су били подстрекавани од стране својих стручних центара, па чак и од службене државне политике. Међутим, неким од тих спортисткиња се догодило велико зло као последица дуготрајног конзумирања хемијских медикамената: неке су родиле малформирану децу (жалосни случајеви неких, некад врхунских, пливачица бивше Источне Немачке које су суверено владале светским базенима '70их и '80их година XX века). А америчка атлетичарка Флоренс Грифит Џојнер, која је 1988. поставила недостижне светске рекорде на 100 и 200 m (10,49 s на 100 m на америчким квалификацијама за ОИ и 21,34 s на 200 m на самим ОИ У Сеулу) умрла је 21. септембра 1998, са 39 година у сну, од компликација изазваних астмом. Због оваквих и сличних све бројнијих примера и скандала, крајем 1990их МОК је повео оштру битку против допинга, због чега је формирана Светска анти–допинг агенција (WADA – World Anti-doping Agency). На олимпијским играма 2000. и 2002. године борба је почела да доноси плодове; откривени су и кажњени неки освајачи медаља у дизању тегова и скијашком трчању јер су им откривена недопуштена стимулативна средства применом најсавременијих и најсофистициранијих научних метода. Али успркос свему, упркос свим примерима, упозорењима и претњама, на Летњим олимпијским играма 2004. 23 спортиста и спортисткиња дисквалификовано је због допинга. [уреди] Награђивање победника У античко време, победник на Олимпијским играма награђиван је венцем од ловоровог лишћа. Данас, за све дисциплине свих спортова заступљених на олимпијским играма, победницима у појединачним и екипним, додељују се медаље: за прво место златна медаља (у стварности је то сребро пресвучено златом), за друго место сребрна медаља а за треће место додјељује се бронзана медаља. Овај начин доделе одликовања уведен је на Летњим олимпијским играма 1908. На првим модерним играма, 1896. године у Атини, медаље је примало само двоје првопласираних, а на играма 1900. и 1904. године најбољима су додељиване разноразне награде и пехари. Баш због тога што се олимпијске игре одржавају сваке четири године, и јавност и спортисти их цене, и успех на њима прижељкују много више него на светским првенствима или разним турнирима, којих се сваке године одржава мноштво. Многи врхунски нпр. пливачи или атлетичари, неретко, једноставно не дођу на светска првенства која се одржавају у предолимпијској години да им то не би реметило зацртани план припрема за олимпијске игре. Наравно да је ту изузетно важна и историјска димензија олимпијских игара. Није зато нимало чудно да многи олимпијски победници бивају у својим земљама дочекивани и слављени као истински хероји, баш као што је то било и миленијумима раније, а у данашње време олимпијска победа доноси често и материјалну награду. Због свега тога и ту великим делом лежи објашњење зашто се неки спортисти настоје пошто-пото докопати титуле олимпијског победника, ризикујући употребом допинга своје здравље, понекад живот, а понекад и здравље свог потомства.","Олимпијске игре (ОИ) (грч. Ολυμπιακοί Αγώνες, енгл. Olympic Games, фр. Jeux Olympiques) су скуп међународних спортских такмичења у различитим дисциплинама које су подељене на летње и зимске. И зимске и летње олимпијске игре одржавају се сваке четири године. До 1992. одржаване су у истој години, а од тада се одржавају наизменично, сваке две године. Некада се погрешно називају и Олимпијадом, како је у античкој Грчкој називано раздобље између двеју олимпијских игара. Службени назив олимпијских игара, нпр. конкретно игара 2004. године у Атини гласи: „XXVIII Олимпијске игре модерног доба“. Сматра се да су античке олимпијске игре први пут одржане 776. п. н. е. у Олимпији, у Грчкој, и одржавале су се све до 393. н. е. На почетку су се одржавале само у античкој Грчкој, а оживљене су крајем 19. века деловањем француског барона Пјера де Кубертена. На његов предлог је у Паризу 23. јуна 1894. основан Међународни олимпијски комитет (МОК), а први председник тог тела био је Грк Деметриос Викелас. Те игре, односно „Прве олимпијске игре модерног доба“ одржане су 1896. године у Атини, и од тада се одржавају сваке четири године. Изузетак је био у време Првог и Другог светског рата. Прве Зимске олимпијске игре одржане су у Шамонију у Француској, 1924. године. Зимске олимпијске игре су се раније одржавале исте године када и летње, закључно са 1992. годином и играма у Албервилу у Француској. Тада је због гломазности олимпијског програма, али и због захтева моћних ТВ кућа одлучено да се раздвоје термини летњих и зимских игара. Прве следеће Зимске олимпијске игре су одржане 1994. године у Лилехамеру у Норвешкој." sr,03fdfcfa69823492138531058c48c421,"[уреди] Младост Тачан датум рођења Ернанда де Сота није познат. Он сам је 1535. говорио да му је око 35 година, а 1536. тврдио је да му је око 40 година. Већ као 14-годишњак је, захваљујући добрим породичним везама, отишао у Нови свет. Де Сото је био другорођени син, од четворо деце идалга Франсиска Мендеза де Сота и Леоноре Аријас Тиноко. Де Сото је знао да не може рачунати на своју породицу што се материјалне потпоре тиче, па је пошао „трбухом за крухом“. Помогао му је рођак Педро Руиз де Сото, познати учесник у реконкисти Севиље. Де Сото је одрастао у тешким условима, у сиромаштву и немаштини, у покрајини Екстремадура, која се граничила са маварским територијама, те су уједно њени становници били присиљени да се од малих ногу уче ратничким вештинама. Имајући то у виду, није случајност што су најпознатији конкистадори и колонизатори потицали баш из Екстремадура — Ернан Кортес, Франсиско Пизаро и Васко Нуњез де Балбоа. [уреди] Почетак у Новом свету Године 1514. Де Сото је био члан експедиције Педра Аријаса де Авиле, званог Педраријас Давила, чији је циљ била шпанска колонија Панама. Са собом је имао само штит и мач. Одушевљен де Сотовом храбрости, Педраријас му је 1516. доделио чин капетана коњичког ескадрона. Године 1523. учествује у експедицији конкистадора Франсиска Ернана де Кордобе на којој су биле откривене и колонизоване Никарагва и Хондурас. Де Сото се показао као изузетан коњаник, борац и стратег али и као врло бруталан и немилосрдан према домороцима. У Никарагви се сукобио са Шпанцем Хилом Давидом Гонзалесом, који се борио за власт над Никарагвом против де Сотовог заповедника Давиле. Давила и де Сото су победили. [уреди] Прва самостална експедиција и поход са Франсиском Пизаром Године 1528. де Сото је повео своју прву експедицију дуж обале мексичког полуострва Јукатан, где је отишао у потрагу за прелазом из Атлантског океана у Пацифик (Тихи океан). У међувремену је такође учествовао у откривању Перуа у експедицији коју је предводио Франсиско Пизаро. Де Сото је такође открио град Кахас. Са групом од 50 војника пронашао је пут Инка, који је водио према престоници Инка, Куску. Био је први Европљанин који је упознао краља Инка, Атауалпу. Године 1532. дошло је до битке код Кахамарке, где је Франсиско Пизаро поразио Инке и ухватио Атауалпу. Де Сото је ипак сачувао добре односе са Атауалпом. До разлаза са Пизаром је дошло због поделе новоосвојених Анда и због убиства Атауалпе, ког је Пизаро ипак убио, иако је овај платио откуп који је Пизаро тражио. [уреди] Повратак у Шпанију Де Сото се вратио у Шпанију 1536, са својим делом плена у злату (510 килограма ), које су Шпанци запленили Инкама. У Шпанији је дочекан као јунак из битке код Куска. Године 1537. оженио се у Севиљи, и основао дом и породицу. Његова жена је била ћерка Алонса Давиле, Инес де Бобадиља , која је потицала из веома угледне севиљанске породице и која је имала добре везе на двору Карла V. Пошто је де Сото био упознат са богатством Перуа и извештајем Алвара Нуњеза Кабезе де Ваке, желео је да истражи и Флориду, где је претпостављао да се налазе слична богатства. Де Сото је у Флориди видео прилику да стекне славу попут Пизара и Кортеса, те је продао сву робу коју је имао како би опремио експедицију. Карло V га је прогласио гувернером Кубе и свих земаља северно од Мексика. [уреди] Експедиција на Флориду (1538—1542) [уреди] Долазак на Флориду На Флориду је кренуо 18. маја 1539. преко Хаване. После неколико дана пута, 25. маја 1539. де Сото стиже на западну обалу Флориде, код данашњег града Тампа Беј заједно са 620 људи , 12 свештеника (8 секуларних свештеника, два доминиканца, један фрањевац, један тринитријанац), 220 коња у девет бродова (пет великих једрењака, две бригантине, две каравеле) . Кад се искцао на обалу, тој територији је дао име по Светом духу — Еспириту Санто (шп. Espíritu Santo). Хтео је да крене у колонизацију територије, као што је то урадио у Куску, међутим испоставило се да су неки Индијанци са те територије већ били покрштени, што је био резултат претходне експедиције Панфила де Нарваеза који је на Флориду стигао 1527. Ернандо де Сото је са собом понео све ствари неопходне за колонизацију — алат, столаре, мајсторе, фармере, домаће животиње, семе житарица итд. Већина досељеника су били једноставни људи, који су по први пут били у Новом свету или људи са дна друштвене лествице. У исто време, мексички вице-краљ Антонио де Мендез шаље експедицију на челу са Франсиском Вескезом де Коронадом на територије које је описао Кабеза де Вака шпанском краљу. Циљ експедиције је био пронаћи Седам градова од злата, тако да је де Сото добио конкуренцију. Нажалост, тачан пут по коме је кренула де Сотова експедиција није познат. Претпоставља се да је Ернандо де Сото прешао територије Мисисипија, Арканзаса, Оклахоме и Тексаса. Такође постоје индиције да је ишао преко Кентакија и Индијане и да је стигао до Великих језера. Једино место где се може са сигурношћу тврдити да га је де Сото посетио је село Анхајка на Флориди, где постоје археолошки докази о томе. [уреди] Према унутрашњости Проблеми са експедицијом су почели већ на Флориди, јер су уместо очекиваног злата наишли само на гомиле комараца. Такође је клима, за разлику од Перуа, била врло топла и влажна што се веома лоше одразило на здравље чланова експедиције. Де Сото је са собом водио и Индијанце из других племена који су били врло лоше примљени од стране локалних домородаца који су пре доласка де Сота већ имали лоше искуство са конкистадором Панфилом де Нарваезом. Де Сото такође није имао милости према домороцима. На свом путу кроз индијанске територије, спаљивао је домородачка села, отимао храну и хапсио сеоске поглаваре, жене су биле силоване а мушкарци одвођени на присилни рад или су их у најбољем случају, користили као водиче. Де Сотовој експедицији је знатно помогао Хуан Ортиз, кога су Индијанци заробили док је на Флориди тражио експедицију Панфила де Нарваеза. Након што је ослобођен, придружио се де Сотовој експедицији. Ортиз је провео са домороцима 10 година пре што је дошла де Сотова експедиција, па је тако врло добро познавао територију, навике, језик и обичаје Индијанаца, те је постао де Сотов водич. Као натурилизован Индијанац, Ортиз се облачио као они и био врло близак са Индијанцима (нарочито до племена Паракоксија). Други одважни де Сотов водич је био 17-годишњи Индијанац, кога су Шпанци назвали Педро, и потицао је из данашње Џорџије. Педро је говорио више индијанских дијалеката те је могао да комуницира са Ортизом. Педро (Перико) је био де Сотов водич од 1540. Де Сотова експедиција је провела прву зиму поред језера Талахаси на Флориди. Ту се налазио и залив по имену Залив коња, зато што су ту људи из Нарваезове експедиције морали да једу коње да би преживели. То је и једино место за које су археолози сигурни да је де Сото туда прошао. [уреди] 1540. - Пут према северу и битка код Мовиле Де Сото је пут наставио северно према Апалачким планинама. За собом су остављали опустошене и спаљене индијанске насеобине. Шпанци су ретко трговали са индијанцима за храну, а чешће су је отимали на силу и при томе уништавали села. На путу су прешли Џорџију, Јужну Каролину, Северну Каролину и Тенеси. Пошто је сазнао да се злато налази у племену Кофитаћеки, де Сото се удружио са њиховим непријатељима, Окутима, и кренуо ка Јужној Каролини. Приликом дугих и исцрпљујућих маршева стигли су до територије које су и водичима Педрику и Ортизу биле непознате. Ипак у мају су пронашли то племе на територији данашње Јужне Каролине. Шпанци су упркос насилном понашању, били примљени пријатељски. Принцеза племена Кофитаћеки је предала неке вредне ствари Шпанцима али они су захтевали све злато са њихових светих места. Кад су Шпанци сазнали да су уместо злата наишли на бакрене предмете, преокренули су читаво насеље племена и однели све што је било иоле вредно а индијанску принцезу су заробили како би себи осигурали сигуран пролазак кроз Јужну и Северну Каролину, Џорџију и Алабаму. Пут их је довео у Алабаму, где се у месту Мовила, према причама Индијанаца, налазило пуно злата. Тамо су упали у заседу индијанског племена Коктаве, које је предводио поглавица Таскалуса. У тешкој борби, Шпанци су се пробили и напали град. Битка је трајала девет сати и погинуло је 20 Шпанаца, скоро сви су били рањени и још двадесеторо њих је умрло следећег дана. Сви Индијанци су били побијени - њих 2.000 до 6.000 је погинуло у бици, неки су извршили самоубиство а остатак је погубљен и Мовила је спаљена. Упркос победи, Шпанци су изгубили 40 коња и већину накупљеног блага. Стање експедиције било је врло лоше, већина је била рањена или болесна, остали су без опреме и кретали се у непознатим крајевима окружени непријатељским расположеним домороцима. Након битке код Мовиле остала домородачка племена гледала су на Шпанце с неповерењем. Због све учесталијих напада Индијанаца, Шпанци су желели да што пре стигну до обале и да се врате на Кубу, али де Сото је још увек имао освајачке амбиције. Ту зиму су провели у Чичаси, данашњем Мисисипију. [уреди] Путовање према западу, откривење реке Мисисипи и повратак Експедиција је наставила према северу где су наишли на племе Чикасави. Де Сото тражио од њих 200 мушкараца који би служили као носачи али Чикасави су то одбили и током ноћи су напали шпански камп. Шпанци су том приликом једва извукли живу главу - озгубили су још 40 људи и остатак опреме. Ипак су се некако спасили и побегли. Дана 8. маја 1541. де Сото стиже до славне реке Мисисипи . Био је први Европљанин који је донео вести о постојању реке Мисисипи, међутим, није сигурно да је заправо био и први Европљанин који је дошао до реке Мисисипи. Де Соту та велика река представљала је огромну препреку - требало му је месец дана да је пређе на скелама заједно са 400 Шпанаца. Даље је наставио пут према Арканзасу, Оклахоми и Тексасу. Трећу зиму је провео у месту Аутиамик (Autiamique) код реке Арканзас. Зима је била јака и оштра. Када је дошло пролеће, експедиција је наставила пут. Како је Ортиз умро, експедиција се кретала помало наслепо. Комуникација са Индијанцима је била отежана. Експедиција је стигла до реке Кедо где су се суочили са ратоборним племеном Туле. Шпанци су их сматрали најопаснијим од свих Индијанаца. До битке је дошло у теснацу Кедо (енгл. Caddo Gap), Арканзас, где и данас стоји споменик. Након битке, Шпанци су се вратили у Мисисипи. [уреди] Смрт Ернанда де Сотоа Де Сото, након пет дана боловања, умире од високе температуре 21. маја 1542- на западним падинама Мисисипија, у индијанском селу Гуачоја (енгл. Guachoya), поред данашњег града Мекартур. Пошто су Шпанци знали да су Индијанци сматрали де Сотоа неком врстом бога и да је као такав требао бити бесмртан, уплашили су се њихове реакције. Како би прикрили де Сотову смрт, умотали су га у платно, везали за њега камење и бацили га у реку Мисисипи. [уреди] Повратак експедиције у Мексико Сити Де Сотова експедиција је провела три године на Флориди и при томе није остварила жељени циљ - нису пронашли злато нити су успели да колонизују нове земаље. На путу су изгубили пола свог људства, већину коња (који су били најважније средство застрашивања Индијанаца). Вратили су се поцепани, рањени и скршеног морала. Након смрти де Сота, експедиција је пропала и постојале су две опције како се вратити назад. Прва је била да направе бродове и спусте се дуж Мисисипија, а друга опција је била да крену преко Тексаса назад у шпанску колонију Мексико Сити. Пошто су сматрали да би градња брода била предуга и пловидба кроз Мексички залив превише ризична, одлучили су се за опцију копном према југозападу. Међутим, због ненасељених подручја у том правцу и недостатка хране вратили су се до Мисисипија. Тамо са сакупили све гвоздене предмете, излили из њих ексере и направили бродове. У јулу су се спустили бродовима низ Мисисипи и након две седмице наишли су на прве проблеме са Индијанцима који су их нападали и следили реком у кануима. Неко ефективно оружје Шпанцима није остало па су се само бранили штитовима. Ипак је од отровних стрела умрло 11 Шпанаца и доста њих је рањено. Након доласка на ушће реке Мисисипи, пловили су уз копно према југозападу. Педесет дана касније стижу до реке Пануко и истоименог граничног града шпанских колонија. Тамо су се задржали месец дана. Међу Шпанцима је дошло до сукоба, јер су неки сматрали да су се пребрзо вратили празних руку, без злата. Дошло је до физичког обрачуна у коме је погинуло њих седморица. Ипак су пут наставили до Мексико Ситија, где им је вице-краљ Дон Антонио де Мендоза понудио да организују још једну експедицију назад на Флориду. Само су неки пристали. Од 620 Шпанаца који су кренули у експедицију, само њих 311 је преживело ову експедицију и населило се у шпанским колонијама Новог света, Мексику, Перуу, Куби. [уреди] Последице експедиције За многе, резултат више од 6.500 километара дуге експедиције је био катастрофалан. Ни један циљ који је постављен на полетку није био остварен - нити су нашли злато, нити су основали нове колоније. С друге стране, експедиција је била од великог значаја за Северну Америку. Одбегли коњи које су Шпанци довели су се умножили и од њих су настали северноамерички мустанзи. Шпанско оружје и суровост нису могли да се пореде са оним што су им Шпанци оставили - вирусе европских болести на које Индијанаци нису били имуни и који су у кратком року покосили читаве народе. Нека подручја куда су Шпанци прошли остала су сасвим пуста. Преживели Индијанци су бежали од места где су владале заразе тако да је такоше дошло и до значајних демографских промена. Добре стране су биле нова географска, биолошка и етнолошка сазнања које Европа до тада није имала. Де Сотова експедиција је била прва која је Европи донела вести о друштвеном и племенском уређењу северноамеричких Индијанаца. Европа је упознала Чикасаве, Тимуке, Туле, Алабаме, Хичите, Черокије, Чикасаве, Семиноле, Апалаче, Коктаве и остала индијанска племена. Де Сотови људи су били први и последњи који су видели првобитно стање култура уз реку Мисисипи. Де Сотова мисија је навела шпанску круну да размисли о ширењу колонија северно од Мексика, где је Де Сото био први Европљанин. Многе од територија којима је прошао Ернандо де Сото носе име њему у част. Место где је наводно умро се данас зове Де Сото Каунти. Такође се по њему називају територије у Лујзијани и на Флориди.","Ернандо де Сото (шп. Hernando de Soto, Херез де лос Кабаљерос, Бадахоз 1496. или 1500 — 21. мај 1542, Мисисипи у Арканзасу) је био шпански морепловац, истраживач и конкистадор. Имао је значајну улогу у освајању Панаме, Никарагве и Перуа заједно са Франсиском Пизаром. Његов највећи подухват је експедиција у Северну Америку, данашње САД , где је отишао у потрагу за Елдорадом. Де Сотови родитељи су били припадници нижег племства из Екстремадуре, сиромашне области из које су млади људи одлазили како би негде другде стекли богаство. После открића нове земље на западу, гласине о њеном сјају и богаству су биле превише примамљиве. Де Сото је испловио у Нови свет 1514. са првим гувернером Панаме Педром Аријасом де Авилом. Његова храброст, непоколебљива оданост и лукави планови за уцењивање домородачких села ради откупа заробљених поглавица су постали де Сотово обележје током покоравања Средње Америке. Такође је стекао славу као одличан коњаник, ратник и командант, али је упамћен и по својој изузетној бруталности." sv,5ecd924fe1818cca6d49a5a193bfa83c,"[redigera] Historia Xenon upptäcktes i England av William Ramsay och Morris Travers den 12 juli 1898, en kort tid efter deras upptäckt av grundämnena krypton och neon. Med en maskin som kunde framställa flytande luft försökte de två forskarna extrahera en tyngre gas med fraktionerad destillation ur flytande krypton. Ramsay föreslog namnet xenon för gasen utifrån det grekiska ordet ξένον [xenon], neutrum-singular-formen av ξένος [xenos], vilket betyder främmande, annorlunda, eller gäst. 1902 uppskattade Ramsay proportionen xenon i jordens atmosfär till en på 20 miljoner. Under 1930-talet började ingenjören Harold Edgerton att undersöka stroboskoptekniken för höghastighetsfotografier. Detta fick honom att uppfinna xenonblixtlampan. I xenonblixtlampan alstras ljus genom att man sänder en hastig elektrisk ström genom ett glasrör fyllt med xenongas. 1934 kunde Edgerton generera korta blixtar (cirka en mikrosekund) med hjälp av metoden. Albert R. Behnke Jr. började 1939 utforska orsakerna till ""berusningen"" hos djuphavsdykarna i den amerikanska flottan. Han undersökte effekterna av olika inandningsblandningar på sina testpersoner, och upptäckte att detta ledde till att dykarna kände av en förändring av djupet de befann sig på, trots att de i själv verket befann sig på samma djup som tidigare. Från dessa resultat drog han slutsatsen att xenongas kunde tjäna som ett allmänt anestetikum. Trots att Lazharev, i Ryssland, ska ha studerat xenonanestetikum redan 1941 så publicerades inte den första vetenskapliga rapporten om xenons anestetiska effekt förrän 1946, och då av J.H. Lawrence, som hade utfört experiment på möss. Som ett kirurgiskt anestetikum användes xenon för första gången 1951 av Stuart C. Cullen som framgångsrikt utförde operation på två patienter med xenon som anestetikum. 1960 upptäckte den amerikanska fysikern John Reynolds att vissa meteoriter innehöll en isotopisk avvikelse i form av ett överflöd av xenon-129. Han kom fram till att detta var en sönderfallsprodukt av radioaktiva jod-129. Eftersom halveringstiden för 129I är 16 miljoner år påvisade detta att meteoriterna hade bildats under solsystemets tidiga historia, eftersom 129I-isotopen troligtvis blev till innan solsystemet antagit sin form. Man trodde under lång tid att xenon och andra ädelgaser inte kunde bilda några som helst former av kemiska föreningar. Men under den tid då Neil Bartlett undervisade på University of British Columbia upptäckte han att gasen platinahexafluorid (PtF6), som är ett kraftigt oxiderande ämne, kunde oxidera syrgas (O2) till att bilda dioxygenylhexafluorplatinat (O2+[PtF6]−). Eftersom O2 och xenon har näst intill samma första jonisationspotential insåg Bartlett att platinahexafluorid kanske även kan oxidera xenon. Den 23 mars 1962 blandade han de två gaserna och producerade den första kända ädelgasföreningen, xenonhexafluorplatinat. Bartell trodde att föreningens sammansättning var Xe+[PtF6]−, även om senare studier har påvisat att det förmodligen rörde sig om en blandning innehållande flera xenonsalter. Sedan dess har många andra xenonföreningar upptäckts, och vissa föreningar av ädelgaserna argon, krypton och radon har även identifierats, däribland argonfluorhydrid (HArF), kryptondifluorid (KrF2), och radonfluorid. [redigera] Förekomst Xenon är en spårgas i jordens atmosfär, och förekommer i cirka 0,087±0,001�miljontedelar (ppm eller μL/L). Den återfinns även bland de gaser som avges från naturliga vattenkällor. Vissa radioaktiva varianter av xenon, exempelvis 133Xe och 135Xe, bildas genom neutronbestrålning av klyvbart material i kärnreaktorer. Kommersiellt framställs xenon som en biprodukt till separationen av luft till syrgas och kvävgas. Efter separationen, som vanligen utförs genom fraktionsdestillation i en dubbelkolonnsanläggning, kommer det flytande syret som producerats att innehålla en liten mängd krypton och xenon. Genom ytterligare steg i fraktionsdestillationen kan det flytande syret anrikas så att det innehåller 0,1–0,2�% krypton-/xenonblandning, vilket utvinns antingen genom adsorption till kiselsyragel eller genom destillation. Slutligen kan krypton-/xenonblandningen separeras till krypton och xenon genom destillation. Extraktionen av en liter xenon från atmosfären kräver cirka 220 wattimmar energi. Världsproduktionen av xenon 1998 uppskattdes till mellan 5 000–7 000�m3. På grund av den låga tillgången till xenon så är gasen betydligt dyrare än de lättare ädelgaserna – det uppskattade priset på köp av mindre kvantiteter xenon i Europa 1999 låg på 10�€/L för xenon, 1�€/L för krypton, och 0,20�€/L för neon. Xenon är relativt ovanlig i solens atmosfär, på jorden, och i asteroider och kometer. Mars atmosfär påvisar ungefär samma halt xenon som jordens: 0,08�ppm. Emellertid påvisar mars en högre halt 129Xe än på jorden och solen. Eftersom den här isotopen blir till genom radioaktivt sönderfall, indikerar mätresultaten att mars förlorade större delen av sin ursprungliga atmosfär, förmodligen inom de första 100 miljoner åren efter att planeten blev till. Som kontrast har planeten Jupiter en ovanligt hög halt xenon i sin atmosfär, cirka 2,6 gånger så mycket som på solen. Man har ännu inte funnit någon förklaring till de höga halterna, men det kan ha berott på en tidig och snabb uppbyggnad av planetesimaler – små, subplanetära himlakroppar – innan solnebulosan började hettas upp. (Annars hade inte xenon ha kunnat fångats upp i planetesimalernas isar). Inom solsystemet är mängden xenon (i alla dess isotoper) 1,56 × 10−8, eller en på 64 miljoner av den totala massan. Problemet med den låga halten jordnära xenon kan delvis besvaras med xenons kovalenta bindningar till syret i kvarts, vilket reducerar mängden xenon i atmosfären. Till skillnad mot de lättare ädelgaserna bildas inte xenon vid stellär kärnsyntes i stjärnor. Grundämnen tyngre än järn-56 har en nettoenergikostnad för att produceras genom fusion, så en stjärna tjänar ingen energi på att skapa xenon. Istället bildas många xenonisotoper genom supernovaexplosioner. [redigera] Kännetecken Xenon är definierat som en atom med 54 protoner i kärnan. Vid standardtryck och -temperatur har ren xenongas en densitet på 5,761�kg/m3, cirka 4,5 gånger högre än ytdensiteten i jordens atmosfär, 1,217�kg/m3. Som vätska har xenon en densitet på upp till 3,1�g/mL, med den högsta densiteten vid trippelpunkten. Under samma förhållanden är fast xenons densitet, 3,640�g/cm3, högre än genomsnittsdensiteten för granit, 2,75�g/cm3. . Under tryck på cirka en gigapascal har man lyckats tvinga in xenon i en metallisk fas. Xenon tillhör den grupp grundämnen som saknar valenselektroner, de så kallade ädelgaserna. Den reagerar ogärna i det flesta kemiska reaktioner (som exempelvis förbränning) eftersom det yttre elektronskalet redan innehåller åtta elektroner. Detta skapar en stabil lågenergikonfiguration i vilken de yttre elektronerna är starkt sammanbundna. Gasen kan dock oxideras med hjälp av kraftigt oxiderande ämnen, och många xenonföreningar har framställt genom denna typ av reaktion. I ett avlastningsrör avger xenon ett blått eller lavendelfärgat sken då gasen exciteras genom elektrisk urladdning. Xenon avger även ett band av spektrallinjer som spänner sig över det synliga spektrumet, men det mest intensiva linjerna framkommer i det det blå spektrumet, vilket ger färgen. [redigera] Isotoper Naturligt förekommande xenon består nio stabila isotoper. Isotoperna 124Xe, 134Xe och 136Xe antas genomgå dubbelt betasönderfall, men detta har aldrig observerats så de anses vara stabila. Förutom dessa stabila former finns det över 40 instabila isotoper som har studerats. 129Xe bildas under betasönderfall av 129I, som har en halveringstid på 16 miljoner år, medan 131mXe, 133Xe, 133mXe, och 135Xe är produkter av fission av både 235U och 239Pu, och därför används de som indikatorer vid atomexplosioner. De olika xenonisotoperna blir till genom supernovaexplosioner, röda jättar som har förverkat vätet i sina kärnor och gått in i den asymptotiska jättegrenen, klassiska novaexplosioner och det radioaktiva sönderfallet av grundämnen såsom jod, uran och plutonium. Den artificiella isotopen 135Xe är av hög betydelse i driften av kärnkraftsreaktorer. 135Xe har avsevärt tvärsnitt för termiska neutroner, 2,6 ×106 barn, på så vis fungerar det som neutronabsorbent och kan därigenom sakta ner eller stoppa kedjereaktionen efter en viss period i driften. Detta upptäcktes i de tidigaste kärnkraftsreaktorerna som byggdes av det amerikanska Manhattanprojektet för plutoniumproduktion. Lyckligtvis hade konstruktörerna vidtagit åtgärder i utformningen för att öka reaktorns reaktivitet (antalet neutroner per fission som fortsätter dela atomer i kärnbränslet). 135Xe absorberande förmåga spelade en viktig roll i Tjernobylolyckan. Under dåliga förhållanden kan relativt höga halter xenon observeras läcka ut från kärnkraftsreaktorer på grund av utsläppen av fissionsprodukter från spruckna bränslestavar, eller klyvning av uran i avkylningsvatten. Eftersom xenon är ett spårämne för två föräldraisotoper så är dess halter i meteoriter ett viktigt verktyg för att studera solsystemets uppkomst och utveckling. Jod-xenon-metoden för radiometrisk datering ger den tid som förflutit mellan nukleosyntes och komprimeringen av ett fast objekt från solnebulosan. Xenons olika isotophalter som exempelvis 129Xe/130Xe och 136Xe/130Xe är även ett viktigt verktyg för att förstå jorddifferentiering och tidiga gasutsläpp. Överskotts-129Xe som hittats tillsammans med koldioxid i källgaser i New Mexico antas komma från sönderfall av gaser med sitt ursprung i jordmanteln strax efter jordens bildande. [redigera] Kemiska föreningar Xenonhexafluorplatinat var den första kemiska föreningen med xenon, framställd 1962. Efter detta har ytterligare många föreningar med xenon upptäckts och framställts. Några exempel på sådana föreningar är xenondifluorid (XeF2), xenontetrafluorid (XeF4), xenonhexafluorid (XeF6), xenontetroxid (XeO4), och natriumperxenat (Na4XeO6). En högexplosiv förening, xenontrioxid (XeO3), har också skapats. De flesta av de över 80 xenonföreningar som man hittat så här långt innehåller elektronegativa fluor- eller syreatomer. När andra atomer binds (exempelvis väte eller kol) är de oftast en del av en molekyl som innehåller fluor eller syre. Vissa xenonföreningar är färgade, men de flesta är färglösa. 1995 tillkännagav ett forskarlag vid Helsingfors universitet i Finland (M. Räsänen et al.) att de lyckats framställa xenondihydrid (HXeH), och senare xenonhydridhydroxid (HXeOH), hydroxenonacetylen (HXeCCH), och en rad andra xenoninnehållande molekyler. Deutererade molekyler som HXeOD och DXeOH har även framställts. Precis som föreningar där xenon bildar kemiska bindningar så kan det även bildas klatratsubstanser där xenonatomer insluts i en annan förenings kristallstruktur. Ett exempel är xenonhydrat (Xe·5.75 H2O), där xenonatomer upptar hålrummen i vattenmolekyler. Den deutererade varianten av detta hydrat har även framställts. Sådana klatrathydrater kan förekomma naturligt vid förhållanden med högt tryck, som exempelvis i Vostoksjön under Antarktis istäcke. Klatratformation kan användas för att destillera mindre mängder xenon, argon och krypton. Xenon kan även bilda endohedrala fullerenföreningar, där en xenonatom fångas in i en fullerenmolekyl. Den xenonatom som fångats inuti fullurenet kan övervakas genom 129Xe-kärnmagnetisk resonansspektroskopi. Med hjälp av den här tekniken kan kemiska reaktioner på fullurenmolekyler analyseras tack vare känsligheten i det kemiska skiftet för xenonatomen till dess omgivning. Emellertid har xenonatomen även en elektrisk påverkan på reaktiviteten hos fulleren. [redigera] Användningsområden Trots att xenon är ovanligt och relativt dyrt att framställa från jordens atmosfär, så har ämnet fortfarande ett antal användningsområden. [redigera] Gasurladdningslampor Xenon används i ljusemitterande så kallade xenonblixtlampor, som används i fotoblixtar och stroboskoplampor; för att excitera det aktiva mediet i lasrar vilka sedan genererar koherent ljus; och, ibland, bactericidiska lampor. Den första halvledarlasern, uppfunnen 1960, pumpades av en xenonblixtlampa, och lasrar som använder sig av fusion genom tröghetsinneslutning pumpas även de med hjälp av xenonblixtlampor. Fortlöpande, kortbågade, högtrycksxenonbåglampor har en vitbalans som nära överensstämmer med solljuset mitt på dagen, och de används därför i solsimulatorer. Kromaticiteten hos dessa lampor stämmer nästan överens med den hos ett upphettat svartkroppselement med en temperatur nära solens. Strax efter att dessa lampor introducerades under 1940-talet så började de ersätta kolbåglampor i filmprojektorer. De används i typiska 35 mm- och IMAX-filmprojektionssystem, självgående urladdningslampor i bilstrålkastare och andra specialiserade användningsområden. Dessa båglampor är är en utmärkt källa för kortvågig ultraviolett strålning och de har intensiv utstrålning nära det infraröda, vilket används i vissa mörkerseendesystem. De individuella cellerna i en plasmaskärm innehåller en blandning av xenon och neon som omvandlas till ett plasma med hjälp av elektroder. Samspelet mellan plasmat och elektroderna skapar ultravioletta fotoner, som sedan exciterar fosforbeläggningen på skärmens framsida. Xenon används som ""initieringsgas"" i högtrycksnatriumlampor. Det har den lägsta värmeledningsförmågan och den lägsta jonisationspotentialen av alla icke-radioaktiva ädelgaser. I egenskap av ädelgas så stör den inte de kemiska reaktionerna i lampan. Den låga värmeledningsförmågan minimerar värmeförluster i lampan när den övergått till driftstadiet, vilket gör att lampan har enklare att komma igång. [redigera] Lasrar Under 1962 upptäckte en grupp forskare vid Bell Laboratories laserverkan hos xenon, och senare att lasereffekten förbättrades ytterligare genom att tillsätta helium till lasermediet. Den första excimerlasern använde en xenondimermolekyl (Xe2) som stimulerats av en elektronstråle för att producera stimulerad emission vid en ultraviolett våglängd på 176 nm. Xenonklorid och xenonfluorid har även de använts i excimerlasrar. Xenonkloridlasern har till exempel använts inom viss dermatologi. [redigera] Anestesi Xenon har använts som ett generellt anestetikum, men det är dyrt. Trots detta så börjar anestesimaskiner som kan erbjuda xenon att komma ut på europeiska marknaden. Det har föreslagits två mekanismer för xenonanestesi. Den första innefattar hämmande av kalcium-ATPaspumpen – den mekanism som cellerna använder för att föra bort kalcium (Ca2+) – i cellmembranet hos synapser. Detta sker på grund av en konformationsändring då xenonet binder till opolära områden inuti proteinet. Den andra mekanismen fokuserar på den ickespecifika växelverkan mellan anestetika och lipidmembranet. Xenon har ett MAC-värde (minimum alveolar concentration) på 0,63, vilket innebär att xenon är 50�% mer kraftfull än N2O som ett anestetikum. Således kan det användas tillsammans med högre halter syrgas vilket minskar risken för hypoxi. Till skillnad mot lustgas (N2O) är xenon inte en växthusgas, vilket gör att den betraktas som ett miljövänligare val. På grund av det höga priset på xenon kommer det ekonomiska användandet att kräva ett slutet system så att gasen kan återanvändas genom att filtreras ordentligt mellan användningarna. [redigera] Övrigt Inom vissa användningsområden av atomenergi används xenon bland annat i bubbelkammare, sonder, och i andra områden där hög formelmassa och lågreagent miljö eftersträvas. Flytande xenon används som ett sätt att upptäcka hypotetiska svagt interagerande tunga partiklar, eller ""WIMPs"". Då en WIMP kolliderar med en xenonkärna borde den, rent hypotetiskt, tappa en elektron och bilda en primär scintillation. Med hjälp av xenon kan det här energiutbrottet sedan lätt urskiljas från liknande fall som orsakats av andra partiklar som exempelvis kosmisk strålning. Emellertid så har XENON-experimentet vid Laboratori Nazionali del Gran Sasso i Italien ännu inte lyckats att hitta några bekräftade WIMPs. Xenon är det föredragna bränslet för jonmotorer på rymdfarkoster på grund av sin låga jonisationspotential per massenhet, möjligheten att kunna förvara ämnet i flytande form nära rumstemperatur (men under högt tryck) samtidigt som det enkelt omvandlas tillbaka till en gas som kan driva motorn. Eftersom xenon ogärna reagerar så är det vänligt mot omgivningen och mindre tärande på jonmotorn än andra bränslen som exempelvis kvicksilver eller cesium. Xenon användes först i satellitjonmotorer under 1970-talet. Det kom senare att användas som ett drivmedel för Europas SMART-1-rymdfarkost. och för de tre jonmotorerna i NASAs Dawn-rymdsond. Kemiskt sett används perxenatföreningar som oxidationsmedel inom analytisk kemi. Xenondifluorid används som ett etsningsmedel för silikon, och då särskilt inom produktionen av mikroelektromekaniska system (MEMS). Anticancermedicinen 5-fluorouracil kan framställas genom att låta xenondifluorid reagera med uracil. Xenon används även inom proteinkristallografi. Applicerad till en proteinkristall under tryck mellan 0,5 och 5 MPa (5 till 50�atm) binder xenonatomer i framförallt proteinernas hydrofoba håligheter, vilket ofta skapar ett isomorft tungatomsderivat av hög kvalitet som kan användas för att lösa fasproblem. [redigera] Säkerhetsåtgärder Xenon kan förvaras säkert i vanliga förseglade glas- eller metallbehållare vid standardtryck och -temperatur. Emellertid så löser det sig gärna i många plaster och gummi, och kommer därför gradvis att försvinna ur behållare som förslutits med sådana material. Xenon är ogiftig, även om det löser sig i blod och tillhör en liten grupp av ämnen som kan penetrera blod-hjärnbarriären vilket leder till mild eller fullständig kirurgisk bedövning då den inhaleras tillsammans med höga koncentrationer syrgas (se underrubriken anestesi ovan). Många xenonföreningar är explosiva och giftiga på grund av sina starkt oxiderande egenskaper. Ljudets hastighet i xenon är cirka 169�m/s, det vill säga avsevärt lägre än i luft. (på grund av den lägre medelhastigheten hos de tunga xenonatomerna jämfört med de betyligt lättare kväve- och syremolekylerna), så xenon sänker därmed resonansfrekvensen hos stämbanden då gasen inhaleras. Detta skapar en karaktäristisk lägre röst, till skillnad mot den högre röst man får om man andas in helium. Likt helium så tillgodoser inte xenon kroppens behov av syre och kan därför lätt leda till kvävning; på grund av detta tillåter många universitet inte längre det här tricket som en allmän kemisk demonstration. Eftersom xenon är dyrt så används gasen svavelhexafluorid, som har ungefär samma formelmassa (146 mot 131), vanligtvis för den här typen av demonstrationer, även om också den här gasen kan kväva. Det är möjligt att på ett säkert sätt andas in tunga gaser som xenon eller svavelhexafluorid när de är utblandade med 20�% syre (även om xenon i den här koncentration visserligen skulle leda till medvetslöshet på grund av sin egenskap som ett allmänt anestetikum). Lungorna blandar gaserna väldigt effektivt och snabbt, så att de tunga gaserna rensas bort med syret så att det inte ansamlas i botten av lungorna. Det finns å andra sidan en fara som förknippas med alla tunga gaser i större mängder: Om en person kommer in i en behållare som innehåller stora mängder av en tung gas så kan han eller hon omedvetet andas in den osynliga, luktfria gasen utan att vara medveten om det. Xenon används sällan i tillräckligt stora mängder för att detta ska bli ett problem, men den potentiella faran finns varje gång som en tank eller behållare med xenon fraktas eller lagras på en oventilerad plats.","Xenon är ett icke-metalliskt grundämne med atomnummer 54 och kemiskt tecken Xe. Det är en tung, färg- och luktlös ädelgas som förekommer i mindre mängder i jordens atmosfär. Även om gasen sällan reagerar med andra ämnen så kan xenon genomgå ett fåtal kemiska reaktioner som exempelvis bildandet av xenonhexafluorplatinat (PtF6Xe), den första ädelgasföreningen som framställts. Naturligt förekommande xenon består av nio stabila isotoper, men det finns även ett 40-tal instabila isotoper som genomgår radioaktivt sönderfall. Proportionerna av olika xenonisotoper är ett viktigt verktyg vid studiet solsystemets tidiga historia. Xenon-135 bildas som ett resultat av fission och agerar som neutronabsorbent i kärnreaktorer. Xenon används i blixtlampor och i båglampor, och som ett allmänt anestetikum. Den första excimerlasern använde xenondimermolekylen (Xe2) som sitt aktiva lasermedium och i de tidigaste lasrarna användes xenonblixtlampor som laserpumpar. Xenon används även i sökandet efter hypotetiska svagt interagerande tunga partiklar, och som drivämne för jonmotorer i rymdfarkoster." sv,2b6892b95026384d62d23a03efd9bd30,"[redigera] Kyrkobyggnaden Den första kyrkan i Hakarp var en medeltida timmerkyrka som revs för att ge plats åt den nutida stenkyrkan 1694. [redigera] Den gamla kyrkan Det exakta byggnadsåret för Hakarps kyrka är inte känt, inte heller varför kyrkan placerades där den gjorde. Man tror dock att kyrkan är samtida med kristnandet av området och grundandet av Linköpings stift, dit kyrkan först hörde. Linköpings stift grundades i mitten av 1100-talet. Under den första tiden efter kristnandet i området förrättades förmodligen gudstjänsterna utomhus med ett enkelt träkors som symbol, då Hakarp var för glesbebott för att ha råd med en egen kyrka. Ville man gå till en kyrka kunde man gå till Sanda kyrka som låg nere vid Vätterstranden vilket lär ha varit en av Södra vätterbygdens tidigaste kyrkor. Invånarna i Hakarp ville emellertid ha en kyrka och man timrade upp en träkyrka mitt i Hakarp, eller Hakatorp som det då hette. Det var både dyrt och tungt att bygga en egen kyrka och man tror att en församling därför bildades i samband med bygget. Man hade inte råd med en egen kyrkoherde utan man var ett annex till Skärstad. Klockaren förrättade de gudstjänster som firades i kyrkan, vilket var fallet till in på 1500-talet. Den äldsta befintliga uppgiften om Hakarps kyrka är från Gustav Vasas klockuppbörd 1530. När man byggde den nya stenkyrkan stod den gamla träkyrkan kvar innanför de murade väggarna och man kan därför på ett ungefär uppskatta den gamla kyrkans storlek. Man använde mer än 120 sträckmeter virke från den gamla kyrkan till den nya kyrkans tak. Man tror att den gamla kyrkan var runt 10-15 meter lång och 6-7 meter bred. 6 meter av längden upptogs av en korbyggnad som var något smalare. Landytan uppskattas ha varit runt 60 km² och med 20-30 gårdar i församlingen vid den tiden bör alla ha fått plats i kyrkan. Kyrkan låg med koret åt öster och andra sidan åt väster. Den var uppförd av liggande timmer med synliga knutskallar. Uppskattningsvis hade kyrkan fem fönster och två dörrar. Huvudingången låg i den södra långväggens västra del och trappstenen utanför dörren bar inskriptionen MARIA. En hel del av virket från den gamla kyrkan ligger på den nuvarande kyrkans vind och är dekorerade med motiv från den bibliska historien. Konterfejarens namn är inte känt, men man ser likheter i bilderna på virket i Grännas, Säbys, Askeryds, Marbäcks och Ölmstads kyrkor. Man har daterat målningarna till slutet av 1400-talet. Konstnären kan ha varit lärjunge till Amund men var inte lika skicklig som honom vilket framgår om man jämför foton från bilder gjorda av Amund i Gränna kyrka från innan kyrkan brann ner i slutet av 1800-talet. Vissa detaljer i bilderna från Hakarps kyrka liknar målningarna i Södra Råda kyrka. 