Datasets:

roslein
/

CZE_Supreme_Court_Decision

URL string	Datum string	Spisová značka string	Text rozhodnutí string
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/23282/	21.08.2024	5 Tdo 551/2024	Sbírkový text rozhodnutí Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněného O. F. podaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 10. 1. 2024, sp. zn. 31 To 460/2022, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 33 T 10/2022, podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. částečně zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 10. 1. 2024, sp. zn. 31 To 460/2022, a to ve výroku, jímž bylo rozhodnuto podle § 259 odst. 3 tr. ř. tak, že se obviněnému ukládá za skutky pod bodem I. a III. výroku o vině rozsudku Okresního soudu v České Lípě ze dne 28. 7. 2022, sp. zn. 33 T 10/2022, podle § 206 odst. 3 a § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody, a že jinak zůstává napadený rozsudek nezměněn, podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušené části rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočce v Liberci přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů 1. Rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 28. 7. 2022, sp. zn. 33 T 10/2022, byl obviněný O. F. uznán vinným přečinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen jako „tr. zákoník“), a to pod bodem I. výroku o vině, dále přečinem zvýhodnění věřitele podle § 223 odst. 1 tr. zákoníku (bod II.) a přečinem porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle § 225 tr. zákoníku (bod III.), za které ho soud prvního stupně podle § 206 odst. 3 a § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 let, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 2 a půl roku. 2. Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, z jehož podnětu rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 10. 1. 2024, sp. zn. 31 To 460/2022, tak, že podle § 257 odst. 1 písm. c) tr. ř. částečně zrušil napadený rozsudek ve výroku o vině pod bodem II. a podle § 223 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. b) tr. ř. zastavil trestní stíhání obviněného pro skutek popsaný v tomto bodě z důvodu promlčení. Současně odvolací soud podle § 259 odst. 3 tr. ř. obviněnému nově uložil podle § 206 odst. 3 a § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 15 měsíců s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu v trvání 2 let. 3. Přečinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku a přečinu porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle § 225 tr. zákoníku se obviněný O. F. dopustil skutky podrobně popsanými pod body I. a III. výroku o vině rozsudku Okresního soudu v České Lípě, který je procesním stranám dobře znám, proto na něj lze v podrobnostech odkázat. Nejvyšší soud pouze stručně připomíná podstatu těchto skutků. Přečin zpronevěry spočíval v tom, že obviněný od února 2012 do dubna 2013 v úmyslu obohatit se na úkor obchodní společnosti P. s. Č. r., s. r. o., v níž zastával pozici jednatele, převedl z jejího bankovního účtu na svůj soukromý bankovní účet celkem 560 000 Kč, přičemž jednotlivé platby vykazoval jako platby za nájemné v objektu jeho soukromé nemovitosti v XY, který však v uvedené době nebyl způsobilý k užívání pro účely obchodní společnosti P. s. Č. r., s. r. o., čímž jí způsobil škodu v celkové výši 560 000 Kč. Skutkové okolnosti formulované pod bodem III., které soudy posoudily jako přečin porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle § 225 tr. zákoníku, Nejvyšší soud vzhledem ke kasačnímu výroku ohledně tohoto skutku uvede níže v bodě 19. tohoto usnesení. II. Dovolání obviněného a vyjádření k němu 4. Obviněný O. F. podal prostřednictvím svého obhájce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 10. 1. 2024, sp. zn. 31 To 460/2022, dovolání, které opřel o první alternativu dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy, že rozhodná skutková zjištění určující pro naplnění znaků trestného činu jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Druhý dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. uplatnil obviněný s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. 5. Obviněný především vytkl odvolacímu soudu nedostatky v odůvodnění jeho rozsudku, což je však podle § 265a odst. 4 tr. ř. nepřípustné. Konkrétně pak obviněný namítl, že ačkoli odvolací soud doplnil dokazování ke skutku pod bodem I., což si obviněný vyložil tak, že nepovažoval tento skutek za dostatečně objasněný, tento soud vůbec nevysvětlil v důvodech svého rozsudku, v jakém rozsahu došlo k doplnění skutkových zjištění v tomto bodě či k jeho změnám. Podle obviněného je proto tento rozsudek nutné označit za nepřezkoumatelný a ve vytýkaném postupu odvolacího soudu spatřoval porušení svého práva na spravedlivý proces. 6. Ohledně skutku pod bodem III. se obviněný ohradil proti jeho popisu a právnímu posouzení. Tzv. skutková věta podle jeho přesvědčení postrádá vyjádření subjektivní stránky, rovněž z ní nevyplývá, že jednal v úmyslu hrubě ztížit výkon funkce insolvenčního správce a ztížit účel insolvenčního řízení, čímž nebylo respektováno ustanovení § 120 odst. 3 tr. ř. Tuto vadu obviněný namítal již v odvolacím řízení, avšak Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci se jeho výhradou nezabýval. Uvedené nesprávnosti pak vedly k nesprávnému právnímu posouzení tohoto skutku ve vztahu k naplnění objektivní i subjektivní stránky přečinu porušení povinnosti v insolvenčním řízení. K otázce zavinění ještě obviněný připomněl, že prvostupňové rozhodnutí insolvenčního soudu, jímž mu bylo nařízeno zaplatit insolvenčnímu správci DV Insolvence, v. o. s., na účet majetkové podstaty dlužníka P. 24 550 790 Kč, v době podání návrhu na katastrální úřad ještě nenabylo právní moci, a proto mu z tohoto rozhodnutí v uvedenou dobu neplynuly žádné povinnosti. Obviněný pouze realizoval své ústavní právo volně disponovat s vlastním majetkem. Současně obviněný namítal nedostatek naplnění znaku skutkové podstaty podle § 225 tr. zákoníku, který spočívá ve hrubém ztěžování výkonu funkce insolvenčního správce. Doplnil, že podání návrhu na nařízení předběžného opatření je zcela standardním úkonem insolvenčního správce, nelze je proto považovat za neobvyklý či ztěžující výkon jeho funkce. 7. Co se týká přečinu zpronevěry, jímž byl uznán vinným pod bodem I., obviněný popřel, že by z obchodní společnosti P. s. Č. r., s. r. o., nelegálně vyváděl jakékoli finanční prostředky. Označil takovou představu za naprosto nelogickou s ohledem na to, jakou důvěru měl v ekonomický růst této obchodní společnosti, což vyplývá i z jeho poskytované finanční podpory do jejího majetku. Úmyslné zavinění v tomto případě odvolací soud vůbec neodůvodnil a zároveň se nevypořádal s verzí obviněného, podle níž měla být v budoucnu snížena kupní cena za nemovitosti, které hodlal po rekonstrukci převést na obchodní společnost P. s. Č. r., s. r. o., o zaplacené nájmy. Proto bylo vyloučeno, aby měl v úmyslu vyvádět peníze z této obchodní společnosti, a to tím spíše, že nájemce za uhrazené nájemné dostal předmětnou nemovitost k užívání ve stavu shell & core (prostory ve stavu k dodělání). Současně obviněný u skutku pod bodem I. brojil proti výši škody, jež správně měla být zkrácena o hodnotu protiplnění, které za uhrazené nájemné poskytl ve formě „užívání nedokončených prostor“. V návaznosti na snížení celkové výše způsobené škody, jež by podle obviněného nedosahovala hranice 100 000 Kč, se obviněný domáhal promlčení trestního stíhání vedeného pro skutek pod bodem I. 8. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně a tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. 9. Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k dovolání obviněného prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen jako „státní zástupce“). Podle jeho názoru je dovolání obviněného v tom rozsahu, v němž odpovídá uplatněným dovolacím důvodům, zjevně neopodstatněné. Dovolací námitky se shodují s těmi, jež obviněný vznesl v odvolacím řízení, přičemž Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci se s nimi dostatečně vypořádal v bodech 25. až 29. svého rozhodnutí. Proto státní zástupce navrhl odmítnout dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. III. Posouzení důvodnosti dovolání a) Obecná východiska 10. Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům. 11. Obecně lze uvést, že dovolací důvod obsažený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze úspěšně uplatnit, pokud rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech anebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Naplnění tohoto dovolacího důvodu tedy spočívá ve významném narušení procesu dokazování, jež má za následek deformaci skutkových zjištění v intenzitě, která již v dostatečné míře zasahuje do práva na spravedlivý proces a je způsobilá ovlivnit rozhodnutí soudů v otázce naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu, o nějž v daném případě šlo. Citovanému dovolacímu důvodu ovšem neodpovídají námitky, které pouze obecně vytýkají nesprávné hodnocení důkazů, případně pouze poukazují na jinou verzi skutkového stavu, aniž by z nich byly zřejmé konkrétní a evidentní rozpory mezi obsahem důkazů a jejich interpretací soudy obou stupňů, ani takové námitky, které se týkají jen nepodstatných skutkových zjištění (srov. rozhodnutí č. 19/2023 Sb. rozh. tr.). Jak již bylo avizováno, obviněný využil první z uvedených alternativ tohoto důvodu dovolání. 12. Další obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je určen k nápravě vyjmenovaných rozhodnutí, která spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Vadou, která může být vytýkána prostřednictvím tohoto důvodu dovolání, je proto jen nesprávné použití ustanovení hmotného práva, typicky trestního zákoníku, případně na něj navazujících hmotněprávních norem mimo oblast trestního práva. K výkladu tohoto dovolacího důvodu Nejvyšší soud připomíná, že je dán tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. 13. Nutno předeslat, že převážná část dovolacích námitek obviněného, které uplatnil ve vztahu ke skutku pod bodem III. výroku o vině vysloveném rozsudkem soudu prvního stupně, odpovídala vadám definovaným v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., proto Nejvyšší soud na jejich podkladě přezkoumal podle § 265i odst. 3, 4 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost této napadené části rozsudku odvolacího soudu, který jej ponechal nedotčen, i řízení jemu předcházející. Nejvyšší soud shledal většinu námitek proti bodu III. opodstatněnými, přičemž ostatní výhrady obviněného, které se týkaly skutku pod bodem I., důvodné nebyly, resp. ani neodpovídaly vadám, k jejichž nápravě jsou oba odkazované dovolací důvody určeny. b) K neopodstatněným námitkám obviněného ke skutku pod bodem I. 14. Nejprve je vhodné připomenout, že pokud se obviněný ohradil proti odůvodnění napadeného rozsudku, je v tomto rozsahu jeho dovolání nepřípustné podle § 265a odst. 4 tr. ř. Konkrétně obviněný vytýkal odvolacímu soudu, že ačkoli ohledně skutku pod bodem I. doplnil ve veřejném zasedání dokazování, nepromítl žádné změny skutkových zjištění do popisu této části výroku o vině, ani do příslušné pasáže odůvodnění svého rozsudku. Je tedy zřejmé, že procesní postup odvolacího soudu si obviněný vyložil tak, že odvolací soud měl pochybnosti o správnosti objasnění tohoto skutku, přesto nijak nezasáhl do jeho formulace, resp. ponechal jej nedotčen. Takový názor obviněného je však nutné označit za zcela lichý, neboť jde o zjevné nepochopení okolností, pro něž odvolací soud přistoupil k doplnění důkazů, či zopakování některých z těch, které byly provedeny v hlavním líčení. 15. Obecně dokazování v odvolacím řízení je třeba chápat jako prostředek sloužící k tomu, aby byly výsledky objasňování skutkových zjištění soudem prvního stupně, na nichž spočívá přezkoumávaný rozsudek, buď potvrzeny jako správné, nebo aby správnost původního dokazování a jeho vyhodnocení byla zpochybněna a umožnila nápravu vad napadeného rozsudku. Meze doplnění dokazování před odvolacím soudem jsou limitovány potřebou spolehlivě rozhodnout o odvolání a odvíjejí se od obsahu a rozsahu přezkumné činnosti odvolacího soudu ve smyslu § 254 tr. ř. (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 3120). Obviněný přitom v rámci odůvodnění svého odvolání založeného na č. l. 1669 a násl. tr. spisu argumentoval mj. nájemními smlouvami, z jejichž obsahu dovozoval oprávněnost úhrady nájemného obchodní společností P. s. Č. r., s. r. o., v rozhodném období. Odvolací soud tudíž tyto důkazní prostředky provedl podle § 263 odst. 6 tr. ř. ve veřejném zasedání dne 10. 1. 2024, aby mohl zodpovědně rozhodnout o odvolacích námitkách obviněného. Obsahem těchto důkazů se pak soud pečlivě zabýval (srov. zejména bod 25. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), následně však dospěl ke stejnému skutkovému závěru jako soud prvního stupně s tím, že obě nájemní smlouvy byly fiktivní (srov. bod 26 rozsudku odvolacího soudu). V tomto ohledu proto nelze akceptovat názor obviněného o nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku odvolacího soudu, neboť on sám zcela pominul jeho hodnotící úvahy v obou shora označených bodech odůvodnění. Do jisté míry lze připustit, že odvolací soud nepřesně označil svůj postup jako doplnění dokazování, byť ve skutečnosti šlo o opakování části listinných důkazů, které byly provedeny již u hlavního líčení konaného dne 13. 6. 2022 (srov. č. l. 1641 tr. spisu). Kromě nájemních smluv však odvolací soud ve veřejném zasedání skutečně doplnil ve vztahu ke skutku pod bodem I. dokazování i zcela novým důkazem, který neměl soud prvního stupně k dispozici, a to rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 1. 6. 2022, č. j. 38 Cm 122/2015-1900 (srov. protokol o veřejném zasedání ze dne 24. 11. 2023, č. l. 1717 verte tr. spisu). Odvolací soud se dostatečně vypořádal i s obsahem tohoto rozhodnutí (srov. bod 27. rozsudku) a vyhodnotil je tak, že v podstatě přispěl k podpoře skutkového závěru přijatého soudem prvního stupně ve vztahu k bodu I. Odvolací soud tedy mj. na podkladě doplněného a opakovaného dokazování potvrdil správnost skutkových i právních závěrů Okresního soudu v České Lípě ohledně skutku pod bodem I. Přezkumné činnosti odvolacího soudu proto nelze v tomto ohledu ničeho vytknout, soud se zabýval důsledně všemi výhradami obviněného, které v odvolání uplatnil ke skutku právně posouzenému jako přečin zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku a v odůvodnění svého rozsudku se s nimi přesvědčivě vypořádal. 16. K dalším námitkám obviněného o zjevném rozporu mezi obsahem provedených důkazů a rozhodnými skutkovými zjištěními soudů a proti právnímu posouzení skutku pod bodem I. lze souhrnně nejprve obecně uvést, že představují opakování jeho dosavadní obhajoby. Jde o prezentaci nesouhlasu obviněného s vyhodnocením jednotlivých důkazů soudy obou stupňů a s tím, k jakému skutkovému zjištění soudy dospěly v bodě I. výroku o vině rozsudku Okresního soudu v České Lípě. V tomto ohledu lze jen stručně zdůraznit, že soudy obou stupňů nepřiznaly reálný podklad pro uzavření obou nájemních smluv, jejichž pravým účelem bylo obstarat právní důvod pro vyvedení finančních prostředků z majetku obchodní společnosti P. s. Č. r., s. r. o., ve prospěch obviněného. Úmyslné zavinění je vyjádřeno přímo v tzv. skutkové větě (srov. „v úmyslu sebe obohatit na úkor této společnosti…“), byť za použití textu zákona, nicméně přímý úmysl podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku je dostatečně zřetelný již ze způsobu provedení tohoto přečinu v komplexu celého popisu této části výroku o vině ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (srov. především bod 26.). Rovněž odvolací soud reagoval na shodnou námitku obviněného a srozumitelně vysvětlil své úvahy v bodě 27. svého rozsudku. O fiktivní povaze sporných nájemních smluv vypovídá především skutečnost, že prostory v objektu v XY nebyly v rozhodné době stavebně připravené jako kanceláře pro potřeby poškozené obchodní společnosti, o uzavření těchto smluvních ujednání obviněným nebyl informován ani její společník V. D. Protože tedy bylo vyloučeno, aby obchodní společnost P. s. Č. r., s. r. o., od února 2012 do dubna 2013 prostory v areálu vlastněném obviněným, či jeho manželkou, využívala, nebyl jakýkoli oprávněný důvod pro placení nájemného, jehož celková suma představuje výši škody, jak ji správně stanovily soudy obou stupňů. Ze stejného důvodu nelze akceptovat ani výtky obviněného k otázce promlčení trestního stíhání v návaznosti na případné snížení výše škody, tudíž trestní sazby, a to v souvislosti s jeho tvrzením, že v praxi se běžně pronajímají prostory k dodělání („shell and core“). Za situace, v níž bylo najisto postaveno, že sporná smluvní ujednání měla pouze fiktivní charakter, nedošlo tak k reálnému naplnění vzájemného plnění smluvních stran, nelze z nich vyvodit žádné důsledky. V tomto ohledu jde výlučně o skutkovou výhradu, která je mimo rámec přezkumné činnosti dovolacího soudu. 