| Alexandr Sergejevič Puškin | |
| Evžen Oněgin | |
| Praha 2017 | |
| 1. vydání | |
| Městská knihovna v Praze | |
| Půjčujeme: knihy/časopisy/noviny/mluvené slovo/hudbu/filmy/noty/obrazy/mapy | |
| Zpřístupňujeme: wi-fi zdarma/e-knihy/on-line encyklopedie/e-zdroje o výtvarném umění, hudbě, filmu | |
| Pořádáme: výstavy/koncerty/divadla/čtení/filmové projekce | |
| www.mlp.cz | |
| knihovna@mlp.cz | |
| www.facebook.com/knihovna | |
| www.e-knihovna.cz | |
| Znění tohoto textu vychází z díla Eugen Oněgin tak, jak bylo vydáno v Praze Státním nakladatelstvím krásné literatury a umění v roce 1962. Pro potřeby vydání Městské knihovny v Praze byl text redakčně zpracován. | |
| Text díla (Alexandr Sergejevič Puškin: Evžen Oněgin), publikovaného Městskou knihovnou v Praze, není vázán autorskými právy. | |
| Vydání (citační stránka a grafická úprava), jehož autorem je Městská knihovna v Praze, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Nevyužívejte dílo komerčně-Zachovejte licenci 3.0 Česko. | |
| Verze 1.0 z 21. 9. 2017. | |
| OBSAH | |
| HLAVA PRVNÍ. 8 | |
| HLAVA DRUHÁ.. 36 | |
| HLAVA TŘETÍ. 57 | |
| HLAVA ČTVRTÁ.. 82 | |
| HLAVA PÁTÁ.. 105 | |
| HLAVA ŠESTÁ.. 127 | |
| HLAVA SEDMÁ.. 150 | |
| HLAVA OSMÁ.. 177 | |
| DODATKY.. 206 | |
| PUTOVÁNÍ ONĚGINOVO.. 207 | |
| ONĚGINOVO ALBUM... 221 | |
| VYNECHANÉ SLOKY.. 226 | |
| Ediční poznámka. 236 | |
| Pétri de vanité il avait encore plus | |
| de cette espèce d'orgueil qui fait | |
| avouer avec la même indifférence les | |
| bonnes comme les mauvaises actions, | |
| suite d'un sentiment de supériorité, | |
| peut-être imaginaire. | |
| - TIRÉ D'UNE LETTRE PARTICULIÈRE | |
| Proniknut ješitností měl ještě víc | |
| toho druhu pýchy, která nutí | |
| přiznávat se stejnou lhostejností | |
| jak dobré, tak i zlé činy, | |
| což je způsobeno citem nadřazenosti, | |
| možná jen domnělé. | |
| - ZE SOUKROMÉHO DOPISU | |
| Svět hrdý nezatouživ bavit, | |
| přátelství uctívaje jen, | |
| jak tebe, druhu, nepozdravit | |
| darem, jenž tebe důstojen | |
| by byl, hodnější duše krásné, | |
| tvé duše, vroucí svatým snem, | |
| poezie živé i jasné, | |
| v níž prostotu vždy tušil jsem. | |
| Prozatím ale teplou rukou | |
| ber tento soubor pestrých hlav, | |
| polosměšných a položalných, | |
| prostonárodních, ideálných, | |
| psaných jen, jak bych rukou máv, | |
| zrozených ze snu, z bezesnosti, | |
| jak opadlý, nezralý chtěl věk, | |
| postřehů chladné rozumnosti | |
| a hořkých srdce poznámek. | |
| HLAVA PRVNÍ | |
| I kvapí s životem, i s city pospíchá. | |
| - KN. VJAZEMSKIJ | |
| I | |
| "Můj strýc byl mužem cti a v době, | |
| kdy opravdu se roznemoh, | |
| všem lidem vnukal úctu k sobě, | |
| což bylo nejlepší, co moh. | |
| Kde lepší vzor se vidět udá? | |
| Můj Bože, jaká to však nuda, | |
| s nemocným sedět noc i den | |
| a na krok nedostat se ven! | |
| Jaká to přetvářka v mém věku, | |
| baviti položivého, | |
| podušky rovnat pod něho | |
| a chmurně nad přípravou léků | |
| vzdychat a přitom myslit zas: | |
| Kdy konečně tě vezme ďas?" | |
| II | |
| Tak rozjímal hoch lehké krve, | |
| když dostavník prach za ním zdvih, | |
| po vůli Dia stav se prve | |
| dědicem všech svých příbuzných. | |
| Vy, milí druzi Ludmily mé, | |
| dovolte, ať se seznámíme | |
| s mým románovým hrdinou, | |
| než první chvíle pominou: | |
| Oněgin to, můj dobrý známý, | |
| na březích Něvy zrozený, | |
| i ty kde tkvíš snad kořeny, | |
| kde kmit ses, čtenáři, snad s námi! | |
| I já tam totiž brouzdal dřív. | |
| Však sever na mne zlý má vliv. | |
| III | |
| Svou službu jeho otec kdesi | |
| táh čestně, až se zadlužil. | |
| A dával rok co rok tři plesy, | |
| až posléz na mizině byl. | |
| Evžen, ten vždycky dobře se měl. | |
| Pod křídly madame nejdřív jemněl, | |
| monsieur ji potom zastoupil. | |
| Hoch uličník, však milý byl. | |
| Monsieur l'Abbé byl třasořitka, | |
| jen žertem k učení ho ved | |
| a kárných pravd mu okoušet, | |
| by neznudil ho, dával zřídka | |
| a zlehka jen, jak by se bál. | |
| A v Letní sad s ním chodíval. | |
| IV | |
| Když potom bujarého mládí | |
| čas Evženovi nadešel, | |
| čas nadějí, jenž k stesku svádí, | |
| Francouze vyhnali, i šel. | |
| Můj Oněgin je na svobodě; | |
| jak dandy z Londýna si chodě, | |
| vždy v módních šatech, načesán, | |
| vpad do společnosti jak pán. | |
| To ovládal již, a ne špatně, | |
| franštinu, bezvadně jí psal, | |
| mazurku lehce tancoval | |
| a ukláněl se elegantně. | |
| Svět usoudil - co více chtít? - | |
| že moudrý, milý musí být. | |
| V | |
| Učili jsme se ledabyle, | |
| stačili málo poznati: | |
| tak lze nám bez přílišné píle | |
| svým vzděláním se blýskati. | |
| Oněgin - soudili tak mnozí, | |
| jichž přísných kritik svět se hrozí, | |
| hoch vzdělaný byl, pedant však. | |
| Měl onen talent, šťastný tak, | |
| nenuceně se v rozhovoru | |
| dotýkat zlehka věcí všech, | |
| jindy však s moudrou tváří střeh | |
| si mlčení své v těžkém sporu. | |
| A nenadálý epigram | |
| mu vynes mnohý úsměv dam. | |
| VI | |
| Teď latina je z módy právě. | |
| Oněgin, abych nelhal snad, | |
| ji ovládal však dosti hravě, | |
| moh Juvenala citovat, | |
| znal mnohé motto dokonale | |
| a končil lístky slůvkem vale; | |
| ba, třeba při tom škobrtal, | |
| dva verše z Aeneidy znal. | |
| Na data z historie slavná | |
| a jejich letopočtů prach | |
| nedržel v nejmenším náš brach. | |
| Leč zato anekdoty zdávna | |
| od Romula po naše dni | |
| mu pevně tkvěly v paměti. | |
| VII | |
| Vysokých vášní nesdíleje | |
| pro zvuků cenu osudnou, | |
| nemohl jambus od trocheje | |
| rozeznat přes námahu mou. | |
| Kam s Homérem a Theokritem! | |
| To raděj ekonomem Smithem | |
| se zabýval, sám ekonom. | |
| A odbornicky hloubal v tom, | |
| čím sílí říše, čím se množí, | |
| proč beze zlata obstará | |
| si země vše, když postará | |
| se v pravý čas o prosté zboží. | |
| Žel, tohle otec nechápal | |
| a půdu zastavoval dál. | |
| VIII | |
| Nuž, není kdy na tomto místě | |
| vše vykládat, co Evžen znal. | |
| V čem geniální byl však jistě, | |
| co líp všech nauk prozkoumal, | |
| co od mlada ho trýznívalo | |
| a plnost muk i snů mu dalo, | |
| čím v nečinnosti den co den | |
| se zabýval, zas oživen, | |
| to věda něžné vášně byla, | |
| kdys Ovidiem slavená, | |
| pro niž ta duše ztracená | |
| v mhách Moldávie zakončila | |
| život, jenž bouře byl a ples, | |
| sníc o svém Římě v dálce kdes. | |
| IX | |
| - - - | |
| X | |
| Jak záhy uměl pěstovati | |
| přetvářku, tajit naděje, | |
| žárliti, vnukat sny i bráti, | |
| v stesk na odiv se ztráceje, | |
| jak uměl hrdost s poslušností | |
| střídati, zájem s lhostejností! | |
| Jak únavu hrál mlčením, | |
| slov zápalných žhnul uměním! | |
| Jak nedbale psal vroucí řádky! | |
| Jak jedním dechem maje rád | |
| se v něze uměl rozplývat! | |
| Jak jeho zrak byl bystrý, sladký, | |
| tu plachý, smělý a pak zas | |
| s ochotnou slzou v přítmí řas! | |
| XI | |
| Jak novým dovedl se zdáti | |
| a žertem zmásti čistý cit, | |
| hrou na zoufalství polekati | |
| a lichotnou lstí pobavit, | |
| ze slabé chvíle kořistiti, | |
| rozumem, vášní vítěziti | |
| nad zdráhavostí čistých let, | |
| bezděčnou přízeň vyzvědět, | |
| vzbuditi vyznání, se ozvat, | |
| a sotva dívčí srdce splet, | |
| včas lásku zastihnout a hned | |
| se na tajnou dát schůzku pozvat | |
| a dívce prostřed tišiny | |
| milostné dávat hodiny! | |
| XII | |
| Jak záhy na srdce už líčit | |
| koketek uměl vášnivých! | |
| Když se mu zamanulo zničit | |
| naděje konkurentů svých, | |
| jak jizlivý vždy míval nápad, | |
| jak do sítě je doved lapat! | |
| Však s blaženými manžely | |
| zacházel jako s přáteli: | |
| Jej hýčkal chytře manžel statný, | |
| Faublasův učeň snaživý, | |
| i stařík nedůvěřivý, | |
| ba, paroháč též majestátný, | |
| jenž spokojen sám se sebou | |
| i s obědem a s ženou svou. | |
| XIII-XIV | |
| - - - | |
| XV | |
| Ba, často ještě do postele | |
| mu přicházejí listy v dům. | |
| Co chtí? Hned tři pozvánky vřelé | |
| zvou k společenským večerům. | |
| Tam bude bál. Tam dětský svátek. | |
| Nu, Evžen neupadne v zmatek, | |
| kam nejdříve. Toť lhostejno: | |
| vše vyjde posléz na stejno. | |
| Prozatím, v jitřní toaletě, | |
| na hlavě lesklý bolivar, | |
| Oněgin jede na bulvár | |
| a těká po hlučném tom světě, | |
| až hodinky ho k posledu | |
| budíčkem vyzvou k obědu. | |
| XVI | |
| Je tma, když do saní si sedl. | |
| "Hej, rychleji!" Trysk mu odpoví. | |
| Hle, jíním do stříbrna zbledl | |
| mu nový límec bobrový. | |
| K Talonu zajel. Vidí v duchu, | |
| že K [averin] tam dlí už v suchu. | |
| Jen vstoupil, zátka vyletí | |
| hned z láhve vzácné viněty | |
| a před ním rostbíf zkrvavený, | |
| lanýže, přepych mladosti - | |
| kdo líp než Francouz pohostí? - | |
| štrasburský piroh oblíbený | |
| a lineburský živý sýr | |
| i ananasu zlatý pýr. | |
| XVII | |
| Ještě si žízeň žádá vína, | |
| by spláchla horké kotlety; | |
| však Oněgina upomíná | |
| už čas na nové balety. | |
| Divadla znalec, kritik dravý | |
| a zbožňovatel přelétavý | |
| všech krásných divadelních dam, | |
| miláček zákulisí sám, | |
| zamířil k divadlu své kroky. | |
| Tam každý, soudcem jsa tak rád, | |
| je hotov Faidru vypískat | |
| a chválit baletčiny skoky, | |
| Moinu volat proto jen, | |
| by v parteru byl uslyšen. | |
| XVIII | |
| Kouzelný kraj! Tam kdysi smělý | |
| Fonvizin satirou nám vlád, | |
| svobody přítel. Kňažnin vřelý | |
| truchloher šíříval tam chlad. | |
| Tam dělil Ozerov svou slávu, | |
| daň lidských slzí, potlesk davu | |
| se Semjonovou mladičkou. | |
| Náš Katěnin tam mluvou svou | |
| ožívat Corneillovi dával. | |
| Tam hrál jizlivý Šachovskoj | |
| svých komedií šumný roj; | |
| tam i Didelot své věnce brával: | |
| má mladost kulis ve stínu | |
| tam hledala svou otčinu. | |
| XIX | |
| Mé bohyně! Jste stejné stále? | |
| Zda slyšíte můj teskný hlas? | |
| Či přišly za vás jiné? Ale | |
| mně žádná nenahradí vás. | |
| Uslyším znovu vaše chóry? | |
| A uzřím ruské Terpsichory | |
| zas duší provanutý vzlet? | |
| Či neodpoví na pohled | |
| již nikdo známý z fádní scény? | |
| A upřev lorňon v cizí svět, | |
| mám oklamán jej pustit hned, | |
| radosti divák unuděný? | |
| Mám beze slova zazívat | |
| a na minulost vzpomínat? | |
| XX | |
| Divadlo plno. Lóže svítí | |
| a parter s křesly jako díž. | |
| Strop hučí v lidském vlnobití, | |
| však opona už letí výš. | |
| Sloup záře, ze vzduchu jen zpola, | |
| když smyčec čarovný ji volá, | |
| tu Istomina postává | |
| a kolem ní nymf záplava. | |
| Nohou se parket dotýkajíc | |
| tak tak jen, krouží druhou kruh | |
| a náhle v poskok, v letu vzruch | |
| se dá, jak vločka větrem vlajíc; | |
| a útlý stvol, mdlý, živý hned, | |
| se nepřestává rozvíjet. | |
| XXI | |
| Vše tleská, Evžen teprv vchází. | |
| To patří k jeho zábavám. | |
| Očima za lorňonem hází | |
| po lóžích neznámých mu dam. | |
| Vrhaje pohled za pohledem, | |
| vše zřel: toaletami, vzhledem | |
| žen, slečen nespokojen byl. | |
| Doprava, leva vyměnil | |
| pozdravy s pány, na jeviště | |
| pak zcela roztržitě vzhléd, | |
| a zívnuv otočil se zpět: | |
| "To všechno vyměnil bych příště; | |
| jsem na baletech stálý host, | |
| však i Didelota mám již dost." | |
| XXII | |
| Ještě se čerty hemží scéna, | |
| drak s amorky se po ní mih. | |
| Lokajů cháska unavená | |
| spí venku ve svých kožiších. | |
| A ještě nepřestali dupat | |
| a kašlat, syčet, tleskat, supat. | |
| A ještě venku, ve vnitřku | |
| lucerny všude svítí tu, | |
| promrzlí koně ještě ržají | |
| a omrzele bijí v zem, | |
| a kočí dlaně nad ohněm | |
| si hřejí, pány pomlouvají; | |
| však Oněgin už vyšel ven. | |
| Teď rychle převléci se jen! | |
| XXXIII | |
| Zda zdaří se mi vylíčiti | |
| tu místnost jenom zdaleka, | |
| kde módní lev se doma cítí, | |
| kde obléká se, převléká? | |
| Vše, pro rozmarné lidské strůje | |
| čím Londýn čile obchoduje, | |
| vše, bouřlivým co Baltikem | |
| za tuk a dříví vozí sem, | |
| to vše, čím pařížský vkus vládne | |
| nad přepychem a zábavou, | |
| co duší vynalézavou | |
| se mění v jemnost módy vnadné, | |
| to vše krášlilo kabinet | |
| mudrce osmnácti let. | |
| XXIV | |
| Hle, jantar cařihradských dýmek | |
| a vedle bronzu porculán | |
| a flakony, z nichž osvěžíme | |
| se vůní, skrytou v křišťál hran. | |
| Hřebínky, brousky, nůžky, věru, | |
| vše leskne se tu z necesérů, | |
| a vše, co péčí o pleť čpí, | |
| a pasty, pudry s kartáčky. | |
| Rousseau (to náhodou dím čirou) | |
| nechápal, kterak vážný Grimm | |
| se mohl za hovoru - s ním! - | |
| zabývat hloupou manikúrou. | |
| Než pravdu neměl stokráte | |
| žrec práv a svobod tenkráte. | |
| XXV | |
| Je možno býti vážným mužem, | |
| a chtíti krásné nehty mít. | |
| Což s dobou marně přít se můžem? | |
| Vždyť zvyk je zvyku otročit. | |
| Pln strachu z pustých pomluv lidských, | |
| Evžen jak (Čaadajev) vždycky | |
| byl pedant v oblékání svém | |
| a to, co zveme švihákem. | |
| Tři hodiny tak práce hbité | |
| si před zrcadlem poseděl, | |
| a když pak na návštěvu jel, | |
| byl nalíčen jak Afrodité, | |
| když, převlečena v mužský šat, | |
| jde na karneval tancovat. | |
| XXVI | |
| Jen hovím vaší zvědavosti, | |
| když líčím jeho módní vzhled. | |
| I odborníkům moh bych dosti | |
| o jeho šatstvu povědět. | |
| Však bylo by to skoro smělé, | |
| byť ve verši jsem doma cele. | |
| Frak, pantalony, žilet, vím, | |
| zvát ruským slovem neumím, | |
| i vidím sám, můj zvyk to zlý, žel, | |
| i tak že chatrný můj sloh | |
| se méně často pestřit moh | |
| cizími slovy, i když zhlížel | |
| jsem se kdys občas ze zvyku | |
| v Akademickém slovníku. | |
| XXVII | |
| Tož spokojme se touto troškou | |
| a raděj navštívíme ples, | |
| kam už pár koní krytou drožkou | |
| Evžena tryskem svezl dnes. | |
| Před domy, které potemněly, | |
| přes dřímající bulvár celý | |
| veselá světla kočárů | |
| se rozžíhají po páru | |
| a duhou blýskají se v sněhu. | |
| A nad ulice živý šum | |
| vzplál v lampách velkolepý dům. | |
| Po oknech běží stíny v střehu, | |
| a za skly profil postav šleh | |
| i dam i módních bláznů těch. | |
| XXVIII | |
| Náš hrdina už dostih vchodu. | |
| Vrátného minuv, jako šíp | |
| se vznesl po mramoru schodů, | |
| a vlasy rukou upraviv, | |
| teď vchází. Sál už nabitý je, | |
| orchestr hraje melodie | |
| k mazurce, jíž se oddal dav. | |
| Je hlučno, těsno v kruhu hlav. | |
| Sbor gardy řinčí ostruhami | |
| a poletují nožky dam, | |
| jež k oslnivým postavám | |
| svým horké oči mužů mámí. | |
| Je žárem houslí ohlušen | |
| žárlivý šepot módních žen. | |
| XXIX | |
| V dnech snů a veselí, toť jisto, | |
| já málem bláznil z plesů těch. | |
| Kde pro vyznání lepší místo | |
| je ústně neb i v dopisech? | |
| Manželé vzácní, vás tu vzývám! | |
| Vždyť službu prokázati chci vám. | |
| Jen neodpírejte mi sluch: | |
| chci varovat vás. Chraň vás bůh! | |
| I vy, matinky, za dcerami | |
| se ostražitě dívejte | |
| a lorňonem je hlídejte! | |
| Sic potom... potom, drahé dámy! | |
| Jen proto svěřuji to vám, | |
| že bez hříchu jsem dávno sám. | |
| XXX | |
| Jak velký díl, ach, pro zábavy | |
| jsem ze života poztrácel! | |
| Však kdyby netrpěly mravy, | |
| já plesy dosud rád bych měl. | |
| Mám přece rád šílenou mladost | |
| i hostů vír i lesk i radost | |
| i důmyslné šaty dam. | |
| I nožky žen... Však pravím vám, | |
| najdete sotva v Rusi celé | |
| tři páry nožek štíhlých tak... | |
| Dvě nožky v zasněný můj zrak | |
| tančily dlouho... Zesmutněle | |
| si na ně vzpomínám. I v tmě | |
| znepokojují srdce mé. | |
| XXXI | |
| Kdy, kde a v jakých pustin trávě, | |
| ty blázne, zapomeneš jich? | |
| Ach nožky, nožky, kde teď právě | |
| šlapete květiny jar svých? | |
| Orientální znáte něhu | |
| a na severském, teskném sněhu | |
| jste stopy nezanechaly! | |
| Ach, raději jste mívaly | |
| koberců přepychové chvění. | |
| Pro vás jsem kdysi zapomněl | |
| na slávu, již jsem sklízet chtěl, | |
| na rodný kraj i na vězení. | |
| To tam je štěstí mladých let, | |
| a vítr vaši šlépěj zved. | |
| XXXII | |
| Prs Dianin a tváře Flory | |
| nás uchvacují, druzi mí! | |
| V mém srdci nožka Terpsichory | |
| však zvítězila nad nimi. | |
| Náhradu vzácnou přislibuje | |
| mým pohledům a vybavuje | |
| tak neskutečnou krásou svou | |
| za touhou touhu svévolnou. | |
| Mám rád tu nožku, Elvino má, | |
| pod dlouhých stolů ubrusem | |
| i v travách jar, když kvete zem, | |
| i na mřížoví krbu doma, | |
| na parketách, v nichž září sál, | |
| i na pobřeží v žule skal. | |
| XXXIII | |
| V snách moře před bouří zřím zase. | |
| Ach, závist lomcovala mnou, | |
| když vlny spěly v bouřné kráse | |
| jí s láskou lehnout u nohou. | |
| Jak chtěl jsem s nimi v oněch chvílích | |
| se dotknout ústy nožek milých! | |
| Ne, nikdy za vášnivých dní | |
| mé rozkypělé mladosti | |
| tak hrozně líbat nezatoužil | |
| jsem ústa mladých Armid všech | |
| i tváře, v nichž plál růží dech, | |
| i ňadra, jejichž tvar mě soužil! | |
| Ne, nikdy vášní vzruch svou hrou | |
| nemučil tolik duši mou! | |
| XXXIV | |
| I jiné časy pamatuji. | |
| A někdy v nejtajnějších snech | |
| zas šťastný třemen přidržuji | |
| a nožku cítím na prstech. | |
| A zase fantazie plane. | |
| Zas dotek nožky zbožňované | |
| mi vzkřísil v srdci krve hlas. | |
| A zase stesk... A láska zas... | |
| Nač slaviti však, lyro moje, | |
| ty hrdé? Nechť spí v pokoji! | |
| Za vášeň věru nestojí | |
| a za nadšených písní zdroje. | |
| Řeč čarodějek těch i smích | |
| lže, klame jako nožky jich. | |
| XXXV | |
| Co Oněgin však? V drožce klímá, | |
| po bálu o posteli sní. | |
| Petrohrad, bubny vzbuzen, dýmá | |
| už v neúnavné čilosti. | |
| Lid kvapí, kupec mne si oči, | |
| k své štaci jede líně kočí, | |
| mlékařka z Ochty s bandaskou | |
| už běhá za svou zakázkou. | |
| Je příjemný ten šelest rána, | |
| když zvedli rolety a dým | |
| v den stoupá sloupem modravým | |
| a pekař Němec, hleďme pána, | |
| v čepici papírové včas | |
| už otvírá svůj vasisdas. | |
| XXXVI | |
| Ples znavil Oněgina. Spánek | |
| mu jitro v půlnoc změnil dnes. | |
| Syn rozkoše a radovánek | |
| v stín blažených se klidně snes. | |
| Vstav ve dvanáct, je hotov s prací. | |
| Tak život se mu stále vrací, | |
| táž jednotvárnost, tatáž směs. | |
| A zítra zas jak včera, dnes. | |
| Leč byl-li šťasten též, se ptáte, | |
| v své volnosti a v květu let, | |
| a kdykoli chtěl, vítěz hned | |
| u číše dní svých vrchovaté? | |
| V tom marném běhu do zábav | |
| zda zůstal bezstarostný, zdráv? | |
| XXXVII | |
| Ne: brzo ustydly v něm city | |
| a omrzel ho světa šum. | |
| I krasavic byl brzo sytý, | |
| dav sbohem zevšednělým snům. | |
| I nevěra ho unavila, | |
| z přátelství lhostejnost jen zbyla, | |
| vždyť nelze přece tolikrát | |
| s paštikou biftek jísti rád | |
| a šampaňským to zalévati | |
| a mluvit vtipně cokoli, | |
| když hlava přec jen rozbolí. | |
| A třeba za zbojníka platil, | |
| i hádek syt byl nakonec, | |
| i olova i šavle přec. | |
| XXXVIII | |
| Ten neduh, jehož příčin minu, | |
| ač rozbor by byl načase, | |
| podobný anglickému spleenu, | |
| jenž rusky chandra říká se, | |
| ho ponenáhlu zachvacoval. | |
| Sebevraždu, té nemiloval, | |
| a sláva Bohu, nezkusil, | |
| však k životu pln chladu byl. | |
| Jak Childe Harold teď zasmušilý | |
| si do salonů vcházet zvyk, | |
| a světské klepy, zábav ryk, | |
| vzdech náročný a pohled milý | |
| ho vzrušovat už neuměl. | |
| A lhostejný, dál mimo šel. | |
| XXXIX-XL-XLI | |
| - - - | |
| XLII | |
| Vy preciosky společnosti! | |
| Vás ze všech nejdřív zanechal. | |
| Jak ne! Vždyť nudy vždy je dosti, | |
| kde bontonem je nabit sál. | |
| Ať si tu v kroužcích mnohá paní | |
| řeč o Benthamovi jen shání, | |
| kdo nudy zůstane tu prost, | |
| byť hloupla pouhá nevinnost? | |
| A nadto! Jsou v své stydlivosti | |
| tak vznešené, tak vzdělané, | |
| že divák dýchat přestane | |
| nad tolikerou rozšafností, | |
| tak nepřístupnou mužům všem, | |
| že rodí splín už pohledem. | |
| XLIII | |
| I vám, ó krasotinky slavné, | |
| jež v pozdních chvílích setmění | |
| jste unášeny v drožce plavné | |
| po petrohradském dláždění, | |
| i vám dal Oněgin můj vale. | |
| Byl doma, zavíral se stále, | |
| uprchlík radovánkám všem, | |
| a zíval, šustě papírem, | |
| jejž popsat chtěl; však práce láskou | |
| mu nebyla; hned první list | |
| pod jeho perem zůstal čist. | |
| I minul se se zpupnou cháskou | |
| lidiček, o nichž smlčím vám, | |
| vždyť náležím k nim také sám. | |
| XLIV | |
| Propadnuv znova nečinnosti, | |
| v níž prázdnem zalykal se cit, | |
| ideu pojal, slušnou dosti, | |
| si cizí rozum přisvojit. | |
| Na haldě knih se uvelebil | |
| a četl - moudřejší však nebyl. | |
| Tu nuda, tam zas klam a tlach, | |
| či pustý nesmysl, až strach. | |
| A na všem lpěla pouta tíhy, | |
| buď zplesnivělý starý čas, | |
| neb novota, jež vetší zas. | |
| Jak ženy opustil i knihy | |
| a přes hřbety, v něž padal prach, | |
| smuteční přehoz moudře stáh. | |
| XLV | |
| Konvencí světa zbyv se v sobě, | |
| jak on zanechav marností, | |
| já spřátelil se s ním v té době. | |
| Rád měl jsem jeho vlastnosti: | |
| i nevědomou lásku k snění, | |
| i svéráznost, jíž v jiných není, | |
| chlad v břitkém ducha záblesku; | |
| já v hněvu žil, on ve stesku. | |
| Hru vášní znávali jsme oba. | |
| Vždyť život stejně krušil nás, | |
| i plamen srdce v obou zhas, | |
| a oba táž čekala zloba: | |
| lidí i sudby slepota | |
| hned na úsvitu života. | |
| XLVI | |
| Kdo žil a myslil, tomu snadno | |
| pohrdat lidmi v nitru svém. | |
| Kdo cítil kdy, ten vzrušen na dno | |
| je nenávratna přeludem: | |
| ta tam jsou okouzlení mladá, | |
| vzpomínky v něm jak sykot hada | |
| a lítost, lítost hlodavá. | |
| To všecko časem dodává | |
| veliký půvab rozhovoru. | |
| Nejprve Oněginův vtip | |
| mě bouřil; pak jsem zvykl líp | |
| i jízlivosti jeho sporů | |
| i žertům jeho nakyslým | |
| i jeho epigramům zlým. | |
| XLVII | |
| Jak často za to léto krásné, | |
| kdy noční nebe nad Něvou | |
| tak průzračné je a tak jasné, | |
| a veselé sklo vod svou hrou | |
| neobráží tvář Dianinu, | |
| my vzpomínek oddáni vínu | |
| na prchlou lásku zašlých let, | |
| zas vroucí, bezstarostní hned, | |
| jsme dechem noci laskající | |
| se opájeli v mlčení! | |
| Jak v zpěvné háje z vězení | |
| přenáší spánek vězně spící, | |
| i nás ke zdrojům mladých let | |
| svou rukou blouznivý sen ved. | |
| XLVIII | |
| Z té duše v žal se potápěje | |
| a opřen o žulový rám, | |
| stál Oněgin pln beznaděje | |
| jak básník, jenž se popsal sám. | |
| Vše tálo v tichu; jenom v dáli | |
| tu a tam stráže zahoukaly; | |
| a za domy hluk drožky kdes | |
| se po Miljonné lehce nes. | |
| Jen loďka s vesly, jež se chvěla | |
| nad dřímající řeky jas; | |
| a z šera dojímala nás | |
| intráda rohů, píseň smělá. | |
| Však sladčej prostřed zábavy | |
| zní Torquatovy oktávy. | |
| XLIX | |
| Ó, adriatické vy vlny, | |
| ó, Brento! Ne, přec uzřím vás, | |
| a inspirace znova plný, | |
| uslyším kouzelný váš hlas. | |
| Je svatý vnukům Apollona; | |
| já z hrdé lyry Albiona | |
| jej znám, je tolik blízký mi. | |
| I opájím se zlatými | |
| nocemi, něhou Itálie | |
| a s mladou Benátčankou tmou | |
| se plavě černou gondolou, | |
| jež v tichu samo tajemství je, | |
| já slova nalézám, jež dmou | |
| se řečí lásky s Petrarkou. | |
| L | |
| Což, dočkám svobody se ještě? | |
| Té v dálce, jež tak krásná je? | |
| I čekám slunce v proudech deště, | |
| nad mořem plachtám kývaje. | |
| Pod pláštěm bouří, po prostoře | |
| vln, v nichž se volně vzpíná moře, | |
| kdy ve velký se pustím běh? | |
| Je čas opustit nudný břeh, | |
| kde živlů hněv se na mě řítí, | |
| čas na vodách, v nichž zuří děs, | |
| pod nebem Afriky mé kdes | |
| o mračné Rusi teskně sníti, | |
| kde strádal jsem, kde miloval, | |
| kde srdce své jsem pochoval. | |
| LI | |
| Oněgin záhy by byl se mnou | |
| se rozjel z vlasti do světa. | |
| Vtom ale sudby ranou temnou | |
| čas rozvedl nás na léta. | |
| Zemřel mu otec. Věřitelé | |
| hned do kleští ho vzali cele. | |
| I Evžen měl však metodu. | |
| Nač soudit se? Nač neshodu? | |
| řek smečce lačných platoberů | |
| a klidně, aniž cítil žal, | |
| své dědictví jim zanechal, | |
| nevida valné ztráty věru. | |
| Snad tušil též smrt strýcovu. | |
| Vždyť stařík zrál už do hrobu. | |
| LII | |
| A vskutku - jak vše život složí! | |
| List od správce tu náhle byl: | |
| Strýc leží na smrtelném loži | |
| a rád by se s ním rozloučil. | |
| Jen dočetl tu smutnou řádku, | |
| Oněgin ke strýcovu statku | |
| úprkem na poštu si sed | |
| a zíval raděj předem hned, | |
| ochoten, pro peníze sice, | |
| se nudit, přetvářet a lkát | |
| (zde začal jsem svůj román psát), | |
| když dorazil však do vesnice, | |
| strýc ležel mrtev: zemská dlaň | |
| už čekala na svoji daň. | |
| LIII | |
| Po dvoře pobíhali sluzi. | |
| A k nebožtíku ze všech stran | |
| se sjeli zlí i dobří druzi | |
| za přitažlivým zvukem hran. | |
| Pak nebožtíka pochovali. | |
| Popi a páni hodovali. | |
| Načež, jak vykonal by dost, | |
| se vážně loučil každý host. | |
| Tak Oněgin náš nepořádný, | |
| jenž dosud všecko utratil, | |
| najednou pánem půdy byl, | |
| měl pole, závody, les chladný | |
| a rybníky, a cestou v sad | |
| si liboval své sudby zvrat. | |
| LIV | |
| Tak na dva dni ho upoutaly | |
| v dál táhnoucí se lány luk, | |
| chlad hájů, v nichž si vánky hrály, | |
| a na potoce vlnek zvuk, | |
| už třetí den však háj, chlum bílý | |
| i s polnostmi ho nebavily | |
| a budily v něm ospalost. | |
| Hned nato pochopil náš host: | |
| i venkov nudný je v své kráse, | |
| byť bez bálů a promenád, | |
| paláců, veršů, karet snad. | |
| A chandra sáhla po něm zase | |
| a táhla za ním jako stín, | |
| jak věrný pohled manželčin. | |
| LV | |
| Já zrodil se pro život klidný, | |
| jenž v ticho vsí spí ponořen. | |
| Tam zvučněj zní hlas lyry vlídný, | |
| tam živěji plá tvůrčí sen. | |
| Tam, dobré nečinnosti oddán, | |
| nad pustým jezerem se toulám, | |
| můj zákon far niente zní. | |
| Tam, duše má, najdeme vždy | |
| svou svobodu a sladkou něhu: | |
| čtu málo, zato mnoho spím, | |
| větrné slávy nelovím. | |
| Cožpak jsem v zašlých roků běhu | |
| v své nečinnosti naivní | |
| neprožil nejšťastnější dni? | |
| LVI | |
| Mne květy, láska v háji stinném | |
| a ves a klid vždy vábily. | |
| Vždy mezi mnou a Oněginem | |
| rád zdůraznil bych rozdíly, | |
| by jednou čtenář posměvačný, | |
| či popletených klevet lačný | |
| původce, luště po letech, | |
| co divného v mých verších těch, | |
