text stringlengths 139 17.9k | original_file stringlengths 8 17 |
|---|---|
Slohová práce školní
Vendula Konvičková 12. ledna 2006
2. C
Témata: 1. Abeceda dnešní společnosti (úvaha)
2. Kalamita (Volný stylový útvar)
3. Probouzím se, je neděle ráno (Volný stylový útvar)
4. Dějiny mých úspěchů, neúspěchů a předsevzetí (Úvaha)
Kalamita
Osnova : I. Úvod – jak to všechno začalo
II. Stať: a) odklízení sněhu
b) co se děje ve městě
c) kolona aut
III. Závěr – jak na kalamitu budeme vzpomínat…
Chtěla bych vám vylíčit své zážitky a postřehy z letošní sněhové kalamity. Vše začalo nevinným sněžením o Vánocích. Všichni jsme z toho byli nadšeni. Vánoce trávíme vždy u babičky a dědy na vesnici a zasněžené louky a lesy k této době neodmyslitelně patří. Nic vás tak neokouzlí, jako procházka bílou krajinou, třpitivé vločky sněhu snášející se z nebe…
Z této krásné sněhové peřiny, pod kterou vše spí dlouhým zimním spánkem, se však po několikadenním sněžení stala pořádná duchna, ve které jsme si se sestrou užívali bohaté sněhové nadílky. Bylo však zapotřebí odklidit sníh z příjezdové cesty. S dědou jsme však vše bez problémů zvládli. To se ovšem nedalo říct o našich technických službách. Pravděpodobně se celý týden nedívaly na zprávy o počasí, a tak jim unikly sněhové vánice a kalamity. Den co den jsem tak slýchala, jak to ti „silničáři“ opět nezvládli, že je to každý rok stejné… Byla jsem zvědavá, jak dorazíme domů.
Do Českých Budějovic jsme se dostali bez větších problémů. Nechápala jsem, proč většina lidí nezdílí mé sněhové nadšení. Město bylo průjezdné, bez kolon, tak kde je problém? Pak jsem si všimla pohledu lidí, kteří se zoufale dívali na hromady sněhu, jež se staly dočasnou garáží pro jejich čtyřkolé miláčky. Někteří z nich neváhali a běželi pro lopaty. Po vyčerpávající práci si konečně sedli do auta, nastartovali a pokoušeli se rozjet. V cestě jim ovšem stála ta prokletá hromada sněhu, kterou tak pracně z auta odhazovaly. Jeden pán to psychicky nevydržel a začal hromadu zoufale odhrabávat rukama. Jeho utrpení skončilo příjezdem záchranné služby, která vyčerpaného muže odvezla do nemocnice. Toto je však jeden případ z mnoha.
Kalamita začíná působit depresivně na mnohé z nás. V pondělí se ve zprávách dozvídáme, že přívaly sněhu zaskočily „silničáře“ po celé republice. Byla jsem zvědavá, jestli 1. školní den v novém roce bude kopírovat loňský rok, kdy mi cesta do školy trvala celou hodinu. To, co přišlo v úterý ráno, jsem však skutečně nečekala. Z okna jsem viděla, že auta i veřejná městská doprava jezdí velmi opatrně – přesněji řečeno se plouží jako šneček. Rozhodla jsem se vyjít z domu o něco dříve, abych do školy dorazila včas. Když jsem přišla na zastávku, byla jsem zaskočena davem, lidí, který zde čekal na autobus. Postavila jsem se tedy k malému hloučku studentů a vyčkávala a vyčkávala... Před námi se tvořila neuvěřitelná kolona aut. Najednou se však celá kolona rychle posunula vpřed. Vypadalo to velmi nadějně. Náš autobus se k nám přibližoval - pomalu a nejistě. Doufali jsme, že konečně budeme moci nastoupit do vyhřátého autobusu, ale naše nadšení přerušilo auto uprostřed kolony, které se nemohlo rozjet. Nešťastnému majiteli „škodovky“ museli pomoct nervozní řidiči, kteří stáli za ním. Automobil se jim podařilo odtáhnout na nejbližší parkoviště. Nakonec jsme se dočkali. Autobus konečně přijel a my jsme se v pořádku dostali do školy.
Na tuto sněhovou nadílku budeme vzpomínat jistě každý rok. Bude-li málo sněhu, budeme říkat: „Tenkrát bylo vše pokryté krásnou sněhovou peřinou…“ a nebo naopak „Je to tady znova, další kalamita“ Příroda si s námi pohrává den co den. Nikdy nevíme, co si na nás přichystá. Otázkou je jen jestli si za nějaké kalamity nemůžeme sami… | cb2ckonven_01_1 |
1. slohová práce školní
16. prosince 2004
Témata:
1. Ptáš se, jak se mi tu líbí (dopis)
2. Představ si, co se mi stalo (dopis)
3. Píšu Vám ... (dopis někomu, s nímž jsem se nesetkal, nebo se ostýchám hovořit)
Ptáš se, jak se mi tu líbí (dopis)
Zdravím tě Dave
Právě jsem na dovolené v Thajsku. Je to tady opravdu krásné, ale teplota zde šplhá až na 40ºC ve stínu, což není tak hrozné, protože teplota moře je velice osvěžující. A teď vlastně proč ti píšu. Rád bych vyprávěl, jak jsem se měl.
Problémy začaly na letišti v Indii, kde nám nějaký ochotný pán pomohl s kufry, že je prostě vzal a šel si svou cestou. Jinak se cesta do Thajska obešla bez potíží. V Bankogu na nás čekal muž s terenním vozem, který nás odvezl 350 kilometrů za Bankog.
Když jsme přijeli na místo byli jsme zcela ohromeni krásou prostředí. Náš hotýlek stál na skále, pod kterou se rozléhalo moře do nekonečna. Se skupinkou kamarádů jsme vkročili do toho úžasného hotýlku. Byl vyzdoben trofejemi našeho hoteliéra. Naštěstí mluvil anglicky, tudíž nebyl žádný problém s domluvou. Uvedl nás do pokojů. Nebyly sice moc luxusní, ale byly pohodlné. V klidu jsme se zabydleli. Všichni se už nemohli dočkat moře, tak jsme se hned po dokončení příprav veceře (měli jsme pár konzerv, protože strach z místní kuchyně byl docela velký) navlékli se do plavek a hurá do moře. Plavání a šnorchlování byl naprosto skvělý požitek. Plni nádherného pocitu jsme se navrátili zpět, navečeřeli se, zahráli karty a šli spát. Probuzení do druhého dne bylo vynikající a tak po snídani a ranní koupeli následoval průzkum okolí.
Všude rostly palmy a poskakovaly opice. Po ochutnávce banánů byl náš žaludek plný, a proto nebyl důvod vracet se do hotelu na oběd. Návrat byl v osm hodin, poté následovala opět večerní koupel v moři. Plni skvělého pocitu jsme velice rychle usnuli. Takto se to opakovalo čtyři dny. Patý den došly zásoby, a proto bojový plán na den zněl: JÍDLO. Došli jsme do nějaké vesnice, název si už nepamatuji. Po nákupu jídla (radši baleného) následovala prohlídka vesničky. Byla malá a špinavá, tudíž nebyl důvod zde více setrvávat. Vrátili jsme se tedy zpět. V příštích dnech jsme ještě absolvovali dva kursy potápění.
Tomáš Kalčík Zatím se měj!
Úvod: Cesta do Bankogu
Stať
Cesta do hotelu
První dojmy
Poznávání okolí
Závěr:
Počasí přeje, a tak si prodlužujeme pobyt ještě o týden. | cb1ckaltom_01_1 |
Rámájana
Rámájana je převyprávěný indický epos, který popisuje nelehký život indického hrdiny Rámy.
Kniha je členěna do sedmi částí, které popisují jednotlivé úseky Rámova života.
Jazyk je mírně zastaralý. V textu se objevuje mnoho indických náboženských výrazů, výrazu hodností nebo jednotek míry.
Místy zveršované pasáže a jazyk, který je v textu použit nás přenášejí do doby, kdy hrdina Ráma bojoval s pomocí opičí armády o svoji ženu Sítu | js9hrykla_01_1 |
1. listopadu 2005
Koulová Lucie, 3.E
1. písemná práce
Zamyšlení
(úvaha)
Zamyšlení
(Jak na nás působí technické novinky a jak nám „zlepšují“ život)
Televize, počítač, internet, mobilní telefon... – to jsou jen některé z telekomunikačních novinek a vymožeností dnešní doby. Dovedete si vůbec představit váš současný život bez těchto „příjemných věciček“? Popravdě já asi ne. Neexistuje snad ani jeden jediný človíček na naší planetě, který by o těchto vynálezech nevěděl. Snad i lidé v malých vískách v Africe, Křováci a Pigmejové o nich musí alespoň něco málo vědět. Někdy se až člověk zamýšlý na tím, jak dřívější generace mohli bez věcí jako mobilní telefon nebo televizor přežít.
Tak třeba ten mobilní telefon. Jen málo kdo ho nemá. Dost lidí na něj „nadává“, ale i přesto ho vlastní. A když se zeptáte: „Pro jakou zapomenutou věc byste se vrátili domů – pro peněženku či telefon?“, většina Čechů vám jednomyslně odpoví: „Pro telefon!“ Dobrá změna - peněženka, dříve symbol „osobní věci“, kterou člověk nechtěl dát z ruky a to ani ne tak kvůli bankovkám, které ji naplňují, ale spíše kvůli zbytku jejího obsahu – fotkám, starým vstupenkám, osobním vzpomínkám... A teď je nahrazena mobilním telefonem. Proč tomu tak je? Tahle malá (a s rostoucími trendy stále se zmenšující) vymoženost je jakési pouto mezi námi a „světem“. Stačí vyťukat pár číslíček a už mluvíte s tím, kým chcete. Přijde vám divné, že jste třeba v ztichlé knihovně a ten druhý uprostřed přírody (tj. na „posvátných“ klidných místech)? Omyl – hold taková už je moderní komunikace. Nese s sebou poměrně dost dobrých a užitečných věcí. Například nestíháte dorazit na schůzku, pošlete zprávu či zavoláte (třeba i z místa, kam by dráty „obyčejného“ telefonu jen těžkou dosáhly) a ten chudák čekající alespoň ví, co se s vámi děje.
Na japonských trzích se teď usadila „mobilní novinka“ – telefon s kamerou. A k čemu má být prospěšný? Tak například když japonská manželka neví, jakou značku zubní pasty chce zrovna její muž koupit, není nic jednoduššího než vyťukat číslo, spojit se se svým milým a pomocí kamery mu ukázat, jaké všechny značky v obchodě mají a která z nich bude manžílkovi nejvíce vyhovovat. Je libo Colgate či Signal? A nepřijde vám to už přehnané? Takto se snad už za chvíli nebudou bavit jinak než přes kamery. Žádný osobní kontakt. Brr, hrozná představa.
A co třeba SMS zprávy – dle jednoho průzkumu více jak jedna třetina Čechů už alespoň jedenkrát flirtovala před „SMSky“. V tomto jsou „lidé mobilní generace“ o tolik odlišní než například jejich dědové. Dost věcí se lépe řeší, nemusíte-li mluvit s tím člověkem a dívat se mu do očí. A to je právě jeden z těch dosti velkých mínusů, co s sebou mobilní telefony nesou. Vše radši řešit přes telefon nebo raději přes zprávu. Žádný „živý“ kontakt. Vždyť jenom kolik toho o vás řeknou vaše gesta, pohyby rukou, pohledy očí, váš hlas? A to jen těžko vtěsnáte do jedné krátké zprávičky o stošedesáti znacích. A co teprv emoce. Říká se, že se lidé tímto naučili velmi zkracovat (a to nejen slova) a tím „zkracují“ a okrádají i češtinu a svou slovní zásobu. A obávám se, že já jsem toho živým důkazem. A pak tu máme další technickou „vychytávku“ – televizi. Tato „bednička“ dokáže hýbat lidmi a měnit je i jejich názory. Jak jen se člověk nechá lehce ovlivnit. Nechci tady rozebírat téma reality show. To by samo o sobě vydalo na jednu velkou úvahu. Ale přece jenom něco, když už jsme u těch televizních programů – jaký vliv má podle vás třeba takový animovaný seriál Tom & Jerry na malé děti? Možná si řeknete nevinná zábava. Ale nepřijde vám divné, když Jerry usekne Tomovi sekerou hlavu, která mu ale za několik chvil opět trůní na ramenou a Tom i Jerry se usmívají jako by se nic nestalo? Co chudáci děti? Bude jim to připadat normální třeba až na tolik, že si to sami vyzkouší? No to snad ne. Ale popravdě nesmíme televizi jenom kritizovat. Třeba takoví bratři Grimmové a jejich pohádky jsou mnohokrát děsivější než duo Tom & Jerry.
Co tedy říci na moderní technologii? Má své plusy i mínusy – jako všechno. Je dost těžké se jí vyhnout. Obdivuji lidi, kteří si dokáží říci: „Ne, mobilní telefon nechci, přežiji i bez něj a o televizi už vůbec ani nemluvím!“ Ale nebyly tato věci vlastně vymyšleny, aby nám pomáhaly a zlepšovaly život? Tak se jim nevyhýbejme. | pr3ekoulluc_02_1 |
Elzéard Bouffier
Osnova:
1. pastýř z alpského kraje
2. sázení stromů
3. ušlechtilost myšlenky
4. smrt pastýře
VV alpském kraji, pod kopcem turistům neznámém, žil muž vyjímečného charakteru Elzeard Bouffier. Byl to málomluvný pastýř, žijící osaměle v opraveném domě. Z domácnosti {i z oblečení}<in> bylo patrno, že je to pořádkumilovný a čistotný člověk. Byl div, že v takovém nehostiném kraji žil člověk tak klidný, přátelský a pohostinný jako Elzéard Bouffier.
Každý den usilovně sbíral, přebíral a sázel žaludy a jeho pracovitost byla vidět každým rokem víc a víc. Byl velmi vytrvalý plnit svůj prostý úkol. Nikdy nepolevil a k dubům vysázel i buky. V naprosté samotě se vyvíjela vyjímečná povaha tohoto muže. Zmněnil raz krajiny a život se zde mohl plně rozvinout.
Elzéard Bouffier byl vytrvalý muž který šel za svou myslenkou a důkazem toho byly desetitíisíce vzrostlých buků a dubů, za nimiž musíme vidět houževnatost a ušlechtilost jednoho muže.
Tento úctyhodný, nesobecký a obdivuhodný muž zemřel v roce 1947 v domově pro přestárlé ve věku 89 let. | am8ataupav_01_1 |
Letní dětský tábor
Osnova:
I. Příjezd
II. 1) Odchod k rybníku
2) Ztracené dítě
3) Návrat do tábora
III. Nalezené dítě
Jsou tři hodiny odpoledne a vedoucí tábora čekají na autobus, který jim má přivézt spoustu dětí, o které se budou následujících čtrnáct dní starat. Už mají dvě hodiny zpoždění. „Tak už přijeli?“ zeptala se Bára, jedna z praktikantek. Milan, hlavní vedoucí, jí odpověděl: „Ne, ale před chvílí mi volala Adéla, že jsou v Tachově, tak by tu mělyi být každou chvílí.“ V tom uslyšeli zvuk motoru a ze v zatáč(ky)ce byl vidět přijíždějící autobus. Začínají dva týdny radosti – starosti. Z dlouho očekávaného dopravního prostředku se vyřítilo asi 60 malých dětí, ne starších dvanácti let. Rozpoutal se zmatený chaos, děti pobíhaly všude okolo, praktikanti museli zařídit odbavení dětských zavazadel a vedoucí se snažili posbírat si děti, které byly zařazeny do jejich oddílu. Všemožné hemžení trvalo asi půl hodiny. Pak se všichni seřadili po oddílech na první táborový nástup. Milan všechny seznámil s pravidly, která budou muset během zdejšího pobytu respektovat. Po nástupu si vedoucí odvedli děti k chatkám a pomohli jim se ubytovat. „Hlavas“ si ještě zavolal praktikanty a říká jim: „Vezměte ty děcka k vodě, je vedro, tak ať se trochu zchladí po té cestě, jo?“
Bára i ostatní tedy sbalili děti. Nechali je převléknout se do plavek, poslali pro pití (museli samozřejmě dodržovat pitný režim) a pro pokrývky hlavy (úžeh totiž není nic příjemného). Ještě se čekalo na poslední opozdilce a hromadně vyrazili k nedalekému rybníku. Na místě si oddíly, které vždy tvořilo deset dětí, praktikant a vedoucí, posedaly po skupinkách, vytáhly si ručníky a vedoucí dali pokyn, že všichni musí povinně alespoň po kolena do vody. Děti se s jejich typickým vřískotem a jekotem vrhly do příjemně vlažného rybníku. Dospělí museli bedlivě sledovat, zda nějaké dítě neplave příliš daleko od břehu a od ostatních nebo se snad některé netopí. Za pár minut byl vydán nový povel: „Všichni pojďte zpátky,“ volal vedoucí Zdeněk a mával směrem k rybníku. „Radši si je přepočítejte,“ obrátil se ještě na praktikanty. Všechny děti se vrátily na břeh a seskupily se kolem svých vedoucích, kteří je rychle spočítali. „Já se nemůžu dopočítat!“ povídá Bára a bylo zřetelné, jak se jí pomalu ale jistě zmocňuje panika.
Milan, který nerad hned „plaší“, se pokusil Báru uklidnit: „Prosím tě, hlavně nám tady nedělej scény, někde se objeví, určitě!“ Nechtěl jí hned vyčíst, že měla své děti pozorněji hlídat, když byla už takhle značně vyděšená. „A kdo se ti ztratil?“ zeptala se Báry Adéla, ale to Bára bohužel nevěděla, vždyť si je ještě nemohla za tu chvilinku zapamatovat. Tohle už opravdu nebyla legrace. Snažili se zjistit mezi dětmi, jestli nevědí, který kamárád jim chybí, ale vykulené děti jen kroutily hlavami. Milan však zachoval chladnou hlavu a každého praktikanta poslal hledat maličké hledat jiným směrem. Protože nechtěli strašit děti, vzali vedoucí své oddíly a vymysleli pro ně nějakou zábavnou hru, aby vyplnili čas mezi tím, než se vrátí instruktoři, kteří se rozešli po okolním lese. Po ztraceném dítěti nebylo ani vidu, ani slechu, a za pár dalších okamžiků se zjistilo, že tomu dotyčnému se ztratily i věci, které si vzal na koupání||s||sebou. To znamenalo jediné. Chlapeček si vzal svůj batůžek a někam odešel. Jenže jak se jen mohlo stát, že si toho ani jeden z dospělých nevšiml? První se z lesa vrátila ubrečená Bára: „Nikde jsem ho nenašla. Jsem úplně blbá. Hned první den se mi ztratí dítě! Půjde-li to dál tímhle tempem, tak mi na konci tábora žádné nezbyde.“ Během deseti minut se vrátili i ostatní s nepořízenou. „Tak se po něm asi ještě jednou mrkněte a my se s ostatními vrátíme do tábora a připravíme děti k večeři,“ řekl praktikantům Milan a poslal vedoucí, aby svoje děti uchystali k odchodu<.>
Zase nejakou chvilku trvalo, než se všechny děti sbalily. Potom se všichni společně vydali na cestu směrem do tábora. Milan a vlastně i ostatní vychovatelé se jen tiše modlili, aby se postrádané dítě někde našlo. Vracela se s nimi i Bára, která měla hrozné výčitky svědomí, protože si tuto ztrátu kladla za vinu. Praktikanti mezitím hledali, prošli celý les až k poli, podívali se k blízké skále i nedaleké jámě, ale chlapec stále nebyl k nalezení. Strach u všech rostl. Vedoucí odvádějící děti mohli jen doufat a ti, co kluka hledali, se stále nevzdávali. Běhali po lese a volali na dítě, jehož jméno vlastně ani nevěděli. Nikdo se ale neozýval a nenašli ani nic, co by jim prozradilo, že je opravdu někde tady. Milan požádal i vedoucí, aby se rozdělili a snažili se prozkoumat okolí cesty vedoucí do tábora. Sám šel s Bárou a dětmi napřed. Věděl, že jakmile dorazí, bude muset zvednout telefon a seznámit s nastalou situací rodiče. Nejprve ale bude potřebovat podle seznamu všech přítomných dětí zjistit, komu tedy má volat. Pochopitelně se velmi obával reakce rodičů až jim sdělí, co se stalo. Navíc celou dobu utěšoval plačící Báru, která nepřestávala naříkat a obviňovat se. Hned jak dorazili, poslali děti, aby se převlékly do suchého a umyly si ruce, protože bude večeře. Děti, které prakticky nevěděly, co se děje, se vesele rozeběhly do chatek a začaly se přehrabovat ve svých malých kufrech, aby našly něco na sebe. Potom se rozeběhly k umývárně. Milan nahlásil v kuchyni, že děti už přijdou jíst a odešel si pro seznam dětí a telefon, aby mohl uskutečnit obávaný telefonát. Čekal v jídelně na děti a ty přítomné si odškrtával.
To už se vrátili i smutní praktikanti: „Bohužel nikde není.“ Milan jim zkroušeně odpověděl: „Tak to je asi náš první i poslední den tady. Musím zavolat jeho rodičům.“ Najednou přiběhlo nějaké dítě a chtělo vedoucím něco povědět. „Copak potřebuješ, Ráďo?“ ptal se ho Milan. Malý Radek se na hlavního vedoucího vyčítavě podíval a otázal se: „Proč mohl Patrik sám odejít od rybníka? Mě to tam taky vůbec nebavilo!“ „Nikdo nemůže chodit sám, kam se mu zachce,“ odpověděl nechápavě. Klučina pokračoval: „Patrik říká, že tu na nás dost dlouho čekal, než jsme se vrátili z koupání.“ Milanovi i ostatním už došlo, že Patrik je onen ztracený kluk. Všechno se nakonec tedy rozumně vysvětlilo. Patrik si totiž posbíral své věci a vrátil se sám do tábora, jenže se nikoho nezeptal. Za to pochopitelně následoval trest. Milan, Bára a všichni ostatní dospělí byli na druhou stranu ohromně rádi, že už je po všem a že není potřeba o ničem rodiče informovat. Dobře to dopadlo a děti se svými vychovateli strávili na letním táboře dalších třináct dní plných her a (radosti) zábavy a po návratu domů všechny nabyté zážitky barvitě rodičům vylíčily. | pr4djan_1 |
Na co mi ta škola je?
Do školy chodíme, aby nás připravila na budoucí život. S tím zcela souhlasím, ale vážně nechápu, k čemu mi v životě budou nějaké intervaly, mnohočleny, chemické názvosloví a rostlinná pletiva! Upřímně řečeno mě tyhle věci vůbec nezajímaji. Z matematiky potřebuji jen sčítání, odčítání, násobení, dělení a lineární rovnice,. Chemiíi ani nepotřebuji vůbec, protože již existují lidé, kteří mě varují před tím. Chemii nejspíš nebudu potřebovat vůbec a z biologie budu používat jen základy až budu svým dětem ukazovat labutě na Vltavě. Daleko důležitější mi přijdou praktické předměty jako je například český jazyk a nebo jazyk cizí. Pokud budu jako dospělá hledat práci a pošlu někam životopis, ve kterém bude deset pravopisných chyb, můžu se s vyhlídkou nové práce rozloučit. Cizí jazyk je hodně důležitý, protože se s nikým nedomluvíte česky. Každy cizinec se vás na něco zeptá anglicky. Byla by tragédie mu nerozumět a neumět odpovědět aspon alespoň jednoduchou větou. Dále je podle mě důležitá psychologie a ve další společenské vědy. Učí nás, jak správně jednat s lidmi, chápat je a pomoci jim. Škola nás také dokáže skvěle připravit na to, že ne kaz s každým člověkem si musíme padnout do noty. Svět je plný blbců, ale musíme se k nim chovat slušně. V práci může být nás nadřízený omezený egoistický blbec, ale my ho musíme poslouchat, protože je to náš nadřízený. A to samé je ve škole. Profesoři jsou v podstatě také naši nadřízení a ne každý profesor je vynikají ve svém oboru, přívětivý a nebo jinak sympatický, ale musíme se k němu chovat slušně a s úctou.
Rodičem mi pořád říkají, že škola je jako moje zaměstnání, ale skutečně si každý pracující člověk nosí práci i domů?
Škola je skutečně taková příprava na život, ale spoustu věcí, které se učíme buď vůbec nechápeme a nebo se je jen naučíme na písemnou práci a pak je stejně zapomeneme. Nezapomeneme vše, ale zapomeneme to, co pro nás není důležité a to, co stále neopakujeme.
Těžko říct, jestli je čtyřleté nebo osmileté studium lepší. Obojí má něco do sebe. Na čtyřleté
Podle mě je osmileté studium lepší než čtyřleté, ale sama od sebe bych v páté třídě nepřišla dělat přijímací zkoušky. Šla jsem je dělat, protože rodiče chtěli zkusit jestli je zvládnu nebo ne. Přišla jsem ke zkouškám, udělala jsem je a jsem tady a jsem ráda, že jsem šla na gymnázium už v šesté třídě, protože každá základní škola má jinou úroveň a požadavky na studenty. Osmileté gymnázium nás 4 roky připravovalo na studium na střední škole a myslím, že nás připravilo celkem dobře. | kg05borann_1 |
Umění
Znám hodně umění, která se mi líbí. Nejvíce semi líbí hudba. Poslouchám skoro všechny druhy. Na koncertě jsem byl jen jednou, ale tatínek říkal, že mě na ňáký vezme. Tatínek má hrozně moc hudby, takže pořád poslouchám. Poslouchám pro radost a pro pobavení. Myslím si, že hudba lidem přináší slavu, radost, dojemnost a pobavení. | hr5memvoj_04_1 |
Čau Adame, píšu ti z roku 2010. A kdo jsem? Přece ty já jsem ty v roce 2010, když ti bylo 11 let. Jestli máš stroj času pošli mi dopis. Jak se ti žije v jednadvaceti? Doufám že dobře. Studuješ vysokou školu? Já ti slibuji že tě tam dostanu. Jo a co máma co je s ní? Viď že už neměla problém s tou ledvinou? Doufám že nekouříš a nebereš drogy. Já nekouřím ani drogy neberu. Tak co žiješ podle plánu na Moravě? Žije ještě babička Eva a co babička Eva? Tak co stala se z ní ta vysněná malířka? Pamatuješ na první reprezentační ples? Jak jsme tam měli předtančení. Byli jsme dobrý, viď? Tak to je vše.
Zdar, mám tě rád. | hr5budkry_01_1 |
Zamyšlení
Již několik dní (a hlavně nocí) sleduji televizní přenosy z Paříže a z mnoha jiných velkých francouzských měst. Jak všichni víme, zavládly zde nepokoje způsobené mladíky z rodin přistěhovalců a to zejména těch ze severní Afriky. Napadají mě přitom myšlenky, které s tímto aktuálním problémem úzce souvisí.
Západní Evropa byla za posledních přibližně 30 let velmi otevřená k přistěhovalcům z jiných kontinentů. V mnoha zemích se vytvořily mnohamilionové „menšiny“ Turků, Maročanů nebo Pákistánců. Ovšem různé menšiny se do společnosti asimilovaly různým způsobem. Například velmi dobře se do společnosti začlenily menšiny Indů a Pákistánců ve Velké Británii, kde jsem přes rok bydlel. Do společnosti zapadli a to přesto, zě si zachovali své kulturní odlišnosti oproti rodilým Britům. Naprosto neúspěšnou asimilaci najdeme v té samé zemi. Když se člověk projde východní částí Londýna, tak bude značně znepokojen protože tato oblast je vyloženě rozdělena na jednotlivá ghetta menšin, převážně z Afriky. Procházející člověk se může úplně běžně setkat s cedulemi „NIGERIA ONLY“ a podobně.
Můj názor je, že menšiny by se měly do společnosti začlenit do vyšší míry, než je tomu nyní. Vezměme si, jaký rozruch vyvolal v muslimské menšině ve Francii zákon o zákazu nošení šátků přes obličej ve školách. S tímto opatřením já plně souhlasím a myslím si, že dívky, které tento zákon nedodržely, měly být jednodusě ze škol vyraženy. Řídím se při tom jednoduchého hesla které zní: „Žiješ ve Francii, tak se řiď francouzskými zákony a zvyklostmi a pokud se ti to nelíbí, tak se vrať zpátky do Alžírska“. Je mi samozřejmě jasné, že za tento názor budu peskován různými pseudolidumily a ochránci lidských práv. Jejich argumentace bude znít, že podle Koránu musí ženy nosit roušku přes oči už více než tisíc let a navíc rodiče to doma dívkám striktně nakazují. To je sice pravda, ale tím pádem oni sami rozhodují o budoucnosti svého vlastního dítěte a to velmi negativně. Ať si vyberou mezi tradicí a vzděláním své dcery.
Pomalu se dostávám k tomu, v čem je podle mého názoru chyba. Podle mě v příliš liberálním postoji vůči přistěhovalcům v 2. polovině 20. století. Západoevropské státy měly daleko více regulovat divoký příliv přistěhovalců z afrických a asijských zemí. Nyní už je příliš pozdě a stačí malá rozbuška představovaná smrtí dvou muslimských zlodějíčků, kteří si navíc svou smrt zřejmě zavinili sami.
Nyní se nabízí otázka, jak zakročit. Podle mě ze vší razancí a to i kdyby to mělo znamenat použití ozbrojených složek včetně armády. Kdyby se tak nestalo, tak podle mě vznikne velmi nebezpečný precedens. | pr3ccermic_01_1 |
Monika Daníšková
VII. A
22. února
2. slohová práce
(charakteristika)
Moje sestra
Moje sestra se jmenuje Bára. V devíti letech navštěvuje čtvrtou třídu na základní škole.