1556 ändrades kyrkans förutsättningar när Sanda socken upplöstes och ett antal av socknens gårdar överfördes till Hakarps församling som därigenom ökade i folkmängd. Församlingen fick då råd med en egen kyrkoherde. Anledningen till att Sanda socken upplöstes var att landhöjningen som pågått sedan inlandsisens avsmältning fick kyrkan att riskera att översvämmas. Socknens invånare ansåg sig inte ha råd att bygga en ny kyrka. Inkorporeringen gjorde att Hakarp kunde bilda ett eget pastorat 1558. Den första kyrkoherden blev Haqvinius Laurenti (Håkan Larsson). [redigera] Inventarier Den gamla kyrkan hade en dopfunt som dateras till runt 1150. Då man tror att dopfunten sedan den tillverkades stått i den gamla kyrkan tror man att den gamla kyrkan byggdes på 1150-talet. På dopfunten, som är gjord av sandsten, är en biskop avbildad med en kräkla. [not 1] Det fanns även ett krucifix som är bevarat från den gamla kyrkan och som idag står i den nuvarande kyrkan. Krucifixet anses härstamma från slutet av 1100-talet. Det är dock osäkert om man med hjälp av inventarierna kan åldersdatera den gamla kyrkan, eftersom Sanda kyrkas inventarier skall ha delats upp mellan närliggande kyrkor, vilket betyder att krucifixet kan ha kommit till Hakarp först runt 1500-talets mitt. [not 2] Under golvet i den gamla kyrkan fanns ett antal gravar övertäckta med släta hällar av kalksten med inskriptioner om vilka som ligger begravda. [not 3] Kvar från den gamla kyrkan finns även ett altarskåp med figurer som glänste i guld och silver. På dörrarna till altarskåpet är Sankt Erik och Sankt Olof avbildade. En nattvardskalk, brudkrona och ljuskrona anses också vara kvar sedan den gamla kyrkan. [redigera] Behov av renovering I slutet av 1600-talet började en reparation av kyrkan bli nödvändig. År 1675 skrev prästen Nicolaus Ingemari en vädjan om bidrag. Församlingen var liten, resurserna små och tjuvar hade stulit undansatta pengar. I en annan vädjan från 1690 stod det ""att kyrkotaket är alldeles förruttet och odugligt"". Den 29 maj 1691 beviljades en kollekt för byggandet av en stenkyrka i Hakarp. I Huskvarna anlades emellertid ett bruk vilket ledde till folkökning och en kyrka planerades att byggas. Konungen godkände förslaget om bruket och kyrkan och Hakarpsborna blev oroade att de inte skulle kunna underhålla sin gamla kyrka, och inte heller ha råd med en kyrkoherde. Oron visade sig dock vara obefogad. Kollekten upptogs i kyrkorna i Växjö stift på annandag påsk 1694 och den nya kyrkan kunde börja byggas. [redigera] Den nya kyrkan När kyrkan skulle byggas hade precis två år av missväxt passerat och församlingen hade inte råd att reparera sin kyrka eller bygga en ny. Problemet löstes när ägaren till Hakarps säteri, generaltullinspektör Nils Arvidsson Hägerflycht, åtog sig att bekosta den nya kyrkans byggnation. Hägerflycht var vid den tiden ägare till nästan halva Hakarp och en mycket rik man. Hägerflycht blev adlad 1675. Han tog sitt efternamn när han tillsammans med Karl XI med en lodbössa sköt ner en häger. Som de flesta andra adelsmän försökte man få sin familj begraven i en familjegrav inne i kyrkan. Då Hägerflycht började bli gammal är det troligt att löften om gravplats i kyrkan bidrog till att han bekostade kyrkbygget. Man vet inte säkert hur lång tid kyrkan tog att bygga men det gick väldigt fort. Den 13 maj 1693 hade man inte börjat bygga kyrkan och 11 månader senare var väggarna klara och taket lagt. Att taket var lagt till påsk 1694 vet man av ett brev som den dåvarande kyrkoherden, Lars Lilliander, skrev. Den nya kyrkan var inte helt klar och pengarna som kom in via den påbjudna stiftskollekten användes till de sista detaljerna. Den 2 december 1694 invigdes Hakarps nuvarande kyrka av biskopen. Medan man byggde den nya kyrkan stod den gamla ännu kvar innanför murarna på den nya. Under byggnationstiden användes den gamla kyrkan som gudstjänstlokal. När den nya var klar slogs väggarna på den gamla in och bars ut genom porten. Man vet inte vem som var arkitekt för kyrkan men en möjlighet är att det var Erik Dahlbergh. Arbetsledare för byggnaden var Johan Olsson Ståhle. Hägerflycht bekostade bygget med 6�000 daler kopparmynt samt 1�700 daler för orgel och andra inventarier. Han skänkte ett område till bostad för klockaren och bidrog med 114 daler till förflyttningen av prästgården. Hägerflycht och hans familj begravdes under altaret i kyrkan och till vänster om altaret sattes en minnestavla upp som än är kvar. Hans son, Arvid Hägerflycht, fick patronatsrätt vilket innebar att han fick tillsätta präst i pastoratet, något som följde med äganderätten till Hakarps säteri fram till mitten av 1800-talet. Altartavlan och predikstolen kom till kyrkan först fem år efter invigningen, 1699. Kyrkan är försedd med en lanternin. [redigera] Restaurering av den nya kyrkan Ett antal saker såsom takmålningar vars färger flagnade, sprickor i stöttepelare, från muren fallande murbruk och så vidare gjorde att en renovering och restaurering under slutet av 1900-talet blev nödvändig. På grund av kyrkans kulturhistoriska värde behövde vissa försiktighetsåtgärder tas. Man anställde arkitekten Per Rudenstam och konservatorn Sven Wahlgren. Konservatorns arbete omfattade takmålningarna framförallt samt en allmän översyn på övriga inventarier. Ett förslag till renovering gavs av arkitekten till kyrkorådet den 24 juni 1969, vilket godkändes av alla berörda parter med enbart vissa små ändringar av Landsantikvarien och domkapitlet. Ett slutgiltigt förslag drevs igenom den 5 maj 1970. Arbetet kunde emellertid inte sättas igång förrän 1 september samma år på grund av att noggranna förberedelser krävdes. Arbetet beräknades vara klart vid midsommar 1971. Vid restaureringen av murbruket uppdagades att kyrkan tidigare varit tonad i rosa, vilket landsantikvarier med flera önskade. Kyrkorådet ville behålla den vita färgen och en kompromiss gjordes att färgen är vit med väldigt lätt rosa toning. Då värmesystemet var en del av anledningen till att kyrkan var tvungen att restaureras valde man med omsorg ut det nya värmesystemet. Till slut valde man ett värmesystem konstruerat av dansken Horwath som användes i en del kyrkor. Det är konstruerat så att värmen inte stannar under taket och torkar sönder målningarna. Den 5 september 1971 öppnades kyrkan igen. Biskop Olof Sundby återinvigde kyrkan samt höll ett installationstal. [redigera] Arkeologiska utgrävningar När golvet bröts upp för att läggas nytt upptäckte man plankor som tillhörde den gamla kyrkan. Plankorna kunde inte användas till golvet men togs tillvara. Man blottlade även en gravkammare som innehöll två kistor och som liknade gravkammaren där Hägerflycht begravdes. På grund av de upptäckta föremålen krävdes en oförutsedd arkeologisk utgrävning vilket försenade arbetet till att istället för midsommar vara klart i början av september. Av den arkeologiska utgrävningen framkom delar av något man tror var en kista, sju gravvalv innehållande gravstenar varav en del idag kan beskådas utanför kyrkan. Ett antal skelettdelar upptäcktes. Järn, spikar, mynt, mässingskedjor, glasögon, böcker, psalmböcker med mera upptäcktes också under utgrävningen. Påträffade mynt: [redigera] Utseende Hakarps kyrka är en typisk korskyrka i ljusrosa och med väggar av sten. Korsmitten bär upp ett torn som, i likhet med takkonstruktionen i övrigt, är av trävirke. Kyrkan har två fönster i varje korsarm. Koret är i den östra delen som i många andra kyrkor. Kyrkans längd är 21 meter och bredden 20 meter. Murarna är runt sex meter höga. Tornet har en förgylld kyrktupp på toppen av en spira. Läktaren är uppdelad i tre delar. Den norra var avsedd för fabriksarbetare och den södra för drängar och ungdomar. Den mittersta läktaren är avsedd för orgeln. Vid mitten av 1700-talet fanns även en läktare över den södra utgången och en ovanför orgelläktaren. Båda dessa togs dock bort 1858. I början hängde kyrkklockorna i kyrktornet men det var för tungt och taket påfrestades när man ringde i klockorna.[not 4] År 1747 byggdes därför en fristående klockstapel där de båda medeltida klockorna och en ny klocka hängdes upp. År 1991 infördes elektrisk ringning. I början av 1800-talet upptäckte man röta i bjälkarna som bär upp kyrktornet,och man var tvungen att sätta upp stöttepelare. För att få stabilt underlag för pelarna var man tvungen att fylla de gravar som fanns i den norra korsarmens östra del. Stoftet efter de avlidna begravdes i kyrkogårdens nordöstra hörn. År 1858 målades altartavlan, predikstolen, taklister, tavelramar och kyrkbänkar över med vit färg, såsom trenden var i Sverige. Vissa detaljer på predikstolen och altartavlan blev förgyllda med guld. Till kyrkans 200-årsjubileum 1894 rentvättades dock kyrkan från det vita. [redigera] Kyrkomålningar År 1729 bekostade församlingen en konstnärlig utsmyckning av kyrkan. Gränna kyrka hade försetts med takmålningar tio år tidigare av Edvard Orm (f. 1670) och man bestämde sig för att anlita samma konterfejare. Hans målningar har inte bara ett dekorativt syfte utan skulle även för en icke läskunnig illustrera bibelns berättelser. Norra korsarmens takmålning föreställer paradiset med Adam och Eva sittande under kunskapens träd. Längst till höger ser man hur de blir utdrivna ur lustgården. En takmålning föreställande försoningen är placerad rakt ovanför altaret där Fadern, Sonen och den Helige Ande är omgivna av änglar som bär redskap som användes vid korsfästelsen och nedtagningen från korset. Texten på ett papper som en mörk figur ger till Jesus lyder Wärldens synder. Ovanför orgelläktaren är två kyrkor avbildade; den ena Hakarps nuvarande kyrka och den andra förmodligen den gamla kyrkan . Det är dessutom tre kors på en kulle avbildade varifrån kropparna är borttagna. Flera gestalter reser sig upp ur gravarna på Hakarps kyrkogård, för att symbolisera uppståndelsen. I södra delen av kyrkan har Orm avbildat helvetet. En kyrklig konstkännare ska ha sagt att det är den förskräckligaste bild av helvetet i hela Sverige. Det påstås även att konstnären har avbildat ett par smeder ifrån Huskvarna som han var osams med. I mitten av kyrkan i spegelvalvet har Orm avbildat Kristus i en 2,5 meter i diameter stor cirkel. Målningen föreställer den yttersta domen. Taklisterna och annat i trä runtomkring är prytt med bibelspråk och liknande. På läktaren har Orm avbildat ett antal för kristendomen viktiga personer såsom de 12 lärjungarna, evangelisterna, Johannes Döparen och så vidare. Flera av dem är avbildade tillsammans med symboler för de sätt på vilka de dog som martyrer. För sitt målningsarbete i Hakarps kyrka erhöll Edvard Orm 400 daler silvermynt, men vid en proteststämma behjärtade församlingen en förhöjning med ytterligare 60 daler silvermynt – på grund av Orms ”usla och släta tillstånd”. [redigera] Inventarier Altartavlan var en gåva från Nils Hägerflycht. Den inköptes för 360 daler silvermynt från Eksjö stads kyrka. Längst ner står texten ""Kommer Ty Allting Är Nu Redo"" och ovanför det avbildas de fyra evangelisterna. De omges och åtskiljs av byster som antagligen är porträtt av personer som bidrog till tavlans tillkomst under 1600-talet. Ovanför det syns reliefbilder med motiv från den bibliska historien; Syndafallet, Isaks offrande, herdarnas tillbedjan, Jesu dop, frestelse och hans kamp i Getsemane, påsklammsmåltiden och nattvardens instiftande. Ovanför det finns tre bilder omgivna av fyra pelare som avbildar korsfästelsen, nedtagningen från korset och gravläggningen. Längst upp på tavlan ser man Jesu uppståndelse. Även predikstolen köptes in från Eksjö och bekostades av Hägerflycht. Både predikstolen och altartavlan är från 1636. De fyra evangelisterna som sitter bakom pulpeter och skriver är avbildade på predikstolens sidor. Nära sakristian hänger en målning i olja. Tavlan fanns redan när Anders Ståhl blev kyrkoherde 1712. Ursprunget är okänt men den är antagligen målad av en holländare eller fransman. Vid renoveringen av kyrkan 1894 försågs tavlan med en text. Kyrkans dopängel hänger drygt två meter över golvnivån. Vid dop sänker man den. I ena handen håller ängeln en dopskål gjord av silver. Dopskålen är en gåva från KJ Gustafssons dödsbo. Dopängeln skänktes till kyrkan 1759 av P. Bremer. Den hamnade därefter hos Norra Smålands Fornminnesförenings museum innan den gavs tillbaka till Hakarps kyrka i samband med 250-årsjubileumet 1944. Det finns ett antal gamla ljuskronor. [redigera] Orglar Man vet inte om den gamla träkyrkan hade ett orgelverk eller inte. Hägerflycht såg dock till att den nuvarande kyrkan fick en femstämmig orgel i början av 1700-talet till en kostnad av 500 daler silvermynt. År 1775 diskuterade man huruvida man skulle bygga om orgelverket. Andra åtgärder på kyrkan hade emellertid kostat så mycket pengar att man av ekonomiska skäl sköt upp ombyggnationen. År 1783 togs frågan upp igen. Beslutet blev att man skulle renovera det gamla positivet. Man tillkallade den kände orgelbyggaren Per Schiörlin från Linköping för att undersöka orgeln. Hans uttalande var att orgelns pipor, bälg, klaver och regeringar var så slitna, förfallna och förmultnade att det inte gick att reparera och således tecknades med Schiörlin ett kontrakt på ett bygge av ett nytt orgelverk våren 1783. Orgeln renoverades omfattande igen år 1864 av Erik Nordström. År 1905 byggdes en ny, niostämmig orgel av Åkerman och Lund till en kostnad av 4 800 kr. Delar av den gamla orgeln såldes till Båraryds kyrka i Gislaveds församling, varpå den flyttades runt innan den revs våren 1982. År 1948 renoverades och utökades orgeln från Åkerman och Lund med sju stämmor av Olof Hammarberg till en kostnad av 12.300 kr. Då orgeln på grund av pneumatisk traktur hade kort livslängd var man tvungen att redan 1975 bygga en ny orgel. Detta var dock inte lätt då Riksantikvarieämbetet hade synpunkter på utformningen och disponeringen av orgelverket. Till slut fick församlingen dock börja bygga och orgeln stod klar till pingsten 1982. Orgelläktaren är dock den ursprungliga från 1784 och likaså piporna som sitter i fasaden. Orgelns traktur är idag mekanisk och har därför mycket lång hållbarhet. Orgeln har 19 stämmor. Disposition: [not 5] [redigera] Kyrkliga textilier Hakarps kyrkas äldsta skrud, en rödbrun sidenbrokad sådan med invävda blommor, är från 1741 alternativt 1734 och återbördades till kyrkan 1952 efter att ha varit på Norra Smålands Fornminnesförening. Den svarta skruden av sammet med silverbroderier, härstammar från 1800-talet. Alla andra är gjorda på 1900-talet. [redigera] Listor [redigera] Lista över kyrkoherdar i Hakarp [redigera] Lista över komministrar i Hakarp","Koordinater: 57°47′46″N 14°18′37″O / 57.79611, 14.31028 Hakarps kyrka är en kyrkobyggnad i Hakarps församling, Vista kontrakt i Växjö stift. Kyrkan ligger i Hakarps kyrkby och är en rosa korskyrka och sevärdhetskyrka som byggdes 1694. Innan dess fanns en träkyrka, som tros härstamma från 1100- eller 1200-talet. Träkyrkan revs på 1690-talet, samtidigt som den nya byggdes. I den nya kyrkan finns bland annat ett krucifix som tros ha tillhört kyrkan sedan den första byggdes. När den nya kyrkan skulle byggas 1694 hade en kollekt beviljats att gå till församlingen, och kollekten togs upp under påsken. Dock räckte inte pengarna från kollekten till nybyggnationen, och generaltullinspektör Nils Arvidsson Hägerflycht bekostade då den nya kyrkan. Hägerflycht anställde Johan Olsson Ståhle som arbetsledare och en möjlig arkitekt var Erik Dahlbergh. Hägerflycht bekostade den nya kyrkan med 6�000 daler kopparmynt samt 1�700 daler kopparmynt för orgeln och andra inventarier. Likt trenden var i övriga Sverige under slutet av 1800-talet målades i stort sett alla kyrkans inventarier över med vit färg, något som emellertid togs bort vid kyrkans 200-årsjubileum 1894." sv,f26301eadb95f96f18f336376a2f4d2b,"[redigera] Biografi [redigera] Familj Bruce Frederick Joseph Springsteen föddes på Monmouth Memorial Hospital, New Jersey och växte upp i Freehold i en amerikansk medelklassfamilj tillsammans med fadern Douglas, modern Adele Zirilli och systrarna Virginia och Pamela. Springsteen gifte sig 1985 med fotomodellen och skådespelerskan Julianne Phillips och skilde sig 1989. 1991 gifte han om sig med Patti Scialfa, bakgrundssångerskan i E Street Band. Tillsammans med Patti Scialfa har han barnen Evan James (son, född 1990), Jessica Rae (dotter, född 1991) och Sam (son, född 1994). [redigera] Karriär [redigera] 1960- och 1970-talen Springsteen fick sina tidiga musikaliska influenser från psykedelisk rock och Motown, bland annat från Sam and Dave. Efter high school flyttade Springsteen till New York för att försöka slå igenom med folkmusik. När inte det lyckades återvände han till Asbury Park, NJ, där han spelade med The Castiles (1965-1968), The Earth (1968-1969), Steel Mill (1969-1971) och Dr Zoom And The Sonic Boom (1971). 1971 bildade han The Bruce Springsteen Band som han spelade med till 1972, och 1974 bildades Bruce Springsteen & The E Street Band. 1973 gav Springsteen ut två album, Greetings From Asbury Park, N.J. och The Wild, The Innocent & The E Street Shuffle. Skivorna blev kritikerrosade och The Wild, The Innocent... utsågs till ""Årets bästa album"" av musiktidningen Rolling Stone . Efter en konsert den 9 maj 1974 i Boston, Massachusetts, fällde The Real Paper-krönikören Jon Landau det klassiska uttalandet I saw rock 'n' roll future, and its name is Bruce Springsteen . Trots att de två första skivorna blev kritikerrosade sålde de inte i någon större omfattning. I januari 1975 gav sig bandet ut på turné och två månader senare gick de in i studion för att spela in albumet Born to Run. Springsteen fick problem redan med den första låten de spelade in, Thunder Road , så han kallade in Jon Landau som fick ge synpunkter på låten. Bruce tog till sig synpunkterna och Jon Landau var sedan med och producerade hela skivan. Ett långt samarbete med Jon Landau hade därmed inletts och Landau blev slutligen Springsteens manager och skivproducent. Born to Run blev Bruce Springsteens stora genombrott. Den 27 oktober 1975 hamnade han på Time Magazines och Newsweeks förstasidor. Samarbetet mellan Springsteens och Landau sågs dock inte med blida ögon av hans dåvarande manager Mike Appel på skivbolaget CBS. Appel hävdade att han ägde rättigheterna till Bruce Springsteens låtar. Under den tvist som följde fick inte Springsteen spela in skivor. Istället turnerade han i princip oavbrutet i två år. När det väl löste sig gick han in i studion igen och påbörjade arbetet med ett nytt album . 1978 släpptes albumet Darkness on the Edge of Town. Albumet var mörkare än Born to Run och Bruce sjöng om familjeförhållanden och orättvisor. Hans politiska och livsfilosofiska åsikter speglas i de flesta av låttexterna och många fans anser att detta är Springsteens genom tiderna bästa album. Låtar som Badlands och The Promised Land är två av de mest spelade låtarna på hans konserter de följande decennierna. Den efterföljande turnén begränsade sig till USA och Kanada. Bruce blev känd för sina energiska konserter och drog fulla hus var han än spelade. [redigera] 1980-talet The River släpptes 1980 och nu vände sig Bruce till den breda massan. Hungry Heart blev hans första stora hitsingel och det sägs att Bruce skrev låten för The Ramones men att Jon Landau övertalade honom att behålla den för sig själv . Rocklåtarna blev mer renodlade och detta fortsatte även på albumet Born in the U.S.A. 1984 som blev hans största försäljningsframgång. Titellåten Born in the U.S.A. var en samhällskritisk skildring av USA och vietnamkriget, vilket missförstods av president Ronald Reagan som använde låten i sin valkampanj . Dancing in the Dark blev den största hiten på albumet och i videon till låten dansar Courteney Cox med Springsteen . Detta inslag använde han sig av på den efterföljande turnén när en ung flicka på varje konsert fick komma upp på scenen för att dansa med honom. Mellan The River och Born in the U.S.A. släpptes Nebraska 1982, ett soloalbum där han endast ackompanjerades av gitarr och munspel. Albumet fick positiv kritik, men han gav sig inte ut på turné förrän Born in the U.S.A. hade släppts. Trippel-CD:n (fem lp-skivor) Bruce Springsteen & E Street Band Live 1975-1985 blev en summering av Springsteens karriär så långt. Liveskivan speglade några av de egenskaper som var specifikt för hans konserter; de stora variationerna i låtarna, svängningarna mellan vemodiga ballader och häftiga rocklåtar, samklangen med publiken, de långa, personliga talen mellan låtarna om bland annat hans relation till sin far, och den instrumentala kraften hos E Street Band. 1984 kom Patti Scialfa med i E Street Band och 1985 gifte Bruce sig med Julianne Phillips. Dessa två kvinnor är de som haft störst betydelse för hans privata liv. Äktenskapet med Phillips kom i gungning i ett tidigt skede och 1987 släpptes albumet Tunnel of Love som till stor del handlar om relationer mellan män och kvinnor. 1985 deltog han även i låten We Are The World som var en del av välgörenhetsprojektet USA for Africa där han bland annat sjunger en duett med Stevie Wonder. [redigera] 1990-talet Bruce upplöste E Street Band 1989 och började en period med olika kompband både på skivor och på turnéer. 1992 släppte han två album samtidigt, Human Touch och Lucky Town. Många fans anser att det är de två svagaste skivorna Bruce har gett ut och försäljningssiffrorna var måttliga. Den enda medlemmen från E Street Band som medverkade på dessa album var Roy Bittan som medverkade till att skriva musiken på ett antal låtar på de båda albumen. Springsteen tog till sig fansens besvikelse vilket han gav uttryck för när han blev invald i Rock and Roll Hall of Fame 1999. Han passade då också på att tacka sin far med en tydlig anspelning på albumen Human Touch och Lucky Town . En konsert i MTVs serie Unplugged gavs ut på skiva. Unplugged-idén är ursprungligen att spela in akustiska konserter med band som annars är ""elektriska"", men då detta koncept i Springsteens fall inte skulle vara särskilt unikt gjorde han istället tvärtom; skivan fick helt enkelt namnet (MTV) Plugged och är en intim och varm inspelning med klubbkänsla, och innehåller flera livetolkningar som inte finns på andra skivor förutom den just då aktuella repertoaren från Lucky Town/Human Touch. 1995 återförenades E Street Band för inspelningen av extramaterial på albumet Greatest Hits. Inspelningen dokumenterades på dvd:n Blood Brothers. Strax därefter släppte Springsteen The Ghost of Tom Joad, ett akustiskt soloalbum som inte mottogs av kritikerna lika positivt som hans första soloalbum Nebraska. 1998 gavs en föraning om en återförening av E Street Band när albumet Tracks släpptes, ett album med hela 4 cd-skivor. Året efter släpptes 18 Tracks. 1999 kom den officiella återföreningen av E Street Band och de gav sig ut på en stor världsturné som varade i över ett år och avslutades med tio utsålda konserter i Madison Square Garden i New York. Turnén resulterade i en tv-inspelad konsert med tillhörande dvd och album som släpptes 2001, Live in New York City. [redigera] 2000-talet 2002 släppte Springsteen sitt första album med E Street Band på 18 år, The Rising, som producerades av Brendan O'Brien. Albumet, som till största delen var en reflektion över 11 september-attackerna, rosades av såväl kritiker som fans och betraktades som Springsteens ""återkomst"". Titellåten The Rising spelades mycket i radio och albumet blev hans bäst säljande på 15 år. En stor turné inleddes och även om hans popularitet hade sjunkit på många ställen i USA behöll han fortfarande greppet om fansen efter kusterna. Bland annat satte han försäljningsrekord när han spelade tio utsålda konserter på utomhusarenan Giants Stadium i New Jersey . Under dessa konserter tackade Bruce alla fans som kommit långväga och som besökte flera av konserterna. Den sista konserten avslutade han med Jersey Girl, en sång av Tom Waits som är mycket populär i New Jersey. Risingturnén avslutades med tre utsålda konserter på Shea Stadium i New York. Springsteen blev av med sin poliseskort efter den andra kvällen sedan han spelat American Skin (41 shots), en låt som skrevs efter en verklig händelse då polisen sköt en svart man . Bob Dylan var överraskningsgäst på konserten och de båda framförde låten Highway 61 Revisited tillsammans . Under 2000-talet har Bruce Springsteen varit en ambassadör för New Jersey och för att åter ge liv åt Asbury Park . Han har hållit årliga julkonserter där för att bland annat stödja den lokala affärsrörelsen och organisationer i området . Konserterna är för det mesta riktade till de gamla trogna fansen som känner till hans tidiga låtar som till exempel E Street Shuffle och Thundercrack, låtar som yngre fans inte alltid känner igen. Före sina turnéer repeterar han och bandet ofta i Asbury Park och hans mest trogna fans brukar samlas utanför för att lyssna på vad som kan bli en kommande konsert . Vid Grammygalan 2003 spelade Springsteen The Clashs London Calling tillsammans med Elvis Costello, Steve Van Zandt och Dave Grohl för att hedra Joe Strummer . Springsteen och Clash betraktades under en period som rivaler om att ge ut de största skivboxarna när dubbel-lp:n The River och trippel-lp:n Sandinista! släpptes. 2004 offentliggjorde Springsteen att han och E Street Band skulle delta i den politiska Vote for Change-turnén tillsammans med John Fogerty, Dixie Chicks, R.E.M., Jurassic 5 och andra musiker . Alla konserter skulle hållas i stater som utgjorde tungan på vågen i det kommande valet för att stödja MoveOn.org och uppmana människor att rösta mot George W. Bush. Den sista konserten hölls i Washington, D.C. med många av artisterna tillsammans. Flera dagar senare höll Springsteen en liknande konsert i New Jersey när opinionsundersökningar hade visat att rösterna var väldigt jämnt fördelade. Medan Springsteen tidigare hade spelat för saker han trodde på, som till exempel mot kärnkraft, för vietnamveteraner, Amnesty International var detta första gången han spelade för att stödja en presidentkandidat, vilket ledde till både negativa och positiva omdömen. Hans No Surrender blev John Kerrys kampanjsång, men kampanjen blev ändå inte lyckosam för Kerry som förlorade valet. Springsteens album Devils & Dust släpptes 26 april 2005 och spelades in utan E Street Band. Det är ett lågmält och till stora delar akustiskt album i samma anda som Nebraska och The Ghost of Tom Joad men det är fler instrument med. En del av materialet skrevs nästan tio år tidigare under, eller strax efter, Tom Joad-turnén. Springsteen hade framfört en del av låtarna tidigare men de hade aldrig släppts på skiva. I samband med att albumet släpptes gav sig Springsteen ut på en soloturné. De flesta konserterna såldes ut på kort tid. Till skillnad från sin soloturné på 1990-talet spelade han på denna turné flera instrument, bland annat piano, elpiano, pumporgel, banjo, elgitarr, akustisk gitarr och munspel. Under en del låtar använde han sig även av synthesizer som spelades av en tekniker bakom scenen. Under turnén spelade han bland annat Reason to Believe, The Promised Land och Suicides Dream Baby Dream. 2006 kom Springsteen med We Shall Overcome: The Seeger Sessions, ett cover-album i en helt annan stil än tidigare album. På albumet tolkar Springsteen gospel, folkmusik och blueslåtar från olika kompositörer men huvudsakligen den vänsterpolitiskt aktiva folkmusikern Pete Seeger. På albumet medverkar endast Soozie Tyrell och Patti Scialfa från E Street Band, till många fans stora besvikelse. Albumet är även olikt Springsteens andra album på så sätt att det till stor del är inspelat i informell form, ungefär som en ""jam"". Albumet har överlag fått mycket bra kritik, och Springsteen har med albumet hittat nya lyssnare, kanske på bekostnad av en del gamla fans. Albumet har dock sålt till guldplatta i USA med över 600�000 sålda exemplar. Även i samband med detta album begav sig Springsteen ut på turné; Bruce Springsteen with The Seeger Sessions Band Tour. Turnén startade i april 2006 i Asbury Park och inkluderade USA och Europa, där Springsteen bland annat besökte Globen i Stockholm den 21 maj och 30 oktober 2006. I samband med höstturnén gavs även en ny version av albumet We Shall Overcome: The Seeger Sessions ut; We Shall Overcome: The Seeger Sessions - American Land Edition. Albumet innehåller, förutom de låtar som ingår i We Shall Overcome: The Seeger Sessions även fem extraspår, extra videoinnehåll, dokumentärinnehåll med mera. Både 2007 och 2009 släpptes nyinspelade studioalbum med E Street Beand, Magic och Working on a Dream. [redigera] Musikstil Springsteens första steg mot en egen stil, under 1960-talets slut, togs med Bob Dylan och folkmusikvågen som förebild . Han har deltagit i We are the World. Han lanserades också från början som ""singer/songwriter"", den etikett som skivindustrin ville sälja skivor med i kölvattnet av Dylans succéer. Springsteen har hela tiden haft en bärande lyrik som ligger nära Dylans, och berättelsen om hans musikaliska utveckling är berättelsen om hans berättelser, inte om musiken som bär fram dem. Däremot dröjde det två decennier efter skivkontraktet innan han släppte bandet; Springsteen förblev länge i allt väsentligt trogen elektrisk musik och fullstort band. De två första skivornas stundom kaotiska musik ersattes på Born to Run med en enklare, mer slagkraftig R&B. Det var fortfarande den episka lyriken som bar musiken, men den fick här ett helt annat stöd av bandet som då hade fått sin mogna form i och med att Max Weinberg tagit plats och gett slagverket ett annat driv, och i och med att gitarr, saxofon och keyboard drev gemensamt istället för den tidigare friare estetiken. Darkness on the Edge of Town och The River renodlade samma musikstil, även om Springsteen hade fått större självförtroende i sitt budskap och framförande. Born to Runs ""Magic Rat"" och mystiska hjältar på dammiga vägar byttes på Darkness on the Edge of Town mot ett anonymt ""jag"" som söker mörkret. På The River var självbiografin och förankringen i det liv Springsteen växt upp med helt öppen; ""Independence Day"" om uppbrottet och brytningen med fadern, och titellåten The River om besvikelse över att drömmar dör med tiden, likaväl som den bejakande Hungry Heart, är alla enkla att förstå och tro på. Born in the USA var på så sätt slutprodukten på den delen av Springsteens karriär - renare linjer, tydligare låtuppbyggnad och mer lättförståeliga (vissa skulle säga banalare) texter. I någon mån var historierna på skivan en aning mer konstruerade men det uppvägdes delvis av att bandet och musiken fortfarande kunde slipas ett steg till. Nebraska utgjorde, redan innan Born in the USA, en början på Springsteens väg mot en röst efter att han uttömt de historier som växt upp tillsammans med honom. På den akustiska skivan sökte han ett berättarsätt som kunde bära även de historier som var på ett helt annat sätt uppdiktade. The Ghost of Tom Joad var en fortsättning på samma sökande efter en ny röst. På The Rising behövde Springsteen inte längre dikta, historierna kom återigen spontant ur känslorna efter World Trade Center-attacken. Samtidigt knöt han där ihop sitt ursprungliga berättarsätt med den röst han sökt på Nebraska och Tom Joad. Efter The Rising hade också ett erkännande inför berättarröstens och budskapets vikt blivit tydligare. 2006 släpptes en skiva med Pete Seeger-tolkningar, åtföljt av en turné. [redigera] Springsteen som musiker och scenartist Springsteen betraktas sällan som någon särskilt driven instrumentalist. De enda instrument han själv använder sig av är gitarr, munspel och ibland piano (undantaget Devils and Dust-turnén, där han spelade åtskilliga andra instrument). Med E Street Band har i allmänhet bandets gitarrister, Steve Van Zandt och Nils Lofgren, större instrumentalt ansvar än Springsteen själv, som koncentrerar sig på sången. Trots det kan man notera att han har en ganska unik gitarrstil, kännetecknad av monotona, drivande solon. Solopartier är dock inte någon viktig del i Springsteens musik, snarare är det arrangerade harmonipartier. Med E Street Band på scen bärs detta i huvudsak av saxofonisten Clarence Clemons och förstegitarristen, i andra hand av keyboard (Roy Bittan, Danny Federici). Springsteen fick tidigt rykte om sig som extrem live-artist, framför allt genom de långa konserterna. Hans andra framträdande utanför Nordamerika var i Konserthuset i Stockholm på turnén efter Born to Run. Konserten blev snabbt mytomspunnen och många historier berättas om den - en av dem berättar om hur Springsteen som ville ut och göra ett fjärde extranummer stoppades av Max Weinberg som höll upp sina blödande händer. En musikkritiker har reflekterat att om alla som påstår att de var där verkligen hade varit det skulle inte ens tio konserthus ha räckt till. Ett tidigt framträdande drag i Springsteens konserter var långa monologer eller berättelser, ofta personliga och ofta improviserade och ibland i dialog med publiken. Från och med Born in the USA-turnén blev Springsteen en av de stora artisterna som så gott som uteslutande framträdde på idrottsarenor utomhus. Senare sökte sig Springsteen själv i någon mån tillbaka till mindre format. Trots mycket långa turnéer som av nödvändighet går till stor del på rutin har Springsteen vägrat överge idén att varje konsert ska vara unik. Inför Born in the USA-turnén ska bandet ha repeterat in över 100 låtar, och Springsteen själv förberedde sig med intensiv konditions- och styrketräning. Under The Rising-turnén spelade Springsteen sammanlagt 152 olika låtar, varav endast 8 låtar var gemensamma för samtliga konserter. Springsteen använder sig aldrig av förband, istället brukar det spelas vad han själv kallar ""Walk-in music"" innan konserterna börjar. Alltså låtar av andra artister som han väljer ut ska spelas. Enligt sägnen ska Springsteen själv ha varit förband någon gång i hans tidigare karriär och därefter svurit att aldrig göra om det och att aldrig utsätta någon annan för det. Det var när han 1973 var förband till Chicago. Under turnén till ""Ghost Of Tom Joad"" plattan så använde han sig av artisten John Wesley Harding två gånger som förband, men har också varit allt. [redigera] Springsteen som kompositör Springsteens musik har i viss mån tolkats även av andra musiker. Manfred Mann's Earth Band fick en hit med Blinded By the Light (från Springsteens första skiva) 1976. De fick även hits med For You och Spirit in the Night. Nästa större Springsteenhit av en annan artist blev Patti Smiths inspelning av Because the Night på hennes album Easter 1978. Smith och Springsteen skrev låten tillsammans. 1987 fick Joan Jett en hit med Light of Day. Efter att Springsteen blivit en megastjärna började allt fler av hans sånger att dyka upp i andra artisters repertoar. En av de mest uppmärksammade covers av Springsteen-låtar hittills blev Johnny Cashs inspelning av Johnny 99 1983. Även Pointer Sisters version av ""Fire"" samt Natalie Coles version av ""Pink Cadillac"" är bland de mer kända coverversionerna. Den första hyllningsskivan med bara Springsteen-cover utkom 1985. [redigera] Politik Reagans försök att utnyttja den otroliga popularitet Springsteen åtnjöt med Born in the USA, och Springsteens åtföljande offentliga dementi av eventuella Reagan-sympatier var inte det första steget i Springsteens omvärldsengagemang, han hade tidigare bland annat engagerat sig på scen i kärnkraftsfrågan . Senare har han allt mer gjort sin röst hörd i olika frågor och tar ofta upp diskussioner på sin webbsida - kontroversen om Dixie Chicks är ett exempel, då Springsteen tog countrygruppen i försvar efter att de blivit hårt kritiserade för ett kritiskt uttalande om president George W. Bush . Inför presidentvalet i USA 2004 tog Springsteen för första gången även officiellt ställning i en valrörelse då han med Vote for Change-turnén försökte han förmå folk att rösta mot den sittande presidenten George W. Bush, vilket dock inte hindrade Bush från att gå segrande ur valet. I samband med orkanen Katrina i augusti 2005 hörde Springsteen till dem som kritiserade Bushs adminisitration för att inte ha agerat i tillräcklig utsträckning . Med The Seeger Sessions Band spelade han in sången ""How Can a Poor Man Stand Such Times and Live"", ursprungligen skriven efter börskraschen 1929, med tre nyskrivna verser om katastrofen i New Orleans . I januari 2009 spelade Springsteen på Barack Obamas installation som USA:s president. [redigera] Kommersialisering Någon antikommersiell inställning kan man inte tala om i Springsteens fall, men däremot en klar avsaknad av kommersialisering. Han har konsekvent avstått från att låta filmer använda hans musik som säljande soundtrack. Musiken i Philadelphia och Dead Man Walking är undantag, där musiken är särskilt skriven för filmen. En liknande inställning har Springsteen till musikvideo - videon ska helst inte försöka ""berätta om"" textens budskap på nytt sätt (Springsteen anser att sången är tillräcklig i sig själv), och han vill heller inte lägga in en helt ny handling ovanpå den som finns i själva sången. Därför har Springsteen tämligen konsekvent föredragit liveföreställningar, även om han ursprungligen inte gillade att det var studioversioner av låtarna som hördes, i kontrast med konsertbilderna. I musikvideon till Brilliant Disguise och senare i den prisbelönade Streets of Philadelphia använder Springsteen en teknik särskilt utvecklad med detta i åtanke; det är inspelningen som hörs på skivan som faktiskt visas i videon, inspelad med dold mikrofon . [redigera] Bootlegs och fans Springsteens fans har hela tiden varit en speciell grupp. Han rör sig inte i några kulturella extremer och friar inte till något mode eller vädjar till tonårsuppror - därför är anhängarna också trogna långt efter att de liksom sin idol uppnått medelåldern. Springsteen har också arbetat hårt för att förtjäna denna aktning, med ovanligt långa konserter (uppemot tre timmar, ibland längre) och långa turnéer. Ända tills efter Born in the USA fanns inga officiella live-inspelningar att tillgå för fans, vilket sörjdes särskilt eftersom det allmänt ansågs att konserterna var av så hög klass. En stor bootleg-industri växte också upp, där inte bara inspelningar av i stort sett varje konsert kunde köpas, utan ibland också inspelningar av repetitioner eller stulna studioband. När Tracks kom ut var åtskilliga av de ""tidigare icke utgivna"" låtarna i själva verket välkända bland många fans. [redigera] The Boss Springsteens smeknamn bland fansen, The Boss (jämför ""The King"" - Elvis), är väl etablerat. Smeknamnet kommer av att han var den som efter spelningarna delade ut gaget till de övriga bandmedlemmarna, som därför kallade honom The Boss. Springsteen själv gillade aldrig smeknamnet på 1960-talet och i början på 1970-talet , men senare i karriären har han accepterat det och smeknamnet förekommer ofta i samband med recensioner och konserter. Han har själv många gånger jämfört sin stjärnstatus med hur han själv som ung såg på Elvis och berättat om sitt och Steve Van Zandts försök att få träffa Elvis . Fansen har också en särskild gimmick som bara hörs på Springsteen-konserter: publiken ropar unisont ett långt, utdraget ""Bru-u-u-u-ce"", vilket på en annan konsert skulle tas som buande. [redigera] Utmärkelser [redigera] Grammy Springsteen har vunnit 18 Grammy Awards [redigera] Oscar [redigera] Emmy Awards [redigera] Golden Globes [redigera] Övriga utmärkelser [redigera] Diskografi [redigera] Studioalbum [redigera] Livealbum [redigera] Samlingsalbum [redigera] Singel [redigera] Video/dvd [redigera] Turnéer ¹ Antal olika låtar som Springsteen har spelat under turnéerna. ² Spellistor saknas för en del konserter, varför antalet är osäkert.","Bruce Frederick Joseph Springsteen (även kallad The Boss), född 23 september 1949 i Long Branch, New Jersey, USA, är en amerikansk rockmusiker, sångare, gitarrist och låtskrivare. Springsteen har gett ut 25 album som sålts i över 125 miljoner exemplar,[källa�behövs] och de flesta har blivit kritikerrosade med ett par undantag i början av 1990-talet. Han har under sina turnéer för det mesta spelat tillsammans med det numera legendariska bandet E Street Band men han har även turnerat ensam och med andra musiker. Springsteen har i sina låttexter tagit pulsen på det amerikanska samhället och visat på dess svagheter, där de underprivilegierade människor som hamnat på baksidan av den amerikanska drömmen omöjligt kan ta sig ur sitt elände. En del låtar handlar även om hans egen uppväxt i New Jersey och om brusten kärlek. Låtarna har en stor variation mellan glada rocklåtar och vemodiga och nedstämda ballader. Bland hans utmärkelser finns en Oscar (1993), Polarpriset (1997) och en plats i Rock and Roll Hall of Fame (1999)." th,f01d15aab35b0c88b0da1a261d924dcb,"[แก้] อนุกรมวิธาน เพนกวินจักรพรรดิได้รับการบรรยายจำแนกครั้งแรกในปี ค.ศ. 1844 โดยนักสัตวศาสตร์จอร์จ โรเบิร์ต เกรย์ผู้ตั้งชื่อสามัญที่มาจากภาษากรีกว่า “ἀ-πτηνο-δύτης” [a-ptēno-dytēs] ที่แปลว่า “นักดำน้ำไร้ปีก” ส่วนชื่อวิทยาศาสตร์ตั้งโดยนักธรรมชาติวิทยาชาวเยอรมันชื่อโยฮันน์ ไรน์โฮล์ด ฟอร์สเตอร์ผู้ร่วมเดินทางไปกับกัปตันเจมส์ คุกในการสำรวจมหาสมุทรแปซิฟิกครั้งที่สองระหว่างปี ค.ศ. 1772 ถึง ค.ศ. 1775 นอกจากเพนกวินจักรพรรดิแล้ว ฟอร์สเตอร์ก็ยังตั้งชื่อเพนกวินอื่นๆ อีกห้าสปีชีส์ เพนกวินจักรพรรดิและเพนกวินกษัตริย์ (A. patagonicus) ที่มีลักษณะและสีที่คล้ายคลึงกัน แต่เพนกวินกษัตริย์มีขนาดเล็กกว่าเพนกวินจักรพรรดิ ทั้งสองเป็นสปีชีส์ของสกุล “นกดำน้ำไร้ปีก” สปีชีส์ที่สามเป็นซากดึกดำบรรพ์—เพนกวินริดเกน (A. ridgeni)—พบในบันทึกของซากดึกดำบรรพ์ตั้งแต่ปลายสมัยพลิโอซีน ซึ่งเป็นเวลาราวสามล้านปีมาแล้วในประเทศนิวซีแลนด์ จากการศึกษาพฤติกรรมของพันธุศาสตร์แสดงว่าสกุล “นกดำน้ำไร้ปีก” เป็นฐานตระกูล (basal) หรือเป็นบรรพบุรุษของเพนกวินที่แยกมาเป็นสปีชีส์ต่างๆ ทั้งหมด เมื่อพิจารณาทางด้านพันธุกรรมแล้ว ไมโทคอนเดรียและนิวเคลียสของดีเอ็นเอแสดงให้เห็นว่าการแยกตัวมาเป็นสปีชีส์ต่างๆ เกิดขึ้นเมื่อประมาณ 40 ล้านปีมาแล้ว [แก้] ลักษณะ เพนกวินจักรพรรดิที่โตเต็มที่สูงถึง 122�ซม (48�นิ้ว) และหนักตั้งแต่ 22 ถึง 45�กิโลกรัม (50–100�ปอนด์) ขึ้นอยู่กับช่วงการตั้งท้องและออกลูก เพนกวินทั้งตัวผู้และตัวเมียจะเสียน้ำหนักกว่า 23 กิโลกรัมระหว่างการกกและการเลี้ยงลูกนกที่เกิดใหม่ เพนกวินจักรพรรดิก็เช่นเดียวกับเพนกวินสปีชีส์อื่นที่มีรูปร่างที่เพรียวที่ช่วยในการลดแรงดึงเมื่อดำน้ำ และมีปีกที่แข็งแบนที่เหมาะแก่การใช้เป็นครีบในการพุ้ยน้ำ ลิ้นมีปุ่มที่งอเข้าไปทางด้านในเพื่อป้องกันมิให้เหยื่อที่คาบหลุดจากปากได้ง่าย เพนกวินทั้งตัวผู้และตัวเมียมีขนาดและสีคล้ายคลึงกัน เพนกวินที่โตเต็มที่จะมีขนบนหลังเป็นสีดำเข้มที่คลุมหัว คาง คอ และด้านหลังของปีกและหาง ขนสีดำบนส่วนอื่นๆ ของร่างกายเป็นสีที่จางกว่า ใต้ปีกและท้องเป็นสีขาว และค่อยกลายเป็นสีเหลืองอ่อนบนส่วนบนของอก ขณะที่บริเวณหูเป็นสีเหลืองจัด ตอนบนของจงอยปากยาว 8�ซม (3�นิ้ว) เป็นสีดำ และจงอยปากล่างอาจจะเป็นสีชมพู ส้ม หรือม่วง ในลูกเพนกวินที่ยังเล็กรอยรอบหู คาง และคอจะเป็นสีขาว และจงอยปากจะเป็นสีดำ ลูกนกเพนกวินจักรพรรดิมักจะมีปกคลุมด้วยขนอ่อนฟู (down feather) สีเทาเงิน และมีหัวสีดำหน้าสีขาว ในปี ค.