17. Ze všech shora uvedených důvodu proto Nejvyšší soud neshledal dovolací námitky proti skutkovému zjištění a právnímu posouzení skutku pod bodem I. výroku o vině vysloveném rozsudkem soudu prvního stupně důvodnými. Rovněž úvahy odvolacího soudu, jež přesvědčivě vyložil v odůvodnění svého rozsudku, a které jej vedly k potvrzení správnosti závěrů přijatých soudem prvního stupně v napadené části skutku pod bodem I., jsou logické, odpovídají výsledkům dokazování bez jakýchkoli známek rozporů. Nejvyšší soud se ztotožnil s veškerou argumentací soudů obou stupňů o spáchání přečinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku obviněným a v podrobnostech na ni odkazuje. Nakonec ani sám obviněný nepředložil konkrétní výhrady na jím tvrzený nesoulad mezi obsahem určitých důkazů a jejich interpretací v napadeném rozhodnutí. c) K důvodným námitkám obviněného ve vztahu ke skutku pod bodem III. 18. Obviněný v dovolání důrazně brojil proti naplnění objektivní i subjektivní stránky skutkové podstaty přečinu porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle § 225 tr. zákoníku a Nejvyšší soud v podstatě všem jeho výhradám přisvědčil. 19. Pro lepší srozumitelnost vytýkaných vad Nejvyšší soud stručně shrne skutková zjištění, která se stala podkladem pro vyslovení výroku o vině pod bodem III. rozsudku soudu prvního stupně. Obviněnému je vytýkáno, že dne 23. 6. 2020 podal na příslušném katastrálním úřadě návrh na vklad vlastnického práva k nemovitostem blíže specifikovaným v tzv. skutkové větě ve prospěch obchodní společnosti C., jejímž jediným akcionářem je manželka obviněného a obviněný členem představenstva. Tomuto právnímu jednání obviněného, jímž se měl zbavit svého jediného hodnotného majetku, předcházelo vyhlášení v té době ještě nepravomocného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Liberci ze dne 8. 10. 2019, sp. zn. 57 ICm 4453/2017, který mj. obviněnému ukládal povinnost do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit částku ve výši 550 790 Kč insolvenčnímu správci do majetkové podstaty insolvenčního dlužníka P. 24, a dále částku 38 934 Kč přímo insolvenčnímu správci DV Insolvence, v. o. s., jako náhradu nákladů řízení. Insolvenční správce byl proto nucen obrátit se na soud s návrhem na nařízení předběžného opatření s cílem zamezit obviněnému v nakládání s vlastním majetkem. 20. Již při shlédnutí takto ve stručnosti popsaného skutku, který soudy v podstatě převzaly z obžaloby, je evidentní, že neobsahuje většinu okolností, které by charakterizovaly všechny znaky skutkové podstaty přečinu porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle § 225 tr. zákoníku. Obviněnému je v podstatě vytýkáno nakládání s jeho vlastním majetkem, s nímž nesporně mohl ke dni 23. 6. 2020 volně disponovat, neboť výše citovaný rozsudek o uložení povinnosti zaplatit necelých 600 000 Kč dosud nenabyl právní moci. Bez zjištění dalších nezbytných okolností tedy nebylo k uvedenému dni možné považovat tuto spornou majetkovou dispozici samu o sobě za protiprávní. Navíc ve skutku chybí vyjádření skutečnosti, že šlo o jediný hodnotný majetek, jehož případným zpeněžením by mohl splnit citovaným rozsudkem uloženou povinnost platby insolvenčnímu správci, obžaloba ani soudy nijak nezkoumaly případné možnosti obviněného splnit budoucí závazek z dosud nepravomocného rozsudku. Rovněž je třeba souhlasit s dovolací námitkou obviněného, podle níž ve skutku chybí okolnosti charakterizující zavinění obviněného jako další nezbytný znak skutkové podstaty každého trestného činu. Dalším zjevným nedostatkem zjištění soudů, který lze označit za jeho nejvýznamnější vadu, je chybějící naplnění znaku, jež spočívá v hrubém ztěžování výkonu funkce insolvenčního správce a následku spočívajícímu v ohrožení účelu insolvenčního řízení, k němuž došlo v příčinné souvislosti s hrubým ztěžováním výkonu funkce insolvenčního správce, což obviněný důvodně namítl v dovolání. Tyto znaky jsou v podstatě jen konstatovány v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně v bodě 32. a v rozsudku odvolacího soudu pod bodem 29., aniž by soudy tyto své právní závěry opřely o argumentaci odpovídající jejich právním úvahám. Soudy se v tomto ohledu víceméně soustředily na porovnání data konání odvolacího řízení ve věci týkající se zaplacení stanovených částek do majetkové podstaty dlužníka P. 24 s. r. o., resp. insolvenčnímu správci, a podání návrhu na zahájení vkladového řízení ohledně převodu nemovitého majetku obviněného. 21. Pachatelem přečinu porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle § 225 tr. zákoníku bývá sice v praxi nejčastěji přímo insolvenční dlužník, avšak mohou se ho dopustit i další osoby, které budou mařit nebo hrubě ztěžovat výkon funkce insolvenčního správce například tím, že mu jako povinné osoby neposkytnou součinnost podle § 43 a § 44 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále též jen jako „IZ“), nevydají plnění z neúčinných právních úkonů dlužníka do majetkové podstaty podle § 237 IZ, neoznámí insolvenčnímu správci, že mají u sebe majetek dlužníka, který náleží do majetkové podstaty, nebo neumožní prohlídku a ocenění takového majetku podle § 213 IZ apod. (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, str. 2905). Soudy však v posuzované trestní věci nedospěly k závěru o porušení některé takové povinnosti vymezené v IZ. Nicméně právní praxe zastává názor, že se tohoto přečinu lze dopustit i jednáním, které nespočívá přímo v porušení či neplnění povinností stanovených v IZ, ale také jiným jednáním, jestliže jeho smyslem je znemožnění nebo alespoň podstatné ztížení výkonu funkce insolvenčního správce; přičemž předpokladem právního posouzení jako přečinu porušení povinnosti v insolvenčním řízení musí být závěr mj. o úmyslném zavinění pachatele ve vztahu k následku předvídanému v § 225 tr. zákoníku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 5 Tdo 777/2005 , uveřejněné pod T 811 v sešitě 17 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha). Z hlediska nezbytného následku (ohrožení účelu insolvenčního řízení) v případě skutku pod bodem III. není zřejmé, které skutkové okolnosti mají zakládat naplnění tohoto zákonného znaku objektivní stránky přečinu podle § 225 tr. zákoníku. Jak již bylo konstatováno, odvolací soud se k ohrožení účelu insolvenčního řízení vůbec nevyjádřil a soud prvního stupně bez jakýchkoli podrobností v bodě 32. odůvodnění svého rozsudku pouze stroze konstatoval, že obviněný „… minimálně v úmyslu nepřímém ztížil výkon funkce insolvenčního správce a ohrozil tak jednoznačně účel insolvenčního řízení…“, což k nezpochybnitelnému naplnění tohoto znaku nepostačuje. Ve smyslu § 1 IZ lze spatřovat v účelu insolvenčního řízení primárně řešení úpadku nebo hrozícího úpadku dlužníka soudním řízením některým ze stanovených způsobů tak, aby došlo k uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem nebo hrozícím úpadkem a k co nejvyššímu a zásadně poměrnému uspokojení dlužníkových věřitelů, nebo aby bylo dosaženo oddlužení dlužníka. Ohrožením náležitého uspořádání majetkových vztahů dlužníka k osobám dotčeným jeho úpadkem se soudy v posuzované trestní věci prakticky vůbec nezabývaly. 22. Nicméně k alternativnímu znaku spočívajícímu ve hrubém ztěžování výkonu funkce insolvenčního správce, který podle tzv. právní věty soudy zvolily, odvolací soud v bodě 29. svého rozsudku správně vyložil, že k jeho naplnění dojde zejména tím, že pachatel vytvořil podmínky, v jejichž důsledku je třeba k výkonu funkce insolvenčního správce vynaložit podstatně více energie, času a prostředků, než by jinak bylo nutné. Soud prvního stupně neposkytl v tomto ohledu žádnou úvahu, na niž by bylo možné reagovat, tudíž lze vycházet v zásadě ze samotného popisu skutku. Z něho vyplývá, že hrubé ztěžování výkonu funkce insolvenčního správce ze strany obviněného spočívalo v podání návrhu ke Katastrálnímu úřadu Libereckého kraje, Katastrální pracoviště XY, na což musel insolvenční správce reagovat tím, že se u insolvenčního soudu dožadoval vydání rozhodnutí o nařízení předběžného opatření ohledně dalšího nakládání s nemovitým majetkem obviněného. Právě tento úkon insolvenčního správce zmínil odvolací soud při výkladu naplnění znaku ztěžování výkonu jeho funkce (srov. bod 15. odůvodnění jeho rozsudku). Nejvyšší soud musí dát za pravdu důvodné výtce obviněného, že samostatné právní jednání obviněného spočívající v podání návrhu na zahájení vkladového řízení u příslušného katastrálního úřadu, které si vynutilo zmíněnou reakci insolvenčního správce, nelze posoudit jako hrubé ztěžování výkonu funkce insolvenčního správce. Tento znak předpokládá takové jednání pachatele přečinu porušení povinnosti v insolvenčním řízení, které především musí z hlediska pracovního zatížení insolvenčního správce vyvolat potřebu jeho zvýšené aktivity či mimořádného úsilí, než jaké činí běžně v rámci plnění svých povinností insolvenčního správce. Ke hrubému ztížení výkonu funkce insolvenčního správce musí také skutečně dojít. Podání návrhu insolvenčnímu soudu rozhodně nelze bez dalšího mezi takové úkony zařadit. Jde totiž o poměrně běžnou činnost insolvenčního správce, která spadá mezi standardy výkonu funkce insolvenčního správce vymezené vyhláškou ministerstva spravedlnosti č. 121/2019 Sb., o materiálním vybavení a standardech výkonu funkce insolvenčního správce, ve znění pozdějších předpisů. Vyhláška například ukládá insolvenčnímu správci povinnost nakládat transparentně s majetkovou podstatou, spravovat ji a nakládat s ní způsobem, který nevede ke snížení uspokojení věřitelů nebo k poškození oprávněných zájmů dlužníka, dále povinnost podle nezbytných podkladů prověřovat možnou neplatnost a neúčinnost právních úkonů dlužníka a případně se bez zbytečného odkladu dovolat neplatnosti právních úkonů nebo odporovat neúčinným právním úkonům, provádět pravidelně kontrolu účetnictví a daňové evidence vedené dlužníkem a mnohé další povinnosti [srov. § 6 a § 7 písm. g), h), j) citované vyhlášky]. Již samotný pojem „hrubé ztěžování“ znamená, že půjde v praxi o aktivitu většího rozsahu či intenzity ze strany insolvenčního správce, které musí vynaložit za účelem ochrany majetkové podstaty. Jediné podání návrhu k insolvenčnímu soudu insolvenčním správcem nelze hodnotit jako jednání vymykající se obvyklému výkonu funkce insolvenčního správce, neboť představuje poměrně běžnou, rutinní činnost insolvenčního správce. Právní jednání obviněného, jímž se obrátil na uvedený katastrální úřad, bylo v rozhodné době oprávněným projevem nakládání obviněného s jeho vlastním majetkem, k němuž v rozhodné době nebyl vázán jakýmikoli omezeními, např. pravomocným rozhodnutím soudu, určitým zákonným ustanovením podle IZ apod. Nicméně je možné v tomto ohledu rozumět úvaze soudů, neboť je na místě důvodný předpoklad, že obviněný vytýkaným způsobem jednal právě z obavy před hrozbou ztráty nemovitého majetku v reakci na jemu uloženou povinnost finančního plnění. Současně však nebylo objasňováno (srov. bod 20. shora), zda by obviněný nebyl schopen uhradit finanční závazek z jiných zdrojů, a zda by tedy bylo vůbec nutné se domáhat zpeněžení předmětných nemovitostí. Avšak, jak bylo již konstatováno, je pro posouzení trestní odpovědnosti obviněného v posuzované trestní věci významné především to, že reakce insolvenčního správce odpovídala nastalé situaci a následným vydáním soudního rozhodnutí o nařízení předběžného opatření došlo k nápravě, aniž by úkon insolvenčního správce dosáhl intenzity hrubého ztížení výkonu jeho funkce ve smyslu zákonného znaku skutkové podstaty přečinu podle § 225 tr. zákoníku. 23. Pokud jde o zavinění pachatele přečinu porušení povinnosti v insolvenčním řízení, vyžaduje se úmysl, přičemž postačuje úmysl nepřímý podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, musí však zahrnovat veškeré znaky objektivní stránky tohoto trestného činu. V otázce naplnění subjektivní stránky přečinu porušení povinnosti v insolvenčním řízení je nutné rovněž považovat námitku obviněného za důvodnou, neboť z popisu skutku není jeho úmysl dostatečně zřetelný. Jestliže ale skutkové zjištění nezahrnuje veškeré znaky objektivní stránky příslušné skutkové podstaty, jak Nejvyšší soud konstatoval shora, nebylo ani možné uvažovat o úmyslném zavinění obviněného ke ztěžování výkonu funkce insolvenčního správce a ohrožení účelu insolvenčního řízení. 24. Nejvyšší soud tedy ze všech shora uvedených důvodů shledal v napadeném rozsudku odvolacího soudu i jemu předcházejícím řízení včetně rozsudku soudu prvního stupně vady v právním posouzení skutku popsaného pod bodem III., neboť nevykazuje všechny znaky skutkové podstaty přečinu porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle § 225 tr. zákoníku. Nejvyšší soud proto podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. částečně zrušil dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu, a to ve výroku podle § 259 odst. 3 tr. ř., jímž byl obviněnému O. F. uložen trest a jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn. Současně Nejvyšší soud zrušil i všechna další rozhodnutí obsahově navazující na zrušené části rozsudku, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. 25. Vzhledem k povaze zjištěných pochybení nebylo třeba věc vracet do stadia řízení před soudem prvního stupně, byť i jím vydaný rozsudek je zatížen vytýkanými vadami. Nápravu bude schopen zajistit odvolací soud, a to i se zřetelem k zájmu na rychlosti trestního řízení. V novém odvolacím řízení Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ve vztahu ke skutku pod bodem III. opětovně posoudí naplnění znaků skutkové podstaty přečinu porušení povinnosti v insolvenčním řízení, přitom se bude řídit právním názorem vysloveným v tomto rozhodnutí Nejvyššího soudu. Za tímto účelem podle okolností případu a aktivity obžaloby, jejímž úkolem je mj. formulovat skutek dostatečně konkrétně tak, aby vystihoval právní kvalifikaci podle příslušného ustanovení trestního zákona, doplní dokazování, případně některé důkazy zopakuje. Současně Nejvyšší soud připomíná, že kasační výrok v dovolacím řízení byl učiněn na podkladě dovolání obviněného a také odvolací řízení bylo iniciováno pouze obviněným, tudíž odvolací soud musí respektovat zásadu zákazu změny k horšímu ( reformationis in peius ) ve smyslu § 265s odst. 2 tr. ř. a § 259 odst. 4 tr. ř. Dále je třeba upozornit na chybějící výrok dovoláním napadeného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci, který v předchozím odvolacím řízení opomenul po zrušení části výroku o vině (bod. II. rozsudku soudu prvního stupně) zrušit celý výrok o trestu vyslovený napadeným rozsudkem (§ 258 odst. 2 tr. ř.). Vzhledem ke kasačnímu výroku nepostupoval Nejvyšší soud podle § 265l odst. 2 tr. ř. a nevrátil věc k doplnění tohoto chybějícího výroku, uvedené pochybení bude třeba napravit v novém odvolacím řízení. Nejvyšší soud rovněž připomíná, že neměl žádné pochybnosti o správnosti výroku o vině obviněného přečinem zpronevěry pod bodem I. rozsudku soudu prvního stupně, jeho dovolací námitky z větší části ani neodpovídaly uplatněným ani jiným dovolacím důvodům (srov. body 14. až 17. tohoto usnesení). V novém odvolacím řízení tak bude třeba zrušit výrok o trestu uloženého rozsudkem soudu prvního stupně a poté se zabývat odvoláním obviněného ohledně výroků pod body I. a III. téhož rozsudku. Při opětovném posuzování skutku pod bodem III. je odvolací soud vázán právním názorem vysloveným v tomto rozhodnutí Nejvyššího soudu (srov. § 265s odst. 1 tr. ř.). Podle výsledku přezkoumání této části rozsudku soudu prvního stupně bude nutné znovu rozhodnout a případně uložit obviněnému trest za přečin zpronevěry, jehož se dopustil skutkem pod bodem I., pokud dojde ke zproštění obžaloby obviněného ze skutku pod bodem III. IV. Závěrečné shrnutí 26. Nejvyšší soud na podkladě všech popsaných skutečností dospěl k závěru, že část námitek obviněného O. F., které uplatnil v dovolání ohledně skutku pod bodem III., odpovídala označeným dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., měla navíc opodstatnění, a proto Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. b) tr. ř.] z podnětu dovolání obviněného částečně zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 10. 1. 2024, sp. zn. 31 To 460/2022, včetně obsahově navazujících rozhodnutí a v rozsahu zrušení věc vrátil tomuto soudu, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/23284/	21.08.2024	7 Td 32/2024	Sbírkový text rozhodnutí Nejvyšší soud ve věci obviněných J. I. a V. T., vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 4 T 102/2024, rozhodl, že se podle § 25 tr. ř. věc Okresnímu soudu v Novém Jičíně neodnímá. I. Návrh na delegaci 1. Státní zástupce Okresního státní zastupitelství v Novém Jičíně podal dne 25. 7. 2024 u Okresního soudu v Novém Jičíně obžalobu na obviněné J. I. a V. T. pro zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, dílem dokonaný a dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Tohoto deliktu se měli podle skutkových zjištění dopustit v období od 6. 12. 2022 do 1. 4. 2023 celkem padesáti sedmi dílčími útoky spočívajícími v tom, že z místa tehdejšího společného bydliště v Teplicích, po předchozí dohodě s úmyslem se neoprávněně obohatit, dálkově přes internet na e-shopech různých podnikatelských subjektů objednávali zboží, které neměli v úmyslu zaplatit, přičemž část zboží jim byla odeslána a část nikoli. Uvedeným jednáním měli způsobit škodu ve výši 242 407,34 Kč a mohli způsobit další škodu ve výši 871 435,16 Kč. 2. Dne 8. 