| Sonety | |
| William Shakespeare | |
| Přeložil Jan Vladislav | |
| Znění tohoto textu vychází z díla Sonety tak, jak bylo vydáno | |
| Státním nakladatelstvím krásné literatury, hudby a umění v Praze | |
| v roce 1955. Pro potřeby vydání Městské knihovny v Praze byl text | |
| redakčně zpracován. | |
| Podle předlohy z fondu Moravské zemské knihovny v Brně. | |
| § | |
| Text díla (William Shakespeare: Sonety), publikovaného Městskou knihovnou v Praze, | |
| je vázán autorskými právy a jeho použití je definováno Autorským zákonem | |
| č. 121/2000 Sb. | |
| Vydání (obálka, upoutávka, citační stránka a grafická úprava), jehož autorem je Městská | |
| knihovna v Praze, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Nevyužívejte dílo | |
| komerčně-Zachovejte licenci 3.0 Česko. | |
| Verze 1.0 z 13. 8. 2021. | |
| OBSAH | |
| 1 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 10 | |
| 2 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11 | |
| 3. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 12 | |
| 4 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 13 | |
| 5. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 14 | |
| 6. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 15 | |
| 7 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 16 | |
| 8. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 17 | |
| 9. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 18 | |
| 10. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 19 | |
| 11. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 20 | |
| 12. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 21 | |
| 13. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 22 | |
| 14. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 23 | |
| 15. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 24 | |
| 16. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 25 | |
| 17. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 26 | |
| 18. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 27 | |
| 19. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 28 | |
| 20. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 29 | |
| 21. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 30 | |
| 22. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 31 | |
| 23. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 32 | |
| 24. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 33 | |
| 25. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 34 | |
| 26. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 35 | |
| 27. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 36 | |
| 28. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 37 | |
| 29. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 38 | |
| 30. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 39 | |
| 31. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 40 | |
| 32. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 41 | |
| 33. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 42 | |
| 34. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 43 | |
| 35. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 44 | |
| 36. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 45 | |
| 37. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 46 | |
| 38. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 47 | |
| 39. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 48 | |
| 40. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 49 | |
| 41. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 50 | |
| 42. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 51 | |
| 43. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 52 | |
| 44. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 53 | |
| 45. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 54 | |
| 46. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 55 | |
| 47. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 56 | |
| 48. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 57 | |
| 49. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 58 | |
| 50. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 59 | |
| 51. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 60 | |
| 52. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 61 | |
| 53. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 62 | |
| 54. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 63 | |
| 55. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 64 | |
| 56. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 65 | |
| 57. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 66 | |
| 58. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 67 | |
| 59. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 68 | |
| 60. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 69 | |
| 61. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 70 | |
| 62. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 71 | |
| 63. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 72 | |
| 64. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 73 | |
| 65. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 74 | |
| 66. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 75 | |
| 67. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 76 | |
| 68. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 77 | |
| 69. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 78 | |
| 70. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 79 | |
| 71. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 80 | |
| 72. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 81 | |
| 73. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 82 | |
| 74. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 83 | |
| 75. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 84 | |
| 76. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 85 | |
| 77. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 86 | |
| 78. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 87 | |
| 79. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 88 | |
| 80. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 89 | |
| 81. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 90 | |
| 82. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 91 | |
| 83. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 92 | |
| 84. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 93 | |
| 85. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 94 | |
| 86. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 95 | |
| 87. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 96 | |
| 88. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 97 | |
| 89. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 98 | |
| 90. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 99 | |
| 91. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 100 | |
| 92. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 101 | |
| 93. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 102 | |
| 94. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 103 | |
| 95. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 104 | |
| 96. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 105 | |
| 97. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 106 | |
| 98. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 107 | |
| 99. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 108 | |
| 100. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 109 | |
| 101. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 110 | |
| 102. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 111 | |
| 103. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 112 | |
| 104. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 113 | |
| 105. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 114 | |
| 106. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 115 | |
| 107. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 116 | |
| 108. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 117 | |
| 109. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 118 | |
| 110. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 119 | |
| 111. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 120 | |
| 112. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 121 | |
| 113. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 122 | |
| 114. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 123 | |
| 115. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 124 | |
| 116. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 125 | |
| 117. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 126 | |
| 118. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 127 | |
| 119. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 128 | |
| 120. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 129 | |
| 121. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 130 | |
| 122. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 131 | |
| 123. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 132 | |
| 124. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 133 | |
| 125. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 134 | |
| 126. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 135 | |
| 127. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 136 | |
| 128. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 137 | |
| 129. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 138 | |
| 130. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 139 | |
| 131. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 140 | |
| 132. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 141 | |
| 133. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 142 | |
| 134. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 143 | |
| 135. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 144 | |
| 136. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 145 | |
| 137. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 146 | |
| 138. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 147 | |
| 139. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 148 | |
| 140. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 149 | |
| 141. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 150 | |
| 142. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 151 | |
| 143. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 152 | |
| 144. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 153 | |
| 145. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 154 | |
| 146. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 155 | |
| 147. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 156 | |
| 148. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 157 | |
| 149. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 158 | |
| 150. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 159 | |
| 151. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 160 | |
| 152. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 161 | |
| 153. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 162 | |
| 154. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 163 | |
| Poznámka překladatele. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 164 | |
| 1 | |
| Chceme mít potomstvo od všeho, co je krásné, | |
| aby květ krásy zde nikdy kvést nepřestal, | |
| nýbrž až dozraje, až opadne a zhasne, | |
| aby zas dědic nes památku jeho dál: | |
| ty ale, zahleděn jen do obrazu svého, | |
| živíš svůj jas a třpyt jen z vlastní podstaty | |
| a způsobuješ hlad tam, kde je hojnost všeho — | |
| sám sobě nepřítel a k vlastní slasti zlý! | |
| I když jsi nejsladší ozdoba toho světa | |
| a hlavní hlasatel radostných jarních dní, | |
| chystáš sám v sobě hrob tomu, co v tobě vzkvétá, | |
| a — něžný lakomec — plýtváš v svém skrblení. | |
| Smiluj se nad světem, zanech té lakoty, | |
| nechtějte poklad všech zhltnout jen hrob a ty! | |
| – 10 – | |
| 2 | |
| Až jednou oblehne čtyřicet zim tvé skráně | |
| a tvoji hladkou tvář zbrázdí jak rádlo zemi, | |
| až jednou v bědný cár se změní nečekaně | |
| skvělý šat mládí, teď obdivovaný všemi, | |
| a někdo zeptá se, co je z těch vzácných darů, | |
| z těch vzácných pokladů tvých mladých šťastných dnů, | |
| bylo by sžíravou hanbou a chválou zmaru | |
| říci, že zapadly jako tvé oči v tmu. | |
| Oč větší získala by si tvá krása vděk, | |
| kdybys moh odvětit: „Mé dítě vyrovná | |
| můj účet života a omluví můj věk, | |
| vždyť jeho krása je zděděná krása má.“ | |
| Tak bys byl mladý zas, ač stár a v konci sil, | |
| a zas bys viděl vřít chladnoucí krev svých žil. | |
| – 11 – | |
| 3 | |
| Nakloň se k zrcadlu a řekni tváři v něm, | |
| že už má na čase vytvořit jinou v krátku; | |
| jestli teď nebude její jas obnoven, | |
| oloupíš celý svět a zkrátíš jednu matku. | |
| Vždyť která z krásných žen by mohla pohrdat | |
| tvou setbou pro svůj klín, doposud neosetý? | |
| A který z mužů by mohl mít sebe rád | |
| tak, že by ze sebe učinil hrob svých dětí? | |
| Ty sám jsi zrcadlem své matky, jež v tvé tváři | |
| nachází líbezný květen svých mladých let; | |
| tak i ty uvidíš vzdor vráskám okny stáří | |
| tento svůj zlatý věk v dětech se navracet. | |
| Jestli chceš ale žít, aby tě zapomněli, | |
| pak zemři neženat — a zemřeš navždy celý. | |
| – 12 – | |
| 4 | |
| Proč ale utrácíš, ty marnotratná něho, | |
| jen sama pro sebe dědictví krásy své? | |
| Příroda nedává svůj odkaz, půjčuje ho, | |
| a ve své štědrosti jen štědrým půjčuje. | |
| Tož, krásný skrblíku, proč tedy zneužíváš | |
| daru, jenž byl ti dán, abys jej zase dal? | |
| Lichváři bez zisku, nač vlastně používáš | |
| takové sumy sum, když nechceš žít z ní dál? | |
| Tím, že se stýkáš jen se sebou samým stále, | |
| sám sebe o svoji vlastní slast okrádáš. | |
| A když tě příroda odvolá nenadále, | |
| mluv, jaký počet pak ze všeho světu dáš? | |
| Kdybys jí neužil, tvá krása s tebou ztlí; | |
| kdybys jí použil, tvůj odkaz naplní. | |
| – 13 – | |
| 5 | |
| Ty chvíle pokojné, jež jako jemný vzor | |
| utkaly drahý zjev, vábící každý zrak, | |
| dají i jemu znát jednou svůj mocný vzdor, | |
| až změní krásu krás v žalostný cár a vrak. | |
| Neboť čas nemešká a žene léto dál | |
| vstříc hnusné zimě, v níž zahyne naposled; | |
| mráz sevře proudy míz stromu, jenž opadal, | |
| na krásu padne sníh a zpustne celý svět. | |
| A kdyby nebylo tresti těch sladkých dob | |
| v krůpěji, vězněné ve stěnách flakonu, | |
| zašel by s krásou též její dech beze stop — | |
| a s tím i vzpomínka na něhu letních dnů. | |
| Ale květ nezmírá, i když se blíží mráz: | |
| proměněn ztratí tvar a žije v tresti zas. | |
| – 14 – | |
| 6 | |
| Nedovol zpustošit drsnému spáru zimy | |
| v tobě tvé léto dřív, než vydáš svoji tresť; | |
| naplň už některou fiolu nejsladšími | |
| skvosty své krásy, než přestane sama kvést. | |
| Vždyť půjčku, na kterou dát dobrovolnou splátku, | |
| působí potěchu, tu nelze lichvou zvát; | |
| vytvoř své druhé já sám sobě pro památku — | |
| ač deset by jich svět měl desetkrát tak rád. | |
| A ty sám byl bys též desetkrát šťastnější, | |
| kdyby tě deset tvých desetkrát zobrazilo; | |
| co by pak zmohla smrt, až půjdeš jednou s ní, | |
| kdyby tu po tobě tvé já dál v dětech žilo? | |
| Nebuď tak svéhlavý, máš příliš krásy v sobě, | |
| aby tvým dědicem byli jen červi v hrobě. | |
| – 15 – | |
| 7 | |
| Pohlédni k východu: když zvedne sladká zář | |
| svou hlavu z plamenů, oči všech pozemšťanů | |
| vzdávají hold, že zas vysvitla její tvář, | |
| a zrakem koří se majestátnímu ránu. | |
| A když se vyšvihne na stoupající sráz | |
| vysoké oblohy jak mládí vprostřed květu, | |
| pohledy lidí dál vzývají její jas | |
| a dál ji sledují na jejím zlatem letu. | |
| Ale když začne pak jak stáří na voze, | |
| který už nemůže, vrávorat zvolna ze dne, | |
| na její pomalý pád oči k obloze | |
