text stringlengths 139 17.9k | original_file stringlengths 8 17 |
|---|---|
1. slohová písemná práce - školní
16. prosince 2004
Témata:
1. Ptáš se, jak se mi tu líbí. (dopis)
2. Představ si, co se mi stalo (dopis)
3. Píšu Vám... (dopis někomu, s nímž jsem se nesetkal, nebo se ostýchám hovořit)
PTÁŠ SE, JAK SE MI TU LÍBÍ
Ahoj Lucko!
O prázdninách jsi mi říkala, abych ti napsal své první dojmy z gymnázia. Protože na to nebylo mnoho času, píšu až teď, alespoň mám více zážitků po těch čtyřech měsících života na střední škole.
Od toho srpnového tábora, co jsme se neviděli, se docela výrazně změnil můj každodenní program. Všichni nás na základní škole upozorňovali, jak tu bude plno učení, jak se budeme muset dlouho do večera připravovat na následující den a nezbyde nám čas na nic jiného, zejména tady na gymnáziu. Ale musím říci, že to není zase tak špatné.
Téměř každé ráno si přispím o půl hodiny (škola nám začíná ve čtvrt na devět), do školy jedu na kole, takže jsem tam za 10 minut a náš rozvrh hodin není také k zahození. Většinou končíme kolem 13. hodiny, jen v pondělí máme vyučování do půl čtvrté. Takže rozvrh je časově téměř stejný jako na základní škole. Jen večer se musím dlouho věnovat přípravě na další den.
Předmětů máme stejně jako na Dukelské. Ke všem jsem si ještě přibral francouzštinu a sbor, kterým musím věnovat hodinu spánku. Určitě se ptáš, proč chodím do sboru. Při hlasové zkoušce si nás naše profesorka hudební výchovy vybrala do sboru. Nejdříve se nám tam moc nechtělo – zkoušky jsou každý týden už v 6:45, ale už jsme si zvykli a docela se nám tam líbí. Minulý týden jsme jeli na pozvání jednoho německého gymnázia do Ckonu. I tak francouzština docela ujde. Je to sice pěkný a zajímavý jazyk, ale má pěkně náročný pravopis. Ostatní předměty zatím větší problémy nedělají. Snad zase ta fyzika, i ta chemie se dá ztrávit. Na oba dva předměty máme poměrně přísné profesory, ale co se dá také dá čekat od střední školy, nezbývá než se jen učit. Obdobný názor má skoro celá naše třída.
Musím říci, že si členové třídy na místní poměry docela rychle zvykli. Utváří se tu jakýsi třídní kolektiv, i když naplno se projeví pochopitelně až později. Tvoří se tu takové skupinky lidí, kteří jsou si názorově a charakterově blízcí, ale to je, myslím, normální.
Na tuto školu se hlásilo celkem 5 lidí z naší bývalé třídy na základní škole. Dva z nich jsou u nás ve třídě. Je to dobře, protože jsem mohl hned 1. září s někým naplno komunikovat a i seznamování a včleňování do třídního kolektivu bylo snažší.
Tato škola je poměrně kulturně založená. Chodíme často na koncerty, jednou jsem mohli jít i do kina, ale díky nezaplacení a naší lajdáckosti jsme zůstali téměř sami ve škole.
Všichni se těšíme na březnový lyžařský kurz na tatranském Chopoku, kde se ještě všichni navzájem poznáme.
Tak to by bylo z mých prvních čtyřměsíčních novinek na střední škole asi všechno.
Zároveň Ti přeji krásné prožití vánočních svátků a mnoho splněných přání pod stromečkem a šťastný vstup do nového roku 2005.
Měj se krásně a brzy se ozvi!
Standa
Osnova:
1.) úvod – důvod dopisu, časová tíseň
2.) stať – a) rozvrh hodin
b) změny s přechodem na gymnázium
c) nové předměty – francouzština a sbor
d) naše třída
e) přátelé ze základní školy
f) kultura
3.) závěr – přání k Vánocům a rozloučení | cb1cratsta_01_1 |
Ptáš se, jak se mi daří
Osnova:
I. Úvod
II. Stať: I. Škola
II. První školní den a spolužáci
III. Tancování x aerobik
IV. Vzpomínky
I. Závěr
Milá Evo!
Už je to dlouhá doba, co jsme se naposledy viděli, ale moc dobře si na to vzpomínám. Při loučení jsme si slíbili, že se spolu podělíme o všechny naše zážitky, myšlenky, pocity, i když od sebe bydlíme daleko. Nezapomněla jsem, a proto jsem se rozhodla Ti napsat. Určitě se ptáš, jak se mi teď daří.
Jako vždy začnu školou. Tohle téma pro mě bylo v uplynulém roce opravdu moc důležité. Vždyť jsem se musela rozhodnout, jak násm s radostí říkávala Eva, co chci ve svém životě dělat, kam budue směřovat. Ano musela jsem udělat ten rozhodující krok, rozhodující krok do jiného světa. Čekal mě výběr střední školy. Byla jsem na to všechno sama. Úplně sama. Moje maminka, největší opora, jenž mám, měla svůj vlastní boj, ten nejtěžší. V té době mi velmi chyběla. Naštěstí je vše v pořádku. Uzdravila se. I já jsem uspěla. Po dlouhém přemýšlení a váhání jsem nakonec vybrala {název gymnázia}<priv> tady v Českých Budějovicích, kam mě přijali bez přijímacích zkoušek. Určitě jsem Ti o něm vyprávěla básnila, protože toto gymnázium pro mě bylo dlouhodobě vysněnou školou. Ale musím uznat se Ti přiznat, že čím víc se blížil okamžik nástupu na mou novou školu, tím víc mě opouštělo mé počáteční nadšení. Mělo to prostý důvod, nechtělo se mi od mých kamarádu ze základní školy, ze známého prostředí. Ale jak se říká: „Všechno hezké jednou končí... a někde něoco začíná...“ To je svatá pravda. S příchodem 4. září mě pomalu vítal i trochu jiný, nový život.
To ráno jsem byla opravdu nervózní. Víc než kdy jindy, jinak než jindy. Sice jsem většinu spolužáků již viděla na rozřazovacím testu z angličtiny v červnu, ale neznala jsem je, vlastně jsem neznala nic a nikoho. Uklidňovalo mě akorát, že na novou školu se mnou jde i moje další velká opora a dobrá duše Evička, o té jsem Ti určitě vyprávěla. Cestou z autobusu nervy pracovaly ještě víc, myslel jsem, že tam nedojdu. Ale neboj, zvládla jsem to. Hned po příchodu do třídy jsem se začala seznamovat s lidmi, co již seděli v lavicích, a byla jsem nadšená, ale bohužel se pak ukázalo, že ti hovorní a milí lidé jsou šprýmaři maturitního ročníku gymnázia. Moji opravdoví spolužáci na tom byli podobně jako já. Naštěstí tato nervózní atmosféra trvala jen pár dní. Teď jsme se již všichni na nové škole „zabydleli“ a já jsem tu našla moc a moc nových přítel. Máme mnoho společných zájmů, podnikáme mnoho hodně zajímavých akcí, např. filmové maratóny, ale hlavní věcí je, že nemám strach se jim svěřit, dokáží mi poradit, mám k nim důvěru.
Další změnou je přechod z aerobiku na tancování. Jistě se tomu divíš, vždyť ty si byla vždycky toa, jenž mi říkala, že aerobikem žijui. Máš pravdu, nechtěla jsem končit, ale bohužel, situace v klubu, kde jsem cvičila, byla čím dál horší. Dodnes mě to moc mrzí a stýská se mi po cvičení, ale tanec mi také moc baví. Dostala jsem se do týmu v TC Move 21, kde již letos možná budu moci závodit.
Teď už toho o mně bylo napsáno víc než dost. Jak se daří Tobě? Dostala ses na svou vysněnou školu? Jsou nějaké novinky ve Tvém životě? Já pořád vzpomínám na chvíle strávené na sSkalinách. Pamatuješ si na HON NA UFO, bitvu národů, krále Ašóku? Vidím to, jakoby to bylo včera.
Ale už budu muset končit. Čeká mě ještě nějaké to učení. Tak se měj krásně a určitě se mi brzy ozvi...
Byla bych také moc ráda, kdybychom si obě našli čas a sešli se. Před tím mi ale určitě napiš novinky z Tvého života...
S láskou Evka
z mise Voyager 2006 | cb1ahoumar_01_1 |
ŠTĚDRONÍN 8. 7. 2010
Ahoj Adame
právě jsme dojeli a ubytovali jsme se. Je nám všem dobře.
Zítra jedem do Písku. Pojedem se kouknout na kamený most. Je velmi zachovalí. Těším se na odpověď.
Čau těším se na tebe.
Adam
P. S. Napiš mi. | cbrod5l_01_1 |
Ahoj. Já jsem tvé mladší já z roku 2010. V tomto dopisu se tě chci zeptat, jestli si poslechl, co ti naše máma říkala. A pak ještě na pár maličkostí. Doufám, že nekouříš, nepiješ, nebo dokonce nebereš drogy. Jestli ano tak s tím ihned přestaň, nebo můžeš zemřít. A já bych nerad zemřel už ve 21 letech. Sem přesvědčen, že už sis koupil nový počítač. Pochybuju, že máš pořád tu starou hromadu šrotu, jako si měl v 11. Pamatuješ, jak si chtěl nový počítač? Baví tě pořád sporty a hry na počítači? Podle mě ano protože tyhle dvě věci tě bavily ze všeho nejvíc. Máš už dobré vzdělání, jako si chtěl v mém věku. Vyděláváš si už jinak než masírováním dědovy nohy? Pevně věřím, že ano. Máš řidičák, auto, nebo alespoň motorku? Jestli máš auto tak doufám, že to není žádný vrak, ale drsná kára. Co tvůj bratr? Jak se daří jemu? Že už mu to jde líp ve škole a že nebrečí kvůli každé prkotině. Žiješ v pěkném prostředí? Pamatuješ, když ti bylo 11, jak to vypadalo u nás? Moc hezké to tu nebylo. Jo a, že ses poučil, že nemáš dělat takové hlouposti, které jsi dělal v 11 letech. Kam teď chodíš do školy? Jezdíš tam autobusem? Bydlíš u rodičů nebo už máš vlastní bydlení nebo jsi u svojí holky? Že už máš holku! Tak to bude asi všechno. Tak čau a opatruj mě tvoje mladší já z roku 2010. | hr5hajjak_01_1 |
Kallmünzerová, N., V. B, 07/08
SLOHOVÁ PRÁCE <barevný nadpis>
1) Vymyšlená (popletená) pohádka 23. října
HALLOWEEN <barevný nadpis>
Kdesi a kdysi žily byly 3 čarodějky. Jedna povídá: holky, mohly bychom si někam vyrazit! Dobrej nápad, povídá druhá. Třetí říká: já vim dam. Do města pro děti! Zbylé dvě čarodějky nejdřív nechtěly ale třetí čarodějka tak naléhala že si nakonec daly říci. Vyrazily na koštětech a cobydub tam byly. Chodily od domu k domu a braly děti, až najednou u jednoho domu se bojácná maminka zeptala: A nechtěly byste místo dětí děti s marcipánu? Čarodějky se na malou chvilku zamyslely a pak se na dobro rozhodly vezmeme si děti s marcipánu! Od té doby je Halloween! <slovo Halloween je barevně vyzdobené>
<barevné obrázky: dvě dýně, duch, koště, čarodějnický klobouk a lebka se skříženými hnáty> | bu5bkalnan_04_1 |
Stůl naší paní učitelky
Když vejdete do naší třídy, tak uvidíte stůl naší paní učitelky.
Stůl vypadá jako nový, ale ve skutečnosti je hodně starý.
Je přišroubovaný k sobě šroubama a je přelakovaný.
Šuplíky k tomuto stolu původně nepatří. Je tam výborná schovka před paní učitelkou. Stůl je hodně velký a paní učitelka, tam má kytku. Stůl měří 2 metry a možná víc. Paní učitelka tam má ještě hrnek a botu na tužky.
Paní učitelka tam má bubínek, který jsem paní učitelce přivezl z Tunisu. Vždy když máme diktát, tak sešity položíme na kraj stolu paní učitelky. Paní učitelka má na stole ještě kalendář.
A je, tam černé pohodlné křeslo. | hr5zapjak_02_1 |
„Lidé už si převážně nedovedou představit život bez televize, a to proto, že se sami ani nechtějí žít, nýbrž chtějí se dívat na život jiných.“ (M. Machovec)
V dnešní době se televize stala nedílnou součástí snad každého člověka. Lidé se těší na televizní program celé dny, čekají na svůj oblíbený pořad. Ale je to vůbec správné? Neměli bychom se raději zabývat svým vlastním životem, než se upínat na příběhy televizních hrdinů? Navíc dnes ještě nikdo nemůže jistě tvrdit, že televize není zdraví škodlivá, není to totiž zase tak stará záležitost, a co když naše generace vyrůstající pravděpodobně v největším televizním rozmachu, bude v padesáti poloslepá?
Když se zamyslím nad samotným televizním programem, zůstává mi rozum stát. Obyčejné pohádky pro děti se změnily ve zběsilé řádění Pokémonů a jiných nestvůr od asijských filmařů. Není tomu také dlouho, co do našich televizí přišly takzvané reality show. Něco tak hrozného už u nás neběželo snad od dob budovatelských filmů. Obzvláště Big Brother je pikantnost, na kterou hned tak nezapomenu. Viděl jsem sice asi jenom dva díly, ale to mi stačilo abych si o pořadu udělal obrázek. Když totiž jeden ze soutěžících měl za úkol druhému polít kávou postel a všechny věci, rozhodl jsem se přepnout na druhý program, kde tato show běžela. Tam jsem zase zhlédl nesmyslnou hádku tří lidí. Tak jsem reality show odsoudil a snažil se najít něco přívětivějšího. Nikde ale nic nebylo. Televize totiž dávají hlavní filmy pouze o víkendech a ve všední dny, snad kromě fotbalové „ligy mistrů“, si jen těžko hledám program, který by mě zaujal.
Zamyslím-li se nad dnem mého mladšího bratra, zjistím, že by snad bez televize vůbec nemohl být. Ráno, než jde do školy, kouká na ni, když přijde tak také a během odpoledne ji vymění za počítač, aby načerpal energii na večerní sledování.
Dnes je prostě televize součástí našeho každodenního života ať chceme nebo ne. Pro některé méně, pro některé více. Televizí se vybavují auto, autobusy, vlaky. Není vyjímkou, že řidič kamiónu si krátí čekání na hraničním přechodu sledováním televize umístěné přímo v kabině vozu. O televizi slyšíme prakticky všude. Koupíme-li si noviny, nejpozději na druhé stránce se dozvíme co je nového v reality show a jaký slavný herec, že si to našel novou partnerku.
Televize byla dříve někým odmítána, třeba babička s dědou si ji dlouhá léta nechtěli pustit do bytu. Avšak i oni podlehli modernizaci a dnes si bez ní život neumí představit. Když se nám jednou televize rozbila, bylo doma neobyčejné ticho, nějak jsme nevěděli co dělat.
Nezbývá nám než doufat, že si lidé nepřestanou umět povídat o něčem jiném, než o tom co se událo v televizyi. Doufejme také, že televize není moc zdraví škodlivá, a že je také k něčemu dobrá. | pr3ctlumar_01_1 |
BÍLÁ RŮŽE
Emily Grandetová sedí v cele plné mokrého a zplesnivělého sena. Nebe, které vidí jen díky úzské štěrbině, je plné burácejících blesků. Dnes je počasí, do kterého by člověk psa nevyhnal.
Má ještě téměř 4 hodiny do vykonání jejího rozsudku. Sedí u skuliny ve stěně, kde má možnost cítit alespoň trošku čerstvého vzduchu. Vítr ji sem tam pošle kapku studeného deště, který jí smáčí krásnou tvář.
V tom se náhle rozletí ocelové dveře a kat strká do cely drobnou dívku. Dveře se s ohlušující ránou zavírají. Na Emilině obličeji jde vidět úlevu, že si kat nešel pro ni. Dívky si vůbec nepovšimla, sama má málo času a ten chce věnovat vzpomínkám.
Najednou drobná dívka rozechvělým hlasem promluví: „Vy jste Emily Grandetová, že ano?“
Vězněná žena se ze zájmem odtrhne od zdí, už dlouhý měsíc neslyšela lidský hlas.
„Ano, to jsem, proč se ptáš?“
Dívka na ni doširoka otevřela pomněnkové oči a odpoví: „Já jsem Netty a celé město je plné příběhů o vás.“
Emily se s pošklebkem otočila k štěrbině a zasněně se vrátila ke vzpomínkám.
„Promiňte mi, že jsem tak smělá, ale mohla by jste mi, prosím, Váš příběh vyprávět?“: zeptala se Netty.
„Neříkala jsi, že jich je plné město?“ odpověděla otázkou s posměšným tónem.
„Ano, to je pravda, ale jen Vy ho řeknete, tak jak byl.“
Emily to rozesmálo, odvrátila tvář. Po chvíli ticha, kdy si uvědomila, že by si příběh stejně {promítala|přemítala} v hlavě, začla s vyprávěním.
Byl nádherný letní den, plný vůně květin a příjemného teplého vánku, když mě náhle vzbudil hlas mé afektované, ale milující maminky.
Za dlouhých 10 let, co žijeme v Anglii, se pořád nezbavila francouzského přízvuku a hrdelního errr.
„Óóó má cherrrry vstávat, honem přijeli brrratrrranci z Paříže!“
Maminky hlas je horší než budík, tak než dořekla cherry, byla jsem na nohou. Mé bratrance jsem naposledy viděla při stěhování do Anglie.
Dnes se rozhodli pro neplánovanou návštěvu. Podle mé matky jsem se musela během pěti minut obléci do korzetu a šatů s deseti spodničkami, umýt se, nalíčit se a přijít do salónku. To bylo nad lidské možnosti a tak jsem je přivítala v saténovém negliže, s rozpuštěnými vlasy a jen nalíčená. Přesto jsem u nich měla veliký úspěch. Za to moje maminka nadšená nebyla.
Překvapením byl příjezd jejich učitele historie. Byl to velice vzdělaný muž, uměl ovládal anglický jazyk, francouzský a italský jazyk. Orientoval se v historii, umění i v zoologii.
A hlavně byl velmi pohledný. Jmenoval se Marcus Grandet a bylo mu 26 let.
Od začátku jsme si rozuměli, byli jsme spolu od rána do večera. Před ostatními jsme spolu konverzovali ve francouzštině. Každý den mi nosil čerstvé růže bílé růže.
Bohužel jen do té doby, než přijel můj strýc s tetou a nějakým rodinným přítelem markýzem Louisem de Aragonem.
Díky jejich příjezdu se konala rodinná večeře, která měla padesát členů. V podvečer jsme se ještě potají setkali s Marcusem. Už dva týdny jsem věděla, že jsem zamilovaná.
I když jsem tušila, že mě má také rád, ani ve snu mě nenapadlo, že v růži, kterou jsem od něj opět dostala, se ukrývá zásnubní prsten.
Jako nový pár jsme se vydali na večeři. Po večeři jsme chtěli tuto radostnou novinku oznámit. K tomu ovšem nedošlo.
Můj otec se strýcem totiž vše zkazili. Vstali a všem účastníkům oznámili, že si budu brát markýze de Aragona.
Nikdy nezapomenu na pohled Marcose.
Svatba se měla konat za týden.
Přes všechny námitky, prosby, s tím nešlo nic udělat.
S Marcosem jsme se scházeli dál, stala jsem se díky němu ženou a milovala ho víc než cokoliv jiného.
Bohužel čas se nedal nijak oklamat a přišel den svatby.
Když přede mnou kněz citoval slova jako láska, cit, věrnost a ukončil to spojením, až do smrti, pokoušeli se o mě mrákoty.
Když jsem viděla tvář mého milovaného, bolelo mě srdce.
Po dvou měsících společného soužití s markýzem jsem byla více ženou Marcose než mého manžela.
Už jsme to nemohli dále snášet, a tak jsme vymysleli ďábelský plán. Plán byl jasný – smrt markýze.
Markýze na druhý den ráno objevily služky mrtvého. Téhož dne jsme si s mou pravou láskou řekli ano, v kostele sv. Otec se to záhy dozvěděl. Nechal Marcuse popravit.
Otcovi jsem tento čin nikdy neodpustila a jednou při rodinné sešlosti, kdy mě chtěl opět provdat za nějakého zbohatlíka, jsem ho otrávila.
Sama jsem svůj čin prozradila, a proto jsem teď tady.
Skončila vyprávění, když se otevřely dveře a v nich stál kat. Nyní jí bylo jasné, proč přišel.
Viděla jen mlhavě, protože kapky deště ji nenechali otevřít oči. Dav šílených lidí, který se přišel podívat na popravu po ní plival, a házel různé věci.
Když se {kat s Emily}<in> prodrali ke gilotině, bylo vše její osud zpečetěn.
Emily se nezdráhala položit hlavu do vraždícího nástroje.
Byla si vědoma toho, že je vinna.
Poslední, co se jí vybavilo před očima bylo, když řekla Marcusovi ANO. | pr4atkoc_1 |
1. listopadu 2005
Tereza Vavřinová, 3.E
1. písemná práce
téma: Úvaha – „Lidé už si převážně nedovedou představit život bez televize, a to proto, že sami ani nechtějí žít, nýbrž chtějí se jen dívat na život jiných.“ M. Machovec
Osnova: Úvod
Stať
Závěr
„Lidé už si převážně nedovedou představit život bez televize, a to proto, že sami ani nechtějí žít, nýbrž chtějí se jen dívat na život jiných.“ M. Machovec
Při pohledu kolem sebe asi stěží nalezneme člověka, jehož obývacímu pokoji by nefigurovala hranatá bednička zvaná televize. Mít ji je dnes samozřejmost. Mnoho z nás si večer, ráno či jakoukoliv jinou denní či noční dobu bez televize nedokáže představit a rozhodně není výjimkou ten, kdo její sledování považuje nejen za výplň volného času, ale i jako za oblíbenou zábavu či koníčka. Umírněnější televizní „maniaci“ uznávají, že je tento výdobytek moderní doby příliš intelektuálně neobohatí, většinou naopak, ale i přesto považují zírání do jednoho bodu jako ten nejlepší oddych a odpočinek bez nutnosti přemýšlet o čemkoliv. Ale jak neuvěřitelně absurdní by musel připadat nezasvěcenému pozorovateli, jenž neokusil lákadla moderní doby, pohled na skupinku několika lidí, nejčastěji přátel či rodiny, kteří sedí vedle sebe v jedné místnosti, ale navzájem nekomunikují a nevnímají se a upírají své zraky na malý předmět v rohu. Ale pro nás, jenž si říkáme moderní lidé, je tento pohled zcela normální a rozhodně ne vzácný. Vlastně naopak, kdo by nebyl považován přinejmenším za podivína, kdyby přiznal, že si se svou rodinou večer povídají?
Otázkou je, proč to lidé dělají. Zdají se jim jejich životy samy o sobě nudné a proto potřebují prožívat ještě jeden, dramatičtější život? Život, který si můžete dle povahy, momentální nálady či počtu zaplacených kanálů vybrat? Vždyť se denně v té jedné hodince sledování života Esmeraldy, či jiné hrdinky/hrdiny stane mnohem více než v těch zbylých 23 hodinách našeho obyčejného života. Kdo by potom většinou snadno stravitelnými příběhy nechtěl přinést trochu barvy do jinak šedých dnů?
Ale některé nápady producentů či scénáristů musí i nepříliš bystrého televizního diváka pobouřit či dokonce ponížit. Mezi ty, které nejvíce bijí do očí, počítám slogan jedné z úspěšných nekonečných mýdlových oper, který láká diváky na jejich pravidelnou dávku emocí. Co nám tím tvůrci chtějí říct? Že dokážeme vnímat emoce jen jejich masovou konzumací z ploché obrazovky? Že není jiných pocitů než těch, které nám vyjadřují nacvičenými gesty nadlidé z televize? Že jsme celý týden citově vyprahlí a dokážeme se radovat, plakat či toužit jen při vyhrocených scénách v pátek večer v osm? Možná, že je vše v pořádku a člověka to nijak neovlivní, ale může také vše dospět do stádia, až se nedovedeme rozplakat bez tklivého mollového doprovodu houslí? Emoce z televizních seriálů jsou jasné a jednoznačné, postavy jsou černé či bílé, v ničem není zmatek jako v životě. Vždyť i jejich hrdinové mají v převážné většině stále stejné stereotypní charaktery. Hlavní záporná postava je vždy skrznaskrz prohnilý padouch a zloduch a není na něm ani nejmenší dobrá věc. Tyto černobílé charaktery si z obrazovky přenášíme i do života a vidíme v lidech stereotypy postav. Opravdu už se stala televize nejoblíbenějším sportem i odpočinkem? Můžeme donekonečna nadšeně příjmat podstrčené osudy a emoce a nadšeně jim tleskat? Opravdu se individualita bude projevovat jen volbou jiného televizního kanálu? Vždyť je až legrační, že miliony lidí k večeru usednou do křesel a po shlédnutí několika rozchodů, jedné vraždy a dvou svateb jdou spát s tím, kolik zajímavého toho dnes stihli prožít… | pr3evavter_02_1 |
Studenti na Litoměricku to nemají s prací lehké
V okrese Litoměřice trápí velkou většinu obyvatel ohromná nezaměstnanost, která činí 12,9 procent, což je 7318 lidí. Republikový průměr je 9,6 procenta.
Třináct procent z nezaměstnaných byli studenti a mladiství, tedy lidé pod osmnáct let. Tito lidé získávají na Litoměricku praxi v rámci absolvenstských stáží, kdy nejsou v pracovním poměru. Po celou dobu šesti měsíců jsou v evidenci pracovního úřadu.
“--- získání praxe je to výborné v tom, že mohou získat práci buď tam, kde jsou na stáži, nebo získají kontakty, které jim umožní získat práci,” uvádí mluvčí úřadu Andrea Verešová.
Zaměstnavatelé --- poskytování praxí ani korunu, což je obrovským přínosem, jenže v období léta byli na stáži v okrese Litoměřice pouze 7 nezaměstnaných, což je velice málo a poukazuje to na nezájem ze strany studentů.
Odborníci z úřadu práce uvádějí ve výroční zprávě, že úřad práce se stává po část roku jakousi uschovnou lidí bez práce, které zaměstnavatelé na zimu propouští, aby je na jaře přijali zpět. A touto zprávou shrnuje stav pracovních míst na většině České republiky. | js9mdusdav_1 |
17. prosince 2008
Andrea Kroupová
V3ú
1. písemná slohová práce
Úvaha
Téma: Realita je nudná, dejte mi jiný svět.
Osnova:
Úvod – osobní pohled a zkušenost s realitou
Stať – touha po opuštění reality
– Bubliny versus realita – možnosti reálného opuštění reality
Závěr – Shrnutí, že proti realitě se jen těžko bojuje
Jsou okamžiky, ve kterých jediné o co nestojím, je střetnout se s realitou. A spousty chvil, ve kterých ať už dobrovolně, či nedobrovolně se nejsem schopna s realitou spojit vůbec. Mnohokrát je mi to poté vyčítáno od osob, kteří nemají problémy s jejím ztracením ani v těch nejzasších a nejreálnějších situacích. Ale podle mě, je realita velmi abstraktní pojem. Je mnoho věcí, které jsou zdánlivě reálné, ale ve zlomku vteřiny se mohou změnit a pak se zdá, jako by nikdy neexistovaly. Realita pro jednoho člověka už poté nemusí být realitou pro druhého a naopak.
Častokrát si ji nechceme připustit, snažíme se před ní uniknout a mnohdy jí odmítáme z důvodů, že je moc obyčejná, moc reálná a možná i nudná. Chceme naleznout něco nového, zrušit zavedená pravidla, podlézt čáru nakreslenou na zemi a dostat se do jiného světa. Ovšem ti, jenž realitu nechali za zády, jsou mnohdy považováni za blázny. Říkám si proto, je nějaká možnost realitu reálně opustit a žít si svou nereálnou verzi, bez jakýchkoli následků zanechaných na okolí, či na sobě samotném?
Každý chodí ve své bublině, podobající se té, kterou vytváří actimel, když ho každé ráno svědomitě pijete. V té bublině se nachází svět, kde můžete upustit od reality. Dějou se v ní věci, o kterých ostatní nevědí. Záleží pak na její tloušťce, v těch s tlustším povrchem se žije z pohledu jejího obyvatele nejlépe. Je to směs fragmentů různých míst, vůní, představ, snů a momentů. Lidem, kteří v ní žijí, je to vidět na očích. Jediný problém s tlustými bublinami vězí ve vymanění se z nich a navrácení do reality samotné.
Realita je hold někdy nudná, může se zdát stereotypní a obyčejná, pro někoho je neúnosná a zničující. A ačkoliv je pojem realita příliš vratký a její existence dosti diskutabilní. Po většinou jsme nuceni v ní setrvat, protože ani různě široké bubliny nás před jejími následky neuchrání. | grV3kroand_01_1 |
Nevyzpytatelný podzim
Osnova:
I. Podzimní chata
II. 1) Přemlouvání
2) Podzimní krásy
3) Nečekaný obrat počasí
4) Padající strom
5) Únik před bouřkou
III. Šťastný návrat
Znovu přišel podzim. Listí na stromech hraje všemi barvami, občas zafouká chladný větřík, kterej se nám snaží připomenout, že zima na sebe nenechá dlouho čekat. Jak ráda trávím volné víkendy na naší chatě nedaleko u Prahy. Vzduch je zde mnohem čistší a já mohu konečně alespoň na chvíli zapomenout na městské starosti a mohu si užívat klid a přírodu kolem sebe.
Dostala jsem perfektní nápad! „Mami,“ zavolám do ticha, „Můžu jít na procházku?“ Máma mě na odpověď nenechá dlouho čekat. „Radši zůstaň doma, v rádiu hlásili déšť,“ odvětí mi. Tak s tím jsem nepočítala. Přeci tu nebudu vysedávat jen proto, že v předpovědi počasí hlásili déšť, vždyť bych nevytáhla paty z domu, kdybych jim pokaždé uvěřila. „Prosím, prosím,“ snažila jsem se ji přemluvit ze všech sil. Po deseti minutách konečně souhlasila. „Ale budeš brzo doma!“ výhružně mi rozkázala ještě mezi dveřmi. Usmála jsem se na ni a zavřela za sebou vrátka.
Příroda kolem mě jen voněla. Lístky si pohrávaly v korunách stromů a vesele šuměly. Chtěla jsem ten pocit načerpat do zásoby. Zatočila jsem na úzkou lesní cestu, která byla, stejně jako naposledy, rozbrázděna od horských kol. Naštěstí už dlouho nepršelo, a tak mně nic nebránilo zamířit přes les k oblíbené přehradě. Utrhla jsem si ze stromu nejkrásnější červený lísteček a pohrávala si s ním mezi prsty. Cesta mi rychle ubíhala. Netrvalo dlouho a já zahlédla blyštící se hladinu rybníka. Dokonce i sluníčko se přišlo podívat na tu krásu a jeho paprsky se odrážely od hladiny. „Přišlo jsi mě potěšit?“ zvolala jsem na nebe a vesele se smála.
Právě, když jsem se chtěla začít pomalu vracet, všimla jsem si černého mraku, který se ke mně rychle blížil. Doufám, že nezmoknu. Měla jsem si vzít alespoň deštník. Zrychlila jsem krok, ale náhle se zablesklo. Musím rychle domů. Začala jsem mít trochu strach, protože pověsti o bouřce v lese mě vždy strašily. Snad stihnu proběhnout lesem dříve než mě bouřka dohoní. Závodila jsem s mrakem, ale ten byl očividně rychlejší. Zatáhlo se. Najednou byla tma a stromy začaly vytvářet stíny. Znovu se zablesklo a celý les se rozsvítil. Srdce mi bušilo jako o závod. Proč jsem si jen nevzala mobil, abych poslala zprávu. Příjemný šum korun stromů se změnil ve strašlivé burácení. Stromy se ohýbaly a ozývalo se zvláštní praskání. „Co jsem to zas vyvedla,“ vyčítala jsem si, ale bylo již pozdě. Začalo pršet, doufala jsem, že mě les před deštěm ochrání, ale mílila jsem se. Liják se stále zvětšoval. Začíná mi být zima, musím rychle domů. Nemohla jsem ale běžet, protože jsem díky tmě a dešti neviděla ani pod nohy. „Pomóc!“ vyjekla jsem, když jsem uklouzla na vlhkém kořenu a padala dolů. Myslím, že jsem celá, že se mi nic nestalo. Pomalu jsem se zvedala na nohy. Když jsem se ale zvedala... „Kde to jsem?“ pomyslila jsem si. Vždyť tady jsem to nikdy neviděla. Nebo ano, ale ve tmě jsem se nemohu zorientovat? Bylo mi dobreku. „Holka, musíš zachovat chladnou hlavu,“ opakovala jsem si neustále, ale nepomáhalo to. Bála jsem se udělat krok, abych znovu nespadla. Musím se někam schovat, dokud neuvidím alespoň na cestu. „Ale kam?“ zvolala jsem do tmy a slzy mi stékaly po tváři. Za všechno si stejně můžu sama. Cítila jsem se bezradná a bez síly. Záhy jsem zůstala opřená o jeden z kmenů. Obloha se rozsvěcovala a znovu zhasínala jako vypálená svíčka. Frekvence blesků se zrychlovala a hromy otřásaly celým lesem. Ta bouřka je právě nade mnou. Musím pryč! Sebrala jsem poslední síly a co nejrychleji se snažila dostat k okraji bouřky. Blesk. Hrom. Blesk. Stále dokola mě oslepovaly záblesky. Nevím, jestli se více třesu zimou či strachem. Ale vtom prásk! „Uaáá, proboha!“ vyjekla jsem leknutím. Křup! Prask! „Proboha, padá strom! Ale kde? Nic nevidím! Pomóc!“ křičela jsem do prázdna a překrývala si rukama hlavu.