8. 2024 byl Nejvyššímu soudu předložen trestní spis Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 4 T 102/2024 k rozhodnutí o návrhu tohoto soudu na odnětí věci a její přikázání Okresnímu soudu v Teplicích. Okresní soud především poukázal na nepříznivý zdravotní stav obviněného J. I., který vyplývá z dokumentů na č. l. 1040 a násl. tr. spisu. Podle tam založeného rozhodnutí ČSSZ ze dne 30. 10. 2023, č. j. R-30.10.2023-4210/900 829 3052, náleží obviněnému J. I. invalidní důchod pro invaliditu II. stupně aktuálně v částce 10 633 Kč. Podle posudku o invaliditě, který byl vydán dne 7. 7. 2023 OSSZ v Teplicích, byl posuzován pro účely rozhodnutí o invaliditě a jeho pracovní schopnosti zdravotní stav obviněného, a to s posudkovým zhodnocením, že obviněný trpí „astmatem bronchiale středně těžké persitující v kontrolách TRN“, s tím, že se jedná o dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav ve smyslu § 25 zákona č. 155/1995 S., o důchodovém pojištění. Podle uvedeného posudku z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu poklesla pracovní schopnost obviněného o 60 %. Obviněný je schopen po vzniku invalidity II. stupně vykonávat výdělečnou činnost jen s podstatně menšími nároky na tělesné, smyslové nebo duševní schopnosti. Jedná se o dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav, který má obviněný od dětství. 3. Z výčtu uvedených zdravotních zjištění je podle okresního soudu patrné, že zdravotní a sociální možnosti obviněného J. I. osobně se účastnit řízení u Okresního soudu v Novém Jičíně jsou s ohledem na vzdálenost místa jeho aktuálního pobytu podstatně ztížené, což je reálně prokazováno také tím, že již v průběhu přípravného řízení byl výslech obviněného policejním orgánem uskutečněn dne 5. 4. 2023 v Teplicích. Okresní soud proto vyjádřil důvodnou obavu, že kombinace nepříznivého zdravotního stavu obviněného J. I. a skutečnosti, že je odkázán v zásadě na přiznaný invalidní důchod v částce 10 633 Kč, mu nebude umožňovat plnohodnotnou účast na vedeném hlavním líčení, tak aby mohl realizovat všechna práva, která mu ve smyslu ustanovení § 33 odst. 1 tr. ř. náležejí. Oprávněnost této obavy nelze rozptýlit například ani tím, že by bylo hlavní líčení konáno za využití videokonference ve spolupráci s Okresním soudem v Teplicích, v jehož územním obvodu se obviněný J. I. zdržuje, neboť využití technických prostředků videokonference jen v omezeném rozsahu umožňuje například to, aby se obviněný v případě svého zájmu mohl seznamovat s obsahem trestního spisu, nebo aby se v souladu se svými možnostmi mohl dostavovat k takto nařízeným hlavním líčením, jejichž uskutečnění odvisí od obsazenosti videokonferenčních jednacích síní u obou soudů, provádět v odpovídajícím rozsahu poradu se svým obhájcem apod. 4. Velmi pravděpodobnou komplikací, která může trestní stíhání obviněného v řízení před soudem nepřiměřeně prodlužovat, je navíc výskyt bronchiálních příhod, zejména astmatických záchvatů a na ně navazující pokles fyzické výkonnosti obviněného. V případě nesoučinnosti obviněného vyvolané zhoršením jeho zdravotního stavu nebo i jinými skutečnostmi by byla pro Okresní soud v Novém Jičíně velmi ztížena, nebo spíše fakticky neuskutečnitelná efektivní komunikace s obviněným a zajištění jeho účasti na probíhajícím hlavním líčení. V provádění nezbytných úkonů trestního stíhání, jako je např. doručování zásilek nebo předvádění obviněného k hlavnímu líčení, by byl Okresní soud v Novém Jičíně závislý na pomoci, kterou by musel zajišťovat Okresní soud v Teplicích. 5. Dále podle soudu nelze přehlédnout, že ve věci obviněná V. T. je rovněž přihlášena k trvalému pobytu a zdržuje se trvale na adrese XY, tedy v územním obvodu Okresního soudu v Teplicích. Bez povšimnutí nelze také ponechat fakt, že v dané věci jsou poškozenými především různé právnické osoby, které – až na společnost K. T. s. r. o., se sídlem XY – nemají sídlo ani žádný věcný vztah k osobám nebo místům, která by se nacházela v územním obvodu Okresního soudu v Novém Jičíně. 6. Za těchto okolností Okresní soud v Novém Jičíně předložil návrh na odnětí a přikázání věci Nejvyššímu soudu, jako soudu nejblíže společně nadřízenému Okresnímu soudu v Novém Jičíně a Okresnímu soudu v Teplicích, kterému by bylo možno s ohledem na uvedená zjištění jako soudu stejného stupně věcně a místně příslušnému věc postupem podle § 25 tr. ř. přikázat. II. Rozhodnutí Nejvyššího soudu o návrhu na delegaci 7. Nejvyšší soud zhodnotil důvody uvedené v návrhu Okresního soudu v Novém Jičíně na delegaci a dospěl k následujícímu závěru. 8. Podle § 25 tr. ř. může být věc z důležitých důvodů odňata příslušnému soudu a přikázána jinému soudu téhož druhu a stupně. Pojem „důležité důvody“ sice není v zákoně blíže definován, ale je nepochybné, že se musí jednat o skutečnosti, jež budou svou povahou výjimečné, neboť ustanovení § 25 tr. ř., podle něhož lze v určitých případech věc delegovat k jinému soudu, je zákonným průlomem do zásady, vyjádřené v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle níž nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Důvody pro odnětí věci příslušnému soudu a její přikázání jinému soudu proto musí být natolik významné, aby dostatečně odůvodňovaly vybočení z výše citovaného ústavního principu. 9. Dále Nejvyšší soud konstatuje, že odejmout lze věc jen soudu příslušnému k jejímu projednání. O místní příslušnosti Okresního soudu v Novém Jičíně k projednání věci obviněných nicméně není pochyb (podvodné jednání obviněných mělo cílit také na společnost K. T., s. r. o., se sídlem XY, okres Nový Jičín), ostatně okresní soud ani svoji příslušnost nesporuje. 10. Z obsahu návrhu na delegaci je pak zřejmé, že okresní soud se důležitých důvodů ve smyslu § 25 tr. ř. dovolává s ohledem na zdravotní stav obviněného J. I. zaznamenaný ve zprávách OSSZ Teplice, které sloužily jako podklad pro přiznání invalidního důchodu pro invaliditu druhého stupně obviněnému. Okresní soud vyjádřil obavu, že kombinace nepříznivého zdravotního stavu obviněného J. I. a skutečnosti, že je odkázán v zásadě na přiznaný invalidní důchod v částce 10 633 Kč, mu nebude umožňovat plnohodnotnou účast na hlavním líčení, tak aby mohl realizovat všechna svá práva obviněného. Nejvyšší soud však v uvedené argumentaci existenci žádných důležitých důvodů opodstatňujících postup podle § 25 tr. ř. neshledal. 11. Jak již bylo řečeno, postup podle citovaného ustanovení je zcela výjimečný, a tedy odůvodněný zcela výjimečnými okolnostmi. Okresní soud však zejména dosud neučinil žádné kroky k předvolání obviněného a konání hlavního líčení u příslušného soudu a toliko předjímá potíže (zdravotní a ekonomické) obviněného se k hlavnímu líčení k Okresnímu soudu v Novém Jičíně dostavit. 12. V uvedené trestní věci jsou obviněny dvě osoby, jež obě nemají bydliště v obvodu příslušného soudu, což ovšem není nijak výjimečná skutečnost, která by mohla bez dalšího delegaci odůvodnit. 13. Z protokolu o výslechu obviněného J. I. pak vyplývá, že jednak obviněný svou vinu doznává. Ohledně zdravotního stavu uvedl, že kromě astmatu žádnou jinou zdravotní indispozicí netrpí. Hradí pravidelné platby na nájemném a výživném na nezletilého syna. Je schopen příležitostných brigád (manuální práce), kterými si přivydělává a dále m. j. uvedl, že je kuřák a za tabák utratí asi 200 Kč měsíčně, alkohol pije příležitostně s náklady asi 600 Kč měsíčně a byť není závislým na drogách, měsíčně za ně vydává asi 2 700 Kč. Rovněž uvedl, že má zájem na uzavření dohody o vině a trestu a na předvolání se bude snažit do Nového Jičína dostavit. Z obsahu spisového materiálu také vyplývá, že obviněný pobírá sociální dávky a invalidní důchod ve výši 10 633 Kč. 14. S ohledem na uvedené a obsah spisového materiálu Nejvyšší soud nemohl v argumentech okresního soudu, jimiž do budoucna předjímal teoreticky možné komplikace na straně obviněného J. I. se kvůli svému nepříznivému zdravotnímu stavu či slabé sociální situaci dostavit k hlavnímu líčení ve své trestní věci, shledat důležité důvody pro tak výjimečný postup podle § 25 tr. ř. 15. V trestním spise se především nenachází žádné zprávy, zejména lékařské, o tom, že by obviněný nebyl v současné době ze zdravotních důvodů schopen se, byť jednorázově, dostavit ve své trestní věci k příslušnému soudu do Nového Jičína. Přičemž důvodem takové neschopnosti dostavit se k příslušnému soudu na straně obviněného může být zejména značně vysoký věk obviněného nebo závažné zdravotní problémy, které např. výrazně omezují jeho mobilitu. Takové skutečnosti však nejsou obsahem trestního spisu. Zde Nejvyšší soud zdůrazňuje, že rozhodnutí o přiznání invalidního důchodu pro invaliditu druhého stupně je vázáno ke snížené pracovní schopnosti obviněného a nikoli k jeho schopnosti (resp. neschopnosti) se dostavit (byť jednorázově) k hlavnímu líčení ve své trestní věci k příslušnému soudu (zde Okresnímu soudu v Novém Jičíně). Rovněž obviněný, zastupovaný obhájcem, sám žádné pochybnosti v daném ohledu nevznesl a vyjádřil svoji snahu se do Nového Jičína k projednání věci dostavit. Přehlédnout nelze rovněž jeho – jistě omezenou a Nejvyšší soud rozhodně nechce zdravotní stav obviněného bagatelizovat – brigádnickou pracovní činnost. 16. Pokud jde o soudem zmiňovanou slabou sociální situaci obviněného pobírajícího invalidní důchod ve výši 10 633 Kč, Nejvyšší soud konstatuje, že ani tento argument není bez dalšího důležitým důvodem ve smyslu § 25 tr. ř., který by odůvodňoval výjimečný průlom do zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, vyjádřené v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Z trestního spisu sice vyplývá, že obviněný podal návrh na přiznání nároku na bezplatnou obhajobu, což ovšem bez dalšího neznamená, že by nemohl vynaložit žádnou finanční částku (s ohledem na výše uvedené jeho pravidelné výdaje, z nichž některé nelze označit za nezbytné) na cestu k příslušnému soudu, aby mohl náležitě hájit svá práva. 17. Nakonec Nejvyšší soud dodává, že na uvedených závěrech ničeho nemění, že v přípravném řízení, které není ovládáno zcela shodnými zásadami jako řízení před soudem, byl obviněný vyslechnut v Teplicích; lze pak přisvědčit okresnímu soudu, že např. konání nařízeného hlavního líčení může zabránit astmatický záchvat obviněného, což by však patrně platilo i pro projednání před Okresním soudem v Teplicích. V podstatě nerozhodné je, že poškozené právnické osoby, se sídly na různých místech České republiky (Praha, Pardubice, Broumov, Ostrava, Olomouc apod.) nemají vztah k územnímu obvodu Okresního soudu v Novém Jičíně. 18. Po pečlivém zvážení okolností případu tak Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v projednávané věci nejsou dány důležité důvody ve smyslu § 25 tr. ř., které by odůvodňovaly odnětí a přikázání věci. 19. Na základě uvedených důvodů rozhodl Nejvyšší soud tak, jak je uvedeno ve výrokové části tohoto usnesení, tedy že se věc Okresnímu soudu v Novém Jičíně neodnímá.
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/23134/	24.07.2024	4 Tdo 555/2024	Sbírkový text rozhodnutí Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání, které podal obviněný Z. P. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 2. 2024, sp. zn. 67 To 18/2024, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 50 T 114/2023. I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 13. 11. 2023, sp. zn. 50 T 114/2023, byl obviněný Z. P. uznán vinným přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že dne 6. 2. 2023 v době okolo 7:00 hod. v Praze XY, na ulici XY, před křižovatkou s ul. XY, ve směru do centra hl. m. Prahy, jako řidič vozidla tov. zn. Peugeot 407, reg. zn. XY, zastavil před jedoucím vozidlem tov. zn. BMW 320D, reg. zn. XY, v důsledku uvedeného manévru a světelného znamení na křižovatce byl řidič tohoto vozidla nucen zastavit, poté z vozidla vystoupil, a s úmyslem konfrontovat řidiče vozidla BMW ohledně předchozího způsobu jeho jízdy přistoupil k přední části zastaveného vozidla BMW, a poté, co se vozidlo obviněného následně snažil řidič vozidla BMW objet, udeřil rukou sevřenou v pěst do víka motorového prostoru vozidla BMW v místě nad levým předním světlem v úrovni levého předního kola v místě výztuhy, čímž došlo k promáčknutí víka motorového prostoru na dvou místech, čímž poškozenému majiteli vozidla BMW spol. B. C., s. r. o., způsobil škodu poškozením ve výši 51 991 Kč. 2. Za uvedené jednání byl obviněný odsouzen podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výměře 100 denních sazeb, přičemž denní sazba činí 350 Kč, tj. celkem 35 000 Kč. Podle § 68 odst. 5 tr. zákoníku bylo stanoveno, že peněžitý trest bude zaplacen ve 14 splátkách po 2 500 Kč měsíčně, s tím, že výhoda splátek peněžitého trestu odpadá, pokud nebude dílčí splátka zaplacena včas. 3. Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 13. 11. 2023, sp. zn. 50 T 114/2023, podal obviněný odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 13. 2. 2024, sp. zn. 67 To 18/2024, tak, že odvolání podle § 256 tr. ř. zamítl. II. Dovolání a vyjádření k němu 4. Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 2. 2024, sp. zn. 67 To 18/2024, podal následně obviněný prostřednictvím obhájkyně dovolání opírající se o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. V dovolání obviněný uvedl, že řidič vozidla BMW do něj najel a ohrozil ho, takže nemůže vyloučit, že se kapoty vozidla dotknul. Dále uvedl, že orgány činné v trestním řízení umožnily zničení jediného a zásadního důkazu a neprovedly rekonstrukci nebo vyšetřovací pokus. V této souvislosti obsáhle citoval nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 1095/15 a rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 8 Tdo 1208/2022 , sp. zn. 8 Tdo 545/2014 a sp. zn. 8 Tdo 1352/2014 . Rovněž hodnotil fotodokumentaci poškození vozidla založenou ve spise. Podle dovolatele došlo k porušení zásady in dubio pro reo a poukázal na rozpornost výpovědí ohledně okolnosti, zda svědek V. svým vozidlem do něho najel. 5. Dále obviněný vytkl, že došlo k použití procesně nepoužitelného důkazu. Soud podle jeho názoru přihlédl k podání vysvětlení, ve kterém obviněný uvedl, že nemůže vyloučit, zda do kapoty praštil či nikoli. Obviněný přitom nikdy nedal souhlas se čtením podaného vysvětlení, přičemž v přípravném řízení odmítl vypovídat. 6. Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 13. 11. 2023, sp. zn. 50 T 114/2023, z důvodů výše uvedených a aby ho zprostil obžaloby. 7. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že o zjevný rozpor skutkových zjištění s provedenými důkazy se jedná v případě, že skutková zjištění nemají na provedené důkazy žádnou obsahovou návaznost, nevyplývají z nich při žádném logicky přípustném způsobu jejich hodnocení nebo jsou dokonce pravým opakem skutečného obsahu provedených důkazů. Takovouto vadu dovolatel nevytýká, pouze provádí vlastní hodnocení pořízené fotodokumentace poškození vozidla a zejména předkládá vlastní skutkovou verzi, podle které vozidlo BMW nepoškodil a podle které do něho naopak svědek V. s tímto vozidlem najel. Dovolatelem zmiňovanou zásadu presumpce neviny nelze vykládat tak, že v případě jakéhokoli rozporu výpovědi obviněného s jiným důkazem, např. svědeckou výpovědí, by soud byl povinen vycházet z výpovědi obviněného, a existenci extrémního rozporu skutkových zjištění s provedenými důkazy nelze dovozovat z toho, že soudy hodnotí důkazy jiným způsobem, než jaký by odpovídal představám obviněného o správném způsobu hodnocení důkazů. 8. Podstatná část námitek dovolatele se týká skutečnosti, že nebyla zajištěna poškozená kapota předmětného motorového vozidla a že následně nebyla provedena rekonstrukce nebo vyšetřovací pokus. Výše uvedená námitka dovolatele se však týká postupu orgánů Policie České republiky v přípravném řízení a takovouto námitku nelze v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst.1 písm. g) tr. ř. uplatňovat. 9. Je skutečností, že v odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně (bod 18) i odvolacího soudu (bod 8) je zmíněna výpověď obviněného z přípravného řízení, která byla učiněna formou vysvětlení zachyceného v úředním záznamu o podaném vysvětlení, který může být jako důkaz v řízení před soudem použit pouze za podmínek § 211 odst. 6 tr. ř. a který v předmětné trestní věci jako důkaz v hlavním líčení vůbec proveden nebyl. Soudy neměly neprocesní výpověď obviněného v rámci svých hodnotících úvah vůbec zmiňovat, nelze však konstatovat, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, by byla založena na procesně nepoužitelných důkazech. Jedině takováto procesní vada by při tom naplňovala dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. 10. Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. III. Přípustnost a důvodnost dovolání 11. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována. 12. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř. 13. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03 ). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.). 