Je nízké a štíhlé postavy. Na celkem kulaté hlavě jí rostou husté, jako čokoláda hnědé vlasy, momentálně sestříhané nakrátko. Pod ofinou schovává nízké čelo s hustým obočím. Mezi velkýma, tmavě hnědýma očima vyčnívá malý a tupy nosík. Ústa má malá, téměř vždy zkroucená v úsměvu. Nevidíme uši, které nosí schované pod vlasy.
Barča je hodná a velice přátelská. Ve škole moc pilná není, což se odráží na jejích známkách. Naše mamka si neustále stěžuje na její lenost a nepořádnost. Dokáže být i veselá a vtipná, má skvělý smysl pro humor, v mluvení se snad nikdy nezastaví. Mezi její špatné vlastnosti patří zlomyslnost a také hodně často lže.
I přez to všechno je to skvělá sestra a i když mě hodně často rozčiluje, pořád jí mám moc ráda. | kl7adanmon_1 |
Osnova:
I. Úvod
II. Stať − 1. odchod ze základní školy
2. přechod na střední školu
3. první den školy
4. první týdny ve škole
III. Závěr
Ptáš se, jak se mi teď daří?
Milá Evo,
asi před týdnem mi přišel dopis, ve kterém píšeš, že se ti na nové škole líbí a tvoje spolubydlící jsou fajn. A ptáš se, jak se mi teď daří…
Pamatuješ si, když jsme byli na základní škole, stále se mluvilo o tom, jaké to asi bude v jiném městě a mezi jinými lidmi. Těšili jsme se, až odejdeme ze staré školy a od „mnudných“ učitelů. Ale myslím, že každý přemýšlel nad tím, že už se nejspíš nikdy nesejdeme všichni. Skoro celá třída při posledním zvonění měla slzy v očích. Až tam jsme si uvědomili, že etapa na základní škole končí a už nikdy se nevrátíme jako žáci. Pro mě nejhorší vzpomínka na naší třídu je pohled na odcházející, teď už bývalé, spolužáky a přátele, se kterými jsme si sice slíbili přátelství, ale myslím, že tomu nikdo moc nevěřil.
Na konci prázdnin jsem si začala uvědomovat, že na gymnáziu to bude úplně jiné, než na základní škole. Začínal na mě padat strach a obavy, jestli něco takového mohu zvládnout. V těch chvílích jsem ani nepřemýšlela nad tím, že poznám nové lidi. Až poslední den prázdnin přišly otázky. Jaké to tam bude? Zapadnu do kolektivu?, které měl snad každý. Touto nocí jsme se definitivně odpoutali od dětského života a vykročili jako studenti a skoro dospělí lidé.
První den školy na mě ani nepadla taková tréma, jakou jsem očekávala. První myšlenka po vstupu do třídy byla, jak si zapamatuji tolik jmen. Přece jenom nás na základní škole bylo jen sedmnáct. Většina po sobě nesměle pokukovala, ale to se za pár dní změnilo a teď jsme bezvadný kolektiv.
Po pár týdnech ze mě spadl i strach z toho, že na gymnáziu nemám šanci. Učení mi docela jde a kupodivu občas i baví. Co se mi hodně líbí, je přístup učitelů. Chovají se k nám jako k dospělým a ne jako k dětem. Dost jsem se bála, že třída bude rozdělena na dojíždějící a lidi z Budějovic. Ale hned v prvním týdnu mi to vyvrátili. Všechno se rozhoduje společně a pokud něco vyhovuje dojíždějícím, snaží se to nějak vyřešit. Jediné, co mi tak trochu kazí náladu je dojíždění a to, že tu nejsi. Je to nezvyk s tebou po devíti letech nesedět v lavici a nekomentovat různé věci. Sice ve třídě je plno dívek, které jsou fajn, ale žádná nenahradí to naše debatování. I přesto si však myslím, že lépe jsem si vybrat nemohla.
Takže abych to shrnula, teď jsem velice spokojená. Doufám, že se mi v nejbližší době ozveš a jen s dobrými zprávami.
S pozdravem
Eva | cb1asvehan_01_1 |
Vánoční příběh
{Osnova:
1) nNávštěva anděla
2) Narození Krista
3) Pastýři
4) Tři králové
5) Útěk do Egypta}<dt cp osn>
Marii se zjevil Anděl Gabriel. Rěkl ji: „Byla si vyvolena, budeš matkou syna Ježíše.“ Tu novinu řekla Jozefovi.
Sestopil kní Bůch svatý. Narie a Jozef se vzali. Vydali se do Betléma. Putováním byli unaveni, našli přístřešek. Zde se narodil Ježíš. Zavinula ho a uložila ho do jeslí.
Pastýřům přinesl tuho novinu anděl. Postýři se šli podívat na dítě. Odcházeli a chválili Boha.
Tři krále vedla za Ježíškem hvězda. Králové jimu přineslí dary, zlato, kadidlo, myrlhu. V té době vládl v zemi Herodes. Herodes ze strachu o vládu nechal zavraždit chlapce mlačí dvouch let.
Aby zachránili Ježíše uprchli do Egypta. Odešli na sever do Nazare{h|t}u. | cbrod5p_02_1 |
téma: Školník
osnova:
1. typická situace
2. a) postava školníka
b) srdeční záležitost
c) hra na schovávanou
3. máme ho rádi
„Co to máš na těch nozích´?!“ proletělo mi hlavou, jako kladivo sklem. Ještě chvíli mi trvalo, než jsem si dala dohromady výraz „nozích“. Pohled mi sklouzl na mé drahé Dr.Martens, které se semnou vzpamatovávaly ze včerejšího koncertu. „Aha“, pochopila jsem použitý výraz našeho drahého pana školníka, který vášnivě řve, jeho čeština je snad horší než moje angličtina a výraz „respekt“ se mu úspěšně vyhýbá obloukem velkým, jako je Praha sama. Uznávám, mé boty se do třídy vážně nehodí.
Náš pan školník, vysoký, hubený, dlouhovlasý. Pravda, ač dlouhé vlasy, moc jich tam není. Nosí bledě modré tričko a bílé plátěné kalhoty, které se podobají lékařským. Nažehlené puky však zanedbává, stejně jako pravidelné očišťování v mýdlové vodě.
Do školy dojíždí každý den na šestou hodinu ranní. Jezdí na svém mopedu, který je pro něj srdeční záležitostí ještě z dob, kdy měl manželku a jezdili na mopedu společně po východních zemích Evropy. Miluje květiny, proto je jeho stroj vyzdoben růžově-oranžovými tulipány.
Řekla bych, že jeho nejoblíbenější činností je stát již od sedmi hodin ráno za vstupními dveřmi školy a bafat na nás, studenty, abychom se šli přezout. Tedy – „přenozit“, přezout či „přenožit“, vše souvisí s nohama. Občas někomu z nás přiletí facka, nebo si vysloužíme lekci sprostých slov. Ty jsou ovšem docela zábavné. Víte snad, jak se řekne „ty parchante“ rumunsky či bulharsky?
Pana školníka máme rádi. Je s ním sranda, máme si s kým hrát na schovávanou a vyslouží si časté hovory o jeho osobě ve třídě. Někdy jsou útočné, ale nakonec se tomu všichni jen zasmějeme a někdo z nás dodá: „Ach jo, to je celej´ náš školník.“ No není to krásné, že má okolo 300 dětí najednou? A my si alespoň připomeneme naše dětství hrou na schovávanou, která se stala naším každodenním koníčkem. | grP4vavmar_01_1 |
1.11.2006
Eva Málková, 2.C
1. písemná slohová práce
Letouni
(Mluvený referát)
Osnova:
I. Úvod – přivítání posluchačů
II- 1) Obecná charakteristika
2) Způsob lovu
3) Systém
III- Závěr – rozloučení s posluchači
Milí spolužáci, připravila jsem si pro vás referát na téma letouni.
Řád letounů patří do skupiny řádů Apotheria, třídy savců, podkmenu obratlovců a kmenu strunatců. Jak zajisté víte, letouni jsou jediní savci, kteří dokáží aktivně létat, nikoli jen plachtit. Jejich tělo je k tomu také dokonale přizpůsobeno. Mezi prodlouženými kostmi paží, 2. a 5. prstem, prodlouženými kostmi nohou a ocasem mají napnutou kožní blánu. Letouni si většinou nestaví hnízda, ale žijí v jeskyních či stromových dutinách. Na základní škole jste se zajisté dozvěděli, že letouni jsou noční živočichové, a tak jim tyto temné jeskyně nevadí. Ročně rodí jedno mládě, které nemá srst a je slepé. Samice ho kojí až dva měsíce. Letouni se dožívají vysokého věku, některé malé formy až čtyřiceti let. Žijí v tropech, ale můžeme je spatřit i u nás, kde se nachází čtyřiadvacet druhů. Nemusím snad připomínat, že letouni tráví spánek a především celou zimu zavěšeni hlavou dolů.
Možná víte, že k vyhledávání potravy využívají echolokaci. Tento jev se dá charakterizovat jako vysílání ultrazvukových vln tlamou nebo nosem, které se po odrazu kořisti vrátí zpět a zachytí je jejich velké uši. Tak bezpečně zjistí, zda se jedná o sloup elektrického vedení nebo o malou mušku. Díky tomu mají neobyčejně dobře vyvinutý sluch. Živí se většinou plody nebo květy, ale známe i druhy, kteří se živí malými obratlovci, hmyzem nebo krví.
Nyní bych vás chtěla seznámit se systémem letounů, to znamená s podřády, čeleďmi a jejich zástupci. Prvním podřádem jsou kaloni. Kaloni se vyskytují v tropických oblastech, rozpětí jejich křídel je až jeden a půl metru. Jsou to býložravci, tzn. že se živí především plody, květy a pylem. Kaloni nemají dostatečně vyvinutou echolokaci, a tak k lovu používají i zrak. Druhým a zároveň posledním podřádem jsou netopýrovití. Ti žijí v tropech i u nás a jsou menší než kaloni. Živí se nejen býložravou potravou, ale do svého jídelníčku mají zahrnut i hmyz, drobné obratlovce či ryby. Čeledě tohoto podřádu jsou listonosovití, vrápencovití a netopýrovití. Listonosovití žijí v Americe, jsou to býložravci, hmyzožravci i masožravci. Jejich zástupci jsou i upíři, kteří se, jak zajisté víte, živí krví obratlovců. Nejdřív svou kořist zbaví srsti, poté se svými ostrými zuby zahryznou do kůže a lízají vytékající krev. Nejznámější z upírů je upír obecný. Další čeledí jsou vrápencovití. Zástupci této čeledi žijí i u nás, vynikají svým obratným letem a k lovu používají echolokaci. Asi nejznámějšími zástupci jsou vrápenec velký a vrápenec malý. A poslední čeledí, kterou bych vám ráda charakterizovala, jsou netopýrovití. Ti žijí většinou v nějakých štěrbinách. Jejich zástupci jsou netopýr vodní osidlující stromové dutiny a lovící v blízkosti vodní hladiny, dále pak netopýr velký žijící na půdách budov a netopýr hvízdavý, který je tak malý, že by se vešel i do krabičky od zápalek.
Tímto vám děkuji za pozornost a doufám, že se vám můj referát líbil a že si z této hodiny odnesete co nejvíce informací. Než se s vámi ale úplně rozloučím, položím vám pár otázek týkajících se mého referátu, abych si ověřila vaši pozornost.
1) Co je to echolokace?
2) Čím se letouni živí?
3) Kolik mláďat porodí jedna samička za rok?
4) Vyjmenujte alespoň tři zástupce tohoto řádu. | pr2ctmaleva_01_1 |
Odborná úvaha
(školní písemná slohová práce)
Můžete volit buď mezi úvahou populárně-naučnou s publicistickými prvky, nebo úvahou s prvky výkladovými (na pomezí textu populárně-naučného a vědeckého). Své pojetí uveďte níže k vybranému tématu.
Témata:
Jak se bránit manipulativním postupům masmédií
O tčř. osobnostech (či dokonce celebritách) v našem showbyznysu
Možnosti mého budoucího uplatnění ve zvoleném vědním oboru
Dopady konzumace alkoholu na pubescentní vývoj jedince
Číslo vybraného tématu: 1
Druh úvahy: populárně-naučný, publicistický
Jak se bránit manipulativním postupům masmédií
Masmédia hrají v dnešním světě velkou roli, mnohá média se však odklonila od své původní úlohy nestranně informovat a hlídat. Jak si udržet přehled a nebýt manipulován?
Pokud bychom chtěli býti úplně objektivní, museli bychom denně číst, sledovat mnoho různých médií. To však bohužel není možné, a tak je nutno smířit se s jistou subjektivitou.
Mnozí --- rozdělují média na bulvární a seriózní. Není však toto dělení jen další subjektivní prvek? A pokud toto dělení přijmeme, kdo určuje kudy vede ta hranice? Přikloníme se k názoru, že takovéto dělení je možné, avšak necítíme se příliš povoláni řešit, kudy ta hranice vede, neb periodiku, označované jako bulvární, nečteme.
Musíme však konstatovat, že právě tyto média mají na obyvatelstvo největší vliv. Fakt, že právě tyto média jsou největšímy manipulátory, je sice pro mnohé politování hodný, ale nedá se s ním nic dělat.
Jak s námi média manipulují?
Podle nás je jedním z nejhorších prohřešků médií stanovení pochybného žebříčku hodnot, že se lidé raději starají o oblečení celebrit, či jejich vztahy, než o politiku, nebo mezinárodní situaci. Takový lidé se pak stávají snadným terčem demagogů Další chybou je pak propagace pochybného stylu života. Takových prohřešků je celá řada, bylo by však zbytečné je zde všechny psát. Jak se bránit?
Podle nás je nejdůležitější čerpat informace z různých zdrojů, na mezinárodním poli doporučujeme čerpat informace z cyzojazyčných médií.
Po přečtení je dobré vytvořit si vlastní názor, ten co mnoha lidem dnes žalostně chybí. Člověk co má vlastní názor (a stojí si za ním!) je špatně manipulovatelný. Pro nás je vlastní názor jednou z věcí, kterých si ceníme na člověku nejvíce
Ačkoliv jsme na předchozích řádcích vypsali vady médií, musíme s potěšením konstatovat, že žádné masmédium u nás není vyloženě demagogické, což je dobře, neboť v historii lze nalézt příklady, kdy měla média opravdu negativní vliv.
Každý by si měl položit otázku: sleduji média pro informace, nebo pro názor? | js3hej_03_1 |
Bylo, nebylo aneb jednorožec v Boubíně
„Babičko, vyprávěj mi pohádku, prosím.“ řekl mi jednou můj vnuk. „Dobře,“ odpověděla jsem mu na to, „tak poslouchej!“
Jak víš, ráda se procházím po lesních cestách a zákoutích, někdy i celé hodiny. Jednou jsme se spolu s tvým dědečkem rozhodli, že si uděláme výlet do Boubína, jediného pralesa v naší zemi. Zabalili jsme si jídlo a nejdůležitější věci a vyrazili.
Asi po dvou hodinách cesty jsme dorazili na mechovou mýtinku, která vypadala přímo pohádkově. Ve svitu slunce se zlatě třpytil mech, smrkoví velikáni se tiše kývali v lehkém vánku a ptáčci zpívali svou jarem provoněnou písničku.
Najednou se zachvěla zem. Z jednoho křoví se vyřítil bílý kůň. Ale ne, to přeci nebyl kůň. Bylo to nádherné, kouzelné, přímo úchvatné bělostné stvoření, možná sen. Koňská postava, stříbrná hříva a ocas, složená křídla a roh, jeden dlouhý perleťový roh. Nic krásnějšího jsem ve svém životě neviděla. Stála jsem tam jako zkoprnělá. Hleděli jsme si do očí. Poprvé jsem vydechla. Jednorožec jakoby ožil. Jakoby se na mě „usmál“ očima. Hříva mu vlála a z rohu mu vytryskla duha do nebe. Byla jsem uchvácena. Dokázala bych tu stát celé hodiny a dívat se na tu krásu, ale čas rychle plynul. Jednorožec se pohnul a udělal krok zpět, poté odklusal pryč. Jako bych se probudila ze snu, otočila jsem se a odešla z mýtinky.
Vrátili jsme se s dědečkem k autu a jeli domů. Sotva jsem přijeli na dvůr, tak jsme uviděli, že tu někdo byl. „Zloději!“ napadlo nás, rychle jsme vyběhli z auta a utíkali a zahradu. A stál tu on. Vítr si pohrával s jeho hřívou, roh se blyštil jak na něj dopadaly poslední paprsky dohasínajícího slunce a jeho modré oči na mě hleděly. Už jsem nemohla déle odolat, přišla jsem k němu a položila mu ruku na jeho dlouhou šíji. Zlehka zafrkal, ale hned se uklidnil a nechal se hladit. Nevím, jak dlouho jsem ho takhle hladila, ale připadalo mi to jako chvilka. Mezitím se ale slunce dokutálelo za pahorek a nastala noc. V tom jednorožec zmizel. Zůstala jsem stát sama pod rozkvetlým stromem a čekala, jestli se nevrátí. Ale on se nevrátil, stejně jako se už nikdy nevrátil čas, který už uplynul.
Možná se teď někde prohání po květy zasypaných svazích luk nebo jen tak leží na mechu a odpočívá, ale to nikdo neví a nikdy nezjistí. Mě už nezbývá nic jiného než doufat, že se sem někdy vrátí a já ucítím v ruce jeho hebkou kůži, sametově jemnou hřívu a uvidím blankytně modrý pohled jeho moudrých očí.
„Tak to je konec, už je pozdě a ty musíš jít spát, abys zítra nezaspal školu!“ dopovídala jsem příběh a poslala ho spát. Sama jsem odešla do ložnice a z jedné staré knížky jsme vyndala stříbrnou žíni. Po chvíli vzpomínání jsem ji zpět uložila do knihy. Nakoukla jsem do vnoučkova pokoje, spal jako když do vody hodí. Zhasla jsem svíčku a šla spát, abych se ponořila do světa jednorožců, draků a rusalek s ním. | js9ned_03_1 |
Jak správně nasedlat koně
Sedlání koně je fyzicky poměrně náročná činnost, dodržujeme-li však osvědčený postup, vyhneme se možným komplikacím.
Než začneme se samotným sedláním, je nezbytné zkontrolovat stav sedla a posledové deky. Pokud je vše v pořádku, přistoupíme ke koni a to z levé strany (stejně jako při všech dalších činnostech). Levou rukou uchopíme přední část sedla, pravou zadní část; řemen, díky kterému sedlo pevně drží na hřbetu koně, tzv. podbřišní řemen (na jedné straně sedla odepnutý) máme položený na středu sedla. Máme-li jistotu, že kůň ví o naší přítomnosti a nehrozí, že by se mohl polekat, sedlo zvedneme a opatrně ho koni položíme na záda. Je důležité, aby bylo umístěno správně, přední hrana by měla být na místě, kde krk přechází v záda. Špatná poloha sedla by mohla koni způsobit otlaky nebo odřeniny. Je-li vše v pořádku, obejdeme koně (vždy kolem hlavy) na pravou stanu a opatrně spustíme podbřišní řemen tak, aby kovové přezky na konci řemenu neuhodili koně do nohy. Vrátíme se zpět na levou stranu, ohneme se a volný konec řemenu, visící podél pravého boku koně, uchopíme do levé ruky. Pravou nadzdvihneme bočnici, koženou chlopeň na levé straně sedla, čímž odkryjeme řemínky (většinou 2 až 3), do kterých připneme přezky podbřišního řemenu. Nejprve zapneme levý řemínek, abychom zamezili nechtěnému posunutí sedla, a potom ty zbylé. Podbřišní řemen utáhneme tak, aby se mezi něj a tělo koně vešly tři prsty. Nakonec zkontrolujeme, jestli kůň nemá někde přiskřípnutou kůži. | js3novhel_02_1 |
Písmo a pravopis
Osnova:
1) písmo
2) pravopis
3) rozlišení slov v pravopise
4) ovládání pravopisu
Aby se lidé mohli vzájemně dorozumívat i na dálku vytvořili si soubory grafických znaků, kterým říkáme písmo. Naše písmo je hláskové, hlásky zaznamenáváme písmeny. V češtině se píše tzv. latinkou.
Postupně se ustálily zásady, jak se mají mluvené projevy písmem zaznamenávat, a soubor těchto zásad a pravidel označujeme názvem pravopis.
Pravopis umožňuje rozlišit slova a slovní tvary, které v mluvených projevech znějí stejně.
Bezpečné ovládání pravopisných pravidel patří k nejvíce zdůrazňovaným požadavkům jazykové kultury.
zdroj: Přehledná mluvnice češtiny pro základní školy, V. Syblík, M. Čechová, Fortuna Praha 1992, s. 132 | am8acerbar_02_1 |
One shot, one kill
Třetí hodinu ležel téměř bez pohnutí. Osm hodin po výsadku na nepřátelském území. Už asi po dvousté za poslední hodinu zamrkal, zkusil víčky setřít pot stékající do očí. Znovu přitiskl obličej k očnici optiky a prohlédl terén v zorném poli dalekohledu. Nic. Začínal pochybovat o kvalitě zpravodajských informací, jimiž byl vybaven. Byl sám. Tedy ne tak úplně. Jeho kolega ležel asi 70 metrů vpravo. Věděl kde je, v noci mu pomáhal vybudovat jeho postavení. Pokud by mohl změnit polohu, přes optiku by ho nejspíš nalezl. Ale dalo by to práci. Jediná komunikace mezi nimi proběhla před několika hodinami. Krátká, velmi krátká kontrola spojení. I ta byla riskantní. S pousmáním si vzpomněl na všudypřítomné nápisy "Pozor, nepřítel naslouchá“ v radistickém kurzu. Teď to byla realita. Od té doby byli oba pouze na příjmu. Náhlavní sada, umístěná na pravém uchu už také tlačila. Bylo by příjemné ji o několik milimetrů posunout. Nešlo to, pohyb by ho mohl prozradit. Byl příliš blízko nepřátelského postavení. A protivníci byli dobří, opravdu dobří.
Na chvíli zavřel oči a vzpomínky se rozeběhly zpět. Dlouhé čekání, příprava stanovišť, zaminování přístupových cest. Opatrná, pomalá a nebezpečná cesta k nepříteli. Poslední jídlo v noci. Studené jídlo samozřejmě. Infrahledy se u nepřítele nedaly vyloučit a i malý vařič by mohl přivolat velké problémy. Probrání plánu mise s velícím důstojníkem. Domluva časů a styčných bodů. Příprava akce. Poslední milování s ženou. Předtím ji naštval, odmítl dobré jídlo, které měl jindy velmi rád. Jen proto, že bylo kořeněné. Koření je cítit v potu, mohlo by ho prozradit. Otevřel oči. Pot už ho opravdu zaléval. Maskovací oblek, který ho v noci tak příjemně chránil před chladem, se změnil v mučící nástroj. Mohl si vybrat místo ve stínu. Na chvíli toho zalitoval. Ale ne, ta hustá skupinka stromů, kde mohl být chráněn před sluncem, byla příliš nápadná. I toho nejhloupějšího seržanta by napadlo, že se v ní může skrývat sniper. Předpověď počasí se také moc nepovedla. Takhle horko opravdu být nemělo. A měl foukat vítr. Snad si ti naproti nevšimnou množství komárů, které se nad ním vznášelo. Repelent moc nepomáhal. Měl žízeň. Dvě polní láhve byly připnuty k opasku. Nedostupné. Napije se až po splnění úkolu.
Náhle něco zaslechl. Něco, co nepatřilo do souhrnu přírodních zvuků, který vlastně ani nevnímal. Ale každé vybočení z normálu si uvědomil. Už věděl, co zaslechl – přestali se ozývat ptáci, příroda částečně ztichla. Tělo se naplnilo adrenalinem, napnulo a připravilo k akci. Celou plochou se přitiskl k zemi. Pravou rukou opatrně překryl nezamaskovanou pažbu své odstřelovačky. Teprve za chvíli uslyšel tiché kroky. Patrola. Věděl, že jsou dobří, ale tohle nečekal – nedělali téměř žádný hluk. Byli tři. Koutkem oka je zahlédl. Teď si blahopřál, že nebyl pohodlný. Ti tři pozorně a beze slova prozkoumali skupinku stromů, o které v noci uvažoval jako o stanovišti. Lesní louku, v jejímž středu ležel, jen přejeli pohledy. Důkladnými, ale na to, aby ho objevili, to nestačilo. Věděl a hlavně věřil, že je neviditelný. Prozradit ho mohl jen pohyb. A pak zmizeli za terénní vlnou. Oddechl si, zamrkal a opět opatrně přitiskl obličej k okuláru. A teď ho zahlédl. Cíl. Svůj Cíl. A také kolegův Cíl. Čekání bylo u konce.
Nepatrný, velmi pomalý pohyb ruky a nitkový kříž dalekohledu se zastavil ve středu prsou Cíle. Tep se zrychlil, potil se ještě víc. Ukazováček se sám jemně přitiskl ke spoušti. Právě, když chtěl zašeptat do mikrofonu radiostanice, se mu v pravém uchu ozvalo "Odpočet". "Potvrzuji" odpověděl, "tři, dva, jedna, PAL". Vystřelili v rozmezí desetiny vteřiny. Dva nepřátelští důstojníci byli vyřazeni. Úkol byl splněn.
Teď se ještě ve zdraví dostat ke svým. Musel zatím zůstat ležet. V otevřeném prostoru by si ho hned všimli. Spoléhal na kolegu. Věděl, že odvede pozornost. Měl k tomu lepší terénní možnosti. Netušil, jak dobře jsou protivníci vybaveni. Rozhodně nevěděl o minometu, výbuchy už byly blízké a opravdu nepříjemné. Jen silou vůle se donutil ke klidu. Tělo chtělo pryč. Kamkoliv, jen nezůstávat na místě. Znal to a věděl, že právě tohle zabíjí. Nepřátelský kulomet prosíval terén dlouhými dávkami. Několik jich přelétlo nad ním. Náhle se veškerá palba přenesla stranou. Kolega. Už ho uviděli. Pomalu se začal stahovat. Nebyli tak dobří, jak si myslel. Museli vědět, že před sebou mají minimálně dva snipery. Všichni ale sledovali jen toho, kterého letmo zahlédli. Opatrně se dostal až k lesu a oddychl si. Záložní H&K PDW ho příjemně chladil v pouzdře na kříži. Přehodil si pušku přes rameno a vytáhl PDW. Náhle zaslechl výbuchy a usmál se. Nášlapné miny, které v noci s kolegou pečlivě rozmístili, udělaly svou práci. Další chyba nepřátel. Není nad to si pojistit ústupovou cestu. Věděl, že teď už obavy mít nemusí, tohle překvapení protivníky dostatečně zpomalilo. Vydal se přímo na domluvené místo setkání. Dával pozor jen na patroly. Konečně se napil a setřel pot z čela.
Zašustilo listí, ztuhl, ale zase se uvolnil, když zaslechl odpověď na domluvený signál. Kolega. Vypadal unaveně. "Chceš pauzu?". "Ne, to je dobrý, jdeme dál." Šli tak, jak byli zvyklí. Beze slova, ne příliš rychle, s úspornými pohyby, 5 metrů od sebe. Každou chvíli zastavit a naslouchat. Oči neustále monitorovaly okolní terén. Periferní vidění bylo připraveno a trénováno zaznamenat každou odchylku v rytmu kolegy, zachytit případný signál. Náhle zaslechl kroky. Slabě, ale přesto mohl určit směr. Signál nebezpečí zaregistroval kolega okamžitě. Během okamžiku zmizeli z dohledu. Po cestě šla hlídka. Vždycky chodí po cestě, usmál se v duchu. Mrkl na kolegu, který nepatrně přikývl. Dvě kratičké dávky z PDW poslaly hlídku do zapomnění. Byli na zpáteční cestě, mohli si to dovolit. Navíc už to bylo blízko místa setkání s vlastní skupinou. Je možné, že o ní nepřátelská hlídka zjistila podrobnosti, které mohly být nepříjemné.
Zanedlouho prošli vlastními hlídkami. Zasalutovali veliteli a každý krátce popsal průběh mise. Svou práci splnili, teď už to bylo na ostatních. Unaveně si sedl, zajistil zbraň a vysunul zásobník. Maskování hlavy přehodil přes rameno, zasunul PDW do pouzdra a šel na shromaždiště promluvit si s mrtvými důstojníky protivníka a hlavně se svým Cílem, který byl ještě značně naštvaný a sliboval odplatu. Každopádně to byla pěkná tečka za podzimním výcvikovým táborem. | pr4cjerpet_1 |
Osnova:
1. Tvůj dopis
2. Ve {obec}<priv>
3. Vybavení nového bytu
4. Škola
5. Potůček
6. Měj se dobře
7. Pozdrav
Ve {obec}<priv> 13.11. 2009
Milá Evo,
Ttůj dopis, cos si<in> mi dala na konci školního roku, mně velmi potěšil. Doufám, že se ti ve škole daří, a máš samé jedničky.
Musím ti teď napsat, jaké je to v novém bytě. Už máme vše hotové, kromě kuchyně, ale také ještě něco do ostatních pokojů přidáváme, a zlepšujeme. Eva už chodí do školky, a pěkně kreslí. Ve školce je hodná, ale doma si to vybere a zlobí.