Bum! Strom dopadl a já se pomalu začala probírat z naprostého ochrnutí. Nemohla jsem se ani nadechnout. Neměla jsem ani síly křičet. „Myslím, že jsem naživu,“ ujišťovala jsem sama sebe. Pomalu jsem se začala hýbat. Otočila jsem se k místu, na kterém jsem ještě před chvílí stála a nemohla jsem uvěřit svým očím. Nedaleko tohoto místa jsem zahlédla obrovskou korunu stromu, který se ještě houpal ve výšce, ale držel už jen na vlásku a hrozil, že každou chvíli spadne úplně. „Musím utéct, co nejdál to půjde,“ blesklo mi rychle hlavou a utíkala jsem pryč. Ani mi v tu chvíli nedošlo, že se pomalu začíná vyjasňovat. Utíkala jsem, co mi nohy stačily.
Najednou jsem se zastavila. Vždyť já už vidím na cestu. Ulevilo se mi, když jsem zjistila, že jsem zůstala na správné cestě a že budu za chvilku na okraji lesa. Bouřku jsem nechávala za zády. Musím se alespoň trochu uklidnit. „Chudák máma,“ pomyslila jsem si. Ta už určitě svolala četu záchranářů i se psy. Rychle jsem vyběhla z lesa a směřovala přímo do naší chatičky. Jak já se těším!
Máma mě netrpělivě vyhlížela z verandy. Když mě spatřila, rozběhla se mi naproti a její oči se rozzářily. „Jseš v pořádku?“ bylo slyšet už z dálky. „Nic mi není,“ rychle jsem odpověděla. Říkala jsi, že se brzo vrátíš. Ale necítila jsem z té věty výčitky, jen čistou radost, že mě vidí celou a zdravou. „Vždyť jseš úplně mokrá! Rychle vlezeš pod peřinu a já ti udělám horký čaj,“ zahřívala mě rukama. „Tak už se vrátila?“ ozvalo se ze sousední zahrady. „Ano a je v pořádku.“ odvětila máma pohotově za mě a velmi si přitom oddychla. „A já jsem doufal, že po dlouhé době konečně zažiju dobrodružství, že tě vysvobodím a všichni mě budou považovat za hrdinu dne. Tak zase nic.“ odsekl a naoko se zatvářil smutně. „To víte, ženská si musí vždycky umět poradit sama,“ nadhodila máma a všichni tři jsme se dali do smíchu. | pr4dmitpet_1 |
Slohová práce školní
Pavla Syrovátková
17. května 2005
1. C
Témata:
1. Tak tady žiji (Volný stylový útvar)
2. Divy současného světa (Volný slohový útvar)
3. Mé setkání s…. (Vypravování)
4. Pohled do zrcadla (Zamyšlení)
Pohled do zrcadla
V dnešní době se stala zrcadla součástí našeho života. Každý z nás se v zrcadle prohlíží. Někdo se zálibou a někdo zase se strachem. Zrcadla ukazují nejen náš vzhled. Jsou naším živým obrazem. Nelze je oklamat.
Když se podívám do zrcadla, vidím dospívající dívku. Mé vlasy, světle hnědého odstínu, jsem si před lety nechala ostříhat. Je totiž mnohem jednodušší upravovat si krátké vlasy, což vlastně zdůrazňuje moji lenivější stránku. V tmavě modrých očích se zračí směsice všech mých pocitů: strach z dospělosti, touha po vědomostech, netrpělivost, čtveráctví a cílevědomost. Nemám nijak zvlášť výrazné rty, a přesto dokážou říct to, co cítím. Slovní vyjadřování se pro mě, stejně jako pro většinu lidí, stalo nezbytné. Ale stává se, že mi v určitých chvílých „dojde řeč“ a to si pak připadám hloupě.
Mé narození bylo velkou rodinnou událostí. Rodiče počítali s narozením chlapečka, a tak byli, samozřejmě mile, překvapeni. Patřila jsem k tichým a snad i neprůbojným dětem. Z toho jsem naštěstí vyrostla. Po narození mé mladší sestřičky Karolíny jsem se stala tím nejstarostlivějším sourozencem. Vozila jsem ji v kočárku na panenky, hrála si s ní a málem i udusila… Cestou z porodnice totiž plakala, jelikož jí trápil hlad. A já jako starší sestra jsem cítila povinnost nakrmit ji. Podělila jsem se s ní tedy o jablko. Pěkný vztah nám vydržel i dodnes, kdy dohlížíme na naši nejmladší sestru Ivu.
Rodiče mě vychovali jak nejlépe uměli. Plně se mi věnovali a nastal-li nějaký problém, stáli vždy při mně, aby mi poradili. Dávali mi svou lásku plnými hrstmi. Na druhou stranu mě i trestali. Vždy jsem si trest zasloužila, ale jako každé dítě jsem ho považovala za křivdu. Na rodičích mi velmi záleží. Jen díky nim jsem se neustále cítila v bezpečí a jen díky nim jsem taková, jaká jsem.
Přestože jsem vyrostla, nechci se vzdát svého dětského „já“. Na druhou stranu uvažuji o tom, že pokud se od něho neodpoutám, nikdy se nestanu dospělou. Díky tvrdé dřině a podpoře rodičů studuji na škole, po níž jsem toužila. Jako každý mladý člověk cítím, jak se přede mnou otvírá brána do světa dospělích. Ráda bych využila svých schopností v komunikaci s lidmi a stala se dobrým psychologem. Snad na mě budou rodiče pyšní.
Osnova:
Úvod – Zrcadla
II Stať – a) Můj pohled do zrcadla
b) Mé dětství
c) Rodiče
III. Závěr - Dospělost | cb1csyrpav_02_1 |
Osnova:
1. Písmo
2. Pravopis
3. Pravopisné rozlišenií
4. Pravopisná pravidla
Písmo je soubor grafických znaků sloužících k dorazumívání a k zachování myšlenek. Čeština používá latinku.
Soubor zásad a pravidel zaznamenaní mluveného projevu nazýváme pravopis. Při stanovení pravopisných pravidel se usiluje vždy o to, aby bylo jednoduché psaní i čtení záznamů<.>
Pravopis nám umožňuje rozlišit slova a slovní tvary znějící stejně (plot x plod) tvorbu slov (nejjemnejší) a vztahy mezi jednotlivými větnými členy.
Ovládat pravopisná pravidla patří k nejvíce zdůrazňovaným požadavkům jazykové kultury<.>
Zdroj: Přehledná mluvnice češtiny pro základní školy
V. Syblík, M. Čechová
Fortuna Praha 1992, s. 132 | am8ataupav_02_1 |
Slohová práce školní
Romana Borovková
12. června 2007
3.C
V modré dáli se třpytí můj sen
Myslíte si, že každý z nás má opravdu ten třpytivý sen budoucnosti, za kterým jde odhodlaně a bez váhání? Podle mého názoru má určitě každý člověk vytoužených myšlenek plnou hlavu nebo si alespoň jednou v životě položil otázku: „Co bude za deset let, kde bude a čím vlastně chce být“?
Někteří dávají svou hlubokou touhu dosáhnout svého cíle bezmezně najevo a k jeho vyplnění se neuhnou žádné překážce, která jim stojí v cestě. Jiní se zase nechají unášet během života a svou budoucnost nechávají náhodě.
Jaké sny vlastně lidé mohou mít? Vím, že jsou velmi různorodé, zajímavé a jedinečné, protože každý člověk je jiný. Tato originalita mě na lidech fascinuje a vzrušuje, jak jsou díky ní zahaleni v jakési tajemné siluetě nepoznatelnosti. I když na druhou stranu sny nám na lidi leccos prozradí.
Ale jaký je vlastně můj sen? Moje sny se postupem času mění. Když jsem chodila do školky, moje představy o budoucnosti byly samozřejmě jiné než dnes. Přála jsem si být baletkou, která nosí okouzlující sukýnky. Obdivovala jsem baletčí chůzi a jejich ladnost. Ale jako malá holčička jsem si uvědomovala, že jejich dráha je pro mě nemožná, neboť mé vlohy k tanci, rytmu a hudbě jsou nulové. Sen o botech baletky a tanečním parketu se rozplynul jako pára nad hrncem. Postupně přicházely sny jiné. Některé se vyplnily, jiné odešly stejně rychle jako přišly. Ale jeden hlavní ve mně zůstává nadále a neochvějně se ve mně probouzí se stejným tlukotem srdce jako prožívání první lásky. Toužím podívat se do ciziny. Někomu se to zdá prosté. Vždyť tam jezdí davy minimálně každé léto v době dovolených. Ale já netoužím jen po 14 dnech odpočinku a poznávání nových končin a jejich historických budov, náměstí a ulic. Chtěla bych tam studovat a žít. Jen na rok prožívat tu cizí kulturu společně s obyvateli města, ve kterém bych skutečně žila.
Co mi brání? Možná nic a možná moc. Opomenu finanční prostředky. V hloubi mé duše sídlí strach a stesk. Bojím se trochu té dálky a též nechci za sebou nechat svoji rodinu, na které mi skutečně záleží. Toužím po této zkušenosti moc, ale nejsem ještě dostatečně připravená. Někdy, třeba až přijde pravá chvíle odhodím své obavy, vše tady nechám a pojedu. Užiju si to a pak se za svou rodinou šťastně vrátím.
Osnova
I. Úvod: Sny lidí
II. Hl. Stať:
a) Různý přístup lidí k budoucnosti a snům
b) Rozmanitost a výjimečnost lidských snů
c) Můj sen v dětství
d) Dnešní sen
III. Závěr: Překážky splnění snu | cb3cborrom_02_1 |
„Lidé už si převážně nedovedou představit život bez televize, a to proto, že sami nechtějí žít, nýbrž chtějí se jen dívat na život jiných.“ (M. Machovec)
Dnes bych chtěl v této práci uvažovat o tom jací lidé dnes jsou a proč jsou takoví. Dnešní moderní svět se všemi vymoženostmi jako televize, počítače, mobily a mnoho dalších takových věcí je úplně odlišný od toho, jaký by si mnoho z nás přálo. Ptám se proč? Proč už nedvedeme žít bežz těchto věcí? Než jsme byli na světě mi byli zde naši dědové a padědové, kteří ještě nevěděli o televizích a pod. Zajímali se hlavně o svůj život co se děje v jejich okolí. Chtěli žít vlastním životem. PJediným zdrojem informací byly noviny. Neexistovaly mobily tudíž ani SMS. Psali maximálně dopisi, které se mi zdají mnohem osobnější než SMS. Jejich život byl krásný, plný osobního kontaktu. Všechno se říkalo z očí do očí, pochopitelné pokud to bylo možné. Nemohli zde žít lidé, kteří by se shovávali za monitory počítačů respektive obrazovek televizorů či displejů mobilů. A dnes? Podívejme se jak žijeme dnes! Takovýchto lidí je tu mnoho. Proč dnešní mladí lidé znají jen televizi, mobily a pod.? Proč se lidé zabývají otázkami typu jak, kdo, kde a s||kým? Toto však nedělají všichni. Mnoho lidí přijde domů pustí televizi či sedne k počítači sleduje co se děje v reality show či chatuje s kamarády, místo toho aby se zbalili a šli se svými přáteli, kamarády, známými či příbuznými. Dnes chybí osobní kontakt oproti tomu byl dříve velice důležitý.
Dnes stačí web kamera a internet. Dnešní lidé se zabývají svým okolím více než je zdrávo. Hledají zde (na lidech) chyby aby si mohly říci „jsem lepší než oni“. Podle mne si mnoho lidí takovýmto způsobem léčí svoje komplexy. Nyní mi nezbývá nic jiného než se zeptat proč? Proč je tak vysoká sledovatelnost reality show? Mame tu hned dvě. A to „novácká“ Big Brother a „primácká“ show Vyvolení. Musím uznat, že i já když jsem uslyšel, že neco takového bude možno sledovat v televizi, tak jsem si říkal, že by to mohlo být zajímavé. První 2 týdny jsem se nato díval a bral jsem to jako příjemné zpestření večera. Avšak s postupem času mě to přestávalo bavit. Nyní msi myslím, že je to hodně divné dívat se na lidi jak žijí prostřednictvím kamer. Mnoho lidí to ale stále sleduje a hledá všechny chyby a neřesti soutěžících. Tyto věci řeší i mnoho medií. Proč jsme tak chtiví po informacích o cizích lidech? Myslím si, že to je proto, protože své problémy, které momentálně máme, chceme zastírat a shovávat za problémy jiných lidí. Radši budeme řešit problémy jiných, které můžeme pomlouvat a říkat, jak jsou ti lidé hloupí apod. Místo toho, abychom se někam šli bavit, tak radši sedíme jako „pecky“ doma a sledujeme tyto reality show, které se již zvrtávají v pornografické záběry komentovány, rozebírány a popisovány moderátory. Proč jsme takoví? Jsme takoví jelikož jsme pohodlná generace, která radši bude žít doma sledováním života jiných, než aby žila vlastní. Proto jsem rád, že mnoho lidí povozuje a pořádá sportovní a zábavní akce. A také připravuje projekty pro mladé. Myslím že zaslouží náš dík. | pr3crozada_01_1 |
5. prosince 2008
Ol. Jílková
P2
1. písemná slohová práce
Charakteristika, popis
Téma: Byl to jen sen
Osnova: <hvězdička odkazující k osnově umístěné na konci stránky>
Jsem člověk, jehož pocity se často mění. Člověk se velkou fantazií, člověk snadno snící...
Žena mnou nikdy nepoznána. S úsměvem na tváři, v nichž měla dolíčky vždy na mě kouká. Tato postava je v reálném světě pro všechny neviditelná. I přesto je velmi osobitá a modrýma očima a černými dlouhými vlasy, které si splétá do mohutného copu sahajícího po pás. Nosí červenou halenku, k mí modré manžestrové kaloty a šálu, kterou si sama upletla. Je velmi zručná. Působí jako žena vyrovnaná, hodná, upřímná a dobrosrdečná, asi proto, že ráda pomáhá lidem. Vyrostla na venkově se šesti sestrami a třemi bratry. Je z velké chudé rodiny. Nemá ráda hluk ani výšky, přesto jejím nejoblíbenějším koníčkem je sedět na vysoké nádherné skále ze stříbra, zlata a drahého kamení.
Jsem člověk zvláštní a zvědavý, kterému se noc co noc zdá ten samý sen! Někdy své sny nechápu, tím pádem má osoba nikdy neví, co mi říkají...
<hvězdička>
1) úvod a já
2) nepochopený popis
3) můj sen... – závěr | grp2jilol_1 |
4.3
Dnes slavíme Adamovo naroženiny i když je má v úterý. Dort má velký i s želatinou a marcipánovím autem. Dostal tryčko s bleskem, mikynu s Rorym, lego bleska a v něm byl Burák a Šeryf<.> Vše se mu líbilo.
7.3.
Dnes já, Adam, máma jdeme do výstaviště na dinousauři bez řetězu. Vše začalo 3D filmem o jednom mláděti. Pak výstava ozvučených a částečně pohyblivých modelů pravěkych ještěrů. Byli tam masožravci a také byložravci a všežravci<.> Adam se hodně bál ale nakonec se mu zalíbila destička na které se objevily dinosaouří stopy když jste na ni šlapli, celou akci sponzoroval Mekáč. Moc se nám to líbilo.
9.3.
Babička a já jsem se vypravili do kina Kotva na Film Fimfárum do třetice všeho dobrého, film mel 3 pohádky<.> 1. Jak na Šumavě obři vyhynuli. 2. O kloboučku se sojčím p{é|í}rkem. 3. Rozum a štěstí.
Ve všech bylo hodně vtipu a tak nevím která byla nejhezči. Asi Rozum a Štěstí. | ho5dsyrpet_1 |
Můj pokoj
Můj pokoj se nachází v prvním patře našeho rodinného domku. Stěnu do ulice vyplňuje téměř celou čtyrdílné okno. Zdobí ho oranžovo, žluté záclony. Vedle okna stojí stůl s jednou židlí, akvárkem, lampičkou, a počítačem.
Na druhé straně mám noční stolek a postel. Na stolku mám kytku, lampičku a budík.
Naproti postely mám televizi na malém stolku a pod televizí mám DVD přehrávač.
Vedle televize mám velkou skřín na oblečení. Nad televizí mám velkou poličku na hry, CD a na DVD. Na druhé poličce mám knížky.
Naproti skříni mám čtyr komorovou kredenc na spodní prádlo a na trička.
Můj pokoj je oranžově vymalovaný ze žlutými pruhy. Na stropě je zavešený lustr ze ctyřmi žárovkami.
Teplo zajišťuje radiátor zavěšený pod oknem. Naproti mám dveře do kuchyně.
Mám svůj pokoj ráda a líbí se mi. | am6bzelter_1 |
Karelský medvědí pes
Karelský medvědí pes pochází z Finska. Jedná se o čistokrevného psa, původně určeného k lovu, který v České republice zatím není příliš znám.
V kohoutku má přibližně půl metru a od hlavy k začátku ocasu je asi metr dlouhý. Má rovnou černou srst s bílým zabarvením na hrudi, na konci ocasu a někdy na tlapách. Na čumáku má bílý podélný pruh.
Hlava má vzhledem k tělu normální velikost a je trojúhelníkového tvaru, kde čelní čelist je širší. Uši jsou stojaté a asi pět centimetrů vysoké. Oči jsou hnědé. Čumák je dlouhý okolo třinácti centimetrů a je zakončen čenichem, který je černý.
Tělo je vyvinuté. Jeho hrudník je robustní. Nohy jsou štíhlé, ale svalnaté.
Ocas je dlouhý asi čtyřicet centimetrů a většinu času je stočený do spirály, v případě strachu je svěšený.
Stavba a tvar celého těla dodává Karelskému medvědímu psovi honosný dojem a zároveň mu umožňuje rychlý a mrštný pohyb. | js3ber_02_1 |
Syslí rodinka a lev
(Každý problém má své řešení)
Kdysi dávno žila na jednom poli syslí rodinka. Bylo jich celkem pět, mamka Božka, taťka Pepík a tři děti Vencu, Frantu a Věrku. Jako správní sysli si vždycky na podzim hromadili zásoby semen a kořínků. Jejich nejoblíbenější potravou však byla semena ze slunečnic, které rostly blízko jejich nory.
Jednoho dne přišel požár a celé slunečnicové pole shořelo, a proto se syslí rodinka rozhodla vydat k nedalekému poli, kde rostly také slunečnice. Na cestě je ale překvapil veliký a hladový lev. Rodinka se lekla a rychle vyšplhala na nejbližší strom. Jelikož lev byl strašně líný, lehl si pod strom do stínu a říkal: „Syslové, mám strašný hlad, proto jednoho z vás sním.“ Syslové byli celý vyděšení, a tak poslali toho nejmenšího z nich, aby ukojil jeho hlad. Klepající se sysel Venca slezl dolů po kmeni a lev ho slupnul jako malinu, ale ležel tam dál. „Lve, odejdi, jednoho našeho bratra si sežral, jistě už nemáš takový hlad,“ říkali syslové. „Mám“ odpověděl lev.
Takhle lev sežral ještě tři další, až zbyla jen maminka Božka. Dlouho přemýšlela, jak by lva obelstila. Slezla dolů a když lev otevřel tlamu, aby jí sežral, tak mu do ní vklínila obrovskou větev, tak že lev nemohl zavřít tlamu. Potom vešla do jeho tlamy a svoji rodinu vyvedla z žaludku ven. Syslí rodinka pak rychle utekla a lva už nikdy neviděli. Z toho plyne ponaučení: Každý problém má své řešení. | cl8cbilpet_1 |
Karolína Hansová
Třída: VII. B.
Datum: 19. 11. 2009
1. slohová práce – popis uměleckého díla
Obrázek Josefa Lady
Je to kolorovaná kresba od Josefa Lady. Zobrazuje staročeskou zimní krajinu s dětmi, které si užívají sníh. Podpis autora a rok výroby 1955 nalezneme v levém horním rohu.
V popředí jsou zobrazeni dva chlapci kteří staví sněhuláka, který vypadá jako člověk. Není ze tří sněhových koulí, ale místo nohou má ovalné válce. Je zajímavý tím že na hlavě má hrnec a v pravé ruce drží větev která vypadá jako koště.
V levém dolním rohu je umístěno dítě které bruslí a velice si to užívá. Vedle něj stojí dívka která má ruce složené do štulce aby jí nezábli.
Uprostřed kresby jsou dvě děti které sáňkují z kopce dolů. Jenomže nejsou tam sami jeden chlapec na vrcholu kopce nasedá a čtvrtý chlapec už dojel dolů a momentálně táhne své saně nahoru do kopce. Vedle dvou sáňkujících dětí po pravé straně od nich stojí vrba v níž je díra která vypadá jako lidské oko.
V pozadí se vyskytuje chalupa, asi nějaký statek, protože je to poměrně veliká budova ve které se topí. Kouř z komína vane na pravou stranu kresby. Za chalupou stojí růžovo-zelená škola která má na střeše veliké množství sněhu. Okolo obou staveb jsou vysázeny stromu. Stromy mají opadané listí, jejich větve vypadají jako pařáty orla.
Na výkresu je celkem 10 dětí z tohož jsou dvě dívky a osm chlapců. Dívky mají žluto-červené šaty a na hlavě šátek. Chlapci jsou oblečeny v tmavě zelených bundách a ještě v tmavějších kalhotech. Na nohou mají různobarevné válenky.
Autor kresby nakreslil jasnou oblohu ze které momentálně sněží. | kl7bhankar_1 |
Jaroslav Valenta
Třída: VII. B
Datum: 23. 12. 2009
1. slohová práce – popis uměleckého díla
Obrázek od Josefa Lady
Na obrázku, který popisuji, je patrně vidět hlavní motiv.
Jsou jím sáňkující a koulující se teple oblečené děti.
Dále jsem si na něm povšiml holých vrb, vykukujících z čerstvě napadané bíle sněhové pokrývky. Uprostřed v popředí staví čtveřice dětí sněhuláka ze tří velkých sněhových koulí.
Všude na čerstvě napadaném sněhu jsou vidět stopy dětí, sáněk a psů, kteří si spolu hrají.
V pozádí autor nakreslil kostelík a chaty schováné za kopcem a za nimi hory s vyšlapanými cestičkami a holými stromy.
Valenta | kl7bvaljar_1 |
Vánoční příběh
{osnova:
1) návštěva anděla (gGabriela.)
2) narození Krista
3) Pastýři
4) Tři králové
5) Utěk do Egypt}<dt cp osn>
ke každému odstavci 3 v{ě|e}ty
1) návšteva andela (gabriela)
Byla jedna vesnická dívká která jse jmenuje Marie. Pocházela z malé vesničce nedaleko města bBetléná. Zamilovala se do Jozefa byl sice starší ale to nerozpojilo jejich manželství. jJednou šla mMarie na kopec a uveděla anděla Gabriela a ten ji odpověděl zě bude čeka dětatko<.> Marie se rozzářila a běžela z kopce za Josefem. ale, Gabriel ji řekl ještě neco že to nebude sin Jozefa ale kryista. Jednoho dne. Jozef jel do Betléma a řekl že Marie nepojede ale, mMarie řekla {že}<ni> chce aby byl v tu chvíli u ní. Tak Jozef a Marie jeli do Betléma. Dojeli v pořádku a hledali nocleh. Došli k jednonu hospodáři a ten je dal do chlíva<.>
2) narození Krista
Nakonec se Marii narodil. Kristus. Marie ho zabalila do hebkých hadříčku které měla sebou a položila ho do jesliček<.>
3) Pastíři
Pastířun se zjevila Betlénská hvězda která jim ukazovala cestu do {Betléma}<ni> <.>
4) Tři Králové
Tři králo{v|c}é také uviděli Betlénskou hvězdu a hned osedlali velbloudy<.>
5) útek do Egipta
Jozefovi se zjevil anděl a řehl že jim hrozí nebezpečí. | cbrod5x_1 |
3.11. 2005
Vojtěch Bartoň
1.písemná práce
MAĎARSKO
(Referát)
Vážení posluchači, chtěl bych vás seznámit s jednou Evropskou zemí, která mne na první pohled zaujala. Ať už jazykem či odlišnou přírodou. Dnes vás seznámím se státem, jehož celý název zní Maďarská republika.
Maďarsko svou rozlohou 93036km2 zabírá skoro 1% Evropy. Obyvatel je 10 214 000. Jejich jazyk se řadí do ugrofinské jazykové skupiny, která má pramálo společného se slovanskými jazyky. Nejvíce příbuzný je další ugrofinský jazyk – finština, ale rozumí si s obtížemi jen několika slovům. Kde se tedy Maďaři, jako kapka v moři Slovanů vzali? Pravlast Uhrů je na Urale, odkud se v období stěhování národů přesunuli do oblasti Pannonie.
Ta leží na jihovýchod od našich hranic. Její povrch je velmi nížinatý. Největší z nížin je Velká Uherská nížina, kde je písčitá a úrodná step, kterou znáte pod názvem puszta. Nejdelší řekou je Dunaj, který v pusztě ztrácí velké množství vody, a jeho přítok Tisza. Jistě znáte také jezero Balaton na severozápadě, které přitahuje turisty. Je však hluboké 3 metra a pozvolna vysichá. V Maďarsku nenajdeme vysoké pohoří. Nejvyšší bod, Kékes v pohoří Mátra, měří jen 1015 metrů. Po celé zemi jsou hojně rozmístěny termální prameny.
Panuje zde kontinentální klima. To znamená, že je zde v létě poměrně teplo, a tedy je to příznivé pro zemědělství. Pěstují se zde především obiloviny, cukrovka, brambory, slunečnice a zelenina. Všichni znají maďarská rajčata a papriky. Dále je tu i viná réva a její nejznámější odrůda – tokajské. Z živočichů je to drůbež a prasata. Snad každý někdy jedl klobásu, či Uherský salám.
Z nerostných surovin se zde vyskytuje uhlí, ropa a zemní plyn. Ale v malé míře. Proto je zde průmysl málo závislý na surovinách. Jako textilní, farmaceutický a potravinářský. Nejznámějším výrobkem jsou však autobusy Ikarus.
Nyní se ponoříme také trochu do historie. První zmínka je z 9. století o loupeživých Uhrech pod vedením Arpáda. V roce 1000 se obrátili na křesťanství a připojili ke svému území Slovensko. Rozvoj zabrzdil vpád Turků v roce 1526. Maďarsko se rozdělilo mezi Rakousko a Osmanskou říši. Už ve 2. polovině 19. století po povstání Sajoze Kussutha došlo k Rakousko-Uherskému vyrovnání a Uhry získaly autonomii. Po 1. světové válce jako poražený stát ztratily 71% svého území. Ve druhé světové válce bojovalo Maďarsko po boku nacistického Německa. Poté ho stihl stejný osud, jaký znáte z naší vlasti. Komunistický převrat a „ochrana“ od SSSR. Následná kolektivizace zemědělství a zavedení těžkého průmyslu, což mělo za následek velkou krizi. V roce 1956 se uskutečnilo povstání proti SSSR, ale bylo, jako u nás, tvrdě potlačeno. Poté nastal nevídaný rozkvět a v 1989 pád železné opony. Toho využívali východní Němci k útěku na západ. V roce 1990 se konaly první svobodné volby.
V současnosti je zde velká nezaměstnanost a inflace. Všichni se stěhují do měst jako Miskole, Szeged, Pecs, Györ, Debrecen, Székesfehérvár a hlavní město Budapest. Prioritou je integrace romské menšiny. Maďarsko je členem NATO a EU.
Na závěr bych vám chtěl říci, že je to moc pěkná země a doporučuji vám její návštěvu. | pr2cfbarvoj_01_1 |
1. listopadu 2005
Pavel Bobkov, 3.E
1. písemná práce
„Lidé už si převážně nedovedou představit život bez televize, a to proto, že sami ani nechtějí žít, nýbrž chtějí se jen dívat na jiných.“ (M. Machovec)
(úvaha)
Je to tak, 21. století už vstoupilo do podvědomí a s ním i nekonečně se rozvíjející tělesa elektroniky a elektrotechniky v naší domácnosti. Pochopitelně všichni dobře víme, co je stále na jejich trůnu, na vrcholu potravního řetězce, ještě stále odstrkujíc počítač. Ano, nezaměnitelná obrazovka. Bedna, plná informací, která nás dokáže bavit od rána do večera, a to ať je napojená na celostátní vysílač, kabelový drát, anebo na vaši nově pořízenou satelitní anténu od UPC Direct. Největší uspokojení nastává, když jste masivně obklopeni všemi těmi daty, které se vpouštějí na obrazovku prostřednictvím vysílačů ze všech koutů Země. V tu chvíli se ptám; opravdu je snem každého běžného občana nežít, ale pozorovat jak se žije za hranicemi jeho bytu, jeho města, jeho státu, ba i Modré planety, při sledování nějakého dokumentu o Vesmíru. Nechci být kritický a odsuzovat něco, co sám doma provozuji za každého počasí. Chci se pouze zamyslet, do jaké míry televize překračuje hranice poučnosti, přes branku velkolepého okruhu zábavy, až do stavu čiré nicoty, jež je výsledkem soužití mě a televize, kterou člověk už skoro vůbec nevnímá, naneštěstí však většinou trvá nejdéle. Cílem je hypnóza, otupení smyslů a úplné odpojení od vitalistického života. Ano, jsou to silná slova, ale pojďme se obrátit na historii. První snímek, kádr nebo film jsou staré asi stodeset let – krátký článek v dějinách lidstva. Jenže i za tak nedlouhou dobu lidstvo stačilo objevit svého nového nejlepšího přítele, plně ho zařadit do každodenního života a začít mu naprosto ve všem důvěřovat. Ale co teprve bude následkem tohoto vývoje... obrazovka v práci, obrazovka v autech a ostatních dopravních prostředcích, obrazovka v restauracích a obchodech, kde už se nejedná a žádnou novinku. Osobní obrazovka na oči, kterou si budeme nasazovat raději místo toho, než abychom hodili řeč s kamarádem nebo se projeli na kole. Opravdu to směřuje dobrým směrem? Skutečně je cílem, aby všichni věděli všechno o všech a o všem? Bohužel, je to jediný obraz za horizontem, který se rýsuje v mé hlavě. Myslím, že je rozhodně špatné, jestliže se obrazovka bude dále upřednostňovat a stávat se čím dál více aktuálnější. Člověk, by ji měl pojímat jako prostředek k uvolnění a relaxaci, a nikoli jako nezbytnou součást běžného života. Soudím, že vývoj potlačuje lidskou naturalitu a dělá člověka součastkou mechanismu, ještě většího mechanismu, než jaký funguje nyní. Plně to odsuzuje, jelikož to příčí největšímu právu člověka – být jedinečný. | pr3ebobpav_02_1 |
Osnova:
1) dorozumívání, písmo
2) a) pravopis
b) pravopisná pravidla
3) ovládání pravopisných pravidel = základ
Písmo a pravopis
Aby se lidé mohli vzájemně dorozumívat i na dálku nebo aby zachovali své myšlenky příštím generacím, vytvořili si písmo. V češtině píšeme latinkou a hlásky zaznamenáváme písmeny.
Postupně se ustálily zásady, jak mluvený projev zaznamenávat, tyto zásady a pravidla označujeme jako pravopis. Při stanovení pravopisných pravidel usilujeme o to, aby pu nepůsobila potíže při čtení a psaní.
Pravopis umožňuje rozlišit slova, která v mluvených projevech znějí stejně a také vztahy mezi jednotlivými větnými členy.
Ovládání pravopisných pravidel patří k nejvíce zdůrazňovaným požadavkům jazykové kultury.
zdroj: Přehledná mluvnice češtiny pro základní školy, V. Syblík, M. Čechová, Fortuna Praha 1992, s. 132 | am8akoieli_1 |
12. ledna 2006
Jakub Zahradníček, 1. B
1. stylistická kompozice – srovnávací
Popis
Pokoj kde se cítím dobře
Osnova: 1. Poloha pokoje v bytě
2. Okno a věci kolem
3. Postel
4. Nábytková stěna
5. Koberec, parkety a strop.
6. Jak se mi pokoj líbí
Můj pokoj
Bydlím v bytě 3+1 a můj pokoj se nachází nalevo od vchodových dveří. Má plastové okno s roletou a záclonou. Napravo od okna jsou poličky s kytkama a pod nimi je plakát. Pod oknem je na bílo natřené topení. Na levé straně od okna je stůl, který mám nejraději, protože na něm stojí počítač a malá televize. Nad počítačem jsou další poličky s kytkama.
Postel stojí na levé straně od dveří a je ze dřeva. Má čtyři nohy a pohodlnou matraci.
Naproti posteli je nábytková stěna s různými skříněmi a šuplíky. U nábytkové stěny je také mámy psací stroj.
Nábytková stěna stojí na nových parketách. Pod postelí je koberec, který mám v pokoji už od narození.
Můj pokoj se mi líbí, hlavně když je uklizený, což většinou není, protože mě nebaví uklízet. | ces1bzahjak_1 |
1. slohová práce školní
16. prosince 2004
Témata:
1. Ptáš se, jak se mi tu líbí (dopis)
2. Představ si, co se mi stalo... (dopis)
3. Píšu Vám ... (dopis někomu, s nímž jsem se nesetkal, nebo se ostýchám hovořit)
Ptáš se, jak se mi tu líbí
Ahoj Lucko,
úvodem bych se ti chtěla omluvit, že mi trvalo tak dlouho než jsem ti napsala.
V minulém dopise ses mě ptala, jak se mi líbí na nové škole. Kdyby jsi mi tuhle otázku položila tak před třemi měsíci, má odpověď by byla jiná. Připadala jsem si, jako kdyby se na mě všichni koukali a přitom si říkali, co tu ta holka vlastně dělá i já jsem se tak cítila, v prvních dnech a možná i týdnech jsem si neustále pokládala otázku, proč jsem si vybrala právě tuhle školu, vždyť do ní vůbec nepatřím.
Všichni mi říkali, že tohle jsou jen první pocity a že se s podobnými problémy potýká většina... A měli pravdu. Postupem času se to pořád lepšilo a lepšilo, všichni jsme se tak nějak seznámili, poznali, spřátelili a můj pohled na věc se změnil. Už si nepřipadám jako vetřelec, ale jako součást tohoto gymnázia. I když si občas říkám, že je to na mě moc náročný a že to nezvládám, tak jsem ráda, že jsem tady.