14. Z hlediska vlastního rozhodování dovolacího soudu je nutné připomenout, že zákonnost rozhodnutí soudů nižších stupňů napadených dovoláním posuzuje Nejvyšší soud pouze na podkladě námitek uplatněných dovolatelem v jeho mimořádném opravném prostředku, a nikoli s přihlédnutím k tomu, co následně uplatní v tzv. replice (sepsané po uplynutí zákonné lhůty k podání dovolání), v níž má možnost reagovat na argumenty protistrany (ve věci posuzované státním zástupcem) v jejím vyjádření k dovolání. 15. Příkladem lze uvést, že Ústavní soud již v usnesení ze dne 29. 10. 2020, sp. zn. II. ÚS 635/20 , k postupu Nejvyššího soudu týkajícího se jeho přístupu k obsáhlé replice zaslané nově zvolenou obhájkyní stěžovatele po uplynutí lhůty k podání dovolání zdůraznil, že „… v odůvodnění se pak k obsahu repliky podrobněji nevyjadřoval, neboť jej vyhodnotil jako doplnění dovolání po uplynutí zákonné lhůty. Takovému postupu nelze ani z pohledu zachování ústavně zaručených práv stěžovatele nic vytknout, neboť plně vyhovuje zákonnému rámci přezkumu v režimu mimořádných opravných prostředků“. 16. Lze dodat, že – a plyne to i z odkazovaného rozhodnutí – nepřípustnou, po uplynutí dovolací lhůty provedenou změnou důvodu dovolání, se tedy míní nejen změna dovolacího důvodu, tj. záměna či doplnění některé alternativy obsažené ve výčtu § 265b tr. ř., ale též i změna dovolací argumentace ve smyslu vznesení jiných, dalších námitek obsahově podřaditelných pod dovolací důvod uplatněný v zákonem stanovené lhůtě (což se samozřejmě týká i námitek dalších, pod takový důvod nepodřaditelných). 17. Dovolatel proto nemůže (a to i při zachování rozsahu výroků dovoláním napadených a dovolacích důvodů, o něž svůj mimořádný opravný prostředek opírá) po uplynutí lhůty upravené v § 265e tr. ř. rozšiřovat svou argumentaci o námitky v dovolání podaném v zákonné lhůtě neuvedené. To platí ohledně jakéhokoli podání adresovaného soudu, tedy nejen ohledně podání označeného jako doplnění dovolání, ale rovněž i stran námitek obsažených v tzv. replice. Jak již bylo zmíněno, z hlediska vlastního vyhodnocení důvodnosti podaného dovolání jsou veškeré námitky vznesené po lhůtě stanovené v § 265e tr. ř. irelevantní. 18. Uvedené skutečnosti zmiňuje dovolací soud proto, aby vyložil, z jakých důvodů se nevěnoval při posouzení důvodnosti dovolání těm výhradám, které obviněný uplatnil nad rámec námitek snesených v odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku. 19. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ten je naplněn tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. 20. O důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. pak jde v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. 21. Na podkladě obviněným uplatněných dovolacích důvodů a uvedených východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek obviněného. 22. Nejvyšší soud v první řadě konstatuje, že námitky obviněného týkající se nezajištění poškozené kapoty poškozeného motorového vozidla a neprovedení rekonstrukce nebo vyšetřovacího pokusu, a dále, že rozhodná skutková zjištění byla založena na procesně nepoužitelných důkazech, lze formálně podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Soustředěny jsou čistě do oblasti dokazování (skutkové), neboť obviněný poukazuje na to, že důkaz použitý proti němu je procesně nepoužitelný, a dále na to, že soudy nižších stupňů neprovedly důležitý důkaz v podobě rekonstrukce nebo vyšetřovacího pokusu. 23. Nejvyšší soud v posuzované věci žádný, natož pak zjevný rozpor mezi obsahem provedených důkazů a učiněnými skutkovými zjištěními neshledal. Rovněž tak nezjistil, že by při rozhodování o vině obviněného byly brány v potaz jakékoli procesně nepoužitelné důkazy, nebo že by nebyly nedůvodně provedeny podstatné důkazy navržené obviněným. Není zde proto žádný důvod do závěrů soudů nižších stupňů zasahovat. 24. V této souvislosti je namístě připomenout část dovolací argumentace obviněného, v níž zpochybňoval skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně a akceptovaná i soudem odvolacím, s nimiž se neztotožnil a předkládal svoji verzi skutkového děje. Nesouhlasil zejména s hodnocením pořízené fotodokumentace vozidla a výpovědi poškozeného V., přičemž uvedené důkazy interpretoval a hodnotil odlišně od soudu prvního stupně. Takto formulované námitky by bylo možné do jisté míry pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit, nicméně jim nelze přiznat opodstatnění. Nejvyšší soud zde především připomíná, že citovaný dovolací důvod byl do trestního řádu vložen novelou provedenou zákonem č. 220/2021 Sb. Je zřejmé, že jeho vymezení úzce navazuje na soudní praxí vymezená pochybení, která byla součástí extenzivního výkladu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, spočívající v možnosti dovodit jeho naplnění zejména ve stavu opomenutých důkazů, dále v případech, kdy důkaz, resp. jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem, a konečně třetí oblast zahrnovala případy zásadního nesouladu mezi skutkovým zjištěním a skutečnostmi, jež vyplývají z provedených důkazů a v důsledku toho pak i konečným hmotněprávním posouzením. Takový nesoulad bylo nicméně namístě dovodit toliko v případech závažných pochybení, zejména pokud skutková zjištění neměla vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, případně nevyplývala z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, anebo pokud zjištění byla pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2012, sp. zn. 11 Tdo 1494/2011 , nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04 , ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03 , aj.). 25. Žádná taková situace však ve věci obviněného nenastala. Soudy činné dříve ve věci se dostatečně pečlivě zaobíraly provedenými důkazy, které řádně hodnotily zejména podle § 2 odst. 6 tr. ř. a dovodily průběh skutkového děje tak, jak je popsán výše, s tím, že jeho konečný popis je uveden v rozsudku soudu prvního stupně, který potvrdil i soud odvolací. Spolehlivou oporou skutkových zjištění uvedených ve výroku o vině je svědecká výpověď poškozeného, který podrobně, bez jakýchkoli rozporů a celkově přesvědčivě popsal situaci, kdy obviněný pěstí udeřil do víka motorového vozidla. Svědecká výpověď koresponduje s tím, co vyplývá z protokolu o ohledání věci, a dále byla podporována svědeckou výpovědí svědků M. H. a F. P. a listinnými důkazy. 26. Oba soudy činné dříve ve věci v odůvodnění svých rozhodnutích posuzované jednání rozvedly, k čemuž lze odkázat zejména na bod 18 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a body 8 až 11 odůvodnění usnesení odvolacího soudu. Z bodu 18 odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá, že soudem konstatovaná shoda výpovědi svědka V. s výpovědí obviněného se týkala pouze okolnosti, že osobou, která se se svědkem dostala do konfliktu, byl právě dovolatel, přičemž soud výslovně konstatoval, že obviněný na rozdíl od svědka tvrdí, že se vozidla nedotkl. Dovolatel se tedy domáhá pouze toho, aby soud tento důkaz hodnotil jiným způsobem. Nelze tedy dovodit, že by rozhodná skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně, která jsou určující pro naplnění znaků předmětného trestného činu, byla ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, tedy že by skutková zjištění nevyplývala z provedených důkazů či snad měla být jejich opakem apod., ale naopak jsou jimi zjevně podložena. 27. Pokud obviněný dále naznačil porušení zásady in dubio pro reo , je třeba uvést následující. Zásada in dubio pro reo vyplývá z principu presumpce neviny (§ 2 odst. 2 tr. ř.). Tato námitka nemůže zvolený dovolací důvod založit, protože směřuje výlučně do skutkových zjištění soudů nižších stupňů a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. Nejvyšší soud dosud nepřipouští, aby bylo dodržení této zásady zkoumáno v dovolacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1569/2014 , a na to navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 467/2016 , dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 5 Tdo 595/2018 ). 28. Pravidlo in dubio pro reo totiž znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01 ). Platí tedy, že jakkoli vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok (nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 1998, sp. zn. IV. ÚS 36/98 ). Jinak vyjádřeno, trestní řízení vyžaduje v tomto ohledu ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 260/05 , ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08 , ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2142/11 , aj.). Současně je třeba zdůraznit, že existence rozporů mezi důkazy ale sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat obviněného vinným předmětným trestným činem a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění pravidla in dubio pro reo , tj. k rozhodnutí v pochybnostech ve prospěch obviněného. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu obviněným. Rozhodnout ve prospěch obviněného lze jen za předpokladu, jestliže existující rozpory jsou tak zásadní, že vina obviněného není nepochybná ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů, přičemž v úvahu již nepřichází provedení dalších důkazů. O naznačenou situaci se v dané věci nejednalo, přičemž v tomto směru je třeba odkázat na odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, se kterým se Nejvyšší soud ztotožnil. 29. Co se týká opomenutých důkazů, tedy neprovedení rekonstrukce nebo vyšetřovacího pokusu, lze souhlasit s názorem státního zástupce, že se uvedené týká postupu orgánů Policie České republiky v přípravném řízení, přičemž takovou námitku nelze v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatňovat. Navíc z bodu 18 odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně i z argumentace dovolatele vyplývá, že v době konání hlavního líčení již předmětná část vozidla fyzicky neexistovala a jakékoli dokazování v tomto směru bylo neproveditelné. Povinností soudu je zdůvodnit svůj postup, pokud sám odmítne provést navrhované důkazy, což také soud prvního stupně s ohledem na neproveditelnost důkazů učinil. Vzhledem k tomu, že své rozhodnutí dostatečně odůvodnil, nelze tento důkaz považovat za opomenutý. 30. K další námitce obviněného o nepoužitelnosti jeho výpovědi z přípravného řízení, Nejvyšší soud uvádí následující. Soudům obou stupňů nutno vytknout, že v odůvodnění svých rozhodnutí nepřípustně konfrontovaly skutková zjištění s výpovědí obviněného z přípravného řízení, která byla učiněna formou vysvětlení zachyceného v úředním záznamu o podaném vysvětlení (soud prvního stupně v bodu 18 rozsudku a odvolací soud v bodu 8 usnesení), který může být jako důkaz v řízení před soudem použit pouze za podmínek § 211 odst. 6 tr. ř. a který v předmětné trestní věci jako důkaz v hlavním líčení vůbec proveden nebyl. Soudy v rámci svých hodnotících úvah sice neměly neprocesní výpověď obviněného zmiňovat, to ovšem nic nemění na skutečnosti, že soud prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se odvolací soud v celém rozsahu ztotožnil, k této výpovědi nepřihlížel a skutkové závěry učinil na podkladě jiných důkazů. Nelze proto shledat důvodnou ani námitku obviněného, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech. 31. Nejvyšší soud konstatuje, že k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedošlo. 32. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. pak dovolatel nepřiřadil žádnou ze svých dovolacích námitek a Nejvyšší soud je nucen uvést, že argumentace obsažená v jeho opravném prostředku jeho vymezení neodpovídá. IV. Závěrečné shrnutí 33. Nejvyšší soud proto s ohledem na výše uvedené rozhodl tak, že dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/23195/	25.06.2024	8 Tdo 450/2024	Sbírkový text rozhodnutí Nejvyšší soud k dovolání nejvyššího státního zástupce podanému v neprospěch obviněného P. K. zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 14. 2. 2024, sp. zn. 9 To 14/2024, rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 7. 11. 2023, sp. zn. 22 T 75/2023, a také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a Okresnímu soudu v Příbrami přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 7. 11. 2023, sp. zn. 22 T 75/2023, byl obviněný P. K. (dále též jen „obviněný“) podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Příbrami ze dne 23. 5. 2023, č. j. 1 ZT 83/2022-26, pro skutek spočívající v tom, že v neupřesněné době nejméně ode dne 20. 4. 2020 do dne 15. 2. 2021, v nezjištěném místě, v úmyslu neoprávněně získat přístup do integrovaného systému plnění ohlašovacích povinností („ISPOP“), vyhotovil registrační formulář pro registraci do ISPOP dle § 4 odst. 6 zákona č. 25/2008 Sb., o integrovaném registru znečišťování životního prostředí, integrovaném systému plnění ohlašovacích povinností v oblasti životního prostředí a o změně některých zákonů, a to k subjektu pod identifikačním číslem XY, kterým je společnost S. C., s. r. o., ačkoli si byl vědom toho, že nemá oprávnění jménem společnosti S. C., s. r. o., jednat a ani se jménem této společnosti registrovat jako správce v počítačovém systému ISPOP, kdy tento vyplněný registrační formulář dodal dne 20. 4. 2020 prostřednictvím datové schránky ISDS: XY se svým ověřeným elektronickým podpisem provozovateli tohoto systému, příspěvkové organizaci CENIA, České informační agentuře životního prostředí, tedy oprávnění vytvořit svou registraci k subjektu S. C., s. r. o., ve vztahu k provozovateli počítačového systému ISPOP předstíral, a překonal tak bezpečnostní opatření počítačového systému spočívající v nutnosti registrace, čímž si zjednal neoprávněný přístup do počítačového systému ISPOP obsahujícího neveřejné informace týkající se ohlašovacích povinností v oblasti životního prostředí společnosti S. C., s. r. o., které jsou využitelné mimo jiné v obchodním styku, v němž bylo spatřováno spáchání přečinu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a neoprávněného zásahu do počítačového systému nebo nosiče informací podle § 230 odst. 1 tr. zákoníku, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem. 2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podal státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Příbrami v neprospěch obviněného odvolání zaměřené proti výroku o jeho zproštění obžaloby. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 14. 2. 2024, sp. zn. 9 To 14/2024, podle § 256 tr. ř. odvolání státního zástupce zamítl. II. Dovolání a vyjádření k němu 3. Proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 14. 2. 2024, sp. zn. 9 To 14/2024, podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněného dovolání, v němž odkázal na dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. m), h) tr. ř. Namítl, že napadeným usnesením bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. b) tr. ř., přestože v řízení mu předcházejícím rozsudek soudu prvního stupně spočíval na nesprávném právním posouzení skutku. 4. Nejvyšší státní zástupce se neztotožnil s právními názory vyjádřenými soudy v označených rozhodnutích. Měl za to, že rozhodné skutkové okolnosti svědčí o tom, že obviněný naplnil žalovaným skutkem zákonné znaky přečinu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a neoprávněného zásahu do počítačového systému nebo nosiče informací podle § 230 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž nelze ani konstatovat, že by jeho čin nebyl postižitelný prostředky trestního práva. Po připomenutí zákonného znění skutkové podstaty předmětného přečinu a výkladu jeho jednotlivých znaků, jak je činí komentářová literatura, poukázal také na Úmluvu o počítačové kriminalitě, vyhlášenou pod č. 104/2013 Sb. m. s., a směrnici Evropského parlamentu a Rady 2013/40/EU ze dne 12. 8. 2013 o útocích na informační systémy a nahrazení rámcového rozhodnutí Rady 2005/222/SVV, v nichž je užíván pojem „porušení bezpečnostního opatření“, za které lze podle dovolatele považovat i posuzované jednání obviněného, které spočívalo v obejití pravidel vstupu do ISPOP. 5. Zdůraznil, že z hlediska rozhodných skutkových zjištění nevznikly pochybnosti o tom, že obviněný získal přístup k počítačovému systému neoprávněně, když v rámci registrace do počítačového systému ISPOP zadal při identifikaci své osoby záměrně nepravdivé údaje, čímž došlo ke stažení údaje ze základního registru, který se týkal obchodní společnosti S. C., s. r. o., k níž však obviněný neměl žádný právní vztah. Současně byla automaticky založena vazba mezi dotčeným subjektem a uživatelem (tj. obviněným), přičemž na základě této vazby byly tomuto uživateli zaslány do e-mailové schránky přihlašovací údaje do systému ISPOP. Je tedy zjevné, že pokud by obviněný takové nepravdivé údaje vědomě nezadal, přístup do ISPOP by mu nebyl umožněn. Doplnil, že ve smyslu § 4 odst. 6 zákona č. 25/2008 Sb., o integrovaném registru znečišťování životního prostředí a integrovaném systému plnění ohlašovacích povinností v oblasti životního prostředí a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 25/2008 Sb.