ศ. 2001 มีผู้พบลูกนกเพนกวินที่เป็นสีขาวทั้งตัว แต่ไม่ถือว่าเป็นเพนกวินเผือก (albino) เพราะตามีสีปกติมิได้เป็นสีชมพูอย่างสัตว์เผือก ลูกนกเพนกวินมีน้ำหนักราว 315�กรัม (11�ออนซ์) หลังจากออกจากไข่ และเรียกได้ว่าโตพอที่จะเป็นนกใหญ่ได้เพราะมีขนาดครึ่งหนึ่งของน้ำหนักเมื่อโตเต็มที่ ขนสีดำของเพนกวินจักรพรรดิจะจางลงเป็นสีน้ำตาลระหว่างเดือนพฤศจิกายนถึงเดือนกุมภาพันธ์ก่อนที่จะทำการสลัดขนประจำปีระหว่างเดือนมกราคมถึงเดือนกุมภาพันธ์ การสลัดขนเป็นไปอย่างรวดเร็วเมื่อเทียบกับนกชนิดอื่น ที่ใช้เวลาทั้งหมดราว 34�วันจึงแล้วเสร็จ ขนใหม่จะงอกออกจากผิวหนัง หลังจากที่ยาวได้ราวหนึ่งในสามของความยาวเมื่อเทียบกับความยาวเต็มที่ ขนใหม่จึงเริ่มดันขนเก่าออกเพื่อช่วยบรรเทาการสูญเสียความร้อนของร่างกาย หลังจากนั้นขนใหม่ก็จะโตจนเต็มที่ อัตราเฉลี่ยการอยู่รอดปีต่อปีของเพนกวินตกประมาณ 95.1% โดยมีอายุถัวเฉลี่ยราว 19.9 ปี นักวิจัยประมาณว่าเพนกวินจักรพรรดิหนึ่งเปอร์เซ็นต์จะมีอายุยืนนานไปถึง 50�ปี แต่อัตราเฉลี่ยการอยู่รอดของลูกนกที่เกิดใหม่ตรงกันข้ามกับนกโตเต็มวัย ในปีแรกของชีวิต ลูกนกจะอยู่รอดมาได้เพียงราว 19% ฉะนั้น 80% ของฝูงเพนกวินจักรพรรดิจึงเป็นนกโตเต็มวัย ที่มีอายุห้าปีหรือแก่กว่านั้น [แก้] เสียง เพนกวินจักรพรรดิแต่ละครอบครัวไม่มีหลักแหล่งการทำรังที่เป็นที่เป็นทางเช่นนกประเภทอื่น ฉะนั้นนกแต่ละตัวจึงต้องใช้เสียงในการเรียกกู่หาคู่หรือหาลูกของตนเอง ที่ทำให้ต้องพึ่งเสียงเรียกแต่เพียงอย่างเดียวในการบอกได้ว่าตัวใดเป็นตัวใด เสียงเรียกที่ใช้จึงเป็นระบบเสียงที่ซับซ้อนและแตกต่างกันไปเป็นอันมาก ที่ทำให้พ่อแม่และลูกของแต่ละครอบครัวสามารถจำกันได้โดยไม่สับสน การเปล่งเสียงของเพนกวินจักรพรรดิใช้ย่านความถี่ (frequency band) สองย่านพร้อมกัน ลูกนกใช้ความถี่ของการผิวปากในการเรียกร้องขออาหารหรือพยายามเรียกหาพ่อแม่ [แก้] การปรับตัวสู้กับความเย็น เพนกวินจักรพรรดิผสมพันธุ์ในบรรยากาศที่เย็นที่สุดเมื่อเปรียบเทียบกับบรรดานกสปีชีส์ต่างๆ อุณหภูมิบรรยากาศระหว่างการผสมพันธุ์อาจจะต่ำลงถึง -40�°C หรือ -40�°F ขณะที่ลมอาจจะแรงถึง 144 กิโลเมตรต่อชั่วโมง หรือ 89 ไมล์ต่อชั่วโมง อุณหภูมิน้ำอาจจะต่ำลงถึง −1.8�°C (28.8�°F) ซึ่งเป็นอุณหภูมิที่ต่ำมากเมื่อเปรียบเทียบกับอุณหภูมิของร่างกายเพนกวินจักรพรรดิที่ค่าเฉลี่ยราว 39�°C (102�°F) เพนกวินจักรพรรดิต่อต้านการสูญเสียความร้อนของร่างกายด้วยระบบต่างๆ ของร่างกาย ระบบแรกคือขนที่เป็นฉนวนกันความเย็นได้ประมาณ 80% ถึง 90% และชั้นไขมันใต้ผิวหนังที่อาจจะหนาถึง 3 เซนติเมตร (1.2 นิ้ว) ในช่วงก่อนที่จะเริ่มผสมพันธุ์ แต่การมีไขมันหนาทำให้เป็นอุปสรรคต่อความคล่องตัวในการเคลื่อนไหวเมื่อเทียบกับเพนกวินแมเจลเล็นที่เป็นญาติกันที่ไม่มีระบบป้องกันความหนาวที่ดีเท่า ลักษณะของขนเป็นขนแข็งสั้นแหลมและเป็นแผงแน่นไปทั้งร่าง โดยเฉลี่ยแล้วในหนึ่งตารางนิ้วเพนกวินจะมีขนราว 100 เส้น หรือราว 15 เส้นต่อหนึ่งตารางเซนติเมตร ซึ่งเป็นสถิติความแน่นของขนที่แน่นที่สุดในบรรดานกไม่ว่าจะเป็นสปีชีส์ใด นอกจากนั้นก็ยังมีฉนวนอีกชั้นหนึ่งที่เกิดจากการสร้างช่องว่างที่เป็นฟิล์ม (filament) อีกชั้นหนึ่งระหว่างขนกับผิวหนัง กล้ามเนื้อทำให้ขนตั้งตรงเมื่ออยู่บนบกซึ่งทำให้ลดการสูญเสียความร้อนโดยการกักชั้นอากาศไว้ใกล้กับผิวหนัง ในทางตรงกันข้ามขนจะลู่แนบร่างเมื่อลงน้ำซึ่งช่วยทำให้กันไม่ให้เปียก การไซ้ขนอย่างสม่ำเสมอก็เป็นอีกกรรมวิธีหนึ่งในการช่วยสร้างฉนวนปกป้องความร้อน และทำให้ขนเป็นมันซึ่งเป็นอีกประการหนึ่งที่ช่วยในการกันน้ำได้ เพนกวินจักรพรรดิสามารถปรับอุณหภูมิของร่างกาย (Thermoregulation) หรือรักษาอุณหภูมิของร่างกายให้ปกติโดยไม่ต้องเปลี่ยนแปลงระบบการเผาผลาญพลังงานของร่างกายในช่วงอุณหภูมิที่แตกต่างกันมาก การปรับอุณหภูมิร่างกายเช่นที่ว่านี้เรียกว่า “การปรับอุณหภูมิถัวเฉลี่ย” (thermoneutral range) ที่ปรับอุณหภูมิในร่างกายได้ตั้งแต่ระหว่าง −10 ขึ้นไปจนถึง 20�°C (หรือตั้งแต่ 10 ขึ้นไปจนถึง 70�°F) ถ้าอุณหภูมิต่ำกว่าที่ว่า อัตราการเผาผลาญ (metabolic rate) ก็จะสูงขึ้นอย่างรวดเร็ว แม้ว่าบางตัวอาจจะสามารถรักษาอุณหภูมิในร่างกาย (core temperature) ให้อยู่ระหว่าง 37.6 ถึง 38.0�°C (99.7 ถึง 100.4�°F) หรือลดลงไปจนถึง −47�°C (−53�°F) ได้ การเคลื่อนไหวโดยการว่ายน้ำ เดิน และการสั่นตัวเป็นอีกวิธีหนึ่งในการเพิ่มการช่วยสร้างการเผาผลาญ วิธีที่สี่คือการเพิ่มการย่อยตัวของไขมันด้วยเอนไซม์ซึ่งเกิดขึ้นได้โดยการเร่งโดยฮอร์โมนกลูคากอน ถ้าอุณหภูมิสูงขึ้นเหนือ 20�°C (68�°F) เพนกวินจักรพรรดิก็อาจเริ่มมีอาการลุกลี้ลุกลนจากอุณหภูมิของร่างกายที่สูงขึ้นเกินกว่าที่ร่างกายจะปรับได้อย่างมีประสิทธิภาพ และการเผาผลาญก็จะเพิ่มขึ้นเพื่อพยายามกำจัดความร้อนของร่างกาย ในกรณีนั้นเพนกวินก็อาจจะช่วยตัวเองด้วยการยกปีกขึ้นเพื่อเปิดส่วนที่ปกติแล้วจะปกปิดร่างกายเพื่อเพิ่มระดับการถ่ายเทความร้อนให้สูงขึ้นไปได้อีก 16% [แก้] การปรับตัวต่อแรงกดดัน นอกจากความสามารถในการทนความหนาวแล้ว เพนกวินจักรพรรดิยังต้องประสบอุปสรรคอีกประการหนึ่งจากการดำน้ำลึก ซึ่งความกดอากาศอาจจะทวีตัวขึ้นถึง 40 เท่าของความกดอากาศบนผิวน้ำ ถ้าเป็นสัตว์บกชนิดอื่นความกดดันระดับนี้จะมีผลต่อร่างกายที่ทำให้เกิดอาการที่เรียกว่า “การบาดเจ็บจากแรงกดดัน” (Barotrauma) ซึ่งเป็นอันตรายต่อเนื้อเยื่อที่เกิดจากความแตกต่างระหว่างความกดดันของอากาศภายในร่างกายและอากาศหรือแก๊สในน้ำรอบร่างกาย แต่กระดูกของเพนกวินเป็นกระดูกแบบตัน มิใช่กระดูกที่มีโพรงอากาศในมวลกระดูกเหมือนสัตว์อื่น ซึ่งทำให้ลดโอกาสที่จะเกิดการบาดเจ็บจากแรงกดดันได้ แต่กระนั้นก็ยังไม่เป็นที่เข้าใจกันถึงสาเหตุที่เพนกวินชนิดนี้สามารถเลี่ยงจาก “อาการป่วยจากการลดแรงกดดัน” (Decompression sickness) ได้ ความเมาความกดอากาศเป็นอาการที่เกิดจากการเปลี่ยนตัวของแก๊สไนโตรเจนในเลือดเป็นฟองอากาศ เมื่อความกดอากาศลดตัวลงอย่างรวดเร็ว ขณะที่ดำน้ำอัตราการผลาญออกซิเจนของเพนกวินจะลดลงอย่างเห็นได้ชัดที่เห็นได้จากอัตราการเต้นของหัวใจที่ลดลงเหลือเพียง 5 ครั้งต่อนาที และอวัยวะที่ไม่จำเป็นต่อการดำรงชีวิต (non-essential organs) ก็จะปิดตัวลงชั่วคราวเพื่อช่วยทำให้ดำน้ำได้นานขึ้น ฮีโมโกลบินและไมโยโกลบินของเพนกวินจักรพรรดิสามารถจับตัวกันในการส่งออกซิเจนได้ในสภาวะที่มีระดับความหนาแน่นของเลือดต่ำ ซึ่งทำให้สามารถดำรงชีวิตอยู่ได้ในบรรยากาศทีออกซิเจนมีระดับต่ำที่ปกติซึ่งตามปกติแล้วจะมีผลทำให้หมดสติ [แก้] แหล่งที่อยู่อาศัย เพนกวินจักรพรรดิอาศัยอยู่ทั่วไปรอบทวีปแอนตาร์กติกาโดยเฉพาะระหว่างละติจูด 66° - 77° ใต้ และมักจะผสมพันธุ์บนแผ่นน้ำแข็งตั้งแต่ชายฝั่งทะเลไปจนถึง 18 กิโลเมตร (11 ไมล์) ลึกเข้าไปบนบก บริเวณการผสมพันธุ์มักจะอยู่ใกล้ผาน้ำแข็งและภูเขาน้ำแข็งที่ช่วยเป็นเครื่องกำบังลมหนาว จำนวนเพนกวินทั้งหมดราว 400,000–450,000 ตัวที่แบ่งเป็นกลุ่มผสมพันธุ์ (Breeding colonies) ใหญ่ๆ ราว 40 กลุ่ม ราว 80,000 คู่ผสมพันธุ์กันในบริเวณทะเลรอส กลุ่มผสมพันธุ์สำคัญๆ อยู่ที่แหลมวอชิงตัน (20,000–25,000�คู่), เกาะคูลมันในดินแดนวิคตอเรีย (ราว 22,000�คู่), อ่าวฮอลลีย์บนดินแดนโคตส์ (14,300–31,400�คู่) และอ่าวแอตคาในดินแดนควีนมอด (16,000�คู่) แหล่งผสมพันธุ์บนแผ่นดินอีกสองแห่งที่ทราบ: แหล่งหนึ่งอยู่ที่เกาะดิจองบนคาบสมุทรแอนตาร์กติกา และอีกแหล่งหนึ่งที่หัวแหลมที่ธารน้ำแข็งเทย์เลอร์ในดินแดนแอนตาร์กติกาของออสเตรเลีย การผสมพันธุ์ที่กระจัดกระจายไม่อยู่กับแหล่งที่ว่าก็พบที่เกาะฮาร์ด เซาธ์จอร์เจีย และ ในนิวซีแลนด์ [แก้] สถานะการอนุรักษ์ สถานะการอนุรักษ์ของเพนกวินจักรพรรดิยังไม่จัดอยู่ในระดับที่เรียกว่าเสี่ยงต่อการสูญพันธุ์ ที่สหภาพนานาชาติเพื่อการอนุรักษ์ธรรมชาติและทรัพยากรธรรมชาติจัดอยู่ในระดับที่เรียกว่า “ระดับความเสี่ยงต่ำจากการสูญพันธุ์” หรือระดับ “Least Concern” แต่เพนกวินจักรพรรดิและเพนกวินอื่นอีกเก้าสปีชีส์กำลังอยู่ในระหว่างการพิจารณาให้จัดเข้าอยู่ในระดับใหม่ ในรายการที่ถือว่าเป็นสิ่งมีชีวิตที่อยู่ในระดับที่เป็นอันตราย หรือ เสี่ยงต่อการสูญพันธุ์ (endangered หรือ threatened species) ตามกฎเกณฑ์ที่วางไว้ในรัฐบัญญัติว่าด้วยการพิทักษ์สัตว์ที่เสี่ยงต่อการสูญพันธุ์ของสหรัฐอเมริกา สาเหตุในการนำขึ้นมาพิจารณาก็เนื่องมาจากการลดตัวลงของแหล่งอาหารที่มีสาเหตุมาจากสภาวะของการเปลี่ยนแปลงอากาศ และการประมงระดับอุตสาหกรรมของปลาและสัตว์ประเภทกุ้ง-กั้ง-ปูซึ่งเป็นอาหารของเพนกวิน สาเหตุอื่นๆ ก็ได้แก่เชื้อโรค, การทำลายถิ่นฐานธรรมชาติ และการรบกวนกลุ่มผสมพันธุ์โดยมนุษย์ โดยเฉพาะผลกระทบกระเทือนที่ได้รับจากนักท่องเที่ยว จากการค้นคว้าศึกษาฉบับหนึ่งพบว่าเฮลิคอปเตอร์บินในระดับ 1,000 เมตร (3,281 ฟุต) ในบริเวณฝูงนกเพนกวิน สร้างความประหวั่นให้แก่กลุ่มลูกนกเพนกวิน จากการสังเกตพบว่าจำนวนเพนกวินจักรพรรดิในบริเวณดินแดนอเดลีลดลงไปถึง 50% ที่เกิดจากอัตราการเสียชีวิตของนกที่โตเต็มวัยที่ทวีตัวขึ้นโดยเฉพาะตัวผู้ ในช่วงที่มีอากาศอุ่นกว่าปกติในปลายคริสต์ทศวรรษ 1970 ที่เป็นผลทำให้อาณาบริเวณที่มีน้ำแข็งปกคลุมหดตัวลง และอัตราการการรอดชีวิตหลังจากการฟักเป็นตัวของลูกนกที่ลดต่ำลงในขณะเดียวกัน ฉะนั้นจึงถือว่าเพนกวินจักรพรรดิเป็นสัตว์ที่ได้รับความกระทบกระเทือนอย่างสูงจากสภาวะอากาศที่เปลี่ยนแปลงไป การศึกษาของสถาบันสมุทรศาสตร์วูดสโฮล (Woods Hole Oceanographic Institution) ในเดือนมกราคม ค.ศ. 2009 ประเมินว่าเพนกวินจักรพรรดิอาจจะถึงจุดที่เสี่ยงต่อการสูญพันธ์ภายในระหว่าง ค.ศ. 2100 ถึง ค.ศ. 2109 เนื่องมาจากสภาวะการเปลี่ยนแปลงของสภาวะอากาศ การใช้แบบจำลองทางคณิตศาสตร์ในการทำนายการสูญเสียของน้ำแข็งจากภาวะโลกร้อนที่มีผลต่อกลุ่มสืบพันธุ์ใหญ่ๆ ของเพนกวินจักรพรรดิดินแดนอเดลีในทวีปแอนตาร์กติกา ทำนายว่าประชากรของเพนกวินจะลดลงราว 87% ภายในปลายศตวรรษจากจำนวน 3,000 คู่ที่ทำการสืบพันธุ์อยู่ในปัจจุบันลงไปเหลือเพียง 400 คู่ แบบจำลองของการลดจำนวนลงนี้อาจจะนำไปใช้ในการทำนายการลดจำนวนของสปีชีส์ทั้งหมดจากจำนวนทั้งหมดราว 200,000 คู่ในปัจจุบัน ในปี ค.ศ. 2009 จากภาพถ่ายทางดาวเทียมของบริเวณน้ำแข็งที่มีรอยปฏิกูลที่ใหญ่พอที่จะเห็นได้จากนอกโลกช่วยให้นักวิทยาศาสตร์มองเห็นแหล่งผสมพันธุ์อีกสิบแห่งใหม่ที่ไม่เคยเห็นมาก่อนของเพนกวินจักรพรรดิในทวีปแอนตาร์กติกา [แก้] พฤติกรรม เพนกวินจักรพรรดิเป็นสัตว์สังคมในการดำรงชีวิตและการหาอาหาร นอกจากจะออกหาอาหารด้วยกันแล้วก็อาจจะร่วมมือกันในการดำหรือผุดจากน้ำในการหาอาหาร นกแต่ละตัวอาจจะตื่นช่วงกลางคืนหรือกลางวัน นกที่โตเต็มที่จะใช้เวลาส่วนใหญ่ในชีวิตเกือบตลอดปีในการเดินทางไปหาอาหารระหว่างบริเวณที่อาศัยกับแหล่งอาหารที่อยู่ไกลออกไปตามฝั่งทะเล ยกเว้นเดือนระหว่างมกราคมถึงเดือนมีนาคมที่จะหายไปในมหาสมุทร นักสรีรศาสตร์ชาวอเมริกันเจอร์รี คูยแมนวิวัฒนาการวิธีการศึกษาพฤติกรรมในการหาอาหารของเพนกวินในปี ค.ศ. 1971 โดยการติดอุปกรณ์ที่บันทึกการดำน้ำกับตัวนก ผลของการศึกษาพบว่าเพนกวินจักรพรรดิสามารถดำน้ำได้ลึกถึง 265 เมตร (869 ฟุต) ได้ช่วงละนานถึง 18 นาที การศึกษาต่อมาพบว่าเพนกวินตัวเมียที่มีขนาดเล็กกว่าสามารถดำน้ำได้ลึกถึง 535 เมตร (1,755 ฟุต) ไม่ไกลจากอ่าวแม็คเมอร์โด อาจจะเป็นไปได้ว่าเพนกวินอาจจะดำน้ำได้ลึกกว่านั้น เพราะอุปกรณ์ที่วัดลดสมรรถภาพลงเมื่อความลึกของการดำลึกลงไปกว่าที่กล่าว การศึกษาต่อมาของพฤติกรรมการดำน้ำของนกตัวหนึ่งพบว่ามักจะดำลึกประมาณ 150 เมตร (490 ฟุต) ในบริเวณที่มีน้ำลึก 900 เมตร (3,000 ฟุต) และดำตื้นเพียง 50 เมตร (160 ฟุต) สลับกับการดำที่ลึกกว่า 400 เมตร (1,300 ฟุต) ในบริเวณที่มีน้ำลึกเพียง 450 ถึง 500 เมตร (1500 ถึง 1600 ฟุต) ซึ่งทำให้สันนิษฐานว่าบางครั้งก็เป็นดำเพื่อหาอาหารบนก้นทะเล ทั้งตัวผู้และตัวเมียจะหาอาหารราว 500 กิโลเมตร (311 ไมล์) ไกลจากที่ตั้งกลุ่ม เมื่อไปหาอาหารให้ตัวเองและลูกนกก็จะเดินทางระหว่าง 82 ถึง 1,454 กิโลเมตร (51 ถึง 904 ไมล์) ต่อตัวต่อครั้ง นกตัวผู้จะกลับไปยังทะเลกว้างที่เรียกว่า “polynya” หลังจากลูกนกออกจากไข่ ราว 100 กิโลเมตร (62 ไมล์) ไกลจากฝูง การว่ายน้ำของเพนกวินเป็นไปอย่างมีประสิทธิภาพ โดยการใช้ความกดดันทั้งในการพุ้ยขึ้นหรือลงขณะที่ว่าย การพุ้ยขึ้นทำให้รักษาระดับความลึกของการดำได้ ความเร็วถัวเฉลี่ยของการดำน้ำราว 6–9 กิโลเมตร/ต่อชั่วโมง (4–6 ไมล์/ต่อชั่วโมง) การเคลื่อนไหวบนบกเพนกวินจะสลับระหว่างการเดินอุ้ยอ้ายกับการไถลด้วยท้องและผลักเร่งด้วยปีกไปกับพื้นน้ำแข็ง การป้องกันตัวจากความหนาวจะทำโดยการเข้ามายืนรวมตัวกันเป็นกระจุกหรือที่เรียกว่าการรวมเป็นรูปเต่า ขนาดของกลุ่มก็มีตั้งแต่สิบตัวไปจนถึงหลายร้อยตัว โดยนกแต่ละตัวก็จะเอนไปข้างหน้าบนหลังของนกตัวหน้า ตัวที่อยู่วงนอกมักจะค่อยๆ เดินลากขาวนรอบวง และจะมีการสลับที่กันระหว่างนกที่อยู่ในวงในและวงนอก [แก้] อาหาร อาหารที่บริโภคส่วนใหญ่จะเป็นปลา, สัตว์ประเภทกุ้ง-กั้ง-ปู และ เซฟาโลพอดเช่นปลาหมึก แม้ว่าอัตราส่วนของอาหารจะแตกต่างกันไปตามแต่กลุ่มนก แต่ปลาจะเป็นแหล่งอาหารที่สำคัญที่สุด โดยเฉพาะปลาแอนตาร์กติกซิลเวอร์ฟิชที่เป็นอาหารหลัก อาหารอื่นๆ ก็ได้แก่ปลาในตระกูลปลาคอดน้ำแข็ง, ปลาหมึกเกลเชีย และปลาหมึกตะขอหนวดยาว รวมทั้งตัวเคยแอนตาร์กติกาที่มีลักษณะคล้ายกุ้ง เพนกวินจักรพรรดิหาเหยื่อในทะเลของมหาสมุทรใต้ ทั้งในบริเวณที่ไม่มีน้ำแข็ง หรือในบริเวณช่องที่แตกระหว่างน้ำแข็ง วิธีการหาเหยื่อก็โดยการดำลึกลงราว 50 เมตร (164 ฟุต) ซึ่งเป็นระดับที่สามารถมองเห็นเหยื่อเช่น ปลาบอลด์โนโทเธนที่ว่ายระหว่างด้านใต้ของผิวน้ำแข็ง เพนกวินก็จะว่ายขึ้นไปจับ แล้วก็จะดำลึกลงไปเพื่อพุ่งกลับขึ้นมาอีกครั้ง และจะทำเช่นนี้ราวห้าหกครั้งก่อนที่จะผุดขึ้นมาหายใจครั้งหนึ่ง [แก้] ศัตรู ศัตรูของเพนกวินจักรพรรดิก็ได้แก่นกทะเล และสัตว์น้ำที่เลี้ยงลูกด้วยนมที่รวมทั้งนกจมูกหลอดยักษ์ขั้วโลกใต้ที่เป็นนกล่าเหยื่อที่สังหารลูกนกถึงราว 34% ในบางฝูง และนกสคัวขั้วโลกใต้ที่ส่วนใหญ่จะกินลูกนกที่ตายไปแล้ว เพราะลูกนกที่ยังมีชีวิตมีขนาดใหญ่เกินกว่าที่จะโจมตีได้ สัตว์น้ำที่เป็นอันตรายได้แก่แมวน้ำเสือดาวที่ล่าทั้งเพนกวินที่โตเต็มวัยทันทีที่ลงน้ำ และวาฬเพชฌฆาตที่ล่าเพนกวินที่โตเต็มวัยเช่นกัน [แก้] การหาคู่และการเจริญพันธุ์ เพนกวินจักรพรรดิสามารถทำการผสมพันธุ์ได้ตั้งแต่เมื่อมีอายุราวสามปี แต่มักจะเริ่มทำการผสมพันธุ์กันจริงๆ ราวปีหนึ่งถึงสามปีหลังจากนั้น วงจรการเจริญพันธุ์ประจำปีเริ่มขึ้นราวต้นฤดูหนาวของทวีปแอนตาร์กติการะหว่างเดือนมีนาคมถึงเดือนเมษายน เมื่อเพนกวินที่โตเต็มที่จะเดินทางไปยังถิ่นฐานธรรมชาติของบริเวณที่ทำการผสมพันธุ์ ที่มักจะต้องเดินทางถึง 50 ถึง 120 กิโลเมตร (30 ถึง 75 ไมล์) ลึกเข้าไปในแผ่นดินจากขอบน้ำแข็งที่ติดกับทะเลของทวีป จุดที่ทำให้เริ่มการเดินทางเกิดขึ้นเมื่อช่วงที่แสงสว่างของเวลากลางวันเริ่มลดลง เพนกวินจักรพรรดิที่ถูกเลี้ยงในที่จำขังสามารถเร่งให้ทำการผสมพันธุ์ได้ โดยการปรับระบบแสงที่เลียนแบบการเปลี่ยนแปลงของแสงธรรมชาติที่เกิดขึ้นที่ขั้วโลกใต้ เพนกวินเริ่มทำการหาคู่ราวระหว่างเดือนมีนาคมถึงเดือนเมษายน ระหว่างที่อุณหภูมิอาจจะตกลงถึง −40�°C (−40�°F) ตัวผู้เริ่มด้วยการแสดงท่าทางต่างๆ โดยการยืนนิ่งและก้มหัวลงติดอกก่อนที่จะสูดลมหายใจ และเริ่มส่งเสียงร้องเรียกตัวเมียราว 1 ถึง 2 วินาที จากนั้นก็จะเดินรอบฝูง และเริ่มแสดงพฤติกรรมเดิมซ้ำอีก เมื่อพบคู่ตัวผู้และตัวเมียก็จะยืนหันหน้าเข้าหากัน โดยตัวหนึ่งจะยืดคอขึ้นและอีกตัวหนึ่งก็จะทำตาม ทั้งคู่จะทำเช่นนั้นอยู่หลายนาที เมื่อตกลงกันได้ทั้งสองตัวก็จะเดินอุ้ยอ้ายรอบฝูงด้วยกันโดยที่ตัวเมียมักจะเดินตามตัวผู้ ก่อนที่จะผสมพันธุ์นกตัวหนึ่งก็จะน้อมตัวลงอย่างอ่อนน้อมจนจงอยปากจรดพื้นน้ำแข็งให้แก่นกอีกตัวหนึ่ง นกที่เป็นฝ่ายรับก็แสดงท่าตอบรับด้วยท่าทางเดียวกัน เพนกวินจักรพรรดิมีคู่แบบที่เรียกว่าผัวเดียวเมียเดียวแต่ไม่ตลอดชีพ แบบที่เรียกว่า “ผัวเดียวเมียเดียวชั่วฤดู” ซึ่งหมายถึงว่าคู่นกเดียวกันจะอยู่ด้วยกันโดยไม่เปลี่ยนคู่จนกว่าจะสิ้นฤดู แต่ในฤดูเจริญพันธุ์ที่ตามมาอัตราที่จะกลับไปหาคู่ผสมพันธุ์ตัวเดิมก็มีเพียง 15% ช่วงการผสมพันธุ์ที่ค่อนข้างสั้นอาจจะเป็นปัจจัยที่ทำให้จำเป็นต้องเปลี่ยนคู่ เพราะเพนกวินอาจจะไม่มีเวลารอให้คู่เดิมจากปีก่อนหน้านั้นเดินทางมาถึงก็เป็นได้ เพนกวินตัวเมียจะวางไข่หนึ่งฟองที่หนักระหว่าง 460 ถึง 470 กรัม (ราว 1 ปอนด์) ราวระหว่างเดือนพฤษภาคมถึงต้นเดือนมิถุนายน รูปร่างของไข่มีลักษณะเหมือนผลสาลี่ สีออกไปทางขาวเขียว และยาวราว 12 × 8 เซนติเมตร (4¾ x 3 นิ้ว) น้ำหนักของไข่ตกประมาณ 2.3% ของน้ำหนักของแม่นก ซึ่งทำให้เป็นไข่ที่เล็กที่สุดในบรรดานกชนิดต่างๆ เมื่อเปรียบเทียบกับอัตราส่วนระหว่างน้ำหนักของไข่กับน้ำหนักของแม่นก 15.7% ของน้ำหนักของไข่เป็นน้ำหนักของเปลือก และเปลือกก็เหมือนกับเปลือกไข่ของเพนกวินสกุลอื่นที่จะค่อนข้างหนาเพื่อป้องกันจากการแตกได้ง่าย หลังจากที่วางไข่แล้วอาหารสำรองในร่างกายของแม่นกก็จะหมดลง ฉะนั้นแม่นกก็จะค่อยๆย้ายไข่ไปให้ตัวผู้กก ก่อนที่จะรีบเดินทางกลับทะเลไปหาอาหารเป็นเวลาสองเดือน การย้ายไข่เป็นกระบวนการที่ละเอียดอ่อนทุลักทุเลและค่อนข้างอันตราย ถ้าทำไม่ถูกต้องก็จะเสียไข่ก่อนที่จะฟัก เพราะไข่ไม่สามารถทนต่อสภาวะอากาศและพื้นน้ำแข็งที่เยือกเย็นโดยไม่ได้รับการป้องกันได้ ตัวเมียจะพยายามกลิ้งไข่เข้าไปอยู่อุ้งถุง (brood pouch) ระหว่างขาของตัวผู้อย่างระมัดระวัง เมื่อได้ไข่มาแล้วตัวผู้จะยืนกกไข่ในอุ้งถุงที่อยู่บนตีนระหว่างฤดูหนาวเป็นเวลา 64 วันรวดก่อนที่ไข่จะฟักตัว เพนกวินจักรพรรดิเป็นเพนกวินประเภทเดียวที่ตัวผู้เท่านั้นที่จะกกไข่ เพนกวินชนิดอื่นพ่อและแม่นกจะสลับกันกก เมื่อถึงเวลาที่ลูกนกฟักตัวออกมาตัวผู้ก็จะอดอาหารมาตั้งแต่เมื่อมาถึงบริเวณผสมพันธุ์มาเป็นเวลา 115�วันแล้ว การที่จะอยู่รอดในบรรยากาศที่มีอากาศเย็นจัด และลมที่บางครั้งแรงถึง 200 กม./ชั่วโมง (120 ไมล์/ชั่วโมง) พ่อนกที่มีไข่อยู่ในถุงกกจะค่อยๆ ขยับเข้ามาเบียดกันเป็นกลุ่มและสลับกันระหว่างการอยู่ในวงนอกและการเข้าไปอยู่ในวงใน และหันหลังให้ลมเพื่อสงวนความร้อนของร่างกาย ในระยะเวลาสี่เดือนตั้งแต่การเดินทาง การจับคู่ และการกกไข่ ตัวผู้ก็อาจจะสูญเสียน้ำหนักตัวถึง 20 กิโลกรัม (44 ปอนด์) จากน้ำหนักเดิม 38 กิโลกรัม ลงมาเหลือเพียง 18 กิโลกรัม (84 ปอนด์ ถึง 40 ปอนด์) หรือราวครึ่งหนึ่งของน้ำหนักตัว การฟักออกจากไข่ของลูกนกอาจจะใช้เวลาถึงสองหรือสามวันจึงเสร็จเพราะความหนาของเปลือกไข่ ลูกนกที่เพิ่งออกจากไข่จะมีขนอ่อนฟูปกคลุมร่างกายเพียงเล็กน้อย และต้องพึ่งการเลี้ยงดูด้วยอาหารและความอบอุ่นจากพ่อแม่ (Altricial) ถ้าลูกนกฟักตัวออกมาก่อนที่แม่จะกลับมาพร้อมกับอาหาร พ่อนกก็จะเลี้ยงด้วยสิ่งที่ดูคล้ายก้อนไขมันที่ผลิตจากต่อมในหลอดอาหารที่ประกอบด้วยโปรตีน 59% และไขมันอีก 28% เมื่อออกมาจากไข่ใหม่ๆ ลูกนกก็ยังใช้เวลาระยะแรกกำบังตัวเองจากสภาวะอากาศ ระหว่างการยืนอยู่บนตีนของพ่อนก และการอยู่ในถุงกกไข่ระหว่างขาสองขาของพ่อ แม่เพนกวินเมื่อกลับมาราวระหว่างตั้งแต่ลูกนกฟักตัวออกมาจนราวสิบวันหลังจากนั้น ราวระหว่างกลางเดือนกรกฎาคมจนถึงต้นเดือนสิงหาคม ก็จะเรียกหาคู่ในบรรดานกนับร้อยนับพันโดยการกู่เรียก เพื่อที่จะมารับหน้าที่เลี้ยงลูกต่อจากพ่อนก เมื่อพบลูกแล้วก็จะขย้อนอาหารที่เก็บสำรองไว้ในท้องให้ลูก เมื่อมารับหน้าที่แล้วตัวผู้ก็จะกลับไปหาอาหารในทะเลได้ โดยทิ้งลูกนกไว้กับแม่ราว 24 วันก่อนที่จะกลับมาช่วยเลี้ยงลูกอีก การเดินทางของพ่อนกจะใช้เวลาน้อยกว่าเมื่อเดินทางมาผสมพันธุ์ เพราะอากาศที่อุ่นขึ้นระหว่างฤดูร้อนที่ทำให้แผ่นน้ำแข็งละลาย และหดตัวลงไปบ้างที่ทำให้ระยะทางสั้นขึ้น ช่วงนี้พ่อและแม่นกก็จะสลับกันระหว่างการเลี้ยงลูกและการเดินทางไปหาอาหาร หลังจากออกจากไข่ได้ 45 ถึง 50 วันลูกนกก็จะมารวมตัวกันเป็นฝูงเบียดกันเพื่อให้ได้รับความอบอุ่นและเพื่อความปลอดภัย ระหว่างช่วงเวลานี้ทั้งพ่อและแม่ก็จะออกไปหาอาหารในทะเลและกลับพร้อมกับอาหารเพื่อมาเลี้ยงลูก ฝูงลูกนกอาจจะมีด้วยกันเป็นจำนวนหลายพันตัวที่เบียดตัวกันแน่นเพื่อการอยู่รอดในภาวะอากาศและอุณหภูมิของทวีปแอนตาร์กติกา ตั้งแต่ต้นเดือนพฤศจิกายนลูกนกก็จะเริ่มเปลี่ยนขนอ่อนฟูเป็นขนแบบนกเล็กที่ใช้เวลาถึงสองเดือนจึงเปลี่ยนเสร็จ และส่วนใหญ่ก็จะยังเปลี่ยนขนไม่เสร็จเมื่อถึงเวลาที่จะออกจากฝูง ระหว่างช่วงนี้พ่อแม่ก็จะหยุดเลี้ยงลูก หลังจากนั้นนกทั้งฝูงก็จะเดินทางเพียงระยะสั้นไปยังฝั่งทะเลระหว่างเดือนธันวาคมถึงเดือนมกราคมเพื่อหาอาหารจนตลอดฤดูร้อนที่นั่น [แก้] การอ้างอิงทางวัฒนธรรม ความเป็นอยู่อันเป็นเอกลักษณ์ของเพนกวินจักรพรรดิในสภาวะอากาศอันทารุณได้รับการศึกษาค้นคว้า และทำเป็นภาพยนตร์หลายเรื่อง นักสำรวจแอนตาร์กติกาชาวอังกฤษ แอ็พสลีย์ เชอร์รี-การ์ราด กล่าวว่า “เมื่อเปรียบเทียบโดยทั่วไปแล้วผมก็ไม่เชื่อว่าจะมีผู้ใดในโลกที่ต้องผจญสถานภาพที่ทารุณมากไปกว่าเพนกวินจักรพรรดิ” การเดินทางของจักรพรรดิ (La Marche de l'empereur) เป็นภาพยนตร์สารคดีฝรั่งเศสที่ได้รับรางวัลออสการ์ในฐานะที่เป็นภาพยนตร์สารคดียอดเยี่ยม ของปี ค.ศ. 2005 ที่เป็นที่แพร่หลายไปทั่วโลก เนื้อหาของภาพยนตร์เป็นการบันทึกการเดินทางเพื่อไปทำการการผสมพันธุ์ตั้งแต่ต้นจนจบ หัวเรื่องดังกล่าวยังถูกนำเสนอโดยบีบีซีและเดวิด แอทเทนเบอเรอห์ถึงสองครั้ง ครั้งแรกใน สารคดีชีวิตในตู้น้ำแข็ง: ตอนที่หนึ่ง (Life in the Freezer) เมื่อปี ค.ศ. 1993 และอีกครั้งหนึ่งในปี ค.ศ. 2006 ในซีรีส์ แพลนเน็ตเอิร์ธ ภาพยนตร์คอมพิวเตอร์แอนิเมชัน เรื่อง เพนกวินกลมปุ๊กลุกขึ้นมาเต้น (Happy Feet) (ค.ศ. 2006) มีตัวละครเอกเป็นเพนกวินจักรพรรดิที่ชอบเต้นรำ แม้ว่าจะเป็นแอนิเมชันก็ตาม แต่ก็ยังแสดงถึงวงจรชีวิตของเพนกวินและพยายามสื่อปัญหาสิ่งแวดล้อมที่มีผลกระทบกระเทือนต่อประชากรของเพนกวินจักรพรรดิที่เกิดจากปรากฏการณ์โลกร้อนและการประมงที่ทำกันมากเกินควร จนทำให้แหล่งอาหารของเพนกวินลดน้อยลง ภาพยนตร์คอมพิวเตอร์แอนิเมชันอีกเรื่องหนึ่ง คือ เซิร์ฟอัพ' (Surf's Up) (ค.ศ. 2007) มีเรื่องราวของเพนกวินจักรพรรดิที่ชอบเล่นคลื่น ชื่อว่า Zeke ""Big-Z"" Topanga เพนกวินจักรพรรดิยังได้ปรากฏบนแสตมป์ของมากกว่า 30 ประเทศ ซึ่งในประเทศออสเตรเลีย สหราชอาณาจักร ชิลีและฝรั่งเศสได้ผลิตออกมาหลายรูปแบบมาก และปรากฏบนแสตมป์ 10 ฟรังก์ ในปี ค.ศ. 1962 ที่เป็นส่วนหนึ่งของชุดการสำรวจทวีปแอนตาร์กติกา","เพนกวินจักรพรรดิ (อังกฤษ: Emperor Penguin) เป็นเพนกวินที่มีขนาดใหญ่ที่สุดในบรรดาสปีชีส์ต่างๆ ที่มีถิ่นฐานอยู่ในทวีปแอนตาร์กติกา ตัวผู้และตัวเมียมีสีขนและขนาดใกล้เคียงกัน สูงราว 122�ซม (48�นิ้ว) และหนักระหว่าง 22–37�กิโลกรัม (48–82�ปอนด์) ขนด้านหลังสีดำตัดกันกับขนด้านหน้าตรงบริเวณท้องที่มีสีขาว อกตอนบนสีเหลืองอ่อนและค่อยๆ ไล่ลงมาจนเป็นสีขาว และบริเวณหูเป็นสีเหลืองจัด เพนกวินจักรพรรดิก็เป็นเช่นเดียวกันกับเพนกวินชนิดอื่นที่เป็นนกที่บินไม่ได้ แต่มีรูปร่างที่เพรียวและปีกที่ลู่ตามตัวแต่แข็งแบนเหมือนครีบที่เหมาะกับการเป็นสัตว์น้ำมากกว่าที่จะเป็นนก อาหารที่บริโภคส่วนใหญ่เป็นปลา และรวมทั้งสัตว์ประเภทกุ้ง-กั้ง-ปู (crustacean) เช่น ตัวเคย และ สัตว์ประเภทเซฟาโลพอดเช่นปลาหมึก เมื่อดำน้ำหาอาหารเพนกวินจักรพรรดิสามารถอยู่ใต้น้ำได้นานถึง 18�นาที และสามารถดำน้ำได้ลึกถึง 535 เมตรเนื่องจากลักษณะหลายอย่างที่ช่วยในการอยู่ใต้น้ำได้นานเช่นโครงสร้างของฮีโมโกลบินที่ทำให้มีชีวิตอยู่ได้ในบรรยากาศที่มีระดับออกซิเจนต่ำ โครงกระดูกที่แน่นที่ช่วยต้านความกดดันสูง (barotrauma) และความสามารถในการลดการเผาผลาญของร่างกาย (กระบวนการสร้างและสลาย) และการปิดการทำงานอวัยวะที่ไม่จำเป็นได้ เพนกวินจักรพรรดิมีชื่อเสียงเป็นที่รู้จักกันดีจากการเดินทางราว 50 ถึง 120 กิโลเมตรจากฝั่งทะเลไปยังบริเวณที่ทำการผสมพันธุ์ทุกปีเพื่อที่จะไปหาคู่ ผสมพันธุ์ กกและฟักไข่ และเลี้ยงลูกนกที่เกิดใหม่ และเป็นเพนกวินชนิดเดียวที่ผสมพันธุ์ระหว่างฤดูหนาวแบบอาร์คติก แหล่งผสมพันธุ์อาจจะเป็นบริเวณกว้างใหญ่ที่มีเพนกวินอาศัยอยู่ด้วยกันเป็นพันๆตัว ตัวเมียจะออกไข่ฟองเดียวทิ้งไว้ให้ตัวผู้ยืนกกระหว่างขาเป็นเวลาสองเดือนขณะที่ตัวเองเดินกลับไปทะเลเพื่อไปหาอาหารให้ตัวเองและนำกลับมาให้ลูกที่เกิดใหม่ เมื่อกลับมาทั้งพ่อและแม่ก็จะสลับกันเลี้ยงลูก อายุเฉลี่ยของเพนกวินจักรพรรดิราว 20 ปีและบางตัวอาจจะถึง 50 ปีก็ได้" th,7ba70e7d55183d0ba79b021d844be368,"[แก้] ประวัติ [แก้] ชีวิตช่วงแรกและการป่วย ไรอัน ไวต์ เกิดที่โรงพยาบาลเซนต์ยอเซฟเมโมเรียล ในโคโคโม รัฐอินดีแอนา เป็นบุตรของ ญอง เอเลน (เฮล) กับฮิวเบิร์ต เวย์น ไวต์ พออายุได้ 6 วัน แพทย์วินิจฉัยว่าเขาเป็นฮีโมฟิเลีย เอ ชนิดรุนแรง ซึ่งตกทอดผ่านพันธุกรรม การแข็งตัวของเลือดผิดปกติ ที่เกิดจากความผิดปกติของยีนส์ในโครโมโซม X ซึ่งในบางกรณีแม้กระทั่งบาดเจ็บเล็กน้อยอาจมีผลให้เลือดไหลไม่หยุดอย่างรุนแรง สำหรับการรักษา เขาได้รับการถ่ายเลือดจาก แฟกเตอร์ VIII การผลิตเลือดมาจากการรวมตัวของพลาสม่าของผู้ไม่มีโรคฮีโมฟิเลีย ซึ่งเป็นวิธีการรักษาโรคเฮโมฟิเลียที่ใช้กันมากขึ้นเรื่อย ๆ ในขณะนั้น โดยรวมแล้วเขามีสุขภาพดีในช่วงวัยเด็ก จนกระทั่งล้มป่วยขั้นรุนแรงด้วยโรคปอดบวม ในเดือนธันวาคม ค.ศ. 1984 และเมื่อวันที่ 17 ธันวาคม ค.ศ. 1984 ในขณะที่ดำเนินการเอาปอดออกบางส่วน ไวต์ได้รับการวินิจฉัยว่าเป็นเอดส์ สันนิษฐานว่าติดเชื้อจากการรักษาด้วยแฟกเตอร์ VIII ที่ปนเปื้อนด้วยเชื้อเอชไอวี ในสมัยนั้นสังคมมีความรู้เกี่ยวกับเรื่องเอดส์ไม่มาก นักวิทยาศาสตร์เพิ่งค้นพบในช่วงต้นปีนั้นว่าเชื้อเอชไอวีเป็นสาเหตุของโรคเอดส์ และเนื่องจากเอชไอวีเพิ่งถูกค้นพบได้ไม่นาน เลือดสำรองจำนวนมากเป็นเลือดที่ติดเชื้อเพราะแพทย์ไม่รู้วิธีตรวจสอบเชื้อโรค และผู้บริจาคไม่รู้ตัวว่าพวกเขาติดเชื้อ ผู้ป่วยโรคเฮโมฟิเลียที่รับการรักษาด้วยปัจจัยการจับตัวเป็นลิ่มของเลือดระหว่างปี 1979 ถึง 1984 เกือบ 90% ติดเชื้อเอชไอวี ในเวลานั้นการวินิจฉัยของไวต์ ค่า CD4 ของเขาตกลงไปที่ 25 (ผู้มีสุขภาพดีปราศจากเชื้อเอชไอวี มีประมาณ 1,200) แพทย์คาดว่าไวต์จะมีชีวิตอยู่ในอีกเพียง 6 เดือนเท่านั้น หลังจากการตรวจพบ ไวต์ป่วยเกินไปที่จะกลับไปเรียนต่อ แต่ในฤดูใบไม้ร่วงเขาเริ่มมีอาการดีขึ้น แม่ของเขาถามถึงเรื่องการไปเรียนต่อ แต่เจ้าหน้าที่โรงเรียนกลับบอกว่าเขาไม่ควรกลับมา วันที่ 30 มิถุนายน ค.ศ. 1985 การขออนุญาตอย่างเป็นทางการเกี่ยวกับการกลับเข้ามาเรียนต่อ ก็ถูกปฏิเสธจากทางผู้อำนวยการ เวสเทิร์นสคูลคอร์โปเรชัน ที่ชื่อเจมส์ โอ. สมิธ และเป็นจุดเริ่มต้นของการต่อสู้ทางกฎหมายซึ่งใช้เวลากว่า 8 เดือน [แก้] การต่อสู้กับโรงเรียน โรงเรียนของไวต์ โรงเรียนเวสเทิร์นมิดเดิล ในรัสเซียวิลล์ ได้รับความกดดันอย่างมากจากผู้ปกครองหลายคนและคณาจารย์ที่พยายามขัดขวางเขาหลังจากที่รับทราบข้อวินิจฉัยนี้อย่างถ้วนหน้า มีผู้ปกครอง 117 คน (จากจำนวนนักเรียน 360 คน) และครูอีก 50 คน ร้องทุกข์กับผู้นำโรงเรียนให้สั่งห้ามไวต์เข้าเรียน เนื่องจากความหวาดกลัวและการขาดความรู้เกี่ยวกับเอดส์นี้ อาจารย์ใหญ่และคณะกรรมการโรงเรียนก็เห็นด้วย ครอบครัวของไวต์ยื่นฟ้องคดีความเพื่อพยายามหาหนทางล้มเลิกการกีดกันนี้ โดยแรกได้ยื่นฟ้องกับ U.S. District Court ในอินดีแอนาโพลิส อย่างไรก็ตามศาลปฏิเสธคำร้อง จนกระทั่งมีการแก้ไขการอุทธรณ์ ในทศวรรษ 1980 คนยังไม่เข้าใจนักว่าเชื้อเอชไอวีแพร่กระจายได้อย่างไร นักวิทยาศาสตร์ทราบแต่ว่าแพร่ผ่านทางเลือดและไม่สามารถถ่ายทอดได้โดยการสัมผัสธรรมดา แต่ในปี 1983 สมาคมการแพทย์แห่งอเมริกา คิดว่า ""หลักฐานบ่งบอกว่าการสัมผัสทางครัวเรือนอาจมีติดต่อเอดส์ได้"" และความเชื่อว่าเชื้อโรคสามารถแพร่กระจายได้ง่ายนั้นก็คงอยู่ต่อไป เด็กที่เป็นเอดส์ยังหาพบยากอยู่ในช่วงเวลานั้นที่ไวต์ถูกไล่ออกจากโรงเรียน ศูนย์ควบคุมเชื้อโรคมีข้อมูลผู้ป่วยโรคเอดส์ที่เป็นเด็กในสหรัฐอเมริกาเพียง 148 รายเท่านั้น หลายครอบครัวในโคโคโมเชื่อว่า การอยู่ของเขาทำให้เกิดความเสี่ยงที่ไม่สามารถรับได้ เมื่อไวต์ได้รับอนุญาตให้กลับโรงเรียน 1 วัน เมื่อเดือนกุมภาพันธ์ ค.ศ. 1986 มีนักเรียน 151 คน จาก 360 คนขาดเรียน ไวต์ยังรับทำงานเป็นเด็กส่งหนังสือพิมพ์ แต่ก็มีหลายบ้านที่รับในเส้นทางของเขายกเลิกการสมัคร เพราะเชื่อว่าเชื้อเอชไอวีสามารถติดต่อผ่านสิ่งพิมพ์ได้ หนึ่งในคณะกรรมการสุขภาพรัฐอินดีแอนา ดร. วูดโรว์ มายเยอร์ส ที่เคยมีประสบการณ์การรักษาผู้ป่วยโรคเอดส์ในซานฟรานซิสโก และสหพันธ์กลางควบคุมเชื้อโรค ทั้งสองได้แจ้งต่อคณะกรรมการโรงเรียนว่าไวต์ไม่มีอันตรายต่อนักเรียนอื่น แต่คณะกรรมการและผู้ปกครองหลายคนก็ไม่สนใจคำแถลงนี้ ในเดือนกุมภาพันธ์ ค.ศ. 1986 วารสารการแพทย์นิวอิงแลนด์ เผยแพร่การศึกษาคน 101 คนที่ใช้เวลา 3 เดือนอยู่กับคนที่เป็นเอดส์อย่างใกล้ชิดแต่ไม่ได้มีการสัมผัสทางเพศใด ๆ การศึกษาสรุปว่าความอันตรายของการติดเชื้อ ""น้อยมากถึงไม่มี"" การสัมผัสรวมแม้กระทั่งใช้แปรงสีฟัน, ที่โกนหนวด, เสื้อผ้า, หวี และแก้วดื่ม ด้วยกัน รวมถึงนอนเตียงเดียวกันและสวมกอด จูบ กัน ในที่สุดไวต์ก็ได้กลับเข้ามาเรียนอีกครั้งในเดือนเมษายน มีกลุ่มครอบครัวหลายกลุ่มถอนเด็ก ๆ ออกจากโรงเรียนและหาช่องทางเรียนที่โรงเรียนอื่นแทน การคุกคามและความรุนแรงรวมถึงการฟ้องร้องยังคงมีต่อไป ตามคำบอกเล่าของแม่ของไวต์ ผู้คนบนถนนมักจะตะโกนออกไปว่า ""ไอ้กระเทย"" ไปทางไรอัน บรรณาธิการและผู้ตีพิมพ์ในหนังสือพิมพ์ โคโคโมทริบบิวน์ ที่สนับสนุนไวต์ทั้งการตีพิมพ์และด้านการเงิน ก็ยังถูกตราหน้าว่าเป็นโฮโมเซ็กชวลและถูกข่มขู่คุกคามถึงตาย ไวต์เข้าเรียนที่โรงเรียนเวสเทิร์นมิดเดิล ระดับเกรด 8 (ม. 2) ในรุ่นปี 1986–87 แต่ก็รู้สึกไม่สบายใจและมีเพื่อนไม่กี่คน ทางโรงเรียนต้องการให้เขาใช้อุปกรณ์ เครื่องใช้แบบใช้แล้วทิ้งเลย และให้ใช้ห้องน้ำต่างหาก การคุกคามยังมีต่อไป จนครอบครัวตัดสินใจย้ายออกจากโคโคโมเมื่อมีกระสุนยิงทะลุหน้าต่างห้องนั่งเล่นของไวต์ หลังจากจบปีการศึกษา ครอบครัวย้ายไปอยู่ ซิซีโร รัฐอินดีแอนา ที่ไวต์สมัครเข้าเรียนที่โรงเรียนมัธยมปลายฮามิลตันไฮตส์ เมื่อวันที่ 31 สิงหาคม ค.ศ. 1987 เหล่าผู้บริหารโรงเรียนก็เข้ามาต้อนรับเข้ามาต้อนรับครอบครัวไวต์ที่ค่อนข้างประหม่า ทั้ง โทนี คุ๊ก อาจารย์ใหญ่, ผู้อำนวยการระบบโรงเรียน บ็อบ จี. คาร์นอล อีกทั้งนักเรียนที่ศึกษาเกี่ยวกับเอดส์มาแล้ว ไม่กลัวที่จะเชกแฮนด์กับไวต์ [แก้] โฆษกระดับประเทศ การเผยแพร่เรื่องของไวต์ทำให้เขาได้รับความสนใจในระดับประเทศ ท่ามกลางการเสนอข่าวในสื่อมวลชนที่เพิ่มขึ้นของกระแสโรคเอดส์ และในระหว่างปี 1985 และ 1987 จำนวนเรื่องข่าวที่เสนอเกี่ยวกับเอดส์ในสื่อมวลชนอเมริกาเพิ่มขึ้นเป็นเท่าตัว ในขณะที่ถูกแบ่งแยกในโรงเรียนมัธยม ไวต์ปรากฏตัวทางสื่อโทรทัศน์ในระดับประเทศและในหน้าหนังสือพิมพ์บ่อย ๆ เพื่อพูดถึงเรื่องความทุกข์ทรมานโรคร้าย ท้ายสุดเขาเป็นที่รู้จักจากการเป็นแบบในโปสเตอร์สำหรับปัญหาร้ายแรงของเอดส์ การปรากฏตัวเพื่อหาทุนและโครงการเพื่อการศึกษาสำหรับความผิดปกตินี้ ไวต์ร่วมหาเงินสาธารณะสงเคราะห์ให้กับเด็กผู้ป่วยโรคเอดส์ มีคนดังหลายคนปรากฏตัวควบคู่กับไวต์ ตั้งแต่เมื่อครั้งพิจารณาคดีจนถึงชีวิตที่เหลือของเขา เพื่อช่วยลบอคติของสังคมที่มีต่อผู้ป่วยโรคเอดส์ในทางไม่ดี นักร้อง จอห์น คูการ์ เมลเลนแคมป์, เอลตัน จอห์น และ ไมเคิล แจ็กสัน , นักแสดง แม็ตต์ ฟรูเวอร์, นักกระโดดน้ำ เกร็ก ลูกานิส , ประธานาธิบดี โรนัลด์ เรแกน และแนนซี เรแกน, แพทย์ทหาร ดร. ซี. เอเวอร์เร็ตต์ คูป , โค้ชบาสเกตบอลมหาวิทยาลัยอินดีแอนา บ็อบบี้ ไนต์ และนักบาสเกตบอล คารีม อับดุล-จับบา ทั้งหมดเป็นเพื่อนที่ดีต่อไวต์ เขายังเป็นเพื่อนกับเด็ก ๆ หลายคนที่ป่วยเป็นโรคเอดส์หรือมีสุขภาพทรุดโทรม ในช่วงชีวิตที่เหลือของเขา เขาออกรายการทอล์กโชว์ของฟิล โดนาฮิวอยู่บ่อย ๆ จากความโด่งดัง อะลิซซา มิลาโน ผู้โด่งดังจากรายการทีวีโชว์ Who's the Boss? ก็เข้ามาจูบเขา เอลตัน จอห์น ช่วยเหลือครอบครัวไวต์ ซื้อบ้านให้อยู่ในซิเซโร และตอนอยู่มัธยมปลาย ไวต์ขับรถมัสแตงสีแดงเปิดประทุน ของขวัญที่ได้จากไมเคิล แจ็กสัน ถึงอย่างไรก็ตาม จากชื่อเสียงและเงินบริจาคที่เข้ามา ไวต์ก็ยังกล่าวว่า เขาไม่ชอบเป็นที่สนใจต่อสาธารณะ เกลียดคำพูดที่ดูเหมือนจะกล่าวหาแม่เขาหรือการเลี้ยงดูเขาให้เจ็บป่วย และเน้นว่า เขายอมที่จะทิ้งชื่อเสียงไปเพื่ออิสรภาพจากโรคนี้ ในปี 1988 ไวต์พูดต่อหน้าคณะกรรมการโรคเอดส์ของประธานาธิบดีเรแกน เขาบอกคณะกรรมการว่าเขาถูกกีดกันเมื่อตอนที่เขาพยายามจะกลับเข้าโรงเรียนในครั้งแรก แต่การให้ความรู้เกี่ยวกับโรคเอดส์นี้ ทำให้เขาได้รับการต้อนรับจากเมืองในซิเซโร ไวต์เน้นว่าประสบการณ์อันแตกต่างระหว่างในโคโคโมและซิเซโร เป็นตัวอย่างของพลังและความสำคัญในการให้การศึกษาเรื่องเอดส์ ในปี 1989 เอบีซีออกอากาศภาพยนตร์โทรทัศน์เรื่อง The Ryan White Story นำแสดงโดยลูคัส แฮส แสดงเป็นไรอัน, จูดิธ ไลต์ แสดงเป็นญอง และนิกกี ค็อกซ์ แสดงเป็นน้องสาว แอนเดรีย ไวต์ยังมีบทเล็ก ๆ ในภาพยนตร์เรื่องนี้ ส่วนนักแสดงที่เหลืออย่างเช่น ซาราห์ เจสซิกา พาร์กเกอร์ แสดงเป็นพยาบาลผู้เห็นอกเห็นใจ, จอร์จ ดซุนด์ซา แสดงเป็นแพทย์ และ จอร์จ ซี. สก็อตต์ แสดงเป็นนักกฎหมายที่ต่อต้านฝ่ายบริหารโรงเรียน จากการสำรวจของนีลเส็นระบุว่าภาพยนตร์นี้มีผู้ชมประมาณ 15 ล้านคน มีบางครอบครัวในโคโคโมรู้สึกว่าภาพยนตร์พรรณนาคนในเมืองในทางลบ หลังจากภาพยนตร์ออกอากาศ นายกเทศมนตรีโคโคโม โรเบิร์ต เอฟ. ซาร์เจนต์ได้รับการต่อว่าจากคนทั้งประเทศ หรือแม้กระทั่งซาร์เจนต์จะไม่ได้เป็นนายกเทศมนตรีแล้วก็ตาม ฤดูใบไม้ผลิปี 1990 สุขภาพของไวต์ทรุดโทรมอย่างเห็นได้ชัด การปรากฏตัวต่อสาธารณะครั้งสุดท้าย เขาเป็นพิธีกรในงานสังสรรค์หลังงานแจกรางวัลออสการ์ พร้อมกับประธานาธิบดีโรนัลด์ เรแกนและสุภาพสตรีหมายเลขหนึ่งแห่งสหรัฐอเมริกา แนนซี เรแกน ในรัฐแคลิฟอร์เนีย ถึงแม้ว่าสุขภาพเขาจะแย่ลง แต่ไวต์ก็ยังได้พูดกับเรแกนเกี่ยวกับวันงานพร็อมและความหวังที่จะได้เรียนต่อในมหาวิทยาลัย [แก้] เสียชีวิต เมื่อวันที่ 29 มีนาคม ค.ศ. 1990 อีกหลายเดือนก่อนที่ไวต์จะจบการศึกษาระดับมัธยมปลาย เขาเข้าโรงพยาบาลไรลีย์ ในอินดีแอนาโพลิส เกี่ยวกับการติดเชื้อทางลมหายใจ จากเหตุนี้ทำให้เขาต้องใส่เครื่องช่วยหายใจและวางยาสลบ เอลตัน จอห์น มาเยี่ยมเขาและทางโรงพยาบาลได้รับสายโทรศัพท์มาอวยพรอย่างล้นหลาม ไวต์เสียชีวิตในวันอาทิตย์ใบปาล์ม เมื่อวันที่ 8 เมษายน ค.ศ. 1990 มีคนร่วม 1,500 มาร่วมงานศพที่จัดขึ้นเมื่อวันที่ 11 เมษายน เป็นพิธีจัดแบบยืน จัดที่โบสถ์ Second Presbyterian บนถนนเมอร์ริเดียในอินดีแอนาโพลิส ผู้หามหีบศพเช่น เอลตัน จอห์น, นักฟุตบอล ฮาววี ลองและฟิล โดนาฮิว เอลตัน จอห์นร้องเพลง ""Skyline Pigeon"" ในพิธีงานศพและร่วมฝึกกับนักร้องเสียงประสานโรงเรียนมัธยมปลายฮามิลตันไฮตส์ในการร้องครั้งนี้ ไมเคิล แจ็กสันและสุภาพสตรีหมายเลขหนึ่ง บาร์บารา บุช ก็มาร่วมงานด้วย ในวันงานศพ อดีตประธานาธิบดีเรแกน (ผู้ซึ่งถูกวิจารณ์อย่างถ้วนหน้า เพราะไม่ได้กล่าวถึงเอดส์ในการสุนทรพจน์ใดจนปี 1987 ถึงแม้ว่าเขาจะเคยพูดเกี่ยวกับเรื่องนี้ในงานแถลงข่าวที่เริ่มในปี 1985 แล้วก็ตาม) เขียนบทความไว้อาลัยแก่ไวต์ลงในหนังสือพิมพ์ วอชิงตันโพสต์ ถ้อยแถลงของเรแกนเกี่ยวกับเอดส์และงานศพของไวต์เป็นเครื่องบ่งบอกถึงความช่วยเหลือในการเปลี่ยนแปลงทัศนคติเรื่องเอดส์ได้อย่างมาก ศพไวต์ฝังที่ซิเซโร ใกล้กับบ้านของแม่เขา ในปีที่เขาเสียชีวิต หลุมศพเขาถูกทำลายถึง 4 ครั้ง แต่เมื่อเวลาผ่านไป หลุมศพของไวต์ก็กลายเป็นสถานที่ศักดิ์สิทธิ์ของผู้เลื่อมใส [แก้] สิ่งสืบเนื่อง ไวต์เป็นหนึ่งในผู้ป่วยโรคเอดส์จำนวนไม่มากซึ่งเป็นจุดสนใจในยุคทศวรรษ 1980 และต้นทศวรรษ 1990 ที่ช่วยเปลี่ยนความคิดที่มีต่อโรคนี้ของสาธารณะ ไวต์และนักแสดงร็อก ฮัดสัน เป็นตัวแทนยุคแรก ๆ ของโรคเอดส์ ไวต์และบุคคลที่มีชื่อเสียงที่เกี่ยวข้องกับโรคเอดส์อย่างเช่น พี่น้องตระกูลเรย์ , เมจิก จอห์นสัน, คิมเบอร์ลี เบอร์กาลิส และ เฟรดดี เมอร์คูรี ช่วยทำให้คนทั่วไปรับรู้ว่าเอชไอวี/เอดส์ กำลังลุกลามอย่างรวดเร็ว มีมูลนิธิมากมายเกิดขึ้นหลังการเสียชีวิตของไวต์ อย่างเช่นงานแด๊นส์มาราธอนของมหาวิทยาลัยอินดีแอนา เริ่มต้นในปี 1991 เพื่อหาเงินเข้าโรงพยาบาลไรลีย์สำหรับเด็ก และในระหว่างปี 1991 ถึง 2008 งานนี้ช่วยหาเงินได้มากกว่า 5 ล้านเหรียญสหรัฐเพื่อช่วยเหลือเด็กที่ไรลีย์ได้ เงินที่หามาได้ยังช่วยในการก่อตั้งคลินิกผู้ติดเชื้อไรอันไวต์ ที่โรงพยาบาลเพื่อดูแลเด็กที่ป่วยมาก แพทย์ส่วนตัวของไวต์ที่เป็นเพื่อนสนิทกับ ดร. มาร์ติน ไคลแมน ได้เป็นศาสตราจารย์ทางด้านเอดส์ที่มหาวิทยาลัยอินดีแอนา ในอินดีแอนาโพลิส ในปี 1993 แลร์รี เครเมอร์ นักเคลื่อนไหวเรื่องสิทธิของเกย์และโรคเอดส์ พูดว่า ""ผมคิดว่า ไรอัน ไวต์ ได้ทำเพื่อเปลี่ยนแปลงความเจ็บป่วยนี้ และทำให้คนเคลื่อนไหวได้มากกว่าใคร และยังดำเนินการต่อผ่านทางแม่ของเขา ญอง ไวต์ เธอเป็นแรงบันดาลใจที่เหลือเชื่อ เมื่อเธอพูดออกมาให้โลกรับรู้"" ในปี 1992 แม่ของไวต์ก่อตั้งไรอันไวต์ฟาวเดชัน องค์กรไม่แสวงหาผลประโยชน์ที่ทำงานเพื่อให้ความรู้เกี่ยวกับเอชไอวี/เอดส์ และประเด็นที่เกี่ยวข้อง โดยมุ่งเน้นไปที่กลุ่มคนที่เป็นโรคฮีโมฟิเลียเหมือน ไรอัน ไวต์ และครอบครัวที่ต้องดูแลผู้ป่วยโรคนี้ มูลนิธิมีกิจกรรมต่อเนื่องตลอดทศวรรษ 1990 ด้วยยอดบริจาคถึง 300,000 เหรียญสหรัฐในปี 1997 อย่างไรก็ตาม ระหว่างปี 1997 ถึง 2000 ยอดบริจาคที่เกี่ยวข้องกับโรคเอดส์ลดลงร้อยละ 21 ทั่วประเทศ และยอดบริจาคของไรอันไวต์ฟาวเดชันลดลงเหลือเพียง 100,000 เหรียญสหรัฐต่อปีในปี 2000 แม่ของไวต์จึงปิดมูลนิธิลงและได้ยุบสินทรัพย์ที่เหลืออยู่รวมกับ ""เอดส์แอ็กชัน"" ซึ่งเป็นมูลนิธิที่ใหญ่กว่า เธอเป็นโฆษกให้กับกิจกรรมด้านโรคเอดส์และยังเป็นผู้จัดกิจกรรมบรรยายผ่านทางเว็บไซต์ ryanwhite.com โรงเรียนมัธยมปลายของไวต์ โรงเรียนฮามิลตันไฮตส์ มีฝ่ายปกครองนักเรียนที่เป็นผู้สนับสนุน ""เอดส์วอล์ก"" ที่จัดขึ้นประจำปี และยังมีทุนการศึกษาที่ชื่อ Ryan White Scholarship Fund การตายของไวต์เป็นแรงดลใจให้เอลตัน จอห์น ตั้งเอลตันจอห์นเอดส์ฟาวเดชัน ขึ้นมา ไวต์ยังเป็นแรงบันดาลใจกับเพลงป็อปจำนวนหนึ่ง เอลตัน จอห์นอุทิศ เพลง ""The Last Song"" ที่อยู่ในอัลบั้ม The One ให้กับโครงการทุนไรอันไวต์ ที่โรงพยาบาลไรลีย์ ไมเคิล แจ็กสัน แต่งเพลง ""Gone Too Soon"" จากอัลบั้ม Dangerous ให้กับไวต์ นอกจากนี้นักร้องเพลงป็อป ทิฟฟานี ก็แต่งเพลง ""Here in My Heart"" ด้วย เพลงนี้อยู่ในอัลบั้ม New Inside album ของเธอ ในเดือนพฤศจิกายน 2007 พิพิธภัณฑ์เด็กของอินดีแอนาโพลิสเปิดนิทรรศการที่เรียกว่า ""The Power of Children: Making a Difference"" ที่มีเรื่องราวของไวต์ ควบคู่กับเรื่องของ อันเนอ ฟรังค์ และ รูบี บริดจ์ส [แก้] ไรอัน ไวต์ กับการรับรู้เรื่องโรคเอดส์ ในต้นทศวรรษ 1980 เอดส์เข้าใจว่าเป็นโรคติดต่อเฉพาะในหมู่เกย์ เพราะถูกพบครั้งแรกในหมู่สังคมเกย์ ในนิวยอร์กซิตีและซานฟรานซิสโก จึงถูกเรียกว่าโรค “ความบกพร่องของภูมิคุ้มกันในหมู่เกย์” Gay-Related Immune Deficiency หรือ GRID ในช่วงแรกของการแพร่ระบาดของเชื้อ เอชไอวี/เอดส์ ในสหรัฐอเมริกา โรคนี้ถูกมองว่าเป็นปัญหาของพวกรักร่วมเพศ และถูกเพิกเฉยจากผู้วางนโยบายของรัฐ การติดเชื้อของไวต์เป็นตัวอย่างให้เห็นว่าเอดส์ไม่ได้เกิดเฉพาะในกลุ่มคนรักร่วมเพศเท่านั้น ในการพูดสนับสนุนการศึกษาเรื่องเอดส์ ไวต์ยังปฏิเสธทุกคำวิจารณ์เกี่ยวกับรักร่วมเพศ ไวต์ถูกมองว่าเป็น ""เหยื่อที่บริสุทธิ์"" ของการระบาดของโรคเอดส์ แต่ทั้งครอบครัวไวต์และตัวไวต์เองปฏิเสธการใช้คำว่า ""เหยื่อที่บริสุทธิ์"" เพราะคำนี้เป็นการบอกเป็นนัยยะว่า กลุ่มคนรักร่วมเพศเป็น ""ฝ่ายผิด"" แม่ของไวต์บอกกับ เดอะนิวยอร์กไทมส์ ว่า ""ไรอันมักพูดว่า ผมก็เหมือนทุก ๆ คนที่เป็นเอดส์ ไม่สำคัญหรอกว่าผมติดโรคมาอย่างไร และเขาจะอยู่ไม่ได้นานอย่างนั้นถ้าปราศจากสังคมเกย์ คนที่เรารู้จักในนิวยอร์กต้องบอกเราเรื่องการรักษาล่าสุด ก่อนที่เราจะรู้จักวิธีนี้ในอินดีแอนาเสมอ ฉันได้ยินเหล่าคุณแม่ในทุก ๆ วันนี้ ว่าเขาจะไม่ทำงานเลยถ้าสังคมเกย์ยังไม่ได้รับอะไรที่ดี ถ้ามันเกิดขึ้นกับลูกชายคุณ คุณจะเริ่มเปลี่ยนใจและเปลี่ยนทัศนคติรอบ ๆ ข้าง"" [แก้] กฎหมายไรอันไวต์แคร์ ในเดือนสิงหาคม ค.ศ. 1990 หลังการเสียชีวิตของไวต์สี่เดือน สภาคองเกรสออกกฎหมาย The Ryan White Comprehensive AIDS Resources Emergency (CARE) Act (มักเรียกสั้น ๆ ว่า กฎหมายไรอันไวต์แคร์) เพื่อเป็นเกียรติกับเขา กฎหมายนี้เป็นโครงการสำหรับผู้ป่วยโรคเอดส์ที่ได้รับการสนับสนุนทางการเงินจากรัฐที่ใหญ่ที่สุด กฎหมายไรอันไวต์แคร์ให้การสนับสนุนโครงการเพื่อปรับปรุงการดูแลแก่เหยื่อโรคเอดส์ที่มีรายได้ต่ำ ไม่มีประกันหรือมีประกันไม่เพียงพอ และครอบครัวของพวกเขา โครงการไรอันไวต์เป็น ""ผู้ช่วยเหลือรายสุดท้าย"" ที่ช่วยเหลือด้านการเงินในการรักษาเมื่อพวกเขาไม่มีแหล่งอื่นใด กฎหมายมีผลบังคับใช้ซ้ำในปี 1996, 2000 และ 2006 และยังคงมีผลบังคับใช้ในปัจจุบัน โครงการให้การดูแลในระดับหนึ่งแก่คนราว 500,000 คนต่อปี และในปี 2004 ให้ทุนกับองค์กร 2,567 องค์กร โครงการไรอันไวต์ยังให้ทุนและให้คำปรึกษาทางด้านเทคนิคแก่ผู้ให้การดูแลทางการแพทย์เบื้องต้นของท้องถิ่นและรัฐ, การบริการช่วยเหลือ, การจัดการรักษาพยาบาล และโครงการฝึกสอน","ไรอัน เวย์น ไวต์ (อังกฤษ: Ryan Wayne White) (6 ธันวาคม ค.ศ. 1971 - 8 เมษายน ค.ศ. 1990) เป็นวัยรุ่นชาวอเมริกันจากโคโคโม รัฐอินดีแอนา ที่เป็นผู้ทนทุกข์ทรมานจากเชื้อเอชไอวี/เอดส์ และเป็นตัวแทนของผู้ติดเชื้อบนภาพโปสเตอร์ระดับประเทศในสหรัฐอเมริกา หลังจากที่ถูกขับไล่ออกจากโรงเรียนเพราะการติดเชื้อ จากการที่เขาเป็นโรคฮีโมฟิเลีย (โรคกรรมพันธุ์ที่โลหิตออกไม่หยุดเป็นเวลานาน) ทำให้เขาติดเชื้อเอชไอวีจากการปนเปื้อนในขั้นตอนการให้เลือด เมื่อทราบผลวินิจฉัยแล้วในปี 1984 ทำให้เขารู้ตัวว่าเหลือเวลาเพียง 6 เดือนที่เขาจะมีชีวิตอยู่ และถึงแม้ว่าแพทย์จะบอกว่าเขาจะไม่สร้างความอันตรายต่อนักเรียนอื่น แต่เอดส์ก็ยังไม่เป็นที่เข้าใจได้อย่างกว้างขวางในเวลานั้น และเมื่อไวต์พยายามกลับมาเรียนต่อ มีผู้ปกครองหลายคนรวมถึงครูในโคโคโมรวมตัวกันต่อต้านการกลับมาเข้าเรียนของเขา การต่อสู้ทางด้านกฎหมายอันยาวนานกับระบบของโรงเรียนและการรายงานข่าวของสื่อมวลชนในการดิ้นรนทำให้ไวต์มีชื่อเสียงในระดับชาติและเป็นโฆษกของการวิจัยเรื่องเอดส์และระบบการศึกษาของรัฐ เขาปรากฏตัวพร้อมกับคนดังอีกหลายคนเช่น นักร้องชื่อดัง เอลตัน จอห์น, ดาราเพลงป็อป ไมเคิล แจ็กสัน และพิธีรายการทอล์กโชว์ ฟิล โดนาฮิว และยังเป็นที่น่าแปลกใจสำหรับแพทย์ที่กล่าวไว้ ไวต์มีชีวิตอยู่นานกว่า 5 ปี แต่สุดท้ายก็เสียชีวิตเมื่อเดือนเมษายน ค.ศ. 1990 ก่อนที่เขาจะจบการศึกษาระดับไฮสคูล ก่อนในยุคของไวต์ เอดส์เป็นโรคร้ายที่เกี่ยวข้องกับสังคมผู้ชายกลุ่มโฮโมเซ็กชวล เพราะสาเหตุในตอนแรกมาจากกลุ่มคนเหล่านี้ การรับรู้ได้เปลี่ยนไป ไวต์และผู้มีชื่อเสียงที่ติดเชื้อเอชไอวี อย่างเช่น เมจิก จอห์นสัน , พี่น้องตระกูลเรย์ และ คิมเบอร์ลี เบอร์กาลิส ออกมาทางสื่อเพื่อสนับสนุนการวิจัยเรื่องโรคเอดส์และระบบการศึกษาของรัฐให้ตระหนักถึงการระบาดอย่างรวดเร็ว รัฐสภาคองเกรสแห่งสหรัฐอเมริกาให้ผ่านการบัญญัติกฎหมายเกี่ยวกับโรคเอดส์ รวมถึงกฎหมายไรอันไวต์แคร์ ซึ่งเกิดมาหลังเขาเสียชีวิต กฎหมายมีผลใช้อีกครั้งในปี 2006 ไรอันไวต์โปรแกรมยังมีส่วนช่วยให้มีประโยชน์กับคนที่มีโรคร้ายนี้ในสหรัฐอเมริกา" th,c12d8f3b7c3ab9d41c00a4684d70fe68,"[แก้] เกี่ยวกับชื่อ ในปี ค.ศ. 1933 เมื่อฮิตเลอร์ก้าวขึ้นสู่อำนาจ ชื่อของรัฐยังคงใช้อย่างเดิม (Deutsches Reich; จักรวรรดิเยอรมัน แต่หมายความถึง สาธารณรัฐไวมาร์) แต่ในเวลาไม่กี่ปีต่อมา ฮิตเลอร์ได้ใช้คำว่า จักรวรรดิไรช์ที่สาม (เยอรมัน: Drittes Reich) ซึ่งเริ่มต้นมาจากนักเขียนต่อต้านประชาธิปไตยหัวเก่าในช่วงปลายสาธารณรัฐ ตามข้อเท็จจริงแล้ว ""นาซีเยอรมนี"" เป็นเพียงคำที่ใช้ในทางการโฆษณาชวนเชื่อและมิได้ตั้งขึ้นอย่างเป็นทางการ อีกคำหนึ่งซึ่งใช้ในการโฆษณาชวนเชื่อ ได้แก่ จักรวรรดิพันปี (เยอรมัน: Tausendjähriges Reich) ในภายหลัง ฮิตเลอร์ได้ยกเลิกคำว่า จักรวรรดิไรช์ที่สาม อย่างเป็นทางการในเดือนมิถุนายน ค.ศ. 1939 แต่คำดังกล่าวยังคงแพร่หลายในกลุ่มผู้สนับสนุนและกลุ่มผู้ต่อต้าน [แก้] ประวัติศาสตร์ [แก้] สมัยสาธารณรัฐไวมาร์ ""นาซีเยอรมนี"" ก่อร่างขึ้นจากความตระหนักในเกียรติภูมิของชาติ ภายหลังสงครามโลกครั้งที่หนึ่งและผลจากสนธิสัญญาแวร์ซายส์ ประกอบกับภาวะเศรษฐกิจตกต่ำทั่วโลก ในปี ค.ศ. 1929 เช่นเดียวกับลัทธิชาตินิยม อุดมการณ์รวมชาติ การก่อความไม่สงบ ปฏิกิริยาต่อต้านการถือประเพณีและเสรีนิยมในสมัยไวมาร์ และความรุ่งเรืองของคอมมิวนิสต์ ส่งผลให้ประชาชนส่วนใหญ่เริ่มให้การสนับสนุนพรรคการเมืองฝ่ายซ้ายจัดและขวาจัด ซึ่งมีแนวคิดทางการเมืองสุดโต่งแทน ประชาชนเริ่มให้การสนับสนุนพรรคนาซี ซึ่งสัญญาที่จะรักษาความสงบเรียบร้อย เสนอการแก้ไขปัญหาเศรษฐกิจ และฟื้นฟูเกียรติภูมิของประเทศ การโฆษณาชวนเชื่อของนาซีโจมตีสนธิสัญญาแวร์ซายส์ ระบบการเมืองของสาธารณรัฐไวมาร์ พร้อมกล่าวโจมตีกลุ่มบุคคลหลายกลุ่ม ตั้งแต่ปี ค.ศ. 1925 มาจนถึงคริสต์ทศวรรษ 1930 รัฐบาลเยอรมันได้เปลี่ยนแปลงไปสู่ระบอบอำนาจนิยม ชาตินิยมและอนุรักษนิยม ภายใต้ประธานาธิบดีและวีรบุรุษสงคราม พอล ฟอน ฮินเดนบูวร์ก ในช่วงนี้พรรคนาซีได้รับคะแนนเสียงต่ำมาก แต่หลังปี ค.ศ. 1929 พรรคนาซีได้รับความนิยมเพิ่มมากขึ้นอย่างรวดเร็ว จนกระทั่งในปี ค.ศ. 1932 พรรคนาซีเป็นพรรคที่ครองที่นั่งมากที่สุดในสภาไรช์สทัก [แก้] การรวมอำนาจ หลังจากที่มุขมนตรีหลายคนก่อนหน้าไม่สามารถรักษาอำนาจของตนไว้ได้ ในวันที่ 30 มกราคม ค.ศ. 1933 ฮิตเลอร์จึงเข้ารับตำแหน่งมุขมนตรีเยอรมนี แต่พรรคนาซีมิได้ครองเสียงข้างมากในสภา ประธานาธิบดีฮินเดนบูวร์กจึงประกาศยุบสภาเมื่อวันที่ 1 กุมภาพันธ์ และจัดการเลือกตั้งใหม่ในวันที่ 5 มีนาคม ซึ่งในระหว่างนี้ พรรคนาซีได้ดำเนินการก่อการร้ายต่อคู่แข่งทางการเมือง ในวันที่ 27 กุมภาพันธ์ เกิดเหตุการณ์เพลิงไหม้รัฐสภาไรช์สทัก ซึ่งพรรคนาซีใช้เป็นข้ออ้างในการจับกุมพวกสังคมนิยมและพวกคอมมิวนิสต์ พร้อมกับออกกฤษฎีกาว่าด้วยเพลิงไหม้รัฐสภาไรช์สทัก ซึ่งถือเป็นการประกาศสถานการณ์ฉุกเฉินอย่างไม่มีกำหนดตลอดระยะเวลาการปกครองของนาซี อย่างไรก็ตาม ผลการเลือกตั้งใหม่เมื่อวันที่ 5 มีนาคม ปรากฏว่าพรรคนาซีก็ไม่ได้รับเสียงข้างมากในรัฐสภาเช่นเดิม ฮิตเลอร์จึงตัดสินใจตั้งรัฐบาลผสมร่วมกับพรรคประชาชาติเยอรมัน (DNVP) ตามความในมาตราที่ 48 แห่งรัฐธรรมนูญแห่งสาธารณรัฐไวมาร์ ค.ศ. 1919 และด้วยความช่วยเหลือของพันธมิตรทางการเมือง รัฐบัญญัติมอบอำนาจได้ผ่านความเห็นชอบของรัฐสภา เมื่อวันที่ 23 มีนาคม ทำให้ฮิตเลอร์สามารถออกกฎหมายได้โดยไม่ต้องผ่านรัฐสภาเป็นเวลาสี่ปี และภายในไม่กี่เดือน ฮิตเลอร์ได้ยุบพรรคการเมืองอื่นทั้งหมด จนกระทั่งประกาศตนเป็นรัฐพรรคการเมืองเดียว เมื่อวันที่ 14 กรกฎาคม ค.ศ. 1933 ต่อมา ฮิตเลอร์ได้รับอำนาจเพิ่มขึ้นหลังจากบัญญัติ เกเซทสอือแบร์เดนนอยเอาฟโบเดสไรช์ (เยอรมัน: Gesetz über den Neuaufbau des Reichs: บัญญัติแห่งการสร้างจักรวรรดิใหม่) รัฐบาลท้องถิ่นได้ถูกแทนที่ด้วยคณะรัฐบาลนาซี ไรช์ซสทัททัลเทอร์ (เยอรมัน: Reichsstatthalter) พร้อมกับการที่รัฐบาลเข้าเป็นเจ้าขององค์กรและสโมสรเกือบทุกแห่งในประเทศ เช่นเดียวกับกองทัพบก ซึ่งพอใจกับพรรคนาซี เพียงแต่ไม่ต้องการมีฐานะเป็นรองหน่วยเอสเอ ความขัดแย้งระหว่างกองทัพบกกับหน่วยเอสเอนำไปสู่เหตุการณ์คืนแห่งมีดเล่มยาว (อังกฤษ: Night of the Long Knives) เมื่อวันที่ 30 มิถุนายน 1934 ซึ่งได้มีการสังหารหมู่บุคคลระดับผู้นำของหน่วยเอสเอจำนวนมาก ในวันที่ 2 สิงหาคม 1934 ประธานาธิบดีฮินเดนบูวร์กถึงแก่อสัญกรรม ฮิตเลอร์ได้รวมเอาตำแหน่งประธานาธิบดีและมุขมนตรีเข้าด้วยกัน อีกทั้งกองทัพบกยังได้ปฏิญาณที่จะเชื่อฟังฮิตเลอร์อย่างไม่มีเงื่อนไข ฮิตเลอร์ได้ใช้อำนาจเผด็จการในการปกครองประเทศ ซึ่งส่วนใหญ่เป็นการจับกุมพวกคอมมิวนิสต์ พวกสังคมนิยมและชาวยิว การใช้อำนาจอย่างเด็ดขาดของรัฐบาลส่งผลให้รัฐบาลปราศจากผู้ต่อต้าน ซึ่งคาดว่าจนถึงปี ค.ศ. 1945 มีชาวเยอรมันราว 3 ล้านคนถูกส่งไปยังเรือนจำด้วยเหตุผลทางการเมือง การรวมอำนาจของพรรคนาซียังรวมไปถึงการควบคุมระบบการศึกษา วิทยุและสถาบันทางวัฒนธรรม ผู้ที่ไม่เห็นด้วยกับรัฐบาลจะถูกปลดออกจากตำแหน่ง โจเซฟ เกิบเบิลส์ให้ความสำคัญกับธุรกิจภาพยนตร์เยอรมนี ซึ่งได้มีการกดดันให้ภาพยนตร์ทำการโฆษณาชวนเชื่อแก่ชาวเยอรมัน ภายในเวลาไม่นานนักการจัดระเบียบทางสังคมก็เสร็จสิ้น ฮิตเลอร์จึงเริ่มฟื้นฟูฐานะของเยอรมนีในเวทีโลกต่อไป [แก้] เส้นทางสู่สงคราม ฮิตเลอร์หันไปให้ความสนใจในด้านการต่างประเทศมากกว่านโยบายภายในประเทศ เป้าหมายหลักของเขาคือการยึดครองดินแดนทางตะวันออกไปจนถึงสหภาพโซเวียต ในปี ค.ศ. 1935 การฟื้นฟูกำลังทหารในเยอรมนีเป็นไปอย่างรวดเร็ว รวมทั้งมีการเกณฑ์ทหาร และการสร้างกองทัพอากาศ ทั้งยังได้รับอนุญาตให้มีกองเรือขนาด 35% ของราชนาวีอังกฤษ และในปี ค.ศ. 1936 ฮิตเลอร์ยึดครองไรน์แลนด์โดยปราศจากปฏิกิริยารุนแรงจากพันธมิตรตะวันตก ซึ่งนับเป็นการขยายดินแดนครั้งแรกในสมัยนาซีเยอรมนี ในปีเดียวกัน ฮิตเลอร์ได้ประกาศว่าเยอรมนีต้องพร้อมเข้าสู่สงครามในปี ค.ศ. 1940 พร้อมกับเริ่มแผนการสี่ปี อุตสาหกรรมหนักของเยอรมนีได้ลงนามในข้อตกลงผลิตอาวุธให้กับรัฐบาลขนานใหญ่ ทำให้เยอรมนีมีอาวุธจำนวนมากที่พร้อมเข้าสู่สงครามโลกครั้งที่สอง แต่ฮิตเลอร์ประมาณว่าสงครามที่เกิดขึ้นจะกินเวลาไม่นานนัก ทำให้อาวุธดังกล่าวไม่มีการผลิตเพื่อทดแทน ระหว่างปี ค.ศ. 1938-1939 เยอรมนีได้ผนวกดินแดนเพิ่มขึ้นอีกเป็นจำนวนมาก: ออสเตรีย ในเดือนมีนาคม ค.ศ. 1938, ซูเตเดนแลนด์ ในเดือนกันยายน ค.ศ. 1938, โบฮีเมียและโบราเวีย ในเดือนมีนาคม ค.ศ. 1939 ก่อนที่สงครามโลกครั้งที่สองจะปะทุขึ้นเมื่อเยอรมนีรุกรานโปแลนด์ [แก้] สมัยสงครามโลกครั้งที่สอง เมื่อวันที่ 1 กันยายน ค.ศ. 1939 การรุกรานโปแลนด์เริ่มต้นขึ้น อีกสองวันถัดมา สหราชอาณาจักรและฝรั่งเศสประกาศสงครามต่อเยอรมนี แต่ภายในระยะเวลาหนึ่งเดือน โปแลนด์ก็ถูกแบ่งออกเป็นเขตการยึดครองของเยอรมนีและสหภาพโซเวียต ตามข้อตกลงลับในสนธิสัญญาโมโลตอฟ-ริบเบนทรอปซึ่งลงนามไว้ก่อนหน้านี้ ไม่มีการเผชิญหน้าทางทหารระหว่างเยอรมนีกับฝ่ายสัมพันธมิตรราว 6 เดือน จนกระทั่งการทัพนอร์เวย์ ซึ่งเริ่มต้นขึ้นเมื่อวันที่ 9 เมษายน ค.ศ. 1940 เยอรมนีได้ขยายดินแดนไปทางเหนือ ตามด้วยการรุกรานฝรั่งเศสและกลุ่มประเทศต่ำ ในเดือนพฤษภาคม แต่ในยุทธการแห่งบริเตน ซึ่งเป็นการเตรียมการสำหรับการรุกรานเกาะอังกฤษทางบก เยอรมนีได้เผชิญกับความพ่ายแพ้เป็นครั้งแรก ฮิตเลอร์จึงหันไปให้ความสนใจในการโจมตีสหภาพโซเวียตแทน ในช่วงปี ค.ศ. 1940-1941 เยอรมนีสามารถยึดครองเกือบทุกประเทศในทวีปยุโรป โดยส่งทหารรุกรานยูโกสลาเวีย กรีซและเกาะครีตในแถบคาบสมุทรบอลข่าน ในทวีปแอฟริกา กองทัพเยอรมันรุกเข้าไปถึงอียิปต์ ด้วยสภาวะเช่นนี้ เยอรมนีต้องทำศึกหลายด้าน หากแต่แผนการรุกรานสหภาพโซเวียตยังคงดำเนินการต่อไป ซึ่งนับว่าผิดหลักยุทธศาสตร์เป็นอย่างยิ่ง ช่วงปลายปี ค.ศ. 1941 กองทัพเยอรมันรุกเข้าไปในสหภาพโซเวียตถึง 1,689 กิโลเมตร แต่ก็ถูกหยุดยั้งที่มอสโกในฤดูหนาวที่โหดร้าย อันเป็นช่วงเวลาเดียวกับที่สหรัฐอเมริกาเข้าสู่สงครามโดยอยู่ฝ่ายสัมพันธมิตร หลังปี ค.