Co mi dělá asi největší problémy je fyzika, vychází mi 3-4 a na lepší známku než 4 to zatím opravdu nevidím. No jo, příklady nejsou moje silná stránka. Jinak jsou moje známky vzhledem k přestupu ze základní školy na „gympl“ celkem dobrý, i když ten zeměpis by taky mohl být lepší. Mám na to ještě měsíc, tak se pokusím některé známky změnit.
Já tady píšu akorát o škole, ale není komu jinými to říct, tak děkuju, že mi nasloucháš, ale teď už jiný téma. Co Vánoce, těšíš se? Určitě jo, kdo by se netěšil i já už se nemůžu dočkat. Máš nakoupený všechny dárky? Já ještě úplně ne, chybí mi pár maličkostí.
Tak jo, už budu muset končit, zítra mě čeká písemka z chemie, tak se budu muset ještě učit. Měj se moc hezky a brzo mi napiš, budu se těšit. Krásný Vánoce!!!
Zuzka
Osnova: I. Úvod: omluva
II. Stať: a) první pocity
b) zvykání na školu
c) známky
d) Vánoce
III. Závěr: Krásný Vánoce | cb1cspezuz_01_1 |
Slohová práce školní
René Šebl 12. ledna 2006
2. C
témata:
1)Abeceda dnešní společnosti (úvaha)
2)Kalamity (volný slohový útvar)
3)Probouzím se, je neděle ráno (volný slohový útvar)
4)Dějiny mých úspěchů, neúspěchů a předsevzetí
Kalamity
Kalamita, ať sněhová či povodeň nebo kalamita jiného druhu, je závažná věc, ale neměli bychom z toho vinit přírodu, nýbrž je to odpověď přírody na naše zasahování do ní.
Před dvěma týdny nás postihla sněhová kalamita. Pro lyžaře a jiné milovníky zimních sportů to byl dárek k vánocům. Sjezdovky plné sněhu, všude zasypané kopce jako buchty pocukrované velkou vrstvou cukru. Pro děti se staly vánoční prázdniny rájem, kde se mohou koulovat a dovádět ve sněhu. Ale pro řidiče to byla přímo katastrofa. Silnice zledovatělé a plné sněhu. Tvořili se dlouhé kolony a řidiči nadávali. Každý svaloval vinu na někoho. Řidiči na silničáře a naopak. Každopádně to byl pro děti a dospívající dárek, kdy jsme se mohli koulovat a pro řidiče to byla noční můra.
Povodeň, nevím jestli se dá ještě nazývat kalamitou, ale spíše už katastrofou. A to katastrofa v pravém slova smyslu. Už to nebylo komické jako sněhová kalamita. Povodeň, postihla naši republiku před tři a půl rokem byla ničivá. O život přišlo sedmnáct lidí a byl zničen majetek za devadesát miliard korun. Povodeň postihla všechny místa v Čechách. Některá méně, některá více. Nejhůře dopadla asi Praha, kde bylo zničeno spoustu historických památek. Zmizelo spoustu vesnic, které stály přímo u řek. Naše země a spolu s ní i my se postupně zotavujeme a vzpamatováváme se z té pohromy.
Ale největší že všech katastrof byly ničivé vlny tsunami. Bylo zabito několik desítek tisíc lidí a zpustošeno mnoho krásných míst v Thajsku a v okolí. Vlny přišli tak rychle, že nikdo nestačil zareagovat dost rychle, aby upozornil ostatní. Katastrofa se dotkla všech národů, každý stát měl zde své obyvatele. Postupně se, za pomoci všech, dostává život do normálních kolejí a za nějakou dobu to bude vypadat jako dřív. Ale bohužel se některé jizvy na zemi úplně nezahojí.
Tyto kalamity a katastrofy ukazují, že bychom se měli naučit přírodu ctít a porozumět jí. Jestli se nepoučíme z těchto událostí, jednoho dne se stane, že tu nezbyde nikdo, kdo by si užíval život.
Osnova:
1)Úvod
2) Stať: a)
b)
c)
3) Závěr | cb2csebren_01_1 |
Recenze na film Gulliverovy cesty
Hned když jsem uviděl první trailer filmu, věděl jsem, že to nebude můj šálek kávy. Pokus zfilmovat obecně známý příběh Gullivera od irského spisovatele Jonathana Swifta nebyla zřejmě od režiséra Roba Lettermana trefa do černého. Ikdyž jsem knihu Gulliverovy cesty nečetl, dokážu si živě představit, jak odlišný film od reality byl vytvořen. Nejvíce jsem se však zděsil, když sem seděl v sále plném dětí s rodiči, v tu chvíli jsem si teprve uvědomil, že to bude podáno na způsob pohádkové komedie a to vždy nedopadá dobře.
Hlavním hrdinou filmu je Lemuel Gulliver (Jack Black), úředník newyorských novin, který třídí poštu. Je to svobodný a dosud neúspěšný muž, který je platonicky zamilován do redaktorky novin a své nadřízené Darcy (Amanda Peet). Jednoho dne si vymyslí, že je zdatný spisovatel a proto mu Darcy dá možnost napsat článek o Bermudském trojúhelníku, Gulliver neváhá a samozřejmě to kvůli vyvíjenému zájmu o ní přijme. A tak se vydá na dalekou plavbu poznat pravdu o Bermudském trojúhelníku. Ovšem nečekaně se spolu s jeho lodí ztratí a objeví se až v neznámé zemi liliputů. Tam ho zajmou, svážou a uvězní. Po čase však zjistí, že je Gulliver neškodný a ba naopak jim může i pomoci. Například v boji proti jejich největšímu nepříteli. Úspěchy Gullivera se znelíbí generálu Edwardovi (Chris O´Dowd), protože už to není on, kdo je středem pozornosti. Proto se rozhodne bojovat proti němu. Sestrojí obřího robota, kterého ovládá vlastním tělem a přemůže Gullivera. Ten je vsazen zpět do vězení. Během této doby se pokusí Gulliver uprchnout, avšak se dostane jen do země obrů, odkud mu pomůže jeho kamarád Horatius (Jason Segel), který za ním jel s prosbou o pomoc s Edwardem. Když se vrací do země liliputů spatří tam Dracy, která se vydala sama najít záhadu Bermudského trojúhelníku, ale potkal ji stejný osud, během pobytu v zemi liliputů se sblíží a zamilují se do sebe. Poté se Gulliverovi podaří přemoci Edwarda, protože zjistí, že síla není vše a že láska má větší moc. Film končí úspěšným návratem obou do skutečného a šťastného života plného vzájemné lásky.
Herec Jack Black nehraje ve filmu opravdového Gullivera, ale sám sebe. Můžeme zde najít mnoho scén a návyků z jeho předešlých filmů a nutno podotknout, že se sem příliš nehodí. Ztrácí se tu postava Swiftova Gullivera a jeho satirického podání. Ani ostatní role nejsou obzvlášť úchvatné, myslím, že je zde potlačen výkon ostatních herců, nedostali příležitost a jejich úsilí nevyniklo. Ve filmu se prolínají dvě romantické linie a vše se zdá být zamotané, v určitých scénách to připomíná parodii na největší slaďárnu. Trikově a technicky podle mého názoru film také příliš nevyniká a nejsou viditelné obrovské peníze, které jistě byly do filmu vloženy.
Tento film bych doporučil mladším divákům, kterým nevadí specifický humor Jacka Blacka a kteří si chtějí odpočiout a příliš nepřemýšlet nad dějem. | kg07sykzde_1 |
Kazda, Daniel, V. C, 07/08
8. 10.
<obrázek č. 1: Tři chlapci bruslí na silnici.>
<obrázek č. 2: Jednoho z nich srazí auto.>
<obrázek č. 3: Chlapec je zraněn.>
<obrázek č. 4: Jeho kamarád běží pro pomoc.>
<obrázek č. 5: Jeho kamarád telefonuje z telefonní budky.>
<obrázek č. 6: Záchranáři odnáší zraněného chlapce, doprovází je jeho kamarád.>
Osnova:
1. kluci si hrají. 5. volají pomoc
2. přejíždějí silnici. 6. pomoc už přijela
3. nastává zranění
4. shánějí pomoc
Nehoda
Kluci jsou v Brně venku. Dva z nich jsou na kolečkových bruslích. A jeden z nich na skytu.
Kuba to přejel nakolečkových bruslí bezproblému s Matějem, protože se rozhlédli. Ale Matyáš se nerozhlédl a zrovna jelo auto. Tak ho přejelo.
Matyáš byl raněn. Kluci volali o pomoc, Ale nikdo kolem nebyl.
A najednou vyděli značku telefoní budky. Kuba tam rychle dojel. Zavolal pomoc.
Sanitka přijela za deset min. Přivezla vozítka.
Dovezlaho do nemocnice. A kluci byli rádi. A od té dobi se Matyáš rozhíží. | bu5ckazdan_01_1 |
5. prosince 2008
Jana Šťovíčková
P2
1. písemná slohová práce
Charakteristika, popis
Téma: Byl to jen sen
Osnova: 1) pokoj ve snu a ulice
2) dva muži
3) tornádo
4) pohroma
Tenhle sen se mi zdál asi tak předevčírem, kdy noc byl mrazivá. V pokojíčku vylo temno, teplo a venkovní lampa oranžově poblikávala, na lampě se houpala pavučina. Ukládala jsem se ke spánku. Usínám. Sním. Sen byl hrozný a smutný. Ve snu stojím ve svém pokojíčku a rozhlížím se po něm a zdá se mi, že je menší než doopravdy, ale zase je více útulný než nějaké větší pokoje, na stěnách mi visí moje obrázky a plakáty. Na jednom plakátě je Orlando Bloom, jak stojí na stožáru Černé perly z filmu Piráti z Karibiku. Orlando se sladce usmívá na velkou televizi, která stojí v koutě pod poličkou plnou plyšáků. Koukla jsem se z okna na ulici. Ulice vedla podél větších a menších domů. Ulici vydláždili krásnými dlažebními kostkami, které se moc šeru, které se již snáší na ulici, ani neleskly jako obvykle. Obloha se mračí na lidi, kteří jdou z práce.
Zaujali mě dva muži, kteří se o něčem vztekle hádají. Muž, který šel blíž k silnici, měl na sobě tvídové sako. Druhý muž, který šel, po pravém boku muže s tvídovým sakem, měl na sobě jen dlouhý černý kabát a klobouk. Bylo na něm vidět, že je rozčilený, protože mával rukama a měl v ruce červené desky. Otevřela jsem si okno, abych lépe slyšela o čem se hádají. Hádali se o tom, že muž v kabátě napsal nějakou knihu a jeho nakladateli, muži v tvídovém saku, se mu nelíbí co napsal. Takhle se dohadovali až na konec ulice. Muž v kabátě a klobouku vytrhl druhému desky, otočil se na podpatku a odešel. Podívala jsem se do pokoje a uviděla jsem vodu, které jsem si nevšimla. Obrázek, který visel na levé straně pokoje je pověšený nakřivo. Zvedla jsem ruku a upravila ho do správné polohy. Vzhlédla jsem zase ven. Do ucha mi z vedlejšího pokoje doléhalo vřeštění gól, gól. Bratr a otec se koukali na hokej. Pozorně jsem se podívala na oblohu a uviděla, že zčernala. Z oblohy se snášel vír, tornádo, které jsem v životě ještě neviděla. Zvolala jsem, že je tu tornádo. Otec a bratr přiběhli. Bratra jsem musela vzít do náruče, aby jsme utíkali lépe do sklepa. Venku se mezitím ztrhla smršť. Auta se začala pohybovat (vyjíždět) z parkoviště. Běželi jsme ke dveřím našeho bytu. Otevřela je a chodbou běželi dolů do sklepa. Chodba bíle vymalovaná, vytvářela pocit nejistoty, protože teď byla skoro černá jako mraky na obloze. Doběhli jsme ke sklepním dveřím. Otevřela jsem bílé dveře a vešla do tmy. Nešlo rozsvítit, patrně tornádo zasáhlo hlavní přivod elektřiny v naší ulici. Vše se začalo třást, odpadní trubka nevydržela nátlak otřesu, tak se rozbila a všechna voda a splašky se rozlévali po sklepě, zámky na malých sklípcích se roztřásli. Byly to moje nejhorší minuty života.
Poté až vše přestalo, trvalo to sice sotva pár minut, jsme vylezli dveřmi, kterými jsme sem přišli. Vyběhla jsem do přízemí. Koukla jsem se na ulici. Bylo boží dopuštění. Auta s vymlácenými okny, byly povaleny na kapotách, jiné auta na jiných autech a cedule vyvrácené, stromy také vyvrácené a byly tam i truhlíky z balkónů. Zaregistrovala jsem nějakou hromádku u našeho domu. Byl to muž v tvídovém saku. Otevřela jsem vstupní dveře a vyběhla na pomoc, byl celý od krve. Sehla jsem se a odhrnula jeho tvídové sako z obličeje. Obličej měl celý zkrvavělý a v rankách kousky skla. Byl celý pokroucený, měl i otevřené zlomeniny. Byly mu vidět vylomené kosti. Hrůza, která se stala v naší ulici byla naštěstí jen sen. | grp2stojan_1 |
Deskriptivní geometrie
Deskriptivní geometrie je věda o zobrazení prostorových útvarů do roviny. Má řadu využití a v mnoha různých formách se s ní setkávají lidé mnoha různých profesí. Nejčastěji jsou to architekti, geografové, ale používají ji např. i sochaři a astronomové.
Deskriptivní geometrie vychází z mnoha starších metod, které sjednocuje. Za jejího zakladatele je považován Gaspard Monge.
Gaspard Monge (1746-1818 byl Francouz) Deskriptivní geometrii vynalezl původně jako tajnou vědu pro vojenské účely, když učil na vojenské škole. Později usiloval o to, aby byla zpřístupněna veřejnosti. Popsal ji také ve své knize Géometrie descriptive, kterou vydal v roce 1799. Podle Gasparda Mongeho byl pak pojmenován jeden způsob promítání jako Mongeovo promítání.
V deskriptivní geometrii existují dva nejpoužívanější způsoby promítání – kótované a již zmíněné Mongeovo.
Mongeovo promítání používá zobrazení na dvě průmětny – zobrazení ze dvou různých pohledů, které navzájem svírají úhel 90 stupňů. Tyto průmětny se nazývají půdorysna a nárysna. Na půdorysu se daný objekt zobrazuje většinou „zezhora“, na nárysnu pak z pohledu „zepředu“, přičemž oba obrazy spojuje jeden rozměr vyjádřený přímkou x.
Kótované promítání je téměř stejné, jako promítání Mongeovo, ale využívá jen jednu průmětnu. Třetí rozměr se zde určuje tzv. kótou (číslo v závorce u názvu bodu, označující jeho výšku).
Jak už bylo zmíněno, dnešní deskriptivní geometrie sjednocuje mnoho starších zobrazovacích metod. Mezi nejstarší se řadí první pokusy o mapy (vůbec nejstarší známá mapa zobrazuje severní Irák a pochází z doby před 5000 lety), dále pak pokusy egyptských sochařů zobrazit na strany kamenného kvádru tvar budoucí sochy. Přes tento vývoj (různých metod) se dostala deskriptivní geometrie až do dnešní Mongeovy podoby a zdá se, že díky daným pravidlům se už dál vyvíjet nebude, protože to už není potřeba. | js3fia_04_1 |
Slohová práce školní
Lucie Říhová 12. ledna 2006
2. C
Abeceda dnešní společnosti (Úvaha)
Kalamita (volný slohový útvar)
Probouzím se, je neděle ráno (Volný slohový útvar)
Dějiny mých úspěchů, neúspěchů a předsevzetí (Úvaha)
Dějiny mých úspěchů, neúspěchů a předsevzetí
Osnova :
I. Úvod
II. Stať: a) První úspěchy
b) Změna priorit
c) Novoroční předsevzetí
d) Já a novoroční předsevzetí
e) První letošní úspěch
III. Závěr
Lidský život je plný úspěchů a neúspěchů. Od narození až do konce života nás provází a záleží jen na každém, co bude převažovat. Není to osud, kdo ovlivňuje náš úspěch, ale my sami.
Když je malý, svět nevnímá a nezajímá se o něho. Těžko tedy mluvit o nějakých osobních úspěších. Já je vnímám až s nástupem do školy. Zajímám se o to, zda jsem oblíbená mezi kamarády, snažím se zvládnout školu a ještě k tomu další jiné zájmové kroužky. Úspěchem je pro mě maličkost. Dobrá známka, písnička, kterou si zpaměti dokáži zahrát na flétnu nebo jen vtip, který všechny rozesměje. A neúspěchy? Ty si člověk tak nebere.
S postupem času se mi však priority změnily. Začíná být náročnější dosáhnout nějakého úspěchu a sebemenší nezdar člověka zlomí. Pořád se snažím být dobrá. Být lepší. Být nejlepší. Ale když pak člověk něčeho dosáhne, ani si to neuvědomí a nedokáže se z toho radovat, neboť chce stále víc a víc. Avšak stačí, abych se nestihla naučit, do knihovny nevrátila včas knihy a k večeři pak dostala něco co mi nechutná a hned je to pro mě neúspěšný den. Můj život je ale poměrně krátký na to, abych v něm zažila nějaké velké úspěchy a neúspěchy, a tak vše, o čem jsem mluvila jsou jen malé zážitky, které v tu chvíli znamenají hodně, ale když večer ulehám do postele pomalu opouští mou mysl a ráno si zas probouzím s klidem v duši.
Úspěch často dokáže ovlivnit lidská vůle a ta se zase pojí s předsevzetím. Je to jen pár dní zpět, kdy jsme všichni slavili silvestr a příchod nového roku. Půlnoční hodina neznamená jen přípitky, ohňostroj a gratulace, ale nese s sebou i jistou tradici. Lidé hodnotí uplynulý rok a místo toho, aby se radovali ze všeho hezké, vzpomínají na to špatné. Na své neúspěchy, neřesti, lenost, obžerství a spoustu dalších špatných vlastností. A tak tuto dobu využívá mnoho lidí k tomu, aby si dali novoroční předsevzetí. Ani já jsem ještě do loňska této šanci neodolala a nějaká ta předsevzetí si dávala. Nevzpomínám si, kdy to bylo poprvé, za to si s jistotou pomatuji, že jsem svůj slib nikdy nedodržela. Ptám-li se však sama sebe proč, nedokážu odpovědět. Snad pro malou motivaci, lenost, pohodlnost nebo jen pro nedostatek vůle.
Letos jsem se rozhodla vzdát se tohoto zvyku. Nejprve mě to mrzelo, ale časem zjišťuji, že to byl můj první letošní úspěch. Pryč jsou totiž starosti s tím, zda předsevzetí dodržuji, žádné stresy ani zlobení na sebe samu.
Proto, aby měl člověk úspěšný život nemusí vyhrát miliony. Stačí se umět radovat z maličkostí okolo sebe. Mnoho lidí se celý život honí za úspěchem a jsou jim tak zaslepeni, že když pak stojí přímo před nimi, ani si ho nevšimnou. Člověk se musí naučit radovat se z každého dne. Není to sice lehké, ale když to člověk zvládne, může si pak říct, že přece jen žil šťastný a úspěšný život. Díky této práci jsem si to také uvědomila a budu se o to snažit. | cb2crihluc_01_1 |
23. 3. 2006
Tomáš Jelínek
2. písemná práce
Na pobřeží
(Subjektivně zabarvený popis)
Já už jsem byl na mnoha pobřežích a je to, a je to opravdu skvělý zážitek. Sledovat, jak se moře krásně vlní a zaplavuje písek na pláži. Mám rád písek na pláži, který je příjemný pro chůzi tzn. bez kamínků a nečistot.
Moře pozoruji nejraději při přílivu, kdy jsou velké vlny a hladina moře je celá rozbouřená. A nejen pozoruji, ale také ve vlnách rád skotačím.
Když jsem se jednou procházel po pobřeží všimnul jsem si v písku pestrobarevných kamínků, rozhodl jsem se, že je nasbírám. Udělal jsem z nich krásný obrazec a byl jsem rád, že moje sbírání nebylo zbytečné.
Miluju večerní procházky po pobřeží, kdy slunce už tolik nepraží, i když jako romantik nevypadám ve skrytu duše jsem. Já opalování na slunci nemám příliš v lásce, a tak dávám přednost právě večerní procházce.
Nejvíce se mi líbilo u Rudého moře, kde je voda křišťálově čistá. I když se nepotápím příliš rád, tohle jsem si nemohl nechat ujít. Při potápění jsem viděl spoustu rostlin a živočichů. Ze živočichů bych se zmínil o rybě, která měla tři výrazné barvy, nikdy jsem nic podobného neviděl, byl to pro mě obrovský zážitek. I pobřeží u Rudého moře bylo fantastické. Heboučký písek bez kamínků, škoda že tak rozpálený, ale při čtyřiceti stupních není divu. Z pobřeží není vidět krásná mořská příroda, ale jen co člověk ponoří hlavu pod vodu a spatří krásně tvarované korály, hned je mu vše jasné. Korály byly skoro všude a kolem nich se míhaly ryby a to si pak člověk uvědomí, co je to ropná katastrofa, znamenala by smrt těchto krásných živočichů. Když se vrátím z pozorování mořské přírody na pobřeží obdivuju palmy, na kterých rostou kokosy.
Na pobřeží se vyskytuje spoustu her a sportovních disciplín např. jízda na skútru a let s padákem, který je tažen lodí, tuto disciplínu jsem si vyzkoušel. | pr2cfjeltom_02_1 |
Postava na kterou se dívám je muž, který je poměrně sehnutý. Má kulaťoučkou hlavu na níž jsou splihlé vlasy, výrazné oči a široký úsměv.
Muž má na sobě tmavé sako, které se k jeho postavě moc nehodí, protože je příliš velké a kalhoty má zase moc malé, protože jsou mu vidět ponožky.
Muž má také světlé boty a svou postavou mi velmi připomíná komika. | js6sitond_1 |
Skládka v srdci Evropy
Poslední dobou se oblíbeným tématem, nejen večerních, zpráv staly ilegální skládky německého odpadu u nás.
Proč sem naši milí němečtí spoluobčané vozí svůj smradlavý odpad? Tak tato otázka už je mi zcela jasná. Bohužel pro nás a hlavně pro menší města a vesnice v Česské republice, mají v Německu velice drahý odvoz odpadu. Přece Němci ale nejsou žádní idioti, tak proč by měli platit nekřesťanské peníze na to, že budou moci vyhodit svůj odpad do popelnice v Německu, když je daleko levnější odvést ho někam jinam. Myslím si, že jim moc dlouho netrvalo přijít na to, kam by asi tak ty tuny krásně zapáchajícího odpadu mohli odvést. Přece ti jejich hloupí sousedé tam z východu, těm se tam přece pár tun snadno ztratí. Naložíme odpad a vyjedeme za hranice. Jak si řekli, tak také udělali. Přistavili „XXX“ a nacpali do něj nenápadně černé pytle s odpadem a vyjeli. Hladce se dostali přes hranice, když je teď i Česká republika v EU. Když projížděli vesničkami, jen těžko si mohli nevšimnout spousty vhodných objektů, které dříve mohly sloužit jako objekty vojenské nebo pro JZD. Nemuseli tedy hledat dlouho a drahého odpadu se levně zbavili. Možná si tuto nutnou potřebu spojili třeba s výletem do Prahy nebo někam jinam za přírodou či za kulturou.
Brzy přišlo na řadu zjištění, že by bylo mnohem pohodlnější, kdyby si najali někoho (např. nějakou firmu), kdo by za ně jejich odpad vyvážel. To byl ale nápad! Tentokrát vymysleli bývalí soudruzi z NDR pro německý odpad opravdu něco převratného. Co si Němec nevymyslí, aby nemusel platit svá těžce vydělaná eura za odpad.
Občas, když jsme jezdili na chatu, viděli jsme takové podezřelé kamiony. Nikdo z nás netušil, co prováděli a tak nás to všechny samozřejmě překvapilo. Nenapadlo nás, že zrona v našich Milovicích je skládka toho jejich hnusného německého odpadu. Nakonec když o tom tak uvažuji, je mi jasné, proč si vybrali zrovna Milovice. Je to jednoduché! Objekty pro nelegální skládku jsou tam přímo ideální.
Je všeobecně známo, že Němci se v Německu chovají slušně a moc si toho nedovolí. Také všichni víme, já přímo z vlastní zkušenosti, že jakmile překročí hranice, stávají se z nich prasata, která mají někdy i správné proporce. Naštěstí pro nás, naše vláda konečně pochopila, že by nás Němci bombardovali tak dlouho svým odpadem, dokud by nás jím zcela nezahltili. A tak podnikla rázne kroky počínaje kontrolou kamionů na hranicích a konče vracením odpadu zpět tam, kam patří – do Německa!
Přece jen teď Němci poznali, že časy se mění, už si nemohou dovolit vše. Konečně jim malý hrdý český národ řekl „STOP“. | pr3chouluc_02_1 |
Kovaříková, Tereza, Gymnázium J. Seiferta
Magistrát hl. m. Prahy
Odbor školství
Učňovská 1
190 00 Praha 9
Praha, dne 1. 4. 2006
Studentský divadelní festival
Vážení,
zasíláme vám každoroční zprávu o Studentském divadelním festivalu. Pro rok 2005 bylo, po loňském organizátorství Gymnázia Jana Palacha, jako předsedající školou zvoleno Gymnázium Jaroslava Seiferta a festivalu se účastnilo osm škol. Akce samotná sestávala z dvaceti divadelních představení s předem určeným hlavním tématem.
Předsedající škola zajistila pronájem divadelních prostorů, občerstvení hercům i divákům a drobné odměny zúčastněným studentům. Tématem letos byl „Renesanční život“,
za nejpovedenější bylo všeobecně považováno nastudování hry Poprask na laguně od C. Goldoniho, kterou předvedli žáci právě našeho Gymnázia pod vedením profesora Tomeše. Dvanáct her, vyhodnocených komisí češtinářů pod vedením profesora Marka, se dočkalo dokonce repríz a předvedení rodičům. Všechny měly vysokou návštěvnost a sklidily mimořádný úspěch. Akce se konala v divadle Na Prádle, kde již máme s naším Festivalem stálé zázemí. Akce byla výborně zorganizována a došlo k její popularizaci i mezi další školy.
Žáci při této akci každý rok nejen objevují své herecké nadání, popřípadě tříbí své herecké zkušenosti, ale mohou se i leccos přiučit. Každá škola musí totiž předvést alespoň jedno klasické dílo i s krátkou biografií autora. Z Festivalu mají každoročně velice dobrý dojem jak kantoři, kteří jej shledávají užitečným, tak i rodiče žáků, kteří jsou na reprízy nejúspěšnějších her zváni.
Proto doufáme, že i na letošní ročník, organizovaný Gymnáziem Josefa Škvoreckého, opět přispějete finanční částkou 20.000,- Kč, která bude využita na výše zmíněné výdaje.
S poděkováním a pozdravem
za vedení GJS
Tereza Kovaříková
junior PR manager | js1kovter_1 |
Slohová práce školní
Iva Chodurová 12. ledna 2006
2. C
Abeceda dnešní společnosti (Úvaha)
Kalamita (Volný stylový útvar)
Probouzím se, je neděle ráno (Volný stylový útvar)
Dějiny mých úspěchů, neúspěchů a předsevzetí (Úvaha)
Dějiny mých úspěchů, neúspěchů a předsevzetí
Prvním takovým úspěchem v mém životě bylo narození mé maličkosti. Nemůžu sice říct, že to byl můj úspěch, protože za svůj život děkuji hlavně rodičům, ale abych mohla prožívat úspěchy a neúspěchy musel mi někdo dát šanci žít. Celý můj dosavadní život byl velmi pestrý, plný dobrodružství a zajímavý. Kdybych měla psát o všem, co se mi kdy přihodilo, nebo spíše jaké úspěchy a neúspěchy mě potkaly psala bych dlouho.
Dalším mým úspěchem bylo to, že jsem začala chodit do školy. Poznala jsem spoustu nových lidí, ale i spoustu zla. Dokud jsem byla malá a žila jen s rodinou, nebyly žádné starosti, problémy, ani trápení a slzy. Postupem času jsem začala poznávat svět a zjišťovat, že kdybych zůstala malá bylo by to nejlepší. Na základní škole jsem poznala lež, výsměch a pomluvy. Tohle bylo pro mě opravdu neúspěch, ale i úspěch, protože jsem se naučila poznávat lidi a zařazovat si je do „šuplíků“, kterým můžu věřit a kterým ne. Hodně lidí mě zklamalo a právě tohle považuji a za největší neúspěch, že jsem vůbec takové lidi poznala. Základní školu jsem prošla „hravě“ a dokonce jsem zvládla i přijímací zkoušky na střední školu. Teď ale jistě nevim, jestli vybrání této střední školy – gymnázia, byl opravdu úspěch. Chtěli to hlavně rodiče, protože na základní škole jsem měla dobré známky a vypadalo to, že bych tuto školu bych mohla zvládnout. Ze začátku jsem to zvládla, ale potom se to začalo zhoršovat a já začala mít problémy. Nic se nezlepšilo, ale já jsem tvrdohlavý člověk a řekla jsem si, že tuhle školu „dodělám“.
Ze základní školy jsem byla zklamaná z lidí, které jsem tam poznala, ale střední škola mi udělala radost a dala mi naději, že časem, kdy se z malých dětí stávají dospělí a rozumní lidé, se opravdu chování jedinců změní, ale bohužel někteří lidé jsou nenapravitelní. „Nikdo není dokonalý!“ Gymnázium mi dalo šanci poznat skvělé lidi, kterým opravdu můžu věřit a dokonce tak, že se jim se spoustou věcí můžu svěřit a vím, že oni mi poradí a nezklamou mě.
Největším úspěchem, který mě mohl potkat, jsou moje rodiče. Myslim si, že v nich mám největší oporu. Jsou to lidé, kterým nejvíce věřim a vím, že oni mě také. Vychovali mě tak, aby ze mě vyrostl dobrý člověk, i když puberta a dospívání jim to trochu zkazilo.
V tématu je napsáno ještě předsevzetí. Abych pravdu řekla, žádné si nedávám, moc jim totiž nevěřim. Člověk, když něco chce udělat a má velkou vůli, tak se snaží i bez nějakého předsevzetí. Předsevzetí jsou spíše jen taková přání, které většina lidí stejně nedodrží. Například lidé si dávají předsevzetí pouze na Nový rok a potom to stejně nedodrží. Proto si předsevzetí nedávám, a když opravdu něco chci udělat bojuji za to a snažím se dotáhnout vše až do konce.
Úspěchy, které se dají ocenit a dokonce i ukázat jsou asi moje diplomy. Získala jsem je na základní škole a ve školce, když jsem chodila na krasobruslení, tancování, gymnastiku a plavání. Jsou to důkazy, jak jsem byla v mládí aktivní a šikovné dítě. Bohužel už na střední škole se nemůžu moc věnovat sportům, protože mi nezbývá čas. Jediné čemu se můžu věnovat je snowboard. Je to nezávislý sport, který můžu provozovat bez ohledu na čas.
Na závěr bych chtěla shrnout všechny své úspěchy a neúspěchy. Největším neúspěchem jsou pro mě lidé, kteří jsou falešní a nehrají „fér“. Úspěch, kterého si vážím a je pro mě opravdu nejcenější, i když to není zlato, jsou moje rodiče, přátelé, ale hlavně láska.
Úspěchy nejsou jen to, kam to člověk dotáhne, kolik bude mít peněz, nebo jestli budu mít za manžela někoho slavného, nejdůležitějším úspěchem je poznat svět a lidi kolem sebe.
Osnova:
Úvod – První úspěch
Stať – a) Poznání úspěchů
b) Úspěchy a neúspěchy na střední škole
c) Největší úspěch – rodiče
d) Předsevzetí
e) Dokázané úspěchy
Závěr – Souhrn úspěchů a neúspěchů pro můj život | cb2cchoiva_01_1 |
Neznámý, V. B, ZŠ Burešova
23. října
SLOHOVÁ PRÁCE
1) Vymyšlená (popletená) pohádka
Tygří příběh
Tento příběh je o jednom Tygříkovi Mikytyki. Mikytyki má kamarády slona Bombo, opici Natutatu a zebru Kinate. Jednoho dne Mikytyki šel se proběhnout a najednou bum!!!, zakopl o kámen a předsebou měl malého šneka a Mikytyki říka: Už se pohnež a šnek říká: spím musíš počkat, Mikytyki do toho šneka kopnul a už měl volno. Bombo šel se koupat a najednou viděl krásno sloní slečnu. Bombo se jí ptá jak se jmenuje sloní slečna říká že se jmenuje Kinpi. Natutatu potkala tygra Mikytyky, šly spolu na večeři, opice Natutatu si vzala banán a Mikytyki si vzal sendvič, je to totiž býložravec. Kinate šla se proběhnout a najednou bum!!! spadla do jámy Kinate volá o pomoc najednou přiběhne Mikytyki a mladé zebře Kinote skočil na strom a ze stromu utrhl liánu, dalo to sice práci ale utrhl ji tak Mikytyki vytáhl Kinate, Kinate mu moc děkovala. Bombo přišel z Kinpi a přestavil ji kamarádům. Mikytyki potká toho šneka a šnek říká zasloužíš si odplatu, šneci bombardujte ho a tak se Mikytyki spřátelil se šnekem. Všechno dopadlo dobře a tak pohádka skončila | bu5banonym_c_1 |
31.10. 2006
Eva Suková, 2.D
1. písemná slohová práce
Vývoj Dejvického divadla
(Referát)
Osnova:
I. Úvod – Začátky divadla
II. 1) odchod původního souboru
2) příchod nového souboru
3) představení v DD
III. Závěr – Finanční dotace
První představení se v Dejvickém divadle odehrálo 14. 10. 1992. Svou školní inscenací hry Matěje Kopeckéhé Johanes doktor Faust uvedl nastupující herecký soubor, který do DD přišel během studia alternativního a loutkového divadla DAMU pod vedením pedagoga a režiséra Jana Borny. Ten se stal roku 1993 uměleckým šéfem. Tehdy bylo ještě DD součástí Obvodního kulturního domu Prahy 6, později Spektra k – sdružení kulturních zařízení P6. Statut profesionálního divadla získalo v roce 1993.