A dále bych ti chtěla říci, že v nové škole mám dost kamarádů a kamarádek, známky také újdou, ale za to anglický jazyk mi vůbec néjde. Ale hlavně jsem ti chtěla říct, že ve {obec}<priv> je to velmi pěkně. mMy bydlíme blízsko {blízsko}<in> potůčka, kke si vždy vyhrajeme, a užijeme si spoustu dobrodružství. Na konec bych ti chtěla říci, aby si se měla dobře, a šťasně.
Ahoj, Eva
PS: Pozdravuj všechny z naší třídy. | hr6staeli_02_1 |
2. kontrolní stylistická kompozice
(Charakteristika)
V Praze dne 21. 3. 06
Jelen Petr, 2. B
Téma: Jak vidím sám sebe
(Charakteristika)
Osnova: 1) Úvod: Zamyšlení nad prací
2) Stať: a) Vnější charakteristika
b) Povaha
c) Koníčky
d) Firma
3) Závěr: Jak to vidím do budoucna
Popsat sám sebe je velice těžký úkol, protože není snadné se na sebe objektivně podívat. Člověk totiž rád své dobré vlastnosti zveličuje, zatímco o těch špatných nerad mluví, někteří si je dokonce ani neuvědomují.
Je mi třináct let. Jsem vyšší štíhlejší postavy. Vážím asi 58kg a vysoký jsem 170cm. Mám kaštanově hnědé vlasy. Oči mají stejnou barvu. Výrazným znakem, podle kterého byste mě poznali, jsou moje odstálé uši. Dříve jsem je neměl rád, ale dnes se bez nich neumím představit. Nejradši chodím oblékán v tričkách od Dominátora v kombinaci s manžestrovými kalhoty.
Lidé o mě říkají, že jsem hodný, milý a spravedlivý. Dokáži dodržet slovo a nejsem líný a zlý. Nesnáším, když silnější ubližuje slabšímu. Pro kamarády se dokáži obětovat a pomoci jim. Snažím se být gentleman a dámám otevírat dveře a pouštět je sednout. Ve třídě nepatřím mezi neslabší žáky, a tak by se snad dalo říct, že jsem chytrý. Z předmětů mě nejvíce baví matematika, výtvarná výchova a tělocvik. Mojí špatnou vlastností je zbrklost.
Mezi mé letité zájmy patří kreslení. Od mala mě bavilo dělat si skicy domů a aut. Abych se v malování zdokonalil, chodím každé úterý na výtvarný kroužek do umělecké školy v Kobylisích. Mým dalším koníčkem, který však tak vážne neprovozuji, je herectví a filmování. Doma v šuplíku mám spoustu scénářů ke hrám, které se měly hrát u nás na chalupě. Tam jsem si založil divadlo a s kamarády zde večer bavíme své známé a příbuzné.
Aby se všechny tyto moje zájmy sloučily v jeden, založil jsem v listopadu minulého roku „firmu“ Peter Designer Studios. Má konkurovat firmám A. R. T., Yellow Fang a Explosion Studios, které mají kluci ze třídy a v nichž se zabývají převážně počítačovou problematikou.
Až vyrostu, chtěl bych být architekt, designer, nebo v těchto oblastech podnikat. Protože mě láká dobrodružství, chtěl bych v budoucnu žít v cizině. Nejradši jako můj děda v Etiopii. | ces2bjelpet_1 |
K čemu myi ta škola vlastně je?
Do školy chodíme každý, ale k čemu nám vlastně jsou ty dlouhé hodiny strávené ve škole? Myslím, že štve škole se toho naučíme opravdu hodně, ale budeme si to potom po zbytek svého života všechno pamatovat? Myslím že na tuhle otázku je jednoznačná odpověď: Nebudeme! Je jasné že ty základní věci jako počítání, zeměpis, češtinu atd. pravopis a mnoho dalších, věcí by jsme měli každý alespoň trochu ovládat, ale co to ostatní, co se učíme třeba na středních školách? Bude nám to k něčemu v reálném životě? Většina starších lidí co už ktěeří už dávno ze školy vyšli, si ze školy pamatyují nanejvýš třetinu toho, co se ve škole naučily.
Na druhou stranu, ve škole se neučíme j pouze jenom hromadu pojmů, ale učíme se řešit problémy a také se učit. Znám plno lidí kteří se učit neumí a ve škole na tom nejsou zrovna nejlíp. Kdybych to tedy měl všechno shrnout, řekl bych, že škola se náms určitě určitě připraví na život, ale na příklad když nechci být nějakým biologem, na co mi bude informace, že se pletiva rostlin dělí podle tvaru a tloušťky buněčné stěny na parenchym, prosenchym, sklerenchym, a kolenchym? Podle mě {také}<in> záleží hrozně na tom, čím chce člověk v budoucnu být. | kg05habluk_1 |
Daniela Hrabalová 1. C
22. 2. 2004
2. Slohová práce
Můj přítel
(charakteristika)
Osnova: - úvod (nadnesený)
- popis – pohled
- popis – úsměv
- vlastnost...
- závěr
Snad jsem se konečně probudila a otevřela oči, když on vstoupil do mého života.
„Jak krásné a tajemné je to, co se v něm skrývá. Každý jeho pohyb rozechvívá vzduch, jenž dál se vlnkami rozplývá. Jak měsíční kotouč září stříbrným světlem. Svým plamenným mečem rozetíná temnotu a je z ní zrozen ač nepoznamenán. Snad archanděl? V čele svých nebeských armád svým zvučným a jasným hlasem velí do bitvy. Jen mávnutí křídel.“
Záblesk oka projde mým srdcem. Jeho pohled – tak nevinný a obsahuje celý svět. Nejvzdálenější vesmír není dost vzdálený, nejhlubší oceán není dost hluboký, lesy nejsou dost zelené a nebo dost modré.
A ten úsměv. – Kam zmizel strach. Kde jsou ty vlezlé deprese a všudypřítomný zmatek? I černobílý film zapomněl, že není barevný a do šedých tváří se konečně opřelo zlaté slunce. Knihy tragédií se zastyděly a zalezly do nejskrytějších koutů knihoven.
Jako by ovládal živly jen mávnutím ruky. I lvi a tygři před ním stojí v pozoru jak poslušní beránci. A on? Jen kývne hlavou a usměje se. Je snad opilý večerním vzduchem, tak neví, co říct. A proto se obrací na mě a bláhově mi důvěřuje.
Zvuk elektrické kytary, již drží v ruce se zařízne do ticha. Pomalá a smutná balada Fade to black se vpíjí do stěn. Nedopitá sklenka červeného vína stojí na stole. Obraz zapadajícího slunce, visící na zdi jeho pokoje, se doplňuje s paprsky měsíce marně se snažícími proniknout těžkou záclonou na okně. Jen světlo svíčky ozařuje místnost. A světélka tančí po ostří keltské sekery, která leží klidně na skříni a těší se až v ruce svého pána opět nastoupí do nelítostného boje "na život a na smrt.“ Ač v bitvách při něm štěstí někdy nestojí, v mých očích je vždy vítězem. | pr1chradan_02_1 |
Pohlaví je mužské.
Postava není moc svalnatá a jeho celkový vzhled působí jako postoj tyranosaura rexe bez ocasu a také je mírně zhrbatělá.
Hlavu má do tvaru obráceného vajíčka s vlasy dlouhými až po ramena. Obočí má vysoko nad očima. Usmívá se do tvaru banánu.
Má tmavý oblek se světlou ozdobou na pravé půlce obleku. Má levou ruku na púl zvednutou s ukazováčkem nahoru. Druhá ruka podél těla.
Pozadí je vystouplé. Nohy ve vzpřímené | js6bazmic_1 |
Moliére: Lakomec
Tato divadelní hra od francouzského spisovatele popisuje jak z názvu napovídá, chamtivost, hrabivost a sobectví. Avšak čtenář se nesmí nechat zmýlit názvem a celkovou ideou, protože v textu je spousta lásky, romantiky a pravého přátelství.
Kompozice je chronologická, i když v textu se místy vyskytují i prvky retrospektivy. V závěru díla se hlavní hrdina „polepší“ a celá kniha je tedy uzavřena šťastným koncem. Jazyk je spisovný, ale v některých replikách postav je slangový nebo hovorový. Autor se v textu vyskytuje jako vypravěč, a proto jeho postoj není jednoznačný, ale i přesto lze vyčíst z obsahu textu. Zdánlivě se chová odtažitě, ale tím jasně ukazuje to, jak se vysmívá lidem, majícím podobný problém jako jeho hlavní hrdina.
Kniha se mi líbila z mnoha důvodů: Je napsána velmi dobře, řeší problém, který je i v dnešní době velice aktuální a celá kniha je podána humornou formou a čte se dobře a celkem lehce. | js9ned_01_1 |
RECENZE – Khaled Hoasseini: Lovec Draků
Před nedávnem se mi do ruky dostala kniha „Lovec Draků“. Z ne příliš rozpoznatelného obalu a několika výňatků z hodnocení prestižních novin, jsem poznal, že se nejedná o žádné fantasy, ale drama z Blízkého východu z období posledních třiceti let.
Autor sám (K.Hesseini) vyrůstal v Afghánistánu a roce 1980, když mu bylo patnáct let, emigroval s rodiči do USA.
V knize samotné hlavní postava Amír popisuje svůj životní příběh a své příhody. Vypráví o svém dětství v Kábulu, následním útěku do USA, o své svatbě a pak svůj o svém krátkýém návratu do rodné země, aby (zjednodušeně řečeno) napravil, co v mládí pokazil.
Hosseini často čerpá ze svých vlastních zkušeností a zážitků, nicméně hned na první stránce knihy je odstavec, který čtenáře upozorní, že celý příběh je vymyšlený. Přesto zde nacházíme podobné události jako v autorově životě. Např. už jen to, že autor i hlavní postava vyrůstali v poměrném blahobytu a během sovětské okupace byli nuceni toto všechno opustit a uprchnout do Ameriky. Z knihy se také dovídáme mnohé o afghánské kultuře, o zvycích zdejších lidí a autor se nám, do jisté míry, snaží přiblížit jejich mentalitu.
Celá kniha je také psána v poměrně depresivním duchu, což čtenáře nutí číst pořád dál a dál. aby už došel k místu kdy se konečně stane něco pozitivního. I v okamžiku, kdy získáte dojem, že je vše v pořádku, se nakonec něco pokazí. Nicméně ne natolik, aby to čtenáře odradilo od dočtení knihy.
Závěrem mohu říci, že mne kniha, ač se jedná o drama, příjemně překvapila, a rozhodně ji doporučují přečíst. A abych povzbudil čtenáře, kteří po knize sáhli jen kvůli názvu, v příběhu se draci skutečně loví. | kg07possim_1 |
Epos o Gilgamešovi
Epos pojednává o uruckém králi Gilgamešovi. Vypráví jeho příběhy a dobrodružství. Gilgameš je napůl bůh a napůl člověk. Je nesmírně silný, bohužel také nemilosrdný. To se nakonec bohům znelíbí a pošlou na něj Enkima. Ti se však ale skamarádí...
Dílo bylo vytvořeno asi před 3 tisíci lety. Takže má nejen uměleckou hodnotu, ale i historickou. Děj se odehrává v kolébce lidstva – Mezopotámii.
Epos je psán archaickým jazykem takže dodává eposu na autentičnosti. Některé pasáže jsou trochu krkolomné, jelikož epos je dělen na 12 tabulek, ty ovšem nebyly napsány stejným autorem ani ve stejné době. Epos patří k základům naší literatury. | js9pap_01_1 |
Moje školní taška
Každý den s sebou do školy beru mojí školní tašku, která je moc potřebná.
Můj batoh je značkový a ušit z bledě modré látky. Připomíná ranní nebe. Jeho tvar připomíná pytlík na bačkory jen o něco větší. Zkrášlují ji dvě kapsy černé zipy zakončenymi též černými jezci. Z přední části zvírazňuje bílí nápis „NIKE“. Na batůžku visí černé uši.
Jednotlivými zipáčky se dostaneme do dvou kapes. Zadní část obsahuje kapsu s notesy a malé desky s velkými. V přední kapse najdeme krabičku na svačinu s pitím.
Tašku užívám již pocelí školní rok vyhovuje mi jeho praktičtnost. | cl6aadaver_1 |
Jan Bezák
VIII. B
4. 11. 2009
1. SLOHOVÁ PRÁCE – CHARAKTERISTIKA LITERÁRNÍHO HRDINY
KEVIN McCALISTER
Kevin je devítiletý kluk, který žije ve velké rodině.
Bydlí s rodiči, a sourozenci v rodiném domě.
Kevin je menší postavý, je hubený. Má kratší, světle hnědé až blonďaté vlasy. Jeho oči jsou modrozelené. Má zářivý bílý úsměv.
Když se vyskytne nějaký problém, Kevin ho hned vyřeší.
Umí si se vším poradit. Někdy je neposlušný a dělá si co chce. A to trápí jeho rodiče, Je to v jádru hodný kluk, ale na venek působí jako rošťák.
Když něco špatného provede, snaží se to napravit. Z Kevina se stal nebojácný, soběstačný kluk. Rád zažívá velké dobrodružství.
- Je kladná postava, ale i když něco provede, snaží se to napravit, je to hodný kluk… | kl8bbezjan_1 |
Marek Rada
VIII. A
4. 11. 2009
1. slohová práce – charakteristika literárního hrdiny
„Detektiv Bondybej“
Detektiv Bondybej je hlavní postavou knížky Vojtěcha Steklače Detektiv Bondybej 001 a spol.
O soukromém životě se kniha nezmiňuje. Hrdina vstupuje do děje hned po zničení sídliště kamenožroutem panelovým. Z příběhu je vidět že se dokáže přestrojit za kohokoliv. Dokázal proniknout do vily zlotřilého Belforda, a tak ho oklamat že si myslel že mluví se ženou. Také se dostal do tajemného podzemí, kde našel uneseného vynálezce Šáropatku.
Od začátku si kladl za cíl, být mezi nejlepšími. Díky tomu že si dokázal vždy poradit ničeho se nebál dokázal zachránit celý svět. | kl8aradmar_1 |
Korvas, kvinta, Gymnázium J. Seiferta
Čína
Mnoho významných literárních památek prochází právě z této starověké velmoci. Čína nám zanechala vedle Mezopotámie, Egypta, Indie a Řecka velice krásná a zajímavá díla.
Čínská tvorba dosáhla téměř dokonalosti, co se týče básnictví. Jejich poezie jim byla všední. Snad na každém tržišti, na každém veřejném prostranství se shromažďovali obyčejní lidé okolo místních vypravěčů. Tito si navzájem konkurovali, a tak se čínské slovesnictví dostávalo na vyšší a vyšší úroveň. Pouliční umělci dokázali mistrně upoutat pozornost kolemjdoucích napínavými příběhy prokládanými poezií. Vznikl tak velice svérázný útvar, typický právě pro starou Čínu.
Ale oraťme se k jejich básnické tvorbě. Nejznámější čínští básníci byli Li Po a . Jejich literatura je nejtypičtější pro Čínu. | js1kormat_1 |
K čemu mi ta škola vlastně je
Když mi řekli, že půjdu do školy tak jsem se těšila. Nevěděla jsem co od toho mám čekat. Ráda poznávám nové lidi a tohle byla moje další příležitost. Naučili mě číst a počítat., Správně vyslovovat a chovat se slušně. Nikdy mě nenapadlo říct že to nikdy potřebovat nebudu. Byly to základy bez kterých bych se neobešla. Ale dnes, když sedím v téhle žluté budově, která má až moc schodů, a snažím se před hodinou do sebe nasoukat vzorečky a značky prvků, říkám si: k čemu mi to proboha bude. Jediný co mě napadá je, že až budu stará a budu sedět na židli a luštit křížovky, tak se mi sem tam nějaká ta značka prvku hodit {zřejmě}<in> bude. Ale jinak je to stejně k ničemu. Až dodělám školu chci jít na architektura a desing a k čemu mi tam bude jak se spočítá molární hmotnost vody. K ničemu! Takže chemii moc vážně neberu. Při hodinách paní profesorky Evy si s moum nejlepší kamarádkou Evou praktickýy děláme co chceme. Ale stejně nejvíc nás baví bzučet a honit imaginární mouchu a hladit nevidětelnou kočku. Potom si taky stavíme obrázky z lentilek a nebo jak říká paní profesorka Eva tak “„záplatujeme“. Takže o chemii se učíme češtinu (což jsem chtěla i dnes, ale místo toho tu píši sloh), nebo jiné předměty. Z toho jsem tedy usoudila, že chemii rozhodně k ničemu potřebovat nebudu.
Čtyřleté a osmileté gymnázium
V páté třídě mi máma s babičkou řekli, že chtějí abych šla na gymnázium. Tak jsem se začala učit na zkoušky. Na gympl jsem v té době nechtěla, ale poté co jsem se chtěla pohádala se svou kamarádkou, tak jsem se rozhodla, že chci ze „základky“ pryč. Na jednu stranu jsem ráda, že jsem se sem dostala, ale zase jsem o hodně přišla. Neměla jsem vyřazení deváťáků. Do mé {bývalé}<in> třídy přišlo hodně nových lidí, takže už jsem se s nimi nemohla bavit jako s kolektivem. Prostě už jsem mezi ně nepatřila. Nic jsem o nich nevěděla a nic jsem s nimi nezažila. Když jsem je slyšela jak mi vyprávějí věci, které já jsem s nimi prožít nemohla, tak mě to moc mrzelo, ale na druhou stranu jsem našla nové přátelée. Mám úžasnou nejlepší kamarádku. A na střední školu jsem byla mnohem lépe připravená než, kdybych přišla až po deváté třídě ze základní školy. | kg05vedkar_1 |
Téma: Cestování
Název: Městská hromadná doprava
Osnova:
1) běžné situace v MHD
2) revizoři a jízdenky
3) každodenní nedostatky cestování v MHD
4) jak se chovat
MHD
Městská hromadná doprava bývá leckdy věru že hromadná. Kromě dopravního prostředku k rozvozu prostých lidí je to také dobré místo k seznámení či vhodná možnost k vybití agrese. Však právě v ní dnes a denně vznikají války mezi teenagery a důchodci či revizory a černými pasažéry. Jiš mnohokrát se mi stalo, že poté co jsem rozespalá pohodlně usedla na sedačku a uzavřela víčka, náhle mě probudila rána holí. Běsnící důchodce se nekompromisně dožadoval svého místa v domnění, že vzhledem k mému nízkému věku se mě netýká pozice sedmo.
Můžete se však spolehnout, že vždy může být hůř. I když jste šťastným majitelem MHD kupónu, revizora potkáte jedině, když vaše peněženka s kupónem spokojeně podřimuje doma na stole.
Prekérní situace nastává, když spěcháte. Po doběhnutí vám dopravní prostředek vesele zavře před nosem. Po vyčkání několika nekonečných minut intervalu, nastoupíte do soupravy naprosto přelidněné nevrlými lidmi a hned na další stanici chce ten nejsasšího konce vystoupit. Není cesty spět na své místo. Vystoupíte s dobrým úmyslem vystoupit a pustit onu osobu z druhé části vozu a v tom místo obsadí spousta jiných dychtivých pasažérů. A znova čekáte na novou soupravu. I když jste tentokrát opatrnější a zpravidla nepouštíte vámi obsazených několik centimetrů čtverečních podlahy, může vzniknout řada dalších komplikací. Metro stojí v tunelu, jede jen do půlky vaší cesty, tramvaj čeká na červenou či jste v autobuse a před vámi je dopravní zácpa.
Po hrůzostrašné cestě, díky bohu zdrávy, se dostanete na vámi zvolenou sitanci stanici. Pokud se proderete přes haldu cizinců stojících ve dveřích, zcela jistě přestane fungovat eskalátor, minimálně před vámi bude neprostupný dav zabržděný na nohu napadajícím dědečkem. Takových případů by se dalo jmenovat tisíce. V MHD je nutno se chovat jako zvěř, ctít zákony džungle, ano, silnější vyhrává. Protože kdo se necpe s námi, cpe se proti nám... | grP4ruzluc_01_1 |
Téma: Tolerance – východisko z labyrintů násilí, nelidskosti a disharmonie ke svobodě člověka
Osnova: 1) Tolerance nutná, ale vždy...?
2) Násilí během 2.sv. války
3) Svoboda za toleranci
4) Nelidskost nejen v minulosti
Tolerance. Nelidskost. Jdou Vám tyto dvě slova dohromady? Jistě, v dnešním světě je tolerance nepostradatelná, nikdo není dokonalý a chyby jsou součástí každodenního života. Zamysleme se ale nad tím, kdy je tolerance na místě. Vy tvrdíte vždycky, já tvrdím často ne.
Mám-li mluvit o toleranci jako o východisku z labyrintů násilí, nelidskosti a disharmonie, nebudu s tím ani trochu souhlasit. Jak dlouho jsme tolerovali násilí, které bylo na naší zemi v době druhé světové války napácháno, jak dlouho byla tolerována nelidskost spočívající ve vyhlazení židovského obyvatelstva a jak dlouho bylo lidstvo schopné vést válku za následkem disharmonie států (příkladem je okupace českých zemí Německem) a tolika napáchaných škod?
Možná jsme uvažovali tak, že tolerancí získáme určitou svobodu. Že když se nebudeme proti Německu bouřit, vyhneme se dalšímu násilí. V tomto případě je pro mě přijatelná myšlenka o toleranci jako o východisku ze všeho násilí a nelidskosti. Ale ve skutečnosti to tak není – my v to jen doufáme.
Bohužel je smutné, že se to netýká jen minulosti. I dnes se setkáváme s neuvěřitelně nelidským chováním a rozum zůstává stát nad tím, jak často to je tohle chování tolerováno. Nebo lépe řečeno - nepotrestáno. Všímejme si víc toho, co se děje kolem a nás neberme toleranci jako alibismus. Čeho tím dosáhneme? Akorát nespravedlnosti. Nemusíme ze sebe přece dělat slepce, když okolnosti na nás přímo křičí: „Žádnou toleranci!“ | grP3anovjan_1 |
2. kontrolní stylistická kompozice
(charakteristika)
V Praze dne 21. 3. 06
Jitka Tomanová, 2. B
Téma: Jak vidím sama sebe
(Charakteristika)
Osnova: Úvod: Jednoho jarního dne
Stať: a) Je mi 12 let
b) Můj kulatý obličej
c) Ráda sportuji
d) Jsem ochotna každému pomoci
e) Mám ráda malé děti
f) Já a škola
g) Volejbal
h) Mé zájmy
Závěr: Mám rodinu, která mě pochopí
Duben, měsíc legrácek a srandiček. Je ráno a z oken porodnice se ozývá křik, právě narozené holčičky. Byla jsem to já. Narodila jsem se do dne, který byl prosluněný aprílovým sluníčkem.
Teď je mi 12 let a měřím 166 cm a vážím 46 kg, takže jsem od té doby trochu povyrostla a přibrala.
Mám krátké zrzavé vlasy. Barva mých vlasů je velkou záhadou. Nikdo totiž – kromě mě a bratra – nemá zrzavé vlasy. Všichni z rodiny mají tmavé.
Na kulatém obličeji mám čokoládové oči, pod nimy malý nos a pak růžová ústa s plnými rty.
Mám vysokou postavu, a proto hraji volejbal a basketbal. Nejlépe se cítím ve sportovním oblečení, ale ani sukním a šatům nedávám košem.
Ke každému se snažím chovat hezky, mile, přátelsky a chci každému pomoci. Jsem společenská, pořád dobře naladěná a nic mě nemůže a nesmí rozhodit. Máma říká, že je se mnou legrace a teta, že jsem sluníčko.
Mám ráda malé děti, a proto bych se chtěla stát učitelkou nebo pořádat letní tábory. Ze všech malých dětí na světě zbožňuji svého šestiletého bratrance. Ráda bych chtěla mít i vlastní rodinu.
Pokud si chci vybrat dobré povolání, musím se pořádně učit. Škola mě baví a nejraději mám biologii, zeměpis, dějepis a tělesnou výchovu. Zato v lásce nemám fyziku, angličtinu, matematiku.
Závodně hraji volejbal a holky mě přemluvily, abych ho každý čtvrtek chodila hrát i do školy. Tento sport mě velmi baví.
Mimo jiné chodím každý den běhat a hrát s mými kamarádkami basketbal. Ráda poslouchám rockovou hudbu a mojí oblíbenou skupinou jsou The Rasmus. Nejradši na světě mám svoji rodinu, se kterou je spousta legrace.
Jsem ráda, že svou rodinu mám, která mě vždy podrží, pochopí mě a bere mě takovou jaká jsem. | ces2btomjit_1 |
12. ledna 2006
Michal Pípal 1. B
1. stylistická kompozice – srovnávací
Popis
Pokoj, kde se cítím dobře
OSNOVA
ÚVOD
a) seznámení s pokojem
b) poloha pokoje
STAŤ
a) stěna proti dveřím
b) stěna u dveří
c) levá a pravá stěna
d) strop a podlaha
e) psací stůl
ZÁVĚR
a) dojem z pokoje
b) co v pokoji dělám
MŮJ POKOJ
Chtěl bych, vás seznámit s mím pokojem, ve kterém trávím nejvíce svého času.
Můj pokoj se nachází ve třetím patře panelového domu, kde bydlíme. Pokoj je v místnosti naproti vchodovým dveřím, vchod je sem z chodby.
Nyní něco k popisu. Na zdi proti dveří je namontováno velké dvojdílné okno a pod ním bílý radiátor. Těsně pod oknem stojí dva psací stoly se dvěmi modrými židlemi. Můj stůl je rohový a je na něm umístěn počítač, na kterém hrajeme hry. Druhý stůl je mojí mladší sestry.
Na stěně u dveří je umístěna šatní skříň. U levé stěny jsou postaveny dvě skříně a část mého stolu. U pravé stěny je dřevěná, dvoupatrová postel, zeleno-žlutá válenda a skříň.
Na stropě je zavěšen bílý tříramenný lusr. Podlahu pokrývá šedý koberec. Celá místnost je bíle vymalovaná. Na psacím stole je na každém bílá lampička, psací potřeby a na mém barevná tiskárna.
Mně se můj pokoj moc líbí, líbí se mi i rozestavění nábytku a jsem se svým pokojem spokojený. V pokoji si hrajeme, učíme se a píšeme si úkoly. | ces1bpipmic_1 |
29. března 2007
Kamila Korimová, 2.C
2. písemná slohová práce
Na cestě
(Umělecký popis)
Tak jsme vzlétli. Sluncem ozářená Praha se nám začínala vzdalovat. Tváře spolucestujících byly různé. Někteří se mračili jak tmavá obloha před bouří. Někteří se usmívali. Já jsem byla to, co se usmívá – letěla jsem poprvé. Letadlo se vznášelo jako skvostný bílý pták, který plachtí s načepýřenými křídly vzduchem. Má hlava byla plná myšlenek. Měnily se. Podobně jako se stékající kapky deště pozastaví na skle a pak stečou. Podobně kolovaly myšlenky v mé hlavě. Nemohla jsem přestat pomýšlet na to, co mě čeká.
Podívala jsem se pod nás. Pronikavě modrá skvrna se mi vpíjela do očí. Nikde nebyl vidět ani kousek jistoty dodávající pevniny. To moře snad nemělo konce a vyvolávalo ve mně tísnivé pocity.
Po malém občerstvení jsem se opět zasnila. Můj sen se týkal události, kvůli které teď sedím v letadle. „Zápas byl zrušen!“ – „Co?“ Zařvu. Pocity ve mně jsou jako před výbuchem sopky. Láva už skoro tryská ven, když do mě nechtěně kopne cestující vedle. Promnu si oči a zadívám se ven jako liška ze své nory – kontroluje prostor, jestli má vylézt.
Pevnina. Pobřeží se formuje jako v mapách Ameriky. Přilétáme blíže. Letuška už připravuje lidi na přistání. Pod jejími radami si připadám jako ptáček, který se učí poprvé létat.
Lidé v Miami se přeskupují jako přesýpající se písek. Zrnka se spojují a rozpojují. Některá zůstanou spojena nebo se zastaví. Na zemi jsme přistáli hladce. Cestující prchají různými směry jako pomatená zvěř.
Prošla jsem davy, když jsem to uviděla. Basketbalová hala mého nejoblíbenějšího basket-balového týmu. Miami Heat je družstvo plné basketbalových umělců a pohledných (převážně afroamerických) mužů v jedné podobě. Dnes hostí družstvo Denveru Nuggets, kde působí můj nejoblíbenější hráč.
Mým největším snem bylo právě tohle. Nejraději bych začala v zástupu lidí poskakovat jako žába, ale nevím, co by si o mně pomysleli ti lidé. Vstupuji do obřích dveří haly.
Jak se mi zápas líbil se neví, reportér mě po skončení zápasu nenašel. | pr2ctkorkam_02_1 |
17. prosince 2008
Veronika Homolová
V3
1. písemná slohová práce
Úvaha
Téma: Realita je nudná. Dejte mi jiný svět.
Osnova: 1. Úvod: - je realita nudná?
2. Stať: a) nový svět, nebo jen nové uspořádání?
b) v ukrutných chvílích nudy si přeji být ve svém vlastním světě
c) „můžete si vymyslet a já vám ho stvořím“
3. Závěr: a) je lepší nudu přetrpět
b) A nebo ne?
Úvodem bych se ráda zamyslela nad tím, jestli vůbec je realita nudná?
Některá ano, některá ne. Realita, která mě nebaví, přece může bavit jiného, a naopak. Ano, máte pravdu, realita je opravdu občas nudná.
Jaký by tedy měl být ten jiný svět?
A měl by to být úplně nový svět, nebo jen nové uspořádání starého světa?