ศ. 1942 นับเป็นช่วงเวลาแห่งความยากลำบากสำหรับเยอรมนี ทางด้านตะวันตก เยอรมนีเผชิญกับการทิ้งระเบิดทางอากาศเพิ่มมากขึ้น ซึ่งสร้างความเสียหายแก่พลเมืองและสาธารณูปโภค พอถึงปี ค.ศ. 1943 ในการทัพแอฟริกาเหนือ กองทัพอักษะล่าถอยจากอียิปต์ไปจนถึงตูนิเซีย และเกาะซิซิลีของอิตาลี และในแนวรบด้านตะวันออก กองทัพเยอรมันก็ถูกผลักดันออกมาจากเลนินกราดและสตาลินกราด เช่นเดียวกับความพยายามที่ล้มเหลวในการตีโต้ที่เคิสก์ และในปี ค.ศ. 1944 ปฏิบัติการขนาดใหญ่ของฝ่ายสัมพันธมิตร – ปฏิบัติการบากราติออนและปฏิบัติการโอเวอร์ลอร์ด – ส่งผลให้กองทัพแดงรุกถึงโปแลนด์ในแนวรบด้านตะวันออก และฝ่ายสัมพันธมิตรรุกถึงแม่น้ำไรน์ในแนวรบด้านตะวันตก ปฏิบัติการในการยับยั้งกองทัพสัมพันธมิตรล้วนแต่ประสบความล้มเหลว และราวเดือนเมษายน ค.ศ. 1945 กองทัพสัมพันธมิตรได้รุกเข้าสู่เยอรมนีทั้งทางตะวันตกและทางตะวันออก กรุงเบอร์ลินตกอยู่ใต้วงล้อมของกองทัพโซเวียต ฮิตเลอร์เจ็บป่วยอย่างหนักและตัดสินใจฆ่าตัวตาย โดยส่งมอบอำนาจต่อให้แก่พลเรือเอก คาร์ล เดอนิตช์ [แก้] ยอมจำนนและล่มสลาย เดอนิตช์พยายามที่จะติดต่อกับฝ่ายสัมพันธมิตรเพื่อขอยอมจำนนอย่างไม่มีเงื่อนไข เมื่อวันที่ 7 พฤษภาคม ค.ศ. 1945 ได้มีการยอมจำนนอย่างเป็นทางการ ซึ่งนำไปสู่การสิ้นสุดการคงอยู่ของนาซีเยอรมนี ในเดือนสิงหาคม ได้มีการจัดการประชุมพอตสดัมระหว่างผู้นำมหาอำนาจฝ่ายสัมพันธมิตร เพื่อกำหนดข้อตกลงและแนวทางสำหรับอนาคตของเยอรมนี รวมทั้งเปลี่ยนแปลงอาณาเขตของเยอรมนีอีกครั้งหลังสงครามโลกครั้งที่สอง อันเป็นช่วงเวลาเดียวกับการพิจารณาคดีอาชญากรสงครามผู้นำและนายทหารระดับสูงของนาซีที่เนือร์นแบร์ก จำเลยทั้งหมดถูกพิจารณาคดีเกี่ยวกับข้อกล่าวหาอาชญากรรมต่อมนุษยชาติ ซึ่งมีจำนวนหนึ่งที่ถูกตัดสินประหารชีวิตและบางส่วนถูกตัดสินจำคุก การแบ่งแยกปกครองเยอรมนีเริ่มต้นขึ้นภายใต้การจัดตั้งสภาควบคุมฝ่ายสัมพันธมิตร และแบ่งเยอรมนีและกรุงเบอร์ลินออกเป็น 4 ส่วน ให้อยู่ในการควบคุมของสหรัฐอเมริกา สหราชอาณาจักร ฝรั่งเศส และสหภาพโซเวียต โดยส่วนที่ปกครองโดยสหรัฐอเมริกา สหราชอาณาจักร และฝรั่งเศส รวมตัวกันเป็นเยอรมนีตะวันตก และส่วนที่สหภาพโซเวียตปกครองกลายมาเป็นเยอรมนีตะวันออก เยอรมนีทั้งสองเป็นสนามรบของสงครามเย็นในทวีปยุโรป ก่อนที่จะมีการรวมประเทศอีกครั้งในช่วงปลายคริสต์ศตวรรษที่ 20 [แก้] ภูมิศาสตร์ เยอรมนีตั้งอยู่ในเขตที่ราบต่ำตอนกลางทวีปยุโรป มีลักษณะภูมิประเทศที่แตกต่างกันอย่างชัดเจนอยู่สามแห่ง: เขตที่ราบต่ำตอนเหนือ เขตภูเขาตอนกลาง และเขตที่ราบสูงและลุ่มแม่น้ำทางใต้ ดินทางตอนเหนือนั้นมีคุณค่าทางเศรษฐกิจมาก และมีป่าสนกินอาณาเขตกว้างขวางตามตีนเขาของเทือกเขาที่ลากผ่านตอนกลางของประเทศ ในด้านการคมนาคม ก่อนสงครามโลกครั้งที่สองอุบัติ เยอรมนีมีทางน้ำในประเทศความยาวรวมกว่า 7,000 ไมล์ ซึ่งในจำนวนนี้มีความสำคัญทางเศรษฐกิจถึง 4,830 ไมล์ มีเมืองท่าที่สำคัญ คือ ดูอิสบูวร์ก-รูรอร์ท ฮัมบูร์ก และเบอร์ลิน เช่นเดียวกับคลองคีล ซึ่งมีสินค้าผ่านคลองกว่า 9.4 ล้านตันต่อปี ในปี ค.ศ. 1936 นอกจากนั้น เยอรมนียังมีทางรถไฟยาวกว่า 43,000 ไมล์ ; ในปี ค.ศ. 1937 เยอรมนีมีระบบถนนยาว 134,000 ไมล์ และทางหลวงขนาดใหญ่ (เอาโตบาเนน) ยาว 3,150 ไมล์ ในปี ค.ศ. 1939 เกษตรกรรมในประเทศประสบความสำเร็จอย่างมาก และสามารถปลูกพืชได้หลายชนิด ในปี ค.ศ. 1936 ราว 61% ของพื้นที่ทั้งประเทศเป็นพื้นที่เพาะปลูก โดยพืชเศรษฐกิจที่สำคัญ ได้แก่ ข้าวไรย์ มันฝรั่ง ชูการ์บีท และไม้องุ่น มีทรัพยากรแร่ธาตุที่สำคัญ ได้แก่ ถ่านหิน ปิโตรเลียม ทองแดง สังกะสี และดีเกลือ ผลกระทบจากสงครามโลกครั้งที่หนึ่ง ส่งผลให้เยอรมนีเสียดินแดนไปกว่า 13% และอาณานิคมทั้งหมด รวมทั้งเสียเขตอุตสาหกรรมสิ่งทอ เหมืองพอทแทช และแหล่งแร่เหล็กที่สำคัญ การเปลี่ยนแปลงดินแดนทำให้เยอรมนีมีพรมแดนทางเหนือติดต่อกับเดนมาร์ก ทะเลเหนือ และทะเลบอลติก; ทางทิศตะวันตกติดต่อกับฝรั่งเศส เบลเยี่ยม ลักเซมเบิร์ก เนเธอร์แลนด์ ไรน์แลนด์ และซาร์ลันด์; ทางทิศตะวันออก เยอรมนีถูกแบ่งออกเป็นสองส่วน โดยติดต่อกับโปแลนด์ ลิทัวเนีย นครเสรีดานซิก และเชโกสโลวาเกีย ส่วนทางทิศใต้มีออสเตรีย และสวิตเซอร์แลนด์ แม่น้ำสายสำคัญที่ไหลผ่านได้แก่ แม่น้ำไรน์ แม่น้ำดานูบ และแม่น้ำเอลเบ [แก้] การเปลี่ยนแปลงดินแดน ก่อนหน้าสงครามโลกครั้งที่สอง พื้นที่ซึ่งมีพลเมืองชาวเยอรมันอาศัยอยู่ อย่างเช่น ออสเตรีย, ซูเตเดนแลนด์, ดินแดนมาเมล รวมทั้งดินแดนซึ่งผนวกรวมภายหลังสงครามโลกครั้งที่สองอุบัติ ได้แก่ ออยเปน-เอท-มัลเมอดี, อัลซาซ-ลอร์เรน, ดานซิก และดินแดนบางส่วนของโปแลนด์ นอกจากนั้น ระหว่างปี ค.ศ. 1939-1945 แคว้นโบฮีเมียและโบราเวีย ถูกปกครองในฐานะรัฐในอารักขาของเยอรมนี ซึ่งเยอรมนีมีอำนาจควบคุมและบริหารประเทศ แต่ยังอนุญาตให้มีสกุลเงินตราเป็นของตัวเอง เช็กไซลีเซียรวมเข้ากับจังหวัดไซลีเซียในช่วงเวลาเดียวกัน ในปี ค.ศ. 1942 ลักเซมเบิร์กถูกผนวกรวมเข้ากับเยอรมนีโดยตรง โปแลนด์ตอนกลางและแคว้นกาลิเซียถูกจัดให้อยู่ภายใต้การบริหารรัฐการของรัฐบาลในอารักขา ซึ่งมีชื่อว่า เจอเนอรัล กอเฟิร์นเมนท์ (เยอรมัน: General Government) ในตอนปลายปี ค.ศ. 1943 จังหวัดบอลซาโน-โบเซน และอิสเตรีย ซึ่งเป็นดินแดนส่วนหนึ่งของจักรวรรดิออสเตรีย-ฮังการี ก่อนหน้าปี ค.ศ. 1919 ได้ตกอยู่ภายใต้การปกครองของเยอรมนี เช่นเดียวกับตรีเอสเต จากอิตาลี ชาติพันธมิตรของตน ภายหลังได้ยอมจำนนต่อฝ่ายสัมพันธมิตร ผลจากการประชุมพอตสดัม ดินแดนที่ผนวกรวมกับเยอรมนีนับตั้งแต่ ค.ศ. 1937 เป็นต้นมา เช่น ซูเตเดนแลนด์ ได้ถูกโอนคืนให้กับเจ้าของเดิม และให้เลื่อนพรมแดนทางด้านตะวันออกมาจนถึงแนวโอเดอร์-นิซเซ่ ซึ่งทำให้เนื้อที่ของประเทศลดลงประมาณ 25% เมื่อเทียบกับขนาดพื้นที่ซึ่งวัดเมื่อปี ค.ศ. 1937; ดินแดนซึ่งอยู่ทางตะวันออกของแนวโอเดอร์-นิซเซ่ อันประกอบด้วย ปรัสเซียตะวันออก ไซลีเซีย ปรัสเซียตะวันตก ราวสองในสามของแคว้นโพเมอราเนีย และบางส่วนของบรันเดนบูร์ก ฝรั่งเศสยังได้ยึดครองดินแดนส่วนใหญ่ของแคว้นซาร์ ซึ่งเป็นแหล่งอุตสาหกรรมถ่านหินที่สำคัญของเยอรมนีที่เหลืออีกด้วย ดินแดนส่วนใหญ่ที่เยอรมนีเสียไปนี้เป็นพื้นที่เกษตรกรรม ยกเว้น อัปเปอร์ไซลีเซีย ซึ่งเป็นศูนย์อุตสาหกรรมหนักที่มีขนาดใหญ่ที่สุดเป็นอันดับสองของเยอรมนี การเปลี่ยนแปลงดินแดนดังกล่าวส่งผลกระทบให้ชาวเยอรมันราว 14 ล้านคน ถูกขับออกจากดินแดนซึ่งอยู่นอกพรมแดนของประเทศเยอรมนีใหม่ โดยมีผู้เสียชีวิตระหว่างเหตุการณ์คราวนี้ประมาณ 1-2 ล้านคน เช่นเดียวกับเมืองใหญ่น้อยทั้งหลาย เช่น สเท็ททิน, เคอนิกซเบิร์ก, เบรสเลา, เอลบิง และดานซิก ที่ได้ขับชาวเยอรมันออกจากเมืองเช่นกัน [แก้] การปกครอง หลังจากวันที่ 14 กรกฎาคม 1933 นาซีเยอรมนีกลายเป็นประเทศที่ปกครองด้วยระบบพรรคการเมืองเดียวและเผด็จการเบ็ดเสร็จ ภายใต้พรรคนาซี การปกครองของนาซีเยอรมนีได้แบ่งเขตการปกครองของประเทศออกเป็นมณฑลย่อย เรียกว่า ""เกา"" ซึ่งเริ่มแรกนั้น เยอรมนีแบ่งออกเป็น 32 เกา แต่ว่าภายหลัง ในปี 1938 พรรคนาซีได้ออกนโยบายไกลช์ชอัลทุง ซึ่งให้ยุบการปกครองในระดับท้องถิ่นและในระดับรัฐ แล้วให้ขึ้นตรงต่อพรรคนาซี ซึ่งเป็นรัฐบาลกลางของประเทศ ระหว่างสงครามโลกครั้งที่สอง นาซีเยอรมนีสามารถยึดครองดินแดนอื่นได้ จึงได้สร้างการปกครองขึ้นมาใหม่ เรียกว่า ""ไรช์เกา"" (เยอรมัน: Reichsgau) ขึ้น จนกระทั่งถึงปี ค.ศ. 1945 นาซีเยอรมนีมีเขตการปกครองรวมทั้งสิ้น 42 เกา [แก้] แนวคิดการปกครองของนาซี การปกครองในนาซีเยอรมนีมีส่วนคล้ายกันมากกับการปกครองตามลัทธิฟาสซิสต์ ซึ่งได้ถือกำเนิดในอิตาลี ภายใต้การปกครองของเบนิโต มุสโสลินี ทว่าอย่างไรก็ตาม พรรคนาซีไม่เคยประกาศตนเองว่ายึดถือลัทธิฟาสซิสต์เลย ทั้งลัทธินาซีและลัทธิฟาสซิสต์ต่างก็เป็นแนวคิดทางการเมืองแบบนิยมทหาร ชาตินิยมและต่อต้านลัทธิคอมมิวนิสต์ และการสร้างเสริมกำลังทหารของตัวเอง รวมไปถึงทั้งสองแนวคิดตั้งใจที่จะสร้างรัฐเผด็จการ แต่ว่าสิ่งที่ทำให้ลัทธินาซีแตกต่างจากลัทธิฟาสซิสต์ในอิตาลี สเปนและโปรตุเกส นั่นคือ การกีดกันทางเชื้อชาติ แนวคิดนาซียังได้พยายามสร้างรัฐที่รวมอำนาจเข้าสู่บุคคลคนเดียวอย่างเบ็ดเสร็จ ซึ่งไม่เหมือนกับลัทธิฟาสซิสต์ที่ได้ส่งเสริมการปกครองแบบรวมอำนาจเข้าสู่บุคคลคนเดียว แต่ยังคงอนุญาตให้ประชาชนมีเสรีภาพบางส่วนได้ ดังนั้น ผลที่เกิดขึ้น คือ อิตาลียังคงเป็นการปกครองแบบราชาธิปไตยอยู่เช่นเดิม และพระมหากษัตริย์แห่งอิตาลีก็ยังคงหลงเหลืออำนาจที่มีอย่างเป็นทางการอยู่ดี อย่างไรก็ตาม ลัทธินาซีไม่ค่อยมีอะไรเป็นของตัวเอง ฮิตเลอร์ได้ลอกแบบสัญลักษณ์ตามอย่างฟาสซิสต์อิตาลี (ส่วนเครื่องหมายสวัสดิกะลอกแบบมาจากอินเดีย) ทั้งยังรวมไปถึง การทำความเคารพแบบโรมันมาใช้เป็นการทำความเคารพฮิตเลอร์ และมีการใช้พวกที่แต่งตัวเหมือนกับทหารมาเป็นส่วนหนึ่งของพรรค (ในนาซีเยอรมนี คือ เอสเอ ส่วนในฟาสซิสต์อิตาลี คือ พวกเชิ้ตดำ) ฮิตเลอร์ยังได้ลอกการเรียก ""ผู้นำของประเทศ"" มาจากอิตาลีด้วย (""ฟือเรอร์"" มีความหมายถึง ท่านผู้นำ ในนาซีเยอรมนี ส่วนในฟาสซิสต์อิตาลีใช้คำว่า ""ดูเช่"" (Duce)) ทั้งสองเป็นแนวคิดที่ต่อต้านลัทธิคอมมิวนิสต์ มีแนวคิดที่จะทำสงคราม และยังสนับสนุนระบบเศรษฐกิจสายกลางระหว่างลัทธิทุนนิยมและคอมมิวนิสต์ (เรียกว่า corporatism) พรรคนาซีปฏิเสธสัญลักษณ์แห่งลัทธิฟาสซิสต์ และยืนยันว่าตนยึดหลักตามแนวชาติสังคมนิยม แต่ว่า นักวิเคราะห์หลายท่านก็ยังจัดให้แนวคิดชาติสังคมนิยมให้เป็นส่วนหนึ่งของลัทธิฟาสซิสต์อยู่ดี แนวคิดเผด็จการของพรรคนาซีนั้นเป็นไปตามหลักคำสอนของลัทธินาซี พรรคนาซีได้บอกแก่ชาวเยอรมันว่าความสำเร็จของชาติเยอรมนีในอดีตและประชากรชาวเยอรมันนั้นมีความเชื่อมโยงกับแนวคิดตามแบบชาติสังคมนิยม แม้ว่าก่อนหน้านั้นจะยังไม่มีแนวคิดดังกล่าวก็ตาม การโฆษณาชวนเชื่อได้เพิ่มความน่าเชื่อถือและความแข็งแกร่งของแนวคิดของนาซี และสร้างความมีชื่อเสียงให้แก่ฟือเรอร์ ซึ่งก็คือ อดอล์ฟ ฮิตเลอร์ ผู้ถูกวาดภาพให้เป็นอัจฉริยะที่อยู่เบื้องหลังความสำเร็จของพรรคนาซีและผู้ที่นำประเทศเยอรมนีให้พ้นภัย เพื่อที่จะรักษาความสามารถที่จะสร้างรัฐเผด็จการเบ็ดเสร็จ พรรคนาซีได้สร้างองค์กรของตัวเอง เป็นพวกที่แต่งตัวเหมือนกับทหาร คือ หน่วยเอสเอ หรือ ""หน่วยวายุ"" ซึ่งมีหน้าที่จัดการกับพวกหัวซ้ายจัด พวกประชาธิปไตย ชาวยิว และคู่แข่งอื่นๆ หรือกลุ่มทางการเมืองขนาดเล็ก ความป่าเถื่อนของหน่วยเอสเอได้สร้างความกลัวให้แก่พลเมืองของประเทศ ทำให้ชาวเยอรมันหวาดกลัวต่อการถูกลงโทษ ซึ่งบางครั้งถึงตาย ถ้าหากพวกเขาออกนอกลู่นอกทางที่พรรคนาซีได้วางเอาไว้ นอกจากนั้น หน่วยเอสเอยังได้มีส่วนช่วยในการดึงดูดเยาวชนที่แปลกแยกจากสังคมหรือว่างงานเข้าสู่พรรคนาซีอีกด้วย ""ปัญหาของชาวเยอรมัน"" ตามที่มักถูกกล่าวถึงในการศึกษาของอังกฤษ ได้พุ่งเป้าไปยังการปกครองของเยอรมนีทางภาคเหนือและภาคกลางของทวีปยุโรป และเป็นแก่นสำคัญตลอดช่วงเวลาของประวัติศาสตร์เยอรมนี ตามหลัก ""ตรรกวิทยา"" ของการรักษาให้ชาวเยอรมันทำงานเบาๆ เพื่อประโยชน์เกี่ยวกับการแข่งขันทางเศรษฐกิจ และได้ถูกส่งไปปั่นป่วนการสร้างรัฐโปแลนด์ขึ้นมาใหม่หลังจากนั้น โดยมีเป้าหมาย คือ ถ่วงน้ำหนักจำนวนมากในความพยายามที่จะสร้าง ""ความลงตัวของเยอรมนี"" พรรคนาซียังได้มีความคิดของการสร้าง Großdeutschland หรือ เยอรมนีอันยิ่งใหญ่ และเชื่อว่าการรวมชาวเยอรมันเข้าด้วยกันเป็นประเทศเดียวจะเป็นขั้นตอนสำคัญที่จะนำพาประเทศให้ประสบความสำเร็จ แรงสนับสนุนอย่างจริงจังของนาซีต่อแนวคิดเรื่องประชาชนซึ่งอยู่ในหลักการเยอรมนีอันยิ่งใหญ่นำไปสู่การขยายตัวของเยอรมนี ให้ความชอบธรรมและการสนับสนุนสำหรับจักรวรรดิไรช์ที่สามที่จะเดินหน้าใช้กำลังเข้าควบคุมดินแดนของเยอรมนีที่เคยสูญเสียไปในอดีต ที่มีประชากรที่ไม่ใช่เยอรมันอาศัยอยู่มาก หรืออาจเข้ายึดครองในดินแดนที่ชาวเยอรมันอาศัยเป็นจำนวนมากอยู่แล้ว พรรคนาซีมักอ้างถึงแนวคิดของเยอรมนีที่เรียกว่า Lebensraum (พื้นที่อาศัย) ซึ่งกล่าวถึงความจำเป็นในการเพิ่มประชากรเยอรมัน เพื่อเป็นข้ออ้างในการขยายดินแดน เป้าหมายที่สำคัญสำหรับพรรคนาซีได้แก่การยุบรวมเอาฉนวนโปแลนด์และนครเสรีดานซิกเข้าสู่จักรวรรดิไรช์ที่สาม ซึ่งเป็นอีกก้าวหนึ่งของนโยบายการแบ่งแยกเชื้อชาติของนาซี แผนการ Lebensraum มีส่วนที่เกี่ยวข้องกันหลายประการ กล่าวคือ พรรคนาซีเชื่อว่ายุโรปตะวันออกควรจะเป็นดินแดนที่อยู่อาศัยของชาวเยอรมัน และประชาชนชาวสลาฟที่อยู่ในแผ่นดินของนาซีเยอรมนี พวกเขาเหล่านั้นจะถูกใช้เป็นแรงงานราคาถูกหรือถูกเนรเทศไปทางทิศตะวันออกต่อไป การเหยียดผิวและเผ่าพันธุ์นิยม ถือได้ว่าเป็นลักษณะสำคัญที่เกิดขึ้นในช่วงนาซีเยอรมนี พรรคนาซีได้รวมเอาแนวคิดต่อต้านเซมไมท์และต่อต้านคอมมิวนิสต์ และรวมไปถึงขบวนการหัวเอียงซ้ายข้ามชาติ และทุนนิยมตลาดสากลเช่นกัน ดังที่เป็นผลงานของ ""พวกยิวที่สมรู้ร่วมคิด"" ซึ่งยังได้หมายความรวมไปถึงขบวนการ อย่างเช่น ""การปฏิวัติพวกต่ำกว่ามนุษย์ ยิว-บอลเชวิค"" ผลที่เกิดขึ้นตามมาหลังจากเกิดการโยกย้าย กักตัวและการสังหารชาวยิวและชาวโซเวียตอย่างเป็นระบบขนานใหญ่ตามแนวรบด้านตะวันออก ทำให้ประชาชนเสียชีวิตไปอย่างน้อย 11 ถึง 12 ล้านคน ในช่วงเวลาระหว่างสงครามโลกครั้งที่สอง ซึ่งเป็นที่รู้จักกันในชื่อว่า ""การล้างชาติพันธุ์โดยนาซี"" [แก้] คณะรัฐบาลแห่งนาซีเยอรมนี (1933-1945) การเมืองของนาซีเยอรมนีมีรูปแบบของการแข่งขันเพื่อแย่งชิงอำนาจทางการเมือง ด้วยการพยายามสร้างความประทับใจให้แก่ฟือเรอร์ คือ ฮิตเลอร์ กฎหมายหลายข้อได้ถูกละเลยและแทนที่ด้วยการตีความกฎหมายในแบบที่ฮิตเลอร์ต้องการ ดังนั้น คำสั่งของฮิตเลอร์จึงมีลักษณะคล้ายกับกฎหมายของประเทศ ซึ่งเรียกกันว่าเป็น ""การทำงานกับฟือเรอร์"" (Working with Führer) ดังนั้น รัฐบาลของนาซีเยอรมนีจึงไม่ได้ทำงานประสานกันอย่างแน่นแฟ้น และเต็มไปด้วยความอิจฉาริษยา หรือตัวใครตัวมัน ความพยายามของแต่ละส่วนที่แสวงหาอำนาจและอิทธิพลเหนือตัวฟือเรอร์ โดยเฉพาะอย่างยิ่ง นโยบายของฮิตเลอร์ที่เอาแน่เอานอนไม่ได้จำนวนมาก ซึ่งได้ทำให้สมาชิกพรรคนาซีที่ไร้คุณธรรมและมีความมักใหญ่ใฝ่สูงแสวงหาบุคคลผู้ให้ความสนับสนุนและประกอบกับธรรมชาติอันรุนแรงของแนวคิดของฮิตเลอร์ จึงทำให้เกิดการกระทำเพื่อต้องการผลประโยชน์ทางการเมืองขึ้น เกอเบิลได้โฆษณาชวนเชื่อรูปแบบของรัฐบาลแห่งนาซีเยอรมนีอย่างประสบผล ว่ารัฐบาลเป็นสิ่งที่ควรอุทิศ ยกย่องและลงตัวอย่างมีประสิทธิภาพ การแข่งขันในหมู่เจ้าหน้าที่ของรัฐบาลและการออกกฎหมายอันไร้ระเบียบ ได้เพิ่มให้รัฐบาลอยู่นอกการควบคุมมากขึ้น นักประวัติศาสตร์ได้ลงความเห็นระหว่าง ""ลัทธินิยมสากล"" (Internationalists) ซึ่งเชื่อว่าฮิตเลอร์ได้วางแผนโครงสร้างรัฐบาลให้มีลักษณะเช่นนี้ เพื่อต้องการสร้างความจงรักภักดีและความอุทิศตัวให้แก่ผู้สนับสนุนของเขา และป้องกันการเกิดการสมรู้ร่วมคิดขึ้น หรือไม่ก็เป็นแบบ ""ลัทธิโครงสร้างนิยม"" (Structuralists) ซึ่งเชื่อว่าโครงสร้างของรัฐบาลได้เกิดขึ้นด้วยตัวของมันเอง และให้การสนับสนุนอำนาจเผด็จการของฮิตเลอร์เพียงน้อยนิด คณะรัฐบาลดังกล่าวมีอายุ 12 ปี ตั้งแต่วันที่ 30 มกราคม 1933 ถึงวันที่ 30 เมษายน 1945 หลังจากที่ฮิตเลอร์ยิงตัวตายในหลุมหลบภัยใต้ดินในกรุงเบอร์ลินแล้ว เขาได้สืบทอดอำนาจต่อให้แก่คาร์ล เดอนิตช์ ด้วยความปรารถนาที่จะสืบทอดเจตนารมณ์ของเขาต่อไปอีก โครงสร้างและผู้ดำรงตำแหน่งสำคัญทางการเมืองในรัฐบาลแห่งนาซีเยอรมนี ประกอบด้วย [แก้] สำนักงานแห่งชาติ [แก้] คณะรัฐมนตรี [แก้] คณะรัฐบาลเฟลนซเบิร์ก (1945) คณะรัฐบาลเฟลนซเบิร์กเป็นรัฐบาลชั่วคราวของนาซีเยอรมนีหลังจากวันที่ 30 เมษายน 1945 อดอล์ฟ ฮิตเลอร์ได้แต่งตั้งพลเรือเอกคาร์ล เดอนิตช์ให้เป็นประธานาธิบดีแห่งนาซีเยอรมนี เดอนิตช์ได้ย้ายที่ทำการรัฐบาลจากเบอร์ลินไปยังเฟลนซเบิร์ก ใกล้กับชายแดนเยอรมนี-เดนมาร์ก เป้าหมายของเขาก็คือ การยอมจำนนอย่างไม่มีเงื่อนไขต่อกองทัพสัมพันธมิตรที่รุกมาทางตะวันตก มิใช่กับกองทัพโซเวียตผู้รุกรานมาทางทิศตะวันออก คณะรัฐบาลเฟลนซ์เบิร์กสิ้นสุดลงเมื่อวันที่ 8 พฤษภาคม 1945 และคณะรัฐมนตรีทั้งหมดถูกจับกุมตัวโดยกองทัพสัมพันธมิตรเมื่อวันที่ 23 พฤษภาคม 1945 คณะรัฐมนตรีแห่งรัฐบาลเฟลนซเบิร์ก ประกอบด้วย [แก้] เศรษฐกิจ เมื่อพรรคนาซีมีอำนาจปกครองเยอรมนีใหม่ๆ นั้น เยอรมนีมีอัตราว่างงานสูงถึง 30% นโยบายด้านเศรษฐกิจของนาซีเยอรมนีถือกำเนิดมาจากแนวคิดของ ฮยัลมาร์ ชอัคท์ ผู้ซึ่งดำรงตำแหน่งประธานแห่งธนาคารเยอรมนีในช่วงที่พรรคนาซีขึ้นมามีอำนาจ และได้กลายมาเป็นรัฐมนตรีว่าการกระทรวงการคลังในปีเดียวกัน เขาเป็นหนึ่งในรัฐมนตรีด้านการเงินเพียงไม่กี่คนที่ใช้ประโยชน์จากการสิ้นสุดของมาตรฐานทองคำ เพื่อคงอัตราดอกเบี้ยให้ต่ำและอัตราขาดดุลของรัฐบาลให้สูง และให้กิจการงานสาธารณะขนาดใหญ่ได้รับการอัดฉีดจากรัฐบาลกลาง ซึ่งได้ส่งผลให้อัตราการว่างงานของชาวเยอรมันลดลงอย่างรวดเร็ว และนับได้ว่าเป็นการเปลี่ยนแปลงที่ดีที่สุดในกลุ่มประเทศที่ได้รับผลกระทบจากภาวะเศรษฐกิจตกต่ำครั้งใหญ่ ในที่สุดแล้ว นโยบายเศรษฐกิจแบบเคนส์นี้ก็ได้รับการส่งเสริมจากการสร้างกองกำลังทหารขึ้นมาใหม่และการเพิ่มงบประมาณทางด้านการทหารนั่นเอง ในปี 1937 ฮยัลมาร์ ชอัคท์ลาออกจากตำแหน่งรัฐมนตรีว่าการกระทรวงการคลัง ผู้ที่เข้ามารับตำแหน่งแทนคือ ร้อยเอก เฮอร์แมน เกอริง ผู้ซึ่งได้เสนอแผนการเศรษฐกิจสี่ปีซึ่งมีเป้าหมายที่จะทำให้เยอรมนีสามารถทำสงครามได้ภายในเวลาสี่ปี แผนการดังกล่าวได้กำหนดให้ลดการนำเข้าสินค้าจากต่างประเทศ (หรืออาจถึงขั้นยกเลิกการนำเข้าไปเลย) อัตราค่าจ้างและราคาสินค้าทั่วประเทศอยู่ภายใต้การควบคุมของรัฐบาล ซึ่งผู้ที่ฝ่าฝืนคำสั่งดังกล่าวจะถูกส่งตัวไปยังค่ายกักกัน เงินปันผลถูกกำหนดเอาไว้ไม่เกิน 6% ของวงเงินในบัญชี และตั้งเป้าหมายทางยุทธศาสตร์อันได้แก่ การเพิ่มจำนวนของเครื่องจักรการผลิตยาง โรงงานผลิตเหล็กและโรงงานผลิตสิ่งทออัตโนมัติ ซึ่งคล้ายกันมากกับนโยบายทางเศรษฐกิจในช่วงแรกของสหภาพโซเวียต จากการที่พรรคนาซีได้แทรกแซงเศรษฐกิจของประเทศขนานใหญ่ และดำเนินนโยบายการสร้างกำลังทหารขึ้นอีกอย่างมโหฬาร ในช่วงคริสต์ทศวรรษ 1930 จึงแทบไม่มีอัตราการว่างงานในเยอรมนีเลย (สถิตินี้ไม่รวมชาวต่างประเทศและสตรี) อัตราค่าจ้างภายในเยอรมนีลดลงกว่า 25% ระหว่างปี 1933 ถึงปี 1938 สหภาพการค้าถูกยกเลิก รวมไปถึงไม่อนุญาตให้มีสัญญาซื้อขายระหว่างกันและสิทธิในการหยุดงานประท้วง รัฐบาลยังห้ามมิให้ประชาชนลาออกจากงานของตน โดยรัฐบาลได้ออกบัญชีแรงงานในปี 1935 ถ้าหากแรงงานต้องการที่จะลาออกเพื่อไปทำงานใหม่ จะต้องได้รับอนุญาตจากผู้ว่าจ้างคนก่อนหน้าเสียก่อน นอกจากนั้น ยังมีการออกกฎบังคับเพื่อกำหนดแนวทางการลงทุนให้เป็นไปตามความต้องการของรัฐ แทนที่การลงทุนเพื่อหากำไรตามปกติ ในที่สุดการออกเงินทุนโดยรัฐบาลก็เข้าครอบงำขั้นตอนการลงทุน โดยสัดส่วนของหลักทรัพย์ที่ออกโดยภาคเอกชนนั้นลดลงอย่างมาก จากมากกว่า 50% ในปี 1933 และ 1934 เหลือเพียงประมาณ 10% ในปี 1935 ถึงปี 1938 บริษัทที่ออกเงินทุนเองก็ถูกจำกัดด้วยอัตราภาษีกำไรที่สูงมาก แม้บริษัทใหญ่ ๆ ได้รับการยกเว้นจากภาษีกำไร แต่ทว่ารัฐก็ควบคุมบริษัทเหล่านี้อย่างเข้มงวดจนทำให้""เหลือเพียงแต่เปลือกของความเป็นบริษัทเอกชนเท่านั้น"" ขณะที่นโยบายเศรษฐกิจของนาซีเยอรมนีอีกด้านหนึ่งพุ่งเป้าหมายไปยังการสร้างกำลังทหารขึ้นมาใหม่ และเพิ่มจำนวนทหารบกของเยอรมนีจาก 100,000 นาย ให้กลายเป็นหลายล้านนาย แผนการสี่ปีดังกล่าวได้รับการพิจารณาในที่ประชุมฮอสซบัค เมโมรันดุม ซึ่งที่ประชุมได้พิจารณาให้ผ่านแผนการดังกล่าว แต่ถึงกระนั้น แผนการสี่ปีของเกอริงจะหมดอายุในปี ค.ศ. 1940 แต่สงครามได้เกิดขึ้นก่อนหน้านั้นแล้ว เกอริงได้จัดตั้ง ""ที่ทำการแผนการสี่ปี"" ซึ่งเป็นหน่วยงานเพื่อควบคุมสภาพเศรษฐกิจของเยอรมนีและวัตถุดิบอย่างมีประสิทธิภาพในช่วงเวลานั้น ในปี 1942 การที่สงครามโลกขยายตัวออกไปอย่างกว้างขวาง ทำให้เศรษฐกิจของนาซีเยอรมนีต้องกลายมาเป็นเศรษฐกิจสงคราม ภายใต้การนำของอัลเบิร์ต สเพียร์ รัฐมนตรีว่าการกระทรวงอาวุธยุทธภัณฑ์และอุตสาหกรรมสงคราม เศรษฐกิจสงครามของนาซีเยอรมนีไม่สามารถสรุปได้อย่างเจาะจงว่าเป็น ""ตลาดเสรี"" หรือ ""ตลาดควบคุม"" ริชาร์ด โอเวอร์รี่ กล่าวว่า: ""เศรษฐกิจของเยอรมนีอยู่ระหว่างม้านั่งสองตัว มันทั้งไม่ใช่ระบบเผด็จการอย่างระบบของโซเวียต หรือทุนนิยมอย่างระบบของอเมริกัน ในการหาวิสาหกิจเอกชน"" [แก้] กฎหมาย โครงสร้างทางกฎหมายของนาซีเยอรมนีนั้นได้รับสืบทอดมาจากสาธารณรัฐไวมาร์ แต่ได้มีการเปลี่ยนแปลงเนื้อหาของตัวกฎหมายเกิดขึ้น รวมไปถึงความเปลี่ยนแปลงคำตัดสินของศาลไปพอสมควร พรรคนาซีถือว่าเป็นพรรคการเมืองที่ถูกต้องตามกฎหมายเพียงพรรคการเมืองเดียวในเยอรมนี พรรคการเมืองอื่นที่เกิดขึ้นในประเทศจะถูกยุบพรรค กฎหมายว่าด้วยสิทธิมนุษยชนส่วนมากได้ถูกตัดออกจากกฎหมายไรช์เกสเซทเท (กฎหมายแห่งจักรวรรดิไรช์) คนกลุ่มน้อยบางพวก เช่น ชาวยิว นักการเมืองฝ่ายตรงข้าม และเชลยสงครามริดรอนสิทธิและหน้าที่ที่พึงมี และร่างกฎหมายวอล์คซ์ซตราฟเกสเซทซบุค ซึ่งได้ถือกำเนิดขึ้นมาในปี 1933 แต่ยังไม่ได้นำออกมาใช้จนกระทั่งสิ้นสุดสงครามโลกครั้งที่สอง นอกจากนั้น พรรคนาซียังได้จัดตั้งศาลใหม่ขึ้นมา คือ วอล์คส์เกอร์ริชท์ชอฟ หรือ ศาลประชาชน ในปี 1934 แต่มีหน้าที่จัดการเฉพาะเกี่ยวกับคดีที่เกี่ยวข้องกับการเมืองเท่านั้น โดยตั้งแต่ปี 1943 จนถึงเดือนกันยายน 1944 ศาลประชาชนได้มีคำสั่งประหารชีวิตไปกว่า 5,375 คน และตั้งแต่วันที่ 20 กรกฎาคม 1944 จนถึงเดือนเมษายน 1945 ศาลมีคำสั่งประหารชีวิตอีกไม่ต่ำกว่า 2,000 คน ผู้พิพากษาของศาลประชาชนเป็นนักกฎหมายชื่อดัง โรแลนด์ ไฟรซ์เลอร์ ตั้งแต่ปี 1942 จนถึงปี 1945 ร่างกฎหมายที่สำคัญในสมัยของนาซีเยอรมนีส่วนใหญ่แล้วจะมาจากความเห็นชอบของฮิตเลอร์แต่เพียงผู้เดียวเท่านั้น กฎหมายของนาซีเยอรมนีจึงเป็นเผด็จการเต็มรูปแบบ และส่วนใหญ่เป็นการละเมิดสิทธิมนุษยชน โดยตัวอย่างกฎหมายที่มีผลบังคับใช้ในนาซีเยอรมนี ได้แก่ [แก้] การทหาร กองทัพแห่งนาซีเยอรมนี เรียกว่า Wehrmacht ซึ่งเป็นชื่อเรียกของกองกำลังติดอาวุธของเยอรมนีตั้งแต่ปี 1935 ถึงปี 1945 อันประกอบด้วย Heer (กองทัพบก) Kriegsmarine (กองทัพเรือ) Luftwaffe (กองทัพอากาศ) และองค์การทางทหาร Waffen-SS (กองกำลังรักษาประเทศ) ซึ่งทางพฤตินัยแล้วเป็นส่วนหนึ่งของ Wehrmacht เช่นกัน ในสมัยของนาซีเยอรมนี อดอล์ฟ ฮิตเลอร์ถือได้ว่าเป็นผู้บัญชาการทหารสูงสุดทั้งกองทัพบก กองทัพเรือและกองทัพอากาศ กองทัพบกเยอรมันถูกจำกัดจำนวนไว้ที่ 100,000 นายตามที่กำหนดไว้ในสนธิสัญญาแวร์ซาย ฮิตเลอร์ซึ่งมีความเกลียดชังเนื้อหาในสนธิสัญญาแวร์ซาย เขาได้แอบสร้างอาวุธอย่างลับๆ ทั้งในประเทศและนอกประเทศ หรือนำเข้าอาวุธจากต่างประเทศ โดยที่ฝ่ายสัมพันธมิตรไม่อาจตรวจจับได้ หลังจากนั้นก็สั่งระดมพลทั้งประเทศในปี 1935 ซึ่งชาวเยอรมันตั้งแต่ 18-45 ปีจะต้องไปเกณฑ์ทหาร รวมไปถึงการสร้างกองทัพอากาศอีกในปีเดียวกัน แต่ทว่าทั้งสหราชอาณาจักรและฝรั่งเศสต่างก็ไม่ได้ต่อต้านแต่ประการใด เนื่องจากยังเชื่อมั่นว่าฮิตเลอร์จะปรารถนาสันติภาพ ต่อมา กองทัพเรือเองก็ได้รับการเพิ่มจำนวนจากผลของข้อตกลงการเดินเรืออังกฤษ-เยอรมัน กองทัพเยอรมันได้พัฒนาแนวคิดที่ได้ริเริ่มขึ้นในสมัยสงครามโลกครั้งที่หนึ่ง อันเป็นปฏิบัติการร่วมระหว่างกองทัพบกและกองทัพอากาศ ซึ่งเมื่อรวมกับรูปแบบการรบโบราณ อย่างเช่น การล้อม และ ""การรบแห่งการทำลายล้าง"" กองทัพเยอรมันสามารถได้รับชัยชนะอย่างรวดเร็วในช่วงต้นของสงครามโลกครั้งที่สอง ซึ่งนักข่าวหนังสือพิมพ์ชาวอเมริกันเรียกว่า ""การโจมตีสายฟ้าแลบ"" นักประวัติศาสตร์ในปัจจุบันเชื่อว่ามีทหารเยอรมันในกองทัพไม่ต่ำกว่า 18,200,000 นาย กองทัพเยอรมันในสงครามโลกครั้งที่สองสูญเสียชีวิตทหารไปอย่างน้อย 5,533,000 นาย ระหว่างช่วงสงครามโลกครั้งที่สอง พรรคนาซีได้ใช้กองทัพในการล้างชาติพันธุ์ ซึ่งเป็นที่รู้กันดีตั้งแต่นายทหารชั้นสัญญาบัตรไปจนกระทั่งผู้บัญชาการระดับสูง และยังมีส่วนเกี่ยวข้องกับการฆาตกรรมและการสังหารหมู่ประชาชนในเขตยึดครอง ซึ่งถือว่าเป็นอาชญากรรมสงครามต่อมวลมนุษยชาติ การพัฒนาทางด้านการทหารของนาซีเยอรมนีเจริญไปจนถึงขั้นมีโครงการทดลองระเบิดปรมาณูของตัวเอง ซึ่งนักวิทยาศาสตร์สองคน ออตโต ฮัห์น และฟริตซ์ สเตรสแมน ซึ่งได้ยืนยันผลการทดลองขั้นแรกของตนเมื่อวันที่ 13 มกราคม 1939 แต่ทว่าเนื่องจากสงครามโลกครั้งที่สองยุติลงด้วยความพ่ายแพ้ของเยอรมนี ดังนั้นการทดลองจึงยังไม่สัมฤทธิ์ผล [แก้] สังคม [แก้] การศึกษา การศึกษาภายใต้การปกครองของนาซีเยอรมนีจะมุ่งเน้นไปยังชีววิทยาเชื้อชาติ นโยบายประชากร วัฒนธรรม ภูมิศาสตร์ และที่สำคัญที่สุด คือ ความแข็งแกร่งทางร่างกาย นโยบายต่อต้านเซมไมท์ได้ทำให้พรรคนาซีออกคำสั่งให้ชาวยิวไม่สามารถเป็นครูอาจารย์หรือศาสตราจารย์ตามสถานศึกษาของรัฐได้ และศาสตราจารย์ตามมหาวิทยาลัยจำเป็นจะต้องเป็นสมาชิกของสมาคมผู้บรรยายตามมหาวิทยาลัยแห่งชาติสังคมนิยม (อังกฤษ: National Socialist Association of University Lecturers) เสียก่อนจึงจะสามารถสมัครเข้าสู่ระบบการศึกษาได้ [แก้] ความเป็นอยู่ทางสังคม พรรคนาซีได้ให้ความสำคัญแก่ความเป็นอยู่ทางสังคมของชาวเยอรมัน จึงให้การสนับสนุนลดอัตราการว่างงานของชาวเยอรมันและรับรองความเป็นอยู่ของประชาชน ซึ่งเขาได้พุ่งความสนใจไปยังแนวคิดการอยู่ร่วมกันของชาวเยอรมันมากที่สุด พรรคนาซีมีวิธีการที่ช่วยให้ชาวเยอรมันมีความรู้สึกถึงการอยู่ร่วมกัน เช่น การใช้แรงงานของชาวเยอรมันและการหา ประสบการณ์บันเทิง ซึ่งได้แก่ การจัดงานรื่นเริง การเดินทางท่องเที่ยวและโรงหนังกลางแปลง ที่เรียกกันว่าโครงการ ""ความแข็งแกร่งผ่านความรื่นเริง"" (เยอรมัน: Kraft durch Freude, KdF) นอกจากนี้แล้ว พรรคนาซียังได้พยายามสร้างความจงรักภักดีและมิตรภาพ โดยการสนับสนุนบริการกรรมกรแห่งชาติ และองค์การยุวชนฮิตเลอร์ ด้วยวิธีการเกณฑ์ให้เข้าร่วมกับองค์กรของรัฐ ในการสนับสนุนโครงการดังกล่าว โครงการสถาปัตยกรรมหลายแห่งได้รับหน้าที่ให้ทำการก่อสร้าง โครงการเคดีเอฟได้ผลิตเคดีเอฟ-วาเกิน หรือที่ภายหลังรู้จักกันในนาม ""โฟล์กสวาเกน"" (รถของประชาชน) ซึ่งมีราคาถูก และชาวเยอรมันสามารถจะมีกำลังซื้อได้ และมันยังถูกสร้างขึ้นมาในข้อที่ว่าจะพัฒนาขีดความสามารถของมันให้เป็นพาหนะสงครามได้ และที่สำคัญอย่างยิ่ง คือ การสร้างออโตบาน ซึ่งเป็นถนนที่ไม่จำกัดความเร็วสายแรกของโลก (ทว่าข้อมูลจากบางแห่งกลับไม่เชื่อว่าพรรคนาซีจะเป็นผู้ริเริ่มโครงการออโตบาน) [แก้] สาธารณสุข นาซีเยอรมนีได้ให้ความสำคัญแก่ด้านสาธารณสุขอย่างมาก ไม่เหมือนกับที่หลายคนเข้าใจ จากการศึกษาวิจัยของโรเบิร์ต เอ็น. พร็อกเตอร์ จากหนังสือ The Nazi War on Cancer ของเขา เขาเชื่อว่านาซีเยอรมนีเป็นประเทศที่มีการต่อต้านบุหรี่อย่างหนักที่สุดในโลก คณะวิจัยเกี่ยวกับโทษของบุหรี่ได้รับเงินสนับสนุนจากรัฐบาล และนักวิทยาศาสตร์ชาวเยอรมันก็สามารถพิสูจน์ได้ว่าควันพิษจากบุหรี่ก่อให้เกิดโรคมะเร็งเป็นครั้งแรกของโลก ต่อมา นักวิทยาศาสตร์ชาวเยอรมันได้ทำการวิจัยศึกษาการระบาดวิทยา และในปี 1943 ผลการทดลองที่ศึกษาจากอีเบอร์ฮาร์ด ไชร์เรอร์ และอีริช เชอนิเกอร์ ซึ่งได้ข้อสรุปอย่างน่าเชื่อถือ ว่าการสูบบุหรี่จะก่อให้เกิดโรคมะเร็งปอด รัฐบาลนาซียังได้บอกให้แพทย์แนะนำให้ประชาชนหยุดการสูบบุหรี่เสีย การวิจัยเกี่ยวกับภัยของบุหรี่ได้ชะลอตัวในช่วงระหว่างสงคราม ซึ่งกว่านักวิทยาศาสตร์ชาวอเมริกันและชาวอังกฤษจะค้นพบผลการวิจัยของนักวิทยาศาสตร์ชาวเยอรมนี้ก็เป็นช่วงคริสต์ทศวรรษ 1950 ไปแล้ว นักวิทยาศาสตร์นาซียังได้พิสูจน์ว่าเส้นใยหินเป็นอันตรายต่อสุขภาพอีกด้วย ในปี 1943 เยอรมนียอมรับว่าโรคที่เกิดจากเส้นใยหิน เช่นมะเร็งปอด เป็นโรคที่เกิดระหว่างการปฏิบัติงานและยอมให้ค่าชดเชยแก่ผู้เสียหายเป็นประเทศแรกของโลก นโยบายด้านสาธารณสุขโดยทั่วไปของเยอรมนี ได้แก่ การทำความสะอาดแหล่งน้ำ การตรวจหาตะกั่วและปรอทในสินค้าที่ผลิตในเยอรมนี และสตรีในเยอรมนียังได้รับคำแนะนำให้ไปตรวจหามะเร็งเต้านม [แก้] สิทธิสตรี รัฐบาลนาซีไม่สนับสนุนการเคลื่อนไหวเพื่อปลดปล่อยสตรีและลัทธิเฟมินิสต์ ด้วยเหตุผลว่าสิ่งเหล่านั้นเป็นการกระทำของชาวยิวและเป็นพฤติกรรมที่ไม่เหมาะสมสำหรับชาวเยอรมัน พรรคนาซีได้สนับสนุนแนวคิดการปกครองฉันพ่อลูก ซึ่งจากแนวคิดดังกล่าวได้อบรมสตรีชาวเยอรมันว่า ""โลกเป็นสามีของเธอ ครอบครัวของเธอ ลูกของเธอ และเป็นบ้านของเธอ"" ฮิตเลอร์ได้กล่าวว่าเพศหญิงที่ใช้แรงงานหนักเหมือนกับเพศชายในช่วงภาวะเศรษฐกิจตกต่ำครั้งใหญ่จะไม่เป็นผลดีต่อครอบครัว เนื่องจากว่าในตอนนั้น เพศหญิงจะได้รับอัตราค่าจ้างเพียง 66% เมื่อเทียบกับอัตราค่าจ้างของเพศชาย จากคำแถลงดังกล่าว ฮิตเลอร์จึงมิได้พิจารณาขึ้นอัตราค่าจ้างให้แก่สตรีชาวเยอรมัน แต่บอกให้พวกเธออยู่กับบ้านแทน พร้อมกับที่ว่าขอให้สตรีชาวเยอรมันลาออกจากงานที่ทำนอกบ้านเสีย และให้สนับสนุนรัฐเกี่ยวกับกิจการสตรีอย่างแข็งขัน ในปี 1933 ฮิตเลอร์ได้เลือกเอาเกอร์ทรุด ชอลทซ์-คลิงก์ ขึ้นเป็นผู้นำสตรีแห่งจักรวรรดิไรช์ ซึ่งเธอได้กล่าวถึงบทบาทหลักของสตรีในสังคมคือ การให้กำเนิดบุตร และสตรีควรจะมีหน้าที่รับใช้บุรุษ ดังที่เธอเคยกล่าวว่า ""ภารกิจของสตรีคือการทำนุบำรุงเรือนของตน และยอมรับความจำเป็นของชีวิต ตั้งแต่วินาทีแรกจนถึงวินาทีสุดท้ายของบุรุษ"" ซึ่งแนวคิดนี้ยังมีอิทธิพลไปถึงสตรีชาวอารยันที่ได้แต่งงานกับบุรุษชาวยิวอีกด้วย จึงทำให้เกิดเหตุการณ์การประท้วงโรเซนสเทรซเซ ที่สตรีชาวเยอรมันกว่า 1,800 คน (พร้อมทั้งญาติ 4,200 คน) เรียกร้องให้นาซีปล่อยสามีชาวยิวของพวกเธอ การปกครองแบบนาซีส่งผลให้สตรีชาวเยอรมันไม่กล้าที่จะศึกษาหาความรู้ต่อในระดับมัธยมศึกษา วิทยาลัยและมหาวิทยาลัย จำนวนสตรีที่ศึกษาในระดับมหาวิทยาลัยลดลงอย่างรุนแรงในสมัยนาซีเยอรมนี ซึ่งลดลงจาก 128,000 คน ในปี 1933 เหลือเพียง 51,000 คน ในปี 1938 จำนวนเด็กหญิงที่ศึกษาในระดับมัธยมศึกษาลดลงจาก 437,000 คน ในปี 1926 เหลือเพียง 205,000 คน ในปี 1937 อย่างไรก็ตาม เนื่องจากต้องบรรจุเพศชายเข้าสู่กองทัพเยอรมันในช่วงสงครามโลกครั้งที่สอง ทำให้จำนวนสตรีในระบบการศึกษานับเป็นจำนวนครึ่งหนึ่งของทั้งหมดในปี 1944 พรรคนาซีได้มีการจัดตั้งองค์กรขึ้นมาหลายองค์กรเพื่อสั่งสอนแนวคิดนาซีให้แก่สตรีชาวเยอรมัน อย่างเช่น ยุงมาเดิล (เยอรมัน: Jungmädel, หมายถึง ""เด็กหญิง"") ซึ่งเป็นโครงการยุวชนฮิตเลอร์สำหรับเด็กหญิงอายุ 10-14 ปี และ บุนด์ ดอยท์เชอร์ เมเดล (เยอรมัน: Bund Deutscher Mädel อังกฤษ: BDM, German Girl's League) สำหรับเด็กสาวอายุระหว่าง 14-18 ปี แต่นาซีมีท่าทีที่แตกต่างระหว่างเรื่องเกี่ยวกับเพศสัมพันธ์ของสตรีกับการกำหนดบทบาทของสตรีในสังคม พรรคนาซีมีหลักเกณฑ์ที่เสรีเกี่ยวกับเรื่องเพศสัมพันธ์และให้ความเห็นอกเห็นใจสตรีที่ต้องเลี้ยงบุตรนอกสมรส การเลือนหายไปของจริยธรรมตั้งแต่คริสต์ศตวรรษที่ 19 กลับถูกเร่งให้เกิดเร็วขึ้นอีกในการปกครองของนาซีเยอรมนี บางส่วนหายไปจากการปกครองตามลัทธินาซี และบางส่วนหายไประหว่างสงคราม ความเลวทรามได้เพิ่มขึ้นอย่างมากเมื่อสงครามดำเนินต่อไป เหล่าทหารหนุ่มโสดมักจะมีความสัมพันธ์ในเชิงชู้สาวกับผู้หญิงหลายคนในเวลาเดียวกัน สตรีที่แต่งงานแล้วมักมีหลายความสัมพันธ์ในเวลาเดียวกัน ทั้งกับทหาร พลเรือนหรือแม้แต่ชนชั้นกรรมกร ""ภรรยาชาวไร่ในวึรท์เทมเบิร์กได้เริ่มมีใช้เพศสัมพันธ์เป็นสินค้า โดยใช้การตอบสนองทางเพศเพื่อจ้างกรรมกรต่างด้าวให้ทำงานเต็มวัน"" การแต่งงานและการมีเพศสัมพันธ์ระหว่างบุคคลจะถูกแบ่งระหว่างผู้ที่มีความสัมพันธ์ระหว่างเชื้อชาติ ""อารยัน"" และผู้ที่นอกเหนือจากนั้นที่ถูกเรียกว่า ""รัสเซนชันเดอ"" (เยอรมัน: Rassenschande) ซึ่งถือเป็นความผิดและจะต้องโทษ (ชาวอารยันจะถูกส่งไปค่ายกักกัน และผู้ที่ไม่ใช่อารยันจะต้องโทษประหาร) แม้ว่าบทบาทของสตรีในสังคมเยอรมันจะลดน้อยถดถอยลงไปมาก แต่สตรีบางคนก็ยังมีบทบาทสำคัญ ซึ่งได้รับการยกย่องสรรเสริญและประสบความสำเร็จในชีวิต อย่างเช่น ฮันนา ไรท์ช นักบินประจำตัวฮิตเลอร์ และเลนิ ไรเฟนสทฮัล ผู้กำกับภาพยนตร์และดารา ตัวอย่างที่น่าเยาะเย้ยของความแตกต่างระหว่างคำสั่งสอนของลัทธินาซีและการปฏิบัติตนนั้นคือ ถึงแม้การมีเพศสัมพันธ์กันในค่ายของยุวชนฮิตเลอร์จะถูกห้ามอย่างชัดเจน ค่ายของเด็กชายกับเด็กหญิงกลับถูกวางให้อยู่ใกล้กันราวกับจะต้องการให้เกิดเพศสัมพันธ์ขึ้น อีกทั้งสมาชิกของบุนด์ ดอยท์เชอร์ เมเดล มักจะตั้งครรภ์ (หรือมีผลกระทบไปถึงการสมรสในภายหลัง) เมื่อได้รับมอบหมายให้ทำงานที่เกี่ยวข้องกับชายที่ยั่วยุได้ง่าย [แก้] การอนุรักษ์ธรรมชาติและสิ่งแวดล้อม ในปี 1935 พรรคนาซีได้ผ่าน ""บัญญัติแห่งการอนุรักษ์ธรรมชาติแห่งไรช์"" ซึ่งไม่ได้เป็นกฎหมายตามลัทธินาซีอย่างแท้จริง เพราะมีอิทธิพลมาตั้งแต่ก่อนที่พรรคนาซีจะขึ้นสู่อำนาจเสียอีก อย่างไรก็ตาม มันก็แสดงให้เห็นถึงแนวคิดของพรรคนาซี แนวคิดของ ""ดาวเออร์วัลด์"" (เยอรมัน: Dauerwald) หรือ ""ป่านิรันดร์"" (อังกฤษ: Perpetual forest) อันเป็นการรวบรวมแนวคิดการบริหารและการอนุรักษ์ป่าไม้ ซึ่งพรรคนาซีได้นำเสนอว่าป่าไม้สามารถป้องกันมลภาวะทางอากาศได้ [แก้] นโยบายอนุรักษ์สัตว์ ในปี 1933 พรรคนาซีได้ร่างกฎหมายอันเข้มงวดเพื่อกำหนดการอนุรักษ์สัตว์ขึ้นมา ทำให้การล่าสัตว์เป็นสิ่งผิดกฎหมายในนาซีเยอรมนี ซึ่งแม้แต่ในประเทศเยอรมนีในปัจจุบัน ก็ยังมีการสืบทอดกฎหมายการปกป้องสัตว์ของนาซีมาจนถึงปัจจุบันไม่มากก็น้อย แต่ว่าผลของกฎหมายดังกล่าวก็มีผลน้อยมากในการบังคับใช้ เนื่องจากพรรคนาซีเห็นว่ายังมีความจำเป็นที่ต้องชำแหละสัตว์เพื่อการศึกษาทางการแพทย์ [แก้] นโยบายกีดกันทางเชื้อชาติ พรรคนาซีได้แบ่งประชากรออกเป็นสองประเภทคือ ""เชื้อชาติอารยัน"" และ ""ไม่ใช่เชื้อชาติอารยัน"" ซึ่งหมายถึงชาวยิวหรือชนกลุ่มน้อยอื่น สำหรับเชื้อชาติอารยันแล้ว พรรคนาซีได้ออกนโยบายทางสังคมซึ่งเอื้อประโยชน์ให้แก่คนกลุ่มนี้ และเพิ่มขึ้นเมื่อเวลาผ่านไป ซึ่งรวมไปถึงยกโทษให้แก่เด็กที่เกิดจากบิดามารดานอกสมรส รวมไปถึงให้การสนับสนุนทางการเงินให้แก่ครอบครัวชาวอารยันซึ่งให้กำเนิดบุตร พรรคนาซีดำเนินนโยบายกีดกันโดยการข่มเหงและสังหารผู้ที่ไม่เป็นที่พึงปรารถนาของสังคมและผู้ที่ไม่ควรจะได้รับผลประโยชน์จากนโยบายทางเชื้อชาติและสังคม ซึ่งเรียกว่าเป็น ""ศัตรูของรัฐ"" โดยเฉพาะอย่างยิ่ง ""พวกที่ต่ำกว่ามนุษย์"" อย่างเช่น ชาวยิว ชาวยิปซี ผู้นับถือลัทธิพยานพระเยโฮวาห์ ซึ่งรวมไปถึงผู้ที่มีความบกพร่องทางจิตและทางกาย ซึ่งได้แก่ ไร้สมรรถภาพและรักร่วมเพศ ในช่วงคริสต์ทศวรรษ 1930 แผนการของพรรคนาซีที่จะแยกหรือจนกระทั่งสังหารชาวยิวได้เริ่มต้นขึ้นในนาซีเยอรมนีด้วยการสร้างนิคมชาวยิว ค่ายกักกัน และค่ายแรงงาน ในปี 1933 ค่ายกักกันดาเชาเสร็จสมบูรณ์ ซึ่งฮิมม์เลอร์ได้กล่าวถึงจุดประสงค์ของค่ายดาเชาว่าเป็น ""ค่ายสำหรับนักโทษทางการเมือง"" ภายหลังจากที่พรรคนาซีก้าวขึ้นสู่อำนาจแล้ว ชาวยิวจำนวนมากถูกยุให้หนีออกนอกประเทศ ซึ่งชาวยิวจำนวนมากก็ทำเช่นนั้น ในช่วงเวลาที่ กฎหมายเมืองเนือร์นแบร์ก ผ่านในปี 1935 ชาวยิวถือว่าสูญเสียสัญชาติเยอรมันและถูกปฏิเสธจากตำแหน่งการงานของรัฐ ซึ่งทำให้ชาวยิวจำนวนมากตกงานในประเทศ โดยชาวเยอรมันจะเข้าทำหน้าที่ตามตำแหน่งที่ว่างอยู่นั้น เหตุการณ์ที่โดดเด่นก็คือ รัฐบาลพยายามที่จะส่งตัวชาวยิวเชื้อสายโปแลนด์กว่า 17,000 คนกลับสู่โปแลนด์ ซึ่งเป็นการตัดสินใจที่นำไปสู่การลอบสังหารเอิร์ท วอม รัท ทูตชาวเยอรมัน โดยเฮอร์สเชล กรินสปัน ชาวยิวเชื้อสายเยอรมันที่อาศัยอยู่ในปารีส การลอบสังหารนี้ทำให้เกิดข้ออ้างแก่พรรคนาซีที่จะปลุกระดมให้เกิดการต่อต้านชาวยิวในวันที่ 9 พฤศจิกายน ซึ่งมุ่งจะทำลายธุรกิจของชาวยิวเป็นพิเศษ เหตุการณ์ต่อต้านนี้ถูกเรียกว่า คริสทัลนัชท์ (เยอรมัน: Kristallnacht) หรือ ""คืนแห่งการทุบกระจก"" ""คืนคริสตัล"" (อังกฤษ: Night of Broken Glass, ตามตัวอักษร คือ ""Crystal Night) เพราะกระจกหน้าต่างร้านค้าที่ถูกทุบทำให้ถนนดูเหมือนถูกโรยด้วยคริสตัล จนกระทั่งเดือนกันยายน 1939 ชาวยิวกว่า 200,000 คนหลบหนีออกนอกประเทศ และรัฐบาลจะทำการยึดทรัพย์สินของชาวยิวเหล่านั้นเป็นของแผ่นดิน พรรคนาซียังได้ดำเนินการสังหารชาวเยอรมันที่ ""อ่อนแอ"" และ ""ไม่เหมาะสม"" อย่างเช่น พฤติการณ์ ที-4 (อังกฤษ: Action T-4) ซึ่งมีการสังหารคนพิการและผู้ป่วยเป็นจำนวนหลายหมื่นคนในความพยายามที่จะ ""รักษาความบริสุทธิ์ของเชื้อสายอันยิ่งใหญ่"" (เยอรมัน: Herrenvolk) อีกประการหนึ่งที่โครงการที่นาซีใช้เพื่อรักษาความบริสุทธิ์ทางเชื้อชาติคือ เลเบนสบอร์น (เยอรมัน: Lebensborn) หรือ ""น้ำพุแห่งชีวิต"" ที่ได้ก่อตั้งขึ้นตั้งแต่ปี 1936 โดยมีเป้าหมายเพื่อที่จะให้ทหารเยอรมัน (ซึ่งส่วนใหญ่คือ หน่วยเอสเอส) สืบเชื้อสายของพันธุ์บริสุทธิ์ รวมไปถึงข้อเสนอที่ให้บริการสนับสนุนครอบครัวเอสเอส (รวมไปถึงจัดให้เยาวชนที่มีพันธุ์บริสุทธิ์เข้าไปอยู่ในครอบครัวเอสเอสที่มีความเหมาะสม) และจัดหาสตรีที่มีความเหมาะสมทางเชื้อชาติให้เป็นภรรยาของชายที่ผ่านการคัดเลือกแล้ว และให้พวกเธออยู่อาศัยในเยอรมนีและดินแดนยึดครองในทวีปยุโรป และยังเลยไปถึงขั้นที่จะนำเด็กที่มีพันธุ์บริสุทธิ์ที่จับมาจากดินแดนยึดครอง เช่นโปแลนด์ มาให้กับครอบครัวชาวเยอรมัน เมื่อถึงตอนต้นของสงครามโลกครั้งที่สอง รัฐบาลเยอรมนีได้ออกคำสั่งในดินแดนยึดครองโปแลนด์ ผู้ชายชาวยิวต้องถูกใช้แรงงานหนัก ผู้หญิงและเด็กจะต้องถูกจับไปยังนิคมชาวยิว ซึ่งในการกระทำดังกล่าว แสดงให้เห็นอย่างชัดเจนว่า การแก้ปัญหาชาวยิวที่ได้มีการถกเถียงกันมาเป็นเวลายาวนานแล้วจะยุติลงด้วยการแก้ปัญหาชาวยิวครั้งสุดท้าย คือการทำลายล้างเชื้อชาติยิวจนสิ้นซาก [แก้] วัฒนธรรม [แก้] ผลงานทางศิลปะ พรรคนาซีมีแนวคิดที่จะพยายามรักษาคุณค่าของวัฒนธรรมประเพณีดั้งเดิมของชาติเยอรมนีเอาไว้ ศิลปวัฒนธรรมที่ถือกำเนิดขึ้นมาให้เห็นอย่างชัดเจนหลังจากช่วงสาธารณรัฐไวมาร์จะถูกปราบปราม โดยเฉพาะอย่างยิ่ง ทัศนศิลป์ที่จะต้องได้รับการเฝ้าระวังอย่างเข้มงวด และต้องผ่านเกณฑ์ โดยจะต้องเน้นเพื่อเป็นการแสดงตัวอย่างของนโยบายของรัฐ เช่น ความบริสุทธิ์ของเชื้อชาติ ลัทธินิยมทหาร วีรบุรุษ พลังอำนาจ ความเข้มแข็ง และความอ่อนน้อมถ่อมตน ภาพศิลปะนามธรรมและศิลปะอาวองการ์ด จะถูกเคลื่อนย้ายออกจากพิพิธภัณฑ์และจะถูกนำไปแสดงเป็นพิเศษในหมวดหมู่ ""ศิลปะอันเลวทราม"" (อังกฤษ: degenerate art) ซึ่งเป็นการเปิดโอกาสให้ประชาชนหัวเราะเยาะผลงานเหล่านี้ วรรณกรรมที่เป็นผลงานของชาวยิว หรือเชื้อชาติที่ไม่เป็นอารยัน หรือนักประพันธ์ผู้มีความเห็นไปในทางต่อต้านคำสอนของลัทธินาซีถูกทำลาย การทำลายวรรณกรรมที่โด่งดังที่สุดคือการเผาหนังสือโดยนักเรียนชาวเยอรมันในปี 1933 แม้ว่าจะมีความพยายามของรัฐบาลที่จะสร้างวัฒนธรรมเยอรมันบริสุทธิ์ แต่ว่ายังมีศิลปะหรือสถาปัตยกรรมบางส่วน กลับเป็นสถาปัตยกรรมฟื้นฟูคลาสสิค ซึ่งตั้งอยู่บนพื้นฐานของสถาปัตยกรรมโรมันโบราณ ภายใต้การชักนำของฮิตเลอร์เอง ศิลปะแนวนี้โดดเด่นและขัดแย้งกับศิลปะรุ่นใหม่ที่มีเสรีกว่าและได้รับความนิยมกว่าในสมัยนั้น (เช่น อาร์ท เดโค) โดยผลงานสถาปัตยกรรมแบบโรมันในนาซีเยอรมนีส่วนมากเป็นผลงานของวิศวกรของรัฐ อัลเบิร์ต สเพียร์ ซึ่งเขาก็ได้ออกแบบสถานที่สำคัญของพรรคนาซีอันยิ่งใหญ่และสง่างาม อย่างเช่น ลานชุมนุมของพรรคนาซีที่เมืองเนือร์นแบร์ก และที่ว่าการไรช์ในกรุงเบอร์ลิน งานออกแบบชิ้นหนึ่งที่ไม่ได้นำมาสร้างจริงคือการสร้างเพเธอนอนให้ยิ่งใหญ่กว่าในกรุงโรมและใช้เป็นศูนย์ทางศาสนาของลัทธินาซีในเบอร์ลิน (ซึ่งจะถูกเปลี่ยนชื่อเป็นเยอรมาเนีย) และประตูแห่งชัยชนะให้ยิ่งใหญ่กว่าในกรุงปารีส แต่งานออกแบบสำหรับเยอรมาเนียเหล่านี้ล้วนเป็นเพียงความเพ้อฝันและไม่มีวันที่จะสำเร็จลงได้เพราะขนาดของมันและดินของเบอร์ลินที่อ่อนเกินไป นอกจากนี้ วัสดุที่ใช้ในการก่อสร้างล้วนถูกนำไปใช้ในการสงคราม [แก้] สื่อและภาพยนตร์ ผลงานทางด้านสื่อและภาพยนตร์ของเยอรมนีในยุคสมัยนาซีนี้ส่วนใหญ่จะมีจุดประสงค์เพื่อความบันเทิง กฎหมายได้ห้ามมิให้มีการนำเข้าภาพยนตร์จากต่างประเทศมาตั้งแต่ปี 1936 อุตสาหกรรมของเยอรมนีได้รับการเปลี่ยนแปลงให้เป็นแนวชาตินิยมทั้งหมดในปี 1937 ซึ่งจะต้องทำหน้าที่ผลิตภาพยนตร์ต่างประเทศที่ขาดหายไป (โดยเฉพาะอย่างยิ่ง ภาพยนตร์จากสหรัฐอเมริกา) ความบันเทิงกลายมาเป็นสิ่งที่จำเป็นอย่างมากในช่วงปลายสงครามโลกครั้งที่สอง เพราะภาพยนตร์เป็นสิ่งที่ดึงความสนใจจากการทิ้งระเบิดของฝ่ายสัมพันธมิตรและความพ่ายแพ้ของเยอรมนี ภาพยนตร์ทั้งในปี 1943 และปี 1944 สร้างรายได้กว่าหนึ่งพันล้านไรช์มาร์ก แม้จะมีการข้อกำหนดทางการเมืองและผู้ผลิตภาพยนตร์จำนวนมากหลบหนีออกนอกประเทศ ภาพยนตร์ของนาซีก็ยังมีการคิดค้นนวัตกรรมทางเทคโนโลยีและความงามขึ้นมาใหม่ อย่างเช่น การผลิตภาพยนตร์โดยใช้ฟิล์มอักฟาโคเลอร์ (เยอรมัน: Agfacolor) ซึ่งเป็นการระบุลงไปอย่างชัดเจนว่าเป็นลักษณะเฉพาะตัวของอุตสาหกรรมภาพยนตร์ของนาซีเยอรมนี ผลงานภาพยนตร์ส่วนใหญ่จะเป็นการโฆษณาชวนเชื่อ นำเสนอนโยบายของรัฐบาลและคำสั่งสอนทางเชื้อชาติ [แก้] ศาสนา พรรคนาซีได้นำสัญลักษณ์มาจากคริสต์ศาสนามารวมเข้ากับอารยธรรมโบราณ และยังได้เสนอคริสต์ศาสนาเชิงบวก ซึ่งได้ทำให้ชาวเยอรมันคริสต์จำนวนมากเชื่อว่าหลักของลัทธินาซีเป็นไปตามหลักธรรมของคริสต์ศาสนา แม้ว่าจะอยู่ในช่วงสงครามโลกครั้งที่สองก็ตาม [แก้] การกีฬา การแข่งขันโอลิมปิกฤดูร้อนที่กรุงเบอร์ลินในปี 1936 ในครั้งนี้เป็นการแข่งขันกีฬาโอลิมปิกครั้งที่ 11 ของโลก ซึ่งอดอล์ฟ ฮิตเลอร์หวังว่าจะเป็นการแสดงให้เห็นถึงความยิ่งใหญ่ของเชื้อชาติอารยัน เยอรมนีได้ใช้โอกาสดังกล่าวในการประชาสัมพันธ์การท่องเที่ยวในประเทศ และนับได้ว่าเป็นการแสดงพลังที่โดดเด่นของศิลปะและวัฒนธรรมนาซี การแข่งขันในครั้งนี้มีประเทศผู้เข้าร่วมการแข่งขันกว่า 49 ประเทศ และผลจากการแข่งขัน เยอรมนีเป็นเจ้าเหรียญทองในการแข่งขันกีฬาโอลิมปิกในครั้งนั้น ในการแข่งขันโอลิมปิกดังกล่าว ก็มีเรื่องว่าฮิตเลอร์ปฏิเสธที่จะมอบเหรียญรางวัลให้แก่ เจซซี โอเวน รวมไปถึงเรื่องของเชื้อชาติยิวเข้ามาเกี่ยวข้องอีก [แก้] ความสัมพันธ์ระหว่างประเทศ หลังจากสิ้นสุดสงครามโลกครั้งที่หนึ่ง เยอรมนีถูกบังคับและปฏิบัติตามสนธิสัญญาแวร์ซายส์ ซึ่งได้ทำลายเศรษฐกิจของเยอรมนีลงจนย่อยยับ และห้ามมิให้เยอรมนีสร้างเครื่องบิน เรือดำน้ำ และเรือรบขนาดใหญ่ เยอรมนีสูญเสียดินแดนอาณานิคมทั้งหมด และห้ามสร้างสัมพันธไมตรีกับออสเตรียและนครเสรีดานซิกที่เพิ่งเกิดใหม่ ในเวทีการเมืองระหว่างประเทศ อังกฤษและฝรั่งเศสต่างก็หวาดกลัวสงครามโลกอีกครั้งหนึ่ง จึงดำเนินนโยบายทอดไมตรีกับเยอรมนี ส่วนฮิตเลอร์มีเป้าหมายที่จะฉีกสนธิสัญญาแวร์ซายส์ การขยายดินแดนของเยอรมนี และ ""เลเบนสเราม์"" ตั้งแต่ปี 1933 เป็นต้นมา ฮิตเลอร์และพลพรรคนาซีเดินหน้าเพิ่มกำลังทหารของประเทศและใช้อุบายทางการเมืองเพื่อที่จะยกระดับตนให้ทัดเทียมกับนานาชาติในเวทีโลกซึ่งขัดกับสนธิสัญญาแวร์ซายส์ และเป็นเหตุให้อังกฤษ ฝรั่งเศสและอิตาลีต้องหันมาให้ความสนใจในปัญหาที่เกิดขึ้นจากนาซีเยอรมนี แต่ทว่าพันธมิตรทั้งสามไม่ลงรอยกันเอง อังกฤษเองนั้นถึงกับยอมทำสนธิสัญญาแยกต่างหากเพื่อรักษาสัมพันธไมตรีกับเยอรมนี พันธมิตรดังกล่าวจึงล่มสลาย และสันนิบาตชาติก็ไม่สามารถช่วยอะไรได้เลย อย่างไรก็ตาม ฮิตเลอร์ยังคงดำเนินนโยบายทอดไมตรีกับอังกฤษและฝรั่งเศสอยู่ และเขายังปรารถนาที่จะร่วมเป็นพันธมิตรกับอิตาลี แต่อิตาลีมักจะไม่มีเสถียรภาพทางการเมือง เนื่องจากปัญหาความขัดแย้งภายในประเทศ ในปี 1935 ฮิตเลอร์สั่งเกณฑ์ทหาร จัดตั้งกองทัพอากาศ และส่งกำลังทหารกลับเข้าสู่แคว้นซาร์ แต่ไม่ได้รับการตอบโต้จากประเทศฝ่ายสัมพันธมิตรแต่ประการใด ซึ่งเป็นเหตุให้ฮิตเลอร์เกิดความฮึกเหิมและก้าวร้าวมากขึ้น ในปีต่อมา ฮิตเลอร์ได้เริ่มใช้กำลังทหารเข้าแทรกแซงกิจการภายในของประเทศอื่น ในปี 1937 ฮิตเลอร์ส่งกองกำลังไปช่วยเหลือฝ่ายชาตินิยมสเปน ภายใต้การนำของนายพล ฟรานซิสโก ฟรังโก ในสงครามกลางเมืองสเปน ในปี 1938 เยอรมนีผนวกเอาดินแดนออสเตรีย อิตาลีซึ่งมีท่าทีต่อต้านเยอรมนีมิให้ยึดครองออสเตรียมาตั้งแต่การลงนามในสนธิสัญญาเหล็ก เมื่ออังกฤษและอิตาลีปราศจากผลประโยชน์ร่วมกันแล้ว อิตาลีจึงเริ่มเปลี่ยนท่าทีโอนเอียงไปหาเยอรมนีแทน ต่อมาก็ยังได้ดินแดนซูเดเตนแลนด์และเชโกสโลวาเกีย อังกฤษซึ่งยังคงเชื่อว่าฮิตเลอร์ไม่ปรารถนาสงคราม นายกรัฐมนตรีอังกฤษ เนวิลล์ เชมเบอร์แลนด์ จึงได้ลงนามยกแคว้นซูเดเตนแลนด์ให้แก่เยอรมนี ด้วยหวังว่าเยอรมนีจะไม่แสวงหาดินแดนอื่นเพิ่มเติมในทวีปยุโรป เนวิลล์คิดว่าตนได้ปฏิบัติภารกิจได้ประสบความสำเร็จแล้วเมื่อฮิตเลอร์ยอมตอบตกลง แต่หลังจากนั้น ฮิตเลอร์ก็เข้าผนวกเชโกสโลวาเกียอีก หลังจากนั้น ฮิตเลอร์ได้พุ่งเป้าไปยังโปแลนด์และฉนวนโปแลนด์ เขาต้องการให้มีการทบทวนการกำหนดพรมแดนใหม่กับโปแลนด์ แต่โปแลนด์ปฏิเสธที่จะยอมรับการผนวกนครเสรีดานซิกเข้ากับเยอรมนี ไม่นานก่อนหน้าการรุกรานโปแลนด์ ฮิตเลอร์ได้ลงนามในสนธิสัญญาไม่รุกรานกันกับสหภาพโซเวียต เพื่อเป็นการแบ่งปันเขตอิทธิพลของตนในยุโรปตะวันออก และเมื่อถึงวันที่ 1 กันยายน 1939 กองทัพเยอรมนีรุกรานโปแลนด์ และนับว่าเป็นจุดเริ่มต้นของสงครามโลกครั้งที่สอง แม้ว่าฝ่ายสัมพันธมิตรจะประกาศสงครามกับนาซีเยอรมนีและให้การช่วยเหลือโปแลนด์ก็ตาม แต่ผลก็แทบจะไม่เกิดการเปลี่ยนแปลงขึ้นเลย ซึ่งเป็นระยะที่เรียกกันว่า ""สงครามลวง"" ในปี 1940 เยอรมนีรุกรานเดนมาร์กและนอร์เวีย เพื่อลดการตึงเครียดที่เกิดขึ้นจากความหวาดระแวงในท่าทีของฝ่ายสัมพันธมิตร รวมทั้งยังได้โจมตีไปทางทิศตะวันตก ยึดครองกลุ่มประเทศต่ำและประเทศฝรั่งเศส โดยเยอรมนียินยอมให้ผู้ชาตินิยมและวีรบุรุษสงคราม ฟิลิป เปแตง จัดตั้งการปกครองภายใต้ระบอบฟาสซิสต์ เรียกชื่อประเทศว่า ""รัฐฝรั่งเศส"" หรือเป็นที่รู้จักกันกว้างขวางกว่า คือ วิชีฝรั่งเศส ในปี 1941 เยอรมนีรุกรานสหภาพโซเวียตในความพยายามที่จะพิชิตดินแดนอันกว้างใหญ่ไพศาลตามนโยบาย เลเบนสเราม์ สำหรับพลเมืองสัญชาติเยอรมัน โดยรัฐบาลสัญญาว่าจะมีการจัดตั้ง ในช่วงหลังจากปี 1943 ทิศทางของสงครามเปลี่ยนแปลงไป เยอรมนีถูกบังคับให้ต้องยึดครองดินแดนของอิตาลี ซึ่งรัฐบาลของมุสโสลินีหมดอำนาจลง และจัดตั้งรัฐบาลสาธารณรัฐสังคมนิยมอิตาลี กองทัพเยอรมันต้องสู้กับกองทัพพันธมิตรทั้ง 3 แนวรบ เยอรมนีในช่วงปลายสงครามโลกครั้งที่สองถูกโดดเดี่ยวทางการทูตอย่างหนัก และไม่อาจต้านทานกองทัพสัมพันธมิตรที่รุกเข้ามาจากทั้งทางทิศตะวันตก ตะวันออกและทิศใต้ เมื่อรัฐบาลใหม่ของเยอรมนีประกาศยอมแพ้สงครามโลกครั้งที่สอง เมื่อวันที่ 8 พฤษภาคม 1945","นาซีเยอรมนี (อังกฤษ: Nazi Germany) หรือ จักรวรรดิไรช์ที่สาม (อังกฤษ: The Third Reich) เป็นชื่อเรียกสามัญของประเทศเยอรมนี ในช่วงระหว่างปี ค.ศ. 1933-1945 ซึ่งมีการปกครองระบอบชาติสังคมนิยมภายใต้ผู้เผด็จการอดอล์ฟ ฮิตเลอร์ และพรรคชาติสังคมนิยมกรรมกรแห่งชาติเยอรมัน นาซีเยอรมนีตั้งอยู่บนทวีปยุโรป มีเมืองหลวง คือ กรุงเบอร์ลิน ชื่ออย่างเป็นทางการของประเทศ คือ จักรวรรดิเยอรมัน (เยอรมัน: Deutsches Reich) และ มหาจักรวรรดิเยอรมัน (เยอรมัน: Großdeutsches Reich) นับตั้งแต่ ค.ศ. 1943 เป็นต้นมา ความพ่ายแพ้ของเยอรมนีภายหลังสงครามโลกครั้งที่หนึ่งและอีกหลายปัจจัย ส่งผลให้ฮิตเลอร์ก้าวขึ้นสู่ตำแหน่งมุขมนตรีแห่งเยอรมนี ในปี ค.ศ. 1933 ซึ่งดำเนินนโยบายฟื้นฟูเกียรติภูมิของชาติ จนถือได้ว่านาซีเยอรมนีเป็นชาติมหาอำนาจของโลกแห่งหนึ่งด้วยเช่นกัน นาซียังได้มีแนวคิดต่อต้านชาวยิวอย่างหนัก นับตั้งแต่ปี ค.ศ. 1934 เป็นต้นมา ส่วนนโยบายด้านการต่างประเทศของนาซีเยอรมนีอยู่บนพื้นฐานแนวคิด เลเบนสเราม์ (เยอรมัน: Lebensraum) อันเป็นนโยบายก้าวร้าวซึ่งถือได้ว่านำเยอรมนีเข้าสู่สงครามโลกครั้งที่สอง หลังจากสงครามโลกครั้งที่สองได้เริ่มต้นขึ้น กองทัพเยอรมันสามารถรบชนะประเทศเพื่อนบ้านในทวีปยุโรปและแอฟริกาเหนือได้เกือบทั้งหมด ซึ่งส่งผลให้พื้นที่และจำนวนประชากรเพิ่มขึ้นอย่างมาก รวมทั้งมีการสังหารชาวยิวและกลุ่มชาติพันธุ์อื่นในดินแดนยึดครองเป็นจำนวนมาก ซึ่งเป็นที่รู้จักกันในนาม ""การล้างชาติโดยนาซี"" ทว่าแม้จะดำเนินนโยบายเป็นพันธมิตรกับมหาอำนาจชาติอื่น คือ อิตาลีและญี่ปุ่น ก็ตาม แต่กองทัพอักษะพ่ายแพ้ให้แก่กองทัพผสมสัมพันธมิตร ในปี ค.ศ. 1945 ทำให้รัฐนาซีเยอรมนีถึงคราวสิ้นสภาพในที่สุด และถูกยึดครองโดยมหาอำนาจฝ่ายสัมพันธมิตร; ฝรั่งเศส สหภาพโซเวียต สหรัฐอเมริกา และสหราชอาณาจักร" tr,63a0daa900ebcede1e90e3ee6faef77b,"[değiştir] Tarih 1990'lı yıllarda birçok şehir konseyi ve özerk topluluk, herhangi bir cinsiyetten evli olmayan çiftlerin yararına olan medeni birliktelikler (unión civil) için kayıt açtı. Ancak bunların etkileri çoğunlukla sembolikti. O zamandan bu yana, İspanyol hukuku kişilerin tek başına evlat edinmesine izin vermektedir. Böylece bir eşcinsel çiftin de de facto evlat edinmesi mümkün hale gelmiştir. Ancak yasal olarak evlat edinmiş görünmeyen partner, ilişkinin sona ermesi ya da evlat edinenin ölmesi durumunda herhangi bir hakka sahip değildi. Eşcinsel evlilikler, özerk topluluklarda yasadışıydı. Çünkü İspanya Anayasası İspanya'da evliliği yasal kılma gücünü yalnızca devlete vermekteydi. 30 Haziran 2004'te Adalet Bakanı Juan Fernando López Aguilar, evlenme hakkının eşcinsel çiftlere de tanınmasını amaçlayan hükümet planının, İspanya Temsilciler Meclisi'nce şartlı olarak onaylandığını açıkladı. Böylece Başbakan José Luis Rodríguez Zapatero'nun göreve başlama töreninde verdiği söz yerine getirilmiş oldu. López Aguilar ayrıca Katalunya'nın yerel partisi Convergència i Unió'nun iki teklifini de dile getirdi. Bunlardan biri, hem heteroseksüel hem eşcinsel çiftlerin fiili beraberliklerine (parejas de hecho, resmi nikâhsız beraber yaşama) yasal statü kazandırılması; diğeriyse transcinsel kişilere, cinsiyet değiştirme ameliyatı olmaksızın yasal olarak adlarını ve cinsiyetlerini değiştirme hakkı verilmesine ilişkindi. Eşcinsel evliliğe ilişkin yasa tasarısı, 1 Ekim 2004'te Kabine tarafından kabul edildi. Tasarı 31 Aralık'ta Parlamento'ya gönderildi ve 21 Nisan 2005'te Temsilciler Meclisi tarafından onaylandı. Ancak tasarı, 22 Haziran 2005'te muhalif Halk Partisi'nin çoğunluğu elinde bulundurduğu Senato'da reddedildi. Ardından Senatonun üzerinde bir güce sahip alt yasama organına gönderilen tasarı, burada 30 Haziran 2005'te yapılan ve dört üyenin katılmadığı oylamada, 147 ""red"" oyuna karşılık 187 ""kabul"" oyuyla nihai olarak onaylandı. 2 Temmuz 2005'te kanunun son kez onaylanmasıyla İspanya, Hollanda ve Belçika'dan sonra eşcinsel evlilikleri ülke çapında yasallaştıran üçüncü ülke oldu. İlk eşcinsel evlilik, kanunun onaylanmasından sekiz gün sonra gerçekleşti. Carlos Baturín ile Emilio Menéndez'in söz konusu evlilik töreni, Madrid'in banliyösünde bulunan Tres Cantos'ta meclis salonunda yapıldı. Kadınlar arasında ilk eşcinsel evlilikse, on bir gün sonra Barselona'da yapıldı. Eşitlikçiliğe doğru atılan bu adımlara rağmen, hâlâ yasal bir eksiklik mevcuttu: Lezbiyen bir evlilikten doğan bir çocuk, biyolojik olmayan anası tarafından yasal olarak tanınamamaktaydı. Biyolojik olmayan annenin hâlâ, zaman ve kaynak kaybı yaratan evlat edinme sürecinden geçmesi gerekmekteydi. Bu hak, evli olsun olmasın heteroseksüel çiftlere tanınmıştı. Yani erkek, biyolojik babası olmadığı aynı durumdaki çocuğunu, böyle bir sürece gerek kalmaksızın tanıyabilmekteydi. 