| už nikdo s obdivem jako dřív nepozvedne: | |
| tak i ty zahyneš, až půlden opustí tě, | |
| pominut pohledy, když nebudeš mít dítě. | |
| – 16 – | |
| 8 | |
| Proč, hudbo pro poslech, nasloucháš hudbě smutná? | |
| Což hyne slastí slast a štěstím štěstí snad? | |
| Proč vlastně miluješ, co ti tak hořce chutná, | |
| či máš snad to, co ti působí hoře, rád? | |
| Zní-li ten souzvuk strun, zvonících jasnou písní | |
| a láskou snoubených, bolestně pro tvůj sluch, | |
| je tomu proto tak, že tě tím jemně plísní | |
| pro tvoji samotu, jež trhá jejich kruh. | |
| Hleď: struna se strunou, s manželem žena sladká, | |
| se víží doteky v objetí zas a zas; | |
| skoro bys řekl muž, dítě a šťastná matka | |
| to pějí jásavý zpěv jako jeden hlas; | |
| ta píseň beze slov, v níž hlasů na tisíc | |
| zní tónem jediným, říká: „Sám nejsi nic.“ | |
| – 17 – | |
| 9 | |
| To máš strach, aby tu jednou snad neplakala | |
| po tobě vdova, že trávíš svůj život sám? | |
| Ach, celá země by jako ta vdova štkala, | |
| kdybys měl zemřít a potomstvo nedat nám. | |
| Celá zem pohřbila by v tobě svého muže, | |
| plačíc, žes nenechal jí obraz po sobě, | |
| zatím co skutečná vdova se v duchu může | |
| vždy v dětech navracet k mužově podobě. | |
| Všechno, co na světě proplýtváš marnotratně, | |
| jen změní místo a svět se tím těší dál; | |
| leč mrhat na světě krásou, to skončí špatně, | |
| a kdo jí neužil, navždy ji proplýtval. | |
| Zbla lásky k jinému nemůžeš v prsou mít, | |
| když chceš sám sebe tak hanebně zavraždit. | |
| – 18 – | |
| 10 | |
| Přiznej k své hanbě, že nemáš cit pro nikoho, | |
| ty k sobě samému stále tak bezcitný. | |
| Popři, že tebe jich miluje tady mnoho, | |
| ale ty nikoho — to teď už každý ví. | |
| Neboť tvé vražedné záští tě žene k tomu, | |
| že strojíš bez hrůzy úklady proti sobě, | |
| že toužíš rozbořit zdi překrásného domu, | |
| který bys měl si přát obnovit v krátké době. | |
| Ach, změň své názory, ať změním já svou víru! | |
| Má záští bydlet líp než láskyplný cit? | |
| Buď jak tvá přítomnost, laskavý, plný míru, | |
| a snaž se alespoň sám k sobě obměkčit. | |
| Vytvoř už kvůli mně, milý, své druhé já, | |
| ať krása ve tvých a v tobě smrt přetrvá. | |
| – 19 – | |
| 11 | |
| Jak rychle povadneš, tak rychle budeš tady | |
| zase růst v jednom z tvých, kterým jsi život dal, | |
| a onu svěží krev, kterou jsi půjčil mladý, | |
| budeš smět nazvat svou, až bys sám zestaral. | |
| V tom leží moudrost a krása, jež věčně zkvétá; | |
| zbytek je bláhovost a stáří se zmarem: | |
| myslet tak každý z nás, byl by to konec světa, | |
| za jeden lidský věk by zpustla celá zem. | |
| Ti, které Příroda k tvoření nestvořila, | |
| zlí, hrubí, ohyzdní, ať zajdou neplodně: | |
| hleď, oč víc dává těm, které líp obdařila; | |
| chovej ten úrodný její dar úrodně. | |
| Tys její pečetí, kterou si vyřezala, | |
| aby ses otiskl, ne aby sazba stála. | |
| – 20 – | |
| 12 | |
| Když slyším v noci zvon zvolna čas odbíjet | |
| a vidím jasný den, jak hasne v hrůzných tmách, | |
| když hledím na jaře, jak vadne vonný květ, | |
| když v temných vrkočích zřím stříbrošedý prach, | |
| když vidím holý strom a pozoruji pád | |
| listů, jež dávaly stín stádům na lukách, | |
| když vidím zeleň let žloutnout a zvolna zrát | |
| a potom ve snopech ležet jak na márách, | |
| tu na tvou krásu vždy se sama sebe ptám, | |
| vždyť musíš projít též spouští, jíž hrozí čas, | |
| vždyť každý půvab se posléze zradí sám | |
| a zmírá mezitím, co jiný vzkvétá zas. | |
| A nikdo nemůže srp Času odvrátit, | |
| jen v dětech můžeš mu navzdor — ač mrtev — žít. | |
| – 21 – | |
| 13 | |
| Ach, kdybyste byl svůj! Jenomže vy, můj milý, | |
| jste vy jen po ten čas, dokud jste ještě tu: | |
| myslete na konec, na tu vždy blízkou chvíli, | |
| a dejte jinému svou drahou podobu. | |
| Potom ta spanilost, teď daná v léno vám, | |
| přejde i na další a vy tak jako kdysi | |
| budete zase vy, třebas už pochován, | |
| až bude zde váš syn dál nosit vaše rysy. | |
| Kdo nechá takový krásný dům zřítit se, | |
| může-li od něho péče jak pevná hráz | |
| odvrátit drsné dny zimy a vichřice | |
| a tím i vzteklou smrt a její věčný mráz? | |
| Jen ten, kdo mrhá vším! Míval jste otce přec: | |
| dovolte, ať váš syn smí říci stejnou věc! | |
| – 22 – | |
| 14 | |
| Nemám své poznání z hvězd, které v nebi svítí, | |
| a přesto dovedu věštit jak astrolog — | |
| i když ne štěstí či neštěstí v lidském žití, | |
| i když ne mor či hlad, dobrý či špatný rok. | |
| Neumím předvídat spád příštích okamžiků | |
| a předpovídat v nich hrom, vítr, déšť a sníh, | |
| anebo zase číst úspěchy panovníků | |
| z nesčetných znamení, jež najdu v nebesích. | |
| Já mám své poznání jenom z tvých očí, pane, | |
| to jsou mé stálice, ve kterých jasně čtu, | |
| že krása s věrností zde zkvétat nepřestane, | |
| jestli nám po sobě zanecháš náhradu. | |
| Jinak ti předvídám pro všechny příští časy: | |
| „Tvůj skon je smrt a zmar i věrnosti a krásy!“ | |
| – 23 – | |
| 15 | |
| Když povážím, že vše, co zrodí tato zem, | |
| vždy jenom okamžik v plnosti může kvést, | |
| že vše, co zřím, je jen nesmírným jevištěm, | |
| na kterém hovoří tajemné síly hvězd, | |
| když pomyslím, že vše, člověk tak jako květ, | |
| roste a umírá pod stejnou oblohou, | |
| za mlada plné sil, kloní se tíhou let | |
| a potom odchází v nepaměť bezednou, | |
| při této myšlence, že míjí každý tvar, | |
| vás vidím před sebou v největším rozkvětu — | |
| neboť i v něm se již umlouvá Čas a Zmar, | |
| jak změnit mládí, den, v stáří a temnotu: | |
| já ale bojuji s tím Časem — z lásky k vám; | |
| vše, co vám uloupí, já pro vás uchovám. | |
| – 24 – | |
| 16 | |
| Proč ale nechcete bojovat líp a snáze | |
| s Časem, tím vladařem krutým a krvavým, | |
| a proč se nechcete opevnit proti zkáze | |
| lepšími prostředky, než je můj hluchý rým? | |
| Stojíte před svými nejkrásnějšími lety | |
| a mnohý panenský a neosetý sad | |
| by rodil s radostí živoucí vaše květy, | |
| jež se vám budou víc než portrét podobat. | |
| Tak v živých liniích na živu zachová se | |
| to, co můj dětský brk, co štětec našich dní | |
| s vší vnitřní hodnotou a v celé vnější kráse | |
| pro oči budoucích zachovat neumí. | |
| Vy musíte se dát, jestli se chcete mít — | |
| a ve svém díle pak budete dál zde žít. | |
| – 25 – | |
| 17 | |
| Kdopak by uvěřil v přívalu příštích dob | |
| mým veršům, které jsem jen vámi naplnil? | |
| Ačkoli, nebe ví, i to je jenom hrob, | |
| jenž z vašich předností ukáže pouze díl. | |
| I kdybych sebelíp o vašich očích psal | |
| a v písni vypočet počet všech vašich krás, | |
| příští věk řekl by: „Ten básník pustě lhal, | |
| lidská tvář neměla nikdy tak božský jas.“ | |
| A mými papíry, stářím už zežloutlými, | |
| by všichni pohrdli jak žvástem staříka | |
| a pravdu měli by za pošetilé rýmy, | |
| za píseň z dávných dob a zápal básníka. | |
| Kdybyste ale svět přesvědčil dítětem, | |
| byl byste dvakrát živ: v mém verši zde — a v něm. | |
| – 26 – | |
| 18 | |
| Mám tebe k jasnému dni léta přirovnat? | |
| Není tak líbezný ani tak srdci milý: | |
| vždyť v máji vichr se opírá do poupat | |
| a léto, léto též trvá jen krátkou chvíli; | |
| někdy to nebeské oko až příliš plá | |
| a jindy jeho tvář nevyjde zase z tmy, | |
| a každá krása zde od krásy odpadá, | |
| jak velí náhoda nebo běh přírody. | |
| Tvé věčné léto však se nikdy nezmění, | |
| ty nikdy neztratíš nynější jas své krásy, | |
| tebou se nebude smrt chlubit, že jdeš s ní: | |
| v mých věčných verších tu přetrváš všechny časy; | |
| vždyť dokud bude zde žít a číst kdokoliv, | |
| dotud zde budeš ty v mých slovech také živ. | |
| – 27 – | |
| 19 | |
| Zurážej spáry lvu, Čase vše ničící, | |
| nech zemi pohltit, co jsi jí zrodit dal, | |
| ulámej tesáky divoké tygřici, | |
| věčného fénixe ve vlastní krvi spal, | |
| naplňuj radostmi i bolestmi svůj let, | |
| dělej si se světem, co se ti bude chtít, | |
| vždyť i tak uvadne v něm každý sladký květ, | |
| jen jednu strašnou věc mi nesmíš učinit: | |
| nerozryj dlátem dnů krásnou tvář lásky mé, | |
| nenech své prastaré pero už po ní psát, | |
| dovol, ať zůstane takový, jaký je, | |
| jako vzor krásy všem budoucím za příklad. | |
| Anebo znič i to, Čase: v těch verších tady | |
| bude můj milý žít vzdor tobě věčně mladý. | |
| – 28 – | |
| 20 | |
| Ó pane-paní mé lásky, máš líce ženy, | |
| vlastníma rukama Přírody malované; | |
| a něžné srdce žen, jenomže beze změny, | |
| beze lži, do vínku těm falešnicím dané; | |
| a oči jasnější než jejich — a míň zrádné, | |
| jež všechno pozlatí, na co se podívají; | |
| a mužnou postavu, jež nade všemi vládne, | |
| až muži klopí zrak a v ženách dech se tají. | |
| Příroda tvořila tě zprvu jako ženu, | |
| leč při té práci se do tebe zadívala | |
| a z lásky dala ti, co pro mne nemá cenu, | |
| takže tou štědrostí mi tebe vlastně vzala. | |
| Když tě však určila jen ženám pro radosti, | |
| ať patří mně tvůj cit — a tobě jejich skvosty. | |
| – 29 – | |
| 21 | |
| Se mnou to není, věř, tak jako s básníkem, | |
| píšícím veršíky o malované kráse, | |
| který ji krášlí i nebesy den co den | |
| a v každém půvabu zří jen ji zas a zase, | |
| spřáhaje honosná srovnání ze všeho, | |
| ze slunce, z měsíce, z pokladů vod a zemí, | |
| z májových poupátek a všeho vzácného, | |
| co skrývá obloha pod svými kupolemi. | |
| Mně, v lásce věrnému, dovolte věrně psát, | |
| a přesto věřte mi, že je má láska milá, | |
| tak jako každý z nás, i když jí chybí snad | |
| jas oněch zlatých svěc, jež noc v tmách postavila. | |
| A dál ať hovoří ten, kdo má řeči rád; | |
| já chválit nebudu, co nechci prodávat. | |
| – 30 – | |
| 22 | |
| Zrcadlem nedám se přesvědčit o svém stáří, | |
| dokavad ještě ty a mládí jedno jste; | |
| ale až uvidím spár času na tvé tváři, | |
| pak poznám, že mé dny smrt brzy skoncuje. | |
| Vždyť všechna spanilost, halící tebe jemně, | |
| je jenom krásný šat, pod nímž mé srdce zní, | |
| jež v tobě spočívá — tak jako tvé zas ve mně: | |
| jak mohu tedy já být starší nežli ty? | |
| Proto dbej na sebe, snažně tě, milý, prosím, | |
| tak jako o sebe já kvůli tobě dbám, | |
| abych tvé srdce, jež zde ve svých prsou nosím | |
| jak chůva robátko, vyrval všem nehodám. | |
| Nemysli, že ti je dám, až bys moje ztratil: | |
| dals mi je, ale ne, abych ti je zas vrátil. | |
| – 31 – | |
| 23 | |
| Tak jako na scéně nedokonalý herec, | |
| jenž strachy pojednou vypadne z úlohy, | |
| tak jako zuřivec a příliš velký smělec, | |
| kterého nadbytek sil zbaví odvahy, | |
| i já jsem zapomněl odříkat dokonale | |
| z nevíry v sebe svůj milostný rituál, | |
| jako by přebytek mé lásky nenadále | |
| mé vlastní lásce už veškeré síly vzal. | |
| Proto ať místo mne mluví řeč pohledů, | |
| ten němý hlasatel mé hrudi hovořící: | |
| vždyť prosí o lásku a trochu ohledů | |
| víc než ty cizí rty, jež uměly víc říci. | |
| Ó nauč se už číst, co láska mlčky psala — | |
| vždyť slyšet očima láska vždy umívala. | |
| – 32 – | |
| 24 | |
| Mé oko na způsob malíře navždy vrylo | |
| do desky srdce tvůj obličej jako živý; | |
| mé tělo jako rám ten obraz obroubilo | |
| a lze jej uvidět jen z pravé perspektivy. | |
| Protože jestli chceš spatřit své pravé rysy, | |
| musíš se dívat skrz malíře na obraz: | |
| ten tvůj, ten uprostřed dílny mé hrudi visí | |
| a okny dopadá na něj z tvých očí jas. | |
| Hle, jak si oči zde navzájem posloužily: | |
| ty moje kreslily tvůj obraz a ty tvé | |
| jsou okny pro mou hruď, do které každou chvíli | |
| nahlédne slunce a dívá se na tebe. | |
| Leč jedno umění ty oči nemají: | |
| kreslí jen to, co zří, a srdce neznají. | |
| – 33 – | |
| 25 | |
| Světskými poctami, chlubnými tituly | |
| nechať se honosí ti, kterým hvězdy přejí; | |
| já, jemuž bohové z toho nic nedali, | |
| pyšním se v skrytu tím, co mám sám nejraději! | |
| Vždyť co jsou milci všech vladařů, ne-li květ, | |
| který své lístečky na slunci rozestírá | |
| a jehož sláva má takový krátký svět — | |
| stačí jen jediné svraštění brv a zmírá! | |
| A co má válečník ze všech svých vítězství, | |
| ve kterých tisíckrát proslavil svoje jméno? | |
| Po první porážce jej škrtnou z knihy cti | |
| a na to, oč se bil, pak taky zapomenou! | |
| O co jsem šťastnější: já mám jej a on mne | |
| a naší vzájemnou láskou nic nepohne! | |
| – 34 – | |
| 26 | |
| Ó pane lásky mé, do jehož vasalství | |
| je moje oddanost tak spoutána tvou ctností, | |
| k tobě zde posílám své psané poselství — | |
| ne důkaz umění, jen důkaz oddanosti. | |
| A je tak veliká, že moje umění, | |
| ubohé, nemá slov — a proto vyzní hluše; | |
| já ale doufám vždy v tvou shovívavost k ní, | |
| která ji uloží i nahou v hloubi duše. | |
| Až mi má planeta přinese jednou zdar, | |
| až mne té nynější chudoby jednou zprostí | |
| a přioděje mou lásku, teď samý cár, | |
| abych se ukázal hodným tvé pozornosti, | |
| potom se budu smět chlubit, jak mám tě rád; | |
| do těch dob musím se před tebou ukrývat. | |
| – 35 – | |
| 27 | |
| Když na smrt unaven na lože večer klesnu | |
| a údy ztýrané zlou cestou složím spát, | |
| potom se vydávám zas na novou pouť ve snu — | |
| zatím co tělo spí, duch začne pracovat. | |
| Neboť mé myšlenky — kdekoli tělo mešká — | |
| se vždycky vydají na cestu za tebou | |
| a drží dokořán má víčka spánkem těžká | |
| vstříc bludným temnotám, z nichž slepci nevyjdou. | |
| Pak už jen vnitřní zrak mé oči nevidoucí | |
| může vést bezpečně tmou za tvým přeludem, | |
| jenž září jako skvost uprostřed pusté noci | |
| a mění temnoty v jasný a krásný den. | |
| Tak ve dne tělo mé a v noci duše moje | |
| se zmítá pro tebe a pro mne bez pokoje. | |
| – 36 – | |
| 28 | |
| Jak se mám navrátit k své dávné veselosti, | |
| když jsem i o blaho spánku teď oloupen? | |
| Když mne z té tíhy dne ani noc nevyprostí, | |
| když můj den tíží noc a mou noc zase den? | |
| Třebaže na sebe nevraží bez ustání, | |
| tady si podaly ruce a mučí mne — | |
| den tou svou námahou a noc zas nářkem na ni: | |
| čím víc se namáhám, tím dál jsem od tebe. | |
| Abych si získal den, říkám mu o tvé záři, | |
| která mu dává jas, když nebem mraky jdou; | |
| a stejně lichotím i noci s temnou tváří, | |
| že zlatíš večery, kdy hvězdy nevzplanou. | |
| Leč den mne každý den dalšími strastmi mučí | |
| a noc mi každou noc dává žal ještě prudší. | |
| – 37 – | |
| 29 | |
| Když opuštěn a sám naříkám na svůj osud, | |
| zavržen štěstím a lidmi, už trosečník, | |
| když hledím na sebe a klnu svému losu | |
| a k nebi vysílám svůj nesmyslný křik, | |
| když chci mít bohaté naděje nejednoho | |
| a rysy jako ten a přátele jak ten, | |
| když toužím po umu toho a moci toho, | |
| jsem tím, co nejvíc mám, nejvíce nešťasten. | |
| A v těchto myšlenkách, už na vrcholu tísně, | |
| pomyslím na tebe a tu se z mého nitra | |
| k nebesům rozlétne radostný hlas mé písně | |
| jak skřivan letící z temných brázd v záři jitra: | |
| neboť tvá láska mi dodává tolik sil, | |
| že ani s králem už bych věru neměnil. | |
| – 38 – | |
| 30 | |
| Když začnu za tichých, sladkých dum svolávat | |
| ke schůzce vzpomínky na dávno zašlý svět, | |
| jen vzdychám, co je pryč těch, jež jsem míval rád, | |
| a cítím poznovu starý žal z kvapu let. | |
| Pak zamží se mi zrak, jenž nikdy neslzel, | |
| pro drahé přátele, které smrt skryla v tmách, | |
| pak zaštkám pro dávnou lásku a její žel | |
| a vzdychnu pro všechno, co navždy padlo v prach. | |
| Pak znovu zabolí bol, který dávno ztich, | |
| a znovu těžce čtu po řadě každý sten | |
| na smutném účtu mých štkání už proštkaných, | |
| jejž musím platit zas, ač byl už zaplacen. | |
| Stačí však na tebe, můj drahý, pomyslet, | |
| a ty vše nahradíš, rázem je konec běd. | |
| – 39 – | |
| 31 | |
| Tvá hruď je vzácnější o to, že uvnitř zní | |
| srdce všech, které jsem za mrtvé pokládal; | |
| a láska vládne tam se vším, co patří k ní, | |