Původní herecký soubor působil v DD čtyři sezóny. Během této doby zde vznikly inscenace Jakuba Krofty (Spooriverská antologie), Arnošta Goldflama (Koláž z textů Daniela Charmse, romanticko – tragicko – heroická opera Kvas krále Vondry XXVI. a adaptace textů Richarda Weinera), Jana Borky (Dobrodružství Dona Quijota, Mrožovo tango a dvě pohádky To je nápad! a Zpívej klaune). K nejvýznamnějším počinům této éry bezesporu patří inscenace J. A. Pitínskéhé Sestra Úzkost, která v roce 1995 získala Radokovu cenu jako Inscenace roku a Dejvické divadlo se stalo poprvé divadle roku.
V září 1996 tento soubor přešel společně se svým uměleckým šéfem Janem Bornou do nově vzniklého Divadla v Dlouhé a na jeho místo nastoupil soubor nový. S ním přišel režisér Miroslav Krobot, který ukončil šestileté angažmá v Národním divadle a stal se uměleckých šéfem v DD.
Základ nového souboru tvořil původně zase celý ročník ALD DAMU, který do nového působiště přenesl i některá svá absolventská představení (Lysistrate – režie Lucie Bělěhradská, Anatomie Gagu – režie Miroslav Krobot) a jeho první inscenace byly také ještě původní školní (retromuzikál Kennedyho děti a pohádky Dvanáct měsíčků - obě režie Miroslav Krobot). Postupně se soubor začal zásadně proměňovat. Někteří původní členové odešli a řada jiných postupně přicházela, převážně z nejrenomovanějších pražských a mimopražských scén. Soubor už netvořili výlučně herci stejného věku, ale doplnila jej velmi silná skupina tehdejších třicátníků (Ivan Trojan, Lukáš Hlavica, David Novotný, Martin Myšička a Igor Chmelka), později nastoupili do angažmá další mladí členové (Lenka Krobotová, Tatiana Vilhelmová, Simona Babčáková, Jaroslav Plesl, Pavel Šimčík a Martha Issová). Kromě toho na konkrétní role byli osloveni hosté (Lilian Makkina, Alois Švehlík, Radek Holub, Jitka Smutná, Jiří Macháček, Jiří Bartoška, Nina Divíšková, Lindy Rybová, Klára Lidová, Tomáš Pavelka, Zdeněk Dolanský, Monika Maláčová nebo Hanuš Bor).
S proměnou souboru vznikl prostor pro odklon do té doby převládajících autorský kolektivních jevištních kreací k repertoáru, který klade důraz na práci s hercem a ctí jeho individualitu. Na programu se objevují stále častěji díla vycházející z tvorby světových dramatických i prozaických autorů, ale také hry současných autorů domácích i zahraničních. V roce 1998 byl Ivan Trojan nominován za roli Hejtmana v Revizorovi (režie Sergej Fedotov) na cenu Thálie. Tuto cenu pak o dva roky později získal za titulní roli v adaptaci románu I. A. Gončarova Oblomov (režie M. Krobot)
Dejvické divadlo se během deseti let své existence stalo do jisté míry fenoménem na české divadelní scéně, o čemž svědčí téměř pravidelná účast na nejprestižnějších divadelních přehlídkách a festivalech a určitě i fakt, že v roce 2002 bylo podruhé oceněno nadací A. Radoka jako Divadlo roku.
Nyní má DD na repertoáru 10 inscenací. Kromě zmíněného Oblomova to jsou Zelenkovy Příběhy obyčejného šílenství, hra roku 2001 (režie Petr Zelenka, za roli otce získal Miroslav Krobot Radokovu cenu Talent roku), dále Dostojevského Bratři Karamazovi (režie Lukáš Hlavica), Tramvaj do stanice Touha (režie Janusz Klimsza), Karla Františka Tománka KFT/sendviče reality ®, která získala druhé místo v kategorii hra roku 2004 (Ceny A. Radoka), Love story v režii Mariána Amslera, Teremin Petra Zelenky. Nejnovější inscenací je Shakespearův Hamlet v režii Miroslava Krobota a 2. 11. 2006 má premiéru inscenace od J. W. Goetha v režii J. A. Pitínského Spříznění volbou.
Proces transformace DD z příspěvkové organizace městské část P6 na obecně prospěšnou společnost byl završen v červnu 2004. Finanční podpora ze strany MČ Praha 6 byla stanovena na 3,5 roku. | pr2dsukeva_1 |
7. března 2006
Lukáš Jelínek, 3.E
2. písemná práce
OH v zimě 2006
fejeton
Před několika týdny se po čtyřech letech opět konala jedna z největších sportovních událostí planety. Už měsíce před samotným zahájením jsme v televizi mohly sledovat odpočty, kolik dní zbývá do počátku těchto Olympijských her. Média na nás útočila reportážemi z příprav sportovců, ale také samotných sportovišť. Tak jsme se mohli dozvědět několik skutečně základních informací o nadcházející Olympiádě. Například, že na pokojích českých hokejistů v Olympijské vesničce je zima, nebo že Jaromír Jágr bude spát na pokoji sám! Takovéto gigantické akci se dnes skutečně vyhne málokdo a já si myslím, že je to tak správně. Vždyť si to představte. Tisíce sportovců světa se utkávají o nejprestižnější trofej snad ve všech myslitelných zimních sportech. Je dobře, že dnes olympijské hry stále existují. I přes jistí pihy na kráse stále věřím, chci věřit a potřebuji věřit, že se jedná o skutečnou oslavu lidskosti, sportovního ducha a civilizovanosti našeho světa. To přeci v nedávné minulosti nebylo samozřejmostí. Je dobře, že dnes nesoupeří Severní Korea a Číňané proti Američanům, stejně jako čeští sportovci proti ruským, nebo Britové s Argentinci a tak bychom mohli pokračovat do nekonečna. Vždyť případů, kdy historie negativně ovlivnila něco tak čistého, jako je prostý sport máme sousty.
Na této Olympiádě mě velmi zaujal případ jednoho Inda, který svou zemi reprezentoval, jak v alpském, tak klasickém lyžování. Tento multi-talent se sice v obou soutěžích dostal hluboko mezi poražené, což mně ovšem naprosto nebránilo v obdivu k tomuto sportovci. Pomohl mi si uvědomit, že bez takovýchto soutěžících by hry ztratili nepředstavitelně mnoho ze své velikosti a ducha. Navíc to, že svou zemi reprezentoval ve dvou naprosto odlišných disciplínách mi připadá stejně heroický výkon, jako že rakouský sjezdař Benjamin Raich vyhrál dvě zlaté medaile a indickému závodníkovi ujel o mnoho vteřin. Je zde však další krásná a důležitá věc, kterou celému světu dokázal. Myšlenka barona Coubertina stále žije! A já prosím celý svět a všechny lidi na něm, ať nikdy nezapadne. Dupej po ní, vysmívej se jí, pokus se jí zničit, či znemožnit, ale nikdy nedopusť, aby byla zapomenuta. Pak se společně můžeme těšit na spousty krásných sportovních zážitků. | pr3ejelluk_01_1 |
ROZHODUJÍCÍ OKAMŽIK
Byla u něj doma. Byli tam spolu. Začínalo to tak pěkně, tak slibně. Poslouchali hudbu, tu krásnou, ale smutnou muziku. Seděli na zemi. Proč zrovna na zemi? Proč neseděli na pohovce u stolu? Bylo by to přeci jen pohodlnější. Tak proč seděli na zemi? Nevěděli, prostě je to napadlo. Oba byli v klidu, s klidem se na sebe dívali a poslouchali tu smutnou muziku. V přehrávači běžela pořád ta samá píseň. Začali si ji zpívat, tichounce. Dokola opakovali ten refrén, ten známý refrén… Konec. Písnička skončila. Vytrhlo ji to. Po chvilce ale přehrávač spustil opět tu známou píseň. Oba si začli znovu pobrukovat. Hleděli na sebe. Jak zajímavé. Seděli na zemi, pokoušeli se zpívat a koukali na sebe. Sledovali každičký pohyb toho druhého… Vstala, už ji to nebavilo. Chtěla být sama a přemýšlet. Šla do kuchyně, posadila se na stůl, složila hlavu do dlaní a potichu se rozplakala. Téměř ji nebylo slyšet. Proklínala se, nenáviděla se…
On pořád seděl, ani se nehnul, asi si nevšiml, že odešla. Lehnul si, a také začal přemýšlet. Nehezký pohled na ně byl. On byl sám, a ona také. A v přehrávači zněla ta dobře známá píseň, kterou milovala. Ale teď, v tuto chvíli, ji začala nenávidět. Proč? Snažila se si otázku zodpovědět. Tápala, nevěděla. Ta píseň ji ubíjela, víc a víc. Přikryla si uši rukama. Nechtěla to slyšet, ale nepomáhalo to. „Ne!“ řekla, znovu a znovu. „Ne, ne, ne!“ Vstala a šla tu věc vypnout. Ničí mě to, pomyslela si. Už už sahala po ovladači, aby tu věc vypla. Chytil ji, tak pevně ji chytil za její křehkou paži. „Au!“ vykřikla. „Promiň“ omluvil se jí. Opět tam spolu stáli, jak směšné, pomyslela si. Hleděli si do očí, přibližoval se k ní. Vzdala to, byla příliš slabá na to, aby mu řekla, co si o tom všem myslí. Vytrhla se mu z jeho objetí. Odcházela.
„Vrať se!“ křičel na ni<.> „Vrať se! Jestli se nevrátíš, zabiju se, slyšíš? Zabiju!“ Nevnímala to, nechtěla to vnímat. Utíkala, zabouchla za sebou dveře. Utíkala, ne, teď už přímo letěla. Pryč. Chci pryč. Musím pryč. Nenávidím ho, musím od něj pryč, vnucovala si.
Zastavila se. Proč? Netušila. Stála uprostřed křižovatky na přechodu. Plakala, ale ne už tichounce, její nářek se rozléhal. Rozléhal se po celém sídlišti. Byl slyšet všude, snad to slyší i on, doufala. Ztichla, začala se smát. Stála uprostřed křižovatky a smála se. „When you are the boy that I want, Iĺl be the girl that you hate!“ opakovala s histerickým smíchem. Podívala se nahoru. Viděla lampy, ta žlutá světla. Všude tma, celé město dávno spalo. Nikde ani človíčka, jen ty lampy. Obklopovaly ji… Uzavíraly nad ní kruh…
Lekla se, rozběhla se domů. Domů ke svým rodičům. To bylo jediné místo, kde se teď cítila opravdu jako doma. Odemykala, tak dlouho tu nebyla, uvědomila si. Tiše vklouzla do chodby, zula si boty a šla opatrně do svého pokoje. Když si lehala do postele, všechno se jí vracelo, celý dnešní večer. Usnula.
Trhla sebou, vzbudila se a vzpomněla si na ta slova, která slyšela před několika minutami. Vrať se, vrať se, jestli se nevrátíš, zabiju se, slyšíš, zabiju. Vracelo se jí to, stejně jako ta píseň v přehrávači. Ta věta ji znepokojila. Co když to udělá? Ptala se sama sebe. Ne neudělá, uvědomila si. On takový není. Rad bojuje, nerad prohrává, usmála se.
Ráno, když se probudila, byla šťastná. Zapomněla na včerejší večer. Oblékla se, umyla a utíkala. Zase utíkala, tentokrát ale k němu, k nim, k nim domů. Odemkla vchod, vyběhla do 3. patra a silou vtrhla do dveří. „Miláčku, křičela, „miláčku, kdepak jsi?“ Vešla do kuchyně nic, v obýváku také nebyl. Spí, myslela si. Zapnula přehrávač, ztišila ho a zaposlouchala se do té hudby. Opět ji milovala.
Připravila mu snídani. Pomalu otevírala dveře do ložnice, „Miláčku,“ zašeptala… Ztuhla… Upustila tác, ranní káva se rozlila na koberci. Viděla to, ale nebyla schopná se pohnout. „Ne!“ vykřikla a sklonila se k němu… Byl mrtvý, zabil se, podřezal si žíly! Plakala, naříkala, proklínala se, k smrti se nenáviděla. Nenáviděla se za to, že zabila svou lásku. Kdybych neodešla, kdybych s ním zůstala, vše by bylo v pořádku, vnucovala si.
Sebrala ze země žiletku, lehla si vedle něj, dlouze ho políbila a řekla „Neboj, za chvíli budeme zase spolu a všechno bude dobré.“ Smála se, znovu ten histerický smích… Dlouho se smála a pak najednou ticho! Oba je pohltilo ticho… To děsivé ticho…
Osnova:
I. Úvod − Spolu na zemi
II. Stať − 1. Odchod
2. Vyhrožování
3. When you are the boy that I want, I´ll be the girl that you hate!
4. Usínání u rodičů
5. Přemílání celého večera
6. Opět u něj doma
7. Překvapení
III. Závěr − Ticho | cb1amilkri_01_1 |
Muž, který sázel stromy
Osnova:
1) úvod – Elzeárd Bouffierd
2) stať – les
– změna chování
– radost
3) závěr – přání
Elzeárd Bouffierd byl starý pastýř, který svým konáním dokázal změnit myšlení lidí kolem sebe k lepšímu i přesto, že podmínky k životu v období války byli značně nepříznivé.
Svůj smutek z toho, že ztratil manželku i syna se snažil snížit tím, že sázel stromy na původně nehostinné pláni. Jeho vytrvalost, píle a cílevědomost vedli k tomu, že v okolí místa kde žil vyrostl nádherný velký les. Tím se podmínky pro život v této oblasti výrazně zlepšily.
Z Elzeárda vyzařoval klid a vyrovnanost a asi i díky tomu se mu podařilo že i lidé kteří v té oblasti žili, plní zášti a nenávisti vůči všemu a všem okolo včetně sebe, se začali měnit.
Tento nesobecký a mírumilovný muž měl les ním vysázen rád, čehož důkazem je mimo jiné i fakt, že se zbavil i několika ovcí, které choval, protože okusovali mladé stromky.
Kdybych si mohla něco přát, bylo by to přání poznat tohoto obdivuhodného a skromného člověka, kterému stačilo vědomí že vytvořil les který pomáhá změnit chování lidí a vidět tento zajisté krásný les, který vysázel. | am8akosbar_1 |
Panika v needle parku
Název filmu režiséra J. Schalzberga odkazuje na nechvalně známý needle park neboli jehlový park, nacházející se v New Yorku. Panika v needle parku je tím nejvěrohodnějším filmem, zachycujícím prostředí narkomanů, který kdy byl natočen. Dechberoucí půlminutové scény, ve kterých si narkomané píchají drogy a následně upadají do stavů mimo realitu, mohou na někoho působit hrůzostrašně, ale to mělo pravděpodobně být jedním ze záměrů J. Schalzberga.
Ústřední dvojici představuje Bobby, kterého hraje mladý Al Pacino, a Helen. Právě v tomto filmu můžeme vidět počátky Pacinovy herecké kariéry, kterou si vybudoval na svém přirozeném hereckém talentu a charismatu. Mimo jiné i díky tomuto filmu byl později obsazen do své životní role Michaela Corleoneho v kultovním filmu Kmotr.
Panika v needle praku přímo sálá atmosférou New Yorku sedmdesátých let. Odehrávají se zde krádeže, prostituce a obchody s drogami a na všechno dohlíží příliš benevolentní, čili zkorumpovaná policie.
J.Schalzberg pojal svůj snímek jako ukázku tehdejší reality, jeho záměrem bylo zachytit život obyčejných mladých lidí, kteří díky své naivitě a neznalosti zdravotních následků propadnou drogám a v důsledku toho se z dobrých lidí stávají kriminálníci a prostitutky. Do popředí zasadil zdlouhavé scény téměř bez použití střihu a s kamerou si také moc hlavu nelámal. Ale právě tyto zdlouhavé scény, které by v žádném jiném filmu neměly žádný smysl, zde umocňují zážitek a navozují divákovi pocit, že se nachází v newyorském needle parku a je všeho dění svědkem a ne jen pouhým pozorovatelem.
Na úkor toho je ale silně oslabena dějová linie, která se prakticky nerozvíjí. Helen je opuštěná dívka, kterou svede přátelský a vtipný Bobby. On má pouze jedinou vadu na kráse, a to, že se pomalu stává těžkým narkomanem. Postupně zvyšuje své denní dávky drog a seznamuje Helen se svými přáteli, kteří jsou také uživatelé drog. Helen tak ztrácí soudnost a pod tlakem Bobbyho party sama začne brát drogy.
Bobby přestává mít finanční prostředky, které by uhradily jeho náklady spojené s jeho vášní a je okolnostmi nucen krást a stát se dealerem. U Helen nastává stejná situace a stává se prostitutkou. Ve chvíli, kdy se do drogových kšeftů začne vměšovat policie, čeká Helen důležitá volba, policie nabízí svobodu a drogu za cenu dopadení jejího přítele, který se zatím stal významným kriminálníkem v New Yorku. Helen nejprve nabídku odmítá, ale dlouho bez drogy nevydrží a nouze ji donucuje Bobbyho vyzradit. Nakonec se Bobby dostává do vězení a po osmi letech strávených za mřížemi vychází na ulici, kde na něho čeká Helen. Tímto film otevřeně končí.
Panika v needle parku rozhodně není rodinná komedie a neměly by jí sledovat mladistvé osoby a také osoby, které nesnesou pohled na scény, v nichž se vyskytuje aplikace drog injekční stříkačkou. Tento film je sice velmi drastický, ale nelze mu upřít věrohodnost a vynikající herecký výkon Al Pacina a dalších herců, vystupujících zde jako narkomané. | kg07folmar_1 |
Fialová
2. Písemná práce
Kamarádka
(Charakteristika)
Osnova: 1) Úvod – šestá třída
2) Stať – velice veselá
- magnet
- sportovec
- můj motýlek
- rytmická hudba
- chvilka klidu
Katku znám už od první třídy. Ale kamarádkami, těmi opravdovými kamarádkami, jsme se staly až v šesté třídě, když jsme společně přestoupily na novou školu.
Tenkrát jsem v ní objevila něco, co mě velice zaujalo a fascinuje mě do teď. A myslím, že bude i nadále. Možná je to její neutuchající skvělá nálada, kterou energicky předává všem kolem sebe. Málokdy se stane, že se na její veselé tváři objeví mráček. Ani ten jí však nezkazí náladu na dlouho.
V naší malé partě holek bych řekla, že je to právě ona, kdo všem v nouzi a vyčerpání podá ruku a řekne „No tak neblbni, svět je přece krásnej!“ Všechny okolo sebe přitahuje jako magnet, tedy i kluky. Občas jí závidím, ale přeju jí jen to nejlepší.
Káťa ráda sportuje, vlastně je pořád v jednom kole a pořád má ještě dost sil na to, aby pomáhala ostatním. Právě díky sportu má štíhlou, hezkou postavu, kterou ráda obléká do pohodlného sportovního oblečení. Všechny kolem sebe ale dokáže překvapit i hezkou večerní robou, i když jsem si jistá, že ve skrytu duše už myslí na džíny a tričko.
Jsem s ní moc ráda, protože mě nejen dokáže rozesmát, ale i mi trpělivě naslouchat celé hodiny. Kdybych ji měla přirovnat k nějakému zvířátku, myslím, že by to byl motýl, který věčně někde poletuje a vzbuzuje u lidí pocit krásy a štestí.
Kdybych měla vyjmenovat všechny její koníčky a zájmy, bylo by to nadlouho. Za zmínku však stojí tanec a hudba. Snad pokaždé, když jí telefonuji, slyším v pozadí rytmickou a veselou hudbu. Možná, že ji taneční zrovna nebaví a nejspíš proto, že jsou na ni moc pomalé a na její povahu klidné. Zato na diskotékách září. Tam se může nevázaně „rozjet na plné pecky.“ A pak je k nezastavení
Občas toho ale na sebe vezme až moc, já to pak vidím v jejích zeleno-šedých očích, které jsou unavené a touží po malé chvilce klidu. Pak tedy přijde malý oddech na načerpání síly a hurá do víru nových dobrodružství – taková je ona.
Katka je opravdu báječná a já si jejího přátelství velice vážím. Už si ani nedovedu představit, že bu tu třeba jednou nebyla. | pr1cfiakar_02_1 |
Strejček, Gymnázium J. Seiferta
Sir Arthur Conan Doyle
Pes Baskervillský
Tato kniha je román složený z na sebe navazujících kapitol.
Námětem knihy je krutost a vynalézavost osob, které se při cestě za svým cílem nebojí vraždit.
Děj je rozdělen do kapitol. V první části knihy se dozvídame o faktech spojených s vraždou Charlese Baskervilla. V další části vypravěč doktor Watson, popisuje atmosféru hlídání svého svěřence si Henryho Baskervilla v místě vraždy jeho strýce Charlese. Děj pokračuje zjištěním Holmesovi přítomnosti, který za dobu svého sledování vypátral mnoho duležitých faktů o vrahovi.
V poslední části knihy si Holmes vymyslí záhadný odjezd z Davonshiru který překvapí sira Henryho i Watsona. Jak se později dozvíme tento odjezd byl pouze fingovaný. Po tomto odjezdu nastane chvíle kdy má vrach jedinečnou možnost zaútočit a také zaútočí. Ale protože Holmes čekal tento útok dokáže zabránit již jisté smrti sira Henryho.
Postavy: Scherlock Holmes je chladný nevyzpitatelný a také velmi rychlí. Doktor Watson je mladý odvážný ale závislý na Holmesovi.
Kniha je kratší a psaná v celku jednoduše takže je možné jí přečíst za velmi krátkou dobu. Myslím si že z těchto důvodů ji studenti nižších ročníků budou číst ještě dlouho. | js9mstr_1 |
Slohová práce školní
Iva Chodurová 3.C
12. června 2007
Osnova:
I) Úvod: Co je znamení doby?
II) Stať: a) Celebrity
b) Drogy a násilí
c) Zkáza lidstva
III) Závěr: Buďme tím kým jsme
Znamení doby
Když se mi do ruky dostalo toto téma, začala jsem přemýšlet. Je znamením dnešní doby móda? Auta? Vztahy? Ne. Postupem času ale zjišťuji, že znakem současného světa je násilí, peníze a drogy. Málokdo z nás to uzná. Řeknete si: „Já to tam nemám, pro mě peníze nic neznamenají, ale věříte sami sobě?
Každý z nás by chtěl být někým z těch „slavných“ a jen kvůli tomu, že oni si můžou dovolit vše a mají taky vše co chtějí. A je to bohužel realita. Když něco udělá „celebrita“, všichni o tom hned vědí a i přesto, že se jim „bulvár“ plete do soukromí oni na tom vydělávají. Všechno jim projde, protože jsou někdo a znají tolik způsobů, jak se vykroutit, podplatit nebo si zaplatit ty nejlepší právníky. Když se nad tím vším zamyslím, je mi do pláče. Oni se mají jak „prasata v žitě“ a děti, někde v Africe nebo v chudých státech, kde vládne hlad a chudoba, trpí nejvíc. Uznávám, že se snaží pomoci tím, že si adoptují třeba malého, postiženého černouška, ale myslí to opravdu vážně? Nemají to spíš jako image? To nikdo neví. Normální člověk, který by taky rád pomohl, si nemůže dovolit koupit a udělat vše. „Škudlí“ každou korunu, aby vůbec uživil svojí rodinu a radši chodí do více zaměstnání, aby jim udělal vše co jim na očích vidí. V dnešní době všechno záleží na penězích. Proč jsou bezdomovci? Protože se nedokázali sami uživit. Nemají práci, rodinu, zkrachovali, lidé je nesnáší a opovrhují jimi a jediné co jim přináší radost je alkohol. Ptáte se proč? Poněvadž ve stavu opilosti člověk nemyslí na svoje problémy a je mu teplo.
Už jsme se dostali k dalším znamením a to jsou drogy a násilí. A to člověk taky nedělá jen tak. Drogy, ty si člověk musí nějak koupit. Všechno záleží na penězích a kolem nich se všechno odvíjí. Proč dochází ke krádežím, loupežím a bohužel i k vraždám? Všichni chtějí to jediné. Peníze za každou cenu. O všech událostech se dovíme všude. Stačí se porozhlédnout a pořádně se podívat kolem sebe. Všichni uvidíte sami co se na světě děje. Žijeme ve stresu a to jen kvůli tomu, že se snažíme mít všechno, dostat ve společnosti nejvyšší místo a titul. Ale bez práce nejsou koláče.
Peníze, drogy i násilí nad námi získali moc. Když vám totiž do zaměstnání, školy nebo kamkoliv přijde krásná slečna (a ještě k tomu s tučným kontem) všichni jí hned chtějí a snaží se jí nadbýhat. Stane se idolem sexuální touhy. Ale když promluví, je to katastrofa. Proč to sem vlastně „tahám“, protože chci zdůraznit, že skoro všichni koukají na vzhled a to co je uvnitř je nezajímá. Bohužel je to tak i ve škole. Děti se předbýhají, kdo má lepší „mobil“, hračku, u starších je to auto, motorka dokonce i „kluk nebo holka“. Všichni si budem vždycky něco závidět a na světě bude vládnout závist, peníze, násilí, drogy i když nikdo to nechce brát ve skutečnost. Někteří z nás jsou tak zoufalý, že prodávají své tělo. „Prostitutky“ berou jak drogy, peníze tak můžou být i obětí násilí. Nesmíme je odsuzovat, protože oni se snaží nějak udržet na tomto krutém světě. Zamyslela jsem se a napadlo mě, že i v partě musí všichni dělat všechno a stát za jedním vůdcem a pokud jeden couvne, protože nechce ubližovat někomu z vrstevníků, stává se z něj zrádce a všichni začnou šikanovat jeho. Tak je to i s drogami, když všichni tak všichni. Nesmí se stát, že by někdo obrátil názor a odmítl cigaretu nebo i něco horšího. Projevuje se to hlavně u těch bohatých, nebo u dětí s problémy. Bohatí se nudí a neví co by roupama dělali a proto se snaží nějak zviditelnit. Problémoví lidé hledají nějaké zázemí a většinou se dostanou někam na dno, ze kterého se těžko vyhrabou. Pak to tak dopadá, že se všichni snažíme být takový, jaký nikdy nemůžeme být. Děti prožívají trauma, že jsou tlustí, nemají dobré oblečení, hračky, auta a tak dále. Jejich trauma spočívá v tom, že nejsou populární a snaží se přizpůsobit, dělat vše a být prostě jako oni „PÁNI SVĚTA“ (bohatí a nejlepší).
Zamysleme se proto nad tím, jestli opravdu jsou pro nás peníze všechno. Já si myslím, že každý máme nějaké místo ve společnosti a i když nemáme tolik peněz jako nějakej „boháč“ z televize můžeme mít i tak hezký a spokojený život. Proto buďme takový jaký jsme a nesnažme se být někým jiným. | cb3cchoiva_02_1 |
Slohová práce školní
Kryštof Holub 14. ledna 2008
2. A
Problém, který mě zaujal
(11. září 2001)
Před nedávnem mi jeden kamarád poslal email, ve kterém byl odkaz na jednu stránku, kde bylo asi hodinu a půl dlouhé video o útocích z 11. září 2001. Myslel jsem si, že to bude zase nějaká blbost, ve které budou hrátky s čísly typu: vemte si číslo, vydělte ho počtem cestujících a vyjde vám číslo 11. Měl jsem trochu času, tak jsem si řekl, že se na kousek toho videa podívám. Po chvilce jsem zjistil, že to asi taková „hovadina“ nebude.
Člověk, který dal tento snímek dohromady, chtěl poukázat na mnohé nejasnosti týkající se teroristických útoků z 11. září 2001 na World Trade Center (dále jen WTC), Pentagon a podle některých zdrojů i Bílý dům. Začnu letadlem, které narazila do budovy ministerstva obrany – Pentagon. V budově byla díra o průměru zhruba 9 m a byla pravidelně kruhová. To by po nárazu letadla sedělo, až na to, že chybí stopy po křídlech, které mají rozpětí několik desítek metrů. Další nejasnost byla ohledně trosek. Z celého letadla nebyla nalezena jediná identifikovatelná součástka. Letecký benzín (kerosín) dosahuje při hoření maximálních teplot 1200°C, což by mohlo zničit většinu částí letadla, ale ne turbíny motorů, které jsou ze slitin titanu a vydrží teplotu něco přes 2000°C. Dále díra v budově byla téměř rovnoběžná s povrchem okolí, tudíž by letadlo muselo zničit sloupy veřejného osvětlení, které byly před budovou. Některé další nejasnosti jsou okolo svědků, někteří letadlo viděli, jiní ne a okolo důležitých osob v Pentagonu. Většina z nich byla v době incidentu přesně na druhé straně budovy – že by věděli co bude následovat?
Teď si přiblížíme útoky na 2 mrakodrapy WTC. Tady v tomto případě nelze zpochybnit, že do budov narazila letadla, ale nesedí, z jakého důvodu se obě věže po několika desítkách minut zřítily jako domeček z karet. Zase si shrneme: Palivem letadel byl opět kerosín, který jak víme dosahuje maximálních teplot při hoření 1200°C. Podle výpovědí lidí, kteří se podíleli na stavbě WTC, měly mrakodrapy vydržet mnohé živelné pohromy (zemětřesení, hurikány), ale i teroristické útoky (bomby a i NÁRAZ LETADLA). Firma, která na stavbu budov dodávala ocelové pilíře, říká, že standartem (i mnoho let zpátky) je minimální výdržnost materiálů 1700°C. A kerosín - 1200°C. Tudíž náraz letadla nemohl mechanicky (samotným nárazem) ani následovaným požárem poškodit statiku budovy natolik, aby se zřítila. Dalším nejasným faktem je pád budov. Když si spočítáme výšku budov a rychlost pádu, vyjde nám téměř volný pád. I kdyby se tedy všichni statici mýlili a materiál v místě nárazu by byl zrovna nekvalitní, pochybuji, že posledních několik pater budovy dokáže zbytek stavby rozdrtit téměř na prach (rychlostí volného pádu s takovou destrukcí, že po budovách zůstane jen několik málo trosek – zbytek jen sutiny a prach). Vysvětlením pro toto je, že v mrakodrapech byly umístěny nálože, které ke zboření dopomohly. Existuje mnoho svědků, kteří silné zvuky, připomínající výbuchy, slyšeli. Hasiči, kteří byli v budově nebo blízko ní, úředníci z WTC, ale i blízkých staveb a v neposlední řadě náhodní svědci. Jedna z teorií je, že pád budov odstartovala exploze v místě pár pater pod incidentem a pak patro po patru vybuchovaly další výbušniny, které dopomohly, aby horní část budovy nabrala takovou rychlost (když jí nestálo nic v cestě), že to vypadalo jako volný pád. Je i několik amaterských videozáznamů, na kterých jsou vidět záblesky a plameny vyšlehující kolmo od budovy nasvědčující explozím.
Abych to celé shrnul. Podle celého tohoto filmu si můžeme myslet, že útoky z 11. září jsou jenom velkým podvodem a že za celým tímto děním nestojí teroristická organizace, ne tedy v celé míře, ale asi nejspíš několik mocných lidí, kteří měli pro toto své důvody. Například pár měsíců před těmito událostmi si jeden člověk pronajmul WTC na 100 let dopředu a zaplatil jiným lidem za to nehorázné peníze. Říká se taky, že v základech budov mělo být zlato. Možná tohle vysvětluje, proč nad odklízením trosek stálo takové informační embargo. Dále teroristé, kteří měli řídit letadla jsou někteří naživu a souzeni za jiné zločiny. Je jasné, že autor tohoto dokumentu vložil pouze zpochybnitelné informace a okolnosti, ale alespoň to může člověku položit otázku, jak to tedy tenkrát bylo.
Osnova: I. Úvod - video o 11. září 2001
II. Stať – útok na Pentagon
útok na Word Trade Center
III. Závěr – shrnutí pravdivosti dokumentu | cb2aholkry_01_1 |
Váša, Jakub, Gymnázium J. Seiferta
Sir Arthur Conan Doyle: Příběhy Sherlocka Holmese
Tato kniha nám umožní nahlédnout do života soukromého detektiva Sherlocka Holmese a jeho věrného přítele doktora Watsna.
Děj knihy se odehrává za doby autorova života. To je na přelomu 19. a 20. století.
Já si myslím, že autor měl dva důvody k napsání této knihy. První důvod je ten, v té době se (velice) rozmáhalo podsvětí, což se Doylovi nelíbilo a začal psát o Sherlocku Holmesovi.
Druhý důvod je ten, že nám zde autor chtěl ukázat, jak se díky své inteligenci, důvtipu a vynalézavosti, může z obyčejného člověka stát osobnost, která je známá po celé Evropě.
Hlavní postavou Doylových knih je Sherlock Holmes. Sherlock je velice inteligentní člověk, který si vytvořil i svou vlastní “metodu dedukční“. se kterou ohromí každého, kdo ho lépe pozná. Ale i přes tyto vlastnosti má i své stinné stránky. Někdy bývá sobecký, paličatý a netrpělivý.
Příběhy zde sice většinou nenavazují, ale i přesto je to velice zajímavá kniha, kterou stojí za to si přečíst a její obsah bude vždy aktuální. | js9mvasjak_1 |
Karolína Kostelecká 2. G
2. 10. 2008
1. slohová kompozice
(diskusní příspěvek)
<novinový článek – Není divu, že škola nudí>
Využívání informačních technologií ve vyučovacích hodinách
Samozřejmě bych uvítala mnohem větší využívání počítačů a počítačových programů při vyučování jednotlivých předmětů. Zvláště, pokud by se tím výuka stala zábavnější a hravější. Myslím si, že by to velmi pomohlo většině studentů. Lépe by si zapamatovali a déle uchovali získané vědomosti. Vím, že si ve škole nelze jen hrát, ale jako doplnění současného způsobu výuky by to bylo skvělé.