7 Kasım 2006'da, İspanya Hükümeti yapay üreme (tüp bebek, in vitro fertilizasyon) hakkındaki yasayı değiştirerek, bir lezbiyen evlilik içinde doğmuş çocuğu biyolojik olmayan annenin tanıyabilmesine olanak sağladı. [değiştir] 13/2005 yasasının onaylanması 30 Haziran 2004'te Adalet Bakanı tarafından ilan edilen yasa tasarısı, İspanya Genel Hukuk Konseyi tarafından incelendi. Genel Konsey'in eşcinsellere karşı yapılan ayrımcılığa göz yumulamayacağını söylemesine rağmen, eşcinsel çiftlere evlenme hakkının verilmesi çok eleştirildi. Bu hakkın verilmesinin Anayasa'ya uygun olmadığı ve ayrımcılığın önüne geçilebilmesi için diğer yasal konuların (örneğin sivil birliklerinin düzenlenmesi) çözüme ulaşması gerektiği hususlarında tartışmalar yaşandı. Bu olumsuz rapora karşın, İspanya Hükümeti 1 Ekim 2004'te yasa tasarısını Kongre'ye gönderdi. Halk Partisi ve Demokratik Katalunya Birliği'nin bazı üyeleri hariç, diğer siyasî partililer yasaya destek verdi. 21 Nisan 2005'te 183 ""onay"" oyu, 136 ""ret"" oyu ve 6 çekimser oy ile (bir oy Halk Partisi üyesinden verildi), Kongre yasa tasarısını kabul etti. Eşcinsel evliliklere izin veren yasa tasarısına, Medeni Kanunun 44. maddesine: şeklinde yeni bir paragraf eklendi. Anayasal düzenlemelere uygun olarak, Kongre tarafından kabul edilen metin; kabul edilmesi, değiştirilmesi veya reddedilmesi için İspanya senatosuna gönderildi. 21 Haziran 2005'te, konuyu tartışmak için uzmanlar Senato'ya getirildi. Uzmanların görüşleri çeşitliydi; uzmanların bazıları, eşcinseller tarafından evlat edinmesi çocuğun gelişiminde eşcinselliğe karşı daha hoşgörülü olmaları hariç hiçbir etkisi olmayacağı görüşündeydi. Fakat Halk Partisi tarafından getirilen Aquilino Polaino adlı psikiyatrist, eşcinselliğin bir patoloji ve hissi bozukluk olduğunu söyledi. Ayrıca ""çocukluğundan itibaren eşcinseller ırza geçirme suistimallerle yaşadılar"", ve ""eşcinsellerin ""saldırgan, alkolik ve mesafeli"" babaları vardı"" iddialarını da dile getirdi. Önemli Halk Partisi üyeleri sonra Polaino'nun söylediklerini reddetti. Senato, Kongre tarafından gönderilen metni reddetti. Bu ret kararı Halk Partisi (Senato'da en çok koltuğa sahip olan parti) ve Katalunya Demokratik Birliği tarafından senatoya sunuldu ve 131 ""onay"" oyu, 119 ""ret"" oyu ve iki çekimser oy ile kabul edildi. Bu ret kararının sonucunda, metin Kongre'ye geri gönderildi. Metin 30 Haziran 2005'te Kongre tarafından kabul edildi; Kongre, anayasal haklarını kullanarak Senato reddini geri çevirdi. Bu 187 ""onay"" oyu (Celia Villalobos adlı bir Halk Partisi üyesi dahil), 147 ""ret"" oyu ve dört tane çekimser oyu ile yapıldı. Reddin geri çevrilmesi, yasanın kanun olarak kabul edimesi anlamına geldi. Bu oylama, Zapatero parlamentoda beklenilmeyen bir şekilde metne destek verdiğini açıkladığından sonra yapıldı. Zapatero: diye açıklama yaptı. Halk Partisi'nin lideri Mariano Rajoy, Zapatero'nun konuşmasından sonra parlamentoda konuşma imkânı verildiği iddialarını reddetti ve Zapatero'yu İspanyol halkını bölmekle suçladı. Basın, Kral Juan Carlos'a eşcinsel evlilik yasasını neden desteklediğini sorunca; kendisi Belçika'nın kralı değil, İspanya'nın kralı olduğunu söyledi. Kral böylece, Belçika Kralı I. Baudouin'ın Belçika'nın kürtajı yasallaştıran kanunu imzalamayı istememesine gönderme yaptı. 1 Temmuz 2005'te İspanya kralı, 13/2005 Kanununa kraliyet onayını verdi; böylece 3 Temmuz'da eşcinsel evlilik hakkındaki yasa tasarısı resmîleşti. [değiştir] Tepkiler Sosyolojik Araştırmalar Merkezi (Centro de Investigaciones Sociológicas) tarafından yapılan bir anket, İspanya nüfusunun�%66'sının eşcinsel evliliğin yasallaştırılmasına destek verdiğini gösteren sonuçlarını Nisan 2005'te yayımladı. Instituto Opina tarafından ve yasanın kabul edilmesinden bir gün önce sunulan diğer bir anket, nüfusun�%62,1'i eşcinsel evlilik yasasına desteklediklerini ve�%49,1'i eşcinsel çiftlerin evlat edinmelerini desteklediklerini ilan etti. Dokuz ay sonra yapılan bir diğer Instituto Opina anketi, nüfusun�%61'inin hükümetin bu kararını desteklediklerini göstermekteydi. Fakat Roma Katolik Kilisesi, II. Jean Paul ve onun halefi XVI. Benedictus dahil, sözde aile değerlerinin yitirmesi hakkında uyarıda bulunarak, yasanın kabul edilmesine karşı tepki gösterdi. Eşcinsel haklarını destekleyenler, Roma Katolik Kilisesi'nin resmi olarak karşı çıktığı heteroseksüel, dinî olmayan evlilikler söz konusu olduğunda kilisenin tepkisinin bu kadar büyük olmadığını savundular. Buna ek olarak, hem Prens Felipe hem de Prenses Letizia Ortiz önceki sivil evliliklerinden boşanmış olmalarına rağmen, Roma Katolik Kilisesi onların evliliğine karşı hiç tepki göstermediğini bu konuya örnek olarak gösterdiler. İspanya nüfusunun�%80'inin Roma Katolik olmasına karşın, yasaya karşı çıkan Roma Katolik Kilisesi'ne yeterince destek vermedi. Sosyologlar bunun nedeninin, zaman içinde liberalizmin artmasına bağlı olduğunu düşünmektedir. Bir anketin sonuçlarına göre, İspanya'nın dörtte üçü kilise hiyerarşisinin sosyal gerçeğin dışında olduğuna inanıyor. Başbakan Zapatero, Katolik eleştirilerini şöyle cevapladı: 19 Haziran 2005'te yasanın protesto edilmesi amacıyla halk tarafından bir miting yapıldı. Halk Partisi üyelerinin öncülük ettikleri protestoda, İspanyol piskoposlar ve İspanyol Aile Forumu (Foro Español de la Familia) sözde geleneksel ailelere yapılan zararı önlemek için 1.5 milyon kişi topladıklarını söyledi; bu karşın Madrid'deki İspanya Hükümeti'nin Delegasyonu, aynı eylemde 166.000 kişi olduğunu söyledi. Bu eylemden iki hafta sonra, Gey Onur Günü'nde FELGT (Federación Estatal de Lesbianas, Gays, Transexuales y Bisexuales - İspanyol Lezbiyen, Gey, Transeksüel ve Biseksüel Organizasyonu) yasayı desteklemek için yaptığı yürüyüşte, 2 milyon kişinin yürüyüşe katıldığı iddia edildi; polis kaynaklarında ise katılanlar 97.000 kişi olarak belirtildi. Her iki yürüyüş Madrid'de yapıldı. İspanyol piskoposları, hükümetin eşcinsel ve heteroseksüel çiftlere aynı hakları vererek, evliliğin anlamını (piskoposlara göre evlilik, erkek ve kadın arasında olması gerekmektedir.) yitirdiğini iddia etti. İspanyol Aile Forumu, eşcinsel çiftlerin çocuk evlat edinebilmesine tepki gösterdi ve evlat edinme velilerin hakkı değil, evlat edilen çocuğun hakkı olduğunu savundular. Gay dernekleri, İspanya'da eşcinsel çiftler tarafından yapılan evlat edinmenin zaten de facto olarak uzun süredir yapıldığını belirtti. Ek olarak eşcinsel çiftler tarafından yapılan evlat edinmenin, eşcinsel evlilik yasasının uygulamasından önce Navarra, Asturyas, Aragon, Bask Ülkesi ve Katalunya'da zaten yasal olduğunu belirttiler. Ayrıca bu dernekler, velilerin cinsel tercihleri evlat edilen çocuğun gelişmesinde bozukluklar yaptığı iddialarına karşın bu konuda hiçbir fenni temel veya araştırma olmadığı iddia ettiler. Bu fikir, İspanyol Psikoloji Okulu ile paylaşılmaktadır, ve bu okul eşcinselliğin bir patoloji olmadığı görüşündedir. [değiştir] Kanuna karşı mahkeme kararları 21 Temmuz 2005'te, Denia şehrinden bir hâkim, lezbiyen bir çifte evlilik cüzdanı vermeyi reddetti. Aynı hâkim ayrıca, Anayasa'nın 32. maddesinde yer alan ""Erkekler ve kadınlar, kanunî eşitliğe sahip olarak, evliliği mukavele etme hakkına sahiptir."" ifadesine dayanarak Anayasa Mahkemesi'nde eşcinsel evlilik yasasına karşı dava açtı. Ağustos 2005'te Gran Kanarya'dan başka bir hâkim yine üç eşcinsel çifte evlilik cüzdanını vermeyi reddetti ve Anayasa Mahkemesinde ilgili kanuna karşı dava açtı. Aralık 2005'te Anayasa Mahkemesi her iki davayı da, hâkimlerin bu davaları açmakta hukuki yararının bulunmadığı gerekçesiyle reddetti. 30 Eylül 2005'te muhalefet partisi olan Halk Partisi, kanunun partide bölünmeye yol açmış olmasını gerekçe gösterek Anayasa Mahkemesinde ayrıca bir dava açtı. Haziran 2008 itibariyle dava henüz sonuçlanmamıştır. 27 Şubat 2007'de İspanyol Aile Forumu, evliliğin sadece bir erkek ve bir kadının birliği olarak kanunlaşmasına (ve böylece eşcinsel evliliğin yasaklanmasına) yönelik, 1,5 milyon kişi tarafından imzalanan bir dilekçe sundu. Bu dilekçe İspanya Kongresi tarafından reddedildi. 30 Mayıs 2007'de, Dénia'daki hâkime, eşcinsel bir çifti evlendirmediği için 305 avro para cezası verildi, hâkim Yargı Kolu Genel Konseyi Disiplin Komitesi (Comisión Disciplinaria del Consejo General del Poder Judicial -CCPJ-) tarafından kınandı ve davranışını tekrarlamaması için kesin bir şekilde uyarıldı. Hâkimse, bunu hükümetin ""propaganda mekanizmasına"" bağladığını dile getirdi. [değiştir] İkâmet sorunları Kanunun kabul edilmesinden kısa bir süre sonra, Katalunya'da yaşayan bir Hindistan vatandaşıyla bir İspanyol'a, Hindistan'da eşcinsel evliliğe izin verilmemesi nedeniyle evlilik cüzdanı verilmemesi üzerine, İspanyol olmayanlarla evliliğin hukuki statüsüyle ilgili sorunlar ortaya çıktı. Öte yandan, 22 Temmuz'da Katalunya'da başka bir hakim, İspanyol bir kadınla Arjantinli partnerini evlendirdi -ki bu, İspanya'da kadınlar arasında yapılan ilk eşcinsel evliliktir-. Bu hakim, meslektaşının kararına katılmayarak, Arjantin hukuku eşcinsel evliliğe izin vermemesine rağmen, bir Arjantinliye evlenme hakkı vermeyi tercih etti. 27 Temmuz'da Savcılığın Adalet Bakanı'na tavsiye veren bir organı olan Junta de Fiscales de Sala; lezbiyen, gey, biseksüel ve transeksüel İspanyolların eşcinsel evliliğine izin vermeyen ülkelerden olan yabancılarla evlenebileceği yönünde görüş bildirdi. Bu evlilik İspanya hukukuna göre geçerli olurken, yabancının milli hukuku açısından otomatik bir geçerlilik kazanmayacaktı. Official State Bulletin'de yayımlanan bir hükme göre: Adalet Bakanlığı'nın (Dirección General de Registros y Notariado) talimatlarına göre yurtdışındaki İspanya Konsoloslukları, bir eşcinsel evlilik için evrak hazırlama işlemlerini yapabilir. Evlenen taraflardan en az birinin İspanya vatandaşı olması ve konsolosluk sınırları içinde ikâmet ediyor olması gerekmekte; öte yandan, evlenme töreninin konsoloslukta yapılabilmesi için yerel kanunların eşcinsel evlilikleri tanıyor olması gerekmektedir. Mart 2007 itibariyle bu özelliğe sahip İspanyol konsoloslukları, Boston, Brüksel, Amsterdam, Toronto, Montreal, Ottawa, Pretoria, Cape Town ve Stokholm'dakilerdir. Diğer bütün durumlarda, çiftin İspanya topraklarında evlenmesi gerekmektedir. İspanya'da oturmayan yabancılar İspanya'da evlenemez; evlilik için eşlerden en az birinin İspanya vatandaşı olması ya da eşlerin ikisinin de İspanya'da oturma iznine sahip yabancılar olması gerekir. [değiştir] Evlenme istatistikleri 4 Eylül 2005'te La Razón adlı muhafazakâr gazete, o tarihe kadar yapılan 35.000 evlilikten 24'ünün eşcinsel evlilik olduğunu gösteren, ülkenin 430 nüfus müdürlüğünden 273'üne ait bilgileri yayımladı. Gazete, bu bilgilerin hükümetin söz konusu kanuna parlamentoda öncelik verilmesini sağlayan açıklamaları ile eşcinsel hakkı savunucularının bu kanunun nüfusun�%5 ila�%10'una yarar sağlayacağı yönündeki iddialarına tezat oluşturduğunu savundu. 27 Aralık 2005'te Adalet Bakanı, o zamana kadar bilgileri bilgisayara aktarılmış olan (İspanya'daki toplam 437 nüfus müdürlüğünden) 200 nüfus müdürlüğünce 5 Aralık'a kadar 327 eşcinsel evliliğin kaydedildiği açıkladı. Bu evliliklerin arasında 90'ı Madrid'de, 63'ü Valensiya'da, 35'i Barselona'da ve 18'i Sevilla'da yapıldı. Ülkenin diğer bölgelerinde, toplam evlilik sayısı içinde heteroseksüel evlilik - eşcinsel evlilik ayrımı yapılmadı. Mart 2006'nın başında Sosyalist İşçi Partisi'nin deneyimli üyelerinden Pedro Zerolo 1.000'den fazla eşcinsel çiftin evlendiğini ilan etti. Verileri tamamen bilgisayar ortamına aktarılmış bölgelerde (yaklaşık olarak ülkenin yarısında) 800 evlilik kaydedilirken, ülkenin geri kalanında da 200 civarında daha evlilik yapıldığı tahmin edilmektedir. Zerolo ayrıca, İspanya'da yapılan her on evlilikten birinin eşcinsel evlilik olduğunu söyledi. FELGT'e kanunun yürürlüğe girdiği yıl yaklaşık 4.500 eşcinsel çift evlendi, 50 evlat edinme başvurusu yapıldı ve 3 çift boşandı. 27 Haziran 2007'de Adalet Bakanlığı, son iki senede 3.340 eşcinsel evlilik yapıldığını açıkladı. Öte yandan, bu bilginin verileri bilgisayara aktarılmış 356 müdürlüğü kapsaması ve 7.000'den fazla sulh mahkemesi ya da Bask Ülkesi kayıtlarının bunun dışında olması nedeniyle hatalı olabileceği kabul edildi. Ek olarak Adalet Bakanlığı, evliliklerin 2.375'inin erkekler, 965'ininse kadınlar arasında olduğunu belirtti. Madrid 1.060 evlilikle en çok eşcinsel evlilik yapılan bölge olurken, onu 871 evlilikle Katalunya, 399 evlilikle Endülüs, 263 evlilikle Valensiya, 116 evlilikle Balear Adaları, 101 evlilikle Asturyas, 89 evlilikle Kastilya ve Leon, 86 evlilikle Aragon, 83 evlilikle Kanarya Adaları, 61 evlilikle Murcia Bölgesi, 56 evlilikle Kastilya-La Mancha, 54 evlilikle Ekstremadura, 31 evlilikle Galiçya, 28 evlilikle Kantabria, 25 evlilikle Navarra ve 13 evlilikle La Rioja izledi.","İspanya'da eşcinsel evlilik, 2004'te İspanya'nın yeni seçilen sosyalist hükûmetinin başbakanı José Luis Rodríguez Zapatero önderliğinde, eşcinsel evliliğin ve eşcinsel çiftlerin evlat edinebilmesinin yasallaştırılması için kampanya başlatması sonucunda 2005 yılında yasallaştı. Birçok tartışmadan sonra, 30 Haziran 2005'te İspanya Parlamentosu'nda eşcinsel evliliğine izin veren bir yasa hazırlandı ve 2 Temmuz 2005'te yayımlandı. 3 Temmuz 2005'te eşcinsel evlilik İspanya'da resmîleşti. İspanya nüfusunun�% 66'sının eşcinsel evliliğine destek vermesine rağmen, kanunun onaylanması birçok tartışmaya neden oldu. Özellikle İspanya'nın Roma Katolik Kilisesi, bu kanunun evliliğin anlamını zedelediği düşüncesiyle eleştirerek kanuna karşı çıktı. Diğer bazı örgütler de, lezbiyen ve gaylerin evlat edinmeleri olasılığıyla ilgili kaygılarını dile getirdi. Kanunu desteklemek ve kanuna karşı çıkmak amacıyla yapılan gösterilere İspanya'nın bütün bölgelerinden binlerce kişi katıldı. Kanunun kabul edilmesinden sonra İspanya'nın muhafazakâr Halk Partisi, kanunu İspanya'nın Anayasa Mahkemesi'ne taşıdı. Kanunun uygulandığı ilk yıl boyunca yaklaşık 4500 eşcinsel çift evlendi. Kanunun çıkarılmasından kısa bir süre sonra, İspanyol olmayan ve kendi ülkeleri eşcinsel evliliğe izin vermeyen kişilerin evliliklerinin hukuki durumuyla ilgili sorunlar ortaya çıktı. Adalet Bakanlığı, eşcinsellere evlenme hakkı veren kanunun bir İspanyol vatandaşının İspanyol olmayan biriyle evlenmesine, o kişinin kendi ülkesinin bu evliliği tanıyıp tanımamasından bağımsız olarak izin verdiğini açıkladı. Günümüzde yürürlükte olan kanuna göre; evlenmek için çiftlerden en az birinin İspanya vatandaşı olması yeterlidir. Buna ek olarak, İspanya vatandaşı olmayan iki kişi, eğer ikisi de İspanya'da oturma iznine sahipse evlenebilir." tr,bac89ff3fa5a9f07152c597897afd1c0,"[değiştir] Karakter Las Vegas, Nevada kökenli olan Keamy, 1996'dan 2001'e kadar ABD Deniz Piyade Kolordusu'nda Kıdemli Başçavuş olarak başarılı bir şekilde hizmet verir. 2004'te Lost'taki olaylar meydana gelmeden önceki üç yıl boyunca o Uganda'da çeşitli paralı asker organizasyonlarına katılır. 2004 sonbaharında Keamy Widmore tarafından bir paralı askerler grubuna liderlik etmesi için büyük paralar karşılığında kiralanır. Bu grubun görevi önce yük gemisi sonrasında helikopter yoluyla adaya gitmek ve Ben'i oradan çıkarmaktır. Ben'i ele geçirdikten sonra Keamy'nin adada bulunan herkesi (22 Eylül 2004'teki Oceanic Airlines Flight 815 kazasından kurulan kırktan fazla kişi de dahil) öldürme emri vardır. Keamy 6 ve 10 Aralık tarihleri arasındaki bir zamanda Suva, Fiji'de yük gemisi Kahana'ya girer. 25 Aralık gecesinde helikopter pilotu Frank Lapidus (Jeff Fahey), Keamy ve Omar (Anthony Azizi), Lacour, Kocol, Redfern ve Mayhew'in dahil olduğu paralı asker grubunu adaya götürür. 27 Aralık'ta grup birkaç ada sakinini ormanda pusuya düşürüp Ben'in kızı Alex Linus'ı (Tania Raymonde) rehin alır ve Alex'in erkek arkadaşı Karl (Blake Bashoff) ve annesi Danielle Rousseau'yu (Mira Furlan) öldürür. Grup Ben'in yaşadığı kulübelere sızıp 815 yolcusu Claire Littleton'ın (Emilie de Ravin) evini havaya uçurur ayrıca üç uçak yolcusunu ateş ederek öldürür. Keamy Ben'in teslim olmasına karşı Alex'in sağ olarak bırakılacağı bir pazarlığa girişir. Keamy'nin blöf yaptığına inanan Ben boyun eğmez ve Keamy de Alex'i vurarak öldürür. Ben de misilleme olarak adanın duman canavarını çağırır. Duman paralı asker grubuna vahşice saldırır ve Mayhew'i ölümcül bir şekilde yaralar. Yük gemisine geri döndüğünde Keamy, Ben'in casusu olduğunu öğrendiği Michael Dawson'ı (Harold Perrineau) öldürme girişiminde bulunur ardından bir kasadan ikinci protokolü açığa çıkarır. Bu protokol, Keamy'nin adayı yakma niyetini öğrendiğinde Ben'in bulunabileceği yerleri gösteren Widmore tarafından Keamy'ye verilmiş talimatları içeriyordur. Protokolde önceleri Dharma Girişimi'ndeki bir grup bilim insanı tarafından kullanılan ""Orkide"" adlı 1980'lerden kalma bir araştırma istasyonu hakkında ayrıntılı bilgi bulunmaktadır. Keamy ayrıca Kaptan Gault tarafından, onun ve paralı asker ekibinin bir tür zihinsel rahatsızlığa yakalanmış olabilecekleri konusunda bilgilendirilir. Günün ilerleyen bir vaktinde Omar, Keamy'ye kalbinin durması halinde gemideki C4'lerin patlamasına neden olacak ""dead man's switch"" denilen bir mekanizma bantlar. O gece Frank paralı asker grubunu adaya uçurmayı reddeder. Güç gösterisi amacıyla Keamy geminin doktoru Ray'in (Marc Vann) boğazını kesip onu güverteden atar ardından Kaptan Gault'u (Grant Bowler) vurur. Frank arta kalan beş kişilik grubu adaya geri uçurur. 30 Aralık'ta grup Ben'i Orkide'de ele geçirir ve helikoptere doğru götürür. Asker grubu helikoptere yaklaştığında Ben'in adamları (815 yolcuları tarafından Diğerleri olarak anılırlar ) ve 815 yolcuları Kate Austen (Evangeline Lilly) ve Sayid Jarrah (Naveen Andrews) tarafından tuzağa düşürülerek öldürülürler. Ben'i yakalama çabası ve Sayid ile girdiği münakaşa esnasında Keamy, Richard Alpert (Nestor Carbonell) tarafından sırtından vurulur. Keamy'nin kurşun geçirmez yelek giydiğinin farkında olmayan Richard, onun öldüğünü sanarak bırakır. Ardından Keamy, asansörle, Ben'in bulunduğu Orkide'nin zemin katına iner. Gölgeye saklanan Ben Keamy'yi tuzağa düşürür ve onu boynundan defalarca bıçaklar. John Locke, Ben'e kızar ve yük gemisindekiler uğruna Keamy'nin hayatta kalması için uğraşır ancak başarılı olamaz. Keamy'nin kalbi durduğunda, yük gemisindeki bomba patlar ve güvertedeki hemen herkes ölür. Altıncı sezonda, Keamy, alternatif zaman çizgisinde Sayid'in kardeşine para veren ve ödeme yapmaması sonucu onu önemli ölçüde yaralayan Los Angeles'taki bir tefeci rolü ile tekrar göründü. Sayid ile yaptıkları kısa bir konuşmadan sonra, Sayid tarafından vurularak öldürüldü. [değiştir] Kişiliği Oyuncu seçimi esnasında Keamy, yirmili yaşlarının sonununda, verilen emirleri sorgulamayan askeri bir tip olarak tanımlandı. IGN'den Chris Carabott Keamy hakkında, ""belirsizliklerle dolu karakterler sunan bir şovda Keamy kutupsal karşıttır ve onun denizci zekası kesinlikle onu ayrı tutar. Onun ekibi fiziksel olarak avantajlıdır ve Mr. Widmore'un da yardımıyla taktiksel olarak da avantajlıdırlar. Keamy, yavru kedilerle dolu (Irak ordusu işkencecisi Sayid hariç) bir kafesin içine atılmış buldog gibidir"" yazdı. The Huffington Post yazarı Jay Glatfelter de ""Keamy tam bir manyak!.. Adada geçmişte, şimdi ya da gelecekte yer alan bütün kötü adamların içinde en tehlikeli olanlardan biri. Bunun sebebi sadece onun ne kadar iri olduğu ya da silahları değil aynı zamanda bir çırpıda öldürmeye olan isteğidir."" yorumunu yaptı. Dizinin show runner'ı, uygulayıcı yapımcısı ve yazarı Carlton Cuse ""Keamy kötü bir adam ve o da bunu biliyor ancak...o işini yapan bir adam"" yorumunu yaparak bir farklılığa açıklık getirdi. Damon Lindelof ""Keamy hakkında söylenebilecek en büyük şey onun acımasız bir kazazedeye benzediğidir. Sezon finalindeki bir sahnede, Keamy kendisine atılan el bombasını ekip arkadaşı Omar'ın bulunduğu yere atar. Keamy'ye göre Omar kabuledilebilir bir ziyandır. Lost: The Complete Fourth Season – The Expanded Experience DVD setindeki bir featurette'de Keamy, ağır silahlı, fiziksel olarak gelişmiş ve pazarlık yapmayı ve doktorları sevmeyen biri olarak görünür. [değiştir] Gelişme 1957 tarihli filmin yeniden yapımı 3:10 Treni 7 Eylül 2007'de gösterime girdi. Lost'un show runner'ı, sorumlu yapımcısı, baş senaristi ve ortak yaratıcısı Damon Lindelof filmde Kevin Durand'ın yardımcı karakter Tucker rolündeki performansını beğendi ve Lost dizisinde onun için uygun bir rol olup olmadığını kontrol etti. Sonrasında dizinin oyuncu yönetmeni, yeni karakter Keamy'ye ait diyalogları içeren bir sayfayı Durand'a okuttu. Eski bir stand up komedyeni ve rapçi olan Thunder Bay, Ontario, Kanada'dan ""Kevy D"" sahne adlı Durand rolü aldığı zamandan sonra Lost'un altı bölümünde göründü. Çekimleri devam ederken hikaye ile kafası karışan Durand daha sonra, ""herhangi biriyle ilgili bir şeyler bilmek ya da biri ile ilişkilendirilmek istemedim, ve öyle olmadığı için de mutluyum. Ancak şimdi onun içindeyim ve tamamını izleyeceğim"" dedi. Oyuncular, ekip ve senaryodan memnuniyetini belirten Durand ayrıca daha önce sokakta gören izleyici tarafından ilk bakışta tanınamayacağı rollerde oynadığını ve fiziksel olarak kendine yakın birini canlandırma şansı bulmaktan memnun olduğunu belirtti. Durand canlandıracağı karakter hakkında hiçbir zaman bilgilendirilmedi sadece yeni senaryoları aldığında Keamy'nin hikayedeki önemini öğrendi. Dizide üçüncü kez göründüğü ""The Shape of Things to Come"" bölümünde rolü genişletildiğinde heyecanlandı. Durand, Alex'i öldürdüğü bu bölümdeki heyecanını ""şeker dükkanındaki bir çocuk"" benzetmesi ile açıkladı. Durand ayrıca ""bir sonraki bölümde neler olacağını asla bilmiyorsunuz, senaryo da oldukça geç elinize geçiyor, bu oldukça gizemli ve bu şekilde daha ilgi çekici oluyor çünkü gerçekten o ana odaklanmaya, sözleri söylemeye ve karakteri oynamaya zorlanıyorsunuz"" dedi. Durand ilk başlarda dizinin hayranlar tarafından, yaptığı hareket sebebiyle (Alex'i öldürmesi) negatif tepkilerle karşılaştı, o da ölüm saçan karakterini olayın aslında daha çok Ben'in Keamy ile pazarlık yapmakta başarısız olması sebebiyle gerçekleştiğini söyleyerek savundu. Hayranlar daha sonra karaktere ısındı. Yer aldığı dokuz bölümün hiçbirinde Keamy'nin geçmişini geriye dönüşlerle gösterilmedi. Durand ""seyirci, Keamy'nin görevi dışında hiçbir şey görmedi bu yüzden de onların kesinlikle karakterin yere indirilmesini istediklerini düşünüyorum"" sözleriyle karakterine yapılan olumsuz reaksiyonlarda bunun da kısmi sorumluluğu olduğunu belirtti. Sezonun bitiminden sonra Durand karekterin beşinci sezonda geri dönmesi durumda şaşırmayacağını ve Lost'un gerçekten eğlenceli olduğunu belirtti. [değiştir] Eleştiriler Profesyonel televizyon ve blog eleştirmenleri, Martin Keamy'nin oyuncu kadrosuna eklenmesini olumlu buldular. Entertainment Weekly dergisinden Jeff Jensen; makalesinin ""yük gemisi doktorunun ölümü"" bölümünde ""Öncelikle, Martin Keamy'i oynayan Kevin Durand hakkında düşündüklerimi söylememe izin verin, Durand bu sezonun gerçek bir keşfi olarak ortaya çıkıyor; bu paralı askeri bir sahne çalma yanında; tehditkar ve savunmasız bırakıcı bir karışımla oynuyor...Adaya geri uçmak üzere Lapidus'u ikna etmek için kaptanı vurup, geminin doktorunun boğazını kesiyor. Doktoru denize attıktan sonra Keamy'nin sorusu alaycı çizgisini gösteriyor: ""Değişen birşey var mı?"". Bu Keamy'nin hayal edebileceğinden daha fazlasını değiştirmişti."" yorumunda bulundu. Jensen'in yorumu ve Entertainment Weekly'nin ""4. Sezonun En İyi 15 Anı"" listesinde Martin Keamy'den bahsedilmemesi üzerine New York Post'tan Jarett Wieselman; ""Şikayet etmeliyim, EW'nin listesinde apaçık bir atlama: Martin Keamy...Tüm sezon boyunca sevdiğim bir karakter. Bunun nedeni sadece fiziksel özellikleri değil...Bunlara rağmen kesinlikle incitmiyor..."" yorumunu yaptı. IGN'den Chris Carabott, ""Keamy Lost [dördüncü] sezonunun en çarpıcı ilavelerinden biri … ve Lost evrenine karşılama ilavesi"" dedi. The Chicago Tribune'den Maureen Ryan, Keamy'nin ""çok karizma"" olduğunu ifade etti ve ""diğer demode Lost karakterlerinden çok, onun hakkında birşeyler öğrenmek istediğini"" söyledi. TV Guide'dan Bruce Fretts, Durand'ın ""ürpertici tasviri""yle ilgili olarak bir okurunun yorumuna katıldığını ifade etti ve o yoruma haftalık sütununda verdi. ""Huntress"" (avcı) lakaplı okurun yorumu şu şekildedir: ""Onu sevin ya da ondan nefret edin, Keamy söz konusu olduğunda kimse tarafsız değildir, bu da rolünü iyi oynayan bir kötünün ayırıcı özelliğidir. Kamera, yalnızca bir bakışla kötülüğü yüzünden okunan Durand'dan ayrılmasa bile. Bu rol, Durand'ın kariyerine hak edilmiş bir destek vermelidir."" Keamy'nin ölümünden sonra, USA Today'den Whitney Matheson ""Öyle görünüyor ki Keamy, Lost'un kamufle edilmiş kötüsü, bir kült figüre dönüşüyor."" Bir blogda Keamy'nin dijital olarak üstünde oynanmış fotoğrafları, posterleri ""Keamy's Paradise"" adıyla Haziran 2008'de yayınlandı. TV Squad'dan Bob Sassone, blogun ""harika bir fikir"" ve ""komik"" olduğunu ve Keamy'yi ""Lost'un Boba Fett'i"" olarak gördüğünü ifade etti. Antagonistin ölümüne farklı tepkiler geldi. E! yazarı Kristin Dos Santos, Keamy'nin Sayid'e 815 kazazedelerinin nerede olduğunu sorduğu sıradaki saldırgan tavırlarından zevk aldığını, Alex'e yaptıklarından dolayı öldürülmesi gerektiğini ve kesinlikle kötü biri olduğunu fakat çekici kaslı bir adam olduğunu belirtti. The Huffington Post'tan Jay Glatfelter, Keamy'nin ölümünü, üçüncü sezon finalini kastederek ""hiçbir şey bana, Hurley'nin onu Dharma Otobüsü'yle ezmesinden daha iyi gelemez."" diye belirtti. Sezon finalinde, AOL's TV Squad yazarı Erin Martell, Keamy'den hayalkırıklığına uğradığını belirtti ve ""Sıcak adamların ölmesi her zaman utanç vericidir, [özellikle] Kevin Durand, karakterle iyi iş çıkardı[ğında]... özlenilecek."" diye ekledi. ""Lost Season Four Highlights"" adında daha sonra yazdığı bir yazıda, Martell, Durand'ın performansını ""izlenmeye değer"" olan ""güçlü performans"" olarak niteledi ve ""biz [seyirciler], Widmore'un en büyük kötü adam olduğunu biliyoruz fakat Keamy, adada kötülük açısından onun yerini aldı."" diye belirtti. 2009'da Kevin Durand, Saturn Ödülleri'nde ""En İyi Konuk Oyuncu"" dalında ödüle aday gösterildi.","Kıdemli Başçavuş Martin Christopher Keamy ABC'nin televizyon dizisi Lost'un dördüncü sezonunda yer alan yinelenen kurgusal bir karakterdir. Kevin Durand'ın canlandırdığı Keamy karakteri ilk kez, dizinin dördüncü sezonunun beşinci bölümünde, Lost'un geçtiği adanın açıklarına demirlemiş Kahana adlı bir yük gemisinin mürettebatlarından biri olarak göründü. Keamy sezonun ikinci yarısında dizinin başlıca antagonisti oldu. Milyarder Charles Widmore (Alan Dale) tarafından kiralanan paralı askerler topluluğunun lideridir. Widmore bu grubu düşmanı Ben Linus'ı (Michael Emerson) ele geçirmeleri için adaya göndermiştir. Keamy kötü bir karakterdir ve o da bunun farkındadır. Dizinin sorumlularından biri Durand'ı 3:10 Treni filminde izledikten sonra, onunla rol için temasa geçildi. Diğer Lost oyuncuları gibi Durand da rolü aldığında oynayacağı karakter hakkında bilgilendirilmedi. Durand'ın konuk oyuncu olarak kısıtlı kaldığı dördüncü sezondaki dokuz bölüm boyunca, onun adaya ulaşmadan önceki yaşamıyla ilgili olarak çok az bilgi gösterildi. Durand bunu, seyircinin onun alçak karakterinden nefret etmeyi sevmesinin bir sebebi olarak gösterdi. Eleştirmenler Lost geleneğinin kırılması ve görünüşte kalpsiz olan bir karakterin yaratılması sebebiyle dizinin yazarlarını övdü ayrıca Durand'ın görünüşü ve performansı da pozitif karşılandı. Keamy, şovun altıncı sezonunda, onuncu yer alışı ile dizide göründü." tr,93447bcceb8973293a1bb9d200b12324,"[değiştir] Tarihçe 20. yüzyılın başlarına kadar psikolojik hastalıkların sıralandığı bir sistematik yoktu. Şizofreni ilk olarak 1853 yılında Bénédict Morel tarafından genç erişkin ve gençleri etkileyen bir sendrom olarak tanımlanmış ve démence précoce (latince; ""erken bunama"") diye adlandırılmıştır. Bu terim 1891'de Arnold Pick tarafından psikozu olan bir hastanın vaka raporunda kullanılmıştır. Yani erken bunama deyimi ilk olarak 19. yüzyılda kullanılmıştır. Yine aynı yüzyılda hebefreni, katatoni tanımlanmıştır. 1893'te tanınmış Alman ruh hekimi Emil Kraepelin mental hastalıklarının -duygudurum bozuklukları ve démence précoce- sınıflandırılmasında yeni bir yaklaşım geliştirdi. Kraepelin, dementia praecoxın esasen bir beyin hastalığı olduğuna ve bilhassa dementianın (bunama) -ileri yaşta gelişen diğer formlarından farklı olan- bir çeşidi olduğuna inanıyordu. Ayrıca, Kraepelin paranoid ve basit tiplerini de eklemiş ve hepsini bir tanı altında toplamıştır. Bu tanıya göre hastalıkta erken başlama ve bunama olması gerekmektedir. Ancak bu tanım hastalığı erken başlama ve bunama gerektiren dar bir alanda sınırlamaktadır. 20. yüzyılda İsviçreli Eugen Bleuler hastalığın erken yaşlarda başlamasının ve bunamayla sonuçlanmasının zorunlu olmadığını göstermiştir. Bu hastalıkta hastanın ruhsal hayatındaki yarılmaya önem veren Bleuler, schizophrenia (şizofreni) terimini önermiştir. Günümüzde şizofreni tek bir hastalık türü olarak görülmemekte; bir bozukluklar kümesi olarak kabul edilmektedir. Şizofreni kelimesi, Yunanca ayrık veya bölünmüş anlamına gelen ""şizo"" (schizein, Yunanca: σχίζειν) ve akıl anlamına gelen ""frenos"" (phrēn, phren-; Yunanca: φρήν, φρεν-) sözcüklerinin birleşiminden gelir. Anlatılmak istenen kişinin iki kişilikli olması değil, aynı anda iki farklı gerçekliğe inanmasıdır. ""Gerçek gerçeklik"" normal, sıradan bir insanın algılamasına denk düşerken, ""ikinci gerçeklik"" sağlıklı bir insanın anlayamayacağı, çoğu kez belli bir sisteme dayalı bir gerçekliktir. Şizofreni terimi ilk olarak 1908 yılında İsviçreli Eugen Bleuler tarafından kişilik, düşünce, hafıza ve algılamadaki fonksiyonel ayrılmayı tarif etmek için kullanılmıştır. Bleuler, Kraepelin'in ileri sürdüğü gibi her hastada yıkımın (detoriorasyonun) olmadığını; duygu, düşünce ve davranışta yarılmayı (skizis) ortaya atmıştır. Bleuler, hastalığın etkilerini temel ve ikincil belirtiler olmak üzere iki kümeye ayırmıştır. Şizofrenide çağrışımlarda (Assosiasyonda) enkoherans (çağrışımlarda sapma, parçalanma ve yarılma), duygulanımda (Affektivitede) kısıtlılık (küntlük), duygu düşünce ve davranışta ikilemler (Ambivalans), kişinin dış alemden çekilerek kendi iç alemine dönmesi (Autism) 4A belirtisinin olduğu birincil; hezeyan, halüsinasyonlar ve diğer belirtileri ikincil belirtiler olarak değerlendirmiştir. Bleuler'e göre temel belirtiler her şizofreni hastasında bulunması gereken belirtilerdir. İkincil belirtiler ise temel belirtilerin üzerine eklenen belirtilerdir ve başka ruhsal hastalıklarda da görülebilmektedir. Alman psikiyatr Kurt Schneider şizofreninin tanısı ve bu hastalığı anlama ile ilgili birçok çalışma yapmış, şizofreniyi diğer psikoz türlerinden ayırmaya çalışmıştır. Çalışmaları sonucunda hastalığın belirtilerini birincil ve ikincil dereceden semptomlar olmak üzere ikiye ayırmıştır. Günümüzde bu tanımların yerini DSM-IV ve ICD-10 tarafından yapılan tanımlamalar almıştır. [değiştir] Sıklık ve yaygınlık Şizofrenin ömür boyu görülme sıklığı -hayatlarının herhangi bir evresinde başlamak üzere- genel nüfusta�%0,5-1'dir. Şizofreni her toplumda ve her türlü sosyo-ekonomik sınıfta görülmektedir. Kadın-erkek arasında sıklık bakımından önemli bir fark görülmemekle beraber kadınlarda başlangıç yaşı (26-32), erkeklerdaki başlangıç yaşından (20-28) daha geç olmakta ve genellikle erkeklere göre daha iyi bir gidiş göstermektedir. Ayrıca gelişmekte olan ülkelerde sıklığı gelişmiş ülkelere göre daha düşüktür. Son yıllarda çok geç yaşlarda başlangıçlı şizofreni üzerine yayınlar görülse de, hastalığın genellikle gençlik çağında başladığı kabul edilmektedir. Geç ya da çok geç başlayan şizofreniler üzerinde araştırma yapan bir grubun görüş birliğini içeren son rapora göre 40 yaşından sonra başlayan şizofreni hastalığının geç-başlangıçlı şizofreni; 60 yaşından sonra başlayanların ise çok geç-başlangıçlı şizofreni-benzeri psikoz olarak tanımlanması önerilmektedir. Erken başlangıçlılarda (çocukluk dönemi başlangıçlı) ise kalıtımın görece daha önemli etken olduğu sanılmaktadır. Ayrıca çocukluk çağında başlayan şizofreniyi ayrı bir hastalık türü olan çocukluk şizofrenisinden ayırt etmek gerekmektedir. [değiştir] Belirti ve bulgular [değiştir] Hastalık öncesi kişilik ve uyum Şizofrenik hastalar hastalık öncesi sessiz, arkadaşı az, yalnızlığı seven, tuhaf, güvensiz kişilerdir. Bu özellikler ayırıcı tanıda yardımcı olmaktadır. Aileler genelde çocuklarının hastalık başlamadan önce hep çalışan, sessiz, uyumlu, arkadaşsız olduklarını anlatırlar. Şayet hasta bu özelliklere uymuyorsa tanı için duygudurum bozuklukları gibi diğer hastalıklar düşünülmelidir. Şizofreni, daha önce de belirtildiği gibi, çoğunlukla 18-25 yaşlarında her çeşit psikolojik stresle başlayabilir. Kişinin benliğine darbeler, delikanlılık çağında dürtülerin aşırı şiddet kazanması, cinsel ya da saldırgan dürtülere karşı denetim zayıflığı gibi durumlara, psikozun başlamasından önce sık rastlanmaktadır . [değiştir] Klinik belirti ve bulgular Şizofrenide bilinç ve yönelim genellikle yerindedir. Zekada belirgin bir gerileme olmasa da soyutlama yetisinde zayıflamanın ve belirgin yıkımın görüldüğü kimi süreğen hastalarda zekada eksilme, gerilik izlenimi edinilebilir. Hastanın ilgisi kolayca dağılabilir, sorulara yanıtları geç ya da yanlış olabilir . Son yıllarda temelde var olan negatif belirtilerin baskın olduğu şizofreni türlerinde bir eksiklik sendromundan söz edilmekte ve bunlardaki beyin patolojisinin incelenmesine ağırlık verilmektedir. Eksiklik sendromu bilişsel yetilerdeki eksikliklerdir. Bu sendrom, kalıcı ve başka nedenlere bağlı olmayan özgü negatif belirtiler olarak tanımlanmaktadır. Şizofrenide; içgörü, düşüncelerin içeriği ve oluşturulması, duyguların deneyimlenmesi ve ifade edilmesi, algılama, davranışlar ve bilişsel işlevler gibi bir çok alanda belirtiler ortaya çıkabilir. Şizofreni heterojen görünümlü bir hastalık olduğu için tipik bir genel görünüme sahip değildir; bazı hastalarda bazı belirtiler ortaya çıkarken, diğerlerinde başka belirtiler olabilir. Hastaların çoğunda içgörü yoksunluğu da görülen belirtiler arasında yer alır. Kısıtlı anlamıyla içgörü kişinin içinde bulunduğu hastalık ve bunun belirtileri hakkında gerçekçi bir kavrayışa sahip olmasıdır. Dünya Sağlık Örgütü'nün 1979'da yayınladığı verilere göre akut şizofrenide en sık görülen belirti içgörü yoksunluğudur . Bu durumdaki hastalar hasta olduklarını düşünmezler. Tedavide büyük handikapa yol açtığından, içgörü yoksunluğu büyük öneme sahiptir. [değiştir] Pozitif ve negatif semptomlar Şizofreninin seyri sırasında ortaya çıkan belirtiler ayrıca negatif ve pozitif olmak üzere iki başlık altında incelenebilir. Pozitif belirtiler normalin dışında fazlalık, aşırılık ve sapmalar olarak ortaya çıkan belirtilerdir. Negatifler ise normal işlevlerde azalma, eksiklik gösteren belirtilerdir. Şizofreni heterojen görünümlü bir hastalık olduğu için tipik bir genel görünüme sahip değildir. [değiştir] Teşhis [değiştir] Bleuler'a göre temel ve ikincil belirtiler Hastalığın etkilerini temel ve ikincil belirtiler olmak üzere iki kümeye ayırmıştır. Temel belirtiler her şizofrenikte bulunması gereken belirtilerdir. İkincil belirtiler temel belirtilerin üzerine eklenen belirtilerdir. İkincil belirtiler başka ruhsal hastalıklarda da görülebilmektedir. [değiştir] Kurt Schneider'e göre birinci sıra belirtiler Bu belirtiler daha çok ABCD semptomları olarak hatırlanır. İşitme halüsinasyonları (İng. Auditory hallucinations), düşünce yayınlanması (Broadcasting of thought), düşüncelerinin kontrol edildiği düşüncesi (Controlled thought (delusions of control)), sanrısal algılama (Delusional perception). [değiştir] DSM IV'e göre tanımlama Amerikan Psikiyatri Derneği'nin Diagnostic and statistical manual of mental disorders: DSM-IV kılavuzuna göre şizofreni tanısını koyabilmek için; Bunlardan iki ya da daha fazlasının hastada bulunması zorunludur. Bu belirtiler en az bir ay sürmüş olmalıdır. Şizofreni tanısı koyabilmek için tipik semptomlara ek olarak; [değiştir] Şizofreni tipleri DSM-IV sınıflamasına göre şizofreni beş alt tip ihtiva etmektedir: ICD-10 sınıflama sisteminde ise bu türlere ek olarak iki alt tip daha vardır. [değiştir] Ayırıcı tanı [değiştir] Gidiş ve sonlanış Şizofreni çok değişik gidiş ve sonlanış gösteren süregen bir bozukluktur. Gidiş ve sonlanışın değerlendirilebilmesi için genellikle şu ölçütler kullanılır: hastalığın belirtileri, iş uyumu, toplumsal uyumu, hastaneye yatış sayısı ve süresi, bilişsel yetileri, genel sağlığı, özkıyım (intihar). Olumlu gidiş göstergeleri: Olumsuz gidiş göstergeleri: Beklentiler yükseldikçe ve hastalar bunu karşılayamadıkça düş kırıklarına bağlı öfke ve üzüntü tepkilerinin daha şiddetli olması beklenir. Bu nedenle ailenin hasta hakkındaki emellerini daha gerçekçi, alçak gönüllü bir düzeye çekmesi sağlanmalıdır. Bunun sağaltımda da önemli bir yeri vardır. Şizofreniklerde intihar akut dönemlerde hiç beklenmedik anda birden olabilir. Bazı ağır negatif belirtili, yetiyitimli süregen hastalar planlayarak kendilerine kıyabilir. Şizofreniklerde özkıyım riskini artıran faktörler arasında; erkek olma, bekarlık, işsizlik, toplumdan yalıtılmış olmak, çökkünlük, çaresizlik, önemli bir yitim ve ilaç/madde bağımlılığı sayılabilir . [değiştir] Oluş nedenleri Şizofreni araştırmalarında büyük ilerlemelere rağmen hastalık için spesifik etiyolojik faktörler veya patogenik süreçler kesin olarak tanımlanamamıştır. Etiyoloji üzerindeki görüşler eskiden beri organik ve psikososyal olmak üzere iki ana kümede tartışılmış olsa da, 20-30 yıldan beri şizofreni, giderek artan bir yaygınlıkla, beynin bir gelişim bozukluğu olarak kabul edilmektedir. Hastalığın asıl nedeninin henüz kanıtlanamamış bir beyin bozukluğu olduğu görüşü kesinlik kazansa bile, bu rahatsızlığın ortaya çıkışında ve zaman zaman görülen alevlenmelerde çevresel-zihinsel etkenlerin varlığı da önemsenmektedir. Şizofreni tek tip bir hastalık değildir. Böyle bir hastalıkta çok değişik oluş nedenlerinin bulunması doğaldır. Organik yönden yapılan araştırmaların yanı sıra psikolojik ve çevresel etkenlerin araştırılması da önemli bir konu olmuştur. Organik bir etiyolojinin gösterilmeyişi nedenin psikososyal olduğunu kanıtlamaz ancak çevresel etkenler açık biçimde gösterilebildiği zaman anlam kazanabilir . [değiştir] Psikososyal etkenler Sinaptik bağlantıların budanması, öğrenme ve beyin yoğrulması gibi önemli biyolojik oluşumlarda erken dönemde yaşanan psikososyal olayların önemli bir rolü vardır. Şizofreninin temelini teşkil ettiği farz edilen nörobiyolojik hasarların biraz olsun düzeltilmesinde hatta iyileştirilmesinde rehabilitasyonun çok önemli bir rolü olduğu düşünülmektedir. Günümüzde şizofreninin oluş nedeni hakkında Nörodejeneratif ve Nörogelişimsel olmak üzere iki önemli kuram vardır. Son zamanlarda nörogelişimsel kuram giderek güçlenmektedir. Şizofreninin herşeyden önce biyolojik bir hastalık olduğuna inanılmaktadır. Bununla beraber şizofreni oluşumunda hem çevresel hem de kalıtımın rol oynadığı kompleks bir hastalıktır. Tek bir nedeni yoktur, çeşitli faktörlerin bir araya gelmesi ile oluşur. Şizofreniye yatkınlık kalıtımsal olmakla birlikte bozukluğun akut krizler halinde su yüzüne çıkmasında en önemli etkenler şunlardır; [değiştir] Genetik faktörler [değiştir] Aile araştırmaları Genel nüfusta�%0,5-1 arasında bulunan şizofreni sıklık oranı, şizofreni hastası kişinin birinci derecedeki akrabalarında yaklaşık�%10’dur, yani hastanın birinci derecedeki akrabaları için risk genel popülasyon için olanın 10-20 katı kadardır. Akrabalık uzaklaştıkça bu oran düşmektedir. Bu konuda yapılan araştırmalardan elde edilen veriler şizofrenide kalıtımsal bir etkenin bulunduğu görüşünü desteklemektedir. Fakat aile araştırmalarından elde edilen veriler, hem genetik mekanizmayı hem de yakın çevrenin neden olabileceği etkiyi içermektedir. Bu etkileri birbirinden ayırabilmek için evlat edinme araştırmaları ve ikiz araştırmaları yapılmıştır . [değiştir] İkiz araştırmaları Değişik ülkelerde yapılan araştırmalar, tek yumurta ikizlerindeki konkordansın çift yumurta ikizlerinden çok daha yüksek olduğunu göstermiştir. Örneğin; konkordans oranı yaklaşık�%50 olan tek yumurta ikizleri (monozigotik ikizler) ve�%10-14 olan çift yumurta ikizleri (dizigotik ikizlerle) yapılan araştırmada, kalıtılabilirlik�%80 olarak gösterilmektedir. [değiştir] Evlat edinme araştırmaları Kalıtımın yanı sıra çevrenin de hastalık üzerine etkisini anlatmak için evlat edinme araştırmaları yapılmıştır. Bu araştırmalarda biyolojik ana-babası şizofrenik olan ve başkalarına evlat olarak verilen çocuklarda şizofreni oranı belirgin olarak yüksek bulunmuştur . [değiştir] Moleküler genetik Günümüzde yapılan çalışmalarla artık bir risk etkeni olarak kalıtımın yeri kesinleşmiştir. Fakat hastalığın hassas bölgedeki basit bir pozisyon değişikliğinden mi, eksik penetransa sahip tek bir genden mi, değişik genlerden mi kaynaklandığı henüz açıklığa kavuşmamıştır. Nonmendelian kalıtıma uyan bu hastalıkta eksik penetrans ve çoklu gen kuramı olasıdır . Klasik aile, ikiz, evlat edinme çalışmalarının yanı sıra son yıllarda moleküler genetik çalışmaları da gitgide artmaktadır. Genetik belirleyiciler üzerinde yapılan çalışmalarda 5. kromozom, 11. kromozomda bulunan DA2 (Dopamin-2) reseptörünün yerleşme noktası ve X kromozomları incelenmiş, fakat çalışmalar henüz bir sonuç vermemiştir. Linkage üzerinde yapılan çalışmalar ise şizofrenide birden çok genin etkili olabileceği görüşüne dayanmaktadır. Bu çalışmalarda özellikle, sinaptik yayılım ve postsinaptik reseptör kontrolünü etkileyen disequilibrumda tanımlanan DTNBP1, nöronal migrasyon ve beyin gelişiminde önemli rolleri olan NRG1, 1q42.1 bölgesinde bulunan DISC1 ve DISC2 (dısrupted ın schizopherenia) genleri ve ayrıca 22q11 silme sendromunun şizofreni için oldukça yüksek bir riske sahip olduğu ortaya konmuştur. Ayrıca dopaminin salınımını kontrol eden COMT (Katekol-O-metiltransferaz) kodlanmasını sağlayan gen üzerinde de çalışmalar vardır. Bütün bu genler nörogelişimsel süreç, anormal sinaptik bağlantılar ve bozuk nörotransmitter salınımı ile ilişkilidir . [değiştir] Biyokimyasal faktörler Hücresel iletişim ve antipsikotik ilaçların farmokolojik işlevleri hakkındaki bu bilgiler; dopamin, noradrenalin, seratonin, asetilkolin, glutamat, nöromodülatör proteinler ve bunların reseptörleri hakkında biyokimyasal hipotezlerin ortaya atılmasına katkıda bulunmuştur. [değiştir] Dopamin varsayımı Şizofreninin fizyopatolojisinde dopamin varsayımı 1960-1970'lerden bu yana sayısız araştırmaya konu olmuştur. Bunun nedeni üç önemli bulguya dayanmaktadır: Dopamin varsayımının altında yatan gözlem, kimi şizofreni hastalarında; mezolimbik, mezokortikal ya da nigrostriatal dopaminerjik nöronlarda göreceli bir etkinlik artmasıdır. Şizofrenide görülen sanrı, varsanı, düşünce bozukluğu, düzensiz davranışlar gibi pozitif belirtiler bu artma ile