| se všemi, které jsem do hrobu v duchu dal. | |
| Kolik jen svatých a smutných slz do dneška | |
| mi z očí vyloudil můj zbožně věrný cit | |
| jako daň zemřelým, kteří mi, jak se zdá, | |
| odešli, aby se do tebe mohli skrýt! | |
| Tys hrob, v němž pohřbena má láska nyní dlí | |
| uprostřed památek na dávné přátele, | |
| kteří ti dali vše, co ze mne mívali — | |
| a tak co bývalo mnohých, je dnes jen tvé: | |
| já vidím tváře všech milených ve tvé kráse, | |
| a ty sám, součet všech, máš všechno moje zase. | |
| – 40 – | |
| 32 | |
| Jestliže přežiješ ten vytoužený den, | |
| až Smrt, ten chrt, můj prach posbírá do uzlíku, | |
| a jednou náhodou zavadíš pohledem | |
| o tyto veršíky po mrtvém milovníku, | |
| srovnej je s pokrokem, jenž se stal mezitím, | |
| a přes to, že je už předstihnou jiní svými, | |
| nech si je — pro můj cit, ne snad pro jejich rým, | |
| jenž bude zastíněn daleko šťastnějšími. | |
| A potom kéž bys chtěl si s láskou pomyslet: | |
| „Kdyby můj přítel žil a zrál, jak zraje čas, | |
| i jeho láska by přinesla lepší květ | |
| a pak by v šiku těch nejlepších kráčel zas. | |
| On však už nežije a jiní došli dál: | |
| ty čtu pro jejich sloh — a jej, že miloval.“ | |
| – 41 – | |
| 33 | |
| Kolikrát viděl jsem, jak jitro v plné slávě | |
| lichotí štítům hor svým okem vladaře | |
| a jeho zlatá tvář líbá luh s rosou v trávě | |
| a mění ve zlato stříbrné toky řek; | |
| potom však dovolí ohyzdným nízkým mrakům, | |
| aby tu nebeskou tvář zahalily tmou, | |
| a prchá ukryto nešťastným lidským zrakům | |
| potají k západu i s touto pohanou. | |
| Tak také jedenkrát mé slunce zazářilo | |
| celým svým vítězným úsvitem do mých řas, | |
| ale jen chvíli, žel, jen chvíli moje bylo | |
| a pak je ve výškách zastřela mračna zas. | |
| Já však je ctím i tak; jak má být stále jasné, | |
| když i to na nebi se zatemní a zhasne? | |
| – 42 – | |
| 34 | |
| Pročpak jsi sliboval krásný den bez oblaků, | |
| proč jsi mne nechal jít bez pláště na cesty, | |
| když mne pak překvapil čas plný nízkých mraků, | |
| ve kterých ses mi skryl jak v dýmu také ty? | |
| Abys teď setřel déšť z mé rozpraskané tváře, | |
| nestačí, jestliže zasvitneš z oblaků: | |
| kdopak by chválil lék, kdo by stál o lékaře, | |
| jenž ránu zacelí a nechá plno švů? | |
| Ani tvůj stud mou strast nezmírní — marná snaha: | |
| i když ty lituješ, já nesu její tíž; | |
| zármutek toho, kdo ublížil, nepomáhá | |
| tomu, kdo musí nést tu křivdu jako kříž. | |
| Ale ty slzy, ach, ty perly lásky tvé, | |
| ty slzy bohaté vykoupí všechno zlé. | |
| – 43 – | |
| 35 | |
| Tak už se nesužuj tím, co jsi udělal, | |
| vždyť někdy padne stín i na slunko a lunu, | |
| vždyť i ta růže má trní a pramen kal | |
| a sladkým poupatům spí hnusní červi v lůnu. | |
| Každý z nás chybuje — a já teď právě tím, | |
| že hájím ten tvůj hřích srovnáním s ostatními, | |
| že na tvou obranu sám sebe podplácím | |
| a odpouštím ti víc, nežli máš vůbec viny. | |
| Neboť já, z žalobce náhle tvůj advokát, | |
| shledávám smysl v tom, co spáchaly tvé smysly, | |
| a jdu sám na sebe zas k soudu žalovat: | |
| vždyť láska se záštím zmítají tak mou myslí, | |
| že nemohu než vždy pomáhat nerozumně | |
| sladkému lupiči, jenž hořce loupí u mě. | |
| – 44 – | |
| 36 | |
| Je to tak, věř, my dva musíme být zas dva, | |
| ač naše nedílná láska je pouze jedna; | |
| a tak tu poskvrnu, jež na mně ulpěla, | |
| ponese bez tebe už jen má hlava bědná. | |
| Naše dvě lásky jsou jen jeden a týž cit, | |
| i když nás v životě dělí tak mnoho strastí, | |
| jež sice nemohou moc lásky oslabit, | |
| ale přec kradou jí nejlepší chvíle slasti. | |
| Proto se nebudu už nikdy k tobě znát, | |
| aby můj žalný hřích nesnížil tvoji cenu; | |
| a ty též nesmíš mne veřejně poctívat, | |
| kdybys tu poctu měl ubírat svému jménu. | |
| To ale nedělej; vždyť já tě proto chci, | |
| že dokud jsi můj ty, je můj i kus tvé cti. | |
| – 45 – | |
| 37 | |
| Tak jako sleduje otec, jenž zestaral, | |
| mladistvé rozlety svých dětí potěšeně, | |
| i já, zle ochromen tím, jak mne osud štval, | |
| nacházím útěchu v tvé věrnosti a ceně. | |
| Vždyť ať už krása či bohatství, rod a um, | |
| nebo jen něco z nich, nebo vše, nebo více | |
| má v tobě po právu královský stán a dům, | |
| já věrně roubuji svou lásku ke tvé snítce. | |
| Už nejsem chromý a chudý a přezírán, | |
| protože tento sen mi tolik pravdy dává, | |
| že ve tvé hojnosti už ničím nestrádám | |
| a že mi náleží dílem i tvoje sláva. | |
| Co vidíš nejlepší, to ti chci z duše přát. | |
| A že to přání mám, jsem šťasten desetkrát. | |
| – 46 – | |
| 38 | |
| Jak si má vymýšlet má Musa, o čem psát, | |
| dokud zde dýcháš ty a plníš moje slova | |
| svým sladkým obsahem, který je škoda dát | |
| každému všednímu papíru opakovat? | |
| Sám sobě poděkuj, jestliže budeš zřít | |
| v mých verších cokoliv hodné tvé pozornosti: | |
| kdo je tak němý, že nesvede hovořit | |
| o tobě, když ho ty osvítíš výmluvností? | |
| Desátou Musou buď, desetkrát cennější | |
| nežli těch devět, jež vzývají veršovníci; | |
| a kdo se obrací na tebe ve verši, | |
| tomu dej na věky psát verše věčné znící. | |
| Je-li můj skromný zpěv vhod dnešní přísné době, | |
| námaha patří mně, ale ta sláva tobě. | |
| – 47 – | |
| 39 | |
| Jak mohu opěvat, můj drahý, se ctí tebe, | |
| když ty sám nejsi nic nežli můj lepší díl? | |
| Co mi to přinese, když budu slavit sebe? | |
| A koho jiného bych v tobě oslavil? | |
| Už proto musíme žít život odděleně | |
| a naší lásce vzít příjmení nedílné, | |
| abych ti mohl dát — tím, že se rozejdeme — | |
| všecko to, co zde je po právu jenom tvé. | |
| Ach, jaké soužení bys bylo, odloučení, | |
| kdyby tvé hořké dny nám sladce nedopřály | |
| trávit čas v myšlenkách a v láskyplném snění, | |
| jež naše myšlenky a čas tak sladce šálí, | |
| a kdybys milého vždy nedělilo v dva: | |
| v toho, kdo prchá, a v toho, kdo setrvá! | |
| – 48 – | |
| 40 | |
| Má lásko, vezmi si mé lásky všecky již | |
| a řekni, oč máš víc, nežli jsi dosud měl? | |
| O žádnou skutečnou lásku, vždyť, lásko, víš, | |
| že jsem ti předtím už dal všechno, co jsi chtěl, | |
| jestli snad kvůli mně mou lásku miluješ, | |
| potom tě nebudu kárat, žes mi ji vzal; | |
| buď ale pokárán, jestli jen z choutky chceš, | |
| čím bys pak svévolně hned zase pohrdal. | |
| Já ti však odpouštím, ty sladký zloději, | |
| ač jsi mi uloupil poslední, co jsem měl, | |
| třebaže bolí vždy — to láska dobře ví — | |
| víc křivda od milých nežli zášť nepřátel. | |
| Ty krásný hříšníku, na němž i zlo se skví, | |
| třebas mne zab tím vším, jen budme přáteli! | |
| – 49 – | |
| 41 | |
| Ty milé poklesky, k nimž tě tvá volnost svádí, | |
| když někdy na chvíli tvé srdce opustím, | |
| sluší tvé kráse a sluší tvému mládí, | |
| vždyť pokušení jde za tebou jako stín. | |
| Jsi něžný — a tak jsi předmětem mnohých snění, | |
| jsi krásný — a tak jsi obléhán ze všech sil; | |
| když žena zatouží, kdo narozený z ženy | |
| ji příkře opustí, aniž se podrobil? | |
| Proč ses však nevyhnul, ó běda, mému domu | |
| a nepokáral včas bloudící krásu svou, | |
| která tě v mladistvém blouznění vede k tomu, | |
| že rušíš dvojí slib věrnosti najednou: | |
| ten její, tím že ji tvá krása odvádí, | |
| a ten svůj, tím že mne tvá krása podvádí. | |
| – 50 – | |
| 42 | |
| To, že je ona tvá, není vše, co mne mučí — | |
| a věru, příteli, měl jsem ji z duše rád. | |
| Že ona tebe má, je bolest mnohem prudší, | |
| ta ztráta dotkla se mne nejvíc ze všech ztrát. | |
| Vy z lásky trapiči, a přec vám odpouštím! | |
| Vždyť ji máš proto rád, že znáš mou lásku k ní, | |
| a ona také mne jen z lásky týrá tím, | |
| že — jenom kvůli mně — trpí tvé laskání. | |
| Když tebe ztratím já, má drahá získává tím, | |
| a když jsem ztratil ji, našels ji ty, jak víš. | |
| Vy dva se najdete, já vás však oba ztratím, | |
| oba dva na mne tím kladete těžký kříž. | |
| Mám ale útěchu: ty a já jedno jsme. | |
| Sladký klam: potom přec má ráda zas jen mne! | |
| – 51 – | |
| 43 | |
| Čím víc je přivírám, tím víc mé oči vidí — | |
| vždyť hledí celý den na to, co nemá ceny; | |
| když ale spím, tu v snách vidí jen tebe z lidí | |
| a temně jasné jsou jasně v tmu obráceny. | |
| Když dovede tvůj stín dát stínům tolik záře | |
| a jasem zaplavit oči, jež přikryl sen, | |
| jak by pak skutečná podoba tvojí tváře | |
| musila rozjasnit svým světlem jasný den! | |
| Ach, jak by blažené byly mé oči tím, | |
| kdyby tě vídaly též za bílého dne, | |
| když celou temnou noc už jen tvůj matný stín | |
| z nich ani na chvilku ve spánku nesejde. | |
| Všechny dny pro mne jsou noc, když tě nevidím, | |
| a noci jasný den, když tě v snách spatřit smím. | |
| – 52 – | |
| 44 | |
| Kdybych byl z myšlenky a ne z masa a kostí, | |
| co mohlo by se mi postavit do cesty? | |
| Navzdory prostoru, přes všechny vzdálenosti | |
| letěl bych z dalekých krajin vždy tam, kdes ty! | |
| I kdybych třeba stál — od tebe odehnaný — | |
| na konci světa sám, co na tom bylo by? | |
| Myšlenka přeskočí země i oceány | |
| a je tam, kde chce být, sotva to pomyslí! | |
| Leč nejsem myšlenka — smrtící pomyšlení — | |
| abych se dával v let za tebou zas a zas! | |
| Jsem jenom ze země a z vody uhnětený, | |
| a proto musím štkát a čekat, co dá čas: | |
| od těch dvou prvků bych se už nic nedočkal | |
| krom proudů těžkých slz, jež značí jejich žal! | |
| – 53 – | |
| 45 | |
| Druhé dva, očistný oheň a lehký vzduch, | |
| jsou stále u tebe, kdekoli zůstávám; | |
| první je touha má a druhý je můj duch — | |
| a oba kmitají vždy znovu sem a tam. | |
| Když tyto rychlejší dva prvky odejdou | |
| ode mne ve vroucím poselství lásky k tobě, | |
| můj život, složený ze všech čtyř, bez těch dvou | |
| propadá zármutku a leží jako v hrobě. | |
| A jeho složení se může obnovit, | |
| teprve až se ti poslové vrátí zase | |
| a po svém návratu od tebe mají klid | |
| a mluví o tobě, tvém zdraví a tvé kráse. | |
| Těším se z jejich zpráv, ale jen krátký čas — | |
| a pak je pošlu zpět a jsem tu smutný zas. | |
| – 54 – | |
| 46 | |
| Mé srdce a můj zrak jsou ve smrtelném boji, | |
| jak se teď o tvoji podobu rozdělit; | |
| můj zrak chce srdci brát tu podobiznu tvoji — | |
| a srdce očím zas chce právo na ni vzít. | |
| Mé srdce žaluje, že tě má jenom v sobě, | |
| v síni, kam nevnikl nikdo svým pohledem; | |
| leč jeho protivník se vzpírá obžalobě | |
| a tvrdí, že tvůj zjev spočívá pouze v něm. | |
| Aby se rozhodla tato pře, ustavil se | |
| soudní dvůr myšlenek, jež mají v srdci dům, | |
| a jejich rozsudkem po právu stanovil se | |
| podíl, jenž přísluší srdci a pohledům, | |
| a to tak, že můj zrak má na tvůj vnějšek práva | |
| a mému srdci se tvé srdce uvnitř dává. | |
| – 55 – | |
| 47 | |
| Mé srdce a můj zrak sjednaly dohodu | |
| a jeden druhému teď pomáhá a slouží: | |
| když můj zrak hladoví po jednom pohledu | |
| a srdce v lásce se od samých vzdechů ouží, | |
| zahájí oči kvas s obrazem milého | |
| a pozvou srdce též k těm hodům malovaným; | |
| a jindy srdce zas zve zrak a hostí ho | |
| myšlenkou na lásku a sladkým zadumáním: | |
| tak, ať už v obraze nebo v mé lásce, jdeš — | |
| i když jsi daleko — vedle mne v celé kráse; | |
| dál než tvé myšlenky přece jít nemůžeš, | |
| a já jsem s nimi vždy a ony s tebou zase; | |
| a jestli někdy spí, tvůj obraz budí v spěchu | |
| mé srdce srdci a pohledům pro potěchu. | |
| – 56 – | |
| 48 | |
| Co jsem se nastaral, když jsem měl odejet, | |
| abych dal pod zámek i každou tretku v domě | |
| a skryl ji v bezpečí před rukou zloděje | |
| tak, aby zůstala k užitku jenom pro mě. | |
| Ale ty, před kterým jsou tretkou i mé skvosty, | |
| ty, moje útěcha a nyní moje strast, | |
| ty, poklad pokladů a cíl mé horoucnosti, | |
| zůstal jsi na pospas každému, kdo jde krást. | |
| Tebe jsem nezamkl v pražádné pokladnici, | |
| krom té, z níž odešels, ač tě tam cítím dál, | |
| krom schrány, kterou je moje hruď milující, | |
| kam smíš a odkud smíš, kdykoli by sis přál. | |
| Leč ani tam tě nic, bojím se, neuhlídá — | |
| vždyť pro takový skvost se i ctnost na lup vydá! | |
| – 57 – | |
| 49 | |
| Pro ten zlý okamžik — a může se to stát — | |
| až spatřím, že ti jsou mé chyby na obtíž, | |
| až jednou láska tvá s mou začne účtovat | |
| z důvodů, o kterých jako já dobře víš, | |
| pro ten zlý okamžik, až půjdeš cize dál | |
| a slunce — oči tvé — mne sotva budou znát, | |
| až láska odvrhne, o co jsi dříve stál, | |
| a najde příčinu pro odměřený chlad, | |
| pro ten zlý okamžik já mám už jistou zbraň | |
| v pokorném poznání, že nejsem víc než dým; | |
| sám proti sobě já zvedám svou vlastní dlaň: | |
| zákon je při tobě a já jej obráním: | |
| protože ty mi smíš kdykoli sbohem dát, | |
| já však už nemám práv tvou lásku vymáhat. | |
| – 58 – | |
| 50 | |
| Tak těžce trmácím se stále po cestách, | |
| a přitom ani cíl, k němuž se plahočím, | |
| mně nepřinese klid a já si říkám: „Ach, | |
| co je mil mezi mnou a tebou, nejdražším!“ | |
| I mého koně již unavuje můj žal; | |
| vleče se pod tíhou, kterou já v prsou mám, | |
| jako by nebožák už pudem poznával, | |
| že jedu od tebe — a proto nespěchám. | |
| A nepobídne ho ani má ostruha, | |
| kterou mu do slabin zaboří občas hněv; | |
| odpoví po každé jen tím, že smutně ržá — | |
| a to mne bolí hůř než jej bok, samá krev: | |
| při jeho ržání vždy pomyslím s bolestí, | |
| že jedu od svého štěstí vstříc neštěstí. | |
| – 59 – | |
| 51 | |
| A proto odpouští má láska mému koni | |
| na cestě od tebe tu jeho loudavost. | |
| Vždyť když tě opouštím, nač spěchat, co nás honí? | |
| Dokud se nevracím, je na spěch času dost. | |
| Ale co omluví pak toho ubožáka, | |
| až se mi bude zdát pomalý každý let, | |
| až bych i na vichru, až bych i s křídly ptáka | |
| vždy ještě stál a štval ostruhou oře vpřed? | |
| Potom už žádný kůň nepostačí mé touze, | |
| a ona, zrozena z nejčistší lásky mé, | |
| jak oheň bez těla dá se v let ržajíc dlouze; | |
| mé herce láska však pro lásku promine: | |
| že kdysi nechtěla od tebe ani jít, | |
| já k tobě poletím a koně nechám být. | |
| – 60 – | |
| 52 | |
| A tak jsem jako ten bohatec, který má | |
| klíč k sladké pokladně, v níž skrývá svoje skvosty, | |
| a který přesto ji jen zřídka otvírá, | |
| nechtěje otupit hrot vzácné blaženosti. | |
| Vždyť jenom proto jsou svátky tak vzácné dny, | |
| že jsou jen pořídku po roce rozloženy | |
| a že jsou vsazeny jak drahé démanty | |
| do řady kamenů daleko menší ceny. | |
| A tak je pro mne čas, v němž jste vy, drahou skříní, | |
| truhlicí na oděv, jež v sobě vězní šat | |
| pro zvláštní okamžik zvláštního dobrodiní, | |
| kdy mi zas ukáže svůj poklad nad poklad. | |
| Ach, vaše cena je důvodem pro člověka | |
| k jásání, když vás má, k doufání, když vás čeká. | |
| – 61 – | |
| 53 | |
| Povězte, co jste zač, z čeho jste vytvořen, | |
| že tisíc stínů se tajemně víže k vám? | |
| Vždyť jenom jeden stín, jen jeden byl dán všem, | |
| a vy jich vrháte milion, ač jste sám? | |
| Popište podobu krásného Adonise | |
| a hle, ten obraz je jenom váš matný stín; | |
| přidejte Heleně všechno, čím krása skví se, | |
| a jste to zase vy pod řeckým oděním. | |
| Mluvte si o jaru a chvalte dobu zrání — | |
| to první není nic než odlesk vašich krás, | |
| to druhé vypadá jako dar z vašich dlaní, | |
| a tak vždy najdeme pod každou krásou vás. | |
| Vy máte na každé zevnější kráse podíl, | |
| však stálý jako vy se nikdo nenarodil. | |
| – 62 – | |
| 54 | |
| O co víc, příteli, přidává krásy kráse | |
| ta sladká ozdoba, která je ve věrnosti! | |
| Růže má krásný vzhled, však ještě hezčí zdá se | |
| pro ten svůj sladký dech, jejž ve svém nitru hostí. | |
| Drobný květ šípku se právě tak temně rdívá | |
| jako nach na růžích, z nichž cítíš vůni stoupat, | |
| též roste na trní a též se rozechvívá, | |