Podívám-li se do minulosti, musím říct, že většinou, pokusil-li se někdo o nové uspořádání, to krachlo. Proto je tu demokracie, aby každý mohl spolurozhodnout o politickém uspořádání ve své zemi, a proto je tu také svoboda, aby každý mohl rozhodnout o uspořádání svého života.
I přes tato důležitá témata mi v některých chvílích připadá důležitější nuda, která pohlcuje mé smysly a myšlenky, drží je ve svých spárech a odmítá je pustit. V těchto ukrutných chvílích si přeji, abych mohla být někde jinde, nejlépe v úplně jiném světě.
Jak by to ale skončilo, kdyby přišel někdo shůry a řekl: „Můžete si vymyslet svět a já vám ho stvořím.“? Obávám se, že bychom každý seděli sami ve svém novém, zábavném světě a nudili se, protože náš svět by nikomu jinému nepřipadal tak skvělý jako jeho vlastní, který si může vymyslet. A kdybychom byli tak prozíraví, že bychom si do toho světa dovymysleli lidi? Kdo by nám zaručil, že by se v našem světě po nějakém čase nezačali nudit tak, jako já teď v tom našem?
A tak si myslím, že je lepší tu nudu v realitě občas přetrpět a pokusit se přetvořit si tento svět, nebo spíš svůj život tak, aby nás co nejvíc bavil. Ona ani ta nuda nakonec nebývá tak nudná.
A nebo ne? | grV3homver_01_1 |
17. prosince 2008
Anna Šabachová
V3
1. písemná slohová práce
Úvaha
Téma: Realita je nudná. Dejte mi jiný svět!
Osnova: Úvod: a) Proč unikáme
Stať: b) Co je vlastně tak lákavého?
c) Fantazie na prodej.
d) Vyhnanci z reality.
e) Co člověk to kniha
Závěr: Stopa v nás
Každodenní život. Pro někoho plnný radosti, bolesti i drobných zajímavostí, pro jiného může znamenat jen nudnou až příliš ohranou písničku stereotypního bytí. Ovšem v životě každého je něco, před čím je příjemnější utéct, ať už je to nuda, nebo trápení.
Smyšlený svět je přece mnohem zábavnější. V něm nám nikdo nebude ubližovat, zažijeme vzrušení, které v realitě nenacházíme, ve smyšlence je všechno možné. Do fantaskních světů člověk tedy utíká před realitou.
V dnešní době je nabídka jiných realit obrovská, kdo si není schopen vymyslet vlastní pomůže mu trh. Vždyť celý náš svět je jen jakousi nadskupinou jiných podsvětů. Co jiného jsou filmy, knihy, počítačové hry? Znáte ten pocit, když čtete dobou knihu a nemůžete, vlastně ani nechcete se od ní odtrhnout, zůstat ještě chvíli zůstat v tom báječném prostoru nereálna. Na tom jistě není nic špatného. Do určité míry.
Příliš dlouhý pobyt mimo skutečnost se na člověku podepíše. Stačí zavítat na sraz ortodoxních fanoušků Star Treku a hned máme po ruce pár ukázkových případů nezdravé závislosti. Podivný zjev je jen slabší příznak. Tito lidé jsou duchem jinde, přijdou vám téměř jako vězni v tomto opravdovém světě. Teď je ovšem řeč o extrémních případech.
Je zajímavé pozorovat lidi v knihovně. U některých na první pohled poznáte jakou literaturu preferují. Jinak vypadá fanoušek science-fiction a jinak paní holdující Červené knihovně.
Do jaké míry nás tyto věci ovlivňují? Knihy, filmy a ostatní media. Ačkoliv si to neuvědomujeme, každý tento svět, se kterým příjdeme do styku, nás nějakým způsobem ovlivní. Jak tedy poznáme co je realita a co fikce? | grV3sabann_01_1 |
Téma: Nevěř, že štěstí získáš neštěstím druhého.
Osnova: 1) Záběry z politické scény
2) Největší výkvět
3) Poplatky u lékaře
4) Státní zájem nade vše
4) Státní zájem
Osvětleme si naši politickou scénu. Po každé když se podíváme v televizi na záběry ze senátu, tak politici řeší své osobní rozepře, neměli by se<in> snad spíše snažit, něco udělat pro náš stát? Proč se musíme dívat, jak se námi zvolení státníci urážejí mezi sebou? Věří snad, že štěstí získají neštěstím druhého? Nejsou to snad jen „sprosťáci“ ve vysoké funkci?
Největší výkvět můžeme viděťt u dvou nejznámnějších stran ČSSD a ODS. Náš stát určitě nezajímá kdo dostal facku a kdo je jednička.
Nejvíc mě ale určitě poslední dobou uráží jak si ODS neuhájila poplatky u lékaře. Možná je to tím, že lidem nevysvětlila jakou výhodu to pro ně že lidem nevysvětlili, co to pro ně znamená. Za tyto peníze samozdřejmně dostanou lepší péči. Bohužel to došlo, tak daleko, že ČSSD vyhrála krajské volby a to Chápu pro dokonce i ve šstředočeském kraji kde se usadil pan doktor Rath. A přitom jejich jediným volebním tahákem bylo zrušení právě poplatků. Neměli bychom snad za péči platit?
Nech Možná to vše ztroskotalo právě na tom, že se pan Topolánek a Paroubek radši hádají. Nebylo by snad jednodušší, aby se tyto dvě znepřátelené strany spojili a spolu řešili státní zájmy? Myslím, že na státních zájmech to vše stojí. Doufám, že se to zase stane jejich hlavním zájmem. | grP3alatsim_1 |
Můj pokoj
Rozhodl jsem se popisovat můj pokoj, protože si myslím, že větší nepořádek nikdo jiný nemá.
Když vejdete do dveří uvidíte roztlemenou skřín s nápisem NITROX-national tek divers. Z vaší levé strany vykukuje postel (z černě lakovaného dřeva) a vedle ní je skříňka s radiem a CD, lampou a časopisy. Kdybyste si lehli a koukli vpravo, uvidíte “culící se“ Anette Olzon (zpěvačka), spořič mého monitoru. Nad monitorem je skříňka s kazetami a knihami. Vedle (zleva) je police s maškarními převleky mého bratra Adama. Zbytek pokoje jsou jen skříň (vedle je krabice se vším možným), psací stůl (značně rozbordelený). Poté dvě kytary (moje a tety). Jinak veškerý nábytek je bílý (až na pár vyjímek¼) a místo koberce mám extrémně kluzké lino. Vymalováno je nabílo. Na zdi vedle dveří je obraz se zalesněnou krajinkou a nade dveřmi visí maminčin obrázek andělíčka, kterého si ještě neodnesla. Hodiny ukazují přesně a globus na skříni umí i svítit. Knihy jsou porůznu v policích. Mezi nimi se prohánějí autíčka, vojáčci a zbraně z plastu, některá autíčka odjela pod postel a vyskákala z krabice, kde mají být uložena. Součásti skládačky Lega a Merkuru jsou strašně neposlušné a snadno se vykutálejí mezi ostatní hračky i pod skříň a pod postel. Maminka se zlobí. Někde si přečetla, že se dětem mají z pokojíků odnášet jen zbytky zkaženého jídla, ostatní nechává na mně, aby „neničila osobnost dítěte“. A tak se občas snažím dát věci na své místo, ale netrvá to dlouho – obvkyle pár minut – a vše je při starém.
To je asi vše. Doufám, že se vám to líbilo. – (uklízejte si!! – a větrejte)! | am6bsmejan_b_1 |
Slohová práce školní
Tomáš Kalčík
12. června 2007
3. C
Jak bych změnil život v našem městě
Osnova:
Úvod: Jak si dopomoci ke změně
2) Stať a) cesta ke změně
b) sliby chyby
c) co a jak změnit
d) přání do budoucna
Každý by jistě chtěl přetvořit město, ve kterém žije, k obrazu svému. Ve stotisícovém městě však jeho názor a požadavky mizí v propadlišti dějin, a proto dává hlas svému člověku, který se třeba usadí v radním křesle a který bude prosazovat stejné nebo alespoň podobné názory. Bohužel většina zástupců, politiků poměrně rychle zapomene na to, co slíbila a za co se svým voličům zaručila. Je smutné pozorovat, jak se naše požadavky míjí s účinkem a jak politici postupně začínají myslet na sebe. Ve městě, ve kterém žiji, vypadá navenek všechno naprosto v pořádku, ale vnitřní struktura může být křehčí, než se zdá. Jako prostý občan tohoto města však pod povrch nevidím, ale je mi jasné, že naše město nešlape, jak dobře promazané hodinky. Vždy se najde nějaké „smetí“ které jejich chod dokáže zpomalit a dokonce i znehybnit.
Ve městě, kde bydlím, jsem spokojený a pobývám zde rád. Ale na druhou stranu mě zde řada věcí štve a mrzí. Jedna z věcí, jejíž světlo zanechalo negativní stopu je přestavba hokejového stadionu. To, že původní náklady měly činit 280 mil. Kč,- a konečná cena vystoupala ke čtyřemstům, mne trochu zaráží. Že se překročí původní plán třeba o 20%, s tím se počítá, ale o 50%? Ještě více smutné je, když lidé žádají opravu cyklistických stezek nebo ulic, jejíž náklady by činily 3 – 5 mil. Kč,- a město odpoví, že tuto částku nemůže poskytnout. Další věcí, které mě nenaplňují a přijdou zbytečné, je stavění stále nových a nových supermarketů. Máme snad zapotřebí trávit víkendy v těchto „žroutech“ času a peněz? Nedokáži pochopit, že plno lidí takto uvažuje a spousta jich tak činí. Jeden z možná největších problémů je místní sídliště, z kterého se pomalu stává „ghetto“, a proto řada lidí se snaží nalézt klidnější prostředí. Další problém jsou bezpochyby městské trávníky a parky. Když se zde nepovalují odpadky, musí tu ležet alespoň výkaly psů a bůhví čeho. Copak je takový problém vzít toto smetí do igelitového pytlíku a odnést ho do pět metrů vzdáleného koše? Navrhoval bych zavedení přísných pokut, a pak by si majitelé psů možná uvědomili, zda jim jejich lenost stojí např. za 2000Kč,- „Možná“ poslední, co mi dost vadí, je naše náměstí. Domnívám se, že je velká škoda, když po celém jeho obvodu stojí auta, která nešetrně narušují historické jádro. Co takhle nechat auto trochu dál a do centra dojít pěšky? Člověk si tak alespoň pečlivěji prohlédne jeho krásy.
Ale abych jen nehaněl a negativně nekritizoval. Musím říci, že za těch pár let se naše město velmi zvelebilo. Oceňuji neutuchající snahu o rekonstrukci památek a navrácení městu jeho původní, velmi malebnou, tvář z počátku 20. stol. Co konstatovat závěrem. Doufám v to, že naše město bude i nadále rozkvétat a že ty kladné počiny a nápady postupně vytlačí ty nesmyslné, nepotřebné a zbytečné.
3. Závěr | cb3ckaltom_02_1 |
Slohová práce školní
23. května 2006
Barbora Mikešová
…. je pro mě nejdůležitější
I. Úvod
II. Stať: a) Co je nejdůležitější
b) Rodina?
c) Naše sousedka
d) Vzdělání?
e) Přátelé?
III. Závěr
Položím-li si otázku, co je pro mě nejdůležitější, v první chvíli mě napadne zdraví. Zdraví je podle mého názoru určitě nejdůležitější, ale samozřejmě jsou i další priority.
Myslím si, že každý člověk má mnoho zájmů a aktivit, které jsou pro něj důležité. Jak ale rozhodnout, co bude na prvním místě? Každý to vidí jinak.
Zamyslím-li se nad touto otázkou, určitě mě napadne rodina, která vždy stojí při mě a poskytuje mi zázemí, kam se vždy ráda budu vracet. Pro jiného to ale může být fotbal, který hraje závodně a není schopný se ho vzdát. Co je ale nejdůležitější pro důchodce, bohaté, postižené nebo pro normální lidi? Jsou to snad peníze, majetky, úroveň nebo snad společenské postavení? I to je určitě důležité, ale co si o tom může myslet bohatý podnikatel, který měl dopravní nehodu a zůstal na vozíku? Ten to již dnes vidí určitě jinak.
Naší sousedce nedávno zemřela dcera a zůstala úplně sama. Co je asi pro ni prioritou číslo jedna? To můžeme jen hádat. Je to snad její čtyřnohý miláček Eda, kterého má již sedm let a nyní je jejím jediným společníkem nebo perfektně zařízený byt 3+1, ve kterém právě žije, sousedky s kterými pravidelně sedává na lavičce před domem nebo dokonce chata na Sázavě, kam se jezdí každé léto rekreovat?
Vzdělání. To je podle mého v dnešní době hodně důležitá věc, ale je to to nedůležitější v mém životě? I když bych vzdělání na první místo nedala, je pro mě dost důležité, ale pro někoho to může být maličkost nebo dokonce blbost.
Dalším nej… mohou být i přátelé s kterými si můžeme kdykoli popovídat a pobavit se, ale každý člověk má práce to své „nejdůležitější“ úplně někde jinde.
Všechno je relativní. Nemůžeme říct tohle je nedůležitější, protože pro každého člověka je důležité něco jiného. Ale jediné, co můžeme udělat, sami si srovnat v hlavě, co je pro nás důležité a co nemá žádnou cenu, a tak není potřeba si s tím lámat hlavu a kazit náladu. | cb2cmikbar_02_1 |
„Lidé už si převážně nedovedou představit život bez televize, a to proto, že sami ani nechtějí žít, nýbrž chtějí se jen dívat na život jiných.“ (M. Machovec)
Zamysleme se nad tím co tento citát vůbec říká. Je to o vlivu televize? O tom, že lidi nebaví vlastní život a televize je jen únik? Nebo druh závislosti, či jen pobavení, když večer nemá člověk co dělat? Uvažujme postupně.
Vliv televize může být obrovský. Napříkdlad malé děti nebaví uklízet a tak po vzoru Ramba nebo Terminátora v duchu zastřelí rodiče a myslí si, že se tim vyhne nechutné povinnosti. Někdo jedná podle televize, tedy podle hrdiny, který danou situaci vyřešil tak, že někoho vyhodí z okna v pátém patře. Viděl, že se mu nic nestalo, tak proč to taky nezkusit? Byl to film, ne realita. Dejme Přejděme jinam. Někdo sedne k televizi když má deprese a koukne se na zamilovaný film, u kterého se rozpláče, ale pomůže to. Někdo zapne fotbal na který si vsadil. Někdo si sedá k televizi na dlouhou dobu cíleně. Někdy třeba na celý den a i na den potom a sedí celý týden. Nemá co dělat? Nebo prostě nechce nic dělat? Jedna skupina u televize přijde na jiné myšlenky. Ta druhá podle mně chce do hlavy dostat jen co nejvíc informací ať už jsou jakéhokoli druhu. To se týká i pořadyů, o kterých nadpis vybízí mluvit, a tedy reality schhow. Proč to vzniklo? Za jakým účelem? Pro pobavení? Někteří si to myslí. Podle mně je to další továrna na peníze. Pořad, který jakoby simuluje život lidí uzavřených ve vile. Proč se na to lidé vůbec dívají? To přece má být normální život? Možná chtějí vidět jen jak se postava A vyspí s postavou C a jak se B pohádá s D. Podle mého názoru je ztráta času koukat se na někoho jak spí, jí a hádá se.
Někteří, si proto aby mohli sledovat VyVoleného Big Brotherem, berou snad i volno, aby viděli jak jejich oblibenec dopadne v duelu. Tomu řikám až závislost. Člověk se vzbudí, nají se a pořád myslí co asi dávají v televizi. Tak si před ní jde „dřepnout“ na celý den. Občas si dojde i na záchod, aby do sebe mohl sunout další živiny v podobě tekutin a jídla stále sledujíc televizní program a pořady. Když je člověk déle nemocný a nemá co na práci to by se snad dalo omluvit. Na den, dva. Při nemoci jsem to zkusil i já. 2 dny jsem ležel u televize,. Na rohlíku a čaji vyplňoval jsem volný čas dne filmy a seriály. Pak je ještě, když si člověk sedne po práci v 7 hodin ke zprávám a od 8 k večernímu programu. To je podle mého jen odreagování po náročném dn{u|i}. Neznám pracujícího člověka, který by se celou noc po práci díval na televizi, pokud před sebou nemá víkend.
Na závěr bych shrnul svou úvahu. Sledování televize dělím na skupiny. Jedna je závislá, což není moc lidí, ale určitě se takoví najdou, a ta druhá se dívá jen pro odreagování nebo pro únik od problému což může přejít v závislost. Můj názor je, že denně by se mělo dívat tak maximálně 4 hodiny denně, ale určitě ne na reality show. A kdyby televize neexistovala, tak si lidé určitě najdou jiný prostředek. Je tu počítač a to je možná o dost horší. | pr3czvepet_01_1 |
Osnova: 1) úvod – něco málo ke školníku
2)
– identifikace školníka
– školníkovy oblíbené činnosti
– školník a studenti
3) závěr
Školník
Mezi učiteli, žáky, či studenty se kromě uklizeček vyskytuje ještě jeden specifický druh živočicha, který dokáže zastávat i roly uklizečky. Tímto zvláštním pozemským jevem je školník. Latinský název asi mít nebude, ale co se temperamentu týče, bývá podrážděný (především v ranních hodinách). Na školních chodbách jej můžeme potkat ale i během dne, jak brousí a očima skenuje okolí.
Těžko říci, jaké věci se našemu školníku honí hlavou, ale to když slyšíme řev v reakci na to, že nejsme přezutí, mu nejméně zvedá tlak. Chraplavým dobrý den při špatné náladě a s ženským tonem při náladě dobré, nás několikrát denně zpětně pozdraví. Nevycítíme však nic více, než jen strohou automatickou reakci. Komu by s také chtělo říkat dvěstěkrát denně tu samou věc. Ale nejen mluva, ale i zevnějšek často mluví za spoustu věcí. Bohužel potkat školníka v civilu není snadné ani v jeho domě = škole. Neustále našňořený do pracovního oděvu, při nejlepším špinavém. To však dokazuje to, že skutečně koná svou práci.
Co vlastně ten školník dělá? Ten náš umí pár věcí velice dobře. Především ozvučovat budovu znělým řevem na již zmiňované přezůvky. Taky směle pajdat po chodbách a „včas“ vyměňovat doplňovat toaletní papír na dívčích záchodech. (tímto bodem se příliš nechci zaobírat, protože to už je záležitost jiného kalibru). Hlídat opozdilce spolu s profesory mu taky někdy jde dobře, ale nikdy nepřekoná přezůvkový záchvat. Zřejmě ve volném čase kultivoval pěstmi povrch boxovacího pytle pověšeného u šatních skříněk, (který už nejspíš někdo urval).
Toto zjevení je při nejmenším značně zajímavé tím, že se mu každý chce vyhnout. Ať už je to jakoukoliv cestou – schováním, čekáním za rohem či nakukováním přes sloup a přenášením jedné věty pomocí tiché pošty („Je tam, nebo není?“). Já těchto vyhýbacích metod příliš nemám, protože přezůvky nosím, ale mé okolí mně poskytuje dostatek studijního materiálu. Raději se skovávám pod svými vlasy a dělám že nic neslyším. Někdy je dobrou taktikou být nevinná tichá myš a všude proklouznout. Nevinně se tváří i ti, co nemají bačkory a jsou zastihnuti při namátkové kontrole třídy. Zastrčí nohy za batohy a tváří se jako ovečky, nebo chytají lelky.
Školník prostě zůstane tím „populárním“. Někdo ho mít rád může, někdo nemusí. Každopádně to bez něj nejde. Kdo by po nás uklízel? Kdo by nás naháněl z přestávek do budovy? Z koho by jsme si dělali pravidelně srandu? Učitelé už takhle na tom jsou špatně, nechceme jim to přece ještě více znesnadnit. | grP4perpet_01_1 |
Pastýř Elzéard Bouffier byl velmi sebejistý starý muž. Jeho život se podobal vzpouře proti všemu, co ho v dětství učili a jak by měl žít i myslet. Objevil smysl jeho života. Sázel stromy celý jeho skromný život. Dělal to dobrovolně bez jakéhokoliv vděku. Byl také velmi pečlivý a vytrvalý na jeho věk. Elzeárd Bouffier žil svůj život se stromy, protože mezi nimi nacházel větší uspokojení, než mezi lidmi a jejich lhostejnosti. | am8advonic_01_1 |
Epos o Gilgamešovi
Interpretace
Téma
Kniha pojednává o Králi Gilgamešovi, synovi bohů, a o jeho osudech. Gilgameš, neomezený vládce Uruku, se snaží vykonat mnoho hrdinských činů, ba i přiblížit se nesmrtelnosti. Na jeho skutky ale doplácí jeho okolí a nakonec i on sám.
Jazyk
Po jazykové stránce je tato kniha velmi zajímavá. Vzhledem k tomu, že je tato kniha z dávné historie, i jazyk je tomu přizpůsobený. V knize můžeme najít spoustu slov zastaralých, archaismů nebo zastaralých slovosledů.
Kompozice
Kniha je členěná do jednotlivých kapitol. V každé kapitole se odehrává převážně jeden příběh. Příběhy na sebe chronologicky navazují. Díky tomu působí text soudržně. | js9zyk_1 |
Heskow se probudil a veděl, že ho dnes čeká asi nejtěžší den v životě. Veděl, že už to musí udělat, protože vybral peníze a teď už není cesta zpět. Musel zabít samotného dona Aprila. Sice Don Aprile byl asi nejobávanější sicilský mafián. Byt to takový malý obloustlý padesátník, který ovšem měl ohromnou moc, a tak se Heskow bál i když ho zabije, tak jeho věrní si ho najdou a potrestají ho za jeho hrůzný čin. Don Aprile byl sice obávaný mafián, ale na druhou stranu byl hodný a když někdo za ním přišel, že potřebuje pomoc, tak nikoho nezklamal. Heskow celý zpocený vstal z postele a šel se umýt a pořád mu vrtalo hlavou, jestli udělal správně, že s tím souhlasil. Heskow byl hodně na peníze, takže když mu nabídli takový balík, tak nemohl skoro odmítnout. Zkontroloval jestli má zbraně, nasedl do svého jeepu a odjel. Mezitím don Aprile si užíval své bohatstvý na svém sídle na Sicílii. Měl tam obrovskou vilu přímo na pláži, se zahradou plnou palem, vlastní lázně a vše co potřebyl pro svůj bohémský život sicilského dona.
Don Aprile už byl nějaký ten pátek v důchodu a se všemi udržoval dobré vztahy, takže se nemusel obávat, že by ho někdo chtěl zabít. I Heskow si byl vědom toho, že když ho zabije, tak sice se bude moc zasypat penězi, ale bude to jako by zabil amerického prezidenta né-li horší. Také na sebe vzal, že potom do konce života bude žít ve strachu, jestli donovi přátelé nejsou nablízku. Takové už byli vztahy v mafii, všichni si jsou blízcí a když někdo někoho oddělá, zvlášť dona Aprila, tak musel počítat s tím, že je to jako kdyby všem siciálanům zabil otce. Heskow ale pořád viděl před sebou tu horu peněz a nemohl odolat. Jeho jejep uháněl po pláži k vile dona Aprila. Věděl, že don ho k sobě pustí, protože měli přátelské vztahy. Heskow zaparkoval na pláži, aby se mu poté lépe utíkalo, kdyby mu náhodou nešlo vše podle plánu. Heskow měl vše všechno naplánováno do nejmenších detailů. Don Aprile ho přivítal a pozval ho k honosně oblo vyzdobenému stolu.
Na stole bylo hlavně ovoce. Don si hlídal svojí životosprávu. Heskow vyšel na terasu, ale čekalo ho nemilé překvapení. U stolu seděla krásna žena. Byla to japonka úžasná žena a Heskow se do ní na první pohled zamiloval. Heskow se zpamatoval a usedl ke stolu spolu s donem. Heskow byl vlastně zaměstnanec dona, ale nikdy nevěděl, že don má dceru. V Heskoowě hlavě se začaly dít podivný věci, jakoby už jí neměl plnou peněz, ale začal vnímat pouze donovu dceru, byla tak úžasná. Na druhou stranu, ale věděl, že když nezabije dona tak ho zabije jeho vláda, která si u něj vraždu objednala. Heskow se ocitl na zcestí a nevěděl jestli má zabít svého přítele a otce ženy do které se zamiloval nebo a schrábnout peníze nebo ho nezabít, ale prchat před tajnou policií, což je skoro předem prohraný boj. Heskow, ale jako by se znova narodil, peníze ho už nezajímali a chtěl žít pouze pro tu kouzelnou ženu. A tak se v jeho beznadějné situaci vymyslel strašný nápad. Že vše řekne donovi a bude doufat, že ho ochrání, protože měl na Sicílii téměř neomezenou moc.
Po dlouhém přemýšlení nakonec nabral odvahu a úplně vše mu řekl. Donova tvař zkameněla. Chvíli na Heskowa koukal, ale pak klidným hlasem prnesl: „Znáš přece zákony naší rodiny“. Heskow pouze přikývl a věděl že co ho čeká. Don už mu pouze řekl: „Sbohem Sbohem.“ a začal si bezvýčitků povídat se svojí dcerou. Heskow se zvedl a odešel. Po chvíli byl slyšet pouze výstřel. Dcera dona okamžitě vykřikla, co se stalo. Don pouze konstatoval, že si Heskow zachránil život. | pr4atkradav_1 |
Zeď nářků a jiné zdi
C Co je to zeď? Když se řekne slovo zeď, každý si může představit něco jiného. Pro někoho to může být Zeď nářků v Izraeli, pro někoho jiného Berlínská zeď, či snad někoho napadne vezeňská zeď. Byť se může zdát, že spolu tyto pojmy nesouvisí, myslím, že je spojuje jedna základní věc, jejich úloha. Tou je podle mě bezesporu něco oddělit. Ať už Zeď nářků dělí pozemský svět od toho nadpozemského, božského a je jakousi bránou vzkazů, tak třeba Čínská zeď měla po staletí chránit a oddělovat Čínu od zbytku světa. Myslím, ale také, že zeď symbolizuje i něco špatného, a to když se stane bariérou, umělou hranicí.
Kdo jsou architekti těchto společenských bariér? Kdo si bere právo určovat, co může „na světlo“ a co je lepší skrýt? Co tyto lidi k tomu vede?
Myslím, že hlavní příčinnou je strach. Strach z něčeho neznámého či strach ze zodpovědnosti. Teď mám konkrétně na mysli mentálně postižené děti a seniory. Pro nás to jsou lidé nepotřební až zbyteční, navíc okou tzv. neladící. Centrem posměchu ostatních by se nestali jen oni, ale i my, tak proč bychom se jich nezbavili? Jednoduší bude, když je zavřeme do ústavu, za zeď s nimi, ať se na ně nemusíme dívat!
Málokdo si ale uvědomuje, že to jsou stále lidé stejně jako my. Lidé kteří mají také své touhy a přání. Ale pochybuju, že jejich přáním je celý život prožít zavření za zdí, protože tam venku je někdo, kdo to řekl a určil. Samozřejmě, že jsou mezi nimi i lidé tak těžce nemocní, že ústavní péče je pro ně jedinou možností. Ale i tak nemusí přeci zůstat úplně odloučeni od zbytku světa. Když nemohou jít ven, je tedy na nás, abychom my přišli za nimi a abychom jim přinesli svět „na dlani“ a dovolili tak, aby i oni mohli žít.
Dřívější doba hovořila pro masu a tito lidé byli {spodinou odvrženou -> odvrženou spodinou}. Neměli téměř nic, než své zničené životy. Nemohli vyjít ven a říci, jak moc potřebují lásku a péči. Proto jsem ráda, že žiju v této době, kdy se lidstvo učí toleranci a snaží se odstraňovat tyto nesmyslné hranice. Vím, že před námi stojí ještě velký kus cesty, ale jsem ráda, že jsme se na tuto cestu vydali. | pr3cfiakar_01_1 |
Má cesta do školy
Už je to tu zase, sedm hodin, máma křičí: „Richarde stávej, musíš do školy !!“ „Vždyť už jdu“ Celej unavenej ji odpovídám a znovu usínám. „Richarde stávej! Musím do školy a nechci, aby si zase zaspal!“ „No, jo.“ Pomalu vstávám a belhám se po schodech ze zvíšenýho patra dólu na záchod. Mezitím, mě zastihla mrňata. „Ríšo, Ríšo pustnám něco, prosím, na pocitaci.“ „No, jo tak na chvilku běžte za mámou.“ Dokonám svoji činost , poté jdu do kuchyně kde vidim mámu jak sedí u jídelního stolu a mrňata ja kolem ni skáčou a vyžadujou poni zapnuti počítače. „Richarde, já dneska končim ve škole až v pět musíš vyzvednout mrňata ty.“ „Jó.“ Sedám si k mámě popíjim horký čaj. Máma po deseti minutách odchází a já tam sedim dál do osmi deseti. Á už je osum deset a já ještě nemám připravený učení, narvu všechno učení, které najdu a utíkám dólu po schodech. „Né dveře jsou zamčené a naštěstí soused jde taky dólu a otivírá mi. Utíkám autobus a přesně stíhám autobus. Je 8 25. | js9bmacric_1 |
Americká próza 1. poloviny 20. století
(literárně-slohová kontrolní práce)
Témata:
Americká próza 1. pol. 20. století (odborný výklad)
Vybraný typ hrdiny: a) odborný popis, b) umělecká charakteristika.