Otázkou je, jak dlouho bude trvat zavedení nějakého takového systému do škol. Díky nynějšímu stavu využívání počítačů při hodinách to asi bude trvat ještě mnoho let. V první řadě budou muset být školy vybaveny větším počtem počítačů. Následně mohou být vyvíjeny a používány vyspělé programy pro jednotlivé předměty.
O prvním kroku ke zlepšení se minulý týden v televizním zpravodajství zmínil ministr školství Liška. Jde o novou podobu projektu Internet do škol. Školy zpracují vlastní představu o využití informačních technologií podle svého zaměření a potřeb. Poté projekt předloží ministerstvu školství, které uvolní na realizaci vybraných projektů finanční prostředky z fondů EU. Už aby to bylo! | ces2gkoskar_1 |
17. prosince 2008
Adéla Ružbatská
V3
1. písemná slohová práce
Úvaha
Téma: Realita je nudná. Dejte mi jiný svět.
Osnova: 1 – Každý se někdy nudí
2 – Stereotyp a myšlenky
3 – Proč mě zklamal kouzelný svět
4 – Další světy a vystřízlivění z nich
5 – To co máme, není zase tak špatné
Realita je nudná. Dejte mi jiný svět
Asi to někdy napadne každého, to že se nudí. Ve škole o hodině matematiky, když jede dlouho autobusem, nebo když nemá co dělat a jen tak sedí či leží, tupě se dívá před sebe a nevnímá okolí. Většinou tyto stavy bývají krátkodobé, protože přijde nějaký impuls, který člověka z ubíjející letargie vysvobodí. Například když se člověk o onu hodinu matematiky nepředstavitelně nudí, tak zazvoní zvonek ohlašující konec hodiny nebo když jede tím autobusem, tak ten přeci musí někdy dojet do cíle.
Horší to ale je, když je ta nuda dlouhodobější než by jste si sami přáli, protože vám vše přijde tak nějak bez barev, okolí získává šedivý nádech a dny jsou všechny stejné, pořád ten samí stereotyp. Ráno vstanete a pokud jste student, jdete do školy, kde jste až do pozdního odpoledne, pak jdete zpět domu, cestou si koupíte něco dobrého k jídlu jako odměnu zato, co všechno jste ten den museli dělat. Doma pak zasednete k úkolům, které vám dovolí opustit je až tak kolem jedenácté večer a potom jdete znaveni spát. A ráno zase vstanete a musíte jet do školy. A tak nastoupíte do tramvaje a když máte štěstí, dokonce si i sednete a začnete koukat z okýnka ven, aby jste unikli nepřátelským spolucestujících, protože vy sedíte a oni ne. Najednou si však uvědomíte, při pohledu na neznámé lidi jdoucí po ulici, že se vám do hlavy začíná vkrádat myšlenka, jestli vás vůbec někdo potřebuje a jak moc rádi by jste ze svého života unikli někam jinam, do jiných světů, kde by jste byli někým jiným, kde je vše lepší, barevnější a vaše sny se staly skutečností.
Já jako mála, když mi bylo asi 10 let, jsem od své tety dostala jako dárek knihu Harry Potter. Jeho barevný svět mě naprosto uchvátil, moc jsem si přála tam být. V příběhu Harryho Pottera se píše, že když je dítěti 11 let, dostane soví poštou dopis, ve kterém se povídá, že se stal kouzelníkem a může nastoupit do školy Čar a kouzel. V mé jedenácté narozeniny se bohužel ale nic takového nestalo, což zmařilo mé naděje a o hodně snížilo mou oblíbenost této knížky.
Po výše uvedené knížce mi do rukou přišlo mnoho jiných, pro mě skvělých knížek a filmů s jejichž příběhy a světy bych se byla ráda ztotožnila. Nejprve to bylo tak, že jsem o tom příběhu pár dní po shlédnutí nebo přečtení přemýšlela a srovnávala to se svým světem, hledala jsem rozdíly a zjišťovala, který je lepší. Po pár dnech však zážitky z příběhu vyprchali, už nebylo co srovnávat a já se musela smířit s tím, co mám.
A tak je to vždy, kór když už nemůžete dál koukat na ostatní lidi z okýnka tramvaje a musíte vystoupit, protože neosobní ženský hlas vám z reproduktoru v tramvaji oznamuje, že jste právě dojeli tam, kam jste chtěli. Neochotně se tedy zvednete z plastové židličky, čímž uvolníte místo dalšímu, který si sedne místo vás a se stejným výrazem ve tváři, který jste měli před chvílí vy, se zahledí ven z okýnka. Pak už jen stojíte na chodníku a díváte se za odjíždějící tramvají a nakonec dospějete k tomu, že to co máte, není zase tak špatné, jak se vám předtím jevilo. S tímto vědomím se rozejdete do školy, protože už nemáte moc času a v ruce držíte tašku, ve které leží další knížka, která už se nemůže dočkat, až si ji přečtete. | grV3ruzade_01_1 |
Peterková, Tereza, V. C, 07/08
23. října
Reprodukce textu
1. Kohoutek na větvi
2. Sladký hlásek
3. Přátelský polibek
4. Kohoutkova lest
5. Kohoutek vyzrál nad liškou
<barevný obrázek lišky>
O lišce a o kohoutkovi
jak naseb udělali past
Jednoho dne seděl kohoutek na větvi a přiběhla tam liška a ta naladila hlásek přátelsky se usmívala a pravila kohoutkovi aby si dali přátelský polibek, že už se kohoutkové, kuřátka a slepičky nemusejí bát lišek ale kohoutek jí nevěřil a pravil že už letí dolů že támdle vydí běžet psi a běží knim a jen co to liška uslyšela stačila jen říci: sbohem! Protože má mnoho práce a musí už běžet jen to dořekla běžela co jí nohy stačili a chvilkami se ohlížela jestlí jí nejsou psi v patách | bu5cpetter_02_1 |
21.4.06
Chládek
2. slohová práce
Příliv
Na pobřeží bylo dusno. Bystré vlnky se převalovaly a zpívaly. Jemný vánek si pohrával s mými vlasy. Poslední návštěvníci opouštěli pláž kvůli nebezpečí přílivu. Mnozí z nich ve spěchu málem nestačili uklidit své plážové nádobíčko. Také prodavač kokosů, jenž ještě před chvílí legračně pobíhal po břehu s košíkem v ruce prodávajíc kulatou delikatesu, to zabalil. To vše se odehrálo v podvečer jednoho krásného letního dne.
Vše se schylovalo k velkému zakončení, k vrcholu dne. Muž vyšší postavy, oblečen v námořnickém, vyháněl z písčité pláže a přilehlého okolí všechny živé duše. Poněvadž jsem se schoval za ostře řezanou, ale útulnou skalkou, nevšiml si mě. Zanedlouho se na dveřích vedoucích na pláž objevila visící cedulka hlásající zákaz vstupu. S přibývající tmou se stupňoval jas měsíčního svitu. Modrých, bílých a žlutých teček na obloze přibývalo. Silný vítr, který již porazil vánek, se mi zadíral pod kůži. I v těchto podmínkách jsem dokázal rozeznat řasy vyvržené vlnami na břeh. Na vrcholu vysokého, šedě zbarveného majáků, respektive na jeho červené vížce se rozsvítilo pronikavé červené světlo. Tu jsem pocítil vlhko na svých chodidlech. Přílivové vlny začaly olizovat skalku i moje nohy. Proto jsem seskočil na pobřeží. Nikde ani živáčka. Na obloze se rozsvítilo tolik hvězd, že by stačily na pouliční osvětlení na celém světě. V dálce jsem spatřil maličké zelené světlo. Přemýšlel jsem, zda se nejedná o přelud. Byl jsem unaven a mé oči se již klížily. Světlo se mi zdálo ponejprv matné, nejasné, později zřetelné a zářící. Po moři plula loď. Zamyslel jsem se nad plavbou lodí při přílivu. Zdali pak to není zakázáno. Tu mě vytrhlo z myšlenek o zákazu či nezákazu, jakápak loď to asi je. Rybářská, nákladní, osobní? ptal jsem se sám sebe. Zatímco se neznámé plavidlo přibližovalo pomalu kousek po kousku ke břehu, což ani nebylo zřetelné, síly přírody, konkrétně tma, večerní chlad a únava mě přemohly. Skalka vychlípená a vybočující do moře byla po několik hodin mým útočištěm. Se vší námahou jsem slezl ze skalky a octl se nohama znovu na pevné zemi. Jemný, ale chladný písek dráždil mé bosé nohy. Musel jsem být na pozoru, aby mě nesmetl vodní živel v celé své kráse. Ještě naposledy jsem se rozloučil s touto scénou, pohlédl na oblohu, překypující hvězdami, zamával vlídně se usmívajícímu majáku a poslechl si pěnivé moře. Čas mě tížil a kázal, že bych měl odejít. | pr2cfchl_02_1 |
Čestín, 25. června 2010
Ahoj mami
došli jsme dobře. Šli jsme na výpravu. Ve čtvrtek pojedeme na zámek ve Zruči nad Sázavou.
Je hezké počasí. Svítí sluníčkao, ale včera pršelao.
Ahoj mami, těším se na tebe.
Eva
P. S. Pozdravuj Evu. | cbrod5j_1 |
Kytara
Znala jsem kdysi jednu kytaru. Byla to stará kytara, která byla příjemnou společnicí naší rodině po několik generací. Mezi lidmi měla velmi dobrou reputaci. S ní se totiž nikdy nikdo nenudil a navíc uměla rozesmát, rozplakat, i vyzvat k tanci. Každý ji měl rád, ale muselo se na ni něžně. Kdo s ní rozmlouvat neuměl, na toho pištěla a často se s ním i pohádala. Postupem času se ale lidé přestali učit zacházet s kytarou. Neuměli být něžní, jak ona vyžadovala, a proto se snažila schovávat. Postupně odešla až na půdu domu, protože jsme si na ni nevzpoměli. Také proto začala trucovat.
Stále si sama pro sebe opakovala. „Jsem přece už stará na takové zacházení! Ten Marek mě posledně tak napnul, až jsem dech nemohla popadnout. To když si vzpomenu na starého pána. Ten to se mnou uměl – jedna báseň. Ale tohle! To se přeci nedá vydržet!“ Takhle lamentovala den co den od jara do zimy. Na té půdě zůstala i při těch největších mrazech. Nebyla ale zrovna nejmladší a její zdraví to úplně nevydrželo. V samotě na půdě ji začalo škrábat v krku. Jenže to se jednoduše řekne, ale při představě tak dlouhého krku, který kytara má vůči svému tělu, se mi zatočí hlava. Ze škrábání se pozvolna stávala bolest. Její struny se začaly kroutit a lámat. Největší bolesti se jí ovšem dostalo, jakmile se jí přetrhla první struna.
Vyčerpána nemocí a bezmocí odkládá pýchu stranou a přemýšlí o návratu do teplé světnice, kde by se rychleji uzdravila. Rozhodnutí ovšem nestačí. Půl roku strávila bez pohnutí na jednom místě, kde jí byli jedinými společníky pavouci, kteří ji svými pavučinami připoutali ke zdem. S velkou námahou tyto pavučiny trhá,. Jsou pevné a ona slabá. S vypětím všech sil, které ještě má, zvítězí i nad posledním vláknem, jež ji věznilo v chladu. Posilněná myšlenkou tepla a zpěvu jde schod po schodu dolů. Čím blíž k lidem je, tím víc si uvědomuje, že nikdy nikdo nedokáže dosáhnout svého cíle uzavřením se do sebe a odmítáním všech okolo. Z myšlenek o prožitém půl roce ji ovšem něco vytrhlo. Něco, co velmi dobře znala. Zvědavost ji přitahovala stále k místu, odkud "to" slyšela. Ano, byl to zpěv. Radostný zpěv, při kterém hrála i hudba. „To přece zní jako kytara,“ řekla si. Posunula j se ještě blíž ke dveřím do světnice. „Když já jsem tady, tak... Ano! Je to jasné! Vyměnili mě. Na mé místo přijali nějakon mladou. Má jistě pevné tvary a žádné vrásky. A ten vysoký hlas.“
Byla zmatená a možná, že si vůbec neuvědomovala, co dělá, ale utekla z domu. Utekla pryč od rodiny, která i jako mladou, nezkušenou kytaru přijala a vychovala. Utekla pryč to tmy, zimy a beznaděje. Utekla pryč, protože jinou cestu v té chvíli neviděla. Utekla, ale sama nevěděla, kam jde. Jediné, čím si byla úplně jistá, bylo, že už nikdy nechce mít nic společného s lidmi. Bolest v krku, únava a strach jí dopomohli k rozhodnutí, že na tomto světě již nemá cenu zůstávat. Neviděla nic optimisticky a proto skočila z mostu... Do vody. Proud ji unášel ven z města. „Tohle se mi tedy zrovna moc nepovedlo.“ Posteskla si. Pohupování vlnek ji ale dokonale uspalo.
Probudila se, ale nevěděla, kolik dní spala. Už nikam neplula, ale byla zachycena ve křoví na břehu řeky. Nemohla se pohnout, nemohla se vyprostit a protože měla již všechny struny potrhané, nemohla ani volat o pomoc. Nemohla dělat nic. Jen čekat. A tak přemýšlela o životě a o lidech, kteří v něm byli.
Ze snění ji vytrhla ruka. Něčí ruka, která ji pohladila a vytáhla z vody. Ta ruka patřila usměvavému člověku. A naše kytara mu byla vděčná. Vyléčil ji. Nejen z bolesti v krku, ale také z pýchy a sobectví. Byla šťastná, že může opět rozdávat radost. Když viděla úsměv, přetrpěla i nějaký ten falešný tón. Odpustila lidem a lidé odpustila jí ji milovali. | pr4eric_1 |
Jak tomu zabránit?
Můj synáček Pavlík, Pavlíček Dřív jsem mu říkala zlatíčko, miláčku, prcku, zlobidlo Teď už jen odpornej surovče, feťáku, zloději To mluví za vše. Můj syn Moje jediná radost na světě, moje chlouba, můj přítel, moje láska, moje naděje – můj strach.
Abyste tomu rozuměli, chci Vám napsat něco o výchově svého syna. Ani ne tak o výchově, jako o jeho životě.
Když byl Pavlík malý No pro mne malý, ovšem on v sobě viděl velkého, silného a soběstačného chlapa. Bylo mu jedenáct let, když za mnou ráno přišel, políbil mě (tak jako to dělal vždy při odchodu) a řekl mi abych mu držela palce. Byl postaven před svou první životní zkoušku. Dělal přijímací řízení na osmileté gymnázium. Pozorovala jsem ho při odchodu, byl roztěkaný, nervózní Ale já jsem věděla, že přijde domů šťastný Každý rodič zná ten pocit, kdy ve své dítě věří V ten den jsem si byla jista, že Pavlík uspěje Přišel domů a usmíval se – pro mě to bylo dobré znamení. Posadil se na koberec. Po tváři mu tekla slza. Mlčky jsem ho pozorovala a beze slova jsem rozpoznala, že to byla slza štěstí. Objal mne Dal mi pusu a odešel slavit s kamarády. Pravidlo první: nechte děti dělat věci, o kterých si myslíte, že jsou správné a jim samotným vyhovují
Víte, do těch dvanácti let jsem svého synka znala, věděla jsem, jak reaguje na změny ve svém okolí. Věděla jsem, jak vypadají jeho oči ve smutku nebo naopak v radosti. Znala jsem jeho kamarády. Znala jsem jeho negativní vlastnosti. Znala jsem jeho názor na návykové látky. Odsuzoval lidi, kteří si dobrovolně kazí život. Nesnášel pach kouře Nesnášel narkomany. Vždy, když ve škole měli nějaký protidrogový program přišel domů naštvaný, protože tvrdil, že nepotřebuje rady od „pitomejch feťáků“. Celé ty roky jsem si jím byla naprosto jistá Pravidlo druhé: Důvěřuj – prověřuj
Pavlíkův třináctý rok byl pro nás pro oba dost kritický. Už druhým rokem byl na gymnáziu. Změnil se. Prospěch špatný. Celkový přístup k učivu byl špatný. Jeho styl vyjadřování byl špatný. Jeho móda byla špatná. Jeho chování bylo špatné. Už i ke mně se choval špatně. Myslela jsem si, že je to puberta. Obyčejný teenager, který prožívá své první nástrahy života. Nachází svou osobnost. Neuvědomovala jsem si ovšem, že se mi Pavlík čím dál tím víc vzdaluje. Pravidlo třetí: Změny v životě dítěte se musí krotit
Pavlova první zkušenost s drogou byla v jeho třinácti letech. On sám mi řekl, že si s přáteli na jedná oslavě zakouřili marihuanu. Věřila jsem mu a neměla jsem důvod se domnívat, že moje dítě by bylo schopné požít drogu silnější. Preventivně jsem mu dala domácí vězení na čtrnáct dní. Domluvila jsem mu Domnívala jsem se, že nebyl důvod k dalšímu experimentování s drogou. A navíc jsem znala jeho postoj k návykovým látkám Pravidlo čtvrté: Opak bývá skoro vždy pravdou
V době, kdy se mi Pavel vzdálil na tolik, že jsme si skoro o ničem jiném než o škole nepovídali, jsme začali mít potíže s penězi. Zvýšili nám nájem. Pavel chodí dvakrát do týdne tenis a jednou týdně na kondice z angličtiny, což není dvakrát levná záležitost. A tak jsem trávila v práci dost času. Byla jsem si plně vědoma toho, že se mu věnuji méně, než dřív, ale dělala jsem to vše jen pro něj Už Einstein řekl, cituji: „Pouze život, který žijeme pro ostatní, stojí za to“. Já jsem žila jen pro něj a čekala jsem jen trochu pochopení a vděku. Na místo toho, jsem se jednoho dne, vrátila dříve než jsem měla a čekalo mě krásné překvapení. Ten, kterého miluji. Ten, který byl vždy mou chloubou. Ten, pro kterého bych udělala všechno na světe Se válel v obývacím pokoji na zemi ještě s nějakým kamarádem. Můj synáček Můj Pavlík ležel na zemi, válel se ve zvratkách, v popelu od cigaret. Sedla jsem si na křeslo a bezmocně jsem začala plakat. Cítila jsem se jako špatná matka. Každý z rodičů má dny, kdy se lituje a zároveň sám sebe nenávidí, protože se domnívá, že udělal chybu Pravidlo páté: Obviňujte se až tehdy, kdy si budete opravdu jisti svou chybou
Dobrou půl hodinu jsem se nemohla ani hnout. Byla jsem v šoku. Najednou se ale ve mně probudila přísná máma. Začala jsem křičet. Dupat. Tleskat. Vztekat se, aby se oba dva okamžitě probrali. Zvedli se a nejevili známky nějakého studu. Bylo jim to jedno. Přišla jsem k Pavlovi dala jsem mu pár facek. Toho druhého (ani nevím koho) jsem vyhodila. Do dneška si pamatuji, jak jsem se třásla. Nikdy jsem ho nebila. Nikdy jsem mu neublížila. A teď? Teď jsem měla výčitky Psycholog říkal, že jsem se zachovala správně, ale zkuste věřit někomu, kdo nemá děti a tím pádem je nikdy nemohl trestat a neví, co to je pro mámu, zbít vlastní dítě. Pravidlo šesté: Dítě vás ve vážné situaci nikdy neposlechne, bude- li mu domlouvat bez pěstí
Od té doby jsem Pavlovi nevěřila. Náš vztah byl založen na ranním a večerním pozdravu. Povídali jsme si tak akorát o tom, kdy má Pavel dostat kapesný. Nechci, abyste náš vztah chápali, tak, že bych ho neměla ráda. Milovala jsem ho. Jen jsem byla překvapená. Možná i ve velkém presu. Bylo toho na mě moc. Ale do dneška si budu vyčítat to, že jsem byla natolik naivní, že jsem mu ve všem věřila. Domnívala jsem se, že pokud ho zahrnu dostatečným množstvím lásky, tak z něj vyroste dobrý člověk Ale kdo je dnes dobrý? Přemýšlela jsem i nad tím, jestli nebyla chyba i v tom, že jsem ho vychovávala sama. Jeho otec nás opustil. Mockrát jsme si o tom povídali a pokaždé mi řekl, že je spokojený, že mu táta nechybí Ale byla to pravda? Víte, co nejhorší na nedůvěře? Nezbavíte se jí. Pravidlo sedmé: Nedůvěra je to jediné, co vás může před dětmi ochránit
Od alkoholu blízko k drogám Říká se to. I v Pavlově případu to byla pravda. Z bytu začali mizet CD, staré oblečení, porcelán, lampa Začala jsem tušit, co se děje, ale bála jsem si připustit pravdu Všimla jsem si toho, že se v poslední době chová zvláštně. Skoro nejí. Nemyje se. Neučí se. Vidím ho doma jen, když se sem přijde vyspat. Pravidlo osmé: Jak se zajiskří jiskra k ohni není daleko
Když byl malý chodila jsem se koukat do pokoje, když spal. Pozorovala jsem jeho hebké vlásky. Byl celý zachumlaný v peřině. Vždy mě tento pohled dojímal. Přesně takový úmysl jsem měla, když jsem vstoupila do pokoje onen večer, kdy jsem přišla na to, že můj syn je narkoman. Posadila jsem se k posteli. Se slzami v očích jsem si prohlížela Pavla, který mi byl tak vzdálený Chtěla jsem ho přikrýt a jak jsem nadzdvihla peřinu, spatřila jsem Vpichy. Rozbodané nohy. Do krve sedřená lýtka. Zčernalou kůži okolo čerstvých ran. Stála jsem nad Pavlem Nad mým synem. Nad mým zdrojem života Můj Pavlíček. Moje zlatíčko Celý svět mi byl ukradený. Seděla jsem v křesle a vyčítala si metody své výchovy. Stále jsem měla před očima ty doby, kdy jsme si tak bezvadně rozuměli. Otevřela jsem si flašku slivovice. Nemohla jsem usnout. Pocity viny. Hrůza ze zítřejšího probuzení. Sekunda byla jako hodina, hodina jako celý den. Nevěděla jsem, co udělám ráno. Chtěla bych vrátit čas Ztratila jsem naději. V té chvíli jsem všechno vzdala. Všechno pro mne ztratilo význam. Vše čemu jsem věřila zřejmě nikdy nebyla pravda. Dala jsem život narkomanovi! Můj syn je narkoman! Co teď? Jak se mám před ním chovat? Pravidlo deváté: Je lepší rozsvítit, byť jen malou svíčku, než zůstat v temnotě
Celou noc jsem nespala. Byla jsem unavená. Zničená. Přišel Pavel pozdravil a chtěl odejít. Chtěla jsem si s ním promluvit, a tak jsem zamkla byt. Přišel do obýváku a řekl mi: „Dej mi klíče, ať můžu vypadnout!“. „Nikam nepůjdeš, si můj syn“ zakřičela jsem na Pavla. „Co z toho, dej mi ty klíče!“ Začala jsem plakat A on? Jak to spatřil, šel do kuchyně, nalil si vodu a šel za mnou Zeptal se mě, jestli bych mu nedal kapesný o měsíc napřed, že prý to nutně potřebuje. „Na fet ti dávat nebudu.“ Jsem napjatým, klepavým hlasem oznámila. „Mami, co blázníš? Já a drogy – nikdy.“ Do očí zalhal mi do očí. Moje krev. Můj život. Můj syn. Lže mi do očí. Jak mi tohle udělal, otevřela jsem dveře a řekla jsem mu o všem, co vím. Křičela jsem. Nervózně jsem v rukou mačkala cíp halenky. Mluvila jsem rychle a jasně. Byl v šoku. Pamatuji se na má poslední slova. Nikdy bych si nemyslela, že bys mi byl schopen do očí lhát Miluju tě, ale pro oba bude lepší odejdeš- li odsud a pokud možno okamžitě. Mám tě ráda, ale nad mými city převládá beznaděj, která mě nutí k tomu, co teď dělám. Pavlíku byl si mi vším, celý můj život si vyplňoval ty Až ti bude nejhůř nechoď za mnou. Dneškem končí můj život, protože už tě tu nikdy nechci vidět a s tebou odchází i můj život.
Odešel. A s ním všechno, co jsem milovala. Možná jsem udělala špatně? Možná jsem se jen trochu spletla. Možná jsem udělala správnou věc? Ale jak jsem to měla ovlivnit? Udělala jsem vše, co se podle knih dělat dá A pomohlo to? Můj syn se mi vzdálil na tolik, že jsem ani nepoznala, že patří mezi narkomany. Dělal vše, co každé dítě. Sportoval. Měl kamarády. Doma jsme problematiku drog řešili neustále! A k čemu mi to bylo? Teď jen vím, že nechci doma jen, když se sem prijde vyspat. Pravidlo osmé: jak se zajiskří jiskra žít Pro koho? Vzpomněla jsem si na citát od Euripida, cituji: „Ve svých dětech žijeme dál“. Zvláštní citát, pro mě dost krutý, protože já ve svém dítěti zemřela. Pravidlo desáté: Vyhodíte – li dítě z domu, připravte si revolver nebo jed
To je vše, co jsem Vám chtěla napsat. Nemohu dál žít s pocitem viny. Můj syn mi byl vším. Byla jsem pro něj mámou i tátou. Zahrnovala ho láskou. Měl vše A výsledek? Dopis, který jsem napsala nemám komu adresovat. Jen chci, aby má smrt byla vysvětlena. Neutíkám před problémem. Byla jsem postavena před problém, který se nedá řešit nejhorší zjištění pro matku je když se dozví, že její syn udělal něco, co by od něj nikdy nečekala. Pravidlo jedenácté: Bojíte – li se smrti, nepořizujte si děti
Sklenice vody, prázdná plata od prášků Teď jen čekám na smrt Pořád myslím na Pavlíka. Miluji ho. Ať udělal cokoli, vždy ho budu milovat. | pr4attabmic_1 |
31.10. 2006
Veronika Pilařová, 2.D
1. písemná slohová práce
téma: Latinsko-americké a standardní tance
Referát
Osnova: I. Úvod – tanec
II. 1) Jak dělíme tance
2) Technika
3) Výraz
4) oblečení
III. Závěr – Hurá na soutěž
Tyto tance jsou velmi rozšířené a oblíbené po celém světě. Většina z nás se s nimi setká v tanečních kurzech a tím skončí. Ovšem jsou i tací, kteří chodí do tanečních klubů a tancují závodně.
Tyto tance se tancují v párech (chlapec – dívka) a mají dvě základní rozdělení. Dělí se na Latinsko-americké (Cha-cha, ---, Rumba, Jive, Paso doble) a Standardní (Waltz, Tango, Valčík, Foxtrot). Z těchto tanců se ještě vyvinuly další, například z Foxtrotu Quickstep, ale jejich technika je víceméně stejná, proto je nebudeme podrobněji rozebírat. Jediné co se mění je rychlost jejich provedení.
U všech těchto tanců jsou stejně důležití tyto tři věci: Technika, výraz a oblečení.
Začneme technikou. Abyste dobře termínu technika porozuměli, představme si své tělo a všechny jeho části. Každá část má svou pohybovou (či popř. nepohybovou) úlohu a svoje tempo. Ještě předtím, než si podrobně vysvětlíme techniku, řekněme si, co je důležité, 1) stát rovně s hlavou nahoru, 2) zastrčené břicho i zadek 3) tancovat do rytmu. Ale zpět. Technika tudíž neznamená jen naučit se kroky, ale i je správně chodit. Např. v „Latině“ je většina nášlapů přes bříško chodidla, a ve „Standardu„ je to přes patu.
Každý tanec má svůj základní krok, který musíte zvládnout, pokud se chcete učit další figury a z figur sestavovat sestavy.
Např. latinský tanec Jive je velmi složitý. Základním krokem je přešlap a tři kroky na jednu stranu a tři kroky zpět. (Neuvádím na kterou stranu z důvodu, že nerozlišuji kroky partnerky a partnera). Poté si třeba uděláme figuru „Stop and Go„ (Zastav se a jdi), kdy partner podtáčí partnerku, zastaví ji a zase jí navede, aby se otočila a přešla do zákl. kroku. Takto bychom mohli přidat další figury a vytvořit z nich sestavu.
Když už zmíníme kroky, tak nesmíme zapomenout na ruce. Ty v „Latině„ vykonávají krouživé pohyby, zatímco ve „Standardu„ máme dané pevné držení, neboli postavení, které se během tanců nemění. Zbytek těla pak má v každém tanci svou pohybovou úlohu.
Po technice musíme dbát na výraz. Nejdůležitější je výraz obličeje. Tanečníci se většinou tváří velmi příjemně, protože to, co dělají, dělají pro zábavu, tudíž nemají proč se tvářit vystresovaně. Ale například v Tangu, či Pasu doble, kdy je tanec velmi vášnivý a ostrý, mění svůj výraz na tvrdý až kamenný.
Dalším a posledním bodem je oblečení. Jako všude i tady existují nějaká pravidla odívání. Ta se mění podle taneční třídy a podle oficiálnosti soutěže.
Standardní oblečení je jednoduší, než na „Latinu„. Pán má bílou košili s bílým motýlkem a frak. Na nohou má lakýrky a může mít jako doplněk manžetové knoflíčky. Dáma má dlouhé šaty se širokou sukní jakékoli barvy, silonky a plné lodičky.
V „Latině„ je odívání u mužů velmi podobné jako ve „Standardu„. Jakákoli košile jakékoli barvy většinou napůl rozepnuté nebo uplé triko s dlouhým rukávem. Kalhoty do zvonu a též speciální boty, ovšem ne lakýrky. Žena má šaty s krátkou sukní. Tyto šaty většinou ani jako šaty nevypadají, protože se skládají spíše z cárů látek různě sešitých k sobě. Dále jako ve Standardních tancích silonky, ale už ne plné lodičky, ale boty na podpatku s volnou špičkou.
Každý pak může mít libovolné doplňky, jako je např. umělá růže vpletená efektně do vlasů.
Pokud všechny tyto věci splňujete, tak vám nezbývá nic jiného než vyrazit na soutěž a vyhrát. | pr2dpilver_1 |
Poslední souboj
Vítr se proháněl po planině. Ashugarus, sedící rozkročmo na zádech svého magií vytvořeného draka, pozoroval nebesa. Byla protrhávána výbuchy čiré energie, podstaty celého světa a vesmíru. Se zlatě se třpytícím stvořením, jenž mu sloužilo nejen jako dopravní prostředek na neskutečné vzdálenosti, komunikoval výhradně telepaticky, jelikož v prostoru, kterým cestovali, by nebylo možné slyšet jediného slova. Ačkoli nyní bezpečně seděli na zemi, bylo lepší odložit jakékoli jiné komunikační prostředky stranou, už kvůli možnosti, že by je někdo... nebo snad něco mohlo zaslechnout. Drak vyslal k Ashugarusovi myšlenku... "Jsme na lovu?"... "Ne, vyčkáváme" ozval se jeho vládce v drakově mysli. Zástupy jeho služebníků, stvořeních nepředstavitelně znetvořených, plynuly za jeho zády do nového domova, hluboko do jeskyní svého pána. Nemohli namítat, On je stvořil. Byli jeho a mohl si s nimi dělat, co se mu jen zlíbilo. Jejich mysl byla uvězněná, neschopná samostatného uvažování... byli jen jeho...
Seshora z nebes se ozvalo zaburácení. Skrze energetická pole pronikl na zádech temně černého draka, poslední člen jeho rasy. Vyzývavý dračí řev přiměl Ashugarusova miláčka k další myšlence... "Budeme bojovat?"... Dračí mysl byla také svázána pouty svého majitele, přesto však dokázala odolávat více, než podřadní tvorové, právě plynoucí do domova svého Pána a nesoucí všechny jeho poklady, včetně několika uvězněných démonů nejvyšších kruhů smrti. Přesto však byla Ashugarusova odpověď záporná... "Ne nyní!"... Ihned poté vycítil zklamání svého zvířete, ale bylo mu to lhostejné. Sledoval druhého draka, spirálovitě se snášejícího k němu. Pozvedl paži k pozdravu. Korken mu pozdrav oplatil a pomalu se snesl se svým drakem poblíž něj. Jeho černě oranžová zbroj zářila ve slunečních paprscích, když sestupoval ze hřbetu svého draka... I Ashugarus takto učinil. Dokud nestáli tváří v tvář, oba mlčeli. První promluvil Korken... "Jak víš, zůstali jsme už jen my dva. Nechtěj ukončit život jednoho z nás jen kvůli tvé lakomosti!"... Ashugarus věděl, že Korken je z něj vystrašený, ačkoli to nedával najevo. Věděl také, jaké bude jeho rozhodnutí, ale vzhledem k úctě ke svému druhovi, mu i nadále naslouchal... "Připoj se ke mně, jen spolu budeme schopni sestavit tak mocný artefakt, že ani bohové se proti nám nebudou moci postavit! Nedělej ze sebe hlupáka, víš moc dobře, že nic takového sám nedokážeš!“... Ashugarus mu hleděl přímo do očí. Pohledem, který by každého smrtelníka přiměl prosit o milost. Pohybem tak rychlým, že jej nikdo krom Korkena nedokázal zachytit, vytáhl meč z pochvy... jako by se mu náhle objevil v ruce. Bez jediného ucuknutí pohledu uťal ruku jednomu ze svých služebníků, jednomu z těch mála, co ho doprovázeli. Ten se ihned svalil k zemi v křečích za křiku vyjadřujícího překvapení a neskutečnou bolest. Jeho Pán však nechtěl být rušen, proto jednou jedinou myšlenkou změnil jeho tělo v ohořelou figurínu, která se během několika sekund rozpadla na popel. Ke Korkenovi s klidným hlasem prohlásil... "Víš moc dobře, jak mi záleží na životě tvém, mém, či kohokoliv jiného. Teď se otoč a odleť. Jdi někam, kde se naše cesty nezkříží... někam, kde nebudeš překážet mým potřebám! Jsi nic, stejně jako vše ostatní v tomto vesmíru."... s tím se otočil a pomalu odcházel ke svému mazlíčkovi. Korkenovi se v té chvíli prohánělo myslí neskutečné množství myšlenek, nevěděl, co má dělat. Rychle doběhl ke svému draku, vyšplhal se mu na hřbet a za hřmotu mávajících křídel se vznesl zpět do oblak. Ashugarus mezitím došel ke svému drakovi, který se ho otázal... "Co se bude dít teď?"... Ashugarus se vznesl pomocí ovládané energie mezi jeho křídla... "Teď budeme čekat"... "Budeme čekat? Na co budeme čekat?"... Ashugarus již nemínil ztrácet čas touto konverzací a zahleděl se opět na nebesa. Ta byla stála porušována proudy energie, od jednoho obzoru až k druhému. Ashugarus cítil, jak pronikají do samotného času a prostoru, jež mu byl natolik vzdálený, že o něm nedokázal ani přemýšlet. Zazněl zvuk, přesně tentýž, jaký zazněl při prvním příchodu svého druha. Jeho zorničky se ani nepohnuli, stále s ledovým klidem pozoroval oblohu, když v tom uviděl, spíše ucítil jisté narušení prostoru a nad ním se objevil černý drak, řítící se přímo dolů. Jeho myšlenky se shodovali s drakovými, ten se ihned vznesl do vzduchu. Zmenšující se vzdálenost obou bytostí přinášela blížící se a nevyhnutelnou srážku.