| když mu chce rozhrnout dech léta plátky poupat. | |
| To však je krása jen pro oči, která mine: | |
| aniž kdo po ní sáh, žije a opadává, | |
| až zajde beze stop. S růží však je to jiné — | |
| ta právě ve smrti nejsladší vůni dává! | |
| Až uvadnete vy, ó růže mladosti, | |
| v mých verších zůstane tresť vaší stálosti. | |
| – 63 – | |
| 55 | |
| Přetrvá mramory, přetrvá zlaté věže | |
| a hrobky vladařů tento můj mocný rým: | |
| zatím co z kamene čas písmo dávno smaže, | |
| můj verš zde bude dál jasně plát — a vy s ním. | |
| Až sochy rozkotá běs válkou rozpoutaný | |
| a sváry obrátí paláce v prach a rum, | |
| má báseň, letopis na vaši paměť psaný, | |
| bude dál vzdorovat meči a plamenům. | |
| Půjdete pevně vstříc smrti a zapomnění, | |
| jemuž vše propadá; chvála na vaši krásu | |
| bude však mít svůj stan v očích všech pokolení, | |
| jež má nést tato zem až do skonání času. | |
| Tak až po soudný den, kdy z mrtvých vstaneme, | |
| budete stále žít v čtenářích básně mé. | |
| – 64 – | |
| 56 | |
| Ach, obnov svoji moc, lásko, ať neříkají, | |
| že tvoje ostří je tupější nežli hlad, | |
| který dnes utichne, sotva se člověk nají, | |
| a zítra začne se s touž silou ozývat. | |
| I ty buď taková; ač jsi dnes nasytila | |
| své oči hladové tak, že už skoro spí, | |
| zítra se dívej zas a nezabíjej, milá, | |
| prudký žár lásky svou trvalou vlažností. | |
| Ať je ten smutný čas, kdy jsme se nevídali, | |
| tak jako oceán, dělící pobřeží, | |
| na něž dva snoubenci den co den chodívali, | |
| dokud se nesešli — šťastnější než kdy dřív. | |
| Nebo ho pojmenuj zimou, vždy plnou strastí, | |
| po níž se léto zdá třikrát tak vzácnou slastí. | |
| – 65 – | |
| 57 | |
| Co mohu dělat já, váš rab, než zas a zas | |
| čekat zde na chvíle, na dny, kdy něco chcete? | |
| Já nemám, komu bych věnoval vzácný čas, | |
| komu bych posloužil, než mi vy přikážete. | |
| Já nesmím vyčítat těm věčným hodinám, | |
| kdy pro vás nespouštím pohledy z ciferníku; | |
| nemyslím na hořkost toho, jak budu sám, | |
| až dáte sbohem zas mně, svému služebníku. | |
| Nesmím se žárlivě zabývat v duchu tím, | |
| co asi děláte, kudy se procházíte; | |
| já, smutný otrok, jen čekám a nemyslím | |
| na nic než na štěstí těch, s nimiž právě dlíte. | |
| Kdybyste učinil cokoliv podle svého, | |
| láska, ten věrný bloud, v tom nenajde nic zlého. | |
| – 66 – | |
| 58 | |
| Chraň mě bůh, jenž mi dal být vaším otrokem, | |
| abych vám vyčítal čas vašich kratochvílí | |
| nebo se v duchu ptal, kde jste byl celý den — | |
| já, váš man, čekám jen, až máte volnou chvíli. | |
| Ach, kéž smím trpět dál tu vaši svobodu, | |
| jež je mým vězením tím, že nás vždycky vzdálí, | |
| a kéž mám dosti sil nést rány osudu | |
| a nevinit vás z křivd, které by se mi staly! | |
| Choďte si kamkoliv, vždyť smíte zcela sám | |
| s naprostou volností rozhodnout o svém čase; | |
| čiňte si cokoliv, vždyť přísluší jen vám, | |
| abyste vlastní hřích ze sebe sejmul zase. | |
| Můj los je čekat vás, i když to krutě bolí, | |
| ne honit od zábav, ať už jsou jakékoli. | |
| – 67 – | |
| 59 | |
| Není-li vskutku nic nového na zemi, | |
| bylo-li vskutku to, co je, už dříve všecko, | |
| jaký klam, vymýšlet cokoli s bolestmi | |
| a rodit po druhé už porozené děcko. | |
| Ach, kéž bych se jen směl jedenkrát zahledět | |
| do dějin o pět set slunečních cyklů zpátky | |
| a spatřit vaši tvář v knize z těch dávných let, | |
| kdy člověk myšlenku poprvé vtělil v řádky! | |
| Potom bych uviděl, co tehdy dokázal | |
| říci ten starý svět o vaší kráse, milý — | |
| zda jsme se zlepšili, nebo zda on byl dál, | |
| anebo jestli v tom věky nic nezměnily. | |
| Ach, já mám jistotu, že pěvci dávných časů | |
| slavili s úžasem daleko menší krásu. | |
| – 68 – | |
| 60 | |
| Jak vlna za vlnou, jež k břehům v dálce plyne, | |
| jdou naše minuty vstříc konci — děsný let! | |
| Za ty, jež minuly, se hrnou stále jiné | |
| a všechny řítí se ve věčném spěchu vpřed: | |
| jednou se narodíš a spatříš světlo světa, | |
| lopotně dozráváš — a ani’s nedozrál | |
| a už ti hrozí pád, tvou slávu zlomí léta | |
| a Čas ti uloupí vše, co ti kdysi dal. | |
| Čas protkne jako meč kvetoucí snítku mládí | |
| a hlodá na všem, co urodí zemský sad, | |
| i kráse vyhloubí do čela vrásky kradí | |
| a jeho kose nic nemůže odolat. | |
| Jen můj verš odolá — a navzdor zpívá dál | |
| pro věky budoucí na tebe chválu chval. | |
| – 69 – | |
| 61 | |
| Chceš to ty, aby mi celou noc v očích stál | |
| tvůj obraz, i když mne víčka už tolik pálí? | |
| Chceš to ty, abych tu zas a zas procítal | |
| kvůli všem přeludům, které mne tebou šálí? | |
| Pověz, je to tvůj duch, kterého vysíláš | |
| z takové dálky až sem za mnou na výzvědy? | |
| Je to tvá žárlivost, pro kterou vyzvídáš, | |
| co v sobě ukrývám za nízkosti a bědy? | |
| Ach ne, tak veliký přec není ten tvůj cit: | |
| má láska otvírá mé oči v noční době, | |
| má věrná láska vždy ruší můj noční klid, | |
| ta to chce, abych stál na stráži kvůli tobě! | |
| A tak tu stojím stráž a ty též někde bdíš — | |
| ode mne daleko, o to však jiným blíž. | |
| – 70 – | |
| 62 | |
| Hřích sebelásky se zmocnil mých pohledů, | |
| mé celé duše a každé mé částečky; | |
| a léku na ten hřích, léku už nenajdu, | |
| tak mi ta posedlost hluboko v srdci tkví. | |
| Má tvář mi připadá nejhezčí na zemi, | |
| a můj vzrůst nejlepší, a má ctnost nejvyšší, | |
| a mám-li ocenit sám sebe, zdá se mi, | |
| že moje hodnota vše stokrát převýší! | |
| Když ale v zrcadle vidím svou tvář, ten vrak, | |
| věkem už zežloutlou, zrytou a ztrhanou, | |
| čtu tu svou marnivou lásku zas naopak; | |
| tak sebe milovat bylo by pohanou! | |
| To tebe, ty mé já, jsem slavil pod svou tváří | |
| a tvými půvaby nalíčil svoje stáří! | |
| – 71 – | |
| 63 | |
| Pro tu zlou chvíli, až surová ruka Času | |
| rozdrtí milého, jako teď drtí mne, | |
| až roky vyschne krev, až jeho něžnou krásu | |
| spleť vrásek přikryje a jitro jeho dne | |
| začne se naklánět k propasti věčné noci, | |
| až začnou mizeti a jednou zmizí již | |
| poklady, které má jako král nyní v moci, | |
| až z jeho jara už na něm nic nespatříš, | |
| pro tu zlou chvíli já jsem obrněný zcela | |
| a krutá dýka dnů a všeničící věk, | |
| i kdyby vyrvaly milému život z těla, | |
| jeho tvář nemohou vzít z lidských vzpomínek: | |
| v těch řádcích, jež jsem psal a jež tu budou žít, | |
| bude se milý vždy kvetoucí krásou skvít. | |
| – 72 – | |
| 64 | |
| A když jsem viděl Čas ukrutnou rukou rvát | |
| pýchu a nádheru těch dávno zašlých dob, | |
| když vidím věčný kov v otroctví lidských vád | |
| a věže mocné kdys propadlé jako hrob, | |
| a když jsem viděl, jak oceán hltavý | |
| zalévá pevniny a trhá každou hráz, | |
| a jak se jinde z vod noří zas ostrovy, | |
| jak roste ztrátou zisk a ziskem ztráta zas, | |
| ach, když jsem uviděl to kolo věčných změn | |
| a ten let všeho, všech, k zániku blíž a blíž, | |
| nad těmi troskami stanul jsem zamyšlen: | |
| až přijde, lásko, čas, i ty mne opustíš. | |
| Smrtící myšlenka; a co mi zbývá jiné | |
| krom pláče z úzkosti, že co mám, brzy mine. | |
| – 73 – | |
| 65 | |
| Vše, kámen, kov i zem a nekonečnost moří, | |
| propadá zkáze a zániku — celý svět. | |
| A jak má bojovat s tou rozběsněnou bouří | |
| krása, jež sotva má síly co vonný květ? | |
| Ó jak má odolat léto, jež dýchá medem, | |
| strašnému náporu obléhajících dnů, | |
| když tu spoušť Času zde zastavit nedovedem | |
| branami z ocele a valy z balvanů? | |
| Ó hrozné pomyslet! A běda, kde se skryje | |
| před rakví, jíž je Čas, ten největší skvost Času? | |
| Ty kroky prchavé — kdo pevný zachytí je, | |
| kdo Času zakáže poplenit každou krásu? | |
| Ó nikdo, nikdo, nic, jen jeden zázrak snad: | |
| že láska bude z mých časných slov věčně plát. | |
| – 74 – | |
| 66 | |
| Znaven, ach, znaven vším, já volám smrt a klid, | |
| když vidím zásluhy rodit se u žebráka, | |
| a bědnou nicotnost zas v nádheře se skvít, | |
| a víru nejčistší zrazenou hořce plakat, | |
| a zlatý vavřín poct na hlavách nehodných, | |
| a dívčí něhu, čest, servanou v okamžiku, | |
| a dokonalost pak, budící už jen smích, | |
| a vládu ve zchromlých pařátech panovníků, | |
| a jazyk umění vrchností zmrzačený, | |
| a blbost, doktorsky radící rozumu, | |
| a přímost, zvanou dnes hloupostí bez vší ceny, | |
| a Dobro, zajaté a otročící Zlu — | |
| tím vším, ach, unaven, já zemřel bych už rád, | |
| kdybych tím nemusel i lásce sbohem dát. | |
| – 75 – | |
| 67 | |
| Ach, proč má uprostřed nákazy tady žít | |
| a zdobit bezbožnost svou vzácnou přítomností? | |
| Pročpak má z něho hřích vždy tolik výhod mít | |
| a přikrašlovat se dál jeho společností? | |
| Proč mají obrazy jeho vzhled falšovat | |
| a loupit mrtvý zjev na jeho živé tváři? | |
| Proč se má ubohá krása vždy znovu ptát | |
| po růži ze stínu, když v něm ta pravá září? | |
| Proč má žít teď, když je Příroda žebrákem | |
| a nemá ani krev, která se v žilách rdívá? | |
| Vždyť už jí nezbývá nic než to, co je v něm: | |
| ač pyšná na mnohé, teď je jen z něho živa. | |
| Jeho si schovává jako vzor pokladů, | |
| jež měla za dávných a mnohem lepších dnů. | |
| – 76 – | |
| 68 | |
| A tak je jeho tvář vzorem těch zašlých časů, | |
| kdy krása žila a zmírala jak dnes květ, | |
| než lidé začali nosit tu dnešní krásu, | |
| která smí z živých čel šálit svou falší svět, | |
| nežli se začaly z hlav mrtvých ostřihávat | |
| vrkoče ze zlata, jež patří do hrobu, | |
| aby je nosila poznovu nová hlava — | |
| než měl z krás mrtvého živý svou ozdobu. | |
| V něm vidí člověk zas tu dávnou svatou chvíli, | |
| ty doby bez příkras, prosté a pravdivé, | |
| jež cizí zelení své léto nekrášlily, | |
| jež starým nebraly nový šat krásy své; | |
| jeho zde Příroda jako vzor uchovala, | |
| aby v něm řekla Lži, zač kdysi krása stála. | |
| – 77 – | |
| 69 | |
| Na tom, co z tebe zde vidí svět, není vady, | |
| kterou by mohlo chtít snad srdce zlepšovat; | |
| to přece říkají všechny rty z duše rády, | |
| to ani nepřítel nemůže neuznat. | |
| Tak se tvůj vnějšek skví korunou vnější chvály; | |
| jenomže tytéž rty, jež tě tak vynesly, | |
| pojednou do svých chval nový tón přimíchaly, | |
| protože pronikly hloub, než kdy oči šly. | |
| Nahlíží do krásy tam uvnitř ve tvém středu | |
| a podle činů tvých soudí i o duši; | |
| a jejich myšlenky — na rozdíl od pohledů — | |
| dávají skoupě tvé růži puch lopuší. | |
| Proč však je v neshodě tvůj dech s tvým pohledem? | |
| Nejspíš to bude tím, že se teď dáváš všem. | |
| – 78 – | |
| 70 | |
| Že se ti vyčítá, to tvoje vada není, | |
| protože krása je vždy terčem pomluvy; | |
| něhu vždy provází ozdoba podezření, | |
| vrána vždy krouží tam, kde se vzduch nejvíc skví. | |
| Pomluvy, pokud jsi dobrý, jen dotvrzují, | |
| oč víc máš ceny, ty, jemuž se dvoří svět; | |
| vždyť červ má nejsladší poupata nejraději — | |
| a ty jsi nejčistší neposkvrněný květ. | |
| Prošel jsi úklady, jež v sobě mládí mělo — | |
| buď se tě nedotkly, nebo’s je překonal; | |
| všecko to chválení však dosud neumělo | |
| dát pouta závisti, jež chodí volně dál: | |
| neležet na tobě to podezření zla, | |
| byla by království všech srdcí jenom tvá. | |
| – 79 – | |
| 71 | |
| Až pro mne přijde smrt, nenaříkejte dýl, | |
| než pokud budete poslouchat chrapot hran, | |
| jak ohlašují všem, že jsem již opustil | |
| ten bídný svět a mám u bídných červů stan. | |
| Ne, nevzpomínejte při čtení těchto vět | |
| na toho, kdo je psal: mám vás rád natolik, | |
| že vám chci z myšlenek radš navždy vymizet, | |
| než aby vzpomínka na mne vás stála vzlyk. | |
| A jestli spatříte jedenkrát tato slova | |
| (to ze mne bude už možná jen prach a zem), | |
| ani mé jméno pak nevyslovujte znova | |
| a nechte lásku svou skončit s mým životem: | |
| aby se moudrý svět nedíval na váš žal | |
| a pak se vám i mně, mrtvému, nevysmál! | |
| – 80 – | |
| 72 | |
| Aby vás jednou svět nenutil vyprávět, | |
| čím jsem si zasloužil, že jste mne miloval, | |
| až umřu, miláčku, zapomeňte mne hned, | |
| vždyť ve mně není nic, o co by někdo stál; | |
| ledaže byste vy zbožnou lží udělal | |
| pro mne víc než já svou zásluhou nakonec | |
| a na mne mrtvého navěšel více chval, | |
| než by mi přiznala pravda, ten lakomec: | |
| aby váš věrný cit neměli za faleš, | |
| až byste kvůli mně chtěl o mně šířit klam, | |
| nechť s mými ostatky pohřbí mé jméno též, | |
| aby už nežilo k hanbě mně ani vám. | |
| Neboť já cítím stud, že nedovedu víc, | |
| a vy se styďte též, že máte rád mne — nic! | |
| – 81 – | |
| 73 | |
| Ve mně už začíná, vidíš, ten smutný čas, | |
| kdy žloutnou stromy a poslední lístek visí | |
| v houštině haluzí, v nichž sviští drsný mráz, | |
| v tom kůru zříceném, kde pěli ptáci kdysi. | |
| Ve mně už vidíš jen den, jehož slabý svit | |
| na nebi k západu pomalu dohasíná, | |
| nežli ho přijde noc docela vyhasit | |
| a sevřít jako smrt všechno v tmách svého klína. | |
| Ve mně už spatříš jen poslední plamen žhnout | |
| na chladných oharcích, jež z jeho mládí zbyly, | |
| tak jako na loži, kde musí vydechnout, | |
| už stráven tím, co dřív živilo jeho síly. | |
| To všechno vidíš, a přesto dál miluješ, | |
| láskou vždy prudší to, co ztratíš v brzku též. | |
| – 82 – | |
| 74 | |
| Neměj však obavy: až přijde rozkaz jít — | |
| a bez odkladu — tam, kam musí každý v krátku, | |
| kus mého života bude dál tady žít | |
| v těch řádcích, které ti ponechám na památku. | |
| Až si v nich budeš číst, potom tvé oči spatří, | |
| že jejich větší část jsem tobě zasvětil: | |
| země, ta dostane ze mne prach, jenž jí patří, | |
| a tobě připadne můj duch, ten lepší díl. | |
| Tak ztratíš jenom to, co červům náleželo, | |
| bědný lup, který si srp smrti na mně vzal, | |
| rmut a kal, který tu nechá mé mrtvé tělo, | |
| přespříliš ohavný, abys naň vzpomínal. | |
| Cenu má jenom to, co bylo uvnitř v těle, | |
| a to ti zůstane na věky věků celé. | |
| – 83 – | |
| 75 | |
| Jste pro mé myšlenky jako chléb pro život | |
| a jako sladký čas dešťů pro zprahlou zem; | |
| kvůli vám zmítám se ve víru nejistot | |
| jak boháč-lakomec nad skrytým pokladem: | |
| chvíli jsem naplněn hrdostí, že vás mám, | |
| chvíli mne jímá strach z loupežné ruky let, | |
| jednou bych nejraděj byl s vámi stále sám, | |
| jindy chci, aby mé štěstí znal celý svět; | |
| někdy jsem hleděním na vás už zcela zpit — | |
| a jindy žízní mru pro pohled jediný; | |
| jinou slast nemám a netoužím ani mít | |
| kromě té, kterou mi můžete dáti vy: | |
| tak denně hladovím a denně hody mám: | |
| hned tonu v nadbytku a hned je vše to tam! | |
| – 84 – | |
| 76 | |
| Proč jsou mé verše tak chudé na novou krásu, | |
| pročpak jim chybí vzruch a stále nový dech? | |
| Pročpak se nepídím — abych šel s duchem času — | |
| po nových způsobech a zvláštních obratech? | |
| Proč píšu o jednom jediném stále znova | |
| a dávám myšlenkám týž dávno známý šat, | |
| takže je patrné z každého mého slova, | |
| od koho pochází a kdo je mohl psát? | |
| Ó vězte, že já vždy jen o vás píšu, sladký, | |
| a vy a láska jste můj námět dál a dál; | |
| umím jen ze starých slov skládat nové řádky | |
| a dávat poznovu, co jsem již dávno dal. | |
| Slova mé lásky jsou jak slunko na nebi, | |
| každý den staré a přece zas nové vždy. | |
| – 85 – | |
| 77 | |
| Zrcadlo poví ti, jak tvoje krása prchá, | |
| hodiny řeknou ti, jak mizí tvoje dni; | |
| ty prázdné listy jsou pro pečeť tvého ducha | |
| a tato knížka ti přinese poznání. | |
| Až spatříš v zrcadle své vrásky nepokrytě, | |
| vzpomeneš na hroby, zející z trávníku; | |
| hodiny, míjivé jako stín, přesvědčí tě | |
| o tom, jak zrádně se čas plíží k zániku. | |
| Proto svěř vše, co si nemůžeš pamatovat, | |
| těm čistým stránkám zde a jednou uhlídáš: | |
| budou tvé myšlenky, tvé děti, věrně chovat, | |
| abys v nich poznovu poznal svou dávnou tvář. | |