Interpretace vybrané ukázky z čítanka po stránce tematické, jazykové i kompoziční
Vybraní američtí autoři (odborný výklad na základě srovnávací metody)
Analýza vybrané ukázky z čítanky po stránce jazykové
Vybraný americký autor (odborný výklad s úvahovými prvky)
Americký způsob života a jeho odraz v prózách jednotlivých autorů (odborný výklad, nebo úvaha)
Interpretace přečtené knihy
Ernest Hemingway
Americký spisovatel patřící do tzv. ztracené generace. Obdržel Nobelovu cenu za literaturu, konkrétně za novelu Stařec a moře. Jeho nejslavnější díla jsou již zmíněný Stařec a moře, Sbohem armádo a Komu zvoní hrana. Jeho knihy jsou většinou inspirovány jeho vlastními zážitky, např. Sbohem armádo je román z období 1. světové války, ve které sám figuroval jako voják.
Jeho díla jsou velice čtivá a hodně dějová. Užívá nepřímé charakteristiky postav a přirozeně se psychologicky do postav noří. V jeho dílech se objevuje hodně dialogů (bez uvozovacích vět), které jsou --- proloženy dějovým popisem. Dokáže udržet čtenáře v napětí. Některých situací konfliktních si ňak čtenář nemusím všimnout, protože jsou psány jako naprosto běžné, normální situace. Řídí se tzv. metodou ledovce. To je metoda, kterou jakoby píše pouze povrch celé situace a hlubší myšlenky si čtenář musí domyslet sám. Hemingway nechtěl čtenářům naservírovat vše přímo pod nos, čtenář musí odhalovat skrytý smysl sám. A to je moto, kterým se řídí americká próza 1. poloviny 20. století.
Hemingway se zabývá samou podstatou člověka, lidskosti, humanity, lidství apod. Člověk si musí zasloužit být člověkem. Muži musí být silní, stateční a musí být oporou pro ty slabší. Hlavní postavy ve svých knihách staví do mezních situací, a to aby se zacelil jejich charakter. Naopak ženy se takovým situacím vyhýbají. Typickým příkladem opravdového mužství v jeho dílech je rybář Santiago z novely Stařec a moře. Santiago znázorňuje Hemingwayův obrat opravdového muže, který se pro svůj cíl snaží udělat úplně vše. Dalo by se říci, že nakonec na výsledku až tolik nezáleží, protože proto ten člověk udělal vše co bylo v jeho silách.
Hemingwayova díla jsou dodnes velmi oblíbená a to nejen díky stylu psaní ale možná i díky Hemingwayovu přístupu ke čtenářům, ne jako k tupým ovcím, ale k lidem kteří chtějí nějakým způsobem odhalit smysl života sami. | js3vav_01_1 |
Marťák, Gymnázium J. Seiferta
Oskar Wilde: Cantervillské Strašidlo
Leč je tato povídka převelice krátká nabývá dojmu, že jde o celou knihu. Povídka je naplněna hrůzostrašnými momenty, ktere jsou zároveň úsměvné. Slet těchto pasaží nás okamžitě vtáhne do děje.
Povídka zpočátku vypráví o životě rodiny Otisů, kteří objeví na svém nově koupeném sídle strašidlo. Nejdříve se kněmu chovají slušně, ale posléze zjistí, že za jeho věčné pokusy je postrašit, se musí pomstít.
Strašidlo je z tohoto přístupu nejdříve zaskočen a mírně rozhořčen, ak posléze zjistí, že již není utlačovatel, nýbrž utlačovaný.
Tato povídka je převelice zajimavá a zábavná. Děj nikdy nevázne a povídka uteče jako voda. Tuto povídku si člověk přečte i víckrát jenom tak pro pobavení. | js9mmarjak_1 |
Aneta Macenauerová
Třída: VIII. A
Datum: 4. 11. 2009
1. slohová práce – charakteristika literárního hrdiny
„Lara Croft“
Lara Croft je mladá žena, jejíž věk není v knize uveden, ale podle vzhledu a pohybu jde odhadnout 25-35 let. Je sportovní postavy, kterou udržuje nestálím tréninkem. Má dlouhé vlasy spletené do copu. V obličeji jsou velmi výrazné hnědé oči s hustým obočim a plné rudé rty. Ráda nosí sportovní oblečení. Při svých dobrodružných výpravách po celím světě oblíká raději kombinézy.
Lara je chytrá a vzdělaná, díky rodinnému bohatství si mohla dovolit studia na nejlepších školách. Jejím největším zájmem je historie, pátrá v dějinách po největších nevysvětlených záhadách a tajemstvých, které se snaží rozluštit. Nikdy neudělá nic proto aby byla bohatá, ale aby lidem přinesla poznání. Když je doma, chce mít soukromí a klid na studování a hledání nových záhad. I její protivníci jí hodnotí za nebezpečnou. To co se jí postaví do cesty dokáže zničit. | kl8amacane_1 |
Závěrečná slohová písemná práce
MŮJ FILMOVÝ IDEÁL
Osoba kterou popisuji je hobit. Je z mého nejoblíbenějšího filmu Pán prstenů: Společenstvo prstenu. Jmenuje se Frodo Pytlík a je mu úctyhodných 103 let.
U vnějšího popisu bych se zastavila u Frodovy malé, normálnímu člověku do pasu sahající postavy, nebo spíše postavičky. Ostatně u hobitů to není nic zvláštního. Frodo má hnědé kudrnaté vlasy, které mu padají do krásných modrých očí. K dalším zvláštnostem patří určitě i chlupaté nárty. Obvykle nosí hnědé roztrhané kalhoty a košili a nenosí boty.
Bydlí v maličkém domečku ve vesničce Hobitín. Jeho povaha je spíše zakřiknutá. Je tichý, statečný, pravdomluvný i kamarádský a jeho roztomilé chování někdy spíše připomíná dítě, než dospělého. Mezi hobity má spoustu přátel. Je oblíbený.
V druhých lidech podle mne zanechává pocit vyrovnanosti, klidu a přátelství. Právě proto, mám Froda jako filmovou postavu velice ráda. | js9bbalade_1 |
Slohová práce školní
Pavla Syrovátková
14. prosince 2007
4. C
Úsměv, dobré slovo, ochota a pomoc. O čem to mluvíte?
Myslím si, že každý z nás těmto slovům alespoň trochu rozumí. Ale co pro nás znamenají?? Nejsou to jen fráze nebo prázdná slova, kterými se často „oháníme“?
Počet charitativních spolků a společností roste jako houby po dešti. Přesto počet nemocných, chudých a nešťastných roste rychleji. Proč? Protože svět patří vítězům, boháčům a šťastlivcům. Velice pesimistický názor. Ale kdo z nás si v tomhle tvrdém a nespravedlivém světě může dovolit luxus být optimista?
Není jenom dobro a zlo, černá a bílá, ale člověk žijící v bídě vidí spíš černé a šedé odstíny. Světlých odstínů si váží víc než kdokoliv jiný, jenže…
Věřím v charitativní pomoc, ale věřím i na zloděje a podvodníky. Charity bývají jen „zástěrky“. Když „vyplují na povrch zemský“, hází stín na ty poctivé společnosti. Kvůli podvodům ztratila většina lidstva důvěru v podobné dobročinní akce. Je dost kruté obohacovat se na úkor lidí žijících v nelidských podmínkách. Není to tak dávno, co naši planetu zasáhly přírodní katastrofy nejvyššího kalibru. Potopy, požáry, sesuvy půdy, zemětřesení, hurikány nás mnohdy pohnuly až k slzám (a to zcela jistě i ty neotrlejší. Sbíraly se peníze, oblečení, potraviny, pitná voda… Ale k čemu to, když se mnohdy ztratily?
Po ulicích mého města několikrát do roka chodí lidé vybírající peníze na různé dobročinnosti. Nejčastěji jsou jimi vybrané peníze určené pro boj se zákeřnými chorobami nebo pro zaopatření dětí bez domova a bez rodiny. Tito „sběrači“ na oplátku za naše peníze nabízejí různé drobnosti. Práce „sběračů“ není jednoduchá. Lidé se jim vyhýbají, odmítají je a dokonce před nimi i utíkají. Je to trapné, sobecké, přesto… Strach z podvodů se jednoduše stal globálně rozšířenou nemocí. Ignorantství je však mnohem horší.
Domnívám se, že lidé se stávají lepšími nebo horšími ve vyhrocených situacích. Dělení je následující: 1) Krysy, jež se přiživují na lidském neštěstí. 2) Andělé, kteří se z vlastní iniciativy doslova hrnou na pomoc. 3) Ignoranti. Skupina ze všech nejhorší, jelikož klopí zrak a předstírá, že se v podstatě vůbec nic neděje.
A copak asi zbývá lidem potřebujícím naši pomoc? Nic. Musí se spoléhat na to, že stále existuje opravdový úsměv, dobré slovo, ochota a pomoc.
V nouzi člověk pozná přítele, ale i nepřítele. Bohužel, nikdo z nás není dokonalý. Ani charita není. Pokud ovšem zůstaneme nečinní a „nevidoucí“, kdo pomůže nám, až se ocitneme v bezvýsledné situaci my? I matka v dramatu od Karla Čapka přišla o všechno a o všechny. Zbyl jí jen poslední syn. Nechtěla se ho vzdát, ale pro všeobecné dobro ho nakonec do války pustila. Když se ona dokázala vzdát syna, proč se my nechceme vzdát té trochy našeho majetku? My máme možná málo, ale existují lidé (a není jich málo), kteří nemají vůbec nic a nikoho.
I. Úvod
II. Stať: a) Komu patří svět?
b) Černá a bílá
c) Neštěstí a katastrofy
d) podvody a strach
e) Krysy, andělé a podvodníci
III. Závěr | cb4csyrpav_01_1 |
Kolář, Vojtěch, V. B, 07/08
18. října
VYPRAVOVÁNÍ
JAK SE MY MÁLEM UTOPIL TATÍNEK
Vroce 2007 jsme jeli do Francie. Nejdříve jsme si zastavili u Paříže. Tam jsme byli na „Eiffelovku“. Byly jsme v prvním patře. Byly tam dalekohledy a vyděli jsme i kopii „Sochy svobody. Na Seina byla ta Socha svobody. Líbilo se mi Paříž. Ale potm jsme než jeli na pláž. Já jsem si šel koupit prkno ale mezitím se na mýho tátu valili 7 vln. Když jsem se vratil bylo už pozdě. Tátu odváželi do nemocnice. Brečel jsem v hotelu ale vturánu na parkoviště přijel taxík a vněm …můj táta. Naštěstí to dopadlo dobře. | bu5bkolvoj_02_1 |
3.11. 2005
Michaela Antonová
1.písemná práce
Amatérský sport versus profesionální sport
(Referát)
Milí posluchači, určitě si pomyslíte, že každý v téhle době ví, co je to sport. Určitá fakta nám jsou jasná. Všeobecně víme, že sport je zdraví a udržuje nás v dobré formě, ale to jsem vám sem nepřišla znovu a znovu připomínat jako ostatní.
Sport se rozlišuje na dvě části. První z nich je amatérský sport. Děláme ho pro radost a pro potěšení. Udržujeme se tím v kondici a prospívá to našemu zdraví. Druhé odvětví je poněkud odlišné. Nemyslím tím, že se fyzicky nenamáháme. Naopak! Když se pro sport žije, vyčerpává nás to mnohem více. Za námi je stručný úvod tématu, o kterém v následujících řádkách budu mluvit.
Už ve starověkém Římě sportovali. Co například vrhání koule nebo disku? Co běh? Co skok? Byla to jakási průprava do boje a válek. Tyto sporty se zachovaly i přes tak dlouhý čas. Na Olympijských hrách se stále a pořád hází diskem. Samozřejme, že některé sporty se vyvinuly později. Těžko si dovedeme představit římana jak ujíždí na carvingových lyžích po zasněženém kopci. Pohled na sportující jedince se postupem času liší. Ve starověkém Římě fungoval jako zábava pro masy svobodných občanů. K nejoblíbenějším patřily gladiátorské zápasy. Čím víc vzrušení, tím lépe. Kdežto v moderní společnosti se dělil na sport profesionální a amatérský. Díváte se rádi na televizi? Zdá se vám, že jsou to skutečné příklady, které bychom měli následovat? Myslíte, že vrcholový sport vám dá úplně všechno? Kolik sportovců je zmrzačeno? Kolik jich bere doping, aby se vyhoupli mezi špičku? Takhle vypadá profesionální sport ze své špatné stránky.
Na druhou stranu člověk, který se jím zabývá a zasvětí velkou část tréninkům. Je vystaven neuvěřitelnému fyzickému vypětí, stresu a nátlaku. Pokud to dotyčného opravdu baví, užívá si plnými doušky slávu, která následuje po letech dření a zdokonalování. V každých sportovních novinách čteme zprávy o různých úrazech, … Sportem ku zdraví?! V tomto případě přísloví pozbývá logiku. Někdy by se člověk měl zamyslet nad tím, čeho je schopen dosáhnout a na co nemá sil. Jejich přepínáním se zdraví podlamuje. Důvodem vydat ze sebe maximum je vidina výdělku a slávy. Kdo by odolal? Věnujete se sami sportu? Za jakým účelem? Abyste měli úspěch, peníze nebo snad slávu? Jistě ne. Navíc při pohybu člověk spaluje přebytečná kila a uvolňují se hormony štěstí. Není nad to si párkrát týdně zaskotačit na hodinách tance nebo si zapinkat s kamarády volejbal. V tom skví pravý smysl sportu. Děláme ho jen a jen kvůli sobě!
Na závěr bych chtěla říci, že tímto referátem jsem nechtěla očernit vrcholové sportovce. Hlavním smyslem bylo podat vám stručnou realitu. Děkuji vám za vaši pozornost. | pr2cfantmic_01_1 |
Petra Fousková, 1. C
23. 2. 2004
2. slohová práce
TÉMA - SOUSEDKA
(Charakteristika)
Osnova: 1. moje vzpomínka
2. láska jejího života
3. obchod s oblečením
4. její oddanost
5. změna
6. poslední ohlédnutí
Moje poslední vzpomínka na letní pobyt u nás na chatě patří mé sousedce. Je jí stará žena okolo 82 let. Je velmi malé postavy, na zádech jí vyčnívá hrb, na nose jí sedí obroučky s prasklými tlustými skly a její úsměv není zrovna hoden obdivu – už totiž nemá moc zubů a zbytek je v dezolátním stavu. Má velmi prořídlou šedou hřívu zvlněnou do malých lokýnek. Láskou jejího života jsou kočky – všechny peníze, co jí zbydou z jejího mizerného důchodu putují do žaludku těmto někdy až otravným kočkám. Vždy, když ji vidím, má na sobě staré odrbané modílky (asi ze secondhandu) a chodí na vysokých polorozšmajdaných lodičkách. Za sebou táhne svoji kárku, na kterém vozí většinou kanistry s vodou, které vždy od někoho vyloudí. Je obklopena hejnem svých milovaných čičinek, a tak se za ní táhne nepříliš voňavý odérn. Někdy zavítá i k nám a hned si začne stěžovat na ten svůj zpropadený život. Začne nám vykládat o svém zvrhlém synovi, který ji prý mlátí, začne naříkat, že nemá žádné peníze. Dokonce někdy chodí od domu k domu a nabízí své úžasné modílky ze secoundhandu a nekupte to za ty peníze, např. sukni byste koupili za 50Kč. Má vedle nás obrovskou parcelu s malou polorozpadlou chatrčí, bez jakéhokoli zásahu civilizace. Potuluje se vždy večer po této hrůzostrašné parcele a už několikrát se stalo, že v ní i zabloudila. Je to taková malá bludička bez světýlka.
Na jednu stranu budí hrůzu, ale nadruhou obdiv – jak je vůbec možné, že člověk tak postižený plynoucím časem, je schopen být i přes všechny stinné stránky svého života schopen milovat. Schopen milovat malé bytůstky, které se láskyplně otírají o vaše nohy a slastně mňoukají při každém dotyku. Nikdy by nebyla schopna nikomu ublížit. Dělá vše pro to, aby všechny její čičinky měly vše, co potřebují. Chodí od domu k domu a prosí o kus žvance jen aby ukojila svůj hlad. Vůbec nemyslí na sebe, není to člověk sobecký. Bývala velice bohatou dámou, vyrůstala v přepychu, chodila vždy upravená a všichni si o ní říkali, že i když je bohatá, má srdce na svém místě. Nastává otázka, co se mohlo asi tak stát, že se z ní stala tato stařenka? Mohli bychom se pouze dohadovat.
Teď jsem charakterizovala ženu, které patřil můj pohled, když jsme odjížděli z chaty. | pr1cfoupet_02_1 |
Téma: Úsměv stojí méně než elektřina a dává více světla.
Osnova: Úvod: O úsměvu obecně
stať: Ironie
Cena úsměvu
Závěr: Ne vše je dobré, ale úsměv ano.
Úsměv je symbol štěstí. Úsměv řekne více než tisíc slov. Úsměv je největší dar, který Vám druhý může dát. Je to krásná a přirozená věc. Nedá se vyčíslit penězi, ani jinnou cenností. Jsou různé druhy úsměvů, například když Vás někdo pobaví, nebo Vám řekne vtip, či vtipnou historku. Takový úsměv zahřeje v srdci každého. Nejkrásnější úsměv je, když se na vás určitá osoba usměje, jen co vás uvidí. Dáva tím najevo, že vás má upřímně ráda. Jsou naopak i špatné úsměvy, jako když se vám někdo posmívá, nebo ten nejhorší, ironický. Ironie je nejhorší způsob, jak se k vám druhý může chovat. Buď ironii poznáte a ublíží vám to, nebo si myslíte, že to ten druhý myslí vážně a je to ještě horší. Úsměv má prostě znamenat jen dobrou náladu a lásku, proto je tak cenný. Každý se radši podívá do tváře, ve které vládne úsměv, než do té, jež se mračí nebo je smutná.
Je zajímavé, že když je na vašem obličeji vidět smutek, tak i osoba, která vám není příliž blízká, se vás snaží rozesmát nebo potěšit. Tak moc si lidé cení úsměvu, že často dělají až neuvěřitelné věci. A přece se lidé moc nesmějí, i když je na tom světě krásně.
Samozřejmě ne vždy vše vychází, ale je potřeba hlavně věřit. Věřit v lepší zítřek a něco pro to udělat. I kdyby to byl jen ten úsměv, tak věřte, že dodá světlo do mnoha životů kolem vás. A přitom stojí mnohem méně než elektřina
Proto smějme se co nejvíce a radujme se i z malých věcí. Svět bude o to lepší | grP3anovpet_1 |
K čemu mi ta škola vlastně je
Podle mého názoru je škola velmi užitečná. Například já do školy chodím opravdu ráda, ale pravděpodobně jsem jedna z mála. Každý, kdo chce v životě něčeho dosáhnout, by měl opravdu pilně studovat. Velkým problémem dnešní mládeže je lenost<.> Většina studentů je schopná se na písemku a na zkoušení naučit, ale všichni zůstanou radši sedět u počítače na internetu.
Samozřejmě, že v určitém věku {nás}<in> některé předměty začnou zajímat více, než ty ostatní. To vede k tomu, že všechny ty ostatní předměty už nás vůbec nezajímají a naše známky jsou průměrné až podprůměrné. Což je velmi zbytečné.
Mě už několik let ze všeho nejvíc baví matematika a jazyky. Proto se jim věnuji i ve valné valné části svého volného času, ale ostatní předměty se snažím nezanedbávat. Sice mě některé předměty vůbec nebaví, ale kdo ví, kdy se mi v životě bude třeba taková biologie nebo zeměpis hodit.
Myslím si, že když ve škole, obzvláště na tomto gymnáziu, někdo pilně studuje, tak má po osmi letech opravdu velký všeobecný přehled a to je důležité. Takový člověk se v životě tak snadno neztratí. | kg05eliale_1 |
Barešová Michaela 1. E
7. 11. 2003
1. PÍSEMNÁ PRÁCE
JAK JSEM PŘEKONALA SAMA SEBE
(vypravování)
OSNOVA: 1) ÚVOD: Podzimní prázdniny
2) STAŤ: a) Zasněžený les
b) Výjezd na kolo
c) Sjezd
3) ZÁVĚR: Poučení
Začly úodzimní prázdniny, na které jsem se tolik těšila. Oproti ostatním dětem, které měly prázdniny tři dny, jsem si je prodloužila. Jela jsem s triatlonovým oddílem na soustředění. Konalo se na Šumavě v Zadově. Když jsme dorazili autobusem na místo, byla hrozná zima, sníh a všude kolem mě to bylo namrzlé.
První trénink byl až druhý den po příjezdu. Začal ranním během. Když jsem běžela v zasněženém lese, bylo mi krásně. Dále následovala snídaně, kde bylo na výběr nepřeberné množství pamlsků, různé druhy pečiva a teplé i studené nápoje.
Po snídani jsme vyjeli na kolo. Byla jsem málo oblečená, neměla jsem žádnou tyčinku a nevzala jsem si dokonce ani iontový nápoj, protože jsem myslela, že se vrátíme brzy a pití by mi v té láhvi stejně zmrzlo.
Po vyjetí velkých a nekonečných kopců nahoru, u kterých jsem se zapotila, hned jsme jeli velmi prudký sjezd dolů. Bylo všude namrzlo a to mě nenechávalo klidnou. Následoval další kopec nahoru, skupina mi ujela a já začla mít strach. Chtěla jsem je dojet při sjezdu. Když jsem sjížděla, sjela jsem po kmeni, který mě vyhodil o kousek dál, kde jsem uklouzla po kameni. Zahadným způsobem jsem nespadla. Byla jsem zesláblá, neměla jsem žádnou energii, bolely mě ztuhlé a zmrzlé nohy. Zařekla jsem se a dala vše pro to, abych ostatní dojela. Podařilo se mi to. Byla jsem moc ráda, když jsem je viděla. Myslím, že jsem překonala sama sebe, můj strach, moji zesláblost a beznadějnost. Ten den jsme najeli 64 kilometrů v terénu.
Během dalších dnů rozmrzl sníh. Začalo svítit sluníčko, které mi při dalších vyjížďkách na kole dodávalo energii a optimismus. Poučila jsem se, že už nikdy nevyjedu na kolo málo oblečená, bez pití a energetické tyčinky a nebudu riskovat při sjezdech. | pr1ebarmic_01_1 |
3.11. 2005
Kateřina Hamerníková
První písemná práce
Téma: Symboly Egypta
Vážení posluchači,
v dnešním referátu bych vám chtěla více přiblížit v dnešní době velmi známé téma – Egypt. Doufám, že vás můj referát zaujme a nebude vás nudit.
Když se řekne slovo Egypt, každému se jistě vybaví pyramidy, hieroglyfy, poušť, Kleopatra nebo mumie. Ale asi ne každý z vás ví něco více.
Pyramidy – Pyramidy patří mezi 7 divů světa. Sloužila jako hrobka faraonů, která vystřídala mastaby. Prvním zakladatelem pyramidy v Egyptě byl Džoser, panovník, který si pyramidu nechal vystavit již za svého života. Nad stavbou dohlížel faraonův vezír Imhotep. Dnešní podoba této pyramidy je však jiná, než podle původních plánů měla být. Byla zvětšována, rozšiřována a tím se nestává typickou pyramidou. Přesto patří mezi nejznámější. Další neméně známou pyramidou je Cheopsova pyramida. Asi každý z vás to jméno již slyšel, ale víte například, že je to nejvyšší pyramida a v původním stavu měřila 146,7m? Dnes měří o 10m méně. Na špičce pyramidy se dochovalo ještě původní obložení, které vystihuje pečlivost a detailní práci Egypťanů.
Hieroglyfy – Hieroglyfy jsou nejstarším písmem v Egyptě. Napadne vás, co asi v překladu znamená? Asi ne, takže vám mohu podat vysvětlení. Hieros znamená posvátný a glyphis zářez nebo vryp. Toto písmo je velmi složité, jsou jím popsány stěny pyramid, sloupy nebo papyry. Jak jsem již výše zmínila, písmo bylo velmi složité a na psaní zdlouhavé, takže vzniklo písmo nové – písmo hieratické. Zmíněné písmo bylo jednodušší, což mu přineslo větší oblibu. Egyptské písmo bylo pro Evropu dlouho neznámé. Nepodařilo se dlouho nikomu písmo rozluštit. V roce 1799 Napoleonovi vojáci, kteří vtrhli na území Egypta, přivezli do Evropy rossetskou desku, kterou našli u města Rašíd. Až tato deska o velikosti 1m2, napomohla k rozluštění písma. V roce 1822 to Jean Francois Champolion (Francouz) dokázal. Hieroglyfy – známé slovo, ale měli jste tušení, že v Evropě bylo tak dlouho nerozluštitelné? Překvapilo vás, že ho našli až Napoleonovi vojáci?
Mumie a posmrtný život
Egypťané věřili, že po jejich smrti se duše dostane do nového světa (světa podsvětí), kde žije svůj plnohodnotný život. Základem mumifikace je zachování celistvosti těla. Tělo nesmí být poškozeno, aby člověk mohl v klidu odejít. Za poškození těla následoval tvrdý trest. Na uchování vnitřností sloužily nádoby zvané kanopy. Každá nádoba byla charakteristicky označena podle druhu vnitřností. Ty se zde uchovávaly pouze během dlouhého procesu mumifikace. Poté bylo tělo uloženo do hrobky, která odpovídala důležitosti člověka. Jistě znáte bohaté vyzdobení faraonových hrobek a naopak chudé vybavení hrobek obyčejných lidí. Lidé jsou vybaveni věcmi, které budou potřebovat k posmrtnému životu, kde na ně „čeká“ bůh Usirew. Tento poslední odstavec vás asi nepřekvapí, protože jste jistě viděli filmy Kleopatra nebo Mumie.
Závěrem bych vám chtěla poděkovat za čas, který jste mému referátu věnovali. Doufám, že jste se dozvěděli něco nového a že jste se nenudili. | pr2cfhamkat_01_1 |
BYLO NEBYLO
Bylo pěkné nedělní odpoledne, všichni si užívali posledních letních dnů. Jen já jsem seděl doma a hloubal nad domácím úkolem z filozofie. Před sebou jsem měl pouze papír s nápisem bylo nebylo, s nápisem nad jehož významem jsem se měli zamyslet. Jenže já jsem nemohl na nic přijít. Přemýšlel jsem nad tím již pár hodin, ale nic mne nenapadlo.
A tak se mé myšlenky stále více upínaly k večeru. Pozval jsem totiž svoji milou do biografu a doufal jsem, že bude opět tak krásná jako minule, když mne poprvé políbila. Tehdy to byl krásný pocit a já si ho přál zopakovat. Když jsem tam konečně přišel, ona tam již stála a čekala na mne. „Ahoj“, pozdravil jsem ji, ale nedostalo se mi stejné odpovědi. Řekla jen: „Už tě nemám ráda, protivíš se mi, už tě nechci nikdy vidět!“ Nevěřil jsem svým uším, nezmohl jsem se na slovo a bylo mi bídně. Kráčel jsem temnými uličkami zpět k domovu a nadával jsem na celý svět.
V tom jsem uviděl ten známý papír, rozhlédl jsem se po pokoji a řekl si „bylo a nebo nebylo“? | js9benmar_02_1 |
Ahoj Adame!
Jak se máš? Co děláš v tom roce 2020? Doufám, že něco pěkného. Já ti píšu dopis. Už jsi šel na tu vysokou školu? Jestli ne, tak tě tam dostanu holýma rukama nebo tě tam dostanu násilím. Doufám, že nekouříš a nepiješ. Kamarádíš se ještě s rukama nebo už se s nimi nekamarádíš? Už máš ten řidičák na to super auto? Doufám, že ano. Jezdíš na výlety někam daleko, třeba na Slovensko nebo jezdíš po celé Evropě? Doufám, že ano, jinak se nic nenaučíš o světě. Miluje tě ta tvá holka nebo už ti dala košem? Doufám, že ne, jinak se jí musíš omluvit. Hraješ ještě ten fotbal nebo děláš něco jiného? Zbyl vůbec v Tropickém deštném pralese nějaký ten strom? Doufám, že ano, jinak tě bude bolet hlava. Žije ta tvá kočička Divoška v roce 2020? Jestli už nežije, tak snad ti ještě zbyly fotografie a videa, na kterých je. Kolik vyděláváš peněz a pracuješ vůbec? Doufám, že nepodvádíš holku s jinýma. Zajímáš se ještě o Olympiádu? Vyhráli jsme nějaké medaile? Jak se má maminka, tatínek a jak se má i můj mladší bratr Adam? Snad se mají dobře. Doufám, že všichni v rodině jsou zdrávi. Žijí ještě babičky? Doufám, že ano. Žije v roce 2020 ještě děda? Nechtěl bych je ztratit.
Ahoj Adame pozdravuje tě tvé mladší Já. | hr5hajfil_1 |
Vánoční příběh
{Osnova:
1) Návštěva anděla
2) Narození Krista
3) Pastýři
4) Tři králové
5) Útěk do Egypta}<dt cp osn>
Před monha tisíci lety žili v Jeruzalémě chudí lidé Marie a Josef. Neměli děti a byli z toho smutní. Jednoho dne se Marii zjevil anděl Gabriel, který zvěstoval, že se jí narodí boží syn. Bude to spasitel světa jeho otcem bude Bůh, pozemským otcem bude Josef.
Josef se musel vydat každý rok v zimě na cestu do Betléma. Tentokrát byla Marie těhotná a on jí nemohl nechat samotnou. Tak se vydala na oslíkovi s ním. Když přijeli tak hledali nocleh, ale hostinský jim mohl {nabídnout}<ni> jen chlév, protože neměl volný pokoj. A tak se v noci Marii ve chlévě narodilo děťátko, které se mělo jmenovat Ježíšek.