| bezbožně nemoh opakovat, | |
| že portrét jsem si načmáral | |
| jak Byron, pyšný lyry král, | |
| jako by básník nemoh snovat | |
| verš o pracizí podobě | |
| a nepsat jenom o sobě. | |
| LVII | |
| Jen krátce. Básník odjakživa | |
| se stápí v lásky iluzích. | |
| Tvar milovaných věcí splývá | |
| mi v sen a tajný obraz jich | |
| má duše uschráněla v taji. | |
| Pak v dechu Múzy ožívají. | |
| Tak bezstarostně opěval | |
| jsem děvče z hor, svůj ideál, | |
| i zajatkyně od Salgira. | |
| A teď co chvíli tajemně | |
| se právem přátel ptáte mě: | |
| "Rci, o kom blouzní tvoje lyra? | |
| Které z těch dívek žárlivých | |
| věnuješ lyry pláč a smích? | |
| LVIII | |
| Čí pohled, jenž tě inspiroval, | |
| tě za tvůj zádumčivý rým | |
| dojemnou přízní obdaroval? | |
| A koho zbožnils veršem svým?" - | |
| Ó, pranikoho, druzi moji! | |
| V své teskné lásky nepokoji | |
| já bez útěchy zůstal jsem. | |
| Je blažen, kdo v snu horečném | |
| spjal lásku s rýmem; on tak zdvojil | |
| svou lyru svatě blouznivou, | |
| jda za Petrarkou cestou svou, | |
| i muka srdce upokojil | |
| a slávou též se ověnčil. | |
| Já v lásce němý hňup však byl. | |
| LIX | |
| Pryč láska je. Leč slyším Múzu, | |
| jež sklonila se k vyschlým rtům. | |
| Svoboden, znovu hledám drúzu | |
| tajemných zvuků, citů, dum. | |
| Když píši, srdce nestýská si, | |
| a pero - zapomnělo asi - | |
| už nerýsuje na papír | |
| tvář za tváří a nožek vír; | |
| žár z popela už nezaplane. | |
| Stesk cítím sic, však nepláči | |
| a brzy, brzy zatlačí | |
| den stopy bouře z duše štvané. | |
| Pak s eposem svým začnu hned. | |
| Bude mít zpěvů dvacet pět. | |
| LX | |
| Už promýšlel jsem formu plánu, | |
| už hrdina mnou pokřtěn byl. | |
| A zatím v práci na románu | |
| jsem první hlavu dokončil. | |
| Zrak často textem přísně pluje. | |
| Leccos se, pravda, neshoduje, | |
| však měniti nic nehodlám. | |
| Cenzuře dlužný obol dám; | |
| ať kritik hodně potravy má, | |
| čta knihu mou. Pak piš, co chceš! | |
| Spěš tedy k něvským břehům, spěš, | |
| novorozená básni ty má! | |
| To budiž slávy přídavek - | |
| hluk, žvást a hodně nadávek. | |
| HLAVA DRUHÁ | |
| Ó rus! | |
| - HORATIUS | |
| Ó Rus! | |
| I | |
| Ves, na níž Oněgin mřel nudou, | |
| je z oněch koutů plných krás, | |
| za které nebi díky budou | |
| pět idylici v každý čas. | |
| Dům statkářův stál o samotě, | |
| ochráněn vrchem proti psotě | |
| a s pěknou říčkou v průčelí. | |
| V dál před ním luhy prostřely | |
| svých lučin květ, svá zlatá pole, | |
| a za nimi zříš vísky spát | |
| a obraz pasoucích se stád, | |
| a v hustých klenutích svých dole | |
| se rozšuměl kout zahrady | |
| pro zádumčivé dryády. | |
| II | |
| Ctihodný zámek vybudován | |
| byl v přesném slohu vzorů svých, | |
| po starém vkusu zevnitř chován | |
| byl v klidných, trvalých svých zdích. | |
| Tu každý pokoj vysoký je, | |
| v salonu hedvábí zdi kryje, | |
| krb pestrý všade, portréty | |
| všech carů stěny posety. | |
| To všechno nyní zestaralo, | |
| viselo, stálo malátně. | |
| Můj drahý přítel ostatně | |
| se o to staral strašně málo | |
| a zíval, unuděný brach, | |
| v starých i v módních komnatách. | |
| III | |
| Sám pro pokoj se rozhod, dí mi, | |
| kde starý morous před ním žil, | |
| po čtyřicet let s komornými | |
| se hádal, v okně mouchy bil. | |
| Vše prosté tu: dubové stropy, | |
| skříň, divan, stůl a ani stopy | |
| skvrn po inkoustu nevidět. | |
| Oněgin zotvíral vše hned: | |
| tu účty, na nichž saze lpěly, | |
| zde zaprášené sklenice, | |
| tam láhve s moštem lepí se, | |
| i kalendář tu zplesnivělý. | |
| Na jiné knihy stařec prý | |
| v své práci neměl chuť a kdy. | |
| IV | |
| Oněgin, sám v zámeckém chladu, | |
| jen aby čas mu ušel líp, | |
| vše zařídit po novém řádu | |
| hned učinil si vážný slib. | |
| V samotě, hodné filozofa, | |
| on starou robotu si troufá | |
| v desátek lehký proměnit. | |
| Tím naklonil si rabský cit, | |
| hněv zato padl na souseda; | |
| i soptil v egoismu svém | |
| nad Evženovým zločinem. | |
| Druhý jen rty k úsměšku zvedá | |
| a kdečí nářek stejný je: | |
| Ten blázen nebezpečný je. | |
| V | |
| Návštěvy hrnuly se sice | |
| v dnech prvních za Oněginem. | |
| Leč pak, jak zaslech ze silnice | |
| třesk kočárů, hned úprkem | |
| hnal za statek hostitel milý, | |
| kde hřebce mu už připravili. | |
| Dotčení hosté, dobře tak, | |
| už nikdy nepřijeli pak. | |
| "Je hulvát," pomlouvali prudce, | |
| "potrhlý zednář. Pije jen | |
| červené víno celý den! | |
| A dámám líbat nechce ruce. | |
| Jen ne dí, nikdy prosím ne," | |
| ho pomlouvali společně. | |
| VI | |
| V svou ves se uchýlil v té době | |
| i jiný statkář, by tu žil. | |
| A stejně zlou kritiku sobě | |
| hned u sousedů vysloužil. | |
| Vladimír Lenskij zval se jménem, | |
| duch göttingenský byl mu věnem. | |
| Byl básník, ale mladý přec | |
| a krasavec a kantovec. | |
| Ze zamlžené Germanie | |
| si přivez učenosti díl | |
| a svobodomyslný byl, | |
| duch vášnivý, jenž ve snu žije | |
| a nadšeně vždy uvěří, | |
| mávaje černou kadeří. | |
| VII | |
| Svět chladný s rozvratem svých mravů | |
| mu duši ještě nezmrazil. | |
| Ta koupala se ještě v splavu | |
| přátelských slov, milostných chvil. | |
| Byl srdcem naivní až běda, | |
| pln naděje, jež vzdychat nedá, | |
| a lesklé světa novoty | |
| bral s důvěrou, pln dobroty. | |
| Byl mlád. Sladkými vidinami | |
| zaháněl nejistotu svou. | |
| A smysl života ho mámí | |
| svou přitažlivou hádankou. | |
| Byť hlava se z ní točila, | |
| přec zázrak, zázrak tušila. | |
| VIII | |
| I věřil, že by duše rodná | |
| hned splynula s ním nejraděj, | |
| že čeká na něj nesvobodná, | |
| by zjasnil její beznaděj. | |
| I věřil při své úctě k slovu, | |
| za jeho čest i do okovů | |
| že půjde druh; a bez gesta | |
| že klevetníka potrestá; | |
| že každému z nás předurčeni | |
| jsou požehnaní přátelé, | |
| - - - | |
| - - - | |
| - - - | |
| - - - | |
| IX | |
| A jeho čistá láska k štěstí | |
| a jeho soucit, jeho hněv, | |
| jed v sladké slávy ratolesti | |
| už dávno jitřily mu krev. | |
| On s lyrou procházel kus světa; | |
| pod nebem Schillera a Goetha, | |
| jich poetickým plamenem, | |
| ach, duše zahořela v něm. | |
| A umění Múz povznesené | |
| on nezahanbil, blažený; | |
| a v jeho písních zamčený | |
| vždy zpíval cit, jenž v hloub se klene, | |
| zpěv panenského večera, | |
| prostoty vážná nádhera. | |
| X | |
| Poslušen lásky, lásku zpíval | |
| a v jeho písni svítil jas, | |
| jak v prosté dívčině dum příval, | |
| jak dětský sen, jak luna zas, | |
| bohyně záhad, něžných lkání, | |
| když plyne čistou nebes plání. | |
| Pěl loučení i těžký žal, | |
| stesk neurčita, mlhy dál, | |
| a romantické růže zpíval. | |
| A zpíval dálné končiny, | |
| kde dlouho v lůně tišiny | |
| se do svých vlastních slzí díval. | |
| A zpíval zvadlý žití květ, | |
| stár téměř osmnácte let. | |
| XI | |
| Na vsi, kde ducha v jeho tváři | |
| jen Oněgin moh ocenit, | |
| Lenskému brzo se statkáři | |
| se zprotivilo pustě pít, | |
| i prchal jejich opilosti, | |
| jich rozumářské tlachavosti | |
| o senoseči, o víně | |
| a o psincích a rodině. | |
| Nu, neplýtvali ve své řeči | |
| poetickými výrazy | |
| a vtipu, umu obrazy, | |
| ba ani slušností zvlášť větší; | |
| než hovor jejich milých žen | |
| byl ještě méně vybroušen. | |
| XII | |
| Že bohat byl a krásný taky, | |
| jak ženich býval Lenskij zván. | |
| To už je zvyk. A matek zraky | |
| byl pilně dcerám namlouván | |
| ten poloruský soused sporý. | |
| Jen někam vešel, rozhovory | |
| se ihned točí k problému, | |
| jak nudno neženatému. | |
| Zvou souseda již k samovaru | |
| a Duňa koflík nalívá, | |
| i nutí ji, ať zazpívá. | |
| Pak s doprovodem na kytaru | |
| Dunička piští (Bože můj!): | |
| Dnes večer pod okýnkem stůj! | |
| XIII | |
| Jenomže Lenskij ani stínem | |
| nejevil touhu pouta nést, | |
| spíš chtělo se mu s Oněginem | |
| od srdce rozhovory vést. | |
| I sešli se. Vlna a kámen, | |
| verše a próza, led a plamen | |
| jsou sotva si tak vzdáleny. | |
| Ten skeptický, ten nadšený, | |
| se spolu nejdřív nudívali. | |
| Pak zvykli si, pak zapláli, | |
| co den se navštěvovali | |
| a nerozlučnými se stali. | |
| Tak lidé - pravdu chcete-li, | |
| se z dlouhé chvíle přátelí. | |
| XIV | |
| My však i tohle sotva známe. | |
| Ba, znechuceni všedností, | |
| za nuly všechny lidi máme | |
| a sebe za osobnosti. | |
| Hrajem si na Napoleony | |
| a lidských tváří miliony | |
| jsou pro nás pouhou podnoží. | |
| Cit, ten už člověk odloží. | |
| Evžena snést lze líp než jiné, | |
| neb byť i lidi dobře znal | |
| a celkem jimi pohrdal, | |
| k pravidlu výjimka se vine: | |
| zas jiné uměl ocenit | |
| a v cizí svět se uměl vžít. | |
| XV | |
| S úsměvem na Lenského zírá. | |
| Básníkův hovor vzrušený | |
| a soudů vratká ještě míra | |
| a pohled věčně nadšený - | |
| tím vším se octl v světě novém; | |
| i nerušil ho ani slovem, | |
| jež zmrazilo by jeho cit. | |
| A chápal: k čemu pohoršit | |
| to štěstí chvíle v snu jen stálé? | |
| I beze mne mu přijde čas, | |
| ať zatím žije, věří v nás, | |
| ať věří v světy dokonalé. | |
| Promiňme horké blouznění | |
| mladému bludu v plameni. | |
| XVI | |
| Spor vždy se vracel mezi nimi | |
| a vždy se debatovalo. | |
| Národy se zákony svými, | |
| objevy vědy, dobro, zlo, | |
| pověry, jež čas nerozdrtí, | |
| tajemná přitažlivost smrti, | |
| svět s osudem, vše v směsici | |
| šlo před dvou soudců stolici. | |
| Poeta pod přilbou své hřívy | |
| pak opět s žárem, s výkřiky | |
| čet ze severní epiky | |
| a Evžen, přítel přívětivý, | |
| byť zrovna mnoho nechápal, | |
| mu pozorně vždy naslouchal. | |
| XVII | |
| Nejraděj na samotě tady | |
| o vášních ovšem mluvili. | |
| Zbaviv se jejich krutovlády, | |
| Oněgin, jehož znavily, | |
| měl po nich přízvuk stesku v hlase. | |
| Je blažen ten, kdo vykoupá se | |
| v svých vášních, by jim sbohem dal. | |
| Víc blažen, kdo jich nepoznal, | |
| kdo lásku léčil útěkem z ní | |
| a smíchem hněv. Kdo prožíval | |
| se ženou, přáteli svůj žal, | |
| jenž žárlivce tak krutě vězní, | |
| kdo dědictví své po předcích | |
| neprokarbanil v kartách lstných. | |
| XVIII | |
| Když doplujeme pod prapory | |
| k dnům moudrým, v nichž mír plápolá, | |
| když zhasne vášní plamen chorý | |
| a úsměch jen v nás vyvolá | |
| křeč svévolná, vzruch opožděný, | |
| naivní echo dávné scény, | |
| svých strastí odhodivše kříž, | |
| teď rádi nasloucháme již, | |
| jak cizí vášně kolem vanou, | |
| by v srdcích nám jen dozněly. | |
| Tak invalida zvetšelý | |
| svůj sluch ochotně stáčí stranou, | |
| kde mladý borec nesmělý | |
| se svěřuje v sluch příteli. | |
| XIX | |
| Však zato rozhořelá mladost | |
| nic nedovede skrýt, nic lhát! | |
| Svůj odpor, lásku, žal i radost | |
| vždy ochotna je vyžvatlat. | |
| Jak ten, jenž lásku svou už zmařil, | |
| naslouchal Evžen s vážnou tváří, | |
| když básník na pospas mu dal | |
| své srdce, lásku svou a žal. | |
| Jak jenom důvěřivost svádí | |
| nás k hloupé upřímnosti, žel! | |
| Oněgin lehce vyzvěděl | |
| milostný román jeho mládí. | |
| Však běda: příběh citový | |
| nic nového nám nepoví. | |
| XX | |
| Ach, miloval, jak dnes už znova | |
| rád nelze mít! Jak šílená | |
| je dnes jen duše básníkova, | |
| k snům velké lásky určená. | |
| Zas věčně táž blouznivost dlouhá, | |
| zas věčně tatáž stará touha, | |
| zas věčně tentýž stejný žal! | |
| A ani zmrazující dál | |
| a léta s rozluky své hrůzou | |
| a dálný svět, jenž krásný je, | |
| ba ani filosofie, | |
| ba ani sladké lekce s Múzou | |
| v něm nedovedly přetavit | |
| panenským ohněm vzňatý cit. | |
| XXI | |
| Jak hocha ještě uchvátila | |
| ho Olga. Svědkem zábav byl, | |
| v nichž vyrostla ta malá víla, | |
| o jejíž lásce sladce snil. | |
| Zřel pod stromy, jak dívka milá | |
| na lukách věnečky si vila, | |
| a rodiče a přátelé | |
| už viděli je v kostele. | |
| V luk, hájů požehnaném klínu, | |
| jsouc krásná v nevinnosti své, | |
| již strážný matčin pohled zve, | |
| jak konvalinka kvetla v stínu, | |
| v němž němé trávy ukryly | |
| ji před včelami, motýly. | |
| XXII | |
| To ona snílka obdařila | |
| přec vzruchem první mladosti. | |
| Myšlenka na ni rozvířila | |
| v něm první struny radosti. | |
| Sbohem, vy zářivé sny rána! | |
| Zamiloval si stínem stlaná | |
| zákoutí samot, němou zem | |
| a noc a hvězdy s měsícem. | |
| A lunu zvlášť, tu lampu výší, | |
| jíž oba věnovali jsme | |
| sta procházek v tmě soumračné | |
| i slz, jež tajná muka tiší. | |
| Teď ovšem, teď v ní vidím jen | |
| náhražku matných luceren. | |
| XXIII | |
| Vždy poslušná, vždy skromná byla, | |
| vždy jako jitro zářivá, | |
| jak básníkův svět prostomilá, | |
| jak pocel, jenž se rozplývá; | |
| a modré oči barvy nebe | |
| a smích, jímž ověnčila sebe, | |
| a gesta, hlas a útlý pás, | |
| vše na Olze... vše stejné as | |
| jak v románech. Tam zobrazení | |
| je její. Portrét milý tak. | |
| I já jej rád měl. Nyní však | |
| mě nudí nad vše pomyšlení. | |
| A teď, už dlouho o tom sním, | |
| vám starší sestru vylíčím. | |
| XXIV | |
| Nuž začíná se nová scéna, | |
| v níž představím vám Taťánu. | |
| Já poprvé snad toho jména | |
| jsem směle užil v románu. | |
| Proč ne? Je příjemné a zvučné. | |
| Je ovšem, vím to, nerozlučné | |
| s představou nevolnických žen | |
| a s množstvím starobylých jmen. | |
| Než přiznejme, že velmi málo | |
| se vkusnosti, zvlášť ve jménech | |
| (neřku-li v různých verších těch), | |
| nám od osvěty dostávalo. | |
| Jen strojenosti, té až až | |
| dnes v Rusku u vzdělanců máš. | |
| XXV | |
| Tož Taťánou ji zvou. A věru, | |
| bez krásy, tváře ruměné, | |
| jež obdařily druhou dceru, | |
| kdo všimne si ji, vzpomene? | |
| Divoká, teskná, mlčenlivá, | |
| jak plachá lesní laň se dívá, | |
| a mezi svými bezmála | |
| jak cizí se vždy chovala. | |
| Za svého dětství přec jen s dětmi | |
| si nikdy družně nehrála | |
| a otci, matce vtiskala | |
| jen nechtíc polibek vždy letmý | |
| a často sama celý den | |
| sedala mlčky u kamen. | |
| XXVI | |
| A zádumčivost, družka její | |
| od prvních let, od prvních zim, | |
| jí krášlila i v beznaději | |
| tok venkova svým zasněním. | |
| Ty něžné prsty vždy se střehly | |
| dotknouti vyšívání, jehly, | |
| a ornamenty z hedvábí | |
| tkát do plátna ji nevábí. | |
| Jak se chuť vládnout rodí vždycky? | |
| Děťátko s loutkou poslušnou | |
| se učí žertem, lehkou hrou | |
| být způsobné - toť zákon lidský. | |
| A podle vzoru maměnky | |
| zas komanduje panenky. | |
| XXVII | |
| Než Taťána v těch letech loutku | |
| do rukou nikdy nebrala. | |
| O městě, módě si v svém koutku | |
| s ní pranic nepovídala. | |
| K hrám dětským lhostejná vždy byla; | |
| když zato zima přikvačila, | |
| strašlivé báje v nočních tmách | |
| kouzelný vzbouzely v ní strach. | |
| Když stará chůva svolávala | |
| kruh malých družek Olžiných | |
| a po louce se honil smích, | |
| jen Taťána si nezahrála | |
| a omrzele hleděla, | |
| jak tlupa kolem letěla. | |
| XXVIII | |
| Sedala ráda na balkónu, | |
| na úsvit jitra čekajíc, | |
| co po blednoucím nebesklonu | |
| proud hvězd se propadával v nic | |
| a vítr, časný věštec rána, | |
| vál v dál přes pole zaoraná, | |
| proudilo světlo v země klín. | |
| Když v zimě dlouhý noční stín | |
| se pyšně na půl světa dívá | |
| a dlouho jako v temnici | |
| při zamlženém měsíci | |
| si líný východ odpočívá, | |
| Taťána, zvyklá brzo vstát, | |
| si rozsvěcela v temný chlad. | |
| XXIX | |
| Čtla záhy román po románu, | |
| jež nahrazovaly jí svět. | |
| Do Richardsona zahrabánu | |
| ji zříš a Rousseau též ji plet. | |
| Taťánin otec, z gruntu dobrý, | |
| nepatřil duchem mezi obry, | |
| však v knihách škody neviděl, | |
| aniž kdy touhu čísti měl. | |
| Za pouhou hru je vždycky míval | |
| a nezatoužil celý věk | |
| se podívati na svazek, | |
| jenž v lůžku dceřině se skrýval. | |
| A Richardson to přece byl, | |
| jenž manželku mu pobláznil. | |
| XXX | |
| Ta milovala Richardsona | |
| ne proto, že by četla v něm, | |
| ne proto, že pro Grandissona | |
| by pohrdala Lovelacem, | |
| však proto, že je nejraději | |
| moskevská sestřenice její | |
| mívala, kněžna Alina. | |
| Jak na ty doby vzpomíná! | |
| Nevěstou byla tehdá sice, | |
| však vzdychávala po druhém, | |
| jenž srdcem, ba i rozumem | |
| jí po chuti byl mnohem více. | |
| Ten Grandisson byl slavný pán, | |
| hráč, floutek, gardy kapitán. | |
| XXXI | |
| Jak on i ona oblékala | |
| se slušivě a podle mód. | |
| Ani se ovšem nenadála | |
| a k vdavkám přinutil ji rod. | |
| A bodrý muž, by zmírnil smutek, | |
| ji odvez rychle - moudrý skutek - | |
| v svou vesnici, kde manželka, | |
| jež zoufala si, tajně lká | |
| a ducha nabývajíc zase, | |
| div rozvésti se nedala; | |
| pak pro domácnost zaplála | |
| a zvykla, upokojila se. | |
| Vždyť zvyk nám shůry seslán byl, | |
| aby nám štěstí nahradil. | |
| XXXII | |
| Stesk, pro nějž léku nebylo jí, | |
| byl zvykem zpola zahlazen. | |
| Je něco však, co zcela hojí. | |
| Toť objev hodný moudrých žen, | |
| jež uvažují s myslí chladnou: | |
| tajemství, kterak samovládnou | |
| moc nad mužem si osvojit. | |
| V něm došla míru, našla klid. | |
| Pak péče o dům v ní jen hrála, | |
| špižírnu, účty řídila, | |
| rekrutům hlavy holila, | |
| solila houby, lázně brala | |
| a neptajíc se manžela | |
| natlouci služkám uměla. | |
| XXXIII | |
| Kdys v alba něžných dívek psala | |
| svou krví, celou duší svou. | |
| Praskovju Polinou radš zvala, | |
| mluvila řečí zpěvavou; | |
| korzety měla velmi úzké | |
| a po francouzsku hlásky ruské | |
| uměle nosem říkala; | |
| však brzo toho nechala: | |
| na korzet, alba, na Polinu | |
| už dávno myslit přestala | |
| a dávno nejmenovala | |
| Selinou hloupou Akulinu; | |
| i začla chodit v županu | |
| a v čepečku hned po ránu. | |
| XXXIV | |
| Muž upřímně ji milovával | |
| a v pevné důvěře k ní žil. | |
| Vždy předem za pravdu jí dával, | |
| v chalátu chodil, jed a pil. | |
| Tak klidně dni mu ubíhaly. | |
| Pak po večerech loudávali | |
| se k němu dobří sousedi. | |
| Ti na škrobenost nehledí | |
| a po domácku, vždyť se znali, | |
| zatímco Olga lila čaj, | |
| sklepali mnohý místní taj | |
| a navzájem si postýskali. | |
| Tak čas jim ušel. Ospalí, | |
| sousedé domů spěchali. | |
| XXXV | |
| Za pomalého života si | |
| pradávné zvyky chránili. | |
| V hýřivé masopustní časy | |
| se u nich bliny smažily. | |
| Vždy dvakrát v rok půst držívali, | |
| pro kolotoče horovali, | |
| pro písně, pro veselice. | |
| Když lid v den svaté Trojice | |
| se na mši v ospalý mír hloubil, | |
| dojatě na svěcený květ | |
| tři slzy uronili hned. | |
| Kvas jako vzduch jim potřebou byl. | |
| A jídla na stůl pro hosti | |
| nosili podle hodností. | |
| XXXVI | |
| Tak stárli po celou tu dobu. | |
| Pak před manželem dokořán | |
| se otevřely dveře hrobu. | |
| A nový věnec byl mu dán. | |
| Smrt nalezla ho před obědem. | |
| I oplakaly před sousedem | |
| ho děti s věrnou manželkou | |
| a smutně na pohřeb mu jdou. | |
| Býval to prostý, dobrý bárin. | |
| A tam, kde leží jeho prach, | |
| náhrobní kámen hlásá, ach: | |
| "Smířený hříšník, Dmitrij Larin, | |
| služebník Páně, brigadýr, | |
| zde pod kamenem našel mír." | |
| XXXVII | |
| Když ke svým penátům se vrátil | |
| Vladimír Lenskij v rodnou zem, | |
| navštívil hrob, v němž druha ztratil, | |
| a vzdych nad jeho popelem. | |
| Bylo mu teskno nad kamenem. | |
| "Poor Yorick!" vzdych si dlouhým stenem. | |
| "On na rukou mě držíval. | |
| Jak často za dětství jsem hrál | |
| si s jeho očakovským řádem! | |
| On Olgu sliboval mi dřív | |
| a říkal: Zda se dočkám živ...?" | |
| A tesklivým se třesa chladem, | |
| Vladimír sedl si a psal | |
| mu na památku madrigal. | |
| XXXVIII | |
| I rodičům svým, žalem zmámen, | |
| zde psal kdys - jaká tesknota! - | |
| bolestnou rukou svoje Amen... | |
| Ach běda! V brázdách života | |
| za pokolením pokolení | |
| jdou, dozrají a v prach se mění | |
| po vůli Prozřetelna v tmách; | |
| a noví jim jdou po stopách. | |
| I dnešní povětrní lidé | |
| jdou, bujejí a k posledu | |
| se stísní ve hrob pradědů. | |
| A také náš čas přijde, přijde | |
| a naši vnuci jedenkrát | |
| i nás přitlačí v hlíny chlad! | |
| XXXIX | |
| Jen pijte, pokud času dosti, | |
| ten život lehký jako van. | |
| Rozumím jeho nicotnosti | |
| a nejsem k němu připoután. | |
| Zavírám oči před vidinou; | |
| však srdcem někdy přec jen plynou | |
| mi bludné hvězdy nadějí. | |
| Bez lehce světlých šlépějí | |
| bych nerad chtěl svět opustiti. | |
| Bdím, píši přec ne pro potlesk - | |
| a přesto zalká ve mně stesk | |
| svůj žalný úděl proslaviti, | |
| by hlásal mě, jak srdce tluk, | |
| alespoň jeden, jeden zvuk. | |
| XL | |
| Snad v něčím srdci zazní přece; | |
| a osud se svou perutí | |
| mé strofě nedá zhasnout v řece | |
| věčného zapomenutí. | |
| Snad - je to možná jen klam touhy - | |
| ukáže jednou prosťák pouhý | |
| můj portrét, jejž jsem proslavil, | |
| a řekne: Hle, to básník byl. | |
| Ber tedy díky moje vždycky, | |
| ctiteli mírných Aonid, | |
| v němž srdce nepřestalo bít | |
| pro básní mých zpěv etherický, | |
| ty, jehož vlídná ruka kdy | |
| pohladí laury starcovy. | |
| HLAVA TŘETÍ | |
| Elle était fille, elle était amoureuse. | |
| - MALFILÂTRE | |
| Byla dívka, byla zamilovaná. | |
| - MALFILÂTRE | |
| I | |
| "Kam? Tihle básníci jsou pěkní!" | |
| - Buď zdráv, Evžene, pospíchám. - | |
| "Já nedržím tě. Jen mi řekni, | |
| kam jezdíš vždycky večer. Kam?" | |
| - Jdu k Lariným. - "To divím se ti. | |
| Jak možno takhle ubíjeti | |
| svůj každý večer, den co den?" | |
| - I jdi! - "Nechápu. Řekni jen, | |
| že nemýlím se ani trochu: | |
| prostinká ruská rodina | |
| a věčná zavařenina | |
| a hrozné pohostinství, hochu, | |
| a nekonečný nudný tlach | |
| o dešti, lnu a o kravách..." | |
| II | |
| - V tom přece není pranic zlého. - | |
| "Jen nuda, hochu, přisámbůh." | |
| - Jsem syt módního světa tvého, | |
| mně domácí se líbí kruh, | |
| kde mohu... - "Zase pastorále! | |
| Než nebudem se hádat dále. | |
| Ty jedeš. Lze jen litovat. | |
| A poslyš. Nemohl bych snad | |
| poznati předmět tvého smutku, | |
| tvých radostí a neklidu, | |
| tvé poezie Phillidu? | |
| Představ mně ji." - Toť žert? - "Ne, vskutku!" | |
| - Jak rád! - "A kdy?" - Teď pravý čas. | |
| Ochotně jistě přijmou nás. - | |
| III | |
| "Tož jeďme." - Jeli, ujížděli, | |
| přijeli, hosti rozmilí. | |
| A všichni vítati je spěli | |
| a k omrzení hostili, | |
| jak káží zvyky. Ovšem kynou | |
| talířky se zavařeninou, | |
| a brusinkové šťávy džbán | |
| je na stůl stále podáván. | |
| - - - | |
| - - - | |
| - - - | |
| - - - | |
| - - - | |
| - - - | |
| IV | |
| Nejkratší cestou jedou domů | |
| pak oba v pozdní hodinu. | |
| Proč nevyslechnout v stínu stromů | |
| rozhovor obou hrdinů? | |
| - Nu co, Evžene? Zíváš zase. - | |
| "To ze zvyku." - Dnes však, jak zdá se, | |
| jsi nějak zvláště unuděn. - | |
| "Ó kdež! Toť tvoje zdání jen. | |
| Jeď rychlej, Andrjuško, už tma je. | |
| Jaká to hloupá krajina! | |
| Slyš, mně se líbí Larina, | |
| je prostá, ale příjemná je, | |
| z těch starých, dobrých maminek. | |
| Brr, tahle šťáva z brusinek! | |
| V | |
| Slyš! Taťána, která to byla?" | |
| - Ta mlčenlivá, zastesklá | |
| jak Světlana. Nic nemluvila | |
| a k oknu ihned utekla. - | |
| "Což, tobě se ta menší líbí?" | |
| "Nu a..." - Já tuhle chtěl bych, kdyby... | |
| nu kdybych básník byl jak ty. | |
| Ta Olga rysy bez vervy | |
| má, čpí mi van Dyckovým rájem, | |
| má červenou a plnou tvář | |
| jak téhle hloupé luny zář | |
| nad tímhle naším hloupým krajem." | |
| Vladimír suše odkašlal | |
| a vůbec nemluvil už dál. | |
| VI | |
| A zatím příchod Oněgina | |
| k Lariným vzbudil velký vzruch. | |
| Kol vsi se hnula voda líná | |
| a výklady jen bzučel sluch. | |
| Ten hádá to, a ten zas jiné, | |
| šept domněnek kol statku plyne, | |
| že Taťána, ta přetichá | |
| už přece našla ženicha. | |
| Jiní už znali datum svatby | |
| a přát k ní chystali se jim, | |
| a nebyla-li, to je tím, | |
| že ženich módní prsten rád by. | |
| Lenského s Olgou v onen čas | |
| už dávno svázal lidu hlas. | |
| VII | |
| Taťána hněvala se sice | |
| na tyhle klepy. Tajně však | |
| se zardívaly její líce | |
| a maně přemýšlela pak. | |
| A v srdce myšlenka se vťala. | |
| Čas přišel, ona milovala. | |
| Tak oheň jara oživí | |
| zrnéčko padlé do nivy. | |
| Už dávno její fantasie, | |
| zlačnělá tesknou, něžnou hrou, | |
| hořela žízní osudnou | |
| po někom, k němuž srdce bije. | |
| A duše čekala, a v hruď | |
| se vetřel obraz. Čí? Bůh suď. | |
| VIII | |
| A dočkala se. Procitlýma | |
| očima ví: toť on, toť on! | |
| A jeho jen, žel, vidí jima, | |
| a její den i noc, snu ston | |
| je pln ho; dívce okouzlené | |
| vše jenom jeho připomene | |
| vždy poznovu. Řeč laskavá | |
| teď mrazivou ji nechává, | |
| i oči služky starostlivé. | |
| I hosty vítá s nechutí | |
| a k hovoru je nenutí | |
| a nenávidí z duše snivé, | |
| jíž láska táhne nad hlavou, | |
| přítomnost jejich zdlouhavou. | |
| IX | |
| A s jakým zájmem, s jakou chutí | |
| teď rozkošné čte romány! | |
| Jak pije do zapomenutí | |
| klam citů začarovaný! | |
| Jak šťastná síla obraznosti | |
| vše zkrášlí, všechny chyb jich zprostí! | |
| A Wolmar, milec Juliin, | |
| Malek Adhel, rek Cottinin, | |
| i Werther, smrti zasvěcený, | |
| i Grandisson ten skvělý zas, | |
| jenž kolikráte uspal nás, | |
| se slili ve snu jedné ženy | |
| v jediný obraz, v jeden stín - | |
| vždy byl to Evžen Oněgin. | |
| X | |
| S románem v ruce, zcela vžila | |
| se ve své vzory Taťána. | |
| Clarissou, Julií též byla | |
| na toulkách lesem od rána, | |
| a Delfinou se cítíc zase, | |
| s neblahou knihou toulává se, | |
| v ní hledá vlastní tajný sen, | |
| jenž ze srdce se line ven, | |
| a její vzdechy v knize loví | |
| všech cizích vášní ohlasy; | |
| blouznivě předříkává si | |
| list, posílaný hrdinovi... | |
| Leč Evžen, cokoli byl on, | |
| dojista nebyl Grandisson. | |
| XI | |
| Sloh drže v ladném, vážném stínu, | |
| ohnivý tvůrce kdysi dbal, | |
| by vrh nám pohled na hrdinu | |
| jak na úplný ideál. | |
| Rek jeho vždy, ač lásku sklízel, | |
| měl se zločinci mnohou svízel, | |
| přetékal citem, moudrostí | |
| a vnější přitažlivostí. | |
| Vždy čistou vášní hořel jistě | |
| a v čestném boji desetkrát | |
| byl ochoten všanc život dát - | |
| a vzadu na posledním listě... | |
| zločince stihl přísný trest | |
| a dobro odměněno jest. | |
| XII | |
| Však my jak v mlze jsme teď, běda, | |
| morálka nudí bez mezí, | |