| A čím se častěji té práci věnuješ, | |
| tím víc tím získáš ty — a tato kniha též. | |
| – 86 – | |
| 78 | |
| Tolikrát vzýval jsem tě jako Musu, milý, | |
| a tys mi při psaní tak dobře pomáhal, | |
| že také ostatní to po mně učinili | |
| a pod tvou ochranou teď píší verše dál. | |
| Tvůj zrak, jenž naučil němého zpívat světu | |
| a těžkou neznalost lehounce v let se dát, | |
| přidal těm zkušeným jen další pera k vzletu | |
| a kráse dvojnásob tak velký majestát. | |
| Ale tvou největší pýchou buď moje psaní, | |
| ten můj verš, který vždy jedině z tebe rost: | |
| u jiných zlepšíš jen sloh jejich veršování | |
| a svými krásami okrášlíš učenost, | |
| u mého umění však tvoříš jádro všeho | |
| a zdviháš hlupáka na výši učeného. | |
| – 87 – | |
| 79 | |
| Dokud jsem o pomoc tě prosil jenom já, | |
| tvá krása krášlila všechna jen moje rýmy; | |
| teď však můj zvučný verš hyne a upadá, | |
| má Musa, nemocná, uhýbá před jinými. | |
| Já vím, má lásko, vím, že o tobě by měl | |
| daleko vzácnější básník psát ve své práci; | |
| však to, co o tobě tvůj pěvec vymyslel, | |
| to ti jen uloupil — a nyní ti to splácí. | |
| Zdobí tě ctností — a přitom to slovo vzal | |
| ze tvého chování; připisuje ti krásu — | |
| a přitom našel ji v tvé tváři: z jeho chval | |
| nezáří nic než to, co září ve tvém jasu. | |
| Proto mu neděkuj za jeho veršíky: | |
| vždyť je to jeho dluh, jejž i tak platíš ty. | |
| – 88 – | |
| 80 | |
| Ach, ztrácím odvahu, když píšu o vás, milý, | |
| a přitom vím, že vás lepší duch opěvá | |
| a vkládá do svých chval veškeré svoje síly, | |
| aby mne umlčel, když vás chci chválit já! | |
| Než vaše zásluhy, širé jak mořské pláně, | |
| ty nesou vznešené i prosté plachty v dál, | |
| a proto se můj člun též odvažuje na ně, | |
| ač vím, že jeho bych já nikdy nedohnal. | |
| Mne by bez vašeho přispění spolkla voda, | |
| on pluje po vašich hlubinách směle sám; | |
| kdybych já ztroskotal, nestala by se škoda, | |
| zatím co jeho loď skví se jak drahokam: | |
| nejhorší je, když on dopluje a já zhynu, | |
| že na mé zkáze má jen moje láska vinu! | |
| – 89 – | |
| 81 | |
| Snad já vám budu psát náhrobní nápis jednou, | |
| snad vy žít budete a mne už pojme hrob; | |
| na vás však vzpomínky zde nikdy nevyblednou, | |
| zatím co já se, žel, propadnu beze stop. | |
| Vy, vaše jméno zde bude žít věčnou slávou, | |
| já, jednou pochován, zemru pro paměť všech; | |
| mně může země dát jen rov zarostlý trávou, | |
| pro vás je připraven stán v lidských pohledech. | |
| Váš pomník je můj verš, jejž budou pročítati | |
| oči těch, kteří jsou přikryti dosud tmou, | |
| a tak vám jazyky budoucích život vrátí, | |
| až ti, co dýchají, už dýchat nebudou: | |
| jen vy — mou zásluhou — budete dýchat dál | |
| ústy, jež vysloví, co jsem já o vás psal. | |
| – 90 – | |
| 82 | |
| Ach, ano, uznávám, že nejsi muž mé Musy, | |
| a proto můžeš číst — a nebude to hřích — | |
| vše, co ti věnují a co ti píší druzí | |
| o tváři, světící každý list jejich knih. | |
| Ty jsi tak veliký jak v moudrosti, tak v kráse, | |
| že já, jak vidíš sám, nemám dost slov a chval; | |
| a z toho důvodu jsi nucen hledat zase | |
| novější odlitek v čase, jenž dospěl dál. | |
| Jen hledej, lásko má; i kdyby ten či ten | |
| vymyslel sebevíc chval na tvou oslavu, | |
| tvá pravá podoba pravdivě září jen | |
| z pravdivě prostých slov mých pravdomluvných rtů. | |
| Ty hrubé barvičky jiných se hodí spíš | |
| pro tváře bez krve — ty je mít nemusíš! | |
| – 91 – | |
| 83 | |
| Nikdy jsem neviděl, že vy se líčíte, | |
| a tak jsem vaši tvář nelíčil ani já; | |
| myslil jsem, věřil jsem, že vy se tyčíte | |
| nad plané pochvaly, ty dluhy básníka. | |
| Proto jsem klidně spal a o vás nemluvil, | |
| abyste ukázal vy sám svou bytostí, | |
| co perům dnešních dob vždy ještě chybí sil, | |
| když mají hovořit se ctí o vaší cti. | |
| Vy ale máte mi za zlé to mlčení, | |
| ač je to spíš má ctnost, že stojím beze slov; | |
| když mlčím, uškodím kráse míň nežli ti, | |
| kteří jí chtějí dát život — a dají rov. | |
| Vy máte v jediném oku víc života | |
| než vaši básníci v svých chválách oba dva! | |
| – 92 – | |
| 84 | |
| Kdo může říci víc — byť říkal sebevíce — | |
| nežli ta chvála chval, že jenom vy jste vy? | |
| Ve kterých stěnách je ukryta pokladnice, | |
| v níž roste drahokam, jenž se vám rovnat smí? | |
| Jen pero nanejvýš chudé a plné nouze | |
| neumí tak či tak svůj námět oslavit; | |
| ale kdo začne psát o vás, ten řekne pouze, | |
| že vy jste vy, a dá už tím svým slovům třpyt. | |
| Stačí, když opíše to, co je ve vás psáno, | |
| aniž ten jasný tvar přírody porušil, | |
| a už ta kopie proslaví jeho jméno | |
| a všude budou mít v obdivu jeho styl. | |
| Při všech těch přednostech vám jenom jedno schází: | |
| jste hrdý na chválu, jež vaše chvály kazí. | |
| – 93 – | |
| 85 | |
| Má Musa utichla v způsobném mlčení, | |
| zatím co ostatní honosné chvály dál | |
| zvěčňují vaši tvář zlatými písmeny | |
| a verši, které sám sbor všech Mus vykoval. | |
| Jiný má mnoho slov, já mnoho myšlenek, | |
| leč jak ten kostelník beze škol umím zmámen | |
| na každý chvalozpěv, jejž krásnou formou řek | |
| schopnější duch než já, křičet jen samé „Amen!“ | |
| Na každou chválu vás já říkám: „Je to tak!“ | |
| a i k té největší vždy ještě přidávám, | |
| i když jen v myšlenkách, které jsou přesto však — | |
| ač v slovech poslední — vždy první v lásce k vám. | |
| Jiných si važte zde pro zvučnost jejich strof; | |
| mne pro mé myšlenky, jež mluví beze slov. | |
| – 94 – | |
| 86 | |
| Byl to snad jeho verš, plující v plné slávě | |
| jako loď za vzácným pokladem, jímž jste vy, | |
| kdo mi mé dozrálé myšlenky pohřbil v hlavě | |
| a tak jim zchystal hrob v lůně, kde vyrostly? | |
| Byl to snad jeho stín, jejž stíny naučily | |
| nadlidsky krásně psát, kdo mi tak zmrazil krev? | |
| Ach ne, ne, ani on, ani ty noční síly, | |
| k nimž chodí o pomoc, nezalekly můj zpěv. | |
| Ani on, ani ten dobrý duch domácnosti, | |
| který ho za noci šálí svým mámením, | |
| se nesmí vítězně chlubit mou zamlklostí — | |
| já nebyl nemocný strachy a kvůli nim! | |
| Že však jste sebou jen jeho verš naplnil, | |
| pro můj nic nezbylo — a tak už nemá sil! | |
| – 95 – | |
| 87 | |
| Sbohem, jsi přespříliš drahý, abych tě měl, | |
| a potom, teď už znáš cenu své vlastní cti; | |
| to dovoluje ti kdykoli, abys šel, | |
| má práva na tebe pozbyla platnosti. | |
| Což jsem tě jinak měl než jako krásný dar, | |
| jejž jsi mi bez zásluh věnoval jen ty sám? | |
| Ne, ve mně nenajdeš, proč ses mi daroval — | |
| a tak je konec už mým dávným výsadám! | |
| Dával ses, neznaje velikost vlastní ceny, | |
| a viděls dávaje jiného ve mně snad. | |
| Tož já ten vzácný dar, omylem udělený, | |
| zas vracím, abys jej lepšímu mohl dát. | |
| Tak jsem tě, drahý, měl, jako se mívá sen: | |
| králem jsem ve snu byl — a nejsem, probuzen! | |
| – 96 – | |
| 88 | |
| Až jednou začneš mé zásluhy zlehčovat | |
| a shlížet na mne jen očima pohrdání, | |
| já budu při tobě sám proti sobě stát | |
| a hájit tvoji ctnost, ač klameš bez ustání. | |
| A že své slabosti sám ze všech nejlíp znám, | |
| já na tvou obranu pak podám věrnou zprávu | |
| o všech těch nízkostech, jež v sobě ukrývám — | |
| a tak, až ztratíš mne, získáš si jenom slávu. | |
| Já však tím získám též: vždyť přece mířím vším, | |
| každou svou milostnou myšlenkou jenom k tobě, | |
| a jestliže z těch křivd, jež si sám způsobím, | |
| můžeš mít užitek, mám ho já dvojnásobně. | |
| Já tě tak miluji, tak jsem ti odevzdán, | |
| že pro tvé dobro chci nést všecko zlo jen sám. | |
| – 97 – | |
| 89 | |
| Tvrď, žes mne opustil pro některou z mých vad, | |
| a já se podrobím a začnu sám se hanit; | |
| rci, že jsem kulhavý, a začnu napadat | |
| a nebudu se dál proti tvým výtkám bránit. | |
| Ty ani zpola mne, nejdražší, nemůžeš | |
| tak znectít v úsilí dát lepší vzhled své změně, | |
| jako se znectím sám; a že už vím, co chceš, | |
| udusím ten náš vztah, odejdu odcizeně, | |
| vyhnu se navždycky tvým cestám a mé rty | |
| už nikdy neřeknou tvé milované jméno, | |
| aby snad při zmínce o našem přátelství | |
| nebylo ještě mnou, hříšníkem, znesvěceno; | |
| budu se za tebe bít proti sobě vždy: | |
| jak mohu milovat, co nenávidíš ty? | |
| – 98 – | |
| 90 | |
| Tož chceš-li, nenáviď mě, teď je k tomu čas, | |
| když se už proti mně postavil celý svět, | |
| spolči se se zlobou osudu, znič mne, sraz, | |
| a neodkládej to pro příští příval běd; | |
| ach, nestůj v záloze, až bude poražen | |
| žal, jejž má srdce teď a jemuž prchá již, | |
| po noci s vichřicí nedávej v dešti den | |
| a zasaď najednou úder, jejž zamýšlíš. | |
| Chceš-li mne opustit, pak neotálej s tím, | |
| až si ty trpkosti, jež mám dnes, odbudu, | |
| ale přijď útokem: alespoň okusím | |
| nejdřív tu nejhorší ze všech ran osudu. | |
| A všechno, co se mi dnes utrpením zdálo, | |
| bude mi připadat, až ztratím tebe, málo. | |
| – 99 – | |
| 91 | |
| Někdo se honosí svým jménem po předcích, | |
| někdo svým bohatstvím či tím, co dokázal, | |
| někdo zas obleky, i když v nich budí smích, | |
| někdo má koně a někdo psy, a tak dál! | |
| Jsou různé povahy a různé záliby | |
| a každý nachází potěchu jen v té své; | |
| mně se však žádná z těch libůstek nelíbí, | |
| což nemám všecky ty radosti v jediné? | |
| Tvá láska pro mne je víc nežli cokoli, | |
| rod, jméno, bohatství, nákladně šitý šat, | |
| statečnost, dovednost, koně, psi, sokoli: | |
| když tě mám, mohu se chloubě všech lidí smát! | |
| Bída je jenom v tom, že mi to můžeš vzít | |
| a bídu bez konce na mne tím uvalit. | |
| – 100 – | |
| 92 | |
| I kdybys chtěl mne ty potají opustit, | |
| já tě mám do konce života jistého; | |
| a život nebude trvat dýl než tvůj cit, | |
| protože nemohu žít a být bez něho. | |
| Proč bych se tedy bál nějakých velkých běd, | |
| když už ta nejmenší skoncuje moje dny; | |
| mně byl dán lepší los, to vidím teprv teď, | |
| nežli být odkázán jen na tvé rozmary. | |
| Můj život stojí a padá s tvým přátelstvím, | |
| proto mne nemůže tvá nestálost už rvát. | |
| Ach, jakou výsadu já šťastný našel tím: | |
| pro tebe v lásce žít, pro tebe umírat. | |
| Ale co krásného na světě nemá stín? | |
| co když mne podvádíš a já to netuším? | |
| – 101 – | |
| 93 | |
| Tak tedy budu dál jak oklamaný muž | |
| věřit tvé věrnosti a tvoje drahá tvář | |
| bude mi drahá dál, i když je jiná už — | |
| vždyť ač jsi zraky zde, srdcem mi unikáš: | |
| neboť tvé pohledy neznají nenávist, | |
| a tak já nemohu ani tvou změnu znát; | |
| u mnohých lidí se z tváře dá všecko číst, | |
| už z vrásek poznáváš, kolik je v srdci zrad; | |
| u tvého stvoření však nebe určilo, | |
| že budeš ve tváři jen lásku vždycky mít; | |
| i kdyby cokoliv tvé srdce mučilo, | |
| tvůj pohled bude jen o slasti hovořit. | |
| Evino jablko roste z tvé spanilosti, | |
| není-li ve shodě tvůj vzhled s tvou sladkou ctností. | |
| – 102 – | |
| 94 | |
| Kdo má moc ublížit a přece se jí vzdává, | |
| kdo nikdy nedělá, co stále hrozí v něm, | |
| kdo zmítá jinými a sám vždy odolává | |
| jak skála, nehybný, chladný, všem svůdnostem, | |
| jen ten má právo být dědicem všech krás nebe | |
| a hospodařit zde s poklady přírody, | |
| jen ten je pánem a vlastníkem sama sebe — | |
| ostatní nejsou než správci své podoby! | |
| Každičká květinka léta je létu milá, | |
| i když jen pro sebe žije a umírá; | |
| jakmile však ten květ nákaza zachvátila, | |
| i sprosté lopuší víc ceny pro ně má: | |
| čin může nejsladší věc zvrátit v nejhrubší; | |
| hnijící lilie čpí hůř než lopuší. | |
| – 103 – | |
| 95 | |
| Jak umíš učinit milou a líbeznou | |
| tu hanbu, jež jak červ na růži ze zahrady | |
| zle třísní kvetoucí jméno, jímž tebe zvou! | |
| A v jakou sladkou ctnost ukrýváš svoje zrady! | |
| I ten, kdo hovoří o tom, jak trávíš dni, | |
| a lehkovážně se dotkne tvé nestálosti, | |
| i když tě pokárá, je to zas chválení; | |
| sotva tě jmenuje, už tě všech výtek zprostí! | |
| Ach, jaký palác se dostal těm neřestím, | |
| které si našly dům v tobě, můj znejmilejší, | |
| kde závoj krásy vždy přikryje každý stín | |
| a kde je pro pohled všechno hned líbeznější. | |
| Važ si té výsady, ty moje drahé srdce: | |
| i nejostřejší nůž se ztupí v špatné ruce! | |
| – 104 – | |
| 96 | |
| Jeden má za chybu tvé mládí a tvůj vzlet, | |
| druhý má za přednost tvůj věk s tvou dychtivostí; | |
| ale ať tak či tak, má tě rád celý svět — | |
| ty umíš proměnit i svoje chyby v ctnosti. | |
| Tak jako zahoří i škvár jak vzácný skvost, | |
| když jej má na prstě královna v trůnním hávu, | |
| i tvoje omyly, jichž nejsi věru prost, | |
| se mění v pravdu a přinášejí ti slávu. | |
| Ach, kolik jehňat by krutý vlk zničil lstí, | |
| kdyby se v beránka směl změnit potměšile, | |
| a kolik ctitelů bys ty sved na scestí, | |
| kdybys chtěl použít své moci v plné síle. | |
| To ale nedělej; vždyť já tě proto chci, | |
| že dokud jsi můj ty, je můj i kus tvé cti. | |
| – 105 – | |
| 97 | |
| Jak dlouhý zimní čas bylo mé odloučení, | |
| od tebe, radosti prchajícího roku. | |
| Co mrazu zkusil jsem, co nocí bez rozdnění | |
| v tom pustém prosinci na každém, každém kroku. | |
| A přec byl tenkrát čas, kdy slavně táhne krajem | |
| po létě podzimek a jeho náruč zralá | |
| je těžká po plodech, počatých mladým májem, | |
| jako klín ženy, jež manžela pochovala. | |
| Ale já viděl v tom bohatém zrání světa | |
| jen plody bez otce, naděje sirotkovy; | |
| protože na tebe čekají krásy léta, | |
| a nejsi-li zde ty, mlčí i ptáci v křoví. | |
| A když snad zpívají, pak teskně zní ten hlas, | |
| že i list pobledne, jako by šel už mráz. | |
| – 106 – | |
| 98 | |
| Daleko od vás jsem byl v oněch jarních dnech, | |
| kdy duben pyšnil se svým pestrým oděním | |
| a všemu na světě zas nové mládí vdech, | |
| takže i Saturnus se smál a tančil s ním. | |
| Však ani ptačí zpěv, ani ten sladký květ | |
| vždy jinak zbarvený a jinak vonící | |
| mne tenkrát nepřiměl o létě vyprávět | |
| a z lůna jara si natrhat kytici; | |
| nestál jsem s úžasem nad krásou lilií, | |
| nechválil temný nach, kterým se růže rdí, | |
| vždyť jejich jas a tvar jsou jenom kopií, | |
| kreslenou podle vás, pravzoru přírody. | |
| Já, od vás daleko, se cítil prostřed zimy | |
| a jen jak se stínem vašich krás hrál si s nimi. | |
| – 107 – | |
| 99 | |
| Raný květ fialky já vyplísnil jsem přísně: | |
| „Ty sladký zloději, kdes vzal ten vonný dech, | |
| ne-li mé lásce z úst? A purpur, jenž se pyšně | |
| rozlévá na těch tvých měkkých a hebkých rtech, | |
| sis v modři jeho žil obarvil bezostyšně!“ | |
| Lilii káral jsem, že okradla tvé dlaně, | |
| majorán s poupaty, že oloupil tvůj vlas; | |
| a růže na trní se chvěly ulekaně, | |
| ta hanbou nachová, ta hrůzou bílá zas; | |
| třetí, jež nebyla červená ani bílá | |
| a kradla u obou, loupila u tvé vůně; | |
| leč za to lupičství, byť sebesladší byla, | |
| ji na smrt užírá mstivý červ v jejím lůně. | |
| Tisíce květů jsem viděl, leč plátky všech | |
| u tebe ukradly buď barvu nebo dech. | |
| – 108 – | |
| 100 | |
| Kdepak jsi, Muso, že takový dlouhý čas | |
| nemluvíš o tom, co ti dává všechnu sílu? | |
| Nemrháš ty svůj žár a nekalíš svůj jas | |
| v bezcenných písničkách a v nedůstojném dílu? | |
| Vrať se, ty nedbalá, a nahraď nastokrát | |
| v důstojných slokách čas tak bídně promrhaný; | |
| a zpívej pro toho, kdo má tvou píseň rád | |
| a dává podobu i obsah tvému psaní. | |
| Vstaň, líná, pohlédni mé lásce do tváří, | |
| zdali už rozryl Čas vráskami její krásu; | |
| a jestli ano, slož satiru na stáří, | |
| ať je všem pro posměch to pustošení Času. | |
| Oslav mou lásku dřív, než ji Čas navždy skosí; | |
| jenom tak předstihneš zlý úder jeho kosy. | |
| – 109 – | |
| 101 | |
| Čímpak chceš odčinit, ó Muso zlenivělá, | |
| to, že už nepíšeš o krásné věrnosti? | |