Narození Krista oznamovali andělé, aby se pastýři dozvěděli, že se narodil Ježíš Kristus. Nad Betlemém se rozzářila velká Kometa, aby věděli kam mají jít{.}<ni>
Na počest této velké události se vydali všichni pastýři a {dokonce}<ni> i Tři králové popřát malému Ježíškovi. Cestou potkali krále Heroda I., který se bál, že mu Ježíš v dopělosti převezme vládu. A tak od nich vyzvídal kde může Ježíška navštívit. Jednomu z králů se ve snu zjevil anděl, který mu řekl ať to Herodovi I. neprozrazují, protože chce Ježíše zabít.
Krále to velice rozčílilo a proto nechal ze strachu pozabíjet všechny chlapce ve věku dvou let. Josefa před touto hrozbou varoval anděl a tak utekli do Egypta. Když král zemřel, v klidu se vrátili zpět domů. | cbrod5o_02_1 |
Kateřina Pitáková
VII. A
22. února
2. slohová práce
(charakteristika)
Můj bráška
Člověk kterého popisuji je můj bráška.
Jeho jméno je Petr a je mladší o pět let. Postavu má hubenou, vyšší a drobnější.
Vlasy jsou blond až do melýru, husté a rozcuchané. Menší oválná hlava se krásně hodí k drobnému obličeji. Světlounké obočí společně s modrýma očima brášku dělají ještě roztomilejším než je.
Vypadá sice jako andílek ale po pravdě řečeno je to pěkný ďáblík, když zlobí, oči mu svítí uličnickým výrazem a skoumá co by mohl vyvést.
Jinak je hodný, milý, pracovitý, chytrý a učenlivý. Ikdyž zlobý mám ho moc ráda a doufám že on mě má taky rád. | kl7apitkat_1 |
Vánoční příběh
{Osnova:
1) Náštěva anděla
2) Narožzení Krista
3) Pastýři
4) Tři králové
5) Útěk do Egypta}<dt cp osn>
6)
Vánoční příběh
Bylo nebylo žila jedna Moarie a Jasef. Jednoho večera je naštívil Marii anděl. Anděl řekl že se jí narodí syn. Rychle to bežela říci Josefovi.
O pár dnů se jí narodili syn {Ježíš}<ni> Kristus. Ježíšek se jim narodil ve chlévku v městě Betlémě. Na seně.
Dozvěděli se o tom dva pastíři. Rožzhodli se, že za nim musí jít. A také mu vzali jako dárek malé jehňátko.
Tři krárálové vyděli hvězdu a osedlali si koně a vyrazili. O podál je zastavil herodes a řekl: najděte Ježíška, až se bůudete vracet, tak se zastavte. Ježíška sice našli, ale vrátili se jinou cestou, ale králi to po nějaké době došlo.
Josefovi se ve spaní zjevil anděl a řekl: Ježíškovi hrozí nebespečí. Josef vzbudil Marii. A rychle utekli do Egipta. Po nějaké době se vrátili. | cbrod5dd_1 |
Můj první krok
Je půl sedmé ráno a mě probouzí kručení v žaludku. I když se mi vůbec nechce vstávat, musím. Abych zahnal ten nepříjemný pocit v břiše, proto začínám brečet. Během chviličky je u mě mamka a vyndava mě z postýlky. Jak já miluju tuto náruč. Moje nejhezčí vzpomínka je, když mě mamča poprvé držela v náručí. Bere si mě do postele a pokouší uspat. No na chviličku bych to možná mohl zkusit. Ale po půl hodině mě stejně od spánku odtrhává hladovění. To už máma poznala, že jde do tuhého a odnáší mě do obýváku, kde mě pokláda na mou nejoblíbenější deku. A honem beží pro přesnídávku. Na přivítání nového dne ke mně přibíhá náš pes Andy, který mě s radostí olízne. Už je tady první lžička v puse. „Hmm ta je dobrá, ta je určitě banánová.“ Po chvilce jsem už nasycený, ale mamka chce, abych ji dojedl, tak říká: „zZa maminku, za tatínka, za Barunku, za Tomáška, za Andíka.“
Po vyškrábání skleničky se opět povaluji na dece a hraju si s hračkami. Zanedlouho jsem nucen protrpět přebalování a převlékání. „Proč nemůžu zůstat celý den v pyžamu?“ Když tu mě během rozčilování zaujme „něco“, co se povaluje na stolku. Je to nějaká nádoba, nádherně barevná. Urychleně lezu, abych se jí mohl dotknout a prohlédnout. Jsem u stolku. „A co dál?“ Nějak tam musím vylézt. Nejprve si kleknu a poté si stoupnu, držíce se pevně stolku. Beru si kelímek do rukou. Je to opravdu hezké. Nádherný pocit zmocnit se ho. „Co se děje?“ Já se už nedržím. „Ne, já nechci spadnout!“ Ale už nemůžu udržet rovnováhu a padám. Bum, to je další modřina na mém zadečku. Ale kelímek za to utrpení stojí.
„Kde je?“ Při pádu se odkutálel do chodby. Lezu za ním, ačkoli mám v cestě překážky jako je třeba židle. S malými problémy prolézám. Najednou mé oči zaostří akvárium s rybičkami. Strávím asi půl hodinu. Během této chvíle zapomínám na kelímek.
Někdo mě chytil za ruce, je setra Bára. Řiká mi, že se spolu půjdem podívat na mamku, jak vaří. Pomáhá mi se zvednout. Drží mě pevně za ruce a já se pokouším pomaučku jít do kuchyně. Sice chodím, ale musí mě někdo přidržovat. Je to tak ponižující. Proto odlézám na svou deku hrát si.
„Ach ne, já vidím oblečení.“ I když se všemožně bránim, nepovede se mi to, jsem navlečen do zimní kombinézy a posazen do kočárku. Ačkoli nesnáším oblékání, teď jsem vdečný za tu kombinézu, protože venku je strašná zima. Tahle procházka je pastvou pro moje oči, protože vidím nové věci. Při mém poznávání světa mě přepadává únava, a tak s úsměvem na tváři usinám. Sen, je velmi chaotický, vidím před sebou barevný kelímek, mé oblíbené hračky a cítim oběd. Ta vůně je stále intenzivnější. Musím zjistit, co to tak krásně voní. Otevírám oči a zjišťuji, že jsem pořád v kočárku. Podle akvária poznávám, že jsem doma. Pokouším se zavolat na mamču, ale z mých úst vychází neidentifikovatelný zvuk. Myslím, že to zabralo. Máma přichází a směje se na mě. Říká mi. „Jak jsi se vyspinkal, ty moje sluníčko?“ Její hlas ve mně vždy vzbuzuje pocit štěstí a radosti, díky tomu se směji na celé kolo.
Po obědě si společně s Bárou a mamkou hrajeme. Až do mé nejoblíbenější chvíle, kdy mě Bára odnáší do koupelny. Svlékne mne, konečně jsem nahý. Ještě před tím, než se jdu vykoupat, se pozoruji v zrcadle. Mám radost, když vidím své nádherné „svalnaté“ tělo. A už si hovím ve vaně. Je to hrozně příjemné mít pocit být volný. Ve vodě se potkávám svoji žlutou kačenku, kterou nejraději koušu. Když mě omrzí kačenka, začínám dělat „kraviny a blbosti“, jak tomu říká mamča. Převaluji se, ale ze všeho nejraději cákám. Bára, se kterou se většinou koupu, je vždy mokrá.
„Ach ne, už mě vyndává z vany“ <img :(> V ručníku mě odnáší na deku, kde nastává nejhorší chvíle, celého dne. Kromě oblékání a nandavání pleny mě ještě musí namazat tělo olejíčkem. „To je hrůza!“ Tentokrát se pokouším výkřiky zastavit toto mučení, ale bez úspěchu. Tuto pakárnu si Bára vyžehlí láhví teplého mléka. Myslím, že jsem se přepil. Musím si chvilku odpočinout.
Ležím na pohovce a dívám se na televizi. Víte, na co se nejraději dívám? Na úvod ke zprávám anebo od Prima vařečky, ta znělka je super. Ale nejvíce upředňostňuji reklamy. Po mém relaxování se jdu seznámit se svojí novou hračkou. Je to nafukovací, je krásně barevný. Myslím, že je k tomu, abych se o něj mohl opírat. Můžu to zkusit. Postavím se a pevně se držim válce. Že bych se pokusil jít? Ale to se budu muset pustit! Pomalu se pouštím, au při prvním kroku padám. Okamžite ke mě přispěchá Bára s mámou, jestli se mi něco nestalo. Ujišťují se že jsem v pořádku. Obě se mnou sedí na dece a sledují, jak se pokouším vstávat, ačkoli pořád padám. Já si ale říkám: „Dokážu to, nejsem žádné ořezávátko.“ Opět stojím, cítím, že teď už to dokážu. Soustředím se. První krok, druhý krok, třetí krok, čtvrtý krok. Pomaloučku kráčím k mamče a Báře.
„Já chodím, já chodím, dokázal jsem to.“ Ony na mě neuvěřitelně hledí. Chvíli ještě trénuji, ale už jsem nesmírně unaven. Maminka mě v náručí odnáší do postele. Chvilku poslouchám pohádku, kterou mi mamka vypráví a pak pomalu usínám.
Prostupuje mnou zvláštní pocit, který jsem nikdy nezažil. Cítím, že jsem dokázal, co jsem chtěl. Jsem zase o kousek blíže světu a všemu, co tam na mě čeká. Vím, že se každé zkoušky s chutí zhostím a budu dělat vše, co bude v mých silách. Krásná představa.
Pomalu se propadám do říše snů. | pr4ckosbar_1 |
Milý Adame Jak určitě víš naše škola slavila osm desáté mnarozeníny oslava se skládala ze tří častí<.> V pátek se připravovala výzdiba na zabavní vystoupen<.> Naši záci z náší třídy schaněli bílá trička a cvičili se na vystoupení cvičili jsme i o češtinu. V sobotu nasledovala vystoupen í<.> Nejdřív patá třída zpívala se čtvrtou třídou a jako poslední následoval tělocvik<.> Nejdřív jsem přišel já a rekl jsem pár uvodní vety a potom nasledovalo velké cvičení skakání behaní skákaní pres kozu a tak podobně<.>
Mysim že se to moc pekné povedlo a potom následovala výstava.
Pondělí
V Pondelí následovaldavala soukromá oslava v Paté tríde připrava trvala patnáct minut<.>
připravovala se dort se šlehačku a s jablečnou naplňí<.>
Moc jme si to užili a těším se až škola oslaví st{é|í} narozeniny a že budu mít skvělé budoučí žáky. <img obrázek>
brzy nashledanu milý Adame<.> | hr5zapjos_02_1 |
3.11. 2005
Adéla Bártová
1.písemná práce
William Shakespeare
(referát)
William Shakespeare se narodil ve Stratfordu nad Avonou v rodině řemeslníka a obchodníka. Oženil se v osmnácti letech, ale brzy od své ženy odešel hledat štěstí v Londýně u divadla. Divadlo se jmenovalo the Globe, což v překladu znamená zeměkoule a byl jeho spoluvlastníkem.
Záhy se stal velmi známým a uznávaným umělcem a uměl získat přízeň i velmi vlivných lidí.
Shakespearovi tragédie a komedie jsou jedinečnými ukázkami pestrosti divadelního umění. Jeho dílo je vrcholem anglického alžbětinského divadla a výrazně ovlivňuje dramatickou a divadelní tvorbu po celá staletí.
Shakespeare dosazuje do svých her spoustu živoucích postav a postaviček, což spolu s výrazným stylem přispělo k výjmečnosti jeho dramat. Vplétá příběhy postav do historických událostí a jejich osudy probíhají za konání velkých bitev. V pestrosti žánrů a témat jeho dramat rozlišujeme tři etapy.
První, období rané, ve kterém se ale již projevuje jako velký mistr. V tomto období napsal například komedie, jako je Zkrocení zlé ženy a Sen noci svatojánské, nebo tragédii Romeo a Julie, která se hraje dodnes.
Druhé období bylo oproti prvnímu plné hořkosti a zklamání. Vkus diváků se změnil, politická situace v Anglii se zkomplikovala a tak v Shakesparových hrách přibylo pesimismu a ponurosti. V tomto období napsal dramata, jako je Othello, Macbeth, Hamlet a Král Lear. V těchto dílech vylíčil nejhlubší city, vášeň a smutek.
Po rozčarování, které mu přinesla poslední léta v Londýně, když mu vyhořelo divadlo, nastalo klidnější období. Jeho představy se ustálili, začal psát dramatické romance a pohádky. Konec života strávil v rodném městě. Shakespearovým dílem bylo inspirováno mnoho spisovatelů, režísérů i hudebních skladatelů. Jeden z jeho příznivců je i Victor Hugo. | pr2cfbarade_01_1 |
Jana Nývltová, 1. C
23. 2. 2004
2. slohová práce
Můj oblíbený filmový i románový hrdina
(charakteristika)
Osnova: 1. Seznámení
2. Školní výsledky
3. Vzhled
4. Jenny
5. Vlastnosti
6. Prosťáček
„Dobrý den, já jsem Forrest, Forrest Gump. Nechcete bonbón? Já bych jich mohl sníst kila. Moje máma vždycky říkala: Život je jako bonboniéra – nikdy nevíš, co ochutnáš.“
Těmito slovy začíná příběh mladého muže, který nepřímo a nevědomky ovlivnil chod mnoha událostí. Tato vyloženě kladná postava, lidmi považována za místního magora, se vyvíjí jako neřízená střela. Zcela nekontrolovatelně a nečekaně. Jeho matka ho celých 7 let přesvědčovala, že je stejný jako všichni ostatní a není jiný... „Váš syn je jiný,“ ukončil debatu ředitel s paní Gumpovou o přijetí na školu. Jeho IQ 75 svědčí o všem. Byl to tichý, zakřiknutý a málomluvný chlapec celý život fixovaný na svou matku. Forrest už od malička trpěl onemocněním zad, a proto od doktora „získal zázračné nohy.“ Tyto zázračné nohy částečně znemožňovaly jeho pohyblivost. A ačkoli se tímto stal terčem posměchu a urážek, byl svou matkou stále podporován: „Kdyby chtěl Bůh všechny lidi stejné, Forreste, budou mít všichni na nohou to, co ty.“
Přes toto onemocnění byl vyšší než jeho spolužáci a jeho dlouhé ruce a nohy dávaly předpoklady k dobrým atletickým výkonům. A i když v žádném případě netrpěl hlady, dalo by se říci, že byl kost a kůže. Jeho vzhled neměl co do činění s manekýnem. Vždy nakrátko střižené vlasy připomínaly vojenský sestřih. Forrestovy modré oči těkaly z místa na místo, ale při hlubším zahledění z nich vyzařovala bezelstnost, upřímnost a prostota. Na mě jako pozorovatele nijak nezaujal. Nebyl ani velký, ani malý... prostě normální. Semknuté rty podtrhovaly vzhled člověka, který bere vážně sám sebe. Snad každého na první pohled fascinují mírně odstávající uši připomínající blatníky ze sto let starého kola.
Od školního věku se vždy našel někdo, kdo mu připomněl, co si myslí o jeho inteligenci. Řešení mu nabídla nejlepší přítelkyně a celoživotní láska Jenny větou: „Utíkej, Forreste, utíkej.“ A tak Forrest utíkal. Před svými spolužáky na základní, tak i na střední škole. Tato výjimečná schopnost běhat rychleji než vítr mu otevřela cestu ke vzdělání. Výsledek běhu se tedy nominálně změnil. Pět let běhal za univerzitní, fotbalový tým Alabama, což mu vyneslo nemalé úspěchy a ve finále univerzitní diplom. A Forrest utíkal dál.
K jeho výrazně charakterovým vlastnostem patřila oddanost věci a plnění slibů, které během svého života dal těm nejbližším. Plnil náročné příkazy, aniž by nad tím přemýšlel. A snad i tento instinkt nikoli myšlenka na hrdinství zachránil životy několika jeho přátel ve válce ve Vietnamu. A i když za tento čin dostal medaili, vůbec si neuvědomoval „o co go“. Setkání s nejvyšší hlavou státu bylo skandální pro normálně myslícího člověka... nikoli pro Forresta. Jednou z pozitivních vlastností byla štědrost. Nezapomínal na své staré přátele, na nemohoucí a nemocné a zůstaval věrný své osudové lásce. Dával peníze těm, kteří to nejvíc potřebovali: „O starost míň.“
Jeho zpřízněnou duší byla Jenny. Rozuměla mu a chránila ho před krutou realitou a urážkami. Na druhou stranu Forrest ji bránil před surovci a zvrhlíky. Při tom všem nezapomínal na slušnost a dobré vychování.
Asi nikdo na světě neprožil tolik bláznivých a neuvěřitelných situací jako právě on. Do života si odnesl několik ponaučení od své milující maminky. „Jseš snad hloupej, nebo co?“ – „Pro hlupáka každý hloupý.“
Forrest Gump, dokonalý prosťáček, který už od dětství dělal, co se mu řeklo, beze sporu vyzařuje nevinnost, naivitu a především moře lásky.
Příběh tohoto muže byl pro mě nezapomenutelným zážitkem. Byl to dojemný, úsměvný, nostalgický a okouzlující snímek s řadou vtipů a všudypřítomnou nadsázkou, a proto bych ho vřele doporučila každému, kdo ho neviděl. | pr1cnyvjan_02_1 |
Slohová práce školní
Tomáš Lískovec
16. ledna 2007
Střípky z naší školy
Naše starobylá škola má krásnou atmosféru. Osobně si myslím, že naše škola patří mezi ty nejkrásnější školy v Českých Budějovicích. Dýchá zde na nás úžasná atmosféra, kterou jinde nenajdete. Školní budova žije svým vlastním životem, i přes to kolik se zde vystřídalo ředitelů a generací studentů si zachovává svůj osobitý charakter. Během dlouhých let existence této školy nedošlo k žádným radikálním změnám ani v interiéru ani v exteriéru školy – alespoň z mého pohledu. Myslím si ale, že vybavení školy, zvláště nábytek není adekvátní úrovni tohoto ústavu.
Obzvlášť vyjímečný charakter má pro mě školní tělocvična, která není jako každá jiná. Je zde cítit úsilí a námaha při cvičení studentů, mezi nimiž se v minulosti vyskytly i výraznější talenty. Opotřebované sportovní náčiní jen dokresluje tuto atmosféru.
Když ráno vstoupím do školy, dostávám se do zvláštního psychického stavu. Škola mě pohlcuje a působí na mě zvláštní silou. Cítím respekt. Když nejsem delší dobu ve škole, například o prázdninách nemohu říci, že bych se do školy alespoň trochu netěšil. Každý den tam na mě čekají mí přátelé a mí učitelé.
Když skončí vyučování, budova se vylidní, působí škola osamělým a prázdným dojmem. Procházet se po prázdné utichlé škole se spojuje s různými pocity a dojmy. Vysoké stěny, dlouhé chodby, velká okna, dominantní schodiště, to vše ve mně vzbuzuje úctu.
Ve dne při vyučování jsou mé dojmy zcela odlišné. Panuje zde veselá atmosféra, chodby jsou plné studentů, kteří se spolu baví, to mě vždy zaručeně rozveselí a přivede na jiné myšlenky, než na učení.
I když učivo zde bývá občas poněkud obtížnější, celkově jsem rád, že navštěvuji tuto školu, nedovedl bych si sebe představit na jiné škole. Jsem rád, že zde mám svou lavici a své místo.
Osnova: I Úvod: atmosféra školy
II Stať: 1 - tělocvična
2 – co pro mě škola znamená
3 – při a po vyučování
III Závěr: můj pocit ze školy | cb3clistom_01_1 |
Slohová práce školní
Iva Chodurová 12. ledna 2006
2. C
Téma
1) Abeceda dnešní společnosti (úvaha)
2) Kalamita (Volný stylový útvar)
3) Probouzím se, je neděle ráno (Volný stylový útvar)
4) Dějiny mých úspěchů
Osnova: - téma – Abeceda dnešní společnosti
Úvod: Dnešní společnost
II. --- Stať:
Vztah společnosti k penězům a rodině
Prototyp krásy – názor společnosti
Ekologie a příroda z pohledu společnosti
III. Závěr: pohled do budoucnosti
Abeceda dnešní společnosti
Pojďme se spolu zamyslet nad dnešní společností. Jaká doopravdy je? Někoho tato výzva zděsí a raději předstírá, že řešení této otázky se ho vůbec netýká. Ale každý člověk by se měl nad tím alespoň trochu zamyslet. Společnost je různorodá, nemyslím, že bychom měli každého člověka házet do „stejného pytle“. V každé třídě, skupině i ve společnosti můžeme najít mnoho odlišných názorů. Vždy zde ale najdeme většinu, která svým míněním převálcuje menšinu.
Co znamenají pro nás peníze? Známé rčení tvrdí: „Peníze hýbou světem.“ Když se nad tím zamyslím, nacházím východisko odpovědi, že kousek pravdy v tom vlastně je. Jestli nemáte peníze nemůžete si koupit věci potřebné k životu (jídlo, léky….) a vy se vlastně stáváte tzv. bezdomovcem. Tato sociální skupina je větší částí společnosti zavrhovaná a nechápaná. Nedivme se této většině, když přece každý má možnost vydělávat si peníze. Za to, že se z nich stali bezdomovci si v podstatě můžou sami. Ale nikdo z nás nezná důvody, jak se jim to mohlo stát. Mohli být například zavrhnuti rodinou nebo mít jiné problémy. Co vlastně pro nás znamená rodina? To si uvědomíme jen tehdy, když ji opravdu ztratíme. Rodina je naším zázemím, kde obvykle nacházíme smysl života, a proto bychom ji měli postavit v žebříčku hodnot před peníze!
Každé století společnost určuje jiný prototyp krásy. Je tím posedlá? Ano, do určité míry jistě. Ale opět je zde dokázáno, že společnost je různorodá. Někteří se snaží vypadat přesně, jak diktuje modní trend. Někoho nic takového nerozhází a zůstává vždy sám sebou.
Příroda - nazvaná někdy všeumělkyní. Opatrujeme ji, nebo se ji snažíme zahubit? Myslím si, že společnost si postupem času uvědomila, jak je cenná a ničím nenahraditelná. Pojďme si srovnat předešlá století s tím dnešním. Snížila se průmyslová výroba, která dříve ničila okolí. Rozvinul se obor – ekologie, který chrání životní prostředí. Lidé se jí začali snažit opatrovat (např.: recyklací odpadků, snaha udržovat a rozvíjet zeleň…)
Pohled do budoucnosti z hlediska ekologie je nadějný. Jinak si myslím, že společnost bude nadále různorodá. | cb2cborrom_01_1 |
Zajíc a Sova
(Devatero řemesel – devátá bída)
Jednoho dne našel malý zajíček na půdě starou truhlu se zámkem.
Zavolal tam maminku a ptal se jí jestli ta truhla jde otevřít.
Maminka mu ale odpověděla že ten klíč co k truhe patří dala kdysi jeho babička staré sově. Ale sova bydlela nedaleko a tak se zajíček vydal na cestu.
Když přišel za sovou a ptal se jestli mu dá klíč od staré truhly sova mu odpověděla že mu ten klíč dá ale musí si ho zasloužit.
Musí splnit jeden moc důležitý úkol.
A králíček jí odpověděl „Je to nutné“?
A sova mu odpověděla „Je to velice nutné a moc důležité.“
„Musíš dojít na vrcholek tohohle kopce co před sebou vidíš. Je tam jedna malá chatrč ve které přebývá paní husa která ti vydá podle tohoto dopisu jeden velice důležitý lék.“
Zajíček souhlasil a tak se vydal na cestu, sova mu předala obálku a šel.
Šel přes pole, přes louky, přes les až došel na vrcholek toho kopce.
Když došel k té chatrči tak byl hrozně vyděšený.
Chatrč byla polorozbořená a všude to tam strašně skřípalo.
No ale králíček sebral odvahu a vešel dovnitř. Ale jakmile vešel do chatrče tak uviděl nádhernou místnos plnou zajímavých věcí a léků.
Najednou z druhého pokoje vešla paní husa a začala se vyptávat co tu králíček pohledává.
Králíček jí odpověděl že ho posílá paní sova a že jí posílá tento dopis.
Paní husa otevřela dopis a už věděla co má přinést.
Donesla králíčkovy předepsané léky.
Králíček poděkoval a odešel.
Když přišel k sově tak jí předal léky a poprosil jí jestli by mu mohla dát ten klíč jestli si ho už zasloužil.
Sova mu ho předala a králíček se vrátil domů.
Rychle spěchal domů na půdu abi ten klíč vyzkoušel.
Klíč přesně pasoval ale když otevřel truhlu tak byl hodně zklamaný co uviděl.
V té truhle bylo staré nářadí, rezavé hřebíky a vyhořelé svíčky.
Od té doby si králíček vryl do hlavy „Devatero řemesel – desátá bída.“ | cl8crysjan_1 |
Osnova:
1) Úvod - písmo
2) Stať – a) zásady jak se mají mluvené projevy zaznamenávat
b) pravopis umožňuje
3) Závěr – bezpečné ovládání
Písmo a pravopis
Lidé vytvořili soubory grafických znaků, kterým říkáme písmo. Naše písmo je hláskové a v češtině se píše tzv. latinkou.
Postupně se zásady ustálily, jak se mluvené projevy mají písmem zaznamenávat. Tento soubor označujeme pravopis. Usiluje se o to, aby působila co nejméně potíží při čtení a psaní.
Pravopis umožňuje rozlišit slova a slovní tvary, které v mluvených tvarech znějí stejně (vír x výr, plod x plot), dává možnost poznat, jak je slovo utvořeno (lidský) a jaké jsou vztahy mezi jednotlivými větnými členy (lidé stále mlčeli).
Bezpečné ovládání pravopisných pravidel je nejvíce zdůrazňovaný požadavkům jazykové kultury.
zdroj: Přehledná mluvnice češtiny pro základní školy, V. Syblík, M. Čechová, Fortuna Praha 1992, s. 132 | am8atucter_1 |
Marek Luňák
II.C
První písemná práce
Téma: Nejděsivější mučící nástroje
(Referát)
Nejděsivější mučící nástroje
Pro svůj referát jsem si vybral jako téma: „Nejděsivější mučící nástroje“. Hned po přečtení prvního odstavce v časopise Epocha, jsem si byl jist, že to použiju pro svoji slohovou práci. Doufám, že se vám bude líbit a také vám nažene trochu strach <smilík>. Proto jsem vybral jen to nejzajímavější.
Hlodavec ve službách katů
Kdy: 1800 n.l
Co: vyhladovělá krysa
Kde: Čína
Účinek: prokouše se kůží trestanců
Účel: přiznání, vyzrazení, smrt
Odsouzenci, např. za krádeže, jsou několikrát tázáni, zda neměli komplice. Většinou odpovídají, že ne. Kat nechá vše zapsat a dá nahého odsouzence přikovat v pokleku za kotníky, kolena, zápěstí a za krk. Poté mu je k břichu přiložena nádoba se dvěma otvory. Do té dá několik dní nenakrmenou krysu s ostrým chrupem, kterou dráždí železnou rozžhavenou tyčí. Ta se začne dostávat z nádoby jedinou možnou cestou. Po chvíli se dostává do útrob vězně, kde se později udusí. Odsouzenec umírá vzápětí.
Hlava lupne jako kokosový ořech
Kdy: 14. stol
Co: relativně jednoduchý nástroj podobný ramenému lisu
Účinek: jelikož nedochází ihned k usmrcení, obět je většinou s úspěchem vyzvána ke spolupráci
účel: drsná představa rozdrcení lebky donutí mnohé zločince k doznání a spolupráci
Drcení hlavy (v Indii se k němu využívali sloni) zakořenilo ve středověkém Německu. A jak to vůbec funguje? Brada se pevně opře o dolní zařízení a horní část je upnuta do železné čepice se šroubem na vrchu. Dotáčením šroubu se čepice stlačuje směrem dolů. Začínají se lámat zubní lůžka, trhají se dásně, trhá se horní a dolní čelist a nakonec praská lebka. Nejprve vyteče mozkomíšní mok a poté vystříkne šedobílý mozek. Tento mučící nástroj se používá stále v Latinské Americe. „Nechutné, nemyslíte?“
A ještě tu mam přehled některých zemí, kde je mučení na denním pořádku
Bahamy: mrskání, bití holí, hladovka
Bangladéšť: bití důtkama, elektrické šoky
Botswana: utnutí ruky
Čína: trest smrti za obchod s pornografií
Jemen: ukřižování
Pákistán: kamenování
A to je jen zlomek, co se doopravdy děje ve světě.
A co říci závěrem? Já osobně jsem zastáncem trestu smrti. To co se děje ve světě není normální. Smrt za smrt. Je to ale pouze můj subjektivní názor a nikomu ho nevnucuji. Ať si na to udělá každý vlastní názor. Tímto bych můj referát zakončil. Doufám, že se vám alespoň trošku líbil. | pr2cflunmar_01_1 |
Slohová práce školní
Tereza Przeczková
2. A 14. ledna 2008
Dějiny mých úspěchů, neúspěchů a předsevzetí
Osnova: I. Úvod
II. Stať: a) Mé úspěchy
b) Mé neúspěchy
c) Předsevzetí
III. Závěr
Úspěchy, neúspěchy a předsevzetí. Myslím, že každý z nás si prožil to své. Já také. Když o tom uvažuji, vybavují se mi spíše úspěchy. Není tomu tak, že neúspěchů bylo pomálu. Ale na špatné věci se člověk vždy snaží zapomenout co nejdříve a v mysli si uchovává většinou ty nejlepší vzpomínky. Doufám tedy, že nebudu vypadat jako bezproblémový člověk, který má na růžích ustláno.