Ashugarus poprvé porozuměl pocitu, jenž se skrýval v Korkenových očích. Byl to úděs. Úděs očekávání své smrti. V tu chvíli si uvědomil, jak ubohý Korken vlastně je a jeho odhodlání zabít ho ještě vzrostlo. Nasměroval draka vpřed a ten zaburácel svou výzvu proti svému protivníkovi. I Korkenův drak tuto výzvu zopakoval. V tu chvíli se do sebe pustili vším svým uměním, jaké za celý svůj život získali. Ashugarusova zlatá čepel kmitla nad hlavou a udeřila, přičemž rozťala černě oranžový štít s erbem Korkena. Bylo to téměř příliš snadné, přesně, jako Ashugarus očekával. Korken, díky svým bláznivým nápadům s vytvořením artefaktu, ztratil velké množství své bývalé síly. Ještě dvakrát, třikrát Ashugarus ťal, jeho zlaté ostří se mihlo vzduchem a poslední z jeho bratří se sesunul ze zad svého draka. S dunivým rachotem dopadl na zem. Ashugarus použil své umění pohybovat se i bez pomoci svého draka, aby se přiblížil k drakovi Korkena. Pozvedl svůj meč, vyřítil se proti němu a bez jediného zaváhání mu vyřízl hrdlo. Snesl se zpět k tělu Korkena, ve kterém ještě přebývala jiskřička života. Ten se na něj obrátil s otázkou... "Proč?"... "Víš moc dobře proč. Přinesl jsi konec všemu jak bývalo, všemu, jak jsme znávali dříve... Jen proto, abys vytvořil artefakt vyrovnávající se moci bohů. Toto nemělo být nikdy připuštěno, i přes sílu naší rasy!"... Korken sebral poslední síly, aby ještě vyslovil... "Měl jsem právo se o to alespoň pokusit!"... V tu chvíli mu Ashugarus oddělil hlavu od těla jediným pohybem svého meče... "Není žádné právo, je jen moc.“... S pohrdáním v očích se otočil a zamyslel se... Je toho ještě tolik, co se musí udělat... | pr4ccecluk_1 |
Hadravová Kateřina
VII. A
22. února
2. Slohová práce
(charakteristika)
Můj táta
Popisuji svého tátu, kterého mám moc ráda.
Táta je vysoký, ale břicho má jako balón.
Vlasy se mu nevlní, jelikož jsou krátké a černé, ale sem tam mu vykukuje i nějaký ten šedý vlas. Jeho čelo je lesklé a oči se mu zelení. Velký nos mu vystupuje z obličeje. Ústa má velká, ale nevýrazná.
Můj táta je velice chytrý a moudrý jako sova, také je vtipný a hodný, ale umí se pořádně naštvat.
Mezi jeho záliby patří koukání na sport v televizi a lyžování. Rád cestuje.
Oblíká se sportovně, ale do práce nosí oblek, košili a kravatu.
Mám ho moc ráda, i když mě poslední dobou trochu zlobí. | kl7ahadkat_1 |
5. prosince 2008
Vavřinová Lucie
P2
1. písemná slohová práce
Charakteristika, popis
Téma: Svět v roce 3008
Osnova: 1. popis – poloha
2. nejlepší objev – teleport
3. okolní státy
4. jídlo a odpadky
5. města <šipka měnící pořadí bodů 4 a 5>
6. vady vynálezů
7. představa světa a plány budoucnosti
8. dodatek
Můj svět v roce 3008 se nachází na malé ploše, obklopen ostatními státy. Můj svět je totiž název mého státu. Je to stát ve kterém je spousta obyvatel, hodně řek ale žádné moře. To se nachází v jiném státě.
Moje představa „světa“ v roce 3008 je trošku naivní. Představuji si v něm velice dobře vybavené nemocnice. Všechny nemoce se dají již léčit a existuje víc přístrojů na zkoumání a nové objevy.
V této době již existuje teleport, což je malá krabička, vypadající jako navigace GPS nebo mobilní telefon. Díky teleportu se dostanete skutečně všude. Zacházení s ním je opravdu jednoduché, stačí zadat místo kde se právě nacházíte, dále zadat místo kam se chcete dostat a stisknete tlačítko. Přístroj fuguje s přesností na 1,5 metru. Vynálezce dostal za tuto „krabičku“ Nobelovu cenu. Tento způsob dopravy je hodně dobrý. Je ekologicky i ekonomicky výhodný. Do vzduchu se vypouštějí pouze signály družicím, nikoli žádné splodiny.
Okolní státy jsou také velmi vyspělé. Vlastně všechny státy jsou na stejné úrovni a komunikují a kooperují s těmi ostatními. Dokonce i rozvojové země se z chudoby dostaly do popředí. Většina dětí chodí do školy, protože ve škole se můžou velmi dobře vzdělávat. Školy jsou krásné, moderní budovy, kde se děti a studenti díky barevnému vybavení a přístupu všech lidí cítí dobře. Vzdělávají se pomocí interaktivních her, které jsou zábavné, poučné a ne vždy lehké. Města jsou povětšinou klidná, až na pár rušných ulic, které jsou určeny pro cizince. Je zde spousta zeleně a krásných zarostlých parků. Ve středu města se nachází „klubové podsvětí“. Je to spousta klubů, které jsou hojně navštěvováni. V této době jsou kluby umělecká díla. V některých najdete malířské umění, jinde zase oceníte řezbářské umění mistrů.
Jídlo se balí do ochrané atmosféry, proto je všude malé množství odpadků. Ale odpadky přeci jen existují a proto musí být v každém městě nebo vesnici velká díra na odpadky. Tato díra funguje tak, že vyhodíte odpadek, který se rozdělí na jednotlivé části podle složení, například na papír, plast, sklo směs... Dále putuje každá složka jiným potrubím do malé místnosti, kde se zpracováva na výchozí produkt.
I náš svět má samozřejmě nějaké vady. Obča se stane že se v teleportu člověk rozdělí na pár částí, například jeho noha doputuje do Frenštátu ale zbytek těla je již na Radhošti. To pak stačí zmáčknout tlačítko restart, a objevíte se zase na začátku trasy.
Mnozí z nás si nedokáží představit jaké by to bylo žít v roce 2008 ani desítky nebo tisíce let před tím, proto teďko pracuje na na novém projektu. Vynalézám krabičku, se kterou by se dalo cestovat časem.
Na úplný závěr bych chtěla dodat, že moje představa o žití v tomto roce (3008) není představa světa, ve kterém bych já chtěla žít. | grp2vavluc_1 |
A zase bylo jaro. Sem tam bylo někde trochu sněhu, ňáká ta kytička, i ňáká zvířátka se probouzela. Ale jednou se mi přihodilo něco úplně nečekaného. Už bylo jaro, ale sních nechtěl rostát. Pořát bylo chladno, i rampouchy ještě byly. A tak to šlo pár jarních dnů a konečně uz nebyl sníh a led. Na ten zážitek nikdy nezapomenu. <img rampouchy> | am5apetrom_1 |
21.4.06
Postránecký
2. slohová práce
Příliv
Větry bičovaly písčité pobřeží jakéhosi ostrova. Všude se rozprostírala tma. Byla nejtemnější hodina. Ta před svítáním. O několik minut později se ozvalo slabé zasténání. Muselo patřit muži, protože bylo hluboké.
Náhle se tento muž probudil. Právě začínal příliv a nohy, zatím ležícího muže, začalo omývat moře. Cizinec začal pomalu nabývat vědomí a nejprve se po několika hodinách pořádně nadechl. Do nosu ho ihned udeřila vůně jakéhosi ovoce, které neznal. Tělo měl celé potlučené a oděv na několika místech roztrhaný. Na kůži na nohou cílil stejný pocit, jako když se vám dostane sůl do rány. Po několika okamžicích, kdy vnímal okolní svět jen pomocí čichu, muž vstal a rozhlédl se. Za jiných okolností by toto místo považoval za ráj na zemi. Jeho očím se totiž naskytl pohled na takovou krásu, kterou ještě v životě neměl možnost spatřit. Nejprve se rozhlédl směrem na sever, kde se rozprostíral nekonečný oceán, který se třpytil v paprscích vycházejícího slunce. Poté stočil pohled na stranu západní, kde se rozprostíral palmový háj. Tyto palmy se kývaly a šuměly a tu a tam zahlédl mezi palmamy stín, snad nějakého zvířete, které si vyšlo na brzkou ranní procházku. Příliv pozvolna stoupal a muž, který se nehnul z místa, kde ho moře vyplavilo, měl už celá chodidla potopená ve vodě, ta ho nepříjemně štípala v místech, kde měl četné oděrky. Když se již dost nabažil pohledu na překrásný palmový háj, rozhlédl se i směrem východním, kde spatřil v paprscích slunce keře, na kterých seděli ptáci. Byly tam všechny druhy od zářivých papoušků po druhy malých zpěvavých ptáků, které muž neznal. Ptáci jako na povel začali zpívat jako o život. Uším cizincovým to lahodilo.
Po chvíli mu však jakýsi hlas našeptal, aby pohlédl i směrem jižním. Jestli výjevy na předchozích stranách byly krásné, pak se s tímto ani při nejmenším nedaly srovnávat. Na jižní straně se totiž rozprostíral prales. V celé své nádheře se před ním vztyčil a jakoby očekával, že ho cizinec navštíví. Muž se chvíli zdráhal, avšak po chvíli se nechal zlákat těmi úchvatnými stromy a šel si hranici pralesa prohlédnout zblízka. Prales se nacházel na samé hranici písčité pláže a travního porostu. Tráva byla orosená ranní rosou a cizincovým chodidlům se tedy po delší době konečně ulevilo. Jak kráčel vstříc tomu na první pohled nekonečnému, jakoby k němu začalo doléhat jakési šepotání. Nevěděl co to je. Chvíli si ale pohrával s myšlenou, že se mezi sebou baví ty vzrostlí velikáni. Tuto myšlenku ale záhy opustil, když mu došlo, že si jen vítr pohrává s jejich korunami. Byli krásní. Každý z nich měřil něco k dvaceti metrům, ale našli se mezi nimi i stromy, které dosahovaly výše i něco ke třiceti metrům. Na stromech si všiml ještě další zvláštnosti. Jako kdyby byly spoutané liánami. Byly úplně všude. Pak překročil hranici pralesa a už ho nikdy nikdo nespatřil. | pr2cfpostom_02_1 |
Vojtěch Soudný, I. E.
2. písemná práce
Bílá vrána
(charakteristika)
Osnova: 1) setkání s ženou z řady vybočující
2) to, co jsem v ní viděl dobrého
3) a co špatného + miniúvaha
4) závěr mého setkání (resumé)
Nepřišla odnikud. Najednou tu stála. Vzala mi pohled a upoutala ho na sebe. Co jsem mohl dělat když její krása řekla mi: „Dívej se. Ty, dívej se.“ A já přitahován k zemi a kní jsem se zahleděl.
Neviděl jsem její tvář, nýbrž vše, co jí vevnitř hrálo. Úžasné kouzlo zahalené do pozemské slupky. Viděl jsem zahrady plné života. Kde smrt a čas nevládnou tvrdou rukou. Rozkvetlé stromy, košaté koruny. Studánka zurčící a z ní vytékající potůček, co vkládá životu moc úst světa. Ptáci, co krouží nad našimi hlavami, pestré zbarvení jejich křídel roddávajíce pocit svobody a volnosti, to všechno ukrývalo její nitro. To, co bylo v ní se nedá polepit lidskými štítky jako úžasná, sympatická,... Na to lidská řeč nestačí. Je to jako západ a východ slunce v jedné podstatě. Jako čas a prostor v jedné podstatě.
Není důležitý její vzhled, naopak v tu chvíli mi připadal zanedbatelný. Když se teď snažím si vybavit její nos oči a celé dohromady dávající obličej, ruce, nohy, ňadra, boky. Musel bych si to vymyslet. A ani bych to asi nesvedl. Jak mohou být na jednom obrazu východ i západ slunce najednou? Nelze! Nelze najít podobu, která by souzněla s tím, co uvnitř nosí a já to zřel.
Lesy lásky. Jedna strana. Jedna ruka. A co druhá? Ano, vedle ní stála druhá, nebo z ní vyšlo její druhé já. Tmavé, opak světlého?
Její druhá strana byla jako bouře, jako po teplém létě přijde lezavá zima. Jako vítr prokluzující pod prahem. Jako síla, co nám říká přestat s žitím. Neradno vypodobnit tu druhou. Alespoň ne pro mě. A je přirozeným stavem člověka světlo ci tma. Smích nebo stesk. Co když nic z toho. Jednou smutný a jednou veselý. Vykompenzovat světlo tmou a tmu světlem. Když jsem ji poznal a přemýšlel o ní přišlo mi, že se se mnou něco stalo. Že mi v něčem pomohla. Ale ne. Byl to klam. Žiju stejně beze změny.
V dnešní době častý výraz: 2 v 1. Nelze rozdělit dvě tyčinky TWIX. Ne na dvě charakteristiky. A tak porušit všechny zásady a odtrhnout se od nich. Odjet autobusem. Už se rozjíždí. Vysvobozen nebo uvězněn. | pr1esouvoj_02_1 |
DLOUHÝ ZÁPAS
Soupeř skvělým úderem ukončil utkání. Porazil mne bez jakýchkoli potíží. Přesto jsem z kurtu odcházel se vztyčenou hlavou. Přihlížející k utkání se náhle zvedli ze sedadel a začali tleskat. Prohrál jsem rozdílem dvou tříd, přesto jsem na sebe byl pyšný. Po odchodu z kurtu si se mnou potřáslo rukou několik desítek lidí. Blahopřáli mi a přáli hodně štěstí. Před osmnácti měsíci bych po takové prohře nemohl studem ani promluvit, tento den pro mne tato prohra měla význam velkého vítězství. Přišel jsem do šatny a sedl jsem si do rohu. Díval jsem se z okna a prohlížel si jediný mráček na obloze. Přemýšlel jsem nad tím, jak jen si se mnou osud pohrál. Začal jsem vzpomínat, když mě najednou mé myšlenky zavedly o rok a půl zpět do míst, kde se zrodila nejtvrdší zkouška mého života.
Psal se 22. prosinec a já jsem právě po fenomenálním výkonu vyhrál v Paříži svůj první turnaj v mužské kategorii. Hned den nato byly snad všechny světové sportovní deníky plné oslavných článků na mé výkony. Byl jsem novináři označen za největší talent světového tenisu. Vše bylo skvělé. Už mě ani nemrzelo, že jsem před dvěma měsíci předčasně zanechal studia třetího ročníku střední školy. Teď byla má budoucnost spjata jenom a pouze s tenisem.
Nemohl jsem se dočkat, až přijedu domů na Štědrý den. Měl jsem již sbaleno a opustil jsem hotel. Venku na mne čekalo taxi. Než jsem nasedl, spatřil jsem na protější ulici butik. „Něco přeci musím koupit mámě,“ uvědomil jsem si jako správný syn. Přeběhl jsem rychle ulici a během tří minut vybral šálu a rukavice. Musel jsem spěchat, protože odlet se konal za necelou hodinu. Bez rozhlédnutí jsem se rozběhl směrem k taxíku. V momentě, kdy jsem vstoupil na přechod, jsem ucítil hroznou ránu. Vzlétl jsem vysoko do vzduchu a spadl pravou částí těla k zemi. „Jsem v pohodě, jsem v pohodě,“ říkal jsem si. Najednou se mi začalo chtít spát. Položil jsem se k zemi a usnul.
„Už se probouzí, už se probouzí,“ uslyšel jsem známý hlas. Otevřel jsem oči a spatřil mámu, tátu a svého trenéra Horsta. Ležel jsem na bílém lůžku a měl jsem na sobě bílé pyžamo. Nebylo těžké poznat, že jsem se nacházel v nemocnici. „Co se stalo?“ zeptal jsem se. „Už je všechno dobré, Pavlíku. Stala se nehoda. Byl jsi v bezvědomí tři dny. Ale všechno už je... všechno bude v pořádku,“ ujistila mě máma. Neměl jsem důvod nevěřit. Kromě sádry na levé noze se zdálo být vše v pořádku. Pouze jsem cítil bolest v pravém rameni. Podíval jsem se na něj a bylo obvázané. „Všechno zvládneme, neboj,“ řekl táta a máma se rozbrečela. „Co je?“ nechápal jsem mámin pláč. „Nic, neboj, jsi zdravý,“ vyhýbala se odpovědi máma. „Co mám s tím ramenem?!“ zakřičel jsem. Máma se rozbrečela ještě víc. Podívala se na tátu a kývla na něj, jako by mu k něčemu dala svolení. Táta si sedl ke mně na postel. „Pavle, jsi naprosto zdráv a to je hlavní. Po nehodě jsi ale nešťastně dopadl na pravé rameno. Podle doktorů už nesmíš to rameno nijak příliš zatěžovat.“ Nechápal jsem, co myslel tím zatěžovat. „Táto, budu s tou ruku ještě někdy hrát tenis?“ přešel jsem k věci a mé srdce se rozbušilo. Táta mlčel a podíval se na mě s lítostí. Pochopil jsem...
Ležel jsem doma na posteli a díval se do zdi. Cítil jsem bezmoc. Co teď? Mé sny a cíle byly ztraceny. Tenis jsem hrát nemohl, do školy už jsem nechodil. Sázka na jednu kartu se nevyplatila. Vůbec jsem nevěděl, co dál. Vlastně jsem ani neměl vůli jít dál. Celý měsíc jsem takto ležel den co den na posteli a téměř nevycházel ze svého pokoje. Dlouho se mi nikdo neozval. Asi už nikoho troska s rozbitým ramenem nezajímala. Na stole se válel tři dny starý výtisk sportovního magazínu, na jehož přední straně stál nadpis, který přesně vystihl mé psychické rozpoložení: „Pavel na kolenou – tenis už si nezahraje!“ Správně, byl jsem na kolenou.
Týdny a měsíce utíkaly a v mém životě se moc nezměnilo. „Pájo, máš návštěvu,“ zavolala na mě jednoho poledne máma. Neměl jsem tušení, kdo to mohl být. „Nazdar svěřenče! Tak jak to jde?“ ozvalo se. Ve dveřích se objevil můj bývalý tenisový trenér Horst. Byl jsem jeho návštěvou opravdu potěšen. Poprvé od skončení s tenisem jsem se někomu plně vypovídal. Horst mé pocity chápal. Sám si nedovedl představit, co by dělal, kdyby musel skončit s tenisem. Tenis byl nejen mým zaměstnáním, ale i hlavní životní náplní. Moc mi ten sport chyběl. „Tak si teď pojď zahrát,“ navrhl Horst. „Nech toho. Dobře víš, že nemůžu. Upadla by mi ruka,“ odpověděl jsem. „Máš snad i levou, nebo ne?“ odpověděl Horst. Myslel to vážně? „Víš co. Jdeme hrát. Vezmi si věci. Prostě to zkusíš levou!“ uzavřel konverzaci Horst a já nenamítal. Vzal jsem věci a šel.
Všichni v tenisovém klubu na mě koukali jak na mimozemšťana. Převlékl jsem se a po půl roce jsem opět vzal do ruky tenisovou raketu. Bylo skutečně zvláštní držet ji v levé ruce. Přišel jsem na kurt a začali jsme volně hrát. Bohužel levá ruka vůbec neposlouchala. Téměř jsem se netrefil do míče. Měl jsem vztek. Já, bývalý špičkový hráč, se ani nedokážu trefit do míče?! Z rozhořčení jsem uchopil raketu do pravé ruky. „Tak je to správně,“ říkal jsem si. Už při nápřahu mě ale zaplavil proud bolesti. Zakřičel jsem a téměř všichni v tenisovém areálu se podívali mým směrem. Přišel ke mně Horst. „Co mi asi řekne?“ divil jsem se tiše. „Zítra půjdeme hrát zas. Vyzvednu tě ráno v osm.“
Den poté jsme šli tedy opět hrát. Tentokrát už mi ani tolik nevadilo, že mi to vlastně vůbec nešlo. Rozhodli jsme se takto hrát každé ráno a já si to postupně začal upřímně užívat. Získal jsem nový koníček, který mě bavil a který mi dal novou radost z žití. Můj tenisový pokrok byl minimální, ale na tom mi po čase přestalo záležet.
Získal jsem novou energii. Chtěl jsem nějaký nový cíl. Nemohl jsem být špičkový tenista, tak jsem musel zkusit něco jiného. Byl konec června a já se rozhodl vrátit se do školy! Střední škola, kterou jsem dříve navštěvoval, mi vyšla vstříc a zaregistrovala mě k sobě na září jako studenta čtvrtého ročníku. Jedinou podmínkou bylo složení rozdílových zkoušek ze všech předmětů. Nastal čas pilného studia!
S velkým odhodláním jsem šel úspěšně zkoušku po zkoušce. Na konci srpna jsem složil svou poslední zkoušku a stal jsem se studentem čtvrtého ročníku střední školy. Na nový stereotyp jsem si lehce zvykl. Studium mě bavilo, protože mi dalo novou motivaci i nové dobré přátele. Každé odpoledne jsem nadále trénoval tenis levou rukou. Každý den jsem udělal malý krůček. Byl jsem trpělivý, protože jsem věřil, že za čas tyto malé krůčky vytvoří krok velký.
Když jsem složil maturitu a škola pro mě skončila, spokojeně jsem s kamarády a rodinou začal užívat léta. I když mi stále moc chyběl můj život před zraněním ramene, bolest a smutek už zmizely. Touhu po tenisových zápasech jsem však v sobě popřít nemohl. Nedokázal jsem se zkrátka obejít bez adrenalinu, který mi tenisový život poskytoval. Moc jsem se chtěl ještě jednou ocitnout na tenisovém turnaji. Odhodlal jsem se proto čelit další výzvě. Na začátku července jsem se rozhodl startovat na jednom z pražských tenisových turnajů.
Již po prvním míči jsem věděl, že nebyla šance na dobrý výsledek. Neměl jsem v levé ruce dostatek citu ani síly. Přesto jsem si zápas užíval. Bojoval jsem jako lev o každý míč. Soupeř si se mnou hrál, mně to ale nevadilo. Na výsledku zápasu mi snad poprvé v životě vůbec nezáleželo. Opět jsem dělal to, co jsem nejvíce miloval – hrál jsem tenis. | pr4chejpav_1 |
Ahoj Evo
Dnes ti píšu v 80. výročím naší školy. Bylo to {7. listopadu}<in> a bylo to taky<in> supr, protože jsme naše vystoupení někdy cvičili nacvičovali<in> místo češtiny a muselyi jsme si na to i sehnat modré tepláky a bílé tričko. Také jsme do školy nosilyi na výstavu fotografie, staré učebnice a vysvědčení našich ma rodičů, babiček a prababiček. Program byl rozdělen na tři části jako první byla výstava těch fotek a tak dál. Některé děti pomáhaly paní učitelce hlídat ty<in> věci, aby je někdo nevzal. Druhá část byla taková že všechy třídy vystupovaly. První třída zpívala písničky druhá třída zpívala s první třídou třetí třída hrála představení o zvířátkách čtvrtá třída také zpívala a my jsme jim <tr-sem-1> pomáhalyi {při tom}<tr-odsud-1>. My jsme ještě měli tělocvik bylo to docela nebezpečné, protože jsme skákalyi kotouly přes lavičku a jeden přes drehého. Šestá třída předvádělya vyjmenovaná slova. Sedmá třída ukazovala jak vypadá vyučování nezbedných záků. Devátá třída ukazovala pár kousků z chemie. A Naše třída všechno ještě oslavovala sama<in> v pondělí, ale já byla nemocná a to je škoda.
Tak ahoj brzy ti ještě napíšu<.>
Eva | hr5cikluc_03_1 |
Japonsko 1405
Paříšž, 1. června 2010
Čau Adame
Dnes jsem byl na Eifelově věži
Letěli jsme letadlem. Koupali jsme se taky v moři. projeli
Zítra mám narozeniny. Kolumbus říkal, že mi dá nové pero, ale nedalmi ho. Re Připomeň mu, že mám narozky.
Nazdar
Adame
Adam | cbrod5h_01_1 |
Téma: Tolerance – východisko z labyrintů násilí, nelidskosti a disharmonie ke svobodě člověka
Osnova: 1) Úvod; zZamyšlení se významem slova tolerance
2) stať – Výhody nevýhody tolerance
3) Závěr – řešení problému
Tolerance má pro mne dva hlavní významy. Tím prvním je dobrá vlastnost člověka, který nemá předsudky a snaží se najít kompromis. Tím druhým je však špatná vlastnost, a tou je lhostejnost. Myslím, že mezi těmito dvěma protipóly je velmi tenká hranice.
Mohu být velice tolerantní a myslet si, že každý má právo dělat si co chce. Je to jeho čistě soukromá věc. A on si za vše ponese své ovoce i následky. Je ale v pořádku tolerovat násilníky, rasisty a tyrany? Možná, že kdyby byla tolerance všude i v tom lepším slova smyslu. Byl by svět plný lásky a porozumění. Jenže tolerance, která má své výhody i nevýhody není řešením. Přece, každý z nás má pudy, které mu říkají,. „Ty jsi nejlepší,.“ „Ty máš pravdu a chceš vlastnit a určovat pravidla hry.“ „Snažíme se je potlačit, ale nikdy se to zcela nepovede a vždy se najde, někdo, kdo chce velit.
Myslím si tedy, že lékem není být tolerantní, ke všemu, ale naopak být nekompromisní, právě k těm lhostejným (příliš tolerantním) lidem, kteří stojí na zastávce, kde muž obtěžuje ženu, ale nikdo nezasáhne. K těm lidem, jako byl Hitler, Stalin a jim podobní. K těm co tolerují domácí násilí ve vedlejším bytě a nevadí jim hromady odpadků odpadků v parku. Mohla bych pokračovat, ale lepší bude, když se já sama budu snažit lidi pochopit a chovat se slušně.
Doufám, že já sama nejsem lhostejná, zavírajíc oči před problémy. Svým chováním mohu nejvíce přispět k harmonii, lidskosti a svobodě člověka. Snad tohle vše nevyznělo jako prohlášení právě zvolené Miss, která si přeje světový mír, ale jako úvaha. | grP3atragab_1 |
Utajené sblížení
Byl krásný den. Ten den bylo slunečno, bez mráčku a foukal slabý vítr. Lehce si pohrával s okrajem bílého ubrusu, ležícím na jednom ze svátečně prostřených stolů. Stoly byly nahodile rozmístěny na rovné travnaté ploše. Kolem pobíhalo a výskalo několik dětí. Opodál stál hlouček lidí u stolu s krásným velkým dortem. Byl to svatební dort. Novomanželé se právě chystali sladce zdobený dort rozkrojit.
Ten den se všichni opravdu dobře bavili, tančili a smáli se. Jen nevěsta se občas nedočkavým pohledem podívala směrem k příjezdové cestě. Petr si všiml Katčiny netrpělivosti a pokaždé, když zachytil její posmutnělý pohled, zašeptal: „Neboj, on přijede.“ Ostatně sám by rád poznal mladšího bratra své milované ženy. Doposud se s ním nesetkal, ale už teď ho považoval za nespolehlivého a nezdvořilého „floutka“, když se ani na svatbu své sestry nedostavil včas. Z myšlenek ho vytrhl pohled na svou novopečenou manželku. Katka byla obzvláště krásná dívka s dlouhými černými vlasy, které kontrastovaly s jejíma velkýma modrýma očima. S Petrem se doplňovali, byl také velmi pohledný, dobře stavěný a jeho zelené oči zářily do dálky. Katka náhle vyskočila a široce se usmála: „Je tady!“ Opravdu, po příjezdové cestě se k zahradě blížilo starší, ale upravené a vylepšené auto. Zastavilo a ze dveří vystoupil mladý muž. Na první pohled se zdál být neupravený, ale zblízka to vypadalo, že jeho vzhled je přesně takový, jaký ho majitel mít chce. Byl dost podobný své sestře – delší černé vlasy, studánkově modré oči a vypracovaná postava. Kateřina se se svým bratrem bouřlivě přivítala, chvíli to vypadalo, že mu i vyčítá zpoždění, ale pak zavolala na svého muže a seznámila ho s ním. Petrovi stále David připadal nesympatický a v duchu ho považoval za nezodpovědného bohéma.
V průběhu večera se novomanželé dozvěděli, že David má problémy s penězi a bydlením a Katka mu okamžitě nabídla, že může zůstat u nich na farmě, dokdy bude potřebovat. Petrovi se to moc nezdálo, ale alespoň prosadil, že pokud bude chtít David zůstat, pomůže s farmou a hospodařením.
Druhý den se bratr začal zaučovat, ale práci se zvířaty a stroji viděl poprvé, takže mu Petr musel vše předvést a ukázat. A že toho nebylo málo – podojit krávu, vykydat hnůj ve stájích a chlívech, ovce vypustit do ohrady, nakrmit všechna zvířata, dojet do města pro starého pana Mayera, který na farmě nasedával na traktor a jezdíval na pole. Později odpoledně dostala Katka nápad, že by se mohli projet na koních a rovnou tak ukázat Davidovi okolí. Při té příležitosti se mohl naučit, jak osedlat koně. Katka se odběhla převléknout a pomoct začátečníkovi tak musel opět Petr. Přivedl ze stáje koně a poslal švagra pro sedlo a postroj. Strojit koně začal sám, a potom pobídl Davida, aby pokračoval. „Sem položíš ruku a...“ zarazil se, když se náhle Davidova ruka dotkla jeho. Na chvíli se střetli pohledem, ale oba rychle ucukli. Katka vyšla z domu.
Na společné vyjížďky se vydávali často, Katčin mladší bratr našel v jezdectví zálibu. Na jedné projížďce narazili na menší jezero u lesa. David spontálně seskočil z koně, svlékl se a zamířil přímo do vody. Se svlékáním se neostýchal. A proč taky? Na břehu stála jen jeho sestra a její muž. Katka se usmála: „Nechápu, proč nám nikdy nepředstavil žádnou slečnu. Asi s ním žádná dlouho nevydrží.“ Skutečně, Petr pohlédl na Davida, který svými tempy čeřil ve vodě hladinu. Po celém těle měl vypracované svaly, napínající se při každém jeho pohybu. Lesklé černé vlasy splývaly na jeho krku a ramenech. Byl to opravdu pohledný mladý muž. Petr se zarazil, nemohl sám uvěřit, nad čím přemýšlí a co ho napadá. Myšlenky zahnal políbením své ženy.
Minuly týdny a měsíce. David stále pobýval na farmě své sestry a zdokonaloval se v práci. Petr nakonec rád přijal výpomoc. Uvědomil si, že potom, co jeho dlouhodobý pomocník Martin odešel do důchodu, David jeho práci skvěle zastane. Blížil se čas Vánoc a práce na farmě bylo hodně. Katka pekla cukroví a mužská část šla do lesa na dřevo. Celou cestu i při práci bylo ticho. Nemluvili. Skládali už posledních pár kusů dřeva, když to ticho Petr už nevydržel a promluvil: „Já Katku miluji.“ David mlčel. Moc dobře věděl, co tím chce Petr říct. A také moc dobře věděl, že mezi ním a jeho švagrem něco je. Snad se toho bál míň než Petr. Udělal pár kroků a položil ruku na jeho rameno. Petr se pomalu otočil a sotva zvedl zrak, David se dotkl svými rty jeho. Prudce se od něj odtrhl. Byl zmatený a hlavou mu prolétlo spoustu otázek. Co kdyby se to dozvěděla jeho žena? Co kdyby se to dozvěděli lidé? A proč ho to jen zaskočilo, ale neznechutilo? Proč se mu tak zamotala hlava? A proč vůbec tolik otázek? Mělo by mu to přece být jedno, ba se vztekat nebo být na Davida naštvaný! Ale nebyl! Proč?
Cesta zpět na farmu byla beze slov. V domě se jeden druhému nevyhýbali, ale nikdo si ničeho nevšiml. Ani Katka, byla příliš předvánočně zaměstnaná. Petr i David cítili, že ve vzduchu je opravdu něco, co je spojuje. A jejich pouto bylo silnější. Jakoby náhodou se potkávali ve stájích, jakoby náhodou se potkávali v místnostech domu.
Byli rádi, že mohou být spolu, ale nikoho z okolí nenapadlo, že je mezi nimi něco víc. Ani Katku, která byla dokonce ráda, že se manžel s bratrem spřátelili.
Nadešel Štědrý den. Na svátky přijeli rodiče Petra i rodiče Katky a Davida. Sešla se celá rodina. Výzdoba domu byla skutečně velkolepá, Katka se opravdu snažila. Říkala, že letos je to opravdu výjíimečný Štědrý den. Asi jen ona věděla proč. Na všechny padla vánoční nálada. Po výborné večeři se všichni sešli u stromečku. Rozdali se dárky a pak se Katka postavila čelem ke zbytku rodiny a oznámila, že čeká s Petrem dítě. Všichni se tvářili užasle a radostně, jen Petr s Davidem se na sebe podívali nepopsatelným pohledem. Petr vtiskl Katce polibek na tvář a kolem novomanželů se utvořil hlouček novomanželů příbuzných.