| Vždyť věrnost s krásou vždy na milém závisela, | |
| zrovna tak jako ty — a právě to tě ctí! | |
| Mluv, Muso! Nebo snad chceš na to odpovídat: | |
| „K čemu je věrnosti barva, když má své dost? | |
| A kráse líčidlo, jež jí má věrnost přidat? | |
| Což není pravá ctnost i bez všech příkras ctnost?“ | |
| Chceš mlčet, protože nepotřebuje chvály? | |
| To není omluvou: na tobě závisí, | |
| přečká-li zlatý hrob, kam by ho pochovali, | |
| a dočká-li se chval věků, jež dosud spí. | |
| A proto, Muso, piš! A já tě naučím, | |
| jak ho zde uchovat tak, jak jej nyní zřím! | |
| – 110 – | |
| 102 | |
| Má láska zpevnila, i když snad slabší zdá se; | |
| mých citů není míň, i když jsou méně znát: | |
| já s láskou nekupčím, abych o její kráse | |
| tak jako prodavač hovořil napořád. | |
| To byl náš mladý vztah teprve ve svém máji, | |
| když jsem jej slavíval svou písní den co den; | |
| vždyť slavík také vždy zpívá jen z jara v háji, | |
| a když dny dozrají, utichne jeho sten. | |
| Ne že by letní dny byly snad méně milé | |
| než čas, kdy konejšil svým teskným zpěvem noc; | |
| teď ale hlaholí každý keř rozmařile | |
| a slast, jež zevšední, ztratí svou slastnou moc. | |
| A proto i já vždy jako on zmlkám časem, | |
| abych vás neznavil svým zpívajícím hlasem. | |
| – 111 – | |
| 103 | |
| Ach, co to rodí jen má Musa za bědnost, | |
| ač měla na čem se ukázat v plném jasu! | |
| Vždyť její námět má víc ceny, všeho prost, | |
| než když mé pochvaly ověsí jeho krásu! | |
| Ó nevyčítejte, že neumím psát líp! | |
| Přistupte k zrcadlu a uvidíte, sladký, | |
| tvář, na niž nestačí mé pero a můj vtip | |
| a jež vždy oslepí, vždy zahanbí mé řádky. | |
| Což není vlastně hřích snažit se zlepšovat | |
| a tím jen kazit věc dobrou už samu v sobě? | |
| Vždyť moje veršíky chtějí jen jedno — psát | |
| a zpívat o vašich přednostech v každé době! | |
| Však víc, a mnohem víc než můj verš, který čtete, | |
| vám poví zrcadlo, do něhož nahlédnete. | |
| – 112 – | |
| 104 | |
| Ne, pro mne, drahý můj, vy nebudete starý. | |
| Jste stále krásný tak, jak jsem vás kdysi zhléd. | |
| Tři žluté podzimy se vystřídaly s jary, | |
| tři zimy viděl jsem setřásat pýchu let — | |
| zelené listí z hlav stromů v tom běhu dnů, | |
| tři vonné dubny jsem po sobě viděl již | |
| hynout a uvadat v červnovém úpalu | |
| od těch dob, co vás znám, a vy jste stále týž! | |
| A přec, ach, krása vždy jak ručka na orloji | |
| krokem, jejž nevidíš, uniká víc a víc. | |
| A vaše něha též, ač se všem zdá, že stojí, | |
| mizí a uplývá, mé oči klamajíc. | |
| Strašlivá myšlenka! Ó, věku příští, slyš: | |
| máj krásy zahyne, dřív než se narodíš! | |
| – 113 – | |
| 105 | |
| Neříkejte, že má láska je modlářství, | |
| netvrďte, že je mou modlou tvář miláčkova, | |
| i když mé písně a pochvaly hovoří | |
| vždy jenom k jednomu, o jednom vždy a znova. | |
| Milý je laskavý dneska — a zítra zas — | |
| v takové zázračné míře je ve všem stálý — | |
| a proto i můj verš má stálost jak ta hráz, | |
| netouží po změně a jenom jedno chválí. | |
| „Laskavý, věrný, ctný“ je vše, co opěvám, | |
| „laskavý, věrný, ctný“ zde obměňuji stále; | |
| a celé umění jen do těch obměn dám — | |
| tři věci v jediné, jaký to námět k chvále! | |
| Laskavost, věrnost, ctnost zde často samy žily, | |
| v jednom se dosud však nikdy tak nespojily. | |
| – 114 – | |
| 106 | |
| Když v dávných kronikách s listy už zežloutlými | |
| čítávám popisy těch starobylých reků | |
| a krásu krášlící ty staré sladké rýmy | |
| ve chvále mrtvých dam a knížat starých věků, | |
| vidím v těch oslavách největších skvostů krásy, | |
| těch sladkých dlaní, rtů, očí a jasných tváří, | |
| jak onen starý brk chtěl pro budoucí časy | |
| vyjádřit právě tu krásu, jež z vás teď září. | |
| Ty všecky chvály však jsou jenom předpovědí | |
| věku, v němž žijeme, a předvídají vás; | |
| že však jen tušily, co nyní všichni vědí, | |
| nemohly postačit k slavení vašich krás. | |
| My zas, kdo můžeme vás vidět neustále, | |
| máme zrak k úžasu, ale ne slova k chvále. | |
| – 115 – | |
| 107 | |
| Ani mé obavy, ani ty předpovědi | |
| širého světa, jenž o příštích věcech sní, | |
| nemohou určit čas mé lásky, na niž hledí | |
| jak na věc propadlou jistému zničení. | |
| Už přešlo zatmění, jež stihlo zemskou lunu, | |
| a chmurní věštci se smějí svým předzvěstím, | |
| co bylo nejisté, ční jistě na svém trůnu, | |
| mír kyne věčnými snítkami příštím dním. | |
| V krůpějích balzámu, kterým je tato doba, | |
| má láska rozkvétá a Smrt je bezmocná: | |
| jen tupý, němý dav zasáhne její zloba, | |
| zatím co mně můj verš na věky život dá. | |
| A ty v něm nalezneš pomník, jenž nepomine, | |
| zatím co erb i hrob vládců už s prachem splyne. | |
| – 116 – | |
| 108 | |
| Co ještě v mozku mám, abych to běžel zapsat, | |
| s čím se ti nesvěřil dosud můj věrný duch? | |
| Co mohu nového vyslovit nebo napsat, | |
| abych tím vyslovil tvou cenu a svůj dluh? | |
| Nic, milý hochu; já, jako když vzývám nebe, | |
| říkám vždy totéž jen a nemám za staré | |
| to staré, že máš mne a že já mám zas tebe, | |
| jako když jsem se ti koříval poprvé. | |
| Tak věčná láska v tom vždy novém šatě lásky | |
| nic nedbá na prach let a jejich zuřivost, | |
| odpírá přijímat nevyhnutelné vrásky | |
| a činí stáří svým pážetem pro věčnost. | |
| A vidí prvotní jas lásky hořet dál | |
| i tam, kde čas a vzhled svědčí, že dokonal. | |
| – 117 – | |
| 109 | |
| Ó nikdy neříkej, že zrádné srdce mám, | |
| i když můj odjezd snad v tobě ten dojem budí; | |
| spíše bych mohl, věř, odejít sobě sám | |
| nežli své duši, jež spočívá ve tvé hrudi. | |
| To je dům lásky mé; třebaže bloudil jsem | |
| jak člověk na cestách, tam, do své domoviny | |
| se vracím vždy a včas a časem nezměněn, | |
| a tak vždy smyji sám své hříchy a své viny. | |
| Nikdy si nemysli — i když jsem ovládán | |
| snad všemi slabostmi, jež mívá člověk v sobě — | |
| že jsem tak zkažený, tak hloupý, abych sám | |
| pro tretku opustil nejvyšší poklad v tobě. | |
| Tretkou je pro mne svět i s celým vesmírem | |
| krom tebe, růže má, jež jsi mé všecko v něm! | |
| – 118 – | |
| 110 | |
| Žel, pravda, přiznávám, já světem jsem se bral, | |
| sám bloudil sem a tam a přijal oblek šašků, | |
| sám vlastní city dral a za groš prodával, | |
| u mne vždy starý žal otrávil novou lásku; | |
| je pravda, pravda, ach, já hleděl častokrát | |
| na pravdu úkosem, však ví to samo nebe, | |
| právě v těch pochybách já začal zas mít rád, | |
| v těch zkouškách poznal jsem, že miluji jen tebe. | |
| Teď už je po všem, vím, jen jedno věčné je: | |
| už konec choutkám, ne, už nechci zkoušet dál, | |
| bloudit a mučit tím starého přítele, | |
| jenž je bůh lásky mé a jemuž jsem se dal. | |
| Tož už mne přivítej, ty první po mém Bohu, | |
| ať ve tvé náruči spočinout navždy mohu. | |
| – 119 – | |
| 111 | |
| Štěstěnu kárejte za všecko, co se stalo, | |
| to božstvo vinu má, ach, za každý můj hřích | |
| tím, že mi pro život dalo tak strašně málo — | |
| žít pro dav; je pak div, že jsem jak jeden z nich? | |
| A tak cejch hanby už nesejde z mého jména | |
| a má tvář ztrácí se v nánosu cizí špíny | |
| jak ruka barvíře barvami potřísněná. | |
| Ó, mějte útrpnost, dovolte mi být jiný — | |
| a budu pokorně pít každý, každý lék | |
| proti své nákaze, než celého mne stráví, | |
| za sladký budu mít nejtrpčí pelyněk, | |
| dvojí trest přijmu rád, abych byl zase zdravý. | |
| Nuž mějte útrpnost, drahý, a věřte mi: | |
| už vaše útrpnost mne opět uzdraví. | |
| – 120 – | |
| 112 | |
| Láskou a soustrastí vy stíráte s mých skrání | |
| znamení potupy, jež mi dav vypálil. | |
| Co na tom, kdo mě dál vynáší nebo haní, | |
| když vy jste vždy mé zlo skrýval a dobro ctil? | |
| Vy jste můj celý svět a já se usilovně | |
| ptám jenom na hany a chvály z vašich rtů; | |
| pro jiné nejsem živ, ani kdo jiný pro mě, | |
| a tak mě nezmění nic k dobru ani zlu. | |
| Házím v tak hlubokou propast vše, co mi říká | |
| kdokoliv z ostatních, že jsem jak lítý had, | |
| vždy hluchý ke slovům hánce i lichotníka — | |
| a svoji nedbalost se snažím omlouvat | |
| tím, že vás cítím v své mysli tak pevně tkvět, | |
| že se mi kromě vás zdá mrtvý celý svět. | |
| – 121 – | |
| 113 | |
| Co jsem vás opustil, mám oči v duši jen | |
| a skutečný můj zrak, který mé kroky řídí, | |
| už přestal pracovat a zpola oslepen | |
| po pravdě nevidí, i když se zdá, že vidí; | |
| nedává myšlenkám jediný jeden vjem | |
| ptáčete, květiny či tváře, které vídá, | |
| a duše netuší, co se to míhá v něm, | |
| a on sám ani to, co spatří, neuhlídá; | |
| ať vidí nejhrubší či nejjemnější tvář, | |
| nejhorší stvůru či nejsladší něhu čísi, | |
| horstvo či oceán, noční tmu, denní zář, | |
| havrana, hrdličku, všem dává vaše rysy: | |
| neschopna jiného a plna krásy vaší | |
| má věrná duše tak nevěru v oči vnáší. | |
| – 122 – | |
| 114 | |
| Zpíjí mou duši mor každého panovníka — | |
| lichotky — když jste ji teď k sobě na trůn zved? | |
| Nebo mám připustit, že můj zrak pravdu říká | |
| a že se z lásky k vám naučil přetvářet — | |
| tak jako kouzelník — zmetky a podlé zrůdy | |
| v anděly, podobné svou sladkou tváří vám, | |
| a měnit každé zlo v nejvyšší dobro všudy, | |
| kamkoliv pohledem na chvíli zavítám? | |
| To první pravda je! Mám v očích lichocení | |
| a moje duše se jím zpíjí královsky; | |
| můj zrak ví dobře, v čem tkví její potěšení, | |
| a připravuje číš pro její chtivé rty! | |
| A je-li snad v ní jed, nelze ho obvinit: | |
| můj zrak jej miluje a první začal pít! | |
| – 123 – | |
| 115 | |
| Teď už vím, že je lež to, co jsem kdysi psal, | |
| že bych vás nemohl ještě víc milovat: | |
| tenkrát však, tenkráte můj rozum nechápal, | |
| proč by měl ještě výš plamen mé lásky vzplát. | |
| Vždyť když jsem uvážil, co všecko ničí Čas, | |
| co ruší příslibů, co mění zákonů, | |
| co zkazí nejlepších úmyslů a co krás, | |
| co svede největších duchů v kal všedních dnů, | |
| ach, když jsem poznal strach z Času a jeho škod, | |
| jak jsem měl neříci: „Teď vás mám nejvíc rád,“ | |
| ve chvilce jistoty uprostřed nejistot, | |
| kdy jsem se nemusil na chvíli o vás bát? | |
| Ale teď lituji, že jsem to říkával: | |
| láska je dítě, jež musí růst stále dál. | |
| – 124 – | |
| 116 | |
| Nemluvte o tom, že svazku dvou věrných duší | |
| jsou v cestě překážky! Kdopak by láskou zval | |
| cit, jenž se změní sám, sotvaže změnu tuší, | |
| a jenž by za zradu sám ihned zrazoval! | |
| Ach, to ne! Láska je maják, jenž hledí z dálky | |
| vždy pevně bouřím vstříc jak neotřesná stráž; | |
| láska, toť stálice pro všechny bludné bárky, | |
| jejíž vliv nezměříš, ač její výšku znáš. | |
| Láska, to není jen blázen dnů, i když krásu | |
| růžových rtů a líc podetne kosa dnů; | |
| láska, ta nemíjí jak míjivý běh Času, | |
| ta všechno přetrvá a jde až do hrobu. | |
| A jestli je to blud, jejž bych sám dosvědčoval, | |
| pak nikdy nepsal jsem a nikdo nemiloval. | |
| – 125 – | |
| 117 | |
| Ach, jen mne obviňte, že jsem tak skrblil tím, | |
| čím jsem měl splácet dluh za vaši velkou lásku; | |
| že jsem už zapomněl na cit, jenž je mi vším | |
| a jenž mne den co den poutá stem pevných svazků; | |
| že jsem se stýkával s lidmi, v nichž není nic, | |
| a dával světu v plen, co jste vy draze platil; | |
| a že jsem napínal plachty všem větrům vstříc, | |
| takže mne odnesly, až jsem vás s očí ztratil. | |
| Pište mi k tíži mou svéhlavost a můj klam | |
| a ke všem jistotám připište podezření; | |
| dejte mne za terč svým hněvivým myšlenkám, | |
| jenom mne nesrazte v procitlém záští k zemi. | |
| Já na svou obranu uvádím, že jsem v skrytu | |
| tím chtěl jen zkoušet ctnost a stálost vašich citů. | |
| – 126 – | |
| 118 | |
| Tak jako jitříme ostrými omáčkami | |
| své patro, chceme-li lepší chuť k jídlu mít, | |
| jako si děláme purgací nemoc sami | |
| a snažíme se tím nemoci předejít, | |
| tak i já, plný vás, slasti, jež nenasytí, | |
| jím teď jen palčivé pokrmy den co den | |
| a chorý blahem jsem poznal, že není zbytí — | |
| musím se rozstonat, než budu nemocen. | |
| Jenomže předbíhat nemoci, která není, | |
| taková chytrost je v lásce zlým omylem: | |
| uvrhla zdravého v nemoc a utrpení, | |
| když chtěla přebytek dobrého léčit zlem. | |
| A tak jsem pochopil, v čem tady pravda je: | |
| kdo vámi churaví, toho lék zabije! | |
| – 127 – | |
| 119 | |
| Co jsem to za léky pil ze slz Siréniných, | |
| vařených v křivulích, černých jak samo peklo! | |
| Co jsem žil nadějí i bázní, stále jiných, | |
| a všechno se mi to pod prsty rozuteklo! | |
| Co jen to spáchalo mé srdce za omyly | |
| myslíc, že pro ně už většího štěstí není! | |
| A moje oči též, jak ty se roztřeštily | |
| v žáru té horečky a toho poblouznění! | |
| Ó dobrodiní zla! Říkají pravdu slova, | |
| že zlem se dobrá věc stává vždy ještě lepší | |
| a láska, zřícená a vystavěná znova, | |
| je krásnější než dřív a mnohem, mnohem větší! | |
| A tak se kajícně k své lásce navracím | |
| a mám teď třikrát víc než před tím blázněním. | |
| – 128 – | |
| 120 | |
| Teď je mi útěchou, že jste byl kdysi krutý, | |
| a když si vzpomenu na strast, jež rvala mne, | |
| musím se sklonit až v prach pro své klopýtnutí, | |
| nejsem-li ukován z mědi či ocele. | |
| Vždyť jestliže jste vy zakusil pro mou vinu | |
| to, co já pro vaši, prožil jste strašný čas; | |
| a já, zlý, nezvážil snad ani na vteřinu, | |
| co jsem sám kdysi měl za krutou bolest z vás. | |
| Ach, kéž mi naše noc bolesti navždy vryla | |
| co nejhloub do duše, jak bolí pravá strast, | |
| a kéž vám — jako vy tenkrát mně — přiložila | |
| na ránu v srdci už brzy svou prostou mast. | |
| Ale můj přestupek je vlastně výkupné | |
| a vykupuje vás, tak jako váš zas mne. | |
| – 129 – | |
| 121 | |
| Je lepší špatný být nežli se špatným zdát, | |
| má-li být nevinný obžalováván z viny | |
| a ztrácet radost z cti, kterou mu může dát | |
| ne to, co cítí sám, ale co soudí jiný. | |
| Proč má mi druhý v svých necudných pohledech | |
| naznačovat, že ví o mojí vášnivosti, | |
| a nad mou křehkostí bdít ještě křehčí špeh, | |
| který má za špatnost i to, co já zvu ctností? | |
| Ne, ne, já jsem, co jsem, a ti, kdo viní mne | |
| ze všech těch přestupků, jmenují jen své viny; | |
| já se smím napřímit, zatím co oni ne, | |
| jejich duch nemůže odsuzovat mé činy! | |
| Leda by tvrdili o světě veškerém, | |
| že každý v něm je zlý a triumfuje zlem. | |
| – 130 – | |
| 122 | |
| Tvůj dar, ten zápisník, je uložen v mé hlavě | |
| a popsán trvalým písmem mých vzpomínek, | |
| které tu nicotnost přečkají ke tvé slávě | |
| a budou tady žít přes každý čas a věk — | |
| či aspoň pokud dá duši a srdci v těle | |
| příroda dosti sil se udržeti zde; | |
| než obě vydají svůj podíl z tebe cele | |
| v plen zapomenutí, tvá paměť nezajde. | |
| Ten bědný zápisník by tě tak neuchoval — | |
| a já i bez něho vzpomínám na tvůj cit; | |
| proto jsem odložil to, číms mne obdaroval, | |
| a věřím záznamům, do nichž jsi lépe vryt. | |
| Mít něco na pomoc, čím si tě připomínám, | |
| bylo by přiznáním, že snadno zapomínám. | |
| – 131 – | |
| 123 | |
| Ne, Čase, nechlub se, že se já měním taky: | |
| i když se zvedají tvé věže sebevýš, | |
| ani to není nic nového pro mé zraky, | |
| i to tu bývalo, i to je staré již! | |
| Žijeme krátce, a proto se nám zdá divem | |
| vše, co nám vydáváš za pomník z dávných čas, | |
| a třebaže jsme už slyšeli o tom dříve, | |
| říkáme, že by to nebylo, nebýt nás. | |
| Pro mne však nejste, ty a tvoje letopisy; | |
| nežasnu nad tím, co má nebo míval svět; | |
| vždyť všechno, to, co je, i to, co bylo kdysi, | |
| je zdání, kterým nás šálí tvůj věčný let. | |
| Jen to, co přísahám, je pravda v každé době: | |
| že věrný zůstanu vzdor hrobu i vzdor tobě! | |
| – 132 – | |
| 124 | |
| Kdyby byl dítětem pompy můj vřelý cit, | |