Největší úspěch. To jsou pro mě hlavně přátelé, bez nichž bych nemohla být. Zde ve 2. A jsem jich našla „požehnaně“, což jsem velice ráda. Mezi úspěchy musím zařadit i mé přijetí na tuto školu, protože jsem si konečně mohla říct: „Já na to mám.“ Kdyby se mě ale teď někdo zeptal: „Co je právě teď váš veliký úspěch“, odpověděla bych asi… Momentálně za mou největší výhru považuji úspěšnou premiéru divadelní hry Rozpaky zubaře Svatopluka Nováka, kterou jsme si „odbyli“ skoro před týdnem. Když jsme začali zkoušet , vůbec jsem si nedokázala přestavit tu trému a to napětí, jenž jsem zažívala před a během představení. Už jsem předtím sice vystupovala před publikem, ale většinou to byly děti školního nebo předškolního věku. Toto byla má velká premiéra před dospělým publikem a vůbec v kamenném divadle. Na začátku jsem byla pesimistická. Můj náhled na věc se změnil ve chvíli, kdy se publikum poprvé zasmálo. Pro mě, jako pro účinkující, proběhlo představení nejlépe, jak mohlo, ale uteklo to strašně rychle. Než jsem se nadála, už probíhala „děkovačka“. Smích a potlesk pro mě byli tím největším úspěchem a odměnou. Dalším úspěchem pro mě je možnost navštěvovat kurzy znakového jazyka, na které jsem se dlouho nemohla dostat, a také úspěšné zvládnutí zkoušek na semináři HIV/AIDS I. stupně, po kterém mohu informovat mé vrstevníky a přednášet jim o této problematice.
Mé neúspěchy? Jam jsem již psala na začátku, snažím se zapomenout na to nejhorší, ale i přesto vím, že z mého života to jen tak vymazat nejde. Mým největším životním neúspěchem budou asi vždy vztahy v naší rodině a naše rodina jako celek. Vím, může to působit špatným dojmem na mě samotnou, ale já to tak cítím. Chtěla bych to změnit… Nejde to. Menších neúspěchů a zklamání jsem zažila více. Mezi ně patří například hra na kytaru, nezapadnutí do kolektivu nebo neúspěchy, co se týče vztahů,…
Předsevzetí. Mnoho lidí se věnuje předsevzetím jen na začátku nového roku a většinou jsou typu: Zhubnu, nebo přestanu kouřit! Já tyto starosti řešit nemusím, a proto se mohu soustředit na ostatní věci jako předsevzetí odmaturovat, úspěšně se dostat na vysokou školu, nají si práci atd… Ale dle mého názoru nejsou předsevzetí až tolik důležitá, protože první věc je naplánovat něco, druhá je potom to splnit. Já osobně mám problém s překonáním to druhé části. Kvůli tomu předsevzetí moc nezastávám.
Myslím, že svět by se neobešel, jak bez úspěchů, tak bez neúspěchů. Co by to bylo za život, kdyby se nám vše jen dařilo? Přestali bychom si toho vážit a neuměli bychom se smířit s neúspěchem. Život by nebyl zábavný. Vždyť: „Jednou jsi dole, jednou nahoře!!!“ | cb2aprzter_01_1 |
28. listopadu 2008
Retlerová Linda
V2
1. písemná slohová práce
Charakteristika, popis
Téma: Já v roce 2058
Osnova: Úvod: Snaha o vzpomínku.
Stať: 1) vnitřní charakteristika mé vnučky
2) charakteristika jejích vlasů
3) její vnější charakteristika
4) popis prostředí v kterém žije
5) cesta domů a popis prostoru
Závět: po veliké únavě usíná
Jeden den s Idou
Sedím na houpacím křesle, pohupujícím se tam a zpět v pravidelném kolébavém rytmu, snažím se vzpomenout, co se všechno dělo dnešní den a kdo mě tím dnem provázel. Jsem unavená a v hlavě mi mžikají jen kousky střepů z celého dne. A potom si vybavuji.
Svou sedmiletou vnučku Idu, stále jen běhající a smějící se. Jak z ní září neskutečná radost a energie, kterou já už dnes nemám.
Celé hodiny ji mohu hladit po divoce rozházených vlasech, až se přestanou vzmítat a uspořádají se do pravidelné řady čokoládově hnědých vln. A ty se zase rozdují, jak Ida s úsměvem pospíchá ven.
Její oči jsou zelené a tak příjemné je se do nich dívat, jako dotknout se rosou namočených mechových polštářků. Je tak drobná a přesto ji někdo nepřehlédne. Možná i proto, že na své běhací výpravy se vydává v červeném kabátku a hlasitě křičí jen co jí něco nadchne.
Běhá strmými ulicemi, které na sebe nepravidelně navazují. Svítí na ně prudce sluneční svit a na jejich nerovné cesty vrhá Idy stín, ten se s ránem prodlužuje a z večerem zkracuje. Když slunce zapadne, stíny se míhají pod světlem pouličního osvětlení a Ida stále běhá. Letí jak vítr a míjí různé baráky. Paneláky, domy, obchody a zahrady. Vše už je osvíceno jen svitem měsíce. Domy jsou tajemné, na první pohled působí hrůzostrašně, tváří se nebezpečně a tak je čas aby Ida šla domů.
Necourá se a zase běží. Baráky ubíhají a prchají, i stromy, auta, kontejnery, to vše před ní utíká. Vstoupí velkými dřevěnými dveřmi, které hlasitě zaskřípou a bouchnou, jak je nikdo dlouho nepromazal. Sedne si k velkému starému stolu obestavěném ze všech stran různými židlemi a na stole už je připravená večeře. Voní sladce po jahodách a cukru.
Náhle na talíři nic není. Usne jen co dojí a já ji opatrně odnesu ji pečlivě naducaných peřin. | grV2retlin_01_1 |
I. Vodvářková
2. Písemná práce
Osnova:
Znám ji od prvního okamžiku svého života. Je to dívka vysoké postavy – alespoň 175cm, hubená, má hnědé oči, její drobný obličej jí obohacují jemné dlouhé kudrnaté vlasy se zlatavým nádechem.
Tato osoba je velmi složitá a někdy jí ani já nerozumím. Mezi její kladné stránky patří zcela určitě ochota pomoci svým bližním, vždy se snaží s nejlepším úmyslem poradit člověku co nejlépe. Ráda vysvětlí lidem to, co právě ona zná a přesvědčuje je o své pravdě. Když se ale mýlí, dělá jí problémy doznat chybu, nakonec to ale udělá. Jelikož je to dívka trochu stydlivá, dělá jí problémy seznámit se s lidmi. Člověku začne důvěřovat, až když je přesvědčena, že by ji nezradil. Ve společnosti lidí se nesnaží být středem pozornosti, spíše naslouchá, ale v kruhu svých nejbližších přátel je tomu jinak. Je vtipná a dokáže se bavit. Líbí se mi na ní její cílevědomost a neoblomnost. V případě, že se jí něco nedaří, nikdy to nevzdá a naopak začne o to tvrději pracovat a snažit se. Za to si ji velice vážím. Je chytrá a inteligentní, problémy řeší tím způsobem, že se jim vždy postaví a nikdy od nich neutíká. Je velice pořádná a pečlivá, ve všem musí mít jasno. Nerada nechává něco náhodě, bojí se riskovat. Člověk je to velmi realistický, nerada chodí obloukem, když může jít přímo. Je to ale člověk jako každý jiný, který má i své špatné vlastnosti. Přijde mi, že si nikdy nerozmyslí dopředu, co řekne, a když vypustí z úst nějakou větu, která dokáže člověku ublížit, dojte jí to až po půl hodině a začne se cítit hrozně. Také nikdy nedokáže říci, nebo udělat to, co chce. Stokrát si může nacvičovat dialog mezi její nepřítelkyní, které chce vysvětlit, co je nepřítelkyňmi činí, a ví, ale nikdy to nedokáže říct doopravdy. Asi by to stačilo k jejím vlastnostem, ještě bych ráda připomenula to, co má ráda – a není toho málo. Je to velice sportovní typ, neobešla by se bez sportu ani jeden den, nerada se doma jen tak znuděně válí, vždy si najde nějakou činnost. Ráda se chodí jen tak se projít nebo si zaběhat. Také velmi ráda jí, ačkoli to na ní není vůbec vidět, a spí.
Co vím určitě, že nemá ráda – lež, neupřímné a falešné lidi a nepořádek
˂nedokončeno˃ | pr1cvodiva_02_1 |
Moje školní taška
Každý den mám s sebou ve škole svou docela malou školní tašku. I přesto se do ní vejde skoro všechno.
Po stranách je krásně červená, ale uprostřed ji vyplňuje černošedá barva. Můj baťoh nosím od začátku druhého pololetí. Pět zipů na kterých se píše značka mé tašky „HUSKY“, oddělujou tři kapsy. A po stranách se dostanu ke dvoum síťovaným kapsičkám, do kterých dávám menší odpadky, které nesmrdí.
V první kapse nosím učení a dole se povalují zbytky různých papírků, pravítka a tužky. Další kapsa obsahuje hlavně svačinu a pití, ale najdou se tam do konce i nějaké sešity a nebo také sušenky. Vposlední nejmenší kapsičce se skrývají hlavně klíče, mobil, peněženka a sluchátka. Najdou se tam taky papírový kapesníčky a sušenka nebo nějaké drobné.
Moji pěknou a moc užitečnou tašku mám moc ráda a za nic bych ji nevyměnila! | cl6ahavluc_1 |
1. slohová práce školní
16. prosince 2004
Témata:
1. Ptáš se, jak se mi tu líbí (dopis)
2. Představ si, co se mi stalo... (dopis)
3. Píšu vám... (dopis někomu, s nímž jsem se nesetkal, nebo se ostýchám hovořit)
Ptáš se, jak se mi tu líbí.
Osnova: I. Úvod: Jsem u babičky na prázdninách.
II. Stať: 1) Práce, kterou zde dělám.
2) Chodíme se s bráchou koupat.
3) Chodíme do lesa.
III. Závěr: Děláme si oheň a jdeme spát.
Ahoj Honzo,
píšu ti od své babičky, kde jsem právě teď na prázdninách. Babička bydlí v jedné vesnici nedaleko Strakonic. Moc si to tady užívám, je tu příjemný klid a pohoda na rozdíl od města, kde jinak bydlíme. Je tu krásně, svítí sluníčko a je příjemných 25 stupňů.
Ani trochu se nenudím, babička má velkou zahradu, kde se dá dělat celá řada věcí a her. Nejradši s bráchou, který je tady se mnou, hrajeme badminton nebo si házíme létajícím talířem. Občas nám babička zadá nějakou práci, ale nám to nevadí, mi to uděláme rádi. Babička tu má kurník se slepicemi a chová tu také ovce. Takže každé ráno prohledáme kurník a vybíráme vajíčka, nebo dnes nám řekla ať očešeme třešně ze stromů, co zde rostou. Při trhání jsme jich tolik snědli, až je nám z nich teď špatně. Má tady celý ovocný sad, rostou v něm jabloně, švestky a hrušně.
Pravidelně se každé odpoledne chodíme koupat k nedaleké řece. Buď plaveme po proudu, nebo na nafukovacím člunu sjíždíme do blízkého kempu a potom člun neseme v ruce nazpátek.
Když se vracíme od řeky, asi kolem čtvrté hodiny, hned se převlékneme a jdeme do lesa, kde hledáme houby a sbíráme chrastí a dřevo, které večera u ohně spálíme. Jednou jsme z lesa přinesli plný košík hub a babička nám z nich udělala smaženici.
Okolo šesté hodiny si rozděláme oheň, opečeme buřty, potom ještě chvíli posedíme a jdeme spát. Moc se mi tu líbí a těším se na tebe.
Ahoj Tom | cb1clistom_01_1 |
Moucha, ještěrka a víno
(Jako když hrách na stěnu hází.)
Sklenka vína se třpytila pod slunečními paprsky. Víno lákalo svou barvou a krásným aroma.
Lákavé představení přivábilo ke sklence mouchu, která toužila ochutnat zakázané. Opatrně obletěla sklenku a pak začala zdolávat její hladké stěny. Najednou uslyšela za zády jakýsi hlas: „Ahoj moucho.“ Udiveně se ohlédla a co nevidí? Ještěrku! Lekla se, že málem spadla ze sklenky, na kterou se tak pracně vyškrábala. A víte proč? Protože rodiče mouše vždy říkali, že ještěrky jsou pro mouchy nebezpečné. „Copak to tady vyvádíš moucho?“ zeptala se zvědavě ještěrka. „Ále jen chci ochutnat“ stydlivě se přiznala moucha. Ještěrka začala mouchu povzbuzovat, jen ať se nebojí a ochutná. Pobízela ji, vábila a líbivě ji povzbuzovala. Moucha ochutnala a zjistila, že víno je skutečně lahodné. Povzbuzována ještěrkou stále ochutnávala. Po chvíli zjistila, že ještěrka je vlastně velice dobrá kamarádka a vůbec nevypadá nebezpečně. Vesele si ještěrkou povídala a tu najednou, když seděla na okraji sklenice, se mouše zamotala hlava a padala a padala přímo k ještěrce. Ještěrka nelenila a mouchu mrštným jazýčkem jí slupla.
Rodiče varovali mouchu zbytečně, bylo to jako když házíš hrách na zeď. | cl8cprokri_1 |
17. prosince 2008
Nikola Ivanov
V3
1. písemná slohová práce
Úvaha
Téma: Tolerance – východisko z labyrintu násilí, nelidskosti a disharmonie ke svobodě člověka
Osnova: 1. Buďme tolerantní
2. Rasismus
3. Církev
4. Nejsem tolerantní
Buďme, prosím, tolerantní. Kdyby jsme se touto větou řídili, tak by jsme v historii lidstva nezažili ty nejkrutější zvěrstva, pramenící právě z obyčejné netolerance. Co je to vlastně tolerance? Lze jí vůbec definovat? Velmi zjednodušeně řečeno, je to schopnost akceptovat druhého člověka, za podmínky, že on akceptuje mě.
Asi největší netolerancí v dějinách byl holocaust. Byl to odstrašující příklad toho, kam může až vést neschopnost akceptovat jinou rasu. Jak mohlo dojít k hromadnému vyvražďování Židů, jen kvůli tomu, že se někomu nelíbili? Zde se totiž ještě k netoleranci přidali jiné „zpřátelené“ špatné vlastnosti, k nimž patří závist, omezenost a demagogie. Od ultrapravicových radikálů můžeme často zaslechnout to, že menšiny naopak netolerují nás „normální“ lidi. Ukazuje se to například na současné situaci v Janově u Litvínova, kde se její obyvatelé za vydatné pomoci Dělnické strany vzbouřili proti Romské menšině. Chápu jejich argumenty, že chování menšiny, páchající výtržnosti, nelze akceptovat, ale zapomínají na pravý důvod toho, proč se to děje. Za chyby, které člověk činí, nemůže nikdy barva pleti, ani jeho původ. A tak ti „normální“ ve své omezenosti odpovídají netolerancí ještě větší, místo toho, aby se snažili o rozumnou domluvu a kompromisy.
Ten z vás, kdo je ve velké skupině menšina má šanci setkat se s netolerancí mnohokrát vyšší. Židé se odjakživa nechávali svazovat dogmaty a pod rouškou např. křesťanství tak nejprve netolerovali nevinné ženy (upalování čarodějnic), jinou víru (Křižácké výpravy), neakceptování vědy a pokroku. Stačí se dnes podívat do Polska na jejich vztah k homosexualitě a interupcím, abychom si uvědomili jaké kolosální netolerance se dopouští morální opora tolika lidí. Čímž nechci Římsko-katolickou církev odsuzovat, neboť bych se sám pak stal netolerantním. Jde o to, mít svojí víru, aniž bych omezoval někoho jiného.
Závěrem ale musím přiznat, že sám tolerantní nejsem a myslím si, že naprosto tolerantní člověk ani neexistuje. Každý v sobě máme něco s čím se iracionálně nedovedeme smířit, ale nesmíme si dovolit, aby se tato vlastnost stala naším hlavním povahovým rysem. | grV3ivanik_01_1 |
6.3.
Dnes jsem s K Adamem a jeho mamkou jel hrátd bowling do Mercury. Moc mě to tam bavilo.
7.3.
Dnes jsem šel k Adamovi. tam jsme hráli baskebtbal a fotbal<.>
8.3.
Dnes jsem šel zase k Adamovi. Tam jsme hráli basketbal.
9.3.
Dnes jsem jel k taťkovi. Pak jsem šel ke kámošovi. Tam jsme khráli fotbal.
11.3.
Dnes jsem hrátl zase fotbal. Moc mě to tam bavilo. Pak jsem s dědou a taťkou opravovali motorku.
12.3.
Dnes jsem s kámošem jezdil na kole. Moc mě to tam bavilo. Pak jsem s mamkou, jel za kámošem Adamem.
Prazdníiny byli dobrý. | ho5dkoralb_1 |
Kontrolní slohová práce
Líčení
Klaudie Petrášová
VIII. B
15. prosince 2008
Mé oblíbené místo
Krajina
Mé oblíbené místo je bíle zasněžená krajina, kde víli rozhazují bíle vločky, sluníčko jasně svítí a mraky se naplňují bílou peřinou. Lesy se přikrývají sněžnými di-amanty a řeka je zamrzlá bílou sklovinou jako umyté zrcadlo.
Když básník knihu otvírá, tak vločky poletují sem a tam a básník je chytá jak se dá. A básník říká „vločky, vločky pojďte zpět však ještě je čas“ – Krmí-tka plná jsou a ptáčci si poletují sem a tam a jako do života. Hory už jdou spát a hvězdné lampyčky se pomalu zhasínají, měsíc vystoupá na nebe a odrazem slunce jasně svítí.
Poznámka: chybné zarovnávání odstavců | cl8bpetkla_1 |
1. slohová práce školní
16. prosince 2004
Témata
1. Ptáš se, jak se mi tu líbí (dopis)
2. Představ si, co se mi stalo
3. Píšu Vám ... (dopis někomu, s nímž jsem se nesetkal, nebo se ostýchám hovořit)
Ptáš se, jak se mi tu líbí
Ahoj Luky!
Píšu ti proto, protože jsi mi v létě psal, jak jsem si užil dovolenou v Anglii.
Rád bych ti povyprávěl, jak jsem si to tam užil, jaká tam byla krajina, a také kolik mě tam potkalo útrap a kolik radosti z toho s kým jsem se seznámil a kolik strastí s dorozumíváním.
Hned na letišti mě potkal problém, protože jsem měl nějaký problém s vízem a tak jsem tam strávil asi dvě hodiny navíc a to mě nebyla zrovna příjemná zkušenost na začátek. Potom, když jsem nastoupil do letadla, do svého pohodlného křesla ve druhé třídě. Cesta letadlem trvala asi dvě hodiny a zapomněl jsem ti říct, že tam byly hezké letušky.
Když jsem vystoupil z letadla, převzala jsi mě tam anglická rodina do péče na celých čtrnáct dní, což bylo dostatek času, abych si celou Anglii prohlídl a navštívil všechny významné kulturní památky.
Po příjezdu z letiště do domku, jsem si vybalil a šel jsem si lehnout, poněvadž jsem byl z letu docela unaven. Druhý den jsme vyrazili do Londýna na procházku a podívat se na památky Londýna, které může nabídnout turistům. Jako první jsme navštívili Tower bridge, coz je most, který se zvedá, aby mohli vysoké lodě proplouvat. Podívali jsme se do strojovny, abychom viděli, jak to funguje. Poté jsme si vyšli až na horní část mostu a měli jsme krásný výhled na celý Londýn. Když jsme vyšli z mostu byl už skoro večer, a tak jsme si zašli do restaurace na dobrý stejk s hromadou hranolek. Další den jsme vyrazili brzo ráno, protože jsme chtěli vidět Stonehange. Dojeli jsme tam právě na oběd, chvíli jsme tam zůstali a prohlídli jsme si kameny. Cestou zpátky jsme se zastavili ještě v jiných městech. A tak to šlo celých čtrnáct dní, a po celou dobu jsem se nenudil a bylo pořád co dělat.
Napsal jsem ti všechno co jsem mohl a na co si vzpomněl.
René
Úvod: Důvod tohoto dopisu
Stať: a) pocity z Anglie
b) cesta letadlem
c) prázdniny v Anglii
Závěr: | cb1csebren_01_1 |
Slohová práce školní
„Lavička v parku“
23. května 2006
Luis Moreno
Jsem lavička v parku. Tak prázdná a opuštěná v zimním období. Tak zatížená v letních měsících. Jsem pouhý nábytek státu. Jsem jeden z tisíce a tisíce dalších kusů ve veřejných parcích a cestách, instalovaná státními pracovníky. Pravděpodobně budu existovat nanejvýš devět, deset let. Poté mě odinstalují ze země. Hodí mě bez jakékoli nostalgie nebo soucitu do šrotu a dají na mé místo mladou, krásnou lavičku.
A přitom věřím že jsem jedinečná. Kdyby jste věděli, co vše jsem zažila. Kolika lidským párům jsem posloužila jako nástroj k navození romantické atmosféry. Kolika těhotným ženám k odpočinutí svých unavených nohou nesoucí dvě osoby. Kolika důchodcům k načerpání nových sil pro další cestu městem. Kolika bezdomovcům k zachránění před chladnou zemí nočního města. Co všechno jsem ve svém životě zažila a uslyšela. Proto vše jsem jedinečná. Nechám si to vše však pro sebe. Nikomu nic nepovím.
Nebudu se litovat. Jsem šťastná, že jsem tím, čím jsem. Nikdo by tak statečně nenesl to těžké a pro některé tolik ponižující břemeno. Myslím že svou práci zvládám celkem dobře. I když je to někdy opravdu těžké. Takového stopadesáti kilogramového muže neunese přece jen tak někdo. Na to musíte mít pořádnou a stabilní stavbu těla. Přesto je to unavující.
Občas také přemýšlím o sebevraždě.
Někdy bych nejradši pod lidmi praskla a už se nikdy nenechala spravit. Pak si ale připomenu co vše jsem už zažila a rychle si to rozmyslím. Ta léta výdrže a poctivé práce by byly najednou ztraceny. Byla bych navždy zapomenuta v čase. Lidé jsou totiž nevděční a rychle zapomínají na věci které jim tak dobře po léta pomáhali a sloužily.
Ráda bych vydržela ve službách co možná nejdéle. Smyslem mého života je sloužit. Mám to jednoduché. Lidé hledají svůj smysl celý život. Já ho znám už od začátku.
I. Jsem lavička, jeden z tisíce kusů
II. Jsem však jedinečná.
a) Jsem šťastná, ale mám to těžké.
b) Někdy bych to nejradši vzdala.
c) Musím vydržet
III. Smysl mého života | cb2cmorlui_02_1 |
Slohová práce školní
23. května 2006
Petra Jakubcová
LAVIČKA V PARKU
Nedávno jsem se procházela v nejznámějším a největším parku našeho města. Svítilo krásně sluníčko a lidmi se to zde jen hemžilo. Najednou jsem si všimla středně velké lavičky s opěrkami. Byla dřevěná a několikrát natřená. Nedalo se tedy zcela dobře určit, jakou měla barvu. Jedna věc byla ale na první pohled patrná. Lidé do ní vyrývali různé iniciály a kreslili obrázky. Jelikož jsem měla čas, sedla jsem si kousek od této lavičky a přemýšlela nad jejím osudem.
Zaujala mě dvě jména naspaná v srdíčku a zároveň bylo vše přeškrtnuto. Pomyslela jsem si: Není to divné? Sedávali zde dva zamilovaní lidé a nakonec se rozešli? Nebo se mezi nimi stalo něco vážnějšího? Na tyto otázky odpovědi zřejmě nedostanu, protože lavička mluvit neumí. Jenom ona byla svědkem všeho, co se tu odehrálo.
Bylo zde vyryto i datum. Někomu se tu přihodilo něco veselého, a tak si chtěl toto datum poznamenat? Nebo symbolizuje naopak nějakou tragickou událost? Zajímalo by mě, co předcházelo té době, kdy lidé vyrývali do dřeva. Bohužel je lavička němým svědkem a my se nic nedozvíme. Ani to, kolik toho zažila, co zde není poznamenáno.
Uběhla asi hodina, co jsem byla v parku a sedli si na ni první lidé – starší pán nejspíš se svou manželkou. Vypadali velice spokojeně. Také toho museli hodně zažít. Sedávají tady často? Také tam někdy něco vepsali? Opět otázky, ale bez odpovědí. Bylo velice zajímavé pozorovat lidi , jak na ni sedávají. Neví, kdo tam seděl před nimi, ani to, o čem se bavili a co dělali.
Nikdy předtím jsem se nezamýšlela nad osudem lavičky. Je to vcelku zajímavé. Uvědomila jsem si, že má hodně dlouhý život, zažije toho tolik, co si člověk téměř ani nedokáže představit. Nejdříve musí dělníci pokácet strom, poté se veze do továrny, kde jí dají konečný tvar a nakonec je odvezena do parků, kde čeká na chodce, až si na ni sednou. Možná je to také jako život člověka. Nejdříve se narodí a pak celý život žije s přáteli a pracuje. Jak dlouho asi žije? Kolik lidí na ní zažije své příběhy? Kolik je jich smutných a kolik šťastných? My to nevíme. Pro nás je velice lehké pokládat otázky v tomto smyslu, ale odpovědi nedostaneme. Je to možná škoda, ale budeme se s tím muset smířit.
Osnova: I. Úvod
II. Stať a) jména
b) datum
c) starší pár
III. Závěr | cb2cjakpet_02_1 |
2. kontrolní stylistická kompozice
(Charakteristika)
V Praze dne 21. 3. 06
Kateřina Lahodová, 2. B.
Téma: Jak vidím sama sebe
(Charakteristika)
Osnova:
1. Úvod: Celkové představení
2. Stať: a) Vnější charakteristika postavy
b) Důvod proč nosím sportovní oblečení
c) Vztah ke kamarádům a moje vlastnosti
d) Škola a koníčky
e) Co mi chutná za jídlo
3. Závěr: Co si myslím o sobě
Nejdříve jsme měli charakterizovat někoho z rodiny a teď sebe. Téma naší kompozice je „Jak vidím sám sebe“. Jmenuji se Kateřina Lahodová a je mi 13 let. Narodila jsem se 6. 10. 1992 v České Lípě. Bydlím s rodiči a bratrem v rodiném domě v Klecanech. Do Klecan jsme se přestěhovali když mi byli 2 roky.
Jsem vyšší štíhlé postavy. Měřím 165cm. Mám stále světlehnědě opálenou pokožku, na které je na obličeji pár pih. Pihy jsem zdědila po tátovi. Kromě pih jsem po tátovi ještě zdědila hnědozelenou barvu očí. Barva očí se mi hodí k odstínu vlasů, které mi trčí všemi směry. K vlasům se mi hodí sportovní oblečení ve kterém se cítím dobře. Nerada nosím sukni, protože se v ní necítím nejlépe. Sukni nosím jen na zvláštní akce, ale i tam si někdy vezmu kalhoty. V létě nejraději nosím šortky, protože jsou dobré proběhání a hraní s kamarády.
K ostatním lidem se snažím chovat příjemně a přátelsky, ale i tak se někdy pohádám se svými nejlepšími kamarádkami. Mám dvě nejlepší kamarádky, se kterými se znám už od 2 let a bydlíme ve stejné ulici a proto jsme si velmi blízké. Všechny tři máme podobné záliby a tak si dobře rozumíme. Snažím se vycházet se všemi lidmi, ale někdy to není lehké. Když si něco usmyslím, snažím se to dodržet. Někdy jsem netrpělivá, když něco nejde tak jak bych si přála, snažím se ji udělat co nejrychleji. Nejvíce je to vidět ve výtvarce, jak ve škole tak v uměleckém oboru. Ale většina mých výtvorů se povede protože mě výtvarka baví. Dále mě baví matematika, fyzika, chemie a tělocvik. Ve svém volném čase se věnuji výtvarce, keramice a volejbalu. Všechny tyto kroužky mě moc baví a chtěla bych se jim věnovat i nadále. Ve výtvarce a keramice vyrábíme zajímavé výrobky. Když jsme modelovali jídlo, všem se sbíhaly sliny. Mím nejoblíbenějším jídlem je pizza, kterou jsem také modelovala.
Ráda jím zeleninové a ovocné saláty, ale zeleninu mám ráda i samotnou. Jahody jsou mé nejoblíbenější ovoce. Protože mi moc chutnají pěstujeme je doma na zahrádce. S pěstováním ovoce na zahrádce ráda pomáhám.
Myslím si že jsem pracovitá a snažím se pomáhat s pracím i ostatním lidem. Určitě mám nějaké chyby ale snažím se nepřetvářet a být taková jaká jsem. | ces2blahkat_1 |
LUCIE HOUDKOVÁ, 1. C
4. LISTOPADU
1. PÍSEMNÁ PRÁCE
JAK JSEM PŘEKONALA SAMA SEBE
(VYPRAVOVÁNÍ)
OSNOVA: 1. ÚVOD
2. VÝLET DO PAŘÍŽE
3. SKLO DOLŮ
4. PŘEKONÁNÍ
5. ZÁVĚR
Já se už od malička strašlivě bojím výšek. Bydlím ve třetím patře, to mi úplně stačí k tomu, abych měla závrať. Co teprve až úplně nahoře nebo někde v lanovce!