| a dnešní čtenář v knize hledá | |
| jen krásný hřích, jenž vítězí. | |
| Britanská Múza báchorkami | |
| sny nedospělé dívky mámí, | |
| vkus Byronův jí udělal. | |
| Teď Vampyr se jí modlou stal | |
| a Melmoth, tulák zamračený, | |
| či Korzár nebo Věčný Žid | |
| a Sbogar podemílá klid | |
| tajemstvím okouzlené ženy. | |
| A romantický žal se skví | |
| i na zoufalém sobectví. | |
| XIII | |
| Přátelé, jaký smysl má to? | |
| Snad z vůle nebes přestanu | |
| být básníkem a nový zato | |
| běs vstoupí ve mne. Zamanu | |
| si přes to, že se Foibos zhrozí, | |
| psát nízkým slohem krotké prózy. | |
| A vesel, překvapím svou zem | |
| pak staromódním románem. | |
| V něm zločin, jenž se v mukách svíjí, | |
| vám hrůzně líčit nebudu. | |
| Jen příběh prostých osudů | |
| a ruských rodin historii | |
| vám vypovím, a lásky vzdech, | |
| a mravy zbylé po dědech. | |
| XIV | |
| O prostých řečech otce, děda | |
| vám povím, ale nejvíce | |
| o starých lipách, pod něž sedá | |
| nad vodou mladá dvojice; | |
| o kleté žárlivosti vírech, | |
| o slzách, odluce a smírech; | |
| milencům rozejít se dám, | |
| než povedu je k oddavkám. | |
| Vzpomenu vášnivých slov lásky | |
| a řečí roztoužených chvil, | |
| jež na jazyk mi vyloudil | |
| u nohou milované krásky | |
| žár mladosti. Těch krásných vět, | |
| jimž odvykl jsem od těch let! | |
| XV | |
| Já s pláčem přihlížím tvé muce, | |
| Taťáno, Táňo rozmilá! | |
| Módnímu tyranovi v ruce | |
| ty osud svůj jsi vložila. | |
| Ty zahyneš. Však dříve, drahá, | |
| po temném štěstí ještě sahá | |
| tvá zaslepená naděje. | |
| Poznáváš něhy záchvěje | |
| a piješ kouzelný jed přání, | |
| jež vzdech ti loudí na ústa; | |
| tam všude loubí vyrůstá, | |
| jež šťastná shledání tvá chrání. | |
| A před očima všude již | |
| stín osudného svůdce zříš. | |
| XVI | |
| Taťána, běda, nemá stání, | |
| rozsévá pod stromy svůj žal. | |
| Pojednou oči v přemítání | |
| jí strnou, nemůže jít dál. | |
| Hruď dme se jí a v bledé tváři | |
| jí na okamžik plamen září, | |
| blesk do očí, v sluch šum jí leh | |
| a v hrdle přiškrcený dech. | |
| Noc nastává; a luna loví | |
| ospalé vlny života. | |
| A slavík, slavík klokotá | |
| do zamlžených korun v křoví. | |
| Nemohouc usnout, černou tmou | |
| Taťána volá chůvu svou. | |
| XVII | |
| "Nemohu, ňáňo, spát v tom dusnu. | |
| Otevři okno. A pojď blíž." | |
| - Co je ti? - "Povídej, než usnu. | |
| O starých časech něco, víš?" | |
| - A co jen, Táňo? Znávala jsem | |
| sic všelijaké báje časem, | |
| jak víly v lese tančily, | |
| jak zlí duchové strašili. | |
| A teď jsem, Táňo, zapomněla. | |
| Jsou to přec léta. Inu, čas | |
| a stáří všecko splete v nás. - | |
| "Nu, však ty víš... jen kdybys chtěla... | |
| (o vílách přece nechci nic) | |
| mi o své první lásce říc..." | |
| XVIII | |
| - Máš rozum, Táňo? My v ty časy | |
| přec neslýchaly o lásce. | |
| Nebožka tchyně by mě asi | |
| zabila v zuřivosti své. - | |
| "Jak jsi se tedy, ňáňo, vdala?" | |
| - A tak, Bůh chtěl, já poslouchala. | |
| Můj Váňa mladší byl než já, | |
| tenkráte třináctiletá. | |
| Dva týdny, šetřilo se časem, | |
| chodili svati. Na třetí | |
| už žehnal otec dítěti. | |
| Ze strachu hořce plakala jsem | |
| a s pláčem rozpletli mi cop. | |
| Tak vdávaly se za mých dob. | |
| XIX | |
| Pak mezi cizí odvedli mě... | |
| Ty ale neposloucháš již. - | |
| "Ach, ňáňo má, stesk umučí mě. | |
| Je mi tak těžko. Nevěříš? | |
| Chce se mi plakat. Ach, má hlava!" | |
| - Mé dítě, jistě nejsi zdráva... | |
| Pán Bůh se smiluj, zachraň nás! | |
| Chceš něco? Čekám na rozkaz... | |
| Svěcenou vodu máme doma... | |
| vždyť celá hoříš... pro Pána... - | |
| "Ne... jsem jen zamilována." | |
| - Bůh budiž s tebou, holčičko má... - | |
| A drsná ruka rozchvěle | |
| křižuje Táňu po čele. | |
| XX | |
| "Jsem zamilována," zas hlásí | |
| své chůvě hořce Taťána. | |
| - Ach miláčku, ty nemocna jsi. - | |
| "Nech mě. Jsem zamilována." | |
| A zatím luna ze své výše | |
| po bledé tváři sklouzla tiše | |
| a ulehla si v důvěře | |
| na rozpuštěné kadeře, | |
| na kapky slz, jež v očích svitly, | |
| i na oděnou prostince | |
| stařenku k mladé hrdince | |
| se sklánějící v dlouhé kytli; | |
| a v čarodějném přísvitu | |
| vzdychaly obě ženy tu. | |
| XXI | |
| Sen Taťánina srdce zapad | |
| v daleký, modrý luny svit. | |
| A myšlenkou jí šlehl nápad... | |
| "Jdi pryč. Chci samotu a klid. | |
| Jen z mého stolku všecko sejmi | |
| a papír s perem, ňáňo, dej mi, | |
| lehnu si brzo." V světnici | |
| při luně, němě zářící, | |
| s tvářemi v dlaních Táňa píše, | |
| v Evžena mění se jí svět | |
| a z lehce tryskajících vět | |
| nevinná dívčí láska dýše. | |
| A psaní, v letu napsané... | |
| Taťáno, kdo je dostane? | |
| XXII | |
| Znával jsem nedostupné krásky, | |
| studené, čisté jako led. | |
| Nevymodlíš si na nich lásky | |
| a těžko je jim rozumět. | |
| Já žasl nad tou módní pýchou, | |
| nad jejich nevinností lichou, | |
| a přiznám, prchal jsem jim hned, | |
| jako bych nad obočím čet | |
| jim s hrůzou nadpis nad Infernem: | |
| Kdo jdeš sem, bez naděje buď! | |
| Strach z lásky mají, leč i chuť | |
| děsiti muže v srdci černém. | |
| Snad ještě v Petrohradě též | |
| podobné dámy nalezneš. | |
| XXIII | |
| Já v kruhu dvorných nápadníků | |
| i jiné rozmarnice znal, | |
| lhostejně samolibé k vzlyku | |
| snů vášnivých i k proudům chval, | |
| než co jsem zjistil potom k zlosti? | |
| Když tvrdohlavou upjatostí | |
| své nápadníky zalekly, | |
| hned chytře zpět je přivlekly. | |
| Snad že to soucit jejich líček, | |
| snad že to přízvuk dokázal, | |
| když opět něžnější se zdál, | |
| a lehkověrný milovníček | |
| se slepě zas, než odplynou, | |
| hnal za marnou svou vidinou. | |
| XXIV | |
| Oč větší Taťánina vina? | |
| O to, že v milé prostotě, | |
| neznajíc šalby, uvěřila | |
| svým vlastním snům jak jistotě? | |
| Že milovala, aniž hrála, | |
| že celá touze své se vzdala, | |
| že ráda mít se nebojí, | |
| že nebe obdařilo ji | |
| i živou vůlí tvrdohlavou | |
| i fantazií bouřlivou | |
| i duší po svém myslivou | |
| i něžným srdcem, krví dravou? | |
| A křehkost vášně té že svět | |
| by nedovedl odpouštět? | |
| XXV | |
| Koketa ano řekne stěží, | |
| neb chladnou radost ze hry má. | |
| Taťána k lásce dětsky běží | |
| se zavřenýma očima. | |
| Neříká: dnes, dnes ne, až zítra - | |
| tím cenu lásky zmnožím zchytra, | |
| v síť polapím tím pevněji | |
| ješitnost; nejdřív nadějí | |
| ho popíchnu a pochybami, | |
| ať chvíli potrápí se host, | |
| pak podmaní ho žárlivost; | |
| neb jinak, unuděný námi, | |
| vítězný otrok hotoví | |
| se vždycky strhat okovy. | |
| XXVI | |
| Teď tíží mě však úkol jiný: | |
| bych uctil vlastenecký cit, | |
| Taťánin dopis do ruštiny | |
| vám budu muset přeložit. | |
| Žel, neznala se v pravopisu, | |
| neb nečtla ruských časopisů | |
| i špatně mluvíc po zvyku | |
| v svém rodném ruském jazyku. | |
| A tak jen francouzsky vždy psala. | |
| Co dělat! Opakuji vám: | |
| až dodnes láska našich dam | |
| se rusky vyznávati bála, | |
| až dosud řeč ta nezvyklá | |
| poštovní próze unikla. | |
| XXVII | |
| Vím: chtěli dámy donutiti | |
| číst rusky. Klobouk na stranu! | |
| Já neumím si představiti | |
| je číst v "Pořádném občanu". | |
| Vy můžete to přece říci, | |
| básníci, v potu hříšných lící | |
| píšící tajně verše jim. | |
| Ty, jimž jste kladli k rýmu rým, | |
| ty, jimž jste srdce svá všanc dali, | |
| že všecky, jenom s námahou | |
| mluvíce rodnou řečí svou, | |
| vždy v rozpacích se zakoktaly, | |
| však cizí zato po chvíli | |
| se jako rodnou bavily. | |
| XXVIII | |
| Dej Bůh, bych nepotkal kdy v bále | |
| - mne strach již předem zalyká - | |
| seminaristu v žluté šále | |
| či v čepci akademika! | |
| Já bez chybičky v gramatice, | |
| jak bez úsměvu svěží líce, | |
| svou mateřštinu nemám rád. | |
| A možná, na mou škodu snad, | |
| že nových krásek pokolení, | |
| jež žurnálů hlas pobídne, | |
| brus ruštiny nám nabídne | |
| a v básní ctitelky se změní. | |
| Co já pak? Věřte, v sluchu mém | |
| vše zůstane zas při starém. | |
| XXIX | |
| Nedbalost v chybujícím slovu, | |
| zlý přízvuk, jímž řeč šidíme, | |
| po staru tlukot srdce znovu | |
| jen popožene v hrudi mé. | |
| Žel, kát se z toho nemám síly, | |
| mně galicismus bude milý | |
| jak prchlé mladosti mé hřích, | |
| jak Bogdanovič v básních svých. | |
| Než dost už. Čas je, abych spěchal | |
| k dopisu krasavice mé. | |
| Já slovo dal, a málem, ne - | |
| a málem bych už všeho nechal. | |
| Vždyť vím: ten něžný Parny dnes | |
| už do zapomenutí kles. | |
| XXX | |
| Básníku Hostin, temných smutků, | |
| kdybys tu se mnou ještě byl, | |
| já prosbou, neskromnou tak vskutku, | |
| můj drahý, bych tě zneklidnil, | |
| bys ve svůj verš, v své zpěvné vzněty | |
| přeložil cizozemské věty | |
| vášnivé dívky. Jak bych rád | |
| svá práva ti chtěl přenechat. | |
| Přijď, pokloním se ti, můj drahý... | |
| Však žel, on v stínech chmurných skal, | |
| odvyknuv srdcem dýmu chval, | |
| sám pod finského nebe prahy | |
| se kdesi toulá, neslyší | |
| hlas bolesti mé nejtišší. | |
| XXXI | |
| Zde leží Taťánino psaní. | |
| Jen plaše beru v dlaň ten list | |
| a čtu v tajemném rozjímání | |
| a vím, že zas jej budu číst. | |
| Kdo vdech jí, ze kterého zřídla, | |
| ta něžná slova lehkokřídlá, | |
| tlach šílený a dojemný, | |
| rozhovor srdce tajemný, | |
| v němž s okouzlením blud jak štkal by? | |
| To zde - jak dozřít do hlubin? - | |
| je kusý překlad, slabý stín, | |
| pobledlý snímek živé malby; | |
| či plachou žačkou zvečera | |
| zahraná hudba z Webera. | |
| TAŤÁNIN DOPIS ONĚGINOVI | |
| "Já píši vám - co mohu více? | |
| Co ještě mohu dodati? | |
| Teď vím, že máte právo sice | |
| mne pohrdáním trestati, | |
| leč ještě věřím, nešťastnice, | |
| že mne váš milosrdný soud | |
| nemůže přece zavrhnout. | |
| Já nejdřív mlčeti jsem chtěla; | |
| a věřte: nebyl byste znal | |
| nikdy můj ostýchavý žal, | |
| kdybych jen stín naděje měla, | |
| že třeba jednou za týden | |
| vás u nás na vsi uzřím jen, | |
| abych vám slůvko mohla říci | |
| a v duchu vaši tvář a hlas, | |
| než znovu navštívíte nás, | |
| dnem nocí abych mohla stříci... | |
| Však řekli, že jste samotář. | |
| Že na vsi nudíte se, víme. | |
| A my... z nás věru nejde zář, | |
| třebaže ze srdce vás ctíme. | |
| Proč jenom, proč jste přišel k nám? | |
| Já v žalu opuštěné vsi té | |
| bych neznala vás, jak vás znám, | |
| ba ani žal, jejž pochopíte. | |
| Mé zármutky, v tmách duše skryté, | |
| by smířil čas, pak (kdož to ví?) | |
| bych zadala se mužovi | |
| a byla mu i věrnou ženou | |
| i ctnostnou matkou usmířenou. | |
| Jiného...? Ne již. V světě ráda | |
| nikoho nemohu mít já. | |
| Tak si to Prozřetelnost žádá... | |
| Tak chtějí nebesa: jsem tvá. | |
| Můj celý život mi tě slíbil, | |
| tys musel, musel přijíti. | |
| Tys ten, jenž Bohem seslán mi byl | |
| až do hrobu mě chrániti... | |
| Byls vidinou mých nočních snění, | |
| už drahý mi, když nezřený, | |
| tvůj zrak mě mučil plameny, | |
| tvůj hlas zněl v touhy rozeznění | |
| - a nebyl to jen sen - jak zvon! | |
| Jen vstoupil jsi, už jsem tě znala, | |
| a strnula jsem, tvář mi vzplála, | |
| hlas nitra řekl mi: Toť on! | |
| Och ano... Já tě slýchávala, | |
| tys tiše se mnou rozmlouval, | |
| když chudákům jsem pomáhala, | |
| i když jsem v prosbách klekávala | |
| za zmatené své duše žal. | |
| Zda tys to, přízraku můj milý, | |
| se do světnice v oné chvíli | |
| průzračnou nocí nesnesl, | |
| nepostál tiše nad pelestí? | |
| A slova naděje a štěstí | |
| zdas v útěchu mi nehlesl? | |
| Kdo jsi? Můj anděl ochranitel? | |
| Či úskočný můj pokušitel? | |
| Viď, zbavíš mě mých zmatků těch! | |
| Snad je to klam, jenž svými stíny | |
| v mou nezkušenou duši leh! | |
| A mně je souzen osud jiný... | |
| Děj se co děj! Já osud svůj | |
| dnes do rukou tvých svěřuji ti. | |
| Modlím se k tobě. Při mně stůj, | |
| mé slzy v dlaně tvé se řítí... | |
| A uvaž: já zde sama jsem, | |
| a nikdo mi tu rady nedá. | |
| A musím zahynouti, běda, | |
| i se svým němým úžasem. | |
| I čekám tě. Přijď, vytoužený. | |
| Buď lásku najevo mi dej, | |
| či těžké sny mé zpřetrhej, | |
| ať stihne mě trest zasloužený! | |
| I končím! Hrůzno mi číst psaní... | |
| Já studem, strachy umírám... | |
| Však vím, že vaše čest mě chrání, | |
| a směle svěřuji se vám..." | |
| XXXII | |
| Taťána vzdychá z teskné duše. | |
| List v prstech se jí zachvívá. | |
| Růžová obálka jí suše | |
| na zprahlých ústech utkvívá. | |
| Hlavička už jí padá zase. | |
| Košilka lehce spustila se | |
| jí se sličného ramene. | |
| Měsíční světlo zmámené | |
| už pohasíná. Nad dolinou | |
| už jasní mha. Teď sedláka | |
| roh pastýřův ven vyláká. | |
| Stříbrné vlnky strouhou plynou. | |
| Je ráno. Všichni vstali již. | |
| Však s Taťánou je dneska kříž. | |
| XXXIII | |
| S opřenou hlavou neviděla, | |
| že přichází den chvílí tou. | |
| I na list vtisknout zapomněla | |
| svou pečeť, umně vyrytou. | |
| Vtom, dveře přidržujíc zpevna, | |
| už čaj jí nese Filipjevna, | |
| by netrpěla dlouho hlad. | |
| - Je ráno, dítě, čas je vstát. | |
| Aj, naše krasavice vstává! | |
| Náš ranní ptáček vzhůru už! | |
| A pak se nad ní večer suž! | |
| Nu, sláva Bohu, že jsi zdráva! | |
| Ta noční starost mizí hned. | |
| Máš dneska tvář jak z máku květ. - | |
| XXXIV | |
| "Ach ňáňo, byla bys tak hodná... | |
| nemysli, že to... zlé je snad..." | |
| - Jen poruč, pověz, moje rodná... - | |
| "A musíš mi to udělat." | |
| - Já jménem Božím slibuji ti... - | |
| "Tož tedy vnuk tvůj musí jíti | |
| s tím listem k O..., nu, k onomu... | |
| sousedu... ale poruč mu, | |
| že nesmí nikde říci slova, | |
| a hlavně, že to ode mne..." | |
| - Kdo je to však? A kdeže je? | |
| Prosím tě, pověz mi vše znova - | |
| kolem je tolik sousedů, | |
| sečíst je sotva dovedu. - | |
| XXXV | |
| "Jak nechápavá jsi dnes, ňáňo!" | |
| - To starobou je, dítě mé. | |
| Ta zakaluje rozum, Táňo. | |
| A přec... když člověk vzpomene: | |
| stačilo panské slovo kdysi... - | |
| "Ach ňáňo, ňáňo, jaká ty jsi. | |
| Nač rozum tvůj mi potřeben? | |
| Chci Oněginu přece jen | |
| poslati dopis." - Ovšem, dítě. | |
| A nehněvej se, já už vím. | |
| Vše zapomenu. To je tím. | |
| Co to? Zas slabost rozráží tě? - | |
| "Ba ne, má ňáňo, zdráva jsem. | |
| Jen ať hoch letí s dopisem." | |
| XXXVI | |
| Den uplynul a druhý je tu. | |
| Taťána, bledá jako list, | |
| už ráno shání toaletu | |
| a odpověď by chtěla číst. | |
| Kde nic tu nic. Jen Lenskij přibyl. | |
| "Přijde váš přítel? Ondy slíbil," | |
| dí paní, než se k slovu měl. | |
| "Snad na nás vůbec zapomněl." | |
| Táňa se chvěla, zastyděla. | |
| "Slíbil mi přece na dnešek," | |
| stařičké paní Lenskij řek, | |
| "jistě ho pošta zadržela." | |
| Taťána oči přivřela, | |
| jako by výtku slyšela. | |
| XXXVII | |
| Šel soumrak. Na prostřeném stole | |
| už kypěl lesklý samovar. | |
| A čínský čajník hřál se v kole | |
| syčivě prchajících par. | |
| Už naplnila Olga s výšky | |
| tekoucím vonným proudem číšky | |
| a čaj jak horké zlato plál. | |
| Hoch smetanu všem podával. | |
| Taťána plaše v okně stála, | |
| a zatímco se v černi skel | |
| dech její srážel v mléčnou běl, | |
| líbezným prstíkem svým psala | |
| tajemně po zamženém skle | |
| monogram lásky O a E. | |
| XXXVIII | |
| A duše se jí tetelila | |
| v slzách, jež zrak jí zastřely. | |
| Co to? Taťána na smrt bílá | |
| slyší křik z dvora. Přijeli... | |
| Oněgin! Ach! A skok... Co je ti? | |
| Taťána z pokoje ven letí, | |
| ze schůdků na dvůr, pod stromy. | |
| Stát nenechá ji svědomí. | |
| A letí, k louce snad, snad k stráni, | |
| po záhonech a můstcích dál, | |
| kde nad jezerem lesík stál, | |
| keř šeříku se láme za ní, | |
| až nad potokem v květnici | |
| na zarosenou lavici | |
| XXXIX | |
| dopadla... "Evžen! Evžen je tu! | |
| Můj Bože, co si myslí jen?" | |
| Však srdce, plné temných vznětů, | |
| přec hýčká důvěřivý sen. | |
| Žár zalil ji a strach má v oku. | |
| A čeká: přijde...? Ani kroku. | |
| Jen služky za té pohody | |
| sbíraly v houští jahody | |
| a pěly sborem z vůle paní. | |
| (To proto, aby mlsné rty | |
| nesváděly ty poberty | |
| jahody jísti při sbírání. | |
| Ať píseň ústa zacpává. | |
| Toť šlechta vynalézavá!) | |
| PÍSEŇ DĚVČAT | |
| Dívčice, panenky, | |
| dušinky rozmilé, | |
| hrajte si, dívčice, | |
| skočte si divoce! | |
| Pusťte se do zpěvu | |
| písničky šalebné, | |
| přivabte mládence | |
| do kola našeho. | |
| A když ho zvábíme, | |
| z dálky ho poznáme, | |
| višní ho zasypem, | |
| višní a malinou, | |
| rybízem červeným. | |
| Nezkoušej poslouchat | |
| písničky šalebné, | |
| nebuď tak zvědavý | |
| na dívčí zábavy. | |
| XL | |
| Tak zpívaly a Táňa hluše | |
| vnímala jásot písně v mhách. | |
| Netrpělivá její duše | |
| si přála ztišit srdce strach, | |
| si přála setřít oheň z tváří, | |
| však v prsou dál se zmatek sváří, | |
| dál stoupá horečnatý nach | |
| Taťáně k skráním ve vlnách. | |
| Tak na motýlu zaskvěje se | |
| svit křídel ještě duhový, | |
| než nezbeda ho uloví. | |
| Tak zajíc v ozimu se třese, | |
| když zhlédne v rukou střelce zbraň, | |
| z křoviny namířenou naň. | |
| XLI | |
| Nakonec, plna beznaděje, | |
| se odhodlala jíti dál. | |
| Při prvním kroku do aleje | |
| však jako přízrak před ní stál | |
| s planoucím zrakem Evžen v stínu, | |
| sám stín, vyvstalý z noci klínu. | |
| A jako bleskem spoutaná, | |
| stanula němě Taťána. | |
| Dnes, přátelé, v mé moci není | |
| už vykouzliti před váš zrak | |
| tu schůzku, a co přišlo pak. | |
| Nechť po dlouhém svém vyprávění | |
| si trochu odpočinout smím. | |
| A pak už nějak dokončím. | |
| HLAVA ČTVRTÁ | |
| La morale est dans la nature des choses. | |
| - NECKER | |
| Mravnost je věcem vrozená. | |
| - NECKER | |
| I-II-III-IV-V-VI | |
| - - - | |
| VII | |
| Čím míň jsme uchváceni ženou, | |
| tím více se jí líbíme. | |
| Tím lehčeji v síť nastraženou | |
| ji lstivým slovem chytíme. | |
| Dřív chladnokrevný rozvrat mravů | |
| se v erotice hlásil k právu | |
| bez lásky žíti rozkošem. | |
| Sám do světa to hlásal všem. | |
| Zábava, hodná opičáků, | |
| v níž vážně zhlížíval se svět | |
| vychvalovaných zašlých let. | |
| Však sláva Lovelaců je v prachu, | |
| podpatky rudé zmizely | |
| a paruky jich v skříni tlí. | |
| VIII | |
| Kdo syt by nebyl řeči lstivé, | |
| jež chválí a zas haní hned? | |
| Kdo vykládat si dá, co dříve | |
| už dávno naučil ho svět? | |
| Výčitky tytéž slýchat zase | |
| a předsudky, k nimž sotva zná se | |
| třináctileté děvčátko, | |
| zas a zas kárat nakrátko! | |
| Kdo bez únavy snášet sved by | |
| vzdechy a hrozby, lživý strach | |
| a sáhodlouhých listů pach, | |
| prstýnky, slzy, klepy, kletby, | |
| matek a tetek strážný čich, | |
| manželů přízeň únavných? | |
| IX | |
| Tak sníval často Evžen v bdění. | |
| Byl za dob první mladosti | |
| obětí bouřných poblouznění | |
| a vášní do bezuzdnosti. | |
| V života klínu měkce chován, | |
| čím býval včera očarován, | |
| dnes rozčarovalo ho, žel. | |
| I touhy spěch ho omrzel, | |
| i úspěch, který v letu sklízel. | |
| V tichu i hluku jako stroj | |
| mu do duše hřměl nepokoj, | |
| i léčil smíchem nudy svízel. | |
| Tak ubil osm krásných let, | |
| života nejsvěžejší květ. | |
| X | |
| Už krásky nemiloval, ale | |
| lhostejným poutníkem se stal. | |
| Nechtěla - bez žalu šel dále, | |
| zradila - jen si zazpíval. | |
| Hrál lásku, cítě nudu v skrytu, | |
| opouštěl ženy bez soucitu, | |
| nemaje za nic přízeň, hněv. | |
| Salonů omrzelý lev | |
| tak k svému whistu jezdí denně, | |
| rozšafně nad kartami bdí, | |
| pak klidně domů odjíždí, | |
| když lehl si, spí nerušeně | |
| a zrána ještě sotva ví, | |
| kam navečer se vypraví. | |
| XI | |
| Když Tánin list však držel v ruce, | |
| Oněgin živě dojat byl. | |
| Nad slovy vydechlými v muce | |
| v roj myšlenek se pohroužil. | |
| Jak obraz Tánin zapomněti, | |
| vzhled unylý, tvář s bledou pletí; | |
| v nevinný, konejšivý sen | |
| ho ukolébal dopis ten. | |
| A snad že na tu chvíli snivou | |
| v něm po lásce se vzkřísil hlad. | |
| On ale nechtěl oklamat | |
| tu čistou duši důvěřivou. | |
| Teď v alej snad vás vésti smím, | |
| kde Taťána se sešla s ním. | |
| XII | |
| Dvě minuty tak stáli němi, | |
| až Evžen s vážným pohledem | |
| promluvil k Táně: "Psala jste mi, | |
| nezapírejte. Četl jsem | |
| ty důvěřivé vaše řádky, | |
| ten projev lásky, čistý, sladký; | |
| jsem vaší upřímnosti rád; | |
| cit, jejž jsem dávno nechal spát, | |
| jste ve mně rozezněla věru. | |
| Ne, nehodlám vám lichotit, | |
| a stejně upřímný chci být | |
| jak vy. Důvěru za důvěru. | |
| Má zpověď spojena je s tím. | |
| A buďte dobrým soudcem mým. | |
| XIII | |
| Kdybych svůj život uzavříti | |
| v kruh domácnosti jednou snil, | |
| kdyby mi otcem, mužem býti | |
| příznivý osud nařídil, | |
| kdyby mnou na chvíli jen, drahá, | |
| plul obraz rodinného blaha, | |
| jen s vámi, věřte, chtěl bych žít, | |
| jen u vás hledal bych svůj klid. | |
| To pravdou bez fráze je vskutku: | |
| našel bych dávný ideál | |
| a vás jen, vás jen bych si vzal | |
| za družku dní svých, svého smutku, | |
| jak záruku, že hoden vás, | |
| bych šťasten snad... být mohl zas! | |
| XIV | |
| Mé štěstí? Listu podobá se, | |
| jejž ve vichřici trousí kmen. | |
| Jsem ztracen, Bože, vaší kráse | |
| i lásce... jsem vás nehoden. | |
| Manželství se mnou zlem by bylo, | |
| žal oběma by připravilo. | |
| A třeba miloval bych vás, | |
| zvyk odcizil by mě a čas; | |
| plakala byste - a co zmůže | |
| v mém srdci ženských slzí proud, | |
| než v zběsilost je uvrhnout? | |
| I posuďte jen, jaké růže | |
| by asi Hymen po času | |
| nám nadlouho vplet do vlasů. | |
| XV | |
| Je hroznější věc v světě celém | |
| než dům, kde žena zklamaná | |
| se denně trápí nad manželem, | |
| v své samotě jak prodaná? | |
| Kde nudný muž, ač váží si jí, | |
| přec s hněvem k osudu ji míjí, | |
| vždy němý a vždy nasupen, | |
| vždy zlý a chladně žárliv jen? | |
| A po takovém muži vy jste | |
| toužila ve své čistotě, | |
| když planoucí své prostotě | |
| jste oddala se ve svém listě? | |
| Což osud neblahý by byl | |
| vám úděl tento přisoudil? | |
| XVI | |
| V mé duši povadlo snů kvítí. | |
| Je po jaru a naději. | |
| Rád jako sestru chci vás míti, | |
| a snad, snad ještě něžněji. | |
| Jste mladá. Mládí zapomíná. | |
| Po prchlé touze přijde jiná, | |
| sen nový s novou nadějí. | |
| Tak s každým jarem vracejí | |
| se na loňský strom jeho listy. | |
| Toť věčná pravda, věčná lež. | |
| Zas překvapí vás láska, než... | |
| na uzdě držte cit svůj čistý, | |
| ne každý pochopí jak já, | |
| a nezkušenost bývá zlá." | |
| XVII | |
| Tak mluvil. Vítr hučel v boru. | |
| V slz závěji a uštvaná, | |
| bez dechu téměř, bez odporu | |
| mu naslouchala Taťána. | |
| Podal jí ruku. Teskně, němě, | |
| či mechanicky, říc chce se mně, | |
| se opřela a hlavinku | |
| sklonila ještě trošinku | |
| do tmy, jež temnější se stává. | |
| A přišli spolu. Pokud vím, | |
| nikdo to nevytýkal jim. | |
| Máť selská svoboda svá práva, | |
| jimž právě tak se těšívá | |
| jak pyšná Moskva hýřivá. | |
| XVIII | |
| Kdo z vás by nesouhlasil se mnou, | |
| že Evžen velmi šlechetně | |
| a družně jednal s Táňou jemnou, | |
| že projevil tu opětně | |
| vznešenost svého charakteru, | |
| ač dobrou nitku na něm věru | |
| klepaři sotva nechali. | |
| Čest potajmu mu trhali | |
| i přátelé i nepřátelé - | |
| a oba ústy jedněma. | |
| Odpůrce každý v světě má, | |
| však přátel střež nás, Bože, cele! | |
| Co jenom já jich vždycky měl! | |
| Jak bych si na ně nevzpomněl. | |
| XIX | |
| Jak ne! Však nechme černé ovce | |
| těch myšlenek spát zaklety! | |
| Připomínám jen - v uvozovce - | |
| že není hnusné klevety, | |
| v podkroví lhářem porozené | |
| a světskou luzou zpečetěné, | |
| že není potměšilosti, | |
| jež letí městem v tajnosti, | |
| která by dál z úst přítelových | |
| nelétla stokrát tam a sem, | |
| vždy, to se ví, jen omylem | |
| a žertem dále do úst nových. | |
| Vždyť je váš přítel jediný, | |
| vždyť vás má rád... jak z rodiny. | |
| XX | |
| Hm, hm... čtenáři blahorodí, | |
| je zdráva vaše rodina? | |
| Dovolte: snad se právě hodí, | |
| by pověděl vám ten, kdo zná, | |
| co příbuzní nám znamenají | |
| a jakou vlastně roli hrají: | |
| My vlídní musíme k nim být | |
| a s láskou z duše té je ctít, | |
| a jak je zvykem v svátků toku, | |
| na Boží hod k nim přijíti | |
| neb po poště je zdraviti, | |
| by po celičký zbytek roku | |
| si na nás nepomyslili... | |
| A dlouhých let se dožili! | |
| XXI | |
| Víc slíbí láska něžných paní | |
| než příbuznost a přátelství. | |
| K ní práva svoje muži chrání, | |
| i když jim nad hlavami hřmí. | |
| Nu ovšem. Jenže vítr módy | |
| a rozmar, jejž má od přírody, | |
| společnost, její mínění... | |
| A dáma hned se promění. | |
| I víme též: co manžel míní, | |
| že ctnostné manželky má cit | |
| nezbytně v stálé úctě mít; | |
| rázem je konec s přítelkyní: | |
| a znenadání, snad to znáš - | |
| si hraje s láskou satanáš. | |
| XXII | |
| Koho mít rád? A komu věřit? | |
| Kdo nevrhá k nám zrady stín? | |
| Kdo dle tvé míry bude měřit | |
| každičké slovo, každý čin? | |
| Kdo klepy o nás neroznáší? | |
| Kdo něhy pln je k bídě naší? | |
| Kdo odpouští nám slabosti? | |
| Kdo neznudí nás ve zlosti? | |
| Oh, lovče přeludného stínu! | |
| Vzal vítr všecku námahu. | |
| Mít sebe rád měj odvahu, | |
| vážený čtenáři mých splínů, | |
| vzor hodný sama sebe - chceš? | |
| Nic pěknějšího nenajdeš. | |
| XXIII | |
| Lze zcela lehko uhodnouti, | |
| co schůzka měla vzápětí. | |
| Blouznivá láska, jež se hroutí, | |
| nemůže nic, než trpěti, | |
| než drtit duši oklamanou | |
| vášněmi, jež jen černěj planou | |
| v snech dívčiných. A Taťána | |
| teď neusíná do rána; | |
| ve zdravém těle marně brání | |
| se smutku smích a dívčí klid, | |
| pryč radost je, ten tam dní svit, | |
| a hasne mládí milé Táni. | |
| Tak jitro, sotva zrozené, | |
| stín bouře do tmy zažene. | |
| XXIV | |
| Žel, třikrát žel, Taťána vadne; | |
| a bledne v mrtvém mlčení. | |
| Nic nezčeří jí oči chladné, | |
| nic vlny duše nezpění. | |
| Sousedé vážně hlavy kloní: | |
| Čas manžela už najít pro ni... | |
| dí v starostlivém souhlase. | |
| Však dosti! Mám už na čase | |
| vám rozveselit fantazii | |
| šťastnější lásky obrazem. | |
| Chtě nechtě ale smuten jsem, | |
| vždyť s Táňou její bolest žiji; | |
| i sečkejte... jen chvíli snad... | |
| vždyť mám ji tolik, tolik rád. | |
| XXV | |
| Den za dnem přitahován dále | |