Ráno se sešli všichni u snídaně. Kromě Davida. Musel brzy ráno i s věcmi odjet. Odjel bez rozloučení.
Katčin a Davidův otec se zamračil: „Já jsem vždycky říkal, že je David takový nezodpovědný bohém.“ | pr4esoujan_1 |
TÉMA: REALITA JE NUDNÁ. DEJTE MI JINÝ SVĚT.
OSNOVA: 1. NUDNÁ REALITA?
2. VIRTUÁLNÍ SVĚTY A PŘIPADNÁ ZÁVISLOST.
3. MINULOST PROTI SOUČASNOSTI.
4. TOTÁLNÍ VYČERPÁNÍ?
5. NEDOKONALÝ, BAREVNÝ SVĚT.
Je realita nudná? Chcete jiný svět? Co je to jiný svět? Počítačové hry? Když budeme alespoň na malý moment sledovat hráče počítačových her možná pochopíme, že tento únik z reality do těchto virtuálních světů, tak možná pochopíme.
Kde jinde může být student velkým a uznávaným vojevůdcem, neporazitelným bojovníkem, nebo mistrem světa v čemkoli? Tento únik z šedivého světa čeká na každého, kdo si pustí nějakou tu hru. Jenže někdy se utíká na moc dlouho a tím pádem může vzniknout závislost. Jak dlouho stačí na vybudování závislosti, chorobné závislosti? Těžko odpovědět, je to zcela individuální
Dříve mladí lidé četli knížky, jistě čtou je i dnes, jenže ne v takové míře jako třeba před dvaceti léty. Dnes je to mnohahodinové sezení před obrazovkou počítače.
Jsou známy i případy, kdy mladík tak dlouho hrál svůj vlastní svět až musel být hospitalizován, protože zapoměl pít a jíst – přes dvacet hodin.
Je právě takovýto barevný svět, který je plný zvuků, jsme v něm silní a často vítězové, vhodný? Myslím, že ne Sám hry nehraji a nijak mi to nechybí. I když se mi někdy zdá realita „nic moc“, tak si raději čtu, nebo poslouchám hudbu, než aby jsem proseděl několik hodin u počítače. Je toto „mrhání časem“ opravdu únikem do jiného světa? Myslím ,že ne. | grP3asusjak_1 |
Konec zimy na mě působí dvěma pocity. Působí na mě smutně protože odtál sníh a nemůžem se koulovat, bobovat, sáňkovat, ale působí na mě i vesele protože budou kvést květiny teplota výrazně stoupne a navíc budou letní prázdniny. Co se týče zážitků mám jenom jeden: Šel jsem takhle jednou do školy a když jsem byl blízko parkoviště omylem jsem šlápnul do hromádky sněhu pod kterou byl led uklouznul jsem. Jak jsem padal bouchnul jsem omylem loktem o auto. Naštěstí nezačalo houkat, ale i tak jsem se co nejrychleji zvednul a vzal jsem nohy na ramena. To je asi tak všechno na co si o zimě vzpomínám. | am5amankry_1 |
12. dubna 2007
Šárka Korbelová, 2.C
2. písemná slohová práce
Pohled z okna
(umělecký popis)
Jsem ve škole. Sedím v první lavici prostřední řady. Máme hodinu českého jazyka. Právě se zkouší, takže ještě chvíli nemusím dávat pozor. Nenápadně koukám z okna. Ten pohled mě láká. Ráda koukám na stromy, které jsou z mého místa celkem pěkně vidět. Stromy jsou urostlé, jejich větve se natahují do všech stran, jako by se chtěly dotknout i těch nejvzdálenějších míst. Malé větvičky jen podtrhují důležitost větších větví, těch hrdě se tyčících dam. Zelené listy lákají drobné ptáčky k posezení. Stačí, aby jemně zafoukal vítr a lístečky se roztancují stejně jako tanečníci, pro něž hraje hudba. Tyhle lístečky na mě mrkají. I mě zvou k posezení, lákají mě ke koruně stromu. Listy, větve a mohutný kmen, to jsou ti, kteří tvoří nádherný celek – strom. Kmen plní svou povinnost a hrdě vynáší korunu stromu do nebes. Koruna stromu se s jistou noblesou dívá na vše kolem. Sluncem si nechává opálit tvář. Lístečky tvoří její košatý účes. Jak jsou stromy krásné. Aniž by se snažily, vyjadřují přesně a jasně pocity lidí. I když jen některých. Když tak koukám na stromy, které stojí u nás před školou, hned bych vyběhla ze třídy, vyšplhala se do koruny jednoho z nich. Natáhla bych se na větev, zavřela oči a poslouchala, co mi lístky pošeptají. Kouzelná podívaná. Stromy a jejich tajuplná moc, kterou cítím i přes tu dálku. O stromech muže člověk snít, se stromy může člověk cítit. Škoda jen, že můj pohled není jen o stromech. Mou pozornost poutá i obrovský dům. Je pěkný, barevný. Vyzařuje z něj taková neurčitá lenost a neochota vnímat věci kolem sebe. Jen tak si tam stojí a o nic se nezajímá. Stromy odsuzuje, brání mu ve výhledu. Chtěl by být pánem celého prostoru. Asi bych v něm nechtěla bydlet. Cítím z něho sobectví...
Už zvoní, zase jsem se zamyslela. | pr2ctkorsar_02_1 |
oOsnova:
(1 Milý Adame
(2 Tvuj dopis mě velmi potěšil
(3 Zájezd do recka
(4 Teším se na setkání s tebou
Milý Adame,
Tvůj dopis mě velmi potěšil. Četl jsme ho snad desetkrát. Jsem rád, že se Ti v nové škole líbí a máš hodně kamaradů.
Včera nám přišla nabídka ze Cvičení s jJájou na letecký zájezd do Řecka a autokarem do Chorvatska o letních prázdninach. Moje máma se rozhodla že pojedeme do Recka. Doufám že Ty a Tvoje máma pojedete také<.> Vzpomínám na letošní prázdniny v Bulharsku, které jsme si parádně užili<.>
Napiš mi, jak jste se rozhodli. Budu rád když budu mít na dovolené kamarady. Moc Tě pozdravuji a teším se na setkaní s Tebou<.>
Adam | hr6koutom_03_1 |
VÝKALY! VÝKALY! VÝKALY!
OSNOVA:
I. vychytralý ranní tah
II. 1) překvapení
2) trénink
3) malí umělci
4) přehršel Vasilovi moče
5) čtyři kabinky
6) Ppech
Bylo jasné, teplé letní ráno, když zazvonil můj někdy více, někdy méně spolehlivý budík v pravidelný čas 5:04. Nezasvěceného by tato doba jistě překvapila, ale vstávat právě v této přesné minutě se mi v naší rodině již po léta vyplácí. V okamžiku, kdy vstanu, chce se mi obvykle poránu „na velkou“, podobně jako mému bratru. Doavid, jak mám zjištěno, má budík nařízen na 5:05 a mně ona minuta zajišťuje, že se dostanu na místo jako první. S pocitem
S pocitem vítězství projdu kolem něj, zamířím k místu proavidelného rituálu a vezmu za kliku. Co se však nestane?! Otec! Budu tedy muset zatnout zuby a doufat, že Doave bude konat v duchu fair play a postaví se za mě do fronty. Ve chvíli, když už tuším průser v pravém slovy smyslu ozve se kýžené spláchnutí. Už jsem měl slzy na krajíčku.
Jakmile se usadím, napadne mě, že to dnes bude trvat déle. „Chudák brácha,“ pomyslím si. Dopředu vím, že úkon budu muset dotáhnout někdy během tréninku, jinak mi ujede tramvaj a já přijdu pozdě. A skutečně je tomu tak.
Poté, co jsem se dopravil na bazén v Riegerových sadech, tak začne se po delším rozplování hlásit o slovo to, s čím jsem se ráno nestihl vypořádat. Ani tady však nemám nic jisté. Toalety u malého sklepního bazénku sSokola Královské Vinohrady jsou vybaveny pouze dvěma kabinkami, které jsou navíc permanentně obsazeny dvěma i více spolužáky, v tréninku řekněme méně svědomitými a opustit toto místo je v době, kdy se plave objemová série desetkrát čtyřista metrů, je donutí až moje odhodlání ulevit si do tamního odpadkového koše (než to pak čuchat, to radši půjdou plovat čtyřstovky). „Ježišikriste!“ vyjekne se smíchem jeden z nich a otevírá dveře svého úkrytu. „Ale dělej, ať mě tu starouš (trenér pan Srb) nenachytá!“ říká spolužák s příznačným jménem pro tuto chvíli Vít Rus. „Neboj“ ledabyle odvětím a sápu se za dvířka.
I po této již dvojité „ťafce“, co jsem dnes dostal od svých nemilosrdných útrob, mám dobrou náladu. Nejdu dnes totiž do školy. Čeká mě i pár dalších z našeho ploveckého klubu pravidelná zdravotní prohlídka a zátěžové testy. Poté, co se stavíme ve škole abychom se omluvili třídní, naoko kvapně odcházíme, přestože máme více než dvouhodinovou rezervu. Mohu jít tedy klidně domů a mám, dá se říci, volné odpoledne. Cestou procházím malým parčíkem, kde si zrovna hrají děti z mateřské školky. Některé k mému údivu hnětou figurky zvířátek z hmoty, v parcích hojně se vyskytující na jejíž původ se neodvažuji ani pomyslit. Nevěřícně na ně zírám a nekoukám se pod nohy. Chyba! V okamžiku mi podklouzne pata a já, když se ohlédnu, zjistím, že jsem šlápl do silně páchnoucí figurky jakési žirafy, důmyslně zhotovené z materiálu různé barvy a jistě i stáří. Snažím se dostat to s s podrážky otíráním o obrubník chodníku, když si všimnu ani 5ti letého hošíka jak ohromuje sevé snad ještě mladší spolužačky známou písní Sex je náš. Pobaven tedy pokračuji v cestě.
Na prohlídce proběhne vše jako vždy, když dostáváme známé nádobky ve tvaru obráceného kužele a jsme odesláni na toaletu s úkolem vrátit se se<in> vzorkem moči. Kamarád Vasil Nemočaj po vypití dvoulitrové minerálky se se mnou odebírá ke svému již třetímu pokusu s nadějí v úspěch. Vrátíme se a sestřička se plna očekávání táže Vasila: „Tak co?“ „Tr{o|s}chu mám“ odpoví Vasil podává jí svou nádobku. Sestřička se s úlevou obrací ke mně: „A co ty?“ Já při pohledu na Vasilův chabý výkon sahající sotva do poloviny nádobky, odevzdám jí hrdě tu svou, po okraj zaplněnou a sestřička tak polohlasně spíše pro sebe s úsměvem zamumlá: „No, vidíte hošánkové, že to jde.“ Spokojeně tedy a s pozdravem tedy odcházíme a těšíme se již na dnešní večer, kdy po tréninku půjdeme do naší oblíbené hospůdky poklábosit s kamarády. K obědu jsem snědl jakési jídlo nevalné chuti a kvality, což se u mě v hospě projevuje jediným možným způsobem.
Krátce po příchodu jdu tedy na záchodky. Celkem čtyřmi kabinkami a jedním toaletním papírem je hospoda „U dvou volů“ vybavena,. zZ nichž jeden je však mimo provoz a je uzamknut. Na další dva právě přiběhli mladíci od vedlejšího stolu, kteří dnes podstupují jakési závody v kombinování více druhů alkoholu či co.
Usadím se tedy na poslední zbylý, který má sice rozbité dveře a nejde zavřít, ale to mě je po dnešku jedno – hlavně když je volný a dokonce s exemplářem toaletního papíru v těchto místech jinak nedostatkovým. Napadne mě, že tento záchod ještě nikdy nikdo nepoužil k účelu jk jakému byl původně zkonstruován a vystavěn, ale spíše k účelům jiným, na vedlejších kabinkách právě probíhajícím. Naslouchám onomu hekání a šplouchání s myšlenkou na jistého třetího vítěze, který se těm dvěma může vysmát a v klidu si ulevuji.
Jen jsem na něj pomyslil objevuje se i ten třetí! Bere zuřivě za kliky a blíží se k mé kabině. V tu chvilku ho lituji, ale vůbec si neuvědomuji, co se stane až dorazí ke mě. A skutečně! Ona osoba vrazí nakonec i do mých pootevřených dvířek. Ty se v mžiku rozlétnou a on v domění, že má štěstí si okamžitě uleví přímo na mě. Jsem celý pozvracený od ramen až po kotníky když Joška Kvasnička se rych konečně odvrací a dokončí svou dovede dílo k dokonalosti, když prozvrací i jediný exemplář toaleťáku, který jsem mě v ten moment nenapadlo střežit. Pak se dlouze podívá do očí a říká z jeho opilých úst těžko srozumitelní slova: „Sorry vole!“
V tu chvíli zazvoní můj starý dobrý budík a já se probudím doma v suché čisté posteli přesně v 5:04. Sednu na záchod a v klidu a rychle se vykadím před tréninkem. | pr4avsvotom_1 |
Bylo, nebylo.
Aneb: Moje láska, moje smrt.
Zahrada. Moje království. Zlaté sluníčko nad hlavou. Slzy na trávě- rosa. Vůně růží. A najednou- příchod mého milého. Polibek. Objetí. Něžná slova. Hebké mráčky na obloze, my pod nimi. Na trávě ležet vedle sebe, jak krásné!
V tom příchod jeho otce. Křik! Slova všude, jako šípy. Bodnutí, sem a tam, tam a sem. Pláč z mé strany, můj milenec nic. Jen ticho od něho.
Zuřivý otec:“Proč ona? Proč zrovna ona? „
Můj milý:“Jak krásná! Ona- láska moje! „
A hle, ruka směrem k mé tváři! Bolest? Ne, jen pohlazení, dodání statečnosti od mého milého. Odchod nechápavého otce. Zuřivý odchod. Hlavně, že to! Strávení zbytku dne? Líbezné pohledy, upřímná konverzace mezi námi. Chutná večeře při svíčkách. Věčná láska. Pak jeho odchod, poslední polibek.
Potom už večer. Dlouhá procházka. Sama pod zářivými hvězdami. Myšlenky všude kolem. Najednou zvuk za zády. Ostrý zvuk. Otočka na patě. Kdo? Kdo tam? Jaký zvuk?
Jeho otec! Milého otec! Něco v ruce. Co to? Nůž! Odraz měsíce v něm. Pozor! Ta kudla! Pomoc!
Ach. Bolest. Já- na zemi. Tvář na zeleňoučké trávě. Příjemný chlad na horkém čele. Bolest. Tma před očima. Horká krev. Mé slzy. A smích, jeho smích. Proč on? Tma. Volání nebes. Pryč odtud! Smutný svět. Nespravedlivý svět. Pryč od jeho smíchu, od něho! Odraz bílého měsíce v mé krvi. Jeho ohyzdná tvář. Tma. Bolest.
Můj milý! Kde? Nikde. Jenom představy. Tma navždy. Láska- bolest...navždy. Poslední myšlenky...na milého. Naše polibky, naše láska. Tak krásná a věčná. Ale teď už konec. Všeho dobrého konec. Moje láska, moje smrt. | js9zalmic_02_1 |
Závěrečná slohová písemná práce
Můj filmový ideál: (vysněný)
Můj filmový ideál je větší, silnější postavy. Má štíhlý obličej a velmi výrazné oči. Nad jeho úzkými rty ční velký nos. Celá jeho hlava, jakoby byla zahalena do závoje z vlasů. Má velmi široký hrudník a dlouhé ruce. Jeho kulatější břicho je nenápadné. Typické dlouhé nohy ho vždy bezpečně nosily po filmových místech. | js9bkottom_1 |
23. 3. 2006
Vojtěch Bartoň, 2.C
2. písemná práce
Na pobřeží
(Subjektivně zabarvený popis)
Když se někdo zeptá lidí co si představí pod pojmem „na pobřeží“, většina z nich si vybaví krásný, někdy až kýčovitý, obrázek ze středomoří.
Tyrkysově modré moře, které sahá až do nepředstavitelné dálky, zvané obzor, kde se jemně dotýká světlounce modré oblohy bez jediného mráčku, aby nekazil dojem z panoramatu a nepřinášel blížící se změnu počasí. V popředí se stýká voda s břehem. Pláž se světlým, skoro až bělavým pískem se pomaličku sune do vody. Na pláži vidíme pár pestrobarevně pruhovaných slunečníků a ve vodě několik dětských hlaviček, kterak dovádějí a míčem. Nad vším tím se zvedá honosně vysoká a velmi špičatá skála tmavé barvy. Jakoby se sem vůbec nehodila a přitom bez ní by to nebylo ono. Část skaliska zasahuje i do vody, která postupně skále ubírá rozměry vodní erozí. Ale tato činost bude trvat velmi dlouho, protože vlny jsou velmi malé. Jsou tak malé, že porovnávat tento „příboj“ se zčeřenou hladinou jihočeských rybníků je jako srovnávat Davida a Goliáše. Vraťme se ale ke skále. Na ní ční jako orlí hnízdo malý domeček, který majestátně pozoruje všechno dění kolem něj. Jeho barvami jsou zářivě bílá a světle modrá, jako obloha. Prý to odpuzuje hmyz. Vedle baráčku je malá terasa, ze které se nádherně pozoruje západ rudého slunce, každodenně zacházejícího do moře, při zpěvu, tanci a popíjení tamejších alkoholických nápojů.
Je to taková krása, že se mi ani nechce vrátit zpět do reality. Ale musím. Bez ní se v životě těžko obejdeme. Abychom se mohli také někdy naživo podívat na toto krásné panorama, musíme se tam nějak dopravit. Úmorná a dlouhá cesta autobusem s uřvanými malými dětmi a jejich rodiči je to poslední, co bych si v životě přál. Leteckou dopravou cestují stejně uřvané děti. Jen je cesta o něco kratší. Na místě dostaneme neodpovídající ubytování s otřesnými hygienickými podmínkami. Aby toho nebylo málo je čirou náhodou období dešťů. Ty spolu se studeným vichrem neúnavně bičují pobřeží tak, že bílé zpěněné vlny dosahují výšky několika vzrostlých basketbalistů. Proto jste celou dovolenou nuceni zůstat na pokoji a krátit si dlouhou chvíli hraním oblíbené karetní hry – prší.
I přes tyto zápory mne to vždy láká zpět na dovolenou k moři. Ať už jedu do středomoří, či k mrazivému baltu. Vždy se tam krásně odreaguji a nabiji duši i tělo novou silou, škoda, Praotec Čech nemyslel na mě a neumístil naši zemi jinam – k moři. | pr2cfbarvoj_02_1 |
osnova:
1. písmo
2. pravopis
3. slova, která znějí stejně
4. jazykové kultury
Aby se lidé mohli vzájemně dorozumívat i na dálku, vytvořili si soubory grafických znaků, kterým říkáme písmo. Naše písmo je hláskové, hlásky zaznamenávame písmeny. V češtině se píše tzv. latinkou<.>
Postupně se ustálily zásady, jak zaznamenávat mluvené projevy písmen a označujeme názvem pravopis. Při stanovení pravopisných pravidel se usiluje jednak o to, aby působilo co nejméně potíží.
Pravopis umožňuje rozlišit slova a slovní tvary, které v mluvených projevech znějí stejně. Dává nám možnost poznat, jak je slovo utvořeno a jaké jsou vztahy mezi jednotlivými větnými členy.
Bezpečné ovládání pravopisných pravidel patří k nejvíce zdůrazňovaným požadavkům jazykové kultury kultury.
zdroj: Přehledná mluvnice češtiny pro základní školy, V. Syblík, M. Čechová, Fortuna Praha 1992, s. 132 | am8avegdav_02_1 |
Berná, Kristýna, V. C, 07/08
23. října
Reprodukce textu
Osnova:
1. Kohoutek na větvi
2. Sladký hlásek
3. Přátelský polibek
4. Kohoutkova lest
5. Kohoutek vyzral nad liškou
Pan Kohoutek vyzrál na lišku.
Jednoho krásného den, dostala hroznou chuť na kohoutka, běžela do vesnice a cestou ho potkala, kohoutek seděl na větvi a schovával se před liškou.
Liška si nastražila svůj pěkný hlásek a říká kohoutku mám pro tebe dobrou správu hodláme se svámi udobřit.
A tak pod dolů a dámesi přátelský polibek kohoutek se otřepal a říká tosmi udělala velkou radost.
Kohoutka pak napadlo že udělá nákou lest a říka slezu ale koukam že do vesnice se ženou psi a mířej přesně k nám.
Tak liška vzala nohy na ramena a pelášila domů cestou se ještě otáčela jestli jí nejsou v patáh a nebily protože protože si to všechno vimislel.
<barevný obrázek: na kmeni stromu sedí kohoutek a pod stromem vzhlíží vzhůru liška> | bu5cberkri_02_1 |
Adam Vorlíček
VII. A
22. unora
2. Slohová práce
(charakteristika)
Moje maminka je vysoká a trošku přitěle Má delší černé vlasy a pod ofinkou schovává přiměřeně velké čelo. Oči má zeleno hnědé. A obočí malé ale výrazně hnědé. Rty má rudé jak malyny a tlustější Usta jsou menší. Zuby má jako perly. Nos má velký uzký a tupý. | kl7avorada_1 |
Tak tady žiji
Osnova: 1) Úvod – kde žiji
2) Stať – dětství a hry na oblíbeném místě
– kam chodím nyní
3) Závěr – mám ráda místo, kde žiji
Na vesnici jménem {obec}<priv> žiji již od dětství. Sice jsem se tam nenarodila, avšak byla jsem pokřtěna v tamní malé kapličce, u níž jsem mohla zaznamenávat změny, které během období mého růstu prodělala.
Píši právě o kapličce, jelikož, mám-li se představit místo, kde žiji, přijde mi na mysl jako první. Možná proto, že se nachází v těsné blízkosti našeho domu, ale hlavně proto, že jako malá jsem u ní strávila mnoho času hraním s ostatními dětmi ze vsi. Bylo to nejčastější místo, kde jsme si hráli. Zahrabávali jsme se pod listí, které padalo na podzim z velkých stromů, jež rostly kolem, ale už si nepamatuji, co to bylo za stromy, neboť tam dávno nestojí. Pobíhali jsme podél zdí a schovávali se, zkoumali jsme brouky pod kamením. Někdy se nás tam sešlo třeba i deset. Když jsme byli unavení, sedli jsme si na lavičky. V šest hodin večer kaplička zazvonila klekání. To jsme museli jít všichni domů, ale těšili jsme se na další den.
Nyní již naší vesnici neberu jen jako místo na hraní, nýbrž jako klidné místo, kde mohu žít a mít domov. Když si chci popřemýšlet, jdu se projít k rybníku, tam si sednu na stavidlo a máchám si nohy ve vodě. Cestou si mohu provětrat hlavu, protože rybník leží celkem daleko za vsí, takže než k němu dojdu, trvá to asi půl hodiny. Také ráda chodím k našemu lesu na posed. Vylezu na něj a posadím se tam do takového křesílka. Nejlepší je, když trochu fouká vítr a proudí dovnitř posedu úzkými okénky. Cesta k němu vede podél ohrady se stádem krav. I když nemám krávy ráda a trochu se jich bojím, poněvadž jednou vážně zranily mého dědečka, k vesnici patří. Cestou z posedu ještě někdy přelezu plot a vylezu na vodárnu. Odtud je vidět ještě lépe. Mám ráda, když se mohu dívat z výšky a vítr mi čechrá vlasy. Na procházky k mým oblíbeným místům jsem dříve chodila většinou sama, teď se mnou chodí má spřízněná duše. Je to mnohem krásnější a mohu si v přírodě s někým nerušeně povídat. V přírodě se dá povídat hezky.
Když se zamyslím, možná bych byla ochotná vyměnit naší vesnici za jinou vesnici nebo samotu, ale nikdy ne za město. Asi bych se nedokázala přizpůsobit městskému způsobu života a sžít se s místními podmínkami. Nesmířila bych se s tím, že nemohu jít do přírody. Také bych se nepřenesla přes městský smog, stačí mi, že mě bolí hlava po příjezdu ze školy. Každodenní dojíždění mi nevadí, za život na vzdušné a klidné vesnici to stojí. Mám ráda život na venkově. | cb1aproive_02_1 |
Americká próza 1. poloviny 20. století
(literárně-slohová kontrolní práce)
Témata:
Americká próza 1. pol. 20. století (odborný výklad)
Vybraný typ hrdiny: a) odborný popis, b) umělecká charakteristika.
Interpretace vybrané ukázky z čítanka po stránce tematické, jazykové i kompoziční
Vybraní američtí autoři (odborný výklad na základě srovnávací metody)
Analýza vybrané ukázky z čítanky po stránce jazykové
Vybraný americký autor (odborný výklad s úvahovými prvky)
Americký způsob života a jeho odraz v prózách jednotlivých autorů (odborný výklad, nebo úvaha)
Interpretace přečtené knihy
Americká próza 1. pol. 20. století je velmi významnou částí literatury jako takové a samozřejmě i národní literatury Spojených států Amerických. Mezi autory tohoto období patří jedni z nejvýznamnějších spisovatelů USA, někteří byli oceněni Nobelovou cenou za literaturu, např. Ernest Hemingway, který se řadí spolu s F. S. Fitzgeraldem a W. Faulknerem do skupiny spisovatelů zvaných ztracená generace, což označuje autory z hlediska témat jejich knih (ztroskotání „amerického snu“), způsobu psaní (kritika, realismus), ale i dobu, ve které žili a o které také psali (meziválečné období v USA). Tito autoři se cítili zbytečnými a nevyužitelnými ve společnosti, ztráceli smysl svého života a tyto pocity se velmi odráží v jejich tvorbě.
Mezi hlavní představitele patří již zmíněný E. Hemingway, autor knih Sbohem, armádo, Stařec a moře. Hemingway si vybírá velmi silné muže jako hlavní postavy a nechává je se středtnout s nějakým problémem či situací, kde si posílí svou osobnost, např. v novele Stařec a moře Santiago versus živel (moře). E. Hemingway používá tzv. metodu ledovce, ve svých dílech nedává důraz na klíčové momenty a nezabývá se popisem všech detailů. Píše jen to, co považuje za důležité ale tak, aby si čtenář mohl zbytek domyslet a představit.
F. S. Fitzgerald je velmi čtivým autorem kritizující am. společnost v dílech Velký Gatsby nebo Něžná je noc (odehrávající se v Evropě). Hlavními postavami jsou většinou muži, kteří dychtí po slávě, ženě a pohodlném životě a zpravidla se jim to nepodaří a končí velmi špatně.
William Faulkner je dalším kritickým spisovatelem „ztracené generace“ autorem románů Absolone, Absolone!, Divoké palmy a --- a prvním americkým držitelem Nobelovy ceny. Znovu se v jeho knihách objevuje střet am. snu (ideálu) a reality, zpravidla velmi kruté.
Upton Sinclair napsal drsný román Jatka (Jungle), kde opět kritizuje americkou společnost a nenaplnění am. snu s použitím naturalistických prvků.
Henry Miller patří mezi nejskandálnější autory své doby, ve své knize Obratník raka odtabuizovaná sex a vášeň, které jsou pro něj určitými symboly vrcholu extazi života. | js3jurane_03_1 |
7. března 2006
Adam Binder, 3.E
2. písemná práce
OH v zimě 2006
(fejeton)
OH v zimě 2006
Tak to tu mám černé na bílém. Březen je v plném proudu, slunce se konečně začíná na obloze objevovat častěji a vypadá to, že se zima pomalu a jistě chýlí ke konci a její dny jsou sečteny, podobně jako dny onoho ”mediálního vlaku” informací, fotek a článků s hodnocením a s dojmy z OH Torino 2006, který, rozjetý po skončení OH, pomalu dojíždí na konečnou. A na mě je, abych zkusil ”naskočit” a díky jízdence v podobě tohoto fejetonu se ještě aspoň kousek svezl.
Musím přiznat, že to bylo opět velice příjemné zpestření již tak dost rutinního programu ČT. Pokaždé, když jsem si našel chvíli čas a zapnul televizi se bylo na co dívat. Ať už se jednalo o hokej, lyžování či ostatní disciplíny, vše mělo něco do sebe. Obrovská vlna napětí, radosti, ale i zklamání provázela snad každý přenos z dějiště olympijských her a to jsou okamžiky, které dělají právě tuto sportovní akci tak divácky atraktivní a zajímavou. Jsou zde příběhy lidí, kteří svému sportu denně obětují všechen svůj volný čas a jsou schopni udělat někdy na 1. pohled až téměř nemožné pro to, aby dosáhli aspoň nějakého úspěchu, či cíle, který si předem vytyčili. Někteří se o to bohužel pokoušejí i cestou ilegální, což mi přijde naprosto otřesné. Jak někdo může být pořád ještě tak naivní, nebo já nevím jaký, a doufat, že mu to v dnešní době a ještě na takovéto soutěži projde? To opravdu nechápu. A další věc, nad kterou mi nezbylo nic jiného než kroutit hlavou ještě víc bylo dost nepochopitelné gesto závodnic ruské štafety. Ty tuto výhru věnovaly své krajance, která byla diskvalifikována za doping! Nad tím zůstává opravdu rozum stát. Naštěstí jsem hned poté viděl v záznamu rozhovor s naší hokejovou osobností Jardou Jágrem, což mi zase náladu naopak zvedlo. Nevím, kde se to Jágr naučil, či jestli to má vrozené, ale kdykoli ho sleduji a poslouchám při rozhovoru, tak je naprosto jedinečný a výroky typu: „To je hrozný tady ten led! Chceš bejt všude, nejseš nikde!“ snad do smrti nezapomenu. Kéž by místo dopujících soutěžících bylo víc podobných lidí. Aspoň bychom byli bohatší o ty hezčí zážitky. | pr3ebinada_01_1 |
Kontrolní slohová písemná práce
(odborný styl – popis)
Témata:
Odborný popis vybraného předmětu <žákem opraveno na „zvířete“>
statický,
dynamický,
staticko-dynamický.
Supernovy
Právo a jeho druhy
Goniometrický, algebraický tvar čísla
Extrémní skupiny
Parlament ČR
Syntax – vytváření grafu
souvětí,
věty.
Architektonicky zajímavá stavba v Praze
Vybrané téma a druh popisu: Odborný popis vybraného pokusu, staticko-dynamický
Osnova:
Důkaz enzymu amyláza ve slinách:
Úvod: co je to enzym amyláza štěpí cukry
Stať: samotný postup – rozbor slin, filtrace, vodní lázeň, kapání na filtrační papír
Závěr: možné výsledky
Důkaz enzymu amyláza ve slinách
Amyláza je enzym vyskytující se v lidských slinách. Tento enzym štěpí oligosacharidy a polysacharidy na jejich jednotlivé složky.
Postup: 1. Vytvoříme si roztok slin. Ústa si nejdříve 2 krát vypláchneme vodou (cca 10 ml) a poté vezmeme kádinku s 10 ml destilované vody, nalijeme do úst, chvilku necháme poležet a vrátíme zpět do kádinky.
2. Na stojan připevníme kruh, do kterého vložíme nálevku s filtrem (nejlépe skládovým) a pod ní postavíme kádinku.
3. Roztok slin opatrně nalijeme do nálevky po skleněné tyčince tak, aby se neprotrhl filtr.
4. Mezitím, než roztok slin přefiltrujeme si připravíme vodní lázeň. Na stojan připevníme kruh, na který naložíme azbestovou síťku. Do kádinky (500 ml) nalijeme 300 ml vody a postavíme na azbestovou síťku. Na stojan vhodně připravíme držáky pro teploměr tak, aby byl částečně ponořený ve vodě. Pod celou soustavu dáme kahan a zahříváme na teplotu 37 °C (t, – 2 °C)
5. Přefiltrovaný roztok slin (3 ml) přelijeme do zkumavky a vložíme do vyhřáté vodní lázně. Každé dvě minuty pipetou nebo skleněnou tyčinkou odebíráme vzorky z roztoku slin a přikapáváme je k připraveným kapkám jódu na filtračním papíru.
6. toto opakujeme dokud nezačne docházet k barevným změnám při styku roztoku slin s jódem na filtračním papíru.
Samozřejmě se může stát, že v konečné fázi k žádným barevným změnám nedošlo. To znamená, že dárce slin nemá daný enzym, což je naprosto normální. | js3vav_02_1 |
Slohová práce školní
23. května 2006
René Šebl
Lavička v parku
Lavička v parku se zdá jako jednoduché téma, ale myslím si, že se dá napsat mnoho. Jak z pohledu lavičky a jejich pocitů, tak z pohledu další osoby.
Kdyby jsem se měl vžít do pocitů lavičky v parku, musel bych je rozdělit na lavičky, které jsou v parku rušném, kde to žije a kde projde člověk jednou za hodinu.
Lavička, která je v rušném parku musí mít radost z toho, když na ní slušní lidé sedají a probírají různé věci. Lavička nabírá bohaté zkušenosti a vědomosti od různých lidí. Pozoruje všechen ten ruch kolem sebe a je šťastná.
Kdežto lavička, která je opuštěná a nesvítí na ní sluníčko, té musí být smutno a ráda by někomu posloužila jako sedačka. Takhle na ní spí bezdomovec, který se k ní nechová zrovna nejlépe. Je zašlá a špinavá a nikdo se nestará o její udržování, aby vypadala pěkně. A proč taky? Když o ní nikdo nezavadí ani pohledem, natož aby si na ní někdo sednul. Takhle prožívají každý den lavičky, které jsou opuštěné nebo jsou stále používané a šťastné.
Ale určitě obě lavičky mají za sebou zážitky, na které se nedá zapomenout, ať dobré či špatné. Mezi ti dobré bude určitě patřit mladý milenecký pár, oslava mladých lidí, kteří jsou dobrými kamarády a rádi si na kamarádství. Mezi ty špatné jsou to určitě vandalové, kteří ji rozbili nebo nějakým způsobem poničili a také bezdomovci.