Jednou jsem jela se sestrou a rodiči na Velikonoce do Paříže. Bylo krásné počasí. Šli jsme tedy navštívit proslulou obrazárnu v Louvru, Vítězný oblouk, různá muzea a jiné další památky. Když už jsme vše prošli, dostali jsme se také k Eiffelově věži. Stačilo jen se podívat nahoru a věděla jsem, že nahoru nepůjdu v žádném případě. Rodiče mě neustále přemlouvali a říkali mi: „Pojď s námi, určitě se ti to bude také moc líbit!“ Ale já jsem stejně nechtěla. Tak nakonec šel táta pro lístky. Když se vrátil, tak měl lístek i pro mě. Nezbylo mi tedy nic jiného, než s nimi jít, protože ten lístek byl docela drahý. Ale alespoň jsem si prosadila, že pojedeme výtahem. U výtahů byla docela velká fronta, ale mně to vůbec nevadilo. Když se na nás dostala řada, tak jsme konečně vyjeli. Nahoru se ovšem jede alespoň třemi výtahy, jestli si to ještě dobře pamatuji, takže jsem nestála jen jednu frontu. Když už jsme dojeli nahoru, octli jsme se v takové malé místnosti. Na stěnách byly různé obrazy a mapy. Pod nimi byly regály, kde byly různé fotky, další mapy a plány ze stavby a také další údaje o věži. Uprostřed nebylo skoro nic. Bylo tam jen takové sklo v podlaze. Šla jsem k němu, ale když jsem uviděla, že tím sklem vidím až dolů, hned jsem šla od něj pryč. Druhé dveře této místnosti mě zavedly ven, kde se dala tato místnost obcházet kolem dokola a kde byla spousta lidí. Když jsem tudy šla, všila jsem si další místnosti, kde byla figurína pana Eiffela a další dvě figuríny. V tu chvíli jsem se rozhodla, že se vrátím do té předchozí místnosti se sklem a stoupnu si na něj a podívám se dolů. Jak jsem si řekla, tak jsem také udělala, i když mi chvilku trvalo, než jsem se úplně přesvědčila.
Když jsem stála na tom skle a dívala se dolů, všechno bylo tak malinké. Vypadalo to, jako kdybych stála u mraveniště a koukala se na ty malé mravenečky, jak pilně pracují. Když jsme odcházeli, tak jsem si řekla: „Překonala jsem to, sice jen na chvíli, ale překonala!“ | pr1chouluc_01_1 |
7. března 2006
Aleš Matějka, 3.E
2. písemná práce
Nedávno u nás skončili slavnosti olympijských her pořádaných v Turíně na planetě Zemi, Sluneční soustava, pročež čtenářům přinášíme reportáž z 6. Galaktických novoher pořádaných v Mos Espa na měsíci Endoru v Předaleké galaxii. V době věčných bojů a politického hašteření je nesmírně zajímavé se podívat, zda i po letech dokáží galaktické novohry zachovat atmosféru přátelství a míru.
Po příletu ihned upoutá nápadná podobnost s olympiádou. Vše samozřejmě probíhá v ohromné rychlosti, shonu a stresu, ale zároveň je cítit, že zde vládne všudypřítomná pohoda. Pozornost poutají barevné létající billboardy, ale na rozdíl od Mc Donaldu prezentují tyrkysová vznášedla či Mc Vetřelce – vesmírné speciality. Opodál se dav (politicky korektně řešeno) bytostí mačká okolo monitoru, na kterém se zobrazují výsledky právě ukončených disciplín. Zdá se, že ze soutěžících v kategorii „kraul, 200 metrů, pro neplavce“ nikdo nepřežil a mistrem galaxie ve skoku z 8 kilometrů po hlavě do kamení je nosorožcovitě vypadající pětitunová kráska Mrglla! Hlouček fanoušků jí odchází gratulovat, ale v té chvíli se již obsah monitoru mění a popořadě se na něm objevují další, pravě probíhající či připravované disciplíny. Náhle překladatel oznámí, že za chvíli začíná nanejvýš očekávaná soutěž; o vola vyšších vrstev. Jak se dozvídáme, mezi soutěžícími je i prezident Země a proslulý vévoda z Alderanu. Tuto senzaci si nikdo nesmí nechat ujít a tak, zatímco se movitější diváci přepravují na druhou stranu planety teleportem, obyčejní fanoušci zdravého sportování nasedají do tryskových transportérů, které jsou kompletně prosklené, čímž umožňují pokochat se krásami galaktických klání ze vzduchu. Všudypřítomný shon nám nedá ani na vteřinu vydechnout, všude se něco děje, ozývá se hlasitá hudba a kolem dokola krouží informační tabule. Z nich se dozvídáme, že mistrem Galaxie v šachu je potvůrka se dvěma mozky, i to, že lidé zatím nezískali jedinou medaily! Ale to se již blíží transportér k obřímu stadionu, kde ještě probíhá běh na 200 metrů pro bytosti bez orientačního smyslu. Obtloustlý přátelsky vyhlížející červ informuje každého, kdo je ochoten poslouchat, že tato kategorie je nesmyslná, neboť vyhrát lze pouze náhodou, nicméně, že si vsadil a to je již opravdu vidět dvacítka zmatených postav různých ras, kterak pobíhají, motají se dokola a vrážejí do sebe. Než tato disciplína skončí, je možno si u stánků koupit vesmírnou pochutinu – pstruha á la cré na kari, pokud se ovšem protlačíte frontou, která se zdá býti nekonečná, a zaplatíte nehoráznou sumu. Jenže to už se na start chystají závodníci z vyšších vrstev, vévoda z Alderanu, kvejgár don Carlissan, prezident Země, známý přeborník Markus z království Holh a princezna Lea. Startér vystřelí z laseru, načež se všem přítomným zatají dech, bohužel nikdo nevyběhl, startér instruuje soutěžící a ještě jednou vystřelí z laseru, blíží se první překážka, přeskok přes krabičku od sirek, Marcus, Lea a Vévoda vcelku bez potíží překonávají, ostatní mají problémy, další úkol je sundat z krásné dívky podprsenku, tady má především cudný kvejgar problémy, prezident Země se ovšem s ničím nepáře a krajkovanou látku trhá, mezitím se kamsi ztratila princezna Lea, je tu další překážka, nastartovat vznášedlo a přejet důchodce, víceméně bez problémů to zvládá pouze Markus, ostatní mají potíže s přejetím, ale to je již vidět spící soused kterého je třeba probudit, Markus, první, zastaví vznášedlo a zkouší prudce zavřít dveře, leč soused stále spí, vévoda hledá klakson, našel ho a troubí, je jisté, že tak napínavý zápas tu již dlouho neměli, nakonec se soused probudí a soutěžící mohou dál a to se již blíží předposlední kategorie, podlézt pod stolem, princezna to bohužel musí vzdát, ušpinila by si šaty, kvejgár zdolává a je tedy první kdo dostává do ruky nabitou pistoli, to je už poslední úkol vážení! Vystřelit si mozek z hlavy. A kvejgár to úspěšně zvládl, poté, co zastřelil omylem vévodu, a stává se tak 6. Galaktickým volem vyšších vrstev. Blahopřeji! Jiný kraj, jiný mrav. | pr3ematale_01_1 |
Povodně 2001
Osnova:
I. Problém
II. a) přívalové deště
b) problemy tábora
c) voda opadává
III. Celkové škody
Vše co zde budu popisovat je staré necelých šest let. Odehrálo se to nedaleko Vyššího Brodu, na řece Vltavě, na přelomu července a srpna roku 2001. Již po čtvrté jsem jel s partou mých kamarádů na vodácký tábor. V době kdy jsme doma horlivě balili a připravovali se na cestu v televizi hlasili, že se blíží přívalové deště, ale nikdo z nás tomu nevěnoval příliš velkou pozornost. Sraz byl jako každoročně v Praze na Císařce v hotelu, kde se nakládaly lodě na vlek a věci do autobusu. V deset hodin dopoledne se už autobus próplétal úzkými ulicemi sSmíchova a mířil proti proudu Vltavy směrem na České Budějovice.
Na místo jsem dorazili asi dvě hodiny po poledni. Vesnička se jmenuje Herbertov. Na druhé straně řeky jsme zbudovali tábor. U nás ještě nepršelo, ale hladina řeky již lehce stoupala a proud sílil. V podvečer obloha potemněla a začalo lehce pršet, ale průtok Vltavy rychle rostl. Na hranice dorazily přívalové deště. V deset hodin byla večerka a tak jsme museli jít spát. Asi hodinu na to nás vedoucí kvapně budili se strachem v očích a táborem se neslo: „Rychle přneste všechny věci na vedlejší louku víc v lese.“ Pršelo celou noc a když jsme se probudili v již přstěhovaném táboře nic se nezměnilo. Z nebe padali k zemi provazy vody. Zabalení do pláštěnek a nejčastěji bosi, jsme se šli podívat na vedlejší louku. Tam, kde včera stály naše stany byla teď řeka. Vltava se vylila z koryta a zvětšila ho asi třikrát, ale průtok vzrustl asi deset krát. To byl ale jen začátek.
Během následujících tří dní se počasí vůbec nezměnilo a my se stěhovali ještě jednou. Během pár hodin jsme měli téměř všechny věci mokré a také byl velký problém sehnat suché dřevo. Tudiš byl velký problém jak nasytit více než čtyřicet hladových krků. Další rána pod pás byla uzavření obou mostů, které nás spojovali s civilizací. Jeden ve Vyšším Brodě a druhý v Rožnberku nad Vltavou {z}<ni> důvodu narušení statiky a možnosti žřícení. A pak tu byl ještě jeden velký problém. Pitná voda! To se naštěstí vyřešilo díky ochotným starším lidem z vesnice na na kopci. I když těžce, ale s velkým úsilím jsme všechny problémy zvládly a po devíti dnech těžkostí a mokrosti začala voda opadávat. jJedenáctý den byla zkontrolována statika obou mostů a my se opět dostali k civilizaci. Do našeho tábořiště rychle přijelo několik jednotek záchranářů aby skontrolovaly náš zdravotní stav, protože něklik set metrů protiproudu došlo k havárii čistící stanice a odpad se dostal do řeky.
Byl to nejtěžší tábor a asi i zážitek v mém životě. Byla to veli těžká životní zkouška. Ale jak jsme se poté dozvěděli, naše útrapy nebyly nic proti tomu co se odehrálo například v Českém Krumlově nebo v Praze. Průtok vody ve vVyšším bBrodě je za normálních podmínek kolem třh kubických metrů za sekundu, ale v době našeho působení byl přez dvě stě kubických metrů za sekundu. Naštěstí vše dobře dopadlo a tak dnes si vybavuji jen ty hezké vzpomínky a příhody. Radši ani nemyslím na to jak jsme mohly dopadnout kdyby jsme nebyly včasně varováni. | pr4dmanjar_1 |
Králíčková Lucie I. E
5. 11.
1. písemná práce
Propast
(vypravování)
osnova:
- jak jsme se po dlouhé době shledali
- plánování výletu
- odjezd
- cizí rozhovor
- konečně na cestě do hor
- první překážka
- velký problém
- důležité rozhodnutí
- šťastný návrat
Setkání se starými přáteli je vždy zážitek. Zážitky ze shledání, které se moc často nekoná, jsou vždy nezapomenutelné. Scházíme se vždy tak po dvou letech, jednu dobu jsme se scházeli i ročně. Před setkáním jsme se rozhodli, že tentokrát podnikneme něco vyjímečného. Ale netušili jsme, že nás to poznamená na zbytek života. Nevěděli jsme, jak moc jsme na sobě závislí, když nejsme ve městě, nebo někde, kde by byl někdo, kdo by nám pomohl.
Chtěli jsme uskutečnit náš vysněný výlet do Karpat. A když všichni souhlasili, nebylo co řešit. I se třemi týdy, každý souhlasil. Tři týdny jsou akorát na to, abychom si stačili říct, co jsme zažili za tu dlouhou dobu, co jsme se neviděli.
Nastal čas odjezdu. Na Hlavním nádraží už skoro všichni čekali. U sebe měli zabaleno svých pár nezbytných věcí a mohlo se odjíždět. Petra byla zklamaná: „Je škoda, že nepojedou všichni, určitě by byla sranda, jako pokaždý.“ A nám ostatním nezbylo nic jiného, než souhlasit.
Odjížděli jsme v sobotu ráno. Hned na nádraží vznikl problém se zavazadly. Určitě si to dokážete představit ten shon, nervozita, ale i nadšení! S jízdenkami jsme si nemuseli lámat hlavy, neboť jsme je koupené předem, radši. Uvelebili jsme se v kupé a zpříjemňovali si cestu zpěvem, jídlem, ale i pitím. Po třech dnech vlakem z nás nadšení vyprchalo, ale jakmile jsme spatřili hory, už jsme se nemohli dočkat, až se na ně vrhnem. Na jednu noc jsme se ubytovali v místním penzionu, abychom si odpočinuli a nabrali síly na zítřejší a na dalších 14 dní.
V noci nás probudily zvuky helikoptér, hasičů a všeho možnýho. Samozřejmě, že jsme vyběhli ven, abychom zjistili, co se stalo. Ale nechtěl nám nikdo říct, co se stalo. Už jsme se chtěli vrátit, ale cizí rozhovor nám to nedovolil. Zahlédli jsme dva hasiče, jak se spolu baví a jeden byl patřičně rozzlobený a vystresovaný: „Je to strašný, vůbec se tam nemůžeme dostat, je to strašný neštěstí, nechtěl bych bejt v jejich kůži.“ Zato druhý hasič byl zvědavý: „Ale co se sakra stalo? Nas vzbudili, když sem měl půlnoc a křičeli „že máme výjezd!“ „Stalo se to, co se stát nemělo. A starosta věděl, že se to může stát, dobře to věděl.“ „Tak mi to konečně řekni!“ „Dobrá, dobrá, ta lávka, víš která?!“ „Ta přes tu propast“ „Jé, tak ta spadla, a nikdo nemůže tam a nikdo nemůže zpátky.“ „Ten starosta by si měl uvědomit, co má dělat.“ „Já vím, ty jeho úpravičky, týhle vesničky, stejně žádný neocení!“ pak byla chvilka ticha. A tu se rozpovídal znova: „A to sem ještě neřek, ta lávka spadla s třema lidma!“
Byli jsme z toho v šoku, ale pak se už nic nedělo, a my jsme šli spát. Ráno bylo krásně, a vypadalo to, jakoby se nic nestalo. Najedli jsme se a vyrazili do hor. Byli jsme úplně nadšení, jak jsou Karpaty krásné! Šli jsme asi týden, a bavilo nás překonávat menší propasti i vrcholky Karpat.
Ale pak jsme narazili na propast, kterou jsme nemohli bez horolezeckého vybavení překonat. Chtěli jsme to vzdát.
Po dlouhém přemýšlení jsme se rozhodli, že to vzdáme a vzdali jsme to. Šťastně jsme se vrátili a před odjezdem jsme se dozvěděli, že ta propast se nedala překonat bez lávky. Měli jsme štěstí. | pr1ekraluc_01_1 |
28.11. 2005
Tereza Janulíková
1. písemná práce
Historie Večerníčka
(referát)
„Dobrý večer, děti.“
Ano! Přesně takhle nás zdravil a stále ještě zdraví malý chlapec s novinovou čepičkou na hlavě.
Tímto bych ráda zahájila svůj referát ohledně historie Večerníčka. Kdo vlastně je ten chlapec, co nám vypráví pohádky? Jak a kdy vznikl nápad s touto realizací? A na podobné otázky se vám budu snažit odpovědět v následujících řádcích.
Jak to všechno vlastně začalo? Televize v Čechách začala pravidelně vysílat 25. února 1954 a večerníček se začal „klubat“ na svět již v roce 1963 pod jménem Stříbrné zrcátko, což byly nedělní podvečerní pohádky s nepravidelnou stopáží. Večerníčkem se nedělní pohádka stala až 2. ledna 1965 a první pohádkou byl Kluk a kometa režiséra Ludvíka Ráži za účasti Černého divadla a Štěpánky Haničincové.
Duchovním „otcem“ myšlenky Večerníčka a jeho prvním dramaturgem je Milan Nápravník, známý surrealista, výtvarník, básník a prozaik. S večerníčkem jsou však pevně spjata jména jako Irena Povýšilová, Marie Kšajlová, Kateřina Krejčí či Jan Kutálek, kteří měli na starost jeho dramaturgii.
Proslulá večerníčkovská znělka, která je vůbec nejstarší českou televizní znělkou a jednou z nejstarších v Evropě, vznikla v létě roku 1965. Výtvarníkem je Radek Pilař a režisér Václav Bedřich, který svěřil animaci Antonínu Burešovi. Hudbu zkomponoval Ladislav Simon a hlas Večerníčkovi propůjčil tehdy pětiletý Michal Citavý. Nad realizací znělky, tehdy ještě černobílé, bdělo pozorné oko produkční KF studia Bratři v triku, paní Zdenky Deitchové.
Večerníčka z vás viděl snad každý několiksetkrát, ale když se vás zeptám, co všechno se v oné znělce odehraje, na moc věcí si asi nevzpomenete. Pojďme ji tedy spolu trochu rozebrat.
Večerníček napřed přilétá z dálky, jako by z pohádky. Během čtyř vteřin se přitom sedumkrát otočí kolem dokola, ukloní se, dokonce zvedne špičku pravé boty a řekne : „Dobrý večer.“ Pak Večerníček najednou vyběhne dvacet schodů, které se tam z ničeho nic objeví a u toho začne rozhazovat noviny, které má v podpaží. Pak skočí dolů a při letu se čtyřikrát zhoupne do rytmu a poté přistane na houpacím koni, na kterém se čtyřikrát zhoupne a koník se přemění v auto, které jede ihned dál. Z auta se stane známé jednokolo, na kterém čtyřikrát změní směr a odhodí poslední list, kde je logo České televize.
Již jsem řekla, že Večerníček vyběhne dvacet schodů. Hvězdiček jsem napočítala přesně dvě stě, papírů, které rozhazuje dvacet jedna a celá znělka trvá okolo tři čtvrtě minuty.
Prvním Večerníčkem, jemuž předcházela znělka s dnes známou postavičkou Večerníčka, byla pohádka Václava Bedřicha O televizním strašidýlku.
Neodpustím si malé shrnutí. První barevný Večerníček mohli diváci sledovat v roce 1973 a jediným čistě hraným Večerníčkem jsou Krakonošské pohádky režisérka Věry Jordánové. Nejdelším seriálem Večerníčku je s počtem padesáti dvou dílů Bob a bobek na cestách z letošního roku (2005) režiséra Ivo Hejemana.
Za dobu čtyřiceti let Večerníčkovy existence bylo vytvořeno asi tři sta seriálů, od roku 1991 do roku 2005 bylo odvisíláno sto dvacet premiér.
Večerníček je nejžádanějším programem ČT při prodeji, kromě všech evropských zemí se dostal i do vzdálených zemí jako je Austrálie, Malajsie, Spojené arabské emiráty, Turecko, Japonsko, Čína, Keňa, Zimbabwe, Island a další.
Tímto bych ráda Večerníčkovi popřála dalších čtyřicet let úspěšného vysílání.
„Dobrou noc, děti,“ | pr2cfjanter_1 |
Slohová práce školní
Pavla Syrovátková
16. ledna 2007
Kniha – přítel člověka?
… přítel člověka … Tato dvě slova si téměř každý spojuje se psem (či jiným živým tvorem), s bankovním kontem… ale s knihou? Lidé mající ke knihám vztah existují. Nemám ponětí, kolik jich může být, ale myslím, že málo jich není. Ovšem, když se kolem sebe rozhlédnu, mám pocit, že slovo kniha velká spousta lidí považuje za „archaismus“.
V dávné minulosti si lidé předávali vědomosti ústní formou. Časem si některé národy vytvořily písmo a s písmem různé tabulky, na něž své myšlenky zaznamenávali. Vynalezením papyru a později papíru dospělo lidstvo k ohromnému vývojovému pokroku. Knihy byly velice váženým majetkem do doby, než Johanes Gutenberg sestrojil první knihtisk. Knihy byly v jedné době ceněné, v jiné pálené, ničené, zakazované… Jezuité, nacisté, komunisté – to byli velcí nepřátelé knih. A jak je to dnes?
Já osobně jsem kouzlu knih propadla už jako malý prvňáček, který se snaží rozluštit „klikyháky“ v čítance. Malé děti se učí číst, protože musí. Ale domnívám se, že ve většině případech malé děti chtějí umět číst, jelikož si myslí, že pak budou dospělejší. Shrneme-li první „krůčky“ člověka ve vztahu ke knihám, musíme uznat, že v počátcích má člověk k četbě vztah více méně kladný.
O pár let později „jdou knihy stranou“, jelikož žák objeví časopisy, komiksy, televizi, počítač a spoustu dalších věcí, které se stanou v životě člověka důležitější, než knihy. Proč? Je to jinou dobou? Možná…
Povinná četba. Postrach studentstva i profesorů. Když studenti (a mnohdy i jejich rodiče) slyší o povinné četbě, vstávají jim vlasy hrůzou, zhrozí se, propadnou depresi, „protočí oči v sloup“, znechuceně pomyslí na zbytečně strávený čas nad kdejakým „blábolem“, který napsal někdo, kdo je nezajímá! Toto jsou „příznaky choroby“, kterou by měli zařadit do seznamu celosvětových nemocí. Povinná četba je lidem „proti srsti“ z velice vážného důvodu – je přeci povinná. V dobách, kdy lidem číst zakazovali, se každý po nějaké knize sháněl. Neexistovala by snad nějaká „zlatá střední cesta“? Nemohla by četba být dobrovolná?? Upřímně si přiznejme, že kdyby byla dobrovolná, většina žáků by ani netušila, že nějaká četba vůbec existuje, což by ovšem časem dospělo k totálnímu chaosu. Každý člověk by mluvil nejen nespisovně, ale i by úplně pozbyl svou slovní zásobu. A tak učitelé, profesoři a rektoři oprávněně bojují se studentstvem.
V historii lidstva byly knihy, jež měli velkou moc – Bible, Korán, Učení Budhovo…Dnes je už jejich moc oslabená, ale…Sousta děl byla zneužita. Například myšlenky Karla Marxe byly zneužity komunisty. Z těchto důkazů vyplývá, že vlivná kniha ve špatných rukou se stává mocnou zbraní.
O pár století zpátky bychom se dostali do doby, v níž si lidé knih vážili. Proč tomu tak není i dnes? Ano, je jiná doba. Doba televizí, biografů a počítačů. Nikdo čtení knih nezakazuje, ba naopak. A to je nežádoucí. „Zakázané ovoce“ chutná nejlépe.
K závěru bych chtěla dodat jen toto: „Je úplně jedno, z jakého důvodu a kdy si někdo přečte jakoukoliv knihu. Podle mého názoru to člověku jenom prospěje. Čtením knih se rozvíjí naše představivost a slovní zásoba, vlastní názor a kulturní přehled.“
1) Úvod
2) Stať: a) Minulost
b) Prvňáci
c) Jiná doba
d) Povinná četba
e) Zneužití knih
f) „Zakázané ovoce“
3) Závěr | cb3csyrpav_01_1 |
Kamila Königová, I. E
1. písemná práce
VZPONÍNKA
(vypravování)
Osnova:
1. ÚVOD: letošní prázdniny
2. STAŤ: plán výletu
Výlet
Letos v létě jsme byli na prázdninách v Itálii. Jezdili jsme autem na různé výlety a nikdy se nic nestalo, až jednou k večeru.
Byl to úplně obyčejný den jako každý jiný. Svítilo slunce, bylo horko a všechno nasvědčovalo tomu, že to tak do večera zůstane. Proto jsme si také naplánovaly výlet na pobřeží ke skalám, na kterých leží malý dřevěný kostelík a trochu níž rybářská vesnička. Kostelík stál nahoře na vrcholu skal a k vesničce se jelo po strmé, kamenné a klikaté cestičce. Všude jen samé kamení, hlína, traviny, takže cesta nebyla moc bezpečná. Přijeli jsme po silnici k nízké dřevěné brance, otevřeli jsme ji a vjeli na polní cestu. Po chvíli jsme zastavili a prohlédli si kostelík. Chtěli jsme už jet nazpátek, protože cesta byla vážně dost úzká, vratká a hlavně neohraničená, takže stačilo špatně zatočit a mohli jsme sjet po srázu dolů do moře. Ale máma trvala na tom, abychom si ještě jeli prohlédnout vesničku, tak jsme jeli dál. Rybářská vesnička byla krásná, vypadala jako z fotografie nebo z obrazu, takže jsme ji celou prošli a pak jsme se pomalu vraceli k autu. Bylo na čase, protože se obloha začala zatahovat a stmívalo se. Když jsme došli k autu, už hustě pršelo a na obzoru se blýskalo. Po pár minutách se strhla silná bouře, moře se rozbouřilo a cesta byla čím dál mokřejší a tím víc nesjízdnější. Vyjeli jsme tedy směrem nahoru k silnici. Ale bylo to ještě horší než jsme čekali. Kola se nám bořily do hlíny a auto se nechtělo hnout z místa, a tak nám došlo, že se v nejbližší době na silnici nedostaneme... Chtěli jsme se tedy vrátit do vesnice a někde se tam schovat, ale cesta byla ještě víc kluzká a úzká, takže jsme se nemohli ani otočit, natožpak sjet zpátky dolů.
˂dokončeno v konceptu˃
V autě jsme ale také zůstat nemohli, protože nestálo na bahnité cestě zrovna stabilně. Tak jsme se vydali dál od pobřeží, abychom se schovali alespoň tam někde v lese. Snažili jsme se jít co nejrychleji, ale bránil nám v tom silný vítr a déšť. Z posledních sil jsme došli na kraj lesa a chtěli se schovat mezi stromy, aby na nás tolik nepršelo a vypadalo to, že lepší možnost stejně není. Ale najednou jsme objevili kousek dál v lese dřevěný srub a odemčený! Byla to bouda pro turisty, kde se dá zadarmo přespat, takže nám nakonec přišla vhod. Spali jsme až do rána a do té doby přešla bouřka, moře se uklidnilo a po cestě se také dalo jet. Auto přežilo a my také. | pr1ekonkam_01_1 |
Odysseia
Tato kniha vypráví o návratu Ithackého Krále Odyssea z Trojské války. Po porážce Trojanů se Odysseus vydal na deset let trvající cestu domů.
Jeho první cesta však vedla do země Kikónu, stoupenců Tróji. Ti však přivolali posily a začali s Odysseem bojovat. Ti, kdo z Odysseovy družiny přežily se vydali doplnit vodu a zásoby.
Celou posádku pak uvěznil lidožravý kyklóp Polyfénos se stádem ovcí ve své jeskyni. Na noc Polyfénos zavalil vchod do jeskyně obrovským balvanem. Odysseus a jeho druhové se snažily kámen odvalit ale ten se ani nepohnul. Poté, co Odysseus poznal, že uniknout za pomoci síly je nemožné, se uchýlil k použití lsti. Opil Polyféna a představil se mu jako nikdo, poté mu ostrým kyjem probodl oko. Polyfénos zařval, a když se ho jeho druhové ptali, kdo ho vraždí, řekl, že nikdo. Ráno, když Kyklóp vyháněl ovce na pastvu, Odysseus i jeho muži se schovali pod ovce a uprchli.
Druhého dne zakotvily na ostrově krále Aióla, krále větrů. Král Aiól je dobře pohostil a Odysseovy dal kožený měch, do kterého svázal všechny zlé větry. Odysseovy druhové však byli zvědaví, měch rozvázali a vypustily bouři, která je oddálila od Ithaky.
Po jedné bouři zakotvili na Ostrově --- a žily sedm let u nymfy Calypsó.
Pak se konečně dostal na rodnou Ithaku, zde jeho žena Penélopein odolávala ženichům.
Děj se odehrává chronologicky až na vzpomínky Odyssea a prolínání děje na Ithace a příběhy odyssea.
Děj se odehrává na bitevním poli u Tróje a na ostrově Ithaka, na moři a ostrovech i v textu jsou pohádkové a mythologické motivy. Kniha je napsána spisovným českým jazykem s archaismy a metaforamy, kniha je psána Ich-formou. | js9olsond_01_1 |
Hruška Jakub
VII. A
22. února
2. slohová práce (Charakteristika)
Moje maminka
Moje maminka je menší, širší postavy. Nevím, jaké má vlasy, protože si je ráda barví. Její oči jsou modré a pod nimi se nachází ani né moc velký nos. Její rty jsou červené i přes to, že si je celkem často maluje. Moje maminka se vlastně maluje docela hodně často, ale jen když jde mezi lidi.
Je celkem milá i přes to, že mi chvílemi nadává, ale tvrdí, že to tak nemyslí. Také výborně vaří, ale pořád nám říká, jak kuchyni nenávadí, ale já zase nenávidím nové recepty, které pořád někde nachází. Také není moc spokojená s mimy studijními výsledky, ale já doufám, že mě má ráda. | kl7ahrujak_1 |
Jazyk Stevena Leacocka
Přitažlivost Leacockova textu závisí především na takzvaném „textappealu“ (skládání hlásek a slov do určitého pořadí které mě mimochodem velmi zaujalo.).
Ve směs platí, že Steven Leacock používá jazyk hovorový, zřídkakdy s infantilními výrazy. Podle mě svým jazykem Steven Leacock mírně předběhl svou dobu. | js9olsond_02_1 |
Subsets and Splits
No community queries yet
The top public SQL queries from the community will appear here once available.