| jak bastard Štěstěny by mohl osiřeti | |
| a podle přízně či nepřízně Času být | |
| plevelem v plevelu či květem mezi květy. | |
| Ne, on byl zbudován daleko od náhod, | |
| jeho se nedotknou úsměvy vnější slávy, | |
| jej nikdy nesrazí nelibost do jha slot, | |
| do kterých odsoudil dnešní čas naše mravy. | |
| Nemá strach kacířsky ze žádných světských lstí, | |
| jež těží z krátkých chvil, pokud nás oklamaly; | |
| on se zde tyčí sám jak vrchol moudrosti, | |
| nevzrůstá pod žárem, neklesá pod přívaly. | |
| A svědkem toho jsou všecky mé omyly, | |
| jež pro hřích žily a pro dobro dožily. | |
| – 133 – | |
| 125 | |
| Cožpak bych neuměl vznést baldachýny cti | |
| a pouhým zevnějškem tak uctít vnější zdání, | |
| nebo klást veliké základny k věčnosti, | |
| z níž budou trosky dřív, než začne umírání? | |
| Cožpak jsem neviděl ztráceti víc než vše | |
| ty, co lpí na poctách, které tak draze platí, | |
| a mění prostou chuť za slast a rozkoše — | |
| nešťastní šťastlivci, jen vnějškem zaujatí? | |
| Ne, mne nech, ať tě jen v tvém srdci uctívám, | |
| a přijmi chudou, leč upřímnou moji oběť, | |
| která je naprosto čistá a nezná klam — | |
| a dává jenom mne za tebe v každé době. | |
| Pryč, zrádný žalobce! Čím víc ji udáváš, | |
| tím menší pravomoc nad věrnou duší máš! | |
| – 134 – | |
| 126 | |
| Ó milý hochu, ty, který jsi zastavil | |
| tu kosu Času a míjivý písek chvil, | |
| který jsi vadnutím vzrostl a ukázal, | |
| jak chřadnou přátelé, ač ty sám rosteš dál, | |
| jestli tě Příroda, nejvyšší paní zkáz, | |
| chce na tvé cestě vpřed zastavit v květu krás, | |
| drží tě, aby tím mohla Čas potupit | |
| a bídným hodinám tak lstivě život vzít. | |
| A přece měj z ní strach, ty, v němž se vidí svět: | |
| může svůj poklad jen zdržet, ne zadržet. | |
| Jednou, byť po čase, se začne účtovati | |
| a ona nakonec ten účet tebou splatí. | |
| – 135 – | |
| 127 | |
| Dříve svět v černé nic krásného neviděl, | |
| a pokud viděl snad, neříkal tomu krása; | |
| teď jméno krásy však zdědila černá, žel, | |
| a pravou krásu zas cejch pancharta dnes drásá! | |
| Od těch dob, co má moc kdokoli tvárnit svět | |
| a krášlit ošklivost falešnou tváří klamu, | |
| líbezná krása je v klatbě a plna běd | |
| žije zde bez jména a bez vlastního chrámu. | |
| A proto nosí má paní ten černý vlas, | |
| ty oči jako noc, jež truchlí nade všemi, | |
| kteří jsou bez krásy, ač mají dost všech krás, | |
| a lživým pozlátkem jen ostouzejí zemi. | |
| Ale to truchlení jim dává tolik jasu, | |
| že každý uznává za vzor jen jejich krásu! | |
| – 136 – | |
| 128 | |
| Kdykoliv, hudbo má, začínáš hudbu hrát | |
| na blahém nástroji a v dotýkání sladkém | |
| tvé prsty rozezní struny a jejich spád | |
| zní v tichých souzvucích, jež plní můj sluch zmatkem, | |
| závidím klávesám: vzlétají odvážně | |
| a v kradmých polibcích líbají tvoje dlaně, | |
| zatím co moje rty, jež zrály pro ty žně, | |
| se rdí tou smělostí a v zmatku hledí na ně. | |
| Jak rády byly by na místě některé | |
| z těch klapek tančících, po nichž se procházívá | |
| tvá ruka laskajíc; oč jen to dřevo je — | |
| ač mrtvé — šťastnější nežli má ústa živá! | |
| Když je to tak milé těm smělým klávesám, | |
| dej jim své prstíky; tvá ústa zlíbám sám. | |
| – 137 – | |
| 129 | |
| Mrhání ducha v tmách hanebné marnosti, | |
| to je chtíč při činu; a než chtíč uzrá v čin, | |
| zrazuje, zabíjí, chlemstá krev, chystá lsti, | |
| divoký, zvířecí, ukrutný, plný vin; | |
| sotvaže ukojen, odporný jako zlo, | |
| bezhlavě hledaný, a sotva jsi ho měl, | |
| bezhlavě prokletý jako to vnadidlo, | |
| hozené, abys je spolkl a zešílel; | |
| šílený, loví-li, a dopadne-li, též, | |
| zuřivý, pokud měl, má, chce mít svoji věc, | |
| rozkoš, když ochutnáš, bolest, když dopiješ, | |
| blahý sen z počátku, pustý mam nakonec! | |
| To všechno každý ví; nikdo však nedovede | |
| nevstoupit do ráje, který v to peklo vede. | |
| – 138 – | |
| 130 | |
| Oči mé paní jsou všechno jen slunce ne; | |
| korál je sytější než červeň jejích úst; | |
| je-li sníh bělostný, její hruď černá je; | |
| může-li vlas být drát, dráty jí začly růst. | |
| Nejednu damašskou růži jsem viděl již, | |
| žádná však nekvete mé paní ve tvářích; | |
| a kolik vůní mi působí blaho spíš | |
| nežli pach, který vždy na mne z mé milé dých. | |
| Rád slyším její řeč, i když sám dobře vím, | |
| že jako hudba se sotva kdy rozezní. | |
| Bohyni kráčet jsem neviděl, připouštím, | |
| když však má paní jde, plouhá se po zemi. | |
| A přesto myslím si, že vyrovná se všem, | |
| které jsou slaveny lžemi a podvodem. | |
| – 139 – | |
| 131 | |
| Tak panovačná jsi vůči mně — jako ti, | |
| jimž krása vdechuje pýchu a ukrutnost, | |
| protože dobře víš, že já tě zbožňuji, | |
| žes pro mne nejdražší a nejkrásnější skvost. | |
| Jiní však říkají — a vídají tě též — | |
| že pro tvář, jak máš ty, se láskou nevzdychá; | |
| nemám dost smělosti říci jim: „To je lež,“ | |
| ač si to přísahám sám sobě do ticha. | |
| A že to pravda je a že já nejsem lhář, | |
| stvrzují tisíckrát mé vzdechy a můj žal, | |
| který mám, kdykoli pomyslím na tvou tvář: | |
| já jsem tvou černou pleť vždy nejvíc miloval. | |
| Na tobě není nic černého — krom tvých činů; | |
| ty na té pomluvě mají však hlavní vinu. | |
| – 140 – | |
| 132 | |
| Miluji oči tvé, jež jako kdyby znaly | |
| ten posměch, jímž se mi tvé srdce stále mstí, | |
| oblékly černý šat jako dva pozůstalí | |
| a hledí na můj žal s laskavou soustrastí. | |
| A věru ani zář úsvitu nedovede | |
| tak zkrášlit pobledlý obličej východu, | |
| ani třpyt hvězdy, jež za sebou večer vede, | |
| nedá tak velký jas šerému západu, | |
| jako ty truchlící dvě oči daly tobě: | |
| ach, kéž by chtělo i tvé srdce zatruchlit, | |
| když ti to truchlení tak sluší v každé době, | |
| a ty ses oděla celá v ten drahý cit! | |
| Pak odpřisáhnu rád, že krása v černi tkví | |
| a ti, co nemají tvou pleť, jsou oškliví. | |
| – 141 – | |
| 133 | |
| Ó srdce prokleté, pro něž mé srdce sténá, | |
| co žalu působí příteli a mně s ním! | |
| Což mu již nestačí muka mnou protrpěná, | |
| musí i drahý druh projít tím otroctvím? | |
| Tvé oči ukrutné mi vzaly duši z těla | |
| a nyní mně i mé druhé já odvádíš. | |
| Sám sebou, tebou, jím já opuštěný zcela | |
| zde trpím trojí strast a nesu trojí kříž. | |
| Vrhni mé srdce sám do kobky, kterou máš | |
| v svých prsou, jeho však za to mé propusť již. | |
| Ať mne má kdokoli, já budu jeho stráž | |
| a moje vězení mu ničím neztrpčíš. | |
| A přec tak učiníš; neboť já, zavřen v tobě, | |
| ti navždy náležím i se vším, co mám v sobě. | |
| – 142 – | |
| 134 | |
| Tak, teď jsem přiznal už, že je tvůj, moje milá, | |
| a já sám v zástavě tvé vůle tady zbyl; | |
| ale ať propadnu, jen kdybys navrátila | |
| za to mé druhé já, abych se utěšil. | |
| Ty ho však nevrátíš a on se nevyprostí, | |
| je příliš šlechetný a ty zas hltavá; | |
| on se však podepsal jen pro mne z laskavosti | |
| na úpis, který ho nyní tak spoutává. | |
| Vymáháš nároky, které ti krása dává, | |
| ty krutá lichvářko, jež nemáš nikdy dost, | |
| a stíháš přítele pro můj dluh cestou práva, | |
| až mi ho nakonec vzala tvá chamtivost. | |
| Tak jsem ho ztratil, žel; jako já tvým se stal; | |
| zaplatil celý dluh — já však v něm vězím dál! | |
| – 143 – | |
| 135 | |
| Ať každá má, co chce, ty přece máš své přání | |
| a k tomu přítele a navíc ještě mne. | |
| Co se tě jenom já natrápím bez ustání | |
| tím, že chci přidávat k tvým přáním ještě své. | |
| Proč však ty, která máš vždy tolik, tolik přání, | |
| nespojíš alespoň jedno z nich jednou s mým? | |
| Jsou přání ostatních milejší k uvítání, | |
| anebo se ti snad já s tím svým nelíbím? | |
| Oceán, i když má dosti vod, vítá deště | |
| a ukládá je dál na dno svých pokladnic. | |
| Tak i ty, ač už máš přání dost, přidej ještě | |
| to moje k ostatním, ať jich máš o to víc. | |
| Nezabij prosící přání svým krutým „ne“; | |
| měj všechna za jedno — a v tom vždy i to mé! | |
| – 144 – | |
| 136 | |
| Jestli ti duše snad mou blízkost vyčítá, | |
| řekni jí, slepé, že nejsem nic než tvé přání; | |
| a přání k tobě smí, to přece duše zná; | |
| aspoň to z lásky splň mé lásce, sladká paní. | |
| Tvé přání naplní poklad tvé lásky navždy; | |
| proto je naplň ty přáními — a též mým. | |
| U věcí, které jsou tak velké, to ví každý, | |
| jedno se jako nic ztratí v tom ostatním. | |
| I když ti uprostřed ostatních sotva chybím, | |
| musíš mne přece jen počítat mezi své; | |
| měj mne za pouhé nic, jenom když se ti zlíbí | |
| mít to nic za něco sladkého pro sebe. | |
| Měj ráda alespoň mé jméno bez ustání — | |
| a máš tím ráda mne, protože značí přání. | |
| – 145 – | |
| 137 | |
| Co to jen, Lásko, ty slepá a bláznivá, | |
| děláš mým očím, že nevidí to, co vidí? | |
| Ač znají krásu a vědí, v čem spočívá, | |
| mají za nejlepší nejhorší ze všech lidí! | |
| A když se dal můj zrak podplatit pohledy | |
| a kotví v zátoce, kam vplouvá každý směle, | |
| proč jsi ty ukula řetězy z jejich lži | |
| a jimi spoutala i to mé srdce v těle? | |
| Proč má mé srdce mít za svoje hájemství | |
| to, o čem dobře ví, že patří veřejnosti? | |
| A můj zrak, proč to má popírat, když to ví, | |
| a halit takovou temnou tvář rouškou ctnosti? | |
| Mé srdce i můj zrak měly dřív pravdu za lež | |
| a teď je ranila nákazou tato faleš. | |
| – 146 – | |
| 138 | |
| Když milá přísahá, že jenom pravdu říká, | |
| věřím jí, i když vím, že to je pouhá lež, | |
| jen proto, aby mne měla dál za mladíka, | |
| jenž dosud nepoznal, co je svět za faleš. | |
| V marnivé představě, že myslí, že jsem mladý, | |
| ač ví, že lepší část mých dnů už minula, | |
| přijímám přihlouple všechny lži, všechny zrady, | |
| a tak tu po pravdě šlapeme oba dva. | |
| Ale proč nepoví, proč nepřizná svou lživost | |
| a proč já neřeknu, že nejsem mladíček? | |
| Ach, láska nejraděj se halí v důvěřivost, | |
| a kdo má v stáří rád, neříká rád svůj věk. | |
| A tak si lžeme dál, ona mně a já jí, | |
| a našim slabostem to lhaní lichotí. | |
| – 147 – | |
| 139 | |
| Ach, nechtěj, abych tě omlouval za strasti, | |
| kterými bezcitně soužíš mé srdce ty! | |
| Netrap mne pohledy, nenič mne zvolna lstí, | |
| udeř mne ze všech sil a sraz mne svými rty! | |
| Řekni, že miluješ jiného, zakaž však | |
| svým očím dívat se stranou, když spatří mě! | |
| Proč mne máš záludně napadat, když i tak | |
| nemám dost síly se postavit k obraně? | |
| Já ti však odpouštím a říkám: milá ví, | |
| že její milý zrak byl vždy můj nepřítel, | |
| a proto, proto jej ode mne odvrací | |
| a stíhá jiného krutostí jeho střel. | |
| Ale to nedělej, raděj mne jimi zab; | |
| i tak jsem napolo už mrtev od útrap! | |
| – 148 – | |
| 140 | |
| Buď moudrá, jako jsi ukrutná; nemuč stále | |
| mou němou pokoru přílišným posměchem; | |
| nebo mi bolest dá rty a ty nenadále | |
| poví, co vytrpím tím nelítostným jhem. | |
| Smím-li tě poučit, má lásko, pak máš lépe | |
| říkat mi o lásce, i když je konec s ní, | |
| tak jako s nemocným, u něhož smrt už klepe, | |
| hovoří lékaři útěšně o zdraví. | |
| Vždyť kdybych v zoufalství zešílel znenadání | |
| a ve svém šílenství pak tebe pomlouval, | |
| svět je tak šílený a tak rád věří lhaní, | |
| že by i pomluvám šílence víru dal. | |
| Abychom se těch běd oba dva vystříhali, | |
| buď aspoň zraky zde, když už jsi srdcem v dáli. | |
| – 149 – | |
| 141 | |
| Popravdě řečeno, já tebe nemiluji | |
| očima, které zří na tobě tisíc vad: | |
| to srdce miluje, co oči odsuzují, | |
| srdcem tě musím mít navzdory zraku rád. | |
| A můj sluch právě tak netouží po tvém hlase | |
| a můj hmat, ač má rád i hrubé doteky, | |
| tak jako chuť a čich, raději vyhýbá se | |
| hostině smyslů, k níž pozvala bys jej ty: | |
| leč ani všech těch pět mých smyslů neumělo | |
| vytrhnout jediné srdce z tvých pyšných pout, | |
| to srdce bláhové, jež opouští své tělo | |
| a chce ti jako rab u nohou pokleknout! | |
| A jenom jeden zisk mám ze všech těchto běd: | |
| že ta, jež je můj hřích, je též mým trestem hned! | |
| – 150 – | |
| 142 | |
| Můj hřích je láska a tvoje ctnost nenávist, | |
| nenávist pro můj hřích, cit, který k tobě mám; | |
| když ale porovnáš svůj stav s mým, jsem si jist, | |
| že potom nebude důvodu k výčitkám. | |
| A jestli přece, tož ze tvých rtů jistě ne, | |
| vždyť potřísnily ten svůj šarlatový skvost, | |
| vždyť lhaly lásky slib tolikrát jako mé | |
| a v lůžkách jiných žen loupily dost a dost. | |
| Kéž tě smím milovat, jako ty miluješ | |
| jiné, k nimž vzhlížíš tak jako zas k tobě já; | |
| do srdce vsaď si květ soucitu, abys též | |
| ty došla soucitu za to, žes soucitná. | |
| Jinak, až budeš chtít, co mně odpíráš dosud, | |
| může tě jednou, věř, postihnout stejný osud! | |
| – 151 – | |
| 143 | |
| Tak jako utíká pečlivá hospodyně, | |
| když honí doma své rozprchlé pernatce, | |
| a přitom posadí dítě, jež měla v klíně, | |
| aby dřív chytila kus, který zrovna chce, | |
| zatím co robátko se po ní s pláčem vzpíná | |
| a běží za matkou, která v ten okamžik | |
| vidí jen to, co jí uniká před očima, | |
| a nedbá na jeho nespokojený křik — | |
| tak i ty utíkáš za něčím, co ti mizí, | |
| a já, tvé děťátko, zůstávám vzadu stát; | |
| ale přijď, vrať se zas, až chytíš svoji vizi, | |
| a jako matka mne zulíbej nastokrát — | |
| a budu modlit se, ať už máš, co chceš mít, | |
| jenom když přijdeš pak můj nářek zkonejšit. | |
| – 152 – | |
| 144 | |
| Dvě lásky v srdci mám k štěstí i k zoufalství, | |
| jako dva přeludy jdou nabádavě se mnou: | |
| ten lepší duch je muž, který se jasně skví, | |
| ten horší jedna z žen s tváří jak uhel temnou. | |
| Aby mne zavedl co nejdřív do pekla, | |
| ten ďábel pokouší anděla, zda mne zradí, | |
| a rád by udělal ze světce ducha zla, | |
| tím že jej, čistého, svou kalnou krásou svádí. | |
| Zdali se však už stal můj dobrý anděl zlým, | |
| o tom já doposud nevím nic bezpečného; | |
| že ale odešli spojeni přátelstvím, | |
| mám strach, že první z nich je v pekle u druhého. | |
| Leč pravdu nepoznám, budu žít v pochybách, | |
| až mého anděla spálí můj ďábel v prach. | |
| – 153 – | |
| 145 | |
| Ústy, jež stvořila láska svou vlastní rukou, | |
| vydechla proti mně: „Ach, cítím nenávist,“ | |
| ač ví, že kvůli ní umírám sladkou mukou; | |
| když ale viděla, že se chvím jako list, | |
| soucit jí najednou naplnil srdce znova | |
| a začal kárat ty dříve tak sladké rty, | |
| jež dosud mívaly pro mne jen dobrá slova, | |
| a znovu učil je vítat mne jako vždy; | |
| „Ach, cítím nenávist,“ řekla a připojila | |
| konec, jenž přicházel, tak jako kdyby šel | |
| milý den po noci, která se ve tmách skryla | |
| a klesla z oblohy jak satan do pekel: | |
| „Ach, cítím nenávist“ — a zachránila mne, | |
| když tu zášť odvrhla a řekla: „K vám však ne!“ | |
| – 154 – | |
| 146 | |
| Ó duše ubohá, střed hříšné hlíny mé, | |
| v plen daná žádostem, jež se kol tebe vzpouzí, | |
| proč uvnitř zůstáváš v té bídě bezedné | |
| a zevně odíváš v zlato a lesk svou nouzi? | |
| Proč tolik nákladů, když jsi tu jenom host, | |
| k výzdobě příbytku pro zánik určeného? | |
| Podědí červové tu jeho velikost, | |
| chceš jim dát ještě víc? To je los těla tvého? | |
| Ne, teď už, duše má, začni žít na účet | |
| otroka těla, ať trpí on k tvému štěstí. | |
| Věčný ráj vykup si chvilinkou zdejších běd, | |
| nehleď už na vnějšek, hleď uvnitř růst a kvésti. | |
| Tak i Smrt přemůžeš — a její vlastní zbraní: | |
| až bude mrtva Smrt, je konec umírání. | |
| – 155 – | |
| 147 | |
| Láska mne spaluje, horečka prahnoucí | |
| stále víc po tom, co pomáhá tomu zlu | |
| a co je živinou mé dlouhé nemoci, | |
| ve které nacházím chorobnou potěchu. | |
| Můj rozum, léčitel mé lásky, rozhněván, | |
| že se jím neřídím, že nedbám jeho rad, | |
| mne opustil a já zoufalý poznávám | |
| pravdivost výstrahy: toužit je umírat. | |