“), je podmínkou pro využití integrovaného systému plnění ohlašovacích povinností v oblasti životního prostředí předchozí registrace v tomto integrovaném systému. Podle § 4 odst. 9 citovaného zákona zpracovává tento integrovaný systém osobní údaje. Při vstupu do systému musel tedy obviněný vyvinout alespoň minimální úsilí k tomu, aby překonal překážku v podobě předem nastaveného algoritmu pro přístup do předmětného systému, který byl limitovaný identitou osoby a jejím propojením s povinným subjektem plnícím ohlašovací povinnost podle zákona č. 25/2008 Sb., přičemž takové lstivé jednání je již možné považovat za překonání bezpečnostního opatření, protože bez zadání požadovaných údajů povinného subjektu by nebylo možné vstoupit do systému ISPOP. 6. Dovolatel poznamenal, že předmětný počítačový systém sice nebyl zajištěn takovým bezpečnostním opatřením, které by vyžadovalo prvotní zadání nějakých jedinečných údajů (např. hesla), avšak správce tohoto systému ho opatřil takovými funkcionalitami, které omezovaly přístup veřejnosti (resp. neregistrované osoby) k neveřejným datům. S těmito daty se mohly seznámit pouze registrované osoby poté, co jednak zadaly do registračního formuláře veřejně dostupný údaj vztahující se k dotčené osobě, jednak po spárování tohoto údaje obdržely přihlašovací údaje ke vstupu do počítačového systému. Nelze tedy konstatovat, že by předmětný počítačový systém ISPOP bylo možné používat zcela libovolně a bez nutnosti použití zmíněných funkcionalit. Ani výjimečně nízká úroveň bezpečnostního opatření či dokonce chyba v zabezpečení tohoto počítačového systému, které obviněný využil k přístupu, proto nevylučuje závěr o jeho trestní odpovědnosti za žalovaný přečin. Zdůraznil, že z hlediska naplnění zákonných znaků označeného přečinu podle § 230 odst. 1 tr. zákoníku není podstatné ani to, zda obviněný s daty uloženými v počítačovém systému, do kterého neoprávněně vstoupil, nějak manipuloval. 7. Jde-li o existenci úmyslného zavinění, nejvyšší státní zástupce konstatoval, že obviněný zcela vědomě a záměrně použil k registraci údaj, který se vztahoval k osobě, ke které nebyl v žádném právním vztahu. Obviněný měl nepochybně alespoň základní představu, k jakému účelu měl být počítačový systém ISPOP využíván a že k některým údajům v něm obsaženým nemohl mít bez vztahu k registrované osobě přístup. Věděl proto, že vstup do zmiňovaného počítačového systému si získal neoprávněně za použití takových údajů zanesených do registračního formuláře, které v uvedených souvislostech nemohl použít, protože k jejich zadání byl pro tento účel oprávněn jiný subjekt. Současně si obviněný byl vědom, že lstivým jednáním překonal předem nastavené podmínky, za kterých bylo možné využívat předmětný počítačový systém. Naplnění subjektivní stránky tak vyplývá nejen z charakteru a způsobu jednání obviněného popsaného ve skutkové větě v návrhové části obžaloby, ale i z ostatních rozhodných okolností, zejména pak ze záměru obviněného a z neodvratnosti následku v podobě porušení zájmu na ochraně důvěrnosti počítačových dat a neveřejné části počítačového systému ISPOP. 8. Podle dovolatele je odůvodněn i závěr o dostatečné míře společenské škodlivosti spáchaného činu. V dané věci není možno spatřovat žádné mimořádné okolnosti případu, pro které by neměla být trestní odpovědnost obviněného uplatněna. Naopak jednání obviněného je pro daný typ trestné činnosti obvyklé v tom směru, že neoprávněně získal přístup k počítačovému systému, který nebyl určen k volnému využití všem osobám. V předkládané věci je pro posouzení společenské škodlivosti činu významné, že obviněný přistoupil do počítačového systému ISPOP po lstivém získání přihlašovacích údajů opakovaně v období od 21. 4. 2020 do 10. 1. 2021 a v rámci podnikání obchodní společnosti K., s. r. o., v oboru činnosti nakládání s odpady, což je činnost, kterou se zabývá i obchodní společnost S. C., s. r. o., jejíž výstupy byly předmětem hlášení v počítačovém systému ISPOP. Zdůraznil, že tedy nešlo o nějaké nahodilé jednání s cílem ověřit možnosti přístupu třetích osob do předmětného systému bez provedení kontroly jejich vazby k povinným subjektům plnícím ohlašovací povinnost, jak v dosavadním trestním řízení uváděl obviněný. 9. Uzavřel, že jednání obviněného naplnilo všechny znaky označeného přečinu a současně šlo o čin dostatečně společensky škodlivý, za který je třeba vůči obviněnému vyvodit trestní odpovědnost a trestněprávní důsledky s ní spojené. 10. Nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 14. 2. 2024, sp. zn. 9 To 14/2024, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 7. 11. 2023, sp. zn. 22 T 75/2023, a všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle § 265l odst. 1 tr. ř. a přikázal Okresnímu soudu v Příbrami věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. 11. Obviněný P. K. ve vyjádření k dovolání nejvyššího státního zástupce předně uvedl, že dovolání je podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., když měl za to, že dovolatel se fakticky domáhá přezkumu skutkových závěrů, které soud prvního stupně vyvodil z provedeného dokazování. Takový postup však podle jeho názoru nepřichází v úvahu, neboť nelze shledat jakýkoliv zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry, popř. jiné vady dokazování vyjádřené v dovolacím důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nadto je nejvyšší státní zástupce ve svém dovolání ani netvrdil. 12. Obviněný dále vytkl, že dovolání je založeno na skutkových zjištěních, k nimž soudy nižších stupňů nedospěly, a dovolatel uváděl spoustu informací, které z provedeného dokazování nevyplynuly či byly dokonce vyvráceny. Pokud jde o subjektivní stránku, dovolatel ji dovozoval na základě ničím nepodložených domněnek, které byly navíc rozptýleny dokazováním. Nezohledňoval žádný z důkazů svědčících ve prospěch obviněného, a to jak ve vztahu k subjektivní stránce, tak ve vztahu ke společenské škodlivosti. V podrobnostech pak zdůraznil, že v předmětné době nebyl seznámen s pravidly používání systému ISPOP a jejich znalost ani nebyla vyžadována, nemohl tak obcházet pravidla, jak uváděl dovolatel. Měl také za to, že v registračním formuláři neuvedl jakýkoliv nepravdivý údaj, naopak jednal zcela transparentně pod vlastními osobními údaji. Uvedl-li identifikační číslo společnosti S. C., s. r. o., pak žádným způsobem neprohlašoval, že je jejím jednatelem či jinak disponuje pověřením či zmocněním za společnost jednat. Obviněný dále zdůraznil nutnost rozlišovat od sebe jednotlivé procesy, a to registraci, přihlášení a žádost o přidělení vazby ke konkrétnímu subjektu. Poukázal, že byť za účelem registrace i žádosti o přidělení vazby ke konkrétnímu subjektu ISPOP generoval totožný registrační formulář, následky jeho odeslání se lišily s ohledem na skutečnost, zda jej vyplnil již registrovaný uživatel. Obviněný se do systému registroval o několik měsíců dříve, přičemž jednání projednávaného v tomto řízení se dopustil až žádostí o přidělení vazby ke konkrétnímu subjektu. Dále se vyjadřoval také k pojmu bezpečnostního opatření a s poukazem na odborné vyjádření doc. Ing. Zdeňka Lokaje, Ph.D., LL.M., znovu uzavřel, že systém ISPOP zabezpečen ani na nízké úrovni nebyl, když systém umožnil přístup každému, kdo o něj požádal. K motivu svého jednání a k subjektivní stránce uvedl, že bylo prokázáno, že jeho úmyslem nebylo překonat bezpečnostní opatření a zjednat si přístup k neveřejným informacím, nýbrž zjistit, na jakém principu systém ISPOP funguje. V tomto smyslu zopakoval svou obhajobu soudům známou z předcházejícího řízení. 13. Jde-li o dovolatelem vznesenou otázku nemožnosti aplikace subsidiarity trestní represe a jeho argumentaci přihlašováním obviněného do účtu opakovaně, obviněný zdůraznil, že se do účtu přihlašoval toliko pod svým účtem, k němuž byl registrován již dříve, než došlo k žádosti o provedení vazby ke společnosti S. C., s. r. o., proto je nerelevantní, kolikrát do systému ISPOP vstoupil, když vždy používal pouze své přístupové údaje. Zdůraznil, že jeho jednáním nedošlo ke vzniku jakéhokoliv škodlivého následku, a zejména že i případné získání jakýchkoliv informací o společnosti S. C., s. r. o., nebylo pro něj jakkoliv relevantní, když s předmětnou společností není ani jeho společnost v konkurenčním boji, navíc většinu takových informací obviněný zná s ohledem na výkon činnosti společnosti K., s. r. o. (konkurenční boj vyloučil i svědek M. Z., prokurista společnosti S. C., s. r. o.). 14. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání nejvyššího státního zástupce odmítl z důvodu podle § 265i odst. 1 písm. b) a e) tr. ř., popř. je zamítl ve smyslu § 265j tr. ř. III. Přípustnost dovolání 15. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal, že dovolání nebylo možné odmítnout podle § 265i odst. 1 tr. ř., načež podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroku rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející a dospěl k závěru, že dovolání nejvyššího státního zástupce je důvodné. IV. Důvodnost dovolání 16. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Dovolatel v dovolání odkázal na dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. h), m) tr. ř. Jeho námitky lze pod uplatněné důvody dovolání podřadit. 17. Podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. lze dovolání podat, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 pod písmeny a) až l) tr. ř. Tento dovolací důvod tedy spočívá ve třech různých okolnostech (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3174–3175): řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle § 148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle § 253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle § 253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání, nebo řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše jako první okolnost, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tak míří na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci (tzv. prvá alternativa) nebo již v řízení, které předcházelo rozhodnutí o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku, byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů (tzv. druhá alternativa). Nejvyšší státní zástupce v dovolání uplatnil alternativu druhou, neboť podle jeho názoru byl v řízení předcházejícím rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo odvolání státního zástupce po věcném přezkoumání napadeného rozsudku soudu prvního stupně zamítnuto, dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. 18. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze uplatnit, jestliže napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích uplatněného dovolacího důvodu tak lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde (a naopak), nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Nejvyšší státní zástupce relevantně uplatnil námitku, že soudy nesprávně právně kvalifikovaly jednání obviněného, když měly za to, že v žalobním návrhu značený skutek není trestným činem, v důsledku čehož jej zprostily obžaloby. Podle něj naopak rozhodné skutkové okolnosti svědčí o tom, že obviněný naplnil žalovaným skutkem všechny zákonné znaky přečinu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a neoprávněného zásahu do počítačového systému nebo nosiče informací podle § 230 odst. 1 tr. zákoníku, včetně znaků objektivní a subjektivní stránky, a nelze konstatovat, že by čin obviněného nebyl ani postižitelný prostředky trestního práva. 19. Přečinu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a neoprávněného zásahu do počítačového systému nebo nosiče informací podle § 230 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo překoná bezpečnostní opatření, a tím neoprávněně získá přístup k počítačovému systému nebo k jeho části. Tato základní skutková podstata chrání důvěrnost počítačových dat a počítačového systému nebo jeho části. Počítačový systém je zde chráněn před ohrožením jeho bezpečnosti. Jde o úmyslný trestný čin, přičemž postačí i úmysl nepřímý [§ 15 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku]. Úmysl musí zahrnovat všechny znaky objektivní stránky skutkové podstaty, a to včetně znaku „neoprávněně“. 20. Soudy zjistily (zjednodušeně), že obviněný vyhotovil registrační formulář pro registraci do systému ISPOP, a to k subjektu pod identifikačním číslem XY, kterým je společnost S. C., s. r. o., ačkoli si byl vědom toho, že nemá oprávnění jménem společnosti S. C., s. r. o., jednat a ani se jménem této společnosti registrovat jako správce v počítačovém systému ISPOP. Vyplněný registrační formulář dodal dne 20. 4. 2020 prostřednictvím datové schránky se svým ověřeným elektronickým podpisem provozovateli systému, příspěvkové organizaci CENIA, České informační agentuře životního prostředí, čímž si zjednal neoprávněný přístup do počítačového systému ISPOP obsahujícího neveřejné informace týkající se ohlašovacích povinností v oblasti životního prostředí společnosti S. C., s. r. o. 21. Soud prvního stupně v takto popsaném jednání nespatřoval zákonné znaky přečinu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a neoprávněného zásahu do počítačového systému nebo nosiče informací podle § 230 odst. 1 tr. zákoníku. Dospěl k závěru, že obviněný nemusel překonávat žádné bezpečnostní opatření a ani nevyvíjel žádné úsilí, aby vstoupil do počítačového systému. Za bezpečnostní opatření podle tohoto soudu nelze považovat nutnost registrace spočívající ve vyplnění registračního formuláře, a to vyplněním údaje veřejně přístupného. Připomněl, že přístup do počítačového systému mu umožnil systém ISPOP automaticky po vyplnění přijatého formuláře, aniž by jakkoliv ověřil pravdivost údajů ve formuláři, aby do něj vstoupil. Soud nezjistil ani zištný úmysl obviněného získat informace o obchodní společnosti S. C., s. r. o., případně takové informace zneužít (body 22., 23. odůvodnění rozsudku). 22. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že obviněný vyplněním formuláře či žádosti, potažmo uvedením údaje, který je veřejně dostupný, nepřekonal žádné bezpečnostní opatření. Dále uvedl, že z provedeného dokazování nevyplývá ani existence úmyslného zavinění obviněného. Pochybnosti měl i ohledně otázky vlivu míry zabezpečení počítačového systému na trestnost činu. V této souvislosti zmínil princip ultima ratio s tím, že kriminalizace jednání nastupuje v případech, ve kterých pachatel neoprávněně získal přístup k počítačovému systému překonáním bezpečnostního opatření. Nepřekoná-li osoba neoprávněně vstupující do systému žádné, byť jednoduché, bezpečnostní opatření, nedopouští se přečinu podle § 230 odst. 1 tr. zákoníku. Podle odvolacího soudu znak spočívající v překonání bezpečnostního opatření nebyl prokázán (body 18., 19. usnesení). 23. Soudy tedy měly primárně za to, že obviněný nemusel překonávat žádné bezpečnostní opatření k získání (neoprávněného) přístupu do systému ISPOP, když stačilo vyplnit formulář, na jehož základě mu byly automaticky, bez ověření pravosti uvedených údajů, zaslány přihlašovací údaje do tohoto systému (viz bod 22. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, body 18., 19. odůvodnění usnesení odvolacího soudu), v důsledku čehož nebyly naplněny požadované znaky objektivní stránky přečinu kladeného obviněnému za vinu. Nejvyšší soud však s jejich právními závěry nemůže souhlasit. 24. Bezpečnostním opatřením je třeba rozumět každé opatření, jehož cílem je zabránit volnému přístupu k počítačovému systému, jeho části nebo k nosiči informací (např. heslo, přenosný přístupový klíč, biometrický zámek, vymezení uživatelských práv nebo použití firewallu), tedy ochránit důvěrnost v systému obsažených dat. Na stupni, míře zabezpečení nezáleží. Úroveň zabezpečení nelze považovat za rozhodující, postačí, že pachatel musí překonat nějakou překážku, kterou překonává neoprávněně. Existence jakéhokoli zabezpečení totiž na jedné straně jasně signalizuje, že si uživatel nepřeje, aby někdo nepovolaný do systému vstupoval, na druhé straně musí pachatel vyvinout zvýšené úsilí, aby do systému vstoupil (srov. ŠÁMAL P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2957). Bezpečnostním opatřením může být typicky heslo, firewall, přenosné paměťové médium s přístupovým klíčem, ale i vymezení uživatelských práv nebo režim užívání počítačových systémů v soukromých či veřejnoprávních institucích [srov. ŠČERBA, Filip a kol. Trestní zákoník. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, s. 2020, s. 1882, 1883). 25. Samotným „překonáním bezpečnostního opatření“ lze zjednodušeně rozumět vstup do počítačového systému neoprávněným způsobem, který vyžaduje jakoukoliv aktivitu, kterou pachatel obchází i jakkoliv jednoduché či slabé bezpečnostní opatření, které má bránit volnému přístupu k systému a které tedy svou podstatou již samo o sobě dává uživateli najevo neoprávněnost jeho vstupu do systému (může jím dokonce být i pouhé uhodnutí jednoduchého hesla, či vyplnění přihlašovacích údajů, které byly pachateli poskytnuty oprávněnou osobou, avšak bez povolení k přístupu do daného systému – srov. např. užití uloženého hesla k získání přístupu do sociální sítě Facebook jiné osoby v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2023, sp. zn. 4 Tdo 555/2023 , bod. 17 odůvodnění). 26. Není pochyb o tom, že integrovaný systém plnění ohlašovacích povinností (ISPOP) je počítačovým systémem. V době, kdy se skutek stal, nebyla sice v účinnosti legální definice počítačového systému podle § 136a tr. zákoníku (stalo se tak až novelou provedenou zákonem č. 130/2022 Sb., účinnou od 28. 6. 