açıklanmaya çalışılmıştır. Etkili nöroleptikler özellikle DA2 reseptörlerine ket vurarak (inhibe ederek) dopamin artımını önler ve bu yolla pozitif belirtileri düzeltirler. Fakat duygularda küntleşme, ilgisizlik, aldırmazlık, toplumdan çekilme, düşünce fakirliği gibi negatif belirtileri daha yoğun olan hastalar nöroleptiklerden fazla yararlanamamaktadır. Bunun nedeni, bu hastalarda beyin neokorteksinde negatif belirtilere yol açan dopamin reseptör sayısı ve aktivitesinde azalmalardır. Bu konuda yapılan çalışmalarla prefrontal kortekste dopamin salınımını sağlayan COMT (katekol-O-metiltransferaz) enziminde kalıtımsal bir bozukluk olduğu gözlemlenmeye çalışılmıştır. . [değiştir] Glutamat varsayımı Glutamat beyinde en fazla işlevi olan nörotransmitterlerden biridir. Araştırmalar bir uyarıcı aminoasit olan glutamat aracılığıyla beyinde gerçekleştirilen nöral iletimin şizofreniklerde bozuk olabileceğini göstermektedir. Bazı araştırmalarda şizofrenide hipokampustaki N-metil-D-aspartat reseptörlerinde glutamerjik etkinlikte bir eksiklik olduğu görülmüştür. Bu konuda araştırmalar henüz kesin bir sonuca ulaşmış değildir. Glutamat hipotezine göre; glutamatın şizofreni patofizyolojisindeki yeri majör glutaminerjik reseptör olan N-metil-D-aspartat (NMDA) reseptör kompleksinde glutaminerjik etkinlikte bir eksiklik; glutaminerjik, dopaminerjik, GABA sistemleri arasındaki ilişkiler; fensiklidinin neden olduğu akut ve kronik etkilere dayanmaktadır. NMDA'nın antogonisti olan fensiklidinin kısa dönemli uygulanımı şizofrenide görülen pozitif ve negatif belirtilere yol açmakta, kronik uygulanımı ise prefrontal kortekste hipodopaminerjik durumu doğurmakta ve negatif belirtilere neden olmaktadır . [değiştir] Serotonin ve Noradrenalin varsayımları Şizofreniklerin bir kesiminde beyinde ve beyin-omurilik sıvısında noradrenalin arttığı ve bu yolla domaminerjik yayılımın çoğaldığı bildirilmiştir. Fakat noradrenalin yıkım ürünü olan MHPG üzerindeki çalışmalar bir sonuç vermemektedir. Serotonin reseptörlerini bloke edici etkisi yüksek olan klozapin süregen şizofrenik hastalarda olumlu etki göstermektedir. Dopaminerjik ve serotonerjik dizgeler anatomik olarak birbirine bağlantılıdır ve işlevsel olarak birbirleriyle etkileşim içindedirler. Henüz serotoninin şizofrenideki yeri aydınlatılamamıştır. Noradrenalin ve serotonin üzerine yapılan araştırmalar dopamin varsayımına karşı değil onu tamamlamaya yöneliktir. Bu araştırmalar kesin bir sonuca ulaşılamamıştır . [değiştir] Beyinde yapısal ve işlevsel bozukluklar Beynin belli bir ya da birkaç bölgesinde birinci derece sorumlu özgül bir bozukluk henüz saptanamamıştır. Araştırmalar şizofreninin daha çok beynin iletim devrelerinde bir bozukluk olabileceğini göstermektedir. Şizofreniklerde genel beyin hacminde küçülme bulunmuştur. Bu eksilmenin nedeninin nöro-dejeneratif bir bozukluk mu, nöro-gelişimsel bir bozukluk mu olduğu tartışılmaktadır. Son yıllardaki incelemelerin çoğu nörodejeneratif bozukluktan ziyade nörogelişimsel bozukluk görüşünü desteklemektedir. Araştırma verilerine göre; frontal lobda küçülme, talamusun algıları süzme ve ayıklama işlevinde bozukluk, prefrontal korteks ve serebellum arasındaki devrelerde bozukluk vardır. Yapılan araştırmalarla süregen şizofrenik hastalarda uyaranların beyne ulaşırken karşılaştıkları süzgeçte ve girdi ayarlamasında bir yetersizlik olduğu, bu nedenle beyne çok fazla bilgi iletildiği, ama hastanın bu bilgileri uyum amacıyla ayıklayamadığı ve bütünleştiremediği anlaşılmaktadır. Şizofreniklerde temelde bir bilgi-işleme kusuru olabileceği görüşü giderek ağırlık kazanmaktadır. Şizofreni bilgi-işleme kuramları başlangıçta daha çok uyaranların süzülmesinde bir bozukluk olduğu varsayımına dayanmaktaydı. Son yıllarda daha çok nörofizyolojik temelli bilgi işleme kuramları öne çıkmaktadır. Bazı araştırmalara göre şizofrenide temel bozukluk istenç eksikliğidir. Niyetlenme ve harekete geçme işlevleri frontal korteks ile ilgilidir. Şizofrenide bir niyetin harekete geçirilmesi için gerekli olan istenç eksikliği frontostriatal bir patolojiyle bağlantılıdır. Son yıllarda ""eksiklik sendromu"" giderek artan biçimde ilgi çekmektedir. [değiştir] Beyin görüntüleme yöntemleri Günümüzde şizofrenide beyindeki yapısal anormalliklerinin araştırılmasında çoğunlukla manyetik rezonans (MR) teknikleri kullanılmaktadır . Birçok beyin MR incelemesi; lateral ventrikülerin hacminde artma, beynin tümünde az da olsa azalma (%2-3 arasında), ayrıca hipokampus, talamus ve frontal lobların bölgesel hacminde azalma olduğunu göstermektedir . Bununla beraber, şizofrenlerdeki ventriküler genişlemenin ilerleyici olmadığına ve hastalık ortaya çıkmadan önce de var olduğuna dair kanıtlar bulunmaktadır . Çocukluk-başlangıçlı şizofrenlerin anatomik MR araştırmaları, gri cevherde azalma ve ventriküler büyümenin yetişkinliklerinde tipik olarak görüldüğünü göstermektedir. Buna zıt olarak yetişkinlik-başlangıçlı şizofrenide temporal lobda yapısal değişiklikler bulunmuştur . Şizofrenide pozitron emisyon tomografisi (PET) araştırmaları ise frontal loblar, bazal gangliyonlar, talamus ve temporal loblar üzerine yoğunlaşmış ve bunların herbiri ile ilgili bir takım anormallikler gösterilmişse de henüz beynin belli bir ya da birkaç bölgesinde birinci derecede sorumlu özgül bir bozukluk saptanamamıştır . Şizofrenide genel olarak frontal lobda küçülme, talamusun algıları süzme ve ayıklama işlevinde bozukluk, prefrontal korteks ve serebellum arasındaki devrelerde bozukluk olduğu bilinmektedir . Şizofrenlerin beyin büyüklükleri sağlıklı kontrol grupları ile karşılaştırıldığında yaklaşık olarak�%5-8 daha hafif ve�%4 daha küçüktür . Ayrıca Nelson ve arkadaşları, bir manyetik rezonans (MR) meta-analiz çalışmasında, şizofreni ile bilateral hipokampus ve amigdala küçülmesi arasında pozitif ilişki olduğunu kanıtlamıştır . [değiştir] Şizofrenide güncel kuramlar 1990'lara kadar uzun yıllar bilim çevrelerince sıklıkla kabul edilen hipotez nörodejeneratif kuramdır. Ancak bu hipotez hastalığın patofizyolojisini açıklamakta yeterli olamamıştır. Son yıllarda yapılan çalışmalar neticesinde, artık günümüzde yaygın kabul gören görüş, nörogelişimsel kuramdır . Yıllar boyunca şizofreninin, hastalık ortaya çıkmadan kısa bir süre önce meydana gelen patolojik süreçlerden kaynaklandığı düşünülmüştür. Günümüzde ise yaygın olarak şizofreninin erken beyin gelişiminde meydana gelen bir anormallikten kaynaklandığı kabul edilmektedir. Bu açıdan bakıldığında şizofreni beyin gelişiminden kaynaklanan ensefalopatiler gibi kabul edilmektedir . [değiştir] Nörogelişimsel kuram Nörogelişimsel kuram, şizofreninin yaşamın erken dönemlerine ait gelişim basamakları ile ilgili sabit ve yapısal bir noksanlıktan kaynaklandığını öne sürmektedir. Bu gelişim basamakları; nöronal öncülleri, glial proliferasyonu ve migrasyonu, aksonal ve dentritik proliferasyonu, aksonların miyelinizasyonunu, programlı hücre ölümünü ve sinaptik budanmayı kapsamaktadır . Yaygın olarak kabul gören bir model, nörogelişimsel bir kusurun morfolojide ve hücre mimarisinde değişikliğe yol açarak nöronların modulatuar kapasitelerinde bir noksanlık meydana getirdiğini öne sürmektedir . Bununla birlikte ergenlik ve erken erişkinlik dönemlerinde bu nörogelişimsel kusurun stres gibi çevresel tetikçilerle birlikte belirgin semptomlara yol açtığı düşünümektedir. Bozukluğu kompanse eden sinaptik bağlantıların budanma sonucu yok olmalarının belirtilerden sorumlu olduğu düşünülmektedir . Nörogelişimsel kuram, şizofreninin yaşamın erken dönemlerine ait gelişim basamakları ile ilgili sabit ve yapısal bir noksanlıktan kaynaklandığını öne sürmektedir. Nörogelişimsel bir kusurun morfolojide ve hücre mimarisinde değişikliğe yol açarak nöronların modulatuar kapasitelerinde bir noksanlık meydana getirdiğini öne sürülmektedir . Bununla birlikte ergenlik ve erken erişkinlik dönemlerinde bu nörogelişimsel kusurun stres gibi çevresel tetikçilerle birlikte belirgin semptomlara yol açtığı düşünümektedir. Bozukluğu kompanse eden sinaptik bağlantıların budanma sonucu yok olmalarının belirtilerden sorumlu olduğu düşünülmektedir . Hastalığın erken gelişim döneminde oluşan bir lezyondan köken almasına rağmen klinik belirtilerin ergenlik çağının sonlarında ortaya çıkması ergenlik döneminde gerçekleşen olgunlaşma süreçlerinin psikozu ortaya çıkarttığı yönünde yorumlanmaktadır . İnsan beyninin, yaklaşık olarak yetişkin beyin büyüklüğüne ilkokul yıllarında ulaştığı bilinmektedir ve bu büyüme beyaz cevherden değil gri cevherden olur . Ayrıca nöral bağlantıların özgül olarak düzenlenmesi ve serebral yapılardaki özel küçülmeler de erken serebral olgunlaşmada gerçekleşmektedir. Erken dönemde oluşmuş bir lezyon ile hastalığın ortaya çıkması arasındaki gecikme, ergenlikte meydana gelen kortikal budanma gibi bazı olgunlaşma mekanizmalarında meydana gelen genetik değişikliklerle açıklanmaktadır . [değiştir] Gecikmiş başlangıcın nedenleri Günümüzde hastalığın klinik olarak başlamasına neden olan ek bir patolojinin ortaya çıkması ya da tetikleyici psikostresör bir etkenin varlığı üzerinde yoğunlaşılmıştır. Şizofrenide, erken beyin gelişimindeki hasarla bozulmuş nöronal sistemler aslında geç olgunlaşan nöronal sistemlerdir. Bu nedenle, bunlara ait bir fonksiyonel bozukluk, postnatal olgunlaşmanın tamamlandığı döneme dek görülmeyebilir. Diğer bir deyişle postnatal beyin gelişimi tamamlanıncaya dek -ki bu durum geç adölesan ve hatta erken erişkinlik dönemlerine kadar devam eder- hem hatalı fonksiyon belirti vermez hem de diğer sistemler bu hatalı fonksiyonu kompanse ederler. Bunun nedeni -Kennard prensibi- genç beynin daha fazla kompansasyon kapasitesine sahip olmasıdır . Nöropsikolojik testler ve fonksiyonel beyin görüntüleme tekniklerini kullanan çalışmalar; kortikal disfonksiyonun, prefrontal ve temporal loblar arasındaki fonksiyonel ilişkiyi içerdiği gösterilmiştir ki bu şizofreninin karakteristik bulgusudur. Beynin en geç olgunlaşan bölümü prefrontal-temporal bölgedir. Nörogelişimsel kurama göre, bu nedenle bu bölge ile ilgili fonksiyonel bozukluk belirtileri geç ortaya çıkar. Prefrontal-temporal bölge çevresel şartlar yetersiz olduğunda maksatlı davranışa rehberlik etmek için geçmiş deneyimlerin kullanımını kolaylaştıran bölgedir. Sonuçta yeni çevresel şartlar ile geçmiş deneyimler arasında bağlantı kurarak yeni tepkilerin verilebilmesi ve uyumlu bir davranış modeli gösterilebilmesinde rehberlik yapar. Yeni bir stresör ile karşılaşan kişi, prefrontal-temporal bölgenin işlevi sayesinde bu stresör ile başa çıkabilir. Bu nedenle prefrontal-temporal bölgenin henüz gelişmekte olduğu erken çocukluk dönemlerinde bu fonksiyon işlev görmediğinden diğer bölgelerin kompansasyonu yardımıyla stresör etkenlerle başa çıkıldığından bu bölgedeki bozukluk olgunlaşma tamamlandıktan sonra ortaya çıkacaktır. Çünkü bu dönemde diğer olgun bölgelerin kompansanyon işlevi de son bulmuştur . [değiştir] Nörogelişimsel anormalliklerle şizofreni arasındaki ilişkinin kanıtları Konuşmada gecikme, okuma ve motor becerilerde yetersizlik gibi nörogelişimsel bozukluklar genellikle ilerleyici değildirler ve yaşamın ilk on yılında görülmektedirler. Serebral morfolojik değişiklikler; mikrosefaliyi, hidrosefaliyi, anormal hücre migrasyonunu ve bazı beyin bölgelerinin asimetrisini içermektedir . Şizofreni hastaları nörogelişimsel bozukluklukların birçok karakteristik özelliğini taşımalarına rağmen çok farklı klinik bulgular sergilemektedirler. Bu nedenle bu bozukluklar hakkında genel bir yargıya ulaşmakta güçlükler yaşanmaktadır. Nörogelişimsel kuram göz önüne alındığında, hastalığın gizli, belirti vermeyen bir süreci olduğu ve lezyon ile bazı nörogelişimsel anormalliklerin tanı konulmadan önce gözlenebilineceği düşünülmektedir. Şizofrenideki nörogelişimsel anormalliklerle ilgili yapılan çalışmaların çoğu olumsuz sonuçlansa da bazı çalışmalar şizofreni için risk sayılan bir takım davranışsal ve bilişsel anormallikler tanımlamaktadır .Hastalığın erken gelişim döneminde oluşan bir lezyondan köken almasına rağmen klinik belirtilerin ergenlik çağının sonlarında ortaya çıkması ergenlik döneminde gerçekleşen olgunlaşma süreçlerinin psikozu ortaya çıkarttığı yönünde yorumlanmaktadır . İnsan beyninin, yaklaşık olarak yetişkin beyin büyüklüğüne ilkokul yıllarında ulaştığı bilinmektedir ve bu büyüme beyaz cevherden değil gri cevherden olur . Ayrıca nöral bağlantıların özgül olarak düzenlenmesi ve serebral yapılardaki özel küçülmeler de erken serebral olgunlaşmada gerçekleşmektedir. Erken dönemde oluşmuş bir lezyon ile hastalığın ortaya çıkması arasındaki gecikme, ergenlikte meydana gelen kortikal budanma gibi bazı olgunlaşma mekanizmalarında meydana gelen genetik değişikliklerle açıklanmaktadır . [değiştir] Nörodejeneratif kuram Nörodejeneratif kuram, gelişimsel evrelerde herhangi bir sorun olmaksızın, sonradan nöronal dejenerasyon sonrasında hastalığın ortaya çıktığı görüşünü destekler. Hastalığın seyri sırasında nöron fonksiyonlarında progresif kayba yol açan, bir nörodejeneratif sürecin devam ettiğini iddia eder. Hastalığın genellikle ileri (yetişkin) yaşlarda ortaya çıkması ise yaşlı nöronların bu bozuklukların dejenerasyonuna daha duyarlı olduğuna bağlanmaktadır. 1990'lara kadar uzun yıllar bilim çevrelerince sıklıkla kabul edilen hipotez nörodejeneratif kuramdır. Buna göre genç erişkin dönemde klinik semptomatoloji başlayıncaya kadar bir çok olguda ya beyin gelişiminin normal olduğu ya da sonradan gelişen metabolik, enfeksiyöz veya degeneratif hastalıklar nedeniyle hasara uğrayan beynin bozuk işlevleri sonucu şizofreni ortaya çıktığı ileri sürülmüştür. Bu çerçevede viroimmünolojik hipotez gibi görüşler de ileri sürülmüştür . Ancak son yıllarda yapılan araştırmaların neticesinde; şizofreni kliniği arasında bağlantıların olduğunu gösterebilen nörobiyolojik modellerin bulunması nörodejeneratif hipotezden ziyade nörogelişimsel modelin şizofreni kliniğine uygun olduğu görüşü ağırlık kazanmaktadır . Bir grup araştırmacı ise bazı şizofrenlerin, nörogelişimsel modelden çok nörodejeneratif modele uygun klinik tablolar sergilediğini öne sürmektedir. Bu tablolar, önceden sağlıklı olan insanlarda meydana gelen ve başlarda giderek kötüleşirken sonra hafifleyen ya da psikotik ve/veya negatif belirtilerle devam eden hastalık durumunu ve hastalık öncesi haline dönen çok küçük bir grubu içermektedir . [değiştir] Şizofrenide risk etkenleri Şizofeni için annenin kötü beslenmesi, zehirlenmesi, strese maruz kalması, enfeksiyonlar, gebelikte ve doğumda karşılaşılan olumsuzluklar ve genetik etkenler dahil sayısız risk etkeni tanımlanmıştır . Yapılan bir araştırmada; şizofreni ile doğumda erken membran ruptürü, forsepsle doğum ve 2,500 gramdan düşük doğum ağırlığı arasında belirgin ilişki olduğu tespit edilmiştir . Ayrıca erkeklerin gebelik ve doğum sorunlarına, serebral olgunlaşma zamanlarının farklı olmasından sebep daha hassas oldukları öne sürülmektedir . Annenin beslenmesi üzerinde bir çok araştırma yapılmasına rağmen, sadece gebeliğin ilk üç ayında yetersiz folik asit alımı ile nöral tüp defektleri (spina bifida, hidrosefali, anensefali) arasında bir ilişki olduğu bulunmuştur . Ilıman iklime sahip ülkelerdeki epidemiyolojik çalışmalar kış sonu ve ilkbahar başlarındaki doğumlarda şizofreni prevalansının yüksekliğine dikkat çekmektedir . Şizofreni ile doğum mevsimi arasındaki ilişkiyi açıklayan çevresel etkenler enfeksiyon ajanlarına, beslenme faktörlerine ve çevre sıcaklığındaki değişikliklere işaret etmektedir . Ayrıca şizofreni üzerine yapılan epidemiyolojik çalışmalar annenin gebeliğin ikinci üç aylık döneminde maruz kaldığı grip ve diğer virüslerin bebeğin ileriki yaşlarında şizofreni için risk teşkil edebileceğini göstermektedir . [değiştir] Tedavi Bu güne kadar şizofreninin ana kökeni ve tam tedavisi bulunamamıştır. Aşağıdaki tedavi şekilleri semptom tedavisinde,akut krizlerin tekrar ortaya çıkmasını engellemek ve kişinin bozukluğa rağmen kişilik gelişimini desteklemek içindir. Şizofreni tedavisi dört önemli başlık altında özetlenebilir; [değiştir] İlaçla tedavi Şizofreninin ilaçla tedavisinde nöroleptikler kullanılmaktadır. Nöroleptiklere; Clozapin, Risperidon, Zotepin, Sulpirid , Olanzapin, Sertindol, Amisulprid, Quetiapin, Ziprasidon örnek verilebilir. Nöroleptik (antipsikotik) ilaçlar 1950'lerde ilk olarak klorpromazin ile kullanıma girmiş ve şizofreni tedavisinde çığır açmıştır . İlaçların kullanımı hastadan hastaya ve türden türe değişiklik göstermektedir. İlaçların etki süresi de hastadan hastaya değişiklik gösterir ve kullanılan ilacın türüne bağlı değişik yan etkiler görülebilir. Sıkça görülen yan etkiler arasında yorgunluk, hareket bozuklukları, yerinde oturamama, susuzluk, terleme, bulanık görme, iştah artması, kilo alma sayılabilir. Özellikle eski tip antipsikotiklerin uzun süreli kullanımına bağlı olarak tardiv diskinezi adı verilen, istemsiz hareketlerle karakterize bir hareket bozukluğu ortaya çıkabilir. Akut dönemlerinde zorunlu olmak üzere şizofrenide ilaçlar başta gelen tedavi yöntemidir. İlaçsız sağaltım yöntemleri süregenleşme riskini arttırır. İlaçların özellikle pozitif belirtileri yatıştırdığı bilinmektedir. İlaçlara yanıt ve duyarlılık bireyden bireye farklılıklar göstermektedir. Negatif belirtilerin baskın olduğu hastalarda yatıştırıcı etkisi daha az olan nöroleptiklerin kullanımı araştırmalarla desteklenmiştir. Uzun süre verilen ilaçlar bazen hastalarda negatif belirtilerin artmasına neden olabilmektedir . [değiştir] Psikoterapi Şizofreni hastalarının tedavisinde kullanılmak üzere çeşitli psikoterapi yaklaşımları (bilişsel-davranışçı terapiler, destekleyici psikoterapi, ilaç uyum terapisi, “kişisel” terapi, kabullenme ve bağlılık terapisi vb.) geliştirilmiştir. Bu yaklaşımlar arasından etkinliği konusunda hakkında en fazla kanıt bulunan tür, bilişsel-davranışçı terapi olarak adlandırılan terapi çeşididir. Bu tür bir terapinin, ilaç tedavisinden sonra geride şikayetleri kalan hastalarda yararlı olduğu düşünülmektedir . [değiştir] Psiko-bilgilendirme Psiko-bilgilendirmenin şizofreni hastalarının tedavisinde uygulanacak programa dahil edilmesinin yararlı olduğuna dair kanıtlar vardır ve bazı ülkelerde bu tür programlara rutin olarak dahil edilmiştir . [değiştir] Alternatif yaklaşımlar Şizofrenide ilaçla tedavi yanında bir beslenme planı da bazı yazarlarca önerilmiştir. Bu yazarlara göre alkol, kahve, et ve şekerin mümkün olduğunca az alınması gerekir. Omega-3 bağı içeren yağların (balık, her türlü deniz ürünleri, tofu, soya, badem, ceviz), omega-6 bağı içeren yağlar (ayçiçeği, susam, mısır), folik asitler (taze portakal suyu, ıspanak, fıstık, kuru fasulye, nohut), B3 vitamini (balık, patates, avokado, kahverengi pirinç), B6 vitamini (tavuk, karnabahar, domates) ve C vitamini (brokoli, turunçgiller, lahana, kivi) tüketimi yine bazı yazarlar tarafından önerilmiştir. . Bir diğer öneri ise çölyak hastalığının da tedavi şekli olan glutensiz ve kazeinsiz diyet'tir . [değiştir] Toplum ve kültür Sosyal stigmata, şizofreni hastalarının tedavisinde en büyük engel olarak tanımlanmıştır . 1999 yılında yapılan geniş bir örnekleme sahip bir çalışmada, Amerikalıların şizofreni konusundaki inanışları incelenmiştir. Bu çalışmada, şizofrenlerin başkalarına zarar verici davranışlarda bulunmasını Amerikalıların�%12,8'i oldukça muhtemel olduğuna inanırken,�%48,1'inin ise bunun bir miktar muhtemel olduğuna inandığı bulunmuştur. Aynı çalışmada, şizofrenlerin kendi tedavileri hakkında karar verme yetileri olup olmadığı konusunda bir başka soruya ise�%74'ün üzerinde kişi pek muktedir değil veya hiç muktedir değil diye cevaplamıştır. Aynı şekilde para idaresi konusunda karar verme yetileri olup olmadığı konusundaki soruya da�%70,2'si pek muktedir değil veya hiç muktedir değil diye cevaplamıştır . Yapılan bir çalışmada, psikoz hastalarının şiddete meyilli oldukları inancının 1950'lerden bu yana iki katından fazla arttığını gösterilmiştir . Akıl Oyunları adlı kitap ve filmde, şizofreni tanısı konmuş Nobel ödüllü matematikçi John Forbes Nash'ın hayatı konu edilmiştir. Marathi dilindeki Devrai adlı filmde bir şizofreni hastasının konu edilmiştir. Hastaların davranış şekli, düşünce yapısı ve hastalıkla mücadelesi konu edildiği film Hindistan'ın batısında yer alan Maharashtra'ın Konkan bölgesinde çekilmiştir. Ayrıca, hastaların tedavide kullandıkları ilaçlar ve aile üyelerinin gösterdikleri büyük sabır da filmde konu edilen diğer konulardır. Şizofrenlerin aile üyeleri tarafından kaleme alınan gerçek olaylara dayanan kitaplardan bir diğeri ise, Avustralyalı gazeteci Anne Deveson'un oğlunun şizofreni ile mücadelesini kaleme aldığı Tell me I'm Here adlı kitaptır . Bu kitap sonradan beyaz perdeye de uyarlanmıştır. Mark Vonnegut tarafından kaleme alınan The Eden Express adlı kitapta bir şizofreni hastasının, hastalıkla mücadelesi ve tedavi süreci konu edilmiştir. Şizofreninin konu edildiği bir diğer kitap ise, Mikhail Bulgakov'un 1975 tarihli The Master and Margarita adlı eseridir.","Şizofreni; düşünüş, duyuş ve davranışlarda önemli bozuklukların görüldüğü, hastanın kişiler arası ilişkilerden ve gerçeklerden uzaklaşarak kendi dünyasında yaşadığı, genellikle gençlik çağında başlayan bir ruhsal hastalıktır. Şizofreni kelimesi, Yunanca ayrık veya bölünmüş anlamına gelen ""şizo"" (schizein, Yunanca: σχίζειν) ve akıl anlamına gelen ""frenos"" (phrēn, phren- Yunanca: φρήν, φρεν-) sözcüklerinin birleşiminden gelir. Anlatılmak istenen kişinin iki kişilikli olması değil, aynı anda iki farklı gerçekliğe inanmasıdır. ""Gerçek gerçeklik"" normal, sıradan bir insanın algılamasına denk düşerken, ""ikinci gerçeklik"" sağlıklı bir insanın anlayamayacağı, çoğu kez belli bir sisteme dayalı bir gerçekliktir. Şizofreninin ömür boyu görülme sıklığı genel nüfusta�%0,5-1'dir. Ancak kan bağı olan akrabaları arasında şizofreni hastaları bulunanlarda, şizofreni görülme sıklığı genel toplumdan daha yüksektir. Şizofrenide genetik faktörlerin rolü iyi tanımlanmış olmakla beraber, bu hastalık yalnızca kalıtımsal faktörlerin değil, birçok koşulun bir araya gelmesi ile oluşur. Yani şizofreni genetik ve çevresel faktörlerin rol aldığı oldukça kompleks bir hastalıktır. Günümüzde şizofreni tedavisinde çok yönlü bir yaklaşım yararlı bulunmaktadır. Güncel tedavide temelde antipsikotik ilaçlar kullanılmaktadır. Bunun yanı sıra psikoterapiler ve diğer psikososyal yaklaşımlara da başvurulmaktadır. Antipsikotik ilaçların şizofrenide dopamin varsayımını doğrular biçimde dopamin üzerinden etki ettikleri düşünülmektedir. Hastalığın özellikle akut döneminde hastaların hastanede yatarak tedavi görmesi gerekebilir. Bir çok alttipi bulunan şizofreni çok değişik gidiş ve sonlanış gösteren süreğen bir bozukluktur. Şizofrenide hastalığın gidişi her birey için farklı biçimde gelişebilir. Hastalığın popüler kültürdeki olumsuz imajına rağmen, hastaların çok büyük kısmı tedaviden fayda görebilirler. Ama hastaların yaklaşık�%25-30'u ne tür sağaltım yapılırsa yapılsın belirgin bir iyileşme gösteremez ve ciddi yetiyitimleri olabilir." vi,58e3572d1343c5b7e6102320d018e2b0,"[sửa] Thiếu thời [sửa] Dòng dõi William Henry xứ Orange chào đời tại The Hague thuộc Cộng hòa Hà Lan ngày 4 tháng 11 năm 1650, là con duy nhất của William II, Hoàng thân xứ Orange, và Mary, Công chúa nước Anh. Thân phụ của William mất vì bệnh đậu mùa chỉ tám ngày trước khi con trai ra đời. Vì vậy, William là Hoàng thân xứ Orange từ lúc mới sinh. Ngay lập tức bùng nổ cuộc tranh chấp giữa Mary và bà của William, Amalia xứ Solms-Braunfels, trong việc giành quyền đặt tên cho cậu bé. Mary muốn con trai mang tên Charles theo tên anh của bà, nhưng bà nội cậu bé muốn cháu có tên William hoặc Willem nhằm củng cố triển vọng của cậu bé trở thành tổng đốc trong tương lai. Trong di chúc, William II đã ủy nhiệm vợ quyền bảo hộ con trai, nhưng vì chưa kịp ký tên trước khi chết nên văn kiện này không được công nhận. Ngày 13 tháng 8 năm 1651 ""Hoge Raad"" (Hội đồng Tối cao) của Hà Lan ra quyết định giao quyền bảo hộ cho mẹ và bà nội của cậu bé, cùng Tuyển đế hầu Brandenburg (vợ ông, Louise Henriette, là chị cả của William). [sửa] Học vấn Mẹ của William cũng không mấy quan tâm đến con trai, có khi vắng mặt cả năm, và luôn tìm cách tránh xa xã hội Hà Lan. Ban đầu việc giáo dục dành cho William được ủy thác cho các nữ gia sư người Hà Lan, và một số gia sư gốc Anh, trong đó có Walburg Howard. Từ tháng 4 năm 1656, William tiếp nhận giáo huấn theo đức tin Cải cách từ Cornelis Trigland, nhà thuyết giáo theo Thần học Calvin. Một tiểu luận, có lẽ của một trong những thầy giáo của William, Constantijn Huyens, đã miêu tả chi tiết nền giáo dục hoàn thiện mà William thụ hưởng có tựa đề Discours sur la nourriture de S.H. Monseigneur le Prince d'Orange. William được dạy dỗ rằng Chúa đã chọn cậu để hoàn thành sứ mạng lịch sử của nhà Orange. Từ đầu năm 1659, William dành bảy năm để theo học tại Đại học Leiden, dù không chính thức ghi danh, dưới sự dẫn dắt của Hendrik Bornius, giáo sư môn đạo đức học. William cũng học tiếng Pháp với Samuel Chappuzeau. Ngày 23 tháng 12 năm 1660, thân mẫu của William qua đời tại Lâu đài Whitehall, Luân Đôn, khi cậu bé mới 10 tuổi. Bà để lại di chúc yêu cầu anh trai của bà, vua Charles II, chăm sóc quyền lợi của con trai, do đó Charles II yêu cầu Nghị viện Hà Lan (Staten van Holland en Westfriesland) chấm dứt mọi sự can thiệp. Ngoài ra, quyền bảo hộ và giáo dưỡng William còn trở thành mục tiêu tranh chấp giữa phe bảo hoàng với các nhóm đấu tranh cho Hà Lan theo khuynh hướng cộng hòa. Lúc đầu, giới chức trách Hà Lan tìm mọi cách che giấu những cuộc vận động ngầm này, nhưng sau khi xảy ra chiến tranh Anh–Hà Lan lần thứ hai, một trong những điều kiện vua Charles đưa ra để ký hòa ước là khẳng định địa vị của cháu trai nhà vua. Năm 1666, phản ứng trước áp lực của Charles, Nghị viện Hà Lan chính thức công bố William, khi ấy 16 tuổi, là “Con của Quốc gia"". De Witt, chính trị gia hàng đầu của nền cộng hòa, đảm trách việc học tập của William, mỗi tuần chỉ dẫn cậu chuyện quốc sự và cùng chơi quần vợt với cậu. [sửa] Tham chính [sửa] Mất chức Tổng đốc Từ lúc thân phụ William qua đời, các tỉnh ở Hà Lan bãi bỏ chức tổng đốc. Một trong các điều khoản của Hiệp ước Westminster chấm dứt chiến tranh Anh–Hà Lan lần thứ nhất, theo yêu cầu của Oliver Cromwell, cấm tỉnh Holland bổ nhiệm thành viên nhà Orange làm tổng đốc. Sau khi vương quyền Anh được phục hồi, điều khoản này bị thu hồi. Năm 1660, Mary và Amalia cố thuyết phục các tỉnh ở Hà Lan chấp nhận William làm tổng đốc tương lai của họ, nhưng bị từ chối. Năm 1667, khi William mới vừa mười tám, những người trung thành với nhà Orange vận động cho cậu vào các chức vụ tổng đốc và thống chế quân đội. Nhằm ngăn chặn sự hồi phục ảnh hưởng của nhà Orange, De Witt cho phép thị trưởng (pensionary) Haarlem, Gaspar Fagel, vận động Nghị viện Holland ban hành sắc lệnh Perpetual (1667), cấm thống chế quân đội hoặc đô đốc hải quân kiêm nhiệm chức vụ tổng đốc. Tuy nhiên, đến tháng 9 năm 1668, Nghị viện Zealand nhận William làm “Quý tộc thứ nhất”. William phải trốn các gia sư để đến Middlburg để nhận tước vị. Một tháng sau, Amalia tuyên bố William đã đến tuổi trưởng thành. Tỉnh Holland, trung tâm của khuynh hướng chống nhà Orange, tuyên bố bãi bỏ chức tổng đốc. Trong tháng 3 năm 1670, bốn tỉnh khác noi theo, cùng thiết lập một liên minh mang tên “Harmony”. De Witt yêu cầu các nghị viên hội đồng thành phố tuyên thệ ủng hộ sắc lệnh. William thấy mình đã thất bại, nhưng trong thực tế, đây là một giải pháp thỏa hiệp: con đường dẫn William tiến đến vị trí tổng tư lệnh ngày càng rõ ràng. Thậm chí De Witt còn chịu nhượng bộ để William nhận ghế thành viên Hội đồng Quốc gia là định chế có quyền quản lý ngân sách quốc phòng. [sửa] Tranh chấp với phe Cộng hòa Tháng 11 năm 1670, William được phép đến Anh để thuyết phục Charles trả ít nhất là một phần của số tiền 2.797.859 guilder mà nhà Stuart nợ nhà Orange. Charles không có khả năng chi trả nhưng William đồng ý giảm nợ còn 1.800.000 guilder. Khi nhận ra cháu mình là một người Kháng Cách mộ đạo và là một người Hà Lan yêu nước, Charles bỏ ý định tỏ cho William biết hiệp ước bí mật ký kết với Pháp mà chỉ bàn về việc khống chế phe cộng hòa, và thành lập vương quyền ở Hà Lan. Mặt khác, ngoài những khác biệt trong chính kiến, William thấy lối sống của Charles và James là hoàn toàn xa lạ với mình, họ chỉ quan tâm đến rượu, bài bạc, và nô đùa với đám tì thiếp. Năm sau, nền cộng hòa bị đe dọa nghiêm trọng khi nguy cơ bị liên minh Anh–Pháp tấn công đang đến gần. Dù còn trẻ tuổi và thiếu kinh nghiệm, Nghị viện Tỉnh Gelderland vẫn muốn bổ nhiệm William vào chức Thống chế càng sớm càng tốt. Ngày 15 tháng 12 năm 1671, Nghị viện Tỉnh Utrecht tiếp bước Gelderland. Song Nghị viện Holland hạn chế nhiệm kỳ của William trong một chiến dịch. Ông hoàng từ chối, ngày 25 tháng 2 năm 1672 tiến tới một thỏa hiệp, Quốc hội đồng ý kéo dài nhiệm kỳ của William trong một mùa hè, rồi bổ nhiệm trọn đời khi William đủ 23 tuổi. Tháng 1 năm 1672, William bí mật gởi thư cho Charles đề nghị bác làm áp lực trên Quốc hội bổ nhiệm cậu vào chức vụ tổng đốc. Đổi lại, Cộng hòa Hà Lan sẽ là đồng minh với Anh, và phục vụ các quyền lợi của Charles trong mức độ “danh dự và lòng trung thành với tổ quốc cho phép”. Charles không quan tâm đến đề nghị của người cháu, tiếp tục tiến hành kế hoạch chiến tranh với sự hỗ trợ của đồng minh Pháp. [sửa] Tổng đốc Hà Lan [sửa] Năm thảm họa: 1672 Đối với Cộng hòa Hà Lan, năm 1672 là năm thảm họa (tiếng Hà Lan: rampjaar) do chiến tranh Pháp–Hà Lan và chiến tranh Anh–Hà Lan lần thứ ba khi đất nước này bị Louis XIV của Pháp, Anh, Münster, và Cologne xâm lăng. Dù hạm đội liên quân Anh–Pháp bị đánh bại tại mặt trận Solebay, trong tháng 6 bộ binh Pháp tràn ngập hai tỉnh Gelderland và Utrecht. Ngày 14 tháng 6, William rút quân về tỉnh Holland. Khi quân Pháp cách Amsterdam khoảng 35 km, ngày 8 tháng 6, Nghị viện ra lệnh mở cửa đập xả lũ nhằm bảo vệ phần đất còn lại. Nước biển tràn vào, làm ngập lụt hoa mầu và đồng cỏ, nhấn chìm nhà cửa và hoa viên, dìm chết bò và heo, khiến cho công lao khổ nhọc hàng thế kỷ phút chốc phải tiêu tán. Amsterdam trước ở vào vị trí không thể bảo vệ được, giờ trở thành một hòn đảo. Quân Pháp không có tàu thuyền, chỉ đành đứng từ xa mà ngắm nhìn thành phố họ định chiếm đóng. Cùng lúc, William vận động ngoại giao với Habsburg, Brandenburg, Hannover, Đan Mạch và Tây Ban Nha, ông vạch ra rằng sức mạnh và tham vọng của Louis XIV không chỉ là mối đe dọa với Hà Lan, mà còn cả các quốc gia khác. Các nước đều có ấn tượng với lý luận của ông, càng thêm ấn tượng với cuộc kháng chiến dai dẳng của Hà Lan. Louis XIV, tin rằng cuộc chiến đã kết thúc, khởi sự thương thảo để đòi được nhiều tiền càng tốt. Trong khi đó, sự hiện diện của binh lính Pháp ngay tại trung tâm của Cộng hòa Hà Lan làm người dân phẫn nộ, họ quay sang chống đối De Witt và những người ủng hộ ông. Ngày 4 tháng 7, Nghị viện tỉnh Holland bổ nhiệm William vào chức vụ tổng đốc, ông tuyên thệ nhậm chức năm ngày sau đó. Hôm sau, đặc sứ của Charles, Lord Arlington, đến Nieuwerbrug phong William làm Hoàng thân Trị vì Holland, đổi lại là một thỏa ước hàng phục. Khi bị từ chối, Arlington dọa rằng William sẽ chứng kiến sự kết thúc của nền cộng hòa, William khẳng khái đáp trả bằng câu nói trứ danh: ""Chỉ có một cách duy nhất để tránh điều này: chiến đấu cho đến khi ngã chết trong chiến hào cuối cùng."" Ngày 7 tháng 7, các cơn lũ đã kịp phong tỏa quân đội Pháp. Ngày 16 tháng 7, tỉnh Zealand bổ nhiệm William làm tổng đốc. Ngày 15 tháng 8, William phổ biến một bức thư của Charles, trong đó vua nước Anh cho biết ông khởi binh là do sự lộng quyền của phe de Witt, khiến dân chúng càng thêm bất bình. Ngày 20 tháng 8, Johan de Witt và em trai, Cornelis, bị một dân quân trung thành với nhà Orange ám sát tại The Hague. Kế đó, William thay thế nhiều quan nhiếp chính người Hà Lan bằng những người ủng hộ ông. William tiếp tục chiến đấu chống lực lượng ngoại xâm đến từ Anh và Pháp, ông tìm cách liên minh với Tây Ban Nha và lãnh địa Brandenburg. Tháng 11 năm 1672, ông đem quân đến Maastricht đe dọa cắt đường tiếp tế của quân Pháp. Đến năm 1673, tình hình dần sáng sủa. Mặc dù Louis chiếm Maastricht và William thất bại khi tập kích Charleroi, Phó Đô đốc Michiel de Ruyter ba lần đánh bại hạm đội Anh–Pháp, buộc Charles phải rút khỏi Hiệp ước Westminster; kể từ năm 1673, quân Pháp dần dà triệt thoái khỏi lãnh thổ Hà Lan, ngoại trừ Maastricht. Fagel đề nghị trừng phạt các tỉnh vừa được giải phóng như Utrecht, Gelderland và Overijssel bằng cách xem họ là lãnh thổ bị chiếm đóng, bởi vì trước đó họ đã sớm hàng phục quân thù. William bác bỏ ý kiến của Fagel, và nhận được sự ủy nhiệm đặc biệt Quốc hội để bổ nhiệm toàn bộ thành viên Quốc hội đại diện những tỉnh này. Ngày 26 tháng 4 năm 1674, phe ủng hộ William trong nghị viện Tỉnh Utretcht bổ nhiệm ông làm tổng đốc. Ngày 30 tháng 1 năm 1675, Nghị viện Gelderland ban ông tước vị Công tước Guelder và Bá tước Zutphen. Nhưng những phản ứng tiêu cực từ Zealand và thành phố Amsterdam khiến William từ chối các tước vị này, thay vì vậy, ông được chỉ định làm tổng đốc Gelderland và Overijssel. [sửa] Hôn nhân Giữa lúc còn chiến tranh với Pháp, William đã tìm cách nâng cao vị trí đối ngoại của mình bằng cách kết hôn với cô em họ nhỏ hơn mình 11 tuổi, Mary Stuart, con gái của James, nữ Công tước xứ York. William tin rằng cuộc hôn nhân này sẽ mang đến cho ông nhiều cơ hội kế thừa các vương quốc của Charles, và lôi kéo vương quyền Anh khỏi lập trường thân Pháp. James không đồng ý, nhưng Charles gây áp lực trên em trai vì muốn lợi dụng cơ hội để lập thế quân bình trong đàm phán, song William nhấn mạnh rằng cần có sự tách bạch trong vấn đề này. Ngày 4 tháng 11 năm 1677, Giám mục Henry Compton cử hành lễ hôn phối cho hai người. Do một lần sẩy thai và sau đó là bệnh tật, Mary không có con. [sửa] Hòa bình với Pháp, vận động ở Anh Trong năm 1678, Louis muốn có hòa bình với Cộng hòa Hà Lan. Dù vậy, vẫn còn căng thẳng giữa hai nước: William vẫn nghi ngờ vua Pháp còn nuôi tham vọng về một vương quyền cho toàn thể châu Âu. Louis từng gọi William là “kẻ thâm thù”, xem ông là kẻ hiếu chiến đáng tởm. Thêm vào đó là quyết định của Louis thu hồi Chiếu chỉ Nantes dấy lên làn sóng tị nạn của người Huguenot tràn vào Hà Lan. Đó là những lý do thúc đẩy William gia nhập các liên minh chống Pháp như Association League, rồi Liên minh Ausburg (gồm có Thánh chế La Mã, Thụy Điển, Tây Ban Nha, và một số lãnh địa Đức). Sau khi kết hôn với Mary nhà Stuart, tên William được đưa vào danh sách kế vị trong trường hợp James, nhạc phụ và cũng là cậu của William, bị tước quyền kế vị vì là người Công giáo. Suốt trong lúc xảy ra cuộc khủng hoảng Exclusion Bill năm 1680, lúc đầu Charles mời William đến Anh nhằm củng cố vị thế của vương quyền, nhưng về sau đổi ý. William ngầm thuyết phục Quốc hội Hà Lan thỉnh nguyện vua Anh đừng trao quyền kế vị cho người Công giáo, dù không nhắc đến tên James. Sau những phản ứng giận dữ của Charles và James, William cắt đứt quan hệ với họ. Năm 1685, James II lên kế vị Charles, William tìm cách hòa giải với James trong khi cố xoa dịu những người Kháng Cách ở Anh. William hi vọng James gia nhập Liên minh Ausburg, nhưng đến năm 1687 đã rõ ràng là James không muốn gia nhập liên minh chống Pháp. Mối quan hệ giữa hai người ngày càng xấu đi. Tháng 11, vợ của James tuyên bố có thai. Trong tháng đó, William gởi dân chúng Anh một bức thư mở chỉ trích chính sách tôn giáo của James. Vốn đã có mối quan hệ thân tình với William từ nhiều năm, đông đảo chính trị gia người Anh bắt đầu đàm phán với William để sắp xếp một cuộc chính biến. [sửa] Cách mạng Vinh quang [sửa] Tiến vào nước Anh Lúc đầu William chống đối kế hoạch, nhưng đến tháng 4 năm 1688, khi nhận thấy do phải đối đầu với Đức và Ý, nước Pháp không thể tấn công Hà Lan nếu William đem quân tiền vào Anh, ông khởi sự chiêu tập binh mã chuẩn bị cho một cuộc viễn chinh. Tin chắc rằng dân Anh sẽ không phản ứng trước lực lượng ngoại xâm, William viết thư cho Đề đốc Arthur Herbert cho biết hầu hết những nhân vật quan trọng của cộng đồng Kháng Cách tại Anh mời ông đến. Tháng 6, vợ của James sinh con trai, James Francis Edward Stuart, người thế chỗ Mary Stuart, vợ của William, trong cương vị người đứng đầu danh sách kế vị. Trong khi đó, sự phẫn uất của dân chúng gia tăng khi bảy giám mục phản đối chính sách tôn giáo của James bị truy tố. Ngày 30 tháng 6 năm 1688 – ngày bảy giám mục được tòa tha bổng – một nhóm chính trị gia, về sau được mệnh danh là “Bảy người Bất tử”, gởi thư mời William đến Anh. Đến tháng 9 năm 1688, kế hoạch của William tiến vào Anh nhận được sự ủng hộ rộng rãi của công chúng. Ngày 5 tháng 11 năm 1688, với sự hộ tống của 11.000 bộ binh và 4.000 kỵ binh, từ chiến thuyền Brill, William đổ bộ xuống Brixham ở đông nam nước Anh với tuyên cáo “Ta sẽ duy trì sự tự do của nước Anh và của tôn giáo Kháng Cách”. Không còn ai theo James, các sĩ quan bỏ hàng ngũ – đặc biệt là Lord Churchill xứ Eyemouth, tư lệnh quân đội giỏi nhất của James, còn giới quý tộc trên khắp nước tuyên bố ủng hộ William. James cố chống trả William, nhưng khi nhận ra tình trạng tuyệt vọng của mình, ông sai sứ giả đến đàm phán với William, rồi bí mật đào thoát vào ngày 11 tháng 12. Các ngư phủ bắt giữ James và giải giao về Luân Đôn. Ngày 23 tháng 12, ông lại tìm cách đào thoát, lần này thành công. [sửa] Tôn vương Năm 1689, William triệu tập Quốc hội để thảo luận nhằm tìm ra đối sách thích hợp với tình hình mới. William muốn có thực quyền chứ không đơn thuần là phu quân của nữ hoàng. Các nhà quý tộc thuộc khối Tory muốn tôn Mary làm nữ hoàng nhưng bà từ chối. Ngày 13 tháng 1 năm 1689, Quốc hội thông qua đạo luật Declaration of Rights, còn gọi là Bill of Rights, tuyên bố ngai vàng bị bỏ trống. Vương miện không được trao cho James Francis Edward mà cho William và Mary. Ngày 11 tháng 4 năm 1689, Giám mục Luân Đôn, Henry Compton cử hành lễ đăng quang cho William và Mary tại Tu viện Westminster. Thông thường, Tổng Giám mục Canterbury đảm nhận công việc này, nhưng tổng giám mục đương chức, William Sancroft, không chịu công nhận quyết định phế truất James của Quốc hội. Ngày 11 tháng 5, Quốc hội Scotland tôn William cùng Mary làm vua. Và như vậy, William cũng là William II của Scotland. [sửa] Ổn định chính sự Năm 1689, với sự thúc giục của William III, Đạo luật Khoan dung được thông qua, bảo đảm quyền tự do cho các tín hữu Kháng Cách ngoài quốc giáo, nhưng trái với sự mong đợi của William, vẫn còn hạn chế đối với tín hữu Công giáo Rôma và các tôn giáo khác. Tháng 12 năm 1689 chứng kiến sự ra đời của một trong những văn kiện hiến pháp quan trọng nhất trong lịch sử Anh, Đạo luật Declaration of Rights, thường gọi là Bill of Rights. Đạo luật thiết lập những giới hạn đối với quyền lực hoàng gia như không được trì hoãn ban hành các đạo luật đã được Quốc hội thông qua, chỉ đánh thuế khi có sự đồng thuận của Quốc hội, không được vi phạm quyền kiến nghị, không được triệu tập quân đội trong thời bình nếu không có sự đồng thuận của Quốc hội, không được bác bỏ quyền trang bị vũ khí của các công dân Kháng Cách, không được can thiệp vào các cuộc bầu cử Quốc hội, không được trừng phạt các thành viên Quốc hội vì những điều họ phát biểu trong các cuộc tranh luận, không được đòi hỏi tiền bảo lãnh tại ngoại quá cao, không được áp dụng các biện pháp trừng phạt bất thường hoặc tàn bạo. William chống đối những điều khoản này, nhưng vì không muốn đối đầu với Quốc hội, cuối cùng nhà vua đã đồng ý chấp hành. Cùng Magna Carta (1215), và Parliament Acts (1911-1949), Bill of Rights được xem là một trong ba văn kiện chủ chốt cấu thành Hiến pháp bất thành văn của nước Anh. Đạo luật cũng giải quyết vấn đề chọn người kế vị William và Mary. Nếu một người qua đời, người còn lại sẽ trị vì. Nhưng quyền kế vị sau cùng thuộc về em gái của Mary II, Công chúa Anne, và hậu duệ của bà. [sửa] Đồng trị vì với Mary II Mặc dù có được sự ủng hộ của đảng Whig trong Quốc hội, William cố duy trì thế quân bình giữa đảng Whig và đảng Tory. Hầu tước Halifax, nổi tiếng với khả năng hoạch định chính sách trung dung, được William tin cậy trong những năm đầu nhà vua trị vì. Đảng Whig chiếm đa số trong Quốc hội cũng muốn lập thế đa số trong chính phủ, tỏ ra thất vọng vì William không chịu dành cho họ cơ hội này. Tuy nhiên, “thế quân bình” trong chính phủ không thể tồn tại quá năm 1690, sự tranh chấp đảng phái trở nên quyết liệt, William phải cho tổ chức bầu cử sớm trong năm. Sau cuộc bầu cử, William ngả về đảng Tory dưới quyền lãnh đạo của Danby và Nottingham. Mặc dù chủ trương duy trì quyền lực nhà vua, đảng Tory không đủ sức thuyết phục Quốc hội ủng hộ quyết định của William tiếp tục chiến tranh chống Pháp. William quay sang một nhóm thuộc đảng Whig gọi là Junto. Năm 1694, đồng thuận với chính phủ Whig, William cho phép thành lập Ngân hàng Anh, một định chế tài chính tư, do các nhà ngân hàng thành lập. Động thái này được xem là một trong những di sản quan trọng nhất của William để lại cho nền kinh tế của đất nước, thiết lập nền tảng cho giai đoạn chuyển tiếp khi nước Anh thay thế vai trò trung tâm của Cộng hòa Hà Lan và Ngân hàng Amsterdam trong giao thương toàn cầu thế kỷ 18. Năm 1695, William giải tán Quốc hội, ngay trong năm Quốc hội mới được triệu tập với thế đa số thuộc về đảng Whig. Sau khi âm mưu ám sát nhà vua của nhóm Jacobite bị lộ, Quốc hội thông qua luật chống lại thủ lĩnh nhóm này, John Fenwick. Năm 1697, Fenwick bị xử chém. [sửa] Chiến tranh ở châu Âu William thường xuyên vắng mặt tại triều đình vì phải ra trận trong cuộc chiến chống Pháp, từ mùa xuân đến mùa thu mỗi năm. Lúc ấy nước Anh gia nhập Liên minh Augsburg, còn gọi là Đại Liên minh. Trong khi William chinh chiến phương xa, vợ ông, Mary II, trị vì đất nước theo lời cố vấn của ông. Mỗi khi William trở về, Mary trao quyền lại cho chồng, và cứ như thế cho đến khi bà qua đời năm 1694. [sửa] Bình định trong nước Dù phần lớn dân chúng ở Anh chấp nhận William, nhưng lại có sự chống đối đáng kể ở Scotland và Ireland. Phe Jacobite tại Scotland – họ tin rằng James VII mới là vua hợp pháp – giành được chiến thắng đáng kinh ngạc tại trận Killiecrankie, dù bị đánh bại chỉ trong vòng một tháng sau đó. Thanh danh của William bị tổn hại do cuộc thảm sát Glencoe xảy ra trong năm 1692, khi 78 người Scotland hoặc bị giết hoặc bị để cho chết vì không chịu tuyên thệ trung thành với vua và nữ hoàng. Trước áp lực của công luận, William tìm cách đổ trách nhiệm cho người khác, mặc dù những người này vẫn tiếp tục tại vị, theo lời của sử gia John Dalberg-Action, “một người là đại tá, người kia là hiệp sĩ, người thứ ba là một quý tộc, và người thứ tư là một bá tước."" Tại Ireland, với sự trợ giúp của người Pháp, phe phiến loạn đủ sức kéo dài cuộc tranh chấp, dù James II phải đào thoát khỏi đảo quốc sau chiến thắng của William ở mặt trận Boyne năm 1690. Hằng năm, vào ngày 12 tháng 7, người dân Bắc Ireland và người Kháng Cách Scotland vẫn kỷ niệm sự kiện này. Cùng lúc, phe Đại Liên minh bị suy yếu đáng kể khi William thất trận tại Namur ở Hà Lan thuộc Tây Ban Nha vào năm 1692, rồi bị đánh tan tác ở trận Landen năm 1693. [sửa] Nghi vấn đồng tính luyến ái Trong thập niên 1690, có những lời đồn đại về nghi vấn William có thể là người đồng tính luyến ái, từ đó lan