| Mně není pomoci, můj rozum je ten tam, | |
| je jako šílený a nenachází klid; | |
| jak blázen přemýšlím a také mluvívám, | |
| na dosah pravdy jsem a nechci pochopit: | |
| neboť já přísahal, žes jasná jako ráno, | |
| a ty jsi černější než noc a peklo samo. | |
| – 156 – | |
| 148 | |
| Co mi to za oči do hlavy vložila | |
| Láska, že nevidí skutečnost, jaká je! | |
| Anebo vidí-li, kam prchla soudnost má, | |
| že vše, co zahlédnu, falešně zkresluje? | |
| Je-li tak krásné to, co mámí oči mé, | |
| proč říká celý svět, že tomu není tak? | |
| A není-li, což už to nedokazuje, | |
| že oči lásky jsou horší než lidský zrak? | |
| Jak jinak také, ó, jak může věrný být | |
| zrak dávno ztrhaný čekáním, slzami? | |
| Žádný div, že jsem se mohl tak omýlit — | |
| i slunce nevidí, dokud se mračna tmí. | |
| Ó Lásko proradná, slzou’s mne oslepila, | |
| můj dosud dobrý zrak, abys své chyby skryla! | |
| – 157 – | |
| 149 | |
| Proč říkáš, ukrutná, že tě já nemám rád, | |
| když se vždy spolčuji s tebou sám proti sobě? | |
| Nemyslím na tebe, ty mučitelko, snad, | |
| když zapomínám i na sebe kvůli tobě? | |
| Koho zvu přítelem z těch, jež ty nenávidíš? | |
| Ke komu mám se z těch, které ty nechceš mít? | |
| A když tě zarmoutím já, vždyť to sama vidíš, | |
| což vždycky nespěchám sám sobě vyčinit? | |
| Cožpak si přiznávám takové zásluhy, | |
| jež by ti pyšně snad sloužiti odepřely, | |
| když i to nejlepší, co mám, se sklání vždy | |
| před tvými chybami, jak mi tvé oči velí? | |
| Ale jen nenáviď, teď už vím, na čem jsem: | |
| miluješ vidoucí, a já jsem zaslepen. | |
| – 158 – | |
| 150 | |
| Ó pověz, odkud máš tu svoji strašnou sílu, | |
| že jsi mne vadami tak spoutat dovedla, | |
| že nutím lhát svůj zrak, dosud vždy bez omylu, | |
| a přísahám, že dni by dala krásu tma. | |
| Ó pověz, čím to je, že ti zlo tolik sluší | |
| a že já u tebe i pro nejhorší hřích | |
| najdu vždy omluvu a vysvětlení v duši | |
| a vážím si ho víc než ctnosti u jiných. | |
| Mluv, kdo tě naučil zvětšovat právě nyní | |
| mou lásku, když mám jen pro záští příčiny? | |
| Třebaže miluji, co oškliví si jiní, | |
| ty si mne nesmíš teď ošklivit s jinými. | |
| Jestli’s ty, nehodná, mou lásku vyvolala, | |
| tím spíš jsem hoden já, abys mne milovala. | |
| – 159 – | |
| 151 | |
| Znát, co je svědomí, na to je láska mladá, | |
| třebaže svědomí se rodí právě z ní! | |
| A proto nežaluj na mne, vždyť moje zrada, | |
| má sladká zrádkyně, i tebe obviní: | |
| jako ty klameš mne, já tady klamu zase | |
| ve prospěch hrubého těla svou lepší část; | |
| má duše namlouvá tělu, že v krátkém čase | |
| už v lásce zvítězí — a to se začne mást, | |
| nedbá rad, povstává a letí při tvém jméně | |
| k tobě, své trofeji. A pak se pýchou dme | |
| a je tvým ubohým otrokem spokojeně | |
| a hájí tvoji věc, až klesne u tebe! | |
| A přec mám svědomí, i když svou lásku vkládám | |
| do lásky, pro kterou se pozvedám i padám! | |
| – 160 – | |
| 152 | |
| Ty víš, že přísaha mé lásky byla lež, | |
| tys ale podvakrát mně přísahala křivě: | |
| slib lůžka zlomilas — a nový příslib též, | |
| novou zášť přísaháš jak novou lásku dříve. | |
| Proč ti však vyčítám tvou dvojnásobnou faleš, | |
| když já, lhář největší, ti stokrát v hrdlo lhal? | |
| Každá má přísaha jen kupila lež na lež, | |
| svou čest a důvěru jsem v tobě oplakal. | |
| Neboť já přísahal s hlubokou vírou v tebe | |
| na stálou lásku tvou, na tvoje srdce vlídné; | |
| abych ti světlo dal, oslepil jsem sám sebe, | |
| své oči nutil lhát vzdor pravdě očividné. | |
| Neboť já přísahal na tvoji krásnou tvář — | |
| a proto už jsem já z nás obou větší lhář. | |
| – 161 – | |
| 153 | |
| Kupido odložil svou pochodeň a spal; | |
| a když to uviděl Dianin doprovod, | |
| jedna z děv hodila ten srdceryvný pal | |
| do blízké studánky čistých a chladných vod. | |
| A z toho svatého ohně ten pramen má | |
| svůj nehasnoucí žár, živý i v našich dnech; | |
| tak vzniklo léčivé zřídlo, jež pomáhá | |
| s nejlepším účinkem v nejhorších nemocech. | |
| Tu pochodeň si však bůh znovu zapálil | |
| v očích mé paní a na mně ji zkusil hned; | |
| já, z toho nemocen, pak spěchal ze všech sil | |
| sem k tomu pramenu, host plný slz a běd. | |
| Leč marně; pro mne je lékem jen jeden pramen — | |
| oči, z nichž Kupido vzal ten svůj nový plamen. | |
| – 162 – | |
| 154 | |
| Když jednou usnul sám bůh Lásky na chvíli, | |
| po boku pochodeň, jež srdce zažíhala, | |
| přiběhl po špičkách sbor nymf, jež slíbily | |
| žít věčně v čistotě — a nejhezčí z nich vzala | |
| do dívčích dlaní ty horoucí plameny, | |
| jež celé armády srdcí už žárem zpily — | |
| a tak byl velitel touhy, snem zmámený, | |
| potichu odzbrojen panenskou rukou víly. | |
| Potom tu pochodeň vhodila do studny, | |
| jež od těch plamenů Lásky vře bez ustání | |
| a jako léčivé zřídlo po naše dny | |
| pomáhá v nemocech; ale já, rab své paní, | |
| u něho pochopil, že voda láskou vře, | |
| láska však od vody nikterak nechladne. | |
| – 163 – | |
| Poznámka překladatele | |
| Shakespearovy Sonety, které by už samy o sobě stačily zajistit svému tvůrci světové uznání, nemají u nás bohužel tradici tak živou | |
| a plodnou jako ostatní dílo velkého Stratforďana. Přesto však je | |
| tato tradice větší, než jsme se dosud domnívali, jak o tom svědčí | |
| nedávný nález překladů Jaroslava Vrchlického, i když ke škodě | |
| Shakespearovy i naší poezie Vrchlického verze Sonetů není úplná. | |
| A tak zůstává jediným úplným převodem Sonetů do češtiny stále | |
| ještě překlad, který vydal roku 1923 na Kladně Antonín Klášterský.1 | |
| Ostatní překladatelé Sonetů, v jejichž řadách najdeme i tak významné shakespearovské tlumočníky jako J. V. Sládka a Ot. Fischera, | |
| se spokojili s převodem několika ukázek nebo také jen jednotlivých | |
| sonetů; většina těchto překladů byla porůznu otištěna, některé | |
| však – jako připomenutý soubor Vrchlického – zůstaly v rukopisech. V rukopisu jsou dosud také překlady E. A. Saudka. | |
| První překlady tohoto souborného vydání vznikaly před desíti | |
| dvanácti lety jako osobní potřeba vyrovnat se s lyrickým dílem | |
| velkého alžbětince a ukázat jeho modernost a životnost i v lyrice. | |
| Takové pojetí bylo takřka pravým opakem pojetí A. Klášterského, | |
| usilujícího stůj co stůj jen o vystižení filologické podoby originálu. | |
| Nefilologičnosti vnitřního pojetí oněch prvních pokusů, později | |
| shrnutých ve výbor třiceti sonetů a vydaných knižně r. 1945, odpovídalo také rozdílné formální pojetí; dvanácti až třináctislabičný | |
| verš tohoto znění byl však volen spíše z důvodů rytmických (protože | |
| dovoloval užívat mnohem rozmanitějšího jazykového materiálu než | |
| verš „kratší“) a tradičních (protože jej u nás tak geniálně zdomácnil K. H. Mácha) než proto, že snad byl o dvě slabiky delší než verš | |
| 1 | |
| Stav vyšlých překladů do češtiny z roku 1955. Pozn. red. | |
| – 164 – | |
| originálu a mohl tedy pojmout víc „obsahu“. Tato výhoda je totiž | |
| zdánlivá, protože celkový ráz zvoleného verše vede zase k užívání | |
| delších slov; jeho přednost je spíše v tom, že výběr slov v něm lépe | |
| odpovídá poměrům v běžných jazykových projevech a že dovoluje | |
| pomocí své pravidelné caesury lépe pracovat s dynamičností básnického slova. | |
| Je ovšem nepochybné, že se tím ráz Shakespearova původního verše do jisté míry pozměnil. Formální důvody proti takové | |
| změně nemají větší platnosti, protože jsou nejčastěji založeny na | |
| abstrakcích v tom smyslu, že se pokoušejí bez ohledu na jazykovou | |
| a básnickou tradici ztotožňovat jistý verš v poezii jednoho národa | |
| se stejně pojmenovaným (ale obvykle značně odlišným) veršem | |
| v poezii národa jiného, nehledě na to, že např. právě u Shakespeara | |
| je podstata jeho verše zrovna tak problematická jako podstata českého jambu, jímž bývá překládán. | |
| Větší platnost proti takovému rozšíření verše by už měly důvody | |
| umělecké, ty však lze ověřit jen na konkrétním materiálu, to jest | |
| na překladu samém a jeho porovnání s převody jinými, což ovšem | |
| může provést jedině kritika. | |
| Snaha o vystižení a zdůraznění onoho „moderního a živého“ prvku | |
| v Shakespearových sonetech byla však sama o sobě velmi mlhavá | |
| a mohla stačit jako vodítko skutečně jen při převodu jednotlivých | |
| sonetů a malého výboru. Jakmile došlo na překlad celku, ukázalo | |
| se, že takový přístup ke staré poezii je velmi povšechný a povrchní. Tato poezie je mnohem složitější, než můžeme postřehnout na | |
| první pohled, a vedle složek, jež vnímáme bezprostředně, je v ní | |
| i mnoho prvků, jež pochopíme a oceníme teprve po důkladnějším | |
| poznání jak básně samé, tak širšího kontextu, v němž vznikla. | |
| Nemyslím ani tak na jednotlivé dobové narážky, jejichž smysl | |
| nám mnohdy uniká (jako například v sonetu 107, spojovaném | |
| s jistými politickými událostmi za vlády královny Alžběty), nebo | |
| – 165 – | |
| na jednotlivé větší nebo menší stopy tehdejšího životního názoru | |
| (jako například v sonetech 44 a 45, založených na představě, že | |
| se člověk skládá ze čtyř živlů – země, vody, ohně a vzduchu) jako | |
| spíše na celkovou spojitost tehdejší poezie se soudobým způsobem | |
| myšlení, jehož formy se často značně lišily od našich a jsou zejména | |
| v básnickém přetvoření pro nás dosti těžko pochopitelné. | |
| V Shakespearově poezii konkrétně je to například přímo charakteristický postup spojovat (a vysvětlovat) věci i pojmy pomocí velmi | |
| podrobně a složitě rozvinutých analogií, pro naše cítění nejednou | |
| cizích (sonety 118, 143 aj.), paralel a antitezí (sonety 14, 21 aj.) atd., | |
| které se neprojevují pouze v detailech, v jednom nebo dvou verších, | |
| nýbrž prostupují celou báseň – a někdy dokonce i několik básní za | |
| sebou – a tvoří jejich pečlivě vybudovanou a promyšlenou páteř, | |
| která, ač někdy skoro rozumářská, je při tom všem kondenzačním | |
| jádrem jejich metaforičnosti – a nakonec i jejich básnické síly. | |
| Tvůrce Sonetů ve shodě s myšlením a poezií své doby nepracuje | |
| ovšem jen s běžnými analogiemi, případně protiklady, jež známe | |
| i z dnešní poezie a jež rozeznáme a oceníme na první pohled. U něho | |
| například netvoří antitezi jen přímé protivy jako den a noc, mládí | |
| a stáří (sonet 15), pro něho má – tak jako pro všechny staré básníky – významovou i estetickou hodnotu také mimo jiné protiklad | |
| abstrakta a konkréta, jednotného a množného čísla, jednotliviny | |
| a obecniny, atd., které my už necítíme. Podobně mají pro starou poe | |
| zii neobyčejně velký význam kupříkladu sledy slov odvozených od | |
| stejného kořene (sonet 6), jež přestávají být pouhou hříčkou a stávají se něčím mnohem závažnějším, totiž složkou, která spoluurčuje | |
| smysl celé básně, a která proto nemůže být v překladu opominuta. | |
| Pro tento příznačný způsob básnického myšlení je ostatně nejzřetelnějším příkladem Shakespearova málem osudová hra s vlastním | |
| jménem Will a obecným pojmem will (touha, přání, vůle), ze sonetů 135, 136 a 143, v českém znění ovšem nenapodobitelná. | |
| – 166 – | |
| Všechny tyto prvky, spjaté v nejrozmanitějších kombinacích, vytvářejí složitou, takřka polyfonickou skladbu shod, obdob, obměn, | |
| ozvěn a protiv, jejíž půvab, často velmi subtilní, nám dnes už z větší | |
| části uniká, protože pro něj nemáme školený cit. Je však natolik | |
| důležitou složkou Sonetů, že jej nebylo možno ponechat bez povšimnutí a bez pokusu podat jej prostředky našeho jazyka a naší | |
| básnické řeči, byť se tak dělo většinou v náznaku. | |
| A je tu ještě jedna důležitá – a pro překladatele více než důležitá | |
| stránka staré poezie, která nám při běžném čtení uniká, totiž její | |
| konvenčnost na jedné straně a původnost, novost na straně druhé. | |
| Nemáme bohužel dějiny poezie, které by si všímaly této otázky | |
| a srovnaly obrovský materiál z několika století, aby na příkladech | |
| ukázaly, jak probíhal ten neustávající rozvoj poezie, v němž je nezbytná konvence neustále překonávána novými básnickými objevy, | |
| jež se zanedlouho stávají samy součástí další konvence. | |
| Shakespeare čerpal z tohoto konvenčního pokladu, společného | |
| většině jeho současníků, nejen jednotlivosti (například líčení krásy | |
| milované osoby nebo přirovnání člověka k herci na jevišti, atd.), | |
| nýbrž velmi pravděpodobně také sám základ obou cyklů, sonetů | |
| o příteli a sonetů o černé paní. | |
| Ale to je jen osnova Sonetů, možno-li tak říci; uprostřed houště | |
| obrazů skutečně dobových a konvenčních se v nich totiž setkáváme | |
| s nečekaným množstvím metafor nesmírné životnosti, které ukazují, jak byl básník Sonetů úzce spjat se skutečností (viz např. jeho | |
| přirovnání z venkovského života, z přírody, z jednotlivých oborů | |
| lidské práce, viděných tak živě jako nikde v soudobé lyrice). | |
| A právě tak je to i s celkovým rázem jeho sonetů; ač původem | |
| snad konvenční, nakonec nabývají přesunutím přízvuku z elegantního dobového povrchu na smysl básně, podložený ryzím | |
| prožitkem, téměř vždy nebývalé hloubky a pravdivosti, i když jde | |
| o témata v soudobé poezii už tak otřelá, jako je obměna Horácovy | |
| ódy Exegi monumentum, kterou nacházíme v sonetu 55. | |
| – 167 – | |
| To všechno je ostatně v naprosté shodě s ostatní Shakespearovou | |
| tvorbou, v níž obdobně nabývají více méně konvenční náměty Shake | |
| spearových předchůdců pod rukou tvůrce Hamleta tvaru vysoce básnického, v níž obdobně dostávají konvenční figury předshakespea | |
| rovského divadla pod Shakespearovým perem rysy skutečných lidí. | |
| Rozpoznat všechny tyto složky, zvážit jejich důležitost jak pro | |
| původní dílo, tak pro dnešek, neopominout dobovou a konvenční | |
| stránku Sonetů a přitom dobře zdůraznit jejich básnickou původnost – a posléze najít pro to všechno ekvivalent v češtině a v dnešní | |
| básnické řeči, to byl úkol více než obtížný. | |
| S jakým zdarem byl splněn, to posoudí čtenáři sami. Ostatně jen | |
| jim a jejich zájmu o předchozí výbory těchto Sonetů vděčí překladatel | |
| za odvahu, s níž se pustil do překladu všech znělek. Patří jim za to dík, | |
| právě tak jako všem přátelům, kteří mu při práci pomohli svými připomínkami. Byli to zejména dr. Jaroslav Albrecht a dr. Jiří Levý, kteří | |
| přispěli radou a kritikou při překladu předchozích výborů, a dr. Břetislav Hodek, který má zásluhu na dnešní podobě celého souboru. | |
| Překladatelův dík náleží rovněž všem tlumočníkům Sonetů | |
| do češtiny a jiných jazyků, jejichž prací, pokud byly dostupné, | |
| použil, jmenovitě Alfredu Copinovi (Les Sonnets de Shakespeare, | |
| Paris 1888), Stefanu Georgovi (Shakespeare, Sonette, Umdichtung, | |
| Berlin 1931), Antonínu Klášterskému (William Shakespeare, Sonety, | |
| Kladno 1923), Samuilu Maršakovi (Sonety Šekspira, Moskva 1949) | |
| a Giraudu d’Uccle (William Shakespeare, Sonnets, Alger 1942). Velikou pomoc pro překladatele znamenalo také kritické vydání Sonetů | |
| ve sbírce The Arden Shakespeare, jehož poznámky a emendace | |
| pomohly rozluštit nejedno obtížné místo. Pokud se překladatel na | |
| několika málo místech znatelně rozchází s originálem, otištěným | |
| zde podle znění původního Thorpova vydání z roku 1609, řídil se | |
| při tom připomínkami uvedeného vydání kritického. | |
| Jan Vladislav | |
| – 168 – | |
| William Shakespeare | |
| Sonety | |
| Edice Poezie | |
| Překlad Jan Vladislav | |
| Ilustrace na obálce Zsschreiner/Shutterstock.com | |
| Redakce Jaroslava Bednářová | |
| Vydala Městská knihovna v Praze | |
| Mariánské nám. 1, 115 72 Praha 1 | |
| V MKP 1. elektronické vydání | |
| Verze 1.0 z 13. 8. 2021 | |
| ISBN 978-80-274-1803-9 (epub) | |
| ISBN 978-80-274-1804-6 (pdf) | |
| ISBN 978-80-274-1805-3 (prc) | |