| půvabem mládí Olžina, | |
| dal Lenskij svobodě své vale | |
| a sám si pouta připíná. | |
| Je věčně s ní. A v okna tmící | |
| se dívá, sám s ní ve světnici. | |
| V sad, za ruku se držíce, | |
| jdou zrána skládat kytice. | |
| Však nemyslete; stydlivý je, | |
| a tenkrát jen si troufá hrát | |
| s pramínkem vlasů, který spad | |
| ze snědé milenčiny šíje, | |
| a líbat její sukně lem, | |
| když povzbudí ho úsměvem. | |
| XXVI | |
| Též někdy, Olgu lesem vodě, | |
| Vladimír román rozbalí, | |
| v němž mravný autor o přírodě | |
| ví víc než básník Ataly. | |
| I v něm však dvě, tři, čtyři stránky, | |
| kde líčí autor radovánky, | |
| jež děvčatům se nesluší, | |
| přeskočil, rudý po uši. | |
| Zas někdy v koutku pěkně sami | |
| nad šachovnicí sedali | |
| a s hlavou v dlaních bádali | |
| nad záhadnými figurkami. | |
| A on tak roztržitě hrál, | |
| že vlastní věž si někdy bral. | |
| XXVII | |
| I když se potom domů vrátí, | |
| zas Olgou jen se zabývá. | |
| Nad jejím albem čas si krátí, | |
| kresbami stránky pokrývá: | |
| tu vesničkou, tu parkem stinným, | |
| náhrobkem, chrámem Kypridiným, | |
| či opět lyrou s hrdličkou, | |
| kolorovanou celičkou. | |
| Též vzpomínky však psáti umí | |
| pod cizích lidí podpisy | |
| a něžný veršík složí si | |
| jak němý památník své dumy, | |
| sled milostného zasnění, | |
| jež od dávna se nemění. | |
| XXVIII | |
| Vždyť znáte slečen ze vsi alba, | |
| kde počmárán je každý list, | |
| kde dole citát, nad ním malba, | |
| kde city přítelkyň lze číst. | |
| Na štíru jsouce s pravopisem, | |
| verš všelijaký vepsaly sem, | |
| vždy zkomolený, to se ví, | |
| na věčnou paměť přátelství. | |
| Na první stránce připomínka: | |
| Qu'écrivez-vous sur ces tablettes? | |
| A podpis: t. à. v. Annette. | |
| A na poslední chytrá zmínka: | |
| "Víc nežli já kdo má tě rád, | |
| zkus pode mne se podepsat." | |
| XXIX | |
| Tu najdeš všude bez výjimky | |
| dvou srdcí v ohni podobu; | |
| květ vedle další připomínky | |
| o lásce, věrné do hrobu; | |
| i nějaký bard od armády | |
| verš zlomyslný mívá tady. | |
| V ta alba, nač se nepřiznat, | |
| i já jsem kdysi psával rád, | |
| vždy maje přesvědčení plné, | |
| že vroucí moje plácání | |
| si najde vlídné uznání | |
| a nikdo v snaze zlomyslné | |
| nebude vážně rozjímat, | |
| zda dovedl jsem vtipně lhát. | |
| XXX | |
| Však vy, luxusní památníky | |
| z čertovské bibliotéky, | |
| jež naše módní veršovníky | |
| budete týrat na věky, | |
| vy všechny, ozdobené lehce | |
| Tolstého divotvorným štětcem, | |
| vy, do nichž Baratynskij psal - | |
| chci, aby Boží hrom vás vzal! | |
| Když vidím elegantní dámu | |
| svůj in-quarto mi podávat | |
| a od srdce hned psal bych rád | |
| hrst potměšilých epigramů, | |
| já, jehož zlostí čert by vzal, | |
| jí mám teď psáti madrigal! | |
| XXXI | |
| Lenskij ho ovšem nenapíše | |
| v památní knížky Olžiny. | |
| Muž, který samou láskou dýše, | |
| je na vtip příliš nevinný. | |
| Ať Olga mluví, sedí tiše, | |
| ať pohne se, on o všem píše: | |
| a z pravdy, jež nic nestírá, | |
| proud elegií vyvírá. | |
| I v tobě, Jazykove, žije | |
| týž okřídlený srdce vzruch, | |
| opěváš - koho, ví jen Bůh, | |
| a sebrané tvé elegie | |
| ti půjdou někdy v příštích dnech | |
| za svědky o tvých osudech. | |
| XXXII | |
| Zde tiše! Pozor na kritiky! | |
| Tu jeden přísně káže nám | |
| zaškrtit elegické vzlyky | |
| a dát se k jiným končinám. | |
| A křičí: "Nechte pláče, braši, | |
| ve vašich verších věčně straší | |
| stesk minulosti, dávný žal: | |
| Už dosti! Změňte ideál!" | |
| - Máš pravdu. Hledej s námi tedy | |
| škrabošku, kinžál, polnici, | |
| myšlenek mrtvě ležící | |
| kapitál probuď z jeho bědy. | |
| To myslíš?" - "Kdež! Co za nápad! | |
| Pánové, ódy máte psát, | |
| XXXIII | |
| jak psávali v čas zašlé módy, | |
| hrdinným, mocným úhozem..." | |
| - Jak? Jenom triumfální ódy? | |
| Toť pěšky jako za vozem. | |
| Mlč! Vzpomeň si na Dmitrijeva, | |
| jak jeho satira se hněvá | |
| na dovedného psavce ód! | |
| A že ti ten je obzvlášť vhod!? - | |
| "Vše v elegii nic je pouhé, | |
| cíl její prázdný, žalný je. | |
| A óda vždy ji přebije | |
| svou vznešeností..." Moh bych dlouhé | |
| vést spory, líp však mlčet jest. | |
| Nač sváry století dvou vést? | |
| XXXIV | |
| I svobody i slávy žádal | |
| si Lenskij, v snách se toulaje. | |
| I byl by jistě ódy skládal - | |
| jen kdyby Olga četla je. | |
| Když teskný básník v stínu listí | |
| své plody smí své milé čísti | |
| - stává se to kdy, poeto? - | |
| prý nejkrásnější dar je to. | |
| A jak by nebyl šťasten v lásce | |
| ten skromný milovník, když čte | |
| zamilované písně své | |
| své unylé a milé krásce - | |
| byť mezitím ta spanilá | |
| bůhvíkam v duchu bloudila. | |
| XXXV | |
| Já ovšem každé snů svých pláně, | |
| svých harmonických hříček vzlet | |
| jsem zvyklý číst jen staré ňáně, | |
| mé přítelkyni z dětských let. | |
| Když oběd dobře nedělá mi | |
| a náhodou jde ke mně známý, | |
| i toho zkouším uspati | |
| svou tragédií. Nevrátí | |
| se dlouho pak. Když v chvíli plaché | |
| se toulám nad jezerem svým | |
| a stesku pln jsem, hledám rým, | |
| vylekám vždycky hejno kachen, | |
| jež nechtějíce slyšeti | |
| zvuk sladkých strof, hned odletí. | |
| XXXVI | |
| - - - | |
| XXXVII | |
| Nu dost! Vraťme se k Evženovi! | |
| Jen trpělivost, prosím vás. | |
| Má báseň dopodrobna poví | |
| vám teď, co dělal všechen čas | |
| náš anachoreta. Však hleďme: | |
| den co den v létě vstával k sedmé | |
| a v lehkém ranním šatě svém | |
| zamířil k říčce pod vrchem. | |
| Tam, napodobě pěvce Lary, | |
| Hellespont tento přeplaval, | |
| načež si ke snídani vzal | |
| svůj špatný žurnál, trochu starý, | |
| a oblékal se... | |
| XXXVIII | |
| - - - | |
| XXXIX | |
| Dost knih a spánku, toulky zdravé, | |
| stín lesa, bystřin zurčení, | |
| pak úsměv selské dívky hravé, | |
| jež polibek včas ocení, | |
| kůň ohnivý, jenž zná však pána, | |
| k obědu jídla nepřebraná | |
| a láhev vína bílého, | |
| samota, ticho. Vizte ho - | |
| toť Oněginův život ryzí; | |
| jemu se oddal jako snu, | |
| v svém klidu nesčítaje dnů | |
| krásného léta, jež nám mizí, | |
| a zapomenul přátel, měst | |
| i nudy vrtošivých cest. | |
| XL | |
| Karikaturou jižní zimy | |
| severní naše léto je. | |
| Jen mihne se a už mlh dýmy | |
| nám zastřou okna pokoje. | |
| Nač jeho zdáním klamat sebe? | |
| Podzimem dýchalo již nebe, | |
| bez slunce den se krátil již | |
| a lesů tajuplná tiš | |
| se v teskném větru obnažila. | |
| Kraj mizel v šedi, mlhou stlán, | |
| a pokřik husích karavan | |
| již táhl k jihu; přiblížila | |
| se doba nudy, tma a chlad. | |
| U dvora stál již listopad. | |
| XLI | |
| Sychravé úsvity teď začnou | |
| mžít polem, v němž šum práce zmlk. | |
| K silnici s vlčicí svou lačnou | |
| se plíží potutelně vlk. | |
| Kůň, vyděšený jeho pachem, | |
| zařičel pod svým jezdcem strachem, | |
| a pohodnut jím, dal se v běh. | |
| Žvýkají krávy ve chlévech, | |
| neb pastýř je už nevyvede | |
| a přes rozmoklá strniska | |
| už sotva na ně zapíská. | |
| Však v jizbě zpěv - tam dívka přede | |
| a smolná louč jí zvečera | |
| přátelsky praská do šera. | |
| XLII | |
| A hle, již mrazem dech se úží, | |
| květ jinovatky stříbří pláň... | |
| A čtenář, zvyklý na rým: růži, | |
| jej přijímá jak nutnou daň. | |
| Na říčce jako na parketu | |
| vše leskne se a v bruslí letu | |
| houf chlapců v běhu zápasí. | |
| Led pod bruslemi hvízdá si. | |
| Plout po vodě se husa chystá, | |
| a po ledu už najednou | |
| jde kolébavou chůzí svou | |
| a klouzne, padne dozajista. | |
| Roj bílých hvězdiček se mih. | |
| To padá, padá první sníh. | |
| XLIII | |
| Co za dnů těch se dělat sluší? | |
| Jít na procházku? Z venkova | |
| teď čiší nuda, jež v tvé duši | |
| vše v jednotvárnost pochová. | |
| Snad projíždět se v sedle stepí? | |
| Vždyť vidět musel by i slepý, | |
| jak děsí koně kluzký led, | |
| že nechce dál a nechce zpět. | |
| Hleď z oken na oblačné čmouhy | |
| či čti: tu W (alter) Scott, tu Pradt! | |
| Že ne? Tož do účtů se dát! | |
| Zlob se či pij - však večer dlouhý | |
| ti uteče a zítra též - | |
| tak slavně zimu přežiješ. | |
| XLIV | |
| Evžen jak Childe Harold si veda, | |
| sotva se líně ráno zved, | |
| v ledové vaně svěžest hledá, | |
| a vnořen v poustevny své svět, | |
| nad životem svým uvažuje, | |
| a když si tágo nakříduje, | |
| od dopoledne koulí pár | |
| prohání přes svůj biliár. | |
| Když se pak nad ves večer chýlí, | |
| Oněgin koule zavírá, | |
| neb na stole se prostírá, | |
| a Evžen čeká: každou chvíli | |
| tu může s trojkou Lenskij být. | |
| Tož rychle na stůl, jíst a pít! | |
| XLV | |
| Od Cliquotky či od Moëtů | |
| blahoslavené víno hned | |
| v lahvičce zmrzlé pro poetu | |
| se staví na stůl, než si sed. | |
| Jak jiskřívalo Hippokrénou, | |
| svou lehkou hrou a šumnou pěnou, | |
| duhovým podobenstvím svým | |
| mě jímajíc. Já posledním | |
| svým grošem platíval jsem za ně, | |
| pamatujete, přátelé? | |
| A jak tak teklo vesele, | |
| co hloupostí mi vnuklo maně, | |
| co bujných veršů, jaký smích, | |
| co hádek a snů rozkošných! | |
| XLVI | |
| Já poznal však, žaludku mému | |
| šum pěn že nejde k duhu již. | |
| A proto přednost bordeauxskému | |
| teď před šampaňským dávám spíš. | |
| Nesnesu ho již, musím říci, | |
| neb podobá se milovnici, | |
| jež oslní a rozdává, | |
| a prázdná je a svéhlavá. | |
| Však Bordeaux mi jak přítel slouží, | |
| jenž je mi vždy i v času zlém | |
| a všude dobrým soudruhem, | |
| jenž s námi o bolest, když souží, | |
| i o prázdeň se rozdělí. | |
| Buď zdrávo, Bordeaux, příteli! | |
| XLVII | |
| Krb přestal praskat; pod popelem | |
| jen zlatý uhel řeřaví. | |
| Šum dříví v kouři rozechvělém | |
| zní elegií doubravy. | |
| A teplo dýchá. Do komína | |
| dým dýmek stoupá. Pohár vína | |
| se ještě perlí ve zraku. | |
| A roste mlha soumraku. | |
| (Mám rád ten hovor v šeru zmlklém, | |
| když vína jsme si zavdali, | |
| tu chvíli, kterou nazvali | |
| hodinkou mezi psem a vlkem, | |
| však proč, to dnes kdo sotva ví.) | |
| Dvojice přátel rozpráví: | |
| XLVIII | |
| "Co s Taťánou? Co se sousedy? | |
| Co s ohnivou je Olgou tvou?" | |
| - Dolej mi ještě naposledy... | |
| dost, drahý... všichni zdrávi jsou | |
| a pozdravovat poručili. | |
| A kterak zkrásněla, můj milý, | |
| teď ňadra, šíje Olgy mé... | |
| Dušinka! ... jednou musíme | |
| k nim zajeti. Ty budou rády. | |
| Jen dvakrát na skok jsi tam byl, | |
| a třebaže jsi přislíbil, | |
| teď zavřel jsi se v domě tady. | |
| A jsem to Honza... nebo spím... | |
| Vždyť tenhle týden zván jsi k nim. - | |
| XLIX | |
| "Já?" - Ovšemže ty. Taťána má | |
| v sobotu svátek. Prosí tě | |
| i Olinka i matka sama | |
| a čekají tě určitě. - | |
| "Tam ale bude asi hostí | |
| i všelijaké luzy dosti..." | |
| - Tvá fantazie přepíná. | |
| Kdo by tam byl? Jen rodina. | |
| Je to přec příležitost vhodná. | |
| Pojedeš? - "Dobrá!" - To jsem rád, - | |
| a přitom vypil kamarád | |
| na zdraví sousedčino do dna. | |
| A začal opět od kraje | |
| o Olze své: to láska je! | |
| L | |
| Byl šťasten. Již dva týdny pouze, | |
| a tma manželské ložnice | |
| odhalí záhy jeho touze | |
| své tajemství. Oh, tesknice, | |
| oh, okamžiky opojené, | |
| v nichž milenec si nevzpomene, | |
| že za dnů svého manželství | |
| i o hoři a nudě zví, | |
| tím strašnější, že netušena. | |
| My, nepřející rodině, | |
| v ní zříme trapnost jedině, | |
| jen román v duchu Lafontaina... | |
| však chudák Lenskij předurčen | |
| byl srdcem svým pro život ten. | |
| LI | |
| Byl milován... A dozajista | |
| v to věřil a tím šťasten byl. | |
| Blažen, čí víra je tak jistá, | |
| kdo chladný rozum oblomil | |
| a vžil se v poklidnou svou něhu | |
| jak zpitý poutník na noclehu | |
| či, něžněji, jak motýlek, | |
| jenž na květ žíznivě se smek; | |
| však k pláči ten, kdo vše dřív vidí, | |
| kdo nezná v žití závrati, | |
| kdo vše na ruby převrátí | |
| a slovo, pohyb nenávidí, | |
| čí cit zmrazila zkušenost, | |
| kdo žil, jsa iluzí všech prost. | |
| HLAVA PÁTÁ | |
| Kéž nepoznáš těch hrozných snů, | |
| ó moje Světlano! | |
| - ŽUKOVSKIJ | |
| I | |
| Onoho roku prodloužila | |
| se pohoda až přes podzim. | |
| Zem po zimě už zatoužila. | |
| Až se třetím dnem lednovým | |
| však napad sníh. Když za svítání | |
| se Táňa zadívala k stráni, | |
| vše bylo bílé, všude sníh | |
| po střechách, plotech, po větvích. | |
| Ves třpytila se stříbrem zimy; | |
| za oknem, na něž dýchl mráz, | |
| se ozval sborem stračí hlas | |
| a vrchy měkce zvlněnými | |
| proudilo světlo, tančil jas. | |
| Konečně zima, zima zas. | |
| II | |
| I sedlák ožil. Bez meškání | |
| se chystá k cestě sanicí. | |
| I jeho herku popohání | |
| do klusu kolej jiskřící. | |
| A ryjíc měkké brázdy, smělá | |
| kibitka v dál se rozletěla, | |
| s ní vozka na kozlíku svém, | |
| v tulupu, s rudým opaskem. | |
| Posadiv oříška v své saně, | |
| hoch ze dvora se po stráni | |
| s ním jako koník prohání; | |
| prst mrzne mu i mne si skráně | |
| i plakat se mu chce i smát | |
| a matka hrozí mu již z vrat. | |
| III | |
| Nu, tenhle zimní obraz kraje | |
| vám připadá snad naivní: | |
| to vše jen nízká příroda je; | |
| nic půvabného není v ní. | |
| Napiv se ambrosie bohů, | |
| už jiný básník v jemném slohu | |
| nám opěvoval první sníh | |
| v odstínech zimy bohatých. | |
| I vzrušil jistě, hoden věnce, | |
| váš cit v tak mnohém obrazu | |
| o tajných schůzkách na mrazu; | |
| nezamýšlím však konkurence | |
| s ním, ani s tebou, pěvče náš, | |
| jenž finské děvče opěváš. | |
| IV | |
| Taťána (sama netušila, | |
| jak ruská její duše je) | |
| si chladnou krásu oblíbila | |
| domácí zimy: závěje | |
| a mráz a jeho světla sterá, | |
| let na saních a barvy šera, | |
| sníh pod červánky severu, | |
| mhy tříkrálových večerů. | |
| Prastaré zvyky ožívaly | |
| za večerů těch na statku. | |
| Tu jako živou pohádku | |
| svým slečnám služky věštívaly | |
| ženicha od vojanských vždy. | |
| A k němu válku, to se ví. | |
| V | |
| Taťána věřila v ty zkazky, | |
| jež po svých dědech dědil lid. | |
| A věřila, že osud lásky | |
| je v kartách, snech a luně skryt. | |
| Čekala s hrůzou na znamení | |
| a všechny věci v jejím snění | |
| věštecký smysl mívaly | |
| a předtuchou ji svíraly. | |
| Když kocour na peci si předl | |
| a tlapkami si vousy myl, | |
| to nezvratný jí důkaz byl, | |
| že jedou hosté. A když zvedl | |
| se nebem měsíc dvourohý, | |
| od leva svítě pod nohy, | |
| VI | |
| třásla se, všechny barvy hrajíc. | |
| Když nebem hvězda letěla, | |
| do temnoty se propadajíc, | |
| zašeptla Táňa nesmělá, | |
| jako by osud padal na ni, | |
| do tmy své nejtajnější přání, | |
| by ještě stihlo hvězdy svit. | |
| Když zhlédla proti sobě jít | |
| po cestě v černé kutně mnicha, | |
| nebo když zajíc přeběhne | |
| jí cestu, ihned dolehne | |
| na Táňu strach, že sotva dýchá | |
| a zarmoucena do duše | |
| je vždycky v černé předtuše. | |
| VII | |
| Však právě tato hrůza chladná | |
| ji tajnou krásou vábila. | |
| Jak ne! Příroda protikladná | |
| nás přece jen tak stvořila. | |
| Vánoce přišly. Jaká radost! | |
| Chce znát svůj zítřek bujná mladost, | |
| jež praničeho neželí | |
| a před níž moře nedělí | |
| se prostírá až v nedohledno. | |
| A zítřek láká starobu, | |
| jež brýlemi zří do hrobu, | |
| kde vše to tam. I to je jedno: | |
| vše ztraceno, leč naděje | |
| dál dětským šeptem klame je. | |
| VIII | |
| Taťána zvědavě se dívá, | |
| jak vosk jí padá do vody. | |
| Cos divného tam na dně zbývá | |
| v tom divném tvaru náhody. | |
| Prsteny, vylovené v míse | |
| plničké vody, střídají se. | |
| A když se její kutálel, | |
| stařičké písně nápěv zněl: | |
| "Tam každý mužik mívá zlato; | |
| lopatou stříbro shrabuje. | |
| Komu ta píseň, ať mu je | |
| vždy dobře." Ale píseň tato | |
| zní teskně, věští ztrátu prý. | |
| A dívky chtí spíš Kočičky. | |
| IX | |
| Tak harmonicky k svému srázu | |
| uplývá nebem, plným chmur, | |
| proud divných světel v nočním mrazu. | |
| Jen v šatech obcházejíc dvůr, | |
| Taťána do zrcadla chytá | |
| tajemství kolem luny skrytá. | |
| Co třese se však v hladině, | |
| je teskná luna jedině. | |
| Sníh křupe... chodec... rychle k němu! | |
| Když dohoní ho po špičkách, | |
| hlas něžnější než zvonky v tmách | |
| zaznívá k stínu zlekanému: | |
| "Jak říkají vám?" A tu on | |
| jí odpovídá: Agafon. | |
| X | |
| A pak jí ňáňa poradila: | |
| Snad budoucnost se zjeví ti, | |
| leč nutno je, bys poručila | |
| stůl pro dva v lázni prostříti. | |
| Strach rozlil se však po Taťáně. | |
| I já v myšlenkách o Světlaně | |
| se vyděsil. A říkám hned: | |
| Nebudem osud pokoušet. | |
| Svůj hedvábný pás odložila | |
| a lehla tiše na postel. | |
| V snu naklání se nad ní Lel | |
| a zrcadlo, jež do hlav skryla, | |
| osleplo, nečaruje již. | |
| Je ticho. Taťáno má, spíš? | |
| XI | |
| Jen sklížily se oči Táni, | |
| hned v podivný sen upadla. | |
| Jde, jde a jde sněhovou plání, | |
| kol mlha jen, zem vychladlá | |
| a před ní pod závějí v sněhu, | |
| neskutá mrazem do svých břehů, | |
| tmou burácí a rozpíná | |
| své vlny kalná bystřina. | |
| Dva trámky, jež jen mrazem drží, | |
| po nichž se chvěje vratký krok, | |
| jsou položeny přes potok. | |
| Před temně rozevřenou strží, | |
| vln hlukem na smrt zlekaná, | |
| se zastavila Taťána. | |
| XII | |
| I hledí, hledí vyčítavě | |
| na potok, jenž jí překáží. | |
| Proč nikdo v těžké chvíli právě | |
| jí pomoci se nesnaží? | |
| Vtom závěj zachumelila se. | |
| Kdo stoupá to tam v sněžném jase? | |
| Ach, srdce v Táně usedá! | |
| Zří střapatého medvěda, | |
| jenž řve a tlapu podává jí. | |
| Těch ostrých drápů, děvčátko! | |
| Však chytla se ho nakrátko | |
| a krůčkem, v němž se hrůza tají, | |
| přeběhla. Ach! A huňáč dál | |
| se cestou za ní kolébal. | |
| XIII | |
| Dál, bez odvahy vzhlédnout k němu, | |
| pospíchá Táňa ze všech sil; | |
| však služebníku huňatému | |
| neprchne. Blíž a blíže byl. | |
| Krok medvědův ji k běhu nutí. | |
| Před nimi les. A bez pohnutí | |
| tam sosny jak v den sváteční | |
| v své zasněžené kráse ční | |
| a mlčí těžce. Korunami | |
| bříz, nahých lip a vrb kol cest | |
| se slévá světlo nočních hvězd, | |
| však kudy jíti? Pod vlnami | |
| metelic kře i výspy skal | |
| sníh bílou plachtou zasypal. | |
| XIV | |
| I míří k lesu. Medvěd za ní. | |
| Sníh po kolena sahá jí. | |
| Nadarmo před větvemi chrání | |
| svou tvář a suky trhají | |
| jí z uší zlaté náušnice. | |
| Teď z milé nožky do vánice | |
| jí sklouzne mokrý střevíček. | |
| Teď šátek se jí z šíje smek. | |
| Kdež zvednout jej! Vždyť sotva vidí | |
| a medvěda má za zády. | |
| Šat zvlh jí, je však bez rady, | |
| neb vyhrnouti jej se stydí. | |
| I běží dál a běží dál. | |
| A medvěd jak by si s ní hrál. | |
| XV | |
| Upadla v sněhu. Medvěd hbitě | |
| ji popadl, pryč pospíchá. | |
| Bez dechu, pokorná jak dítě, | |
| se ani nehne, nedýchá. | |
| Po lesní cestě se s ní loudá. | |
| Vtom mezi stromy bídná bouda. | |
| A kolem nic, jen sypký sníh | |
| vysoko leží ve dveřích | |
| a v okénku se světlo třpytí. | |
| A ve světnici křik a šum. | |
| A medvěd dí: "Toť kmotrův dům, | |
| teď můžeš se tu osušiti." - | |
| A ze sněhu ji v síňku zved, | |
| kde položil ji na práh hned. | |
| XVI | |
| Když znovu oči otevřela, | |
| byl medvěd pryč, jen strop ji střeh. | |
| Za dveřmi křik, číš o číš zněla | |
| jak u boháčů na pohřbech. | |
| Je u vidění? Co to značí? | |
| A tiše k skulině se tlačí | |
| a vidí, Bože... za stolem | |
| strašidla sedí kolkolem. | |
| Ten rohy má, psí lícní kosti, | |
| ten s kohoutí zas hlavičkou, | |
| zde vědma s kozí bradičkou | |
| a kostroun, tuhý do směšnosti, | |
| tam k skřítkovi se přicourá | |
| půl jeřáb a půl kocoura. | |
| XVII | |
| A ještě strašnější jdou svatí: | |
| tu rak s pavoukem křepčící, | |
| tu rostouc z husí kostry, klátí | |
| se lebka v rudé čepici, | |
| mlýn s chromou nožkou žene se tu, | |
| až praskají mu křídla v letu, | |
| řeč, štěkot, smích a svist a zpěv | |
| a dupot, chrocht, až trne krev! | |
| Jak na Táňu však působilo, | |
| když mezi hosty objevil | |
| se muž, jenž jí tak milý byl | |
| a jehož jménem zvu své dílo! | |
| Oněgin, sedě uprostřed, | |
| sem tam zrak tajně k dveřím zved. | |
| XVIII | |
| Dá znamení - vše víří zase, | |
| zved sklenici - a každý pil. | |
| Zasměje se - vše řehotá se, | |
| stisk zuby - a hned pokoj byl. | |
| Je pánem tam, vše po svém mění. | |
| A Táně už tak hrozně není, | |
| ba v zvědavosti docela | |
| i dveře pootevřela. | |
| Vtom vítr zvedl průvan kolem | |
| a zhasil lampy v světnici | |
| nad bandou, v tmě se ježící. | |
| Tu hřmotně povstal za svým stolem | |
| a mezi dveře Evžen šel | |
| a za ním zástup strašidel. | |
| XIX | |
| Děs chápal se jí; jak by chtěla | |
| pryč běžet, běžet ze všech sil! | |
| A nemůže; a zdivočelá | |
| chtěla by křičet - opustil | |
| ji hlas; Oněgin v dveřích před ní. | |
| A za ním pekelníci bědní | |
| uzřeli dívku; divoký | |
| smích zařval. Zástup stooký, | |
| kopyta, chvosty chundelaté, | |
| jazyky, rohy, pařáty, | |
| čenichy, vousy po paty, | |
| tesáky v tlamách rozepjaté, | |
| vše křičí ústy jedněma | |
| a sápe se k ní: Má je, má! | |
| XX | |
| Je má! vzkřik Evžen na svou chasu, | |
| jež ihned zmizela jak dým. | |
| A v mrazivé tmě bez ohlasu | |
| tu zbyl jen on a ona s ním. | |
| Taťána v rukou se mu svíjí. | |
| Bez dechu do tmy odnáší ji | |
| kams na lavici viklavou | |
| a na rámě jí hlavu svou | |
| pokládá. A vtom Olga vchází, | |
| s ní Lenskij. Záblesk světla vzplál; | |
| Oněgin rukou zazmítal, | |
| divoce očima kol hází | |
| a nad Taťánou ve mdlobách | |
| nezvaným hostům klne v tmách. | |
| XXI | |
| Spor rozběsnil se. Náhle chytí | |
| Oněgin dlouhý nůž, jen mžik - | |
| a leží Lenskij; chýš se řítí, | |
| příšerně rozlehl se křik | |
| a černá tma vše pohltila... | |
| Táňa se v hrůze probudila. | |
| Rozhlíží se. Je bílý den | |
| a zamrzlým sklem do oken | |
| se dere nachový proud světla. | |
| A nad jitřenku severní | |
| svěžejší, Olga dveřmi k ní | |
| jak lehká vlaštovička vlétla. | |
| A ptá se v tichu pokoje: | |
| Zjevil se ti? A kdo to je? | |
| XXII | |
| Však ta, sestry si nevšímajíc, | |
| dál leží s knihou v posteli, | |
| a list za listem probírajíc, | |
| nač ptala se, jí nesdělí. | |
| Byť nebylo v té knize slova | |
| mudrcova či básníkova, | |
| přec ani Racine, Don Quijote, | |
| Seneca, Vergil, Walter Scott, | |
| nejslavnější z epických pláten, | |
| ba ani žurnál módních žen | |
| tak pilně nikdy nebyl čten | |
| jak Táňou Martin Zadeka, ten | |
| chaldejský mudrc. Proč a zač? | |
| Byl věštec a snů vykladač. | |
| XXIII | |
| Ten moudrý spis muž kočující | |
| přivezl jednou na statek | |
| a po únavné tahanici | |
| tři a půl ruble si zaň řek, | |
| kus Malvíny mé milé Táně | |
| velkomyslně přidav za ně. | |
| Taťána ovšem naopak | |
| mu dala knížek celý vak, | |
| gramatiku, dvě Petriady | |
| a Marmontela, třetí díl. | |
| Vždyť Zadeka tak moudrý byl - | |
| kdo jiný býval by jí tady | |
| za každé tísně radu dal | |
| a pod hlavou jí věrně spal? | |
| XXIV | |
| Zlý sen jí z hlavy nevychází. | |
| Chce věděti, co znamená | |
| ta bludná cesta tmou a srázy, | |
| ta lesní scéna šílená. | |
| I probírá se pilně tedy | |
| v seznamu podle abecedy: | |
| bor, bouda, bouře, hádka, host, | |
| kopyto, kostra, medvěd, most, | |
| a dál a dál. Však ze Zadeky, | |
| žel, nikterak dnes nezmoudří. | |
| A sen, když oči přimhouří, | |
| v ní doznívá jak hukot řeky, | |
| a plna zlého tušení, | |
| má denně větší trápení. | |
| XXV | |
| A hle: svou zrůžovělou paží | |
| Jitřenka odňala již tmám | |
| svit sluneční a v zpěvu sváží | |
| jej k Taťániným jmeninám. | |
| Dům Lariných už od svítání | |
| pln hostí je; a páni, paní | |
| přivezli houfy rodin svých | |
| na kibitkách i na saních. | |
| V předsíni mrazem rudé líce, | |
| v salonu nových rukou stisk, | |
| mlaskají ústa, mopsl písk, | |
| hluk, smích, na prahu tlačenice, | |
| poklony s tlachy mnohými, | |
| křik dětí, starost s kojnými. | |
| XXVI | |
| Hle, vchází, vedle ženy záře, | |
| pan Pusťakov. Jak chudák ztloust! | |
| A Gvozdin v slávě hospodáře, | |
| jenž pro mužiky nemá soust. | |
| Šedivý párek Skotininých | |
| a potomstvo všech věků při nich, | |
| od třiceti až do dvou let. | |
| K nim svůdník Pětuškov si sed. | |
| Bratrance mého Bujanova | |
| též přivezli (však znáte ho!) | |
| v čepici, zaprášeného. | |
| Nezapomeňme na Fljanova. | |
| Žrout, těžký klepař, tatrman | |
| a úplatkář je tento pán. | |
| XXVII | |
| S Charlikovem a jeho paní | |
| monsieur Triquet zde po ruce. | |
| Z Tambova přijel znenadání, | |
| vtipálek v brejlích, v paruce. | |
| Jak opravdový Francouz uplet | |
| a veze Táně v kapse kuplet, | |
| jenž po staru se zpívat smí: | |
| Réveillez vous, belle endormie. | |
| Už dávno někde ve zpěvníku | |
| ta stará píseň zetlela, | |
| Triquet však, hlava umělá | |
| a básník, přeškrtl rok vzniku | |
| a směle místo belle Nina | |
| vybásnil belle Tatiana. | |
| XXVIII | |
| A zas je vzhůru celý statek. | |
| To starších slečen ideál | |
| a naděje všech místních matek, | |
| pan rytmistr se žene dál. | |
| Výborně! Ten vždy programu dbá! | |
| Hned za ním plukovní jde hudba, | |
| sám plukovník jí rozkaz dal. | |
| Ta radost přece! Bude bál! | |
| Nohy tak tak se tanci brání, | |
| však jídla na stole již jsou. | |
| K obědu všichni v párech jdou. | |
| Slečinky krouží kolem Táni, | |
| naproti páni. Ještě kříž | |
| a celý mumraj sedí již. | |
| XXIX | |
| Teď nad stolem si pokoj dali. | |
| Vše žvýká. Ticho chvilenku. | |
| Talířky, nože jen jen hrály | |
| a sklenka zvoní o sklenku. | |
| Však pomaloučku, polehoučku | |
| nálada stoupá v bujném hloučku; | |
| ten mluví, pře se, křičí již, | |
| tam piští slečna jako myš. | |
| Vtom Lenskij vstoupil znenadání, | |
| s ním Evžen. Mírně káravý | |
| hlas stařenčin je pozdraví | |
| a každý místo pro ně shání | |
| a v zdravic družném zápolu | |
| je posazují ke stolu. | |
| XXX | |
| Dali jim místo proti Táni. | |
| Bledší než luna po ránu, | |
| podobna náhle štvané lani, | |
| na klíně hledá záchranu | |
| svých očí. Horká vášeň chvatně | |
| ji zalévá a je jí špatně. | |
| Přátelé marně zdraví ji. | |
| Neslyší. Už už vylijí | |
| se slzy jí a do mrákoty | |
| div nepadne. Však rozvaha | |
| a vůle slabost přemáhá | |
| a třeba v tísni, bez ochoty, | |
| přec dvě tři slůvka procedí. | |
| Ač zmatena, dál posedí. | |
| XXXI | |
| Už dávno Evžen snášet nemoh | |
| těch dívčích nervóz, slz a mdlob. | |