truyền những tờ rơi châm biếm nhắm vào nhà vua. William gần gũi với một vài cận thần người Hà Lan được ông ban cho tước vị ở Anh: Hans Willem Bentinck được phong Bá tước Portland, Arnold Joost van Keppel trở thành Bá tước Albemarle. Do không có nhân tình mà lại quan hệ thân thiết với các cận thần nam giới, kẻ thù của William cho rằng ông là người có khuynh hướng đồng tính. Cho đến nay vẫn còn bất đồng về tính chính xác của các cáo buộc này, một số người viết tiểu sử William khẳng quyết chúng chỉ là sự tưởng tượng của những người thù ghét ông, trong khi những người khác tin rằng vẫn có một ít sự thật trong đó. Sự thân cận giữa Bentinck với William khiến nhiều người ganh tị, nhưng các sử gia đương đại tin rằng khó có yếu tố đồng tính trong mối quan hệ này. Tuy nhiên, có những nghi vấn trong trường hợp của Keppel, một thanh niên rất thanh lịch nhỏ hơn William 20 tuổi, từ danh phận tiểu đồng trở thành bá tước. Năm 1697, Portland viết cho William “những ưu ái hoàng thượng dành cho chàng trai trẻ…dấy lên những đồn đại mà thần cảm thấy xấu hổ khi nghe đến.” Điều này, ông nói, “làm vấy bẩn thanh danh của hoàng thượng trước đây chưa hề bị đặt dưới những nghi vấn như thế.” William trả lời, “Đối với trẫm, thật là bất thường và là một tội nếu không thể dành cho một người trẻ tuổi sự trọng vọng xứng đáng.” [sửa] Cuối đời Năm 1694, Mary II mất vì bệnh đậu mùa, để lại William III trị vì một mình. William sầu khổ thương tiếc vợ. Và dù đã chấp nhận đức tin Anh giáo, uy tín của nhà vua giảm sút rõ rệt khi không có nữ hoàng bên cạnh. [sửa] Hòa bình với Pháp Năm 1696, lãnh thổ Drenthe của Hà Lan công nhận William là tổng đốc. Cũng trong năm ấy, phe những người Jacobite, trong nỗ lực phục hồi vương quyền cho James, mưu sát William III nhưng bị bại lộ. Ngày 20 tháng 9 năm 1697, Hiệp ước Rijswijk được ký kết, kết thúc Chiến tranh Chín năm. Louis XIV công nhận William III là vua nước Anh và ngưng trợ giúp James II. Giống như các vua chúa ở châu Âu, William quan tâm đến việc kế vị ngai vàng Tây Ban Nha, ngoài Tây Ban Nha còn có các lãnh thổ rộng lớn ở Ý, Low Countries (gồm Hà Lan thuộc Nhà Burgundy, Hà Lan thuộc Pháp, Hà Lan thuộc Tây Ban Nha, và Hà Lan thuộc Áo), và Tân Thế giới. Do vua Tây Ban Nha, Carlos II, không có con nối ngôi, ngôi báu có thể thuộc về một trong những họ hàng gần nhất, trong đó có Louis XIV của Pháp), và Leopold I, Hoàng đế Thánh chế La Mã. William tìm cách ngăn cản không cho quyền kế vị rơi vào tay họ vì e sợ thế cân bằng quyền lực sẽ bị đảo lộn. Có sự đồng thuận giữa William và Louis XIV về Hiệp ước Partition lần thứ nhất, chia cắt Đế quốc Tây Ban Nha: Công tước Joseph Ferdinand xứ Bavaria được Tây Ban Nha, trong khi vua Pháp và Hoàng đế Thánh chế La Mã chia phần với nhau những lãnh thổ nằm giữa hai nước này. Carlos II chấp nhận Joseph Ferdinand là người kế vị, nhờ vậy châu Âu tránh được nguy cơ bùng nổ chiến tranh. Tuy nhiên, khi Joseph Ferdinand mất vì bệnh đậu mùa, vấn đề lại trở nên nóng bỏng. Năm 1700, William và Louis XIV đồng ý với Hiệp ước Partition thứ nhì (còn gọi là Hiệp ước Luân Đôn), theo đó nước Ý sẽ vào tay con trai của Vua Pháp, còn những lãnh thổ khác của Tây Ban Nha sẽ thuộc về con trai Hoàng đế Thánh chế La Mã. Thỏa hiệp này gây căm phẫn trong vòng dân chúng Tây Ban Nha – vẫn tìm cách ngăn chặn sự tan rã của đế quốc – lẫn Hoàng đế Thánh chế La Mã, đối với ông các lãnh thổ của Ý có giá trị hơn nhiều so với những vùng đất khác. Hoàn toàn bất ngờ, cuối năm 1700 khi đang hấp hối, Vua Tây Ban Nha, Carlos II, quyết định để tất cả lãnh thổ Tây Ban Nha cho Philippe cháu của Louis XIV. Vua Pháp liền bỏ lơ Hiệp ước Partition thứ nhì để nhận phần đất từ Tây Ban Nha. Kế đó, Louis XIV còn có thái độ thù địch với William III khi chính thức công nhận James Francis Edward Stuart – con trai của cựu vương James II – làm vua nước Anh khi James II mấqt năm 1701. Cuộc tranh chấp giữa vua Anh và vua Pháp kéo dài đến năm 1713 trong Chiến tranh Kế vị Tây Ban Nha. [sửa] Kế vị ngôi vua nước Anh Việc kế vị ở Tây Ban Nha không phải là mối bận tâm duy nhất của William. Hôn nhân với Mary II không cho ông đứa con nào, mà ông không có ý định tái hôn sau khi Mary qua đời. Em gái của Mary, Công chúa Anne (kế vị William III năm 1702 và là người cuối cùng của dòng họ Stuart), có nhiều con nhưng tất cả đều chết trẻ. Quốc hội thông qua Đạo luật Settlement 1701, quy định ngai vàng sẽ thuộc về Sophia nhà Hanover. [sửa] Qua đời Ngày 8 tháng 3 năm 1702, William qua đời vì bệnh viêm phổi, biến chứng từ chấn thương gãy xương đòn vì bị ngã ngựa. Nhà vua được an táng bên cạnh vợ trong Tu viện Westminster. Cái chết của William cũng là sự kết thúc của nhà Orange. Các thành viên dòng họ này từng nắm giữ chức vụ tổng đốc tỉnh Holland và hầu hết các tỉnh khác thuộc Cộng hòa Hà Lan kể từ William the Silent (1533-1584). William là tổng đốc của năm tỉnh: Holland, Zealand, Utrecht, Gelderland và Overijssel. Theo di chúc của William, Johan Willem Friso thừa kế lãnh địa Orange và vài vùng đất khác ở Hà Lan. Friso là hậu duệ của William the Silent. Trong khi đó, Friedrich I của Phổ cũng giành quyền thừa kế lãnh thổ trong tư cách hậu duệ về họ ngoại. Đến năm 1713, theo Hiệp ước Utrecht, Friedrich Wilhelm I của Phổ nhượng lãnh địa Orange cho vua Pháp là Louis XIV. Sau Hiệp ước Partition (1732), con trai của Friso, William IV, chia sẻ tước hiệu “Hoàng thân xứ Orange” với Friedrich Wilhelm. [sửa] Di sản Thành tựu lớn nhất của William là kiềm chế Pháp khi nước này đang ở trong vị thế có thể áp đặt ý muốn của mình trên toàn Âu châu. Cả cuộc đời ông là một cuộc đối đầu dai dẳng với Louis XIV của Pháp. Ngay cả sau khi ông chết, nỗ lực này cũng được nối tiếp trong Chiến tranh Kế vị Tây Ban Nha. Một thành quả quan trọng khác của triều đại William là chấm dứt sự tranh chấp cay đắng giữa Vương quyền và Quốc hội khởi phát từ thời trị vì của quân vương đầu tiên thuộc Nhà Stuart, James I, đăng quang năm 1603. Sự tranh chấp quyền lực giữa vương quyền và quốc hội là nguyên nhân dẫn đến cuộc Nội chiến Anh trong thập niên 1640, và cuộc Cách mạng Vinh quang năm 1688. Tình trạng đối đầu này đã kết thúc trong thời trị vì của William III với sự ra đời của Đạo luật Declaration of Rights năm 1689, Triennal Act năm 1694, và Act of Settlement năm 1701, dành cho Quốc hội nhiều quyền lực hơn. Năm 1693, William thành lập Đại học William and Mary (nay tại Williamsburg, Virginia). Nassau, thủ đô Bahamas, được đặt tên để vinh danh ông vào năm 1695. Tương tự là Quận Nassau, New York. Long Island từng mang tên Nassau trong thời kỳ cai trị của người Hà Lan. [sửa] Tước hiệu và huy hiệu [sửa] Tước hiệu Từ năm 1672, William là “Tổng đốc Holland, Hoàng thân xứ Orange và Công tước Nassau-Dillenburg”. Khi trị vì Đại Anh, William và Mary sử dụng danh hiệu “Vua và Nữ hoàng Anh, Scotland, Pháp và Ireland; Người Bảo vệ Đức tin…”. William cũng mang danh hiệu Quân vương Pháp do các vị vua và nữ hoàng Anh truyền lại kể từ Edward III bất chấp việc họ không có chút quyền lực nào trên đất Pháp. [sửa] Huy hiệu Huy hiệu của Vua và Nữ hoàng là: Quarterly, I and IV Grandquarterly, Azure three fleurs-de-lis Or (cho Pháp) and Gules three lions passant guardant in pale Or (cho Anh); II Or a lion rampant within a tressure flory-counter-flory Gules (cho Scotland); III Azure a harp Or stringed Argent (cho Ireland); overall an escutcheon Azure billetty and a lion rampant Or (cho Nassau). [sửa] Trong văn hóa nghệ thuật Trong điện ảnh, hình tượng vua William III của Anh từng được nhiều diễn viên thể hiện:","William III hoặc William xứ Orange (14 tháng 11 năm 1650 – 8 tháng 3 năm 1702)[a] là Hoàng thân xứ Orange, từ năm 1672 là Tổng đốc các tỉnh lớn của Cộng hòa Hà Lan, rồi được tôn làm vua Anh, Scotland, và Ireland kể từ năm 1689. Là một thành viên của Nhà Orange-Nassau, William III trị vì Anh, Scotland, và Ireland sau cuộc Cách mạng Ving quang, khi nhạc phụ của ông, James II của Anh, bị phế truất. William đồng trị vì với vợ, Mary II, cho đến khi Mary mất ngày 28 tháng 12 năm 1694. Ông là “William II” ở Scotland, và là “William III” ở Anh và Ireland. Tại Bắc Ireland và Scotland, người ta còn gọi ông là “Vua Billy”. Là tín hữu Kháng Cách, William tham gia các cuộc chiến chống Louis XIV của Pháp, một quân vương Công giáo đầy quyền lực, trong bối cảnh châu Âu đang bị chia cắt bởi các thế lực Công giáo và Kháng Cách. Phần lớn là nhờ thanh danh ấy mà William được tôn làm vua nước Anh nơi có nhiều người luôn e sợ một sự phục hồi ảnh hưởng Công giáo do những nỗ lực của James đem cựu giáo trở lại vương quốc này. Chiến thắng của William III tại mặt trận Boyne khi ông đánh bại James II năm 1690 vẫn được Hội Orange ở Bắc Ireland kỷ niệm cho đến ngày nay. Thời trị vì của William nổi bật với sự khởi đầu của giai đoạn chuyển đổi quyền lực từ thể chế cai trị độc đoán của dòng họ Stuart sang thể chế tập trung nhiều quyền lực hơn cho Quốc hội dưới triều Hanover." vi,6fd81f881fb20d23c2976cd1652479fd,"[sửa] Lịch sử của Thuật toán Khởi nguyên của thuật toán đã có từ đầu thập niên 1970. Vào năm 1972, sau khi tiến hành nghiên cứu về nhu cầu an toàn máy tính của chính phủ Hoa Kỳ, Cục Tiêu chuẩn Liên bang Hoa Kỳ (National Bureau of Standard - NBS), hiện nay đã đổi tên thành Viện Tiêu chuẩn và Công nghệ Quốc gia Hoa Kỳ (National Institute of Standards and Technology - NIST), đã nhận ra nhu cầu về một tiêu chuẩn của chính phủ dùng để mật mã hóa các thông tin mật/nhạy cảm. Vào ngày 15 tháng 5 năm 1973, sau khi tham khảo với NSA, NBS đưa ra kêu gọi thiết kế một thuật toán mã hóa có thể đáp ứng được các tiêu chuẩn nghiêm ngặt. Tuy nhiên không có đề xuất nào đáp ứng được yêu cầu đề ra. Ngày 27 tháng 8 năm 1974, NBS đưa ra kêu gọi lần thứ hai. Lần này công ty IBM đã đưa ra một đề xuất có thể chấp nhận được. Đề xuất này được phát triển trong những năm 1973-1974 dựa trên một thuật toán đã có từ trước - thuật toán mật mã Lucifer của Horst Feistel. Đội ngũ tại công ty IBM liên quan tới quá trình thiết kế bao gồm: Feistel, Walter Tuchman, Don Coppersmith, Alan Konheim, Carl Meyer, Mike Matyas, Roy Adler, Edna Grossman, Bill Notz, Lynn Smith và Bryant Tuckerman. [sửa] Sự tham gia của Cơ quan An ninh quốc gia Hoa Kỳ trong quá trình thiết kế Ngày 17 tháng 3 năm 1975, đề xuất về DES được công bố trên công báo liên bang Hoa kỳ (Federal Register) để công chúng tham gia ý kiến. Trong năm tiếp theo, hai hội thảo mở rộng được tổ chức để xem xét đề xuất này. Đã có rất nhiều ý kiến chỉ trích được nêu ra, trong đó bao gồm ý kiến của các nhà khoa học tiên phong về mật mã khóa công khai (public-key cryptography) là Martin Hellman và Whitfield Diffie về các vấn đề như độ dài khóa và thành phần của thuật toán không được công khai: S-box. Điều sau được xem như là sự can thiệp (không hợp lý) của NSA làm giảm độ an toàn của thuật toán và cho phép NSA (và không ai khác) có thể dễ dàng đọc được thông tin đã được mã hóa. Alan Konheim, một trong những thành viên thiết kế DES, nói rằng: ""Chúng tôi đã gửi thiết kế của S-box tới Washington. Khi trở lại thì mọi thứ đã được thay đổi."" Trong một báo cáo mật của ủy ban của Thượng viện Hoa Kỳ được cử để điều tra những sửa đổi của NSA công bố năm 1978 đã viết: Tuy nhiên, báo cáo cũng viết: Một thành viên khác tham gia phát triển DES là Walter Tuchman được cho là đã phát biểu: ""Chúng tôi phát triển DES hoàn toàn bên trong IBM và chỉ sử dụng các nhân viên của IBM. NSA đã không ép buộc bất kỳ điều gì!"" Những nghi ngờ về điểm yếu được giấu của S-box được giảm bớt trong thập niên 1990 khi Eli Biham và Adi Shamir công bố những nghiên cứu độc lập về thám mã vi sai (differential cryptanalysis, một trong những phương pháp phổ biến để thám mã các dạng mật mã khối). S-box trong cấu trúc của DES có khả năng chống lại dạng tấn công này hiệu quả hơn so với khi nó được chọn một cách ngẫu nhiên. Điều này có thể là do IBM đã biết về dạng tấn công này từ thập niên 1970. Khả năng này một lần nữa được chứng tỏ vào năm 1994 khi Don Coppersmith công bố những tiêu chuẩn ban đầu của việc thiết kế S-box. Sau khi đảm bảo DES có khả năng chống lại đã được kỹ thuật thám mã vi sai, IBM đã giữ bí mật về nó theo yêu cầu của NSA. Coppersmith cũng giải thích thêm: ""Nguyên nhân là vì thám mã vi sai là một kỹ thuật rất hiệu quả và công bố thông tin về nó điều này có thể gây nguy hại cho an ninh quốc gia."" Ngay cả Shamir cũng nhìn nhận rằng: ""Tôi có thể nói rằng, trái với suy nghĩ của nhiều người, không có bằng chứng về sự can thiệp vào thiết kế làm giảm độ an toàn của DES."" Lý do mà NSA đưa ra để giải thích về việc giảm độ dài khóa từ 64 bit xuống 56 bit là để dành 8 bit cho việc kiểm tra lỗi (parity checking). Những ý kiến chỉ trích cho rằng đây chỉ là nguyên cớ chứ không phải là nguyên nhân thực sự. Nhiều người tin rằng quyết định giảm độ dài khóa xuống 56 bit là để NSA có thể thực hiện thám mã bằng phương pháp duyệt toàn bộ (brute force attack) trước vài năm so với phần còn lại của thế giới. [sửa] DES với vai trò là một tiêu chuẩn Bất chấp những chỉ trích, DES được chọn làm tiêu chuẩn liên bang (Hoa kỳ) vào tháng 11 năm 1976 và được công bố tại tài liệu có tên là FIPS PUB 46 vào ngày 15 tháng 1 năm 1977 cho phép sử dụng chính thức đối với thông tin không mật. DES tiếp tục được khẳng định là tiêu chuẩn vào các năm 1983, 1988 (với tên FIPS-46-1), 1993 (FIPS-46-2) và 1998 (FIPS-46-3). Lần cuối cùng quy định dùng ""Triple DES"" (xem thêm ở phần sau). Ngày 26 tháng 5 năm 2002, DES được thay thế bằng AES sau một cuộc thi rộng rãi (xem thêm Quá trình AES). Tuy nhiên, tại thời điểm năm 2004, DES vẫn còn được sử dụng khá phổ biến. Năm 1994, thêm một phương pháp tấn công khác (trên lý thuyết) được công bố là thám mã tuyến tính. Tuy nhiên thời điểm nhu cầu thay thế DES trở nên thực sự cấp thiết là vào năm 1998 khi một cuộc tấn công kiểu duyệt toàn bộ chứng tỏ rằng DES có thể bị phá vỡ trên thực tế. Các phương pháp thám mã này sẽ được miêu tả kỹ hơn ở phần sau. Sự xuất hiện của DES đã tạo nên một làn sóng nghiên cứu trong giới khoa học về lĩnh vực mật mã học, đặc biệt là các phương pháp thám mã mã khối. Về điều này, Bruce Schneier viết: [sửa] Quá trình [sửa] Quá trình thay thế DES Từ cuối thập niên 1980, đầu thập niên 1990, xuất phát từ những lo ngại về độ an toàn và tốc độ thấp khi áp dụng bằng phần mềm, giới nghiên cứu đã đề xuất khá nhiều thuật toán mã hóa khối để thay thế DES. Những ví dụ tiêu biểu bao gồm: RC5, Blowfish, IDEA (International Data Encryption Algorithm, hay Thuật toán mã hóa dữ liệu quốc tế), NewDES, SAFER, CAST5 và FEAL. Hầu hết những thuật toán này có thể sử dụng từ khóa 64 bit của DES mặc dù chúng thường được thiết kế hoạt động với từ khóa 64 bit hay 128 bit. Ngay bản thân DES cũng có thể được sử dụng một cách an toàn hơn. Những người sử dụng DES trước đây có thể dùng Triple DES (hay TDES). Đây là phương pháp được một trong những người phát minh ra DES miêu tả và kiểm tra (Xem thêm FIPS PUB 46-3). Triple DES sử dụng DES ba lần cho một văn bản với những khóa khác nhau. Hiện nay Triple DES được xem là an toàn mặc dù tốc độ thực hiện khá chậm. Một phương pháp khác ít đòi hỏi khả năng tính toán hơn là DES-X với việc tăng độ dài từ khóa bằng cách thực hiện phép XOR từ khóa với phần thêm trước và sau khi thực hiện DES. Một phương pháp nữa là GDES được đề xuất làm tăng tốc độ mã hóa nhưng nó được chứng tỏ là không an toàn trước tấn công vi sai (differential cryptanalysis). Năm 2001, sau một cuộc thi quốc tế, NIST đã chọn ra một thuật toán mới, AES, để thay thế cho DES. Tác giả của thuật toán được biết dưới tên là Rijndael. Những thuật toán khác có tên trong danh sách cuối cùng của cuộc thi AES bao gồm: RC6, Serpent, MARS và Twofish. [sửa] Mô tả thuật toán DES là thuật toán mã hóa khối: nó xử lý từng khối thông tin của bản rõ có độ dài xác định và biến đổi theo những quá trình phức tạp để trở thành khối thông tin của bản mã có độ dài không thay đổi. Trong trường hợp của DES, độ dài mỗi khối là 64 bit. DES cũng sử dụng khóa để cá biệt hóa quá trình chuyển đổi. Nhờ vậy, chỉ khi biết khóa mới có thể giải mã được văn bản mã. Khóa dùng trong DES có độ dài toàn bộ là 64 bit. Tuy nhiên chỉ có 56 bit thực sự được sử dụng; 8 bit còn lại chỉ dùng cho việc kiểm tra. Vì thế, độ dài thực tế của khóa chỉ là 56 bit. Giống như các thuật toán mã hóa khối khác, khi áp dụng cho các văn bản dài hơn 64 bit, DES phải được dùng theo một phương pháp nào đó. Trong tài liệu FIPS-81 đã chỉ ra một số phương pháp, trong đó có một phương pháp dùng cho quá trình nhận thực . Một số thông tin thêm về những cách sử dụng DES được miêu tả trong tài liệu FIPS-74 . [sửa] Tổng thể Cấu trúc tổng thể của thuật toán được thể hiện ở Hình 1: có 16 chu trình giống nhau trong quá trình xử lý. Ngoài ra còn có hai lần hoán vị đầu và cuối (Initial and final permutation - IP & EP). Hai quá trình này có tính chất đối nhau (Trong quá trình mã hóa thì IP trước EP, khi giải mã thì ngược lại). IP và EP không có vai trò xét về mật mã học và việc sử dụng chúng chỉ có ý nghĩa đáp ứng cho quá trình đưa thông tin vào và lấy thông tin ra từ các khối phần cứng có từ thập niên 1970. Trước khi đi vào 16 chu trình chính, khối thông tin 64 bit được tách làm hai phần 32 bit và mỗi phần sẽ được xử lý tuần tự (quá trình này còn được gọi là mạng Feistel). Cấu trúc của thuật toán (mạng Feistel) đảm bảo rằng quá trình mã hóa và giải mã diễn ra tương tự. Điểm khác nhau chỉ ở chỗ các khóa con được sử dụng theo trình tự ngược nhau. Điều này giúp cho việc thực hiện thuật toán trở nên đơn giản, đặc biệt là khi thực hiện bằng phần cứng. Ký hiệu sau: thể hiện phép toán XOR. Hàm F làm biến đổi một nửa của khối đang xử lý với một khóa con. Đầu ra sau hàm F được kết hợp với nửa còn lại của khối và hai phần được tráo đổi để xử lý trong chu trình kế tiếp. Sau chu trình cuối cùng thì 2 nửa không bị tráo đổi; đây là đặc điểm của cấu trúc Feistel khiến cho quá trình mã hóa và giải mã trở nên giống nhau. [sửa] Hàm Feistel (F) Hàm F, như được miêu tả ở Hình 2, hoạt động trên khối 32 bit và bao gồm bốn giai đoạn: Quá trình luân phiên sử dụng S-box và sự hoán vị các bít cũng như quá trình mở rộng đã thực hiện được tính chất gọi là sự xáo trộn và khuyếch tán (confusion and diffusion). Đây là yêu cầu cần có của một thuật toán mã hoá được Claude Shannon phát hiện trong những năm 1940. [sửa] Quá trình tạo khóa con Hình 3 mô tả thuật toán tạo khóa con cho các chu trình. Đầu tiên, từ 64 bit ban đầu của khóa, 56 bit được chọn (Permuted Choice 1, hay PC-1); 8 bit còn lại bị loại bỏ. 56 bit thu được được chia làm hai phần bằng nhau, mỗi phần được xử lý độc lập. Sau mỗi chu trình, mỗi phần được dịch đi 1 hoặc 2 bit (tùy thuộc từng chu trình). Các khóa con 48 bit được tạo thành bởi thuật toán lựa chọn 2 (Permuted Choice 2, hay PC-2) gồm 24 bit từ mỗi phần. Quá trình dịch bit (được ký hiệu là ""<<<"" trong sơ đồ) khiến cho các khóa con sử dụng các bit khác nhau của khóa chính; mỗi bit được sử dụng trung bình ở 14 trong tổng số 16 khóa con. Quá trình tạo khóa con khi thực hiện giải mã cũng diễn ra tương tự nhưng các khóa con được tạo theo thứ tự ngược lại. Ngoài ra sau mỗi chu trình, khóa sẽ được dịch phải thay vì dịch trái như khi mã hóa [sửa] An toàn và sự giải mã Mặc dù đã có nhiều nghiên cứu về phá mã DES hơn bất kỳ phương pháp mã hóa khối nào khác nhưng phương pháp phá mã thực tế nhất hiện nay vẫn là tấn công kiểu duyệt toàn bộ. Nhiều đặc tính mật mã hóa của DES đã được xác định và từ đó ba phương pháp phá mã khác được xác định với mức độ phức tạp nhỏ hơn tấn công duyệt toàn bộ. Tuy nhiên các phương pháp này đòi hỏi một số lượng bản rõ quá lớn (để tấn công lựa chọn bản rõ) nên hầu như không thể thực hiện được trong thực tế. [sửa] Tấn công kiểu duyệt toàn bộ Đối với bất cứ phương pháp mã hóa nào, kiểu tấn công cơ bản và đơn giản nhất là tấn công kiểu duyệt toàn bộ: thử lần lượt tất cả các khóa có thể cho đến khi tìm ra khóa đúng. Độ dài của khóa sẽ xác định số lượng phép thử tối đa cần thực hiện và do đó thể hiện tính khả thi của phương pháp. Trong trường hợp của DES, nghi ngờ về độ an toàn của nó đã được đặt ra ngay từ khi nó chưa trở thành tiêu chuẩn. Người ta cho rằng chính NSA đã ủng hộ (nếu không muốn nói là thuyết phục) IBM giảm độ dài khóa từ 128 bit xuống 64 bit và tiếp tục xuống 56 bit. Điều này dẫn đến suy đoán rằng NSA đã có hệ thống tính toán đủ mạnh để phá vỡ khóa 56 bit ngay từ những năm 1970. Trong giới nghiên cứu, nhiều đề xuất về các hệ thống phá mã DES được đề ra. Năm 1977, Diffie và Hellman dự thảo một hệ thống có giá khoảng 20 triệu đô la Mỹ và có khả năng phá khóa DES trong 1 ngày. Năm 1993, Wiener dự thảo một hệ thống khác có khả năng phá mã trong vòng 7 giờ với giá 1 triệu đô la Mỹ. Những điểm yếu của DES được thực sự chứng minh vào cuối những năm 1990. Vào năm 1997, công ty bảo mật RSA đã tài trợ một chuỗi cuộc thi với giải thưởng 10.000 đô la Mỹ cho đội đầu tiên phá mã được một bản tin mã hóa bằng DES. Đội chiến thắng trong cuộc thi này là dự án DESCHALL với những người dẫn đầu bao gồm Rocke Verser, Matt Curtin và Justin Dolske. Họ đã sử dụng hàng nghìn máy tính nối mạng để phá mã. Khả năng phá mã DES được chứng minh thêm lần nữa vào năm 1998 khi tổ chức Electronic Frontier Foundation (EFF), một tổ chức hoạt động cho quyền công dân trên Internet, xây dựng một hệ thống chuyên biệt để phá mã với giá thành 250000 đô la Mỹ (Xem thêm: hệ thống phá mã DES của EFF). Động cơ thúc đẩy EFF trong hành động này là nhằm chứng minh DES có thể bị phá vỡ trên lý thuyết cũng như trên thực tế: ""Nhiều người không tin vào chân lý cho đến khi họ nhìn thấy sự việc bằng chính mắt mình. Xây dựng một bộ máy có thể phá khóa DES trong vòng vài ngày là cách duy nhất chứng tỏ với mọi người rằng họ không thể đảm bảo an ninh thông tin dựa vào DES."" Hệ thống này đã tìm được khóa DES bằng phương pháp duyệt toàn bộ trong thời gian hơn 2 ngày; trong khi vào khoảng thời gian đó, một chưởng lý của Bộ Tư pháp Hoa Kỳ (DOJ) vẫn tuyên bố rằng DES là không thể bị phá vỡ. [sửa] Các kiểu tấn công khác hiệu quả hơn duyệt toàn bộ Hiện nay có 3 kiểu tấn công có khả năng phá vỡ DES (với đủ 16 chu trình) với độ phức tạp thấp hơn duyệt toàn bộ: phá mã vi sai (differential cryptanalysis - DC), phá mã tuyến tính (linear cryptanalysis - LC) và phá mã Davies (Davies' attack). Tuy nhiên các dạng tấn công này chưa thực hiện được trong thực tế. Ngoài ra còn có những kiểu tấn công dựa trên bản thu gọn của DES - DES với ít hơn 16 chu trình. Những nghiên cứu này cho chúng ta biết số lượng chu trình cần có và ranh giới an toàn của hệ thống. Năm 1994, Langford và Hellman đề xuất phá mã vi sai - tuyến tính (differential-linear cryptanalysis) kết hợp giữa phá mã vi sai và tuyến tính. Một dạng cải tiến của phương pháp này có thể phá vỡ DES 9 chu trình với 215.8 văn bản rõ và có độ phức tạp là 229.2 (Biham et al, 2002). [sửa] Một vài đặc điểm về cách giải mã DES có tính chất bù: trong đó là phần bù của x theo từng bít (1 thay bằng 0 và ngược lại). EK là bản mã hóa của E với khóa K. P và C là văn bản rõ (trước khi mã hóa) và văn bản mã (sau khi mã hóa). Do tính bù, ta có thể giảm độ phức tạp của tấn công duyệt toàn bộ xuống 2 lần (tương ứng với 1 bít) với điều kiện là ta có thể lựa chọn bản rõ. Ngoài ra DES còn có 4 khóa yếu (weak keys). Khi sử dụng khóa yếu thì mã hóa (E) và giải mã (D) sẽ cho ra cùng kết quả: Bên cạnh đó, còn có 6 cặp khóa nửa yếu (semi-weak keys). Mã hóa với một khóa trong cặp, K1, tương đương với giải mã với khóa còn lại, K2: Tuy nhiên có thể dễ dàng tránh được những khóa này khi thực hiện thuật toán, có thể bằng cách thử hoặc chọn khóa một cách ngẫu nhiên. Khi đó khả năng chọn phải khóa yếu là rất nhỏ. DES đã được chứng minh là không tạo thành nhóm. Nói một cách khác, tập hợp {EK} (cho tất cả các khóa có thể) theo phép hợp thành không tạo thành một nhóm hay gần với một nhóm (Campbell and Wiener, 1992). Vấn đề này vẫn còn để mở và nếu như không có tính chất này thì DES có thể bị phá vỡ dễ dàng hơn và việc áp dụng DES nhiều lần (ví dụ như trong Triple DES) sẽ không làm tăng thêm độ an toàn của DES.","DES (viết tắt của Data Encryption Standard, hay Tiêu chuẩn Mã hóa Dữ liệu) là một phương pháp mật mã hóa được FIPS (Tiêu chuẩn Xử lý Thông tin Liên bang Hoa Kỳ) chọn làm chuẩn chính thức vào năm 1976. Sau đó chuẩn này được sử dụng rộng rãi trên phạm vi thế giới. Ngay từ đầu, thuật toán của nó đã gây ra rất nhiều tranh cãi, do nó bao gồm các thành phần thiết kế mật, độ dài khóa tương đối ngắn, và các nghi ngờ về cửa sau để Cơ quan An ninh quốc gia Hoa Kỳ (NSA) có thể bẻ khóa. Do đó, DES đã được giới nghiên cứu xem xét rất kỹ lưỡng, việc này đã thúc đẩy hiểu biết hiện đại về mật mã khối (block cipher) và các phương pháp thám mã tương ứng. Hiện nay DES được xem là không đủ an toàn cho nhiều ứng dụng. Nguyên nhân chủ yếu là độ dài 56 bit của khóa là quá nhỏ. Khóa DES đã từng bị phá trong vòng chưa đầy 24 giờ. Đã có rất nhiều kết quả phân tích cho thấy những điểm yếu về mặt lý thuyết của mã hóa có thể dẫn đến phá khóa, tuy chúng không khả thi trong thực tiễn. Thuật toán được tin tưởng là an toàn trong thực tiễn có dạng Triple DES (thực hiện DES ba lần), mặc dù trên lý thuyết phương pháp này vẫn có thể bị phá. Gần đây DES đã được thay thế bằng AES (Advanced Encryption Standard, hay Tiêu chuẩn Mã hóa Tiên tiến). Trong một số tài liệu, người ta phân biệt giữa DES (là một tiêu chuẩn) và thuật toán DEA (Data Encryption Algorithm, hay Thuật toán Mã hóa Dữ liệu) - thuật toán dùng trong chuẩn DES." vi,756e46208b9c6a113e94d8b943c40ed9,"[sửa] Mô hình khách-phục vụ và tính năng xuyên dụng mạng X sử dụng mô hình khách-phục vụ (client-server): một trình phục vụ X có thể liên lạc với nhiều trình khách khác nhau. Trình phục vụ (hay trình chủ) thu nhận các yêu cầu xuất hiển thị đồ họa (các cửa sổ) và hồi âm thông tin vào của người dùng (từ bàn phím, chuột, hay màn hình cảm ứng (touchscreen)). Trình phục vụ có thể đóng một trong các vai trò sau: Với thuật ngữ ""khách-phục vụ"" (client-server) được dùng ở đây phải hiểu theo cách – thiết bị đầu cuối của người dùng là ""trình phục vụ"", còn các ứng dụng từ xa lại là ""trình khách"" – quan niệm này thường gây sự khó hiểu cho những người mới dùng X, vì các từ có vẻ như bị đảo ngược. X chọn chỗ đứng của mình từ góc độ của chương trình ứng dụng, hơn là từ góc độ của người dùng, hay từ góc độ của phần cứng. Phần hiển thị địa phương của X cung cấp các dịch vụ hiển thị cho chương trình ứng dụng, và vì vậy nó hành động như một trình phục vụ. Bất cứ một chương trình ứng dụng từ xa nào dùng các dịch vụ này của nó, sẽ hành xử như một trình khách. Giao thức truyền thông giữa trình phục vụ và trình khách vận hành với tính năng xuyên dụng mạng: trình phục vụ và trình khách có thể cùng hoạt động trên cùng một máy tính hoặc trên các máy tính khác nhau với các kiến trúc và hệ điều hành có thể khác nhau. Nhưng trong trường hợp nào chúng cũng vận hành như nhau. Trình phục vụ và trình khách thậm chí còn có thể liên lạc với nhau một cách bảo mật qua Internet bằng cách dùng giao thức đường hầm (tunneling) cho kết nối qua một phiên mạng (network session) được mã hóa. Để khởi động một trình khách từ xa hiển thị tại một trình phục vụ địa phương, thông thường, người dùng sẽ mở một cửa sổ đầu cuối và dùng telnet hay ssh để kết nối với máy tính ở xa, ra lệnh cho nó hiển thị tại máy của người dùng (ví dụ, gọi câu lệnh export DISPLAY[máy của người dùng]:0 trên màn hình của máy từ xa - máy đang chạy trình bao BASH), sau đó, khởi động trình khách (ở máy tính từ xa). Trình khách khi đó sẽ kết nối với trình phục vụ tại máy địa phương và trình ứng dụng từ xa sẽ hiển thị tại máy địa phương, tiếp nhận dữ liệu vào thu được từ các thiết bị nhập dữ liệu tại địa phương. Một cách khác là, máy địa phương có thể chạy một chương trình giúp đỡ nhỏ để nối tới một máy từ xa và khởi động ứng dụng khách mà người dùng mong muốn tại đó. Những thí dụ thực tế về các trình khách từ xa bao gồm: [sửa] Các nguyên lý thiết kế của X Vào năm 1984 Bob Scheifler và Jim Gettys đặt ra các nguyên lý ban sơ của X như sau: Trong thời gian thiết kế X, nguyên lý đầu tiên đã được điều chỉnh thành: Không bổ sung tính năng mới, trừ phi bạn biết một ứng dụng cụ thể nào đó sẽ đòi hỏi tính năng đó. Từ đó trở đi, X hầu như giữ vững các nguyên lý của mình. Bản cài đặt tham khảo được phát triển với một tầm nhìn hướng tới sự mở rộng và cải thiện cài đặt, trong khi vẫn gần như hoàn toàn tương thích với giao thức nguyên thủy từ năm 1987. [sửa] Giao diện người dùng X cố ý không chứa đặc tả về giao diện người dùng của ứng dụng, chẳng hạn các nút (button), trình đơn (menu), thanh tên cửa sổ (window title bar). Thay vào đó, các chi tiết được cung cấp/xác định bởi các phần mềm người dùng, chẳng hạn các chương trình quản lý cửa sổ (window manager), các bộ công cụ điều khiển giao diện đồ họa (GUI widget toolkit) và các môi trường mặt bàn (desktop environment), hoặc các giao diện đồ họa đặc thù của chương trình ứng dụng, như phần mềm tính hóa đơn bán hàng thường thấy trong siêu thị hay các cửa hiệu lớn. Chính vì vậy mà trong những năm qua, giao diện đặc thù của X đã biến đổi rất nhiều. Chương trình quản lý cửa sổ là điều hành sự bố trí và hình thức của các cửa sổ ứng dụng. Nó có thể có giao diện gần giống giao diện tương ứng của Microsoft Windows, hoặc của Macintosh (ví dụ Kwin trong KDE và Metacity trong GNOME), hoặc có thể có giao diện khác hẳn, chẳng hạn quản lý cửa sổ theo kiểu lát gạch (tiling window manager). Trình quản lý cửa sổ có thể là một phần mềm rất cơ bản chỉ bao gồm những bộ phận chủ chốt (ví dụ như twn - bộ quản lý cửa sổ cơ bản được cung cấp kèm theo X) hoặc là một phần mềm cung cấp nhiều chức năng gần như một môi trường mặt bàn toàn phần (thí dụ Enlightenment). Rất nhiều người dùng sử dụng X với môi trường mặt bàn toàn phần, trong đó bao gồm một trình quản lý cửa sổ, nhiều chương trình ứng dụng khác nhau và một giao diện nhất quán. GNOME và KDE là những môi trường mặt bàn được nhiều người ưa chuộng. Môi trường chuẩn Unix là Môi trường mặt bàn chung (Common Desktop Environment - viết tắt là CDE). Tổ chức freedesktop.org (The freedesktop.org initiative) đã đề xuất khả năng tương tác giữa các giao diện mặt bàn và những thành phần phần mềm cần thiết cho một giao diện mặt bàn X có khả năng cạnh tranh cao. [sửa] Chương trình quản lý cho X Số lượng chương trình quản lý cho X có rất nhiều hầu hết đều là miễn phí hay tự do. Trong số đó hai chương trình được nhiều người yêu thích và sử dụng nhất (chiếm trên 90% thị phần của các trình quản lý cho X) đó là GNOME và KDE. [sửa] GNOME và KDE Hai đối tượng này đều có đầy đủ các tính năng mặt mạnh và yếu: KDE: GNOME: Hiện nay, hầu hết các hệ điều hành Linux mở đều cho phép người dùng lựa chọn giữa hai trình quản lý này Xem thêm lịch sử cạnh tranh giữa hai phần mềm này từ trang GNOME vs KDE�– the history. [sửa] Một số chương trình quản lý X khác Phần này chỉ giới thiệu một số trình quản lý X nào có giấy phép theo hình thức mở và còn sử dụng bởi nhiều người. [sửa] Các cài đặt Cài đặt tham khảo của X.org được coi là cài đặt chuẩn mực của X. Do việc cấp giấy phép tự do, nhiều biến thể của nó đã xuất hiện, một số tự do và một số có bản quyền. Các nhà cung cấp UNIX thương mại có xu hướng lấy cài đặt tham khảo và chỉnh sửa nó để thích hợp với phần cứng, họ thường biến đổi nó theo tùy thích ở mức độ cao và bổ sung vào đó những phần mở rộng độc quyền của mình. Cho đến năm 2004, XFree86 cung cấp biến thể phổ biến nhất của X dùng trong các hệ thống với hệ điều hành tựa-UNIX miễn phí. XFree86 khởi đầu là phần mềm chuyển mã (port) của X cho các máy PC tương thích 386 (386-compatible PC), song đến cuối thập niên kỷ 1990, nó trở thành nguồn cải tiến kỹ thuật lớn nhất của X và là vị quản lý ""de facto"" của việc phát triển X . Tuy vậy, từ năm 2004 đến nay, cài đặt tham khảo của X.Org, một phân nhánh của XFree86, đã chiếm ưu thế. Trong khi những người hâm mộ máy tính thường chỉ xem X như là một phần của Unix, trên thực tế, các trình phục vụ X còn được cung cấp sẵn trong các môi trường đồ họa khác. Hệ điều hành OpenVMS của Hewlett-Packard kèm một phiên bản của X với CDE - còn được gọi là DECwindows - làm môi trường mặt bàn chuẩn của nó. Hệ điều hành Mac OS X phiên bản 10.3 của Apple (còn gọi là Panther - con báo đen), và những phiên bản tiếp theo của nó, đều có kèm các trình ứng dụng X11.app được xây dựng trên nền của XFree86 4.3 và X11R6.6, với sự tích hợp tốt hơn với hệ điều hành Mac OS X. MacX là một trong các trình phục vụ X do các công ty bên ngoài xây dựng cho hệ điều hành Macintosh System phiên bản 7, 8 và 9. Bản thân Microsoft Windows không hỗ trợ X, song có nhiều bản cài đặt do các hãng khác phát triển, dưới dạng tự do như Cygwin/X, Xming, WeirdMind và WeirdX, hoặc dưới dạng sản phẩm độc quyền như Xmanager, WiredX, Exceed and X-Win32. Chúng thường được dùng để điều khiển các trình khách ở xa của X. Khi chạy X trong một hệ thống cửa sổ (hệ thống chủ) khác (chẳng hạn Microsoft Windows hay Mac OS), hệ thống X thường chạy trong chế độ ""phi nguồn"", có nghĩa là môi trường cửa sổ bản địa quản lý cửa sổ nguồn (hình nền và các trình đơn liên quan) và đồng thời quản lý các yếu tố hình học của cửa sổ X đang chạy, tuy một số trình phục vụ (chẳng hạn Exceed) còn có thể tạo cho trình khách ở xa một cửa sổ nguồn để hiển thị tại đó, cửa sổ này là một cửa sổ riêng biệt nằm trong hệ thống chủ. [sửa] Thiết bị đầu cuối X Một thiết bị đầu cuối X (X terminal) bao gồm một phần cứng chuyên dụng chạy một trình phục vụ X dưới dạng thin client. Kiến trúc này đã trở nên phổ biến cho việc xây dựng các khu thiết bị cuối giá rẻ cho nhiều người dùng cùng sử dụng một máy chủ cỡ lớn. Công dụng này rất hợp với chủ ý ban đầu của dự án MIT. Các thiết bị đầu cuối X có thể thăm dò mạng (broastcast domain địa phương) bằng giao thức XDMCP (X Display Manager Control Protocol - giao thức điều khiển quản lý hiển thị X) để tạo một danh sách những máy chủ hiện có thể chạy trình khách từ đó. Máy chủ khởi đầu cần chạy chương trình quản lý hiển thị X. Các thiết bị đầu cuối X chuyên dụng (phần cứng) càng ngày càng trở nên ít phổ biến. Một PC với một trình phục vụ X thường cung cấp các chức năng tương tự nhưng với giá thành thấp hơn. [sửa] Các hạn chế và các phê phán Cuốn ""UNIX-HATERS Handbook"" (Sổ tay những người ghét UNIX) đã dành toàn bộ chương ""Thảm họa X Windows - The X-Windows Disaster"" để nói về các vấn đề của X vào thời kỳ cuối thập niên 1980 đầu thập niên 1990. Cuốn ""Tại sao X không phải là hệ thống cửa sổ lý tưởng - Why X Is Not Our Ideal Window System"" (1990) của Gajewska, Manasse và McCormack đã miêu tả chi tiết những trục trặc trong giao thức kèm theo các đề nghị cải tiến. [sửa] Thiết bị phần cứng Video Giới hạn hiệu năng làm việc của đồ họa máy tính hiện nay nằm chủ yếu trong các hàm xử lý đồ họa cao cấp. Các nhà cung cấp thường cài đặt các hàm xử lý đồ họa này trong các phần mềm điều vận độc quyền của mình (proprietary drivers), và họ thường viết cho hệ điều hành Windows trước (vì nó chiếm thị phần cao nhất). XFree86 và X.org Server đã thực hiện kỹ nghệ ngược (reverse engineering) đối với các bộ điều vận phần mềm (sofware drivers) cho nhiều card đồ họa cổ hơn. Tuy nhiên, khi thị trường đồ họa cung cấp các sản phẩm thuộc loại ""đỉnh cao kỹ thuật"" (state-of-the-art), nhiều nhà cung cấp coi các chi tiết lập trình là bí mật thương mại hay các phát minh có thể cấp bằng sáng chế mà họ không muốn tiết lộ. Nhiều cài đặt hiện nay của X trực tiếp điều khiển phần cứng đồ họa. Một trình phục vụ hoạt động có lỗi có thể làm cho việc hiển thị trên màn hình lệch lạc đến mức độ không sự dụng được nữa, thậm chí nếu hệ điều hành ở bên dưới vẫn tiếp tục vận hành. Tình huống này có thể cần đến việc khởi động lại máy. Giao diện Hạ tầng cơ sở dựng ảnh trực tiếp (Direct Rendering Infrastructure) làm giảm nhẹ tình trạng này. [sửa] Các tính năng giao diện người dùng X cố tình không chứa đặc tả về giao diện người dùng hay về phần lớn các giao tiếp giữa các trình ứng dụng. Điều này dẫn tới việc một số giao diện rất khác nhau và một số ứng dụng không phải lúc nào cũng hoạt động ổn thỏa với nhau. ICCCM (Inter-Client Communication Conventions Manual - Chỉ dẫn về quy ước giao tiếp giữa các trình khách), đặc tả về sự tương hoạt giữa các trình khách, có tiếng là khó cài đặt một cách đúng đắn. Những cố gắng về tiêu chuẩn sau này như Motif hoặc CDE cũng không giúp giải quyết được vấn đề. Điều này gây chán nản cho người dùng và các lập trình viên trong một thời gian dài . Hiện nay, các lập trình viên đồ họa thường giải quyết vấn đề nhất quán về diện mạo và cảm nhận (look and feel) cũng như về giao tiếp của trình ứng dụng bằng cách lập trình cho một môi trường mặt bàn cụ thể hoặc chỉ dùng một bộ công cụ khiển tố cụ thể. Với cách này, họ còn tránh được việc phải trực tiếp đối mặt với ICCCM. Giao thức X không cung cấp tiện ích để xử lý âm thanh, nó để cho hệ điều hành tự cung cấp các hỗ trợ cho các phần cứng xử lí âm và chơi nhạc. Do nhu cầu sử dụng âm thanh của người dùng ngày càng tăng, điều đó dẫn đến nhiều hệ thống âm thanh con không tương thích. Trước đây, hầu hết các lập trình viên cố tình lờ đi các vấn đề về mạng mà chỉ dùng các API âm thanh đặc thù của hệ điều hành tại máy địa phương. Thế hệ đầu tiên của các hệ thống âm thanh có tính khách-phục vụ gồm có rplay và NAS (Network Audio System). Những nỗ lực gần đây hơn đã tạo nên EsounD (GNOME) và ARts (KDE). Một hệ thống khác cũng đã bắt đầu được phát triển, đó là MAS (Media Application Server). Cho đến gần đây, X chưa có một phương pháp tốt nào để giải quyết việc in ra các hiển thị trên màn hình. Nhiều trình khách của X cho in ra ở dạng PostScript hoàn toàn khác với những gì nó gửi tới trình phục vụ. Xprint xuất hiện lần đầu tiên trong X11R6.3. Phía trình khách hoạt động khá tốt, song nhiều cài đặt bên trình phục vụ thì không. Các phiên bản từ X11R6.8 trở đi đã hoạt động tốt và nó tiếp tục nhận được sự hỗ trợ bộ công cụ (toolkit support.). [sửa] Mạng Hiện nay, không ai có thể tách một trình khách X hay một phiên làm việc X ra khỏi trình phục vụ và nối nó lại với một trình phục vụ khác, như người ta có thể làm với hệ thống mạng ảo VNC (Virtual Network Computing). Người ta đã bắt đầu làm việc để bổ sung tính năng này cho X. Ở chế độ mặc định, giao thông mạng giữa một trình phục vụ X và một trình khách X ở xa không được mã hóa. Một kẻ tấn công với một phần mềm nghe trộm gói tin (packet sniffer) có thể chặn và đọc thông tin. Hầu hết người dùng giải quyết vấn đề này bằng cách nối X ngầm (tunneling) qua SSH; vì hầu hết các cài đặt của SSH đều hỗ trợ kết nối ngầm cho các trình ứng dụng X, mặc dù, ở chế độ mặc định, tính năng này bị vô hiệu hóa. Tính độc lập thiết bị và sự tách biệt giữa trình khách và trình phục vụ gây ra những phụ phí (overhead) về tài nguyên. Tính xuyên dụng mạng của X đòi hỏi các trình khách và trình phục vụ hoạt động biệt lập. Trước đây, ảnh hưởng này gây thiệt hại đáng kể về hiệu năng vận hành đối với các hệ thống vận hành biệt lập (standalone) khi so với những phiên bản cùng thời của Microsoft Windows hay Mac OS, đây là những hệ thống có các điều hành cửa sổ nhúng sâu bên trong hệ điều hành. Những người ủng hộ X đề xuất việc sử dụng từ 4 tới 8 MB RAM để đạt được hiệu năng hoạt động chấp nhận được; cho đến thời điểm giữa thập niên 1990, số lượng này là quá lớn và phí phạm khi so sánh với Windows và Mac OS. (Microsoft Windows phiên bản 3.0 - ra đời tháng 5 năm 1990 vẫn còn có thể chạy được trên những máy chỉ có 640KB dung lượng bộ nhớ, tuy nó đã có tính năng hỗ trợ phần mở rộng của bộ nhớ, và có thể dùng những địa chỉ bộ nhớ ngoài giới hạn 640KB. Năm 1984, máy tính Macintosh dùng giao diện đồ họa, được cài đặt chỉ có 512KB dung lượng bộ nhớ, 1/8 của 4MB, hay 1/16 của 8MB). Các phiên bản hiện hành của Windows và Quartz của Mac OS X phân tách các hệ thống con nội bộ tương tự như sự phân chia trình khách/trình phục vụ trong X. Hiệu năng hoạt động và lượng tài nguyên sử dụng của chúng cũng tương đương với X khi chạy KDE hay GNOME. Phần lớn những phụ phí là do thời gian trễ trọn vòng (round-trip delay time) trên mạng giữa trình khách và trình phục vụ (do độ trễ mạng chứ không phải do chính giao thức). Các giải pháp tốt nhất cho vấn đề về hiệu suất hoạt động bao gồm việc chú trọng vào thiết kế của trình ứng dụng . Những quan niệm lầm tưởng thường thấy là những quan niệm cho rằng các tính năng mạng của X gây ra sự phức tạp quá mức cần thiết trong trường hợp người ta chỉ sử dụng trên một máy địa phương, và rằng năng lực liên kết mạng của X gây ảnh hưởng không mong muốn lên hiệu năng làm việc; các cài đặt hiện đại của X dùng socket địa phương và bộ nhớ chia sẻ, nên đòi hỏi rất ít phụ phí tài nguyên. [sửa] Đối thủ cạnh tranh với X Hầu hết các hệ thống tựa-UNIX dùng X làm phần đồ họa của mình. Tuy thế, một số người cũng đã cố gắng viết các chương trình khác để thay thế cho X. Trong lịch sử, những phần mềm đó bao gồm NeWS của Sun Microsystems - một phần mềm đã thất bại trên thị trường, và Display PostScript của NeXT - sau này trở thành Quartz của Apple dùng cho Max OS X. Các cố gắng hiện thời, nhằm khắc phục những nhược điểm đã bị phê phán của X với ý định thay thế nó hoàn toàn, bao gồm Berlin/Fresco và Hệ thống Y window. Tuy nhiên, những phần mềm thay thế này không gây được mấy sự chú ý và nhiều nhà bình luận tỏ thái độ nghi ngờ về khả năng tồn tại của bất cứ một phần mềm thay thế nào không giữ tính tương thích ngược với các phiên bản cũ của X. Các đối thủ cạnh tranh khác đã cố gắng tránh phụ phí của X bằng cách làm việc trực tiếp với phần cứng. Các đề án như vậy bao gồm thư viện phần mềm DirectFB và FBUI - một thư viện có dụng lượng mã rất nhỏ. Giao thức DRI (Direct Rendering Infrastructure), với mục đích cung cấp một giao diện đáng tin cậy tại mức nhân của hệ điều hành (kernel-level) với vùng đệm khung (framebuffer), có thể biến các cố gắng này trở nên thừa. Các phương pháp khác được sử dụng nhằm đạt được tính xuyên dụng mạng cho các dịch vụ đồ họa bao gồm: [sửa] Lịch sử [sửa] Các phần mềm tiền bối của X Trước khi X ra đời, nhiều hệ thống hiển thị đồ họa bitmap đã tồn tại, chẳng hạn như Alto (1973) và Star (1981) của hãng Xerox, Lisa (1983) và Macintosh (1984) của hãng Apple. Trong thế giới Unix thì có Andrew Project (1982) và thiết bị đầu cuối Blit của Rob Pike (1984). X lấy tên của mình là phần mềm kế tục của một hệ thống cửa sổ đã có từ trước năm 1983 gọi là W (trong bảng kí tự Latin, chữ X đứng ngay sau chữ W). Hệ thống W window (W Window System) hoạt động dưới hệ điều hành V. [sửa] Nguồn gốc và những phát triển ở thời kỳ đầu Ý tưởng đầu tiên về X bắt nguồn từ MIT vào năm 1984 do sự cộng tác giữa Jim Gettys (từ Dự án Athena) và Bob Scheifler (từ Phòng thí nghiệm Khoa học Máy tính MIT). Lúc đó, Scheifler đang cần có một môi trường hiển thị có thể dùng được để soát lỗi (debug) hệ thống Argus. Dự án Athena (một dự án chung­ giữa DEC (Digital Equipment Corporation), MIT, và IBM nhằm mục đích tạo điều kiện cho tất cả các sinh viên khả năng truy cập dễ dàng các tài nguyên máy tính) cần một hệ thống đồ họa không phụ thuộc hệ nền (platform-independent) - có thể chạy trên các hệ điều hành và các cấu trúc máy khác nhau - để có thể liên kết các hệ thống đa dạng và không đồng nhất của nhiều nhà cung cấp. Hệ thống cửa sổ, lúc đó được phát triển bởi dự án Andrew tại Đại học Carnegie Mellon, không cấp giấy phép ra ngoài và tại thời điểm này không có một phần mềm nào khác có thể