2022), avšak pochybnosti o tomto závěru nebyly, ani dovolatel je nemá, a Nejvyšší soud proto považuje za nadbytečné se touto otázkou podrobně zabývat. Na podkladě výše rozvedených teoretických východisek lze registrační formulář, na jehož základě byly registrujícímu zasílány přístupové údaje do systému ISPOP či vytvořena vazba k určitému subjektu a zaslán odkaz na změnu hesla, a umožněn tak vstup do tohoto počítačového systému a k neveřejným datům týkajícím se daného subjektu, považovat za bezpečnostní opatření, byť se jednalo o opatření s velice nízkou mírou zabezpečení, na čemž však, jak již uvedeno výše, nezáleží. Podstatné je, že uživateli je ze samotné existence takového bezpečnostního opatření zjevná jeho neoprávněnost pro vstup do daného systému, případně jeho části. Nebyl-li by předmětný registrační formulář opatřením, jehož cílem je zabránit volnému přístupu k počítačovému systému (tedy bezpečnostním opatřením), pak by jeho existence, včetně vyžadovaných údajů, bez nichž by nebyly přístupové údaje (včetně odkazu na změnu hesla při registraci vazby k novému subjektu) uživateli zaslány, byla zcela zbytečná a nelogická. Naopak je zřejmé, že předmětný registrační formulář byl zřízen právě proto, že přístup do systému ISPOP není veřejný a vyžaduje splnění jistých podmínek proto, aby byl uživateli umožněn přístup k němu. Jinak řečeno byl zřízen k tomu, aby chránil důvěrnost v sytému obsažených dat. Registrační formulář pro registraci do ISPOP tak sloužil k řízení přístupu do systému ISPOP [srov. § 12 vyhlášky č. 82/2018 Sb., o bezpečnostních opatřeních, kybernetických bezpečnostních incidentech, reaktivních opatřeních, náležitostech podání v oblasti kybernetické bezpečnosti a likvidaci dat (vyhláška o kybernetické bezpečnosti)]. Skutečnost, že přístup k tomuto systému (příp. jeho části týkající se subjektu, k němuž se vytvářela vazba) bylo možno získat neoprávněně velice snadno, a to vyplněním nepravdivých údajů, vypovídá toliko o kvalitě či míře zabezpečení daného opatření, nikoliv však o jeho povaze jako bezpečnostního opatření samotného. Uživateli jsou sice na základě jím vyplněných údajů a odeslání registračního formuláře poskytnuty přihlašovací údaje pro vstup do počítačového systému, je tak ovšem činěno za předpokladu jeho právního vztahu k předmětnému subjektu a oprávněnosti jeho přístupu k neveřejným datům týkajícím se tohoto subjektu. Zasláním přístupových údajů, které uživatel získal obejitím bezpečnostního opatření vyplněním nepravdivých údajů, mu však rozhodně oprávnění k přístupu k neveřejným datům uděleno není. Takové oprávnění má pouze za předpokladu, že mu jej předmětný subjekt sám udělí. 27. Údaje, které registrační formulář pro možnost úspěšné registrace či k úspěšnému vytvoření vazby ke konkrétnímu subjektu vyžadoval, uživateli značily neoprávněnost jeho vstupu, pokud údaje nejsou pravdivé či se nevztahují k jeho osobě/subjektu. Takové bezpečnostní opatření pak sloužilo také k tomu, aby uživatel nemohl vstup do neveřejného systému či jeho části získat omylem, neboť požadované údaje signalizovaly, jaké podmínky musí pro oprávněný vstup splnit, tj. vyplnění identifikačního čísla subjektu, k jakému se podle § 4 odst. 6 zákona č. 25/2008 Sb. hlásí (viz registrační formulář na č. l. 79). Obviněný se do systému ISPOP registroval pod svými údaji již dne 20. 1. 2020 (s vazbou k subjektu A. S., s. r. o., k němuž má mít oprávněný přístup i společnost K., s. r. o., viz úřední záznam na č. l. 109), kdy oprávněným způsobem získal přihlašovací údaje do systému. Dne 20. 4. 2020 pak obviněný odeslal registrační formulář, jímž žádal o vytvoření vazby svého účtu (nikoliv tedy o registraci, jak ve svém vyjádření k dovolání obviněný zdůrazňoval) k subjektu S. C., s. r. o., na jehož základě mu byl vygenerován odkaz pro změnu hesla, které bylo následně změněno (viz sdělení CENIA ze dne 27. 4. 2021 na č. l. 75–76 a verte). Rozhodl-li se obviněný vyplnit do tohoto formuláře nepravdivé údaje, resp. údaje týkající se jiného subjektu, než za jaký byl oprávněn v daném rozsahu jednat, a to s cílem získat neoprávněný přístup do neveřejného počítačového systému, resp. jeho části týkající se daného subjektu, k němuž si odesláním formuláře vytvářel v systému vazbu, pak takovým jednáním zcela jednoznačně aktivně překonal bezpečnostní opatření k přístupu k počítačovému systému či jeho části (vylákal přístupové údaje do systému) a přihlášením se s nově dostupnými přihlašovacími údaji do dané části systému také neoprávněně vstoupil. Tento závěr o naplnění znaku překonání bezpečnostního opatření, jež spočívalo v obejití pravidel vstupu do ISPOP, rozhodně nekoliduje s pojmem „porušení bezpečnostního opatření“, které je vyžadováno pro vyvození trestnosti činu v článku 2 Úmluvy o počítačové kriminalitě (vyhlášena pod č. 104/2013 Sb. m. s., platná od 1. 12. 2013), ani dalšími dokumenty zmiňovanými nejvyšším státním zástupcem v dovolání. 28. Nejvyšší soud tedy ve shodě s dovolatelem uzavírá, že předmětný počítačový systém sice nebyl zajištěn takovým bezpečnostním opatřením, které by vyžadovalo prvotní zadání nějakých jedinečných údajů (např. hesla), avšak správce tohoto systému ho opatřil takovými ochrannými prvky jeho činnosti, které omezovaly přístup veřejnosti (resp. neregistrované osoby) k neveřejným datům. S těmito daty se mohly seznámit pouze registrované osoby poté, co jednak zadaly do registračního formuláře veřejně dostupný údaj vztahující se k dotčené osobě, jednak po spárování tohoto údaje obdržely přihlašovací údaje ke vstupu do počítačového systému. Ani výjimečně nízká úroveň bezpečnostního opatření či dokonce chyba v zabezpečení tohoto počítačového systému, které obviněný využil k přístupu, proto nevylučuje závěr o jeho trestní odpovědnosti za přečin podle § 230 odst. 1 tr. zákoníku. 29. Soudy nižších stupňů se dostatečně nevěnovaly ani otázce naplnění subjektivní stránky. Soud prvního stupně se s ohledem na jím deklarovanou absenci znaků objektivní stránky označeného přečinu této otázce nevěnoval vůbec (pod bodem 23. odůvodnění svého rozsudku toliko konstatoval nezjištění zištného úmyslu). Odvolací soud se k otázce prokázání zavinění obviněného spáchat žalovaný trestný čin stručně vyjadřoval pod bodem 19. odůvodnění svého usnesení, navázal však poněkud nelogicky a ve svých důsledcích nesrozumitelně na princip ultima ratio a s ním související subsidiaritu trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Co se týče otázky zavinění, je podstatné, zda obviněný věděl, že vstupuje neoprávněně do důvěrného systému či jeho části týkající se subjektu S. C., s. r. o., k němuž mu byl přístup umožněn toliko na základě vědomě nepravdivě vyplněného registračního formuláře (žádosti o vytvoření vazby k subjektu, k němuž žádný právní vztah obviněný neměl). V tomto ohledu nelze opomenout, že obviněný sám potvrdil, že údaje, k nimž měla být jeho osoba v systému propojena, nepatřily právnické osobě, k níž by měl jakýkoliv právní vztah a za niž by byl oprávněn jednat, přesto tyto údaje do registračního formuláře za účelem vytvoření vazby ke společnosti S. C., s. r. o., vyplnil a registrační formulář odeslal. Ve vyjádření k dovolání nejvyššího státního zástupce obviněný rovněž potvrdil, že v systému ISPOP již registrován byl, měl tam vytvořen účet, přičemž registrační formulář ze dne 20. 4. 2020 vyplňoval jako žádost o vytvoření vazby k subjektu, byl si tedy přesně vědom toho, že údaj subjektu, který v registračním formuláři (žádosti o vazbu) vyplňuje, se týká subjektu, k němuž z jeho strany má existovat nějaká (právní) vazba, a to ve smyslu § 4 odst. 6 zákona č. 25/2008 Sb. Jak uvedl i nejvyšší státní zástupce ve svém dovolání, z uvedeného je zjevné, že obviněný měl nepochybně alespoň základní představu, k jakému účelu měl být počítačový systém ISPOP využíván, když do systému byl již před žádostí o vazbu k subjektu S. C., s. r. o., registrován a cíleně v něm vytvářel žádost k vytvoření vazby k označenému subjektu, a věděl, že k některým údajům v něm obsaženým nemohl mít bez vztahu k registrované osobě přístup. 30. Míra zabezpečení a aktivita potřebná k překonání bezpečnostního opatření, stejně jako cíl, kterého se pachatel snažil trestným činem dosáhnout (např. pouhé ověření možnosti snadného získání přístupu do systému neoprávněnou osobou), které soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí zmiňovaly, sice nemají vliv na naplnění znaků přečinu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a neoprávněného zásahu do počítačového systému nebo nosiče informací podle § 230 odst. 1 tr. zákoníku, jak již bylo uvedeno, je však nutno je vzít v úvahu při posuzování míry společenské škodlivosti jednání obviněného ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Jak ovšem zdůraznil i nejvyšší státní zástupce ve svém dovolání, v daném smyslu nelze opomenout také skutečnost, že z vyjádření CENIA ze dne 6. 10. 2023 vyplynulo, že obviněný se v době, kdy měl k subjektu S. C., s. r. o., v systému vazbu, opakovaně do systému přihlásil. Obviněný ve vyjádření k dovolání nejvyššího státního zástupce uvedl, že se do systému přihlašoval svým účtem, k němuž se registroval oprávněně dříve, než si zažádal o vytvoření vazby ke společnosti S. C., s. r. o., a to skrze datovou schránku společnosti K., s. r. o., jíž je jednatelem. Z jeho výpovědi provedené v hlavním líčení však vyplynulo, že systém ISPOP za jeho společnost K., s. r. o., používali jeho zaměstnanci, nikoliv on sám. Na základě uvedených skutečností pak vyvstávají pochybnosti o pravdivosti jeho tvrzení, že si přístup do systému ve vazbě na společnost S. C., s. r. o., neoprávněně vytvořil (zjednal) toliko za účelem zjištění, zda agentura umožňuje přístup jakýmkoliv osobám, aniž by ověřila jejich vazbu k subjektům, jak zdůraznil i nejvyšší státní zástupce. Za účelem takového ověření by jistě stačilo se do systému přihlásit toliko jednou, přičemž pokud systém ISPOP za společnost K., s. r. o., používají jeho zaměstnanci, pak postrádá logické vysvětlení odpověď na otázku, proč se od zřízení vazby ke společnosti S. C., s. r. o., přihlašoval do systému ISPOP opakovaně. S těmito skutečnostmi se však soud prvního stupně vůbec nevypořádal a zcela je při svých úvahách o důvodu, který obviněného vedl k neoprávněnému přístupu do předmětného systému, opomněl (viz bod 20. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). 31. V důsledku těchto úvah Nejvyšší soud dospěl v souladu s nejvyšším státním zástupcem k závěru, že argumentace soudů, že jednáním obviněného, které bylo správně zjištěno, nebyly naplněny znaky skutkové podstaty přečinu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a neoprávněného zásahu do počítačového systému nebo nosiče informací podle § 230 odst. 1 tr. zákoníku, tj. jak objektivní, tak subjektivní stránky přečinu, nemůže obstát. Objasněna pak není ani otázka týkající se míry společenské škodlivosti jednání obviněného. 32. Na soudu prvního stupně proto bude, aby se v intencích tohoto usnesení dovolacího soudu pečlivě zabýval nejen otázkou naplnění zákonných znaků označeného přečinu, ale i mírou společenské škodlivosti přečinu a nutností uplatňovat trestní odpovědnost a trestněprávní důsledky s ní spojené vůči obviněnému ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku zakotvujícího zásadu subsidiarity trestní represe. V daném ohledu bude jistě nutno objasnit otázku, zda si obviněný neoprávněný přístup k počítačovému systému ISPOP zřídil toliko z důvodu ověření, zda takový přístup mohl získat kdokoliv bez ověření dat uvedených v registračním formuláři, či zda bylo jeho cílem skutečně narušit důvěrnost dat v tomto systému obsažených. Za tímto účelem se nabízí opakovaně obviněného k naznačené problematice vyslechnout. 33. Nejvyšší soud, veden výše vyloženými důvody, rozhodl za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. tak, že podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 14. 2. 2024, sp. zn. 9 To 14/2024, a rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 7. 11. 2023, sp. zn. 22 T 75/2023, současně zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Příbrami přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Při novém rozhodování je soud vázán právním názorem, který v tomto usnesení vyslovil Nejvyšší soud. Toto rozhodnutí učinil dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit ve veřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. b) tr. ř.].
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/23290/	19.06.2024	7 Tdo 445/2024	Sbírkový text rozhodnutí Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněných M. U. a E. S. V. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2023, sp. zn. 8 To 168/2023, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 50 T 97/2022, jednak z podnětu dovolání obviněné M. U. ohledně této obviněné podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2023, sp. zn. 8 To 168/2023, v části, v níž byl v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 5. 4. 2023, sp. zn. 50 T 97/2022, ponechán nedotčen výrok o vině přípravou zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 20 odst. 1, § 145 odst. 1 tr. zákoníku, a ve výroku o trestu, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 5. 4. 2023, sp. zn. 50 T 97/2022, ve výroku o vině přípravou zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 20 odst. 1, § 145 odst. 1 tr. zákoníku; dále z podnětu dovolání obviněné E. S. V. ohledně této obviněné podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. v celém rozsahu zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2023, sp. zn. 8 To 168/2023, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 5. 4. 2023, sp. zn. 50 T 97/2022; dále podle § 265k odst. 2 tr. ř. s přiměřeným užitím § 261 tr. ř. ohledně obviněné M. U. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze také ve výroku o vině přečinem přijetí úplatku podle § 331 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku a rovněž podle § 265k odst. 2 tr. ř. s přiměřeným užitím § 261 tr. ř. ohledně obviněné V. H. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2023, sp. zn. 8 To 168/2023, v části, v níž byl v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 5. 4. 2023, sp. zn. 50 T 97/2022, ponechán nedotčen výrok o vině přípravou zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 20 odst. 1, § 145 odst. 1 tr. zákoníku, a ve výroku o trestu a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 5. 4. 2023, sp. zn. 50 T 97/2022, ve výroku o vině přípravou zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 20 odst. 1, § 145 odst. 1 tr. zákoníku a rovněž podle § 265k odst. 2 tr. ř. s přiměřeným užitím § 261 tr. ř. ohledně obviněné L. E. v celém rozsahu zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2023, sp. zn. 8 To 168/2023, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 5. 4. 2023, sp. zn. 50 T 97/2022. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušené části obou rozsudků obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. pak Obvodnímu soudu pro Prahu 9 přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. I. Rozhodností soudů nižších stupňů 1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 5. 4. 2023, č. j. 50 T 97/2022-1559, byly uznány vinnými – obviněná M. U. a V. H. jako spolupachatelky podle § 23 tr. zákoníku přípravou zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 20 odst. 1, § 145 odst. 1 tr. zákoníku (bod 1 výroku), – obviněná M. U. zločinem šíření nakažlivé lidské nemoci podle § 152 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zákoníku (bod 2 výroku), přečinem přijetí úplatku podle § 331 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku a dalším zločinem šíření nakažlivé lidské nemoci podle § 152 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zákoníku (bod 4 výroku), – obviněná V. H. zločinem šíření nakažlivé lidské nemoci podle § 152 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zákoníku (bod 3 výroku), – obviněná L. E. organizátorstvím přečinu přijetí úplatku podle § 24 odst. 1 písm. a), § 331 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku a přečinu podplacení podle § 24 odst. 1 písm. a), § 332 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku (bod 4 výroku), – obviněná E. S. V. přečinem podplacení podle § 332 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku (bod 4 výroku). 