Život lavičky určitě není jednoduchý a myslím, že není o co stát, když musí někomu pořád sloužit.
Osnova: Úvod
Stať: a) rozdělení laviček
b) šťastná lavička
c) smutná lavička
Závěr | cb2csebren_02_1 |
Životopis
Jmenuji se Barbora Zacharová. Narodila jsem se 2. 10. 1994 v Kladně. V městě mého rodiště i nadále bydlím se svou matkou a bratrem ve Wolkerově ulici č. p. 769.
Matka se jmenuje Jaroslava Zacharová. Narodila se 31. 3. 1966. V roce 1984 absolvovala Střední pedagogickou školu v Berouně. Od tohoto roku pracuje jako učitelka v mateřské škole.
Otec se jmenuje Dušan Zachar. Mí rodiče jsou rozvedeni.
Starší sourozenec Ondřej Zachar se narodil 30. 11. 1988 v Kladně. V roce 2008 ukončil studium na Střední odborné škole civilního letectví v Praze Ruzyni. Pracuje jako referent ve spediční firmě.
V dětství jsem navštěvovala MŠ Lacinova, kde pracuje i moje matka.
V letošním školním roce ukončím vzdělání na 8. ZŠ v Kladně.
Do budoucna se chystám ke studiu na střední odborné škole se zaměřením na cestovní ruch. Pokračovat bych chtěla studiem na vysoké škole.
Devět let se učím anglický jazyk a tři roky ruský jazyk – do budoucna si své znalosti rozšířím o jazyk německý a španělský. V jazycích jsem na úrovni pokročilé.
Zajímám se o umění.
V minulosti jsem cvičila aerobic a hrála badminton. V dnešní době navštěvuji 2x týdně taneční kurzy HIP-HOPU.
Můj zdravotní stav je dobrý.
V Kladně dne 8. 1. 2010
Zacharová | kl9azacbar_1 |
12. prosince 2008
Michaela Kohoutová
P3b
1. písemná slohová práce
Úvaha
Téma: Nevěř, že štěstí získáš neštěstím druhého
Osnova: 1) Jsou lidé, kteří tomu věří
2) a) Štěstí ostatních vás dělá šťastnými
b) Vše se vám jednou vrátí
3) Je tohle štěstí?
Když se snažíte, udělat se šťastným na úkor druhých, nikdy nemůžete být opravdu šťastným. Myslíte si snad, že když někomu ubližujete, nebo mu vezmete něco, co má rád, udělá vás to šťastnější? Já myslím, že rozhodně ne. Nikdy bych nemohla žít s pocitem, že kvůli mému sobectví je někdo nešťastný a trápí se. Ale určitě jsou lidé, kteří mají asi trochu odlišný názor.
Šťastný člověk může být, když právě naopak dělá ostatní lidi šťastnými. Třeba i když jen někoho pustíte sednout v tramvaji, nebo s něčím pomůžete kamarádce a ona se na vác na oplátku hezky usměje, jste určitě šťastnější mnohem víc.
Každému se vždycky musí jednou vrátit to, co dělá druhým. Vrátí se mu to nejspíš v trochu jiné formě, třeba že přijde o někoho blízkého, nebo nedosáhne svého vysněného životního cíle. Štěstí získané neštěstím někoho jiného, vám vždycky ve výsledku musí přinést neštěstí. To je snad spravedlnost ne? Opravdu je to tak.
Ze začátku tímto postupem možná štěstí získáte, ale přeci jednou musí přijít ten pocit výčitek a řeknete si: „Co kdyby někdo dělal tohle mě?“ A je tohle snad opravdové štěstí? | grP3bkohmic_01_1 |
29. března 2007
Petr Návrat, 2.C
2. písemná slohová práce
Na cestě
(Umělecký popis)
Jak se hledá cesta domů aneb Bohouš leze z hospody
Po několika nádherných hodinách ztrávených v hospodě Petrovi volá máma. „Ahoj mami,“ řekl Petr. „Kde zase jsi? Zase se někde opíjíš? Koukej naklusat domů!“ odpověděla a zavěsila Petrova máma. Tak co měl Petr dělat. Vzal si své nedopité, vychlazené pivo, dopil ho, rozloučil se z celou hospodou a vyrazil domů. Venku už byla ukrutná zima, na nebi svítily hvězdy a Měsíc se krásně třpytil a Petr se snažil dojít na tramvajovou zastávku, která byla asi 20m od hospody. Během této cesty se mu několikrát zatočila hlava jako by byl na nějaké pouťové atrakci a nekontrolovaně spadl na mokrou trávu, kde se pejskové chodí venčit a jejich majitelé jsou líní to uklízet. To je nádhera jak ty hovínka krásně hřejou do zad. Nejraději by se tady Petr válel až do rána, ale vzpomněl si, že musí domů, tak s velkou dávkou nechuti se zvedl a zamířil k tramvajové zastávce. Po několika minutách se Petrovi opravdu podařil dojít na zastávku a čekal až přijede tramvaj. Na zastávce stál starší pán, kterého Petr rozhodně pobavil. „To je kefalín,“ myslel si pán a odvrátil jeho staré, unavené oči od Petra. Konečně je tady tramvaj a Petr přemýšlí, která vlastně jede k němu domů. „Vždyť je to vlastně jedno, každá tramvaj někam jede,“ odpověděl si Petr a nesedl do tramvaje. V tramvaji si našel krásně vyhřáté místečko vzadním vagónu tramvaje a pozoroval spěchající lidi. Každý člověk někam pospíchal. Ten pospíchal domů za manželkou, ten pospíchal do práce na noční směnu, ten pospíchal do kina, ten pospíchal na rande a všichni prostě pospíchali a ani si nevšimli, jaký je krásný večer. Na kostelních hodinách již odbýjela půlnoc, ale to Petrovi nevadilo, protože se mu v té pohodlné tramvaji podařilo tvrdě usnout. Zdálo se mu, že je zase zima a prohání se na zasněžených horách na lyžích. Jak všichni lidé spěchají do obchodních domů, aby koupili dárečky svým blízkým. Jak se všichni těší a připravují se na Silvestra a Nový rok. Jak zase budou všichni o rok starší a chytřejší a všichni kolem něj budou šťastní.
Petr si začal uvědomovat, jak ten čas letí, vždyť ještě před pár lety chodil na základní školu a tajně bral mamince cukroví a jiné sladké dobrůtky a teď, teď už je na střední škole, má mnoho povinností a už si nemůže pořád jenom hrát, ale musí se učit, uklízet a pomáhat doma se vším co je možné. Najednou mu obraz mizí a Petr se probouzí z toho nádherného snu a vidí, že celá tramvaj je prázdná, akorát pan řidič u něho stojí a budí ho. Petr se zvedl a loudá se pomalu domů po ztemělých uličkách noční Prahy. Už je konečně doma a pomalu otevírá rozvrzané dveře, aby nikoho neprobudil a jde rychle do postele a doufá, že se mu bude zase zdát tak pěkný sen jako v tramvaji, nebo o jeho nejoblíbenějším a milovaném vychlazeném energetickém nápoji, který mu vždy zvedne náladu a to o PIVU. | pr2ctnavpet_02_1 |
V českém brodě 2010 8. září
ahoj mami
Dneska rano mam čas, tak ti píšu. Zrauna zítra mám narozeniny, tak mužeš přijet 19.0.0. v Českém Brodě {ulice, číslo popisné}<co>.
Tvuj
mylý
adam
P. S. zítra man narozeniny. | cbrod5m_01_1 |
Slohová práce školní
René Šébl
14. prosince 2007
4. C
A nastává mi, tuším, vážná jízda
Přišel čas, kdy mohu o svojí budoucnosti rozhodovat sám a nikdo mi do toho nemůže zasahovat. V první řadě je to rozhodnutí, které je nevratné a po jehož účinění není cesty zpět. Je třeba se dobře rozmyslet na jakou školu jít, jelikož se podle toho bude odvíjet celý můj budoucí život. Je tu ještě možnost, že vysokou školu můžu změnit v průběhu studia, ale přeorientovat se na něco jiného bývá těžší. Ale hlavní předpoklad pro studium na vysoké škole je úspěšné složení maturity.
V této chvíli je třeba se plně soustředit na maturitu, ale neopomíjet i zkoušky na vysokou školu. Začít brát vážně učení a nenechat se rozptylovat vnějšími jevy. Nechodit tolik ven, přestat hrát na počítači, ale učit se každý den a učit se víc než za poslední tři roky. Učitelé nám to ve škole zatím moc neulehčují, protože si myslí, že každý bude maturovat právě z toho jejich předmětu a tak nám zadávají více úkolů. V tom je zakopaný pes. Učit se do školy na každý den, neboť každý den píšeme písemku nebo z něčeho zkouší. A při takovém tempu je těžké se učit na ty předměty, ze kterých maturujeme a k tomu ještě na vysokou školu, kde jsou, aspoň tedy v mém případě, větší nároky než na škole. Podle mého názoru, by se mělo po pololetním vysvědčení úplně vypustit předměty, které nepotřebuji a soustředit se pouze na předměty, které potřebuji. Ale bohužel takhle to nefunguje a je na každém z nás, aby se s tím vyrovnal jak umí. Všichni mají stejné podmínky a tak nemůže nikdo nikomu závidět. Někdo to podcení a začíná se učit o svaťáku, ale myslím a věřím, že je to naprosto nedostačující a ten kdo to tak udělá proleze maturitou se čtyřkama a to ještě, když bude mít pořádnou dávku štěstí. Já sám jsem toho názoru, že začít je třeba po novém roce, aby byl dostatek času se vše dobře naučit, ale nestihnout to časem všechna zapomenout.
Tak mi nezbývá než doufat, že se vše splní podle mých plánů a všechno dobře dopadne.
Osnova: I. úvod
II. stať: co je třeba udělat pro budoucnost
III. závěr | cb4csebren_01_1 |
31.10. 2006
Čuříková Pavla, 2.D
1. písemná slohová práce
Téma: Mluvený referát
Jezdectví – práce ve velkém kruhu
Osnova:
I. Úvod – přivítání posluchačů
II. 1) Teorie správného sedu
2) Chyby, kterých se jezdec dopouští
3) Snaha o napravení těchto chyb
III. Závěr – rozloučení s posluchači
Milí spolužáci, ráda bych vás dnes seznámila s pojmem jezdectví v rámci práce na velkém kruhu. Jak dobře víte, práce s koněm je velká dřina a nezáleží až tak na talentu jezdce a koně, ale jde o to splynout s koněm. Jsou to léta dřiny a potu.
Takže už abych přešla ke konkrétním věcem a to jak začít. Jezdec jakoby posune svůj sed dopředu a přitom napne bedra a napřímí se. Je velice důležité prošlápnutí kolen a pat. Podle situace střídáte vydržující až zadržující a povolující pomůcky otěží, vaše holeně jsou pasivní nebo aktivní. Musí u vás převládat pobízející pomůcky a koni rukama dovolit pohyb dopředu. Správnost vašich postupů poznáte tím, že kůň se odžvýknutím odrazí od udidla. Ještě bych vás ráda upozornila na časté chyby a pokusim se i vysvětlit jejich nápravu. Takže, když vám kůn zpomaluje opusťte kruh a proberte ho na rovinách ve svižnějším pracovním tempu.
Teď milí posluchači dávejte bedlivý pozor. Když krk koně je zalomený u kohoutku a vypadává vnější lopatka, tak vnější otěž musíte přiložit na lopatku, která brání jejímu vypadnutí, narovnává krk a stabilizuje ho před kohoutkem. Můžete tomu také zabránit častým prováděním cviku kruhy změnit.
Další velice závažná chyba, které se často jezdec s koněm dopouštějí, a které byste se také měli snažit vyvarovat je, když kůň sám od sebe zmenšuje kruh. V tom případě je důležité, aby vnitřní holeň podporována vnější otěží, zvětší kruh směrem ven ve smyslu dovnitř plece. Když se vám stane, že se zalomíte v pase, je důležité dát vnitřní kyčel dopředu.
Měli byste se vyvarovat i tomu dělat příliš malý kruh, tuto chybu odstraníte, když oběma otěžemi trochu srovnáte přední nohy koně před zadní nohy.
Vnější holeň brání dalšímu vypadávání zadní nohy.
Závěrem svého referátu bych Vám všem ráda poděkovala za vaši pozornost a jak už na začátku bylo řečeno přeji Vám hodně štěstí, protože výsledky vašeho úsilí jsou vidět po mnoha letech těžké dřiny. | pr2dcurpav_1 |
Dopis
Osnova: 1. Úvod
2. Stať a) zhodnocení zákl. školy
b) můj vstup na gymnázium
c) jak se mi líbí v nové škole
3. Závěr
Ahoj Evo!
Děkuji ti moc za tvůj poslední dopis z minulého týdne. Líbilo se mi jak si v něm detailně popisovala svůj vstup na střední školu. Vidím, že se titam ti tam líbí a i učení ti jde, tak jen tak dál. Pamatuješ ještě na základní školu? Jak jsme jí lehce zvládali a stále nadávali jak je to tam těžké? To až teď tady na gymnáziu jsem pochopil, co je to dřina a to zdaleka není to nejhorší, co mě ještě čeká. No nic, jak jsem ti slíbil, tak se ti tu pokusím vypsat, stejně jako ty mě, jak to se mnou tady vlastně jde od začátku.
Jak sama víš, bylo pro mě velice těžké už jen si vybrat tu správnou školu. Chtěl jsem samozřejmě na gymnázium, ale hodně jsem se toho bál a měl obavy, že to na mě bude příliš složité. Teď však v žádném případě nelituji, že jsem {se}<in> tak rozhodl. Předem bych chtěl říct, že tenhle přestup {mi}<in> markantně změnil život, což jsem nečekal.
Moje první dojmy z této školy byly v celku kladné. Už po prvních minutách ve třídě se mi noví spolužáci od pohldu velmi líbili. Hned na to nás příjemně oslovila naše sympatická třídní profesorka a ze mě alespoň na krátkou dobu spadl všechen strach a obavy. Ovšem tyto moje snové iluze o pohodlném studiu ve mně zůstaly opravdu jenom několik počátečních dní. Už po prvních týdnech školy jsem zjistil, jsem že to tady nebude tak přátelské jako při uvítání sympatické profesorky. Ne, že by tady byli špatní či zlí profesoři ale jakmile se nahrnulo učení a první písemné práce, uvědomil jsem si, jak mi bylo v deváté třídě krásně. Zvlášť jsem to pociťoval při hodinách fyziky, kterou jak víš „přímo zbožňuju“. Nicméně za ty měsíce jsem si tak nějak zvykl a teď se mi tu moc líbí. Poznal jsem ty opravdu dobré lidi, se kterými jsem si již užil spoustu legrace. Všichni naši bývalí spolužáci tvrdí, že jsem se zásadně změnil, naštěstí prý k lepšímu. Je to také tím, že mě hodně ovlivňují právě noví přátelé.
Lidé v téhle třídě jsou úplně jiní než kamarádi ze základní školy. Více si s nimi rozumím a můžu s nimi rozebírat daleko víc věcí. Někteří jsou tady opravdu odborníci přes všelicos a proto se od nich dozvím i mnoho nového. Zkrátka teď, po tom necelém prvním pololetí zde, jsem tady spokojený. Občas sice přicházejí skličující pocity, že bych to vzdal a že na to nemám. Z těchto úzkostí mě ale okamžitě vytrhnou ti skvělí spolužáci a nakonec si beztak uvědomím, že ač je to tu občas nad moje síly, tak bych už nikdy nechtěl pryč.
Abych to zakončil, protože tě možná svým popisem vyčerpávajícím už trochu unavuji, tak chci jen dodat, to nejdůležitější, že se nám oběma na nových školách líbí, což mě těší, a že si můžeme alespoň v dopisech psát co je nového. Škoda, že je každý tak daleko. Tak už ti jen přeji hodně úspěchů ve škole a nezapomeň, že tě tady o jarních prázdninách očekávám. Už se moc těším.
Adam | cb1alorada_01_1 |
Slohová práce školní
Tereza Kubů
2.A 14.ledna 2008
PROBLÉM, KTERÝ MĚ ZAUJAL
Osnova: I. Úvod
II. Stať: a) Převorství sionské
b) Máří Magdaléna
c) Poslední večeře
III. Závěr
Asi před rokem jsem četla jednu knihu, která ve mně zanechala velmi silný zážitek. Jmenuje se Da Vinciho kód od Dana Browna. Tato kniha mi dává zcela jiný pohled na náboženství, než jaký jsem měla doposud.
Hlavní zápletkou je tajné bratrstvo – Převorství sionské, které údajně kdysi existovalo a podle některých pramenů se dochovalo do dnes. Mezi hlavní členy patřil i slavný Isaak Newton, Leonardo da Vinci či Viktor Hugo. Převorství sionské je spolek, který chrání a zadržuje určité informace, se kterými čeká na správný okamžik, aby s tím mohl „vyrukovat“ a odhalit pravdu. Členové tohoto řádu uctívali a stále uctívají ženy. Ženské pokolení považují za božská stvoření. Brown je zastánce názoru, že církev se díky svému velkému vlivu v dějinách, jistou část historie poupravila. A tom, že církev měla v dějinách velký vliv není sporu. Stačí jen připomenout inkvizici či křížové výpravy a hned vidíme, že církev a celkově křesťanství není bez poskvrny.
Všichni jistě znají příběh o Ježíši, jeho zázračných činech, jeho ukřižování nebo o tom, jak dokázal proměnit vodu ve víno. Brown však tyto teorie popírá a vyvrací. Tvrdí, že Ježíš byl obyčejný člověk, který pomáhal lidem, leč žádné zázraky nedělal. Všemohoucího boha z něj udělala až církev, když potřebovala mít v někom po těch staletích oporu a aby jí měli spíš lidé, kteří věřili v Boha a oddali se celé křesťanství. Dále Brown říká, že údajně 1. žena lehkých mravů, Máří Magdaléna, byla Ježíšovo družkou, ba přímo manželkou. Měli spolu i děti. Potomci, kteří mají Ježíšovu krev v žilách, prý žijí dodnes. To je právě to, co církev zatajuje a snaží se, aby se to nikdy nedostalo na světlo světa. A přesně proti tomu bojuje Převorství. Očistit Máří od toho, jak ji známe dnes a co z ní udělala církev, kurtyzánu.
Nejsou toto však jen Brownovy domněnky. Podle určitých vědců, kteří se zajímají o umění – lépe řečeno malířství a speciálně odborníci na Leonarda da Vinci jsou přesvědčeni, že da Vinci byl členem Převorství a dokonce jejich Velmistrem. Znal proto tajemství, která bratrstvo skrývá od pradávna. Da Vinci dokonce své vzkazy a šifry zakomponoval do svých maleb a kreseb. Poslední večeře, na které Leonardo zobrazuje Ježíše se svými apoštoli podle odborníků není tak jednoznačná, jak se zdá. Prý po Ježíšovo pravici není apoštol, ale již zmiňovaná Máří Magdaléna! Na originále skutečně vypadá osoba na pravé straně od Ježíše jako žena. Dokonce da Vinci namaloval Ježíši modrý hábit s červeným přehozem, Máří Magdaléně červený s modrým. Opaky. Těchto zašifrovaných děl bylo však spoustu, dala jsem jen 1 příklad za všechny, který mi přijde nejzajímavější a který si budu pamatovat navždy. V DaVinciho kódu hraje Převorství sionské velkou roli a pokud tomuto tvrzení budeme věřit, tak nejen v knize, ale i celkově v našich životech. Vždyť pokud je to pravda, církev nám celá ta staletí lhala a zatajovala informace. O tomto problému se můžeme jen dohadovat, ale musím uznat, že mě neskutečně zaujal a zavdal mi nemálo podnětů k přemýšlení. | cb2akubter_01_1 |
12. ledna 2006
Jaroslav Doubek, 1. B
1. stylistická kompozice – srovnávací
Popis
Můj nejlepší kamarád
Osnova: 1. Jméno, věk, bydliště
2. a) Popis kamaráda 1) vlasy 2)obličej 3) výška
b) Jeho zájmy
c) Jak dlouho spolu kamarádíme
3. Co si kamarád přeje do budoucnosti
Můj nejlepší kamarád se jmenuje Lukáš Kocmánek. Je mu 12 let. Bydlí v Jindřichově Hradci.
Jeho vlasy jsou černé má modré oči a malý nos. Jeho výška je asi 165cm. Je hubený, ale hodně silný.
Jeho rodiče vlastní obchod s chovatelskými potřebami. Prodávají tam i terarijní zvířata jako například hady, leguány atd.
Mezi jeho zájmi patří chov teraristických zvířat. Doma má dva hady a jednu felsumu (madagaskarská ještěrka).
Kamarádíme spolu již od první třídy a stále spolu kamarádíme.
Do budoucnosti si přeje, aby se stal veterinářem (má hodně rád zvířata). | ces1bdoujar_1 |
Slohová práce školní
Robert Polák
16. ledna 2007
„Hlídko čtyři, hlídko čtyři, ozvěte se! Čtyřko, ozvěte se!“ Z rádia se ozýval jen šum a hrozivé výkřiky. Nebyly to jen hlasy lidí, po místnosti se rozléhaly i nepopsatelné zvuky. Snad jako řev orangutana. Ústřednou se najednou rozšířilo ticho. Každého zalil strach. Studený klid prořízla slova: „Sedmičko, jděte se tam podívat.“ „Hlídka sedm rozumí.“
Hlídka sedm, to jsme my. Proč? Proč já mám pokaždé takové štěstí, že dostanu tu nejlepší práci. Míříme do čtvrti Blackhole. Teď jsme ještě ve městě. Stále vidím světla Downtownu. Už je půl dvanácté a stále potkáváme lidi, kteří se přišli bavit. Blackhole, bývalá cizinecká čtvrť. Žilo se tam celkem dobře až na posledních třináct let. Od té doby co našli mrtvého reverenda Tomase se dějí divné věci. Jakoby se tam šířila temnota. Všichni se z Blackhole odstěhovali, ti kteří to nestihli už nikdo nikdy neviděl. Blackhole je smrt.
Přišla už ta chvíle. Překračujeme hranice. Brr, cítím ten mrtvolný chlad. Vždyť se nic neděje. Jediné strašidlo je tma. Jenže tady není světlo ani za bílého dne. Pete, hlídko sedm, zkuste najít čtyřku. Říká se jim to krásně. Ne, ne, můj parťák zastavil. Vidím jeho chvějící se ruce. Strachy? Nebo absťák po cigaretě. Podává hlášení. Dál už jen pěšky. „Tak pojď!“ „Už jdu.“ On snad nemá strach! Doufám, že se podíváme jen za roh a vrátíme se. Je mi špatně. Asi tíseň. Těžko popsat. Divný pohled na zašlou slávu ulic. Jsou vidět domy, které --- obličeje hledí do mého nitra. Vítr ve vzduchu pohrává s novinovými papíry a meluzína vyluzuje divné pazvuky. Nad hlavou mám černočerné nebe. V ulicích prázdno. Není skoro vidět ani na dvanáct metrů. Sakra! Co to bylo?! Ten stín se pohnul. Ty zvuky a rachot plechové střechy. Projel mnou chladný mráz strachu. „Tak jdeme,“ řekl Jack. S radostí souhlasím. Pořád cítím, jak nás někdo sleduje. Nebo spíš něco? Fuj, hrůza pomyslet. S každým krokem mi těžkne srdce. A ruce. Ty zvuky, stále slyším ty odporné zvuky. Blíží se a vzdalují. Už dost, nedá se to vydržet. „Dobře, jdeme zpět k autu.“ Výborně. Ale co to znamená?! Vůz je úplně rozebran. Zbývá jediné – projít peklem zpět do Downtownu. Ale kudy? Nahle je slyšet hlučné dýchání. Co to je za ránu?! Ty dveře. ---! Rozlétly se. Jsou tam! „Střílej Jacku!“
Před námi se objevilo šest hrůzných postav. Služebníci samotných pekel. Cítil jsem, jak z jejich úst vanul smrdutý dech. Nejhorší však byly oči. Neměly žádný výraz. Snoubila se v nich smrt se strachem přerůstající v nenávist. Šli k nám. Začaly padat výstřely. Zabili jsme je. Černé nebe náhle proráží záře. Jsem mrtvý? Ne! Vrtulník! Poslali pro nás vrtulník. „Kapitáne, sedmička právě dorazila, ale Jack Cower je mrtvý. Zemřel na otravu krve. Hlídka čtyři stále nebyla nalezena.“ „Podejte mi prosím telefon. Toto jde mimo nás. Musíme tam zavolat agenturu SPA. Ti jediní si s tím dokáží poradit.“
„A nakonec vrtulník zachránil obě dvě hlídky a všichni dál spokojeně žili.“
„Tati, je to pravda s těma příšerama? Oni tady mezi námi žijou?“ „Ne, není. Vždyť je to jenom pohádka. A teď si běž zas hrát.“ „Tak tady bude příšera a proti ní policajt. Bum, bum. Mám tě. Ještě mám tuhle speciální kartu. Jé, tati, to jsi bejval ty, kdo je na tý fotce. A co znamená ta spousta čísel a zvuků? Co je to za nápis agentura SPA?“
1) úvod – hlášení v rádiu
2) stať - 1- světla Downtownu
2- To je Blackhole
3- Kontakt!
4- závěr statě
3) závěr – Pohádka? | cb3cpolrob_01_1 |
Kočí, Dominik, V. B, 07/08
23. října
Prázdniny u bábušky a dědušky
Můj dědušík se jmenuje Jonášík a bábuška Libuška. Můj děda je cholerik a babička pohodář proto se mají tak rádi. Babička mě rozmazluje. Děda mě učí střílet na čuníky. Babičce se to moc nelíbí protože by z něho mohl vyrůst gankster ale děda říká že z něho bude dobrý mislivec.
1) Vymyšlená (popletená) pohádka | bu5bkocdom_02_1 |
Slohová práce školní
Karolína Soukupová
17. května 2005
1. C
Témata: 1) Tak tady žiji (Volný stylový útvar)
2) Divy současného světa (Volný slohový útvar)
3) Mé setkání s…. (Vypravování)
4) Pohled do zrcadla (Zamyšlení)
Tak tady žiji
Osnova: I. Úvod: pocity a zamyšlení
II. Stať: a) mé město
b) očima návštěvníka a obyvatele
c) příroda kolem
d) den kontra noc
III. Závěr: poznání
Je to velmi zvláštní pocit, když se člověk má zamyslet nad svým rodným městem, nad městem, ve kterém vyrůstá a dospívá, a zná ho někdy lépe než sám sebe. Je těžké začít ho jen tak popisovat, vlastně to hned ani nelze. Člověku se vybavují různé maličkosti a naprosto všední, ale pro něj naprosto neodmyslitelné, věci, a tak neví, čím začít dříve.
Mým městem jsou České Budějovice. Přestože jsem se tu nenarodila, žiji zde po celý svůj život. České Budějovice leží uprostřed neskutečně krásné krajiny, plné rybníků, řek a lesů. Ono samo bylo založeno ve 13. století, dalo by se říci, že téměř na „zelené louce“. Jeho přesné plánování si dnes již ani neuvědomujeme vlivem rozrůstající se městské zástavby, ale když náhodou dostaneme příležitost vidět město z ptačí perspektivy, uvědomíme si, jak dokonalé tenkrát bylo. Náměstí a dvě řeky, to je vlastně jádro a základ Českých Budějovic.
Obyčejný návštěvník našeho města vidí „jen“ krásné památky a jeho obyvatele, ale už nepochopí, jak zvláštní pocit je procházet se ve vlahém jarním dešti jeho ulicemi a sledovat všechny ty uspěchané lidské tváře bažící po úspěchu, které si, bohužel pro ně, již ani neuvědomují tu krásu, ve které žijí. A nejen střed města je neobyčejný. Celé jeho okolí je jedinečné! Vlastně si člověk uvědomí až teď, jak je město malé, protože z náměstí se za čtvrt hodiny dostanete do krásných a klidných míst kolem řeky Malše, kam každé odpoledne míří lidé za odpočinkem, radostí z čerstvého vzduchu a teď na jaře i za krásným slunečním počasím. Někomu stačí jen ležet na břehu řeky a poslouchat její uklidňující zurčení a bublání a někdo naopak dává přednost sportu. Ať je to cyklistika, volejbal, tenis nebo jiné činnosti. Do těchto míst se musí zamilovat snad každý, kdo tady alespoň jednou v životě prošel! A zpět k městu. Ve dne, plné ruchu, vypadá úplně jinak než večer a v noci, kdy je vše tiché a klidné, až na pár hospůdek a restaurací, kam si sedají lidé k obchodním večeřím, slavnostním banketům nebo zamilovaným schůzkám.
Každý, kdo by chtěl skutečně poznat vše, o čem jsem právě psala, by musel alespoň na okamžik přestat s neustálým spěchem a stresem, na chvíli odložit všechna jednání a jít se projít tam, kam ho samotného srdce povede. Třeba by pak v našem uspěchaném světě našel každý alespoň sám sebe. | cb1csoukar_02_1 |
Školník
Každý se někdy v životě dostane do období, kdy se zamýšlí nad svou budoucností, která by nikým neměla být podceňována. Určitě se liší volby ideálního zaměstnání věkem. Představy o pracích začínají už v ranném věkovém stadiu, kdy se objevují toužené profese, se kterými dotyčný přichází často do styku. Jsou to většinou kosmonaut, popelář, voják, učitel a u kreativnějších dětí třeba doktor, vědec, školník. Avšak více než 97% zájemců o tyto obory, které měly dříve velikou poptávku, tak v dospělosti často končí u ledu.
Možná je to tím, že dostanou rozum, myslí racionálněji a uvědomí si reálnost úspěchu. Nebo je ovlivňuje dav, jdoucí za úspěchem rovnající se penězům. Jak je tedy možné, že se dospělý člověk může rozhodnout pro profesyi školníka. Jistě že se najde slušná procenta žáků na základní škole (prvním stupni), kde mají jasno v představách, týkající se hlídání školy, správa zvonění, opravy polohovacích tabulí, ale v dospělosti musí být pro volbu trávení života ve škole určitý hodnotnější impulz.
Není-li tomu tak, pak ovšem ovlivňujícím prvkem by byl existenční problém, spojený se ztrátou střechy nad hlavou. V tomto případě by mohlo být nasnadě rozhodnutí zapsání se do konkursu o hlídače školy, správce rozbitých židlí, natírače oken a kontrolora přezutých dětí. Zajisté nemůže být při výkonu nadávek na nepřezutého žáka, někdo rozhodnut o tento obor! Jediným důvodem uvažování nebo nadšení pro tento tuto práci by mohlo být, a to pouze v těch letech nevyspělých, fascinování tímto člověkem, zrus zručným, autoritativníchm a symbolizujícím školní docházku. Tudíž být či nebýt kosmonautem, vědcem, kominíkem či školníkem? | grP4deds_01_1 |
Slohová práce školní
Lukáš Zavadil
16. ledna 2007
Žijí mezi námi
Někteří jsou nenápadní, jiní naopak výstřední. Někteří svého partnera tají, jiní se s ním ukazují veřejně. A mohl bych jistě pokračovat v dalších bodech. V obyvatelstvu je tato menšina zastoupena 4 procenty. Jsou to homosexuálové.
V minulosti si ale nemohli vykračovat po ulici s partnerem. S výjimkou starověkého Řecka a Říma byla homosexualita zločin. Obzvlášť v nábožensky zfanatizovaném středověku byla hodnocena jako hrdelní zločin. Jestli jste nechtěli skončit na šibenici, tak jste nesměli milovat stejné pohlaví. Proto homosexualita neprožívala zrovna šťastné období. Poté se ujali vlády novověk a renesance. Homosexuálové se domnívali, že jim nic nehrozí a že budou respektováni. Chyba. Renesance pro ně neměla pochopení. Sice už homosexuály nevraždila, to ne, ale byla obzvlášť vynalézavá, co se mučících nástrojů týče. Taková španělská bota dokázala homosexuály přesvědčit o tom, že ani renesance není k takovýmto „úchylkám“ tolerantní. Takový větší zlom přišel až na konci 19. století. V této době se zejména gayové začínají scházet v klubech vyhrazených jen pro ně (ty jsou dobře utajené). Společnost je však dokáže najít i zde. Za homosexualitu už nezabíjí, ani nemučí. Jen je „posílá do vězení“. Nejhorším trestem pro homosexuály ale byla ztráta dobrého jména. Proto opět nastal útlum. Velký zlom nastává od 2. poloviny 20. století, kdy homosexuálové začínají vítězit u soudů, které jim dávají práva a uznají je za menšinu. Ale jen oficiálně. Normální lidé je mezi sebou nechtějí a dávají to gayům najevo. Všemu je ale jednou konec, a tak s nástupem nového tisíciletí získávají určitou toleranci společnosti.
V dnešní době mají homosexuálové normální život jako ostatní. Už nezažívají diskriminaci a mají jen své každodenní starosti. Vůbec se už nesetkáváme s tím, aby někdo na ulici křikl: „Hele, to je buzerant“. Panuje taková všeobecně uvolněná nálada. Je doba, kdy padají stará tabu.
V budoucnu by to mohlo vypadat, že společnost nebude ani vědět o tom, že nějací homosexuálové jsou. Spolu s vývojem lékařské vědy by se také mohlo stát, že mužský pár si bude moci „udělat“ dítě a společnost to vezme jako přirozenou věc a vůbec se nad tím nepozastaví
Všeobecně se dá říci, že homosexuálové si prošli různými etapami. Od starověku, který je plně respektoval, přes temný středověk, kde byli zabíjení, dále přes „osvícenou“ renesanci, kde byli mučeni, až k modernímu 21. století, kde opět získali stejné uznání a práva jako před 2000 lety
Osnova:
I. Úvod – kdo jsou?
II. Stať: 1) minulost homosexuálů
2) současnost homosexuálů
3) budoucnost homosexuálů
III. Závěr – shrnutí historie | cb3czavluk_01_1 |
Subsets and Splits
No community queries yet
The top public SQL queries from the community will appear here once available.