| Vždyť dost jich v životě už přemoh | |
| za mladých, bouřlivých svých dob. | |
| Již zástup hostí v hlučném sále | |
| ho popudil. Když spatřil ale | |
| nervový záchvat Taťánin, | |
| hned zmocnil se ho zlostný splín, | |
| i usmyslil si pomstychtivě | |
| odplatit krutě Lenskému | |
| a řádně vysmáti se mu. | |
| A mysle na svůj triumf divě, | |
| hned karikoval zálohou | |
| v duchu směs hostí ubohou. | |
| XXXII | |
| Oněgin nebyl sám, jenž zmatek | |
| Taťánin postřehnouti moh. | |
| Pozornost dcer však, otců, matek | |
| se upřela spíš na piroh | |
| (žel, že to bylo přesolené) | |
| a cimljanské, jež vychlazené | |
| k nákypu objevilo se! | |
| A na stříbrném podnose | |
| přichází sklínek baterie, | |
| tak štíhlých, tobě podobných, | |
| má Zizi, krystale snů mých, | |
| předměte veršů mých, v nichž žije | |
| tvá láska, oslnivá číš, | |
| jíž opájel jsem se, vždyť víš! | |
| XXXIII | |
| Bouchají zátky. Víno šumí | |
| svobodně z hrdla tlustým sklem. | |
| Ponořen v těžké, vážné dumy | |
| nad neudaným kupletem, | |
| Triquet se zved, svůj papír drže. | |
| Je ticho, sotva židle vrže. | |
| A Táňa vzdychá. Zazněl zpěv | |
| mdle, falešně, však pěvcův zjev | |
| okouzlil hosty. Zatleskali | |
| a Táňa, slušná, uznalá, | |
| pěvcovi poděkovala. | |
| Pak poet skromný, ne však malý, | |
| jí připil první jak vzor všem. | |
| A obdařil ji kupletem. | |
| XXXIV | |
| A v proudu zdravic, blahopřání | |
| Taťána děkovat jde všem. | |
| A když se rozpačitě sklání | |
| před Oněginem, srdce v něm | |
| zalkalo: Jak je unavená, | |
| jak zhořklá, jak v ní všecko sténá! | |
| Jen mlčky se jí uklonil, | |
| však jeho dlouhý pohled byl | |
| tak divně něžný. Jeho skráně | |
| snad vskutku soucit přeletěl, | |
| či zakoketovat jen chtěl, | |
| snad v dobrém úmyslu, snad maně. | |
| Co na tom? Něhou dvou tří chvil | |
| jí přec jen srdce oživil. | |
| XXXV | |
| Hřmot židlí. Hosté opouštěli | |
| pro teplý salon štědrý stůl. | |
| Tak bzučí rojem v luka včely, | |
| opouštějíce plný úl. | |
| A spokojeně po obědě | |
| sousedé chrápou svorně vsedě. | |
| U kamen dámy zívají, | |
| děvčata v koutě šuškají. | |
| Zelené stolky hostům kynou: | |
| to karbaníky vášnivé | |
| boston i hombre k sobě zve. | |
| I po whistu se ruce vinou, | |
| a dcera nudy únavná | |
| je jedna jako druhá hra. | |
| XXXVI | |
| Už osmý rubber whistu hráli | |
| ti pilní borci; osmkrát | |
| už kolem stolu přesedali | |
| a nesou čaj. Já měřím rád | |
| čas zcela prostě: pravidelný | |
| chod žaludku zve do jídelny | |
| zde na vsi líp než hodiny | |
| nás na oběd a svačiny. | |
| A jenom stručně připomínám | |
| pro ty, kdo stále v strofách mých | |
| čtou o vínech a večeřích, | |
| by poslali své výtky jinam: | |
| i božský Homér si tak ved, | |
| slavný už tři tisíce let. | |
| XXXVII-XXXVIII | |
| - - - | |
| XXXIX | |
| Sotva se dívky k čaji slétnou | |
| a šálky k ústům donesou, | |
| už začíná hrát fagot s flétnou | |
| za dveřmi v sále píseň svou. | |
| A rozradován břeskným zvukem, | |
| čaj s rumem složiv na stůl s hlukem, | |
| hned Paris obcí okolních, | |
| Pětuškov, pro Olgu se zdvih, | |
| k Taťáně Lenskij. S Charlikovou, | |
| nevěstou pokročilých let, | |
| bard z Tambova jde na parket. | |
| Bujanov lapil Pusťakovou, | |
| a vše se hrne do sálu, | |
| kde tančí v mladém zápalu. | |
| XL | |
| Z kraje mé knihy hravá slova | |
| (vrať se k nim, čtenáři můj, dnes!) | |
| chtěla dle vzoru Albanova | |
| vylíčit petrohradský ples. | |
| Co platno! V roztržitém snění | |
| já místo toho v poblouznění | |
| jsem líčil nožky známých žen. | |
| Po jejich stopách roztoužen | |
| jsem bloudíval, však nyní sbohem! | |
| Teď, poslav mladost svoji spát, | |
| mám čas už líp si počínat, | |
| a to i životem i slohem, | |
| i spěchám tento pátý zpěv | |
| očistit od zbytečných plev. | |
| XLI | |
| Tak bláznivý, tak jednotvárný, | |
| jak vítr našich mladých jar, | |
| vře kolem valčíku vír parný | |
| a v kruzích za párem jde pár. | |
| Čas pomsty blížiti se tuše, | |
| jde s tajným šklebem v skrytu duše | |
| Oněgin k Olze. Celý vzplál, | |
| tančí s ní lehce dál a dál, | |
| pak na židli ji usazuje | |
| a baví se s ní, sehnutý. | |
| Pak za dvě, za tři minuty | |
| s ní ve valčíku pokračuje. | |
| Vše žasne. Také Lenskij, vím, | |
| nevěřil vlastním očím svým. | |
| XLII | |
| Teď k mazurce se všecko mělo. | |
| Byl čas, kdy v bujném rytmu tom | |
| v ohromném sále vše se chvělo | |
| a parket duněl jako hrom, | |
| až drnčívaly ve zdech rámy. | |
| A kdepak dnes! I my i dámy | |
| po vosku tak tak kloužeme. | |
| Jen na venkově zhlédneme | |
| vášnivě plouti zdravá těla | |
| v mazurky starodávný vír; | |
| kramfleky, poskoky a knír, | |
| vše jako kdys. Sem nedospěla | |
| tyranská, lichá móda ta, | |
| v níž nová Rus je zajata. | |
| XLIII | |
| - - - | |
| XLIV | |
| Bujanov, bratranec můj čilý, | |
| Taťánu s Olgou sálem ved | |
| k Evženovi, jenž v příští chvíli | |
| zas s Olgou v lehkém tanci vzlét | |
| a s roztomilou nonšalancí | |
| banální madrigal jí k tanci | |
| do ucha šeptal, tisk jí dlaň. | |
| Polichocena, vzhlédla naň | |
| a oheň samolibosti jí | |
| šleh tváří. Lenskij opodál | |
| vše viděl, ztratil klid a vzplál | |
| žárlivých představ fantazií. | |
| A jen pár stanul, Lenskij hned | |
| ji na kotilion zvát se zved. | |
| XLV | |
| A nepochodil. Zamluvili | |
| se zase k tanci s Evženem. | |
| Co slyší to? Ó Bože milý! | |
| Jak mohla jen... tak hrůza v něm | |
| se táže! Polodětská hlava | |
| a už se koketa z ní stává! | |
| Už chytračí, už o klamu | |
| svých citů důkaz dává mu! | |
| Už nemá sil a je mu k pláči; | |
| nemoha snést své neštěstí, | |
| hned koně dal si předvésti | |
| a jel. Pár pistolí - a stačí. | |
| Pár pistolí a kule jen | |
| a osud bude rozřešen. | |
| HLAVA ŠESTÁ | |
| Là, sotto i giorni nubilosi e brevi, | |
| Nasce una gente a cui l'morir non dole. | |
| - PETRARCA | |
| Tam, pod mlhavými a krátkými dny | |
| se rodí kmen, pro nějž smrt není bolestí. | |
| - PETRARCA | |
| I | |
| Když všiml si, že Lenskij zmizel, | |
| Oněgin, opět znuděný, | |
| zatrpkle vedle Olgy sklízel | |
| radostné ovoce své msty. | |
| I Olga za ním mrzela se; | |
| chtěla by s Lenským sedět zase, | |
| a kotilion tak couravý | |
| jí mučivě zněl do hlavy. | |
| Než vše má konec. Večeřeli. | |
| Pak stlali jim, kde šlo to jen. | |
| A každý dychtil, unaven, | |
| už po spánku. A brzo celý | |
| dům spal. Jen Oněgin jel z vrat | |
| za pozdní noci domů spát. | |
| II | |
| Vše zklidnilo se. Ze salónu | |
| v snách chrápe těžký Pusťakov | |
| s těžkou svou ženou na sto honů. | |
| Bujanov, Gvozdin, Pětuškov, | |
| i Fljanov, žaludek ho děsí, | |
| na židle lehli v jídelně si. | |
| Na zemi Francouz, ležící | |
| v kazajce, v staré čepici. | |
| Děvčata ve světnici Táni | |
| a Olgy v sen se vnořila. | |
| Samotna, hledíc do bíla | |
| měsícem ozářených strání, | |
| bdí Taťána a dívá se | |
| do polí v teskném úžase. | |
| III | |
| To jeho vstup, v nějž nedoufala, | |
| to v jeho očích něhy kmit, | |
| pozornost k Olze neustálá | |
| hluboce rozrušily klid | |
| bolestné duše. Co se dálo? | |
| A do srdce, jež nechápalo, | |
| zaťala žárlivost svůj spár. | |
| Jako by chladných rukou pár | |
| jí sevřel je. Tou temnou mukou | |
| Taťána padá v hlubinu, | |
| z níž šeptá do tmy: "Zahynu, | |
| však krásná je smrt z jeho rukou. | |
| Nereptám. Což to pomůže? | |
| Vždyť štěstí mi dát nemůže." | |
| IV | |
| Však dál jen, dál! Mých postav sbory | |
| se rozmnožiti hotoví. | |
| Pět verst jenom od Krásné Hory, | |
| vesnice Vladimírovy, | |
| je živ a zdráv v své poušti dosud | |
| a filosovsky bere osud | |
| Zareckij, kdysi bujný pán | |
| a karbanický ataman, | |
| sloup party, tribun nad sklenicí, | |
| teď dobrý však a nevinný, | |
| svobodný otec rodiny | |
| a řádný statkář, druhy ctící, | |
| a dokonce i poctivec. | |
| Tak vrací se svět k dobru přec! | |
| V | |
| Dřív za statečnost bývala mu | |
| vzdávána úcta bezhlesá. | |
| On, pravda, uměl na pět sáhů | |
| z pistole trefit do esa. | |
| A nadto: kdysi do šarvátky | |
| se dostal, ještě z vína vratký, | |
| a ač byl na mol, statný kůň | |
| ho shodil bez úhony v tůň. | |
| I dostal se tak do zajetí | |
| Francouzům, vzácné rukojmí! | |
| Regulus nový, božstvo cti, | |
| zas připraven vše vytrpěti, | |
| by pít moh u Verryho jen | |
| tři láhve na dluh den co den. | |
| VI | |
| A jindy zase pro zábavu | |
| si žerty tropil z hlupáků, | |
| ba, dovedl i moudrou hlavu | |
| přivésti do zlých rozpaků. | |
| Ač pro švandu zas příliš vzletnou | |
| kolikrát dostal na pamětnou | |
| a jako hlupák mnohdy pad | |
| do léčky, kterou jiným klad, | |
| vždy vesele se uměl hádat, | |
| i chytrým se i tupým zdát, | |
| když čas byl, chytře umlkat, | |
| když čas byl, zlomyslně vpadat, | |
| štvát mladé druhy častokrát | |
| a na kord, pistole je hnát, | |
| VII | |
| neb také ke smíru je dovést | |
| a na večeři s nimi jít | |
| a lží pak, šprýmem jejich pověst | |
| neviditelně zostudit. | |
| Alia tempora! Teď míjí | |
| (jako žert lásky, podobný jí) | |
| výbojnost s mládím téměř vždy. | |
| Jak řekl jsem, můj Zareckij | |
| ve stínu střemchy, akácie | |
| jak pravý mudrlant je živ, | |
| a jako ty, svět opustiv, | |
| kapustu sází, Horatie, | |
| chov husí, kachen po ruce | |
| a děti učí azbuce. | |
| VIII | |
| Nebyl to hlupák. Jeho citů | |
| si Evžen sotva vážil snad, | |
| však jeho zdravý rozum v skrytu | |
| se brzo naučil mít rád. | |
| Bavila ho ta hlava chytrá, | |
| když scházeli se. A tak z jitra, | |
| když Zareckij se objevil, | |
| se ani příliš nedivil. | |
| Však Zareckij, ač přítel jeho, | |
| dnes mnoho řečí nevedl | |
| a s úšklebkem, jak dovedl, | |
| mu podal dopis od Lenského. | |
| Oněgin udiven vzal list | |
| a pro sebe jej začal číst. | |
| IX | |
| A hle, byla to výzva, pádně | |
| mu vypovídající boj. | |
| Uctivě, jasně však a chladně | |
| zval Lenskij druha na souboj. | |
| Oněgin přečtl stručné psaní, | |
| obrátil se a bez váhání | |
| děl k osudnému poslu jen: | |
| "Nu co? Jsem vždycky připraven!" | |
| Zareckij vstal a beze slova | |
| pozdravil Evžena a šel, | |
| protože doma práci měl. | |
| Leč Evžen, uváživ vše znova, | |
| když dávno za dveřmi byl host, | |
| sám na sebe měl náhle zlost. | |
| X | |
| A právem. Když tak meditoval, | |
| sám musel přiznat v úděsu, | |
| že velmi mizerně se choval: | |
| za prvé neměl na plesu | |
| házeti v zlomyslnou sázku | |
| Lenského věrnou, něžnou lásku. | |
| A za druhé: lze odpustit, | |
| když básníka sved zbrklý cit, | |
| vždyť je mu osmnáct let právě. | |
| Však on, jenž má ho tolik rád, | |
| se neměl předsudkem dát hnát | |
| tak lehce jak míč nohou v trávě; | |
| jak čestný, moudrý člověk moh | |
| jednat - a ne jak vzteklý hoch. | |
| XI | |
| Vždyť mohl upřímně vše říci | |
| a nezuřiti jako zvěř. | |
| To mladé srdce láskou vřící | |
| měl usmířit. Však beř, kde beř, | |
| je pozdě, nelze pomoci si... | |
| A zle je - myslil si - kam vmísí | |
| se tenhle starý duelant, | |
| zlý mluvka, pletichářský drant... | |
| Snad Evžen pohrdáním zhostí | |
| se jeho vtipů klevetných. | |
| Jak rozetne však hlupců smích? | |
| Tak vypadá soud společnosti! | |
| Náš idol i cti pružina! | |
| Hle, na čem svět náš spočíná! | |
| XII | |
| Neschopen hněvem sebevlády, | |
| poeta čeká odpověď. | |
| Však jeho tlampač už je tady | |
| a pyšně referuje teď. | |
| Žárlivec září! Vše jde hladce. | |
| Měl jenom strach, aby mu zrádce | |
| neunik z hrsti, buď jak buď, | |
| a výmluvami aby hruď | |
| zachránit nechtěl před pistolí. | |
| Ta bázeň už ho nejitří: | |
| hned za svítání nazítří | |
| se sejdou za mlýnicí v poli | |
| a druh po druhu k rameni | |
| či v stehno výstřel vymění. | |
| XIII | |
| Svou koketu vždy nenávidět | |
| se rozhodnul, a nechtěje | |
| již před soubojem Olgu vidět, | |
| na slunce vzhléd pln naděje, | |
| a mávnuv rukou, plný jedu, | |
| octl se rovnou - u sousedů. | |
| Zamýšlel Olince vzít klid, | |
| svým příjezdem ji překvapit, | |
| však ani zdání: jako dříve | |
| Olinka z dveří vylétla | |
| vstříc chudákovi do světla, | |
| naději podobna jsouc tklivé, | |
| čiperná, klidná, veselá - | |
| a proč by býti neměla? | |
| XIV | |
| "Proč jste tak brzo odjel včera?" | |
| tak znenadání ptala se. | |
| A v Lenském tála nedůvěra, | |
| v zmatených citů zápase | |
| mizela žárlivost jak sněhy | |
| před tímto zrakem plným něhy, | |
| před dívkou jasem zalitou, | |
| před prostou, svěží duší tou... | |
| I hledí v sladkém zmatku k zemi; | |
| i vidí: Vždyť mě miluje! | |
| Pln kajícnosti v duchu je, | |
| už už by šeptal: Odpusťte mi, | |
| však beze slov je citů splav: | |
| je šťasten a je téměř zdráv. | |
| XVI | |
| A Lenskij, do melancholie | |
| zas ponořiv se, neměl sil | |
| jí připomenout historie | |
| z včerejška. Jen si pomyslil: | |
| Nestrpím, aby bídný zrádce | |
| lží krásných slov, šeptaných sladce, | |
| pokoušel srdce, které ctím. | |
| A já, jen já ji zachráním. | |
| Nestrpím, aby jedovatý | |
| červ rozežral stvol lilie. | |
| A aby, sotva rozvije | |
| se květ, zas zvad u jeho paty. | |
| A krátký smysl řečem těm: | |
| Je čas, že stříleti se jdem. | |
| XVIII | |
| Kdyby byl věděl, jaká rána | |
| v Tánině srdci hořela! | |
| A kdyby Táňa, hořem štvaná, | |
| věděti mohla, věděla, | |
| že zítra nad hrobů svých stínem | |
| se střetnou Lenskij s Oněginem, | |
| snad její láska spanilá | |
| by oba opět smířila! | |
| Však náhoda zlá tomu chtěla, | |
| že nikdo neměl tušení. | |
| Oněgin kryl se v mlčení, | |
| Taťána potajmu se chvěla; | |
| jediná Táňa mohla snad, | |
| však její bystrozrak už zvad. | |
| XIX | |
| Lenskij byl večer roztržitý. | |
| Hned zmlklý, veselý byl zas. | |
| Ten, jemuž Múzy vedou city, | |
| podléhá dojmům ovšem snáz. | |
| I usednuv ke klavichordu, | |
| bral stejný akord po akordu. | |
| Přes Olgu šeptal do dáli: | |
| "Jsem přece šťasten, pravda-li?" | |
| Noc padla však, čas jet. A vroucí | |
| stesk lásky do srdce mu pad. | |
| Bušilo, když jí v dlaně klad | |
| svou ruku, srdce jeho mroucí. | |
| Hleděla naň. Tak smutný byl. | |
| "Co je vám?" - Nic. - A vykročil. | |
| XX | |
| Když vrátil se, vzhléd na pistole | |
| a zase do pouzdra je dal, | |
| vyhlédl do zahrady holé, | |
| rozsvítil, Schillera si vzal, | |
| chtěl čísti, ale mezi řádky | |
| mu běžel Olžin obraz sladký | |
| a každým srdce úderem | |
| byl krásnější a čistší v něm. | |
| A kniha vypadla mu z dlaně. | |
| Vzal pero; láskou vedeno, | |
| básnilo jako zblázněno, | |
| proud veršů šuměl. Hledí na ně | |
| a čte a roznícený je | |
| jak D(ělvig), když se opije. | |
| XXI | |
| Nuž, přečtěme si tyto rýmy, | |
| jež do dneška si chráníme: | |
| "Kam jste jen, kam jste odešli mi, | |
| vy zlatí dnové vesny mé? | |
| Co přinese mi zítřek, co jen? | |
| Marně zřím k němu nespokojen, | |
| v hluboké noci mlčí skryt. | |
| Však vždycky nutno osud ctít. | |
| Padnu-li s prostřelenou hlavou, | |
| či odejdu-li nezraněn, | |
| vše dobré je: život i sen | |
| jdou oba v hodinu svou pravou. | |
| Buď žehnán klopotný dne lán, | |
| i příchod tmy buď požehnán! | |
| XXII | |
| Až zítra Jitřenky svit nový | |
| den rozehraje nade mnou, | |
| já klesnu možná pod žulový | |
| náhrobek v kobku tajemnou | |
| a verše mé, mé sny, mé mládí | |
| pohltí proud, jenž do tmy pádí. | |
| Ó Léthé! Zapomene svět, | |
| co ty však, krásná? Přijdeš květ | |
| mi na hrob dáti se slzami? | |
| A pomyslíš si: Měl mě rád | |
| a mně jen, mně chtěl darem dát | |
| svých tesklivých snů drahokamy? | |
| Má milá, srdce v srdci mém, | |
| ó, přijd, ó, přijd: tvůj manžel jsem." | |
| XXIII | |
| Psal takto dlouho, temně, matně | |
| (což romantismem rádi zvem, | |
| ač romantismu věrojatně | |
| v tom nevidím; však čert to vem!), | |
| až posléze už před úsvitem | |
| mu klesla hlava, ztěžklá citem, | |
| při módním slově ideál | |
| a Lenskij trochu zadřímal; | |
| než moh se však v sen pohroužiti, | |
| Zareckij, raný pták, je tu, | |
| už vstoupil do kabinetu, | |
| Lenského spěchá probuditi: | |
| "Je sedm. Vstávat už je čas. | |
| Oněgin jistě čeká nás." | |
| XXIV | |
| Jak mýlil se však! V oné chvíli | |
| spal ještě Evžen mrtvým snem. | |
| Již stíny noci ustoupily | |
| a kohout vítal jitřní zem. | |
| Oněgin pohroužen je v spánek. | |
| Už slunce vysoko je. Vánek | |
| se změnil v sněžnou vánici, | |
| houf světlých vloček honící. | |
| A Evžen ještě v posteli je | |
| a stále ještě klidně snil. | |
| Pak konečně se probudil | |
| a zří: sníh v bílá okna bije, | |
| je dávno čas dát zapřahat | |
| a rychle vyjeti již z vrat. | |
| XXV | |
| Guillot, francouzský sluha, číhá | |
| na zvonek pánův. Hned tu byl, | |
| s županem, s trepkami se míhá, | |
| na židli prádlo připravil. | |
| Oněgin oblékl se, snídal | |
| a přitom rozkaz sluhovi dal, | |
| k odjezdu se s ním připravit | |
| a pouzdro s pistolemi vzít. | |
| A už si v rychlých saních hoví, | |
| ke mlýnu letí po mrazu. | |
| Tam sluha podle rozkazu | |
| osudné zbraně Lepageovy | |
| nes za pánem a koním dal | |
| zajeti k dvěma doubkům dál. | |
| XXVI | |
| U hráze Lenskij, přesný vždycky, | |
| už dávno nedočkavě stál. | |
| Zareckij dávno odbornicky | |
| už mlýnské kolo probádal, | |
| když přišel Evžen s omluvami. | |
| "Proč není tu váš svědek s vámi?" | |
| nevrle na něho hned vzkřik | |
| náš pedantický soubojník. | |
| Zareckij klasik v metodě byl, | |
| a střelbu do odpůrčích těl | |
| schvaloval jen dle pravidel, | |
| bez nichž se řádný šlechtic nebil. | |
| Měl zkrátka pro tradici cit | |
| a dlužno mu to pochválit. | |
| XXVII | |
| "Můj svědek?" řekl Evžen klidně, | |
| "monsieur Guillot zde, je to sám. | |
| Doufám, že přijmete ho vlídně. | |
| Můj přítel - to snad stačí vám. | |
| Třebaže znám snad není právě, | |
| je hodný hoch od paty k hlavě." | |
| Zareckij sevřel rty a stál. | |
| Oněgin Lenského se ptal: | |
| "Je libo začít?" - Začnem tedy, - | |
| děl Lenskij. Co tak za mlýn šli, | |
| s tím hodným hochem Zareckij | |
| se poprvé a naposledy | |
| v ústraní vážně radili. | |
| Sokové oči sklopili. | |
| XXVIII | |
| Sokové! Jak je dávno tomu, | |
| co rozvedl je krve var? | |
| Co oba u stolů svých domů | |
| o pokrm, myšlenky, dní dar | |
| se družně dělili? Teď v zlosti, | |
| jak sokové dva bez lítosti, | |
| jak herci šíleného snu, | |
| druh druhu v tomto tichém dnu | |
| chystají zkázu chladnokrevně. | |
| Nenajdou smích, než ruku svou | |
| potřísní krví druhovou? | |
| A neobejmou se zas pevně? | |
| Však běda! V světské vášně rmut | |
| nakapal jedu lichý stud. | |
| XXIX | |
| Hle, pistole již blyští v dlani. | |
| Nabiják do hlavně se smek. | |
| Už nabita je! Pozor na ni! | |
| Již cvakl také kohoutek. | |
| Pánvičky prachem posypány, | |
| jsou připraveny. Přisekaný | |
| křemínek, pevně založen, | |
| je zvednut. Za nejbližší kmen | |
| Guillot se schoval s hrůzou v oku. | |
| Sokové pláště shodili. | |
| Zareckij, na coul přesný vždy, | |
| naměřil dvaatřicet kroků, | |
| obhlédl bděle okolí | |
| a každý vzal svou pistoli. | |
| XXX | |
| "A nyní jděte!" S chladnou krví, | |
| s pistolí k zemi, k soku sok | |
| zamířil pevně, tiše: prvý, | |
| druhý a třetí, čtvrtý krok, | |
| což byly čtyři kroky k smrti. | |
| Tu Evžen, který v prstech drtil | |
| svou pistoli, jda stále vpřed, | |
| pomalu, první, ruku zved. | |
| Pět kroků kupředu šli znova. | |
| Vladimír Lenskij, mhouře zrak, | |
| zacílil také... Evžen však | |
| už střelil... Chvíle osudová | |
| odbila - drama vrcholí: | |
| upustil básník pistoli, | |
| XXXI | |
| tichounce klade na hruď ruku | |
| a padá. Zacloněný zrak | |
| tvář smrti obráží, ne muku. | |
| Po svahu hor se právě tak, | |
| na slunci jiskříc jako kvítí, | |
| lavina do údolí řítí. | |
| Oněgin v hrůze nevěří. | |
| Chvěje se, běží k soupeři, | |
| hledí naň, volá... Nadarmo, žel! | |
| Navždycky, mladý pěvče, již | |
| před časem, bez času sen spíš, | |
| zadula bouře, všeho ožel! | |
| Uvadl v krásný, jitřní čas | |
| a na oltáři oheň zhas. | |
| XXXII | |
| Na hlavu, v sněhu položenou, | |
| smrt podivný mír vložila. | |
| Měl hruď skrz naskrz prostřelenou, | |
| krev tekla z rány, kouřila. | |
| Před chvílí v srdci jeho těla | |
| živoucím hlasem vášeň zněla, | |
| nenávist, láska, naděje | |
| valila svoje ručeje. | |
| A teď jak v opuštěném bytu | |
| vše oněmlo, vše ztemnělo, | |
| vše na věky se dochvělo. | |
| Rolety spadly, okna spí tu | |
| osleplá. Paní je ta tam. | |
| I stín je pryč. Kde, ví Bůh sám. | |
| XXXIII | |
| Je milé zběsnit nepřítele | |
| odvážným epigramem svým, | |
| je milé zřít, jak otupěle, | |
| s párem svých rohů svěšeným | |
| ve vlastní zrcadlo své civí | |
| a stydí se své vlastní hřívy. | |
| Je milejší však, pravím vám, | |
| když vzlykne: Já se poznávám. | |
| A ještě milejší nám zase, | |
| na bledou lebku zpovzdálí | |
| když míří pohyb pomalý | |
| a ruka sotva zachvívá se; | |
| však kdo z nás by se radoval, | |
| když smrtelnou mu ránu dal? | |
| XXXIV | |
| Když dobře namířenou ranou | |
| mladého skláte přítele, | |
| jenž odpovědí nečekanou, | |
| snad beze všeho účele, | |
| vás urazil kdes u sklenice | |
| či s urážkou vás, chlubná plíce, | |
| na souboj vyzval hněvem zpit, | |
| povězte: jaký asi cit | |
| se zmocní vás, když uzříte ho, | |
| jak sevře pěsti, oněmí | |
| se smrtí v čele na zemi, | |
| už už pomalu vychladlého, | |
| když na volání zoufalá | |
| mu ústa němá zůstala? | |
| XXXV | |
| Hlod výčitky v tmách srdce jeho | |
| se třásl jak dlaň s pistolí. | |
| I hledí Evžen na Lenského. | |
| "Je zabit..." soused blábolí. | |
| Je zabit! Hrůzou toho slova | |
| uhranut, jako od hřbitova | |
| jde Evžen lidi zavolat. | |
| Zareckij zatím měkce klad | |
| do saní tělo ztuhlé zcela. | |
| Hromádku kostí, zmlklý zpěv. | |
| Spřežení, větříc smrt a krev, | |
| se vzpíná, kope, pěna bělá | |
| se po udidlech zvířatům, | |
| jež vezla oběť v mrtvý dům. | |
| XXXVI | |
| Líto nám, líto básníka je: | |
| spí, květ, jejž zabil času vztek, | |
| spí s nadějí, jež nedozraje, | |
| spí, sotva dětské šaty svlék! | |
| Ten horký vítr citů, kde je? | |
| Kde myšlenka, v níž cit se chvěje? | |
| Kde ušlechtilý výtrysk sil, | |
| kde vysoký i něžný cíl? | |
| Kde jste, vy bouřné lásky snahy, | |
| kde touha vědět, v práci žít, | |
| kde ze zla strach, kde útlocit, | |
| kde sny, jež přepluly jste prahy | |
| nadpozemského tajemství, | |
| vy, svaté poezie sny? | |
| XXXVII | |
| Snad narodil se světu k štěstí, | |
| laur slávy urval mu snad skon. | |
| Snad jeho zmlklá lyra vésti | |
| nás mohla k výšinám jak zvon, | |
| jejž neumlčí závist kletá. | |
| Snad na vysokých stupních světa | |
| měl státi, viditelný v dál. | |
| A mučednický stín snad vzal | |
| do hrobu tajemství své svaté, | |
| a pro nás, opouštěje nás, | |
| zahynul blahodárný hlas | |
| a nikdy duši, v hlínu sváté, | |
| nezahrá hymnus příštích let, | |
| dík plemen nebude jí znět. | |
| XXXVIII | |
| - - - | |
| XXXIX | |
| Je možno též, že pro poetu | |
| měl život pouze šeď a kal. | |
| Tak prošla by mu léta květu: | |
| žár duše by v něm ochládal. | |
| Snad byl by vůbec proměnil se, | |
| Múz nechal, na vsi oženil se | |
| a šťastný, třeba s parohy, | |
| by vláčel župan ubohý. | |
| Brzo by poznal život celý, | |
| podagru v čtyřiceti měl, | |
| pil, tloustl, v nudě churavěl, | |
| a nakonec by na posteli | |
| vydechl prostřed dětí svých, | |
| felčarů a bab plačících. | |
| XL | |
| Ať tak či tak, my ještě živi, | |
| a básník, krví zalitý, | |
| milenec, snílek zádumčivý, | |
| spí, rukou druha zabitý. | |
| Sem pohleď: vlevo od vesnice, | |
| kde žil, ponořen do tesknice, | |
| dvě sosny srostly kořeny; | |
| zde dole šumí prameny | |
| a tekou stružkou do údolí. | |
| Tam oráč ochladí se rád, | |
| tam chodí žnečky nabírat | |
| si vody puklým džbánkem z polí; | |
| tam ve stínu, jímž potok tek, | |
| teď stojí prostý pomníček. | |
| XLI | |
| Když jarní déšť pad na obilí, | |
| zpěv o povolžských rybářích | |
| tu zpívá pastýř, v prázdné chvíli | |
| splétaje lýko láptí svých. | |
| A mladá měšťka, v slunce svitu | |
| své léto na vsi trávící tu, | |
| v běh dávajíc se z doubravy, | |
| tu koně uzdou zastaví; | |
| lehoučký závoj odhrne si | |
| a roztržitým pohledem | |
| čte prostý nápis, výzvu všem. | |
| A na zavlhlé řasy věsí | |
| se dámě slza soucitu. | |
| Nad vodou pomník stojí tu. | |
| XLII | |
| Zasněna, pomalu se vrací | |
| na koni cestou necestou. | |
| V sen o Lenském se celá ztrácí | |
| a vzpomíná, co s nevěstou, | |
| co asi s Olgou se teď stalo. | |
| Dlouho-li srdce litovalo, | |
| či odešel již slzí čas? | |
| A kde je její sestra zas? | |
| A kde je uprchlík ten z všeho, | |
| ten nenávistník módních dam, | |
| tak módně podivínsky sám, | |
| vrah toho hocha lyrického? | |
| Jen nebojte se. Časem svým | |
| vám jejich osud vylíčím. | |
| XLIII | |
| Ne teď. Však brzo zas se vrátím, | |
| vždyť svého hrdinu mám rád. | |
| A na čas jen ho z očí ztratím, | |
| pro jiné starosti své snad. | |
| Mne léta k přísné próze kloní | |
| a čtveračivý rým pryč honí; | |
| i já, přiznávám s povzdechem, | |
| dnes lhostejnější k němu jsem. | |
| Mé pero nehýří již jimi | |
| po lehkých arších papíru. | |
| Sny jiné, chladné nadmíru, | |
| a jiné přísné starosti mi | |
| jak v ústraní, tak v ruchu mýt | |
| jdou neklid v sen mé duše sít. | |
| XLIV | |
| Mou duší nové touhy plují | |
| a víří nové rozbroje; | |
| těch prvních, těch já nelituji, | |
| mně starých žalů líto je. | |
| Sny, sny, jež měli jsme tak rádi! | |
| Kde jste, kde věčný rým váš mládí? | |
| Či po ukrutném zákonu | |
| zvad, zvad květ jeho záhonů? | |
| Co o tom žertem mluvím s vámi | |
| a elegicky jsem si vzdech, | |
| snad zatím doopravdy dech | |
| mé vesny vadne za horami? | |
| A nevrátí se nikdy zpět? | |
| Není mi málem třicet let? | |
| XLV | |
| Mé poledne je tu. Co zbývá, | |
| než pozdravit je očima? | |
| A chvíle rozloučení tklivá | |
| je tu, ó mladosti ty má! | |
| Děkuji za radosti tvoje, | |
| za bolest, za vzruch nepokoje, | |
| za hluk a bouře, za hody, | |
| za vše, co dal čas pohody. | |
| Ó, děkuji ti. Dní tvých vzruchem | |
| já opíjel se ve vřavě | |
| i v samotě své svéhlavě. | |
| Tož dosti již! Chci s jasným duchem | |
| se na novou teď pustit pouť, | |
| od minula si oddechnout. | |
| XLVI | |
| Jen pohled zpět. A sbohem, loubí, | |
| v nichž dni mé v prázdni plynuly, | |
| vy, v nichž se sen a lenost snoubí | |
| ve vášeň, k níž jsme přilnuli. | |
| Leč ty, povzlete chvil, jež míjí, | |
| dál vzněcuj moji fantazii | |
| a nedej srdci zadřímnout, | |