2. Za tyto trestné činy jim byly uloženy – obviněné M. U. podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byla zařazena do věznice s ostrahou, – obviněné V. H. podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let s podmíněným odkladem na zkušební dobu pěti let za současného vyslovení dohledu, – obviněné L. E. podle § 331 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu třiceti šesti měsíců, – obviněné E. S. V. podle § 332 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 67 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku peněžitý trest ve výměře 50 denních sazeb s tím, že jedna denní sazba činí 4 000 Kč, tedy v celkové výši 200 000 Kč. 3. Kromě toho bylo rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 rozhodnuto také ohledně obviněného J. H. a ohledně nároku poškozeného M. B. na náhradu škody, kterou trestným činem způsobil obviněný J. H. 4. O odvoláních, která podali obvinění J. H., M. U., V. H., L. E. a E. S. V., každý proti všem jeho se týkajícím výrokům, a poškozený M. B. proti výroku o náhradě škody, bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2023, č. j. 8 To 168/2023-1769. Podle § 258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 zrušen ohledně obviněné M. U. ve výroku o vině oběma zločiny šíření nakažlivé lidské nemoci podle § 152 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zákoníku (body 2, 4 výroku o vině), ve výroku o vině přečinem přijetí úplatku podle § 331 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku (bod 4 výroku o vině) a ve výroku o trestu, ohledně obviněné V. H. ve výroku o vině zločinem šíření nakažlivé lidské nemoci podle § 152 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zákoníku (bod 3 výroku o vině) a ve výroku o trestu, ohledně obviněných L. E. a E. S. V. v celém jich se týkajícím rozsahu a v rozsahu zrušení bylo podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodnuto tak, že – obviněná M. U. byla uznána vinnou přečinem přijetí úplatku podle § 331 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku, odsouzena podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let s tím, že výkon trestu byl podmíněně odložen za současného vyslovení dohledu na zkušební dobu pěti let, a podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěna obžaloby pro zločin šíření nakažlivé lidské nemoci podle § 152 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zákoníku, který měla spáchat skutkem uvedeným v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 v bodě 2 výroku o vině, – obviněná V. H. byla odsouzena podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří let s tím, že výkon trestu byl podmíněně odložen za současného vyslovení dohledu na zkušební dobu čtyř let, a podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěna obžaloby pro zločin šíření nakažlivé lidské nemoci podle § 152 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zákoníku, který měla spáchat skutkem uvedeným v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 v bodě 3 výroku o vině, – obviněná L. E. byla uznána vinnou organizátorstvím přečinu přijetí úplatku podle § 24 odst. 1 písm. a), § 331 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku a přečinu podplacení podle § 24 odst. 1 písm. a), § 332 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku a odsouzena podle § 331 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody na jeden rok s tím, že výkon trestu byl podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let, – obviněná E. S. V. byla uznána vinnou přečinem podplacení podle § 332 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku a odsouzena podle § 332 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 67 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výměře 50 denních sazeb s tím, že jedna denní sazba činí 4 000 Kč, tedy v celkové výši 200 000 Kč. 5. Dále bylo rozsudkem Městského soudu v Praze rozhodnuto tak, že podle § 256 tr. ř. se odvolání obviněných J. H. a E. S. V. a odvolání poškozeného M. B. zamítají. 6. Jako příprava zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 20 odst. 1, § 145 odst. 1 tr. zákoníku byl posouzen skutek spočívající podle zjištění Obvodního soudu pro Prahu 9, s nimiž se ztotožnil také Městský soud v Praze, v podstatě v tom, že obviněná V. H. s obviněnou M. U. ve snaze eliminovat zásahy poškozeného M. B. jako otce do výchovy nezletilého AAAAA (pseudonym), žijícího u obviněné V. H. jako matky v XY, se dohodly na postupu, při němž obviněná M. U. kontaktovala obviněného J. H. s tím, aby poškozenému M. B. udělal za odměnu 30 000 Kč „bububu“, tak aby poškozený v důsledku vážného zranění nebyl schopen po delší dobu péče o nezletilého syna, následně dne 18. 11. 2021 obviněná M. U. vyzvedla obviněného J. H., svým vozidlem ho dovezla k bydlišti obviněné V. H., kde mu označila osobu poškozeného M. B., načež obviněný J. H. přistoupil k poškozenému M. B., avšak nijak mu neublížil a ani to neměl v úmyslu, naopak mu sdělil, že byl najat, aby ho zbil nebo mu zpřelámal ruce a nohy, a začal se na poškozeném domáhat částky 30 000 Kč za to, že poškozený přežil. 7. Jako přečin podplacení podle § 332 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku u obviněné E. S. V., resp. přečin přijetí úplatku podle § 331 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku u obviněné M. U. a organizátorství obou těchto přečinů podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku u obviněné L. E., byl posouzen skutek spočívající podle zjištění Městského soudu v Praze a předtím i podle zjištění Obvodního soudu pro Prahu 9 v podstatě v tom, že obviněná L. E. dne 6. 1. 2022 zprostředkovala, že obviněná E. S. V. přislíbila obviněné M. U. úplatu 3 000 Kč jako odměnu za to, že obviněná M. U. podstoupí pod jménem obviněné E. S. V. PCR test na přítomnost infekce SARS-CoV-2, následně dne 7. 1. 2022 si obviněná E. S. V. v souladu s instrukcemi obviněné L. E. nechala od své lékařky vystavit žádanku o provedení PCR testu, předala obviněné L. E. kartičku zdravotní pojišťovny, kterou obviněná L. E. dovezla obviněné M. U., a obviněná M. U. s úmyslem získat od obviněné E. S. V. úplatu 3 000 Kč podstoupila v odběrovém místě v Plzni, XY, jménem obviněné E. S. V. a s použitím její kartičky zdravotní pojišťovny PCR test na přítomnost infekce SARS-CoV-2, avšak k vyplacení úplaty nedošlo pro negativní výsledek testu. Podle zjištění soudů obviněná M. U. v kritickou dobu prodělávala onemocnění covid-19 a obviněné E. S. V. šlo o to, aby se vyhnula očkování a získala digitální certifikát EU COVID s ohledem na prodělané onemocnění. II. Dovolání obviněných a vyjádření k nim 8. Obviněné M. U. a E. S. V. podaly dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze. 9. Obviněná M. U. napadla rozsudek Městského soudu v Praze proto, že jím zůstal nedotčen výrok o vině přípravou zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 20 odst. 1, § 145 odst. 1 tr. zákoníku. Odkázala na důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Vyjádřila nesouhlas se závěrem soudů, podle něhož naváděla obviněného J. H. k tomu, aby poškozenému M. B. způsobil těžkou újmu na zdraví. Uvedla, že výpověď obviněného J. H. v otázce, co měl podle jejího návodu udělat poškozenému, je velmi nekonzistentní, nejednoznačná a nezpůsobilá odůvodnit zmíněný závěr soudů. Popřela úmysl směřující ke způsobení těžké újmy na zdraví poškozenému. V návaznosti na to namítla, že z nedostatku takového úmyslu vyplývá nesprávnost právního posouzení skutku. Obviněná M. U. se dovoláním domáhala toho, aby Nejvyšší soud ohledně ní zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze včetně vadného předcházejícího řízení a aby přikázal nové projednání a rozhodnutí věci. 10. Obviněná E. S. V. napadla rozsudek Městského soudu v Praze co do jí se týkajícího výroku o vině a trestu. Odkázala na důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Uvedla, že po nikom nežádala, aby se dal jejím jménem testovat na onemocnění covid-19, a že v souvislosti s takovým testem nikomu nenabídla, neposkytla ani neslíbila žádné plnění. Vyjádřila nesouhlas se zjištěními, která v tomto ohledu učinily soudy, jednak proto, že soudy podle ní nesprávně hodnotily důkazy, a jednak proto, že nevyhověly jejím návrhům na provedení důkazů, o kterých měla za to, že podpoří její obhajobu. Pro případ, že by se dopustila jednání, tak jak ho zjistily soudy, namítla, že toto jednání nevykazovalo znaky trestného činu podplacení podle § 332 tr. zákoníku, protože tu nebyla souvislost s obstaráváním věcí obecného zájmu. V tomto směru zdůraznila, že obviněná M. U., které měla prostřednictvím obviněné L. E. slíbit částku 3 000 Kč, nebyla v postavení osoby obstarávající věci obecného zájmu. Obviněná E. S. V. se dovoláním domáhala toho, aby Nejvyšší soud ohledně ní zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze, případně i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9, a aby přikázal nové projednání a rozhodnutí věci. 11. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření konstatovala, že skutková zjištění soudů odpovídají obsahu provedených důkazů a jsou založena na dokazování provedeném v dostatečném rozsahu, přičemž soudy se odpovídajícím způsobem vypořádaly i s návrhy na doplnění dokazování. Ztotožnila se také s tím, jak soudy posoudily zjištěný skutkový stav po právní stránce. Navrhla, aby dovolání obviněných byla podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. 12. Obviněná E. S. V. ve velmi obsáhlé replice podané prostřednictvím obhájce k vyjádření státní zástupkyně zdůraznila, že její dovolací námitky nebyly tímto vyjádřením vyvráceny. Setrvala na svém dovolání a na argumentech v něm obsažených, které znovu podrobně rozvinula. Jednak opět zkritizovala hodnocení důkazů soudy a jejich skutková zjištění, jednak připomněla svůj názor, že se nejednalo o obstarávání věcí obecného zájmu. V obdobném duchu zpracovala obviněná osobně i další repliku, k níž však Nejvyšší soud nemohl přihlížet, neboť nebyla podána prostřednictvím obhájce. III. Přípustnost a důvodnost dovolání 13. Nejvyšší soud shledal, že dovolání jsou přípustná podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř., byla podána obviněnými jako oprávněnými osobami podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř., prostřednictvím obhájců podle § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě a na místě podle § 265e odst. 1 tr. ř., s obsahovými náležitostmi podle § 265f odst. 1 tr. ř. a nelze je odmítnout podle § 265i odst. 1 tr. ř. 14. Poté Nejvyšší soud podle § 265i odst. 3, 4, 5 tr. ř. přezkoumal ohledně obviněných M. U. a E. S. V. napadený rozsudek i předcházející řízení a dospěl k závěru, že dovolání jsou důvodná. K podaným dovoláním z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. 15. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. 16. Ve výroku o vině obviněné M. U. přípravou zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 20 odst. 1, § 145 odst. 1 tr. zákoníku je rozhodným skutkovým zjištěním to, co obviněné M. U. a V. H. požadovaly od obviněného J. H., resp. co měl obviněný J. H. podle pokynů obviněné M. U. udělat poškozenému M. B. Zjištění, že mu měl udělat „bububu“, lze akceptovat, protože vyplývá z obsahu provedených důkazů, jak Obvodní soud pro Prahu 9 logicky a přesvědčivě vysvětlil v odůvodnění svého rozsudku. S ohledem na okolnosti vyplývající z výpovědí obviněného J. H. a svědka M. B. v jejich souhrnu by bylo možno dovodit i to, že se mělo jednat o fyzické napadení, při němž bylo nutno počítat i s určitou újmou na zdraví poškozeného. 17. Avšak to, co Obvodní soud pro Prahu 9 uvedl ve skutkové části výroku o vině v návaznosti na zmíněné zjištění, totiž že obviněný měl poškozeného napadnout tak, aby v důsledku vážného zranění nebyl poškozený schopen po delší dobu péče o nezletilého syna, v podstatě ani nemá povahu skutkového zjištění v pravém smyslu tohoto pojmu. Jde o interpretaci, kterou Obvodní soud pro Prahu 9 bez jakéhokoli podkladu v důkazech dodal předcházejícímu zjištění, podle něhož obviněný J. H. měl poškozenému udělat „bububu“. Toto zjištění svým jazykovým vyjádřením ve výroku rozsudku odpovídá spíše jen nějakému zastrašení, pohrůžce apod., nikoli však nutně fyzickému napadení, nota bene s následkem těžké újmy na zdraví. Ostatně z výpovědi obviněného J. H. k otázce, co po něm obviněná M. U. chtěla, aby udělal poškozenému, rozhodně nevyplývá, že mu měl způsobit vážné zranění. Požadavek, který měl obviněný J. H. splnit, spočíval podle jeho výpovědi v tom, aby poškozenému pohrozil, zbil ho nebo ho vystrašil, přičemž nebylo nijak blíže řečeno, jak mu má ublížit. Pokud Obvodní soud pro Prahu 9 v odůvodnění svého rozsudku uvažoval o tom, že obviněná M. U. použila slova, aby obviněný J. H. poškozeného zabil, resp. zpřelámal mu nohy, pak je nutno dodat, že obviněný J. H. toto nepotvrdil. Tato slova ze strany obviněné M. U. sice připustil (možná, že to řekla), ale rozhodně nepotvrdil (neví, to by lhal). Z výpovědi obviněného J. H. nevyplývá ani to, co mělo být účelem útoku na poškozeného a že by tímto účelem mělo být, aby poškozený v důsledku vážného zranění nebyl po delší dobu schopen péče o nezletilého syna. Podle výpovědi obviněného J. H. mu obviněná M. U. neřekla nic o tom, proč má poškozenému ublížit. 18. Záměr obviněné M. U. způsobit poškozenému těžkou újmu na zdraví nelze přesvědčivě dovozovat ani z toho, co obviněný J. H. řekl poškozenému. Jestliže obviněný J. H. měl od počátku úmysl nesplnit požadavek vznesený obviněnou M. U. a naopak chtěl dosáhnout toho, aby mu poškozený zaplatil za to, že ho nenapadl, nezbil a nic mu neudělal, pak je logické, že hrozbu, které byl poškozený vystaven, musel prezentovat jako velmi závažnou, nadsazenou a zveličenou. 19. Soudy zdůrazňovaly také to, že obviněná M. U. se na obviněného J. H. s požadavkem, aby poškozenému udělal „bububu“, obrátila z toho důvodu, že obviněný J. H. byl v minulosti pachatelem závažných násilných trestných činů, pro které byl odsouzen k mnohaletým trestům odnětí svobody. Tato okolnost je určitou indicií v tom smyslu, že obviněný J. H. by nemusel mít zábrany v tom, aby někoho fyzicky napadl a případně i vážně zranil, avšak sama neprokazuje, že výlučně to bylo záměrem obviněné M. U. Pokud by se pod zjištění, že obviněný J. H. měl poškozenému udělat „bububu“, zahrnulo i fyzické napadení poškozeného a jeho zranění, pak takový závěr zahrnuje širokou paletu různých i méně vážných zranění, která nedosahují závažnosti těžké újmy na zdraví. 20. Závěr, že zadáním bylo způsobení těžké újmy na zdraví, nelze dovozovat ani z jednání obviněného J. H., jímž měl za pomoci poškozeného předstírat splnění zadání pro případ, že je obviněná M. U. sleduje. Šlo pouze o nevelkou silou vedené dva údery pěstí do zátylku a pokus o úder rukou do břicha. A stejně tak nelze uvedený závěr dovozovat z obsahu telefonického rozhovoru obviněné V. H. se svědkyní P. H. ze dne 2. 12. 2021, kde hovořily o setkání s poškozeným mezi 18. 11. 2021 a 2. 12. 2021 a řešily, zda poškozený měl modřiny či zda kulhal, tedy nikoli zda byl zmrzačen, zda přišel o některý z údů apod. (viz str. 45 rozsudku soudu prvního stupně). 21. Zjištění soudů, že obviněný J. H. měl poškozenému způsobit vážné zranění, pro které by po delší dobu nebyl schopen péče o nezletilého syna, tedy je ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Proto je dovolání obviněné M. U. důvodné. 22. Ve výroku o vině obviněné E. S. V. přečinem podplacení podle § 332 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku rozhodnými skutkovými zjištěními jsou zjištění, že obviněná E. S. V. prostřednictvím obviněné L. E. slíbila obviněné M. U. částku 3 000 Kč za to, že obviněná M. U. se jako osoba prodělávající onemocnění covid-19 bude vydávat za obviněnou E. S. V., podstoupí pod jejím jménem PCR test na infekci SARS-CoV-2 a tím obviněná E. S. V. získá digitální certifikát EU COVID. 23. Tato zjištění nejsou v žádném, natož pak zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Soudy ve vztahu k těmto zjištěním provedly dostatečné důkazy, které hodnotily ve shodě s jejich obsahem a při jejichž hodnocení se nedopustily žádné deformace ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. Objektivně bylo zjištěno, že obviněná M. U. podstoupila test s průkazkou zdravotní pojišťovny obviněné E. S. V., za kterou se vydávala. Z výpovědi obviněné M. U. je patrno, že tak učinila poté, co jí to obviněná L. E. nabídla jako možnost přivýdělku až 3 000 Kč a co jí předala kartičku zdravotní pojišťovny obviněné E. S. V. Jediným logicky přijatelným závěrem pak je, že obviněná E. S. V. chtěla tímto způsobem získat digitální certifikát EU COVID a že za to slíbila peněžní odměnu pro obviněnou M. U. Důkazy, jejichž neprovedení obviněná E. S. V. namítala, neměly k uvedeným skutkovým okolnostem takový vztah, aby byly způsobilé zvrátit skutková zjištění soudů. Proto je dovolání obviněné E. S. V. v části napadající skutková zjištění soudů nedůvodné. K podaným dovoláním z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. 24. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. 25. Obviněná M. U. byla uznána vinnou přípravou zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 20 odst. 1, § 145 odst. 1 tr. zákoníku. 26. Zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví. Podle § 20 odst. 1 tr. zákoníku jednání, které záleží v úmyslném vytváření podmínek pro spáchání zvlášť závažného zločinu (§ 14 odst. 3 tr. zákoníku), mimo jiné v jeho organizování, je přípravou jen tehdy, jestliže to trestní zákon u příslušného trestného činu výslovně stanoví a pokud nedošlo k pokusu ani dokonání zvlášť závažného zločinu. Trestný čin těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku je zvlášť závažným zločinem ve smyslu § 14 odst. 3 tr. zákoníku a v § 145 odst. 4 tr. zákoníku je stanoveno, že příprava je trestná. Podle § 122 odst. 2 tr. zákoníku se těžkou újmou na zdraví rozumí jen vážná porucha zdraví nebo jiné vážné onemocnění, přičemž za těchto podmínek je těžkou újmou na zdraví taková porucha zdraví, která je uvedena pod písmeny a) až i). 