thay thế. Dự án này giải quyết khó khăn trên bằng cách tạo ra một giao thức vừa có thể chạy các trình ứng đụng tại địa phương, vừa có thể sử dụng tài nguyên từ các nguồn ở xa. Vào khoảng giữa năm 1983, một bản chuyển mã đầu tiên của W cho Unix chạy chậm gấp 5 lần so với khi nó chạy trên hệ điều hành V. Đến năm 1984, Scheifler thay thế giao thức đồng bộ của W bằng giao thức không đồng bộ, và thay các danh sách hiển thị (display list - danh sách các lệnh vẽ hình đồ họa, hoặc các hình đồ họa dùng thường xuyên, để có thể dùng lại nếu cần mà không cần phải tính toán) bằng chế độ đồ họa hiển thị trực tiếp (immediate mode graphics - một chế độ trong kỹ thuật đồ họa vi tính cho phép trình ứng dụng thao tác và xử lý dữ liệu đồ họa trực tiếp trong bộ nhớ) để tạo nên phiên bản 1 của X. X trở thành môi trường hệ thống cửa sổ đầu tiên thực sự không phụ thuộc phần cứng và không phụ thuộc nhà cung cấp. Scheifler, Gettys và Ron Newman tập trung vào việc và X tiến triển một cách nhanh chóng. Vào tháng 1 năm 1985, họ đã cho phát hành phiên bản 6. Khi đó, DEC đang chuẩn bị cho ra trị trường máy trạm Ultrix đầu tiên của mình, DEC phán đoán rằng X sẽ là hệ thống cửa sổ duy nhất có khả năng có sẵn kịp thời gian để sử dụng. Các kĩ sư DEC đã chuyển mã X6 (X phiên bản 6) sang cho hiển thị QVSS của DEC trên máy MicroVAX. Trong quý 2 năm 1985, X đã được trang bị những hỗ trợ hiển thị màu sắc để hoạt động trên máy VAXstation-II/GPX của DEC, lập nên phiên bản 9 của X. Mặc dù MIT lúc này đã cấp giấy phép phát hành X6 cho một số nhóm bên ngoài với một lệ phí, họ quyết định cấp giấy phép cho X9 và các phiên bản trong tương lai dưới loại giấy phép mà sau này được gọi là giấy phép MIT. Phiên bản 9 của X (X9) ra đời vào tháng 9 năm 1985. Một nhóm từ Đại học Brown chuyển mã phiên bản 9 của X cho máy IBM RT/PC (RISC Technology Personal Computer - Máy tính Cá nhân Công nghệ RISC), song những vấn đề trong việc đọc dữ liệu trên RT đã buộc họ phải thay đổi giao thức một cách không tương thích, dẫn tới phiên bản 10 vào cuối năm 1985. Đến năm 1986, các tổ chức bên ngoài bắt đầu muốn lấy X. X10R2 đã được phát hành vào tháng 1 năm 1986, tiếp theo là X10R3 vào tháng 2 năm 1986. X10R3 trở thành phiên bản đầu tiên được triển khai rộng rãi khi hai công ty DEC và Hewlett-Packard phát hành các sản phẩm dựa trên phiên bản này. Các nhóm khác cũng chuyển mã X10 cho máy tính Apollo và máy trạm Sun, thậm chí cho cả máy IBM PC/AT. Ứng dụng thương mại đầu tiên của X (một hệ thống Thiết kế kỹ thuật cơ khí bằng máy tính (mechanical computer-aided engineering) chạy trên máy VAX và hiển thị trên PC với trình phục vụ X) đã được trình diễn tại triển lãm thương mại Autofact. Phiên bản cuối của X10, X10R4 ra đời vào tháng 12 năm 1986. Mặc dù X10 cung cấp nhiều chức năng hay và mạnh, nhưng người ta đã thấy rằng đáng ra giao thức X đã có thể được thiết kế lại với tính trung lập phần cứng (hardware-neutral) cao hơn, trước khi nó được triển khai quá rộng rãi; nhưng một mình MIT không có đủ tài nguyên cho một cuộc thiết kế lại hoàn toàn như vậy. Tại thời điểm đó, Phòng thí nghiệm phần mềm miền Tây (Western Software Laboratory - viết tắt là WSL) của DEC đang bận với nhiều dự án. Smokey Wallace, lúc đó đang làm việc tại phòng thí nghiệm trên và Jim Gettys đề xuất rằng DEC WSL sẽ xây dựng X11 và làm cho nó trở thành phần mềm tự do sẵn có cho người dùng, dưới cùng các điều khoản về giấy phép tương tự như X9 và X10. Công trình được bắt đầu từ tháng 5 năm 1986, và đến tháng 8 thì giao thức đã được hoàn tất. Thử nghiệm Alpha của phần mềm được bắt đầu vào tháng 2 năm 1987, thử nghiệm Beta được bắt đầu vào tháng 5, và cuối cùng X11 được phát hành ngày 15 tháng 9 năm 1987. Công trình thiết kế giao thức X11, được chỉ đạo bởi Scheifler, đã được bàn luận rất sôi nổi trên các danh sách thư mở trên mạng Internet mà lúc đó vẫn còn non trẻ. Do đó, X đại diện cho những dự án phần mềm tự do quy mô lớn đầu tiên. [sửa] MIT X Consortium và tập đoàn X Consortium Năm 1987, khi sự thành công của X càng ngày càng trở nên rõ ràng, MIT có ý định từ bỏ cương vị quản lý X, song trong kỳ họp với 9 nhà cung cấp vào tháng 6 năm 1987, họ đã nói với MIT rằng, để giữ cho X khỏi rơi vào tình trạng bị phân tán thành nhiều các phiên bản lẻ tẻ, không thống nhất trên thị trường, cần có một tổ chức trung lập đứng ra quản lý X. Do kiến nghị này, tháng 1 năm 1988, hội đồng MIT X Consortium đã được thành lập với danh nghĩa một tổ chức phi lợi nhuận của các nhà cung cấp với Scheifler là giám đốc, mục đích là định hướng các [ phát triển trong tương lai của X trong bầu không khí trung lập, vì quyền lợi của cả thương mại lẫn giáo dục. Tháng 1 năm 1988, Jim Fulton tham gia vào tổ chức và tiếp theo là Keith Packard vào tháng 3 năm 1988. Hai người tham gia với vai trò các nhà phát triển cao cấp, Jim tập trung vào Xlib, phông chữ, các trình quản lý cửa sổ, và các bộ công cụ, còn Keith cài đặt lại trình phục vụ. Cuối năm đó, Donna Converse và Chris Peterson cũng gia nhập, họ tập trung vào bộ công cụ và các bộ thành tố điều khiển, phối hợp chặt chẽ với Ralph Swick thuộc dự án Athena của MIT. MIT X Consortium đã tạo nhiều phiên bản quan trọng cho X11, bản đầu tiên (X11R2) vào tháng 2 năm 1988. Vào năm 1993, tập đoàn X Consortium (một tổ chức phi lợi nhuận) được thành lập với tiền thân là tổ chức MIT X Consortium. Tổ chức này phát hành X11R6 vào 16 tháng 5 năm 1994. Vào năm 1995, nó tiếp nhận quyền quản lý bộ công cụ Motif và của Môi trường mặt bàn chung cho các hệ thống Unix. Cuối năm 1996, sau khi cho ra bản cuối cùng X11R6.3, X Consortium đã giải thể, để lại một di sản là ảnh hưởng thương mại ngày càng trong sự phát triển. [sửa] Open Group Đến giữa năm 1995, X Consortium trao quyền quản lý X cho Open Group (Nhóm Mở), một nhóm các nhà cung cấp hình thành từ đầu 1996 do sự sáp nhập của OSF (Open Software Foundation) và X/Open. Đầu năm 1998, Open Group đã phát hành X11R6.4. Trong khi tìm cách đảm bảo nguồn tài chính cho việc tiếp tục phát triển X , Open Group đã tách X11R6.4 ra khỏi các điều khoản cấp phép tự do truyền thống. Những điều khoản mới đã có thể ngăn cản việc X được thu nhận bởi các dự án (như XFree86) và thậm chí ngay cả bởi một số nhà cung cấp thương mại. Sau khi XFree86 đe dọa sẽ phân nhánh X , tháng 9 năm 1998, Open Group đã buộc phải cấp phép X11R6.4 lại theo giấy phép truyền thống. Phiên bản cuối cùng của Open Group là X11R6.4 bản điều chỉnh 3. [sửa] X.Org và XFree86 XFree86 ra đời vào năm 1992, bắt nguồn từ trình phục vụ X386 cho máy PC tương thích IBM phiên bản X11R5 năm 1991. Phiên bản này được viết bởi Thomas Roell và Mark W. Snitily và sau đó được công ty Snitily Graphics Consulting Services tặng cho MIT X Consortium. XFree86 tiến triển theo thời gian, từ chỉ chỗ chỉ là một bản chuyển mã của X cho đến vị trí của một bản cài đặt đứng hàng đầu nổi tiếng nhất và là một quản lý de facto của việc phát triển X . Tháng 5 năm 1999, tổ chức Open Group thành lập X.Org. X.Org giám sát những phiên bản phát hành của X, từ phiên bản X11R6.5.1 trở đi. Sự phát triển của X tại thời điểm này đã trở nên suy tàn . Kể từ khi X Consortium giải thể, hầu hết các cải tiến kỹ thuật đều đã được thực hiện trong dự án XFree86. . Năm 1999, do sự khuyến khích của nhiều công ty phần cứng quan tâm đến việc sử dụng XFree86 trên hệ điều hành Linux và quan tâm đến vị thế của XFree86 là phiên bản nổi tiếng nhất, nhóm XFree86 đã ra nhập X.Org, với cương vị là thành viên danh dự (làm việc không có lương). Đến năm 2003, trong khi danh tiếng của Linux (cơ sở được cài đặt của X) tăng vọt, thì X.Org, tuy vẫn tồn tại, nhưng lại hầu như không hoạt động , và tất cả những nỗ lực phát triển hầu như chỉ xảy ra bên trong XFree86 mà thôi. Tuy vậy, bất đồng đáng kể đã xảy ra trong nội bộ XFree86. Đề án XFree86 bị ảnh hưởng nặng nề bởi mô hình phát triển quá theo kiểu mô hình nhà thờ và tình trạng các lập trình viên không thể truy cập vào CVS (Concurrent Versions System) - một cơ sở dữ liệu lưu trữ các tập mã nguồn cùng chi tiết về những thay đổi của bản mã nguồn đó - và thực hiện lệnh commit để cập nhập những thay đổi trong bản mã nguồn của mình , và các nhà cung cấp phải bảo trì một số lượng khổng lồ các bộ điều chỉnh . Tháng 3 năm 2003 tổ chức XFree86 đã khai trừ Keith Packard, người đã tham gia XFree86 sau khi X Consortium giải thể. X.Org và XFree86 bắt đầu thảo luận về việc tái tổ chức cho phù hợp với việc hướng dẫn sự phát triển của X một cách thích đáng . Từ muộn nhất là năm 2000, Jim Gettys đã cố gắng thuyết phục mọi người về một mô hình phát triển mở . Gettys, Packard, và một vài người nữa đã bắt đầu thảo luận một cách chi tiết các yêu cầu của một hệ thống quản lý hiệu quả (effective governance) cho X đối với sự phát triển mở của nó. Cuối cùng, vào tháng 2 năm 2004, trong âm hưởng của cuộc tranh cãi về giấy phép của X11R6.4 đã nói ở trên đây, XFree86 đã phát hành phiên bản 4.4 dưới một giấy phép hạn chế hơn trước. Những điều khoản hạn chế này làm cho nhiều đề án đang phụ thuộc vào X cảm thấy không thể chấp nhận được . Những điều khoản mới được thêm vào dựa trên những điều khoản về quảng cáo của giấy phép BSD nguyên trước đây (Berkeley Software Distribution license - Giấy phép phân phối phần mềm của Berkeley), và bị Tổ chức phần mềm tự do (Free Software Foundation) và Debian xem là không tương thích với Giấy phép công cộng GNU (GNU General Public License) . Các nhóm khác cũng nhìn nhận rằng những điều khoản hạn chế tiếp theo có tính chất đi ngược lại với tinh thần ban đầu của X (chẳng hạn, OpenBSD đã đe dọa phân nhánh). Vấn đề về giấy phép, cộng với những khó khăn trong việc cập nhật các sửa đổi, làm cho nhiều người cảm thấy rằng thời điểm phải phân nhánh đã chín muồi . [sửa] Sáng hội X.Org Trong Đầu năm 2004 nhiều người từ X.Org và freedesktop.org đã nhóm lại và sáng lập ra Sáng hội X.Org (X.Org Foundation). Tổ chức Open Group trao quyền quản lý tên miền x.org cho hội này. Sự kiện này đã đánh dấu một sự thay đổi căn bản trong việc quản trị X. Trong khi những người quản lý của X từ năm 1988 (bao gồm cả Sáng hội X.Org trước đó) vốn là những tổ chức của của các nhà cung cấp, thì Sáng hội X.Org này lại được sự chỉ đạo bởi các nhà phát triển phần mềm, sử dụng sự phát triển cộng đồng dựa trên mô hình chợ Bazaar. Mô hình phát triển này dựa trên sự tham dự của cộng đồng bên ngoài. Tư cách hội viên được mở cho từng cá nhân, và kết hợp cả tư cách hội viên dưới hình thức nhà tài trợ. Một vài tập đoàn lớn như Hewlett-Packard và Sun Microsystems hiện đang tài trợ cho Sáng hội X.Org. Sáng hội giữ vai trò giám sát đối với sự phát triển của X: các quyết định kỹ thuật được đưa ra trên cơ sở thành tích bằng cách đạt được sự đồng thuận tương đối giữa các thành viên cộng đồng. Ban giám đốc không đưa ra các quyết định kỹ thuật; theo nghĩa đó, nó đã được thực hiện theo hình mẫu của Tổ chức GNOME - tổ chức gồm những người không can thiệp về mặt kỹ thuật. Sáng hội không thuê một nhà phát triển phần mềm nào. Tháng 4 năm 2004, Sáng hội này đã cho phát hành X11R6.7, tức X.Org Server, dựa trên XFree86 4.4RC2 với các thay đổi được sáp nhập từ phiên bản X11R6.6. Gettys và Packard đã lấy phiên bản cuối cùng của XFree86 dưới giấy phép cũ, và đã đưa nhiều nhà phát triển cũ của XFree86 vào trong nhóm lãnh đạo bằng cách nhấn mạnh quan điểm về mô hình phát triển mở và việc gìn giữ tính tương thích với GPL. X11R6.8 được phát hành vào tháng 9 năm 2004. Phiên bản này được bổ sung nhiều tính năng quan trọng, trong đó bao gồm sự hỗ trợ bước đầu đối với các cửa sổ trong suốt, cùng nhiều hiệu ứng hình ảnh tinh xảo khác, các phần mềm dùng để khuyếch đại màn hình (magnifiers), các phần mềm dùng để tạo hình đại diện thu nhỏ (thumbnailers), và các tiện ích dùng để tích hợp với các hệ thống hiển thị 3D ấn tượng, như Croquet Project và Project Looking Glass của Sun. Các chương trình ứng dụng bên ngoài (được gọi là các chương trình quản lý tạo hình (compositing managers) cung cấp thể thức và quy cách cho hình ảnh bề ngoài của giao diện người dùng. [sửa] Phương hướng trong tương lai Với sự tồn tại của hai tổ chức X.Org và freedesktop.org, mạch phát triển chính của X lại bắt đầu tăng trưởng một cách nhanh chóng. Các lập trình viên có ý định là sẽ chỉ cho phát hành những phiên bản, hiện tại cũng như trong tương lai, khi chúng là những sản phẩm hoàn thiện, có thể dùng được, mà không chỉ là phần mềm nền tảng để cho các công ty buôn bán dựa vào mà gây dựng một sản phẩm của họ. Ngày 21 tháng 12 năm 2005 , X.Org đã cho phát hành phiên bản X11R6.9, dùng chi nhánh mã nguồn chính, ít thay đổi, cho những người vẫn còn dùng những sản phẩm cũ trước đây, và phiên bản X11R7.0, được lấy ra từ cùng một dòng mã nguồn như trên, nhưng được phân ra thành nhiều mô-đun (những phần có trách nhiệm giải quyết một vấn đề riêng trong phần mềm), mỗi phần có thể duy trì bởi một đề án riêng . Ngày 22 tháng 5 năm 2006, Sáng hội cho phát hành phiên bản X11R7.1, chỉ bốn tháng sau phiên bản 7.0. Phiên bản này có nhiều tăng trưởng về tính năng đáng quan tâm . Hầu cho phần mềm có đủ khả năng thích hợp được với nhiều hỗn hợp của phần cứng và hệ điều hành, X.Org dự tính sẽ chỉ cho phần mềm truy cập bộ điều hợp đồ họa thông qua OpenGL, và Hạ tầng cơ sở diễn hình trực tiếp (Direct Rendering Infrastructure - viết tắt là DRI). DRI xuất hiện lần đầu tiên trong phiên bản 4.0 của XFree86 và trở thành tiêu chuẩn từ phiên bản X11R6.7 trở đi . Rất nhiều hệ điều hành bắt đầu cho thêm khả năng thao tác phần cứng trong bộ phận trung tâm của mình (kernel). Công việc này được tiến hành theo một chế độ gia tăng. [sửa] Thuật ngữ Người trong ngành vi tính thường rút ngắn cụm từ ""Hệ thống X Window"" thành ""X11"" hay đơn giản hơn là ""X"". Từ ""X Windows"" (theo tính cách của ""Microsoft Windows"") đã bị chính thức loại bỏ, và được coi là không chính xác, mặc dầu nó đã từng là một từ thông dụng trong những ngày đầu của lịch sử của X. Từ này cũng đã được dùng với một chủ tâm gây ấn tượng văn học, chẳng hạn như trong cuốn UNIX-HATERS Handbook. [sửa] Các công cụ thông dụng để phát triển Các công cụ thông dụng để phát triển có rất nhiều ở đây chỉ đề cập đến những công cụ thường thấy nhất và có thể tải về để dùng từ trang nhà của các công cụ đó. Tùy theo khả năng, ý thích, và yêu cầu cụ thể người lập trình chỉ cần lựa chọn bộ công cụ thích hợp:","Trong khoa học máy tính, Hệ thống X Window (còn được gọi tắt là X11 hay X) là một hệ thống cửa sổ dùng để hiển thị đồ họa bitmap. Nó cung ứng một bộ các công cụ và giao thức cho phép người dùng xây dựng các giao diện đồ họa (GUI) trong hệ điều hành Unix, tựa Unix, và OpenVMS. X còn được hỗ trợ hầu hết trong các hệ điều hành hiện đại. X cung cấp khuôn khổ cơ bản cho một môi trường GUI: vẽ và dịch chuyển các cửa sổ trên màn hình, tương tác với chuột và bàn phím. X không qui định giao diện người dùng - các trình khách làm việc này. Do vậy, kiểu cách biểu thị trên màn hình của các môi trường X rất đa dạng. Các chương trình khác nhau có thể trình bày các giao diện rất khác nhau. Các tính năng xuyên dụng mạng của X bao gồm: máy tính nơi mà các chương trình ứng dụng (trình khách) đang chạy có thể khác với máy tính tại chỗ của người dùng (trình phục vụ với nhiệm vụ hiển thị). Cách sử dụng thuật ngữ ""trình khách"" (client) và ""trình phục vụ"" (server) của X ngược với cách nghĩ thông thường của nhiều người. X quan niệm ""trình phục vụ"" là phần hiển thị địa phương của người dùng (trình phục vụ việc hiển thị), chứ không phải nói đến một máy tính ở xa. X bắt nguồn từ MIT vào năm 1984. Phiên bản giao thức hiện hành của X11 là phiên bản từ năm 1987. Tổ chức lãnh đạo đề án X là Sáng hội X.org. Bản cài đặt tham khảo hiện hành, phiên bản X11R7.1, được cung cấp dưới dạng phần mềm tự do theo giấy phép của MIT và các giấy phép tương tự." zh,6aaaa88be8cd5871a613e883ab431b63,"[编辑] 早期生活和第一次考察 西尔韦纳斯·G·莫利出生于宾夕法尼亚州的切斯特。 他起初攻读土木工程,1904年於賓夕法尼亞軍事學院畢業後,進入哈佛大學攻讀考古學學位。他到达哈佛大學时,一个关于玛雅的艺术品的展览正在举行,这些艺术品是爱德华·赫伯特·汤普森(Edward Herbert Thompson)在奇琴伊察附近的一个洞穴发现的,当时玛雅遗址才挖掘了很小一部分,这个展览激发了莫利对考古学的兴趣。他后来的同事艾尔弗雷德·基德尔(Alfred Kidder)表示,莫利在此之前已經对玛雅感到兴趣:亨利·萊特·哈葛德關於中美洲“ 失落城市”故事的《Heart of the World》,是莫利年轻時特别喜爱的小說。 1907年,莫利从哈佛取得文學士學位毕业后,于同年进行了他的第一次野外工作,前往墨西哥并探测了几处玛雅遗址,包括乌斯马尔等地。他在奇琴伊察停留了几个星期,拜访了爱德华·汤普森,并协助汤普森挖掘了洞穴。当他返回美国的时候,将挖掘出来的艺术品带回了哈佛的皮伯迪博物馆。 1907年夏天,莫利于新墨西哥州圣菲的美国考古学校工作,在美国西南部考察了两个月。在这项任务结束后,他成为学校的永久雇员,在接下来的几年,在美国西南部、墨西哥和中美洲担任不同的野外考察工作。 在西南部,他探究古普韦布洛人的遗迹和建筑。和他一起从事这项工作的包括著名艺术家喬治亞·歐姬芙。莫利为前哥伦布时代建筑中独特的圣菲风格的定义作出重大贡献。 1908年,莫利完成哈佛大學文學碩士學位。 [编辑] 间谍活动 第一次世界大战时期,莫利收集和报告德國人员在该地区的活动情况,这些消息是美国政府最关心的。根据最新调查 ,莫利是美国海军情报局安排在该地区的几个以科学研究为伪装的职员之一。他们的任务是收集墨西哥和中美洲地区支持德国反对美国的证据,并寻找德国秘密潜艇基地(后被证实并不存在)。考古学家的身份给莫利提供了一个带着摄影设备在乡间旅行的现成借口。为了寻找德军基地,他自己沿着中美洲的海岸线行走了超过3200公里。 莫利曾经好几次不得不努力说服怀疑他的士兵自己是友善的,有一次还差点暴露身份。有一次在1917年,莫利被一直监视他的洪都拉斯士兵阻止拍摄古西班牙要塞。他对当地政府强烈抗议,聲稱他只是考古学家而非间谍。当地政府无动于衷,直到莫利设法取得了由洪都拉斯总统弗朗西斯科·贝特兰德签发的一封信件,才得以繼續。 莫利将他在该地区观察到的情况和众多资料做了大量分析(报告总计超过1万页) ,包括详细的海岸线图和指出可能對美國利益构成“威胁”的政治和社会观点。其中的一些报告是经济諜報,详细描述美国大公司如联合果品公司在当地的竞争对手和反对者的情况。 莫利后来的研究成果证明,他也是一个真正的学者和持續對該地區感興趣的考古学家。然而,他在那个时期的研究活动和他的间谍使命来比较是次要任务。研究莫利间谍活动的学者认为他是“美国第一次世界大战时期最好的秘密特工”。 战后不久,与莫利同时期的人表示了他们对莫利和一些被怀疑的同事的考古工作双重性的疑虑。其中著名的人类学家弗朗茨·博厄斯的抗议信发表在1919年12月20日的《國家》(The Nation)上。雖然信件没有指出怀疑的考古学家, 但它公然抨击了那些中美洲的间谍“把間諜活動偽裝成科學,玷污了科学”。 信发布10天后,博厄斯被美国考古协会譴責。 直到今天,关于“考古间谍”的争论还在继续,一些评论者指出那些在野外合法工作的考古學家,尤其是那些在敏感政府控制的地区工作的,依然被怀疑并处于危险中。 1915年,莫利根据他野外旅行收集到的素材,出版了他的第一本著作──《An Introduction to the Study of Maya Hieroglyphs》(玛雅象形文字研究导论)。 [编辑] 卡内基研究所和奇琴伊察计划 1912年,卡内基研究所宣布为一个人类学部门提供资金。12月,委员会宣称寻求合适的项目,共有三个提案被提交,其中包括莫利的探测和挖掘奇琴伊察计划。 1913年12月,研究所批准了莫利的提案,一个月后任命他主持该项目,但是由于尤卡坦州局势的不稳定以及一战等因素,项目被推迟了11年。 直到1923-24年野外考察季节,奇琴伊察的挖掘工作才正式开始。 [编辑] 墨西哥和中美洲实地考察 接下来的接近20年,莫利全身心投入到玛雅遗址的开发,监督季节性的考古挖掘和修复工作,在休息季节,他返回美国,为他的发现举行一系列演讲。虽然主要的工作重心在奇琴伊察,莫利也负责卡内基资助的其它玛雅遗址的相关项目,如耶朱地兰(Yaxchilan)、科巴、科潘、基里瓜(Quiriguá)、乌斯马尔、纳兰永(Naranjo)、塞巴尔(Seibal)和乌瓦夏克顿(Uaxactun)。莫利发现了上述的最后一处遗址,即乌瓦夏克顿(位于危地马拉蒂卡尔北面的埃尔佩登)。他相信在那个区域有更多未被人知的古玛雅遗址,因此刊登了广告,如果当地的树胶人提供有关于类似遗址的消息,将得到一定的报酬,那些人分布在茂密的丛林中,寻找天然胶树胶的原料。这样莫利及时得到了信息,也因而有了这个重大发现。该遗址也是他命名的,“uaxactun”来源于玛雅语,他在当地发现了一块石碑,上面的碑文记录了玛雅长期积日制历法的8个周期,这个地名可以直译为“8块石头”,而且它的发音很象“Washington”(华盛顿)的双关语,那里正是卡内基研究所的所在地。 这段时期,莫利在当地的尤卡坦人中聲譽良好,他们仍旧在承受反抗墨西哥政府而发起的尤卡坦阶级战争所带来的灾难。多年来,莫利曾好幾次為他們處理過一些事情,儼如他們的代表,尽管他同时很小心不去招惹墨西哥和美国政府。 不久,他在同时运作研究所的多个项目时出现了困难。1926年,与墨西哥联邦政府发生了一场关于奇琴伊察所在的种植园的所有权的纠纷。幸好在一段时间的停顿后,挖掘和重建工作得以继续进行。由于经费的问题和进度超时,同时有一些重建工作的质量遭到了批评,卡内基董事会开始认为同时运作数个项目不是莫利的所长。1929年,所有的项目的统一管理权移交给艾尔弗雷德·基德尔,莫利则专注于奇琴伊察的工作。 由于长期在中美洲的丛林里艰苦的环境下工作,他的健康恶化,變得非常瘦弱,体质也很差。他得了好几次疟疾而不能痊愈,并且因为大肠炎和一年后的变形虫性痢疾不得不进医院医疗。1930年,他被确診患上充血性心力衰竭,这个病在他的余生一直折磨着他。然而,尽管厌恶丛林的环境,他还是热情不減,不屈不挠地继续他的工作。 在监管工程和开展自己的研究的同时,莫利发表了好几篇关于玛雅象形文字的论文,阐述了他对那些文字的意义的解释。这些论文包括一次1920年在科潘的一次碑铭调查和1932年到1938年之间在埃尔佩登地区多个遗址的大型研究(总计5卷,超过2000页)。 [编辑] 发掘奇琴伊察 [编辑] 背景 奇琴伊察遗址位于梅里达以东南約120公里处,尤卡坦州中北部的内陆平原上。据最早的记载,16世纪的征服者来到这里,这个地方开始为欧洲人所知。在西班牙征服尤卡坦战争中,西班牙人在1530年代初期试图将此作为一个营地,作为向内陆区域发动进攻的基地。然而,在当地人猛烈而持久的反抗下,西班牙人在长达几个月的战争后放弃了这个基地。1542年,他们重新回到这个区域,并成功地在梅里达的另一个叫做“Tho”的玛雅城市的建立了首府,便將該城易名梅里達。 虽然当地尤卡坦玛雅原住民依然生活在附近,甚至就生活在以前的范围内,然而奇琴伊察在西班牙人第一次到来之前已经荒芜了很久。“奇琴伊察”(Chichen Itza)的名称来自于当地的居民,遗址长期以来是他们朝圣和举行典礼的地方,由于西班牙人如狄亚哥·迪兰达(Diego de Landa)的记载而为开始被人知晓。“奇琴伊察”的意思大约是“伊察井口”,“井”位于靠近圣泉(Sacred Cenote)的地方,而“伊察”是以前这里居民的名称。在被占领3个世纪后,除了附近建立了几个种植园外,遗址在斯蒂芬斯和卡瑟伍德到来前依旧保存相对完好。 当时整个遗址的具体范围还不清楚,如今已经被认为是尤卡坦地区最大的玛雅遗址。没有显著的证据表明具体遗址荒芜了多久,尽管与其他中南美洲的玛雅地区内更早被废弃的遗址比起来似乎时间不长。 1924年,当莫利和他的团队开始第一次挖掘时,奇琴伊察是一个荒芜的地方,有几座大型的损毁的建筑和许多小型建筑,其中大部分被掩埋在土壤和植被下面。19世纪末期和20世纪初期,一些知名的考古学家如特奥贝托·马勒(Teoberto Maler)、阿尔弗雷德·莫斯莱(Alfred Maudslay)等人曾分别考察过遗址的一些地区,拍摄并做了相关的记录。虽然他们缜密记录了他们的发现,但是并没有大规模挖掘。业余考古爱好者奥古斯塔斯·勒普朗根(Augustus Le Plongeon)和他的妻子艾丽斯·迪克森(Alice Dixon)曾经试图发掘遗址,但是由于经费不足,收获甚少。尽管如此,勒普朗根还是修复了一个雕像,并命名为“查克莫”(Chac-Mool),成为遗迹中最著名的雕像之一。虽然之前的调查有一些有趣的结果,遗迹的大部分地区还是与它1842年第一次被探险家约翰·弗洛伊德·斯蒂芬斯(John Lloyd Stephens)和弗雷德里克·卡瑟伍德(Frederick Catherwood)发现时几乎一样,他们详细的旅行报告点燃了公众对这个区域的兴趣。 [编辑] 主要发现 1924年,带着与墨西哥政府签订的可续签的10年挖掘合同,莫利和他的向导厄尔·H·莫里斯(Earl H. Morris)、艺术家安·阿克斯特尔·莫里斯(Ann Axtel Morris)和琼·夏洛特(Jean Charlot)、以及其他人一起开始了他们的第一次勘测。他们选择了看起来是遗址的中央广场的一个区域,那里有一些外露的柱頂。 出乎他们的意料,他们发现了一排排独自站立的柱子。他们的惊奇主要是由于在传统的玛雅建筑中,这种柱子几乎没有出现过。这种建筑群在建造和排列上不是玛雅风格,使較早前認為伊琴奇察是個難解之謎的猜想更加確定。如今这个建筑群被称为“千柱建筑群”(Complex of a Thousand Columns),尽管实际上并没有1千根柱子。这种排列方式更象是一千公里之外中墨西哥文明的建筑风格。特别是,这个建筑和其它逐渐被发掘的建筑与图拉的建筑风格很接近,图拉被认为是前哥伦布时期托尔特克的首府,位于今天墨西哥城以北100公里处。 在接下来的几个挖掘季节,他们扩展了挖掘范围,在东面的小山发现了一些其它的特别的建筑,如美洲虎神殿(Temple of the Jaguar)和勇士神殿(Temple of the Warriors)。1927年,他们在勇士神殿下面发现了一个更古老的建筑,因發現另一個獨特的查克穆尔雕像,他們将這建築命名为查克穆尔神殿(Temple of the Chacmool)。这些建筑中有很多濕壁畫,同樣展现出非玛雅风格,或者说是玛雅和非玛雅的混合体。他们还修复了一个后来被确认为天文台的圆形特别建筑──埃尔卡拉科尔(el Caracol)。由墨西哥政府开展的另一个考古发掘队也开始在遗址工作。两个项目划分了挖掘的区域,協作了多年,虽然互相提防但是表面还是做出热情的样子来。 莫里斯负责监督日常的工作,夏洛特为壁画做速写,莫利自己则复制了所有他能找到的碑铭,尤其是日期部分。因为所有的碑铭上的日期都是用缩写的方式记录的,即“短期积日制历法”,只能表示一个事件发生在260年的范围内,所以很难区分出碑铭提及的事件具体发生在哪个特定的范围。到了项目的末期,莫利在这方面的有些工作被赫尔曼·拜尔(Hermann Beyer)更综合的分析方法取代。拜尔记录道: 项目的后期逐渐把重心移到完成主要建筑的修复工作上,因为莫利运作这个项目有两个目的:其一是研究,另一个是修复,从而通过旅游业产生预期的经济效益。 [编辑] 发现总结 他们的研究结果发现奇琴伊察是一个不同寻常的建筑风格的混合体:不仅是有各种各样的玛雅风格,如普克(Puuc)、里奥贝克(Rio Bec)和切尼斯(Chenes)风格,还有受墨西哥风格影响重大的建筑,如埃尔塔欣(El Tajín),更多的是托尔特克风格。这些证据表明遗址在中世纪就有人居住,并于在后古典期达到一个空前繁荣的阶段,遗址显然曾经是一个主要国家。从他们发现的综合风格的建筑和一些关于玛雅人的传说的记载中,形成了这样一种理论,即奇琴伊察曾于公元10世纪某个时期被遥远的西部的托尔特克人入侵和征服,并控制了本地玛雅人大约一个世纪左右。反过来,他们被一个后来形成的混合的玛雅墨西哥民族-伊察所取代。后来的证据表明确切的入侵时间是987年,其首领为一个传奇的托尔特克统治者-他被称作Topiltzin Ce Acatl Quetzalcoatl,名字来自中亚美利加洲神灵羽蛇神(Quetzalcoatl)。 通常,莫利对于其它外来民族影响玛雅的观点持反对态度。但是在这个案例中,由于入侵发生在后古典的衰败时期,他觉得可以接受这种观点。尤卡坦托尔特克的入侵的观点成为大部分玛雅学家坚持的观点。然而,从1990年代中期开始的最新研究对这种观点提出了疑问,很多人现在认为实际上并没有入侵过程,相似的建筑风格主要是由于文化传播和贸易,事实上,已经有证据表明这个时期的文化传播在两个方向上都存在。 奇琴伊察的年代依旧是辩论的主题,古典玛雅的衰落也是一个谜。(在中心和南部的遗址都没有证据表明大量的墨西哥人曾被入侵的军队杀戮。)然而,卡内基的挖掘极大地增加了有效的信息资料,并且以范围独立而著称。卡内基运作的遗址重建工作是一个长期的过程,今天遗址已经成为中美洲和墨西哥参观人数最多的前哥伦比亚废墟之一,每年游客超过百万名。 [编辑] 项目完成和最后的岁月 大约二十年以后,卡内基奇琴伊察项目于1940年结束,挖掘和研究工作完成,大体上实现原定的目标。莫利回到了美国,担任美国研究学校和新墨西哥博物馆的管理职位。同时他开始了关于古玛雅社会的大规模的著作的撰写,1946年该项工作结束并出版。这是他最著名的专著之一,在他逝世后,被重新校订出版多次。 然而,莫利再也没有回到那片他曾经耗费大量时间和精力的区域,他几乎已经成了他在那里的所做的研究的代名词。1948年,西尔韦纳斯·莫利在他最后的著作出版的两年后逝世,享壽65岁。 [编辑] 理论和评价 在西尔韦纳斯·莫利所处的时代,他被广泛认为是玛雅研究学者的主要人物,在学术上可能仅次于埃里克·汤姆森,汤姆森很多观点是与莫利一起提出的。从1920年代后期一直到1970年代中期,莫利、汤姆森和其它人将古玛雅社会和历史的片段串连起来,他们坚持自己的方法是“标准”的解释,其它的方法则需要被评估。然而,当时的关于考古资料中玛雅象形文字的“标准”解释如今遭到了质疑,推翻了关键元素,极大地修正了玛雅历史数据。就莫利自己的研究而言,根据最新的评价,他声誉和才能也有所下降, 然而他依旧被认为是该领域的一位重要贡献者。 [编辑] 关于古玛雅社会观点 莫利认为古玛雅社会本质上是一个联合的神权政治,专注于天文观测和计算时间流逝的神秘方法。这些汤姆森后来致力于发展完善的理论现在大部分已经被修正了,尽管天文和曆法观测显然对于玛雅人很重要,现在用更历史性的角度来看,当时王朝的继承、政治征服以及实际的知名人物的生活和成就也同样值得关注。 他也相信南部的一些中心地区(如科潘和基里瓜)在古典时期曾联合在一起,并命名为“古帝国”(Old Empire)。这个帝国神秘地瓦解了,但是残余的部分后来移居到北部的位置(如奇琴伊察)形成一个“新帝国”(New Empire)。如今普遍被接受的观点是玛雅区域从来没有联合在一个单一政体的统治下,而是保持了一种的独特的“城市状态”,互相独立存在,即使有不断的互相占领以及弱小民族归顺强势中心的现象。为了支持他的观点,莫利设计了一个比较重要的4层的阶级系统,他是基于当时发现的全部约116个主要的玛雅遗址来得出这个推论。如今更多的遗址被发现,因此他所设计的阶级系统被看作是一个主观的系统,与后来发现的遗址上的文字有很大的冲突。 莫利提出的其他观点包括古玛雅人是中部美洲最早种植玉米的人。最近遗传学研究表明莫利在这个方面的观点大部分是正确的,虽然开始种植的时间(12000年到75000年之前)先于任何玛雅社会建立时间。总之,莫利坚持古玛雅文明是中部美洲先进的文明,其他文化都是受它的影响。现在的研究认为其他社会(如萨巴特克文明和奥尔梅克文明)先于玛雅文明,并反过来影响了玛雅文明,如文字和中美洲日历。即使是在玛雅时代后期,中部美洲如托尔特克对玛雅的影响也是非常之大。不过,玛雅在其周边地区同一时代的文化中确实发挥了影响作用,这一点是显著的并且不能被忽视。 [编辑] 玛雅文字 和大部分玛雅学者一样,莫利对玛雅文字的神秘性有着特殊的兴趣。玛雅文字的日历表示方法以及天文数据的含义已经在20世纪初期分析出来。在1930年代,约翰·蒂普勒(John E. Teeple)在莫利的鼓励下解决了字型问题,并将之称为“补充系列”(Supplementary Series);蒂普勒亦证明了玛雅日历与月相相关,并且可被用来预测月食。然而,尽管他们作出了大量的努力,大部分文字和铭文依旧无法解读。莫利认为,这些无法解读的符号并不用于历史记录,而是“为了精确记录时间而产生的众多表达方式”,且正是它们“构成了玛雅文字的主体” ,此外,他还觉得这些文字中根本不会有任何地名;这些观点在当时被广泛地接受。莫利假设玛雅文字系统是基于形意文字或象形文字,而没有语音学的构成。也就是说,每一个字形代表了全部意义和概念,而这些符号的产生方法与写这些符号的人的发音无关。 莫利逝世之后,越来越多的证据有力地否认了莫利的观点。从1950年代俄罗斯语言学家诺罗索夫(Yuri Knorosov)的研究开始,在接下来的几十年中,其它玛雅文化研究研究者如普罗斯库里亚科夫、迈克尔·科(Michael D. Coe)和戴维·凯利(David H. Kelley)更进一步扩展了语音线的问题,虽然与已经广泛接受的观点相反,但是在接下来的工作中,被证明是卓有成效的。1970年代中期,越来越清晰地证明玛雅文字是一种意音文字,一种发音和字型混合在一起构成完整功能的音节文字。 这些研究可以成功解读那些曾经不可理解几乎被莫利和其它旧学者摒弃的许多文字。回顾起来,如果没有莫利以及后来的汤普森坚决反对语音的途径,这些突破将实现得更早一些。因此,大部分莫利推出的理解玛雅文字的方法如今已经不再使用。 莫利对于研究玛雅历和相关的铭文有特殊的兴趣,在这个方面,他做出的推理禁得起后来研究的推敲。他的才能并不在创新方面,而是宣传和解释各种方面的工作成果。由于非常熟悉的多种雕刻风格的卓尔金历(tzolk'in)、哈布历(haab)、长期积日制历法(Long Count) ,因此他特别精通复原饱经风霜已经残缺的碑铭上的日历日期。他主要关注日历的细节,因而经常忽略甚至否认玛雅文字其它非日历的部分,因此他的一些著作的综合性也受到了影响。他之后的玛雅文化学者的一些重要人物认为他的著作比起他的前辈,如特奥伯托·马勒(Teoberto Maler)和阿尔弗雷德·莫斯莱(Alfred Maudslay),在细节和范围上有所不足,低质量的重复,省略的文字,还有一些不正确的插图。 [编辑] 考古学 作为多个考古挖掘项目的领导者,西尔韦纳斯·莫利被他的同事和卡内基董事会所尊重和喜爱,尽管后来他的一些管理职位被他人取代。奇琴伊察和其它遗址的修复广受赞赏,但是从他的研究结果和后来出版的著作来说,如此漫长的研究出的成果,并没有和预期的这些项目的价值相匹配。一些后来的玛雅学者如此评论,“尽管卡内基花费了整整17年的时间研究奇琴伊察,这座全球闻名的城市依旧是一个考古学的谜。” 在莫利的领导下,相当多的研究的进展不为很多人所知。科还认为很多有才华的人,如汤姆森应该为了后来的旅游业将精力更多地花在修复遗址上而不是在研究上。汤姆森则如此评价自己为卡内基做的工作,“在我的记忆中,我好像移动了每一块被祝福过的石头。” [编辑] 总结 虽然后来的重新评估多少有点黯淡了他的成就的光芒,西尔韦纳斯·莫利在玛雅文化研究者中依然是一个著名并且受尊敬的人物。现在除了玛雅历的研究外,他的出版物大部分已经被新的理论所取代。他的铭文研究工作,也是他个人持久的兴趣所在,虽然在他逝世后被广泛支持了几十年,如今同样也已经过时了。也许如今看来他最大的成就是推动卡内基研究项目,以及他对其它学者的热情和支持,还有修复玛雅遗址的巨大成功,使之闻名于世。他在沟通方面有显著的才华,让普通大众也感受到考古知识的魅力。在他的有生之年,他也许成为了20世纪初期中美洲学者和开拓者的典型,永远带着太阳帽的形象广为人知。有些人 甚至推测他的生活经历和成就可能给了斯皮尔伯格的电影角色印第安那·琼斯以灵感;卡内基研究所则认为该角色可能来源于莫利在奇琴伊察的野外向导厄尔·莫里斯。 西尔韦纳斯·莫利作为发言人和代表也被玛雅人所怀念,他与他们共同度过了很多时光,否则他们就缺少了向外界表达一些他们自己想法的直接方式。 [编辑] 对其他学者的影响 许多玛雅学者和考古学家是在莫利指导的众多卡内基项目下开始他们的首次研究。约翰·埃里克·西德尼·汤姆森(John Eric Sidney Thompson)和塔蒂阿娜·普罗斯库里亚科夫(Tatiana Proskouriakoff)或许是他们中间最著名的学者。汤姆森很快成为该领域的核心人物和专家。他和莫利一起提出见解,认为古玛雅人是和平的天文学家,着迷于时间和时间的观察。这种观点在接下来的几十年里很盛行。普罗斯库里亚科夫的职业生涯也很成功,并且终身与卡内基研究所保持良好的合作。然而,后来她的研究提供了有力的证据证明汤姆森和莫利所坚持的大部分观点是错误的。 1925年,一位名叫约翰·埃里克·西德尼·汤姆森的年轻的英国剑桥大学考古专业学生写信给莫利,希望能在卡内基在中美洲的发掘项目里谋求一个职位。汤姆森研究了莫利1915年出版的著作,通过该书他自学了玛雅历。莫利说服卡内基研究所雇佣了汤姆森,不久他就来到奇琴伊察,从事建筑修复工作。对于该项工作,汤姆森没有所需的特殊资格。1925到26年的工作季节期间,汤姆森与莫利的关系非常亲密,两人与他们的妻子一起郊游了好几次。事实上,对于新婚的汤姆森,当时正处于蜜月。1926年工作季节结束后,汤姆森离开了卡内基,开始为芝加哥菲爾德自然史博物館工作。这个职位为汤姆森的研究提供了更大的自由度和多样性。虽然两人分开,但是汤姆森和莫利继续保持了良好的关系,一直是志趣相投的伙伴。 在奇琴伊察项目快结束时,莫利无意中看到一位年轻的艺术家和专业绘图员塔蒂阿娜·普罗斯库里亚科夫的绘图。普罗斯库里亚科夫曾经作为没有酬劳的挖掘者,参加过1936年到37年宾夕法尼亚大学考古和人类学博物馆组织的皮那德拉斯·内格拉斯玛雅遗址的考察。她描绘的重建全景的图片质量让莫利印象深刻,因此决定邀请她成为卡内基的雇员。然而,由于当时正处于大萧条的中期,雇佣的资金很紧缺,并且莫利是否具有该权力也尚未明确。在几次尝试后,莫利再次提出新的资金方案,他组织了两项活动,通过捐助凑集资金使普罗斯库里亚科夫前往科潘和尤卡坦州。此举获得了成功,1939年,普罗斯库里亚科夫成为卡内基的一员,并被派遣到科潘为当地遗址的重建图收集数据。 莫利帮助普罗斯库里亚科夫的举动是玛雅文化的一个意外收获,之后她在卡内基研究所度过了她的职业生涯,并得到了成功,被誉为她所处时代最重要的玛雅学者之一。 [编辑] 著作 莫利的著作包括: 除了研究工作外,莫利认为将他对玛雅文化的热情与公众分享是一件很重要的事情。他为《自然地理杂志》撰写了一系列关于玛雅和玛雅遗址的通俗介绍的文章。很多后来的考古学家回忆起他们年少时读到这些文章是他们进入到这个领域的重要原因。 莫利所著的《The Ancient Maya》(古玛雅)后来成为好几份伪造的中美洲征服年代的手稿的主要参考来源,如那些被称为玛雅征服史的“卡内克手稿”和其它手稿。这些文件大概写于17世纪左右的,于20世纪中期被发现。这些手稿描绘了玛雅文化的很多方面,并对早期西班牙殖民历史有详细记叙,其中部分甚至包括玛雅文字的插图。尽管这些资料最初被认为是真实的,后来的分析表明和莫利著作的西班牙版本有高度相似性,因此被确认为是于1950年到1965年之间制作的赝品。","跳过字词转换说明 西尔韦纳斯·格里斯沃尔德·莫利(Sylvanus Griswold Morley,1883年6月7日-1948年9月2日)是美国考古学家、铭文学家和玛雅文化研究专家。他对20世纪初期的前哥伦布时期玛雅文化研究做出了巨大贡献。 莫利以大规模发掘奇琴伊察的玛雅遗址而著名。他发表了大量关于玛雅象形文字的专著和论文,并针对普通读者撰写介绍玛雅的通俗文章。尽管随着玛雅文化研究的发展,他的理论和成果都被重新评估,然而他撰写的论文,尤其是关于瑪雅曆铭文的研究,至今仍是这一领域重要的参考文献。在他主持由华盛顿卡内基研究所资助的众多项目期间,他指導和鼓励了很多后来獲得顯著成功的人。他研究玛雅文明的执着和热忱使这些项目能得到必要的资助,使古玛雅文明得以揭示。 莫利在第一次世界大战期间是为美國海軍情報局服务的间谍。他以在墨西哥和中美洲的野外考古工作为掩护,调查当地的德軍活动和反美运动。直到逝世之后,他的间谍活动才被公之于众。" zh,765fe7f61c0b61d20becb44c32a2e170,"[编辑] 化石记录 哀鸽最早的可靠化石记录可追溯至早更新世,约在180万年前。1931年,亚历山大·韦特莫尔(Alexander Wetmore)在佛羅里達州聖彼德斯堡附近的塞米诺族(Seminole)人居住区首次发掘出哀鸽化石。在人类出现之前的自然遗址、贝丘和其他一些史前人类的遗址中,都能找到哀鸽存在的证据。分布在美国的6个州的至少11个遗址,以及墨西哥和加勒比地区的部分遗址都存在哀鸽的化石。位于洛杉矶的拉布瑞亚焦油坑(La Brea Tar Pits)中,也有属于17只哀鸽的29个化石标本。 不过,由于存在的化石都是一些零散的碎片,关于哀鸽的化石资料,尤其是更新世时期的化石资料仍十分缺乏,这就使考古学家们感到很困惑,不能对哀鸽的演化作进一步研究。 而且,由于化石的形成是一个很复杂的过程,单纯的化石并不能反映哀鸽的生活习性和生活范围,而知道了不同化石标本的分布距离,才能获得这些资料,这正是目前紧缺的。 [编辑] 分布 哀鸽的分布区非常广泛,区域面积接近1100万平方公里 ,绝大部分属于新北界,小部分属于新热带界。哀鸽在大安的列斯群岛、墨西哥大部分地区、美國本土、加拿大最南端和最北端是一种留鸟。夏季,在加拿大南部的大部分地区和美国中部的最北端都能看到这种鸟,而到了冬季,则会在中美洲南部看到它们。 哀鸽在加拿大北部、阿拉斯加 、和南美洲 是一种迷鸟。哀鸽在古北界西部至少出现过7次,5次在不列颠群岛,1次在亚速尔群岛,1次在冰岛。 在1963年,哀鸽被引入夏威夷。截至1998年,哀鸽的数量在夏威夷北科纳区仍然很少。 自从索哥羅鳩在索哥羅島上灭绝16年后,即1988年,人们第一次发现哀鸽生活在索哥羅島上。 [编辑] 栖息地 哀鸽占据了大多数环境适宜的地方,包括城市区、农田、牧场、草地和疏林地区,不过它们不喜欢沼泽和密林 。广为人知的是,哀鸽常在城市中或农场附近的树上筑巢,如纽约市、芝加哥和亚特兰大,以及阿巴拉契亚山脉和洛磯山脈的森林中。 [编辑] 分类 哀鸽共有5个亚种: 5个亚种中大部分哀鸽的分布区很少有重叠,其中有3种是在美国或加拿大。 指名亚种加勒比哀鸽分布在大安的列斯群岛全境 ,而近期此亚种又入侵佛羅里達礁島群 ;东部哀鸽主要分布在北美洲东部,以及百慕大和巴哈马;西部哀鸽主要分布於北美洲西部和墨西哥部分地区;巴拿马哀鸽地处中美洲;克岛哀鸽只分布於墨西哥太平洋沿海的克拉里昂岛(Clarion Island)。 哀鸽的学名Zenaida macroura是1838年由法国动物学家夏尔·吕西安·波拿巴为纪念他的妻子塞奈达·莱提西娅·朱莉·波拿巴(英语:Zénaïde Laetitia Julie Bonaparte)公主而命名的。 “哀鸽”就是因其哀伤的鸣叫而得名。 [编辑] 近缘物种 哀鸽与斑颊哀鸽(Zenaida auriculata)和索哥羅鳩(Zenaida graysoni)有近缘关系。部分专家将它们归类为一个超种,而这三种鸟有时被分在独立的Zenaidura属内 ,但目前的分类法是将它们与其他物种分在哀鸽属(Zenaida)内。而在鳥類DNA分類系統中,哀鸽被归入雀总目,科属名同科學分類法。另外,索哥羅鳩有时被认为与哀鸽属同一物种,不过,它们无论是生活习性、鸣叫声还是体态都有所不同,由此可以断定它们是两个不同的物种。 而如果将这3个物种作为哀鸽属的一个独立的亚属,会导致並系群的产生,从而扰乱哀鸽属的演化支。 而哀鸽也被认为是与20世纪初灭绝的旅鸽(Ectopistes migratorius)亲缘关系最近的物种 ,因此目前有很多讨论认为,哀鸽很可能是将来用于克隆旅鸽的好选择 。 [编辑] 体态 哀鸽体型中等,较小的个体身长31 cm,平均重量为110-170 g。 翅膀为宽阔的椭圆形,头部较圆,长尾巴尖端为锥形。(种加词“macroura”是希腊语单词,意思是“大尾巴”。 )哀鸽每只脚有4根脚趾,3根向前,1根向后,腿较短,为淡红色。喙为暗色,通常为黑褐色,较短。 哀鸽的全身羽毛一般是浅灰褐色,翅膀下部颜色较浅,头和胸腹部为粉红色。翅膀上有黑色斑点,外层尾羽为白色,与内层的黑色羽毛对比强烈。眼部下方有一个明显的新月形黑色羽毛区域。眼睛为黑色,周围皮肤较薄。 成年雄鸟颈部两侧有亮葡萄紫色斑块,胸部及胸部以上为亮粉色。成年雄鸟的顶冠是很明显的蓝灰色。成年雌鸟在体态上与雄鸟差别不大,但总体上棕色羽毛要多於雄鸟。极少数雄鸟的肩部以上和颈部存在彩色羽毛斑块,但如果存在将会使雄鸟显得非常有神采。但是幼雏的样子就不怎么好看了,而且它们的羽色暗哑。 哀鸽的外观与已经灭绝的旅鸽(Ectopistes migratorius)很相似,不过体型比旅鸽小;其与同属的鸣哀鸽(Zenaida aurita)外观基本一致,但是哀鸽的体型比鸣哀鸽要大些。 [编辑] 亚种区分 哀鸽的所有亚种看起来都差不多,不易区分。 相比普通哀鸽,加勒比哀鸽的翅膀更短,羽色更深且偏黄;东部哀鸽的翅膀和脚趾更长,喙更短,羽色更深;西部哀鸽的翅膀更长,喙更长,脚趾更短,羽色更为暗淡;巴拿马哀鸽的翅膀和腿更短,喙更长,羽色偏灰;克岛哀鸽的脚掌和喙更大,羽色为更暗哑的棕褐色。 [编辑] 习性 [编辑] 食物 哀鸽的食物绝大部分是种子等素食,占其膳食总量的95%。它们很少吃蜗牛或昆虫。哀鸽会吃足够的食物来填满嗉囊,然后在飞行间隙休息时消化食物。它们每天要摄入相当於它们体重12-20%的食物,相当於平均71卡路里的热量。它们的嗉囊能容纳非常多的种子,最高记录竟达到17200个早熟禾种子。 它们常会吞下粗砂,如小砂砾和沙子以帮助消化。它们经常也会在地上和鸟类喂食器中寻找食物,这时它们是行走而不是跳跃。 在喂食器附近有很多种鸟,而哀鸽也会被吸引,因此在北美洲任何鸟类都会食用的几类种子的最大生产地聚集了更多的哀鸽。它们最喜欢以玉米、小米、红花和向日葵种子为食。哀鸽并不刨挖种子,而是吃一眼就能看到的种子。 它们有时也会落在植物上啄食其中的种子。 哀鸽会把它们所食用的特定植物的种子分散开,这对植物群落有重大的积极意义。不过,由于哀鸽嗜食谷物,有时它们会被当作害鸟。 哀鸽对几种植物特别偏爱。相比其他鸟类,哀鸽对松果、枫香树种子、美洲商陆种子、莧菜种子、金絲雀虉草种子、玉米、芝麻和小麦特别喜爱。 当哀鸽喜爱的食物短缺时,它们会以其他植物的种子为食,包括蕎麥、黑麦、八仙草和蓼。 它们能生存在沙漠中,因为它们能饮用沙漠中盐度相当於海水一半的苦泉水,不会像人类一样出现脱水的情况。 [编辑] 行为 像其他鸠鸽科动物一样,哀鸽可以一直俯身吸水,而其他鸟类在喝水过程中需要不时抬头。在黎明和黄昏时分,哀鸽聚集在饮水地点喝水。普埃布罗族人称哀鸽为“赐雨者”或“示水者”,因为哀鸽每天都会去有水的地方饮水,这样人们就可以跟踪它们找到水源。 哀鸽可以在地上或平坦的树枝上晒日光浴或在雨中淋浴,倾斜身体,张开一只翅膀,保持这一姿势20分钟。它们可以在浅池或水盆中洗澡,也常用沙土洗澡。 在繁殖期外,哀鸽们一起栖息在茂密的落叶林或针叶林中。睡觉时,哀鸽把头放在两肩,贴近身体,但它们并不像很多鸟一样把头藏在肩部的羽毛中。在加拿大的冬天裡,天气越冷,哀鸽晚上回巢和早晨出巢的时间就越晚。 当掠食者接近巢穴时,成年哀鸽为了把掠食者引开,会落到地上假装受伤,这种行为被称为“拟伤”。 它们在掠食者面前扇动翅膀,就好像一只翅膀折断了一样,一边远离自己的巢穴,一边把掠食者引开。一旦掠食者远离巢穴接近哀鸽,哀鸽就会迅速飞走以脱身。 [编辑] 鸣叫 哀鸽的鸣叫声很有特点,听起来像是“咕——呜-呜-呜——”(“咕——”为重音,之後渐弱。近些听,在第一声“咕”前可以听到喉咙中的摩擦声和咯咯声),这是雄鸟用来吸引配偶的叫声。哀鸽能使用一系列不同的鸣叫声与其他哀鸽沟通,如雄鸟能用“咕——”来呼唤配偶回巢;寻找新伴侣的雄鸟会用柔和的“哦”声对雌鸟打招呼;当受到威胁时,雄鸟和雌鸟都能用短促的“噜-噜”声作警报。在其飞行时,翅膀的拍打会发出难听的尖啸声。而哀鸽在起飞和着陆时,这种尖啸声更为洪亮。 [编辑] 迁徙 大部分哀鸽的迁徙路径主要是陆路,而且至少要飞行1600千米才能到达其目的地。不过在极少数情况下,哀鸽也会途经墨西哥湾。在春季,向北方的迁徙要从3月底持续到5月;而在秋季,向南方的迁徙要从8月底持续到11月, 而且通常是在白天成群结队的进行。 加拿大的哀鸽迁徙得最远,可能会在墨西哥或是更为偏南的地区越冬。在偏南地区度过夏季的哀鸽会停留更长时间,迁徙的次数也更少。在其分布区南部,哀鸽是一种留鸟,全年定居。 不过并不是所有的哀鸽都会迁徙,即使是在冬天很寒冷的加拿大,也有个别哀鸽越冬,因为那裡有固定的鸟类喂食器为它们提供食物。 [编辑] 繁殖 [编辑] 求偶 求偶以雄鸟嘈杂的飞行开始,接着优雅的滑行,伸展开翅膀,低下头,划出一道优美的弧线。着陆后,雄鸟会高高挺起胸,点着头,大声鸣叫并接近雌鸟。每年,在温暖的月份裡都常能听到这种求偶的鸣叫声。如果雄鸟看到中意的雌鸟,它就会把同一枝条上的其他雄鸟赶走;直到求偶成功时,它才会把自己的领地范围确定。一对哀鸽伴侣经常会用喙互相梳理对方的羽毛。 [编辑] 筑巢 求偶成功后,雄鸟会带着雌鸟去看可以筑巢的地点,雌鸟就会选中其中一个地点安顿下来,接着雄鸟飞出去搜集巢材,带回来给雌鸟。雄鸟会站在雌鸟的背上把巢材给雌鸟,然后雌鸟就会用这些巢材筑巢。 巢材包括小树枝、针叶或是草叶,因此是一种非常脆弱的建筑。 每天筑巢所用的时间超过10小时,并且需要花费3-4天才能把巢编织好。这些哀鸽有时也会需要其他哀鸽、其他鸟类或者树栖哺乳动物,如松鼠废弃不用的巢。 大多数哀鸽都生活在落叶林和针叶林裡,有时在灌木丛、藤本植物或是人造结构,如建筑物 和悬挂的花盆 中也能发现它们。当的确没有适合筑巢的高处地点时,哀鸽就会在地面上筑巢。 [编辑] 养育 一般情况下,哀鸽每次总是产2枚蛋。 不过,雌鸟偶尔会把蛋产在其他哀鸽的巢中,这造成巢中容纳了3或4枚蛋。 哀鸽蛋又小又白,长度为2.6-3厘米,直径为2.1-2.3厘米。 雄鸟和雌鸟都会孵蛋,雄鸟从早晨到下午孵蛋,雌鸟则在白天余下的时间裡和夜间孵蛋。哀鸽是深爱子女的父母,它们很少把雏鸟单独留在巢中,因此一般来说,至少有一只成鸟留守巢中照料雏鸟们。 孵化需要花费约2周时间。刚孵出的雏鸽很无助,浑身长满绒羽,而父母非常尽责地照料它们。 在雏鸽生命最初的三四天裡,哀鸽会给雏鸽喂食鸽乳。当雏鸽饥饿时,就会用翅膀轻拍父母的喙,这能刺激成鸟反刍鸽乳。随着成鸟摄食更多种子和其他食物,鸽乳和种子会同时反刍以喂养雏鸽。雏鸽在出生11-15日後会长出羽毛,这发生於雏鸽成年之前,但羽毛长出不久後它们就有能力消化成鸟吃的食物,而且这时它们可以出巢了,因此成鸟只会给出巢后的雏鸽喂食种子。 一般来说,雏鸽孵化后的前15天内是由雌哀鸽喂养,之后雄哀鸽就会负起喂养雏鸽的责任。它们在羽翼丰满后,仍会在父母身边停留数周,让父母喂养它们。 不过如果身边有食物,21天大的雏鸽就能独立生存了。大概85天大的小哀鸽就能开始繁殖后代了。 [编辑] 繁殖力 哀鸽繁殖力很旺盛,一对哀鸽每年常会产2-3窝蛋 ,是北美洲繁殖期最长的鸟类。在温暖地区的繁殖季节裡,一对哀鸽一季产卵最多能达到6窝。 这种快速繁殖对物种的生存很重要,因为哀鸽的死亡率很高。每年,成鸟的死亡率达到58%,幼雏的死亡率达到69%。 哀鸽是一夫一妻制,会结合成亲密的伴侣。 在繁殖期内,同一地区的哀鸽伴侣有时会各自寻找新的配偶;而有时伴侣会保持固定,相伴越冬。另外,孤鸽在需要时也会寻找新的配偶。 [编辑] 生存 [编辑] 寿命 野生幼年哀鸽的平均寿命约为1-1.5岁,如果幼鸽能够生存下来,那么平均寿命通常能达到4-5岁,而最长寿的野生哀鸽曾活到31.3岁 ,保持了北美最长寿的陆地鸟类纪录。 在美国,允许猎捕哀鸽的区域内的哀鸽平均寿命,比不允许猎捕哀鸽的区域内的哀鸽平均寿命要短。 [编辑] 天敌 哀鸽会遭受多种寄生虫和动物疾病的侵害,包括绦虫、线虫、螨蟲和蝨子。寄生于哀鸽口部的禽毛滴虫(Trichomonas gallinae)会造成很严重的疾病。有时哀鸽毫无征兆的感染它,而这种寄生虫会使口部和食道等部位长出很多黄色块状物,最终会导致宿主因饥饿而死。鸟痘这种由昆虫传播的病毒性疾病也会危害哀鸽的健康。 哀鸽的主要天敌是昼行性猛禽,如隼和鹰。它们能够灵活敏捷的飞行,因此当它们意识到天敌在周围时,可以安全地躲避大部分天敌。不过,要是哀鸽碰上游隼(Falco peregrinus)和草原隼(Falco mexicanus),那么它们就只能使出特别的招数才有可能侥幸逃脱。 哀鸽在筑巢时,鸦、鹩哥、家猫或鼠蛇会掠食它们的蛋。 牛鸝极少数情况下也会把自己的蛋产入哀鸽的巢裡。在这种情况下,略少於1/3的牛鸝蛋会被哀鸽拒绝孵化,不过哀鸽的素食习惯并不适合牛鸝的生长。 [编辑] 保护现状 据國際鳥盟估计,全球哀鸽的个体数量接近1.3亿,分布区面积达到1100万平方千米。 由于数目巨大、分布区广泛,哀鸽被认定为无危物种,这意味着此物种并没有即刻风险。 哀鸽作为一种狩猎运动的猎物被妥善管理,每年有4000万-7000万哀鸽被狩猎者猎捕。 哀鸽已对人类改变的环境非常适应。開拓者和移民砍伐掉曾覆盖北美洲大部分地区的森林,同时,也为哀鸽开辟了新的栖息地。 但是,人类的一些活动非常不利于哀鸽生存,如清除灌木、扩建农场和化学污染都会减少哀鸽的数量。 而且因为哀鸽常在地面上觅食,因此在打猎频繁的地区,它们会因误食铅弹而中毒死亡,记录表明,一些哀鸽误食的铅弹数量多达43个,而这种情况在哀鸽时常光顾的牧场更为严重,大约有1/20的哀鸽因误食铅弹而死亡。 [编辑] 文化象征 [编辑] 象征 大约在公元前4500年,鸽子就被视为和平、忠诚和爱的象征,哀鸽则继承了和平的思想。 东部哀鸽(Z. m. carolinensis)是威斯康辛州官方的象征和平的符号 ,不过在威斯康辛州猎捕哀鸽并不违法。 哀鸽也是密西根州代表和平的州鸟 ,1905年起密西根州就开展了保护哀鸽的活动,而且後来还颁布法令禁止人们对哀鸽作出任何伤害。 [编辑] 文学 哀鸽以“Carolina Turtle-Dove”的名字在奥杜邦的《美洲鸟类图谱》(Birds of America)第286插页上出现过。 美国本土文学中常常出现哀鸽的形象,而哀鸽的意象越来越多地出现在当代美国和加拿大诗人,如罗伯特·勃莱(Robert Bly)、杰瑞德·卡特(Jared Carter) 、洛琳·尼德克(Lorine Niedecker) 以及查尔斯·赖特(Charles Wright) 的诗歌作品中。 美国原住民女作家胡米苏玛(英语:Mourning Dove (author))(克莱斯德尔·昆塔斯科特,Chrystal Quintasket)的笔名也叫“Mourning Dove”(薩利希語:Hum-ishu-ma)。 [编辑] 神话 哀鸽在印第安文学中频繁出现,特别是与招魂术相关的文献。在普埃布罗族神话中,哀鸽可以使人们找到水源,同时也是赐雨者,但雨水并不总是来临,因此哀鸽就会感到悲伤。居住在奧克拉荷馬州的雷纳佩族(Lenape)人将哀鸽尊为“虔诚的祈祷者”(德拉瓦尔语:mamendhakema),而不像其他印第安人一样捕杀和食用哀鸽,因为这样做雷纳佩人会感到良心受谴责。 在五大湖地区,珀塔瓦托米族(Potawatomi)母亲常给她们的孩子讲述这样一个传说,解释了哀鸽的巢穴非常脆弱的原因:“当鸟儿们第一次来到世界上时,一位老师就把鸟儿们召集在一起,教授它们鸟儿应该知道的很多事情。老师教授它们如何飞翔、歌唱和觅食,最后教它们如何筑巢,告诉它们筑巢所需的材料、巢穴的构造和编织方法。大多数鸟儿都认真听讲,学会如何在不同地点用不同材料编织结实的鸟巢。然而,在课程刚开始时,小哀鸽就开始打瞌睡,然后她完全睡熟了,后面的课一点也没听到,结果只学会了如何收集树枝,如何将树作为基座并把树枝摆放在树上。她错过了课程的大部分内容,永远也不会知道如何编织一个结实的鸟巢。”","哀鸽(学名:Zenaida macroura)是鸠鸽科动物,又名泣鸽、哀鸠,分布於中美洲和北美洲及其近海岛屿。每年,大量的哀鸽从分布区北部地区迁徙至1月温度高於−12�°C的南部地区越冬。 哀鸽的栖息地有开放式和半开放式环境,包括农业区和城市区,对人类改变的环境有良好的适应性。这种鸟数量很多,据估计全球共有1.3亿只。在很多地区,哀鸽是狩猎运动的目标猎物之一,它的肉也被人们食用。在哀鸽的分布区内,经常可以听到它发出“呜-呜-”的哀鸣,也经常会听到其飞过时翅膀发出的尖啸声。哀鸽是飞行健将,时速最快能达到88千米/小时(24.5米/秒)。 哀鸽通常全身为暗哑的浅灰褐色,雌鸟和雄鸟外形相似。哀鸽一般是一夫一妻制,一窝产2枚蛋。雏鸟的双亲都会孵蛋并照顾雏鸟一段时间。在美国,每年有达到7000万只哀鸽被猎捕,因此哀鸽为了维持种群的稳定,有着极旺盛的繁殖力。一对哀鸽每年常会产2-3窝蛋,是北美洲繁殖期最长的鸟类。在温暖地区的繁殖季节裡,一对哀鸽一季产卵最多能达到6窝。哀鸽主要吃植物种子,本土植物和外来植物的种子都会取食,而雏鸽的食物是父母喂食的鸽乳。" zh,275155ddffaa5bcece1cc63f1a186ca7,"[编辑] X的C/S模式和网络透明性 X能為GUI環境提供基本的框架:在屏幕上描繪、呈現圖像與移動程式視窗,同時也受理、執行、及管理電腦與滑鼠、鍵盤的互動程序。不過,X並沒有管轄到使用者介面的部份,而是由其他以X為基礎的實現體來負責,也因為如此,以X為基礎環境所開發成的視覺樣式非常地多;不同的程式可能有截然不同的介面呈現。 X採行C/S的架構模型,由一个X服务器与多個X客户端程序進行通讯,服务器接受对于图形输出(窗口)的请求并反馈用户输入(键盘、鼠标、触摸屏),服务器可能是一个能显示到其他显示系统的应用程序,也可能是控制某个PC的视频输出的系统程序,也可能是個特殊硬件。 X的一大特點在於“網路透明性” :應用程式(“客戶端”應用程式)所執行的機器,不一定是使用者本地的機器(顯示的“伺服器”)。X中所提及的“客戶端”和“伺服器”等字眼用詞也經常與人們一般想定的相反,“伺服器”反而是在使用者本地端的自有機器上執行,而非是在遠端的另一部機器上執行。 服务器和客户端之间的通信协议的运作对计算机网络是透明的:客户端和服务器可以在同一台计算机上,也可以不是,或许其架构和操作系统也不同,但都能运行。客户机和服务器还能够使用安全连接在互联网上安全地通讯。 为了使远端客户程序显示到本地服务器,用户一般需要启动一个终端窗口和到达远端计算机的telnet或者ssh,令其显示到用户计算机,(例如:在运行bash的远端计算机上export DISPLAY=[用户的计算机]:0)然后启动客户端。然后客户端就会连接到本地计算机,并且远端应用程序会显示到本地屏幕并被本地输入设备所控制。与之对应,本地计算机上也可以执行一个连接到远端计算机的小型代理程序,并在該端启动與執行自有需求與指定的应用程序。 实际的远端客户端的例子有:图形化管理远程计算机;在远端UNIX计算机上运行计算密集的仿真程序并把结果显示到本地的Windows桌面计算机;用一套显示器、键盘和鼠标控制同时运行在多台计算机上的图形化软件。 [编辑] X的設計原則 X的設計原則,早在最初仍在麻省理工學院的階段(1984年)就已經成形,由Bob Scheifler和Jim Gettys兩人制訂出X最早的開發、強化、改進原則,原則大體如下: 之後,上述原則中的第一項原則在設計X11時被加以修改,修訂成:「除非已有真正的應用程式,真的需要X為其修訂、增訂等支援,否則不會為X增加新功能。」X基本上一直遵循這些原則,參考實現的擴展及改進也是以此原則的角度來著手,也因為奉行上述原則,使至今的最新版X仍能與最初(1987年)發佈的協定標準近乎完全相容。 [编辑] 使用者界面 X刻意不去規範應用程式在使用者界面上的具體細節設計,這些包括按鈕、選單和視窗的標題欄等等,這些都由視窗管理器(window manager)、GUI構件工具包、桌面環境(desktop environment)或者應用程序指定的GUI(如POS)等等的用戶軟件來提供,然而因為架構設計上保留了高度的彈性發揮空間,致使多年來X在“基礎、典型、一般性”的使用者介面上,也都有數目驚人的多樣性選擇。 在X的系統架構中,視窗管理器用於控制視窗程式的位置和外觀,其界面類似Microsoft的Windows或者Macintosh(例如:KDE的KWin或者GNOME的Metacity),不過在控制機制上卻截然不同(例如:X提供的基本視窗管理器twm)。視窗管理器可能只是個框架(例如:twm),但也可能提供了全套的桌面環境功能(例如:Enlightenment)。 雖然不同的X使用者介面可以有很大的差距、差異,然而絕大多數的用戶在使用X時,多是用已經高度全套化的桌面環境,桌面環境不僅有視窗管理器,還具備各種應用程式以及協調一致的界面,目前最流行的桌面環境是GNOME和KDE,此兩者已普遍使用於Linux作業系統上,而UNIX所用的標準桌面環境多是通用桌面環境CDE,然而也有些UNIX也開始採行GNOME。 此外,X桌面環境及組件雖然極其多樣,但同時也需要保持相容性與互通性,關於此則有freedesktop.org積極與努力地維持各種不同X桌面環境的相容性,使相競態勢下仍不失X的相容本色。 [编辑] 实现 X的标准实现是X.Org的参考实现。由于其许可证比较宽松,出现了大量自由的或者专有的实现。商业的UNIX商家倾向于采用参考实现并使之适应其硬件,例如高度定制并加入专有的扩展。 直到2004年,在自由的类UNIX系统上最常见的X变体是XFree86。顾名思义,它源于X的386兼容的PC机的移植,到了上個(20)世纪90年代末期成为X的技术创新的主要来源和X开发的事实标准 。但是从2004年起,最流行的X服务器是XFree86的分支—X.Org的参考实现。 虽然X一般和UNIX联系在一起,X服务器也能够自然地存在于其他图形环境。DEC/COMPAQ/HP的OpenVMS操作系统用X加上CDE做为起标准桌面环境,称为DECwindows。苹果公司的Mac OS X v10.3(研發時的代號:Panther,美洲豹)包括Apple X11,它基于XFree86 4.3和X11R6.6,并能和Mac OS X更好地集成。 Microsoft的Windows本身不包含对X的支持,但是有不少第三方的实现可用,其中有自由软件如Cygwin/X、Xming、WeirdMind 和WeirdX,另外專有、專屬性的也有Xmanager、X-Deep/32、X-Win32、WiredX 和Exceed。它们多用于控制远程X客户端。 当X寄生在其他窗口系统(例如:Windows或Mac OS)时,X系统一般是“rootless,無根”的,也就是说:宿主(主體)窗口系统担当根窗口(背景和相关菜单)并管理寄生(客體)的X窗口的位置。但是也有些服务器,例如Exceed,能够在宿主系统上创建根窗口使得远程客户端能够做为分离的窗口在其上显示。 [编辑] X终端機 X终端機(X Terminal)是做为瘦客户机在X服务器上运行的专用硬件。该架构广泛用于为了使多人同时使用同一个大型服务器而构造终端。这也符合MIT的计划的初衷。 X终端搜索网络,使用XDMCP产生允许其运行客户机的主机列表。初始主机需要執行X顯示管理員(X display manager)。 专用的X终端機(硬件)现在已经不太常见了,现在经常使用个人计算机並搭配執行X終端機的實效模擬程式(Emulator)来完成相同的功能,過去(1990年代初期)業界在推行X終端機時也將其稱為「窮人的UNIX工作站」。 [编辑] X的局限和批评 在《UNIX痛恨者手冊》(UNIX-HATERS Handbook)一書中有個章節為:""X視窗所造成的災禍(The X-Windows Disaster)"" ,該書用此整個章節的篇幅內容來讨论X在20世纪80年代末到同世紀90年代初的问题與困擾。 [编辑] 视频硬件 [编辑] PC 在PC世界裡,需要第三方硬件的驱动的非主流的个人计算机软件往往不能支持所有为Microsoft Windows出品的设备。X Window也不例外,它的实现往往缺少较新(或者非常旧)的显示卡高效驱动程序。 X.org和XFree86这样的开源X实现中,开发社区通过复用已有代码,可以很快更新改进驱动程序,从而能够为较陈旧的或者很通用的硬件开发出高质量的驱动。 高性能图形计算目前是顶级的图形功能,一般由厂家通过专有驱动来实现,而且往往优先考虑是Windows(最大的消费市场)。由于高性能视频市场的显赫地位,一些硬件/驱动厂商会考虑通过将技术细节变为商业秘密或者将其中创新变为软件专利,而这阻碍了开源驱动的实现。 [编辑] 其他设备 在PC机之外的世界裡,很多X的实现是为非传统设备如PDA和手机而编写(或者移植)的。这样的实现必须提供为在此之上运行的平台提供至少且必须的设备支持。 [编辑] 性能 X Window的C/S体系(主從式架構)设计在应用程序和视频硬件之间多加了一层软件,导致繪圖效率下降,所以引起了一些批评。因此开发了若干扩展,在设备和客户机在同一个系统上时,通过在取得适当许可的情况下,以直接访问设备来改善这一问题。而在Linux上,一些视频驱动已经部分移入内核以提高效率。 [编辑] 稳定性 另一方面,X也被批评为需要(或者提供)了过多的对硬件的直接访问,从而影响了系统稳定性。行为不良的显卡驱动(有时也可能是应用程序)甚至能够导致整个系统崩溃或者重启;有时即使操作系统仍在工作,它也不能继续渲染其显示(这时除了重启,缺乏好的恢复手段)。 根本上,目前所有的桌面GUI操作系统都提供某种对硬件的直接访问,支持者认为市场已经证明为了提供图形性能牺牲一点稳定性是值得的。或许将来随着技术和用户的演化这一平衡会有所变化。 [编辑] 用户界面特征 X刻意不去规范用户界面和程序之间大多数的通信,导致出现了几种非常不同的界面,同时程序之间协同困难;而客户机之间的互操作规范ICCCM以难以正确实现而闻名。后来的标准化尝试,如Motif和CDE,也于事无补。长久以来这已经成为用户和程序员的巨大的挫折的源头 。目前,程序的感观一致性和通信一般是通过为特定桌面环境或者构件工具箱编程来处理,这也避免了直接和ICCCM接触。 X缺乏良好的网络與透明的音效系统。当用户对音效日益期盼时,各种不兼容的音效子系统便出现了。过去,大多数程序员只好忽略网络问题,简单地使用本地的并且是OS专用的音效API。第一代客户机-服务器音效系统有rplay和Network Audio System。而最近的努力产生了EsounD(GNOME)和ARts(KDE),而这也并非标准。而其他系统如Media Application Server则正在开发当中。 直到最近,X也没有好的顯示印表機所列印的内容(所見即所得)的解决方案。许多X客户机完全用PostScript实现打印,而这与发送到服务器的几乎整个是分离的。从X11R6.3起包含了Xprint,此时客户机已经不错,但是服务器实现还不行。而从X11R6.8起实现的质量已经很好 ,并且获得了部件的支持。 [编辑] 网络 X不能像VNC那样把客户端的通訊从一个服务器卸下然后再附加到另一个上,但正在進行為X增加此功能的工作,另外还要实现通过VNC实现X服务器的显示。 X服务器和远端客户机之间的网络通信使用明文的缺陷,讓攻击者使用封包擷取程式就能够截获和阅读它。这一缺陷一般可以通过在SSH通訊上使用X来解决。 设备中立和客户机与服务器分离还带来了一定开销。X的网络透明性要求客户机和服务器分别运行。在其早期,与同时的采取窗口系统嵌入操作系统这一方法的Microsoft Windows和Mac OS比较,这给独立系统带来明显的性能影响。为了获得可以接受的性能,推荐起码要4到8MB的RAM,但在1990年代之前,这被认为与Windows或者Mac OS相比太超過了。 当前版本的Windows和Mac OS X Quartz也包含了和X的客户机/服务器相类似的子系统划分,其性能和资源需求同X加上KDE或者GNOME也类似。现在主要的消耗来自于客户机和服务器之间的网络往返延迟(非协议本身产生的滞后时间),应该通过应用程序的设计来改善 。 [编辑] X的竞争者 X在類UNIX系统上几乎完全占据统治地位。但是仍然有人尝试提供替代品和更多的选择。过去曾经有Sun的NeWS,但它遭到市场淘汰;还有NeXT的Display PostScript,它最终转变为苹果电脑的Mac OS X內的Quartz。 应对对于X的批评的更前卫的尝试有Berlin/Fresco和Y Window System这样的完全替换。这些代用品被认为不值得采用,而任何不能做到与X向后兼容的的替代品的可行性都被广泛置疑。 其他有的竞争者通过直接操作硬件来避免X的开销,这样的项目包括DirectFB。但是由于DRI正在致力于使用可靠的内核级接口提供帧缓冲,这些努力可能变成是多余的。 其他以图形终端服务形式达到网络透明性的尝试还有VNC(很底层的系统,通过网络发送压缩的位图;UNIX上的实现包括X服务器)、Citrix MetaFrame(类似X的Windows软件)、Tarantella(为网络浏览器提供Java客户机)和NX技術(用于远程显示的节省带宽的协议)。 [编辑] 历史 [编辑] 前身 事實上,早在X出現前已有幾個位图式的軟體顯示系統已經存在,例如帕洛阿尔托研究中心(施乐公司)提出的Alto(1973年)和Star(1981年)、蘋果電腦提出的Lisa(1983年)和麥金塔(1984年)、在UNIX世界也有雅典娜工程(1982年)和Rob Pike的Blit終端機(1984年)。 X從1983年之前稱為W Window系統的視窗系統中,推衍出它的名字當作是繼任者(在拉丁字母裡面X直接接在W後面)。W Window系統是運行於V作業系統。W使用一個支援終端機和圖形視窗的網路協定,而伺服器維護顯示的列表。 [编辑] 起源和早期的發展 X起初是MIT於1984年的構想,當作為雅典娜工程的吉姆·給提(Jim Gettys)和MIT電腦科學實驗室的鮑伯·斯凱夫勒(Bob Scheifler)的共同研究。Scheifler需要一個可以使用的顯示環境來對Argus系統除錯。雅典娜工程,是DEC、MIT、和IBM之間的聯合計畫,用來提供給需要一個平台獨立顯示系統,可把不同種類多個製造商之系統連結在一起,給所有學生容易存取電腦資源;該視窗系統曾經在卡耐基美隆大學(Carnegie Mellon University,CMU)的雅典娜工程中發展過,但是在授權上並可能得到且沒有其他可替代可選擇。 該計畫藉由創立一個可以執行本地應用程式且能夠拜訪遠端資源的協定來解決這個問題。起初在1983年中期W視窗系統的UNIX移植在V作業系統下以1/4速度運行;在1984年5月,Scheilfer將W的同步協定換成非同步協定,以及將顯示列表換成直接模式繪圖,而創造出X的版本1。X是第一個真正的硬體和製造商無關的視窗系統環境。 Scheifler、Gettys和Ron Newman著手工作且X快速地進展著。版本6於1985年1月推出。DEC正準備要推出它的第一個Ultrix工作站,且X是唯一最有希望即時準備妥當的視窗系統。於是X6被移植到MicroVAX的DEC QVSS顯示器。 1985年第二季,为了支持DEC的VAXstation-II/GPX增加了色彩支持,由此形成了版本9。尽管MIT此前已经免费许可X6给一些外部群体,它此时决定在后来演变为MIT授權的许可证下发放对X9和后续版本。X9于1985年9月发布。 布朗大学的一些人将版本9移植到IBM RT/PC,为了读取RT的非对齐数据对协议做了不兼容的修改,导致1985年稍后发布版本10。1986年有若干外部团体对X提出需要。X10R2发布于1986年1月。1986年2月的X10R3是第一个广泛发行的版本,DEC和惠普都基于它发布产品。别的一些团体把X10移植到Apollo或者Sun工作站甚至IBM PC/AT。X10的最后一个版本X10R4于1986年12月发布。 尽管X10既有趣又强大,但很明显在X被更加广泛地采纳前人们期待X的协议更加设备中立;但是这样大规模地完全重新设计所要求地资源超出了MIT自身能够提供的。于是DEC的Western Software Laboratory跻身该项目。DEC WSL的Smokey Wallace ,另外还有Jim Gettys提议X11在DEC WSL创建,但能够使用与X9和X10同样的方法自由获取。该项目于1986年5月开始,协议部分于8月结束,软件的alpha(內部)测试于1987年2月就,beta(外部)测试开始于5月。X11最终于1987年9月15日发布。 X11协议设计由Scheifler领导,並在nascent Internet的开放邮件列表上广泛讨论。于是X成为最早的较大规模的开源软件项目之一。 [编辑] MIT X協會與X協會公司 1987年,随着X11取得明显成功,MIT希望免除X的管理责任。但是1987年6月與9个厂商举行会晤,这些厂商表示他们相信为了避免X由于商业因素而分裂,需要中立方的参与。1988年1月,X協會(X Consortium)做为非营利厂商团体而成立,由Scheifler擔任主管,而Keith Packard擔任高级开发人员,確保X能持續以中立超然的立場提供商業與學術教育所需的開發。此後MIT X協會(MIT X Consortium)完成了一系列重要的X11版本,第一个就是1988年1月的版本2(X11R2)。 1993年,X協會公司(X Consortium, Inc.;非營利性質的公司)做为MIT X協會的接继者而成立。它于1994年5月16日发布了X11R6。1995年X協會公司接手了UNIX系统的Motif工具箱和CDE(Common Desktop Environment)共通桌面環境。而原有的X協會在发布了最后一个版本的X11R6.3后,于1996年末解散。 [编辑] 開放團體 1997年中,X Consortium将X的管理交给開放團體(The Open Group),而它是1996年由開放軟體基金會(Open Software Foundation;OSF)和X/Open合并成立的厂商团体。 開放團體於1998年首次发布X11R6.4。为了確保X开发上的资金,所以X11R6.4偏离传统的自由许可条款,進而引起争议 。新条款阻碍了许多项目(例如:XFree86)采纳它,甚至包括一些厂商。在XFree86以分离相威胁后 ,X11R6.4于1998年9月在传统许可条款下发布 ,而開放團體的最后一个发布是X11R6.4 patch 3,即第三度發佈的補強程式。 [编辑] X.Org 1999年5月開放團體组建了X.Org。X.Org指导了X11R6.5.1之前的版本发布。在此期间X的开发死气沉沉 。2003年,随着Linux的流行X被大量安装。但是X.Org几乎无声无息,活跃的开发由XFree86承担。 [编辑] XFree86 在1989年至1990年期间,托马斯·罗尔把X11R4分类器上提供的X服务器程序的源代码下载到运行速度仅为33MHz的386PC上,成功运行了被他称为是X38611.1的X服务器。这就是XFree86的雏形。 1992年后多数技术创新都发生在XFree86项目中。1999年,由于众多对于XFree86在Linux上应用有兴趣的硬件厂商 的推动,并也已经成为最普及的X版本,XFree86成为X.Org的荣誉成员(不付费) 。 但是自2003年开始,XFree86内部却发生了争论。它被认为太教堂式了,如同它的开发模式;开发者不能通过CVS做提交 ,而厂商被迫维护大量补丁 。2003年3月,自从最初的MIT X Consortium结束之后就参加XFree86的Keith Packard由于被认为态度不良而被驱逐 X.Org和XFree86开始讨论能够有助于X开发的重组 Jim Gettys早在2000年就热心于开放的开发模式 。Gettys、Packard和其他几个人开始讨论有效管理X和开放式开发的细节。 最终就像是X11R6.4许可证争议的回响,XFree86于2004年2月在更加严格许可证下发布了4.4 。许多依赖X的项目认为该许可证无法接受 ,特别是它和GNU General Public License 不兼容。这引起一场论战,许多人认为到了该对XFree86分叉(fork) 的时候了,许多Linux发行版,包括Fedora、Gentoo都纷纷在最新的版本中使用X.Org基金会的发布代替XFree86。 [编辑] X.Org基金会 2004年年初X.Org基金会成立。这意味著X在管理上的根本转变。1988年以来X的管理者(包括过去的X.Org)都是厂商组织,而基金会由软件开发者领导,采用依靠外部参与的集市模式的社区开发。其成员身份对个人开放,法人成员则成为赞助者。X.Org还开始同freedesktop.org密切合作。 在XFree86 4.4RC2基础上合并了X11R6.6的修改,基金会在2004年4月发布了X11R6.7。Gettys和Packard使用了在旧许可证下发布的XFree86的最后的版本,但是强调了开放的开发模式并保持了与GPL的兼容性,从而带来了很多过去XFree86的开发者 。 2004年9月X11R6.8发布。它加入重要的新特性,包括对半透明窗口的初步支持、很多复杂的视觉效果、屏幕放大和简图,以及与3D沉浸式显示系统(例如Sun的Project Looking Glass和Croquet project)集成的设施。而外观策略由称为合成管理器(compositing managers)的外部应用程序提供。 [编辑] 未来方向 有了X.Org基金会和freedesktop.org,X的开发再度加速。目前和未来的版本都将是可使用的最终产品,而不仅仅是在其上构筑产品的骨架。 随着硬件操作被移入内核,几乎对视频硬件的访问将通过OpenGL(没有硬件OpenGL的系统使用Mesa)和基层直接渲染模块进行 。这由XFree86 version 4引入并出现在X11R6.7及其后续版本。 参考实现的架构被模块化,每个独立模块做为分离的项目维护。X11R6.9将是单体源代码而X11R7.0将有具备相同特征集的模块化源代码。 。 [编辑] 寫法、稱呼上的誤混 “X Window系统”一般也簡稱成“X11”或“X”,而“X Windows”的稱寫方式(類似“Microsoft Windows”的稱寫)並沒有被正式認可,不過這種誤會的稱寫法卻經常很普遍且經常出現(例如在UNIX-HATERS Handbook一書中)。","跳过字词转换说明 X Window系统(X Window System,也常稱為X11或X)是一种以位图方式显示的軟體視窗系統。最初是1984年麻省理工學院的研究,之後變成UNIX、类UNIX、以及OpenVMS等操作系统所一致適用的標準化軟體工具套件及顯示架構的運作協定。X Window系统透過軟體工具及架構協定來建立作業系統所用的图形用户界面,此後則逐漸擴展適用到各形各色的其他作業系統上。现在幾乎所有的作業系統都能支援與使用X。更重要的是,今日知名的桌面環境——GNOME和KDE也都是以X Window系统為基礎建構成的。 由於X只是工具套件及架構規範,本身並無實際參與運作的實體,所以必須有人依據此標準進行開發撰寫。如此才有真正可用、可執行的實體,始可稱為實現體。目前依據X的規範架構所開發撰寫成的實現體中,以X.Org最為普遍且最受歡迎。X.Org所用的協定版本,X11,是在1987年9月所發佈。而今最新的參考實作(參考性、示範性的實作體)版本則是X11 Release 7.5(簡稱:X11R7.5),而此專案由X.Org基金会所領導,且是以MIT授權和相似的授權許可的自由軟體。"