| dál zas a zas v můj přileť kout; | |
| jen neber básníkovi víru, | |
| nedej mu zhořknout tíhou let, | |
| ustydnout a pak zkamenět | |
| v umrtvujícím světa víru, | |
| kde mezi hlupci bez ducha | |
| se nafouklá skví ropucha... | |
| XLVII | |
| - - - | |
| HLAVA SEDMÁ | |
| Moskvo, ty milá dcero Rusi, | |
| kde rovnou tobě hledati? | |
| - DMITRIJEV | |
| Jak rodnou Moskvu nemít rád? | |
| - BARATYNSKIJ | |
| Tak? Štvete na Moskvu! Hle, přijel z ciziny! | |
| A kde je líp? - Kde nejsme my. | |
| - GRIBOJEDOV | |
| I | |
| Sníh tál již v teplém dechu jara, | |
| z hor hrnuly se bystřiny | |
| a z kalných vod se táhla pára | |
| nad zatopené lučiny. | |
| To usmívá se se snem v líci | |
| příroda na rok svítající | |
| a modrý jas jde od nebes. | |
| Průzračný ještě dýše les, | |
| zelení zachmýřený celý, | |
| pestří se vyschlá údolí. | |
| A pilná včela do polí | |
| již letí z voskové své cely. | |
| A noc co noc z tmy vyklíčí | |
| do ticha tlukot slavičí. | |
| II | |
| Jak smuten jsem, když blížíš se mi, | |
| ó jaro, jaro! Lásky čas! | |
| Umdlený, zjitřený a němý, | |
| zas slyším snů a krve hlas. | |
| Jak dojat jsem, jak dere se mně | |
| stesk, radost na rty, jarní země | |
| když do tváře mi zavane | |
| z mé vísky, tichem vystlané. | |
| Či vesel být již nedovedu | |
| a vše, co život dá a smích, | |
| co tančí, skví se v očích mých, | |
| mi přidá nudy jen a jedu | |
| do dávno mrtvé duše mé, | |
| jež vidí vše v tmách ztopené? | |
| III | |
| Či bez radosti nad návraty | |
| s podzimem zašlých zelení | |
| my v šumu lesů jen své ztráty | |
| vzpomenem v hořkém zasnění? | |
| Či s přírodou, jež kvete, plane, | |
| snad srovnáváme v mysli štvané | |
| čas mladosti, z níž zůstává | |
| jen lítost, lítost prchavá? | |
| Snad zatane v nás znenadání | |
| mhou snů jak poetický dar | |
| vidina jiných, dávných jar | |
| a tlukot našich srdcí raní | |
| přeludem dálky, plující | |
| tmou při kouzelném měsíci? | |
| IV | |
| Je čas: jdi každý dobrák líný, | |
| jenž na slast myslit dovede; | |
| vás, šťastlivci bez vlastní viny, | |
| vás, Levšinovi nohsledé, | |
| vás, Priamové z provincie, | |
| vás, dámy mé, jimž srdce nyje, | |
| vás jaro zve již na svou ves, | |
| čas tepla, práce, květná mez, | |
| čas procházek, jenž k vášni svádí, | |
| čarovných nocí nad lesem. | |
| Jen honem! Vůz a kufry sem, | |
| a do přírody, kamarádi, | |
| dle chuti po svých, po voze | |
| z měst, zaprášených uboze. | |
| V | |
| I vy, čtenáři, na mou duši, | |
| kolesku měl byste si vzít | |
| a z města, kde jste, jak se sluší, | |
| se v zimě bavil, vyrazit. | |
| Má Múza trochu nezvedená | |
| nás svede k říčce beze jména, | |
| k doubravě, lehce šumící, | |
| a k Evženově vesnici, | |
| kde poustevník ten, nechav všeho, | |
| v nudě a zármutku svých chvil | |
| v sousedství mladé Táni žil, | |
| děvčátka mého blouznivého, | |
| kde však jen stopa zoufalá | |
| po uprchlíku zůstala. | |
| VI | |
| Pojď, půjdem k vrchů polokruhu, | |
| kde k řece běžíc, bystřina | |
| proplétá po lukách svou stuhu. | |
| Tu dole lípa začíná, | |
| tu zpívá slavík noci, máji, | |
| až plané růže nedýchají, | |
| a jenom pramen v ticho zní. | |
| Tu vidíš kámen náhrobní | |
| růst pod vetchých dvou sosen prahy. | |
| Poutníku, zastav se a čti: | |
| "Vladimír Lenskij tady spí, | |
| smrt smělých skosila ho záhy. | |
| V ten a ten rok, v let toliku. | |
| Spi klidně, mladý básníku!" | |
| VII | |
| Byl čas, kdy pokřivenou sosnu | |
| věneček divný zdobíval. | |
| Nad urnou, ponořenou do snu, | |
| jím jitřní vánek povíval. | |
| Byl čas, kdy s rukama mdle v klíně | |
| tu sedaly dvě přítelkyně | |
| a objavše se, plakaly, | |
| co luna plála do dáli. | |
| Leč teď... jen stín svůj pomník hledá, | |
| zarostly trávou šlépěje | |
| a věneček, ten v blátě je. | |
| Jen pastýř s lýkem svým tu sedá | |
| a jeho píseň jako dřív | |
| pomalu splývá s tichem niv. | |
| VIII-IX | |
| - - - | |
| X | |
| Ubohý Lenskij! V prázdná lada | |
| neplakal dlouho její žal. | |
| Je nevěrná mu dívka mladá - | |
| nač plakati? Bůh dal, Bůh vzal. | |
| Teď jiný zaujal ji zcela, | |
| teď jiný vylíbal jí z čela | |
| svou láskou vzpomínky a chlad. | |
| Ten hulán uměl dobývat, | |
| ten hulán jí byl z duše milý... | |
| Již před oltářem stojí s ním | |
| a stydlivě tu pod kvítím | |
| svou hlavu do závoje chýlí, | |
| má oheň v očích sklopených, | |
| na rty jí lehký úsměv dých. | |
| XI | |
| Ubohý Lenskij! Zda se rmoutí | |
| ve vanu věčna, v hrobě svém, | |
| když zamane si vzpomenouti | |
| té zrady v srdci nevěrném? | |
| Ospalé vlny Léthé plynou. | |
| Snad básník, přešed v zemi jinou, | |
| je šťasten v bezvědomí svém. | |
| Či snad už odumřel svět v něm? | |
| Za hrobem věru zlhostejníme, | |
| zapomenutí čeká nás. | |
| Žen, přátel, soků zmlkne hlas. | |
| A jenom pro statky, vždyť víme, | |
| hádavých dědiců zlý chór | |
| dál vede hanebný svůj spor. | |
| XII | |
| Brzičko u Lariných věru | |
| zmlk Olin zvonečkový smích. | |
| Jsa dbalý o svou kariéru, | |
| s manželkou hulán k pluku tíh. | |
| Dávajíc dcerce požehnání, | |
| plakala hořce stará paní, | |
| tak tak se držíc na nohou. | |
| Leč Táňa, plakat nemohouc, | |
| smrtelně zbledla v obličeji, | |
| jejž pokryl dávno trpký žal. | |
| Když kdekdo na zápraží stál | |
| a všichni loučit se už chtějí, | |
| s odjíždějící dvojicí | |
| jde ještě Táňa mlčící. | |
| XIII | |
| Pak dlouho, dlouho dívala se | |
| za nimi jako mlhou par. | |
| Má Táňa sama, sama zase! | |
| Žel, družka tolikera jar, | |
| ta její holubička milá, | |
| teď osudem jí vzata byla, | |
| ta důvěrnice mladých let - | |
| už navždy pohltil ji svět. | |
| Jak stín v sad opuštěný vchází, | |
| a toulajíc se, neví kam... | |
| Žel, nikde klid a všude klam, | |
| a útěchy, té nenachází | |
| pro slzy nevyplakané, | |
| pro srdce napůl urvané. | |
| XIV | |
| V samotě krutěji žhnou žaly | |
| a vášeň vzrůstat začíná. | |
| I na Oněgina tam v dáli | |
| teď častěj srdce vzpomíná. | |
| Ne, nemůže ho nikdy vidět, | |
| ba smí ho jenom nenávidět, | |
| vždyť zabil bratra jejího. | |
| Poeta zhynul, není ho... | |
| Kdo vzpomene naň? Za jiného | |
| nevěsta se mu provdala | |
| a jeho paměť dovlála | |
| jak dým do nebe modravého. | |
| Dvě srdce možná dosavad | |
| ho litují... Nač litovat? | |
| XV | |
| Šel soumrak. Nebe smrákalo se. | |
| Šum vod zněl tiše. Bzučel chroust. | |
| Spěchaly domů dívky bosé. | |
| Rybářský oheň vzplál a houst | |
| tam za řekou. A šírou plání, | |
| v stříbrné luny bleskotání | |
| šla dál a dále Taťána, | |
| v sny samotářsky zabrána. | |
| Šla, šla... Co to? Tu pod ní klenou | |
| se střechy. Panský dům a ves | |
| a pod návrším hustý les | |
| a sad nad řekou ozářenou. | |
| Hleděla dolů. Srdce jí | |
| zatlouklo rychlej, silněji. | |
| XVI | |
| Je v rozpacích: "Zde bydlil v zimě. | |
| Mám jíti dál, mám zpět se dát? | |
| Už není zde. Kdo poznal by mě? | |
| Tak prohlédnu si dům a sad." | |
| I kráčí Táňa s vrchu dolů, | |
| zvědavě, zaraženě spolu | |
| vše měříc plachým pohledem. | |
| Dvůr prázdný byl; když vešla sem, | |
| psi vyrazili. Táňa plačky | |
| tu stála, nevědouc kam dál. | |
| Houf dvorských dětí přichvátal | |
| a s bujným křikem, s trochou rvačky | |
| psy zahnal. Noví přátelé | |
| si vedli slečnu vesele. | |
| XVII | |
| "A panské byty, přístupny jsou?" | |
| se Táňa dětí zeptala. | |
| I rozběhly se za Anisjou, | |
| jež pánův statek hlídala. | |
| Anisja ihned přichvátala | |
| a panský dům jí otvírala. | |
| I vchází Táňa v pokoje, | |
| kde po Evženu prázdno je, | |
| a hledí: tady tágo leží, | |
| prach špiní sukno zelené, | |
| tam bičík, sofa zválené; | |
| stařenka za Taťánou běží | |
| a šeptá u krbu: "Zde pán | |
| tak rád sedával zadumán... | |
| XVIII | |
| Zde sedával s ním při obědě | |
| pan Lenskij. Opustil už svět... | |
| Teď, prosím, tudy," dívku vede, | |
| "zde jeho panský kabinet. | |
| Zde hověl si tak rád, pil kávu, | |
| zde se správcem si lámal hlavu | |
| a po ránu tu knížky čet. | |
| I starý pán tu strávil let! | |
| Vždy v svátek nasadil si brýle, | |
| sem pod okno si se mnou sed | |
| a dali jsme se do karet. | |
| Dej Pánbůh klid té duši milé, | |
| už karty, chudák, nehraje. | |
| Ať matka zem mu lehká je!" | |
| XIX | |
| Taťána obchází vše v chvatu, | |
| dojatá, na vše zvědavá. | |
| Vše památně ji připadá tu; | |
| v malátné duši zůstává | |
| jí po všem stopa rozechvělá: | |
| i stůl, kde lampa dohořela, | |
| i kupy knih, jež všady jsou, | |
| i postel s měkkou pokrývkou, | |
| za oknem luna na svém lovu, | |
| zde pološera opona, | |
| i portrét lorda Byrona, | |
| i stolek, na němž soška z kovu, | |
| v klobouku, čelo zchmuřené | |
| a ruce křížem složené. | |
| XX | |
| Jako by Táňu očaroval | |
| v té módní cele, stojí tu. | |
| Je čas však! Chladný vítr ovál | |
| ji ze tmy. V černém úkrytu | |
| spí stromy v mlze nad vodami; | |
| i luna už je za horami, | |
| i mladou poutnici už chlad | |
| přinutil myslit na návrat. | |
| A třeba slzy v očích měla, | |
| přec statečně se odvrací | |
| a loudavě se navrací. | |
| Jen ještě prosí, zda by směla | |
| sem zajít - jaký je tu klid! - | |
| a do knih se zde pohroužit. | |
| XXI | |
| Až za vrata ji provázela | |
| klíčnice. Ale zítra hned | |
| po ránu ji tu zase měla. | |
| I vešla Táňa v kabinet | |
| a svět jí zmizel. Zapomněla | |
| zde chvíli na vše, na vše zcela, | |
| když o samotě zůstala. | |
| A dlouho sama plakala. | |
| Pak tu, zas jinou knihu vzala, | |
| lhostejně nejdřív, potom však | |
| upoutal plně její zrak | |
| podivný výběr; celá vzplála, | |
| s hladovou duší četla dál. | |
| A nový svět tu před ní stál. | |
| XXII | |
| Oněgin dávno už, jak víme, | |
| odvykl zcela světu knih. | |
| I v něm však, jako v každém, dříme | |
| záliba pro některé z nich: | |
| Juanův básník byl mu drahý, | |
| k dvěma, třem románům měl vztahy, | |
| v nichž spisovatel zachytil | |
| svou dobu, v nichž dost věrně žil | |
| zlomený člověk jeho věku, | |
| neschopný lásky, radosti, | |
| ješitný ve své zprahlosti, | |
| oddaný snům, jimž není léku, | |
| i s rozumem svým zběsilým, | |
| jenž rozplývá se v marný dým. | |
| XXIII | |
| Škrt nehtem, ostře vyznačený, | |
| tkvěl tu a tam na stránkách knih. | |
| To dodávalo zvláštní ceny | |
| těm řádkám v očích dívčiných. | |
| Taťána mžikem pochopila: | |
| Ta myšlenka ho oslnila, | |
| zde opět Evžen dojat byl, | |
| tam mlčky plně souhlasil. | |
| Na jiných stránkách zase zřela | |
| škrt jeho tužky z olova. | |
| A duše Oněginova | |
| ve všech těch značkách tkvěla celá, | |
| tu v křížku, v slůvku ztraceném, | |
| tu v otazníku zkrouceném. | |
| XXIV | |
| I začíná teď nad knihami | |
| pozvolna lépe chápati | |
| má Táňa, Bohu díky, s námi | |
| milence, po němž vzdychati | |
| ji sudičky snad odsoudily. | |
| Je úkladník to pobloudilý, | |
| syn pekel, dítě rajských krás? | |
| Ten anděl, nadutý ten ďas, | |
| co je? Zda kopie jen pouhá, | |
| nicotný přízrak, Moskvan spíš, | |
| jejž v haroldovském plášti zříš, | |
| stín, jenž se v cizí masce plouhá, | |
| slov módních plný lexikon, | |
| či parodie že je on? | |
| XXV | |
| Co bylo v hádance té skryto? | |
| Snad přece pravda svitla jí? | |
| Hodiny letí. Zdali ví to, | |
| že doma na ni čekají, | |
| že sousedé dva na rozpravu | |
| k nim šli a o ní, k hlavě hlavu, | |
| že mluví: "Děcko není již," | |
| dí stařenka, "a je s ní kříž. | |
| Olinka přece mladší byla. | |
| Ach, ach, je čas už děvče vdát! | |
| A ona? Ke všem břitký chlad... | |
| a každému div nevyspílá. | |
| Jen vzdychá v toulkách po polích. | |
| Prý nechce..." matčin nářek ztich. | |
| XXVI | |
| - Nemá snad lásku? - "Nevím, kdo by! | |
| Bujanov prosil: koš měl hned. | |
| Pětuškov - Táňa rámus robí. | |
| A husar Pychtin, jak by smet. | |
| Byl celý pryč, jen promluvila. | |
| Jak měl se k ní jen, duše milá! | |
| Už myslím si: Ten pravý je! | |
| A kdež! Vše se vždy rozbije." | |
| - To nic, matičko, Moskvu na ni! | |
| Tam na odbyt jdou nevěsty. | |
| Houf ženichů tam u cesty! - | |
| "Ach, tatíčku můj, bída brání!" | |
| - Pro jednu zimu? To je krám! | |
| A ostatně - já půjčím vám. - | |
| XXVII | |
| Je dobrá rada ve zlém čase. | |
| Stařenka kvůli dítěti | |
| vše spočetla a rozhodla se | |
| do Moskvy v zimě zajeti. | |
| I Táňa ví už, co se stane. | |
| Má na soud Moskvy vyhýčkané | |
| jít se srdečnou tváří svou, | |
| s provinciální prostotou, | |
| s hadříky, v něž se skromně šatí, | |
| a se svou řečí nemódní. | |
| Fifleny, floutci svobodní | |
| se jí tam budou vysmívati...! | |
| To vše jí hrůzu nahání. | |
| Líp zůstat v tichém ústraní. | |
| XXVIII | |
| Jen vstala, záhy za úsvitu, | |
| už do přírody pospíchá | |
| a šeptá v rozteskněném citu, | |
| až bolestně se zadýchá: | |
| "Sbohem, vy louky s květy mými, | |
| vy známé vrchy s údolími, | |
| vy lesy s tmou svou tajemnou! | |
| Sbohem, ty modro nade mnou, | |
| buď sbohem, veselá má zemi! | |
| Loučím se s tichým světem svým, | |
| pro marný třpyt jej opouštím. | |
| Volnosti, sbohem, těžko je mi | |
| jít do mlžného neznáma. | |
| Co chystá pro mne sudba má?" | |
| XXIX | |
| A její toulky se teď dlouží. | |
| Tu láká potok, onde chlum. | |
| Snad ani neví, kterak touží | |
| tu krásu zachovat svým snům. | |
| Jen ještě chvíli potěšiti | |
| se se svým hájem, vonět kvítí, | |
| jít zahradou, jež dokvétá. | |
| Leč léto rychle odlétá | |
| a již již je tu jeseň zlatá, | |
| a zbledlá, zachvívá se zem | |
| jak oběť v šatě nádherném. | |
| A již sem sever s mračny chvátá; | |
| dul, zahučel a zima již | |
| jde o svých berlích blíž a blíž. | |
| XXX | |
| Už přišla, už se chumelila, | |
| na duby pověsil se sníh, | |
| přes vrchy lehla v pole bílá | |
| v zvlněných, bílých kobercích. | |
| Už přišla, břehy vyrovnala | |
| s řekou, jež ochrnuta stála. | |
| Mráz uhodil. A každý rád | |
| má žerty matky zimy snad, | |
| jen Taťána je plna bázně. | |
| Ne, letos zimu nevítá, | |
| svůj dech na mrazu nechytá | |
| a prvním sněhem ze střech lázně | |
| tvář, hruď, ramena nemyje. | |
| Takový v ní strach z cesty je. | |
| XXXI | |
| Už minul den, kdy vyjet měli, | |
| už věru nejvyšší byl čas. | |
| Dalo to práci, zrezavělý | |
| vůz překovat a spravit zas. | |
| Tři kibitky, tak jezdívali, | |
| tvořily oboz dokonalý: | |
| matrace, židle, peřiny, | |
| kastroly, zavařeniny, | |
| truhly, posady na kuřata | |
| a hrnce, hojnost nádobí | |
| i všelijaké zásoby. | |
| Ven z jizeb služebnictvo chvátá | |
| a všude šum a pláč má vrch, | |
| už vedou na dvůr osmnáct mrch, | |
| XXXII | |
| v bojarské saně zapřahají, | |
| snídani nesou ze dveří | |
| a vozy div že nepraskají | |
| a služky, kočí láteří. | |
| Už usadil se na kobyle | |
| vousatý štolba. Slavná chvíle | |
| loučení s pány přišla teď | |
| pro celý statek, pro čeleď. | |
| Konečně! Tíha povolila, | |
| už zvoní ze vrat podkova. | |
| "Nuž sbohem, klide domova, | |
| nuž sbohem, zákoutí má milá, | |
| kdy uzřím vás?" A Táňa má | |
| si stírá slzy rukama. | |
| XXXIII | |
| Snad jednou, díky vzdělanosti, | |
| až povolí jí ruský svět | |
| (počítám na to ze skromnosti | |
| filozoficky pět set let), | |
| i v cestách dočkáme se změny, | |
| nadejde rozvoj netušený: | |
| silnice po Rusi sem tam | |
| se vzmáchnou ke všem končinám, | |
| přes naše řeky mosty sklenou | |
| se kovovými duhami, | |
| prokopem hory; vodami | |
| povedem směle chodbu zděnou | |
| a bude v zájmu národa | |
| co stanice, to hospoda. | |
| XXXIV | |
| Teď naše cesty, chátrajíce, | |
| pozvolna hnijou, mosty též. | |
| A ve stanicích pro štěnice | |
| zamhouřit oka nemůžeš. | |
| Hospody nikde. Na stanici | |
| sic pyšně visí ve světnici, | |
| na oko pouze, seznam cen, | |
| však marně chuť nám dráždí jen, | |
| zatím co kyklopové naši | |
| v kováren selských odlesku | |
| evropskou léčí kolesku, | |
| jež ruské cesty těžce snáší, | |
| a Pána Boha prosí dál, | |
| by cesty spravit nenechal. | |
| XXXV | |
| Leč zato v zimě! Mrazík tenký | |
| dal do pořádku silnice. | |
| Jak módní verše bez myšlenky | |
| je hladká zimní sanice. | |
| Náš Automedon si jen hvízdá, | |
| jak ubíhá mu v trojce jízda, | |
| a versty se nám kmitají | |
| jak ploty na cest okraji. | |
| Než Larinovy na neštěstí | |
| nejely poštou, šetříce; | |
| už týden sněhem silnice | |
| si jejich herky cestu klestí | |
| a Táňa naše unylá | |
| se dokonale znudila. | |
| XXXVI | |
| Však už se blíží, už zří na ně | |
| v svém zlatě, v záři plamenné | |
| kříž na kříži a dávné báně, | |
| tvář Moskvy bělokamenné. | |
| Ach přátelé, jak blahá chvíle, | |
| když pohled na paláce bílé, | |
| na chrámy, věže, sady vil | |
| se v půlkruhu mi objevil! | |
| Jak často v srdci tulákově, | |
| jež sudba štvala lakomá, | |
| sen o tobě rost, Moskvo má! | |
| Moskvo! Co všecko v tomto slově | |
| je pro nás navždy spojeno, | |
| ruského srdce ozvěno! | |
| XXXVII | |
| Hle, do šera svých doubrav skrytý | |
| Petrovský zámek! Chmuří v dál | |
| své od nedávna slavné štíty. | |
| Sám Napoleon tady stál | |
| a čekal, vítěz, jenž vše ničí, | |
| kdy přijde k němu Moskva s klíči | |
| od Kremlu starodávného... | |
| Ne, neměla jich pro něho | |
| má Moskva, hlavu nesklonila | |
| před nedočkavým herojem. | |
| Nepřišla s věnci, s darů stem, | |
| jen požár před ním založila. | |
| Dřív opojen, teď zasněný, | |
| se odtud díval v plameny. | |
| XXXVIII | |
| Buď sbohem, svědku zašlé slávy, | |
| Petrovský zámku! Jeďme dál! | |
| Už sloupy bran se před ně staví, | |
| už po Tverské se kodrcal | |
| náš těžký průvod přes hromady; | |
| po obou stranách budky, klády, | |
| lucerny, módní výklady, | |
| paláce, sady, ohrady, | |
| kláštery, chajdy, věže, saně, | |
| Bucharci, kluci, kozáci, | |
| lékárny, kupci, sedláci, | |
| bulváry, aleje a báně, | |
| balkony, vrata znaků lvích | |
| a hejna kavek na křížích. | |
| XXXIX | |
| - - - | |
| XL | |
| Ta dálka! Saně kodrcají | |
| už hodinu a snad už dvě. | |
| Až konec konců přistávají | |
| v Charitonjevské uličce. | |
| Nu, konečně už Táňa byla | |
| u tetičky, jež souchotila | |
| na čtvrtý rok. A brejlatý, | |
| omšelý Kalmyk střapatý | |
| dokořán otevřel jim bránu | |
| a ved je k šeré komnatě, | |
| kde vítala je dojatě | |
| stařičká kněžna na divanu. | |
| A stařenky se líbaly | |
| a plakaly a volaly: | |
| XLI | |
| - Pachette! - "Má kněžno! Alino má!" | |
| - Mon ange! Ta radost! - "Tolik let!" | |
| - Sestřenko! A teď jako doma! | |
| A všechno musíš vyprávět! - | |
| Ví Bůh, to bylo hodno pera! | |
| "A tu je Táňa, moje dcera!" | |
| - Táničko, pojď přec ke mně blíž! | |
| Vždyť je mi jako ve snu spíš...! | |
| Pamatuješ si Grandissona? - | |
| "Jak? Grandisson?... ou, Grandisson! | |
| Jak ne, sestřenko... kdeže on?" | |
| - Je v Moskvě, blízko Simeona. | |
| Na Štědrý den tu u mne byl. | |
| Nedávno syna oženil. | |
| XLII | |
| A ten... Však pozděj dojdem k němu, | |
| viď! Zítra Táňu ukážem | |
| hned příbuzenstvu veškerému; | |
| jen na nohy že chabá jsem, | |
| ven nemohu. Vás jistě celá | |
| ta cesta strašně ztrmácela; | |
| teď si však spolu oddechnem. | |
| Ach, hruď mě dusí... slabá jsem... | |
| i radost mi teď přitěžuje, | |
| nejenom žal... Už, drahá, vím, | |
| že k ničemu se nehodím... | |
| Ke stáru život k břemenu je... - | |
| A pro pláč, jenž ji s kašlem chyt, | |
| nemohla ani dokončit. | |
| XLIII | |
| Dobrota její dojímala | |
| Taťánu, přesto smutnou přec, | |
| jak v cizím ovzduší tu stála, | |
| o domově sníc nakonec. | |
| Nemůže spát a pod nebesy | |
| z hedvábí celou noc se děsí, | |
| jak na rozkaz pak vstává hned, | |
| když jitřní zvony začnou znět, | |
| poslové dlouhé denní dřiny. | |
| Tu k oknu Táňa sedne si, | |
| chtěla by výhled na lesy, | |
| však z šera svítá obraz jiný: | |
| konírna, kuchyň, cizí dvůr | |
| se noří s ploty z jitřních chmur. | |
| XLIV | |
| A ke příbuzným po obědech | |
| den za dnem vodí Taťánu, | |
| by našla v babičkách a dědech | |
| v své bezradnosti ochranu. | |
| K příbuzným přišlým z provincie, | |
| po Moskvě každý laskavý je; | |
| vítali je i hostili. | |
| "Jak vyrostla! Vždyť před chvílí | |
| jako bych kmotrou tobě stála!" | |
| - Já do rukou tě brávala! - | |
| "Já za uši tě tahala!" | |
| - A já ti perník nosívala! - | |
| Babičky sborem kývají: | |
| "Jak nám ta léta prchají!" | |
| XLV | |
| Po pravdě jsou však beze změny; | |
| v svých starých zvycích zejména: | |
| zas čepec tylem osazený | |
| má kněžna teta Helena, | |
| Ivan Petrovič zas je hloupý, | |
| Semjon Petrovič stejně skoupý - | |
| Ljubov Petrovna stejně lže, | |
| Lukerja Lvovna barví se. | |
| I Pelageja Nikolavna | |
| má stále téhož přítele | |
| a téhož psa a manžele, | |
| a manžel zas, člen klubu zdávna, | |
| je stále krotký, nahluchlý | |
| a pitím za dva opuchlý. | |
| XLVI | |
| Grácie Moskvy, jejich dcery, | |
| teď mají novou zábavu. | |
| Nejprve Táňu z nedůvěry | |
| od nohou měří po hlavu, | |
| cos divného v ní shledávají, | |
| za selsky nerudnou ji mají, | |
| je bledá jim a hubená, | |
| však vzhledná je. To zejména. | |
| Pak poslušny svých dobrých hnutí, | |
| se kol ní točí blíž a blíž, | |
| líbají, pak ji tisknou již, | |
| do módních účesů ji nutí, | |
| a pak i jejich tajemství, | |
| tajemství srdcí Táňa zví, | |
| XLVII | |
| vítězství té a výhru oné, | |
| sny, naděje a námluvy. | |
| Tak v zábavě den dívek tone, | |
| s příkrasou lehké pomluvy. | |
| Pak na oplátku za zpovědi | |
| svých srdcí vyzvěděti hledí | |
| tajemství srdce Tánina. | |
| Ta však jak ve snu spočíná | |
| a cokoli se říci zdráhá, | |
| vždyť nechápe, co řekly jí, | |
| a srdce svého tajemství, | |
| posvátný poklad slz a blaha, | |
| co živa bude, nezradí | |
| v svém mlčenlivém úkradí. | |
| XLVIII | |
| I přesto touží Táňa zase | |
| brát účast v čilé besedě. | |
| Však po salonu rozbíhá se | |
| jen tlach jak balet po ledě. | |
| Vše běží s lhostejností chladnou; | |
| i v klevetách svých v nudu vpadnou | |
| a v poušti řečí neplodných, | |
| výzvědů, klepů, intrik zlých, | |
| stín myšlenky se nezakmitne, | |
| byť bezděky, byť nazdařbůh; | |
| zde smíchem netryskne mdlý duch | |
| a v srdci sotva žertem svitne. | |
| Ba také hloupost od dávna | |
| tu pramálo je zábavná. | |
| XLIX | |
| Společně k Táně zrakem bloudí | |
| škrobená mládež z archivu. | |
| A nelítostně o ní soudí | |
| zmrzelci, prostí obdivu. | |
| Jen jeden, bláznem zvaný sborem, | |
| se odvážil ji nazvat vzorem, | |
| a nakloniv se opodál, | |
| jí v duchu elegii psal. | |
| Též V(jazemskij) k ní jednou sedl, | |
| s Taťánou do řeči se dal | |
| a duši její zaujal. | |
| Zeptal se na ni, když to zhlédl, | |
| mladíka, jenž byl po ruce, | |
| jakýsi stařík v paruce. | |
| L | |
| Leč tam, kde divě rozlehne se | |
| křik Melpomeny k prázdným zdem, | |
| když zlatou mantilou svou třese | |
| před chladným, temným hledištěm, | |
| tam, Thalia kde tiše dřímá, | |
| snad aniž potlesk přátel vnímá, | |
| kde pouze Terpsichoré snad | |
| dovede mládež rozehřát | |
| (což zažili jsme také sami | |
| za mých a vašich mladých let), | |
| na Táňu ani neohléd | |
| se lorňon nepřejícné dámy | |
| a muži, jež ctí módní svět, | |
| v lóžích a křeslech, jak by smet. | |
| LI | |
| Pak ovšem na plesy ji vlekou. | |
| Tam nával, dusno je a šum. | |
| Tam hudba hřmí a světla tekou | |
| a valčíkem se chvěje dům. | |
| Tam krásek lehké toalety, | |
| tam zástup pánů kopuletý | |
| a nedočkavých nevěst kruh | |
| udiví zrak a budí vzruch. | |
| Zde osvědčení elegáni | |
| svou drzost nosí v žiletech, | |
| na přezíravých lornětech. | |
| Sbor husarů tu úspěch shání, | |
| oslní, zvíří dívčí sen | |
| a s břinkotem zas letí ven. | |
| LII | |
| Tak mnoho hvězd plá nocí sinou, | |
| tak mnoho krásek v Moskvě je. | |
| Však jasněj všech, jež nebem plynou, | |
| se luna v modru zaskvěje. | |
| Ta, kterou nesmím, když v snu dýchá, | |
| svou lyrou vyrušovat z ticha, | |
| však sama mezi ženami | |
| se skví jak luna nad námi. | |
| Hle, jdouc s hrdostí nebešťanky, | |
| sotva se země dotýká! | |
| Hle, něha hruď jí proniká! | |
| A její oči jak dva vánky...! | |
| Než dost, už dost; a srdce chraň: | |
| vždyť vášním platil jsi již daň. | |
| LIII | |
| Smích, šum a poplach v zmatku hloupém, | |
| mazurka, kvapík s valčíkem. | |
| S tetami pod mohutným sloupem, | |
| kde stojí, lhostejna snad všem, | |
| nevidí Táňa, ač se dívá, | |
| hněv k víru světa se v ní skrývá, | |
| je dusno jí tu... Duchem svým | |
| zas prchá k střechám doškovým, | |
| k chudině vsí, jíž smějí se tu, | |
| v svá osamělá zátiší, | |
| kde zurčet potok uslyší, | |
| k svým románům a k vůni květů | |
| a k lipovým těm alejím, | |
| tam, tam, kde setkala se s ním. | |
| LIV | |
| Kdo ví, co vše si v dáli vysní: | |
| svět zmizel jí i hlučný bál. | |
| A zatím očí nespouští z ní | |
| jakýsi vážný generál. | |
| Hned obě tety zamrkaly, | |
| znamení loktem Táně daly, | |
| a z obou stran jí šeptají: | |
| "Tam vlevo, hleď, tam na kraji..." | |
| - Na kraji? Ale z které strany? - | |
| "Jen se tam dívej. Vlevo spíš, | |
| v tom houfu. Cožpak nevidíš | |
| tam v uniformě ty dva pány? | |
| Teď stojí bokem. Teď jde dál..." | |
| - Kdo? Tenhle tlustý generál...? - | |
| LV | |
| Ponechme Táně úspěch její | |
| a sny, jež teskně oželí. | |
| A nazpět k tomu, o němž pěji, | |
| bychom naň nezapomněli. | |
| To několika slov si žádá: | |
| "Mladého zpívám kamaráda | |
| rozmary, jež mu duší jdou. | |
| Požehnej dlouhou práci mou, | |
| ó, ty epická Múzo moje! | |
| Na cestu dlouhou hůl mi dej, | |
| oklikou bloudit nenechej!" | |
| A dost! Shazuji břímě svoje! | |
| Já klasicismu čest jsem vzdal: | |
| byť pozdě, vstup jsem udělal. | |
| HLAVA OSMÁ | |
| Fare thee well, and if for ever, | |
| Still for ever, fare thee well. | |
| - BYRON | |
| Buď zdráv! A jestliže se loučíme | |
| navždy, buď navždy zdráv! | |
| - BYRON | |
| I | |
| V těch dnech, kdy v sadech u lycea | |
| jsem bezstarostně rozkvítal, | |
| ochotně čítal Apuleia | |
| a Cicerona odmítal, | |
| v těch jarních dnech, tak plných krásy, | |
| kdy labutin křik z vod se hlásí | |
| a nad jezery měsíc snil, | |
| já s Múzou jsem se seznámil. | |
| Tu rázem studentská má cela | |
| se rozsvítila. Múza tam | |
| k mým vroucím sedla hostinám, | |
| mým mládím, jasem dětství zněla, | |
| zpívala slávu starých dob | |
| a srdce tluk, snů květ a hrob. | |
| II | |
| Svět s veselou nás vítal tváří. | |
| První úspěch nám křídla dal. | |
| Sám Děržavin si všim nás k stáří | |
| a před smrtí nám požehnal. | |
| - - - | |
| - - - | |
| - - - | |
| - - - | |
| - - - | |
| - - - | |
| - - - | |
| - - - | |
| - - - | |
| - - - | |
| III | |
| A já, zákonem míti chtěje | |