27. Základní podmínkou výroku o vině přípravou zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 20 odst. 1, § 145 odst. 1 tr. zákoníku tedy je zjištění, že jednání pachatele přípravy směřovalo ke způsobení těžké újmy na zdraví ve smyslu § 122 odst. 2 tr. zákoníku. Tento zákonný znak byl podle výroku o vině obviněné M. U. naplněn vážným zraněním, které mělo být způsobeno poškozenému M. B. Jak již bylo vysvětleno v předcházející části tohoto usnesení, tento závěr nemá povahu skutkového zjištění, ale je v podstatě jen svévolnou interpretací, kterou soudy spojily se zjištěním, že obviněný J. H. měl poškozenému udělat „bububu“. Toto zjištění je z hlediska hrozícího následku nejasné, neurčité, nekonkrétní a rozhodně z něj nelze vyvozovat, že hrozícím následkem posuzovaného jednání byla těžká újma na zdraví podle § 122 odst. 2 tr. zákoníku. Zmíněné zjištění, pokud by vůbec mělo vyjadřovat nějaký následek, reálně připouští různá zranění, která nejsou těžkou újmou na zdraví podle § 122 odst. 2 tr. zákoníku. V případě, že by šlo o ublížení na zdraví podle § 122 odst. 1 tr. zákoníku a že by posuzované jednání směřovalo k spáchání trestného činu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, by příprava trestného činu nepřicházela v úvahu, protože tento trestný čin není zvlášť závažným zločinem podle § 14 odst. 3 tr. zákoníku. 28. Pro to, aby skutek, jímž byla obviněná M. U. uznána vinnou, mohl být posouzen jako příprava zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 20 odst. 1, § 145 odst. 1 tr. zákoníku, není ve zjištěném skutku odpovídající podklad. Na tom nic nemění ani fakt, že prokázané jednání obviněné je zavrženíhodné. Dovolání obviněné M. U. je důvodné. 29. Obviněná E. S. V. byla uznána vinnou přečinem podplacení podle § 332 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku. 30. Tohoto trestného činu se dopustí ten, kdo sám nebo prostřednictvím jiného poskytne, nabídne nebo slíbí úplatek jinému nebo pro jiného v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu. Z tzv. právní věty výroku o vině je patrno, že obviněná E. S. V. byla uznána vinnou tím, že prostřednictvím jiného slíbila úplatek jinému v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu. 31. Trestný čin podplacení podle § 332 tr. zákoníku je jedním z trestných činů, které jsou pod názvem „úplatkářství“ uvedeny v hlavě X, dílu 3 zvláštní části trestního zákoníku. Hlava X zvláštní části trestního zákoníku upravuje „trestné činy proti pořádku ve věcech veřejných“. V dílu 1 jsou upraveny „trestné činy proti výkonu pravomoci orgánu veřejné moci a úřední osoby“, v dílu 2 jsou upraveny „trestné činy úředních osob“, v dílu 4 jsou upravena „jiná rušení činnosti orgánu veřejné moci“. Již z názvů jednotlivých dílů hlavy X zvláštní části trestního zákoníku vyplývá, že jde o trestné činy buď namířené proti subjektům, které tak či onak vykonávají veřejnou moc či obstarávají záležitosti, na nichž je obecný zájem, anebo jde o trestné činy pachatelů, kteří sami vykonávají veřejnou moc či obstarávají záležitosti, na nichž je obecný zájem. 32. Ustanovení o úplatkářských trestných činech chrání čistotu veřejného života, zejména nestranné a objektivní obstarávání věcí obecného zájmu osobami, které tyto věci obstarávají, před různými formami korupce. Tou je třeba rozumět jednání, jímž se na určitou osobu v nějakém kvalifikovaném postavení a v souvislostí s činností, kterou v tomto postavení vykonává, působí prostřednictvím majetkového nebo jiného zvýhodnění. Podstatné tedy je, že úplatek ve smyslu trestného činu podplacení podle § 332 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku (stejně jako ve smyslu trestného činu přijetí úplatku podle § 331 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku) musí směřovat k osobě, která věci obecného zájmu obstarává. Zákonný znak „v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu“ je naplněn tím, že úplatek je poskytnut, nabídnut nebo slíben osobě, která obstarává věci obecného zájmu, resp. se na tom podílí, a že úplatek má nějakou spojitost s činností této osoby při obstarávání věcí obecného zájmu. 33. Výjimku představuje trestný čin nepřímého úplatkářství, jehož se dopustí – podle § 333 odst. 1 tr. zákoníku ten, kdo sám nebo prostřednictvím jiného žádá, dá si slíbit nebo přijme úplatek za to, že bude svým vlivem nebo prostřednictvím jiného působit na výkon pravomoci úřední osoby, nebo za to, že tak již učinil, – podle § 333 odst. 2 tr. zákoníku ten, kdo sám nebo prostřednictvím jiného z důvodu uvedeného v odstavci 1 jinému poskytne, nabídne nebo slíbí úplatek. 34. V ustanovení § 333 tr. zákoníku je trestnost činu konstruována tak, že příjemce úplatku sám nevykonává činnost, která má být ovlivněna, ani se na takové činnosti nepodílí, ale svým vlivem nebo prostřednictvím někoho dalšího působí na osobu, která zmíněnou činnost vykonává nebo se podílí na jejím vykonávání. Ovlivňovanou činností tu není obstarávání věcí obecného zájmu v rozsahu vyplývajícím z ustanovení § 331 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku, § 332 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku, ale jen jeho dílčí zúžená výseč, která má povahu výkonu pravomoci úřední osoby. Smyslem ustanovení § 333 tr. zákoníku je jednak postihnout korupční jednání osob, které samy neobstarávají věci obecného zájmu ani se na tom nepodílejí a úplatek přijmou za svůj vliv, a korupční jednání směřující vůči těmto osobám, jednak zúžit dosah tohoto postihu jen na oblast výkonu pravomoci úřední osoby, tedy nikoli na veškeré obstarávání věcí obecného zájmu. Pokud by příjemcem úplatku podle § 331 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku a podle § 332 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku měla být i osoba, která neobstarává věci obecného zájmu ani se na tom nepodílí, nemělo by ustanovení § 333 tr. zákoníku o trestném činu nepřímého úplatkářství smysl, protože jednání uvedené v § 333 odst. 1 tr. zákoníku by bylo podřaditelné pod ustanovení § 331 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku a jednání uvedené v § 333 odst. 2 tr. zákoníku by bylo podřaditelné pod ustanovení § 332 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku. 35. Pro uvedený závěr nepřímo svědčí také to, že u trestného činu nepřímého úplatkářství podle § 333 odst. 1 tr. zákoníku ani podle § 333 odst. 2 tr. zákoníku není stanovena žádná okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby. Tím je vyjádřena nižší typová společenská škodlivost trestného činu nepřímého úplatkářství. Naproti tomu u trestných činů přijetí úplatku podle § 331 tr. zákoníku a podplacení podle § 332 tr. zákoníku jsou stanoveny okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby. Evidentně to souvisí s tím, že účelem těchto ustanovení je ochrana veřejného života před korupčním jednáním osob, které obstarávají věci obecného zájmu nebo se na tom podílejí, a před korupčním jednáním směřujícím vůči těmto osobám. Zároveň to vyjadřuje vyšší typovou společenskou škodlivost těchto forem korupčního jednání. 36. V posuzované věci byla částka 3 000 Kč nabídnuta obviněné M. U. Ta ale žádné věci obecného zájmu neobstarávala, a to ani v postavení osoby, která se nechala testovat na přítomnost infekce SARS-CoV-2 a chtěla touto cestou při pozitivním výsledku testu získat digitální certifikát EU COVID z důvodu prodělané nemoci covid-19. Nic na tom nemění okolnost, že se při tom vydávala za obviněnou E. S. V., že vystupovala pod jejím jménem a že chtěla certifikát získat pro ni. Tím, kdo v daném kontextu obstarával věci obecného zájmu, byly osoby činné v příslušném zdravotnickém zařízení při provádění testu, resp. i osoby činné při vydávání certifikátu. O trestný čin podplacení podle § 332 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku by šlo jen za předpokladu, že by slíbená částka 3 000 Kč byla určena pro některou z těchto osob. Nic takového ovšem nebylo zjištěno, naopak příjemcem slíbené částky byla podle zjištění soudů obviněná M. U., která ji měla obdržet za své vlastní protiprávní jednání. Lze jen poznamenat, že toto jednání mohlo být přestupkem proti pořádku ve státní správě podle § 2 odst. 2 písm. b) zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích, jehož se dopustí fyzická osoba tím, že úmyslně uvede nesprávný nebo neúplný údaj správnímu orgánu anebo mu požadovaný údaj zatají za účelem získání neoprávněné výhody. Správním orgánem tu bylo Ministerstvo zdravotnictví, které vydávalo digitální certifikáty EU COVID a vůči kterému směřovaly nepravdivé údaje o osobě, jíž měl být certifikát vydán. 37. Vztah obviněné M. U. k obstarávání věcí obecného zájmu soudy vyvozovaly z úvah, v nichž poukazovaly na závažnost situace vyvolané epidemií nemoci covid-19, na důležitost testování, na význam digitálního certifikátu EU COVID a výhody, jichž se dostávalo jeho držiteli, apod. Tyto úvahy jsou irelevantní, neboť nic nemění na tom, že obviněná M. U. v postavení osoby, která se nechala testovat, sama nijak neobstarávala věci obecného zájmu. Ostatně sám Obvodní soud pro Prahu 9 v odůvodnění rozsudku (v odst. 73 na str. 70) konstatoval, že „slib úplatku vyjadřuje závazek úplatek poskytnout, jestliže v souvislosti s obstaráváním věci obecného zájmu bude osobou, jíž je slib úplatku dán a která takovou věc obstarává, požadavku pachatele vyhověno“. Obvodní soud pro Prahu 9 tím výslovně vyjádřil podmínku, že slíbený úplatek musí směřovat k osobě obstarávající věci obecného zájmu, avšak rozhodl v rozporu s touto zásadou, pokud obviněnou M. U. považoval za osobu, která v dané situaci obstarávala věci obecného zájmu. Peněžní částka, která jí byla slíbena za to, že podstoupí test pod jménem jiné osoby, neměla povahu úplatku ve smyslu § 332 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku (ani ve smyslu § 331 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku). 38. Ze skutečnosti, že v zásadě každé porušení zákonné povinnosti je v určitém smyslu v rozporu s obecným zájmem, nelze dovozovat, že každé plnění povinností nebo výkon práv je obstaráváním věci obecného zájmu ve smyslu § 331 a násl. tr. zákoníku. Souvislost s obstaráváním věci obecného zájmu nevyplývá ani z toho, že k protiprávnímu jednání dojde za úplatu, a to ani tehdy, když k němu dojde v mimořádné situaci ve společnosti, například v době pandemie. Úplata přijatá za protiprávní jednání není bez dalšího úplatkem ve smyslu § 331 a násl. tr. zákoníku. To platí i tehdy, jestliže protiprávním jednáním, za které byla nebo měla být poskytnuta úplata, byla vylákána neoprávněná výhoda od osoby obstarávající věci obecného zájmu, například podvodně získána listina osvědčující určitou skutečnost. 39. Skutek, jímž byla obviněná E. S. V. uznána vinnou, byl jako přečin podplacení podle § 332 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku posouzen v rozporu se zákonem pro nedostatek zákonných znaků „úplatek“ a „v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu“. Napadený rozsudek Městského soudu v Praze ve výroku o vině obviněné tímto trestným činem je rozhodnutím, které spočívá na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Dovolání obviněné E. S. V. je z hlediska tohoto ustanovení důvodné. IV. Závěrečné shrnutí 40. Z důvodů, které byly vyloženy v předcházejících částech toho usnesení, Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněné M. U. zrušil ohledně této obviněné napadený rozsudek Městského soudu v Praze jednak v části, v níž byl v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ponechán nedotčen výrok o vině přípravou zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 20 odst. 1, § 145 odst. 1 tr. zákoníku, jednak ve výroku o trestu, a zrušil i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ve výroku o vině přípravou zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 20 odst. 1, § 145 odst. 1 tr. zákoníku. Nedotčen zůstal výrok, jímž Městský soud v Praze ohledně obviněné M. U. zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ve výroku o vině oběma zločiny šíření nakažlivé lidské nemoci podle § 152 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zákoníku a přečinem přijetí úplatku podle § 331 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku a ve výroku o trestu. Nedotčen zůstal také výrok, jímž Městský soud v Praze zprostil obviněnou M. U. obžaloby pro zločin šíření nakažlivé lidské nemoci podle § 152 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zákoníku. 41. Z podnětu dovolání obviněné E. S. V. Nejvyšší soud ohledně této obviněné zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 jako součást řízení předcházející napadenému rozsudku, a to v celém rozsahu týkajícím se této obviněné. Zrušen tedy byl i výrok, jímž bylo odvolání obviněné E. S. V. zamítnuto, neboť tímto výrokem neměl Městský soud v Praze vůbec rozhodovat. Jestliže Městský soud v Praze z podnětu odvolání obviněné zrušil ohledně ní rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 a nově v její věci meritorně rozhodl, pak nepřicházelo v úvahu, aby současně její odvolání zamítl. Odvolání lze zamítnout pouze za situace, kdy z jeho podnětu odvolací soud do rozsudku soudu prvního stupně nijak nezasahuje. 42. Důvod, z něhož Nejvyšší soud rozhodl ve prospěch obviněné M. U. (nedostatek zákonného znaku „těžká újma na zdraví“), prospívá také obviněné V. H., která nepodala dovolání. Proto Nejvyšší soud ohledně obviněné V. H. zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze jednak v části, v níž byl v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ponechán nedotčen výrok o vině přípravou zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 20 odst. 1, § 145 odst. 1 tr. zákoníku, a jednak ve výroku o trestu a zrušil také rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ve výroku o vině přípravou zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 20 odst. 1, § 145 odst. 1 tr. zákoníku. 43. Důvod, z něhož Nejvyšší soud rozhodl ve prospěch obviněné E. S. V. (nedostatek zákonných znaků „úplatek“ a „v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu“), prospívá také obviněné M. U., která nepodala dovolání proti výroku o vině přečinem přijetí úplatku podle § 331 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku, a obviněné L. E., která nepodala dovolání vůbec. Proto Nejvyšší soud ohledně obviněné M. U. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ve výroku o vině přečinem přijetí úplatku podle § 331 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku a ohledně obviněné L. E. zrušil v celém rozsahu rozsudek Městského soudu v Praze a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9. 44. Po zrušení napadeného rozsudku Městského soudu v Praze a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ve vymezených částech Nejvyšší soud zrušil také všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která zrušením uvedených částí obou rozsudků pozbyla podkladu. 45. Nejvyšší soud přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 9, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Při tom se Obvodní soud pro Prahu 9 bude řídit právními názory, které v tomto usnesení vyslovil Nejvyšší soud (§ 265s odst. 1 tr. ř.). 46. Vzhledem k výraznému časovému odstupu od vyhlášení napadeného rozsudku, k němuž došlo dne 10. 10. 2023, pokládá Nejvyšší soud za nutné konstatovat, že věc mu byla s dovoláními obviněných předložena dne 17. 5. 2024. V řízení před Nejvyšším soudem tedy nedošlo k průtahům.
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/23280/	30.05.2024	5 Tdo 409/2024	"Sbírkový text rozhodnutí\nNejvyšší soud odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovol(...TRUNCATED)
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/23138/	28.05.2024	7 Tdo 380/2024	"Sbírkový text rozhodnutí\nNejvyšší soud z podnětu dovolání obviněných L. B., J. S. a D. (...TRUNCATED)
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/23145/	28.05.2024	15 Tdo 50/2024	"Sbírkový text rozhodnutí\nNejvyšší soud z podnětu dovolání nejvyššího státního zástu(...TRUNCATED)
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/23278/	22.05.2024	5 Tdo 391/2024	"Sbírkový text rozhodnutí\nNejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl dovol(...TRUNCATED)
https://sbirka.nsoud.cz/sbirka/23200/	16.05.2024	6 Tdo 346/2024	"Sbírkový text rozhodnutí\nNejvyšší soud odmítl dovolání obviněného O. J. proti rozsudku (...TRUNCATED)

End of preview. Expand in Data Studio

Czech Supreme Court Decisions Dataset

This dataset contains decisions from the Supreme Court of the Czech Republic scraped from their official collection database.

Data Usage

This dataset is ideal for:

Building legal vector databases for RAG (Retrieval Augmented Generation)
Training language models on Czech civil and criminal law
Creating synthetic legal datasets
Legal text analysis and research
NLP tasks focused on Czech judicial domain

Legal Status

The dataset contains publicly available court decisions without any license restrictions. The Supreme Court decisions are official documents and as such are not subject to copyright protection.

Downloads last month: 1

Time Period

: December 1, 1989 - December 31, 2024

Source

)

Format

: CSV file with two columns:

Size of downloaded dataset files:

110 MB

Size of the auto-converted Parquet files:

53.6 MB

Number of rows:

5,235