| jen vášní zvůli překotnou, | |
| o cit se s davem podíleje, | |
| jsem vodil bujnou Múzu svou | |
| na divá sezení a pitky, | |
| jež proklínaly noční hlídky. | |
| I tam, v ty hody bláznivé, | |
| rozhazovala dary své, | |
| a bakchantky smích majíc v hlasu, | |
| při číši hostům zpívala, | |
| co kolkolem se míhala | |
| bujará mládež oněch časů - | |
| a já se chlubil nad stolem, | |
| že druhem divošky té jsem. | |
| IV | |
| Hlas osudu však padl na mě, | |
| v dál běžel jsem... Šla, kam jsem šel. | |
| Jak často vděčil jsem své dámě, | |
| když zpěvem jejím zlaskavěl | |
| mi tajemně spěch v tichu, mrazu. | |
| Jak často v sedle po Kavkazu | |
| mě provázela po skalách | |
| jak Lenora v měsíčních tmách! | |
| Jak často po tauridském břehu | |
| mě vedla za ruku, když v mhách | |
| se šepot Nereidy táh, | |
| sbor mocných vln ve stálém běhu, | |
| jenž z hloubky věčným hymnem pěl: | |
| Buď chválen světů stvořitel. | |
| V | |
| Zapomenuvši metropole, | |
| kde hostin lesk a hudby van, | |
| v chudobě Moldávie holé | |
| tak často vešla v klidný stan | |
| toulavých cikánů a zcela | |
| tam mezi nimi zdivočela; | |
| řeč bohů zapomněla tam | |
| pro divnou řeč, jíž mluví chám, | |
| pro zpěv, jímž divočina zalká. | |
| Pak změnilo se vše, i zem. | |
| A ejhle, ona v sadu mém | |
| si usedla jak upejpalka, | |
| zírajíc teskně, nevinně, | |
| s francouzskou knížkou na klíně. | |
| VI | |
| Po prvé nyní zavedu ji | |
| však na raut, mezi elitu; | |
| s žárlivou bázní pozoruji | |
| teď její stepní krásy tu. | |
| Šlechtickým klubkem propletla se; | |
| tu diplomat, tam voják zase | |
| se vypíná, shluk pyšných žen. | |
| I sedla si a hledí jen | |
| zvědavě na tu pastvu očí, | |
| baví ji řeč, kmit toalet, | |
| ten zvolna vcházející svět, | |
| jenž se kol hostitelky točí, | |
| i zástup mužů kolem dam | |
| jak kolem malby temný rám. | |
| VII | |
| I řád i soulad se jí líbí, | |
| jenž v oligarchii té zkvet, | |
| chlad, jenž se nedopouští chyby, | |
| i pestrost hodností a let. | |
| Kdo však ten chmurný nemluva je | |
| tam ve vznešeném hloučku zkraje? | |
| Kdekdo cizince vidí v něm. | |
| Jak průvod mátoh v zraku mdlém | |
| mu sem tam běží obličeje. | |
| Kdo je to? Trápí ho zde splín? | |
| Či spíš zraněné pýchy stín? | |
| Co? Znuděnec ten Evžen že je? | |
| Nu ovšem. Což ho neznáte? | |
| - Už dávno ho zde vídáte? - | |
| VIII | |
| "Je stále týž? Či došel míru? | |
| Či podivína dělá dál? | |
| Na jakou mysle avantýru, | |
| pro jakou masku nyní vzplál? | |
| Zač převléká se? Za Melmotha? | |
| Kosmopolitu, patriota? | |
| Za svatouška, jenž obol dá? | |
| Za kvakera? Či Harolda? | |
| Či bodrý hoch se z něho stane | |
| nakonec jako já neb vy? | |
| Slyšte můj náhled poctivý: | |
| Čas nechat módy ohmatané! | |
| Už dost se světa naklamal..." | |
| - Znal jste ho? - "Věru: Neznal, znal." | |
| IX | |
| - Leč proč jenom tak bez lítosti | |
| vidíte všecko černé v něm? | |
| Snad proto, že v své posedlosti | |
| si rádi na vše stěžujem, | |
| že neopatrný žár duší | |
| klid samolibých nicek ruší | |
| a uráží, je k smíchu jim, | |
| že rozum tísní vzmachem svým, | |
| že považujem hojnou měrou | |
| už pouhá slova za činy, | |
| že hlouposti tlach zločinný | |
| i vážní lidé vážně berou | |
| a že jen sama prostřednost | |
| nám zvyklostí svou hoví dost?" | |
| X | |
| Je blažený, kdo mlád byl k mládu, | |
| je šťasten, v pravý čas kdo zrál, | |
| i ten, kdo rostoucího chladu | |
| svých roků s pokorou vždy dbal, | |
| kdo divným snům se neoddával, | |
| kdekoho ze smetánky znával, | |
| kdo ve dvaceti švihák byl, | |
| pak výhodně se oženil | |
| v své třicítce a k padesáti | |
| kdo zbavil se všech dluhů svých; | |
| v hodnostech, v slávě, v penězích | |
| kdo moudře vpřed se uměl bráti, | |
| ten, o němž opakuje sbor: | |
| Pan N. N., dokonalý tvor. | |
| XI | |
| Však smutno myslit, že se v dáli | |
| nám marně mladost ztratila; | |
| že sami jsme ji zrazovali, | |
| že sama nás pak zradila, | |
| že naše nejvřelejší přání, | |
| že naše nejčistší sny ranní | |
| uvadly v rychlém mámení | |
| jak listí v choré jeseni. | |
| Odporno obraz zítřka chovat | |
| jak samý oběd napořád, | |
| zřít na život jak na obřad, | |
| důstojnou luzu následovat, | |
| však pranic nesdíleti s ní, | |
| názory, vášně ani sny. | |
| XII | |
| Kdo stal se terčem hlučných soudů, | |
| jak ubrání se, ze všech stran, | |
| když ústy rozumářských bloudů | |
| je hercem podivínství zván, | |
| když bláznem ponurým ho zovou, | |
| mrzáckou hříčkou satanovou | |
| neb Démonem mým někdejším? | |
| Oněgin (pojďme zase s ním), | |
| v souboji zabiv Vladimíra, | |
| bez cíle, jenž chce k práci spět, | |
| šestadvaceti dočkav se let, | |
| Oněgin, jehož prázdno svírá, | |
| když bez úřadu, ženy šel, | |
| co počít by měl, nevěděl. | |
| XIII | |
| Štván neklidem, se toulal v dáli, | |
| tu zde a zítra jinde již. | |
| (Bolestný úděl těch, kdo vzali | |
| na sebe dobrovolný kříž.) | |
| Dal sbohem znepokojující | |
| samotě, statku na vesnici, | |
| kde denně z šera doubravy | |
| mu vyrůstal stín krvavý, | |
| a citem jediným se trudil | |
| na bludných cestách nazdařbůh. | |
| Leč brzo v něm i toulek vzruch, | |
| jak všecko v světě, nudu vzbudil: | |
| a přímo z lodi - pomalu | |
| jak Čackij - zapad do bálu. | |
| XIV | |
| Po sále spěl šum jako v roji. | |
| Šept od úst k ústům běžel dál. | |
| Před paní domu dáma stojí | |
| a za ní vážný generál. | |
| Nebyla chladná, nespěchala | |
| a slovy příliš neplýtvala, | |
| šla bez nároků na úspěch, | |
| míjejíc skromně tváře všech. | |
| A tichá, prostá byla celá, | |
| v své hrdé nenápadnosti | |
| i v gest svých samozřejmosti. | |
| Tak sálem jako příklad spěla | |
| du comme il faut... [Šiškove], žel: | |
| Já rusky říct to neuměl. | |
| XV | |
| I hrnuly se za ní dámy, | |
| stařenky s úsměvem šly k ní. | |
| Uctiví páni s poklonami | |
| pohledy její lovili. | |
| Tišeji dívky procházely | |
| před ní. A výš než všichni celý | |
| se rameny a nosem pjal | |
| s ní v sál vstoupivší generál. | |
| Zvlášť krásnou sotva kdo by zváti | |
| ji mohl; hledej však, jak chceš, | |
| nic z toho na ní nenajdeš, | |
| co jemný Londýn nazývati | |
| si zvykl slovem vulgární. | |
| Můj bože, zas to cize zní... | |
| XVI | |
| Mám velmi rád to slovo, braši, | |
| neumím je však přeložit; | |
| je zatím nové v řeči naší, | |
| a mám-li trochu práv mu být, | |
| snad patřilo by k epigramu. | |
| Nuž, hleďme zas na naši dámu... | |
| Tak milá v půvabu tom svém, | |
| seděla klidně za stolem | |
| s tou naší Kleopatrou Něvy, | |
| nádhernou Ninou Voronskou: | |
| A naše oči sotva lžou, | |
| když půvabnější se jim jeví | |
| nad třpytnou krásu Nininu | |
| sousedka, byť i ve stínu. | |
| XVII | |
| "Je možno to?" si Evžen myslí: | |
| "Že by to ona mohla být?... | |
| Jakže? Z té stepní díry syslí..." | |
| A neodbytně, ztrativ klid, | |
| co chvíli zvedá lorňon na tu, | |
| jež vnukla mu, byť v cizím šatu, | |
| vzpomínku zapomenutou. | |
| "Slyš, kníže, znáš se s dámou tou, | |
| v baretu rudém, s níž se baví | |
| španělský vyslanec?" - Ach tak! - | |
| A kníže upřel naň svůj zrak. | |
| - Ovšem, vždyť cizinec jsi pravý. - | |
| "Kdo je to? Víš?" - Jistěže vím. | |
| Má žena. Hned tě představím. - | |
| XVIII | |
| "Tys ženat?" ptá se Evžen, bledý. | |
| "Už dávno?" - Nu, už třetí rok. - | |
| "Kdo?" - Lariných. - "Taťána tedy!" | |
| - Ty znáš ji? - "Vždyť k nim máme krok." | |
| - Tím spíše. Pojď. - Má novou vzpruhu | |
| svou ženu představovat druhu, | |
| s nímž příbuzenstvo víže ho. | |
| A kněžna hledí na něho... | |
| Ať srdce jakkoli jí bilo | |
| a sebeprudší vzruch v ní byl | |
| a úžas, jenž ji překvapil, | |
| nic v tváři se jí nezměnilo: | |
| týž tón uchoval její hlas, | |
| týž klid a v očích tentýž jas. | |
| XIX | |
| Ne, nejenže se nezachvěla, | |
| že nerděla se, nezbledla... | |
| dál slova klidně z úst jí zněla, | |
| tak prostě, jak jen dovedla. | |
| Nechť jeho zrak se v jejím topí, | |
| z Taťány dávné ani stopy | |
| Oněgin nevyloví již. | |
| Chtěl mluvit s ní, však všecko spíš | |
| by svedl. Sama se ho ptala, | |
| kdy vrátil se, kde všude byl, | |
| zda jejich venkov navštívil? | |
| Pak muži mdle svou ruku dala, | |
| pár nožek na koberec stoup. | |
| A Evžen zůstal sám jak sloup. | |
| XX | |
| Že vskutku tatáž Táňa je to, | |
| jež vstříc mu šla tak nevinně | |
| v románu našem ono léto | |
| v té dálné, pusté krajině, | |
| ta, které kdysi bez milosti | |
| on dával lekce ze slušnosti, | |
| ta, v jejímž listě k němu vzkřik | |
| hlas srdce, zalkal vroucí vzlyk, | |
| šept horoucího odevzdání? | |
| Ta dívka - bylo, nebylo? - | |
| k níž srdce jeho cítilo | |
| jen shovívavé slitování, | |
| že mohla před ním teď, sám chlad, | |
| tak lhostejně, tak směle stát? | |
| XXI | |
| Hluk rautu když už sotva snesl, | |
| zamyšlen domů pospíchal. | |
| A spánek, do nějž pozdě klesl, | |
| snem chvíli kouzelným ho jal, | |
| i smutkem zas bolesti kleté. | |
| Když procitl, měl od knížete | |
| na večer dvorné pozvání. | |
| "Ovšem, že přijdu!"... Bože, k ní...! | |
| Své díky uctivé hned škrabe. | |
| Co šeptal sen, jenž po něm sáh? | |
| Co hnulo se to v hlubinách | |
| té duše netečné a chabé? | |
| Zlost? Marnivost? Či poznovu | |
| zas láska přišla ke slovu? | |
| XXII | |
| Čas loudavý zas čekat nechá | |
| ho na večer, jak v dávných dnech. | |
| Konečně deset! Vyjel, spěchá, | |
| už dojel, běží po schodech. | |
| Pln tísně, ke kněžně zrak zdvihl; | |
| Taťánu o samotě stihl | |
| a několik pak minut stál | |
| s ní sám. Však slova nedostal | |
| z úst neposlušných. Zaražený, | |
| v rozpacích sotva odpoví | |
| jí tu a tam. Sen hladový | |
| v něm hlodá. Evžen rozjitřený | |
| zrak nespouští z ní. S poklidným | |
| pohledem kněžna sedí s ním. | |
| XXIII | |
| Jak vítal Evžen generála, | |
| jenž skončil trapné tête à tête? | |
| Řeč obou nyní vzpomínala | |
| na bujné kousky dávných let. | |
| Smějí se. Hosté přicházejí. | |
| Hovory stále živěj znějí, | |
| sůl zloby chuti dává jim. | |
| Před paní domu lehký šprým, | |
| vtip bez předsudků tančí smělý, | |
| ale i slovo vážných pří | |
| bez všedních témat zajiskří, | |
| bez věčných pravd, jež zkostnatěly, | |
| a jeho šerm a živý svit | |
| nikoho nechce unudit. | |
| XXIV | |
| Byl výkvět Petrohradu tady, | |
| bylo tu panstvo, módy vzor, | |
| i lidé, jež lze vídat všady, | |
| hlupáci, nezbytný ten mor. | |
| Tak v čepcích dámy zralých roků, | |
| s růžemi, se zlobou v zlém oku, | |
| několik slečen upjatých, | |
| jimž v tváři nezjevil se smích; | |
| též vyslanec, jenž pěl tu ódy | |
| na státní záležitosti; | |
| a v šedinách, pln dvornosti, | |
| stařeček s vtipem vyšlým z módy, | |
| jenž bavil mnohý dávný ples, | |
| poněkud směšný byl však dnes. | |
| XXV | |
| Obcházel tu též ironický, | |
| na vše se hněvající pán: | |
| i na čaj, přeslazený vždycky, | |
| na všednost dam i na román, | |
| jenž neměl hlavy ani paty, | |
| na mužskou drzost, dívčí šaty, | |
| na válku, noviny, jež lžou, | |
| na sníh i na manželku svou. | |
| - - - | |
| - - - | |
| - - - | |
| - - - | |
| - - - | |
| - - - | |
| XXVI | |
| Neopomněl se dostaviti | |
| [Prolasov.] Podlostí byl znám. | |
| Ten terčem karikatury ti, | |
| St. P[riest,] byl v albech snad všech dam. | |
| Ve dveřích jiný vůdce bálů | |
| stál jako střižen ze žurnálu, | |
| jak cherubín byl nachový | |
| a mlčel jako dubový; | |
| byl cestovatel stěhovavý | |
| a hulvát, jenž spolk lineál - | |
| všem hostům na rtech úsměv hrál | |
| nad důstojností této hlavy | |
| a každý, ať to byl, kdo byl, | |
| ho mlčky shodně odsoudil. | |
| XXVII | |
| Oněgin můj však večer celý | |
| jen Taťánou byl zaujat; | |
| ne dívkou, jíž se ruce chvěly, | |
| když v bledou tvář se cit jí vkrad, | |
| tou ne již, nýbrž kněžnou chladnou, | |
| bohyní z těch, jež krutě vládnou | |
| tam, královská kde Něva sní. | |
| Ó lidé! Nejste podobní | |
| pramatce Evě v jejím snění? | |
| Co dáno vám, to nechcete; | |
| leč neustále tíhnete | |
| k zmiji a k tajemnému kmeni: | |
| jíst z plodu zakázaného... | |
| Ráj rájem není bez něho. | |
| XXVIII | |
| Taťána! Jak se proměnila! | |
| Jak bezpečně hrát uměla! | |
| A jak si hodnost osvojila | |
| tak rychle a tak docela! | |
| Kdo by byl hledal něžné dítě | |
| v té vládkyni, jež v pevné sítě | |
| konvencí všecky zapředla! | |
| Ta že kdys před ním pobledla? | |
| Jak dávno to, co v noci tmoucí, | |
| když spánek váhal přiletět, | |
| jí v mysli dívčí zmatek kvet, | |
| co zvedala své oči vroucí | |
| kams k luně, sníc, že jednou s ním | |
| přec půjde krokem společným. | |
| XXIX | |
| Vím, k lásce každý věk se sklání; | |
| panenským, mladým srdcím, těm | |
| však sílu dává milování | |
| jak polím déšť v dni májovém. | |
| Ve větru vášní mízou vlají | |
| a obnovují se a zrají - | |
| a mocný čas i prostřed slot | |
| dá pyšný květ a sladký plod. | |
| Však v pozdní věk s dny neplodnými | |
| na obratníku našich let | |
| je trapný vášní mrtvý sled: | |
| tak jeseň s vichry prochladlými | |
| v ponurý močál mění kraj | |
| a krutě obnažuje háj. | |
| XXX | |
| Ne, není pochyb, žel! Jak dítě | |
| se zamiloval Evžen zas; | |
| milostných citů chvějné nitě | |
| mu předou noc i denní čas. | |
| Hlas rozumu mu marně radí, | |
| k Táninu domu denně pádí | |
| v své ekvipáži Oněgin | |
| a běhá za ní jako stín, | |
| je šťasten, když jí na ramena | |
| smí kožešinu položit | |
| a plukem livrejí s ní jít, | |
| když ruka jeho neviděná | |
| se její dotkne tajemně, | |
| an šátek zved jí ze země. | |
| XXXI | |
| Než ona, jak když zřít ho nechce, | |
| když utrápen se před ní mih, | |
| v svém bytě vítá se s ním lehce, | |
| pár slov mu řekne u cizích, | |
| někdy mu kývne, jindy zase | |
| nevšimne si ho, vyhýbá se: | |
| bez kapky koketérie, | |
| jak velí svět, jenž hostí je. | |
| Oněgin bledne. Nevidí to, | |
| či chladná je. Oněgin schne, | |
| div nedostane souchotě, | |
| a každému již je ho líto. | |
| Soud všech, i lékařů, pak zní, | |
| že měl by jeti do lázní. | |
| XXXII | |
| On nejede však; v lůno země | |
| se raděj chystá k předkům svým. | |
| Taťána nic, jen mlčí němě | |
| (jak bývá s jejím pohlavím). | |
| On doufá dále, tvrdohlavý, | |
| dál vzdušné paláce si staví, | |
| a osmělen svou chorobou, | |
| sed, začal psáti rukou mdlou | |
| vášnivé poslání své kněžně, | |
| ač listům - kdo by mu to bral - | |
| sotva kdy smysl přikládal. | |
| Jeť láska pánem svého vězně | |
| a neutají srdce žal. | |
| Zde máte list, jejž Evžen psal: | |
| ONĚGINŮV DOPIS TAŤÁNĚ | |
| "Já tuším vše: vás urazí | |
| mé tajemství, jež se vám vzdává. | |
| A vaše hořkost pohrdavá | |
| se v hrdém zraku odrazí. | |
| Co chci? Proč spěchám odhaliti | |
| vám duši svou tím dopisem? | |
| A jaký podnět, může býti, | |
| pro zlobný posměch dávám v něm! | |
| Když tenkrát maně jsme se střetli, | |
| já, zahlédnuv váš úsměv světlý, | |
| té něze bál se věřiti, | |
| a známé city popíraje, | |
| i když má volnost ponurá je, | |
| přec nechtěl jsem ji ztratiti. | |
| A co nás rozloučilo dále... | |
| Nebohý Lenskij v oběť pad... | |
| Všeho, co miloval jsem stále, | |
| já musel jsem se tehdá vzdát; | |
| všem odcizen a cizí všemu, | |
| já viděl v klidu, volnosti | |
| náhražku štěstí, radosti! | |
| Jak zmýlil jsem se ke zlu svému! | |
| Ne, každou chvíli vidět vás, | |
| být vaším stínem, který vnímá | |
| rty v úsměvu, váš něžný hlas | |
| očima zamilovanýma, | |
| jen vnímati, jen duší pít | |
| váš zjev, v němž božstvo tuším kvésti, | |
| vám před očima v mukách mřít | |
| a mizet, zhasínat... toť štěstí! | |
| Jen přelud je to; nazdařbůh | |
| se vleku pro vás, nevím kudy. | |
| Mně drahý den, i chvíle tuch. | |
| Ale jen v marném běhu nudy | |
| uniká čas mně souzený. | |
| I tak je těžký, zkalený. | |
| Já vím: mé dni jsou vyměřeny; | |
| abych jim dodal trochu ceny, | |
| už ráno chci být ujištěn, | |
| že jistě uzřím vás ten den... | |
| Jak nemít strach, v mé prosbě tiché | |
| že vaše přísnost uvidí | |
| jen rozmar zchytralosti liché - | |
| a s odporem ji odklidí. | |
| Kdybyste znala, jaká trýzeň | |
| je v krutém ohni lásky mé, | |
| i v rozumu, jímž horkou žízeň | |
| své krve věčně krotíme; | |
| chtít kolena vám objímati | |
| a v prachu, zalit slzami, | |
| svou zpověď, lítost svou vám lkáti, | |
| vše, vše, co klidu nedá mi. | |
| A při tom všem se chladným zdáti, | |
| nezradit okem, slovem cit; | |
| předstírat v rozhovoru klid | |
| a s úsměvem vám naslouchati...! | |
| Jsem u konce však: nebudu | |
| se sobě vzpírat v marném zdání; | |
| vím, nemohu již: jste má paní. | |
| Vzdávám se svému osudu." - | |
| XXXIII | |
| A čeká marně. Druhý, třetí | |
| list napsal, žádná odpověď. | |
| Až jednou... Div jí do objetí | |
| nepadl u známých. Co teď? | |
| Nevidí zraku Evženova. | |
| Je cizí, přísná. Nemá slova. | |
| A zima, zima vane z ní | |
| jak o Kristovo zrození! | |
| Oněgin zrakem přibil by ji. | |
| Můj Bože! Tvrdě sevřené | |
| rty jak by byly z kamene! | |
| Kde soucit, rozpaky se kryjí? | |
| Kde stopa slz? Ne, není tu! | |
| Svit hněvu spíš než soucitu... | |
| XXXIV | |
| Ba, možná také tajné bázně, | |
| by neuhodl muž či sál | |
| nejmenších známek její strázně... | |
| Vše, co tak dobře Evžen znal. | |
| Je po naději! Odjel v spěchu, | |
| sám sobě klna pro útěchu | |
| a cele zabrán ve svůj žel, | |
| poznova na svět zanevřel. | |
| A v mlčenlivém kabinetu | |
| si na svou chandru vzpomenul, | |
| jež honila ho, kam se hnul | |
| před lety po veselém světě, | |
| až za límec ho popadla | |
| a v temný kout s ním zapadla. | |
| XXXV | |
| Pak zabořil se do knih znovu. | |
| Čte Rousseaua, madame de Staël, | |
| leckterou knihu Herderovu, | |
| s Manzonim Chamforta si vzal, | |
| i Gibbona i Fontenella, | |
| i slovník skeptického Bayla, | |
| dokonce Rusy řadou bral | |
| a sotva koho vynechal: | |
| i almanachy se žurnály, | |
| které nás vychovávají | |
| a v nichž mi nyní spílají, | |
| ač dříve jsem v nich madrigaly | |
| na sebe často čítával - | |
| E sempre bene, jen tak dál. | |
| XXXVI | |
| Co z toho však? Jen oči četly, | |
| však myšlenky se toulaly. | |
| Sny, touhy, trýzně se v nich pletly, | |
| do hloubi duše padaly. | |
| A mezi tiskařskými řádky | |
| očima ducha jiný, sladký | |
| text pročítá. Jak do moře | |
| se pohroužil v něj v pokoře. | |
| Byly to legendární zkazky | |
| z tmy dávných let se nořící, | |
| sny nespoutaně bloudící, | |
| předtuchy, věštby, temné masky, | |
| pohádky duše zakleté | |
| či prosté listy děvčete. | |
| XXXVII | |
| Tak propadal se do dřímoty | |
| a s ním snů, myšlenek těch sněm. | |
| Jak pestře rozsypané noty | |
| kolotá fantazie v něm. | |
| Tu vidí: na tající pláni | |
| jak na posteli jinoch sklání | |
| svou hlavu, krví zalitý, | |
| a slyší: Kdo to? Ubitý! | |
| Tu vidí nepřátele dávné, | |
| klepaře nízké, zbabělé, | |
| roj žen se zradou na čele | |
| a přítelíčky praohavné: | |
| pak selský dům - a za oknem | |
| tam ona, stále ona v něm... | |
| XXXVIII | |
| A trýzeň snů je tak s ním spjatá, | |
| že málem zhasl rozum v něm, | |
| či - do louže by padl z bláta - | |
| tak tak se nestal básníkem. | |
| A vskutku: silou magnetismu | |
| se ruských veršů mechanismu | |
| v ten čas můj pomatený hoch | |
| dojista přiučiti moh. | |
| Moh tehdá platit za poetu, | |
| když v samotářském žalu svém, | |
| sedaje v teple před krbem, | |
| si pobroukával Benedettu | |
| či Idol, přičemž málem byl | |
| by trepky sobě připálil. | |
| XXXIX | |
| Už táhlo teplé jaro; osud | |
| dní zimních zpečetila zem; | |
| neumřel Evžen, není dosud | |
| básníkem ani šílencem. | |
| Vesna ho křísí. Zrána jednou | |
| v den, kdy se stóry v bytě zvednou, | |
| kde jako sysel zimoval, | |
| měl dvojí okna, krb ho hřál, | |
| Oněgin schází na ulici, | |
| kol Něvy pádí na saních. | |
| Na volných krách už taje sníh | |
| a hraje slunce; pod sanicí | |
| sníh s blátem mokvá, špinavý. | |
| Kam míří svůj let střemhlavý | |
| XL | |
| dnes Evžen? Vždyť už uhodli jste, | |
| kam jinam táh by se jak stín? | |
| K své Taťáně přec dozajisté | |
| se ubírá můj podivín. | |
| Je bledý, vskutku na umření. | |
| V předsíni živé duše není. | |
| Jde do sálu, dál, zas je sám. | |
| Zas do dveří. A tam, ó tam | |
| vzkypěla prudce jeho touha. | |
| Kněžna tu sedí před ním v snách, | |
| pobledlá, sama, v nedbalkách, | |
| v jakémsi dopisu čte zdlouha | |
| a s tváří, jež se sklánějí, | |
| déšť tichých slzí kane jí. | |
| XLI | |
| Ó, kdo by její trýzně na ní | |
| hned nepostřeh, když před ní stál? | |
| Kdo dávné Táni, bědné Táni | |
| by v kněžně nyní nepoznal? | |
| V šíleném smutku, jenž ho zvládl, | |
| Oněgin k jejím nohám padl. | |
| Zůstala němá v úžase | |
| a na Evžena dívá se; | |
| hněv nezbarvuje její rysy. | |
| Nemocný, popelavý vzhled, | |
| pokorný zrak, vše chápe hned. | |
| Děvčátko prosté jako kdysi | |
| se srdcem, se sny dávných dní | |
| se opět probudilo v ní. | |
| XLII | |
| Nespouští tklivých očí z něho, | |
| nevstává, by ho zvednula, | |
| nebere od žhavých úst jeho | |
| svou ruku, která usnula. | |
| Co její duší letí nyní? | |
| Mlčení kráčí zvolna síní, | |
| až zašeptá mu nakonec: | |
| "Už dosti, dosti; vstaňte přec. | |
| Vše upřímně vám musím říci. | |
| Pamatujete na ten čas, | |
| kdy v sadu, na aleji nás | |
| sved osud, a vy s chladnou lící | |
| jste rozmetal mé naděje? | |
| A dnes, dnes řada na mně je. | |
| XLIII | |
| Byla jsem mladší, Oněgine, | |
| tenkrát - a lepší snad než teď. | |
| Měla vás ráda. Jak vše plyne... | |
| A jakou dalo odpověď | |
| mi vaše srdce? Příkrá slova. | |
| Bylo to tak? Vám nijak nová | |
| nebyla dívčí láska přec? | |
| A teď - můj Bože - hrozná věc, | |
| vzpomenout vaší upjatosti | |
| a vašich slov... Já vůbec vás | |
| neviním: v onen strašný čas | |
| jste ke mně byl pln šlechetnosti | |
| a vůči mně měl pravdu sám. | |
| Jsem z celé duše vděčna vám... | |
| XLIV | |
| Nu viďte! Tehdá v samotě té | |
| já pouhým nic vám byla jsem. | |
| Proč tedy pronásledujete | |
| mě nyní, proč jste přišel sem? | |
| Proč nyní máte zájmu dosti? | |
| Proto, že s lepší společností | |
| se musím stýkat v kruhu svém? | |
| Že bohatá jsem, známá všem? | |
| Že muže v boji zmrzačili? | |
| Že dvoru v mnohém vděčíme? | |
| A proto, že by hanby mé | |
| teď všichni kolem svědky byli? | |
| A pýchou Dona Juana | |
| by byla vám má pohana? | |
| XLV | |
| Já pláču... Jestliže své Táni | |
| si vzpomínáte dosavad, | |
| pak vězte: vaše drsné lání, | |
| řeč upjatou a kárný chlad | |
| bych snesla, kdyby po mém bylo, | |
| líp nežli urážlivé dílo | |
| slz vášnivých a listů těch. | |
| Tenkrát můj dívčí stesk a vzdech | |
| vám vnukl aspoň slitování | |
| a úctu k nezralosti mé... | |
| Leč teď... proč u mých nohou jste? | |
| Není v tom síly za mák ani, | |
| takový rozum mít a cit | |
| a rabem mělké vášně být! | |
| XLVI | |
| Vždyť všechna ceremonie ta, | |
| ta prázdná cetka života, | |
| můj úspěch v módním víru světa, | |
| jímž dům náš denně kolotá - | |
| co dala mi ta maškaráda, | |
| co počít s ní? Vyměním ráda | |
| ten všechen lesk a šum a dým | |
| za skřínku knih, sad, o němž sním, | |
| za domov divoký a nuzný, | |
| za místa, drahá do krve, | |
| kde zhlédla jsem vás poprvé, | |
| i za tichý náš hřbitov luzný, | |
| kde nyní kříž a větve pnou | |
| se nad mou chůvou ubohou. | |
| XLVII | |
| A štěstí bylo přec tak snadné | |
| a blízké tak...! Můj osud však | |
| je rozhodnut. Když srdce vadne, | |
| je lhostejno, zda tak či tak. | |
| Mě se slzami zaklínala | |
| má matka a já jsem se vdala; | |
| nebylo žádné úlevy | |
| pro smutné srdce. Ale vy | |
| teď musíte mě zanechati. | |
| Já vím: ve vašem srdci jest | |
| vložena hrdost, přímá čest. | |
| Já miluji vás (k čemu lháti?), | |
| však jiný je už mužem mým, | |
| a já ho nikdy nezradím." | |
| XLVIII | |
| Odešla. Evžen hledí za ní, | |
| jakoby bleskem zasažen. | |
| Do jaké bouře citů vhání | |
| ho raněného srdce sten! | |
| Najednou rozlétly se dveře | |
| a s břinkotem se k němu béře | |
| muž Tánin. My však, přátelé, | |
| v té chvíli pro něho tak zlé | |
| hrdinu mého opustíme | |
| nadlouho, navždy; nemalý | |
| my čas jsme se s ním toulali. | |
| Teď k břehu rádi zabočíme. | |
| Tož sláva! Bylo na čase | |
| už skončiti! Vám nezdá se? | |
| XLIX | |
| Suď to či ono o knize mé, | |
| můj čtenáři, buď kdokoli, | |
| teď přátelsky se rozejdeme. | |
| Buď zdráv. Ať chtěls už cokoli | |
| v mé lehkovážné knize čísti: | |
| van vzpomínek, v němž bouře svistí, | |
| kus oddechu dnům trýznivým, | |
| kus pravdy v kresbě, břitký rým, | |
| či gramatické chyby také, | |
| dej Bůh, bys klásek jediný | |
| pro srdce, snivé vteřiny, | |
| pro polemiky všelijaké | |
| a pro zábavu našel tam. | |
| A prozatím ti sbohem dám! | |
| L | |
| I tobě, věrný ideále, | |
| i tobě, divný druhu z cest, | |
| i práci živé, třeba malé. | |
| Vše, čeho básník lačen jest, | |
| v mou duši stále vámi slétá: | |
| zapomenutí v bouři světa, | |
| řeč přátel, jež tak sladce zní. | |
| To tam je tolik, tolik dní | |
| z těch dob, kdy neklidně a krásně | |
| o mladé Taťáně jsem snil | |
| a Oněgina objevil - | |
| a dálka svobodné mé básně | |
| kdy kmitala se v magickém | |
| krystalu ještě v srdci mém. | |
| LI | |
| Však ti, kteří mě milovali, | |
| jimž první sloky četl jsem... | |
| těch není již a druzí v dáli, | |
| jak se Sa'dím dí perská zem; | |
| bez nich jsem dopsal Oněgina. | |
| A ta, kterou mi připomíná | |
| Taťány drahé ideál... | |
| Jak mnoho, mnoho osud vzal! | |
| Blažen, kdo kvas života záhy | |
| opustil, do dna nedopiv | |
| svůj plný pohár vína dřív, | |
| nedočet román jeho blahý | |
| a rázem rozloučil se s ním | |
| jak autor s Oněginem svým. | |
| DODATKY | |
| PUTOVÁNÍ ONĚGINOVO | |
| Kdo ústy světa souzen bývá, | |
| ten, pochopíte, nesnáší, | |
| když fáma společnosti divá | |
| ho jako blázna roznáší | |
| a zednářem či kvakrem zve ho, | |
| Byronem střihu zdrobnělého | |
| neb Démonem mým někdejším. | |
| Oněgin - půjdem znovu s ním - | |
| šestadvacetiletý náhle | |
| v prázdnotě žití neobsáhlé, | |
| v souboji druha zastřeliv, | |
| bez cíle, v spárech nudy živ, | |
| bez ženy, služby, v srdci chlad, | |
| už dávno něčím se chtěl stát. | |
| Nudil se, platě za Melmotha | |
| či jinou masku koketní. | |
| I našel v sobě patriota | |
| za oněch mokrých, nudných dní. | |
| A Rusko rázem utěšeně | |
| u něho, páni, stouplo v ceně, | |
| už zamilován v mžiku je, | |
| už o Rusku jen horuje. | |
| A Evropu už nenávidí, | |
| tu politicky suchou zem, | |
| s jejím shonem a rozvratem. | |
| A chystá se a v duchu vidí | |
| svatou Rus, její roviny | |
| a města, moře, pustiny. | |
| I sebral se - a s jarou silou, | |
| bylo to v červnu, třetího, | |
| v kolesce lehké cestou bílou | |
| poštovní koně nesli ho. | |
| Polodivoce cesta plyne. | |
| Veliký Novgorod mu kyne. | |
| Náměstí zkrotla - prostřed nich | |
| odbojný zvon už dávno ztich, | |
| leč bdí tu stíny velikánů: | |
| tu dobyvatel Skandináv, | |
| zákonodárce Jaroslav, | |
| car Ivan Hrozný, vnuk Ivanův, | |
| schýlené chrámy a kol nich | |
| šum lidu časů minulých. | |
| Ó tíseň, tíseň! Rychle dále | |
| pospíchá Evžen. Z šírých měr | |
| kmitají jako stíny stále | |
| před zrakem Valdaj, Toržok, Tver. | |
| U neodbytných selek tady | |
| kupuje preclíků tři řady, | |
| onde zas bačkory - a dál | |
| po hrdých volžských březích bral | |
| se ospale. Tu podle řeky, | |
| tu horem zas jde koní klus. | |
| A versty letí; skřípe vůz | |
| a vozků zpěv a křik a skřeky | |
| se nesou prachem. Evžen spí, | |
| až na Tverské se probudí. | |
| A Moskva Evženovi kyne | |
| divokým spěchem, shonem svým; | |
| svod dívek svých kol něho vine | |
| i rybích polévek svých dým. | |
| V anglickém klubu, kde si hráli | |
| pro pokus na parlament malý, | |
| kde seděl zamyšlen a tich, | |
| debaty slyšel o kaších. | |
| Byl nápadný. A věru mnozí | |
| se o něm pilně bavili. | |
| Měl zájem Moskvy na chvíli. | |
| Jednou jak zvěda se ho hrozí, | |
| pak k jeho poctě skládá rým | |
| a namlouvá ho pannám svým. | |
| Ó tíseň, tíseň! - V Nižnij spěchá, | |
| vlast Minina. Tu Makarjev | |
| své bohatství mu vidět nechá, | |
| tu kypí starosti a krev. | |
| Sem svezl Ind své perly matné, | |
| Evropan svoje víno špatné; | |
| se stádem koní vybraných | |
| ze stepí se tu nomád mih. | |
| Hráč přivezl sem hry své dvoje, | |
| v karty i kostky hotov hrát, | |
| statkář zas dcery zralých vnad | |
| a dcerky loňské módy svoje. | |
| Vše lže tu, kypí zvesela, | |
| vším obchod vládne docela, | |
| Ó tíseň! - Čeká na pohodu. | |
| Už Volha, řek a jezer skvost, | |
| ho zve na mohutnou svou vodu, | |
| kde vítr v bílých plachtách rost. | |
| Lovec se lehce zvábit nechá, | |
| Oněgin loď si najmout spěchá | |
| a pouť svou dolů obrací. | |
| Zbujněla Volha - burlaci, | |
| napřeni v ocelová bidla, | |
| unylým hlasem zpívají | |
| o smělých jízdách po kraji, | |
| o ruchu zbojnického sídla, | |
| jež Stěnka Razin proslavil, | |
| když volžské vlny krvavil. | |
| Zní píseň o nezvaných hostech, | |
| kteří kdys loupili a žhli. | |
| A už tu z písku stepí roste | |
| Astrachaň, trhem proslulý, | |
| v své slané břehy zabořený. | |
| Oněgin v dávných dní svých scény | |
| se zatím hlouběj propadal | |
| a nezvyklý jsa na úpal, | |
| komárů mračna nestydatá, | |
| jichž bzukot na něj útočil, | |
| a věru k zlosti krev mu pil, | |
| z kaspických písků prchnout chvátá, | |
| bez prodlení, pln tísně zas... | |
| A jede rovnou na Kavkaz. | |
| I vidí tu, jak Těrek divý | |
| rve dravě příkré břehy své, | |
| jak vznáší se král orel sivý | |
| a jelen parohy ho zve. | |
| Spí velbloud v stínu za útesem, | |
| kůň loukou běží pod Čerkesem | |
| a kolem stanů, koníků | |
| se pasou stáda Kalmyků. | |
| A v dáli zří kavkazské štíty. | |
| Pouť volná je. Třesk zbraní ztek | |
| tu přirozenou hradbu řek | |
| a hor se záludnými kryty; | |
| na březích Kury, Aragvy | |
| se ruské stany bělají. | |
| Už věčný strážce šírých pouští, | |
| hrotivý Beštu, vroubí dál, | |
| obklopen nižších chlumů houští; | |
| už Mašuk v zeleni tu stál, | |
| ten minerálních zřídel dárce, | |
| jenž chorý zástup, mladé, starce, | |
| k zázračným vodám shromáždil; | |
| ten válečné cti oběť byl, | |
| ten zlaté žíly, Venuše ten. | |
| Churavec zde chce nastavit | |
| v zázračných vodách žití nit, | |
| koketa nazpět chce svůj květen, | |
| starci by rádi dopili | |
| se mládí zas - byť na chvíli. | |
| Hle, všichni choří, všichni bledí... | |
| Jen on, v snech hořkých ztracený, | |
| Oněgin, se soucitem hledí | |
| na kouřící se prameny. | |
| A v hlavě šumí mu jak v úle: | |
| "Proč mě jen neranila kule? | |
| Proč nejsem sešlý na nohy | |
| jak tento pachtýř ubohý? | |
| Vedle tulského asesora | |
| proč, raněn šlakem, neležím? | |
| I o dně z cizích úst jen vím. | |
| I já jak tato cháska chorá, | |
| které to dopřál Stvořitel, | |
| naději poznati bych chtěl. | |
| Blažen, kdo stár! Blažen, kdo chorý! | |
| Neb osud si ho v péči vzal. | |
| Já jsem však zdráv, jsem mlád a volný; | |
| co mohu čekat? Stesk a žal!..." | |
| Nuž sbohem, sněžných štítů stráně! | |
| I vy, Kubáně rovné pláně! | |
| Teď jede k břehům vzdáleným, | |
| a z Tamaně už přijel v Krym. | |
| Ó, kraj, jenž fantazií zkrásnil! | |
| S Pyladem Atrid střet se tam, | |
| tam Mithridates skončil sám, | |
| nadšený Mickiewicz tam básnil | |
| a na pobřeží v stínu skal | |
| na svoji Litvu vzpomínal. | |
| Poprvé viděn, zrána, z lodi, | |
| jak půvabný je krymský břeh, | |
| k němuž mě vzpomínkami vodí | |
| má krásná cesta v dávných dnech! | |
| Taurida ve svatebním svitu! | |
| Na jasném nebi z aksamitu | |
| zářily hradby jejích skal; | |
| a obraz lesů, vesnic stál | |
| nám v zraku kruhem s údolími. | |
| A onde u tatarských chat... | |
| Jakým to ohněm byl jsem vzňat! | |
| Vlnami stesku kouzelnými | |
| jak plamen zaplavil mi hruď! | |
| Ne, Múzo, ne! Už němá buď! | |
| Těch citů, jež se ozývaly | |
| v mém srdci! - Pohltil je svět. | |
| Zašly, či změnily se v dáli... | |
| Mír s vámi, smutky dávných let! | |
| V ten čas se nutnými mi zdály | |
| pustiny, krajky vln, jež tály, | |
| i mořský šum i hradby skal, | |
| i hrdé dívky ideál | |
| i utrpení nesmyslná... | |
| Leč jiný den a jiný sen; | |
| žár mého jara usmířen, | |
| spí poezie vzletuplná. | |
| V pohár, jenž jejím vínem hrál, | |
| já mnoho vody přimíchal. | |
| Teď potřebuji obraz jiný: | |
| o písečnaté stráni sním, | |
| před chatou chci dvě jeřabiny | |
| a vrátka s plotem zlámaným, | |
| mrak v šedi dobře udělá mi, | |
| za humny vysoký stoh slámy... | |
| I rybník v stínu hustých jív, | |
| kachňata, jichž jsem nedbal dřív. | |
| A balalajku rád mám nyní, | |
| opilý dupot třasáku | |
| na vetchých prknech kabaku. | |
| Mám za ideál - hospodyni | |
| a touhou mou je - pouze klid | |
| a mísa šči a pánem být. | |
| V čas deště zašel jsem si kdysi | |
| za dobytčího dvora zeď... | |
| Tfuj! Jaké prozaické rysy, | |
| toť flámské školy pestrá změť! | |
| Byl jsem takový, rozkvétaje? | |
| Rci, fontáno Bachčisaraje, | |
| zda mne tvůj nekonečný šum | |
| naplnil sny podobných dum, | |
| když před tebou mi němě skanul | |
| na mysl obraz Zaremin... | |
| V těch pyšných, prázdných sálů stín | |
| i Evžen vešel. Tiše stanul | |
| tři léta po mně tu. Jak stál, | |
| na mne si tady vzpomínal. | |
| Oděsa plna prachu byla, | |
| žhlo slunce. Žil jsem tehdy tam. | |
| Kupecká píle okřídlila | |
| sta plachet k tučným výpravám. | |
| Tam Evropou vše dýše, bije, | |
| tam jazyk zlaté Itálie | |
| ulicí zvučí zvesela. | |
| Třpytná tvář jihu prostřela | |
| tu na všechno své pestré svity | |
| a hrdý Slovan spěchá tu | |
| a Francouz, Turek v chalátu, | |
| Řek, Španěl, Rumun rozložitý | |
| i snědý Nilu syn tu dlí, | |
| Morali, korzár bývalý. | |
| Oděsu zvučně popisoval | |
| náš druh Tumanskij. Škoda jen: | |
| příliš se do ní zamiloval | |
| a zrak měl trochu pozastřen. | |
| Jak pravý básník na procházku | |
| šel nad mořem a všechnu lásku | |
| k tomu, co viděl lorňonem, | |
| vyslovil v skvělém slohu svém, | |
| jímž proslavil zde sady města. | |
| Žel, zamlčel však v díle svém, | |
| že holá step je kolkolem, | |
| že teprv od nedávna cesta | |
| tu a tam nucena je dát | |
| za horka v stromcích stín a chlad. | |
| Kudy náš příběh vlastně chvátá? | |
| Oděsou v prachu, řekl jsem. | |
| Též dá se říc: Oděsou z bláta - | |
| Kdo tvrdit mohl by, že lžem? | |
| Tak pět šest neděl v roce asi, | |
| když Zeus k bouřím vede časy, | |
| do bahna spadlá Oděsa | |
| na hustý močál poklesá. | |
| Na domech loket bláta všady | |
| a chodec jenom po chůdách | |
| smí ulicí, jež budí strach, | |
| v níž váznou lidí, vozů řady, | |
| kde drožku vůl, když selže kůň, | |
| jde tahat přes bezednou tůň. | |
| Už zvoní však štěrk pod kladivy | |
| a zachráněnou ulicí, | |
| dlážděným městem jako divý | |
| poletí povoz řinčící. | |
| Oděse vlažné za dní deště | |
| však bude scházet něco ještě. | |
| Co myslíte? Nu, voda jen! | |
| Daleko pro ni musí ven... | |
| Nu, proto město neochoří! | |
| Zvlášť ve výběru bohatém | |
| když bez cla vozí víno sem. | |
| A jižní slunce, blízko k moři... | |
| Nač více si kdo vzpomene? | |
| Vy kraje blahoslavené! | |
| Když na korábu výstřel ranní | |
| se z děla rozlehl, já hned | |
| vždy rozběhl se příkrou strání | |
| a dole u moře si sed. | |
| Pak slanou vlnou občerstvený | |
| a čibuk maje zapálený, | |
| jak mohamedán v ráji svém | |
| turecké kávy popil jsem. | |
| Jdu na procházku. Ke Kasinu | |
| jsem zamířil. Tam cinkaly | |
| už sklenky. Markér ospalý | |
| vychází na balkon, by špínu | |
| vymetl dlouhým pometlem. | |
| Dva kupci spěchají už sem. | |
| Den čaroděj svou lehkou hůlkou | |
| klid ulic v úprk obrací. | |
| Jdou za prací i za potulkou, | |
| však přece jen víc za prací. | |
| Syn smělosti a kalkulací, | |
| jde kupec po své ranní práci | |
| se do přístavu podívat, | |
| zda už mu Bůh loď vrátil snad. | |
| Zda zboží, na něž denně čeká, | |
| už karanténu minulo, | |
| zda cizí víno připlulo? | |
| Zda zpráva o moru ho zleká? | |
| Kde požáry, kde válka, hlad, | |
| a vše, o čem lze povídat? | |
| My ale, mládež bez starosti, | |
| ve směsi kupců kvapících | |
| jsme na otázkách měli dosti | |
| po cařihradských ústřicích. | |
| Už jsou tu? Přišly? Jak jsme rádi! | |
| Pospíchá nenasytné mládí! | |
| Už třeseme se jako rtuť | |
| na živých, tučných vězňů chuť, | |
| citrónem lehce nasycenou. | |
| Šum, spor, volání po víně | |
| a Oton nosí hostinně | |
| ze sklepa láhev ojíněnou. | |
| Čas letí, účet hrozivý | |
| se přitom tajně přiživí. | |
| Leč stíny šera pospíchají | |
| a běda, kdo se nevzchopí! | |
| V opeře Rossiniho hrají: | |
| Orfeus - chlouba Evropy. | |
| Aniž kdy přísným soudcům hoví, | |
| je věčně týž a věčně nový, | |
| vylévá zvuk, jenž kvete jím, | |
| v němž hoří melodie dým | |
| v polibcích mládí, milování, | |
| jen něha, plamen horoucí, | |
| jak šampaňský proud, tekoucí | |
| do sklenic v zlatém mihotání... | |
| Lze víno však, jež kyne mi, | |
| srovnávat, páni, s do-re-mi? | |
| Těch kouzel, jež má paměť křísí! | |
| Těch skel, upřených v tváře dam! | |
| Těch letmých schůzek v zákulisí! | |
| A primadona! Balet sám! | |
| A lóže! Žena obchodníka, | |
| nad její mladou krásou vzlyká | |
| kruh otroků, jež uhostí | |
| svou nyvou samolibostí! | |
| Vnímavá napůl, napůl hluchá | |
| k jich šepotu a k áriím | |
| i k žertům vážně míněným... | |
| A muž - spí v koutě na půl ucha, | |
| zavolá fuora, zívne si, | |
| a chrápaje, nás poděsí. | |
| Hřmí finále; a sál se prázdní; | |
| a davem zahemží se vjezd; | |
| náměstí křikem davu zazní | |
| při světle luceren a hvězd; | |
| synové šťastné Ausonie | |
| si pobrukují melodie, | |
| jež popletly se trochu všem; | |
| my k tomu recitativ řvem. | |
| Je pozdě však. Oděsa dřímá; | |
| a teplá, němá noc se chví. | |
| Modravá záře měsíční | |
| mlhavý obraz oblak snímá | |
| nad průsvitavou tišinou. | |
| Jen Černé moře hučí tmou... | |
| Tak tady s novým kruhem přátel | |
| já tehdy v Oděse jsem žil. | |
| Kde byl můj chmurný cestovatel? | |
| Já z hlavy jsem ho vypustil. | |
| Není mým zvykem - jaké štěstí! - | |
| korespondenci s druhy vésti | |
| a Evžen též se nechlubil, | |
| že by mě poštou zásobil. | |
| A jaký tedy údiv ve mně, | |
| posuďte, Evžen vyvolal, | |
| když znenadání u mne stál | |
| jak temný přelud jiné země; | |
| jak uvítán byl od přátel | |
| a jakou já jsem radost měl! | |
| Přátelství, přírody daň vonná!!! | |
| My na sebe jsme zírali, | |
| jak auguři dva z Cicerona | |
| pak tiše jsme se zasmáli... | |
| - - - | |
| - - - | |
| - - - | |
| Nu, dlouho jsme se nevodili | |
| po bílých březích euxinských. | |
| Osudy zas nás rozloučily, | |
| a každý sám za nimi tíh. | |
| Oněgin, velmi odkouzlený | |
| a tím, co viděl, přesycený, | |
| se pustil k něvským břehům sám | |
| a já od milých jižních dam, | |
| od tučných ústřic Černomoří | |
| a od opery, od lóží, | |
| i - jej! - od styků s velmoži | |
| jsem odjel k lesům na Tříhoří, | |
| v severní, dalekou tu ves | |
| a těžký žal tam na mne kles. | |
| Ať kdekoli jen osud chystá | |
| si pro mne bezejmenný kout, | |
| ať kamkoli dlaň jeho jistá | |
| můj tichý člunek nechá plout, | |
| tam, pozdní mír kde souzen je mi, | |
| i tam, kde spočinu kdy v zemi, | |
| všude a všude, citem jat, | |
| svým druhům budu děkovat. | |
| Ne, ne! Jak moh bych zapuditi | |
| srdečnost jejich milých slov! | |
| Sám, v davu, i jda na hřbitov, | |
| já věčně budu v lučním kvítí | |
| vás vidět, stíny Tříhoří, | |
| v němž klid váš, sen mi zahoří. | |
| I mírné Soroti břeh táhlý, | |
| i rozčeřená návrší, | |
| i stuhy cest, jež k hájkům táhly, | |
| dům, kde jsme hodovali my, | |
| ten azyl náš, jejž Múzy krášlí, | |
| jejž písně Jazykova našly, | |
| když přišel mladý z chrámu věd, | |
| by v selský kruh náš poused | |
| a nymfu Soroti mé zpíval | |
| a kouzelným svým veršem dal | |
| znít našim polím v šíř i v dál. | |
| Mých písní též tam zůstal příval, | |
| a větru v dar a v jedlí kvil | |
| zpěv lyry své jsem zavěsil... | |
| ONĚGINOVO ALBUM | |
| Má skvěle okované rohy, | |
| zlacené stříbro z obou stran, | |
| na každé stránce nákres mnohý | |
| a každý list tu počmárán. | |
| Tu čáry máry; mezi nimi | |
| text s myšlenkami rozumnými, | |
| portréty, jména, písmena | |
| a tajné značky zejména, | |
| jichž smysl k rozluštění svádí; | |
| nu slovem - pohled na žurnál, | |
| do něhož duši vyléval | |
| Oněgin za dnů svého mládí, | |
| zápisník, z něhož citovat | |
| vám na ukázku budu rád. | |
| 1 | |
| Pomlouvají mě, sotva snesou, | |
| protivný v kruhu mužů jsem. | |
| Dívky, ty přede mnou se třesou, | |
| kruh dam zří na mě úkosem. | |
| A proč? Že lidé pouhé plesky | |
| za skutky považují už, | |
| že hlupcům nesmysl zní hezky, | |
| že hlouposti ctí mnohý muž, | |
| že otevřenost vroucích duší | |
| nicotnost samolibců ruší | |
| či směšná je, a na obtíž | |
| že volný rozum bývá spíš. | |
| 2 | |
| Hraběnky -ové bojíte se, | |
| povídala nám Líza K. | |
| Pochmurný N. v to hlas svůj nese: | |
| Hraběnky -ové bojíme se | |
| jako vy asi pavouka. | |
| 3 | |
| V koránu leccos zdravého je: | |
| "Modli se před snem, dítě moje! | |
| Cti Boha! Střež se křivých cest! | |
| Svár s hlupci neplodný vždy jest!" | |
| 4 | |
| Lísteček doubrav, polní květy | |
| v kavkazské řece zkamení. | |
| A stejně v světském mámení | |
| pohyne něžný cit náš lety. | |
| 5 | |
| Šestého. U V. tancovali. | |
| Veliký sál, však nával malý. | |
| R. C. jak anděl krásná je: | |
| jak svobodně si vésti umí! | |
| V úsměvu, v očích, plných dumy, | |
| co něhy, snů jí zahraje! | |
| Povídala mi (nota bene), | |
| že zítra jede k Selimeně. | |
| 6 | |
| Večer mi říkala R. C.: | |
| "Už dávno jsem vás chtěla vidět." | |
| - Proč? - "Říkali, že běs prý jste | |
| a že vás budu nenávidět." | |
| - A zač? - "Za ostrý rozhovor | |
| a za to, že vším pohrdáte, | |
| že všechny za hlupáky máte. | |
| Než tohle vše je mimo spor. | |
| Smějte se mi, či buďte vděčný - | |
| vždyť vůbec nejste nebezpečný! | |
| A slyšel jste snad dříve už, | |
| že... že jste velmi dobrý muž?" | |
| 7 | |
| My dary rodné mateřštiny | |
| - varuje vážný mudrc lid - | |
| jsme pro obratný jazyk jiný | |
| nechali nesmyslně tlít. | |
| Milujem hříčky cizích básní, | |
| nad cizím slovem Rus se zasní | |
| a nečtem vlastních, ruských knih. - | |
| Kde jsou však? Jenom hodně jich! | |
| Kam šli jsme nejdřív pro poznání, | |
| kde poprvé nás vzrušilo? | |
| Kde, odkud rost duch rodných plání? | |
| Kde připravil se na dílo? | |
| Ne v divočině překladové, | |
| ne v plísni Spisů papírové, | |
| kde ruský duch, to víte, že | |
| jen veteš přemílá a lže. | |
| 8 | |
| Mráz se sluncem! Modř z nebe padá, | |
| však našim dámám nenapadá | |
| sejíti ven a nad Něvou | |
| se blýsknout chladnou krásou svou. | |
| Sedí, a nadarmo je volá | |
| břeh vysypaný pískem zdola. | |
| Východ byl moudrý v zvyku svém | |
| a nezazlím to předkům ani: | |
| narodily se pro harém, | |
| pro stín nevolných stěn ty paní. | |
| 9 | |
| Byl u V. - R. C. odcházela, | |
| jak zefír lehká bezmála. | |
| A na prosby nic nedala. | |
| Šla za ní hlučná tlupa celá, | |
| i já jsem běžel jako pták | |
| za odaliskou mladou tak. | |
| Poslední zvuk, poslední větu | |
| z těch úst já ještě slyšel jsem. | |
| Oděl jsem černým sobolem | |
| ramena bělostnější květů; | |
| pak zavinout jí přes uši | |
| jsem zelenavou šálu pádil. | |
| Před petrohradskou Venuší | |
| dav zamilovaných jsem řadil. | |
| 10 | |
| ... já mám vás rád... etc. | |
| 11 | |
| Dnes tedy představili mi ji. | |
| Pozoroval jsem manžela. | |
| Barví si vlasy docela. | |
| Z hodnosti rozumem se míjí. | |
| VYNECHANÉ SLOKY | |
| Z HLAVY PRVNÍ | |
| IX | |
| Žár srdce záhy tak nás mučí, | |
| jak Chateaubriand kdesi řek. | |
| Ne příroda nás lásce učí, | |
| spíš první svůdný románek. | |
| Žít, poznat ji spěch lačný máme | |
| a v románě ji poznáváme. | |
| Sedají léta v naši líc, | |
| nás nepotěšilo, žel, nic. | |
| Zkušenost předstihnuvše krásnou, | |
| své štěstí kalíme si, vím. | |
| Hle, zmizí pojednou a s ním | |
| i vroucí ohně mládí zhasnou. | |
| I nad Evženem stál ten mrak. | |
| Jak poznal zato ženy však! | |
| Z HLAVY DRUHÉ | |
| Konec sloky VIII | |
| že věčný rod jich ustele | |
| nám v slávě světel, jejichž chvění | |
| nás jedenkráte ozáří | |
| a lidstvo štěstím obdaří. | |
| Z HLAVY TŘETÍ | |
| Konec sloky III | |
| Od dávna se tak bavívali. | |
| Děvečky stojí u dveří, | |
| jako když očím nevěří, | |
| nového souseda si chválí, | |
| a venku lidé z vesnice, | |
| zas koně kritizujíce. | |
| Z HLAVY ČTVRTÉ | |
| I | |
| Na prahu života mnou vládlo | |
| lstné, krásné slabé pohlaví. | |
| Jak svrchované zaklínadlo | |
| mi vnikly ženy do hlavy. | |
| Jen jimi duše zahořela, | |
| mým srdcem tehdá žena spěla | |
| jak obraz božství nad světem. | |
| A kralovala v nitru mém. | |
| Jen v závrati jsem doved snésti | |
| dech její dokonalosti. | |
| Stesk po ní plul mou bytostí | |
| jak nedosažitelné štěstí. | |
| U milých nohou žít i mřít - | |
| o jiném neuměl jsem snít. | |
| II | |
| Pak zase jsem ji nenáviděl | |
| a třásl se a slzy lil, | |
| se steskem, s hrůzou jsem v ní viděl | |
| jen výtvor zlobných, temných sil. | |
| A její pohled pronikavý, | |
| hlas, úsměv, řeč i pohyb hlavy, | |
| vše bylo otráveno v ní, | |
| ze všeho přízvuk zrady zní. | |
| Já bránit mohl se jen stonem | |
| čarodějce, jež lačnila, | |
| by krve mé se napila. | |
| Leč pak jak před Pygmalionem | |
| tu mramorový kámen stál, | |
| by za chvíli už žil a plál. | |
| III | |
| Prorockým slovem lyry dávné | |
| nechť promluvit smím, příteli. | |
| Lileta, Temira i Dafné | |
| z mých snů už dávno zmizely, | |
| jen jedna však v tom kruhu najád... | |
| Tou jedinou jsem býval zajat. | |
| Leč byl jsem milován a kým | |
| a kde, jak dlouho...? Co však vím, | |
| nač máte vědět vy? Nač věru? | |
| Co bylo, zašlo marně v hrob. | |
| Spíš poznejte, že od těch dob | |
| mé srdce ochladlo už v šeru | |
| a zatáhlo se před láskou | |
| v svém prázdnu němotou a tmou. | |
| IV | |
| Už dávno vím, že dámy samy, | |
| tajemství nemohouce skrýt, | |
| nemají sympatií s námi, | |
| jen vlastní hýčkajíce cit. | |
| Nadšení naše paličaté | |
| je velmi baví častokráte, | |
| a chápu, že jsme pro smích jim | |
| a zcela po zásluze, vím. | |
| My, zvyklí v otroctví se zadat, | |
| almužnou od nich lásku chcem, | |
| jen lásku v bludu šíleném, | |
| jako by bylo možno žádat | |
| od motýlů či fialek | |
| hlubokou vášeň, lidský vděk. | |
| XXXVI | |
| Jsou daleko už, v mhu se tratí... | |
| A střelec, křižující pláň, | |
| je hotov básně k čertu hnáti, | |
| mrzutě odkládaje zbraň. | |
| Neb každý svoji kořist loví, | |
| každý své milé vášni hoví: | |
| kdo míří na zvěř ručnicí, | |
| kdo hledá rým jak básníci, | |
| kdo drzé mouchy na zdi bije, | |
| kdo vládnouti chce potají, | |
| kdo válkami se opájí, | |
| kdo labužnicky víno pije, | |
| kdo miluje zármutku děs. | |
| A všade zla a dobra směs. | |
| Konec sloky XXXVII | |
| ... Jeho kroj | |
| by budil snad váš nepokoj. | |
| XXXVIII | |
| Chodíval vždycky v ruské blůze, | |
| hedvábný šál měl jako pás, | |
| tatarský chalát, dlouhý tuze, | |
| a čapku s bílým štítkem zas. | |
| Sousedka jeho Potměšilá | |
| už dávno uražena byla | |
| i se sousedem Drobinkým | |
| neslušným, divným šatem tím, | |
| Své nevšímavosti snad díky, | |
| či že té dámy málo dbal, | |
| si ovšem po svém chodil dál | |
| a neměl touhy měnit zvyky | |
| jen sousedům svým po chuti. | |
| Čímž se jim ihned znechutí. | |
| Z HLAVY PÁTÉ | |
| XXXVII | |
| In puncto hostin, pěvče Troje, | |
| i s Olympem se hodlám přít. | |
| Však - vyznám čestně - báseň tvoje | |
| vždy jindy musí zvítězit: | |
| kdejaký hrdina tvůj divý, | |
| kdejaký boj o trojské nivy, | |
| tvůj Zeus, tvoje Kyprida | |
| dějinám více slávy dá | |
| než Evženova hlava chladná, | |
| než nuda v naší vesnici, | |
| než Istomina tančící, | |
| než naše vzdělanost, tak snadná; | |
| však Táňa víc mi znamená | |
| než tvoje zhoubná Helena. | |
| XXXVIII | |
| Kdo chtěl by pochybovat dále, | |
| byť pro Helenu po sto let | |
| pustošil Menelaos stále | |
| ubohých Frygů lán a květ, | |
| byť na otázku Priamovu, | |
| kdo pravdu má, sbor starců znovu | |
| odvětil soudem žárlivým: | |
| Paris - a Menelaos s ním. | |
| Chce čtenář o zápasech písně? | |
| Však prosím, aby posečkal. | |
| Jen shovívavě čtěte dál | |
| a úvod nesuďte tak přísně. | |
| Boj bude. Nejsem zvyklý lhát. | |
| Ba mohu na něj přísahat. | |
| XLIII | |
| A dívky jako po manéži, | |
| kde hrdé klisny vede bič, | |
| se v rukou mužů chvějí, běží | |
| v tanečních kruzích někam pryč. | |
| Pětuškov v ostruhách tu září, | |
| ač sloužíval jen v kanceláři, | |
| a Bujanov svým podpatkem | |
| zle zřídil naleštěnou zem; | |
| dupali, hřměli, skotačili, | |
| čím dál, tím silnější je kvas, | |
| i došlo na junáctví zas, | |
| tak tak že v dřepu nekřepčili. | |
| Ó, trochu lehčej, říkám vám, | |
| a pozor na střevíčky dam! | |
| Z HLAVY ŠESTÉ | |
| XV | |
| Žárlivost, já vždy dobře chápal, | |
| je stejná nemoc jako mor, | |
| jak splín, jak mozkových blan zápal, | |
| jak šílenství, jímž duch je chor. | |
| A s horečkou, s tou zcela souzní; | |
| má stejné teploty a blouzní | |
| a stejné sny má. Bože můj, | |
| jenom nás před ní ochraňuj! | |
| Vždyť není strašnějšího trestu | |
| nad osudné to trápení. | |
| Kdo přežil je, ten bez chvění | |
| by, věřte mi to, klidně snes tu | |
| i žár hranice plamenné, | |
| i srdce kata z kamene. | |
| XVI | |
| Z mých úst se hana nevydere, | |
| neb nechci rušit hrobu klid; | |
| tebe už není - tebe, které | |
| v mladosti bouřné byl můj cit | |
| zavázán za zkušenost hrůznou, | |
| za chvíli ráje sladce luznou! | |
| Jak v útlém dětství vedou nás, | |
| tak duši něžnou trýznilas | |
| a hloubce smutku učívala. | |
| V mou krev jsi něhu dýchala, | |
| lásku v ní podpalovala, | |
| až krutou vášnivostí vzplála. | |
| Ty tam jsou však ty těžké dni. | |
| Mučivý stíne, klidně spi! | |
| XXXVIII | |
| Anebo, až by rezí žravou | |
| mu zničil život hořký jed, | |
| on mohl nesmrtelnou slávou | |
| žurnálů čísla napájet. | |
| Učitel lidí, mamič druhů, | |
| v potlesku, kletbách maje vzpruhu, | |
| moh dovršiti krutou pouť, | |
| by nakonec moh povzdechnout | |
| jak Kutuzov náš, či jak Nelson, | |
| na triumfy své pohleděv, | |
| či v oprátce jak Rylejev, | |
| či v exilu jak Napoleon. | |
| - - - | |
| - - - | |
| XLVII | |
| V hemžení lstivých, malodušných, | |
| zhýčkaných, prázdných synáčků, | |
| ničemů nudných, směšně slušných | |
| a tupých soudců ve fráčku, | |
| modlitby drmolících rtíků | |
| a dobrovolných nevolníků, | |
| v hemžení všedních, snobských scén, | |
| uctivě zrádných mužů, žen, | |
| v hemžení chladnokrevných soudů | |
| leckteré prázdné nádoby | |
| a tlachání, jež rádo by | |
| vykříslo jiskru v shnilém troudu, | |
| v té tůni, kde tak vesele | |
| se s vámi koupám, přátelé! | |
| Z HLAVY SEDMÉ | |
| VIII | |
| Však přece jednou za soumraku | |
| z těch děvčat jedna přišla sem | |
| a zdálo se, že v jejím zraku | |
| se tajně chví žal se steskem. | |
| Zalita mimovolným strachem, | |
| stanula před drahým tím prachem | |
| a jako třesoucí se stín | |
| tu stála v slzách, ruce v klín. | |
| Vtom zazněl krok a statný zmíry | |
| ji hulán tady překvapil; | |
| byl růžolící, štíhlý byl | |
| a pyšný na své černé kníry, | |
| a hrdě, kloně šíji svou, | |
| zazvonil před ní ostruhou. | |
| IX | |
| A dívka na vojína vzhlédla: | |
| tvář jeho zlostí hořela - | |
| a dívka vzdechla, náhle zbledla | |
| a jenom tklivě mlčela. | |
| Hrob osiřel. A básníkova | |
| nevěsta zašla beze slova | |
| s vojínem svým, a nikdy již | |
| ji z hor sem přijít neuzříš. | |
| XXXIX | |
| Ó Moskvo! Moskvo! - - - | |
| - - - | |
| Z HLAVY OSMÉ | |
| Konec sloky II | |
| I Dmitrev byl náš vlídný přítel; | |
| tradice ruské věrný ctitel, | |
| nám shovívavě naslouchal | |
| a plaché Múze štěstí přál. | |
| I ty, v němž hloubka nadšení je, | |
| básníku všeho krásného, | |
| idole srdce ženského, | |
| i ty z horoucí sympatie, | |
| i tys mi ruku podával | |
| a k čisté slávě jsi mě zval! | |
| Ediční poznámka | |
| Román ve verších Evžen Oněgin vznikal více než sedm let. Byl dokončen v roce 1830 a tehdejší kritika ho nazvala "encyklopedií ruského života". Puškin v něm odkazuje k mnoha historickým či literárním reáliím, jejichž vysvětlení může laskavý čtenář nalézt v knižním vydání SNKLU z roku 1962, které nám sloužilo jako předloha. Rovněž zde nalezne v překladu Bohumila Mathesia torzo HLAVY DESÁTÉ a jeho Doslov ke knize. | |
| Redakce MKP | |
| Alexandr Sergejevič Puškin | |
| Evžen Oněgin | |
| Edice Světová poezie v českých překladech | |
| Překlad Josef Hora | |
| Autorka obrazu na obálce Elena Petrovna Samokiš-Sudkovskaja | |
| Redakce Jaroslava Bednářová | |
| Vydala Městská knihovna v Praze | |
| Mariánské nám. 1, 115 72 Praha 1 | |
| V MKP 1. vydání | |
| Verze 1.0 z 21. 9. 2017 | |
| ISBN 978-80-7587-478-8 (epub) | |
| ISBN 978-80-7587-479-5 (pdf) | |
| ISBN 978-80-7587-480-1 (prc) | |
| ISBN 978-80-7587-481-8 (html) | |